Vývoj katastru nemovitostí

1) Pozemkové evidencea) Stabilní katastr (1817 – 1927) b) Pozemkový katastr (1928 – 1956)c) Jednotná evidence půdy (1956 – 1964)d) Evidence nemovitostí (1964 – 1992) e) Katastr nemovitostí (1993 – současnost)

2) Právní vztahy k nemovitostem a) Desky zemské (1541 – 1795 – 1964)b) Pozemkové knihy (1795 – 1871 – 1964)c) Listy vlastnictví (1964 – 1999 – současnost)

Právní vztahy k nemovitostem mohou být evidovány tehdy, pokud je pořízen soupis nemovitostí. S tím souvisí pojem katastru, neboť tento z latiny odvozený pojem zjednodušeně znamená právě soupis (caput = hlava, capitastrum = soupis podle hlav, respektive podle určité jednotky). Katastr nemovitostí, jak jej známe v současnosti, je definován jako veřejný seznam, který obsahuje soubor údajů o nemovitých věcech zahrnující jejich soupis, popis, geometrické a polohové určení a zápis práv. Zvláštností tohoto katastru je, že spojuje do jediného díla (informačního systému) evidenci nemovitých věcí a práva, která se k těmto věcem vztahují. V minulosti tomu totiž tak nebylo – vlastní nemovitosti byly evidovány odděleně od právních vztahů. 1) Pozemkové evidence1a) Stabilní katastr

Počátky pozemkových evidencí v Království českém přímo souvisí se zaváděním pozemkových daní. Již v roce 1022 byla českým knížetem Oldřichem vybírána daň z lánu jakožto tehdy užívané plošné jednotky. Rozhodujícím kritériem pro stanovení daně byla kvantita (rozloha), kvalita půdy byla opomíjena. Zajímavá je též skutečnost, že lán měl různou velikost (od 16 do 19 hektarů), jež se odvíjela nejen od místa, ale i od toho, kdo půdu vlastnil.

Za doby panování českého krále Václava I. byly v roce 1250 vyměřovány daně podle soupisů půdy sestavovaných na základě písemných přiznání vrchností. Tato přiznání byla činěna nikoli podle velikosti pozemků, nýbrž podle počtu osedlých, tj. selských usedlostí na jednotlivých panstvích. Každému panovníkovi bylo jasné, že základním zdrojem blahobytu a dobrého výdělku je obdělávaná půda a prosperující statky. Z jejich výnosů totiž bylo možné vybírat daně. Proto panovník nebo knížata jako vlastníci půdy pronajímali půdu poddanému lidu, aby z této půdy mohla být vybírána daň. Předmětem daně byla zpočátku jen půda poddaných, svobodníků, sedláků či měšťanů a ostatních obyčejných poplatníků (označována jako urbární či rustikální). Vrchnostenské majetky (označovány jako panské či dominikální) dani nepodléhaly, byly od ní osvobozeny.

Za doby panování českého krále Přemysla Otakara II. byly stanoveny plošné míry pozemků (např. 1 hon = 1 jitro [později strych] = cca 0,3 ha, kdy jitro znamenalo výměru, kterou zemědělec zoral od jitra do večera; 1 lán = 60 jiter = 18 ha). Základní délkovou mírou byl loket pražský, jenž byl definován jako 24 palců, později jako jedna třetina sáhu (sáh byl odvozen od rozpětí paží panovníka). Vzorový pražský loket byl zhotoven z papíru a uložen v deskách zemských, s nimiž při požáru na Pražském hradě v roce 1541 shořel. Poté byly nové vzorové pražské lokty zazděny

za dveřmi Staroměstské radnice a též na rohu věže Novoměstské radnice, aby si zde mohl lid ověřit délku míry užívané na trhu.

Od 14. století se pro pozemkovou daň používal výraz berna. Vybírána byla nepravidelně, většinou v případě korunovace či sňatku na královském dvoře. Za účelem vybírání daně se lány dělily na 64 až 72 korců. Daň z lánu se platila ve výši, kterou určil zemský sněm (např. v roce 1327 činila 16 grošů či jednu libru stříbra; od roku 1406 pak 1 zlatý, 45 krejcarů a tzv. výmazné = příspěvek na služné berního, tj. výběrčího daně).

Prvotní jednotně zakládanou a vedenou pozemkovou evidencí byl tzv. první rustikální katastr (první berní rula z let 1654 až 1684) zřízený za vlády uherského, římského a českého krále Ferdinanda III. Do tohoto katastru se zapisovala pouze půda rustikální, a to opět nikoli podle pozemků, nýbrž dle počtu osedlých. Zemský sněm definoval osedlého jako „grunt osedlého (hospodáře), který přes polovici svých polí vskutku osívá a vrchnosti své robotuje“. Osedlý tvořil berní (daňovou) jednotku rovnající se jednomu sedlákovi nebo čtyřem chalupníkům či osmi zahradníkům. Osedlosti byly lány orné půdy různě rozsáhlé podle místních poměrů.

Půda patřící témuž svobodnému občanovi tvořila panství (dominium), které bylo správní jednotkou s velkou pravomocí majitele, a to zejména ve vztahu k poddaným. Půda obhospodařovaná poddaným byla zatížena feudální rentou, kterou z ní pobírala vrchnost v podobě roboty, církev v desátkách, panovník ve svolených dávkách a někdy i vojenští komisaři v kontribucích (vojenská daň). Vysoké daně poddané zbídačovaly, jejich pole chátraly, neboť stále více jich poddaní nechávali ležet ladem a při vyvrcholení bídy zběhli z gruntu. Vrchnost přitom neplatila daň ze své půdy, odváděla pouze částky podle užitku

z rustikálu, respektive podle počtu poddaných. Šlechta byla od daní osvobozena a jen dobrovolně odváděla příspěvky například na vydržování vojska.

Význam první berní ruly spočíval v tom, že byl poprvé vnesen právní charakter půdy: byla nesvobodná, zdanitelná a nemohla být vyňata z evidence jinak než koupí a daňovým odvodem ve prospěch státu. První rustikální katastr byl revidován a doplněn za vlády uherského, římského a českého krále Leopolda I. Doplněný katastr platil od roku 1684 do roku 1748 jako druhá berní rula. Tato berní rula se opírala o tzv. Kinského reformy, které u osedlostí jakožto základních berních jednotek rozlišovaly výnosnost podle bonit. Kinský tak odstranil daňové extrémy spočívající v neoprávněném přetížení či naopak mírnosti ocenění osedlostí.

Náklady na válečná tažení Habsburků vedly ke stále vyšším daním, což iniciovalo vznik selských bouří. Vznikal tak tlak na vybírání daní i z dosud nedaněných pozemků, tj. z pozemků dominikálních. Dalším důvodem pro jejich danění byla skutečnost, že docházelo k daňovým únikům účelovým převodem půdy rustikální do dominikální. Bylo proto započato s tvorbou dominikálního katastru.

Před zavedením dominikálního katastru v roce 1757 byla nejprve provedena další revize rustikálního katastru. Vznikla tak třetí berní rula z roku 1748, která vstoupila v platnost v roce 1749 za vlády uherské a české královny Marie Terezie. Tato berní rula byla označována jako první tereziánský katastr rustikální, který nahradil nejen předchozí berní rulu, ale též i moravské tzv. lánové rejstříky. Zajímavostí bylo, že nová berní rula přinesla zásadní změnu v přístupnosti katastru, neboť veřejnost do něj již mohla nahlížet a podávat do tří let námitky proti jeho obsahu.

Třetí berní rula byla uspořádána v 37 knihách podle krajů. Panství byla v knihách řazena abecedně podle svého názvu, v rámci každého panství byly rozlišovány jednotlivé vsi a usedlosti v nich. Usedlosti byly uváděny podle jmen svých majitelů z doby daňového přiznání. Pozemky byly děleny na roviny a hory, každá z těchto kategorií byla dělena na tři bonitní třídy (půda přitom byla členěna na zahrady a role, úhory, pastviny a porosty křovím, vinice, louky, lesy a rybníky).

Další revizi rustikálního katastru představovala čtvrtá berní rula z roku 1756 nazývaná též jako druhý tereziánský katastr rustikální. Následně byl v roce 1757 zaveden dominikální katastr, což přineslo nespokojenost u vrchnosti. Proto bylo ještě v roce 1757 provedeno tzv. panské vyrovnání, které spočívalo ve vyrovnání pozemkové daně způsobem výhodnějším pro vrchnost. Od roku 1757 tak platil nový tereziánský katastr, jenž vznikl spojením druhého tereziánského katastru rustikálního a panského vyrovnání (dominikální majetek byl daněn výhodněji než rustikální). Tento katastr měl tu význačnou vlastnost, že byl prvním úplným katastrem všech pozemků a statků (rustikálních i dominikálních). Nový tereziánský katastr byl však zaveden bez příslušného mapového díla, jednalo se o pouhý seznam pozemků. Zajímavostí je, že tereziánským dekretem z roku 1780 bylo zavedeno povinné číslování domů – do té doby byly domy určovány jen slovním popisem své polohy.

Prvním katastrem, který byl založen na výsledcích skutečného, třebaže velmi hrubého měření v terénu, byl josefský katastr, jenž byl vyhlášen v roce 1785 (zaveden v roce 1789) patentem římského císaře, uherského a českého krále Josefa II. V patentu bylo výslovně uvedeno, že k uhrazení státních potřeb musí přispívat každý majitel pozemků a statků stejnoměrně. Tím fakticky zanikl rozdíl

mezi půdou dominikální a rustikální (formálně je tento zánik spojován až s rokem 1848).

Všechny plodné pozemky v monarchii byly zaměřeny, zobrazeny a sepsány – byly označeny tzv. topografickým číslem a byl u nich zjišťován majitel, druh obdělávání a výnosnost. Základní jednotkou tak přestala být usedlost (osedlostní soustava) a stal se jí pozemek. Pro každou obec byla zakládána kniha fasí, což je obdoba pozdějších parcelních protokolů stabilního a pozemkového katastru. V knize fasí byly výměry uváděny v měřicích, později v dolnorakouských jitrech a také ve čtverečních sázích (dolnorakouské jitro = 1 600 čtverečních sáhů). Rovněž byly pro jednotlivé držitele půdy vyhotovovány fasní archy (předchůdci pozdějších pozemnostních archů).

V každé katastrální obci se za účasti komise složené z vrchnosti, rychtáře, sedláků a někdy i zeměměřiče zaměřovaly a sepisovaly všechny pozemky plodné půdy. Celá obec se přitom rozdělila na jednotlivé tratě, jež byly zaměřovány samostatně (nebyl dodržen postup z velkého do malého). Jelikož neexistovala žádná polohová síť pro připojení měření a měřické práce vykonávali i neprofesionálové (mnohdy přibližnými metodami), nebylo možné sestavit mapu obce, neboť na styku tratí docházelo k nesouladům.

Při tvorbě josefského katastru bylo zjištěno, že půdy ke zdanění je dvojnásobně více, než jaké bylo tehdy přiznávané množství. Nárůst daní však odmítala šlechta, na její nátlak byl po smrti Josefa II. učiněn návrat k tereziánskému katastru. Josefský katastr však ukázal všechny nesprávnosti ve výměrách tereziánského katastru, a proto v roce 1792, tedy pouhé tři roky od vyhlášení platnosti josefského katastru, byl dekretem římského císaře, uherského a českého krále Leopolda II. přijat tereziánsko-josefský katastr. Ten se stal podkladem nejen

pro výpočet daní, ale i pro obsah pozemkových knih a nových desek zemských, jež byly zakládány od roku 1795.

Při měření pro účely josefského katastru se postupovalo od detailu k většímu celku, což nemohlo vést k přesným výsledkům. Nebyly ani zhotovovány přesné plány či mapy, nýbrž pouhé náčrtky, v nichž byly uvedeny místní názvy, topografická čísla, jména majitelů a druhy pozemků. Z měření byla navíc vyloučena neplodná půda, a proto vzhledem k zaměřování pozemků po jednotlivých blocích (lánech) plodné půdy nebylo možné vyhotovit souvislou mapu celé říše.

Tato potřeba byla naplněna až prostřednictvím stabilního katastru (stabilita spatřována v předpokladu, že tento katastr bude v dané podobě navždy sloužit svému účelu). Patentem římského a rakouského císaře, uherského a českého krále Františka I. ze dne 23. prosince 1817 bylo rozhodnuto „o dani pozemkové a vyměření půdy“. Tím došlo k založení nového katastru, v němž byly zaměřeny všechny pozemky, a to v rámci katastrálního území (jednalo se o „ostrůvkovité“ zobrazení, v němž „ostrůvek“ tvořilo katastrální území). Ostrůvkovité mapy stabilního katastru, jež byly ve většině případů podkladem pro vznik map pozemkového katastru i jednotné evidence půdy, byly číslovány od západu na východ ve vrstvách od severu k jihu v rámci jednoho katastrálního území. Dani pozemkové přitom byly podrobeny všechny pozemky bez ohledu na jejich držitele – každý držitel půdy měl přispívat podle výtěžku ze svých pozemků na krytí státních vydání.

Stabilní (pro svou očekávanou neměnnost označován též jako stálý) katastr představoval nejdokonalejší evidenci pozemků nejen v Evropě, ale v podstatě i na celém světě. Za vzor mu přitom sloužil tzv. milánský katastr vyhotovený pro Lombardii v roce 1780 na základě patentu z roku 1718 v měřítku 1 : 3 000 – tento katastr byl vzorem nejen pro

rakouský stabilní katastr, ale i pro katastr francouzský či bavorský.

V rámci stabilního katastru byly vyhotoveny souvislé mapy pro jednotlivé obce, a to na podkladě zaměření všech pozemků (označení topografickými čísly nahrazeno parcelními čísly) při rozlišení pozemků dani podrobených a pozemků od daně osvobozených. Mezi pozemky podrobené dani patřila plodná půda a tzv. parifikáty (sice neužívané k polnímu hospodářství [odňaté z něj], ale podléhající dani – např. zastavěné plochy či soukromé komunikace), jež se zdaňovaly parifikací, tedy na základě výsledků vzájemného srovnávání. K pozemkům osvobozeným od daně patřila neplodná půda, vodní toky, veřejné cesty, státní či církevní budovy. Budovy byly označeny svým půdorysem, přičemž převislé okapy střech byly pojaty do celkového půdorysu obytné budovy (nyní průnik obvodového zdiva s terénem); budovy, které sloužily za obydlí, byly označovány ve frontě (průčelí) silnou černou přímkou.

Katastrální mapování pro účely stabilního katastru, jehož výsledky byly ještě v roce 2008 využívány na 70 % území našeho státu, bylo prováděno v Čechách od roku 1826 do roku 1843 a na Moravě od roku 1824 do roku 1836. Na vyměřování se podílelo značné množství vojenských topografů, ale i civilních zeměměřičů; probíhalo sedmnáct let (odečteme-li přestávku v letech 1831 až 1833). Vyměřování se dělo od jihu k severu (v severních Čechách až v roce 1843). Práce začaly v Dolních Rakousích, odkud se rozšiřovaly do okolních zemí. Tempo prací se postupem času zrychlovalo, protože přibývalo jak zkušeností, tak i pracovníků – když byla Morava hotova, zeměměřiči se odtamtud přestěhovali do Čech, takže více než polovina Čech byla zaměřena a zmapována za čtyři roky.

Měřické práce byly prováděny podle měřické instrukce ze dne 28. února 1824 vydané pod názvem Instrukce k provádění nařízeného zemského vyměřování za účelem všeobecného katastru. Podle této instrukce operát stabilního katastru tvořil operát triangulační (dokumentoval zaměření sítě trigonometrických bodů I. až III. řádu a následnou grafickou triangulaci pro body IV. řádu), písemný operát (parcelní protokol, výkaz druhů kultur a rejstřík držitelů) a měřický operát. Měřický operát tvořily originální mapy, kolorovaný otisk originální mapy pro polní práce k zjišťování (indikování) změn (indikační skici) a dále adjustované a kolorované otisky originálních map, jež byly zasílány vídeňské dvorní komisi, a proto se nazývaly císařskými povinnými otisky.

Indikační skici byly kopie mapového listu originální mapy stabilního katastru rozdělené na čtvrtky (poskládané do menšího formátu) a nalepené na tuhém papíru. Po skončeném podrobném měření procházel geometr se starostou obce a majiteli pozemků celou obec a porovnával, zda výsledky měření odpovídají skutečnosti. Zjištěné chyby musel geometr ihned opravit. Po skončené obchůzce byl potvrzen soulad indikační skici se skutečností, a to na rubové straně skici podpisem politického komisaře, starosty a členů výboru obce. Indikační skica musela být opatřena též obecní pečetí a razítkem okresního hejtmanství. Na podkladě obsahu takto zhotovených indikačních skic byly vyhotoveny pracovní indikační skici, jež sloužily pro potřeby polních prací a dnes jsou uloženy u katastrálních úřadů (často označovány prostě jako „skládačky“).

Poloha lomových bodů pozemků byla při tomto měření určována ve většině případů grafickým způsobem metodou protínání vpřed s využitím měřického stolu (viz obrázek v úvodu těchto webových stránek). Poloha bodů tak byla dána průsečíky čar vynesených podle záměrného pravítka

přiloženého k obrazu polohy jednotlivých stanovisek. Poloha stanoviska přitom byla určována rovněž v trojúhelníkové síti, v níž však byla výchozí základna určena přímým měřením. Jednalo se tedy o graficko-číselnou metodu určování polohy podrobných bodů polohopisu mapy.

Zmíněná instrukce popisuje metodu protínání vpřed s využitím měřického stolu takto: „…průsekem dvou rayonů; aby body aneb hranice každé parcely byly viditelnými, tak aby geometr nitkovým křížem dioptru přesně na onen bod zaměřiti a příslušný rayon vésti mohl, postavil se figurant na dotyčný bod s výtyčkou opatřenou praporečkem. Kryla-li se tyč s praporečkem přesně s vertikální nití kříže nitkového, vedl tužkou rayon podél seříznuté hrany pravítka v oněch místech, kam as průsek padnouti měl, a dal znamení figurantovi, by přešel na bod následující“.

K úplnému zavedení stabilního katastru došlo až za vlády rakouského císaře, uherského a českého krále Františka Josefa I. v roce 1860 – to platilo pro Království české, v ostatních zemích monarchie tomu bylo daleko dříve (např. Dolní Rakousy v roce 1835 či Štýrsko a Korutany v roce 1844). Odhadování a „vceňování“ bylo v Království českém dokončeno v roce 1860 s výsledkem průměrné ceny za jedno jitro plochy, při zohlednění všech kultur a tříd, ve výši 5 zlatých, 72 krejcarů.

