1

Dilema islámské rétoriky

Islám versus křesťanství a naopak

Dr. NIDAL SALEH

2

Ó kráso krás, zahrado

uprostřed plamenů! Srdce mé podobám všem

se otevřelo. Je loukou, kde gazely se pasou,

je konventem křesťanských mnichů, je pohanským chrámem,

je Ka‘bou poutníků, je deskami Tóry,

je Koránem, svatou knihou. Vyznávám náboženství lásky:

kteroukoli cestou velbloudi lásky se vydají,

ta je mé vyznání, ta je má víra.

(Ibn ‚Arabí)

3

Úvod

Narodil jsem se v muslimské věřící rodině a vyrostl jsem v muslimské společností. Měl jsem teda byt produktem muslimské kultury a muslimské tradicii. Na moje neštěstí, vyrostl jsem se s jednou vadou, že bez diskuzí a dokladného badaní nepřijímám hotové idey a myšlenky a rad vyjadřuji vlastní názory a to s rizikem, že narazím na ostrý odbor. Tato vada, působila mi v životě mnoho nesnází, za což jsem byl mnohokrát potrestaní í vězením. Jeto zřejmě vrozená a nevyléčitelná vada a jednou do názvu jednoho rozhovoru se mnou, redaktorka slovenského časopisu „život“napsala „ nedá pokoj“, což je to pravda. Tato kniha bude o náboženství ale hlavně o islámu a jeho dnešní rétorice. Jeto velmi choulostivá téma a hlavně pro rozeného muslima. Psaní o náboženství vůbec je velmi choulostivé a někdy přímo nebezpečné. Kritika židovského a islámského náboženství je přímo nebezpečné, následkem první je nálepka antisemitu za což obžalovaný bude potrestání vězením hlavně v západních demokratických státech a následkem druhé obžalovaný může, rukou muslimského fanatika, ztratit hlavu, což několikrát stalo se. Za kritiku křesťanství zasloužíte titul „antikrista“ ale v dnešní době vaše hlava zůstane na vašem krku a je velmi nepravděpodobné, že by někdo na ní zahnul i když není to vyloučené. V každé jiné sféře badaní jsou nové objevy vítaní, ale ne v náboženství. Každý příspěvek na poli náboženského bádaní je přijímán ze strany náboženské hierarchii s odmítavým podezřením. Obyčejní věřící, bud o tom nedozví vůbec anebo se dozví v interpretovaných verzích skrz svých teologů, farářů, rabínů anebo šejchů. Proč jeto tak? Protože podle nich „svatá písma“, nech, je to bible, nový zákon anebo korán jsou boží slova a Bůh se nemůže mýlit. Mýlí se historici, vědci a badatelé protože jsou lidé a lidé se chybějí ale Bůh ne. Věřící, nech je pobožný křesťan, žid anebo muslim nepotřebuje konfrontovat fakty s vírou, historie s teologií, protože nikdy neměl důvod si myslet, že mezi nimi muže byt nějaký rozdíl. Místa a osoby biblických a koránových dějů jsou pro něho mimo historický prostor. „Svaté texty“ jsou vytrhnuté z historického kontextu a nejsou historické děje probíhající v určité historické době a na historickém místě, v kterém působila spleti sociálních, politických, ekonomických a náboženských faktorů. Příběhy v nich jsou strohé,

4

nadčasové, nehistorické, jako by hrály v země nikoho v jakési rozprávkové krajině. Nechci pouštět se do detailní analýzy definice náboženství, protože těch úvah a názorů je mnoho a zásadně se liší. V těch úvahách a názorech je spleti pojmů, náboženství, spirituality a duchovné cítění. Všeobecně v náboženství jde o vztah člověka k tomu, co má vůči němu roli boha, přitom bohem je pro člověka to, co je pro něho nejvyšší normou a hodnotou, čemu nejvíce důvěřuje, čemu se cítí zavázán, koho se nejvíce bojí. Náboženství podle mého skromného názoru, ve většině případů, začíná spirituelným niterným projevem, citem, prožitkem, který pozdě se projevuje v různých rituálech jako je modlitba, půst, lpění na konkrétných posvátných spisech, návštěva chrámů a pocit spolupatřičnosti a příslušnosti ke skupině, ke kultu. Spiritualita se pomalu vytratí a mění se v dogma a individuální prožitek se mění v církevní institucí. Nemůžeme též vyloučit ani formální lpění na náboženské tradici, kde už není žádná osobní spirituální zkušenost, ba ani vědomí, že by člověk mohl takovou zkušenost mít nebo postrádat. „Stranou neponecháme ani účelové vyznávání, jehož smyslem je vyjádření konformity s většinou, účast na bohoslužbě, jež je motivována potřebou mezilidského kontaktu nebo nadějí na získání různých výhod atd., a konečně ani různé formy pokryteckého zneužívání víry a náboženských citů druhých lidí.“( Pavel Řičan, Psychologie náboženství,Portal-Praha 2002) Náboženství a spiritualita podle mého názoru se od sebe liší, každá muže vzniknut bez té druhé a právě největší vada dnešních světových náboženstev, je nedostatek spirituality a duchovnost. Náboženství každým dnem se stává spíše vnější projev a instituce, spjatého s tradicí, jež „ryzí“ spiritualitu spíše poškozují.

Žijeme ve velmi hektické době, kde mocnosti bohatých krajin plundrují tuto planetu, vyžírají národy chudých států a prožírají budoucnost světa. To se děje ve jménu víry, demokracií a jiných hesel. Lidské štěstí, jež je považováno za poslední smysl života, spočívá ve stále hojnějším konzumu a v materiálních radovánkách. Přitom morální kodexy se upadají, lidské vztahy se porušují a rodinné svazky zaklad společnosti se rozpadají. Společnost ovládá chamtivost a násilí.

Základní otázkou za této situace přirozeně je, jak různé náboženské proudy reagují na současné akutní globální ohrožení lidstva a jeho lid-skosti a jaké účinné východisko nabízejí z té neblahé situaci? Jaký účinek má naše bohoslužba, naše zvěstování, modlitba, píseň a rituály? Když náboženství chybí spiritualita ani není schopné podávat konkrétné řešení lidských problémů, jak potom bude vypadat budoucnost náboženstva? Je náboženství u konce svých sil jako historický fenomén a nebo je ve stavu probuzení jak hlasují muslimští fundamentalisti?

5

Historie nás učí, že náboženství je lidský fenomén a nikdy z lidské společnosti nezanikne. Vnitřní a nemateriální potřeby člověka jsou rovněž hluboké a elementární jako potřeba potravy, vzduchu a vody; náboženství ale je v dnešní době ve velké krizi a ztratilo svůj spirituálny, duchovný a morální vliv v společnosti. Lidé zklamaní náboženstvím jsou hladní po spiritualitu a duchovnost a hledají je v nejrůznějších formách orientální filosofií, v mystice, v astrologii, v józe a v různých meditačních programech bez explicitního náboženského rámce. Faktorů oslabujících vliv spirituality a náboženství v našem moderním způsobu života je mnoho. Ztráta bezprostředního kontaktu s přírodou, nedostatek samoty, průmyslný hluk, hlad, nemoci, vojny a jiné lidské bídy, které se dějí za zdmi náboženské institucí. „Vědný pokrok jako je znalost zákonitostí jevů dříve přičítaných bohům, rostoucí předpovědi mnoha jevů, počínaje počasím, zemětřesením a podobně. K tomu všemu přistupuje zastarávání obrazu světa, na nějž je vázáno výrazivo tradičních náboženských nauk, vertikála nebe - země - podsvětí, démoni, andělé a podobně.“(P.Ričan.tamtéž) Jeden z oslabujících faktorů na vliv spirituality v náboženství je spleti zájmů náboženské hierarchií se zájmy politických mocností v boji o pozemské moci. Náboženská hierarchie se změnila v politické moci a náboženství v nástroje k realizováním mocenských zájmů. Svaté texty byly interpretovaní tak, aby vyhověly mocenským zájmům a omlouvaly kolonizaci cizích území a vraždění původních obyvatel. Biblické citáty byly vytrhnuté z historického kontextu, aby podporovaly bratrovraždu a znásilnění: „I táhli proti Madianským, jak Mojžíšovi přikázal pán, a pobili všechny muže... Madianské ženy a děti odvedli izraelité do zajetí a Mojžíš jim vyčítal: Proč jste nechali všechny ženy naživu?… Proto nyní pobijte všechny chlapce a pozabíjejte i všechny ženy, které už obcovaly s muži. Ale všechny ženy, které ještě neobcovaly s muži, nechejte naživu pro sebe.” (Num. 31:7-18) A na jiném místě se píše: „Toto říká Hospodin Bůh Izraele: Každý nechť si opásá meč na bedra… a zabíjejte své bratry, přátele i příbuzné.” (Ex. 32:27) Totéž byly texty z Koránu interpretovaní, aby podporovaly expanzní politiku moslimských vládců: „Pak zabíjejte modloslužebníky kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy. Jestliže se však kajícně obrátí, nechejte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, milosrdný.“ (Pokání 5) Historie nám popisuje, jak křesťané pod praporem Bible a božího jména téměř vyhubili původní obyvatele Severní a Jižní Ameriky i jiných zemí. Křesťanští kněží a teologové označili původní obyvatele dobytých zemí za biblické Kanaány, které nechal biblický Bůh vyhubit, a sebe za Bohem vyvolené biblické izraelity. Přitom se modlili k Bohu, aby vyvoleným „izraelitům“ pomohl zvítězit a zničit pohanské národy „Kanaány“. (Ronald

6

Bainton, Cotton Mather, Herbert Gibs a mnoho jiných, viz: Michael Prior The Bible and colonialism - A moral critique (Sheffield Academic Press, London, 1997)). Na druhou stranu muslimské armády také táhly ve jménu Boha přes mnoho cizích území, aby původním obyvatelům vnutily islámskou víru. Legitimní otázka nyní zní: Může být Bůh takový krutý a bezohledný, že nabádá k bratrovraždě a vyhubení? A dále, může být víra a přesvědčení lidem vnucena násilím a vražděním? Anebo je to všechno jen lidská interpretace a zneužívání svatého písma za účelem osobních, ekonomických a politických zájmů? Pokud se toto všechno dělo a bylo akceptované v dávné minulosti, dnes, v době deklarace lidských práv a svobod, by měl být každý takový akt považovaný za nemorální, neakceptovatelný, zakázaný a trestuhodný. Dnes židé pod praporem talmudské interpretaci biblického textu, tvrdí, že izraelský lid, jak bylo uvedeno v Bibli, uzavřel s Bohem na hoře Sinaj smlouvu, ze které se nelze vyvázat. Bůh takto obnovil svůj slib, který dal předtím Abrahámovi, totiž že izraelitům daruje Palestinu a pomůže jim vyhubit původní obyvatelstvo. Boží vůlí je, aby se obrozený Izrael, jinými slovy „dnešní židé“, vrátili do svaté země a tam založili čistě židovský stát bez gójů. Židovský lid by potom připravil podmínky k nastolení nebeského království a tak vytvořil předobraz božího království všehomíru. Podle nich, Bůh sám prý vedl vítěznou izraelskou armádu v roce 1967 a otevřel tak cestu k „návratu židů do zaslíbené země“. Návrat židů do „svaté země“ je spojen s příchodem mesiáše a vykoupením. Židé jsou prý Bohem vyvolený národ a je svatou povinností křesťanů všemi cestami židům pomáhat tento historický úkol splnit. Sionističtí křesťané na sebe tento úkol vzali. „Pro nás je dnes rozhodující, abychom jasně porozuměli, jak Bůh jedná se svým vyvoleným lidem. Musíme stát za božím lidem a jejich zemí, Izraelem... Židovský lid je a bude i nadále božím vyvoleným národem. Bůh nikdy nezměnil svůj názor... Božími prioritami jsou jeho lid, jeho země a jeho plán spasení.“ (Ulf Ekman, pastor Dynamické církve v Uppsale ve Švédsku, v knize Židé, lid budoucnosti; české vydání, 1996) Muslimští fundamentalisté též rozdělují svět na dva světy, svět věřících a svět kacířů a pohanů. Úloha věřících je bojovat proti nevěřícím do té doby než bude na světě nastolení boží zákony, jak jsou uvedení v Koránu. Podle nich muslimi, věřící v demokracii a v jiných lidských hodnotách a lidských zákonech jsou též nevěřící a zaslouží si trest. Islámský fundamentalismus zůstával po dlouhé roky nečině v mešitách a teologických školách. USA ho vytáhly z mešit a teologických škol ven, vyzbrojily ho a pustily do boje proti komunizmu v Afghánistánu a jinde. Název Talibanu vznikl ze slova taleb, což je student. Totiž Taliban

7

původem byla teologická škola, kterou Američani změnili na vojenský bojový ozbrojený oddíl. Spolu s Alkaidou byly produktem amerických tajných služeb CIA za účelem bojů proti sovětskému svazu. Dnes stáří přátelé se změnili na ohavné nepřátelé a střet mezi nimi vyvolává chaotickou situace v muslimském světě a nechá za sebou mnoho oběti mezi civilními obyvateli. Podobné organizaci se rostou v islámských zemích jako houby po deště a nikdo neví se s nimi vypořádat. Jakou ideologie nesou ty organizace a na jakých ideologických základech jsou postavené. Odkud pramení jejich agresivita a odhodlanost umřít za svou „svatou věc“? Je islám opravdu zdrojem agresivity a terorizmu a nebo jeto jen samolibná interpretace koránu? Je islámský fundamentalizmus anebo politický islám nový fenomén anebo starý a dnes sledujeme jeho obrodu následkem agresivní západní politiky vůči muslimům? Na tyto otázky a mnoho dalších pokusím si odpovídat v následujících řádkách. Jeto volní zpracovaní mé knihy, která vyšla nedávno v Arabčině a byla publikovaná v Beirutu pod názvem „ krize islámské rétoriky“. Kniha byla bohužel zakázaná v několika arabských státech a byla označená za kacířské dílo, které propaguje nepřátelství vůči islámu. Bylo mi vyčítáno, že svou kritikou nalijí vodu do mlýna nepřátel islámu a muslimů. Prý muslimský svět bojuje o své existence a není vhodný čas na takovou kritiku. Já na opak považují kritiku dnešní islámské rétoriky za velmi potřebnou k vyvětraným islámských společností, aby mohly čelit novým sociálním, politickým a vědeckým výzvám. Dnešní islámská rétorika je fundamentalistická, reakční a je velkou překážkou v cestě pokroku a vývoje muslimských společenstev. Strašit vnějším nepřítelem je jen záměnka k zachovaným mocenské pozice; tak podobně jako USA straší islámským nebezpečím. Považuji za potřebné říci v tomto úvodním slovu, že moje kritika je nasměrovaná k dnešní islámské rétorice, která je spíš politická než duchovní a je pouhá lidská interpretace muslimských svatých textů. Kniha v českém jazyku bude velmi zjednodušená, jelikož některé kapitoly v arabské verzi knihy potřebují od čtenáře dokladní znalost arabské gramatiky. Považuji za potřebné též říci v tomto úvodním slovu také něco o sobě a své orientaci ve světě. Proč? V každé kritice čí vyjádření názoru v čemkoliv je úplná objektivita iluzí, a to i tehdy, když se o ni poctivě snažíme, tj. když ustavičně kriticky prověřujeme své předpoklady a názory. V souvislosti s náboženstvím, to platí více než kdekoli jinde. Čtenář se proto bude v knize lépe orientovat, bude-li vědět, „z jakých pozic“ je napsána. Nuže: Jsem muslim s dosti dobrými znalostmi islámu a s výrazným kritickým přístupem k církvím a náboženským hierarchiím včetně své vlastní. Jsem muslim í křesťan a

8

ještě k tomu všemu taoista. Jsem zastancem infantilního, politikou nezkaženého islámu, který odstranil uctívaní modulů, nastolil víru ve svobodné vůle člověka, rovnost, svobodu a morálku. Jsem též zastancem učení nazaretského, palestinského Ježíše Kriste a ne církevního. Ježíše Kriste, který propagoval lásku, tolerance a porozumění. Jsem též zastancem rétoriky taoistů, kde dobro a zlo se prolínají, kde se převládá pokora a důstojnost, kde hodnotu materiálních věci určí člověk sám a ne konzumní společnost, kde jsme součást celého vesmíru, a každý s každým je v spojení. Jsem věrným zastancem muslimského súfismu, kde láska k bohu a ne strach z něho převládá,kde láska dominuje myšlení a ne agresivita, kde jsme všichni součásti jednoty bytí. Jsem otevření ke každé myšlence, která je pro dobro člověka, bez ohledu nato z kterého zdroje pochází. Jsem nepřítelem fundamentalistického dogmatu, kde každý si přivlastňuje pravdu, což jim podle jejich přesvědčení dává právo soudit a odsuzovat druhé. Jsem přesvědčen, že náboženství má smysl nikoli jen jako naplnění zvláštní náboženské potřeby člověka, natož jako pouhý folklor, nýbrž jako životní orientace ve světě morálky, rodiny a kultury. Zároveň jsem odpůrcem jakéhokoliv druhu zasahovaní náboženstva a náboženských hierarchií do statné politiky. Náboženstvo, podle mého názoru se má orientovat k vypěstováním a kultivováním morálních hodnot u člověka, hlavně v naši hektické době, kde se morální a rodinní hodnoty upadají.

9

Kapitola první

Vznik Islámu

10

1. Arabi před Islámem

Dnes není možné porozumět textu Koránu bez toho, abychom důkladně nestudovali a nepochopili všechny aspekty života Arabů té doby, Arabů, kteří byli prvními a hlavními posluchači proroka Mohammada. Arabové před islámem tvořili, ze sociálního hlediska, dvě hlavní skupiny; beduíny, kteří žili nomádským kočovným životem; a měšťáky, kteří žili ve městech a živili se obchodem a zemědělstvím. Kromě toho se Arabové v této době dále dělili na dvě hlavní skupiny: jižní, kteří žili v Jemenu a okolních oblastech; a severní, kteří žili v dnešní Saudské Arábii, jihu Sýrii a Iráku. Společnou charakteristikou Arabů té doby byla sounáležitost s kmenem a jeho vůdcem. Byli to odvážní bojovníci a velmi pohostinní lidé. Milovali básně a básníci byli vážení a štědře odměňovaní. Byli svobodní, nejednotní a těžko ovladatelní.

Arabové dodnes nazývají svůj původní domov „Ostrov Arabů“ (Džazírat ai-Arab), a je to poněkud název výstižný. Ze tří stran je Arabský poloostrov obklopen mořem a na severu jej od zemí „Úrodného půlměsíce“ oddělují rozsáhlé pouště. Ty ostatně pokrývají jeho převážnou část. Podél Rudého moře na západě se táhne poměrně Úzký pás neúrodné, horké a klimaticky nezdravé nížiny zvané Tiháma. Za ní se v severní polovině zvedá Hidžáz, většinou hornatý kraj, který protínají různými směry četná údolí přecházející někde do nížinatých oblastí. Dále na východ se prostírá rozsáhlá náhorní planina Nadždu, která se směrem k Perskému zálivu postupně snižuje a mění se v písečnou poušť. Podle starých kmenových tradic, předislámských básníků i středověkých arabských geografů byla nejúrodnějším krajem Nadždu Jamáma, ležící v jeho jihovýchodní části. Byla to zemědělská oblast s bohatou vegetací datlových palem a úrodnými lány pšenice a ječmene, uměle zavlažovanými z hojných zdrojů podzemních vod.

11

Hidžázem a Nadždem procházely důležité karavanní cesty jednak z jižní Arábie až do jihopalestinské Gazy a odtud pak dále do Egypta a Sýrie, jednak z Mekky a Medíny směrem severovýchodním k Perskému zálivu a do jižní Mezopotámie. Z jižní Arábie vozily karavany do Palestiny, Sýrie a jižní Mezopotámie drahé exportní zboží-aromatické látky, zlato a drahokamy – a v jihoarabských přístavech kotvily lodě s nákladem vzácných koření z Indie a Cejlonu. Arabové nebyli jen zkušenými vůdci velbloudích karavan v arabských pouštích a stepích; ale aktivně provozovali i námořní plavbu v Rudém moři, u pobřeží východní Afriky a v Indickém oceánu.

Charakteristický ráz dodávají reliéfu krajiny v Hidžázu a Nadždu četná údolí, protínající hornaté oblasti všemi směry. Většinu z nich tvořila vyschlá koryta řek a potoků, která se v zimě během období dešťů na nějaký čas zaplnila životodárnou vodou. Podél karavanních cest, v údolích na místech, jež poskytovala dostatek vláhy, vznikaly oázy a města. Přírodní podmínky severozápadní a centrální části Arábie však nutily převážnou část jejího obyvatelstva k nomádskému nebo polono-mádskému způsobu života. Zcela odlišný obraz skýtá jihozápadní část Arabského poloostrova, zahrnující dnešní Jemen a starověkými autory nazývaná „Šťastná Arábie“. Její geografická poloha, povrchové a klimatické podmínky vytvářely již v 1. tisíciletí před n. 1. dobré předpoklady k usedlému způsobu života, intenzivnímu zemědělství a ke vzniku velkých centralizovaných států. Vysoké hřebeny hor zachycovaly při periodických srážkách mnoho vláhy, která pak po celý rok z vodojemů, cisteren a přehrad zavlažovala pole, palmové háje, sady a vinice. Z velkých vodních nádrží jižní Arábie vstoupila do dějin mohutná přehrada v Ma‘ribu, ve starověku pokládaná takřka za jeden z divů světa. Byla vybudována již v polovině 1. tisíciletí před n. 1., v pozdějších stoletích byla zdokonalována a několikrát opravována, ale kolem roku 570 n. 1. se definitivně protrhla. Zhroucení ma‘ribské hráze však bylo jen vyvrcholením procesu, který začal dlouho předtím a pramenil z po-stupného úpadku centralizované státní moci a zanedbávání složitého zavlažovacího systému. To vše s sebou neslo zhoršování životních podmínek obyvatelstva, vysychání dříve úrodných oblastí, které se mnohde změnily v poušť, a s tím spojený pohyb některých jihoarabských kmenů na sever.

Hospodářský a politický život ovládala rodová aristokracie, skládající se z představitelů nejbohatších rodů a vytvářející také poradní sbor panovníka. Významné postavení ve vládnoucí vrstvě zaujímalo i kněžstvo soustředěné kolem chrámů. Dobře opevněná města s mno-hapatrovými domy byla střediskem nejen obchodu, ale i vyspělé ře-meslné výroby, která se nemalou měrou podílela na vysoké úrovni

12

jihoarabské civilizace. Při stavbě chrámů, opevnění, cest a zavodňo-vacích zařízení se používalo otrocké práce.

Dodnes zachované památky svědčí o vynikajícím architektonickém umění a sochařství. Jižní Arabové vyvinuli svůj vlastní typ hláskového písma, doloženého převážně v nápisech tesaných do kamene. Tyto nápisy mají vesměs oficiální ráz a jsou buď náboženského cha-rakteru, nebo zachycují různé události ze sféry hospodářské, administrativní a právní a připomínají také budoucím generacím slavné činy panovníků.

Přestože texty literárního charakteru v těchto nápisech nejsou doloženy, máme v severoarabské tradici dochován cyklus vyprávění zvaný jihoarabská sága, který svým obsahem i charakterem naznačuje, že je folklorního původu. Líčí nejčastěji válečné výpravy jihoarabských králů do cizích zemí, obsahuje epické legendární látky a fantastické prvky, ale odráží určitě i ohlasy reálných událostí, uložené v historickém povědomí lidu a jeho tradicích.

Moc jihoarabských králů byla bezprostředně spjata s náboženskou ideologií, neboť královská instituce se zde vyvinula z původní teokracie. V čele početného jihoarabského panteonu stála astrální božstva Astar (planeta Venuše) a měsíční bůh nazývaný různými jmény. Ve starověkých dějinách jižní Arábie se setkáme i se židovstvím a křes-ťanstvím, ale tato náboženství se zde začala šířit až od 4. století n. 1.

Zřejmě nejstarším a po dlouhá staletí nejmocnějším státním útvarem na jihu Arabského poloostrova byla sabejská říše, která vzkvétala v letech 750–115 př.n.l s hlavním městem Ma‘ribem v centrálním Jemenu. Hovoří o ní asyrské prameny v první poloviny 1. tisíciletí před n. 1. Pozoruhodnou reminiscencí na slávu a bohatství sabejských králů je pasáž v 10. kapitole biblické 1. knihy Královské, která vypráví báje, jak do Jeruzaléma přijela ke legendárnímu králi Šalomounovi královna ze Sáby s velkým doprovodem karavanou velbloudů naloženou vzácnými dary – vonnými látkami, zlatem a drahokamy. Historické jádro legendárního vyprávění bezpochyby spočívá v tom, že Sabejci měli monopol na transarabský karavanní obchod a štědrými dary se snažili zajistit bezpečnost karavanních cest. To ostatně dosvědčují i asyrské prameny z 8. století před n. 1.

Sabejci upevnili a rozšířili svou moc v 5. století před n. 1. a udržovali spojenecké svazky s vládci Katabánu a Hadramautu na jihovýchodě. Ve 4. století před n. 1. se v jižní Arábii dostává do popředí minejská říše na severozápadě a Katabán. Sabejcům se v 1. století před n. 1. sice ještě podařilo podrobit si minejský stát, ale v Zafáru jihozápadně od Ma‘ribu se začali mocensky vzmáhat Himjarci, kteří byli předtím pod katabánskou nadvládou.

13

V prvních stoletích našeho letopočtu byla jižní Arábie svědkem neustálých dynastických bojů a válek mezi starými říšemi, až ve 3. století n. l. Himjarci sjednotili pod svou vládou celou jižní Arábii a později k ní připojili i Hadramaut.

Od 4. století n. 1. se v jižní Arábii stále více střetávají mocenské zájmy tehdejších velmocí – byzantské říše, která měla ochotného spojence v křesťanském Aksúmském státu v Etiopii, a sásánovské říše v Persii (224-651). Ze sousední Etiopie začíná do země pronikat křesťanství a nalézá ohlas i mezi některými členy vládnoucí dynastie.

Významnou oporou křesťanství, se stalo město Nadžrán, bohatá oáza ležící na severním pomezí jižní Arábie při transarabské karavanní cestě. Zhruba od poloviny 5. století n. 1. dochází v himjarské říši ke změně politické orientace. Některé vládnoucí rody sympatizující se sásánovskou Persií přijaly židovství, postupně upevnily svou moc a v osobě krále Júsufa Zaraa, známý pod přezdívkou Zu al-Nuwas( kudrnatý) se snažily ovládnout celou říši. Byzanc, jejíž obchodní zájmy byly politikou krále Zaraa silně ohroženy, požádala Aksúm, aby zasáhl ve prospěch křesťanských souvěrců. Etiopové se v roce 525 vylodili v jižní Arábii, porazili krále Zu al-Nuwasa a v roce 534 dopomohli k vládě Abrahovi, který se stal místodržícím, ale fakticky si vydobyl postavení nezávislého panovníka a vytvořil v jižní Arábii poslední silný centralizovaný stát. Abraha pokusil Mekku dopit a tak s velkou armádou s velkým počtem slonů, Mekku obklíčil, ale po vypuknutí neštovice mezí vojáky, musel se odtáhnout. Araby volají tento rok „ rok slonů“ a korán uvádí, že Bůh poslal proti útočící armádě ptáky, které na armádu házely žhavé kameny.

Po Abrahově smrti koncem 50. let 6. století získaly převahu opět kruhy sympatizující s Persií. Kolem roku 575 obsadily jižní Arábii perské oddíly a zahájily tak období perské nadvlády, která skončila vítězstvím islámu na celém Arabském poloostrově a zhroucením sásánovské říše roku 651 pod náporem arabsko-islámské expanze.

Ani obyvatelé pouštních a stepních oblastí centrální a severní Arábie nevstoupili na scénu dějin teprve se vznikem islámu, i když nemohli vytvořit takové říše a civilizace, s jakými jsme se setkali na jihu. Pokud jde o stáří písemných památek a historických zpráv, je třeba nejprve se zmínit o Thamúdejcích, Lihjáncích a Safatejcích. Tyto arabské etnické skupiny zanechaly po sobě tisíce nápisu v různých duktech a variantách jihoarabského písma. Střediskem Thamúdejcu byla patrně oáza al-Hidžr v severním Hidžázu. Zabývali se chovem dobytka, ale i zemědělstvím, a jelikož jejich územím procházela karavanní cesta na sever, podíleli se i na výnosném dálkovém obchodu. Thamúdejské nápisy jsou doloženy od

14

severní Arábie až k jihoarabskému Nadžránu a pokrývají dlouhé období od 6. století před n. 1. až do 4. století n. 1. Mnohem dál na sever žili polonomádským způsobem Safatejci a jejich domovem byly rozsáhlé oblasti Syrské pouště jihovýchodně od Damašku až po střední Eufrat. Nechali po sobě asi patnáct tisíc nápisu datovaných od 1. století před. n. 1. do 3. století n. 1.

Thamúdejské a safatejské nápisy obsahují nejen cenné údaje o způsobu života těchto severních Arabů (vlastní jména, obchod, lov, bitvy, majetkové poměry apod.), ale mohou v určitém ohledu přispět i k objasnění vzniku a počátků staroarabské slovesnosti. Přestože je nelze označit za literární památky, vykazují pozoruhodné typologické shody v tématech a motivech, s nimiž se setkáme u předislámských básníků.

Lihjánci byli spjati s oázou Dedan (dnešní al-Ulá) v severním Hidžázu, kde se již v 1. polovině 1. tisíciletí před n. 1. uchytili jihoarabští Sabejci a založili v ní svou obchodní kolonii, neboť ležela rovněž při dálkové karavanní cestě. Ve 4. století před n. 1., kdy v jižní Arábii vzrostla moc minejské říše, se zde usadilo několik minejských rodů, aby byl zabezpečen nerušený průchod jihoarabských karavan. Později vznikl v Dedanu malý stát Lihjáncu, etnicky sice příbuzných se severními Araby, ale ekonomicky a kulturně závislých na jižní Arábii. Lihjánci provozovali zemědělství a chov dobytka a bezpochyby těžili i z jihoarabského obchodu. Jejich stát zanikl pravděpodobně kolem začátku našeho letopočtu při pronikání Nabatejců. Lihjánské nápisy jsou podobné jihoarabským, mají proto většinou oficiální ráz, avšak objevuje se v nich jeden charakteristický rys severoarabské slovesnosti – rýmovaná próza , jíž je psán korán a která se hojně uplatňuje i ve středověké arabské literatuře.

Zatímco uvedené skupiny stály pod vlivem jihoarabské civilizace,

přicházeli Arabové syrské pouště a přilehlých oblastí stále více do styku s kulturou helénistickou a římskou a začali využívat aramejštiny a jejího písma. Na prvním místě zaslouží zmínku Nabatejci, svaz usedlých a polonomádských kmenů, kteří jsou doloženi v dnešním Zajordánsku už od konce 4. století před n. 1. Zdrojem jejich obživy bylo zemědělství a karavanní i námořní obchod. Založili říši se skalním městem Petrou, ležícím mezi Mrtvým mořem a Akabským zálivem a dodnes budícím obdiv svými stavbami. V době největšího mocenského rozmachu v 1. století před n. 1. a 1. století n. I. sahal jejich stát od severní Arábie až k Damašku. Roku 106 n.I. byl Římany přivtělen k provincii Arabia. Nabatejci psali aramejsky a používali přitom své vlastní varianty aramejského písma, z něhož se pak vyvinulo písmo arabské. Jejich kulturní vliv působil dále i po zániku jejich státu.

15

Je třeba mít na zřeteli, že rozlehlé pouštní a stepní prostory mezi Palestinou a Sýrií na západě a Mezopotámií na východě ovládaly takřka stále různé více či méně nezávislé arabské dynastie nebo kmenové svazy. Tak např. v městě Edesse východně od horního Eufratu bylo sídlo významné arabské dynastie, která zde panovala od 2. století před n. 1. až do 3. století n. 1. Právem se poukazuje na to, že Edessa má zásluhu na kulturním vývoji celého Středního východu, neboť se stala centrem syrsko-křesťanské kultury a později předávala antické a helénistické dědictví arabsko-islámské kultuře. Také v Hatře západně od Tigridu a v jižním Iráku existovaly arabské, aramejskou kulturou ovlivněné státy. Je pochopitelné, že míra samostatnosti těchto dynastií vyplývala z jejich vazalského vztahu k soupeřícím velmocím a že tato knížectví a království plnila často úlohu nárazníkových států mezi Římany a Parthy a později mezi Byzancí a sásánovskou Persií. Zvláštní zmínku mezi arabskými státními útvary v římské epoše zaslouží Palmyra (arabsky Tadmur). Leží ve východní Sýrii při karavanní cestě ke střednímu Eufratu, kudy procházel dálkový obchod s hedvábím a kořením z Indie a východní Asie. Nejstarší palmyrské nápisy z 1. století před n. 1. potvrzují vliv aramejské kultury a jejího jazyka, ale zbytky nádherných staveb ukazují, že Palmyra přejala také dědictví architektonického umění antiky. Palmyra byla jako nárazníkový stát proti Parthům a později proti perským Sásánovcům ve vazalském vztahu k Římu. ( Parthové, (staropersky Parthava, latinsky Parthi, ) je v užším slova smyslu název etnika, obývajícího ve starověku oblast jihovýchodně od Kaspického moře (dnes západní část íránského Chorásánu), v širším smyslu pojmenování vládnoucí vrstvy parthské říše (cca 245 př. n. l. – 224 n. l.), jednoho z nejvýznamnějších státních útvarů ve starověku. Jako etnikum byli Parthové národem íránského původu s příbuzenskými vazbami k Peršanům, Médům a Skythům. První zmínky o Parthech pocházejí z 6. století př. n. l., kdy si jejich území podrobil zakladatel perské říše Achaimenovců Kýros II. Veliký (559 – 530 př. n. l.). Satrapie Parthie pak v příštích tři sta letech sdílela osudy většiny íránských krajů.) Největšího rozkvětu Palmyry spojeného s územní expanzí dosáhla ve 2. polovině 3. století n. 1. za vlády královny Zenobie. Ta rozšířila palmyrské panství až do Egypta a Malé Asie. Když její nezávislá politika začala vážně ohrožovat římské panství na Blízkém východě, došlo nevyhnutelně ke konfliktu. Roku 272 byla Zenobia poražena, zajata a Palmyru obsadily římské oddíly. V důsledku uvolnění centralizované státní moci v jižní Arábii, s ním spojeného úpadku složitých irigačních zařízení a v nemalé míře i po častých obdobích sucha se zhoršovaly životní podmínky a jihoarabské

16

kmeny se z nedostatku obživy začaly stěhovat na sever. Ačkoli představovaly cizí a nevítaný živel a ještě více zostřily starý antagonismus mezi jižními a severními Araby, který byl vyvoláván dobyvačnými výpravami jihoarabských vládců na sever, hrály některé z těchto kmenů významnou politickou roli ve střední i severní Arábii v posledních stoletích před vznikem islámu.

Koncem 2. století n. 1. přesídlil z Hadramautu do Nadždu velký

kmenový svaz Kinda a s podporou, které se mu dostávalo z jižní Arábie, postupně získával nadvládu a moc nad severoarabskými kmeny. kolem roku 460 byla založena kindská dynastie, jejíž příslušníci měli titul králů a sídlili v nejúrodnější části Nadždu, v kraji zvaném Himá Daríja. Od konce 5. století a po celou první třetinu 6. století ovládali velké části střední a severní Arábie. Jejich moc byla tak veliká, že udržovali diplomatické styky s Byzancí. Po roce 530 v důsledku rozbrojů mezi jednotlivými členy dynastie kindský stát zanikl. Stojí za zmínku, že syn posledního kindského vládce Imru‘ulkajs patří k největším předislámským básníkům. V Híře na dolním Eufratu založil v 5. století n. 1. knížecí dynastii jihorabský rod Lachmovců. Vzhledem ke geografické poloze byl tento stát spojencem perských Sásánovců. Lachmovská knížata však vedla i samostatnou politiku s cílem co nejvíce rozšířit svůj vliv na Arabském poloostrově. Po celém 6. století prožívalo toto knížectví období politické i ekonomické prosperity a stalo se i významným kulturním centrem. Podílelo se na obchodu a přepravě zboží z blízkého Perského zálivu a podporovalo řemeslnou výrobu. Dvůr lachmovských knížat navštěvovali básníci z různých částí Arábie a za štědrou odměnu přednášeli oslavné básně na hírské vládce. Ti byli ochránci starých arabských tradic, ale tolerovali šíření křesťanství nestoriánského směru, neboť nestoriáni byli v opozici proti ortodoxní byzantské církvi, a nalézali proto pochopení a podporu i u sásánovských králů. Také Byzantinci měli zájem na tom, aby jejich východní hranici hájil vojsko nějaký vasalský stát. Tento úkol plnili od konce 5. století n. 1. Ghassánovci z lihoarabského rodu Azdu. Jejich hlavní sídlo bylo Busra u Damašku a později Al-žabia v Golanských výšinách. Základním zdrojem jejich obživy byl chov dobytka, vedle toho však se i oni podíleli na obchodní výměně mezi Sýrií a Mezopotámií, neboť ovládali celou západní polovinu syrské pouště. Také Gassánovští panovníci rádi vystupovali jako mecenáši básníků. Přijali křesťanství a na svém území, které bylo převážně christianizováno, podporovali křesťany monofyzitského směru. Ve druhé polovině 6. století

17

Byzancie omezila jejich moc a roku 613/614 při perském tažení proti Damašku a Jeruzalému se jejich panství zhroutilo.

Historici se právem poukazují na velký kulturní význam obou těchto arabských států. Jejich prostřednictvím se kmeny Arabského poloostrova seznamovaly s vyspělou byzantskou a perskou civilizací a z ghassá-novského území pronikalo dále na jih nabatejské písmo, z něhož se vyvinulo, jak bylo již uvedeno, písmo arabské.

Samozřejmě nesmíme ponechat stranou typický živel Arabského poloostrova, nomády, jejichž domovem jsou rozsáhlé polopouště a stepi, a obyvatele hidžázských měst a oáz. Ve staré arabštině, oplývající bohatstvím synonym, nalezneme celou řadu výrazů pro různé druhy pouští a stepí. K nim patří i často užívané slovo bádija, z něhož je odvozen tvar badawí, tj. beduín. Obraz arabského nomáda je pro každého nemyslitelný bez jeho jízdního zvířete, a tato představa plně odpovídá skutečnosti. Chov velbloudů byl a je základem existence beduínů Arabského poloostrova. Nomádi chovali i stáda koz a ovcí, ale v daleko menší míře a jen jako doplňkový zdroj obživy. Životní rytmus nomádů závisel bezprostředně na okolní přírodě a střídání ročních období. Po zimních deštích, kdy se obrovské plochy stepí zazelenaly travinami a nízkými keři, vyrazily arabské kmeny ze svých sídel, nezřídka i na stakilometrové pochody, aby během krátkého jara dopřály svým stádům vydatnou pastvu. Pak nastal čas horkého léta a podzimu, step se měnila ve vyprahlou poušť a kmeny se vracely do svých tábořišť, kde poblíž studní a podzemních pramenů přečkaly nejtvrdší období roku. Z historických a literárních pramenů i ze starých kmenových tradic víme, že beduíni nežili úplně izolovaně ale udržovali pravidelné styky s oázami, městy a zemědělskými oblastmi. Šlo především o výměnu materiálních statků. Nomádi měli zájem o řemeslné výrobky, obilí, datle a jiné plodiny a dávali za ně velbloudí kůže a srst, případně zboží, které se svými karavanami ze vzdálených míst přivezli. Vztahy mezi kočovníky a usedlíky však nebyly jen přátelské. Beduíni nezřídka podnikali loupežné nájezdy a brali si násilím to, co potřebovali. Proto docházelo někdy k dohodám mezi oázami a okolními kmeny, podle nichž beduíni měli příslušnou oblast chránit před nepřátelskými raziemi, a za to dostávali plodiny, potraviny, zbraně a jiné výrobky. Podobným způsobem těžili nomádi také z karavanního obchodu, když od karavan vybírali jakousi daň za bezpečný průchod svým územím.

Arabské beduínské kmeny často naháněly strach nejen usedlíkům v oázách, ale i okolním státům, pro které znamenaly trvalé nebezpečí a ohrožení. Svou vyzkoušenou bojovou taktikou, založenou na náhlých přepadech, znalostí terénu a manévrovací schopností dokázaly porážet i mnohem lépe vyzbrojená vojska.

18

Výše uvedená fakta naznačují, že společenská organizace převážné většiny arabských nomádů spočívala na rodově kmenovém zřízení. V čele každého kmene stál Šejch (pán, čí vůdce), který byl obvykle vybírán z významných nebo bohatých rodů. Jeho vážnost a autorita měly pramenit pouze z jeho vynikajících osobních vlastností, životní zkušenosti, rozvahy, udatností i štědrosti, byl- jak se často říká - první mezi rovnými. Šejch radil, dával doporučení a ve shodě s názorem většiny nebo alespoň se členy kmenové rady rozhodoval o závažných otázkách v životě kmene. Řešil spory, přijímal hosty, skládal výkupné za zajaté soukmenovce, vedl jednání s jinými kmeny a někdy byl i velitelem v boji. Je samozřejmé, že takovou funkci těžko mohl dostat ten, kdo kromě uvedených osobních vlastností neměl velký majetek a nevlastnil početná stáda.

Kmenová solidarita zavazovala všechny příslušníky kmene k vzájemné pomoci a podpoře a zaručovala bezpečnost každého jednotlivce. Kdo se octl mimo kmen – ať již proto, že byl pro nějaký vážný přestupek zvykového práva vyhnán, nebo že jej opustil z vlastní vůle-, stal se psancem, kterého mohl kdokoli beztrestně zabít. Jen málokteří jedinci – mezi nimi i několik buřičských básníků – dokázali vést život osamoceného vyhnance, pohrdajícího nebezpečím i smrtí. Bylo naopak obvyklé, že lidé vyřazení z vlastního kmene hledali útočiště u jiného kmene a stávali se chráněnci Šejcha nebo jiné významné osoby. Zaručit bezpečnost hosta nebo chráněnce patřilo k základním beduínským ctnostem. Kmenová solidarita spočívala mj. i na instituci krevní msty. Povinnost vykonat krevní mstu měli v první řadě nejbližší příbuzní, ale mohli ji splnit i jiní členové rodu nebo kmene. Jelikož tento tvrdý zákon vedl často k stále novému prolévání krve, nebylo řídkým jevem, že příbuzní pachatele, někdy s přispěním Šejcha nebo celého kmene, nabídli výkupné, které činilo obvykle sto velbloudů.

Vyšší formou společenské organizace u arabských nomádů byl kmenový svaz. V předislámské Arábii se vytvářely volné federace kmenů, avšak jen některé z nich existovaly delší dobu. Vznikaly z různých důvodů; někdy to byly společné ekonomické zájmy, jindy snaha o zajištění společné obrany nebo vedení koordinovaných bojových akcí. Sociální poměry a životní podmínky beduínů nepodporovaly vznik trvalých útvarů vyššího typu. Patriarchální rodově kmenové zřízení, zaručující rovnost všech příslušníků kmene a společné vlastnictví pastvin a pramenů, prožívalo v 5. a 6. století vážnou krizi. V kmenech se stále prohluboval proces sociální diferenciace. Z vlivných a bohatých rodin vznikala privilegovaná rodová aristokracie, která získávala stále větší vliv a moc, hromadila majetek, vlastnila největší stáda velbloudů a osobovala si přednostní právo na nejúrodnější pastviny a nejbohatší vodní zdroje. Bezprávnou

19

vrstvou byli černí otroci z Afriky. Je pochopitelné, že tento vývoj přinášel s sebou sociální konflikty uvnitř kmene, projevy nespokojnosti, odporu a individuální vzpoury. Staroarabská poezie i jiné prameny nám zachovaly řadu zpráv o těch jedincích, kteří se vzbouřili proti kmenovým zvyklostem a poměrům, opustili svůj rodný kmen a raději vedli riskantní život tuláků, lovili zvěř nebo se zbojnickou tlupou podobných vyvrženců přepadávali a loupili beduínská ležení či zemědělské usedlosti, někdy dokonce i stany svých soukmenovců. Třebaže velká část populace Arabského poloostrova tvořila beduíni, velký význam pro jeho hospodářský život měly hidžázské oázy a města. Největší oázou byla Jathrib (pozdější Medína), ležící asi 370 km severně od Mekky na křižovatce dvou karavanních cest. Jeho vydatné vodní zdroje umožňovaly celoroční zavlažování úrodné půdy, takže Jathrib proslul svými palmovými háji, polnostmi a zahradami a produkcí datli, pšenice, ječmene, ovoce a zeleniny. Díky své geografické poloze se podílel i na dálkovém obchodu. Jathribskou oázu tvořila řada vesnic a zemědělských usedlostí, které obývaly jednotlivé rody nebo celé kmeny. Jelikož Jathrib hrál později tak mimořádnou úlohu v životě zakladatele islámu, a tedy i při vzniku velké části koránu, je třeba se zmínit o složení jeho obyvatelstva. V tomto ohledu totiž byla situace v Jalhribu složitější než v jiných městech. Žily zde tři židovské kmeny a vedle nich kmeny Aus a Chazradž, které se přistěhovaly z jižníiarabie. Jejich soužití vyvolávalo takřka neustále spory, napětí a konflikty.

K významným oázám patřil také Tá‘if, ležící asi 80 km jihovýchodně od Mekky. Kraj kolem Táifu pokládali Arabové za nejúrodnější v celém Hidžázu. Byla to vskutku oáza vegetace, sadů a zahrad. Produkce ovoce a zeleniny přesahovala místní spotřebu, a proto Táif zásoboval zeleninou mj. i Mekku.

Mekka ležela naproti tomu v bezvodém, neúrodném údolí a vznikla zřejmě jako karavanní zastávka u pramene Zamzam na obchodní cestě z jižní Arábie do Palestiny. Bylo to hospodářsky silné město a za svůj rozkvět a prosperitu děkovalo především obchodu, na kterém se podílela většina jeho obyvatel. Mekka se však stala i náboženským střediskem, neboť na její půdě stála starobylá a po celé Arábii uctívaná svatyně kaaba se soškami bohů, k nimž každoročně přicházely tisíce poutníků i ze vzdálených končin Arabského poloostrova.

Mekku obýval kmen Kurajš. Ačkoli si Mekkánci zachovali vědomí kmenové příslušnosti, bylo zde rodové zřízení již v pokročilém rozkladu. Obchodní podnikání vedlo k stále větší majetkové diferenciaci a k ostrým sociálním protikladům. Mekku ekonomicky ovládali a politicky řídili představitelé nejbohatších rodů, tvořící městskou radu. S růstem obchodního kapitálu šla ruku v ruce peněžní směna, finanční transakce a lichva. Na bezpečnost svých karavan a zajištění svých obchodních trhů

20

vynakládali Mekkánci velké prostředky a v krajním případě neváhali bránit své zájmy i bojem. Sociálně slabé vrstvy se na této ekonomické prosperitě podílely jen velmi skromně. Nejnižší sociální skupinou byli ovšem černí otroci importovaní z Afriky, kteří vykonávali nejtěžší práce.

Obchodní ruch v Hidžázu a Nadždu podporovaly každoroční trhy, které se pořádaly na mnoha místech a byly spojeny s náboženskými poutěmi k svatyni lokálního boha. Konaly se ve dvou posvátných měsících Zulkida a zulhidža, kdy vládl všeobecný klid zbraní.

Nejslavnější trhy byly ve městě Ukázu, vzdáleném jeden den cesty severně od Táifu. Jejich význam můžeme plně docenit jen tehdy, uvědomíme-li si, že se zde shromažďovaly tisíce lidí z různých končin Arábie a přinášely s sebou nejen statky materiální, ale i duchovní. Vyměňovalo se zboží, uzavíraly se obchodní smlouvy, avšak staro-arabské trhy byly vždy i velkou událostí společenskou a kulturní. Vedla se zde důležitá jednání mezi kmeny, urovnávaly se spory a konflikty, sdělovaly se poznatky z cest po okolních zemích, hovořilo se o politických poměrech a náboženských otázkách a v neposlední řadě zde přicházeli ke slovu básníci, kteří spolu soutěžili a předháněli a u umění improvizace, přednášeli oslavné verše na svůj kmen nebo ostrou satiru na své protivníky. Upevňovalo se vědomí společného jazyku, společných tradic a zvyků i společných duchovních hodnot.

Předislámští Arabové nejen měli určitou povědomost o židovství nebo

křesťanství, ale že je v některých oblastech Arabského poloostrova i vyznávali. Uvedli jsme, že v 5. a 6. století n. I. se židovství stalo v jižní Arábii státním náboženstvím a že již od 4. století se zde šířilo křesťanství, jehož střediskem byl Nadžrán. Židovství převládalo v řadě hidžázských oáz, zejména v Jathribu, ale i dále na severu v Chajbaru, Tajmá a Tabúku. Arabské kmeny v Sýrii vyznávaly křesťanství monofyzitského směru, zatímco Arabové v jižní Mezopotámii byli nestoriány. Mezi náboženstvím arabských kočovníků a usedlíků nebyl v té době velký rozdíl. V panteonu arabských božstev zaujímala přední místo trojice astrálních božstev, Měsíce, Slunce a Venuše, a v menší míře některá další nebeská tělesa. Arabové se však neklaněli přímo těmto tělesům, nýbrž jejich pozemským reprezentantům, božstvům a bůžkům, jako jsou kamenné sochy a jiné. Skoro každý kmen měl takového svého božského reprezentanta a nosil ho s sebou do bitev. Nejznámějšími božstvy byla Al-Lat (bohyně, sluneční božstvo), Al-Uzza (Venuše) a Hubal, nejvyšší božstvo Kurajšů a pán Kaaby, jehož postava z achátu byla umístněna nad studní uvnitř Kaaby. Islámská tradice tvrdí, že Kaabu

21

postavil Abraham se svým prvorozeným synem Ismailem. Božstvem odchylného charakteru byla bohyně Manát, uctívaná jak v Mekce, tak v Jathribu. Byla to ničitelka, která určovala lidský osud, a vlastně zbožnění záhady života a smrti. Víra ve vzkříšení a život na onom světě u starých Arabů neexistovala. Představa jediného Boha byla v Mekce i v západní Arábii známá. Již od starých dob se vyskytovala představa jednoho nejvyššího božstva, avšak v dosti vágní formě a bez určitých představ o jeho moci a vlastnostech. V názvu Il, Ilu a podobně, který je společný u všech semitských národů, se soustřeďoval pojem původně měsíčního božstva, zatímco sluneční božstvo (ženského rodu) neslo název Iláh. Iláh bez určitého členu bylo božstvo, zatímco Al-Láh, Allah se členem znamenal toto jediné božstvo. Právě od boha Ila anebo Ela vznikla jména Izrael, Ismail, Gabriel a další tak stejně jak od boha Baala vznikla jména Hanibala, Íbala (hora v Nábulusu) a další a Abdallah, Nasralla a další od božského jména Alláha. Židovské náboženství bylo známé v celé Arábii. Na různých místech existovaly židovské osady, hlavně podél obchodní cesty z jihu na sever Arábie. Tito židé byli Arabové, kteří převzali židovství jako věrovyznání. Arabský historik z desátého století Jakut Alhamwi potvrdil skutečnost, že známé židovské kmene Baní Kurajza a Baní Al-Nadir, které obývaly v pátém a šestém století město Jathrib, byly arabské kmeny, které převzaly židovské náboženství. Další arabský historik Al Jákubý z téže doby potvrdil, že předkem židovských kmenů v Arábii je čistě arabský kmen Žezám. Křesťanství zapustilo mezi Araby mnohem pevnější kořeny než židovství. Většina arabských křesťanů se hlásila k monofysitské víře, jež byla rozšířená v Sýrii, Egyptě a Etiopii, a stavěla se odmítavě k oficiální byzantské a římské ortodoxní církvi. Pak byl pro ně islám, se svým striktním monoteizmem, přijatelnější než byzantské církevní křesťanství. Proto mnoho z nich později konvertovalo na islám. Arabové v předislámské době praktikovali mnohoženství bez omezení. Byl to způsob upevňování vztahů mezi kmeny, a také se pyšnili velkým počtem potomků. Když se Arabovi narodil chlapec, byl šťastný a pyšný, ale když se mu narodila dcera, styděl se a byl nešťastný. Historie uvádí některé případy, kdy Arab svojí novorozenou dceru zabil a pohřbil. Mužský rod byl na prvním místě, muž byl bojovníkem, živitelem a ochráncem. (Jawad Ali: al-mufassal fi tarích al-Arab. Jaroslav oliverius:svět klasické arabské kultury,1995. Ivan Hrbek, Korán,1991 )

22

2. Zakladatel Islámu: Muhammad bin Abdallah.

Muhammad se narodil pravděpodobně v roce 570 n. 1. v Mekce

v dnešní Saudské Arabií. Pocházel z rodu Hášimovců nepříliš významné a bohaté větve kmene Kurajšovců. Jeho otec se věnoval obchodu, ale zemřel ještě před Mohammedovým narozením. Po smrti matky se ujal čtyřletého Muhammada jeho děda Abd al-Muttalib, později po dědově smrti jeho strýček Abu Taleb. Zprávy o jeho dětství a jinošství jsou velmi mlhavé a opředené nánosem pozdějších legend, takže ve skutečnosti víme o tomto období jen málo konkrétního. Kolovalo o něm, že byl pravdomluvný a poctivý, co přitahovalo zámožnou vdovu Chadídže, aby jej zaměstnala jako svého obchodního agenta a zakrátko potom se jej vzala za manžela. Z tohoto manželství vzešli dva chlapci, kteří zemřeli v raném věku, a čtyři dcery, jež dosáhly dospělosti. Muhammad, dokud Chadídže žila, neoženil s žádnou ženou. Však po její smrti se oženil s několika žen, mezi nimi jedna křesťanka Maria z Egypta, která byla mu darovaná Egyptským křesťanským králem a židovku, která padla do zajetí v bitce se židy.

Nemáme ani konkrétní informace o jeho náboženském vývoji v době před jeho vystoupením jako proroka a jsme odkázáni spíše na dohady a závěry kombinované z nepřímých zpráv o celkové situaci v Mekce a z narážek v Koránu. Tradice hovoří, že chodíval do jeskyně na hoře Hira a meditoval. Pří svých obchodných cestách do Sýrie střetl s křesťany a měl úzký kontakt s jedním křesťanským knězem.

Podle tradice dostalo se Muhammadovi první zjevení v roce 610, tedy v době, kdy mu bylo čtyřiceti let. Právě ve vzpomínané jeskyně se mu jevil anděl Gabriel a diktoval mu první verše z Koránu. Zpočátku byl Jat obavami, zda se nezbláznil. V těchto chvílích byla mu jeho manželka Chadídža silnou oporou a za pomoci svého bratrance Waraqy, který se již dříve seznámil s křesťanským učením, v něm upevnila víru, že je skutečně poslem Božím.

23

Muhammad po určitou dobu hlásal svoje zjevení, jen úzkému kruhu své rodiny a přátel a teprve o několik let později přibližně v roku 612, se odhodlal vystoupit se svým učením na veřejnost a promluvit ke svým soukmenovcům.

Zpočátku se nepatrná obec věřících scházela tajně, aby vyslechla zjevení, jež se postupně dostávala Muhammadovi. Když později vystoupil veřejně a Mekkánci si povšimli pravidelných modliteb s podivnými pohyby, stali se muslimové a také Muhammad sám předmětem posměšku; na druhé straně však se vyskytlo i dosti lidí, kteří se začali o nové náboženství vážněji zajímat a žádali od jeho hlasatele podrobnější informace.

Rozbor zachovaného seznamu prvních muslimu (tj. těch, kteří přistoupili k islámu před rokem 622), nasvědčuje, že muslimové patřili do různých společenských skupin. Vcelku však možno říci, že většina prvních muslimů přidala se k islámu zřejmě z náboženských důvodů, pociťujíc potřebu nalézt novou ideologii. Ačkoliv Muhammadova rétorika neměla tehdy jasný politický podtón ani politický program o budoucím uspořádání muslimské obce, pocit spolupatřičnosti do obce, kde převládla rovnost členů bez ohledu na postavení, přitahoval k Islámu řada otroků anebo osob nižšího postavení. Ovšem s postupem doby začaly v raném islámu vystupovat zřetelněji i obrysy jeho sociálních a politických aspektu.

Mekkánská oligarchie se zpočátku dívala na Muhammada a jeho malinkou obec věřících celkem lhostejně a nanejvýš s útrpným úsměškem, neboť se nikterak necítila ohrožena. Ale postupem času, postoj vládnoucích skupin se radikálně změnil. Muhammad byl veřejně urážen a napadán, nazýván bláznem, věštcem, básníkem a podvodníkem, jeho přívrženci byli vystavení různým ústrkům, zejména uvnitř svých rodů. Do čela opozice se postavili předáci nejmocnějších rodů. Nepřátelství mekkánské oligarchie bylo vyvoláno, kromě jiného, obavou, že nové náboženství zbaví Mekku jejího posvátného charakteru, že její idoly a svatyně, zejména Kaaba, přestanou být cílem poutí Arabů a že tím poklesne politický a zejména hospodářský význam města. Je jisté, že se bohatým obchodníkům a finančníkům nemohla líbit Muhammadova kritika jejich způsobu života, i, když Prorok přímo nevystupoval proti bohatství a majetku jako takovému, spíše jen nabádal, aby z něho byli podporováni nemajetní a potřební členové rodu. Hlásání Koránu, že mocní jsou osobně zodpověděni Bohu stejně jako ti nejchudší, skrývalo v sobě nebezpečí, že Muhammad získá na svou stranu řadu nespokojenců v méně privilegovaném postavení a tím ohrozí vedoucí postavení oligarchie. Největší hrozba však tkvěla v tom, že uznání Muhammada prorokem znamenalo přiznat, že je nejschopnějším a nejmoudřejším mužem, povolaným k řízení mekkánských záležitostí.

24

To si oligarchie nemohla přirozeně dovolit a odtud pramenilo všechno její úsilí zničit Mohammeda morálně, společensky a snad i fyzicky.

Tváří v tvář rostoucí opozici, jež měla v rukou značné mocenské prostředky, prokázal Mohammed neobyčejnou sílu charakteru, vytrvalost a zásadovost, která se stala inspirací jak jeho tehdejším druhům, tak pozdějším generacím, muslimů. Prorok odmítl všechny lákavé ponuky, nech jeto materiální čí politické za cenu odříkaní svého proroctví. Důsledky Muhammadova pevného postoje se zakrátko projevily stupňovaným útoku veden proti přívržencům nové víry. Hlavy rodů a rodin začaly vykonávat nátlak na věřící členy, aby se zřekli Muhammada; ten byl proti tomu bezmocný, neboť moc uznané hlavy rodu byla neomezená a nikdo zvnějšku nemohl se vměšovat do vnitřních záležitostí. Jedinou možností, jak zachránit přívržence před tímto nátlakem, bylo vzdálit je z dosahu mekkánské společnosti. Muhammad proto v roce 615 vyslal několik desítek muslimů s rodinami do Etiopie, kde vládl křesťanský král. Muslimy byli v křesťanské Etiopii dobře přijetí a měli v křesťanském prostředí přestát nejhorší dobu pronásledovaní. Většina se vrátila domů až po roce 622, do Mediny, kde se později Muhammad usadil.

Muhammad sám nalezl silnou oporu ve vlastním rodě, Hášimovcích, jejichž hlavou byl jeho strýček Abu Taleb. S výjimkou jednoho strýčka Abu Lahaba, Hášimovci mu poskytli ono nezbytné zázemí, bez něhož byl jedinec ve staré Arábii zcela bezmocný. Jedině tato solidarita rodu umožnila Muhammadovi setrvat v Mekce až do roku 622 a dále hlásat své učení. Mekkánští předáci, žádali AbúTáliba, aby přestal Muhammada podporovat anebo aby mu zabránil v další propagaci islámu. Muhammadův strýc to odmítl a bránil svého synovce dál.

V průběhu roku 619 Muhammada postihly dvě velké straty, které byly osudné, zemřel jeho strýc a ochrance Abu Taleb a potom jeho žena Chdíže, již mu byla věrnou oborou. Muhammad tak byl zbaven své opory a jeho situace v Mekce se tím citelně zhoršila. Proti Muhammadovi stáli nyní nejen nejmocnější Kurajšovci, ale i značná část jeho vlastního rodu. Většina vlivných mužů, která až dosud zachovávala neutralitu, mu odmítla ochranu.

Prorok, vida svou bezmocnost v Mekce, se rozhodl přesídlit do Jathribu a učinit z něho základnu své obce. Muhammad vešel roku 620 ve styku s několika předáky z Jathrebu, kteří doufali, že v něm naleznou vhodnou osobu, schopnou uspořádat rozporné poměry v jejich rodné oáze. Jethreb tehdy obývali dva soupeřící kmeny, Al-Aous a Chazraž, které stále mezi sebou bojovali a ztrpčili navzájem život. V dalším roce se Muhammad znovu sešel s představiteli většiny kmenů a rodů a uzavřel s nimi v soutěsce zvané Al Araba úmluvu, podle níž se mu jathrebští

25

zavázali, že jej přijmou jako proroka, budou jej poslouchat, bránit proti nepřátelům.

Postupně tam začal posílat své přívržence, až jich přesídlilo celkem asi sedmdesát. Mekkánská opozice začala při postupném odchodu muslimů tušit, oč se jedná, a rozhodla se Muhammada odstranit. Byl učiněn pokus zabít jej v jeho domě, ale Prorok byl včas varován a uchýlil se jinam. Nebezpečí však stále hrozilo, a když již většina stoupenců byla v Jathribu, odhodlal se Muhammad sám k přesídlení. Doprovázen jen přítelem Abú Bakrem a jeho propuštěncem, odešel v září 622 tajně z Mekky; Mekkánci vypravili za uprchlíky pátrací čety a Muhammad se svými průvodci se musil skrývat po několik dní v jeskyni, než nebezpečí pominulo. Pak pokračovali v cestě a dne 24. září 622. dorazili na okraj jathribské oázy, kde na ně čekala velká delegace z Jethribu. To byla tzv. hidžra, což neznamená přesídlení.

Hidžrou skončilo jedno období života Muhammadova i dějin islámu. Změna, která tím nastala, znamenala skutečně zásadní přelom a den 24. záři 622 byl určen za počátek muslimského letopočtu. V Jathribu, který přijal na Prorokovu počest nové jméno Madínat an-Nabi, což znamená město proroku, zkráceně Madina, byl Muhammad postaven před zcela jiné úkoly, než měl v Mekce. Prvním z nich bylo vybudovat pevně stmelenou obce věřících, v níž by byly překonané staré pohanské náboženské a morální tradice a neopakovaly se boje a spory. Vzhledem k roztříštěnosti medínské společnosti, k níž se připojili nyní í mekkánští emigranti, byl to úkol nanejvýš nesnadný a dlouhodobý, vyžadující neobyčejných schopnosti, diplomacie, taktu, pevnosti, předvídavosti a rozvahy. Z hlasatele náboženství, jimž byl Muhammad v Mekce, se stává v Madině politik, zákonodárce, soudce, vojevůdce i zakladatel nové společenské organizace. Nové v tom smyslu, že neopírala o soudržnost kmenovou, nýbrž ideovou, vyrůstající z islámu. Tým výzva Islám nabývala daleko obecnějšího charakteru a stala se výzvou ne jen všem Arabům ale daleko za hranice arabského poloostrova.

O uspořádání vztahů mezi jednotlivými složkami medínské společnosti nás informuje velmi zajímavý a cenný dokument, „ medínská ústava“, pocházející z prvních dvou let hidžry a zachovaná v nejstarších Muhammadových životopisech. Z této ústavy vyplývá se, že muslimská obec vystupuje jako jeden celek“ umma“, její členové jsou si navzájem bratry a mají povinnost se vzájemně chránit a bránit. Muhammad byl uznáván za náboženskou a politickou hlavu celé „ummy“.

Deset let medínského působení ( 622 až 632) položilo základy k politicko-sociálnímu uspořádání obce a v tomto období byly vypracovány hlavní zásady kultu, rodinných a společenských vztahů, práva a různých příkazů a omezení.

26

Spory se židy: Při příchodu do Jathribu Muhammad očekával, že tamní židovská obec

jej přijme s otevřenou náručí a že jej uzná jako proroka a pokračovatele dřívějších proroků zejména Mojžíše. Avšak k jeho hořkému zklamání se nic takového nestalo, ba, naopak židé začali napadat základy jeho učení, že Muhammad není žádným prorokem a Korán žádným božím zjevením; to bylo pro Muhammada velkým nebezpečím, neboť jeho autorita v Medíně se zakládala právě na víře v jeho poslání.

K rozchodu s židy nedošlo ihned, po určitou dobu byl qiblou, tj. směrem, jímž se muslimští věřící obracejí při modlitbě, Jeruzalém a muslimové dodržovali také židovské svátky a pust. Když však se polemické útoky stávaly prudšími, korán změnil svou rétoriku a začal rozvíjet koncepci Abrahamova náboženství a že židé změnili původní Abrahamovo učení a odchýlili se od něho. Abraham se stal představitelem základního a dokonalého monoteistického učení. Polemika s židy byla ostrá a Muhammad asi v roce 624 dospěl k závěru, že se mu nepodaří odpůrce přesvědčit o správnosti svých názorů, a vy-vodil z toho důsledky jednak náboženské, Jednak politické.

Muhammad na příkaz Koránu, otočil „qiblu“ ke Kaabě v Mekce, zavedl půst v měsíci ramadánu a místo soboty se stal pátek dnem svátečním, spojeným s kázáním a společnou modlitbou v poledne. Pátek nebyl u Arabů obyčejný den ale sváteční, kdy Arabi se zvykli shromáždit, prodat anebo koupit dobytek a jiný tovar a chlubit se pasní a různými příběhy. Tento zvyk Arabové dodržují do dnešního dne.

Přítomnost nepřátelského živlu ve středisku nové náboženské obce byla do budoucnosti nemožná; vedle ideologického ohrožení nové víry bylo zde i reálné nebezpečí, že se židovské kmeny spojí jednak s vnitřní opozicí medínskou, jednak s vnějšími nepřáteli, zejména Mekkánci.

K tomu také v dalším průběhu skutečně došlo. Muhammad ovšem nemohl vystoupit proti židům, hned jak došlo k ideovému rozchodu, na to byl příliš slabý, neboť židovské kmeny měly spojence a ochránce v některých významných medínských náčelnících, na něž musel Prorok v zájmu jednoty své obce brát zřetel. Této jednoty bylo zapotřebí pro prosazování vnější politiky, jejímž cílem bylo podrobení Mekky a získání Kurajšovců pro nové náboženství. Medína měla k provádění této politiky ideální polohu, neboť ležela při karavanní cestě z Mekky do Sýrie. Muhammad započal proto systematicky vysílat menší oddíly, aby napadaly mekkánské karavany a tím zasazovaly Kurajšovcům rány na místě nejcitlivějším, v obchodě. Nebylo snadné přemluvit emigranty k tomu, aby vojensky vystoupili proti svým soukmenovcům, neboť pokrevní svazky byly stále silné; islám však svým novým pojetím bratrství na základě společné víry překonal tyto tradiční zábrany.

27

Podařilo se to i u medínských muslimů, kteří váhali bojovat proti svým starým spojencům a rovněž se obávali moci a vlivu Kurajšovců.

Počáteční výpravy byly nevelké a přinesly jen málo kořisti, avšak Mekka byla jimi značně zneklidněna, neboť hrozilo nebezpečí, že bude odříznuta od zdroje svého bohatství. V březnu 624 došlo k první velké bitvě u Badru. Kurajšovci očekávali příchod velké karavany ze Sýrie, a Muhammad se rozhodl ji přepadnout. Mekkánci vyzbrojili vojsko v počtu asi 850 mužů, a vyslali je vstříc ohrožené karavaně. Muhammad vyčkával příchodu karavany ze Sýrie u Badru, na jih od Medíny, ale karavana, se místu zdaleka vyhnula a vyvázla z nebezpečí. Místo očekávané karavany se přiblížilo mekkánské vojsko a Muhammad chtě nechtě se musil pustit do boje. Na jeho straně bojovalo kolem 320 mužů, což byl dosud největší počet, jaký muslimové postavili do boje. Bitva, která se rozpoutala, netrvala dlouho, avšak měla světodějný význam, jelikož muslimi se zvítězili.

Porážka Kurajšovců měla dalekosáhlé následky. Kurajšovci ztratili v očích okolních Arabských kmenů svůj tvář a důstojnost. Arabské kmeny se vždy dívali na kmene Kurajšovců s respektem a s úctou a pokládali spor s Muhammadem za vnitřní záležitost kurajšu a proto se chovaly neutrálně a vyčkávali. Muslimská obec naopak byla tímto vítězstvím neobyčejně posílena. Vítězství bylo pokládáno za znamení, kterým Bůh potvrzuje prorocké poslání Muhammadovo. Rozšířily se chýry, že andělé bojovali s muslimy a pomohli jím k vítězství nad početnější armádou kurajšovců. Odstranil také některé pochyby Medíňanů, kteří nyní začali nahlížet, že islám má i stránky materiálně pozitivní, neboť se jim dostalo podílu na kořisti. Muhammad se mohl nyní obrátit proti židům s větší důrazností, ovšem nebyl ještě tak silný, aby se postavil proti všem kmenům. Podařilo se mu využít sporu mezi židy a muslimy k tomu, že oblehl židovský kmen Banú Qajnuqa v jeho tvrzích. Když se kmen po několika týdnech vzdal bez boje, byl vysídlen z Medíny a odebral na sever arabského poloostrova a později do Sýrie. Jak se postupem doby Muhammadovo postavení v Medíně posilovalo, vzrůstalo nepřátelství obou zbylých židovských kmenů, Banú Nadír a Banú Qurajza, které vstoupily v spojenství s Mekkou a jinými za účelem zničit Muhammada a muslimské obce. V roce 625 byli Nadírovci vyhnáni z Medíny a donuceni odevzdat své zbraně a nemovitý majetek, hlavně palmové háje, do rukou muslimů. Odtáhli do Chajbaru, odtud však i nadále pokračovali v intrikách proti Muhammadovi. Proto museli Muslimi tuto židovskou oázu dobit a donutit židovského kmene opustit Arábii. Nejhůře byl postižen židovský kmen Banú Qurajza, který v době nepodařeného obléhaní Medíny roku 627 jednal s obléhajícími Mekkánci, čím dopustil akt zrady vůči muslimské obci. Muhammad

28

předložil rozhodnutí o jejich potrestaní, jednomu z předáků Medíny, bývalému spojenci židovského kmene, ten rozhodl muže popravit a ženy a děti prodat do otroctva. Muhammad si uvědomoval, že je jen otázkou času, kdy Mekka dozraje k úplnému podrobení; měl situaci v rodném městě přesně a spolehlivě monitorované a čekal jen na vhodnou příležitost, aby dokonal své dílo. Je příznačné, že po obléhání Medíny již -nevedl žádné ofenzivní akce proti -Mekce, chtěje se zřejmě vyhnout zbytečnému prolévání krve vlastních soukmenovců a spoléhaje jak na své vlastní diplomatické schopnosti tak i na příslovečný sklon Mekkánců ke kompromisům a k jednání. Od roku 621 směřoval proto jeho úsilí k získání arabských kmenů a k podrobení židovských oáz severně od Medíny. Získání kmenů bylo součástí jeho politiky vůči Mekce v tom smyslu, že ji tak izoloval a učinil přístupnější jednání. Nelze na tomto místě vypočítávat všechny výpravy vedené jím samotným nebo jeho vojevůdci, které směřovaly k rozšíření vlivu islámu na celém arabském poloostrově. Všechny byly úspěšné a mnohdy ani nedošlo k boji, neboť muslimy předcházela pověst o jejich nepřemožitel-nosti a kmeny dávaly přednost podrobení se před nevyhnutelnou porážkou. Nicméně proti několika silným kmenům se Muhammad neodvážil, ponechávaje boj proti nim na později dobu a počítaje zřejmě s tím, že po pádu Mekky se podrobí.

