JEVGENIJ ZAMIATIN MY

© Izdateľstvo Pravda 1988 Translation © Naďa Szabová 1990 Epilogue © Milan Tokár 1990

ISBN-80-215-0089-1

VYDAVATEĽSTVOOBZOR

BRATISLAVA1990

Zápis 1

Náčrt:VYHLÁSENIE. NAJMÚDREJŠIA Z ČIAR. BÁSEŇJednoducho slovo za slovom odpíšem, čo dnes uverejnili Štátne noviny.„O 120 dní INTEGRÁL dostaviame. Nie je teda ďaleko veľká,

historická chvíľa, keď sa prvý INTEGRÁL vznesie do vesmírneho priestoru. Je tomu tisíc rokov, čo vaši hrdinní predkovia podriadili moci Jednotného štátu celú zemeguľu. Vás čaká čin ešte hrdinskejší: vy musíte prostredníctvom skleneného, oheň chrliaceho INTEGRÁLU integrovať nekonečnú rovnicu vesmíru. Vy musíte vznešenému jarmu rozumu podro-biť neznáme bytosti, ktoré možno ešte v divom stave slobody obývajú iné planéty. Ak nepochopia, že im prinášame matematicky bezchybné šťastie, my ich už donútime, aby boli šťastní – je to naša povinnosť. Najprv to však skúsime slovom, až potom zbraňou.

V mene Dobrodinca oznamujeme všetkým číslam Jednotného štátu:Každý je povinný, nakoľko mu sily stačia, skladať traktáty, básne,

manifesty, ódy či iné skladby na krásu a veľkoleposť Jednotného štátu.Bude to prvý náklad, ktorý INTEGRÁL ponesie.Nech žije Jednotný štát, nech žijú čísla, nech žije Dobrodinec!"Píšem a cítim, že mi horia líca. Áno: integrovať grandióznu rovnicu

vesmíru. Áno: vyrovnať divú krivku, narovnať ju po dotyčnici – asymptote – po priamke. Pretože čiarou Jednotného štátu je priamka. Veľká, božská, presná, múdra priamka – najmúdrejšia z čiar.

Ja D-503, staviteľ Integrálu, som iba jeden z mnohých matematikov Jednotného štátu. Moje pero, zvyknuté na čísla, nevie tvoriť hudbu asonancií a rýmov. Iba sa pokúsim zapísať, čo vidím, čo si myslím, presnejšie, čo si myslíme my (veru áno: my, a nech je to MY aj záhlavím mojich zápiskov). No veď to bude deriváciou nášho života, matematicky dokonalého života Jednotného štátu, a keď je tak, nevznikne z toho samo od seba, nezávisle od mojej vôle, báseň? Vznikne – verím tomu, viem to.

Píšem a cítim, že mi horia líca. Čosi podobné asi prežíva žena, keď v sebe prvý raz pocíti pulz nového, ešte drobučkého, slepého človiečika. Som to ja, a súčasne nie som to ja. Dlhé mesiace ho budem kŕmiť svojimi živinami, svojou krvou, a potom ho v bolesti odtrhnem od seba a položím k nohám Jednotného štátu.

Som však pripravený, takisto ako každý, teda skoro každý z nás. Som pripravený.

Zápis 2

Náčrt:BALET. ŠTVORCOVÁ HARMÓNIA. XJar. Spoza Zelenej steny, z divých neviditeľných rovín, prináša vietor

žltý medový peľ z akýchsi kvetov. Tento sladký peľ vysušuje pery – ustavične aby si ich človek oblizoval – a sladké pery majú istotne i všetky okoloidúce ženy (aj muži, samozrejme). Trochu to narúša logické myslenie.

Ale to nebo! Modré, neskalené jediným oblakom (aký hrozný vkus mali starovekí ľudia, keď ich básnikov inšpirovali tie nezmyselné, neusporiadané, hlúpo sa sácajúce chuchvalce pary). Ja milujem – a som si istý, že sa nemýlim, ak poviem: my milujeme iba takéto hľa sterilné, bezchybné nebo. V takýchto dňoch je svet odliaty z toho istého pevného, večného skla ako Zelená stena a všetky naše stavby. V takých dňoch človek dovidí až do modrej hlbiny vecí, vidí ich dovtedy neznáme fantastické rovnice – vidí ich v hocičom celkom obyčajnom, všednom.

No, keby len to. Dnes ráno som bol v lodenici, kde sa stavia Integrál, a tu som si všimol stroje: regulátor sa so zatvorenými očami oduševnene krúti, kľuky hriadeľa sa iskriac nakláňajú doprava – doľava; vahadlo hrdo pohojdáva plecami; obrábací nôž frézy sa spúšťa v rytme tichej hudby. Vtedy som si uvedomil všetku krásu tohto veľkolepého, modravým slnkom zaliateho strojového baletu.

A ďalej som hĺbal: prečo je to krásne? Prečo je tanec krásny? Odpoveď: lebo je to neslobodný pohyb, lebo zmysel tanca tkvie práve v absolútnej estetickej podriadenosti, ideálnej neslobode. A ak je pravda, že sa naši predkovia oddávali tancu v pohnutých chvíľach svojho života (náboženské mystéria, vojenské prehliadky), znamená to len jedno: pud neslobody je človeku organicky daný odjakživa, a až my v terajšom našom živote – len a len uvedomelo...

Dopíšem neskôr: šťukla číslovačka. Zdvihol som oči: O-90, samozrejme. O pol minúty bude tu: pôjdeme spolu na prechádzku.

Milá O! – vždy sa mi zdalo, že sa podobá svojmu menu: je asi 10 centimetrov pod Materskú normu, a preto je celá doobla vymodelovaná, a ružové O – ústa – sa dychtivo otvárajú v ústrety každému môjmu slovu. A ďalej: na bucľatom zápästí má oblý zárezík – presne taký mávajú deti.

Keď vošla, ešte vo mne naplno bzučal logický zotrvačník, a zo zotrvačnosti som sa aj rozhovoril o práve mnou stanovenej definícii, čo zahrnovala všetkých nás i stroje, i tanec.

6

– Fantastické. Nie? – spýtal som sa.– Áno, fantastické. Jar, – ružovo sa na mňa usmiala O-90.No prosím, že jar... Ona – o jari. Ženy... Zmĺkol som.Dole. Na prospekte je plno ľudí: za takéhoto počasia obyčajne trávime

čas poobedňajšieho Osobného voľna doplňovacou prechádzkou. Hudobné závody vyhrávajú všetkými trúbami Pochod Jednotného štátu. V rovnomerných radoch, po štyroch, nadšene vyklopkávajúc takt, kráčajú čísla – stovky, tisícky čísel v modrých uniformách∗ so zlatými štítkami na hrudi – štátnou poznávacou cifrou mužov a žien. A ja – my, naša štvorica, sme jednou z nekonečných vín v tom mohutnom prúde. Zľava mám O-90 (keby toto písal ktorýsi z mojich vlasatých predkov pred tisíc rokmi, asi by tu použil to smiešne slovo „moja"); sprava – akési dve neznáme čísla, jedno ženské a jedno mužské.

Blaženomodré nebo, drobušké detské slnká v každom štítku, tváre neskalené šialenstvom myšlienok... Lúče – chápte: všetci akoby boli stvorení z rovnakej žiarivej, usmievajúcej sa hmoty. A medené takty: „Tra-ta-ta-tam. Tra-ta-ta-tam," tie v slnku sa ligotajúce medené stupne a stúpate po nich vyššie a vyššie, až do závratnej modro ty...

A takisto ako ráno v lodenici som i teraz okolo seba vnímal všetko akoby prvý raz v živote: nezmeniteľné rovné ulice, žiarivé sklo dlažby, božské rovnobežnosteny priesvitných bytov, pravouhlú harmóniu sivomodrých uníf. A tak: akoby nie celé generácie predo mnou, ale ja – práveže ja – som porazil starého boha a starý život, akoby som práve ja stvoril toto všetko, a som ako veža, bojím sa pohnúť lakťom, aby nezačali padať úlomky stien, kupol, strojov...

A potom okamih – skok cez stáročia s + na – . Z ničoho nič som si spomenul (zrejme asociácia na základe kontrastu) na obraz v múzeu: ich vtedajšia ulica, ulica dvadsiateho storočia, ohlušujúco pestrá, chaotická spleť ľudí, kolies, zvierat, plagátov, stromov, farieb, vtákov... No veď sa vraví, že to tak naozaj bolo – mohlo to tak byť. Zazdalo sa mi to také nepravdepodobné, také absurdné, že som to nevydržal a nahlas som sa rozosmial.

A hneď nato ozvena – smiech – sprava. Obrátil som sa: udreli mi do očí biele, neobyčajne biele a ostré zuby, neznáma ženská tvár.

– Prepáčte, – povedala, – ale tak nadšene ste si všetko obzerali ako mýtický boh v siedmy deň stvorenia. Tuším ste presvedčený, že ste stvorili aj mňa. Veľmi mi to lichotí...

Pravdepodobne zo starovekého „uniforme".

7

A to všetko povedala bez úsmevu, ba povedal by som, s istou úctou (možno vie, že som staviteľ Integrálu). Ale neviem, neviem, v jej očiach či obočí trčí akési čudné, dráždivé x, a ja ho neviem zachytiť a číselne vyjadriť.

Zmätene a dosť nešikovne som sa pokúsil o logickú motiváciu svojho smiechu. Je úplne jasné, že ten kontrast, tá nepreklenuteľná priepasť medzi dneškom a včerajškom...

– Ale prečo nepreklenuteľná? (Aké biele zuby!) Cez priepasť sa predsa dá preložiť mostík. Len si predstavte: bubon, batalióny, šíky – veď aj to bolo – a preto...

– No hej: jasné! – vykríkla (aký neuveriteľný priesečník myšlienok: takmer mojimi vlastnými slovami povedala to, čo som si zapísal pred prechádzkou). – Chápete: dokonca myšlienky. To preto, že nikto nie je „jeden", ale „jeden z". Sme takí rovnakí...

Povedala:– Ste o tom presvedčený?Videl som obočie vydvihnuté v ostrom uhle k sluchám – ako špicaté

rožky x, a zase som sa zmiatol; pozrel som vpravo, vľavo a...Bola vpravo odo mňa, štíhla, svižná, pružno-ohybná ako prút. 1-330

(teraz vidím jej cifru); zľava bola O, celkom iná, poskladaná zo samých kružníc, s detským zárezíkom na ruke; a na kraji našej štvorice bolo mne neznáme mužské číslo, akýsi človek na dvakrát prehnutý v tvare písmena S. Neboli sme rovnakí...

Tá sprava, 1-330, zrejme zachytila môj zmätený pohľad a vzdychla:– Nie veru... Beda!V podstate to „beda" celkom sadlo. Ale v tvári či v hlase mala zase čosi

také... Povedal som pre mňa netypicky ostro:– Žiadne beda. Veda napreduje – ak nie dnes, tak o päťdesiat, sto

rokov...– A čo nosy...?– Áno, nosy, – to som už skoro kričal. – Keď už raz sú – tak či tak by

nemali byť predmetom závisti... Ak ja raz mám nos ako gombičku, a tamten...

– No, pokiaľ ide o nos, vy ho máte tuším až „klasický", ako sa kedysi vravievalo. Zato ruky... Ale áno, ukážte, ukážte mi ich, no tak!

Neznášam, keď mi niekto pozerá na ruky: sú zarastené, chlpaté – akýsi nevkusný atavizmus. Natiahol som ruku a povedal som nezainteresované, ako sa len dalo:

– Opičie.

8

Pozrela mi na tvár, potom na ruky:– Veru, prazvláštny akord, – zvážila ma očami ako na vážkach, a opäť

sa jej v kútikoch obočia mihli rožky.– Je zapísaný na mňa, – otvorila O-90 radostne, ružovo ústa.Radšej keby čušala – na čo to bolo dobré. Vcelku táto milá O... ako to

len povedať... má zle vypočítanú rýchlosť jazyka: sekundová rýchlosť jazyka má byť totiž vždy trochu menšia ako rýchlosť myšlienky, a nie naopak.

Na konci prospektu, na akumulátorovej veži, odbil zvon dunivo 17. Čas osobného voľna sa skončil. 1-330 odchádzala s tým esovitým mužským číslom. Má takú rešpekt vzbudzujúcu, a teraz vidím, akoby dokonca známu tvár. Asi som sa s ním už stretol, ale momentálne si nespomínam, kde.

Na rozlúčku sa I na mňa iksovo usmiala.– Zaskočte pozajtra do posluchárne 112.Pokrčil som plecom:– Ak mi doručia úbor pre poslucháreň, ktorú ste menovali...Povedala s akousi záhadnou istotou:– Doručia vám ho.Tá žena na mňa pôsobila tak nepríjemne ako nerozložiteľný iracionálny

člen, čo sa náhodou votrie do rovnice. A bol som rád, že som aspoň nakrátko osamel s milou O v dvojici.

Ruka v ruke sme sa prešli po štyroch priamkach ulíc. Na rohu musela O ísť doprava, ja doľava.

– Strašne rada by som dnes u vás spustila rolety. Práve dnes, teraz hneď... – nesmelo zdvihla na mňa svoje okrúhle, modro krištáľové oči.

Aká je smiešna. Čo jej mám na to povedať? Len včera bola u mňa a vie iste tak dobre ako ja, že náš budúci sexuálny deň je pozajtra. Slovom, zase ide o to jej „predbiehanie myšlienky" – tak to býva aj s predzápalom iskry v motore (čo môže byť nebezpečné).

Pri rozlúčke som dva... nie, budem presný, trikrát pobozkal jej zázračne modré, jediným obláčikom neskalené oči.

9

Zápis 3

Náčrt:KABÁT. STENA. TABUĽA

Prezrel som si, čo som včera napísal, a zistil som: nie je to dostatočne jasné. Teda, je to jasné pre hocikoho z nás. Ale ktovie: nedá sa vylúčiť, že ste vy, neznámi, ktorým Integrál moje zápisky prinesie, veľkú knihu civilizácie dočítali len po tú stranu ako naši predkovia pred 900 rokmi. Nedá sa vylúčiť ani to, že nepoznáte piliere nášho života, ako je Časová tabuľa, Čas osobného voľna, Norma materstva, Zelená stena, Dobrodinec. Mne je smiešne a súčasne veľmi ťažké o tom všetkom hovoriť. To akoby spisovateľ povedzme v dvadsiatom storočí začal v svojom románe vysvetľovať, čo je „kabát", „byt", „žena". Ale zase, keby sa jeho román preložil do divošskej reči, obišlo by sa to bez vysvetliviek, čo je to „kabát"?

Viem istotne, že by divoch vyvaľoval oči na „kabát" a dumal by: „Na čo je to dobré? Len na ťarchu." Mám pocit, že aj vy budete takisto vyvaľovať oči, keď vám poviem, že nikto z nás nebol od čias Dvestoročnej vojny za Zelenou stenou.

No, drahí moji, treba trošku porozmýšľať, to ohromne pomáha. Je totiž jasné: dejiny ľudstva, ako ich poznáme, sú dejinami prechodu od kočovného spôsobu života k spôsobu čoraz usadlejšiemu. Nevyplýva vari z toho, že najusadlejší spôsob života (náš) je súčasne ten najdokonalejší (náš)? Ak ľudia lietali z jedného konca zeme na druhý, robili tak jedine v predhistorických časoch, keď ešte boli národy, vojny, obchod, objavy kadejakých Amerík. Načo by to teraz komu bolo?

Uznávam, že zvyknúť si na usadlý spôsob života nebolo ľahké a ani sa tak nestalo hneď. Keď sa za Dvestoročnej vojny všetky cesty zničili a zarástli trávou – spočiatku sa istotne ťažko žilo v mestách odrezaných od seba zelenými húšťavami. No a čo? Keď človeku odpadol chvost, asi mu tiež chvíľu trvalo, kým sa naučil odháňať muchy bez neho. Spočiatku asi za tým chvostom smútil. Ale dnes – viete si predstaviť, že máte chvost? Alebo: viete si predstaviť na ulici človeka nahého, bez „kabáta" (možno sa vy ešte prechádzate v „kabátoch")? Nuž a tak: ja si zas neviem predstaviť život neobstavaný Zelenou stenou, neviem si predstaviť život nezaodiaty číselným rúchom Časovej tabule.

Časová tabuľa... Práve teraz na mňa zo steny upiera svoje prísne, no nežné purpurové čísla v zlatom poli. Mimovoľne človeku príde na um tá

10

vec, ktorú starovekí ľudia nazývali „ikonou", a mne sa zrazu chce skladať verše alebo modlitby (čo je jedno a to isté). Ach, prečo nie som básnikom, aby som dôstojne ospieval teba, ó, Tabuľa, ó, srdce a tep Jednotného štátu.

My všetci (a možno aj vy) sme už ako deti v škole čítali najúžasnejšiu pamiatku starovekej literatúry, čo sa nám zachovala – Cestovný poriadok. Ale porovnajte ho s Tabuľou –a máte pred sebou tuhu a diamant: jedno i druhé sú z toho istého C, uhlíka, no aký večný, priesvitný je diamant, ako žiari! Komu by sa nezasekol dych, keď sa s rachotom rúti po stranách Cestovného poriadku! Zato Časová tabuľa každého z nás šmahom premení na železného šesťkolesového hrdinu veľkej básne. Ráno čo ráno so šesťkolesovou presnosťou, v jednu a tú istú hodinu, v jednu a tú istú minútu my, milióny, vstaneme ako jeden. V jednu a tú istú hodinu miliónovo jed-notne začíname pracovať – miliónovo jednotne končíme. A zlievajúc sa v jediné miliónruké telo, v jednu a tú istú sekundu, určenú Tabuľou, dvíhame lyžice k ústam a v jednu a tú istú sekundu odchádzame na prechádzku a do posluchárne, do haly Taylorových exercícií, v jednu a tú istú sekundu sa ukladáme k spánku...

Budem celkom úprimný: absolútne dokonalé riešenie úlohy šťastia nemáme ešte ani my: dvakrát do dňa – od 16. do 17. a od 21. do 22. – sa mohutný jednoliaty organizmus rozpadá na jednotlivé bunky, a to v Čase osobného voľna stanoveného Tabuľou. V týchto hodinách by ste videli, že jedni majú v izbe cudne stiahnuté rolety, iní sa, pokojne zdolajúc stupne Schodiska, prechádzajú po ulici, tretí – ako ja teraz – sedia pri písacom stole. Ja však skalopevné verím – nech si ma nazvú idealistom a fantastom – verím: skôr či neskôr nájdeme aj pre Čas osobného voľna miesto v spoločnej formule, raz sa všetkých 86 400 sekúnd začlení do Časovej tabule.

Veľa neuveriteľných vecí som čítal a počul o časoch, keď ešte ľudia žili v slobodnom, to jest neorganizovanom, divom stave. No zo všetkého najneuveriteľnejšie mi vždy pripadalo toto: ako mohla vtedajšia – čo aj začiatočná – štátna moc pripustiť, aby ľudia žili bez niečoho podobného, ako je naša Tabuľa, bez povinných prechádzok, bez presnej regulácie pri-jímania potravy, aby vstávali a líhali, ako im vhupne do hlavy; niektorí historici dokonca tvrdia, že v tých časoch bývali ulice po nociach osvetlené a že po nich ľudia celú noc chodili alebo sa vozili.

Tak toto je už celkom nad môj pochop. Veď aj s ich vtedajším obmedzeným rozumom mali chápať, že taký život sa rovná masovému zabíjaniu – ibaže pomalému, deň po dni. Štát (humánnosť) zakazoval zabiť jedného človeka, ale nezakazoval zabíjať milióny polovičato. Zabiť

11

jedného človeka, to jest znížiť súčet ľudských životov o 50 rokov – to bol zločin, ale znížiť súčet ľudských životov o 50 miliónov rokov – to nebol zločin. No, nie je to smiešne? U nás túto matematickomorálnu úlohu vyrieši za pol minúty hociktoré desaťročné číslo; u nich to nevedeli vyriešiť ani všetci tí ich Kantovia dokopy (lebo ani jeden z tých ich Kantov sa nedovtípil vybudovať systém vedeckej etiky, to jest etiky postavenej na odčítaní, sčítaní, delení, násobení).

A nie je vari absurdné, že štát (mal tú odvahu nazývať sa štátom!) nechal bez akejkoľvek kontroly sexuálny život? Kto, kedy a koľko chcel... Celkom nevedecký, ako zvieratá. A ako zvieratá voslep rodili deti. No nie je smiešne poznať záhradníctvo, hydinárstvo, rybnikárstvo (máme presné údaje, že to všetko poznali) a nedospieť k poslednej priečke tohto logického rebríka, k chovu detí? Nedospieť k Materskej a k Otcovskej norme?

Je to také smiešne a také nepravdepodobné, že keď som to napísal, až som sa zľakol: ešte ma budete, neznámi moji čitatelia, pokladať za zlomyseľného vtipkára. A z ničoho nič si pomyslíte, že si z vás strieľam a že vám tu s vážnym výrazom trepem somárstva.

No po prvé: žartovať nie som schopný – každý žart má totiž v sebe lož, čoby skrytú funkciu; po druhé: Jednotná štátna veda tvrdí, že život starovekých ľudí bol takýto, a Jednotná štátna veda sa nemýli. Kde by sa aj vzala štátna logika, keď ľudia žili v stave slobody, to jest v stave zvierat, opíc, stáda! Čo sa dá čakať od nich, ak ešte aj v našich časoch občas dolietne odkiaľsi z dna, z temných hlbín divá opičia ozvena?

Našťastie len občas. Našťastie ide o drobné defekty súčiastok: ľahko sa opravia, pričom večný, veľkolepý chod Stroja neuviazne. Ä na odstránenie vydratej skrutky máme majstrovsky zručnú, ťažkú Dobrodincovu ruku, na to máme bedlivé oko Strážcov...

Ozaj, práve som si spomenul: toho človeka zo včera, toho na dvakrát prehnutého ako S, som tuším videl vychádzať z Výboru Strážcov. Teraz už chápem, odkiaľ pramení ten môj pudový pocit rešpektu voči nemu a ten akýsi nejasný pocit trápnosti pri pohľade na tú čudnú I po jeho boku... Musím sa priznať, že tá I...

Ozval sa zvonec na spanie: 22,30. Do videnia zajtra.

Zápis 4

12

Náčrt:DIVOCH S BAROMETROM. EPILEPSIA.KEBY

Doteraz mi bolo v živote všetko jasné (nebude to len tak, že som si obľúbil slovo „jasné"). Ale dnes... Nechápem. Po prvé: naozaj mi dodali úbor presne do posluchárne 112, ako mi to povedala. Hoci pravdepodobnosť bola – 1 500/10 000 000 = 3/20 000 (1 500 – je číslo posluchární, 10 000 000 – čísel).

A po druhé... Ale radšej pôjdem po poriadku.Poslucháreň. Ozrutná, slnkom presvietená pologuľa zo sklenených

dielcov. Kruhové rady vznešene guľatých, hladko ostrihaných hláv. Poobzeral som sa a srdce mi ľahučko zovrelo. Vidí sa mi, že som očami zapátral, či sa niekde nad modrými vlnami uníf neblysne ružový kosáčik – milé pery O. Tamto vidím nezvyčajne biele a ostré zuby, pripomínajú... nie, o to mi teraz nejde. Dnes večer, o dvadsiatej prvej príde O ku mne – túžba vidieť ju tu je celkom prirodzená.

A už zaznel zvonec. Povstali sme, zaspievali Hymnu Jednotného štátu a na pódiu už stojí fonolektor, sršiaci zlatom i vtipom.

– Vážené čísla! Nedávno vykopali archeológovia knihu z dvadsiateho storočia. V nej autor ironicky rozpráva o divochovi a barometri. Divoch si všimol, že zakaždým, keď barometer zastal na „daždi", sa naozaj rozpršalo. A tak keď chcel divoch dážď, vytriasol presne toľko ortute, aby bola na úrovni „dážď" (na plátne je operený divoch vyšparchávajúci ortuť: smiech). Len sa smejte: no nezdá sa vám, že smiech si oveľa viac zaslúži Európan tých čias? Európan chcel presne tak ako divoch „dážď", dážď s veľkým písmenom, dážď algebraický. Stál však pred barometrom ako zmoknutá sliepka. Divoch mal aspoň viac odvahy a energie a – čo aj divej – logiky: bol schopný zistiť, že medzi následkom a príčinou je súvis. Vytrasúc ortuť, urobil prvý krok na slávnej ceste, po ktorej...

Zrazu (opakujem: pri písaní nič nezatajujem) akoby som sa bol na chvíľu stal nepremokavý pod životodarným prúdom, čo sa lial z reproduktorov. Zrazu sa mi zdalo, že som sem prišiel zbytočne (prečo „zbytočne", a mohol som vôbec neprísť, keď mi doručili úbor?); zdalo sa mi, že všetko je prázdne, že je to len škrupina. A horko-ťažko som zapol pozornosť až vtedy, keď fonolektor prešiel k hlavnej téme: k našej hudbe, k matematickej kompozícii (matematik – príčina, hudba – následok), k opisu nedávno vynájdeného hudbometra.

13

– „Jednoducho sa krúti touto kľukou a hociktorý z vás vyrobí tri sonáty za hodinu. Koľko námahy to stálo našich predkov! Mohli tvoriť iba v záchvate ,inšpirácie' – čo je nezná ma forma epilepsie. A teraz vám predvediem nesmierne zábavnú ilustráciu, čo z toho vzniklo: Skriabinovu hudbu z dvadsiateho storočia. Táto čierna debna (na pódiu sa zdvihla opona a na ňom stál starodávny nástroj), táto debna sa nazývala nástrojom ,klavírovým' alebo aj ,kráľovským', čo opäť dokazuje, že ich hudba..."

Pokračoval v tomto duchu, no zase sa dobre nepamätám, ale je to celkom možné, lebo... No poviem to rovno: lebo ku „kráľovskej" debne pristúpila 1-330. Asi ma šokoval jej nečakaný príchod na pódium.

Mala na sebe fantastický úbor z dávnych čias: vypasované úzke čierne šaty s ostro zvýraznenou belosťou odhalených pliec a pŕs – a ten hrejivý tieň ihrajúci pri vdychu a výdychu medzi... a tie oslepujúce, takmer zlovestné zuby...

Čo úsmev, to uhryznutie – smerom sem, dolu. Sadla si, začala hrať. Bolo to čosi divé, kŕčovité, pestré ako celý ich vtedajší život, a bez náznaku rozumnej mechanickosti. A samozrejme, všetci okolo mňa sú v práve, že sa smejú. Iba poniektorí... no i ja – ja?

Áno, epilepsia – duševná choroba – bolesť... Pomalá, sladká bolesť – uhryznutie – a ešte hlbšie, ešte bolestivejšie. A vtom pomaličky vystupuje slnko. Nie to naše, nie to modrokrištálové a rovnomerne svietiace cez sklenené tehly, nie: bolo to divé, letiace, spaľujúce slnko – človek by najradšej všetko zo seba postŕhal a rozdriapal na cimpr-campr.

Muž vedľa mňa pozrel úkosom vľavo – na mňa – a zachichotal sa. Sám neviem, prečo mi to tak utkvelo v pamäti: na pery mu vyskočila mikroskopická bublinka a praskla. Tá bublinka ma priviedla k rozumu. Ja som opäť ja.

A už som vnímal ako všetci len nehorázny, zjašený rachot strún. Smial som sa. Bolo mi ľahko a nekomplikované. To nám len nadaný fonolektor priživo zobrazil tú divú epochu, to je všetko.

A s akým pôžitkom som potom počúval našu dnešnú hudbu! (Demonštrovali nám ju nakoniec kvôli kontrastu.) Krištáľové chromatické stupne schádzajúcich sa a rozchádzajúcich sa nekonečných radov – a sumarizujúce akordy Taylorových a Maclaurinových formúl; celo tónové, štvorcovo velebné pasáže Pytagorovej vety; clivé melódie tlmeného vlnenia; jasavé takty na preskáčku s Frauenhoferovými líniami páuz – spektrálna analýza planét... Aká majestátnosť! Aká neotrasiteľná Zákonitosť! Aká je úbohá, svojvoľná, ničím – iba ak divým fantazírovaním – nespútaná hudba starovekých ľudí...

14

Vychádzali sme z posluchárne širokými dverami v súmerných radoch po štyroch ako zvyčajne. Mihla sa známa na dvakrát prehnutá postava; úctivo som sa poklonil.

O hodinu má prísť milá O. Cítil som sa príjemne a užitočne vzrušený. Doma som rýchlo zbehol do kancelárie, podal som službe ružový lístok a dostal som oprávnenie na rolety. Toto oprávnenie platilo len v sexuálne dni. A tak si žijeme medzi priesvitnými, akoby z iskriaceho vzduchu utkanými stenami, vždy viditeľne a večne omývaní svetlom. Nemáme si navzájom čo skrývať. A okrem toho, uľahčuje to ťažkú a vznešenú prácu Strážcov. Ináč ktovie, čo všetko by sa robilo! Možno, že práve tie čudné nepriesvitné byty starovekých ľudí podmieňovali tú ich úbohú klietkovú psychológiu: „Môj (sic!) dom – môj hrad" – ako je možné, že si to neuvedomili!

O dvadsiatej prvej som spustil rolety – a v tej chvíli prišla trošku zadychčaná O. Nastavila mi ružové ústočka aj ružový lístok. Odtrhol som kupón a už som sa od tých ružových úst neodtrhol do poslednej chvíľočky, do 22,15.

Potom som jej ukázal svoje „zápisy" a rozhovoril som sa – tuším veľmi pekne – o kráse štvorca, kocky, priamky. Počúvala čarovné ružovo, ale vtom jej z modrých očí vypadla slza, druhá, tretia – rovno na otvorenú stranu (str. 7). Atrament sa rozpil. A tak to budem musieť prepísať.

– Milý D, keby ste, keby...No tak, čo „keby"? Čo „keby"? Zase tá stará pesnička: dieťa. Alebo že

by išlo o čosi nové v súvise... v súvise s tou? Nuž, pokiaľ ide o to, akoby... Ale nie, to by bolo príliš hlúpe.

15

Zápis 5

Náčrt:ŠTVOREC. VLÁDCOVIA SVETA. PRÍJEMNE

UŽITOČNÁ FUNKCIA

Zase to nie je ono. Zase sa s tebou, neznámy môj čitateľ, zhováram, akoby... No, povedzme, môj starý priateľ R-13, básnik s černošskými gambami – no, toho predsa pozná každý. Ale čo vy – na Mesiaci, na Venuši, na Marse, na Merkúre – a ešte bohvie kde všade ste!

Tak teda: predstavte si štvorec, živý nádherný štvorec. A ten štvorec by mal rozprávať o sebe, o svojom živote. Chápete, štvorcu by ani vo sne na um neprišlo hovoriť o tom, že má všetky štyri uhly pravé: on to už jednoducho nevníma, natoľko mu je to bežné, všedné. Nuž a ja žijem ustavične v tom štvorcovom stave. No, povedzme, hoci ružové kupóny a to všetko, čo s nimi súvisí: pre mňa je to rovnosť štyroch uhlov, ale pre vás je to možno čosi svetobornejšie ako Newtonov dvojčlen.

Nuž tak. Ktorýsi staroveký mudrc povedal, samozrejme náhodou, múdru vec: „Láska a hlad vládnu svetu." Ergo: aby človek mohol ovládnuť svet – musí najprv ovládnuť vládcov sveta. Naši predkovia si napokon s veľkými obeťami podrobili Hlad: nehovorím o Veľkej dvestoročnej vojne, o vojne medzi mestom a dedinou. Divokí kresťania sa asi z náboženských predsudkov zuby-nechty držali svojho chleba*. Ale v 35. roku – pred založením Jednotného štátu – vynašli našu terajšiu naftovú potravu. Pravda, prežilo to len 0,2 percenta obyvateľov zemegule. Zato však tie nula celé dve desatiny už okúsili blaženosť v lone Jednotného štátu.

Je predsa nad slnko jasné: blaženosť a závisť – sú čitateľom a menovateľom zlomku zvaného šťastie. Veď aký zmysel by mali nekonečné obete Dvestoročnej vojny, keby v našom živote predsa len ostal nejaký dôvod na závisť! A predsa ostal, lebo ostali nosy „gombičky" a nosy „klasické" (rozhovor na prechádzke), lebo lásky jedných sa domáhali mnohí, iných – nikto.

Keď si Jednotný štát podrobil Hlad (algebraický = súčtu vonkajších slastí), zaútočil pochopiteľne na druhého vládcu sveta, na Lásku. Napokon zvíťazil i nad týmto živlom, to jest organizoval ho, zmatematikoval, a asi

* Toto slovo sa nám uchovalo len ako poetická metafora: chemické zloženie tejto hmoty nepoznáme.

tak pred 300 rokmi vyhlásil náš historický Lex sexualis: každé číslo má právo na hociktoré číslo ako na sexuálny produkt.

Ostatné je vecou techniky. Dôkladne vás vyšetria v laboratóriách Sexuálneho výboru, presne vám určia obsah hormónov v krvi – a vypracujú vám príslušnú Tabuľku sexuálnych dní. Potom si podáte žiadosť, že v svojich dňoch si žiadate použiť číslo to (alebo ono), a dostanete príslušný kupónový blok (ružový). A to je všetko.

Jasná vec: predmety závisti zmizli, menovateľ zlomku šťastia bol prevedený na nulu – a zlomok sa mení na veľkolepé nekonečno. A to, čo bolo u starovekých ľudí prameňom nekonečných hlúpych tragédií, sa u nás zmenilo na harmonickú, príjemne-užitočnú funkciu organizmu, rovnako ako spánok, fyzická práca, príjem potravy, defekácia a tak ďalej. Z tohto vidíte, ako veľká sila logiky očisťuje všetko, čoho sa dotkne. Ó, keby ste sa i vy naučili ísť tým smerom až do konca.

... Čudné, dnes som písal o najvyšších vrcholoch dejín ľudstva a po celý čas som dýchal krištáľový, horský vzduch myšlienok, no je mi pritom oblačné, pavučinovo a to všetko je ešte prekrížené akýmsi štvorlabým x. Možno sú to moje laby, a to len preto, lebo som ich mal dlho pred očami – tie moje chlpaté laby. Nerád o nich hovorím – nemám ich rád: sú pozostatkom divej epochy. Vari len vo mne naozaj —

Chcel som toto všetko vyškrtnúť – presahuje to rámec náčrtu. No potom som si povedal: nevyškrtnem. Nech moje zápisy ako najcitlivejší seizmograf zachycujú krivku i celkom bezvýznamných mozgových záchvevov: neraz práve takéto záchvevy signalizujú —

Toto je však vrchol, toto by som naozaj mal vyhodiť: veď sme zregulovali všetky živly a nijaké katastrofy už nemôžu byť.

Teraz mi je už celkom jasné: ten čudný pocit vo mne vyplýva z môjho štvorcového stavu, o ktorom som hovoril na začiatku. To x nie je vo mne (to je vylúčené) – iba sa bojím, že dáke to x zostane vo vás, moji neznámi čitatelia. Ale verím, že ma nebudete veľmi prísne súdiť. Verím, že pochopíte, že tak ťažko ako mne sa ešte nepísalo žiadnemu autorovi v dejinách: jedni písali pre súčasníkov, iní pre potomkov, no ešte nikto nepísal pre predkov alebo pre bytosti, podobné ich divým, vzdialeným predkom...

Zápis 6

Náčrt:NÁHODA. TO PREKLIATE JASNÉ. 24 HODÍN

Opakujem: zaviazal som sa písať, nič nezatajujúc. A preto čo aké je to smutné, musím na tomto mieste konštatovať, že ešte ani u nás sa proces tuhnutia, kryštalizácie života neskončil, že nám do ideálu ešte niekoľko stupňov chýba. Ideál (to je jasné) sa dosiahne tam, kde sa už nič nedeje, ale u nás... Nuž, prosím: v Štátnych novinách dnes čítam, že na námestí Kocky sa o dva dni koná oslava Justície. Čiže ktorési číslo opäť raz narušilo chod veľkého Štátneho stroja, zase sa raz stalo niečo, čo sa nedalo čakať, vypočítať.

A okrem toho sa niečo porobilo so mnou. Pravda, stalo sa tak počas Osobného voľna, to jest v čase špeciálne vymedzenom na nepredvídané okolnosti, no aj tak...

Okolo šestnástej (presne o desať minút 16) som bol doma. Vtom zazvonil telefón:

– D-503? – ženský hlas.– Áno.– Ste voľný? – Áno.– Tu 1-330. Hneď priletím k vám, pôjdeme do Starovekého domu.

Dobre?1-330... Tá I ma rozčuľuje, odpudzuje – takmer ľaká. No práve preto

som povedal: áno.O 5 minút sme už boli v aeru. Modrá májová majolika neba a ľahké

slnko na svojom zlatom aere bzučí nám v stopách, nepredbieha nás, ani za nami nezaostáva. No tam vpredu sa belie ako beľmo oblak, neforemný, spuchnutý ako líca starodávneho „Cupida", a to človeka ruší. Predné okienko je spustené, vietor, pery schnú, mimovoľne si ich človek ustavične oblizuje a aj tak mu ustavične chodia po rozume.

A už vidieť v diaľke mútne, zelené škvrny – tam za Stenou. Nasleduje ľahké, mimovoľne zovretie srdca a – dolu, dolu, dolu ako zo strmého kopca – a už sme pri Starovekom dome.

Celá tá čudná, krehká, slepá stavba je zôkol-vôkol zaodiata sklenou škrupinou: v opačnom prípade by sa už dávno bola rozsypala. Pri

sklenených dverách sedí starena, je celá scvrknutá, hlavne ústa: samé ryhy, záhyby, pery má vtiahnuté a ústa akoby boli zarástli – nerátal som s tým, že prehovorí. No prehovorila.

– Tak čo, srdiečka moje, chcete si obzrieť môj domček? A vrásky sa rozžiarili (to znamená, asi sa lúčovito roztiahli, a to vyvolalo dojem, že sa „rozžiarili").

– Áno, tetuška, už zase sa mi zacnelo, – povedala jej I. Vrásočky žiarili:– Slnko, však? Nuž čo! Ach, šibalka, ach, šibalka! Vie-em, viem! No,

dobre: choďte sami, ja už radšej budem tu, na slnku.Hm... Zrejme je tu moja spoločníčka častým hosťom. Mám chuť niečo

zo seba striasť – čosi mi prekáža: pravdepodobne ten neodbytný zrakový vnem: oblak na hladkej modrej majolike.

Keď sme vystupovali širokým tmavým schodiskom, I povedala:– Milujem tú starenu.– Prečo?– Čo ja viem. Možno pre jej ústa. Možno pre nič. Len tak. Pokrčil som

plecom. Pokračovala a trošku sa pritom usmievala, no možno sa vôbec neusmievala:

– Pripadám si hriešne. Dobre viem, že môže byť len „lebo-láska", a nie „len-tak-láska". Lebo všetky živly musia byť...

– Jasná vec... – začal som, no hneď som sa prichytil pritom slove a ukradomky som pozrel na I: všimla si, či nie?

Pozerala kamsi dolu; oči mala spustené ako rolety.Prišlo mi na um: keď sa človek večer okolo 22. prechádza po ulici

medzi vysvietenými priezračnými klietkami, vidí tmavé klietky so spustenými roletami, a za roletami — Čo má ona za roletami? Prečo mi dnes zatelefonovala, na čo je toto všetko?

Otvoril som ťažké, škrípajúce, nepriesvitné dvere – ocitli sme sa v pochmúrnej, chaotickej miestnosti (u nich sa nazývala „bytom") – A bol tam ten starodávny, „kráľovský" hudobný nástroj – a divá, neorganizovaná, šialená mätež farieb a tvarov ako vtedajšia hudba. Biely povrch hore; tmavomodré steny; červené, zelené, oranžové väzby starých kníh; žltý bronz – svietniky, socha Budhu; kontúry nábytku skrivené epilepsiou, vymykajúce sa každej rovnici.

Tento chaos bol takmer nad moje sily. Moja spoločníčka mala zrejme odolnejší organizmus.

– Toto je môj najmilší... – a zrazu akoby bola ožila, uhryznutie-úsmev, biele ostré zuby. – Presnejšie povedané: najškaredší zo všetkých ich „bytov".

– Alebo ešte presnejšie: štátov, – dodal som. – Tisíce mikroskopických, večne bojujúcich štátov, krutých ako...

– No hej, jasné... – zrejme veľmi vážne potvrdila I.Prešli sme cez izbu, kde stáli maličké, detské postele (aj deti

boli v tých časoch súkromným vlastníctvom). A ďalšie izby, lesklé zrkadlá, pochmúrne skrine, príšerne pestré pohovky, ozrutný „kozub", veľká posteľ z červeného dreva. Naše dnešné – nádherné, priezračné, večné – sklo sa tu vyskytovalo iba vo forme úbohých, krehkých štvorčekov okien.

– Keď si človek pomyslí: tu „len tak milovali", tešili sa, trápili... (roleta očí je zase spustená). – Aké nezmyselné, nešetrné mrhanie ľudskou energiou, však?

Hovorila akosi zo mňa, vyjadrovala moje myšlienky. Ale v úsmeve mala ustavične to dráždivé x. Za roletami sa v nej odohrávalo bohviečo – sám neviem čo, ale pripravovalo ma to o trpezlivosť; mal som chuť hádať sa s ňou, kričať na ňu (áno, to hlavne), ale musel som súhlasiť – nesúhlasiť sa nedalo.

A tu zastala pred zrkadlom. V tej chvíli som jej videl iba oči. Napadlo mi: veď človek je zostrojený takisto divo ako tieto hnusné „byty" – ľudské hlavy sú nepriesvitné, sú v nich len malinké okná: oči. Akoby to bola uhádla – obrátila sa. „Nuž, to sú moje oči. No?" (Pravdaže, odohralo sa to mlčky.)

Pred sebou mám dve strašidelné tmavé okná a v nich je neznámy, cudzí život. Ale videl som tam oheň, plápolá tam akýsi svojský „kozub" a ešte nejaké postavy, pripomínajúce...

Napokon, bolo to prirodzené: odrážal som sa v nich ja. Bolo to však neprirodzené a mne celkom nepodobné (zrejme deprimujúci vplyv prostredia), že som si zrazu pripadal lapený a vstrčený do tejto divej klietky, pripadal som si strhnutý divým víchrom starovekého života.

– Prosím vás, – povedala I, – choďte na chvíľu do susednej izby. – Jej hlas doliehal odtiaľ, znútra, spoza tmavých okien očí, kde blčal kozub.

Odišiel som, sadol som si. Z poličky na stene sa mi rovno do očí mierne usmievala asymetrická tvár s vyhrnutým nosom: jeden zo starovekých básnikov (tuším Puškin). Prečo tu sedím a pokorne znášam ten úsmev, a na čo je to všetko dobré: prečo som tu, načo tá absurdná situácia? Tá dráždiaca, odpudzujúca ženská, čudná hra...

V susednej izbe klepli dvere skrine, zašušťal tam hodváb, a len horko-ťažko som sa udržal, aby som ta nešiel, a — už sa presne nepamätám: asi som mal chuť povedať jej zopár veľmi ostrých slov.

Medzitým prišla. Mala na sebe krátke starodávne ostražité šaty, čierny

klobúk, čierne pančuchy. Šaty boli z ľahkého hodvábu – zreteľne som videl, že pančuchy siahajú vysoko, dobre vyše kolien, a krk mala odhalený a tieň medzi...

– Vidím, že chcete byť nasilu originálna, to je jasné...– Jasné, – skočila mi do reči I, – byť originálnym znamená vyčleniť sa

z radu ostatných. Čiže byť originálny znamená narušiť rovnováhu... A to, čomu sa v idiotskom jazyku starovekých ľudí hovorilo „byť banálny", u nás znamená plniť si povinnosti. Lebo...

– Ano, áno, áno! Presne tak. – Prestal som sa ovládať. – A vy sa nemáte čo, nemáte čo...

Pristúpila k soche básnika s vyhrnutým nosom, zastrela roletami divý oheň očí tam za tými svojimi oknami a povedala tentoraz vari celkom vážne (možno, aby ma obmäkčila) dosť rozumnú vec:

– Nenapĺňa vás údivom, že kedysi ľudia trpeli medzi sebou takýchto hľa? A nielenže trpeli – skláňali sa pred nimi. Aký otrocký duch! Nemám pravdu?

– Jasné... Totiž chcel som... (to prekliate „jasné"!)– Áno, áno, chápem. V skutočnosti to však boli mocipáni mocnejší ako

tí ich korunovaní. Prečo ich neizolovali, nezlikvidovali? U nás.– Áno, u nás... – začal som. No vtom sa rozosmiala. Akoby som ten jej

smiech videl: bola to krivka, cvendžiaca, krutá a pružno-ohybná ako prút.Pamätám sa dobre – roztriasol som sa na celom tele. Môcť ju schmatnúť

a – sám neviem čo... No čosi som musel spraviť, bolo jedno, čo. Automaticky som otvoril svoj zlatý štítok, pozrel som na hodiny. O desať minút sedemnásť.

– Nemyslíte, že je najvyšší čas? – spýtal som sa úctivo, ako sa dalo.– A keby som vás tak poprosila, aby ste tu zostali so mnou?– Počúvajte ma dobre: viete vy... viete vy vôbec, čo hovoríte? O desať

minút musím byť v posluchárni...– ... A všetky čísla sú povinné absolvovať umenovednú prednášku... –

mojím hlasom doplnila I. Potom vytiahla roletu – zdvihla oči: za tmavými oknami blčal kozub. – Na Zdravotníckom výbore mám známeho doktora, je zapísaný na mňa. Keď ho poprosím, dá vám potvrdenie, že ste chorý. Tak čo?

Pochopil som. Konečne som pochopil, k čomu smerovala všetka tá hra.– Takéto dačo! A viete vy, že fakticky by som mal ísť ako každé čestné

číslo okamžite na Výbor Strážcov a...– A nielen fakticky (ostrý úsmev-uhryznutie). Strašne som zvedavá, či

pôjdete na výbor, alebo nie!

– Vy tu zostanete? – chytil som kľučku na dverách. Kľučka bola mosadzná, a ja som počul svoj takisto mosadzný hlas.

– Ešte chvíľočku... Dobre?Prikročila k telefónu. Udala akési číslo – bol som taký rozrušený, že

som si ho nezapamätal, a zakričala:– Čakám vás v Starovekom dome. Áno, áno, som sama... Stlačil som

mosadznú studenú kľučku:– Smiem si vziať aero?– Ó, pravdaže! Nech sa páči...Na slnku pri vchode driemala starena ako rastlina. A zase bolo

udivujúce, že sa jej husto zarastené ústa otvorili a že prehovorila:– A tá vaša – ostala tam sama, ako to?– Áno, sama.Starenine ústa opäť zarástli. Pokrútila hlavou. Zrejme aj jej slabnúci

mozog pochopil všetku nechutnosť a rizikovosť správania tej ženskej.Presne o sedemnástej som bol na prednáške. A tu som z ničoho nič

pochopil, že som tej starene nepovedal pravdu: I tam teraz nebola sama. A je možné, že práve fakt, že som starenu nechtiac oklamal, ma trápil a rušil pri prednáške. Nie, nie je sama: a o to práve ide.

Po 21,30 som mal voľnú hodinu. Vari by som už dnes mal zájsť na Výbor Strážcov a všetko udať. Ale keď som po tej hlúpej historke taký ustatý! A napokon zákonitá lehota udania je do dvadsaťštyri hodín. Stihnem to teda zajtra: mám na to ešte celých 24 hodín.

Zápis 7

Náčrt:RIASA. TAYLOR. BLEN A KONVALINKY

Noc. Zelené, oranžové, modré; červený kráľovský nástroj; šaty žlté ako citrón. Potom – mosadzný Budha; vtom zdvihol mosadzné viečka a z Budhu vystrekla šťava. Aj zo žltých šiat vystrekla šťava, aj po zrkadle stekajú kvapky šťavy, kvapká z veľkej postele i z detských postieľok, a teraz aj zo mňa – a chytá sa ma smrteľne slastný des...

Zobudil som sa: slabé, modravé svetlo; sklo stien sa leskne, lesknú sa sklenené kreslá, stôl. To ma upokojilo, srdce mi prestalo búchať. Šťava, Budha... čo je to za nezmysel? Jasná vec: ochorel som. Predtým sa mi nikdy nesnívalo. Vraj sny boli u starovekých ľudí vecou celkom samozrejmou, normálnou. Nuž hej, veď aj celý život bol príšerný kolotoč: zelené – oranžové – Budha – šťava. No my vieme, že sny sú vážnou psychickou chorobou. A ja viem, že môj mozog bol doteraz mechanizmom chronometrický vyregulovaným, ligotavým, bez jedinej smietky, a dnes... Áno, dnes je to tak: cítim tam v mozgu akési cudzorodé teleso – ako tenulinkú riasu v oku: riadne si cítim celé telo, no to oko s riasou – nemôžem na ňu zabudnúť ani na okamih...

Bodrý, krištáľový zvonček v záhlaví: 7, vstávať! Vpravo i vľavo cez sklenené steny vidím akoby samého seba, svoju izbu, svoje šaty, svoje pohyby – a to všetko tisíc ráz opakované. To vzpružuje: človek sa vidí ako časť ozrutného, silného, jednotného celku. A tá presná krása: ani jediný zbytočný pohyb, obrat, otočka.

Áno, ten Taylor bol nepochybne najgeniálnejším zo všetkých starovekých ľudí. Pravda, nedospel tak ďaleko, aby rozšíril svoju metódu na celý život, na každý krok, na celých dvadsaťštyri hodín – neintegroval svoj systém od prvej hodiny po 24. Nechápem, ako je možné, že popísali celé knižnice o akomsi Kantovi, no ledva si všimli Taylora, proroka, ktorý dovidel na desať storočí dopredu.

Koniec raňajok. Hymna Jednotného štátu doznela. Súmerne, po štyroch kráčame k výťahom. Tichý bzukot motorov – a rýchlo dolu, dolu, dolu –ľahké zovretie srdca.

A z ničoho nič je tu opäť ten nezmyselný sen – či akási jeho skrytá funkcia. Ách, áno, presne takto včera klesalo aero. Mimochodom, s tým

všetkým som skoncoval: bodka. A veľmi dobre, že som s ňou zaobchádzal tak rázne, rozhodne.

Vo vozni metra som fičal ta, kde na montážnom lešení v slnečných lúčoch žiaril zatiaľ ešte mŕtvy, ešte ohňom neoživený elegantný trup Integrálu. So zatvorenými očami som sa dal unášať vzorcami: ešte raz som v duchu vypočítal, aká bude potrebná štartovacia rýchlosť, aby sa Integrál odpútal od zeme. Každým atómom sekundy sa bude hmotnosť Integrálu meniť (spotrebúva sa palivo). Vyšla mi nesmierne komplikovaná rovnica s transcendentnými veličinami.

Ako v spánku vnímam: v tvrdom svete čísel si ktosi sadol vedľa mňa, ktosi do mňa ľahko drgol a povedal „prepáčte".

Nadvihol som viečka – sprava (asociácia vďaka Integrálu) sa čosi strmhlav rúti priestranstvom: hlava – aj ona sa rúti, lebo na nej z oboch strán odstávajú ružové krídlaté uši. A nasleduje krivka ťažkého zátylku, zhrbený chrbát, na dvakrát zohnuté písmeno S...

A cez sklené steny môjho algebraického sveta opäť škrabka riasa – nejaká nepríjemnosť, čo ma dnes čaká —

– To nič, to nič, – s úsmevom som sa susedovi poklonil. Na štítku sa blyslo S-4711 (nečudo, že sa mi od prvej chvíle spájal s písmenom S: išlo o zrakový vnem neregistrovaný vedomím). A blysli sa aj oči – dva ostré nebožiece sa rýchlo krútili, zavrtávali sa do mňa čoraz hlbšie, už-už dosiahnu dno a uvidia, čo by som ani sám sebe...

A vtom sa mi funkcia riasy ozrejmila: je to jeden od nich, od Strážcov, a najjednoduchšie bude, keď mu bez odkladania, hneď teraz všetko vysypem.

– Včera som bol v Starovekom dome... – Hlas mám čudný, akýsi plochý, pričapený, trochu som si odkašlal.

– No, fajn. Z toho plynú pre človeka celkom poučné závery.– Ale viete, nebol som tam sám, sprevádzal som číslo 1-330, atak...– 1-330? To ma teší kvôli vám. Veľmi zaujímavá, nadaná žena. Má

veľa ctiteľov....Preboha, aj on – vtedy na prechádzke – nie je vylúčené, že je dokonca

na ňu zapísaný! Nie, jemu to nemôžem povedať, vylúčené, to je nad slnko jasné.

– Áno, áno! Pravdaže, pravdaže! Veľmi, – usmieval som sa čoraz širšie, hlúpejšie a cítil som, že ma ten úsmev obnažuje, robí zo mňa idiota...

Nebožiece dosiahli dno, potom sa, rýchlo sa točiac, prevŕtali späť do očí; S sa dvojzmyselne usmial, kývol mi a prešmykol sa k východu.

Rozložil som pred sebou noviny (zdalo sa mi, že všetci pozerajú na mňa), a hneď som zabudol na riasu, na nebožiece, na všetko: tak ma

vzrušilo, čo som si prečítal. Vlastne to bol iba jeden riadok: „Hodnoverné pramene uvádzajú, že opäť šarapatí dosiaľ neobjavená organizácia, ktorej cieľom je oslobodenie spod vznešeného jarma Štátu."

„Oslobodenie"? Šokujúce: v ľudskom plemene teda ešte vždy prežívajú zločinecké pudy! Áno, zámerne hovorím „zločinecké". Sloboda a zločin sú tak úzko späté ako... no, ako pohyb lietadla a jeho rýchlosť: rýchlosť lietadla = 0, vtedy sa nehýbe; sloboda človeka = 0, nerobí zločiny. To je jasné. A jediný spôsob, ako zbaviť Človeka zločinov, je zbaviť ho slobody. A ledva sme sa jej zbavili (vo vesmírnom meradle je storočie samozrejme „ledva"), voľajakí mamľasi...

Nie, nerozumiem: prečo som ihneď, ešte včera nešiel na Výbor Strážcov. Dnes po šestnástej ta určite...

O šestnástej som vyšiel von, a hneď som na rohu zbadal O: celá zružovela od vzrušenia, že sme sa stretli. „Má prostý, okrúhly um. To vyhovuje: pochopí ma a podporí..." Vlastne, nijakú podporu nepotrebujem: rozhodol som sa, a koniec.

Trúby Hudobných závodov harmonicky vyhrávali Pochod, stále ten istý Pochod. Aké záhadné čaro tkvie v tom večnom opakovaní, v tom odzrkadľovaní!

O mi chytila ruku.– Budeme sa prechádzať, – okrúhle modré oči sa mi naširoko otvárajú v

ústrety – modré okná do vnútra – a ja ta vnikám, o nič sa nezachytávam, o nič tam vnútri, to jest nie je tam nič cudzie, zbytočné.

– Nie, nebudeme sa prechádzať. Musím... – povedal som jej, kam musím ísť. A na svoj úžas vidím: ružový kruh úst sa zmenil na ružový polmesiac rožkami dolu – akoby bola zjedla niečo kyslé. Vybuchol som.

– Ako vidím, vy ženské čísla ste už beznádejne prežraté predsudkami. Naskrze nie ste schopné rozmýšľať abstraktne. Je to skrátka a dobre tuposť, prepáčte mi.

– Idete k špicľom... fuj! A ja som vám zohnala v Botanickom múzeu konvalinky...

– Prečo „a ja", prečo ten tón? Typická žena. – Nahnevane (priznávam) som jej vyšklbol z ruky konvalinky. – Ovoňajte: dobré, čo? Tak zmobilizujte logiku aspoň na túto úvahu. Konvalinka dobre vonia: tak. No môžete o vôni, o samom pojme „vôňa" povedať, či je to dobré, alebo zlé? Nemôžete, však? Existuje vôňa konvalinky – a existuje hnusná vôňa blenu: jedno i druhé je vôňa. Existovali špicli v starovekom štáte – existujú u nás... áno, špicli. Nebojím sa slov. No či nie je jasné, že kým tam bol špiceľ blenom, tu je špiceľ konvalinkou? Áno, konvalinkou, áno!

Ružový polmesiac sa zachvel. Teraz mi svitlo: pred chvíľou sa mi iba zdalo, že sa zasmeje, vtedy som bol o tom presvedčený. A skríkol som ešte hlasnejšie:

– Áno, konvalinkou. A na tom nie je nič do smiechu, nič.Okrúhle hladké gule hláv plávali pomimo nás a obracali sa.

O mi láskavo chytila ruku:– Dnes ste akýsi... Nie ste chorý?Sny – žiť – Budha... A hneď mi bolo jasné, že musím navštíviť

Zdravotnícky výbor.– Naozaj som chorý, – povedal som strašne veselo (nevysvetliteľné

protirečenie: radovať som sa nemal čomu).– Tak musíte ísť okamžite k lekárovi. Dobre viete, že vašou

povinnosťou je byť zdravý – bolo by smiešne, keby som vám to ja musela dokazovať.

– No, O, milá moja, no, samozrejme máte pravdu. Absolútnu!A tak som nešiel na Výbor Strážcov, ale na Zdravotnícky výbor, nedalo

sa inak; tam som trčal do 17.A potom večer (mimochodom, večer je tam aj tak zatvorené), večer

prišla ku mne O. Rolety sme nestiahli. Riešili sme úlohy zo starodávnej zbierky úloh: to fantasticky upokojuje a očisťuje myšlienky. O-90 sedela s hlavou nahnutou k ľavému plecu a od úsilia si podopierala líce znútra jazykom. Bolo to také detské, také čarovné. A vo mne je všetko v poriadku, presne, jednoducho...

Odišla. Som sám. Dvakrát som si zhlboka vzdychol (to veľmi prospieva pred spánkom). Vtom mi udrela do nosa nečakaná vôňa – a hneď sa mi mihlo hlavou čosi nepríjemné... Zakrátko som prišiel veci na koreň: v posteli som mal konvalinky. V tom okamihu všetko zavírilo, vznieslo sa z dna.

Darmo, bolo to netaktné od nej – podhodiť mi konvalinky. Nuž hej: nešiel som, nie. No ale, môžem za to, že som chorý?

Zápis 8

Náčrt:IRACIONÁLNA ODMOCNINA. R-13.

TROJUHOLNÍK

Je tomu už dávno, ešte som chodil do školy, keď sa mi prihodilo to s tou √-1. Ako jasne, ako plasticky si všetko pamätám: svetlá kruhovitá hala, stovky guľatých chlapčenských hláv – a Plaško, náš matematikár. Volali sme ho Plaško, lebo už bol opotrebovaný, celý rozheganý, a keď doň služba vopchala zástrčku, tak sa z reproduktora vždy najprv ozvalo: „Pla-pla-pla-tšššš", a až potom prednáška. Raz hovoril Plaško o iracionálnych číslach, a ja som, pamätám sa, vypukol do plaču, trieskal som päsťami do stola a vrešťal: „Nechcem √-1! Vyberte zo mňa √-1!" Tá iracionálna odmocnina zapustila do mňa korene ako čosi cudzie, cudzorodé, príšerné, požierala ma – nedala sa pochopiť, zneškodniť, lebo bola mimo ratio.

A už je tu zase tá √-1. Prezrel som si zápisky, a je mi jasné: chytráčil som sám so sebou, klamal sám seba – len aby som tú √-1 nevidel. To všetko sú maličkosti, že som chorý a všetko to ostatné: mohol som ísť ta; pred týždňom by som bol išiel bez zaváhania. Tak prečo teraz... Prečo?

Napríklad dnes. Presne o 16,10 som stál pred lesklou sklenenou stenou. Nad hlavou mi na štíte Výboru žiaria zlaté, slnečné, jasné písmená. Za sklom v hĺbke sa vinie dlhý rad modravých uníf. Tváre blikajú ako večné svetlo v dávnych kostoloch: prišli, aby vykonali hrdinský čin, prišli, aby položili na oltár Jednotného štátu svojich drahých, priateľov – seba. A aj mňa, mňa to ťahalo k nim, s nimi. No ísť nemôžem: nohy mám prispájkované k skleneným platniam – a len som tam stál s tupým pohľadom v očiach, a nemal som silu pohnúť sa z miesta...

– Hej, matematik, aký zasnívaný!Strhol som sa. Upierajú sa na mňa čierne, smiechom nalakované oči,

mäsité, černošské gamby. Básnik R-13, starý kamarát, a po jeho boku ružová O.

Nahnevane som sa zvrtol (keby ma neboli vyrušili, tuším by som si bol vytrhol i s mäsom tú √-1 a bol by som vošiel do budovy Výboru).

– Nie zasnívaný, ale keď už, tak uchvátený, – povedal som dosť zhurta.– Tak, tak! Prečo ste, milý môj, matematikom, a nie básnikom? Radšej

sa pridajte k nám, básnikom, hm? Ak chcete, okamžite to zariadim, hm?

R-13 sa pri reči zakuckáva, slová z neho špliechajú, z mäsitých gámb mu odfrkujú kvapky; čo „b", to gejzír, „básnici" – gejzír.

– Slúžil som a budem slúžiť vede, – zamračil som sa: žarty nemám rád, nechápem ich, a R-13 má zlý zvyk žartovať.

– Čo tam po vede! Vaša veda je v podstate zbabelosť. Čo si budeme vyprávať, je to tak. Stenou chcete ohradiť nekonečno, a za tú stenu sa bojíte pozrieť. Áno! Pozriete – a zatvoríte oči. Tak veru!

– Steny – sú základom všetkého ľudského... – začal som.R – vyfrkol celý gejzír, O – sa ružovo, okrúhlo usmiala.

Hodil som rukou: smejte sa, aj tak je to jedno. Ja mám iné starosti. Musel som čímsi ubiť, zničiť tú prekliatu √-1.

– Mám nápad, – navrhol som, – poďte ku mne, posedíme si, vyriešime zopár úloh (spomenul som si na včerajšiu pokojnú hodinku – možno bude taká aj dnes).

O zdvihla oči na R; potom pozrela okrúhlo na mňa, na líca jej vystúpil vzrušujúco nežný nádych našich kupónov.

– Ale ja dnes... Dnes mám... kupón k nemu, – kývla na R, – takže večer... Takže...

Mokré, nalakované gamby dobrácky čľapli:– Z toho sa nestrieľa: nám dvom stačí polhodinka. No nie, O? A o vaše

úlohy z matematiky nestojím, takže sa ide ku mne, posedíme si len tak.Bál som sa ostať sám so sebou – alebo presnejšie, s tým novým, mne

cudzím, ktorý mal iba zvláštnou zhodou okolností moje číslo – D-503. A tak som šiel k nemu, k R. Nie je síce presný, rytmický, a má akúsi prekrútenú, smiešnu logiku, no napriek tomu sme priateľmi. Nebude to len tak, že sme si pred troma rokmi spoločne vybrali túto milú, ružovú O. Spájalo nás to užšie ako školské roky.

Potom už v izbe R. Na pohľad je v nej všetko tak ako u mňa: Časová tabuľa, sklenené kreslá, stôl, posteľ. No len čo sme vošli, prehodil jedno kreslo, druhé, a všetky plochy a zaužívané kontúry sa narušili, všetko bolo zrazu akési neeuklidovské. Nenapraviteľný R! V Taylorovi a matematike vždy pokrivkával.

Prišiel mi na um starý Plaško: niekedy sme mu my chlapci všetky jeho sklenené nohy obliepali vďakou prekypujúcimi lístočkami (mali sme Plaška strašne radi). Prišiel mi na um náš Katechéta*. Hlas mal mimoriadne burácavý – z reproduktora až tak fičalo – a my deti sme texty vyrevúvali po ňom. A raz mu bláznivý R napchal do otvoru pokrčený papier: čo slovo, to

* Samozrejme, nemal nič spoločné s „božími zákonmi" starovekých ľudí, išlo o zákony Jednotného štátu.

výstrel papierovej guľôčky. R samozrejme potrestali; to, čo spravil, bolo samozrejme mrzké, no teraz sme sa smiali, celý náš trojuholník, mňa nevynímajúc, priznávam.

– A keby tak bol živý ako v staroveku, hm? To by... – „b"– gejzír z mäsitých čľapkajúcich úst...

Slnko prúdi cez povalu, cez steny; slnko zhora, zo strán, odrazené zdola. O sedí R na kolenách a drobulinké kvapôčky slnka hrajú i v jej modrých očiach. Akosi som pookrial, upokojil sa; √-1 čušala, nehýbala sa...

– A čo váš Integrál? Už skoro poletíme učiť obyvateľov planét? Ale švihom, švihom! Lebo my básnici vám toho toľko načarbeme, že to váš Integrál nezodvihne! Dennodenne od 8. do 11. ... – R hodil hlavou, poškrabal si zátylok: jeho zátylok je akýsi štvorhranný kufrík priviazaný na chrbte (vynára sa mi pred očami starodávny obraz – „V koči").

Ožil som:– Ach, aj vy píšete pre Integrál? Ak smiem vedieť, o čom? Hoci

povedzme dnes.– Dnes – o ničom. Mal som inú prácu... – „p" frklo rovno na mňa.– Akú?R sa zmŕštil:– Akú, akú! No keď už chcete vedieť – pracoval som na ortieli.

Poetizoval som ho. Jeden idiot, tiež básnik... Dva roky sme sedeli pri jednom stole, a nič. Iba zrazu – tu máš: „Som génius, génius, stojím nad zákonom!" A také strašné veci potáral... Tak veru... Ech!

Mäsité gamby ovisli, lak z očí sa vytratil. R-13 vyskočil, odvrátil sa a uprel oči kamsi za stenu. Pozrel som na jeho zamknutý kufrík a pomyslel som si: čo asi pretriasa v tom svojom kufríku? Chvíľa trápneho, asymetrického ticha. Nebolo mi jasné, o čo ide, ale čosi tu bolo...

– Našťastie, predpotopné časy kadejakých Shakespearov a Dostojevských – či ako sa to volali – sa minuli, – povedal som naschvál hlasno.

R k nám obrátil hlavu. Slová už zase sršali, špľachotali z neho, no mne sa pozdalo, že veselý lak do očí sa mu nevrátil.

– Áno, drahý môj matematik, našťastie, našťastie! Sme ten najšťastnejší aritmetický priemer... Ako vy vravíte: integrovať od nuly po nekonečno – od kreténa po Shakespeara... Tak!

Neviem prečo, ale pripadlo mi to krajne nevhodné – prišla mi na um tá stvora, jej tón, medzi ňou a R sa ťahala akási celkom tenká niť. (Aká?) √-1 sa opäť pomrvila. R otvoril štítok: 16,25. Na ružový kupón im ostáva 45 minút.

– Tak ja pôjdem... – pobozkal som O, stisol som ruku R a pobral som sa k výťahu.

Už na druhej strane ulice som sa obzrel: na svetlom, sklenenom masíve domu, presvieteného slnkom, boli kde-tu vidieť sivomodré štvorčeky stiahnutých roliet – očami som našiel štvorček R-13: už stiahol rolety.

Milá O... milý R... Ani v ňom (neviem, prečo „ani", no čo som napísal, to som napísal), ani v ňom sa celkom nevyznám. A predsa, ja, on a O tvoríme čo aj nerovnoramenný, trojuholník. A ak sa mám vyjadriť jazykom našich predkov (možno je vám ten jazyk, planetárni moji čitatelia, pochopiteľnejší), tvoríme rodinu. A ako dobre padne, čo aj len nakrátko, oddýchnuť si v prostom, pevnom trojuholníku, uzatvoriť sa v ňom pred všetkým, čo...

Zápis 9

Náčrt:LITURGIA. JAMBYA TROCHEJE. ŽELEZNÁ

RUKA.

Slávnostný, jasuplný deň. V také dni človek zabudne na svoje slabosti, nepresnosti, choroby – všetko je krištáľovo pevné, tvrdé, večné ako naše nové sklo...

Námestie Kocky. Šesťdesiatšesť mohutných koncentrických kruhov, to sú tribúny. A šesťdesiatšesť radov: pokojné kahance tvárí, oči odzrkadľujúce jas neba alebo – prečo nie? – jas Jednotného štátu. Kvety červené ako krv – to sú pery žien. Nežné girlandy detských tvárí v prvých radoch, neďaleko miesta deja. Hlboké, prísne, gotické ticho.

Súdiac podľa dodnes uchovaných opisov, niečo podobné vari cítili ľudia v staroveku počas tých svojich „bohoslužieb". Kým však oni slúžili svojmu hlúpemu neznámemu bohu, my slúžime bohu múdremu a naskrze známemu; ich boh im nedal nič, len večné, trýznivé hľadanie; ich boh nevymyslel nič múdrejšie ako sebaobetovanie, zato my prinášame obeť nášmu bohu, Jednotnému štátu – pokojnú, premyslenú, rozumnú obeť. Áno, bola to slávnostná liturgia, ktorá slúžila Jednotnému štátu, bola to spomienka na krížové roky Dvestoročnej vojny, bol to najvznešenejší sviatok víťazstva všetkých nad jednotlivcom, víťazstvo súčtu nad jednotkou...

A hľa, jednotlivec už stojí na stupňoch Kocky plnej slnka. Biela... vlastne už ani nie biela, už bezfarebná, sklenená tvár, sklenené pery. Dobre mu vidieť iba oči, čierne, ešte hltajúce, vstrebávajúce hrôzy onoho sveta, od ktorého ho delí ešte len niekoľko minút. Zlatý štítok s cifrou mu už sňali. Ruky má previazané červenou stuhou (tento starobylý zvyk sa dá vysvetliť pravdepodobne tým, že kedysi, keď sa ešte takéto veci nediali v mene Jednotného štátu, odsúdenci pochopiteľne cítili, že majú právo vzpierať sa, a tak im ruky spútavali reťazami).

A celkom hore na Kocke, pri Stroji stojí nehybná, ako z kovu uliata postava toho, ktorého my nazývame Dobrodincom. Tvár sa mu odtiaľto zdola ťažko rozoznáva: iba toľko vidieť, že ju rámujú prísne, hranaté črty. Zato ruky... Niekedy také vídame na fotografiách: sú v popredí, celkom

blízko, ozrutné, priťahujú pohľad a všetko ostatné zatieňujú. Tie ťažké ruky, zatiaľ ešte pokojne spočívajúce na kolenách – to je jasné: sú kamenné, a kolená len-len že unesú ich ťarchu...

Vtom sa jedna z tých ozrutných rúk pomaly zodvihla – pomalý, železný pohyb – a smerom od tribún sa na rozkaz zdvihnutej ruky priblížilo ku Kocke číslo. Bol to jeden zo štátnych básnikov, na ktorého padol šťastný žreb – aby korunoval slávnosť svojimi veršami. A nad tribúnami už zaburácali božské, cvendžiace jamby o tom šialencovi so sklenenými očami, čo stojí tamto na stupňoch a čaká na logický dôsledok svojho šialenstva.

... Požiar. V jamboch sa kníšu domy, vymrštia sa v zlatej spŕške, už sa zrútili. Zelené stromy sa krčia, vyteká miazga – už sa černejú len kríže hrobov. Zjavil sa však Prometeus (samozrejme, to sme my).

I vpriahol oheň do súkolí strojovA chaos skoval zákonom.

Všetko je nové, z ocele: oceľové slnko, oceľové stromy, oceľoví ľudia. Zrazu akýsi šialenec – „odviazal oheň jak psa zlého" – a opäť všetko hynie...

Žiaľbohu, nemám pamäť na básne, ale jedno viem: poučnejšie a krajšie obrazy sa nedali vybrať.

A opäť pomalý, ťažký pohyb – a na stupňoch Kocky stojí ďalší básnik. Dokonca som sa nadvihol: no toto! Áno, mäsité černošské gamby, je to on... Prečo nepovedal, že ho čaká taký veľkolepý... Gamby má sivé, trasú sa. Chápem ho: pred tvárou Dobrodinca, pred tvárou toľkých Strážcov – no predsa len: takto sa rozrušiť...

Rázne, rýchle – ako švihy ostrej sekery – trocheje. O strašnom zločine: o rúhačskej básni, kde sa o Dobrodincovi hovorí, že je... nie, nie, moja ruka to odmieta zopakovať.

R-13, bledý, so sklopeným zrakom (nečakal som, že je taký hanblivý), zostúpil, sadol si. Na ten najmenší diferenciál sekundy sa mi popri ňom mihla čiasi tvár – ostrý, čierny trojuholník – no hneď sa stratila: moje oči – tisícky očí – sa upreli ta, hore, k Stroju. Tam sa tretí raz pohla nie ľudská, železná ruka. A zločinec už ide, kymácaný neviditeľným vetrom, pomaly, stupeň, ešte jeden, už robí posledný krok v živote, už leží so zaklonenou hlavou, tvárou k nebu na svojom poslednom lôžku.

Dobrodinec, mohutný, kamenný ako sám osud, obišiel Stroj, položil na páku ozrutnú ruku... Nikto nešuchoce, ba ani nedýcha: všetky oči sa upierajú na ňu. Aký ohnivý, strhujúci vír – byť sám nástrojom, byť

výslednicou zložiek tisíc voltov. Aký veľkolepý údel!Nezmerateľný okamih. Ruka zapla prúd, klesla. Oslepujúca čepeľ lúča –

rúrky Stroja sa rozochvejú, slabučko zapraskotajú. Vystrené telo obostrie svetielkujúci opar a pred očami sa rozplýva, rozplýva, roztápa sa fantasticky rýchlo. A – už nič: iba kaluž chemicky čistej vody, čo ešte len pred okamihom búrlivo a červeno klokotala v srdci...

Toto všetko bolo jednoduché, toto všetko pozná každý z nás: áno, rozpad hmoty, áno, štiepenie atómov ľudského tela. A predsa to zakaždým pôsobilo ako zázrak, ako prejav nie ľudskej Dobrodincovej moci.

Tam hore pred Ním sa rumenejú tváre desiatich ženských čísel, od vzrušenia sa chvejú ich pootvorené pery a kvety sa kolíšu vo vánku.

Desať žien ovenčilo kvetmi* (starý zvyk) Dobrodincovu zafŕkanú unifu. Už schádza vznešeným krokom veľkňaza pomaly dolu, pomaly prechádza tribúnami – a v Jeho stopách sa dvíhajú nežné biele vetvy ženských rúk i búrka miliónov výkrikov. A vzápätí zaburácajú výkriky na česť a slávu Strážcov, ktorí sú neviditeľné, no v hojnom počte prítomní kdesi tu, v našich radoch. Ktovie: možno práve Strážcov predvídala fantázia staroveku, vyčariac nežne ružových „archanjelov", ktorí človeka sprevádzali od narodenia po hrob.

Áno, slávnosť mala v sebe čosi zo starých kultov, čosi očisťujúce ako búrka, hrmavica. Vy, ktorí budete toto čítať – poznáte také chvíle? Ak nie, ľutujem vás...

* Boli, pochopiteľne, z Botanického múzea. Osobne v kvetoch nevidím nič krásne – ako ani vo všetkom, čo patrí do divého sveta, dávno zahnaného za Zelenú stenu. Krásne je jedine rozumné a užitočné: stroje, čižmy, vzorce, jedlo a pod.

Zápis 10

Náčrt:LIST. MEMBRÁNA. DARMO, SOM CHLPATÝ

Včerajšok bol pre mňa papierom, cez ktorý chemici filtrujú roztoky: všetky rozptýlené častice, všetko zbytočné sa zachytí na ňom. A ráno som zišiel dole už dokonale destilovaný, až priesvitný.

Vo vestibule sedela za stolíkom služba, pozerala na hodiny a zapisovala čísla prichádzajúcich čísel. Volá sa U... mimochodom, radšej tu neuvediem jej číslo, pre prípad, že o nej napíšem niečo nepekné – toho sa bojím. Hoci v podstate je to úctyhodná, staršia žena. Jediné, čo sa mi na nej nepáči, sú jej mierne ovisnuté líca – ako rybie žiabre (ale, ale!)

Zaškrípala perom, vidím sa na strane: „D-503" – a vedľa machuľa.Práve som ju chcel na to upozorniť, keď vtom zdvihla hlavu – a ofrkla

ma takým nejakým atramentovým úsmevom:– Máte list. Áno. Dostanete ho, dušička – áno, áno, dostanete.Vedel som, že si list už prečítala, že ešte prejde Výborom Strážcov (nie

je vari potrebné tento prirodzený beh vecí vysvetľovať), ale že už pred dvanástou ho budem mať v rukách. No vykoľajil ma ten jej úsmev, kvapka atramentu skalila môj priezračný roztok. Vykoľajil ma až tak, že som sa neskôr už na stavenisku Integrálu nemohol sústrediť, dokonca som sa zmýlil vo výpočtoch, čo sa mi dosiaľ nestalo.

