Katedra pomocných věd historických a archivního studia

Univerzita Karlova v Praze

Filozofická fakulta

Katedra pomocných věd historických a archivního studia

Diplomová práce

Bc. Veronika Časárová

Církevní správa na Turnovsku v pozdnímstředověku

Church administration in the region of Turnov in the lateMiddle Ages

Praha 2014vedoucí práce:

prof. PhDr. Hana Pátková, PhD.

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí své práce prof. PhDr. Haně Pátkové, PhD.

za vysoce odborné konzultace, trpělivost a dobře míněné rady. Také bych chtěla projevit

vděčnost všem svým blízkým za jejich podporu a pomoc.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citovala

všechny použité prameny a literaturu, a že práce nebyla využita v rámci jiného

vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.

V dne podpis

Abstrakt

ČASÁROVÁ V., Církevní správa na Turnovsku v pozdním středověku, diplomová práce

Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2014, 93 s., 4 příl.

Tématem diplomové práce je zachycení vývoje a stavu církevní správy na území

Turnovského děkanátu v pozdním středověku se zaměřením na dobu po roce 1419 do konce

15. století. Obsahově navazuji na svou bakalářskou práci, jejíž výsledky zde byly využity a

tvoří výchozí bod pro další zkoumání. Soustřeďuji se na strukturu patronátních práv, tedy na

stav pozemkové držby na jednotlivých farnostech, a rovněž komparaci Turnovského děkanátu

s některými dalšími děkanáty.

Klíčová slova: Turnov, církevní správa, pozdní středověk

Abstract

ČASÁROVÁ V., Church administrative in the region of Turnov in the late Middle Ages, the

thesis, The Faculty of Arts of Charles University in Prague, 2014, 93 s., 4 supp.

The thesis is concerned with the development and the state of the church

administration in the territory of the deanery of Turnov in the late Middle Ages, primarily

after the year 1419 to the end of the fifteenth century. I extended my bachelor’s thesis, results

of which were used there and they function as a starting point for the further research. I have

focused on the structure of the land possession at the particular parish offices and the

comparison of the deanery of Turnov with another deaneries.

Key words: Turnov, the church administration, the late Middle Ages

Seznam zkratek

LC Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem

per archidioecesim

AJ Acta judiciaria consistorii Pragensis

AČ Archiv český

APK Archiv pražské kapituly

AUC – Phli. Et Hist. Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica

Obsah

1. Úvod........................................................................................................................................82. Prameny a literatura..............................................................................................................113. Církevní správa v Čechách v době pohusitské......................................................................164. Společenská situace v severních Čechách v době předhusitské s důrazem na stav osídlení a pozemkovou držbu ...................................................................................................................205. Děkanát turnovský................................................................................................................226. Církevní poměry v turnovském děkanátu v době předhusitské............................................256. 1. Patronáty, struktura pozemkové držby..............................................................................256. 2 Faráři..................................................................................................................................306. 3 Fary .................................................................................................................................327. Společenská situace na Turnovsku v době husitské a pohusitské s důrazem na vojenské události v oblasti.......................................................................................................................388. Církevní správa na úrovni farností v době husitské a pohusitské.........................................439. Situace na jednotlivých farách v době husitské a pohusitské...............................................45Faráři v Turnovském děkanátu v době husitské a pohusitské od r. 1419..................................5710. Shrnutí (k situaci v Turnovském děkanátu v době pohusitské)..........................................5911. Komparace se sousedními děkanáty...................................................................................6812. Komparace s děkanáty vzdálenějšími.................................................................................7513. Shrnutí komparace..............................................................................................................8114. Závěr...................................................................................................................................8715. Seznam literatury a pramenů...............................................................................................8916. Seznam příloh.....................................................................................................................93Seznam ilustrací........................................................................................................................93

8

1. Úvod

Téma této diplomové práce bylo vybráno s ohledem na záměr rozšířit mou

bakalářskou práci1. Tento úmysl vznikl na základě vědomí neúplnosti práce a možnosti jejího

obohacení, které se ubíralo dvěma základními směry. Především jsem považovala za

smysluplné zahrnout sem období husitské a pohusitské, které v bakalářské práci bylo pouze

velmi opatrně načato, avšak hlubší analýza provedena nebyla, neboť její obsahové jádro mělo

tvořit období do husitských válek. Druhý způsob jejího rozšíření spočívá v komparaci s

ostatními děkanáty, která byla v bakalářské práci opominuta úplně, ačkoliv vzájemné

porovnávání je nepochybně metodou, díky níž lze objasnit platnost určitých jevů

projevujících se v církevní správě na úrovni farní organizace.

Časové vymezení diplomové práce není striktně stanoveno, neboť vzhledem k

návaznosti na práci bakalářskou byly využity její výsledky a hodnocení. Proto se spodní

hranice kryje přibližně s polovinou 14. století, odkdy se v užitých pramenech centrální

evidence církevní správy začínají objevovat první zmínky o lokalitách Turnovského děkanátu,

a horní časový horizont pokrývá pokročilou druhou polovinu 15. století, které je spojena s

pozvolným nástupem nové historické epochy.

Období husitské revoluce, ohraničené přesně daty 30. 7. 1419 a 20. 7., či 23. 8. 1436,

představuje v našich dějinách významný předěl v oblasti společenské, kulturní, hospodářské a

rovněž církevní, která byla původně hnacím motorem těchto změn, jež bezprostředně

ovlivnily vývoj českých zemí na další dvě století. Ačkoliv je tato doba chápána primárně jako

doba úpadku, nejen z hlediska nefungování centrální panovnické moci, ale především

v oblasti kulturní, díky určitým demokratizačním prvkům, které revoluce přinesla, např. má

zásluhu na rozvoji měst, nelze jednoznačně toto období českých dějin s opovržením odsoudit.

Doba po skončení husitských válek je dána snahou o stabilizaci poměrů v zemi, která je

dokončena za vlády Jiříka z Poděbrad. Tento neklidný časový úsek je charakterizován

neustálými konflikty mezi dvěma konfesijními oponenty, které přetrvávají i ve století

následujícím.

Diplomová práce se odvíjí od výše naznačené koncepce, kdy nejdříve přistupuji k

objasnění situace v děkanátu na poli církevní správy v období husitském a pohusitském, v

druhé základní části se zabývám tématem vzájemné komparace některých principů fungování

projevů církevní správy mezi děkanáty.

1 ČASÁROVÁ V., Turnovský děkanát v pozdním středověku, bakalářská práce, FF UK Praha, 2011

9

Nyní pár slov k nastínění struktury práce. Než přikročím k samotnému obsahovému

jádru, je třeba stručně připomenout stav a vývoj základních tendencí v oblasti církevní správy

v Čechách po roce 1419 s přihlédnutím k celospolečenským a politickým změnám, jež na ní

měly bezprostřední vliv. V této úvodní kapitole se soustřeďuji pouze na nejdůležitější a

nejvyšší stupeň hierarchie církevní správy u nás především v souvislosti s institucionální

podobou obou soupeřících konfesí, katolické a utrakvistické. Organizačními složkami

nižšími, tedy jednotlivými farnostmi, se zaobírám na jiném místě.

Následující kapitola má být jakousi obecnou charakteristikou pozemkové držby z

hlediska situace v širším geografickém kontextu, jmenovitě na území celých severních Čech.

Klade za cíl poskytnout poněkud širší úhel pohledu na tuto problematiku a připravit tak půdu

pro další kapitolu, která se týká již samotného děkanátu turnovského. Ten je zde nejdříve

charakterizován především z hlediska geografického, ale nejsou opomenuty ani údaje, týkající

se struktury jeho farní sítě, apod.

Další partie vznikla sumarizací výsledků mé bakalářské práce, které jsou východiskem

nejen pro analýzu období po roce 1419, ale také pro komparaci s dalšími děkanáty. Je tvořena

popisem tří základních aspektů církevní správy na úrovni farní organizace, a to patronátů

(pozemkové držby), far a farářů v době předhusitské. Pozemková držba je zde diferencována

podle společenského statusu těchto vlastníků, neboli patronů, na patronáty církevní a

šlechtické. Fary jsou hodnoceny zejména v kontextu jejich majetkového zázemí a faráři zase z

perspektivy jejich působení na těchto farách, např. je zde posuzována doba jejich setrvání na

farách, důvody ukončení jejich činnosti, původ, jejich mobilita, apod.

Po připomenutí stavu církevní správy na farách v době předhusitské se konečně

dostáváme do doby husitské a pohusitské, která je v další kapitole ilustrována nejdůležitějšími

událostmi v oblasti vojenských akcí, které se odehrávaly v regionu Turnovska a které měly

zásadní dopad na utváření nové podoby pozemkové držby v tomto vymezeném území a její

následný vývoj.

Partii o situaci na jednotlivých farnostech po roce 1419, která je těžištěm celé práce,

předchází kapitola pojednávající o elementárních tendencích a rysech pohusitské církevní

správy na úrovni farní organizace a problematice s tímto spojené, např. stanovení poměru

katolických a utrakvistických far. Poté přichází na řadu již avizované jádro práce, které bylo

pojato z hlediska stanovení patronátního práva nad kostely v jednotlivých farních osadách

děkanátu po roce 1419. Následuje vyhodnocení získaných faktů se snahou zjistit vývoj

početního poměru utrakvistických a katolických far a dalších aspektů pohusitské církevní

správy na území Turnovského děkanátu.

10

Druhá část práce je zaměřena na komparaci Turnovského děkanátu s jinými

vybranými děkanáty, nejdříve sousedními (kameneckým a jablonským), poté vzdálenějšími

(chlumínským, podbrdským a slánským). Byly tedy porovnány tři děkanáty arcijáhenství

boleslavského a stejný počet děkanátů arcijáhenství pražského. Soustředila jsem se na

stanovení vztahů a souvislostí mezi určitými jevy, např. dochování zápisů v pramenech a

důvody ukončení činnosti plebánů v závislosti s druhem patronátu, či s majetností fary, apod.

Poté jsem vzájemně děkanáty porovnávala a hledala možné průniky, či naopak odlišnosti a

snažila se určit jejich důvody. Děkanáty nebyly vybrány náhodně, bylo třeba, aby již byly

zpracovány a pokud možno obsahovaly informace, které pro mne byly využitelné, ačkoliv v

několika případech bylo nutné analýzu jevů provést z jiných zdrojů, např. Kurkových

archidiakonátů.

11

2. Prameny a literatura

Pramenná skladba práce se v podstatě překrývá s pramennými edicemi užitými v práci

bakalářské. Jde o edice pramenů ústřední církevní správy, jmenovitě knihy konfirmační2,

Soudní akta konzistoře pražské3, Registra papežských desátků4 a knihy erekční5.

Počátek vedení knih konfirmačních se datuje od poloviny 14. století, konkrétně od roku

1354, a jsou tedy nejstarší z výše uvedených pramenů. V zápisech najdeme především

informace o obsazování uprázdněných beneficií, a to buď arcibiskupem či generálním

vikářem. Zápisy byly zpočátku uváděny podle územního hlediska, tedy podle arcijáhenství,

poté se však přešlo k chronologickému řazení. Formálně jde buď o opisy konfirmačních listin,

nebo o prosté aktové poznámky.6 Jmenovitě obsahují údaje o prezentaci, o způsobu

uprázdnění beneficia a exekutorech. Zápis nebyl obligatorní a byl zpoplatněn.

Do erekčních knih zapisovali ti samí písaři jako u knih konfirmačních. Vznikly přibližně

ve stejnou dobu, tedy roku 1358. Důvodem vzniku těchto knih byla snaha pojistit si majetek

ze strany církevních institucí. Objevují se zde zápisy týkající se zřizování a nadání far,

klášterů, oltářů a kaplí a další manipulace s nimi (trhy, směny, lokace), změny farních obvodů,

dispense, odpustky atd. Zápisy mají podobu opisů potvrzovacích listin arcibiskupa či vikáře,

opisů fundačních listin, později se začaly spíše prosazovat protokolární záznamy o jednání,

které nahrazovaly vydání samotné listiny. Záznamy byly psány chronologicky, ačkoliv toto

pravidlo bylo poměrně často porušováno.7

Soudní akta vznikla roku 1373 při soudu generálního vikáře. Dochovaná jsou z let 1373 –

1408 a 1420 – 1424. Část písařů soudních akt byla totožná s písaři erekčních knih, kteří

zpracovávali věci nesporné, zvláštní písaři zapisovali věci sporné. Do sporných záležitostí

spadají spory duchovních s laiky, pře o beneficia a porušování kanonických předpisů, do

nesporných například převody majetků atd.8

Registra papežských desátků sloužila pro zaznamenávání výše odváděných desátků pro

2 EMLER J., (ed.), Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim, I-IV,VI-X, Praha 1865-1870, 1883-1889 TINGL F. A., (ed.), Libri confirmationum ad beneficiaecclesiastica Pragensem per archidioecesim, V, Praha 1865. (dále jen LC)

3 TADRA F., (ed.), Soudní akta konzistoře pražské 1373-1424 (Acta judiciaria consistorii Pragensis1373-1424), I-VII, Praha 1893-1901. (dále jen AJ)

4 TOMEK V. V., (ed.), Registra decimarum papalium čili: registra desátků papežských zdiocezí pražské. (= Z pojednání král. české společnosti nauk VI. řady svazek 6), Praha 1873

5 BOROVÝ K., (ed.), Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV., I-V, Praha 1875-1889; PODLAHA A. (ed.), Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV., VI, Praha 1927

6 ŠEBÁNEK J., FIALA Z., HLEDÍKOVÁ Z., Česká diplomatika do roku 1848, Praha 1984, s. 1487 Tamtéž, s. 1498 Tamtéž, s. 149 - 150

12

jednotlivé farnosti. V Čechách bylo ocenění far pro desátkový základ učiněno od roku 1352.9

Akta korektorů duchovenstva diecéze pražské zahrnují pouze období 1407 – 1410 a jsou

zde evidovány různé prohřešky, jichž se klerici dopustili. Funkce korektora kléru se vyvinula

ve stálý úřad v 80. letech 14. století jako trestního soudce nad duchovenstvem.10

Pozůstatky desek zemských, zaznamenávající všechny záležitosti týkající se svobodných

statků, jsem využila v rámci kapitoly o patronech kostelů, kteří, v případě šlechty, byli

majiteli těchto statků.11

K objasnění pozemkové držby v době husitské a pohusitské jsem nahlédla rovněž do

Archivu českého, který mimo jiné obsahují i díl Registra zápisů královských a obecných,

v nichž bylo možné ohledat Zikmundovy zástavy místním šlechtickým představitelům.12

Nejvyužívanějším pramenem byly stejně jako v práci bakalářské knihy konfirmační, a to

i přesto, že jejich četnost v neklidných revolučních dobách výrazně poklesla. Je třeba vzít

v úvahu fakt, že v nich nejsou zápisy celistvé. U některých problematických farností mnohé

zápisy chybí a obraz o těchto farách nemůže být kompaktní. Obecně se předpokládá, že

konfirmační knihy zachycují cca 60 - 70% všech uskutečněných obsazení.13

Údaje z Register papežských desátků byly hojně použity v části komparativní, a tvoří

tak po knihách konfirmačních ústřední pramennou linii.14

Soudní akta generálních vikářů jsem v době husitské a pohusitské použila k doplnění

posloupnosti farářů na jednotlivých farách, žádné spory probíhající uvnitř děkanátu se zde

nevyskytovaly.

V aktech administrátorů jsem bohužel dohledala pouze dva záznamy, a tudíž bylo jejich

využití také pouze okrajové. S velkou pravděpodobností je tento nedostatek způsoben

převažujícím utrakvistickým charakterem oblasti. 15

Následující edice uvádím nejen z důvodu snahy o zachování úplnosti výčtu základních

pramenných edic z období středověku, ale také proto, že byly využity aspoň okrajově v mé

bakalářské práci, jejíž výsledky tvoří část mé práce diplomové.

Knihy erekční v této práci využity nebyly, neboť z doby pohusitské v tomto pramenu

9 HLEDÍKOVÁ, Z., Svět české středověké církve, Praha 2010, s. 5810 TAMTÉŽ, S. 20611 EMLER, J., Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consuptarum - Pozůstatky desk

zemských království českého r. 1541 pohořelých. sv. I., Praha 1870, sv. II., Praha 1872.12 PALACKÝ F. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské. Z archivův domácích i cizích

sebral a vydal František Palacký, díly I. – VI., Praha 1840 – 1872, KALOUSEK J., Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích, VII. – XXVII, 1887 - 1910

13 DVOŘÁK T., Farní klérus v kameneckém děkaátu v letech 1354 - 1436, Pokus o historickostatistickou analýzu na základě konfirmačních knih, Colloquia mediaevalia pragensia 8, Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku, Praha 2007, str. 179

14 VANĚK V., Rejstříky papežských desátků a možnosti jejich využití. ČČH 100, 2002, č. 3, s. 497-521.15 PODLAHA A., Catalogus codicum manu scriptorum, qui in archivio capituli metropolitani pragensis

asservantur, Praha 1923

13

nebyly nalezeny k Turnovskému děkanátu žádné zmínky. Ostatně i pro dobu předhusitskou

v nich lze dohledat pouze několik málo dokladů.

Nahlédnuto bylo rovněž do inventáře rukopisné části fondu knihovny metropolitní

knihovny, zpracované Antonínem Podlahou16 a do katalogu listin a listů Archivu pražské

metropolitní kapituly.17 Žádné informace pro tuto práci využitelné jsem zde však bohužel

nedohledala.

Využití literatury pro mou práci sloužilo především pro ověření informací získaných z již

zmíněných pramenů, v některých případech také pro jejich doplnění a v neposlední řadě také

pro seznámení se s tématem.

K obecnému vývoji církevní správy v době pohusitské jsem využila kromě základní

publikace, Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost18, tradiční a

osvědčený zdroj poznání pro studium nejen církevní správy v době po roce 1419, tedy

Wintrovu publikaci19. Důležitá fakta jsem měla možnost nalézt v knize Jaroslava Kadlece,

Přehled českých církevních dějin20. Vytčeným tématem se zabývá sborník studií věnovaný

problematice farní sítě ve vytčeném období Colloquia mediaevalia pragensia 8 - Církevní

topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku21, kde jsem se zaměřila

na stať od Zdeňky Hledíkové. V knize Přemyslovský stát 11. a 12. století22 od Rostislava

Nového autor postihuje různé oblasti života společnosti v tehdejším období, mimo jiné tedy i

církevní sféru. Kniha Svět české středověké církve23 od Z. Hledíkové je jednou ze základních

knih, z nichž jsem čerpala informace k bakalářské práci, ale nelze ji opominout ani na tomto

místě. Od Z. Hledíkové pochází také článek Venkovské děkanáty ve středověkých Čechách24,

který pojednává o vzniku a vývoji děkanátů, proto byl zahrnut do již příslušné kapitoly.

Syntetické dílo Rudolfa Urbánka, týkající se dějin období panování Jiříka z Poděbrad,

obsahovala také rozsáhlou část o utrakvismu na našem území. Z novějších děl zabývající se

utrakvistickou církevní správou, nejen v podobě institucionálního rázu tehdejší doby, byly

použity práce Blanky Zilynské25 a dalších autorů.26 16 PODLAHA A., Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapituly pražské, A – E, 1910, F – P, Praha 192217 ERŠIL J., Archiv pražské metropolitní kapituly, I., Praha 1956, II., Praha 1986 18 HLEDÍKOVÁ Z., JANÁK J., DOBEŠ J., Dějiny správy v českých zemích od počátků po současnost, Praha 200719 WINTER Z., Život církevní v Čechách, Praha 189520 KADLEC J., Přehled českých církevních dějin, Praha 199121 Colloquia mediaevalia pragensia 8, Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním

středověku, Praha 200722 NOVÝ R., Přemyslovský stát v 11. a 12. století, Praha 197223 HLEDÍKOVÁ Z., Svět české středověké církve, Praha 201024 HLEDÍKOVÁ Z., Venkovské děkanáty ve středověkých Čechách, in: Pocta prof. JUDr. Karlu Malému, DrSc.

k 65. narozeninám, Praha 199525 ZILYNSKÁ B., Utrakvistická církevní správa a možnosti jejího studia, in: AUC – Phil. et Hist. 2, Církevní

správa a její písemnosti, Praha 1999 26 ZAHRADNÍK Z., Studie o církevní správě v předbělohorském období, diplomová práce FF UK, 1980

14

Některými specifickými tématy v rámci církevní správy se zabývají dílčí studie, které byly

použity spíše okrajově. Jde o článek Blanky Zilynské, Role a podoba písemností při

obsazování církevních beneficií ve středověku27, článek Vojtěcha Vaňka, Rejstříky papežských

desátků a jejich využití28. Do stejné kategorie řadím též článek Rostislava Nového, K

sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské.29 Turnovský děkanát v

rovině církevní správy byl již zpracován M. Řezníčkem.30 Ačkoliv jádro jeho práce spočívá v

období předhusitském, krátce pojednává i o éře následující.

K rozboru pozemkové držby v děkanátu jsem použila tradiční literaturu: Sedláčkův

Místopisný slovník historický království českého31 a Hrady, zámky a tvrze království českého.32

Regionální literatura je zastoupena především pracemi Šimákovými, z nichž byly využity

Středověká kolonisace v zemích českých33, pro dějiny Turnova jeho Dějiny města Turnova nad

Jizerou34 a Nástin dějin turnovských35, informace o jednotlivých kostelech jsem nalezla v

Soupisu památek historických36. Další knihy regionálního rázu ilustrují mimo jiné stav

pozemkové držby různých patronů, jak církevních, tak světských.37

O problematice husitství v regionu severních Čech psal Rudolf Anděl, jehož práce jsem

využila v několika kapitolách, nejen při popisu a směřování bojových akcí husitů v našem

REJCHRTOVÁ N., Role utrakvismu v českých dějinách, Křesťanská revue 52, 1985MAŘÍK A., Teritoriální rozsah katolické církevní správy v době Jiřího z Poděbrad na základě

administrátorských akt, in: AUC – Phil. et Hist. 2, Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, Praha 2003

RAK J., Vývoj utrakvistické správní organizace v době předbělohorské, in: Sborník archivních prací31/1, 1981

MACHÁČKOVÁ V., Církevní správa v době jagellonské na základě administrátorských akt, in: Foliahistorica bohemica 9, Praha 1985

27 ZILYNSKÁ B., Role a podoba písemností při obsazování církevních beneficií ve středověku, in: Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním, Praha 2008

28 VANĚK V., Rejstříky papežských desátků a možnosti jejich využití, Český časopis historický 100, 200229 NOVÝ R., K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské, Sborník historický 9, 196230 ŘEZNÍČEK M., Církevní správa v Turnovském děkanátu ve světle patronátních poměrů, in: Ústecký sborník

historický, Gotické umění a jeho historické souvislosti III., Ústí nad Labem 200431 SEDLÁČEK A., Místopisný slovník historický království českého, Praha 199832 SEDLÁČEK A., Hrady, zámky a tvrze Království českého X., Praha 199733 ŠIMÁK J. V., Středověká kolonisace v zemích českých, Praha 193834 ŠIMÁK J. V., Příběhy města Turnova nad Jizerou, Turnov 190335 ŠIMÁK J. V., Nástin dějin turnovských, 189736 ŠIMÁK J. V., Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do počátku XIX.

století, Politický okres turnovský, Praha 190937 ŠIMÁK J. V., Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště 1917

BOCK J., Sídelní vývoj Liberecka, jeho církevní správa a počátky Liberce v předhusitském období, in: FontesNissae 12, 2011, Liberec 2011ÚLOVEC J., FIŠERA Z., Hrad Nístějka, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 14, 2001, Semily 2001

CHARVÁTOVÁ K., Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142 – 1420, Praha 1998EDEL T., Příběh ztraceného kláštera Blahoslavené Zdislavy, Praha 1993HLEDÍKOVÁ Z., Řád křížovníků s červeným srdcem ve středověku, SPVA 5, 1984VODIČKA O., Mikuláš Zajíc z Házmburka na Kosti a kostecká katolická enkláva v době husitské, in:

Z Českého ráje a Podkrkonoší 29, Semily 2013VODIČKA O., Mikuláš Zajíc z Házmburka na Kosti a kostecká katolická enkláva v době husitské, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 26, Semily 2013

15

kraji38, ale také v jiných částech, např. o situaci na dubském panství.39

Komparace s ostatními děkanáty by nebyla možná bez existence studií k těmto jednotlivým

děkanátům, jde o práce Michálka, Kindlové a Dvořáka.40 K této části práce jsem taktéž pro

doplnění některých údajů, chybějících ve zmíněných studiích, nahlédla do Kurkových

Archidiakonátů41 a Boháčova topografického slovníku.42

38 ANDĚL R., Husitství v severních Čechách, Liberec 1961 ANDĚL R., Husitské revoluční hnutí v Libereckém kraji

ŠIMÁK J. V., Žižka a husitství v naší krajině, In: Lomnicko nad Popelkou, roč. 5, 1924 – 192539 ANDĚL R., TECHNIK S., Český Dub, Ústí nad Labem 199140 MICHÁLEK I., Vývoj farní struktury chlumínského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Studie a zprávy, Historický sborník pražského okolí 1, 2011

MICHÁLEK I., Duchovenstvo podbrdského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Minulostí Berounska, Sborník Státního okresního archivu v Berouně 14

KINDLOVÁ J., Církevní správa v předhusitských Čechách ve Sánskem děkanátu, in: Středočeský sborník historický 35, 2009

DVOŘÁK T., Farní klérus v Kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký sborník historický

MICHÁLEK I., Jablonský děkanát v době předhusitské a husitské, in: Ústecký sborník historický, 2004

41KURKA J., Archidiakonáty kouřimský, boleslavský, hradecký a diecéze litomyšlská, Místopis církevní do roku1421, Praha 191542 BOHÁČ Z., Topografický slovník k církevním dějinám předhusitských Čech, Praha 2001

16

3. Církevní správa v Čechách v době pohusitské

Vliv husitské revoluce byl z hlediska fungování církevní správy v Čechách fatální,

neboť byla zásadním způsobem narušena její dosud jednotná organizace.

