Kamýcké podhradí

Kamýcké podhradí

KAMÝK NAD VLTAVOU VELKÁ NAD VLTAVOU

2014/1

2 KAMÝCKÉ PODHRADÍ 2014/1

Historie číslování domů.

6. února 1770 za vlády Marie Terezie bylo

uzákoněno číslování domů, které probíhalo

od podzimu 1770 – 1771. Do té doby se do-

my označovaly jménem lidí, kteří v nich byd-

leli (u Krůtů) nebo profesí (u mlynáře). Ve

městech se používala domovní znamení. Čís-

lování probíhalo za pomoci vojska, které vra-

ta či dveře domů doslova křídou „popsala“.

Později byly domy označeny dřevěnými, ke-

ramickými nebo plechovými tabulkami

s čísly. Zpravidla se začínalo prvním domem

při cestě po pravé straně odkud přijížděla

vrchnost dále v přirozeném sledu, jak se obcí

procházelo obvykle po směru chodu hodino-

vých ručiček. Často se začínalo významnou

budovou jako byla fara, panské sídlo nebo

nejbohatší usedlost. Kostely, věže, kaple a

vodárenské stavby byly z číslování vyjmuty.

Ve vesnicích se většinou číslování neměnilo,

tak nám okruh a sled čísel z roku 1770 posky-

tuje dobrou informaci o vývoji obce.

Kdy přesně probíhalo číslování v Kamýku

nad Vltavou, se nám zjistit nepodařilo, ale-

spoň částečně jsme však dali dohromady jak

číslování probíhalo. Začátek trasy byl na teh-

dy hlavní křižovatce Zduchovice – Velká, kde

tehdy byl označen dům č.1. Stával souběžně

se silnicí na Zduchovice a při rozšiřování sil-

nice byl zbourán. Odtud se vydali směrem do

centra. Cestou byl očíslován č.2 tehdy panský

dvůr. Na jeho levém kraji stojí dnes už torzo

domu č.3. Následuje č.4 „stará pošta“ za kte-

rou odbočili vpravo a v místě, kde mají dnes

postaven dům manželé Kačírkovi, stávalo

stavení č.5. Zde se otočili a vrátili se zpět na

hlavní ulici a dali se doprava, kde stávaly do-

my 6-9, dnešní samoobsluha.

Číslem 10 bylo označeno stavení u Dvořá-

ků. Za stavením odbočili vpravo směrem ke

kostelu, kde byli postupně očíslovány domy

č.11 tehdy i dnes u Trojanů. Č.12, které zřej-

mě padlo za oběť požáru a nebylo již na pů-

vodním místě obnoveno, takže ani jeho přes-

né umístění není známo. Dále číslo 13.

V místech dnešního č.p. 181 stával statek

č.14. Poté přechází na pravý břeh, kde stávalo

Manství, tehdy číslo 15. Pokračují po toku

řeky, kde po pravé straně označují č.16, které

tvoří hranici pozemku Manství na severní

straně za ním po cestě následuje č.17. Napro-

ti přes silnici byl označen dům číslo 18. A

vrací se zpět kde stojí dům číslo 19. Odtud se

vydali směrem na Krásnou Horu až na kraj

obce, kde byl označen dnes již nestojící dům

číslo 20. Číslo bylo znovu použito. Pod ním

směrem k řece číslo 21 a poté č.22, dnes hos-

tinec u Krůtů. Za hostincem po pravé ruce č.