S dobou zavedení stabilního katastru je spojen vznik dnešních katastrálních území (původně katastrálních obcí): „Za obec katastrálnou nutno považovati každou osadu, která v katastru josefinském co taková uvedena jest, a osady, jejichž obvod tvoří uzavřený celek spravovaný ve věcech veřejných starostou zvoleným majiteli. Vyhovuje-li těmto podmínkám více osad dosud v jednu obec sloučených, rozdělí se v katastru stabilném ve více samostatných obcí katastrálných.“

Společné hranice obcí byly kontrolovány na průsvitce s přesností asi 4 m (1,5 mm na mapě v měřítku 1 : 2 880), což byla sice tehdy vyhovující přesnost, avšak vzhledem k přebírání mapového díla stabilního katastru do následných pozemkových evidencí přinášela tato skutečnost zásadní problémy při digitalizaci souboru geodetických informací právě v místech styku sousedních katastrálních území.

Geodetickým základem stabilního katastru se stala Cassini-Soldnerova zobrazovací soustava. Jednalo se o nekonformní (s úhlovým zkreslením) zobrazení na válec v poloze příčné, který se dotýkal zemského povrchu podél poledníku procházejícího přibližně středem zobrazovaného území (tzv. základní poledník, jenž zůstává nezkreslený). Na tomto poledníku se nachází trigonometrické body určující počátek souřadnicového systému (pro Moravu kostel sv. Štěpána ve Vídni, pro Čechy Gusterberg v Horních Rakousích – gusterbergský souřadnicový systém přitom není orientován přesně k severu, nýbrž jižní poloosa je mírně odkloněna k západu). Rovnoběžky s osami souřadnicového systému ve vzdálenosti 4 000 sáhů vymezují základní triangulační listy o ploše jedné rakouské čtvereční míle. Rozdělením základního triangulačního (fundamentálního) listu na 4 sloupce (a, b, c, d) a 5 vrstev (e, f, g, h, i) vznikly obdélníky o rozměrech 1 000 x 800 sáhů, které představovaly mapový list, jenž se zobrazoval v měřítku 1 : 2 880. Toto měřítko bylo důsledkem požadavku, aby jedno dolnorakouské jitro (čtverec o straně 40 sáhů) bylo na mapě zobrazeno jako jeden čtvereční palec (40 sáhů = 2 880 palců, neboť 1 sáh [1,89648 m] = 6 stop a 1 stopa = 12 palců).

Mapové listy byly označeny podle východní či západní polohy sloupce (VS, ZS) a jeho pořadím (římské číslice) oproti základnímu poledníku (okres Benešov je situován na

východních sloupcích III až XI). Dále byly mapové listy označeny pořadím vrstvy od severu k jihu tak, že vrstva č. 45 přiléhá k základní rovnoběžce ze severní strany (Benešovsko je situováno na vrstvách 19-24). Zároveň byly mapové listy označeny sekcí podle uvedeného dělení fundamentálního listu na 4 sloupce (sloupec na východní straně základního triangulačního listu vždy nesl označení „a“) a 5 vrstev (vrstva na jižní straně základního triangulačního listu vždy nesla označení „i“ – např. jihovýchodní mapový list byl označen jako sekce „ai“, severozápadní mapový list pak „de“; označování tedy bylo prováděno od severovýchodního rohu proti směru chodu hodinových ručiček).

Toto označení mapových listů bylo využíváno zejména v pozdější evidenci nemovitostí, v níž bylo prvně realizováno souvislé zobrazení („ostrůvky“ tvořené jednotlivými katastrálními územími byly spojeny v jediný celek). Mapy katastru nemovitostí, které až do převedení do digitální formy využívaly měřítko 1 : 2 880, používaly uvedený klad mapových listů; pouze z praktických důvodů (stejně jako na pozemkových mapách evidence nemovitostí) bylo označování sekcí prováděno arabskými číslicemi ve sloupcích od západu na východ a ve vrstvách od severu na jih (sekce „de“ = 1, sekce „ai“ = 20). Město Benešov tak mohlo být zobrazeno (nebýt mapování dle Instrukce A) na mapovém listu VS-VI-20-5.

Dalším z geodetických základů stabilního katastru byla trigonometrická síť, v níž byly trigonometrické body určovány číselnou metodou (trigonometrické body I. až III. řádu). Takto vytvořená trigonometrická síť byla následně zhuštěna grafickou triangulací (trigonometrické body IV. řádu). Přesnost při určování polohy podrobných bodů na mapách stabilního katastru tak byla dána součtem kvadrátů středních chyb výchozího geodetického základu

(trigonometrické body IV. řádu), středních chyb konstrukce mapových listů a grafického protínání, což v celkovém součtu činilo 1,45 m (tato hodnota ještě neznamená přesnost zobrazení map stabilního katastru).

Mapy stabilního katastru byly vyhotovovány v barevném provedení (barva okrová = role, šedá = lesy, sytě zelená = zahrady, zelená = louky, světle zelená = pastviny, hnědá = cesty, modrá = vodní plochy, karmínová = stavby zděné, žlutá = stavby dřevěné, bílá = dvory, neplodná půda). Číslování parcel bylo prováděno u pozemkových parcel červeně a u stavebních parcel černě. Kolorované otisky map (císařské povinné otisky) byly podle císařského patentu určeny k založení do vídeňského archivu. Nyní jsou uloženy v Ústředním archivu zeměměřictví a katastru v Praze spravovaném Zeměměřickým úřadem – mapy si lze prohlédnout na https://ags.cuzk.cz/archiv/.

Kancelářské práce spočívaly nejen ve vykreslení mapového díla, ale též ve výpočtech výměr parcel, neboť tyto výpočty se nejčastěji prováděly nikoli z výsledků měření, nýbrž ze zobrazení pozemků v mapě, a to za pomoci nitkových planimetrů. Takto zjištěné výměry byly bez kontroly přebírány prostřednictvím následných pozemkových evidencí až do katastru nemovitostí. Třebaže je z uvedeného postupu zřejmé, že se jednalo o (z dnešního pohledu) velice nepřesný způsob určování výměr, vlastníci často nemohli pochopit, proč jim katastrální úřad při digitalizaci souboru geodetických informací změnil více než 150 let platné velikosti výměr parcel, pokud zjistil hrubé chyby původních výpočtů výměr.

Již ve stabilním katastru byla legislativně upravena možnost vytyčení hranic s následným provedením opravy zobrazení hranic v katastrální mapě, neboť obecný zákoník občanský vydaný jako císařský patent ze dne 1. června

1811 č. 946/1811 Sb. z. s. (sbírka zákonů soudních) v § 850 uváděl, že „byly-li mezníky mezi dvěma pozemky čímkoli porušeny tak, že by se mohly státi naprosto neznatelnými, nebo jsou-li hranice skutečně neznatelny nebo sporny, jest každý ze sousedů oprávněn žádati, aby hranice byly soudem obnoveny nebo opraveny. Proto buďtež sousedé obesláni k jednání v řízení nesporném s upozorněním, že hranice bude stanovena a vymezena i tehdy, když by obeslaný se nedostavil“. Podle § 851 pak platilo, že „staly-li se hranice skutečně již neznatelnými nebo spornými, budou stanoveny podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistiti, rozdělí soud spornou plochu podle slušného uvážení“.

V návaznosti na přeměnu Rakouského císařství (Habsburské monarchie) v roce 1867 na Rakousko-Uhersko (rakousko-uherské vyrovnání) docházelo díky rozvoji průmyslu k prudkému nárůstu změn u nemovitostí, což vedlo k potřebě revize (reambulance) stabilního katastru. K vydání zákona o revizi katastru daně pozemkové (známější jako zákon o reambulanci stabilního katastru) č. 88 říšského zákoníku (ř. z.) z roku 1869 přispěly i úvahy o založení nových pozemkových knih (v Rakousko-Uhersku v roce 1871, v Království českém v roce 1874). Možná i proto byla reambulance prováděna v chvatu a méně kvalitním způsobem než vlastní měření stabilního katastru. Vůči reambulovanému katastru probíhalo reklamační řízení, při kterém byly výsledné elaboráty vyloženy u obecních úřadů, přičemž každý měl právo se do šesti týdnů odvolat proti výsledkům reambulance k okresní odhadní (vceňovací) komisi.

Za základ reambulace katastru byly vzaty katastrální mapy stabilního katastru. Při zaměřování změn (reambulování map) se muselo využívat týchž metod, kterými byly vyhotoveny katastrální mapy (metoda měřického stolu). Jednalo-li se však o nové měření obce,

stanovovalo ministerstvo financí (případ od případu), zda má být nové měření provedeno měřickým stolem nebo metodou polygonometrickou využívající polygonovou síť připojenou k místní síti trigonometrické. Polygonometrická metoda byla používána zejména v lokalitách, v nichž bylo třeba dosáhnout vyšší přesnosti (např. v případě měření cennějších pozemků a objektů).

Měřické práce tak byly prováděny nejen měřickými stoly, ale i různými druhy teodolitů s odečítáním na 4 až 10 úhlových vteřin. Pro grafickou triangulaci se užívalo větších měřických stolů s perspektivními dioptry (zaměřovací zařízení zpočátku tvořil mechanický ruční dioptr, později optický perspektivní dioptr). Vlastní měřický stůl také doznal změn, jeho prkno bylo časem nahrazeno skleněnou deskou.

Reambulovaný stabilní katastr postupně stárnul, a proto byla v roce 1883 zavedena stálá katastrální služba, a to zákonem o evidenci katastru daně pozemkové (zákon č. 83/1883 ř. z. – evidenční zákon). Údržbou reambulovaného stabilního katastru byly pověřeny okresní komise katastru daně pozemkové (předchůdce současných katastrálních úřadů), jež byly zřízeny při berních úřadech a zaměstnávaly měřické úředníky, kteří „vykonávali“ vyšetřené změny v katastrálních operátech. Zajímavostí bylo v této souvislosti znění § 58 evidenčního zákona: „Každý může nahlédnouti do mapy katastrální a do operátů evidenčních u berního úřadu, aneb má-li tyto operáty měřický úředník jinde zaměstnaný, u tohoto úředníka.“

Evidenční zákon dále uváděl (§ 1): „Držitelům pozemků buďtež doručeny archy držebností (archy pozemkové) současně s příkazy platebními o pozemkové dani, definitivně dle listů oněch na rok 1883 předepsané. Za každý arch zapraven buď poplatek 5 kr.“ Zákon všem držitelům též ukládal, aby každou změnu proti

evidovanému stavu oznamovali bernímu úřadu nebo měřickému úředníkovi. Kromě toho zjišťoval změny z úřední povinnosti měřický úředník sám přímo v obci při tzv. periodické revizi, která se prováděla vždy jednou za tři roky.

Evidenčním zákonem došlo také k zavedení pojmu „geometrického (situačního)“ plánu jakožto technicko-právního instrumentu pro systematickou údržbu katastru daně pozemkové. Vyhotovení tohoto plánu se stalo podmínkou pro vyznačení rozdělení parcel v pozemkové knize. Zaměřování budov a obdobných změn bylo dokumentováno pouze polními náčrty, na jejichž podkladě byly vyhotovovány ohlašovací listy, podle nichž se prováděly změny v pozemkové knize.

Kromě toho, že jednou za tři roky mělo dojít k úplné revizi držby z moci úřední, držitelé pozemků měli za povinnost oznámit do šesti týdnů bernímu úřadu nebo měřickému úředníkovi změny pozemků. Tyto změny byly zaměřeny a zaznamenány v ohlašovacích listech (přesnost měření byla podle ministerského nařízení z roku 1890 stanovena 1/200 délky; výměry do 100 m2 byly určovány z přímo měřených měr, ostatní planimetricky).

Evidenčním zákonem došlo k prolnutí stabilního katastru s veřejnými knihami, když bylo tímto zákonem nařízeno vzájemné předávání informací mezi pozemkovými knihami a katastrem daně pozemkové. Docházelo tak k pravidelné údržbě vzájemného souladu obsahu mapy pozemkové knihy (označována též jako knihovní mapa či soudní mapa, resp. mapa knihovního soudu) a mapy katastrální (mapa katastru daně pozemkové).

Do mapy pozemkové knihy doplňovali pracovníci okresních komisí daně pozemkové zpravidla jednou ročně změny, které během té doby nastaly. Opačným směrem (od knihovních soudů k okresním komisím daně

pozemkové) pak putovala knihovní usnesení týkající se schválených změn, a to za účelem jejich provedení v operátu katastru daně pozemkové. Přes důkladný administrativní systém však docházelo k nesouladu obou evidencí (ten mohl být odstraněn jedině sjednocením pozemkové evidence s evidencí právních vztahů k nemovitostem).

Zatímco vedení pozemkových knih náleželo knihovním soudům, tj. do působnosti ministerstva spravedlnosti, zajišťování podkladů pro aktualizaci mapy pozemkové knihy bylo v působnosti ministerstva financí, pod něž spadaly berní úřady a potažmo i okresní komise katastru daně pozemkové. Údržbu map tak řídilo ministerstvo financí, a to s tím, že dozor na práce vykonávala zemská finanční ředitelství, jejichž výkonnými orgány byly berní úřady (okresní komise daně pozemkové) a samostatní evidenční zeměměřiči.

Veškeré změny v měřickém operátu (mapa reambulovaného stabilního katastru) a písemném operátu (parcelní protokol, pozemkové archy) katastru daně pozemkové byly prováděny na základě zápisů do výkazu změn (obdobně jako nyní). Možnost provedení opravy chybného zobrazení hranic pozemků v mapě byla podle § 10 zákona č. 83/1883 ř. z. podmíněna dohodou dotčených stran, v opačném případě nálezem soudu: „Jestliže zakreslení jednotlivých hranic pozemkových nesrovnává se se skutečností, budiž oprava jen tenkráte předsevzata, když strany o čáře hraničné se dohodnou, aneb když jest po ruce nález příslušného soudu.“ Uvedené ustanovení zákona zakládá proces, jenž se stal předchůdcem dnešního řízení o opravě chyby v katastru nemovitostí.

Podle § 41 výše uvedeného zákona o revizi katastru daně pozemkové (zákon č. 88/1869 ř. z.) měla být vždy po 15 letech provedena nová revize katastru daně pozemkové.

Jelikož reambulace podle zákona č. 88/1869 ř. z. byla dokončena až v roce 1881 a novou revizi bylo třeba provést odlišným způsobem, byl přijat nový zákon o revizi katastru daně pozemkové (zákon č. 121/1896 ř. z.). Průlomové bylo znění § 21 tohoto zákona: „Počátkem roku 1898 zavedeno budiž v operátech katastru daně pozemkové výhradně užívání míry metrové pro plošné výměry pozemkové.“ Od uvedeného roku tak bylo v Čechách zavedeno užívání metrové míry namísto dosavadní míry sáhové (obecně přitom bylo v Rakousko-Uhersku stanoveno již v roce 1871 zákonem č. 16/1871 ř. z.).

Pro nové zaměřování se postupně přestalo využívat metody grafického protínání a byla zavedena metoda číselného měření. Výhodou číselného měření byla přesnost, síť pevných trvale stabilizovaných bodů (trigonometrických a polygonových), vyjádření polohy každého zaměřeného bodu pravoúhlými souřadnicemi a možnost zobrazení zaměřeného území v jakémkoli měřítku.

V roce 1896 došlo též k tomu, že na Českém polytechnickém ústavu Království českého byla osamostatněna dosavadní výuka zeměměřických inženýrů; od roku 1901 byla tato výuka prováděna na České vysoké škole technické a od roku 1920 na Českém vysokém učení technickém, kde v roce 1953 vznikla Fakulta zeměměřická, která ale svou samostatnost udržela pouze sedm let. Od roku 1960 do současné doby probíhá vysokoškolské vzdělávání zeměměřičů na Fakultě stavební Českého vysokého učení technického se sídlem v ulici Thákurova 2077/7 na Praze 6 (Dejvice).

Středoškolská výuka zeměměřičů byla původně vykonávána v rámci stavebních průmyslových škol, a to až do roku 1951, kdy vznikla průmyslová škola zeměměřická. Ta měla původní sídlo v ulici Na Bělidle 252/34 na Praze 5 (Smíchov), od roku 1952 v ulici Malá Štupartská 977/8

na Praze 1 (Staré Město) a od roku 1964 v ulici Pod Táborem 300/7 na Praze 9 (Hrdlořezy). Měnila se nejen adresa školy, ale i její název – původně zněl Vyšší průmyslová škola zeměměřická, pak Vyšší škola zeměměřická v Praze a od roku 1955 do současnosti je její oficiální název Střední průmyslová škola zeměměřická.

Ale zpět do doby posledních let Rakousko-Uherska. Rozpad monarchie v roce 1918 vedl ke vzniku Československa a také k tzv. první pozemkové reformě. Vlastníkům, kteří obhospodařovali více než 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha půdy celkem, byla půda přesahující tuto výměru zabrána za příslušnou náhradu podle zákona č. 215/1919 Sb. (záborový zákon). Úmysl převzít zabrané nemovitosti oznamoval pozemkový úřad vlastníkovi prostřednictvím soudu a toto zamýšlené převzetí bylo poznamenáváno do pozemkových knih. Zabraná půda se následně přidělovala podle zákona č. 81/1920 Sb. (přídělový zákon) do vlastnictví jednotlivých vlastníků (přídělců).

Dělení parcel přitom bylo prováděno na podkladě „polohopisných nástinů“. Zatímco polohopisné nástiny první pozemkové reformy vznikaly výlučně na základě zeměměřických činností, pozdější přídělové plány ze čtyřicátých a pozdějších let dvacátého století pro revizi první pozemkové reformy či pro realizaci druhé pozemkové reformy byly prováděny často pouze „od stolu“ grafickým způsobem na kopiích (mnohdy i na zmenšeninách) katastrální mapy. To vedlo ke snížení hodnoty mapového díla.

1b) Pozemkový katastr

Udržovaný reambulovaný stabilní katastr (katastr daně pozemkové) byl v téměř nezměněné formě převzat s účinností ode dne 1. ledna 1928 do nové pozemkové

evidence – pozemkového katastru založeného zákonem č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru a jeho vedení (katastrální zákon). Podle § 97 tohoto zákona přitom platilo, že operáty katastru daně pozemkové měly být „přivedeny postupně do stavu způsobilého k vedení pozemkového katastru“.

Zákon o pozemkovém katastru byl již unifikačním zákonem, předchozí zákon o evidenci katastru daně pozemkové totiž platil pouze v Čechách (Slovensko bylo ovládáno uherskými zákony a Slezsko zákony pruskými). Zákonem o pozemkovém katastru bylo stanoveno, že vrchní řízení katastrální měřické služby přísluší ministerstvu financí. Správa pozemkového katastru byla svěřena finančním úřadům a jim podřízeným katastrálním měřickým úřadům. Pozemkový katastr přitom začal podstatně měnit svůj původní účel – stal se nepostradatelnou součástí všech právních jednání o nemovitostech a jeho původní daňové poslání se začalo přetvářet na účel právní a všeobecně hospodářský.

