Keď spíš...(Jacques Prévert)

Ty v noci spíš,mňa trápi nespavosť,vidím ťa ako spíš,

a trpím viac než dosť.Tvoje vystreté veľké telo, oči zatvorené,

je to čudné, plač ma trasie jemne.

A ty sa odrazu zasmeješ,v spánku, ako len ty to vieš,

kde si v tej chvíli, ach, to ma mýli,možno si vzal inú ženu,

pozrieť si krajinu vybájenú.máš výsmech pre mňa, pre lásku, pre ňu.

Ty v noci spíš, mňa trápi nespavosť,vidím ťa ako spíš,

a trpím viac než dosť.Neviem, či ma ľúbiš, keď spíš,

si celkom blízko a predsa ma nevidíš.Som celkom nahá, pri tebe sa topím,

no niet tu pomne ani stopy.

Napriek tomu počujem tvoje srdce, ako bije,neviem, či pre mňa bije,

neviem nič, všetko si mi skryl,chcela by som aby moje srdce nebilo,ak by si ma jedného dňa neľúbil.

Každú noc celú preplačem,a ty si vo sne samý úsmev len.

Takto to už ďalej neznesiem,jednej noci ťa isto zabijem,

a koniec bude potom tvojim snom,lebo aj seba zmárnim napokon,skončím aj s nespavosťou.

Kto naše mŕtve telá oddelí,

budú spať spolu v jednej veľkej posteli.

Je tu deň, a ty sa naraz zobúdzaš,v tvári svieži úsmev máš,so slnkom sa usmievaš,

keď tu zrazu znie mi tvoj hlas:"Dobre si sa vyspala, drahá?"

Vravím, ako som včerala hovorila:"Áno drahý, dobre som spala,

ako každú noc teba som si vysnívala.."

- Jacques Prévert - trvalý odkaz

Básně

Zahrada Ani tisíce a tisíce let

nestačí vypovědět

vteřinku věčnosti kdy jsi mě políbila kdy jsem tě políbil

jednoho rána ve svítivé zimě v parku Montsouris v Paříži

v Paříži ne zemi

na zemi která je hvězdou.

Děti které se milují Děti které se milují se objímají vstoje

opřeny o dveře noci Prstem na ně ukazují míjejíce je chodci

ale děti které se milují nikoho nevnímají

a jenom jejich stín se chvěje nocí

a k zuřivosti dráždí chodce Zuří opovrhují smějí se nenávidí

Děti které se milují nikoho nevnímají dál a dál se vzdalují noci a výš výš nad úsvit denní

jasem své první lásky oslnění.

Líbej mě V zapadlé čtvrti Města světla

tam kde je pořád tma kde vzduchoprázdno krátí dech

kde není léto kde je pořád zima ona se chvěla na schodech. Chvěla se on stál vedle ní v tom městě plném kamení

Noc páchla sírou po hubení štěnic noc nevoněla po kvítí

Ona mu říkala: Tolik tmy je tu

a tak málo vzduchu I v létě je tu pořád zima

Slunce ten puchejř strejčka Pánaboha pro nás nesvítí

Vždycky má fůru práce v nóbl čtvrtích Sevři mě celou Obejmi mě Líbej mě v té tmě a zimě

Líbej mě Za chvíli může být už pozdě

Náš život to je tahle chvíle zrovna teď Tady se zdechne ze všeho

z horka i ze zimy Mrzneme dusíme se

Tak málo vzduchu k dýchání je tady Kdybys mě přestal líbat

já bych se udusila Tobě je patnáct a mně taky třicet let je nám dohromady

Ve třiceti už přece nejsme děti už jsme dost staří na práci už jsme dost staří na líbání Za chvíli může být už pozdě

Náš život to je tahle chvíle zrovna teď Líbej mě!

Náměstí Carrousel Tam na náměstí Carrousel jednoho krásného večera

stál vypřažený zkrvavený kůň Krev tekla na dlažbu

a kůň tam stál bez hnutí

na třech nohách A čtvrtá noha

visela mu z těla vyrvaná A vedle koně bez hnutí

stál mlčky kočí a odpojený vůz

tak zbytečný jak polámané hodinky Kůň mlčel

kůň si nenaříkal ba ani nezaržál

jen stál a čekal dál

tak ztepilý tak smutný a tak nevinný tak rozumný

že vytryskly mně slzy z očí.

Ó zahrady ztracené

studánky zapomenuté a louky prosluněné ó slzo na víčku

ruleto temných neštěstí krvavý červánku

raněná kráso

bratříčku.

