Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Teologická fakulta

Katedra teologických věd

Bakalářská práce

Teologický význam eschatologických obrazů: „nebe“, „peklo“, „očistec“

Vedoucí práce: Mgr. Lucie Kolářová, Dr.theol.

Autor práce: Pavel Stanislav Zehnálek

Studijní obor: Pastorační asistence

Ročník V.

Forma: kombinovaná

2014

Prohlášení:

Prohlašuji, že svoji bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně, pouze s použitím

pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury.

Prohlašuji, že v souladu s §47b zákona č.111/1998 Sb. V platném znění, souhlasím se

zveřejněním své bakalářské práce a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou ve

veřejně přístupné části databáze STAG, provozované Jihočeskou univerzitou v Českých

Budějovicích na jejich internetových stránkách, a to se zachováním mého autorského

práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce. Souhlasím dále s tím, aby toutéž

elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným ustanovením zákona č.111/1998 Sb.

Zveřejněny posudky školitele a oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku

obhajoby kvalifikační práce. Rovněž souhlasím, s porovnáním textu mé kvalifikační

práce s databází kvalifikačních prací Theses.cz provozovanou Národním registrem

vysokoškolských kvalifikačních prací a systémem na odhalování plagiátů.

Poděkování

„Děkuji vedoucí bakalářské práce Mgr. Lucii Kolářové, Dr.theol. za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.“

4  

 

Obsah 

1. Úvod .......................................................................................................................................... 5 

2 Smrt a co dál?............................................................................................................................. 6 

1.1.  Pohled církve a vědy ..................................................................................................... 6 

2.2 Víra a náboženství ............................................................................................................... 9 

2.3 Vyznání víry ....................................................................................................................... 11 

2.4 Kristus prostředník ............................................................................................................ 12 

2.5 Význam modlitby .............................................................................................................. 13 

2.  Co je po smrti? .................................................................................................................... 14 

3.1 Očistec............................................................................................................................... 14 

3. 1.1 Očistec pohledem Písma ........................................................................................... 14 

3.1.2 Očistec pohledem teologů ......................................................................................... 17 

3.1.3 Očistec podle dokumentů .......................................................................................... 20 

3.2 Peklo.................................................................................................................................. 22 

3. 2. 1 Peklo podle Písma .................................................................................................... 22 

3.2.2 Peklo podle teologů ................................................................................................... 24 

3.2.3 Peklo a obyvatelnost .................................................................................................. 25 

3.3 Nebe .................................................................................................................................. 26 

3. 3. 1 Proč chtít do nebe .................................................................................................... 26 

3.3.2 Nebe a nevěřící .......................................................................................................... 27 

3.3.3 Nebe a děti ................................................................................................................. 28 

4 Cesty ke spáse .......................................................................................................................... 30 

5 Závěr......................................................................................................................................... 32 

5  

 

 1. Úvod   

Jako téma svoji bakalářské práce jsem si zvolil oblast, která se dotýká smrti a

toho co případně po ní existuje. Toto téma je velice široké a není možné zachytit

všechny aspekty a souvislosti, které se tohoto tématu týkají.

Další obtíž, která se vyskytne téměř ihned jen při vyslovení tématu tak je: „Co je na tom

pravdy?“ . Jak je možné to či ono doložit, dokázat, zdůvodnit. Musíme přiznat, že toho

mnoho nevíme. Máme zde různé domněnky, dohady a v neposlední řadě skončíme u

slov, která přímo či nepřímo obsahují v sobě slovo víra a věřit.

Když si to shrneme, tak co se týká života po životě pro věřící, tak máme několik málo

údajů v Písmu a pro nevěřící, pokud ve své pravé podstatě člověk nevěřící existuje, tak

překvapení při odpovědi na otázku. Co je po smrti?

V této závěrečné práci jsem se snažil vycházet z textů Písma a opíral se přitom u učení

katolické církve, případně o texty teologů našich či zahraničních. Pokud to bylo možné

snažil jsem se i o jakousi posloupnost. Nastínit nějakou otázku, najít na ni odpověď

v Písmu, nauce církve, či u teologů.

Závěrečnou práci jsem si rozdělil na tři vetší celky. Nejprve jsem hledal odpověď na

otázku, zda existuje nějaký život po smrti, neboli zda život smrtí zaniká či nikoliv.

Druhá delší část, je v podstatě nabídkou variant, jak život po smrti může probíhat. Jaké

jsou jeho možnosti a jak je to z pohledu času. Tedy zda se jedná o řešení konečné či

máme variantu dočasnou, tedy, že zde může existovat jakási „přestupní stanice“.

V závěrečném shrnutí je možné najít stručný návod k prožití pozemského života, tak

abych se nemusel děsit otázky co bude po smrti. Je možné zde nalézt stručný recept i

pár odpovědí na otázky, které se mohou nejčastěji objevit.

6  

                                                           

2 Smrt a co dál? 

1.1. Pohled církve a vědy  

Asi každý z nás se setkal s tvrzením: „skončíš v pekle“. Pokud ne, tak velká

většina pohádek se postavami z pekla jen hýří. Co však víme o existenci pekla nebo

nebe? Musíme říci, že toho není mnoho. Aby bylo možné říci peklo nebo nebe případně

očistec existuje je vázáno na jednu podstatnou situaci a tou je smrt.

Smrt je totiž bránou do věčnosti, pro ty kteří věří, že existuje život po životě a

překvapení pro ty, kteří nevěří v jeho existenci či o jeho existenci pochybují.

Co je to tedy smrt? Jak by ji bylo možné definovat či chápat. Určitě na tuto otázku

existuje více odpovědí. Záleží koho se budete ptát. Teolog Vám odpoví jinak než

přírodovědec. Filosof se bude ptát: „Co je to smrt?“ pokusme se podívat alespoň na

některé možnosti jak je chápána.

Biologie smrt chápe jako zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými

změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Smrt je tedy stav organismu po

ukončení života, úplná a trvalá ztráta vědomí1. Pro srovnání uvádím stanovisko KKC ve

kterém je smrt je chápána jako konec pozemského putování (KKC 1013) a jako trest za

hřích (1008).