Katastrální měřické úřady prováděly kromě údržby operátů pozemkového katastru také obnovy katastrálních operátů novým katastrálním řízením (mapováním). K novému mapování docházelo zejména v lokalitách s velkým množstvím změn (intravilány měst), kde stávající měřítko katastrálních map 1 : 2 880 již nebylo vyhovující. Při obnově operátů přitom katastrální měřické úřady postupovaly podle Instrukce A z roku 1932 vydané pod názvem Návod jak vykonávati katastrální měřické práce pro založení nového katastru původním katastrálním řízením; při údržbě operátů se pak řídily Instrukcí B z roku 1933, jež byla vydána pod názvem Návod jak vykonávati katastrální měřické práce pro vedení pozemkového katastru.

Tyto instrukce byly velice obsáhlé, vzbudily pozornost dokonce i v cizině, což vedlo až k tomu, že byly vtěleny

do podrobných předpisů některých států. Obě instrukce svým významem přesahovaly obvyklý resortní služební předpis, byly důležité také pro jiné státní úřady oprávněné vyhotovovat geometrické (polohopisné) plány a pro úředně oprávněné civilní geometry. Zákon o pozemkovém katastru přitom zrušil (čl. III.) všechna oprávnění k vyhotovování „geometrických (situačních)“ plánů a pro účely dělení parcel zároveň zavedl povinnost vyhotovování „geometrických (polohopisných)“ plánů.

Katastrálním řízením podle Instrukce A se ve smyslu zákona o pozemkovém katastru rozumělo místní šetření a měření prováděné pro založení nebo obnovení pozemkového katastru. Před vyhlášením platnosti obnoveného katastrálního operátu probíhalo stejně jako v případě reambulace stabilního katastru reklamační řízení (označováno již jako řízení o námitkách). Operát byl tehdy vyložen k veřejnému nahlédnutí alespoň po dobu tří dnů, o námitkách podaných po tuto dobu (pokud jim nevyhověla komise složená z měřického úředníka, starosty obce a dvou důvěrníků znalých místních poměrů) rozhodovaly s konečnou platností finanční úřady.

Technická úroveň nově vytvářených map nabyla nebývalé výše. Zastaralé a nevyhovující zobrazení pozemků a budov v zastavěných částech měst se začalo nahrazovat moderním, podrobným a přesným zobrazením; měřické práce se přitom prováděly číselnými metodami. Nové katastrální mapy byly vyhotovovány v měřítku 1 : 1 000 nebo 1 : 2 000, a to nikoli na běžném papíře, jak tomu bylo do té doby, nýbrž na papíře rozměrově zajištěném hliníkovou fólií. Nová měření podle Instrukce A však byla provedena pouze na 5 % území státu, na Benešovsku jen v intravilánech měst Benešov a Vlašim.

Běžná údržba katastrálních operátů podle Instrukce B se ve smyslu zákona o pozemkovém katastru prováděla

„zpravidla v zimním období, jež jde po ohlášení včasně podaném anebo po vykonaném vyšetření změn z úřední povinnosti“. Katastrální měřické úřady přitom měly povinnost provádět změny v pozemkovém katastru nejen na základě ohlášení držitelů, ale i z úřední povinnosti na základě údržby shody pozemkového katastru se skutečným stavem v terénu (periodicita údržby byla stanovena na dobu tří let). Přitom změnou dotčený držitel musel zaplatit státu „náhradu“ ve smyslu § 94 katastrálního zákona. Tyto náhrady byly stanoveny vyhláškou ministerstva financí č. 108/1938 Sb., jejich výše byly dosti vysoké; zejména v obcích, kde se prováděla ve větší míře šetření jakostních tříd, mohly jít až do tisícových částek.

Pozemkový katastr byl zákonem stanoven jako veřejný, každý měl právo do něho nahlížet a dělat si tužkové poznámky nebo náčrtky z volné ruky, při dbalosti všech předepsaných opatření, aby operáty nebyly poškozeny, zničeny nebo zápis a zákres v nich nebyl měněn. Za příslušný poplatek mohl být též pořízen opis, výpis nebo snímek některé části operátu. Příjmy z poplatků a náhrad kryly z valné části náklady na vedení pozemkového katastru.

Zákon o pozemkovém katastru obdobně jako evidenční zákon podmínil možnost provedení oprav zobrazení hranic v katastrální mapě uznáním dotčených stran (§ 39): „Mapa se opraví, bylo-li nesporně zjištěno, že zákres polohy nebo tvaru předmětu měření, pokud se týče souboru takovýchto předmětů na mapě, nesrovnává se a nikdy se nesrovnával se skutečným stavem, že byl tudíž na mapě proveden zřejmě omylem a že jsou nynější poloha a tvar předmětu měření v přírodě stranami právoplatně uznány.“ Podle § 38 se přitom „za nepřesnosti a chyby pokládají jen se skutečným stavem se neshodující údaje katastrálních operátů, jež ani v době založení těchto operátů, ani později

nesrovnávaly se se skutečným stavem a zakládají se na zřejmém omylu nebo nepřesnosti“. Proti provedení zápisu změny do pozemkového katastru se držitelé mohli odvolat.

Udržování souladu údajů pozemkového katastru (v působnosti ministerstva financí = fiskální účel) a pozemkové knihy (v působnosti ministerstva spravedlnosti = majetkoprávní účel) bylo zajištěno obdobně jako v katastru daně pozemkové. Podle § 42 katastrálního zákona platilo, že: „Pozemkový katastr a pozemkové knihy je nutno udržovat ve vzájemném souladu.“ Soudy byly povinny zasílat katastrálním měřickým úřadům geometrické plány autorizovaných (úředně oprávněných) civilních geometrů ke schválení (obdoba dnešního potvrzování geometrických plánů). V případě vydání knihovního usnesení o povolení vkladu práva do pozemkové knihy zaslal soud jedno vyhotovení geometrického plánu katastrálnímu měřickému úřadu k provedení změn v pozemkovém katastru. Katastrální měřický úřad naopak v případě změn pozemkového katastru, které si nevyžadovaly knihovní usnesení (např. zaměření staveb či změn druhu pozemku) zasílal soudu k provedení změn v pozemkové knize ohlašovací listy. Pokud měla být změna zobrazena v mapě pozemkové knihy, byly ohlašovací listy doplněny snímkem katastrální mapy vyhotoveným na průsvitce – ta pak byla zakládána do sbírky listin pozemkové knihy.

Podle nařízení vlády č. 64/1930 Sb., kterým se prováděly některé části katastrálního zákona, se operát pozemkového katastru skládal z písemného operátu (parcelní protokol, pozemnostní archy, rejstřík držitelů, seznam parifikační půdy a záznam změn), měřického operátu (katastrální mapa a příruční [indikační] katastrální mapa), sbírky listin (obdoba nynější dokumentace výsledků šetření a měření; zejména tedy polní náčrty, ohlašovací

listy a výkazy změn) a z úhrnných výkazů (přehledy pozemnostních archů, výkazy úhrnných katastrálních hodnot o výměře a katastrálním výtěžku, úhrnná sestavení jakostních tříd a úhrnné výkazy o velikostních skupinách držitelů půdy).

Pozemnostní archy byly soupisy pozemků jednoho a téhož držitele, jednalo se tedy o předchůdce nynějších výpisů z katastru nemovitostí. Výkazy změn „musely poskytovat úplný a podrobný přehled o vykonaných jednáních za příčinou zápisu (zákresu) změn v katastrálních operátech“. V záznamech změn byly evidovány změny, které sice byly zjištěny, ale jejichž zápis v katastrálním operátu nebylo možné v dané době provést (např. nebyly dosud v rámci tříleté údržby zaměřeny).

Geodetickým základem při obnově operátu pozemkového katastru bylo Křovákovo zobrazení. Oproti stabilnímu katastru se tedy jednalo o odlišnou zobrazovací soustavu (sečný kužel v poloze obecné), jež využívá zobrazení Besselova elipsoidu na kouli při redukci poloměru koule koeficientem 0,9999 (redukce je volena za účelem optimalizace délkového zkreslení – na 1 km tak dochází ke zkreslení maximálně o 14 cm). Na rozdíl od Cassini-Soldnerova zobrazení stabilního katastru se díky volbě kužele jedná o zobrazení konformní, tj. nedochází již k úhlovému zkreslení. Vhodnou volbou souřadnic vrcholu kužele je zajištěno, že všechny body na našem území mají kladné souřadnice. Osy souřadnicového systému jsou přitom v místě průmětu kužele vymezeny zeměpisným poledníkem a kolmicí vedenou v kladných hodnotách západním směrem.

Nově vyhotovované katastrální mapy pozemkového katastru byly zobrazovány v souřadnicovém systému Jednotné trigonometrické sítě katastrální (JTSK). JTSK je dalším z geodetických základů pozemkového katastru, byla

budována číselnými metodami v letech 1928 až 1957 a je využívána i v současné době. Vzdálenosti mezi body I. řádu činí 25 km a jsou označovány názvem a pořadovým číslem průběžně na celém území státu. Trigonometrické body nižších řádů (II. – IV. řádu spolu s body V. řádu, tj. se zhušťovacími body) jsou číslovány v rámci triangulačních listů s vazbou na základní triangulační list.

Základní triangulační listy byly vymezeny rovnoběžkami s osami zobrazovací soustavy vzdálenými od sebe 50 km (vzhledem ke sbíhání k severnímu pólu by se správně nemělo jednat o rovnoběžky – důsledkem je tzv. meridiánová konvergence). Základní triangulační listy (50 x 50 km) byly označovány pořadovými čísly od západu k východu tak, aby postupně vykrývaly území celé republiky od západu na východ a od severu k jihu – např. území okresu Benešov bylo zobrazeno na základních triangulačních listech č. 22 (severozápad), 23 (severovýchod), 31 (jihozápad) a 32 (jihovýchod). Triangulační listy vznikaly dělením základních triangulačních listů na 5 vrstev a 5 sloupců, jejich číslování bylo dáno pořadím vrstvy a sloupce.

Vývoj pozemkového katastru a zejména pozemkových knih narušily válečné události a s nimi související dekrety prezidenta republiky (dekret č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa; dekret č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci; dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy).

Na tyto dekrety totiž navazoval zákon č. 31/1947 Sb., o některých zásadách při rozdělování nepřátelského majetku, který jako první prolomil intabulační princip, když

umožňoval, aby vlastnické právo přecházelo na přídělce dnem převzetí držby, nikoli vkladem práva do pozemkových knih. Následně zákon č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek, navíc „zjednodušil“ zápisy do pozemkových knih tak, že připustil zřizování předběžných vložek bez vyznačení konkrétních pozemků, jež se nemusely odepisovat ze stávajících knihovních vložek pozemkové knihy.

Nabývání vlastnického práva dnem převzetí držby přídělcem platilo i pro zákon č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, jehož předmětem byl zábor majetku přesahujícího 50 ha veškeré půdy, jakož i pro zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, který výměru do 50 ha uznával pouze výkonným zemědělcům (samostatně hospodařící rolníci mohli hospodařit zpravidla jen s 15 ha půdy, nezemědělci pak jen se 2 ha půdy).

Těmito změnami byla dotčena třetina území našeho státu. Prolomením intabulačního principu, na kterém byla založena funkce a spolehlivost pozemkových knih, začal vznikat zcela nový právní stav, který byl v hrubém nesouladu se stavem pozemkového katastru a pozemkových knih. Přídělový operát nebyl zakládán jednotně, grafické přídělové plány mnohdy vznikaly na zmenšeninách katastrálních map do měřítka 1 : 5 000, nové hranice byly do plánu zakreslovány co nejjednoduššími způsoby a z takto přibližných zákresů byly zjišťovány nepřesným způsobem výměry nově utvářených parcel. Přídělové parcely nebyly v terénu zaměřovány a nebyly ani zobrazovány do katastrálních map.

Aby tomu nebylo málo, tak kromě nepřehledného přidělování půdy docházelo (zejména na jižní Moravě) též ke scelování (komasaci) pozemků, a to podle zákona

č. 47/1948 Sb., o některých technicko-hospodářských úpravách pozemků (scelovací zákon). Zatímco příprava zákona probíhala ještě v demokratických podmínkách, jeho realizace již nikoli. Původním záměrem byla realizace směn příděly roztříštěných pozemků, a to s tím, že po potvrzení scelovacího plánu již nemohl být původní vlastnický stav obnoven a nový stav se měl stát platným až vydáním příslušné listiny.

Díky politickým změnám v roce 1948 došlo k tomu, že nařízením vlády č. 47/1955, o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků, byl komunisty zrušen (§ 21) scelovací zákon (z právního hlediska unikát – zákon byl zrušen nařízením vlády). O připravované výměně vlastnických práv si tak mohli vlastníci nechat jenom zdát. Nedokončené komasace, jež byly jištěny pouze tzv. zatímním užíváním, zůstaly po právní stránce zcela na vodě. Zatímco například Benešovsko tímto problémem nebylo dotčeno vůbec, na Moravě docházelo k mnoha absurdním situacím, kdy nebylo možné vrátit původní stav ani přijmout nový.

Při hospodářsko-technických úpravách pozemků docházelo k vytváření souvislých půdních celků, jež byly přidělovány do užívání (vlastnická práva zůstávala bez změny), a to tak, že byla zvýhodňována hospodaření jednotných zemědělských družstev a socialistických organizací (zejména státní statky). Část půdy byla vyčleněna pro záhumenky členů družstev a až zbývající půda byla ponechána ostatním drobným zemědělcům do tzv. náhradního užívání. Projekty hospodářsko-technických úprav mohly změnit polohu takto ponechaných pozemků od původně obdělávaných pozemků až do vzdálenosti 1 km. Drobní zemědělci byli s růstem moci komunistů stále více šikanováni za účelem odevzdání svých uživatelských práv k půdě (mimo jiné též ve smyslu zákona č. 55/1947 Sb.,

o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu, či nařízení vlády č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby, tj. předpisy přecházející zákonu č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, jenž byl zrušen až v demokracii zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku).

Třebaže zákon o pozemkovém katastru pozbyl platnosti až v roce 1971 přijetím zákona o geodézii a kartografii (zákon č. 46/1971 Sb.), pozice pozemkového katastru byla zásadním způsobem oslabena již v roce 1950, kdy došlo ke zrušení katastrálních měřických úřadů a zejména k přijetí nového občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Tento zákoník završil postupný úpadek významu a spolehlivosti zápisů v pozemkových knihách a v pozemkovém katastru. Faktický zánik pozemkového katastru přinesl rok 1956, kdy vznikla nová pozemková evidence – jednotná evidence půdy; od té doby přestal být pozemkový katastr udržován.

Podle § 111 uvedeného občanského zákoníku se od roku 1951 vlastnické právo k nemovitostem nabývalo již samotnou smlouvou (zrušení intabulačního principu, tj. konstitutivnosti zápisu do veřejných knih), a to s politickým zdůvodněním, že „formalismus, jímž bylo ovládáno staré knihovního právo, se nesmí stát brzdou na cestě k socialismu“. Kromě opuštění intabulačního principu přestala být podle § 25 nového občanského zákoníku stavba součástí pozemku. S aplikací této zásady se pozemkové evidence nedokázaly vypořádat, a to zejména tehdy, když bylo na téže parcele evidováno více budov (např. problematika listin realizujících zákon č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, podle kterého hospodářské budovy odevzdané družstevníkem do

společného družstevního hospodaření přecházely zároveň do vlastnictví družstva).

Pozemková evidence tak od roku 1951 ztratila svůj prioritní fiskální (daňový) účel, ten nahradilo zjišťování uživatelů půdy a jejích kultur (druhů pozemků) pro účely plánování socialistické zemědělské výroby.

1c) Jednotná evidence půdyPo upuštění od nutnosti zápisů v pozemkových knihách

sílila právní nejistota ve věci majetkových práv, tehdejší politická situace však umožňovala evidovat pouze způsob užívání půdy. Od roku 1951 bylo učiněno několik pokusů o zavedení nové evidence půdy. Nejprve to byly tzv. závodové listy, které zpracovávaly místní národní výbory jako soupisy zemědělských pozemků obhospodařovaných jednotlivými závody v rámci jejich obvodu (jednalo se o dobrovolné přiznání držitelů pozemků, výměry byly odhadovány). V roce 1952 byla provedena tzv. štítková akce, která probíhala již na úrovni okresních národních výborů a měla za úkol co nejrychleji a nejspolehlivěji zjistit výměru orné a jiné zemědělské půdy všech zemědělských organizací (výsledky byly zapisovány do „evidenčních lístků“). Tato akce již probíhala za účasti zeměměřických oddělení technických referátů okresních národních výborů, u kterých od roku 1950 nalezli své útočiště někteří ze zaměstnanců zrušených katastrálních měřických úřadů.

Štítková akce ani předchozí závodové listy však ke kýženému cíli nevedly. Proto v roce 1956 došlo ke vzniku nové pozemkové evidence – jednotné evidence půdy, která měla za cíl soustavně sledovat zejména uživatelské vztahy a údaje o druzích pozemku, a to mimo jiné i proto, aby socialistické organizace hospodařící na půdě přiznávaly skutečnou výměru užívané orné půdy. Vlastnická práva

k pozemkům nebyla předmětem této evidence, neboť cílem socialismu bylo postupně zrušit vlastnická práva k půdě (např. při převodech nemovitostí byl v průběhu udělování souhlasu okresním národním výborem činěn nátlak na darování zemědělských a lesních pozemků do vlastnictví státu, pokud měly být tyto pozemky spolu s ostatními nemovitostmi předmětem prodeje). Vlastnický vztah k půdě byl v jednotné evidenci půdy uváděn pouze v těch případech, kdy na pozemcích hospodařil nebo je jinak užíval jejich majitel. Spoluvlastnické podíly přitom v této evidenci nebyly vyznačovány (spoluvlastníci byli uváděni pod souhrnnou poznámkou „a spol.“, což přetrvávalo i v pozdější evidenci nemovitostí, pokud se jednalo o údaje na mikrofiších).

Legislativní úprava jednotné evidence půdy rozhodně nebyla na výši. Rámcová podoba vycházela z usnesení vlády č. 192 ze dne 25. ledna 1956, o založení jednotné evidence půdy a jejím udržování v souladu se skutečným stavem. Založení a vedení jednotné evidence půdy bylo svěřeno nově zřízené Ústřední správě geodézie a kartografie a jejím krajským a okresním složkám (oblastní ústavy geodézie a okresní měřická střediska). Tyto státní orgány vznikly v roce 1954, přičemž okresní měřická střediska lze považovat za pokračovatele bývalých katastrálních měřických úřadů, byť ve zcela nesrovnatelných politických podmínkách, úkolech a kvalitách měřických prací.