O dvanástej – opäť ružovohnedé žiabre, letmý úsmev – a list mám konečne v rukách. Neprečítal som si ho hneď na mieste, ale vopchal som si ho bohvie prečo do vrecka a behom do izby. Otvoril som ho, prebehol pohľadom a – sadol som si... Bol to úradný oznam, že sa na mňa zapísalo číslo 1-330 a že sa dnes o dvadsiatej prvej musím dostaviť k nej, dole bola adresa...

No nie: po tom všetkom, čo sa odohralo, po tom, ako som tak jednoznačne demonštroval svoj vzťah k nej! A okrem toho, nemohla vedieť, či som bol na Výbore Strážcov – nemohla vedieť, že som bol chorý, takže som nemohol... A napriek tomu všetkému —

V hlave sa mi krútilo, vrčalo dynamo. Budha – žiť – konvalinky – ružový polmesiac... Áno, a ešte a ešte aj toto: dnes chcela ku mne prísť O. Mám jej ten oznam vo veci 1-330 ukázať? Neviem: neuverí (ako by aj

mohla?), že ja v tom nemám prsty, že ja absolútne... A viem, že bude nasledovať ťažký, hlúpy a celkom nelogický rozhovor... Nie, hocičo, len toto nie. Nech sa radšej všetko vyrieši mechanickou cestou: jednoducho jej pošlem kópiu oznamu.

Ako som rýchlo pchal list do vrecka, všimol som si tú svoju príšernú opičiu ruku. Spomenul som si, ako mi ju vtedy na prechádzke I chytila a prezerala. Žeby naozaj...

Je trištvrte na 21. Biela noc. Všetko je zelenkavo sklenené. Je to však akési iné, krehké sklo – nie to naše, naozajstné, je to tenká sklenená škrupina a pod škrupinou to víri, letí, hučí... A nečudoval by som sa, keby sa zrazu vzniesli – v podobe lenivých kúdolov dymu – kupoly posluchární, a starý mesiac by sa atramentovo usmial ako U za stolíkom dnes ráno, a vo všetkých domoch by odrazu padli všetky rolety, a za tými roletami —

Čudný pocit: vnímal som si rebrá – železné prúty – prekážali, zjavne prekážali srdcu, je mu tesno, nemá dosť miesta. Stál som pri sklenených dverách so zlatými číslami: 1-330. Sedela pri stole, chrbtom ku mne, a čosi písala. Vošiel som...

– Tuto... – podal som jej ružový kupón. – Dnes som dostal oznam, a tak som tu.

– Aký ste presný! Momentík, áno? Sadnite si, hneď som hotová.A zase sklopila oči na list – čo sa deje v nej za stiahnutými roletami? Čo

povie, čo urobí o chvíľu? Ako to má človek vedieť, poznať, vypočítať, keď pochádza odtiaľ, z tej divej, starodávnej krajiny snov.

Mlčky som na ňu pozeral. Rebrá – železné prúty, nieto miesta... Keď hovorí, jej tvár vyzerá ako rýchlo sa točiace, žiarivé koleso: jednotlivé spice sa nedajú rozoznať. Teraz je však koleso nehybné. A zbadal som zvláštnu kombináciu: pri sluchách má vysoko vytiahnuté tmavé obočie – posmešný ostrý trojuholník vrcholom hore – dve hlboké vrásočky od nosa ku kútikom úst. No tieto dva trojuholníky si akosi protirečia, vrhajú na tvár to nepríjemné, dráždivé x, takže vyzerá ako prekrížená.

Koleso sa rozkrútilo, spice splynuli...– Čiže ste neboli na Výbore Strážcov, však?– Bol som... Nemohol som pre chorobu.– Áno. No, také čosi som tušila: niečo vám do toho muselo prísť, je

jedno, čo (ostré zuby, úsmev). Zato vás mám teraz v rukách. Iste ste si vedomý: „Každé číslo, čo sa do 48 hodín nedostaví na Výbor, pokladá sa..."

Srdce mi buchlo tak, že sa prúty prehli. Ako chlapčisko, hlúpo ako chlapčisko ma dobehla, hlúpo som mlčal. A cítil som, že som sa zaplietol,

už nemôžem pohnúť končatinami...Vstala, lenivo sa pretiahla. Stlačila gombík, na všetkých stranách so

šuchotom padli rolety. Bol som odrezaný od sveta – spolu s ňou.Bola kdesi za mojím chrbtom, pri skrini. Unifa šušťala, padala – ja som

počúval – počúval celým telom. A spomenul som si... nie: na zlomok sekundy mi blyslo hlavou...

Minule som mal vypočítať zakrivenie uličnej membrány nového typu (dnes už tieto vkusné, dekoračné upravené membrány zachytávajú pre Výbor Strážcov na všetkých uliciach rozhovory). A ďalej: konkávna ružová chvejúca sa blana je ako čudná bytosť, ktorá má jediný orgán – ucho. Nuž a takou membránou som bol teraz ja.

Teraz pukla patentka pri golieri – na prsiach – ešte nižšie. Sklenený hodváb šuští po pleciach, kolenách – na zemi. Počujem – a to je ešte jasnejšie, akoby som videl – ako z modravo-sivej kopy hodvábu vystúpila jedna noha, druhá...

Napätá membrána sa chveje a zachytáva ticho. Ale nie: prudké údery kladiva do prútov striedané dlhánskymi prestávkami. A ja počujem – vidím, že sa mi I za chrbtom na okamih zamyslela.

Vtom sa otvárajú dvere na skrini, klepol akýsi vrchnák –a zase hodváb, hodváb.

– No, nech sa páči.Obrátil som sa. Mala oblečené ľahké šafranovožlté šaty starodávneho

strihu. Bolo to tisíckrát horšie, akoby bola nahá. Dva ostré hroty pod tenkou látkou ružovo tlejúce – dva uhlíky v popole. Dve nežno okrúhle kolená...

Sedela v nízkom kresle. Na štvorcovom stolíku pred ňou stojí fľaštička s čímsi jedovato zeleným a dva poháriky na stopkách. V kútiku úst sa jej dymí z tenkej papierovej rúrky, zrejme šlo o to staroveké pálenie (ako sa to presne volalo, mi momentálne neprichádza na um).

Membrána sa ešte chvela. Kladivo búchalo kdesi tam vo mne do prútov rozžeravených do biela. Jasne som cítil každý jednotlivý úder a... a čo keď to počuje aj ona?

Lenže ona pokojne vypúšťala dym, pokojne na mňa pozerala a ležérne odklepávala popol – na môj ružový kupón.

Spýtal som sa čo najpokojnejšie:– Ak je to takto, načo ste sa na mňa zapísali? A načo ste si ma sem

objednali?Asi ma nepočula. Naliala z fľaštičky do pohárika, odpila si.– Výborný likér. Dáte si?

Až teraz mi svitlo: alkohol. Ako blesk sa mi hlavou mihol včerajšok: Dobrodincova kamenná ruka, oslepujúce ostrie lúča, a tam, na Kocke, aha, vystreté telo so zaklonenou hlavou. Strhol som sa.

– Počúvajte ma dobre, – povedal som, – istotne viete, že všetkých, čo sa otravujú nikotínom, a hlavne alkoholom, Jednotný štát bez milosti...

Tmavé obočie vyletelo k sluchám, ostrý posmešný trojuholník:– Rýchlo zničiť niekoľkých je rozumnejšie, ako dať možnosť mnohým

sa ničiť – degenerácia – a tak ďalej. To je do bodky správne.– Áno... do bodky.– A keby sa tak hŕstka takých plešatých, holých právd vypustila na

ulicu... No, len si to predstavte... hoci toho môjho najoddanejšieho ctiteľa – no, veď ho poznáte – len si predstavte, že by zhodil všetku tú lož odevu a zjavil by sa medzi ľuďmi v pravej podobe... Och!

Smiala sa. Mne však neušiel ten trúchlivý trojuholník v spodnej partii jej tváre: tie dve hlboké vrásky od kútikov k nosu. A tie vrásky mi jasne prezradili: ten na dvakrát prehnutý, hrbatý a ušami okrídlený ju objímal... Ten...

Teraz sa snažím opísať svoje vtedajšie nenormálne pocity. Teraz, píšuc toto, si uvedomujem: inak to nemohlo byť, aj on má právo ako hociktoré iné poctivé číslo na radovánky, a bolo by nespravodlivé... No, je to jasné.

I sa smiala veľmi čudne a dlho. Potom ma prebodla pohľadom:– Hlavné je, že som pri vás navýsosť pokojná. Ste taký chutný a – ó,

som o tom presvedčená – ani vám nenapadne, že by ste šli na Výbor a udali, že ja tu, aha, pijem likér, že fajčím. Ochoriete, alebo to nestihnete, alebo čo ja viem čo. Ba čo viac, som presvedčená, že si so mnou hneď teraz dáte tento fantastický jed...

Aký bezočivý, posmešný tón. Jasne som cítil: teraz ju nenávidím. Mimochodom, prečo „teraz"? Nenávidím ju predsa ustavične.

Prevrátila do seba pohárik zeleného jedu, vstala, urobila niekoľko krokov, presvitajúc cez šafranové ružovým, a zastala mi za kreslom...

A zrazu ma objala okolo hrdla a pritisla pery na moje... nie, akosi ešte hlbšie, ešte úžasnejšie... Prisahám, bolo to také neočakávané, že možno len a len preto... Ja som predsa nemohol – to si uvedomujem teraz jasne – nemohol som chcieť to, čo sa stalo potom.

Neznesiteľne sladké pery (predpokladám, že to bola chuť likéru) – a už mám v sebe hit páliaceho jedu – a ešte – a ešte... Odpútal som sa od zeme a už sa rútim, šialene sa točiac, kamsi dolu, dolu ako samostatná planéta po akejsi ešte nevypočítanej orbite...

Ďalší môj opis bude iba približný, iba prostredníctvom viac či menej

vydarených analógií.Predtým mi nič podobné neprišlo na um – ale je to tak: chodíme síce po

zemi, no pod nohami nám ustavične klokotá purpurové more ohňa, ukryté kdesi v útrobách zeme. Nikdy však o tom nepremýšľame. No keby sa nám škrupina pod nohami z ničoho nič premenila na sklo, tak by sme videli... Nuž a ja som sa premenil sa sklo. A videl som – svoje vnútro.

Boli sme tam dvaja. Jeden bol ten minulý, D-503, číslo D-503, a druhý... Dovtedy len trošičku vystrkoval svoje chlpaté laby zo škrupiny, ale teraz vyliezol celý, škrupina praskla, už-už sa rozletí na kúsky a... a čo potom?

Z celej sily som sa chytil slamky – operadiel kresla – a spýtal som sa, aby som počul hlas toho minulého:

– Odkiaľ... Odkiaľ máte ten... tento jed?– Oh, ten! Od istého známeho lekára, jedného z mojich...– „Z mojich"? – „Z mojich" – čo? No ten druhý vtom vyskočil a

zreval:– To nedovolím! Len ja, len ja! Zabijem každého, čo... Pretože vás – ja

vás –A vidím, ako ju ten druhý hrubo zdrapil chlpatými labami, roztrhal na

nej jemný hodváb a zaryl sa do nej zubami, áno zubami – to sa pamätám jasne.

I sa mi vyšmykla, sám neviem ako. Oči má schované za tými prekliatymi, nepreniknuteľnými roletami –chrbtom sa opiera o skriňu a počúva ma.

Pamätám sa, že som sa ocitol na zemi a objímal som jej nohy, bozkával kolená. A drmolil som: „Hneď... hneď teraz – okamžite..."

Ostré zuby, ostrý, posmešný trojuholník obočia. Naklonila sa a mlčky mi odopla štítok.

– Áno! Áno, milá moja, milá, – a rýchlo som strhával zo seba unifu. Ale I mi – takisto mlčky – pred očami podržala hodiny na štítku. O päť minút 22,30.

Zmeravel som. Vedel som, čo znamená ukázať sa na ulici po 22,30. Šialenstvo akoby bol vietor odfúkol. Ja som bol opäť ja. Jasne som cítil, že ju nenávidím, nenávidím, nenávidím!

Nerozlúčil som sa, neobzrel som sa, a vybehol som von. Horko-ťažko, už v behu som si pripevnil štítok a zbehol som schodmi núdzového schodiska (bál som sa, že niekoho stretnem vo výťahu) – a vyletel na pustú ulicu.

Všetko bolo na svojom mieste, všetko bolo jednoduché, obyčajné,

logické: sklenené vysvietené domy, sklenené bledé nebo, zelenkavá nehybná noc. No pod tým tichým, chladivým sklom nehlučne letelo čosi bujaré, purpurové, chlpaté. A ja som sa celý udychčaný hnal, aby som sa neoneskoril.

Vtom cítim, že sa mi napochytro pripevnený štítok odopína, už sa aj odopol a cvengol o sklenený chodník. Zohol som sa poň, a v tom kratučkom tichu počujem, že mi ktosi dupe za chrbtom. Obrátil som sa: spoza rohu sa vyšmyklo čosi drobné, prehnuté. Aspoň tak sa mi to vtedy pozdalo.

Letel som ďalej, až mi v ušiach hvízdalo. Pred bránou som zastal: o minútu 22,30. Započúval som sa: nikto nejde za mnou. To všetko zavinila sprostá fantázia, bol to účinok jedu.

Mučivá noc. Posteľ sa podo mnou dvíhala, klesala a zase sa dvíhala – plávala po sínusoide. Vsugerovával som si: „V noci musia čísla spať; je to ich povinnosť, taká povinnosť, ako pracovať vo dne. Pracovať vo dne sa musí. Nespať v noci je zločin..." A predsa som nemohol, nemohol.

Hyniem. Nie som schopný plniť si povinnosti voči Jednotnému štátu... Ja...

Zápis 11

Náčrt:...NIE, NEMÔŽEM, NECH JE TO TAKTO, BEZ

NÁČRTUVečer. Ľahká hmla. Obloha je zatiahnutá zlatisto mliečnou tkaninou,

takže nevidieť, čo je tam ďalej, vyššie. Starovekí ľudia vedeli, že tam sídli ich vznešený, nudiaci sa skeptik – boh. My vieme, že je tam krištáľovo modré, holé, nehanebné nič. A ja teraz neviem, či som sa nedozvedel priveľa. Poznanie, absolútne presvedčené o tom, že je dokonalé – to je viera. Ja som pevne veril v seba, veril som, že viem o sebe všetko. A teraz –

Stojím pred zrkadlom. A prvý raz v živote, áno, prvý raz v živote sa vidím jasne, zreteľne, uvedomene – s úžasom tam vidím seba ako nejakého „jeho". Hľa, ja – on: čierne obočie načrtnuté podľa priamky; a medzi obočím – ako šrám – zvislá vráska (neviem, či tam bola už predtým). Oceľovosivé oči, orámované tieňom prebdenej noci; a za tou oceľou... ukazuje sa, že som nikdy nevedel, čo je tam. A z toho „tam" (to „tam" je súčasne tu i nekonečne ďaleko) – z toho „tam" pozerám na seba – na neho, a viem bezpečne: ten s obočím, načrtnutým podľa priamky, je mne cudzí, nepoznám ho, stretám sa s ním prvýkrát v živote. No ja skutočný, ja nie som – on...

Dosť, bodka. To všetko sú hlúposti, všetky tie moje nehorázne pocity sú blúznením, výsledkom včerajšej otravy... Čo ma otrávilo? Hit zeleného jedu – alebo ona? To je jedno. Píšem toto iba preto, aby som ukázal, ako divne sa môže pomotať a poblúdiť ľudský rozum, vždy taký presný a prenikavý. Ten rozum, ktorý ešte aj to nekonečno, ktoré tak desilo starovekých ľudí, urobil stráviteľným vďaka...

Šťukla číslovačka – cifry: R-13. No čo, dokonca som sa potešil: samému by mi teraz...

O 20 minút: Na ploche papiera, v dvojrozmernom svete – sú tieto riadky blízko, ale v inom svete... Strácam cit pre čísla: 20 minút môže byť 200 alebo 200 000. Aká hrôza: pokojne, rytmicky, premysliac si každé slovo, zapisovať, čo som zažil s R. Je to, akoby ste si sadli, noha cez nohu, do kresla pri posteli –a zvedavo pozerali, ako sa na nej vy, áno, vy sám zvíjate.

Keď prišiel R-13, bol som úplne pokojný a normálny. S úprimným

nadšením som hovoril o tom, ako fantasticky sa mu podarilo strocheizovať ortieľ a že práve tými svojimi trochejmi dobil, dorazil toho šialenca.

– ...Ba poviem viac: keby som ja mal nakresliť schematický náčrt Dobrodincovho Stroja, určite by som pritom nejako uplatnil tie vaše trocheje, – skončil som.

Vtom vidím, že sa mu zakalili oči, pery mu zošedli.– Čo je vám?– Že čo? No... Už mám toho po krk, ustavične len počúvam ortieľ,

ortieľ! Už to nechcem počúvať, to je všetko. No, nechcem!Zamračil sa, šúchal si zátylok – ten kufrík s mne neznámym, záhadným

obsahom. Prestávka. Ach, práve odtiaľ čosi vydoloval, už to vystiera, už to vystrel – oči sa mu zaleskli lakom, vyskočil na rovné nohy.

– Len počkajte, pre ten váš Integrál zložím... to áno! To áno!Je to už zase ten starý R: gamby mu čľapkajú, fŕkajú, slová z neho

prýštia ako gejzír.– Iste sa pamätáte („p" – gejzír) na tú starú legendu o raji... Je ako šitá

na nás, na dnešok. Áno! Len sa zamyslite. Tí dvaja v raji stáli pred voľbou: buď šťastie bez slobody – alebo sloboda bez šťastia. A tí chmuľovia si zvolili slobodu, a potom samozrejme, celé stáročia smútili za okovami. Za okovami – chápete – odtiaľ pramenil ten celosvetový žiaľ. Po stáročia! A až my sme prišli na to, ako vrátiť šťastie... Áno, len ešte počúvajte, počúvajte! My a staroveký boh sedíme teraz plece pri pleci za jedným stolom. Áno! Pomohli sme bohu s konečnou platnosťou zvíťaziť nad diablom – lebo on nahučal ľuďom, aby porušili zákaz a okúsili ničivú slobodu, bol to on, ten zákerný had. Ale my sme ho pekne-krásne tresli čižmou po hlavičke! A fertig – opäť tu máme raj. A sme zase prostoduchí a nevinní ako Adam a Eva. Žiadna motanica o dobre a zle: všetko je opäť prosté, tak rajsky, detsky prosté. Dobrodinec, Stroj, Kocka, Plynový zvon, Strážcovia – to všetko je dobro, to všetko je veľkolepé, šľachetné, vznešené, krištáľovo čisté. Pretože to chráni našu neslobodu – to jest naše šťastie. Starovekí ľudia, tí by mudrovali, robili poriadky, lámali si hlavu – etika, neetika... No, dobre; slovom, takú nejakú básničku zložím o raji, hm? V serióznom tóne... chápete? To bude psina, čo?

Čoby som nechápal. Pamätám sa, že som si pomyslel: „Má taký nepekný, asymetrický vonkajšok, a pritom tak perfektne uvažujúci mozog. Preto mi je aj taký blízky, môjmu skutočnému ja (ešte vždy pokladám seba minulého za skutočného, ten dnešok je samozrejme dielom choroby).

R mi to zrejme vyčítal z tváre, objal ma a búrlivo sa rozosmial.– A vy ste Adam! Ozaj, pokiaľ ide o Evu... Prehrabal si vrecko,

vytiahol blok, prelistoval ho.– Pozajtra... nie, popozajtra má O ružový kupón k vám. Ako je to teda s

vami? Ako dosiaľ? Chcete, aby...– No, áno, jasné.– Tak jej to poviem. Lebo sa akosi hanbí, viete... Tiež podarená

historka! Mňa berie len tak, ružovo kupónovo, ale vás... Naznačuje, že sa do nášho trojuholníka votrel ktosi štvrtý. Kto je to, kajajte sa, vy hriešnik!

Zavlnila sa vo mne roleta a – šuští hodváb, zelená fľaštička, pery... A z ničoho nič, celkom nevhod zo mňa vyletelo (prečo som sa neovládol!):

– Povedzte, už ste niekedy okúsili nikotín alebo alkohol? R si zahryzol do gamby, pozrel na mňa úkosom. Akoby som počul, čo si myslí: „Si mi priateľom, si... Ale predsa..." A odvetil:

– Ako vám to povedať? V podstate – nie. Ale poznám istú ženu...– I, – skríkol som.– Čo... vy s ňou tiež? – až tak napuchol od smiechu, zakuckal sa, už-už

ma ofŕka.Zrkadlo som mal zavesené tak, že sa doň dalo dívať len ponad stôl:

odtiaľto z kresla som si videl iba čelo a obočie.A tu som ja – skutočný – zazrel v zrkadle pokrútenú, skackajúcu

priamku obočia, a ja skutočný som počul divý, odporný rev:– Prečo „tiež"? Čo znamená „tiež"? Áno, žiadam vysvetlenie.Rozškľabené černošské gamby. Vypúlené oči... Ja – skutočný – som

schmatol za golier toho druhého, divého, chlpatého, dychčiaceho. Ja – skutočný – som R povedal:

– Prepáčte mi, pre Dobrodinca! Som chorý, v noci som nespal. Nechápem, čo sa so mnou deje...

Po mäsitých gambách sa kmitol úsmev:– Áno, áno, áno! Chápem, chápem! Poznám to... pochopiteľne, iba

teoreticky. Zbohom!Medzi dvermi poskočil ako čierna loptička, vrátil sa k stolu, hodil naň

knižku:– Moja najnovšia... Naschvál som vám ju priniesol a skoro by som bol

zabudol. Zbohom... – „b" frklo na mňa, odišiel ...Osamel som. Alebo presnejšie: osamel som s tamtým, s druhým „ja". Ja

sedím v kresle noha cez nohu a z akéhosi „tam" zvedavo pozorujem, ako sa ja – som to predsa ja – zvíjam na posteli.

Prečo, no prečo sme celé tri roky s O tak družne nažívali, a dnes, len čo padne slovo o tej, o... Vari sa celé to šialenstvo – láska, žiarlivosť – neodohráva iba v idiotských starých knižkách? A najmä – ja! Rovnice,

vzorce – a... to – už ničomu nerozumiem! Ničomu... Zajtra pôjdem k R a poviem mu, že –

To nie je pravda: nepôjdem. Ani zajtra, ani pozajtra, už nikdy. Nemôžem, nechcem ho vidieť. Koniec! Náš trojuholník sa rozpadol.

Som sám. Večer. Ľahká hmla. Obloha je zatiahnutá zlatisto mliečnou tkaninou, keby som tak vedel, čo je tam vyššie? A keby som vedel: kto som, aký som?

Zápis 12

Náčrt:OHRANIČENIE NEKONEČNA. ANJEL. ÚVAHY O

POÉZIIUstavične sa mi zdá, že vyzdraviem, že môžem vyzdravieť. Výborne

som sa vyspal. Nemátali ma sny či iné chorobné príznaky. Zajtra príde ku mne milá O, a všetko bude jednoduché, správne a ohraničené ako kruh. Nebojím sa slova: „ohraničenie": činnosť toho najvyššieho, čo v človeku je, rozumu, smeruje predovšetkým k vytrvalému ohraničovaniu nekonečna, k rozdrobovaniu nekonečna na pohodlné, ľahko stráviteľné dávky — diferenciály. V tom spočíva božská krása môjho živlu – matematiky. A práve tú krásu nevie O pochopiť. Mimochodom, to je iba taká náhodná asociácia.

A to všetko sa odohráva vo mne za rovnomerného, metrického klepotu kolies metra. V duchu skandujem pohyb kolies a – verše (včerajšia kniha). A cítim, že mi niekto spoza chrbta, ponad plece opatrne nazerá do otvorenej knihy. Neobraciam sa, no kútikom oka vidím: ružové rozprestrené krídla uší, dvakrát prehnutý... je to on! Nechcel som ho vyrušiť, tváril som sa teda, že som si ho nevšimol. Kde sa tu vzal, to neviem: keď som nastupoval, akoby ho ešte nebolo.

Táto sama osebe bezvýznamná príhodička mala na mňa kladný vplyv, povedal by som, že ma utužila. Aká poľahoba cítiť na sebe bdelé oko, čo človeka s láskou chráni pred každou chybičkou, pred každým neuváženým krôčikom. Nech si to znie trochu sentimentálne, nech, ale opäť mi prišla na um tá istá analógia: anjel strážca, o ktorom snili ľudia v staroveku. Čo všetko z toho, o čom oni iba snívali, sa v našom svete zhmotnilo.

Vo chvíľach, keď som cítil za chrbtom anjela strážcu, som práve vychutnával sonet s názvom Šťastie. A myslím, že nepochybím, ak poviem, že to bolo dielko zriedkavo krásne, myšlienkovo hlboké. Tu sú prvé štyri verše:

Večne zaľúbené dvakrát dva, Vo vášnivom štyri večne späté, Niet sladších milencov v celom svete –Nerozlučiteľné dvakrát dva...

A ďalej v podobnom duchu: o rozumnom, večnom šťastí násobilky.Každý vynikajúci básnik je určite – Kolumbom. Amerika jestvovala už

aj pred Kolumbom celé veky, no až Kolumbus ju objavil. Násobilka jestvovala aj pred R-13 celé veky, no až R-13 objavil v nedotknutej džungli cifier nové Eldorádo. Fakt – nájde sa ešte niekde rozumnejšie, nepoškvrnenejšie šťastie ako vo vyššie spomenutom svete? Oceľ – hrdzavie; staroveký boh stvoril starovekého, to jest omylného človeka – čiže sám sa mýlil. Násobilka je múdrejšia, dokonalejšia ako staroveký boh: nikdy – chápete, nikdy sa nemýli. A nejestvujú šťastnejšie čísla ako tie, čo sa riadia logickými, večnými zákonmi násobilky. Žiadna pochybnosť, žiadne blúdenie. Pravda je jedna, správna cesta je jedna: a pravda je – dvakrát dva a správna cesta je – štyri. A nebolo by absurdné, keby tie šťastné, ideálne vynásobené dvojky začali špekulovať o slobode, to jest jasné – o chybe? Pre mňa je axiómou, že R-13 vyhmatol to najzákladnejšie, to naj...

Tu som opäť pocítil najprv na krku vzadu, potom na ľavom uchu hrejivý, nežný dych anjela strážcu. Zrejme si všimol, že knihu na kolenách mám zatvorenú a že som v myšlienkach ďaleko. No čo – ochotne pred ním roztvorím stránky svojho mozgu: aký vyrovnaný, radostný pocit. Pamätám sa, že som sa dokonca obzrel a zadíval som sa mu naliehavo, prosebné do očí, no nepochopil – alebo nechcel pochopiť – na nič sa ma nespýtal... Ostáva mi iba jedno, porozprávať všetko vám, neznámi moji čitatelia (v mojich očiach ste mi rovnako drahí, blízki a nedosiahnuteľní ako v tej chvíli on).

Nuž, taká bola moja cesta: od časti k celku; časť je R-13, vznešený celok – náš Ústav štátnych básnikov a spisovateľov. A uvažoval som: ako je možné, že starovekým ľuďom neudrela do očí absurdita ich literatúry a poézie. Všetka tá majestátna, veľkolepá sila umeleckého slova vychádzala nazmar. Je to až smiešne: každý písal, čo mu slina na jazyk priniesla. Je to také smiešne a hlúpe ako to, že ich more vo dne v noci tupo narážalo o brehy a nesmierna energia obsiahnutá vo vlnách sa mrhala len na roznecovanie citov zaľúbencov. My sme z nežne šepotajúcich vín dobyli elektrinu, zo zvera, chrliaceho besné peny, sme si urobili domáce zvieratko: presne tak ako more sme skrotili a osedlali aj poéziu, ten voľakedajší divý živel. Poézia dneška už nie je nehanebné trilkovanie slávika: poézia slúži štátu, poézia je užitočná.

Napríklad naše skvelé Matematické nóny: vari by sme si bez nich v škole tak nežne, tak úprimne obľúbili štyri pravidlá aritmetiky? A čo Tŕne, ten klasický obraz: Strážcovia sú tŕne ruže, chrániace nežný Štátny kvietok

pred drsnými dotykmi... A čie kamenné srdce by nezmäklo pri pohľade na nevinné detské ústa, džavotajúce: „Chytá ružu chlapec zlý, pichá ho tŕň železný. Huncútisko, netras sa, ber sa domov, hopsasa!" Atakďalej? A Každodenné ódy na Dobrodinca? Kto by sa po ich prečítaní zbožne nesklonil pred nezištnou prácou tohto Čísla Čísel? A desivo purpurové Kvety súdnych rozsudkov? A nesmrteľná tragédia Neskorý príchod do práce? A príručka Stancy o pohlavnej hygiene?

Život v celej jeho zložitosti a kráse je na večné časy vytepaný do zlata slov.

Naši básnici sa už nevznášajú v oblakoch: zlietli na zem; pochodujú, držiac s nami krok, za zvukov strohého mechanického pochodu Hudobných závodov; ich lýra – to je raňajší šuchot elektrických zubných kefiek a hrozivý praskot iskier v Dobrodincovom Stroji, to je vznešené echo Hymny Jednotného štátu a intímny štrkot krištáľovo jasného nočníka, to je vzrušujúci treskot padajúcich roliet a veselé tóny najnovšej kuchárskej knihy a tichučký šepot pouličných membrán.

Naši bohovia sú tu, s nami, na Výbore, v kuchyni, v dielni, v záchode; bohovia sa stali nami; ergo, my sme sa stali bohmi. A k vám, neznámi moji planetárni čitatelia, k vám prídeme, aby bol aj váš život tak božsky rozumný a presný ako náš...

Zápis 13

Náčrt:HMLA. TY. KRAJNE HLÚPA HISTORKAZobudil som sa na úsvite a do očí mi udrela ružová, pevná nebeská

klenba. Všetko je fajn, všetko je okrúhle. Večer príde O – už som určite zdravý. Usmial som sa, zaspal som.

Ranné zvonenie – vstávam – a všetko je celkom inak: cez sklo povaly, stien, všade, kam oko dovidí, krížom-krážom – hmla. Tie bláznivé oblaky sú čoraz ťažšie, i ľahšie, i bližšie a už nieto hranice medzi nebom a zemou, všetko letí, rozplýva sa, klesá, človek sa nemá o čo zachytiť. Domy sú preč: sklenené steny sa rozpustili v hmle ako kryštály soli vo vode. Pohľad z chodníka – tmavé postavy v domoch vyzerajú ako rozptýlené častice vo fantastickom mliečnom roztoku – visia nízko i vyššie a ešte vyššie na desiatom poschodí. A vznáša sa dym – nie je to mĺkvo zúriaci požiar?

Presne o 11,45: naschvál som sa vtedy pozrel na hodiny, aby som sa zachytil aspoň o cifry.

O 11,45 som ešte pred fyzickou prácou stanovenou Časovou tabuľou zabehol do izby. A vtom – telefón a hlas, čo mi ako dlhá ihla pomaly vnikol do srdca:

– Ach, ste doma? To som rada. Čakajte ma na rohu. Pôjdeme do... no, potom uvidíte kam.

– Viete predsa sakramentsky dobre, že teraz idem do roboty.– Sakramentsky dobre viete, že urobíte tak, ako vám ja poviem. Do

videnia. O dve minúty...O dve minúty som stál na rohu. Musím jej predsa ukázať, že mňa

diriguje Jednotný štát, a nie ona. „Tak, ako vám ja poviem..." Je si sebou istá, to sa pozná na hlase. Nuž, teraz sa s ňou pozhováram od pľúc...

Šedé, z vlhkej hmly utkané unify existovali popri mne okamih a nečakane sa rozplynuli v hmle. Pohľad som neodtŕhal od hodín, bol som špicatou chvejúcou sa sekundovou ručičkou. Osem, desať minút... O tri, o dve minúty dvanásť...

Samozrejme. Do práce to už nestihnem. Ako ju nenávidím. No musím jej predsa ukázať... Na rohu v bielej hmle – krv – zárez ostrým nožom – pery.

– Tuším som vás zdržala. Aj tak je to jedno.Ako ju len – – mimochodom, áno: už je neskoro.Mlčky som jej pozeral na pery. Ženy – to sú pery, iba pery. Niektoré sú

ružové, pružne okrúhle: kruh, nežné ohradenie pred celým svetom. Ale tieto: pred sekundou tu ešte neboli, a teraz, aha, sú ako nôž, ešte kvapká sladká krv.

Priblížila sa, už sa o mňa opiera plecom, splývame, už tvoríme jeden celok, a ja viem, že inak to nemôže byť. Cítim to každým nervom, každým vláskom, každým bolestivo sladkým úderom srdca. A aká je to radosť podriadiť sa tomu „inak to nemôže byť". Aj kúsok železa sa rovnako radostne podrobí nevyhnutnému, železnému zákonu a prisaje sa k magnetu. Alebo taký kameň vyhodený dohora: na okamih zaotáľa, a potom padá strmhlav dolu na zem. Aj človek v agónii ešte raz vzdychne a – umrie.

Pamätám sa, že som sa roztržito usmial a bez súvisu povedal:– Hmla... Pekné.– Miluješ hmlu?To starodávne, dávno zabudnuté „ty", „ty", ten bič nad otrokovou

hlavou, vniklo do mňa bodavo, pomaly: áno, som otrok, a ani to inak nemôže byť, aj to je pekné.

„Áno, pekné..." povedal som si v duchu. A potom jej: – Nenávidím hmlu. Bojím sa hmly.

– Teda – miluješ. A bojíš sa, lebo je to silnejšie ako ty, a nenávidíš, lebo sa bojíš, a miluješ, lebo si to nemôžeš podrobiť. Milovať sa dá len nepodrobiteľné.

Áno, je to tak. A práve preto, práve preto ja...Kráčame ako jeden celok. Kdesi ďaleko v hmle tichučko zunelo slnko,

všetko sa nalievalo čímsi pružným, perloví tým, zlatým, ružovým, červeným. Celý svet je jediná obrovská žena, a my sme v samom jej lone, ešte sme sa nenarodili, ešte len radostne dozrievame. A je mi jasné, absolútne jasné: všetko je tu pre mňa – slnko, hmla i to ružové a zlaté – všetko je tu pre mňa...

Nespytoval som sa, kam ideme. Nezáleží na tom, len nech ideme, ideme, dozrievame, nalievame sa do zrelosti –

– Tak teda... – I zastala pred bránou. – Dnes má službu istý... No ten, čo som o ňom hovorila v Starovekom dome.

Zďaleka, iba očami, bdelo chrániac to zrejúce, som prečítal na štíte: Zdravotnícky výbor. Všetko som pochopil.

Sklenená izba plná zlatistej hmly. Sklené povaly s pestrými fľaštičkami, bankami. Drôty. Modravé iskry v rúrkach.

A útly človiečik. Akoby bol vystrihnutý z papiera a nech sa obráti v ktorúkoľvek stranu, vždy má iba profil ostrý ako britva: lesklé ostrie – nos, nožnice – ústa.

Nepočul som, čo mu I vravela, díval som sa, ako to vravela, a cítil som, že sa nezadržateľne, blažené usmievam. Nožnice úst blysli ostrím, lekár povedal:

– Tak, tak. Chápem. Ide o tú najnebezpečnejšiu chorobu, nič nebezpečnejšie nepoznám... – zasmial sa, útlou, papierovou rukou rýchlo čosi napísal, lístok podal I; napísal ďalší a podal ho mne.

Boli to potvrdenia, že sme chorí a nemôžeme ísť do práce. Okrádam Jednotný štát o svoju prácu, som zlodej, Dobrodincov Stroj ma čaká. Je to však ďaleko, je mi to fuk, je to ako v knihe... Zobral som lístok, ani na okamih som nezaváhal; ja – moje oči, zuby, ruky – ja som vedel: inak tc nemôže byť.

Na rohu v poloprázdnej garáži sme si vzali aero. I si sadla ku kormidlu ako vtedy, potiahla páku, odtrhli sme sa od zeme a už letíme. A nám v pätách letí všetko ostatné: slnko, lekárov ako britva ostrý profil, mne zrazu taký drahý, blízky. Dovtedy sa všetko krútilo okolo slnka; teraz viem, že sa všetko krúti okolo mňa – pomaly, blažené, so zažmúrenými očami...

Starena pri bráne Starovekého domu. Milé, zarastené ústa, s lúčmi vrások okolo nich. Zrejme boli zarastené po celý čas, až teraz sa otvorili, usmiali:

– Aha, šibalka, naša šibalka! Nie aby pracovala ako každý... no ale v poriadku! Keby dačo, pribehnem...

Ťažké vŕzgavé dvere zapadli, a hneď nato sa mi začalo bolestivo roztvárať srdce, roztváralo sa čoraz širšie – už je dokorán. Jej pery sú mojimi perami, pil som, pil, odtŕhal som sa, pozrel do očí upretých na mňa – a opäť...

Šero v izbách, modrota, šafranová žiť, tmavozelený safián, Budhov zlatý úsmev, mihot zrkadiel. A pochopil som ten svoj minulý sen: všetko je nasiaknuté zlatisto ružovou šťavou, už-už sa preleje cez kraj, vyšplechne —

Už to dozrelo. A neodvratne, so slastnou pokorou voči nezmeniteľnému zákonu som s ňou ako železo s magnetom splynul. Nebolo ružového kupónu, nebolo výpočtov, nebolo Jednotného štátu, nebolo mňa. Boli len nežne ostré zuby, naširoko otvorené oči mne v ústrety – a cez ne som pomaly vnikal hlbšie a hlbšie. A ticho – iba v kúte – tisícky míľ ďaleko – padajú kvapky do umývadla, a ja som vesmír, od kvapky po kvapku – éry, epochy...

Prehodil som si unifu, zohol som sa k I a naposledy ju hltal očami.– Vedela som to... Vedela som, aký si... – povedala I veľmi ticho.Rýchlo vstala, navliekla si unifu aj svoj všedný ostrý úsmev-uhryznutie.– Tak čo, zvrhnutý anjel! Poznali ste smrť. Nebojíte sa, nie? No tak, do

videnia! Vrátite sa už sám. Hej?Otvorila zrkadlové dvere skrine; pozrela na mňa ponad plece, čakala.

Poslušne som vyšiel z izby. Len čo som však prekročil prah, zatúžil som, aby sa pritisla ku mne plecom, len na okamih plecom, viac nič.

Vrútil som sa späť do izby, kde si (pravdepodobne) ešte zapína unifu pred zrkadlom – a zastal som. Jasne vidím, ako sa ešte tamto na kľúči v skriňových dverách hojdá starodávny krúžok, ale I nevidím. Odísť nemala kade – východ z izby je iba jeden – a predsa ju nikde nevidím. Prezrel som každý kút, dokonca som otvoril skriňu a prehmatal v nej pestré staroveké šaty: nič...

Pripadá mi akési pochabé, planetárni moji čitatelia, rozprávať vám túto viac než nepravdepodobnú historku. No, čo sa dá robiť, keď to bolo tak, a nie inak. Vlastne celý dnešok, už od rána, bol plný nepravdepodobností, a všetko dokopy pripomína tú dávnu snovú chorobu, no nie? A keď je to tak, nie je potom jedno, či je o jednu pochabosť viac, či menej? A okrem toho som presvedčený, že skôr či neskôr tie pochabosti pojmem do nejakého sylogizmu. A to ma upokojuje, a dúfam aj vás.

... Aký som sýty! Keby ste vedeli, aký som sýty!

Zápis 14

Náčrt:„MÔJ". NEDÁ SA. STUDENÁ DLÁŽKA

Vraciam sa k včerajšku. Včera som písať nemohol, lebo som mal v čase Osobného voľna pred spánkom inú prácu. No to všetko akoby bolo do mňa vyryté, najmä tá neznesiteľne studená dlážka – tá asi navždy...

Večer mala prísť ku mne O, bol to jej deň. Zbehol som k službe po povolenie na rolety.

– Čo je vám? – spýtala sa služba. – Dnes ste akýsi...– Som... chorý...V podstate to bola pravda: pravdaže som chorý. Je to choroba. No a

hneď som si na všetko spomenul: áno, áno, potvrdenie... Prehrabal som vrecko, aha, už zašuchotalo. Teda, stalo sa to, naozaj sa to stalo...

Podal som papier službe. Pocítil som, ako mi očerveneli líca; nepozeral som, a predsa som videl, že sa služba na mňa začudovane díva.

A je 21,30. V izbe zľava sú stiahnuté rolety. V izbe sprava vidím suseda, sedí pri knihe, jeho vajcovitá hrboľatá plešina a čelo vytvárajú obrovskú žltú parabolu. Strápene chodím sem a tam: ako to bude po tom všetkom – s O? A sprava na sebe jasne cítim pohľady, zreteľne mu vidím na čele vrásky – žlté, nečitateľné riadky, a neviem sa zbaviť dojmu, že tie riadky píšu o mne.

O trištvrte na 22. vtrhol do mojej izby radostný ružový víchor, krk mi zovrela obruč ružových rúk. No cítim, že obruč slabne, slabne, už sa rozpojila – ruky klesli...

– To nie ste vy, už nie ste môj!– Čo je to za absurdná terminológia – „môj"! Nikdy som nebol... –

zarazil som sa: napadlo mi, že predtým som naozaj nebol „môj", ale teraz... Teraz však nežijem v našom rozumnom svete, ale v svete dávnom, blúznivom, v svete odmocnín z mínus jednej.

Rolety sa spúšťajú. Za stenou sprava padne susedovi knižka zo stola na zem, a v poslednom zlomku sekundy v škárke medzi roletou a zemou vidím, ako žltá ruka dvíha knihu, a ja, ja som ledva potlačil nutkanie chytiť sa tej ruky zo všetkých síl...

– Tak veľmi som dúfala, že vás dnes stretnem na prechádzke. Mám vám toho toľko povedať...

Milá, úbohá O! Ružové ústa – ružový polmesiac rožkami dolu. Nemôžem jej predsa všetko povedať, hoci len preto, že by sa stala spolupáchateľkou mojich zločinov: veď dobre viem, že by nemala silu ísť na Výbor Strážcov, a preto –

O ležala. Pomaly som ju pobozkal. Bozkával som ten naivný zárezík na bucľatom zápästí, modré oči boli zatvorené, ružový polmesiac sa pomaličky nalieval, rozvíjal – bozkával som ju všade.

Vtom som jasne pocítil, že všetko je vlastne spustošené, rozvrátené. Nemôžem, nedá sa. Mal by som, no nedá sa. Pery mi zľadoveli...

Ružový polmesiac sa zachvel, pohasol, skrčil sa. Prehodila cez seba deku, zababušila sa, vborila tvár do vankúša...

Sedel som na dlážke pri posteli – aká je tá dlážka zúfalo studená – sedel som mlčky. Mučivý chlad stúpal vyššie a vyššie. Taký chlad určite vládne v modrom medzihviezdnom priestore.

– To som rozhodne nechcel... – zamrmlal som... – Zo všetkých síl...To je pravda, ja, skutočný ja, som to nechcel. A predsa, akými slovami

jej to mám povedať. Ako jej mám vysvetliť, že železo sa vzoprelo napriek presne formulovanému neporušiteľnému zákonu –

O zdvihla tvár z vankúša a so zatvorenými očami povedala:– Choďte preč, – no cez slzy to znelo ako „otec", a práve táto pletka sa

mi bohvie prečo vryla do pamäti.Preniknutý chladom a celý stuhnutý som vyšiel na chodbu.Za sklom sa vznášala hmla ľahučká ako dym. No keď sa priblíži noc,

určite padne a všetko zaľahne. Aká to bude noc?O prekĺzla popri mne bez slova k výťahu, dvere buchli.– Ešte chvíľočku, – skríkol som v strachu.No výťah už s bzukotom klesal, klesal, klesal...Zobrala mi R.Zobrala mi O.A predsa, a predsa.

Zápis 15

Náčrt:ZVON. ZRKADLOVÉ MORE. PRICHODÍ MI

HORIEŤ VEČNE

Len čo som prišiel do lodenice, kde sa stavia Integrál, vykročil mi v ústrety Druhý staviteľ. Tvár má takú ako vždy: okrúhlu, bielu, porcelánovú – ako tanier – a na tom tanieri mi servíruje čosi úžasne chutné:

– Včera, keď ste ráčili byť chorý, a teda šéfstvo bolo preč, mali sme tu menšiu nepríjemnosť, ak sa tak dá povedať.– Nepríjemnosť?– No áno! Práve zvonilo a ľudí začali púšťať von, keď tu, predstavte si,

služba chytila neočíslovaného človeka. Ako sem vnikol, je pre mňa záhada. Odviedli ho do Chirurgického strediska. Tam už z neho, holúbka, vytiahnu, ako a prečo... (úsmev, tiež chutný...)

V Chirurgickom stredisku pracujú pod priamym vedením Dobrodinca naši najlepší a najskúsenejší lekári. Majú tam všelijaké prístroje, no predovšetkým slávny Plynový zvon. Má čosi s oným starodávnym školským pokusom: myš pod skleneným poklopom; čerpaním sa vzduch pod ním riedi a riedi... No, a tak ďalej. Pochopiteľne, Plynový zvon je zariadenie oveľa dokonalejšie – púšťajú sa doň rozličné plyny, a potom – nejde o dajaké pohrávanie sa s bezbranným zvieratkom, nie tu sa sleduje najvyšší cieľ – bezpečnosť Jednotného štátu, inými slovami, šťastie, šťastie miliónov. Približne pred piatimi storočiami, keď sa prax v Chirurgickom stredisku ešte len rozbiehala, našli sa skupiny, ktoré porovnávali Chirurgické stredisko s dávnovekou inkvizíciou, čo je také nejasné, ako hádzať do jedného vreca chirurga, robiaceho tracheotómiu, s lúpežníkom zbíjajúcim pri hradskej: obaja majú v rukách možno ten istý nôž, obaja robia to isté – režú hrdlo živého človeka. A predsa je jeden dobrodincom, a druhý – zločincom, jeden má znamienko +, druhý – ...

Je to celkom jasné, všetko sa odohrá za sekundu, za jeden obrat stroja logiky, no zúbky vzápätí zachytia mínus a hore sa vynorilo čosi iné: krúžok na skrini, ktorý sa ešte hojdá. Dvere sa práve zatvorili, no I tam nie je – zmizla. Toto stroj nemohol nijako stráviť. Sen? No veď ešte aj teraz cítim tú záhadne slastnú bolesť v pravom pleci – I sa mi pritíska k plecu v hmle.

„Miluješ hmlu?" Áno, i hmlu... všetko milujem, a všetko je pružné, nové, prekvapujúce, všetko je dobré...

– Všetko je dobré, – povedal som nahlas.– Že dobré? – vypúlili sa porcelánové oči. –Čo je na tom, prosím vás, dobré? Keď sa sem tomu neočíslovanému podarilo vniknúť... sú tu asi všade okolo nás, po celý čas sú tu, pri Integráli, oni...– No tak, kto sú tí oni?– Odkiaľ to mám vedieť? Ale cítim ich okolo seba, viete? Ustavične.– A počuli ste už, že vynašli operáciu, ktorou sa dá odstrániť fantázia? (Naozaj som minule čosi také počul.)– No hej, počul. Ale čo to má spoločné s tamtým?– Nuž to, že na vašom mieste by som o tú operáciu požiadal.Na tanieri sa očividne zjavilo čosi kyslé ako citrón. Aký milý – pozdala

sa mu urážlivá čo len vzdialená narážka, že by mohol mať fantáziu... No, čo sa čudujem, pred týždňom by som sa bol urazil i ja. Ale teraz, teraz nie: pretože viem, že fantáziu mám, že som chorý. A viem ešte aj to, že nechcem vyzdravieť. Nechcem, a bašta. Po sklenených schodoch sme vyšli hore. Pod nami je všetko ako na dlani.

Vy, ktorí čítate moje zápisky – nech ste, čo ste, slnko máte iste nad hlavou. A ak ste aj vy niekedy mali takú chorobu ako ja teraz, istotne viete, aké býva – aké môže byť – ráno slnko, poznáte to ružové, priezračné, hrejivé zlato. Ešte aj vzduch má ružový nádych a všetko je nasiaknuté nežnou slnečnou krvou, teda všetko živé, teda i živí a všetci do jedného sa usmievajúci ľudia. Možno o hodinu všetko zmizne, o hodinu vykvapká ružová krv, ale zatiaľ – všetko žije. A vidím, ako čosi pulzuje a prevaľuje sa v miazge Integrálu: vidím, ako Integrál dumá o svojej veľkej hrôzostrašnej budúcnosti, o ťažkom bremene šťastia, pred ktorým niet úniku a ktoré ponesie ta hore, vám, neznámym, vám, večne hľadajúcim a nikdy nenachádzajúcim. Nájdete, budete šťastní – ste povinní byť šťastní a už na to nebudete musieť dlho čakať.

Trup Integrálu je už takmer hotový: elegantný pretiahnutý elipsoid z nášho skla – večného ako zlato, pružného ako oceľ. Videl som, ako vo vnútri priehľadného trupu ľudia pripevňovali výstužné rebrá – priečne a pozdĺžne; ako v korme kládli záves pre gigantický raketový motor. Každé 3 sekundy vychrlí Integrál mohutný chvost plameňov a plynov do vesmírneho priestoru – a poletí, poletí ten ohnivý Tamerlán šťastia...

Videl som, ako sa ľudia v podpalubí podľa Taylora rýchlo, do rytmu zohýnali, vystierali, otáčali ako páky gigantického stroja. V rukách im žiarili horáky: plameňom rezali, plameňom spájali sklenené priehradky,

rohy, rebrá, výstuže. Videl som, ako sa po sklenených koľajniciach pomaly posúvali sklenené priezračné kolosy – žeriavy, a ako sa rovnako ako ľudia poslušne otáčali, spúšťali a vsúvali do vnútra, do útrob Integrálu svoj náklad. Boli poľudštené, dokonalé. Bola to veľkolepá, ohromujúca nádhera, bola to harmónia, hudba... Čím skôr dolu, k nim, byť s nimi!

A už stojíme plece pri pleci, splynuli sme, sme v zajatí oceľového rytmu... Rovnomerné rytmické pohyby, pružné, okrúhle, červené líca; sklovité, šialenstvom myšlienok nepoškvrnené čelá. Plával som v zrkadlovom mori. Odpočíval som.

Vtom sa ku mne jeden z nich nevzrušené obrátil:– Tak ako? Ste v poriadku? Už je to dnes lepšie?– Čo má byť lepšie?– Včera ste tu neboli. Už sme si mysleli, či to nebude niečo vážne... –

čelo sa mu leskne, úsmev má detský, nevinný.Krv sa mi nahrnula do tváre. Nemohol, nemohol som klamať tým

očiam. Mlčal som, topil som sa...Zhora sa cez prielez vsunula porcelánová tvár, až tak žiarila

zaokrúhlenou belobou.– Hej, D-503! Poďte sem, prosím, na chvíľu! Viete, vytvoril sa nám

tu tuhý rám s konzolami, a teraz v uzlových bodoch vzniká nežiadúce pnutie.

Nepočkal som, kým skončí, rýchlo som liezol nahor – hanebne som sa spasil útekom. Nevládal som zdvihnúť oči – lesklé, sklenené schody pod nohami sa len tak mihali, a každým schodom sa stupňovala moja beznádej: som zločinec, som otrávený – nemám tu čo hľadať. Už nikdy nezapadnem do presného, automatického rytmu, už nikdy nepoplávam v zrkadlovom mori. Prichodí mi horieť večne, zmietať sa, hľadať kútik, kam by som si schoval oči – večne, kým napokon pozbieram sily a pôjdem a —

Prenikla mnou ľadová iskra: čo už ja, mne je to jedno, ale budem musieť hovoriť aj o nej, aj ju musím...

Vyliezol som na palubu a zastal som: neviem, kam teraz ísť, neviem, načo som sem prišiel. Pozrel som na oblohu. Hore tápavo stúpalo slnko utýrané poludním. Dole bol Integrál, sivosklenený, neživý. Ružová krv vytiekla, je mi jasné, že to všetko je iba moja fantázia, že sa nič nezmenilo, no súčasne mi je jasné...

– Hádam ste len neohluchli, 503? Volám, volám... Čo je to s vami? – Hlas Druhého staviteľa sa mi ozval rovno pri uchu: ktovie, ako dlho kričí.

Čo je so mnou? Pustil som kormidlo. Motor buráca, aero sa chveje a ženie sa, ale kormidlo je preč – a ja neviem, kam sa ženiem, či dolu – a

tresnem o zem, alebo nahor – do slnka, do ohňa...

Zápis 16

Náčrt:ŽLŤ. DVOJROZMERNÝ TIEŇ. NEVYLIEČITEĽNÁ

DUŠA

Niekoľko dní som nepísal. Koľko presne, neviem, všetky dni sú rovnaké. A všetky majú rovnakú farbu – žltú ako vysušený, rozpálený piesok, nikde fliačik tieňa, kvapka vody, a ja len kráčam a kráčam po tom žltom piesku. Nemôžem byť bez nej, a ona odvtedy, čo tak záhadne zmizla v Starovekom dome...

Odvtedy som ju videl len raz na prechádzke. Pred dvoma, tromi, štyrmi dňami – neviem: všetky dni sú rovnaké. Mihla sa, na okamih zaplnila žltý, prázdny svet. Viedla sa za ruky s tým dvojitým S – siahal jej po plece – a s útlym, papierovým doktorom a bol tam ešte aj niekto štvrtý, no z toho som si všimol iba prsty: vyletovali z rukávov unify ako zväzky lúčov a boli neobyčajne tenké, biele, dlhé. I zdvihla ruku a zakývala mi; ponad hlavu sa nahla k tomu s lúčovitými prstami. Doletelo ku mne slovo Integrál: všetci štyria sa obzreli na mňa; no už splynuli so sivomodrým nebom, a opäť je tu len žltá, vyprahnutá cesta.

Večer toho istého dňa mala ružový kupón ku mne. Stál som pred číslovačkou – a nežne i nenávistné som ju prosil, aby šťukla, aby sa čím skôr v bielej štrbine zjavilo 1-330. Buchli dvere, z výťahu vychádzali bledí, vysokí, ružoví, tmaví ľudia; dookola padali rolety. Jej nebolo. Neprišla.

Možno práve v tejto minúte, presne o 22., keď toto píšem, sa so zatvorenými očami túli k niekomu plecom a tomu niekomu hovorí to isté: „Miluješ?" Komu? Kto je to? Ten s lúčovitými prstami alebo gambatý, prskajúci R? Alebo S?

S... Prečo len celé dni počujem za sebou jeho plochonohé, čvachtavé kroky, akoby sa brodil mlákou? Prečo sa ma celé dni drží ako tieň? Vpredu, naboku, vzadu sivomodrý dvojrozmerný tieň: ľudia prechádzajú cezeň, šliapu po ňom, a predsa je nemenne tu, pri mne, pripevnený neviditeľnou pupočnou šnúrou. Žeby tou pupočnou šnúrou bola I? Neviem. Alebo žeby už Strážcovia vedeli, že ja...

Ako keby vám povedali: váš tieň vás vidí, ustavične vidí. chápete? A zrazu máte čudný pocit: ruky sú vám cudzie, zavadzajú vám, a ja som sa dokonca prichytil pri tom, že akosi hlúpo rozhadzujem rukami, už nie v

rytme krokov. Alebo mám nutkanie okamžite sa obrátiť, no obrátiť sa za nič na svete nemôžem, lebo krk mám stuhnutý. A tak bežím, bežím čoraz rýchlejšie a v chrbte cítim: aj tieň za mnou zrýchlil a niet pred ním úniku...

V izbe som bol konečne sám. No tu zas – telefón. Chytám slúchadlo: „Áno, 1-330, prosím." A v slúchadle opäť ľahký šramot, čiesi kroky na chodbe – popri jej dverách a ticho... Odhadzujem slúchadlo – už nemôžem, nemôžem. Musím ísť za ňou.

To bolo včera. Utekal som k nej a rovnú hodinu, od 16. do 17., som sa ponevieral pri jej dome. Šli popri mne čísla v radoch. V rytme sa kmitali tisícky nôh, niesol sa knísavý miliónnohý leviatan. A ja, ja som sám, vyvrhnutý búrkou na neobývaný ostrov, a hľadám, hľadám očami v sivomodrých vlnách.

Vtom z ničoho nič sa mihol posmešne ostrý uhol obočia zdvihnutého k sluchám a tmavé okná očí, a tam kdesi dnu planie kozub, pohybujú sa akési tiene. Pôjdem rovno ta, dnu, a poviem jej „ty", istotne poviem „ty": „Veď vieš, že bez teba nemôžem existovať. Prečo potom?"

Ona však mlčí. Zrazu vnímam ticho, zrazu počujem – Hudobné závody a uvedomujem si: už je sedemnásť preč, všetci dávno odišli, som sám, oneskoril som sa. Všade naokolo –sklenená, žltým slnkom zaliata púšť. Akoby som pozeral do vody, na sklenú hladinu: visia tam hore nohami prevrátené trblietavé steny, visím tam výsmešné hore nohami prevrátený ja.

Musím čím skôr, okamžite zájsť na Zdravotnícky výbor a vypýtať si potvrdenie o chorobe, inak ma zoberú — A možno by to tak bolo najlepšie. Zostať tu a pokojne čakať, kým ma neuvidia a neodvedú do Chirurgického strediska, aby sa hneď a zaraz so všetkým skoncovalo, aby som sa vykúpil.

Ľahký šramot, predo mnou sa vynára dvojrozmerný tieň. Pocítil som – ani som sa nemusel pozrieť – že sa do mňa zavrtávajú dva oceľovosivé nebožiece – nasilu som sa usmial a povedal – niečo som predsa musel povedať:

– Musím ísť... musím zájsť na Zdravotnícky výbor.– A čo také sa stalo? Prečo tu stojíte?Blčiac hanbou, zavesený za nohy, som sa nezmohol na slovo.– Poďte so mnou, – drsne povedal S.A tak som pokorne išiel, klátiac zbytočnými, cudzími rukami. Oči som

sa neopovážil zodvihnúť, po celý čas som kráčal tým divým, hore nohami prevráteným svetom: tamto sú akési stroje podstavcami hore a ľudia antipódne prilepení nohami k povale, a ešte nižšie nebo zakované do hrubého skla dlažby. Spomínam si – najviac ma mrzelo, že som naposledy v živote videl všetko takto prevrátené, nie reálne. Ale oči som sa zdvihnúť

neopovážil.Zastali sme. Predo mnou sú schody. Ešte krok a uvidím postavy v

bielych lekárskych zásterách, ozrutný nemý Zvon...Konečne som násilím, akýmsi skrutkovým prevodom, odtrhol oči od

skla pod nohami – a tu mi do tváre šľahli zlaté písmená: Zdravotnícky výbor... Že prečo ma priviedol sem, a nie do Chirurgického strediska, nad tým som sa ani na okamih nezamyslel, preskočil som schody, pribuchol som za sebou bránu a nadýchol som sa. Akoby som od rána nebol dýchal, akoby mi nebolo bilo srdce, akoby som až teraz prvý raz nabral dych, akoby sa mi až teraz otvoril splav v hrudi...

Boli dvaja: maličký s nohami ako drúky, čo si pacientov akoby vyhadzoval na rohy, a druhý bol ten útly, s ústami ako lesklé nožnice a s nosom ako ostrie... Veru, bol to on.

Hodil som sa tej rodnej duši rovno na ostrie a spustil som o nespavosti, snoch, tieni, žltom svete. Nožnicové ústa sa usmievali, ligotali.

– Nevyzerá to s vami dobre! Zrejme sa vám z čistá jasná utvorila duša.Duša? To čudné, staré, dávno zabudnuté slovo. Hovorievame síce

„jedno telo, jedna duša", „oduševnene", „dušovať sa", ale duša –– Je to... veľmi nebezpečné? – zabľabotal som.– Nevyliečiteľné. – sekli nožnice.– No... v čom je vlastne podstata? Nejako si to neviem... vysvetliť.– Nuž, ono je to tak... ako vám to len mám... Ste predsa matematik, nie?– Áno.– Tak, teda: predstavte si plochu, povrch, ako povedzme toto zrkadlo.

Na povrchu sme my dvaja, aha, vidíte, žmúrime oči proti slnku, tam sa v rúrke mihla modrá elektrická iskra, tamto zas tieň aera. No iba na povrchu, na zlomok sekundy. A teraz si predstavte, že sa ten nepreniknuteľný povrch zrazu pôsobením ohňa naruší a že už nič po ňom nekĺže – všetko vniká dnu, do toho zrkadlového sveta, kam sme tak radi nakúkali ako deti – deti vôbec nie sú hlúpe, ubezpečujem vás. Plocha sa stala objemom, telesom, svetom a to slnko, ten vietor od vrtule i tie vaše trasúce sa pery a ešte pery kohosi sú v tom zrkadle, teda v nás. A nezabúdajte: studené zrkadlo odráža, odpudzuje, ale toto – vťahuje, a všetko tam zanechá svoju stopu – navždy. Urobí sa nám na tvári vrásočka – ostane už navždy v nás; minule ste v tichu počuli padnúť kvapku – a počujete ju ešte aj teraz...

– Áno, áno, presne tak... – chytil som ho za ruku. Počul som: z kohútika pomaly padajú kvapky do ticha. A vedel som, že je to navždy. No predsa len, kde sa zrazu vzala duša? Nebolo jej, nebolo, a zrazu... Prečo ju nikto nemá, ale ja...

Ešte silnejšie som zovrel útlu ruku: bál som sa, že prídem o to záchranné koleso.

– Prečo? Prečo nemáme perie, krídla – iba lopatky, základ krídel? Lebo krídla už nepotrebujeme, máme lietadlá, krídla by nám len zavádzali. Pomocou krídel sa lieta, a my už nemáme kam, my sme už dolietali, všetko sme dosiahli. Nie je tak?

Roztržito som prikývol. Pozrel na mňa a zasmial sa ostro, lancetovo. Ten druhý to počul, pridupotal na drúkoch zo svojej ordinácie, pohľadom si vyhodil na rohy môjho útleho doktora, vyhodil si mňa.

– O čo ide? Čože, duša? Vravíte duša? Čertovská robota! Takto sa ešte dopracujeme k cholere! Vravel som vám (útleho hop na rohy), že všetkým treba tú fantáziu... operatívne odstrániť. Tu pomôže len chirurgia, len chirurgia...

Založil si ozrutné röntgenové okuliare, dlho chodil okolo mňa, pozeral cez kosti lebky do môjho mozgu a čosi si zapisoval.

– Nesmierne, nesmierne zaujímavé! Žeby sme vás dali do liehu, čo vy na to? Pre Jednotný štát by to bolo nesmierne... Vyhli by sme sa epidémii... Ak pochopiteľne nemáte mimoriadne dôvody...

– Nuž viete, číslo D-503 je staviteľom Integrálu, a som presvedčený, že by to narušilo...

– Aha, – zamrmlal a oddupotal na drúkoch späť do svojej ordinácie.Osameli sme. Papierová ruka ľahko, láskavo prikryla moju, profil sa

nahol až ku mne, zašepkal:– Dôverne vám prezradím, že nie ste jediný. Pokiaľ ide o tú epidémiu,

nehovoril môj kolega do vetra. Spomeňte si, či ste ešte u niekoho nezbadali čosi podobné – veľmi podobné, vám blízke... – uprene sa na mňa zadíval. Čo naznačuje, koho tým myslí? Vari len –

– No dovoľte... – vyskočil som zo stoličky. No to už hlasno hovoril o inom:"

– A pokiaľ ide o tú nespavosť a tie vaše sny – dám vám dobrú radu: musíte veľa chodiť pešo. Hneď zajtra ráno sa zoberte a choďte na prechádzku... hoci k Starovekému domu.

Znova ma prebodol pohľadom, jemne sa usmial. A mne sa videlo, nie, celkom jasne som videl, že do jemnej látky úsmevu je zavinuté slovo. – písmeno – meno, jediné meno... Alebo je to opäť fantázia?

Ledva som vydržal, kým napísal potvrdenie o chorobe na dnes a zajtra, ešte raz som mu stisol ruku a vybehol som von.

Srdce – ľahké, rýchle ako aero, ma nesie, nesie nahor. Vedel som, že zajtra ma čaká akási radosť. Aká?

Zápis 17

Náčrt:CEZ SKLO. ZOMREL SOM. CHODBYNeviem si rady. Včera, v tej chvíli, keď som si pomyslel, že sa už

všetko rozmotalo, že sa našli všetky x – vynorili sa v mojej rovnici nové neznáme.

Začiatkom súradníc v celej tej histórii bol samozrejme Staroveký dom. Oným bodom – na osách X, U, Z – na ktorom odnedávna stojí celý svet. Po osi X (59. ulica) som šiel pešo k začiatku súradníc. Vo mne víril pestrý kolotoč včerajších príhod: prevrátené domy a ľudia, trýznivo cudzie ruky, blýskavé nožnice, zvučne padajúce kvapky do umývadla – toto bolo, bolo to raz. A toto všetko sa mi, trhajúc mäso, pekelne rýchlo točí tam, pod tým ohňom rozrušeným povrchom, kde sídli „duša".

Aby som sa držal lekárovej rady, vybral som si naschvál cestu po dvoch odvesnách, nie po prepone. A už je tu druhá odvesna: okružná cesta pri úpätí Zelenej steny. Z nekonečného zeleného oceánu za Stenou sa rútil na mňa divý val koreňov, kvetov, konárov, lístia, už sa vzopäl, už-už ma pohltí, a z človeka – toho najjemnejšieho a najpresnejšieho mechanizmu – sa stane...

Našťastie je však medzi mnou a tým divým zeleným oceánom sklo Steny. Ó, ty veľká, božsky ohraničujúca múdrosť stien, prekážok! Je to vari najväčší vynález všetkých čias. Človek prestal byť divochom až vtedy, keď sme postavili Zelenú stenu, keď sme tou Stenou izolovali svoj mechanický, dokonalý svet od nelogického, pohoršujúceho sveta stromov, vtákov, zvierat...

Cez sklo sa hmlisto, matne ku mne načahuje tupá papuľa akéhosi zvera, jeho žlté oči uprene na mňa hľadia a vytrvalo opakujú jednu a tú istú mne nepochopiteľnú myšlienku. Dlho sme si uprene pozerali do očí, do tých šachiet z povrchového sveta do druhého, podpovrchového. A vo mne sa rojí: „A čo keď je to žltooké zviera v tej jeho príšernej, špinavej hŕbe lístia, v tom jeho nevypočítateľnom svete šťastnejšie ako my?" Zahnal som sa, žlté oči sa trhli, cúvli, zmizli v lístí. Úbohý tvor! Aké absurdné: on – šťastnejší ako my! Možno šťastnejší ako ja, to áno, no ja som výnimkou, ja som chorý.

Veru, ja... Už vidím tmavočervené steny Starovekého domu a starenine milé zarastené ústa – ozlomkrky som sa k nej rozbehol:

– Je tu?

Zarastené ústa sa pomaly otvorili:– Kto?– Ach, že kto! I, samozrejme... Vtedy sme sem spolu prišli na aeru...– Aha, tak, tak... Tak, tak, tak...Lúčovité vrásky okolo úst, prefíkané lúče zo žltých očí vnikajú do mňa

čoraz hlbšie... Napokon povedala:– No dobre... je tu, pred chvíľou tadiaľto prešla.Je tu. Pri stareniných nohách vidím krík striebristo trpkej paliny (dvor

Starovekého domu je taktiež múzeom, uchováva sa v predhistorickom stave), práve natiahla konárik k jej ruke, starena ju hladká a na kolenách jej leží žltý slnečný pás. A na okamih sme ja, slnko, starena, palina, žlté oči splynuli, mocne nás spájajú akési žilky a v tých žilkách koluje bujná, skvostná krv...

Teraz sa hanbím o tom písať, ale sľúbil som, že budem v zápiskoch celkom úprimný. Nuž a tak: zohol som sa a pobozkal som zarastené, mäkké, machové ústa. Starena sa utrela a zasmiala...

Bežal som cez známe tesné dunivé izby rovno ta do spálne. Pri dverách som chytil kľučku, a vtom mi napadlo: „Čo keď tam nie je sama?" Zmeravel som, načúval. No počul som iba tlkot – nie vo mne, ale kdesi mimo mňa: moje srdce.

Vošiel som dnu. Široká nedotknutá posteľ. Zrkadlo. Zrkadlo na skrini a v kľúčovej dierke trčí kľúč so starovekým krúžkom. A ani duše.

Ticho som zavolal:– I! Si tu? – A ešte tichšie, so zatvorenými očami, ani nedýchajúc, tak,

akoby som už pred ňou kľačal: – I! Milá moja!Ticho. Iba do bielej mušle umývadla kvapká z kohútika voda, dosť

rýchlo kvapká. Nevedel by som vysvetliť, prečo, ale bolo mi to nepríjemné; kohútik som utiahol a vyšiel von. Tam nie je, to je jasné. Bude teda v niektorom inom „byte".

Zbehol som po širokom pochmúrnom schodisku, pokúšal som sa otvoriť jedny, druhé, tretie dvere: zamknuté. Všade bolo zamknuté okrem toho „nášho" bytu, a tam nebol nikto.

A predsa som sa ta bohvie prečo vrátil. Kráčal som pomaly, namáhavo, podrážky boli zrazu ako z olova. Pamätám si presne jednu myšlienku: „Nie je pravda, že sila tiaže je konštantná. A v tom prípade všetky moje formuly – "

Explózia: dole buchli dvere, ktosi rýchlo zadupotal po dlaždiciach. A ja, ja som opäť ako pierko – hodil som sa na zábradlie, že sa cezeň nakloním, a v jednom slove, v jednom výkriku „Ty!" vykričím všetko...

Stŕpol som: v tieni, ktorý vrhal okenný rám, sa niesla hlava S a rozháňala sa ružovými krídlatými ušami.

Ako blesk sa mi hlavou mihol holý záver, bez odvodenín (premisu neviem ani teraz): „Nesmie ma tu vidieť."

Po špičkách a pritískajúc sa k stene, som kĺzal hore k nezamknutému bytu.

Okamih, a som pri dverách. Tamten temne dupotá smerom hore, sem. Ale tie dvere! Zaklínal som ich, ale čo s nimi, keď sú drevené: zaškrípali, zakvílili. Letí popri mne zeleň, červeň, žltý Budha, už stojím pred zrkadlovými dvermi skrine: bledá tvár, načúvajúce oči, ústa... Cez šum krvi počujem, že dvere opäť zaškrípali... Je to on, on.

Chytil som kľúč v skriňových dverách – krúžok sa otáča. To mi čosi pripomína – zas je tu ten holý záver bez odvodenín, presnejšie, jeho úlomok: „Ako vtedy –." Rýchlo otváram skriňové dvere a zvnútra ich pribuchnem. Krok – dlážka pod nohami sa mi zakolísala. A už pomaly, mäkko padám kamsi dole, v očiach sa mi zotmelo, zomrel som.

Keď som neskôr tieto svoje čudné dobrodružstvá zapisoval, prehrabal som sa v pamäti, v knihách, a samozrejme všetko som pochopil: bola to dočasná smrť, ktorú poznali starovekí ľudia a ktorú, nakoľko viem, absolútne nepoznáme my.

Nemám predstavu, ako dlho som bol mŕtvy, hádam takých 5 až 10 sekúnd, dosť na tom, že po čase som vstal z mŕtvych, otvoril som oči: tma a cítim, že padám, padám... Chcel som sa chytiť, zašmátral som rukou a poškrabal som sa o drsnú, rýchlo ubiehajúcu stenu, na prste mám krv, je teda isté, že nejde o hru mojej chorobnej fantázie. No ale čo je to, čo?

Počul som svoj prerývaný, trasľavý dych (hanbím sa to priznať, ale keď všetko bolo také nečakané a nepochopiteľné). Minúta, dve, tri – ustavične padám. Konečne mäkký náraz: to, čo mi doteraz padalo pod nohami, zrazu znehybnelo. Nahmatal som v tme akúsi kľuku, pohol som ňou a otvorili sa dvere – matné svetlo. Za chrbtom mi rýchlo stúpala nahor malá štvorcová plošina. Hodil som sa k nej, ale neskoro: bol som tu odrezaný od sveta... kde bolo to „tu" – neviem.

Chodba. Centové ticho. Na klenbovitých oblúkoch svietia žiarovky – nekonečná, blikotavá, trasľavá prerušovaná čiara. Trochu to vyzeralo ako tunely nášho metra, ibaže toto bolo podstatne užšie a nie z nášho skla, ale z nejakého iného starovekého materiálu. Letmo mi napadlo podzemie, kde sa vraj ľudia schovávali za Dvestoročnej vojny... Všetko jedno: musím ísť.

Šiel som tuším takých dvadsať minút. Odbočil som doprava, chodba je širšia, žiarovky jasnejšie. Počujem neurčitý hukot. Možno sú to stroje,

možno hlasy, neviem, no jedno viem, že som sa ocitol pred ťažkými nepriesvitnými dvermi a že ten hukot dolieha odtiaľ.

Zaklopal som, potom ešte raz, hlasnejšie. Za dvermi všetko stíchlo. Čosi šťuklo a dvere sa pomaly, sťažka otvorili.

Neviem, kto z nás dvoch bol väčšmi ohúrený – predo mnou stál môj ostroprofilový, útly doktor.

– Kde sa tu beriete? – cvakli nožnice. A ja, ja akoby som dosiaľ neprehovoril ľudského slova – len som mlčal, pozeral a vôbec nechápal, čo mi hovorí. Mal by som vari odtiaľto odísť – veď ma už aj tým svojím plochým, papierovým bruchom zatisol až na koniec svetlejšieho úseku chodby – a strčil ma do chrbta.

– Ak dovolíte... chcel som... čakal som tu 1-330. Ten ide za mnou...– Ani sa nepohnite, – odsekol a zmizol...Konečne! Konečne je blízko, tu – a je celkom jedno, kde to „tu" je.

Známy šafranovožltý hodváb, úsmev-uhryznutie, oči za spustenými roletami... Chvejú sa mi pery, ruky, kolená – a hlavou sa mi mihá hlúpa myšlienka:

„Kmity – zvuk. Teda chvenie musí zvučať. Ako to, že ho nepočuť? Jej oči sa mi dokorán otvorili v ústrety, vošiel som dnu...

– Už som to nevydržal! Kde ste boli? Prečo... – ani na sekundu som neodtŕhal pohľad z nej, bľabotal som ako v horúčke – rýchlo, nesúvislé – no možno som si to len myslel.

– Tieň ide za mnou... Zomrel som... skriňa... Pretože ten váš... nožnice povedali, že mám dušu... Nevyliečiteľnú...

Nevyliečiteľná duša! Chúďatko moje! – I sa zasmiala, i mňa pofŕkala smiechom: horúčka sa stratila, všade naokolo sa zrazu blyštia, cinkajú smiechoty, a aké, aké je všetko krásne.

Spoza rohu vykĺzol doktor, ten fantastický, zázračný, útly doktor.– Ejha! – zastal pri nej.– Nič sa nedeje, nič! Neskôr vám všetko vysvetlím. Dostal sa sem

náhodou... Povedzte im, že sa vrátim o takých... pätnásť minút...Doktor sa šuchol za roh. Čakala. Dvere tupo buchli. Vtedy sa I pomaly,

pomaly a čoraz hlbšie vbodávajúc do môjho srdca ostrú slastnú ihlu, ku mne pritisla plecom, rukou, celým telom – a vykročili sme spolu, spolu ako jeden celok...

Už sa nepamätám, kde sme odbočili do tmy, a potom v tej tme sme stúpali schodmi nekonečne dlho a mlčky. Nevidel som, ale vedel, že išla rovnako ako ja so zatvorenými očami, slepá, so zaklonenou hlavou, so zahryznutými perami –a počúvala hudbu môjho chvenia.

Ocitli sme sa v jednom z nespočetných zákutí na dvore Starovekého domu: plot, zo zeme čnejú holé kamenisté rebrá a žlté zuby zborených múrov. Otvorila oči, povedala: „Pozajtra o šestnástej." A odišla.

Stalo sa to v skutočnosti? Neviem. To sa spozná pozajtra. Reálnu stopu mám iba jednu: na pravej ruke, na brúskach prstov mám zodratú kožu. No dnes v Integráli ma Druhý staviteľ presviedčal, že na vlastné oči videl, ako som sa dotkol brúsky – v tom je celý vtip. Ale prosím, aj tak to mohlo byť. Prečo nie? Neviem, nič neviem.