Abychom lépe pochopili z čeho Katechismus vychází, je třeba nahlédnout do

Dokumentů II. Vatikánského koncilu, který se k tomu vyjadřuje:

“ Záhada lidského údělu nejvíce vystupuje tváří v tvář smrti. Člověka netrápí jenom

bolest a postupný tělesný úpadek, ale také - ba více - strach z trvalého zániku. Avšak

tušení srdce ho vede správně, když se hrozí naprostého rozpadu a konečného zániku

 1 http://cs.wikipedia.org/wiki/Smrt#V.C3.BDznamy_pojmu_smrt 

7  

                                                           

své osoby a odmítá je. Zárodek věčnosti, který v sobě nosí a jejž nelze převést na

pouhou hmotu, povstává proti smrti. Všechno úsilí techniky, byť sebeužitečnější,

nedovede upokojit úzkost člověka: prodloužená biologická dlouhověkost nemůže

uspokojit touhu po dalším žití, která nezničitelně tkví v jeho srdci2.“

Teprve když začneme uvažovat o smrti z hlediska náboženského, začneme se setkávat

s tím, že možná existuje život po životě. S otázkou co bude po smrti se setkáváme velmi

dlouho, tato otázka zaměstnává snad každé náboženství.

Můžeme začít hned tím, že katolické pojetí se proti některým jiným náboženstvím

vymezuje i tím, že říká kolik je životů, tak reaguje na otázku reinkarnace. „A jako

každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud.“ 3

Když navštívíme při naší dovolené oblíbenou destinaci Egypt, tak nás možná zaujme i

něco jiného než jsou pyramidy a poušť.

Vzhledem k tomu, že se bavíme o smrti podíváme se na následujících řádcích na

základní myšlenky v pojetí obyvatel Egypta cca 5. tisíciletí před naším letopočtem.

„Základní myšlenka, která spojovala představy ve všech dobách, rozlišovala tři složky

člověka - tělo, duše „Ba“a duch „Ka“. Duše znázorňovala životní sílu nemající

osobního vědomí. Byla to síla, která byla oživující složkou všeho živého, jakási

univerzální podstata, univerzální duch, který byl součástí všeho živého. Naproti tomu

duch Ka byl jedinečnou složkou pouze člověka, která určovala jeho individualitu,

myšlení, svědomí, rozlišování dobra opouští tělo i Ka, tedy její duch.4“

 2 GS 18 3 Žid 9,27 4 www.ped.muni.cz/warts/dvkultur/inovac_du/005.../egypt_religio.pdf str.24

 

8  

Proč zmiňovat Egypt? Když si prolistujeme první knihy Starého zákona můžeme

v Egyptě najít Josefa, potkáme tam i Mojžíše a nakonec Egypt souvisí i s postavou

Ježíše. Mezi Palestinou a Egyptem existovaly vazby. Považoval jsem proto za dobré se

o Egyptu zmínit.

Jejich náboženství patří mezi nejdokonalejší a pro provázanost velkých biblických

postav s Egyptem, možnost ovlivňovat křesťanství a v prapůvodu působit na

náboženství židů.

Mimobiblická náboženství hledají svoji podstatu v rodině. Můžeme najít archetypy

otec, matka sourozenci, ale i vztahy k přírodě, k vegetačnímu cyklu.

Na biblické texty je třeba se dívat trochu jiným pohledem. Jsou psány s velkým

časovým odstupem a jako vyjádření osobní zkušenosti, která je velmi závislá na době a

podmínkách kdy vznikaly. Autor si neklade za cíl vytvořit nějaké literární dílo, ale jen

informovat o zkušenostech člověka s Bohem a o projevování se Boha v dějinách.

 

 

 

 

 

 

 

  

 

9  

                                                           

 

2.2 Víra a náboženství  

Dříve než začneme řešit otázku života a smrti, bude nutné si vyřešit otázku víry.

Někdo může namítnout, proč? Proč nemůžu řešit otázku smrti bez víry? Odpověď na

tuto otázku nám může poskytnout třeba teolog a filosof Petr Pokorný, který tvrdí, že:

„řeč biblické víry je zaujatá, spojená s osobním vyznáním, oslavou Boha a

modlitebními prosbami. Z venku se může taková víra jevit jako únik z tohoto světa, ale

teprve důsledky mohou ukázat oč vlastně v takové víře jde“5.

Pokud si dokážeme odpovědět na otázku víry a existence Boha pozitivně, můžeme přejít

na otázku naděje ve smrti, kterou řeší už svatý Pavel velmi obšírně v 1. Listě

Korintským:

„Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni,

naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k

nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci

nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a

smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!

Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?‘ Zbraní smrti je hřích a hřích má

svou moc ze zákona.6“

Když se bavíme o smrti nemůžeme nechat stranou otázku smrti a vzkříšení samotného

Ježíše Krista. Jistým faktem je skutečnost jeho smrti, která nebyla ničím zdánlivým,

nýbrž reálným faktem. Zemřel krutou smrtí, opuštěn lidmi i Bohem. Zprávy o tom

podávají synoptici. Ježíšova smrt, jako historická událost nemůže být zpochybněna,

protože zprávy o ní se nacházejí v nejstarších nekřesťanských pramenech .

 5 Srv. Pokorný Perspektiva víry str 91 6 1kor 15,51 ‐ 56 

10  

                                                           

S Ježíšovou smrtí je však velmi úzce propojena otázka jeho vzkříšení. Zde nám už

historie sama nepomůže, dostáváme se na půdu víry.

První věc, kterou je nutno si ujasnit, pochopit a přijmout je pravdivost o Ježíšově smrti

a následném vzkříšení.

Musíme si uděláme jasno v tom, zda jsou události Ježíšovy smrti popsány pravdivě.

Evangelisté, každý po svém vylíčili svoje pojetí o těchto událostech. Jako každý člověk

je originál, tak i oni to pojali „originálně“. Je tedy možné, že by to bylo jinak? Odpověď

dostaneme od Hanse Künga: Prvotní církev nestála o jednotné schéma a Küng dokonce

tvrdí, že existoval naprostý nezájem o úplnost, o posloupnoost ani o kritické posouzení

rozdílných zpráv7. Důvod proč tomu tak bylo je dáno tím, co bylo považováno pro

svědky a potažmo pisatele evangelií důležité a podstatné. Nebylo to nic menšího než

fakt, že ten koho znali před Velikonocemi je stejný jako ten, který byl vzkříšen, alespoň

takto to vidí Hans Küng8.