Podkladem pro vyhotovení pozemkové mapy jednotné evidence půdy byly otisky katastrálních map pozemkového katastru (pozitivní kyanokopie na papíru s modrým tónem tisku – v praxi označovány jako „modráky“). Na těchto mapách mělo být vyznačováno slučování parcel do ucelených půdních celků (bloků) podle skutečného stavu v terénu, to však bylo často prováděno jen „od stolu“. Pokud

docházelo k měření v terénu, tak bylo maximálně zjednodušeno (bez stabilizace bodů, bez provádění kontrolních měření, včetně oměrných měr, a při používání trojnásobných mezních odchylek pro měření i přesnost zobrazení v mapě oproti Instrukci B). Při výpočtu výměr byl pro dvojí určení výměry parcely povolen dvojnásobek mezní odchylky a pro uzávěr skupiny trojnásobek mezní odchylky podle Instrukce B. Novostavby bylo možno v pozemkové mapě vyznačovat přibližnými půdorysy čárkovaně.

Tímto způsobem byla naplňována zásada „účelného“ a úsporného měření stanovená Směrnicí č. 1 pro založení jednotné evidence půdy čj. 242-334/8000/56, jež byla vydána Ústřední správou geodézie a kartografie. Za účelné se považovalo takové měření, které umožňovalo co nejjednodušší zákres změny do mapy, za úsporné měření pak takové měření, kdy nebyly měřeny žádné „nadbytečné“ hodnoty. Chybělo tak nezávislé ověření správnosti naměřených hodnot, což vedlo ke snížení kvality mapového díla.

Z takto tvořených map byly vyhotovovány otisky – pracovní mapy, jež sloužily okresním měřickým střediskům pro práci v terénu, a evidenční mapy, jež byly uloženy u národních výborů jako podklad při plnění povinností stanovených těmto výborům. Pracovní a evidenční mapy byly vyhotovovány i při vedení následné pozemkové evidence – evidence nemovitostí (evidenční mapy byly národními výbory pravidelně předkládány k doplnění změn podle pozemkových map vedených středisky geodézie).

Ohlašovací povinnost změn vlastnictví (držby), užívání půdy a změny kultur (druhů pozemku) byla uživatelům a vlastníkům stanovena vyhláškou č. 12/1956 Ú. l. (samotné vlastnické vztahy však nebyly předmětem evidence v jednotné evidenci půdy). Místní národní výbory byly podle zákona č. 48/1959 Sb., o ochraně zemědělského

půdního fondu, povinny vést v rámci jednotné evidence půdy řádný přehled o zemědělském půdním fondu v obci podle jednotlivých sektorů (typů uživatelů), ploch a kultur, vyznačovat v něm všechny změny a udržovat jej v souladu se skutečným stavem.

Místní národní výbor před vyznačením změny v přehledu o zemědělském půdním fondu přezkoušel správnost a odůvodněnost hlášených změn, zejména se přesvědčil, zda změny vyžadující schválení byly příslušnými orgány povoleny (např. okresní národní výbory rozhodovaly o povolení, aby zemědělská půda byla vyňata ze zemědělského půdního fondu). Místní národní výbor zjištěné změny následně postoupil na příslušném tiskopise („hlášení změny“) okresnímu měřickému středisku, které zajistilo provedení změn v operátech jednotné evidence půdy.

Součástí písemného operátu jednotné evidence půdy tak nebyly rozhodnutí státních orgánů ani jiné listiny prokazující oprávněnost změn či právní důvody, na jejichž podkladě byly jednotlivé nemovitosti užívány; vycházelo se pouze z hlášení změn národních výborů a z faktického užívání pozemků a domovního majetku. Nejdůležitější součástí písemného operátu jednotné evidence půdy byly evidenční listy, jež se vystavovaly pro každého uživatele půdy, ať už šlo o občana (fyzickou osobu) nebo o organizaci (právnickou osobu). Písemné operáty přitom byly vyhotovovány vždy pro celou obec, třebaže obsahovala více katastrálních území (do roku 1977 tak tomu bylo i v pozdější evidenci nemovitostí). Údaje písemných operátů jednotné evidence půdy byly v době před vznikem evidence nemovitostí zpracovávány mechanickým způsobem pomocí děrných štítků ve strojně početních stanicích.

Okresní měřická střediska odpovídala za vedení operátů jednotné evidence půdy v souladu se skutečným stavem pouze po technické stránce. K jejich úkolům patřilo

vyšetřovat a zaměřovat nahlášené změny ve stavu pozemkové držby, poskytovat odbornou a technickou pomoc národním výborům a provádět pravidelné přehlídky celého území obce v průběhu každých pěti let. Místní národní výbor byl tím, kdo odpovídal za zjišťování změn ve způsobu užívání nemovitostí a příslušelo mu vyhlašovat platnost operátů jednotné evidence půdy, včetně rozhodování o námitkách vzneseným proti zápisům.

Vedení jednotné evidence půdy tak bylo rozděleno mezi okresní měřická střediska a národní výbory, což byl pozůstatek praxe první poloviny padesátých let, kdy po zániku katastrálních měřických úřadů přešla působnost v oblasti vyměřování na zeměměřická oddělení technických referátů okresních národních výborů. To však platilo jen do přijetí usnesení vlády č. 52 ze dne 24. ledna 1962, jímž bylo vedení jednotné evidence půdy, včetně plné odpovědnosti za stav její správnosti, přeneseno na okresní měřická střediska (od roku 1960 nazývána jako střediska geodézie). Jednotná evidence půdy se stala jediným závazným podkladem pro jakékoli výkaznictví a statistiku o nemovitostech, pro řízení a plánování zemědělské výroby, jakož i pro účely ochrany zemědělského půdního fondu a lesního fondu.

V roce 1963 byla vydána Směrnice pro obnovu map jednotné evidence půdy s reprodukcí v souvislém zobrazení. Tímto mělo dojít k zániku dosavadního ostrůvkovitého zobrazení u pozemkových map jednotné evidence půdy, jež byly na podkladě údajů pozemkového katastru vedeny pro jednotlivá katastrální území (nikoli v souvislém zobrazení). K vyhotovení takových map však došlo až v následné pozemkové evidenci – evidenci nemovitostí. Nová pozemková evidence sice převzala písemný operát, mapové dílo i zásady vedení jednotné evidence půdy, avšak na rozdíl od ní byly předmětem

evidence nemovitostí již i právní vztahy k nemovitostem, zejména však byla tato evidence legislativně vymezena přímo zákonem.

1d) Evidence nemovitostí Dne 1. dubna 1964 nabyl účinnosti nový občanský

zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) a zároveň i zákon o evidenci nemovitostí (zákon č. 22/1964 Sb.), který zrušil platnost knihovního zákona. Ani tato nová právní úprava však nesměřovala k obnovení intabulačního principu. V evidenci nemovitostí se sice již odrážela potřeba evidovat zejména vlastnická práva k nemovitostem, nicméně sledování uživatelských vztahů a způsobů využívání pozemků bylo i nadále zásadním úkolem této nové pozemkové evidence. Ostatně to bylo zřejmé i z důvodové zprávy k zákonu o evidenci nemovitostí: „Nová úprava evidence nemovitostí nebude směřovat k upevnění soukromovlastnických tendencí.“

Charakteristickým rysem evidence nemovitostí tak byla její dvojkolejnost. Zatímco užívací vztahy byly vedeny důsledně a ve všech částech operátu, právní vztahy již s určitým omezením, jež bylo patrné obzvláště u pozemků sdružených do větších půdních celků. Zemědělské (nikoli lesní) pozemky ve vlastnictví občanů byly zobrazovány v pozemkové mapě jen tehdy, když nebyly užívány socialistickou organizací nebo nebyly v náhradním užívání (tento pochybný způsob evidence pozemků zavedla prováděcí vyhláška zákona o evidenci nemovitostí – vyhláška č. 23/1964 Sb.).

Na listech vlastnictví fyzických osob se pozemky užívané socialistickou organizací vyjadřovaly pouze souhrnnou poznámkou: „pozemky v užívání socialistické organizace“ (to se týkalo i lesních pozemků, jejichž

zobrazení však bylo v pozemkové mapě ponecháno). Na listech vlastnictví organizací sice byly evidovány všechny pozemky státem vlastněné a organizacemi užívané (právo trvalého užívání či správa národního majetku, resp. pozdější právo hospodaření), nicméně takové pozemky tvořily pouze části parcel větších půdních celků a na listech vlastnictví proto bylo uvedeno slovní označení „č.“ (část) a parcelní číslo příslušné blokové parcely. Z takového zápisu nebylo zřejmé, o jakou konkrétní část parcely se jedná. Náročnost identifikace a aktualizace těchto částí parcel nezřídka uváděla zaměstnance středisek geodézie do stavu zoufalství.

Třebaže evidence nemovitostí měla vyšší technickou i právní úroveň než jednotná evidence půdy, nemohla tato evidence nahradit úlohu pozemkových knih, navíc její dvojkolejnost vedla často až k absurdním situacím. Celý systém evidování nemovitostí byl značně nepřehledný a zejména evidence vlastnických vztahů k pozemkům mimo zastavěná území byla komplikovaná a málo spolehlivá. Ač střediska geodézie předložila řadu návrhů na řešení problémů spojených se systémem evidování nemovitostí, vždy tyto návrhy zůstaly bez odezvy, neboť podle názoru tehdejší politické reprezentace znamenaly v konečném důsledku posílení vědomí občanů o jejich soukromém vlastnictví.

Soulad evidence nemovitostí se skutečným stavem měla zajišťovat kromě přehlídky prováděné v pětiletých cyklech středisky geodézie též ohlašovací povinnost všech vlastníků a uživatelů nemovitostí vůči příslušnému místnímu národnímu výboru a následná oznamovací povinnost těchto výborů vůči střediskům geodézie (do 15 dnů od nahlášení změny uživatelem nebo zjištění místním národním výborem). Tato zásada převzatá z jednotné evidence půdy však byla rozšířena o skutečnost, že

vyhotovitelům listin o právních vztazích k nemovitostem či o jiných údajích evidence nemovitostí byla stanovena povinnost předkládat příslušné listiny k zápisu do evidence nemovitostí. Změnou oproti předchozí pozemkové evidenci – jednotné evidenci půdy tak bylo zavedení sbírky listin. Uživatelské vztahy však byly i nadále vyznačovány jen na podkladě výsledků šetření či hlášení změn.

Úloha místních národních výborů při vedení evidence nemovitostí byla daleko výraznější, než jakou mají v současné době obce, neboť místní národní výbory byly například pověřeny přijímáním a předběžným projednáváním námitek proti zápisům v operátech evidence nemovitostí a k jejich předání orgánům geodézie k dalším opatřením. Bylo to dáno též tím, že národním výborům byla uložena povinnost udržovat pro svou potřebu části operátů evidence nemovitostí podle podkladů dodaných jim středisky geodézie a za jejich odborné a technické pomoci. Jednalo se zejména o opisy souboru parcel, evidenční listy a evidenční mapu (kopie pozemkové mapy doplňovaná o změny).

Údaje o právních vztazích k nemovitostem z let 1951 až 1964, tj. z doby dobrovolnosti zápisů do pozemkových knih pro fyzické osoby (netýkalo se právnických osob), byly dodatečně zapisovány do evidence nemovitostí během šetření středisek geodézie konaných přímo v obcích (na národních výborech), kde vlastníci předkládali příslušné listiny, aniž by je tam vždy odevzdávali (týkalo se zejména přídělových listin). Podle vyhlášky č. 23/1964 Sb. se takové vyznačování právních vztahů provádělo v tzv. druhé etapě (komplexní zakládání evidence nemovitostí), a to od roku 1967 (v případě Střediska geodézie Benešov druhá etapa trvala až do roku 1988). První etapu, která probíhala po celou dobu vedení evidence nemovitostí (tedy již od roku

1964), představovalo zapisování právních vztahů na podkladě doručených listin.

Komplexní zakládání evidence nemovitostí metodicky upravovala Směrnice čj. 700/1966 ze dne 12. listopadu 1966 vydaná Ústřední správou geodézie a kartografie, podle níž (odst. 2.244) bylo možné odstraňovat nedostatky zjištěné v pozemkové knize: „Zjistí-li se nedostatek v pozemkové knize vzniklý zřejmým omylem (chybou) při zápisu podle správných údajů v listině, např. zápisem jiného parcelního čísla, než je uvedeno v listině, pak takový nesprávný zápis není na závadu správného zápisu v evidenci nemovitostí. V pozemkové knize se však obyčejnou tužkou u závady učiní poznámka, např. správně 234/1 – viz listina č. d. ….….“ Mimo komplexní zakládání evidence nemovitostí však taková pravomoc nebyla, což se týká i právního nástupce střediska geodézie – katastrálního úřadu v řízení o opravě chyby v katastru nemovitostí.

Pro zápis veškerých pozemků na listy vlastnictví (vyčerpání všech parcel v katastrálním území) však jednotná metodika stanovena nebyla. U některých středisek geodézie (např. v Benešově) byl založen tzv. pomocný rejstřík parcel pozemkového katastru (opsaný parcelní protokol pozemkového katastru doplněný o zápisy z dodatků tohoto protokolu), do něhož byla zapisována čísla listů vlastnictví k parcelám již zapsaným na listu vlastnictví.

Kromě vlastnických práv byla předmětem evidence nemovitostí i jiná věcná práva k nemovitostem. Zástavní práva byla v evidenci nemovitostí vyznačována pouze v důsledku převzetí jejich zápisů v pozemkových knihách (nově mohla vznikat pouze ze zákona, nikoli smluvně). Obdobně tomu bylo i v případě věcných břemen, a to až do roku 1983, odkdy mohla být podle novely občanského zákoníku zřizována i smluvním úkonem, ovšem za podmínky registrace smlouvy státním notářstvím.

Pojem věcných břemen přitom zavedl již v roce 1951 střední občanský zákoník (věcná břemena omezují vlastníka věci ve prospěch někoho jiného, a to tak, že vlastník je povinen buď něco trpět, nebo se něčeho zdržet, anebo něco činit). Tento pojem nahradil dřívější služebnosti a reálná břemena zapisovaná do pozemkových knih. Reálná břemena původně představovala donucovací práva (ať už to byla robota či třeba skutečnost, že poddaný lid nesměl své potřeby [např. nápoje] obstarávat jinde než v podnicích vrchnosti). Tato práva byla v roce 1848 zrušena a na jejich místo nastoupil výklad pojmu reálných břemen jako aktivní osobní plnění vlastníka nemovitosti (např. zaopatření jiné osoby ve stáří). Služebnosti oproti tomu směřovaly k povinnosti bez aktivní účasti vlastníka nemovitosti (např. povinnost strpět chůzi přes pozemek či odběr vody ze studny vlastníkem jiného pozemku).

Zatímco jednotná evidence půdy zcela upustila od institutu řízení o opravě chyby v údajích pozemkové evidence, vznik evidence nemovitostí přinesl jeho návrat. Zvyklosti zaměstnanců z vedení jednotné evidence půdy, kdy bylo možné měnit téměř cokoli bez součinnosti s vlastníky nemovitostí, však přetrvávaly téměř po celou dobu vedení evidence nemovitostí. Ačkoli ustanovení § 5 vyhlášky č. 23/1964 Sb. jasně uvádělo, že „pokud bylo nesporně zjištěno, že zákresy vlastnických hranic v mapách evidence nemovitostí byly provedeny nesprávně, opraví chybné zákresy orgány geodézie po předchozím protokolárně zjištěném souhlasu vlastníků dotčených pozemků“, byl takový důsledný postup ze strany středisek geodézie spíše výjimečný. Tato vyhláška zavedla též pojem obnovy operátu evidence nemovitostí technickohospodářským mapováním; legislativní úprava procesu řízení o námitkách podaných proti výsledkům obnovy operátu však byla opomenuta. Přesto k vyložení

operátu a k posuzování oprávněnosti podaných námitek docházelo, byť neformálním způsobem.

Měřický operát evidence nemovitostí tvořila stejně jako v případě jednotné evidence půdy pozemková mapa, pracovní mapa (otisk pozemkové mapy, který byl využíván při práci v terénu) a evidenční mapa (otisk pozemkové mapy uložený u národních výborů, jehož aktualizaci provádělo na vyžádání středisko geodézie). Katastrální mapy pozemkového katastru byly využívány zejména pro účely vyhotovení porovnání se stavem evidence právních vztahů v nových geometrických plánech, pokud měly být tyto plány podkladem k majetkoprávnímu vypořádání. Tato skutečnost je zmiňována zejména proto, že díky nedostatku kopírovací techniky byly často do originálů (správně měly být vyhotoveny otisky) katastrálních map pozemkového katastru zakreslovány nové hranice pozemků, jež s obsahem pozemkového katastru neměly cokoli společného. Jediným rozlišovacím kritériem se stala barva zákresu (černá značila původní platný stav, červená pak nový platný stav pozemkového katastru a modré zákresy představovaly neplatnou, dodatečně v evidenci nemovitostí vyznačenou kresbu).

Zatímco veškeré dosavadní mapy pozemkových evidencí byly vedeny na papíře (s výjimkou obnov podle Instrukce A), a tudíž podléhaly srážce, revoluční změnu přinesl rok 1979, kdy nabyl účinnosti technologický postup pro převod map na nesrážlivé průhledné fólie na bázi polyethylentereftalátu (PET fólie). Od tohoto roku docházelo k postupnému ukončování zákresů do papírových map. Po převodu obsahu map na fólie byly často do původních papírových map evidence nemovitostí (stejně jako v případě map pozemkového katastru) vyznačovány modrým zákresem hranice pozemků podle nových geometrických plánů, a to nejen pro vyhotovení porovnání

se stavem evidence právních vztahů v geometrických plánech, ale zejména pro účely možnosti zobrazení změny v PET fólii (zobrazení změny přímo na fólii bylo technicky obtížné).

Z uvedeného je zřejmé, že orientace v mapách dřívějších pozemkových evidencí či jejich rastrových obrazech je velice problematická; k prokázání stavu platného ke dni ukončení zákresů nepostačí pouhá černobílá kopie map, kromě barevné kopie je nutná i znalost vývoje způsobu zákresu do těchto map.