Ta láska Ta láska tak prudká tak křehká tak něžná tak zoufalá Ta láska

krásná jako den a špatná jako počasí když počasí je špatné Ta láska tak pravdivá ta láska tak nádherná

tak šťastná tak veselá

a tak nicotná třesoucí se strachem jako dítě když je tma

a sama sebou si tak jistá jako muž v noci vědomý si svého místa

Ta láska která jiné strašila že ji pomlouvali

že z ní celí zbledli Ta láska vyčíhaná

protože my na ni číhali Uštvaná zraněná podupaná ubitá zapřená zapomenutá protože my je štvali zraňovali udupávali ubíjeli

zapírali zapomínali Ta láska úplně celá

pořád tak živá a naplňená sluncem To je láska tvá to je láska má

ta co byla Ta věc každý den nová

která se nikdy nezměnila opravdová jak rostlina

tak rozechvělá jako pták tak horká tak živá jako léto

Můžeme oba dva odejít a vrátit se Můžeme zapomenout a pak znovu spát

probudit se trpět zestárnout znovu spát

snít o smrti vzbudit se usmát se a smát

a omládnout Naše láska zůstane tady

paličitá jak mezek živější než touha krutější než paměť hloupější než lítost něžnější než vzpomínka chladnější než mramor

krásnější než den křehčí než dítě

Dívá se na nás s úsměvem a mluví k nám bez řečí

Já ji poslouchám a chvěju se a křičím

křičím za tebe křičím za sebe Tolik tě prosím

za tebe za sebe za každého kdo miluje za každého kdo miloval Ano já křičím na ni

za tebe za sebe za všechny ostatní

které znám Zůstaň tady tam kde jsi

tam kdes byla dřív Zůstaň tam Nehýbej se Neodcházej

My co jsme milováni my na tebe zapomněli Ty na nás nezapomeň

Jenom tebe nám dala země Nenechej nás žít chladně a temně

O mnoho dále vždy a není důležité kde dej nám o sobě vědět

O mnoho později na kraji lesa v pralese paměti zas

vynoř se náhle z šumu a hluku podej nám ruku a zas nás spas.

Barbara Vzpomeň si Barbaro

Na ten den kdy na Brest bez přestání pršelo A ty jsi kráčela s úsměvem Rozkvetlá orosená zářící

Tím deštěm Vzpomeň si Barbaro

Ten den na Brest bez přestání pršelo Potkal jsem tě v Siamské ulici

Usmála ses na mě A já se usmál stejně Vzpomeň si Barbaro

Ty kterou jsem neznal Ty která jsi neznala mě

Tak si vzpomeň Vzpomeň si přece na ten den

A nezapomeň Pod portálem se ukryl nějaký muž

Vykřikl tvoje jméno Barbaro

A ty ses rozběhla k němu deštivou ulicí Rozkvetlá orosená zářící

A pak ses mu vrhla do náruče Vzpomeň si na to Barbaro

A nezlob se na mě že ti tykám Říkám ty každému koho mám rád

Říkám ty všem kteří se mají rádi I když je neznám

Barbaro tak si vzpomeň A nezapomeň

Na ten moudrý a šťastný déšť Na tvé šťastné tváři

Na střechách šťastného města Na déšť dopadající na moře

Na skladiště zbraní Na déšť snášející se na parník z ostrova Ouessant

Ach Barbaro Jaká blbost je válka

Kam jsi se poděla právě teď Když z nebe prší železo Plameny ocel a krev

A muž který tě svíral ve své náruči dřív Láskyplně

Je mrtev nezvěstný anebo ještě živ Ach Barbaro

Na Brest bez přestání prší Jako dřív pršelo

Není to stejný déšť trosky se v něm vrší Je to déšť pohřební hrozný a zoufalý

Není to vlastně už uragán Kdy létá železo ocel a krev Všechno jsou to mraky jen

Trhajíc se pojdou jak pár psic Šedých psic které se ztrácejí bůhvíkam

V lijáku nad Brestem

A shnijí daleko Daleko mnohem dál od Brestu

Z něhož nezbylo nic.

Toto všeje má láska, láska jménem Jacques Prévert.