Zápis 18

Náčrt:DŽUNGĽA LOGIKY RANY A NÁPLASŤ. NIKDY

VIACLen čo som si včera ľahol, klesol som na dno snov ako loď, čo sa

prevrhla pod ťažkým nákladom. Hrubá vrstva temnej, kníšúcej sa vody. A tu sa pomaličky dvíham z dna a kdesi v strede hlbín otváram oči: izba, ráno, no ešte zelené, stŕpnuté. Na zrkadlových dverách skrine mi blysne do očí úlomok slnka. Ten mi bráni splniť Časovou tabuľou stanovené hodiny spánku. Zo všetkého najlepšie by bolo otvoriť skriňu. No celý som omotaný pavučinou, pavučinu mám v očiach, nemám silu vstať...

A predsa som vstal a otvoril ju a tu za zrkadlovými dverami sa vymotala zo šiat I, celá ružová. Natoľko som si zvykol aj na tie najnepravdepodobnejšie veci, že som sa – to sa pamätám – ani trochu nezačudoval, na nič som sa nespýtal: len rýchlo dnu, do skrine, už buchli dvere, už sa s ňou udychčané, rýchlo, slepo, lačne spájam. Vidím celkom jasne: pod dvermi škárou v tme sa po dlážke kmitol ostrý slnečný lúč, už je na boku skrine, stúpa vyššie – a už dopadá to kruté ligotavé ostrie na zaklonené obnažené hrdlo I... pripadlo mi to také príšerné, že som nevydržal a skríkol – a ešte raz som otvoril oči.

Moja izba. Ráno, ešte zelené, stŕpnuté. Na skriňových dverách žiari úlomok slnka. Ležím v posteli. Bol to sen. No srdce mi ešte bije ako zvon, trepotá sa, skáče a v brúskach prstov a kolenách cítim tupú bolesť. To je skutočnosť. Ale zrazu neviem, čo je sen, a čo skutočnosť; iracionálne veličiny presakujú všetkým pevným, bežným, trojrozmerným a namiestotvrdých, vybrúsených plôch je všade naokolo čosi hrčovité, chlpaté...

Do zvonenia je ešte more času. Ležím, rozmýšľam a predo mnou sa rozvíja prečudesná logická reťaz.

Každej rovnici, každej formule zodpovedá vo viditeľnom svete na povrchu príslušná krivka alebo teleso. Ale pre formuly iracionálne, pre moju √-1 nepoznáme príslušné telesá, nikdy sme ich nevideli... A hrozné na tom je, že tie telesá – neviditeľné – existujú, jednoducho musia existovať: pretože v matematike defilujú pred nami ako na plátne ich bizarné, mátožné, bodavé tiene – iracionálne formuly: a matematika a smrť sa nemýlia nikdy. A keď sme tie telesá v našom svete ešte nikdy nevideli,

musia mať svoj ozrutný svet tam pod povrchom...Vyskočil som ešte pred zvonením a začal som behať po izbe. Aj moja

matematika, jediný pevný, nepohnuteľný ostrov v tom zošalenom živote, sa zrazu odtrhla, vzniesla a zakrúžila. Znamená to azda, že tá hlúpa „duša" je rovnako reálna ako moja uniforma, ako moje čižmy – hoci ich momentálne nevidím (sú za zrkadlovými dvermi skrine)? A ak nie sú čižmy chorobou, prečo je ňou „duša"?

Hľadal som, no nenachádzal východ z divej džungle logiky. Bola to taká istá hrozná, neznáma džungľa ako tá za Zelenou stenou a súčasne akoby nezvyčajnou, tajomnou, bez slov hovoriacou bytosťou. Marilo sa mi, že za hrubým sklom vidím nekonečne veľkú a súčasne nekonečne malú, škorpiónovitú √-1, s ukrytým, no po celý čas citeľným mínusom žihadla. Bude to asi tá moja „duša", čosi také ako onen legendárny škorpión, ktorým sa starovekí ľudia dobrovoľne dali uštipnúť, aby...

Zvonenie. Deň. No nič z toho nezomiera, nemizne, iba že to prikrýva denné svetlo; tak, ako viditeľné predmety nezomierajú, ibaže ich v noci zakryje tma. V hlave sa mi vznáša ľahká, riedka hmla. Cez hmlu presvitajú dlhé sklenené stoly; pomaly, mlčky, do rytmu prežúvajú guľaté hlavy. V diaľke, v hmle ťuká metronóm a za tej zvyčajnej chlácholivej hudby počítam mechanicky spolu so všetkými do päťdesiat: päťdesiat zákonom stanovených žutí na jeden kúsok. A mechanicky vyťukávajúc takt, schádzam dole, zapisujem sa do knihy odchádzajúcich ako všetci. Ale cítim, že žijem mimo nich, sám, za mäkkou, zvuky pohlcujúcou stenou a že za tou stenou je – môj svet...

No a keď je ten svet iba môj, prečo je aj v týchto zápiskoch? Prečo sú v nich odporné „sny", skrine, nekonečné chodby? A s neľúbosťou vidím, že namiesto vyrovnanej a prísne matematickej básne na počesť Jednotného štátu mi z nich vychádza akýsi fantastický dobrodružný román. Ach, keby to bol len román, a nie môj terajší život, prekypujúci √-1 a pádmi.

Mimochodom, možno všetko vezme dobrý koniec. Lebo je dosť pravdepodobné, že vy, neznámi moji čitatelia, ste v porovnaní s nami deťmi (sme predsa odchovancami Jednotného štátu, čiže dosiahli sme pre človeka najvyššie možné vrcholy). A ako deti iba vtedy bez kriku prehltnete všetko horké, čo vám podávam, ak to dôkladne zamaskujem hustým sirupom dobrodružstva...

VEČER:

Poznáte pocit: aero bleskovo stúpa po modrej špirále, okienko je otvorené, do tváre vám fúka vietor – a Zem nikde, na Zem zabudnete, Zem

je tak ďaleko ako Saturn, Jupiter, Venuša? Nuž ja teraz takto žijem, vietor mi duje do tváre a zabudol som na Zem, zabudol som na milú ružovú O. No Zem jestvuje, skôr či neskôr na nej kĺzavo pristanem, a ja len zatváram oči pred dňom, keď na svojej Sexuálnej tabuľke uvidím jej meno, meno O-90...

Dnes večer dala ďaleká Zem o sebe vedieť.Aby som sa držal lekárových pokynov (z tej duše, z tej duše chcem

vyzdravieť), blúdil som celé dve hodiny po sklených, priamych, ako púšť prázdnych uliciach. Všetci boli v súlade s Časovou tabuľou v posluchárňach, iba ja jediný... Fakticky to bol neprirodzený jav: predstavte si prst odrezaný od celku, ruky – oddelený ľudský prst, ktorý prikrčený skackavo beží po sklenenom chodníku. Ten prst som ja. A najčudnejšie, najneprirodzenejšie zo všetkého je, že tomu prstu sa vôbec nechce byť na ruke, nechce sa mu byť s ostatnými: alebo – takto sám, alebo... Ale čo, už nebudem nič tajiť: alebo spolu s ňou, a zase splývať s ňou prostredníctvom pleca a prepletených prstov...

Domov som sa vrátil, až keď slnko zapadlo. Ružový večerný popol poprášil sklo stien, zlatý hrot akumulátorovej veže a hlasy i úsmevy čísel, ktoré som stretol. Zvláštne – pohasínajúce slnečné lúče padajú pod tým istým uhlom ako tie, čo sa nalievajú ráno, a predsa je všetko celkom iné, ružovosť je iná: teraz je veľmi jemná, s nádychom trpkosti, no ráno bude opäť zuniaca. perlová.

A dole vo vestibule vytiahla U, kontrolórka, spod kopy obálok poprášených ružovým popolom list a podala mi ho. Opakujem, je to vážená osoba a je mi naklonená – o tom nepochybujem.

A predsa mám pri pohľade na jej líca, pripomínajúce rybie žiabre, nepríjemný pocit.

U mi podala kostnatou rukou list a vzdychla. Ten vzdych však len mierne rozvlnil záves, čo ma oddeľoval od sveta: celou bytosťou som bol sústredený na obálku v mojich trasúcich sa rukách, kde je bezpochyby list od I.

Tu nasledoval druhý vzdych, no taký zreteľný, dvakrát podčiarknutý, že som sa odpútal od obálky, a čo nevidím: cez hanblivé žalúzie sklopených očí preniká nežný, opriadajúci, žiarivý úsmev. A potom vravela:

– Chudák, chudáčik, – vzdych trikrát podčiarknutý a mierne kývnutie na list (obsah listu bola povinná poznať).

– Naozaj... Neviem, naozaj..". Prečo myslíte?– Ach, drahý môj, poznám vás lepšie ako vy sám. Už dlhšie vás

pozorujem a vidím, že by vás mal viesť niekto, kto sa v živote vyzná...

Tuším, že som už celý oblepený jej úsmevom, je náplasťou na tie rany, čo mi uštedrí list, ktorý sa mi trasie v rukách. A nakoniec ku mne spoza hanblivých žalúzií celkom ticho doľahlo:

– Viem, drahý môj, všetko viem. A buďte pokojný – ak pozbieram dostatočnú silu... ale nie, nie, ešte si to musím premyslieť...

Dobrodinec dobrý! Azda mi je súdené... azda tým chce povedať, že –V očiach sa mi mihá – tisícky sínusoíd, list poskakuje. Podídem bližšie

k svetlu, k stene. Slnko tam pohasína, a na mňa, na zem, na moje ruky, na list sa čoraz hustejšie znáša tmavoružový, clivý popol.

Už je obálka roztrhnutá – rýchlo, čí podpis? – rana – list nie je od I, je od... O. A ďalšia rana: dolu v pravom rohu je rozpitá machuľa – sem jej kvapla... Neznášam machule, či už sú atramentové, alebo... to je jedno, aké. Viem, že predtým by tá nepríjemná škvrna pripadla nepríjemná iba mojim očiam. No prečo mi teraz tá šedá škvrna pripadá ako mrak a prečo všetko naokolo zolovnatelo, stmavlo? Žeby opäť –,,duša“?

LIST:

„Viete... no možno ani neviete – nevládzem normálne písať – ale všetko jedno: teraz už budete vedieť, že bez vás nejestvuje pre mňa jediný deň, jediné ráno, jediná jar. Lebo R, R je pre mňa iba... no, to sa vás netýka. No aj tak som mu veľmi vďačná: samej bez neho po tieto dni – neviem, čo by bolo... V týchto dňoch a nociach som prežila desať alebo aj dvadsať rokov. A moja izba akoby nebola štvorcová, ale okrúhla, a ja donekonečna chodím dookola a dookola, a nič sa nemení, nikde nevidieť dvere.

Nemôžem bez vás žiť, lebo vás ľúbim. Pritom vidím a chápem, že teraz nikoho, nikoho na svete nepotrebujete okrem tej druhej, ale pochopte: práve zato, že vás ľúbim, musím...

Teraz budem potrebovať dva-tri dni, aby som z kúskov seba nejako pozliepala aspoň čosi podobné bývalej O-90, a potom pôjdem a sama podám žiadosť o zrušenie zápisu na vás, potom vám bude určite lepšie, musíte sa mať dobre. Už nikdy – odpusťte mi.

O."Už nikdy. Samozrejme, že je to takto lepšie, má pravdu. No prečo –

prečo – –

Zápis 19

Náčrt:NEKONEČNE MALÁ VELIČINA TRETEJKATEGÓRIE.SPOD ČELA. CEZ ZÁBRADLIE

V tej záhadnej chodbe s trasľavou, prerušovanou čiarou matných žiaroviek... nie, nie tam, ale neskôr, keď sme boli spolu v ktoromsi zastrčenom zákutí na dvore Starovekého domu, mi povedala: „pozajtra". To „pozajtra" je dnes a všetko má zrazu krídla: deň letí, a aj náš I n t e g r á 1 je okrídlený, už má osadený raketový motor a dnes sa skúšal chod naprázdno. Aké veľkolepé, mohutné výbuchy, a mne znel každý z nich ako salva na počesť jej jedinej, na počesť dneška.

Pri počiatočnom chode (= výbuchu) sa pri dýzach motora motalo zo desať čísel z našej lodenice – zadívali sa bohviekam a zostali z nich len akési odrobinky a sadze. S hrdosťou môžem zaznamenať, že sa rytmus našej práce nezasekol ani na sekundu, nikto ani okom nemihol; my a naše stroje sme pokračovali v priamočiarom a krúživom pohybe s rovnakou presnosťou, akoby sa nič nebolo stalo. Veď desať čísel je sotva stomilióntina masy Jednotného štátu, prakticky je to nekonečne malá veličina tretej kategórie. Aritmeticky negramotnú ľútosť poznali iba v staroveku: nám je smiešna.

A mne je smiešne, že som včera mohol rozmýšľať – ba písať na týchto stranách – o úbohej šedej škvrnke, o machuli. Bolo to presne to „rozrušenie povrchu", ktorý musí byť tvrdý ako diamant – ako naše steny (staré porekadlo: „akoby hrach o stenu hádzal").

Šestnásť hodín. Na zdravotnú prechádzku som nešiel: ešte si zmyslí a príde práve teraz, keď všetko zuní od slnka...

Som v dome takmer sám. Cez slnkom prežiarené steny vidím doďaleka napravo i naľavo i dole – izby odrážajúce sa ako v zrkadle, visiace vo vzduchu, prázdne. Len hore modravými, slnečným tušom ľahko načrtnutými schodmi pomaly kĺže vycivený, sivý tieň. Už sa rozbiehajú kroky – už cez dvere vidím – cítim: k tvári mi prilipol náplasťový úsmev, no prechádza mimo a iným schodiskom schádza dolu...

Šťukla číslovačka. Hodil som sa k úzkemu bielemu otvoru a... ozvalo sa mne neznáme mužské číslo (písmeno sa zhodovalo). Zabzučal, klepol výťah. Predo mnou stojí s čelom ležérne narazeným nakrivo, s očami...

premkne ma strašne čudný pocit – hlas akoby mu vychádzal odtiaľ, spod čela, kde má oči.

– Mám tu od nej list pre vás... (spod čela, spod previsu). Prosí vás, aby ste určite urobili všetko tak, ako stojí v liste.

Spod čela, spod previsu, sa poobzerá. Nie, nie je tu nikto – teda sem s tým listom! Ešte raz sa poobzeral a podal mi obálku, odišiel. Som sám.

Nie, nie som sám: z obálky vypadol ružový kupón a závan jej vône. List je teda od nej, príde ku mne. A teraz rýchlo list, aby som na vlastné oči videl, aby som definitívne uveril...

Čo to? Vylúčené! Čítam znovu, preskakujem riadky: „Kupón ... nezabudnite stiahnuť rolety, akoby som naozaj bola u vás... Musia si myslieť, že som... je mi veľmi, veľmi ľúto..."

Roztrhal som list na franforce. V zrkadle sa mihlo nalomené, schlpené obočie. Schytil som kupón, roztrhám ho ako jej list – –

– „Prosím vás, aby ste určite urobili všetko tak, ako stojí v liste."Ruky mi ochabli, povolili. Kupón padol na stôl. Je silnejšia ako ja,

zrejme spravím všetko tak, ako žiada. A napokon... napokon, ktovie, do večera je ďaleko – uvidíme... Kupón leží na stole.

V zrkadle vidím nalomené, pochlpené obočie. Prečo len nemám ešte aj na dnes potvrdenie od lekára: chodil by som, donekonečna by som chodil popri Zelenej stene, a potom by som padol na posteľ a – na dno... No musím ísť do posluchárne č. 13 a poriadne sa musím zaskrutkovať, aby som dve hodiny – dve hodiny nehybne... keď sa mi chce kričať, dupať.

Prednáška. Ohromne čudné – z ligotavej aparatúry nevychádza kovový hlas ako inokedy, lež akýsi mäkký, huňatý, machový. Ženský – predstavujem si ju ako drobulinkú zhrbenú starenku, aké žili za starých čias, podobala sa na tú spred Starovekého domu.

Staroveký dom... a vtom všetko ako gejzír vyráža na povrch, a ja sa musím ešte silnejšie zaskrutkovať, aby som nezaplavil svojím krikom celú poslucháreň. Mäkké, machovité slová plynú pomimo mňa, viem iba toľko, že to bolo čosi o deťoch, o chove detí. Som ako fotografická platňa: všetko zaznamenávam s akousi cudzou, nezmyselnou presnosťou: zlatý kosák – odlesk svetla na reproduktore; pod ním sa dieťa – čoby živý príklad – naťahuje k srdcu; v ústach má vopchatý cíp mikroskopickej unify; zaťatá pastička, palec (skôr palček) je schovaný v pastičke a na bucľatom zápästí je ľahký zárezík. Ako fotografická platňa zaznamenávam: holá noha sa už prevesila cez kraj, ružový vejár prstov stúpa do vzduchu – už, už padne na zem – –

Vtom vykríkla nejaká žena, na pódium sa vzniesla, mávajúc ružovými

krídlami, unifa, chytila dieťa, dotkla sa perami zárezíka na bucľatom zápästí, potisla dieťa do stredu stola a zišla z pódia. Vo mne sa zaznamenáva: ružový polmesiac rožkami dolu, mištičky očí sú plné po okraj. Je to – O. A ja, ako pri preberaní nejakého elegantného vzorca, si odrazu uvedomujem, že tá bezvýznamná príhoda mala svoje opodstatnenie, zákonitosť.

Sadla si kúštik za mnou, zľava. Obzrel som sa; poslušne odvrátila pohľad od stola s dieťaťom a uprela oči na mňa, a opäť: ona, ja a stôl na pódiu sú tri body a z tých bodov vedú čiary, projekcie akýchsi neslýchaných, no neodvratných udalostí.

Domov som šiel po zelenkavej, pochmúrnej ulici už okatej svetlami. Počúvam: tikám ako hodiny. A ručičky vo mne už-už prejdú určitú cifru, a ja vyvediem čosi také, čo sa už nebude dať odčiniť. Pre I je dôležité, aby si bohviekto myslel, že je u mňa. Pre mňa je dôležité, aby bola u mňa, čo je ma do jej „dôležitého". Odmietam byť cudzími roletami, odmietam a koniec.

Za mnou – kroky, akoby čľapkajúce po mláke. Ani sa nemusím obzrieť, už viem, že je to S. Pôjde za mnou až po bránu, ostane stáť na chodníku a bude sa nebožiecmi zavrtávať ta hore, do mojej izby – kým nepadnú rolety, skrývajúce čísi zločin...

A ten anjel strážca dal za vecou bodku. Rozhodol som sa, že nie. Rozhodol som sa.

Keď som potom v izbe zažal, neveril som vlastným očiam: pri stole stála O. Presnejšie – visela: tak visia vyzlečené prázdne šaty, pod nimi akoby nebola ostala jediná pružina, bez pružiny boli ruky, nohy, bez pružiny bol chabý hlas.

– Prišla som kvôli tomu listu. Dostali ste ho? Áno? Musím vedieť odpoveď, musím ju vedieť ešte dnes.

Zdvihol som plecia: S pôžitkom – akoby všetkému na vine bola ona – som pozeral do jej modrých, cez okraj pretekajúcich očí a otáľal som s odpoveďou. A s pôžitkom, vbodávajúc do nej slovo za slovom, som povedal:

– Odpoveď? Prečo nie... Máte pravdu. Absolútnu. Vo všetkom.– Znamená to... (úsmevom maskuje drobulinké chvenie, ale vidím ho).

Nuž, výborne! Hneď – hneď odídem.A ďalej visela nad stolom. Spustené oči, nohy, ruky. Na stole ešte stále

leží pokrčený ružový kupón od –1 e j . Rýchlo som rozložil rukopis My a stranami som zakryl kupón (vari skôr pred sebou ako pred O).

– Píšem a píšem. Už mám 170 strán... Vykľúva sa z toho čosi

prekvapujúce...Hlas, vlastne iba jeho tieň:– Ešte sa pamätáte, ako mi vtedy na siedmu stranu... ,0Kvapla slza, a

vy... Modré mištičky sa už-už prelejú, už rýchlo stekajú kvapky dole lícami a cez okraj sa hrnú slová:

– Nemôžem, hneď odídem... už nikdy viac, ale nech. Ale chcem – musím mať od vás dieťa – dajte mi dieťa a odídem!

Videl som, že sa pod unifou celá trasie, cítil som, že sa i ja hneď – – Založil som ruky za chrbát, usmial som sa:

– Ale čo? Zatúžili ste po Dobrodincovom Stroji? A slová sa hrnú spoza hrádze ako príval:

– A nech! Ale ho pocítim, pocítim v sebe. Čo len niekoľko dní... Len raz aby som videla zárezík ako tam na stole. Jediný deň!

Tri body: ona, ja a na stole buclatá pastička so zárezíkom...Raz nás ešte ako deti zaviedli na akumulátorovú vežu. Na poslednej

podeste som sa nahol cez sklenené zábradlie, dole boli ľudia ako bodky a srdce mi slastne zatikotalo: „A keby som tak?" No vtedy som zábradlie silne zovrel – dnes som zoskočil.

– Chceli by ste? Plne si uvedomujúc, že...Má zatvorené oči a tvár akoby mala otočenú rovno do slnka. Vlahý,

žiarivý úsmev.– Áno, áno! Chcem!Vytrhol som spod rukopisu kupón – tej – a zbehol som k službe. O sa

ma pokúšala chytiť za ruku, voľačo kričala, ale čo kričala, pochopil som, až keď som sa vrátil.

Sedela na krajíčku postele s rukami zovretými medzi kolenami.– To je... jej kupón?– Veď je to jedno. Ale áno, je jej.Čosi chruplo. Asi sa len pohla. Sedela tam s rukami na kolenách,

mlčala.– No tak? Rýchlo... – Hrubo som jej zovrel ruky na zápästiach, tam,

kde mala detský zárezík, jej naskočili červené škvrny (zajtra – modriny).To bolo najhoršie. Potom som zhasol, myšlienky pohasli, tma, iskry – a

cez zábradlie som skočil dolu...

Zápis 20

Náčrt:VÝBOJ. Z AKÉHO MATERIÁLU SÚ IDEY.

NULOVÝ ÚTES

Výboj – to bude vari tá najvýstižnejšia definícia. Lebo dnes už viem, že to bolo presne také ako elektrický výboj. Pulz mojich posledných dní sa zrýchľoval, bol čoraz rachotivejší, napätejší – póly sa približovali – suchý praskot – ešte milimeter: výbuch, potom – ticho.

Teraz panuje vo mne tichosť a prázdnota ako v dome, keď všetci odídu a človek zostane sám, chorý, a zreteľne počuje kovový klepot myšlienok.

Nevylučujem, že ma napokon „výboj" vyliečil z tej mojej „duše" a že som sa opäť stal takým ako my všetci. Aspoň si teda viem bez bolesti predstaviť O na stupňoch Kocky, v Plynovom zvone. A ak v Chirurgickom stredisku vysloví moje meno – nech: v poslednej chvíli zbožne a vďačne pocelujem Dobrodincovu trestajúcu ruku. Pokiaľ ide o Jednotný štát – mám totiž právo na odpykanie trestu a toho práva sa nevzdám. Ani nikto iný z nás čísel sa nesmie, neopováži sa vzdať toho svojho jediného – a tým vzácnejšieho – práva.

... Tichučko, kovovo jasne klepkajú myšlienky; tajomné aero ma unáša do výšin milovaných abstrakcií. A ja vidím, ako sa tu – v čistom, riedkom vzduchu – moja úvaha o „skutočnom práve" trhá s ľahkým praskotom ako pneumatika. A jasne vidím, že ide iba o pozostatok škaredého predsudku starovekých ľudí, ich idey o „práve".

Jestvujú idey z hliny a idey na večné časy vytesané zo zlata alebo nášho drahocenného skla. Aby sa určilo, z akého materiálu idey sú, treba naň len kvapnúť účinnú kyselinu. Jednu takú kyselinu poznali i v staroveku: reductio ad finem. Tak sa to tuším volalo, oni sa však toho jedu báli, radšej dávali prednosť hlinenému, hračkovému nebu pred modrým nič. My sme však už – sláva Dobrodincovi – dospelí, hračky nepotrebujeme.

Nuž a tak, kvapnime kyseliny na ideu „právo". Dokonca aj starovekí ľudia, tí najvyspelejší z nich, vedeli, že žriedlom práva je sila, že právo je funkciou sily. A máme tu dve misky váh! Na jednej je gram, na druhej tona, na jednej „ja", na druhej „My", Jednotný štát. A je nad slnko jasné:

pripustiť, že „ja" môže mať nejaké „právo" voči Štátu je to isté, ako pripustiť, že gram môže prevážiť tonu. Odtiaľto teda pramení deľba: tone – práva, gramu – povinnosti; ako aj prirodzená cesta od ničotnosti k veľkoleposti: treba si len vtĺcť do hlavy, že ty si gram, a hneď pocítiš, že si milióntinou tony...

Vy švárni, červenolíci Venušania, vy ako kováči začadení Uránčania – doslova počujem v tej svojej modrej tíši, ako reptáte. No pochopte predsa: všetko veľké je jednoduché; pochopte, že neotrasiteľné a večné sú iba štyri pravidlá matematiky. A veľkou, neotrasiteľnou, večnou môže byť iba morálka založená na týchto štyroch pravidlách. Je to najvyššia múdrosť, je to vrchol pyramídy, na ktorú sa ľudia – rozpálení, spotení, strečkujúci, chrčiaci – po stáročia štverali. A z toho vrcholu – kdesi tam na dne sa ešte ako biedne červy mrví čosi, čo v nás ostalo z divosti predkov – z toho vrcholu sú všetci rovnakí: aj nezákonná matka O, aj vrah, aj ten šialenec, čo sa opovážil obkydať veršami Jednotný štát; a čaká ich aj rovnaký ortieľ súdu: predčasná smrť. Ide o ten istý božský súd, o ktorom snívali ľudia doby kamennej ešte len pohládzaní ružovými, naivnými lúčmi rána dejín: ich „boh" trestal znevažovanie Svätej cirkvi rovnako ako vraždu...

Vy Uránčania – drsní a čierni ako dávnovekí Španieli» ktorí tak majstrovsky upaľovali ľudí na hraniciach – vy mlčíte, a mne sa vidí, že ste na mojej strane. No počujem ružových Venušanov, bľabocú čosi o mučení, trestoch, o návrate k barbarstvu. Drahí moji, ľutujem vás, lebo nie ste schopní filozoficko-matematicky uvažovať.

Dejiny ľudstva stúpajú kruhovito ako aero. A každý kruh je iný – zlatý, krvavý, ale všetky majú 360 stupňov. Od nuly – dopredu: 10, 20, 200, 360 stupňov – a zase nula. Áno, vrátili sme sa k nule – áno. Ale môjmu matematicky mysliacemu rozumu je jasné, že je to nula celkom iná, nová. Lebo sme sa pustili od nuly doprava a vrátili sme sa k nej zľava, a preto: namiesto plus nula máme mínus nula. Chápete?

Túto Nulu si predstavujem ako mĺkvy, obrovský útes, ostrý ako nôž. V ľútej, chlpatej tme sme sa so zatajeným dychom odrazili od čiernej, nočnej strany Nulového útesu. A po celé stáročia sme my Kolumbovia plávali, plávali, oboplávali sme zem, a napokon – hurá! Salva – a hr na stožiare: pred nami je druhá, dovtedy neznáma strana Nulového útesu, osvetlená po-lárnou žiarou Jednotného štátu, modrá opacha, iskrenie dúhy, slnka – tisíce sĺnk, miliardy dúh...

Čo na tom, že nás od druhej strany Nulového útesu delí iba ostrie noža! Nôž je najpevnejšie, najnesmrteľnejšie, najgeniálnejšie zo všetkého, čo človek vynašiel. Nôž bol gilotínou, nôž je univerzálny spôsob, ako rozťať

všetky uzly, a po ostrí noža vedie cesta paradoxov – jediná cesta dôstojná nebojácneho umu...

Zápis 21

Náčrt:AUTOROVA POVINNOSŤ. ĽAD SA VZDÚVA.

NAJKRUTEJŠIA LÁSKA

Včera bol jej deň, no zas neprišla, zas poslala len nejasný, nič nevysvetľujúci lístok. Ja som však pokojný, absolútne pokojný. A hoci postupujem podľa lístka, hoci zakaždým odnesiem službe jej kupón a potom, spustiac rolety, sedím v izbe sám

-nie je to pochopiteľne preto, že by som sa nevedel vzoprieť jej želaniam. Smiešne! Pravdaže nie preto. Je to jednoduché-keď sa izolujem roletami od všetkých náplasťovo-liečivých úsmevov, môžem po prvé: pokojne písať tieto zápisky, po druhé: v I sa bojím stratiť možno jediný kľúč, pomocou ktorého by som vyriešil všetky neznáme (historka so skriňou, moja dočasná smrť a tak ďalej). A rozlúštiť ich sa cítim povinný, hoci len ako autor týchto zápiskov, nehovoriac už o tom, že neznámo ako také je organicky nebezpečné človeku, pričom homo sapiens je iba vtedy človekom v plnom zmysle slova, keď v jeho gramatike nie sú otázniky, iba samé výkričníky, čiarky a bodky.Nuž a tak, vedený práve onou autorovou povinnosťou, som si dnes o

šestnástej vzal aero a vypravil som sa do Starovekého domu. Dul protivietor. Aero sa namáhavo predieralo vzdušnou húšťavou, priesvitné konáre svišťali, šľahali. Mesto podo mnou vyzeralo ako modré hrče ľadu. Vtom sa prihnal mrak, vrhol šikmý, rýchly tieň, ľad olovnatie, vzdúva sa ako na jar, keď stojíte na brehu a čakáte, že už-už všetko praskne, strhne sa, už-už všetko zavíri, už-už sa valí; prechádza však minúta za minútou, a ľad ešte stále stojí na mieste, zato vy sa vzdúvate, srdce vám bije čoraz nepokojnejšie, čoraz rýchlejšie (mimochodom, prečo vlastne o tom píšem, kde sa berú tie čudné pocity? Veď nejestvuje taký ľadoborec, čo by rozdrvil ten najpriesvitnejší a najpevnejší krištáľ nášho života...)

Pri bráne Starovekého domu nebol nikto. Obišiel som ho a na starú vrátničku som natrafil až pri Zelenej stene: spod dlane upierala pohľad nahor. Nad Zelenou stenou sa mihali čierne ostré trojuholníky akýchsi vtákov; krákajúc vrhali sa prsičkami na pevný múr elektrických vĺn a leteli

späť, nad Stenu.Po tmavej, vráskami obrastenej tvári sa mihajú šikmé rýchle tiene,

rýchly pohľad na mňa.– Nikto, nikto, nikto tu nie je! Tak! A nemáte tu čo hľadať. Tak...Akože tu nemám čo hľadať? Aké staromódne je vidieť vo mne iba čísi

tieň! Vari nie ste vy všetci iba mojimi tieňmi? Vari som to nebol ja, čo som zaľudnil tieto strany – ešte donedávna iba štvorcové biele púšte? Vari by vás bezo mňa uvideli všetci tí, ktorých povediem po úzkych chodníčkoch riadkov?

To všetko som jej samozrejme nepovedal; viem totiž z vlastnej skúsenosti, že pre človeka nemôže byť horšie, ako zasiať doňho pochybnosti o tom, že je trojrozmernou realitou, trojrozmernou, a nie dajakou inou. Len som sucho poznamenal, že jej robota je otvoriť bránu – a tak ma pustila do dvora.

Ticho. Pusto. A vietor tam za stenami, ďaleký ako v ten deň, keď sme plece pri pleci, ako jeden celok vyšli zdola, z chodieb – ak to, pravda, všetko naozaj bolo. Kráčal som pod kamennými oblúkmi, kde sa kroky odrážali od vlhkých klenieb a dopadali kdesi za mnou – akoby sa mi ktosi vytrvalo držal za pätami. Žlté steny s červenými prýšťami tehál ma sledovali cez tmavé štvorcové okuliare okien, sledovali, ako otváram spievajúce dvere stodôl, ako nazerám do kútov, zákutí, slepých uličiek. Bránka v plote a prázdne priestranstvo – pamiatka na Dvestoročnú vojnu: zo zeme trčia holé kamenné rebrá, žlté vycerené čeľuste múrov, staroveká pec s kolmou rúrou – naveky skamenená loď uprostred kamenných žltých a červených tehlových špľachov.

Zamarilo sa mi, že som práve tieto žlté zuby už raz videl – nejasne, ako z dna, cez hrubú vrstvu vody – a začal som hľadať. Prebáral som sa do jám, potkýnal sa o kamene, hrdzavé pazúry ma chytali za unifu, dolu čelom, do očí mi stekali presolené kvapky potu...

Nič! Nie a nie nájsť východ z chodieb – jednoducho zmizol. No mimochodom, možno je to tak lepšie: tým pravdepodobnejšie je, že to všetko bol iba jeden z mojich odporných „snov".

Ustatý a celý zapavučinený, zaprášený som už-už otváral bránku, že sa vrátim na hlavný dvor. Vtom sa mi za chrbtom ozval šuchot, čvachtavé kroky, a predo mnou sa vynorili ružové krídlaté uši a na dvakrát prehnutý úsmev S.

Prižmúril oči, zavŕtal do mňa nebožiece a spýtal sa:– Na prechádzke? Čušal som. Nevedel som, čo s rukami.

– A čo, už sa cítite lepšie?– Áno, ďakujem vám. Zrejme sa už normalizujem. Pustil ma – oči

zdvihol dohora. Zaklonil hlavu, a ja som siprvý raz všimol jeho ohryzok.Nie v bohvieakej výške, asi 50 metrov, hučali lietadlá. Podľa ich

pomalého, nízkeho letu, podľa čiernych chobotovitých ďalekohľadov som spoznal stroje Strážcov. Neboli však dva alebo tri ako zvyčajne, ale tak od desať po dvanásť (žiaľ, musím sa uspokojiť len s približnou cifrou).

– Prečo je ich dnes toľko? – opovážil som sa spýtať.– Že prečo? Hm... Svedomitý lekár začne liečiť ešte zdravého človeka,

takého, čo ochorie až zajtra, pozajtra, o týždeň. Profylaxia, tak veru!Kývol, začvachtal po kamenných platniach dvora. Potom sa obrátil a cez

plece ešte povedal:– Buďte opatrný!Som sám. Pusto. Ticho. Ďaleko za Zelenou stenou sa ženu vtáci, vietor.

Čo tým chcel povedať?Aero rýchlo kíže po prúde. Oblaky hádžu ľahké i ťažké tiene, dole sa

nalievajú olovom, vzdúvajú modré kopuly, kocky zo skleného ľadu...

VEČER:

Otvoril som rukopis, aby som zachytil na jeho strany za hrsť tuším užitočných (pre vás, čitatelia) myšlienok o veľkolepom Dni jednohlasnosti – lebo ten deň sa už blíži. No zistil som, že písať momentálne nemôžem. Ustavične načúvam, ako vietor naráža temnými krídlami o sklo stien, ustavične sa obzerám, čakám. Na čo? Neviem. A úprimne som sa potešil, keď sa u mňa v izbe zjavili známe hnedoružové žiabre. Sadla si, cudne si napravila sklad na unife, čo jej zapadol medzi kolená, a rýchlo ma celého oblepila úsmevmi – kúsoček na každú puklinku – a hneď mi je takémuto pevne obopnutému fajn.

– Prídem vám dnes do triedy (pracuje v Detskom výchovnom ústave) – a na stene visí moja karikatúra. Áno, áno, nevymýšľam si! Vyzerala som na nej ako voľajaká ryba. Čo ja viem, možno som naozaj...

– Ale kdeže, – rýchlo som ju ubezpečil (takto zblízka na nej naozaj nič žiabrovité nevidím, že som si i ja čosi podobné myslel, je absurdum).

– Koniec koncov to nie je dôležité. No tu ide o skutok sám. Samozrejme som zavolala Strážcov. Milujem deti a myslím si, že najťažšou, no najvznešenejšou formou lásky je – krutosť – chápete?

Že či! Ako nádherne sa to prelína s mojimi vlastnými myšlienkami. Neodolal som a prečítal som jej úryvok z 20. zápisu, odtiaľto: „Tichučko,

kovovo jasne klepkajú myšlienky..."Kútikom oka som videl, ako sa hnedoružové líca zachvievajú, blížia sa

ku mne a už mi vkĺzli do rúk chudé, tvrdé, ba ľahunko bodavé prsty.– Dajte, dajte mi to! Odfotím si to a deti sa to budú musieť naučiť

naspamäť. Nepotrebujú to iba tí vaši Venušania, skôr my, my, a to hneď teraz, zajtra, pozajtra.

Obzrela sa a celkom ticho povedala:– Vraj v Deň jednohlasnosti... Vyskočil som:– Čo – vraj? Čo bude v Deň jednohlasnosti?Útulné steny zmizli. V mihu som si pripadal vyvrhnutý ta hore, kde sa

nad strechami preháňal víchor a kde sa spúšťali čoraz nižšie šikmé súmračné mraky...

U mi objala energicky, tvrdo plecia (cítil som však, že kostičky v jej prstoch rezonujú s mojím rozčúlením).

– Sadnite si, drahý, nerozčuľujte sa. Kadečo sa povraví... A potom, keby bolo treba, budem v ten deň pri vás, v škole ma už niekto zastúpi, a budem s vami, pretože vy, drahý, aj vy ste dieťa, treba sa o vás...

– Nie, nie, – zašermoval som rukami, – ani za svet! Ešte si vážne pomyslíte, že som nejaké decko, že sám nemôžem... Ani za svet! (Priznávam, že som mal na ten deň celkom iné plány.)

Usmiala sa; a nepísaný text toho úsmevu bol očividne tento: „Ach, aké tvrdohlavé dieťa!" Potom si sadla. Oči mala sklopené. Ruky znova cudne naprávajú záhyb unify zapadnutý medzi kolená – a začala z iného konca:

– Vidí sa mi, že sa už musím rozhodnúť... už len kvôli vám... Ale prosím vás, nenaliehajte na mňa, ešte musím pouvažovať...

Nenaliehal som. Aj keď som chápal, že by som mal byť šťastný, veď skrášliť niekomu posledné roky života je najvyššou cťou.

... Celú noc ma strašili akési krídla, a len som chodil a chodil a chránil si rukami hlavu. A potom – stolička. Ale nie naša terajšia stolička, ale staroveká, drevená. Hrabem nohami ako kôň (pravá predná a ľavá zadná, ľavá predná a pravá zadná), stolička prihopsá k posteli, vylezie na ňu – milujem drevenú stoličku, je nepohodlná, bolestivá.

Záhada: prečo nevynájdu nejaký prostriedok, čo by snovú chorobu vyliečil, alebo z nej spravil čosi rozumné, dokonca užitočné?

Zápis 22

Náčrt:ZMERAVENÉ VLNY. VŠETKO SA

ZDOKONAĽUJE. SOM MIKRÓB

Predstavte si, že stojím na brehu: vlny sa rytmicky dvíhajú; a keď kulminujú, zrazu stŕpnu, znehybnejú, zmeravejú. Nuž, rovnako príšerné a neprirodzené bolo i to, keď sa všetko zrazu pomotalo, pomiešalo a pohyb našej Časovou tabuľou stanovenej prechádzky zastal. V minulosti sa čosi podobné prihodilo – vravia naše anály – pred 119 rokmi, keď do najhustejších radov padol s rachotom a dymom meteorit.

Kráčali sme ako vždy, to jest tak, ako sa zobrazujú bojovníci na asýrskych tabuliach: tisíc hláv, dve jednoliate, integrálne nohy, dve integrálne rozhojdané ruky. Na konci ulice, už tam, kde hrozivo hučala akumulátorová veža, vyšiel oproti nám štvorec: na bokoch, vpredu, vzadu stráže; v strede traja ľudia, bez zlatých cifier na unifách: všetko je až desivo jasné.

Ozrutný ciferník na vrchole veže je tvárou, tvár sa nahla z mrakov, odpľúva dolu sekundy, ľahostajne vyčkáva. A presne o 13. hodine a 6. minúte vypukol v štvorci zmätok. Všetko sa udialo blízko mňa, videl som i najmenšie detaily, a najmä zreteľne sa mi vrylo do pamäti tenké, dlhé hrdlo a na sluche – spleť modrých žiliek ako rieky na zemepisnej mape maličkého neznámeho sveta a tým neznámym svetom bol – chlapec. Zrejme si všimol niekoho v našich radoch: stal si na špičky, natiahol krk, zastal. Strážca ho šľahol oceľovou iskrou elektrického korbáča; zakňučal tenko ako šteňa. A nasledoval ďalší švih a potom približne každé 2 sekundy – zakňučanie, švih – zakňučanie.

Postupovali sme ďalej rytmicky, po asýrsky, a ja som si pri pohľade na cikcaky iskier pomyslel: „V ľudskom spoločenstve sa všetko ustavične zdokonaľuje – musí sa zdokonaľovať. Akým hnusným nástrojom bol staroveký korbáč, a aký krásny..."

No vtom sa z našich radov odtrhla ako matica pri plných obrátkach štíhla, pružno-vrtká postavička a s výkrikom „Dosť! Neopovážte sa!" sa hodila rovno do stredu štvorca. Zaúčinkovalo to ako meteor pred 119 rokmi: pohyb prechádzky zastal, naše rady sa zmenili na sivé hrebene vín skutých nečakaným mrazom.

Okamih som na ňu pozeral neúčastne ako všetci: prestala byť číslom, bola iba človekom, existovala už iba ako metafyzická substancia urážky Jednotného štátu. Stačil však jej jediný pohyb – otáčajúc sa zahojdala bokmi doľava – a ja som si uvedomil, že poznám, poznám to telo pružné ako prút, poznajú ho moje oči, pery, moje ruky ho poznajú – aspoň v tom okamihu som o tom nepochyboval.

Dvaja z eskorty jej chceli prekrížiť cestu. Už-už sa ich dráhy v určitom bode na zatiaľ ešte jasnej, zrkadlovej dlažbe pretnú, už-už ju chytia... Srdce mi poskočilo, prestalo biť: neuvažujúc, či sa to smie, alebo nesmie, či je to hlúpe, alebo rozumné, vrhol som sa k tomu bodu...

Pocítil som na sebe tisícky hrôzou rozšírených očí, no to iba vystupňovalo akúsi zúrivú, bujarú silu v divochovi s chlpatými rukami, čo vyskočil zo mňa a bežal čoraz rýchlejšie. Už len dva skoky – obrátila sa —

Pred sebou mám roztrasenú, pehami pofŕkanú tvár, hrdzavé obočie... Nie je to ona! Nie je to I.

Zaplavila ma divá radosť. Chcem zakričať čosi ako: „Len do nej! Držte ju!" – ale počujem iba šepot. A na plece mi už dopadla ťažká ruka, už ma držia, vedú, pokúšam sa im vysvetliť... – Pochopte predsa, myslel som si, že je to... Ako im však vysvetliť, čo sa so mnou robí, celú svoju chorobu, zaznamenanú na týchto stranách. Zoslabol som, idem pokorne... Tak ako padá list strhnutý zo stromu nečakaným nárazom vetra pokorne na zem – no letiac ešte krúži, zachytáva sa za známe vetvičky, rázsochu, suk: tak som sa i ja zachytával o mĺkve guľaté hlavy, o priesvitný ľad stien, o hrot akumulátorovej veže zabodnutej do oblaku.

V okamihu, keď ma mal temný záves s konečnou platnosťou oddeliť od tohto prekrásneho sveta, videl som, že neďaleko mňa kĺže nad zrkadlovou dlažbou, rozháňajúc sa krídlatými ružovými rukami, známa ozrutná hlava. A zaznel známy fufňavý hlas:

– Ako je mojou povinnosťou, dosvedčujem, že číslo D-503 je choré a že nie je schopné držať pod kontrolou svoje city. Som však presvedčený, že sa dal strhnúť pochopiteľným rozhorčením ...

– Áno, áno, – chytil som sa toho. – Dokonca som vykríkol – držte ju!Vzadu, za chrbtom sa ozvalo:– Vôbec ste nekričali.– Ale chcel som, chcel, prisahám na Dobrodinca.Na sekundu sa do mňa zavŕtali sivé, ľadové nebožiece očí. Neviem, či

uvidel vo mne, že je to (skoro) pravda, alebo ma zatiaľ chcel z nejakého tajomného dôvodu ušetriť, dosť na tom, že napísal lístok, podal ho jednému z tých, čo ma držali, a opäť som bol slobodný, povedané výstižnejšie, opäť

som sa ocitol v zovretí vyrovnaných, nekonečných, asýrskych šíkov.Štvorec a v ňom pehavá tvár a slucha so zemepisnou mapou modrých

žiliek zmizol za rohom, na veky. Kráčame ako jedno miliónhlavé telo a v každom z nás je tá pokorná radosť, akú pociťujú pravdepodobne molekuly, atómy, fagocyty. V starovekom svete to vari pochopili kresťania, naši jediní (i keď veľmi nedokonalí) predchodcovia: pokora je cnosť, pýcha je neresť, že MY je od boha a JA od diabla.

Teraz držím krok so všetkými, a predsa som oddelený. Ešte sa trasiem na celom tele od prežitého rozčúlenia ako most, po ktorom práve prehrmel staroveký vlak. A vnímam seba. Ale veď vníma seba, uvedomuje si svoju individualitu iba zanesené oko, zhnisaný prst, boľavý zub; zdravé oko, prst, zub – akoby ani neboli. A preto je nad slnko jasné, že vedomie vlastnej osobnosti nie je nič iné ako choroba.

A možno už nie som fagocyt, čo horlivo a pokojne požiera mikróby (s modrou sluchou a pehavé), možno som mikrób a možno sú už tisíce medzi nami, čo sa ešte ako ja tvária, že sú fagocyty...

Čo ak tá dnešná, v podstate bezvýznamná príhoda – čo ak je to len začiatok, len prvý meteorit z celého radu rachotiacich, horiacich kameňov, ktoré nekonečno vysypalo na náš sklenený raj?

Zápis 23

Náčrt:KVETY. KRYŠTÁL SA ROZPÚŠŤA. AK LEN

Vraj sú kvety, čo kvitnú iba raz za sto rokov. Prečo by teda nemohli byť také, čo kvitnú raz za tisíc, desaťtisíc rokov? Možno sme doteraz nevedeli o tom len preto, že to raz za tisíc rokov je práve dnes.

Blažene a opojené schádzam k službe a rovno pred mojimi očami sa všade naokolo nalievajú tisícročné puky, už kvitnú kreslá, topánky, zlaté štítky, žiarovky, akési huňaté oči, hranaté stĺpiky zábradlia, na schodoch padnutá vreckovka, stolík služby, nad stolíkom – nežne hnedé pehavé líca U. Všetko je výnimočné, nové, nežné, ružové, vlahé.

U preberie odo mňa ružový kupón a za jej hlavou, za sklom steny sa nakláňa z neviditeľnej vetvy mesiac, modrý a voňavý. Triumfálne dvíham prst a vravím:

– Mesiac – chápete?U pozrie na mňa, potom na číslo kupónu, a už vidím ten jej známy, tak

očarujúci cudný pohyb: napráva si sklad medzikolenami.– Drahý, dnes vyzeráte akosi chorobne, nenormálne – abnormalita a

choroba sú totiž jedno a to isté. Ide to s vami z kopca, a nemá vám to kto povedať.

Vzťahuje sa to samozrejme na číslo na kupóne: 1-330. Chutná, fantastická U! Máte samozrejme pravdu, som šibnutý, som chorý, mám dušu, som mikrób. A vari kvitnutie nie je choroba? Vari nie je bolestné, keď sa puk rozvíja? A nemyslíte, že spermatozoid je najstrašnejší zo všetkých mikróbov?

Už som v svojej izbe. V naširoko roztvorenom kalichu kresla sedí I. Ja sedím na zemi, objímam jej nohy, hlavu mám položenú na jej kolenách, nehovoríme. Ticho, tep... a teda takto: som kryštál a rozpúšťam sa v nej, v I. Doslova cítim, ako sa rozpúšťajú brúsené hrany, čo ma oddeľujú v priestore, miznem, roztápam sa v jej kolenách, v nej, zmenšujem sa – no súčasne sa všetko šíri, zväčšuje – až do nekonečna. Pretože ona nie je vlastne ona, ale vesmír. A na okamih splývam s tým radosťou prekypujúcim kreslom pri posteli i s nádherne sa usmievajúcou starenkou pred bránou do Starovekého domu, i s divou húšťavou za Zelenou stenou, i

so strieborným rumoviskom na čiernom pozadí, čo drieme ako starena, a teraz kdesi neuveriteľne ďaleko buchli dvere – toto všetko vo mne, spolu so mnou, načúva tlkotu a nesie sa blaženým okamihom ...

Popletené, jachtavo a nesúvislé sa jej pokúšam povedať, že som kryštál, a preto sú vo mne i dvere, preto cítim, aké šťastné je kreslo. Ale je z toho taký galimatiáš, že zahanbene stíchnem: a zrazu...

– Milá I, odpusť mi! Trepem samé hlúposti, sám neviem, kde sa vo mne berú...

– Prečo myslíš, že hlúposť je zlá? Keby ľudskú hlúposť piplali a pestovali po stáročia ako rozum, možno by z nej bolo niečo nesmierne cenné.

– Áno... (Vidí sa mi, že má pravdu – ako by aj teraz mohla mať nepravdu?)

– A práve pre tú tvoju hlúposť, pre to, čo si včera vyviedol na prechádzke, ťa ľúbim ešte viac, ešte viac.

– Prečo si ma potom trápila, prečo si neprišla, prečo si posielala kupóny, prečo si ma nútila...

– A čo keď ťa chcem vyskúšať? A čo keď musím vedieť, či spravíš všetko, o čo ťa požiadam, či si celkom môj?

– Áno, som celkom tvoj!Zobrala moju tvár, mňa celého, do dlaní, nadvihla mi hlavu:– Ale čo vaše „povinnosti každého poctivého čísla"? Hm?

Sladké, ostré, biele zuby; úsmev. Vyzerá v otvorenom kalichu kresla ako včela: má v sebe žihadlo i med.

Áno, povinnosti... V duchu vidím svoje posledné zápisky: naozaj, nikde ani myšlienky o tom, že by som vlastne mal...

Mlčím. Nadšene (a pravdepodobne hlúpo) sa usmievam, pozerám striedavo do jej zreníc a v každej vidím seba: maličký, milimetrový som zatvorený v drobuškých dúhových temniciach. A potom znovu – včely – pery, sladká bolesť kvitnutia...

Každé číslo má v sebe neviditeľný, ticho tikajúci metronóm, takže vieme s presnosťou plus mínus 5 minút odhadnúť čas. No keď metronóm vo mne zastal, nevedel som, koľko času prešlo, a v strachu som schmatol z vankúša štítok.

Sláva Dobrodincovi, ešte dvadsať minút! No minúty sú tak smiešne krátke, kusé, a bežia, a mám jej ešte toľko toho povedať, všetko vrátane o sebe: o liste O, aj o tom príšernom večere, keď som jej dal dieťa; a aj o svojom detstve –o matikárovi Plaškovi, o √-1, aj to, ako som bol prvý raz na oslave Jednohlasnosti a ako som zúfalo plakal, pretože na unife – v taký

deň – som mal atramentovú machuľu.I zdvihla hlavu, oprela sa o lakeť. Pri kútikoch perí má dve dlhé ostré

čiary a hore tmavý uhol nadvihnutého obočia: kríž.– Možno práve v ten deň... – zarazila sa, obočie stmavlo ešte väčšmi.

Chytila mi ruku, stisla ju. – Nezabudneš na mňa, nikdy na mňa nezabudneš?

– Prečo tak vravíš? Ako to myslíš? I, milá moja!I mlčala, jej oči už pozerajú mimo mňa, cezo mňa, sú ďaleko. Vtom

som počul, ako vietor plieska o sklo ozrutnými krídlami (samozrejme, bolo to tak po celý čas, no počul som to iba teraz) a sám neviem, prečo som si odrazu spomenul na ostropazúre vtáky nad hrebeňom Zelenej steny.

I potriasla hlavou, voľačo zo seba zhodila. Ešte raz sa ma dotkla celým telom – tak sa aero ešte na sekundu pružne dotkne zeme, kým pristane.

– Podaj mi pančuchy! Rýchlo!Pančuchy sú hodené na stole, na 193. strane mojich otvorených

zápiskov. V rýchlosti som zavadil o rukopis, strany sa rozsypali a nijako sa mi nedarilo zložiť ich po poriadku, no čo, aj tak by to nebol naozajstný poriadok, vždy zostanú akési prahy, jamy, iksy.

– Takto to nepôjde, – povedal som. – Si tu, pri mne, a predsa akoby si bola za starovekou nepriehľadnou stenou: cez steny počujem šuchot, hlasy, ale slová nerozoznávam, neviem, čo je tam. Nemôžem tak. Nikdy nič nedopovieš, ešte si mi nepovedala, kam som sa to vtedy v Starovekom dome dostal, chodby, a prečo ten lekár – alebo sa to všetko vôbec nestalo?

I mi položila ruky na plecia a pomaly, pomaličky mi vnikla do očí.– Chcel by si vedieť všetko?– Áno, chcem. Musím.– A nebudeš sa báť ísť so mnou všade, až do konca – nech by som ťa

hocikam viedla?– Áno, všade!– Dobre teda. Sľubujem ti, že po oslave, ak len... Ach, ozaj, vždy sa ťa

zabudnem opýtať – a čo váš Integrál, bude už skoro hotový?– Prestaň! Čo znamená „ak len"? Už zase začínaš? Čo znamená ,.ak

len"?Už z prahu povedala:– Uvidíš sám...Osamel som. Ostala po nej iba ľahučká vôňa – pripomínala mi sladký,

suchý, žltý peľ akýchsi kvetov spoza Steny. A ešte vo mne ostali uviaznuté háčiky otázok, asi ako tie, ktoré používali ľudia v staroveku na chytanie rýb (Predhistorické múzeum).

... Prečo zrazu spomenula Integrál?

Zápis 24

Náčrt:LIMIT FUNKCIE. VEĽKÁ NOC. VŠETKO

PREŠKRTNEM

Som ako stroj pustený na príliš vysoké obrátky; ložiská sú rozžeravené, ešte okamih, roztavený kov začne tiecť a – koniec. Rýchlo studenej vody, logiky! Lejem jej za vedrá, ale milá logika zasyčí na rozpálených ložiskách a rozplynie sa vo vzduchu ako biela para.

Nuž hej, jasná vec: aby sa stanovila skutočná hodnota funkcie, treba poznať limit. Ďalej je jasné, že limitom môjho včerajšieho hanebného „rozpúšťania sa vo vesmíre" je smrť. Pretože smrť je najúplnejšie rozpustenie môjho ja vo vesmíre. A tak keď písmenom L označíme lásku a písmenom S smrť, tak L = f (S), to jest láska a smrť...

No práve. Preto sa aj bojím I, bojím sa byť s ňou, nechcem to. Prečo potom žije vo mne popri „nechcem" i „chcem"?

Vtom je tá hrôza, že opäť túžim po včerajšej blaženej smrti.Vtom je tá hrôza, že ešte aj teraz, keď je logická funkcia integrovaná, keď je zrejmé, že obnáša smrť, predsa sa jej chcem dotknúť perami, rukami, prsami, každým milimetrom ...Zajtra je Deň jednohlasnosti. Bude tam pochopiteľne aj ona, uvidím ju,

no iba z diaľky. Z diaľky – bude to bolieť, lebo musím, lebo ma to nezadržateľne ťahá k nej, aby som sa mohol dotýkať jej ruky, jej pleca, jej vlasov... Dokonca túžim po tej bolesti – nech bolí.

Veľký Dobrodinec! Aké absurdné je chcieť bolesť. Veď kto by nevedel, že bolestivé je čosi záporné a že súčet záporov zmenšuje onen celok, ktorý nazývame šťastím. A teda...

No, už žiadne „teda". Nezmysel. Vyslovený.

VEČER:

Sklenenými stenami domu preniká vetristý, horúčkovito ružový, nepokojný západ slnka. Obrátil som kreslo tak, aby mi do očí nebila tá ružovosť, a listujem v zápiskoch: opäť som raz zabudol, že nepíšem pre seba, ale pre vás, neznámi, ktorých milujem i ľutujem, pre vás, ktorí sa ešte motáte kdesi v ďalekých storočiach.

Nuž teda, Deň jednohlasnosti, ten veľký deň. Vždy som ho miloval, už od detstva. Tuším je to pre vás čosi podobné ako pre ľudí v staroveku Veľká noc. V predvečer som si obyčajne spravil hodinový kalendárik a slávnostne si odfajkovával hodinu za hodinou: už je o hodinu bližšie, o hodinu je kratšie čakanie... Keby som mal istotu, že ma nikto neuvidí, prisámvačku by som ešte i dnes nosil pri sebe kalendárik, čo by mi ukazoval, koľko hodín ešte ostáva do zajtra, keď uvidím – čo len z diaľky...

(Vyrušili ma: rovno z dielne mi priniesli novú unifu. Stalo sa už zvykom, že na zajtrajšok dostávame nové unify. Na chodbe je frmol, rozliehajú sa kroky, radostné výkriky.)

Pokračujem. Zajtra uvidím to nemenné, z roka na rok sa opakujúce, no zakaždým nanovo vzrušujúce divadlo: obrovskú času súhlasu a zbožne zdvihnuté ruky. Zajtra je deň každoročných volieb Dobrodinca. Zajtra opäť zveríme Dobrodincovi kľúče od skalopevnosti nášho šťastia.

Samozrejme, nemá to nič spoločné s bezhlavými, neorganizovanými voľbami v staroveku, keď dokonca – smiešne čo len povedať – nebol známy ani len výsledok volieb. Budovať štát na nevypočítateľných náhodách, voslep – môže byť niečo absurdnejšie? A predsa vieme, že boli potrebné stáročia na to, aby to ľudia pochopili.

Netreba vari zdôrazňovať, že u nás ani pri tomto – ako napokon pri všetkých ostatných veciach – nemá náhoda miesta, žiadne prekvapenia sa nemôžu udiať. Voľby samy majú význam skôr symbolický: aby sa pripomenulo, že tvoríme jediný mohutný miliónbunkový organizmus, že sme – hovoriac slovami „Evanjelia" starovekých ľudí – jedinou Cirkvou. Pretože dejiny Jednotného štátu nepoznajú prípad, že by sa v tento slávnostný deň čo len jediný hlas odvážil narušiť veľkolepé unisono.

Ľudia v staroveku vraj hlasovali tajne, vraj sa skrývali ako zlodeji; niektorí naši historici dokonca tvrdia, že chodievali na volebné slávnosti bedlivo zamaskovaní (predstavujem si bizarný pochmúrny obraz: noc, námestie, postavy v tmavých plášťoch zakrádajúce sa pozdĺž stien; vietor zráža purpurový plameň fakieľ...). Na čo bolo dobré to tajnostkárstvo, nie je dodnes uspokojivo vysvetlené; najpravdepodobnejšie bude, že voľby súviseli s mystickými, poverčivými, ba zločinnými obradmi. My sa za to skrývať či hanbiť nemáme prečo: my slávime voľby verejne, čestne, vo dne. Vidím, ako hlasujú za Dobrodinca všetci, všetci vidia, ako hlasujem za Dobrodinca ja – vari to môže byť inakšie, keď „všetci" a „ja" tvoríme jediné „My"? O čo je to povznášajúcejšie, úprimnejšie, vznešenejšie ako zbabelé, zlodejské „tajnostkárstvo" starovekých ľudí! A ďalej: o čo je to účelnejšie. Aj pri absurdnom predpoklade, to jest keby sa vyskytla nejaká

disonancia v zvyčajnej monofónii, neviditeľní Strážcovia sú tu, v našich radoch: hneď by zistili čísla poblúdencov, zachránili by ich pred ďalšími chybnými krokmi a Jednotný štát – pred nimi. No a nakoniec ešte toto:

Za stenou zľava si pred zrkadlovými dvermi skrine nejaká žena rýchlo rozopína unifu. Na sekundu sa nejasne mihnú oči, pery, dva zahrotené ružové piestiky. Nato padne roleta, a vo mne sa zvíri všetko včerajšie, zabudnem, čo „nakoniec ešte toto", nechcem, nechcem už o tom písať! Chcem len jedno: I. Chcem, aby každučkú minútu, vždy bola so mnou, len so mnou. A to, čo som práve popísal o Jednohlasnosti, to všetko je zbytočné, nie je to ono, mám chuť všetko preškrtnúť, roztrhať, vyhodiť. Lebo viem (a je mi fuk, že sa rúham), že sviatok môže byť iba vtedy sviatkom, keď oslavujem s ňou, len vtedy, keď je pri mne, keď sa nám dotýkajú plecia. Bez nej bude zajtrajšie slnko iba okrúhlym plieškom a nebo plechom natretým namodro, ako i ja sám.

Zdvihol som slúchadlo:– Ste to vy, I?– Áno, ja. Neskoro voláte!– Možno ešte nie je neskoro. Chcel by som vás poprosiť... Chcem, aby

ste zajtrajšok strávili so mnou. Milá...To „milá" som povedal celkom ticho. A neviem, prečo sa mi vynorilo

to, čo sa dnes ráno stalo v lodenici: zo psiny sme položili pod buchar krehké hodinky – vzmach, vánok do tváre – a vzápätí nežný, jemný dotyk buchara s krehkými hodinkami.

Pauza. Ticho. Marí sa mi, že tam – v izbe I – ktosi šepká. Potom sa ozval jej hlas:

– Nie, nemôžem. Hoci by som rada... Ale nie, nemôžem. Že prečo? Zajtra uvidíte.

NOC.

Zápis 25

Náčrt:ZOSTÚPENIE Z NEBIES. NAJVÄČŠIA

KATASTROFA V DEJINÁCH. ODZVONILO VŠETKÉMU ZNÁMEMU

Keď na začiatku všetci vstali a nad hlavami sa slávnostne zatrepotala hymna – stovky trúb Hudobných závodov a milióny ľudských hlasov – zabudol som v tej chvíli na všetko: zabudol som na čosi znepokojujúce, čo poznamenala o dnešnej slávnosti I, ba zabudol som dokonca i na ňu samu. Bol som opäť chlapčekom, čo kedysi dávno v tento deň plakal pre maličký fliačik na unife, ktorý si okrem neho nikto nevšimol. Len nech teraz nikto z okolia nevidí, že som celý zafŕkaný čiernymi nezmyteľnými fľakmi – pričom si uvedomujem, že ja, zločinec, nemám medzi týmito skrz-naskrz úprimnými tvárami čo hľadať. Ach, keby som tak mohol teraz vstať a udychčané vykričať pravdu o sebe. Nech je potom koniec, nech by som si aspoň na okamih pripadal čistý a hlúpučký ako toto detsky modré nebo.

Všetky oči sa upierali ta, nahor: v rannej, panenskej modrote, ešte vlahej od nočných sĺz, ledva rozoznať škvrnu, raz tmavú, raz osvetlenú lúčmi. To zostupuje z nebies k nám On – nový Jehova v lietadle, rovnako múdry a milujúco nemilosrdný ako Jehova starovekých ľudí. Každým okamihom je bližšie – v ústrety sa mu dvíhajú milióny sŕdc – a hľa, už nás vidí. V duchu s ním hľadím nadol: koncentrické kruhy tribún – ich jemne modro načrtnuté bodkované kontúry – vyzerajú ako kruhy pavučiny, posypané mikroskopickými slniečkami (žiara štítkov); a v ich strede už žiari biely múdry Pavúk – lebo do bieleho rúcha je odiaty Dobrodinec, ktorý nám múdro spútal ruky, nohy vznešenou pavučinou šťastia.

No už je tu koniec veľkolepého zostúpenia z nebies, hymna doburácala, všetci si sadli – ale ja som si uvedomil: naozaj je všade pavučina, je napätá, chveje sa, už-už sa pretrhne a potom sa stane čosi fantastické...

Nadvihol som sa, poobzeral, a hneď som sa stretol s milujúco znepokojenými, od tváre k tvári prebehujúcimi očami. Zrazu tamten zdvihol ruku a sotva znateľne pohýbal prstami –signalizoval čosi ďalšiemu. Odvetný signál prstom. A ešte... Pochopil som: Strážcovia sú tu. Pochopil

som: niečo ich znepokojuje, pavučina je napätá, vibruje. Na odvetu to zavibrovalo i vo mne – ako rádio vyladené na tú istú dĺžku vín.

Na pódiu číta básnik predvolebnú ódu, no nepočul som ani slovo. Vnímal som len rytmické švihy hexametrového kyvadla a každým švihom je hodina H bližšie. Horúčkovito som prelistoval tváre v radoch jednu za druhou – ako strany – no nevidím tú jedinú, ktorú hľadám, a pritom ju musím nájsť rýchlo, lebo kyvadlo šťukne a potom —

On – samozrejme, že on. Dole pri pódiu sa nad lesklým sklom kĺzavo mihli ružové krídlaté uši, odzrkadlila sa v ňom tmavá, zvlnená slučka písmena S – bežiace telo: hnal sa k spletitým priechodom medzi tribúnami.

S a I – spája akási niť (po celý čas o nej viem; len to ešte neviem, aká je to niť, no raz ju určite rozmotám). Zachytil som sa oň očami, kotúľal sa ako klbko čoraz ďalej a za ním sa ťahala niť. Zastal a...

Vtom akoby som sa bol dotkol vysokého napätia – šľah, celý som sa skrútil. S zastal v našom rade, len 40 stupňov odo mňa, a nahol sa. Zbadal som I a vedľa nej uškŕňajúceho sa R-13 s nechutnými černošskými gambami.

Prvou mojou myšlienkou bolo, že skočím ta a skríknem: „Prečo si dnes s ním? Prečo si odmietla mňa?" Ale neviditeľná blahodarná pavučina mi pevne spútava končatiny; zaťal som zuby, sedím ako prikutý, no nespúšťam z nich oči. Ešte aj teraz cítim prenikavú, fyzickú bolesť v srdci; pamätám sa, že som si vtedy pomyslel: „Ak nefyzické príčiny môžu vyvolať fyzickú bolesť, tak je jasné, že –"

K záveru som, žiaľ, nedospel, pamätám sa len, že sa mi mihlo čosi o „duši" a to hlúpe staré porekadlo o „srdci, čo padlo do nohavíc". A zmeravel som: hexameter zmĺkol. A teraz to príde... Čo vlastne?

Zvyčajná päťminútová predvolebná prestávka. Zvyčajné predvolebné ticho. No tentoraz nebolo tým zbožným, posvätným tichom ako inokedy: teraz bolo také ako v staroveku, keď ešte nepoznali naše akumulátorové veže, keď neskrotené nebo z času na čas otriasali „búrky". Slovom, bolo tak ako v staroveku pred búrkou.

Vzduch je z priezračnej liatiny. Dá sa dýchať len s naširoko otvorenými ústami. Bolestivo napätý sluch zachytáva poplašený šepot, akoby kdesi ďaleko hryzkali myši. Hoci nedvíham oči, vidím ustavične tých dvoch – I a R – vedľa seba, plece pri pleci, a sebe na kolenách cudzie, nenávidené chlpaté ruky.

Všetci držia štítky s hodinami. Jedna. Dve. Tri... Päť minút ... z pódia zaduní liatinový, pomalý hlas:

– Kto je za – nech prosím zdvihne ruku.

Keby som tak mohol pozrieť Jemu do očí ako predtým – priamo a oddane: „Som tu. Celý. Zober si ma!" Teraz som sa však neopovážil. S námahou – akoby mi boli zhrdzaveli stavce – som zdvihol ruku.

Zašelestili milióny rúk. Potláčaný vzdych. Cítim, že to čosi sa už začalo, už sa to rúti, strmhlav padá, ale nechápal som, čo, a nemal som dosť síl, aby som zdvihol oči...

– Kto je proti?Toto bývala vždy najdojímavejšia chvíľa slávnosti: všetci sedeli

nehybne, radostne skláňali hlavy pod vznešeným jarmom Čísla Čísel. No vtom som s hrôzou znova počul šuchot: i keď bol ľahučký ako vzdych, zaznel hlasnejšie ako kovové burácanie hymny. Takto ledva počuteľné vzdychne človek naposledy – naokolo blednú tváre, na čelách sa lesknú ľadové kvapky. Zodvihol som oči...

Na zlomok sekundy, ako keď sa mihne vlások, som videl vzmach tisícok rúk – proti – už klesli. Zazrel som bledú, prekríženú tvár I, jej zdvihnutú ruku. V očiach sa mi zatmilo.

Mihnutie vláska; pauza; ticho; tep. A potom ako na znamenie šialeného dirigenta vypukol na všetkých tribúnach rev, krik – v behu rozviate unify, bezradne pobiehajúce postavy Strážcov, pred očami sa mi mihli čiesi podpätky a pri podpätkoch naširoko otvorené ústa v nemom výkriku. A tento moment sa mi vryl do pamäti najhlbšie zo všetkého: tisícky nemo revúcich úst ako na fantastickom filmovom plátne.

A ako na filmovom plátne vidím pred sebou, no kdesi ďaleko dole, zblednuté pery O; stála pritisnutá k stene v priechode a chránila si brucho prekríženými rukami. A už je preč – strhol ju prúd, alebo som na ňu zabudol, lebo...

Teraz to už nie je akoby na filmovom plátne, ale vo mne samom, v zovretom srdci, v sluchách, kde mi dunelo kladivo. Na lavicu, nad mojou hlavou zľava, zrazu vyskočil R-13 –prskajúci, červený, zúrivý. Na rukách drží I, je bledá, unifu má od pleca po prsia roztrhnutú, na bielom vidím krv. Držala sa ho za krk a on ju obrovskými skokmi z lavice na lavicu – odpudzujúci a šikovný ako gorila – unášal smerom hore.

Bolo to ako požiar v staroveku, všetko bolo purpurové, a ja som mal v hlave iba jedinú myšlienku: skočiť a dohoniť ich. Dnes si neviem vysvetliť, kde sa vo mne nabrala tá sila, dosť na tom, že som ako baranidlo prerazil dav, vyskočil som po číchsi pleciach na lavicu a už som blízko, už chytám R za golier:

– Čo sa to opovažuješ?! Čo sa to opovažuješ?! Okamžite ju (našťastie nebolo môj hlas počuť, všetci kričali svoje, všetci bežali)...

– Kto? Čo? Čo je? – obrátil sa, prskajúce gamby sa triasli, zrejme si myslel, že ho chytil Strážca.

– Že čo? Neželám si, zakazujem! Zlož ju, a to hneď!R však len nahnevane čľapol gambami, potriasol hlavou a už sa zase

rozbehol. A vtedy som ho – strašne sa hanbím o tom písať, ale mám pocit, že jednoducho musím všetko písať, aby ste, neznámi moji čitatelia, poznali do konca históriu mojej choroby – udrel po hlave. Chápete – udrel! To si presne pamätám. A ešte si pamätám ten oslobodzujúci pocit po údere, pocit ľahkosti v celom tele.

I sa mu vykĺzla z rúk.– Choďte preč, – zakričala I, – vidíte predsa, že je... Choďte preč, R,

choďte!R vyceril biele černošské zuby, prskol mi do tváre akési slovo, ponoril

sa, zmizol. Ja, ja som zodvihol I, pritisol som ju k sebe a vykročil som.Srdce mi bilo ako zvon, bolo ozrutné a po každom jeho údere ma

zaplavila bujará, vrúcna, radostná vlna. Čo ma po tom, že sa čosi rozletelo na márne kúsky – čo na tom! Len nech ju môžem takto niesť, niesť...

VEČER, 22 hodín:

S námahou držím pero v ruke: všetky tie závratné udalosti dnešného rána ma strašne vyčerpali. Vari sa naozaj zrútili spásne stáročné steny Jednotného štátu? Vari sme opäť bez strechy nad hlavou, v divom stave slobody – ako naši ďalekí predkovia? Vari už niet Dobrodinca? Proti... V Deň jednohlasnosti – proti? Hanbím sa za nich, bolí ma to, bojím sa. No mimochodom – kto sú „oni"? A ja, ja som kto: „oni" alebo „my" – vari to viem?

Hľa – I sedí na slnkom rozpálenej sklenenej lavici najhornejšej tribúny, kam som ju doniesol. Pravé plece a kúsok nižšie – začiatok tej čarovnej nevypočítateľnej krivky – má odhalené; vinie sa tam červený jarček krvi. No akoby si krv a obnažené prsia nevšímala... ba čo viac: dobre to všetko vidí, no je to práve to, čo teraz potrebuje, a ak by mala unifu nepoškodenú, roztrhala by ju...

– A zajtra... – dýcha prudko cez stisnuté, žiariace, ostré zuby. – A zajtra – nevedno; čo bude. Ani ja to neviem, nikto to nevie –jednoducho nevedno, došlo ti to? Všetkému známe mu odzvonilo, došlo ti už? A príde čosi nové, nevídané, neslýchané.

Tam dole to všetko hučí, lieta, kričí. Je to však ďaleko a čoraz ďalej, lebo I pozerá na mňa, pomaly ma vťahuje do seba cez zlaté okná zreníc.

Dlho, mlčky. A tu som si z ničoho nič spomenul, ako som raz cez Zelenú stenu pozeral do záhadných žltých zreníc a nad Stenou krúžili vtáci (toto bolo tuším inokedy).

– Počúvaj, ak sa zajtra neprihodí nič zvláštne, zavediem ťa ta – vieš, kam?

Nie, neviem. No aj tak som mlčky prikývol. Rozpustil som sa, som nekonečne malá veličina, som bod... Koniec koncov v tom bodovom stave je istá logika (dnešná): bod tají v sebe najviac neznámych: stačí, keď sa pohne, zachveje, a zmení sa na tisíce rozličných kriviek, stovky telies.

Bojím sa pohnúť – na čo sa zmením? A zdá sa mi, že sa všetci rovnako ako ja vystríhajú i toho najmenšieho pohybu. Teraz napríklad, keď toto píšem, sedia všetci utiahnutí v svojich sklenených klietkach a na čosi čakajú. Z chodby nedolieha zvyčajný bzukot výťahu, nepočuť smiech, kroky. Inokedy by som videl páriky, čo sa, obzerajúc sa a šepkajúc, po špičkách zakrádajú chodbou...

Čo bude zajtra? Na čo sa zmením zajtra?

Zápis 26

Náčrt:SVET JESTVUJE. VYRÁŽKA. 41°Ráno. Cez povalu vidím nebo ako vždy pevné, zaoblené, červenolíce.

Tuším by ma menej udivilo, keby som nad hlavou mal nejaké čudné, povedzme, štvorcové slnko, ľudí v pestrých úboroch zo zvieracích kožiek a kamenné, nepriesvitné steny. Čiže svet – náš svet – ešte vždy jestvuje? Alebo to má na svedomí zotrvačnosť: generátor je už vypnutý, no ozubené kolesá rachotia, točia sa – dve obrátky, tri obrátky – pri štvrtej zastanú...

Poznáte to rozpoloženie? V noci sa zobudíte, otvoríte oči do čiernoty a zrazu máte pocit, že ste zablúdili, a začnete rýchlo, rýchlo okolo seba hmatkať, hľadať čosi známe, pevné – stenu, žiarovku, stoličku. Práve takto som rýchlo, rýchlo hmatkal a hľadal v Jednotných štátnych novinách – a hľa:

„Včera sa konala všetkými dlho očakávaná oslava Dňa jednohlasnosti. Po 48. raz bol jednohlasne zvolený opäť ten, ktorý neraz dokázal svoju veľkú múdrosť – náš Dobrodinec. Slávnostnú atmosféru narušil incident, vyvolaný nepriateľmi šťastia, ktorí tým faktom pochopiteľne stratili právo byť kameňmi včera obnovených základov Jednotného štátu. Každému je jasné, že brať na vedomie ich hlasy bolo by rovnako absurdné, ako brať na vedomie kašeľ chorých náhodou prítomných v koncertnej sieni pri uvádzaní veľkolepej hrdinskej symfónie..."

Ó, ty najmúdrejší! Sme teda vzdor všetkému zachránení? Dá sa vôbec čosi proti tomuto krištáľovo jasnému sylogizmu namietnuť?

A ďalej ešte dva riadky:„Dnes o dvanástej sa uskutoční spoločné zasadanie Administratívneho

výboru, Zdravotníckeho výboru a Výboru Strážcov. V týchto dňoch dôjde k významnému Štátnemu aktu."