Pozemkové mapy evidence nemovitostí měly tu význačnou vlastnost, že se již jednalo o souvislé zobrazení. Problematické styky na hranicích katastrálních území byly prováděny tak, že plnou kresbou byl vyznačen zpravidla mapový list katastrální mapy pozemkového katastru s nejrozsáhlejší kresbou (základní mapový list, v okrajovém náčrtku uveden s podtržením). U základního mapového listu byla v okrajovém náčrtku uvedena plošná srážka původního mapového podkladu. Mapové listy dalších použitých katastrálních map pozemkového katastru (jiných katastrálních území) byly ke kresbě či k rámům mapového listu přisazeny s tím, že případné nesoulady na hranicích katastrálních území byly vyznačeny čárkovanou čarou. U těchto dalších použitých mapových listů nebyla v okrajovém náčrtku uvedena plošná srážka původních mapových podkladů, nýbrž jednotlivé délkové srážky rámů těchto podkladů. Okrajové náčrtky obsahovaly ještě orientační zobrazení hranic a názvy všech katastrálních území zobrazených na mapovém listu souvislého zobrazení, včetně čísel mapových listů použitých katastrálních map pozemkového katastru. Po převodu obsahu „papírových“ pozemkových map evidence map na PET fólie se srážka mapy již neurčovala novým výpočtem, ale převzala se z údajů okrajového náčrtku.

Geodetickým základem pozemkové mapy evidence nemovitostí bylo i nadále Cassini-Soldnerovo zobrazení. Křovákovo zobrazení bylo užíváno tam, kde došlo k obnově operátu podle Instrukce A v letech 1932 až 1960 (na Benešovsku část operátů pro katastrální území Benešov a Vlašim mapovaných ve čtyřicátých letech dvacátého století) nebo technickohospodářským mapováním (THM) v letech 1969 až 1981. Na Benešovsku to byly operáty pro katastrální území Votice (1975), Týnec nad Sázavou (1980), Bystřice a část Líšna (zavedeno až v roce 1983). V letech 1960 až 1969 bylo pro účely THM dočasně využíváno zobrazení Gaussovo – na Benešovsku část operátu pro katastrální území Benešov (1966). Pouze dočasně byla obnova operátu prováděna formou fotogrammetrické údržby a obnovy – na Benešovsku operát pro katastrální území Poříčí nad Sázavou (1973). Od roku 1981 byla namísto obnovy operátu evidence nemovitostí THM prováděna tvorba základní mapy velkých měřítek (ZMVM), jež využívala jako svůj geodetický základ Křovákovo zobrazení – na Benešovsku operáty pro katastrální území Divišov (1985), Netvořice a Maskovice (1987), Neveklov (1988), Trhový Štěpánov a část Líšna (1990), Čerčany, Čtyřkoly a Lštění (1988, ale zavedeno až v roce 1997).

V Křovákově zobrazení jsou nyní (oproti pozemkovému katastru) základní triangulační listy vymezeny rovnoběžkami vzdálenými vůči osám zobrazovací soustavy 25 km (ve směru východ – západ) a 20 km (ve směru sever – jih). Název příslušného mapového listu (státní mapa 1 : 50 000) je dán názvem největšího sídelního útvaru zobrazeného na tomto listu. Rozdělení základního triangulačního listu se provádí prostřednictvím 10 sloupců a 10 vrstev číslovaných od severovýchodního rohu číslicemi 0 až 9 – takto byly vymezeny mapové listy v měřítku 1 : 5 000, jež zobrazují území o velikosti 2 500 x 2 000 m

a jsou obsahem tzv. státní mapy odvozené (SMO-5). Na této mapě je město Benešov zobrazeno na mapovém listu označeném „Benešov 1-9“.

Mapové listy katastrální mapy v měřítku 1 : 2 000 (1 250 x 1 000 m) pak byly dány dalším rozdělením na dva sloupce a dvě vrstvy (číslování 1, 2 od západu na východ v severní vrstvě a 3, 4 v jižní vrstvě). V zastavěných územích byly po dalším obdobném rozdělení na dva sloupce a dvě vrstvy využívány mapové listy 1 : 1 000 (625 x 500 m). Například sídlo Katastrálního pracoviště Benešov bylo zobrazeno na mapových listech katastrální mapy Benešov 1-9/32 a Benešov 1-9/41.

Gaussovo zobrazení, které bylo využíváno pro technickohospodářské mapování pouze přechodně v letech 1960 až 1969, je zobrazení na válec v poloze příčné, který se dotýká zemského povrchu v základním poledníku a poté vždy po šesti stupních zeměpisné délky (pro velká měřítka pásy po třech stupních). Benešovsko tak od greenwichského poledníku náleží do třetího (resp. třiatřicátého při Greenwich = 180 stupňů) šestistupňového pásu. Mapové listy vznikaly dělením plochy zahrnující šest stupňů zeměpisné délky a čtyři stupně zeměpisné šířky (vrstva přiléhající k rovníku označena jako vrstva A) – označení např. M-33. Dělením takového mapového listu na 12 sloupců a 12 vrstev vznikly mapové listy v měřítku 1 : 100 000, jež nesly označení např. M-33-144; dalším dělením na 16 sloupců a 16 vrstev pak byly vytvořeny mapové listy v měřítku 1 : 5 000 – označení např. M-33-144-256.

Zaměstnanci středisek geodézie a později i katastrálních úřadů se však setkávali zejména s označením sáhových pozemkových či katastrálních map podle upraveného (viz výše) vzoru stabilního katastru (např. již zmiňovaný mapový list VS-VI-20-5), dále s označením

dekadických map vzniklých při THM či ZMVM (např. Benešov 1-9/32) a výjimečně též s označením mapových listů SMO-5 (např. Benešov 1-9), na nichž jsou dokumentovány body bodových polí.

Kromě toho byly do měřické dokumentace zakládány též účelové (tematické, např. vodohospodářské) základní mapy středních měřítek, pro jejichž označování je území republiky rozděleno na pět sloupců a čtyři vrstvy a očíslováno pořadím vrstvy (od severu k jihu) čísly 0, 1, 2, 3, k němuž je přisazeno pořadí sloupce (od západu na východ) čísly 1, 2, 3, 4, 5. Dvojicí čísel jsou označovány mapové listy v měřítku 1 : 200 000 (severozápadní mapový list tak nese označení 01, jihovýchodní 35). Mapový list v měřítku 1 : 100 000 (50 x 40 km) vznikl dělením takového mapového listu na dva sloupce a dvě vrstvy (číslování 1, 2 od západu na východ v severní řadě a 3, 4 v jižní vrstvě). Části okresu Benešov tak v těchto mapách zasahují do mapových listů 12-4, 13-3, 22-2 a 23-1. Dalším obdobným dělením lze dospět k označení mapy v měřítku 1 : 50 000 (např. 12-41) a dále 1 : 25 000 (např. 12-411). K číslu mapového listu se přitom vždy uvádí název největšího sídelního útvaru zobrazeného na tomto listu.

Písemný operát evidence nemovitostí obsahoval kromě listů vlastnictví též evidenční listy jednotlivých uživatelů, které byly vedeny jako výčet pozemků uživatele příslušného sektoru a tvořily hlavní podklad pro vyhotovení sumarizačních výkazů. Změny údajů evidence nemovitostí byly prováděny prostřednictvím výkazů změn, které byly spolu se sbírkou listin vedeny od roku 1964 do roku 1977 podle obcí a od roku 1978 (zejména z důvodu častých změn obcí) podle katastrálních území – to platilo až do roku 2001, kdy se začalo číslovat ve dvou číselných řadách (podle povahy zápisu) v rámci celého okresu.

Zpracování výkazů změn probíhalo zpočátku ručně, později s využitím mechanizace – děrnoštítkových strojů. Do roku 1977 byly všechny údaje evidence nemovitostí převedeny na počítače (nejednalo se o osobní počítače), avšak různorodost počítačů v jednotlivých krajích neumožňovala tyto údaje dále automatizovaně využívat v rámci celé republiky. Proto byl proveden převod na registr evidence nemovitostí (REN) pro jednotný typ počítače tzv. třetí generace (EC 1030) na Zeměměřickém ústavu v Praze.

Zápisy ve výkazech změn tak byly od roku 1979 prováděny do modře zabarvených dokladů, a to ručním písmem OCR, jímž bylo umožněno optické snímání výkazů změn ve čtvrtletních aktualizacích. Zároveň s tím byla započata tvorba subregistru D (doplňkové údaje evidence nemovitostí). Tisky sestav údajů evidence nemovitostí byly prováděny do roku 1977 výhradně na papír, od tohoto roku též na mikrofiše (každá plná mikrofiš obsahovala 100 stran dosavadního operátu formátu A4, a to ve zmenšení 24 x). Mikrofiše zaměstnanci středisek geodézie četli na čtecích přístrojích („prohlížečkách“), které zvětšily pole mikrofiše přibližně do původní velikosti. Opakované změny u téhož pozemku (stavby byly v evidenci nemovitostí vedeny jako jeden z údajů o pozemku), jež se na mikrofiších nemohly objevit, neboť byly vyhotovovány pouze jednou za rok, byly uváděny v tzv. pomocných rejstřících parcel (ze Střediska geodézie Benešov vzešel zlepšovací návrh na provádění vpichů do nově zavedených políček na mikrofiších označujících přímo položku výkazu změn).

V roce 1991 došlo k převodu všech údajů REN do nového informačního souboru nemovitostí (ISN) s databázovou organizací údajů. V centrální databázi ISN bylo provedeno sjednocení číselné řady pro evidenční listy s číselnou řadou pro listy vlastnictví (z mikrofiší bylo od té doby patrné, že číslo evidenčního listu odpovídalo číslu listu

vlastnictví, měl-li uživatel založen list vlastnictví) a došlo též k doplnění všech spoluvlastníků (zrušení textu „a spol.“ na mikrofiších) včetně uvedení výše spoluvlastnických podílů.

Podle občanského zákoníku z roku 1964 vznikalo vlastnické právo k nemovitostem při smluvním ujednání dnem registrace smlouvy státním notářstvím. Nedošlo-li do tří let od uzavření smlouvy k registraci, platilo, že účastníci od smlouvy odstoupili. Podmínkou pro registraci bylo udělení souhlasu okresního národního výboru s převodem nemovitostí. Tento souhlas nebyl od roku 1951 nutný při nabývání do socialistického vlastnictví, od roku 1964 pak ani při převodech mezi příbuznými v řadě přímé a mezi sourozenci. Nabývání majetku do socialistického vlastnictví se dokonce dělo bez samotné registrace státním notářstvím. Zatímco schvalovací doložky okresních národních výborů byly vyznačovány na poslední straně listin, registrační razítka státních notářství byla umísťována nejčastěji na první straně listin. Součástí čísel jednacích občanskoprávní registrace bylo označení R I (převod vlastnického práva k nemovitosti), R II (zřízení práva osobního užívání pozemku), R III (smlouva o poskytnutí státního příspěvku a omezení převodu nemovitosti), R IV (smlouva o převodu vlastnického práva k bytu), R V (smlouva o zřízení věcného břemene).

Občanskoprávní registrace byla prováděna až do zavedení katastru nemovitostí v roce 1993, kdy byla zrušena zákonem č. 264/1992 Sb. (novela občanského zákoníku). Předchozí novela občanského zákoníku (zákon č. 509/1991 Sb.) přinesla kromě změny práva osobního užívání pozemku na vlastnictví občanů i změnu v označování osob – namísto občanů a organizací tu náhle byly fyzické a právnické osoby.

1e) Katastr nemovitostíZatímco vydání katastrálního zákona (zákona o pozem-

kovém katastru) v roce 1927 představovalo více méně právní podložení stávajícího způsobu evidování nemovitostí, tak přijetí zákona č. 344, o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), v roce 1992 (s účinností 1. ledna 1993) znamenalo skutečnou revoluci. Vzhledem k předcházejícím zásadním politickým změnám to však bylo dávno netrpělivě očekáváno. Po obnově demokratických poměrů v roce 1989 totiž nebylo nadále únosné vycházet z cíleně neúplného obsahu evidence nemovitostí (bránícího posilování vědomí občanů o svém soukromém vlastnictví). Kromě postupného doplňování všech pozemků do katastru nemovitostí (třebaže zpočátku jen do tzv. zjednodušené evidence) bylo skoncováno s evidováním uživatelů pozemků, třebaže do roku 1996 přetrvávala obdoba jejich vedení v podobě evidence nájemních vztahů.

Nejpodstatnější změnou však byl návrat k intabulaci (byť pouze částečný), kterou přinesl zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, jenž navazoval na změnu občanského zákoníku provedenou zákonem č. 264/1992 Sb. Podle těchto zákonů vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva vznikalo dnem vkladu do katastru nemovitostí, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanovil jinak (zákon tak stanovil v případě, kdy uvedená práva vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem či zpracováním – v takovém případě se nejednalo o vklad, nýbrž o záznam do katastru). Právní účinky vkladu přitom vznikaly (a dodnes vznikají) na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení, a to ke dni, kdy byl

návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu (právní účinky tak předchází vznik samotného práva, neboť ten je spojen s vlastním vkladem). Na listinách o převodu práv k nemovitostem byla nově vyznačována pouze razítka katastrálních úřadů o povolení vkladu do katastru nemovitostí, a to na poslední straně listin (platilo do roku 2013).

Kromě uvedených věcných práv se v katastru nemovitostí evidovala řada dalších práv, která se zapisovala do katastru způsobem obdobným záznamu (jednalo se zejména o příslušnost hospodařit s majetkem státu, právo hospodařit s majetkem státu, dále o správu nemovitostí ve vlastnictví státu, oprávnění měst a městských částí hospodařit se svěřeným majetkem, správu nemovitostí vykonávanou organizační složkou nebo příspěvkovou organizací zřízenou územním samosprávným celkem a ve zvláštních případech též i o příslušnost k organizační složce právnické osoby).

Zatímco záznamy do katastru byly úkony katastrálního úřadu, které na rozdíl od vkladu práva neměly vliv na vznik, změnu nebo zánik práva, pak třetí způsob zápisu do katastru – poznámka – byl v souladu s principem pozemkových knih takovým úkonem katastrálního úřadu, který nejenže neměl vliv na vznik, změnu nebo zánik práva, ale sloužil pouze k vyznačení určitých skutečností vztahujících se k nemovitosti nebo osobě. Zápisem do katastru se podle zákona o zápisech rozuměl vklad, záznam nebo poznámka, prováděcí vyhláška však zavedla ještě pojmy zápisu „jiných údajů katastru“ (např. změna druhu pozemku), „údajů souvisejících s právy“ (např. upozornění na probíhající pozemkové úpravy) a „dalších údajů katastru“ (např. upozornění na probíhající řízení o námitce či opravě chyby).

Zásadním úkolem pro katastrální úřady bylo provedení digitalizace katastrálních operátů, v první řadě digitalizace souboru popisných informací. Realizace tohoto úkolu byla naplněna v letech 1994 až 1998. V letech 1997 až 1998 byl katastr nemovitostí jednorázově doplněn o bonitní půdně-ekologické jednotky (BPEJ) u jednotlivých parcel. V roce 1999 pak byla provedena kontrola výsledků digitalizace; od té doby přestaly být udržovány ručně vedené listy vlastnictví a výpisy z katastru nemovitostí jsou poskytovány výlučně jako počítačové výstupy.

Zahájení digitalizace souboru popisných informací v roce 1994 bylo umožněno založením lokální báze dat (listopad 1993) a přechodem z ručně vedených výkazů změn na přímou aktualizaci lokální báze dat na osobních počítačích (centrální databáze byla aktualizována pozdější dávkou). Takto mohli prvně zaměstnanci katastrálních úřadů spatřit to, co dříve jako zaměstnanci středisek geodézie tvořili od roku 1979 v „subregistru D“ (doplňkové údaje o vlastnictví) a od roku 1990 v „subregistru P“ (předchůdce zjednodušené evidence pozemků).

Periodické porovnávání a následné slaďování obsahu lokálních databází s databází centrální přetrvávalo až do roku 2001, kdy byl ISN převeden migrací lokálních databází do nového informačního systému katastru nemovitostí (ISKN). Vývoj údajů o nemovitostech z předchozí doby (listopad 1993 až květen 2001) je dokumentován v aplikaci PU – vývoj změn nemovitostí z archivu. Migrace údajů lokálních databází do ISKN byla provedena na všech katastrálních úřadech v průběhu roku 2001 (na Katastrálním úřadu v Benešově dne 9. června 2001). Vývoj údajů o nemovitostech v ISKN je dokumentován v aplikaci PU – vývoj změn nemovitostí.

S přechodem na nový informační systém katastru nemovitostí došlo k integraci souboru popisných informací

a souboru geodetických informací do společné databáze se současnou aktualizací obou těchto částí (ovšem pouze v případě provedení kompletní digitalizace operátu). Zároveň přechod na ISKN umožnil poskytovat data na každém katastrálním úřadu z území celé České republiky interním dálkovým přístupem a veřejnosti pak externím dálkovým přístupem prostřednictvím internetu.

Od roku 2001 začal být katastr veden podle novely katastrálního zákona č. 120/2000 Sb., kterou byl katastr nemovitostí stanoven jako informační systém o území České republiky vedený převážně počítačovými prostředky. V novém informačním systému katastru nemovitostí byl založen samostatný registr staveb (budov) – dosud byly stavby evidovány pouze jako jeden z údajů o pozemku.

Výkazy změn a sbírky listin přestaly být v roce 2001 vedeny podle katastrálních území a začaly být číslovány ve dvou číselných řadách pro řízení dvojího typu (řízení „V“ – změny v důsledku vkladu práv, řízení „Z“ – změny v důsledku záznamu práv, zápisu poznámek a ostatních údajů katastru nemovitostí). Do roku 2001 neodpovídaly spisové značky řízení „V“ položkám výkazů změn a byly označovány po vzoru dřívější občanskoprávní registrace státními notářstvími symboly V11 (smlouva kupní), V12

(smlouva darovací), V13 (směnná smlouva), V14 (smlouva o zřízení předkupního práva), V2 (smlouva o vzniku zástavního práva), V3 (smlouva o zřízení věcného břemene), V4 (smlouva o prodeji bytu) atd.

Aplikační programové vybavení (APV) pro správu a vedení katastru nemovitostí je v ISKN členěno na aplikace, z nichž každá zajišťuje určitou část správy katastru nemovitostí. Většina zaměstnanců katastrálních úřadů se setkává zejména se třemi z nich, a to s přípravou aktualizace (PA), aktualizací (AK) a s poskytováním údajů z katastru nemovitostí (PU).