23 a 24, dnes již nestojící domy, které stávaly

v dnešním areálu firmy Daunen. Cestou zpát-

ky k přívozu bylo označeno stavení č.25. Po

té se vrací na levý břeh řeky vedle obecního

úřadu, v místě kde dnes stojí č.26, byl ozna-

čen původní dům tímto číslem. Za ním stával

menší statek s číslem 27. Poté následovali

čísla 28 a 29. Ale jejich přesná pozice není

známa. Krátce po číslování vypukl velký po-

žár a tyto domy již nebyly obnoveny. Dále

následovalo číslo 30 dnes u zastávky. Vedle

č.31 dnes u Říhů, poté č. 32 ,33 a 34 dnešní

fara. Číslo 35 není přesně známo, ale

s největší pravděpodobností stávalo přímo

mezi domem 34 a mlýnem 36, který následo-

val. Stavení č.37 poslední stavení v obci stojí-

cí před Zduchovickým potokem. Zde přešli

přes Zduchovický potok, kde zatočili vlevo,

směrem na vinici a po pravé straně označili

Historie domů v Kamýku

nad Vltavou

HISTORIE OBCE


č.38. Nad ním na kopci na protilehlé straně

silnice číslo 39 a přes silnici proti číslu 38

bylo označeno číslo 40. Číslo 41 dostalo sta-

vení naproti číslu 37. U něj odbočili mezi

staveními prošli na Tvrziště, které obešli do

kruhu a označili zde čísla 42 - 47. Čísla 44 a

46 dnes již nestojí. Po té se vrátili zpět na

hlavní ulici a vedle domu 41 označili číslo 48

a následně pak 49, 50 a 51. Číslo 51 bylo po-

slední tehdejší stavení. Další čísla se již při-

dělovala postupně, jak domy byly stavěny. A

málokdy již následovala po sobě jako při pr-

votním číslování, které probíhalo dům od do-

mu. Ještě nutno dodat, že ne všechny domy,

které stojí dodnes se stejným číslem na stej-

ném místě jsou domy původní. Zvlášť po po-

žáru, který poté následoval. Některé domy,

které ohni padly za oběť, již obnoveny neby-

ly. Stejně tak původní dřevěné domy byly při

modernizaci jednoduše strženy nebo rozebrá-

ny a na původních základech byly postaveny

domy kamenné, v některých případech stojí-

cích dodnes.

HISTORIE OBCE

Dnešní dům č.p. 26 ještě nestojí

Pohled na dům č.p. 51


Číslo popisné 1

byl malý, nízký domek v ohybu silnice ke

Zduchovicím, přes silnici proti čp.34 a čp.51.

V roce 1787 byl majitelem Vácslav Heran.

V roce 1839 byl majitelem Franz Heran.

Koncem prvé poloviny 19.století byl jeho

majitelem Karel Heran, bednář, syn Václava

Herana rovněž bednář, který svojí živnost

provozoval v protějším bývalém vrchnosten-

ském domku. Tento malý domek stál na mís-

tě, kde dnes stojí dům č.34, bývalá fara. Dle

smlouvy postupné z 10.2.1869 jako majitel

domku byla zapsána Anna Heranová a dle

smlouvy trhové z 18.5.1892 vlastníky se stali

Alois a Božena Bartošovi. 25.11.1908 do-

mek koupil Alois Zeman, který jej postoupil

6.7.1921 synovi Vratislavu Zemanovi. Pře-

vedení vlastnictví domku mezi Aloisem Bar-

tošem a Aloisem Zemanem předcházel soud-

ní spor o nějakou mez. Bartoš spor, který jej

zatížil značnými náklady, prohrál a Zeman

jej z domku na Štedrý den vystěhoval.

V období mezi válkami v domku byla pro-

dejna firmy Baťa ze Zlína. Domek byl zbo-

řen při rozšiřování silnice do Příbrami při

zahájení stavby přehrady. Dnes na jeho místě

i na místě bývalého sousedního domku č.110

je část vozovky a parčík s pomníkem osvo-

bození.

Číslo popisné 2

je patrová budova u silnice stojící mezi

pomníčkem osvobození a čp.63. V minulosti

zde býval poštovní úřad a četnická stanice.

Za budovou je velké nádvoří ohraničené hos-

podářskými budovami. Ve dvoře stával ov-

čín, který roku 1896 vyhořel a již nebyl ob-

noven. Po bitvě na Bílé Hoře dvůr jako kon-

fiskát přešel do majetku knížat Lobkoviců a

náležel k panství Vysokochlumeckému.

V roce 1787 je zmiňován jako panský dvůr.