Áno, ešte stoja steny – aha, tuto sú – môžem ich nahmatať. A nemal som už ani ten čudný pocit, že som stratený, že som v neznáme, že som zablúdil, a vôbec sa už nečudujem, že vidím modré nebo, okrúhle slnko a že všetci idú ako zvyčajne do práce.

Vykračoval som po ulici mimoriadne tvrdo a zvučne – a vidí sa mi, že tak kráča každý. No tu je križovatka, zahnem za roh a čo nevidím: všetci akosi čudne, bokom pozerajú na nárožie – akoby tam v tej stene prasklo

potrubie a strieka z neho studená voda tak, až sa po chodníku nedá prejsť.Ešte päť, desať krokov – a aj mňa akoby bola obchrstla studená voda:

myklo ma, odhodilo z chodníka... Na stene vo výške asi dvoch metrov visí štvorcový papierik a na ňom žiaria záhadné jedovatozelené písmená:

MEFI

A pod ním vidím typicky prehnutý chrbát a krídlaté uši vlniace sa od hnevu či rozčúlenia. Zdvihol pravú ruku a nemohúco zatápal dozadu ľavou – ako boľavým, poraneným krídlom – vyskočil, chcel strhnúť papierik, no nešlo to, nedosiahol naň.

Zrejme sa hlavou ľudí blyslo: „Ak ta pôjdem ja, jediný zo všetkých, ešte si nebodaj pomyslí, že v tom mám prsty, a preto..."

Priznávam, i mne to blyslo hlavou. No pripomenul som si, koľkokrát mi pomohol ako pravý anjel strážca, smelo som prikročil k nemu, zdvihol som ruku a lístok strhol.

S sa obrátil, bleskovo zavŕtal do mňa nebožiece, došiel až na dno a čosi odtiaľ vytiahol. Potom nadvihol ľavé obočie, kývol ním na stenu, kde viselo „Mefi". A videl som chvostík jeho úsmevu – na môj údiv dokonca veselého úsmevu. Čo sa vlastne čudujem. V inkubačnej dobe dáva lekár prednosť vyrážke a štyridsaťstupňovej horúčke pred vysilujúcou, pomaly stúpajúcou teplotou: aspoň je hneď jasné, o akú chorobu ide. A „Mefi", čo sa dnes vyrojili po stenách – sú vyrážkou. Chápem jeho úsmev*...

Zišiel som do metra a rovno pod nohami, na nepoškvrnenom skle vidím ďalší biely lístok: „Mefi". Aj na stene dole, na sedadle, na zrkadle vo vozni (lepili ich v chvate – lajdácky, nakrivo) – všade je tá biela, príšerná vyrážka.

V tichu sa jasne rozlieha klepot kolies, znie ako klokot rozbúrenej krvi. Tamto jedného človeka chytil ktosi za plece – mykol sa, pustil zvitok papierov. A zas zľava iný človek číta v novinách stále tú istú, stále tú istú stranu, stále ten istý, ten istý, ten istý riadok, a noviny sa ledva znateľne chvejú. Cítim, že sa tep všetkého – kolies, rúk, novín, rias – zrýchľuje, a je celkom možné, že dnes, keď sa s I ocitnem tam, vystúpi teplomer po čiernych čiarkach na 39, 40, 41 stupňov...

V lodenici vládne rovnaké ticho, ticho rozochvievané ďalekou neviditeľnou vrtuľou. Stroje stoja mlčky, zaťato. Len žeriavy sa tichučko, akoby na špičkách, posunujú, skláňajú, naberajú čeľusťami modré bloky

* Priznávam, že presný význam jeho úsmevu som poznal až po mnohých dňoch do prasknutia nabitých najneuveriteľnejšími a najnečakanejšími udalosťami.

zmrazeného vzduchu a nakladajú ich do bočných prídavných nádrží Integrálu: pripravuje sa na skúšobný let. – Tak ako, o týždeň bude naložený? To som povedal Druhému staviteľovi. Jeho tvár je porcelán pomaľovaný sladko modrými, nežne ružovými kvietkami (oči, pery), ale dnes sú akési vyblednuté, rozpité. Nahlas počítame, no v polslove som sa zasekol a stojím s otvorenými ústami: vysoko pod kopulou, na modrom bloku, ktorý práve žeriav zdvihol, sa belie štvorček – nalepený papierik. A celého ma strasie – možno od smiechu – áno, počujem, ako sa smejem (poznáte to – že počujete vlastný smiech?).

– No, viete... – vravím. – Predstavte si, že letíte v starovekom aeropláne, výškomer ukazuje 5 000 metrov, ale tu sa odlomí krídlo, a ako sa tak pri páde kopŕcate, počítate: „Zajtra od 12. do 2. ... od 2. do 6. ... o 6. obed ..." Nie je to do popuku? My sme na tom práve tak!

Modré kvietočky sa hýbu, vytŕčajú. Čo keby som bol zo skla a nevidel, že o také 3-4 hodiny...

Zápis 27

Náčrt:BEZ NÁČRTU – NEDÁ SA

Som sám v nekonečných chodbách – tých istých. Nemé betónové nebo. Kdesi kvapká na kameň voda. Známe ťažké, nepriesvitné dvere – za nimi tlmený hukot.

Povedala, že príde za mnou presne o šestnástej. No už je o päť minút viac, už o desať, pätnásť minút, a nejde.

Na chvíľu som ja zase ja a bojím sa okamihu, keď sa dvere otvoria. Ešte päť minút, a keď ich neotvorí –

Kdesi kvapká na kameň voda. Nikto nikde. S clivou radosťou zisťujem, že som zachránený. Odchádzam pomaly chodbou. Trasľavá prerušovaná čiara žiaroviek na povale je čoraz nejasnejšia, nejasnejšia...

Vtom kdesi vzadu tresli dvere, buchot rýchlych krokov, odrážajúci sa mäkko od povaly, od stien – je to ona, beží, je trochu zadychčaná, dýcha ústami.

– Vedela som, že budeš tu, že prídeš! Vedela som to – ty, ty...Kopije rias sa odsunú a púšťajú ma dnu – a ... Ako len povedať, čo so

mnou porobil ten starodávny, nehorázne zázračný obrad, keď sa jej pery dotkli mojich? Akou formulou mám vyjadriť víchor, čo mi z duše vymietol všetko okrem nej? Áno, áno, z duše – smejte sa, ak sa vám chce.

Namáhavo, pomaly zdvihne viečka a s veľkým úsilím, pomaly povie: – Nie, už dosť... potom, teraz už musíme ísť. Dvere sa otvorili. Schody – vydraté, staré. Pestrý hluk, hvizdot, jas...

Odvtedy už prešlo skoro dvadsaťštyri hodín, vo mne sa všetko ako-tak utíšilo, a predsa som ledva schopný podať tu aspoň približný opis. V hlave akoby mi bola vybuchla bomba – otvorené ústa, krídla, výkriky, lístie, slová, kamene – celkom pri mne, na kope, i jedno za druhým...

Pamätám sa, najprv som si pomyslel: „Čelom vzad, a behom!" Lebo mi bolo jasné: kým som ja tam v chodbách čakal, oni zatiaľ vyhodili do vzduchu alebo nejako inakšie zničili Zelenú stenu, a spoza nej sa všetko vyvalilo a zaplavilo naše mesto už očistené od všetkého nízkeho. Tuším som čosi podobné povedal I. Zasmiala sa: – Ale kdeže! Iba sme prešli cez Zelenú stenu... Až vtedy som otvoril oči – a ocitol som sa zoči-voči, na živo s tým, čo doposiaľ nikto zo žijúcich nevidel inakšie ako tisíckrát zmenšené, zoslabené, zastreté mútnym sklom Steny.

Slnko... ale nie to naše rovnomerne rozložené po zrkadlovom povrchu dlažby: boli to živé črepy, ustavične poskakujúce škvrny, od ktorých slepli oči a krútila sa hlava. A stromy ako sviece – a až po nebo; ako na hrčovitých nohách pritisnuté k zemi pavúky; ako nemé zelené fontány... A všetko naokolo sa plazí, hýbe, šuchotá, spod nôh mi odskakuje akési chlpaté klbko, a ja stojím ako prikutý, ani krok – lebo pod nohami nemám plochu – chápete, plochu – ale čosi odporne mäkké, poddajné, živé, zelené, pružné.

To všetko ma ohlušilo, vyrazilo mi dych – to je vari ten správny výraz. Stál som tam a oboma rukami som zvieral akúsi haluz. – To nič, to nič! Tak je to len na začiatku, to prejde. Len smelo!

Vedľa I vidím na pozadí zelenej, závratne skackajúcej siete čísi útly, z papiera vystrihnutý profil... nie, nie čísi, poznám ho. Spomenul som si, je to ten lekár – áno, áno, na všetko som si spomenul. A teraz ma obaja chytili pod pazuchy a so smiechom vlečú kamsi dopredu. Nohy sa mi zapletajú, šmýkajú sa. Krákanie, mach, hrbolce, škrek, vetvy, kmene, krídla, lístie, hvizdot...

A tu sa stromy rozbehli, vidím jasnú čistinu, na čistine ľudí... tuším by som mal skôr povedať – bytosti.

Toto bolo to najťažšie. Lebo sa to vymykalo akejkoľvek pravdepodobnosti. Teraz mi je jasné, prečo I zakaždým tak zaryto mlčala – aj tak by som jej nebol uveril, dokonca ani jej. Možno, že zajtra neuverím ani sám sebe – tomuto svojmu zápisu.

Na čistine pri holom balvane – vyzeral ako lebka – hučal dav, tristo, štyristo... ľudí, nech sú to teda ľudia, ťažko sa mi o nich hovorí inak. Ako na tribúne, keď z celkového množstva tvárí vnímate najprv iba tie známe, tak aj tu som najprv vnímal naše sivomodré unify. Ešte okamih, a medzi unifami celkom jasne, zreteľne vidím havraních, hrdzavých, zlatistých, čokoládovohnedých, strakatých, bielych ľudí – zrejme sú to ľudia. Nemali na sebe nič, všetkých pokrývala krátka lesklá srsť – podobnú má vypchatý kôň v Predhistorickom múzeu. Ale samice mali tváre presne také – áno, áno, presne také ako naše ženy: nežne ružové a nezarastené, nezarastené mali i prsia – okrúhle, pevné, perfektného geometrického tvaru. Samce nemali zarastenú iba časť tváre – ako naši predkovia.

Bolo to také šokujúce, také nečakané, že som len pokojne stál – áno, tvrdím – pokojne som stál a pozeral som. Ako váhy: preťažíte jednu misku, a potom môžete prikladať, koľko sa vám páči – jazýček váh sa už nepohne...

Zrazu som sám, I je preč, neviem, ako a kedy zmizla. Okolo mňa sú iba

tí, čo sa im atlasovo leskne na slnku srsť. Zachytil som sa o čiesi horúce, pevné, havranie plece:

– Pre Dobrodinca vás prosím, nevideli ste, kam išla? Ešte pred chvíľočkou, pred chvíľočkou...

Prísne na mňa uprel chlpaté obočie:– Pst! Ticho! – A chlpatým obočím kývol ta do stredu, kde stál žltý

balvan v tvare lebky.A tam hore, nad hlavami všetkých som ju zazrel. Slnko mi svieti z

opačnej strany rovno do očí, a preto vyzerá na modrom plátne na pozadí neba ako ostrá, uhľovočierna silueta.

Kúsok vyššie sa hnali oblaky, no vyzerá to, že nie oblaky, ale balvan a ona na ňom a za ňou dav i čistina – všetko sa mäkko kíže ako loď a už pláva pod nohami i ľahká zem...

– Bratia... – zaznel jej hlas. – Bratia! Všetci viete, že za Stenou v meste stavajú Integrál. A všetci viete, že nadišiel deň, keď tú Stenu – všetky steny – zboríme, aby vietor mohol voľne duť po celej zemi. Lenže Integrál ponesie steny ta hore, do tisícok iných krajín, ktoré budú na vás dnes v noci žmurkať cez čierne lístie...

Do balvana udrú vlny, pena, vietor:– Preč s Integrálom! Preč s ním!– Nie, bratia, nie preč. Integrálu sa musíme zmocniť. Lebo v ten deň,

keď vzlietne do neba, budeme na ňom my. Lebo staviteľ Integráluješ nami. Opustil steny, prišiel sem so mnou, aby bol medzi vami. Nech žije staviteľ!

V mihu som kdesi hore, podo mnou sú hlavy, hlavy, hlavy, rozďavené, kričiace ústa, ruky vzlietajú a klesajú. Bolo to jedinečne zvláštne, opájajúce: ten pocit, že som nad všetkými, že som oddelený, že som svet, že už nie som sčítancom ako dosiaľ, ale samostatnou jednotkou.

A už som opäť i s tým svojím telom – pokrkvaným, vyčerpaným, blaženým ako po ľúbostnom objatí – dole pri balvane. Slnko, hlasy zhora, úsmev I. Vedľa stojí zlatovlasá, atlasovo zlatistá, travinami voňajúca žena. V rukách drží času, asi drevenú. Odpije si z nej červenými perami a podá ju mne, a ja dychtivo, so zatvorenými očami pijem, aby som zalial ten oheň – pijem sladko bodavé, studené iskry.

Krv vo mne i celý svet okolo mňa sa točí tisíckrát rýchlejšie, zem letí ľahká ani pierko. Vo mne je ľahkosť, prostota, jas.

A na balvane vidím známe velikánske písmená: „Mefi" –a hádam to tak musí byť, je to prostá, no pevná niť, čo všetko spája. Vidím aj zhruba načrtnutý obraz – vari tiež na tom balvane: okrídlený chlapec, priezračné telo a v oblasti srdca tlejúci jasnočervený uhlík. A tu som pochopil význam

uhlíka... či vlastne: cítim ho rovnako, ako nepočúvajúc, cítim každé jej slovo (hovorí zhora, z balvana) – cítim, že všetci dýchajú spoločne – všetci sa zberajú kamsi odletieť ako vtedy tí vtáci nad Stenou...

Spoza dychčiacej húštiny tiel zaduní hlas: – Je to šialenstvo!A tuším ja – áno, myslím, že práve ja som to bol – ja som vyskočil na

balvan – slnko, hlavy, na modrom pozadí zelená zubatá píla – a kričím:– Ale áno, áno, práve to nám treba! Všetci musíme zošalieť, všetci, a to

čím skôr, tým lepšie! Musí to byť, viem to.Pri mne stojí I; jej úsmev, dve tmavé čiary s nadvihnutými kútikmi,

uhlami; vo mne tlie uhlík, bleskový pocit, ľahký, trošku bolestivý, ale nádherný...

Potom sa všetko rozpadá na úlomky, úlomky uviazli, trčia.Nízko a pomaly letí vták. Vidím, že je živý ako ja, že ako človek

obracia hlavu napravo, naľavo, a tu uprie na mňa čierne okrúhle oči...Tamto je chrbát – leskne sa ako stará slonovina. Po chrbte lezie chrobák,

je tmavý a má drobunké priesvitné krídla, chrbát sa otrasie, aby zhodil chrobáka, ešte raz sa otrasie...

Tamto vrhá lístie tieň, pospletaný, mriežkovitý. V tieni ležia ľudia a žujú čosi podobné legendárnej potrave staroveku: dlhý žltý plod a kúsok čohosi tmavého. Žena mi to vopchá do ruky a mne je to smiešne, lebo neviem, či to môžem jesť.

A opäť – dav, hlavy, nohy, ruky, ústa. Na okamih sa vynoria tváre a miznú, praskajú ako bubliny. A na sekundu sa mihli – alebo sa mi to len zdá – priesvitné krídlaté uši.

Z celej sily zovriem ruku I. Obzrie sa:– Čo je?– On je tu... Zdalo sa mi...– Kto – on?– Teraz, teraz sa mihol v dave...Uhľovočierne úzke obočie sa pretiahne až k sluchám: ostrý trojuholník,

úsmev. Nie je mi jasné, prečo sa usmieva – ako sa môže usmievať?– Ty nechápeš, I, nechápeš, čo znamená, ak je tu on alebo niekto od

nich.– Si smiešny! Komu by tam za Stenou napadlo, že sme tu. Už si

zabudol? Tebe by bolo v živote napadlo, že je to možné? Keď nás chytajú tam, nech! Blúzniš.

Usmieva sa ľahko, veselo, usmievam sa i ja, zem je opitá, veselá, ľahká – pláva...

Zápis 28

Náčrt:OBE. ENTROPIA A ENERGIA.NEPRIESVITNÁ ČASŤ TELA

Takto: ak sa váš svet podobá svetu našich ďalekých predkov, tak si predstavte, že ste v oceáne naďabili na šiestu, siedmu časť sveta – nejakú tú Atlantídu, a že sú tam nevídané mestá labyrinty, ľudia, čo lietajú vo vzduchu bez krídel či lietadla, kamene, čo sa pohybujú iba silou pohľadu – slovom, také veci, na aké by ste neprišli ani vtedy, keby ste trpeli na snovú chorobu. Tak to bolo so mnou včera. Lebo – pochopte – od Dvestoročnej vojny nebol nikto z nás za Stenou, ale to som vám už povedal.

Viem, že je mojou povinnosťou voči vám, neznámi priatelia, porozprávať o tom zvláštnom a prekvapujúcom svete, čo sa včera predo mnou odhalil. No zatiaľ nie som schopný sa k tomu vrátiť. Valilo sa na mňa ustavične čosi nové a nové, hotový príval udalostí, a ja jednoducho nevládzem všetko pojať do seba: podkladám podolok, dlane – a predsa sa celé vedrá lejú pomimo, takže sa na tieto strany dostanú iba kvapky...

Najprv som počul za dvermi prenikavé hlasy – spoznal som hlas I, pružný, kovový, a druhý, neohybný ako drevené pravítko, hlas U. Potom sa dvere s treskom rozleteli a obe vystrelili ku mne do izby. Presne tak: vystrelili.

I položila ruku na operadlo môjho kresla a cez plece vpravo vycerila v úsmeve zuby na tú druhú. Nechcel by som, aby ten

úsmev platil mne.– Počúvajte, – povedala mi I, – táto ženská si tuším vzala do hlavy, že

vás bude predo mnou chrániť ako malé dieťa. Vy ste ju tým poverili?Vtedy tá druhá potriasla žiabrami:– On aj je dieťaťom. Áno! Len preto nevidí, že to všetko robíte len

preto, aby, aby... hráte komédiu. Áno! A mojou povinnosťou je...V zrkadle sa mihla nalomená, poskakujúca priamka môjho obočia.

Vyskočil som a horko-ťažko držiac na uzde toho s trasúcimi sa chlpatými päsťami, čo pretískal cez zuby jednotlivé slová, som jej skríkol rovno do tváre, do žiabrí:

– Okamžite – von! Okamžite!Žiabre sa naduli, boli tehlovočervené, potom ochabli, zošedli. Otvorila

ústa, chcela niečo povedať, ale nič z toho nebolo – zmĺkla a odišla.

Vrhol som sa k I:– Nikdy – nikdy si to neodpustím! Opovážila sa – teba? Dúfam, že si

nemyslíš, že ja si myslím, že... že ona... Ide o to, že sa chce na mňa zapísať, ale ja...

– Zapísať sa na teba chvalabohu nestihne. A aj keby bolo tisíc takých ako ona, je mi to jedno. Lebo viem, že neuveríš tým tisícim, ale mne. Lebo po včerajšku nemám pred tebou tajnosti, ako si chcel. Máš ma v rukách, hocikedy ma môžeš ...

Čo môžem hocikedy – to som hneď pochopil, krv m' udrela do uší, líc, skríkol som: – Už nikdy o tom nehovor nikdy! Ten bývalý, vieš, ten by možno, ale teraz...

– Kto do teba vidí... Človek je ako román: do posledne strany sa nevie, ako sa skončí. V opačnom prípade by nestál za to čítať ho...

I ma hladká po hlave. Tvár jej nevidím, ale podľa hlas usudzujem, že upiera zrak do ďaleká, oči sa jej zachytil o oblak, čo sa nesie mĺkvo, pomaly do neznáma...

Vtom ma odtisla a tvrdo i nežne povedala:– Vieš, prišla som ti povedať, že sú to naše posledné dni... Vieš, od

dnešného večera zrušili všetky posluchárne.– Zrušili?– Áno. Išla som okolo a videla som, že v budovách, kde sú

posluchárne, sa čosi chystá, sú tam nejaké stoly a lekári v bielych plášťoch.– Ale čo to znamená?– Neviem. Zatiaľ nikto nič nevie. A to je to najhoršie. Len cítim: prúd

už zapli, už preskakuje iskra a ak nie dnes, tak zajtra... No možné je, že to nestihnú.

Už dávno som prestal chápať, kto sú oni, a kto my. A neviem, čo mám chcieť – aby to stihli, alebo nestihli. Viem len jedno: I sa uberá po krajíčku – už-už...

– Ale veď je to šialenstvo, – vravím. – Vy kontra Jednotný štát! Akoby niekto zakryl rukou hlaveň a myslel si, že tým zadrží výstrel. Je to absolútne šialenstvo!

Úsmev:– „Všetci musíme zošalieť, všetci, a to čím skôr, tým lepšie!" To si

vravel včera. Pamätáš sa? Tam...Áno, to som zapísal. Čiže naozaj sa to stalo. Mlčky pozerám na jej tvár:

tmavý kríž je celkom zreteľný.– I, milá, kým nie je neskoro... Ak chceš, odhodím všetko, na všetko

zabudnem a odídeme spolu ta, za Stenu, k tým... neviem, čo vlastne sú.

Pokrútila hlavou. Cez tmavé okná očí vidím tam vnútri plápolavý oheň, iskry, plamene šľahajú dohora, vidím i kôpky suchých, smolnatých polienok. A je mi jasné, je neskoro, moje slová už nič nezmôžu...

Vstala, teda odíde. Možno sú to naše posledné dni, ba posledné minúty... Chytil som jej ruku.

– Nie! Ešte chvíľu – no, hoci kvôli... kvôli...Pomaly zdvihla do svetla moju ruku – moju chlpatú ruku, ktorú tak

nenávidím. Chcel som si ju vytrhnúť, ale držala ju pevne.– Tvoja ruka... Nevieš – a vedia to iba nemnohí, že ženy odtiaľto, z

mesta, sa milovali s tamtými. Aj ty máš tuším v sebe niekoľko kvapiek slnečnej, lesnej krvi. A možno preto ťa aj – –

Ticho – no čudná vec: z toho ticha, z tej prázdnoty, z toho nič sa mi rozbúchalo srdce. Kričím:

– Ach! Ešte neodídeš! Neodídeš, pokým mi všetko nepovieš o nich, lebo ty ich miluješ... ich, pričom ani neviem, kto sú, odkiaľ prišli. Kto sú? Polovička, ktorú sme stratili, H2 a O – a aby vzniklo H20 – potoky, moria, vodopády, vlny, búrky – musia sa tie polovičky spojiť...

Presne si pamätám každý jej pohyb. Pamätám si, ako vzala zo stola sklenený trojuholník a po celý čas, ako som hovoril, si ho ostrou hranou pritískala na líce – zjavila sa na ňom biela ryha, zružovela a zmizla. A čudná vec: neviem si spomenúť na jej slová, najmä spočiatku, spomínam si iba na jednotlivé obrazy, farby.

Najprv vravela čosi o Dvestoročnej vojne. A hľa – červeň zafarbila zeleň trávy, na tmavej hline, na modrote snehu mokvajú červené mláky. Potom žltá, slnkom vypálená tráva, nahí, žltí, rozstrapatení ľudia a pri nich, pri nafúknutej zdochline psa – alebo je to človek? – rozstrapatení psi... To všetko bolo za stenami, lebo mesto už zvíťazilo, v meste už mali našu dnešnú naftovú potravu.

A z neba až po zem visia čierne ťažké záhyby a tie záhyby sa vlnia: nad lesmi, nad dedinami sa dvíhajú stĺpy dymu. Tlmený rev: to ženu do mesta čierne nekonečne dlhé zástupy, aby ich nasilu zachránili a priučili šťastiu.

– To si napokon vedel, však?– Tušil som to.– No nevedel si a len málokto vie, že nepatrná časť ľudí sa zachránila a

ostala žiť za Zelenou stenou. Utiekli do lesa nahí. Učili sa od stromov, zvierat, vtákov, kvetov, slnka. Zarástli srsťou, ale pod srsťou im naďalej kolovala horúca červená krv. S vami to dopadlo horšie: zarástli ste ciframi, cifry po vás lezú ako vši. Treba z vás zodrať kožu a vyhnať nahých do lesa. Aby ste sa naučili triasť od strachu, od radosti, od besného hnevu, od zimy,

aby ste sa klaňali ohňu. My Mefi – chceme...– Počkaj – a „Mefi"? Čo je „Mefi"?– Mefi? Je to veľmi staré meno, je to ten, čo... Pamätáš sa? Tam na

kozube je obrázok chlapca... Alebo nie, radšej to poviem tvojou rečou, skôr porozumieš. Tak teda: vo svete sú dve sily – entropia a energia. Jedna vedie k blaženému pokoju, k radostnej rovnováhe; druhá – k narušeniu rovnováhy, k mučivo nekonečnému pohybu. Entropii sa naši, vlastne skôr vaši predkovia, kresťania, klaňali ako bohu. No my antikresťania, my...

V tej chvíli sa ozvalo slabučké, vánkové zaklopanie a do izby vpadol ten sploštený človek s čelom narazeným na oči, ktorý mi nosieval od I odkazy.

Pribehol k nám, zastal, fučiac ako vzduchové čerpadlo, a nevládal zo seba vy tisnúť slovo: ten chlap musel utekať ako blázon.

– No toto! Čo sa stalo? – chytila ho za ruku I.– Idú – sem... – zachrčalo konečne čerpadlo. – Stráže... a s nimi ten –

no, veď viete... ten akoby hrbatý...– S?– No hej! Už sú v dome hneď vedľa. O chvíľu sú tu. Rýchlo, rýchlo!– Neblázni! Ešte to stihneme... – zasmiala sa, v očiach jej poskakujú

veselé, iskrivé jazýčky.Buď je to nezmyselná, nehorázna odvaha, buď je tu niečo, čomu ešte

nerozumiem.– I, pre Dobrodinca! Uvedom si, že je to...– Pre Dobrodinca, – ostrý trojuholník – úsmev.– No... no tak, kvôli mne... Prosím ťa.– Ozaj, a ešte som chcela s tebou hovoriť o istej veci... Ale čo, stačí

zajtra...Veselo (áno: veselo) mi kývla; kývol mi aj ten chlap – na okamih sa

vysunul spod previsu čela. A som sám.Rýchlo – za stôl. Otvoril som zápisky, chytil do rúk pero, aby ma tí našli

pri práci užitočnej Jednotnému štátu. A vtom si uvedomujem – každý vlások na hlave akoby bol ožil, osamostatnil sa, hýbal: „A čo keď si prečítajú čo len jednu stranu z týchto posledných?"

Sedel som nehybne pri stole – videl som, ako sa chvejú steny, ako sa mi trasie pero v ruke, písmená skackali, zlievali sa...

Schovať? Ale kam: všetko je zo skla. Spáliť? To by videli z chodby i zo susedných izieb, A potom, už nemôžem, nemám silu zničiť tento trýznivý – a možno mne najdrahší – kúsok mňa samého.

Na chodbe v diaľke sa už rozliehajú hlasy, kroky. Stihol som už len schmatnúť zopár strán a vopchať ich pod seba – tak, a teraz som prikutý ku

kreslu, čo sa kníše každým svojím atómom, a dlážka pod nohami je palubou, hore, dole...

Celý som sa schúlil, vtiahol pod previs čela a odtiaľ som akosi ukradomky pozoroval, ako postupujú od pravého konca chodby z izby do izby – sú čoraz bližšie. Jedni sedeli stŕpnuto ako ja, iní im vyskakovali v ústrety a dokorán otvárali dvere – šťastlivci! Keby som ja mohol...

– „Dobrodinec je pre človečenstvo tou najdokonalejšou a vonkoncom nutnou dezinfekciou, a preto v organizme Jednotného štátu nijaká peristaltika..." skackajúcim perom som vyrýval túto gebuzinu a nahýnal sa ponad stôl čoraz nižšie, v hlave mám šialenú vyhňu a v chrbte cítim, že už cvengla kľučka na dverách, ovial ma vietor, kreslo podo mnou saroztancovalo...

Až vtedy som horko-ťažko odtrhol pohľad od strany a obrátil som sa tvárou k vchádzajúcim (ako ťažko sa hrá komédia... ach, kto mi to dnes čosi hovoril o komédii?). Prvý bol S – zachmúrene, mlčky, rýchlo vyvŕtal očami studne do mňa, do kresla, do papierov, čo sa mi chveli pod rukou. Na chvíľu sa pristavili na prahu známe, všedné tváre, no tu sa od nich oddelila jedna so vzdúvajúcimi sa ružovohnedými žiabrami...

Spomenul som si na všetko, čo sa odohralo v tejto izbe pred polhodinou, a bolo mi jasné, že teraz – – Celé moje ja tĺklo a pulzovalo v onej (našťastie nepriesvitnej) časti tela, ktorou som prisadol rukopis.

U prikročila odrazu k nemu, k S, opatrne sa mu dotkla rukáva a ticho povedala:

– To je D-503, staviteľ Integrálu. No to istotne viete! Večne vysedáva takto za stolom... Vôbec sa nešetrí!

... A ja, ja!? Aká to fantastická, úžasná žena. S zakrúžil okolo mňa, cez plece sa mi nahol nad stôl. Položil som na rukopis lakeť, no on prísne skríkol:

– Už aj mi, prosím, ukážte, čo tam máte!Celý červený od hanby som mu podal vrchnú stranu. Prečítal ju, a ja

som videl, ako mu z očí vykĺzol úsmev – zahadil sa mu po tvári a potom, ševeliac chvostíkom, sa mu usadil v pravom kútiku úst...

– Mierne dvojzmyselné, ale musím povedať... Nuž čo, pokračujte, už vás nebudeme rušiť.

Pobral sa k dverám – začľapkal lopatkami po vode – a po každom jeho kroku mi postupne ožívali nohy, ruky, prsty – duša sa navracala do tela, dýchal som...

A ešte toto: U neodišla z izby, ale prikročila ku mne, nahla sa mi k uchu a zašepkala:

– Vaše šťastie, že som...Čo tým chcela povedať – nechápem.Neskoro večer som sa dozvedel, že troch odviedli. Mimochodom,

nahlas sa o tom – ako aj o všetkých ostatných udalostiach – nehovorí (výchovný vplyv Strážcov neviditeľné prítomných v našich radoch). Debatovalo sa hlavne o tom, že barometer rýchlo klesá a že sa zmení počasie.

Zápis 29

Náčrt:NITKY NA TVÁRI. KLÍČKY. NEPRIRODZENÁ

KOMPRESIA

Čudná vec: barometer klesá, ale vietor sa nedvíha, ticho. Tam kdesi hore búrka už prepukla, no my ju ešte nepočujeme. Ženu sa mračná. Zatiaľ je ich málo, sú to iba úlomky. Takto: akoby sa tam hore už zrútilo mesto a na zem padajú kúsky stien a veží, narastajú pred očami nesmierne rýchlo – sú čoraz bližšie – no poletia ešte dni a dni modrým nekonečnom, kým dopadnú na dno, sem k nám, na zem.

Dole vládne ticho. Vo vzduchu poletujú jemné, záhadné, skoro neviditeľné nitky. Jeseň čo jeseň prilietajú spoza Steny. Vznášajú sa pomaly, no tu zrazu zbadáte, že máte na tvári čosi cudzie, neviditeľné, chcete to zmiesť, ale kdeže: nitky sa nedajú odstrániť... nie a nie sa ich zbaviť...

Najviac nitiek je pri Zelenej stene, kadiaľ som išiel dnes ráno: I povedala, že sa stretneme v Starovekom dome, v tom našom „byte".

Už som minul opachu Starovekého domu, keď sa mi tu za chrbtom ozvali plytké, rýchle kroky, dychčanie. Obzrel som sa a videl som, že ma doháňa O.

Celá bola akási pevne, celistvo zaguľatená. Ruky a kalichy ňadier, celé telo, mne také známe, sa zaokrúhlilo a napínalo unifu: už-už tenkú látku pretrhne a vystaví sa slnku, svetlu. Hneď som si predstavil, že aj tam v zelenej džungli sa na jar presne takto urputne vykľúvajú zo zeme klíčky, aby čím skôr mohli vyhnať vetvy, lístie, aby čím skôr mohli zakvitnúť. Chvíľočku mi mlčky modro žiarila do tváre.

– Vtedy som vás videla, vtedy v Deň jednohlasnosti.– Aj ja som vás videl... – A hneď som si predstavil, ako stála dole v

úzkom priechode, pritískala sa k stene a chránila si brucho rukami. Nevoľky som pozrel na okrúhle brucho pod unifu.

Zrejme si to všimla, celá okrúhlo zružovela, aj úsmev mala ružový.– Som taká šťastná, taká šťastná... Viete, som naplnená, naplnená až po

okraj. Chodím po svete a neviem, čo sa okolo mňa deje, započúvaná som len do seba...

Mlčal som. Na tvári mám čosi cudzie, prekáža mi to, no nemôžem to odstrániť. Vtom sa však rozžiarila ešte viac, chytila ma za ruku – a na ruke som pocítil pery... Stalo sa mi to po prvý raz v živote. Je to zrejme akýsi dávny, mne dosiaľ neznámy prejav nehy – premkla ma taká hanba a bolesť, že som si (tuším dokonca hrubo) ruku vytrhol.

– Vy ste sa zbláznili! Nejde len o toto, ale vôbec... Z čoho máte radosť? Vari ste zabudli, čo vás čaká? Ak aj nie hneď, tak o mesiac, dva...

Celá ochabla; všetky kruhy sa prehli, pokrivili. A ja v srdci cítim nepríjemnú, až chorobnú kompresiu, spätú s pocitom ľútosti (srdce predsa nie je nič iné ako ideálne čerpadlo; kompresia, stláčanie – prečerpávanie zmäkčilosti – je technickým nezmyslom; a preto je jasné, že „láska", „ľútosť" a všetko to ostatné, čo takú kompresiu vyvoláva, je absurdné, neprirodzené, chorobné).

Ticho. Zľava – mútnozelené sklo Steny. Vpredu – tmavočervená opacha. A tieto dve farby vyvolali vo mne výslednicu – skvelý nápad.

– Moment! Už viem, ako vás zachránim. Ako od vás odvrátim osud – uvidieť svoje dieťa a potom zomrieť. Odchováte si ho, rozumejte, budete sledovať, ako vám v náručí rastie, zaokrúhľuje sa, nalieva sa ako plod...

Zachvela sa na celom tele, chytila sa ma ako kliešť.– Pamätáte sa na tú ženu... no vtedy dávno na prechádzke.Tak teda, tá žena je tu, v Starovekom dome. Pôjdeme za ňou a ručím

vám za to, že všetko šmahom zariadim.Už v duchu vidím, ako ju s I vedieme chodbami, a už je tam, medzi

kvetmi, travinami, lístím... Ona však cúvla, rožky ružového mesiaca sa zachveli a prehli nadol.

– To je tá, – povedala.– Vlastne... – zmiatol som sa. – Nuž áno, tá.– A vy chcete, aby som šla k nej, aby som ju prosila, aby som... Už

nikdy viac mi také veci nehovorte!Zhrbila sa a rýchlo odo mňa odchádzala. No akoby si ešte na niečo bola

spomenula – obrátila sa a zakričala:– Zomriem – áno, nech si! A vás do toho nič, vám by to malo byť

jedno!Ticho. Zhora padajú, pred očami fantasticky rýchlo narastajú úlomky

modrých veží a stien, no ešte poletia celé hodiny – a možno celé dni – nekonečnom; pomaly plávajú neviditeľné nitky, sadajú na tvár, no nedajú sa ani striasť ani odstrániť.

Pomaly kráčam k Starovekému domu. S tou absurdnou, trýznivou kompresiou v srdci...

Zápis 30

Náčrt:NAJPOSLEDNEJSIE ČÍSLO. GALILEOV OMYL.

NIE JE TO TAK LEPŠIE?

Tu je môj rozhovor s I, včera tam v Starovekom dome uprostred mäteže farieb – červená, zelená, bronzovožltá, biela, oranžová – brániacej logickému sledu myšlienok... A po celý čas v prítomnosti toho starého básnika s vyhrnutým nosom a s úsmevom uviaznutým v mramore...

Zaznamenám ten rozhovor do písmenka, lebo nazdávam sa, bude mať obrovský, rozhodujúci význam pre osud Jednotného štátu, ba čo viac: pre osud celého vesmíru. A potom, nájdete v ňom, neznámi moji čitatelia, isté ospravedlnenie pre mňa...

I bez prípravy vychrlila na mňa:– Viem, že pozajtra bude prvý, skúšobný let Integrálu. V ten deň sa ho

zmocníme.– Čože? Pozajtra?– Áno. Sadni si, nerozčuľuj sa. Nesmieme stratiť ani minútu. Medzi

stovkami ľudí, ktorých včera zobrali Strážcovia, je aj 12 Mefi. Ak prepasieme dva-tri dni, zahynú.

Mlčal som.– Na skúšobný let istotne prizvete fúru elektrotechnikov, mechanikov,

lekárov, meteorológov. A presne o dvanástej, zapíš si za uši, keď zazvonia na obed a všetci sa odoberú do jedálne, my ostaneme na chodbe, všetkých v jedálni zamkneme a – zmocníme sa Integrálu. A to bude zbraň, ktorou savšetko okamžite, rýchlo a bezbolestne vyrieši. Ich lietadlá... cha! Iba mušky proti jastrabovi! A potom, ak by to inak nešlo, jednoducho nasmerujeme dýzy motorov na zem, spustíme ich a vďaka nim...

Vyskočil som:– To je nemožné! To je absurdné! A je ti vôbec jasné, že to, čo

zamýšľate, je revolúcia?– Áno, revolúcia! Prečo by to bolo absurdné? Čo je na tom absurdné?– To, že revolúcia jednoducho nemôže byť. Lebo naša – to vravím ja,

nie ty – naša revolúcia bola posledná. Ďalšie revolúcie nemôžu byť. To je všeobecne známe...

Posmešný, ostrý trojuholník obočia.–Milý môj, ty si matematik. Ba viacej: si filozofom matematiky. A tak

teda mi menuj posledné číslo.– Ako? Ja... ti nerozumiem, aké posledné?– No, posledné, najvyššie, to najväčšie.– Ale, I – to je absurdum. Ak je číslo čísel raz nekonečno, aké chceš

posledné?– A akú chceš ty poslednú revolúciu? Posledná revolúcia neexistuje,

revolúcie sú nekonečné. Posledná revolúcia, to je niečo pre detičky: detičky sa nekonečna boja, a detičky musia predsa v noci pokojne spinkať...

– No aký zmysel to má, aký zmysel má to všetko, pre Dobrodinca? Aký zmysel, keď sú už všetci šťastní?

– Povedzme... Dobre, nech je tak. A čo ďalej?– Ty si smiešna! Celkom detská otázka. Porozprávaj voľačo deťom do

konca, a predsa sa začnú vypytovať: a ďalej, a prečo?– Deti, to sú jediní odvážni filozofi. A odvážni filozofi musia byť

deťmi. A práve tak ako deti aj my sa musíme donekonečna vypytovať – a čo ďalej?

– Nič nie je ďalej! Bodka. Na celom svete, všade je peknerovnomerne rozložené...– Aha: všade, pekne rovnomerne! Tu máme tú entropiu, psychologickú

entropiu. Ako matematik by si mal vedieť, že len rozdiely – rozdiely – teplôt, len tepelné kontrasty rodia život. A ak sú vo svete iba rovnako teplé alebo rovnako studené telesá... Treba ich zraziť a – výbuch, plamene, samo peklo. A my ich zrazíme.

– No, I – pochop, že práve to už spravili naši predkovia za Dvestoročnej vojny...

– Och, a mali pravdu, stokrát pravdu. Dopustili sa jediného omylu: po čase uverili, že sú posledným číslom, ktoré v prírode nejestvuje, tak veru. Ich omyl je aj Galileov omyl: mal pravdu v tom, že sa zem krúti okolo slnka, ale nevedel že sa celý slnečný systém krúti okolo akéhosi stredu, nevedel, že skutočná – nie relatívna – orbita zeme vôbec nie je prostoduchý kruh...

– A vy čo?– My zatiaľ aspoň vieme, že posledné číslo nejestvuje. Možno na to

zabudneme. Áno, asi na to určite zabudneme, keď zostarneme, veď všetko nutne zostarne. A vtedy sa určite spustíme na zem, tak ako na jeseň padá lístie zo stromu, tak ako padnete pozajtra vy... Nie, nie, drahý, ty nie. Ty si predsa s nami, s nami!

Rozvášnená, búrlivá, iskriaca – ešte som ju takú nevidel – ma objala celým telom. A nebolo ma... A potom mi pevne, tvrdo pozrela do očí:

– Tak nezabudni: o dvanástej. A ja som povedal:– Nie, nezabudnem.Odišla. Som sám uprostred farebnej mäteže: modrá, červená, zelená,

bronzovožltá, oranžová...Áno, o dvanástej... a vtom som pocítil na tvári dotyk čohosi cudzieho –

sadlo mi to na tvár, a nemohol som to odstrániť. A spomenul som si na včerajšie ráno, na U, ako ziapala I do tváre... Prečo vlastne? Aký nezmysel!

Ponáhľal som sa na vzduch, a potom čím skôr domov, domov...Kdesi vzadu nad Stenou prenikavo kričali vtáci. A vpredu, v

zapadajúcom slnku, sa vynárali z purpurového kryštalizovaného ohňa gule kopúl, ozrutné plápolajúce kocky domov a hrot akumulátorovej veže, čo ustrnula na oblohe ako blesk. A toto všetko, všetku túto nepoškvrnenú, geometrickú nádheru, budem musieť vlastnými rukami... Naozaj nemám východisko, inú cestu?

Išiel som popri ktorejsi posluchárni (číslo si nepamätám). Dnu sú nakopené lavice; uprostred stoja stoly prikryté plachtami zo snehobieleho skla; na bielobe vidím škvrnku ružovej slnečnej krvi. A v tom všetkom sa tají neznámy – a preto strašný – zajtrajšok. Je neprirodzené, aby mysliaca, vidiaca bytosť žila uprostred nelogickostí, uprostred neznámych, uprostred iksov. Akoby vám zaviazali oči a prinútili vás chodiť, hmatkať, potkýnať sa, a vy viete, že kdesi celkom blízko je už okraj a že stačí krok, a ostane po vás len rozpleštený kúsok mäsa. Nie je to to isté?

... A čo, keby som na to nečakal – a vrhol sa strmhlav dolu? Nebol by to jediný správny krok, čo by hneď všetko vyriešil?

Zápis 31

Náčrt:VEĽKÁ OPERÁCIA. VŠETKO ODPÚŠŤAM.

ZRÁŽKA VLAKOV

Sme zachránení! V poslednom okamihu, keď sa zdalo, že sa už nieto čoho chytiť, že je všetkému koniec... Poviem to takto: akoby ste už po stupňoch vystúpili k hrozivému Dobrodincovmu Stroju, akoby sa už na vás spúšťal s príšerným vrzgotom sklenený príklop a ešte naposledy v živote by ste hltali očami – len rýchlo, rýchlo – modré nebo...

A tu vysvitne, že to bol iba „sen". Slnko je ružové a veselé a stena – aká radosť pohladkať rukou studenú stenu – a vankúš – donekonečna sa kochať jamkou, ktorú vytlačila vaša hlava na bielom vankúši...

Čosi podobné som cítil ja, keď som si dnes ráno prečítal Štátne noviny. Mal som hrozný sen, no bol to iba sen. A ja malodušný, ja neveriaci, som už pomýšľal na dobrovoľnú smrť. Teraz sa hanbím čítať svoje včerajšie posledné riadky. Ale je mi to jedno, nech si tam zostanú ako pamiatka na to neuveriteľné, čo sa mohlo stať, no čo sa nestane, nemôže sa stať...! Na prvej strane Štátnych novín sa skvelo:

„Radujte sa, lebo odteraz ste dokonalí! Do dneška boli vaše dietky – stroje –

dokonalejšie ako vy. V čom?

Každá iskra dynama je iskrou najdokonalejšieho rozumu; každý pohyb piesta je bezchybným sylogizmom. Vari máte ten istý bezchybný rozum i vy?

Filozofia vodovodných kohútikov, lisov a čerpadiel je definitívna a jasná ako kružnica. Vari je vaša filozofia menej kružnicovitá?

Krása mechanizmu tkvie v nepretržitom, kyvadlovo presnom rytme. Vari ste vy, od malička odchovávaní Taylorovým systémom, menej presní ako kyvadlo?

Ide iba o toto:Mechanizmy nemajú fantáziu.Už ste niekedy videli, že by sa na tvári čerpadlového valca v chode

mihol neprítomný, snivý úsmev? Už ste niekedy počuli, že by sa

vodovodné kohútiky po nociach, v čase predpísaného oddychu, nepokojne prevracali a vzdychali? Nie !

A u vás – červenajte sa! – Strážcovia čoraz častejšie pozorujú úsmevy a vzdychy. A – klopte zrak! – historici Jednotného štátu si berú dovolenky, aby nemuseli zaznamenávať hanebné udalosti.

Nie je to však vaša vina, vy ste chorí. Meno choroby je: fantázia.

Je to červ, čo vám vyhrýza čierne vrásky na čele. Je to horúčka, čo vás ženie utekať čoraz ďalej, hoci by sa to „ďalej" začínalo tam, kde sa končí šťastie. Fantázia je poslednou barikádou na ceste k šťastiu.

No radujte sa, barikáda už vyletela do povetria.Cesta je voľná.Posledný objav Štátnej vedy: Centrom fantázie je mozgová uzlinka v

oblasti Varolevovho mostíka. Stačí ju trikrát ožiariť lúčmi X – a ste vyliečení z fantázie

navždy.A ste dokonalí, ste roveň strojom, cesta k stopercentnému šťastiu je

voľná. Ponáhľajte sa všetci – starí, mladí – na Veľkú operáciu. Ponáhľajte sa do posluchární, kde sa Veľká operácia uskutočňuje. Nech žije Veľká operácia. Než žije Jednotný štát, nech žije Dobrodinec!"

...Keby ste toto všetko nečítali v mojich zápiskoch, ktoré skôr pripomínajú akýsi starý čudný román, keby sa vám v rukách ako mne chvela táto ešte tlačiarenskou čerňou voňajúca strana, keby ste vedeli ako ja, že je to tá najreálnejšia realita, keď aj nie dnešná, tak zajtrajšia – necítili by ste to isté ako ja? Nezakrútila by sa vám hlava ako mne? Nebežali by vám po chrbte sladkobôľne ľadové ihličky? Nemali by ste pocit, že ste giganti, Atlasovia a že keby ste sa vztýčili, určite hlavou narazíte o sklenenú povalu?

Zdvihol som slúchadlo:– 1-330... Áno, áno, 330, – a potom som zadychčané vykríkol: – Ste

doma, áno? Čítali ste – čítate? Je to predsa, je to... Fantastické!– Áno... – a potom nadlho zavládlo temné ticho. Slúchadlo bzučalo, o

čomsi uvažovalo... – Musím vás dnes vidieť. Áno, u mňa po šestnástej. Bezpodmienečne.

Milá moja! Aká milá! „Bezpodmienečne..." Cítil som, že sa usmievam a že úsmev nemôžem potlačiť – takto ho aj ponesiem ulicou vysoko nad hlavou ako lampáš...

Vonku na mňa zaútočil vietor. Víril, svišťal, bičoval ma. Ale mne je ešte veselšie! Len si kvíľ, zavíjaj, je to jedno: teraz už steny nezvalíš. A nad

hlavou sa mi nesú oceľové mraky, nech: už nezatienite slnko – na večné veky sme ho my Ježišovia Kováči prikuli k zenitu.

Na nároží stál zomknutý húf Ježišov Kováčov, čelá pritískali o sklo steny. Vnútri ležal na bieloskvúcom stole človek. Spod bieleho rúška trčal žltý uhol bosých chodidiel, lekári v bielom sa skláňali v záhlaví, biela ruka podala ďalšej ruke plnú injekčnú striekačku.

– A vy ta prečo nejdete? – spýtal som sa neadresné, novlastne všetkých odrazu.– A vy? – obrátila sa ku mne guľatá hlava.– Pôjdem neskôr. Predtým musím...Trochu rozpačito som sa pobral ďalej. Naozaj musím predtým vidieť I.

Ale prečo „predtým", na tú otázku som si nevedel odpovedať...Lodenica. Modravoľadový Integrál sa blyšťal, iskril. V strojovni hučali

dynamá a donekonečna láskavo opakovali akési slovo – mne akoby známe slovo. Zohol som sa a pohladkal som dlhú studenú stenu motora. Milá... Aká je len milá. Zajtra ožiješ, zajtra ťa prvý raz v živote rozochvejú žeravo ohnivé iskry...

Akými očami by som teraz pozeral na toto sklené monštrum, keby sa odvčera nič nebolo zmenilo? Keby som vedel, že ho zajtra o dvanástej zradím... áno, zradím...

Ktosi sa ma opatrne dotkol lakťa. Obrátil som sa; tanierovitá, plochá tvár Druhého staviteľa.

– Iste už viete, – povedal.– Čo také? O Operácii? To je, čo? Ako sa všetko odrazu, odrazu...– O tom nehovorím; ale skúšobný let preložili na pozajtra. A to všetko

pre tú Operáciu... Zbytočne sme sa štvali, naháňali...„Všetko pre tú Operáciu..." Aký smiešny, obmedzený človek. Nevidí si

ďalej od taniera. Keby tak vedel, že nebyť Operácie, sedel by zajtra o dvanástej zamknutý v sklenej klietke, hádzal by sa v nej, škriabal by sa od zúfalstva na stenu...

Moja izba, 15,30. Keď som ta prišiel, zazrel som U. Sedela za stolom – kostnatá, rovná, neohybná – a podopierala si rukou pravé líce. Asi ma už čakala dlho, lebo keď mi vyskočila v ústrety, na líci mala päť jamôk po prstoch.

Na okamih vo mne ožilo ono nešťastné ráno, keď stála rozzúrená tamto pri stole, pri I... Trvalo to len okamih, všetko hneď zmylo dnešné slnko. Ako keď za jasného dňa vojdete do izby a stlačíte vypínač – lampička sa síce zažne, ale akoby jej ani nebolo: taká je smiešna, úbohá, zbytočná...

Bez váhania som jej podal ruku a všetko odpustil – chytila ma za obe

ruky, silne, bodavo mi ich stisla, potriasla vzrušene lícami, ovísajúcimi ako starodávne náušnice, a povedala:

– Čakám... iba chvíľočku... a len to vám chcem povedať, že som šťastná, šťastná kvôli vám! Veď viete, že dnes-zajtra budete zdravý ako rybička, akoby ste sa boli znovu narodili...

Na stole ležali dve posledné strany zápiskov – ležia tam odvčera. Keby vedela, čo som tam popísal... Ale mimochodom, už je to jedno: dnes je to už iba história, dnes je to až smiešne vzdialené, akoby videné cez obrátený ďalekohľad...

– Áno, – povedal som, – viete, teraz predo mnou kráčal človek a vrhal na dlažbu tieň. A viete, tieň sa leskol. A mne sa zdá, nie, som presvedčený, že od zajtra už ľudia nebudú vrhať tiene, ani jedna vec nebude vrhať tieň, všetko bude presvecovať slnko...

Povedala nežne, no rázne:– Vy rojko jeden! Takto by som dovolila rozprávať len deťom v škole...A vravela ďalej čosi o deťoch, o tom, ako všetky deti hromadne

odviedla na Operáciu a ako ich tam museli priviazať, a o tom, že „ľúbiť treba bez milosti, áno, bez milosti", a že sa aj ona napokon rozhodne...

Napravila si medzi kolenami sivomodrú látku, celého ma mlčky, rýchlo olepila úsmevom a odišla.

Našťastie, slnko dnes ešte nezastalo, ešte letí, onedlho bude 16 hodín, už klopem na dvere – srdce mi búcha...

– Vstúpte!Hodil som sa ku kreslu, objal jej nohy a so zaklonenou hlavou som jej

pozeral do očí – postupne, najprv do jedného oka, potom do druhého – a v každom oku sa vidím ako v zázračnom väzení...

Vonku za stenami vystrája búrka, mračná olovnatej ú – ale nech! Hlava mi ide prasknúť, slová zo mňa kypia a ja letím spolu so slnkom bohviekam... nie, teraz už vieme, kam – a za mnou letia planéty planéty chrliace plamene a obývané ohnivými spievajúcimi kvetmi a planéty nemé, modré, kde rozumné kamene žijú zjednotene v organizovaných spoločen-stvách, planéty, ktoré dosiahli vrchol absolútneho, stopercentného šťastia ako naša Zem...

Tu sa mi nad hlavou ozvalo:– A nemyslíš, že vrchol – sú práve tie kamene organizované v

spoločenstve?Trojuholník tmavne, má čoraz ostrejšie uhly.– A šťastie... Je čo? Ako je to? Túžby sú mučivé, no nie? A tak je jasné,

že šťastie nastáva, keď už nieto nijakých túžob, ani jedinej... Aký omyl,

aký nehorázny predsudok, že sme dosiaľ pred šťastie kládli znamienko plus, pred absolútne šťastie – samozrejme mínus – božské mínus.

Pamätám sa, že som len rozpačito zamrmlal:– Absolútne mínus je 273° –– No práve – mínus 273. Trochu je tam človeku zima, no práve to

dokazuje, že je na vrchole.Ako vtedy kedysi dávno hovorila akosi cezo mňa, mnou – rozvíjala

moje myšlienky až do konca. Ale bolo v tom i čosi hrozivé, už som to nevládal zniesť, a len s námahou som vytisol zo seba slovo „nie".

– Nie, – povedal som. – Ty... žartuješ...Zasmiala sa nahlas, príliš nahlas. A rýchlo, v mihu dospela po akúsi

hranicu, zarazila sa a – stíchla... Prestávka.Vstala. Položila mi ruku na plece. Dlho, skúmavo na mňa pozerala.

Potom ma pritiahla k sebe – a všetko je preč; zostali iba jej ostré, horúce pery.

– Zbohom!Zaznelo to zďaleka, odkiaľsi zhora, a ku mne to doľahlo neskoro,

možno až o minútu alebo dve.– Prečo „zbohom"?– Si predsa chorý, kvôli mne si napáchal zločiny, pre teba sú to múky,

však? A teraz tá Operácia – vylieči ťa zo mňa. Preto vravím – zbohom.– Nie, – skríkol som.Kruto ostrý, čierny trojuholník na bielom:– Ako to? Nechceš šťastie?Hlava mi šla puknúť, dva logické vlaky sa zrazili, vŕšili sa na seba, s

rachotom drúzgali...– No tak, čakám, vyber si: Operácia a stopercentné šťastie, alebo...– „Nemôžem bez teba žiť," – povedal som – alebo som si to len

pomyslel, neviem, ale I to počula.– Áno, viem, – odvetila. A pokračovala ešte vždy s rukami na mojich

pleciach a s očami upretými do mojich očí:– Teda – do videnia zajtra. Zajtra o dvanástej – zapamätal si si?– Nie. Odložili to o deň... Až pozajtra...– Tým lepšie pre vás. O dvanástej – pozajtra...Išiel som sám šerou ulicou. Vietor ma zvŕtal, niesol, hnal ako papierik,

úlomky oloveného neba padali, padali nekonečnom – takto im prichodí padať ešte deň, dva... Otierali sa o mňa unify chodcov, no v podstate som bol sám. Bolo mi jasné, že všetci sú zachránení, no pre mňa že záchrany nieto, lebo nechcem byť zachránený... a ani o to nestojím...

Zápis 32

Náčrt:NEVERÍM. TRAKTORY. ĽUDSKÁ TRIESOČKAVeríte, že zomriete? Áno, človek je smrteľný, ja som človek, a tak... Ale

nie, to nie je ono: viem, že vy to viete. Ale spytujem sa: už ste uverili, uverili definitívne, uverili nie rozumom, ale telom, že raz prsty, ktoré napríklad teraz držia túto stranu, zožltnú, zľadovejú...

Pravdaže neveríte, preto ste ešte doteraz neskočili z deviateho poschodia na dlažbu, preto doposiaľ jete, prevraciate strany, holíte sa, usmievate, píšete...

To isté – áno, práveže to isté – sa deje dnes so mnou. Viem, že čierna malá ručička na hodinách smeruje sem, dolu, k polnoci, znova pomaly stúpa nahor, prekročí poslednú hranicu a príde neuveriteľný zajtrajšok. Viem to, no predsa akosi stále neverím – alebo sa mi len zdá, že dvadsaťštyri hodín akoby bolo dvadsaťštyri rokov. A preto môžem ešte čosi robiť, kamsi sa náhliť, odpovedať na otázky, vystupovať po cestičke k Integrálu. Ešte cítim, ako sa pohojdávana vode, a viem, že sa musím chytiť zábradlia – pod rukou si uvedomujem studené sklo. Vidím, ako živé žeriavy zohýnajú svoje žeriavie krky, naťahujú zobáky a obozretne, nežne kŕmia Integrál tou nebezpečnou potravou pre motory. A dolu na rieke vidím jasnomodré, vetrom vzduté vodné žily, uzly. Ale poviem vám, to všetko je veľmi ďaleko odo mňa, je to cudzie, nevýrazné ako náčrt na papieri. A začudoval som sa, keď nevýrazná, iba načrtnutá tvár Druhého staviteľa zrazu prehovorila:

– Tak, ako bude – koľko paliva naložíme pre motory? Ak rátame s troma... no, s tri a pol hodinami...

Pred sebou mám ruku ako premietnutú na ryse a tá ruka drží logaritmický číselník, na ňom je cifra 15.

– Pätnásť ton. Alebo radšej naložte sto... – Lebo veď viem, že zajtra –

Kútikom oka vidím, ako sa ruka s číselníkom nebadane zachvela.– Sto? Prečo až toľko? Nepôjdeme predsa ďaleko. To by bolo viac ako

na týždeň!– Všeličo sa môže stať... ktovie...– Viem...

Vietor hvízda, vzduch je až dovrchu nabitý čímsi neviditeľným. Ťažko sa mi dýcha, ťažko chodí a ťažko, pomaly, no nezastaviac sa ani na sekundu, posúva sa ručička na akumulátorovej veži tam na konci prospektu. Modrý hrot veže prebleskuje mrakmi a temne zavýja – berie elektrinu. Zavýjajú trúby Hudobných závodov.

Ideme ako vždy v radoch po štyroch. Ale rady sú akési vratké – možno sa kníšu, vlnia od vetra. A čoraz väčšmi. Na rohu o čosi narazili, cúvli, už sa zbili do húfu, meravého, dychčiaceho, trčia z neho iba dlhé, husie krky.

– Pozrite! Pozrite tamto, rýchlo!– To sú oni! Oni!– Ja za nič na svete! Za nič – radšej vopchám hlavu do Stroja...– Ticho! Blázon jeden...Poslucháreň na rohu má dvere dokorán otvorené a z nich pomaly,

nemotorne vychádza kolóna asi päťdesiatich ľudí. Mimochodom, výraz' „ľudí" na nich nesedí: namiesto nôh majú ťažké, kovové kolesá na neviditeľný pohon; nie sú to ľudia, ale traktory podobné človeku. Nad hlavami im vo vetre plieska biela zástava s obrazom slnka vyšitým zlatom a v jeho lúčoch sa skvie nápis: „My sme prví! Nás už operovali! Nasledujte nás všetci!"

Pomaly, no nezadržateľne preorali húf – a je jasné, že keby namiesto neho narazili na múr, strom, dom, presne takto, nezastaviac sa, preorali by múr, strom, dom. A už sú v strede prospektu. Zoskrutkovali sa, roztiahli do reťaze a otočili sa tvárou k nám. A my – napätý húf zježený hlavami – čakáme. Krky naťahujeme ako husi. Mraky. Vietor hvízda.

Vtom sa konce reťaze sprava, zľava bleskovo ohli smerom k nám, už nás zovreli do kruhu a tlačili – ako ťažký voz do kopca – k dokorán otvoreným dverám, za prah, dnu...

Ktosi zjačal:– Vháňajú nás dnu! Utekajte!Všetko vyrazilo vpred. Pri stene ešte bola voľná medzierka, všetci sa ta

vrhli hlavami vpred – hlavy sa v mihu zahrotili ako klin, aj lakte, rebrá, plecia, boky sa zahrotili. Ako prúd vody zovretý hadicou sme sa vejárovité rozstrekli na všetky strany, všade naokolo sa mihajú, dupotajú nohy, hádžu sa ruky, unify. Oči mi na okamih utkveli na tele prehnutom na dvakrát ako písmeno S, na priesvitných krídlatých ušiach – no telo už zmizlo, akoby sa bolo pod zem prepadlo, som sám uprostred rozkmitaných rúk a nôh – bežím...

Práve som v akomsi priechode naberal dych chrbtom pritisnutý k bráne, keď vtom ku mne akoby bol vietor dohnal ľudskú triesočku.

– Stále... stále som sa vás držala... Viete, nechcem to. Súhlasím...Okrúhle, drobné ruky mi držia rukáv, okrúhle modré oči: je to ona, je to

O. Zrazu sa kíže dolu stenou a zosunie sa na zem. Schúlila sa tam dole na studených schodoch do. klbka, a ja stojím nad ňou, hladkám ju po hlave, po tvári – ruky mám celé mokré. Akoby som bol veľmi vysoký, a ona maličkou, maličkou časťou mňa. Je to čosi celkom iné ako s I, a hneď si predstavujem, že čosi podobné asi cítili starovekí ľudia vo vzťahu k súkromným deťom.

Zdola sa cez ruky, prikrývajúce tvár, nezreteľné ozvalo:– Noc čo noc... Keď ma vyliečia, nebudem už môcť... Noc čo noc sama

v tme rozmýšľam o ňom, aký bude, ako ho budem... Po tom by som už nemala prečo žiť – chápete to? Musíte, musíte...

Nepríjemný pocit – ale naozaj som presvedčený, že musím, áno. Nepríjemný, lebo táto moja povinnosť je ďalším zločinom na mojom konte. Nepríjemný, lebo biele nemôže byť súčasne čierne, povinnosť a zločin nejdú dokopy. Alebo nie je v živote ani čierne ani biele, a farba závisí iba od logickej premisy. A ak premisou bolo to, že som jej protizákonne dal dieťa...

– No dobre, len nesmiete, nesmiete... – vravím. – Uvedomte si, že vás musím zaviesť k I – ako som vám už raz navrhol – a že ona...

– Áno... (ticho, s rukami na tvári).Pomohol som jej vstať. A mlčky, každý zábrany do vlastných – a možno

do tých istých – myšlienok, sme sa pustili po temnejúcej ulici medzi nemými olovenými domami cez neohybné, šibúce vetvičky vetra...

V ktoromsi priezračnom napätom bode som v hvizde vetra zachytil známe, akoby mlákou sa čvachtajúce kroky. V zákrute som sa obzrel – uprostred prevrátené sa nesúcich mračien, odzrkadlených v kalnom skle dlažby – zazrel som S. Ruky som mal hneď akési cudzie, prestali sa kývať do rytmu, a nahlas som začal O rozprávať, že zajtra... áno, zajtra prvý raz poletí Integrál a že to bude čosi nevídané, neslýchané, zázračné i desivé.

O sa ohúrené, okrúhlo pozerá na mňa, na moje nezmyselne, hrmotne sa klátiace ruky. Nepripustím ju však k slovu, hovorím a hovorím. A vo mne oddelene, tak, že to počujem iba ja, horúčkovito bzučí a klepká myšlienka: „Nemôžem... musím to nejako... Nemôžem ho priviesť kí-..."

A namiesto toho, aby som zabočil doľava, odbočím doprava. Most nastavuje svoj pokorný, otrocký zohnutý chrbát nám trom: mne, O a jemu, S, vzadu. Z osvietených budov na druhom brehu sršia do vody svetlá, trieštia sa na tisícky horúčkovito poskakujúcich, bielou besnou penou ošplechnutých iskier. Vietor hučí, kdesi dosť blízko sa napína basová

struna hrubá ako povraz. A cez basový tón sa vzadu ešte stále ozývajú –-Môj dom. Pri bráne O zastala a zamrmlala:– Nejdem! Sľúbili ste predsa...No nedal som jej dokončiť vetu, vsotil som ju rýchlo dnu, a sme vo

vestibule. Nad stolíkom vidím známe, vzrušene sa natriasajúce, ovísajúce líca; okolo stolíka sa hrčia čísla, hádajú sa, hlavy, prevísajúce cez zábradlie na prvom poschodí, po jednom zbiehajú dole. To si však nechám na neskôr... Teraz som odvliekol O do protiľahlého kúta, sadol som si chrbtom k stene (za stenou kĺzal sem a ta tmavý tieň s veľkou hlavou), vytiahol som blok.

O sa pomaly spúšťala do kresla, telo pod unifou akoby sa vyparovalo, roztápalo, až napokon ostali len prázdne šaty a prázdne oči, vysávané modrou prázdnotou. Ustato riekla:

– Prečo ste ma sem priviedli? Klamali ste ma?– Nie... Ticho! Pozrite za stenu, vidíte?– Vidím. Tieň.– Sleduje ma... Nemôžem. Viete, nesmiem. Napíšem dve slová, lístok

zoberiete a pôjdete ta sama. Lebo viem, že on ostane tu.Pod unifou sa už zase hýbalo naliate telo, brucho sa jemne zaokrúhlilo,

líca jej jemne zafarbili zore, úsvit.Vsunul som jej do studených prstov lístok, zovrel som ich a naposledy

som si očami načrel z modroty jej očí.– Zbohom! Možno sa ešte raz...Oslobodila si ruku. Zhrbila sa a pomaly spravila dva kroky, rýchlo sa

otočila, a už je zase pri mne. Pery sa jej hýbu, očami, perami, celým telom vyjadruje to isté, to isté slovo – ten neznesiteľný úsmev, tá bolesť...

A potom je už tá zhrbená ľudská triesočka na prahu, už je za stenou jej drobný tieň – no už sa neobzrie, ide rýchlo, čoraz rýchlejšie...

Prikročil som k stolíku U. Povedala mi vzrušene, rozhorčene nadúvajúc žiabre:

– Všetci tuším zošaleli! Tento tu tvrdí, že videl pri Starovekom dome nahého človeka pokrytého srsťou...

Zo zmäteného, hlavami zježeného chumľa sa ozvalo:– Áno! Opakujem ešte raz: videl som ho, áno.– Čo vy na to, ha? Výplod chorého mozgu!Vyslovila to tak presvedčivo a neodvolateľné, že som si položil otázku:

„Nie je naozaj len výplodom chorého mozgu, čo sa so mnou a okolo mňa v poslednom čase deje?"

Pozrel som však na svoje chlpaté ruky, a hned som si spomenul: „Asi

máš v sebe kvapku lesnej krvi... A možno ťa práve preto..."Nie: na šťastie to nie je výplod chorého mozgu. Nie: na šťastie to nie je

výplod chorého mozgu...

Zápis 33

Náčrt:(TOTO BUDE BEZ NÁČRTU, NARÝCHLO,

POSLEDNÉ RIADKY)

Ten deň nastal.Chytro noviny: možno v nich... Čítam noviny očami (presne tak: moje

oči sú teraz perom, počítadlom, ktoré človek drží, cíti v rukách – sú čímsi cudzím, sú nástrojom).

Cez celú prvú stranu – veľké písmená:– „Nepriatelia šťastia nespia. Držte sa ho oboma rukami! Zajtra sa

zastavuje všetka práca – všetky čísla sa dostavia na Operáciu. Tí, čo sa nedostavia, pôjdu do Dobrodincovho Stroja."

Zajtra! Vari ešte môže byť – vari ešte bude nejaké zajtra?Hnaný zotrvačnosťou som ako vždy natiahol ruku (nástroj) k poličke,

založil som dnešné noviny k ostatným do zlatom zdobených dosiek. A pritom rozmýšľam:

„Načo? Nie je to jedno? Sem, do tejto izby, sa aj tak už nikdy viac, nikdy..."

Noviny padli z poličky na zem. A ja stojím, prejdem pohľadom izbu dookola a rýchlo so sebou beriem, horúčkovito balím do neviditeľného kufra všetko, čo mi je ľúto nechať tu. Stôl. Knihy. Kreslo. V kresle vtedy sedela I – a ja pri nej dole, na zemi... Posteľ...

Potom minútu, dve hlúpo čakám na nejaký zázrak, možno zazvoní telefón, možno I povie, že...

Nie. Zázrak sa nekoná...Odchádzam – do neznáma. Toto sú moje posledné riadky. Zbohom, vy

neznámi, vy milovaní, s ktorými som prežil toľko strán, ktorým som sa ja, chorý na duši, odhalil do poslednej skrutôčky, do poslednej prasknutej pružiny...

Odchádzam.

Zápis 34

Náčrt:PREPUSTENCI. SLNEČNÁ NOC. RÁDIOVÁ

VALKÝRA

Och, radšej keby som bol seba i všetkých rozbil na márne kusy, keby som sa bol radšej spolu s ňou ocitol kdesi za Stenou medzi zverou čeriacou žlté tesáky, keby som sa sem radšej už nikdy nebol vrátil! Bolo by mi sto ráz, tisíc ráz ľahšie. Ale teraz čo? Mám ísť a zahlušiť tú — Ale pomohlo by to?

Nie, nie, nie! Vzchop sa, D-503. Vyšvihni sa na pevnú os logiky, zapri sa čo len nakrátko z celej sily do páky a otáčaj ako staroveký otrok žarnovom sylogizmov, kým si nepremyslíš a nezapíšeš všetko, čo sa odohralo...

Keď som vstúpil do Integrálu, všetci boli už zhromaždení, všetci boli na svojich miestach, všetky plásty gigantického skleneného úľa boli plné. Cez sklo palúb bolo vidieť, ako sa všade – pri telegrafoch, dynamách, transformátoroch, výškomeroch, ventiloch, ručičkách, motoroch, čerpadlách, rozvodoch – hmýria drobunkí ľudia. Aj v klubovni sa skláňali nad tabuľkami a prístrojmi akísi ľudia, asi ich vyslal Vedecký výbor. A pri nich stál Druhý staviteľ s dvoma asistentmi.

Všetci traja vťahujú krky ako korytnačky, tváre majú strhané, jesenné, bez lúčov.

– Tak ako? – spýtal som sa.– Nuž... Dosť zle... – šedo, bez lúčov sa usmial ktorýsi z nich. – Môže

sa stať, že budeme nútení pristáť kdesi v neznáme. A vôbec, nevedno...Nevydržal som sa dívať na nich, na tých, ktorých týmito, hľa, rukami o

hodinu navždy pozbavím pohodlia cifier Časovej tabule, navždy odtrhnem od materinských pŕs Jednotného štátu. Pripomínali mi tragický obraz Troch prepustencov – ich príbeh pozná každý školák. Je to príbeh o tom, ako tri čísla v rámci pokusu na mesiac prepustili z práce: robte si, čo chcete, choďte si, kde chcete.* Tí nešťastníci sa ponevierali okolo pracoviska a hladnými očami pozerali dnu; zastavovali sa na námestiach a celé hodiny robili tie pohyby, ktoré sa stali v určitom čase potrebou ich organizmu: * Stalo sa to dávno, v III. storočí pred Časovou tabuľou.

pílili a hobľovali vzduch, neviditeľnými kladivami klepkali, búchali do neviditeľných ingotov. Na desiaty deň sa zosypali: chytili sa za ruky, vošli do vody a za zvukov Pochodu sa ponárali hlbšie a hlbšie, až kým sa voda nezavrela nad ich mukami...

Opakujem: bolo nad moje sily dívať sa na nich – čím skôr preč! – Ešte skontrolujem strojovňu, – povedal som, – a potom vyrazíme.

Vypytovali sa ma na čosi také, aké napätie má byť pri začiatočnom výbuchu, koľko vodnej záťaže treba dať do nádrže na korme. Akoby som mal v sebe gramofón: ten odpovedal na všetky otázky rýchlo a presne, no myslel som pritom na svoje.

A tu v úzkej chodbičke mi predsa len čosi preniklo do vedomia – a v tej chvíli sa to vlastne všetko začalo.

V úzkej chodbičke sa mihali sivé unify, šedé tváre, a medzi nimi aj istá tvár: vlasy narazené do čela, oči spod obočia – áno, je to on. A pochopil som: sú tu, a ja nemám úniku, a ostáva mi už len niekoľko desiatok minút... Schytila ma triaška, drobušká, molekulárna (držala sa ma až do konca), akoby kdesi nablízku stál gigantický motor, no stavba môjho tela je príliš ľahká, a trasú sa aj steny, priečky, káble, nosníky, svetlá...

A ešte neviem, či je tu I. Teraz to už nemám čas zisťovať, dostal som odkaz, aby som ihneď prišiel do veliteľskej kabíny: je čas vydať sa na cestu... Ale kam?

Šedé tváre, bez lúčov. Dole na vode modré žily. Ťažké, olovené plásty neba. A vari z olova je i moja ruka, keď ňou pohnem a dvíham slúchadlo veliteľského telefónu.

– Hore – 45°!Tlmený výbuch – otras – rozbúrená bielo-zelená hora vody za kormou –

mäkká, gumová paluba pod nohami sa prepadáva – a všetko ostáva dole, všetok život, navždy... Na okamih sa všetko naokolo – čoraz hlbšie sa prepadávajúc do akéhosi krátera – schúlilo – vypuklý ľadovomodrý náčrt mesta, guľaté bublinky kopúl, osamelý olovený prst akumulátorovej veže. Potom na okamih – vatovitá opona oblakov – preletíme cez ňu – a je tu slnko, modré nebo. Sekundy, minúty, míle – modrota rýchlo tvrdne, nalieva sa čerňou, na černi vystupujú hviezdy ako kvapky studeného, striebristého potu...

A nastala desivá, neznesiteľne žiarivá, čierna, hviezdnatá, slnečná noc. Akoby ste boli zrazu ohluchli: ešte vidíte, že dýzy revú, no iba to vidíte: dýzy sú nemé, je ticho. Také nemé bolo slnko.

Bolo to prirodzené, dalo sa to čakať. Vynorili sme sa z atmosféry. Ale stalo sa to tak rýchlo, náhle, že sa všetci naokolo zľakli, stíchli. No mne

akoby sa bolo pod tým nemým slnkom uľavilo: akoby som sa bol naposledy prikrčil a prestúpil osudový prah a moje telo je už tam kdesi dole a letím zrazu celkom iným svetom, kde je všetko nové, prevrátené...

– Držať kurz, – zavolal som do strojovne, – vlastne nie ja, ale ten gramofón vo mne, a ten gramofón podal mechanickou, kĺbovitou rukou slúchadlo Druhému staviteľovi. A ja, odiaty jemnou, molekulárnou triaškou (vedel som o nej iba ja), som sa rozbehol dolu, hľadať...

Dvere do klubovne, áno – tie: o hodinu ohlušujúco zrinčia, zamknú ich... Pri dverách stojí neznámy človek, malý, s všednou tvárou, aká by sa ľahko stratila medzi sto, tisícmi ľudí, iba ruky má neobyčajne dlhé, až po kolená: akoby mu ich boli napochytro omylom pripli z inej ľudskej várky.

Dlhá ruka sa vystrela, zahradila mi cestu:– Kam idete?Je mi jasné: nevie, že ja viem všetko. Nech si, možno to tak musí byť.

Zvysoka a úmyselne tvrdo som povedal:– Som staviteľ Integrálu. A ja som zodpovedný za priebeh skúšky. Je

vám to jasné?Ruka zmizla.Spoločenská miestnosť. Nad prístrojmi a mapami sa skláňajú sivo

štetinaté, žlté, plešaté, vyzreté hlavy. Jedným pohľadom ich beriem do hrsti a nazad, chodbou, schodíkmi, dolu do strojovne. Horúčava a rachot potrubia rozžeraveného výbuchmi do biela, zúfalé a akoby omámené podrepy ligotavých hriadeľov, ledva badateľná, no neprestávajúca triaška ručičiek na ciferníkoch...

A konečne pri tachometri, ale s čelom nízko skloneným nad papiermi...– Počúvajte... (rachot: musím mu kričať rovno do ucha). – Je tu I? Kde

je?Usmeje sa spod tienistého obočia:– I? Tamto je. Pri vysielačke...Bežím ta. Sú tam traja. Všetci majú na hlavách krídlaté kukly so

slúchadlami. I akoby bola o hlavu vyššia; taká krídlatá, blyštiaca sa, letiaca vyzerá ako pradávna valkýra, a tie modré iskriská hore na hrote antény akoby vychádzali rovno z nej, z nej sa aj šíri tá ľahká, ozónová vôňa bleskov.