Od doby ukončení digitalizace katastrálních map dochází k aktualizaci údajů souboru popisných informací a souboru geodetických informací současně. Proto bylo dalším ze zásadních úkolů katastrálních úřadů provedení digitalizace souboru geodetických informací, tj. převedení obsahu katastrálních map katastru nemovitostí do digitální formy (v případě pozemků ve zjednodušené evidenci to znamenalo i doplnění obsahu katastrálních map pozemkového katastru a přídělových plánů do katastrálních map). Digitalizace byla prováděna přepracováním souboru geodetických informací, a to zpočátku (v letech 1999 a 2000) v souřadnicovém systému stabilního katastru. Jelikož se tato koncepce ukázala jako nevyhovující, byl hledán způsob provádění přepracování v souřadnicovém systému Jednotné trigonometrické sítě katastrální (JTSK).

Proto v letech 2001 až 2008 k digitalizaci přepracováním souboru geodetických informací nedocházelo a byl realizován pouze převod číselného vyjádření analogových map v souřadnicovém systému JTSK do digitální podoby (vznik tzv. „digitální“ katastrální mapy), případně byla prováděna digitalizace v důsledku obnov katastrálních operátů na podkladě výsledků pozemkových úprav či novým mapováním. Až od roku 2008 (resp. 2009 na pracovišti v Benešově) bylo realizováno přepracování souboru geodetických informací v souřadnicovém systému JTSK. Tato nová digitalizace vedla ke vzniku tzv. katastrální mapy „digitalizované“ (nyní platná právní úprava nerozlišuje mezi digitální a digitalizovanou mapou, jedná se o katastrální mapu v digitální formě).

Se vznikem katastru nemovitostí v roce 1993 byl konečně legislativně vymezen institut řízení o námitkách proti výsledkům obnovy katastrálního operátu. Zatímco reklamace proti výsledkům reambulance stabilního katastru mohly být podávány ve lhůtě šesti týdnů ode dne doručení

elaborátů obci a možnost podání námitek proti výsledkům obnovy operátu pozemkového katastru byla omezena po dobu (minimálně třídenního) vyložení operátu u příslušného obecního úřadu, pak obnovený operát katastru nemovitostí musí být vyložen v dotčené obci na dobu nejméně deseti pracovních dnů a vlastníci a jiní oprávnění mohou během vyložení obnoveného katastrálního operátu a ještě ve lhůtě patnácti dnů ode dne skončení jeho vyložení podávat proti jeho obsahu námitky, o nichž rozhoduje katastrální úřad.

Realizace digitalizace souboru geodetických informací vedla v očích veřejnosti k mylné domněnce, že touto činností docházelo ke zvýšení přesnosti mapového díla. Většina hranic v digitalizovaných mapách však nebyla doložena použitelnými výsledky zeměměřických činností, a proto docházelo pouze k digitálnímu vyjádření průběhu hranic podle jejich zobrazení v původním mapovém díle (zejména se jednalo o hranice převzaté z obsahu katastrálních map pozemkového katastru, jejichž obsah byl ve většině případů převzat z map stabilního katastru). Třebaže minimální rozlišovací hodnota při zobrazování předmětu polohopisu v katastrální mapě byla 0,2 mm v měřítku mapy (při měřítku 1 : 2 880 se jedná o 0,58 m), mezní chyba zobrazení u map v měřítku 1 : 2 880 činí 1,30 m. Tím není myšlena chyba v poloze bodu, neboť do mezní chyby zobrazení není započtena přesnost určování polohy bodu (viz výše – 1,45 m); velikost mezní polohové chyby podrobných bodů při zohlednění všech uvedených skutečností činí 2,83 m (body s kódem charakteristiky kvality souřadnic 8). Do uvedené hodnoty 2,83 m lze upřesnit polohu podrobného bodu vůči výsledku vytyčení tohoto bodu, aniž by se jednalo o odstraňování chyby v katastru nemovitostí.

Aby mohly být údaje o geometrickém a polohovém určení pozemků posuzovány podle dosažené přesnosti,

musel být nejprve zaveden pojem „zpřesnění geometrického a polohového určení“, což bylo učiněno zákonem č. 186/2006 Sb. (změna katastrálního zákona v souvislosti s přijetím nového stavebního zákona) a vyhláškou č. 26/2007 Sb. (předchůdce katastrální vyhlášky), a dále musel být zaveden pojem „kód charakteristiky kvality souřadnic podrobného bodu“ – tento pojem prvně obsahovala vyhláška č. 26/2007 Sb. Od té doby je rozlišováno zpřesnění geometrického a polohového určení, jež nepodléhá řízení o opravě chyby v katastru nemovitostí, od opravy geometrického a polohového určení. Zpřesnění je možné provést pouze v mezích přesnosti geometrického a polohového určení (v rámci mezní polohové chyby), a to za podmínky snížení kódu charakteristiky kvality souřadnic podrobného bodu (nedojde-li ke snížení kódu, nelze zpřesňovat; dojde-li k překročení mezní polohové chyby, nejedná se již o zpřesnění geometrického a polohového určení, ale o opravu chyby, jež je prováděna v legislativně vymezeném procesu řízení o opravě chyby v katastru nemovitostí).

Opravu chybného geometrického a polohového určení (prvně v historii pozemkových evidencí je rozlišováno takové určení od prostého zobrazení hranice v katastrální mapě, jež je opravováno bez nutnosti zjištění stanoviska dotčených vlastníků) prováděl katastrální úřad původně podle vyhlášky č. 126/1993, jež v § 52 uváděla, že „v souboru geodetických informací se opraví chybné geometrické a polohové určení hranice pozemku, je-li nesporně zjištěno a protokolárně doloženo, že se neshoduje se stavem hranice v terénu, současný průběh hranice v terénu není dotčenými vlastníky zpochybňován a nebyl jimi měněn“. Bylo tak po vlastnících vyžadováno, aby do protokolu uváděli, že stav hranice v terénu se neshoduje s údaji souboru geodetických informací, což bylo pro

vlastníky (neodborníky) přirozeně problematické. Proto byla tato dikce upravena vyhláškou č. 26/2007 Sb., a to obdobně tak, jak uvádí i nyní platná katastrální vyhláška č. 357/2013 Sb. (§ 44): „Chybné geometrické a polohové určení opraví katastrální úřad na základě písemného prohlášení vlastníků pozemků, že hranice pozemků nebyla jimi měněna, není sporná ani nebyla zpochybněna.“

Podrobná měření pro účely katastru nemovitostí jsou prováděna zejména polární metodou nebo technologií globálního navigačního satelitního systému (GNSS) při použití elektronických dálkoměrů s optickými odraznými systémy, a to v návaznosti na body podrobného polohového bodového pole. Hustota těchto bodů se volí s přihlédnutím k technickým možnostem měření pro účely správy katastru (dříve maximální vzdálenost mezi body v zastavěném území činila 300 m a v nezastavěném území musel být alespoň 1 bod na 1 km2).

Mezní souřadnicová chyba bodů podrobného polohového bodového pole je 0,12 m. Podrobné body jsou z těchto bodů bodového pole zaměřovány se základní střední souřadnicovou chybou 0,14 m (body s kódem charakteristiky kvality souřadnic 3), což představuje mezní polohovou chybu podrobných bodů 0,40 m. V případě, že výsledky měření nejsou využívány pro digitální katastrální mapu, která vznikla s využitím nového či dřívějšího mapování nebo pozemkových úprav, dochází často k přizpůsobování změny mapě (souřadnice obrazu podrobného bodu polohopisu v katastrální mapě digitalizované pak nemusí být ve shodě se souřadnicemi podle výsledků měření, tj. ve shodě se souřadnicemi polohy).

Zatímco mezní polohová chyba je stanovena ve vazbě na dvojí nezávislé určení polohy podrobného bodu, pro posuzování přesnosti zeměměřické činnosti je stanoven

zejména mezní rozdíl délek. Tím se rozumí rozdíl délek vypočtených ze souřadnic a délek z přímého měření – mezní hodnota činí 0,40 m x (d + 12) : (d + 20), tj. v závislosti na předmětné délce v rozpětí 60 % až 100 % hodnoty mezní polohové chyby 0,40 m (u podrobných bodů s kódem charakteristiky kvality souřadnic 8 se mezní rozdíl délek pohybuje v rozpětí 60 % až 100 % hodnoty 2,83 m).

Údržba souladu operátu katastru nemovitostí se skutečným stavem je prováděna na základě ohlašovací povinnosti vlastníků a jiných oprávněných – ti mají ohlásit katastrálnímu úřadu změny údajů katastru týkající se jejich nemovitostí do 30 dnů ode dne vzniku změny a předložit listinu, která změnu dokládá (tuto povinnost vlastníci a jiní oprávnění nemají u změn katastru vyplývajících z listin, které jsou příslušné státní orgány povinny zasílat katastrálnímu úřadu přímo k zápisu do katastru). Kromě toho katastrální úřad reviduje soulad údajů katastru se skutečným stavem v terénu, a to zejména v souvislosti s připravovanými obnovami katastrálních operátů novým mapováním.

V souladu se zákonem č. 111/2009 Sb., o základních registrech, došlo dne 1. července 2012 ke spuštění základních registrů, které jsou využívány pro správu katastru nemovitostí. Informační systém katastru nemovitostí (ISKN) byl v uvedeném roce propojen s informačním systémem základních registrů (ISZR), který tvoří registr obyvatel (ROB), registr osob (ROS), registr práv a povinností (RPP) a registr územní identifikace adres a nemovitostí (RÚIAN). Spuštění systému základních registrů má pro správu katastru nemovitostí konkrétní přínosy, a to zejména v oblasti ověřování údajů o fyzických i právnických osobách a také v možnosti přebírat z těchto registrů změny (např. změny adres či příjmení).

Správcem RÚIAN je Český úřad zeměměřický a katastrální (ČÚZK), editory pak kromě ČÚZK též stavební úřady, Český statistický úřad a katastrální úřady. Zákon o základních registrech zmocnil ČÚZK k vydání vyhlášky o základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí (vyhláška č. 359/2011 Sb.). Další rozvoj RÚIAN je primárně zaměřen na zavádění nových účelových územních prvků – od roku 2019 je editorem i Státní pozemkový úřad, a to pro účely vyznačování bonitních půdně-ekologických jednotek (BPEJ). Zatímco informace o projektu RÚIAN jsou přístupné na stránkách https://ruian.cuzk.cz/, bezplatné poskytování dat se děje veřejným dálkovým přístupem (VDP) k datům RÚIAN prostřednictvím adresy https://vdp.cuzk.cz/. Zpoplatněna jsou pouze data, která se poskytují na žádost na datových nosičích a nejsou přitom určena pro tvorbu územně analytických podkladů.

Od roku 2015 je navíc ISKN napojen pomocí webových služeb na insolvenční rejstřík, což rozšiřuje možnosti ověřování účastníků řízení a jejich způsobilosti k právním úkonům. Od téhož roku využívá ISKN propojení s Document management systémem (DMS), do kterého se ukládají všechny listiny k zápisu do katastru nemovitostí, a to nejen dokumenty zasílané elektronicky, ale i klasická podání, která jsou skenována (pomocí čárového kódu jsou listiny provázány s řízením v ISKN). Během roku 2015 došlo k hromadné migraci všech starších elektronických dokumentů a byly naskenovány všechny vkladové listiny z let 2014 a 2015; od roku 2016 jsou všechny tyto listiny zpřístupněny uživatelům dálkovým přístupem. Do konce roku 2013 přitom byla vytvořena spisová služba včetně elektronické podatelny a výpravny (EPVDS) a došlo k propojení systémů elektronické podatelny a informačního systému katastru nemovitostí.

Doskenování listin až do roku 2014 bylo žádoucí s ohledem na skutečnost, že tento rok byl pro katastr nemovitostí i katastrální úřady zcela revoluční. Dne 1. ledna 2014 totiž nabyl účinnosti nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) a katastrální zákon (zákon č. 256/2013 Sb.), který nahradil nejen stávající katastrální zákon č. 344/1992 Sb., ale i zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Problematika katastru nemovitostí i evidence právních vztahů k nemovi-tostem je tak nyní upravena v jediném zákoně. K uvedenému datu nabyla účinnosti též nová katastrální vyhláška (vyhláška č. 357/2013 Sb.), vyhláška o poskytování údajů z katastru nemovitostí (vyhláška č. 358/2013 Sb.) a vyhláška o stanovení vzoru formuláře pro podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu (vyhláška č. 359/2013 Sb.).

Nový katastrální zákon byl přijat v souvislosti s celkovou rekodifikací soukromého práva a zohlednil řadu změn v oblasti práv k nemovitostem, které tato rekodifikace přinesla. Zásadní změnou byla především nová definice pojmu „nemovitost“ (pozemky; podzemní stavby; stavby, které se nestaly součástí pozemku; věcná práva k nim a práva, o nichž to stanoví zákon) a zejména uplatnění zásady superficies solo cedit, podle které je stavba (opět, resp. po 63 letech) součástí pozemku. Součástí pozemku se nestaly stavby, o nichž to stanovil zákon (stavby s rozdílnými právními vztahy k pozemku a stavbě či stavby dočasné). Nový občanský zákoník zavedl také řadu dalších věcných práv, jež do té doby neexistovala a která se od roku 2014 zapisují do katastru nemovitostí.

Katastr nemovitostí se tímto stal veřejným seznamem, do kterého se věcná práva, práva ujednaná jako věcná (počet věcných práv se zvýšil ze čtyř na dvacet) a dále též nájem a pacht zapisují vkladem do katastru nemovitostí.

Vkladem do katastru nemovitostí se zapisují i práva, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora ve veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním – ta se v letech 1993 až 2013 zapisovala „pouze“ záznamem. Zápis práv prováděný vkladem má buď konstitutivní, nebo deklaratorní povahu. Zatímco konstitutivní povahu mají vklady práv zejména na podkladě listin, podle kterých byl v předchozí právní úpravě prováděn vklad do katastru, deklaratorní povahu mají vklady práv na podkladě listin, podle kterých byl v předchozí právní úpravě prováděn záznam do katastru (například vklady na podkladě rozhodnutí státního orgánu, příklepu licitátora či vydržení).

Záznamem se do katastru nemovitostí nově zapisuje příslušnost organizačních složek státu a státních organizací hospodařit s majetkem státu, právo hospodařit s majetkem státu, správa nemovitostí ve vlastnictví státu, majetek hlavního města Prahy svěřený městským částem hlavního města Prahy, majetek statutárního města svěřený městským obvodům nebo městským částem statutárních měst, majetek ve vlastnictví územního samosprávného celku předaný organizační složce do správy k jejímu vlastnímu hospodářskému využití a majetek ve vlastnictví územního samosprávného celku předaný příspěvkové organizaci k hospodaření. Jedná se tedy o listiny, na jejichž podkladě byl podle předchozí právní úpravy prováděn zápis do katastru „způsobem obdobným záznamu“.

Způsob zápisu poznámek do katastru odpovídá zápisům poznámek podle předchozí právní úpravy, ovšem s tím, že zásadním způsobem narostl počet listin, na jejichž podkladě se zápis poznámky provádí, a také počet druhů samotných poznámek. Jiné údaje se do katastru provádí v nezměněné podobě, a to s tím, že namísto „jiných údajů katastru“, „údajů souvisejících s právy“ a „dalších údajů

katastru“ je podle nové právní úpravy rozlišován pouze zápis „jiných údajů katastru“ (např. změna druhu pozemku) a „údajů o upozorněních“ (např. upozornění na probíhající řízení o námitce či opravě chyby).

Zápisy do katastru nemovitostí jsou prováděny bezplatně, výjimku však tvoří zápisy prováděné na podkladě návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí. Správní poplatek činil od vzniku katastrálních úřadů v roce 1993 1 000 Kč, což platilo do dne 01.01.2020, kdy došlo ke zvýšení správního poplatku na 2 000 Kč, a to podle zákona č. 364/2019 Sb., kterým se měnily některé zákony v oblasti daní v souvislosti se zvyšováním příjmů veřejných rozpočtů.

Katastr je podle katastrálního zákona veřejný a každý má právo do něj nahlížet, pořizovat si z něho pro svou potřebu opisy, výpisy nebo náčrty a získávat z něj údaje, a to ať už formou veřejné listiny (výpisy z katastru nemovitostí, ověřené kopie katastrální mapy, identifikace parcel, výpis z pozemkové knihy či kopie ze sbírky listin katastru a pozemkové knihy) nebo v jiné formě stanovené vyhláškou č. 358/2013 Sb. (prosté kopie listin ze sbírky listin katastru a pozemkové knihy, reprografické kopie z katastrálního operátu, tiskové výstupy, ve zvláštních případech též kopie katastrální mapy s orientačním zákresem pozemkové držby podle dřívějších pozemkových evidencí a srovnávací sestavení parcel dřívějších pozemkových evidencí s parcelami katastru). Osobám, které mají v katastru zapsáno věcné právo, lze za podmínek stanovených touto vyhláškou poskytovat službu sledování změn údajů o jejich nemovitostech či sledování změn v řízení, jichž jsou účastníky.

Výše úplaty za poskytnuté údaje z katastru nemovitostí stanovují přílohy vyhlášky č. 358/2013 Sb., o poskytování údajů z katastru nemovitostí, v případě veřejných listin

stanovuje výši správního poplatku sazebník, jenž tvoří přílohu zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích.

Aby nedošlo ke konfliktu veřejnosti katastru se zákonem o ochraně osobních údajů (zákon č. 101/2000 Sb., který byl zrušen zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, jenž byl vydán v návaznosti na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů), nový katastrální zákon stanovil, že získávat údaje z katastru nemovitostí formou nahlížení nelze z přehledu vlastnictví z území České republiky, ze sbírky listin a o dosažených cenách nemovitostí. Na druhou stranu však katastrální zákon připustil možnost získat takové údaje za předpokladu, že žadatel prokáže svou totožnost. Katastrální úřady vedou seznamy osob, kterým byly poskytnuty údaje uvedeným způsobem, a dotčené osoby pak mají možnost získat o nich informace, a to prostřednictvím pověřence pro ochranu osobních údajů ČÚZK.

Speciální oblastí poskytování údajů z katastru nemovitostí je dálkový přístup. Dálkový přístup je placená služba, která od 1. září 2000 umožňuje v důsledku přijetí zákona č. 120/2000 Sb. (novela zákona č. 344/1992 Sb.) registrovaným uživatelům on-line přístup k údajům katastru nemovitostí. Soudní exekutoři, notáři, obce, kraje a organizační složky státu mají dálkový přístup k údajům katastru nemovitostí k dispozici bezplatně. Z platících uživatelů tuto službu využívá nejvíce bankovní sektor, a to pro získávání podkladů potřebných k poskytování hypoték.

Novela zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, umožnila, aby byly od 1. července roku 2006 vydávány výpisy z katastru nemovitostí i prostřednictvím dalších subjektů, jako Česká pošta, notáři, krajské úřady, matriční úřady, obecní a zastupitelské úřady – tyto výpisy jsou označovány elektronickou značkou, jež

zaručuje autenticitu (vydáno Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním) a neměnnost výstupu, v důsledku čehož mají takto pořízené výpisy stejnou váhu jako veřejné listiny vydávané na katastrálních pracovištích.