V druhé polovině 19.století byl dvůr v nájmu

nejdříve Františka Zemana a posléze Aloise

Zemana, který měl tři syny. Jaromír Zeman

po r.1918 při pozemkové reformě dvůr kou-

pil jako zbytkový statek. Druhý syn Vratislav

se stal majitelem č.1 i č.51 jak bude ještě

dále uváděno. Třetí syn Jiří Zeman měl

v Příbrami mlékárnu. Rod Zemanů pochází

ze mlýna jak svědčí zápisy v dřívějších dí-

lech kroniky. Manželka Aloise Zemana byla

Amálie rozená Drtinová z Hněvšína, tedy

z rodu profesora Drtiny a jeho pozdějšího

potomka z toho rodu, Dr. Drtiny ministra po

roce 1945.

Číslo popisné 3

Stávalo mezi čp.2 a 63. Dnes z budovy

zbylo jen torzo. Při ohni r.1775 byl nájem-

cem Ivan Sivý, který se při schovávání věcí

do sklepa před požárem udusil. V roce 1787

je jako majitel zmiňován Michal Railich. Po

r.1858 je ve farní kronice o čísl.3 zmínka bez

uvedení majitele. V r.1871 byli jeho vlastní-

ky Václav a Marie Říhovi. V r.1888 domek

přešel do majetku knížete Lobkovice. Pozdě-

ji pod č.3 byla bývalá mýtnice u mostu na

levém břehu. Mýtných byla celá řada, mezi

posledními byli Antonín Žižka později žijící

v č.39, František Kropáček a poslední Jaro-

slav Jirsa nevlastní bratr řezníka Antonína

Spálenského z č.100. Mýtnice byla zbourána

před výstavbou přehrady.

HISTORIE OBCE

Farní úřad v Kamýku nad Vltavou


Číslo popisné 4

V první polovině minulého století se zde

říká u Holubářů. V r. 1787 je majitelem Fer-

dinand Railich, v r. 1839 Franz Railich. Podle

smlouvy trhové z 11.června 1863 stávají se

majiteli Karel a Veronika Mastnerovi.

V r.1886 byl dům zapsán Janu a Eleonoře

Hlaváčkovým. 22.6.1894 přechází do majetku

Františka Bárty. Jeho syn padl v první světo-

vé válce, jednalo se o syna Františka Bártu,

který byl svobodný. Druhý syn Václav Bárta

se oženil s Annou Tesárkovou z Obor a hos-

podařili v č.4. Ze dvou dcer Františka Bárty

dcera Marie se provdala za Trojana do č.11 a

Antonie se provdala za Haymanna, který

v č.63 měl poštu. Po smrti Václava Bárty se

Anna Bártová někdy v r.1941 provdala za

Františka Smělého, který dům v současné

době prodal Leopoldu a Jiřině Pařilovým.

Leopold Pařil je v Praze, je důchodce a býva-

lý pracovník v zahraničním obchodě. V domě

mimo hospodářství byl hostinec s názvem

„Bílý beránek“, který byl uzavřen

v padesátých létech. Poté do hostinské míst-

nosti z č.29 přešla kancelář bývalého MNV,

odtud pak přešla na faru č.34 a místo bývalé-

ho MNV zde byla umístěna pošta, která sem

přešla z č.2 - dvora.

Dům č.4 je patrový se štukatérskými ozdo-

bami nad okny, ve dvoře vzadu má hospodář-

ské budovy. Stojí u silnice mezi č.63 a dnešní

samoobsluhou.

V článku Historie Kamýckých domů byly

použity texty bývalého kronikáře obce p. Mi-

lanovského a doplněny Lukášem Galkem.

HISTORIE OBCE


HISTORIE OBCE

„Národ bez historické paměti je

odsouzen k degradaci."

Andrej Dmitrijevič Sacharov

Při našich procházkách nám nestojí za druhý

pohled, na svých pozemcích jsme je zaházeli

haraburdím nebo nechali zarůst vegetací pří-

padně je stačili posprejovat - ale co o nich

vlastně víme ? Ano, řeč je o těch neforemných

"kusech betonu, které se nehodí ani jako sklí-

pek a jen zabírají místo", tj. o "Řopících" ne-

boli "Lehkém opevnění vz.37". Přezdívku

získaly podle Ředitelství opevňovacích prací

(ŘOP), které v létech 1935 - 1938 zabezpečo-

valo stavbu opevnění na obranu Českosloven-

ské republiky před Německem, Polskem, Ma-

ďarskem a posléze po jeho připojení k Ně-

mecku ("anschlussu") i před Rakouskem, při-

čemž jako nejnebezpečnější bylo bráno Hitle-

rovo Německo. Inspirací či vzorem pro čs.

opevnění byla francouzská Maginotova linie

na hranicích s Německem.