Dlužno ještě podotknout, že evangelia nejsou tím nejstarším svědectvím. Pokud budeme

brát prameny katolické, tak se musíme podívat do Jeruzalémské církevní obce, kde se

krátce po Ježíšově smrti stává ze Šavla Pavel, křesťan, učitel národů a mučedník.

Pavlova zpráva, kterou nám zanechal v 1. Listě Korintským, je důležitá hlavně proto, že

se opírá o svědectví těch, kteří se s Ježíšem po jeho zmrtvýchvstání setkali. V době

vzniku onoho listu, někdy kolem roku 56 byli ještě naživu a tedy mohli odpovědět na

případné dotazy. (První evangelium vzniká cca o dalších dvacet let později než událost,

kterou popisují).

 

 

 

  

 7 Srv. Hans Küng Věčný život?str. 120 8 tamtéž 

11  

                                                           

2.3 Vyznání víry  

Když už jsme se dotkli otázky Ježíšova vzkříšení, nelze se nezastavit u otázky

vyznání víry.

Už od dob apoštolských byla otázka víry předávána v závazných formulích. V Novém

zákoně jsou zmiňovány dvě místa (Řím 10,9 a v 1.Kor15, 3 – 5)

Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z

mrtvých, budeš spasen.9

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy

podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi,

potom Dvanácti10.

Vyznání víry bylo chápáno jako symbol příslušnosti k víře. Církev během času toto

vyznání několikrát upravovala a rozšiřovala, aby se vymezila proti různým bludům a

mylným naukám.

V současné praxi se můžeme setkat se dvěma druhy vyznání víry:

První a historicky starší, pochází patrně ze třetího století a vyjadřuje soubor

toho, v co věřili apoštolové. Je to de facto nejstarší „katechismus“.

Druhým symbolem, který se užívá (tzv. liturgické) je Nicejsko - cařihradské

vyznání víry. Toto vyznání víry vzniklo roku 325 v Niceji a následně v Konstantinopoli

roku 381. Je společné pro východ i západ.

Proč jsem je zmiňoval? Je to dáno tím, že se bytostně dotýkají naší problematiky. Nesou

v sobě slova víry v posmrtný život a víru v Ježíšovo vzkříšení a každý křesťan v to věří

a vyznává.

 9 Řím 10,9 10 1. Kor 15, 3‐5 

12  

 

2.4 Kristus prostředník  

Tím se dostáváme k otázce: Kdo je Ježíš Kristus? Odpovědí může být, že je Bůh

a člověk v jedné osobě. Je však také prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Jako

prostředníka označujeme toho, kdo vstupuje mezi dvě strany, aby je smířil. Ježíš

Kristus, jako Bůh a člověk je jediný, kdo může tuto roli prostředníka plnit.

V horizontální rovině „člověk – člověk“ v rovině vertikální „ člověk – Bůh“. Apoštol

Pavel píše: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk

Kristus Ježíš“ (1Tim 2, 5).

Tak to chápe katolická církev a můžeme to najít i v KKC čl. 618:

Kříž je jedinou obětí Krista, který je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi.

Protože se však ve své vtělené božské osobě „jistým způsobem spojil s každým

člověkem on sám“, dává všem lidem „možnost, aby se přičlenili k tomuto

velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh“.

 

 

 

 

 

 

 

  

 

13  

                                                           

2.5 Význam modlitby  

Jednou z možností, jak se může člověk přičinit je modlitba, ke které nás vybízí svatý

Pavel:

„Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za

všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít

tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u

našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu11.

Známe to i ze svého života. Křesťané se modlí za sebe i sobě blízké. Už z dob prvních

mučedníků máme zmínky (např. vidění sv. Perpetui), že se modlili i za zemřelé.

Zakládali dokonce různé skupinky ve kterých se k modlitbě scházeli. Tak si snažili

vyprosit Boží pomoc pro sebe i své blízké, ať živé či zemřelé.

 11 1.Tim 2,1‐4 

14  

                                                           

2.  Co je po smrti?  

3.1 Očistec  

3.  1.1 Očistec pohledem Písma  Očistec však zajímal už i církevní otce např. Klementa Alexandrijského

či Řehoře Velikého a další.

Než se dostaneme k těmto velikánům, začneme po jejich vzoru, tedy nejprve biblickými

citáty a postupně se dobereme k nim a dalším velkým postavám, které se touto otázkou

zabývaly a skončíme církevními dokumenty.

Ve Starém zákoně je důležitým místem, odkazujícím na existenci očistce tento úryvek:

„Všichni dobrořečili Hospodinu, který spravedlivě soudí a zjevuje skryté věci. Ale

potom prosili a modlili se, aby jim byl ten přestupek plně odpuštěn. Šlechetný Juda

domlouval lidu, aby se chránili hříchů, když na vlastní oči viděli, co se stalo, a jak hřích

byl příčinou toho, že někteří padli. Nato uspořádal ve vojsku sbírku a poslal do

Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a

šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že

padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé. On však byl přesvědčen, že

těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a

zbožná myšlenka – proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny

hříchy12.

Tento text je však jediná zmínka v celém Starém zákoně. (2. Makabejská byla napsána

nejpozději v první polovině 1. Stol před Kristem). Tak jako z uvedeného citátu je patrná

důvěra v Boha, tak tato důvěra se nese celou knihou. Z úryvku je zřejmé, že má smysl

se za mrtvé modlit. Také je zde poukázáno na skutečnost, že existuje možnost odpuštění

hříchu i po smrti, tedy nejen za života.

 12 2. Mak 12, 41 ‐ 45 

15  

                                                           

Další biblická místa o které se můžeme opírat najdeme v Novém zákoně jednak

v evangeliích, ale i v Listech svatého Pavla.

Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.

Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy,

slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň

vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu

dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm13.

Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti

Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude

odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto

věku ani v budoucím14.

Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U

vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se

aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy.

I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl

pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho

Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí

aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘Abraham

řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi

naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš.

A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže

přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám15.