V březnu rok 628 se Muhammad rozhodl uskutečnit umru, což je malá pout, jejímž jádrem jsou kultovní obřady kolem Kaaby. S patnácti sty muslimy se dostal až do blízkosti Mekky, kde byl zastaven Kurajšovci, kteří vyhrožovali, že dojde k bitvě, pokusí li muslimové vykonat pouť. Po zdlouhavém jednání v místě Al-Hudajba, na okraji posvátného mekkánského okrsku byla uzavřena smlouva, v níž bylo stanoveno, že v tomto roce se muslimové pout vzdálí, avšak v příštím roce Mekkánci na tři dny vyklidí své město, aby muslimové mohli vykonat Poutní obřady. Dále bylo dohodnuto, že obě strany se na deset let vzdají nepřátelství a že bude povoleno kmenům navázat spojenectví s tou či onou stranou. Tato dohoda se stala diplomatickým vzorem pro budoucí generace muslimů. Muhammadova moc byla tým větší a přitažlivější pro beduíny, kteří krátce nato začali přecházet z tábora Mekkáncu do tábora muslimů. Kromě toho ukázala slabost Měkkánců. Mnozí muslimové však nechápali tento aspekt smlouvy a pokládali ji za nedůstojný kompromis s největšími nepřáteli islámu; vytýkali Muhammadovi, že cíle výpravy, pouti, nebylo dosaženo. Muhammad svolal všechny muslimy a dal si znovu přísahat věrnost a poslušnost. Tím překonal krizi, která mohla mít nebezpečné důsledky. Aby předešel zbytečných dohad kolem smlouvy,

29

dal ihned nato rozkaz k pochodu proti židovské oáze. Tažení bylo úspěšné, Chajbar se vzdal po Krátkém, ale prudkém boji a obyvatelé zde byli ponecháni za podmínky, že polovinu výnosu svých palmových hájů budou odvádět do Medíny. Toto vítězství však mohlo stát Muhammada život, totiž jedna z žen, která v boji ztratila své příbuzné, otrávila jehně a předložila je Muhammadovi a jeho přátelům. Prorok polkl jedno sousto, vyplivl je a varoval ostatní, přesto jeden z jeho druhů zemřel. Žena byla popravena a Muhammad si do konce svého života stěžoval na bolesti a křeče v žaludku. Krátce nato padly i ostatní židovské oázy v severním Hidžázu, kde byli obyvatelé ponecháni za podobných podmínek jako chajbarští židé. Příštího roku (629) potom podnikl Muhammad podle hudajbíjské dohody pouť do Mekky v doprovodu asi dvou tisíc muslimů. Mekkánci, kteří na tři dny opustili město, sledovali z okolních výšin triumfální příchod muslimů, jejich poutní obřady a obětování viděli poprvé. Bylo patrno, že většina Mekkánců si uvědomila marnost boje proti Muhammadovi; jen několik málo předáků ještě setrvávalo v opozici a hodlalo pokračovat v boji. Mekkánský politický systém byl v úplném rozkladu, nebylo jednoty názoru ani uvnitř rodů a klanů a nikdo vlastně nevěděl, co podniknout. K konečnému rozhodnutí došlo v roku 630 kdy část Kurajšovců podporovala jeden ze svých spojeneckých kmenů při napadení muslimského kmene Chuzáa. To bylo zjevné porušení příměří a nikdo to nemohl popřít. Muhammad se vydal na pochod s deseti tisíci muslimy, a když přitáhl k Mekce, hlava Kurajšovců Abú.Sufján s několika jinými předáky se odebral do muslimského tábora, přijal islám a uzavřel smír s Muhammadem. Měkka plně kapitulovala a Muhammad přislíbil, bude dána milost všem, kdo se uchýlí pod ochranu Abu Sufjána nebo zůstanou ve svých domech. Dne 11. ledna 630 vtáhlo muslimské vojsko do Mekky a narazilo jen na slabý odpor ojedinělých zatvrzelých odpůrců. Muhammad dal ihned zničit všechny modly v Kaabe, vstoupil do svatyně, kde se modlil. Jeho velkomyslnost se neminula účinkem, neboť Mekka jej uznala jako proroka božího a za několik týdnů se již bili někdejší nepřátelé společně proti posledním zbytkům odporu arabských kmenů v bitvě u Husajnu kde tam muslimové zvítězili nad velkou koalicí z nejsilnějších beduínských kmenů, kteří postavili armádu o dvaceti tisících „ mužů. Koalice trpěla těžkou porážku a celé jejich ležení i s ženami a dětmi padlo do rukou muslimů; po přijetí islámu byly jim ženy a děti vydány zpět. Tím byl zlomen dosud největší odpor, který se kdy proti Muhammadovi v Arábii vyskytl. Je velmi důležité a nezbytné aby čitatel koránu poznal historický příběh tehdejší doby poněvadž koránové verše doprovázely děje probíhající

30

kolem Muhammada a reagovaly na ně. Někteří západní orientalisti chybně porovnávají mírovou rétoriku Evangelia s bojovou rétorikou některých verši koránu bez toho aby vzali do úvahy kontextu doby. Ježíš Kristus žil v Palestině, v době když byla pod nadvládou Říma. Nevedl boj za sjednocení a osvobození svého lidu, měl celkem jiné a ryze teologické záměry. Muhammad žil v celkem jiných podmínkách, v době když jeho lidé byli rozštěpení na hašteřené ve většině pohanské kmeny. Jeden z jeho hlavních cílů byl sjednotit je kolem jednoho jediného Boha a vytvořit novou sjednocenou ummu. Obec, uctívající jednoho jediného boha. Muhammad byl v al-Madine prorokem, zákonodárcem a vůdcem. Po těchto vítězstvích se začaly do Medíny hrnout delegace Kmenů ze všech končin Arábie, aby vzdaly hold Prorokovi, složily přísahu věrnosti a poslušnosti a podřídily se centrální vládě v Medíně. Tehdy se začala rýsovat již faktická jednota Arábie, která do té doby neznala jedinou ústřední politickou organizaci ani státní celek vyššího typu. Vznikala velká „umma“ – společenství všech kmenů, které přijaly islám. K islámu však nebyly nuceny ty kmeny, které se již předtím hlásily ke křesťanství, avšak musily se zavázat ke spojenectví a k tomu, že nebudou napadat jiné kmeny, které byly rovněž ve spojeneckém s Muhammadem. Dokladní analýzu Mohammedovy činnosti nám jasně ukáže, že cílem Muhammadova učení a činnosti nebyly čisto náboženský ale í politicky. Muhammad chtěl přes jednotnou víru sjednotit Araby, kteří byli velmi rozdělení na soupeřící kmeny. Právě postoj k arabským židům, podle mého názoru vycházel z toho pohledu. Mohammed totiž viděl v Arabských židech překážku v cestě jednoty Arabů. Muhammadovi postoj k arabským křesťanům byl odlišný; dal jím na výběr, bud přijmou islám anebo zaplatí „žizje“, finanční daně za ochranu. Poslední léta svého životu strávil Muhammad opět v Medíně. Věnoval se organizaci nového státu, který nabyl obrovských rozměrů. V březnu roku 632 řídil osobně pouť do Mekky. Tehdy, také stanovil přesný rituál a formu obřadů s poutí spojených. Byla to tzv. pout na rozloučenou, neboť krátce po návratu do Medíny onemocněl a byl opoután na lůžko a dne 6. července 632 zemřel v domku své ženy Aišy, kde byl také pohřeben. Na tomto místě byl později zbudován náhrobek, jenž tvoří součást Prorokové mešity v Medíně a je druhým nejvíce uctíváním místem islámu.(Ibn Hisham, al-síra alnabawija(muhammadov životopis),redakce A.S Haruna-Beirut. Hrbek,tamtéž)

31

3. Korán

Korán je základem ne jen muslimského náboženství ale í základem arabsko-muslimské kultury. Korán je též jeden ze základných faktorů, který zformoval kulturu většiny arabských křesťanů. Mnoho arabských křesťanů považuje Korán za součást svoji kulturní dědictví. Text Koránu se nezjevil najednou, ale postupně během dvaceti čtyř let, ve většině případů jako odpověď na otázku nebo reakce na určité situace. Verše Koránu byly sice v arabštině, ale podle tradicii, v nářečí kmene Kurajšu, kmene Muhammada a jeho rodiny, který v této době sídlil v Mekce a jejím okolí. Když Muhammad dostal vizi, upadl do stavu transu. Po probrání se z něj vyprávěl svým bližním příkazy, odkazy a ponaučení ve formě veršů. Tyto verše byly potom zapsány na různé předměty, a později byly sbírány a schovávány. Ze sbírky veršů vznikla kniha, která dostala název Korán. S označením Korán se střídá al-Kitab(kniha) anebo al-Mushaf, ale název Korán je nejpoužívanější. Muhammad kázal svým věřícím, aby zapsali text Koránu, a přitom jim zakázal, aby napsali jeho osobní výroky. Muhammad opakovaně prohlašoval: „Korán je boží slovo, ale já jsem jen člověk a boží posel.“ Ústředním motivem Koránu je téma všemohoucnosti Boha, jednoho jediného stvořitele všeho vesmíru, jeho dobroty, spravedlivosti a správného vedení. Korán upozorňuje na stvoření člověka, na přírodní jevy, které slouží člověku, na živobytí, které mu Bůh uštědřuje. Bůh v Koránu není jen tvořitelem všeho stvoření, nýbrž í panem životu a smrti. Člověk je v soudním dne, kde se nastane zmrtvýchvstání, bude Bohem souzení podle skutků vykonaných v pozemském životu. Za zlé

32

skutky bude peklem potrestání a za dobré skutky bohem odměnění věčným životem v ráji. Bůh je ale milosrdný a ví hříšníkovi odpustit jestliže o to svého Boha ze srdce požádá. Korán se současně obracel proti uctívání pohanských bůžků, které byly tehdy uctívané v arabském poloostrovu a hlavně v Mekce. Idea přísného monoteizmu byl a stále je jedním z nejtypičtějších znaků islámu. „ Ve jménu Boha milosrdného, slitovného, chvála Bohu, Panu lidstva veškerého, milosrdnému, slitovanému, vládci dne soudného! Tebe uctíváme a tebe o pomoc žádáme, veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnula milost Svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou“( súra č1, otvírající) Víra v Boha je ústřední téma Koránu a všechno se točí kolem uctívaní Boha. Největší trest postihne těm, kteří zbožnili a uctívali modly, kamenné sochy a cokoliv jiného místo velkého a jediného Boha. Proto Muhammad po vítězství islámu v Mekce směřoval do Kaaby a rozbil všechny sochy a modly, které tam byly vystavěné. V celém textu Koránu se opakují verše, které potvrzují, že nejvíce budou odměněni lidé, kteří uctívají Boha a dělají dobré skutky: “ A co týká se toho, kdo věří (v Bohu) a dobré skutky konal, tomu dostane se dobré odměny..“ ( súra číslo 18, verš č: 88), „ však pro ty, kdož v bohu uvěřili a zbožné skutky konali, pro ty jsou rajské zahrady, pod nimiž řeky tekou, určeny a to je výhra veliká.“ ( sura č. 85, verš č: 11) a mnoho jiné. Korán důrazně požádal lásku a vlídnost k rodičům a po víře v Boha žádal lásku a respekt k rodičům. „ Pán tvůj káže, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům úctu prokazovali. A jestliže jeden či oba z nich zestárnou, neprojevuj před nimi neochotu a neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým.“ ( súra č.17, verš č: 23) Korán označuje všechny v Boha věřící za muslimy a Abraháma za prvního muslima. Mojžíš a Ježíš Kristus jsou také muslimové, protože plně věřili v Boha a odevzdali se do jeho vůle. Korán adresoval křesťanům toto: „Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i v to, co bylo sesláno vám, a náš Bůh a váš Bůh jednou jsou, a my do vůle jeho jsme odevzdaní.“ (Korán, Pavouk 45/46). Právě z tohoto výrazu (do boží vůle odevzdaní) vznikl, vyraz islám a muslim. „Rcete: Uvěřili jsme v Boha a v to, co seslal nám, i v to co seslal Abrahamovi, Ismaelovi, Izákovi, Jakubovi…, i v to , co bylo dáno Mojžíšovi a Ježíšovi, a v to, co bylo dáno prorokům od Pána jejich. My nečiníme rozdíl mezi nimi a do vůle Pána svého jsme odevzdaní (muslimové)! (súra č:2, verš č: 136)

Arabové byli v té době jednoduchými lidmi a žili jednoduchým životem, proto jim Korán kázal jednoduché úkony a nežádal od nich nemožné, ani

33

je nezatěžoval těžkými úlohami. Naopak, navázal na předislámskou tradici a islamizoval tradiční obřady. Arabové například každý rok přicházeli ze všech koutů Arábie na pouť do Mekky a konali podobné obřady, jako dnes konají muslimové v Hádžu, s tím rozdílem, že se poutníci před islámem točili kolem černého kamene nazí, a islám hadžům (poutníkům) kázal, aby se při obřadu přikryli čistou, bílou látkou. Změnil také text modlitby při poutnickém obřadu a dal jí islámský podtón. Korán navázal také na židovské a křesťanské tradice. Představil se jako víra Abrahámova a uznal všechny proroky od Mojžíše až po Ježíše Krista. Nazval židy a křesťany „lidi s knihou Tórou a Evangeliem“ a kázal muslimům, aby k nim byli vlídní a chovali se k nim přátelsky, dokud oni na muslimy nezaútočí a nepokusí se jim bránit ve víře a vyhnat je z domova. Na důkaz toho dovolil muslimům ženit se s židovkou nebo křesťankou bez toho, aby ženy musely konvertovat na islám. Dovolil také muslimům jíst jídlo židů a křesťanů s výjimkou vepřového masa a kázal jim, aby se vyhýbali všeho, co ovlivňuje smysly, jako je alkohol. Korán velmi pěkně hovoří o Kristovi a o panně Marii, ale neuznává božství Ježíše Krista; uznává ho jen jako božího proroka a posla. O Marii například říká: „Marie, Bůh si tě věru vyvolil, čistou tě učinil a vyznamenal tě mezi ženami lidstva veškerého“ (Korán, súra: rod Imránů, verš 37/42). O Ježíšovi kromě jiného řekl: „Ježíš, syn Mariin, bude blahoslavený na tomto světě i onom světě a též jedním z těch, kdož k Bohu budou přiblíženi.“ (Korán, Rod Imránů, 40/54) Bůh je v Koránu jeden jediný, nenarodil se a nemá syny ani děti, leda ve smyslu, že my všichni jsme jeho děti. Přestože Korán uznal Tóru, opakovaně říká, že židé Tóru změnili a přepsali a dodali jí svoje učení, které není od Boha.

Korán je rozdělení na 114 kapitol, zvaných súry. Kapitoly jsou různě dlouhé, od velmi krátké, které mají pouhé tři verše, až k nejdéle s 286 verši. Jednotlivé kapitoly, či súry, byly od sebe již v rané době islámu odděleny záhlavími; jméno súry bylo uvedeno na jejím konci. V současných muslimských vydáních Koránu, má každá súra záhlaví, jež je: pořadové číslo súry, název súry, místo zjevení, zdá je mekkánská nebo medínská, počet veršů a na konci, sdělení, po které súře byla ta dotyčná zjevená. V minulosti a částečně í dnes, některé súry byly známy pod dvěma či více názvy. Název súry má jen málokdy nějaký přímý vztah k obsahu. Obvykle je vzato některé slovo z prvních veršů, po-kládané za významné nebo ojedinělé. V době Muhammadově, súry zřejmě žádná jména neměly, jejich pojmenování je dílem těch jeho současníků, kteří byli pověřeni redakcí Koránu za třetího Muhammadovo následníka, chalífy Usmána. Přímou součástí všech súr kromě deváté je

34

„basmala“, tj. slova Bismi lláhi“ r-rahmáni r-rahlm (Ve jménu Boha, milosrdného, slitovného). Na počátku 29 súr, ihned za „basmalou“, nalézáme písmena nebo skupinu písmen, zvaných al-fawateh(otvírající), jako je ALM ( ABC) a podobně. Tato písmena představují jednu z nerozřešených záhad Koránu a nikdo do dnešního dne nepodal uspokojivé vysvětlení jejich významu. Styl Koránu není jednotný, liší se podle doby, kdy vznikaly jednotlivé části a podle druhu rétoriky a komu je adresovaná. Charakterickým rysem koránového stylu je použití rýmované prózy a je obtížné charakterizovat a zařídit koránský styl do některé běžné kategorie. V době Muhammadově hovořily arabské kmeny mnoha dialektů, jež se od sebe lišily hlavně ve výslovnosti, zčásti však i v tvarosloví, slovníku a syntaxi. Nejzřetelnější rozdíly byly mezi skupinami dialektů západních (Hidžáz) a centrálních a východních (Nadžd, okrajová území Iráku a Perského zálivu). Kromě toho existovaly i diference mezi dialekty kočovníků a usedlíků. Již v předislámské době se však utvořil jakýsi společný standardizovaný jazyk (koiné) básníků, užívaný v poezii a srozumitelný víceméně všem Arabům na poloostrově. Texty, které byly objevené v posledních letech, ukázali, že Arabové v Jemenu a okolím, hovořili jinou Arabčinou než Arabčina severní Arábií. Měla jiná gramatická pravidla a podobala spíš kanaánštině anebo Aramštině. Není do dnešního dne jasné, do jaké míry byla tato řeč rozšířená a čí se v Jemenu hovořilo oba jazyky. Staří arabští filologové tvrdili, že jazyk Koránu byl identický s básnickou „koiné“ a že tvoří spolu s ní základnu arabského klasického jazyka; současně však se domnívali, že Muhammad jako mekkánský rodák musel používat dialektu Kurajšovců a že tedy tento dialekt se rovná básnické „koiné“. Známý Egyptský literát a spisovatel Taha Hussain(1889-1973), ve své kontroverzní knize „ Al-shir Algahilý“(předislámská poezie) tvrdí, že většina takzvaných předislámských poezií, nebyla předislámská, ale byla psaná v islámské době a nemůže byt vzatá jako příklad předislámské poezií ani předislámského arabského jazyku. Ten názor byl přijat s pohoršením a zůstal ojedinělý. Názory modernějších badatelů hovoří, že Muhammad, použil v Koránu jazyk arabských básníků, nikoliv svého rodného dialektu. To si vyžadoval již sám zvláštní obsah jeho výroků, které bylo nutno pronášet ve formě, jež jediná byla v tehdejší Arábii uznávána jako prostředek vhodný pro vy-jádření vznešených a slavnostních myšlenek. Použití tohoto jazyka umožňovalo také snadnější rozšíření nového učení mezi různými kmeny, jejichž příslušníci byli zvyklí naslouchat na trzích a při poutích básním přednášeným v obecném arabském jazyce beduínských básníků. Určité

35

stopy dialektismů, jež se ještě v Koránu vyskytují, jdou pravděpodobně na vrub těch osob, které v rané době Korán recitovali a které pocházely většinou z Hidžázu, a také redaktorů, kteří byli stejného původu. Korán se stal první písemnou památkou arabské literatury. Pokud jde o slovník, je naprostá většina užitých slov původu arabského a jen malou část tvoří výpůjčky z jiných jazyků; zejména ze semitských, avšak i z perštiny, řečtiny a jiných. V mnoha případech byla tato cizí slova v oběhu v Arábii před Muhammadem, zejména některá biblická jména a kultovní a náboženské termíny. Korán má širokosáhlý obsah námětů a muslimi jej považují za kompletní ústavu, která dotýká každý aspekt životu. Například; o modlení a o čistotě pří modlení najdeme 91 veršů, o almužně 130, o poutě 35, o postě 5, o úctě k rodičům a příbuzným 30, o manželství a rozvodu a podobně 57, o dědičnost 12, o zákazu alkoholu a hazardních hrách 14, o korektním jednání s lidmi 42, o morálce 234, o svědectví a pravdomluvnosti 31, o vděčnosti k Bohu 99, o odpuštění 102 a jiné. Korán též obsahuje řádu veršů, které se tykají výlučně Muhammadovým ženám a netyká se ostatním muslimským ženám, přesto, že pozdější teologové aplikovali je na všech muslimských ženách. Mohammadovy ženy, jako všechny ženy v takových podmínkách, zvykly se škorpit mezi sebou o různých věcech. Byly rozdělení na dva tábory, jeden s vedením Ajšou a druhý vedením Um Salmou a pořád proti sobě intrikovaly, co Muhammadovi samozřejmě vadilo a zarmoutilo. Někdy je opustil a stranil je celý měsíc, až se situace v ženském táboru se uklidnila. Tak božské zjevení přišlo mu na pomoc, například v súře č 66 zvané zákaz hovoří: “ Proroku, proč ve snaze uspokojit své ženy, zakazuješ to, co Bůh ti dovolil? Vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný“ a v jiném verše ze stejné kapitoly čteme, „ Jestli se s vámi rozvede, možná že mu Bůh pak dá v náhradu manželky lepší, než jste vy, odevzdané do vůle jeho, věřící, pokorně oddané, kajícné, Boha uctívající a slavící, ať již předtím vdané či panny.“ Celá vzpomínaná súra hovoří o Muhammadových ženách a nebo k ním. Fundamentalisti teologové tvrdí, že všechno co na světě bylo a všechno co je a ještě bude, je napsáno v Koránu. Korán podle nich je historická a vědecká encyklopedie a muslim nepotřebuje k svému pozemskému životu, kromě koránu, žádnou knihu. Podle této rétoriky vznikly různé muslimské vědné obory – politické, sociální, ekonomické a mnoho jiných, které dotýkají všechny aspekty lidského životu. Podle toho najdeme muslimskou medicínu, muslimské oblečení, muslimské jídlo, muslimské sociální vědy, muslimská politika, muslimská ekonomika, muslimské banky, muslimská vláda a podobně. Jedna z těch věd je „ al.ižas al-koráný“, což znamená „zázračnost koránu“. Korán podle něj je zázrak a obsahuje všechny objevy, které

36

člověk objevil anebo v budoucnosti objeví. Saudská Arábie vytvořila pro tento odpor zvláštní instituce, která uspořádá mezinárodní kongresy, na které pozve různé vědce z různých vědních oborů. Tito vědci, za dobrým honorárem přednášejí a předloží důkazy o tom, že korán mluvil o všech moderních vědných objevech, dávno před tým než byly objevené. Atomové vědy, vědy o genech, lékařské, farmaceutické, fyzické a jiné vědní odbory a všechny objevy z těch věd jsou napsané v koránu a korán o nich mluvil dávno předtím než byly objevené. Jedním slovem, korán je věčná a všestranná encyklopedie, kde všechno co bylo, co je a co bude je registrování v koránu. Jakmile něco nového na západě objeví, teologové v Saudské Arábií a zaplacení vědce pospíchají s vyhlášením, že korán o tom už dávno hovořil. Zapomněli nám ale říci, jestli jeto tak, proč teda neobjevili to oni a čekali na západ aby to objevil? Doslova koránové verše znásilňují aby z ně vymačkali požadované významy a donutili je hovořit co nehovoří a odkryt vyznám, který nemá.

37

Kapitola druhá

Muslimský chalífát

38

1. Muslimská obec po smrti Muhammada.

Mohammed byl prorok a vedoucím představitelem nové obci. Mohammed opakovaně tvrdil, že je prorokem a božím poslem a jako takový nemůže mít dědiče. Ale on byl též vedoucím představitelem a velitelem muslimské obci, která rapidně rostla a nosila v sebe mnoho zděděných konfliktů a rozporů. Muhammad dokázal té konflikty řešit a zhladit. On určitě věděl, že po jeho smrti, takové konflikty znovu se vynoří a je za potřebí aby obec vedl rozumný, rozhodný a většinou muslimů akceptovatelný velitel. Přesto, Muhammad nikdy neurčil svého následníka. Když zemřel, muslimové byli postaveni před těžkým úkolem, kdo jej má následovat a jakým způsobem mají určit toho pravého následníka. Rada nejstarších muslimů, která se skládala hlavně z muslimů z kmene Kurajšu, kmene Muhammada, určila přítele Muhammada a jednoho z prvních muslimů Abu Bakra. Popis vzpomínaného střetnutí v muslimských tradičních zdrojích, potvrzuje, že muslimy ve výběru Mohammadova následníka nebyli jednotní. Střetnutí bylo narychlo uspořádané a bez přítomnosti Alího, Muhammadova bratrance, který byl zaměstnán pohřbem proroka. Ihned na začátku střetnutí bylo jasné, že proti sobě stojí dva tábory, tábor Kurajšu a tábor al-Ansaru, původních obyvatelů Al-Madiny. Vypukla ostrá polemika a každý tábor podal svoje přednosty a proč měl následník byt jeden z jeho táboru. Tradičné zdroje uvádí, že ústní polemika se změnila na fyzickou bitku, která se skončila výběrem Abu Bakra. Tradičné zdroje též uvádí, že Ali byl urazení a měl pocit, že byl z celého procesu vynechán a ukřivděn. ( Tabarý v jeho historií, část 4, str.209 a část 3 str. 439) Abu Bakr vedl muslimy jen dva roky a na smrtelné postele určil následovníka, dalšího Muhammadova přítele, Omara Bin Alchattaba. Omar vedl muslimy asi deset let. Omarova doba byla dobou čistého, infantilního, nezkaženého islámu. Omar velmi dobře pochopil dialektický vztah mezi koránovým textem a historickým kontextem, proto některé texty Koránu, jako useknutí ruky při krádeži, neaplikoval. Jeho názor byl, že nemůžeme bránit hladovému, aby kradl; nejprve musíme každému zajistit dostatečnou obživu a pak se ho ptát, proč kradl. Omar vedl stát

39

s územím od Indie po Španělsko. Byl nekompromisním bojovníkem proti korupcí a sám žil velmi skromně. Když jej přišli cizí velvyslanci navštívit, našli jej někde ležet odpočívajícího pod stromem. Neměl žádný palác ani služebnictvo a svým podřízeným striktně zakázal shromažďování bohatství. Když přijel do Jeruzaléma, obyvatelé města byli překvapeni, že šel pěšky a táhl za sebou koně, na kterém seděl jeho unavený společník. Když potřeboval v Jeruzalémě se modlit, odmítl ponuku křesťanského kněze aby modlitbu vykonal v Bazilice sv. Pánova hrobu, jelikož se obával, že muslimi by to pak vzali za záminku, konfiskovali by Baziliku a měnili ji na mešitu. Šel ven a vybral místo daleko mimo Baziliky, položil svůj turban na zem a modlil. Co Omar předpokládal, se stalo, muslimi na místě, kde Omar modlil, postavili mešitu, která stojí do dnes pod jménem Omarova mešita. Abu Bakr i Omar se nazývali Chalífát rasúl Al-Allah, což znamená následník Mohammada, a odmítli titul krále nebo vládce. Muslimi je adresovali Amír al-Muminín, což v staré Arabčině znamená „správce záležitostí věřících“. Později, tento výraz se změnil na prince věřících a nebo vládce věřících. Když Omar umřel, spekulantským způsobem byl vybrán jeden muž z rodu Umajovců jménem Usmán. Přestože Usmán byl jeden z prvních muslimů, tradičné zdroje jej popisují jako nerozhodného slabocha. Při bitce s Kurajšem u Uhudu, utekl a schoval se tři dni, než se přesvědčil, že Muhammad a jeho spolubojovníci se vrátili do bezpečí do Medíny. Historici také píšou, že na tento post existovalo mnoho lepších muslimů, hlavně Muhammadův bratranec Ali. Ali byl jeden z prvních muslimů, celý život stál po boku Muhammada a navíc byl manželem Muhammadovy dcery Fatimy a otcem Muhammadových vnuků. Ali znal Korán velmi dobře a měl v sobě ještě tu infantilní, nezkaženou víru. Usmán šel opačnou cestou než Omar. On a jeho podřízení začali shromažďovat velké bohatství. Za dobu jeho vlády se rozmohla korupce a nezákonné obohacování. Jmenoval nevhodné členy svojí rodiny na důležité posty a dovolil jim nezákonně zbohatnout. K tomu všemu, určil skupinu ze svých bližních a pověřil jím redakce Koránu. Tato skupina sbírala všechny kopii koránových textů, sestavila jeden svazek koránu a spálila ostatní. Sestavení korán byl kopírován a kopie byly odeslaní do všech koutů islámské zemi jako jediný uznaní a oficiální korán. Tento korán se stal do dnešního dne, jediným uznaným koránem u všech muslimů a dostal název „ Mushaf Usmán“ což znamená korán z redakce Usmána. ( Tabary v jeho historií, tamtéž. Al-Halaby v Al-Síra alHalabyja čast2, str.593) Usmánova politika vyvolala odpor u muslimů ve všech zemích, až došlo k povstání, které mělo za cíl jeho odstoupení. Usmán odstoupit odmítl a prohlásil, že je Muhammadovým následníkem z Boží vůle. Tato věta se

40

později stala heslem všech muslimských vládců; k tomu si ještě místo pozice „následovníků Muhammada“ určili pozici božích následovníků. Povstání skončilo zavražděním Usmána a rozdělením muslimů na dva tábory; tábor Umajovců a tábor Muhammadova bratrance Alího. Právě z tohoto táboru později vznikl směr šíitů, což znamená zastánci Alího. Každý tábor chtěl dokázat, že má pravdu, a tak na podporu svého stanoviska vztyčil Korán. Aby jejich interpretace získaly věrohodnost, vymyslely si k němu ještě desítky Muhammadových výroků. Takto vznikl politický islám a zneužívání Koránu v boji o moc. Každý tábor ve své rétorice se opíral o Korán a Muhammadovy výroky. Každý vládce reklamoval, že je vládcem z boží vůle. Bitku vyhráli Umajovci vedením Muawjou, vládcem Sýrií. Zatím co Ali, lidem sliboval boží odměnu v nebi, Muawja lidem dával peníze a pozemské výhody. Muawja samozřejmě vyhrál; božské odměny byly příliš daleko a peníze a materiální výhody od Muawjy byly reálné a skutečné. Ali byl zavražděn a Muawja postavil první dynastie v Islámu, dynastie Umajovců.

41

2. Dynastie Umejovců: Muawja měnil základní princip v struktuře muslimské moci, která se pozdě stala součásti mocenské struktury chalífátu. Na místě správce záležitostí muslimů, stal se totalitním vládcem muslimů a moc změnil na dědiční dynastie, kde starší syn je následníkem svého otce. Aby to zabezpečil, žádal od občanů, pod hrozbou trestu, a by potvrdili svoje loajalitu ne jen jemu samému ale svému následníkovi, synovi Jazídovi. Umajovská dynastie byla arabská, pozemská moc, která osvojila islám, ale islám nehrál ve struktuře moci velkou úlohu, leda v osvojení legitimity vládců. Teologové pospíchali, najít koránové verše a nebo Muhammadovy výroky, které by podpořily legitimitu umajovských vládců. Umajovská dynastie, nelítostně likvidovala každého odporu a málem vyhladila Muhammadovu rodinu. Pří bitce u Karbaly v Iráku, byl zavraždění Muhammadův vnuk al-Hussain se celou rodinou, a Hussainovu hlavu donesli na misce druhému božímu následníkovi (chalífátu Al-Allahu) Jazídovi v Damašku. Jazíd neměl respekt před žádné svátosti a jeho armáda obsadila Muhammadovo město Al-Madinu, kde tři dny rabovala a vraždila. Tradičné zdroje též opisují jak za doby Abdelmalika bin Marwana, jeden z umejovských vládců, umajovská armáda obklíčila svaté město Mekku a manganíqem (kaňon střílející velké kameny ) bombardovala nejsvátečnější místo u muslimů, al-Kaabu.( Al-Sajutý: Tarích al-Chulafa, Historie chalífátů, str. 216-219. Al-Tabarý v jeho historii, str: 274-381/3, a str: 854-866/2 a jiné) Umajovci arabizovali moc v statě, vydali arabskou měnu a postavili Araby včetně arabských křesťanů, na různé posty v statě. Jejich moc se dosáhla velkého rozměru, dobyli mnoho území a hlavně dobyli Al-Andalusie v Španělsku. Následkem toho, se náramně zbohatli a rozšířila se korupce, zpustlost a hříšnost. Dynastie Umajovců byla čisto arabská a ignorovala občany, muslimy jiných národností, co vyvolalo u druhých muslimů nearabského původu, hlavně Peršanů, nevůle, závist a odpor. Peršani považovali se za kulturní národ se starou civilizací a vyčítali Arabům, že jsou beduíni, bez civilizace a bylo jím líto, že Arabi je vládli. Proto, používali první příležitost a by povstali proti Umajovcům a tak se přidali k Abbasovcům, kteří tajně připravovali puč proti umejovskému režimu.

3. Dynastie Abasovců:

42

Abbasovci, pocházeli od Muhammadova rodu, ze strany Muhammadova strýčka Abbasa. Tvrdili, že jsou praví dědiči Muhammada, a proto mají legitimní právo na moc v státě. Spolu se svými bratranci, rodáky Muhammadova bratrance Alího, agitovali proti Umajovcům, kteří „ neprávem“ uchopili moc. Hlásili, že moc patří legitimním dědičům Muhammada. Právě velkou podporu našli u Peršanů, kteří se cítili odstavení a zapomenutí. Povstání proti Umajovcům a v prospěch Abbasovců, začalo v Persii, vedením Abu Muslima z Chorásánu. Armáda povstalců v roku 749 n. l porazila armádu Umajovců a obsadila Irák, kde byl Abdallah Abu-Alabbas vyhlášen za prvého chalífu dynastii Abbasovců. Potom se nastal největší hon na rod Umajovcův, přitom agenti Abassovců, vraždili každého člena rodu, vyhrabali hroby mrtvých Umajovců a rozprášili jich kosti. Jedna rodina se zachránila a utekla do severní Afriky a pak do Andalusie, kde zakládala moc Umajovců v Andalusií. První chalífah Abbasovců, Abdallah Abu Al-Abbas, byl zaslouženě nazván Al-Saffah, což znamená masový vrah a on se rad se s tím chlubil. Ve svém prvním rozhovoru k lidem, poděkoval Boha zato, že vrátil moc správním muslimům a pravým dědičům a potrestal boží nepřátelé a nepřátelé islámu. Na štěstí nevládl dlouho a po jeho smrti jej následoval jeho bratr, Abu Gaafar Al-Mansoor. Abu Gaafar, měl za cíl zlikvidovat každé potenciální nebezpečenství proti nové dynastii a tak nechal zavraždit svého udaného velitele Abu Muslima al-Churásaního, jelikož se obával jeho rostoucí vliv a silu. Totéž zavraždil svého strýčka Abdullaha bin Alího, aby zabezpečil moc pro svoje syny. Pustil se do boje proti svým koaličním partnerům Alijovcům a zavraždil a nebo uvěznil každého potenciálního rivala. Včerejší koaliční partneři a bratranci, rychle se změnili na ohavné nepřátelé. Abbasovci začali pronásledovat a likvidovat Alího rodu a jeho zastánci, kteří dostali název al- Alawijůn, což znamená Alího zastánci a později Al- Shijaa, „Šití“. Abu Gaafar byl moudrý vládce, který dokázal postavit pevné základy Abbasovské dynastií. Na místě, kde ležela malá dědina nazvána Bagdad, postavil vládní přepychové paláce a postavil nové město, které se stalo hlavním městem celého muslimského imperii. Obklíčil sebe různými muslimskými teology a znalci koránu a prorokových výroků. Abu Gaafar po své smrti, r. 775, nechal pro svého syna Mahdýho, pevný a velmi bohatý stát, s rozlohou od Španělska až po Číně. Mahdý vládl deset let a po něm převzal trůn jeho syn Musa al-Hadý a po něm jeho bratr Haroon Al-Rashid, který vládl 23 let. Za vlády Haroona Al-Rashida, muslimský chalífát dosáhl vrchol svoji slávy, finančně, kulturně a politicky.

43

Nástup dynastie Abbásovců znamenal hluboký převrat V dějinách vývoji islámských zemí, který na dlouhá staletí determinoval Politické, sociální a kulturní poměry (OD ROKU 750 DO POLOVINY 13 století n.l.) Abbasovský převrat proti umajjovcům byl úspěšně dovršen díky účinné a široké podpoře Peršanů, kteří byli nespokojení se svým postavením a usilovali se o zrovnoprávnění s Araby. Abbásovský převrat, ačkoliv dopomohl k vládě ryze arabské dynastii z Muhammadova rodu, připravil Araby o jejich dosavadní výsadní postavení v říše a umožnil především Peršanům, aby se v novém státním systému úplně uplatnili a prosadili. Výrazem posilnění perského živlu se stalo í přemístění Chalífova sídla ze Sýrie do Iráku. Nové hlavní město Bagdad, leželo na arabsko-iránském pomezí a na křižovatce dálkových obchodních cest.

Abbasovští chalifové se pokládali za zástupce Boha a obklopili se různými uznanými teology. Obklopili se též pohádkovým přepychem a pompézní dvorský ceremoniál s vysokými hodnostáři a vojenskou gardou vytvořil mezi sebou a poddanými takřka neprostupnou bariéru. Umajjovští chalífové jíž také vedli honosný dvůr, ale přesto se snažili udržet staroarabské tradice – přijímat pravidelně zástupce arabských kmenů, být ve styku s poddanými a projednávat jejich záležitosti. Se vzrůstajícím vlivem perského živlu se začaly prosazovat metody a praktiky sásánovské státní administrativy. Byl řízen úřad vezíra(ministra), který řídil výkonné vládní orgány. V prvním období abbasovské říše jej zastávali výhradně Peršané. Vytvořil se rozvětvený byrokratický aparát, v němž opět převládala íránská vrstva. Ústřední státní správu vykonávaly dvorské kanceláře (díwan), které mělo úlohy jako dnešní ministerstva. K nejdůležitějším patřily díwán finance, díwán armády-,Díwan daně a podobně, které byly v rukách Peršanů. Arabové – kromě vládnoucí dynastie, ztratili privilegované postavení, nejen v politickém životě, ale í ve vojsku, kde se stále více uplatňovaly žoldnéřské sbory, složené většinou z Iránců a později z Turků.

V muslimském chalífátu nebyla společnost rozdělena na stavy s jejich přesně vymezenými výsadami a právy, jelikož islám postuloval rovnost všech svobodných lidí před zákonem. Přesto, vytvořila se v abbásovské epoše hierarchizovaná sociální struktura, v níž každá společenská vrstva měla své pevné místo. Na vrcholu sociální pyramidy a její vládnoucí špičky stál chalífa se svými nejvyššími civilními a vojenskými hodnostáři v sídelním městě i v provinciích. Rozvětvený byrokratický aparát zajišťoval vlivné postavení i výnosná místa vysokým úředníkům. Specifickou rodově náboženskou aristokracii tvořili tehdy již početní příslušníci rodu Abbásovců. K horním vrstvám patřili i bohatí vlastníci půdy, obchodníci a finančníci. Ve městech existovala střední sociální

44

vrstva z řemeslníků, drobných obchodníků a úředníků, na venkově z drobných rolníků. Nejnižší vrstvou svobodného obyvatelstva byli námezdní dělníci a bezzemci a různé deklasované skupiny městské chudiny. Převážnou většinu obyvatelstva, na něž nejvíce doléhal daňový útlak, tvořili rolníci, kteří nevlastnili půdu, museli si ji pronajímat a odvádět až čtyři pětiny sklizně.

Své pevné místo v islámské společnosti měli i jinověrci, zvláště příslušníci chráněných náboženství (židé a křesťané), kteří sice nebyli rovnoprávní s muslimy, ale měli značnou autonomii a dost široký prostor, aby se mohli uplatnit v rozmanitých sférách činnosti a veřejného života. Byli proto zastoupeni v různých sociálních vrstvách.

Na nejnižším stupni stáli otroci. Byli to hlavně otroci černí z východní Afriky jichž se používalo pro nejtěžší práce, např. v dolech, při stavbě zavodňovacích zařízení nebo odsolování a vysušování močálů v jižním Iráku. Podstatně lepší podmínky měli bílí otroci, kteří se uplatňovali na dvorech, v palácích nebo v armádě. Schopným jedincům se často nabízela slibná kariéra v politice nebo v armádě. Také bílé otrokyně získávaly jako zpěvačky a tanečnice nebo pomocí harémových intrik privilegované postavení. Stojí za zmínku, že od Hárúna ar-Rašída (786-809) byla většina abbásovští chalífové syny perských a někdy í řeckých, slovanských nebo tureckých otrokyň. (al-tabarý: historie národů a králů, část 3, str.439. Ibn Saad, al tabaqat, část 3,. Ahmad amín, Fajr al-islam. Al Sojútý, historie Chalátů, Abu al-Faraj al-Asfaháný: Al-Aghaní, část 5 a jiné) Obrovské území islámského impéria, sahající od Atlantického oceánu až do Střední Asie a k hranicím Indie, mělo solidní a širokou ekonomickou základnu, která umožňovala všestranný hospodářský rozvoJ.

Jelikož na většině tohoto území přicházejí dešťové srážky nepravidelně, bylo budování a udržování zavlažovacích systémů vždy úkolem prvořadého významu. Proto stát sám přejímal péči a dozor nad těmito zařízeními a zřizoval k tomu zvláštní úřady. Kromě úrodných, zavlažovaných oblastí Iráku se na zemědělské produkci podílely především Egypt (obilniny, zelenina, bavlna, len, konopí), Sýrie (obilniny, datle, olivy) a Irán (bavlna, cukrová třtina). Chovem koní proslula zejména Nažd a Hidžaz, rozšířil se také chov velbloudů. Proslulé bylo arabsko-islámské zahradnictví, užitkové i okrasné. Zvláště zahradní architektura dosáhla v islámských zemích vynikající úrovně.

K hospodářskému rozkvětu a rozvoji obchodu přispívala velkou měrou vyspělá řemeslná výroba. Důležitým odvětvím bylo zhotovování textilií; bavlněné látky produkovaly především Střední Asie, Írán a Egypt, hedvábné tkaniny Írán, vzácné látky jako jsou brokát, mušelín, atlas, vycházely z dílen v Sýrii, Iráku a Íránu. Ve Střední Asii a Íránu se vázaly

45

nebo tkaly vlněné koberce. Vysoké úrovně dosáhla také výroba skleněných a keramických předmětů a šperků. Ve východních provinciích, v Iráku a v jihovýchodní Arábii se zpracovávaly kovy a zhotovovaly především zbraně. Velký kulturní význam mělo zavedení výroby papíru, který postupně nahrazoval papyrus a drahý pergamen. Výroba byla převzata z Cíny a první papírna vznikla již roku 751 v Samarkandu.

Říše abbásovských chalífů disponovala i velkým nerostným bohat-stvím. Zlato dodával Horní Egypt a Súdán, stříbro se dobývalo hlavně ve východních provinciích, významná byla těžba železa v Íránu, Afghánistánu a Turkestánu, měď se získávala u Isfahánu a Bucháry. Perly se lovily hlavně u ománského pobřeží, na různých místech byla naleziště vzácných drahokamů.

Hospodářskou prosperitu stimuloval významnou měrou obchod. Dobře organizovaná správa velkého státního celku umožňovala volný pohyb zboží a poměrně bezpečný průchod kupeckých karavan, říše byla protkána hustou sítí cest, měla několik dlouhých splavných řek a především mnoho přístavů na pobřeží Středozemního, Rudého a Kaspického moře, Perského zálivu a Indického oceánu. Vysoká úroveň řemeslné a zemědělské výroby a příznivá geografická poloha mezi Indií, dálným východem a Evropou podporovaly rozvoj dálkového a tranzitního obchodu. Suchozemské cesty vedly z centra říše nebo z provincií všemi směry. Čilý obchodní ruch vládl na „velké hedvábné cestě“ přes Írán, Samarkand a Turkestán do Číny, ze Samarkandu a Bucháry vedly cesty i na severozápad do Povolží a dále na sever až do Skandinávie, kde bylo nalezeno mnoho arabských mincí. Z Egypta putovaly karavany do Núbie, Súdánu a Etiopie, ze severní Afriky do povodí Senegalu a Nigeru a přes muslimské Španělsko šel obchod do různých koutů Evropy. Ze středozemních přístavů se dopravovalo zboží do Cařihradu, Itálie a Francie, z přístavů Rudého moře a Perského zálivu zajížděly arabské lodě do východní Afriky nebo do Indie, Indonésie a Cíny.

Jak jsem se už zmínil, s nástupem Abbásovců ztratili Arabové

v sociálním a do značné míry i v politickém ohledu své výsadní postavení, avšak na druhé straně si i nadále zachovali své specifické místo v chalífátu. Vládnoucí dynastie byla arabská, alespoň svým původem, a arabština měla zajištěn svůj zcela mimořádný význam nejen jako jazyk koránu, ale i tím, že se stala úředním jazykem a že se jí psala naučná literatura i poezie a próza. Zrovnoprávnění příslušníci jiných národností mohli dosáhnout postavení u dvora, pracovat v úřadech nebo se uplatnit v kulturním životě jen tehdy, jestliže dobře zvládli arabštinu.

Za Abbásovců dále postupovala arabizace a islamizace. Je však třeba mít na zřeteli, že tyto dva procesy probíhaly často nezávisle na sobě a

46

realizovaly se v jednotlivých oblastech značně nestejnou měrou. Berbeři v severní Africe se islamizovali a z velké části i arabizovali. Obyvatelé Egypta, Sýrie, Palestiny a Iráku přejali arabštinu a islám, avšak mnoho křesťanů a židů si vesměs ponechali své náboženské vyznání. Naproti tomu Íránci se islamizovali, ale arabizaci odolali, i když mnozí z nich arabštinu dobře znali a dokonce mnoho spisovatelů a básníků iránského původu svoje tvorbu napsali v arabském jazyku. Také středoasijští Turci pronikající postupně na západ se rychle islamizovali, ale svého jazyka se nevzdali.

Z vnějšího pohledu tak impozantní říše byla od samého počátku zmí-

tána těžkými vnitřními rozpory a konflikty. Chalífové a jejich místodržící museli potlačovat neustále propukající povstání, revolty a různá sociálně a nábožensky motivovaná hnutí. Již za prvních abbásovských chalífů bylo krutě potlačeno několik povstání. Pro vládnoucí vrstvy byly ještě nebezpečnější velké lidové revolty na východě říše, které se ideologicky inspirovaly staroíránskými tradicemi, různými herezemi (např. ma-nicheismem) a primitivním komunismem mazdakismu. V letech 776-783 se rozšířilo v Turkestánu lidové, převážně rolnické povstání, které vedl jakýsi Mukanna‘ (Zahalený), hlásající společenství majetku a žen. Široké rolnické povstání vedl v Ázerbájdžánu v letech 815-837 Bábak, který pak ovládl celý jihozápadní Írán, kaspické provincie a Arménii. Chalífové se však necítili bezpečni ani před obyvateli svého sídelního města, a proto již druhý syn Haruna, al-Ma‘mún si pro svou ochranu zřídil z tureckých žoldnéřů osobní gardu, která se však brzy stala postrachem Bagdádu. Vedle těchto těžkých sociálních konfliktů prožíval abbásovský chalífát i vážné politickomocenské krize. Brzy po nástupu nové dynastie se v okrajových oblastech říše začal projevovat úpadek ústřední moci a rozpad politické jednoty. Již v roce 756 se osamostatnilo muslimské Spanělsko (al-Andalus) pod vládou umajjovského emíra, jemuž se podařilo uniknout abbásovské perzekuci. V severní Africe se dostalo k moci několik lokálních dynastií. Byli to Idrísovci v Maroku (788-974), Rustomovci v západním Alžírsku (777-909) a Aghlabovci v Tunisku (800-909). Také ve východních oblastech říše s většinou obyvatelstva íránského původu došlo k závažným politickým změnám. V Chorasánu (východní Írán) založil Táhir, místodržící chalífy al-Ma‘múna (813-833), samostatný stát (821-873), a vytvořil tak první politický útvar muslimských Íránců, i když táhirovská dynastie byla arabská. Politicky i kulturně významnější byl stát íránských Sámánovců (892-1005) s hlavními středisky Bucharou a Samarkandem. Sámánovská dynastie vzešla z perské feudální aristokracie. Formálně sice uznávala suverenitu bagdádské chalify fakticky vládla samostatně. Má velkou zásluhu na renesanci iránské

47

národní kultury a perštiny jako literárního jazyka. Sámánovský stát se však postupně politicky a mocensky oslaboval vinou odstředivých snah odbojných feudálu a nakonec podlehl tureckým vládcům z Ghazny (977-1186) v dnešním Afghánistánu a Pandžábu. Ve 2. polovině 9. století se v Egyptě osamostatnil syn tureckého žoldnéra (mamlúka) sloužícího v chalífově gardě, Ahmad Ihn Tulon, který později rozšířil svou moc i na Sýrii. Krátká vláda Tulonova (868-905) přinesla těmto zemím hospodářský a kulturní rozkvět, neboť daňové výnosy neplynuly do státní pokladny v Bagdadu a mohly být využity k povznesení zemědělství a řemesel a budováni v staveb. Po zániku túlonovského státu se Egypt a Sýrie vrátily pod přímou vládu Bagdádu, ale za třicet let musel chalífa přiznat nezávislost svému místodržícímu v Egyptě, tureckému vojenskému hodnostáři, který dostal knížecí titul (ichšíd). Dynastie Ichšídovců (935- 969) ovládla i Palestinu, velkou část Sýrie i hidžázská svátá města Mekku a Medínu.

Odnožka Muhammadovy rodiny Fátimovci založili v Egyptě šíitskou

dynastie (909 -1171). Ovládli nejprve celou severní Afriku, ale jelikož odmítali svrchovanost abbásovského chalífy a sami si chalífský titul přisvojili, zahájili dobyvačné tažení na východ. V roce 969 jejich vojevůdce Džauhar dobyl Egypt a severně od Fustátu naložil nové hlavní město Káhiru, do něhož roku 973 přesídlil fátimovský chalífa al-Muizz. Fátimovci rozšířili postupně svou vládu na Palestinu, Sýrii, Hidžáz a zvláště v 11. století převyšovali v mocenském ohledu bagdádské chalífy. V témže století se však po období největšího rozkvětu začal projevovat úpadek centrální moci a chalífovy autority, spojený se vzrůstajícím vlivem tureckých oddílů a chalífových ambiciózních ministrů a rádců.

Bagdádští chalífové ztráceli kontrolu nejen nad okrajovými oblasti, ale i v centru své říše. Od začátku 10. století museli předat velkou moc do rukou vrchních velitelů svých tureckých gard a jejich autorita – pokud byla uznávána – se omezovala na funkci „knížete věřících“, tedy hlavy muslimské obce. Těchto poměrů využila arabská aristokratce velkého kmene Taghlib, jednoho z nejmocnějších už v předislámské době, aby na severu Iráku a Sýrie vytvořila vlastní stát. Dynastie byla pojmenována podle náčelníka Taghlibovců Hamdána. Jejich stát v severním Iráku trval pouze 50 let (929-979), příznivější osud měla jejich dynastie v severní Sýrii, kde se jako první ujal vlády se sídlem v Halabu Sajfaddaula (meč státu) (945-967). Jejich stát zanikl roku 1004 v důsledku expanze egyptských Fátimovců.

Hamdánovský dvůr v Halabu se však zapsal trvale do dějin arabsko-islámské kultury. Sajfaddaula byl štědrým mecenášem literátů, filozofů a vědců a na jeho dvoře působili kromě jiných slavný arabský básník al-

48

Mutanabbí (915-965), filozof al-Fárábí (874-951) a Abú-lFaradž al-Isfahání (z. 976), autor Knihy al-aghaní( písní), největší antologie arab-ské poezie a životopisných reálií o arabských básnících. Úpadek chalífovy moci a autority se projevil i v samotném centru říše, v sídelním městě Bagdádu. Chalífové se již v polovině 9. století stávali loutkami v rukou velitelů svých tureckých gard. Prestiž chalífského úřadu silně utrpěla také tím, že v roce 909 se Fátimovec Ubajdalláh prohlásil v severní Africe chalífou a totéž učinil roku 929 Umajjovec Abdarrahmán III. ve Španělsku. Muslimská obec měla tehdy tři rivalizující chalífy. Postavení chalífů v Bagdádu se v 1. polovině 10. století neustále zhoršovalo, takže chalífa al-Mustakfí s úlevou přijal jako své ochránce oddíly Bújovců, které roku 945 obsadily Bagdád a zneškodnily tureckou gardu. Síitští Bújovci pocházeli z Iránu, z oblasti jižně od Kaspického moře, kromě Iráku ovládli i západní a jižní Írán a svým sídelním městem učinili Šíráz. Jejich panovníci se stali poručníky bagdádských chalífů a svévolně je dosazovali a sesazovali, i když je jako náboženskou hlavu formálně uznávali. Vědomě navazovali na staré tradice perské státnosti, dali si sestavit rodokmen potvrzující příbuzenské svazky se sásánovskou dynastií a přijali titul šáhinšáh (král králů). Jejich jednotná říše se rozpadla v roce 983 a jejich vláda v Iráku skončila roku 1055, když se Bagdádu zmocnili turečtí Seldžukovci.

Vítězné tažení kmene Seldžukovců, původem ze stepí Střední Asie, Transoxanií, Chorasánem a Íránem do Iráku bylo počátkem nové epochy, kdy hlavní úlohu v politických dějinách islámských zemí Středního a Blízkého východu začali hrát Turci, horliví zastánci sunnitského islámu. Seldžukovci obsadili i Sýrii a Palestinu, vzali Fátimovcům i Jeruzalém a způsobili velké územní ztráty i Byzanci, neboť dobyli takřka celou Malou Asii. V době stabilizace jejich říše, za vlády nejvýznamnějších seldžuckých panovníků Alp Arslana (1063-1073) a Malikšáha (1072-1092) se nový státní útvar rozkládal od Jeruzaléma a blízkosti Konstantinopole až do čínského Turkestánu. Po Malikšáhově smrti se však jednotná říše rozpadla a vznikla řada lokálních seldžuckých dynastií a států - v Sýrii (do 1117), v Iráku (do 1194),a v íránském Kirmánu (do 1186). Tohoto oslabení využili egyptští Fátimovci, kteří roku 1098 znovu dobyli Jeruzalém a Palestinu.

Na samém konci 11. století zasáhl do oblasti Sýrie a Palestiny nový

vnější faktor – křižácké výpravy. Úspěchu prvního křižáckého tažení podstatně napomohla vzrůstající politická roztříštěnost seldžuckých států, kde faktická moc byla v rukou emírů nebo poručníků seldžuckých princů, a úpadek fátimovského státu v Egyptě. Roku 1099 dobyli křižáci Jeruzalém a vytvořili tzv. Jeruzalémské království.

49

První protikřižácká ofenziva přišla ze severního Iráku. Mosulský zmocněnec Zengí rozšířil svou moc na západ, ovládl Halab a znovu dobyl roku 1144 Edessu. Nato následovala druhá křížová výprava, která však skončila nezdarem. Zengího syn Núraddín se roku 1154 zmocnil Damašku a začal vážně ohrožovat křižácká feudální panství. Jeho cílem bylo ovládnout Egypt, kde Fátimovci prožívali hlubokou politickou krizi a kde o výkonnou moc soupeřily kliky dvořanů a vezírů. Núraddín poslal do Egypta s vojskem kurdského emíra Širkúha, který získal úřad vezíra. Po jeho smrti jej vystřídal jeho synovec Saláhaddín ibn Ajjúb (Saladin, podle evropských kronikářů).

Saláhaddín ukončil roku 1171 vládu Fátimovců, nastolil znovu sunnitský islám a formálně podřídil Egypt autoritě bagdádského chalífy. Do historie vstoupil i svým úspěšným bojem proti křižákům. Jeho mocenská pozice se ještě posílila, když připojil k Egyptu Sýrie. Pak zahájil proti křižákům ofenzivu, kterou korunoval roku 1187 dobytím Jeruzaléma.

Vláda Ajjúbovců přinesla Egyptu a Sýrii v prvních desetiletích hospodářský rozkvět a oživení dálkového obchodu, ale po smrti sultána al-Kámila roku 1238 ji stále více oslabovaly dynastické boje a vzrůstající mocenské ambice velitelů tureckých mamlúckých gard. Ti se nakonec roku 1250 zmocnili v Káhiře vlády a zahájili tak dlouhou epochu mamlúckých dynastií v Egyptě a Sýrii, která trvala až do roku 1516, kdy tyto země přivtělil k osmanské říši sultán Selim I.

K ještě převratnějším událostem došlo v polovině 13. století na východě islámského světa. Mongolové ve své nezadržitelné expanzi na západ prošli Iránem, dostali se do Iráku, roku 1258 dobyli a vyplenili Bagdád a popravili posledního abbásovského chalífu. Toto datum znamená konec abbásovské epochy.

V čtrnáctém století se objevila na scéně nová sila, která pomalu

vyrostla do velkého impéria, Osmanská říše. Osmanský Sultán Muhammad druhý dopil Konstantinu a tým zlikvidoval byzantickou říše a otevřel cestu na západ. Osmanský sultán Salím druhý věděl silu náboženstva k získaní muslimů na straně Osmanské dynastie, proto roku 1517 vyhlásil, že je ochráncem obou svatých měst Mekku a Madinu.

50

4. Byl „islámský“ chalífát opravdu muslimský?

Z uvedeného souhrnu historii islámského chalífátu je jasné, že islámský chalífát byl vskutku typický pozemský mocenský systém. Těsně po smrti proroka Muhammada a ještě nebyl ani pohřeben, vypukla ostrá roztržka mezí muslimskými představiteli o tom kdo má po Mohammadovi vést muslimskou obec. Tradiční zdroje tvrdí, že celá roztržka se točila o tom, kdo měl právo na Mohammadovo dědictví. Kurajšovci, viděli v sebe pravé Muhammadovy dědice. Chlubili se tím, že byli první muslimi a zastanci Muhammada a jeho ochránci. Hašimovský rod tvrdil, že on je pravým dědičem Muhammada, jelikož je rod Muhammada. Na druhé straně, al-Ansar, původní obyvatelé al-Madiny, tvrdili, že právě oni, kteří Muhammada a jeho druhy uchýlili k sobě a jím poskytli ochranu a je vzali mezi sebou v čase, když jejich vlastní kmen upustil a odřekl. Nebyla tam řeč o islámu ani o víře, ale o kmenovém vztahu a svazku a dědických právech. První dva Chalífové, Abu-Bakr a Omar vedli muslimskou obec v duchu infantilního Islámu a vedli muslimský stát spravedlivě a podle koránových příkazů. Šli po Muhammadových stopách a řídili se prorokovými výroky a praktiky. Třetí chalífe, Usmán se výrazně odbočil od Muhammadovy cesty a šel opačnou cestou než Omar. Za dobu jeho vlády se rozmohla korupce a nezákonné obohacování, co vyvolalo odpor všech muslimů. Usmánova politika měla za následek, rozdělení muslimské obci na dva tábory a ostrý bratrovražední boj mezi obou táborů, co nechalo trvalé tragické následky v islámské historii.

Umajovci, porušili jeden z hlavních základů islámu a tvořili dědiční dynastie zakladenou na kmenový svazek a ne na islámský. Zlikvidovali

51

každého protivníka a zavraždili členy Muhammadovy rodiny, až ji skoro vyhubili. Nerespektovali svátost Muhammadova města al-Madiny ani Mekky a dokonce bombardovali nejsvátečnější místo muslimů al-Kaabu. Kromě malé výnimky, Chalifové nedodrželi morální kodex islámu a žili přepychovým životem, konzumovali alkohol a obklopili se velkým harémem se stovky různonárodních žen.

Abbasovská dynastie, byla taktéž zakládaná na rodinném svazku a dědictví. Pokládala se za zástupce Boha a svou moc za boží dar a boží odkaz. Činy vládců byly vykonané z boží vůle a podle božího odkazu. Chalifové přivlastnili přezdívky s náboženským podtónem jako jsou, al- Mansúr( z boží vůle vítěz), al-Rašíd ( z boží vůle moudrý) a podobně.

Po nastolení abbasovské dynastií, Abbasovci honili umajovskou rodinu, vraždili členové umajovského rodu a zkonfiskovali jeho majetek. Později se otočili proti svým bratrancům a dřívějším koaličním partnerům Alijovcům a honili je po celém muslimském impérií. Obklopili se muslimskými teology a označili se za knížete muslimů, ale žádali od teologů poslušnost a loajalitu. Kdo se vzdoroval a měl odlišný názor, dostal se za mříže a nebo byl likvidován. Byla to totalitní pozemská mocenská moc.

Abbasovská dynastie ihned po svém vzniku byla označená mocenskými boji mezi členy rodiny, Al-Hadý se svým bratrem Harúnem, Haronovými syny al-Amínem se svým bratrem al-Mamúnem a podobně. Paláce se hemžily ženskými intriky a mocenskými boji, které mnohokrát vedli k vraždě Chalífy ve svém posteli a nebo jedem pří konzumace jídlo anebo pitiva. Některé chalífy byli zavražděni ihned první noc po nastolení moci. Bratr zavraždil bratra a syn zavraždil otce, jako v případě Chalífy al-Muntasira, který zavraždil svého otce al-Mutawakila.

Je za potřebí však se přiznat, že dynastie Abbasovců, hlavně v prvních stoletých vládnuti, se zapsala trvale do dějin arabsko-islámské kultury. Chalifové, od al-Mansúra po Harúnovi al-Rashídovi a al- Maamúnovi až al- Mutawakilovi ( 874n.l) byli štědrými mecenáši literátů, filozofů, vědců, filosofů, teologů a básníků. Rozmnožil se překlad různých knih z latiny, řečtiny, perštiny a jiných jazyků. Rozmohly se různé teologické vědy, diskutovalo se o boží podstatě a jestli je korán jako boží slova je starý a věčný a nebo je nový. Diskutovalo se o vůle člověka a boží vůle, a jestli osud člověka je předem určený a nebo jestli je člověk panem svého osudu. Křesťané a židé v této době byli chránění a svobodně konali svoje náboženské obřady a postavili svoje kostely a chrámy. Měli značnou autonomii a dost široký prostor, aby se mohli uplatnit v rozmanitých sférách činnosti a veřejného života. Byli proto zastoupeni v různých sociálních vrstvách.

52

Oprat se nastal v době Chalífy al-Mutawekela r. 847, který určil sunitský fundamentalistický směr za oficiální náboženský směr v Chalífátu a rozkázal zastavit každou diskuze v muslimských vědách a zakázal jakoukoliv novou interpretace muslimských textů. Tvrdě bojoval proti směru al- Mutazily, který respektoval rozum a vůle člověka, zakázal jejich učení a zničil většinu jich knih. Byl velmi ohavným nepřítelem Šitů a ostře bojoval proti šíitské ideologii. Zničil hrob al-Hussaina, vnuka proroka Muhammada v Karbalau(dnes, sváté město šitů v Iráku) a zakázal lidem místo navštívit. Razantně odmítl filosofické vědy a vykročil proti filosofům. Ani křesťané a židé nešetřil, zničil jejich kostely a chrámy v Bagdadě a přikázal jím nosit označené oblečení a zakázal jim jezdit na koních a dovolil jím jen jízdu na oslích.

Al-Mutawakel tloukl první hřebík v rakvi islámského svobodného myšlení a postavil první kamen v stavbě muslimského konzervatizmu a fundamentalizmu. Uzavřel diskuze a tým omezil produktivitu myšlení a zatměl svobodný rozum. Byl to začátek výhry teologů textu a prohry teologů rozumu. Teologové textu hledali zákony, příkazy, zákazy a směrnice (Šaría) v koránových textech, když je tam nenašli hledali v Mohammadových výrocích, pravých a třeba vymyšlených, potom ve výrocích Muhammadových současníků. Jejich heslo zněl „kde je text, neexistuje názor“ a podle nich, svaté texty myslely na všechno.

Al-Mutazila naopak věřili v jedné zásadě, že Bůh je spravedlivý a cíl muslimských zákonů (Šaría) je prospěch člověka a jeho dobro. Když nenašli jasný koránový text použili svůj rozum a navrhli zákony podle podstaty islámského učení a v prospěch společnosti. Když doslovný význam svatého textu byl v protikladu s rozumem, interpretovali text, tak aby byl rozumem akceptován.

Úpadek pomalu pokračoval, až dosáhl svůj vrchol v třináctém a čtrnáctém století, kdy fundamentalistická islámská rétorika se stala oficiální a jedinou uznanou rétorikou v celém muslimském světě, sunnickém a anebo šitském.

Po skončení první světové vojny a vpádu osmanské říše, padl též

poslední muslimský chalífa a celý muslimský Chalífát. Nový turecký vládce, Ataturk zrušil muslimský chalífát a postavil v Turecku sekulární řežím.

Anglie rozhodla ve spolupráci s muslimskou hierarchií postavit Egyptského krále Fuada jako nového chalífu muslimského světa. Zřejmě Anglie představovala, že manipulace s králem Fuadem jako Chalífa všech muslimů je pro politické záměry Anglii prospěšnější.

Tento krok vyvolal u mnohých Arabů a Muslimů odpor a svým odporem projevili různými způsoby. Známý Egyptský teolog Ali Abdalrazeq vydal v roku 1925 knihu pod titulem,“ Islám a základy moci „, v které razantně

53

odmítl chalífát a tvrdil, že Chalífát je pozemská moc a nemá s islámem nic společního. Vyhlásil, že Islám je víra a náboženství s cílem ušlechtění člověka a není moc ani vláda. Takzvaní muslimští Chalífové, čí Umajovci anebo Abbasovci byli podle autora, ve většině diktátoři a v žádném případě nemůžeme je nazvat boží následníky a nebo následníky proroka Muhammada. Expanzní války, které vedli proti druhým, byly obrazem své doby a měli mocenský cíl a nemá s vírou nic společního. „Vojnou a silou nedá víru vnutit “, tvrdil autor knihy.

Kniha vyvolala velký rozruch v Egyptě a v muslimském světě a autor knihy byl potrestán zrušením universitního diplomu a vyloučením z teologického institutu, kde přednášel. Vláda knihu spírala a spálila a div autora nezavřela. Přesto, kniha zůstala živá v paměti pokrokových muslimů, kteří od té doby pokusí se kriticky se podívat na tradiční islámskou rétoriku a pokusí ji změnit v souladu s pokrokem a moderním životem. Jeden z výroků, který nám zůstal po vzpomínaném autorovi hovoří, že pozemská moc zneužívá náboženství na opevnění své moci. Tvrdí též, že od dávných časů pozemská moc zakládala náboženské instituce a držela je v rukách na podporu svých mocenských cílů. Tvrdil dále, že egyptská vláda zakládala instituce al-Azhar, jako největší muslimskou autoritu a držela ji v rukách. Autor tvrdí, al-Azhar od svého vzniku je v rukách moci a slouží jako náboženské kryti pro vládní moci.

54

Kapitola Třetí

Zrod muslimské tradice

55

1. Výklad a interpretace koránu:

Všechna známá náboženstva, nech jeto Islám, židovstvo anebo

křesťanstvo jsou tradice. Bez ohledu na zdroj svátého textu a čí věříme a nebo nevěříme v božskosti náboženského textu, text se nevysvětluje a neodkryje svůj význam sám. Lidé, teologové anebo jiní, text vykládají, vysvětlují anebo interpretují a k tomu přidají svoje názory a myšlenky. Pravě z toho lidského výkladu a lidské interpretace, vznikne během let myšlení a rétorika, které se po letech traduje a takto vznikne tradice. Teologové pak mění tradice na náboženství a tým jí přisluhují svátost. Tradice vznikne ústně a dlouho se ústně mezí lidmi koleduje a pak ji napíšou do spisů, které se stanou svaté spisy a svatá písma. Kým pravý historický výzkum uvažuje na baze historických faktů, náboženství uvažuje na základě interpretaci „svatého písma“, často bez ohledu na vědecké a historické fakty. Během stovky let, teologové interpretovali „ svatý text“ podle svých vědomí a svědomí anebo někdy podle zájmů mocných. Tato interpretace se měnila na dogma a po dlouhých letech se měnila na tradice a z tradicii na náboženství. Tradice není skutečnost ani není skutečný překlad svatého textu. Jeto pouhý lidský názor a lidská interpretace svátého textu. Korán je vysoce šlechetný a kultivovaný literární text, plný metafor, mytologických náznaků a povídek, a ke zdůraznění svého odkazu používá, tak stejně jako bible, fantastické příběhy, mýty, legendy a metafory. Proto je velmi obtížně koránový text překládat do jiných jazyků, když překladatel nevezme do úvahy význam těchto metafor a příběhů. Uvedu Příklad z překladu koránu od Ivana Hrbeka,1972,1991,Odeon, což budu někdy pří překladu koránového textu s rezervou používat. Čteme verš č. 25 ze súry ženy, str: 522, zní: Kdo z vás se nemůže pro nedostatek prostředků oženit s věřící muhasanami, nechť vezme si z těch, jimž vládnou vaše pravice ….“ Čitatel pochopitelně nebude rozumět slovo muhasanami, což je z arabského slova muhasan a znamená opevnění, chránění a slovo hisn znamená pevnost. Ale slovo Muhasanat v tomto verše jsou svobodné ženy,( neotrokyni), které byly v té době a dá se povídat í dnes, chráněné, nedotknutelné, jedině řádným sobášem. Další výraz, který uvádí Hrbek ve zpopínaném verše je výraz „vládnou vaše pravice“, což samozřejmě pro neznalce arabského jazyku nepochopitelné. Je to doslovný překlad arabského textu, „ ma malakat ajmanukum“, který znamená, otrokyni získané ve vojně, z kteréhož později vznikl pojem hárem.

56

Pravidla o čtení textů potvrdí, že neexistuje neutrální četba textu a každý čtenář si do obsahu svého vlastního překladu vnese své vlastní já. Proto se interpretace textu Koránu liší nejen podle úrovně znalostí výše zmíněných faktorů, ale také podle osobních podkladů čtenáře. Politické, sociální a ideologické pozadí daného čtenáře jsou velmi důležitým faktorem v konečné interpretaci textu Koránu. Jelikož se lidé liší nejen vědomostmi, ale politickými, sociálními, ekonomickými a ideologickými názory, liší se podle nich i konečná interpretace. Co čtenář, to názor. Právě tak vznikly v islámu podobně jako u jiných náboženstev, různé interpretace svatého textu, což vedlo ke vzniku různých náboženských proudů, škol a sekt. Co samo o sebe není zlý ale naopak zdravé, samozřejmě pod podmínkou nelpět na svůj názor jako jediný správný a respektovat názory druhých. Když Muhammad ještě žil, chodili muslimové za ním a ptali se ho, radili se s ním a žádali ho o vysvětlení významu nejasných textů Koránu. K tomu všemu osobně prožívali historické pozadí daného verše a danou situace, na kterýchž verš a nebo verše odpovídali a nebo reagovali. Po Muhammadově smrti začali muslimové improvizovat a interpretovat Korán podle svých vědomostí a schopností. Aby jejich interpretace dostala věrohodnost, začali ji podporovat Muhammadovými výroky. Každý tvrdil, že osobně slyšel ten anebo onen výrok přímo z úst samotného Muhammada. Takto v islámu vznikla nová věda, která se později nazývala věda o hadíthu, což je věda o výrocích Muhammada. Výroky byly zatím limitovány a kolovaly ústně. Muslimi s ústupem času, zapomněli na historické pozadí koránového textu a začali text interpretovat vytrhnutím ze historické kontextu. Spoléhali se na ústní tradice anebo nové tradice vymysleli. Dnešní muslimští teologové tvrdí, že když první muslimové se dohodli na něčem a výsledek dohody se tradoval, stane se součást muslimských zákonů, šaríi.

57

2. Jak tradice chápala Zjevení

Všechny muslimské tradičné zdroje uvádí, že Korán je boží zjevení,

který byl Muhammadovi na boží příkaz, nadiktován andělem Gabrielem; proto považují koránový text za boží slovo. Když muslim čítá korán, poví: „Bůh povídá ve své knize korán“ a potom čítá verše z koránu. Korán, jako boží slova, vyvolá u muslimů velkou úctu a muslimská tradice nařídila muslimy, aby korán vzali do ruky jedině, když jsou čisté, tělem i duší. Tradice vypěstovala ve vědomí muslimů, že koránové verše mají zázrační moc, a proto se používají v lidové medicíně jako zázrační ikony na ozdravení pacientů. Muslim se obraní před zavěstivšíma očima, odhání strach, odhání zlé duchy a anebo se posilní, čítáním verše z koránu. Koránový text ozdobuje domy, auta, autobusy, letadla a podobně jako ochranné zmámení. Aby tradice potvrdila božskost koránového textu, hasila: Za prvé, že Muhammad byl negramotný a nebyl schopný takový text vymyslet. Za druhé, že koránový text je zázrak a žádný člověk není schopný podobný text tvořit. Za třetí, že Arabčina je jazyk nebeských obyvatelů a že každý prorocké zjevení bylo původně v arabském jazyku a potom bylo přeloženo do jazyku jiných národů. Jako odpověď k výčitkám křesťanů a židů, že Mojžíš a Ježíš Kristus prováděli zázraky a Muhammad žádné neměl, tvrdili, že korán je nejzázračnější zázrak. K tomu ještě začali vymyslet zázračné činy, které Muhammad prováděl. Tradičné zdroje uvádí mnoho vymyšlených zázraků, kterýž prý Muhammad vykonal, ku příkladu; Muhammad prý zásobil armádu muslimů v poušti vodou, která mu tekla mezi prstěmi, anebo že andělé bojovali s muslimy proti Kurajšovcům v bitce o Badru a podobné vymyšlené zázraky. ( Al-Bucharý, výroky č: 5639 a 3576). Ale většina tradičných zdrojů považuje samotný korán za boží zázrak, a proto Muhammad nepotřeboval vykonat žádné jiné zázraky.

58

3. Způsob zjevení podle tradičních zdrojů: Tradiční zdroje uvádí polemiku muslimských teologů ohledem způsobu zjevení koránového textu. Někteří teologové hlásili, že Bůh nadiktoval Gabrielovi text koránu v arabštině a ten pak text nadiktoval Muhammadovi přesně podle božích slov. Jiní zas hlásili, že Bůh, božským jazykem nadiktoval Gabrielovi význam slova a pak Gabriel to zformoval v arabském jazyku a nadiktoval Muhammadovi. Jiní byli odvážní a hlásili, že Muhammad zformoval arabský text koránu podle boží zjevení. Tento názor, dovolil možnost, že Muhammad sám, sice podle božího zjevení, zformoval jazykový text koránu v Arabštině. Ačkoliv, že tato možnost je uvedená v uznaných muslimských tradičných zdrojích, dnešní teologové ji ignorují a nepropustí o tom diskuze. Všichni ale věří v božskosti textu, a že anděl Gabriel hrál úlohu prostředkovatele a Muhammad byl příjemce božího slova a poslem, který měl za úlohu lidem božská slova hlásit. (Al- Sojutý, Al-Itqan fi ulúm al-Korán, g1, str 39)

Korán uvádí, že text koránu byl z nebe seslán v noci Al- Qadaru v měsíce ramadanu. „ Vskutku jsme JEJ (KORÁN) seslali v noci Al-Qadaru “ (súra 97). Al-Qadar v Arabčině znamená osud, určení, předurčení; Ivan Hrbek ve svém překladu Koránu z roku 1972 a 1991, používá slovo úradek. Podle muslimské tradice jeto noc z 26 na 27 ramadanu. Tento verš vyvolal krizovou polemiku u muslimských teologů. Museli vyjit s spokojícím zdůvodněním protiřečením mezi historickým faktem, že korán byl Muhammadovi zjevení postupně po dobu 24 let a obsahem uvedeného verše, který tvrdí, že korán byl seslán v jedné noci, v noci Al-Qadaru. Tradiční uznané zdroje uvádí několik výmluvných názorů; jeden hovoří, že Korán byl seslán andělovi Gabrielovi v noci Al-Qadru a pak Gabriel postupně a po dobu 24 let nadiktoval Muhamedovi potřebné verše. Druhý názor hovoří, že korán byl ve vzpomínané noci seslán z horného nebe do domu Al-Izza,(dům slávy ) v dolním nebe a pak byl seslán Muhammadovi postupně po dobu 24 let. Ale nikdo nám nevysvětlil co to je to za dům ani kde nachází dolní nebe. Tato polemika vyprovokovala další otázku, čí korán je věčně starý a nebo nově vytvoření. Tato otázka rozdělila muslimské teology do dvou hlavních skupin, Jedna skupina, která se volala Al-Mutazila, hlásila, že korán byl bohem nově vytvoření. Druhá skupina, hlásila opak, že korán je věčný jako sám Bůh, jelikož jeto vlastní boží slovo; Bůh je věčný a proto jeho vlastní slova jsou též věčné. Podle tohoto směru, korán byl věčně uložen v disku věčnosti, který je uložen v horném nebi a že každé

59

jeho písmo je veliké jako hora Qaf (hora v arabském poloostrově). V tomto disku je uleženo všechno co na světě bylo, je a bude. (Shihabuddín al-Masry: Albajan fi tafsír al-kurán, 1992.- str. 191/I.) Druhý názor byl politicky motivován a postupně převládl islámskou rétoriku a pěstoval ve vědomí muslimů, že všechno co se na zemi dělo a děje bylo předem určeno a člověk zato nemohl, protože byla to boží vůle. V tradičných zdrojích se uvádí scénu, v které se střetne Adam s Mojžíšem. Mojžíš vyčítá Adamovi, že kvůli němu lidstvo bylo vyloučeno z nebe. Adam se braní, že on zato nemohl, protože všechno bylo Bohem, předem určené. (Ahmad saman al-Nažar, Kuvajt, str.70/I). Tento směr postupně dominoval islámskou rétoriku a dostal název „Sunity“, což zmámená, že jdou Muhammadovou cestou. Vládcové to zneužili a hlásili, že vládli z boží vůle a ne ze své ani z vůle lidu a že oni za svoje činy nemůžou, protože všechno se děje z boží vůle. Člověk, podle této rétoriky se změnil na instrument bez vůle. Almutazila naopak byli lidé rozumu a hlásili, že člověk je svobodný tvor a jeho činy jsou vykonané ze své svobodné vůle, a proto bude podle svých činů odměněn anebo potrestán. Hlásili, že Bůh je spravedlivý a není logické, aby člověka odměnil anebo potrestal, když člověk není zodpovědní za svoje činy, které jsou bohem předem určené. Almutazilové se podíleli na rozkvět islámské rétoriky a hráli v osmém a částečně v devátém století n. l klíčovou role v rozkvětu islámské kultury. Vrchol jejich slávy byl za chalifou al-Mamúna( 813-833 n.l ). Mnoho muslimských básníků, spisovatelů a filosofů nosili ideologie almutazily a obohatili muslimskou kulturu svými otevřenými názory a polemikou, které se opíraly o rozum a ne o dogmatu a text. Bohužel bitku s fundamentalistickou rétorikou prohráli, když Chalifa al-Mutawakil,(822-861n.l) je bojkotoval, jejich rétoriku zakázal a byli vyhlášení za kacíře a jejich knihy byly zakázané a nebo zničené. Další otázka která se vynořila před muslimskými teology, byla, v jaké formě anděl Gabriel se ukázal Muhammadovi? Tradice uvádí též několik názorů, jeden z nich uvádí, že Gabriel se Muhammadovi ukázal v lidské formě a Muhammadovi nadiktoval verše koránu; Muhammad prý někdy ukázal na nějakého muže a řekl: “ Viděli jste toho pana, co ode mne odcházel? To byl Gabriel “. Druhý názor hovoří opak, že Muhammad se změnil v andělské formě a střetl s Gabrielem v nebi, kde se naučil od Gabriela koránové verše. Třetí názor, hovoří, že Gabriel letěl se svými křídly k Muhammadovi a že lidí sice Gabriela neviděli, ale slyšeli kmitaní jeho křídel. Jiný názor zas tvrdí, že Gabriel našeptal Muhammadovi ve spánku a že prý sám Muhammad vyhlásil, že když Gabriel k němu se blížil, slyšel ostré zvonění a dostal třasavku, která jej velmi unavila.

60

Jsou též uvedené různé názory, které jsou přehnaně fantastické a nestojí za povšimnutí. Většina tradičních fundamentalistických zdrojů tvrdí, že prorok Muhammad dostal dva druhy zjevení; první bylo ve formě přímého diktátu, kde Gabriel Muhammadovi nadiktoval boží slova, druhý bylo ve formě božského zasvěcení, přitom Muhammad byl zasvěcen do tajemství denního praktického života. Pří prvním, Bůh rozkázal Gabriele, aby Muhammadovi nadiktoval přesný text koránu a pří druhém, Bůh odkázal Muhammadovi pomoci posla Gabriela jak má vést muslimskou obec v praktickém životu. Pak Muhammad svými slovy a činny muslimům odkázal a ukázal, co mají a co nemají dělat v praktickém životě, jak mají modlit, kolikrát mají modlit, jaké rituály mají aplikovat při poutě a mnoho praktik potřebných k náboženskému a pozemskému životu. Z toho vzniklo pojem „sunnat rasulullah“, prorokova cesta, která se zakládá z prorokových výroků a prorokových praktických činů a chovaní v svém životě. Podle toho vzniklo později pojem sunny a sunnitů; sunna je prorokova cesta a sunniti, jsou ti, kteří chodí po prorokové cestě. Všechno co kdy v životě prorok řekl a nebo dělal se stalo součásti sunny. A když hovořím všechno, fundamentalistické zdroje myslí opravdu všechno, jak jedl, miloval, pil, chodil na záchod ( přitom v té době záchody nebyly), jak češe vlasy, jak se oklekal a podobně, všechno co dělal a řekl. Přitom Muhammad trvale tvrdil, aby jeho výroky nenapsali a že je jen člověk,smrtelník a boží posel, kterému bylo zjevení korán.