Nezávisle na sobě zde začaly působit 3 duchovní proudy, k čemuž došlo dvěma

událostmi: přestupem pražského arcibiskupa Konráda z Vechty k husitství r. 1421 a volbou

táborského biskupa o rok dříve, což znamenalo vznik nové církve nezávislé na té obecné,

která zahrnovala církev katolickou a kališnickou. Autoritou ve sféře duchovní správy u nás se

stala univerzita, která byla uznávána husitskou stranou od roku 1418, avšak faktickou moc

stále vykonávalo pražské arcibiskupství. To bylo od přestupu Konráda z Vechty k husitství

neobsazené a bylo nutné najít jiné organizační řešení, které bylo realizováno přenesením

vedení katolické církve na pražskou kapitulu, konkrétně na 2 úředníky, kteří byli kapitulou

zvoleni a vykonávali svůj úřad s titulem generálních vikářů. Prvním administrátorem se stal

olomoucký biskup Jan Železný, jenž byl k této funkci pověřen papežem v červenci 1421. Od

roku 1434 byl titul administrátora svěřován buď samotným generálním vikářům, či osobám

z kapituly. Správa probíhala v podstatě stejným způsobem jako doteď, jen s tím rozdílem, že

část kapituly r. 1421 přesídlila do Žitavy a došlo k územnímu omezení vykonávané správy.

Utrakvisté měli ze správního hlediska výhodu v zachování funkce pražského biskupa

v osobě Konráda z Vechty, neboť tím byla zajištěna plynulá obnova kněžstva husitské církve.

Reálně utrakvistickou církev řídili správci duchovenstva, neboli direktoři, kteří se zprvu

objevují paralelně na více místech a kteří vykonávali v určitém obvodu církevní správu,

dohled nad duchovenstvem, apod. V roce 1429 byl zvolen nejvyšším správcem pro celé území

Čech Jan Rokycana.43

Přijetí kompaktát 5. 7. 1436 znamenalo potvrzení církevní správy z doby husitství,

tedy především zachovávalo dvojvěří v zemi, a to katolickou církev, jež se uplatňovala na

Moravě a vedlejších zemích a na menší části Čech, a kališnickou církev, která převažovala

v Čechách. Morava se vyznačovala výraznějším příklonem ke katolické víře především díky

městům, kde převládalo německé obyvatelstvo, hlavně tedy Olomouc, Znojmo, Brno a

Jihlava. Výrazný vliv zde uplatnilo rovněž olomoucké biskupství v čele s Janem Železným.

Husitskou menšinu reprezentovaly šlechtické rody pánů z Kravař, z Lipé, z Cimburka, ze

Šternberka a Kunštátu. V Čechách byla utrakvistická většina rozmístěna v oblasti středních,

východních a jihovýchodních Čech. Počet stoupenců strany podjednou však rozhodně nebyl

zanedbatelný, neboť ovládali celý západ a jih území kromě některých husitských měst (Tábor,

43 WINTER Z., Život církevní v Čechách, Praha 1895, s. 319 - 322

17

Písek, Vodňany na jihu, na západě Stříbro, Domažlice, Klatovy a Sušice).

Nejdůležitějším prvkem ve správě husitské církve byly synody, na kterých byli voleni

generální vikáři a další úředníci. Těchto synod proběhlo několik a měly různý charakter.

Některé proběhy dokonce společně s katolickým klérem. Na jedné z těchto synod z roku

1454, kde probíhalo zasedání kališníků i katolíků paralelně, byl králem stvrzen Jan Rokycana

za hlavu utrakvistické církve a sám užíval titulu „voleného arcibiskupa pražského“, kterého

však papež a s ním tedy i katolíci v českých zemích nikdy neuznali.44 Pro utrakvistickou

církevní správu revolučního období byl typický úřad k trestání zjevných hříchů, jehož

charakter předurčoval podobu utrakvistické konzistoře z konce 15. století.45

Pro obě církve byly zavedeny funkce prozatímních administrátorů. Jan Rokycana se

stal administrátorem roku 1448, kdy Jiří z Poděbrad dobyl Prahu. Rokycana, jenž byl opět

uznán za nejvyššího správce strany podobojí, vytvořil správní středisko kališníků v Praze při

týnské faře, tzv. dolní konzistoř, která fungovala jako administrátorův pomocný správní sbor

zprvu 20 osob. Ta se původně odvozovala od konzistoře arcibiskupa Konráda z Vechty a od

katolické horní konzistoře se odlišovala především účastí laického živlu na jejich činnosti.

Většina utrakvistických správních institucí měla svůj protějšek v těch katolických a je zde

více než zřejmé vědomé přebírání těchto institucionálních struktur. Vážným problémem byl

fakt, že konsistoř neměla ve svých pravomocech svěcení kněží a sousední biskupové neměli o

svěcení utrakvistických kněží zájem. Řešením bylo posílat kandidáty na svěcení do Itálie, kde

k tomuto aktu byli místní biskupové svolnější.

Katolická horní konzistoř sídlila na Hradě a byla spjata s pražskou kapitulou, jejíž

členové zastávali funkce administrátorů.46 Pražská kapitula i s administrátorem Prokopem z

Kladrub se roku 1448 přemístila do Plzně, do Prahy se vrátila roku 1453 po korunovaci

Ladislava Pohrobka českým králem. Po většinu času vykonávali úřad administrátora 2 osoby,

ale např. výše zmíněný Prokop z Kladrub po určitý čas vykonával tuto funkci sám a i v

dalších letech se uplatňoval vliv spíše jednoho z nich.47

Vlivem prosazující se stavovské monarchie byla zřejmá snaha stavů podřídit si i oblast

církevní, kdy jim obě legální církve podléhaly po stránce hmotné, u kališnické navíc také

přímo po stránce správní, neboť sjezdy stavů podobojí měly v okruhu svých pravomocí nejen

rozhodování o věroučných otázkách, nýbrž také dosazování členů dolní konzistoře a výrazné

44 URBÁNEK R., České dějiny III, Věk poděbradský, Praha 1930, s. 3045 ZILYNSKÁ B., Utrakvistická církevní správa a možnosti jejího studia, in: AUC – Phil. et Hist. 2, Církevní

správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, Praha 2003, s. 5146 JANÁK J., HLEDÍKOVÁ Z., DOBEŠ J., Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, s.

186 - 18747 URBÁNEK R., České dějiny III., Věk poděbradský, s. 804

18

ovlivňování personálního obsazení far a děkanátů.48

I přes původní snahu o obnovení jednotné církevní organizace v čele s jediným

pražským arcibiskupem byla volba Jana Rokycany kurií odmítnuta a správu diecéze byla

basilejským koncilem svěřena zmocněnci koncilu papežskému legátu Filibertovi, který

v Čechách vykonával funkci biskupa, tedy hlavně světil kališnické a katolické kněze.

Zmocněnci koncilu se snažili zamezovat a odstraňovat některé zvyklosti zavedené husity, v

čemž dosáhli částečného úspěchu. Filibertovo působení v utrakvistické části obyvatel

vyvolávalo nedůvěru, a snad i z toho důvodu byl roku 1437 stavy zvolen za prozatímního

administrátora arcibiskupství Křišťan z Prachatic, jehož volbu Jan Rokycana a jeho stoupenci

neuznávali. Sám Rokycana z Prahy odešel na Kunětickou Horu a poté do Hradce Králové.

Touha po sjednocení církevní správy tedy nebyla naplněna, neboť vedle stoupenců Kříšťana

(a jeho nástupce Jana z Příbrami) a Rokycany se vůči ostatním vymezovali také Táboři, kteří

měli svého biskupa a kompaktáta neuznávali. K tomuto sjednocení došlo ve dvou etapách.

Nejdříve se usmířili administrátoři s Rokycanou, který se roku 1448 vrátil do Prahy. S Tábory

v čele s biskupem Mikulášem z Pelhřimova však byla společná řeč hledána velmi obtížně a

jejich opozice byla zlomena až vojensky roku 1452 dobytím Tábora Jiříkem z Poděbrad. 49

Za vlády Ladislava Pohrobka se zlepšilo postavení katolíků v zemi, kteří se stále větší

vehemencí útočili na Jana Rokycanu. Přední postavení v tomto okruhu oponentů stál

katolický administrátor, Hilarius Litoměřický. Nástup katolického krále rovněž umožnil

katolíkům vracet se do měst, z kterých předtím odešli, a dožadovat se zpátky svého

zkonfiskovaného majetku. Dobytí Prahy husity a zvolení Jiříka z Poděbrad za gubernátora

země však opět podpořilo sebevědomí kališníků.50

Za panování Jiříka z Poděbrad se rozkol mezi kurií a utrakvisty vyhrotil a papež Pius

II. roku 1461 kompaktáta zrušil. Tím skončily všechny Jiříkovy snahy o navázání dohody s

papežem. Vrcholem těchto neúspěchů bylo uvalení klatby na českého panovníka roku 1466,

jehož důsledkem bylo povstání českých katolických pánů proti Jiříkovi, kteří už roku 1465

vytvořili Zelenohorskou jednotu. Na jaře 1468 se jim podařilo najít spojence v Jiříkově zeti,

uherském králi Matyášovi, který o rok později vtrhl do Čech. Jeho ofenzivní tah byl však

Jiříkem zvrácen, v bitvě u Vilémova byl totiž Matyáš obklíčen a následně nucen přistoupit na

královy podmínky. Tyto nejenže nedodržel, nadto se nechal v Olomouci zvolit a korunovat

českým králem. Válka se tedy znovu rozpoutala. Vedena byla i diplomatickými cestami, což

48 JANÁK J., HLEDÍKOVÁ Z., DOBEŠ J., Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, s. 186 - 187

RAK J., Vývoj utrakvistické správní organizace v době předbělohorské, in: Sborník archivních prací, s. 17949 KADLEC J., Přehled českých církevních dějin, s. 29350 URBÁNEK R., České dějiny III., Věk poděbradský, Praha 1930, s. 14

19

mimo jiné ilustruje událost, kdy se Jiří spojil s polským králem Kazimírem. Jiří z Poděbrad

zemřel roku 1471 a na základě dohod s polským králem byl korunován českým králem

Vladislav Jagellonský. Vzhledem k tomu, že Vladislav po smrti Matyáše získal rovněž korunu

uherskou, došlo k opětovnému připojení Moravy a vedlejších zemí, které roku 1478 připadly

Matyášovi. Až po tomto smíření se z vyhnanství v Plzni vrátila kapitula zpět do Prahy.

Tehdejší administrátor Hanuš z Kolovrat byl totiž velký podporovatel krále Matyáše. V oné

době se strana podjednou začala aktivizovat v útocích proti utrakvistům.

Vladislav Jagellonský se zavázal hájit kompaktáta a prosadit, aby byl do Prahy

dosazen arcibiskup. Své závazky však Vladislav s přílišnou horlivostí neplnil, bylo zřejmé, že

spíše stranil stoupencům katolické strany a od řešení problému se odvracel.51

Po Rokycanově smrti roku 1471 byl administrátorem zvolen Václav Koranda. Na

konci jagellonského období je institucionalizace utrakvistické církevní správy považována za

dovršenou.52 Na jednom ze sněmů kališnické šlechty, svatovavřineckém sněmu, roku 1478

byla ustanovena 12 členná rada, tvořená z 8 duchovních a 4 laiků, která tvořila dolní

konzistoř.53 Byla jí přidělena povinnost ustavovat kněží k farám, taktéž měla soudní

pravomoci. Péči o konzistoř vykonávali 3 páni, předchůdci pozdějších defensorů strany

podobojí. Vzájemné napětí mezi oběma skupinami bylo podporováno také nedostatkem

kněžského dorostu. Krátkodobé řešení poskytl příchod dvou biskupů, Augustina

Sanctuarijského a Filipa de Novavilly, kteří vykonávali především světící funkce.

Po převratu, kdy utrakvisté opět ovládli Prahu, byli katolíci nuceni přistoupit k určitým

ústupkům (kapitula opět odešla do Plzně, vrátila se roku 1984), jež vedly k podepsání

smlouvy kutnohorské z roku 1485. Součástí smlouvy byl především závazek zachovávání

kompaktát a dalších sněmovních usnesení týkajících se této věci po dobu 31 let. 54

51 MACHÁČKOVÁ V., Církevní správa v době jagellonské na základě administrátorských akt, in: Folia historica bohemica 9, Praha 1985, s. 237

52 Tamtéž s. 5253 MACHÁČKOVÁ V., Církevní správa v době jagellonské, na základě administrátorských akt, s. 23754 KADLEC J., Přehled českých církevních dějin, 297- 309

20

4. Společenská situace v severních Čechách v době předhusitské s důrazem na stav osídlení a pozemkovou držbu

Celá oblast severních Čech byla původně prostoupena hlubokými, těžko prostupnými

lesy, které zasahovaly na území dnešního Podještědí, Jablonecka, Jilemnicka, Českolipska,

Podbezdězí, Českokamenicka a Semilska, tedy i Turnovska. Tento faktor významně

ovlivňoval nejstarší osídlení severovýchodních Čech, jež je spojeno se slovanským kmenem

Charvátů, kteří se zde usadili na příhodných místech pro život. Jejich sídliště byla postupně

výrazně rozšířena kolonizací vnitřní i vnější, ke které docházelo v průběhu 13. a 14. století.

Zatímco kolonizaci vnitřní měly často na starosti kláštery, což dosvědčuje i případ cisterciáků

v Mnichově Hradišti, vnější se děla pod patronátem světských feudálů, jak šlechtou, tak i

samotným panovníkem. Právě díky vnější kolonizaci na naše území začal pronikat německý

živel. Tomu odpovídá i národnostní složení obyvatelstva, které bylo na mnoha místech

smíšené: česko - německé, směrem k severu od ještědského hřbetu převažovalo obyvatelstvo

německé.

Ve 13. a 14. století, tak jako jinde, i ve vytčené oblasti vznikla již většina sídlišť, z

nichž se postupně vyvinula města a vesnice, přičemž byla pochopitelně osídlena hlavně oblast

kolem úrodných řek, Kamenice, Nisy, Ploučnice a Jizery. Velká část dnešních obcí tedy

vznikla právě v této době a taktéž v těchto dvou inkriminovaných stoletích dochází k

zahušťování hradních sídel, které v 15. století bylo již na výrazném ústupu a vznik nových

hradů bylo spíše výjimkou.55

Tyto hrady často sloužily mimo jiné k ochraně důležitých cest, poněvadž severní

Čechy tvořily průchozí území obchodních styků Prahy s Lužicí a dále do Branibor. Cesta

vedla přes Mladou Boleslav, Mnichovo Hradiště, Bělou pod Bezdězem, Mimoň, Jablonné v

Podještědí a dále přes hory do Žitavy. Alternativou pro cestující byla trasa z Hradiště přes

Turnov k Hrádku nad Nisou. Druhou variantou byla cesta přes Mělník, Dubou, Českou Lípu,

která byla zároveň křižovatkou, kudy vedla stezka z Děčína na východ, a dále do Lužice.56

Severní Čechy by se tedy daly považovat za strategickou oblast, ve které v tomto směru

dominuje postavení Mladé Boleslavi a České Lípy, a majitelé zdejších hradů si byli jistě

svých pozic vědomi. Konkrétně v Turnově ústila cesta z Hradecka přes Hořice, Jičín, Trosky,

Hrubou Skálu a Valdštejn, další vedla z Turnova podél Jizery východně do Krkonoš.57

55 ANDĚL R., Husitské revoluční hnutí v Libereckém kraji, s. 1 - 256 BOCK J., Sídelní vývoj Liberecka, jeho církevní správa a počátky Liberce v předhusitském období, in: Fontes

Nissae 12, 2011, s. 9 - 1857 ANDĚL R., Husitství v severních Čechách, Liberec 1961, s. 7 - 14

21

Je třeba si připomenout situaci v pozemkové držbě v oblasti severních Čech, jež v té

době, tedy 13. století, nebyla příliš složitá. Žitavu a západnější oblasti severních Čech ovládali

Ronovci, z nichž vzešla mimo jiné větev pánů z Dubé, pro tento kraj nejvýznačnější. Pro

Turnovsko však sehráli nejdůležitější roli Markvartici, neboť to byli oni, kdo ovládali od

konce 12. století rozsáhlou oblast od ještědského hřebene na východ do podhůří Krkonoš.

Tento panský rod se vzpřímenou lvicí v rodovém znaku se stal výchozím bodem pro vznik

řady jiných, z těch nejvýznamnějších např. Vartemberků, Zvířeticů, Lemberků,Valdštejnů,

Michaloviců. Z dalších rodů se zde objevují také Biberštejnové a páni z Bergova.

Nižší šlechta měla pochopitelně ve struktuře pozemkové držby také hojné zastoupení,

např. páni z Kováně (držitelé Frýdštejna), páni z Valečova.

Ze světských feudálů se jako držitel půdy v kraji objevuje i sám panovník, jehož

základnou pro další kolonizační činnost byla Žitava s celou Lužicí, Frýdlantsko, které se po

roce 1278 dostalo do rukou rodu Biberštejnů, a hrad Bezděz.

Jak již bylo výše podotknuto, církevní feudálové v severních Čechách také zapustili

kořeny, hlavně cisterciáci z Mnichova Hradiště, johanité v Českém Dubu, dominikáni v

Turnově a augustiniánský klášter v Bělé pod Bezdězem.

Církevní statky zaujímaly v severních Čechách přibližně 10% půdy, drobná šlechta

vlastnila cca 16%, naprostou převahu, tedy 74%, měla panská šlechta.58

58 ANDĚL R., Husitské revoluční hnutí v Libereckém kraji, s. 2 - 3

22

5. Děkanát turnovský

Nejprve pár slov ke vzniku a funkci samotných děkanátů. Vznik děkanátů na našem

území se datuje do 70. let 13. století a souvisel s dotvořením farností. Nejstarší doklad o jejich

existenci pochází z roku 1270. Funkci děkanů lze chápat v různých konotacích, mohl jím být

jeden z hodnostářů kapituly, či kněz, působící při soukromém kostele jako první mezi kněžími

v přechodném období mezi organizací velkofarnostní a farní. Názvy děkanátů v některých

případech kopírovaly názvy hradů v zaniklé hradské soustavě, avšak většinou byl název

odvozen od geografického pojmenování oblasti. Na vznik děkanátů měl vliv od 2. třetiny 13.

století konstitující se farnosti a jejich rychlý početní růst. Spojovací článek ve formě arcijáhnů

již nedostačoval. Vznik děkanátů byl podnícen zájmem farního kléru, tedy zdola, jemuž měli

děkanové sloužit jako spojka mezi nimi a biskupem. Děkanem se stával vždy jeden z farářů v

děkanském obvodu a nedisponoval, na rozdíl od arcijáhena, žádným beneficiem. Pravomoci

děkana se postupně vyvíjely a rozšiřovaly, zpočátku v podstatě pouze plnil příkazy biskupa ve

svém obvodu, až postupem času se začínají objevovat zmínky o jeho samostatném působeni.

Roku 1303 se poprvé dovídáme o konvokacích, neboli o shromážděních farního kléru v

děkanátu, kde byla účast povinná a kde se mimo jiné ohlašovala biskupská nařízení a usneseni

synod. Koncem 13. století se z děkana vyvinul biskupův pověřenec, ačkoliv první jmenování

venkovského děkana můžeme vysledovat až za arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Pravě v této

době, tedy v první polovině 14. století, začalo pod pravomoc děkana spadat vybírání

biskupského desátku, dymného, a dále také dozor nad farním klérem pomocí vizitací. Funkce

zprvu byla nejspíše doživotní, se vznikem arcibiskupství a s větší závislosti děkanů na

arcibiskupovi se však děkani stali odvolatelnými. Od poloviny 14. století se ustalují hranice

děkanátů, což je dosvědčeno existencí rejstříků papežských desátků. Organizační složka

církve zahrnovala cca 2100 farností, 11 – 79 farních obvodů tvořilo děkanát. V diecézi

pražské vzniklo děkanátů 53, další 4 děkanáty byly součástí diecéze litomyšlské. Obvod

arcijáhenství pak obsahoval 1 – 11 děkanátů.59

Po nastínění obecné situace v oblasti severních Čech je možné přistoupit k popsání

stavu a vývoje v Turnovském děkanátu, který po stránce organizační a správní můžeme

zařadit do diecéze pražské a arcijáhenství Boleslavského, v jehož severní části se nacházel.

Sousedil na východě s Jičínským děkanátem, který byl již součástí Hradeckého arcijáhenství,

západní hranici měl společnou s Jablonským a Kameneckým děkanátem, severně od něj se

rozprostíralo děkanství Žitavské, na jihu přiléhal děkanát Hradišťský. Stejně jako většina

děkanátů Boleslavského arcijáhenství je poprvé Turnovský děkanát doložen v Rejstříku59 HLEDÍKOVÁ Z., Venkovské děkanáty, s. 112 - 123

23

papežských desátků z roku 1352.60

Jak již sama poloha děkanátu napovídá, část jeho území se nachází v podhůří Krkonoš,

což je oblast značně vzdálená od centra dění, a proto Turnovský děkanát rozhodně nemůžeme

zařadit mezi významné děkanáty. Tuto skutečnost ostatně dokládá jak majetnost far, tak i

neúplné zápisy k většině beneficií. V porovnání s ostatními děkanáty v českých zemích se

Turnovský děkanát řadil mezi nejchudší v oné době.61

Do správy turnovského děkanátu lze zařadit ve vytčeném období celkem 24 farních

osad: Turnov, Hruštice, Přepeře, Vlastibořice, Letařovice, Sezemice, Hodkovice,

Chocnějovice, Bzí, Přáslavice, Jenišovice, Loukov, Loukovec, Železný Brod, Držkov,

Olešnice Zlatá, Vysoké, Bozkov, Semily, Nudvojovice, Roprachtice, Jablonec nad Nisou,

Rychnov, Louková.62

Řeka Jizera, v jejíž blízkosti se nachází většina far na tomto území, tvoří jakousi osu

osídlení Turnovského děkanátu, které se spíše koncentrovalo v jeho jižní části, kde také sídlilo

jeho centrum - tedy město Turnov. Tato situace se promítla rovněž do podoby farní sítě, která

byla poměrně nerovnoměrně rozmístěna, jak se lze přesvědčit z vyšší koncentrace far v údolí

Jizery západně od Turnova. O některých těchto farních obcích, jež byly nejspíše součástí

staršího osídlení před rokem 1200, máme dochovány nejstarší zmínky, náleží mezi ně

Nudvojovice (1197) a Jenišovice (1143).63 Vznik ostatních farností nacházející se ve vyšší

nadmořské výšce je možné dát do souvislosti s procesem vrcholně středověké kolonizace.

Jejich rozmístění je mnohem rovnoměrnější, soustředěné podél důležitých stezek.64

Z mapy lze vysledovat, že jižní a východní hranice děkanátu se částečně kryla s řekou

Jizerou, západní hranice s řekou Mohelkou, severní hranice byla zčásti též hranicí českých

zemí. Nejseverněji položenou farou byl Jablonec nad Nisou, nejjižněji zase Loukovec,

západní hranici tvořila fara letařovická a nejvýchodnějším bodem děkanátu byly Roprachtice.

Nacházelo se zde celkem 24 farních kostelů a 1 dominikánský klášter s kostelem

Narození Panny Marie v Turnově, který fungoval pouze do roku 1424, kdy byl husitským

vojskem vypálen.

Mezi problematické plebánie, jejichž název je díky frekvenci výskytu obtížněji

identifikovatelné, patří: Železný Brod (s Brodcem), Loukov, Rychnov (s Rychnovem nad

Kněžnou), Olešnice (s Olešnicí u Turnova, či u Rychnova nad Kněžnou), Vysoké (s Vysokou

60 KURKA J., Archidiakonáty, s. 61 NOVÝ R., K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské, Sborník historický, s. 17962 TOMEK V. V, Registra papežských desátků, Praha 1873, s. 82, 8363 PROFOUS A., Místní jména v Čechách, díl 2, Praha 194964 ŠIMÁK J. V., Středověká kolonizace v zemích českých, Praha 1938, s. 796

24

u Mělníka), Jablonec (s Jabloncem nad Jizerou), částečně také Hruštice (s Hrusicí) a

Roprachtice (s Ruprechticemi u Náchoda).

Vznik Turnovského děkanství můžeme zasadit do 14. století. Ačkoliv se děkanát

nazýval turnovský, jelikož Turnov byl největším městem v okolí, děkanská hodnost nebyla

spjata s turnovskou farou. Nejčastěji se stával děkanem některý z farářů z okolních vsí, říkalo

se mu tedy děkan turnovský.65

Děkanství v Turnově sídlilo v kostele sv. Mikuláše, vystavěného do městských zdí a

založeného současně s městem. První zmínka o něm pochází z roku 1357.66

Příloha 1., Území Turnovského děkanátu, viz. seznam příloh

65 ŠIMÁK J. V., Příběhy města Turnova nad Jizerou, s. 3866 ŠIMÁK J. V. Soupis památek historických a uměleckých, s. 186

25

6. Církevní poměry v turnovském děkanátu v době předhusitské

6. 1. Patronáty, struktura pozemkové držby

Patroni kostela mohli pocházet z různých společenských poměrů, podle tohoto kriteria

lze rozdělit patronáty na světské (královské, šlechtické, které se dále štěpí na patronáty nižší a

vyšší šlechty, a měšťanské) a církevní (církevních hodnostářů a klášterní). V Turnovském

děkanátu se však setkáme především se dvěma z nich, a to s patronáty klášterními a

šlechtickými. Samozřejmě, že u některých far docházelo ke změnám patronátního práva, či se

o jednu faru dělilo vice různých patronů, což s sebou přinášelo i mnohé spory o beneficia,

které mezi sebou patronové sváděli.

Církevní patronáty

Církevní patronáty lze identifikovat v případě far příslušných ke klášterům, z nichž

nejmocnějším byl cisterciácký klášter v Hradišti nad Jizerou (název Mnichovo Hradiště se

objevuje od poloviny 14. stol.) s velkolepým opatským chrámem, jehož vznik spadá do

období druhé poloviny 12. století, snad do roku 117767. Je pravděpodobné, že na stejném

místě stál původně klášter benediktýnů, který byl cisterciáky vypuzen ze svého působiště, což

byl v oné době poměrně běžný úkaz.