To nezpívám já

ale květy které jsem spatřil to se nesměju já

ale víno které jsem vypil to nepláču já

ale láska kterou jsem ztratil

(Harampádí)

Barbara

Vzpomeň si Barbaro Na ten den kdy na Brest bez přestání pršelo

A ty jsi kráčela s úsměvem Rozkvetlá orosená zářící

Tím deštěm Vzpomeň si Barbaro

Ten den na Brest bez přestání pršelo Potkal jsem tě v Siamské ulici

Usmála ses na mě A já se usmál stejně Vzpomeň si Barbaro

Ty kterou jsem neznal Ty která jsi neznala mě

Tak si vzpomeň Vzpomeň si přece na ten den

A nezapomeň Pod portálem se ukryl nějaký muž

Vykřikl tvoje jméno Barbaro

A ty ses rozběhla k němu deštivou ulicí Rozkvetlá orosená zářící

A pak ses mu vrhla do náruče Vzpomeň si na to Barbaro

A nezlob se na mě že ti tykám Říkám ty každému koho mám rád

Říkám ty všem kteří se mají rádi I když je neznám

Barbaro tak si vzpomeň A nezapomeň

Na ten moudrý a šťastný déšť Na tvé šťastné tváři

Na střechách šťastného města Na déšť dopadající na moře

Na skladiště zbraní Na déšť snášející se na parník z ostrova Ouessant

Ach Barbaro Jaká blbost je válka

Kam jsi se poděla právě teď Když z nebe prší železo Plameny ocel a krev

A muž který tě svíral ve své náruči dřív Láskyplně

Je mrtev nezvěstný anebo ještě živ Ach Barbaro

Na Brest bez přestání prší Jako dřív pršelo

Není to stejný déšť trosky se v něm vrší Je to déšť pohřební hrozný a zoufalý

Není to vlastně už uragán Kdy létá železo ocel a krev Všechno jsou to mraky jen

Trhajíc se pojdou jak pár psic Šedých psic které se ztrácejí bůhvíkam

V lijáku nad Brestem

A shnijí daleko Daleko mnohem dál od Brestu

Z něhož nezbylo nic.

(Slova)

Děti které se milují Děti které se milují se objímají vstoje

opřeny o dveře noci Prstem na ně ukazují míjejíce je chodci

ale děti které se milují nikoho nevnímají

a jenom jejich stín se chvěje nocí

a k zuřivosti dráždí chodce Zuří opovrhují smějí se nenávidí

Děti které se milují nikoho nevnímají dál a dál se vzdalují noci a výš výš nad úsvit denní

jasem své první lásky oslnění.

(Podívaná)

Jak namalovat portrét ptáka (Else Henriquezové)

Musíte nejdřív namalovat klec s otevřenými dvířky

pak namalovat pro ptáka

něco krásného a prostého a milého

co ptáka přiláká postavit plátno poblíž stromu

na zahradě v hájku

nebo v lese ukrýt se za strom

a mlčet nehnout ani brvou...

Někdy pták přiletí hned se vší kuráží

a jindy váhá celé roky než se odváží

Nesmíte ztratit trpělivost čekat

čekat třeba celou věčnost Čas čekání

však není nijak úměrný kvalitě obrazu

Když konečně pták přiletí pokud přiletí že

musíte mlčet z hloubi duše počkat až vletí do klece

a když je uvnitř musíte zlehka zavřít štetcem dvířka

a potom smazat všecky mříže

a dávat pozor abyste mu nezkřivili ani pírko Musíte namalovat strom

a najít pro ptáka tu nejkrásnější větev

a namalovat listí na větvích a svěží vánek sluneční paprsky

a bzukot hmyzu v žáru léta a potom čekat až pták začne zpívat

Jestliže nezpívá je to zlé znamení

znamení že obraz není k ničemu než k vyhození Když zpívá je to dobré znamení znamení že obraz je bez kazu

Zlehýnka vytrhněte jedno z ptačích per

a napište své jméno v rohu obrazu.

(Slova)