61

4. koránový jazyk podle tradicí: V Muhammadově době hovořily arabské kmeny mnoha dialektů, jež se

od sebe lišily hlavně ve výslovnosti, zčásti však i v tvarosloví, slovníku a syntaxi. Nejzřetelnější rozdíly byly mezi skupinami dialektů západních (Hidžáz) a centrálních a východních (Nadžd, okrajová území Iráku I a Perského zálivu). Kromě toho existovaly i diference mezi dialekty kočovníků a usedlíků. Již v předislámské době se však utvořil jakýsi společný standardizovaný jazyk (koiné) básníků, užívaný v poezii a srozumitelný víceméně všem Arabům na poloostrově. Tradiční zdroje uvádí, že starší arabští filologové tvrdili, že jazyk Koránu byl identický s básnickou „koiné“ a že tvoří spolu s ní základnu arabského klasického jazyka; současně však se domnívali, že Muhammad jako mekkánský rodák musil používat dialektu Kurajšovců – a že tedy tento dialekt se rovná básnické „koiné“. Mnoho tradičných zdrojů jsou naklonění tvrzení, že korán je věčný a uložení v arabském jazyku v disku, který se nachází v horném nebi. Arabčina je, podle nich, jazyk nebeských obyvatelů a každé proroctví bylo původem v arabském jazyku a bylo pří zjevení přeložení do národního jazyku proroka, který to dostal. V uznaných tradičných knihách o Muhammadových výrocích, zvaných Al-Sihah, jako je al-Bucharý a Muslim, najdeme Muhammadový výrok, který tradice jej uzná za pravdivý. Výrok tvrdí, že Muhammad řekl: „Gabriel mě naučil korán sedmými písmenní; podle kteréhokoliv z nich čtete, čtete správně“. Tento výrok vyvolal ostrou polemiku u muslimských teologů a filologů, kteří se snažili vysvětlit význam toho výroku. Uznaný a respektovaný zdroj v muslimské tradici, „Alburhan fi ulúm Al-korán od Al-Zarkašého,1923,str: 212/i uvádí tento výrok různými jazykovými formami s stým stejným podstatným významem, že korán byl Muhammadovi zjevení sedmými písmenní. Ale nikdo nevěděl přesně, co to znamená a muslimské tradiční zdroje uvádí výše čtyřicet názorů k této otázce.( Aldaný Abu Umar: Sedm písmen, r.1804, Mekka, str:15-27). Uznaný muslimský tradičný zdroj Al-Itqan fi ulúm alkorán: Al-Sajutý, tamtéž) uvádí výše čtyřicet názorů k této problematice a vysvětluje nám podrobné úvahy každého názoru, uvedeme z nich jen některé. Někteří hlásili, že slovo sedm, znamená hojnost a ne přesný počet a proto pojem sedmých písmen je jen náznak, že muslimové mohou číst korán s otevřenou myslí a nemají se lepit na doslovný význam slova. Jiní

62

zas hovořili, že sedem písmen znamená sedem dialektů, ale filologové nenašli v koránu jediné slovo, které je uvedení sedmými dialekty. Další skupina tvrdila, že každé slovo v koránu má sedm významů, ale toto tvrzení neobstálo, jelikož velmi málo slov v koránu mají sedem významů. Jeden Muhammadovy výrok, který mohl byt pravý a nemusel, vyvolal u teologů zmetek a každý napsal dlouhé vysvětlení o významu toho výroku. Bylo napsané o tom mnoho knih a každé vysvětlení neobstálo před logikou a fakty. Čitatel by se žasl, kolik energii, někdy teologové vydávají do bezvýznamné diskuse. Otázka písmen koránového textu, měla jinou ozvěnou a vyvolala ještě větší zmatek jako diskuze o významu Muhammadovo výroku. Aby čitatel pochopil podstatu problému, uvedu velmi stručný přehled o arabských písmech. Arabská slova a věty se píšou ve vodorovných řádkách. Řádek se začíná na pravé straně a píše se doleva. Všechny knihy, noviny a časopisy se píšou zprava doleva. Arabské písmo je písmem spoluhláskovým, jelikož základem psaného slova jsou spoluhlásky vyjádřené samostatnými grafémami. Tři dlouhé samohlásky jsou označované spoluhláskovmi grafémami. Arabské písmo je písmem kurzívním; to znamená, že jednotlivé písmena se ve většině případů spojují. Šest písmen se spojují jen s předchozím písmenem, ostatní tak stejně s předchozím i s následujícím. Každé písmeno má í samostatnou formu. Rozeznáváme teda čtyři tvary písmena: začátečný. Středový, koncový a samostatný. Arabčina nepozná velké písmena. Rozdíly mezi jednotlivými tvary toho stejného písmena nejsou velké. Při začátečném tvaru převláda vplyv spojovacího tahu, zatím co při koncovém a samostatném tvaru převláda ozdobný tah, obyčejně oblok. Každé písmeno má základný tah. Více písmena mají stejný základný tah, a proto se odlišují rozličným počtem bod nad anebo pod písmenem. Při psaní postupujeme tak, že nejprve napíšeme základné tahy všech písmen v slovu, potom doplníme body a nakonec slovo opatříme značkami pro Krátké samohlásky, připadne dalšími. Krátké samohlásky se píší nad anebo pod spoluhláskou, za kterou ve výslovnosti následují. Označuje se též nepřítomnost samohlásky. Krátké samohlásky se prodlužují pomocí spoluhlásek „alif‘, ‚w“ a „j“. Moderní arabské texty jsou tlačené bez značek pro Krátké samohlásky (tzv. nevokalizovaný text). Důsledně vokalizovaný je len Korán, případně některé učebnice. Při spojení písmen se často používají tzv. ligatury, tj. nezjednoduší spojeni bez přerušení základného tahu. ( Karol R Sorby: Moderná spisovná Arabčina I diel, str: 5-7)

63

Arabové před islámem a těsně po islámu, byli řečnici; básně, hovory, smlouvy byly přenášení ústně a ne písemně. Nezůstalo nám z té doby žádný psaní text prózy, abychom mohli ho vyrovnat s koránovým textem. Korán, ačkoliv byl napsaní na různých listech, byl dlouho ústně přednášen. Arabská písma byla do konce sedmého století psaná bez značek pro Krátké samohlásky, nevokalizovaní. V Arabčině je mnoho podobných písmen, které se dá rozlišit tečkou nad písmem anebo pod písmem. Nepřiklad, je písmo ( ر ) (r), ale s tečkou nad písmem se mění na (z) a podobně. Korán, byl dlouho napsán bez teček a bez krátkých samohlásek. Počátečním muslimům byl korán přednášen a takto jak ho slyšeli, tak ho zapamatovali. Do islámské obce nastoupilo mnoho Peršanů, Kurdů, Asyřanů, a mnoho jiných. Pozdější muslimi, hlavně nearabského původu, četli korán nevokalizovaný a bez teček, co vyvolalo u nich zmetek. Rozšířily se nesprávné četby; stejný text byl různě čítaní s odlišnými významy. Tento zmatečný stav dostal do pozoru Al-Hajaje, vládce Iráku, koncem sedmého století n.l. Al-Hajaj, šel s tým problémem za umajovským chalífem AbdelMalikem bin Marvanem do Damašku. Chalífe vydal rozkaz, aby vytlačili vokalizovaný korán se správnými tečkami k písmenům. Takový vokalizovaný korán byl distribuovaní po všech muslimských krajinách.

64

5. Redakce koránu:

Muhammad, po smrti, zanechal za sebou text koránu, bud v paměti

muslimů anebo napsaní na různých listech, které napsali pisatelé koránu. Tradičné zdroje uvádí osmnáct jmen, kteří se podíleli na psaní koránu. Uvádí též, že listy s koránovým textem byly uložené u různých lidí, ale málokdo měl celý text koránu. Tradičné zdroje tvrdí, že takový kompletní text měly; prorokovy ženy Ajša a Hafsa, jeho dcera Fátima a někteří prorokové přátelé jako je Abdalla bin Masúd. Nevíme kdy přesně a kdo začal s redakcí koránu, jelikož první psaná zmínka o tom byla v knize Al-Tabaqat od Ibn Sada, z roku 844 n.l a potom ve knize Al-Bucharého z roku 870 a v knize od Muslima z roku 874. Když vezmeme do úvahy, že Muhammad umřel roku 632, potom jeto víc než dvě stě let po smrti Muhammada. Tradičné zdroje uvádí, že s tím začal první Muhammadov následník, „chalífa“ Abu-Bakr, na prosbu Omara Bin Al-Chattaba, budicího druhého Chalífetu . Omar pozoroval, že mnoho muslimů, znalců koránu, padlo při různých bojích a měl obavy, že tím se korán ztratí z paměti muslimů. Listy s koránovým textem byly, na pokyn Abu-Bakra, sbírané a uložené v jednom svazku u Omarovy dcery, Muhammadovy vdovy. Je velká shoda u většiny muslimských tradičných zdrojů, že skutečná a poslední redakce koránu, byla provedená na pokyn třetího Chlífatu, Usmána. Ten jmenoval ze svých blízkých druhů, redakční radu, která sbírala koránové listy a z hromady listů sestavila jeden svazek Koránu a spálila ostatní listy a svazky. Z nového svazku bylo zhotoveno několik kopii, které byly poslané do všech koutů muslimských krajin s rozkazem, že jeto jediný uznaní korán a všechny jiné měly by byt spálené. Tento korán, dostal název „ Mushav Usmána“ anebo korán podle redakce Usmána a je jediný uznaný korán u všech muslimů do dnešního dne. Uznané muslimské tradičné zdroje nám odhalili, z úst uznaných muslimských Muhammadových druhů, že korán z redakce Usmána, není celý korán, který byl Muhammadovi zjevení. Velmi uznané tradičné muslimské zdroje jako jsou Al-Sajutý, Al-Zarkaší a mnoho jiných, uvádí výroky některých Muhammadových druhů, kteří tvrdili, že korán z redakce Usmána není celý text koránu, který byl Muhammadovi zjevení. Podle Muhammadovy vdovy Ajšy, Sura, Al-Ahzab (spojenci) s číslem 33, měla v Muhammadově době, dvě stě veršů, a po redakce zůstalo jen sedmdesát tři.( al-sajutý fi Al-Itqan, str: 25,70/1) (A-Zarkaší,str:40/2).

65

Ajša, nebyla obyčejná osoba, byla Muhammadova žena a podle tradičných zdrojů, nejmilovanější z nich, byla mladá a inteligentní a byla znalcem koránu. Vzpomínané zdroje a jiné uznané zdroje uvádí mnoho věrohodných citátů o ztrátě mnohých koránových veršů po redakce Usmána. Súra číslo 9, zvaná al-Tawba (pokání), prý byla dlouhá jako súra Al-Bakara (kráva) s 286 verši a zůstalo z ní jen 129 verši. Samozřejmě, muslimští fundamentalističtí teologové, museli hledat pro každé kontraverze, určité uspokojivé vysvětlení a tak přišli s něčím, co mělo velmi záporný vliv na vývoj islámské rétoriky. Vyšli s nějakou novou muslimskou vědou zvanou,“ vymazaní a vymazávající“; tvrdili, že v koránu byly některé verše, na boží rozkaz, vymazaní anebo nahrazení jinými. Rozdělili vymazané verše do třech skupin: První skupina, tvoří verše, které byly vyřaděné, ale zůstaly v koránu napsané. Většina z nich byla nahrazená jinými verši. Druhá skupina, tvoří verše, které byly na boží příkaz úplně vymazané. Byly součást zjevení, ale pozdě byly vymazané z paměti muslimů a z napsaných listů. Třetí skupina, tvoří verše, které byli sice vymazané písemně ale jejich odkaz zůstal. ( Al-Nasech wa Al-Mansuch od Abu Al-Qasima Hibatullahu. Al-Zarkaši, tamtéž. Al-Sajutý, tamtéž. Al-Nasech wa Al-Mansuch od Hibatu Allahu Al-Maqrého a mnoho jiných). Fundamentalističtí teologové, hlásili, že každý muslim, který odmítá jejich tvrzení, je káfer (kacíř) a je vyloučení z islámské obce. Každý koránový verš, který jejíž rétorice nevyhověl, považovali za vymazaný a nebo nahrazení jiným. Někdy koránový verš byl nahrazení jiným veršem, ale mnohokrát koránový verš byl nahrazen Muhammadovým výrokem, co je o mnoho nebezpečnější. Celá tato koncepce je vadná a nevysvětluje to, co bylo potvrzeno, že neznámý počet veršů, vypadl z koránu po redakce provedenou Usmánem. Mužná, bychom mohli našemu rozumu přesvědčit, že v Muhammadově době, některé verše byly vynechané, vymazané anebo nahrazené kvůli novým změnám v společnosti, ale jeto nad kapacitou našeho rozumu, abychom pochopili a akceptovali tvrzení, že se to stalo po Muhammadovy smrti a ještě k tomu na boží příkaz. Muslimské tradiční zdroje, které jsou uznaní u muslimů a jsou stále a stále vytlačené a vydané, nám jasně a zřetelně tvrdí, že po redakce koránu Usmánem, byl vynechán neznámí počet veršů. Výmluva je někdy okatě vadná a přímo směšná, jako například, že bůh verše vymazal z paměti muslimů. Některé verše byly uchované v listech u Muhammadovy vdovy Aišy a

66

když redaktoři přišli pro ně zjistili, že koza je zažrala, samozřejmě na boží rozkaz. Nikdo zatím vzpomínané zdroje nezastavil, nezakázal ani vzpomínané tvrzení nevyškrtal. Nemáme potom jinou možnost, než věřit, že Usmán a jeho redakční skupina, záměrně anebo omylem, vynechali z původního textu koránu neznámý počet veršů. Zajímavé a spíš nepochopitelné, že dnešní teologové potrestají každého autora, který vzpomene tuto skutečnost, vyloučením s obci muslimů, ačkoliv původní tradiční zdroje, které tuto informace uvádí, jsou stále v oběhu a jsou ve velkém publikované s úvody od těch samotných teologů. Egyptský spisovatel Faraž fůde byl r. 1992 rukou jednoho muslimského radikála, zavraždění za psaní malé knížečky, která neobsahovala nic, co nebylo dříve napsané v mnohých uznaných tradičních knihách. Fůde byl zavraždění na základě fatwy od známého muslimského teologa Muhammada al-Gazálího. Tento teolog napsal řádu knih s muslimskou tematikou odkazující na stejné tradičné zdroje, které Fůde používal, ale al-Gazalý byl vybíravý a jemu nevhodné citáty vynechal. Dokladní studium profilu osobnosti chalify Usmána, podává nám určité vysvětlení a pochopení konečných výsledků redakci koránu, provedenou Usmánem a jím určenou redakční radou. Usmán, byl sice jeden z prvních muslimů, ale byl též jeden z prvních, kteří neunesli nátlak opozice a utekli z Mekky a našli útulek u křesťanského krále Ethiopii, ačkoliv byl boháčem a pocházel z vlivného klanu umajovců. Tradiční historické zdroje jej opisují jako nerozhodného a lehce ovladatelného. V bitce u Uhudu, muslimové prohráli bitku a málem sám Muhammad byl oběti bojového střetu. Vážené historické zdroje jako je Al-Tabarý, uvádí v jeho historii, kniha 1, část 2, str: 519-520), že Usmán nechal svého proroka Muhammada v těžké situaci a utekl z místa boje a tři dny se schovával, až byl jistý, že Muhammad vyvázl se z boje živý a vrátil se ve zdraví do al-Madiny. Až potom, Usmán se rozhodl vyjít z ukrytí a vrátit se do al-Madiny. Tradičné zdroje, nám dává mnoho příkladů o tom, že za dobu jeho vlády se rozmohla korupce a nezákonné obohacování. Jmenoval nevhodné členy svojí rodiny na důležité posty a dovolil jim nezákonně zbohatnout. K tomu všemu, jmenoval redakční radu ze svých blízkých a vynechal takové znalce koránu jako je Mohammadova bratrance Alího anebo uznaného znalce koránu Abdullaha bin Masúda a jiné. Ke tomu všemu nesmíme zapomenout, že pocházel z rodu Umajovců, největších rivalů Mohammadova rodu, Hašimejevců. Tato rivalita zůstala po dlouhé léta živá a působila vylévaní mnoho krví. Samozřejmě, dnešní teologové, přes všechny fakty, které najdeme v uznaných tradičných zdrojích, stale pokládají Usmána za

67

nedotknutelného, imunního a svatého a odmítají každou kritiku vůči němu. Marně jsem se pokusil najít v muslimských tradičných zdrojích, spokojivou odpověď na otázku, proč Muhammad, před svým odchodem, nedělal sám redakce koránu anebo proč nejmenoval na tento důležitý úkol, redakční radu pod jeho dozorem. Musel Muhammad vědět, že nebude žit věčně,(Mnohokrát opakoval tvrzení, že je jen smrtelný člověk a věčný je jen pan Bůh.) a musel také vědět, že znalci koránu pominou a muslimi budou mít problémy vědět co je pravé a co není. Některé muslimské zdroje hovoří, že takový korán existoval, u Muhammadovy vdovy Hafsy a u jeho dcery Fatimy a u abdullahu bin Masúda. Potom proč Usmán je spálil a proč nedělal z nich kopii a posílal do všech muslimských krajin? Na této otázky nenajdeme v muslimských tradičních zdrojích spokojivou odpověď a teologové do němoty opakují to stejné, že korán z redakce Usmána a který máme do dnes je celý a identický jak ten, který byl Muhammadovi zjevení. Ale přitom píšou dlouhé knihy o tzv. (Al- Nasechu wa Al-Mansuchu), což je vymazující a vymazané, kde jak jsem dříve uvedl, některé koránové verše byly z paměti vymazané, písmem a významem, jiné jen písmem a další jen významem. Uznané tradičné muslimské zdroje uvádí několik neuvěřitelných překladů o tom jak Muhammadovi přátelé, znalci koránu, se probudili a nemohli se vzpomenut na určité verše, jelikož Bůh je vymazal z paměti. Anebo ještě neuvěřitelnější, že jeden Muhammadovi přítel a znalec koránu, Abdullah bin Masúd, napsal večer určité verše a ráno objevil, že byly v noci bohem vymazané. Čteme též, že některé verše byly uchované v listech u Muhammadovy vdovy Aišy a když redaktoři přišli pro ně zjistili, že koza je zažrala, samozřejmě na boží rozkaz. ( Al-Zamachšarý, v své knize Al-Kaššaf, str: 619/1. Abu al-Qasem Hibatu allahu ve své knize, Al-Nasech wa al-Mansúch, str: 10-15 a v mnoho jiných, které jsou každému jsou k dispozici.). Ovšem nejsme jistí, čí tito kontroverzní citáty byly původní anebo z díla pozdějších autorů, aby omlouvali záporné následky redakci koránu z kuchyni Osmana a jeho redaktorů.

68

6. Tradice a vztah mezi textem a historickým kontextem: Můžeme sedět hodiny a diskutovat o tom, čí korán je boží slovo, které bylo Muhammadovi zjevení anebo je pouhý lidský text. Kdo věří v božskosti koránu, je schopný přednést desítky důkazů o tom, a kdo věří, že je to lidské dílo, Muhammadovy anebo někoho jiného, též muže nám o tom přednést desítky důkazů. Víra nemá s důkazy nic společního, je to vnitřní pocit, bud věříte anebo ne. To stejné můžeme hovořit o novém zákonu, o bibli, o Kristovi, o Mojžíšovi a podobně. Když věříte, že Kristus je boží syn a že Mojžíš je božím poslem a že bible je boží slovo, proč byste nemohli věřit, že korán je boží slovo též?! Bez ohledu na tom, čí věříme anebo ne, koránový text dostal k původním poslouchačům, Arabům, v lidském jazyku, který je arabský jazyk, jinak by ho nerozuměli. Korán jakmile byl Muhammadem vysloven, bez ohledu na svůj původní zdroj, stal se lidským textem, napsaným lidským jazykem s lidskou gramatikou a lidskými filologickými pravidly s lidským obsahem a významem. První a hlavní poslouchači, byli Arabové a proto, korán mluvil hlavně k nim, dával jim pokyny srozumitelné pro arabskou společnost tehdejší doby. Když jím dával příklady, vybral je z arabského okolí; řekl jim, podívejte se, jak vám Bůh tvořil velbloudy a neřekl jím, podívejte se, jak bůh vám tvořil lamy a nebo hrochy a podobné přikladly z cizího prostředí, protože by to nerozuměli. Korán je historickým zrcadlem předislámské společnosti, opisuje náboženskou, sociální a politické vztahy arabské společnosti před islámem; jak Araby té doby žili, v čem věřili, jaké byly lidské vztahy a podobně. Totéž můžeme mluvit o Bibli a všech svatých knihách, které byly obrazem doby v kterém vznikaly- jak lidé v těch dobách žili, v čem věřili a jaké lidské vztahy měli. Koránový text se jevil v určité historické době v arabském poloostrově, postupně po dobu dvacet čtyři let. Otevřel se společnosti té doby dialog a polemizoval s Araby té doby o různých aspektech jejich životu a reagoval na různé děje v dané společnosti; bud jako odpovědi na ně anebo jako komentár k ní. Proto není možné porozumět textu Koránu bez toho, abychom důkladně nestudovali a nepochopili všechny aspekty života Arabů té doby; Arabů, kteří byli prvními a hlavními posluchači

69

koránového textu. Abychom dnes dobře porozuměli textu Koránu, musíme důkladně poznat: Za prvé: Arabský jazyk té doby, a význam slov v tehdejší době. Protože slova během dlouhých let a se změnou sociálních, politických a geopolitických podmínek, nabraly jiné významy než té důvodné. Za druhé: Ekonomické, politické a sociální aspekty a lidské vztahy, ve kterých Arabové v té době žili. Za třetí: Dokladně studovat osobný profil proroka Muhammada a jeho sociální, politický a náboženský vývoj. Za čtvrté: Důvod nebo daná situaci, která byla podnětem ke zjevení verše nebo skupiny veršů Koránu, což je velmi těžká úloha. Někdy odpověď na tuto otázku najdeme v samotném koránovém textu, ale na jiném místě než je daný verš; jelikož redakce koránu nebrala do úvahy postupnost zjevení verše. Jindy najdeme odpověď v tradičných zdrojích, ale s dokladným vyšetřeným pravdivosti uvedených citátů. Bez těchto znalostí a vědomostí nejsme schopní koránový text správně pochopit. Tradiční teologové, hlavně po likvidaci proudu Al-Mutazily a dominance, fundamentalistické rétoriky odmítají jakoukoliv spojitost mezí koránovým textem a historickým kontextem. Korán, podle nich, je věčný poněvadž je boží slovo a Bůh je věčný a boží slovo nemá s historií žádný vztah, je mimo historií. Ačkoliv historický vývoj textu v Muhammadově době potvrdil tento vztah, teologové jej odmítají. Když vezmeme příklad zákazu alkoholu, vidíme, že korán nejprve chválil konzumace alkoholu: „ A z plodů datlovníku a z hroznů opojný nápoj získáváte i stravu výtečnou – a také v tom je znamení pro lid rozumný. (súra: al-nahl, včely, verš č: 67). Později, zakázal opilost pří modlení: „ vy, kteří věříte! Nepřibližujte se k motlitbě (to je doslovný překlad Ivana Herbeka v překladu koránu, což znamená, nemodlete se) jste-li opilí.(súra ženy, verš č: 43) a tak postupně až vydal zákaz konzumace alkoholu, který zněl: „ Vy, kteří věříte! Alkohol, hazardní hry…. Jsou nečisté a z díla satanova. Vystříhejte se toho – a možná budete blažení“ (súra: Al-Maeda, prostřený stůl, verš č: 90). Korán nepoužívá slovo alkohol ale slovo al-Chamrah, což znamenalo tehdy kvašení víno, hlavně z hroznu a datlových plodů. Slovo al-chamra je odevzdané ze základu chamara, což znamená, kvasil a též znamená překryl a z toho je chimár, což je pokrývka anebo závoj na obličej. Al-chamra teda muže znamenat vino anebo všechno co překrývá mozek. V dnešní době chamra znamená alkoholový nápoj, jakýkoliv druhu. Podobné příklady v koránu je mnoho, ale fundamentalističtí teologové odmítají přijmout jakýkoliv vztah mezi textem a historickým kontextem. Ačkoliv, historický vývoj muslimské společnosti, přinesl mnoho nových poltických, sociálních změn, které potřebovali modernější a afektivnější

70

zákony a pravidla, tradiční teologové lpěli na svoje dogmatu a zastaralou rétoriku. Teologové dnešní doby nedokázali se vysvobodit z rámce tradiční zastaralé rétoriky ani nedokázali vytvořit moderní rétoriku, která vyhovuje novým změnám a dokáže odpovídat na nové výzvy v muslimské společnosti. Tvrdě obhajovali tvrzení, že koránový text nemá s historickým kontextem nic společního a že je mimo historií. Hlásili, že všechno co bylo potřebné, naši předkové už to řekli, proto se stále a ve velkém, vytlačí a vydávají tradičné islámské knihy za peníze Saudské Arábii a prodávají je za velmi přijatelné ceny anebo někdy í zadarmo. Zajímaví přitom, že někteří teologové, samozřejmě bez toho aby přiznali existence úzkého vztahu mezi textem a historickým kontextem, museli na nátlak nových změn v společnosti zahnout některé fundamentalistické zásady. Kupříkladu, jedna z pevných zásad islámské fundamentalistické rétoriky je zákaz sňatku muslimské ženy s nemuslimem. Předseda muslimské rady v Evropě, Al-Qaradawý, vydal fatwu (islámský právnický předpis) povolující evropským ženám, konvertitkám na islám, aby zůstaly v manželském svazku se svým nemuslimskými manželi. Samozřejmě to platí jen pro evropské ženy a ne pro jiné. Ačkoliv, Al- Qaradawý je pevným zastancem fundamentalistické rétoriky, musel, kvůli zlepšení obrazu islámu v Evropě, porušit jednu fundamentalistickou zásadu. Další přiklad je reakce Tantawího, prezidenta al-Azharu, v Egyptě, což je neuznávanější muslimská autorita v sunnickém světě, na vyhlášení předsedy muslimských bratrů, v kterém žádal, aby Egyptští křesťané platili „ gizju“, což je daně za protekce. Předseda al-Azharu, šejch Tantawý vyhlásil, že „ gizja“ v koránu má jen historický význam a ve dnešní době už neplatí. Určitě nebylo z jeho vlastní iniciativy, ale na nátlak vládních kruhů. Totiž Mustafa Mašhúr, předseda muslimských bratrů v Egyptě vydal kontroverzní vyhlášení v kterém žádal aby egyptští křesťany zaplatili daň za ochranu a aby jim nebylo povolené vstup do armády,z důvodu, že ve případě vojny s nějakou krajinou, egyptští křesťany by překlonili ke straně křesťanským nepřátelům. Toto choré vyhašení, které zpochybní loajalitu a vlastenství arabských křesťanů, vystrašil statné kruhy na tolik, že vytlačili předsedu al-azharu aby vydal to vyhlášení. Tým jasně a bezvědomě přiznal úzký vztah mezi koránovým textem a historickým kontextem a že některé nařízení v koránu mají už jen historický vyznám. Ale pan předseda al-azharu stejně jako ostatní teologové tu skutečnost nepřiznají a opakují svoje tvrzení, že korán je mimo historii. Naopak potrestají každého, kdo tvrdí opak. V roku 1995, nejvyšší soud v Egyptě a na žádost rady teologů, vydal rozsudek proti reformátorovi Nasrovi abu-Zaidovi, za ten stejný výrok o daně určené křesťanům za protekce. Abu.Zaid totiž ve své knize, „ kritika

71

náboženské rétoriky“, tvrdil, že nařízení aby křesťané platili daně za protekce, má dnes jen historický vyznám a dnes v době demokracii a lidských práv je už neplatný. Náboženský soud abu-Zaida vyloučil z muslimské obci a označil jej za odpadlíka a kacíře. Několik let pozdě největší muslimská autorita v Egyptě, vedoucí al-azharu tvrdil totéž, ale nikdo jej zato nepotrestal. Co jím vyhovuje je dobrý, co ne je kacířství. V koránovém textu, podobně jako v bibli, je řada veršů, která má dnes jen historický význam. Nepřiklad, súra zvaná Kurajšovci s číslem 106, hovoří: „ pro soudržnost Kurajšovců, pro soudržnost jejich, když připravují zimní a letní karavanu, nechť slouží chrámu toho Pánu, jenž nasytil je a ochránil před hladem a zabezpečil je před strachem“ a nebo další súra s číslem 111, která zní: Zhyňte obě ruce abú Lahaba, a zahynul i on! A nebylo mu k ničemu jmění jeho ani to, co si vysloužil, však hořet bude v ohni plném plamenů on i žena jeho, jež dříví palivové nosí a již kol hrdla provoz z vláken palmových visí.“ První súra hovoří o kmenu kurajšovců, který už neexistuje a druhý o strýčkovi Muhammada, který on a jeho žena ubližovali Muhammada a oba už vymřeli a jejich příběh už nehraje žádnou role ve vývoje islámu ani islámské společnosti. Takové verše nemají už ani duchovný ani ponaučný vyznám, mají jen historický význam. Jen dnešní teologové, stejně jako tradiční odmítají historie a opakují tyto verše při modlení a přednášejí je v mešitách a považují je za svaté. Jako další překlad uvedeme dříve vzpomínaný verš,č: 25 ze súry ženy,č:4, který hovoří,“ kdo z vás nemůže pro nedostatek prostředků oženit s věřícími svobodnými ženami, nechť vezme si z těch, jimž jste získali ve vojně jako otrokyni.“ Dnes samozřejmě, v době deklarace lidských práv a svobod, takový čin je nepřípustní, nedovolení a absurdní. Sami, muslimští teologové, kteří nepřipustí vztah textu s historickým kontextem, uznají, že tento verš je už neplatní, protože jsme v jiné historické době. Takových překladů je mnoho a jasně ukážou, v jaké krize ocitla dnešní muslimská rétorika; jako by se točila ve víru, neví se vysvobodit ze svého stínu. Dnešní muslimští teologové jsou jako dlouhodobý vězen, který se bojí svobody, bojí se, aby se venku na svobodě Zabloudil ztratil se. Proto se lpí na svoje vězení a cítí se v něm v bezpečí. Útok západu proti islámu přišel jim vhod a zneužívali to k upevnění svoji pozici. Agresivita západní politiky vůči některým muslimským krajinám, jako je v Iráku a ignorace tragédii Palestinského lidu a slepá podpora židovskému státu, opevňuje u muslimů potřebu sebeobrany a sebezáchovy a tlačí je do izolace a dává fundamentalistickým teologům

72

přesvědčivé argumenty k lpění k svému dogmatu, útěkem do tradičného fundamentalistického myšlení. Historie nám potvrdila tu skutečnost. Právě největší úpadek islámské rétoriky a islámské kultury, nastal v čtrnáctém století po útoku Mongolů na Bagdad. Pocit ohrození a potřeby sebeobrany a sebezáchovy, vyprodukovali nejreakčnější rétoriku islámského fundamentalizmu, z díla zakladatele moderního islámského fundamentalizmu v jeho dnešní formě, Ibn Tajmije. Ibn Tajmije a jeho pozdější student pakistánský teolog Al.Mawdudi (1903 - 1979) jsou hlavními inspirátory zakladatelovi organizací muslimských bratrů v Egyptě, Saidovi Qutubovi a abdelwahabovi, zakladatelovi wahabizmu v Saudské Arabii. Právě tyto organizaci jsou zdrojem všech muslimských fundamentalistických a politických organizací, jako je Al-qaidy, Talibanu, Al- Gihadu a mnoho jiných.

73

7. Hermeneutická a metaforická interpretace:

Jak jsem dříve uvedl, Korán je vysoce šlechetný a kultivovaný literární text, plný metafor, mytologických náznaků a povídek, a ke zdůraznění svého odkazu používá fantastické příběhy, mýty, legendy a metafory. Proto koránový text, v mnohých případech, se nedá vysvětlit doslovně, ale dá se hermeneuticky interpretovat. Interpretátor musí byt schopný se hluboko vynořit do skrytých významů textu a hledat podstatné mínění textu. Text netvoří mrtvá slova, ale živá a muže stále produkovat nové významy když interpretátor, ozbrojení správnými znalostí, je schopný je vylovit z hlubin textu.

O to právě snažili Al-Mutazilah a později í muslimští sofisti, kteří použili pojem „al-taaweel Al-Majazý“, což znamená hermeneutický metaforizovaní nebo obrazně interpretovaní. Nepřiklad, když korán hovoří, že Bůh po tvoření světa seděl na trůně, považovali trůn, jako metaforické slovo, které znamená velikost, slavnost a podobně a odmítli doslovný překlad trůnu. Naopak druhá skupina, samozvaní Sunniti, odmítli pojem metaforické interpretace a žádali přesné a doslovné vysvětlení slova, tak jak jsou uvedené v koránu. Trůn byl pro ně skutečný a reálný trůn, kde Bůh na něm seděl a kolem něj seděli andělé. Začali opisovat božský trůn, jeho velikost a ozdobu. Když korán opisoval ráj, opisoval věci tehdejším Arabům známé a všedné; ku přikladu opisoval řeky v kterých místo vody teče sladký med a nebo zahrady plných ovoci a krásných nepoškvrněných žen a podobně. Samozvaní sunniti ten popis vzali doslovně ale al-Mutazila to vzali jako metaforický popis. Takových podobných příkladů je mnoho a není tuna místo na jejich popis.

Almutazilah,měli zásadu, že když doslovní význam koránového verše, je v protikladu s lidským rozumem anebo s základným úmyslem koránu, odmítli ho akceptovat a vyhledali v textu skrytý význam, který je v souladu s lidským rozumem a základným úmyslem koránu. Princip jich ideologii byl, že bůh je jediný a spravedlivý a nekáže nic, co není v prospěch člověka a jeho šlechtění. Věřili ve svobodné vůle člověka, právě podle zásady, že je Bůh spravedlivý a neodmění ani nepotrestá člověka, který nemá svobodnou vůle a není zodpovědný za svoje činy. Proto, byli nazvaní „ ahl al-aql“, což znamená lidé rozumu.

Druhá skupina, samozvaní sunniti anebo lidé textu, hledali doslovný význam verše a hlásila, že korán se dá vysvětlit jedině filologicky a je za potřebí dokladně ovládat arabský jazyk a arabskou gramatiku. K tomu určili několik nástrojů:

1- Opírat se o Muhammadových výrocích a hledat v nich vysvětlení.

74

2- Když se ani tam nenajde vysvětlení, třeba ho hledat ve výrocích Muhammadových přátel. V případě, že ani tam se nenajde, třeba hledat ve výrocích následovníků Muhammadových přátel a tak postupně. Nato tvrdili, že všechny Muhammadovy výroky, uvedené v knihách zvaných pravdivých (al-Sihah), jsou pravdivé a nezpochybnitelné. Každý kdo je zpochybňuje, je kacíř a vyloučení z muslimské obce. Muhammadovi přátelé jsou pravdomluvní a imunní vůči chybám a jejich výroky jsou též pravdivé. Jsou nad kritikou a Každý muslim, který je zpochybní a nebo kritizuje je též kacíř.

3- Hledat analogie v druhých textech, koránových anebo ve Muhammadových výrocích anebo činech .

4- Když ani pak se nenajde vysvětlení, třeba se vzdat hledaní a všemu odevzdat mocnému Bohovi, jelikož vševědomost má jen Bůh. Vycházeli z svého vykladu koránového verše č.7 z súry č.3 s názvem rod Imránův, který zní. „On je ten, jenž seslal ti písmo, v němž některé verše jsou pevně stanovené a ty jsou podstatu písma, zatímco jiné jsou víceznačné(více smyslené). Ti, v jichž srdcích je odchýlení, následují to, co je v něm víceznačné, usilujíc o rozkol a snažíce se svévolný výklad toho; však nezná výklad toho nikdo kromě Boha. Ti však, kdož pevní jsou ve vědění, hovoří:“ My v ně jsme uvěřili; vše, co obsahuje. Od Pána našeho je“….“.

Z vzpomínaného vykladu verše, tak jak samozvaní sunniti to četli, vyplývá,že nezná vyklad víceznačné verše kromě Boha nikdo.

Al-Mutazila naopak verš četli takto:“ nezná vyklad toho nikdo kromě Boha a ti kdož pevní jsou ve vedení“, jelikož po slovu Boha je arabské „wa“ což je „a“, co je úplně jiný vyklad než předešlý. V prvním, nikdo kromě Boha nezná pravý vyznám víceznačných veršů a v druhém,nezná vyklad toho nikdo kromě boha a ti kdož jsou pevní ve vedení. Což znamená lidé s dobrou vizí a vědomostí.

Po stopách al-Mutazily, í když na filosofickém základě, šel andaluský filosof bin Rushd, který byl Evropanům známý jako „ Averroes“( 1126-1198 n.l). Bohužel, pokrokový hlas Ibn Rushda byl v muslimském světě potlačení, jeho knihy zakázané, zatím co Evropa vítala jeho učení a přes jeho překlady do latiny poznala řeckou kulturu a hlavně Aristotelesovou filosofie.

75

8. Prorokovy výroky: (Al-Hadíth) Tradičné zdroje uvádí několik Muhammadových potvrzených výroků, kde Muhammad zakázal napsat po něm svoje výroky. Jasně řekl: „Napište Korán, ale nepište moje výroky. Korán je od Boha a já jsem jen člověk, boží posel.“ Přes toto tvrzení, muslimi ve velkém používali Muhammadovy výroky až se staly jeden z hlavních základů muslimské tradici a muslimského náboženství. Jak bzlo dříve uvedeno, po vraždě třetího chalífátu Usmána, muslimi se rozdělili na dva hlavní tábory. Na čele prvního stal Muhammadový bratranec Alí, který lidem sliboval věčný ráj na druhém světě a boží pochvalu a na čele druhého se postavil Usmánový bratranec Muawja, který byl v té době vládcem Sýrií a sídlil se v Damašku. Muawja lidem sliboval ráj na zemi a pozemské bohatství. Samozřejmě vyhrál Muawja, pozemské výhody byly bližší a reálnější než ráj na druhém světě. Muawja potom zakládal dynastie Umajovců a vytvořil první dědičný mocenský systém v historii islámu. Každý tábor hlásil, že má pravdu a na důkaz svoji pravdy vymyslel mnoho Muhammadových Výroků. Soubor mezi muslimy s výroky jako zbraň, se zostřil a výroky se rozšířily po všech muslimských krajinách a na všech rovinách, politických a náboženských. Výroky se rozmnožily a ústně se kolovaly, až jich bylo statisíce. Aby vypravěči dali výrokům, věrohodnost a pravdivost, vymysleli kompletní série „věrohodných“ vypravěčů. Ku přikladu, tvrdili, že vypravěč osobně slyšel Muhammadovy výrok od váženého pana Mustafu, který výrok osobně slyšel od váženého pana Saida, který ten stejný výrok osobně slyšel od blízkého přítele proroka Muhammada, který ten výrok slyšel přesně v té formě přímo od proroka Muhammada. Tento stav pokračoval více než dvě stě let až prorokové výroky dominovaly muslimskou rétoriku a skoro nahradily koránový text. Až někdy začátkem devátého století n.l (800-900) začali někteří badatelé sbírat Muhammadovy výroky, zkontrolovat jejich pravost a rozdělit je na slabé a silné. Při kontrole používali hlavně kontrolu váženosti a pravdomluvnosti vyprávěčů v společnosti a málokdy kontrolovali obsah výroku a jestli je v souladu s koránovým textem, Muhammadovým životem a s lidským rozumem. Nejznámější badatel se jmenoval Al- Bucharý, který z počtu více než půl milionu výroků vybral kolem sedem tisíce takzvaných správných a pravdivých výroků a sepsal je v jedné knize, která se volá Sahih Al-Bucharý, což znamená pravdivá kniha podle Bucharího. Jeho student Muslim vypral do svého svazku, Sahih

76

Musim o něco více než jeho učitel. Tito dvě knihy se staly nedotknutelní a vedle několika dalších se stejnou tematikou se měnili za jeden z hlavních zdrojů muslimské tradice a muslimského náboženství.

Tyto výroky se staly do dnešní doby součástí islámského dogmatu, hlavně fundamentalistického islámu. Přestože tyto výroky ústně kolovaly stovky let a v tehdejší době neexistoval žádný reálný způsob, jak potvrdit jejich pravost, fundamentalisti stále tvrdí, že jsou správné a pravé. Šli tak daleko, že tvrdili, že Mohammedovy výroky jsou také Boží zjevení, které byly, podobně jako text Koránu, Mohammedovi zjevené. Mohammedovy výroky postupně dominovaly islámskou rétoriku a v některých případech nahradily Korán. Dokonce fundamentalističtí teologové si dovolili tvrdit, že některé výroky nahradily vybrané koránové verše. Muslimští fundamentalisti šli v tomto směru po stopách židovských rabínů, kteří také prohlásili, že ústní tradice, Talmud, je božím slovem a ten postupně nahradil text Starého zákona anebo tory.

Dokladní kontrola obsahu takzvaných pravých výroků, jasně ukáže, že obsah mnohých výroků je v protikladu s koránem a s lidským rozumem a někdy, čitatel má pocit, že jsou spíš urážlivé a nedůstojné vůči Muhammadově osobě. Například Muslim uvádí ve své knize výrok č: 2906, který hovoří: „Abu Hurajra hovořil, že slyšel proroka Muhammada, hovořit, že soudný den bude, když se třesou boky douských žen.“ Dous je kmen odkud pocházel vypravěč Abu Hurajra a nevíme samozřejmě pochopit, co mají boky douských žen se soudným dnem společního. Takový výrok, nemohl v žádném případě, vycházet z úst Muhammada a uznaní pravost podobných výroků, je ukážkou do jaké hlubiny padla muslimská fundamentalistická rétorika. Abu Hurajra je kontroversní osoba a mnoho takzvaných pravých Muhammadových výroků, přicházejí pravě od této osoby. Když prohledneme zdroje Muhammadových výroků v těch knihách zvaných pravdivých, objevíme, že pouhých 173 výroků pochází z třiceti Muhammadových velmi blízkých přátel a více než tři tisíce výroků pochází z úst Abu- Hurajry, ačkoliv pobýval jen velmi krátkou dobu, dva roky, s Muhammadem. V uznaných tradičných zdrojích čítáme, že Chalífe Omar Bin al- Chattab, abu- Hurajrovi zakázal vyprávět Muhammodovy výroky a kázal mu aby lidem učil korán. Jsou tvrzení, že Omar abu- Hurajra bičoval, když ho nachytil v mešitě učit Muhammadovy výroky. Přesto, abu-Huraira dostal status SAHEB, Mohammadový společník a tím se stal v očích fundamentalistů imunní a nesmí v žádném případě zpochybnit jeho výroky. Právě, výroky této osoby a podobných pochybných osob, staly se jeden ze základů muslimské tradice.

77

9. Muhammadovi společníci: (Al-sahaba) Muslimští teologové považují takzvané Muhammadovy společníky, za imunní, pravdomluvní a mimo kritiky. Každý muslim, který se popíval v blízkosti Muhammada, co jen krátkou dobu, se označuje za Muhammadova Saheba, což znamená Muhammadův společník. Takový titul zasloužil v tradičných zdrojích více než čtrnáct tisíc osob. Každá kritika vůči kterémukoliv ze Sahebů a nebo zpochybnění jeho osoby, je považováno za kacířstvo. Přitom muslimské tradiční zdroje nám tvrdí, že takzvaní Al-sahaba, byli obyčejní lidé, kteří se válčili mezi sebou kvůli pozemské moci, vraždili se navzájem v různých bitkách a politizovali v různých, navzájem vrážejících, politických táborech. Těsně po Muhammadově smrti a ještě nebyl pohřeben, jeho blízcí společníci, se shromáždili v chalupě Bin-Sáida, jednoho z prominentních osob al-Madiny a ostře se pohádali, kdo bude Muhammadovým následníkem. Rozdělili se na dva tábory, tábor al-Ansarů, původních obyvatelů al-Madiny a tábor al-Muhažirín, exulantů. Argumenty, které padly při roztržce, se týkaly jen otázkám legitimního práva na pozice Muhammadova následníka. Roztržka byla tak ostrá, že majitele chalupy Bin Sáida a váženého muslima do němoty zbili. Al-Sahaba, podobně jako jiní muslimi, po vraždě Usmána a vypuknutí roztržky mezi Alím a Muawjou se rozdělili na dva tábory, a bojovali proti svým muslimským bratrům. V bitce zvané al-Jamal, Muhammadova vdova Aiša, seděla na svém velbloudu, (podle toho bitka byla jmenovaná) a vedla armádu muslimů v boji proti Muhammadovým bratrancem Alím. Při bitce padlo mnoho Muhammadových společníků, kteří bojovali za pozemskou moc a ne za boží moc, ačkoliv každý z nich při zabíjení svého bratra křičel,“ Allahu aKabar, Bůh je veliký “ Ještě za životu proroka Muhammada, jeho vlastní ženy se rozdělili na tábory a intrikovali různé nechutné intriky proti sobě, až nazlobili Muhammada a měsíc se od nich isoloval. Nadávaly se navzájem a každá opisovala druhou nejhoršími přezdívkami. Šli tak daleko, že některé obvinili druhé z nevěrnosti a smilnosti. Byly přece ženy z krvi a masa a nebyly andělé. Tradiční zdroje, nám též tvrdí, že takzvaní Al-Sahaba, s výjimkou hrstky poctivých, se náramně zbohatli z válečných kořist a z konfiskovaného majetku dobytých území. Kupovali mnoho otroků a vzali mnoho žen do svého harému. Tradičné zdroje nám různými příběhy, potvrdily, že Al-Sahaba, byli obyčejní lidé, kteří, milovali a nenáviděli, robili dobré a

78

špatné skutky, měli správné a chybné názory a k tomu všemu politizovali a v mnohých případech hledali svoje osobné zájmy. Proto, nemohli, v žádném případě byt imunní a nad kritikou. Sam prorok Muhammad přiměl kritiku od druhých a v mnohých případech zařídil se podle rady druhých. Muhammad, mnohokrát hlásil,“ jsem jen člověk, boží posol“. Druhý Chalífa Omar Bin Chattab, ve svém prvním hovoru k muslimskému shromáždění řekl: Když uvidíte ve mně chybu, opravte jí“. Ale nic z toho dnešním teologům nepřesvědčí a do němoty hlásí, že Muhammadovy společníci jsou imunní a nad kritikou. ( sýret ibn Hisham, Beirut, str: 292-295. Muhammad Saed al-Ašmawý: al-Chilafa al-islamija, 1992, str:106. Muhammad Abdo: Sharh al- Balagha,34/1. Ali Buran Al-Halabý: al-sýra al-Halabija, str:593/11. Al-Tabarý: Tarích al umam, str: 439/111. Shahrstaný: al-milal wa al-nihal,1982, str:49/1 a mnoho jiných)

79

10. Bůh a tradice

A. Bůh v historii

Nedávno jsem viděl jeden americký film o druhé světové válce. Američtí vojáci seděli v příkopu několik sto metrů od Němeccích vojáků. Jeden americký voják držel kříže a modlil, měl hrozný strach. Druhý americký voják se k němu utočil a uklidnil ho a řekl „ neboj se, Bůh je s námi“. Tento se mu odpovídal, „ když je Bůh s námi, kdo je pak s němci?“ Když hurikán Kateřina devastoval americké město New Orliens, někteří Křesťané v Americe vyhlásili, že jeto trest boží za bezbožnost Američanů, některé židovské skupiny vyhlásili, že jeto trest boží za to, že Amerika nutila židovské osadníky opustit Gazu, Muslimy na opak vyhlásili, že jeto trest boží, za americkou politiku v Palestině a Iráku. Po zeměstřední, které se stalo před několika letí v Káhiře, mnoho starých domů v jedné chudobné čtvrti bylo zničené, mnoho lidí umřelo a dalších ztratilo obydlí. Jeden známý muslimský teolog napsal, že to bylo boží trest za vybočení ze správné muslimské cesty. Napadlo mně tehdy, proč boží trest zasáhl chudobným lidem a ne bohatím, vid chudobní jsou o mnoho pobožnější než bohaté??

Každý se přivlastnil pana Boha a mluvil jeho jménem.Když bojovali muslimy mezi sebou, každý křičel allahu kabar, „ Bůh je veliký“ a žádal od Boha vítězství nad druhými muslimy. Křesťané a židé dělali to stejné, jelikož každá strana si myslí, že Bůh je její a ona je ta vyvolená strana.

80

Lidé od dávných časů hledali boha a uctívali ho v různých formách a podle různých jmen. V jednom starém žalmu ze starého Egypta, který přeložil do Angličtiny Egyptolog Waliss Budge, „ Osiris and the the Egyption Resurrection, New York,Dover,1973,vol.1,str.357, čteme popis boha takto: on je jeden, nemá druhého jeden jediný, tvořitel všeho. Je věčný, byl když kolem něho nic nebylo. Je otec všech začátků, věčný na všechny časy, Neviditelný, nemá tvař ani podobu, Tajemný, mimo rámci pochopení všech stvořených, Tajemný a neví člověk ho pochopit, ani rozumět, Je pravda, Je věčnost, vydychne v všechno život, On je otec, matka, otec otců a matka matek, Nerodil se ani neporodil, tvoří a není tvořen. Tvořitel všeho, tvořitel světa, tvořitel všeho co bylo, co je a co bude. A v jiném žalmu, který opěvuje boha Amona Ra, kromě jiného čteme: On je svatý duch, věčný, On je velký bůh, který žije v pravdě, Jediný, který tvořil všechno od prvních začátcích, Jeho zrození je tajemství, a jeho podoby jsou nespočetné, Byl, když nic nebylo. A v jiném žalmu, který opěvuje boha Amona z roku 1300 před n.l , který přeložil Egyptolog A. wilson, „ Egyptian hymus and prayers“ in James Pritchard,cd.Ancient Near Eastern texts, str: 238-239, kromě jiného čteme: On, který byl věčně, Amon, který přišel od začátku prvních začátků, Žádný bůh před ním nebyl, a nikdo s ním nebyl, Jeho duše je v nebesích, Je Amon, jediný, Nedá se ho opisovat, V sebe má trojice bohů, Amon, Ra a Btah, A V sumerském žalmu, který opěvuje boha Elela, přeložil S. Kramer, „ A sumerian Hym“ in James Pritcherd, Eastern texts, op.cit, str: 573-576, kromě jiného čteme:

81

Elel, svaté slovo Panem osudu v daleké budoucnosti, jeho zákony jsou neměnné, Bůh, uctíván v nebi a na zemi Uctívaný bůh, všeznalec, Uctívaní v nebesích a v zemích, Znalec, který rozumí zákony Pastor všech živých bytosti On je sám vládce nebe a sám velikán zemi A v žalmu, který byl napsaní Akadčinou a Sumerčinou, který opěvuje boha Nanu- bůh sín, bůh měsíce, P.J. Stephens, Sumerio- Akkadian hyms and prayers in James pritchard,cd; ancient near eastern texts, op.cit.str 385-386, čteme kromě jiného: Ty bože, hrdina všech bohů, Nikdo není veliký jako ty v zemích ani v nebesích. Ty otče Nana, vlastník celé království, Ty, který sám sebe zrodil,bezchybný, Ty, luno, které porodilo všechno , Milostivý otec, v svých rukách drží život, Vládce osudu do věčnosti. Když Řeci chtěli poznat boha, jejich cesta byla přes logos, který dává světu systém a zároveň ho vysvětluje. Bůh podle toho chápání, je „první iniciátor“ všech dějů a příčina všeho bytí. Řeci vynechali zjevení, protože Bůh podle nich je mimo dosahu a mimo světa v jeho podstatě a realitě. Pojem Boha jako tvořitele vesmíru, který z mimo vesmíru jej vládne není v čínské kultuře známí. Bůh v čínské kultuře je dynamická sila ve vnitř vesmíru, která hybe s přírodními jevy a drží její rovnováhu. Vesmír není produktem všemocného Boha, který je mimo vesmíru.

Hlavní zdroj čínské kultury je kniha Aj Tching, „kniha proměn“, která se objevila začátkem prvního tisícletí před n.l. Podstata té knihy je vtom, že všechno je stale v pohybu a stale se mění, ale pohyb a změna se děje na fixním podkladu co je Tao, což v čínském jazyku znamená cesta.

Z ideje této knihy vznikly dva hlavní proudy čínského myšlení, Taoismus a Konfucianizmus.

Filosofie taoismu chápe vesmír jako obrovskou masu energie, z níž je stvořeno všechno na Zemi. Taoisté chápou svět jako zdroj vyzařující přirozenou energii. Věří, že když byl „tchán-čch“ – základní zdroj – na počátku světa rozmetán velkým třeskem, vznikly jin a jang, kladný a záporný pól obrovského elektromagnetického pole. Věří, že vše pochází

82

právě z této energie a lidským úkolem je, aby tyto odporující si energie sladil v zájmu univerzální harmonie. Tradiční čínská kultura byla formována taoistickým učením, které je v čínské společnosti stále základem všeho.

Narozdíl od klasických náboženství jako islám a křesťanství taoisté nechápou kladný a záporný pól jako oddělené, izolované pojmy, ale jako vzájemně propojené a na sebe vázáné. Klasická náboženství dělí svět na černý a bílý, dobrý a zlý a podobně. Taoisté věří, že se jeden pól může změnit ve druhý a z jednoho může vzniknout druhý. Z černého vznikne bílé a ze špatného vznikne dobré a podobně.

Říká se, že v jedné čínské vesnici jednou taoistovi utekl kůň. Sousedé ho přišli politovat kvůli velké ztrátě. On jen řekl: „Uvidíme.“

Druhý den se ten kůň vrátil s deseti dalšími koňmi. Sousedé mu přišli pogratulovat ke štěstí, které ho potkalo, ale on zase řekl: „Uvidíme.“ Druhý den jeden z nových koní kopl jeho syna a zlomil mu nohu. Sousedé ho přišli politovat. On zase zopakoval: „Uvidíme.“ Následující den přišli vojáci a vzali všechny muže ze vsi na vojnu, kromě syna se zlomenou nohou. Tento příběh výstižně vysvětluje, jak se taoisté dívají na svět: Dobro se může měnit ve zlo a naopak.

Základem konfucianismu je idea, že lidé mají vždy žít v harmonii jeden s druhým a s přírodou. K dosažení těchto cílů doporučoval systém mezilidských vztahů a dobré vlády. Podle této filosofie byl urozený muž takový, který se vyznačoval pěti vlastnostmi: vybraným chováním, ušlechtilostí, dobrou vůlí, pílí a laskavostí. Konfucianizmus se zabýval také otázkami rodiny, která byla v Číně považována za primární společenskou jednotku. Byla chápána jako základní ekonomická, sociální a politická struktura proto, že se její členové podíleli na všech uvedených činnostech společně. Rodina byla přirozeným prostředím pro morální výchovu a mostem mezi jednotlivcem a společností. Učil, že v rámci rodiny si člověk plně uvědomuje svoji humanitní podstatu. Zdůrazňoval povinnosti a práva každého jejího člena a věřil, že všichni budou chovat v souladu se svými úlohami. Taoizmus na opak od konfucianizmu nemá určení kodex morálky a věří, že když člověk žije v harmonii s okolím, potom žije morálním životem. Morálka a dobrá výchova se nenařizuje z venku, ale vychází z vnitra člověka. Ani Tao ani Konfucius se nepovažují za proroky ale spíš za mudrci. Pojem Proroka, který dostává od boha zjevení, není v čínské kultuře známí. Proto, lidé na západě neví rozhodnut, čí taoizmus a konfucianizmus jsou náboženstva a nebo ne, někteří říkají, že ano, druzí, že ne.

Pojem stvoření a stvořitele je u původních obyvatelé černé Afriky je jiný

než je známí u světových náboženstev. Morálka a dobrá výchova nevychází od boha a není tam ani peklo ani ráj, není odměna ani trest.

83

Kodex morálky určí společnost a tradice pradědků. Obřady, které černouši vykonají, mají za cíl zlepšení kvalitu života na tomto světě. Pojem hříchu jak je známí u světových náboženstev je u černochů neznámí. ( Dín al-Insan, „ náboženství člověka, od Firasa al- sawaha, 1993, str: 72)

Analýza biblického textu ukázala, že je nutné v něm rozlišovat tři

vrstvy, které byly napsány v různých dobách. Nejstarší je Elohimova. Jejím charakteristickým znakem je, že Boha označuje slovem Elohim, což je v hebrejském jazyce množné číslo boha Ela. Druhá je Jehovova a třetí církevní. V nich Bůh vystupuje převážně jako Jahve. Ta první obsahuje pět knih nazvaných Mojžíšovy knihy. Postupně, se přidaly ostatní verze a byly připojeny k první. Proto Bůh v bibli nemá jednotný pojem ani název. Na začátku Mojžíšových knih byl bůh vzpomenutí v množstvím čísle Elohim, i když v překladech bibli není to někdy znát. „ Puďme, sestoupíme a pomateme tam jich jazyk..(Genezis,11/7). Bůh se jmenoval El a podle něho se jmenovali města jako je, Beit El a Bábel což znamená město boha Ela, (Není správné co je v bibli napsané, že Babel se tak jmenoval, protože bůh je pomátl).

Později začal bůh mít monoteistický charakter. „Ty si věděl, aby si naučil,že Pán je pravý bůh a kromě jiného není“(Deut,35/4). Poslouchej , Izrael, Pán je náš bůh, Pán jediný“ ( Deut, 4/ž). Já jsem Pán a jiného není, kromě mně není boha „( Izaiaš, 5/45)

Bůh v novém zákoně je též jeden jediný:„Poslyš, Izrael, Pán, náš bůh je jediný pán.“( Marek, 29/12), „ Panovi, svému Bohu, se budeš klanět a jedině jemu budeš sloužit“ ( Mat.10/4).

Podle katolické encyklopedii, pojem Bůh trojitý se objevil asi koncem třetího století. Korunu křesťanskému statnému náboženství nasadila dogma o Nejsvatější Trojici. Tento termín, se mohl používat až, když Druhý ekumenický koncil v Cařihradě,který zvolal roku 381 Teodozius Velký, definoval totožnost podstaty Ducha svatého s Otcem a Synem. Vyznaní víry doplněné tímto koncilem, které se proto nazývá nicesko-cařihradským vyznáním víry, se používá v katolické církvi dodnes- spolu s krátkým apoštolským vyznáním víry. ( Hans Kung, historie katolické církvi, tamtéž, str: 63).

Dogma o božské trojíce není výlučně křesťanská, byla totiž v starém východě známá. V indii byl bůh známí jako tři v jednom, tvořitel „Brahma“, ničitel „ Sífa, a opatrovník „Fišnu“

Slovo „Allah“, který je arabské slovo pro Boha, nepřišlo s islámem a

není u národů středního východu neznámé. V době matriarchální společnosti, matka a nevětší bůh byla slunce. V době patriarchální společnosti, otec a největší bůh se stal měsíc, matka slunce a syn

84

Venuše. Bůh měsíc, byl znám pod jménem „El“, slunce pod jménem „Ílát“ a Venuše byla známá v jižní Arábii pod jménem „Athtar smín“, v Hadramutě pod jménem „Sín“, což znamená nebe a v severní Arábii pod jménem „Al-Uzza“. Bůh měsíc, byl též známí v různých oblastech středního východu pod různými názvy, jako je „Wid“ což znamená laskavý, nebo „Saduk“, což znamená pravdomluvný a nebo „ Rahman“, což znamená milostivý a podobně.

„El“ byl známý v Mezopotámii, staré Sýrii a Palestině. V žalmech, které staří Arabští poutníci anebo pří různých obřadech, volali jméno Alláha namísto Ela. Máme staré arabské předislámské básni, v kterých byla zmínka o Allahu, jako největšího a nebo jediného Boha. ( Gawad Ali, al-Mufassal…,“historie Arabů před Islámem“ ). Mnoho historiků tvrdí, že slovo allah je odvozené od slova Ela.

Od doby bronzové byl bůh El dominantním bohem a otcem všech bohů, spolu se svoje družkou Ištar nebo Ašíra, bohyní nebe. Známý byl bůh Bal, Elův zástupce a exekutor. Spolu s bohyní Aširou zodpovídali za úrodu, plodnost a smrt

Každá oblast uctívala kromě Ela ještě jednoho boha, například v Samarii a Galileji uctívali Jahveho, na jižním pobřeží uctívali boha Dežena a v Judeji soutěžili oba bohové, Bal i Jahve. Bohové, jako jsou Moloch, Kmoš, Hathur, Amon a jiní, byli také uctíváni. Tak jako lidé byli i bohové různí a různé národy a etnické skupiny uctívaly různé bohy

Bible v originálním textu, též používá jméno El jako božské jméno, hlavně v prvních Mojžíšových knihách, než později začala používat jméno Jahve. Bible používá toto jméno v množstvím čísle Elohím a bohové se rodili a mají synové: „ Boží synové obcovali s lidskými dcerami, ony jim rodili obry. “( potopa,6/4). Když čteme například: z Genezisu 14/20 „ Bud požehnaný, Abraham, od nejvyššího Boha“, pochopíme, že existují jiní bohové, ale Abrahamovi bůh byl nejvyšší. Sám Ježíš Kristus uctíval Boha Ela, a když byl ukřižovaní volal „ Eli, Eli, lema sabaktani“, což znamená Bože můj, proč jsi mě opustil“. Jméno Bůh, v arabských překladech bibli je Allah a arabští křesťané používají jméno „Allah“ jako adekvátní jméno pro Boha. Tak není pravda, co někteří západní „ mudrci“ troubí, že Allah je Bůh muslimů. Není též správné, když někteří muslimi hlásí, že Allah je jediné jméno Boha a že on se nechal takto volat. Proto v překladech do cizích jazyků anebo v rukopisech v cizích jazycích, nepřeloží jméno Allah a nechají je nezměněné, jelikož věří, že je to jediné pravé božské jméno.

85

B. Bůh stvořitel a bůh instituce: Náboženská tradice a náboženstvo vůbec, stojí v principu, na přivlastnění Boha. Zákazy a příkazy, dovolené a nedovolené, které vychází výlučně z lidských myslí, dostanou božský podtón a stanou se božské příkazy a zákazy. Výraz, Bůh instituce, znamená, že všechno co vychází od náboženské hierarchie anebo náboženské instituce, stane se božími slovy a je na věřících aby je akceptovali, tak jak jsou uvedené a bez diskuze. Představitelé náboženské instituce, nech jeto islám čí křesťanství anebo židovství, se mění na boží zástupce a oficielními hovorci Pana Boha. Přitom, všechny náboženské zákony anebo šaria jsou lidské a produktem lidské interpretace „svátých“ textů, bez ohledu na původ těch textů. Všechno od striktního způsobu modlení a různých obřadů až na různé zákazy a příkazy, které sjednotí náboženskou obec anebo sekce jako vojenský oddíl, nemají s božím ani s spiritualitou nic společního. Jsou lidské příkazy a odkazy a nařízení, které byly obalovaní božskými svátostí. Muslimské jídlo, muslimské oblečení, muslimský hižab, židovský košer a křesťanské morálky a podobně jsou produktem tradice a nemají s božskými příkazy nic společního. Náboženství tvrdí, že Bůh tvořil vesmír a tvrdí dále, že poslal prorokům svatá písma, která obsahuje boží slova s božími příkazy a odkazy a směrováním pro lidstva. Nech teda použijeme svůj rozum, který nám Bůh daroval a podíváme se letmo na ten vesmír, který náš Bůh stvořil. Naše planeta zem je součásti sluneční soustavy, která je též součásti naši materské galaxii. Mléčná dráha je pojmenování pro naše mateřskou galaxii, ve které nalezneme Sluneční soustavu spolu s planetou Zemí. Mléčná dráha tvoří spolu s dalšími cca 30 galaxiemi Místní skupinu, která má rozlohu přibližně 2,5 miliónu světelných let a kde spolu s galaxií Andromedou tvoří hlavní dva členy skupiny. Jednotlivý členi místní skupiny jsou spolu vázáni gravitačními silami, kterými se navzájem ovlivňují. Vznikly nejspíše společně z jediné turbulentní fluktuace. Samotná Mléčná dráha se počala utvářet přibližně před 12 miliardami let z kvasaru, který počal do svého okolí vyvrhovat svoji hmotu. Rozměry vznikající soustavy se stále zvětšovaly, až dosáhly dnešních rozměrů, které jsou okolo 100 000 světelných let (30 kiloparseků) horizontálně a přibližně 30 tisíc světelných let má galaxie vertikálně. Mléčná dráha je tvořena jádrem a spirálními rameny, které tvoří obal. Typově se naše galaxie řadí do spirálních galaxií. Počet aktivních hvězd v galaxii se

86

odhaduje přibližně na 100 000 miliónů hvězd, které však nemůžeme všechny pozorovat. Pozice Slunce v galaxii je následující. Naše hvězda se nachází v jednom z ramen spirální galaxie. Vzdálenost hvězdy od středu galaxie je odhadována na 30 tisíc světelných let, což je asi 10 kiloparseků. Ve zlomku vyjádřenu Slunce je tři pětiny směrem od jádra ke konci ramene. Slunce se nachází poblíž myslitelného horizontálního středu, což nám zabraňuje v pozorování druhé strany naší galaxie, jelikož se musíme „podívat“ skrz jádro, což není zatím možné. Kdyby jste se podívali na naší galaxii „ze shora“, tak byste viděli zploštělý disk s několika rameny, které obíhají kolem jádra galaxie, jenž je nejspíše tvořeno obrovskou černou dírou. Samotné Slunce obíhá kolem centra galaxie rychlostí 240 kilometrů za vteřinu a jeden oběh kolem jádra mu zabere 225 miliónů let. Naše poloha nedaleko horizontální roviny je nevýhodou pro pozorování, jelikož zabraňuje pozorování druhé strany galaxie. Za temné noci však můžeme spatřit bílý opar táhnoucí se přes celou noční oblohu. V těchto místech se nachází jádro galaxie, kolem kterého ramena obíhají. Stříbřitý opar je ale jenom slitý obraz vzdálených hvězd, jelikož na vzdálenost 10 kiloparseků nejsme schopni rozeznat jednotlivé hvězdy. Objev jádra si musel počkat až do použití měření pomocí infračerveného záření. Kolem Mléčné dráhy obíhají i dvě malé galaxie, které se řadí k satelitním, ale které jsou nejbližšími galaktickými sousedy. Jedná se o Malé a Velké Magallenovo mračno. Jádro galaxie se nachází poblíž souhvězdí Střelce a je tvořeno hmotou o hmotnosti přibližně 20 miliard Sluncí a o průměru pouhých 1,2 kiloparseků. Látka ve středu je přehuštěna a má největší koncentraci v galaxii. Ze středu jádra stále proudí do okolí vodíkový plyn rychlostí 150 kilometrů za vteřinu, což nás vede k myšlence, že se galaxie stále rozpíná. Pozorování samotného jádra je však velice obtížné, takže naše poznatky jsou omezené. Pozorovat naší vlastní galaxii je velice složité, a proto se astronomové spíše pokoušejí pomocí pozorování jiných galaxií pochopit, proč se jednotlivé děje v galaxii dějí. Galaxie jsou ohromná společenství hvězd, hvězdného prachu, mezihvězdného plynu a nezářivé hmoty. Jde o systém, jehož jednotlivé složky jsou vzájemně vázány gravitací Galaxie jsou ohromná společenství hvězd, hvězdného prachu, mezihvězdného plynu a nezářivé hmoty. Jde o systém, jehož jednotlivé složky jsou vzájemně vázány gravitací. Hrubě se dá odhadovat, že v pozorovaném vesmíru (tedy zhruba do vzdálenosti 10 miliard světelných let) se nachází bilion galaxií. Vedle hvězd se v galaxiích vyskytují i planety. Typickým příkladem galaxie je například naše galaxie Mléčná dráha, která má tvar spirály. V jednom z jejích spirálních ramen

87

se nachází právě naše Sluneční soustava. Typy galaxií podle tvaru jsou: spirální, spirální s příčkou, eliptické, nepravidelné. Toto je dělení podle Hubbla. Některé však do Hubblovy třídy zařadit podle tvaru nelze, označují se jako pekuliární a vznikají například srážkou galaxií. Podle velikosti se galaxie dělí na trpasličí, normální a cD galaxie. Ve středu galaxie se nachází galaktické jádro. Naše Galaxie, systém Mléčná dráha, je obrovský systém asi 150ti miliard hvězd. Patří k ní všechny hvězdy, které na obloze vidíme, dále galaktické mlhoviny, hvězdokupy a oblasti mezihvězdné hmoty. Průměr galaxie je 100 000 světelných let a naše planeta Země se od středu galaxie nachází ve vzdálenosti 30 000 světelných let. Naše Galaxie patří do Místní skupiny galaxií, jež obsahuje 25 galaxií. Galaktické jádro naší Galaxie tvoří oblast 5 - 10 světelných let a jeho světlo je na cestě k nám velmi oslabeno, protože prochází přes oblasti s velkým množstvím prachu. K nám se tak dostane pouze biliontina celkového světla. Průzkum jádra tak obstarává infračervený, rentgenový, gama a rádiový výzkum. V aktivním jádru dochází k ohromným explozím a k ohromnému vyvrhování masy plynů velkou rychlostí. Tyto exploze mají původ v ohromné energii obří černé díry, která má hmotnost 3 milionů Sluncí. Podle teorie, která byla poprvé zformulována roku 1961 sovětským astronomem V. A. Ambarcumjanem, se dnes soudí, že galaxie vznikají z malých kompaktních jader, které se nazývají kvasary

Kvasary byly obrovské útvary, které na sklonku svého života začaly do okolního vesmíru zpátky vyvrhovat stavební materiál ve formě částic, které byly urychlovány obrovským magnetickým polem. Jen díky magnetickému poli kvasarů se mohlo podařit částicím vzdálit tak daleko od kvasaru, aby nebyly zpátky přitahovány gravitační silou. Když kvasar vyvrhnul většinu hmoty, nemohl již nadále udržet zbytek látky, která utekla do okolního prostotu stejně jako předchozí materiál. Došlo k zániku kvasaru, ale všude po okolí se nyní nacházelo mnoho látky, kterou kvasar vyvrhnul. Galaxie rozdělujeme do tří základních typů a to do spirálních, eliptických a nepravidelných (takzvaně irregulární). Tímto základním rozdělením můžeme katalogizovat veškeré známe galaxie, ale pro přesnost se tyto tři hlavní skupiny dále dělí na menší celky, aby už z uvedeného označení bylo patrné, jak galaxie vypadá a jaký má tvar. SPIRÁLNÍ galaxie. Jsou to galaxie ve kterých jsou hvězdy seřazeny do jednoduchých či složitějších spirál, přičemž spirální ramena jako by vyvěraly přímo z jádra galaxie. Galaxie, které mají tento tvar, označujeme písmenem“S“. Dalším rozšířeným typem galaxií jsou galaxie ELIPTICKÉ, které značíme písmenem „E“. Tyto galaxie mají na fotografiích oválný tvar bez vnitřní struktury a jsou složeny z hvězd, které

88

mají převážně malý podíl plynu a prachu. Třetí skupinou jsou galaxie IRREGULÁRNÍ neboli nepravidelné, které nemají, jak spirální strukturu, tak ani pevně ohraničený konec a u kterých je těžké určit, kde končí. Astronomové objevili v kosmu údajně nejvzdálenější, a tím pádem nejstarší galaxie, jaké kdy teleskopy zaznamenaly. Vznikly v době, kdy vesmíru bylo „pouhých“ 500 milionů let a formovaly se vůbec první galaxie. Podle jednoho z objevitelů, Richarda Ellise, putovalo jejich světlo k Zemi více než 13 miliard let. Astronom Kalifornského technologického institutu je přesvědčen, že objev šesti vzdálených galaxií vědcům umožní lépe poznat zrod vesmíru, který odborníci odhadují zhruba před 13,7 miliardy let. „Jsou tam hvězdy, které začaly zářit v době, kdy vesmír byl ve svých počátcích,“řekl. Záblesky prastarých galaxií zachytil obří teleskop Keck na Hawaji, který je vybaven zrcadlem o průměru deset metrů. Vědci k tomu využili efektu takzvané gravitační čočky – vesmírných objektů s intenzivním gravitačním polem, které dokážou zakřivit paprsky vycházející ze zdroje podobně, jako je tomu u optické čočky. Podle dalšího člena mezinárodního týmu, Dana Starka, astronomové objevili v kosmu místa, která jim pozorovanou oblast přiblížila až dvacetkrát. Odborníci věří, že nemusí zůstat jen u tohoto objevu. „To, že jsme nalezli tolik vzdálených galaxií na tak malé sledované oblasti, svědčí o tom, že jich je tam ve skutečnosti mnohem víc,“ tvrdí Stark. Hvězdy jsou zřejmě nejzákladnějším a nejdůležitějším prvkem ve vesmíru, vedle toho, že jsou to také jeho nejhmotnější prvky. Typickou hvězdou, kterou zajisté známe všichni, je naše Slunce, jež je od nás vzdáleno 8 světelných minut. Po Slunci druhou nejbližší hvězdou k nám je Proxima Centauri vzdálená 4,3 světelných let. Ovšem vedle Slunce je tu ještě zhruba 200miliad hvězd jen v naší galaxii a v celém vesmíru je jich mnohonásobně více. (www.vesmir.info)

To je velmi stručný souhrn informace o našem vesmíru. Jeto nepředstavitelný, obrovský, nádherný, vynikající uspořádání vesmír a naše zem je pouhé neviditelné zrnko prachu z toho vesmíru. Stvořitel toho vesmíru, nech je Allah, Bůh, God, na jména nezaleží, musí byt ještě vetší, ještě nádhernější, ještě ohromnější, lidské slova Jej nedá ani opisovat. Nyní, nech každý člověk, který má fungující rozum a nemá ho někde v mrazničce a nebo nějaké sektě půjčení, se ptat, jestli tento Bůh, který takový vesmír stvořil, jde zaobírat s takovými maličkostmi, čí muslimka, židovka, křesťanka anebo kterákoliv jiná, odkryla pár vlasů na hlavě a nebo kousek kolena anebo ukázala světu svoje krásnou tvář. Můžeme vůbec věřit, že takový Bůh se zaobírá řešením šarvátek Muhammadových, Abrahamových čí Jakubových žen. Dá se vůbec věřit,

89

že takový Bůh zaobírá tým, jestli někdo jí vepřové maso a nebo ulahodí svoje večeru pohárem vína. Dá se vůbec věřit, že takový Bůh má syna čí dceru, že „boží synové obcovali s lidskými dcerami“, jak je napsané v bibli. Můžeme věřit, že takový Bůh, se nahněvá, protože jeho lid je jednotný a hovoří jedním jazykem,“ Hle, jsou jedním národem, všichni mají jeden jazyk…. Puďme, sestoupíme a pomateme tam jejich jazyk, aby nikdo nerozuměl řeči druhého“(bible, 11/6-8). Můžeme věřit, že takový bůh nařídí, aby božským jménem lidé zavraždili a vyhubili své bratry? „I táhli proti Madianským, jak Mojžíšovi přikázal pán, a pobili všechny muže... Madianské ženy a děti odvedli izraelité do zajetí... a Mojžíš jim vyčítal: Proč jste nechali všechny ženy naživu?… Proto nyní pobijte všechny chlapce a pozabíjejte i všechny ženy, které už obcovaly s muži. Ale všechny ženy, které ještě neobcovaly s muži, nechejte naživu pro sebe.” (Num. 31:7-18) A na jiném místě se píše: „Toto říká Hospodin Bůh Izraele: Každý nechť si opásá meč na bedra... a zabíjejte své bratry, přátele i příbuzné.” (Ex. 32:27.), anebo,“ tvůj pán dá tvoji moci a ty je přemůžeš, rozšíříš na ně kletbu záhuby. Nesmíš s nimi uzavřít smlouvu a nesmíš se nad nimi slitovat. (Deut,7/2-3) a mnoho podobných krutostí. Totéž čteme v Koránu: „Pak zabíjejte modloslužebníky kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy.“ (Pokání 5) anebo, „ a odměnou těch, kdož vedli válku proti Bohu a Jeho poslu a šířili na zemi pohoření, bude věru to, že budou zabiti anebo ukřižovaní či budou jim useknuty jejich pravé ruce a levé nohy a nebo budou ze zemi vyhnaní.( korán,súra č:5, verš č 33).