Kdo klášter založil, není jisté, ale s největší pravděpodobností to byl někdo z rodu

Markvarticů. Vzhledem k vytčenému datu vzniku instituce jím byl nejspíše Heřman, jeden

z předních českých velmožů té doby a věrný služebník Soběslava II. Tímto šlechtickým

rodem byl klášter obdarován rozsáhlými, ač málo zalidněnými, pozemky v oblasti Pojizeří. I

přestože byl klášter zasazen do místa, kde již osídlení na určité úrovni existovalo, na západ a

sever se táhly nepropustné lesy, takže i zde měli možnost cisterciáčtí mniši uplatnit svoji

kolonizační činnost. I v dalších letech se těšil přízni nejen české šlechty, ale také českých

králů, což mu umožnilo ve 12. - 14. století nebývalý rozkvět.68

První historicky doložitelná zmínka o klášteru pochází z roku 1184, ve které Dětřich,

hradišťský opat, vystupuje jako svědek v listině pro plaský klášter. S výstavbou budovy

opatství bylo započato někdy na začátku 13. století, do té doby mniši obývali původní

67 Podle údajů v kronice plaského kláštera „Tilia Plassensis“. Domněnka o vzniku kláštera již roku 1145, kterou zmiňuje ve svých publikacích Šimák, byla již vyvrácena.

68 ŠIMÁK J. V. Počátky kláštera Hradiště nad Jizerou, In: Věstník české akademie věd a umění, roč. 20, 1911, s.357 - 368

26

dřevěný klášter. Stavba byla dokončena někdy po roce 1260.69

Protože se dochovala část urbáře kláštera, jemuž věnoval pozornost J. V. Šimák v

rámci své knihy dějin Mnichova Hradiště, je možné si udělat představu o rozsahu jeho

panství, které nebylo celistvé, neboť bylo tvořeno dvěma celky. Z větší části se jejich

pozemky rozprostíraly v okolí Mnichova Hradiště v sousedství držav pánů z Valečova, ze

Zvířetic, s bezdězským panstvím, s klášterními statky v Dubu a vartemberským zbožím na

Turnovsku. Menší díl se nacházel, oddělen pruhem drobnějších statků (Vlastibořice,

Albrechtice, Čtveřín, Lažany), na severu od Turnova: od Rádla, Rychnova a Dalešic až přes

Bezděčín, Sestroňovice, Odolenovice, Žďárek až k Jenišovicím a Paceřicím. Dále vlastnil

území u Semil, později farnost bozkovskou. Do jejich držby náležely i vzdálenější statky

v úrodném Polabí. Celkem klášter vlastnil 79 vsí, dále mu podléhalo několik proboštství v

severních Čechách i mimo. Vedle toho disponoval statky ve vlastní režii, z jejichž výnosu

nebyly odváděny žádné poplatky (Svijany). Vzhledem k výši příjmů z klášterních vsí jej lze

zařadit mezi středně zámožné kláštery. Podací právo vykonával klášter celkem ve 14 farách,

z nichž roku 1401 byly prohlášeny za inkorporované fara hradišťská, bukovská, bakovská,

hlavická a svatoklimentská. Opatovi kláštera podléhali rovněž 4 osedlí v Nudvojovicích,

podacím právem však nedisponoval.70 Z far Turnovského děkanátu mu náležely Rychnov,

Jenišovice a Loukov.

Na Turnovsku však svůj vliv uplatnil ještě jeden řád, a to rytířský řád sv. Jana, tedy

johanité, jež do Českého Dubu (původně byla komenda ve Světlé, jež však svou polohou

příliš nevyhovovala, a proto se komenda přemístila do Českého Dubu) umístili svou komendu

s chrámem sv. Ducha, která byla založena někdy před rokem 1260. Zakládací listina se

nedochovala, ale klášter s chrámem stál již v roce 1291.71 První písemnou zprávu však

shledáváme až z roku 1294 v listině krakovského biskupa. První nadání se komendě dostalo

od Lemberků (nejspíše Zdislava z Lemberka a její manžel Havel z Lemberka), jimž území

tehdy patřilo. Jejich statky se postupně zvětšovaly až do stavu, ve kterém se nacházely ve 14.

století, kdy jejich panství dosahovalo asi 10 450 ha. Patřilo sem území na jih od Ještědu, jeho

hranice vedly podél Ještědského potoku až ke vtoku Mohelky. Na jihu sahal k Radvanicím,

Kobylům, Sezemicím, Sovenicím. Také komendě příslušel Loukovec, Koryty s Hubálovem až

k Jizeře, atd.72 Z děkanátu Turnovského komendě patřily fary v Letařovicích, Loukovci a

Sezemicích.

Na území turnovského děkanátu se setkáváme rovněž s rytířským řádem křížovníků s

69 CHARVÁTOVÁ K., Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142 – 1420, Praha 1998, s. 249 - 255 70 ŠIMÁK J.V., Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště, 1917, s 19 - 54 71 EDEL T., Příběh ztraceného kláštera Blahoslavené Zdislavy, Praha 1993, s. 26 - 3072 ANDĚL R., TECHNIK S., Český Dub, Ústí nad Labem 1991, s. 20 - 24

27

červeným srdcem, neboli cyriaky. Ti byli do Čech přivedeni roku 1256 králem Přemyslem

Otakarem II., jenž s nimi přišel do kontaktu za své výpravy do Litvy proti pohanským

Prusům. Král jim nechal postavit na Starém Městě v Praze konvent.73 Patřily jim fary v

Držkově a Jablonci.

Přímo v Turnově byl vystavěn někdy v polovině 13. století společně se samotným

městem dominikánský klášter, jehož jmění se rovněž utěšeně rozrůstalo díky darům vrchnosti

i poddaných během 14. století. Nejdůležitější položkou na příjmové straně kláštera však byly

výnosy ze vsi Vranové (u Malé Skály), z Líšného, Sněhova a ze zaniklé vsi Záblatí. Oproti

výše jmenovaným se tedy dal považovat za chudší klášter. Jemu nepodléhala žádná fara v

děkanátu.74

Na území děkanátu se nacházely také statky benediktýnského kladrubského kláštera,

založeného okolo roku 1115 knížetem Vladislavem, jenž tento klášter obdaroval mimo jiné

sezemickým újezdem. K tomuto statku náležela nejen obec Sezemice, ale také Sovenice,

Kobyly a Radvanice. Kladrubští benediktýni vlastnili tento majetek do 20. či 30. let 13. století

(někdy mezi léty 1227 – 1237).75

Šlechtické patronáty

V naší oblasti, konkrétně v Turnovském děkanátu, byl majoritním vlastníkem půdy, a

tedy disponentem patronátního práva k farním kostelům na vytčeném území, mocný panský

rod Markvarticů. K tomu, co bylo uvedeno výše, je možné přidat, že jméno dostali podle

svého prvního doloženého předka, Markvarta, žijícího v polovině 12. století, nejspíše jím byl

komorník krále Vladislava I., o němž máme zmínku z roku 1159. Markvart měl 3 syny.

Heřmana, Havla a Záviše. Heřman zastával ve své době významné funkce ve správě země,

roku 1175 dosáhl hodnosti dvorského maršálka, o dva roky později dokonce úřadu nejvyššího

komorníka. Heřman byl také ten, díky němuž se rodová linie dále rozrostla, neboť zplodil 3

syny: Beneše, Markvarta a Záviše. Beneš stál za vznikem jedné z markvartických větví,

Michaloviců, kteří od krále dostali na starost správu okolí Mladoboleslavska, které se jim poté

povedlo získat do dědičné držby. Jméno si odvodili od názvu hradu Michalovice

(Michelsberg), který byl postaven na jejich panství roku 1281. Záviši náleželo území

Podkrkonoší na východě markvartických držav a Markvart vládl oblastí střední, Podještědím

až k řece Jizeře, dále regionem na levém břehu Jizery až k pramenům Cidliny. Dva nejstarší

73 BUBEN M., Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, I. Díl, Praha 2002, s. 125 - 126 74 ŠIMÁK J. V., Příběhy města Turnova, s. 40 - 4175 ŠIMÁK J. V., Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště, 1917, s. 14 (ČČH 17.,

1911)

28

synové Markvarta, Havel z Lemberka a Jaroslav z Hruštice, jsou nejspíš také zakladateli

města Turnova, které vzniklo na hranicích jejich držav. Už od této doby se začíná rod větvit.

Nejstarší Havel z Lemberka (1233 – 1253) zdědil území ve střední části, okolí Jablonného

v Podještědí a pravý břeh Jizery okolo Hradiště. Podle hradu Lemberka, který nechal postavit

roku 1241, se nazývala celá tato rodová větev. Jeho ženou byla blahoslavená Zdislava

z Křižanova. Valdštejnové byli potomky Jaroslava z Hruštice (1234 – 1269), kastelána na

Mladé Boleslavi, jemuž podléhala východní krajina na levém břehu Jizery, tedy i Turnovsko.

Další byla větev vartemberská, jejichž předkem byl nejmladší z bratrů, Markvart, jenž sídlil

na Ostrém nad Ploučnicí, taktéž disponoval Ralskem. Po roce 1268 vystavěl nedaleko

Mimoně hrad Stráž, jinak řečený Vartemberk.76

Na případě Markvarticů je názorně vidět tříštění pozemkové držby a s ní související

ztrátu mnohých statků. Valdštejnové se rozdělily na dvě větve, lomnickou a štěpanickou.

Patřilo jim okolí Železného Brodu, Lomnice nad Popelkou a celé Štěpanicko. Během

husitského hnutí byl postaven hrad Vranov na území dotud patřící turnovským dominikánům.

Rod Lemberků brzy ztratil na významu rovněž vinou tříštění majetku, který se rozdělil mezi

jeho syny, Jaroslava a Havla. Čtyři Jaroslavovi synové sídlili na Rohozci, Bradlci, Sytovém a

Lemberce. Havel vládl v Podještědí, držel Jablonnou a Lemberk. On je také uváděn jako

jeden z možných zakladatelů dubské komendy johanitů, kterým bylo věnováno celé

Podještědí na sever od Hradiště. Po smrti Havla se lemberské panství dostalo bradlecké větvi,

jablonské se dostalo do rukou jeho strýci Zdislavu, synovi Havla z Lemberka, který si postavil

před rokem 1273 nad řekou Jizerou nedaleko Bakova nad Jizerou hrad Zvířetice, kde se

usídlil. Vznikla tak další rodová větev – zvířetická, která zabrala do svého majetku okolí

hradišťského kláštera, jež dříve byla součástí původní markvartické držby.77

Královský majetek se v Turnovském děkanátu prakticky nevyskytoval, pouze ve

výjimečných případech, a to ještě navíc jen po velmi omezený časový úsek. Týká se to fary

turnovské a přepeřské, kdy byl Markvartu z Kosti roku 1393 zkonfiskován majetek králem

Václavem IV. Na těchto farách totiž Markvart držel část podacího. Po velmi krátkou dobu se

s královským patronátem setkáváme také na faře loukovské.

Pozemková držba světských feudálů se ani zdaleka nevyznačovala takovou stabilitou,

jako tomu bylo u církevních činitelů, a proto je mnohem náročnější poměry v držbě pozemků

sledovat, což bylo způsobeno nejen stálými přesuny v držbě půdy, ale také jejím gradujícím

tříštění. Ilustruje to již např. fara turnovská, kde se o podací dělily 2 vrchnosti (stejně tak bylo

rozděleno i samotné město), které se v prezentaci farářů k farnímu kostelu střídaly. Na

76 ANDĚL R., Husitství v severních Čechách, Liberec 1961, s. 28 - 3577 ŠIMÁK J. V.,Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště, s. 19 - 20

29

rohozecké části vládli postupně do husitských válek: Lemberkové, páni z Turgova,

Vartemberkové, královská komora a páni z Bergova. Na části valdštejnské: Valdštejnové a

Vartemberkové z větve Ralské. Valdštejnové podávali faráře také na faru v Přáslavicích,

vlastnili polovinu podacího práva na faře hruštické (druhá půlka náležela k Rotštejnu),

štěpanická větev pak podací roprachtické fary. Železným Brodem i s podacím disponovala

také jedna z větví Valdštejnů (páni ze Železnice), kterým náležela ves Bzí, ve které se rovněž

nacházela fara. Bzí od roku 1416 vlastnili vladykové z Kojetic. Do 90. let 14. století

Valdštejni ovládali ves Vysokou, která byla součástí Nístějky, pak se podací právo přesunulo

na Lemberky.

Na faře v Přepeřích vykonávalo kvůli rozdrobenosti pozemkového vlastnictví podací

několik osob současně. Část náležela místním zemanům, snad i turnovským měšťanům. Po

roce 1371 byly přepeřské statky odprodány rohozeckému panství, Pěnčínu a Čtveřínu. Od

roku 1394 zde již vládli výlučně rohozečtí páni. Stejnou roztříštěnost práva prezentačního

zaznamenáváme i na faře v Nudvojovicích, většinu měli místní vladykové, ale část vlastnili

cisterciáci z Hradiště. Na faru v Chocnějovicích dosazoval nové plebány místní vladyčí rod,

stejně jako na faru ve Vlastibořicích.

Právem podacím k semilské faře disponovali asi do roku 1402 Lemberci, poté

Valdštejnové sídlící na hradě Pecka, k jehož panství po r. 1402 Semily náležely. To samé platí

pro faru v Loukově u Semil, jež náležela pod semilské panství. Na Bozkově původně vládli

rovněž Lemberci, ke kterým se opět přes cisterciáky z Hradiště, jenž zde založili kostel a

farnost, Bočka z Kunštátu a Jindřicha z Valdštejna a na Navarově dostal zpět Lemberkům,

tedy semilskému panství. K lemberským statkům se řadila i Olešnice Zlatá se zdejší farou.

Fara v Hodkovicích nad Mohelkou byla součástí frýdštejnského panství, jež patřilo

nejdříve pánům z Dražic, poté mu vládl rod Bibrštejnů a po nich páni z Kováně.

30

6. 2 Faráři

V době předhusitské lze na území Turnovského děkanátu vysledovat na základě

příslušných pramenných edic cca 163 farářů. V souvislosti s jejich působením na jednotlivých

farách je možné zkoumat jejich kariérní pohyb, sociální původ, délku působení a důvody

ukončení jejich působnosti na faře, jejich stupeň svěcení a tituly. Při tom všem je však

nezbytně nutné přijmout ten fakt, že využité prameny neposkytují ucelený obraz o výše

uvedených předmětech zájmu. Úplnost zápisů na jednotlivých farách byla poměrně dosti

diferencovaná a nejspíše zde existovala návaznost majetnosti fary na celistvost zápisů v

pramenech (zápis do knih byl zpoplatněn).

Proces instalace klerika k beneficiu měl několik fází: na počátku stála presentace

klerika patronem, dále generální vikáři přikázali některému z okolních farářů, aby osobu

kandidáta ohlásil, a to z toho důvodu, kdyby měl někdo proti němu námitek. Tento pověřený

farář poté nahlásil splnění úkolu přípisem na jemu poslaný mandát zpět arcibiskupství, které

poté vydalo exekuční listinu pro faráře uvádějícího nového faráře na faru a konfirmační listinu

pro kandidáta, pomocí níž farář při vizitacích dosvědčoval, že je opravdu správcem fary. Na

žádost faráře či jeho patrona pak mohl být učiněn zápis do konfirmačních knih.78

K ukončení činnosti plebána na faře mohlo dojít z 3 základních důvodů: 1) smrtí, 2)

výměnou obročí, 3) rezignací. V průměru v Turnovském děkanátu v tomto období převažují

změny v obsazení z důvodu úmrtí, přibližně jde o polovinu všech případů (57). O zbytek se

dělí se stejným poměrem zbylé dva důvody (výměna 27, rezignace 23). Z výsledků

komparace mezi farami lze dovodit, která z far byla pro plebány atraktivnějším stanovištěm,

neboť u nich takřka nedocházelo ke směnám obročí či rezignacím. Prestiž fary byla často

odvozována z její majetnosti, což lze potvrdit na příkladě fary turnovské, na které plebáni

vždy dožívali a jež patřila mezi nejbohatší v děkanátu. Časté rezignace jsou v Turnovském

děkanátu příznačné pro plebánie s klášterním patronátem.

Svěcení obecně můžeme rozdělit na vyšší a nižší. Nižší dále mělo 5 stupňů, nejvyšší z

nich byl akolyta. Vyšší svěcení začínalo od 13. století na podjáhenském stupni a pokračovalo

v jáhenském, nakonec v kněžském stupni. Proto, aby kandidát mohl být vysvěcen, musel

splnit několik podmínek týkající se věku, mravní a odborné způsobilosti, měl být samozřejmě

pokřtěný, mít legitimní původ a mít zajištěné beneficium, kam by mohl nastoupit. Samotné

svěcení probíhalo třemi etapami - přípravou (přihlašování kandidátů), zkoušením kandidátů a

vlastním aktem svěcení.

78 ZILYNSKÁ B., Role a podoba písemností při obsazování církevních beneficií ve středověku, in: Pragmaticképísemnosti v kontextu právním a správním, Praha 2008, s. 106

31

V Turnovském děkanátu se nejčastěji setkáváme s osobami vysvěcenými na kněze,

"presbyter", tudíž duchovními, kteří zatím žádné beneficium nespravovali, a plebány,

„plebanus“ Plebáni funkci správce fary již dříve vykonávali někde jinde, či v případě

mnohoobročnictví zastávali více těchto funkcí najednou. Ojediněle se vyskytuje titul klerik,

„clericus“, tedy osoba s nižším stupněm svěcení, či podjáhen, kaplan, „capellanus“, oltářník,

„altarista“, střídník, „conventores“. V případě klášterních patronátů se často setkáváme s

titulem „professus“, neboli člen řádu. Bylo též možné, že osoba spravující faru žádným

titulem nedisponovala, neboť nepodstoupila žádným stupněm svěcení.

Délku působení farářů lze dát opět do souvislosti s prestiží far, ačkoliv je samozřejmě

také důležitým faktorem, v jakém věku a zdravotním stavu byl farář do nové funkce dosazen.

I přesto je příznačné velmi krátké působení plebánů na faře jablonecké a rychnovské, které se

řadí mezi nejchudší z celého děkanátu. Průměrná délka působení plebánů činí 10 let, nejdéle

setrval na jedné faře přepeřský Jan Prudota, a to 34 let.

Faráři, resp. prvofaráři, pocházeli většinou (5/6 případů) z bližšího okolí Turnova (do

50 km), pouze třetina z nich však přímo z Turnovského děkanátu. Překvapivě přímo z

Turnova pochází pouze jeden, zjevně tedy většina duchovních z děkanátu hledala uplatnění

jinde.

32

6. 3 Fary

Těžiště této kapitoly spočívá především v objasnění majetkového základu farností.

Obročí zahrnuje důchody z pozemkového majetku fary, které byly dány v užívání plebánovi

jako správci kurátního beneficia a tvořilo jednu z položek platu, kterými disponoval. Záduší

se vztahovalo ke kostelu, patří sem různé peněžní či pozemkové odkazy a předmětů v kostele

kultovního charakteru. Je třeba rozlišovat mezi majetkem kostela - záduším, a majetkem fary

– obročím. Papežský desátek tvoří jednu ze tří základních položek výše zmiňovaného obročí.

Dalšími jsou akcidenční platy (štolní poplatky) a výnosy z pozemků fary. Výše papežského

desátku se dá považovat za jakýsi indikátor majetnosti a významu jednotlivých farností,

ačkoliv poněkud problematickým. Reálně se totiž nejedná o desetinu výše majetku kostela,

nýbrž o jeho dvacetinu (1/20), či třicetipětinu (1/35).79 Průměrná výše odváděných

papežských desátků v děkanátu činí pro všechny fary a všechny zaznamenané roky 7,5 grošů,

což, jak již bylo zmíněno na začátku, svědčí o jeho spíše nižším majetkovém postavení. K

nejbohatším farám se řadila fara turnovská, hruštická, přepeřská, hodkovická, jenišovická a

loukovská, které odvádí 12 grošů v letech 1352, 1369, 1384, 1385 a 1405, roku 1399 24

grošů. U fary semilské není zaznamenán rok 1352, avšak po zbylé roky též odvádí 12 grošů,

roku 1399 dvojnásobek. K úplně nejchudším se řadí Loukovec, Jablonec, Louková a

Rychnov, které ve většině let neodvádí nic, protože jsou chudé. Při velké míře zevšeobecnění

se dá vyvodit, že plebánie s klášterním patronátem se řadí mezi chudší. Vliv majetnosti se

odráží také v úplnosti záznamů v pramenech, ačkoliv to samozřejmě neplatí absolutně.

Ve sledovaném období je v erekčních knihách evidováno pouze 6 donací. Kromě jedné

byly určeny na sloužení mše za donátora či jiné pobožnosti. Není možné vysledovat

souvislost mezi majetností fary a donacemi, ale nejspíše nebylo primárním důvodem

přilepšení chudší faře.

Příloha 2. Tabulka – faráři v Turnovském děkanátu v době předhusitské, viz. seznam

příloh

79 NOVÝ R., K sociálnímu postavení farního kléru, s. 138

33

Tabulka – faráři v Turnovském děkanátu v době

předhusitské

Jméno místopůvodu,čipředchozípůsobiště

stupeňsvecení, čititul přednástupem

délkapůsobení

způsobukončeníčinnosti

následujícípůsobiště

Turnov

Ctibor ? ? ? - do roku 1357

smrt

Albert ? klerik 1357 - 1361 smrt

Theodorik ze Slivna kněz 1361 - 1371 smrt

Jan z Nudvojovic kněz 1371 - 1392 smrt

Mauricius na Rohozci kaplan 1394 - 1427 smrt

Přepeře

Josef Vítek ? ? ? - 1355 směna Libošovice

Gothard Libošovicích plebán 1355 - 1360 směna Sobotka

Jan Prudota Sobotka plebán 1360 - 1394 smrt

Jan z Popovic nic 1394 - 1417 směna Skalice

Chocnějovice

Mikuláš, děkan

? ? ? - 1394 smrt

Konrád z Hradiště kněz 1394 - ? ? ?

Kuneš ? ? ? - 1404 směna ?

Jan Praha menší mansionář od kostela PannyMarie z Prahy

1404 - ?

Nudvojovice

Mikuláš ? ? ? - 1358 smrt

Zdeněk ? kněz 1358 - ? ? ?

Kuneš ? ? ? - 1387 - 1392

smrt

Jan Bohdan z Vtelna nic? 1392 - 1406 smrt

Václav, Vlk ? kněz 1406 - ? ? ?

Semily

Havel ? ? ? - 1375 - ? ? ?

Mikoláš ? ? ? - 1381 - ? ? ?

34

Jan ? ? ? - 1395 smrt

Marián Roprachtice plebán 1395 - ? ? ?

Martin ? ? ? - 1406 smrt

Beneš z Ostroměře kněz, kazatel od sv. Víta

1406 - 1407 resignace ?

Vít z Libčic kněz 1407 - 1409 smrt

Louková ( Loukov u Semil)

Vlček ? ? ? - 1368 resignace ?

Mauricius z Lomnice kněz 1368 - ? ? ?

Bozkov

Adam ? ? ? - 1363 smrt

Otík z Rožďalovic kněz 1363 - 1380 smrt

Jan ze Štěpanic ? 1380 - 1385 směna Jenišovice

Alšík Jenišovice plebán 1385 - 1395 smrt

Jan z Hořic kněz 1395 - ? ? ?

Ondřej ? ? ? - 1407 - ? ? ?

Vlastibořice

Jindřich ? klerik 1380 - 1382? ? ?

Albert ? nic 1382 - 1393 směna Unhošť

Václav Unhošť plebán 1393 - 1397 směna Žatec

Hanek Žatec plebán 1397 - 1398 směna Drchlava

Martin Drchlava plebán 1398 - ? ? ?

Petr ? ? ? - 1402 směna Jablkynice

Jan Jablkynice plebán 1402 - 1404 směna Brniště

Havel Brniště plebán 1404 - 1409 smrt

Jan Rudil Knoblach

z Honštejna kněz 1409 - 1417 směna ?

Petr ? ? 1417 - ? ? ?

Letařovice

Petr ? ? ? - 1418 smrt

Augustin ? kněz 1418 - ? ? ?

Hodkovice

Václav ? ? ? - 1359 smrt

Petr ze Světlé kněz 1359 - 1359 smrt

Řehoř z Přestavlk kněz 1359 - 1376 smrt

Jan z Libav? kněz 1376 - 1378 směna Šluknov

Petr Šluknov plebán 1378 - 1385 směna Vyklek

35

Pavel Vyklek plebán 1385 - 1414 smrt

Přáslavice

Oto ? ? 1358 - 1360 ? ?

Zdeněk ? ? 1360 - 1364 resignace odešel do Rajšic

Mikuláš ? ? ? - 1384 resignace ?

Martin ? kněz, kaplan 1384 - 1406 smrt

Jan z Rožďalovic kněz 1406 - ? ? ?

Jenišovice

Matyáš ? ? ? - 1361 směna Zywanicz

Štěpán ? ? ? - 1367 směna ?

Alšík Praha oltářník u sv. Mikuláše

1367 - 1385 směna Bozkov

Jan Bozkov plebán 1385 - 1418 směna Rychnov

Roprechtice

Petr ? ? ? - 1368 směna Úbislavice

Jan Úbislavice plebán 1368 - 1371 smrt

Kuník, Kuneš z Rovenska kněz 1371 - ? ? ?

Marián ? ? ? - 1395 resignace odchod do Semil

Jiří z Lomnice kněz 1395 - ? ? ?

Petr ? ? ? - 1413 smrt

jméno není čitelné

? ? 1413 - ? ? ?

Jablonec nad Nisou

Šebestián ? člen cyriackého kláštera

1356 - 1361 resignace odešel do Sačan

Lev ? člen c. kl. 1361 - 1362 resignace ?

Havel ? člen c. kl. 1362 - 1363 smrt

Mikuláš ? člen c. kl. 1363 - 1364 resignace ?

Jan ? člen c. kl. 1364 - ? ? ?

Mauricius ? člen c. kl. ? - 1374 resignace ?

Sigfríd ? člen c. kl. 1374 - 1376 resignace ?

Jan ? člen c. kl. 1376 - ? ? ?

Laurin ? člen c. kl. ? - 1410 resignace ?