Citát z Matoušova Evangelia je pro nás zásadní. To co v úryvku ze Starého zákona

nebylo úplně zřejmé, tak tady se skutečnost popisuje zcela zjevně. Očištění z hříchu i po

smrti je možné.

Dalším citátem z Evangelia je poměrně známý příběh. Boháč a Lazar. Zde se nám

předkládá existence pekla, očistce a nebe. Z textu je patrné, že co do místa je na ně

 13 1 Kor 3,11‐ 15 14 Mt 12,31‐32 15 LK 16, 19 ‐ 26 

16  

vzájemně vidět. Je však mezi nimi propast a přechod mezi nimi je nemožný. Nenajdeme

zde však slovo očistec, najdeme zde pojem Lůno Abrahámovo, kde spravedliví čekají.

V prvotní církvi existoval pojem refrigare a refrigarium, který měl jasně stanovený

význam a souvisí velmi úzce s problematikou očistce. Znamenal totiž nebeskou

blaženost. Takto se refrigerium objevuje už u Tertulliána, kde znamená jak prozatímní

blaženost duší, které podle Tertulliánova osobního pojetí, očekávají návrat Kristův v

lůně Abrahamově, tak definitivní blaženost v ráji, jíž se po své smrti těší mučedníci a

která je přislíbena vyvoleným po konečném Božím ortelu… U pozdějších křesťanských

autorů refrigerium znamená obecně posmrtné radosti, přislíbené Bohem jeho

vyvoleným.“

Refrigerium znamená stav kvazi-rajského štěstí, ale bez určení nějakého konkrétního

místa. U Tertulliána se však refrigerium vyskytuje ve zvláštní variantě, jako refrigerium

interim, prozatímní místo občerstvení určené pro mrtvé, o nichž Bůh usoudí, že si

zaslouží strávit dobu čekání mezi smrtí a Posledním soudem v lepších podmínkách.

Pojem a představa občerstvení inspirovaly – v prostředí, kde se pohyboval Tertullián –

nejstarší text, v němž se rýsuje imaginární svět očistce.

 

 

 

 

 

  

17  

                                                           

3.1.2 Očistec pohledem teologů Jako první slovo očistec použije Klement Alexandrijský. Je první, kdo rozlišuje

kategorie trestů a hříšníků z pohledu času. „Pro polepšitelné hříšníky je trest v tomto

životě „výchovný“, pro nenapravitelné „kárný“. V příštím životě budou dva ohně, pro

nenapravitelné oheň „pohlcující a stravující“, pro ostatní oheň, který „posvěcuje“,

který „nestravuje jako oheň výhně“, nýbrž je to oheň „moudrý“, „inteligentní“ , „který

prostoupí duši, jež skrze něj projde“16.

Origenes chápe pojem očistce přesněji a vypomáhá si textem ze Starého zákona, („Kdo

dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého?)“ Podle něj je tedy nutné, aby ohněm prošli

všichni, protože podle něj je duše poskvrněna už svým pobytem v tělě. (zde narážíme na

platonské chápání vztahu duch a tělo)

Svatý Augustin k tématu očistce dochází skrze existenci pekla a jeho víry v existenci

možnosti mezi smrtí a vzkříšením projít očistným ohněm. Tento oheň však nebude

umožněn všem, ale jen malé skupině. Podle Augustina to bude oheň velmi bolestivý

nikoliv však věčný. S Augustinovou představou o očistci je třeba ještě zmínit jeho

rozdělení lidí:

Bezbožní – sem řadí ty, kteří páchali závažné zlé skutky, pro ty neexistuje jiná

varianta než peklo

Mučedníci, světci a „svědci“ – skrze příčinu své smrti jim budou podle

Augustina dříve či později drobné nedostatky prominuty a dostanou se do nebe

„Vlažní“ tady jsem si půjčil pro tuto skupinu výraz ze Zjevení. Jde o skupinu

těch, kteří nejsou ani zlí ani dobří, tedy jak říká autor Zjevení vyvrhnu tě ze

svých útrob, v tomto případě je podle Augustina čeká peklo, ale je možné doufat,

že bude snesitelnější a nebude trvat věčně.  

16Srv.www.pastorace.cz/Tematicke‐texty/Ocistec‐odpustky.html 

18  

                                                           

Někteří lidé trpí v tomto životě, jiní po smrti a někdo zde i po smrti. Společné

však těmto trestům je, že mají skončit dříve, než přijde onen Poslední soud.

„ I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl

slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v

budoucím.17“

V čem tkví přínos Augustina k pochopení očistce? Je první kdo definuje očistec

jako bolestivý proces, který bude dočasný a určen jen úzkému okruhu hříšníků.

Tvrdí, že muka budou horší než jakákoliv představitelná za živa.

Velmi zajímavým způsobem určuje dobu trvání očistce. Jako mezníky udává

smrt jedince a Poslední soud. Co však Augustin neřeší je kategorizace hříchů za

které je očistec a za které už rovnou šup do pekla.

Tomáš Akvinský

Jeden z velkých teologů, který se zabýval vším možným co s teologii souviselo,

tak se jako správný filosof snažil jít cestou otázek a pojednání o očistci by se dalo

shrnout do následujícího:

Kdy nastává očistec?

Očistec nastává po smrti, pokud hříšník nedokončil pokání

Na jakém místě se očistec nachází?

Písmo o umístění očistce mlčí. Podle Zjevení a slov světců lze říci, že očistec

probíhíá buď již za života a po smrti v blízkosti pekla, s tím rozdílem, že duše v očistci

jsou „výš“ než ti co jsou v pekle.

Jak tvrdé jsou tresty v očistci?

 17 Mt 12,31 

19  

Na tuto otázku Tomáš odpovídá trochu vyhýbavě, neříká nic konkrétního.

Velikost trestu je dána situací toho, kdo je trestán. Zdůrazňuje zde i Boží spravedlnost.

Je trest v očistci dobrovolný?

Odpověď podle Tomáše je ano, protože duše v očistci vědí, že je to prostředek

spásy. Jsou si vědomy budoucí spásy, po odčinění trestů.

Kdo mučí duše v očistci?

Na tuto otázku říká jen to, že je možné, aby démoni duše do očistce provázeli,

měli radost z jejich utrpení, ale nemučí je.