Jak může někdo věřit, že Bůh, který stvořil vesmír, Bůh,

nepředstavitelný v jeho velikosti, moudrosti a dokonalosti, napadá k takovým činům. To není pravý Bůh, to je bůh instituce, který byl institucí vymyšlen a přivlastněn.

Jednou jsem navštívil jednoho přítele, v obýváku jsem viděl obraz

nakreslení dětskou rukou. V obrázku seděl jeden pán s bílou bradou jako Mikoláš a dětem rozdával dárky. Můj přítel ukázal na obraz a řekl, „ kreslila to moje malá dcera, to je její představa o Bohu“. Vzpomenul jsem si jak jednou můj pětiletý syn v Dubaji nakreslil Boha, jako čerta s rohy a peče na ohni děti. Když jsem se ho zeptal proč, prozradil mi, že učitelka náboženství, pořad mu vyhrožuje, že bude do pekla, kde Bůh jej upeče na ohně. Přitom to byla křesťanská radová škola, ale učitelka byla Egyptská muslimka. Tak, můj syn se vyrostl a Boha měl ve svých představách jako čerta s rohy, který na ohně peče malé děti. Taková je výchova náboženské instituce. Já sám, stejně jako miliony malých dětí,

90

jsem se vyrostl v takovém prostředí a pořad jsem byl vyhrožován peklem.

Dneska vím, že pravý Bůh dětem neublíží a nenapadá k bratrovraždění. Pravý Bůh je veliký, laskavý, milosrdný, milostivý, nerodil a nenarodil se, jsme všichni jeho děti a on nás má rad. Nikdo na světě nemá právo mluvit jeho jménem a nikdo na světě není jeho mluvčím a ni zastupitelem.

Celá léta náboženská instituce vytvořila svého Boha, přivlastnila ho a

pěstovala do našeho podvědomí, že jeto ten pravý Bůh, a oni jeho vyvolení a mluvčí. S falešným Bohem na čele, vraždili, zmocnili, vládli, kolonizovali cizí území a vyhubili původní obyvatelé. Bůh instituce je produktem instituce a má všechny charakteristiky instituci. On je vázaní, skupinou, obcí, národem a nebo představiteli instituce. Pravý Bůh je naopak volný a svobodný a ničím není vázaní. Bůh instituce, vstoupí zdánlivě jako jeden jediný, ale on je více bohové, kolik instituci, kolik bohů, kolik obci, kolik bohů.

Bůh instituce, je nejistý sám se sebou, pořad chce od oddaných důkazy loajálnosti. Je diktátor a chtíč po moci. Pravý Bůh nás nepotřebuje, nepotřebuje naše loajálnosti, nepotřebuje naše modlení ani naše obřady, naopak, my Boha potřebujeme. V jeho blízkosti se cítíme blaho, mír a klid. Cesta k němu není komplikovaná jako cesta k bohu instituce, nepotřebuje prostředkovatele, nepotřebuje mešitu ani kostel ani synagogu.

Jsme s nim v stalé spojení a jsme součást jeho království. On je v nás a jsme v jeho srdci. Můžeme ho vidět a pocítit ve všech jeho krásných stvořených, v růžích, ve květech, ve stromech, v řekách, v mořích, v horách a lesích. Můžeme ho vidět v úsměvu naších děti, v dotyku naších milovaných, v milostní pasně a ve krásné melodii.

Božím jménem se píše krásné pasně a zpívá milostné písně , maluje se pěkný obraz, tvoří krásnou hudbu, podává pomocnou ruku chorým a chudobným. Božím jménem se buduje a ne ničí, rodí a ne zabije, pomáhá a ne utlačuje.

91

11. Abrahamový příběh: Historické fakty anebo pouční myty a fantazie? V Bibli a koránu probíhá podobný příběh, který začíná od Adama a Evu

a pokračuje Abrahamem a Mojžíšem přes různých proroků a končí Ježíšem Kristem u křesťanů a Muhammadem u muslimů. Dá se povídat, že Islám, křesťanstvo a židovstvo mají jeden společní jmenovatel, Abrahamovi příběh. Všichni se deklarují,že jsou Abrahamovi děti a korán do konce hlásí, že Abraham byl prvním muslimem.

Abrahamovi příběh je každému známí a tradice, či muslimská, křesťanská a nebo židovská, tento příběh čítá jako historický a skutečný příběh a každá z těch tradic přivlastňuje část toho příběhu a nebo celý a z toho produkuje svoje dogma a politiku.

V svých předešlých knihách, jsem napsal o nových historických objevech a názorech moderních historiků o tomto příběhu a kdo má zájem nech se podívá na moje knihy anebo na uvedené zdroje k této problematice uvedených v mých knihách. Není na škodu abych opakoval souhrn těchto studii. Noví historici, jako je K. Whitelam, T. Tompson, N. Lemke, Giovani Gabrini, F. Davis, Ingrid Helm, Z. Muna, M. Prior, A Alkalý, izraelský historik a archeolog I.Finklestin, americký historik N.A.Silberman a mnoho a mnoho jiných došli k přesvědčení, že obraz starého Izraele, popsaný v Bibli, není nic jiného než pouhá fantazie. Podle nich dnes můžeme s jistotou říct, že vymyšlená a vyfabrikovaná minulost biblického Izraele nemá legitimitu. Co bylo ještě nedávno jen podezřením, je dnes ve světle vědeckých faktů jisté, totiž že biblický Izrael a jeho království jsou fantazie a ve skutečnosti nikdy neexistovaly. Použití Bible jako historický zdroj způsobilo velké škody nejen pro palestinskou historii, ale i pro Bible samotnou, protože pisatelé Bible nechtěli psát historie ale naučnou teologickou literaturu. Vložit příběhy z Bible do světa naučných literárních povídek a číst je jako příběhy skutečných lidí, kteří v historii skutečně žili, nadělalo skutečné historii velké škody.

Dnes panuje mezi historiky velká shoda v tom, že všechny příběhy Pentateuchu, příběhy o Abrahamovi a o králích Davidovi a Šalamounovi, jsou pouhá fantazie, nemají s historií nic společného,

92

a nikdy ve skutečnosti neexistovaly. Málokterý seriozní historik dnes tvrdí opak a málokdo o tom diskutuje. Biblický Izrael nikdy v skutečnosti neexistoval. Biblický Izraeli je filozofická metafora člověka který ztratil svoje božskou cestu. Je to víře a náboženstvo a nemá žádnou historickou hodnotu. „ Izrael“ v bibli je symbolem střetu božské vůle s lidskou. Tento střet se opakuje po celém biblickém texte. Bůh Jahve vybírá Izraele jako svého milovaného syna a potom to olituje a ho za zradu potrestá. Tento příběh ukazuje, že dobro a zlo určí bůh a ne člověk a člověk má poslouchat boží slova a dělat jedině podle nich a ne podle svoji přání. Je to příběh boje mezi vírou a nevírou, mezi pochvalou a trestem. Biblický Izrael není historický ale teologický symbol minulosti, neúspěchu a ztracení, který se pozdě očistí utrpením během teologického a ideologického „ babylonského vyhnanstva“ a vrátí se jako novorozený, očištěný a bohem poslušný. Bible je kniha o literatuře a není o historii. Biblické příběhy o stvoření světa, o potopě a všechny příběhy v pentateuchu jako í příběhy o izraelských králích jako je Šalamoun, jsou literární příběhy a ne historie. Nenajdeme v bibli co jen jeden jediný příběh, který má historickou hodnotu. Bible není židovská ani křesťanská, bible je součást staré palestinské kultury. Hledaní historických faktů v bibli je mylné a zbytečně nás zmete a odvrátí od teologického odkazu, který nám pisateli bibli chtěli hovořit. Biblické příběhy kolem Izraele a všechny boje které vykonal, nemají žádny historický podklad a v žádném případě neopisuje etnické historické střety. Pisateli bibli používali fantazie na zobrazeni svých teologických záměrů, a nemohou byt zdrojem pro psaní historie Palestiny a středního východu. ( kromě uvedených zdrojů v mých knihách, můžete se podívat na velmi zajímavou knihu, od izraelského historika a archeologa I. Finkletina a amerického historika, N. Silbermana: the bible unearthed). Korán stejně jako bible není historická kniha, je kniha, která používá fantastické myty a příběhy na zdůraznění svého záměru, který je poučný a teologický a není historický. Korán na rozdíl od bible, píše o tomto příběhu v neurčeném času a v neurčeném místě. Muslimská tradice, šla po stopách židovské tradicí a přidala k tomu příběhu čas a místo a foukla do něho historickou realitu a uživila ho. Příběh v muslimské tradice, též se stal historickou realitou a protože v koránu historický příběh neexistuje, vypůjčila ho od křesťanské a hlavně od židovské tradice. Na jednou Abraham má konkrétného otce, datum a místo narosení a všichni

93

osoby a všechny místa kolem něho dostali konkrétnou podobu. Příběh dostal fantastický a mytologický obal až se překročil všechny meze. Abraham v islámské tradice žil v době nějakého krále, Namrúde, který tehdy vládl v Mezopotámii. Namrúd byl velmi zlý král, který chtěl Abrahama potrestat popálením za živa, jelikož Abraham neuznal božství krále a uctíval Boha jediného Allaha. Oheň, za boží pomocí, se vychladl a Abrahama neublížil. Bůh zlého krále Namrúda potrestal, že na něj poslal mouchu, která mu usadila v nosu a požírala mu nos tří sta let. Zlý král Namrúd od bolesti mlátil svůj nos kladivem a trpěl tak dlouho až v agonií bolestí umřel. Samozřejmě v žádném historickém zdroje nenajdeme nějakého krále jménem Namrúda a namrúdový příběh s tou zázrační mouchou je akorát vhodný pro děti na dobrou noc. Příběhy o královi Šalamounovi jsou ještě podivnější. Král Šalamoun rozuměl jazyky všech zvířat a mluvil s nimi, stejně jako v příběhu Dr. Dolittle. Měl nádherné paláce, které byly postavené džiny. Džiny Šalamounovi věrně sloužili a byli mu jako otroci. Nábytek do paláců, mu podzemní drahou nosili džiny a to raketovou rychlostí až z Jemenu. Král Šalamoun žil v přehnaném přepychu a obdivovali a záviděli jej všechny králi světa. Měl stovky krásných žen z různých národů světa a jeho paláce byly ozdobené zlatem a drahokameny. Byl známí svou moudrostí a vědomostí a králi ze všech koutů světa za ním chodili pro rádu. Cestoval na lítajícím koberci, snídal v Damašku, obědval v Jemenu u královny ze Šaby a večer večeřel v jiném městě a v jiném kraji. Cestoval samozřejmě na lítajícím koberci. Takových příběhů v islámské tradici je plno a vtip je vtom, že šejchové v mešitách vkládají modlícím tyto příběhy jako skutečné příběhy, které se opravdu staly. Tyto příběhy pak lidé vykládají svými dětem a rozpravěči to opakují v tradičných kavárnách a posezeních. Mytologie a fantazie je součast každé tradice a kultury a není na škodu. Na škodu je aby fantazie nahradila historie a myty se změnily na fakty. Židovská tradice je plná takových fantastických příběhů, uvedu pro zajímavost jeden z nich. Podle talmudu když král Šalamoun ženil s dcerou egyptského krále Pareovou,sestoupil Gabriel a zarazil do moře trubicí;ta pak vynesla ze dne moře tolik písku, že na něm bylo vystavěno město Řím. (sanhedrin,21a). Jsou pěkné příběhy na pobavení ale nejsou skutečné. Jsou myty, fantazie a rozprávky, které mají pouční teologický záměr a v žádném případě ne historický.

94

Kapitola Čtvrtá: Základy Fundamentalistického a Politického Islámu

95

1. Boží vláda:

Fundamentalismus není výhradně islámský . Encyclopaedia Britanika

ve vydání z roku 1994 v podtitulu fundamentalismus popisuje jen výchozí pojem z americké historie, a teprve v indexu upozorňuje i na islámskou variantu. Svůj nesmlouvavý postoj, lpění na starém, přímočarém, doslovném chápání Bible, vyjádřili fundamentalisti nejuceleněji v řadě dvanácti brožur, které vydali v letech 1909-1915 pod souborným názvem The Fundamentalist. Sami se jako obhájci těchto základních tezí označili za fundamentalisty, sdružili se v organizacích Worlds Christian Fundamentals Association (r.1919) a od roku 1920 Baptistic National Federation of Fundamentalists; (Luboš Kropáček: Islámský fundamentalismus, Vyšehrad, Praha, 1996).

Základem rétoriky tohoto proudu bylo a zůstalo jeho negativní zaměření, odmítající jakýkoliv dialog či snahu o porozumění s měnícím se kulturním prostředím.

Fundamentalismus, ať židovský, křesťanský nebo muslimský, není jen ideologie, je to hrubý zásah do každé vteřiny každodenního života člověka. Je to jed, který otravuje mysl, zabíjí duši a mate rozum. Je to postoj těch, kdo si osobují majetnictví pravdy. To jim podle jejich přesvědčení dává právo soudit a odsuzovat druhé. Je to útěk k radikalizmu, často spjatý s násilím, spolu s odmítáním dostatečné vnímavosti k realitě, racionality a rozvíjení svobody pro jednotlivce a společnost.

Všechny náboženstva, nech je islám, křesťanství anebo židovství jsou vskutku politické a mocenské. Historie těch náboženstev nám potvrdila, že bud pozemská moc a náboženství byly v jedné instituce, jako je muslimský chalífát a nebo Křesťanská papežská instituce, anebo náboženská instituce sloužila pozemské moci. Politika a náboženství, tak stejně jako zájmy moci a náboženstva byly jedním nebo druhým způsobem spojené a popletené.

Římská církev ke příkladu, byla chápaná jako matka a hlava všech církvi a poslušnost vůči ní byla povinná. „Jeto základ římského mysticizmu poslušnosti, který v katolické církvi zčásti přetrvává dodnes:poslušnost vůči Bohu musí byt poslušností vůči církvi a poslušnost vůči církvi musí byt poslušností vůči papežovi.“( Hans Kung, katolická církev, stručné dějiny, přeložil Oto Havrila, vydal slovart,2003).

Gregor VII, ( 1073- 85), vyhlásil papeže za jediného a neobmezeného vládce církvi, který je nad všemi věřícími, duchovnými a dokonce až za nejvyššího pána světa, kterému jsou podřízení všichni vládcové světa.( Hans kung,tamtéž). Byla doba, že na západě se mohl stát člověk králem

96

jen „z milosti Boží“, což znamená papežové. Byly položené ekonomické a politické základy církevního státu, který měl trvat víc než jedenáct století až do roku 1870. (tamtéž, str:93)

Podle židovské tradice a velká část protestantských křesťanů, Boží

vláda na zemí má byt vedená božími lidmi, Bohem vyvolenými: „židé mají historickou úlohu, jsou Bohem vyvolený národ a je svatou povinností křesťanů všemi cestami židům pomáhat tento historický úkol splnit. Pro nás je dnes rozhodující, abychom jasně porozuměli, jak Bůh jedná se svým vyvoleným lidem. Musíme stát za božím lidem a jejich zemí, Izraelem... Židovský lid je a bude i nadále božím vyvoleným národem. Bůh nikdy nezměnil svůj názor... Božími prioritami jsou jeho lid, jeho země a jeho plán spasení.“ (Ulf Ekman, pastor Dynamické církve v Uppsale ve Švédsku, v knize Židé, lid budoucnosti; české vydání, 1996) Samozvaní sunniti, pomoci pozemské moci vyhráli zápas nad rozumovým táborem Al-Mutazily, který byl označení za kacíře a jeho knihy byly zakázané a nebo zničené. Rétorika samozvaných sunnitů se stala oficiální dogma muslimského chalífátu s výnimkou dynastii Fatimijovců V Egyptě v devátém století n.l. která osvojila šíitský směr islámu. Takzvaný sunniti, tvrdili, že jsou jediní Muhammadovy zastanci, kteří chodí po Muhammadových stopách. Tvořili několik škol, z kterýchž přežilo do dnešní doby čtyři; škola podle teologa Hanbalýho, byla a stále je nejfundamentalistickější ze všech a měla zásadu, kde je text, nech je korán, Muhammadův výrok a nebo výrok Muhammadových společníků, není povolení názor; dále škola podle teologa abu-Hanafýho; škola podle teologa al-Shafiýho a škola podle teologa Al-Malikýho. Po vpádu Mongolů a zničení Bagdadu v čtrnáctém století n.l se objevil teolog Ibn Tajmija,který se narodil r. 1283 n.l v Harranu na východu-severní časti Sýrii a po vpádu Mongolů do Harranu, utekla jeho rodina do Damašku, kde studoval u různých teologů. Jeho pravé jméno bylo Ahmad bin Abdelhaleem a jeho mamička se jmenovala Tajmija a byla znalkyně muslimské teologii a měla náramný vliv na svého syna, a proto byl jmenován podle ní, Ibn Tajmija, což je syn tajmija. Ibn tajmija byl věrným zastáncem školy Hanbalího a později spolu se svým žákem Ibn Qajmija postavili zaklad dnešního muslimského Fundamentalizmu,“ Al-Usoolija Al-Islamija“. Tato škola postupně dominovala muslimský svět a byla to poslední razítko, které potvrdilo konečný pád muslimské rétoriky a kultury. Převládlo fundamentalistické myšlení, které dokázalo nasadit do muslimského rozumu a vědomí všeobecnou plombu.

97

Nejvěrnějším žákem této školy v moderní době se stal zakladatel organizaci muslimských bratrů v Egyptě Said Qotub, který ve své knize „ Maalem fi al-taríq, znáčky na cestě“ podrobně vysvětlil základy moderního politického islámu a islámského fundamentalizmu. Said Qotub nepřinesl prakticky nic nového a jen znovu zformoval rétoriku Ibn-Tajmije a jeho žáka Ibn Qajmijue, která už dominovala islámskou rétoriku; on ji jen dal politický organizační základ. Teologové už v čtrnáctém století tvrdili, že nastal se konec diskuzi, že všechno co bylo zapotřebí říci, naši předky už to řekli a není za potřebí něco dodat. Prý, třeba jen abychom důkladně studovali tradičné zdroje a v nich najdeme všechno, co potřebujeme k pochopení koránu a tým správnou cestu dobrého muslima. Dnešní teologové šli po stopách tradici a netvořili nic nového. Stále do umoření opakovali citáty a výroky nedotknutelných muslimských předků a hlásili, že modernizace je západní pojem stejně jako demokracie a jsou proti pravému islámu. Modernizace, podle nich, je kacířství „bidaa“ a každé kacířství je blud a každý blud je přelud, který má za cíl zničit islám a muslimy.

Ideologie Islámského fundamentalistického dogmatu, kterou znovu skládal Saied Qotub, vychází z několika základů, které jsou, kromě malých nepatrných rozdílů, společné pro všechny směry islámského fundamentalizmu, nech jeto Sunnitého a nebo šíitského, nech jeto umírněného anebo radikálního: Za prvé: Korán obsahuje Boží slova, která byla v arabštině nadiktována prorokovi Mohammedovi. Příkazy, odkazy a ponaučení Koránu jsou na věky věků platné a neměnné. Za druhé: Bůh a jedině Bůh je vládcem na Zemi a tvůrcem zákonů, a člověk je jen vykonavatelem Boží vůle. Všechny zákony, politické, sociální, ekonomické a jiné, jsou Božím výtvorem. Tyto zákony jsou uvedeny v Koránu a jsou neměnné. Zásada demokracie, že státní moc pochází od občanů, je podle nich cizí a proti islámu, jelikož státní moc pochází výlučně od Boha. Za třetí: Bůh na Zemi nevládne sám, ale vládne skrze své zákony, které jsou uvedeny v Koránu a v Mohammedových výrocích. Za čtvrté: Boží zákony v Koránu a Mohammedových výrocích jsou na Zemi realizovány a aplikovány prostřednictvím Božích zástupců, kteří jediní chápou svaté texty a dokážou je vysvětlit a interpretovat. Samozřejmě, že právě fundamentalisti, kteří sami sebe nazývají „lidé vědomostí“ nebo „lidé náboženských věd“, jsou zástupci Boha na Zemi, a jedině oni jsou schopni Korán vysvětlit a aplikovat. Za páté: Prorok Mohammed znal Boží zákony nejlépe a žil podle nich. Proto je třeba Mohammeda brát ve všech směrech a aspektech jako vzor a žít podle toho, jak žil on. Někteří muslimští fundamentalisti šli tak

98

daleko, že si nikdy nestříhali vlasy, protože Mohammed to prý také nedělal. Jestliže se nám v některých věcech nezachoval po Mohammedovi příklad, tak je třeba ho převzít ze života jeho nejbližších. Právě z toho všeho se postupně objevily takové pojmy, jako je islámské oblečení, islámské jídlo, islámský šátek a islámské cokoliv, převzaté z údajného Mohammedova života v šestém a sedmém století, co nikde v Koránu nenajdeme. Tradice, tradiční oblečení, tradiční jídla a pití, tradiční zvyky najednou dostaly náboženský podtón a změnily se na symbol správného, opravdového muslima.

Všechny proudy islámského fundamentalismu, ať ultraradikální nebo umírněné, sunnitské nebo šíitské, vycházejí ve své podstatě z této rétoriky. Tato rétorika byla publikována v různých knihách, jako například v knize „ Maalem fi Al-Tarik“ (znáčky na Cestě) od egyptského autora Ibn Qutoba, představitele muslimských bratrů v Egyptě, a v knize „Islámská vláda“ od Chomejního v Iránu.

U šíitů jsou boží představitelé, nositelé božího odkazu, členové hierarchie teologů různého stupně vědomostí a váženosti. Na nižších stupních jsou mullati a na nejvyšších stupních jsou Ajatolláhové, což znamená boží znamení. Ajatolláh Chomejní byl tím nejvyšším a hlavou hierarchie šíitů, hlavně v Iránu. Sunniti nemají církev ani hierarchii teologů. Proto má každá fundamentalistická sunitská skupina svého „Emíra“, který skupinu vede a je v ní největší autoritou.

Said Qotub byl jeden z hlavních zakladatelů organizace „ muslimských bratrů“ v Egyptě. Tato organizace se rozšířila po všech Arabských státech a všechny radikální muslimské sunnické organizaci, jako je Hamas, al-gihad, boží vojáci, Boží Armáda, fath al-islámu, al-Kaida, Taliban a podobně vyšly právě z lůna této organizaci a nebo z hnutí wahabizmu, které se rodilo ze stejného semena a kvasilo se v Saudské Arábií. Známí muslimští teologové, kteří denně agitují v různých televizních stanicích vyšli též z luna organizaci muslimských bratrů.

Paradoxně, že v čase, když egyptský prezident Jamal Abdel Náser a syrská vláda pronásledovali a zavřeli členy této organizace, USA a západní Evropa je podporovaly proti Naserovi a syrské vládě. Viděli v těch organizacích, dobré bojovníky proti komunizmu. Právě dnes, když USA hlásí boj proti takzvanému terorizmu a muslimskému radikalizmu, otevřeně podporuje v Sýrii zakázanou organizace, muslimských bratrů, proti Syrské vládě. USA považuje tuto fundamentalistickou radikální organizace za součást demokratických opozičních syrských sil, které bojují proti diktátorskému režimu v Sýrii a za nastolení demokratického režimu v krajině. Islámský fundamentalismus zůstával po dlouhé roky v mešitách a teologických školách. USA ho vytáhly z mešit a teologických škol ven,

99

vyzbrojily ho a pustily do boje proti komunizmu v Afghánistánu a jinde. Málokdo ví, že Taliban je původem teologická škola, kterou Američani změnili na vojenský bojový ozbrojený oddíl. Právě Amerika je zemí, která vytáhla islámský fundamentalismus z jeho bunkrů, vycvičila ho, vyzbrojila a pustila do našich ulic a později i do svých ulic. Amerika a celý západ se dlouhé roky přátelili a silně podporovali nejzaostalejší druh islámského fundamentalismu, Wahábího v Saudské Arábii. Samozřejmě to dělaly pro svoje ekonomické a politické zájmy. Právě Wahábský islámský fundamentalismu byl a stále je hnízdem Bin Ladina, Talibanu, Al-Kaidy a jim podobných. Amerika a západ pevně podporovaly reakční a totalitní režimy v arabském a muslimském světě, protože tyto režimy sloužily západním zájmům a bojovaly po boku západu proti každému pokroku. Na druhé straně ukrutně bojovaly proti arabským národním režimům, které se pokusily vybudovat nezávislý prosperující stát, jako například režim Gamala Abdela Nasira v Egyptě. Právě Nasir je ten, kdo od začátku stál proti islámskému fundamentalismu a zlikvidoval muslimské bratry, když se pokusili o státní převrat a nastolení islámského režimu. Bohužel, muslimští bratři byli v té době pro západ přijatelnější než Gamal Abdel Nasir a jeho národní politika. V roce 1953 zbavila CIA moci pučem demokraticky zvoleného iránského předsedu vlády Dr. Mohammeda Mossadegha a znovu dosadila na trůn uprchlého totalitního iránského šacha Rezu Pahlavi. CIA a Mosad okamžitě potom vybudovali obávanou šachovu tajnou službu SAVAK. Právě s pomoci tajné služby se podařilo šachovi rychle rozbit opozici proti němu, na léta ji uvěznit nebo zavraždit. Jednou z nejdůležitějších politických osobnosti arabských bojovníků za demokracii byl marocký disident Mehdi Ben-Baraka, jehož rostoucí popularita přinášela králi Hasanovi stale rostoucí obavy. CIA společně s přáteleným Mosadem zahájili operaci, jak se zbavit stale nepohodlnějšího Ben-Baraky. Nastavili marockému opozičnímu vůdci 29.října 1965 past. Ben-Baraka byl v jedné vile v přítomnosti lidí od CIA zastřelen agenty marocké tajné služby.

Dnes Amerika křičí: „Pozor, islámský terorismus!“, vede světovou válku proti takzvanému islámskému terorismu a zapomněla a chce, abychom i my zapomněli, že právě ona tento terorismus vytvořila, vyprodukovala a denně ho tvoří a produkuje svou agresivní politikou v Iráku a Palestině. Zloděj křičí chyťte zloděje. Je to pokrytectví nejvyššího stupně.

100

2. postoj k jíním

Každá ideologie a každé náboženstvo věří, že pravda je na její straně. My a ti druzí, my dobří a ti zlý, tato dvojitá formulace, my a oni je v každé ideologii a v každém náboženství dominujícím faktorem. Zdroj náboženské sily je Bůh, kterého náboženství přivlastnilo a sebe stanovilo za jeho jediného mluvčího. Zdroj pozemské ideologii je lid ačkoliv, lid v mnohých případech ji nezvolil. Křesťan a kacíř, muslim a káfer, žid a goje, komunista a kapitalista, demokrat a diktátor, vlastenec a zrádce. V náboženství, bezbožníci byli zlikvidovaní anebo vypalovaní na hranicích, u pozemských ideologiích, protivníci byli zlikvidování anebo zavření anebo drželi hubu. První jménem Boha a druzí jménem vlasti a národu. Náboženská tradice nám vykládá mytologický příběh, který naznačuje, že agresivní vlastnost a odmítání druhého a snaha o fyzickou likvidace druhého je lidská vlastnost zakořeněná v samé podstatě člověka. Bible nám uvádí příběh Adamových synů rolníka Kaina a pastýře ovce Ábela a jak Kain přinesl oběť Pánovi z polních plodin a Ábel obětoval z prvotin svých ovcí, z těch nejtučnějších. A Pán zhlédl na Ábela a na jeho oběť. Na Kaina však a na jeho oběť nezhledl. Kain samozřejmě se rozhněval a zamračila mu tvář. Následkem dvojmetrového postoje biblického Pána byla pěstovaná nevraživost mezi bratry, která se skončila tragickým způsobem; Kain zavraždil svého bratra Ábela. ( Genez.4, 1-16). Tento příběh o bratovraždění je zmínění též v koránu í když trochu odlišným a spíš jako poučným příběhem. „ A sděl jim(adresovan Muhammadovi) podle pravdy příběh dvou synů Adamových, když oba přinesli oběti; a byla od jednoho z nich oběť přijata, zatímco od druhého nikoliv.I pravil tento „ Věru tě zabiji ! „ í odpověděl onen:„Bůh přijímá oběť od bohabojných.“ Vztáhneš-li na mne ruku svou, abys mne zabil, já na tebe svou ruku nevztáhnu, abych tě zabil, neboť se věru bojím Boha, Pána lidstva veškerého. Chci, abys vzal na sebe hřích proti mně i hřích proti sobě; a tak staneš se jedním z obyvatel ohně pekelného, neboť to odměna nespravedlivých. A vnukla mu duše jeho zabít bratra, a zabil ho a stal se z těch, prohrávajících. ( korán, súra č.5, verše: 27-30).

Židovská tradice, vyčerpá svoje jedinečnost a vyvolenost z interpretace

starého zákonu. Z interpretaci starého zákonu během let vznikl talmud, který je hlavním zdrojem židovské tradice a náboženství. Podstata talmudu, nech hovoří o čemkoli je: my židé a oni góje, my dobří, bohem vyvolení a ostatní, zlí, bezbožní, pohani bohem odvrhnutí. Dnešní

101

sionisti, ačkoliv nejsou nějak pobožní, přivlastnili tu doktrínu a tým zdůvodnili svoje agresivní politiku a politiku židovské státu Izrael. Čteme: „Izrael je Bohem vyvolený a všechno co dělá, dělá na příkaz Boha, a proto nemůže byt kritizován. Jakákoliv kritika vůči Izraeli je neplatná, protože všechno, co vykonal a vykoná, dělá se zplnomocněním Boha a na jeho rozkaz. Žádný lid na světě, kromě Izraele, nebyl Bohem vyvolen. Proto Izrael je a vždy bude v právu, dokud nesplní božské přání.“ (Buber, 1973, převzato z The bible and colonialism, str. 225) V židovské tradici, najdeme mnoho citátů, které potvrdí, záporný a odmítaví postoj vůči druhým. Pro nedostatek místa uvedu jen několik celkem mírných příkladů a doufám, že nebudou naši „demokrati“ a židovští představitelé křičet „ antisemita“:

„Syn góje je špinavý jako kapavka, když má devět roků a jeden den, což je věk, kdy je schopný sexuálního styku. Náš rabín (zemřel kolem r. 299) řekl, že dcera góje je špinavá jako kapavka, když dovrší tři roky a jeden den, což je věk, kdy je schopná sexuálního styku. (Talmud. Abudah, zrh, 36 b), anebo, „Největší rabín, Nahman bin Izáka (zemřel r. 356), řekl: „Syn góje je nečistý jako kapavka (zíba) a židovský chlapec se s ním nemá stýkat, protože chlapci gójů jsou vychovaní k homosexuálním praktikám.“ (Talmud,Šabt. 17b, 18). Anebo „ jestli goje odře žida, zaslouží trest smrti“( talmud, sanhedrin 57 b, 21) a na jiném místě, „ goje, který studuje bible zaslouží se smrt“ (sanhedrin, 59 a, ). PZ: (Pro úplnost chtěl bych vyjasnit skutečnost, že jsem používal oficielní, nezkrácenou verze Talmudu Soncino, vydaná v roku 1935. Byla přeložená do angličtiny s poznámkami, slovníkem a indexem takými význačnými odborníky na Talmud, jakými jsou rabín dr. I. Epstein, rabín dr. Samuel Daiches, rabín dr. Israel W. Slotki, M.A., Litt.D., reverend dr. A. Cohen, M.A., Ph.D., a inými slávnymi učencami v oblasti Talmudu ako E. W. Kirzner, M.A., Ph.D., M.Sc., Jacob Schater, A. Mishcon, A. Cohen, M.A., Ph.D., Maurice Simon, M.A., a předslov napsal nejvyšší reverend a rabín Dr. J. H. Herz, který byl v tom čase nejvyšším rabínem v Anglicku. Dost objemnou část vzpomínané verse mam na cd a je k dispozici k nahlédnutí. Cd obsahuje traktáty: Berakoth, shabbath, yebamoth,kethuboth,nedarim,nazir,sotah,babakamma,babameza,bababathra, sanhedrin,abodah zarah,horazyoth,niddah,tohoroth. Obsah CD byl zkontrolovaní s knižnou versi a je identický.

Pro serióznost, chtěl bych též vysvětlit, že jsem používal pojem goje co je v anglické verse není a místo ni používá anglické slovo heathen a nebo gentile, anebo idolaters což vskutku znamená pohan a nebo uctívající modle. V židovské tradici, každý kdo není žid je pohan, včetně křesťanů,

102

který se zaslouží smrt a proto jsem používal slovo goje což znamená ti druzí, nežidé a je v židovské literatuře často používáno. Židovská tradice vyloučí z trestu smrti skupinu pohanů zvanou „gertoshaj“ a jen tato skupina zaslouží žit. K této problematice mohou zájemce se podívat na studie skupiny židovských autorů „ Judaic sources on the attitude towards gentiles, Leon Zilberstein et al. www.talkreason.org/articles/gentiles.cfm. Autor).

Autoři toho studia tvrdí, že židovské právo odlišuje nežidy, kteří jsou výslovnými modláři. S těmi se zachází se zvláštním opovržením: podle židovského práva musí být zabiti. „Třebaže se zákony platné výhradně pro pohany, jimž je udělen status ger toshav, zákony vztahující se pouze na modláře a zákony vztahující se na všechny nežidy (včetně ger toshav) značně liší, a právní postoje k těm, kteří do těchto kategorií spadají, jsou rozsahově velmi široké, považujeme za podstatné zdůraznit tyto dva důležité body. Za prvé, podle drtivé většiny uznávaných pohledů nemůže být většina dnešních nežidů považována za ger toshav. Na křesťany jako skupinu je pohlíženo jako na modláře, a jako takoví (alespoň teoreticky) zasluhují trest smrti. Kromě toho jsou podle většinového současného „shovívavého“ přístupu miliardy v zásadě slušných a úctyhodných nežidů podle židovského práva klasifikovány jako modláři (čili osoby s negativním statutem), takže na prestižní postavení ger toshav nemají právo. To platí pro všechny hindy, buddhisty, ateisty a tak dál. Za druhé, dokonce i ger toshav (ve skutečnosti dokonce i nežidé konvertující na judaismus) jsou podle židovských zákonů diskriminováni.“ Halachická literatura, uvádí autoři studie dál, používá pro „nežidy“ spoustu různých výrazů. Tento výrazový rozsah má historickou povahu, protože se židovská náboženská literatura vytvářela během dlouhého časového období. Ale hlavním důvodem této terminologické rozmanitosti byla přirozená sémantická tendence označovat nežidy (první i druhou kategorii) v kontextu problémů a konceptů tehdejší doby. Například slovo gój je obvykle překládáno jako „nežid“; ben Noach jako potomek Noeho, to jest příslušník lidského rodu; kna’ani jako Kananejec, to jest příslušník jednoho z národů, které obývaly Kanaán před příchodem Izraelitů; kuti obvykle jako příslušník kacířské menšiny Samaritánů, nebo jednoduše „kacíř“; oved avodah zarah nebo akum, akronym oved kochavim umazalot, to jest „ten, kdo uctívá hvězdy a souhvězdí“ jako „modlář“; nochri jako „cizinec“, „vetřelec“; ger toshav jako cizinec, který trvale žije mezi Židy. Některé tyto výrazy jsou nahodilé a zaměnitelné; celkově však mají odlišný halachický význam a podle toho jsou používány v různých souvislostech.

103

V podstatě každý člověk, praktikující modlářství by měl být soudem odsouzen k smrti. Modlářství je přisuzování božství nějakému jinému objektu (fyzickému nebo duchovnímu), než je jediný Bůh, ať už je tak činěno prostřednictvím obřadu (například modlitbou, používáním kadidla apod.), nebo jen pouhou vírou. Několik současných náboženství, jako je hinduismus, buddhismus a zoroastrianismus, je nepochybně považováno za modlářská. Pokud jde o křesťanství, existují mezi halachickými autoritami spory, ale velká většina ho také považuje za modlářské. Na druhou stranu islám za modlářský považován není. Tvrdí vzpomínaní studium židovských autorů. Židovští představitelé nám stale, jasně a zřetelně pokusí přesvědčit, jaká je židovská duše odlišná od duše nežida. Duchovní otec ortodoxních židů a všech pravicových náboženských stran v Izraeli, rabín Kuk, napsal: „Odlišnost duše žida s jeho mocí, zaměřením, vnitřním světem, je oproti duši góje větší a hlubší, jako odlišnost duše góje oproti duši zvířete, protože mezi posledními je odlišnost v množství, a mezi prvními je odlišnost v kvalitě. Libovolný skutek, i ten nejlepší, uskutečněný gójem, jen posiluje satana, libovolný skutek žida, včetně zločinu, napomáhá Bohu.“ (Viz. www.Israel Shamír.net anebo jeho knihu: Galilie flowers) Čteme též citát z židovské knihy Tanija říká: „Nižší vrstvy jsou plné poskvrny a jsou zlé, bez jediného paprsku dobra. Z nich pocházejí všechny duše gójů a duše všech nečistých a nekošer zvířat. Duše žida je jako svíčka Boha, jejíž plamen stoupá vzhůru. Ale duše gójů pocházejí od satana.“ (Israel Shamír: tamtéž a israel Shahak: tamtéž ) vyhlášení skupiny izraelských rabínů, které bylo uveřejnění v izraelských novinách( Haárts 21 Listopadu 2000), nenechají nikoho na pochybách, do jaké míry je ta ideologie agresivní, výluční a nebezpeční. Vyhlášení kromě jiného hovoří: „ Naše náboženská povinnost, taká stejná jako posvátnění víno v sobotu, je vykonat na nich (Arabech) ne žihad ale holocaust. Pobit všech , včetně žen a děti, i domácího dobytku do poslední mačky a psa.“ Sam Shamir bývalý předseda vlády Izraele potvrdil, že teror a násilí je součástí a podstatou této ideologií: Napsal roku 1943 článek v anglickem jazyku, v kterém vysvětluje svoje názory na terorizmus. Článek byl znova vydaný 24.12.1987 v izraelských novinách „ Hamšamar“ „ Puďme se podívat na svou víru a přesvědčení, kde ani židovská morálka ani židovské tradicie neodsuzuje terorizmus jako způsob boje proti nepřátelům. Proto nemáme důvod, aby nás hryzlo svědomí, když používáme teroristické způsoby v svém boji. Vedou nás přitom příkazy svátého písma, které jsou morálnější než jakékoliv lidské zákony. Svaté písmo nám káže: “ pobijte všech, konejte klatbu nad všem !“ Terorizmus

104

je součást našeho politického boje v daných podmínkách. Naše teroristické akcie hrají velkou úlohu v naše bitce, je to silný výkřik, který poslouchá celý svět a naši bratři v diaspoře.“

Biblické příběhy byly zneužívány nejen při kolonizaci Palestiny sionisty, ale i při kolonizaci Ameriky a jižní Afriky. Evropské křesťanské národy si připadaly jako bibličtí izraeliti vedení Jozuem a původní obyvatelé byli považováni za biblické Kanaány. Kolumbus sám ve svému deníku píše, že k dobití Nového světa došlo jménem Boha Ježíše Krista. (La s Casas, 1989-94, III, 359 v Prior: tamtéž, str. 81)

Decreto de Graciono tvrdil, že to byla válka na boží rozkaz, a taková válka je spravedlivá, protože Bůh nemůže být nespravedlivý. Chuan Libro II. de las Sentencias ve své knize, která byla vydaná v Paříži roku 1510, ospravedlňuje válku proti bezbožným pohanům, za křesťanskou víru, jako válku spravedlivou a legitimní(bellum iustum). Genessi Sepulvedae (1545) také ospravedlňuje válku proti Indiánům, pokud konečným cílem bude jejich konvertování na pravou víru, křesťanství. Křesťanští teologové celkově ospravedlňovali vyhubení původních obyvatel a dali Evropanům právo na dobití Nového světa, zničení jeho původní kultury a vyhubení jeho původního obyvatelstva. Původní obyvatelé dobitých zemí byli považováni za bezcenné barbary až trpaslíky (Hombrecillos). ( Prior: tamtéž, str. 84)

Otec Prior tvrdí, že stejně jako v Americe se evropští křesťané chovali k původním obyvatelům Afriky, zvláště v jižní Africe. Černí obyvatelé byli také považováni za biblické Kanaány a Evropané za biblické izraelity, a podle toho se k nim chovali. Scénář se opakuje a Bůh nařizuje izraelitům, aby vyhubili Kanaány. Bůh je vždy na straně evropských křesťanů. Černí nebyli božím lidem, a proto je jejich osudem, aby zůstali otroky svých bílých pánů. (Moodie, 1975; Prior: tamtéž, str. 32-36).

Mofokeng Gohar popisuje dilema, ve kterém se nacházejí černí křesťané, a říká: „Na jednu stranu černí křesťané přijali knihu, která byla důvodem jejich tragédie. Na druhou stranu jsou utlačovaní lidmi se stejnou vírou, jakou mají oni. Když černí křesťané vidí a poslouchají, jak je svatá kniha zneužívaná bílými křesťany na ospravedlnění kolonizace jejich území a jejich zotročení, uvědomí si, že svatá kniha jako taková je nebezpečným problémem. Některé biblické tradice a příběhy vybízejí k násilnostem, protože jsou samy násilné a kruté. Jakýkoliv pokus o jich obranu nebo výběrovou interpretaci textů slouží diktátorům a utlačovatelům. Dnes mladí černí křesťané poznávají podstatu těchto příběhů a žádají jejich odstranění. (Mofokeng, 1988, str. 34-37; v Prior: tamtéž, str. 147-148)

Odkaz Jozue v Bibli je podle židovských fundamentalistů, navěky platný a Arabové jsou dnešní Kanaáni, které je třeba odstranit. „Arabové

105

musí pochopit, že tato zem je židovská. Bůh židům tuto zem daroval a Arabové tu nemají co dělat“. Symbolem tohoto směru se stalo: „Bible v jedné ruce a automatická puška ve druhé.“ Jejich hlavní heslo je: „Konfiskování arabské půdy a její obsazení je duchovní povýšení a lék proti materializmu. Text Starého zákona byl sionisty zneužíván k ospravedlnění jejich kruté politiky vůči Palestincům, přičemž Palestinci byli vyvražděni, jejich zem zkonfiskována a byli vyhnáni ze svého domova. „Tragédií je, že západní křesťanský svět a mnoho křesťanských teologů tento zločin podpořili bez toho, aby dbali na morální aspekty toho aktu.“ (Katolický kněz, M. Prior: Bible a kolonializmus, tamtéž, str.23).

Papežská moc, která se stala silná mocenská instituce, vytvořila

ekonomické a politické základy církevního státu, který trval víc než jedenáct storočí až do roku 1870. Na základě Augustinové teorii, bylo legalizované násilí na rozšíření křesťanstva. V rozporu s tradicí ranní církve se vedly války na obracení jinověrců, vojny proti pohanům, vojny proti kacířům,dokonce křižácké výpravy proti jíním křesťanům, na západě í na východě. Z pronásledované církvi stala pronásledující církev:její nepřátelé kacíři“, ti, co se vyčlenili z celku katolické víry a byli, zato trestaní. Křesťané zabíjeli křesťany kvůli tomu, že měli jiný názor na víru.

„Papež Inocenc III na čtvrtém lateránském koncile vyhlásil křižáckou výpravu proti křesťanům na západě - proti albigéncům ( novomanichejskím Katarům) na jihu Francouzka. Krutá albigénská vojna, která trvala dvacet let a vyznačovala se bestiálními zvířecími na obou stranách, vedla k vyhlazení velké časti obyvatelstva, byla hanbou kříže a pravým opakem toho, co je křesťanské.“ ( Hans Kung, tamtéž, str: 114-115)

Papeži a biskupi, králi a caři v horlivé snaze zničit hrozbu kacířstva připravovali to, co později zaplnilo množstvo strašných stránek církevních dějin pod děsivým názvem inkvizice-systematické pronásledovaní „ kacířů“ církevním soudem. Inkvizice se měla stát základným znakem římskokatolické církvi. Trest za kacířstvo byl smrt upálením na hranici. Listina jmen upálených na hranicích je dlouhá ale stojí za zmínku hanebné upálení českého vlastence a reformátora Jana Husa, protože dostal příslib, že jestli se součastní na koncilu, nebude zatknutý. Barbarské mučení a hranice zrušila až osvěta, no římská inkvizice nadále pokračovala v své činnosti, jen pod jiným jménem ( svaté oficium, kongerace pro učení víry), a ještě í do dnes je její činnost v soulade se středověkými principy. Soudné konaní proti podezřivému člověku jsou tajné.( H.Kung, tamtéž str: 119-120)

Ani za renesance se moc nezměnilo. Renesanční papeži vládli církevnímu státu jako nějakému taliánskému knížectvu, které jím patřilo.

106

Hanebným způsobem upřednostňovali své vlastní synovci a nebo nemanželské dětí. Železnou pěstí přesazovali v církvi celibát, no žádný historik nikdy nevypátrá, kolik děti měli tito „ svatí otcové“, kteří žili oblouzním přepychem a neřestí. Katolíci pak začali nazvat svoje církev římskokatolickou církví, bez toho aby si všimli, že přívlastek „římská“ popírá přívlastek „katolická“. (tamtéž)

Hadrian VI předložil Norimberskému sněmu roku 1522 jasnější vyznaní z hříchů než Ján Pavel II na začátku dvacátého prvního století:“ Jsme velmi dobře vědomí toho, že na Svaté stolici se za ostatní léta událi mnohé ohavnosti: zneužívaní v duchovných věcech, porušovaní přikázaní. Všechno se vlastně obrátilo k horšímu. Proto nepřekvapuje, že se od hlavy k údům, od papeže k prelátům šíří choroba. My všichni, preláti i klérus, jsme zjeli z pravé cesty.“(tamtéž)

Muslimská tradice též, jménem boha, rozdělila lidé na muslimy a kuffár

(bezbožníky) a svět na dva, svět muslimů a svět bezbožníků, první je svět míru druhý je svět války.

Muslimská svátá kniha korán obsahuje více než sto veršů, které propagují mír, svobodu vyznaní a zákaz agresi a utlačovaní. Korán též obsahuje několik veršů, které napadají k vojně proti bezbožníkům, ale představitelé fundamentalistického a politického islám, vyšli s tvrzením, že ty několik válečných veršů vymazaly a nahradily všechny verše propagujíce mír a svobodu vyznaní a zakazujíce agresí. Podle nich, dva a nebo tři verše vymazaly a nahradily sto dvacet čtyři veršů.

Korán hovoří Muhammadovi takto: „ Kdyby byl pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vesměs uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími“, ( Jonáš,99) a v jiném verše hovoří: „Kdyby Bůh chtěl, nebyli by modloslužebníky, však neučinili jsme tě ani strážcem jejich ani dozorcem nad nimi“( súra č 6, verš č, 107) a na jiném místě Muhamedovi znovu zdůrazní, že Bůh neurčil Muhammada strážcem ani dozorcem na lidé a nemá donutit lidem svou víru, jelikož víra se nedá vnutit a kdyby Bůh chtěl, učinil aby všichni na zemi byli větřicí: „ Rci: Já nejsem dozorcem vašimi“ ( 6/ 66) a v súře nevěřící čteme, „ Rci: Nevyříci! Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte, a vy nejste ctitelé toho, co já uctívám, … Vy mate své náboženství a já své náboženství mám.“

107

Korán v mnohých verších napadá muslimy k míru a spolužití v míru s ostatními, kteří chtějí s nimi žit v míru: V súře č, 2 verš č 208 čteme, „Vy, kteří věříte, vejdete všichni v míru a nesladujte kroky satanovy, vždyť on je pro vás nepřítelem zjevení“ a v suře ženy verš č 90, čteme, „ Jestli se vás straní, aniž s vámi bojovali a ponukli vám mír, pak Bůh vám nedává proti nim žádné oprávnění k boji“ a v súře či 5 čteme ve verši č 48 následovně:, „ Kdyby byl Bůh chtěl , byl by vás věru učinil národem jediným, však neučinil tak proto, aby vás vyzkoušel tím, co vám dal. Předstihujte se vzájemně v konání dobrých skutků!“.

Korán též jasně a zřetelně hovoří, že ti, kdož věří v Boha a robí zbožné skutky najdou u pána Boha odměnu a jmenovitě zmínil se o židech a křesťanech. “ Věru ti, kdož věří v Bohu, a ti kdož jsou židy, křesťany a sabejci, kdož uvěřili v Boha a v den soudný a konali zbožné skutky-, ti naleznou odměnu u Pána svého a nemusí se obávat a nebudou zarmoucení.“ ( súra č,2 verš č,62)

Jen teologové politického islámu a fundamentalizmu, tvrdí, že všechny

verše v koránu, propagující mír a svobodu vyznaní, byly zrušené a dnes se platí jen „verše meče“, které žádají od muslimů bojovat proti nemuslimům, až boží slovo se zvítězí, což je podle nich islám jak oni jej představují a rozumí.

1. „Až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemocné nástrahy! Jestliže se však kajícné obrátí, budou dodržovat modlitbu, dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovaný“ ( súra pokání s číslem 9, verš číslo 5).

2. „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch , kterým se dostalo písma- dokud poníženě nezaplatí muslimům muslimskou daně.

První verš byl nazván „verš meče“ a byl politickým islámem interpretován, že Bůh káže, aby muslimi válčili proti bezbožníkům a zabíjeli je do té doby, dokud neobrátí se na správnou víru islám, modlí islámské modlení a podrobí islámským zákonům. Na otázku, kdo jsou ti bezbožníci a kdo je určí, teologové politického islámu odpovídají, že každý, kdož nehlásí, že „la ilaha illa allah“, že není bůh než Allah a Muhammad je božím prorokem a nepodrobí se muslimským zákonům, to je bezbožník, káfer. Muslim, který nemodlí muslimským modlením, nedodrží půst v ramadanu a nedodržuje muslimské zákony, je též bezbožník. Každý muslimský vládce, který nevládne podle muslimských zákonů v šarii je též bezbožníkem a třeba proti němu bojovat.

108

Teologové politického a fundamentalistického islámu, druhý verš interpretovali tak, že Bůh v tom verši myslí na židy a křesťany, jelikož verše tolerantní k židům a křesťanům byly už zrušené. Pán Bůh už žádnou jinou víru nepřímá , než tu pravou, kterou lidem celého světa prostřednictvím proroka Mohammada poslal.

Muhammad Abdelsalam Farag, Jeden z ideologů politického islámu v Egyptě vydal knihu, pod názvem „ al- Žihad: alfarídatu alghaiba“( žihad: nepřítomná povinnost). Autor, všemi možnými způsoby snažil se dokázat, že mečové verše, které podněcují k bojům a zabíjením bezbožníků, zrušily a nahradily sto dvacet čtyři veršů podněcujíce k míru, toleranci a svobodnému vyznání. Boj proti bezbožníkům dostal posvátný název žihad a autor stejně jako ostatní teologové tohoto směru, považuje to za muslimskou povinnost, stejně jako modlení a držení půst ramadanu.

Tato dogma se stala zdrojem terorizmu, nejen vůči cizím ale proti samotním muslimům, kteří mají jiný názor než názor politického islámu.

Moderní historie nám dává dlouhou listinu jmen, básníků, spisovatelů, filosofů a myslitelů, kteří padli obětí teroru této ideologií. Pro nedostatek místa uvedu jen část té listiny.

Roku 1924, teolog Ali abdelrazeq, byl vyloučen z university, kde přednášel teologie, bylo mu zrušení universitní titul za knihu,“ islám a základy moci“. Roku 1947 byl iránský myslitel Ahmad kesrawi, zavražděn na základě vyhlášení fundamentalistického teologa, že je káfer, bezbožník. Roku 1985 byl v Súdánu zavraždění myslitel a bojovník za Svobodu Ahmad Mahmúd Taha. Roku 1987 byl zavraždění známý libanonský spisovatel Hussain Mruwa, ultraradikálním muslimským vrahem za knihu „ materializmus v Isláme“. Roku 1992 byl zavraždění v Egyptě egyptský spisovatel faraj Fúde, za knihu „ nepřítomná pravda“. Tato vražda se též stala na základě vyhlášení několika fundamentalistických teologů, kteří označili Fudího za kacíře, který zaslouží smrt. Když police vraha zatkla, teologové šli vraha bránit, že konal správně a podle muslimských zákonů. Roku 1994, jeden ultraradikální muslim utočil na egyptského spisovatele Nagíba Mahfúza, nositele Nobelové ceny za literaturu a několikrát ho bodnul nožem. Naštěstí, Mahfúza doktoři dokázali zachránit. Známý fundamentalistický teolog a křestní otec egyptských radikálů Omar Abdelrahmán z Londýna vyhlásil,že vražda spisovatele Mahvůza byla by ponaučení pro druhé bezbožníky, kteří by pak se obávali a nepsali takové kacířské díla. Paradoxem je, že ten shaich Omar žil volně v Londýně a britská vláda odmítla žádost egyptských orgánů o jeho vydaní. Roku 1999 byl uvězněn kuvajtský spisovatel Ahmad Bagdadý za článek, který nazlobil některé teology a podobně byly zatknuté dvě spisovatelky Lajla Uthman

109

a Alia Shuaib. Roku 2002 byl Hashem agagarý odsouzení v Iránu na smrt, za psaní kritiku vůči iránskému režimu.

Aféra spisovatele Salmana Rushdího je všem známá. Rushdi napsal knihu pod titulem „satanské verše“, za kterou Chumainý Rušdího, bez soudního procesu odsoudil na smrt a vydal muslimskou fatwu, že každý muslim má svatou povinnost Rushdího zavraždit. Nejsmutnější na celou aféru bylo to, že sto dvacet muslimských egyptských teologů, vydalo vyhlášení na podporu rozhodnutí Chumainího. Zjistilo se pozdě, že ani jeden z nich tu knihu nečetl a pochybují, že by sám Chumainý ji též četl.

Roku 1995, skupina fundamentalistických Egyptských teologů vyhlásila, že známý pokrokový egyptský spisovatel, reformátor, myslitel a vysokoškolský profesor, Nasr Hamed Abu-Zaid, je kacíř, bezbožník a odpadlík z muslimské obci. Profesor Abu Zaid je jeden z prominentních představitelův obrody Islámské rétoriky. Na základě toho, podali žalobu na náboženský soud a žádali, aby soud rozvedl Abu-Zaida s manželkou. Podaná žaloba se obírala o tom, že Abu-Zaid už není muslim a podle muslimských zákonů, muslimka nemůže byt vdaná za nemuslima. Náboženský soud potvrdil žalobu a vyhlásil sobáš odpadlíka Abu-Zaida s muslimskou ženou za neplatný. Nejvyšší egyptský náboženský soud potvrdil rozhodnutí základního soudu. Abu-Zaid vzal svou rodinu a utekl do Holandska, kde je dnes profesorem na Lydenské univerzity. Nejsmutnější na celou záležitost bylo, že Egyptské civilní úřady zůstali bezmocní a nevykonaly nic aby chránily lidská práva Abu-Zaida a jeho rodinu. Ještě smutnější bylo to, že ani jedna jediná arabská universita neodvlažila Abu- Zaidovi ponuknout místo ve svých řadách. V čase když arabští státníci volají po boje proti terorizmu, stojí nečině proti takovým činům a naopak podporují ideologický zdroj toho terorizmu. To je nevětší duševní a morální terorizmu. Třeba zdůraznit, že náboženské soudy existují výlučně v muslimských státech a v státu Izraele.

Egyptští radikální teologové, podněcovaní úspěchem proti Abu-Zaidovi, začali podávat podobné soudné podněty proti různím spisovatelům, básníkům, hercům, režisérům, až Egyptská vláda se ze šoku probudila a procesy zastavila. Ale nezastavila různé vyhašení fundamentalistických teologů, kteří svým vyhlášením, dávají různím muslimským radikálům teologickou záměnku utočit se proti činitelům muslimské obrody. Abu-Zaidové knihy byly na žádost těch teologů zakázané a stáhnuté z oběhu. Přitom Abu-Zaid je věřící muslim, který věří v možnosti obrody a modernizace muslimské rétoriky, aby byla v soulade s pokrokem a moderním životem.

Existuje větší porušení lidských práv, než aby někdo cizí vás se ženou a bez vašeho souhlasu rozvedl? Existuje větší porušení osobných lidských práv, než vás někdo cizí donutí manželku anebo manžela navždy opustit? Jeto porušení všech lidských a božských práv. Jeto

110

nejhorší druh terorizmu a je na čase aby se muslimští státníci probudili a dělali tomu konec. Jen oni to neudělají, protože náboženská moc slouží zájmům politické moci, jsou nedělitelní a spolu vázaní. Jeto ale bumerang, který se může obrátit proti nim , dnes jsi žalující, zítra jsi obžalovaní.

4.května 2005, súdánský prokurátor zatkl súdánského novinárna Muhammada Taha Muhammada a žádal pro něj trestu smrti za psaní článek proti prorokovi Muhammadovi. Vzpomínaní novinář, je též muslimský fundamentalista a člen organizaci muslimských bratrů. Napsal obyčejný článek o životu proroka Muhammada a k tomu účelu používal uznané muslimské tradičné zdroje. V článku uvedl citát z jednoho z těch zdrojů, že prorok Muhammad, před islámem, se jmenoval Muhammad bin abdellat a ne bin abdallah. Toto poslední jméno převzal po islámu. Za tuto větu, převzatou z muslimských historických zdrojů, súdánský prokurátor žádal pro obžalovaného trest smrti. Na vlastní oči jsem viděl dav lidí v televizi, jak stali před soudem a křičeli, „ zabijte toho bezbožníka!“. Nezachránilo ho ani skutečnost, že je sám fundamentalistický muslim a člen muslimské radikální organizaci, muslimských bratrů.

Vždy byla vyšší moc, která rozhodla, kdo je dobrý a kdo je zlý. Ovšem,

pokud se toto všechno dělo a bylo akceptované v dávné minulosti, dnes, v době deklarace lidských práv a svobod, by měl být každý takový akt považovaný za nemorální, neakceptovatelný, zakázaný a trestuhodný. Jen to bohužel takto není.

Dnes máme novou ideologie, globalizace a její válku proti takzvanému

terorizmu. Dnes máme nové náboženství, které má nového boha, sedícího ve Washingtoně. On a jeho božští pomocnici určí, kdo je dobrý a kdo je zlý, kdo je mírumilovný a kdo je terorista, kdo má žit a kdo má umřít. Změnily se názvy a kodexy, výsledek je stejný a nebo ještě horší. Nezajímá mu lidské právo a demokratce, zajímá mu mocenské a ekonomické zájmy. Jestli muslimští fundamentalisti slouží zájmům USA, podporuje je. Jestliže zaostalí a reakční muslimští vládcové slouží jeho zájmům, akceptuje je a jsou na listině hodných a ne jsou na listině teroristů a osy zla.

USA posílá do Iráku, kromě svoje armádu, armádu soukromních najetích žoldnéřů. Poslední aféra s firmou Black Water, která má v Iráku tisíce takových najatých žoldnéřů, odkryla, až kam hluboce dopadla morálka nového náboženství. Ti najatí vrazi mají povolení vraždit, demolovat a ničit bez toho aby byli postihnutí jakémukoliv trestu, v Iráku či v USA. Zákony na nich neplatí, jsou s boží moci ve Washingtonu, nedotknutelní.

111

Americká politika vyvolává u muslimů frustrace a beznadějnost a tým se trend k islamizaci ve všech aspektech moslimské společnosti se v poslední době rapidně posilnil. Zvýraznilo se příklon velké časti mladé generace v moslimské společnosti k fundamentalistické islámské doktríně a k hodnotám islamizmu anebo politického islámu. Nahlas volají po islamizace společnosti a návratu k moslimským fundamentalistickým hodnotám tak, jako jsou uvedené v Koránu a v Mohamedových výrocích. Rapidně se rozšílily náboženské televizní stanice, financované petrodolary ze Saudské Arábii a ostatních států arabského zálivu. Zneužívají útok USA na muslimy v různých muslimských krajinách, frustrací a beznadějnou situace, v které se ocitla moslimská mládež, a vlívají do jejich mozků zaostalou fundamentalistickou dogma pod heslem: „Vaše nadej je v islámu.“ Náboženská agitace v televizích se proměnila na velmi užitečný obchod. Agitační šejchové se změnili na televizní hvězdy a jsou velmi dobře placení. Pro lepší imidž, někteří oholili brady,moderně se oblíkají ale jejich rétorika zůstala reakční a s úsměvem jako filmové hvězdy agitují svoje jedovatou rétoriku. Jsou pozvaní do různých televizních stanic a mají svobodu, co nemá žádný reformní teolog a nebo myslitel. USA jim hraje na strunu a dobrovolně jím dává záměnky a argumenty. USA nevědomě anebo záměrně svou politikou tvoří terorizmus a nebojuje proti němu.

112

3. Postoj k ženám

Postoj k ženám je v moderní době jeden z hlavních parametrů, kterým se měří míru pokroku společnosti. Žádná demokratce není kompletní, pokud ženy nemají v společnosti zaručená lidská práva tak stejně jako u mužů.

Ženy po skončení matriarchální společnosti a vstupu do patriarchální, ztratily svou vedoucí úlohu v prospěch může. Měnily se pomalý na majetek mužů a měly úlohu se starat o blaho může a potřebu rodiny. Informace, které k nám dostaly ze starých civilizací odhalily skutečnost o postavení žen v společností. V Mezopotámií zákony dovolily manželovi ručit za finanční půjčku svou ženou. Dlužník měl právo zavřít ženu zaslouženého, do té doby než dostane spět svůj dluh s úroky. Hamúrabi, který dbal na práva utlačených a chudobných, práva žen zanedbal. Psal: „jestli někdo obvinuje nějakou ženu z nevěry, žena má skočit do řeky, aby zachránila čest může, í v případě, že je nevinná.“ Zákony trestaly manželskou nevěru, jelikož nevěra byla považovaná za útok na práva a majetek muže. ( Will a Ariel Duarant, the story of civilization, arabský překlad, druhá kniha, str.232).

V staré Indii, muž byl absolutním vládcem rodiny. Úloha žen byla sloužit muže a dbát se na jeho pohodlí í v druhém životě. Manželku pohřbili se svým zemřelým manželem aby byla přepravená manželovi sloužit když vstane v druhém životě.(tamtéž, str. 233). Ani v Čině neměla žena lepší postavení. Z jedné čínské básně dostaneme jasný pohled o mizerném postavení žen v čínské společnosti, čteme:

„Mizerný život je život ženy. Nikdo na světě nemá nižší hodnotu jako žena. Když se narodí, nikdo nemá z toho radost a když umře nikdo za ní nezarmoutí.“(tamtéž str:273).

Žena v starém Řecku byla též považovaná za zdroj hříchu a byla zavřená doma a někdy srážená psy aby nemohla jít ven. Žena byla majetkem muže a její úlohu se starat o rodinu a pečovat se o blaho muže.( Zuzan. M.Okin: women in western political though, str: 15, F. Engels: The origin of the family, mascon, 1968, str:64)

Postavení žen v ostatních starých civilizacích, kromě Egypta, nebylo o nic lepší. Jedině v Starém Egyptě žena měla dobré postavení. Žádná civilizace, stará anebo nová, nezdvihla postavení žen do té úrovni, jako

113

v staré Egyptské civilizaci. Žena byla jediná dědička a majitelka manželského majetku. Právo na království zdědily ženy a Faraón titul přiženil. Manžel při sobáši musel svůj majetek vzdat v prospěch manželky. Z jedné sobášní smlouvy čteme: „ Od dneska vzdám se ti

všechna manželská práva. Nikdy nepovím ani slovo, které by odporovalo těm právám. Nepovím, že jsi moje žena, ale že jsem tvůj muž. Jsi úplně svobodná a tvoje rozhodnutí akceptuji. Všechno v domě je jen tvoje a všechno co dostanu, dam to do tvých rukou.“( tamtéž, kniha r, str: 179)

Postoj světových náboženstev k ženám, pochází ze společního

příběhu o vzniku lidstva. Tento rozprávkový příběh nám hovoří, jak náš první otec Adam žil v ráje a trpěl samotou. Pán Bůh z Adamovy žebra vytvořil Adamovu společnice Evu. Satan sváděl Evu, aby jedla ze zakázaného stromu a ona pak sváděla Adama aby jedl z toho stromu. Pán Bůh oba potrestal, vyhnáním z ráje. Evu ještě potrestal bolestivým porodem a měsíčným krvácením. „Bůh ženě povídal:Velmi rozmnožím tvoje trápení a těhotenství; v bolesti budeš rodit děti a přesto budeš po mužovi toužit, on bude vládnout nad tebou.( genezis, 16/3)

Tento starý mythologický příběh, převzatí ze starých civilizacích určil postoj náboženstva k ženám. Adam sice vyl vyhnán z ráje, ale byl představen jako Evou svádění neviňátko. Nevětší viník byla Eva, kvůli kteréž bylo lidstvo z ráje vyhnaní. „ Žena, kterou jsi mi dal na pomoc, ta mi dala ze stromu a jsem jedl“(genezis, 13/3).

Talmud, hlavní zdroj židovské tradice a náboženstva, má dvě knihy ze

celkového počtu šestých knih, věnované ženám. Třetí kniha talmudu má název Naschim,(ženy), má sedm kapitol a hovoří o ženách, sňatcích, rozvodech, zasnoubeních a jiných podobných záležitostech. Jedna kapitola s názvem SOTAH, což znamená smilnice, je věnovaná hlavně hříšným ženám. Šestí kniha talmudu má název Tohoroth a má dvě kapitoly- Niddah, která podrobně opisuje ženy v menstruaci a při porodu a po porodu a druhá kapitola Tohoroth, která věnuje čistotu a nečistotu, žen, mužů, jídel a podobně. .

Talmud určí věk sexuálního styku u žen, „ tři roky a jeden den“(Talmud, yebamoth 60b/19) ale přepustí, že mladší než tři roky a jeden den, muže vstoupit do svazku manželství s knězem.(totéž, č. 13).Talmud považuje ženy nežidů za špinavé a jako zvířata a soulož s nimi jako soulož se zvířeti. „Největší rabín, Nahman bin Izáka (zemřel r. 356), řekl: „Naši rabíni usoudili, že dcery nežidů jsou nečisté jako menstruace už od narození.“ (Abudah zrh. 36b). Nemanželský sexuální styk mezi vdanou židovkou a jakýmkoliv mužem je velkým hříchem a trestá se smrtí obou aktérů. Gójové jsou podle Halachahu jako zvířata, „jejich maso je jako

114

oslí a jejich spermie jako koňské“. Není rozdíl mezi vdanou a nevdanou nežidovkou, protože neznají posvátný manželský svazek. Nemanželský sexuální styk mezi židem a ženou góje není povolen, ale trest si zaslouží žena góje a ne židovský muž, i kdyby jím byla znásilněna. Podle talmudské encyklopedie: „Když měl dospělý nebo nedospělý žid sexuální styk s ženou góje, vdanou nebo nevdanou, tříletým dítětem nebo dospělou, dobrovolně nebo ji znásilnil, je nutné, aby byla žena potrestána smrtí, ale žid pouze bičován.“ Žid se tímto sexuálním aktem ponížil, jako by souložil se zvířetem ((Israel Shahak: Jewiš History, Jewiš Relizion, vydané v angličtině v Londýně r. 1994, vyd. Pluto Press, s. 146).

Talmud považuje ženu při menstruace za špinavou a špiní všechno co dotkne. Rabin, který má doma ženu anebo dceru s menstruací nemůže vést modlitbu v synagogu. Žena při porodu a těsně po porodu je též nečistá stejně jako žena v menstruaci. ( talmud, kniha tohoroth, kapitola Niddah). Židovka, podle židovské tradice nesmí cizím mužům ukázat, kromě obličeje, nic ze svého těla a je povinná vlasy ukryt. Dnešní ortodoxní ženy,aby nemuseli nosit na hlavu šatek, holí hlavu do hola a nosí barokně. Viděl jsem to v Izraeli na vlastní oči.

Z toho málo co víme o Ježíšovi Kristovi, víme, že velmi pěkně choval

k ženám a poznáme několik významných žen, které mu věřily a byly mu udané. „Potom chodil po městech a dědinách, kázal a hlásil evangelium o Božím království a s ním dvanácti a některé ženy, které uzdravil od zlých duchů a chorob: Maria, zvaná Magdaléna..., Jana, žena Herodesovho správce Chúzu, Zuzana a mnohé, které jim vypomáhaly ze svých prostředků.( Lukáš, 1-3/8). Byly to ženy, které jej doprovodily na poslední cestu,“ doprovodily jej ženy, které s ním přišly z Galilejí. Podívaly se na hrob í to, jak uložili jeho tělo.Potom se vrátily domů a připravily vonivé oleje a mast.( Luk, 56/23)

Z evangelii čítáme z Ježíšových úst pochvalná a vlídná slova vůči ženám. Nedělal rozdíl mezi muži a ženami. „Tu k němu přistoupil farizeji a pokoušel jej: Smí člověk propustit svou manželku z jakékoliv příčiny? On odpovídal „ Nečítali jste, že Stvořitel je od počátku jako muž a žena stvořil a povídal: „ Proto muž opustí otce i matku a připoutá se k svoji manželce a budou dva v jednom těle. (Matouš, 5-6/19) Podobná slova čteme v evangelií podle Marka.( 6-10/10).V listu Galatanům čteme: „ Už ne žida ani Řeka, ne otroka ani svobodného, ne muže a ženy, nebo vy všichni jste jeden v Kristovi Ježíšovi“. Podobná slova čteme

115

v prvním listu k korintanům,“ Pravda v Pánovi není ani žena bez muže, ani muž bez ženy, nebo jako je žena z muže, tak je i muž skrze ženu a všechno z Boha“

Proto, není mi jasné proč Pavlova rétorika k ženám se změnila a nebyla v souladu s kristovou. Čteme citáty, které ženu postavily na druhém koleji a dokonce je ponížily. „Ale chci abyste věděli, že hlava každého muže je Kristus, hlavou ženy je muž a hlavou Krista je Bůh.“ 1 list Kor.11/3) Anebo, „ Jako ve všech církvích u svatých, ženy nech na shromážděních mlčí.Nedovolujte se jim hovořit, ale nech jsou podřízené, jak hovoří zákon.“ ( 1list Kor.34/14) Anebo, „ Ženy podřiďte se svým mužům jako Pánovi, nebo muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou církvi,on, spasitel těla. Ale jako je církev podřízená Kristovi, tak i ženy mužům ve všem. (5.EF.22-23).

Zřejmě, křesťanská tradice, hlavně katolická, nešla v postoje k ženám po kristových stopách ale po stopách Pavlových výroků. Diskriminovala ženy, zakazovala kněžské zasvěcení žen, zakázala knězům manželství. Šla po stopách židovské tradice a považovala,“ mužské semeno podobně jako krev při menstruace a při porodu příčinou nečistoty při obřadě a zbavovala takých lidí možnost přijímat svatosti. Manželé měli také držet pohlavní akt v neděli a ve velkých svátcích.(Hans Kung, tamtéž, str: 96). Žena byla chápaná jako za nedokonalou a neúplnou.( tamtéž, str:127).

Na štěstí, obrodný proces, který zachvátil západ po francouzské revoluce a odluka církev od státu, mělo za následek osvobození křesťanských žen na západě od církevní pěstí a otevřelo ženám bránu k rovnoprávnosti a dosáhnutí svých lidských práv.

Postoj muslimské tradice k ženám, vychází z rozboru navzájem

popletených faktorů, teologických, tradičných a historických. Arabská společnost před islámem byla čisto patriarchální. Muž byl

hlava rodiny a žena byla majetkem muže. Arabští muži měli před nástupem islámu právo na neomezený počet žen a ke svatbě stačil souhlas nevěstina otce. Pokud otce neměla, tak souhlas staršího bratra, pokud neměla ani jeho, tak souhlas jiné hlavy rodiny nebo představitele kmene. Souhlas nevěsty nebyl potřeba. Nebyla nutná ani přítomnost nevěsty. Ústní dohoda probíhala výlučně mezi muži.

Ženy v předislámské době vůbec nedědily a neměly právo na žádný majetek. To byl způsob zachování majetku uvnitř kmene. Muž byl pýcha rodu a kmenu. Byl jezdcem, bojovníkem, ochráncem kmenu a živitelem rodiny. Žena měla jednu jedinou úlohu, starat se o rodinu a o muže a chránit čest muže a kmenu. Žena byla též nejzranitelnější místo v těle hrdosti a čestnosti kmenu. Jakýkoliv chybný krok ze strany ženy, mohl na celý kmen přivalit hanbu a ponížení. Když vypukne chýr o nějakém

116

libostním vztahu mezi nějakou svobodnou ženou a kterýmkoliv mužem, nech jeto jen čisto platonický vztah, ženu ihned ženili s někým jiným mužem aby chýry zpochybnili a tým čest kmene a ženy chránili. Příběh básníka Qajsa a jeho milované Lajly je v arabském světě znám jako příběh Romeo a Julie na západě. Qajs se zamiloval do Laily a skládal ji krásné pasně. Jen Lailin otec odmítl je oženit, jelikož lidé už znali Qajsové pasně a tým příběh byl znám. Laila musela se vdát za cizího muže aby chýry a milostném vztahu s Qajsem byly zpochybněné, jelikož se předpokládá, že cizí muž by lailu nevzal, kdyby byl příběh pravdivý. Laila pak umřela a Qajs ležel u její hrobu a oplakal svou ztracenou lásku nádhernými milostnými pasní až žalem umřel.

Když Arabovi se narodil syn, měl radost a byl pyšný, když dcera, byl smutný a nešťastný. Žena, která rodila samé dcery, byla hanbou rodu a muž se ženil s druhou a třetí až se mu rodí chlapec, nositel jména a zachovatel rodu. Muž do dnešní doby nepřizná, že chyba muže v něm a ne v ženě. V mnohých případech novorozenou dceru, pohřebili za živa aby ji zbavili. Ovšem byly výnimky a v předislámské historií poznáme mnoho slavných žen, které se dostali na nejvyšší post, královny, bojovníky, básnířky a podobně. Musíme se přiznat, že všechny svaté knihy, nech jeto bible, evangelia a nebo korán, jsou produktem své doby. Bez rozdílu na tom, čí věříme v jejíchž božský původ anebo ne, jsou produktem své doby a odrazují politické, sociální a teologické dění v době svého vzniku. Co se týká postoj k ženám a přes různých citátů pochvalujících žen a jejich postavení v společnosti, jsou patriarchální, muž je na prvním místě a hlavním aktérem dění.

Korán věnoval ženám jednu samostatnou kapitolu, pod názvem „ženy“ a o ženách mluvil í v jiných kapitolách. Korán zdvihl postavení žen, zakázal zabit novorozené dcery, omezil počet manželství na čtyři a přidal k tomu přísné podmínky, aby byl manžel stejně spravedlivý ke všem ženám a dětem, přičemž dodal: „Já Bůh ti říkám, že to nedokážeš“, což naznačuje, že podmínka je nesplnitelná. Korán k povolení svatby ještě přidal nutnost souhlasu nevěsty. Korán dal ženám právo na dědictví ale mužům dával dvakrát víc než ženám. Pří svědectví v majetkových rozporech korán žádal dva svědky anebo jednoho svědka a dvě svědkyni. Jasně dal najevo, že bůh tvořil lidstvo z muže a ženy, jako partnery a nařídil mužům aby chovali vlídně a laskavě k ženám. Jasně projevil svůj odpor k rozvodu a aby stěžil rozvod, nařídil, že když se muž rozvede se svou ženou třikrát, už ji nemůže vzít zpět dokud ona se nevdává za druhého muže a pak se s ni rozvede. Totiž Arabové zvykli se ženou opětovně rozvést a potom ji vzít spět aby meč rozvodu zůstal viset nad ženiny hlavou. Korán též zakázal zdědit ženy, jelikož Arabové

117

považovali ženy za součást dědictví, bratr zdědil manželku svého mrtvého bratra, samozřejmě bez souhlasu ženy.