– Keby niekto... hoci povedzme, vy... – povedal som jej zadychčané (od behu). – Musím vyslať správu dolu, na zem, do lodenice... Poviem vám, čo...

Centrála susedí s kajutkou. Za stolom som jej stisol ruku:– Čo bude? Tak, čo bude?

– Neviem. A to je na tom to zázračné: letieť do neznáma... A čoskoro bude 12-a nekonečno, hm? Noc... kde budeme v noci? Možno na tráve, na suchom lístí...

Sršia z nej modré iskry a šíri sa vôňa bleskov, moja triaška zintenzívnela.

– Poznačte si, – poviem hlasno a ešte vždy zadychčané (od behu). – Čas 11,30. Rýchlosť: 6 800...

Spod krídlatej kukly, neodtŕhajúc pohľad od papiera, povedala ticho:– ... Včera večer prišla za mnou s lístkom od teba... Viem – všetko

viem: mlč. Ale dieťa je od teba, však? Vypravila som ju – a už je tam, za Stenou. Bude čakať...

Vrátil som sa do veliteľskej kajuty. Už je tu zase tá fantastická noc s čiernym hviezdnatým nebom a oslepujúcim slnkom; pomaly, z minúty na minútu pokrivkáva ručička hodín na stene; a všetko – ako v hmle – je odiate ledva badateľnou (vlastne iba mne badateľnou) triaškou.

Bohvie prečo sa mi zdalo, že bude lepšie, ak sa to všetko neodohrá tu, ale dole, bližšie pri zemi.

– Stop, – zavolal som do strojovne.Všetko ide ešte zotrvačnou silou, lenže pomalšie, pomalšie. Teraz sa

Integrál zachytil o akýsi vlások, sekundu visel nehybne, potom sa vlások pretrhol a Integrál čoraz rýchlejšie klesá. A v mlčaní ubiehajú minúty, desiatky minút – počuť tep – ručička pred očami sa blíži k 12, a mne je zrazu jasné, že ja som ten kameň a I zem, som kameňom, ktorý ktosi hodil, a kameň musí padnúť, musí udrieť o zem, aby sa mohol rozletieť na kúsky... A čo ak... dole sa už stelie pevný modrý dym oblakov – čo ak...

Ale ten gramofón vo mne chytil kĺbovito, presne slúchadlo, zavelil „pomalý chod" – a kameň prestal padať. A už len ustato odfrkujú štyri spodné odbočky – dve vzadu a dve vpredu – iba natoľko, aby sa vyrovnala hmotnosť Integrálu; potom Integrál, ešte sa chvejúc, znehybnel asi kilometer nad zemou – akoby bol hodil kotvu.

Všetci sa vyhrnuli na palubu (je práve 12, zvonia na obed), naklonili sa cez sklenené zábradlie a dychtivo, chvatne, na dúšok hltali neznámy svet tam dolu za Stenou. Jantár, zeleň, modrota: jesenný les, lúky, jazero. Na krajíčku modrého tanierika sa žltne kostnaté rumovisko, hrozí tam žltý, vyschnutý prst – asi zázrakom uchránená kostolná veža.

– Pozrite, pozrite! Tamto, kúsok doprava!Po zelenej pustine rýchlo poletoval hnedý tieň akejsi škvrny. Mám

ďalekohľad, automaticky som ho zdvihol k očiam: po hruď v tráve, s vejúcim chvostom, poskakovalo stádo hnedých koni a na chrbtoch sa im

niesli tí strakatí, bieli, havraní...Za chrbtom sa mi ozvalo:– Veď vám vravím – videl som tvár.– Ale choďte! To si rozprávajte niekomu inému!– Tu máte ďalekohľad...No kone už zmizli. Zelená pustina bez konca kraja...A v pustine, napĺňajúcej mňa i všetkých ostatných, prenikavo zadrnčal

zvonec: obed, o minútu 12.Svet sa v mihu rozletel na úlomky. O schodíky cvengol čísi zlatý štítok,

ale mne je to jedno – práve mi zaškrípal pod opätkom. Hlas: „Vravím vám, že to bola tvár!" Temný štvorec: otvorené dvere do spoločenskej miestnosti. Zaťaté, biele ostré zuby v úsmeve...

A v tej chvíli, keď nekonečne pomaly, ani nedýchajúc od úderu k úderu, začali odbíjať hodiny a prvé rady sa už pohli, štvorec dverí prekrížili dve povedomé, neprirodzene dlhé ruky:

– Stáť!Do dlane na mi zaryli prsty, je to I, stojí pri mne:– Kto je to? Poznáš ho?– A nie je to... nie je...Stojí – na číchsi pleciach. Nad stovkou tvárí – jeho tvár, čo by sa ľahko

stratila medzi stovkami, tisícami iných tvárí, no je súčasne jedinečná:– V mene Strážcov... Vy, ktorých sa to týka, počúvajte: my vieme.

Nepoznáme síce vaše čísla, ale vieme všetko. I n t e g r á l váš nebude! No skúška sa musí doviesť do konca a o to sa postaráte vy, vlastnými rukami. Neopovážte sa ani ceknúť! A potom... Ostatne, nemám už čo povedať...

Ticho. Sklenené platne pod nohami zrazu zmäkli, zvatovateli, aj nohy mi zmäkli, zvatovateli. Vedľa seba vnímam iskrivo snehobiely úsmev, zúrivé, modré iskrenie. Cez zuby mi do ucha zašepkala:

– Vaša robota, čo? „Splnili ste si povinnosť?" Nuž čo... Vytrhla si ruky z mojich, jej valkýrovitá, hrozivo krídlatá kukla je už kdesi ďaleko vpredu. Odchádzam zarazene, mlčky ako všetci do spoločenskej miestnosti...

„Ja som to predsa nebol, nebol! S nikým som o tom nehovoril okrem týchto bielych nemých strán..."

Skríkol som v duchu – nepočuteľné, zúfalo. Sedela na druhej strane stola oproti mne, a ani jediný raz sa ma nedotkla pohľadom. Vedľa nej vidím čiusi vyzreto žltú plešinu. Počujem (hovorí I):

– „Šľachetnosť"? No tak, profesor, už len jednoduchá filozofická analýza toho slova ukazuje, že je to predsudok, prežitok staroveku, feudalizmu. My...

Cítil som, že blednem – iste si to všetci všimnú... No gramofón vo mne vykonal 50 stanovených žutí na každý kúsok, uzatvoril som sa v sebe ako v starom nepriehľadnom dome, dvere som zavalil kameňmi a zastrel okná...

Potom sa mi ocitlo v rukách slúchadlo veliteľského telefónu, a letíme – v ľadovom neodvolateľnom smútku – cez oblaky – do ľadovej hviezdnoslnečnej noci. Minúty, hodiny. A vo mne po celý čas zimnične, na plný chod pracuje motor logiky – ale tak ticho, že ho nepočujem ani ja sám. Lebo zrazu v ktoromsi bode modrého priestranstva sa vynára môj písací stôl, nad ním žiabrovité líca U a zabudnutá strana mojich zápiskov. A je mi celkom jasné, že nikto iný, len ona mohla...

Ach, keby som sa dostal k rádiu... Krídlaté kukly, vôňa modrých bleskov... Pamätám sa, že som jej čosi hlasno vravel, a pamätám sa, ako pozerala cezo mňa, akoby som bol zo skla, a z tej diaľky ku mne doľahlo:

– Nemám čas: na príjme mám zem. Nadiktujte to tamtej...A tak som v kajutke po krátkom zaváhaní ráznym hlasom

nadiktoval:– Čas – 14,40. Smer: dole! Vypnúť motory. Je koniec všetkého.Veliteľská kabína. Strojové srdce Integrálu zastalo, padáme, ale moje

srdce nestihlo padať, zaostalo, stúpa mi do hrdla. Oblaky – a zelená škvrna v diaľke je čoraz zelenšia, čoraz viditeľnejšia a už sa rúti na nás – a teraz je koniec –

Porcelánovo biela, strhaná tvár Druhého staviteľa. Asi do mňa strčil z celej sily, do čohosi som vrazil hlavou a už so zastierajúcim sa vedomím, padajúc, som ako v hmle počul:

– Korma – plný chod!Prudký skok dohora... Na viac sa nepamätám.

Zápis 35

Náčrt:V OBRUČÍ. MRKVIČKA. VRAŽDA

Celú noc som nespal. Celú noc som rozmýšľal o jednom...Hlavu mám po včerajšku stiahnutú obväzom. No: nie je to obväz, ale

obruč; obruč krutá, zo sklenenej ocele, narazená na hlavu, a ja blúdim v tom oceľovom kruhu: zabiť U. Zabiť U a potom ísť k I a povedať: „Teraz mi už veríš?" Najodpornejšie zo všetkého na tom je, že vražda, rozdrúzgať čímsi hlavu, je čosi špinavé, pradávne – pri tej predstave mám v ústach zvláštnu, hnusne sladkastú chuť, takže nie som schopný prehltnúť slinu – stále odpľúvam do vreckovky a v ústach mám sucho.

V skrini mi leží ťažká tyč, čo praskla pri odlievaní (mal som prezrieť štruktúru lomu pod mikroskopom). Zápisky som stočil do rúrky (nech si ma prečíta celého, do poslednej bodky), tyč som vopchal do nej a šiel som dole. Schodisko nemá konca, schody sú odporne klzké, vlhké, utieram si ústa vreckovkou ...

Už som dolu. Srdce mi trieska. Zastal som, vytiahol som tyč a idem k stolíku...

Lenže U tam nebola – iba prázdna ľadová doska. Tu som si spomenul, že dnes sa nepracuje; lebo všetci musia ísť na Operáciu, a teda jasná vec, nemá tu koho zapisovať...

Som vonku. Vietor. Nebo zložené zo železných platní. Takto to bolo v ktoromsi okamihu i včera: svet sa rozletel na jednotlivé ostré kúsky, a každý kúsok v strmhlavom páde na sekundu zastal, zavisol mi pred očami – a bez stopy sa vyparil.

Akoby sa čierne, presné písmená na tejto strane zrazu pohli a v strachu sa rozpŕchli na všetky strany, už netvoria slová, iba bľabot: rach-pŕch-li-. Aj na ulici je dav uvoľnený, netvorí rady – dopredu, dozadu, krížom-krážom.

A zrazu nieto nikoho. Na sekundu v strmhlavom páde zaznamenávam: tamto na prvom poschodí, v sklenej klietke visiacej vo vzduchu sa postojačky bozkáva muž a žena, žena sa akosi zlomene od neho odkláňa. Je to posledný raz, navždy. ..

Tamto na rohu sa hýbe pichľavý ker hláv. Nad hlavami sa akosi oddelene trepoce zástava, na nej slová: „Preč so Strojom! Preč s

Operáciou!" Mihlo sa mi hlavou (oddelene): „Asi každý cíti takú bolesť, aká sa dá vytrhnúť iba spolu so srdcom, a každý musí ešte niečo spraviť, prv než – –" A na sekundu nejestvuje na svete nič, iba (moja) zvieracia ruka s ťažkou železnou tyčou...

Tamto je chlapec: ženie sa vpred, spodná pera vrhá tieň. Spodnú peru má vyvrátenú ako manžetu na rukáve, vyvrátenú má i tvár, reve, uteká pred kýmsi, za ním – dupot...

Chlapec mi vnukol myšlienku: „Áno, U by mala byť teraz v škole, musím sa ponáhľať." A rozbehol som sa k najbližšej stanici metra.

Pred vchodom mi v behu ktosi zakričí:– Nechodia! Vlaky dnes nechodia! Tam –Aj tak som zišiel dole. Hotové šialenstvo. Blyskot brúsených

krištáľových sĺnc. Nástupisko vydláždené hlavami. Prázdny, nehybný vlak.A v tichu počuť hlas. Nevidieť ju, ale ja poznám, poznám ten pružný,

ako prút ohybný, šľahajúci hlas – kdesi tam musí byť ona i k sluchám vytiahnutý ostrý trojuholník obočia... Skríkol som:

– Veď ma pusťte! Pusťte ma tam! Musím –No zovreli ma kliešte a už mám ruky, plecia priklincované. V tichu sa

rozľahol hlas:– ... Áno: bežte si hore! Tam vás vyliečia, tam vás nakŕmia sladkým

šťastím, a takí sýti sa môžete oddať driemotám, môžete organizovane, do rytmu pochrapkávať – vari nepočujete tú veľkolepú symfóniu chrápania? Ste smiešni: chcú vás predsa oslobodiť od otáznikov, čo sa zvíjajú ako červy, čo trýznivo hryzú ako červy. A vy tu stojíte a počúvate ma. Hore sa, rýchlo na Veľkú operáciu! Čo vás po tom, že ja tu zostanem sama! Čo vás po tom, že nechcem, aby za mňa chceli iní, že chcem sama chcieť – a ak chcem nemožné... Iný hlas – pomalý, temný:

– Aha! Nemožné? To znamená – hnať sa za tvojimi sprostými fantazmagóriami a ešte ti mávať pred nosom mrkvičkou? Veru nie: chytíme ju a nepustíme, a potom...

– A potom sa nažeriete a zachrápete a budete pred nosom chcieť novú mrkvu. Vraj ľudia v staroveku chovali zviera, osla. Aby ho donútili ísť dopredu, priviazali mu pred papuľu na oje mrkvu tak, aby ju nemohol chytiť. A keď ju chytil, tak ju zožral...

Vtom kliešte povolili, vrhol som sa do stredu, kde hovorila I, no v tej chvíli do ľudí akoby strelil – vzadu sa ozval výkrik: „Idú sem, idú sem!" Svetlo poskočilo, zhaslo – ktosi prestrihol drôt a – lavína, výkriky, chrapot, hlavy, prsty...

Ako dlho sme sa valili podzemným tunelom, neviem. Konečne schody –

šero – je čoraz jasnejšie – a sme znova vonku – a tam sme sa vejárovité rozpŕchli na všetky strany...

A som sám. Vietor, šerý, nízky súmrak – tesne nad hlavou. Na mokrom skle chodníka – veľmi hlboko – sú prevrátené svetlá, steny, postavy pohybujúce sa hore nohami. A ten strašne ťažký zvitok v ruke ma ťahá do hĺbky, ku dnu.

Dole za stolíkom U ešte nebola, aj jej izba je prázdna, temná.Vyšiel som do svojej izby, zažal som. V sluchách zovretých obručou mi

búcha, chodím prikutý stále v tom istom kruhu: stôl, na stole biely zvitok, posteľ, dvere, stôl, biely zvitok... V izbe zľava sú spustené rolety. Sprava sa skláňa nad knihou vajcovitá plešina s čelom – obrovská žltá parabola. Vrásky na čele vyzerajú ako žlté nerozlúštiteľné riadky. Občas sa nám stretli pohľady – a vtedy cítim, že tie riadky hovoria o mne.

... Stalo sa to presne o dvadsiatej prvej. Prišla U – sama. Do pamäti sa mi vrylo len to, že som si počul dych, že som chcel dýchať tichšie, ale nemohol som.

Sadla si, popravila si na kolenách unifu. Ružovohnedé žiabre sa trepotali.

– Ach, drahý, naozaj ste ranený? Len čo som sa to dozvedela, pribehla som...

Tyč mám pred sebou na stole. Vyskočil som, dýcham ešte hlasnejšie. Počula to, zarazila sa uprostred slova, a tiež na akýsi popud vstala. Už som videl to miesto na hlave, v ústach mám odporne sladkú chuť... vreckovka, vreckovku nemám – odpľul som na zem.

Ten človek za stenou sprava, jeho sústredené žlté vrásky sa zapodievajú mnou. Nesmie to vidieť, keby sa díval, bolo by to ešte odpornejšie... Stlačil som gombík, hoci som nemal oprávnenie – ved teraz je to už jedno – rolety padli.

U zrejme všetko vycítila, pochopila, hodila sa k dverám. Ale predbehol som ju a – hlasno dýchajúc, nespúšťajúc oči z toho miesta na hlave...

– Vy... vy ste sa zbláznili! To nesmiete... – Cúvla a sadla si, presnejšie povedané – padla na posteľ, zopäté dlane zovrela kolenami. Napätý ako pružina, prikúvajúc ju očami k posteli, som pomaličky vystrel ruku k stolu – pohybovala sa iba ruka – zovrel som tyč.

– Úpenlivo vás prosím! Dajte mi deň – jediný deň! Zajtra, hneď zajtra pôjdem a všetko zariadim...

Čo to trepe? Rozohnal som sa –A myslím si, že som ju zabil. Áno, neznámi moji čitatelia, máte právo

nazvať ma vrahom. Lebo viem, že by jej tyč bola dopadla na hlavu, keby

nebola skríkla:– Kvôli... Kvôli... Súhlasím, hneď teraz.Trasúcimi sa rukami strhla zo seba unifu – veľké, žlté, ovisnuté telo sa

prevrátilo na posteľ... Až vtedy som pochopil: myslí si, že rolety som spustil, aby... že chcem...

Bolo to také nečakané, také hlúpe, že som sa zarehotal. A zvinutá pružina vo mne praskla, ruka ochabla, tyč zrachotila na zem. A vlastná skúsenosť mi potvrdila, že smiech je tou najstrašnejšou zbraňou: smiechom možno zavraždiť všetko – dokonca aj vraždu.

Sedel som za stolom a smial som sa – posledným smiechom zúfalca – a nenachádzal som východisko z tejto absurdnej situácie. Neviem, ako by sa to bolo skončilo, keby sa to bolo odvíjalo prirodzenou cestou, keby sa nebol zjavil komponent zvonka: zazvonil telefón.

Vrhol som sa k nemu, zovrel slúchadlo – čo ak je to ona? No v slúchadle sa ozval neznámy hlas:

– Hneď to bude.Trýznivý, nekonečný bzukot, z diaľky dunia ťažké kroky, sú čoraz

bližšie, sú čoraz dunivejšie, železnejšie – a v tom:– D-503? Uhm... Tu Dobrodinec. Okamžite sa dostavte sem!Cvak – zložil slúchadlo – cvak.U ešte stále ležala na posteli, oči má zatvorené, žiabre roztiahnuté v

širokom úsmeve. Zhrabol som zo zeme jej šaty, hodil ich na ňu a cez zuby som precedil:

– No! Rýchlo, rýchlo!Zdvihla sa na lakte, prsia plesli nabok, oči má rozšírené, celá akosi

zvoskovatela. –Čo?– Tak. Už aj sa oblečte!Skrútila sa do klbka, schmatla šaty, duto povedala:– Obráťte sa...Obrátil som sa, čelo som pritisol na sklo. Na čiernom mokrom zrkadle

sa chveli svetlá, postavy, iskry. Ale nie, to som ja, to je moje vnútro... Prečo ma On volá? Vari už vie o nej, o mne, o všetkom?

Oblečená U stojí pri dverách. Urobil som dva kroky k nej a stisol som jej ruky tak, akoby som z nich mal po kvapkách vyžmýkať to, čo potrebujem vedieť:

– Počujte... Jej meno – viete, koho myslím – menovali ste ju? Ale pravdu, musím to vedieť... už mi je všetko jedno – chcem len pravdu...

– Nie.– Nie? No prečo – keď ste tam už boli a oznámili...

Spodnú peru zrazu vyvrátila ako ten chlapec, a po lícach, dolu nimi stekajú kvapky...

– Lebo... som sa bála, že ak ju... za to môžete vy... prestanete ma ľú... Ó, nemôžem, nikdy by som nemohla!

Pochopil som – je to pravda. Hlúpa, smiešna, ľudská pravda! Otvoril som dvere.

Zápis 36

Náčrt:PRÁZDNE STRANY. KRESŤANSKÝ BOH. O

MOJEJ MATKE

Pokiaľ ide o toto, je to zvláštne – v hlave akoby som mal prázdnu bielu stranu: ako som ta šiel, ako som čakal (viem, že som čakal) – nič si nepamätám, jediný zvuk, jedinú tvár, jediné gesto. Akoby boli prestrihli všetky drôty medzi mnou a ostatným svetom.

Keď som precitol, stál som už pred Ním, no bojím sa zdvihnúť oči: vidím len Jeho obrovské, železné ruky na kolenách. Tie ruky tlačili i Jeho samého, gniavili mu kolená. Pomaly hýbal prstami. Tvár má kdesi hore, v hmle, a vari preto, lebo Jeho hlas doliehal ku mne z takej výšky – neznel ako hrom, neohlušoval ma, a tak trochu pripomínal obyčajný ľudský hlas.

– Teda – aj vy? Vy – staviteľ Integrálu? Vy, ktorému bolo súdené stať sa najväčším conquistadorom? Vy, ktorého menom sa mala začať nová skvelá kapitola dejín Jednotného štátu... Vy?

Krv sa mi nahrnula do hlavy, do líc – a zase biela strana: iba v sluchách mi búcha kladivo, iba zhora buráca hlas, no slová nerozoznávam. Spamätal som sa, až keď prestal hovoriť, a videl som: ruka sa pohla ako balvan, pomaly sa dvíha a prstom ukazuje na mňa.

– No? Prečo mlčíte? Je to tak, alebo nie? Kat?– Áno, – pokorne som odpovedal. A potom som už jasne počul každé

Jeho slovo.– A čo? Ja sa toho slova nebojím, nemyslite si! No už ste z neho

niekedy skúsili zlupnúť škrupinu a pozrieť, čo je pod ňou? Hneď vám to ukážem. Predstavte si: modrý vrch, kríž, dav. Hore jedni, ofŕkaní krvou, pribíjajú telo na kríž; dole druhí, ofŕkaní slzami, sa prizerajú. Nemyslíte si, že úloha tých hore je ťažšia, dôležitejšia? Bola by sa bez nich dala insceno-vať tá veľkolepá tragédia? No zadubený dav ich vypískal, pričom autor tragédie – boh – ich za to musel štedro odmeniť. A vari sám kresťanský, najmilosrdnejší boh, pomaličky upaľujúci v ohni pekelnom všetkých nepokorných – nie je katom? Vari je kresťanmi na hraniciach upálených menej, ako upálených kresťanov? A predsa – len si to uvedomte – predsa toho boha po stáročia velebili ako boha lásky. Absurdita? Nie, naopak: je to

krvou písaný patent o životnej múdrosti človeka. Človek dokonca už vtedy – divý a chlpatý – chápal, že nevyhnutným príznakom pravej, algebraickej lásky k človečenstvu je – krutosť. Aj s ohňom je to tak, jeho nevyhnutným príznakom je to, že páli. Alebo mi môžete ukázať oheň, čo nepáli? No tak, argumentujte, škriepte sa!

Ako sa ja môžem škriepiť? Ako som sa mohol škriepiť, keď rozvádzal moje vlastné (predtým) myšlienky – ibaže ja som ich nikdy nevedel odiať do takej kovovej, žiarivej brone. Mlčal som...

– Ak to znamená, že so mnou súhlasíte, pozhovárajme sa ako dospelí, keď šli deti spať: povedzme si všetko. Spytujem sa: o čom ľudia od malička snívali, o čo žobronili, za čo trpeli? Aby im niekto definitívne povedal, čo je šťastie – a potom ich k tomu šťastiu prikul reťazou. Azda robíme my teraz niečo iné? Dávny sen o raji... Však viete: v raji nepoznajú túžby, nepoznajú lásku, žijú tam blažení anjeli, boží otroci s vyoperovanou fantáziou (len preto sú blažení)... A v tej chvíli, keď sme uskutočnili ten sen, keď sme ho zovreli do hrsti, aha, takto (Jeho ruka sa zovrela: keby držala kameň, vystrekla by z neho šťava), keď bolo treba už len korisť odrať, vyvrhnúť a rozdeliť na kusy – vtedy vy... vy...

Dunivý hukot akoby zrazu uťal. Som červený ako železo pod bucharom. Zastal nemo nado mnou, ale to čakanie je ešte, ešte... straš... Vtom sa ozvalo:

– Koľko máte rokov?– Tridsaťdva.– A ste dva razy naivnejší ako šestnásťročný! Ale počujte, naozaj vám

ani raz neprišlo na um, že vás tí – ešte nevieme ich mená, ale vy nám ich určite poviete – potrebovali len ako staviteľa Integrálu, len na to, aby prostredníctvom vás...

– Nie! Nie! – vykríkol som.... Bolo to márne – akoby som si bol zakryl rukami tvár a kričal guľke –

ešte to „nie" počujem, ale guľka je už vo mne, už sa zvíjam na zemi.Áno, áno: staviteľ Integrálu... Áno, áno... a vzápätí vidím zúrivú tvár U

s trasúcimi sa tehlovočervenými žiabrami v to ráno, keď boli obe naraz u mňa...

Pamätám sa celkom jasne: zasmial som sa a zdvihol som oči. Predo mnou sedel plešatý, sokratovsky plešatý človek a na plešine mal kvapôčky potu.

Aké je všetko jednoduché. Aké je všetko veľkolepo banálne a do popuku jednoduché.

Smiech ma dusil, vyrážal v chuchvalcoch. Zakryl som si ústa dlaňou a

vyletel som z miestnosti.Schody, vietor, mokré poskakujúce črepiny svetiel, tvárí, v behu si

myslím: „Áno! Musím ju vidieť! Ešte raz ju musím vidieť!"Na tomto mieste je opäť prázdna biela strana. Pamätám si iba nohy. Nie

ľudí, ale nohy: zmätene buchotajúce, odkiaľsi zhora na dlažbu dopadajúce stovky nôh, hustý dážď nôh. Počujem veselú, roztopašnú pieseň a výkrik – adresovaný zrejme mne: „Hej! Hej! Sem sa, k nám!"

A potom sa ocitám na pustom námestí – je odzhora dolu nabité tuhým vetrom. Uprostred stojí ťažký, chmúrny, hrozivý kolos: Dobrodincov Stroj. Vzbudil vo mne, dá sa povedať, nečakanú asociáciu: bieloskvúci vankúš; na vankúši zaklonená hlava s polozatvorenými očami a ostrý, sladký pásik zubov... A to všetko je akosi absurdne, príšerne späté so Strojom – a aj viem ako, ale ešte si to nechcem uvedomiť, vysloviť nahlas – nechcem, načo.

Zatvoril som oči a sadol som si na stupne vedúce k Stroju. Asi pršalo: tvár mám mokrú. Odkiaľsi zďaleka tlmene dolieha krik. No nikto nepočuje, nikto nepočuje, ako kričím ja: zachráňte ma pred tým, zachráňte!

Keby som tak mal matku, ako mali ľudia v staroveku: vlastnú – to najmä – matku. A aby nevidela vo mne staviteľa I n t e g r á 1 u , nie číslo D-503, nie molekulu Jednotného štátu, ale prostý kúsok človeka – kúsok z nej samej – pošliapaný, rozdrvený, odvrhnutý... A či by som pribíjal ja na kríž alebo mňa by pribíjali – v podstate je to vari jedno – len keby počula, čo nepočuje nikto, len keby sa jej starecké, zvráskavené pery...

Zápis 37

Náčrt:NÁLEVNÍK. SÚDNY DEŇ. JEJ IZBARáno mi v jedálni sused zľava ustrašene zašepkal:– Jedzte predsa! Dívajú sa na vás!Pozbieral som všetku silu a usmial som sa. Vnímal som to ako puklinu

na tvári: keď sa usmejem, okraje pukliny sa rozšíria, a je to ešte bolestivejšie...

A ďalej: len čo som si na vidličku nabral kocku, vidlička mi poskočila v ruke a cengla o tanier – súčasne sa rozdrnčali stoly, steny, riad, vzduch a priestor vonku nad hlavami, nad domami, zaplnil až po nebo akýsi mohutný, kovový jednoliaty hukot a potom doznel kdesi ďaleko ako slabučké drobné kruhy na hladine.

Na sekundu som zazrel vyblednuté, vyšedivené tváre, pery zmeravené v plnom chode, vidličky zmeravené vo vzduchu.

Potom sa všetko pomotalo, zišlo zo stáročných koľajníc, ľudia vyskočili na rovné nohy (nespievajúc hymnu) a po biede, nie v rytme dožúvajúc, dusiac sa, chytali sa jeden druhého: „Čo je to? Čo sa stalo? Čo?" A neusporiadané úlomky kedysi usporiadaného veľkého Stroja sa hnali dole, k výťahom – schodisko – schody – buchot – útržky slov – ako kúsočky roztrhaného lista hnané vetrom...

Ľudia sa sypali aj zo všetkých susedných domov, a ulica v okamihu vyzerala ako kvapka vody pod mikroskopom: nálevníky v priezračnej kvapke sa stratene hádžu nabok, hore, dole.

– Aha, – zaznel víťazný hlas: mám pred sebou zátylok a k oblohe namierený prst – do pamäti sa mi vryl žlto-ružový necht a dole na ňom biely polmesiac, vykúkajúci spoza obzoru. Ten prst bol kompasom: stovky očí ho sledovali, až došli k nebu.

Na nebi – akoby ich štval ktosi neviditeľný, no akoby sa chceli stoj čo stoj zachrániť – hnali sa, navzájom sa gniaviac a preskakujúc, mraky a čierne lietadlá Strážcov s ovisnutými chobotovitými ďalekohľadmi – a ešte ďalej, tam na západe, čosi pripomínajúce –

Sprvu nikto nechápal, čo je to, nechápal som to dokonca ani ja, ktorý toho (nanešťastie) vedel viac ako ostatní. Pripomínalo to obrovský roj lietadiel – v nesmiernej výške sa nezreteľné mihali bodky. A blížili sa; a už

zhora padajú s hrdelným škrekotom akési kropaje – a konečne máme nad hlavou –vtáky. Prenikavo ostré, čierne, strmhlav sa rútiace trojuholníky zrážané vetrom zaplnili celé nebo, a napokon sadli na kopuly, strechy, stĺpy, na balkóny.

– Aha-a, – víťazný zátylok sa obrátil a mám pred sebou toho, spod obočia hľadiaceho. No z toho minulého ostalo iba záhlavie, akoby bol konečne vyliezol z toho večného úkrytu pod čelom, a po celej tvári, okolo očí, okolo úst mu vyrážali vláskovité lúče – usmieval sa.

– Viete, – zakričal mi cez hvizd vetra, krídel, krákanie. – Viete, Stenu – Stenu vyhodili do vzduchu! Počuli ste? Počuli ste?

Cestou – kdesi v úzadí – sa mihali postavy, krky mali natiahnuté, všetko to beží pod strechu, do domov. Prostriedkom ulice sa valí na západ rýchla, a predsa pomalá (pre ťarchu) lavína operovaných.

... Zväzky vláskovitých lúčov okolo úst, očí. Chytil som ho za ruku:– Neviete, kde je I? Za Stenou alebo... Musím s ňou hovoriť, počujete?

A to hneď, už nemôžem...– Tu je, – zakričal mi rozjarene, omámené – silné, žlté zuby... – Tu je, v

meste, koná. Ohó – my konáme! Kto je my? Kto som ja?Okolo neho bolo plno takých ako on, takých, čo vyliezli spod tieňa

previsov čiel, hlučných, rozjarených, so silnými zubami. Otvorenými ústami hltali víchor, rozháňali sa na pohľad mierumilovnými, a vôbec už nie hrozivými elektroknutami (kde ich len zohnali?) a pustili sa aj oni na západ, za tými operovanými, lenže obchádzkou, cez paralelný 48. prospekt ...

Potkýnal som sa o tuhé povrazy, skrútené vetrom, a bežal som k nej. Načo? Neviem. Potkýnal som sa pustými ulicami, pustým mestom, za vytrvalého, víťazného vtáčieho kriku –súdny deň. Cez sklo stien som v niekoľkých domoch videl (vrylo sa mi to do pamäti), ako ženské a mužské čísla nehanebne súložia – dokonca za nespustenými roletami, bez kupónov, uprostred bieleho dňa...

Dom – jej dom. Brána – v pomykove – je otvorená dokorán. Dole za stolíkom nesedel nikto. Výťah sa zasekol kdesi v šachte. Ledva lapajúc dych, som letel hore nekonečným schodiskom. Chodba. Okolo sa rýchlo mihali ako spice kolesa cifry na dverách: 320, 326, 330... 1-330, áno!

Cez sklenené dvere vidieť, že v izbe je všetko rozsypané, prevrátené, pokrčené. V chvate prekoprcnutá stolička leží doluznačky všetkými štyrmi nohami dohora ako zdochnuté dobytča. Posteľ je akosi čudne, krížom odtiahnutá od steny. Na zemi sa povaľujú spŕchnuté, podupané lupienky ružových kupónov.

Zohol som sa, jeden som zdvihol, potom druhý, tretí: na všetkých bolo D-503, na všetkých som bol ja, kvapky mňa, mňa rozpusteného, mňa vyšplechnutého cez okraj. To bolo všetko, čo zostalo...

Akosi som nemohol dopustiť, aby sa povaľovali takto na zemi, aby sa po nich šliapalo. Zdvihol som ich ešte za hrsť, položil na stôl, opatrne vyhladil, prizrel sa lepšie – a zasmial som sa.

Predtým som to nevedel, teraz to už viem a viete to aj vy: smiech býva všelijakej farby. Smiech je len ďalekou ozvenou výbuchu vo vašom vnútri: smiech – to môžu byť slávnostné, červené, modré, zlaté rakety, no môžu to byť i chumáče ľudského tela, vymrštené...

Na kupónoch sa mihlo aj celkom neznáme meno. Číslo som si nezapamätal, iba písmeno F. Zmietol som všetky kupóny zo stola, rozmliaždil som ich – vlastne seba – opätkom – takto, takto – a odišiel som...

Sedel som na chodbovom okne oproti dverám – stále som na čosi dlho, tupo čakal. Zľava zašuchotali kroky. Starček s tvárou ako prepichnutý, prázdny, scvrknutý pľuzgier, no z vpichu ešte tečie čosi priezračné a pomaly steká nadol. Pomaly, hmlisto mi došlo, že sú to slzy. A až keď už bol starček ďaleko, ožil som a zavolal naňho:

– Hej, počujete, počujete – nepoznáte číslo 1-330...?Starček sa obrátil, zúfalo hodil rukou a krivkal ďalej.Za šera som sa vrátil domov. Nebo na západe sa každú sekundu otriaslo

bledomodrým kŕčom – doliehal stade temný, zababušený huk. Strechy akoby boli obsypané vyhasnutými čiernymi šúľkami: boli to vtáci.

Ľahol som si na posteľ, spánok sa ihneď na mňa vrhol ako zviera a pridusil ma...

Zápis 38

Náčrt:(NEVIEM, AKÝ CELÝ NÁČRT BY VARI MOHOL

ZNIEŤ: ODHODENÁ CIGARETA)

Zobudil som sa do jasu, až oči boleli. Zažmúril som ich. V hlave mám čpavý modrý opar, všetko pláva v hmle. V tej hmle si vravím:

„Svetlo som nezažal, ako to, že..."Vyskočil som – za stolom sedela I, podopierala si bradu a pozerala na

mňa s posmešným úsmevom...Za tým stolom teraz píšem. Už mám za sebou tých desať, pätnásť minút

zvinutých do pružiny. No zdá sa mi, že sa dvere iba teraz za ňou zatvorili a že ju ešte môžem dohoniť, môžem jej ešte zovrieť ruky – a možno sa zasmeje a povie...

I sedela za stolom. Hodil som sa k nej.– Ty, ty! Bol som – videl som tvoju izbu – myslel som si, že si...No na polceste som narazil na ostré, nehybné kopije rias, stíchol som.

Takto na mňa pozerala vtedy v Integráli, pamätám sa. No teraz jej musím všetko za sekundu povedať tak, aby mi uverila, lebo inak už nikdy...

– I, počúvaj ma, musím ti... musím ti všetko povedať... Počkaj, počkaj, len sa napijem vody...

V ústach mám sucho, akoby som ich mal vystlané pijakom. Nalial som si vody, ale piť nemôžem – postavil som pohár na stôl a zovrel som ho rukami.

Teraz som si uvedomil, že ten modrý opar je od cigarety. Podvihla si ju k ústam, potiahla si, dychtivo prehltla dym ako ja vodu a povedala:

– Nechaj to. Mlč. Veď vidíš, že som aj tak prišla. Pričom ma tam dole čakajú. A ty by si chcel, aby sme posledné minúty strávili...

Hodila cigaretu na zem, prehla sa cez operadlo dozadu (tam je tlačidlo, nedosiahla naň hneď), a pamätám sa, ako sa kreslo vykývlo a jeho dve nohy sa nadvihli. Potom padli rolety.

Prikročila ku mne, zovrela ma do náručia. Jej kolená cez šaty – boli nežným, teplým, všetko prestupujúcim jedom...

A vtom... Stáva sa, že sa človek už ponára do sladkého hrejivého spánku, keď ho vtom čosi pichne, strhne sa a roztvorí oči... To sa mi stalo

teraz: zrazu vidím v jej izbe na zemi pošliapané ružové kupóny a na jednom z nich písmeno F a čísla... Zhúžvali sa vo mne do klbka – dokonca ani teraz neviem opísať ten pocit – a stisol som ju tak, že od bolesti vykríkla...

Ďalšia minúta z tých desiatich či pätnástich na bielom vankúši – zaklonená hlava s privretými očami, sladký pásik zubov. A to všetko mi neodbytne, hlúpo, mučivo pripomína čosi, o čo teraz nejde, čo sa sem nehodí – na čo by to aj bolo. A zvieram ju čoraz nežnejšie, čoraz krutejšie, škvrny po mojich prstoch sú čoraz modrejšie...

Povedala (neotvoriac oči – to som si všimol):– Vraj si bol včera u Dobrodinca? Je to pravda?– Je.Vtedy sa oči otvorili, a ja som s pôžitkom pozoroval, ako rýchlo bledla,

rozplývala sa, mizla jej tvár, až ostali iba oči.Povedal som jej všetko. Iba jedno – neviem prečo... nie, to nie je pravda,

viem prečo – som zamlčal: čo povedal nakoniec On o tom, že ma potrebujú len na to, aby...

Postupne, ako fotografia vo vývojke, jej tvár zase vystúpila: líca, biely pásik zubov, pery. Vstala, podišla k zrkadlovým dverám skrine.

A zase mám v ústach sucho. Nalial som si vody, ale hnusí sa mi piť – postavil som pohár na stôl a spýtal som sa:

– Toto si sa chcela dozvedieť? Preto si prišla?Zo zrkadla sa na mňa uprel ostrý posmešný trojuholník obočia

Vytiahnutého k sluchám. Obrátila sa, chcela niečo povedať, ale nepovedala nič.

Ani nemusí. Viem.Mám sa s ňou rozlúčiť? Pohol som cudzími nohami, zavadil som o

stoličku, stolička sa prevrátila ako mŕtva, ako tá v jej izbe. Pery mala studené – taká studená bola vtedy dlážka pri posteli v mojej izbe.

A keď odišla, sadol som si na zem a natiahol som sa za cigaretou, ktorú odhodila –

Už nevládzem ďalej písať – už nechcem písať!

Zápis 39

Náčrt: KONIECBolo to ako posledné zrnko soli hodené do nasýteného roztoku: kryštály

sa rýchlo, bodajúc hranami, hýbali, potom stuhli, znehybneli. A je mi jasné: o všetkom sa rozhodlo a zajtra ráno to spravím. Rovnalo sa to samovražde, no hádam až vtedy vstanem z mŕtvych. Lebo len mŕtve môže vstať z mŕtvych.

Na západe sa v sekundových kŕčoch otriasalo nebo. Hlavu som mal ako v ohni, búchalo mi v nej. Takto som presedel celú noc a zaspal som až okolo siedmej ráno, keď tma už vsiakla, zozelenela a bolo už vidno strechy obsypané vtákmi...

Precitol som, už je desať (dnes nás zrejme nebudili zvonením). Na stole stál ešte zo včerajška pohár s vodou. Hltavo som ju vypil a bežím – chcem to všetko mať čím skôr za sebou.

Nebo je pusté, hlboké, do tla vymetené víchrom. Bodavé hrany tieňov – všetko je ako vystrihnuté z modrého jesenného vzduchu, také, že sa toho bojíte dotknúť: všetko zachrapčí a rozpadne sa na sklený prach. A aj v mojom vnútri: len nemyslieť, nesmiem myslieť, nesmiem myslieť, lebo —

A tak som nemyslel, a vari ani poriadne nevidel, len som registroval. Na dlažbe sa povaľujú vetvičky, lístie na nich je zelené, jantárové, žlté, červené. Nebo križujú zmietajúci sa vtáci a lietadlá. Tamto sú – hlavy, otvorené ústa, ruky mávajú vetvičkami. Asi to všetko reve, kráka, hviždí...

Ďalšie ulice akoby morom vymetené. Pamätám sa, že som zakopol o čosi odporne mäkké, poddajné, a predsa nehybné. Zohnem sa: mŕtvola. Ležala na chrbte, nohy mala roztiahnuté ako žena. Tvár...

Spoznal som mäsité, černošské gamby – akoby ešte aj teraz fŕkali v smiechu. So zatvorenými očami sa mi smial do tváre. Okamih, a preskočil som ho, rozbehol som sa – pretože som už nevládal, musím to všetko čím skôr spraviť, inak – cítil som to – sa prehnem, zlomím ako preťažená koľajnica...

Našťastie ma od štítu so zlatými písmenami Výbor Strážcov delilo už len dvadsať krokov. Na prahu som zastal, zhlboka som sa nadýchol – a vošiel som dnu.

Dnu na chodbe chrbtom ku mne stál nekonečný zástup čísel, v rukách držali lístky, hrubé zošity. Pomaly postúpili o krok, o dva a opäť zastali.

Rozbehol som sa popri nich, v hlave mi prašťalo, chytal som ich za

rukávy a modlikal – ako ťažko chorý modliká o čosi, čo by ho i za cenu krátkych múk razom oslobodilo od všetkého.

Bola tam akási žena, stiahnutá opaskom tak silne, že jej sedacie pologule vypúčali – hádzala nimi z boka na bok, akoby tam mala oči. Vybuchla:

– Bolí ho brucho! Zaveďte ho do záchodu, tamto druhé dvere vpravo...Chce sa mi smiať – už ma tlačí v hrdle – buď začnem kričať, alebo...

alebo...Vtom ma ktosi odzadu chytil za lakeť. Obrátil som sa: priesvitné,

krídlaté uši. Neboli však ružové ako obyčajne, ale purpurové, a ohryzok na krku poskakoval – už-už pretrhne jemný poťah.

– Čo tu chcete? – spýtal sa a bleskovo sa zavŕtal do mňa.Chytil som sa ho ako kliešť.

– Poďme rýchlo do vašej pracovne... Musím všetko – a to hneď! A je dobre, že to môžem práve vám... Asi je to strašné, že práve vám, ale je to dobre, dobre...

Aj on poznal j u, preto to bolo pre mňa ešte trýznivejšie, a asi mu tiež nebude všetko jedno, keď to počuje, ale aspoň už budeme zabíjať dvaja, a nebudem sám v tú poslednú minútu...

Dvere sa zabuchli. Pamätám sa, že sa o dvere zachytil akýsi lístok a že zaškrabkal po zemi, keď sa dvere zatvárali, a potom už akoby bol všetko zaľahol zvon – nastalo čudné vzduchoprázdne ticho. Keby bol povedal slovíčko – nezáleží na tom, aké, hocijakú hlúposť – bol by som vysypal všetko a hneď. Ale on mlčal.

Bol som napätý, až mi zahučalo v ušiach, a povedal som (s pohľadom upreným do prázdna):

– Mám pocit, že som ju vždy nenávidel, už od začiatku. Zápasil som s tým... Ale mimochodom – nie, nie, neverte mi: mohol som sa, ale nechcel som sa zachrániť, chcel som zahynúť, bolo mi to najdrahšie zo všetkého, ale že by ona... Dokonca ešte aj teraz, keď všetko viem... Viete, viete, že si ma k sebe pozval Dobrodinec?

– Áno, to viem.– Ale to, čo mi On povedal... Viete, mal som pocit, akoby – no

predstavte si, že by sa vám teraz pod nohami prepadla zem a vy by ste sa so všetkým, čo máte tuto na stole – s papiermi, atramentom... a atrament by vyšplechol a všetko ofŕkal...

– Pokračujte, pokračujte! A ponáhľajte sa. Vonku čakajú ďalší.A vtedy som – prehĺtajúc slová a pletúc sa – povedal všetko, čo bolo, čo

som tu písal. O sebe pravom i o sebe chlpatom, aj to, čo vtedy povedala o

mojich rukách – áno, tým sa to vlastne všetko začalo – a ako som sa vzpieral vykonať svoju povinnosť, ako som sám seba klamal a ako obstarala falošné potvrdenia, ako som hrdzavel deň po dni, a o chodbách tam dole, a ako za Stenou...

Vyrážalo to zo mňa v nezmyselných chuchvalcoch, zadúšal som sa, slová mi chýbali. Krivé, na dvoje prehnuté pery mi posmešne servírovali potrebné slová, vďačne som prikyvoval: áno, áno... A tu (čo sa to deje?) – už hovorí namiesto mňa on, a ja už len počúvam: „Áno, a potom... Presne tak to bolo, áno, áno!"

Cítim sa ako v oblaku éteru – zastudenilo ma pri golieri, tuto, a vytisol som s námahou:

– Ale ako to – skadiaľ by ste to...Mlčal, len úsmev mal čoraz krivší... Potom povedal:– Aj tak ste čosi zamlčali – napríklad toto: menovali ste každého, koho

ste si za Stenou všimli, ale jedného ste vynechali. Že nie? A už ste zabudli, že som sa tam na sekundu mihol... ja? Áno: ja.

Mlčanie.Vtom sa mi hlavou blysla jasná, nehanebná myšlienka: vyčerpaný, na

pokraji síl som sa sem hrdinsky dovliekol –a všetko je vlastne smiešne ako ten starý vtip o Abrahámovi a Izákovi. Abrahám, zaliaty studeným potom, sa rozoženie nožom nad synom i nad sebou samým, keď sa mu vtom nad hlavou ozve hlas: „Ale choď! Veď som len žartoval..."

Neodtŕhal som pohľad od perí kriviacich sa v úškrne, rukami som sa zaprel o stôl, a pomaly, pomaly spolu s kreslom som sa odsunul, potom som sa skrčil a ako strela som vyletel von – krik, schody, ústa.

Už ani neviem, ako som sa potom ocitol pri verejnom záchode blízko stanice metra. Tam hore všetko hynulo, rúcala sa najskvelejšia a najrozumnejšia civilizácia v dejinách, a tu – neviem, vďaka akej irónii – sa nič nezmenilo, všetko je nádherné. A keď si človek predstaví, že to všetko je odsúdené na zánik, že to všetko zarastie trávou, že o všetkom ostanú len „mýty"...

Vydral sa mi ťažký vzdych. Cítim na pleci láskavý dotyk.Bol to môj sused – sedel na doske zľava. Čelo – obrovská žltá parabola,

na čele žlté nerozlúštiteľné riadky vrások. A tie riadky hovoria o mne.– Chápem vás, dokonale vás chápem, – povedal. – No aj tak sa

upokojte: nestojí to za to. Všetko sa vráti, určite sa vráti. Dôležité je len to, aby sa verejnosť dozvedela o mojom objave. Vy sa to dozvedáte prvý: vypočítal som, že nekonečno nejestvuje!

Vyjavene som naňho pozrel.

– Áno, áno, počuli ste dobre: nekonečno nejestvuje. Ak by bol svet nekonečný, priemerná hustota jeho hmoty by sa rovnala nule. No keďže sa nule nerovná – to vieme – znamená to, že vesmír je konečný, má guľovitý tvar a štvorec vesmírne ho polomeru r – priemernej hustote násobenej... Už mi treba len vypočítať číselný koeficient, a potom už... Viete, všetko je konečné, všetko je jednoduché, všetko je vypočítateľné; vtedy zvíťazíme filozoficky – chápete? A kvôli vám, vážený, nemôžem dokončiť svoje výpočty, vykrikujete mi tu...

Neviem, čo ma väčšmi šokovalo: jeho objav, či jeho rázny postoj v tejto apokalyptickej hodine: v rukách držal (až teraz som si to všimol) zápisník a logaritmický číselník. A pochopil som: ak aj všetko zahynie, mojou povinnosťou (voči vám, moji neznámi, milovaní čitatelia) je zanechať po sebe zápisky v konečnej podobe.

Poprosil som o papier a tu som zapísal posledné riadky...Už som chcel práve dať bodku – tak ako ľudia v staroveku dávali kríž

nad hroby, kam zhadzovali mŕtvych, no ceruza sa mi zatriasla v ruke a vypadla mi z prstov...

– Počujte, – mykol som susedom. – Hluchý ste, či čo? Musíte mi dať odpoveď, musíte: a ďalej za tým, kde sa končí ten váš konečný vesmír, ďalej je čo?

Už mi nestihol odpovedať; zhora – po schodoch – dupot...

Zápis 40

Náčrt:FAKTY. ZVON. SOM PRESVEDČENÝ

Deň. Jasno. Barometer 760.Žeby som bol ja, ja D-503, napísal týchto dvestodvadsať strán? Žeby

som ja bol niekedy cítil – alebo si predstavoval, že cítim – toto všetko?Rukopis je môj. No odteraz už žiadne blúznenie, žiadne sprosté

metafory, žiadne pocity: nič, len fakty. Lebo som zdravý, dokonale, absolútne zdravý. A usmievam sa – nemôžem sa neusmievať: z hlavy mi odstránili akúsi triesku, hlavu mám ľahkú, prázdnu. Aby som bol celkom presný: nemám ju prázdnu, ale nie je v nej nič cudzie, čo by mi bránilo usmievať sa (úsmev je normálny prejav normálneho človeka).

Fakty sú nasledovné. Včera môjho suseda, ktorý objavil konečnosť vesmíru, mňa i všetkých, čo tam boli, odviedli do najbližšej posluchárne (jej číslo mi je akési povedomé: 112). Tu nás priviazali k stolom a podrobili Veľkej operácii.

Na druhý deň som ja, D-503, zašiel za Dobrodincom a povedal som mu o nepriateľoch šťastia všetko, čo som vedel. Prečo mi to predtým pripadalo ťažké? Nechápem. Jediné vysvetlenie vidím v svojej predošlej chorobe (duša).

Večer toho dňa som sedel za spoločným stolom s Ním, s Dobrodincom (prvý raz) v chýrnej Plynovej komore. Priviedli tú ženu. V mojej prítomnosti mala vypovedať. Tá žena úporné mlčala a usmievala sa. Podotkol som, že má ostré a veľmi biele zuby a že je to veľmi pekné.

Potom ju zaviedli pod Zvon. Veľmi zbledla v tvári – a keďže mala veľké čierne oči, bolo to tiež veľmi pekné. Keď začali zo Zvona odčerpávať vzduch, zaklonila hlavu, privrela oči, stisla pery – čosi mi to pripomenulo. Pozerala na mňa, rukami zovrela operadla kresla a pozerala dovtedy, kým sa jej oči celkom nezatvorili. Vtedy ju vytiahli, pomocou elektród ju rýchlo priviedli k vedomiu a znova dali pod Zvon. To sa zopakovalo trikrát – a predsa nepovedala ani slovo. Ostatní, ktorých priviedli s tou ženou, boli čestnejší: mnohí z nich sa rozhovorili hneď na prvý raz. Zajtra vystúpia všetci po stupňoch k Dobrodincovmu Stroju.

Odkladať sa to nesmie, lebo v západných štvrtiach je ešte stále chaos, rev, mŕtvoly, zvieratá a – žiaľ – aj nezanedbateľné množstvo čísel, ktoré zradili rozum.

149

Ale na priečnom 40. prospekte sa už podarilo postaviť dočasnú Stenu z vín vysokého napätia. A ja dúfam, že zvíťazíme. Ba čo viac: som presvedčený, že zvíťazíme. Lebo rozum musí zvíťaziť.

150

ZAMIATIN A MY

Svetová literatúra sa v dvadsiatom storočí obohatila aj o veľmi vďačný, pôsobivý a vyhľadávaný žáner antiutópie. Tento termín sa nedešifruje z formálneho hľadiska, teda z hľadiska, povedzme, literárnych prostriedkov – tie sú v antiutópii v podstate rovnaké ako v utópii či sci-fi – ale z hľadiska podstaty, poslania, zmyslu a cieľov literárneho diela tohto žánru. Ak utópia (od najstarších čias, od Platóna cez Moora či Campanellu až do našich dní) podáva obraz budúcej ideálnej spoločnosti (prirodzene, v súlade so svetonázorom, presvedčením a predstavami autora), antiutópia v prvom rade varuje, vystríha pred možnými katastrofálnymi dôsledkami hypertrofovaného uplatnenia negatívnych či zdanlivo pozitívnych zásad a prvkov súčasnej spoločnosti, pričom tieto dôsledky sa spravidla podávajú v sumárnom obraze nejakej budúcej spoločnosti (bez prikladania mimoriadneho významu faktorom času a priestoru). Určite netreba osobitne zdôrazňovať, že všetky antiutópie sú adresované súčasným čitateľom a ich pochmúrne vízie degenerovaných budúcich svetov, štátov či spoločností sú nesmierne účinný, pôsobivý a čitateľsky vďačný prostriedok na odhaľovanie a pranierovanie chýb a nedostatkov („genetických", ale aj vyskytujúcich sa ešte len v embryonálnej podobe) súčasných spoločností, ich ideológií, teórií i praktík. Tým sa v podstate vysvetľuje aj skutočnosť, že antiutópie veľmi často narážajú na nepochopenie, odmietanie, ba až zatracovanie vládnucimi vrstvami danej spoločnosti a ich obsluhujúcou literárnou vedou a kritikou (spomeňme si na osudy Orwellovho románu 1984 a Zamiatinovho My ako aj časté pokusy jedného tábora ideologicky rozdeleného sveta zneužívať každú konkrétnu antiutópiu proti druhému táboru. Prirodzene, jedno i druhé úsilie nemení zásadne nič na objektívnych hodnotách diel tohto žánru.

Na samom začiatku dlhého zoznamu autorov, ktorí venovali aspoň časť svojej tvorby tomuto žánru (Platónov, Huxley, Orwell, Čapek, Bradbury, bratia Strugackovci), patrí významné miesto ruskému prozaikovi Jevgenijovi Zamiatinovi s jeho nesmrteľným antiutopickým románom My, ktorý sa práve dostal aj do rúk slovenského čitateľa.

Jevgenij Ivanovič Zamiatin –jeden z najvýznamnejších ruských spisovateľov dvadsiateho storočia (Miroslav Drozda, Energia proti

151

entropii, in: Jevgenij Zamiatin, My, Odeon, Praha 1989) – sa narodil 1. februára 1884 v meste Lebedaň v Tambovskej gubernii. Pôvodným povolaním bol lodný inžinier, pedagóg na katedre stavby lodí petrohradskej techniky. Aktívne sa zúčastnil na revolúcii roku 1905, bol uväznený a poslaný do vyhnanstva, odkiaľ sa mu podarilo ujsť a istý čas bol nútený žiť v ilegalite. V rokoch prvej svetovej vojny ho cárske úrady poslali do Veľkej Británie ako experta pri stavbe ľadoborcov. Po revolúcii sa Zamiatin vrátil do vlasti a veľmi aktívne sa zapojil do literárneho života – stál pri kolíske literárneho združenia Serapionovi bratia (Kaverin, Lune, Slonimskij, Ivanov, Zoščenko, Fedin) a zúčastňoval sa na mnohých osvetových a literárnych projektoch Maxima Gorkého, s ktorým ho spájalo veľmi blízke priateľstvo (Gorkij neskôr vynútil od Stalina súhlas so Zamiatinovým odchodom do zahraničia; po Gorkého smrti Zamiatin už v parížskej emigrácii napísal a vydal veľmi vrelé spomienky na Gorkého – pozri Sovětska literatúra č. 2, 1988).

Prvú poviedku uverejnil Jevgenij Zamiatin už roku 1908, ale za začiatok jeho literárneho životopisu treba považovať novelu Ujazdné mesto (Ujezdnoje) z roku 1913 – pôsobivý príbeh obmedzenca a ničomníka, ktorý robí kariéru práve vdaka svojej ničomnosti. V tom istom roku vydal aj novelu Pochábeľ (Nepuťovyj), reminiscencie na revolučné udalosti roku 1905. O rok k nim pribudla novela Panubohu za chrbtom (Na kuličkach) a o ďalší rok novela Alatyr, ako aj celá séria skvelých poviedok so sarkastickými pohľadmi a šľahmi neduhov a zrôdností ruskej spoločnosti začiatku dvadsiateho storočia, teda v predvečer revolúcie. Osobné skúsenosti s bojovným puritánskym anglickým malomeštiactvom spracoval v satirickej novele Ostrovania (Ostrovitiane) z roku 1918 a v niekoľkých poviedkach. V tomto období (1918) vydal aj baladické prózy zo severského prostredia – Afrika a Sever.

Už roku 1920 (!!!) napísal Zamiatin antiutopický román My,ktorý síce v jeho vlasti nevyšiel, ale stal sa terčom mocnejúcich ultraľavičiarskych útokov proti jeho autorovi, ktoré sa ešte vystupňovali, keď román vyšiel roku 1924 bez. Zamiatinovho súhlasu na Západe a priniesol mu tu všeobecné uznanie a svetovú slávu. (Odvtedy vyšiel v prekladoch do desiatok jazykov, napríklad už roku 1927 v českom preklade v pražskom vydavateľstve Štorch-Marien).

Roku 1922 vyšla Zamiatinovi vo vlasti zbierka poviedok Rozprávky pre veľké deti (Boľšim deťam skazki), na ktorú voľne nadviazali roku 1927 Bezbožné poviedky (Nečestivyje rasskazy). V dvadsiatych rokoch sa Zamiatin intenzívne venoval popri poviedkovej tvorbe (napríklad Poviedka

152

o tom najdôležitejšom /Rasskaz o samom glavnom, 1923/ alebo O zázraku, ktorý sa udial v Popolcovú stredu /O čude, proisšedšem v pepeľnuju sredu, 1924/ aj literárnej kritike a teórii. Jeho články, štúdie, úvahy sa vyznačovali veľmi originálnym myslením a výstižnou, veľmi často britkou formou (napríklad Bojím sa /Ja bojus/, Nová ruská próza /Novaja russkaja próza/, O literatúre, revolúcii, entropii a inom /O literatúre, revolúcii, entropii i pročem/, O dnešnom a súčasnom /O segodňašnem i o sovremennom/), spomienky na Bloka, štúdie o H. G. Wellsovi, Čechovovi a ďalších). V polovici dvadsiatych rokov vstúpil Zamiatin do literatúry aj ako dramatik. Už roku 1923 napísal drámu z prostredia španielskej inkvizície Ohne sv. Dominika (Ogni sviatogo Dominika), roku 1925 k nej pribudla Blcha (Blocha), dramatizácia Leskovovej prózy Ľavák (Levša), o ďalší rok Spolok čestných zvonárov (Obščestvo počotnych zvonarej), roku 1928 tragédia Atilla a v rokoch 1929-1930 komédia Africký hosť (Afrikanskij gosť).

Lenže to sa už nad Zamiatinovou hlavou neúprosne sťahovali a hustli mračná, nevyberané útoky ultraľavičiarskych ideológov a kritikov – najmä oficiálne výdatne podporovaného militantného a absolútne netolerantného RAPPu (Ruská asociácia proletárskych spisovateľov – presahovali všetky prípustné medze. Zamiatinove hry zmizli z repertoárov divadiel, posledné dve sa vôbec inscenácie nedočkali, prózy – satirické (napríklad poviedky Slovo má súdruh Čurygin /Slovo predostavľajetsia tovarišču Čuryginu, 1926/, X /1926/, Desaťminútová dráma /Desiatiminutnaja drama, 1929/ či baladické (Jola /1928/, Povodeň /Navodnenije, 1929/ – vyvolávali zúrivé odmietanie, Zamiatinove knihy dali v knižniciach na index, zastavili vydávanie jeho zohraných spisov a Leningradské vedenie RAPPu ho dokonca vyšívalo zo zamestnania vo vydavateľskej redakcii. Zamiatinovi nehrozila už len existenčná, ale aj fyzická likvidácia. Rok 1929, stahnský „rok veľkého prelomu", priniesol ďalšie vystupňovanie kampane proti nemu a jeho dielam, ktorá sa mala stať– a žiaľ, aj sa stala – začiatkom pogromu na „ináč zmýšľajúcich", „liberálnych", „buržoáznych" atď. a pod., a teda nepriateľských „spisovateľských živlov", ktorých sa bolo treba v „permanentne sa zostrujúcom triednom boji" zbaviť. „V sovietskom období bolo v našej krajine podrobených represáliám asi dvetisíc literátov, z nich asi pol druha tisíc zahynulo vo väzeniach a lágroch, nedočkajúc sa slobody, stopäťdesiat zmizlo bez stopy. Prirodzene, tieto údaje nie sú úplné, ale zatiaľ sa nedajú upresniť." (Vitalij Šentalinskij, zástupca predsedu Všezväzovej komisie pre literárne dedičstvo spisovateľov podrobených represáliám, v Ogoňku č. 39, 1989, s. 6). Treba k nim

153

prirátať aj tých, čo našli z neznesiteľných podmienok jediné východisko v samovražde (Jesenin, Majakovskij, Chvyľovyj, hádam aj Blok a mnohí ďalší), ako aj stovky tých, čo sa tak ako Bulgakov či Pasternak museli vlastne odmlčať.

Zamiatina nepostihla krutá účasť mnohých jeho priateľov a kolegov (Gumiľov, Babeľ, Piľňak, Vesiolyj, Mandeľštam), podarilo sa mu – ako sme už uviedli, s Gorkého pomocou – získať od Stalina povolenie na legálne vycestovanie z vlasti. Roku 1932 odišiel do Paríža, kde 10. marca 1937 skonal. V emigrácii sa správal lojálne k „starej vlasti", napísal dokonca veľmi nelichotivú poviedku z prostredia ruských emigrantov Stretnutie (Vstreča, 1935), ale nevytvoril prakticky nijaké mimoriadne úspešné dielo. Zmieniť sa treba hádam o historickom románe o Atillovi Bič boží (Bič božij), ktorého prvý zväzok začal písať už roku 1928, ale dokončil ho až v roku 1935 (vyšiel až roku 1963), ale celkový zámer sa mu už nepodarilo uskutočniť, ako aj po francúzsky vydaných článkoch o Gorkom a Andrejovi Belom (1936).

Na prvý pohľad by sa mohlo zdať, že antiutopický román My, ktorým sa Zamiatin predovšetkým zapísal do zlatého fondu svetovej literatúry, sa z jeho celoživotného diela vymyká, zaujíma v ňom osamelé osobitné miesto, nemá súvis s jeho ostatnými prózami. Túto mylnú predstavu presvedčivo vyvracia znalec Zamiatinovho celoživotného diela, český literárny vedec Miroslav Drozda v už spomenutom predslove k českému vydaniu My v Odeone (1989). Netrúfam si konkurovať mu, odkazujem slovenského čitateľa, zaujímajúceho sa o širší a hlbší rozbor Zamiatinovho románu, na tento predslov, z ktorého si vypožičiam aspoň jednu základnú myšlienku. Drozda upozorňuje na 28. „zápis" My, kde 1-330 formuluje myšlienku o ustavičnom zápase energie s entropiou, teda degeneráciou energie, čo sa v prenose do sféry myslenia, ideológie, štátu, kultúry, umenia, literatúry rovná strnulosti, dogmatizácii, záhube. A to je Zamiatinova kľúčová, ústredná zásada, ktorá spája jeho celoživotné dielo do jedného celku. Napokon, Zamiatin venoval tejto zásade svoj známy článok O literatúre, revolúcii, entropii a inom.

„To, čo Zamiatin nazýval entropiou, bolo predmetom jeho najväčšej nenávisti. Entropia má najrozličnejšie podoby. Vie byť vrcholne civilizovaná, usporiadaná, rozplánovaná na dni a hodiny, ako je to v puritánskom živote anglických malomeštiakov (Ostrovania,), ale práve tak môže byť primitívna, zaostalá, lajdácka, lenivá (Ujazdné mesto, Pánubohu za chrbtom). Jej odľudšťujúca vláda je vládou každodennosti, toho, čomu sa po rusky hovorí, byť, a preto striehne na človeka v rodine, v lokalite

154

jeho mestečka či dediny (Afrika, Sever, Povodeň). Život žitý podľa zákona entropie však nie je iba pasívne oddávanie sa behu vecí. Má tendenciu akosi ideologizovať sám seba ako jedinú a pravú aktivitu, vydávať sa za energiu." Toľko Miroslav Drozda. Dodajme len, že Zamiatinova nenávisť k entropii vyvrcholila práve v Jednotnom štáte, jeho zásadách, hybných (či skôr umŕtvujúcich, paralyzujúcich) silách, poriadkoch, zákonoch, spôsobe života na stranách románu My.

Oficiálna sovietska kritika vyše šesťdesiat rokov označovala Zamiatinov román za antikomunistický, protisovietsky, za „paškvil na revolúciu". (Román My vyšiel v ZSSR po prvý raz v moskovskom literárnom mesačníku Znamia č. 4 a 5,1988, teda šesťdesiatosem rokov po napísaní a šesťdesiatštyri rokov po prvom vydaní na Západe.) Ešte v Literárnom encyklopedickom slovníku (Literaturnyj encyklopedičeskij slovar), vydanom v Moskve roku 1987 (!), sa My hodnotí ako román „karikujúci komunistický spoločenský ideál". Nuž čo sa dá robiť, ak podobní kritici skutočne dospeli k takémuto názoru, potvrdzuje to len správnosť ľudovej múdrosti o gágajúcej trafenej husi. (Títo kritici totiž dôsledne vychádzali la vychádzajú! z toho, že komunizmus, socializmus je výlučne iba to, čo hlásajú a uskutočňujú oni, teda ich' vedenie – v Zamiatinovom konkrétnom prípade Stalin. Moskovský vedec Viktor Šejnis, DrSc, napríklad takto charakterizuje v článku Augustová žatva na stranách denníka Izvestija 13. októbra 1989 tzv. Breinevovu doktrínu: „Vtedajšie sovietske vedenie a jeho najbližší spojenci si robili nároky na nepopierateľné právo, ba dokonca povinnosť rozhodovať, čo zodpovedá záujmom socializmu, čo ich ohrozuje, a brániť tieto záujmy v ktorejkoľvek krajine všetkými prostriedkami, ktoré mali k dispozícii. Záujmy socializmu bezpodmienečne stotožňovali s konzerváciou ekonomických, politických, ideologických štruktúr, ktoré vznikli v ZSSR za Stalina a s bezvýznamnými modifikáciami sa zopakovali vo väčšine východoeurópskych štátov. Sama idea hľadania nových modelov socializmu, demokratizácie a humanizácie spoločenských vzťahov, vstrebávajúcich skúsenosti a úspechy sociálneho rozvoja na Západe, bola vyhlásená za škodlivú, zhubnú.") A geniálnu prezieravosť Jevgenija Zamiatina, ktorý už – znova zdôrazňujem – roku 1920 umelecky zobrazil „ vytúžený sen stalinizmu – nie človek, ale ,skrutka’ v gigantickom štátnom mechanizme, ktorý je podriadený tvrdej ruke strojníka" (A. Zverev, Voprosy literatúry č. 1, 1989, s. 40). Zobrazil svet, v ktorom vládne duch absolútneho „kolektivizmu" (čítaj: totalitarizmu), kde neexistuje „ja", ale iba „my". Kde sú obyvatelia natoľko odosobnení, že už nemajú ani len mená, iba čísla, žijú podľa prísnych jednotných programov, čítajú jediné

155

noviny, umenie a literatúra (navyše zúžená len na poéziu) slúžia iba na vychvaľovanie absolútne šťastného života a vzdávanie holdu zbožštenému Dobrodincovi. Kde je povinné donášanie a udavačstvo a kde sa všetky odchýlky od normy trestajú fyzickou likvidáciou, navyše verejnou. Kde platia jediné „argumenty": „je to tak, pretože to tak musí byť" a „nie je to tak, pretože to tak nemôže byť".

Éra glasnosti a zásadnej spoločenskej obrody od základu prehodnotila aj Zamiatinovo dielo. Vychádza sa z toho, že Zamiatin vo svojej antiutópii vytvoril všeľudský model totalitárneho systému (časť kritiky sa nazdáva, že dokonca konvergenovaného) a varoval pred ním celé ľudstvo. Príznaky tohto modelu sú všade, kde sa „potláča osobnosť, zotročuje rozum, kde triumfuje intelektuálny a fyzický teror a ľudia sa ponižujú na stav dobytka, ktorý sa pokúšajú naučiť poslúchať cenganie zvončeka..." (V. Revič, Literaturnoje obozrenije č. 7, 1988, s. 44). A už vonkoncom nie je Zamiatinovou „zásluhou" či vinou, že mnohé črty a princípy jeho modelu sa prejavili nielen v totalitarizme fašistického, pinochetovského čipolpotovského typu, ale aj v stalinčine, „neostalinčine" a pod. Naopak – opakujem – je to len potvrdenie jeho nespornej geniality.

Jevgenij Zamiatin a jeho román My zaujali v ruskej literatúre popredné miesto. Jevgenij Zamiatin svojho času povedal o Veniaminovi Kaverinovi, ktorý práve vstupoval do sovietskej literatúry, že má „lístok na jazdu na dlhej trati". Som presvedčený, že sám Jevgenij Zamiatin si už len za svoj román My zaslúžil právom „lístok na jazdu do večnosti".

Milan Tokár

156

JEVGENIJ ZAMIATIN MYZ ruského originálu Jevgenij Zamiatin, My, vydaného vydavateľstvom Pravda,

Moskva 1988 (v časopise Znamia č. 4 a 5), preložila Naďa Szabová. Doslov napísal Milan Tokár.

Prebal, väzbu, frontispice navrhol Gabriel Štrba ml.

Prvé vydanie. Vydalo Vydavateľstvo Obzor, n. p., Bratislava roku 1990 ako svoju 3301. publikáciu. Počet strán 168.

Zodpovedná redaktorka Poňa SchwarzováKorigovala Marta ZrubcováTechnická redaktorka Mária Kelemenová

Vytlačili Tlačiarenské závody Pravda, závod 03 Žilina, Hviezdoslavova 18.AH 9,21. VH 9,38.Počet výtlačkov 15 000. Tematická skupina 13.

ISBN-80-215-0089-1 735-22-82/6

Kčs 17,-

Jevgenij Zamjatin (1884-1937) je ruský spisovatel, jehož tvorbě se v současnosti

věnuje řada literárněvědných studií. To je způsobeno zejména tím, že kvůli cenzuře byla

řada Zamjatinových děl publikována relativně nedávno. Jeho postavení v ruské

literatuře však bylo velmi významné. Svými literárními úvahami a stejně tak

i beletristickou tvorbou měl vliv nejen na řadu soudobých spisovatelů, ale také

na autory, kteří svá díla tvořili mnohem později.

vorbu do širšího kontextu

ruské literatury první čtvrtiny 20. století a zachytit tak určité tendence dané doby.

Myšlenky svobody osobnosti, individuality a kolektivizmu se totiž objevily v mnoha

dílech Zamjatinových současníků.

Zamjatin takovéto myšlenky zachytil zejména v románě My (1920). Toto dílo je

často hodnoceno jako kritika stalinismu a komunistického režimu, což je ale zařazení

velmi omezené. Je nutné vnímat román My v širších souvislostech. Teprve poté se

ukazuje, že Zamjatin svým dílem varuje nikoli před jedním konkrétním režimem, ale

před jakýmkoli zřízením, které potlačuje lidskou individualitu a zbavuje člověka

jedinečnosti.

Cílem této práce je zasadit Zamjatinovu t

1. ROMÁN MY A TZV. „ANGLICKÁ DILOGIE“

ř Motivické srovnávání Zamjatinova románu

My a tzv. „anglické dilogie“. Jejím cílem bylo vyvrátit obsah těch hodnocení, která

Zamjatinův román považovala výhradně za kritiku ruského totalitarismu a stalinismu.

Jak však vyplynulo z komparace románu s tzv. „anglickou dilogií“, Zamjatina k napsání

románu nevedl pouze politický vývoj v Rusku, nýbrž jakási společenská tendence, které

si všimnul už v době svého pobytu v Anglii. Zamjatin v Anglii pracoval v letech 1916-

1917 jako lodní inženýr. Na základě tohoto jeho pobytu pak vznikají díla Ostrované

(1917) a Lovec lidí (1918). V těchto povídkách je zobrazena společnost, ve které je

člověk určitým způsobem zbavován osobní svobody, což ještě podtrhuje anglická

konzervativnost.

Při analýze jednotlivých motivů románu a zmíněných povídek se skutečně

ukázalo, že se myšlenka na potlačování svobody člověka v Zamjatinově tvorbě objevila

mnohem dříve, než mohl být předpokládán podobný vývoj v Rusku. Nicméně nelze

tvrdit, že se Zamjatin ruskými poměry neinspiroval vůbec. Zasazení románu My

do širšího kontextu je právě cílem této diplomové práce.

V bakalářské práci bylo provedeno srovnání společných motivů románu

a povídek, a zejména motivu nuceného štěstí, motivu Jednotného státu, kolektivizmu

a jednotnosti, motiv ideálu, vzpoury, motiv trestu, Velké operace, neznáma, motivu

podmanění přírody, motivu techniky a matematiky, biblického motivu.

Motiv nuceného štěstí je přítomen ve všech třech dílech. Je vyjádřen

prostřednictvím myšlenky, že jenom pevně stanovený řád, tedy spoutání pravidly,

přinese člověku štěstí. Stejně jak zaznívá v Legendě o Velkém Inkvizitorovi od F. M.

Dostojevského, jenom člověk, který je zbaven svobody, může být opravdu šťastný.

V Jednotném státě existují Hodinové desky, které vymezují denní režim občanů

Jednotného státu. Podobnou funkci má i Завет Принудительного Спасения

v povídce Ostrované. V něm se také mluví o tom, kdy se obyvatelé Jesmondu mohou

zabývat určitou činností. Cokoli, co by dané řády porušovalo, je vnímáno jako

nežádoucí.

Samotný název „Jednotný stát“ vypovídá o podstatě tohoto zřízení. V Jednotném

státě se totiž každý musí chovat „jednotně“, což znamená nevybočovat z řady,

dodržovat daná pravidla a normy. Hlavou Jednotného státu je Dobroditel, což je osoba,

Tématem mé práce bylo

která je považována za ideál a dokonce za Boha. Podobné jednotné státy si ale vytvořili

také hrdinové povídek Ostrované a Lovec lidí. V Ostrovanech například vikář Dewly

pečlivě sleduje, jestli všichni obyvatelé Jesmondu dodržují řád, staví se do role

„Dobroditele“. Svého cíle chce dosáhnout jakýmikoli prostředky, vůbec se nebrání

nerespektování soukromí ostatních. Lady Campbelová ve stejné povídce také přísně

dodržuje svá vlastní pravidla. Má pečlivě stanovený řád a tak striktně dodržuje své

návyky, že dokonce ani svému synovi nedovolí, aby ji v tomto jejím poslání jakkoli

rušil. Je jakoby spoutána neviditelnou uzdou, která jí pomáhá držet odměřenou pózu.

I když se nás hrdinové srovnávaných děl snaží přesvědčit, že právě oni jsou

zosobněním ideálu, přesto se dříve či později ukazuje, že každý z jejich světů, póz

a pravidel je nesmyslný, přehnaný a v žádném případě ne ideální. Dokonce i Dobroditel

se v jedné chvíli jeví hrdinovi D-503 jako obyčejný člověk.

Problematika „kultu osobnosti“, tedy jedné osoby, která chce vést společnost ne

v duchu svobody osobnosti, ale podle svých vlastních představ o štěstí, byla v daném

období velmi aktuální. V románě My takovouto osobu představuje Dobroditel. Čísla jej

uctívají nekriticky, jako Boha. On sám se také používá paralelu s Bohem, když

vysvětluje D-503, že mnohem důležitější úkol měli ti, kteří Krista ukřižovali:

„Вспомните: синий холм, крест, толпа. Одни в верху, обрызганные кровью,

прибивают тело к кресту; другие – внизу, обрызганные слезами, смотрят. Не

кажется ли вам, что роль тех, верхних, - самая трудная, самая важная.“1 Podle

Dobroditele byla totiž celá tato tragédie postavena právě na těch, kteří Krista ukřižovali.