Václav ? člen c. kl. 1410 - 1418 resignace proboštství v Libochovicích

36

Benedikt ? člen c. kl. 1418 - ? ? ?

Hruštice

Konrád ? ? ? - 1362 smrt

Zdeněk z Vyskře kněz 1362 - 1363 smrt

Markvart z Vesce kněz 1363 - ? ? ?

Beneš, děkan z Rotštejna kněz 1383 - 1409 smrt

Michael z Hořepníka kněz 1409 - ? ? ?

Václav ? ? 1415 - ? ? ?

Železný Brod

Mikuláš ? ? ? - 1363 smrt

Martin z Drahoraz kněz 1363 - 1371 smrt

Heřman z Roztok klerik 1371 - ? ? ?

Bartoloměj ? ? ? - 1374 smrt

Václav syn Havla z Újezda

klerik, urozený pán

1374 - 1392 smrt

Matěj ? ? 1392 - 1404 smrt

Jan z Brodu klerik 1404 - ? ? ?

Václav ? ? ? - 1414 směna Blížkov

Bartoloměj Blížkov plebán 1414 - ? ? ?

Bzí

Jan ? ? ? - 1361 smrt

Mauricius z Brodu kněz 1361 - ? ? ?

Kuník ? ? ? - 1416 smrt

Marek z Lomnice kněz 1416 - ? ? ?

Držkov

Jan ? ? ? - 1356 smrt

Matěj ? nic 1356 - 1358 smrt

Mikuláš z Bydžova kněz 1358 - 1361 resignace ?

Jan ? člen cyriackého kláštera

1361 - 1364 resignace ?

Mikuláš člen c. kl. 1364 - 1364 resignace ?

Zdeněk ? člen c. kl. 1364 - ? ? ?

Ondřej ? člen c.kl. ? - 1393 resignace ?

Jan ? člen c. kl. 1393 - 1418 resignace ?

Prokop z Orlíku člen c. kl. 1418 - ? ? ?

Olešnice Zlatá

37


Valentin ? klerik 1363 - 1363 smrt

Petr z Hořiněvsi kněz 1363 - 1383 resignace ?

Hašek z Vichlavi? kněz 1383 - 1391 směna Rokytnice?

Václav z Rokytnice plebán 1391 - 1424 smrt

Vysoké

Franěk ? ? ? - 1354 smrt

Petr ? ? 1354 - 1369 směna Dolany

Jan Dolany plebán 1369 - 1371 smrt

Václav ? klerik 1371 - ? ? ?

Martin ? ? ? - 1398 - ? ? ?

Vachek ? ? ? - 1415 - ? ? ?

Sezemice

Martin ? ? ? - 1377 směna Holany

Bohuslav Holany plebán 1377 - ? ? ?

Bohunek ? ? ? - 1424 smrt

Loukov

Zdeněk ? ? ? - 1390 smrt

Voislav ? klerik 1390 - ? ? ?


Václav z Chystonos klerik 1416 - ? ? ?

Loukovec

Martin ? ? ? - 1383 smrt

Blažej z Dubu klerik 1383 - ? ? ?

Rychnov

Jan ? ? ? - 1361 smrt

Jan Albertův ze Sebnic klerik 1361 - 1369 resignace ?

Petr ? člen cisterc. řádu

1369 - 1374 resignace ?

Petr z Únětic kněz 1374 - 1374 směna Vrchlabí

Šimon Vrchlabí plebán 1374 - ? ? ?

Albert ? ? ? - 1389 resignace ?

Petr z Dubu kněz 1389 - ? ? ?

Kříž ? ? ? - 1395 smrt

Martin z Turnova kněz 1395 - ? ? ?

Filip ? ? ? - 1418 směna Jenišovice

Jan Jenišovice plebán 1418 - ? ? ?

38

7. Společenská situace na Turnovsku v době husitské a pohusitské s důrazem na vojenské události v oblasti

Již v období předhusitském patřilo okolí Turnova k místům nejrůznějších nepokojů,

roztržek a vzpour, které často reflektovaly politické dění v centru země. Mimo jiné např. k

protikrálovskému odporu Markvarta z Vartemberka lze připojit také Otu z Bergova se svým

stejnojmenným synem. Mezi léty 1416 – 1417 se mezi vzbouřivšími a následně králem

Václavem omilostněnými šlechtici objevují jména Jana Chudoby z Ralska, Hynka Krušiny z

Lichtemburka a na Kumburce, Václava z Jenštejna na Bradlci a Hynka z Valdštejna, držitele

Štěpanic.

Ozvěny politického dění v návaznosti na působení Mistra Jana Husa se dostávaly

rovněž do severních Čech. Sám Jan Hus měl v oblasti severních Čech několik jemu blízkých

osobností: např. Jana Chudobu z Vartemberka, Zdislava ze Zvířetic, který byl Husovým

žákem na univerzitě, a především Jana z Chlumu, jenž dokonce doprovázel Husa do Kostnice.

Kromě těchto styků pojila Husa k severním Čechám také činnost úřední, neboť je možné, že

mezi léty 1404 – 1405 pobýval na Hradišťsku, kde měl za úkol jako jeden ze tří členů komise

prošetřit údajné zázraky, vyskytující se na cisterciáckých statcích poblíž Mnichova Hradiště.80

Obecně zde však ideologie husitství nenalezla, oproti Hradecku, kde měla

utrakvistická strana větší vliv než katolická, větší oporu k aktivnější účasti na hnutí. Důvodem

mohla být nedostatečně zralá hospodářská a sociální situace. Projevy podpory hnutí byly spíše

podmiňovány okamžitou potřebou, výhodami z této podpory plynoucí, což se projevovalo

také nestálostí názorů a postojů jednotlivých šlechticů. I přesto se však našly osobnosti, které

se přidaly k odporu proti upálení Jana Husa. Byl to například Jindřich z Vartemberka na

Valdštejně, Vilém ze Zvířetic, Hynek Krušina z Lichtemburka, Zdislav ze Zvířetic, Petr ze

Zvířetic, Vok z Valdštejna, Štěpán z Vartemberka, bratři Bartoš a Bernard z Valečova, také

Čeněk z Vartemberka, držitel Veliše a Brady u Jičína.81 Za Husovo propuštění se přimlouvali

též Jenštejnové, ač jejich pečeť pod stížným listem přivěšena není. Nejspíše také Zdeněk ze

Sloupna na Levíně a Košťálově se stavěl na husitskou stranu. Když náboženský konflikt

přešel v politicky motivovaný ozbrojený odpor, většina panstva již nenašla odvahu se

otevřeně postavit proti zákonnému králi Zikmundovi, ač někteří z nich i nadále praktikovali

přijímání podobojí. Mnozí z nich však i v otázkách víry přešli do opačného tábora (Zvířetičtí

a Čeněk z Vartemberka se roku 1419 postavili za krále proti Praze).

Ke katolické straně se hlásili: na severu držitel frýdlantského panství, Němec Václav z

80 BARTOŠ F. M., Husitská revoluce, Doba Žižkova 1414 – 1426, Praha 1965, s. 16. - 1781 ŠIMÁK J. V., Příběhy města Turnova nad Jizerou, s. 19 - 23

39

Bibrštejna, sousední Jindřich, purkrabí z Donína, taktéž německého původu. Jan z

Vartemberka, jenž vlastnil Ralsko, Lemberk, Jablonnou, jeho bratr hrad Děvín. Jan z

Michalovic vládl kromě samotných Michalovic v Mladé Boleslavi, taktéž jako zástavou od

krále bezdězskému panství a od r. 1422 byl pánem na Rohozci. Hrad Frýdštejn s

Vlastibořicemi náležely pod rytíře z Kováně. Valdštejnské zboží držel v této době již zapálený

katolík, Jindřich z Vartemberka. Na Hrubé Skále a na Staré (u Libáně) vládl Jan z Jenštejna,

jeho bratr Václav sídlil na Nístějce. Pánem na Kosti byl bratr dřívějšího arcibiskupa Zbyňka

Zajíce z Házmburka, odpůrce Jana Husa, Mikuláš Zajíc z Házmburka. Dále Ota z Bergova,

vlastník Zbiroha a Trosek, a vladyka Václav Palda z Vařin, jenž měl v držení Rotštejn.

Navarov držící Čúchové se také připojili na katolickou stranu, s nimi též Košíkové na

Lomnici a Valdštejnové na Štěpanicích, Železničtí na Pecce a dále celé Podkrkonoší až do

Kladska.

Rozložení sil tedy nebylo pro husity příznivé, což vyhovovalo zájmům katolické

Lužice a jejího Šestiměstí, s kterým udržovala severočeská šlechta velmi živé styky. Ostatně

právě lužická města jim také pomáhala při bojích proti husitům, a to nejen po vojenské, ale i

finanční stránce. Blízkost ke katolické Lužici a Slezsku, spolu s velkou vzdáleností od Prahy

byly nejpodstatnějším důvodem katolické převahy v severních Čechách.

Ještě na počátku léta roku 1424 celý boleslavský kraj a většina hradeckého a

litoměřického stála na katolické straně, což je mimo jiné zásluha především dvou katolických

sloupů v kraji, Jana z Michalovic a Jana z Ralska. Motivací k jejich vyhraněnému postoji byly

spíše než oddanost králi a věrnost katolické víře ekonomické vlivy, neboť za své služby se jim

dostalo od krále vydatné kompenzace. Jan z Michalovic obdržel roku 1420 panství bezdězské

a rohozecké, téhož roku Jan Ralsko z Vartemberka dostal do dědičného držení panství klášter

hradišťský a dubský. Cisterciákům z Hradiště zbylo pak jen část území na východě,

Jenišovice a Rychnov.82

Je třeba rovněž vzít v úvahu ten fakt, že v té době drželi v severních Čechách

významné statky šlechtici německého původu, kteří se již z hlediska svých národních zájmů

stavěli proti husitství a které Zikmund protěžoval.

Je nezbytné připomenout události, které se v oblasti severních Čech a Turnovska

odehrály a které měly na další vývoj událostí nepopiratelný vliv. Na konci dubna roku 1420

došlo k dobytí a vypálení kláštera v Mnichově Hradišti, poté co orebitské vojsko pod velením

Hynka Krušiny z Lichtemberka vytáhlo z Kumburka na pomoc Praze. 28. 9. 1420 se

uskutečnila již výše zmíněná zástava krále Zikmunda Janovi z Ralska, čímž byla katolická

82 ŠIMÁK J.V., Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště, 1917, s. 138 - 139

40

moc v regionu posílena. Situace se nezměnila ani v roce 1421 po dvou Zikmundových

porážkách a výboji Pražanů, Orebitů a Táborů do Polabí a východních Čech. Změna nastala

až po dobytí Mladé Boleslavi, když Jan Žižka vytáhnul na Litoměřicko. Bělá padla do rukou

husitů pouze na přechodnou dobu, Jablonné se jim dobýt nepodařilo. V únoru 1422 se právě v

Jablonném chystala katolická strana v čele s Janem z Ralska a Žitavskými na protiútok. Opět

se sešli v květnu, tentokrát v Žitavě, kde jsou výslovně uvedena rovněž jména Petra z

Vartemberka Děvínského a Otty z Bergova na Troskách. Na konci května proběhla v pořadí

třetí schůzka opět v Jablonném. Dokonce se podařilo opět dobýt Bělou zpět z moci husitů.

Husité ještě dosáhli úspěch v podobě obsazení Jičína, původně v držení Čeňka z Vartemberka,

ale to bylo vše. V březnu roku 1423 došlo k vpádu kališníků, pravděpodobně šlo o bratry pány

z Valečova, do Mnichova Hradiště, kde se jim podařilo ukořistit olovo. Vojenské aktivity

probíhaly v tomto roce na Litoměřicku, v oblasti Pojizeří byl klid.

Důraznější průnik husitské ideologie a zároveň praktikování přijímaní podobojí však

na Turnovsku zaznamenáváme až s příchodem Jana Žižky do turnovského regionu, tedy v

březnu roku 1424. Předcházel tomu Žižkův vojenský úspěch u Skalice nad Úpou 6. 1. 1424,

který byl následován sérií vyjednávání katolických pánů ze severu Čech v Žitavě, které trvalo

po celé tři měsíce. V té době ovšem Žižka nečekaně zaútočil: nejprve v únoru vojsko pod

vedením Hynka Bočka z Kunštátu přitáhlo až k Žitavě a 5. 3. se Žižka neúspěšně pokusil

podrobit Hostinné. Dobyl však Mlázovice a Smidary vladyků z Černína. Počátkem března

tedy Žižka se svým vojskem dorazil od Smidar do Turnova, kde vypálil dominikánský klášter,

jehož zboží se zmocnil Hynek Štěpanický z Valdštejna, jenž si roku 1427 postavil hrad

Vranov. Podle všeho se Žižka vydal přímo sem, aniž by se pokusil dobýt hrady, které mu stály

v cestě (Veliš, Trosky, Skály, Kost,..), tedy kromě Valdštejna, jež byl předán do rukou jednoho

z pánů Valečovských. Kam se Žižka ubíral dále, není jisté.

Další výboje se uskutečnily až rok po Žižkově smrti. V červnu 1425 dobyli husité

Michalovice, sirotci v čele s hejtmanem Janem Čapkem ze Sán obsadili hradišťskou krajinu a

husitství se definitivně v této oblasti usadilo. Hned poté byl Čapkem proveden vojenský

výpad na Dub, kde byla vypálena zdejší johanitská komenda. Na čas se zmocnili Bělé,

Mimoně a Jablonné, definitivně však padla do rukou husitů Bělá, Česká Lípa a Jestřebí až po

útoku Jana Roháče z Dubé v květnu roku 1426 při jeho tažení proti křižáckému vojsku k Ústí.

V červenci téhož roku se podařilo husitům pokořit hrad Rotštejn, který lehl popelem. Jeho

pán, rytíř Paldra, jenž byl v důsledku toho nucen se přesunout do dvora v Klokočí. Někdy na

začátku listopadu obléhal Hynek z Valdštejna, straník umírněných kališníků, Mnichovo

Hradiště a hrad Valečov, jehož páni patřili ke straně radikálů, aby bylo možné v bezpečí

41

převézt Zikmunda Korybutoviče, jenž byl v dubnu roku 1427 vězněn na Valdštejně. Výboje

husitů na region se množily, čímž začala být katolická moc v severní části Boleslavska silně

podkopávána a narušována. Roku 1427 v srpnu turnovští husité na přechodnou dobu dobyli

Chrastavu, v říjnu Vartemberk, v roce 1428 Falkenberk poblíž Žitavy, kde své výboje

realizoval táborský válečník Jan Kolúch z Vesce. Padl i hrad Raimund. Pod jednou zůstali

věrni pouze Bezděz, Lemberk, Ralsko, Rohozec, Frýdštejn, Skály nad Jizerou, Zbiroh,

Trosky, Hrubá Skála a Kost, jejichž páni byli ve spojení s Lužicí, jež jim poskytovala

dostatečnou podporu. Se střídavými úspěchy však nakonec katolická strana začala ztrácet síly,

roku 1428 kapituloval Jan z Vartemberka a Lemberk obsadil táborský hejtman Aleš z Cehoště,

Ralsko podlehlo Janu Čapkovi ze Sán, padl i Děvín. Na jaře 1430 se měl údajně podle zpráv

písaře na Troskách, Petra, sbírat lid z Turnova a Rotštejna s úmyslem zaútočit na Lužici. Jak

se ale ukázalo, šlo pouze o planý poplach. V květnu r. 1431 husitské posádky z Chrastavy,

Děčína, Jablonné a Falkenburka útočily na Žitavu. Katoličtí pánové z Pojizeří měli možnost jí

při bojích pomáhat, neboť zde vládl načas pokoj. Následující rok se pro katolíky situace

nezlepšila, spíše naopak, její moc neustále slábla, což dokládá dobytí hradů Frýdštejna (3. 8.

1433) a Pecky (únor 1434) Janem Čapkem ze Sán a sirotčího hejtmana, Otíka z Lozy.

Frýdštejnský hejtman odešel do Zhořelce, stejně jako Jan z Michalovic. Bohuš z Kováně

převzal hejtmanství v Ojeřcích od Lužických. Další hrady již do husitských rukou nepadly,

ale na druhou stranu i aktivita jejich protivníků rapidně klesla, jen Trosky se držely zarytého

nepřátelství. V únoru 1433 Jan Čapek ze Sán ovládl Hamrštejn a v dubnu vytáhl na pomoc

polskému králi proti řádu německých rytířů. Toto rozložení sil v dalších letech zůstalo nadále

zachováno a ani lipanská bitva na ně příliš vliv neměla.83

Co se týká bojových akcí v další etapě doby pohusitské, tak i po bitvě u Lipan klid

zbraní na území Turnovska nenastal. Na řadě hradů zůstaly husitské posádky, které

pokračovaly v nájezdech do okolí, ale i z druhé strany, tedy majitelů hradů, byla vyvíjena

snaha dobýt zpět své hrady. Tehdejší bezprávný stav lákal mnohé šlechtice k vlastnímu

obohacení, např. Trosek se zmocnil Kryštof Šof z Helfenburka, držící rovněž hrad Valdštejn,

který mu krajská hotovost sice odňala, ale Trosky vlastnil až do r. 1444. Roku 1442 dobyla a

pobořila krajská hotovost i Zbiroh, jehož posádka v okolí loupila. Jindřich z Vartemberka se

násilně v roce 1439 zmocnil Valečova, jehož právoplatnou držitelku a její syny držel v zajetí v

Děčíně.

Ve 40. letech 15. století byl ohniskem neklidu zbraní na Českolipsku hrad Sloup, na

83 ANDĚL R., Husitství v severních Čechách, Liberec 1961, s. ŠIMÁK J.V., Žižka a husitství v naší krajině, In: Lomnicko nad Popelkou, roč. 5, 1924 – 1925, s. 1 - 3

42

němž sídlil Mikeš Pancíř ze Smojna, jenž se svými stoupenci a celým rodem Vartemberků,

který s Lužicí vedl drobnou válku již od roku 1433, přepadával Lužici.

Poněkud klidnější období pro severní Čechy nastalo s panováním Jiříka z Poděbrad, ať

už jako správce království (1448 – 1458) či českého krále (1458 – 1471). Avšak ani tato etapa

nebyla úplně prosta problémů. Jiřího odpůrci, angažovaní v Zelenohorské jednotě, měli své

přívržence i v severních Čechách. Do akcí byli zapojeni páni z Dubé, Biberštejnové, Zajícové

z Házmburka a Donínové. Královské vojsko oblehlo roku 1467 hrady Roudnici nad Labem,

Hrádek a Kost. Kost unikla dobytí jen včasnou kapitulací Jana Zajíce z Házmburka. V

srpnu roku 1469 se situace opakovala, vojsko krále oblehlo házmburské hrady, mimo jiné také

Hrubou Skálu, Navarov, Trosky a Kost, z nichž první tři zmiňované hrady kapitulovaly, Jan

Zajíc opět uzavřel s králem smír.

Poslední čtvrtina 15. století již nebyla rušena válečnými událostmi, během tohoto míru

začala šlechta ve stále větší míře využívat hospodářské zdroje postupně se vytvářejících

velkých domén.

Na území Turnovského děkanátu došlo v důsledku husitských bouří k destrukci

některých hradů, především Rotštejna a Zbirohu, na druhou stranu vznikly nová sídelní

střediska jako hrad Vranov. 84

84 ANDĚL R., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, s. 12 - 13

43

8. Církevní správa na úrovni farností v době husitské a pohusitské

Farní síť v době předhusitské byla velmi hustá a pokrývala celé území Čech, po

husitské revoluci však mnohé fary zanikly, jiné zpustly a neplnily svou funkci nepřítomností

duchovního. Začínají se objevovat fary podobojí.

Utrakvistická církev, která se snažila fungovat v rámci obecné církve, vědomě

převzala nejen katolické správní formy a instituce, nýbrž také územně - správní členění země.

Tím jsou myšleny především původně katolické farní obvody včetně jejich kostelů i s

vybavením. Rovněž se setkáváme s úspěšnými snahami utrakvistů proniknout do struktury

střední hierarchie duchovní správy, děkanátů. Čelná místa ve správě soustavy arcijáhenství z

velkou mírou pravděpodobnosti utrakvistickým duchovním činitelům zůstávala nedosažitelná.

Určitou alternativou k funkci arcijáhna měl snad být v roce 1454 zavedený úřad direktorů na

krajské úrovni.85

Jedním z charakteristických rysů utrakvistických far bylo pozměněné, dalo by se říci,

degradované postavení farářů, tak jak to bylo v souladu s ustanovením jednoho ze čtyř bodů

artikul, tedy té o likvidaci světského panování kněží. Rozumí se tím výkon vrchnostenského

práva nad poddanými a správu farního majetku, obojím v této době disponovali laici. Ačkoliv

se zdá, že výživa plebána byla zajišťována na různých místech jiným způsobem, nejspíše byl

postupně zaveden původní systém zahrnující také desátky. Tato restituce se však týkala pouze

obročí, záduší, tedy majetek sloužící mešnímu provozu a k údržbě kostela, podléhal i nadále

světské mu vedení.

Důležitým aspektem utrakvistické duchovní správy na jednotlivých beneficiích byl

fenomén patronátních práv, který byl tedy uplatňován i zde. Jeho smysl ovšem spočíval

především v proniknutí laického prvku do řízení farností.86

Stav farní sítě, konkrétně početní poměr a geografické rozložení obou konfesí, po roce

1436 není nikde zaznamenán, a to i přesto, že se koncem husitské éry snahy o to, aby byla

sepsána všechna místa přijímající podjednou, či podobojí, objevují.87 Tento seznam měl

sloužit k předcházení případných sporů mezi oběma znepřátelenými tábory o tom, která fara

komu náleží. Toto rozdělení „sfér vlivu“ bylo potvrzeno basilejským koncilem, který stanovil

kritérium zachování kontinuity, tzn. tam, kde se dosud podávalo podobojí, zůstal kalich

85 UBÁNEK R., České dějiny III., Věk poděbradský, s. 3186 ZILYNSKÁ B., Utrakvistická církevní správa a možnosti jejího studia, in: Acta Universitatis Carolinae –

Philisiphica et historica 2, Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, Praha 2003, s. 48 - 49

87 ZAHRADNÍK Z., Studie o církevní správě v předbělohorském období, s. 47

44

zachován, to samé platilo i pro stranu podjednou. Bohužel se seznam mapující konfesijní

charakter těchto míst nedochoval.88 Reálná situace v konkrétních lokalitách však nemusela být

zdaleka tak jasně vyhraněna, jak bylo v takovém seznamu určeno. Navíc vliv kališníků, ač

utrakvisté tvořili v zemi konfesijní většinu, po válkách postupně spíše slábnul, což bylo dáno

nejen jejich vnitřní roztříštěností, ale také lepší organizovaností katolíků.

Už ze 40. let 15. století se ozývají stížnosti ze strany utrakvistů na nedodržování

kompaktát a ztenčování jejich držav, když katoličtí kněží využívali neobsazenost

utrakvistických far k jejich zabrání. Tato „roztažitost“ katolíků byla zastavena na konci 40. let,

částečně také díky úsilí Jiříka z Poděbrad.89 Kompaktáta nebyla ostatně dodržována ani v

základním bodu, tedy v tom, že kněz měl být schopen uzpůsobit eucharistii na základě vůle

přijímajícího. Praxe se v tomto směru vzdálila od zavedené teorie v přístupu obou stran

barikády.90

V lokalitách, kde jedna, či druhá strana tvořila minoritu, existují doklady o vyhánění

těchto jedinců, případně tito lidé raději sami zvolili dobrovolný odchod z těchto vesnic a měst.

Nebyly ale ojedinělé případy, kdy nová vrchnost potvrdila poddaným konfesijní svobodu

podle přání většiny obyvatel bez ohledu na vlastní náboženské vyznání.91

V 80. letech 15. století, v době administrátorství Václava Korandy mladšího, kdy se

organizační struktura utrakvistické církve ustálila, lze vzájemný poměr sil kališníků a katolíků

určit pouze velmi zhruba, a to tak, že majoritu utrakvistů shledáváme v bývalém arcijáhenství

hradeckém, boleslavském, pražském a kouřimském. V menšině jsou naopak v plzeňském,

horšovskotýnském, žateckém a bílinském. Poměrně vyrovnaný stav se vyskytuje v někdejším

arcijáhenství bechyňském a litomeřickém.92

88 MAŘÍK A., Teritoriální rozsah katolické církevní správy v době Jiřího z Poděbrad na základě administrátorských akt, in: Acta Universitatis Carolinae – Philisiphica et historica 2, Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, Praha 2003, s. 213

89 URBÁNEK R., České dějiny III., Věk poděbradský, Praha 1930, s. 7 - 890 URBÁNEK R., České dějiny III., Věk poděbradský, s. 1791 Tamtéž, s. 1292 REJCHRTOVÁ N., Role utrakvismu v českých dějinách, Křesťanská revue 52, 1985, s. 9

45

9. Situace na jednotlivých farách v době husitské a pohusitské

Turnov

(Turnow, Turnia, Turnau)

Turnov byl z hlediska vlastnických práv typický svým dvojvládím, část náležela

k hradu Valdštejn, druhá půle zprvu rohozeckému panství, poté k hradu Skála.93 I nadále tedy

bylo podací právo rozdělené mezi dvě vrchnosti až do sjednocení Turnova roku 1538.