Naše pevnosti se ovšem nestavěly jen na

státních hranicích. Vzhledem k předpokládané

přesile německých vojsk byl připravován po-

stupný ústup směrem na východ, v případě

potřeby až do slovenských hor. Zde měly zby-

lé jednotky vyčkat spojenecké protiofenzívy

proti nepřátelskému Německu, především zá-

sahu smluvně vázané Francie a Sovětského

svazu. Při ústupu se měla československá ar-

máda snažit nepřítele co nejvíce zdržet a vy-

čerpat při co nejmenších vlastních ztrátách. K

tomuto účelu měla mít připravena záložní

opevněná postavení. Z plánovaných tří vedou-

cích napříč republikou bylo však v roce 1938

(tj. v roce prudkého zhoršení čs.-německých

vztahů vrcholících "mnichovskou krizí") k

dispozici pouze jedno. Byla to téměř dokonče-

ná linie lehkých objektů vz. 37, která přetínala

republiku od Liberce po Třeboň. Konkrétně

od Chrastavy na severní hranici k Mělníku

(tzv. Liběchovská příčka), od něj ve formě

půlkruhu o poloměru cca 40 km západní stra-

nou kolem Prahy (tzv. Pražská čára) až do

Kamýcké "Řopíky"- kusy betonu

nebo památka ?

Zničený ŘOP

u Švastalovy Lhoty ,

1939

http://citaty.net/autori/andrej-dmitrijevic-sacharov/


HISTORIE OBCE

blízkosti řeky, tak aby bylo možné kulomety

postřelovat její hladinu. Pevnůstky v ohrože-

ných oblastech Zrůbku a Kamýka byly navíc

posíleny několika objekty druhého sledu.

Číslování probíhalo ve směru po proudu, tak-

že řopík č. 1 stál v oblasti dnešní kamýcké

přehrady a č. 74 východně od Županovic.

Jejich výstavba byla zadána berounské sta-

vební firmě Ing. Emil Štěrba, které se od

května do října 1938 podařilo postupně do-

končit betonáž všech 64 objektů. Stavebním

dozorem byl pověřen npor. žen. Ing. Antonín

Skřivánek. Cena jednoho objektu byla okolo

55 000,-Kč, v případě dokončení i s vybave-

ním (bez výzbroje) 72 000,- Kč.

Poté, co bylo to, co zbylo z Československa

po mnichovské tzv. dohodě (či spíše diktátu)

a odtržení Slovenska obsazeno Německem,

bylo rozhodnuto všechna opevnění zneškod-

nit, údajně proto, aby nemohla sloužit jako

zázemí pro bojovníky v případném povstání.

Dělo se tak jejich likvidaci prostým zničením

trhavinou nebo tam, kde to pro těsnou blíz-

kost obydlí nebylo žádoucí, byly interiéry

pevnůstek zasypány kamením a zality beto-

nem. Ve většině případů byly i zabetonovány

vchody a střílny. Ničení trhavinou bylo reali-

zováno zavěšením náloží o celkové hmotnos-

ti až 70 kg do rohů pod strop a odpálením.

Výbuch většinou roztrhl stěny a vytrhl strop,

který odlétl stranou. Vzniklé kusy železobe-

tonu byly roztlučeny palicemi a byly z nich

vytěženy železné pruty.

Přímo v Kamýku a blízkém okolí bylo vy-

budováno 21 objektů v úseku mezi dnešní

přehradou a skálami naproti Velké. Dochova-

ly se 4 zabetonované, což znamená, že jde o

nejzachovalejší část Vltavské čáry. Na roz-

díl od řady podobných objektů na státní hra-

nici nebyly po roce 1945 reaktivovány

(tj.zprovozněny a připraveny k použití) ale

zůstaly ve stavu zanechaným okupanty.

Ostatní byly postupem času zahlazeny beze

stopy, skončily pod hladinou přehrady nebo

po nich zůstaly nenápadné kopečky

(pozůstatek záhozu) případně zarostlé pro-

hlubně.