Dále je třeba zmínit, že v rámci projektu CzechPOINT, který byl spuštěn v pilotním provozu od dubna roku 2007 a v plném provozu od 1. ledna 2008, je možné získat ověřený výpis z katastru nemovitostí, přehled práv evidovaných pro konkrétní osobu a kopii katastrální mapy v digitální formě (kromě uvedeného zde lze obdržet též výpis z živnostenského a obchodního rejstříku a z rejstříku trestů). Je tak zajištěno poskytování katastrálních informací v ověřené podobě v každé obci i pro osoby, které samy nevyužívají internetových služeb.

Daleko užívanější než placený přístup k údajům katastru nemovitostí je však bezplatné nahlížení do údajů katastru nemovitostí, které bylo spuštěno 1. ledna 2004 na adrese https://nahlizenidokn.cuzk.cz/. Toto nahlížení je volně přístupné všem uživatelům internetu, nevyžaduje žádnou registraci a je bezplatné. Údaje takových výstupů jsou však proti dálkovému přístupu neúplné, neboť takto nelze například zobrazit výpis z katastru nemovitostí a některé další výstupy placené aplikace. Přesto je ale ze statistik bezplatně poskytovaného nahlížení do katastru nemovitostí zřejmá jeho mimořádná atraktivita (zatímco při spuštění v roce 2004 se jednalo o 3 miliony přístupů, v roce 2010 to bylo 15 milionů přístupů a v roce 2020 bylo zaznamenáno již 50 milionů přístupů).

V roce 2004 bylo též zahájeno budování sítě permanentních stanic GNSS (Global Navigation Satellite Systém, tj. globální navigační satelitní systém), které byly v následujících letech zřízeny na budovách katastrálních úřadů (23) a na externích stanicích (5); do síťových řešení jsou užívána data ještě z dalších stanic (27) z příhraničních

oblastí sousedních států (celkem tedy 55 stanic v roce 2020). Tato síť permanentních stanic pro příjem signálu z globálních navigačních systémů poskytuje služby pro rychlé určování polohy bodů na celém území České republiky s centimetrovou přesností. Síť permanentních stanic GNSS nese označení CZEPOS – viz https://czepos.cuzk.cz/ – a je součástí hlavních geodetických základů vedle základních bodových polí, jež se dělí na bodové pole polohové, výškové a tíhové. Tyto geodetické základy jsou ve správě Zeměměřického úřadu, ovšem správu zhušťovacích bodů a podrobných polí (polohového a výškového) vykonávají katastrální úřady.

Kromě uvedeného byla v roce 2004 zavedena na adrese https://geoportal.cuzk.cz/ též služba Geoportál umožňující publikování geografických služeb v prostředí internetu. Geoportál má dvě provázané části – Obchodní modul a Portál mapových služeb. Obchodní modul je určen zejména pro zájemce (zákazníky) o základní bázi geografických dat (ZABAGED – digitální vektorový geografický model území České republiky) či ortofotografické zobrazení České republiky (Ortofoto ČR), které je vytvořeno z ortogonalizova-ných leteckých měřických snímků s rozlišením 0,2 m na zemi. Soutisk ortofotografického zobrazení s aktuálním stavem katastrální mapy v digitální formě je přitom volně přístupný prostřednictvím již zmiňované internetové aplikace nahlížení do katastru nemovitostí. Portál mapových služeb je určen veřejnosti a obsahuje mapová díla spravovaná Zeměměřickým úřadem, včetně map stabilního katastru (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/). Vedle zajišťování aktuálních leteckých měřických snímků a tvorby Ortofota ČR se Zeměměřický úřad podílí též na skenování archivních leteckých měřických snímků. Skenované snímky je možné prohlížet rovněž na https://ags.cuzk.cz/archiv/ – ke konci

roku 2020 byly uživatelům k dispozici snímky z let 1936-1938, 1940, 1942, 1946-1957, 1959-1965.

Zpřístupněny jsou tak nejen obsahy mapových děl pozemkových evidencí, ale i aktuálně platné údaje katastru nemovitostí o geometrickém a polohovém určení nemovitostí a o právních vztazích k nim. Třebaže z pohledu současného katastru nemovitostí lze považovat za samozřejmost, že vedení pozemkové evidence a evidování právních vztahů k nemovitostem včetně rozhodování o jejich vzniku tvoří nerozlučný celek, z výše uvedeného historického vývoje je patrné, že je tomu tak pouze v novodobé historii. Z tohoto důvodu je třeba po prezentaci vývoje pozemkové evidence zmínit též genezi evidování práv k nemovitostem.

2) Právní vztahy k   nemovitostem 2a) Desky zemské

Zápisy v deskách zemských jsou důkazem toho, že v samotných počátcích Království českého byl spíše než na založení spolehlivé pozemkové evidence kladen důraz na evidování práv, neboť daně odváděné z pozemkových práv byly zásadním zdrojem státních příjmů. Zápisy v deskách zemských jsou navíc písemným dokladem vývoje feudálního českého státu, jeho slávy i pokoření.

Za první písemný doklad desek zemských je považován zápis ve formuláři zemského písaře z roku 1278, tj. z doby posledního roku panování českého krále Přemysla Otakara II, kdy byl český stát vedoucím politickým činitelem ve střední Evropě. Poradní sbor krále se později rozdělil na moc zákonodárnou, reprezentovanou českým sněmem, a na moc soudní. Zemský soud se tak stal vrcholným soudem s celostátní působností, jeho výroky byly neodvolatelné. Třikrát v roce se slavnostně rozeznívaly zvony kostela

Všech svatých na Pražském hradě – jedním z důvodů byl poslední den v měsíci září, kdy zvony ohlašovaly zasedání zemského soudu, jehož přísedící zde tehdy skládali přísahu.

Zemskému soudu předsedal český král a soud se dělil na dva senáty – většímu příslušely všechny věci trestní a majetkové, menšímu pak záležitosti sirotčí a poddanské. Menší soud řídili zástupci nejvyšších úředníků, kteří připravovali soudní řízení a vedli desky zemské v registratuře zemského soudu zvané Úřad desek zemských.

Podle českého vzoru byly na Moravě v roce 1348 zavedeny desky zemské u soudu brněnského a olomouckého a začátkem 15. století i ve Slezsku u soudu opavského. Od 14. století do poloviny 17. století se Čechy staly státem stavovským, ve kterém zástupci šlechty a zemští úředníci získávali rozhodující moc. Král vystupoval pouze jako první mezi sobě rovnými (primus inter pares). Byly mu sice ponechány určité funkce – předsedal zemskému sněmu i soudu a jmenoval nejvyšší zemské úředníky, ale byl ovlivněn panskou radou. K platnosti sněmovního usnesení dával sice svůj souhlas, ale teprve vysláním zástupců šlechty k deskám zemským a zápisem do těchto desek nabylo usnesení platnost.

Desky zemské se vyvinuly ze záznamů soudního písaře, nedlouho po vzniku zemského soudu. Staly se tak úřední knihou zemského soudu a původně se nazývaly registra regalia, což dokládalo, že byly původně institucí královskou. Před zemským soudem se projednávaly žaloby na osoby šlechtického stavu a všechny spory o svobodné, tedy zejména šlechtické statky. Zemský soud rozhodoval také o majetkových věcech královských měst a církevních institucí. Pouze měšťané privilegovaných měst (Staré a Nové Město pražské, České Budějovice, Kutná Hora a Plzeň) mohli před zemský soud předstoupit, pro ostatní měšťany

tu byly městské soudy a nad poddanými měla pravomoc vrchnost.

Zápisy byly prováděny knihovními soudy tak, jak k nim docházelo v čase, nikoli tedy samostatně pro majetek konkrétního vlastníka. Z tohoto důvodu tyto zápisy trpěly značnou nepřehledností.

Do desek zemských byly původně zapisovány soudní procesy, včetně půhonů (pohnání k soudu) a následných soudních exekucí. Desky zemské byly vedeny v samostatných řadách (kvaternách), které se dělily na půhonné (soudní procesy), trhové (majetkové převody), zápisné (dluhy, zástavy) a památné (sbírka listin). Označení „památné“ souvisí s tím, že tato kvaterna původně vznikla pro nedořešené případy v době husitských nepokojů, kdy zemský soud nezasedal; do těchto knih se zapisovalo „na věčnou paměť“. Později se jejich obsah změnil a opisovala se do nich plná znění písemných smluv o majetkových převodech, poručenství a dělení statků. Aby se zabránilo sporům, byly při rozdělování statků jednotlivé díly podrobně popsány. Zemští měřiči někdy vyměřovali pozemky a vyhotovovali mapy, ovšem pouze v místním rozsahu.

V posledním roce panování římského císaře a českého krále Karla IV. bylo k ochraně desek zemských zakázáno v místnosti, kde byly uloženy, tasit meč pod hrozbou ztráty ruky a v případě, že byla prolita krev, ztratil viník i hrdlo. Po jazykové stránce jsou deskové zápisy dokladem vysoké úrovně českého jazyka. Zápisy byly původně latinské, ale už ve 14. století se objevovaly zápisy české. Jazykové nařízení z roku 1495 určilo jako jedinou úřední řeč češtinu, výjimku tvořily jen královské majestáty psané latinsky a později německy. Zneužití deskového zápisu bylo chráněno pod hrozbou nejvyšších trestů. Ve Vladislavském zemském zřízení z roku 1500 bylo ustanoveno, že „kdo by úředníky

nařkl, že by něco úkladného a nevěrně dělali, a toho by na ně neprovedl, má hrdlo ztratit“.

V roce 1541 za vlády uherského, římského a českého krále Ferdinanda I. Habsburského došlo na Malé Straně k požáru, jenž se rozšířil i na Pražský hrad a zničil podle odhadu více než 100 knih s více než šedesáti tisíci vklady. Zachovala se pouze jediná kniha – registra půhonná z let 1316 až 1325 – ta jediná v době požáru na Pražském hradě nebyla (díky pracím ne její opravě). Ztráta desek zemských vedla k ohrožení právní jistoty a řádu celé země, neboť shořely například zápisy z doby rozkvětu za vlády Karla IV. či zápisy z převratných hospodářských změn doby husitské. Proto byly již od roku 1541 zemské desky obnovovány, od roku 1543 dokonce hned ve dvojím vyhotovení – duplikáty byly ukládány na královském hradě Karlštejn. Obnova zápisů se děla podle předkládaných písemných dokladů nebo jen na základě ústních podání. Pokud proti obnoveným zápisům nebyla v zemské lhůtě (tři roky a osmnáct neděl) podána námitka, stal se vklad (zápis) platným.

V době stavovského protihabsburského povstání v letech 1618 až 1620 se nejvyšší úředníci i jejich zástupci stali aktivními politickými činiteli. Prozatímní vláda zasedala v místnostech Úřadu desek zemských. Porážka stavů na Bílé hoře byla osudovou pro suverenitu českého státu a poznamenala další osudy českého národa. Desky zemské jsou důkazem politické perzekuce a omezování české státnosti. Všechny intabulace provedené v revoluční době byly prohlášeny za neplatné a škrtnuty. Jen politicky bezúhonným osobám a katolíkům mohl být vklad znovu zapsán.

V době pobělohorské bylo v roce 1627 vydáno Obnovené zřízení zemské, jež reagovalo na potlačené stavovské a protikatolické povstání. Statky odsouzených

nebo nekatolických majitelů, kteří byli donuceni opustit zemi, byly konfiskovány. Vše, o čem dosud rozhodovala stavovská obec, připadlo do rukou krále. Král sám potvrzoval usnesení sněmu či zákony a jejich platnost již nebyla vázána na intabulaci do desek zemských. Zemský soud ztratil své privilegované postavení, byl řízen dvorními úřady ve Vídni. Změnil se i způsob vedení soudního procesu – obyčejové právo ustoupilo právu psanému (zákonům). I když desky zemské pozbyly v obnoveném zřízení zemském státoprávní význam, i nadále jim patřilo právo nezvratného důkazu – kdo by svědčil proti deskovému zápisu, měl být potrestán dvěma týdny vězení.

Obnovené zřízení zemské též nově podmínilo provedení zápisu do desek zemských předložením příslušné listiny, nestačilo tak již jen pouhé ústní podání. Každý, kdo chtěl podat žalobu nebo zapsat majetkovou změnu či zadlužení, musel předložit písemný doklad. Písemná podání se opisovala do příslušných kvaternů, které byly později pojmenovány jako „knihy instrumentní“. Obnovené zřízení zemské povolilo vedle češtiny za úřední řeč také němčinu – ta v následujícím století převládala, jen výjimečně se objevovaly česky psané smlouvy.

Na počátku 18. století se české zemské desky staly vzorem pro knihovní zápisy v jednotlivých rakouských zemích. Čeští úředníci radili nebo se přímo účastnili zakládání těchto knih v ostatních zemích. Zatímco původní zápisy do desek zemských (do roku 1541) byly prováděny na pergamen a také vazba byla pergamenová, zápisy v obnovovaných deskách zemských již byly prováděny na papír a vazba byla ze skopovicové nebo vepřovicové kůže.

Knihy desek zemských nebyly až do konce 18. století číslovány, rozlišovaly se pouze podle barevných hřbetů. Pestrobarevnost hřbetů jednotlivých knih byla umocněna malbou různých symbolů, které byly voleny tak, aby

vyjádřily vzácnost a důležitost desek zemských. Dostaly tak unikátní poetickou podobu, která se neshodovala se strohým obsahem soudních zápisů. Malované hřbety nesouvisely s obsahem knihy, ale závisely na fantazii malíře či objednatele. Výjimkou byly knihy založené v době moru, které mají na hřbetu lebku, a dále knihy s židovskou hlavou, jež byly založeny pro pohledávky židovských věřitelů. Barokem podporovaná malířská fantazie vytvářela na hřbetech knih barevné kouzlo, jež skončilo s novým knihovním systémem v roce 1795. Od té doby byly desky zemské vázány v úřednickém stylu, opatřeny číslem a jednoslovným německým označením obsahu.

V roce 1783 za doby panování římského císaře, uherského a českého krále Josefa II. byly zrušeny všechny feudální soudy a také Úřad desek zemských. Byla provedena reforma soudnictví, kdy byl zemský soud rozdělen na trestní a civilní. V důsledku toho došlo v roce 1795 (patentem rakouského a římského císaře, uherského a českého krále Františka I.) ke vzniku nového knihovního systému na podkladě tereziánsko-josefského katastru.

Namísto zaniklého Úřadu desek zemských byly desky zemské připojeny přímo k registratuře civilního zemského soudu. Do těchto nových desek zemských se přestaly zapisovat soudní pře a kvaterny byly nahrazeny hlavní knihou deskovou, v níž byly pro každý (zejména šlechtický) majetek založeny dvě rubriky (folia), z nichž jedna podchycovala změny vlastníků a druhá stav zadlužení. Nejpodstatnější však byla skutečnost, že v těchto nových deskách zemských již nebyly zápisy prováděny v časové posloupnosti za sebou souhrnně pro všechny vlastníky, nýbrž rubriky byly zřizovány pro jednotlivé vlastníky samostatně. Dále byla důležitou ta okolnost, že do desek zemských byly i nadále zapisovány pouze svobodné statky (půda dominikální), které byly osvobozeny od daně.

Vlastníky zapsanými v deskách zemských tak byly zejména osoby šlechtického původu, církevní řády nebo královská města. Půda rustikální byla od roku 1795 zapisována do nově zakládaných pozemkových knih a desky zemské se tak v podstatě staly pozemkovou knihou pro svobodný majetek.

Zrušením poddanství v roce 1848 zanikl definitivně (před tím dočasně v letech 1785 až 1792) rozdíl mezi dominikálními statky evidovanými v deskách zemských a rustikálním majetkem zapsaným v pozemkových knihách. Evidence dominikálních statků však nesplynula s pozemkovými knihami, neboť dostala nový, politický význam – s vlastnictvím „deskových“ statků totiž bylo spojeno oprávnění volit do zemského sněmu. Ke zrušení desek zemských došlo až v roce 1964.

Hodnota desek zemských spočívá v množství historických údajů. Kromě vývoje pozemkové držby je jimi dokumentováno také postavení českého krále v zemi či politická moc šlechty. Navíc jsou dodnes využívány k historickým, právním, genealogickým či jazykovým studiím. Desky zemské jsou dokladem vysoké kulturní úrovně českého národa, a proto byly po zásluze dne 13. prosince 1989 prohlášeny za kulturní památku.

2b) Pozemkové knihyKromě zápisů do desek zemských byly od 14. století

prováděny zápisy do tzv. urbářů a od 15. století též do vesnických gruntovních knih. Do urbářů a gruntovních knih si vrchnost dávala zapisovat své držebnosti a byly sem zanášeny též držebnosti poddaných, včetně povinností k vrchnosti (např. robota, naturální a peněžité dávky), jakož i povinnosti vrchnosti ke svým poddaným. Nutno podotknout, že tyto knihy byly vedeny v době, kdy prostý

lid neuměl číst a psát, a proto nedocházelo k uzavírání písemných smluv s vrchností. Právní platnost urbářů a vesnických gruntovních knih tak byla v soudních rozepřích (na rozdíl od desek zemských) problematická, neboť si je pořizovala vrchnost sama. Jen v tom případě, že se mohla vrchnost prokázat 32letým, nepřerušeným a pokojným užíváním sporného práva, mohl se vrchnostenský urbář považovat za právoplatný důkaz, nikoli však ve prospěch toho, kdo jej sepsal. Přitom však platilo, že kdo porušil urbář řádné panské kanceláře, byl bez dalšího právního jednání na hrdle potrestán.

Kterak zakládat a vést urbáře uvádí například Veleslavínův návod z 16. století: „Má-li kdo v městečku aneb osadě nač jaké právo a výsady, zakládající se na darovacích listech předků vrchností, a chce-li býti při tom zachován, má se mu to od pána né rušiti, nýbrž stvrditi. A tak i jiní lidé budou míti lepší chuť, aby se pod tím pánem usazovali a živností hleděli, nežli jinde, kde toho není. Kdožby v městečku aneb v obci rolí, luk, lesů aneb což jiného měli, jest dobře v táž registra ložní (urbáře) zaznamenati, aby se jim na potomné časy v tom překážek nečinilo.“

Urbáře tedy byly přechodem z poměrů založených na ústním podání a lidské paměti k poměrům právním, stvrzeným byť jednostrannou panskou listinou. Svobodnými osadníky se pak stávali ti, kteří si zápisem do urbáře prosadili dědičné právo užívání pozemků (gruntů) za úrok bez robotních povinností. Pozemky poddaných a svobodníků tak byly nazývány jako urbární (rustikální). K nejstarším dochovaným urbářům patří urbář Ostrovského kláštera z roku 1388.