Od dobytí Janem Žižkou roku 1424 bylo město minimálně po dobu 7 let v moci

husitských hejtmanů, kteří vládli z hradu Valdštejn. První z nich byl Rameš z Hrádku, který

držel hrad od roku 1423, a to i přesto, že za vlastníka se i nadále považoval Jindřich

z Vartemberka. Další z držitelů valdštejnské části Turnova, jeden z bratrů Valečovských

(Bartoš, nebo Bernard), je nerozlučně spjat s působením knížete Zikmunda Korybutoviče,

který přišel roku 1422 jako zmocněnec litevského velkoknížete Vitolda, aby se v Čechách ujal

vlády jeho jménem. Téhož roku byl sice odvolán zpět, ale roku 1424 přijel znovu. Nebyl

jednoznačně nakloněn ani katolíkům, ani husitům, a kvůli tajnému vyjednávání o smír

s císařem a papežem byl v Praze roku 1427 zatčen a dovezen na hrad Valdštejn a

následujícího roku vyvezen do Polska.94

Roku 1427 umírá turnovský farář Mořic a Ota z Bergova, legitimní majitel

rohozeckého dílu města, uskutečnil prezentaci faráře nového, jímž se stal jeho kaplan, Jan.95

Z toho se však nedá usuzovat, že na turnovské faře opravdu reálně působil katolický kněz. Je

více než pravděpodobné, že na zdejší faru byl dosazen plebán utrakvistický. Instalace Jana

totiž nebyla provedena v Turnově. Až v roce následujícím, tedy roku 1428 je v příslušném

záznamu konfirmačních knih uvedena formulace o znemožnění přístupu katolického

duchovního, kdy po Janově smrti obě vrchnosti, Ota z Bergova i Jindřich z Vartemberka,

společně podávají na turnovskou faru Jana, plebána v Chlumu. Tato prezentace měla tedy

pouze formální charakter.96

Od roku 1431, shledáváme držitelem hradu Valdštejn táborského hejtmana, Rameše

Rozvodu ze Stakor. Jindřich z Vartemberka a Ota z Bergova, legitimní vlastníci Turnova, se

samozřejmě usilovně snažili svých majetkových práv domoci, avšak tyto jejich snahy nebyly

naplněny. Zatímco si Ota z Bergova udržel alespoň hrad Trosky, Jindřich z Vartemberka přišel

93 Je třeba rozlišit panství Hruboskalské a Maloskalské, neboť obě byly nazývány stejně. V tomto případě jde oMaloskalské panství.

94 BARTOŠ F. M., Husitská revoluce, Doba Žižkova 1414 – 1426, Praha 1965, s. 170 - 18395 EMLER JOSEF, Liber confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidiocesim VIII – X,

Praha 1889, str. 12596 Tamtéž, s. 148

46

o všechno. Po skončení husitských válek došlo k restituci zabraných majetků a Jindřich

z Vartemberka nejspíše své panství roku 1436 vykoupil zpět. O rok předtím podal nového

faráře Petra, kaplana na Troskách.97 Zdá se tedy, že katoličtí kněží se s Jindřichem

z Vartemberka opět svých beneficií dosáhli, ostatně stejně tak, jako na Hruštici a Přáslavicích.

Katolická reakce na Turnovsku však neměla dlouhého trvání.

Roku 1438 došlo k velmi důležité změně ve vlastnických poměrech, neboť Jindřich z

Vartemberka prodal své valdštejnské panství Janu Čapkovi ze Sán, avšak bez půlky města

Turnova.98 Tímto prodejem byla příslušná půlka města odtržena od hradu Valdštejn a

postoupena příslušníkovi štěpanických Valdštejnů, Heníkovi z Valdštejna na Vranové, jehož

otec, Jan, sídlil na hradě Štěpanicích v Podkrkonoší. Ač katolického vyznání, nerozpakoval se

hned na počátku husitských bouří ujmout duchovních statků, jmenovitě majetku hradišťského

a turnovského kláštera, které se již církvi nepodařilo získat zpět, naopak si jejich vlastnictví

tento šlechtic nechal od krále roku 1436 stvrdit. Na bývalých statcích turnovského

dominikánského kláštera si dokonce nechal postavit hrad Vranov, který byl v pozdějších

dobách nazván Skála, podle něhož bylo rovněž pojmenováno panství, tj. panství Skalské.

Heníkovi se úspěšně dařilo své panství zvětšovat a po jeho smrti roku 1456 musel být tento

majetek rozdělen mezi jeho 5 synů. Půl Turnova s hradem Skála připadla roku 1463

nejmladšímu synovi, Šťastnému z Valdštejna, který se ve válce proti Matyášovi postavil po

bok krále Jiřího. Mezi lety 1478 – 1481 trval spor mezi ním a jeho sestrou Barborou.99 Zemřel

roku 1497 a po něm nad půli Turnova vládl jeho syn, Jindřich Šťastný z Valdštejna.

Ve vlastnických poměrech rohozeckého dílu města, spravovaného však z hradu

Zbiroha, naproti tomu tak velké změny po konci vlády husitských hejtmanů nenastaly a roku

1439 se Ota z Bergova s jeho synem Janem ujali opět držby půlky Turnova. Zajímavý obrat

nastal v přístupu Oty z Bergova k husitství. Ač se ještě roku 1428 řadil mezi horlivé stoupence

katolické víry, snad i pod vlivem svého vlastního syna Jana, jenž byl kališnického vyznání, ve

své zanícenosti slevil. V roce 1439 byl Ota zajat na svém hradu Trosky dvěma zemskými

škůdci, Kryštofem Šofem z Helfemburka a Švejkarem, kteří obsadili na dlouhou dobu jeho

hrady. Toto se však Turnova nedotklo, protože Bergovci zde vládnou i nadále. Roku 1458, po

smrti Jana z Bergova, jenž zemřel bez dědiců, odúmrtím přešlo jejich panství na krále, který

ho rozdal. Zbiroh se dostal přes sestry Jana k Maloskalskému panství Heníka z Valdštejna, půl

Turnova však věnoval tehdejšímu dvorskému hofmistru, Petru Kdúlinci z Ostromíře,

odměnou za jeho věrné služby. Ten ho velmi brzy odprodal aktuálnímu držiteli rohozeckého

97 LC VIII – X, s. 24498 Pozůstatky desk zemských království českého roku 1541 pohořalých I., s. 17099 AČ, díl VII., s. 363

47

panství, slavnému Jindřichu Kruhlatovi z Michalovic, jenž vedle toho držel taktéž Mladou

Boleslav a Michalovice. Jeho věhlas dokládá i skutečnost, že byl roku 1455 povýšen na

nejvyššího komorníka království. Patřil mezi umírněné katolíky, ovšem stejně jako Šťastný z

Valdštejna, věrně stojící za králem Jiříkem z Poděbrad, s nímž byl Jindřich z Michalovic

spřízněn příbuzenskými svazky, protože jeho dcera Žofie byla oddána s Jiříkovým synem

Viktorinem. Roku 1468 stál v čele jeho vojska, které se postavilo na odpor jednotě

zelenohorské a Lužičanům. Ti přitáhli k Turnovu 1. 6. 1468, 4. 6. se ho zmocnili.100 Lužičané

a jejich spojenci byli poraženi. Jindřich Kruhlata byl však zraněn a zemřel, většina jeho

majetku připadla Janu Tovačovskému z Cimburka, stoupenci krále Jiřího, hejtmanovi

boleslavského kraje a nejvyššímu komorníku království, jehož manželka, Magdaléna, byla

sestrou Jindřicha Kruhlaty. Rohozec s půlí Turnova od roku 1474 nějaký čas, než se i tento

zbytek stal majetkem Jana Tovačovského, držel syn Heníka z Valdštejna, Mikuláš. Za vlády

pana Tovačovského se kališnická víra rozmohla na panství nejvíce. Jeho manželka, Jana z

Krajku, byla věrnou podporovatelkou víry bratrské, která postupně v Čechách zapouštěla

kořeny. Nástupcem Jana se stal jeho syn Adam, který byl v době smrti svého otce nezletilý a

zastupoval ho jeho poručník, strýc Ctibor z Cimburka. Vlastní vláda však byla v rukou Jany z

Krajku, která k tomu ustanovila hejtmany. Nad Turnovem tuto funkci zastával Jan Císař z

Hliníka, poté Jindřich Hložek ze Žampachu.101

Není jasné, zda v této době došlo k územně – správním změnám děkanátu, ale i v době

pohusitské zůstávala hodnost děkana zachována. Turnovským děkanem se nejčastěji stával

turnovský farář. Informace o způsobu vykonávání podacího práva, osobách farářů a

majetkového zázemí turnovské fary, apod. pochází až z 16. století. Nižší kolaturu vykonávala

obec, to znamená, že jejím úkolem bylo vyhledat vhodného kandidáta a navrhnout tuto osobu

vrchnosti, která mohla návrh odsouhlasit, či ho odmítnout. Dožádání konfirmace duchovního

u konzistoře bylo v kompetenci pánů města, ačkoliv poplatek musela odvést obec, která měla

na starosti správu majetku fary. Turnovský farář dostával od obce stálý plat a k tomu měl

k dispozici výnosy z pozemků náležející přáslavickému a hruštickému kostelu.102

Přepeře

Původně asi 6 vladyčích statků bylo postupně skupováno tak, že se po roce 1394 stáli

pány Přepeř, nejdříve pouze části, pak zcela, majitelé hradu Rohozce. Ten od roku 1417

100 AČ, díl VIII., s. 3 - 4101 ŠIMÁK J.V., Příběhy města Turnova nad Jizerou, s. 47 – 60

ANDĚL R., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, s. 489 – 490SEDLÁČEK A., Hrady, zámky, tvrze Království českého X., s. 61

102 ŠIMÁK J. V., Příběhy města Turnova, s. 179

48

náležel pod správu pána Jan z Michalovic, řeč. Kruhlata, po něm spravoval panství jeho syn

Jindřich, viz výše. Toto tvrzení dokládá mimo jiné také zápis o prezentaci faráře Tomáše

z roku 1423, kterou vykonal Jan z Michalovic.103 Okolo roku 1534 bylo vlastnictví Přepeř

rozděleno mezi panství Rohozecké a Maloskalské, mezi lety 1538 – 1565 patřilo opět výlučně

Rohozci.104

Přáslavice

Obec patřila k hradu Hrubá Skála, poté spadala pod lomnické panství ve vlastnictví

Jarka z Valdštejna. Dalším vlastníkem se stal Jan z Jenštejna, jehož syn, Jan, se ujal Hrubé

Skály roku 1422. Je známo, že byl katolík a tudíž podával katolické faráře, jak je možno se

přesvědčit v zápisu v administrátorských aktech, kdy byla fara v Přáslavicích roku 1456

obdarována rybníkem od Petra, bývalého služebníka Jana z Jenštejna.105 Hrubá Skála se

dostala spolu s dalšími okolními hrady, např. Kostí, v držení Jana a Oldřicha, bratří Zajíců

z Hazmburka, ale jen na krátko, neboť roku 1469 jejich hrady oblehl král Jiří. Na konci století

byl hrad v držení Jana a Jindřicha z Bozkovic. Někdy v 15. století ves zanikla.106

Nudvojovice

Fara v Nudvojovicích je jedna těch, o kterých zprávy po vypuknutí husitských bouří

mizí. Čtyři dvory náležely ke statku svijanskému, tedy panství hradišťskému. Druhá část byla

vladyčí, které postupně Valdštejnové přikupovali. Nejdříve Zikmund zapsal roku 1436

Heníkovi z Valdštejna celou rychtu jenišovickou, která zahrnovala „4 člověky

v Nudvojovicích“.107 Nakonec se staly součástí maloskalského panství.108

Chocnějovice

(Kocňovice, Kocnějovice)

I v dobách husitských a pohusitských v tvrzi v Chocnějovicích vládnou zdejší

vladykové, především rod Kocňovských. Roku 1463 je v pramenech připomínán Jeroným

z Kocnějovic.109

103 EMLER J., LC VIII – X, s. 47104 SEDLÁČEK A., Místopisný slovník, s. 729105 APK, kodex VI – 5, fol. 110r106 SEDLÁČEK A., Hrady, zámky, tvrze Království českého, X, s. 47 - 49107 AČ, díl I., s. 517108 SEDLÁČEK A., Místopisný slovník, s. 656109SEDLÁČEK A., Hrady, zámky, tvrze Království českého, X., s. 138

49

Semily

Někdy mezi léty 1425 – 1428 byl pánem Semil Heník z Valdštejna, ale jinak Semily

patřily k hradu Pecka, který náležel pánům ze Železnice, pocházejících z rodu Lemberků,

jmenovitě Jarkovi ze Železnice a jeho synu, Vaňkovi z Pecky. Heník je připomínán v této

souvislosti při obsazování semilské fary roku 1425, kdy po smrti předchozího faráře nastoupil

kněz Matěj z Jeseníka.110

Jarek ze Železnice držel Pecku se Semilami od roku 1407. Byl to zapřisáhlý katolík,

proto jeho hrad oblehlo sirotčí vojsko, s kterým byl nucen podepsat smlouvu a přestoupit k

utrakvistům, aby si mohl hrad udržet. Vaněk z Pecky se objevuje v pramenech poprvé od roku

1434. V 50. letech přebýval přímo v Semilech a naposledy o něm máme zmínku v roce 1463.

Peckovské panství přešlo do rukou Kateřiny z Pecky, nejspíše Vaňkovy dcery, a jejímu

manželovi Protivovi z Rožmitálu. Po jeho smrti roku 1473, či 1474 přešlo panství jeho bratru

Lvovi z Rožmitálu, který byl ve sporu s Kateřinou, neboť jí odmítal vyplatit v plné výši věno,

které jí příslušelo. Lev prodal panství Mikuláši mladšímu Hořickému z Hořic, avšak pouze

Pecku bez Semil, ty spadly pod panství Navarov.111

Louková (Loukov u Semil)

(Luková, Lukawa, Lauková, Lukowa, Lucow)

Tato obec náleží k semilskému panství.112

Roprachtice

(Roprechtice, Roppertiuilla, Rozprachtice)

Část Roprachtic patřila k Sytové Horní, s níž bylo spojeno podací právo, kterým

disponovali Valdštejnové. Část bez podacího náležela k Sytové Dolní, ta byla v držení

Lemberků. Tuto skutečnost dosvědčuje zápis, ve kterém dochází roku 1425 ke směně obročí

mezi Janem, plebánem z Brodu, a farářem na zdejší faře, také Janem. Tento akt posvětil svým

souhlasem podací pán Jan z Valdštejna na Štěpanicích.113 O lemberské části Roprachtic se

dovídáme ze záznamu z roku 1437, kdy byla projednávána pozůstalost po vymřelých

Lembercích. Alžběta, vdova po Havlovi z Lemberka, měla mít zapsané věno na Sytovém,

Podole, Těšnově, Rbousích, Rybníce, Loukově a Roprachticích.114

110 EMLER J., LC VIII - X, s. 107111 SEDLÁČEK A., Hrady, zámky, tvrze Království českého V., s. 104, 105112 SEDLÁČEK A., Hrady, zámky, tvrze Království českého, X., s. 300113 EMLER J., LC VIII - X, s. 107114 KURKA J., Archidiakonáty, s. 308

50

Bozkov

(Boskov, Božkov)

Z roku 1433 máme dochován zápis o Martinu z Lomnice, plebánovi z Bozkova, který

byl podán k farnímu kostelu v Sobotce.115 Bozkov náležel pod správu hradů Navarova,

Lemberka, poté k semilskému panství.116

Vlastibořice

(Wlastyborzicz, Wlastiborzicz)

Již na začátku 15. století byly Vlastibořice připojeny k hradu Frýdštejn Václavem

Doubravcem z Doubravan, který roku 1424 podává ke zdejšímu farnímu kostelu plebána

Urbana.117 O rok později plebán Urban umírá a Václav z Dubravan prezentuje na faru kněze

Jana z Kováně.118 Vzhledem k tomu, že Václav Doubravec z Doubravan zemřel bezdětný,

majetek připadl odúmrtím na krále, který roku 1424 přenechal Jankovi z Doubravan a Bohuši

z Kováně. Tvrz postupně zpustla. Bohuš z Kováně byl katolíkem a byl proto v roce 1432

obléhán husitským vojskem pod vedením Oty z Lozy a Jana Čapka ze Sán, s kterými uzavřel

dohodu, že nebude podnikat žádné nepřátelské aktivity proti husitům, do jejichž řad se časem

sám přidal. Dokonce se účastnil po boku Jiříka z Poděbrad dobývání Prahy roku 1448. Po

smrti Bohuše z Kováně v roce 1460 se stal správcem panství Jan Zajíc z Hazmburka. Byl to

katolický šlechtic, držitel kosteckého panství, který v roce 1452 kupuje od krále Jiřího

z Poděbrad hrad Navarov119.

Roku 1483 po smrti Michala a Zdislava z Loučeně se Vlastibořice dostaly do držení

krále Vladislava II. a od něj je získal ke Skalskému panství Šťastný z Valdštejna.120

Hodkovice

(Hodcouicz, Hodkouicz, Libenow, in Chodonibus, od 14. století se objevuje i německé

Liebenau)

Od roku 1385 náleží k Frýdštejnu. Z doby husitské a pohusitské jsou dochovány

záznamy o prezentaci z roku 1432 a 1434, kdy Bohouš z Kováně, sídlící na Frýdštejně, podal

115 EMLER J., LC VIII - X, s. 189116 SEDLÁČEK A., Hrady, zámky, tvrze Království českého, X., s. 300117 EMLER J., LC VIII - X, s. 85118 Tamtéž, s. 103119 VODIČKA O., Mikuláš Zajíc z Házmburka na Kosti a kostecká katolická enkláva v době husitské, in:

Z Českého ráje a Podkrkonoší 29, Semily 2013, s. 221 - 224120 Tamtéž, s. 210

51

k faře v Hodkovicích Jana, kněze z Kováně, a Václava, kněze z Hodkovic. 121

Jenišovice

(Jenyssouicz, Jenissouicz, Jeniczowicz, Jeniczouicz, Jenissieouicz, Jenissowicz,

Genessowicz, Genissowicz, Jenyssow, Jenissow)

Klášter v Hradišti byl 30. dubna 1420 při tažení na pomoc Praze obležen a spálen

orebitským vojskem, do jehož čela se postavil Hynek Krušina z Lichtemburka, majitel

Kumburku. Mniši, v čele s opatem Janem, tak byli nuceni uchýlit na hrad Bezděz a počkat na

příznivější situaci, aby se mohli do kláštera vrátit. Od roku 1420 drží statky kláštera Jan

mladší z Vartemberka - Ralska, klášteru měly zůstat ponechány jen Jenišovice a Rychnov.

Jméno Jana z Ralska je zaneseno v zápise, v němž měl spolu s hradišťským opatem roku 1425

uskutečnit prezentaci Valentina, dříve plebána v Rychnově, kvůli blíže neurčenému provinění

předchozího plebána Filipa. Z tohoto vkladu v konfirmačních knihách vyplývá, že přístup pro

instalaci nového správce fary nebyl bezpečný. Téhož roku totiž dubské a hradišťské panství

obsadil se svými vojsky Jan Čapek ze Sán, prezentace tak byly formálního charakteru.122

Vzhledem k faktu, že další personální obměna z roku 1435 proběhla kvůli úmrtí plebána

Filipa, nejspíše tedy nakonec odvolán ze svého úřadu nebyl, což lze dát do souvislosti s výše

uvedeným. Novým plebánem se stal na základě prezentace opata hradišťského, kněz Václav

z Nymburka.123 Z toho vyplývá, že se opati snažili nějakou dobu okleštěné hradišťské panství

řídit a podací právo si na zbylých farách udržet. O něco později snad na faru jenišovickou

z důvodu nedostatku husitského kněžstva musel docházet farář z Vlastibořic.124

Po skončení husitských válek zapsal král i zbytek klášterních statků ostatním

šlechticům a jeho zánik byl neodvratný.125 Po Čapkovi ze Sán se hradišťských statků ujímá

Jiřík z Dubé a z Vizmburka a po něm Mikuláš Berka z Dubé, pán na Lemberce a Dubu, oba

věrní stoupenci Jiřího z Poděbrad.126 Celé území jenišovické rychty, jež původně náležela

cisterciákům z Hradiště, však bylo z tohoto celku vyjmuto a dostalo se do rukou Heníkovi z

Valdštejna na Vranové, jež se tak stalo součástí Maloskalského panství. Tento převod majetku

si nechal Heník potvrdit králem Zikmundem roku 1436.127

Rychnov

121 EMLER J., LC VIII - X, s. 183, s. 232122 EMLER J., LC VIII - X, s. 105123 Tamtéž, s. 246124 ŠIMÁK K. V., Příběhy města Turnova, s. 177125 CHARVÁTOVÁ K., Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142 – 1420, s. 260126 ŠIMÁK J. V., Dějinné paměti okresu Mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště, 1917, s. 152127 AČ, díl I., s. 517

52

(Richnow, Richnouia)

Panství s podacím náleželo cisterciákům z Hradiště, jehož opat dosazoval plebány na

faru v Rychnově ještě v roce 1423. Při této personální obměně je zmíněn kněz Mikuláš

z Údrnic, jenž byl do této funkce instalován po dobrovolné resignaci faráře Valentina.128 Roku

1425 však tuto změnu nejspíše zpětně potvrzuje Jan Ralsko z Vartemberka.129 Rychnov byl

součástí jenišovické rychty, proto pro něj platí informace uvedené k faře v Jenišovicích.130

Jablonec nad Nisou

(Jablonecz, Jablonec německý, Gablenecz, Gablenz, Gablonecz, Český Jablonec)

Ves byla majetkem držitelů Malé Skály, podací farního kostela však bylo svěřeno

cyriakům u sv. Kříže v Praze. Po roce 1419 o této cyriacké farnosti zprávy mizí, což není

překvapující fakt v kontextu událostí, jež se téhož roku staly v Praze, kdy byl tamní cyriacký

klášter u kostela sv. Kříže vypálen. Řeholníci tak byli nuceni na přechodnou dobu přesídlit do

Žitavy. Ačkoliv se po uklidnění poměrů vrátili zpět do Prahy, král Jiří jim nebyl příliš

nakloněn a tak se natrvalo usídlili v Krakově.131 Ač byla obec husitských válek ušetřena, po

vypálení osady lužickými vojsky v srpnu 1469 táhnoucí proti králi Jiříkovi z Poděbrad,

Jablonec zanikl, roku 1538 je uváděn jako pustá ves.

Držkov

(Dirzc(k)ow, Drzkow)

Fara v Držkově byl jednou z celkem dvou far náležející pod patronát řádu cyriaků a

taktéž o něm v pramenech od roku 1419 zápisy chybí. Pravděpodobně se stal součástí

nístějského panství, poté se nejspíš někdy v 15. století společně se Semilami stal vsí

příslušnou k panství Navarov.132

Hruštice

(Hruscycz, Hrussicz, Russicz)

Tato ves patřila od roku 1410 k hradu Rotštejn. Podací bylo původně rozděleno, tak, že

se páni Rotštejnští střídali v uplatňování tohoto práva s pány Valdštejna. Od roku 1406 však

128 EMLER J., LC VIII – X, s. 40129 Tamtéž, s. 110130 AČ, díl I., s. 517131 HLEDÍKOVÁ Z., Řád křížovníků s červeným srdcem ve středověku, SPVA 5, 1984, s. 209 - 235132SEDLÁČEK A., Místopisný slovník, s. 172

53

podací patří výlučně Rotštejnu. Do roku 1412 je připomínán Ješek z Rotštejna, jenž odkázal

hrad své manželce Žofce. Ta roku 1415 prodala hrad Ondřeji Paldrovi z Vařin, po němž

následoval Václav Paldra, o čemž svědčí zápis o instalacích nových plebánů na faru

v Hruštici. Roku 1426 Václav Paldra prezentuje ke kostelu hruštickému Jana, klerika z Břvan,

po smrti faráře Jana. Tato instalace byla pouze formální, neboť v té době byl Turnov obsazen

husity.133 Roku 1433 opět Václav Paldra, sídlící na Rotštejně, prezentoval k tomuto kostelu

z důvodu úmrtí předchozího plebána Havla.134 Oba dva páni byli věrnými stoupenci katolické

víry a na své fary dosazovali katolické faráře. Václav Paldra odešel z Rotštejna a jeho zboží se

ujali jeho potomci, jejichž poručníkem ustanovil Bohuše z Kováně. Hrad zůstal opuštěn a jako

„zámek pustý“. Spolu s podacím se posléze stal součástí Hruboskalského panství.135 Ves

Hruštice do konce 15. století zanikla a kostel se stal filiálním náležejícím k Turnovu.136

Železný Brod

(Broda, Brod, Brodecz)

V roce 1425 si plebán v Brodě, Jan, směňuje obročí s jiným Janem, plebánem

v Roprachticích.137 V této době zde vládl rod Valdštejnů, konkrétně Mikuláš z Valdštejna,

který nejspíše sídlil nějaký čas na Bradlci, jak vyplývá z listiny z roku 1431, kde vystupuje

společně s Vaňkem z Jenštejna jako svědek. Mikuláš se řadil stejně jako Vaněk mezi zastánce

husitství již roku 1415, kdy byla jeho pečeť přivěšena k protestní listině proti upálení Jana

Husa. Značnou ujmu utrpěl Brod roku 1468, kdy byl vypálen lužickým vojskem. Jako

městečko příslušné k Maloskalskému panství je Brod zaznamenán roku 1538.138

Bzí

Tato farní ves patřila ke statku brodskému, ale roku 1416 jsou majitelé vsi

v pramenech uvedeni Václav ze Všejam a Mikuláš z Kojetic. Od roku 1538 je stejně jako

Železný Brod součástí Maloskalského panství.139

Olešnice Zlatá

133 EMLER J., LC VIII - X, s. 118134 EMLER J., LC VIII - X, s. 194135 SEDLÁČEK A, Místopisný slovník, s. 298136 Tamtéž137 EMLER J., LC VIII - X, s. 107138 SEDLÁČEK A., Místopisný slovník historický království českého, Praha 1909, s. 70139 SEDLÁČEK A., Místopisný slovník, s. 93

54

(Olessnicz, Olesna)

Od roku 1424 byla součástí hradu Nístějka, která byla od roku 1422 v držení pánů z

Jenštejna, resp. Václava, neboli Vaňka, a po jeho smrti roku 1446, Mikuláše, kteří rovněž

disponovali kostelním podacím. Václav byl synem Pavla II. z Jenštejna, bratra arcibiskupa

Jana z Jenštejna. Vaněk se řadil do tábora protivníků krále Václava IV., a proto byly v roce

1417 jeho hrady, mimo jiné také Bradlec, obsazeny královským vojskem, od té doby sídlil

právě na Nístějce.

