Radek Tomecek

JUDr. Václav hrabe z Kounic šlechtic a demokrat

str. 2

1 Rudolf Vácha: JUDr Václav hrabě z Kounic, olej na plátně, 1935

str. 3

Obsah

4 Úvod 7 Léta dětství a mládí 19 Josefína Čermáková 27 Českým politikem 37 Vlastníkem moravských velkostatků45 Josefa Horová 53 Zámeček Obora59 Na sklonku života65 Epilog70 Seznam použité literatury70 Seznam fotografií 71 Summary

1 Rudolf Vácha: JUDr Václav hrabě z Kounic, olej na plátně, 1935

str. 4

V tomto roce si připomínáme významné výročí sta let od úmrtí JUDr. Václava Kounice, jedné z nejvýznam-nějších osobností nejen politického života rakousko-uher-ské monarchie konce 19. století, ale také člověka, který nezměrně ovlivnil národní a společenský život na Uher-skobrodsku. Jeho život a činnost byly neustále konfronto-vány se složitými ději období nastávající demokratizace, nacionalizace, ale i sociální radikalizace společnosti pře-lomu 19. a 20. století. Jeho snahy se neustále promítaly na pozadí tohoto vývoje jako obraz člověka a aktivního politika, kterému nejsou lhostejné zájmy nejširších lido-vých vrstev. Ačkoli sám Václav Kounic pocházel ze staro-bylého šlechtického rodu, jako jeden z mála svého stavu dal před exkluzivitou života v privilegované aristokratické vrstvě přednost včlenění se do rodící se občanské společ-nosti, pro kterou neváhal využít svého postavení a vlivu. Zejména jeho politická činnost v letech 1883 – 1897 je odrazem jeho sociálního smýšlení a příklonu k sociálně spravedlivější společnosti, v níž by byly důrazněji pro-sazovány principy spravedlnosti a rovnosti v právech i povinnostech občanů, a ty by měly být zárukou svobod-ného vývoje českého národa a základem jeho občanských svobod.

Současně s touto stránkou povahy Václava Kouni-ce však vystupuje do popředí také jeho další osobní rys, jenž se nese v duchu jeho zájmu o oblast národního umění a literatury. Společně se svou první manželkou Josefínou, rozenou Čermákovou, tak vytváří kolem sebe okruh nej-bližších přátel, patřících k české společenské a umělecké elitě tehdejší doby. Oblíbeným místem jejich schůzek se stává zejména zámeček Vysoká u Příbrami, který je ve své době považován za jakési centrum této společnosti. Záme-ček navštěvují osobnosti jako je hudební skladatel Anto-nín Dvořák, který je Kounicovým švagrem, básník Josef Václav Sládek s manželkou nebo rodinný malíř Josef Klír. Podobně o několik desítek let později, již jako člověk, který odešel z politic-kého života, soustředí Václav Kounic kolem sebe podobný okruh přátel a umělců na Uherskobrodsku, který se schází především v posledním ob-dobí Kounicova života, při návštěvách nově vybudovaného zámečku Obora u Drslavic.

2 Rodový erb moravských Kouniců, 17. stol.

ÚVOD

str. 5

V roce 1897, kdy se Václav Kounic ujímá správy rodového majetku v Uherském Brodě, česká politická a společenská elita to-hoto města získala převahu na radnici a prosazuje tak všestranný rozvoj města podle svých představ. Jejich ušlechtilé postoje a sna-hy konvenují s názory Václava Kounice, takže v nepatrně krátké době se mohl Václav Kounic sblížit s předními osobnostmi tohoto regionu. Počáteční setkání, která probíhala zejména na Panském domě v Uherském Brodě při občasných návštěvách Václava Kou-nice, poté pokračují od roku 1905 na zámečku Obora, který nechal Václav Kounic postavit podle plánů ing. Václava Wittnera pro svoji druhou manželku Josefínu, rozenou Horovou. Návštěvníky u JUDr. Václava Kounice jsou členové vyšších a středních měšťanských vrs-tev Uherského Brodu, starosta města Ignác Seichert, správce uher-skobrodského velkostatku Antonín Hliněnský, majitel parostrojního pivovaru František Janáček, děkan Jan Parobek, učitel Josef Václav Hauerland, právník JUDr. Jan Renner, ale i malíři jako Cyril Man-del, Joža Uprka nebo básník Josef Svatopluk Machar.

K Uherskému Brodu je Václav Kounic poután také svými osob-ními vztahy, neboť krátce po svém příchodu do města zde nachází, již jako vdovec, svoji poslední životní lásku Josefínu Horovou, která mu zůstává životní partnerkou po zbytek jeho života. Sám Kounic po devítileté známosti s Josefínou, vědom si své odpovědnosti a ná-klonnosti k ní, bere si ji za manželku v Praze 12. května 1908. V den sňatku oba novomanželé věnují svůj dům číslo 617 na Radwitově (Raduitově) náměstí k účelům Sdružení Hlávkovy studentské kole-je vysokých škol českých v Brně. Představenstvo sdružení, které se zakrátko nato ustavilo rozhodlo, že nadace ponese název Kaunico-vy studentské koleje českých vysokých škol v Brně. JUDr. Václav z Kounic však odešel dříve, než se naplnil jeho poslední sociálně la-děný záměr na výstavbu studentských kolejí v Brně. Zemřel v Uher-ském Brodě na Panském domě 14. října 1913.