Naléhavá potřeba zajistit bezpečnost hypoték vedla k vytváření systému pozemkových knih (tzv. staré pozemkové knihy), které navazovaly na urbáře i vesnické

gruntovní knihy a byly utvářeny na podkladě tereziánsko-josefského katastru z roku 1792. V roce 1811 vstoupil v platnost obecný zákoník občanský, který stanovil, že k převodu nemovitých věcí je třeba zápis (vklad, resp. intabulace) do pozemkových knih. Tehdy došlo též ke stanovení povinnosti veřejného zápisu o vlastnictví domů podle čísel popisných, což ale neměnilo nic na skutečnosti, že domy byly i nadále považovány za součást pozemku.

Pozemkové knihy zakládané po roce 1860 jsou označovány jako pozemkové knihy stabilního katastru, neboť v tomto roce došlo k zavedení nové pozemkové evidence. Hlavním nedostatkem těchto knih bylo, že často podrobně neudávaly, z čeho se knihovní těleso skládá (z jakých konkrétních pozemků) a jaká práva a povinnosti jsou s knihovním tělesem spojeny.

Pozemkové knihy stabilního katastru byly vedeny až do roku 1871, kdy došlo k přijetí zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách. Desky zemské tím začaly být v širším pojetí považovány za pozemkovou knihu (bylo stanoveno, že knihovní vložky obsahující nemovitosti zapsané v deskách zemských v obvodu Království českého tvoří dohromady jednu hlavní knihu). Pro jednotlivé země rakouské říše byly vydány zákony definující způsob zakládání pozemkových knih. V případě Čech se jednalo o zákon č. 92 českého zemského zákoníku (č. z. z.) z roku 1874, o zakládání nových pozemkových knih pro Království české a jejich vnitřním zařízení, který platil až do roku 1964 (na Slovensku platil od roku 1855 tzv. pozemnoknižný poriadok podle zákona č. 222/1855 ř. z.).

Spolu s pozemkovými knihami a deskami zemskými náležely k veřejným knihám ještě knihy železniční (vedeny od roku 1874 pro majetek související se železnicí) a knihy horní (vedeny od roku 1854, kdy byla odňata vlastníkům

pozemků dispozice s nerosty, a právo dobývat nerosty bylo prohlášeno za samostatné právo, které se zapisovalo do horních knih). Veřejné knihy se veřejnými nazývaly proto, že zápisy do nich byly prováděny pod veřejným dozorem (soudů) a zároveň byly všeobecně přístupné.

Zatímco pozemkové knihy byly vedeny u okresních soudů, desky zemské byly spravovány krajskými (zemskými) soudy hlavních zemských měst. Postup pro zakládání nových pozemkových knih byl dále upraven v nařízení ministerstva spravedlnosti z roku 1875, podle kterého mělo být provedeno místní šetření (zápisy sine praes) za účelem vyšetření držebností jednotlivých usedlostí a jejich majitelů podle katastrálních obcí (tehdy shodné s katastrálním územím). Předmětem zápisu v „nových“ pozemkových knihách měly být všechny pozemky (rozdíl od „starých“ pozemkových knih) a s nimi spojená práva a povinnosti, a to s výjimkou nemovitostí tvořících veřejný statek a nemovitostí zapsaných v jiných veřejných knihách (např. deskách zemských). Na Slovensku byly v mnoha případech namísto pozemkové knihy vedeny pouze tzv. pozemnoknižní protokoly.

Místní šetření za účelem založení nových pozemkových knih bylo vedeno v místní obci, a pokud toho bylo třeba, tak i na místě samém, a to za účasti soudních úředníků, zástupců obecního zastupitelstva (obecní důvěrníci) a pozvaných držitelů. O výsledcích šetření byl sepisován protokol, který podepisovali soudní úředníci a obecní důvěrníci. Když byla šetření v rámci obce ukončena, byly vyhotoveny „archy držebností“. Podle § 27 zmíněného zákona č. 92/1874 č. z. z. platilo, že: „Pro každého držitele a pro každé společenstvo spoludržitelů sdělá se jeden neb více archů držebností, v kteréž buďtež zapsány veškeré nemovitosti, které má tentýž držitel aneb totéž společenstvo spoludržitelů v katastrální obci a buďtež tyto

seřaděny dle těles knihovních. Nalézají-li se některé části tělesa knihovního v jiné obci katastrální, budiž to v archu držebnosti poznamenáno.“

Pozemkové knihy se skládaly z hlavní knihy, ze sbírky listin a z mapy pozemkové knihy. Mapu pozemkové knihy tvořila kopie mapy reambulovaného stabilního katastru a později kopie katastrální mapy pozemkového katastru. Do ní byly změny prováděny červenou barvou (neplatný stav byl přeškrtán dvěma krátkými červenými čarami). Sbírka listin obsahovala listiny (zpravidla opisy), podle nichž byly provedeny zápisy v pozemkových knihách. U knihovního soudu byly listiny číslovány v jedné číselné řadě pro celý obvod (soudní okres), nikoli jako později v evidenci nemovitostí, kde sbírky listin byly dočasně vedeny podle obcí a později podle katastrálních území. Listiny tak obsahovaly čísla (čísla deníku, ve zkratce č. d.), pod kterými žádosti o knihovní zápis došly v příslušném roce k soudu. Hlavní kniha pozemkové knihy se skládala z knihovních vložek; pro každé katastrální území (obec) se vedla jedna hlavní kniha, která ovšem mohla mít (stejně jako sbírka listin) více svazků.

Do knihovních vložek se zapisovala tzv. knihovní tělesa, tj. pozemky téhož vlastníka. Knihovní vložka byla rozdělena na list podstaty statkové (list A), list vlastnický (list B) a list závad (list C). List podstaty statkové měl dva oddíly – první oddíl obsahoval údaje o knihovní vložce a výčet pozemků s uvedením jejich kultury (na Slovensku v některých případech i velikosti výměr), a to vše v daném katastrálním území (výjimečně i z jiného katastrálního území, pokud s ohledem na svou souvislost pozemky tvořily jeden knihovní celek – viz dále); druhý oddíl (část A II) obsahoval zápisy všech změn knihovního tělesa (připsání či odepsání pozemků nebo změny jejich hranic a dále též práva spojená s jejich vlastnictvím – zejména tzv.

služebnosti). List vlastnictví obsahoval chronologicky řazené změny vlastníků či spoluvlastníků knihovního tělesa a omezení vlastníků ve volnosti nakládat s majetkem (např. nesvéprávnost, nezletilost či poznámky o zamýšleném převzetí majetku státem). List závad obsahoval všechny věcné závazky váznoucí na nemovitostech (např. zástavní práva či povinnosti vyplývající ze služebností).

Před jednotlivými knihovními vložkami se nacházely tzv. seznamy, ve kterých byly uvedeny ty pozemky, které nebyly v rámci daného katastrálního území zapsány v žádné z knihovních vložek. Jednalo se o seznam obsahující pozemky veřejného statku, pozemky zapsané v jiných veřejných knihách (zejména v deskách zemských) a pozemky, které byly zapsány v pozemkové knize jiného katastrálního území. V seznamech nebyly uváděny zápisy v části A II, B ani C, jednalo se o prostý soupis pozemků.

Pro přehlednost vyhledávání údajů v pozemkové knize sloužily rejstříky, které byly nejčastěji řazeny ještě před seznamy. Jednalo se o rejstříky věcné (ke každé parcele bylo uvedeno číslo knihovní vložky, ve které byl pozemek aktuálně zapsán) a rejstříky osobní (abecední seznam vlastníků s odkazy na čísla knihovních vložek).

Neplatné zápisy byly v pozemkových knihách vyznačovány červeným podtržením. V případě, že zápis (např. zápis vlastníka či spoluvlastníka v části B) pozbyl platnosti jen zčásti (např. převod pouze části vlastnického či spoluvlastnického podílu), bylo provedeno podtečkování červeným inkoustem. Byl-li částečný nebo úplný výmaz nějakého údaje zrušen, pak se červené podtečkování nebo podtržení přetrhalo kolmými červenými čárkami (často docházelo též k obtažení červeně vyznačeného podtržení černou čarou větší tloušťky). Lustra (výpisy) z pozemkových knih mohla být zájemci prováděna pouze obyčejnou tužkou, úřední kolorované výtahy mohly provádět pouze soudy, od

roku 1964 státní notářství (v tomto roce přestaly být pozemkové knihy veřejné) a od roku 1993 katastrální úřady (přístup do pozemkových knih byl tehdy umožněn pouze soudním znalcům, badatelům a osobám oprávněným vykonávat zeměměřické činnosti).

Zápisy do pozemkových knih prováděl listovní (soudní úředník, jehož povinnosti byly stanoveny soudními instrukcemi), a to v pořadí (zásada priority platná i v dnešním katastru), v jakém byly žádosti doručeny (praes = došly) knihovnímu soudu. Vlastní zápisy byly rozlišovány ve třech druzích – vklady (intabulace; tj. zápisy, jejichž provedením práva vznikala či zanikala), záznamy, tj. zápisy, pro něž platilo, že nabytí nebo pozbytí zaznamenaného práva záviselo na splnění určité podmínky – aby se záznam stal vkladem, bylo třeba napravit ještě nějaký nedostatek (listina nebyla opatřena všemi náležitostmi nutnými k povolení vkladu – např. podpisy nebyly ověřeny notářem či soudem – byla však zhotovena v zákonné formě a bez jiných zřejmých vad), a konečně třetí formou zápisu do pozemkové knihy byly poznámky, jež vyjadřovaly informace o některých skutečnostech (nezletilost, nesvéprávnost, konkurs atd.), s nimiž mohly být spojeny určité právní důsledky.

Věcná práva v některých případech nevznikala zápisem do pozemkových knih (např. zákonná zástavní práva nebo vlastnická práva vzniklá vydržením, vyvlastněním či příklepem v dražbě). Jejich vyznačení se v pozemkové knize provádělo pro ochranu věcných práv a v zájmu důvěry v pozemkové knihy. Zásada důvěry ve veřejné knihy znamenala, že ten, kdo v poctivé důvěře nahlédl do pozemkové knihy, neměl být v této důvěře zklamán. Zároveň se však práva zapsaná v pozemkové knize pokládala za veřejně vyhlášená, a proto se nikdo nemohl úspěšně vymlouvat, že mu nebyla známa.

Zápisy do pozemkových knih byly prováděny na základě soudních povolení (usnesení knihovního soudu), a to zpravidla na žádost účastníků, nikoli tedy z moci úřední (nikdo k zápisu do pozemkové knihy nemohl být nucen, výjimkou byla obligatornost zápisů do pozemkových knih po roce 1950, jež byla uložena pouze organizacím). O povolení zápisu se žádalo (obdoba současného návrhu na vklad do katastru) u příslušného knihovního soudu a žádost musela obsahovat mimo jiné též výčet toho, co se má v pozemkové knize zapsat. Jelikož soud nemohl při posuzování žádosti jít nad její rámec, nelze s pouhým odkazem na obsah listiny poukazovat na chybějící zápis v pozemkové knize (usnesení knihovního soudu nebyla na rozdíl od současných návrhů na vklad do katastru součástí sbírky listin).

Obecný zákon o knihách pozemkových pamatoval i na možnost provádění oprav zápisů, když v § 104 uvádí: „V pozemkové knize nesmí býti nic vyškrábáno, co bylo zapsáno, ani jinak učiněno nečitelným. Udělá-li se chyba při zapisování a zpozoruje-li se ještě mezi zapisováním, buď opravena, aniž se vyžádá příkaz knihovního soudu. Chyba zpozorovaná teprve po skončeném zápisu může býti opravena jen na příkaz knihovního soudu; tento vyslechne účastníky, mohla-li by chyba míti nějaký právní následek.“

Za první republiky byl stanoven úkol postupně uzavřít zápisy v zemských deskách a původní dominikální majetky přepsat do pozemkových knih. Pouze dočasně a za účelem úplnosti zápisů v pozemkových knihách měly být tyto majetky vedeny v seznamech pozemkových knih. K úplnému přepsání majetků z desek zemských však nedošlo, neboť v roce 1951 nabyl účinnosti nový (střední) občanský zákoník (zákon č. 141/1950 Sb.), který kromě zásady (§ 110), že půda patří těm, kdož na ní pracují, stanovil též vznik práv k nemovitostem nikoli v důsledku

zápisu do veřejných knih, nýbrž již platným uzavřením smlouvy. Přijetím tohoto občanského zákoníku byly opuštěny základní principy obecného občanského zákoníku č. 946/1811 Sb. z. s., tj. intabulační princip (k převodu nemovitých věcí je třeba vklad do pozemkové knihy) a zásada římského práva superficies solo cedit (stavba je součástí pozemku).

Platnost smlouvy tak byla od 1. ledna 1951 vázána pouze na schválení smlouvy okresním národním výborem (přivolení nebylo třeba při převodech do socialistického vlastnictví) a na ukončení poplatkového řízení u finančního odboru okresního národního výboru (tzv. položky poplatkového rejstříku – p. p. r.). Na listinách tak byly vyznačovány schvalovací doložky okresních národních výborů (nejčastěji na poslední straně listiny) a finančních odborů okresních národních výborů (nejčastěji na první straně listiny). V roce 1957 bylo poplatkové řízení převedeno z okresních národních výborů na státní notářství, která poplatkovou registraci vyznačovala na přední straně listiny registračním razítkem s vyznačením čísla jednacího poplatkové registrace (PR). Podoba (nikoli obsah) tohoto razítka přečkala i rok 1964, kdy byla zavedena občanskoprávní registrace.

Oficiálně byly veřejné knihy uzavřeny až dne 1. dubna 1964 (účinností zákona č. 22 z roku 1964 Sb., o evidenci nemovitostí, kterým byly zrušeny zákony č. 95/1871 ř. z. a 92/1874 č. z. z.). Obdobně jako v letech 1874 až 1964 docházelo k postupnému uzavírání zápisů v deskách zemských a k jejich přepisování do pozemkových knih, tak od roku 1967 byly zápisy pozemkových knih postupně přepisovány do evidence nemovitostí v rámci takzvaného komplexního zakládání evidence nemovitostí, jež trvalo bezmála až do doby vzniku katastru nemovitostí.

Nové pozemkové knihy, které byly do roku 1964 uloženy u okresních soudů, převzala do úschovy státní notářství, od nich pak v roce 1993 katastrální úřady. Staré pozemkové knihy (z let 1795 až 1871) včetně sbírky listin jsou uloženy u státních oblastních archivů. Původní desky zemské (z let 1541 až 1795) byly prohlášeny za kulturní památku a jsou uloženy v Národním archivu (do roku 2004 nazýván jako Státní ústřední archiv) v Praze. Ostatní veřejné knihy mají být uloženy u katastrálních úřadů Praha-město, Brno a Opava – podle katastrálního zákona dosud platí (§ 62), že „katastrální úřady mají nejméně do doplnění pozemků evidovaných dosud zjednodušeným způsobem do katastrálních map v úschově pozemkové a železniční knihy a operát bývalého pozemkového katastru. Z těchto dokumentů vyhotoví katastrální úřad na požádání výpisy, opisy nebo kopie.“

2c) Listy vlastnictvíZápisy vlastnických a jiných věcných práv

k nemovitostem byly od roku 1964 prováděny do tzv. ručně vedených listů vlastnictví. Listy vlastnictví svým obsahem (části A, B, C) odpovídaly dřívějším knihovním vložkám pozemkových knih. Došlo však k záměně části B pozemkové knihy za část A listu vlastnictví, k záměně části A I pozemkové knihy za část B listu vlastnictví a k přenesení práv podle části A II pozemkové knihy do části D listu vlastnictví.

Na rozdíl od knihovních vložek pozemkových knih byly na listech vlastnictví zapisovány i budovy (v části B listu vlastnictví), oproti tomu pozemky sloučené do větších půdních celků byly uváděny v části D listu vlastnictví jen pod souhrnnou poznámkou „pozemky v užívání socialistické organizace“, tj. bez uvedení jejich výčtu. Pouze na listech vlastnictví organizací byly vedeny veškeré pozemky, avšak

často jen jako části parcel větších půdních celků. Tato zcela nepřehledná evidence práv k nemovitostem přetrvávala po dobu téměř třiceti let.

Třebaže již krátce po politických změnách v roce 1989 začala být naplňována snaha o vyjádření všech parcel na listech vlastnictví, k systematickému doplňování parcel (navíc již s přímou aktualizací lokální báze dat na osobních počítačích) docházelo až od roku 1993 v rámci digitalizace souboru popisných informací. Ještě před tím (na Benešovsku v roce 1992) byly ručně vedené listy vlastnictví rozděleny podle katastrálních území (do té doby byly zakládány a vedeny podle obcí).

Po dobu provádění digitalizace souboru popisných informací se ručně vedené listy vlastnictví vedly duplicitně s jejich počítačovou verzí. K zastavení jejich aktualizace došlo až s ukončením digitalizace souboru popisných informací v roce 1999. Veškeré pozemky evidované do té doby potupně v části D listu vlastnictví pod souhrnnou poznámkou byly tehdy již řádně zapsány do části B listů vlastnictví (byť jako pozemky v tzv. zjednodušené evidenci), a proto od roku 1999 začaly být výpisy z katastru nemovitostí poskytovány výlučně formou počítačových výstupů.

Tyto listy vlastnictví obsahují na rozdíl od ručně vedených listů vlastnictví ještě část B1 (věcná práva sloužící ve prospěch nemovitosti – dříve uváděny v části D ručně vedených listu vlastnictví, resp. v části A II pozemkové knihy) a dále část E (nabývací tituly a jiné podklady k zápisu) a část F (vztah bonitovaných půdně ekologických jednotek k parcelám).

Periodické porovnávání a následné slaďování obsahu lokálních databází s databází centrální přetrvávalo až do roku 2001, kdy byl informační systém nemovitostí (ISN) převeden migrací lokálních databází do nového

informačního systému katastru nemovitostí (ISKN). To katastrálním úřadům umož-nilo začít poskytovat výpisy z katastru nemovitostí ve formě počítačových výstupů nejen z územních obvodů, ve kterých vykonávají svou působnost, ale též z území celé České repu-bliky. Výpisy z katastru nemovitostí tak po svém předlouhém vývoji (od výpisů z desek zemských či pozemkových knih, resp. od vyhotovování fasních archů, archů držebností nebo pozemnostních archů, přes rovněž ručně pořizované výpisy z evidence nemovitostí či katastru nemovitostí) dosáhly vrcholu své úrovně.

Text zpracoval podle stavu ke dni 31.12.2020 Pavel Tesárek