Písemný doklad o uplatnění jejich patronátního práva pochází z roku 1424, kdy Václav

z Nístějky prezentoval ke zdejšímu farnímu kostelu Cyrila, kněze ze Sobotky, po smrti

předchozího plebána Václava.140 Václav, bratr zaníceného katolíka Jana z Jenštejna, byl

stoupenec podobojí, ač se svým bratrem nejspíše vycházeli dobře.141

Mikuláš umírá roku 1459 bezdětný a majetek tedy připadl na krále Jiřího, který jej

daroval svému dvořanu Majnušovi z Hryzela, proti čemuž se postavil Jiřík z Křemže, švagr

Mikulášova bratra, Arnošta z Jenštejna. Soudní pře trvala až do roku 1460 a nakonec bylo

dáno zapravdu Majnušovi. Další historie hradu není známa, nejspíše byl za vlády Jiřího

z Poděbrad odprodán k panství Semily. Nístějka podlehla někdy ve 2. polovině 15. století

velkému požáru a již roku 1519 byla uváděna jako pustá.142

Vysoké

(Alta civitas, Hohendstadt,Wyssoky, Wyssoka)

Mezi lety 1394 – 1396 zde vládl Heník z Valdštejna, ale nejspíše od počátku je

městečko příslušné k hradu Nístějka. V letech 1514 náleží město k panství Hrubá Skála.143

Letařovice

(Latarouicz, Letarowicz, Letarzouicz)

Ves patřila Dubskému panství.144 Dub spolu s klášterem v Hradišti se vším

příslušenstvím ještě před samotným dobytím města husity převedl zástavou roku 1420 král

Zikmund na svého věřitele a straníka, Jana Chudobu z Vartemberka, který na zdejších farách

podával katolické faráře. Definitivní konec působení johanitů v Dubu nastal teprve až s

vojenským tažením Jana Čapka ze Sán roku 1425, kdy byla komenda dobyta. Vzhledem k

dochování budovy někdejší komendy, nebyla stavba pravděpodobně vystavena záměrné140 TADRA F., AJ III, s. 75141 http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic.php?f=25&t=457 [cit. 20. 6. 2014]142 ÚLOVEC J., FIŠERA Z., Hrad Nístějka, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 14, 2001, s. 38 - 39143 SEDLÁČEK A, Místopisný slovník, s. 993144 SEDLÁČEK A, Místopisný slovník, s. 508

http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic.php?f=25&t=457

55

devastaci a naopak byla využita husity jako jedna ze strategických základen v severních

Čechách a obležena husitskou posádkou. Od roku 1431 byla bývalá komenda nazývána

Krucemburk. Jan z Vartemberka se s pomocí žitavských vojsk pokusil získat Dub nazpět, což

se mu roku v lednu 1429 nakrátko i podařilo a usadili se zde tři katoličtí vojáci, stoupenci

Jana z Vartemberka, Štěpán, Vaněk a Pek, ale již na jaře téhož roku se město znovu dostává do

utrakvistické sféry vlivu a ovládají ho straníci Jana Čapka, Jan Smiřický a Jan Čeček

z Pakoměřic. S tím nejspíše souvisí také zápis konfirmačních knih z roku 1429, z něhož je

zřejmé, že přístup k Letařovicím nebyl bezpečný.145 Strategický význam města dokládá

husitské útoky proti Žitavě (1431), Frýdštejnu (1432) a Hamrštejnu (1433), které byly

organizovány právě z Dubu. V důsledku úmrtí naprosto bezmocného zástavního pána

dubského panství, Jana z Vartemberka, v roce 1433, roku 1434 nechal císař Zikmund panství

zapsat katolíku Jiříkovi z Dubé a z Vizemburka, který sem dosadil svého hejtmana, Oldřicha

Močihuba z Kralovic. Jan Čapek ze Sán se však s touto situací nehodlal smířit a rok nato se

Dubu opět zmocnil. Císař Zikmund již nebyl schopen neúnavnému husitskému hejtmanovi

vzdorovat a zástavní držbu panství dubského i hradišťského mu roku 1436 stvrdil. Stopy po

dalších majitelích panství však mizí a situace je značně v tomto směru nepřehledná. Po roce

1450 drží panství Mikuláš Berka z Dubé, o jehož hejtmanu, Vítkovi z Mladé, je dochována

zpráva z roku 1471, a roku 1468 byl hrad dobyt Lužickými vojsky při jejich výpravě proti

Jiříku z Poděbrad. Někdy před rokem 1473 se objevuje jako pán panství katolík Děpold

z Ryzmberka a na Vartemberku, který nejspíše obnovil Lužičany poničený kostel

v Letařovicích. Roku 1480 město obsadil katolík Mikuláš z Gutštejna a mezi léty 1473 – 1484

je majitelem Linhart z Gutštejna na Vartemberku, který měl soudní spor s Kryštofem Šofem

z Helfemburka, viz Loukovec, a také v letech 1480 – 1483 s Mikulášem Berkou z Dubé o celé

panství. Linhart z Gutštejna si svůj majetek obhájil. Od roku 1483 se majitelem panství stává

Kryštof z Vartemberka, po něm od roku 1490 katolík Jan ze Šelmberka. 146

Sezemice

(Sezemycz)

Ač obec náležela Lemberkům, podací patřilo johanitské komendě v Dubu. Panování

Jana Ralska z Vartemberka v době husitské dokládá zápis o ustavení nového duchovního

145 EMLER J., LC VIII – X, s. 150146 ANDĚL R., Český Dub, Ústí nad Labem, 1991, s. 28 – 30

EDEL T., Příběh ztraceného kláštera blahoslavené Zdislavy, s. 65 - 72

56

správce na sezemickou faru z roku 1424. Tehdy po smrti plebána Bohunka funkci faráře

obsadil klerik Bartoš, choralista z Dubu.147

Z roku 1467 je doložen katolický plebán v Sezemicích, Jan Lavička148, který je uveden

na seznamu kněží, kteří porušili interdikt.149

Loukovec

(Lukouecz, Laukowecz,Lukowecz, Lukowecz malý, Lukowes, Loukov menší)

Do roku 1420 náleží Loukovec komendě dubské. Roku 1434 drží jako majitel

dubského zboží Loukovec Jiřík z Dubé, poté se dostává do rukou krále Jiřího, který jej roku

1470 dává do zástavy Kryštofovi Šofovi z Helfenburka. Ten se o Loukovec přel s Linhartem

z Gutštejna, který byl jedním ze členů zelenohorské jednoty a držitelem dubského panství,

z jehož titulu si také na Loukovec dělal právo. Roku 1480 nakonec dal komorní soud

zapravdu Linhartovi.150

Loukov

Loukov u Mnichova Hradiště, Lukow, Loukow, Lukov větší

V dobách husitského revolučního hnutí spadl na královskou korunu. Roku 1436 král

Zikmund postupuje Loukov Bohušovi z Kováně se sídlem na Frydštejně a po jeho smrti roku

1460 ho dostává do zástavy od krále Jiřího Hynek z Valdštejna. Roku 1475 jej postupuje

Bedřichovi Ojířovi z Očedělic.151

Příloha 3, Tabulka – faráři v Turnovském děkanátu v době husitské a pohusitské, viz. seznam příloh

147 EMLER J., LC VIII – X, s. 82148 APK, kodex VI – 6, fol.58149 Akta administrátorů obsahují dva tyto seznamy neposlušných kněží. Autorem jednoho z nich byl Hilarius

Litoměřický, druhý Hanuš z Kolovrat v roce 1469150 SEDLÁČEK A., Hrady, zámky, tvrze Království českého, X, s. 210151 SEDLÁČEK A., Místopisný slovník historický Království českého, str. 567

57

Faráři v Turnovském děkanátu v době husitské a pohusitské od r. 1419

Jméno místopůvodu,čipředchozípůsobiště

stupeňsvecení, čititul přednástupem

délkapůsobení

způsobukončeníčinnosti

následujícípůsobiště

Pozn.

Turnov

Mauricius na Rohozci kaplan 1394 - 1427 smrt

Jan, řeč. Pelk

na Troskách kaplan 1427 - 1428 smrt

Jan v Chlumu plebán 1428 - 1435 smrt Přístup není volný

Petr na Troskách kaplan 1435 - ?

Přepeře

Valentýn Skalice plebán 1417 - 1423 směna Týn

Tomáš Týn plebán 1423 - ?

Semily

Prokop Smiříčno plebán 1409 - 1425 smrt

Matěj z Jeseníka kněz 1425 - 1436 smrt

Pavel ze Sytové nic, syn Klimenta ze Sytové

1436 - ? ? ?

Bozkov

Martin z Lomnice ? ? - 1433 - ? mnohoobroč.?

Vlastibořice

Václav ? ? ? - 1424 směna Čistá

Urban Čistá plebán 1424 - 1425 smrt

Jan z Kováně kněz 1425 - 1432 resignace na jinou faru

Valentin z Kováně kněz 1432 - ? ? ?

Hodkovice

Václav z Hodkovic kněz 1414 - 1432 resignace odešel do Týnu

Jan z Kováně kněz 1432 - 1434 smrt

Václav z Hodkovic kněz, možná dříve plebán v Týnu?

1432 - ? ? ?

Jenišovice

58

Filip Rychnov plebán 1418 - 1435 smrt

Valentin Rychnov plebán 1426 K této instalaci nakonec nedošlo

Přístup není volný

Václav z Nymburka kněz 1435 - ? ? ?

Roprachtice

Jan ? ? ? - 1425 směna Brod

Jan Brod plebán 1425 - ? ? ?

Hruštice

Jan Z Břvan klerik 1426 - 1433 smrt Přístup není volný

Havel ? nic 1433 - ? ? ?

Železný Brod

Jan ? ? ? - 1425 směna Roprechtice

Jan Roprechtice plebán 1425 - ? ? ?

Olešnice Zlatá

Václav z Rokytnice plebán 1391 - 1424 smrt

Cyril ze Sobotky kněz 1424 - ? ? ?

Sezemice

Bohunek ? ? ? - 1424 smrt

Bartoš z Dubu klerik, choralus

1424 - ? ? ?

Rychnov

Valentin ? ? ? - 1423 resignace odchod do Jenišovic

Mikuláš z Údrnic kněz 1423 - ? ? ?

59

10. Shrnutí (k situaci v Turnovském děkanátu v době pohusitské)

V konfirmačních knihách máme k farám na území Turnovského děkanátu z dob po

vypuknutí husitské revoluce až do konce 30. let uchovány záznamy o prezentaci plebánů u

necelé poloviny z celkového počtu far na území Turnovského děkanátu, tj. u 11. S počátkem

husitských bouří mizí záznamy v pramenech u zbytku z nich, ovšem to je nejspíše z části

způsobeno faktem, že i v období předhusitském tato beneficia častými vklady příliš

neoplývala. Z toho pouze u fary turnovské z roku 1428152, hruštické roku 1426153, letařovické

roku 1429154 a jenišovické roku 1425155 se setkáváme s formulací „quia non tutus patet

accessus ad ecclesiam“, která dosvědčuje, že tyto čtyři fary byly v oné době v moci husitské a

ony prezentace měly pouze formální charakter. Z tohoto faktu je možné vyvodit závěr, že

Turnov byl podřízen moci příslušníků podobojí již od samého dobytí Janem Žižkou v roce

1424. Jejich vláda nad Turnovem je však jednoznačně potvrzena až roku 1427 v souvislosti

s událostmi, týkající se Zikmunda Korybutoviče. Také z toho vyplývá, že tyto fary byly

zpočátku pouze ostrůvkem utrakvistické moci a ostatní fary byly katolické. Pouze na dubském

a hradišťském panství převládlo husitství.

Turnovsko bylo oblastí vojenského působení sirotčích vojsk, jehož postup se zastavil

při neúspěšném dobývání Frýdštejna roku 1432. Dále se již soustředily pouze na kontrolu

Turnova a nejdůležitějších stezek do Lužice. Pouze na fary na Železnobrodsku a Semilsku,

zdá se, byli instalováni katoličtí duchovní.156

Z této fáze vývoje událostí je tedy zřejmé, že husitskými výboji byla postižena

západní, níže položená část děkanátu. Určitou výjimkou jsou obce příslušející k hradu

Frýdštejn, jehož majitelé, rytíři z Doubravan a z Kováně, udrželi kontinuitu katolické církevní

správy na farách spadající pod jejich patronát. Ačkoliv i oni po dobytí Frýdštejna Janem

Čapkem ze Sán a Oty Lozy uzavřeli s husity příměří a nakonec i vstoupili do jejich řad.

Oblasti východní v podhůří Krkonoš rovněž zůstávaly v područí katolické duchovní správy,

ale i zde je četnost záznamů v pramenech o těchto farách na nižší úrovni než v době

předcházející husitské revoluci.

Ze skrovných zmínek z 30. let není možné plně postihnout postup pronikání

husitských sil na území turnovského děkanátu, zjevně však s nástupem nové generace určité

152EMLER J., LC VIII – X, s. 143153 EMLER J., LC VIII – X, s 118154 EMLER J., LC VIII – X, s. 150155 EMLER, J., LC VIII – X, s. 105156 ŘEZNÍČEK M., Církevní správa v Turnovském děkanátu ve světle patronátních poměrů, in: Ústecký sborník

historický, Gotické umění a jeho historické souvislosti III., Ústí nad Labem 2004, s. 122

60

změny přišly. Typickou ukázkou takové změny je, vedle již výše zmíněných rytířů z Kováně,

syn výrazně prokatolického Oty z Bergova, Jan, jenž se stal horlivým příznivcem radikálních

husitů a dokonce na jejich straně bojoval v bitvě u Lipan. Jan Čapek ze Sán se roku 1438 stal

opět pánem na Valdštejně, poté co se nakrátko Valdštejn i s Turnovem vrátil Jindřichovi

z Vartemberka. Zjevně se na Turnovsku po bitvě u Lipan objevily restituční snahy legitimních

majitelů statků zabraných husity v dobách revolučního hnutí. Načas se tedy objevuje katolická

reakce, na jak dlouho však, není možné určit. Celkově se situace stabilizovala a na obou

stranách zavládl smířlivý přístup k protistraně, což bylo dovršeno za vlády Jiřího z Poděbrad.

Vodítkem pro rozlišení katolických a utrakvistických far mohou být zápisy v aktech

administrátorů, neboť farnosti, které byly v aktech nějakým způsobem reflektovány, byly

nepochybně katolické. Ačkoliv Antonín Mařík ve své práci uvádí k Turnovskému děkanátu

celkem tři záznamy157, týkající se zdejších far (přáslavické, sezemické a faře v Bzí), k

turnovské oblasti se vztahuje pouze dva z nich, a to k faře přáslavické a sezemické. V případě

Bzí jde jistě pouze o záměnu lokací (Bzí v okrese České Budějovice). Z tohoto výsledku nelze

vyvozovat závěr, že katolických far na tomto území nefungovalo více, v aktech se nacházejí

totiž záznamy pouze u těch z nich, u kterých administrátoři nějakou záležitost řešili. Obrázek

o poměru a rozložení far husitských a katolických si lze aspoň částečně vytvořit ze struktury

patronátních práv, protože víra majitele panství, na kterém se farnosti nacházely, měla

pochopitelně v tomto směru podstatný vliv. Faktorem, ovlivňujícím početní zastoupení far

obou vyznání, jsou samozřejmě taktéž události celospolečenské, takže se předpokládá, že v

období vlády Ladislava Pohrobka počet katolickým far mírně vzrostl. Naopak roku 1466 se v

souvislosti s válečnými událostmi v zemi katolických far o něco klesl, což je možné spojit s

radikálním přístupem administrátora Hilaria Litoměřického, který nutil katolické kněze vybrat

si mezi dvěma krajními alternativami, buď vypovědět poslušnost králi, nebo jemu. Téhož

roku vyhlášený interdikt spolu s přesídlením Hilaria do Plzně postavení katolických

duchovních zhoršil ještě více.158

Počet utrakvistických far se tedy postupně zvyšoval a největší nárůst utrakvistických

sil lze spojit s vládou pana Jana Tovačovského na Rohozeckém panství. V 16. století již byly

údajně veškeré fary podobojí.159

V průběhu let byla situace na tomto poli značně proměnlivá, a to nejen z hlediska

přestupu od jedné konfese k druhé, jak ukazují některé případy katolických šlechticů, kteří

157 MAŘÍK A., Teritoriální rozsah katolické církevní správy v době Jiřího z Poděbrad na základě administrátorských akt, in: Acta Universitatis Carolinae – Philisiphica et historica 2, Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, s. 231

158 Tamtéž, s. 214 - 215159 ANDĚL R., Husitství v severních Čechách, Liberec 1961

ŠIMÁK J. V., Žižka a husitství v naší krajině, In: Lomnicko nad Popelkou, roč. 5, 1924 – 1925, s. 1 - 3

61

přešli k utrakvistům, ale také situaci komplikuje umírněnost a tolerance některých katolicky

smýšlejících držitelů panství. Nelze se tedy spolehnout na fakt, že páni podjednou vládli na

území s katolickou většinou obyvatelstva a že zde působil katolický farář. I přes tato úskalí

jsem se snažila na níže uvedeném grafu na základě skladby konfese patronů farností stanovit

přibližný růst počtu utrakvistických far v čase.

Jednou ze změn, jež nastaly přičiněním husitského revolučního hnutí, byl zánik

některých farností. Konkrétně tento častý trend na území Turnovského děkanátu dokládá

zánik fary hruštické, přáslavické a nudvojovické, které se měly dostat nejspíše ještě někdy

v 15. století pod správu fary turnovské. Jenišovická snad měla spadnout pod správu fary

vlastibořické. Důvodem tohoto jevu byl akutní nedostatek duchovních, v důsledku čehož

docházelo k zániku a následnému slučování far.160

Husitské revoluční hnutí vedlo k podstatným změnám v pozemkové držbě. Církevní

půdu získala z větší části šlechta i s hrady (statky cisterciáků v Hradišti a johanitů v Dubu –

Jan z Ralska, Jan Čapek ze Sán a Bohuš z Kováně, vesnice turnovských dominikánů – Heník

z Valdštejna). Změny nastaly i v držbě světských feudálů, snížil se totiž počet statků drobné

šlechty, který přešel do držby mocnějších sousedů. Ve výčtu nastalých proměn taktéž

zaznamenáváme na území Turnovska příchod nové šlechty, např. Jana Čapka ze Sán, Jana

Smiřického ze Smiřic.

Lze konstatovat, že v době pohusitské se druhy patronátů uniformizovaly a uplatnil se

pouze patronát světských činitelů – tedy především vysoké šlechty, v maximálně 2 případech

(fara Chocnějovická a část Nudvojovic) nižší šlechty. Královský patronát se nejspíše vyskytl

pouze výjimečně a na přechodnou dobu. Velká část farností, konkrétně 10, náleží pod patronát

majitelů Maloskalského panství. Zbytek far byl rozprostřen mezi panství Navarovské,

Frýdštejnské, Dubské, Nístějské.

Od roku 1419 do roku 1436 lze v pramenech dohledat 23 zápisů o instalacích farářů na

nová beneficia, z nichž se 2 zápisy týkaly 1 směny, která proběhla v rámci děkanátu. V

porovnání s frekvencí uskutečněných vkladů v době předhusitské, v době husitské tato četnost

průměrně klesla o 37 %.

Z hlediska způsobu ukončení působení faráře u beneficia je situace v porovnání z doby

předhusitské s pohusitskou relativně konstantní. Stále je výrazně nejčastějším důvodem k

instalaci nového duchovního správce beneficia úmrtí toho předchozího, resignace a směna

zůstávají na stejné úrovni. V tomto směru tedy nové poměry nepřinesly žádné změny. S tímto

aspektem působení faráře na svém beneficiu souvisí průměrný počet let, který zde plebán

160 ŠIMÁK J. V., Příběhy města Turnova nad Jizerou, s. 13 - 14

62

Je třeba upozornit opět na fakt, že tabulka níže eviduje konfesi patronů far, nikoliv

reálné působení katolického, či utrakvistického faráře. S největší pravděpodobností se ani se

skutečným stavem na farách neshoduje, neboť majitelé Maloskalského panství (platí to i pro

panství Rohozecké), které zahrnovalo největší počet far Turnovského děkanátu, byli umírnění

katolíci, věrně podporující Jiříka z Poděbrad. Lze u nich tedy předpokládat, že se přizpůsobili

vyznání většiny obyvatel. Za předpokladu, že by tato většina byla utrakvistická, poměr bude

vypadat značně rozdílně. Ani v druhém grafu však stále neberu v úvahu reálnou situaci na

jiných panstvích, kde se rovněž mohla uplatnit tolerance v přístupu vrchnosti ke konfesijním

otázkám. Poměr také poněkud zkreslují lokality, které nebyly do grafu zahrnuty, neboť zde

nebyl zcela jasný stav pozemkové držby, nebo jsem nebyla schopna určit u patrona farnosti

jeho vyznání. Graf je tedy spíše ilustrativní a je třeba ho brát s rezervou.

63

0

2

4

6

8

10

12

14

16

20. - 30. l. 40. - 50. l. 60. - 70. l. 80. - 90. l.

katolíci

utrakvisté

Ilustrace 1: Poměr husitských a katolických far dle vyznání patrona

64

Příloha 2, Pozemková držba v Turnovském děkanátu kolem roku 1400, viz. seznam příloh

obd. husitské revoluce 40. - 50. léta 60. - 70. léta 80. - 90. léta0

5

10

15

20

25

katolíci

husité

Ilustrace 2: Poměr obou konfesí v případě existence utrakvistických far na Maloskalském panství

65

Vzájemný poměr způsobů ukončení činnosti plebánů

Doba předhusitská

Úmrtí 52%Směna 22%Resignace 26%

Vzájemný poměr způsobů ukončení činnosti plebánů

Doba husitská

Úmrtí 60%

Směna 20%

Resignace 20%

66

Ilustrace 3: Struktura patronátů v době předhusitské

67

Ilustrace 4: Struktura patronátů v době pohusitské

68

11. Komparace se sousedními děkanáty

Pro to, abychom byli schopni vyhodnotit specifika Turnovského děkanátu, je nezbytně

nutné provést komparaci se stavem a vývojem církevní správy ostatních děkanátů. Jedině tak

dostaneme možnost na základě širšího záběru tato specifika správně vyhodnotit.

V rámci celé diecéze se turnovský děkanát řadil po stránce územního rozsahu mezi

menší a současně nejchudší děkanáty161, což bylo dáno mimo jiné jeho samotným

geografickým určením na periferii českého politického a společenského dění.

V prvé řadě jsem se soustředila pouze na komparaci s okolními děkanáty, resp.

především se dvěma z nich, a to s děkanátem Jablonským a Kameneckým, neboť tyto dva

byly již zpracovány Tomášem Dvořákem (Kamenecký děkanát) a Ivanem Michálkem

(Jablonský děkanát). Zároveň jsou tyto dva sousední děkanáty zajímavé z hlediska patronátní

struktury, protože Jablonský děkanát se ze sousedních děkanátů po stránce patronátního práva

blíží Turnovskému děkanátu nejvíce, Kamenecký se naopak v tomto směru nejvíce liší. Je

zajímavé sledovat, jakým způsobem se pak rozdílnost patronátních struktur promítá, či

nepromítá do dalších souvislostí a hledisek.

Rovněž pokládám za podstatné připomenout stav patronátní struktury ve zbývajících

sousedních děkanátech, Jičínském a Hradišťském děkanátu.

Ze sousedních děkanátů byl co do územního rozsahu, tak i co do počtu far, největší

Jičínský děkanát, jako jediný spadající do arcijáhenství hradeckého, jež zahrnoval celkem 44

farností. Patronátní právo nad těmito plebániemi z cca 40% vykonávala nižší šlechta, vyšší

šlechta byla zastoupena především Vartemberky a Valdštejny, kteří byli s nižší šlechtou

v relativně vyrovnaném početním poměru. Výrazně menší vliv, tj. necelých 10 %, uplatňovala

v Jičínském děkanátu církev.162

Stejným počtem far jako Turnovský děkanát disponoval děkanát Hradišťský, tj. 24,

avšak z hlediska patronátních poměrů se zde situace lišila poměrně značně. Vladykové zde

měli lehký náskok oproti patronátům vysoké šlechty a církve (v tomto případě cisterciáckého

kláštera v Hradišti), každý disponoval cca 1/3 far.163

161 NOVÝ R., K sociálnímu postavení farního kléru, s. 179162 KURKA J., Archidiakonáty kouřimský, boleslavský, hradecký a diecese litomyšlská, Praha 1914, s. 460 -

490163 KURKA J., Archidiakonáty, s. 321 - 344

69

Děkanát Kamenecký164

Tento děkanát je tvořen celkem 33 farními kostely: Bezděz, Mšeno, Chotětov, Bezno,

Staré Benátky, Skalsko, Katusice, Kováň, Bezdědice, Vinec, Kruh, Strenice, Dražice, Jizerní

Vtelno, Skorkov, Zdětín, Brodce, Kuří Vody, Větší Slivno, Kadlín, Bořejov, Okna, Čejky,

Menší Slivno, Dolní Krupá, Čistá, Sudoměř, Mečeříž, Lobeč, Nové Benátky, Stará

Boleslav165, Bělá pod Bezdězem a Doksy.166

Z hlediska struktury patronátních práv se oproti výše zmíněným děkanátům

vyznačoval vysokou koncentrací far s královským patronátem, což bylo zapříčiněno

dominantní pozemkovou držbou panovníka na tomto území v podobě Bezdězského panství,

doloženého roku 1185. Z celkového počtu 33 far českému panovníkovi náležel patronát k 10

z nich.167 Celistvost bezdězského panství byla postupně narušována zvyšujícími majetkovými

nároky Ronovců na západě panství, na redukci území se však podíleli také Markvatici na

severu a východě hranic panství, na jihu zase drobná šlechta. V polovině 13. století Přemysl

Otakar II. započal s úmyslem posílit svou pozici s výstavbou hradu Bezděz, na jehož

purkrabství přeložil správu kraje z hradu boleslavského. Definitivní ztráta královského

podacího k celkem 6 kostelům nastala r. 1429, kdy panství získal Jan z Michalovic.

V podstatě král ztratil patronátní práva v Kameneckém děkanátu během husitských válek,

když si snažil zastavováním majetku zajistit podporu šlechticů.