Objekt č.126/11/A v areálu bývalé pily - pohled z týlu.


HISTORIE OBCE

Všechna kamýcká opevnění byla typu

vz.37A, tj. vybavená dvěma bočními střílna-

mi orientovanými tak, aby se sousední pev-

nůstky mohly navzájem podporovat palbou.

Převažoval typ A/180 a A/160. Číslice za

lomítkem označuje úhel svíraný osami stří-

len, tedy 180 resp.160°. Čelní stěna obracená

v předpokládaném směru postupu nepřátel-

ských jednotek (u kamýckých LO tedy obrá-

cená k Vltavě) měla tloušťku 80 cm, boční

stěny se střílnami 60 cm, týlová stěna s vcho-

dem 50 cm a strop byl 60 cm silný. Čelní stě-

na byla projektována tak, aby odolala zásahu

houfnice ráže 10 cm. Stropem procházely 2

periskopy sloužící k pozorování okolí a řízení

palby. Ocelolitinové střílny byly zevnitř opat-

řeny odsuvnými ocelovými kryty. V týlové

stěně byly 2 větrací otvory a granátový skluz,

tj. lomená šachta procházející stěnou a slou-

žící k hození ručního granátu v případě pro-

niknutí nepřítele ke vchodu. Ten byl dále

chráněný vchodovou střílnou pro ruční zbraň

(např. pistoli). Každý LO vz.37 měl být vyba-

vený ručně poháněným ventilátorem k odvě-

trávání zplodin střelby. Ten teoreticky zabez-

pečil výměnu až 800 m3 vzduchu za hodinu

Objekty nebyly hermetizovány, takže v přípa-

dě chemického útoku by obsluha použila

ochranné (plynové) masky. Vnitřní prostory

byly opatřeny výdřevou kvůli tepelné a zvu-

kové izolaci a ochraně osádky před betonový-

mi odštěpky vzniklými při zásahu. Jako vý-

dřeva sloužilo vniřní bednění z hoblovaných

prken ("šalunk"), které po vybetonávání ne-

bylo rozebráno. Čelní stěna byla zesílená ka-

mennou rovnaninou (vrstvou volně ložených

kamenů), která měla rozptýlit tlakové vlny

způsobené výbuchy. Tam, kde to nebylo

možné (např. na břehu řeky) byla stěna zesí-

lená přidáním 20 cm betonu. Strop byl na

vnějších hranách vybaven řadou zakrouce-

ných ocelových prutů (tzv. "prasečích ocás-

ků") sloužících k uchycení ostnatého drátu.

Kamýcké pevnůstky měly pravděpodobně být

stejně jako ostatní opatřeny maskovacích ná-

těrem, opticky deformujícím obrysy a snížují-

cí celkovou viditelnost. Kamuflážní schémata

byla různá podle místních podmínek a roční

doby. Většinou se používala kombinace žluté

(okrové), hnědé, zelené a černé barvy. Není jisté,

zda bylo některé ze schémat použito i na kamýcké

"řopíky"-pokud ano, nezachovalo se.

Krásně dochované střílny se zevnitř nainstalovanými odsuvnými pancéřovými kryty.

Zdá se, že tento objekt byl nejblíže dokončení...


Výzbroj: Hlavní výzbroj LO vz.37/A tvořily

dva kulomety lafetované ve střílnách. Šlo

buďto o těžké kulomety vz. 24 (v podstatě

staré rakousko-uherské kulomety Schwarzlo-

se ráže 8 mm, adaptované na střelivo Mauser

7,92 mm) nebo moderní 7,92 mm těžké ku-

lomety vz. 37, vyráběné brněnskou Zbrojov-

kou, případně 7,92 mm lehké kulomety vz.