Motiv Dobroditele se objevuje v ruské literatuře několikrát. Jedná se například

o povídku Legenda o Antikristu od V. Solovjeva z r. 1900 nebo také Legenda o Velkém

Inkvizitoru od F. M. Dostojevského.

V Solovjevově povídce se hlavní hrdina (tzv. „nadčlověk“) označuje

za dobroditele. Staví se do role nového Spasitele, podmaňuje si téměř beze zbytku

všechny věřící. Spojuje lid pomocí statků, poskytuje jim materiální blaho, což je

podobný motiv, který se vyskytl jak v Legendě o Velkém Inkvizitorovi, tak i v románě

My. Avšak v Solovjově povídce zůstane pár věřících, kteří se odvolávají ke Kristu

a díky nim je Antikrist svržen.

M. Tenace v článku Antikrist, vyprávění o falešném dobru Solovjevovo dílo

komentovala slovy: „Stále nás nechává přemýšlet o tom, co je skutečné a co falešné,

1 Замятин, Е.: Мы: романы, повести, рассказы, сказки. Москва. «Современник». 1989. Cтр. 334.

8

o absolutním a relativním dobru. Až do okamžiku, kdy je definitivně odhalena maska,

se zdá, že zvítězí parodie skutečnosti, omyl proti pravdě, relativní pravda nad láskou.“2

Solovjov se ve svém díle zabývá myšlenkou, jak lze poznat Antikrista. Podle M.

Tenace je největším problémem nikoli rozpoznat dobro od zla, ale „rozlišit v dobru, co

zachraňuje, od toho, co nezachraňuje“3 Solovjov nachází odpověď v Ježíši Kristu.

V Jednotném státě je situace neméně komplikovaná. Čísla jsou neustále

ubezpečována, že to, co jim Jednotný stát nabízí je to jediné správné. Objevuje se stejná

myšlenka, která zaznívá v řeči Velkého Inkvizitora a císaře – Antikrista. Člověk může

dosáhnout štěstí jedině tehdy, je-li zbaven svobody.

Uniformita a kolektivizmus má být cestou, jak dosáhnout onoho nuceného štěstí.

Jen pokud budou všichni stejně vypadat, myslet a jednat, jedině tak bude jejich štěstí

dokonalé. V Jednotném státě má být jednotnosti dosaženo pomocí šedomodrých

uniforem a jednotného režimu dne. V Jesmondu v povídce Ostrované obyvatelé také

vlastně nosí „uniformy“. Jsou to stejné cilindry, hůlky, cvikry a dokonce i stejné zubní

protézy. Porušení uniformity se trestá. V Jednotném státě smrtí, v Jesmondu

odsouzením a ignorováním. V anglických povídkách navíc s daným motivem úzce

souvisí pověstná anglická konzervativnost, na pozadí které ještě více vyniká absurdita

daných pravidel.

Obrazem ideálu v Jesmondu je tzv. „řádný, kulturní člověk“. „Как известно,

человек культурный должен, по возможности, не иметь лица. То есть не то

чтобы совсем не иметь, а так: будто лицо, а будто и не лицо – чтобы не

бросалось в глаза, как не бросается в глаза платье, сшитое у хорошего портного.

Нечего и говорить, что лицо культурного человека должно быть совершенно

такое же, как и у других (культурных), и уж, конечно, не должно меняться не

в каких случаях жизни.

Естественно, что тем же условиям должны удовлетворять и дома,

и деревья, и улицы, и небо, и все прочее в мире, чтобы иметь честь называться

культурными и порядочными.“4

2 Solovjov, V.: Legenda o Antikristu. Velehrad. Refugium Velehrad-Roma s.r.o. 1996. Str. 63. 3 tamtéž, str. 60. 4 Замятин, Е. И.: Мы. Москва. «Современник». 1989. Стр. 127.

9

Naopak člověk, který je originální, je považován za nekulturního

a nepřijatelného. V Jednotném státě je ideál měřen podle průměrnosti, podle toho,

do jaké míry je člověk totožný s ostatními.

Jak již bylo zmíněno, Zamjatin svým románem varuje před kolektivizmem, který

pohlcuje lidskou individualitu a jedinečnost vůbec. Vladimír Svatoň se ale v článku

Kritika utopického rozumu. Jevgenij Zamjatin. brání pojmu kolektivizmus. „Nebylo by

správné pokládat takovou regulaci za kolektivnost, jak se většinou děje. Kolektivita

předpokládá hru sympatií a antipatií, vzájemné porozumění, schopnost soucítění, ale

především humor.“5 Svatoň tvrdí, že to, co Jednotný stát se svými občany dělá, není

kolektivnost, nýbrž izolace a „přirozená touha po družnosti je pouze vnějškově

uspokojována slavnostními mechanismy, zpěvem hymny, manifestační volbou

„Dobroditele“, účastí na popravách veřejných nepřátel.“6 Podle Slovníku cizích slov je

pojem kolektivizmus chápán jako „názor zdůrazňující přednost kolektivu před zájmy

jednotlivce, nadřazenost kolektivu a z toho vyplývající principy uspořádání

společnosti“7, což je definice, která v podstatě popisuje situaci v Jednotném státě. Pojem

kolektivizmus nemusí být nutně založen na oné vzájemné sympatii, proto není důvod jej

v daném případě nepoužít.

Ve stejném období, ve kterém je napsán Zamjatinův román, vzniká také celá

řada básní s názvem My, které opěvují kolektiv a masu (autory takových básní byli

např. Vl. Kirillov, V. Alexandrovskij). Kolektivní vědomí bylo popisováno také

například A. Malyškinem v knize Падение Даира, V. Majakovským v 150 000 000, V.

Zazubrinem v Dvou světech, A. Veselým v My atd. Fenomén kolektivnosti je

v literatuře té doby velmi silný. Možná i na to Zamjatin svým dílem reagoval.

V daných dílech se jedná o narušení vztahu „moje“ a „naše“. Tato asymetrie se

v literatuře projevuje u mnoha autorů. Proletářský básník a později i teoretik

Proletkultu Alexej Gastěv v r. 1919 v článku О тенденциях пролетарской культуры

vyzdvihoval význam revoluce pro průmysl a její vliv na mechanizaci nejen

v průmyslových metodách, ale i ve sféře běžného, každodenního života člověka. Gastěv

tuto skutečnost vítá s nadšením. Dále se zmiňuje o tom, že tato mechanizace s sebou

přináší anonymitu, díky které může být člověk (doslova „proletářská jednotka“)

označován písmeny a čísly. Nabízí se srovnání s podobným označením (nikoli

5 Svatoň, V.: Z druhého břehu (Studie a eseje o ruské literatuře). Praha. Torst. 2002. Str. 377. 6 tamtéž, str. 377 7 Klimeš, L.: Slovník cizích slov. Praha. Státní pedagogické nakladatelství. 1998. Str. 375

10

pojmenováním) občanů Jednotného státu, kde pro ženské postavy jsou určeny

samohlásky a čísla a pro mužské souhlásky a čísla. Jednotný stát představuje

společnost, která rovněž vylučuje individualitu a naopak vyžaduje anonymitu a která

staví „my“ nad „já“. A právě bezejmennost a zřeknutí se svého „já“ jsou Gastěvem

považovány za smysl života a poezie.

Ve své práci Философия имени se A. F. Losev zabývá tím, jestli je pro člověka

důležité mít své vlastní jméno: „Без слова и имени человек – вечный узник самого

себя, по существу и принципиально анти-социален, необщителен... не сущий, он –

чисто животный организм, или, если еще человек, умалишенный человек...

Человек, для которого нет имени, для которого имя только простой звук, а не

сами предметы в их смысловой явленности, этот человек глух и нем, и живет он

в глухонемой действительности.“8 Podle Losjeva člověk není schopen žít

v anonymitě, bez svého vlastního jména.

Gastěv ve svých myšlenkách o technické společnosti navazoval na A. A.

Bogdanova, ideologa RAPPu, filozofa a vědce, který zdůrazňoval třídní princip umění,

kolektivizmus a potlačení prvku individuality. Bogdanov ale dané Gastěvovi myšlenky

odmítal s tím, že podobná situace by nevedla společnost ke kolektivizmu, ale k tlupě či

stádu. Podle Bogdanova by měl umělec ve svém díle zohledňovat techniku, což ale

neznamená, že by měl vycházet pouze z ní.

V románě My je také mnoho odkazů na myšlenky taylorismu, což je filozofie

amerického inženýra F. W. Taylora (1856 - 1915), která se zabývala efektivitou práce.

Její snahou bylo dosáhnout v minimálním čase a s minimální námahou maximálního

výkonu. Taylor svou filozofii aplikoval ve své továrně, kde zaměstnanci vykonávali jen

úzce specializovanou práci. Taylorismus byl ale velmi kritizován a to z toho důvodu, že

z dělníků dělal pouhé nemyslící stroje, které vykonávaly monotónní práci. Zamjatin

se danou filosofii inspiroval a vytvořil v Jednotném státě společnost, která funguje jako

stroj. Samotný stroj je povýšen na úroveň člověka, dokonce má hodnotu i vyšší. Čísla

jsou pak pouhými zlomky této společnosti, jako jednotlivci nemají žádnou hodnotu.

Tento aspekt úzce souvisí s motivem techniky v Zamjatinově díle.

8 Лосев А.Ф. Философия имени / Самое само: Сочинения. Москва. «ЭКСМО-Пресс». 1999. Стр. 56.

11

Daná pravidla a normy člověka svazují a nedovolují mu chovat se svobodně.

Některým takovýto stav vyhovuje, avšak v každém ze třech srovnávaných děl existují

právě takové „originály“, tedy lidé, kteří pravidla nepřijímají a bouří se. Na počátku

každé takové vzpoury je pochybnost, jsou-li prezentované normy a pravidla správné.

Zamjatin proti sobě staví existenci energie a entropie. D-503 začíná pochybovat pod

vlivem I-330, za jeho vzpourou stojí milostný cit. Ovšem nebouří se jenom D nebo I.

V Jednotném státě se bouří prakticky každé číslo, které v románě blížeji vystupuje. Je to

například O-90, která touží po dítěti, je to básník R, který je členem skupiny Mefi, je to

také jeden ze strážců S. Campbel začíná porušovat pravidla kvůli svým stykům

s O´Kellym, kterého ale nakonec zavraždí. Tato vražda má být pokusem vrátit vše

zpátky, znovu zapadnout do kolektivu, jehož pravidla narušil. Lady Dewlyová se řádem

řídí pouze v době, kdy má svůj cvikr. Avšak stane se, že se její cvikr rozbije a lady

Dewlyová už pravidla nevnímá tak striktně. Lori Cruggsová v Lovci lidí svého muže

zrazuje až kvůli podnětu z vnější, který představují zeppeliny bombardující Londýn.

Vzpouru v Jednotném státě, stejně jako i vzpouru v Ostrovanech či Lovci lidí,

lze rozdělit na vnitřní a vnější. Vnitřní vzpoura přichází od lidí, kteří se do jednotných

států narodili, vyrůstali v nich a nebo je přijali. Je to například vzpoura D-503, O-90,

Campbela, lady Dewlyové, Lori Cruggsové. Pak ale existuje skupina lidí, kteří jdou

iniciátory vzpoury z vnějšku. Tito lidé vždy jaksi vybočovali, nikdy se s pravidly úplně

neztotožnili a ani se to příliš nesnaží skrývat. Představiteli této skupiny je I-330,

O´Kelly, Didi, varhaník Bayley.

Kacířský princip9 je jednou z nejdůležitějších myšlenek celého díla. Zamjatin jej

dále rozvinul ve své teorii o energii a entropii. V ruské literatuře prvních desetiletí 20.

století byl tento aspekt velmi silný, a to zejména kvůli nově se tvořící společnosti

a rodící se ideologii Sovětského svazu, o čemž bude pojednáno dále.

Pokud se někdo vzbouří proti „dokonalým“ systémům, následuje trest. Jak

v Jesmondu, tak i v Jednotném státě je tento trest prezentován jako nezbytný prostředek

k dosažení blaha společnosti, je mu připisován vyšší cíl. Pokud se číslo v Jednotném

státě neztotožní se systémem, čeká je trest smrti v podobě Plynového zvonu.

V Jesmondu je tímto trestem pouhé opovržení, avšak ve vyhrocené situaci, do jaké se

9 Kacířským principem se rozumí projevování nesouhlasu s proklamovaným dogmatem, které jak

v literatuře, tak i ve společnosti dané doby panovalo. Nositelé kacířského principu vyjadřovali odlišný pohled na svět, zejména pochybovačný a kritický.

12

dostává Campbel, je trestem poprava. Podobný motiv se vyskytuje také v románu

V. Nabokova Pozvání na popravu, kde má být hrdina popraven, protože je neprůhledný.

Jeho neprůhlednost znamená něco neznámého, neodhadnutelného. Něco ryze

soukromého a individuálního.

Motiv neznáma, které zahaluje realitu, jsou patrné také v Zamjatinových

povídkách a románě. Cokoli je neprůhledné, nejasné a iracionální vyvolává v číslech

Jednotného státu paniku. Stejně tak na ně působí i tma, a proto je noc určena výhradně

pro spánek, cokoli jiného je zakázáno. Neprůhledný je Starověký dům, neprůhledný je

i člověk, který má duši, stejně neprůhledné je i město Jesmond v mlze. Lady Dewlyová

používá cvikr, tvář Lori Cruggsové je zahalena neviditelnou záclonkou, v Jednotném

státě byla postavena Zelená stěna. Tyto tři zdánlivě rozdílné skutečnosti mají ale stejnou

příčinu své existence, a to ochránit se před neznámem, neprůhledností a mlhou. Když

jsou ale tyto ochranné bariéry narušeny, dochází také k narušení principů a pravidel

systému. Proto nemohou být nositelé vzpoury přijatelní, proto je pro systém nebezpečná

I-330 a O´Kelly, stejně jako Cincinnatus C.

Při analýze Ostrovanů, Lovce lidí a románu My byly dále zmíněny motivy Velké

operace, matematiky a motiv biblický.

Motiv Velké Operace je spojen s prevencí. V Jednotném státě má sloužit Velká

Operace k odstranění duše a fantazie, tedy těch částí člověka, které by mohly být

původcem vzpoury. V Jesmondu zase existuje společenství s názvem Армия спасения,

která má pomoci vikáři Dewlymu nastolit pevný řád podle Завета Принудительного

Спасения. Velká Operace, Армия спасения i Společnost boje proti hříchu v Lovci lidí

si kladou za cíl předejít jakýmkoli narušením systémů, pravidel a zamezit existenci

individualizmu.

Motiv matematiky a techniky, který je přítomen nejen ve třech srovnávaných

dílech, ale ve většině Zamjatinovi tvorby, je spojen se vzděláním autora. Zamjatin byl

absolventem polytechnického institutu v Petrohradě a toto technické vzdělání ovlivnilo

i jeho tvorbu. D-503 je matematikem Jednotného státu, ve svých zápiscích používá

velké množství matematických termínů a technických pojmů. V povídce Ostrované se

také často opakuje motiv čtverce a krychle (v Jednotném státě je hlavní náměstí

nazváno площадь Kуба). Matematika je exaktní věda a její využívání v románě

i v povídkách ještě více podtrhuje přesnost, jednotnost, nemožnost zastávat jiný názor.

13

Biblický motiv je přítomen jako kontrast k světům, které se tváří jako ideální.

Bůh je v Jednotném státě spíše zesměšňován, přesto ale při srovnání Boha a stávajícího

řádu vychází na povrch nedokonalost a absurdita daného systému. V povídkách se

hlavní hrdinové za křesťanskou víru spíše schovávají a snaží se jí využít ke svým cílům.

Dewly je vikářem v Jesmondu, Cruggs je jedním z apoštolů Společnosti boje proti

hříchu. I přes své vysoké postavení ve společnosti a i přes víru, kterou hlásají, se sami

nebrání svoji víru porušovat. Vydírají a lžou, jen aby dosáhli toho, čeho dosáhnout

chtějí.

Z dané analýzy Zamjatinových děl vyplynulo, že existuje spojitost mezi

myšlenkami, představenými v románě My, a mezi myšlenkami povídek tzv. „anglické

dilogie“. Podstatou těchto děl bylo zachycení systému, ve kterém nesvoboda a pevně

stanovený řád ničí člověka. Zamjatin varuje před tím, co se stane se společností,

ve které bude člověk izolován od přírody a ve které budou potlačovány základní

principy jeho přirozenosti. Podle Zamjatina v takovéto společnosti budou vždy existovat

lidé, kteří se vzbouří proti nastoleným pořádkům. Autorův pohled na jejich osud je ale

poněkud skeptický, v závěru vždy vítězí uniformita a řád.

Ze srovnání daných děl je také patrné, že se nelze omezovat na výklady románu

My, které tvrdí, že román kritizoval pouze ruskou společnost a stalinismus. Zamjatina

znepokojovala jakákoli společnost, ve které by mohlo dojít k potlačování individuality

a svobody a ve které by převládaly kolektivizmus a uniformita. Avšak Zamjatin nebyl

izolován ani od soudobé ruské literatury a společenských pořádků. V románě se

vyskytuje mnoho momentů, které reagují na jejich formování. O. N. Michajlov

zdůrazňuje, že je potřeba vnímat také dobu, ve které román vzniká: „Написанный

в 1920 году, в голодном, неотапливаемом Петрограде, в обстановке военного

коммунизма с его вынужденной (а часто и неоправданной) жестокостью,

насилием, попранием личности, в атмосфере распространенного убеждения

о возможности скорого скачка прямо в коммунизм, роман погружает нас в то

будущее общество, где решены псе материальные запросы людские и где удалось

выработать всеобщее, математически выверенное счастье путем упразднения

свободы, самой человеческой индивидуальности, права на самостоятельность

воли и мысли.“10

10 Михайлов, О. Н.. Грассмейстер литературы [online]. 1989. [cit. 2008-10-30]. Dostupný z WWW: <http://az.lib.ru/z/zamjatin_e_i/text_0260.shtml>.

14

Literární proces se v prvních dvou desetiletích 20. století musel vyrovnávat

s řadou nových skutečností. Jevgenij Zamjatin byl spisovatelem, jehož tvorba odráží

problémy života ruského národa, v jeho dílech jsou přítomny charakteristické prvky

hledání umělecké koncepce.

Milan Drozda v předmluvě k románu My označuje toto dílo jako realisticko-

symbolické a samotného Zamjatina jako spisovatele na pomezí mezi realismem

a symbolismem. „Jeho význam je v něčem, totiž ve vynikajícím symbolicko-

realistickém vypravěčství, kde se důslednost kacířské myšlenky pojí s brilantním

ironickým stylem, v satirickém posuvu leskovovského skazu, ve vytvoření

hudebněvizuální konstrukce prozaického textu; na neposledním místě pak

v nonkonformistickém pojetí úlohy umění v socialistické společnosti. Tím vším výrazně

ovlivnil ruskou sovětskou prózu dvacátých let.“11

Vladimír Svatoň se zařazením Zamjatina k symbolicko-realistickému proudu ale

nesouhlasí. „Pochybuji o tomto pojmu, nejen proto, že je založen na paradoxním spojení

nespojitého (paradox možný je). Pravda je však prostší: jako všechny

vědeckofantastické příběhy je Zamjatinova próza v podstatě alegorií, pro kterou je

přímočarý vztah mezi obrazem a významem principem konstruktivním.“12

Zamjatin se ke vztahu realismu a symbolismu vyjadřuje mimo jiné v článku

О синтетизме: „Реализм видел мир простым глазом: символизму мелькнул

сквозь поверхность мира скелет – и символизм отвернулся от мира. Это – тезис

и антитеза;“13 Zamjatin stavěl realismus do opozice symbolismu. Podle něj realismus

zobrazuje „tělo“ života, tedy „byt“, což symbolismus rozvíjí prostřednictvím symbolů.

„Из сочетания противоположных течений – реалистов и символистов – возникло

течение новореалистов, течение антирелигиозное, трагедия жизни – ирония.“14

Tedy na základě výroku Zamjatina, který viděl vznik neorealismus mimo jiné

jako syntézu realismu a symbolismu, nezbývá než přiklonit se k tvrzení M. Drozdy.

Zamjatinův román je také označován za román antiutopický, vyskytují se v něm

ale i prvky milostného, filozofického a psychologického románu. My je psáno formou

zápisků a proto jej lze také vnímat jako román o románě. T. Davydova tento román

vnímá jako dílo syntetické: „«Мы» - «синтетическое» в жанровом отношении

11 Zamjatin, J.: My. Praha. Odeon. 1989. Str. 29. 12 Svatoň, V.: Z druhého břehu (Studie a eseje o ruské literatuře). Praha. Torst. 2002. Str. 378. 13 Замятин, Е.: Я боюсь. Москва. «Наследие». 1999. Стр. 77. 14 тамже, cтр. 91.

15

произведение: оно соединило в себе особенности антиутопии, а также

философского, в том числе и историософского, социально-политического,

любовно-психологического и фантастического авантюрного романа.“15

E. G. Muščenko v knize В художественном мире А. Платонова

и Е. Замятина píše, že Zamjatinův styl, kterým byl napsán román My, byl patrný již

v prvním díle Уездное. Tento jeho styl charakterizuje jako „...желание в гротескном

единстве передать положительное и отрицательное в человеческой натуре

и окружающем его мире с тем, чтобы воплотить «объемность» бытия сразу

по нескольким уровням: бытовом (отсюда точность и обилие деталей

происходящего), личностном (отсюда изображение не только существующего, но

воспринятого человеческим «я» мира), наконец, общечеловеческом.“16 Muščenko

vytyčuje i další rysy Zamjatinových textů, a zejména „лаконично-

репортажный, экспрессивно насыщенный в переплетении литературно-книжной,

разговорной, и просторечной лексики, романтических, иронических, сказочных

интонаций“17.

V Zamjatinově románě převládá racionálno. Autor klade velký důraz na význam

detailu, pomocí kterého popisuje téměř každou postavu románu, neustále se objevují

také leitmotivy. Zamjatin používá technický jazyk, píše svůj román ve zhuštěném stylu.

„Přírodovědné a matematické pojmosloví uložil, jak vidíme, i do svých názorů na svět

vůbec a na poslání literatury zvláště.“18

D-503 začíná psát své zápisky v oslavném duchu. Popisuje pořádky Jednotného

státu s patosem, nekriticky. Lze jej přirovnat ke stylu Zamjatinových současníků ve 20.

letech, kteří svými hesly a básněmi opěvovali revoluci. Styl zápisků D-503 se ale

proměňuje v souvislostí s tím, jak se mění i hrdinův vztah k Jednotnému státu. A. E.

Kedrovskij vidí jako původce této změny život a jeho vývoj. „Превращение

«высокой» поэмы в роман означает, что сама жизнь с ее сложностями,

противоречиями, многообразием реальных переживаний человека разрушала

единомыслие «разумной механичности», ту политизированную схему бытия,

которая навязывалась людям «теоретиками» «золотого века»

15 Давыдова, Т.: Творческая эволюция Евгения Замятина в контексте русской литературы первой трети ХХ века. Москва. Издательство МГУП. 2000. Cтр. 201.

16 Мущенко, Е. Г.: В художественном мире А. Платонова и Е. Замятина. Воронеж. «Логос - Траст». 1994. Cтр. 52.

17 tamtéž, str. 53. 18 tamtéž, str. 10.

16

или коммунистического рая.“19 D-503 začíná pochybovat a s pochybami se mění

i jeho osobnost. Hrdina z počátku vystupuje jako jeden z mnoha, ale najednou nalézá

jedinečné rysy své osobnosti.

Zamjatinovo technické vzdělání se ale podle Milana Drozdy odrazilo nejen

ve stylu vyprávění, vstoupilo také do autorovy tvorby jako složka tematická: „Nemáme

tu na mysli pouze to, že se v jeho povídkách vyskytuje motiv lodi (Afrika, 1918 a Jola,

1928), ale hlavně Zamjatinovu schopnost evokovat svět racionální, technicky perfektní

civilizace, jako je tomu právě v románu My (napsán 1920), i jeho umění vžít se

do životního osudu vědce.“20

1.1. CESTA ZAMJATINA K ROMÁNU MY

V Zamjatinově tvorbě se objevují prvky folklóru, staroruské literatury, odráží se

v ní tradice klasické literatury 19. a 20. století a myšlenky ruských i světových filosofů,

kteří měli vliv na vývoj ruské literatury a kultury první třetiny 20. století. Zamjatinova

tvorba je také spojena s díly V. J. Brjusova, A. A. Bloka, A. M. Remizova

(T. Davydova označuje právě A. M. Remizova za učitele Zamjatina. Zamjatin se stejně

jako Remizov podle ní zabýval hledáním nových žánrů, vlastního stylu.), s prózou,

dramaturgií a publicistikou M. Gorkého, A. N. Tolstého, M. A. Bulgakova, A. P.

Platonova, B. A. Pilňaka.

Zamjatin se věnoval psaní románů a povídek, psal také předmluvy ke knihám,

vystupoval s teoretickými články, napsal také řadu esejí o A. Čechovovi, F. Sologubovi,

H. Wellsovi aj. Gorkij se například o článku Zamjatina Новая русская проза vyjádřil

v dopise Kaverinovi: „Я хотел бы, чтоб всех вас уязвила зависть к „прежним“ -

Сергееву-Ценскому, М. Пришвину, Замятину, людям, которые становятся все

богаче словом, я имею в виду Преображение Ценского и Кащееву цепь

Пришвина, и Замятина - статью в Русском искусстве, статью, в которой он сказал

о вас много верного.“21

První úspěch měl Zamjatin až s povídkou Уездное, která vyšla r. 1913. Kritici

autora v souvislosí s napsáním této povídky často přirovnávali ke Gogolovi, kterého si

19 Кедровский, А. Е.: Русская литература ХХ века: 1917 – 1930 годы. Курск. Издательство Курск. гос. пед. ин-та. 2002. Cтр. 48.

20 Zamjatin, J.: My. Praha. Odeon. 1989. Str. 10. 21 Горький и советские писатели. Неизданная переписка. Литературное наследство, т. 70. Москва. АН СССР. 1963. Cтр. 178.

17

Zamjatin velmi vážil. V. A. Keldyš v předmluvě k výboru z díla Zamjatina dokonce

srovnává povídku Уездное s povídkou Maxima Gorkého Городок Окуров. Říká, že

Gorkij svou povídku píše „с чувством близкой и обнадеживающей исторический

перспективы, чего не было дано Замятину.“22 Nicméně Zamjatinovi přiznává umění

zachytit velmi trefně a bystře současné poměry.

Maxim Gorkij si Zamjatinovy povídky Уездное také velmi cenil a sám ji ke své

povídce přirovnával: „Уподобляя замятинскую повесть собственному "Городку

Окурову" (1909), одному из лучших произведений в русской литературе

об уездном мещанстве, Горький тем самым и давал высокую оценку "Уездному",

и намечал возможную перспективу живой развивающейся традиции.“23

V r. 1914 vzniká další povídka На куличках, kterou cenzura označila jako

pomluvu ruské armády. „В то же время это и смелый художественный

эксперимент; сгущенный до гротеска и фарса «фантастический» быт не

«обличается», он органически слит с раздумьями Замятина о трагических

парадоксах русского исторического развития, оттененными своеобразным

лиризмом.“24

Zamjatin byl zejména spisovatelem ruského „bytu“. O tomto faktu svědčí

povídky Непутевый (1914), Чвево (1915), Апрель (1915) atd. Povídka Алатырь

(1915) je tematicky i stylisticky blízká zmíněným povídkám i povídce Уездное. A. K.

Voronskij zhodnotil Zamjatinův styl slovy „словопоклонничество, мастерство,

наблюдательность со стороны, ухмылочка и усмешка, анекдотичность...

заостренность, резкость и ударность приема, подбор тщательный слов и фраз,

большая сила изобразительности, неожиданность сравнений, выделение одной -

двух черт, скупость.“25

Pobyt na severu v r. 1915 Zamjatina inspiroval k napsání trilogie

Африка (1916), Север (1918) а Ёла (1928), která je zachycena podle V. A.

Tunimanova „с рельефно обрисованными народными характерами, сдержанной

и одновременно символической живописью, с типичными для Замятина

импрессионистическими и звуковыми лейтмотивами, ключевыми интегральными

22 Замятин, Е.: Избранные произведения. Повести. Рассказы. Сказки. Роман. Пьесы., Москва.

«Советский писатель». 1989. Cтр. 19. 23 Михайлов, О. Н.. Грассмейстер литературы [online]. 1989. [cit. 2008-10-30]. Dostupný z WWW:

<http://az.lib.ru/z/zamjatin_e_i/text_0260.shtml>. 24 Русские писатели. ХХ век. Библиографический словарь в двух частях. Под редакцией Н. Н. Скатова. Москва. «Просвещение». 1998. Стр. 518.

25 Воронский, А. К.: Искусство видеть мир. Москва. «Советский писатель». 1987. Стр. 107

18

образами, парадоксальными психологическими ситуациями, переходящими

в „Ёле“ в аскетическую неореалистическую простоту.“26 V tomto popisu stylu

„severních“ povídek lze vidět prvky, které jsou typické pro celou Zamjatinovu tvorbu,

a to snaha o typizaci, používání leitmotivů, jednoduchost stylu.

V r. 1916 odjel Zamjatin do Anglie, aby dohlížel na stavbu lodí. Postřehy

z pobytu této zemi Zamjatin přenesl do povídky Ostrované (1917) a Lovec lidí (1918).

Tyto povídky mají myšlenkově velmi blízko k románu My. Určitou podobnost

s povídkou Ostrované můžeme pozorovat u Города желтого дьявола M. Gorkého,

kde autor v podobném duchu popisuje New York.

V cyklu pohádek Большим детям сказки (1920) Zamjatin vylíčil čtyři příběhy

o Fitovi. Fita jakožto nový starosta zakazuje hlad a choleru, zřizuje mechanický

pořádek. Objevuje se zde myšlenka, že pro dosažení štěstí je nutné vzdát se

individuality, a také jsou zdůrazňovány oběti, které musí být provedeny pro blaho celku.

V druhé pohádce dal Fita občanům dvě možnosti. Buď mohou být svobodní a nešťastní

nebo mohou být všichni stejně šťastní a všichni žít bez starostí. Obyvatelé si stejně jako

v Ostrovanech a v My vybírají štěstí bez svobody. Podle E. G. Muščenka má takovéto

štěstí určité rysy, které lze pozorovat jak v povídce Ostrované a v pohádkách o Fitovi,

tak i v románě My. Všichni příslušníci dané společnosti musí být stejní, nikdo se nesmí

lišit, nikdo nesmí vybočovat. Všichni se podřizují pevnému řádu, ve všech sférách

společnosti panuje pořádek. Objevuje se motiv uniformy, přesného označení či zařazení

občanů, v románě My jsou dokonce bezejmenní občané označeni čísly. Město

v pohádce o Fitovi vypadá následovně: „барак, вроде холерного, длиной семь верат

и три четверти, и по бокам – закуточка с номерками. И каждому жителю – бляху

медную с номерком и с иголочки – серого сукна униформу.“27

Je nezbytné vnímat Zamjatinovu tvorbu jako celek. Povídka Уездное a román

My spolu nesouvisí jenom zdánlivě. Celá Zamjatinova tvorba je spojena s hledáním

místa jedince ve společnosti, v kolektivu. Zamjatin se zamýšlí nad tím, co se stane

s člověkem, který pravidla společnosti odmítá. Jeho tvorba se zaměřuje jak na ruskou

zapadlou vesnici na jedné straně, tak na absolutistický stát na straně druhé. Všechno

26 Русские писатели. ХХ век. Библиографический словарь в двух частях. Под редакцией Н. Н. Скатова. Москва. «Просвещение». 1998. Стр. 518

27 Замятин, Е.: Мы: романы, повести, рассказы, сказки. Москва. «Современник». 1989. Стр. 201.

toto popisuje svým charakteristickým stylem, který byl často kritizován pro přílišné

technické zaměření, často však také obdivován pro umění jazyka, použití kompozice.

20

2. PŘEDCHŮDCI ZAMJATINA

Zamjatinovu tvorbu je nezbytné vnímat také v souvislosti s ruskou klasickou

literaturou. Jen tak je možné lépe pochopit specifika jeho děl a zařadit je do kontextu

literatury první čtvrtiny 20. století. Zamjatin totiž navazuje na výsledky předcházejícího

literárního procesu, a to jak literatury ruské, tak i světové. Avšak je nutné brát v úvahu,

že „rezonance ideových, žánrových, motivačních i stylistických postupů je cestou

k dalšímu příjemci a pokračovateli vždy modifikována nově se vytvářejícím literárním

a společenským vývojem.“28

Milan Drozda v předmluvě k románu My označuje Zamjatina jakožto satirika

za pokračovatele Gogola a Saltykova-Ščedrina. Milan Hrala v knize Ruská moderní

literatura 1890-2000 souhlasně píše o vlivu tradice Gogola, Satylkova-Ščedrina

a Leskova ve spojení s modernou, a to zejména s díly Bělého, Sologuba a Remizova.

Gogol stál u počátků tzv. groteskního realismu, který se později dále rozvíjel:

„Připomeňme jen temné až obludně vyhlížející postavy komedií Suchovo-Kobylina

a stejně vyznívající prózy Saltykova-Ščedrina, fantasticko-groteskní novely

Dostojevského, od nichž se odvíjí řetěz modernistické prózy, symbolizovaný na počátku

Bělým, později Zamjatinem, Nabokovem a Platonovem, v 60. letech pak V. Rasputinem

a vrcholící v tvorbě současné postmoderny.“29

Zamjatin koneckonců sám svou blízkost k některým spisovatelům klasické

literatury přiznával, když ve své autobiografii napsal: „Достоевский долго оставался –

старший и страшный даже; другом был Гоголь (и гораздо позже – Анатоль

Франс).“30

Tomuto tématu se detailněji věnuje Irina Michajlovna Popova ve své práci

Литературные знаки и коды в прозе Е. И. Замятина: Функции, семантика,

способы воплощения. Věnuje se pojmu intertextuálnost, na základě kterého hodnotí

poetiku Zamjatinovy tvorby. Intertextuálnost nemá být opakováním myšlenek,

obsažených v jiných textech, ale naopak jejich rozvíjením. Má být „tvůrčím dialogem“.

Podle Popové literární tradice „включает в себя не столько формальную близость

индивидуальных манер, общность средств и приемов художественной

выразительности, сколько родство пафоса, логики и характера творческого 28 Richterek, O. Ke gogolovské tradici v díle A. P. Čechova. In Gogol a naše doba. Olomouc. Univerzita

Palackého, 1984. S. 38. 29 Hrala, M.: Ruská moderní literatura: 1890 – 2000. Praha. Karolinum. 2007. Str. 59. 30 Замятин, Е.: Автобиография, In Избранные произведения. Москва. «Советский писатель». 1989. Стр. 38.

21

поиска, схожесть интерпретаций проблемы, единство принципов познания

мира.“31 Intertextuálnost vnímá jako „совокупность синхронных и диахронных

сближений и отталкиваний, следований, совпадений, переосмыслений «чужих»

художественных текстов, эстраполяции и рецепции символов, тем, идей, образов,

сюжетов и других видов «чужого слова», перекодировки поэтики чужого

произведения в собственных художественных целях.“32

2.1. J. ZAMJATIN A N. V. GOGOL

Zamjatin sám ve své autobiografii zmínil, že jej Gogol provázel prakticky celý

život. Velmi dobře znal Gogolovu tvorbu a považoval Gogola za svého „přítele“:

„До сих пор помню дрожь от «Неточки Незвановой» Достоевского,

от Тургеневской «Первой любви». Эти были – старшие, и пожалуй, страшные;

Гоголь – был другом.“33

Pro Gogolovu tvorbu typické nastavování zrcadla, problematika lidské osobnosti

uprostřed společnosti, tedy satiriské hodnocení společnosti, sociální typizace a také

„извлечение «необыкновенного» из «обыкновенного»“34.

Gogol zachycoval složitý vztah společnosti a jedince v ní, zamýšlel se

nad postavením „malých“ lidí. „Začlenil příběhy drobných lidí, drcených nelidským

mechanismem živelných zákonů společenského vývoje, do souvislostí epochy, volající

po nastolení řádu, který by světu vrátil lidské dimenze.“35 V jeho dílech se vyskytují

motivy nudy, boje zla a dobra, Gogol využívá nadsázky a fantastiky, díky které lze lépe

pochopit proměnlivost světa.

Zamjatin rozvíjel některé stránky Gogolovi poetiky, jako například motiv

odlidštění světa, fantastiku, zájem o „byt“, o deformované charaktery lidí. Zamjatin se

snaží najít rovnováhu mezi citem a rozumem, věděním a intuicí, jedincem a společností,

přírodou a civilizací, minulostí a budoucností.

31 Попова, И. М. Литературные знаки и коды в прозе е.и. замятина: функции, семантика, способы воплощения. Тамбовский гос. технический университет. 2003 [cit. 2008-08-13]. Dostupný z WWW: <http://window.edu.ru/window_catalog/pdf2txt?p_id=5081>. 32 тамже. 33 Замятин, Е.: Я боюсь. Москва. «Наследие». 1999. Стр. 5. 34 Русские писатели. 1800 – 1917: Биографический словарь. Редкол.: П. А. Николаев (гл. ред.) и др. Москва. Современная энциклопедия. 1989. Стр. 589.

35 Zadražil, L.: Tvář člověka a tvůrce. In Záhadný Gogol. Praha. Odeon. 1973. Str. 478.

22

Čistě gogolovský motiv – „mrtvé duše“ – využívá Zamjatin ve svých prvních

povídkách (např. Уездное, На куличках, Алатырь). „Возникла проблема

омертвления и оживления человеческой души и в связи с этим человеческого

общества в целом (русского мира прежде всего, но – через него – и всего

современного человечества).“36 Gogol i Zamjatin přitom využívají typizace postav.

U Zamjatinových hrdinů je popis postav více koncentrovaný, autor dává své

postavě vlastnost, která ji také jakýmsi způsobem typizuje. Často své hrdiny

charakterizuje tím, že je přirovnává ke zvířatům, neživým věcem nebo k částem

lidského těla. Například v povídce Уездное doprovází Barybu charakteristika

„каменная баба“, Čebotaricha je přirovnávána k těstu. Také v románě My vypovídá

o povaze hrdinů jejich vzhled. I-330 je „тонкая, резкая, упрямо-гибкая, как хлыст“

s obočím, které připomíná „острые рожки икса“37. Stejně jako v jejím obočí, i v její

povaze nachází D-503 podobné „x“, neznámo, něco, čemu nerozumí. O-90 je jakoby

kulatá, růžová a neustále je zdůrazňována její „круглая, пухлая складочка на запястье

– такие бывают у детей.“38 O-90 je v románě symbolem mateřství, lásky k dětem.

Charakteristiky postav pomocí několika málo typických vlastností souvisí

s ironií, se kterou Zamjatin zobrazuje své postavy. V Zamjatinově díle vzniká podle

Popové nesoulad mezi popisem postavy a jejími faktickými vlastnostmi, což je

základem autorovy ironie: „Прием концентрации однородных характерных деталей

кладется в основу замятинской иронии – излюбленного художественного

обличительного средства, основанного на использовании логического контраста:

явного несоответствия свойств предмета изображения и его словесного

обозначения, что придает сатире Замятина гротескной, шаржированный, резко

обличительный характер.“39 Podle ní tedy Zamjatinův popis postav přerůstá přes

ironii až do groteskního zobrazení. Uvádí jako příklad také povídku Уездное, kde

Zamjatin použil syžetový invariant Gogolova Revizora. Jedná se o to, že v objektem

Zamjatinovy ironie je také „malý“ člověk, na kterého se zaměřuje i Gogol. Ve středu

pozornosti stojí člověk „nevýznamný“, se svými zdánlivě nicotnými problémy.

36 Русские писатели. 1800 – 1917: Биографический словарь. Редкол.: П. А. Николаев (гл. ред.) и др. Москва. Современная энциклопедия. 1989. Стр. 586.

37 Замятин, Е.: Мы. Москва. «Современник». 1989. Стр. 208. 38 тамже. стр. 206. 39 Попова, И. М. Литературные знаки и коды в прозе е.и. замятина: функции, семантика, способы воплощения. Тамбовский гос. технический университет. 2003 [cit. 2008-08-13]. Dostupný z WWW: <http://window.edu.ru/window_catalog/pdf2txt?p_id=5081>.

23

Stejně jako Gogolovi hrdinové, také u Zamjatina postavy také nemají jména, ale

pouze přezdívky. Jedinou výjimkou je Andrej Ivanovič Polověc v povídce На куличках

a některé ženské hrdinky (například Marusja, Katjuška Něčesová aj.). Právě jména jsou

u Zamjatina metodou pro vyjádření ironie. Autor pojmenovává svého hrdinu

jménem určitého významu, ale povaha tohoto hrdiny významu jména vůbec neodpovídá

a častěji je jeho pravým opakem. Gogol také často využíval sémantiky jmen k odražení

charakteru svých hrdinů.

Oba autoři také často charakterizují hrdiny svých děl pomocí vnějšího vzhledu.

Například v Повести о том, как поссорился Иван Иванович с Иваном

Никифоровичем jsou hrdinové charakterizováni jako „голова – «редька хвостом

вверх» у Ивана Никифоровича и голова – «редька хвостом вниз» у Ивана

Ивановича.“40 V povídce Уездное je zase Baryba přirovnáván k žehličce „Тяжкие

железные челюсти, широченный, четырехугольный рот и узенький лоб: как есть

утюг, носиком к верху.“41

V povídce На куличках lze také najít určitou podobnost s dílem Gogola. Jedná

se zejména o zachycení atmosféry a poměrů „zapadákova“: „Скука, пустота,

равнодушие, обжорство, пьянство, прелюбодеяния, порождающие жестокость,

царят «на куличках», потому что русские люди – это «ланцепупы», духовные

«дикари», мало изменившиеся с гоголевских времен, по мысли автора.“42

V povídce Алатырь zase Zamjatin využívá tématu, které bylo aktuální již

v klasické literatuře, a to nejen u Gogola, ale také u Saltykova-Ščedrina, Čechova,

Leskova. Jedná se o zobrazení zapadlého města, kde je jak sociální, tak i duchovní život

na velmi špatné úrovni. Zamjatin zde využívá satirické fantastiky, ironie, skazu.

2.2. J. ZAMJATIN A M. J. SALTYKOV-Š ČEDRIN

Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin byl jedním z nejvýznamnějších satiriků

19. století. Blízkost textů obou autorů je nejpatrnější v Zamjatinových pohádkových

40 Попова, И. М. литературные знаки и коды в прозе е.и. замятина: функции, семантика, способы воплощения. Тамбовский гос. технический университет. 2003 [cit. 2008-08-13]. Dostupný z WWW: <http://window.edu.ru/window_catalog/pdf2txt?p_id=5081>. 41 Замятин, Е.: Мы: романы, повести, рассказы, сказки. Москва. «Современник». 1989. Стр. 30. 42 Попова, И. М. Литературные знаки и коды в прозе е.и. замятина: функции, семантика, способы воплощения. Тамбовский гос. технический университет. 2003 [cit. 2008-08-13]. Dostupný z WWW: <http://window.edu.ru/window_catalog/pdf2txt?p_id=5081>.

24

cyklech, zejména v cyklu Большим детям сказки, a v románě Saltykova-Ščedrina

История одного города.

V centru cyklu pohádek Большим детям сказки stojí čtyři pohádky o Fitovi.

Myšlenky vyjádřené ve čtyřech pohádkách o Fitovi Zamjatin dále rozvedl v povídkách

Ostrované, Lovec lidí a zejména pak v románě My. Autor v nich poukázal na absurditu

takového zřízení, které je postaveno na nesmyslných příkazech. Podobným motivem

pohádkového cyklu, románu a povídek je také Dobroditel, svoboda člověka,

prázdná nařízení a příkazy. V roce 1927 Zamjatin píše drama История одного города,

které se svým názvem přímo odvolává k nejvýznamnějšímu dílu Saltykova-Ščedrina.

История одного города Saltykova-Ščedrina je obrazem města Hloupětína

(Глупов) a jeho zhruba stoleté historie. Saltykov-Ščedrin se zaměřuje především

na představitele moci a zejména na postavu Ponur-Mručejev (Угрюм-Бурчеев), který se

snaží přetvořit město podle svých představ. Autor svým dílem poukazuje na absurditu

samovlády a satiricky zobrazuje byrokratickou moc ve městě. „Saltykov zkoumá, jak

i lid formuje své vládce tím, co si od nich nechává či nenechává líbit.“43

История одного города bývá interpretována jako historická satira nebo jako

aktuální politický pamflet. V díle lze najít jak satiru na dobu vlády Alexandra I., tak

i dobové narážky, z čehož vyplývá, že je nutné vnímat Историю одного города jako

spojení historického a dobového plánu. Je v něm však také poloha varující, „varující

velký národ před ním samým, před jeho slabostmi (věčně klečící, trpní, slepě oddaní

Hloupětínští), před jeho nenapravitelnou důvěrou ve špatné lidi (jásavé vítání hejtmana

Rafana, všeobecná radost při každém ze série převratů za vlády samozvaných

hejtmanek), před jeho nebezpečnými sklony (pogromistické nálady a činy za téže vlády

hejtmanek) a tak dále.“44 V. Vlašínová v článku Satira M. J. Saltykova-Ščedrina u nás45

zdůrazňuje, že satira Saltykova-Ščedrina má nadosobní, zobecňující charakter. Podle ní

šlo autorovi o to, aby se dostal k jádru problémů společnosti.

V Zamjatině cyklu pohádek Большим детям сказки jsou patrné prvky

fantastiky, grotesky a mýtu. I. Popova považuje takovouto mytologizaci, společně

s fantastikou a groteskou, za nejdůležitější prvky v ruské literární tradice. Podle Popové

Zamjatin ve většině pohádek v porevolučním období použil satirické a fantasmagorické

43 Milota, K.: Varující město. In Saltykov-Ščedrin, M. J. Historie města Hloupětína. Praha. Odeon. 1989.

Str. 386. 44 tamtéž. Str. 385. 45 Vlašínová, V.: M. J. Saltykov-Ščedrin v české literatuře. Praha. Státní knhovna ČSR – Slovanská

kniohovna. 1976.

25

postupy, které se vztahují k tradici Saltykova-Ščedrina. „Сказки этого периода

представляют собой своеобразный цикл, в котором реалии новой революционной

действительности передаются художественно с помощью экспериментально-

стилевого переосмысления русской сатиры Салтыкова-Щедрина.“46

V pohádkách o Fitovi se hlavní hrdina sám prohlásí za gubernátora a řeší

problémy svého úřadu osobitým způsobem. Ruší hlad, zakazuje choleru. V Истории

одного города Saltykova-Ščedrina vystupuje podobná postava, a to Ponur-Mručejev.

Zabývá se podobně nesmyslnými úkoly jako Fita, chce zhasnout Slunce a nebo provrtat

díru do země, aby mohl pozorovat, co se děje v pekle. Oba, Fita i Ponur-Mručejev, se

prohlašují za spasitele lidstva. Zajímavým momentem románu Saltykova-Ščedrina je

také situace, kdy jeden z hodinářů Hloupětína rozebere hlavu mocnáře Brudastého

a objeví v ní varhánky, které hrají jenom „ROZMETÁM“ a „NESTRPÍM“.

Obě díla jsou tedy varováním nad nadvládou nad člověkem a nad „dobroditeli“,

kteří se stavějí do role vládců a spasitelů. Ukazuje se v nich, že ovládnout člověka

nemusí být těžké, že lidé mají tendenci být vedeni. Toho také využívá Jednotný stát

pod záminkou zajištění štěstí.

V Zamjatinově dramatu Истории одного города pak lze pozorovat nejsilnější

vliv tradice Saltykova-Ščerdina. Zamjatin využil podobného tématu, když satiricky

zachytil společnost, ve které vládce, i když s nesmyslnými příkazy a požadavky, ovládá

lid a ten jej následuje.

2.3. J. ZAMJATIN A F. M. DOSTOJEVSKIJ

Společným prvkem tvorby těchto dvou autorů je vztah ke svobodě. Téma

svobody je v díle Dostojevského velmi silné. Autor zkoumá zejména otázky, je-li

člověk svobodný a pokud ano, jak s touto svobodou nakládá.

Některé myšlenky o svobodě osobnosti, které Zamjatin vyjádřil v povídkách

Ostrované a Lovec lidí a v románě My, mají svůj původ snad už v Zápiscích z podzemí

Dostojevského. Tato díla spojuje zejména idea, že lidské štěstí nemůže být vybudováno

na čistě rozumovém základě, musí být zohledněna také svoboda osobnosti, lidská

individualita. V Zápiscích z podzemí totiž „podzemní člověk“ tvrdí, že když se člověku

46 Попова, И. М. Литературные знаки и коды в прозе е.и. замятина: функции, семантика, способы воплощения. Тамбовский гос. технический университет. 2003 [cit. 2008-08-13]. Dostupný z WWW: <http://window.edu.ru/window_catalog/pdf2txt?p_id=5081>.

26

dá volnost, nebude si s ní vědět rady a bude chtít být raději spoután. Tuto myšlenku ale

vyjadřuje také Murin v Bytné, objevuje se i v Raskolnikově teorii o svobodě elity.

Nejsilněji pak zaznívá v Bratrech Karamazových, a to v Legendě o Velkém

Inkvizitorovi. V ní a také v Zápiscích z podzemí se Dostojevský postavil proti myšlence

skleněného ráje, kterou v podobě „хрустального дворца“ vyjádřil N. G. Černyševskij

v románě Что делать? Dostojevskij nesouhlasí s názory sociálních utopistů a kritizuje

zejména model společnosti, kde by jednání člověka bylo přesně matematicky určeno.

Příběh Legendy o Velkém Inkvizitorovi se odehrává v 16. století ve španělské

Seville, kde se zjeví Ježíš Kristus. Koná zázraky, uzdravuje nemocné a tím na sebe

upoutá pozornost Velkého Inkvizitora. Velký Inkvizitor dá Krista zatknout a ve vězení

k němu pronáší dlouhou řeč. Obviňuje ho z toho, že chtěl dát lidem svobodu za každou

cenu, ale taková svoboda přivedla lidi do neštěstí. Sám Inkvizitor si přitom dává

za zásluhu, že nad svobodou zvítězil a tím dal lidem štěstí. Podle něj chce být lidstvo

zotročeno, jen aby bylo syté. Inkvizitor chce lidem poskytnout chléb a zároveň také

uklidnit jejich svědomí, protože převezme veškerou jejich vinu na sebe.

Podle N. A. Berďajeva Inlvizitor pohrdá člověkem a neuznává lidskou

důstojnost. „Popírá jeho vyšší přirozenost, jeho schopnost směřovat k věčnosti

a splynout s absolutnem. Touží zbavit lidi svobody a vnutit jim ubohé a ponižující štěstí

tím, že je ubytuje v útulném zřízení...“47 Ze slov Velkého Inkvizitora je také patrné, že

pohrdá samotným Kristem, ačkoli by měl být jakožto předstaitel katolické církve jeho

učedníkem. Obviňuje jej z mnoha chyb a o sobě tvrdí, že musel právě tyto Kristovy

chyby uvést na pravou míru. Kristus celý monolog Inkvizitora vyslechne mlčky a až

v závěru jej jako odpověď políbí. Polibek je v tomto případě symbolem odpuštění,

projevem lásky k hříšnému člověku.

V 36. zápise popisuje D-503 své setkání s Dobroditelem. Dobroditel se

dokonce přirovnává k samotnému Bohu. Bůh totiž taky trestá hříšníky a je tedy

stejným katem jako Dobroditel. Tvrdí, že lidé touží být spoutáni. Takováto obhajoba

myšlenek zaznívá také od Inkvizitora. Lidé budou spoutáni a tedy šťastni

a odpovědnost za hříhy ponesou jiní.

Důležité místo v Legendě mají také myšlenky pozemského ráje. Jeho podstatou

je udělat člověka šťastným, ochránit ho před nutností výběru, před svobodou. Toho lze

podle S. L. Franka dosáhnout jedině zbavením člověka duchovního života, uchováním

47 Berďajev, N. A.: Kapitola z knihy Nové náboženské vědomí společnosti. In Velký inkvizitor.

Nad textem F. M. Dostojevského. Velehrad. Refugium Velehrad-Roma s.r.o. 2002. Str. 287.

27

dětského vědomí: „ideálního stavu lze dosáhnout jedině zřeknutím se tvůrčího neklidu

ducha.“48 Frank vidí v duchu a duchovnu neklid, vzpouru a zejména svobodu. Pravý

smysl Legendy pak vnímá jako konflikt oné duchovní svobody a dětského, omezeného

vědomí.

A právě takovéto myšlenky jsou blízké těm, které jsou obsaženy v Zamjatinově

románě, konkrétně v zobrazení Dobroditele, ale také v povídce Ostrované v postavě

vikáře Dewlyho. V Jednotném státě také panuje názor, že jenom nesvobodný člověk,

spoutaný řadou zákonů a všemožných norem, může být opravdu šťastný. D-503 vypráví

legendu o lidském štěstí: „Тем двум в раю – был предоставлен выбор: или счастье

без свободы – или свобода без счастья; третьего не дано. Они, олухи, выбрали

свободу – и что же: понятно – потом века тосковали об оковах.“49 Obyvatelé

Jednotného státu, poučeni chybou svých předků, si vybrali ráj, tedy okovy. V knize

Завет Принудительного Спасения (povídka Ostrované) je zase přesně určen rozvrh

dne, nedává možnost svobodně se rozhodnout o využití času vlastním způsobem.

Podobně jako v Legendě také v románě My je vybudován pozemský ráj.

Představuje jej Jednotný stát. Pozemský ráj je však kategorie velice relativní a ne

všichni považují dané společenství za ideální.

2.4. J. ZAMJATIN A A. P. ČECHOV

Zamjatin si tvorby Čechova velmi vážil. Čechovovi je věnován jeden

ze Zamjatinových článků Чехов и мы. V něm píše: „По созвездиям моряки

определяют курс; по литературным объединяющим более или менее близких

писателей группам приходится определять курс в широком море русской

литературы. Но чтобы найти созвездие, нужно сначала опереться глазом

на какую-нибудь особенно яркую и крупную звезду. В созвездии писателей-

реалистов такая опора для глаза – Чехов.“50 Dále Zamjatin zdůrazňuje, že Čechovova

tvorba je přímo spojena se soudobým realismem. Považuje Čechovovi názory

na společnost za stále aktuální a díla, která rozvíjejí tyto jeho myšlenky, dokonce za to

48 Frank, S. L.: Legenda o Velkém inkvizitorovi. In Velký inkvizitor. Nad textem F. M. Dostojevského.

Velehrad. Refugium Velehrad-Roma s.r.o. 2002. Str. 312. 49 Замятин, Е.: Мы: романы, повести, рассказы, сказки. Москва. «Современник». 1989. Стр. 241. 50 Замятин, Е.: Я боюсь. Москва. «Наследие». 1999. Стр. 141-142.

28

nejlepší, co vůbec v soudobé literatuře vzniká. Zamjatin dále vyzdvihoval Čechovovo

umění realistické metody, výrazné dějové osnovy, expresionistických postupů.

J. Sekera charakterizoval Čechovův umělecký postup jako „poklidný

pseudoindiferentní tón vyprávěcí řeči, dále práci s opakovanými detaily, které se stávají

motivy či leitmotivy, a konečně metodu konfrontační.“51 Čechov totiž, zvláště v raných

krátkých prózách, využíval metody jednoho motivu, kterým postavu charakterizuje.

Tento motiv se často opakuje a tím vzniká hodnocení postavy. Čechov je znám také

svým uměním podtextu a náznaku. Zvláštní důraz také kladl na ekonomičnost projevu,

snažil se o co největší věcnost. V tomto aspektu tvořil svá díla také Zamjatin.

I. M. Popova vidí spojitost mezi díly Zamjatina a Čechova zejména v užívání

jemného humoru, živosti syžetu, výraznosti dějové linie, ironii aj. „Раннее творчество

А. П. Чехова, как свидетельствуют художественные тексты, вызвало широкий

творческий отклик у Е. И. Замятина в его произведениях 1910 – 1930-х годов.“52

Čechova zajímá také téma odcizení, ztracená lidskost. Věnuje se mu prakticky

v celé své tvorbě. Odcizení je například motivem novely V roklině. Tento motiv je však

příznačný i pro soudobé umění. „Moderní umění, pokud jím myslíme umění druhé

poloviny devatenáctého století a století dvacátého, je v podstatě více či méně

uvědomělým zápasem o znovunalezení ztracené lidskosti.“53 Zvlášť danému tématu

(vyjádřených zejména v próze 90. let 19. století) je povídka На куличках a román My.

Jedná se o zachycení konfliktu mezi jednotlivcem se světem, o osamělost člověka

v takovém světě.

Kacířské myšlení a vzpoura je podstata Zamjatinova románu i další jeho tvorby.

Protest je ale motivem Čechovovi povídky Gusev (1890), kde jedna z postav Pavel

Ivanyč se k protestu otevřeně hlásí a dokonce jej vnímá jako jakýsi smysl života:

„Я воплощенный протест. Вижу произвол — протестую, вижу ханжу и лицемера

— протестую, вижу торжествующую свинью — протестую. И я непобедим,

никакая испанская инквизиция не может заставить меня замолчать.“54 Je hrdý

na to, když ho lidé označují za nesnesitelného. Pro svůj postoj není příliš oblíbený

51 Sekera, J.: Černý mnich. A. P. Čechov – osobnost a dílo. Šenov u Ostravy. Tilia. 2002. Str. 116-117. 52 Попова, И. М. Литературные знаки и коды в прозе е.и. замятина: функции, семантика, способы воплощения. Тамбовский гос. технический университет. 2003 [cit. 2008-08-13]. Dostupný z WWW: <http://window.edu.ru/window_catalog/pdf2txt?p_id=5081>.

53 Cigánek, J.: A. P. Čechov. Praha. Orbis. 1964. str. 44. 54 Чехов, А. П. Гусев. Новая литературная сеть [online]. 1890 [cit. 2008-11-25]. Dostupný z WWW:

<http://www.antonchehov.ru/book/148/>.

29

a někdy také společnosti nepohodlný. Podobným tématem se Čechov zabývá také

v povídce Ve vyhnanství (1892).

Se vzpourou je spojeno téma další - člověk proti despocii. „Člověk hodný toho

jména má být svobodný, pokud možno co nejméně závislý dokonce i na vlastní

fyziologii, jejíž despocie je pro člověka vlastně první překážkou, kterou musí překonat,

má-li vážně uvažovat o něčem vyšším, lidsky důsažnějším.“55

2.5. J. ZAMJATIN A N. S. LESKOV

Nikolaj Semjonovič Leskov zaujímá v ruské literatuře výjimečné místo. Podle

Vladimíra Kostřici spočívala specifika jeho tvorby v autenticitě vyprávěných příběhů,

ve skazovém způsobu vyprávění a ve zdůrazňování hovorového jazyka. Leskov se

podle Kostřici téměř nevázal na soudobou ani světovou literaturu: „Leskov se stával

jakýmsi spisovatelem bez literárního zázemí, spisovatelem samým pro sebe, v jehož

pracích jako by se přímo a nezprostředkovaně odrážela konkrétní fakta a události, jichž

byl svědkem.“56 Přesto zdůrazňuje to, že Leskov polemizoval s mnoha díly i událostmi,

reagoval na ně. Dokonce uvádí, že Leskov chtěl soutěžit se všemi významnými

spisovateli své doby. „Nikoli nadarmo byl Leskov jako důsledně až naivně realistický

spisovatel svým spodním proudem spojen s modernistickým experimentátorstvím (tak

ho však pochopila až generace symbolistů) a stylizací, narativní technikou,

mystifikátorstvím, které někdy překračuje až do hájemství jevů, jež dnes označujeme

jako postmoderna.“57 V Čechovově tvorbě můžeme nalézt podobné rysy a navíc také

hledání nových žánrů.

Některé rysy tvorby Jevgenije Zamjatina se pojí také s poetikou Nikolaje

Leskova. Především je to skazová forma vyprávění, ale také zachycení obrazu

zapadlého města. „Skazová forma, která se v literatuře rozvíjí především tehdy, chtějí-li

autoři z nějakých důvodů vyzvednout maximální pravděpodobnost líčených příběhů,

nahrazuje vlastně to, co se v literárním díle na rozdíl od bezprostředního vyprávění

nutně ztrácí, tj. živý kontakt vypravěče s publikem, vypravěčova intonace, mimika,

55 Sekera, J.: Černý mnich. A. P. Čechov – osobnost a dílo. Šenov u Ostravy. Tilia. 2002. Str. 49. 56 Kostřica, V.: Próza N. S. Leskova, Výstavba ostravsko-karvinských dolů, Olomouc, 1980, str. 46 57 Pospíšil, I.: Tranzitivní zóny, žánrová senzibilita a A. P. Čechov. In Jak čteme ruské klasiky. Praha :

Národní knihovna ČR, 2005. Str. 96.

30

gesta atd.“58 Leskov využíval mnoha postupů, ale skazová forma vyprávění je jakýmsi

jádrem, na kterém byl vystavěn jeho umělecký systém.

Zamjatin využil skazového vyprávění například v povídce Уездное.

A. Voronskij právě v jazyku, ve skazovém vyprávění vidí úspěch této povídky: „Язык -

свеж, оригинален, точен. Отчасти это - народный сказ, разумеется, стилизованный

и модернизированный, - отчасти – простая разговорная провинциальная речь

пригородов, посадов, растеряевых улиц.“59 Zamjatinův skaz je podle něj spíše

epický, autor jej doplňuje o ironii a satiru. Prvky skazu Zamjatin využil také v povídce

Кряжи, Непутевой, Алатырь aj.

Nelze opomenout ani tu skutečnost, že Zamjatin napsal v roce 1925 drama

Блоха, které je inspirováno Leskovovým dílem Левша.

58 tamtéž, str. 82 59 Воронский А.: Литературные силуэты. Москва. «Красная новь». 1927. стр. 24.

31

2.6. ZÁVĚR

Jevgenij Zamjatin si velmi vážil ruské klasické literatury a pokračoval

v některých aspektech její tradice a rozvíjel myšlenky takových spisovatelů jako byli

N. V. Gogol, J. M. Saltykov-Ščedrin, F. M. Dostojevskij, A. P. Čechov a N. S. Leskov.

Při odlišnosti tvorby zmíněných autorů existují mezi jejich díly určité

souvislosti. Sám Zamjatin přiznával, že jej značně ovlivnila tvorba N. V. Gogola

a F. M. Dostojevského. Ve svých povídkách v 10. a 20. letech 20. století Zamjatin

rozvíjel některé principy poetiky Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Zamjatin zachycuje

degradaci člověka, který je zbaven morálních zásad. Stejně jako Gogol charakterizuje

i Zamjatin své hrdiny s pomocí několika detailů, využívá sémantiky jmen. Vznikají tak

karikatury lidí, podobné Gogolovým postavám (například Korobočka, Sobakijevič,

Nozdrev u Gogola, Baryba, Čebotarycha u Zamjatina). Ve svém článku Чехов и мы

označuje A. P. Čechova za pevný bod ruské literatury, ke kterému by se měli

spisovatelé obracet. S N. S. Leskovem jej pojí zejména zájem o skazovou formu

vyprávění. Zamjatin se věnoval také myšlence o nadvládě nad člověkem, kterou mimo

jiné zachytil v Истории одного города Saltykov-Ščedrin.

32

3. PRVNÍ ČTVRTINA 20. STOLETÍ – „DOBA

ANTIUTOPIÍ“

První čtvrtina dvacátého století je poznamenaná světovou válkou, ruskými

revolucemi, nástupem bolševiků k moci. Je to doba, kdy se v literatuře formují nová

pojetí a nové směry. Lidstvo se vyrovnává s velkým pokrokem ve vědě a technice.

J. Pechar tuto dobu označuje za dobu antiutopií. Kromě románu Zamjatina totiž

vzniká řada děl, která lze zařadit k tomuto žánru. Nejedná se pouze o díla literatury

ruské, nýbrž i světové. Německo se vyrovnává s obdobím nacismu, v italské literatuře je

přítomno téma fašismu.

V Zamjatinově díle je soustředěna řada hlavních myšlenkových a uměleckých

tendencí první třetiny 20. století. Milan Drozda píše v předmluvě k románu My

o Zamjatinovi jako o předchůdci a zakladateli nové prózy, která vzniká v počátcích

20. let.

Ruskou literaturu první čtvrtiny 20. století nelze vytrhnout z kontextu 90. let

19. století, kdy vzniká modernismus, který ve velké míře ovlivnil další vývoj

v literatuře. Vzniká tzv. „nová, tedy neklasická“ literatura, kterou vytvářeli jak

představitelé moderny (např. L. Andrejev, A. Platonov) nebo realisté (M. Gorkij,

I. Bunin). V. V. Musatov v souvislosti s daným obdobím vidí příčinu problémů Ruska

v tom, že nebyla vypracována celková národní idea. Tvrdí, že v takové době plné změn

a nejistot, byla budoucnost Ruska zcela nevypočitatelná a nepředvídatelná: „Русская

литература конца XIX - начала XX вв. остро ощутила, что русская жизнь готова

двинуться в любую сторону. Время показало, что диапазон этой готовности –

от мировой революции до мировой империи. И, качнувшись в сторону первую,

Россия в итоге осуществила второе.“60

Spisovatelé se v daném období setkávají s novým fenoménem, a to s masou.

Nová situace vyvolává zájem o mytologické a folklorní tradice, které jsou patrné

například v dílech J. Zamjatina nebo M. Gorkého. Objevují se také myšlenky, že

jednotlivec jako takový zanikne, a proto je v tomto období v literatuře patrná tendence

adresovat umělecké dílo mase a „говорить на ее языке“61.

60 Мусатов, В. В.: История русской литературы первой половины ХХ века (советский период). Москва. Издательство «Высшая школа». 2001. Стр. 8-9.

61 тамже, стр. 10.

33

Osip Mandelštam se ve své eseji Конец романа (1922) zamýšlí nad osudem

románu. Říká, že v centru románu byl vždy jedinec (popřípadě skupina jedinců), jeho

rozvíjení a utváření. Současná situace ale způsobila, že jedinec je odsunut do pozadí

a naopak je vyzdvihován kolektiv, národ, masa. „Ясно, что, когда мы вступили

в полосу могучих социальных движений, массовых организованных действий,

акции личности в истории падают и вместе с ними падают влияние и сила романа,

для которого общепризнанная роль личности в истории служит как бы

манометром, показывающим давление социальной атмосферы.“62 To také

vysvětluje větší zájem o „malou“ prózu v daném období.

Spisovatelé tedy navazovali kontakt s novým čtenářem, kterému se literatura

do jisté míry přizpůsobovala. Musela ale reagovat také na nově vzniklou moc:

„Литература оказалась не только под давлением массового вкуса, но

и под прессом идеологии, стремившейся назвать художнику свои задачи.“63 Tato

skutečnost je jedním z důvodů, proč se u řady spisovatelů objevuje obava z možného

potlačování individuality a svobody tvorby. Začala převládat myšlenka, že pouze masa

tvoří historii, a proto je tedy nutné zříci se všeho individuálního.

Zamjatin se velmi výstižně o této nové tendenci literatury vyjádřil v článku

Я боюсь: „Я боюсь, что настоящей литературы у нас не будет, пока не перестанут

смотреть на демос российский, как на ребенка, невинность которого надо

оберегать. Я боюсь, что настоящей литературы у нас не будет, пока мы не

излечимся от какого-то нового католицизма, который не меньше старого

опасается всякого еретического слова. А если неизлечима эта болезнь – я боюсь,

что у русской литературы одно только будущее: ее прошлое.“64

Vzniká ideologie Proletkultu, v čele které stál Alexandr Alexandrovič

Bogdanov. Bogdanov zdůrazňoval kolektivní princip, byl zásadně proti takové kultuře,

která by byla založena pouze na činnosti jednotlivce.

Jedním z představitelů tzv. proletářských básníků byl Alexej Kapitanovič

Gastěv. Ve své sbírce básní Поэзия рабочего удара z r. 1918 píše: „Человек

превращается в железную конструкцию, ощущая себя героем и создателем

62 Мандельштам, О. Эссе. [online]. 1922 [cit. 2008-08-03]. Dostupný z WWW:

<http://imwerden.de/pdf/mandelshtam_esses.pdf>. 63 Мусатов, В. В.: История русской литературы первой половины ХХ века (советский период). Москва. Издательство «Высшая школа». 2001. Стр. 12.

64 Замятин, Е.: Я боюсь. Москва. «Наследие». 1999. Стр. 52-53.

34

машинно-коллективного мира.“65 Dále také vyjadřuje myšlenku, že lidé by se měli

změnit v jakési stroje, měli by být osvobozeni od jmen a označeni pouze čísly.

Takováto stanoviska jakoby přesně kopírovala situaci v Jednotném státě. Občané sami

nemají jména, nejsou ničím jiným, než pouhou částí velkého kolektivu. Vzhledem

k tomu, že Gastěv svou sbírku vydal už v r. 1918 a Zamjatinův román My vzniká až

poté, je více než možné, že Zamjatin se právě Gastěvou absurdní myšlenkou nechal

inspirovat. Nicméně je třeba vzít v úvahu, že se Zamjatin pokusil zachytit ve svém

románě tendenci společnosti nejen ruské a že na román My měl vliv také Zamjatinův

pobyt v Anglii.

Zamjatin píše ve svém článku Я боюсь: „Пролеткультовское искусство –

пока шаг назад, к шестидесятым годам.“66

Další vývoj literatury čím dál více ztěžuje spisovatelům psát svobodně

na libovolná témata. V r. 1922 vzniká tzv. ГЛАВЛИТ, což vlastně znamená zavedení

cenzury. Spisovatelé měli na výběr mezi dvěma možnostmi – buď se ideologii

přizpůsobit nebo se z ní neztotožnit a bojovat s následky, které takováto pozice

vyvolala: „подчинение идеологии съедало художника, даже очень талантливого.

Сопротивление художника идеологии, стремящейся его пожрать, - сквозной,

универсальный сюжет советской литературы, и победителями из него вышли

немногие.“67

65 Гастев, А. К.: Поэзия рабочего удара. Москва. Издательство ВЦСПС. 1923. Стр. 17. 66 Замятин, Е.: Я боюсь. Москва. «Наследие». 1999. Стр. 52. 67 Мусатов, В. В.: История русской литературы первой половины ХХ века (советский период). Москва. Издательство «Высшая школа». 2001. Стр. 14.

35

4. KACÍ ŘSKÝ PRINCIP V RUSKÉ LITERATU ŘE

V. Černý se ve svém Prvním sešitě o existencionalismu vyslovuje

pro permanentní revoluci: „Lze však, a je dokonce třeba, život žít a – nesouhlasit s ním.

Vzpoura nesouhlasu je jedinou formou, jíž stále a znovu lze popírat absurdnost

životní.“68 Vzpoura nepřínáší štěstí, ale znamená v podstatě jedinou cestu jak bojovat

proti životnímu absurdnu.

Kacířství, vzpoura, revoluce – to jsou základní principy a myšlenky Zamjatinova

románu. Avšak nejen jeho. V podstatě všechna díla, která vznikla v téže či pozdější

době a která nesouhlasila s proklamovanou ideologií, vyjadřují tento kacířský princip.

Zamjatin se tomuto tématu věnoval ve své publicistice a je vlastně přítomno prakticky

v celé jeho tvorbě. „Pochopíme-li My ne jako model socialismu jako takového, ale jako

umělecky oprávněné rozvinutí negativní tendence, která jej ohrožuje, oceníme

pronikavost Zamjatinova „kacířského“ myšlení.“69

Klíčová zásada Zamjatina a jeho tvorby je tedy v neustálém boji entropie

s energií. Hlavní myšlenka tohoto boje je zachycena v rozhovoru hrdinů románu My:

„А какую же ты хочешь последнюю революцию? Последней нет, революции –

бесконечны. Последняя – это для детей: детей бесконечность пугает,

а необходимо, чтобы дети спали спокойно...“70 Zamjatin se o energii a entropii

vyjadřuje také v článku О литературе, революции, энтропии и прочем::

„Революция – всюду, во всем; она бесконечна, последней революции нет, нет

последнего числа. Революция социальная – только одно из бесчисленных чисел:

закон революции не социальный, но неизмеримо больше – космический,

универсальный закон (universum) - такой же, как закон сохранения энергии,

вырождения энергии (энтропии). Когда-нибудь установлена будет точная

формула закона революции. И в этой формуле – числовые величины: нации,

классы, молекулы, звезды – и книги.“71 Proces entropie je podle Zamjatina

nekonečný.

Zamjatin tedy vidí revoluci jako zákon bytí. Revoluce je smrtelná, ale v jejím

zániku je skryt nový začátek. Jako entropie myšlenky je vnímáno dogma, a to ve všech

sférách života. A právě vzpoura proti dogmatu, kacířství (еретизм, взрыв) je jediný

68 Černý, V.: První a druhý sešit o existencialismu. Praha. Mladá fronta. 1992. Str. 36. 69 Zamjatin, J.: My. Praha. Odeon. 1989. Str. 23 70 Замятин, Е.: Мы: романы, повести, рассказы, сказки. Москва. «Современник». 1989. Str. 84. 71 Замятин, Е.: Я боюсь. Москва. «Наследие». 1999. Cтр. 95-96.

36

způsob, jak dogma porazit. „Еретики – единственное (горькое) лекарство

от энтропии человеческой мысли.“72 Literatura, která se dogmatem neřídí, je naopak

vnímána jako škodlivá, ačkoli právě tato škodlivá literatura je podle Zamjatina velmi

cenná a užitečná, protože je antientropická. Zamjatin dále tvrdí, že se období energie

a revoluce střídají s obdobím entropie.

Právě tento kacířský princip Zamjatina, princip energie a entropie jakoby

odrážel charakter doby a charakter soudobé literatury. V literatuře té doby šlo totiž o to,

kdo se přizpůsobí systému (entropie) a kdo tento systém bude narušovat, kdo s ním

bude nesouhlasit a proti němu bojovat (energie). Tento boj entropie s energií, dogmat

a nesouhlasu s nimi je charakteristický pro ruskou literaturu prvních desetiletí

20. století.

Motiv vzpoura a kacířství se ale v literatuře objevoval i dříve. Například

v romantismu, který se zabývá světem individuality. Představiteli vzpoury byli

romantičtí pěvci-buřiči, kteří toužili po svobodě, neuznávali žádnou autoritu kromě

svého vlastního svědomí. Jejich díla byla namířena proti dogmatu. Mezi nejvýraznější

zástupce „kacířů“ patřili také básníci děkabristé. Významnými „buřiči“ 19. století byli

i Fjofor Michajlovič Dostojevskij a Lev Tolstoj.

V. Černý rozvíjí myšlenky dánského filosofa Kierkegaarda a tvrdí, že neexistuje

žádná filosofie obecného člověka: „Pravda znamená subjektivitu, individuálno,

jedinečnost, a nejvyšší skutečnost, Bůh, není žádná Idea, jejíž by byl člověk, vtělení jiné

ideje, „lidskosti“, částečkou, nižším stupněm nebo odvozeninou;“73 Jako příklad uvádí

Dostojevského, který se podle něj zabývá člověkem jako jedincem a nikoli člověkem

v obecné rovině. Hrdinové Dostojevského jsou naprosto svobodní, svoboda je jejich

úděl a nikoli povinnost. K takovémuto schématu se přiklání i Černý, když říká, že

člověk se sice může snažit zbavit své svobody, schovávat se v davu a žít neosobně,

přesto se mu to nepodaří a bude dál svobodný. Postavy v Dostojevského dílech mají

svobodu výběru, volí si mezi Kristem a Antikristem, mezi tím, jestli věřit nebo nevěřit.

„Svoboda víry znamená i svobodu nevěřit: tvrdit jen absolutnost sebe, vyhlásit

člověkobožství.“74

72 Замятин, Е.: Я боюсь. Москва. «Наследие». 1999. Cтр. 96. 73 Černý, V.: První a druhý sešit o existencialismu. Praha. Mladá fronta. 1992. Str. 15-16. 74 Černý, V.: První a druhý sešit o existencialismu. Praha. Mladá fronta. 1992. Str. 24.