Svým celým životem připomíná JUDr. Václav Kounic, že byl již osobností nově se rodícího světa, osobností, jež svými činy doká-zala, že bohatství člověka nespočívá jen ve starobylé minulosti a pri-vilegovanosti jeho rodu. Bylo to zejména jeho demokratické chápání společnosti, jež ho vyčleňovalo z privilegovaných aristokratických vrstev a stále více jej přibližovalo společnosti měšťanské. Jeho spo-lečenská nekonvenčnost, v aristokratických kruzích v té době tak oje-dinělá, ve spojení s hlubokým vcítěním se do existenčních problémů nejméně majetných vrstev společnosti jej stavila do světla ochrán-ce a mecenáše těch nejchudších. Bez sebemenšího zaváhání se ne-ostýchá na půdě parlamentu vystupovat na ochranu a ku prospěchu těchto vrstev. Sám poskytuje bez zaváhání část svých prostředků na veřejně prospěšné účely, v jeho případě na podporu studentstva. I proto se ohlédněme za osobností Václava Kounice, člověka, který se tak významně zapsal do povědomí mnoha generací ne svojí rodo-vou privilegovaností, ale svými činy.

2 Rodový erb moravských Kouniců, 17. stol.

3 Josef Klír: Michael Karel z Kounic, olej na kartonu, malba podle fotografie, konec 19. stol.

str. 7

Léta detství a mládí

Rok 1848, kdy se narodil Václav Kounic, byl v mno-ha ohledech rokem překotných a převratných událostí pro celou tehdejší Evropu. Pražská revoluce v červnu toho-to roku a neklid provázející město Prahu byly dojista pří-činou, že se hraběcí rodina uchýlila na klidnější místo do Nových Zámků u České Lípy a odtud potom do Drážďan. Zde se Václav z Kounic 26. září 1848 narodil jako desáté a poslední dítě hraběnce Eleonoře z Kounic, rozené Vora-čické z Paběnic a Bissingen, a Michaelu Karlovi z Kounic. Později, když i Drážďany zachvátila revoluční nálada, pře-sídlila rodina na klidnější místo na venkově a tak svá první dětská léta prožíval malý Václav střídavě v letních měsících na nedávno zakoupených Čížkovicích a na zámku v Březně. V zimních měsících pak rodina pobývala v Praze. V dubnu 1852 umírá ve věku čtyřiceti devíti let Václavův otec, c. k. komoří Michael Karel z Kounic. Sám Václav Kounic vzpo-míná na tuto dobu raného dětství takto:

„Otec zemřel, když mi byly čtyři léta, avšak to vše minu-lo pro mne beze všeho dojmu, poněvadž jsem se vlastně o tom ničeho nedověděl, ani o pohřbu nebo přípravách k němu nic nepozoroval. Po úmrtí otcově jsme více nikdy nebyli v Nových Zámcích, nýbrž první léta vždy v Březně u Mladé Boleslavi. Za několik let, asi r. 1855 – 56, koupila matka krásné Čížko-vice u Lovosic a léto se pak rozdělovalo mezi obě tato sídla.“

3 Josef Klír: Michael Karel z Kounic, olej na kartonu, malba podle fotografie, konec 19. stol. 4 Josef Klír: Václav z Kounic v dětském věku, malba podle fotografie, konec 19. stol.

ˇ

str. 18

15 Portrétní fotografie první Václavovy manželky Josefíny, rozené Čermákové, foto J. Thomáš, Praha 1872

str. 19

Josefína cermáková

Následujících několik let je pro Václava Kounice ob-dobím, jež se odbývá převážně ve znamení studií na Práv-nické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity, kterou pra-videlně navštěvuje již od roku 1867. Svá právnická studia zde uzavírá 31. července 1873, kdy je promován na doktora práv. Významným mezníkem v jeho životě je i rok 1870, neboť tohoto roku je ve svých dvaceti dvou letech uznán svéprávným, ačkoli podle tehdejších zvyklostí mu do plno-letosti chyběly ještě dva roky. Tento jen zdánlivě formální akt mu však později přinesl nové možnosti jak se zapojit do politického života tehdejší monarchie. Národně smýšlející šlechtic Václav Kounic se cítil být povinen zapojit se do vo-lebního boje o českou většinu v zemském sněmu. Prostřed-kem k získání poslaneckého mandátu bylo vlastnictví stat-ků v Čechách, a proto, aby získal hlasovací právo, v roce 1872 zakupuje velkostatek Mezilesí-Týn na Pelhřimovsku, o nějž by za jiných okolností sám zájem neprojevil. Tato koupě se však pro Václava Kounice stala příčinou jeho fi-nančních obtíží a nemalých ztrát, které ještě vzrostly, když zakrátko nato, v listopadu 1873, zakoupil další statek Vyso-ká u Příbrami. Navíc koupě Mezilesí-Týna, která Kounice tak finančně zatížila, se nakonec ukázala jako zbytečná, ne-boť po volbách do zemského sněmu v roce 1872 se ukázalo, že po tzv. „chabrusových volbách“ německá strana získala ve sněmu naprostou většinu. Kounicovi zůstalo z tohoto politického střetu jako neblahé dědictví jen ztrátové panství Mezilesí-Týn, které je tak nucen kvůli uspořádání svých finančních záležitostí nakonec v roce 1876 se ztrátou od-prodat.