Jako zázrakem

Jako zázrakem pomeranče na větvích pomerančovníku

Jako zázrakem

muž kráčí po cestě a klade jako zázrakem

nohu před nohu aby mohl jít Jako zázrakem dům z bílého kamene

stojí tu za ním na zemi Jako zázrakem

muž zastaví se pod pomerančovníkem utrhne pomeranč oloupá jej a sní

odhodí daleko slupku a vyplivuje jadérka ukojí jako zázrakem

svou velikou ranní žízeň Jako zázrakem

úsměv mu hraje v tváři Dívá se na slunce které vychází

a které září jako zázrakem

A oslněný muž se vrací domů a nalézá jako zázrakem

svou ženu spící na polštáři V okouzlení

že ji vidí tak mladou a krásnou a jako zázrakem nahou ve slunci dívá se na ni

a jako zázrakem ona se probouzí a usmívá se na něho

Jako zázrakem ji laská a jako zázrakem se ona nechá laskat

Tu jako zázrakem tažní ptáci táhnou

táhnou jen tak jako zázrakem

tažní ptáci odlétají k moři vysoko až přechází zrak nad kamenným domkem

kde muž a žena jako zázrakem

se milují tažní ptáci nad zahradou

kde jako zázrakem pomerančovník kolébá svá pomerančata

v ranním vánku a vrhá jako zázrakem stín na cestu

na cestu kterou kráčí kněz nos v breviáři breviář v rukou

a kněz stoupne na slupku z pomeranče kterou muž daleko odhodil

sklouzne upadne zaduní rána jako když kněz sklouzne na slupce z pomeranče a

upadne na cestě jednoho krásného rána.

(Příběhy)

Líbej mě

V zapadlé čtvrti Města světla tam kde je pořád tma kde vzduchoprázdno krátí dech

kde není léto kde je pořád zima ona se chvěla na schodech. Chvěla se on stál vedle ní v tom městě plném kamení

Noc páchla sírou po hubení štěnic noc nevoněla po kvítí

Ona mu říkala: Tolik tmy je tu

a tak málo vzduchu I v létě je tu pořád zima

Slunce ten puchejř strejčka Pánaboha pro nás nesvítí

Vždycky má fůru práce v nóbl čtvrtích Sevři mě celou Obejmi mě Líbej mě v té tmě a zimě

Líbej mě Za chvíli může být už pozdě

Náš život to je tahle chvíle zrovna teď Tady se zdechne ze všeho

z horka i ze zimy

Mrzneme dusíme se Tak málo vzduchu k dýchání je tady

Kdybys mě přestal líbat já bych se udusila

Tobě je patnáct a mně taky třicet let je nám dohromady

Ve třiceti už přece nejsme děti už jsme dost staří na práci už jsme dost staří na líbání Za chvíli může být už pozdě

Náš život to je tahle chvíle zrovna teď Líbej mě!

(Příběhy)

Náměstí Carrousel

Tam na náměstí Carrousel jednoho krásného večera

stál vypřažený zkrvavený kůň Krev tekla na dlažbu

a kůň tam stál bez hnutí

na třech nohách A čtvrtá noha

visela mu z těla vyrvaná A vedle koně bez hnutí

stál mlčky kočí a odpojený vůz

tak zbytečný jak polámané hodinky Kůň mlčel

kůň si nenaříkal ba ani nezaržál

jen stál a čekal dál

tak ztepilý tak smutný a tak nevinný

tak rozumný že vytryskly mně slzy z očí.

Ó zahrady ztracené

studánky zapomenuté a louky prosluněné ó slzo na víčku

ruleto temných neštěstí krvavý červánku

raněná kráso

bratříčku.

(Slova)

Oranže

Zip ti sjel po bocích a sladká bouře tvého milostného těla

se celá rozsršela najednou vprostřed tmy

A tvoje šaty padly beze zvuku na lesklé parkety

jako když slupka z pomeranče na koberec padá Ale nám pod nohama

křupaly jejich perleťové knoflíčky jak jadérka Oranži

plode zvoucí hrot tvého ňadra maní

nakreslil novou čáru štěstí na mé dlani

Oranži plode zvoucí

Slunce Noci.

(Podívaná)

Paris at night

Tři sirky jedna po druhé škrtnutá do noci

První abych viděl tvůj celý obličej Druhá abych viděl tvé oči

Poslední abych viděl tvá ústa A tma pustopustá aby to vše mi připomněla

když ležíš v objetí mého těla.

(Slova)

Píseň žalářníkova

Kam krásný žalářníku kam s těmihle klíči od krve?

Tu kterou rád mám pustím k vám není-li ještě pozdě

tu kterou uvěznil jsem tam s něhou a ukrutností

tam v nejtajnějším koutku toužení v hlubinách svého trápení

v mámení budoucnosti v hloupostech planých přísah chci odtamtud ji pustit k vám chci aby navždy byla volná chci aby na mě zapomněla

chci aby odešla chci aby přišla zpátky a mne zas ráda měla anebo třeba jiného

líbí-li se jí někdo jiný a zůstanu-li sám a ona bude ode mě

zbude mi potom jedině zbude mi potom do skonání

v mých prázdných osiřelých dlaních jen teplo ňader které láska vydechla.