Smaže očistec vinu lehkého hříchu?

Podle Tomáše ano.

Tomáš se zajímá o duši a její situaci, o její zatíženost hříchem. Neřeší nahodilost onoho

přechodného místa. Jemu stačí pouhý fakt, že existuje. Uznává autoritu církve a

podřizuje se racionálním důkazům.

Podle Tomáše očista nezačíná tady na zemi. Ale až po smrti, protože za života má

člověk možnost konat pokání. Po smrti již existuje jen trest a nutnost očištění. Pro

Tomáše proto je vstup do očistce možný až po smrti a probíhá jen do času Posledního

soudu.

20  

                                                           

3.1.3 Očistec podle dokumentů  

Tridentský koncil - dekret o očistci (3. 12. 1563)

Koncilní otcové se ve svém krátkém díle snaží o obranu církve proti Lutherovi. Luther

svoje učení staví pouze na Bibli a vhledem k tomu, že zde nic konkrétního nenajdeme,

začal nauku o očistci popírat. Koncilní otcové se proto k tomu vyjadřují takto: „očistec

existuje a duše jsou v něm drženy a pomáhají jim přímluvy věřících. "Osvícena Duchem

Svatým, čerpajíc z Písma svatého a ze starých podání církevních otců, ustanovila

katolická církev na svatých koncilech a nakonec na všeobecném shromáždění: je

»purgatorium«, a duše, které jsou tam drženy, nacházejí pomoc v přímluvách věřících,

ale především v oltářní oběti, ve které nachází Bůh zalíbení. Nemluví se o "ohni" ani o

očistcových trestech, ale výraz "duše jsou tam drženy" vnuká představu nějakého místa.

Biskupové mají od tridentského koncilu všemožně vystupovat proti zchytralosti,

zvědavosti a pověře v oblasti této nauky.18“

II. Vatikánský koncil

Poslední velký koncil, který si kladl za cíl obnovení církve se k tomuto tématu vyjadřuje

v sedmé kapitole konstituce Lumen Gentium . Sedmá kapitola této konstituce má název

"Eschatologický ráz putující církve a její spojení s nebeskou církví". Celá eschatologie

je znázorněna v linii eklesiologické. Církev putuje k plné podobě s Kristem a s

pohledem na celek Kristova výkupného díla.

Ohledně posmrtné očisty praví sněm pouze, že "přijímá... víru našich předků v životním

společenství s bratry, kteří... se po smrti ještě očišťují" (LG 51a) a připomíná se nauka o

přímluvách za zemřelé. Celé učení o očistci je připomenuto s velikou střízlivostí. Koncil

tak mluví o purificatio (očišťování) a nikoli o purgatio nebo o purgatorium (očistec s

náznakem místa).

 

18 Srv. : http://www.pastorace.cz/Tematicke‐texty/Posmrtna‐ocista‐Richard‐Machan 

21  

                                                           

Doc. Machan ve svém pojednání o Posmrtné očistě se odkazuje na dílo které vzniklo

Mezinárodní teologickou komisí. „Dokument v nadpisu kapitoly přímo praví: "Očista

duše skrze setkání s oslaveným Kristem." První tezí dokumentu je citace Žalmu 14

(15),1-2 s následným tvrzením: "Nic poskvrněného nemůže být uvedeno do Pánovy

přítomnosti." Tento princip se týká nejen smrtelných hříchů, ale také jemnějších

poskvrn, které poškozují vztah s Bohem a zůstávají i po smrti: lehké hříchy a nebo

zbytky a důsledky hříchů, jež zůstávají v člověku i po jejich odpuštění.

Pro ty, kteří se těchto pozůstatků nezbavili na zemi pokáním, církev věří, že existuje

možnost vykonat tak i po smrti. Dokument se tak spojuje s prvními otci co do nauky o

pokání po smrti. Toto pokání se odehrává v tom, co se nazývá "mezistav".

Je odmítnuto srovnání očistných trestů s tresty zatracených. Jde o něco naprosto

odlišného. Jde o stav, v jehož středu je láska a ospravedlněný se nachází v Kristově

lásce. Dokument se odvolává i na sv. Jana od Kříže: "Duch Svatý jako »živý plamen

lásky« očišťuje duši, aby dospěla k dokonalé lásce Boží, jak zde na zemi, tak, je-li to

nutné, i po smrti; tak je ustavena jistá paralela mezi očistou v tzv. „nocích“ a pasivní

očistou očistce." To vše je proto, aby se člověk stal podobným Kristu (srov. Řím

8,29)19“.

Očista začíná až po smrti a je v podstatě soudem, kdy člověk poznává z čeho za svého

života stavěl. Do tohoto posmrtného očistného procesu však nevstupujeme sami, ale

spolu s druhými lidmi, protože člověk je tvor společenský a vztahy smrtí nekončí.

Můžeme se tedy s druhými setkat i zde. Je to místo naděje.

 19 Srv. : http://www.pastorace.cz/Tematicke‐texty/Posmrtna‐ocista‐Richard‐Machan 

22  

3.2 Peklo 

3. 2. 1 Peklo podle Písma  Nejprve se zastavíme u Písma a textů, které se tohoto tématu týkají.

My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo

nemiluje, zůstává ve smrti. Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, že

žádný vrah nemá podíl na věčném životě (1 J 3, 14 – 15)

Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do

záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která

vede k životu, a málokdo ji nalézá. Mt 7, 13- 14

Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a

každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a

skřípění zubů. Mt 13, 41-42

On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto

nepatrných, ani mně jste neučinili.‘A půjdou do věčných muk, ale spravedliví

do věčného života.“ (Mt 25, 45, 46)

Je zajímavé, že hlavně evangelista Matouš se zabývá otázkou pekla Co ho k tomu

vedlo? Bylo to snad proto, že je především adresováno židokřesťanům? Matouš se snaží

ukázat, že Ježíš nic neruší, nýbrž naplňuje. Další zajímavostí, může být I fakt, že podle

badatelů znal Evangelium Markovo. Proč však nevyužil všechny texty o pekle, které

uvádí Marek? Našel jsem jedno místo. Marek je zde poměrně stručný, proti Matoušovi,

který se k tomu vrací na několika místech. Pro srovnání uvádím oba texty.