Kromě běžných studijních povinností a pozdějších starostí, vzešlých z jeho majetkových nesnází s panstvím Mezilesí-Týn, je život mladého Václava neustále naplňován

ˇ

str. 22

Následující rok 1876 znamená pro mladého Václava bližší soužití se svou vyvolenou Josefínou Čermákovou. Čtyřletá známost mezi Václavem a Josefínou tak postupně spěje k formálnímu posvěcení jejich dlouholeté známosti. Avšak teprve rok 1877 se stal v životě obou tím přelomo-vým, kdy byla jejich dosavadní společná cesta životem za-vršena sňatkem. Tento slavnostní den připadl na 26. listopad 1877. Další informace o průběhu jejich sňatku však nelze ze soudobých pramenů vyčíst. Můžeme se tak jen dohado-vat, že se celý obřad odehrával v nejužším okruhu jejich rodin a přátel. Víme jen, že 28. listopadu již oba novoman-želé byli na svatební cestě, která započala návštěvou Vídně a následně oba navštívili jižní a východní části monarchie. Po návratu ze svatební cesty se novomanželé usadili na Vy-soké a pustili se do menších úprav a zařizování svého sídla. Ze záznamů této doby je zřejmé, že v následujících dvou letech 1878 – 1879 se dali do úprav zámečku, Václav dal

str. 23

dostavět skleník a okolo Vysoké vysázet novou zeleň. Po-stupně si své sídlo tak oblíbili, že pro příštích osmnáct let, až do předčasné Josefíniny smrti v roce 1895, se jim stalo společným domovem.

Zvláště pak v 80. letech 19. století, kdy se sem pře-stěhoval i Václavův švagr Antonín Dvořák (oženil se s Jo-sefíninou sestrou Annou), kterému v roce 1885 Kounic odprodal na Vysoké ke stavbě rodinného domu bývalý špýchar, stává se tento zámeček zázemím celé širší rodi-ny, zvláště pak ze strany jeho manželky Josefíny. Kromě Dvořáka s Annou spojil svůj život s Vysokou i další Kouni-cův švagr Hertan, manžel druhé Josefíniny sestry Klotildy.

17 Skupinová fotografie pořízená Josefem Václavem Sládkem na Vysoké v roce 1894: druhý zleva Antonín Dvořák, vedle stojící Anna Dvořáková, v popředí sedící Terezie Koutecká, Klotilda Hertanová s dítětem na klíně a babička Klotilda Čermáková, za nimi sedící Josefína a Václav Kounicovi a zcela vpravo stojí malíř Josef Klír 18 Josefína Kounicová, roz. Čermáková, (sedící vpravo) se sestrami Terezií a Klotildou od neznámého autora19 Josefína Kounicová na fotografii od neznámého autora, foto 80. léta 19. stol.

17 18 19

str. 26

str. 27

Ceským politikem

Václav Kounic jako člověk, který byl již od svých mladých let uvyklý společenskému a politickému životu, nemohl dlouho zůstávat stranou tohoto dění. Již ve svých dvaatřiceti letech je poprvé vtažen do politického dění, když mu v lednu 1880 významný český politik a zaklada-tel Národní strany svobodomyslné Julius Grégr nabídl svoji podporu při doplňovacích volbách do Českého zemského sněmu. Zde měl kandidovat za Grégrovu Národní stranu svobodomyslnou v domažlickém volebním okrese proti staročeskému kandidátovi MUDr. Antonínu Steidlovi. Stei-dl byl domažlickým rodákem a osobností v té době velmi váženou. Proto, po poradě s dr. Thomayerem a několika dalšími v politice aktivními přáteli, usoudil Václav Kou-nic, že by proti tak silnému kandidátovi neměl příliš velkou naději na úspěch a tak svoji kandidaturu stáhl. Nicméně o politiku se stále živě zajímal a i nadále se stýkal s politicky činnými osobnostmi, zejména pak z České národní strany svobodomyslné, která mu byla svým programem nejbližší.

O tři léta později, v roce 1883, se objevil Václav Kou-nic na kandidátce konzervativní šlechty a byl zvolen do Českého zemského sněmu ve velkostatkářské kurii za sbor nesvěřeneckých velkostatků. Dlužno poznamenat, že na této kandidátce se ocitá zcela nevědomky, bez předešlého ujednání a bez jeho předešlého výslovného souhlasu. Sám Kounic o svém vstupu do vrcholné politiky říká:

„Mé svědomí proti tomu nemělo čeho namítat, neb kde má být voleno 70 poslanců z asi 420 členů jedné stra-ny, nemůže být výběr příliš přesný, a co se smýšlení týče, nerůznily se ani v provoláních národní strany, jež všech-na namířena byla proti straně ústavověrné, tak ostře, jako dříve i zas později. Také mohlo mezi tolika novými jmény z 54 poslanců nesvěřenských aspoň několik býti smýšlení radikálnějšího. Volba se konala tentokrát bez účastenství strany ústavověrné a 5. července byv i na mši u sv. Mikulá-še, vstoupil jsem poprvé do sněmu.“

22 Volební plakát oznamující příjezd poslaneckého kandidáta JUDr. Václava hraběte z Kounic do Slaného23 Předměty z pozůstalosti Václava z Kounic sloužící k vyřizování jeho osobní korespondence: dřevěná skříňka na vizitky, kalamář ze skla a chromovaného plechu a dřevěná kolébka se savým papírem.

22 23

str. 27

ˇ

str. 34

I přes Kounicův úspěch ve volbách se jeho působe-ní jako poslance přece jen blížilo ke svému završení. Kon-cem ledna 1897 totiž zemřel držitel fideikomisních statků na Moravě a v Čechách Albrecht z Kounic, Václavův nej-starší bratr. Před nedávnou dobou ovdovělý Václav Kounic byl jediným způsobilým dědicem, který mohl v dané chvíli převzít moravský fideikomisní majetek (český fideikomis-ní majetek Houska, Česká Lípa, Nové Zámky zdědila Al-brechtova dcera Marie Hohenlohe-Waldenburg-Schillings-fürst), což také na jaře 1897 učinil. Tím pro něj nastaly nové povinnosti a vzrostly časové nároky spojené se správou no-vého majetku. Proto se již v květnu téhož roku vzdal zem-ského mandátu a v červnu poslaneckého mandátu říšského.