(Slova)

Podzim

Kůň se svalil uprostřed aleje Listy na něho padají

Naše láska se zachvívá chladem A slunce také.

(Slova)

Ulice de Seine

V ulici de Seine v půl jedenácté v noci

na rohu k jiné ulici vrávorá muž... mladý muž

v klobouku v nepromokavém plášti žena jím lomcuje...

lomcuje jím mluví na něho

a on klátí hlavou klobouk má nakřivo

i ženin klobouk hrozí přepadnout oba jsou velice bledí muž hledí odejít...

má sto chutí ztratit se... zemřít ale žena má zběsilou touhu žít

a její hlas její hlas který šeptá není možné jej neslyšet

nářek je to... rozkaz... výkřik...

tak lačný je ten hlas... i smutný i živý

nemocné zrozeňátko roztřesené na hrobě na hřbitově v zimě

výkřik člověka s prsty uskřípnutými ve dveřích....

písnička věta

stále stejná věta

opakovaná... bez přestávky bez odpovědi...

muž uhýbá ženě očima máchá kolem sebe rukama

jako tonoucí a věta se vrací

v ulici de Seine na rohu k jiné ulici a žena má pořád co říci

neúnavně... a opakuje svou naléhavou otázku

rána již nelze ošetřit Petře řekni mi pravdu Petře řekni mi pravdu chci vědět všechno řekni mi pravdu...

otázka hloupá i velkolepá Petr neví co odpovědět

je ztracen ten jenž se jmenuje Petr...

usmívá se a chtěl by snad aby ten úsměv byl něžný a stále říká

podívej se uklidni se ty jsi blázen a neví ani že je tomu tak

ani nevidí nemůže vidět jak

se jeho mužská ústa v úsměvu zkroutila... dusí se jako kdyby

nalehl na něho celý svět který ho dusí

je vězeň zaklínovaný svými sliby...

a chce se po něm aby skládal účty... proti němu bez ustání...

stroj na počítání stroj na psaní milostných dopisů

stroj na utrpení se ho zmocňuje... věří se na něho...

Petře řekni mi pravdu.

(Slova)

Uprostřed léta

Byla jsem plná úžasu byla jsem nahá jako nikdy se sukní vyhrnutou do pasu a v jeho dlaních se mé tělo

od nehtů na nohou až po vlasy

nádherně chvělo Byla jsem jako pramen pod prutem proutkaře

A hřích se změnil v zázrak Amen.

(Harampádí)

Ta láska

Ta láska tak prudká tak křehká tak něžná tak zoufalá Ta láska

krásná jako den a špatná jako počasí když počasí je špatné Ta láska tak pravdivá ta láska tak nádherná

tak šťastná tak veselá

a tak nicotná třesoucí se strachem jako dítě když je tma

a sama sebou si tak jistá jako muž v noci vědomý si svého místa

Ta láska která jiné strašila že ji pomlouvali

že z ní celí zbledli Ta láska vyčíhaná

protože my na ni číhali Uštvaná zraněná podupaná ubitá zapřená zapomenutá protože my je štvali zraňovali udupávali ubíjeli

zapírali zapomínali Ta láska úplně celá

pořád tak živá a naplňená sluncem To je láska tvá to je láska má

ta co byla Ta věc každý den nová

která se nikdy nezměnila opravdová jak rostlina

tak rozechvělá jako pták tak horká tak živá jako léto

Můžeme oba dva odejít a vrátit se Můžeme zapomenout a pak znovu spát

probudit se trpět zestárnout znovu spát

snít o smrti vzbudit se usmát se a smát

a omládnout Naše láska zůstane tady

paličitá jak mezek živější než touha krutější než paměť hloupější než lítost něžnější než vzpomínka chladnější než mramor

krásnější než den křehčí než dítě

Dívá se na nás s úsměvem a mluví k nám bez řečí

Já ji poslouchám a chvěju se a křičím

křičím za tebe křičím za sebe Tolik tě prosím

za tebe za sebe za každého kdo miluje za každého kdo miloval Ano já křičím na ni

za tebe za sebe za všechny ostatní které znám Zůstaň tady tam kde jsi

tam kdes byla dřív Zůstaň tam Nehýbej se Neodcházej

My co jsme milováni my na tebe zapomněli Ty na nás nezapomeň

Jenom tebe nám dala země Nenechej nás žít chladně a temně

O mnoho dále vždy a není důležité kde dej nám o sobě vědět

O mnoho později na kraji lesa v pralese paměti zas

vynoř se náhle z šumu a hluku podej nám ruku a zas nás spas.

