kathrin schmidtová

neumřeš

h st

neumřeš

kathrin schmidtová

host

neumřeš

brno 2012

First published in the German language as „Du stirbst nicht“ by Kathrin Schmidt

Copyright © 2009 by Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG, Cologne/GermanyTranslation © Renáta Tomanová, Iva Kratochvílová, 2012Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012

The translation of this work was supported by a grant from the Goethe-Institut which is funded by the German Ministry of Foreign Aff airs.Překlad knihy podpořil Goethe-Institut fi nancovaný německým Ministerstvem zahraničních věcí.

isbn 978-80-7294-400-2

i. mžiknutíaneb in the twinkling of an eye

i mžiknutí 9

Něco kolem ní rachotí. Když se jí vdávala sestra, matka na-skládala stříbrné příbory do plechové mísy na hliníkovou fólii. Všechno zalila vařící vodou se solí. Očištěné příbory po něja-ké době vyndala a utřela dosucha: rachotilo to přesně takhle. Kdopak se to vdává? Pokouší se otevřít oči. Chyba. Nic víc než otevřít oči nezkusí. Není náročná. Slyší však velice zřetel-ně matčin hlas. Aha, takže přece jen ty příbory! Co to matka povídá?

Pravá ruka je ale mnohem studenější než levá, říká, a pravá noha zrovna tak.

Proč má matka studenou pravou ruku? ptá se sama sebe. Usměje se, když si představí, že by si zkoumala teplotu nohou.

Usmála se, říká matka.Jenom zkřivila obličej.To řekl otec? Ale ano, nepochybně to byl hlas jejího otce! Teď

by přece jen chtěla otevřít oči. Co pohledává v kuchyni rodičů, kde rachotí příbory, zkoumá se teplota rukou a nohou a ona nedokáže otevřít oči?

O, where do you come from? From London?To řekla své dceři. Skutečně? Dokáže otevřít jedno oko.

Udělá to. Dívce je čtrnáct a dnes odjela na jazykový pobyt do Anglie. Proč je už zase zpátky? Brečí. Z nějakého důvodu brečí. Proto chtěla promluvit anglicky, aby ji povzbudila. Nezdá se, že by jí dobrá nálada pomohla. To děvče se trápí. Ale proč? Koho by se mohla zeptat? Bloudí pohledem. Tady! Vedle dce-ry stojí její muž. My husband, řekne. Tomu by se snad zasmát mohli…

Nic.Muž se alespoň usměje. Čím déle ho pozoruje, tím podivněj-

ší jí ten úsměv připadá. Visí přikolíkovaný mezi lícními kostmi jako naložená okurka.

neumřeš 10

Salt cucumber, říká.Existuje to v angličtině vůbec?

…narozená 3. 12. 1972, bytem v Hückelhovenu…Dost! To přece není ona! Proč to nemůže zakřičet tak na-

hlas, jak by chtěla? Sakra, musí to jít!Tak se nám hezky uklidněte, hned jsme u vás!Kdo to řekl? Tamten mladík? Dokáže, pomyslí si, otevřít obě

oči najednou. Jde to trošku ztuha, jako by jí cosi leželo na víč-kách. Mladík se usmívá, ale to ji moc neuklidní.

To přece není ona! Má o čtrnáct let víc a nebydlí v Hückel-hovenu!

I don’t… I don’t…Proč s tou větou nedokáže pohnout? Teď mladík říká těm dal-

ším mužům v modrých pláštích, že to zní, skoro jako by se po-koušela mluvit anglicky, když se tu a tam probere. Muži se smějí. Hledá pohledem nějakou ženu. Za muži jedna stojí, ale zdá se, že je něčím zaneprázdněná.

Jeden z mužů se nad ni nakloní.Slyšíte mě?Přece mu nebude vykládat, jestli ho slyší. Jen ať si klidně

dál huláká.Zavřít oči.

Ten hlas zná. To je Inga. Zřejmě s sebou někoho přivedla. Pojďte klidně dál! zazní jakýsi bas, následují ale zvuky pádu a škodo-libý smích. Proč jenom nedokáže otevřít oči! Musí si domyslet, co se tam stalo. Kamarádka Inga ji chtěla navštívit, kdosi ji pozval dál, ale za dveřmi je zřejmě nastražená hluboká jáma. A Inga se do ní zřítila. Zmocňuje se jí neklid. Leží vlastně? Proč? Bez úspěchu se pokouší zvednout paže, nohy nebo hlavu.

i mžiknutí 11

To ji zneklidní ještě víc, uvědomuje si. Co se stalo s kamarád-kou, jejíž hlas tak zřetelně slyšela? Aha, tady je, samozřejmě se rozčiluje. Dostat se z té jámy určitě nebylo snadné, že? Pojďte klidně dál! povídá bas.

Po chvíli se však stejně podiví: Kde ta Inga je? Snad znovu nespadla do té jámy?

Jede! Připadá si jako Budulínek. Jako malá Budulínka. To je fajn. Takhle by to mohlo být pořád. Jen to světlo ji oslňuje. Vlastně by měla vědět, že je měsíc zblízka tak jasný. Ale nikdy předtím ji to nenapadlo.

Jede.Jede!Opět dokáže otevřít jen jedno oko. Takové štěstí, žena!

Usmívá se a zřejmě jede vedle ní, jenom trup má na rozdíl od ní vzpřímený. Ráda by jí řekla, ať si klidně také lehne, že je to fajn, takhle jet. Má cosi v ústech. Vůbec je nemůže zavřít. Chtěla by se té ženy zeptat, jestli vidí, co jí to trčí z pusy, ale žena jí chytí paži a připojuje ji k hadici. K nějaké síti? Aby ji mohli dálkově ovládat? Proboha, hrůza. Chtěla by se bránit, ale oko se zavírá.

Vyjímá se plátek lebeční kosti. Robot opatrně odstraňuje krva-vě rudý kousek tkáně. Místo něj přijde něco jiného. Robot tam vloží krásnou destičku z bleděmodrého kamene. Jak se ten ká-men jmenuje? Nemůže si to vybavit. Její dcera měla takový kamenný kotouček, říkala, že je falešný, protože je obarvený. Aha, tak tohle asi bude něco jiného. Robot jí přece do hlavy nenacpe nějakou napodobeninu! Jakmile je destička uvnitř, to, co bylo doposud nepříjemně jasné, začne znovu temnět. Černá hodinka. Ještě nad sebou zahlédne tenkou, dlouhou, pohybli-vou plastovou hadičku. Kam vede, a odkud? Škoda že nemůže

neumřeš 12

pohnout hlavou, nemůže hadičku sledovat. Tmavá, hnědorudá tekutina se v ní pohybuje kupředu, koulející se kapky.

Už nějakou dobu se kolem ní motá hlučná mladá žena. Bez ustá-ní mluví. S kým toho může tolik namluvit? Je tu ještě někdo? Nedokáže otočit hlavu, přece… Teď už ale musí opravdu otevřít oči, neboť cosi se mění, někdo ji napřimuje, zvedá, usazuje. Udělá se jí špatně. Asi snědla něco hodně divného.

Příval ženiných slov se stále blíží.…Slyšíte mě, Heleno? No jo, těžko říct, co? Každopádně vás

musíme brzy začít častěji polohovat. Dneska to byl první pokus, slyšíte? Slyšíte? Myslím, že slyší…

Ta slova platila jí? Neví. Chce se jí spát. Je hotová.Kupodivu věří tomu, že se jmenuje Helena.