Poté, když se Václav Kounic ujal správy svého ma-jetku na Moravě, již přestal do politických záležitostí ja-kýmkoli způsobem zasahovat. Přestože i v pozdější době dostával poměrně často nabídky od různých politických stran, aby kandidoval do poslanecké sněmovny, do aktivní politiky již nikdy nevstoupil. Jednu z posledních nabídek, aby kandidoval do poslanecké sněmovny tak odmítá ještě v roce 1901. Důvody, proč již dále neaspiroval na poslanec-ký mandát, nejlépe shrnuje v dopise adresovaném Vítězsla-vu Veselému:

„Já jsem vystoupil ze dvou příčin: materiálně proto, že bych projíždění mezi Vídní, Slavkovem, Brodem, Prahou, Vysokou nesnesl. Ve Vídni zůstat nevydržím, na Slavkov a Brod kvůli inspekci a administraci musím, v Praze zas každý z nás má ty a ty známé a ty a ty interesy a na Vyso-ké pobýt chci, poněvadž je to jediné místo, kde jsem rád a doma a mám kousek pohodlí a svatého pokoje.“

27 Drobné užitné předměty z osobního vlastnictví Václava z Kounic: černý cylindr, kožená peněženka a pouzdro na drobné mince

str. 35

28 Josef Klír: Václav hrabě z Kounic, olej na plátně, konec 19. stol.

str. 37

Vlastníkem moravských velkostatku

Již koncem ledna roku 1897 se ocitl Václav Kou-nic řízením osudu v rozhodující životní situaci, která měla změnit jeho dosavadní život. Již v roce 1848 umírá poslední přímý potomek moravské větve rodu Kouniců, kníže Alois Václav z Kounic-Rietbergu a Questenbergu (1812 – 1848) bez přímých mužských potomků. V roce 1801 byl rakous-kým vyslancem v Dánsku, v roce 1803 v Prusku, v Dráž-ďanech, a v letech 1805 – 1808 působil jako vyslanec při dvorech v Neapoli a Španělsku. V hospodářském vedení a správě moravského majetku však nijak zvlášť nevynikal, měl vždy zájem o finanční prostředky a díky tomu také jeho hospodaření dopadlo katastrofálně a s velikými dluhy. Tak například v roce 1814 odprodal kvůli svým dluhům ves Ne-zdenice a v roce 1823 hrabství Rietberg. Toto ne zrovna obratné hospodaření si vynutilo, aby na moravské kouni-covské majetky byla uvalena nucená správa, již vedl jeho zeť Ludvík hrabě Karolyi. Tím se zabránilo postupnému rozpadu kounicovských držav na Moravě, avšak v důsled-ku to znamenalo, že Alois Václav úplně ztratil zájem o svá panství a tak zbytek svého života trávil většinou v ústraní v Paříži, kde také zemřel.

S nároky na pozůstalý majetek moravských Kouniců se přihlásil tehdy pětačtyřicetiletý příslušník české rodové větve Kouniců, Václavův otec, Michael Karel z Kounic, který tak současně vstoupil do několikaletého soudního sporu s dcerami po zemřelém Aloisi Václavovi z Kounic a Rietbergu. Konce tohoto sporu se však nedožil, neboť v roce 1852 umírá a tak po dlouhodobém soudním řízení tehdejší slavkovský a uherskobrodský majetek moravských Kouniců připadl v roce 1862 jeho prvorozenému synovi a Václavovu bratrovi, Albrechtu Vincenci hraběti z Kounic. Ten, tento jemu svěřený majetek na Moravě spravuje až do své smrti na počátku roku 1897.

29 Alois Václav z Kounic-Rietbergu a Questenbergu, poslední mužský potomek moravské knížecí rodové větve Kouniců, kolorovaná litografie, neznámý autor, 181830 Vstupní nádvoří slavkovského zámku, rodového sídla Kouniců, dobová pohlednice z počátku 20. stol.31 Dvě fotografie Václavova staršího bratra Albrechta z Kounic, foto 60. a 80. léta 19. stol.32 Hospodářský dvůr v Nedachlebicích, foto A. Hliněnský, 1900

29 3230 31

o

str. 44

44 Čtyři snímky z fotoateliéru J. F. Langhanse zachycující Josefu Horovou, pozdější druhou manželku Václava z Kounic, foto 19. – 20. století

45 Tříčtvrteční plesové glacé rukavice z pozůstalosti Josefíny, druhé manželky Václava z Kounic, počátek 20. stol.

str. 45

Josefa Horová

Při svých stále četnějších zajížďkách do Slavkova a Uherského Brodu si Václav Kounic začíná uvědomovat, že na jižní Moravě se mu stále více líbí, a to ještě ani netuší, že jej zde čeká jeho poslední velké citové vzplanutí. Krát-ce před Kounicovými stále častějšími cestami do Uherské-ho Brodu do tohoto města přichází také dívka, jež se stane Václavovou poslední velikou láskou. V té době šestnáctiletá Josefa Horová, dcera tesaře Vojtěcha Hory a jeho manželky Barbory, přichází do Uherského Brodu z velmi skromných poměrů svého rodiště Žinkov u Přeštic na Plzeňsku. Ona sama o mnoho let později na okolnosti, které vedly k jejímu odchodu z rodného kraje, vzpomíná:

„Já po vychození školy chtěla jsem studovati dále, jak moje přítelkyně, neb se dobře učila. Ale otec nedovo-lil, předpokládal, že zemřu, protože jsem byla velmi slabá a nemocná, stále od mládí churavá. Proto mně další stu-dování nedovolil, že by bylo škoda peněz, jak se mluví na venku všeobecně. Rozhodla jsem se, že půjdu do města Ne-pomuku na ruční práce a jiné předměty, šití šatů a prádla, ale nebylo to na dlouho. Zas choroba má se ozvala a ukon-čila mou snahu... Vypadala jsem moc špatně, neb jsem byla stále chorá a cesta trvala 1 a ½ hod. ráno a večer opět domů. Moje přítelkyně všechny studovaly v Plzni, a já Po-pelka musela býti doma, což mne trápilo. Doma jsem býti nechtěla a přemýšlela jsem, abych se dostala z domu jak sestra, která byla u bohaté tetičky. Chtěla jsem tam u ní do pokračovací školy...“

A tak bylo v rodině rozhodnuto, že mladá dívenka Josefa Horová se vypraví na zkušenou do vzdáleného Uher-ského Brodu, do rodiny dobře situované tety Barbory Ost-ratické, manželky panského úředníka na kounicovském vel-kostatku. Při svém pobytu u tety na Panském domě v Uher-ském Brodě se tak naučila základním ženským pracem a zdálo se, že čas trávený u tety dívce všestranně pro-

44 Čtyři snímky z fotoateliéru J. F. Langhanse zachycující Josefu Horovou, pozdější druhou manželku Václava z Kounic, foto 19. – 20. století

45 Tříčtvrteční plesové glacé rukavice z pozůstalosti Josefíny, druhé manželky Václava z Kounic, počátek 20. stol.

str. 52

str. 53

Zámecek Obora

Zastavme se na chvíli v našem vyprávění na na Uherskobrodsku, v regionu, ke kterému Václav Kounic získal na sklonku svého života neobyčejně vřelý vztah. Již počátkem 20. století, při svých častých vizitacích svého majetku a zejména po svém sblížení s Josefínou Horovou, u něj pomalu dozrává myšlenka na vybudování menšího sídla, které by mu nahradilo jeho zámeček Vysokou u Pří-brami a sloužilo by jemu i Josefíně za pohodlné místo při jejich častých návštěvách jihovýchodní Moravy. Přestože existuje několik méně prokazatelných náznaků, že Václav Kounic si chtěl takovéto sídlo dát vybudovat přímo v Uher-ském Brodě v panské zahradě nebo na panském lánu sever-ně od města, nakonec se rozhodl pro vybudování zámečku Obora ve vzdálenějším okolí města mezi katastry obcí Vlč-nov, Veletiny a Drslavice. Volba stavební parcely připadla na menší, kvůli chovu daňků oplocený lesní celek nazývaný Obora, podle něhož měl zámeček nést své jméno. Finanční prostředky, z nichž se měla stavba realizovat, získal Vác-lav Kounic prodejem svých lesních pozemků okolním vsím a soukromým zájemcům: tak odprodává les Kojatínek obci Veletiny, část lesa Bukovina zájemcům z Mistřic a Hrad-čovic a lesy Špitálka a Chrástka obci Havřice. Již v prosin-ci 1902 oslovil olomouckého architekta Václava Wittnera s žádostí o vypracování projektu zámečku. Tento architekt během několika dalších měsíců navrhl vícepatrovou budo-vu kruhového půdorysu s téměř dvaceti pěti metrovou věží v pseudorománském slohu, takže již v srpnu 1903 se mohlo začít s její stavbou.

Kámen na stavbu byl brán z blízkého lomu, dřevo poskytly okolní lesy a cihly se vyráběly v uherskobrodské panské cihelně. Na stavbě pracovaly desítky místních, ale i přespolních zedníků a řemeslníků. Převážná část zedníků pocházela z Rašovic nedaleko Slavkova u Brna, z blízké-ho okolí zde pracovali zejména tesaři. Štukatérské práce

50 Zámeček Obora s vyhlídkovou věží vybudovaný v letech 1903 – 1905 pro Josefínu, pozdější druhou manželku Václava z Kounic, foto V. Růžička, kolem roku 1905

ˇ

str. 58

55 JUDr. Václav hrabě z Kounic na procházce v okolí zámečku Obora, foto 1907

str. 59

Na sklonku zivota

Václavu Kounicovi přibývala léta, v roce 1908 se dožívá šedesáti let, podceňovat nemůže ani svůj zdravotní stav, nedobrý jednak věkem, jednak zhoršující se chronic-kou nemocí rozedmy plic, která je výrazně umocňována dlouholetou kuřáckou vášní. Tyto okolnosti, stejně jako jeho čest a smysl pro povinnost jej zřejmě vedou i k rozhodnutí legalizovat svůj vztah ke své dlouholeté přítelkyni Josefíně Horové a tak ji materiálně zabezpečit i do budoucna. První týdny po svatbě se odehrávaly ve znamení četných gratulací a zdvořilostních návštěv, které nebraly konce. I přes určité vypětí, které s sebou nesly četné schůze a konference růz-ných společností a spolků, do jejichž výborů a představen-stev byl Václav Kounic často jmenován, cítí se sám velmi dobře a nový stav manželský jako by mu dával nový pocit zdraví a síly. V zimních měsících pobývají s manželkou Jose-fínou hraběnkou z Kounic, jak od sňatku zněl nový Josefčin titul, v Praze, v létě pak převážně na Moravě na jejich novém zámečku Obora.