23  

Nejprve stručný text Markův:

Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen,

než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného. kde červ jejich

neumírá a oheň nehasne A svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; lépe je pro tebe,

vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. kde

červ jejich neumírá a oheň nehasne. A jestliže tě svádí oko, vyloupni je; lépe je

pro tebe, vejdeš-li do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima

uvržen do pekla, kde ‚jejich červ neumírá a oheň nehasne‘. Mk 9,43- 48

Matouš svoje vidění pekla proti Markovi vidí takto:

Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán

soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra

zatracuje, propadne ohnivému peklu.Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se

rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi

se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě

neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen,

pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. Slyšeli

jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na

ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko,

vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů,

než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. Mt 5- 22- 29

Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého,

kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.

Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!“

„Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje z radosti

nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské, jako

když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde,

prodá všecko, co má, a koupí ji. Anebo je království nebeské jako síť, která se spustí

24  

                                                           

do moře a zahrne všecko možné; když je plná, vytáhnou ji na břeh, sednou, a co je

dobré, vybírají do nádob, co je špatné, vyhazují ven. Tak bude i při skonání věku:

vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a

skřípění zubů.20“

3.2.2 Peklo podle teologů Existenci pekla a jeho věčnost církev potvrzuje velmi brzy a to na synodě v

Cařihradě a naposled se k tomuto tématu vrací v Lumen Gentium (LG 48).Církev učí,

že se do pekla dostane ten, kdo zemře ve smrtelném hříchu. Hlavním trestem, pro

takovéhoto člověka má být odloučení od Boha. V těchto několika větách se však skrývá

spousta otázek.

První z nich může být třeba ta, co je vlastně smrtelný hřích?

Katechismus jako smrtelný považuje takový hřích, který je dobrovolný vědomý a v

závažné věci. (srv. KKC 1857) jistě jsou zde však různé okolnosti, které mohou přitížit,

či situaci zlehčit.Je třeba se dívat na konkrétního člověka, na to co skutku předchází, co

ho ovlivňovalo apod. Může se tedy klidně stát, že to co by bylo objektivně hříchem

smrtelným neboli těžkým je v daném případě lehkým.

Katechismus se však dále odvolává na skutečnost, že úsudek o lidech a jejich konání je

třeba přenechat Bohu, který zná srdce člověka do největších detailů, zná člověka lépe

než on sám. Současný papež, papež František velmi často připomíná, kdo jsem já, abych

soudil jiné?

Vzhledem k tomu, že Bůh zná srdce člověka, je spravedlivý a zároveň nejvýš

milosrdný. Je tedy možné, aby se dostal někdo do pekla?

Co víme o pekle? Víme, že se jedná o stav, který je trvalý. Peklo je v blízkosti o čistce.

Bývá předkládáno, že je někde dole. Přesné místo však neznáme. Nebudeme se tomuto

věnovat ani v této části. Podstatné pro nás je, že jde o stav zavržení, který je nezvratný.

 20 Mt 13, 42 ‐50 

25  

3.2.3 Peklo a obyvatelnost  

Neřekli jsme si však: Je někdo v pekle? Co se týká očistce a duší v něm, tak o

tom je informací mnoho. Můžeme začít v prvních stoletích mučednicí Perpetuou o jejím

bratrovi atd.

Biblické prameny nám na tuto otázku odpověď nedávají. Co z nich vyčteme, je

neuspořádané a nejasné. Další obtížnost tkvi v tom, že Bůh je na straně jedné nejvýš

milosrdný a na straně druhé nejvýš spravedlivý. U Boha je plnost všeho, tedy plnost

milosrdenství i spravedlnosti. Navíc, my jako lidé, nemůžeme vidět, to co je skryto,

proto velmi těžko lze odpovědět na otázku, zda v pekle někdo je.

Bůh sám přece nechce, aby někdo zahynul, nikoho předem neurčuje. Vše nechává plně

na rozhodnutí člověka.

26  

3.3 Nebe  

3. 3. 1 Proč chtít do nebe  

Když sem se zabýval otázkou dostat se do nebe, tak mne napadlo, že je to skoro

nemožné. Svatý Ambrož říkal, že život, je být s Kristem. Být s Kristem , ale znamená

být dokonalý, být jako on. Kdo však toto z lidí je schopen dokázat?

Pokud bychom se na otázku nebe podívali z pohledu katechismu, tak se dozvíme, že

máme konat Boží vůli a dostat se do nebe. Nelze pochybovat o tom, že smyslem

křesťanského bytí je Bůh, Božství, ale také lidství a v neposlední řadě člověk sám.

Toto je velmi náročné na pochopení, protože Kristus vstupuje do dějin jako člověk a tím

dává lidskému bytí rozměr Boží. Lidstvo má být skrze Krista směrováno k Otci. Boží

láska k člověku je odpovědí na jeho směřování k němu. Člověk má být cele proniknut

Bohem a tak Bůh může člověka naplnit vším a ve všem. Takto naplněný člověk je

vlastně naplněn sebou samým. Z toho plyne, že nebe bude pro každého jiné. Každý

člověk přijímá lásku ve své nezaměnitelné jedinečnosti a originalitě.

Nebe nelze určit prostorově a když se podíváme do Písma, tak zjistíme, že zde najdeme

mnoho různých obrazů o nebi. Tyto obrazy se vzájemně nevylučují, ukazují každý na

trochu jiný rozměr, jiný pohled.

Zajímavou odpověď by mohla vyvolat anketa s otázkou zaměřená směrem: Proč by měl

chtít člověk do nebe? Tato otázka je víc než zajímavá pro dnešní dobu, protože dnešní

doba je rychlá, plná touhy po štěstí, moci, užít si. Když proti tomu postavíme „těsnou

bránu“ vedoucí do ráje, tak se spousta lidí bude ptát: Proč bych měl to či ono.

27  

Každý člověk miluje život a dříve či později dojde na otázku. „Co potom?“ Právě proto,

že jsme na zemi zažili radost a štěstí, tak věříme, že v nebi zažijeme radost a štěstí

trvalejšího rázu. Správný křesťan by v opravdové štěstí hledal Boha, hledal spásu.

3.3.2 Nebe a nevěřící  

Otázka spásy v sobě nese i skrytou otázku: Pro koho je spása určena či možná?