(Slova)

Zahrada

Ani tisíce a tisíce let nestačí vypovědět

vteřinku věčnosti kdy jsi mě políbila kdy jsem tě políbil

jednoho rána ve svítivé zimě v parku Montsouris v Paříži

v Paříži ne zemi

na zemi která je hvězdou.

(Slova)

Žalářníkova píseň

Kam jdeš krásný žalářníku S tím klíčem potřísněným od krve Jdu osvobodit tu kterou mám rád

Měl jsem to udělat nejprve Něžně krutě a dlouze

Jsem ji věznil V mé nejtajnější touze V hlubině mého trápení Ve lžích o budoucnosti V hloupostech přísah

Chci jí dát volnost všeho zprostit Chci aby byla svobodná

Ba aby na mě i zapomněla Aby i odešla

Chci aby přišla zpátky A znovu mě milovala Anebo někoho jiného

Když se jí bude líbit někdo jiný A jestli zůstanu sám A ona bude pryč ode mě Zbude mi potom jedině

Až do skonání v prázdných dlaních Teplo jejích ňader

Hnětených při milování.

(Slova)Si krásna ako more ako Zem

Pred dobou keď sa človek začal rozmnožovaťA jednako si žena

Si krásna ako vietorČo sa vidieť nedá

Si krásna ako večer

Ako ranná zora bledáSi krásna a nie si sama

Si krásna v strede krásavíc no v radeKrásavíc nie si hviezda

Si jedna z oných krásnych žienSi moja

A jednako mi nepatríšAle si pustý ostrov jedinýKde mohol by som s tebou žiť

(Jacques Prevert)

Do knihy lásky, chci psát stránku pustím se smele, do románku

Najdu si místo kde to chladítam touhu skryju do kapradí

Co se staneto z nás asi nikdo netušísnad budem hrát telohrátky

dneska o duši Nosím si v kapse čistý listZ hlavy z nej budu verše čístChci te pít jako kalich vínanež usnu spánkem čeledína

Pak v rozorvané posteli počkám

co láska nadelíZdá se mi, že chceš vonet k ruži

já toužím laskat tvoji kuži

ty možná cítíš v sobe vinu

já se chci topit ve tvém klínu

a obavíme, každý v sebe,

že pravdy jsou a budou obe

Snad naskočí ti husí kužeTvuj kín je pro mne rudá ruže

Když mi pujčíš svoje telobudu si s ním hrát

Já ti pujčím svoji dušiTo je kamarád

To je neco,co te v ničem nezkruší

To co píšunení asi vubec

pro uši

Když mi pujčíš svoji dušitak ti pujčím telo

Mužeme si popujčovat co by se nám chtelo

JESENNÁ LÁSKA

Láska je srašne bohatá, láska, tá všetko sľúbi, no ten, čo ľúbil sklamal sa a ten, čo sklamal,

ľúbi

Prach dlhých, smutných, letných dní na staré lístie padá,

poznala príliš neskoro, ako ho mala rada.

Tak každoročne v jeseni svetlá sa tratia z duše a človek, koník túlavý, od srdca k srdcu kluše

a pre každé chce zomrierať, žiť nechce pre nijaké,

chcel by mať jedno pre seba; je mu to jedno,

aké.

Možno že iba obrázok a možno tôňu iba. No pred cieľom sa zastaví:Komu zas srdce chýba?

Zo všetkých mojich obrázkov mámivý ošiaľ stúpa; bola to láská? Sklamanie?

Aj láska bola hlúpa, veď chcela všetko naraz mať a všetko naraz

stráca.

Koľko ráz v noci májovej hľadeli do mesiaca, no máj im málo šťastia dal a krátke bolo leto.

Len jeseň, tá vie o všetkom, a jeseň nepovie to. Šla zima dolu údolím a niesla odkaz máju:

túžieval, čakal, dočkal sa, odišla, nepozná ju.

Láska je strašne bohatá, láska, tá všetko sľúbi, no ten, čo ľúbil, sklamal sa a ten, čo sklamal,

ľúbi.

Prach dlhých, smutných, letných dní na staré lístie padá,

poznala príliš neskoro, ako ho mala rada.