56 Václav hrabě z Kounic s Josefou Horovou, manželi Hliněnskými a JUDr. Janem Rennerem na schodišti před zámečkem Obora, foto 1907

55 JUDr. Václav hrabě z Kounic na procházce v okolí zámečku Obora, foto 1907

ˇ

str. 65

Epilog

Den pohřbu zemřelého byl stanoven na 17. října 1913. První část rozloučení s mužem tak vzácného charak-teru se odbývala v Uherském Brodě. Ve dvě hodiny odpole-dne se smuteční hosté odebrali z Panského domu do koste-la Neposkvrněného početí Panny Marie, kde byla vystavena rakev s ostatky hraběte. Zde stála při jeho rakvi čestná stráž deseti revírníků, deseti studentů, šesti Sokolů a šesti hasičů. Církevní obřad řídil uherskobrodský farář za účasti šestnácti kněží. Po ukončení obřadu byla rakev s ostatky uložena do smutečního kočáru, který v čele zástupu smutečních hostů zamířil k uherskobrodskému nádraží. Zde byl již připraven speciální pohřební vagón přistavený z Vídně a nastalo posled-ní loučení s váženým hrabětem. Byl proveden výkrop rakve, poté na rozloučenou předneslo Volné pěvecké sdružení Foer-strův sbor píseň Polní cestou. Následovala slova rozloučení, jež přednesl rektor brněnské techniky Antonín Smrček, zá-stupce Kaunicových studentských kolejí dr. Karel Zahradník a za studenty České techniky kandidát inženýrství Frank. Poté byla rakev uložena do vagónu a tři minuty po čtvrté ho-dině smuteční vlak opustil Uherský Brod. Josefína hraběnka z Kounic doprovázela stejným vlakem svého milovaného manžela na jeho poslední cestě přes Brno do Prahy.

První zastávkou smutečního vlaku byl Slavkov u Brna. Na slavkovském nádraží se s Václavem Kounicem přišel roz-loučit početný zástup obyvatel tohoto města. Zde hraběnka Kounicová vyslechla upřímná slova soustrasti a poté se vlak vydal k Brnu. Poslední rozloučení v Brně se odehrálo již ve večerních hodinách. Nechyběli zástupci škol, spolků ani po-četná veřejnost. Zde promluvil za Kaunicovy studentské kole-je JUDr. Hynek Bulín a za studenty se rozloučil Ing. C. Loss-mann. Poté se vlak vydal na svoji poslední část cesty k Praze.

Rozloučení s Václavem Kounicem v Praze se konalo 19. října 1913 v Chrámu Panny Marie před Týnem, kde byly vystaveny ostatky zemřelého. Církevní obřady za zpěvu sboru Národního divadla vykonal kaplan od Sv. Vojtěcha, pater Bej-la. Poté byla rakev vynesena před kostel do zlatého pohřební-ho vozu a šestispřežím vraníků vezena Prahou ke vzdálenému hřbitovu Malvazinky. U hřbitovní zdi byla rakev vynesena z vozu a umístěna v kapli, kde proběhl krátký obřad a po za-znění Miserere byla rakev s ostatky přenesena přímo k hrobu. Zde zazněla poslední slova rozloučení s Václavem hrabětem z Kounic. Slova díků a posledního rozloučení, mimo mno-ha jiných, zazněla z úst profesora Vysoké školy technické

62 Smuteční rozloučení s Václavem hrabětem z Kounic v Uherském Brodě 17. 10. 1913 a převoz jeho ostatků do Prahy

str. 68

Zastavme se ještě na chvíli u ženy, jež byla v po-sledních letech Václavu Kounicovi oporou, u jeho man-želky Josefíny hraběnky z Kounic. Po smrti Václava Kounice přešel jeho pozemkový majetek na jeho bratra Eugena z Kounic. Po jeho smrti v roce 1919 byla na celý majetek dosazena nucená správa a po delších dědických jednáních majetek přešel v roce 1923 do vlastnictví vzdá-leného příbuzného Josefa hraběte Pálffyho, který byl sy-nem dcery Aloise Václava z Kounic Leopoldiny Domini-ky a Karla knížete Pálffyho-Erdödy. Po první pozemkové reformě z 20. let 20. století byl tento majetek částečně zmenšen, avšak stále se jednalo o poměrně rozsáhlé po-zemky, které po roce 1945 připadly Československé re-publice.

Josefína získala velkostatek Prakšice, po první pozemkové reformě zmenšený na výměru 164 ha země-dělské půdy, polesí Oboru ze zámečkem a s 232 ha lesa, dům v Hradišťské ulici č. p. 6 v Uherském Brodě a dva domy v Praze ve Zborovské ulici č. p. 117 a Na Struze č. p. 1. Po roce 1948 je Josefíně Kounicové tento majetek odebrán a zestátněn a tak bývalá hraběnka z Kounic doží-vá jen ve dvoupokojovém bytě v Praze, v domě Na Struze č. p. 1, který kdysi vlastnila. Zbylo jí jen několik starých přátel a vzpomínek na vzácného manžela. Zemřela téměř v zapomnění 5. října 1961 ve svých osmdesáti letech.