- „Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil

z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů i žen.“ (Ženy, č:1)

- „Bojíte-li se, že nebudete spravedliví k Sirotkům ..,berte si za manželky ženy takové, které jsou vám příjemné, dvě, tři a čtyři; však bojíte-li se, že nebudete spravedliví , tedy vezměte jen jednu.(ženy. Č:2). „Nikdy vám nebude možno, abyste byli spravedliví mezi ženami, i kdybyste si to přáli.“(ženy,č:129)

- Mužům náleží podíl z toho co zůstavili rodiče a blízcí a příbuzní, a ženám náleží podíl....(ženy,č:8). A vám stanoví o dětech vašich toto: synové podíl rovný podílu dvou dcer.(ženy, č:12)

- Vy, kteří věříte! Není vám dovoleno získávat ženy jako dědictví proti vůli jejich.( ženy, č: 23)

- A neberte si za manželku ženy, již byly provdány za vašeho otce. ( ženy, č:26)

- A žádejte svědectví dvou svědků z mužů vašich , a nemate-li dva muže, pak vezměte jednoho muže a dvě ženy, z těch, které uznáte za vhodné svědkyně;aby, kdyby jedna z nich se zmýlila, druhá jí mohla připomenout.( súra č:2, verš č:282)

- Korán zlepšil postavení žen a nařídil pokrokové kroky k dosáhnutí

práva žen. Ale byl produktem své doby, hovořil k lidem tehdejší doby a nemohl překročit práh své doby, jelikož by to lidé tehdejší doby neakceptovali. Proto, musíme chápat historický a společenský kontext doby v kterém korán se zjevil. Nařízení koránu, musíme chápat v historickém kontextu tehdejší doby, ne dnešní. Povolení manželství se čtyřmi ženami v době,když bylo mnoho manželství bez limitu,znamenal v tehdejší době určitý druh omezení, byl to velký krok vpřed ve prospěch žen. Dnes, ve světle nových sociálních, politických a ekonomických podmínek je akt nespravedlivý a vymyká z rámci moderní společnosti. Musíme jít zase o kus dál a jednou provždy zákonem zastavit mnohoženství tak, jak to už udělaly některé muslimské státy, jako například Tunis.

Korán dal ženě právo na dědictví, co v předislámské době neměla, ale dává mužům dvakrát víc než ženám. V očích dnešní doby je to opět akt nespravedlivý, ale v kontextu tehdejší doby, kdy se text objevil, to byl velký pokrok směrem k právům žen. Jen Fundamentalističtí teologové, tvrdohlavě lpí na tvrzení,že text koránu je božský, nezměnitelný a věčně platný. Proto, nejsou ochotní se vzdat právo, které jím Bůh dával. Nemá to s vírou nic společního, jeto akt patriarchální a sobecký.

118

Když se zjevil koránový verš o právo žen na dědictví, chodili Muhammadovi společníci za Muhammadem a protestovali, nechtěli vzdat právo, které měli. Tato mužská ješitnost se trvá do dnešní doby. Když můj otec chtěl rozdávat dědictví po svém otci podle muslimského práva, přišla za otcem rada starších naši rodiny a protestovala, že otec robí precedens, který bude mít škodlivé následky. Tvrdili, že není zvykem, aby ženám dali podíl z dědictví. To bylo tisíc a pět set let po Muhammadovi. Patriarchální kořeny jsou stale hluboké a rozvinuté v arabských a muslimských společnostech.

Korán, přesto, že výrazně posunul práva žen o několik kroků do předu, udělal rozdíl mezí svobodní ženou( al-muhassanat, což jsou chráněné, cizím mužům bez manželského svazku nedotknutelné) a otrokyni a z těch dovolil muslimům vzít neomezení počet, což byl zaklad takzvaného harému. Čteme: „Kdo z vás se nemůže pro nedostatek prostředků oženit se svobodnými věřícími (muhasanami), nechť vezme si z těch, otrokyni,(jimž vládnou vaše pravice), věřící dívky. (Ženy, č,29). Pojem „vládnou vaši pravice“, znamenal válečné zajatkyni.

Dnešní teologové se s svou kontroverzní rétorikou, cítí, že se nacházejí v dilematu a nemohou v dnešní době dovolit vyrukovat s takovou požadavku jak to značil tento verš, proto hlásili, že tento verš je už neplatní a má jen historický vyznám, co je čistá pravda. Ale když reformátoři žádali stejní postoj s verši dovolujícím mnohoženství a nebo verši dávajícím ženám půl podílu mužů a podobně, teologové šli s vytasenými mečí do boje proti kacířům, kteří chtějí islám zničit. Co jím vyhovuje je přijatelní a co ne jeto kacířství.

Podle rétoriky fundamentalistických muslimů, pří střetnutí muže se ženou, vždy stojí mezi nimi ďábel, který je svádí ke hříchu. Proto žena má zůstat doma a starat se o potřeby rodiny a muže. Pouhé telefonování mezi ženou a cizím mužem je velký hřích. Setkání muže se ženou má jen jeden jediný cíl a to manželství a vybudování rodiny. Každý setkáni muže se ženou musí dojít pod dozorem a přítomností rodičů anebo bratrů.

V některých muslimských zemích, jako je Saudská Arábie, Afghánistán nebo Jemen, zachází se ženami jako s majetkem; ženy se po svatbě přesouvají z jedné domácnosti do druhé. Jejich krása časem odkvete a jejich údělem je přežívat jako staré předměty čekající na svůj konec odložené v temných zákoutích domu. V Saudské Arábii není ženám dovoleno usednout za volant bez manžela, otce nebo bratra. Ženám není povoleno cestovat letadlem, autobusem nebo čímkoliv jiným prostředkem bez společnosti manžela, otce nebo bratra.

Moderní civilizace sice rozvinula rozumové schopnosti ženy, zároveň však zvýšenými nesplněnými nároky a požadavky znásobila její bolest. Ještě včera byla žena šťastnou služebnicí, dnes je nešťastnou paní.

119

Včera se pohybovala oslněna denním světlem, dnes kráčí temnotou noci. Byla spokojená ve své nevědomosti, vynikala svou jednoduchostí a její síla spočívala v její neznalosti. Dnes žije v soustavném boji mezi tradicí a moderním způsobem života. Dnešní generace žen v muslimském světě žije mezi spánkem a probuzením. Ve svých rukách drží prach minulých věků i sémě budoucích pokolení. V každém městě v každé muslimské zemi však už dnes existuje mnoho žen, které jsou symbolem ženy budoucnosti. Ženy, partnerky muže, ne jeho služky ani otrokyně.

Vliv fundamentalistické rétoriky se liší podle krajiny, města i rodiny. V Saudské Arábii, Afghánistánu, Jemenu a některých jiných zemích má fundamentalismus obrovský vliv a je podporován vládou. V jiných zemích, například v Jordánsku, Palestině, Sýrii, Libanonu a jinde se liší podle města a někdy i podle rodiny. Modernita a tradiční fundamentalismus spolu zápasí o vliv. Vedle zahalených žen vidíme super moderně oblečené mladé ženy, sedící v kavárnách spolu s přáteli a kouřící vodní dýmku. Vidíme ženy v bankách, na úřadech, v nemocnících, v parlamentu a ve vládě. Ale patriarchální dominance je stale zakořeněná ve společnosti a v vědomí samostatných žen. Moje neteř je právnička a silná osobnost. Rada seděla v mé společnosti a stěžovala se na postavení žen v muslimské společnosti. Věděla ve mně oporu a podporovatele ženských práv. Zamilovala se do jednoho chlapa, kterého střetla v tělocvičně,kde chodila se cvičit. Přišli oba za mým bratrem a mu oznámili, že se mají rády a chtějí se vzít. Probíhaly se tradičné kroky, které se končily podepsáním smlouvy o manželství. Podle tradice, přišla ženichova rodina žádat nevěstu o ruku a podepsat manželskou smlouvu. Ten akt se konal, když jsem byl náhodou v Ammánu. Podle naši tradici jsem, Jako nejstarší bratr, považovaní za hlavu rodiny a proto ženichova rodina měla o ruku nevěsty požádat mně. Zjistil jsem, že jeto pouhý teatr a všechno bylo mezi rodiči předem dohodnuto. Když jsem žádal, aby změnili v smlouvě klauzule o případném rozvodu tak, aby právo rozvodu měli oba manželé, všichni se postavili proti mně a na můj šok, změnu odmítla samotná nevěsta, ačkoliv muslimské právo ji tu možnost povoluje. Moje neteř, která se pořad stěžovala na postavení žen, sama odmítla právo, které jí naleží. Můj bratr skoro dostal infarkt, když slyšel můj návrh, který je v souladu s muslimskými zákony a jeho reakce byla, “ co poví lidé o nás, bude to ostuda a že mně Evropa zkazila.“ Když Jaser Arafat uspořádal v palestinské samosprávě prezidentské volby, předpokládal, že bude jediným kandidátem na tuto funkci, ale nebyl. Do voleb, šla jako protikandidát jedna známa žena, co vyvolalo v společnosti bouřku. Největšími odpůrci její kandidatuře byly pravě ženy, anebo většina palestinských žen, protože teologové v mešitách

120

hlásili, že muslimské zákony nedovolí ženám byt ve vysokých statných funkcích protože ženy mají poloviční rozum. Když někomu celý život vštěpíte do podvědomí, že je pitomec,začne tomu věřit.

Korán ve verše číslo 38 ze súry „ženy“ hovoří.“ Muži zaujímají postavení nad ženami a Bůh dal přednost jednomu z vás před druhým podle toho kdo dává druhému z majetku svých.“

Tento verš byl čten takto:

a- Že muž má doma absolutní postavení nad ženou, protože ji a celou rodinu živí.

b- Že muž má nad ženou absolutní postavení v celé společnosti, jelikož žena je slabá,labilní, má málo rozumu, nerozhodná a emoční ale muž je chytřejší, rozumnější, odvážnější, silnější a šikovnější.

c- Někteří reformátoři verš vysvětlili tak, že kdo živí druhého, ten má postavení nad druhým a jestli oba participují na obživu rodiny, tak oba mají stejné postavení. Jiní zas tvrdili, že pracující partner, živitel rodiny, má stejné právo jako partner v domácnosti, protože každý se podílí na život a rozvoj rodiny stejnoměrně i když odlišným způsobem. Převážná většina tradičných i dnešních fundamentalistických muslimských teologů stojí za druhým vysvětlením. Muž má nad ženou, nejen doma ale v celé společnosti absolutní postavení a ženám není dovoleno se stát na čele státu a veřejných institucí. Nesmí se stát starostkou, soudkyně, žalobkyně a podobně. Povinnost ženy je aby zůstala doma a pečovala o rodinu a samozřejmě i o muže. V muslimské terminologií je zakotvení výraz „awra“, což znamená části lidského těla, které se nesmí ukázat před cizími. Fundamentalističtí teologové tvoří v postoje k tomu dvě skupiny, jedna považuje celé ženské tělo za awru a ženu vůbec za zdroj hříchu a proto ji třeba doma schovat. Kdyby musela jit ven, je nutno aby se zahalila od hlavy k betám, ani ruce nesmí byt vidět. Ne jen tělo ženy, ale í hlas ženy je awra a je též zdrojem hříchu a proto se nesmí s cizím mluvit ani přímo ani přes telefon. Známý Egyptský teolog, AL Gawharý, dokonce hlásil, že navoněná žena na ulice je smilníce a odpadlice. Největší uznaná teologická osoba v Saudské Arábii Bin Baz, vyhlásil, že království ženy je její dům a vytáhnout ženu ven z své království je proti boží vůle. Vstoupení žen do světa mužů je nebezpečné a ohrožuje muslimskou společnost. Tvrdil, že každý styk muže se ženou, kdekoliv ve společnosti je velkým hříchem smilnění, který má za následek rozpad muslimské společnosti. (podle známého egyptského časopisu Rozi al- Josef, č. 3553, z 14 července, str:25).

121

Na základě takové rétoriky byly školy v mnohých muslimských státech oddělené, zvlášť pro chlapce a zvlášť pro holky. Kuvajtský parlament dokonce s 95% většinou zakázal společné školy pro děvčata a chlapce na všech úrovních, od základné školy až po univerzity. Muslimský učenec a sofista Ibn Arabi (narozen 1165 n.l v Murcia, Španělsko a umřel 1240 v Damašku) odmítl považovat ženské tělo za Awru a rozsáhlou analýzou dokázal, že jen pohlavní organy u mužů a u žen jsou awra a je za potřebí zahalit. Odmítaví názor dnešních muslimských teologů k názoru Ibn Arabého, je důkazem jak hluboce padli dnešní teologové. Dr. M. al-Safý, děkan fakulty „základy teologii“ na universitě al-Azharu, vyhlásil nesouhlas s ibn Arabým názorem a tvrdil, že celé tělo muslimské svobodné ( ne otrokyně) ženy je awra ale Awra u muslimské otrokyni je stejné jako muže, od kolena až po pupku.Podobný názor vyslovil Dr. Ali Marii, děkan fakulty „al-šaría“ na stejné univerzitě. ( podle knihy Nasra abu-Zaida, “dawaer al-Chawf“ vydaná r. 1999, str“239). Děkany teologických fakult v největší teologické instituci, vyhlašují v dvacátém století, že ženské tělo je awra a dělí muslimky na svobodné a otrokyni v čase když tito panové a podobní teologové hlásí, že islám zrušil otroctví. Co potom očekáváme od jich studentů? Úplně zahalenou ženu vidíme na ulicích v černém, přikrytá od hlavy po betách a nosí na hlavě a na obličeje takzvaný „ niqab“ a vskutku nevíme čí je pod tým oblečením žena anebo muž. Druhá skupina, trochu umírněnější, považuje ženu za jemný a zranitelný tvor, který je třeba chránit před zlými muži. Proto měla by radši zůstat doma a kdyby jen musela z domů ven, třeba aby zahalila celé tělo kromě obličeje a ruce. Ženské tělo, kromě obličeje a ruce, je podle ně awra. Samozřejmě musí na hlavě mít takzvaný „ muslimský hižab“, což je šatka, která přikryje hlavu a neukáže ani jeden vlásek na hlavě a což nemá s islámem nic společního. Obě skupiny dovolí ženám pracovat a to jen v nutných případech, ale zakazují je se stýkat s muži. Žena může pracovat jako učitelka v ženských školách a snad ještě jako zdravotní sestra a lékařka ženských chorob. Obě skupiny odmítají smíšené školy a smíšené pracovišti, protože, tam kde jsou muži a ženy spolu, je mezi nimi přítomný zlý satan, který jim napadá k hříchu.

Takzvaný muslimský hižab stal se v poslední době přemetem sváru a ostré diskuse mezi muslimy a křesťany v Evropě. Jako věrným zastancem demokracii a lidských práv, věřím, že každý a každá má právo se oblékat podle svobodného výběru. Podle mého názoru věřím, že některý druh oblečení evropských ženách vymyká z rámci normálu svým přehnaným odhalením ženského těla. Taká skoro nahatá žena

122

mně připadá jako nevkusný tovar na trhu a muž pohledem na ni ztratí fantazie. Ale jsme ve svobodných zemích a každá má právo se oblékat jak to vidí za vhodné a je možné, že jsem na staré kolena se stal staromódní. Ale úplně zahalená žena to je celkem jiný případ, jelikož tým skrývá svou identitu, což je proti přírodě a proti společenským pravidlům a mělo by byt proti zákonné a zakázané, to nemá ani s islámem ani s vírou nic společného.

Nošení takzvaného muslimského hižabu, je komplikovanější než pouhá otázka oblečení. Jeto postoj a znak určitého myšlení. Není to jen přikrývka na hlavě, to by bylo v pořádku a nikdo nemá právo do toho zasahovat. Na dědinách v muslimském světě jako v jiných krajinách včetně Evropy, šatek na hlavě je tradiční oblečení a nemá s vírou nic společního. Viděl jsem to v různých koutech Evropy a viděl jsem to na dědinách na Slovensko. Tety, babičky a jiné v slovenských dědinách nosí podobné šatky na hlavě.

Podobný závoj, ženy nosily v starých civilizacích. V starém Řecku například, ženy musely hlavu pokryt závojem a do konce byly zakázané vydat na veřejnosti co jen jeden hlásek.(Zuzan m. Okin, women in western political thought, str: 15).

V bibli najdeme spoustu citátů, které ukážou, že ženy nosily a mají nosit závoje:“ Rebeka zdvihla oči a zbadala Izáka. Rychle sesedla z velblouda a povídala sluhovi. „ Kdo je ten muž , co jde oproti nám po poli? A když sluha povídal: „To je můj pán“ vzala závoj a zahalila se“ ( Genez, 24, 64-65). Podobné citáty o ženském závoji najdeme v bibli na různých místech ke přikladu v knize Genez.38, 13-14. a v knize Písně písni4: 1-4 a v jiných.

Nový zákon ženám přikázal aby při modlení zahalily svou hlavu. Čteme v Pavlových listech korintanům 11, 4-6, že každá žena, která se modlí a nebo prorokuje s nezahalenou hlavou, zneucťuje svou hlavu.Naopak mužům, jím není dovoleno se modlit se zahalenou hlavou. Křesťanský kněz Clément alexandre(150-22š) ženám nařídil, aby na veřejnost přikryly celé svoje tělo. Vyhlásil, že když žena zahalí obličej, odradí muže od pokušení a dopuštění hříchu. Tvrdil, že jeto boží přikázaní.( podle j Donaldson, str. 184).Podobnou rétoriku měl křesťanský kněz ze stejné doby, Tertullion, který ženám nařídil , aby nosily závoje a jim zakázal závoje ozdobit.

Korán používal výraz hižab na různých místech, ale s jiným významem než materiálny závoj a nebo pokrývka na hlavu,ale spíš jako závoj na

123

rozum, který brání bezbožníkům ve víře. Koránové verše, které mluví o hižabu jako závoj jsou dva, první je verš číslo 59 ze súry číslo 33, spojenci, druhý je verš číslo 31 ze súry č:24.světlo. První hovoří: „Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje! A toto bude nejvhodnější k tomu, aby byly poznány a nebyly ublížení. A Bůh je odpouštějící, slitovaný.“ Druhý hovoří,“ řekni věřícím ženám, aby cudně klopili zrak a střežili svá pohlaví a nedávaly na udiv své ozdoby kromě těch, již jsou viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá. A nechť ukazují své ozdoby jedině svým manželům nebo otcům nebo tchánům nebo synům svých manželů nebo bratřím nebo synům svých bratří či sester anebo jejich ženám nebo otrokyni, nebo služebníkům, kteří nemají chtíče( stářím) anebo chlapům , kteří nemají pojem o nahotě žen(blazni).... a konejte všichni pokání před Bohem, o věřící, snad budete blažení „ O těch verších bylo napsané mnoho rozsáhlých článků a knih. U prvního verše čitatelovi napadá legitimní otázka, co to znamená „aby byly poznány a jak mohou byt ženy poznány, když jsou zaháleny? Tradiční uznané zdroje uvádí, že ženy chodily v Mekce a Medině odhalené a chlapy je obtěžovali v důmince, že jsou otrokyni. Proto korán prorokovým ženám a dcerám a svobodným ženám (neotrokyni) nařídil, aby vyhodily na sebe závoj, aby chlapy poznali, že jsou svobodné ženy a neobtěžovali je. Tradiční zdroje též uvádí, že otrokyní nebylo dovolené nosit závoje a nám o tom dávají několik příkladů. Tvrdí, že druhý chalífa Omar Bin al-chattab, otrokyni, které nosily závoj, vynadal a dokonce vbičoval. Na základě toho, reformátoři tvrdí, že dnes nemáme otrokyni a v době lidských práv a rovnosti mezi lidmi, hižab ani jiný závoj nemá v dnešní době opodstatnění. Jen fundamentalističtí teologové podobné argumenty neuznají a muslimským ženám nařizují hižab anebo v horším případě niqab. Jak hovořil jeden arabský mudrc, „ nikdy jsem nediskutoval s inteligentním a prohrál a nikdy jsem nediskutoval s blbým a vyhrál“ Co se týká druhého verše, probíhala se rozsáhlá diskuze mezi teology, o významu „ozdob“ a co korán myslí s tým, že „ nech ukazují svoje ozdoby jedině svým manželům a ostatním osobám ve verše vzpomínáním. Většina vykladačů koránu dohodla, že verš nemyslí samotné ozdoby, ale místa v ženském těle, kde se ozdoby obvykle dávají. To znamená, že žena nesmí vůbec se dívat na cizího muže a nesmí kromě manželovi a ve verše vzpomínáním osobám, ukázat místa, kde se ozdoby obvykle dávají. Člověk by žasl, kolik námahy a kolik stran bylo napsaných, aby teologové dokázali, že je nutné ženu schovat a zahalit, protože žena

124

vyvolá u mužů chtíče a je zdrojem hříchu. Mnohokrát jsem se sám sebe ptal, čí nebylo by lepší kdyby naši teologové strávili jen část toho ztraceného času na vědný a nebo sociální výzkum. Možná by něco dobrého objevili a zlepšili život svých občanů. Místo toho, teologové stráví dlouhý čas diskuzí,či ženu mají zahalit celou anebo jí nechat kousek odhaleného obličeje, aby se nezadusila anebo aby se nezakopla po cestě a padla na čumák.

Hižab, v posledních letech se měnil na určitý znak příslušnosti, podobně jako uniforma u některých radikálních hnutí na západě. V mnohých případech hižab se měnil na přikrývku rozumu a svobodného smyslu. Znám mnoho žen, které byly opravdové muslimky, držely všechny muslimské pilíře, ale byly kultivované, společenské, rady se vzdělávaly a četly spoustu knih s různýma tématy. Když šly do Mekky na hadž(pout), vrátily se s hižabem na hlavě, přestaly mužům podávat ruku, přestaly se vzdělávat a kromě teologických knih neotevřely už žádnou jinou knihu. Před nošením hižabu, chodily na různé kulturní, politické a sociální podjatí ale po nošení hižabu, začaly chodit na teologické přednášky anebo seděly před televizními obrazovkami a poslouchaly různé kázaní různých teologů. Tento fenomén jsem důsledně pozoroval u mnohých žen z mého okolí a došel jsem k přesvědčení, že hižab v mnohých případech, nepokryje jen hlavu, ale pokrývá í svobodní rozum a mysl. Pamatují když jsem byl ještě děcko moje mamička nosila niqap a pokryla hlavu a obličej. Jednou se otec vrátil z Finska, kde byl pozvaní na mezinárodní konference míru a šel rovně k mamě, vtrhl ji niqab a vyhodil jej do odpadkového koše a řekl, „už to nebudeš potřebovat“. Za týden, přišla k nám rada starých naši rodiny a procestovala. Podle nich otec porušil tradice a tým vyvolá velkou ostudu. Otec byl velmi konzervativním muslimem, ale se nedal a hájil svůj čin, že niqab nemá s islámem nic společního a že Turci nám to vnucovali. Mamička od té doby nosila na hlavě pěkný šatek, který byl spíš ozdobou než hižab. Jednou mamička se onemocněla a jsme ji vzali do nemocnice. Vrchní sestra vstoupila do pokoje, dívala se na maminčiny odkrytou hlavu a řekla: Jsi muslimka? Mamička odpovídala, že ano a že je k tomu hadže, což znamená, že byla v Mekce na pout. Vrchní sestra panovačným tonem, řekla: Tak proč nemáš na hlavě hižab? Mamička se na ni dívala, zdvihla ze stolíku šatek a řekla: „ Jestli ten hadr dělá ze mně dobrou muslimku, tak ho nechci, vezmi ho“. Nech mamě je zem lehká, byla moudrá žena. Jeden z problémů, který muslimští teologové nedokázali v dnešní době obhájit je zákaz manželství muslimky s nemuslimem. Muslimské zákony dovolí muslimům se ženit s nemuslimkami, křesťankami čí židovkami, ale nedovolí muslimským ženám se ženit s nemuslimem. Viděli jsem, když náboženský soud vyhasil, reformátora abu.Zaida za kacíře a jej vyloučil

125

z muslimské obci, zároveň zrušil manželský svazek mezi ním a jeho ženou. Teologové jsou ve skutku snoby, co jím vyhovuje to je dobré a co ne, zakazují. Podle koránového verše č:221 ze súry č:2, muslim nesmí se ženit s modloslužebnickou a muslimka nesmí se ženit s modloslužebníkem: ( Nevstupujte ve sňatek s modloslužebnicemi, pokud neuvěří; a věřící otrokyně je věru lepší než modloslužebnice, i když se vám tato více líbí. Neprovdávejte dcery své za modloslužebníky, pokud tito neuvěří a věřící otrok věru lepší než modlo služebník, i když se vám tento více líbí). Člověk by myslel, že podle toho, muslimské zákony zakazují muslimům i muslimkám se ženit s modloslužebnice a modloslužebníky, jen teologové dovolili muslimům se ženit nemuslimkou a muslimským ženám zakázali se ženit s nemuslimy. Přesto, že korán považuje židy a křesťany za lid knihy v Bohu věřící, fundamentalističtí teologové je považují za modloslužebníky. Určitá část verše jim nevyhovuje a ji interpretovali tak aby vyhověla svým chutím a druhá část jim vyhovuje a k tomu ještě strčily židy a křesťany mezi modloslužebníky. Pátral jsem po celém koránovém textu a nanášel jsem jeden jediný text, který, otevřeně či náznakem zakazuje sobáš muslimkám s nemuslimy. Muslimští teologové znovu šli po stopách židovských rabínů v talmudu a vyloučili židy a křesťany z rady věřících. Můj velmi dobrý přítel, dobrý člověk a křesťan a bývalý jordánský konzul ve Vídni, mně vždy humorným způsobem vyčítal, „ vy muslimi chcete souložit s našimi ženami ale nám nedovolíte souložit s vašimi, není to fér.“ Můj přítel má pravdu, ale jeto tak a nevěřím, že by tento zákon brzy se změní. Podle mně dostupné informace, jediný muslimský stát, který podepsal dohodu z New Yorku, která dává ženám právo se ženit s kýmkoliv bez ohledu na barvu, rasu a náboženství je Tunis. Tunis 4. května 1967, podepsal vzpomínanou smlouvu a nemám informace, že by nějaký jiný muslimský stát to urobil. Tuniské ženy vděčí zesnulému prezidentovi Habibovi Bourquibovi(1903-2000) za dosáhnutí mnoho lidských práv, o kterých muslimské ženy v jiných muslimských krajinách ještě snívají a bojují. Nynější President Ben Ali, šel též po stopách Bourquibovi a opevnil postavení žen v společnosti. Podle kodexu o personálním statusu vydaným roku 1956 v Tunisu, bylo zrušené mnohoženství, žena dostala právo na rozvod, tak jako muž, byl zakázaní sobáš žen pod 17 let,( bylo zvykem, že děvčata ženili ve velmi mládím věku) a po smrti manžela, žena měla právo o péče o děti( bylo zvykem, že rodiče anebo rodina zemřelého manžela dostali děti do opařovaní). V dodatku, který byl vydán prezidentem 13 srpna roku 1992, bylo potvrzeno

126

rovnoprávnost mužů a žen a zrušeno každý projev diskriminace a sexizmu. Zákon potvrdil přímý souhlas nevěsty pří sobáši a ženám a dětem zaručil mnoha práva. Je na další muslimské státy, aby dostaly odvahu a šly po stopách Tunisu. Lidově se říká, že zákony jsou nato aby je rušily. Stačí, aby křesťanský ženich před nějakým muslimským teologem hlásil, že se konvertuje na islám a jemu cesta k sobáši s muslimkou otevřená a nemusí konvertovaní byt skutečný. Nikomu totiž nezajímá jestli se s tým konvertováním to myslí do opravdu nebo ne, jeto rutinní záležitost jako mnoho obřadů a nařízení. Anebo lepši vyjádřené, jeto pokrytectví největšího stupně.

127

4. Dnešní muslimská šaría a její zdroje: V posledních letech, začíná pojem muslimské šaríy objevovat častější. Co to znamená muslimská šaría a kdo ji zakládal a jaký vliv má v muslimské společnosti. Šaria je arabské slovo, které znamená cesta či tečující potok, ale v muslimské terminologii znamená kánon a nebo zákon. Korán hovoří, že Bůh poslal všem prorokům stejné poselstvo se stejnou vírou,“ víra v Bohu a konat dobré skutky“, ale každému poslovi určil jinou cestou, jiný způsob. Čteme v koránu: „ On vám určil jako náboženství to, co kdysi uložil Noemu, i to, co jsme seslali tobě (Muhammadovi) i Abrahamovi, Mojžíšovi a Ježíšovi: „ Dodržujte náboženské úkony a nerozštěpujte se ohledně jich! Jak nesnesitelné je pro modloslužebníky.“( súra č:48, verš č: 13). Na jiném místě čteme: „I tobě (Muhammadovi) jsme seslali Písmo s pravdou, aby potvrdilo pravdivost toho, což už před ním bylo....A každému z vás jsme určili pravidla a cestu vyšlapanou.(súra číslo 5, verš č:48). Jen bohužel, cesta anebo způsob se změnily na dogma a každá dogma během let přivlastňovala pravdu jako exklusivní majetek. Muslimská šaría je souhrn zákonů, které byly po letech zformované různými muslimskými teology na základě interpretací koránového textů. Je to lidský názor, je to lidská tvorba v určité historické době a nemá žádnou svátost. Jen muslimští teologové, během času, dali šaríu obrovskou svátost a stala se pro muslimy závaznou jako božský zákon. Převážná většina koránového textu je teologického charakteru a mluví hlavně o Bohu a jeho velikosti a o přírodních jevech, jako důkazy božské velikosti a o národech, které byly trestané za svoje hříchy a o různých metaforických příbězích a podobně. Text koránu který hovoří o nařízeních, zákonech a životných pravidlech, co je povolené a co není tvoří jen jedna šestina z obsahu celého koránu. Mluví hlavně o manželském svazku, o rozvodu, o dědictví, o základných pravidlech prodeje a kupe a o morálních pravidlech při jednaní s druhými a o všeobecném morálním kodexu v společnosti. Po expanze a rozšíření muslimské obci a styk s jinými civilizací, muslimská společnost se rapidně změnila a zkomplikovaly se v ní vztahy mezi lidmi. Muslimská obec se náhle vyskočila ze společnosti s beduínskými jednoduchými společenskými vztahy do moderní, bohaté společnosti s novými komplikovanými pravidly. V nové společnosti, se vynořilo mnoho nových problému, které bylo za potřebí řešit. Koránových textů bylo málo a skutků a problémů bylo mnoho a bylo za potřebí tvořit vhodné „ muslimské“ zákony. Teologové vymysleli další zdroje k vyčerpaní nových zákonů a pravidel:

128

První zdroj se skládá z prorokových výroků, které se začaly ve velkém rozmnožit a když bylo třeba í vymyslet. Naval Muhammadových výroků byl obrovský a trvalo více než dvou století po smrti Muhammada, než začali někteří badatelé výroky vytřídit a rozdělit do třech skupin, pravdivé, přijatelné a slabé. Takzvané pravdivé byly sesbírané v knihách a staly se zdrojem šaríy, tak stejně jako korán. Slabé zůstaly v podvědomí teologů a nechali je jako rezervu pro případ nouze.

Druhý zdroj se skládá z výroků prorokových přátel a součastníků. Třetí tvoří analogické případy, „al-qijas“. Co říkal v analogických

anebo zdánlivě podobných případech korán, pak co říkal anebo dělal v analogických případech sám prorok a pak co dělali jeho současníci po jeho smrti v podobných případech. Samozřejmě v mnohých případech nebyl to stejný a nebo velmi podobný případ, ale stačilo když byl zdánlivě podobný a podle toho se vytvořil zákon. Samozřejmě, většina analogických příkladů byla vybraná z ústní tradice, která mezi lidmi kolovala a nebo z toho co lidé sami vymysleli. Tak stejně jako v případě Mohammadových výroků, nebylo v této době reálny způsob na zjištění pravdivost těch analogických příkladů. K tomu všemu, teologové nevzali do úvahy, že doba se změnila a co bylo v minulosti vyhovující, pozdě nemuselo byt a dneska vůbec ne.

Ani v případě analogii k existujícím koránovým textem, nebyl výběr zákonu jednoznační. Uvedeme postoj šaríy ke konzumaci alkoholu jako jednoduchý přiklad mechanizmu takové analogii í v případě existujícího textu. Korán hovoří“ Vy, kteří věříte! Víno (alchamrah), hazardní hry, modle a obětní kameny jsou věru věci hnusné a díla satanova.vystříhejte se toho a možná budete blažení. Satana chce mezi vámi podnítit pomocí vína a hazardní hry nepřátelství a nenávist a odvést vás od vzývání Boha a od modlitby.přestanete s tím tedy( súra č.5, verše č. 90 a 91).

Mezi teology vypukla diskuze, jestli slovo vystříhejte znamená zákaz anebo připomenutí, převážná většina se dohodla, že jeto zákaz a někteří houževnatí řekli, že jeto ještě silnější než zákaz. Druhá otázka byla, co to je chamra? Totiž chamra v Muhammadově době se tvořila z hroznového kvasu, což je podobný jako dnešní víno anebo burčák a žádné destiláty tehdy neexistovaly. Někteří teologové v devátém století povolili konzumace kvasu z datle, jelikož nepovažovali to za chamru.

Během času muslimi potkali různé alkoholické náboje a bylo za potřebí mít k jejíchž konzumaci postoj. Vezmeme například pivo a postoj dnešní šaríy k tomu. Dnešní teologové tvrdili, že pivo obsahuje alkohol a proto je zakázané. Ale text koránu alkohol vůbec ani slovkem nevzpomenul, on zakázal jen chamru což je víno. Teologové řekli, že korán zakázal chamru, protože obsahuje alkohol, který působí opilosti a zatmění mozku a pivo je analogický pitivo s chamrou.. Analogie v tomto případě muže

129

byt akceptovaná, ale co hašiš a ostatní omamní drogy. Někteří teologové řekli, že nejsou zakázané protože nemají k zákazu text ale druzí řekli, že jsou zakázané. Opírali se o interpretaci textu v tomto smyslu- prý chamra v textu není z arabského slova, které znamená kvas a víno, ale z arabského slova chimar, které znamená závoj. Chamra podle nich je všechno co přikryje mozek a braní jej v svobodném myšlení, proto drogy jsou zakázané, protože působí zatmění mozku. Jako by nestačilo hovořit, že drogy škodí člověka a jsou návykové a třeba je zakázat. Opírali se o koránový text í kdy by museli text tak zlomit aby hovořil co nechtěl. Já mu říkám, „moc a dominance textu“ a dá se povídat, že islámská rétorika byla a stale je v moci textu a pod totalitní moci textu.

Dnešní teologové vymysleli ještě jeden zdroj, které se nazývá „ al- ižmaa“, což znamená všechno co se tradovalo v muslimské společnosti a většina teologů s tým souhlasila a nebo neodporovala, stává se všem dnešním muslimům závazné. Všechno co se tradovalo a většina anebo velká část tradičných teologů s tým souhlasila a nebo neodporovala se stává zavazujícím zákonem. Zákony tvořené muslimskými teology nahoře uvedenými způsoby dostaly svatost jako boží zákony, tak stejně jako židovská halacha pro židy. Změna doby nemá u fundamentalistických teologů žádný vyznám, co platilo stovky let předtím, platí to do dnes.

Člověk jako osoba u fundamentalistických sunnitů i u šitů je „poslušní tvoření“ a má jedinou povinnost, přímět a realizovat boží zákony. Člověk podle al-Mutazily je tvor s rozumem, myslitelem a koná podle rozumu, jelikož texty interpretuje rozumem, Muslimští sofisti dělili lidé na obyčejní a znalce anebo mudrce, obyčejní jsou poslušní a mudrci znají co obyčejní neznají a hledají štěstí a pokoj duše v blízkosti Boha. Izolovali se od společnosti a žili v božské blízkosti, až měli pocit, že s nim se sjednotili. Na neštěstí muslimů, směr Al-Mutazily, za pomoci politické moci prohrál zápas v prospěch samozvaných fundamentalistických sunnitů a tým prohrál í muslimský rozum. Zákony šaríy byly tradičnými teology rozdělené na dvou hlavních skupin: První jsou povinné skutky, kteréž muslim je povinní dělat a v protikladu jsou zakázané skutky, tabu, kteréž muslim je povinní se vyvarovat a vyhýbat se. Za porušení jednoho z nich je trest na zemí a v nebi na druhém světě Rušitel jedno z nich je označen za zindíqa, káfera, mulhida, což je bezbožníka, kacíře a nevěrce. Druhá skupina: Al-Hasan a protikladu „al-makruh“. Al-hasan jsou přijatelné, dobré skutky, které muslim nemusí dělat ale když to dělá bude odměněn. Al-Makrúh, jsou skutky, které nejsou přesně zakázané ale nesluší se to udělat a když to muslim dělá nebude za to potrestaní ale

130

když to neudělá bude bohem odměnění. Například kouření není zakázané ale když muslim nebude kouřit bude bohem odměnění.

Dnešní fundamentalističtí teologové předložili většinu skutků z druhé skupiny do první a měnili je za povinné anebo zakázané. Chtěli tým co nejvíc rozšířit pole povinnosti a zákazů pod záměnkou „ vyvarovat se pokoušení“. Například, voňavky s obsahem alkoholu jsou zakázané, protože obsahují alkohol a může muslim byt v pokušení je vypit; ozdobné figuríny z jakéhokoliv materiálu jsou zakázané, jelikož jsou modle a bůh je zakázal a mnoho podobných skutků.

Za bývalý řežím v Československu, každý rok jordánská vojenská obchodní delegace navštívila Prahu. Kupovala spoustu civilního konzumního tovaru do armádních obchodů pro rodinné příslušníky důstojníků a vojáků. Kupovala smíšení továr, od školských sešitů až po ženském a mužském oblečení, hlavně kožené boty a tašky. Delegace vedl můj přítel Abu Šakra, u kterého jsem tehdy pracoval. Chodil jsem s delegací po různých závodech a obchodních institucích za účelem výběru vhodného tovaru. Jedna z hlavních podmínek byla, aby tovar neobsahoval nic vepřového, ani kůže ani vlásek. Zdálo se mi to nelogický a když jsem se ptal vedoucího delegací, odpovídal, že jeto nařízení hlavního teologa armády. Též se mu zdálo nelogické, vid nikdo nebude botu konzumovat, ale nařízení bylo takové a musel jej dodržet. Jelikož muslimové nemají jednotní instituce, která by byla zdrojem vykladu a tvorby nových zákonů, každý uznaní teolog vydává „fatwu“, což je v muslimské terminologii „ návrh muslimského zákonu“. Tuto fatwu, během času se stane součást muslimské šaríy. Převážná většina takových návrhů je analogie jistého tradičného starého zákonu. Dnešní muslimští teologové nejsou schopný nic nového a dobrého tvořit, jsou špatní imitátoři tradičních teologů. Většina dnešních muslimských teologů v muslimském světě je fundamentalistická a považuje muslimskou šaríu za povinnou pro každého muslima a je povinnost všech muslimských státníků vyčerpávat statné zákony z muslimské šariy. V ústavě většiny muslimských států, ( v případě, že mají ústavu, například Saudská Arábie žadnou nemá), je zakotveno, že muslimská šaría je jediný anebo u pokrokovějších států, hlavní zdroj zákonů státu. Takzvaná muslimská šaría dotýká každý aspekt životu muslimů. Určí jím co mají jest a pit a co nemají jest a pit a jakým způsobem, určí jím s kým mají se ženit a s kým ne, určí jim co se mají obléct a co nemají, určí jím jak mají mít pohlavní styk a jak a kdy to nemají dělat, určí jím jak se mají chovat v společnosti, jak se mají chovat k svým ženám, dětem, rodičům, příbuzným a sousedům, jak mají se rozvést, zdědit, pohřbít své mrtvé,

131

dokonce jak mají chodit na záchod a co mají přitom a potom říci, určí jím jak se mají modlit a co mají přitom obléct a co nemají. Když mi umřela žena, pohřbili jsme ji na hřbitově v Dunajské Lužné. Po pohřbu, šel jsem s kamarády domů a s námi šel jeden fundamentalistický muslim. Doma, fundamentalista se blížil ke mně a před ostatními řekl, že moje žena bude trpět ve hrobě jelikož jsme ji hlavu nepoložili směrem ke kaabě v Mekce. Prý, muslimská šaría káže aby mrtvý byl položení do hrobu s hlavou směrem k Mekce, jinak bude trpět v hrobu. Nevěřil jsem vlastními uší, ten dobrý muslim, v mému smutku a ve stavu zoufalství, přišel mě oznámit, že moje žena bude trpět v svému hrobu, jelikož nemá hlavu položenou směrem Mekce. Chvála Bohu jeden můj dobrý přítel, nebožtík dr. Mažed Zafarý, držel toho chlápka za krk a vyhodil jej z bytu. Šaría, doslovně dotýká každý aspekt životu muslimů, jeto přesně jako židovská halachah pro židy a jsem přesvědčený, že mnoho nařízení, které se dostaly do muslimské šaríy, pramení pravě ze židovských pramenů. Někdy se mi zdá, že člověk přitom vypadá jako voják, který má dodržet disciplinu a rozkazy a ne jako věřící, který chce duchovně roznést a blížit se k tvořiteli aby našel pokoj a mír. Šaría určila pět pilířů jak zaklad muslimské víry a přidala k ním tolik striktních podmínek, že celkem z něj vyprázdnila duchovní atmosféru. Vezmeme například modlení, což je základný obřad zakotvení v každé víře ne jenom v typických náboženstvích. Korán neurčil způsob modlení, určila je tradice, prý podle modlení proroka Muhammada. Teologové během dlouhých let přidali různé striktní podmínky k modlení. Určili přesný směr modlení a každá odchylka od správného směru ke kábe v Mekce, znehodnotí modlitbu a je podle nich neplatná. Určili přesný dodržení těla modlícího, jak se má modlící složit ruce a jak se má klanět, všechno podle přesných měřítek a pravidel. Určili co muže modlící obléct pří modlení a co nemůže. Například modlící muž nemůže mít na sebe krátké oblečení, které by odkryl co len velmi malou část noh nad kolenou, žena musí byt, kromě obličeje a ruce úplně zahalená í kdyby modlila v izolované prázdné tmavé místnosti. Modlící nemůže na sebe mít oblečení s obrazy, s kříží, se psaním, kromě koránového textu . Jsou tam tisíce stran napsaných o správném modlení, o modlení v červených šatech, modlení v takovém a takovém oblečení, o modlení na kobercích a modlení na takové a takové podlaze a podobně. Modlící, místo aby relaxoval, meditoval a zažil chvíle důchodního opojení, musí myslet na stovky zákazů a příkazů a pravidel, aby bylo jeho modlení správné a akceptovaní. Paradox na tom je, že modlení v Arabčině znamená kontakt a v muslimské terminologii znamená,„ kontakt s Bohem“,leč při těch zákazech, příkazech a pravidlech, modlící ztrácí veškerý kontakt

132

s Bohem a jeho modlení se stává pouhý mechanický rituál. Přitom korán opisuje lidé, kteří takto modlí za pokrytce. Korán opakovaně říká, že modlení, které nevychází ze srdce a neblíží člověka k Bohu a neubraní modlícího před hříchem není správné modlení. Korán káže muslimům čistotu a před modlením se mají mýt. Teologové určili přesný rituál mýtí před modlení, třikrát kloktaní, třikrát mýtí ruce, třikrát mokrou rukou otřít hlavu a podobně. Když teče muslimovi krev a nebo pustí plyn a nebo močí a nebo jde na záchod musí ten rituál opakovat í kdyby byl čistý,umytí a sprchovaný . Sprchovaní celého těla a koupaní třeba ve vonivém mydle nestačí, musí dodržet rituál mytí. Když muslim dodrží rituál mytí, muže chodit do mešity modlit se špinavým oblečením, zaprášení, zpocení a dokonce smrdí od potu. Takto dnešní teologové chápou čistotu k modlení, vyprázdněné ze své podstaty, kterou určil korán,“ modlit se s čistým tělem a čistou duší, jako bys byl v audiencí u pána Boha.“ Nevím jak židé přesně modlí, nikdy jsem nebyl v synagogu, ale jsem byl v kostele a na prosbu kamarádů, několikrát jsem zkusil modlení v katolickém a v evangelickém kostele. Dali mi text, vstal jsem když ostatní vstali a seděl jsem se když seděli a zpíval jsem z textu když zpívali. Přiznám se, že nic mi to nedalo a bylo to stejný mechanický rituál jako u muslimů. Žádný duchovní zážitek jsem neprožil. Proto mám svoje vlastní modlení, sedím v tmavém pokoji se zapáleními svíčky, poslouchám jemnou hudbou anebo třeba zpěv koránu, medituji a mluvím se k Bohu, bez mešity, synagogy anebo kostele; bez šajcha, rabína čí kněze a prožívám duchovní opojení a lítám v oblacích a cítím se blízko boha. Vstoupím hluboce do svého nitra a naplním jej pozitivní energie. Je to nejlepší lék na duše. Ovšem, každý má svou cestu a nevnutím nikomu svou. Když jsou spokojení se svoji a mají přitom klid a mír, nech pokračují svou cestou.

Nejnebezpečnější prvek v dnešní takzvané muslimské šaríy je fakt, že

dává každému muslimovi právo, aby potrestal porušitele muslimských zákonů. Když egyptský spisovatel farag Fůde napsal svoje knížku „ nepřítomní pravda“, skupina teologů největší muslimské instituce v Egyptě al-Azharu, vydala fatwu, že Fůde je kacíř a odpadlík. Na základě této fatwy byl Fůde v červnu 1992 zavražděn ultrapravicovým muslimským radikálem. Když policie vraha zatkla a předala vraha k soudu, šli teologové vraha obhájit. Dnes zemřelý teolog Muhammad Gazalý, který byl považován za představitel umírněných fundamentalistických teologů, u soudu vyhlásil, že vrah konal podle muslimské šariy. Tvrdil, že potrestaní muslimské odpadlíky od islámu je povinnost muslimského státu a když ten svoje povinnosti nekoná,

133

muslimská šaría dává každému muslimovi právo rozsudek vykonat. Kdyby jsme pročesali korán, nenajdeme co jen jednu zmínku o takovém povolení, ale jako v každém náboženství, tradice a praxe nemusí byt v souladu se svatým textem. Podle dnešní muslimské šaríy, nevětší hřích je „ al-Ridda“, což znamená „ „odvracení od víry“. Podle většiny dnešních fundamentalistických teologů, „ odvracení od muslimské víry“ zaslouží smrt. Každý rození muslim nemá právo za žádných okolností se odvracet od muslimské víry a nebo vyměnit víru. Proto převážná většina dnešních fundamentalistických teologů, hnutí a stran nevěří v demokracií a odmítají listinu lidských práv, která každému zaručuje právo na slobodu přesvědčení a projevu. Toto právo nepřipustí, aby někdo trpěl ujmu pro svoje přesvědčení. Saudská Arábie, dobrý přítel a starý koaliční partner USA, do dnešního dne odmítá deklarace lidských práv podepsat. Otevřeně hlásí, že „islám a demokratce nemohou byt společně u žádného člověka, jelikož demokratce je výtvor satana a muslim je proti satanovi. Demokratce znamená vláda lidu a islám je boží vláda. Muslim nemůže byt demokrat, socialista ani nacionalista, muslim je jen muslim“ ( Muhammad Šaker Šarif: pravda o demokracii, Rijad-Saudská Arábie. Abdel-mažid Bin mahmúd al-Raémy: padesát ošklivosti demokracii, Rijad-Saudská Arábie a mnoho jiných zdrojů.) Jako odpověď na kritiku západu o porušení listiny lidských prav vydanou OSN roku 1948, ministři zahraničí muslimských států, na pokyn Saudské Arábií, se střetli ve Káhiře v srpnu roku 1990 a vydali co bylo později známé pod názvem „káhirská listina lidských práv v islámu“. Kritizuje listinu lidských práv vydanou OSN, jako dvojmetrovou, jeden pro západ a druhý pro ostatní státy a tvrdí,že práva jsou boží práva a jedině bůh určí práva člověka a ne člověk. Člověk má jen práva, které mu Bohem dané a ne člověkem. Většina muslimských států se přidala k některým asijským státům, odmítajícím listinu lidských práv a kritizovali dvoumetrovou politiku západu a postoj západu k právám druhých národů. Odvracení od islámu podle fundamentalistických teologů, muže se projevit různými způsoby- bud jasným výrokem anebo vyhlášením, písemní anebo ústní formou anebo praktickým chováním, který má za následek porušení muslimské šaríy. Odmítáním některé muslimské pilíře; urážkou proroka Muhammada, jeho rodiny, společníky, slovem výrokem a nebo kresbou, zneuctění Boha, koránu, andělé a mnoho a mnoho dalších činů jsou jasnými projevy odvrácení od islámu .( al-Nawawy v knize rawdat al-talibín. Muhammad alíš v knize Manh al-galil. Ibn Abdín v knize Rad al-Muhtar. Al-Bahutý v knize Muntaha al.Iradat a mnoho jiných zdrojů)

134

Je to rétorika všech fundamentalistických teologů, od nejumírněnějších po nejradikálnějších. Šejch qaradáwý, předseda rady muslimů v Evropě, údajně jeden z nejumírněnějších teologů v televizním rozhovoru pro al.Jazíru vyhlásil, že nepovažuje trest smrti za odvracení od islámu za porušení lidských prav a svobod, jelikož odvracení od islámu je akt velezrady muslimské ummy a všechny státy velezradu trestají usmrcením. Člověk by žasl, jak muže tento omylem označení za umírněného teologa takovou ohavnost vyslovit. Kdyby tento ohavný zákon byl doslovně realizován, miliony muslimů by bylo zavražděných. Nestydím se přiznat, že jeto teror největšího stupně a je povinnost každého muslima aby proti tomu a proti nositelům takové ideologii postavil. To nemá s vírou nic společního, jeto lidská tvorba chorých mozků.

Na jedné straně drží korán a vykřikují, že korán je boží slovo a je svatá kniha všech muslimů a na druhé straně ignorují řadu koránových veršů, které vybízejí muslimům k toleranci a k svobodné volbě ve výběru víry. Čteme:„ Nebudiž žádného donucovaní v náboženství ! A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění. „ ( korán, súra č 2, verš č: 256) a na jiném místě čteme, „ Vztáhneš-li na mne ruku, abys mne zabil, já na tebe svou ruku nevztáhnu, abych tě zabil, neboť se věru bojím Boha, Pána lidstva veškerého.“( korán, súra č:5, verš č:28) a na jiném místě též čteme, „ Možná, že Bůh způsobí, že mezi vámi a těmi, s nimž jste v nepřátelství, zavládne láska, neboť Bůh je všemohoucí a Bůh je nejvýš odpouštějící a slitovný“ ( korán, súra č: 60, verš č:7). Korán hovoří Muhammadovi takto: „ Kdyby byl pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vesměs uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími“, ( Jonáš,99) a v jiném verše hovoří: „Kdyby Bůh chtěl, nebyli by modloslužebníky, však neučinili jsme tě ani strážcem jejich ani dozorcem nad nimi“( súra č 6, verš č, 107) a na jiném místě Muhamedovi znovu zdůrazní, že Bůh neurčil Muhammada strážcem ani dozorcem na lidé a nemá donutit lidem svou víru, jelikož víra se nedá vnutit a kdyby Bůh chtěl, učinil aby všichni na zemi byli větřicí: „ Rci: Já nejsem dozorcem vašimi“ ( 6/ 66) a v súře nevěřící čteme, „ Rci: Nevěřící! Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte, a vy nejste ctitelé toho, co já uctívám, … Vy mate své náboženství a já své náboženství mám.“ Jen dnešní fundamentalističtí teologové jsou vybíraví, co jím vyhovuje akceptují a co ne, tvrdí, že byl zrušení a nahrazení. Pokrytectví největšího stupně. Takzvaná muslimská šaría je lidským produktem určité doby a nemá s bohem ani s islámem nic společního. Zákony šaríy jsou lidské zákony, které vznikly lidskou interpretací a výhradním názorem skupinu lidí, která přivlastnila pravdu a obalila svoje názory a interpretace svatostí a

135

imunitou. Muslimská šaría není božská. Bůh je milostivý a spravedlivý a nekáže zavraždit svoje lidé za názor. Víru se nedá nikomu vnutit, musí vycházet ze srdce a z přesvědčení. Známý syrský spisovatel vystižně napsal: „ Šaría není zákon a volání po její aplikaci nedává smysl. Šaría je široký pojem, se širokým významem jako nomos anebo dharma. Jeto politické heslo a nemá s realitou nic společního“( Aziz al-Azmeh, islam and moderernities, str.12). Ano jeto politické heslo a aby bylo učiním nástrojem na utláčení lidí, obalují jej se svatým obalem. Jeto zneužívaní Boha v prospěch pozemské moci.

136

Kapitola pátá

Obrodní proces

137

1. střetnutí s evropskou kulturou: V roku 1826, egyptská vláda rozhodla poslat skupinu egyptských

studentů na studijný pobyt do Francii. Mezi nimi byl učitel a teolog Rifaa al-Tahtáwí. Narodil se roku 1801 a studoval muslimskou teologie v al-Azharu a po skončení studii, dva roky učil studenty teologii al-Azharu a pak pracoval jako teolog v egyptské armádě. Tahtáwí pobýval ve Francií pět let, naučil se dobře po Francouzky a důvěrně se obeznámil s Francouzkou civilizací a kulturou. Byl životnými podmínky ve Francii nadšen. Líbilo se mu hlavně postavení žen v společnosti a zaručená lidská práva a slobody občanů. Svoje bohaté zkušenosti a poznatky opisoval v knize pod titulem Tachlis aL-Ibriz fi talchis Paris“. Knihu vydali na příkaz egyptského vládce Muhammada Alího, iniciátora toho studijného pobytu, jako povinné čítaní na egyptských školách.Tahtáwí ve své knize zdůrazňuje civilizační vymoženosti Francií a zároveň upozornil na prvky evropské kultury, které by mohly byt pro muslimy škodlivé. Pomáhal při zakládaní nového vzdělávacího systému v Egyptě a jako vynikající překladatel, podporoval studium cizích jazyků a překladatelskou činnost. Tvrdil, že nic není v islámu, co by bránil osvobození žen od starých tradičných zvyků á jim dat právo na vzdělávání, na práce, na volby a jiné práva. Naopak, tvrdil, že korán ženám dává společenská a politická práva, jen fundamentalističtí teologové, svými nesprávnými interpretací ženám ta práva odepírají. Tahtawý svou knihou a svým vyhlášením vyvolal v Egyptě a v arabském světě bouřku, pro a proti. Fundamentalističtí teologové volali po jeho hlavu, označili jej za agent západu, který chce islám zničit. Po Tahtawým zdvihl prapor reformaci, teolog, právník a publicista Muhammad Abdo, který též Evropu navštívil a po návratu z Evropy vyhlásil: „Viděl jsem v Evropě islám a nebyli muslimové a v muslimském světě jsem našel muslimy ale ne islám.“ Chtěl tým říci, že islám jak on ho přestavuje, chce lidem svobodu, rovnoprávnost, pokrok, blahobyt, sociální jistoty, což našel v Evropě a nenašel v muslimském světě. Jako student al- Azharu byl zklamaní tehdejším systémem náboženského vzdělávaní a obrátil se k sofizmu. V roku 1878 v Káhiře se střetl s reformátorem a revolucionářem Džamáladdín al- Afgáním, který na něj hluboce působil. Ukázal mu tradičné islámské nauky v novém světle, seznámil jej s evropskou literaturou dostupnou v překladech a vzbudil v něm zájem o aktuální problémy Egypta a

138

muslimů vůbec. Afgání (1838-1897) jedna z nejvýznamnějších osobností islámu 19 století, byl velmi vzdělání a měl rozsáhlé poznatky ze středověké arabské filosofii. Celý život usiloval přizpůsobit islám novým společenským, politickým a mezinárodním podmínkám. Abdo po střetnutí s al-Afgáním, soustředil svoje úsilí na reformu vzdělaní a na islám a jeho postavení v moderním světě. Po porážce Úrábího povstání proti anglickým kolonialistům v Egyptě v roku 1882, jako reformního aktivistu vypovídali z Egypta. V Paříže znovu se střetl s al-Afgáním a společně začali vydávat časopis al-Urwa al-Wuska, což znamená nejsilnější pouto. Po návratu do Egypta věnoval modernizace islámu a vyzíval muslimy aby studovali filosofie a vědu. Usiloval se, aby v tomto duchu upravili učebné osnovy na islámských vzdělávacích institucích. Vykládal islámské právo v moderních podmínkách a zastal právo žen na studium a práce a tvrdil, že hižab je tradičné a ne muslimské oblečení. Qasem Amín,( 1865-1908) v Egyptě, který studoval právo ve francií(1881-1885) a Tahar Haddad( r.1899) v Tunisu, byli pravými představitelé hnutí za osvobození muslimských žen. Tvrdili, že islám ženu hodnotil jako rovnou s mužem a že to právo třeba zachovat. Naléhali na muslimské ženy, aby vyhodili svoje závoje a ukázaly svůj obličej a svoje vlasy. Napsali několik knih o právech žen v muslimském světě. Qasem Amín napsal dvě knihy, jednu pod titulem „osvobození žen“ a druhou pod titulem „ nová žena“. Jeho knihy vyvolaly velkou bouřku v muslimském světě a do dnešního dne leží moslimským teologům v žaludku a považují je za kacířská díla. Haddad napsal jednu rozsáhlou knihu pod názvem „ žena v muslimské šaríy a ve společnosti“. Napsal o lidských právech žen, o manželství, o rozvodu, o vzdělávaní o svědectví a všechno co se týká ženám. Samozřejmě Fundamentalističtí teologové to považovali za spiknutí proti islámu a že Haddad a Qasem Amín a podobní lidé jsou agenty západu, kteří mají za cíl, zničit islám. Hadad, tři roky po vydaní své knihy neudržel náboru útoku a šel do exilu kde dostal masivní srdcovou příhodou. Smutný, zklamaní a porazení,umřel 7.12.1935 následkem tuberkulosy. Obroda začala a muslimské ženy začaly se realizovat v společnosti, pomalým tempem ale jistým. Ženy začaly chodit na vysokou školu, projevit nárok na pozice v statném aparátu, volily a byly volení do různých zastupitelských úřadů a institucí včetně parlamentu. Postupně ženy, hlavně v městech, odhodily svoje závoje a chodili s odkrytými hlavami. V roku 1928 byla založená organizace muslimských bratrů, jako reakce na pohyb obrodného procesu. Šaich Hasan al-Banna organizace založil na základě saudské organizaci se stejným jménem a se stejnou ideologii. Organizace muslimských bratrů byla jediná muslimská

139

organizace s rétorikou politického islámu. Přes úsilí zakladatelů a zastanců nedokázala v ostatních arabských zemích zapustit kořeny. Koncertovala svou rétorikou na teologickou agitaci, boj proti reformě, komunizmu, socializmu a národním hnutím, proto všude paktovala s mocí a byla v službách mocí. Po revoluce v Egyptě a nástupu Jamala Abdel-Nasera k moci, tuto hnuti potlačil a skoro ji vytlačil ze společnosti. Později vznikla strana „al-tahrir“, ale neměla velký vliv v společnosti. Členové muslimských bratrů, sledovali ženy bez závoje a vynadali je, že se odchýlily od islámu, ale neprospěli v zastavení pokroku. Vlny nových ideologií začaly z Evropy přicházet do muslimských společností a rapidně se rozšířily strany a hnutí s různými politickými programy,socialistickými,sociálními, demokratickými í s komunistickým programem. Začal se boj za jednotu Arabů, za demokratickou společnost za sociální jistoty. Politický islám, nebyl na mapě politického dění v Arabském a muslimském světě. (kromě Saudské Arábii, kde vládl wahabský islám) Obrat se nastal po sled dějů, které ovlivnily poltickou a sociální scénu v arabském a muslimském světě a otevřely bránu pro růst fundamentalistického a politického islámu: První děj byl zakládaní židovského státu na Palestinském území s tragickým následkem pro palestinský lid. Tragédie začala Belfourovou deklarací, v níž britská vláda podporovala snahy o „vytvoření národní domoviny pro židovský lid v Palestině“. (J. C. Hurewitz, Diplomacy in the Near and Middle East, 1956, zv. 2, s.26). Velká Británie si tedy přisvojila právo rozdávat území jiného národu cizím lidem, jako by jí tato země patřila. Situaci výstižně charakterizoval americký publicista Arther Koestler Prohlásil: „V Balfourově deklaraci jeden národ druhému slavnostně přislíbil vlast třetího národa.“ Druhý děj byl rozdělení Arabského světa do malých umělých politických útvarů a zabránění Arabů v jednotě.

Výsledkem tajných rozhovorů mezi velkou Británií, francií a Ruskem byla Sykes-Pihotova dohoda podepsaná 16. 5. 1916. Dědictví po Osmanské říši mělo být rozděleno mezi tři státy, přičemž ruský podíl byl zanedbatelný. Podle této dohody měla Francie získat Sýrii, Libanon a severní africkou část arabských zemí mimo Egypta. Na druhé straně Velká Británie měla dostat jižní africkou část arabských zemí, Egypt a Mezopotámii. O Palestině se nedokázali dohodnout. Arabi o této tajné dohodě, která jasně popřela všechny přísliby o nezávislosti všech arabských území, nevěděli nic. Dozvěděli se to teprve když ruští revolucionáři zveřejnili tajný carský dokument nalezený v archivech. Západní kolonialisté došli k závěru, že slib o konečném osvobození lidu byl předčasný a Arabové, vtěsnaní do umělých

140

států s hranicemi nakreslenými představiteli vítězných mocností, ještě nejsou schopni stát na vlastních nohách. Tak se jako vždy západní mocnosti rozhodly o nás bez nás. Sliby tedy nebyly dodrženy a vzhledem ke svým zájmům měli Britové i Francouzi velmi silné důvody pro to, aby se „pro dobro Arabů“ postupovalo tak, jako by žádné sliby nikdy nebyly dány. Arabové cítili, že byli oklamáni. Byli roztrpčeni, že turecká muslimská nadvláda byla svržena jen proto, aby ji nahradila nadvláda křesťanských Britů a Francouzů.Tak to bylo tehdy a je to tak i dnes – práva silných vládnou nad právy slabších. Osudy národů určovaly a stále určují mocenské zájmy zapadáních mocnářů. Západní demokratický svět nesilně Araby rozdělil a dělal všechno aby nikdy nesjednotil. K tomu všemu implantoval do arabského těla cizí těleso, židovský stát a ignoroval tragické následky takového implantátu na status palestinského lidu. Tragédie palestinského lidu byla vytvořena západním demokratickým světem, aby kompenzoval židům svoje hříchy ve druhé světové válce. Přitom zapomněl na hříchy, kterých se přitom dopustil a stále dopouští vůči palestinskému lidu. Snad také zapomněl, že holocaust, nacismus, fašismus a všechny strašné ismy a podobné hrůzy, při kterých byly zlikvidovány miliony lidí, nebyly produkty Arabů ani muslimů, ale západní demokratické civilizace. Evropští demokrati zradili demokracii a bojovníci za lidská práva na lidská práva zapomněli.(kdo má zájem o této problematice, nech se podívá na moje knihy, proč se vraždí v Izraeli a nebo svědectví o morálním úpadku)

Začal zlom v pocitu arabského lidu k západní Evropě a její hodnotám a Arabi se pak točili k východní Evropě a její hodnotám se socialistickou a komunistickou rétorikou. Reforma se měnila ve formě socialistických totalitních režimů, jako je v Egyptě, Iráku a Sýrii.

Třetí děj, objev nafty na území středního východu, hlavně na území Saudské Arábií a arabských nomádských kmenů v oblasti arabského zálevu. Tato oblast se na jednou měnila na největší zásobárnu nafty na světě a tým se stala středem zájmu západních velmoci,hlavně USA. Nafta na druhé straně měnila nomádské zaostalé společnosti v arabském zálivu na bohaté, přepychové společnosti s náhlými společenskými změnami. Kmenová hierarchie se změnila na zkorumpovanou pro západní loutkovou figurínku, která slouží zájmy západních mocnosti, hlavně USA. Saudská Arábie, která je hnízdem nejzaostalejšího druhu fundamentalistického islámu, s politickou podporou západu, hlavně USA, a finančním bohatstvím naftových příjmů, se měnila na vlivní silu v regionu. Saudský wahabizmus, stal proti každému pokusu o obrodu a pomáhal tvoření radikálních muslimských hnutí v oblasti.

141

Čtvrtý děj byl úspěch islámské revoluce v Iránu a nastolení muslimského teologického šíitského státu:

Irán,dříve známí jako Persie, má dnes kolem sedmdesát milionů obyvatel a je rozlohou osmnáctá krajina na světě, je velká jako velká Británie, Francie, Španělsko a Německo dohromady. Jej název Irán pochází ze slova ARYAN jako země Aryanů. Iránci jsou totiž Arejci.

Irán je muslimská krajina s převážnou většinou muslimského obyvatelstva šíitského směru. Krajina převzala šíitský směr islámu v roku 1501 a šíitská hierarchie hrála v Iránu v šestnáctém století podobnou role jak hrála protestantská v Anglií, byla ve službách státu. Ale tento status v osmnáctém století se změnil a teologové, kterýmž říkají Mullati, začali mít kritický postoj ke statné moci. Mullaty našli partnera a zastance v bazaru, což je hierarchie obchodníků a financi v Iránu. Bazar postavil mešity, náboženské školy, instituce a finančně podporoval Mullaty. Po objevu nafty a tok petrodolarů do státu, začaly se hluboké změny v společnosti. Příjem z nafty v roku 1950 byl 45 milionů dolarů a v roku 1970 se zvýšil na jednu miliardu dolarů a v roku 1976 přeskočil na víc než dvacet miliard dolarů. Nastalo se velké stěhovaní z venkova do města a začaly se objevit výrazné společenské a finanční rozdíly v společnosti. 10% obyvatelstva vlastnilo 40%bohatstva krajiny. Šah Muhammad Rida Bahlawi, který dostal k moci v roku 1941 a jeho dvůr žili v přepychu úplně mimo společnosti, zkorumpoval armádu a následkem jeho politiky rozšířila se korupce a úpadek společnosti.

Když v roku 1953 převzal vládu sekulární demokrat a vlastenec Muhammad Musadek, našel v iránské společnosti obrovskou podporu ale nenašel pochopení u západních mocností. Americká CIA ve spoluprací s tajnou službou Velké Británii zorganizovali proti němu puč a zlikvidovali jeho vládu a otevřeli cestu pekla v Iránské společnosti. Americká CIA a izraelský Mosad pomohly Šahovi postavit jednu z nejohavnějších tajných organizací na středním východě. Začal se vražední hon na opozice a pod záminkou boje proti komunizmu, zlikvidovali každý projev opozice. Mnoho intelektuálů, demokratů,spisovatelů, novinářů a bojovníků za lidská práva bylo zatknutých anebo zavražděných. Demokratická, sekulární a reformní opozici byla zlikvidovaná za pomoci „demokratického“ západu. Šah a jeho zkorumpovaná elita vládla, za skryté pomoci USA, totalitně a neomezeně a bez zábran.

Od vzpomínaného převratu, opoziční protestní projevy byly ojediněle a až do roku 1978 málokdo předpokládal, že Šah a jeho vláda jsou v nebezpečí kolapsu. Iránská politická scéna zaznamenala v letech 196O- 1963 nenásilné protesty některých politiků, vlastenců a teologů proti politické a sociální politice v krajině. Ajatullah Chumainý, který byl

142

jeden z představitelů těch protestů, byl vyhnán do Francie, kde se v azylu pobýval několik let.

Masivní protesty začali ve svatém městě Qum, když studenti teologických škol šli do ulic jako protest proti článku jednoho novináře, v kterémž osušuje Chumainího. Protesty pak se rozšířily do všech iránských měst a protestující představovali široký front s různými politickými přesvědčením a s různým sociálním pozadím. Bazar se přidal k protestu vyhlášením stávky v různých obvětích, hlavně v naftovém. Chumainý z Paříže protestujícím podporoval a vyhecoval. 15 ledna 1979 Šah opustil Irán a prvního únoru Chumaini se vrátil domů, kde byl přivítán obrovským davem volajícím po jeho jméno. 3O dubna 1979, po lidovém referendu byla Iránská krajina vyhlášená za muslimkou republiku a v listopadu byla stanovena nová ústava. Chumaini byl uznán za prvního Faqíha( vykladač svátých textů) a tým se stal jediná autorita ve vykládaní zákonů.

Kvůli čitatelům, kteří neví co vyraz Šíita a Šíity přesně znamená, uvedu následovně velmi stručný popis nejvýraznějších rozdílů mezi Sunnity a Šíity.

Oba směry jsou muslimové, věří v jediného Bohu, věří, že Muhammad je božím poslem a prorokem a že korán obsahuje boží slova, která byla Bohem Muhammadovi poslaná. Věří v andělech, uznají všechny dřívější proroky a posly, Mojžíše, Ježíše a ostatní, věří v soudném dne a že člověk bude znovu zkřížení a souzení podle skutků, kterýž dělal v pozemském životě.

Hlavní zdroj šaríiy u Šíitského směru stejně jako u Sunnit je korán a Muhammadovy výroky ale uznané výroky u Šíitského směru jsou ve většině jiné a mají svoje knihy pravdivých výroků. Každý výrok z úst nepřátele Alího( Muhammadův bratranec a manžel jeho dcery Fatimy) a z úst Umejjovců je u nich nevěrohodní a neakceptovatelní.

Základní doktrína šíitského směru je „al-Imamija“ což je od arabského slova Imáma a jeto muslim, který stojí v předu a vede modlitbu a společnost podle muslimských zásad a je skoro adekvátní s výrazem „chalifa“ u Sunnit.

Chalífa u Sunnit měl by byt muslim z kmenu kuraiša. Šíity uznají jen imáma z Alího rodu. Muhammad podle nich je božím poslem a Ali je prvním Imámem, potom jej následuje jeho syny a vnuci. Syny a vnuci Alího jsou dva druhy, Imám který po něm potomek titul zdědí a imám, který po něm nikdo titul nezdědí.

Hasan bin Ali a Husain bin ali jsou syny Alího s fatimou a oba mají titul Imáma, Hasanovy potomci titul po něm nezdědí a Husainovy ano. Všichni následující Imámy jsou potomci Husaina, který byl zavraždění r.680 vojskem druhého umajjovského chalify Zaida bin Muawja, v bitce u iráckého města karbala. Kabala se pak stála jedno z nejposvátnějších

143

míst u Šíitských muslimů a tuto událost si šíity každý rok připomínají způsobem, pří kterém dochází k sebetrýznění a jiným projevem drastického smutku.

Šíity nejsou jednotní a jejich řada skupin a podskupin ale většina z nich už zanikla a zůstaly jako předmět studii historiků. V dnešní době převážná většina patří k směru „isná ašaríja“, která věří,že dvanáctý imám se skryl a vrací se jako mahdí(mesiáš) a pána času,který zahájí zlatý věk. Jeto podobný jako mesiáš, který se vrací, aby nastolil boží království. Jsou rozšíření v Iránu, Iráku, Afganistanu, Libanonu, Bahrajnu a jiných muslimských státech a tvoří asi dvacet procent všech muslimů

Druhý základ šíitské doktríny je „wilajat al.fakíhů“, což znamená, že v čase absenci dvanáctého Imámu, jej zastupuje fakíh, který je vykladačem muslimských zákonů. Po islámské revoluce v Iránu a návrat Chomejního do vlasti, Chomajní dostal titul Rúholláh al-Musáví(boží duše) a dostal pozice wilajat al-fakíha a tým se stal hlavním zdrojem a vykladačem muslimských zákonů.

Chomejni odmítl moderní a západní civilizace a označil západní demokratce za cizí produkt, který nemá co dělat v islámské republice. Zdroje zákonů jsou, korán a Muhammadove výroky podle šíitských zdrojů a všechno co dělali a nebo řekli Imámi, Alí a jeho potomci.

Chomejní přinesl do muslimského světa dva nové faktory. První ukázal muslimským politickým hnutím jasný překlad o možnosti tvoření muslimského státu v moderní době. Za druhé, volal po exportu revoluci do jiných muslimských států a tvrdil,že muslimi tvoří jednu ummu bez hraníc. Pjatý děj a jeden z hlavních generátorů fundamentalistických radikálních ideologií byl vyhlášení svaté vojny proti sovětským vojskům v Afganistanu. Americká CIA spolu s pakistánskou ISI ve spolupráci se saudskou tajnou službou, začali roku 1980 konvertovat teologickou školu Taliban na vojenský oddíl. Studenty této školy byli vycvičení, ozbrojení a puštění do boje proti sovětským vojskům v Afganistanu. Do Afganistanu se valilo mnoho Saudských dobrovolníků s velmi zaostalou fundamentalistickou wahabskou ideologii, jako je Bin Laden a mnoho podobných. Taliban, po stáhnutí sovětských vojsk dokázal za pomoci vzpomínaných troch tajných agentur, obsadit většinu území Afganistanu a v duchu wahabského reakčního islámu, importovaného ze Saudské Arábii, nastolit nejreakčnějšího druhu fundamentalistického islámského režimu na světě. Americká CIA, podpořila Spojenství dvou wahabských figur, Mulla Muhammada Omara, duchovního otce Talibanu a Bin Ládina duchovního otce al-kaidy, kteří vytvořili nejradikálnější druh politického islámu.