37

Tvorba Dostojevského nese výrazné prvky antidogmatičnosti. „Писатель

показал, что действительность богаче теорий о ней и заключать ее в рамки

догматики нельзя.“75 Z daného hlediska má největší důležitost polemický význam jeho

děl. Například v Zápiscích z podzemí se objevuje „spor s teorií „rozumného egoismu“

a se všemi dobovými pokusy vybudovat morálku na materialisticko-deterministických

základech.“76 V Zápiscích z podzemí zaznívá také ona teorie svobody, která byla

zmíněna výše. V Zápiscích z Mrtvého domu jakoby byl vznášen protest proti vězeňským

káznicím. V Bratrech Karamazových je obsahem jedné z kapitol Ivanova vzpoura.

Odvrací se od Boha. V. V. Rozanov tvrdí, že Ivan nepřestal v Boha věřit, jeho vzpoura

má jinou příčinu: „Odmítnut nikoli proto, že by nebyl možný, že k němu nedojde, ale

proto, že jej už není zapotřebí.“77

Prakticky v celém díle L. N. Tolstého je patrné hledání svobody a pravdy.

Za své kacířské Lidové povídky byl vyloučen roku 1907 z církve. Chtěl totiž křesťanství

bez pravoslavné dogmatiky (tedy bez entropie). Bránil se proti tomu, že církev

nedodržuje pravidla daná Kristem. Tolstoj zejména v posledním období svého života

vyjadřoval kritický vztah ke všemu, jediné, v čem viděl smysl bylo všelidové umění.

Kritiku směřoval hlavně k systému jako takovému, přitom ale zdůrazňoval

i odpovědnost samotného člověka: „A odpovědnost nese nejen společenský systém, ale

i každý jednotlivec, který se tomu podřizuje. Nelze všechno svádět jen na systém!“78

Kacířství vyjadřuje mimo jiné ve svých publicistických statích Hanba vám

a Nemohu mlčet. Upozorňoval na nutnost vytvoření nového modelu světa. Tolstoj

nesouhlasí s trestem smrti a brání se argumentu, že takový trest je prováděn pro dobro

společnosti: „Для меня, для обеспечения моей жизни все эти высылки людей

из места в место, для меня эти сотни тысяч голодных, блуждающих по России

рабочих, для меня эти сотни тысяч несчастных, сидящих, как сельди в бочонке,

и мрущих от тифа в недостающих для всех крепостях и тюрьмах.“79 Nesouhlasí

s takovou obhajobou násilí a nechce žít ve společnosti, která používá podobné

oddůvodnění. Stať Nemohu mlčet je přímým obviněním systému, který využívá 75 Кудрявцев, Ю. Г.: Три круга Достоевского. Москва. Издательство Московского университета.

1979. Стр. 248. 76 Parolek, R., Honzík, J.: Ruská klasická literatura. Praha. Nakladatelství Svoboda. 1977. Str.392. 77 Rozanov, V. V.: Legenda o Velkém inkvizitorovi F. M. Dostojevského. In Velký inkvizitor. Velehrad.

Refugium Velehrad-Roma. 2000. Str. 144. 78 Parolek, R., Honzík, J.: Ruská klasická literatura. Praha. Nakladatelství Svoboda. 1977. Str. 439 . 79 Толстой, Л. Н. Не могу молчать. [online]. 1908 [cit. 2008-11-24]. Dostupný z WWW:

<http://az.lib.ru/t/tolstoj_lew_nikolaewich/text_1220.shtml>.

38

takovýchto prostředků. Tolstoj vyzýval k nenásilnému odporu, schvaloval stávky,

protože ty podle něj znamenají neuposlechnutí rozkazu.

Extrémní kritický postoj Tolstoj zaujal zejména v posledních letech svého

života. Snažil se odhalit pravou podstatu věcí, odmítal spokojit se pouze se lživou

morálkou. Zabýval se hledáním pravdy a hledáním viny. Zajímalo ho, co je skutečná

pravda a co se jako pravda pouze tváří. Svou kritikou chtěl strhnout masku oněm

přetvářeným lžím. Motivy hledání, věčné snahy najít pravdu Tolstoj použil již dříve,

a to například ve Vojně a míru v postavách Andreje Bolkonského a Pierra Bezuchova.

Oba neustále zkoušeli přijít na to, co je jejich smyslem života.

Často je spisovatelova tvorba a jeho život posledních let spojován s „krizí“.

M. Bachtin ale tvrdí, že základy tohoto zlomu se vyskytovali již v Tolstého tvorbě

v 50. a 60. letech a později se odrazily například ve Zpovědi a v nábožensko-

filosofických traktátech, ale také například ve změně životního stylu. „Světový názor

Tolstého, jeho umělecká tvorba, právě tak jako jeho životní styl oponovaly vždy, již

v prvních spisovatelových literárních vystoupeních , vládnoucím směrům dané doby.“80

V první čtvrtině 20. století má kacířský princip také řadu zástupců. Představuje

jej početná skupina spisovatelů, která byla označována jako poputčici. Jejich vzpoura

spočívala zejména v tom, že se neztotožňovali s „dogmatickým“ uměním, snažili se jít

vlastní cestou a dokonce upozorňovali na nedostatky.

Lze k nim přiřadit také skupinu Pereval, která v podstatě představovala jeden

z posledních pokusů o zabránění rozdělení umění na oficiální a zakázané. Pereval měl

být jakýmsi modelem nezávislého a svobodného umění. Skupina vznikla roku 1923

z iniciativy A. Voronského jako „sdružení dělnických a rolnických spisovatelů, jehož

cílem je umělecké ztvárnění skutečnosti a které svůj osud a úkoly plně spojuje s úkoly

a osudem revoluce.“81 Pereval nesouhlasil s postoji skupin RAPP a LEF. Členové této

skupiny naopak vyžadovali objektivitu při zobrazování reality, zdůrazňovali význam

intuice v procesu tvorby. Voronskij se stal redaktorem prvního sovětského literárního

časopisu Красная новь.

80 Bachtin, M.: Předmluva ke Vzkříšení. In Lev Nikolajevč Tolstoj jak ho viděl... Praha. Lidové

nakladatelství. 1978. Str. 105. 81 Докладная записка поданая группой «Перевал» в отдел печати CKRKP(b), In: Литературные манифесты от символизма до наших дней. Москва. «XXI век – согласие». 2000. Стр. 56.

39

Kacířství a vzpoura je právě jedním z principů futurismu. Jeho představitelé

naprosto odmítli celý dosavadní literární vývoj a jakoukoli kulturní tradici, což už je

samo o sobě myšlenkou kacířskou. Stavěli zejména na provokaci, na šokování publika,

ke kritikám byli lhostejní. Futuristé psali svá díla v duchu revolty. Jejich vzpoura

směřovala proti jakékoli hierarchii. „Byl-li symbolismus tváří v tvář inertnímu,

nesoběstačnému hmotnému světu konstrukcí světa duchovního, konstrukcí, která

do reality vnášela novou hierarchii, pak futurismus znamená destrukci hierarchie,

totální dehierarchizaci.“ 82 V tom je totiž jejich podstata - boj proti dogmatu, proti všemu

zažitému a nové přijetí skutečnosti. K. Čukovskij ve své knize Футуристы83 dokonce

mluví o jakémsi podvědomém anarchismu. Proto se také nelze divit, že futuristé přijali

revoluci. Znamenala pro ně totiž onu dihierarchizaci, ke které se hlásili.

Futuristé se snažili zachytit neklid, rychlost, pohyb, a to se odrazilo na formální

stránce jejich děl. Řídili se teorií osvobozených slov, slovu jako takovému přikládali

větší důležitost než jeho významu. Jejich díla jsou charakteristická proměnlivostí

básnického rytmu, který měl odrážet onu dynamiku a pohyb, nedodržováním pravidel

interpunkce, destrukcí věty. Tvorba futuristů byla experimentální, vytvářeli neologismy,

využívali netradiční grafické podoby svých veršů.

Jako výrazový prostředek používali tzv. „zaumnyj“ jazyk. Šlo o to, používat

jakýsi vlastní jazyk, který nemá obecný význam. To mělo umožnit básníkovi, aby se

vyjadřoval plnohodnotněji. A. Alexandrov tuto specifiku futuristů charakterizuje jako

„Ритмичная словесная масса с нарочито ослабленной коммуникативной функцией

(«речь вне быта») и с установкой на звукообраз, на создание новых слов

или новой речевой ситуации, на алогизм.“84 „Zaumnyj“ jazyk oslovil také

D. Charmse a A. Vvjeděnského.

Roku 1922 zakládá V. Majakovskij spolu s některými dalšími představiteli

futurismu skupinu LEF (Левый фронт искусства). Její členové (např. V. Majakovskij,

N. Asejev, O. Brik, A. Kručonych aj.) prosazovali aktivní umění, tedy realizaci umění

prostřednictvím reklamy nebo různých druhů kampaní. „Nechápali to jako „ponížení“

umění, ale jako integrální součást svého programu.“85 Pro skupinu LEF je také typická

racionalizace v umění. Lefovci neuznávali inspiraci, naopak prosazovali věcnost,

82 Drozda, M., Hrala, M.: Dvacátá léta sovětské literární kritiky. Praha. Universita Karlova. 1968. Str. 12. 83 Чуковский, К.: Футуристы. Москва. «Полярная звезда». 1992. Стр. 38. 84 Александров, А.: Чудодей. In Хармс, Д.: Полет в небеса. Ленинград. «Советский писатель».

1988. Стр. 18. 85 Hrala, M.: Ruská moderní literatura 1890-2000. Praha. Karolinum. 2007. Str. 239.

40

pokrok, techniku jakou součást umění. Stavěli do popředí sociálně-politické a nikoli

estetické hledisko. Z toho také vyplývá sklon kubofuturistů i Lefovců k politické

angažovanosti.

Z „kacířského“ hlediska je nejvýznamnější jejich „anti-“ pohled na svět.

M. Drozda mluví o lefovské antiestetičnosti, antitradicionalismu, antipsycholgismu

a antifilosofičnosti. Je však nutné zdůraznit, že futuristé mnohdy spíše polemizují než

popírají. Jejich antitradicionalismus je pak „jen slovním přeškrtnutím tradice,

ve skutečnosti byl jejím rozvinutím, neboť to byla polemika na základě osvojení tradice,

a tedy její převedení do nového sociálního kontextu.“86

Lefovská kritika a program měl význam zejména ve „varování před nebezpečím

pseudosocialistického kýče, jako osamělý statečný vzdor hrstky kvalifikovaných

profesionálů proti přívalu a diktátu obecného průměru.“87 V tom tedy spočívá jejich

kacířský princip, který je spojoval se Zamjatinem, se spisovatelem pro futuristy spíše

nepřijatelným. Kritizovali všechno, co je statické, co neměně existuje. Stejně jako

Zamjatin bojovali proti dogmatu, i když dogma pro každého z nich představovala jiná

skutečnost.

Výraznou postavou ruské literatury 20. a 30. let 20. století byl také Daniil

Ivanovič Charms (1905-1942).

Jeho tvorba je plná absurdit a provokací. Paradoxní je už jen ta skutečnost, že

Charms věnoval velkou část své tvorby dětskému publiku, ačkoli děti nesnášel. Díla

Charmse obsahují velké množství prvků grotesky, svérázného humoru, který spíše

zneklidňuje než rozveseluje. Takovýto typ humoru se vyskytl už u Gogola (smích skrze

slzy). Ironii a grotesku namířil proti racionalismu.

Charms bojoval proti dogmatu, které pro něj mělo podobu nudy a schématu.

„Его искусство противорассудочно, если понимать под рассудком сухость,

унылую схему, мертвую обязательность, дотошную аналитичность, не способную

на новый синтез.“88 Bojoval proti tomu svými povídkami plnými paradoxů

a absurdních situací, bouřil se už jen svojí extravagancí, měl nezvyklý styl oblékání.

K mystifikaci používal také množství pseudonymů, význam jeho nejznámějšího

(Charms) není dosud rozluštěn. Podle Charmse má umělec „делать установку не

86 Drozda, M., Hrala, M.: Dvacátá léta sovětské literární kritiky. Praha. Universita Karlova. 1968. Str. 21. 87 tamtéž. Str. 54. 88 Александров, А.: Чудодей. In Хармс, Д.: Полет в небеса. Ленинград. «Советский писатель».

1988. Стр. 22.

41

на следование нормативной логике, а на отступление от нее.“89 Spisovatelé se tedy

nemají řídit normou, logikou nebo tím, co je zvyklé ve společnosti, ale využívat spíše

principu svobodné tvorby.

Ve svých dílech používal vlastního jazyka. Vytvářel nová slova. Oslovil jej také

tzv. „zaumnyj“ jazyk futuristů. V daném směru jej ovlivnil A. V. Tufanov, který v roce

1925 založil tvz. „Орден заумников DSO“. Právě Tufanov prosazoval myšlenku

„текучести“, tedy plynoucí přítomnosti, nestálosti, což s sebou přináší nemožnost

zachytit náležitý tvar jevu. „Текучесть“ se stala jedním z principů tvorby D. Charmse.

Spolu s A. Vvjeděnským se označoval za tzv. „činara“. Nutno však podotknout, že

skupina OBERIU, jejímiž členy byli i zmínění autoři, se ve svém manifestu

od „zaumného“ jazyka distancovala.

Nejdůležitějším prvkem Charmsovy poetiky je absurdita. Je často postavena

na situacích z běžného života. V tomto duchu je napsána například hra Елизавета Бам

(1927). Objevuje se zde motiv trestu bez viny, který je podstatou také povídky Старуха

(1935). Jelizaveta Bam dokonce některými prvky připomíná Kafkův Proces a Pozvání

na popravu Vladimira Nabokova. Jelizaveta totiž má být popravena za zločin, který je jí

neznámý. „Je v ní velmi zřetelný pocit ohrožení nedefinovatelnou vnější silou.“90

Objevuje se zde motiv absurdní hry na schovávanou, kdy má být Jelizaveta nalezena

proto, aby byla zabita. Charms spojuje motiv popravy s úryvky dětských básniček, což

vyvolává dojem „hry na popravu“. Paradoxní je také reakce Jelizavetiných rodičů, kteří

s popravou souhlasí. Matka Jelizavetu dokonce obviní z vraždy.

Pro Charmsovu tvorbu je příznačná hravost, komika, proto je možné, že v próze

Puškin a Gogol o sebe spisovatelé stále zakopávají, proto vzniká paradoxní situace

v Sonetu, kdy si nikdo nemůže vzpomenout, jestli je dříve číslo 7 nebo 8.

V Charmsových povídkách lidé padají z oken, lámou si čelisti, umírají při paradoxních

situacích, seznamují se nebo se prostě jen potkávají. „Není to vše jenom nastavené

zrcadlo, které svým způsobem kritizuje lidskou společnost?“91

V roce 1927 vniká nová skupina OBERIU (Объединение реального

искусства), ke které se hlásí kromě D. Charmse také A. Vvjeděnskij, N. Olejnikov,

N. Zabolockij aj. Představitelé skupiny se snažili nalézt pravý význam slov, chtěli se

vrátit zpět k realitě (nikoli k realismu). Tvrdili totiž, že umění nic neodráží, že je samo

89 Русские писатели. ХХ век. Библиографический словарь в двух частях. Под редакцией Н. Н. Скатова. Москва. «Просвещение», 1998. Стр. 517.

90 Hnilo, M.: Doslov. In Charms, D.: Dobytku smíchu netřeba. Praha. Argo. 1994. Str. 200. 91 Tamtéž. Str. 201.

42

realitou, má vlastní zákony. Jejich díla mají specifickou logiku. Proti možným kritikám,

které by mohly označovat jejich tvorbu za nereálnou, se bránili tím, že mají pouze jiná

kritéria reálnosti a logičnosti. „Может быть вы будете утверждать, что наши

сюжеты «не-реальны» и «не-логичны»? А кто сказал, что житейская логика

обязательна для искусства?“92 Tvrdili, že kritéria, která existují, nejsou jediná, že

na skutečnost je možné nahlížet i jinými způsoby. Představitelé skupiny OBERIU také

požadovali svobodné umění a to, že umělec má právo volit vlastní prostředky a formy

sebevyjádření. I to je projevem jejich kacířství.

Jejich díla byla jakoby hravá a dětská, ačkoli často vyznívají negativně.

„V podtextu pak byl tragický pocit světa, absurdnost a paradoxnost bytí člověka a snahy

cokoliv změnit, neboť možnosti individua vyrovnat se s neznámými silami, které ho

ovládají jsou mizivé.“93 To se týká zejména pozdější tvorby Charmse, která je ovlivněna

nátlakem, výslechy a nemožností vystupovat.

92 Манифест ОБЕРИУ [online]. 1927 [cit. 2008-11-22]. Dostupný z WWW: <http://xapmc.gorodok.net/documents/1423/default.htm>. 93 Hrala, M.: Ruská moderní literatura 1890-2000. Praha. Karolinum. 2007. Str. 266.

43

5. UTOPIE a ANTIUTOPIE

Zamjatinův román My je jedním z nejvýznamnějších próz psaných v žánru

antiutopie 20. století. V tomto žánru vznikla řada děl před i po napsání románu My,

avšak jeho význam spočívá v tom, že jej lze považovat za první klasický román tohoto

žánru.

Antiutopie v podstatě navazuje na žánr utopie, odvolává se na něj, vychází

z něho. Slovo utopie pochází z řečtiny a skládá se ze slov „žádný“ a „místo“, tedy

místo, které neexistuje. Poprvé tento termín použil Thomas More ve svém díle Utopia

v roce 1516, ale v žánru utopie bylo již mnohem dříve napsáno také Platónovo dílo

Republika. Dalšími významnými díly tohoto žánru jsou Nová Atlantida od Francise

Bacona, Sluneční stát od Tommasa Campanelly. Tyto utopie zobrazují města a státy

v ideální podobě a to tak, jak by měly podle jejich autorů vypadat.

Na počátku 20. století se v této oblasti objevila určitá specifika a vzniká celá

řada děl v žánru antiutopie. Pokud utopie zachycovala ideální stav, ideální zemi či stát,

v antiutopii jsou zdůrazňovány negativní rysy těchto forem.

Antiutopii ale nelze pokládat za úplný protiklad utopie. Antiutopie spíše rozvíjí

základní principy utopie s tím, že je dovádí až do úplné absurdity. Jinou podobou

antiutopie může být dystopie, která je považována za pravý opak utopie. „Dystopie

na rozdíl od antiutopie ukazuje společnost, jejíž občané jsou neskrývaně utlačováni

politickým systémem.“94

Antiutopie je ze své podstaty antižánr, který polemizuje s určitou skutečností.

„В культуре ХХ в. антиутопия стала сконцентрированным философско-

художественным выражением негативных явлений в жизни человечества. В то же

время это – антижанр-«пророк», предупреждающий на основе глубокого анализа

отрицательных общественных явлений о грядущих исторических катастрофах.“95

Antižánry vznikaly narušováním stávajících žánrů. Princip antižánru spočívá podle

Zamjatina v tom, že „вы отрицаете что-нибудь явно вытекающее из всего

предыдущего построения или делаете из построения явно ложный вывод и тем

94 Antiutopie [online]. 18.10.2008 [cit. 2008-10-23]. Dostupný z WWW:

<http://cs.wikipedia.org/wiki/Antiutopie>. 95 Давыдова, Т.: Творческая эволюция Евгения Замятина в контексте русской литературы первой трети ХХ века. Москва. Издательство МГУП. 2000. Стр. 191.

44

самым заставляете читателя с большой энергией сделать правильный вывод,

запечатлеваете этот вывод в читателе как бы после некоторого спора, а такие

выводы всегда прочнее. К той же, в сущности, категории относятся иронические

утверждения и отрицания.“96

Antižánru se věnovali například symbolisté, na ně pak v první čtvrtině 20. století

navázali spisovatelé jako např. A. M. Remizov, J. I. Zamjatin, I. S. Šmeljev, V. I.

Šiškov, A. P. Čapygin, M. M. Prišvin, S. N. Sergejev-Censký.

Podstatou antiutopie je spor s utopií a nejčastěji s ironickým či satirickým

odstínem. Oba žánry přitom spojuje satira. V utopii je satira namířena proti společnosti,

ve které autor žije, zatímco v antiutopii proti utopické myšlence a proti její realizaci.

Podle A. E. Kedrovského jsou v románě My, stejně jako v jakékoli jiné antiutopii,

vytyčeny širší cíle než v satiře: „Она не только обличает отдельные стороны жизни

(хотя и не обходится без этого), сколько дает представление о несостоятельности

самой утопической идеи, то есть построения «золотого века» без таких исконных

принципов жизнеустройства, как приоритет личности, свобода индивидуального

выбора, духовные ориентации в качестве главных.“97

Společné pro utopii a antiutopii je to, že zobrazují ucelený obraz světa – tzn.

hlediska politická, ekonomická, sociální, s náboženstvím, kulturou, vědou a morálkou.

Avšak v utopii je prezentován lepší svět a v antiutopii horší forma světa. Sám Zamjatin

stavěl žánr „čisté“ utopie do opozice k protisociálně-filosofické fantastice. Společnými

rysy těchto dvou žánrů je také fantastika, vztah k času a prostoru. G. Morson

k problematice času dodává, že utopie se zároveň snaží být uchronií (tedy společností

vně času), zatímco antiutopie «радикально историчны в том смысле, что для нее

будущее – это другое настоящее <…>»98

V utopii i antiutopii nalezneme symboly, alegorie, hyperboly, archetypy, často

se také vyskytuje motiv snu. Zajímavé je, že v Jednotném státě v románu My jsou sny

zakázané a kdo sní, ten je považován za nemocného. Stejný motiv se vyskytuje

i v románě Pozvání na popravu V. Nabokova, který je také označován za dílo žánru

antiutopie.

96 Замятин, Е. И.: Я боюсь. Москва. «Наследие». 1999. Стр. 173. 97 Кедровский, А. Е.: Русская литература ХХ века: 1917 – 1930 годы. Курск. Издательство Курск. гос. пед. ин-та. 2002. Стр. 45.

98 Морсон Г.: Границы жанра. Утопия и утопическое мышление: Антиутопия зарубежной литературы. Москва. «Прогрес». 1991. Стр. 240-241.

45

V románě My můžeme pozorovat i další prvky tohoto žánru. Zamjatin popisuje

jakousi ideální společnost – Jednotný stát. Tento popis ale na pozadí dalších skutečností

(zákaz snů, žádné soukromí, striktní a často absurdní pravidla) vyznívá spíše negativně

než obdivně. Zamjatin varuje před situací, kdy vzniká společnost, ve které nesvoboda

znamená štěstí. Dalším z rysů antiutopie je také to, že staví člověka před morální

dilema. V románě My tento rys lze doložit pochybami hrdiny D-503 o tom, jestli je

Jednotný stát opravdu to, co tvrdí. Hrdina je postaven do situace, kdy se musí

rozhodnout mezi milostným citem k I-330 a povinnostmi ke státu, ve kterém vyrostl

a který pro něj představuje jistotu.

Rozdíl utopie i antiutopie spočívá v tom, že utopie zobrazuje společnost jako

celek, kolektiv, ale antiutopie se snaží popsat místo jedince ve společnosti. V utopiích

nevzniká žádný vnitřní konflikt. Utopická společnost je totiž postavena na pravidlech,

která se zdají být rozumná a přijatelná všem. Tato společnost je navíc izolována

od vnějšího světa. V utopii je zachycena ideální společnost, v antiutopii se společnost

ideální pouze jeví. Snaží se přesvědčit, že je jedinou možnou cestou, avšak je naopak

absurdní a nepřijatelná. Pro díla žánru antiutopie je také typické to, že celkově vyznívají

jako varování před určitými tendencemi. Další odlišností je to, že syžet utopie je

statický, u antiutopie spíše dynamický. To souvisí také s postojem hlavního hrdiny –

v utopii je to nejčastěji pasivní pozorovatel onoho dokonalého světa, v antiutopii

člověk, který se bouří proti společnosti, proti jejím zákonům.

Odlišná je i pozice autorů utopie a antiutopie. Autor utopie věří, že je možné

vytvořit společnost, která bude lepší, než je ta současná. Autor antiutopie je podle E. J.

Batalova «разочарованный или тайный утопист, критически относящийся к идеям

и теориям утопистов»99, «но воплощающий свою позицию с помощью приемов

и художественных средств утопии»100.

Specifikou antiutopie je také existence dvou odlišných světů: „мир,

построенный на «надо», то есть на рассудочности, на основе точного

(математического) научного знания, где каждое «я» превращено в штифтик

в органном вале» (Ф. М. Достоевский «Записки из подполья»); и мир, где человек,

отказавшись от цивилизации, вернулся к существованию почти первобытному,

99 Баталов Э. Я.: В мире утопии: Пять диалогов об утопии, утопическом сознании и утопических экспериментах. Москва. «Политиздат». 1989. Стр. 270.

100 тамже, стр. 265

46

когда поступками управляли в большей мере инстинкты и желания («хочу»).“101

V románě My je první svět zastoupen Jednotným státem a druhý lidmi za stěnou, tzn.

lesními lidmi. Konfrontace těchto dvou světů vytváří základní konflikt v antiutopii My.

Na počátku 20. století má antiutopie jisté charakteristické rysy – kritiku

přítomnosti, obavy z budoucnosti a varování před negativními tendencemi, které

v budoucnosti mohou nastat. Zobrazuje svět před katastrofou. K tomu využívá satiru,

grotesku a paradoxy.

A. N. Ostrouch se ve svém článku Антиутопия Е. И. Замятина против

тоталитаризма zabývá otázkou, proč antiutopie vzniká právě ve 20. století. Odpovědí

je podle něj to, že v této době se objevují první snahy o vybudování ideálních států

s jednotnou ideologií a také to, že se do popředí dostává industrializace, automatizace

výroby, technika, rozvoj v oblasti médií, které začínají člověkem manipulovat

a potlačují individualitu. „В антиутопии XX века доказывается, что не только

победа какой-либо идеологии и превращение ее в государственную ведет

к установлению тоталитаризма, но и неконтролируемый технический прогресс

тоже.“102

A. E. Kedrovskij ale pozoruje podobnou tendenci ruské literatury dříve než

ve 20. století. Konkrétně hovoří o „сочетании несочетаемого – великих замыслов

и катастрофических их последствий.“103 Daný rys se podle něj objevil již v díle F. M.

Dostojevského: „Его «Сон смешного человека»(1877) структурно (утопия -

антиутопия), по смыслу (неизбежное разрушение приснившегося «золотого века»)

моделирует логику связи тезы и антитезы.“104

Antiutopie nejčastěji kritizuje určitý stav ve společnosti, který neuznává

svobodu osobnosti. Kritizuje totalitarismus, který může vzniknout. Z tohoto hlediska se

ukazuje Zamjatinova schopnost vidět směr, kterým se ubírá ruská literatura a Rusko

vůbec. G. V. Čudinova v tomto ohledu vyzdvihuje Zamjatinovu schopnost odhadnout

budoucí vývoj: «Уже в начале века автор сумел прогностически угадать

и художественно раскрыть все механизмы и способы воздействия тоталитарного

101 Мущенко, Е. Г.: В художественном мире А. Платонова и Е. Замятина. Воронеж. «Логос» -

«Траст». 1994. 102 Остроух, А. Н. Антиутопия Е. И. Замятина против тоталитаризма. SPb Center for History of Ideas

[online]. [cit. 2008-11-12]. Dostupný z WWW: <http://ideashistory.org.ru/pdfs/36Ostoukh.pdf>. 103 Кедровский, А. Е.: Русская литература ХХ века: 1917 – 1930 годы. Курск. Издательство Курск.

гос. пед. ин-та. 2002. Стр. 44. 104 тамже, стр. 44.

47

режима на человека.»105 Je však nutné opět připomenout existenci tzv. „anglické

dilogie“ a její souvislost s románem My.

Dalšími díly žánru antiutopie je také např. Zámek (1921-1922) a Proces (1915-

1918) France Kafky, Konec civilizace od Aldouse Huxleyho, 1984 od George Orwella

(1948). V ruské literatuře v tomto žánru vznikla celá řada děl, jako například Argonauti

od A. Bělého (1904), Večer v roce 2217 od N. Fedotova (1906), Republika Jižního

Kříže od V. J. Brjusova (1907) a také jeho epická tragédie Země (1904). Určité prvky

antiutopie lze nalézt také v některých dílech A. Platonova (Čevengur) a M. Bulgakova.

Nelze však opomenout ani Pozvání na popravu V. Nabokova.

105 Чудинова, Г. В.: Роман Евгения Замятина «Мы» в контексте антитоталитарного романа ХХ века. Тамбов. Издательство Тамбовского государственного университета. 1994. Стр. 211.

48

6. FANTASTIKA

Fantastické představy, jakkoli jsou nereálné, jsou vzaty ze skutečnosti. Avšak

tato skutečnost je jimi deformovaná nebo zjednodušená. Fantastiku využívali i realisté

jako Krylov ve svých bajkách či Saltykov-Ščedrin. „Zejména satira se k nim (k prvkům

fantastiky – pozn. autora) často obrací: fantastika umožňuje hnát satirou napadený jev

do „neuvěřitelné“, obludné podoby a tím podtrhnout, zdůraznit jeho „nepřirozenost“, tj.

nepřijatelnost z hlediska estetického ideálu umělcova.“106

Zamjatin viděl v nové době a především v nových objevech a pokroku tzv.

fantastickou realitu. Ve svém článku О синтетизме píše: „И рядом с конторой, где

продаются билеты на Марс, - магазин, где продаются колбасы из собачины.

Отсюда в сегодняшнем искусстве – синтез фантастики с бытом.“107 Zamjatin tedy

uvažoval o tom, že dnešní fantastické představy se mohou v budoucnosti stát realitou,

ale nemyslel si, že by při tom nutně musela zaniknout současná každodennost.

6.1. H. G. WELLS

Významným představitelem fantastického žánru byl H. G. Wells (1866-1946).

Je považován za jednoho ze zakladatelů žánru science-fiction, psal však také romány

sociálně kritické a filozofické. Zamjatin redigoval překlad jeho spisů, je autorem

několika článků o jeho tvorbě

Wells je autorem několika vědecko-fantastických románů jako například Stroj

času (1895), Ostrov doktora Moreaua (1896), Neviditelný (1897). Varuje

před deformacemi společnosti, před možnými důsledky kapitalismu, před masovou

společností. Zajímá jej odlidštění, které může být způsobeno vědou a technikou.

Upozorňuje na možný vývoj společnosti nikoli jako tvořivého kolektivu lidí, ale jako

lidského stáda, které je lehce ovladatelné. „Jestli Wells silou svého kritického rozumu

a silou svého umění ovlivnil kritický proud v soudobé západní vědeckofantastické

literatuře, není možné pominout i druhou stránku jeho působení – totiž vliv jeho

pesimismu a nevíry v budoucnost, ze které vycházejí ti, kdož završili vývoj utopie přes

všechna její stadia až k antiutopii.“108

106 Drozda, M.: Ruská sovětská literatura. Praha. Orbis. 1961. Str. 17. 107 Замятин, Е.: Я боюсь. Москва. «Наследие». 1999. Стр. 78. 108 Genčiová, M.: Vědeckofantastická literatura. Srovnávací žánrová studie. Praha. Albatros. 1980.Str. 45.

49

Sám Zamjatin napsal o fantastice Wellsově tvorby: „Уэллсовская фантастика -

это фантастика, может быть, только для сегодня, а завтра она уже станет бытом.

Мы можем сказать это тем увереннее, что многие из фантазий Уэллса - уже

воплотились, потому что у Уэллса есть странный дар прозорливости, странный

дар видеть будущее сквозь непрозрачную завесу нынешнего дня.“109 Touto

charakteristikou jakoby popisoval svůj román My.

Zamjatin označuje žánrovou formu Wellsových knih jako «городской миф,

городская сказка, логическая фантастика, химические, математические,

механические фантазии, наконец – социально-фантастический роман.»110 Zamjatin

se o Wellsových dílech dokonce vyjadřuje jako o mechanických a chemických

pohádkách. Zdůrazňuje, že Wellsových dílech je přítomný jakýsi všeovládající

mechanismus.

Zamjatin v závěru svého článku o H. Wellsovi vymezuje postavení fantastiky

v ruské literatuře: „Россия, последние годы ставшая фантастичнейшей из стран

современной Европы, несомненно отразит этот период своей истории

в фантастике литературной. Но пока литература в России замерла, она еще где-то

в туманном будущем.“111

Myšlenky H. G. Wellse rozvinul také K. Čapek zejména ve svém dramatu

R.U.R. (1920) a románě Krakatit (1924).

109 Замятин, Е.: Избранные произведения. Повести. Рассказы. Сказки. Роман. Пьесы. Москва.

«Советский писатель». 1989. Стр. 199. 110 Замятин, Е. И.: Герберт Уэллс. Петербург. Издательство «Эпоха». 1922. Стр. 30. 111 тамже, стр. 46.

50

6.2. J. ZAMJATIN, A. PLATONOV, M. BULGAKOV

A V. NABOKOV

Zamjatin se v My zamýšlel nad problematikou kolektivizmu, nad otázkami

jednotlivce a jeho místě ve společnosti. M. Drozda tuto charakteristiku upřesňuje: „Je to

problém osobnosti a kolektivu, jednotlivce a systému, ztotožnění individua s celkem,

kolektivním úkolem. Toto ztotožnění bylo vytyčeno jako ukazatel cesty z buržoazní

anarchie, z dějin probíhajících živelně k dějinám vědomě tvořeným.“112 Tyto motivy

zajímaly řadu autorů dané doby.

J. Zamjatina spojuje s danými autory už jen to, že se neztotožnili

s proklamovaným proudem literatury a odmítali psát tak, jak bylo přikazováno

nejrůznějšími institucemi. Takovýto spisovatelé byli označováni jako tzv. „poputčici“

a pronásledováni pro jejich „škodlivý“ vliv na literaturu. Zmínění spisovatelé mají ale

společné také to, že využívali žánru antiutopie, v jejich dílech jsou přítomny prvky

fantastiky.

J. B. Skorospjelová v knize Замятин и его роман «Мы» tvrdí, že právě

Bulgakov, Platonov a Nabokov šli ve stopách Zamjatina: «в семимильных сапогах, но

все-таки за ним. И его теория, его практика прокладывали им дорогу…»113

Také T. Davydova píše, že Zamjatin je tvůrcem nové tradice ruské literatury

20. století, a to právě svým antiutopickým románem My. „Сомнения в праве человека

вмешиваться в естественный ход жизни и строить ее по какому-то единому плану

есть и в фантастических романах А. Н. Толстого «Аэлита» (1922) и «Гиперболоид

инженера Гарина» (1926), повестях М. А. Булгакова, рассказах А.П. Платонова

первой половины 1920-х гг. и его романе «Чевенгур» (1927), повести В. В.

Набокова «Приглашение на казнь» (1936).“114

Andreje Platonova se Zamjatinem pojí obava z potlačení lidské svobody

a přirozenosti, z vlivu moci nad jednotlivcem. Platonov ji vyjádřil ve svém románu

Čevengur. Román lze považovat za fantastickou grotesku, avšak jsou v něm patrné také

112 Zamjatin, J.: My. Praha. Odeon. 1989. Str. 22. 113 Скороспелова, Е. Б.: Замятин и его роман «Мы». Москва. Издательство Московского университета. 1999. Стр. 22.

114 Давыдова, Т.: Творческая эволюция Евгения Замятина в контексте русской литературы первой трети ХХ века. Москва. Издательство МГУП. 2000. Стр. 197.

51

prvky antiutopie, která „mohla být vnímána jen jako selhání všech těch racionálních

utopií, které se staly maskou totalitaristické diktatury.“115

Román je zasazen do 20. let do provinčního městečka Čevengur. Kádrové čistky

v Čevenguru při své důkladnosti způsobily, že v městě zůstalo pouhých jedenáct

obyvatel. Takovýto počet samozřejmě nebyl schopen čelit přesile bílých, a tak téměř

všichni z Čevenguru zahynou. Jiří Honzík v tomto románě Platonova vidí satiru

na komunismus a na ambice lidí, které jsou s komunismem spojeny. Právě na těchto

ambicích je postaven režim, který popírá lidskou přirozenost. Avšak způsobem, jakým

Platonov tyto ambice a vůbec celý režim zobrazuje, vzniká podoba absurdního zřízení,

které nemá nic společného se svobodou a s lidským štěstím. Platonov podle Honzíka

nevede otevřenou autorskou polemiku s komunismem, ale „demaskuje jej nepřímo

a zevnitř, prostřednictvím jakoby protokolárně objektivního popisu revolučního

a hlavně porevolučního dění v odlehlém zapadákově kdesi v hlubinách středoruské

polostepi.“116

Technika a stroje hrají v románě významnou roli. Zachar Pavlovič vnímá

zpočátku stroje jako živé a zcela srovnatelné s člověkem. Nakonec ale vidí

„беззащитную, одинокую жизнь людей, живших голыми, без всякого обмана себя

верой в помощь машин.“117 Podobně i D-503 nejdříve jako hlavní konstruktér

a matematik Jednotného státu považuje Integrál téměř za božstvo. S tím, jak se mění

jeho vztah k Jednotnému státu, k individualitě, tehdy přehodnocuje své dřívější postoje.

Už neobdivuje stroje, jediné, po čem touží, je mít svou vlastní matku: „Если бы

у меня была мать – как у древних: моя – вот именно мать. Чтобы для нее – я не

Строитель «Интеграла», и не нумер Д-503, и не молекула Единого Государства,

а простой человеческий кусок – кусок ее же самой – испонтанный,

раздавленный, выброшенный... И пусть я прибиваю или меня прибивают –

может быть, это одинакого, - чтобы она услышала то, чего никто не слышит,

чтобы ее старушечьи, заросшие морщинами губы - - “118

Slepá oddanost režimu, kterou lze pozorovat v Čevenguru, je zobrazena také

v Jednotném státě. V Čevenguru se objevuje myšlenka na to, není-li možné zrušit noc,

aby mohli obyvatelé pracovat. Podobně uvažuje i D-503 v románě My, když ve svých

115 Pechar, J.: Dvacáté století v zrcadle literatury. Praha. Filosofia. 1999. Str. 341. 116 Honzík, J.:Dvě století ruské literatury. Praha. Torst. 2000. Str. 172. 117 Платонов, Андрей . Чевенгур [online]. 1998 [cit. 2008-11-07]. Dostupný z WWW:

<http://www.klassika.ru/read.html?proza/platonov/chewengur.txt&page=8>. 118 Замятин, Е. И.: Мы. Москва. «Современник». 1989. Стр. 336.

52

zápiscích doufá, že i hodiny soukromí budou regulovány státem a že stát bude mít

nakonec pod kontrolou veškerou činnost čísel.

Podle Honzíka se v Čevenguru ukazuje, jaký podvod provedl bolševismus

na obyčejných lidech: „ukazuje, jak rafinovaně využil a zneužil jejich zaostalosti, ale

i naivity a prostoduchosti, jak ve svém mocenském zájmu v nich podpořil a rozvíjel

nejhorší a lidsky i společensky nejdestruktivnější sklony a pudy.“119 Dobroditel také

využívá toho, že lidé jsou ochotni následovat osobu, která za ně převezme odpovědnost.

Je totiž jednodušší následovat člověka, který vede za štěstím bez jakékoli odpovědnosti

za následky, než se o toto štěstí zasloužit vlastními silami.

Honzík dále vidí v Čevenguru spíše emotivní, intuitivní přístup k bytí, což se má

promítat i do jazykové sféry. Platonov vytváří tzv. „novořeč“, kdy lidé jen slepě opakují

a deformují slogany. Honzík tvrdí, že jazyk Platonova má podobnou funkci jako smích

v dílech N. V. Gogola. Naopak u Zamjatina je přístup k bytí spíše racionální, což má

blíže k literatuře evropské. Zamjatin snad také proto dostal přezdívku „Evropan“.

Do určité míry tento Zamjatinův racionální postoj souvisí také s jeho technickým

vzděláním.

Nelze tvrdit, že by Zamjatin přímo ovlivnil tvorbu Andreje Platonova. Je však

jisté, že oba autory spojoval zájem o lidskou svobodu, o deformaci osobnosti

v podmínkách kolektivní společnosti. Svými díly varovali před takovýmito tendencemi,

a proto také nemohli patřit ke spisovatelům podporovaným režimem.

Michail Bulgakov je považován za pokračovatele „linie groteskního realismu,

spojení reality a fantazie u Gogola, Satylkova-Ščedrina, Dostojevského a Zamjatina.“120

Bulgakov píše svá díla ve fantasticko-groteskním žánru, který ve světové literatuře

představuje E. T. A. Hoffmann, v ruské literatuře pak zejména Gogol, ale který našel

své místo také v dílech J. Zamjatina. Bulgakova, stejně jako Zamjatina, zajímají otázky

odlidštění, vývoje a zneužití vědy a techniky, o čemž svědčí například jeho díla Osudná

vejce a Psí srdce. Bulgakov se v literatuře zasloužil o spojení prvků fantastična

a grotesknosti s realistickým popisem.

V Osudných vejcích, podobně jako v Psím srdci, Bulgakov zdůrazňuje, že by

člověk neměl porušovat přírodní zákony a jít proti přirozenému řádu. Stejně jako

Zamjatin si uvědomuje možný negativní dopad vědecko-technického vývoje.

119 Honzík, J.:Dvě století ruské literatury. Praha. Torst. 2000. Str. 173. 120 Hrala, M.: Ruská moderní literatura 1890-2000. Praha. Karolinum. 2007. Str. 491.

53

V Osudných vejcích vynalezne vědec Persikov paprsek, který má lidstvu pomoci.

Avšak nedopatřením jsou osvícena vejce hadů, kteří pak málem způsobí zkázu. Ve Psím

srdci chce zase profesor Preobraženskij provést pokus, jehož následkem je to, že se pes

změní v člověka. Autor pak srovnává charakter „člověkopsa“ s lidem. Zakončení obou

povídek ale dává šanci na možnou nápravu chyb - v Osudných vejcích zasáhnou první

mrazy, v Psím srdci zase změní profesor Persikov Barykova zpět na psa. „Nelze

nepřipomenout výraznou autorovu snahu sdělit čtenáři právě tuto okolnost, totiž

vyjádřit potřebu normálu, aby lidé mohli žít v klidu a spokojenosti.“121 Konec románu

My je spíše pesimistický.

M. Zahrádka uvádí, že v těchto dvou prózách jsou obsažena nejdůležitější témata

Bulgakovových děl „jako je „tvůrce a moc“, „tvůrce a dav“, výjimečnost

a nenahraditelnost talentu (proti tehdejší formuli „každý je nahraditelný“), síla zla

a slabost dobra.“122 Bulgakovovy díla vyznívají jako varování před něčím, co ničí

lidskou přirozenost, zamýšlí se nad nadvládou člověka nad člověkem. Na Psím srdci

byly nepřípustné narážky na soudobé reálie, například na zabavování bytů

a na nesmyslnost byrokratických předpisů (člověk nesmí bez dokumentů vůbec

existovat).

Ve fantasticko-satirickém žánru je také napsána Diaboliáda. Bulgakov v ní

kritizuje odlidštění a byrokratismus. Na postavě Korotkova ukazuje, jak může skončit

člověk, který je přemožen systémem.

M. Zahrádka uvádí, že dílem Mistr a Markétka završuje téma „tvůrce“ a „moc“.

Je vystiženo například ve vztahu Mistra a soudobé literární kritiky, která jej ničila

svými komentáři. V románě se objevuje motiv strachu, pronásledování, byrokratických

nesmyslností. Román staví do kontextu s Zamjatinovým románem My také

problematika svobody a nesvobody. U Zamjatina lze za svobodné považovat snad jen

lesní lidi, těch se pravidla a normy netýkají. Ostatní jsou svázání přísnými pravidly

Jednotného státu a jejich osobní svoboda je omezena pouze na hodiny soukromí, které

však podle slov D-503 budou také brzy usměrněny pravidly. V Jednotném státě je také

tajná skupina Mefi, ale ani její stoupenci nemohou být považováni za zcela svobodné.

Také oni jsou povinni dodržovat daná pravidla. Na rozdíl od ostatních čísel Jednotného

státu jim ale daná situace nevyhovuje a snaží se ji změnit. V Bulgakovově románě je

snad jedinou svobodnou postavou Jošua, a to pro jeho absolutní víru a dobrotu. Ostatní

121 Hrala, M.: Ruská moderní literatura 1890-2000. Praha. Karolinum. 2007. Str. 495. 122 Zahrádka, M.: Toulky s ruskými spisovateli. Olomouc. Univerzita Palackého. 2003. Str. 96.

54

jsou nějakým pravidlům podřízeni. M. Amusin tvrdí, že Bulgakov zobrazuje

svobodného jenom toho, kdo věří ve vyšší spravedlnost, kdo je ochoten pomoct lidem

najít pravdu.123 K podtržení motivů svobody a nesvobody využívá Bulgakov barevné

symboliky, vnitřních monologů, svoboda a nesvoboda je také základem dialogů.

Vladimira Nabokova také zajímala myšlenka potlačování individuality,

konflikt jedince a prostředí. Věnoval se jí například v románě Pozvání na popravu.

Tento román lze podle Milana Hraly (Ruská moderní literatura 1890-2000)

považovat za antiutopii. Hlavní hrdina románu je výjimečný, ale jeho výjimečnost

spočívá pouze v tom, že se odlišuje od ostatních, že je normální. Ostatní jsou podřízeni

svému společenskému postavení, což se odráží „loutkovitosti“ a „mechaničnosti“ jejich

chování, jak píše Hrala. Pro zařazení románu k antiutopii je také důležité to, že děj

románu probíhá v neurčitém čase a prostoru.

Román vyznívá jako varování před určitou možnou situací. Nabízí se myšlenka,

že Nabokov románem varoval před stalinismem a nebo před fašismem, román byl totiž

napsán r. 1935-1936. Jde sice o dílo s politickými podtóny, ale pravděpodobně se

nejedná o varování před jedním konkrétním politickým systémem. Podle M. Sýkory

Nabokov kritizuje „пошлость“, tedy „<...> samolibou, sentimentální vulgárnost

ve všech jejích formách.“124 Přesto tento román lze chápat jako varování

před totalitarismem jako takovým. Nabokov pravděpodobně neměl na mysli jeden

konkrétní režim, ale jakýkoli režim, který by potlačoval lidskou svobodu.

Na Pozvání na popravu lze ale také nahlížet jako na fantasticko-groteskní dílo,

rozvinutí stylu moderní grotesky, v čemž lze naopak pozorovat souvislost s tvorbou

M. Bulgakova. Nabokov zde využívá fantastiky a prvků grotesky, což vytváří jakýsi

nadčasový obraz románu. „Čím více se odpoutává od reality, tím více ztrácí možnost

dobového a místního zakotvení a naopak získává na obecné platnosti, na důraznosti

a hloubce odhalení mechanicnosti lidských vztahů v moderním světě, jejich jisté

zvrácenosti.“125

Vězení hlavního hrdiny Cincinnata C. je pouze jakousi kulisou, stejně jako

všechno ostatní kolem. Velmi silnými motivy románu je hra, dětství, sen, cizota.

123 Aмусин, M. Ваш роман вам принесет еще сюрпризы (О специфике фантастического в "Мастере и Маргарите"). «Вопросы литературы» [online]. 2005, no. 2 [cit. 2008-09-10]. Dostupný z WWW: <http://magazines.russ.ru/voplit/2005/2/amu5.html>.

124 Sýkora, M. : Vladimir Nabokov od Mášeňky k Daru. Brno. Host. 2002. Str. 122. 125 Hrala, M.: Ruská moderní literatura 1890-2000. Praha. Karolinum. 2007. Str. 519.

55

Všechno je na pomezí pravdy a přetvářky, skutečnosti a nereálna. Cokoli, co se

hlavnímu hrdinovi zdá jako jistota, je v zápětí popřeno či relativizováno.

Hrdina čeká ve vězení na trest smrti, ke kterému byl odsouzen za svou

neprůhlednost. Je jiný právě tím, že má normální instinkty. Jedinečnost je také

předmětem kritiky Jednotného státu. Je to nežádoucí vlastnost, která je jak v románě

My, tak i v Pozvání na popravu trestána smrtí. U Cincinnata je zdůrazňována

„непроницаемость“, tedy neprůhlednost. Tento motiv se vyskytuje také v románě My,

kde čísla žijí ve skleněných bytech. Neprůhledný je pouze Starověký dům, neprůhledná

je také I-330, která má „глаза задернуты этой проклятой непроницаемой шторой“126

Cincinnatus si vede zápisky. Stejně jako i v případě románu My lze hovořit

o románu o psaní, o románě. Cincinnatus ve svých zápiscích popisuje mimo jiné i své

sny. Avšak snít je podle vězeňského řádu zakázáno a stejně tak i v Jednotném státě jsou

sny považovány za nemoc.

Mechaničnost lidských vztahů vyznívá zejména v jednání Cincinnatovy matky

a manželky. Cincinnatus svou matku viděl jedinkrát v životě, když k němu přišla, aby si

nechala písemně potvrdit, že s ním nemá nic společného. Jeho vztah s manželkou

Marfiňkou je také prázdný. Lidské vztahy jsou odlidštěné a postrádají jakoukoli

vzájemnost. Absurdita je také zachycena ve vztahu Monsieura Pierra k Cincinnatovi.

Pierre jakožto kat požaduje spolupráci od odsouzeného Cincinnata. Pro vztahy je

charakteristické odcizení.

V Jednotném státě by vztahy měly být prakticky na nule. Nefunguje tu

partnerská láska, pro intimní sblížení je nutné podat žádost, neexistuje mateřská láska,

protože děti jsou rodičům ihned po narození odebrány. Ale i když se Jednotný stát snaží

zničit jakékoli možné vztahy mezi lidmi, přesto mezi nimi vzniká láska (O-90 k D-503),

vytváří se mateřský cit (O-90 ke svému zatím nenarozenému dítěti). Vztah člověka

k člověku, ať je v jakékoli podobě, je tak způsobem, jak lze bojovat proti cizotě,

odlidštění a mechanizaci.

Cizota v Pozvání na popravu má podle Z. Pechala také svá pravidla. Každý

rozhovor je nutno vést podle daných pravidel, každá otázka musí být zodpovězena

náležitým způsobem. „Jakmile by však měl dialog vybočit z předepsaného kánonu,

okamžitě je individualistická snaha pokárána a dialog se musí vrátit do předepsaných

hranic.“ 127 Vytváří se tak svět, kde prakticky není možné udělat krok stranou. Právě

126 Замятин, Е.: Мы: романы, повести, рассказы, сказки. Москва. «Современник». 1989. Cтр. 239. 127 Pechal, Z.: Hra v románu Vladimíra Nabokova. Olomouc. Univerzita Palackého. 1999. Str.77.

56

motiv pravidel a norem a jejich porušování má Nabokovův román s Zamjatinovým My

společné. Na pravidlech v podstatě stojí Jednotný stát a pravidly je určeno, kdo je

průhledný a kdo není v Pozvání na popravu. Absurdita těchto norem je podtržena

zejména ve chvíli, kdy o nich hrdinové začnou pochybovat. Rozdílem je ovšem to, že

Zamjatin postavou Dobroditele dal své antiutopii reálné prvky. V Nabokovově románu

žádná taková postava na vrcholu moci není, proto podle Milana Hraly zůstává román

v literární rovině.

Podobné motivy se objevují také v díle F. Kafky, a zejména v románě Proces.

Kafkovi hrdinové jsou také ničeni neosobností světa „a jeho drama je dále tragédií

prázdnoty, duté, tiché mezery, jež se rozzívala mezi rozestouplými částmi původních

jednot a z níž dští nicota, pociťovaná jako pravá skutečnost života: ono „nic“ krachu

lidského projektu před Bohem.“128 Jde tu o pocit prázdnoty, světa zbaveného lidskosti,

který se objevuje v Kafkově díle. Stejný motiv pak využívá i Nabokov. Pocit

nadpočetnosti a odcizení ja pak jednou ze základních kategorií existencionalismu.

128 Černý, V.: První a druhý sešit o existencialismu. Praha. Mladá fronta. 1992. Str. 25.

57

7. SATIRA

Satira ze své podstaty vyjadřuje kritický vztah k určité skutečnosti. Snaží se

demaskovat nežádoucí jevy tím, že staví do konfrontace realitu a ideál. K tomu využívá

ironie, karikatury, parodie a nadsázky, určitým způsobem deformuje skutečnost.

A právě jakýsi nesouhlas, určitý druh vzpoury je vlastní satiře stejně jako románu My.

Satira prvních desetiletí 20. století navazuje na satiru „zlatého věku“ ruské

literatury. Mezi nejvýznamnější ruské satiriky 19. století patří N. V. Gogol, M. J.

Saltykov-Ščedrin a v určité míře najdeme satiru také u Čechova. Právě tito spisovatelé

vytvořili jakýsi základ, na který pak navázala řada ruských spisovatelů v 20. století.

20. a 30. léta 20. století je obdobím, kdy hrál humor v literatuře velmi důležitou

úlohu. V satirickém žánru psali svá díla někteří ze Serapionových bratrů (M. Zoščenko,

V. Kaverin), satiře se věnovali poputčici (M. Bulgakov, J. Oleša, J. Zozulja), satiru

najdeme u Erenburga, Pilňaka a také u Zamjatina. „Z dvacátých let vyrůstají i největší

postavy sovětské satirické prózy, autoři, pro které byl smích základním momentem

tvorby a kteří vstoupili do literatury právě jako jeho výrazní představitelé.“129

Literatura se na počátku 20. století, jak již bylo uvedeno, musela vypořádat

s řadou nových jevů: s novým uspořádáním společnosti, s novými tendencemi, které

v této společnosti vznikají, s pokrokem v řadě oblatí atd. To se samozřejmě odráží také

na charakteru satiry. „V literatuře 20. století, zachycující vzrůstající odlidštěnost

civilizačních i politických mechanismů, ztrácí namnoze satira víru v možnost nápravy

světa a jeví sklon k přechodu v absurditu, jež bývá nezřídka považován za dominantní

formu komiky respektive tragikomiky v moderní podobě.“130 Motiv absurdity

a odlidštění se objevuje v literárních dílech stále častěji, přidávají se k nim také motivy

společenského odcizení a ztráta lidské identity. Odráží je Bulgakovova satira Psí srdce,

satira Zozulji a také například některá díla Erenburga. Tyto motivy jsou také obsaženy

v Zamjatinově románě.

Zamjatin sám ke svému románu prohlásil, že je to „самая моя шуточная

и самая серьезная вещь“131. Satirická groteska je podle V. A. Keldyše postup, který

129 Hrala, M.: Sovětská satirická próza. Zoščenko, Ilf a Petrov, Kolcov. Academia. Praha. 1966. Str. 3. 130 Mocná, D., Peterka, J.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl. Paseka. 2004. Str. 614. 131 Замятин, Е.: Я боюсь. Москва. «Наследие». 1999. Стр. 3.

58

Zamjatinovi umožňuje zpřesnit a vyostřit popis všedního života a zároveň jej zobecnit

a dostat se tak „от быта к бытию.“132

Zamjatinova satira je namířena jak proti hrdinovi románu My, tak

i proti společnosti, ve které hrdina žije. Hlavní hrdina románu D-503 popisuje život

a zvyky předků, ale čtenář tuto charakteristiku nevnímá ve stejném světle jako hrdina.

„Читатель, обладая определенным жизненным опытом, извлекает из такого

сопоставления очевидный результат прославление жизнеустройства Единого

Государства с его Бюро Хранителей, Музыкальным заводом, Детско-

воспитательным заводом, с Единогласием, с Часовой Скрижалью, Личными

Часами, Материнской и Отцовской нормой и под «нечеловеческой мощью»

Благодетеля – все это, понимаем читателя, есть похвала глупости. Более того –

тоталитаризму, преступлению против человека и человечества.“133

A. Voronskij, ideolog a kritik Perevalu, nesouhlasil s myšlenkami Zamjatinova

románu My, stejně tak jako s myšlenkami v povídkách Mamaj a Jeskyně. Označil je

za satiru na revoluci. Muščenko ale s jeho stanoviskem nesouhlasí a o zmíněných

povídkách píše: „Сатирическое здесь минут главный конфликт произведения,

касаясь лишь тех сторон ситуации, где герои нарушают границы

человечности.“134 Muščenko dále tvrdí, že Zamjatin nemířil svou satiru proti

komunismu, nýbrž proti „поглощения «я» «мы», которое в зародыше въявь

возникало в окружающей его жизни и именно оно могло помешать тому

будущему, начало которому положила революция.“135 Nikoli tedy satira na revoluci,

kterou viděl v románu My Voronskij, ale nesouhlas s potlačováním individuality

a člověka jako svobodné bytosti je podstatou románu. Naopak mezi jedno

z nejostřejších protirevolučních satirických děl patří Tucet nožů do zad revoluce (1921)

od A. Averčenka.

V románě Dvanáct křesel (1928) Ilfa a Petrova se odrazila hlavní problematika,

která byla obsahem mnoha soudobých děl. Jde o rozpory a nedostatky porevoluční

společnosti, směr, kterým se má nová společnost ubírat. Daný román a na něho

navazující Zlaté tele (1933) totiž vznikly v období, kdy byly patrné důsledky revoluce,

132 Келдыш, В. А.: Замятин – Публицист и критик, In Замятин, Е.: Я боюсь. Москва. «Наследие».

1999. Cтр. 4. 133 Кедровский, А. Е.: Русская литература ХХ века: 1917 – 1930 годы. Курск. Издательство Курск.

гос. пед. ин-та. 2002. Cтр. 47. 134 Мущенко, Е. Г.: В художественном мире А. Платонова и Е. Замятина. Воронеж. «Логос» -

«Траст». 1994. Cтр. 57. 135 тамже, стр. 76.

59

které se promítly do všech sfér života. Romány odsuzují honbu za bohatstvím, které

hrdinům nepřinese žádné štěstí. Narozdíl od Zamjatinových postav, ale hrdinové Ilfa

a Petrova „не иллюстрируют какую-либо актуальную, злободневную идею (как

это было у авторов утопических, фантастических, авантюрных романов-сатир), не

демонстрируют свои пороки, не спасаются от возмездия закона за учиненное

уголовное преступление, но борются за превратно понятое счастье, как это было

с персонажами классиков мировой сатиры.“136 Autoři se ve svém díle zabývali

vzrůstajícím individualismem ve společnosti.

Tento druh prózy má základ na počátku 20. let v dílech (často s charakterem

kronik), které „staticky popisují groteskní kontrasty doby.“137 Někteří autoři pak

v prózách takového charakteru využívají fantastiky. Jedná se o satiricko-fantastické díla

jako např. Dobrodružství Julio Jurenita od I. Erenburga, prózy A. Tolstého a také

Zamjatinův román My. „Od něho pak vede cesta k Nabokovovu Pozvání na popravu

a v jistém směru, v prohloubeném smyslu k Bulgakovovým novelám Osudová vejce

a Psí srdce a k vrcholu jeho tvorby, k románu Mistr a Markétka.“138

Ilja Erenburg ve svém románu Neobyčejná dobrodružství Julia Jurenita a jeho

žáků (1921) líčí příběh mexického provokatéra a Učitele, který se svými žáky cestoval

po různých zemích Evropy a komentoval stávající situace či se do nich přímo zapojoval.

Jeho žáky jsou Ilja Erenburg, ruský literát židovského původu, Mr. Cool, americký

milionář, černoch Ajša, ruský filosof Alexej Spiridonovič Tišin, Ital Ercole Bambucci,

monsieur Délai a Němec Karl Schmidt.

Jurenito všechno dovádí do extrému, na pozadí čehož se ukazuje absurdita

okolního světa. „Ovšem Jurenito nemá nějakou jednotnou světonázorovou koncepci;

akce je zaměřená k absurditě – toť jedíná idea této antisociální bytosti, tohoto

hochštaplera negace.“139 Román byl vnímán jako bezohledná kritika Západu na straně

jedné a na straně druhé jako ironické, cynické dílo.

M. Zahrádka tvrdí, že groteskní prvky, obsažené v románě, korespondují jak

se Zamjatinovým My, tak také s Dvanácti křesly a Zlatým telátkem Ilfa a Petrova.

Některé motivy románu jsou opravdu shodné s danými romány. Objevuje se zde

například postava soudruha Stracottiniho, který se považuje za absolutního odpůrce

136 Кедровский, А. Е.: Русская литература ХХ века: 1917 – 1930 годы. Курск. Издательство Курск.

гос. пед. ин-та. 2002. Стр. 125. 137 Hrala, M.: Ruská moderní literatura 1890-2000. Praha. Karolinum. 2007. Str. 346. 138 tamtéž, str. 346. 139 Taufer, J.: Erenburgův Velký provokatér aneb Dada tendenční. In Erenburg, I.: Neobyčejná

dobrodružství Julia Jurenia a jeho žáků. Praha. Lidové nakladatelství. 1984. Str. 449.

60

soukromého vlastnictví, ale vzápětí se ukazuje jako pravý opak: „Ты забыл, что

у врага собственности есть не только собственная квартирка с изящной мебелью,

но и собственная жена. А ведь жена или муж, это как вещь,-- мое, твое, чужое.“140

Myšlenky omezování osobní svobody, přesné organizace čehokoli a naprosté

poslušnosti zosobňuje jeden z Jurenitových žáků Karl Schmidt: „Главное,

организовать весь мир, как свою жизнь.“141 Prosazuje například zákon o povinném

rození dětí a nahrazení přirozené výživy chemickou. Vytváří jakési schéma lidského

života, které vymezuje přesný počet, kolik je jakých povolání potřeba, přičemž již

v dětství se určí, čím se člověk stane. Má být regulován počet porodů a rodina zcela

zlikvidována. Představa Karla Schmidta je taková, že budou zavedeny speciální dětské

domovy, kde budou děti vychovávány. Na zábavu se budou podávat přihlášky,

na základě kterých bude jednotlivcům přidělena určitá dávka emocí. Zaznívají zde tedy

myšlenky podobné těm, které jsou obsaženy v Zamjatinově románu.

Obdobné ideje má ale také Julio Jurenito. Ten chce zase zlikvidovat svobodu

pomocí svých dekretů. Tato pravidla přesně vymezují dobu, kdy mají lidé zakázáno

provádět početí, vydávat filozofické a teologické knihy, aby nevysilovali mozky,

a objevuje se i zcela absurdní zákaz v určené době chodit, aby se šetřily boty. Julio

rovněž v Rusku navrhuje zrušit umění, protože jej vnímá jako velmi nebezpečné.

Komunisté s takovýmto extrémním řešením nesouhlasí a podotýkají, že umění bude

pouze usměrněno „в коммунистическое русло“.142.

Julio se také setká s jakýmsi inteligentem, který jej přesvědčuje, že RSFSR je

zemí svobody. Jurenito mu odpovídá: „Что касается свободы, то это -- абстракция,

в наши дни крайне вредная. Вы уничтожаете "свободу", поэтому я вас

приветствую.“143 Svobodu považuje za nežádoucí, a proto i představitele státu

za osvoboditele lidstva. Dále pokračuje: „Велика и сложна ваша миссия --

приучить человека настолько к колодкам, чтобы они казались ему нежными

объятиями матери.“144

Ovšem je nezbytné také zmínit postavu Mr. Coola, který naopak představuje

zosobnění kapitalismu. Považuje se sice za přívržence Bible a misionáře, ale každý jeho

dobrý skutek musí přinést nějaký zisk.

140 Эренбург, И. Необычайные похождения Хулио Хуренито. 1921 [cit. 2008-11-18]. Dostupný z WWW: <http://lib.ru/PROZA/ERENBURG/hulio.txt>. 141 тамже. 142 тамже. 143 тамже. 144 тамже.

61

Satira a fantastika se prolínají také v díle Jefima Zozulji. Zozulja se věnuje

zejména tématům měšťáctví, lidské důstojnosti, zmechanizováním života, nesouhlasí

s nadvládou člověka nad člověkem. V jeho miniaturách lze vidět pokračování tradice

Čechova či Saltykova-Ščedrina. Přesto byl Zozulja vnímán jako osamocený a dokonce

cizí prvek v ruské literatuře. M. Hrala ale tvrdí, že Zozulja do kontextu ruské literatury

zapadá: „Jeho bezejmenní, nadnárodní hrdinové se mnohdy začnou pohybovat

uprostřed ruského života (někdy komentovaného značně ironicky), náhle se objeví něco

z atmosféry vypracovaného životního stylu, zvyklostí, národního profilu.“145

Ve své satiricko-fantastické povídce Zkáza Hlavního Města (1918) zachycuje

konflikt mezi vítěznou civilizací, racionální a nekompromisní, a civilizací Hlavního

Města. Hlavní Město je ovládnuto nepřítelem, aby nad ním bylo vzápětí vystavěno

město nové. Vítězná strana ihned podniká kroky k tomu, aby si podmanila Hlavní

Město a mohla začít se stavbou. Proto byl také Společností aktivní filosofie instalován

přístroj, který měl vysílat „daleko slyšitelného strojového systematického smíchu

nad nezdary a přehmaty vlády, politických stran a obyvatelstva Hlavního Města.“146

Tento postup vítězné strany a také jiné kroky k ovládnutí obyvatelstva Hlavního Města

vedou k šíření apatie a lhostejnosti, k stále častějším sebevraždám, vraždám a vůbec

celkovému úpadku morálky. Obyvatelům Hlavního města bylo odepřeno slunce,

svoboda, klid.

Vláda Hlavního Města je rozpuštěna a z nařízení vítězné strany vzápětí vzniká

„vláda pokory“. Členy této vlády jsou ministr ticha, který má zařídit klid pro obyvatele

Horního Města, ministr zdvořilosti, ministr odpovědnosti, ministr kvality, který má

na starosti regulaci obyvatelstva Hlavního Města, ministr iluzí a ministr nadějí.

Hlavní Město je vydezinfikováno, obyvatelé jsou naočkováni. „Hlavní Město

poskytovalo nevídanou podívanou: lidé všech tříd, stavů a postavení byli stejně čistě

a úpravně oblečeni, učesáni a umyti a jejich příbytky se staly vzorem čistoty

a pořádku.“147

Nešťastní a deprimovaní obyvatelé Hlavního Města se několikrát pokusili

o povstání, ale ta byla vždy krutě potlačena a povstalci pak zaliti do betonu, který byl

označen jako „krychle nezralých tužeb“. Avšak jednoho dne vznikla vzpoura, obyvatelé

Hlavního města zapalovali budovy, továrny, nádraží, a tak se jim podařilo zničit město

145 Zozulja, J.: Zkáza hlavního města. Praha. Státní nakladatelství krásné literatury a umění. 1964. Str. 30. 146 tamtéž. Str. 31. 147 tamtéž. Str. 38.

62

nad nimi. Zvítězili, dobyli Horní Město. „Tak prostá a živelná byla jeho zkáza. Složité

a přepestré jsou cesty útlaku. Lidské vynalézavosti se v nich nekladou meze, kdežto

cesta ke svobodě je prostá, ale trpká.“148

Jak román My, tak Zkáza Hlavního Města zkoumají společnost, která bere

svobodu, která se snaží podmanit si člověka. Zamjatin využívá ve svém románu

podobných motivů jako Zozulja. Jedná se o motivy totalitarismu, ovládnutí člověka,

absurdních příkazů a absurdních postupů k jejich dosažení. V obou dílech je člověk

pod dohledem, v obou se proti takovému stavu bouří. V románě My je ale vzpoura

marná, D-503 se po operaci stává zcela loajálním číslem Jednotného státu. Ve Zkáze

Hlavního Města sice přijde o život kvůli vzpouře velké množství lidí a je rozbořeno

prakticky celé Hlavní Město, ale přesto je závěr povídky optimistický. „Mnozí byli

raněni, mnozí umírali, mnozí v pomatení smyslů tančili, ale všichni – ranění, umírající

i šílení – radostnými, hlaholivými písněmi oslavovali zářivé vycházející slunce.“149

V povídce Živý nábytek zobrazuje Zozulja pana Ikaje, nesmírně bohatého

člověka, který si najímá lidi, aby mu sloužili jako živý nábytek. Tito lidé pro něj pracují

jako části křesel, tapety, lopaty, platí si specialisty, společníky, přátele i nepřátele. Lidé

jsou sníženi na úroveň věcí, vztahy jako je přátelství, láska jsou zbaveny jakýchkoli

skutečných emocí. Přesto se v závěru povídky všichni tito „pololidé-polověci“ bouří

a chtějí svobodu.

V podobném duchu probíhá také povídka Studio lásky k člověku, kde mají být

ve speciálním ústavu lidé vedeni k úctě a lásce k ostatním lidem. Prostřednictvím této

povídky Zozulja ukazuje, kolik je v lidech zlosti a zloby vůči okolí.

Zamjatinova tvorba je ovlivněna satirou a následně i ona měla přímý nebo

nepřímý vliv na některá satirická díla, která vnikla později. Zozuljova próza obsahuje

řadu shodných motivů jako Zamjatinův román, v Erenburgově románě podobné aspekty

ztělesňují zejména postavy Karl Schmidt, Mr. Cool a Julio Jurenito. Důležitým

momentem satiry je poukazování na absurditu některých životních skutečností a je ji

nutné brát v úvahu při zařazení Zamjatinova románu do širšího kontextu ruské literatury

první čtvrtiny 20. století.

148 Zozulja, J.: Zkáza Hlavního Města. Praha. Státní nakladatelství krásné literatury a umění. 1964. Str. 45 149 tamtéž. Str. 45

63

8. J. ZAMJATIN A B. PIL ŇAK - POPUTČICI

Termín poputčik je velmi široký. Takto označované spisovatele většinou

nespojovalo členství v nějaké literární skupině, jejich styly se v mnohém různily.

Společné však měli to, že se neztotožňovali s myšlenkami prezentovanými státem.

Snažili se upozornit na skutečnost, že existuje i jiná pravda. B. Mathesius považuje

poputčiky za skupinu přechodnou, která zachycovala „obtížný akt vrůstání a splývání

nových nezačleněných lidí do změny přinesené Říjnem“150. Avšak s tím, že poukazovali

na možnou nepravdu dogmatu, je spojena také jejich pozice v literárním a společenském

životě. Se stále přísnějšími a těžšími podmínkami jim buď nebylo dovoleno publikovat

a stali se představiteli tzv. „vnitřní emigrace“, nebo se přizpůsobili dané situaci

a sbližují se s komunistickým režimem.

Termín poputčik byl poprvé použit A. V. Lunačarským v roce 1920, avšak

oficiálně byl tento termín zaveden rezolucí o literatuře v r. 1925. „Setkáváme se s nimi

v literatuře i veřejném životě, neboť přerůstají literární rámec a stávají se typem

sociálním. Název je to nepřesný a rozplývavý a lze sem podle libovůle řadit kohokoli

z velké skupiny autorů neproletářských.“151

K poputčikům se řadí například A. Platonov a M. Bulgakov, jak již bylo

uvedeno výše, dále také I. Babel, B. Pasternak, A. Tolstoj. Patří k nim také představitelé

skupiny Serapionovi bratři.

Serapionovi bratři nesmějí být opomenuti už proto, že také oni jsou nositeli

kacířského principu. Také oni nesouhlasili, snažili se nepoddávat tendencím doby a psát

podle svého svědomí. Skupina se neztotožnila s všeobecně hlásanou ideologií.

Odkazovali se spíše na klasickou literaturu, v jejíž tradici chtěli pokračovat. Velmi

významná je také přítomnost J. Zamjatina ve skupině a jeho vliv na řadu členů.

Skupina vzniká v Petrohradě v únoru r. 1921 při Domě umění (ДИСК). Její

název je odvozený od románu Ernsta Theodora Amadea Hoffmana Serapionovi bratři.

Mezi členy skupiny patřili například L. Lunc, M. Zoščenko, Vs. Ivanov, J. Polonská,

M. Slonimskij, K. Fedin.

Ideově spojovalo členy skupiny málo. Byly mezi nimi rozdíly jak věkové, tak

názorové. To, co je dělalo „bratry“ bylo vzájemné respektování tvorby jednotlivých

členů, snaha o svobodu v umělecké tvorbě. Odmítali socialistický diktát

150 Mathesius, B., Franěk, J.F.: Přehled sovětské literatury. Praha. Státní pedagogické nakladatelství.

1965. Str. 152. 151 tamtéž. Str. 152.

64

a programované umění. Největší důraz kladli na identičnost literárního díla, snahu

nekopírovat skutečnost. „Потому мы требуем одного: произведение должно быть

органичным, реальным, жить своей особой жизнью.“152

J. Zamjatin sehrál v životě Serapionových bratrů významnou roli. Představitelé

skupiny jej (a také V. Šklovského) dokonce označovali za duchovního otce. Zamjatin

přednášel Serapionům lekce o technice umělecké prózy. Učil je pracovat se slovem.

Velký důraz přitom kladl na formu, kterou považoval spolu s syžetem za základ

uměleckého díla. „Произведения серапионов и Замятина 20-х годов

демонстрируют сложный творческий процесс взаимодействия

и взаимовлияния.“153

Za poputčiky byli označováni také Jevgenij Zamjatin a Boris Pilňak. Zamjatin

a Pilňak jsou často spojováni. Oba se ve svých dílech věnovali ruské provincii, o čemž

svědčí Pilňakův román Nahý rok (1920) a Zamjatinova dorevoluční tvorba (romány

Maloměsto, Zapadákov). Avšak určitou spojitost s románem Pilňaka lze vidět také

v Zamjatinově My. Oba spisovatelé ve svých dílech experimentovali, zabývali se

technikou psaní. Oba také trvali na požadavku svobodné tvorby spisovatele. Pilňakova

Povídka o nezhašeném měsíci (1926) a především také Mahagonový nábytek (1929)

vyjadřují pochyby autora ohledně revoluce a porevolučních pořádcích ve společnosti.

Podle V. Svatoně se Zamjatinův román My a Pilňakův Nahý rok snaží přesně

vymezit povahu Ruska a jeho zřízení. „Zatímco Pilňak cítí, že nejzávažnější procesy

20. století pramení z dávných instinktů, chaosu a elementárních lidských vazeb,

Zamjatin naopak pozoruje růst racionalizačních tendencí, umělé regulace společenských

vztahů a činností, směřující jako ke svému úběžnému bodu k vizi dokonale

organizované obce, v níž každý člen bude šroubkem s předem určenými funkcemi.“154

I když tedy viděli příčinu utváření ruské literatury v něčem poněkud jiném, přesto svá

díla píší v duchu kritiky měšťáctví, zajímají se o konec starého světa a příchod nových

tendencí.

Nahý rok je dílo velmi fragmentární. Takovýto styl je označován jako „sekaný“.

Jednotná fabule v románě chybí, naopak je v něm obsaženo několik dějových linií,

z nichž některé jsou pouze představeny a Pilňak se jim dále nevěnuje.

152 тамже. Стр. 688 153Лунц, Л.: Почему мы Серапионовы братья, In Гофман, Э. Т. А.: Серапионовы братья. Москва.

«Высшая школа». Cтр. 177. 154 Svatoň, V.: Z druhého břehu (Studie a eseje o ruské literatuře). Praha. Torst. 2002. Str. 376.

65

Pilňak v románě zkoumá ruskou provincii, zajímá jej téma revoluce, k níž

zpočátku zaujal pozitivní vztah. Zamjatin se tomuto tématu věnoval ve své teorii

o energii a entropii, v níž mimo jiné tvrdí, že revoluce je jev nekonečný. Přesto oba

autoři brzy vidí, že revoluce nepřinesla to, v co doufali. „Для Пильняка, как

и для Замятина, революция – явление прежде всего эстетическое (в нераздельном

слиянии добра и зла, красоты и безобразия, жизни и смерти).“155 Takový postoj

k revoluci ostatně zaujalo mnoho dalších spisovatelů.

Pilňak zavádí pojem „kožené kabáty“ nebo také „kožení lidé v kožených

kabátech“, což se stalo synonymem pro bolševiky. „působí na něho jako cosi hluboce

odporujícího všemu bytostně ruskému, co vtrhlo na Rus jako kobylky, jako „spousta lidí

v buřinkách“, jako „Evropa s aktovkou pod paží.“156

Některé motivy Nahého roku pak Pilňak rozvinul v próze Stroje a vlci (1924),

kde proti sobě staví technicky vyspělou civilizaci a rolníky a mužiky a zkoumá jejich

koexistenci. Tuto povídku Pilňak napsal po návštěvě Anglie, jejíž kultura a řád měly

vliv také na Zamjatina. Pilňak ve svém díle vyzvedává město jako místo pro rozvoj

pokroku a jako symbol budoucnosti vnímá stroje a techniku.

V Povídce o nezhašeném měsíci Pilňak popisuje naplánovanou politickou

vraždu. Ačkoli se autor distancoval od prohlášení, že zaznamenal vraždu Leninova

nástupce Frunzeho, přesto se ukazuje, že právě ona byla v předmětem jeho povídky.