Vysoká šlechta byla zastoupena pány z Dražic, kteří v osadě Dražice založili v 60.

letech 13. století hrad. Toto panství drželi až do roku 1385, kdy rod vymřel po meči a ujali se

jej páni z Choustníka a poté Vartemberkové a od počátku 15. století páni z Dubé. Posledně

jmenovaní v polovině 13. století po ztrátě Žitavy získali nové statky v oblasti střední

Ploučnice a začali v posledním desetiletí 13. století bez svolení panovníka, jak bylo již výše

naznačeno, stavět hrad Housku na Bezdězském panství. Na hranicích panovnické domény pak

vznikl rovněž hrad Jestřebí. Místo razantního zásahu proti tomuto činu byl pánům z Dubé

naopak na přelomu století Bezděz zastaven. Bezdězské panství se znovu navrátilo do

panovníkových rukou z iniciativy Karla IV. mezi léty 1345 – 1348. Za Václava IV. se však

Bezděz zastavoval hned několikrát, a to moravskému markrabímu Prokopovi a Havlovi ze

Zvířetic.

Nejčastějším držitelem patronátních práv byla nižší šlechta, která se často o jedno

164 DVOŘÁK T., Farní klérus v kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký sborník historický, 2004, s. 49 - 89

165 TOMEK W. W., Registra decimarum papalium, Praha 1873, s. 84 - 85166 DVOŘÁK T., Farní klérus v kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký sborník historický,

2004, s. 61167 KURKA J., Archidiakonáty, s. 344 - 374

70

podací právo dělila. Docházelo zde k častým změnám v držení podacího. Nižší šlechta držela

fary v nižších polohách (do 300 m. n. m), které vznikly v průběhu rané vnitřní kolonizace.

Patronátním právem disponovala i církev, a to konkrétně kapitula ve Staré Boleslavi a

augustiniánský konvent kláštera sv. Karla na Novém Městě pražském, jemuž bylo toto právo

předáno Karlem IV. pro bezdězský a bělský kostel. V roce 1349 byl založen Janem z Dražic

cyriacký klášter v Nových Benátkách, jehož podací od roku 1364 patřilo nadřízenému

konventu kláštera sv. Kříže na Starém Městě pražském. Patronátní práva k některým

kostelům náležely také johanitům Panny Marie pod řetězem na Malé Straně. V kameneckém

děkanátu se setkáváme, ač pouze v jednom případě, také s typem vesnického děkanátu.168

Jablonský děkanát 169

Se svými 15 farními obcemi a jedním filiálním kostelem je Jablonský děkanát

nejmenším děkanátem v celé pražské arcidiecézi, ostatně také proto byl ve 2. pol. 16. stol.

připojen k Lipskému děkanátu. Náležely sem tyto farní obvody: Jablonné, Brniště, Svébořice,

Zákupy, Brenná, Mimoň, Stráž pod Ralskem, Dubnice, Schönbach, Kunratice, Křižany/Suché,

Zibřidice, Jitrava, Rynoltice, Osečná170 a Mařenice.171

Při vnitřní kolonizaci se uplatnil rod Markvarticů. Prvním hradem založeným

Markvartici byl hrad Lemberk, a to roku 1244 Havlem z Lemberka. Jedna z markvartických

větví si před rokem 1281 postavila hrad Vartemberk (Stráž pod Ralskem), z něhož byl

odvozen název této rodové větve, Vartemberci. Během 1. poloviny 14. století jim patřila

Brenná, Svébořice a část Zákup. Dále si podrobili Hrad Děvín s okolím a založili hrad Ralsko.

Centrem vartemberských držav se stala Mimoň, přes kterou vedla stará stezka z Prahy,

jež také procházela dalšími důležitými městy v Jablonském děkanátu, Stráží pod Ralskem a

Jablonným v Podještědí, a dále pokračovala do Zhořelce. Na kolonizaci území se podíleli

rovněž Berkové z Dubé, kteří zde nechali roku 1343 postavit hrad Milštejn. Tento rod

postupně rozšiřoval svůj vliv právě na úkor Vartemberků. Osídlení zajistil také cisterciácký

klášter v Hradišti.172

Patronáty: Vartemberci a Lemberci drželi největší pozemkový majetek a měli tudíž i

největší podíl patronátních práv v děkanátu. Ve třech případech vlastnili podací páni z Dubé.

Příslušníci vysoké šlechty tedy drželi celkem 80% patronátních práv k farám. 14% podacího168 DVOŘÁK T., Farní klérus v kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký sborník historický,

2004, s. 49 - 89169 MICHÁLEK I., Jablonský děkanát v době předhusitské a husitské, in: Ústecký sborník historický, 2004, s. 13

- 48170 TOMEK W. W., Registra decimarum papalium, Praha 1873, s. 83171 KURKA J., Archidiakonáty, s. 310 - 320172 DVOŘÁK T., Farní klérus v Kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký sborník historický, s.

49 - 88

71

vykonávali manové rodu Vartemberků a místní vladykové. Z církevních institucí se na

prezentování nových duchovních správců podíleli jenom cisterciáci z Hradiště na jedné faře

(6%).173

Při komparaci se soustředím pouze na vzájemný vztah druhu patronátu s některými

aspekty, jako je způsob ukončení činnosti plebánů na farách, dále délky jejich působení,

majetností, případně celistvost záznamů v konfirmačních knihách. Ještě předtím je však nutné

připomenout fakt, že konfirmační knihy zdaleka nezachycují všechny personální změny, které

na jednotlivých farách proběhly. Odhaduje se, že tento pramen obsahuje přibližně pouze 50%

všech těchto obměn, a to hned ze dvou důvodů. Prvním z nich jsou chybějící folia v

originálech konfirmačních knih (zápisy se nedochovaly), druhým je to, že obsazení do knih

nebyla zanesena vůbec, neboť jejich zápis nebyl obligatorní a uskutečňoval se pouze v zájmu

faráře či patrona za poplatek.174

Děkanát jablonský je strukturou patronátních práv Turnovskému děkanátu poměrně

podobný, neboť zde také výrazně převažují patronáty vysoké šlechty, v menšině jsou

patronáty nižší šlechty a církve, ač v případě Jablonského děkanátu je menší účast církevních

činitelů na podacím v děkanátu signifikantnější. Jablonský děkanát se však turnovskému

podobá i v dalších souvislostech, např. ve vzájemném poměru způsobů ukončení činnosti

farářů na jednotlivých farách, neboť u obou bylo nejčastějším důvodem smrt stávajícího

plebána – 46% Jablonský děkanát, 51% Turnovský děkanát. Zbytek se poměrně rovnoměrně

rozložil mezi ostatní důvody – resignace a směna. Souvislost nebyla shledána ve způsobu

ukončení činnosti v závislosti na patronátu, což v turnovském děkanátu částečně ano (časté

resignace u klášterních patronátů, časté směny u patronátů nižší šlechty, smrtí končí většinou

patronáty vysoké šlechty), ale je třeba přihlédnou k možnosti, že toto může být způsobeno

malým počtem farních obcí Jablonského děkanátu.

Průměrná délka působení faráře na faře činilo téměř 7 let, což je méně než v

Turnovském děkanátu, kde plebáni průměrně setrvávali o tři roky více. Nejdelší časový úsek

byl 28 let.175

Posloupnosti záznamů v konfirmačních knihách v Jablonském děkanátu nebylo možno

dát jednoznačně do souvislosti s druhem patronátu, neboť nejucelenější záznamy sice mají

patronáty vysoké šlechty, ale zároveň vysoká šlechta vykonávala patronát nad farnostmi, které

byly v konfirmačních knihách zaznamenány velmi mezerovitě. Nelze rovněž potvrdit tezi, že

173 KURKA J., Archidiakonáty s. 310 - 320174 E. MAUR, Příspěvek k demografické problematice předhusitských Čech (1346 – 1419),AUC – Phil. et Hist.,

Studia historica 36, Praha 1989, s. 10 175 KURKA J., Archidiakonáty, s. 310 - 320

72

nižší šlechtě více záleželo na konfirmaci svých patronátních práv, ovšem tento výsledek může

být kvůli nízkému počtu patronátů nižší šlechty v Jablonském děkanátu značně zkreslen, a

proto toto nelze brát jako směrodatný výsledek. Pravdou však zůstává, že je zde přítomna

návaznost mezi výše uvedeným fenoménem a majetností fary, protože 5 ze 7 farních obcí,

které měly záznamy v konfirmačních knihách velmi mezerovité, patřily zároveň mezi

nejchudší fary na tomto vymezeném území. Na těchto plebániích současně nejvíce

převažovalo ukončení z důvodu směny, odchodu, či rezignace, což vypovídá o jejich nepříliš

velké prestiži. V Turnovském děkanátu jsou 2 farnosti ze 4 náležející nižší šlechtě v tomto

ohledu dochovány velmi uceleně, avšak vyvozovat z toho jednoznačné závěry, které by

potvrzovaly výše uvedenou tezi, by bylo zavádějící. A to už jenom proto, že se nabízí

hypotéza, že právě u těchto dvou uvedených plebánií je posloupnost tak dobře zachována,

neboť se řadí spíše k bohatším farám. Potvrzuje to i fakt, že zbývající 2 fary, které mají

záznamy v konfirmačních velmi mezerovité, jsou poměrně chudé. V Turnovském děkanátu

jsme tedy schopni také spíše vysledovat souvislost mezi dochovaností posloupnosti v

konfirmačních knihách a bohatostí fary, než druhem patronátu, ale rozhodně toto pravidlo

neplatí zdaleka univerzálně, např. fara loukovská, jež se řadí mezi nejbohatší fary v

Turnovském děkanátu, je v záznamech konfirmačních knih na tom vůbec nejhůře. Je třeba

přihlédnout k tomu, že posloupnost záznamů v konfirmačních knihách byla závislá na délce

působení, resp. obměně plebánů na faře. Pokud některé fara „trpěla“ častým střídáním farářů,

je nasnadě, že zachytit všechny personální změny bylo mnohem obtížnější, než na farnosti,

kde byla po této stránce situace více stabilizovaná. Jablonský děkanát byl s turnovským

srovnatelný i v majetnosti far, neboť průměrná výše odváděných papežských desátků činí u

obou děkanátů přibližně 6,5 groše.176

Děkanát Kamenecký svou rozlohou, počtem farních vsí a majetností far ve významu

nepochybně překonával oba děkanáty, turnovský i jablonský, k čemuž mu napomáhala

samotná jeho poloha blíže k Praze. Již jenom průměrná výše jeho odváděného papežského

desátku byla více než dvojnásobná, tj. 15 grošů, což z větší části dáno majetností fary

bezdězské.177 Od obou předchozích děkanátů se kamenecký liší strukturou patronátních práv

poměrně výrazně, a to nejen existencí královského patronátu, ale také mnohem vyšším

podílem patronátu nižší šlechty. Před rokem 1419 vypadala situace v tomto směru následovně:

král – 23%, šlechta nižší – 30%, šlechta vyšší – 28%, církev 17%, po r. 1419 se zvýšil podíl

vlivu vyšší šlechty na úkor královského patronátu, který zcela vymizel, a částečně také nižší

176 TOMEK W. W., Registra decimarum papalium, Praha 1873, s. 83177 Tamtéž, s. 84 - 85

73

šlechty. Účast církevních činitelů na patronátních poměrech v děkanátu zůstal konstantní.178

Nejfrekventovanějším důvodem ukončení činnosti plebánů na farách byla stejně jako v

děkanátu jablonském a turnovském smrt. Rozdíly však shledáváme v poměru dvou zbylých

důvodů, neboť směna je zastoupena 33%, rezignace pouze 14%. Tyto tři důvody byly

poměrně rovnoměrně zastoupeny u jednotlivých druhů patronátů, nelze mezi těmito dvěma

jevy najít přímou návaznost, a to hlavně proto, že kromě far s patronátem nižší šlechty, kde je

možné vysledovat převahu důvodů ukončení smrtí, je posloupnost zápisů v konfirmačních

knihách dosti mezerovitá.179

Průměrná doba působnosti farářů činila 8,5 let, v tomto ohledu se situace v

kameneckém děkanátu blíží turnovskému.180 Nepřímá úměra fungovala v závislosti délky

výkonu správy farářů (resp. počtu obměn) a bohatostí fary. Propojení s druhem patronátu ale

zpozorováno nebylo.

Co se týká posloupnosti zápisů v konfirmačních knihách, zřejmá je snaha nižší šlechty

co nejvíce konfirmovat svá patronátní práva. Nejhůře v tomto směru jsou dochovány zápisy

far náležející králi a vyšší šlechtě. Obecně je přijímána domněnka, že větší motivaci k

zapisování konfirmací měli patroni, kteří se obávali ztráty těchto svých práv k farním

kostelům. Velmi špatně jsou obsazení dokumentované u far inkorporovaných, u kterých se

běžně vklady do konfirmačních knih neprováděly. 181

178 DVOŘÁK T., Farní klérus v Kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký sborník historický, s. 73

179 KURKA J., Archidiakonáty, 344 - 374180 tamtéž181 DVOŘÁK T., Farní klérus v Kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký sborník historický, s.

75 - 76

74

Příloha 3, Znázornění Boleslavského arcijáhenství, viz. seznam příloh

75

12. Komparace s děkanáty vzdálenějšími

Pro tyto účely byly vybrány 3 děkanáty náležející pražskému arcijáhenství, děkanát

Podbrdský, Chlumínský a dále děkanát Slánský.

Podbrdský děkanát182 se nachází v jihozápadní části pražského arcijáhenství a

zahrnuje pod svou správu 30 farních obvodů: Beroun, Hořovice, Žebrák, Mníšek pod Brdy,

Nový Knín, Cerhovice, Zbiroh, Lochovice, Neumětely, Pičín, Bezdědice, Jince, Řevnice,

Tmaň, Všeradice, Dobříš, Svaté Pole, Tetín, Zdice, Borek, Dlouhá ves, Kytín, Liteň, Mrtník,

Počaply, Skřipel, Velká Hraštice, a dva filiální kostely v Hostomicích a Hudlicích. 183

Z hlediska patronátních práv bylo pro něj typické silné postavení českého krále.

Procentuální podíl far s královským patronátem činil 53%. Čistě královských far bylo 11, je

třeba si však uvědomit, že u dalších 5 far také po určitou dobu podacím právem disponoval. U

těchto nesouvislou posloupností „poznamenaných“ farnosti byl královský patronát střídán se

šlechtickým. Prezentaci plebánů zajišťovaly osoby šlechtického původu v případě 9 farních

kostelů (jde o čistě šlechtické fary), z větší části se jednalo o příslušníky místní nižší šlechty.

Na území Podbrdského děkanátu je možné zaznamenat rovněž patronáty církevních

činitelů, které zaujímají 16% počtu farností a mezi nimiž najdeme jak patronáty klášterní a

kolegiátní, ale také v případě fary v Tmani, kde plebány prezentoval sakristián pražské

kapituly, patronát církevních hodnostářů. Svůj vliv zde uplatnili johanité, benediktýni z

Ostrova a Velízu a řád křížovníků s červenou hvězdou v Praze.

V době husitské vzrostl podíl šlechtických patronátů (z 14 na 17), a to na úkor

královských, které poklesly o dvě třetiny (z 11 na 4). Zajímavějším jevem je však poměrně

výrazné navýšení počtu far s církevním patronátem (z 5 na 6). Rovněž zde pozorujeme zánik

některých farních obvodů, jejich počet poklesl z 30 na 27.184

V Podbrdském děkanátu je evidováno mezi lety 1300 – 1436 232 plebánů (z toho z let

1420 – 1436 24). U drtivé většiny z nich je možné díky jejich neporušené naváznosti určit

průměrnou délku jejich působení, která činí 9, 6 let.185

Průměrná výše odváděného papežského desátku na území Podbrdského děkanátu186

182MICHÁLEK I., Duchovenstvo podbrdského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Minulostí

Berounska, Sborník Státního okresního archivu v Berouně 14, 2011, s. 31 – 80183 BOHÁČ Z., Topografický slovník k církevním dějinám předhusitských Čech, Praha 2001, s. 88 - 103184 MICHÁLEK I., Duchovenstvo podbrdského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Minulostí

Berounska, Sborník Státního okresního archivu v Berouně 14, 2011, s. 56 - 63185 Tamtéž, s. 37, 43186 Průměr byl počítán na základě uvedeného půlročního desátku z roku 1352

76

činí 18 grošů. Nejbohatší farou bylo královské město Beroun s 90 groši.187 Také ostatní

farnosti s královským patronátem se řadí v rámci děkanátu mezi nadprůměrně majetné. Pouze

2 z celkového počtu 10 far podléhající čistě králi byly co do výše desátku podprůměrné, zato

však patří mezi 3 nejchudší fary na tomto území, z nichž fara v Řebříkách, která je nejméně

majetná, patřila rovněž po určitou dobu králi. Beneficia s církevním patronátem se řadila spíše

mezi průměrně bohaté, výjimku tvoří fara v Pičíně, která patřila mezi nejmajetnější fary a

podléhala komturovi zdejší johanitské komendy, poté johanitům v Praze. Plebánie, u kterých

zajišťovali personální obměnu příslušníci šlechty, je taktéž možno považovat v tomto směru

za průměrné. Návaznost druhu patronátu na výši odváděného papežského desátku na příkladu

Podbrdského děkanátu tedy není zcela zřejmá, což může být částečně způsobeno poměrně

konstantní mírou majetnosti jednotlivých farních beneficií. I přesto lze se zřetelem na jistý

stupeň zevšeobecnění vysledovat význam královského patronátu a jeho vliv na bohatost

farnosti.

Přímá souvislost nebyla vypozorována ani v přírodně - geografických podmínkách na

výši papežského desátku.

Posloupnost evidence obměn farářů v konfirmačních knihách je pro Podbrdský

děkanát poměrně dobře zachována. Úplnou návaznost vkladů vykazuje celkem 5 farních obcí,

z nichž 2 patří mezi 3 nejméně hmotně nadané, 2 další plebánie výší papežského desátku

nedosahují stanoveného průměru. Pouze zbirožská fara tento průměr přesahuje. Tyto

skutečnosti částečně vyvrací platnost vztahu založeného na přímé úměře mezi majetností fary

a celistvostí dochovaných vkladů v konfirmačních knihách. Dvě z těchto far s úplnou

posloupností zápisů mají patronát nižší šlechty, dvě patří králi. Nejspíše tedy i pro Podbrdský

děkanát platí, že si nechávala konfirmaci provádět především nižší šlechta.

Z morových epidemií děkanát výrazněji zasáhla ta z roku 1380, která se rozšiřovala z

Prahy a dotkla se nejvíce středních, západních a jihozápadních Čech. V onom roce se

úmrtnost v Podbrdském děkanátu zvýšila 4,5 krát.188

Chlumínský děkanát

Rozkládal se na severovýchodě pražského arcijáhenství a v rámci toho obvodu byl se

svými 19 farními kostely nejmenším děkanátem. V rámci celé diecéze byl 3. nejmenší. Pod

tuto církevně – správní jednotku jsou zařazeny tyto farní obce: Chlumín, Kojetice, Hostín,

Veltrusy, Odolena Voda, Chvatěruby, Dolní Chabry, Dončice, Bohnice, Obříství, Libiš, Veliká

187 TOMEK W. W., Registra decimarum papalium, Praha 1873, s. 42 - 43188MICHÁLEK I., Duchovenstvo podbrdského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Minulostí

Berounska, Sborník Státního okresního archivu v Berouně 14, 2011, s. 54

77

Ves, Semilkovice, Bukol, Zdiby, Lobkovice, Líbeznice, Klecany a Pakoměřice.189

V oblasti patronátních práv Chlumínský děkanát společně s děkanátem Benešovským

poněkud vybočoval v porovnání s poměry v okolních děkanátech, neboť na tomto území král

nedisponoval žádným majetkem, což se pochopitelně projevilo v jeho marginálním vlivu při

uplatňování podacího práva ke zdejším kostelům. Naopak za nejvlivnější činitele v tomto

smyslu lze považovat církevní patrony, především kláštery (Jiřský klášter benediktýnek na

Pražském hradě, premonstráti na Strahově, benediktýnský klášter na Novém Městě,

doksanské premonstrátky, klášter břevnovský), ale také kapituly (vyšehradská i metropolitní

kapitula, kapitula ve Staré Boleslavi).

Patronát světských činitelů byl zastoupen v podobě osob šlechtického a měšťanského

původu. Vyšší šlechta, konkrétně rod Vartemberků, ovšem vykonávala podací právo pouze k

jednomu z farních kostelů, větší zastoupení shledáváme v případě nižší šlechty, tedy u 4

farností. Tři fary spadaly pod patronát měšťanských osob.

V procentuálním vyjádření byla struktura patronátních práv v chlumínském děkanátu

následující: šlechtický – 21%, měšťanský – 16%, církevní – 58%.

V období husitských bouří, konkrétně mezi léty 1420 – 1423, je typické častým

vydáváním zástavních listin Zikmunda Lucemburského, jejichž počet postupně klesal od roku

1424 do konce husitské revoluce. Zástavy do roku 1436 dostávali spíše katoličtí páni věrni

králi, poté spíše kališníci. Pozemková držba se změnila výrazně ve prospěch šlechtických

patronátů, které šlechtě připsal císař Zikmund Lucemburský. Také pražští měšťané rozšířili v

tomto směru na území Chlumínského děkanátu svůj vliv, ačkoliv ti později museli část

majetku církvi navrátit. Církevní patronáty poklesly o třetinu. Situace tedy v době pohusitské

byla následující: šlechtický patronát – 11 far (61%), měšťanský patronát 4 fary (22%),

církevní patronát 3 fary (17%). Vliv husitské revoluce se promítl do církevní správy děkanátu

také snížením celkového počtu farností, neboť jedna farní obec zanikla. 190

Zámožnost beneficií v Chlumínském děkanátu ilustruje průměrná výše odváděného

půlročního papežského desátku, která činila 24 gr. Zámožnější fary se nacházely na pravém

břehu Vltavy, nejbohatšími z nich byly farnosti v Klecanech a Odoleně Vodě. Paradoxně

centrum děkanátu, fara chlumínská, mezi ně nepatřila. Prvních pět nejbohatších far se

vyznačovaly patronátem měšťanským a církevním, na druhé straně se však fary s církevním

patronátem, konkrétně klášterním, vyskytují i na opačné straně, tj. mezi těmi nějchudšími

plebániemi. Nižší papežský desátek odváděly rovněž fary, které byly prokazatelně staršího

189 TOMEK W. W., Registra decimarum papalium, Praha 1873, s. 47 - 48190 MICHÁLEK I., Vývoj farní struktury chlumínského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Studie a

zprávy, Historický sborník pražského okolí 1, 2011, s. 85 - 112

78

založení. 191 Vyplývá z toho poznatek, že druh patronátu v Chlumínském děkanátu nejspíše na

majetnost fary zásadní vliv neměla a větší úlohu v tomto směru hrála geografická poloha

plebánie.

Slánský děkanát se rozkládal z větší části na území dnešního Kladenska a Slánska

a zahrnoval v inkriminovaném období celkem 54 farních obvodů, a nadto 2 filiální kostely:

Slaný, Budyně, Chlumčany, Zlonice, Mury, Kralovice, Srbeč, Kvilice, Páleč, Černochov,

Hradiště, Lukov, Pálček, Buštěves, Vraný, Týnec, Telce, Vrapice, Dřínov, Dolín, Přelíc,

Újezdec, Knovíz, Počedělice, Zvoleněves, Radunice, Slavětín, Vinařice, Peruc, Ječovice,

Želenice, Tuřany, Ředhošť, Lidice Menší, Stochov s Tuchlovicemi, Neprobylice, Kladno,

Pozdeň, Řisuty, Družec s Žilinou, Malíkovice, Lidice Větší, Hořešovice, Smečno, Mšec,

Klobuky, Kostelec, Strašecí, Kystra, Pchery, Orasice, Vrbno, Smolnice, Trstice. 192

Struktura patronátních práv zde byla značně pestrá, neboť podacím disponoval nejen

král, vyšší a nižší šlechta, kláštery i jednotliví církevní hodnostáři, ale také měšťané. Ve

Slánském děkanátu se tedy setkáváme se všemi existujícími druhy patronátů. Hojný počet far

se vyznačovalo smíšeným podacím, celkem 13 z nich, ale největší podíl těchto práv

zajišťovali osoby z řad nižší šlechty, konkrétně se jednalo o 16 plebánií, což činilo 30% z

celkového počtu. Následuje patronát církevních činitelů, který se vyskytuje u 12 farností, a

tvoří tedy 21%. Převažovaly v nich klášterní patronáty, které byly zastoupeny např.

cisterciáky z Oseka, premonstráty z Doksan a Strahova a ostrovskými a postoloprtskými

benediktýny. Král byl vykonavatelem podacího práva na 11% kostelů. Vyšší šlechtu

reprezentovaly rody z Hazemburka, Rýzmburka a Kolorat, kteří se objevují v pramenech jako

podací páni u 4 farních obcí, což činí něco přes 7% z celku. Pouze jedna farnost (2%) náležela

pod patronát příslušníkům měšťanského stavu, a to Benešovicům z Prahy. V případě dvou

plebánií nebylo možno určit druh patronátu.193

Farní obce Slánského děkanátu odváděly průměrně 20 grošů půlročního papežského

desátku, nejčastěji 15 a 18 grošů. Podle očekávání byl nejlépe hmotně zajištěn farní kostel ve

Slaném, který odevzdával 90 grošů.194

Při konfrontaci druhu patronátu s výší odvedených papežských desátků jednotlivých

kostelů se při zprůměrování hodnot těchto částek jeví nejsolventněji farnosti s církevním

191 TOMEK W. W., Registra decimarum papalium, Praha 1873, s. 47 - 48192 BOHÁČ Z., Topografický slovník k církevním dějinám předhusitských Čech, Praha 2001, s. 88 - 103193 KINDLOVÁ J., Církevní správa v předhusitských Čechách ve Sánskem děkanátu, in: Středočeský sborník

historický 35, 2009, s. 6 - 15194 TOMEK W. W., Registra decimarum papalium, Praha 1873, s. 44 - 46

79

patronátem (25 gr.) V těsném závěsu za nimi jsou fary vysoké šlechty (24 gr.) a až s

výraznějším odstupem za nimi fary nižší šlechty (19 gr.), krále (16 gr.) a měšťanů (12 gr.).