144

Po skončení bojů proti sovětským vojskům a stáhnutí sovětských vojsk z Afganistanu, mnoho arabských takzvaných „ afgánských“ bojovníků se vrátilo domů do svých důvodných krajin a začalo v svých krajinách, v Alžírsku, Egyptě a jiných, vybudovat tajné buňky a pak podnikat teroristické akce proti vládním cílům. Demokratický západ byl vůči těm hnutím a jejím operacím indiferentní, netykalo se mu to. Šestý děj je pád socialistického táboru a nastup globalizaci, který byl velkým šokem pro socialistické sily v arabské společností. Reformní sily byli desorientování a roztržení. Začal se útek k islámu jako jediné východisko k záchraně. Nastup globalizaci vedením mono-mocenskou silou USA, okupace Iráku a devastovaní irácké společnosti a iráckého bohatství a neohraničená podpora USA a demokratického západu izraelské agresivní a expanzivní politiky, podalo výraznou pomocní ruku radikálnímu islámu. Fundamentalističtí teologové, zneužívali frustraci a beznadějní situaci, v které se ocitli Araby a vlívali do jejich mozků zaostalou fundamentalistickou dogma pod heslem: „Vaše naděje je v isláme“. Každý pokus o nastolení demokracii, o osvobození žen, osvobození mysli je považován za ohrození islámu a za součást spiknutí západu proti islámu. Vojenská angažovanost Washingtonu a jeho spojenců v Iráku a Afghánistánu nejenže nedokázala zastavit násilí v těchto zemích, ale také navíc vytvořila živnou půdu pro islámskou teroristickou síť al-Kajdá, uvádí zpráva, kterou nedávno zveřejnila britská analytická firma Oxford Research Group (ORG)

Tak stejně jak někteří na západě používají záporné projevy

v muslimské společností, aby dokázali jak je islám vadný a nebezpečný; fundamentalističtí muslimští teologové zneužívají záporné projevy v západní společnosti, aby potvrdili správnost jejích rétoriky a nebezpečenství demokracií a ženské svobody. Obraz ponížených Bratrů- Iráčanů, Palestinců a jiných- je stalým prvkem v rétorice politického islámu. Někdy se chýlí k lžím, aby potvrdili pravdivost svoji ideologii. Například, jeden z představitelů fundamentalistů v Egyptě, M. Ghazalý tvrdil, že výzkumy na západě dokázaly, že velká procenta pracujících anebo sportujících žen, ztratila schopnost těhotenství, proto ženy mají zůstat doma a dělat svoje přirozenou úlohu, starat se o rodinu a samozřejmě o muže. Pořad čteme anebo slyšíme z úst těch teologů podobné vyhlášení jako následovní: „zastanci svobody žen pracují v službách západu, aby zničili islám. Chtějí svobodu pro naše ženy a myslí si tým ponížení žen, jejich vzor je západ, kde se šíří volný sex, rozpad rodiny, homosexualita a podobné choroby. Žena na západě ztratila svoje ženskost a měnila se na muže v ženských šatech. Přitom islám ženu osvobodil a ji dal všechna práva, která se ji naleží a zachoval

145

její čest a hrdost.(M. Gawharý ve své kníze pod titulem, sestra muslimka). M.Ghazalý, vyhlásil,“ musím muslimům říci, že korán je písma pravdy a obsahuje vědu o vesmíru a o životu. Musím muslimům upozornit na falešné vědce. Phroid není vědec, ani Dekart ani Marx nejsou vědci, jsou nemocní na mysli se ztracenou duší.( podle jeho knihy: qadaja almaraa,(ženské záležitosti), str.13-14) a na jiném místě tvrdí: „ Homosexualita, lesbický vztah, volný sex, porno kluby, porno filmy a časopisy, nahaté ženy na prodej a rozpad rodiny, jsou hlavními znaky společnosti na západě a v mnohých koutech světa. Všechno je následkem smíšení obou pohlaví a svobody žen. Tu nemoc, chtějí nepřátelé islámu k nám ze západu importovat.(totéž, str:20-21). Ti stejní teologové, kteří kritizují západní společnost, posílají svoje děti studovat do Ameriky a do Evropy a neobávají se nákaze svých dětí evropskou chorobou. Ani jím nevadí, že doma, ke svému blaho a pohodlí využívají všechny druhy moderních západních nástrojů a vzmo6onosti,kteréž jsou výsledkem západní civilizací. Pokrytecky hlásí, že muslimům je povoleno použit západní nástroje a vědecké vymoženosti ale ne civilizační systémy. Nechápou a nebo nechtějí chápat, že obě jsou spojení a ten první je výsledek toho druhého. Člověk obmezení dogmatickým myšlením nemůže nic tvořit a jen člověk se svobodným rozumem a myslí je schopný tvořit a objevit. To říkám a přitom jsem vědomí záporné projevy západní civilizaci a dvojí metrovou politiku západu vůči ostatním národům. Reformátoři mají dnes v muslimském světě velmi těžký úkol, na jedné straně hájí demokratické principy, listinu lidských práv a volají po demokratizace společnosti a osvobození žen od starých tradičních zvyků a na druhé straně nejsou schopní hájit záporné projevy západní demokracii, kterou ozpěvují ani dvojmetrovou západní politiku vůči muslimům. Ve svých postojích někdy trpí schizofrenické symptomy. Těžko v dnešní době hájit listinu lidských práv a přitom práva Iráčanů, Palestinců a jiných muslimů jsou pošlapané vojenskými boty „ demokratického západu“. Mnoho evropských hodnot, které byly přitažlivým lákadlem pro reformátory v muslimském světě, začínají ztratit svůj lesk. Jeto na škodu Evropy a muslimského světa zároveň. A.Solženicyn na Harvardské universitě v roce 1981 řekl: „Kdyby se mě však někdo naopak zeptal, zda bych navrhoval dnešní Západ tak, jak je, za vzor pro svou zemi, musel bych odpovědět upřímně: NE, nemohu doporučit vaší společnost jako ideál pro proměnu společnosti naší. Při bohatství duchovního rozvoje, které naše země získala utrpením v tomto století, není západní systém v současném stavu duchovního vyčerpání nijak přitažlivý.“

146

Jeden z neuznanějších křesťanských osobnosti na Slovensku mi jednou při soukromím hovoru řekl, „ Pane Salehu, „My Evropany,už nejsme dobrým příkladem, duchovnost a morálka se u nás upadají. “

Ve svém článku „Statism, Post-Modernism, and the Death of the Western World“ Steven La Tulippe kromě jiného píše:

„Nepotřebujeme veslovat do kontroverzních vod sexuální morálky aby jsme viděli politické důsledky tohoto postmoderního vnímaní. Naopak, stačí když se podíváme na naše zahraniční politiku a politické elity. Náš útok na Irák, který byl založený na lžích je typickým příkladem. Používaní mučeni, zrušeni habeas corpus, programy CIA atď. reprezentují rozpad morálního kompasu Postmodernizmus, je materialistická filozofie do samotného svého jádra. Postmodernizmus je antiduchovný. Kromě svého bezprostředného okamžitého světa neuznává nic. Nemá žádné vyšší aspirace a svým následovníkem neposkytuje žádnou duchovní potravu. Když mate gastro anebo podporu a místo kde bývat, postmodernizmus věří, že máte všechno, co k životu potřebujete. Ačkoliv k tímto materialistickým tvrzením lidstvo potřebuje „úctu k duchu“, která by ho inspirovala k nejvyšším možným výškám. Člověk nepotřebuje jen vjet do Sixtinské kaplanky anebo poslouchat Bachovo Requiem, aby si uvědomil, že duše umělce se dotklo cosi božské. Čím dal ohyzdnější a vulgárnější výtvory našeho současného světa jsou spíš manifestací postmodernistické degenerací ve svoji konečné podobě. Pro současné generace je těžké vůbec pochopit co se ztratilo. Jeden z důvodů proč rád sledují filmové zpracovaní Jane Austenové je přesně tento. Je fascinující sledovat jak západní kultura vypadala před svým kolapsem a vidět jak lidé konali a mysleli. Fascinují mě jich komplexní způsoby řešení, energický smyslel pro dobro a zlo a organické puto se svojí historií. Ti z nás, kteří se narodili v době anebo po sociální revoluce v 60-tych letech nemají žádnou živou vzpomínku na zůstatky západní kultury. Namísto toho okusili degenerující postmodernizmus, zmáčený v dusném humanizme, absurdnem univerzalizme, hloupém egalitárstve, který od té doby dominuje. Jako to bystro podotkl Hans-Hermann Hoppe, „demokratce nás zavedla dole květinovou cestou k úpadku, která na oplátku poskytuje ospravedlnění za další etatizmus.“ Tento systém úpadku, jakkoliv svodný a lákavý občas může byt, je neudržitelní. Nemůže pokračovat. Skončí bankrotem, demografickou implozí anebo vojnovým chaosem.

147

Jestli věříte Spenglerovým náhledem na civilizace jako podobnou organickému životu, potom Západ se nemůže vzpamatovat a zotavit do svoji ranní, původnější formy o nic víc než důchodce se nemůže znovu - narodit jako puberťák. V tomto případe je na kosce hozená smrt. Ženy ze seriálu Sex v městě budou našim civilizačním náhrobním nápisem.( http://www.lewrockwell.com/latulippe/latulippe71.html)

Snad je to černá a zchmurní vize ale není to daleko od pravdy a je přirození výsledek defektní výchovy a absence morálních hodnot. Každý den jsme svědky mediálního virusu, který nebezpečně napadá naše psychiku a ovládá fantazie naších mladých. Šíří se éterem, televizním signálem a ziskovaným slovem. Podle toho co nám denně krmí televizní obrazovka, jsou pro nás vraždy, loupeže, nevěra, znásilnění, nenávist a ohavnost, každodenním jevem. Jsme stale svědky reálných vražd, násilí v hollywoodském stvoření. Jsme po celý den krmení nemorální hodnoty, svědky rozpad rodiny, nevěra a volný sex. Morální hodnoty se stávají konzervatizmus a neslučitelní s moderním způsobem života. V mediích padají hranice etiky a ustavičně vymazání mozek dospívajícího člověka. To je globální mediální výchova nové generaci manipulovanou tou stejnou globální silou, která chce svět ovládnout.

148

2. Reformní proces v muslimských společnostech:

Každý reálně myslící člověk vidí, že společnost v arabském a muslimském světě je zaostalá v porovnáním se společností na západě. Stačí reálný pohled na společnosti v muslimském světě abychom zjistili do jaké míry jsou zaostalé.V čase když je průměrný růst počet obyvatelstva ve světě je kolem 2%, růst obyvatelstva v muslimském světě přesahuje někdy až 3%. Muslimové tvoří 18-20% celé světové populace a přitom průměr průmyslné produkce nepřesahuje 11% světové produkci. Průměr negramotnosti v některých muslimských krajinách přesahuje někdy víc než 70% dospělých. Průměrný věk v muslimském světě je 23 let. Křesťanský západ tvoří kolem 13% světové populaci a produkuje 50-60% světové průmyslové produkci. Vlastní a diriguje světové finanční instituci a trhy, vlastní veškerou světovou tvrdou měnu a produkuje převážnou většinu světového továru. Ovládá mezinárodní trh, mořskou a leteckou dopravu. Ovládá vědecký výzkum, technologický objevy, vesmírný průmysl a vesmír. Ovládá telekomunikační prostředky, internet a vojenský průmysl. Arabský a muslimský svět je konzumní svět, který je závislý na západ, Je největším kupcem mrtvé zbraně na světě. Říkám mrtvé, protože leží v skladech a nepoužívají se, do konce mnohokrát, nákup zbrani se děje jen na papíře a má jen jeden jediný cíl, pomoc západnímu vojenskému průmyslu, hlavně americkému a plnit kapce saudských emírů a jiných obchodníků se zbraní. Totiž provize z obchodu zbrani je tak vysoká, že někdy převyšuje hodnotu kupovaného továru. Většina arabských a muslimských státníků je zkorumpovaná, nedemokratická, nezodpovědná, nemá vlastenecké city a je hračkou v rukách západu, hlavně USA. Je jediným místem na světě, kde pozice prezidenta republiky se stává dědičným a prezident za živa určí svého syna jako následníka. Teologická moc má v většině muslimských států volnou ruku, dokud slouží statné moci a nedotýká nedotknutelnou pozice vládců. Teologové, jsou vždy připravení vydat pravou a vhodnou fatwu k podpoře statné moci a jej rozhodnutí. V čase, když knižná produkce reformátorů je kontrolovaná a někdy na tlak teologické moci zakázaná, fundamentalistická knižná produkce je podporovaná a dotovaná. Leč teologická moc je jako nuž s dvou ostrými hranami, jednou muže svoje

149

loajalitu obrátit a sloužit jinému pánovi anebo vlastní agendě. Totéž zaostalá teologická rétorika produkuje ultraradikální muslimské hnutí, které vidí svět jen dvojmo, svět pravých muslimů a svět pohanů, proti kterému třeba bojovat včetně vlastním. Politické a společenské problémy v Arabském a muslimském světě jsou velmi komplikované a byli bychom naivní kdy bychom celou problematiku zjednodušili a viděli jsme důvod jen v muslimské fundamentalistické rétorice. Důvodů zaostalosti je několik, vnitřní a vnější. Vnější faktory, jsou opakované útoky cizích mocností od Mongolů, po křižáků a později koloniálních mocností. Vnitřních faktorů je několik, ale musíme se přiznat, že fundamentalistická muslimská rétorika hraje jednu z primárných úloh v zabrzdění pokroku a modernizaci společnosti.

Reformátoři v Arabské společnosti - a budu hovořit jen o něj, jelikož nemám podrobné informace o ostatních muslimských krajinách- mají velmi těžkou úlohu. Většina z nich se uvědomí, že jsou určité hranice, které nemohou překročit, jestli chtějí pokračovat ve svém úkolu. Na jedné straně chtějí zachovat tradiční identitu a na druhé snaží se o modernizace společnosti. Na jedné straně vidí v mnohých zapadaných hodnotách- jako je demokratce, lidská práva, rovnoprávnost žen a podobně- dobrým příkladem a vhodným modelem; na druhé straně musí odmítat některé negativné projevy v evropské společnosti, dvoumetrovou, agresivní a expanzivní politiku západu vůči arabským krajinám. Jsou někdy v schizofrenickém postavení, jedním okem se dívají s obdivem na západ a druhým okem se dívají na západ s podezřeným a odmítavým pohledem. Každá kritika poměrů v muslimské společnosti, hlavně kritika muslimské fundamentalistické rétoriky, je považovaná ze strany Fundamentalistů, za službu západu, který praktikuje ohavní agresivní politiku v Iráku a podporuje agresivní politiku Izraele a ignoruje práva palestinského lidu. Kritika muslimské fundamentalistické rétoriky je v některých muslimských státech jako chození v minovém pole, kde nevíte kdy vám mina vybuchne mezi nohy. Stačí aby skupina zmagořených teologů vás označí za kacíře a odpadlíka a můžete očekávat, že nějaký zmagořený ultraradikální muslim vás zavraždí, protože si myslí, že koná svatou službu, za což bude odměnění rájem. Reformátoři v arabském světě nejsou jednotní a nemají jednotní agendu a rétoriku. Skoro se dá říci, že každý z nich má svoje agendu, vize a rétoriku, ale přitom můžeme říci, že jsou za jedno v tom, že arabská společnost je zaostalá a potřebuje obrození ve všech směrech. Jsou též za jedno v tom, že dnešní muslimská rétorika je fundamentalistická, zaostalá a třeba ji zmodernizovat. Jsou v celku za jedno v tom, že muslimská šaría je lidským produktem, lidským názorem a neměla mít

150

žádnou svátost a potřebuje se ze zakladu reformovat. Jsou v celku za demokratizace společnosti, za ochranu lidských práv, včetně právo na víru a na názor a jsou za rovnoprávnosti žen v společnosti. Dá se reformátory zhruba rozdělit na dvě hlavní skupiny, ti, kteří věří, že islám muže hrát klíčovou rolu ve společnosti ale chtějí islám a islámskou rétoriku reformovat a zmodernizovat a ti, kteří žádají sekulární společnost a každá skupina má několik proudů a nebo podskupin.

První skupina v podstatě pochází ze vnitř muslimského intelektu a smyšlení a tvoří početnou řadu různých muslimských intelektů a myslitelů, pocházejících z různých arabských krajin. Věří, že muslimská rétorika a muslimské myšlení se dá reformovat a zmodernizovat, aby šly s dobou v duchu demokracii a lidských práv. Věří, že islám, který v sedmém století dokázal Araby transformovat z beduínské společnosti do společnosti s vyvinutou kulturou dokáže dnes se transformovat a má v sebe velký potenciál se obrodit. Dnešní muslimští teologové jsou podle nich fundamentalističtí a zaostalí a brzdí modernizace společnosti. Věří, že šaría je lidská tvorba a musí se měnit podle historických změn v společnosti. Opakovaně vyhlašují, že jsou dobří muslimi, věří v bohu, v božskosti koránu a že jejich cíl je návrat islámu do své původní čistoty. Tato skupina má několik proudů od takzvané muslimské levice až po muslimské pravice. Ke příkladu Hasan Hanafí,(nar.1935) egyptský reformistický myslitel a profesor filosofii a představitel takzvané muslimské levice je přesvědčení, že korán možno interpretovat novým způsobem. Dá Islám oživit pokrokovými ideami a tak dospět k ekonomické a společenské spravedlnosti. Hanafí je přesvědčení o nevyhnutelnosti začlenit do islámské teologie potřeby dnešního člověka a tak vytvořit moderní teologie osvobození, která pomůže muslimům čelit požadavkům moderní doby. Muhammad Said Ašmawí, (nar.1932), egyptský soudce ve svých pracích se staví proti hluboce zakoření chápaní islámu jako jednoty náboženského, politického a společenského pořádku. Kanonické chápaní šaríy považuje za judaizace islámu. Islám podle něho má byt náboženstvo a ne právní systém ani politiku. Islám ukazuje všeobecnou správní cestu prostřednictví etických zásad, především milosrdenství, které v koránu neustále zdůrazňuje. V posledních letech, vynořila se na scéně skupina, která se volá „ahl-al-korán“, lid koránu, která odmítá takzvané prorokové výroky jako zdroj zákonů. Podle ní, Muhammadovy výroky jsou nepravdivé a produktem různých politických skupin a sám Muhammad nespočetněkrát zakázal jeho výroky napsat. Podle této skupiny, kniha muslimů je korán a ne Muhammadovy výroky. Korán podle nich je boží slovo, který byl poslán,

151

prostřednícím Muhammada, všem lidem na světě. Volají po návratu ke koránu a jeho vykladu v duchu moderní době.

Většina členů první skupiny reformátorů, jsou znalci koránu a proto vytáhají koránové texty, které podpoří svobodu myšlení, rovnoprávnost žen a mírumilovný postoj k druhým, aby potvrdili, že islám má v sebe vzpomínané prvky. Mezi členy této skupiny a fundamentalistickými teology stale probíhá šermovaní s koránovými texty, oni vytáhnou text a fundamentalisti vytáhnou jiný a když se texty se vyčerpávají, začnou texty interpretovat tak, aby bylo v souladu s modernizaci a demokracií a šermování jde dal. Jen fundamentalisti jsou v šermovaní zkušenější a mají větší prostor, jelikož mají podporu bohatých států arabského zálivu a hlavně Saudské Arábii a mají obrovský mediální prostor. Reformátoři z této skupiny mají dost velkou čtenářskou základnu jelikož mluví řeč věřícím srozumitelnou a jsou schopní ukázat tu druhou lepši stranu islámu a vytvořit důležité otázky k zamyšlení.

Druhá skupina, věří v sekularizaci společnosti jako jediný způsob k řešení problémů arabské a muslimské společnosti a tvoří několik podskupin. Na prvním místě stojí řada akademiků,vědců,filosofů,filologů,kteří věří v sekularizaci společnosti, ale též věří, že islám je zakoření v arabské společnosti a nedá se z něj vymazat a naopak muže hrát pozitivní duchovní úlohu. Věří v možnosti reformaci a modernizaci islámské rétoriky a myšlení a mají k tomu kompletní a rozsáhlý projekty. Základem jich projektů je rozebrání a demontáže celé konstrukce dnešní islámské rétoriky a vybudovaní novou, moderní. Podle nich je zapotřebí znovu čítat koránový text s používaným moderních instrumentů- filologických, epistemologických, sociologických a jiných vědních moderních instrumentů používaných v moderní době k čítaní textu. Pevně věří v dialektickém vztahu mezi koránovým textem a kontextem doby ve které text se zjevil. Proto podle nich, každé čítaní koránového textu vytrhnutím ze sociálního a společenského historického kontextu doby v kterém se zjevil, vede k chybným závěrům. Musíme proto text čítat a vylovit jeho význam v kontextu doby zjevení a v kontextu určitého děje na který text odpovídal a nebo reagoval. Naše předky četli text podle měřítek své doby a podle vědomosti a vědomostní instrumenty své doby a závěry jich četby nemohou byt vhodné pro naše dobu. Korán obsahuje mnoho ponaučných metafor a mythů, do kterých je třeba vynořit a moderními instrumenty lovit skryté významy a ponaučení. Korán, podle nich, není historická ani politická ani právní kniha, ale teologická a ponauční kniha. Šaría je lidské tvoření určité lidské doby a nemůže byt závazní pro muslimy moderní doby.

Sekularizace společnosti neznamená odstranění náboženství ze společnosti ale oddělení statné moci od náboženství a náboženské

152

instituce a nepovolit teologům aby se spletli do státních záležitostí. Ani tento krok neznamená sekularizace, ale prvním potřebným krokem k sekularizaci. Sekularizace je komplexní vědomostní struktura, kde je člověk svobodný se svobodní vůle. Při procesu sekularizaci, musí statní moc zrušit náboženské soudy, muslimské čí křesťanské a sjednotit soudní systém a vytvořit civilní zákony na základě spravedlivosti, lidských práv a rovnosti mezi občany, bez ohledu na sex, náboženství anebo etnikum. Musí též zrušit nesmyslné náboženské zákony, které povolí mnohoženství a degradují postavení žen v společnosti. Zákony musí zaručit každému občanovi právo na názor, na víru a všechny lidská práva uvedená v listině lidských práv. Musí zmodernizovat školský systém a rozšířit moderní vědné obory a odstranit nesmyslné předměty, které pěstují pověry, nenávist a nadřízenost. Na čele této podskupiny stojí mnoho akademiků ze všech arabských krajin. Jeden z nich je profesor pařížské university Sorbonnu, Alžírčan píšící po Francouzsky, Muhammad Arkon a exklusivní překladatel jeho práci do Arabčiny Hašem Saleh. Arkon používá moderní metody na čítaní textu a aplikuje je na znovu čítaní koránu. Je známý v akademických kruzích v Evropě a v arabském světě, kritizuje názory evropských orientalistů,které se dívají na muslimy a islám očí fundamentalistických muslimů a zároveň kritizuje dnešní muslimskou rétoriku a podrobí ji dokladní analýzou. Další je profesor filologie Egypťan Nasr Hámed abu Zaid, který po soudním procesu proti jeho osobě doma v Egyptě opustil svůj domov a pracuje dnes jako profesor na universitě v Lydni, v Holandsku. Abu.Zaid koncentruje na čítaní textu koránu v historickém a sociálním kontextu doby jeho zjevení a v celkovém kontextu koránu. Analyzuje slova koránu v kontextu dané doby a změn významu těch slov během dlouhých let po vzniku koránu. Korán jak víme se zjevil během 24 let a vyznám slova se též s dobou se změnil. Odmítá svátost šaríy a považuje ji za lidský produkt určité doby, který dnešním muslimům není závazní. Volá po sekularizace společnosti a reformace islámu jako náboženství. Ahmad Naím Abdallah ze Súdánu, v popředí jeho zájmu je vztah mezí islámem a lidskými právy a sekularizací. Zavedení šariy jako státní zákon je podle něho v moderních podmínkách civilního státu je nemožné. Odmítá představu, že islám vyžaduje islámský stát, islámský stát podle něho nikdy neexistoval. Sekularizmus však zaručuje stejnou lidskou hodnotu a práva věřícím í nevěřícím. Sekularizmus však potřebuje normativní vedení lidských práv a morální opravení ze strany náboženstva. Vzpomínané osoby jsou jen někteří z mnoha akademiků, spisovatelů, myslitelů, reformátorů, kteří bojují za reformu a sekularizace společnosti.

153

Mezi přestaviteli této skupiny jsou někteří významní křesťanští osobnosti jako byl Edward Said, J.Tarabíší a mnoho jiných.

Bohužel, knižné tvorby, studie a články těch akademiků čte jen omezená skupina akademiků a intelektuálů a potřebuje dlouhou dobu a velkou námahu, aby jejich myšlenky pronikly do společnosti a udělaly výrazní změnu.

Druhá podskupina otevřeně hlásí k ateizmu a odmítá náboženstvo jako také. Mezi představiteli této skupiny je syrský univerzitní profesor Sadek Jalal al-Azm, Syrský myslitel a spisovatel dr.Nabíl Fajad a mnoho jiných.

Třetí podskupina tvoří, řádu intelektuálů fascinovanými evropskou kulturou a evropskými hodnoty a chtěli by tu kulturu a hodnoty v arabské společnosti kopírovat. odmítají specifiky arabské společnosti a tvrdí, že ekonomické, vědecké a technické úspěchy západu jsou výsledkem evropské civilizaci, která je jednotný celek, bud vezmeme celý balík anebo nevezmeme nic. Odmítají tvrzení, že sekularizace arabské společnosti se nedá realizovat mechanickým kopírováním poměry v zapadáních společenstvech a musí to byt vlastním procesem, který vychází ze specifických podmínek každé z arabských společenstev.

Někteří na západě jsou skepticky vůči možnosti sekularizací anebo

modernizací společností v arabských a muslimských zemích. Oni věří, že náboženské muslimské kořeny jsou hluboce zakoření v společnosti, že nepropustí sekularizace ani modernizace a že sekularizace je nemožná v těch společnostech.

Kdybychom věřili v takové rétorice, potom bychom museli ignorovat historický vývojový proces v společnosti. Vývojový proces v arabském světě po vzniku islámu a transformace společnosti z beduínské do moderní společnosti s novou vyvinutou kulturou je tomu důkazem. Sama Evropa prožila těžký transformační proces a během toho procesu teklo mnoho krvi než došlo ke konsensu mezi evropskými státy a mezi statní moci a církevní. Někteří arabští státníci deklarují, že modernizace a dokonce sekulární transformační proces defakto už začalo a na různých úrovních a různých stupních v různých arabských krajinách- zakládají se politické strany, civilní parlament, který je zvolen občany, civilní soudy a civilní instituce, ale jeto prý proces dlouhavý.

Samozřejmě, že jeto proces dlouhavý a komplikovaní, ale ono je velký rozdíl mezi nastolením moderní instituce v společnosti jako jsou- volený parlament, moderní banky, moderní technické zařízení, moderní obchody s moderním oblečením a spotřebním tovarem a mezi moderní sekulární společností. Ani těch několik paragrafů v prospěch tuniských žen, ačkoliv jsou velmi cenné, nedělá z tuniské společnosti sekulární a moderní.

154

Modernizace a sekularizace společnosti, znamená zmodernizovat způsob myšlení, pěstovat ve vědomí společnosti určité moderní hodnoty, aby se staly způsob žití a součást kultury ve společnosti. To neurobí moderní mašiny ani moderní technika ani několik paragrafů sem a tam. To potřebuje dlouhou, intenzivní práce ozbrojenou moderními vědními a filosofickými metodami. Moderní sekulární společnost je společnost svobodných lidí, kteří myslí svobodně a nejsou otroky nějakých teologů a jejich interpretaci svatých textů. Sekulární společnost je společnost svobodných lidi, kteří nejsou otroky ani nějaké světské ideologii. Je společnost lidí s otevřením mysli a rozumem a ne s mysli uvězněním v pověrách a starých pohádkách a ideologiích. Náboženstvo je součást lidské společností od začátku lidské historii a nikdo je nedokázal z lidské společnosti vymazat. Primární úloha náboženstva je duchovní a ne světské moci. Ve chvíli když náboženstvo se změnilo na světskou moc anebo paktovalo s světskou mocí, ztratilo svoje duchovnost a svůj vliv v duchovní a morální sféře. Sekularizace je záchrana moderní společností tak stejně jako je záchrana náboženství a její primárné úlohy. Jeto dlouhý komplikovaný proces ale jeto proces nutný.

Musíme si ale též přiznat, že žádný obrodní proces v arabských krajinách nebude úspěšní dokud západ nezmění svoje dvojmetrovou politiku vůči arabským krajinám a nezastaví svoje agresivní politiku vůči ním. Jsou sily na západě a hlavně v USA, kteří jím dočasný stav v muslimském světě vyhovuje. Obávají se skutečných obrodních procesů v muslimských krajinách,jelikož by jím vzal vítr z plachet a záminku k agresí. Dnešní stav jím dává záměnku k stalým a soustavným vměšováním do vnitřních záležitostí muslimského světa. Nejde jím v skutečnosti o boje proti terorizmu ale o bohatství arabských a muslimských krajin, hlavně naftu. Jde jím též o vytvoření bezpeční prostor pro židovský stát Izrael.

Takoví jako jsou bin Ladin, al-kaida, taliban a podobné extremní hnutí jsou stale potřební a jím dává záměnky k vyhlášení takzvaného boje proti terorizmu. Boj proti terorizmu je krytí štít pod kterým schovají svoje koloniální zájmy. Wahabský ultrapravicový, ultraradikální islám a hlavním zdrojem ideologii al-kaidy jím nevadí. Saudská Arábie, hnízdo wahabizmu je celoživotním partnerem demokratického západu dokud slouží ekonomickým a politickým zájmům západu a hlavně USA. Je pokrytectví a morální úpadek. Píší tyto řádky v čase když saudský král Abdallah je na návštěvě v Londýně. Stačí poslouchat přivítací projev předsedy vlády velké Británii, kde do nebe zdvihl vzájemní přátelství mezi obou spřátelenými krajinami abychom pochopili o co jde.

155

Na druhé straně, západní slepá politika hraje ultraradikálnímu a fundamentalistickému islámu do karet. Dává jím potřebnou záminku k rekrutovaní mladých frustrovaných ponížených muslimů, kteří na vlastní oči vidí ponížení a tragédie svých bratrů v Iráku a Palestině a jinde rukou a botami zapadáních vojáků. Fotky z vězení abu-Garíbu a z jiných koncentračních táborů a zprávy o mučení vězňů v těch táborech vlívaly naftu do ohni vzbouřených vášní a silně počmárají obraz lidských práv západní demokracií. Západní slepá podpora židovskému státu a dvojmetrová politika k arabsko-izraelskému konfliktu je dalším poháněcím motorem k rozmnožováním ultraradikálního islámu a k nenávistnému odporu vůči západu a jeho hodnotám. Ošklivé fotky a televizní záběry z různých izraelských masakrů v Palestině a v Libanonu, kde ukazují roztrhané tělíčka palestinských a libanonských děti a úplná hluchota západu a někdy naopak přímá podpora ohavnému izraelskému činu, roztrhaly poslední závoj a odkryly ošklivou něhotu západní demokracií. Tato politika dohnala převážnou většinu reformátorů, kteří jsou tradičními odpůrci náboženských hnutí, aby stali na straně náboženských fundamentalistických stran a hnutí jako je Hamas a „Hizbuallahu“, v boji proti izraelskému agresorovi a jeho zastancům. Muslimská fundamentalistická strana „Hizballah“, díky slepé a sprosté politice západu, stala se symbolem odboje a pychy Arabů a nejoblíbenějším hnutím v arabském a muslimském světě. Zároveň vůdce „Hizballahu“, muslimský teolog, šaich Nasrallah se stal nejoblíbenější osobou v arabském a muslimském světě. Slepá politika křesťanského západu dohnala mnoha arabských křesťanů ke konvertovaní na islám a k nástupu do muslimských radikálních skupin v boji proti Izraele a západu.. Poslední volby v palestinské samosprávě a postoj západu k výsledkům voleb, byl další jasný příklad o dvoumetrovou politiku západu a zpochybňoval serióznost a hodnost západní demokracii. Volby v Palestině se uskutečnily na přání západu a pod dozorem západních pozorovatelů. Byly transparentní a demokratické a suverénně volby vyhrál Hamas. Ten získal sympatií palestinských voličů ze dvou důvodů: za prvé z pocitu marnosti z mírového procesu, který od svého zrodu v Oslu nic dobrého Palestincům nepřinesl. Izraelská okupace nadále trvá a prohlubuje se, konfiskace palestinského území pokračuje a židovské osady se šíří v palestinském území jako rakovina. Voda, cesty, banky, hranice a hraniční přechody, clo a daně jsou v rukách židovského státu, který je uzavírá, otevírá, zakazuje či povoluje, kdy se mu zachce. Izraelská zeď rozděluje palestinské území na malé izolované kantony a ztrpčuje Palestincům život. Za druhé Hamas poskytoval sociální a lékařskou péči a vzdělání chudým

156

Palestincům a na rozdíl od zkorumpovaného vedení Fatahu, palestinské strany, jejíž vítězství si pan Bush a Evropská unie přáli, měl Hamas pověst poctivého a doposud nezkaženého hnutí. Demokratické volby podle amerického prezidenta, musí sice byt demokratické, „ ale musí vyhrát náš“, rozumí se pro amerického kandidáta. USA a Evropská unie bojkotovali palestinskou samosprávu vedenou vítězem demokratických voleb, Hamasem. Bojkot byl úplný a kompletní, což se dotýkalo všech aspektů palestinského života, politického, sociálního i ekonomického. Jelikož vlastní příjem palestinské samosprávy z daní a ze cla jde přes izraelské kanály, Izrael je uzavřel a příjem financí zablokoval. Všechny banky dostaly od USA a od Světové banky příkaz bojkotovat veškerý druh finančních transakcí s palestinskou samosprávou. Palestincům byla zastavena veškerá finanční a materiální pomoc a ta, která byla poslaná některými odvážnými arabskými státy a organizací, byla po cestě zkonfiskovaná. Palestinští zaměstnanci mnoho měsíců nedostali výplaty, ostatní obyvatelé ve svých izolovaných koncentrácích a v rozbořených domech, bez práce i bez perspektivy, přežívali, hladověli a přemýšleli, co špatného udělali, že byli takto potrestaní. Vždyť přece jenom využili svoje demokratické právo a zúčastnili se voleb. Dvojmetrová politika západu a hlavně USA vůči Iránu tlačí muslimské masy k podpoře Iránu. Bývalý inšpektor OSN Scott Ritter napsal novou knihu, v které píše , že Izrael, tlačí Bushovou vládu do vojny s Iránem a obvinil pro-izraelskou loby z dvojité loajality a otevřené špionáže. Ve své nové knize Cíl Irán (Target Iran) Ritter, který sloužil jako vedoucí zbrojných inšpektorů OSN v Iráku od roku 1991 do 1998 se stal hlavním kritikem vojny a tvrdí, že Spojené státy se připravují vojenskou akce proti Iránu, používajíc jeho nukleární program jako záminku za změnu režimu v Teheráne. „Bushova administrativa s pomocí izraelské vlády a pro-izraelské loby zvítězila,“ píše Ritter „ve využití ignorance amerických lidí o nukleární technologii a zbraních za účelem vštěpení dostatečného strachu na základe kterého byla americká veřejnost víc anebo méně programovaná přimět názor na potřebu vojenské konfrontace s nukleárním Iránem.“ Dále v knize píše: „Není pochyb o tom, že jakmile bude americká vojna s Iránem, bude to vojna, která byla vymyšlená v Izraeli a nikde jinde.“ Podle Rittera Irán je daleko od výroby jádrových zbraní a neurobí tak ani v budoucnosti...Irán činí-li politické rozhodnuti za účelem výroby nukleárních zbraní, trvalo by mu to několik desátých let a bylo by to zjištění,“. Izrael přes kombinací ignoranci, strachu a paranoie povýšil Irán do statutu, který považuje za neakceptovatelný,“ píše Ritter. „Izrael robí

157

politiku, která čím dal víc rozněcuje tuto situace. Izrael ukazuje arogance a strnulost pokud jde o jakékoliv diplomatické řešení iránské otázky.“ (http://www.forward.com/articles/book-israel-lobby-pushing-iran-war/) Taková dvojmetrová slepá politika, která ignoruje hrozbu jádrové zbrani židovského státu a jde do války proti Iránu na přání Izraeli a židovské loby v Americe, je nejvhodnějším vyháněním faktorem k rozmnožovaní ultraradikálního islámu. Táto dvoj metrová západní politika bere vítr z plachet arabských a muslimských demokratů a reformátorů a honí vítr do plachet muslimských fundamentalistů a ultraradikálů. Je to vyhovující argument k heslu fundamentalistů: „ naše záchrana je v islámu“. Snadno tým přesvědčí frustrované, ponížené mladé Araby a muslimy, že demokratce po které tak arabští a muslimští reformátoři touží je dvojmetrová, falešná a nepřijatelná.

158

Kapitola šestá

Jiný Islám

Súfismus anebo muslimská mystika:

159

1. Pojmy muslimské mystiky

Pátého října 1997 mi umřela žena. Pohřeb se konal na hřbitově v Dunajské Lužné, v části Janošíkové. Na naše přání hřbitovní rozhlas místo hudby pustil kazetu s arabským zpěvem z Koránu. Moje žena to milovala a pří poslechu zpěvu z koránu relaxovala. Říkávala si,že má přitom takový blahý relaxující pocit, který jí unesl do říše snů.

Tak z amplionu hřbitova padal hlas arabské intonace Koránu do srdcí přítomných jako klid, mír a pohlazení. Ačkoliv přítomní nerozuměli slovům, krásný a smutný hlas arabského tenoristy vytvořil magickou atmosféru, dotkl se srdcí přítomných a vyvolal u nich nekontrolovatelný pláč. Plakali i lidé, kteří mou ženu ani neznali. Byla to dojemná atmosféra, která se dotkla srdcí všech přítomných. Na márách donesli rakev ke hrobu. Početní smuteční průvod, v čele s naší rodinou, šel pomalu za nimi v doprovodu koránového zpěvu a bylo slyšet pláč a vzlykání.

Po pohřbu jsem se vrátil do prázdného bytu. Šel jsem do ložnice, lehl si na postel a natáhl ruku, abych, jako obvykle, chytil za ruku svou ženu. Jenže má ruka sáhla do prázdna. Zavřel jsem oči a snil. Tíha se lehla na mě a mně dusila. Chtělo se mi modlit, ale nevěděl jsem komu, Bohu, který mě neslyšel a odvrátil se ke mně záda? Potřeboval jsem ale s Bohem nutně uvést dialog a ptat se Ho, nech mi dá uspokojivou odpověď. Nevěděl jsem, ale jakým způsobem mam Jej kontaktovat a kde Jej mám najít. Moje modlení mi nic nedalo a moje slova se zněly holé a prázdné.

Vzpomněl jsem, jak lidé na hřbitově plakali a jak jim zpěv koránu dojímal. Vstal jsem se, položil jsem kazetu s koránovým zpěvem do přehrávače, zapálil jsem svíčky a seděl jsem na zemi a meditoval. Měl jsem pocit, že tajemní ruce mě zdvihly jako pérko a vzaly mě někam do tajemní říše, masírovaly mě vonivým olejem, umývaly mi srdce a potom mě vrátily. Probudil jsem se a objevil jsem se, že ten okamžik trval výše hodinu. Cítil jsem se svěží jako po krásném teplém koupele, mír a klid mi naplnily srdce.

V této chvíli jsem se uvědomil, že mechanické obřady a náboženské kodexy, rozkazy a zákazy nemají s Bohem nic společního, jsou produkty náboženské instituci a nemají v sebe nic duchovního. Duchovnost je osobní zážitek, najde jej člověk sám, svou cestou, nahlédnutím hluboko

160

do sebe a do přírody kolem a splynutím s nimi. Opravdový Bůh je úplně odlišní od boha náboženské instituce. Bůh instituce je pomstivý,sobecký a váleční ale opravdový Bůh je milostivý, laskavý a milostní. Je láska a ne nenávist, je milost a ne zákeřnost. Bůh není v nebi ale všude, v nás a kolem nás, jen třeba cestu k němu najit.

Muslimský súfismus zakládá se na pojmu „Irfánu“ což je vědomost inspirovaná zjevením a rozlišuje jej od „ Maarifa“, což je vědomost z bádaní a zkoumaní. Lidé „Irfánu“ jsou súfisti a lidé „maarify“ jsou filosofové. Muslimský súfismus též lidské bytosti rozdělil na dva druhy, ti, kteří potřebují šaríu anebo kodexy, aby věděli co je správné a co není a „Árifůn, množní číslo z Árifa“, kteří pravdu poznají nahlédnutím do sebe a sblížením k Bohu. Základ „Irfánu“ v muslimském súfismu je „ wihdat al-Wužúd“, jednota bytí. Všechno stvoření na celém světě je boží projevy a hlubokým nahlédnutím do sebe a kolem sebe Boha najdeme a sjednotíme se s Ním. „Člověk v sobě spojuje formu Boží a formu všehomíru. Jen on projevuje Boží podstatu společně s Jeho všemi jmény a atributy. Je zrcadlem, v němž se Bůh zjevuje společně s Jeho všemi jmény a atributy. Je zrcadlem, v němž se Bůh zjevuje Sám Sobě, a proto je konečnou příčinou stvoření. Sami jsme atributy, jimiž popisujeme Boha, naše existence je pouhým zpředmětněním Jeho bytí. Je-li Bůh pro nás nezbytný, abychom mohli být, my jsme nezbytní Jemu, aby se Sám Sobě mohl projevit.“ (IBN ARABÍ: FUSÚS AL-HIKAM (Kaménky moudrosti, podle knihy Nasra Hámeda abu-Zaida,“hakazá takallama ibn Arabí,r.2006) Anebo jak se vyjádřil mučedník súfismu al-Halladž, ve své krásné básni k Bohu: Ó má svatosti! Celým svým já jsem Objal Tvou lásku. Odhalil ses mi, až jsem věřil, Žes v mé duši. Obrátil jsem své srdce v tom, co je mimo Tebe, A nic už nevidím, Než že je mi to cizí – vidím jen, Že Tys mi blízký. Zde jsem, v zajetí života Naprosto odtrženého od Tvé Důvěrné blízkosti... vytrhni mne, Pane, K Sobě z mého žaláře!

161

Výroky Husaina Mansúra al- Halladža, nebyly fundamentalistickými teology chápání a byl obvinění z bezbožnosti a kacířství, za kteréž byl zavraždění.

Muslimský súfismus, se vyznačuje svou duchovní hloubkou, otevřeností a tolerancí. Je založení na hledání duchovní pravdy, což postupně vede k prozření srdce a mysli Súfího. Zatímco ostatní větve Islámu se zaměřují především na obecně srozumitelné aspekty náboženství, na šaríiu a kodexy , súfismus je založen na přímém vnímání Pravdy neboli Boha skrze mystické postupy založené na lásce k Němu. Súfismus ztělesňuje množství kultur, filozofií, učení a podstatu esoterického poznání. Súfijové jsou aktivní v rozličných skupinách s velkou rozmanitostí názorů. Jejich řády mohou vycházet z šíitského islámu, sunnitského islámu, z obou dohromady nebo z žádného z nich. Jako duch sjednocený s Duchem hledá mystik svůj nový vztah ke světu. Hodnoty, které zastává svět, a které možná zastával i on sám, než se vydal na cestu, se při srovnání s absolutním Božstvím proměňují v prach. Zcela nepodstatným se stává majetek,jelikož hodnotu majetku určí člověk,sofista sám. Když řekne o zlatě, že je pouhý necenný kov, stane se pro něho takovým. Všechno což je založeno na pozemských, tedy pomíjivých a nepodstatných věcech, které sice mohou být příjemné a užitečné, ale tváří v tvář Bohu neobstojí. To neznamená, že mystik by se snažil zbavit všeho hmotného majetku, ale že ztráta těchto statků je pro něj stejně lhostejná, jako jejich nabývání či trvání. Mnohem důležitější jsou pro mystika duše jiných lidí, které narozdíl od neživých věcí mají podíl na věčnosti. Z vyprávění sofistické tradice se dovídáme, že domy súfíů, jimž osud nadělil víc hmotného jmění než ostatním, se proměňovaly v útočiště všech potřebných, v noclehárny bezdomovců, jídelny hladových a ozdravovny nemocných; protože však význam lidské duše je dán její schopností vydat se na cestu k Bohu, spočívá pomoc, kterou se mystik snaží poskytovat svým bližním, především v poučení o této cestě. K tomu, aby se stal učitelem druhých, vede mystika osobní vztah k Bohu. Zákonitě se tak dostává do střetu s těmi, kdo se stávají učiteli z touhy poučovat nebo z moci úřední. Aby osvobodil člověka ze světa pomíjivých věcí, bourá mystik zesvětštělé a často zkorumpované představy o Bohu. Kdo lpí na představách odměn a trestů, které Bůh rozdílí hodným a nehodným, nemůže ani najít absolutního Boha, natož aby se k němu vydal na cestu. Vždyť opravdový Jediný Bůh, který je Vše, nemůže dát člověku nic než sebe sama... Mystickou snahu přiblížit se Bohu zná islám od nejranější doby. Islámská mystika je ovšem v rozporu se státním zřízením, protože to je neseno ortodoxií, která hledí na mystiku s nedůvěrou. Mystika se vyvinula

162

z meditací o koránu, které se spojovaly s askezí a odmítáním pozemských statků. Vývoj pevně uspořádané muslimské mystiky začíná už brzo, např. Rábi‘a al-Adawíja (+801) zavádí princip Boží lásky. V rané době tak vznikly různé směry, které pomalu vedly ke konsolidaci mystických zkušeností. Mystikové, jako al-Sarrádž, al-Kálábádhí nebo al-Qušajrí shrnuli v 10. - 11. stol. nauku a praxi mystiky, tj. stálý vztah myšlení k Bohu a ponořování do náboženských cvičení stanovili jako první povinnosti súfího. Současně vyvinuli různé prostředky k dosažení intenzivnější mystické zkušenosti. Patří k nim také hudba a tanec. Celý život a myšlení se upíná k Bohu. Obecně se vychází z předpokladu, že původ slova súfí pochází z arabského výrazu pro vlnu „súf“, čímž chtěl nositel oděvu z hrubé vlny dát najevo své oproštění od materiálního světa a tělesného pohodlí. Sami súfijové odvozují svůj název spíše od arabského slova „sáfý“, ve významu ryzí, čistý nebo pravý. Tento význam se shoduje s důrazem, který súfismus klade na čistotu duše a srdce. Slova súfí a súfismus se začalo používat až asi 150 let po smrti Proroka Muhammada. Do té doby převládal názor, že k dosažení spásy stačí dodržovat šaríu, Boží zákon. A tak se mystici stranili světa, věnovali se dlouhým modlitbám a vyčerpávajícím půstům. Cílem tehdejšího duchovního života bylo spíše vyvarovat se pekelného ohně než snaha o důvěrné poznání Boha. Přitom sám korán v mnohých súrách naznačuje podstatu súfismu. Bůh o člověku hovoří, „My tvořili člověka a dobře víme, co duše jeho mu našeptává. Vždyť blíže jsme mu než jeho tepna krční“( súra číslo:50, veš č:16). Pravě ten poslední výraz značí, jak je Bůh blízký člověku, blíže než jeho tepna krční. V jiném verši, korán hovoří,“ Bůh nežádá od duše nic než to, co jí sám dal“(65:7) a v jiném verši hovoří Bůh,“ Buďte Mne pamětliví a Já budu pamětliv vás,děkujte Mi a nebuďte nevděční.“(korán 2:152) Prorok Muhammad ve svých výrocích, též potvrdil tu skutečnost a v jednom výroku, Bůh prohlašuje prorokovými ústy, „nejsem v zemi ani v nebi, ale jsem v srdci mého služebníka“ a ještě prorok řekl: „Bůh řekl:“ Pro mého služebníka není jiný způsob, jak se ke Mně přiblížit, než plnění povinnosti, které jsem mu předepsal;a můj služebník se ke mně přibližuje horlivými skutky tak dlouho, až si jej zamiluji. A když jej zamiluji, stávám se uchem, kterým naslouchá,zrakem, kterým vidí, jazykem, kterým mluví, rukou, kterou uchopuje.“ Alí Ibn Abu Taleb, bratranec Muhammada, manžel prorokové dcery Fatimy a jeden z prvních muslimů řekl: „ Bůh vlastní nápoj, který je určen pro nejbližší, Bohovi oddané, když pijí, jsou opojení, když jsou opojení, jsou radostní, když jsou radostní, jsou vlídní, když jsou vlídní, jsou svobodní, když jsou svobodní, hledají, když hledají,

163

nalézají, když nalézají, přicházejí, když přicházejí, připojují se, a když se připojují, není rozdílu mezi nimi a jejich milovaným“ (podle knihy Josefa Arefa, Al.Mízán.) Korán obsahuje mnoho naučných příběhů. Aby se z nich dal vytáhnout jejich mystický význam a ponaučení, je třeba do nich hluboko nahlédnout a vnořit se do jejich hlubin. Příběh sedmi mužů v súře „Jeskyně“, je toho příkladem a uvedu jeho analýzu podle známého psychologa C.G.Junga: Carl Gustav Jung je jeden z největších myslitelů 20. století a zároveň jeden z nejvýznamnějších badatelů vnitřního světa člověka. Jung navazuje na gnostické a hermeneutické tradice evropského myšlení a dovádí je – vypracováním postupů enantiodromické amplifikační analýzy a syntézy – k noetickým vrcholům. Způsob, jakým Jung píše o životní dráze člověka, o cestě k sobě samému, jak analyzuje integraci a dezintegraci osobnosti, jak popisuje dynamiku a změny psychické energie, je podnětný pro každého, kdo poznal, že osobnost nelze vystihnout zvenčí změřením jejích sebelépe definovaných vlastností. Jung objevil, jak osobnost zkoumat a pochopit zevnitř, odhalováním vztahů mezi persónou a jástvím, mezi různými úrovněmi vědomí a nevědomí, vztahu k animovi či animě, mezi stínem a sebereflexí atd. Jungova analýza symbolu a jeho proměn je inspirativní stejně tak pro básníky, filosofy, teology, literární vědce, jako pro psychology. Jung je zakladatelem a průkopníkem autentické psychologické cesty zkoumání psýché, cesty, která neodbočuje ani do fyziologického redukcionismu, ani do abstrakcí matematického modelování. Uvedu zde, jak Gustav Jung čte jednu z koránových súr, súru č.18 s názvem „Jeskyně“, jako příklad moderního hermeneutického čtení textu Koránu. Jung píše: „Příkladem, který vypovídá o psychologické změně, je symbol, který hraje důležitou roli v islámském súfizmu, al-chadr. Al-chadr se objevuje v Koránu v súře číslo 18 s názvem Jeskyně. Celé súře dominuje tajemství druhého zrození aneb novorození, a jeskyně je místem toho zrození; tajemná dutina, ve které je člověk zavřen a probíhá jeho inkubace a renovace. Korán popisuje jeskyni těmito slovy: „A byl bys viděl, jak slunce se při svém východu sklání napravo od jeskyně jejich a při svém západu je míjí nalevo, zatímco oni (sedm mužů) byli v (jámě) středu jejím.“ (Verš č. 17) Jáma je centrum, kde leží klenot a v něm probíhá inkubace, nebo kde probíhá obětovaní či transformace. Dobrý příklad této symboliky můžeme najít v oltářích boha Mithry a v alchymických obrazech, které hovoří o „podstatě transformace“, kteráž je stále vidět mezi sluncem a měsícem.

164

Zobrazení aktu ukřižování často následuje stejný model. Podobnou symboliku nacházíme ve slavnostních obřadech transformace nebo léčení u severoamerických kmenů Navajo. Pouhá skutečnost, že centrum neboli místo transformace, kam se uchýlilo sedm mužů, je jeskyně, naznačuje, že tyto muže čeká zkouška prodloužení života až k hranici věčnosti. Když se probudili, zjistili, že spali tři sta a devět let. Příběh má následující význam: Každý, kdo vstoupí do jeskyně, kterou každý z nás v sobě má, anebo do tmy, kterou má v pozadí vlastního vědomí (consciousness) – se ocitne v nevědomém transformačním procesu. A když se vnoření do hloubky nevědomí spojí s jeho obsahem, vyprodukuje to zásadní změny osobnosti, ať pozitivní nebo negativní. Často se tím vysvětluje prodloužení věku a pocitu věčnosti. První příklad najdeme u alchymistů a druhý v tajemstvích Eleusisu. Během spánku sedm spících mužů - číslo sedm naznačuje svatost nebo božskost - transformačním procesem získají věčnou mladost, a to nám pomůže pochopit, že máme do činění s mystickým příběhem. Osud těch sedmých mystiků jak je uvedení v koránovém příběhu, chytí čitatelovi za srdce, jelikož příběh hovoří o psychologických dějích podobných v vědomích čitatelovi a co nevidět se spojí s jeho vědomím. V příběhu o sedmi mužích v jeskyni je několik morálních poznatků, které se na první pohled zdají vytržené z kontextu, ale to je jen zdánlivé. Ve skutečnosti jsou tyto morální poznatky nutné pro ty, kdo nejsou schopní se znovu zrodit a musí si vystačit s udržením morálního kodexu šaríja. Šaríja je náhrada spirituální transformace. Po těchto morálních poznatcích následuje příběh Mojžíše a jeho sluhy Ješui bin Núna. (Verše č. 60-82) „A hle, pravil Mojžíš sluhovi svému: ,Neustanu, dokud nedospěji k soutoku dvou moří, i kdybych měl věky celé jíti vstříc.‘ A když oba dospěli k soutoku moří dvou, zapomněli na rybu svou, jež dala se svou cestou v moře unikajíc. A když oba ono místo minuli, pravil Mojžíš svému sluhovi: ,Přines nám oběd náš, věru nás únava z této naší cesty potkala.‘ Odpověděl: „Což nevidíš, že když jsme se u skály ukrývali, zapomněl jsem na tu rybu? A jedině satan způsobil, že na ni jsem zapomněl, a nedal mi vzpomenout na ni - a ona na cestu svou v moři se zázračně vydala.‘ I řekl Mojžíš: ,To je právě to, co hledáme.‘ A oba se obrátili a po stopách svých se navrátili. A nalezli jednoho ze služebníků Naších, jehož jsme milosrdenstvím Svým obdařili a jehož jsme vědění z Nás vycházejícím naučili, a Mojžíš mu řekl: ,Smím tě následovat, abys mne naučil něčemu ze správného vědění, o němž jsi byl poučen?‘ Odpověděl: ,Ty trpělivost se mnou mít nebudeš schopen; a jak bys také mohl mít trpělivost v tom, co je mimo rozsah vědění tvého?‘ Avšak Mojžíš řekl: ,Bude-li Bůh chtít, shledáš mě trpělivým a já neoslyším rozkazu žádného. Chceš-li mne následovat, tedy se mne neptej na nic, pokud já sám nevybídnu zmínku.‘ A pokračovali dále, a když

165

pak na lodi pluli, služebník Náš ji provrtal. I otázal se Mojžíš: ,Provrtals ji, abys utopil ty, kdož na ní cestují? Tys věru učinil věc nevídanou!‘ Odvětil: ,Neřekl jsem ti, že nebudeš schopen mít trpělivost se mnou?‘ I řekl Mojžíš: ,Nekárej mne za to, že zapomněl jsem, a neukládej mi ve věci mé zkoušku těžkou!‘ A pokračovali dále, až potkali chlapce nějakého; i zabil jej a Mojžíš zvolal: ,Zdaž zabils duši nevinou, aniž právo pomsty jsi měl? Tys věru spáchal věc ohavnou.‘ Odpověděl: ,Neřekl jsem ti, že nebudeš schopen mít trpělivost se mnou?‘ Mojžíš pravil: ,Jestliže se tě po tomto ještě zeptám na cokoliv, tedy se zbav společenství mého; a již se ti dostalo od mne omluvy.‘ A pokračovali dále, a když přišli k obyvatelům města jednoho, o jídlo je požádali, však lidé ti je pohostit odmítli. A nalezli zde zeď, jež spadnutím hrozila; když pak ji služebník Náš do pořádku přivedl, pravil mu Mojžíš: ,Kdybys chtěl, mohlo by se ti za to dostat odměny.‘ I odvětil: ,To znamená rozchod mezi mnou a tebou, nicméně ti chci vysvětlení toho sdělit, v čem nebyls s to trpělivost mít. Co týká se lodi oné, ta patřila chudákům, kteří na moři pracují. A chtěl jsem ji poškodit, aby ztratila cenu pro krále jednoho, jenž na ně číhá a jenž každou dobrou loď násilím jímá. Co se týká chlapce toho, rodiče jeho byli věřící, a obávali jsme se, že vzpurností a nevděkem svým on zavede je oba, a přáli jsme si, aby Pán jejich jim jej vyměnil za jiného, jenž bezúhonnější by byl a lásky jejich více hoden. A co se týká té zdi, ta patřila dvěma chlapcům sirotkům ve městě tom a byl pod ní poklad pro ně předurčený; a otec jejich muž bezúhonný byl a Pán tvůj si přál, aby oni nejdříve dospělosti své dosáhli a teprve pak poklad svůj odkryli z milosrdenství Pána tvého. A já pak nic z toho z rozhodnutí vlastního nečinil; a toto je výklad toho, v němž tys trpělivost nebyl schopen.“ Tento příběh doplňuje příběh spících sedmi a problém druhého zrození a vysvětluje je. Mojžíš v tomto příběhu je právě ten, který hledá; on je člověk s otázkou a v tomto příběhu ho pronásleduje jeho stín, jeho sluha, spirituální a materiální ve tváři dvou mužů. Ješua je bin Nún a to je v arabštině také název velryby nebo ryby vůbec, což naznačuje, že původ Ješui je na dně moře, ve tmě, stínu světa, a soutok obou moří je sinajské moře, kde se střetávají dvě moře; jinými slovy je střední místo již dříve vzpomínaná symbolika. Muž a jeho stín ztratili svou rybu, což je jich potrava. Velryba též znázorňuje muže, který přichází ze světa stvoření, tmavého světa. Velryba se vrátí k životu a vrátí se domů do moře; jinými slovy, předchůdce zvířete a stvořitel života se oddělují od vědomého člověka; a toto oddělení je děj srovnávající ztrátu instinktivní osobnosti, a to též naznačuje schizofrenický symptom známý z psychopatologie. Co se týká psychologických symptomů, není to nic jiného než přehnanost v příhodných procesech. Není divu, že podobné projevy najdeme

166

v přirozených neboli obvyklých stavech; je to projev ztráty duše, známé u primitivných lidí, a ve vědecké terminologii se nazývá „mentální úpadek“. Mojžíš a jeho společník najednou zjistí, co se stalo. Mojžíš, umořený hladem a únavou, se posadil na zem a bylo jasné, že potřebuje hned něco sníst. Únava je jeden z nejvýraznějších projevů ztráty energie a libida. Celý děj reprezentuje ideální prototyp, a tím mám na mysli neschopnost poznat rozhodující okamžik – a to je subjekt, na který narážíme v různých mytologiích. Mojžíš nevědomě pociťuje, že objevil pramen života a pak jej ztratil - což považujeme za velký objev. Velryba, kterou Mojžíš hodlal se svým společníkem sníst, je tajemný obsah, přes který se znovu spojí s pramenem; je to novorozenec, který se probudil do nového života. Stalo se to, jak říkají vykladači Koránu, spojením s „vodou života“: vnořením velryby do mořských hlubin. Tím se znovu stane součástí obsahu mystéria a její potomci se vyznačují jedním okem a poloviční hlavou. Alchymie též mluví o tajemné mořské rybě, rybě okrouhlé, bez kostí a kůže, což znázorňuje „okrouhlý element“, původce „živého kamene“ syna filosofa „filius philosophorum“ a vody života, což je stejné jako věčná voda v alchymii. Tato voda je svatá, jelikož všechno živé vychází z ní. Navíc má schopnost rozpustit tvrdé věci a zmrazit všechny tekutiny. Vykladači Koránu říkají, že místo, kde se velryba vnořila do moře, se změnilo v pevnou zem, což prý je vidět do dnešního dne a uprostřed vzniklého ostrova seděl al-Chadr. Súfisti říkají, že al-Chadr seděl na tomto místě, ale na mořské vodě a zdá se, že zjevení al-Chadru je tajemně spojeno se ztrátou ryby a někdy se zdá, že on je ta ryba. Vykladači interpretují „pramen života“ za místo tmy, a mořské dno je tmavé. Tma se rovná černotě „nigredo“ v alchymii; černotě, která se objeví po kopulaci, když k sobě samička přitulí samce. Z temnoty se rodí kámen, symbol věčné duše. Můžeme snad říci, že al-Chadr se ztotožňuje s „já“ „the self“: Říká se, že se narodil v jeskyni, což je tma, je věčný, stále se obnovuje a on je tak jako prorok Aleš nebo Osiris: Jeho končetiny budou rozsekané na konci věků, rozsekne mu je falešný mesiáš, ale je schopen se obnovit a je jako „druhý Adam“, který se identifikuje s rybou, která se znovu uživí. On je též rádce, „Paracletos“, duch svátý a „brat al-Chadr“. Mojžíš uznal jeho vynikající vědomosti a hodlal se je od něho naučit. Potom al-Chadr vykoná skutky pro Mojžíše nepochopitelné, které odhalí reakce vědomí ke skvělé vyspělosti přecházející z duše během různých osudových změn. Tento příběh je úlevou a soustrastí pro mystika a pro věřícího je výzvou k sebe odevzdaní do boží vůle, která je člověku někdy nepochopitelná. Al-Chadr v tomto příběhu je symbolem vyšší moudrosti a cesty, kterou jde s tou moudrostí, jež je též vznešenější než rozum. Každý, kdo ten příběh poslouchá, se musí identifikovat buď se zvědavým tázavým Mojžíšem, nebo s Mojžíšovým zapomnětlivým společníkem. K tomu příběh odhaluje, jak se obnovit a dosáhnout věčnosti. Je

167

pozoruhodné, že ani Mojžíš ani jeho společník se neobnovili, ale zapomenutá ryba je ta, která se znovu užila. Místo, kde se ztratila ryba, je to místo, kde se objevil al-Chadr. Věčná bytost přichází z jednoduchého zapomenutého místa, které nikomu nepřijde na mysl. To je obvyklé při zrození hrdiny a není zapotřebí to dokládat. Každý, kdo četl Bibli, si určitě vzpomíná na Izaiáše 53:2, kde najdeme popis božího služebníka a totéž najdeme v příbězích Nového zákona o zrození. Potravu jako symbol znovuzrození nebo božskosti najdeme v mnohých náboženských příbězích: Ježíš je chleba, Osiris je pšenice, Mundamín je kukuřice a podobně. Tyto symboliky jsou ztotožněné s reálnou psychikou, která z pohledu vědomí nese nějaký význam, ale jejich pravý význam se ignoruje. Ryba jako symbol značí potravinářský vliv, přicházející z obsahu mystérií, které drží sílu vědomí cestou stalého přítoku energií, jelikož vědomí samo energie neprodukuje. Kdo je schopný se transformovat? Je to ten kořen, se kterým je spojeno vědomí a zásobuje vědomí energií, ačkoliv není vidět ani cítit. Jelikož mystérium nám dává pocítit, že je nám cizí, něco jako „nejá“ (non-ego), bylo přirozené, abychom je označili za nevšední - na druhou stranu nejdůležitější věc, čímž má v sobě sílu zmocnit okrouhlou totálnost, které chybí vědomí. Ta „okrouhlá“ věc je velký poklad, který se ukrývá v jeskyni mystérií. Můžeme je diagnozovat za osobu, která reprezentuje jednotu vědomí a mystérium společně. Takového člověka můžeme srovnávat s Hiranyagarbahou, Porushou, Átmanema Buddhou. Proto jsem mu dal název duše (self) a nebo já (ego) a myslím tím celé já, což je i centrum, v němž nenajdeme žádné ego, ale zahrnuje to poslední jako velký kruh obklopující malý. Pocit věčnosti, který se nám jeví v procesu transformace, je spojen se zvláštností mystéria, které je mimo místo a čas. Praktický důkaz o tom je v telepatii, ke které má mnoho kritiků stále ignorující postoj, ačkoliv jsou tyto jevy ve skutečnosti reálné a rozšířenější, než se nám zdá. Já osobně se přikláním k názoru, že zbožštění rituály v mystických vyznáních jsou promítaním (projection) psychického jevu osobnosti. Duše neboli já jako osobnost se velmi otevřeně objevuje v koránovém příběhu o al-Chadru. Během mé cesty do Keni vedl naši výpravu Somálec, který vyrostl mezi súfisty a al-Chadr pro něj byl živá osoba ve skutečném smyslu. Tvrdil, že můžu al-Chadra kdykoliv potkat, jelikož jsem jako on, jak mě svahilsky nazval „moto kitabo“, což je „lid knihy“. Zřejmě z mého hovoru s ním došel k přesvědčení, že znám Korán lépe než on, a proto mě pokládal za „islámo“, muslima. Tvrdil, že můžu al-Chadra potkat na ulici v podobě člověka, nebo je možné, že se mi zjeví v noci v podobě bílého ryzího světla, nebo v podobě „toho“ a ukázal na trsy trávy, který utrhl ze země.

168

Prý sám viděl al-Chadra a ten mu dal pomocnou ruku a podporu, když byl po vojně bez zaměstnaní a trpěl chudobou. Zjevil se mu ve spánku v podobě bílého světla a byl si jistý, že to byl al-Chadr osobně. Ve spánku vyskočil na nohy, pozdravil al-Chadra s respektem „al-salam alajkum“ a bylo mu sděleno, že jeho přání se brzy uskuteční. Několik dní poté mu bylo turistickou kanceláří nabídnuto místo vedoucího výpravy turistů. To je důkaz toho, že al-Chadr je do dnešního dne ve víře lidí stále živý jako patron, rádce a učitel modrosti zjevení. Podle mého somálského přítele má al-Chadr takové postavení jako „malajko kuanza jamongo“, což je postavení prvního anděle u Pána Boha neboli vedoucího všech andělů, a to také znamená pozici božího posla. (www. maaber.50megs.com, podle arabského textu od Nihada Chajata.) Příběh sedmi mužů z jeskyně, který byl dříve uveden podle analýzy Gustava Junga, nám potvrdil, že Korán připouští existenci dvou druhů lidí, těch, kteří jsou schopní se znovuzrodit, transformovat a zjevením dosáhnout duchovní pravdy a ty, kteří nejsou schopní se znovuzrodit a transformovat. Ti druzí potřebují šaríju a kodexy a ti první dosáhnou „Irfanu“ duchovní pravdou, nahlédnutím do sebe a přiblížením se Bohu. V transpersonálních stavech totiž máme schopnost vidět sebe jako jakousi část stvoření a také jako samotný tvůrčí princip. Jelikož neexistují absolutní hranice mezi individuální psýché, kteroukoliv částí stvoření a samotným kosmickým tvůrčím principem, je koneckonců každý z nás totožný s božským zdrojem stvoření. Jsme tak jako celek i každý zvlášť jak spoluautory, tak i herci v kosmickém dramatu. Vzhledem k tomu, že naše pravá a skutečná podstata je totožná s kosmickým tvůrčím principem, nemůžeme uspokojit své touhy jen činnostmi v materiálním světě, ať je jejich povaha či rozsah jakýkoli. Nic, kromě prožitku mystické jednoty s božským zdrojem, naši nejhlubší touhu neuspokojí.

V období 800-850 n. l. došli mystici k názoru, že studium šaríi je pouze příprava nutná k získání vyššího duchovního poznání, k dosažení „haqíqu“ osvícením. Tento pokročilý stupeň se nazýval taríqa „cesta“ nebo „způsob“, v raném súfismu šlo o propracovanou cestu k extázi a Pravdě, později získává význam systému duchovních cvičení. Samotný Boží zákon nemůže vést k nalezení pravdy. Do temného života asketů vnesla element ryzí lásky k Bohu žena – Rabi‘a al-Adawíja z Basry (717-801 n. l.), která jako první hovoří o absolutní lásce k Bohu, a která se obrací jedině k Bohu, aniž zároveň rozmýšlí o strachu z pekla či naději v ráj. Výroky súfíjů nebyly muslimskými teology přijatelné, jelikož teologové měli jeden jediný záměr, udržet šaríiu a žit podle ní. Zákroky proti mystikům vyvrcholily krutou popravou Husajna Mansúra al Halládže

169

(866-922) pro jeho slavný extatický výkřik: Aná ‚l-Haqq. „Já jsem Pravda (Bůh)“ (Haqq, jedno z 99 božích jmen v islámu). Tvůj duch bude setrvávat v duchu mém,Jak vonná ambra smíchaná s mošusem: Co Tebe potká, musí také mne se tknout, Tak Ty jsi já – já spojen s Tebou jsem! (http://maaber.50megs.com/issue_january05/lookout4.htm) Též vykřikl:“Kdo hledá božskou pravdu světlem víry, je jako člověk, který by slunce hledal světlem hvězd. Všechna náboženství jsou Boží. On zaměstnává každým náboženstvím skupinu lidí – ne proto, že by si toto náboženství zvolili, nýbrž proto, že on je pro ně vyvolil. Člověk, který druhého kárá, protože není správné to, v co věří, soudí, že si káraný své náboženství sám zvolil. Věz, že židovství a křesťanství jsou jen různá přízviska a různá jména. Ale to, o čem vypovídají, to se nemění a nerůzní. …Náboženství jsou jediný kořen s rozličnými větvemi... nežádej, aby si člověk zvolil nějakou víru. Která by jej vytrhla z jeho svazků, z pevných spojení.... Ať hledá ten kořen, z nějž vyrůstá smysl. Ať hledá nejvyšší cíl, aby co nejlépe porozuměl! Ve jménu Boha Milosrdného Slitovného, který se ve všem ukazuje tomu, komu chce. Kéž by před tebou Bůh skryl vnější stránku náboženských předpisů a odhalil ti pravou podstatu bezvěrectví! Vnější stránka náboženských předpisů je totiž skrytým bezvěrectvím a pravá podstata bezvěrectví je zřetelné poznání. Chvála buď Bohu, který se tomu, komu chce, ukazuje na špičce jehly, a který se na nebi i na zemi skrývá před kým chce, aby jeden prohlašoval: „On není,“ a druhý: „Není nikdo kromě Něj.“ Jeden z jeho žáků vypravoval: Vstoupil jsem k Halládžovi a řekl jsem mu: „Dej mi nějaké poučení k vyznání jedinosti.“ Pravil: „vyznání jedinosti leží mimo slova: proto je nemůžeš vyslovit.“ Ptal jsem se „Co tedy znamená: ,Není Boha kromě Boha‘?“ Pravil: „Je to slovo, jímž On zaměstnává obyčejné lidi, aby se nesmísili se skutečnými vyznavači Boží jedinosti. To je vysvětlení vyznání jedinosti vyložené z oblasti mimo náboženské předpisy.“ Lidí slyšte!“ vykřikl Hlladž, „když se Bůh, jediný Skutečný, zmocní srdce, vyprázdní jej ode všeho kromě Sebe, a když je stále s někým, zbaví jej všeho kromě Sebe, a když Bůh miluje některého ze svých služebníků, dožene ostatní Své služebníky k tomu, aby jej nenáviděli, proto se tento služebník obrátí a přimkne pouze k Němu. A jak se vede mně? Nenalezl jsem dech Boží, nedošel jsem Jeho blízkosti, ani na okamžik – a přesto mne lidé nenávidí.“ (Qasem Muhammad Abas: al-halladž, r.2002 vyd.al-Rajes.London. Sharif hazza Sharif:“almaana aw al tawil inda al-Hadžadž“) Halládž svá smělá slova zaplatil životem, protože vyslovil tajemství milujícího sjednocení, láskyplného vztahu mezi člověkem a Bohem.

170

I když nesmírná láska nutí hledajícího k nezadržitelnému výkřiku, náboženské zákony ukládají mlčení a tak byl Halládž označen za rouhače, který se staví na úroveň Boha a popraven. Mystikové v slavném výkřiku naopak vidí pokorné vyjádření jeho splynutí s Bohem. Rozvětvené dějiny súfismu se dají zjednodušeně, pro hrubou orientaci rozdělit na 4 období. První, vrcholící Halládžem se mystika prosadila uvnitř islámu jako silný duchovní proud. V druhém a třetím (zhruba 10.-11. století) vznikaly výkladové příručky, hájící pravověrnost mystiků. Čtvrté období (zhruba 12-15. stol.) znamená vrcholný rozmach mystiky jako zdroj esoterických metafyzických učení, inspirace poezie i vznik legendárních příběhů stovek světců. Mezi největší súfíjské učitele patří Muhijiddín ibn al-Arabí z Andalusie. Ovlivnil nejen myšlení, ale i způsob súfíjského života. Dobudoval systém učení o jednotě bytí, existenciálního monismu a dovršuje také súfíjskou antropologii. Představám o rozplynutí v Bohu dává vyústit do nauky o dokonalém člověku. Na Ibn Arabího navazuje také Mawláná Džaláluddín Rúmí (+1273). Jeho slavná básnická encyklopedie súfismu „Dvojverší vnitřního smyslu“ je dílo plné meditativních úvah, příběhů a podobenství. Je považováno za vrchol islámské mystické poezie. Prvky mystické meditace, extatického vzrušení a symbolismu prostupují skladby nejen proslulých súfijů. Cílem poznání je Bůh. Jeho pravdivá podstata, Pravda a zároveň sjednocení s Bohem. Významnou kategorii, sdružující prostředek i cíl mystického úsilí, tvoří láska. Islámská mystika si kromě pojmů a názvosloví, srozumitelného jen zasvěceným, vypracovala i metodiku cesty směřující k odstranění smyslového vnímání, jímž se otevře pohled do Božského světa. (http://www.islamic-sufism.com/category.php?id=1)

2. IBN ARABI:

171

Abú Abd Alláh Muhjiddin Muḥammad bin Ali bin Muḥammad bin al Arabi, z arabského kmene Tajje, známý jako Ibn Arabi se narodil roku 1165 v Murcii v Andalusii-Španělsko a umřel r. 1240 v Damašku. V muslimském světě byl známý též jako al-Shaich al-Akbar “velký mistr” a je uznán jako mystický filozof a jeden z nejdůležitějších duchovních učitelů muslimského súfismu. Jeho jméno je někdy omylem zaměněn s dalším učencem Andalusii, známým též jako Ibn al-Arabi, mistrem Al-Malikim Jurisprudencím. Základní teze Ibn Arabího myšlení je „wahdat-al-wujud“ jednota bytí, pří kterémž člověk se splyne s boží podstatou a dosáhne dokonalost. Koncept dokonalého člověka nesporně patří k jednomu z nejpodstatnějších a nejproduktivnějších témat islámské mystiky (súfismu). Jeho odraz nacházíme na stránkách spisů mnoha významných súfijských učenců. Svou pozornost mu věnoval rovněž Muhjiddín ibn ´Arabí. Dokonalý člověk byl pro Ibn Arabího mostem mezi Stvořením a jeho Stvořitelem. Kniha „Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky“ představuje na pozadí jednoho z „menších“ Ibn Arabího pojednání nazvaného „Úradky Boží pro nápravu lidského království“ klíčová témata a tendence, které se k bytí dokonalého člověka váží. Ibn Arabí napsal řadu knih: (Fusus al-Hikam), často popsal jako jeho Vrcholné dílo,; (Al-Futuhat al-Makkija), jeho největší práce v kterémž diskutuje o širokém rozsahu témat od mystické filozofie k Sůfistickým praxím a jeho záznamech sny a vize; (Díwaan) jeho sbírka poezie ; (Ruh al-quds), pojednání o duši, která připojí přehled jeho zážitku od různých duchovních mistrů v Maghribu(arabská severní Afrika); (Mashahid al-asrar), pravděpodobně jeho první hlavní dílo sestávaní ze čtrnácti vizí a dialogy s Bohem; (Mishkat al-anwar), sbírka důležitých prorokových výroků; (K. al-Fana ‚ fil-mushahada), krátké pojednání o významu mystického splynutí (fana); (Awrad), široce čtená sbírka čtrnácti modliteb za každý den a noc týdnu. Kniha (al-futuhat al-islamija) je jeden z nejvýznamnějších textů muslimského súfismu a původní rukopis má 10856 stran. Mister knihu začal psát v Mekce r.1203, kde byl na poutě a dokončil ji v Damašku o několik let pozdě. Knihu víckrát přepracoval a trvalo mu třicet let než dokončil poslední verse knihy. Kniha je rozdělená na třicet sedm knih a má několik rukopisů, které jsou uložené na různých místech a nejvýznamnější z nich je rukopis z Konyi, psaním vlastní rukou mistra a je uložení v knižnici Mojžíše Ifkafa v Turecku, pod čísly ( 3441-3443). Napsat o Bin Arabímu, o jeho pracích, potřebuje samostatní knihu a já otevřeně si přiznám, že nejsem schopní takový úkol splnit. Pouhé psaní

172

v českém jazyku o souhrn a podstatu prácí toho mistra mi dělá velké potíže. Nejsem ozbrojení vynikající češtinou abych mohl vyjádřit mistrovy myšlenky. V svých pracích bin Arabi má mnoho náznaků a symbolik, že někdy í čitatel s dobrými znalostí arabského jazyku, velmi těžko pochopí přesné záměry autora. Tahá A.Srúr, který napsal knihu o Ibn Arabímu přiznává, že psaní o Ibn Arabímu, je tak těžký jako šplhaní po Everestu. Henry Corbin v své knize „creative imagination in sufism of Ibn Arabi“, princeton university press,1969, str.5, píše, že Ibn Arabi je jeden z mála lidi s spirituálním duchem, který nepatřil do své doby ani do myšlení lidí své doby“. Ibn Arabi píše o střetnutí se známým arabským filosofem Ibn Rušdem, který je v Evropě známí pod jménem Averroes. O prvním střetnutí píše, že se stalo na žádost velkého filosofa, když Ibn Arabi byl ještě mladý chlapec, který mu ještě „nerostla brada ani vousy“. Píše jak mu Mistr vroucně vítal a ptal se jej Ano? a nato Ibn Arabi odpovídal Ano. Ibn Rušd byl odpovědí Ibn Arabího nadšení ale nato Ibn Arabi dodal Ne což velkého Mistra zarmoutilo. Ibn Rušd nato mladého sůfistu se ptal, jestli jeho zjevení odpovídá to co bylo filosoficky dokázané a mladý súfista odpovídal Ano a Ne. O posledním střetnutím s velkým Mistrem Ibn Arabi, píše, že se to stalo v Maroku těsně po smrti velkého filosofa. Opisuje jak tělo Mistra Ibn Rušda položili do rakvi a rakev přivázali k jedné straně koní a k druhé straně mistrovy knihy, aby Mistra poslali pohřebit domů do kortuby. Stojící, scénu komentovali slovy, „ to je Mistr a jeho knihy.Dostal Mistr zadostičinění?“ O těch střetnutích bylo napsáno mnoho komentářů a pokusů o interpretací významu dialogu mezi obou velkých mistrů. Otázka se zněla,co to znamená první Ano a pak Ne a potom Ano a Ne? Co chtěl tým Ibn Arabi říci a co chtěl říci, když opisoval pohřeb velkého mistra a scénu s rakví a knihami na koni? Steffen Stelzer v svém článku,“ decisive meetings: ibn Rushd , ibn Arabi and the matter of knowledge, pp.19-55 of the english section (podle N.H.Abu zaida, totéž)“,píše, že předmět vzpomínaného dialogu obou mistrů není vědomost (knowledge) ale jde o podstatu vědomosti a tým myslí vědomost o soudním dne. Podle autora článku, Ibn Rušd patří do jiné vědomostní soustavy než Ibn Arabi. S tímto názorem někteří autoři nesouhlasí a považují, že obě vědomostní soustavy se doplňují a důkazová filosofická vědomost „al-marifa“ je úvod k zjevením „irfanu“. Vztah mezi obou soustav, filosofickou a mystickou byl předmětem padaní mnoho muslimských filosofů a mystických filosofů,jako jsou Ibn tafil( umřel r. 1185), Ibn Sína (Avicenna. 980-1630), al-Sahrurdi al-qatil“zavražděný“( byl popraven r. 1191) a jiní.