64 Skleněné flakony na voňavky z Kounicovy rodinné pozůstalosti, konec 19. stol.

str. 69

64 Skleněné flakony na voňavky z Kounicovy rodinné pozůstalosti, konec 19. stol. 65 Rudolf Vácha: Josefína hraběnka z Kounic, olej na plátně, 1935

str. 70

Literatura

B r a v e n e c Pavel: Vznik a zánik jednoho zámečku; In: Malovaný kraj, roč. 35, č. 2, Břeclav 1999, s. 6D ö r f l o v á Yvetta: Láska mladého aristokrata k dceři národa aneb „Vám vstříc nepřináším ani trochu

pýchy aristokratické, upusťte též od své hrdosti měšťanské“; In: Malíř J., Rája M. (ed.), JUDr. Václav Kounic a jeho doba, Brno 2009, s. 43 – 57

K l a d i w a Pavel: JUDr. Václav Kounic v poslanecké sněmovně říšské rady; In: Malíř J., Rája M. (ed.), JUDr. Václav Kounic a jeho doba, Brno 2009, s. 91 – 101

K l o b a s Oldřich: Václav hrabě Kounic, šlechtic nejen rodem, Brno 1993, 111 s.K u č e r a Jan: Paměti král. města Uh. Brodu, Brno 1903, 455 s.K u k u l k a Josef: Kounicův zámeček; In: Malovaný kraj, roč. 13, č. 3, Břeclav 1977, s. 18 R á j a Martin: Život JUDr. Václava Kounice; In: Malíř J., Rája M. (ed.), JUDr. Václav Kounic a jeho

doba, Brno 2009, s. 17 – 29R ů ž i č k o v á Michaela: Slavkovský zámek v období správy JUDr. Václava Kounice; In: Malíř J., Rája

M. (ed.), JUDr. Václav Kounic a jeho doba, Brno 2009, s. 147 – 154T o d t Stanislav (ed): Jak v Praze pohřbívali Dr. Václava Kaunice. Jubilejní připomínka, otisk článku

z novin Právo lidu z 20. 10. 1913 pořízený ke 100. výročí narození a 35. výročí úmrtí JUDr. Václava Kounice, Praha 1948, 18 s.

V a c u l í k o v á Jaroslava: Historie zámečku Obora, bakalářská diplomová práce FF MU Brno, 54 s. V e l e k Luboš: Aristokrat demokratem: Václav hrabě Kounic a česká politika 1883 – 1897; In: Malíř J.,

Rája M. (ed.), JUDr. Václav Kounic a jeho doba, Brno 2009, s. 59 – 90Z e m e k Metoděj a kol: Uherský Brod, minulost a současnost slováckého města, Brno 1971, 428 s.

seznam fotograf i í a vyobrazení

Zámek Slavkov – Austerlitz, historické muzeum Fotografie, vyobrazení předmětů a archiválií č. 1, 5, 6, 7, 8, 9, 14, 22, 23, 24, 27, 30, 42, 44 (čtyři fotografie), 45, 46, 47, 49, 51, 58, 61, 64, 65

Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brode Fotografie č. 2, 3, 4, 10, 11, 13, 15, 19, 25, 28, 29, 31 (dvě fotografie), 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 48 (dvě fotografie), 50, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 59, 60, 62 (čtyři fotografie), 63, vyobrazení Kounicových průkazů na straně 30 a 60

Sbírka Národního muzea Fotografie č. 12 (H2-185715)

Památník Antonína Dvoráka ve Vysoké u Príbrami Fotografie č. 16 (čtyři fotografie), 17, 18

Sbírka Národního muzea v Praze – ceského muzea hudby – Muzea Antonína Dvoráka Fotografie č. 20 (S 226/1127), č. 21 (S 226/1128)

Wikipedie Fotografie č. 26 http://upload.wikimedia.org/wikipedia/de/9/9c/Sitzungssaal_Herrenhaus_1902.jpg

ˇ

ˇ ˇ

ˇ ˇ

str. 71

JUDr. Václav Count of Kounice – aristocrat and democrat14 October 2013 marked the hundredth anniversary of the death of JUDr. Václav Count of Kounice, one of the most distinguished

personalities of political life in the Austro-Hungarian Monarchy at the end of the nineteenth century and a man who had an immeasurable influence on public and social life in the Uherský Brod area. His life and work were continually confronted with the complex plotlines of the period of imminent democratisation, nationalisation and social radicalisation of society at the turn of the nineteenth and twentieth centuries. His endeavours were continually reflected against the backdrop of these developments as the image of a man and active politician who was not indifferent to the interests of the broadest classes of humanity. Although Václav of Kounice himself came from an ancient aristocratic family, he was one of the few of his class to give precedence to integration into the newly forming civic society, for which he did not hesitate to use his position and influence, over the exclusivity of life among the privileged aristocracy. His political activity in the years 1883–1897 in particular is a reflection of his social thinking and his tendency towards a more socially just society in which the principles of justice and equality in the rights and obligations of its citizens would be asserted more emphatically and act as a guarantee of the free development of the Czech nation and a basis for its civic freedoms.