Situace se poněkud změní, pokud se na tuto problematiku podíváme jinou perspektivou a

spočítáme, jaký druh patronátu se nejčastěji objevuje mezi farami s nadprůměrnou výší

odváděného papežského desátku, tzn. větší než 20 gr. Za těchto podmínek sice stále zůstává

na prvním místě patronát církevní, avšak dále nadprůměrné částky vykazují nejčastěji fary

nižší šlechty, což je způsobeno částečně také tím, že nižší šlechta má ve výkonu podacího

práva na tomto území největší podíl.

Vzhledem ke zpoplatnění jednotlivých vkladů v konfirmačních knihách by se nabízela

hypotéza, že lepší zajištěnost kostela by měla mít určitý vliv na úplnost těchto vkladů.

Slanský děkanát však tuto souvislost nepotvrzuje, neboť 11 z 13 farních kostelů vykazující

úplnou dochovanost těchto zápisů v centrální evidenci nedosahuje ani výše vytčeného

průměru odváděného papežského desátku. Geografická blízkost k Praze nejspíš také vliv

neměla. Naopak byla shledána jistá souvislost mezi tímto jevem a druhem patronátu, většina

ze zmiňovaných kostelů s úplnou posloupností záznamů se totiž vyznačuje patronátem nižší

šlechty, která měla obecně větší zájem o konfirmace jednotlivých personálních obměn na

farách. Kostely patřící klášterům se naproti tomu stavěly k centrální evidenci poněkud

liknavěji, neboť si často vedly svou vlastní evidenci. V některých případech v tomto směru

mohly hrát roli i další faktory, např. roztříštěnost podacího práva.

Na základě pramenných údajů počet farářů ve Slánském děkanátu ve vymezeném

období dosahoval počtu 382. Z hlediska existujících důvodů obměn ve funkci duchovního

správce fary probíhající na farních kostelech lze rovněž na území tohoto děkanátu rozlišit tři

základní příčiny. Nejpříznačnější je pro tuto oblast směna s 31%, dále úmrtí, které nastalo v

25% případů, a s výrazným odstupem rezignace, která je zastoupena pouhými 8%.

Akcelerátorem změn v tomto ohledu hrála morová epidemie a rovněž předhusitské

společenské nepokoje.195

195 KINDLOVÁ J., Církevní správa v předhusitských Čechách ve Sánskem děkanátu, in: Středočeský sborník historický 35, 2009, s. 125

80

Příloha 4: Znázornění Pražského arcijáhenství, viz. seznam příloh

81

13. Shrnutí komparace

Jak vyplývá z výše uvedeného, struktura patronátních práv výrazně ovlivňovala

některé jevy, které při studiu středověké církevní správy hrají podstatnou úlohu. Mou snahou

bylo porovnáním děkanátu s podobnou strukturou patronátních práv zjistit průniky v

posouzení reciprocity určitých jevů, resp. potvrzení, či vyvrácení a specifikaci těchto

souvislostí mezi nimi. Tyto průniky byly z větší části zaznamenány, např. u Jablonského a

Turnovského děkanátu nebyly prokázány snahy nižší šlechty důsledněji nechávat konfirmovat

svá patronátní práva, což bylo nejspíše způsobeno nízkým podílem patronů z této společenské

vrstvy. Poté byl zhodnocen děkanát Kamenecký, jež se naopak dosti od výše uvedených

děkanátů ve struktuře patronátních práv liší a tyto rozdíly se promítly i ve výše uvedených

jevech, tj. vyšší podíl patronátů nižší šlechty prokázal jejich snahu více zapisovat obsazení far

do konfirmačních knih.

U vybraných děkanátů pražského arcijáhenství v porovnání s těmi z boleslavského

arcijáhenství je možné vysledovat na příkladech vytyčených hledisek určité odlišnosti a

specifika, která jsou daná několika důvody.

V první řadě se nabízí geografické příčiny, neboť blízkost centru země, Praze, byla

nepochybně důležitým aspektem ve fungování církevní správy, především z důvodu lepší

komunikace s centrálními institucemi. To se projevuje vyšším zastoupením zápisů a zmínek v

nejrůznějších pramenech k těmto lokalitám, jak dokládá např. vizitační protokol Pavla z

Janovic, který se vztahuje pouze na farnosti pražského arcijáhenství. S tím úzce souvisí

celkový význam těchto děkanátů a v nich existujících měst, případně i působení jednotlivých

osobností a pochopitelně i jejich majetkové zázemí, které se s většinou děkanátů v

boleslavském arcijáhenství vůbec nemohou rovnat, což je patrné z výše farnostmi odváděných

papežských desátků.

Při porovnání všech šesti výše uvedených děkanátů je na první pohled zřejmá

podobnost děkanátu Kameneckého se dvěma děkanáty pražského arcijáhentví, podbrdským a

slánským, což ilustruje již banální fakt, že Kamenecký děkanát s arcijáhenstvím pražským

sousedí. I co do velikosti (počtu far), ale i průměrnou výší papežského desátku se těmto

dvěma, pokud přímo nevyrovná, tak alespoň velmi přibližuje. Najdeme mezi nimi však i další

spojnice, které se již tak samozřejmě nejeví. V rovině patronátních práv je zajímavá

synchronizace v některých jejich základních aspektech, konkrétně existence královského

patronátu a vysoké zastoupení nižší šlechty. Tato situace je východiskem pro další fenomén, a

82

to již několikrát zmiňovaný vztah mezi patronátem nižší šlechty a celistvostí záznamů v

konfirmačních knihách. I tento jev je pro tyto tři děkanáty charakteristický, spolu s tím, že u

nich naopak nelze doložit souvislost mezi dochovanou posloupností v centrální evidenci

personálních obměn na farách a majetností fary.

Ostatní děkanáty: turnovský, jablonský a chlumínský spojuje především jejich malý

územní rozsah (počet far) a také absence královského děkanátu. Kromě toho mají společné

také to, že ani na jedné z nich nelze doložit markantnější snahu zemanů o pojištění svého

podacího práva k farnostem. V případě děkanátu Turnovského a Jablonského by se mohlo

zdát, že je to způsobeno nízkým podílem uplatnění podacího nižší šlechty na jejich území, ale

tato hypotéza je zčásti negována situací v Chlumínském děkanátu, který se tímto neprokazuje

(účast nižší šlechty na patronátním právu v Chlumínském děkanátu je poměrně vysoká).

Nabízí se řešení ve formě teze, že zvýšená snaha nižší šlechty nechat zapisovat konfirmace

není v těchto děkanátech znatelná z důvodu nízkého počtu plebánií na jejich území, resp.

tento fenomén se i v těchto děkanátech mohl uplatňovat, pouze to z důvodu celkového počtu

far nebylo prokazatelné. O něco více styčných bodů nacházíme při porovnání výše uvedeného

jevu a majetností fary, což se v případě děkanátů kameneckého, slánského a podbrdského

doložit nepodařilo.

V kontextu patronátních práv nelze opominout charakteristický rys děkanátů

turnovského, jablonského a kameneckého, kterým je vysoký podíl far vysoké šlechty, u

jablonského a turnovského dokonce výrazně převažující. Celkově by se dalo říci, že je zde v

porovnání s děkanáty pražského arcijáhenství patronátní struktura méně rozmanitá.

Na základě výsledků uvedených studií o situaci na jednotlivých děkanátech, nebyl

shledán kontext mezi druhem patronátu a výší odváděných papežských desátků, spíše se na

majetnosti far podílel význam obce, či města nebo konkrétního patrona, geografická poloha

fary, apod.

Vzhledem k tomu, že autoři použitých studií se většinou, kromě Jany Kindlové,

nezabývali některými dalšími aspekty působení plebánů v konkrétních beneficiích, na které

jsem se chtěla zaměřit (délka působení faráře, důvody ukončení jeho činnosti, situace v době

pohusitské), nadcházející komparaci jsem zaměřila na pouze na čtyři z nich – turnovský,

jablonský, kamenecký a slánský.

Signifikantní bylo nízké procento rezignací jako jedno ze tří základních důvodů

ukončení činnosti plebána na faře u děkanátů kameneckého a slánského. Obecně jsou časté

rezignace chápány jako příznak nepříliš velké atraktivity těchto farností ze strany duchovních,

což je v souladu s výše uvedenými charakteristikami těchto dvou děkanátů, neboť jejich

83

hmotné zabezpečení bylo podstatně na lepší úrovni, než u zbylých dvou děkanátů, kde byly

rezignace výrazně častějším fenoménem. Oblíbenost beneficií byla vyjádřena tím, že kněží na

farách dožívali a neměli příliš v zájmu své místo opouštět. Ačkoliv tento důvod převažoval v

děkanátu jablonském i turnovském, celkově se tyto fary za příliš atraktivní považovat nedaly,

právě z důvodů vysoké frekvence uskutečněných rezignací. Slánský děkanát byl jako jediný z

těchto čtyř nejvíce „postižen“ směnami duchovních správců, což rozhodně nijak

nezpochybňuje jeho význam, protože je nasnadě, že nový plebán, přicházející z druhé fary, by

o méně perspektivní beneficium, než bylo to jeho dosavadní, nestál. Směny tedy

pravděpodobně probíhaly mezi dvěma přibližně stejně dobře zajištěnými farami. Druh

patronátu s atraktivitou beneficia nejspíš přímo nesouvisel, naopak výše odváděných

papežských desátků pochopitelně výrazný vliv měla.

Průměrná doba setrvání plebánů na svých beneficiích jistě rovněž částečně vypovídala

o jejich atraktivitě, významu, potažmo bohatosti, ačkoliv jistě ne absolutně, neboť zde mohla

sehrát důležitou roli epidemie chorob, např. moru, navíc je potřeba mít neustále na paměti

neúplnost záznamů v konfirmačních knihách, které tuto hodnotu mohly značně zkreslovat. V

délce působení farářů byl na tom nejhůře děkanát Jablonský, u něhož činí tento časový rozsah

pouhých 7 let. Turnovský děkanát je se svými 10 lety na tom o poznání lépe, ale co je

překvapující, faráři v Kameneckém děkanátu působili na svých farách o rok a půl méně než v

turnovském. Jistě to nesignalizuje, že by plebánie Kameneckého děkanátu byly v průměru

méně atraktivní než turnovské. Tento úkaz je totiž třeba si dát do souvislosti s častými

směnami v Kameneckém děkanátu, které nejspíše tuto nižší hodnotu způsobily. Časté střídání

duchovních správců se mohlo odrazit i v dochovanosti záznamů v pramenech, neboť

nepochybně bylo snadnější evidovat personální změny v místech, kde k častým obměnám

nedocházelo, než tam, kde byly mnohem frekventovanější.

84

Ilustrace 5: Porovnání patronátní struktury v děkanátech

Kamenecký d. Jablonský d. Turnovký d. Podbrdský d. Chlumínský d. Slánský d.0

10

20

30

40

50

60

70

80

90

církevnívysoká šlechtanižší šlechtakrálovskýměšťanský

pro

cen

ta

85

Ilustrace 6: Způsoby ukončení činnosti plebánů

Ilustrace 7: Majetnost děkanátů podle výše odváděného papežského desátku

Kamenecký d.Jablonský d.

Turnovský d.Podbrdský d.

Chlumínský d.Slánský d.

0

5

10

15

20

25

30

po

čet g

roš

ů

Kamenecký děkanátJablonský děkanát

Turnovský děkanátSlánský děkanát

0

10

20

30

40

50

60

Smrt

Směna

Resignacepro

cen

ta

86

Ilustrace 8: Průměrná délka působení farářů v děkanátech

Kamenecký děkanát Jablonský děkanát Turnovský děkanát0

2

4

6

8

10

12

po

čet l

et

87

14. Závěr

Cíle předkládané diplomové práce spočívaly na dvou úkolech, a to objasnění církevní

správy na farách v době husitské a pohusitské, dále komparace děkanátu Turnovského

s několika dalšími děkanáty.

Při postupné excerpci dostupných pramenných edic bylo zjištěno, že první z vytyčených

úkolů bude poněkud problematický, neboť shromážděné údaje zdaleka nemohou vytvořit

plastický obraz o stavu církevní správy na tomto území. Pramennou základnou v tomto

případě byly knihy konfirmační, ze kterých bylo aspoň částečně, neboť v období husitském

byly dochovány záznamy pouze u méně než poloviny z celkového počtu farních obcí

v Turnovském děkanátu, možné zrekonstruovat stav patronátního práva a zhodnotit různé

aspekty působení osob farářů (důvody ukončení jejich činnosti, délka jejich působení na

farách). Na základě těchto indicií jsem došla k závěru, že v době po roce 1419, konkrétně po

roce 1424, kdy husité vtrhli se svými vojsky na území Turnovska, se výrazným způsobem

v určeném regionu změnila pozemková držba ve prospěch vysoké šlechty, v našem případě

Valdštejnů, Vartemberků a husitských hejtmanů v čele s Janem Čapkem ze Sán. Oběťmi byli

pochopitelně z větší části církevní představitelé, jmenovitě cisterciácký klášter v Hradišti,

johanitská komenda v Dubu a turnovští dominikáni. Všechny tyto církevní instituce byly

nenávratně zlikvidovány a jejich majetek již nadobro zůstal v rukou šlechty, která se stala

rovněž novými vlastníky většiny statků nižší šlechty, jejíž vliv v Turnovském děkanátu ani

v období předhusitském nebyl příliš markantní.

Po ukončení válek husitských došlo k částečné restituci majetků katolické šlechty, a proto

nastává v oblasti načas návrat ke starým pořádkům, které však netrvaly příliš dlouho a oblast

se stala postupně enklávou utrakvistickou. Z tohoto období jsem bohužel nenalezla téměř

žádné podklady v pramenech a bylo nutné se tedy soustředit pouze na vývoj pozemkové

držby.

Poté přistupuji k druhé části práce, zabývající se komparací Turnovského děkanátu se

dvěma děkanáty sousedními, jablonským a kameneckým, a děkanáty arcijáhenství pražského,

slánským, chlumínským a podbrdským. Rozbory těchto děkanátů nebyly provedeny na

základě mého vlastního výzkumu, nýbrž jsem vycházela ze studií již zpracovaných. Okruh

zkoumaných aspektů samozřejmě vycházel z obsahu těchto studií, tzn., že jsem se soustředila

na období předhusitské a pouze na pár vybraných jevů, které mě osobně zajímaly a u kterých

jsem předpokládala, že by se při vzájemném porovnání mohla projevit jejich specifika.

Opravdu bylo dosaženo poměrně zajímavých výsledků, kdy bylo zjištěno, že u děkanátů, jež

vykazují vnější podobnost, především tedy velikostí a počtem farních obvodů, případně

88

zámožností, či patronátní strukturou, platí podobné vztahy a souvislosti mezi jednotlivými

jevy. Např. děkanát jablonský a turnovský, které si byly velmi podobné z hlediska patronátní

struktury, konkrétně nízkým zastoupením patronátů nižší šlechty, nevykazovaly jinak častý

fenomén vyšší snahy nižší šlechty o konfirmování personálních změn na beneficiích. Jedním

z možných vysvětlení může být nízký počet farních kostelů na území obou děkanátů, které

neumožňují, aby se tento fenomén mohl jasně projevit. Toto tvrzení dokládá ostatně i děkanát

chlumínský, který patří rovněž mezi nejmenší, a zároveň u něj nepozorujeme výše uvedené

tendence typické pro nižší šlechtu.

Na závěr bych chtěla podotknout, že téma samozřejmě není obsahově zcela vyčerpáno a

nepochybně by bylo zajímavé práci rozšířit o období mladší, které by jistě přineslo větší

pramenný potenciál. Bohužel období pohusitské je obecně, co se týká celistvosti pramenů,

dosti útržkovité a konkrétně mnou vybraná oblast je navíc považována za okrajovou, nejen

z hlediska geografického, ale také jeho významem. Tato nepříznivá situace byla završena

převládajícím utrakvistickým charakterem území, což vzhledem k tomu, že akta

administrátora podobojí dochována nebyla, stav pramenné základny ještě zhoršuje.

89

15. Seznam literatury a pramenů

Prameny:

BOROVÝ KLEMENS; Libri erectionum archidioecesis pragensis saeculo XIV. et XV., I. – V.,

Praha 1875, 1878, 1879,1989

PODLAHA ANTONÍN, Libri erectionum archidioecesis pragensis saeculo XIV. et XV., VI.,

Praha 1927

ERŠIL JAROSLAV, Acta summorum pontificum res gestas Bohemicas aevi praehussitici et

hussitici illustrantia, pars 1, Praha 1918

ERŠIL JAROSLAV, Archiv pražské metropolitní kapituly, díl 1, Praha 1956

ERŠIL JAROSLAV, Archiv pražské metropolitní kapituly, díl 2, Praha 1986

KLICMAN LADISLAV, NOVÁK JAN BEDŘICH, JENŠOVSKÝ BEDŘICH, STLOUKAL

KAREL, KROFTA KAREL, ERŠIL JAROSLAV, Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas

illustrantia, I. – VII, Praha 1903, 1907, 1944, 1949, 1903, 1980

PALACKÝ FRANTIŠEK, Archiv český čili staré písemné památky české i moravské. Z

archivů domácích i cizích sebral a vydal František Palacký, díly I. – VI., Praha 1840 – 1872,

KALOUSEK JOSEF, Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z

archivů domácích i cizích, VII. – XXVII, 1887 - 1910

PODLAHA ANTONÍN, Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapitoly pražské, část 1, F –

P, Praha 1922

POHLAHA ANTONÍN, Catalogus codicum manu scriptorum, qui in archivio capituli

metropolitani pragensis asservantur, Praha 1923

PATERA ADOLF; PODLAHA ANTONÍN, Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapitoly

pražské, část 1, A – E, Praha 1910

PODLAHA, ANTONÍN; Akta korektorů kléru duchovenstva diecéze pražské z let 1407 -

1410, Praha 1921

TINGL, FRANTIŠEK ANTONÍN; Liber confirmationum ad beneficia ecclesiastica

pragensem per archidiocesim nunc prima vice typis editus I/1, Praha 1867

EMLER, JOSEF; Liber confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per

archidiocesim I/2, Praha 1874


pragensem per archidiocesim nunc prima vice typis editus II, Praha 1868


archidiocesim III - IV, Praha 1879

90


pragensem per archidiocesim nunc prima vice in vulgus prolati V, Praha 1865


archidiocesim VI, Praha 1883


archidiocesim VII, Praha 1883


archidiocesim VIII – X, Praha 1889

TADRA, FERDINAND; Soudní akta konzistoře pražské I – VII, Praha 1893, 1896, 1898,

1899, 1900, 1900

TOMEK, VÁCLAV VLADIVOJ; Registra decimarum papalium, Praha 1873

Literatura:

ANDĚL, RUDOLF, Husitské revoluční hnutí v Libereckém kraji, 1975

ANDĚL, RUDOLF, Český Dub, Ústí nad Labem 1991

ANDĚL, RUDOLF, Husitství v severních Čechách, Liberec 1961

BARTOŠ, FRANTIŠEK MICHÁLEK, Husitská revoluce, Doba Žižkova 1414 – 1426, Praha

1965

BOCK, JIŘÍ, Sídelní vývoj Liberecka, jeho církevní správa a počátky Liberce v předhusitském

období, in: Fontes Nissae 12, 2011

BOHÁČ, ZDENĚK, Topografický slovník k církevním dějinám předhusitských Čech, Praha

2001

BUBEN, MILAN, Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, I. Díl, Praha 2002

DOLEŽALOVÁ, EVA; Teorie a praxe svěcení kleriků v předhusitských Čechách, in: Z

pomocných věd historických 15, 2003, s. 171 – 181

DVOŘÁK, TOMÁŠ; Farní klérus v kameneckém děkanátu v letech 1354 - 1436. Pokus o

historicko-statistickou analýzu na základě konfirmačních knih, in: Colloquia mediaevalia

pragensia 8, Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku,

Praha 2007, s. 179

DVOŘÁK, TOMÁŠ, Farní klérus v Kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký

sborník historický

EDEL, TOMÁŠ, Příběh ztraceného kláštera Blahoslavené Zdislavy, Praha 1993

HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA; Svět české středověké církve, Praha 2010

HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA; JANÁK, JAN; DOBEŠ, JAN; Dějiny správy v českých zemích od

91

počátků po současnost, Praha 2007

HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA; Venkovské děkanáty ve středověkých Čechách, in: Pocta prof

JUDr. Karlu Malému, DrSc k 65. narozeninám, Praha 1995,

HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA; Farní síť ve středověkých Čechách a možnosti jejího studia, in:

Colloquia mediaevalia pragensia 8, Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie

v pozdním středověku, Praha 2007

HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA, Řád křížovníků s červeným srdcem ve středověku, SPVA 5, 1984

CHARVÁTOVÁ, KATEŘINA, Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142 – 1420, Praha

1998

KADLEC, JAROSLAV; Přehled českých církevních dějin, Praha 1991

KINDLOVÁ, JANA, Církevní správa v předhusitských Čechách ve Sánskem děkanátu, in:

Středočeský sborník historický 35, 2009

KURKA, JOSEF; Archidiakonáty kouřimský, boleslavský, hradecký a diecéze litomyšlská,

Místopis církevní do roku 1421, Praha 1915

MACHÁČKOVÁ, VERONIKA, Církevní správa v době jagellonské na základě

administrátorských akt, in: Folia historica bohemica 9, Praha 1985

MAUR, EDUARD, Příspěvek k demografické problematice předhusitských Čech (1346 –

1419),AUC – Phil. et Hist., Studia historica 36, Praha 1989

MAŘÍK ANTONÍN, Teritoriální rozsah katolické církevní správy v době Jiřího z Poděbrad

na základě administrátorských akt, in: Acta Universitatis Carolinae – Philisiphica et

historica 2, Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, Praha

2003

MICHÁLEK, IVAN, Vývoj farní struktury chlumínského děkanátu v době předhusitské a

husitské, in: Studie a zprávy, Historický sborník pražského okolí 1, 2011

MICHÁLEK, IVAN, Duchovenstvo podbrdského děkanátu v době předhusitské a husitské, in:

Minulostí Berounska, Sborník Státního okresního archivu v Berouně 14

MICHÁLEK, IVAN, Jablonský děkanát v době předhusitské a husitské, in: Ústecký sborník

historický, 2004

NOVÝ, ROSTISLAV; Přemyslovský stát v 11. a 12. století, Praha 1972

NOVÝ, ROSTISLAV; K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské,

Sborník historický 9, 1962, s. 137 - 192

REJCHRTOVÁ, NOEMI, Role utrakvismu v českých dějinách, Křesťanská revue 52, 1985

RAK, JIŘÍ, Vývoj utrakvistické správní organizace v době předbělohorské, in: Sborník

archivních prací 31/1, 1981, s. 179 - 206

92

ŘEZNÍČEK, MICHAL, Církevní správa v Turnovském děkanátu ve světle patronátních

poměrů, in: Ústecký sborník historický, Gotické umění a jeho historické souvislosti III.,

Ústí nad Labem 2004

SEDLÁČEK, AUGUST; Hrady, zámky a tvrze Království českého X, Praha 1997

SEDLÁČEK, AUGUST; Místopisný slovník historický Království českého, Praha 1998

ŠEBÁNEK, JINDŘICH; FIALA, ZDENĚK; HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA; Česká diplomatika

do roku 1848, Praha 1984

ŠIMÁK, JOSEF VÍTĚZSLAV; Středověká kolonisace v zemích českých, Praha 1938

ŠIMÁK, JOSEF VÍTĚZSLAV; Příběhy města Turnova nad Jizerou, Turnov 1903

ŠIMÁK, JOSEF VÍTĚZSLAV; Soupis památek historických a uměleckých v Království

českém od pravěku do počátku XIX. století, Politický okres turnovský, Praha 1909

ŠIMÁK JOSEF VÍTĚZSLAV, Žižka a husitství v naší krajině, In: Lomnicko nad Popelkou,

roč. 5, 1924 – 1925

ŠIMÁK, JOSEF VÍTĚZSLAV, Dějinné paměti okresu Mnichovohradišťského, Mnichovo

Hradiště, 1917

ÚLOVEC, JIŘÍ, FIŠERA ZDĚNĚK, Hrad Nístějka, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 14,

2001, Semily 2001

VANĚK, VOJTĚCH; Rejstříky papežských desátků a možnosti jejich využití, Český časopis

historický 100, 2002, s. 497 – 521

VODIČKA, ONDŘEJ, Mikuláš Zajíc z Házmburka na Kosti a kostecká katolická enkláva

v době husitské, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 26, Semily 2013

WINTER ZIKMUND, Život církevní v Čechách, Praha 1895

ZAHRADNÍK ZDĚNEK, Studie o církevní správě v předbělohorském období, diplomová

práce FF UK, 1980

ZILYNSKÁ, BLANKA; Role a podoba písemností při obsazování církevních beneficií ve

středověku, in: Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním, Praha 2008, s. 105 -

118

ZILYNSKÁ BLANKA, Utrakvistická církevní správa a možnosti jejího studia, in: Acta

Universitatis Carolinae – Philisiphica et historica 2, Církevní správa a její písemnosti,

Praha 1999

Internet http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic.php?f=25&t=457 [cit. 20. 6. 2014]

http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic.php?f=25&t=457

93

16. Seznam příloh

Příloha 1: Území Turnovského děkanátu (mapa)........................................................................I

Příloha 2: Pozemková držba v Turnovském děkanátu kolem roku 1400 (mapa)......................II

Příloha 3: Znázornění Boleslavského arcijáhenství (mapa)......................................................III

Příloha 4: Znázornění pražského arcijáhenství (mapa).............................................................IV

Seznam ilustrací

Ilustrace 1: Poměr husitských a katolických far dle vyznání patrona (graf).............................64

Ilustrace 2: Poměr obou konfesí v případě existence utrakvistických far na Maloskalském

panství (graf).............................................................................................................................65

Ilustrace 3: Struktura patronátů v době předhusitské................................................................67

Ilustrace 4: Struktura patronátů v době pohusitské...................................................................68

Ilustrace 5: Porovnání patronátní struktury v děkanátech (graf)...............................................85

Ilustrace 6: Způsoby ukončení činnosti plebána (graf).............................................................86

Ilustrace 7: Majetnost děkanátů podle výše odváděného papežského desátku (graf)...............86

Ilustrace 8: Průměrná délka působení farářů v děkanátech (graf).............................................87

Documents

Katedra pomocných věd historických a archivního studia