(Miroslav Válek)

Tá láska

Tá láskaTaká prudkáTaká krehkáTaká nežnáTaká zúfalá

Tá láska senKrásny jak deňZlá ako čas

Keď je zlý časTá láska opravdivá v násTá láska taká krásna

taká šťastnáTaká radostnáA smiešna tak

Ako keď dieťa vo tme drví strachA taká vedomá si svojej moci

Ako keď pokojne muž kráča v nociTá láska ktorá iných desila

Museli hovoriťMuseli zblednúť

Tá láska vystriehnutáLebo sme na ňu striehli

Prenasledovaná ranená pošliapaná dobitá popretá zabudnutá

Lebo sme ju prenasledovali ranili pošliapali dobili popreli zabudliTá láska celkom celá

A stále živáZakliata celá slnkomTo je láska tvojaTo je láska moja

Tá láska taká krásnaTaká šťastnáTaká radostnáA smiešna tak

Ako keď dieťa vo tme drví strachA taká vedomá si svojej moci

Ako keď pokojne muž kráča v nociTá láska ktorá iných desila

Museli hovoriťMuseli zblednúť

Tá láska vystriehnutáLebo sme na ňu striehli

Prenasledovaná ranená pošliapaná dobytápopretá zabudnutá

Lebo sme ju prenasledovali ranili pošliapalidobili popreli zabudliTá láska celkom celá

....

Zostaň tamTam kde si

Tam kde si bola kedysiZostaň tamNehni sa

NeodchádzajMy čo sme sa milovaliNa teba sme zabúdaliTy na nás nezabudni

Mali sme iba teba na sveteNedopusť aby sme ochladli

Oveľa ďalej vždyA hocikde

Daj o sebe vedieťA oveľa neskôr kdesi pri lese

V húštine pamätiNáhle vstaň

Podaj nám svoju dlaňA zachráň nás.

(Tá láska)

jej šepkajúci hlasnemožno ho nepočuťje to nárek...

rozkaz...výkrik...

ten hlas je taký žiadostivý...a smutnýa živý...

choré novorodeňa trasúce sa na hrobena cintoríne v zime...

výkrik človeka čo si zasekol prst do dverí...pesnička

vetastále tá istá

vetaopakovaná...bez prestaniabez odpovede...

muž na ňu hľadí a bočí očamimláti rukamiako utopenec

a veta sa vraciav ulici de Seine na rohu inej ulice

žena pokračujeneúnavne...

opakuje neodbytnú otázkurana ktorá sa nedá obviazať

Pierre povedz mi pravduPierre povedz mi pravduchcem vedieť všetkopovedz mi pravdu...žene spadne klobúk

Pierre chcem vedieť všetkopovedz mi pravdu...

otázka hlúpa a veľkolepáPierre nevie čo odpovedať

(Ulica de Seine)

Ulica de Seine mi pripadá skoro ako film, verše sú

sekané a dynamické, nie je ťažké si predstaviť tú scénu. A nemusíte sa zamýšľať nad nejakými

krkolomne formulovanými akože metaforami, je to čisté a jasné... Hm, páči sa mi to, strašne, to je

pravda.

človečí žiaľpochmúrna krajina

vracajúce sa známe vecičo hovoria

nie je to také istéoveľa lepšie je toorchester vzdychy

prízraky s dobrou vôľou v hlaveistoty o nešťastí usmievavé

nárekyrozkošné úsmevy

skalpely...chlapský žiaľ

krvavá smiešna romancakalendárové historky

letiace roky...

ešte raz strhnem dakohopri svojom páde

a hľa zas vracajú sa hmla láska vtáci šťastia

aká je prašivá tá hmlaakí sú prašiví tí vtáci všetcisentimentálni veľkí okrídlencivy vtáci so žalostným pohľadom