Jednu odpověď nám nabízí dokumenty II. Vatikánského koncilu:

„Posvátný sněm … na základě Písma svatého a tradice učí, že tato putující církev je

nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás

stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a

křtu potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. Proto

by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil

církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat.“

(2.Vatikánský koncil, Lumen gentium 14).

Z citovaného textu plyne, že ten kdo by byl přesvědčen, že Bůh založil prostřednictvím

Krista církev jako nezbytnou cestu ke spáse, a nevstoupil do ní, případně v ní nevytrval,

by nemohl být spasen. Proč? Protože se v zásadě jedná o vzpouru proti Božímu plánu

spásy pro konkrétního člověka.

Jak je to však s těmi, kteří bez vlastní viny neznají Krista a církev:

„Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo

evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod

vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí (LG 16).“

28  

Je tedy celkem jasné, že ti kdo hledají Boha s upřímným srdcem a žijí podle svého

svědomí, nejsou vyloučeni ze spásy. Důvod, proč tomu tak je, uvádí další odstavec:

„…Bůh si může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny

neznají evangelium, k víře, bez níž se mu nelze líbit, přesto však připadá církvi

povinnost a zároveň i svaté právo hlásat evangelium“ všem lidem.

Tohle je velmi pěkně vidět na současném papeži, papeži Františkovi, který hlásá

milosrdenství. Vyzývá všechny křesťany k hlásání evangelia, k soucitu s církví trpící a

chce abychom ukazovali světu Krista milosrdného, který neodsuzuje. Tak se tedy může

stát a církev v to věří, že kdo bez vlastní viny nezná Krista a jeho evangelium, může

být v zásadě spasen „i tak“, žije-li podle svého poznání a svědomí.

Můžeme však být v pokušení říci: Pro člověka je pak nejlépe, neví-li o Kristu, protože

pak může být poměrně snadno spasen. Jenže je tu zásadní rozdíl v tom: znát Krista a

neznat Krista. Bůh chce spásu každého člověka a přivádí ho k pravdě a skrze ni i ke

spáse. Církev je Bohem poslána, aby tuto Boží spásu v Kristu Ježíši hlásala. Z toho

plyne, že není tak zcela jednoduché Krista neznat. Když On sám člověka volá mnoha

způsoby k tomu, aby ho následoval.

 

 

3.3.3 Nebe a děti 

Nějak si nemohu odpustit poznámku. Jak je to s dětmi, které nejsou pokřtěny?

Rozumová možnost poznat Krista je sporná. Dítě může být pokřtěno pouze, když se

rodiče za něho zaručí, že ho ve víře vychovají.

Je tedy možné, aby byly nepokřtěné děti v nebi? Odpověď na tuto otázku se během

dějin vyvíjela.

Svatý Augustin tvrdil, že nepokřtěné děti v žádném případě nemohou dojít spásy a že

budou navěky trpět v pekle. Ve středověku představil sv. Tomáš Akvinský jiné řešení,

tzv. teorii limbus puerorum, podle které nepokřtěné děti přebývají na okraji pekla, jsou

odděleni od hříšníků, netrpí a jsou svým způsobem šťastné i když do nebe nemohou.

29  

Tato teorie se dlouho vyučovala v katolické církvi, ale nikdy nebyla přijata jako jediná a

definitivní pravda.

Jedním z důvodů, proč tato nauka nebyla přijata jako závazný článek víry, byla víra

samotných věřících - tzv. sensus fidelium. Absolutní většina věřících svým

nadpřirozeným citem či smyslem pro víru totiž odmítala teologickou nauku o tom, že

nepokřtěné děti nemohou do nebe.

Důležité je, že dnes se k naději na spásu nepokřtěných dětí staví kladně i Učitelský úřad

církve. Také současná teologie se přiklání k názoru, že Bůh se o nepokřtěné děti

„postará“ a že „zná“ cestu, kterou je přivést do nebe. On je přeci „věrný i když my jsme

nevěrní“ a dokáže napravit i různá lidská zanedbání (např. křtu). Zdá se však, že to

nedělá automaticky, bez lidského přičinění. Z některých studií totiž vyplývá, že

nepokřtěné děti mohou být spaseny (díky Bohu) na základě víry a svátostné služby

Kristovi církve, která v liturgických modlitbách denně prosí za spásu všech lidí

30  

                                                           

4 Cesty ke spáse 

Jak se tedy dostat do nebe? Když se podíváme na jedno podobenství v Lukášově

evangeliu, tak zjistíme, že největším naším nepřítelem jsme my sami.

…Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít,

poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ A začali

se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít

podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu

je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto

nemohu přijít.‘ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu

rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď

sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi

rozkázal, a ještě je místo.‘ Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a

přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Neboť vám pravím: Nikdo z těch

mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.21“

Má tedy křesťan jistotu, že bude spasen? Zde musíme konstatovat, že taková jistota

nikde není, neexistuje. V Písmu najdeme místa, která přímo varují a ukazují jak žít. Ne

každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli

mého Otce v nebesích22.

Katolická církev učí, že spásu je možno ztratit. Člověk se musí chtít odklonit od Boha,

od jeho přátelství s ním. Toto však není něco krátkodobého, je výsledek dlouhodobého

vývoje. Každý z nás totiž děláme chyby, omyly, ubližujeme sami sobě, druhým. Jistotu

spásy může člověk čerpat z toho v jakém vztahu žije s Bohem

Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní

spravedlnost a nemiluje svého bratra. (1 Jan 3,10) Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“,

a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí,

 21 LK 14, 16 ‐ 24 22 Mt 7,21 

31  

                                                           

nemůže milovat Boha, kterého nevidí. (1 Jan 4,20) V tom je totiž láska k Bohu, že

zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká, neboť kdo se narodil z

Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. (1 Jan 5,3–4)

Každý z nás má někdy pochyby o tom zda bude nebo nebude spasen. Důvěra v Boha a

naši spásu je stále ve vývoji, v pohybu. Že tomu tak skutečně je si můžeme ukázat na

jedné z největších postav.

Tou postavou není nikdo jiný, než apoštol Pavel, který musel urazit velký kus cesty k

víře, než vůbec v Ježíši Kristu našel svého spasitele.

Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud. Vždyť

ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě

nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán. Nevyslovujte proto soudy

předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví

záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha23.

Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane

cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni

to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. Já tedy běžím

ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své

tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal24.

Na svatém Pavlovi můžeme vidět, že se snaží každým okamžikem svého života o to,

aby byl spasen. Říká nám, že nemůžeme mít jistotu spásy. Je to jen na nás abychom

vytrvali a došli dokonalosti tak, abychom jednou mohli říci jako svatý Pavel: „ Dobrý

boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín

spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně,

nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod“25.

 23 1Kor 4, 3‐5 24 1 Kor 9,24‐27 25 2Tim 4, 7‐8 

32  

                                                           

5 Závěr Abych splnil téma zadání své bakalářské práce: Teologický význam

eschatologických obrazů: „nebe“, „peklo“, „očistec“ bylo třeba se v části textu věnovat

věcem souvisejícím. V začátku stavu smrti a tomu co následuje po ní. Otázce víry a

vyznání víry, Hlavní část je věnována úvahám o očistci, pekle a nebi.

Když jsme si ukázali jaké jsou možnosti po smrti, tak asi každý čtenář dojde k závěru

že je dobré dojít do nebe.

K tomu mají směřovat i moje poznámky za poslední variantou – tedy za částí

věnovanou nebi. Zde je možné najít několik málo rad, zkušeností jak se dostat do nebe,

proto jsem je také uváděl do těsné blízkosti tématu nebe. Nechtěl jsem z toho dělat

samostatnou část, protože si myslím, že to patří k sobě.

Vzhledem k tomu, že dostat se do nebe považuji za vrchol, proto jsem taky pojednání o

nebi uvedl, až na závěr. V zadání práce je sice nebe na prvním místě, protože jde o

zadání „školní“, kdy to nejlepší má být na prvním místě.

Práce se zabývá problematikou života po smrti, není možné v této práci vystihnut

„pravdu“ ve smyslu „tak to je nebo tak to není“.

Veškeré naše poznání je neúplné, plné předsudků a domněnek a je zahaleno rouškou

víry. Nezbývá nám nic jiného, než to co už říkal svatý Pavel 1. Korintským ohledně

poznání. „Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až

přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil

jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal

mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance,

potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako

Bůh zná mne“26.

 26 1 Kor13, ,9‐12 

33  

Použité prameny:

BALTHASAR, H. Síla křesťanské naděje, Velehrad, Olomouc 1995, 1. vydání

ISBN 80 – 85 – 966 – 01 – 8

Bible Písmo svaté Starého a Nového zákona Praha , Zvon 1991 ISBN 80- 7113-003 -5

BRABEC, L. ; POKORNÝ, L. ; REJDÁK, Z Křesťanská thanatologie

Gemma 89, 199180-852, 06-06-4

Dokumenty II. vatikánského koncilu , Vyd. 2., V KN 1. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství,2002 ISBN 80-7192-467-9

GUARDINI, R. Konec novověku Vyšehrad 1992, jako svou 875. Publikaci, vydání první ISBN 80 – 7021- 055 – 9

Katechismus katolické církve 1. Vydání Praha : Zvon, 1995 80-7113-132-6

KREMER, J. Budoucnost zemřelých, Vyšehrad s. r. o. 1995 jako svou 43. Publikaci

Küng, H. Věčný život Vyšehrad s. r. o. 2006 , jako svou 721. publikaci, 1. vydání ISBN 80- 7021-836

POKORNÝ, P: Veselý, J Perspektiva víra, Úvod do eschatologie, Kalich 1992, 1.vydání prví

RATZINGER, J. Eschatologie, smrt a věčný život, Barrister & principal studio Brno ISBN 80 – 85947 – 19 – 6

http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Posmrtna-ocista-Richard-Machan-2.html

http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Ocistec-odpustky.html

http://www.lidovemisie.cz soucasna-teologie-osudy-deti-ktere-umiraji-bez-svatosti-ktu

http://cs.wikipedia.org/wiki/Smrt#V.C3.BDznamy_pojmu_smrt www.ped.muni.cz/warts/dvkultur/inovac_du/005.../egypt_religio.pdf str.24

 

34  

 

Použité zkratky :

AG – Dokumenty II. Vat. Koncil – Ad Gentes

LG – Dokumenty II. Vat. Koncilu – Lumen Gentium

GS – Dokumenty – II. Vat. Koncilu – Gaudium et Spes

1.J – Bible – Nový zákon – 1. list apoštola Jana

KKC – Katechismus katolické církve

1.Kor – Bible – Nový zákon – 1. list apoštola Pavla Korintským

Lk – Bible – Bible- Nový zákon – Lukášovo Evangelium

MK- Bible – Nový zákon- Markovo Evangelium

Mt – Bible – Nový zákon – Matoušovo evangelium

Řím- Bible –Nový zákon- List apoštola Pavla Římanům

1.Tim- Bible- Nový zákon- 1. list apoštola Pavla Tomoteovi

2. Tim – Bible – Nový zákon – 2. List apoštola Pavla Timoteovi

Abstrakt

ZEHNÁLEK , P. S. Teologický význam eschatologických obrazů: „nebe“, „peklo“, „očistec“

České Budějovice 2014. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích.

Teologická fakulta. Katedra teologických věd. Vedoucí práce L. Kolářová

Práce se zabývá otázkou víry a vyznáním víry, problematikou života po smrti. Hlavní část je

věnována úvahám o očistci, pekle a nebi. Práce vychází z biblických pramenů, z názorů

učitelů církve, teologů a dokumentů katolické církve. (Nemám na mysli jen Dokumenty II,

vat. Koncilu.)

Klíčová slova: očistec, nebe, peklo, smrt, spása, víra, Augustin, Tomáš,

The theological meaning of eschatological images of Heaven, Hell and Purgatory

The present work is concerned with the issue of faith, the profession of faith and the existence

of life after death. The main part of the work contains is the reflection about purgatory, hell,

and heaven. The whole work is based on biblical sources, the doctrine of teachers of the

Church, theologians, and the documents of the Church.

Key words: Purgatory, Heaven, Hell, death, salvation, faith, St. Augustine, St. Thomas

Aquinas