Armádní velitel Gavrilov je poslán na operaci žaludečního vředu, ačkoli tato

operace není nutná a sami lékaři by ji dokonce nedoporučili. Nicméně Gavrilov, i když

s operací nesouhlasí, je vůči příkazu bezmocný, podřizuje se, neprotestuje.

Po nepovedené operaci umírá.

Pilňakovi se podařilo charakterizovat poměry ve společnosti. Gavrilov, ačkoli je

jedním z nejvyšších představitelů moci, stává se sám její obětí. „Пильняк впервые

показал будущий механизм уничтожения «соротников», выявил всю опасность

партийного «единомыслия» и безропотного исплнительства, проявил себя

проницательным социальным диагностиком (подобно Замятину в романе

«Мы»).“157 Právě v tomto momentu je obsažena myšlenka, která znepokojovala Pilňaka

stejně jako Zamjatina. Je to totalitarismus ve vztahu člověka k člověku. Bezmocnost,

155 Шкловский, Е. Два еретика: Евгений Замятин и Борис Пильняк.[online].[cit. 2008-10-14].

Dostupný z WWW: <http://lit.1september.ru/articlef.php?ID=200103502>. 156 Pilňak, B.: Nahý rok. Praha. Odeon. 1990. Str. 24. 157 Шкловский, Е. Два еретика: Евгений Замятин и Борис Пильняк.[online].[cit. 2008-10-14].

Dostupný z WWW: <http://lit.1september.ru/articlef.php?ID=200103502>.

66

kterou vyvolává plnění příkazů, a zároveň nesmyslnost takových příkazů. Kritizovali

násilí a moc, která ovládá osobnost a zbavuje ji svobody. Oba autoři byly právě

pro takovéto myšlenky kritizováni a později pronásledováni.

Zamjatina a Pilňaka spojuje totiž také tzv. Дело Пильняка и Замятина, což

byla politická kampaň r. 1929 namířená proti těmto dvěma spisovatelům. Oba byli totiž

zástupci poputčiků, oba byli jakýmsi symbolem nesouhlasu. Byli vybráni jako

představitelé různých generací. „Это была первая в истории русской культуры

широко организированная кампания не против отдельных литераторов или

текстов, а против литературы в целом и ее автономного от государства

существования.“158 Alexandr Galuškin ve svém článku Дело Пильняка и Замятина

tvrdí, že tento proces vzniknul z toho důvodu, že strana chtěla literaturu určitým

způsobem přetvořit a rozhodla se to udělat cestou kompromitace daných autorů.

V centru kritiky stál zejména Zamjatinův román My a povídka Pilňaka

Mahagonové dřevo (1929). Zamjatinův román byl označován za lživou kritiku soudobé

moci, Pilňak ve svém díle vyjadřuje zklamání z revoluce. Jedna z postav povídky Jakov

Karpovič Skudrin dokonce tvrdí, že proletariát brzy zmizí, protože lidé budou nahrazeni

stroji. Stroje budou pak řízeny inženýry. „А инженер не пролетарий, потому что чем

человек культурней, тем меньше у него фанаберских потребностей, и ему удобно

со всеми материально жить одинаково, уровнять материальные блага, чтобы

освободить мысль, да, — вон, англичане, богатые и бедные, одинаково

в пиджаках спят и в одинаковых домах живут, а у нас — бывало — сравните

купца с мужиком — купец, как поп, выряжается и живет в хоромах.“159 Pilňak se

také ironicky vyjadřuje v tom smyslu, že stroj má vyšší cenu než člověk. Autor tedy

zachytil myšlenky podobné jako v románě My a zároveň myšlenky stejně nepřípustné.

Proces rpoti oběma autorům byl úspěšný, Zamjatin od r. 1929 více nemohl

publikovat a emigruje do Francie. Pilňak se snažil zachránit oficiální omluvou,

popřípadě přepracováním některých momentů svých děl. Opěvoval pětiletku (Stavíme

přehradu, 1930), zčásti přepracoval Kameny a kořeny (1927). Přesto všechno byl v roce

1937 zatčen a v následujícím roce zastřelen.

158 Кедровский, А. Е.: Русская литература ХХ века: 1917 – 1930 годы. Курск. Издательство Курск.

гос. пед. ин-та. 2002. Стр. 46. 159 Пильняк, Б. Красное дерево. [online]. 1929 [cit. 2008-10-13]. Dostupný z WWW:

<http://www.belousenko.com/books/Pilnyak/pilnyak_red_wood.htm>.

ZÁVĚR

Román My nelze číst a přitom nevnímat kontext, ve kterém dílo vzniklo. My

totiž zcela zapadá do charakteru dané doby, odráží určité tendence společnosti a její

měnící se povahu. Zamjatina znepokojovala situace, kdy je dogma vnímáno jako jediná

správná cesta, kdy člověk ztrácí svou jedinečnost, osobnost a svobodu.

V diplomové práci je věnována pozornost zejména kacířskému principu, tedy

nesouhlasu s dogmatem, které bylo prosazováno oficiálním proudem v literatuře. Kacíře

v dané době představovali poputčici, tedy skupina spisovatelů, která byla pro oficiální

proud literatury nepřijatelná. Takovýmito heretiky byli Serapionovi bratři, u jejichž

literárních začátků stál sám Zamjatin. Byli to také M. Bulgakov, A. Platonov

a V. Nabokov, kteří stejně jako Zamjatin se svými díly snažili varovat před absurditou

systému, jenž člověku bere volnost, možnost volby. Vzpoura a buřičství je však

přítomno také u futuristů a u skupiny LEF, podobně jako u D. Charmse a u OBERIU.

Z daného hlediska se společnost dělila na ty, kteří se poddali entropii a kteří si naopak

zvolili cestu energie, revoluce, nesouhlasu. Na jedné straně stála skupina RAPP,

na straně druhé pak spisovatelé jako například B. Pilňak a J. Zamjatin.

Zamjatin se ve své době stal se symbolem revolty. Poukázal na zcestnost názorů,

které představovalo ono zmíněné dogma. Skepticky se díval na takovou společnost, kde

by entropie zvítězila nad energií. Všechny tyto myšlenky jsou obsaženy právě

v antiutopickém románě My. Bylo by ovšem nesprávné omezovat se pouze na chápání

románu jako kritiku ruských poměrů. Zamjatin se nechal inspirovat také anglickou

společností a její konzervativností, přísnou etiketou a všeurčujícími pravidly, o čemž

svědčí povídky Ostrované a Lovec lidí. Naopak to, co Zamjatin uviděl v Anglii, našel

i v ruské společnosti. Proto není potřeba v románě hledat kritiku konkrétního zřízení,

s ohledem na zmíněná fakta román spíše vyjadřuje nesouhlas s jakoukoli společností,

ve které je potlačována lidská individualita, a tím dostává obecnější, nadčasový

význam. V diplomové práci není opomenuta tradice ruské klasické literatury, která se

odrazila v díle J. Zamjatina. Jedná se zejména o tvorbu takových autorů jako byl N. V.

Gogol, M. J. Saltykov-Ščedrin, F. M. Dostojevskij, N. S. Leskov a A. P. Čechov.

Cílem diplomové práce nebylo dokázat, že by Zamjatin svým románem přímo

ovlivnil některé spisovatele nebo byl při psaní románu sám někým ovlivněn. Šlo spíše

o to zachytit charakter doby, ve které dílo vzniká. Masa, opěvování kolektivizmu, snaha

zbavit člověka výjimečnosti, to vše se uplatnilo v Zamjatinově románu. V Jednotném

státě bylo totiž nemyslitelné, aby kdokoli vybočoval svou jedinečností, aby měl jiné

názory nebo se jakkoli lišil. Bylo nemyslitelné poukazovat na to, že na skutečnost lze

nahlížet i jiným způsobem. Avšak společnost dané doby opravdu směřovala

k Jednotnému státu, Zamjatin byl jedním z těch, kteří si této tendence všimli a nechtěli

se s ní smířit.

80

BIBLIOGRAFIE

Bibliogafie v českém jazyce:

1) Černý, V.: První a druhý sešit o existencialismu. Praha. Mladá fronta. 1992.

2) Drozda, M.: Ruská sovětská literatura. Praha. Orbis. 1961.

3) Drozda, M., Hrala, M.: Dvacátá léta sovětské literární kritiky. Praha. Universita

Karlova. 1968.

4) Erenburg, I.: Neobyčejná dobrodružství Julia Jurenita a jeho žáků. Praha. Lidové

nakladatelství. 1984.

5) Genčiová, M.: Vědeckofantastická literatura. Praha. Albatros. 1980.

6) Gogol a naše doba. Olomouc. Univerzita Palackého. 1984.

7) Honzík, J.: Dvě století ruské literatury. Praha. Torst. 2000.

8) Hrala, M. : Ruská moderní literatura: 1890-2000. Praha. Karolinum. 2007.

9) Hrala, M.: Sovětská satirická próza. Zoščenko, Ilf a Petrov, Kolcov. Praha.

Academia. 1966.

10) Hrbata, Z., Procházka, M.: Romantismus a romantismy. Praha. Karolinum.

2005.

11) Charms, D.: Dobytku smíchu netřeba. Praha. Argo. 1994.

12) Ilf, I., Petrov, J.: Dvanáct křesel. Zlaté tele. Praha. Odeon. 1980.

13) Jak čteme ruské klasiky. Příspěvky z konference věnované 100. výročí úmrtí A.

P. Čechova. Praha. Národní knihovna České republiky. Slovanská knihovna.

2005.

14) Kagarlickij, J.: FANTASTIKA, UTOPIE, ANTIUTOPIE. Praha. Panorama.

1982.

15) Kautman, F.: F. M. Dostojevskij. Věčný problém člověka. Praha. Academia.

2004.

16) Kostřica, V.: Próza N. S. Leskova. Olomouc. Výstavba ostravsko-karvinských

dolů. 1980.

17) Kšicová, D.: Od moderny k avantgardě. Rusko-české paralely. Brno.

Masarykova univerzita. 2007.

18) Mathesius, B., Franěk, J.F.: Přehled sovětské literatury. Praha. Státní

pedagogické nakladatelství. 1965.

19) Mocná, D., Peterka, J.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl.

Paseka. 2004.

81

20) Pechal, Z.: Hra v románu Vladimíra Nabokova. Olomouc. Univerzita Palackého.

1999.

21) Pechar, J.: Dvacáté století v zrcadle literatury. Praha. Filosofia. 1999.

22) Pilňak. B.: Nahý rok. Praha. Odeon. 1990.

23) Pilňak, B.: Nezhašený měsíc. Praha. Mladá fronta. 1968.

24) Pospíšil, I.: Ruský román znovu navštívený. Brno. Akademické nakladatelství

CERM; nakladatelství a vydavatelství NAUMA. 2005.

25) Saltykov-Ščedrin, M. J.: Historie města Hloupětína. Praha. Odeon. 1989.

26) Sekera, J.: Černý mnich. A. P. Čechov – osobnost a dílo. Šenov u Ostravy. Tilia.

2002.

27) Slovník světové literatury. Autoři, díla, směry. Praha. Fortuna. 1993.

28) Solovjov, V.: Legenda o Antikristu. Velehrad. Refugium Velehrad-Roma s.r.o.,

1996.

29) Svatoň, V.: Z druhého břehu (Studie a eseje o ruské literatuře). Praha. Torst.

2002.

30) Sýkora, M.: Vladimir Nabokov od Mášeňky k Daru. Brno. Host. 2002.

31) Velký Inkvizitor. Nad textem F. M. Dostojevského. Velehrad. Refugium

Velehrad-Roma s.r.o. 2002.

32) Vlašínová, V.: M. J. Saltykov-Ščedrin v české literatuře. Praha. Státní knihovna

ČSR – Slovanská knihovna v Praze. 1976.

33) Zahrádka, M.: Toulky s ruskými spisovateli. Olomouc. Univerzita Palackého.

2003.

34) Zamjatin, J.: My. Odeon. Praha. 1990.

35) Zoščenko, M.: Zpověď a jiné nepříjemnosti. Praha. Lidové nakladatelství. 1978.

36) Zozulja, J.: Studio lásky k člověku. Praha. Práce. 1979.

37) Zozulja, J.: Zkáza hlavního města. Praha. Státní nakladatelství krásné literatury

a umění. 1964.

Bibliografie v ruském jazyce:

1) Бабенко, В. Т.: Антиутопии ХХ века. Москва. «Книжная палата». 1989.

2) Баталов Э. Я.: В мире утопии: Пять диалогов об утопии, утопическом

сознании и утопических экспериментах. Москва. «Политиздат». 1989.

RUSKÉ VIZE BUDOUCNOSTI ANTIUTOPIE V RUSKÉ LITERATUŘE

JEVGENIJ ZAMJATIN: MY VLADIMÍR SOROKIN: DEN OPRIČNÍKA

Již antický člověk snil o ideální společnosti, o ideální formě státu. Nikoli fantasticky –

přemýšlel, jak na základě takové představy vylepšit svůj vlastní svět, jak skutečný svět

přiblížit tomu utopickému. Události dvacátého století přinesly nejistotu co do dalšího vývoje

společnosti, zvlášť pokud soudobý stav byl neuspokojivý jako třeba v tehdejším Sovětském

svazu. Stejně tak i dnes lidstvo řeší otázky dalšího vývoje a ani současné Rusko se příliš

neblíží k biblickému ráji. V tomto kontextu už nepřemýšlíme o ideálním, utopickém stavu,

nýbrž naopak: o odstrašujícím státě, z kterého běhá mráz po zádech, přičemž nejvyšší

prioritou takového státu může stále být štěstí nebo pořádek – často v nějaké zvrhlé formě,

v nevydařené realizaci utopie. Takovou pak nazýváme v některých případech negativní

utopie s tím, že takový termín zdůrazňuje již zmíněnou nevydařenou utopickou společnost.

Jindy nám postačí běžnější označení antiutopie nebo dystopie.

Jevgenij Ivanovič Zamjatin napsal knihu My v roce 1920. Vycházel přitom ze zkušeností

s komunismem v Sovětském svazu (čemuž svědčí i fakt, že kniha ve své době nemohla být

vydána).

Vladimír Georgijevič Sorokin napsal Den opričníka šestaosmdesát let po Zamjatinově románu

My. V Rusku se ledacos změnilo, spisovatelské o tempora o mores zůstává. Sledujeme den

jeho hrdiny, opričníka Andreje Daniloviče, který pracuje pro jakousi carskou tajnou policii

(opričninu – s odkazem na dobu Ivana Hrozného) a bezmezně se oddává své vlasti.

„Bublina se rozhoří, zavlní se v ní blankytná, bílá a rudá státní vlajka Vlasti se zlatým orlem

dvouhlavým, halasí zvonice Ivana Velikého. Usrkávám čaj s malinami a sleduji zprávy.“

Co je ruské, to je dobré. Vůbec celou zemí prostupuje vlastenecká nálada, ba nenávist

k cizincům. Neškodný patriotismus se zvrhává v nacionalismus, kdy se Rusko zobrazuje jako

velmoc, která se nebojí zavřít kohoutky, když ji okolní země zlobí. Pasy už se spálily dávno,

do ciziny Rusové jezdit přece nemusí.

„Vprostřed toho všeho ruská pec, široká a bílá. *…+ Jaké by to bylo pravoslavné stolování,

kdyby při něm nebyla zelňačka a kaše z ruské pece? Copak se jinde mléko lépe srazí? A co

tatíček ruský chléb? Ruský chléb je třeba péct v ruské peci, to vám i poslední žebrák poví.“

„Potrubí na Dálném východě bude znovu uzavřeno, dokud Japončíci s prosíkem

nepřichvátají.“

„V lednu, za mrazu krutého, lidé na pokyn Gosudarův své cestovní pasy na hlavním náměstí

země přinášeli a do plamenů vhazovali.“

A celou knihou lehce prostupuje atmosféra období 16. století, vlády Ivana Hrozného,

přinejmenším stylisticky – archaickými obraty. I kvůli tomu pak kniha vyznívá ironicky.

Sorokin, přestože (nebo možná protože) předává vážné téma, využívá satiry od začátku

do konce.

„Jehňátko se Sivolajem nelení a bombu k bráně navěsí. Báclo to, až z dubových vrat štěpiny

odletují. *…+ Palné zbraně jsou obráncům zakázány, jinak je střelci z lesa všechny dostanou

svými samostříly ocelonosnými.“

Ovšem román My nepůsobí moc satiricky. Zamjatinova hlavní postava nemá ani pořádné

jméno. Hrdina D-503 je „jen jedním z matematiků“ Jednotného státu. A jeho život řídí

Hodinové desky.

„Každé ráno s šestikolou přesností v touž hodinu a touž minutu vstáváme, vstávají nás

milióny jako jeden muž. V touž hodinu všechny ty milióny současně začínají pracovat

a současně končí. Sliti v jediné tělo o miliónech rukou v touž vteřinu určenou Deskami

zvedáme k ústům lžíci, v touž vteřinu jdeme na vycházku, do posluchárny, do sálu Taylorových

cvičení nebo se ukládáme ke spánku…“

Zamjatin svým dílem varuje před posedlým kolektivismem, jenž zbavuje člověka svobodné

vůle, potlačuje individualismus, kvantifikuje lidi do součtu čísel (ne nadarmo se v knize

o člověku mluví jako o čísle). Jednoduše z nich dělá seřízené stroje, pracující přesně podle

harmonogramu a konající vše racionálně. Zároveň popírá soukromí – jedinec, který žije

v rámci kolektivu a pro kolektiv, nemá přece co skrývat (a takový šroubek v kolosálním stroji

už teprve ne). Nežije pro sebe, ale pro něco vyššího, ušlechtilejšího.

„Deset čísel, to je sotva jedna stomilióntina z mas Jednotného státu, prakticky počítáno je to

nekonečně malá veličina třetího stupně. Aritmeticky primitivní soucit znali jen lidé starověku

– nám je k smíchu.“

To nicméně neznamená, že takový člověk nemůže mít pocit, že je šťastný. Ba právě naopak –

v logice systému, jaký v Jednotném státě funguje, šťastným být musí. Jelikož podle něj

nulová svoboda znamená stoprocentní štěstí. Slovy matematiky, jež se tam tak často

používají: čím méně svobodní, tím šťastnější lidé. A právě tím se odůvodňuje to, že občané

tohoto státu svobodu nemají – aby dosáhli absolutního štěstí. Navíc nesvobodný člověk

nepáchá žádné zločiny.

„Svoboda a zločin jsou spojeny tak nerozlučně jako… třeba jako pohyb aera a jeho rychlost:

rychlost = 0, a aero se nepohybuje; svoboda = 0, a člověk nepáchá zločiny. To je jasné. Jediný

způsob, jak zbavit člověka zločinu, je zbavit ho svobody.“

„Ti dva v ráji dostali na vybranou: buď štěstí bez svobody – nebo svobodu bez štěstí. Ti

ťulpasové si vybrali svobodu – a pochopitelně pak celé věky toužili po okovech. Po okovech,

chápete – v tom byl celý jejich světobol. Dlouhá staletí! A teprve my jsme přišli na to, jak

znovu přivolat štěstí.“

„Doma – napřed do kanceláře, podal jsem službě svůj růžový lístek a dostal potvrzení

na právo záclon. To právo máme jen pro sexuální dny. Jinak žijeme mezi svými průhlednými

stěnami. *…+ Nemáme jeden před druhým co skrývat.“

Ve světě Jednotného státu neexistuje láska, a chce-li se někdo s někým vyspat, potřebuje

dostat od úřadu povolení – růžový lístek, řídě se heslem, že každý má právo na každého.

Přitom jde pouze o fyzický akt, nepovolené početí se trestá smrtí. Stát má absolutní kontrolu

nad vším – i nad nejintimnějším životem všech obyvatel. Ne tak v Rusku jak ho popisuje

Sorokin. Zde vláda takovou kontrolu nad svými občany nemá. O ni totiž nejde. Sorokinovo

Rusko zato má absolutní moc.

„Zřím úd svůj, krví se nalévající. *…+ Nastalť čas práce sladké. Jeden druhého olaskáváme.

*…+Moudře, ach přemoudře vymyslel to Táta s housenkou. Předtím jsme se do párů

rozdělovali, čímž na opričninu stín rozvratu dopadal. Teď však již rozkoše v páru zapovězeny

jsou. Společně pracujem, a společně i rozkoši se oddáváme. Tabletky pomáhají. *…+ Za druhé

se pohyb semene od ocasu housenky k hlavě děje, což symbolizuje věčný koloběh života

i obnovy bratrstva našeho. *…+ S tím stojíme a padáme.“

V Sorokinově románu má sexualita jiný význam – opričníci se skrze ritualizovaný anální styk

stmelují, dokazují svou soudržnost. K rozkoši si přitom pomáhají drogami. Někdy ve formě

halucinogenních ryb – opravdických, v akváriu. Autor se nebojí jisté míry absurdity.

Erotično se objevuje i v jiných částech knihy. Dobře ilustruje hrubost násilnických činů

opričníků, kteří neváhají zneužít manželku statkáře, nepřítele státu, jemuž zabavují majetek.

„Se ženou si ještě pošpásujem. Tak se to patří. Už ji provazy připoutávají ke stolu pracovnímu.

*…+ Strhávám z ní šat a pak z ní rvu i prádlo spodní přepychové. *…+ Bezmocné její nohy se

svíjejí v mocných rukou opričnických a prstíky se ze všeho toho napětí a děsu drobně chvějí

a roztahují se. *…+ Je sladké zanechat semeno v lůně ženy nepřítele státu.“

V popisovaném Rusku se běžně vykonávají dokonce i veřejné výprasky. S nepřáteli státu si

obecně neberou servítky.

„Gorochovovi jsme tenkrát, jak se sluší a patří, nejdřív hubu hnojem protáhli, pak mu ji

bankovkami nacpali, zašili, svíci do zadnice vrazili a na bránu do nádvoří pověsili. Rodinu bylo

nakázáno nechat na pokoji. A usedlost pak mně připsána byla. Spravedlivý je náš Gosudar.

A zaplať Pán Bůh.“

Pána Boha se v knize dovolává často. Náboženství hraje v Sorokinově vizi Ruska důležitou roli

– samozřejmě hovoříme o tom jediném správném a přípustném, o pravoslaví. Objevuje se

průběžně po celou dobu, poněvadž stejně jako prostupuje celou knihou, prostupuje i celou

zemí.

„Všem opričníkům údy obnovili čínští lékaři zruční.“

Stojí za pozornost, že opričnické údy jsou made in China. A nejen ty. Čína se zobrazuje jako

partner Ruska, nebo dokonce jako země, ke které se vzhlíží: její jazyk se stal linguou francou

a Číňané do Ruska expandují. Evropu však musí pro jistotu oddělit Západní stěnou (nechajíce

několik volných děr pro roury vedoucí ruský plyn), která samo sebou nesmí zůstat nehlídána,

a tak podél ní drží stráž staří dobří pohraničníci.

„Všechny nápisy jsou samozřejmě v čínštině – kdo teď boeingy staví, toho píseň se pěje.“

„Číňané rozšiřují svá sídliště v Krasnojarsku a Novosibirsku.“

„Na Stěně stojí náš střelec-hraničář se samopalem paprskovým, stojí a dalekohledem se

v jejich stranu dívá.“

My funguje více utopicky (ve smyslu ideálnosti, nikoli pozitivní a negativní utopie) než Den

opričníka – nemluví se o žádném konkrétním státě, jedná se o stát imaginární, modelový.

Tím spíš však potřebuje nějakou ochranu, hranici před okolním, divokým světem. Analogicky

k Západní existuje Zelená stěna, která neslouží jako bariéra vůči Západu, ale vůči – zeleni:

divokému, nezkrocenému, neorganizovanému, přirozenému (jak jen hanlivě takové slovo lze

pochopit) světu, který stojí v protikladu vůči té vědecké, matematické, harmonické, vyspělé

civilizaci žijící doslova ve skleněné bublině, která představuje ztělesnění definičního oboru,

v němž jsou všechna čísla (lidé) uzavřena.

„Naštěstí mezi mnou a divokým zeleným oceánem je sklo Stěny. Ó veliká, božsky omezující

moudrosti stěn a zábran! Je to snad nejúžasnější ze všech vynálezů. Zvířetem přestal být

člověk teprve tehdy, když postavil první stěnu. Divochem přestal být, když jsme postavili

Zelenou stěnu, když jsme tou Zelenou stěnou izolovali svůj strojový, dokonalý svět

od nerozumného, nestvůrného světa stromů, ptactva, zvěře.“

Zápisky jsou psány z pohledu D-503 ich-formou, stejně jako v knize Den opričníka tedy

poznáváme systém zevnitř, perspektivou člověka, který přitom tvoří součást toho systému

a věří v něj. Oba zároveň mají nějaké důležitější postavení v rámci státu. Jenže Andrej

Danilovič na rozdíl od D-503 nikdy o správnosti stavu, v jakém se stát nachází,

nezapochybuje.

Neboť číslo D-503 se zamiluje do I-330 (familiárně ji nazývá I), přičemž láska překoná striktní

matematické uvažování. Hrdina díky této ženě začne prozírat a přemýšlet nad tím, že

dosavadní život asi není ten pravý. Moc nechápe, co se s ním děje. Jeho stav se v Jednotném

státě považuje za nemoc.

„Copak se vyskytuje všechno to šílenství – láska, žárlivost – i jinde než v idiotských

starověkých knihách? A stalo se to mně! Rovnice, vzorce, číslice – a najednou tohle –

neuvěřitelné!“

Přes I se taky dostane do světa za Stěnou. Popisuje ho jako znovunalezený ráj: zeleň, zvířata,

nazí lidé. Když si uvědomíme, že to on má pocházet z toho ideálního světa, jeví se takový

popis velmi paradoxně. Vždyť tady vystupuje D-503 jako ten nově příchozí, cizinec, objevitel

neznámého, rajského a prvotního – toho skutečně krásného, té pravé utopie.

„Slunce… ne naše slunce, stejnoměrně rozdělené po zrcadlové hladině dlažby. *…+ A stromy

jako svíce – až do nebe; jako pavouci, kteří svými křivými nohami sedli na zem; jako němé

zelené fontány… A všechno se to plazí, pohybuje, chřestí. *…] V další chvíli rozeznávám *…+

lidi, se srstí vraníků, ryzáků, plaváků, hnědek i běloušů. Nikdo z nich nebyl oblečen a všichni

byli porostlí krátkou lesklou srstí.“

„Podobá-li se váš svět světu našich dávných předků, představte si, že najednou v oceáně

najdete šestý, sedmý světadíl – nějakou Atlantidu a v ní fantastické labyrinty měst, lidi, kteří

se vznášejí ve vzduchu bez křídel i bez aera, kameny, jež se zvedají silou pohledu – zkrátka

věci, jaké by vás nemohly napadnout, ani trpíte-li snovou nemocí. Stejně se vedlo včera mně.

Protože – pochopte přece – nikdo z nás od dob Dvousetleté války nikdy nebyl za Stěnou.“

Jednotný stát existuje mimo čas. Nic moc se z knihy co do historického kontextu

nedozvídáme: na počátku jeho vzniku stála Dvousetletá válka, kterou přežil jen nepatrný

zlomek obyvatelstva. Veškerá doba před ní se označuje jako starověk, kdy lidská civilizace

ještě nedosahovala takového stupně vývoje. Ten přišel až s novým pořádkem Jednotného

státu.

I ve Dni opričníka se objevují zmínky o minulosti. Poněvadž však jde o opravdový stát

v reálném prostředí, pracuje se zde se skutečným časem a dějinami. Z postojů k minulosti,

jaké se v knize vyskytují, můžeme lépe pochopit, jak si Sorokin budoucnost Ruska

představuje. Jelikož mluví konkrétně o budoucím, ale i současném Rusku (narážeje

na některé jeho problematické stránky) a obdobně i o konkrétních dějinných událostech

a osobách. Tak třeba období komunismu (které v jeho počátcích vlastně reflektuje zase

Zamjatin) označuje jako Rudý zmatek, o Leninovi mluví jako o jeho konateli.

„Jako malý chlapec vídal jsem docela jiné Rudé náměstí – drsné, přísné, hrozivé, s hrobkou

žulovou, v níž navěky spočinula mrtvola konatele Rudého zmatku. A hned vedle se choulil

hřbitov pomahačů jeho. Pochmurný obraz. Gosudar však hrobku žulovou se zemí srovnat

kázal, mršinu buřiče šikmookého do hlíny zakopal a hřbitov odklidit nechal. A tak je dnes

tohle náměstí přesně takové, co jeho jméno ve staré ruštině znamenalo – ne Rudé, ale

Krásné.“

Každá antiutopie má svého vládce. Gosudar – ruský car, člověk, k němuž se celá země obrací,

na něhož spoléhá, na němž závisí. A podobně Dobroditel, s nímž sice nemáme tak

bezprostřední zkušenost, ale přesto je shodně jako Gosudar všudypřítomný.

Všudypřítomnost nemůžeme chápat doslovně, byť oba vykazují určité známky zbožštění.

Představují ztělesnění státu a vlády, zobrazují se jako ti, kteří se obětují pro dobro státu, kteří

pro něj dělají úplně všechno.

„Jen Gosudar chybí. O pondělcích nám obvykle prokáže tu laskavost a přijde se pomodlit

společně s námi. Dnes tu ale není, slunéčko naše přejasné. Je to Gosudar a má jistě plno

starostí se státem. Anebo je ve svém domácím svatostánku a modlí se tam za svatou Rus.

Vůle Gosudarova je zákon a zároveň záhada.“

„Je to směšné – každý si psal, co ho napadlo. Stejně směšné a hloupé jako to, že jejich moře

tupě naráželo celý den do břehů a milióny kilogrammetrů obsažené ve vlnách dodávaly vznět

jen citům milenců. My jsme z milostného šepotu vln vytěžili elektřinu, z šelmy prskající

vzteklou pěnu jsme udělali domácí zvíře; a stejně jsme zkrotili a osedlali kdysi divoký živel

poezie. Dnes už není poezie opovážlivým slavičím tlukotem – je státní službou, je prospěšná.

*…+ A Každodenní ódy na Dobroditele? Kdo po jejich přečtení neskloní zbožně hlavu před

obětavou prací tohoto Čísla Čísel?“

Poezie v Zamjatinově světě slouží státu. Nedá se ani říci, že by podléhala cenzuře, jiná než ta

ve prospěch státu se totiž ani nepíše. Ovšem taková osobní korespondence se pro jistotu

zkontrolovat samozřejmě musí.

„Věděl jsem, že dopis, který si přečetla, musí ještě projít Úřadem Strážců (myslím, že je

zbytečné, abych vysvětloval ten přirozený pořádek).“

Autor se zde dopouští něčeho pozoruhodného – přestože záznamy se píší pro potencionální

civilizace ve Vesmíru s tím, že pravděpodobně neporozumí pořádku, který v Jednotném státě

panuje, a tak se obvykle vše vysvětluje, zde D-503 říká, že nic přece vysvětlovat nemusí, že

jde o pořádek přirozený. Buď může vnímat kontrolování dopisů jako až takovou

samozřejmost, nebo se tu Zamjatin tímto uchyluje k ironizaci, na což v jeho knize obvykle

vůbec nenarážíme.

Na druhou stranu Sorokin nás vůbec nepřekvapí, protože ten používá satiru pořád, takže

přirozeně i v případě, kdy mluví o cenzuře. Jednotný stát i Rusko si zasedli na poezii, proto

i zde na ni dojde řada. Na jednom z ilegálních rozhlasových kanálů vysílají moderní poezii

a opričník si nemůže nedloubnout. A vysmívá si i jiným intelektuálům na jiných kanálech, má

jich k tomu hned sedm. Sorokinovo umění satiry zde dosahuje svého vrcholu.

„Sedmý okruh rádia toho kurevského navždy je vyhrazen poezii ruského minimalismusu

a khon-septik-ualismusu. Své básně, povětšině z pokašlávání, pohekávání a citoslovcí se

skládající, ponuře odevzdaným hlasem recituje Vsevolod Někros. *…+ Tímhle hnojem, těmihle

zvratky, touhle zvonivou prázdnotou se zkrátka živí naši ilegální intelektuálové. Jsou to

zrůdné jen polypy na těle zdravého umění, bytostně ruského. Minimalismus, paradygma,

dyskurs, khon-septik-ualismus… Slovům těm naslouchám od časného dětství. Ale co

znamenají, tomu jsem dodneška neporozuměl. Kdežto taková Bojarka Morozovová? Sotva

v pěti letech jsem se dověděl, kdo to je, a od té doby to až podnes vím.“

Ale jednu věc si čtenář musí uvědomit – Sorokin píše o realitě. Nepíše jen o své vizi

budoucího Ruska, píše i o tom současném nebo jen vizualizuje zveličené nešvary současnosti.

A Zamjatin stejně pracuje se svou dobou, má přímé narážky na komunismus (mluví třeba

o boji mezi městem a vesnicí), respektive na jeho sovětskou deviaci (organizované státní

slavnosti).

„Mluvím o Veliké dvousetleté válce – o válce mezi městem a vesnicí.“

„Náměstí Krychle. Šestašedesát širokých soustředných kruhů: tribuny. A šestašedesát řad. *…+

Krvavě rudé květy ženských rtů. Nězné girlandy dětských tváří v prvních řadách, blízko k místu

děje.“

Zkrátka Sovětský svaz i Ruská federace poskytují opravdu skvělé zázemí pro spisovatele.

Člověk, persona non grata ve vlastní zemi, se neoddává snílkovství ani vymýšlení

neuskutečnitelného. Nezbývá mu než varovat, třeba i se satirickým nadhledem, protože jinak

už to nejde.

Antiutopie používají modelový nebo i skutečný stát, na němž ukazují, jak daný systém a řád

věcí (ne)funguje. Nenechávají se objevit nikým cizím, jak to dělávají utopie, obvykle je

prezentuje někdo zevnitř. Někdo, kdo buď bezmezně a bezvýhradně myšlence slouží, nebo

komu se začne příčit a svádí s ní boj. Už proto bývají psány v ich-formě, subjektivita hrdiny

hraje důležitou roli. Netématizuje se pouze státní zřízení jako takové, ale i soukromý život

obyvatel, poněvadž se zpravidla jedná o společnosti kolektivistické, zákonitě má tedy stát

velký vliv i na nejintimnější stránky lidského života.

Žánr antiutopie tedy slouží jako varování, jako společenský apel, přičemž autor obvykle

vychází ze soudobých problémů. Tím se značně dají odlišit od utopií, které ze své podstaty

opravdový základ mít nemůžou, hledajíce něco ideálního a dokonalého, prakticky

nerealizovatelného. Mohou nést silné poselství a mít velký dopad, přesahují literaturu

samotnou, stávají se záležitostí sociologickou nebo politologickou.

Revue Politika 8-9/2003 / Zamjatinův román My Zamjatinův román My Ivana Ryčlová

Historie je občas plná absurdit. Ten, o kom se nemluví, časem přestává existovat. Propracovaný systém zapomínání, jeden z nejdokonalejších produktů sovětského systému, vytěsnil na dlouhá létamnohá jména z našeho povědomí, či alespoň potlačil jejich význam, upřel jim mnohá prvenství. Tak se stalo, že synonymem pro revoltující sci-fi literaturu vytvářející obraz státu vzdálenébudoucnosti, v němž vůle kolektivu pod totalitním diktátem vládce vytlačuje svobodu myšlení lidského jedince, se stal George Orwell. To je obecné povědomí, fakt daný mj. nepochybně skutečností,že Orwellův alegorický román o Velkém bratrovi patřil svého času k povinné intelektuální výbavě každého průměrně vzdorujícího občana naší země. Tím, kdo toto téma 20. století otevřel, všaknebyl Orwell, ale Jevgenij Zamjatin (1884-1937), jedna z nejzajímavějších osobností ruské literatury, považovaný ve dvacátých letech za jeden z jejích největších talentů. Jeho román s jednoduchýmnázvem My, pochmurná vize totalitního státu s příznaky kasárenského komunismu, napsaný záhy po říjnové revoluci, nepřinesl svému autorovi, na rozdíl od Orwellova 1984, světový věhlas. Jehodopad na autorův lidský i spisovatelský osud byl tragický. Jinak tomu ani nemohlo být. Ideologičtí kritikové, kteří rukopis románu My na počátku dvacátých let četli, rozpoznali v této antiutopiinasycené chladnou satirou karikaturu komunistického společenského ideálu. Sám autor román v jedné ze svých několika lehkovážně stylizovaných autobiografií komentoval slovy: "…My je mojenejhumornější a nejvážnější věc. A zdá se, že nejvážnější a nejzajímavější romány jsem nenapsal já, ale odehrály se v mém životě…" Stěží mohl předpokládat, že jeho obraz Jednotného státu třetíhotisíciletí, ve kterém lidé-čísla žijí v "matematicky neomylném štěstí" a kohokoli udat na Úřadu strážců se považuje za záslužný čin, tak rychle přestane být fantazií, že fiktivní postava Dobroditele, kněmuž směřuje propaganda všechnu lásku a práci obyvatel, brzy získá jasné kontury a podstatným způsobem ovlivní běh spisovatelova tvůrčího i osobního života. Přestože román My zaZamjatinova života v Sovětském svazu nevyšel, byl dobře znám. V souvislosti s jeho vydáním v zahraničí vypukl koncem dvacátých let skandál a v sovětském literárním životě nastalo ojedinělétažení proti jeho autorovi. Byl vydán zákaz půjčovat jeho knihy v knihovnách a zastavilo se vydávání jeho sebraných spisů. Nemožnost publikovat, rovnající se pro spisovatele, jak později v dopiseStalinovi napsal, ortelu smrti, přivedla Zamjatina roku 1931 k žádosti o vypovězení ze země. V emigraci žil, až do konce života v naději, že se do Sovětského svazu vrátí a choval se vůči němuzdrženlivě. Román My, jenž byl toho všeho příčinou, vyšel v autorově vlasti až v prvních letech perestrojky, roku 1987. K českým čtenářům se sice kniha dostala v překladu už roku 1927, v obdobíbudování socialismu však byla zakázána a její sazba rozmetána. Druhé oficiální české vydání pak vyšlo v edici Světová četba roku 1989. V té době však většina z nás už měla přečteného Orwella...Následující text nechť je tedy připomenutím autora, jenž ovlivnil vývoj žánru románové antiutopie, revoltující literatury, která vnesla do oslavných zpěvů o novém spravedlivém společenském řádudisonantní hlas pochybnosti, do optimistického patosu předpovědí budoucnosti tragický tón otázek. Románem My (1920) bylo dáno schéma, jež bylo pak v různých modifikacích opakovánomnohými autory, z nichž nepochybně nejznámější byl už vzpomínaný George Orwell (1903-1950) a později anglický spisovatel Aldous Huxley (1894-1963). Zamjatin jako jediný měl však, na rozdílod těch, kteří ho svými skeptickými vizemi budoucnosti literárně následovali, se "šťastnou společností, v níž všichni myslí jeden jako druhý", osobní zkušenost.

Jevgenij Zamjatin se narodil 19. ledna 1884 v Lebeďani, místě, o němž psali Tolstoj a Turgeněv, v kraji proslaveném podvodníky, cikány, koňskými trhy a velmi jadrnou ruštinou. Otec bylpravoslavný duchovní, matka klavíristka. Tady ve středním Rusku obklopen hudbou a ruskou duchovní tradicí vyrůstal. Po absolvování gymnázia se dal zapsat na petrohradský Polytechnickýinstitut a jako specializaci si vybral stavbu lodí. Nelze říci, že by se málo věnoval studiu, avšak nové prostředí, tolik odlišné od toho, v němž vyrůstal, plné nových impulzů, způsobilo, že se studenttechniky Zamjatin stává součástí petrohradského intelektuálního života, začíná se živě zajímat jako mnozí jemu podobní také o politiku. Když roku 1905 vypukne první ruská revoluce, Zamjatinvstupuje do řad bolševiků. Důvody, jež ho přivedly do tábora nejradikálnější revoluční frakce, vysvětlil později ve své autobiografii: "...Nebylo to snad ani tolik kvůli politickému přesvědčení jakoproto, že přidat se k bolševikům znamenalo jít cestou největšího odporu..." Začteme-li se do Zamjatinovy korespondence z tohoto období, nelze se ubránit dojmu, že jeho vztah k revoluci byl,nepochybně díky mládí a pražádným politickým zkušenostem, vztahem malého chlapce k něčemu, co ještě nikdy nepoznal, a neuvědomujíc si nebezpečnost této "hračky", byl jí okouzlen. V dopiseadresovaném své budoucí ženě k tomu roku 1906 napsal: "...Hledal jsem vždycky to, co bylo nové, dobrodružné, nebezpečné - jinak by byl život příliš chladný, příliš prázdný... A vtom - revoluce.Tak krásně mě probudila. Cítil jsem, že existuje něco silné, obrovské, vznešené jako smršť, pro což, zvedne-li člověk hlavu k nebi, stojí za to žít. /.../ A potom vězení - kolik dobrého, kolik dobréhojsem v něm prožil!..." Čtenáře bude možná zajímat, co vlastně Zamjatin ve vězení prožil, když o tom psal s takovou láskou? Odpověď je jednoduchá: při zatčení v prosinci 1905 měl velké štěstí.Během osobní prohlídky, která byla běžnou procedurou před výslechem, se náhodou octl u okna a ve světle lampy spatřil na ulici známé tváře. V příhodný okamžik se mu podařilo pootevřenýmoknem vyhodit papírek se vzkazem, aby z jeho bytu odstranili všechno, co by mohlo být dáno do souvislosti s jeho revoluční činností. Policie při prohlídce bytu tedy nic podezřelého neobjevila,proto mohl mít Zamjatin na krátké období, kdy byl zbaven svobody, příjemné vzpomínky. V samostatné cele se z dlouhé chvíle učil stenografovat, studoval angličtinu a psal verše. V porovnání spodmínkami, v nichž se pak nacházeli političtí odpůrci dvacátých, třicátých a dalších let, připomíná Zamjatinův pobyt ve vězení románovou fantazii. Na jaře 1906 byl propuštěn, vyhoštěn zPetrohradu a poslán domů, do Lebeďani. Venkovský klid však dlouho nevydržel a již v létě byl bez povolení k pobytu zpátky v Petrohradě. Během svého ilegálního pobytu tam ukončilvysokoškolská studia a roku 1908 se z něj stal lodní inženýr. Jelikož svými vědomostmi značně převyšoval ostatní absolventy ročníku, bylo mu nabídnuto místo vědeckého aspiranta na katedřestavby lodí, kde se později stal pedagogem. Jako přední ruský odborník na lodní konstrukce, bez jehož konzultací se neobešla žádná větší loďařská firma či společnost, hodně cestoval. Dojmy z cest,z toho, jak vypadá život v nejodlehlejších koutech Ruska, působily na Zamjatina velmi silně. Mezi výkresy a čísly začal ve volném čase psát. Přestože byl ke svým prvním literárním pokusům značněskeptický, v jeho raných drobných prózách a novelách nalezneme mistrné obrazy Rusi - její strnulost, "asiatské" zvyklosti a zároveň mravní hodnoty, pošlapávané, ale přetrvávající. Když vypuklaprvní světová válka, vyvolala rozruch Zamjatinova antimilitaristická povídka Zapadákov. Po jejím otištění v časopise Zavety (1914) byl celý náklad čísla zkonfiskován cenzurou a redakce i sautorem předvoláni před soud. Tento incident s carským režimem, dávající tušit, že rodící se spisovatel je opozičník, byl prvním ze Zamjatinových konfliktů s mocí, jejíž podoba se brzy změní. V roce1914 však Zamjatinův odmítavý postoj vůči režimu vyvěral z jeho revolučního přesvědčení, že stávají společensko-politické uspořádání Ruska je špatné a je nutno je změnit. V té době ještě netušil,jak osudový bude dopad této změny, pro niž byl zpočátku jako každý ruský bolševik tolik zapálen, na jeho život. Ale nepředbíhejme události a zůstaňme ještě v době předrevoluční.

Rok 1916 je pro Zamjatina velmi bouřlivý - v lednu byl vyzván na souboj (o důvodech ve své autobiografii taktně mlčí, pozn. I.R.), v březnu opustil Rusko a odjel pracovně do Anglie. Své dojmypřipodobnil k pocitům poutníka, který se ocitl v cizí zemi: "...V Anglii bylo také všechno nové a zvláštní jako kdysi v Alexandrii, v Jeruzalémě. Železo, stroje, výkresy: stavěl jsem ledoborce vGlasgow, Newcastlu a Sunderlandu..." Nasbírané zkušenosti Zamjatin pak uplatnil při konstrukci jednoho z největších ruských ledoborců, který dostal jméno Lenin. Pobyt na západě, kde s výjimkoukrátké cesty do Berlína nikdy předtím nebyl, přinesl budoucímu spisovateli mnoho zážitků ze života "strojové civilizace", jež se pak odrazily v jeho satirické novele Ostrované (1917) a v povídceRybář duší (1918). Když se v novinách objevily palcové titulky "Revolution in Russia", "Abdication of Russian Tsar" - nemohl zde už dál vydržet. Na stařičkém anglickém parníku - aby ho nebyloškoda, potopí-li jej Němci - se po dramatické plavbě vrátil na podzim roku 1917 do Ruska. První měsíce po bolševickém převratu vyvolaly u Zamjatina stejné emocionální vzedmutí jako revolučnírok 1905: "...Veselá, hrozná zima 1917/18 roku, kdy se vše dalo do pohybu, odplulo někam do neznáma," čteme v jeho autobiografii. Tato slova ostře kontrastují s pohledem na revoluci té vrstvyruské inteligence, k níž patřil dejme tomu Bulgakov, těch, kterým v žádném případě nemohl způsobit radost onen "pohyb do neznáma", jenž znamenal začátek jejich konce.

Říjnové události roku 1917 převrátily celý Zamjatinův život. Do té doby nadějný vědec se stal významnou osobností petrohradského kulturního dění: zakládá časopisy, organizuje kolegium expertůSvětové literatury, přednáší... a postupně zjišťuje, že na výkresy, rýsování a lodní architekturu mu zbývá stále méně času: "... Praktická technika uschla a odlomila se ode mě jako žlutý list..."

Porevoluční roky až do počátku dvacátých let, kdy vznikl román My, představují Zamjatinovo nejintenzivnější spisovatelské období, nejproduktivnější etapu jeho tvůrčí činnosti, která v sobězahrnuje kromě žánrů krásné literatury také kritické statě, eseje a fejetony publikované v denním tisku a časopisech. Jestliže zpočátku chápal své aktivity v oblasti publicistiky pouze jako něco, coleží stranou od jeho hlavního poslání - umělecké prózy, pak po roce 1917 se tento vztah mění. Říjnová revoluce, politická činnost bolševiků, sociální skutečnost měnící se před očima si žádaly odspisovatele okamžité a bezprostřední vyjádření. K vývoji Zamjatinovy osobnosti po říjnu 1917 je třeba dodat, že jeho počáteční, místy hluboce naivní okouzlení "mladou, svobodnou, ohnivoumilenkou s planoucíma očima", jak svého času nazýval revoluci ruský symbolista Leonid Andrejev, záhy mizí. Nikoliv náhodou zformuloval právě v tomto období pro něj tolik důležité eticképrincipy: model chování spisovatele, jeho vztah k moci. Esejů, fejetonů a dalších publicistických textů, dopisů adresovaných nejen redakcím literárních časopisů, ale i na nejvyšší místa (předevšímLunačarskému), v nichž Zamjatin polemizoval s tehdejším proudem oficiální literatury a oficiálního myšlení, vzniklo ve dvacátých letech několik desítek. Z těch nejzávažnějších jmenujme alespoňfilozofické pojednání O literatuře, revoluci, entropii a jiném, v němž s využitím erudice člověka orientujícího se v zákonitostech nejen společenských, ale i přírodních věd brilantně postihl zcestnostvětšiny tehdejších oficiálně proklamovaných kulturních i politických názorů. Mezi Zamjatinovými texty tohoto období, které se tak či onak dotýkají tématu umění přisluhujícího režimu a jehoideologii, vyniká nekompromisností a přesvědčivostí pamfletního pera stať Bojím se (1920), v níž projevil obavy, aby místo literatury nezbyla v Rusku jen instituce dvorních básníků zpívajících osrpu a kladivu. Běsnění proletářské kritiky vyvolala i spisovatelova úvaha O přisluhujícím umění, kde mj. napsal: "...Nejvíce skličující je ponižující, přisluhující role, do níž nutí umění vládnoucíarchandělé zvonící stříbrnými rolničkami..." Zamjatin se díky své otevřené polemice se vším oficiálním stává čím dál více kontroverzní osobností. Pro vyjádření svého osobitého pohledu naporevoluční skutečnost zvolil i žánr pro publicistiku nepříliš obvyklý - pohádku. Kraťoučkou, na jednu až dvě stránky, ale vždy s příběhem, který měl pointu. Tyto pohádky, publikované hlavně veserském a menševickém tisku, byly něčím mezi anekdotou a podobenstvím. Čtenáře provokovaly k hledání skrytého smyslu, jelikož byly převážně psány u příležitosti nějaké politické události. Opár let později, až se v souvislosti s napsáním románu My rozpoutá kampaň proti Zamjatinovi, budou jeho pohádkové příběhy označeny za štvavé pomluvy sovětské skutečnosti včetně těchpředrevolučních, kdy si je, inspirován Saltykovem-Ščedrinem, klasikem ruské groteskní a absurdní literatury konce 19. století, ještě vymýšlel netuše, že absurdita se stane realitou. Nepředbíhejmevšak události a vraťme se zpátky na počátek dvacátých let.

Šestatřicetiletý skvělý stylista, lektor, redaktor a kritik Zamjatin je jednou z centrálních postav ruské literatury. Stojí u kolébky a je velkou oporou Serapionových bratří, posledního apolitickéhonázorově spřízněného neformálního společenství ruských spisovatelů (1922-1927), kteří se svojí tvorbou otevřeně distancovali od společnosti. (Pro ty, kteří nepatří k pravidelným čtenářům literárnía kulturní přílohy Revue Politika: Serapionovým bratřím byl věnován prostor v Proglasu číslo 2/2003.) Svoji prózu rozvíjí do jakéhosi satirického, často groteskního surrealismu. Jeho vzdělání vexaktních vědách se projevuje ve snaze po jasné struktuře vyprávění a matematických metaforách. Jeho povídky z let 1917-1922 mohou sloužit jako vzor nové literární techniky nejen pro zhuštěnoua dokonalou kompozici, ale i pro způsob, jakým jsou v nich propojeny významné detaily a symbolické vzory. V tomto období vzniká také několik děl, kterými autor, jen jinými prostředky -uměleckou prózou, vyjádřil to, co již tolikrát předtím vyslovil na stránkách tisku: že je plný obav před tím, co je ústy státní propagandy označováno jako šťastná budoucnost. K těmto varujícímprózám patří povídky Mamaj (1920) a Jeskyně (1921), v nichž je počáteční stadium komunistického panství zobrazeno jako recidiva předcivilizační "jeskynní" existence. Nejnaléhavěji však vyjádřilsvoji hrůzu ze strašlivého dopadu důsledného uplatňování principu společenského rovnostářství na člověka jako lidskou bytost v románu My (1920), jehož nepublikovaný rukopis vyvolal v Ruskupolitický skandál. Jedním z impulzů vedoucích k napsání tohoto díla byly myšlenky obsažené ve spisech H. G. Wellse (1866-1946), jejichž ruský překlad Zamjatin po revoluci redigoval. Svýmiantiutopickými tendencemi nebyly Wellsovy spisy na přelomu 19. a 20. století nikterak výjimečné. Naopak tento žánr se začal ve zmíněném období objevovat v národních literaturách a vyvíjel sezároveň s utopií, od níž se posléze odštěpil. Antiutopie má s utopií společnou vysokou ideologičnost, ale její kritická podstata radikálně mění směr celého vyprávění. Štěstí, o němž lidstvo po staletísnilo, je vybudováno. Cena za toto štěstí je však příliš vysoká - přeměna člověka ve šroubek v mohutném stroji. Konflikt antiutopie vzniká pozvolna, plíživě, neboť utopická budoucnost má býtbezkonfliktní. Příčina vzniku konfliktu se nachází uvnitř člověka. Utopie zpravidla nemá hrdinu. Postava vypravěče, jenž se obvykle dostává do nové společnosti náhodou, má čistě pomocnoufunkci. Naproti tomu v antiutopii je hrdina jeden z mnohých, jeden z nejšťastnějších. Na rozdíl od pasivního vypravěče, který je v utopii jen pozorovatelem dění, vypravěčova role v antiutopii jeaktivní: je budovatelem nového světa a zároveň jeho rozvracečem. Zamjatinův vypravěč celého příběhu D-503, nás uvádí do společnosti třetího tisíciletí, která po Dvousetleté válce žije v Jednotnémstátě, izolovaném od okolního světa vysokou zdí. Obyvatelé Jednotného státu jsou šťastní, neboť nevědí, co je to bída, a jejich život je pravidelný a organizovaný. Emoce a sny zde nemají místo, všeovládá matematická logika, poslušnost systému a Velkému Dobroditeli, vykonavateli nejvyššího dobra. Lidé vlastně nic nepotřebují, protože vše mají zajištěno státem. Nepotřebují ani jména - jsouoznačeni státním číslem na zlatě se třpytícím kovovém štítku připnutém na jednotném oblečení. Rodina ani soukromí neexistuje, lidské kontakty jsou omezeny jen na oficiálními institucemischválený sex. Systém nepromíjí nesouhlas, svobodnou volbu či tvorbu, nedovolené mateřství ani nejmenší projev individuality. Lidé-čísla jsou nepřetržitě sledována skrze skleněné stěny svých bytůpouličními membránami zachycujícími hovory. Udat kohokoli na Úřadu strážců se považuje za záslužný čin. V Jednotném státě žijí všechna čísla v "matematicky neomylném štěstí". Zamjatinůvvypravěč však postupně zjišťuje, ačkoli se tomu urputně brání, že v jeho vědomí existují dva světy: první je oficiální - svět nadšeného budovatele Dobroditelovy společnosti, druhý je nezákonný -svět nebezpečných lidských emocí, jako je např. mít někoho rád, cítit se s někým šťastný, chtít mu být na blízku. Tento vnitřní konflikt vtahuje D-503 do hlubiny pochybností a přivádí ho do táboraspiklenců připravujících vzpouru proti Dobroditeli. Po odhalení spiknutí jsou kacíři popraveni a všem nespokojencům je vyoperován uzlík fantazie, zdroj lidské nespokojenosti a věčné touhy posvobodě... Co dodat? Snad jen to, že konflikt tohoto žánru nemůže být vyřešen v rámci vyprávění. Neřešitelnost konfliktu vyplývá z podstaty antiutopie, jejímž cílem je varovat. Na konci románupřecházejí deníkové záznamy D-503 v přímý děj. D-503 usedá na stupně vedoucí vzhůru k Integrálu, Dobroditelovu stroji, který zkonstruoval, a zdá se mu, jako by odněkud zdálky zněl zastřeněkřik, jeho vlastní: "...Ale nikdo neslyší, nikdo neslyší, jak křičím: Zachraňte mě před tím - zachraňte mě!..."

Od literární fikce daleké budoucnosti, respektive popisu toho, co v některých zemích bylo či stále ještě je skutečností (Kambodža před několika lety, Severní Korea dnes...), se pojďme vrátit zpět doreality Ruska počátku dvacátých let, kde jsme autora opustili. Tehdy Zamjatin ještě věřil, že jeho román bude publikován. Když ne v některém z leningradských nakladatelství, pak zcela jistě vliterárních novinách, či v krajním případě v časopise Russkij sovremennik, který redigoval. Z nejrůznějších důvodů maskujících ten jediný pravý - ideologickou závadnost díla - se všechnanakladatelství a periodika od publikace Zamjatinova My distancovala. Přesto však nezůstal román před čtenáři utajen a na nepublikovanou knihu se objevovaly ohlasy v tisku. Zamjatin totiž nejen žepůjčoval rukopis románu ke čtení, ale vystupoval s ním na literárních večerech v Moskvě a Leningradě, předčítal a referoval o něm v odborných kruzích. Nelze se tedy divit, že snahou mnohýchbylo, když už se nezdařilo román utajit a zabránit jeho šíření, alespoň diskreditovat autora. Nejaktivnější v tomto směru byl pozdější lídr režimní literatury, jenž se snažil deklasovat Zamjatina jakospisovatele alespoň tím, že netvoří jako umělec, ale jako inženýr: "...Zamjatinovi přemíra rozumu brání v tom, aby správně zhodnotil velikost svého talentu. Ve snaze bránit se pocitům rozumuje.Jeho povídky vždycky páchnou potem, v každé jeho větě je cítit úsilí, s nímž byla vytvořena, v jeho umění se chladně třpytí konstrukce /.../ Zamjatinův rozum není příliš jasnozřivý, klame ho,umožňuje mu považovat se za filozofa, učitele života, jenomže Zamjatin je pouze pokorným žákem svého chladného rozumu..." Tolik tedy na dokreslení atmosféry, která panovala v ruskýchoficiálních literárních kruzích. Přesto či snad právě proto rukopis románu putoval do zahraničí a díky briskním překladům se dostal velmi rychle ke čtenářům. V této souvislosti bych chtělapodotknout, že k prvním překladům románu My, které ve dvacátých letech vznikly, patří i překlad do češtiny (1927), jehož knižnímu vydání předcházela publikace románu na pokračování vLidových novinách.

Druhá polovina dvacátých let byla obdobím, kdy běh Zamjatinova života začaly stále více ovlivňovat dva faktory: román My a nová realita. Po vítězství Stalina v mocenském boji nastoupila vládastátního teroru a totální kontroly s pomocí komunistické ideologie - situace která příliš zřetelně připomínala Zamjatinem vytvořenou románovou fikci. Než se budeme zabývat spisovatelovýmosudem dále, zastavme se ještě na okamžik u dosud poněkud opomíjené Zamjatinovy tvůrčí aktivity druhé poloviny dvacátých let, publicistické a literárně kritické činnosti, která dlouho zůstávalautajena, neboť většinu textů ukrývaly archivní fondy Francie a USA. Není se čemu divit, vždyť leitmotivem spisovatelových esejů, fejetonů a statí publikovaných na stránkách dobového tisku bylkritický vztah k nové realitě, která se stáčela směrem, před nímž varoval, a hořká lítost nad těmi, kteří sloužíce nové ideologii vytvářeli její optimistické obrazy. V tomto období napsal Zamjatin takéněkolik divadelních textů, jež nenechávají nikoho na pochybách, že jejich autorovi nechyběl dramatický talent. Ty z jeho divadelních her, které byly, dokud se nerozpoutala štvavá kampaň protispisovateli, inscenovány, měly velký divácký úspěch. Co se týče Zamjatinovy tvorby adresované jevištnímu umění, není bez zajímavosti, že divadelní a prozaické látky často vzájemně propojoval.Zvláště naléhavé téma pak přecházelo z jednoho žánru do druhého, aby mohlo být autorem rozvinuto tak, jak potřeboval. Tématem, jež Zamjatina vnitřně sžíralo, prostupovalo celou jeho existencí as přibývajícími léty vyvstávalo stále častěji, se stala otázka přijetí revoluce. Dramatické zpracování této látky, historická tragédie Attila (1928), tvoří kulminační bod Zamjatinova tvůrčího vývoje.Když ji dokončil, napsal: "...V Attilovi jsem dospěl k veršům. Dál není kam jít, vracím se k románu..." Prozaická varianta tématu, velký román o legendárním Attilovi, vůdci Hunů zvaném Bič boží,zůstala však vlivem okolností, o nichž ještě bude řeč, nedokončená. Zůstaňme však ještě u Attily. Historické pozadí boje hunských kmenů proti římskému impériu posloužilo autorovi k vyslovenínázoru na ruskou revoluci. V neotištěné poznámce k inscenaci hry napsal: "Představme si, že poříjnové dějiny Ruska jsou psány Chamberleinem. Jací by byli Rusové - Russian Bolsheviks - vzobrazení tohoto dějepisce? Je jasné: byli by to Asiaté, barbaři, mající jediný cíl - zničit do základů evropskou civilizaci." Právě v takovém světle vešla do dějin epocha děsivých nájezdů Hunů.Zamjatinova tragédie zachycovala střet římské civilizace se světem východních "barbarů". Byla jakýmsi podobenstvím o revoluci uchvacující primitivní silou území ničíc přitom veškerou jehokulturu. Snad ani není třeba dodávat, že uvedení inscenace Attily plánované v leningradském Velkém divadle na sezónu 1927-1928 se z cenzurních důvodů neuskutečnilo. Ačkoli to do našehopříběhu nepatří, mohli bychom na tomto místě připsat malé "plus" Maximu Gorkému, jenž za uvedení inscenace na nejvyšších místech intervenoval...

Zákaz incenování Attily se stal spouštěcím mechanismem k rozpoutání nové vlny ideologické kampaně proti spisovateli, která v souvislosti se zahraniční publikací románu My dosáhla vrcholu v létěroku 1929. V srpnu se na titulní straně novin Litěraturnaja gazeta objevila malá poznámka nazvaná Nepřípustné jevy, plná hněvu nad "naprosto nepřípustnými jevy kompromitujícími sovětskouliteratutu". "...Emigrantské noviny a časopisy pochybné úrovně," psalo se v ní, "se pídí po naší literatuře a to, co je v ní nejzáludnější a nejpodezřelejší, otiskují na svých stránkách..." Následovalvýčet "nejzáludnějších a nejpodezřelejších" autorů, vrhajících svojí spoluprací s emigrantským "bílým tiskem" špatné světlo na sovětskou literaturu. Vedle satirika Michaila Zoščenka, MichailaBulgakova a dalších stálo i jméno Jevgenije Zamjatina. Autor článku se rozhořčeně tázal, jak mohli tito spisovatelé vstoupit do kontaktu s organizacemi orientovanými nepřátelsky proti zemi sovětů?Stojí za zmínku, že "organizací orientovanou nepřátelsky proti zemi sovětů" byly v Zamjatinově případě brněnské Lidové noviny, kde na podzim roku 1926 začaly na pokračování vycházet kapitolyz připravovaného českého překladu románu My a pražský časopis ruské emigrace Volja Rossii, jenž jako jediný za Zamjatinova života opublikoval na svých stránkách zkrácenou verzi románu My vruském originále (1927). Závěr stati byl pro Zamjatina jednoznačný: román My je pro literaturu Sovětského svazu nepřijatelný stejně jako jeho autor spolupracující s "emigrantskou eserovščinou".

Uvedená stať byla jen začátkem kampaně, jejíž skutečné příčiny neměly žádný vztah k Zamjatinovu románu. Šlo o čistku v literárních svazech a organizacích sdružujících sovětské spisovatele, jejížprvní fáze měla proběhnout ve Všeruském svazu spisovatelů, k jehož členům patřili zmiňovaní autoři včetně Zamjatina. Dalším krokem kampaně se stala anketa Krasnoj gazety, v níž se měli členovéVšeruského svazu spisovatelů vyjádřit k dílům nebezpečných kolegů. Výsledky kampaně však nesplnily očekávání: oslovení spisovatelé a kritikové je neodsoudili. Následoval krok v tehdejšímSovětském svazu obvyklý: prostřednictvím tisku byli vyzváni představitelé široké veřejnosti, aby vyslovili svůj názor. A široká veřejnost, podle potřeby nazývaná ruský lid - to když bylo potřebazdůraznit váhu jejího názoru -, jako ve většině podobných případů známých z ruské historie 20. století nezklamala. Její představitelé vystoupili s potřebou, použiji autentických výrazů z dobovéhotisku, "ukázat dveře" těmto "otevřeným nepřátelům dělnické třídy", "zorganizovat příkladný společenský soud v jedné z největších továren za účasti literárních pracovníků", "provést okamžitouprověrku všech spisovatelů" atd. Jelikož široká ruská veřejnost byla politicky uvědomělá a vyjadřovala se, jak bylo v takových případech též obvyklé, rychle, o pár dnů později (začátkem září 1929)byl v deníku Krasnaja Gazeta publikován ortel vynesený nad ostrakizovanými autory, k nimž patřil i Zamjatin: "Vydání jejich děl v zahraničí nelze posuzovat jinak než jako projev záškodnictví protizájmům sovětské země."

O všech těchto událostech se Zamjatin, trávící letní odpočinek na Krymu, dozvěděl z tisku. Na situaci reagoval otevřenými dopisy redakcím, z nichž žádný nebyl otištěn. Případ autora románu My,aniž by byla spisovateli dána možnost obhajoby, byl uzavřen. Jazykem doby bychom mohli říci, že Zamjatin byl celou společností jednomyslně odsouzen, alespoň tak to vyznělo z tisku. Nebyla tovšak docela pravda. Diskusi o románu provázelo několik okolností, o nichž se v Litěraturnoj gazetě nedočteme. Jednou z nich bylo vystoupení občana Gizetti (záměrně uvádím jméno, aby statečnínezůstávali v anonymitě), jenž ve své řeči žádal, aby "nebyly dopouštěny útoky cenzury na nejposvátnější právo tvůrce vyjádřit své myšlenky", a vyslovil přesvědčení, že "cenzura nemá právouzavírat tvůrci ústa". O deset let později by takovýto odvážný hlas protestu měl pro svého nositele následky daleko horší, než jen pouhé opomenutí při sčítání hlasů... Podívejme se však, co naspisovatele v Rusku ještě čeká, respektive jaký dopad bude mít tato nenávistná kampaň na jeho další osud.

Po stažení jeho her z divadelního repertoáru následoval zákaz půjčování jeho děl v knihovnách. Bylo pozastaveno vydání pátého svazku Zamjatinových Sebraných spisů, obsahujícího autorovy, nyníjiž zřetelně ideologicky závadné, publicistické a literárně-kritické statě z poloviny dvacátých let. Hořkou pamětí událostí tohoto období jsou spisovatelovy dopisy na obhajobu své lidské iprofesionální důstojnosti adresované nejvyšším správním a literárním institucím. Ačkoli charakter korespondence je úřední, jde v ní o daleko víc než pouhou obranu před soustředěnými útokyproletářské kritiky. Jde o úděl ruského spisovatele - o osud těch, kteří se vymykají z proudu oficiální literatury, těch, kteří nechtějí svým uměním režimu sloužit ani přisluhovat. A ještě obecněji - oosud osobnosti v podmínkách totalitní společnosti. Téma, které ustavičně Zamjatina zneklidňovalo, zde poprvé vyvstalo tak ostře před samotným spisovatelem. Na konci roku 1929 navázal Zamjatinkontakt s různými úřady a institucemi a snažil se vyjednat povolení k cestě do zahraničí: kvůli léčbě svého nemocného srdce a také proto, aby dohlédl na inscenaci jedné ze svých her, komedieBlecha, v USA. Uběhl však ještě rok a půl než kritikou štvaný Zamjatin pochopil, na koho se musí obrátit...

Během let 1930-1931 neztrácel naději a snažil se vyjasnit alespoň osud svého rukopisu publicistických statí, neboť na jeho vydání měl uzavřenou smlouvu s nakladatelstvím. V březnu 1931 bylrecenzenty vyřčen ortel: "Celkově jde o hluboce idealistickou knihu na mnoha místech s konkrétními politickými výpady. /.../ Tisk knihy je nežádoucí." Jako spisovatel se Zamjatin postupně ocitl vnaprosté izolaci od čtenářů: nenašel se nikdo, kdo by se jej odvážil publikovat. Jeho pozice byla bezvýchodná. Vyčerpán neustálými politickými útoky proti své osobě požádal v červnu 1931 Stalina,aby mu nejvyšší trest - zákaz publikovat -, k němuž byl jako spisovatel odsouzen, byl zmírněn ve vypovězení ze země. Od spisovatele jako byl Zamjatin, pro nějž Rusko bylo navzdory antipatiím kestávajícímu režimu nade vše, byl takovýto čin, jak lze vycítit i z tónu dopisu hlavě státu, projevem krajního zoufalství: "Vážený Josife Vissarionoviči, /.../ Moje jméno je Vám nepochybně známo. Promě jako pro spisovatele je zbavení možnosti psát rovno trestu smrti a situace je taková, že dál pracovat nemohu, protože žádná tvorba není myslitelná, musí-li člověk pracovat v atmosféřesystematického, rok od roku sílícího pronásledování. /.../ V sovětském trestním zákoníku je druhým nejvyšším trestem po trestu smrti vystěhování zločince ze země. Jsem-li skutečně zločinec azasluhuji-li trest, domnívám se, že přece jen ne tak těžký jako literární smrt, a proto žádám, aby mi tento trest byl zmírněn za vypovězení ze SSSR - s právem doprovodu pro mou ženu. Nejsem-lizločinec, žádám, aby mi společně se ženou bylo umožněno dočasně, alespoň na jeden rok, vycestovat do zahraničí - s tím, abych se mohl vrátit zpět hned, jakmile u nás bude možné sloužit vliteratuře velkým myšlenkám bez přisluhování malým lidem, jakmile se alespoň částečně změní pohled na roli umělce slova. A tato doba, jsem si jist, je už blízko, protože hned za úspěšnýmvytvořením materiální základny nutně vyvstane otázka vytvoření nadstavby - umění a literatury, které by skutečně byly hodny revoluce…" Tento dopis byl adresátovi osobně předán MaximemGorkým, na jehož přímluvu dostal Zamjatin koncem roku 1931 svolení k odjezdu z vlasti. Opouštěl ji v naději, že se mu podaří odcestovat do USA, kde plánoval práci na inscenaci jedné ze svých hera přednáškové turné o ruské literatuře. Zamjatinova cesta ze SSSR vedla přes Berlín do Prahy, kde strávil poslední tři týdny roku 1931. Mimo jiné se zde setkal se svým dvorním překladatelemVáclavem Koenigem, redaktorem Lidových novin, jenž kromě románu My přeložil do češtiny Zamjatinovu prózu Povodeň, jejíž veřejné čtení navzdory štvavé protizamjatinovské kampanirozpoutané na stránkách Rudého práva organizoval. Po vánočních svátcích spisovatel odjel zpět do Berlína, kde v dubnu 1932 obdržel francouzské vízum. Poté, co byl na jaře 1932 překladatelemKoenigem informován, že z plánovaných inscenací jeho her v pražském Národním divadla a v Brně sešlo, opustil v dubnu 1932 Berlín a usadil se ve Francii.

Již během prvních měsíců pobytu ve Francii bylo spisovateli jasné, že žádný z tvůrčích projektů, které zamýšlel při odchodu do zahraničí, jej neuživí: ani inscenace jeho her, jejichž převážná většinazůstala neuskutečněna, ani přednáškové turné po USA, jež se rozplynulo v nerealizovaný sen. Již tak komplikovanou situaci ještě zhoršilo rozhodnutí Všeruského svazu spisovatelů, který Zamjatinoviodmítl posílat autorské honoráře. Aby zajistil sobě a své ženě důstojné živobytí, rozhodl se dát svůj tvůrčí potenciál k dispozici francouzskému filmovému průmyslu. Léto 1932 strávil na francouzskéRiviéře pohlcen prací na scénáři filmové verze románu My a hledáním filmového studia a režiséra, který by se tohoto tématu ujal. Už v prosinci však projekt zfilmování románu naplánovaný sespolečností Feature Productions zkrachoval. V březnu 1933 napsal scénář pro filmovou verzi Tolstého románu Anna Karenina, snímek však nebyl nikdy natočen. Podobnost mezi Zamjatinovýmstylem psaní prózy a filmovou technikou možná vyvolala jeho zájem o psaní scénářů. Avšak nová profese, představující pro Zamjatina především zdroj obživy, nejen že nepřinášela autoroviuspokojení, ale odváděla jej od vlastní literární tvorby, připravovala o čas, který by jinak věnoval psaní - románu Bič boží, na němž začal pracovat ještě před odchodem z Ruska. "...Mám v hlavěpříliš mnoho dobrého materiálu, ale ztrácím čas psaním nejrůznějších scénářů...," dočteme se v jeho pařížské korespondenci z počátku třicátých let. Zamjatin napsal v exilu více než tucet scénářů,většina z nich však nebyla nikdy realizována. Jakousi satisfakcí jeho tvůrčího úsilí v oblasti scenáristické tvorby byla až filmová adaptace Gorkého hry Na dně, vyhlášená dva týdny po pařížsképremiéře za nejlepší francouzský film roku 1936.

Posledních pět a půl let Zamjatinova života strávených ve francouzském exilu nebylo pro někdejšího, navzdory svým kontroverzním názorům ve své vlasti uznávaného a úspěšného spisovatelelehkým obdobím. Literární tvorbu musel podřídit zákonům, jež na rozdíl od těch z uměleckých sfér nelze obejít či o nich diskutovat - zákonům života. Tuto skutečnost bych ráda zdůraznila, neboť vsouvislosti se závěrečnou etapou spisovatelova života se nikoli často, ale tu a tam objevuje fráze, kterou jsem před lety četla například v předmluvě k ruskému vydání románu My: "Nic významnéhojiž nenapsal". Viděno prizmatem životních okolností, ani nemohl: byl nemocen a na román Bič boží (1928-1935), v němž chtěl rozvinout téma započaté v tragédii Attila, mu již nezbyl čas. Proto tutomistrovskou historickou prózu, z níž je cítit atmosféra doby - minulé i té, v níž vznikala -, nemohl tvořit naplno a zůstala nedokončená. Napsané kapitoly opublikované až dva roky po autorově smrti(1939) představují jen polovinu první části zamýšleného rozsáhlého dvoudílného románu o legendárním Attilovi, vůdci Hunů zvaném Bič boží... Známá slova Zamjatinova generačního souputníkaspisovatele A. Remizova, že tam žil "s uzamknutými rty a uzamknutým srdcem", dotvářející podobiznu zdrženlivého intelektuála naplněného skoupou láskou k Rusku, jenž jako by nechtěl psát nicvýznamného - tam, jsou více než skutečností spíše zavádějící básnickou metaforou abstrahující od spisovatelových obtížných existenčních podmínek. Neoddiskutovatelným faktem, doloženýmpamětí mnohých spisovatelových přátel, však je, že Zamjatin se nikdy nestal emigrantem. Existuje vzpomínka ruské spisovatelky Niny Berberové opustivší porevoluční Rusko, která se setkala seZamjatinem krátce po jeho příjezdu do Paříže v létě 1932: "S nikým se neznal, nepovažoval se za emigranta a žil v naději, že se při první příležitosti vrátí domů. Nemyslím si, že by věřil, že se tétomožnosti dočká, ale bylo pro něj příliš strašné se této naděje vzdát..." V co doufal? Že spisovatelům přiznají právo nesouhlasit? Těžko říci, pravdou však je, že si do konce života ponechal sovětskéobčanství, platil leningradský byt a vůči Sovětskému svazu nevystupoval. Jeho srdce nemocné anginou pectoris dotlouklo v Paříži 10. března 1937. O dva dny později se sešla malá skupinkaZamjatinových přátel, mezi nimi i někdejší Serapionův bratr Marc Slonim a v exilu žijící ruská básnířka Marina Cvetajevová, aby doprovodili rakev s ostatky svého druha na hřbitov. Zamjatinovusmrt přešel sovětský tisk mlčením.

Tak zemřel jeden z nejtalentovanějších ruských spisovatelů dvacátého století, jenž byl pro moderní literaturu velkou inspirací. V té době ho však nikdo k velkým jménům světové literatury nepočítal.Málokdo tušil, že odešel autor, jehož próza s jednoduchým názvem My ovlivní evoluci žánru antiutopie 20. století či chcete-li revoltující sci-fi literatury, která svými skeptickými obrazy vzdálenébudoucnosti rozleptávala mýtus o spravedlivém společenském řádu, k jehož nastolení směřovaly ideály marxismu-leninismu. Ačkoli byl román My napsán o třicet let dříve než Orwellovo 1984,složité peripetie, které provázely jeho cestu ke čtenářům, způsobily, že zůstal svým mladším bratrem zastíněn. V ruštině byl poprvé vydán až roku 1952 nakladatelstvím Michaila Čechova v NewYorku. Čtenáři v autorově vlasti si však museli počkat až na začátek perestrojky a 70. výročí Říjnové revoluce, jejíž oslavy Michail Gorbačov vydáním románu doprovodil. Komu se zdá vydánírománu odhalujícího zrůdnost společenského systému nastoleného revolucí právě v okamžiku pompézních oslav vítězství této revoluce poněkud absurdní, má nepochybně pravdu. Ostatně už vúvodu bylo řečeno, že historie je plná absurdit. O té ruské to platí, jak známo, dvojnásob.