26 téhož výrobce. Další výzbroj tvořily osob-

ní zbraně osádky objektu, tj. 7,92 mm pušky

vz.24 a 9 mm pistole vz.24. Obě mohly být

požity ve vchodové střílně a k sebeobraně,

pušky navíc ke strážní službě. K vybavení

objektu patřila i 26,5 mm raketová pistole

vz.30 (sloužila k signalizaci barevnými svět-

licemi) a ruční granáty. Osádku standard-

ně tvořilo 7 mužů: 2 střelci z kulometů se 2

nabíječi, 2 pozorovatelé u periskopů,1 muž

jako obsluha ventilátoru a střelec u vchodové

střílny. Velitelem objektu byl poddůstojník,

pravděpodobně jeden z pozorovatelů.

Protože pevnůstky byly díky malým roz-

měrům neobyvatelné, stavěly si u obsaze-

ných pevnůstek jejich osádky různé přístřeš-

ky. Vzhledem k tomu, že Vltavská čára ne-

byla nikdy úplně dokončena, nebyly kamýc-

ké objekty pravděpodobně ani obsazeny. Ži-

votnost lehkého opevnění v boji se předpo-

kládala maximálně 48 hodin, čemuž odpoví-

daly i zásoby potravin a střeliva. Jejich osád-

ky, pokud by včas objekty neopustily, ať už

na rozkaz nebo z vlastního rozhodnutí, by

během té doby téměř určitě čekala smrt v

boji nebo zajetí… Je smutnou ironií, že si

"řopíky" přece jen zabojovaly a to v němec-

kých rukou na samém konci války, např. při

obraně přístupů k Ostravě před Rudou armá-

dou a čs. armádním sborem v dubnu 1945 při

tzv. "Ostravské operaci". O jejich kvalitě

svědčí i to, že přes nouzovou nebo žádnou

výbavu a výzbroj dokázaly bránit postupu

vojsk a jistou dobu odolávat i palbě těžkých

děl… Poválečné osudy LO vz.37, kterých

bylo v Československé republice do

1.10.1938 postaveno 9148, což představova-

lo okolo 65% z plánovaného počtu a kterých

válku přežil jen zlomek, byly různé. Valná

část onoho zlomku zůstala na pospas zubu

času (mnohdy i vandalům). Zbytek, stojící v

blízkosti hranic s Německem a Rakouskem

byl reaktivován, čili uveden do bojeschopné-

ho stavu a připraven k použití. Jejich zbraně

(kulomety vz.37 a 26, případně pozdější ty-

py) byly uloženy ve zbrojních skladech při-

hraničních vojenských útvarů až do konce

80. let minulého století. (Sám jsem viděl ku-

lomety vz.37 i vz.26 ve skladu motostřelec-

kého pluku v Mikulově v roce 1981 -

pozn.autora). V současné době byla řada LO

vz.37 "oživena" buďto s částečnou nebo pl-

nou výbavou jako muzea nebo aspoň z vnějš-

ku očištěna a uvedena do podoby z pohnu-

tých dnů roku 1938. Dočká se něčeho podob-

ného i některý ze 4 kamýckých "řopíků" ?

Závěrem bych si dovolil ocitovat jednoho z

nejschopnějších vojenských stratégů Hitlero-

vy "Třetí říše" (Německa v létech 1933 -

1945) Ericha von Mannsteina: „Byli bychom

zcela nepochybně zůstali viset na jejich

(míněno: československých) opevněních, pro-

tože jsme prakticky neměli žádné prostředky

prolomit je.“

Názor na to, zda mělo smysl pevnosti sta-

vět a jestli je máme či nemáme brát jako pa-

mátky na slavné i tragické období našich dě-

jin, jestli máme být na naše "řopíky" hrdí

nebo jimi pohrdat či je ignorovat si již musí

udělat každý sám...

Tomáš Postawa

Použité prameny:

Článek "Malé ale nebezpečné"

(Petr Holobrádek, časopis Válka Speciál:

Mobilisace 1938

Volně přístupné zdroje na internetu

(www.rok1938.cz, www.ropiky.net,

www.kocicak.mysteria.cz)

Vlastní výzkum autora

Foto: Tomáš Postawa

(pokud není uvedeno jinak)


KAMÝCKÉ ZAJÍMAVOSTI

VYDAVATEL OBECNÍ ÚŘAD KAMÝK NAD VLTAVOU

Registrováno u MK pod číslem MK ČRE 21382, náklad 500 výtisků,

neprodejné, vyšlo v květnu 2014

Documents

Kamýcké podhradí