173

Ibn tafil, učitel Ibn Rushda, ve svém známém alegorickém příběhu „hay ibn jaqzán“, právě nám hovoří o tom vztahu. Hay ( v Arabčině znamená živý) ibn (syn) Jaqzana( všímavý) se narodil( pravdě podobně produktem přírody) na krásném izolovaném ostrově. Rostl sám bez lidi kolem sebe. Pozorovaným přírody,přírodních jevů a zvířat došel k přesvědčení o pravdě, existenci tvořitele,smrti a po smrti, pohřebení mrtvého těla a jiné vědomosti, bez knih a učitelů a jiných zdrojů. Ve věku třicet pět let se stal dokonalým člověkem. Do ostrovu se náhodou dostal jeden věřící poutník, který se jmenoval Isal ( v Arabčině ptej se) a hledal samotu. Potkal Haya, naučil jej jazyk a vyprávěl mu o lidech ve své domovině,jejich náboženství a šaríiu a Hay zjistil, že on přišel k stejným vědomostem bez učitele a bez knihy. Pozdě oba rozhodnou domovinu Isala navštívit a tam Haya potkalo nemilé překvapení, že lidé přimějí vědomost bez rozmyšlení, že jsou tvrdohlaví až hloupí. Zjistil, že je zbytečné s nimi diskutovat, protože lpí na svou pravdu a vědomost. Došel k přesvědčení, že obyčejní lidé potřebují poselství a šaríiu, jelikož nejsou schopní sami pravdu objevit. Ibn Tafil nám vypraví, že korán má tři druhy rétorik, jedna pro obyčejní lidé, druhá pro teology ( ahl alkalam, lid dialogů) a třetí pro filosofy a mystiky. Ibn Arabi odmítá představu boha u teologů, jelikož Boha představují jako věčného člověka. Jednota bytí u Mistra nenaznačuje panteizmu v západní filosofii, která vtěluje Boha do světu a přírody anebo odmítá existence světu a přírody v prospěch Boha. Božská podstata u Ibn Arabího je absolutní monoteistická a její existence je bezpodmíneční, ale existence světa je podmíněná. Bytí podle Ibn Arabího je okruh s věčným centrem, okruh reprezentuje tvořené a centrum tvořitele,který představuje boží podstatu.Bin Arabi je věřící muslim a věří v božskosti koránových slov a rozlišuje mezi boží podstatou a boží jména. Pozorný čitatel se cítí, že bin Arabí prožíval kontradikční pocity, mezí ryzím smyslem a splynutím s bytím a s jednocením se svým stvořitelem a mezi tlakem historické reality. Bin Arabi, žil v době stagnací muslimské existencí v Andalusií, v době když Jeruzalém byl pod okupaci křižáků a celý muslimský svět byl ohrození vpádu mongolských sil z východu. Tato realita porušila ryze jeho smysli a trápila jej a bylo to v jeho pracích někdy cítit. Některé jeho politické postoje, třeba právě chápat v kontextu dané historické době. Přesto, bin Arabi odmítl rozdělení lidé na věřící a pohany. Podle něho, každý člověk je svým způsobem věřící, jelikož nevědomě anebo vědomě v Bohu věří. Všechno tvoření na světě je božím projevem a znakem jeho vznešenosti a velebí božím jménem. Í ti,kteří uctívají třeba kamenné

174

modle jsou věřící, protože v těch kamenech vidí božské tvoření a boží symbolika. Rozdělení lidé na věřící a nevěřící, podle bin Arabího je nové myšlení a produktem náboženstva. Ale Bin Arabi rozlišoval mezi stupni víry v Bohu. Bin Arabí věrně věřil v božskosti koránu a otvírací súra anebo Otviratelka koránu pro něj je nositelkou boží moudrosti, velikosti a vznešenosti a opakovaně ji četl a nad jej vyznám rozmyslel. „Ve jménu Bohu milosrdného, slitovného, Chvála Bohu,Pánu lidstva veškerého,milosrdnému,slitovnému,vládci dne soudného! Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme, veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou!“ .( „Al-futuhat al-makija: V elektronické formě podle vyd. Al-Halabího,na www.ibnarabi.com.“. „Nasri Hamed abu-Zaid podle knihy: Hakaza takallama Ibn Arabi, 2006.“. „oxfordská web.strana www.ibnarabisociety.org“ )

3. Džaláluddín Rúmí :

175

Podle všech životopisců Muhammada Džaláluddína nazývali běžně Chodávendegár (tak jej nazýval jeho syn), anebo Mauláná(z arabského slova Mawla, což znamená pán) Chodávendegár, t.j. „Náš mistr“. Jeho otec, užaslý nad jeho předčasnou svatostí, jej tak nazval když byl ještě dítětem. Pod tímto jménem (v turecké výslovnosti Mevlana) jej znají v celém Turecku. Často mu dávají příjmení „z Rúmu“ neboli Anatólie, protože tam prožil větší část svého života. Celý islámský svět jej zná pod jménem Rúmí. Po návratu z Mekky rodina se usadila v Erzindžanu, malém arménském městečku, ovládaném dynastií Ál-Menkudžak. V r. 625 h. province dobyl Erzindžan Seldžukovec ‚Aláuddín Kajkobád. Ten později pozval Džaláluddínovu rodinu do Konye. Předtím se však rodina usadila v Larende, dnešním Karamanu. Aflákí, hagiograf řádu, o tom vypráví: (Shams Ahmad Aflki v kníze “Manákib al-Ārifīn” (psaná mezi 1318 a 1353). „ Postupně, po etapách se Baháuddín Veled dostal do Larende, města pod nadvládou Konye. V Larende žil jeden z vojevůdců islámu, Aláuddín Kajkobád, zvaný Emír Músa, prefekt a guvernér této provincie. Byl to Turek prostého, odvážného a upřímného srdce. Dověděl se, že z Chorásánu přišla taková význačná osobnost. Následován všemi obyvateli města a vojáky vydal se pěšky vstříc. Když přišli k Baháuddínovi, přijali jej všichni jako svého učitele. ‚Aláuddín jej pozval, aby šel bydlet do jeho paláce, ale světec guvernérovu nabídku nepřijal, a chtěl se usadit v medrese (škola). Emír Músa přikázal, aby mu uprostřed města postavili medresu, ve které světec údajně strávil sedm let. Když Džaláluddín dosáhl dospělosti, oženili jej s dcerou hodži (učitel) Šarafuddína Lalu ze Samarkandu. Byl to úctyhodný člověk ze vznešené rodiny. Jeho dcera byla nesmírně krásná a půvabná, co do krásy a dokonalosti jí nebylo rovno. Jmenovala se Džauhar Chatun.(drahý kamen chatun). Byla uspořádána velkolepá svatba. Bylo to v roce 1226; z tohoto svazku se narodili Sultán Veled a Aláuddín Čelebi.“ Po sedmileté nepřítomnosti se Rúmí vrací do Konye, a usazuje se ve své medrese. V r. 1240-1244 tam učil muslimské kanonické právo a působil jako duchovní vůdce. Zdálo se že jeho kariéra pedagoga je už pevně narýsovaná, když jeho život obrátila naruby událost, která z něj učinila mystika, zapáleného božskou láskou. On sám to popisuje takto: „Byl jsem syrový, pak jsem byl upečen, a teď jsem stráven.“ Už tehdy mluvil o ohni, on, který říkával: „Co chci, je spálené srdce - tento popel je všechno, je vzácnější, než vláda nad světem, protože volá Boha potajmu v noci“ (Mathnawí, III, 203). Tou událostí je setkání s podivným potulným dervišem, Šamsem (šams je arabský název pro slunce) z Tabrízu. Tehdy mu bylo už šedesát. Celý

176

život strávil na toulkách, a prosil Boha, aby mu dal poznat jednoho ze Svých světců výměnou za jeho vlastní život. Tehdy mu bylo zjeveno, že se má odebrat do Malé Asie. Do Konye přijel 29.11.1244. Usadil se v bídné světničce v karavanseraji (ubytovna pro cestující s karavanou) obchodníků s cukrem, a oddal se umrtvování. Okolnosti jeho prvního setkání s Džaláluddínem vylíčili dějepisci různě a někdy přehnaně fantastickými příběhy. Bude nejlépe odvolat se na syna Veleda Náma Sultana, který pouze konstatuje, že jeho otec hledal duchovního vůdce, ale nic neříká o tom, jak jej potkal. V celém Rúmího díle, v celém jeho životě se odráží oslnění z tohoto setkání. Rúmí popisuje v jedné ze svých nejkrásnějších básní (Mystické ódy, 649) vytržení duše, která objeví svou totožnost s božstvím. Přirovnává Absolutno k oceánu bez břehů, k Pravdě, jejímiž pouhými krátkodobými projevy jsou individuální existence: „Každá kapka tohoto moře nabývá zjevnou podobu“, říká jinde. „Věz s jistotou, že její jméno je Džunajd nebo Bajazid“ (Mystické ódy, 583). Tím, že si vybral tato jména, jména dvou největších mystiků islámu, chtěl Rúmí ukázat, že duše, schopné být „obrazem Božím“ a zrcadlem Nejvyšší pravdy se mohou stát vůdci mystických poutníků: Bez spásonosné pomoci mého pána Šamsulhaqqa(slunce pravdy) z Tabrízu, Nikdo nemůže kontemplovat Měsíc ani se stát mořem.(Mystické ódy, 649). Rúmí věnoval tuto lásku a tuto vášnivou vděčnost Šamsovi proto, že ten se jednoho dne zjevil v jeho životě jako jeden z těch božských poslů, kteří, jak řekl, „chytnou duši za límec“, aby ji vytáhli z letargie a aby urychlili její hledání Boha: Když duchovní vůdce tímto způsobem probudí doposud spící srdce, V srdci vyvstane obraz:“ Vrať se k Prameni.“ Srdce uteče daleko, pryč od světa barev a vůní, Volá:“ Kde je ten Pramen?“, a rve na sobě šaty láskou. (Mystické ódy, 18) Šams znamená Slunce, a Rúmí si s tímto slovem rád pohrával: Slunce na tváří Šams-e Dína, chlouby Tabrízu, Nezasvitlo na nic pomíjivého bez toho, aby z něj neudělalo věčné. (Mystické ódy, 861) Šams, zároveň prostředník i ztělesnění Lásky, ukázal Rúmímu, že každou dualitu lze transcendovat, protože bytí „má jiný rozměr“ (Mystické

177

ódy, 1038). Od té chvíle Rúmí věděl, že „tento Šamsuddín věčný a svrchovaný“ sídlí v hloubi jeho bytosti: Já jsem tvá duše a tvé srdce, Příteli, Proč úžasem má slova tě naplní? (Mystické ódy, 1022) Napsal: Přišel jsem, abych tě vedl za ruku Abych tě zbavil tvého srdce a sebe sama, abych tě položil do Srdce a do Duše. Přišel jsem k tobě na jaře, růžový keři! Abych tě sevřel do svých rukou. Přišel jsem, abych ti tam, kde jsi, vtiskl krásu. Odnesu tě do nejvyššího nebe, jako modlitbu milujícího. (Mystické ódy, 322) Poté, co spolu strávili šestnáct měsíců, rozhodl se Šams odejít do Damašku; stal se terčem útoků Rúmího žáků, kteří žárlili na vliv, jaký měl Šams na duši jejich mistra. Rúmího to těžce zasáhlo. Poslal svého syna, Sultána Veleda, který Šamse prosil, aby se vrátil do Konye. Šams souhlasil, ale pronásledování pokračovalo, a 3. prosince 1247 Šams zmizel. Tvrdí se, že byl zavražděn, a dokonce prý mezi vrahy byl i jeden z Rúmího synů, Aláuddín. Zdá se však, že Maulána nebyl přesvědčen o smrti svého přítele - možná ji před ním skrývali. V každém případě cestoval dvakrát do Damašku v naději, že jej opět najde. Dlouho byl k neutišení, a na dveře Šamsovy cely napsal: Byl jsem sníh, který tál pod tvými paprsky; Země mě pila; můj duch je opilý, Já stoupám ke Slunci. Po tomto Šamsově zmizení Rúmí zavedl duchovní koncert, samá (nebe), který pro něj nejen liturgií, ale i spontánním projevem emocí. Sultán Veled nám jej popisuje: „Nikdy ani na chvíli nepřestával poslouchat hudbu a tančit; Neodpočíval ani ve dne, ani v noci. Byl vědcem: stal se básníkem. Byl asketou: stal se láskou opilým, Ale ne vínem: osvícená duše pije jen víno Světla.“ Na památku svého milovaného mistra složil sbírku básní, nesoucích jeho jméno, Díwán-e Šams-e Tabrízí. Jsou to obdivuhodné písně „lásky a smutku“, obrovské dílo, celé zasvěcené lásce, na pohled pozemské, ale

178

ve skutečnosti zosobnění božské lásky. V těchto básních najdeme všudypřítomnou bolest a odraz utrpení, způsobeného prvním Šamsovým odchodem: Mistře, přijď! Mistře, přijď! Pane, vrať se! Nenech mě hynout, nenech mě hynout! Moudrý mistře s krásnou tváří, přijď!... Tmavá noci, ztrať se! Nevýslovná bolesti, odejdi! Spící moudrosti, zhyň! Probuzená plnosti, přijď! Bloudící srdce, přijď! Požehnaná duše, přijď! (Mystické ódy, 36) Lásko, která sžíráš srdce! Mistře, chraň mne! Jsi jako Noe, můj spasiteli, jsi má duše, jsi vítěz i poražený, Jsi raněné srdce, a já stojím před bránou Tajemství. Jsi světlo, jsi radost, jsi triumfující štěstěna; Jsi pták z hory Sinaj, a mě ranil tvůj zobák. Jsi kapka vody a jsi oceán, jsi milost a jsi hněv, Jsi cukr a jsi jed, netrap mě ještě víc! Rúmího syn a důvěrník nám však říká, že se mu podařilo překonat bolest tím, že ztělesněnou lásku, která v jeho očích představovala tvář božské lásky, našel uvnitř: „I když Maulána zdánlivě už nenašel Šamse z Tabrízu, přesto jej ve skutečnosti našel v sobě samém, protože s ním sdílel stejný stav ducha (hál). Řekl: „I když jsme od něj daleko tělem - Bez těla a bez duše jsme oba jediným světlem - Chceš-li, vidíš jej, chceš-li, vidíš mne - Já jsem on, on je já, ó hledající! Proč říkám já nebo on, když on je já, a já jsem on? Ano, vše je on, já jsem obsažen v něm ... Jestliže já jsem on, co vlastně hledám? Já jsem on, teď mluvím o sobě. Jistěže, to sebe hledám.“ (Veled Náma, s. 60 a n.) Jedna báseň z Díwánu, věnovaného Šamsovi, dobře odráží tento pocit: Blažená chvíle, kdy sedíme v paláci, ty a já, Dvě těla a dvě tváře, ale jen jedna duše, ty a já. Zeleň háje a zpěv ptáků dodají nesmrtelnost Chvíli, ve které vstoupíme do zahrady, ty a já! Hvězdy z nebe se na nás budou dívat: My jim ukážeme Měsíc, ty a já. Ty a já, zbaveni sebe spojíme se v extázi, V radosti a bez prázdných slov, ty a já. Ptačí srdce sžírá závist Tam, kde my se radostně smějeme, ty a já! Největší zázrak, že ty a já se choulíme v jednom hnízdě,

179

A přece je jeden z nás v Iráku, a druhý v Chorásánu, ty a já. Od chvíle, kdy byla překonána veškerá dualita, vnitřní i vnější mistr je jen jeden: aná aqúlu wa-aná asma‘u wa -lajsa fí‘l dári ghajri dajjárun (Já mluvím, já naslouchám, a přece jsem v domě jenom já). Ten, kdo vidí, a ten, kdo je viděn je jen jeden, v tobě. (Mystické ódy, V). Je ještě co říci, ale to ti řekne Duch svatý, beze mne. Či spíš to ty sám řekneš svému vlastnímu uchu - ani já, ani nikdo jiný, než já (ti to neřekne), ty, který jsi já! (Mathnawí, III, 1298 a n.) Na nebi se na úsvitu zjevil Měsíc, Sestoupil s nebe a vrhnul na mě svůj pohled. Jak sokol, který ulovil ptáka, Mě uchvátil a odnesl na nebesa. Když jsem se na sebe díval, neviděl jsem se, Protože cestou milosti se v Měsíci mé tělo změnilo v duši. Když jsem putoval v duši, viděl jsem jen Měsíc, Devět nebeských sfér bylo ponořeno do Měsíce. Člun mé bytosti byl zcela skryt v tomto moři. Mořské vlny se rozbíjely; zjevila se Moudrost A řekla: staň se, a stalo se. Moře se pokrylo pěnou, a z každého chomáče pěny Cosi nabylo podobu, cosi nabylo tělo. Každý chomáč tělesné pěny, který dostal znamení z moře Okamžitě se rozplynul a následoval pohyb jeho vln. Bez spásonosné pomoci mého pána Šamsulhaqqa z Tabrízu, Nikdo nemůže kontemplovat Měsíc ani se stát mořem. (Mystické ódy, 649) Nakonec jsi odešel, šel jsi za Neviditelným. Zázrak! Zázrak! Kudy jsi odešel z tohoto světa? Prudce jsi rozepjal křídla a pera, rozbil jsi klec, Rozlétl jsi se a zamířil ke světu Duše. Byls vznešený sokol v chatrči stařeny: Uslyšel jsi zvuk bubnu, a rozlétl jsi se mimo prostor. Byls opilý slavík mezi výry: Přilétla k tobě vůně růžového sadu, a ty ses vydal k němu. Mrzel tě ten hořký svět: Nakonec jsi se sebral a šel do hospody Věčnosti. Letěls jak šíp k terči blaženosti, K tomu cíli tě jako šíp vystřelil luk.

180

Svět ti dával falešná znamení, Tys je nechal za sebou a odešel jsi k tomu, co je bez znamení. Protože jsi se stal Sluncem, k čemu je ti teď koruna? Proč toužit po pásu, když jsi odešel? Slyšel jsem, že jsi se stal okem, hledícím do duše: Proč hledět do duše, když jsi odešel k Duši všech duší? Ó Srdce, jaký jsi divný pták, co se honí za chválou! Udělal sis z křídel štít, a odešel jsi za oštěpem. Květy se bojí podzimu, ale ty, co jsi to za květ Odkvétáš, odkvétáš,a jdeš za podzimním větrem! Jak déšť jsi spadl s nebe na střechu tohoto pozemského světa Tekl jsi všemi směry a vytekl jsi přes okap. Mlč, šetři slovy; nespi Protože jsi se utekl ke stejně něžnému Příteli. (Mystická óda) Rúmího život je obklopen legendou, kterou známe hlavně díky Aflákímu, hagiografovi jeho řádu. Příběhy, které traduje, jsou často nevěrohodné. Přes přehánění, které je svým způsobem pravidlem žánru, zde nacházíme velmi živé prvky. Jednou besedovali přátelé na břehu rybníka. „Náš mistr“, vypráví Aflákí, „ponořený do moře světla pronášel myšlenky z jiného světa. Náhodou začaly zároveň kvákat všechny žáby z rybníka. Náš mistr na ně strašným hlasem vykřikl: Co je to za rámus? Kdo tady mluví, vy nebo já? Žáby okamžitě zmlkly; přestaly se bavit, žádná žába už neřekla ani slovo. Když mistr vstal, přišel k rybníku a dal znamení: Teď už můžete. A okamžitě začaly žáby znovu kvákat.“ (Aflákí, Manáqib Al -Arifín, I, 134). Jednoho dne požádal Rúmí mladého žáka, aby mu přinesl hodně pamlsků. Vzal mísu, zakryl ji ubrusem a odešel. „Šel jsem potichu za ním“, pokračuje vypravěč. „Šel až ke zřícenině, a tam jsem uviděl fenu, která vrhla štěňata. Mistr jí dal všechny pamlsky. Žasl jsem nad takovým soucitem, takovým slitováním. Řekl, že ubohá fena nežrala už sedm dní, a kvůli štěňatům nemohla odběhnout. Bůh odevzdal její nářek do mých uší, a přikázal mi, abych ji utišil“ (tamtéž, s.294) Jednou na tržišti učil shromážděné obyvatele Konye mystickým předpisům. Když nastala noc, v čase večerní modlitby jej obklopili psi. Vrhnul na ně svůj žehnající pohled a vysvětloval dál. Psi vrtěli hlavami a ocasy, a spokojeně kňučeli. Maulána řekl: „Přísahám při Bohu, Nejvyšším, Nejmocnějším, tito psi rozumí našemu učení.“ A mluvil dále: „Tato brána, tato zeď chválí Boha a chápou božská tajemství! Brána a zeď vyprávějí o složitých věcech, oheň, voda, země vyprávějí příběhy.“ (Aflákí, c.d.,I, 171)

181

Tento soucit, tato bratrská laskavost zahrnovala všechny bytosti, především ty nejslabší, aniž by mu chyběl solidní zdravý rozum, jemná psychologie a smysl pro humor. Člověku, který mu řekl: „Dnes v noci jsem z lásky k tobě přečetl celý Korán“ odpověděl: „A jak to, že ještě žiješ?“ Ani Maulána ani jeho žáci nedělali rozdíl mezi náboženstvími, v jeho blízkosti se vyskytovala všechna. Po smrti své první ženy, která mu zanechala dvě malé děti, se Džaláluddín znovu oženil s křesťankou z Konye, Kira Chatun, která přestoupila na islám. Milovali jej ne jen jeho souvěrci, ale i vyznavači jiných náboženství. Dokonce respektoval i svobodu myšlení nevěrců: „Celý svět se skládá z částí, tvořících dohromady jeden celek, představovaný touto Prorokovou tradicí: Velký Bože! Veď můj lid, protože on nezná. Můj lid, to znamená mé součásti, protože kdyby nevěřící nepatřili mezi jeho součásti, nemohl by být celkem.“ (Aflákí, c.d., I, 126). Rúmí, člověk všech dob, živě přítomný v celém islámském světě s jeho osmi sty-miliony vyznavačů- od Káhiry po Tangar a láhaur. Jasnovidec, který napsal, že když rozbijeme atom, najdeme v něm zmenšeninu naši sluneční soustavy, a který tři staletí před koprníkem věděl nejen to, že se Země otáčí kolem slunce, ale i to, že planet je devět, na což jsme přišli teprve v roce 1930. Rúmí zemřel 17. prosince 1273. Na jeho náhrobku je napsáno: „Po mé smrti nehledejte můj hrob na zemi. Můj hrob je v srdci moudrých mužů.“ Na památku svého mistra založili jeho žáci dervišský řád Mevlána. Každým rokem v prosinci v den jeho smrti začíná v Konyi festival. Za zvuků flétny a bubínků, za zpěvu extatických písní, tančí dervíšové své tance. V hlubokém vytržení dosahují spojení se svým Stvořitelem. (http://www.ushaaqallah.com/category/10085. Básně, podle knihy Rúmí a Súfismus- úvod do islámské mystiky: Eva de vitray-meyerovitch. SAD press, překlad:PhDr. Antonin Konečný)

182

4. Postoj súfismu k ženám Od počátku vědomí kráčeli muž a žena, oba společně, cestou vedoucí k Prameni Bytí. I když v tomto světě duality můžeme shledat sami sebe v rozdílných formách, v konečném důsledku neexistuje žádný muž ani žádná žena. Je pouze Bytí. V súfíjské tradici bylo poznání této pravdy spolu s rozvíjením duchovního zrání žen podporováno takovým způsobem, který nebyl mnohdy možný ani na Západě. Od dávných dob do dnes hrají ženy důležitou úlohu ve vývoji súfismu, jehož počátek je spojován s Prorokem Muhammadem. Muhammad přinesl poselství o spojení ducha a hmoty, o smyslu každodenního života. Ačkoli tradiční výklady mnohdy potřely původní čistotu jeho úmyslů, slova Koránu jednoznačně hovoří o rovnoprávnosti mužů a žen v očích Boha. V dobách, kdy arabské kmeny uctívaly mnoho božstev a za živa pohřbívaly novorozené dcery, se Mohammad pokusil hlasem obnovit poznání o Jednotě Bytí. Pokusil se poukázat na nerovnováhu, která nastala a vyzýval k respektu a úctě k ženám stejně jako k vlídnému a laskavému chování vůči nim. V raných dobách islámu plnila Muhammadova milovaná žena Chadídža velmi významnou úlohu. Byla to ona, kdo mu pomáhal a podporoval ho proti jeho vlastní nejistotě a zmatku. Stála věrně po jeho boku v době nesmírně obtížné a bolestné a pomáhala mu zažehnout a nést plamen nové víry. Chadíže byla jeho žena, přítelkyně a k tomu ještě zaměstnatel, jelikož u ni dlouho pracoval. A byla to dcera Muhammada a Chadídži, Fatima, kdo poprvé projevil hluboké duchovní porozumění islámu. Právě Fatima je často považována za prvního muslimského mystika. Její sňatek s Alim upevnil tento nový projev mysticismu ve světě a jejich spojení začalo brzy nést ovoce. Jak se mystická větev islámu dále vyvíjela, byla to opět žena, Rabi‘a al-Adawíja z Basry (717-801 n. l.), která jako první vyjádřila svůj vztah s Bohem v jazyce, který považujeme za specificky súfistický, zmiňující Boha jako Milovaného. Rabiin postoj nebyl ani strach z pekla ani touha po ráji, ale pouze láska. Vypráví se, jak vzala do jedné ruky pochodeň a do druhé vědro vody a křičela, že chce uhasit plameny pekla a spálit rozkoše ráje, aby lidé jednali dobře výhradně z čisté lásky k Bohu. „Bůh je Bůh...“, říkala, „...proto miluji Boha... ne pro nějaké dárky, ale pouze pro Něj samotného.“ Jejím cílem bylo rozplynout svou existenci v Bohu. Tvrdila, že každý může najít Boha obrácením se do sebe. Jak řekl Prorok Muhammad: „Kdo zná sebe, zná i svého Pána.“ A konečně zase pouze skrze lásku jsme přivádění k jednotě Bytí.

183

Během století pokračovali muži i ženy v nesení světla této lásky. Z mnoha důvodů byly ženy často méně na očích a méně veřejně vystupovaly, nicméně vždy byly aktivními a plnohodnotnými účastníky. V některých súfijských kruzích se ženy účastnily ceremoniálů společně s muži, v jiných řádech se shromažďovaly ve vlastních skupinách a věnovaly se rozjímání a uctívání stranou od mužů. Některé z nich prožily svůj život zasvěcený duchovnu asketicky, daleko od společnosti jako např. Rabi‘a, jiné si vybraly cestu dobročinnosti a podpory vzdělávání. Mnoho velkých mistrů mělo za učitelky, studentky a duchovní přítelkyně právě ženy, které značně ovlivnily jejich myšlení a existenci. Ibn Arabí (1165-1240 n. l.) vypráví o čase, který strávil s dvěma ženami-mystičkami, které měly na jeho duchovní růst velký vliv. Byla to Shams z Marchena a Fatima ze Seville.

O Fatimě, s kterou strávil značnou dobu říká: „Sloužil jsem jako žák jedné z milovaných Bohem, dámou ze Seville zvanou Fatima bint Ibn al-Muthanna.(bint je dcera a Ibn je syn). Sloužil jsem jí několik let, v době když už jí bylo něco přes 90, jedla jen málo a živila se zbytky, které zůstávaly u příbytků lidí. Téměř jsem se styděl pohlédnout jí do tváře jak byla svěží a jemná. Fatima považovala za nejvýjimečnější kapitolu z Koránu súru Otevíratelka“ (Al-Fatiha). Jednou mi řekla: „Dostala jsem Fatihu a s ní mohu vládnout a čerpat z ní nadzemskou sílu vždy, kdy si budu přát.“ Měla ve zvyku hrát na tamburínu, v čemž nacházela velké potěšení. Když jsem s ní o tom mluvil odpovídala: „Čerpám radost skrze Něho. Toho kdo se ke mně obrátil a učinil mě jedním ze Svých Přátel (Svatých), nyní mě používá pro své vlastní záměry. Kdo jsem já, že si vybral právě mě z celého lidstva? Žárlí na mě kdykoli se v nepozornosti obrátím k něčemu jinému mimo Něj a posílá mi bolest spojenou s tou věcí...“ Postavili jsem ji, společně s mými druhy, chatrč z rákosí. Říkávala: „Z těch kdo mě přichází navštívit neobdivuji nikoho více než Ibn Al-Arabího. Zbytek z vás přichází ke mě s částí vás samých a opouštějící jinou část vaší existence, aby jste dosáhli dalšího cíle. Zatímco Ibn Al-Arabi je pro mě potěšením, protože on přichází ke mě celý. Když si stoupá je sám sebou a když si sedá, sedá si se svým celým Já, neopouští ze sebe nic a neodchází nikam. Takto by jste měli kráčet po Cestě.“ Na Shams z Marchena vzpomíná takto: „Shams, matka chudých, žila v Marchena kde jsem ji často navštěvoval. Nikdy jsem nepotkal nikoho jako byla ona. Ve svých duchovních aktivitách a komunikacích patřila mezi největší. Měla silné a čisté srdce, ušlechtilou duchovní sílu a nejjemnější schopnost rozlišování. Obvykle své duchovní stavy skrývala, ačkoli mě často odhalila něco ze svých tajemství, protože znala stupeň mých prožitků a věděla že mě tím potěší. Byla obdařena velkým

184

půvabem a milostí a oplývala značnou intuicí. Její duchovní stav byl charakteristický hlavně její obavou z Boha a na druhé straně Jeho velkou zálibou v ní. Kombinace těchto dvou aspektů v stejnou chvíli v jediné osobě z ní dělala člověka naprosto výjimečného. Ta kterou choval ve velké úctě další dobře známý učenec Bistami (+ 874) byla Fatima Nishapuri (+ 838) o které prohlásil, „Není zde žádné zastavení (na Cestě) o kterém bych řekl, že ho ještě nepodstoupila.“ Jednou se někdo zeptal velkého egyptského súfíjského mistra Dhu-Nun Mesri kdo je podle jeho názoru největší mezi súfisty. Odvětil: „Žena v Mecce zvaná Fatima Nishapuri, jejíž řeč prokazuje hluboké pochopení vnitřního významu Koránu.“ Když usilovali o další komentář Fatimy, přidal: „Ona je Svatá od Boha a je můj učitel.“ Jednou mu radila „V každém svém jednání si dávej pozor abys vše činil s upřímností a v protikladu ke svému nižšímu Já.“ Také říkávala: „Každý kdo nemá Boha ve svém vědomí je bloudící a žije v klamu bez ohledu na to jakým jazykem mluví a v jaké společnosti se zdržuje. Naopak kdokoli pojme za společníka Boha nemluví nikdy jinak než s upřímností a vytrvale lpí na skromné zdrženlivosti a opravdovém zasvěcení ve svém chování.“ Mezi ženami, které následovaly Cestu Lásky a Pravdy, byly ty které se radovaly, jiné které vytrvale plakaly. Peršanka Sha‘wana patřila k těm co plakaly. Muži a ženy se shromažďovali kolem ní a poslouchali její písně a rozmluvy. Říkávala: „Oči kterým je zabráněno spatřit Milovaného a přitom dychtí na Něj pohlédnout, nemohou být připraveny na takové vidění bez slz.“ Sha‘wana nebyla jen slepá od slz a pokání, ale také oslněna zářící slávou Milovaného. Během svého života zažila důvěrnou blízkost s Přítelem-Bohem. Toto všechno hluboce ovlivnilo jejího zbožného manžela i syna. Stala se jednou z nejproslulejších učitelek své doby. Naopak k těm co se radovaly, patřila například Fadha. Učila, že „radost srdce by měla být štěstím, které je založeno na tom, co cítíme v nitru, proto bychom se měli vždy snažit radovat se uvnitř našeho srdce, dokud se každý kolem nás nebude radovat také.“ Většina slov žen súfistek, které se zachovaly, pochází z tradičních vypravování jejich výroků nebo z básní, které vznikly okolo jejích slov. Ačkoli Korán důrazně vyzývá k vzdělávání žen stejně jako mužů, přesto měly ženy, často za obdobných okolností, méně příležitostí k učení. Není třeba připomínat, že ženy po celém světě často čelí předsudkům pro své pohlaví. V islámské společnosti dochází k nerovnému zacházení a vnímání ženy. V některých případech očividně, v jiných skrytě. Ačkoli místní tradice a muži dominující islámskému právu mohou přispívat k omezení žen, Korán zásadně nařídil vzájemný respekt a ohodnocení lidské bytosti bez ohledu na pohlaví nebo společenské

185

postavení. V súfismu tento velmi podstatný koránský postoj opravdu panoval. Kromě toho, kultury ve kterých súfismus existoval, měly více sklon vyjadřovat myšlenky ústně než psanou formou. Přesto byly i ty, které zaznamenávaly své mystické zkušenosti v písních, denících a v kritických interpretacích. Jak tyto příběhy vychází najevo odkrýváme životy a práci mnoha súfíjských sester. Mezi nimi byly i Fatima nebo Jahan-Ara, oblíbená dcera šáha Jahana (1592-1666), císaře říše Mughal v Indii, který nechal vybudovat nesmrtelný Tádž Mahal na památku své milované ženy. Fatimah popsala své duchovní začátky v díle zvaném Risala-i Sahibiyya, které je známé jako nádherné a zasvěcené vyjádření rozkvětu súfismu v jejím srdci. Bib Hayati Kermani patřila k rodině, která se zcela ponořila do súfijské tradice. Její bratr byl šejk řádu Nimatullahu a ona se stala ženou mistra tohoto řádu. Po svém sňatku složila díván (soubor básní) ve kterých odhalila sjednocení svého vnitřního i vnějšího poznání súfismu. V dervišském řádu Bektashi, ve kterém byly ženy při obřadech vždy integrovány společně s muži, pokračovalo mnoho žen v tradici skládání zasvěcených písní (illahis). V roce 1987 byl v Turecku vydán zpěvník Gul Deste („Kytice růží“). Ve zpěvníku se nacházely duchovní zpěvy psané společně muži i ženami Bektashské tradice od 19. století do současnosti. Ženy-súfistky dnes působí po celém světě a dělí se o své zkušenosti formou osobní stejně jako psanou. Na Středním východě pokračují ženy v duchovním hledání v mnoha súfijských řádech. Zvláště v Turecku se súfismus rozvíjí snad dokonce i více než tomu bylo v minulosti. To že Atatürk postavil na začátku 20. století řády mimo zákon vedlo k tomu, že bylo mnoho súfíjských zvyků zahnáno do soukromí domovů. Jedna osvícená žena, Feriha Ana, udržovala Rifaiskou tradici v Istanbulu až do své smrti; Zeyneb Hatun z Ankary pokračuje i nadále v inspirování lidí v Turecku i zahraničí svými básněmi a zpěvy. Jedna větev súfismu, která se v posledních letech stala více známou na Západě je řád Mevlevi. V této tradici, která je založena na příkladu Mavlána Jaláluddína Rumiho, byly ženy vždy hluboce respektovány, ctěny a zvány k účasti na všech aspektech duchovní cesty. Rúmího rodina měla dlouhou tradici v poznávání duchovní krásy a moudrosti žen. Byla to jeho babička, princezna Khorasanská, která první zažehla jiskru zájmu v Rúmího otci, Bahaeddinu Weledovi. Pod její péči vyrostl v „sultána vzdělanosti“ a velké duchovní světlo své doby. Rúmího matka, Mumine Hatun, zbožná a zasvěcená žena mu byla velmi blízká. Zemřela krátce po Rúmího vlastní svatbě s Gevher, dcerou jednoho

186

z Bahaeddinových nejbližších stoupenců. Gevher vyrostla vedle Rúmího při poslouchání rozprav jeho otce. Tato krásná žena, která byla známa svým srdcem anděla, byla matkou Sultana Weleda, o kterém Rumího učitel, Shams-i-tabriz, vyjevil mnoho tajemství. Ve svých „Rozmluvách“ (Maqalat), zdůrazňoval Shams stejné schopnosti žen pro důvěrný vztah s Nepopsatelným. Mevlevské šejkyně často vedou v modlitbách muže i ženy. Rúmi měl mnoho žákyň a ženy se také často účastnily sema, hudebních obřadů Mevlevisů. (ženy měly obvykle své vlastní sema, ačkoli někdy se jich účastnily společně s muži). V nedávných letech, 7. století po smrti Rúmího žákyně Fakhr an-Nisa, známé jako „Rabia své doby“ bylo rozhodnuto, že je třeba rekonstruovat její hrob. Šejk Suleyman Hayati Dede, který byl hlavou Mevlevijského řádu byl požádán o přítomnost při její exhumaci. Později vykládal, že když bylo její tělo odkryto, bylo absolutně neporušené a ve vzduchu se linula vůně růží. Samozřejmě významné ženy vždy existovaly a přinášely mnoho světla na tento svět, ale naneštěstí v mnoha částech světa a v mnoha duchovních tradicích byl význam žen často zpochybňován. Nicméně v súfismu, byli ženy i muži vždy respektováni jako rovnocenní partneři na duchovní Cestě. Každý - on i ona - si vytváří své vlastní přímé spojení s duchovnem a ženy nejsou odlišné od mužů. Rúmí často krásně mluvil o ženách, prezentoval ženy jako nejdokonalejší příklad božské tvůrčí síly na zemi. Jak řekl v Masnáví, „žena je paprsek Boha. Není jen světsky milovaná, ona je tvořivá ne jen vytvořená.“ Je to přesně tato kreativita a schopnost lásky a vztahu, které vyhovují súfíjské cestě otevřeného vztahu s Milovaným. Tak jak postupně přicházíme k poznání velkoleposti Pramene života, můžeme vidět i sebe v harmonii s Ním. Každá súra v Koránu začíná slovy: Bismillahi ar-Rahmani ar-Rahim, která znamenají „Ve jménu Boha Milosrdného Slitovného.“

Milosrdný hovoří o zásadní dobročinnosti, tkvící v duchovní přirozenosti, Slitovný o soucitu, který prokazuje. Obě slova přichází ze stejného kořene. Boží soucit a shovívavost jsou vždy zdůrazněny jako větší než jeho hněv. Zahrnuti velkomyslností, štědrostí a péčí Milovaného je to, v čem žijeme. Súfismus uznává, že oddanost vztahu a rodině není v rozporu s rozkvětem spirituality, ale spíše je úžasnou nádobou pro duchovní zrání. Krása partnerského vztahu, dětí a rodiny jsou velké požehnání, nesoucí sebou inspiraci. Jak prohlubujeme naši schopnost pro vztah a věrnost v pozemských sférách, také tím vzrůstá naše způsobilost pro vztah s Bohem. Potřebujeme stát společně ve světle. Cesta je otevřená v našem

187

vlastním čase pro větší poznání rovnocenného partnerského vztahu. Máme se ještě každý mnoho co učit a muži i ženy potřebují sebe navzájem, tak můžeme nastolit rovnováhu uvnitř nás stejně jako vytvořit harmonii ve vnějším světě. Mužské vlastnosti jako síla a rozhodnost patří i ženám, ženské vlastnosti jako vnímavost a krása patří i mužům. Jak vidíme navzájem duchovno v nás samých, povzbuzujeme se k rozvoji naší vlastní duchovní podstaty. Jak se učíme být svědky zázraků zrození, přichází období kdy „kamkoli pohlédneš, vidíš tvář Boha, všechno zaniká kromě Jedné Tváře. “( http://www.islamic-sufism.com/article.php?id=671.www.sufismus.wz.cz. www.casopisdotek.cz/mistri/rumi.php,)

188

Kapitola Sedmá

Islám versus křesťanství a naopak

189

1.Střet náboženství anebo střet zájmů:

Předislámští Arabové nejen měli určitou povědomost o židovství nebo křesťanství, ale že je v některých oblastech Arabského poloostrova i vyznávali. Uvedl jsem, že v 5. a 6. století n. I. se židovství stalo v jižní Arábii státním náboženstvím a že již od 4. století se zde šířilo křesťanství, jehož střediskem byl Nadžrán. Židovství převládalo v řadě hidžázských oáz, zejména v Jathribu, ale i dále na severu v Chajbaru, Tajmá a Tabúku. Arabské kmeny v Sýrii vyznávaly křesťanství monofyzitského směru, zatímco Arabové v jižní Mezopotámii byli nestoriány. (Východní syrská církev (asyrská) někdy také zvaná Apoštolská církev Východu, která uznává pouze první 2 ekumenické koncily. Má celkem 400 000 věřících v Íránu, Iráku a Sýrii.) Korán nazývá křesťany a židy „ahl al-kitab“ lid knihy. Lidé kterým bylo Bohem seslán knihu bible a knihu evangelium. Korán uznal obou knih a všechny proroky a posly, kteří byli před Muhammadem, ale Muhammad byl poslední a s ním končí proroctví a poselství. Korán Muhammadivi hovoří:„ Rci: „ Uvěřili jsme v Bohu i v to,co seslal, Izákovi, Jakubovi a kmenům, i v to, co bylo dáno Mojžíšovi a Ježíšovi a prorokům od Pána jejich. My nečiníme rozdíl mezi nimi a do vůle Jeho jsme odevzdaní(což je přesný překlad jsme do vůle jeho muslimi). ( Súra Imrán č 3, veš č: 84). Bůh v koránu je Bohem celého lidstva, ne jen muslimů. Muhammadovi hovoří :Rci: “ Uvěřili jsme v to, co Bůh z Písma seslal, a bylo mi poručeno, abych jednal spravedlivě mezi vámi. Bůh naším je i vaším Pánem, my skutky své máme i vy skutky své máte a není mezi námi důvodů ke sporu;Bůh shromáždí nás všechny a u Něho je cíl konečný“( Súra č: 42, verš č: 15). Na druhém místě Muhammadovi vzkazuje: Rci:“ Chcete se s námi přít o Bohu? Vždyť On Pánem je naším i Pánem je vaším, my skutky své máme a vy skutky své máte. My jen Jemu zasvěcujeme svou víru upřímnou.“ ( súra č.2, verš č: 139). Muslimské tradiční zdroje dokonce uvádí, že židé a křesťané v arabském poloostrově chodili za Muhamedem se poradit, aby řešil anebo aby jím pomáhal řešit spory v jejich komunitách. Nato korán reagoval slovy: „ A jak by si tě mohli vybrat za soudce, když mají Tóru , v níž je obsažen rozsudek Boží? ( súra č:5, verš č: 43) a nebo „ A seslali jsme Tóru, v níž je správné vedení í světlo; aby podle ní soudili proroci, kteří se odevzdali do vůle Boží, ty, kdož vyznávají židovství; aby rabíni a učení rozhodovali podle toho, co jím bylo svěřeno k střežení z Písma Božího a čeho byli svědky.“ ( súra č:5, verš č:44) a ke křesťanům se obrátil slovy: “A vypravili jsme ve stopách jejich

190

Ježíše, syna Mariina, aby potvrdil pravdivost toho, co obsaženo bylo předtím v Tóře, a dali jsme mu Evangelium, v němž je správné vedení a světlo, aby potvrdilo pravdivost toho, co bylo předtím v Tóře, a stalo se správným vedením i varováním pro bohabojné.“( súra č:5, verš č: 46). Korán hovoří vlídně a Ježíšovi, Marií, „“ A hle, pravili andělé:“Marie,Bůh ti oznamuje zvěst radostnou o Slovu,jež od Něho přichází,jehož jméno je Mesiáš,ježíš syn Mariin,a bude blahoslavený na tomto i onom světě a též jedním z těch, kdož k Bohu budou přiblížení“ (koran,rod Imranův,40/45). O Marii hovoří:“ Marie, Bůh si tě věru vyvolil a čistou tě učinil a vyznamenal tě mezi ženami lidstva veškerého“( totéž č:42)

Pří dokladném studii vztahu mezi islámem a křesťanství, badatel zjistí,

že jeto spíš vztah mezi muslimy a křesťany než mezi obou náboženstev. V tomto smyslu, že í zdánlivě čisto teologické šarvátky,které mezi obou náboženstev probíhaly, jsou v skutku podmínění politickými mocenskými zájmy obou táborů. Od první chvíle,co islámská obec překročila hranice arabského poloostrova a začala se šířit do severních sousedních křesťanských oblastí, začal se mocenský střet, mezi křesťanským západem a muslimským východem, který byl sice obalení vírou ale v skutku byl politicky a mocensky. Tento vztah pokračoval do moderní doby a v skutku křesťané na západě neměli jasnou představu o islámu a jeho idejí. Korán nebyl přeložen ani do latiny ani do jiných evropských jazyků a mnoho kritických názorů vyšly bez toho aby kritici měli možnost korán studovat. První překlad koránu do latiny byl realizován až v dvanáctém století Robertem z ketonu, podle příkazu Petra úctyhodného, hlavního představitele klášteře z Kloni. Překlad, který byl dokončení v roku 1143, byl sice tehdy správný krok ale byl špatný překlad se zásadními chyby, které měly za následek nesprávné chápání koránu a islámu vůbec. Není dostateční místo na uvedení všech chyb toho překladu, ale pro znázornění uvedu z nich několik.

a. Překladatel nepochopil vyznám výrazu muslima a islámu, který má velmi hluboký duchovní vyznám a tož „ odevzdaní se do vůle Boha a najit absolutní mír“. Překladatel, bud použil výraz Mohammadana a Muhammadany podle křesťanské terminologii, která byla odevzdaná od Krista anebo použil latinské slovo „ credere“, což znamená věřící „believer“.

b. Korán hovoří v súře Imrán, verš č:45“ A hle, pravili andělé:“Marie,Bůh ti oznamuje zvěst radostnou o Slovu,jež od Něho přichází,jehož jméno je Mesiáš,ježíš syn Mariin,a bude blahoslavený na tomto i onom světě a též jedním z těch, kdož k Bohu budou přiblížení“

191

Slovo blahoslavený v arabštině je „“Wažíh“. Překladatel to slovo četl jako „Wažh“, což znamená obličej a překlad verše zněl takto „ Ježíš syn Mariin, a bude obličej všech národů světa“ (facies omnium gentium), což samozřejmě má úplně jiný a nesprávný vyznám, než korán chtěl říci.

c. Ve verše č.14 ze stejné súry, korán hovoří, “ životné radosti- vášnivá láska k ženám, láska k svým dětem, k hromaděným majetkem zlata a stříbra, k čistokrevným koním, k stádům i k polím obdělaným. To vše je však jen užívání života pozemského, zatímco u boha je útočiště nejkrásnější“ Překladatel Robert Ketoní zřejmě záměrně přeložil verš tak, že čitatel z překladu pochopí, že korán pobízí k sexuálnímu styku se svými dětmi. (podle Ludwiga Hagemanna, christtentum contra islam, do arabštiny přeložil, Muhammad Gadid, vydal. Cadmus- sýrie, r.2004, str:66-68) Tento koránový překlad zůstal po dobu pětistoletí hlavním překladem koránu a nejvíc používaní zdroji informaci o islámu. Proto všeobecní dojem a představa křesťanských teologů o islámu, byla vybudovaná na základě uvedeného chybného překladu koránu. Někdy se stalo, že křesťanští teologové ani se neunavovali tento překlad číst a postavili názor na islám podle pověr a domněnek.

Teologický střet mezi křesťanstvím a islámem byl podmíněn politickou situací doby. Byly to nejprve křižácké výpravy, které začaly roku 1096 a pokračovaly až do roku 1291. Bylo jich osem vyprav, sedm proti muslimům a jedna proti východním křesťanům, přičemž v roku 1261 padl Konstantinopol a byl latinský východní impérium zlikvidován v prospěch Říma . Křižácké výpravy a dobytí Jeruzaléma a velké časti Palestiny křižáckými vojsky a boj muslimů za osvobození Palestiny a Jeruzaléma velmi záporně označil vztah muslimů k západnímu křesťanství. Křesťanští teologové tvrdili, že křižácké vojny byly vykonané na boží rozkaz, a takové války jsou spravedlivé, protože Bůh nemůže být nespravedlivý. Muslimi byli označené za bezbožníky a válka proti bezbožným pohanům, za křesťanskou víru, považovali za válku spravedlivou a legitimní. Křižácké výpravy, byly vojenské výpravy, vyhlašované papežem za účelem boje proti nevěřícím. Účastníci křížových výprav, křižáci, byli označeni znamením kříže (odtud jejich pojmenování) a používali ochrany církve. První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem bylo dobýt Svatou zemi a osvobodit místa posvátná pro křesťany od nevěřících muslimů.

Na druhé straně pád Konstantinopole roku 1453 muslimskými Turky a tažení Turků proti Evropě a ohrožení Evropských měst tureckými vojsky zásadně ovlivnili postoj křesťanů k muslimům a islámu. V době když v Evropě probíhal pokus o reformu církvi a křesťané byli rozdělení a

192

zaměstnaní diskusními teologickými šarvátky, turecký sultán Sulaiman se svými vojsky dopil jedno evropské město za druhé. V roku 1521 dopil Bělehrad, dva roky nato Rhodos a pokračoval do Maďarska a v roku 1525 obléhal Vídeň. Islám například pro Martina luthera(1483- 1546), představoval tureckou hrozbu a na Islám se díval pravě přes tu hrozbu. Nepřátelé křesťanství byli pro Luthera dva, Papež, kterého označil za falešného mesiáše a muslimští Turci, které Bůh křesťanům poslal jako satana aby křesťany potrestal za jejich hříchy. Vyhlásil: „ Bůh nás trestá rukou Turků“ a žádal křesťany aby se vrátili k Bohu a modlili za záchranu. Podle vidění Daněla o konce světa, Luther usoudil, že se objeví dva krutí tyrani, kteří hodlají křesťanství zničit. Jeden hodlá křesťanství zničit duchovně, obracením jej na nesprávnou víru a to je papež a druhý, Turek s mečem v ruce, který hodlá křesťanům podat poslední smrtící ránu. (Hagmann,tamtéž, str:128). Zajímavé je, že Luther odmítal náboženskou vojnu, „ musíme proti Turkům bojovat ale ne jménem Kriste“ a boj proti Turkům nechal pozemské mocí, kde má křesťan bojovat ne jako křesťan, ale jako bojující voják pod praporem pozemského pana, na obranu Evropy proti dobyvatelům Turkům. Vyhasil, „ kdybych byl vojákem a viděl jsem kněze s křížem, utékal bych od něho pryč, jako od satana.“ ( Hagmann tamtéž, str:129- 130). Lutherová úloha v vojně proti Turkům, byla teologická. Na jedné straně chtěl obrodit křesťanství,“ než začneme bojovat proti vnějšímu nepřítelovi, musíme se osvobodit od vnitřního nepřítele“. Na druhé straně hodlal odhalit „falešnost“ Islámu protože podle něho není ostřejší rána vůči muslimům, než ta, která jím dokáže jak je falešní ten jejich Muhammad a jaká falešná je jejich kniha.“(tamtéž). Proto,Islám podle Luthera byl nástrojem satana, který má za cíl zničení nejen křesťanství ale celé pozemské moci. Luther vyhlásil, že Muhammadovi naleží popis av.podle jána 8:44, který říká: „Vaším otcem je ďábel a vy chcete plnit tužby svého otce. On byl vrah od počátku a nesetrval v pravdě, nebo v něm pravdy není. Když lže, hovoří ze sebe, nebo je lhář a otec lži.“ Martin Luther dlouhou dobou ostře kritizoval islám a muslimy a Muhammadovi přilepil různé negativné názvy bez toho aby se seznámil s obsahem koránu anebo se životem a díla Muhammada. Sam se přiznává, že až v roku 1542 po prvníkrát se střetl s latinským překladem koránu a potvrzuje, že to byl velmi špatný překlad a přál si aby se nahlédl do lepšího a jasného překladu. (podle Hagmena str:139). Pravě toto přiznaní potvrzuje fakt, že Luther stejně jako mnoho západních křesťanských teologů napadali a ostře kritizovali islám bez toho aby četli korán, základní zdroj islámu. Dlouho islám byl křesťany považován za kacířství anebo za křesťanské herese. Mnoho knih bylo proti islámu napsaných jako byla kniha

193

Riccardo de Monte di Croce „kontra legem sarracenorum“ a kniha Niclolai de Cusy „Cribration alkorani“ a mnoho jiných. Mnoho kazatelských křesťanských vyprav bylo do muslimských krajin posílaných za účelem konvertovaní muslimů na křesťanskou víru. Výpravy samozřejmě byly neúspěšné a někdy nebezpečné. Byla to naivní představa, že takou cestou dokážou muslimy konvertovat na křesťanství. Násilné konvertovaní se nastalo v Španělsku po pádu poslední muslimské enklávy v Andalusii- Španělsku. Hlavní teologické šarvátky mezi křesťany a muslimy se točily kolem podstaty koránu a čí jeto obyčejní pozemská kniha napsaná Muhammadem jak tvrdí křesťané anebo čí jeto boží slovo jak tvrdí Muslimové. Další předmět teologického střetu byla postava Ježíše Kriste. Korán považuje Ježíše Kriste za božího posle a odmítá jeho božskost. Křesťany korán varuje, že Bůh je jeden jediný a ne trojitý: „ Vlastníci Písma ! Nepřehánějte ve víře své a mluvte o Bohu jedině pravdu ! Vskutku Ježíš Kristus, syn Mariin, je poslem Božím a slovo jeho, které vložil do Marie, a duchem z Něho vycházejícím. A věřte v Bohu a posly Jeho a neříkejte: „Trojice !„ Přestaňte, a bude to pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem , On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Bůh dostatečným je ochráncem.( súra ženy, verš č:171) .

Křesťané naopak tvrdí, že Bůh – Tvůrce – vstoupil do svého stvoření, do lidských dějin jako historická osoba Ježíš z Nazarety, nazývaný Kristus. Stal se člověkem, aby tak lidem přiblížil ztracené poznání Boha a obnovil narušené spojení mezi stvořením a Tvůrcem. Světu podal svou záchranou ruku – spásu, když svou lidskou smrtí na kříži odčinil hříchy lidí všech dob. Svou bolestí se tak solidarizoval se všemi trpícími a dal utrpení smysl. Pak projevil své božství, když vstal z mrtvých a smrt tím učinil branou do vyšší nadčasové dimenze života. Ježíš Kristus podle křesťanské víry je víc než jeden z řady velkých duchovních myslitelů, neboť v něm je božství obsaženo v plnosti. On sám je ta Cesta, Pravda a Život – Boží odpověď na nejvnitřnější otázky každého člověka a všech náboženství světa. V Ježíši vstoupil Bůh do našeho všedního života. Ježíš Kristus se v čase ustanoveném Bohem stal člověkem, aby vykoupil celé lidstvo. Ježíš Kristus dovršuje své usmiřující poslání ve prospěch lidstva. Vzkříšením Ježíš Kristus z moci Boží uniká smrti a zároveň dokončuje dílo spásy tím, že umožňuje vzkříšení pro každého člověka, který v něho věří. Poslání Ježíše Krista pokračuje v církvi, která je založena jeho slovy a činy, projevuje se jako tajemství spásy vylitím Ducha svatého (letnice), hlásá evangelium každému člověku a nabízí se jako znamení a nástroj společenství Boha a lidí. (podle knihy

194

„Křesťanství od A do Z“, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Uvedené na internetu).

Křesťanští teologové nepochopili vyznám „boží slovo“ a „boží duch“

v koránu a dávali jim křesťanský vyznám a považovali to za přiznaní koránu o božskosti Ježíše. Tyto byly a stale jsou hlavními tématy, kolem kterýmž se točil dialog a nebo někdy šarvátky mezi křesťany a Muslimy a trvají až do dnešního dne. Stupen ostrosti dialogu a nebo útoku a proti útoku byl a je podminován ostrosti politické situaci. Situace se poměrně změnila v době evropské osvěty, kdy se převládl rozumové padaní na základě nových vědních odborů a filosofii. Immanuel Kunt ( 1724-1804) opisuje osvětu, že jeto schopnost používaní svého rozumu bez vlivu a směrovaní druhých.(Will durant: the story of civilization, arabský překlad, kapit.Kunt) Islám se stal předmětem seriozního studií mnohých západních badatelů, ale hlavně mimo teologického kruhu. Hadrian Reland ( 1676-1718) profesor orientálních jazyků v Utrechtě-Holandsko ve své knize (Teologia Mohammedicae z roku 1705) pokusil podávat rozumný pohled na islám a v úvodu knihy píše, že náboženstva, bud je protivníci nerozumí anebo s lstivým záměrem je očerní. (podle Hagemanna, totéž str: 148). Přesto, že kniha Hadriana Relanda kritizovala islám a muslimy, církev knihu považovala za pro islámské dílo a ji zakázala. Gotthold Ephraim Lessing (1729-1781) ve svém příběhu (moudrý Nathan), v kterém otec nechá svým třem dětem vzácný prsten ale k němu dá vyrobit dva falešní totožní s pravým. Každý z bratrů myslí, že má ten pravý. Tým autor představuje islám, křesťanství a židovství, z kterýž každý z nich si myslí, že vlastní tu pravou víru. Podle autora, kritérium pravosti víry u každého člověka jsou praktické skutky a členové náboženstva se mají konkurovat pravě dobrými skutky. Pravě v tomto znění korán hovoří:“Snažte se vzájemně překonávat v dobrých skutcích. Ať již jste kdekoliv, Bůh vás všechny převede“( súra č.2 verě č.148). Jeden z nejvýraznějších badatelů, který islám seriozně studoval je orientalista Theodor Noldke ( 1836-1930). Nechal velmi rozsáhlí studium o historií koránu Deschichte des Qorans, který po přepracovaní Friedichem Schwallým je považován za mistrovské dílo. Kniha byla nedávno, přes protestu fundamentalistických teologů přeložená do Arabčiny. Je dlouhá řada autorů z Evropy a USA, kteří seriozně studovali a stale studují islám a napsali o různých aspektech islámu seriozní knihy. Není místo je všechny uvést, ale pro přiklad můžu některé jména uvádět: Němec Julius Wellhausen, talián Leone Caetoni, skot Duncan Black

195

Macdonald, který se vystěhoval do USA a stal se jeden z předních představitelů islámských a arabských studií, Francouz Louis Massignon, který studoval islámský súfismus, němec Ludwig Hagemann, Fred Haliday, který napsal seriosní studium pod titulem, „islám and the myth of confrontaion,1995“(islám a mýtus o konfrontaci) a mnoho a mnoho dalších. Tato serióznost zůstala na akademické úrovni a teologické šarvátky pokračovaly mezi teology obou táborů. Horši bylo a stale je na úrovni mediální sféře, kde novináři, kteréž opisuje profesor Sorbonnu M.Arcon jako „pisatelé s Krátkým dychem“. Podle něho žádný novinář nedokáže napsat seriosní článek ani o islámu ani o křesťanství. Proto novináři se chylí k senzaci. Nějaký zlom se nastal po druhém vatikánském koncilu a jeho deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím. Druhý vatikánský koncil byl shromáždění více než 2 500 katolických biskupů na dosud posledním ekumenickém koncilu, které svolal papež Jan XXIII. (1958-1963), a jež zasedalo v letech 1962-1965. Cílem koncilu bylo reagovat na potřeby doby. Explicitně nedefinoval žádnou novou nauku či dogmata. V deklaraci zvané Nostra aetate, vyhlášená 28 října 1965 bylo definované poměr církve k nekřesťanským náboženstvím. V posledním roce Druhého vatikánského koncilu, otevřela se brána k novému seriozními dialogu mezi křesťany a muslimy. Hlasováním shromážděných biskupů prošla v poměru 2 221 ku 88. Latinský titulek znamená „V naší době“ a jedná se o první slova deklarace, jak je u římskokatolických dokumentů zvykem. Deklarace začíná popisem jednotného původu i cíle všech lidí, přičemž poukazuje na to, že Bůh je stvořil a k Bohu se všichni vrátí. Zabývá se věčnými otázkami, které si klade každý člověk a tím jak se je různé náboženské tradice pokoušejí zodpovídat. Zmiňuje některé myšlenky hinduismu a buddhismu jako filosofické otázky a potom kategoricky prohlašuje: „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi.“ V třetí části se píše, že katolická církev se dívá s úctou na muslimy a popisuje některé věci společné islámu, křesťanství a katolictví: uctívání jednoho Boha, úctu k Abrahámovi, Marii i Ježíši, kterého islám nepovažuje za Boha, ale za jednoho z proroků. Koncil vyzývá všechny katolíky a muslimy, aby zapomněli na nenávist a rozdíly

196

v minulosti a společně se snažili o vzájemném porozumění a prospěch. Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem. Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem. Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.( http://cs.wikipedia.org/wiki/Nostra_aetate. ttp://krystal.op. cz/amen/2001/Amen9-01.htm) Na zaklade toho vyhlášení, začaly společné hovory mezi muslimskými a křesťanskými teology, zakládali se různé diskusní fóry, výbory a instituce. Papež Jan Pavel druhý (1920-2005) navštívil některé muslimské krajiny včetně Sýrie a vyjádřil pozitivní dojmy ze své návštěvy. Po smrti Jana Pavla druhého nastoupil papež Benedikt XV1. Nový Papež v svém prvním poselstvu pozdravil židy, kteří se prý „sdílí s křesťany stejnou kulturu“ a o muslimech se nezmínil. Pozdě zrušil úřad, který se specializuje na vztahy s muslimy. Na jedné přednášce, papež citoval záznam rozhovoru, který údajně vedl kolem roku 1391 byzantský císař Manuel II. Palaelogos s jakýmsi učeným Peršanem o křesťanstvu a isláme. Prý v tom rozhovoru byzantský císař řekl: „Ukaž mi, co nové přinesl Mohamed, a najdeš jenom zlé a nehumánní věci, jako například to, že ti předepsal, aby si viru, kterou si hlásal, šířil mečem. Svými výroky papež vyvolal protestní reakce ve všech muslimských zemích. Netaktnost nového papeže se projevila když během své historické návštěvy Turecka ještě prohlásil, že místní katolíci žijí v nelehkých podmínkách což vyvolalo rozhoršení tureckých úřadů. V nedělním projevu v Římě Benedikt ještě poznamenal, že „malé stádečko“ katolíků v Turecku „žije v nesnadných podmínkách“. Zdálo se, že všechno co Jan Pavel druhý ve vztazích s muslimy vybudoval, začíná za nového papeže troskotat. Jen se zdá, že nový papež se probouzel a začal opravovat, co zkazil. Papež Benedikt XVI. obnovil úřad, který s specializuje na vztahy s muslimy. Stalo se tak rok

197

po tom,co hlavu katolické církvi kritizovali za jeho rozpuštění. Benedikt zároveň vyjmenoval za šéfa úřadu bývalého vatikánského ministra zahraničených věcí, francouzského kardinála Jeana-Louisa Taurana. Vyjmenovaní Taurana, který v letech 1990-2003 řídil vatikánské ministerstvo zahraničených věcí, za předsedu Papežské rady pro mezináboženský dialog, vylepšilo profil úřadu. Tauran byl jedním z nejostřejších odpůrců plánů USA pro invaze Iráku a tvrdil, že jednostranný vojenský úder bude “zločinem proti míru”, který nemožno ospravedlnit ani podepřít žádnými důvody na sebeobranu. Úřad v minulosti vedl anglický arcibiskup Michael Fitzgerald - pokládaní za špičkového odborníka na islám. Toho však později pověřili funkce papežského vyslance v Egypte a Benedikt XVI. sloučil jeho úřad s vatikánským úřadem pro kulturu. Vztahy katolické církvi s muslimy se zhoršili po vyhlášení Benedikta XVI. v Německu, v kterém dal islám do spojitosti s násilím. Papež veřejně vyjádřil lítost, že jeho poznámky muslimy urazili. Koncem září 2007 bylo ve Vatikánu zveřejněno poselství muslimům k ukončení postního měsíce ramadánu. Kardinál Jean-Louis Tauran, předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog, v něm mluví o nutnosti výchovy mladé generace k míru a dialogu. Kardinál Jean-Louis Tauran, předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog, zaslal muslimům poselství Apoštolského stolce ke svátku ‚Id al-Fitr, kterým 12.10.2007 končí islámský postní měsíc ramadán. Poprvé ve své funkci, do které byl jmenován papežem Benediktem XVI. dne 25.6.2007, se tak kardinál Tauran obrací k věřícím jiného náboženství u příležitosti jejich svátku. Ve svém poselství s názvem „Křesťané a muslimové, povolání k podpoře kultury míru“ kardinál mimo jiné připomíná, že ramadán je pro muslimy „důležitou dobou… která každému členu muslimské komunity dává novou sílu k osobnímu, rodinnému i společenskému životu.“ Více než kdy jindy musí dnes věřící všech náboženství „usilovat o mír a projevovat respekt ke všem jednotlivcům i společenstvím skrze náboženskou svobodu.“ Násilí a terorismus, připomíná kardinál Tauran, zasahuje nevinné a není přitom schopno řešit konflikty. Připomíná také nezbytnost výchovy mladých lidí, „zodpovědných za budoucí svět.“ Rodiny a vzdělávací, státní i náboženské instituce musí mladým lidem zajistit vzdělání a výchovu, které je naučí „respektovat všechny lidi a vidět v nich své bratry a sestry“. Ve výchově se nesmí zapomínat ani na křesťansko-muslimský dialog, který je „nástrojem, jak uniknout z nekončící spirály konfliktů a násobených napětí.“ Není však možné vést mladé lidi bez osobního příkladu, proto kardinál Tauran vyzývá k podpoře spolupráce a dialogu mezi křesťany a muslimy. V závěru svého poselství pak kardinál Jean-Louis Tauran zasílá všem muslimům

198

srdečný pozdrav a vyprošuje od Boha „pevné zdraví, vyrovnanost a úspěch“.( internet a tlač) Podobné poselstva byly posílané z obou stran a různé diskusní fóra a střetnutí byly uspořádané v různých koutcích světa- v USA, různých evropských městech, v Africe, středním východě a Asii. Koncem října 2007 se v aule Husitské teologické fakulty UK konala konference s názvem Mezináboženský dialog dnes: se zřetelem k tzv. abrahámovským náboženstvím. Pořádala ji Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů ve spolupráci s HTF UK v rámci projektu Grantové agentury České republiky. Jedním ze záměrů tohoto setkání bylo reagovat na potřebu vzájemného poznání, smíření, dialogu a spolupráce v době zjitřených mezináboženských a mezikulturních vztahů. Konference byla rámována odkazem významného kanadského religionisty a teologa W. C. Smithe (1916–2000), který svou odbornou činností ovlivnil vedle metodologie srovnávací religionistiky také teorii a praxi mezináboženského dialogu. Setkání odborníků se mělo stát příspěvkem k analýze a zhodnocení Smithova vědeckého přínosu pro teoretická východiska angažovaného studia náboženství. Účastníci konference se domnívají, že i nadále je důležité promýšlet možné funkce religionistiky v interkulturním dorozumění a prohloubení otevřeného dialogu mezi náboženstvími (zejména judaismem, křesťanstvím a islámem) v kontextu české společnosti. V dopoledním bloku vystoupili religionisté a teologové z českých předních vysokoškolských pracovišť. Karel Floss, Ivan Štampach, Pavel Hošek a Zdeněk Vojtíšek představili svým posluchačům z řad odborníků i studentů konkrétní metodologické otázky religionistiky a globální teologie nebo praktický rozměr mezináboženského dialogu. První den konference pokračoval příspěvky zahraničních hostů, kteří hovořili o svých praktických zkušenostech z mezináboženského dialogu z perspektivy judaismu, křesťanství a islámu. Rabín Ron Hoffberg přiblížil fungující komunikaci probíhající na lokální úrovni mezi jednotlivými církvemi a náboženstvími v USA. Mohamad Iwhid Ahmed vykreslil současné postavení náboženských skupin v Libyi. Velký ohlas mezi posluchači zaznamenalo vystoupení Christiny Hazbounové, která se věnovala aktuální situaci palestinských křesťanů žijících v Izraelem okupovaném Betlémě. Hlavní podvečerní referát byl svěřen Tomáši Halíkovi, který hovořil o filozofických a teologických předpokladech mezináboženského dialogu. Po přednáškách následovaly diskuse k jednotlivým vystoupením, do kterých se zapojila laická i odborná veřejnost. V podvečer Ivan Štampach moderoval panelovou diskusi, v níž vystoupil

199

pražský rabín konzervativního judaismu Ron Hoffberg, Sylvie Wittmannová z pražské liberální židovské organizace Bejt Simchat, představitel brněnské islámské nadace Muníb Hassan, zástupce pražské islámské nadace Vladimír Sáňka a také Tomáš Halík a Milan Balabán. Jednotliví účastníci panelové diskuse nejprve představili své aktivity na poli komunikace mezi náboženskými směry a organizacemi v České republice. Poté se diskutovalo o reálné situaci mezináboženského dialogu v Česku a jeho možném budoucím vývoji. Již v tuto chvíli zazněl jeden z důležitých závěrů celé konference. Druhý den konference pokračoval referáty dalších akademických hostů a studentů. V prvním bloku se svými příspěvky vystoupili Vít Machálek (Papež Benedikt XVI. a křesťansko-muslimský dialog), Miloš Mrázek (Smithův pluralismus v kritice Harolda A. Netlanda), Martin Klapetek (Komunikace německých muslimských organizací s křesťany) a Martin Dojčár (Dialog spiritualit: Mystická kontemplácia v mystike Oblaku nevedenia a v advaite R. Maharsiho). Konferenci uzavřeli Kateřina Vodičková (W. C. Smith a možnosti personalistického dialogu) a Josef Bartošek (Zkušenosti mezináboženského dialogu ve Skotsku). V rámci probíhaného dialogu, 138 moslimských náboženských vedoucích přišli s výzvou k vedením největších křesťanských církví v říjnu 2007 zdůrazňujíc porozumění mezi obou světovými náboženstvími. Ve svém listu vyzdvihli, že jde o „zachovaní tohoto světa”. Myslí si, že v dnešní době moderních zbraní, když křesťané a moslimové žijí takto smíšeně, ani jedna strana nemůže vyhrát eventuální konflikt, který by se týkal víc než polovice obyvatelstva zemi. „Mezi islámem a křesťanstvím existuje shoda v tom, že nejdůležitějším přikázáním jich víry je láska k Bohu a láska k bližnímu”, - udávají pisatelé listu.Tento dokument byl podepsaní í vedoucím poradcem pro Mezináboženský program na Cambridge University – podle jeho slov tento list byl podepsaní v jméně 99,9 % muslimů, teda v jméně těch, co odsuzují extremizmus. Podobně v Říjnu toho stejného roku se uskutečnila konference ku křesťansko-islámskému dialogu v Budapešti na Evangelické Univerzitě, na které se zúčastnil i vedoucí maďarské muslimské komunity a představitel ministerstva kultury, hlavní poradce pro církevní styky. Východiskem pro dialog byl, že každé náboženstvo musí dokázat brat svoje tradice s náležitým odstupem. Vedoucí muslimské komunity, Zoltán Sulok prohlásil, že jich cílem není obracení lidé na víru. Podle něho třeba víc hovořit o problémech, které přináší globalizace, o postavení 20 až 30 miliónů muslimů v Evropě. Je mu jasné,že v některých náboženských otázkách nemožno přesvědčit jeden druhého, i když existují společné črty. Třeba objektivně poznávat

200

svoje náboženstva, jich historické kořene, nebo jen takto možno vést obsažný rozhovor. „Chtěli bychom vzbudit důvěru křesťanů vůči islámu“ vyhlásil Sulok. „Třeba hovořit o náboženské pravdě, o Božím zjevení, o lásce a o duchovnosti. Cílem tohoto je vzájemné kulturní obohacení.“ Na vyzvu muslimů odpovídal Mgr. Róbert Kováts, kňaz ECAV, píše: „Milí moslimští přátelé, bratři v jednom Bohu, naši příbuzní po Abrahámovi! 1/ Naplno si uvědomujeme naléhavost vaši výzvy a vážnost téma, které nastolujete. Doba dozřela na seriózní dialog. 2/ Jestli kompetentní lidé mlčí a nechápou znaky času, někteří se drží svých historických omylů či deformaci, držitelé nezkažených Božích hodnot – Abrahámovi děti – nemohou mlčet. Jákobův nejmladší syn, Josef se dokázal nakonec smířit se svými bratry dokazujíc, že je Abrahámovým potomkem, v jeho linii se dokážeme znova ujednotit, odpustit si a takto se smířit my, Abrahámovi potomci 21. století. 3/ Bůh je absolutný, nepodmíněný časem, prostorem, církví či vyznáním, na rozdíl od člověka. Člověk je neustále v pokušení dělat si z Boha garanta svých zájmů a zatahovat Ho do svých nedorozumění. Všichni jsme Božími dětmi, jsme součástí Jeho plánu, osvobození a spása se děje pro každého v jiném časovém horizonte. Abrahámovi děti jsou čekatelé osvobození a spásy. 4/ Nepřítelem není jiné náboženstvo, ale duch materializmu, ateizmu, egoizmu, číže ďábel a jeho služebníci. Odmítáme princip kolektivní viny a považovat příslušníků určitého náboženstva za teroristy anebo za vrahy Ježíše Krista. Je nesprávné, když kterákoliv církev se považuje za jedině správní, odmítáme předpojatost, zaujatost a nevědomost. Je nesprávné zabsolutňovat a nadřaďovat zájmy jedné skupiny nad druhou, či jde o národ, náboženstvo, politiku anebo hospodářství. Tzv. vyšší zájmy jednotlivých skupin vedou ke konfliktům. 5/ Přidáváme se ke konstatováním konferenci Evangelické Univerzity v Budapešti na téma křesťansko-islámského dialogu. 6/ Svět potřebuje lékaře, lásku, pomoc a pochopeni. Pojem „svět” chápeme jako způsob života a hříchem narušený pořádek v kosmu, který v současní podobě nemůže existovat věčně. Svět jako taký nemusí zákonitě zaniknut, jestli se lidé probudí, proto podporujeme vaše výzvu k dialogu. Mgr. Róbert Kováts, kněz ECAV.

Zdá se mi, že nějaká strana nemá zájem na úspěch tohoto

probíhajícího dialogu a dělá všechno možné aby dialog zastavil a vyostřil

201

šarvátky, útoky a proti útoky mezi muslimy a křesťany. Bohužel některé skupiny z obou táborů hrají nepříznivcům do karet a vyostřují situace na obou stranách. Někdy šarvátky se změní na urážky a proti urážky, co neprospěje ani jedné ani druhé straně. Například V roku 2002 americký baptistický kazatel Jerry Falwell povídal, že Mohamed byl terorista – násilný člověk a muž vojny, který dal světu opačný příklad jako Ježíš či Mojžíš. Kromě různých muslimských organizací v Americe byli pohoršení muslimi v Africe, na Středním východě i v Asii. Iránsky duchovný Mojsen Mojtahed Šabestari, reprezentující nejvyššího iránského duchovného vodce Chamenního, vydal fatwu, v které se píše, že Falwell je „žoldnéř a musí byť zabitý“, a povídal, že „smrť toho muže je náboženskou povinností“. Potom se objevily kontroverzní kresby v Dánsku a později ve francii. Dánský nejprodávanější, pravicový deník, Jyllands-Posten, uveřejnil 30. září 2005 u článku o autocenzuře a o svobodě slova dvanáct karikatur proroka Muhammada. Kresby byly urážlivé a ukázaly proroka Muhammada jako pošetilého a hloupého. Poslanec holandského parlamentu Geet Wilders, kterého extrémistická pravicová strana disponuje 9 křesly v 150-členném parlamente, pro holandské média uvedl, že připravuje film, který , zobrazuje Korán jako „fašistickou knihu“. Ultranacionalistický poslanec v srpnu 2007 zaslal otevřený list médiím, v kterém islámskou svatou knihu označil za „fašistický text“, který vyzývá stoupenců islámského náboženstva, aby v jeho jméně zabíjeli.