vrážajte do stienmávajte krídlami

vrážajte do nábytkuprašiví vtáci plní prachu

falošne trilkujete pieseň falošnúfalošne lietate

falošne plačetevypchatíťažkopádnistarodávni

holubice z pohľadníc

StínyJsi tady

naproti mněve světle lásky

a jájsem tady naproti tobě

s písničkou štěstíAle tvůj stíntam na zdi

žárlivě střeží všecky okamžikymých dní

a můj stínslídí zas ve stopách

tvé svobody

BARBARA

Spomeň si Barbara

Nad Brestom bez prestania pršalo toho dňa

A ty si kráčala usmievavá

Premoknutá radostná a hravá

V daždi

Spomeň si Barbara

Pršalo bez prestania nad Brestom

A stretol som ťa v Siamskej ulici

Usmievala si sa

A ja som sa usmieval tiež

Spomeň si Barbara

Nespoznal som ťa

A ty si nespoznala mňa

Spomeň si

Spomeň si na ten deň

Nezabudni

Akýsi muž sa ukryl v podlubí

A zakričal tvoje meno

Barbara

A ty si k nemu utekala

Premoknutá radostná a hravá

A do náručia si mu vletela

Spomeň si na to barbara

A nehnevaj sa že ti tykám

Ja tykám všetkým ktorých milujem

I keď som ich videl iba raz a ja to viem

Ja tykám všetkým čo sa milujú

I keď ťa nepoznám

Spomeň´si barbara

Nezabudni

Na ten múdry a šťastný dážď

Na tvojej šťastnej tvári

nad oným šťastným mestom

Na ten dážď nad morom

Nad muničným skladišťom

Nad loďou z Ouessantu

Och Barbara

Či je len svinstvo vojna

Čo sa dnes s tebou stalo

V tom daždi železa

V tom daždi ohňa ocele a krvi

A čo je s tým čo ťa zvieral v náručí

Zaľúbene

Umrel je nezvestný a či ešte žije

Och Barbara

Bez prestania prší nad Brestom

Tak ako predtým pršalo

Ale to už nie je ono všetko je zničené

Je to dážď smútku hrozného a skľučujúceho

Už to nie je ani búrka

Železa ocele a krvi

Sú to proste mračná

Skapínajúce ako psi

Psi ktrorí miznú

Vo vodách pri Breste

A zhnijú ďaleko

Ďaleko veľmi ďaleko od Brestu

Z ktorého nezostalo nič.

PARIS AT NIGHT

Tri zápalky po sebe zažíhané do noci

Prvá aby som ti videl celú tvár

Druhá aby som ti videl oči

Posledná aby som ti videl ústa

A úplná tma aby som videl že to nie je klam

Keď si ťa objímam.

RAŇAJKY

Nalial kávu

Do šálky

Nalial mlieko

Do šálky s kávou

Vhodil cukor

Do bielej kávy

Lyžičkou

Zamiešal

Vypil bielu kávu

A mlčky

Položil šálku

Zapálil si

Cigaretu

Urobil kolieska

Z dymu

Odklepol popol

Do popolníka

Mlčal

A na mňa nepozrel

Vstal

Dal si

Klobúk na hlavu

Obliekol si pršiplášť

Lebo pršalo

A odišiel

V daždi

Bez jediného slova

Ani sa na mňa nepozrel

A ja som

Vložila hlavu do dlaní

A plakala.

***

Jeden muž jedna žena

nikdy sa nevideli

Žijú od seba veľmi ďaleko

a každý v inom meste

Jedného dňa

tú istú stránku tej istej knihy čítajú

súčasne

na sekundu v tej istej sekunde

prvej minúty

a v poslednej hodine

presne až je to úžasné.

***

Taká som šťastná

Včera mi povedal

že miluje ma

Som šťastná hrdá žena

a voľná ako vták

Ale už nedodal

že večne bude tak.

***

Keď raz Boh

prekvapil Adama a Evu

takto im povedal

Prosím vás pokračujte

a mňa si nevšímajte

Robte si akoby som nejestvoval.

ČERVENÝ POMARANČ

Zips sa ti z bokov zošmykol

a blahá búrka tvojho túžobného tela

uprostred tmy

sa náhle rozdunela

A tvoje šaty spadli nehlučne

na vyleštené parkety

ako keď šupa z pomaranča spadne na koberec

Ale nám pod nohami

gombičky perleťové pukali jak jadierka

Červený pomaranč

ovocie večne krásne

hladím ti prsník oddane

a jeho hrot mi novú čiaru šťastia

nakreslil do dlane

Červený pomaranč

ovocie večne krásne

Ty slnce noci jasné.

AKÁ SOM TAKÁ SOM

Aká som taká som

Som jednoducho žena

Keď sa mi zachce smiať

Smejem sa ako pojašená

Mám rada kto ma rád

Čia to vina nakoniec

Že nebýva to akurát

Stále ten istý milenec

Aká som taká som

Som žena odpoviete

A všetko je v tom

Čo ešte viacej chcete

Proste sa rada páčim

Čo chcete od ženy

Vysoké podpätky mám

A profil nádherný

Mám prsia veľmi tvrdé

A oči okaté

Nech sa vám ráči

Do toho vás nič nie je

Aká som taká som

Proste sa ľuďom páčim

Do toho vás nič nie je

Čo sa mi pridalo

Milovala som muža

Aj on mňa nemálo

Tak ako ľudia mladí

Majú sa proste radi

Radi a radi

A tak mi pokoj dajte

Na nič sa nepýtajte

Veď páčim sa aj vám.