JUDr. Václav Count of Kounice came from the Czech line of an ancient Moravian aristocratic family. He was a Member of the Czech Provincial Assembly and Imperial Council; from 1897 onwards he owned the Slavkov and Uherský Brod seigniorial estate. He was born in Dresden on 26 September 1848 as the tenth and final child of Michael Karel of Kounice (1803–1852) and Eleonora, née Voračická of Paběnice and Bissingen (1809–1898). He studied law at the Charles-Ferdinand University in Prague, where he obtained the title of doctor of law in 1873. From an early age, under the influence of his mother and his teacher Ferdinand Schulz, he inclined towards the Czech national movement. After his studies, he engaged actively in politics as an adherent of Czech nationalism, and in 1877 married a woman from the citizenry – the actress Josefína Čermáková (1849–1895), daughter of the goldsmith Jan Jiří Čermák and his wife Klotilda. In 1883, he was elected Member of the Provincial Assembly for the Landowners’ Party. In order to better support the Czech national movement and socially weaker sections of the population, he became Provincial People’s Member for the Slaný-Kladno constituency in 1887 as a supporter of the Czech Liberal Party. In 1885 and 1891, he was elected Member of the Imperial Council, where he again supported the political interests of the Czech nation. In the years 1873–1895, he surrounded himself with a group of Czech-thinking intellectuals and artists at his home in Vysoká u Příbrami. Visitors to Vysoká included such distinguished names as Ladislav Stroupežnický, literary manager at the National Theatre, the novelist, dramatist and poet Julius Zeyer, writer and Catholic priest Václav Beneš-Třebízský, chairman of the physical exercise organisation Sokol prof. dr. Miroslav Tyrš and many others. The well-known political figures to visit were largely members of the Czech Liberal Party.

After the death of his first wife and his brother Albrecht of Kounice (1829–1897) he gave up his political work and took over the administration of the fideicommissum family estates in Slavkov and Uherský Brod in Moravia. Over the course of time, Václav of Kounice grew to love the Uherský Brod area, where he took over the administration of his estates at the same time as in Slavkov. Kounice’s first short visits to Uherský Brod came at the end of the eighteen nineties, at a time at which Uherský Brod town council was taken over by a purely Czech administration, which asserted its public plans for the further development of Uherský Brod, following the elections of 1890. The Czech-oriented town council endeavoured – following several decades of German administration of the town – not merely to achieve an economic and business revival, but first and foremost to arouse a Czech national consciousness by supporting Czech patriotic organisations. It also endeavoured to establish a Czech educational system in the town. With the help and dedicated work of many local Revivalists and teachers, Uherský Brod began to resemble a Czech town with a rich history and popular culture at the end of the nineteenth century. These noble endeavours and the immense enthusiasm of the new administration of the town came to a climax at the time of Kounice’s arrival in Uherský Brod. Václav of Kounice was already so well-known for his attitudes and opinions before his arrival in the town that the members of the town council and the administration of the estate welcomed him unreservedly with open arms as the new owner of the estate. As Václav of Kounice was far from indifferent to the awakening national efforts in the town and the surrounding area, he became familiar with the leading figures in Uherský Brod at that time during his first few visits, and the new owner soon became acquainted with the mayor of the town, Imperial and Provincial Member Ignát Seichert (mayor in the years 1897–1900), mayor JUDr. Bedřich Weber (mayor in the years 1894–1897 and 1900–1905), Uherský Brod’s dean Jan Parobek, teacher Josef Václav Hauerland, advocate JUDr. Jan Renner and owner of the steam brewery František Janáček.

His circle of friends was not, however, limited merely to Uherský Brod, as Kounice also found a number of friends during his ever more frequent travels around the surrounding area. His most notable acquaintances in South Moravia included the popular painters Joža Uprka and Cyril Mandel and the architect of Slovakian descent Dušan Jurkovič. Václav of Kounice spent more and more time in Moravia, where his closest friend in artistic circles remained the painter Josef Klír, alongside Uprka, Mandel and Jurkovič.

On one of his first visits to the Uherský Brod estate, he met Josefína Horová (1881–1961) who was to become his partner of many years and later his second wife. She came from the small town of Žinkovy u Nepomuku in the Bohemian Forest area. She was born to the family of the carpenter Vojtěch Hora and his wife Barbora. She came to Uherský Brod as housekeeper to her aunt Barbora, wife of the seigniorial clerk at Panský Dům. From 1902, she worked as provisional accounts comptroller at the Kounice estate in Uherský Brod. Kounice himself, aware of his relationship with Josefína, entered into marriage with her in Prague after long acquaintance on 12 May 1908. The newlyweds settled at Obora Chateau in the district of Drslavice not far from Uherský Brod, known among the old inhabitants as “Pepčín”, which had recently been built (in the years 1902–1905). Here, as in Vysoká u Příbrami in the past, Václav of Kounice established a circle of friends with his second wife and they devoted themselves to educational work. The culmination of their work consisted of help for poor students, for whom they established the Kounice Student Halls of Residence Foundation, for which they donated house no. 617 in Radwitovo Náměstí in Brno. Václav Count of Kounice did not, however, survive to see the construction of the new site for the student halls of residence in Žabovřesky in Brno, as he fell seriously ill after a visit to Krakow and died on 14 October 1913 at Panský Dům in Uherský Brod. Mourning for the respected Count was held in Uherský Brod on 17 October 1913. His burial was held in the presence of his family and the public in Malvazinky in Prague on Sunday 19 October of the same year.

Radek TomecekJUDr. Václav hrabe z Kounic – slechtic a demokrat

Recenzovali: Mgr. Martin Rája, Ph.D.Mgr. Petr. Zemek, Th.D.

© Mgr. Radek Tomeček© Alexandra Haluzová

Odpovědný redaktor: PhDr. Pavel Popelka, CSc.Jazykové korektury: Dana VečeřováAutor fotografií: Mgr. Aleš Kapsa

Obrazový materiál použit se svolením Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě

Zámku Slavkov – AusterlitzPamátníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbrami

Národního muzea v Praze a Muzea Antonína Dvořáka v Praze

Tisk: GRASPO CZ, a.s.

Vydání první, říjen 2013

Náklad: 500 ks

ISBN 978-80-904525-4-1

ˇ ˇ ˇ