Mediální nebe je plno provokativních titulů, které mají za cíl pošpinit muslimy a ukázat je v špatném světle. Na ilustraci uvedeme některé tituly jednoho českého portálu „Eurabia.cz“: „Islám, blízký Východ a fašismus“, „Sbohem, měsíci pokrytectví“, což myslí měsíc pustu u muslimů ramadan, „Blaho muslima přednější zdravotnímu stavu postižené dívky“, „Chajbar, Chajbar, židé, Mohamedova armáda se vrátí“, „znepokojivý nárůst islámské hrozby“, „Odmítám Korán, Kvůli Muhammadově nedostatku mravního a etického chování a kvůli nesmyslnosti Koránu“ a mnoho podobných titul. Abychom dokázali, že nejde o portál skupiny deviantů ale o známých mediálních osobností, linkovaných na některých hlavních politických stranách, uvedu souhrn článku Martina Hála „strukturální a obsahovou analysu toho serveru, Eurabia uveden na www,deepend.cz. píše: „Stránky autorských, z části převzatých z jiných médií. Stránky samotné jsou součástí širší skupiny serverů, mezi nimiž dochází k prolínání autorů a textů. Před vlastní analýzou obsahu je proto nutné provést základní zmapování struktury stránek z hlediska vydavatele, redakce, autorů a zdrojů. Teprve poté je možno informovaně přistoupit k analýze obsahu. Stránky Eurabia.cz jsou sesterským projektem serveru ePortal.cz a volnou součástí skupiny myšlenkově spřízněných internetových stránek,

202

v mainstreamovém českém tisku příležitostně hodnocených jako „pravicový bulvár“. Kromě Eurabie a ePortalu sem můžeme zařadit ještě Euportal.cz a Virtually.cz. Celé skupině jsou společné hlasitě deklarovaná pravicová orientace, euroskepticismus a politická orientace na ODS. První tři servery publikuje společnost Český portál (www.cesky-portal.cz). Virtually.cz je projektem Jany Dědečkové, bývalé členky televizní rady, jíž se dostalo značné pozornosti médií (převážně negativní) během televizní stávky na přelomu let 2000-2001. Servery z této skupiny mezi sebou navzájem přebírají některé texty, v rámci serverů vydávaných Českým portálem je patrné i značné personální propojení. Např. šéfredaktor Eurabie Adam Bartoš je současně redaktorem ePortalu a vedoucím rubriky Islám na serveru Euportal.cz. Vedle 32 článků na Eurabii publikoval 34 textů na Euportalu, 15 na ePortalu a 4 na Virtually.cz. V řadě případů jde přitom o stejné články uveřejněné na několika, nebo i na všech těchto serverech paralelně. Člen redakce Eurabie Richard Zatloukal je současně redaktorem ePortalu. Všechny servery vydávané Českým portálem sdílejí téměř identickou grafickou úpravu, základní strukturu webové stránky a podobné redakční zvyklosti. Server Eurabia.cz publikoval od června 2005 (datum vzniku 12.6.2005) do 8. května 2006 celkem 285 článků, řazených – často spíše náhodně – do 16 rubrik. Zdá se, že k jeho vzniku došlo prostě osamostatněním příslušných rubrik (Islám, Blízký východ) ze serverů Euportal, resp. ePortal. Tím by se také dalo vysvětlit propojení redakcí a textu Vedle píšících redaktorů (Adam Bartoš, Karolína Kopecká, Bohumil Polívka, Richard Zatloukal) na Eurabii hojně publikují někteří kmenoví autoři, např. televizní dokumentarista Jiří Ovečka (5 článků) nebo překladatelka Olga Ryantová (25 článků). Kmenoví autoři mají na problematiku islámu stejně vyhraněné názory jako redakce. Jiří Ovečka vešel ve známost mj. kontroverzním dokumentem z cyklu Infiltrace, odvysílaným na ČT 2 pod názvem Já, muslim dne 7.10.2005. (Proti tomuto pořadu vznikla následně protestní petice adresovaná Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, jíž podle verze otištěné v Britských listech podepsali také zaměstnanci MKC Praha.) Olga Ryantová na sebe upozornila koncem roku 2004, když podala podnět ministerstvu kultury s návrhem na odebrání registrace Ústředí muslimských obcí, hlavní a zastřešující organizaci českých muslimů. Tento návrh zdůvodnila tvrzením, že islám je ideologií zjevně propagující násilí a svaté války a potlačující práva žen a další práva občanů žijících ve svobodné společnosti. Podnětem se zabýval ministr Dostál, který ho následně odložil. Mezi kmenové autory Eurabie by snad dále bylo možno zařadit ještě některé názorově blízké exilové spisovatele z okruhu Českého portálu,

203

jako je Ota Ulč (dvacet článků) nebo Benjamin Kuras (tři články). Významnou měrou přispívají i další autoři z řad české emigrace, např. Jaroslav Teplý, který na serveru publikoval tři články o problematice muslimské imigrace v Holandsku. Zpravodajství ze zemí „staré“ Evropy, kde je muslimská komunita mnohem početnější a problémy s ní vyhrocenější, tvoří důležitou součást obsahu serveru. Problémy imigrace a multikulturního soužití v zemích jako je Holandsko nebo Francie jsou prezentovány jako varování pro ČR do budoucna. Celý server je výhradně a cíleně zaměřen na údajné nebezpečí islamizace Evropy, především prostřednictvím nekontrolované imigrace z islámských zemí, údajně podporované institucemi Evropské unie a živené politikou sociálního státu. To jsou zhruba teze, na nichž se redakce a kmenoví autoři shodnou, i když v dalších jednotlivostech jsou mezi nimi patrné četné názorové rozdíly. Základní orientaci serveru proto mnohem lépe vystihuje jeho jméno, než jeho motto. Samotný pojem Eurábie (Eurabia) má vcelku přehlednou historii, význam i širší konotace. Kupodivu se zdá, že redakci serveru Eurabia.cz širší kontext tohoto termínu uniká a reflektuje ho pouze na povrchní úrovni jako odraz popularizujícího mediálního diskurzu. Pojem Eurabia se poprvé objevil v polovině 70. let 20. století, tehdy ještě v pozitivním významu jako titul časopisu vydávaného Sdružením pro franko-arabskou solidaritu. V negativním významu blízkém autorům kolem Eurabie.cz ho začala používat britská historička židovského původu Bat Ye’or (vl. jménem Giselle Littman). Ta se po nuceném odchodu z rodného Egypta v 50. letech 20. století věnovala zejména otázce postavení náboženských menšin, tzv. dhimmi (Žídé, křesťané) pod vládou islámského chálifátu. Své pojetí pojmu Eurábie rozvedla Bat Ye‘or systematicky v knize Eurabia: The Euro-Arab Axis, vydané počátkem roku 2005. Tato kontroverzní publikace vzbudila značnou pozornost. Autorka se snaží zdokumentovat, že od počátku 70. let se v důsledku systematických snah v jistých politických kruzích v Evropě postupně ustavila „Euro-arabská osa“, propojená celou řadou formálních i neformálních vazeb v kulturním a politickém životě, na parlamentní úrovni, v médiích, apod. Tato nová geopolitická aliance vznikla podle jejího názoru v důsledku mocenských snah de Gaullovy Francie ustavit protiváhu globálnímu vlivu USA znovuoživením tradičních politických svazků Francie s muslimským světem ještě z koloniálních dob. Své pojetí pojmu Eurábie rozvedla Bat Ye‘or systematicky v knize Eurabia: The Euro-Arab Axis, vydané počátkem roku 2005. Tato kontroverzní publikace vzbudila značnou pozornost. Autorka se snaží zdokumentovat, že od počátku 70. let se v důsledku systematických snah v jistých politických kruzích v Evropě postupně ustavila „Euro-arabská osa“, propojená celou řadou formálních

204

i neformálních vazeb v kulturním a politickém životě, na parlamentní úrovni, v médiích, apod. Tato nová geopolitická aliance vznikla podle jejího názoru v důsledku mocenských snah de Gaullovy Francie ustavit protiváhu globálnímu vlivu USA znovuoživením tradičních politických svazků Francie s muslimským světem ještě z koloniálních dob. Z arabské strany bylo sbližování motivováno hlavně snahou o deligitimizaci Izraele. V rámci poválečné franko-německé spolupráce získala Francie pro tento projekt tehdejší Západní Německo, a posléze i instituce vznikajícího E(H)S, resp. EU. K prohloubení euro-arabské spolupráce došlo podle Bat Ye‘or zejména po izraelsko-arabské válce v roce 1973 a následné energetické krizi v důsledku ropného embarga ze strany Arabské ligy. K evropským mocenským ambicím se v té době podle ní přidaly ještě ekonomické zájmy ve snaze o zajištění dodávek ropy. Vznikající euro-arabská osa se institucionalizovala v podobě tzv. Euro-arabského dialogu (EAD), ustaveného v Paříži v roce 1974 pod patronací Evropského společenství. Tento orgán potom zastřešoval koordinaci společného postupu v politice, kultuře, apod. Kromě jiného vedla podle Bat Ye‘or aktivita EAD k „privilegovanému“ přístupu arabských imigrantů do Evropy, kde se rychle začaly tvořit silné islámské komunity. Evropa současně napomáhala při delegitimizaci Izraele a při prosazování palestinské otázky do centra globální pozornosti jako klíčového problému mezinárodních vztahů. V současné době sklízí Evropa podle Bat Ye‘or trpké plody této politiky v podobě problémů jako je terorismus, pouliční nepokoje, náboženská intolerance, apod. Pojem Eurábie se začal běžně používat v médiích, zpravidla jako zkratka pro pronikání vlivu islámu do Evropy. Z obsahu stránek Eurabia.cz se nezdá, že by si byla redakce širšího kontextu svého názvu (a klíčového pojmu) vědoma. Bat Ye‘or je na serveru letmo zmíněna ve dvou převzatých článcích. Hojně se zde nicméně používá pojmů, které Bat Ye‘or zpopularizovala. Vedle samotné Eurábie je to hlavně dhimmitude, resp. dhimmi. Kritika pronikání islámu do Evropy v podání serveru Eurabia.cz se tak zdá být spíše odrazem podvědomých, apriorních postojů a některých aspektů obecného mediálního diskurzu, nežli hlubšího zájmu podloženého důkladnými rešeršemi. Vzhledem k základní charakteristice serverů Českého portálu to není zase tak překvapivé. Namísto kritiky konkrétních politických rozhodnutí a institucí, na něž se soustřeďuje Bat Ye‘or, tak Eurabia.cz často sklouzává do atavistických kulturních předsudků a pudové sebeobrany proti všemu islámskému či arabskému. Problémy s muslimskou imigrací v Evropě nejsou podle této vize důsledkem konkrétních rozhodnutí a politik, ale projevem jakéhosi nadčasového, globálního a totálního „střetu civilizací“ mezi islámem a judeo-křesťanskou tradicí.

205

Termín „střet civilizací“ je očividně redakci blízký. Typický je z tohoto hlediska článek Jakuba Calatravy Kdo stojí proti nám, aneb nastal čas pro novou reconquistu?, uvedený redakcí jako speciální předvánoční dárek čtenářům. Článek je koncipován jako „devět tezí“, které hodnotí islám jako „antagonistické náboženství“ a úhlavního nepřítele usilujícího po staletí o mocenskou likvidaci křesťanství, Evropy a Západu. Autor se výslovně odvolává na Huntingtona, z něhož cituje: „Zásadním problémem Západu není islámský fundamentalismus, je to islám, odlišná civilizace, jejíž příslušníci jsou přesvědčeni o nadřazenosti své kultury a jsou posedlí slabostí své moci.“ Celý článek je uveden známou pasáží z Dantovy Božské komedie, v níž básník líčí útrapy proroka Mohameda a jeho bratrance a zetě Alího jako „rozsévačů sváru“ v (křesťanském) pekle. Tento citát z lůna vrcholného středověku tvoří vhodný úvod pro Calatravovy „teze“: „Tristní dětství, citový deficit, psychické problémy a vliv staroarabských věštců formoval Muhammada, autora nové náboženské soustavy. Muhammad deformoval, zfalšoval a pragmaticky zneužil řadu prvků židovské a křesťanské dogmatiky. Nebo: Korán je východiskem teologického zdůvodnění světovládné role islámu.“ Tento druh vypjaté rétoriky je pro server Eurabia.cz typický. Dílčí problémy s islámskými komunitami v Evropě, ať už je to terorismus nebo nepokoje po otištění dánských karikatur, jsou jen průvodní jevy širšího, globálního „střetu“ mezi Západem (případně Evropou, křesťanstvím) a islámem. Tento střet představuje nesmiřitelný boj na život a na smrt. Jako bychom se skutečně vraceli do středověké mentality z dob křížových výprav, nebo naopak zrcadlově obrátili fantasmagorické, manicheistické vize islámských radikálů. Eurabia.cz odmítá činit nějakou distinkci mezi běžným („umírněným“) islámem a islámskými radikály. I umírnění muslimové jsou „pátou kolonou bin Ladina“ (jak čteme v titulku již zmíněného rozhovoru s P. Baršou na ePortalu, a průběžně v řadě textů na Eurabii.cz.) S islámem není možný kompromis. Jedinou alternativou je (sebeobranný) boj proti islámu jako takovému. Tento boj naštěstí autoři chápou jako boj ideový, tedy snahu vyburcovat Evropu z letargie, aby začala čelit hrozícímu „nebezpečí“.(konec)

Zajímavé, že muslimi Ježíše Kriste uctívají a nedovolí si aby byl podobným způsobem urážení, jak často někteří křesťané Muhammada urazí. Sice, muslimi nevěří v božskosti Ježíše ale uznají jej jako božího posle a je zakázané a přímo trestné jeho osobu urážet.

Dovolím si říci, že všechny ty teologické šarvátky, útoky a proti útoky jsou výkřiky hluchých a v dnešní době nemají pro obyčejní lidé na obou stranách žádný pozitivny vyznám. Naopak kalý atmosféru a pěstují nedůvěru až nenávist a nikám nevedou. Víra jak jsem na začátku tvrdil,

206

je věc osobního přesvědčení a nedá dnešními vědeckými metody potvrdit ani odvrátit. Bud věříte a nebo ne. Všechny teologické argumenty a proti argumenty nepřesvědčí ani jednu stranu ani druhou. Všechny tři náboženstva pocházejí z jednoho repositáře, Abrahamova příběhu a mají hlídat co mají společního a ne co je rozděluje.

Já chápu ateistu, který odmítá náboženství jako celek protože jeho vědecký smysl a rozum se svými vědeckými metody odmítá věřit, že Bůh někomu posílá knihu anebo Bůh se vtělí do člověka anebo Bůh posílá proroky a posle. Ale nechápu, že někdo chce od mně abych věřil, že Bible je Boží slovo a nechce to stejné věřit o koránu. Nechápu, že někdo od mně chce abych věřil, že Bůh vtělil do lidského těla Ježíše Kriste a nechce věřit, že ten stejný mocní Bůh, pošle Muhammada, jako božího posla a posílá mu boží poselstvo. Proč jeto možné v jednom případě a je nemožní v druhém.

Šermovaní s texty a různými obviněními a proti obviněními nikám nevede. Staří mudrci hovoří, když je tvůj dům ze skla neházej po lidech kameny. Když mi ukážete některé texty z koránu, které pobízí k válce a zabíjení, ukážu vám podobné a ještě horši z bibli. Text koránu podobně jako text bibli, třeba číst v kontextu doby a v kontextu celého příběhu. Jinak, korán a bible stanou knihy proti lidskosti a třeba obě zakázat, protože nepatří do té doby. Korán a bible jsou náboženské teologické knihy, nejsou ani historické ani vědecké. Třeba je číst se záměrem vylovit z nich ponaučení a morální hodnoty. Když mi ukážete na bin Ládina, ukážu vám na největšího vraha naši doby Buše a jeho bandu vrahů, kteří dokázali v Iráku vraždit výše milion osob. Když mi ukážete na muslimské války ukážu vám na křesťanské v různých koutech světa, na první a druhou světovou, při kterémž padlo miliony nevinných lidí. Když mi ukážete na muslimy v Evropě, ukážu vám na miliony křesťanských ozbrojených vojáku v muslimských krajinách, od Saudské Arábii až po Afganistanu. Ale kam by to všechno vedlo a komu to prospěje a co s tým dosáhneme. Máme mnoho palčivějších problémů, které potřebují spolupráce obou táborů. Máme choroby, které kosí miliony životů ročně, hlad, nezdraví vzduch, oteplovaní atmosféry, jíme nezdravé jídlo, rozpad rodinných vztahů, úpadek morálky, šíří se negativné jevy v společnosti, morální hodnoty upadají a mnoho dalších negativných jevů, které potřebují seriozní řešení. Teologické šermovaní by vůbec nebylo, kdyby neexistovaly politické zájmy a politické mocenské střety. Nevidíme ze strany západu podobný útok proti židovství, ačkoliv židovstvo naopak od Islámu nevěří v Ježíšovi Kristovi ani jako božím poslovi ani jako božím synovi anebo součástí božské trojice. Naopak židovstvo odmítá křesťanství i Ježíše Kriste a tento postoj je v židovských dokumentech zřetelně zdokumentované a jen slepý to nevidí. Takové útoky nenajdeme, protože by židé ihned

207

vytasili meč „antisemitizmu“ a západní svět se třese jak uslyší takové obvinění. Naopak západní křesťané hlásí k společné křesťansko-židovské kultuře, co já osobně nevidím k té takzvané společné kultuře žádný skutečný podklad. Já osobně nevěřím v božskosti Ježíše Kriste a mám nato právo. Ale osoba Ježíše Kriste mně vždycky fascinovala . Ježíš Kristus, Kristus Nazarecký byl mým krajanem, Palestincem. My dnešní Palestinci, jsme jeho praví potomci. Když se představují ukřižovaného Ježíše s jeho rány a nesmírným utrpením, vynoří se mi před očima obraz jeho „děti“, dnešních Palestinců, kteří trpí a krvácí jako trpěl a krvácel on. Když Ježíše Krista představují ukřižovaného na kříži a slyším jeho volaní po palestinsky „Elo, Elo lima sabaktaní“ „ Ó Bože, proč si mně opustil!“ najednou se mi vynoří obraz ukřižovaných dnešních Kristových synů, Palestinců a poslouchám jejich volaní „ Bože Proč si nás opustil!“.

Ježíš Kristus nebyl židovského původu a ani dnešní židé nejsou jeho potomky. Nejsou ani potomky Kristových vrahův, protože většina dnešních židů je chazarského původu a nemá ani nejmenší etnický vztah s Palestinou. Co však zůstává, existenci stejné ideologií - Farizeizmu založená na nenávisti, krutosti a zákeřnosti. Farizeizmus, byl nástrojem vražední Ježíše Kriste v minulosti a je nástrojem vražední Kristových potomkův, dnešních Palestinců v současnosti. Nový zákon a Evangelia, zdroje křesťanského náboženství a kultury, nás učí, že ježíš Kristus byl nepřítelem farizeizmu a farizejů a podle židovských zdrojů farizaizmus je základem judaizmu. Pouhá logika nám teda potvrzuje fakt, že Ježíš Kristus odporoval a odmítal judaistickou ideologie, dědičem farizaizmu. Stačí abychom otevřeli evangelium podle Matúše (16:5,6) a dočítáme co hovořil Ježíš o Farizeizme a farizejích.: „Dejte si pozor a chraňte se kvasu farizejů a Saducejů“ a ještě jednou to opakoval a až tedy jeho učenci pochopili, „že jim nehovořil aby se chránili chlebového kvasu ale nauky farizejů a Saducejů.“ ( Mat.16: 11,12). Dále čítáme ( Mat.23:2-5) „Tedy Ježíš povídal zástupům í svým učeníkům:“ Zákonníci a farizeji zasedli na Mojžíšovu stolice. Proto robte a zachovávejte všecko co vám poví, ale podle jich skutků nerobte:Nebo hovoří a nekonají. Vážou těžké až neúnosné břemena a kladu jich lidem na pleci, ale sami nechtějí ani prstem pohnut. Všecko co dělají, konají jenom aby je lidé viděli. Rozšiřují si modlitebné řemeny a zvětšují střapce na šatách, rádi mají popřední místa na hostinách, prvé stolice v synagógách, pozdravy na ulicích a když je lidé oslovují rabín.“ Dále Ježíš hovoří( Mat:23:13): „Běda vám, zákonníci a farizeji, pokrytci, nebe zavíráte nebeské království před lidmi. Sami do něj nevcházíte, nebo zatvoříte nebeské království před lidmi. Sami do něj nevcházíte, a tím, co vcházejí, vést nedovolíte.“ „ Běda vám zákonníci a farizeji,

208

pokrytci“. Tuto vetu pán Ježíš mnohokrát opakuje a farizeje opisuje jako „ plní pokrytectví a nepravosti.“( Mat:,23,25,27,29,). Podobný popis farizejů najdeme v evangeliu podle Marka (8:14 ), a v evangelium podle Lukáše:( 11:37-44) „Vy, farizeji, .....vaše vnitro je plné loupeže a nepravosti.“ Dále najdeme v novém zákoně podrobný popis farizejů (list Římanům:3:13-18) jejich hrtan je jako otevřený hrob. Svými jazyky hovoří lstivě . Za pěrami mají jed vřeteník, jich ústa jsou plné klatby a hořkosti, jich nohy jsou rychle prolívat krev, na jich cestách zkáza a nečasti, nepoznali cestu pokoje. Před jich očí není bázne Boží.“ Významný Rabbi Louis Finkelstein, představený židovského teologického semináře v Americe často označovaného jako „Vatikán Judaizmu“, v předslovu k prvnímu vydaní jeho světoznámé klasiky: „Farizeji - sociologické pozadí jich víry“ na 21. straně píše: „Judaizmus: Farizeizmus se stal Talmudizmem, Talmudizmus se stal středověkým Rabinizmem a středověký Rabinizmus se stal moderním Rabinizmem. Ale přes všechny změny jména, duch starověkého Farizejizmu přetrval nezměnění. Z Palestiny do Babylónie, z Babylónie do Severní Afriky, Taliánska, Španělska, Francouzska, Německa, Odtud do Polska, Ruska a celé východní Evropy, starověký Farizeizmus putoval. . . dokazujíc tak trvalý význam, který Farizeizmus má jako náboženské hnuti.“

Oslavovaný Rabbi Louis Finkelstein sledoval stopy náboženstva z čas Ježíše, nazývaného „Farizeizmus“, které dnes poznáme pod Jemenem „Judaizmus“. Rabbi Louis Finkelstein potvrzuje to, co Rabbi Adolph Moses v spolupráci s Rabbim H.G. Enlowom tvrdí ve svém dílu „Jehovizmus a jiné přednášky“, které bylo vydané v roku 1903 Louivillskou sekcí Rady židovských žen, kde na straně první přehlasuje: „zpomezi nespočetných neštěstí, které se přihodily nejkatastrofálnější v jeho důsledcích je jméno Judaizmus. . . nejhorší je, že toto jméno si vybrali sami židé. Navýše, ani v biblických, ani v postbiblických, ani v talmudických, či v pozdějších časech se termín Judaizmus nevyskytuje.“ Farizeizmus z čas Krista je dnes známy pod názvem Judaizmus a ježíš Kristus byl nepřítelem Farizeizmu, dnešnímu Judaizmu, je to jednoduchá matematika a Ježíš Kristus nebyl žádny antisemita ani já nejsem. Ježíš Kristus bojoval proti ideologií Farizaizmu. Bojoval proti agresivitě, nenávisti, krutosti, výlučnosti a lichvářství, které bylo bohatým zdrojem příjmu rabínů. Bojoval za nastoleni lásky, toleranci, rovnosti a spravedlivosti. Proto nebyl pro Farizeje a jich rabíny- kazatele nenávisti- přijatelní a proto proti němu ukrutně bojovali a žádali jeho smrt a v svých písmech jej nazývají ohavnými jmény. Potom nevím o jaké společní kultuře mluví?

209

Nechci tým útočit na židy ani nenapadám k křesťansko-židovskému konfliktu. Chtěl bych tým jen zdůraznit, že každé náboženstvo, každý národ a každý stát, každé hnutí má svoje problémy a nedostatky a je zranitelní a nikdo není imunní proti útoku a kritice. Muslimů na světě je více než miliarda lidí a jsou etablovaní ve všech koutech světa včetně západních krajinách. Urážky islámu a muslimských svatých symbolů a ponížení muslimů tento status nemění, jen vyvolá nenávist a sebeobranu. Kritika je potřebná a nutná a uzdravuje, ale útoky a urážky vyvolají jenom nenávist a proti reakce. Žijeme na velmi malé země a historie nás mnohokrát potvrdila, že střety a konflikty nic nevyřeší a lidstvo tým se ztrácí a nic dobrého nedosáhne. Konec každého konfliktu a každé války, je vždy mírový rozhovor s dohodou. Tak proč si nešetříme lidské oběti a nesedneme si přímo k tomu stolu a začneme náš společní rozhovor. Islám jako víra a náboženstvo ani muslimi, totéž jako křesťanství a křesťany, nikdy nevytratí z povrchu zemi a zem je malá a musí všichni na této země spolu žit. Jiná cesta není.

2. Kdo je muslim a kdo je křesťan?

210

Mám jednoho slovenského přítele, kteréhož znám dlouhé léta. Není týden, co bychom aspoň jednou nestřetli a popovídali pří kávě anebo sklenice čaje. Má mně za vzorního, slušného a věrného přítele a někdy jeho lichotky mně přivedou do rozpaků. Jednou jsme si seděli pří kávě v okruhu známých a řeč se točila kolem politiky v Iráku a na středním východě. Najednou vyletěla z úst mého přítele věta, „ za všechno mohou, ti blbí Arabi“. Všichni se tvrdli a mlčky se točili k mně a čekali na moje reakce,jen nedočkali. Přítel se uvědomil co si řekl a utočil se ke mně a řekl, „ promiň, vid ty jsi jiný.“ Ptal jsem se ho, jak to víš, že jsem jiný? Poznáš vůbec kromě mně nějakého Araba? Samozřejmě neznal a nikdy v životě kromě mně žádného Araba neznal. Když se přiznal, ptal jsem se ho, „ jak teda víš, že jsem jiný, možná jsem ještě horší a ostatní Araby jsou ještě lepší než já? Došli jsme všichni k přesvědčení, že člověk mnohokrát soudí druhé podle pověr, zvěsti a fám a ne podle znalosti,skutečnosti a nebo osobních zkušeností. Když jsem přijel po prve do Československa, naočkovali mi do hlavy, že Slováci jsou blbí a zákeřní a češi jsou lakomí a snobi ale nepotvrdilo ani jedno ani druhé. Arabi stejně jako Slováci čí češi jsou jako jiní národy, mezi ně jsou dobří í špatní, blbí í chytří a podobně. Francouzský filosof M. Fuko vytvořil nový pojem bádaní zvaní, „archeologie vědomosti“. Podle toho, vědomost se nedosáhne povrchním hledáním ale archeologickým pečlivým vykopaným do hloubky podobně jako archeolog vyhledává historické dědictví. Jinak vědomost je bud falešná anebo neúplná.

Vyrostl jsem se v palestinském městě Nablusu, ve čtvrti Rafídii. Rafídie byla dědina nedaleko Nablusu a postupem času se stala součásti města. Původní obyvatelé dědiny byli z většiny křesťané a tak jsem se vyrostl ve společnosti křesťanských děti, chodili jsme do jedné školy a hráli jsme se společně na jednom hřiště. Ve škole jsme měli hodinu islámského náboženství, která nebyla pro křesťany povinná, ale i tak na ni chodili. Rodiče je učili, že korán a islám je součást kultury všech Arabů, nejen muslimů. Společně jsme slavili Svatky muslimské i křesťanské. Nejradši jsme měli velkonoce, kde jsme spolu barvili vejce a hráli jsme s vejcí takovou hru, že jsme je klepli o sebe a kdo rozbil vejce druhého, tak jej vyhrál. Nezajímalo nás, kdo je kdo, my jsme Ježíše Kriste uctívali a oni Muhammada také, protože byl Arab a rodiče jim řekli, že korán a Muhammad jsou součásti arabského dědictví a byli nato hrdí. Když jsme přísahali, řekli „ wi alnabi Muhammad a wi almasíh“, což znamená přísahám za Muhammada a za Kriste.Měli jsme stejný jazyk, stejné zvyky, tradice a kulturu a společnou zem. Navštěvovali jsme navzájem,

211

otcové hráli šach anebo karty, ženy klebetili anebo společně pekly a my děti, jsme hráli a těšili se na čerstvé buchty a nebo na sladkosti z rukou naších mamiček. Při posezení, křesťanští otcové pili vino anebo arak, otec nebil ale jeho bratranec Tawik ano. Jelikož u nás je zvykem, že s alkoholickými nápoji se podává „máza“(různé dobroty na malých talířích), otec pustil do konzumace mazy a nechal víno a nebo arak ostatním.

Naše přátelství vydrželo do dnešního dne a převážná většina mých arabských a palestinských přátel je křesťanská. Můj přítel dětský lékař Farhan Abu Alleil a jeho žena zubní lékařka Lajla jsou nám jako rodina. Když chodili k nám, Farhan šel rovně do kuchyně a hledal maminčiny dobroty. Po každém když moje mámu střetl, políbil ji ruku a žádal od ni požehnaní. Dr. Farhan pozná korán skoro na zpaměti a často drží s muslimy půst v ramadanu, což jsem nikdy neudělal. Můj další křesťanský přítel Jamíl Halase, který je věrným návštěvníkem Slovenska, každý rok drží půst ramadan a hovoří o sebe, že je muslimský křesťan.Každý rok v ramadánu, pozve představitelé křesťanských církvi v Jordánsku spolu s představiteli muslimů na společní ramadanskou večeru. Večera zvykne se konat v ortodoxním křesťanském klubu v Ammánu. Jamílův bratranec, věřící křesťan dával svým dětem jména Muhammada a Mahmuda po zakladatelovi islámu a dceře jméno fatima po Muhahamadovy dceře. Můj přítel Dr. Wadí Šarajha je mi jako bratr, jeho žena byla věrná přítelkyně mé nebohé sestry Shaden,kterou židé zavraždili, jejich dva syny jsou přátelé mého synovce a netře, (oba věřící muslimi) a jejich vztah je taký, že lidé myslí, že jsou bratři a sestra. Když jejich mladší syn v létě minulého roku se ženil, letěl jsem do Ammanu, abych se postavil na svatební hostině vedle ženichovo otce a přivítal hosty.

V takové atmosféře jsem vyrostl. Byli jsme a stale jsme jedna rodina a víra nikdy nás nerozdělila. Moje děti šli po mých stopách a ačkoliv se cítí jako muslimi, bez problému splynuli v křesťanské společnosti na Slovensku, čí v Česku. Taková atmosféra byla v celé Palestině. V Náblusu, v Jeruzalémě i v jiných městech jsme se často probudili na hlas muslimského muezzina z mešity společně s vyzváněním kostelního zvonu. A nikomu to nevadilo. Byla to součást palestinského mírumilovného života. Klíč od největšího křesťanského kostela v Jeruzalému „Al-kijama“, (Baziliku sv. Pánova hrobu) kde se nachází Kristův hrob, je už několik desítek let v péči jedné muslimské rodiny. Křesťanské církve se mezi sebou nemohly dohodnout, proto se rozhodly klíče nechat u jedné známé muslimské rodiny. Jeden její člen kostel každý den ráno otevírá a večer zavírá. V roku 1948, jsme společně strachovali a pociťovali nebezpečí cizího sionizmu, který nás všechny ohrazoval. Mnoho křesťanů padlo

212

sionistickými kulky, mnoho bojovalo za Palestinu a za jednotu Arabů. Naši křesťané byli postojem západních křesťanů velmi šokovaní a nemohli pochopit dvojmetrovou politiku křesťanského západu, která stala za tragédii našeho lidu. Křesťanský západ nejen podpořil sionistům ale přímo se podílel na vzniku tragédii našeho lidu, muslimů í křesťanů. Arabští křesťané věrní svými vlasteneckými povinností aktivně se podíleli na boji proti koloniálním zájmům západu. Převážná většina vedoucích představitelů revolučních a vlasteneckých palestinských a arabských stran a hnutí, byla křesťanská, jako je Aflaq, předseda strany arabské obrody „Baas“; Dr. G. Habash, předseda národního frontu; Hawatme, předseda demokratického frontu; Chaled Nassar předseda komunistické strany a mnoho jiných. V nedávno v uvedeném televizním rozhovoru se představitel egyptské Koptské pravoslavné církve Shenouda III. vyjádřil, že je potěšen jednotou, která vládne mezi křesťany a muslimy v Egyptě. Uvedl však, že tuto jednotu narušují členové Církve adventistů sedmého dne spolu se Svědky Jehovovými a Americkými Židy. Shenoudův komentář byl odvysílán po proslovu egyptského prezidenta Hosni Mubaraka, který vyhlásil koptské vánoce připadající na 7. leden národním svátkem pro křesťany i muslimy. Křesťanský západ mnohdy zobecní a zjednodušuje svoje závěry o islám a muslimy. To stejné dělají dnešní fundamentalističtí muslimi o křesťanství a křesťanech. Díky soustavní a vytrvalé mediální propagandě, muslim pro mnoho západních křesťanů je Bin Ladin anebo Taliban. Je bradatý muž se samopalem anebo zahalená žena v černém. Mnoho křesťanů na západě též si myslí, že všichni Arabi jsou muslimi a převážná většina muslimů je arabská, což je velký omyl. Arabi nejsou jen muslimové ale i křesťané. V některých arabských krajinách jako je v Libanonu, křesťané tvoří až 40% obyvatel a v některých jiných až 20% obyvatel. Arabi tvoří asi 20% všech muslimů na světě, třeba krajina jako Indonésie má výše sto milionu muslimů. Muslimi jsou, Arabi, Indonézani, Turci, Afgánci, Peršany, Činané, Indové, Pákistánci, Uzbekistány, Tádžikistány, Azarbižany, Turkmenistány Kazachstány, Kyrgyzstány,Bulhaři, Makedonci, Albánci, Čečenci, Bosňáci, Somálci, Bangály, Nigerce,Rusi,Němci,Angličané,češi, Američané a mnoho a mnoho jiných. Jsou Asijci, Afričany, Evropany, Američany, Latino Američany a Australany. Jejich výše miliardy osob a tvoří 22% světové populaci, křesťané tvoří 33% . počet muslimů roste v poměru 2,9% ročně, což je vyšší než poměr rostu světové populaci, 2,2%.

Afgánský muslim není jako jordánský anebo palestinský. To stejně můžeme hovořit o Arabech, poněvadž Arab ze saudské Arábii

213

naseknutým wahabským učením není stejný jako Arab z Jordánska, Palestiny, Libanonu čí Sýrii. Ani novo zbohatlý, petrodolárem naseknutý Arab z Kuvajtu anebo z ostatních států arabského zálivu, není jako bojem a těžkou prácí ocelený Arab z Palestiny, Jordánska a jiných arabských krajin, přesto, že mají některé společné epistémické čerty. Muslimi též jsou různorodé přesvědčení. Jsou Sunniti, Šiti,Chawariži, Ismaelové, Zaidové, Sůfisti a mnoho dalších. Muslimi jsou též, fundamentalisti, radikální, tradiční, umírnění, sekulární, ateisté, komunisté, socialisté, liberální a miliony obyčejných věřících, kteří jsou zaměstnaní sháněním obživu pro svoje rodiny, modlí se k bohu aby jím pomohl ukončit útrapy a beznadějnosti. Muslimské ženy jsou též různé, jsou moderní a někdy až příliš moderní odhalení a vzdělání a jsou tradiční se šátkem na hlavě a jsou ultra- fundamentalistické, zahalené v černém od hlavy až po betách. To stejně můžeme hovořit o křesťané. Křesťané jsou Římsko-Katolíci,Řecko-Katolíci, Protestanti, Evangelíci, ortodoxní, Koptí. Nestoriáni,Maroniti,Assyriani,Jehvisti, Adventisti,Baptisti, Husiti a mnoho jiných. Křesťané jsou též Arabi, Filipínci, Číňané, Japonci, Rusi, Turci, Evropany, Asiati, Latino.Američani, Severo-Američany a mnoho jiných. Římsko-katolický křesťan není to stejný jako křesťanský kopt ani není to stejný jako ortodoxní ani jako jehvista a podobně. Arabský křesťan není stejný jako evropský a Slovák není stejný jako Maďar a Rus není stejný jako Angličan. Tato skutečnost se mi potvrdila, když jsme v ramadánu z roku 2006 pozvali představitelé křesťanských církvi na Slovensku na společní ramadánskou večeru. Přišlo jich osm představitelů církve a náboženských instituci. Mnoho z pozvaných odmítlo součastnic, protože nechtěli byt u jednoho stolu, ne s muslimy, ale s druhými představiteli jiných církví. Ptali nás, koho jsme pozvali a když jsme jím to řekli, odpověď byla, když přijde ten nepřijdeme my. Na naše překvapení, jsme objevili, že křesťanští představitelé různých církvi, mají mezi sebou víc neshod a nepřátelství, než se navenek zdá. Proto hovořit o Muslimech anebo o křesťanech ve všeobecném smyslu je velký omyl. Protože máme do činění s více než jeden Islám a s více než jedno křesťanství. Moderní sociální vědy nám potvrzují, že máme více muslimských rétorik, kterýž třeba studovat samostatně í když pocházejí z jednoho zdroje a mají společné epistémické konotaci. Totéž platí o křesťanství a jiných náboženstvech.

214

3. Kruh násilí:

Násilí plodí násilí a teror plodí teror Arabský filosof z desátého století Abu Hajan al-Tawhídi napsal, že člověk během svého životu je vystaven mnoho nebezpečenství a problémů ale nejnebezpečnější z nich je sám člověk. Tento výrok z desátého století je stale aktuální a všechny problémy, které čelí modernímu člověka jsou z díla samotného člověka. Jiný výstižný výrok, hovoří:“ kdo saje vítr sklízí bouřku“. Tento výrok též vystižně charakterizuje vztah mezi světovou politikou USA a násilím a terorizmem. V dnešních světových médiích jsme každodenně postavení hrozbou islámského světového terorizmu. Když student ve finském městě Tuusulu , postupně zastřelí ředitelku školy, několik spolužáků a potom sebe, nikdo nehovoří o křesťanském ani o židovském terorizme. Ale kdyby byl muslim, média by určitě nahlas vykřikovaly „muslimský terorizmus“ a s tým dlouhé články o islámském terorizme a nebezpečenství islámu a muslimů. Málokdo dnes se zeptá, co je skutečná příčina násilí, ne jen u radikálních muslimů ale vůbec. Bohužel , v navyknuté povrchnosti, bez potřeby a vůle k hlubšímu zkoumaní je pro naprostou většinu nejpohodlnější vyházet vinu na jednu stranu, třeba na muslimy. Na jednu stranu postavit dobré, mírumilovní lidé, teda oběti a na druhou stranu zlé muslimy. Skutečnost však, při detailnějším zkoumaní, ani zdaleka nevypadá takto zjednodušeno. Samozřejmě, v žádném případě nechci osvobodit muslimy od zodpovědnosti, ale také v žádném případě nemůžeme vinit miliardu muslimů za hříchy některých muslimských skupin. Terorizmus není ani výlučný produkt muslimských radikálů a není ani nějakým novým jevem. Teroristické útoky byly i před 11. zářím 2001, spáchali je Američani, Izraelci,Briti, Japonci, Irové, Španieli, Němci, Italové, Francouzi, Srbové, Rusové a další. Teroristi byli křesťané, židé, muslimové i lidé bez vyznání. Známé jsou irská IRA, baskická ETA, italské rudé brigády, židovské teroristické organizace Hagana, Štern nebo Aragon apod. Musíme tento fenomén důkladně studovat a mu přít na kořeny abychom věděli se proti tomu bránit a nebo jej zlikvidovat. V prvním řadě je třeba každý projev násilí a teroru co nejdůraznější odsoudit. O tom není pochyb a když hovořím každý druh, myslím si tým

215

hlavně násilí a teror provedení státem proti svým i cizím lidem. Teror a násilí se nedá v nijakém případě ničím ospravedlnit! Nemožno si však nevšimnut jistý, do očí bijci paradox. Na jednej straně totiž vidíme, statní představitelé, kteří jednoznačně odsoudí násilí, brutality a teroru a na druhé straně však tvoří podmínky pro růst násilí a teroru. Abychom měli lepši výhled o problému násilí muslimských radikálů, musíme se vrátit několik kroků zpět do blízké historii. Co jsme v minulosti pěstovali, dnes je sklízíme. V osmnáctém století začal v Evropě proces osvícení. Osvícenství bylo filozofické, kulturní, ale také politické a hospodářské hnutí, které prakticky začalo koncem sedmnáctého a dovršilo koncem osmnáctého století francouzskou revolucí. Vycházelo z přesvědčení, že člověk by se měl řídit spíše vlastním rozumem nežli vírou a náboženstvím. Nevidí smysl lidského života pouze v posmrtné spáse, jak tomu bylo dříve, ale také v důstojném životě na zemi. Osvícenství vzniklo v Anglii, Francii a Nizozemí, a po celé Evropě se postupně rozšířilo převážně ve druhé polovině 18. století. Významnými představiteli této doby byli filozofové jako například Angličan John Locke, který vyslovil myšlenku, že veškerá moc nepochází od Boha, ale z lidu. Stanovil také přirozená práva člověka, mezi něž řadil svobodu náboženského vyznání či svobodu vytváření soukromého vlastnictví. Z francouzských představitelů Osvícenství byli hlavně Votair, filozof a encyklopedista Denis Diderot a ženevský myslitel a také encyklopedista Jean Jack Rousseaua. Osvícenství bylo spjato s pokrokem v oblasti přírodních věd. Při zkoumání se badatelé a vědci opírali o zkušenost . Francouzský chemik Lavoisier utřídil chemické prvky, Švéd Carl Linnae položil základy současného způsobu dělení rostlinné říše, první galvanický článek sestrojil Ital Luigi Galvani, první elektrickou baterii Ital Alessandro Volta, zdokonalený parní stroj sestrojil Skot James Watt a první létající stroj předvedli v Paříži bratři Montgolfiérové. Francouzská revoluce zrušila feudalizmus a vyhlásila deklarace lidských a občanských práv. Vycházela z názorů Montesquiea, Rousseaua, i z americké ústavy. Představovala zaručení svobody, rovnost před zákonem, nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Poprvé v historii prosazovala zásadu, že lid je zdrojem veškeré moci, a tudíž má nárok na odpor proti vládě. V letech 1789-1791 francouzské Národní shromáždění přijímalo různé zákony, jak daňové, tak správní. Z daňových zákonů např. byla odstraněna vnitřní cla, zkonfiskován církevní majetek, církev byla podřízena státu, duchovní museli přísahat na ústavu (tím se z nich stali tzv. „přísežní kněží“), a ti, co odmítli přísahat na ústavu, byli nuceni emigrovat (= „nepřísežní kněží“.)

216

Francouzská revoluce odstartovala proces tvrdé sekularizace společnosti, které uchvátilo celou Evropu a náboženský kodex byl nahrazen kodexem lidských práv a humanizmu. Vliv církvi ve společnosti se stagnoval až německý filosof Friedrich Wilhelm Nietzsche (1844-10-15 – 1900-08-25) vyhlásil smrť Boha. Vědecký pokrok se rapidně urychlil, industrializace se rozvinula po celé Evropě a severní Americe a pokrok byl vidět ve všech oblastech lidského životu. Ale osvícenství a pokrok nedokázaly vytvořit dokonalého morálního člověka. Stejně jako náboženství, či je islám, křesťanství anebo židovství, ani sekularizace, která chtěla náboženství nahradit, v tomto směru neuspěla. Proces osvícení nebyl jednoduchý a lehký, naopak byl velmi těžký porod, přičemž teklo mnoho krvi. Roku 1802 se Napoleon stává ve Francii konzulem na doživotí, zavedl přísný policejní režim (tajná policie) a cenzuru a od roku 1803 vedl dobyvačné války po celé Evropě a mimo Evropy a v červenci 1812 Napoleonova velká armáda začala tažení do Ruska, které se skončilo katastrofálně za cenu straty tisíce životů na všech stranách. Ani potom Napoleonovy vojny neskončily a pokračovaly až v červnu 1815 když byl poražen spojeneckými pruskými silami pod vedením gen. Blücherema a britskými silami pod velením Wellingtona u Waterloo. Napoleon odstoupil a byl odvezen na ostrov sv. Heleny (v jižním Atlantiku), kde roku 1821 zemřel. V roce 1815 byl uzavřen nový mír s Francií, ta byla nyní zatížena reparacemi, hranice se vrátily do roku 1790 a navíc musela na svém vydržovat cizí armádu. Později vypukly v Evropě dvě světové vojny první a pak druhá, přičemž padlo mnoho milionů mrtvých Evropanů, Američanů a jiných národností. Převážná většina evropských měst byla zdevastovaná a byly praktikovaní na lidech ohavná zvěrstva, která neměla nic společného ani s křesťanskými hodnoty ani s humanistickými a která do dnešního dne trápí svědomí Evropanů. Koloniální úsilí Evropanů též nešlo se souladem s křesťanskými ani humanistickými hodnoty ale byly pohanění chamtivými materielními a mocenskými zájmy. Probíhalo v etapách. V 16. a 17. století měli převahu Španělé a Portugalci, ve 40. letech 17. století se začali prosazovat Nizozemci a v druhé polovině 17. století Angličané a Francouzi. Ti pak nakonec spolu vedou boje o převahu v koloniích. V roce 1763 skončila sedmiletá válka, která potvrdila převahu Anglie v koloniích. Evropané se obohacovali nejen obchodem s koloniemi, ale také loupením a drancováním bohatství druhých národů. Evropané vyváželi z kolonií suroviny, drahé kovy, zemědělské produkty (kukuřice, rýže, cukrová třtina, tabák, káva, kakao, čaj, koření, bavlna) a dováželi do kolonií vlastní zboží spotřebního charakteru. Vydávali zákaz rozvoje průmyslu v koloniích. Koloniální obchod představoval základ světového

217

obchodu, byl samozřejmě výhodný pro Evropu a byl předpokladem pro hospodářský rozvoj Evropy. Způsoboval ovšem také zaostalost kolonií v Africe, Indii, Asii a dalekém a středním východě včetně arabských a muslimských krajin. Francie, země francouzské revoluci a lidských práv, odepřela druhým lidská práva; Anglie, země parlamentní demokratce pošlapala práva druhých národů a též to udělaly některé jiné Evropské krajiny a Severní Amerika. Francie, která halasila listinu lidských prav zavraždila v Alžírsku výše milionu alžírských občanů, zdevastovala krajinu a ji opustila zaostalou a s nečetnými problémy. Totéž činila v jiných arabských krajinách,násilně rozdělila Sýrie a potlačila každý projev národního vědomi a nechala v Sýrii a v jiných arabských krajinách mnoho destrukcí. Velká Britanie nechala za sebou bídu od indii a Číny až po střednímu východu. Spolu s francii rozdělili arabský svět na malé fragmenty a zabránili Arabům v jednotě. Kolonialisté došli k závěru, že Arabové, vtěsnaní do umělých států s hranicemi nakreslenými představiteli vítězných mocností, ještě nejsou schopni stát na vlastních nohách. Tak se jako vždy rozhodlo o nás bez nás.

Všechno se vyvrcholilo, když velká Britanii Belfourovou deklarací, podporovala snahy sionistů o „vytvoření národní domoviny pro židovský lid v Palestině“. Situaci výstižně charakterizoval americký publicista Arther Koestler Prohlásil: „V Balfourově deklaraci jeden národ druhému slavnostně přislíbil vlast třetího národa.“

Alfred M. Lilienthal, americký antisionistický žid, poválečnou dobu charakterizoval takto: „V období po první světové válce velmoci na národy nebraly ohledy. Do jejich osudů zasahovaly svými záměry. Území a obyvatelstvo byly předmětem obchodu jako kusy oděvu.“ Ani dnes situace nezměnila, mocní nadále hrají s osudy druhých slabších národů.

Následkem té politiky byl v Palestině násilně implantován židovský sionistický stát na úkol původního arabského obyvatelstva Palestiny. Byl to začátek tragédii palestinského lidu, která se trvá do dnešního dne. Západní svět k tragédii palestinského lidu zůstává slepý a hluchý. Naopak stale učistí vraha a obvinuje oběti. Je téměř nemožné najít jakýkoliv námět reportáže o Blízkém východě, který by sdělovací prostředky nepřekroutily. Podle pravidel hromadných sdělovacích prostředků USA, jsou Izraelci „bojovníci za svobodu a demokracii“ a Arabi „teroristé“. Je trpkou ironií, že Izrael, který denně porušuje Chartu OSN, rezoluce OSN a další mezinárodní dokumenty je stale považován za nevinnou oběti. Sionisti vyhnali více než 700 000 Palestinců z domova diky rozšířeným činem terorizmu a násilí. Celá historie židovského státu je od svého počátku spojená s terorizmem. Listina je velmi dlouhá a nedá ji vyměňovat celou. Mezi těmi byl velmi známý masakr 254 Palestinců,

218

většinou starých mužův, žen a dětí v dědině Der Yasine. Byl to obzvlášť krutý, krvavý masakr, který vykonali židé a při kterém rozřezávali břicha těhotných žen. Po krvi proletí vrazi schválně publikovali touto událost, aby lidé se zastrašili a ušli z domova v panice. Bývalý izraelský ministerský předseda Menachem Begin, účastník tohoto hrozného masakru se ve své knize The Revolt: The story of the Irgun chválil důležitost Der Yasin: „Haganah vykonal vítězné útoky na jiných frontách... v terore Arabi ušli, plačíc Der Yasin.“ Masakr však nezastavil založením a rozšiřováním židovského státu, pokračoval v časech vojny i míru. Uvedu jen názvy některých dalších masakrů: Sharafatský masakr, Kibyjský masakr, Kafr Quasemský masakr, Al-Sammouský masakr. Sabra a Shatilský masakr, Oyon Quarský masakr, Al- Aqský masakr, masakr v ibrahímové mešitě, Jabalský masakr, masakr v Jenině, masakr v libanonské Quany v roku 1996 a druhý v roku 2006 a mnoho jiných. Masakry provedené sionistickými ozbrojenými složkami proti Palestincům v letech 1947-78 byly tak rozsáhlé a kruté, že Maer Yary, jeden z vůdců izraelské strany Mabam, prohlásil: „Mnoho z nás, když vzalo jako povinnost vraždění dětí, žen a starců, ztratilo svou lidskou tvář. To říkáme my, členové „Hašomír Hatsair“, kteří máme ještě v paměti, kdo a co nám dělal ve druhé světové válce. Cítím se zděšen“ Svědectví očitých izraelských svědků potvrzuje, že izraelští vojáci v Ramlehu a Liddu chladnokrevně zavraždili stovky palestinských žen a dětí. Potvrzují, že izraelští vojáci z 89. roty osmého pluku izraelské armády zavraždili desítky palestinských žen a dětí a že vojáci rozbíjeli lebky palestinských dětí palicemi. Jeden izraelský voják se chlubil, že znásilnil jednu palestinskou ženu a potom jí zavraždil. Dodal, že jedna žena s dítětem v rukách byla několikrát znásilněna a pak zavražděna. Druhý svědek říká: „Inteligentní důstojníci se měnili ve vrahy, ne v euforii bitvy, ale v rámci předem určeného politického plánu.“( (Dominique Vidal a Avec Joseph Algazy Le peche original Ísrael, Les edition de L´Atelier, Les Edition Ouvrieres, Paris 1998, arabský překlad). Bývalý ministr školstva Sulamit Aloni vyhlásil, v interview pro izraelské noviny Yediot Ahronot, že Izrael je rasistický stát, který spáchal vojnové zločiny. Dal hlásil, že Izrael chodí po stopách Mussolini a že někteří izraelští vojáci chovají jako zvířata. Aloni vyjádřil svoje rozhoření nad tým,že Izrael stále hraje úlohu oběti a Američané akceptují tento imadge a hlasují, že Izrael má právo se bránit. (By Roee Nahmias, 07.29.05 Yediot Ahronot). Podle knihy Livii Rokaha „Israel Sacred Terorism“ (Izraelský svatý terorismus) se izraelský teror vůči Palestincům nikdy nezastavil, a nejhorší na celé věci je, že Izraelci a jejich zastánci považují svůj teror za

219

legitimní a morální a omlouvají ho svou vymyšlenou lží, že židovská zbraň je vždy čistá.“ Přesto to všechno, Izrael byl a stale je pro západní média a západní státníky nevinná oběti a Palestinci jsou vrazi a teroristi. USA byla a stale je přepravená vytasit meč veta aby bránila izraelský teror. USA použila právo veta v prospěch Izraele v letech 1988- 1997 čtyřicetkrát, v mnohých případech hlasovaní bylo 14 proti USA. Většina byla použitá na zabránění rezoluce, která by odsoudila izraelský masakr proti Palestincům či Libanoncům. Dvojmetrový postoj byl a stale je základem politiky USA. Nevěří lidé v Washingtonu snad v tom, že „„Milion Arabů nemá cenu jednoho židovského nehtu.“ Jak vyhlásil (Rabín Yaakov Perrin, NY Daily News, 28. února, 1994, str.6.)

Tragédie palestinského lidu byla vytvořena západním světem, aby

kompenzoval židům svoje hříchy ve druhé světové válce. Přitom zapomněl na hříchy, které se přitom dopustil a stále dopouští vůči palestinskému lidu. Palestinci, dnes platí za hříchy jiných, kteří se hlásí ke křesťanské morálce a nebo k humanizmu, ale kteří přitom zapomněli na hlavní základy křesťanské morálky a na humanizmus.

Určitě někdo z vás začne namítat, že proč vytahují starou historie, kterou je už dávno za námi a dnes nás trápí a ohrožuje terorizmus a hlavně islámský. Nato odpovídám, že všechno souvisí se vším a bez znalosti minulosti, nepochopíme současnost.

Klasická historická věda studuje historické události podle časového

sledu, opisuje událost a dění v každé určené časové době, tak jak se staly anebo jak předpokládají, že se tak staly. Dnes moderní historie, studuje celý vědní prostor historické doby a její vývoj ve spojitosti s jiným vědním prostorem jiné doby. Studuje sociální, sociologické, antropologické, epistémické a jiné aspekty vědného systému té dané doby. Bez této vědné archeologické vykopávky, nedokážeme dnes pochopit co se děje v hlavách bin Ladina, Zawahirího, Zargawího, Buše, Bin-Goriona, Šamíra, Šarona a jiných teroristů a proč mají v sebe nesrozumitelnou destrukční a sebe destrukční napětí a tendence. Nepochopíme ani proč muslimi v dnešní době utékají do mešit a uchýlí se k fundamentalizmu. Bez dokladného studii minulosti nepochopíme současnost a odkud pramení násilí a teror. Hlavně, že ta minulost nezastavila ale pokračuje do přítomnosti. Musíme jít hluboce do vnitra Palestince a pokusit zjistit vliv frustraci, bezmocnosti, bezpráví z denního izraelského teroru na jeho duše. Izraelský spisovatel a sociolog Baruch Kimmerling píše v History News Networks z 26. ledna 2004 následovně: „Po třiceti letech útlaku, kolonizace jejich půdy, vyvlastňování jejich vody, ignorace takřka všech jejich svobod, administrativních zadržení desetitisíců z nich,

220

systematického ničení jejich sociální a materiální infrastruktury - není ironické mluvit o Palestincích jako barbarech a nemocné společnosti? Pokud je palestinská společnost nemocná, kdo je za tu nemoc zodpovědný? Kdo je vlastně víc nemocný a kdo je skutečným institucionalizovaným sériovým vrahem?“ Tragédie palestinského lidu je stale živá a zvětšuje se. Irák díky Bušovi a jeho bandě nových konzervativců ve Washingtone stale hoří. Al-kaida přes soustavní bombardovaní Afganistanu a jeho okupace a mezinárodní boj proti terorizmu je stale činná, jelikož je stale krmená příčiny a darovaná výmluvy. Přitom plně věřím, že ani bin Ladin ani Zawahirí ani celé al-Kaida a podobné organizace, jím nezajímá osud Palestiny a Palestinců ani Iráku a Iráčanů, ale je pouhé maskovaní ke dosáhnutí svých skutečných cílů. Rozsáhlý a hluboký archeologický studium celé problematiky samozřejmě nechám různím odborníkům a v krátkosti ukážu na některé aspekty toho problému, abychom pochopili jak všechno začalo a jak jsme dostali do toho stadia. Jsem už dříve dokladně vysvětlil, že dnešní oficielní islámská rétorika je zaostala, fundamentalistická a reakční a je v hluboké krize. Má mnoho agresivních prvků, které napadají k násilí a k výlučnosti druhých. To hovořím, přesto, že dnešní Islámské společnosti v mnohých islámských krajinách i v té vadní podobě má mnoho pozitivních prvků což západu dnes chybí- úcta k rodině a rodinním svazkům, úcta k rodičům, k manželskému svazku, odpor k smilství, prohibice alkoholu a omamných látek, opovržení sexuálních úchylnosti- homosexualita, pedofile a podobně. Moje ostrá kritika nevychází z pocitu, „self hated“ muslima, jak někteří židé rádi opisují sebekritické židy (self hated jews). Ne,nejsem „self hated muslim“ a nemám proč, ale podobně jako sta tisíce dalších rozumných muslimů uvědomují se, že sebekritika je nutná, abychom našli cestu k nápravě. Bez správné diagnózy, se nedá opisovat lék. Problém násilí a teroru je o mnohém komplexnější než bychom mohli jej nazout jedné straně. Násilí je výsledek činění nás všech bez rozdílu, hlavně těch co ovládají světové dění . Proč se bojíme přiznat,že kořenem příčiny násilí a terorismu je politika. „Lidé, kteří se cítí být uražení, ponížení, zneužití či dotčení politikou hlavních sil, ale nemají armády aby se mohli bránit, se často uchylují k teroru. Toto je jediná dosažitelná zbraň slabých. nemůže přijít jiný“, píše Anglický novinář Charley Reese.Dále dodá “Je potřeba přezkoumat naší zahraniční politiku. Například, proč nás nenávidí tolik Palestinců? Odpověď je snadná: byli jsme k nim nespravedlivý. Jakékoliv Izraelských požadavek přivedl k jejich zabíjení, zničení jejich domovů, vyplenění

221

jejich ovocných sadů, zabavení jejich země, podrobení všem druhům ponížení bylo dokonale schváleno U.S. vládou“. Německá psychoterapeuta Alina Wilmsová tvrdí,že všude tam,kde lidé jsou frustrovaní a cítí ohrožení své existenci, může přicházet k projevem násilí“. Podle mého názoru to je jen jedna z hlavních příčin a nejediná. Když přirozeně chceme byt seriozní a počítat statní teror jako jeden z hlavních projevů mezinárodního terorizmu. Státní terorizmus je o mnoho hrozivější a ničivější než terorizmu osob anebo organizací. Podle světových médiích, démon světového teroru je al-Kaida na čele s Bin ladinem a al-Zawahirím. Proto, stojí zato abychom aspoň v krátkosti se podívali na toho démona a jeho zrodu. Třeba ihned na začátku zdůraznit jeden fakt, že Bin-Ladin, Zawahirí a převážná většina zakladatelů al-Kaidy pochozí ze Saudské Arábii, celoživotní přítel, partner a spojenec USA. Zawahirí je sice egyptský občan ale jeho rodina z otcovy i z maminčiny strany pochází ze Saudské Arábii, z oblasti zawahirijy, podle tohož byla rodina jmenovaná. Ideologie al-Kaidy, všech její odnožek a všech muslimských radikálních hnutí pochází z ideologií a učení wahabizmu ze saudské Arábii. Wahabizmus je nejreakčnější a nejkonzervativnější směr fundamentalistického islámu, který vyčerpá svoje ideologie z učení Bin Hanbala(780-855) v modifikaci Bin-Tajmije ze čtrnáctého století. Organizace muslimských bratrů, která vznikla v Egyptě podle stejnojmenné organizaci v Saudské Arábií měla podobnou rétoriku ale modifikovaná podle pakistánského teologa Mawdúdího. Po popravě Saida Kutuba, šéf organizaci v Egyptě a útek představitelů organizaci do Saudské Arábii, Ideologie wahabizmu a muslimských bratrů se velmi blížily. Přesto, že muslimští bratři v dnešní době nechylí se k teroristickým činům a v posledních letech věnují svoje pozornost agitací a charitativním činům, hlásí stejnou ideologie, která produkuje terorizmus. Saudská Arábie vznikla na zaklade partnerství mezi zakladatelem hnutí wahabizmu Abdel-Wahabem a představitelem saudské rodiny Muhamadem bin Saudem někdy mezi 1744-1745. Bin Saud dokázal sjednotit arabské soupeřící kmeny a obsadit muslimská svatá místa a zakládat saudské království. Svátá místa v Mekce a al-Madině staly se pod dozorem a kontrolou konzervativních wahabských teologů. Nová situace nebyla tureckému sultánovi v Istanbulu přijatelná a tak rozkázal tureckého místodržitele v Egyptě Chidévího Muhammada Alího aby poslal armádu a obsadil království Saudů. Egyptská armáda vylodila roku 1811 do Hižazu, obsadila království, zavraždila mnoho wahabských teologů a zatkla Krále Abdalla bin Sauda a vezla jej do Istanbulu,kde byl

222

popraven. Království Saudů byla zlikvidovaná a oblast padla pod patronátem tureckých vládců v Istanbulu. V 1910-1920 Abdel-Aziz bin Saud, zakladatel dnešní saudské dynastii, po návratu ze svého azylu v Kuvajtu vyhlásil džihad a tentokrát za pomoci velké Britanii dokázal dobyt celý Hidžaz a obsadit svatá města Meku a Medínu. V roce 1929 britské letectvo pomáhalo Saudům, bombardováním rebelských kmenů, které se postavili proti Saudům. V únoru 1945 Saudská Arábie měnila spojence a Anglie nahradila spojenými státy americkými. Na palubě amerického torpédoborci USS Kwincy, který se zakotvil v suezském kanále se střetli král Saudské Arábii Abdelaziz a prezident spojených států Franclin Roosevelt. Oba podepsali dohodu při kterémž Saudská Arábie dala USA, reprezentované kartelem naftových firem „ARAMKO“, exklusivní právu na zkoumaní, vyhledaní a těžbu nafty v celé saudské Arábii. USA na druhé straně zaručoval Saudské Arábii kompletní ochranu. Od toho dna, táto dohoda určila směr politiky obou státu v regionu. Saudská Arábie, ovládána wahabizmem se stala doživotním partnerem USA. Důležitějším partnerem USA byl a stale je sionistický stát Izrael. Bezpečnost Izraele a tok nafty se staly dominujícím faktorem zahraniční politiky USA. Wahabizmus dominoval každý aspekt saudské společnosti, infiltroval školství do té míry, že třetina školských hodin na základných školách tvořilo náboženstvo,čtvrtina na gymnázium a poloviční na vysokých školách. Wahabové mají svoje policie, která chodí po ulicích a kontroluje chod šaríy v společnosti. V čase modlení nahánějí lidé jako ovce do mešit, kdo neposlouchá, dostane bitku. Viděl jsem na vlastní očí jak zbili ženu, protože jí bylo z hlavy vidět střapec vlasů . Žena nesmí šoférovat auto, nesmí cestovat sama bez manžela, otce anebo dospělého bratra. Žena nemá žádní právo, je exkluzivním majetkem muže. Saudská královská rodina, která totálně ovládá krajinu vyčerpává legitimitu od wahabských teologů a je pod ochranou USA. Když Sovětský Svaz v roce 1979 vykonal jednu z největších chyb své existenci a obsadil Afganistan, nastal moment, který vyhověl obou partnerů, Saudské Arábie a USA.. Dohodli se na společní boj proti společnému nepřítelovi, komunizmu na území Afganistanu. USA viděla v tom vhodný moment k oslabení Sovětského Svazu a Saudská Arábie chtěla zbavit potenciálního vnitřního nepřítele, radikální mládež, která začala pod názvem „al.sahwah“, (probuzení) vzdorovat rodině Saudů. Královské rodině vyčítala marnotratnost národního bohatství z naftového výnosu na svůj osobní přepych a odchýlení od správného islámu . Kritizovali teology v krajině zato, že pokaždé když král anebo saudská

223

rodina vykoná špatnost, teologové vydají fatwu k ospravedlnění jejich činů. Vzdorující radikální mládež nezůstala při ústní kritice a šla do akce. Totiž v únoru roku 1980 stovky wahabských mladých radikálů, vedením Žhímana Utaibího, věrného studenta hlavního teologa saudské Arábii Al- Baza, obsadili svatou mešitu v Mekce a vzali tisíce poutníků jako rukojmí. Revolta byla velmi násilním způsobem potlačená a čtyřicet šest mladých bylo popravených vytesáním hlavy. To byla nová překvapující hrozba, která velmi zneklidnila vládnoucí rodinu v Saudské Arábii a proto nenechala tu šance ujit a začala posílat mladé radikály do Afganistanu pod zašitou boje proti nepřítelovi islámu, komunizmu. Podobné bojovníky byli nasbírané z všech arabských a muslimských krajin. CIA v spoluprací s tajnou službou Saudské Arábii a Pákistánskou ISI, trénovali muslimské radikální bojovníky, mužadidiny, a vyškolili je s nejmodernějšími bojovými techniky. Učili se manipulací s výbušniny, miny, granáty, raketami a podobně. Vyšli z tréninku ostří a dobře vyškolení bojovníci, kteří se velmi dobře osvědčili v bojových akcích proti vojskům Sovětského Svazu v Afganistanu. Po odtáhnutí sovětských vojsk z Afganistanu, byli ti bojovnici USA a koalicí ignorovaní a zanedbaní, byli už nepotřební. Vrátili se domů a začali svůj boj proti zlým domácím vládcům za nastolení boží vládu, podle wahabského modelu. Wahabizmus byl saudský beduínský domácí islám, USA jej vytáhla z poušti a z mešit a pustila jej do světa. Bin Ládinovy cíl stejně jako cíl jeho druhů, po návratu domů, byl boj proti kacířským vládcům v muslimských krajinách a nastolení muslimského státu podle wahabského modelu. „Vrácení Afgánci“,jak je v arabských krajinách nazvali, začali svoje teroristické akce proti svým lidem a západní svět včetně USA, celou záležitost považovali za vnitřní záležitost. Žádost egyptské vlády o zatknutí některých představitelů těch teroristických skupin, kteří volně žili v Londýně a USA, byla odmítnutá, pod záminkou, že nic proti hostujícím státům nevykonali. Jednooký a jednoruký abu Hamza al-Masri, který oko a ruku ztratil v bojích v Afganistane žil v Londýně a dokonce dostal britské občanství. Britská vláda odmítla žádost egyptské vlády o jeho zatknutí a vydaní, ačkoliv byl angažovaní v teroristických útocích proti Egyptským cílům. Abu Hamza byl zatknutí až v roku 2004 na žádost Spojených Států na základě jeho angažovanost v teroristických útocích proti americkým cílům. Zawahirí, který už byl známí jako organizátor některých teroristických útoků proti egyptským ambasádám dostal roku 1993 vízum do USA a pocestoval po americké krajině křížem krážem, bez toho aby někdo jej zastavil anebo na něco ptal. V USA, střetl se s různými radikálními teology a sbíral pro svoje aktivity finanční pomoc. Teroristické útoky proti

224

arabským cílům nebyly pro USA a západ důležité, bud byli slepí a hluchoněmí anebo ignoranti. Snad nejzáhadnější na celý příběh je fakt, že USA a Saudská Arábie odmítli v roku 1996 ponuku súdánské vlády o vydaní obou představitelů al-kaidy, Bin Ladina a Zawahirího do rukou USA anebo Saudské Arábii. Totiž bin Ladin a jeho druh Zawahirí se uchýlili do Súdánu,kde jim súdánská vláda dala útočiště. Súdánská vláda chtěla opakovat svůj známý příběh se známým teroristem kárlosem, kterého zatkla a vydala francouzským úřadům v rámci tajné transakci. Mezinárodní terorista kárlos našel azyl v Súdánu, ale súdánská vláda jej zradila a vydala Francií. Ale svůj zaměř s bin Ladinem a zawahrím se nevydařil, jelikož USA a Saudská vláda z nepochopitelných důvodů ponuku odmítli. Oba Bin Ladin a Zawahirí záhadně opustili Súdán a cestovali do Afganistanu, kde v Kandaharu založili svoje velitelské stanoviště odkud řídili teroristické aktivity al-Kaidy. V rozhovoru pro televize al-Jazíry ministr médii u Talibanu potvrdil, že příchod Bin Ladina a Zawahirí do Afganistanu byl uskutečněn dohodou mezi USA a Súdánem. Dá se najit k tomu rozumné vysvětlení??? Faktem je, že spleti zájmů a vztahů mezi trojicí CIA, ISA a al-kaidou zůstaly nevysvětlené. Například jedna z hlavních figur, která údajně hrála klíčovou role v útocích z jedenáctého září je Muhammad Atta. Podle svědectví amerických spolupracovníků, Muhammad Atta nebyl věřící muslim ale naopak konzumoval alkohol a používal drogy. Bylo důkazné, že vzpomínaní byl vyškolen CIA přímo na letecké základně ve Floridě v USA a byl financován pakistánskou tajnou službou ISA. Agent ISA Umar Shejch, který byl označení americkými úřady za financiéra útoku byl spojkou mezi Muhammadem Attou a ISA. Dotyčný transferoval Attovi do USA potřebné finance na pokyn generála Muhammada Ahmada ředitele pakistánské tajné služby ISA. (the Wall Street Journal website, in the editorial section (James Taranto writing) on October 10, 2001). O tom bylo též napsané ve většině hlavních indických novin. Potom nech nás nepřekvapí různé teorie že za útoky 11. září stojí americká tajná služba CIA a izraelský Mossad. Bývalý italský křesťanskodemokratický prezident Francesco Cossiga prohlásil pro přední italský deník Corriere Della Sera, že za útoky 11. září stojí americká tajná služba CIA, izraelský Mossad a světové sionistické hnutí. Útoky prý byly provedeny za účelem falešného obvinění muslimských zemí - pro vytvoření záminky k invazi do Afghánistánu a Iráku. Řekl též, že to bylo italské zpravodajské komunitě kolem Palazzo Chigi známé. Dále řekl, že kontroverzní kazeta s přiznáním se Usámy bin Ládína k útokům 11. září, která je i bez Cossigova ohalení často považována za padělek, byla prý vytvořena v Milánských studiích Mediaset za účelem

225

zvýšení politické podpory Silvia Berlusconiho, který je na kazetě prý též zmiňován v souvislosti s údajnými osobními hrozbami Al-Kajdy. Mudr. Ajman Zawahiri je ideologem nové koncepce al-kaidy, která měnila cíl boje. Na místo původního cílu, který boj směroval proti blízkém nepřítelovi, zkorumpováním vládám v muslimském světě, cíl boje změnil cíl, k dalekému nepřítelovi, USA a křesťanskému západu. Když Samuel Huntington vydal v roku 1996 svoje knihu o střetu civilizaci, huntingtonova koncepce přišla Zawahirímu vhod, jelikož potvrdila jeho koncepce o spiknutí proti islámu a muslimům. Ve své knize „ Rytíři pod praporem proroka“, která vyšla v roku 2001, Zawahirí vysvětluje svoje vize a koncepce, která v základě je totožní s Huntingtonovou ale z opoziční strany. Podle Zawahirího, na čele s USA, probíhá mezinárodní spiknutí proti islámu a muslimům. USA. Evropa, Rusko, židé a křesťané se spikli proti islámu a muslimům a je zapotřebí udřít proti nepřítelovi všude kde se nachází. Každý který se podílí nato spiknutí, nepřátelům pomáhá a nebo s ním se přátelí stane se též nepřítelem islámu a stane se cílem úderu muslimských rytířů. Svět Podle Zawahirího je rozdělení na dva světy, svět islámu, což je svět míru a svět kacířů, což je svět války. Samozřejmě, USA a Evropa jsou součásti světa kacířů a války a muslimi, kteří tam žijí mají se vrátit do světa islámu anebo se stanou oběti války.

Zawahirí a bin Ladin a celé vedení al-Kaidy jsou vědomí nízkou podoboru muslimů k al-Kaidě a jej rétorice, proto hledali palčivé a citlivé místa ve vědomí Arabů a muslimů jako je palestinská tragédie a tragédie Iráku a adoptovali je. Proto ve své rétorice nikdy nechybí palestinská tragédie a bezvýchodová situace v kterém se nachází palestinský lid. Samozřejmě nezapomenou na Irák a americkou okupace Iráku. Dá se povídat, že USA svojí expansivní a agresivní politikou daruje Zawahirímu, bin Ladinovi a celé al-Kaidě záměnky a argumenty k ospravedlnění jejich teroristických aktivit.

Bush a jeho banda nových konzervativců na jedné straně a bin Ladin a Zawahirí a celá al-kaida a její odnožky pod různými názvy na straně druhé, obě strany navzájem potřebují. První strana potřebuje tu druhou jako záměnku k vojně proti terorizmu, což je pokrývka pod kterou schovává svoje mocenské zájmy, obranu Izraele a zmocnění naftových toků. Druhá potřebuje tu první jako záměnka k vojně proti nepřátelům islámu, což je též pokrývka pod kterou schovává svoje mocenské zájmy k zakládaní muslimského státu podle vzoru ze sedmého století. Ta první už postavila impériu, která jako monstrum se plazí po každém koutu světadílu. Celkový počet amerických vojenských základni na území cizích států podle inventurních záznamů reálního majetku ministerstva obrany USA z roků 2005 je 737. Jelikož americké vojenské

226

základně se nacházejí na všech pevninách, americká demokratce dala zrod globální impériu. Zásluhou Buše a jeho politiky, ten počet se rapidně zvýšil, v roku 2005 se vynořilo 38 velkých a středně velkých zkladni,zvětšeny leteckých a námořních. Na těch základnách složilo v roku 2005, 1 840 062 vojáků, plus 473 306 civilních zaměstnanců ministerstva obrany a 203 328 místných. Součásti těch základní bylo 32 327 baráků, hangárů, nemocníc a jiných budov, kterých majitelem je Pentagon a ještě 16 527, které si pronajal. Ale tito oficiální čísla nepokrývají všechny skutečné základny, které globálně americká armáda okupuje. V správě se, například, nevzpomínají vězení v Kosovu (anebo v Srbsku, kterého je Kosovo stále provincií), i když tu v roku 1999 postavili velký tábor Camp Bondsteel a od toho času se o ně stará korporace KBR, odnož houstonské korporací Halliburton. V správě se tak stejně neuvádí základny v Afganistanu, v Iráku, Kirgizstanu,Kataru a Uzbekistánu,SA i když americká armáda od útoků 9/11 vybudovala v Peruském zálive a v Střední Asii početné mohutné struktury. Správy nezahrnují ani dvacet míst v Turecku, které oficiálně vlastní turecká vláda, ale používá je společně s Američany. Tak stejně v nich vynechávají většinu ze špionážních instalací v hodnotě 5 miliard v Británii, které maskují jako královské vojenské letecké základny. K tomu všemu dnes Pentagon ještě nutí mnohé kooperujíce krajiny vzít na sebe finanční náklady za udržování amerických vojenských základní na svém území.(podle Chalmerse Johnsona, http://www.alternet.org/story/47998). Tento mocenský monstrum pod zašitou boje proti terorizmu terorizuje cizí národy světa a hlavně na středním východě a interferuje do všech záležitostí společnosti. Určí kdo má byt prezident, předseda vlády, velitel armády, kdo je dobrý a kdo je zlý. Ačkoliv USA tvrdí, že její cíl v regionu je rozšíření demokratce západního typu, v zásadě podporuje totalitní režimy proti demokratickým hnutím. Jelikož tito režimy slouží zájmům Spojených Států. Kromě Saudské Arábií, podporuje a chrání kmenové režimy v Kuvajtu, kataru a v dalších umělých státech Arabského zálivu. USA podporuje a chrání jeden z nejtotálnějších režimů střední Asii, režim generála Parveze Mušarrafa, který dostal k moci roku 1990 vojenským převratem proti demokraticky zvolené vládě Nawaza Sherifa. Mušarraf, ve vojenské uniformě jako velitele armády vládl Pákistán totalitním způsobem a několikrát suspendoval ústavu. Roku 2001 sám sebe jmenoval za prezidenta. Ale pro USA Mušarraf byl dobrým spojencem a jemu odpustily všechny jeho hříchy. Nezapomeneme, že Taliban též byl vytvořen, ozbrojen a vyškolen americkou CIA ve spolupráci s ISI pakistánskou tajní službou. Americká CIA spolu s pakistánskou ISI ve spolupráci se saudskou tajnou službou, začali roku 1980 konvertovat teologickou školu Taliban na vojenský oddíl.

227

Studenty této školy byli vycvičení, ozbrojení a puštění do boje proti sovětským vojskům v Afganistanu. Taliban, po stáhnutí sovětských vojsk dokázal za pomoci vzpomínaných troch tajných agentur, obsadit většinu území Afganistanu a v duchu wahabského reakčního islámu, importovaného ze Saudské Arábii, nastolit nejreakčnější druh fundamentalistického islámského režimu na světě. Americká CIA, podpořila Spojenství dvou wahabských figur, Mulla Muhammada Omara, duchovního otce Talibanu a Bin Ládina duchovního otce al-kaidy, kteří společně vytvořili nejradikálnější druh politického islámu. Vládcům ve Washingtonu nikdy nezajímala demokratce ani nastolení demokratce v muslimských a arabských krajinách. Míra akceptovaní jistého režimu se hodnotí podle služeb vykonaných americkým politickým zájmům. Politické zájmy USA se zakládají na dvou zásad, první je obrana Izraele a druhý je tok laciné nafty do nádrže Spojených Států Amerických. Obrana Izraele má pro vládce ve Washingtonu primární a někdy až nepochopitelní prioritu. Někteří Američani dokonce myslí,že USA je rukojmí Izraele. Dokonce věří, že „K 9/11 by nedošlo, kdyby americká vláda odmítla pomoci Izraeli pokořit a zlikvidovat palestinskou společnost. Pár lidí tento závěr vyslovilo veřejně, ale mnoho věří, že je to pravda. Bývalý americký senátor vyhlásil: „ Věřím, že se katastrofě dalo zabránit, když by některý z prezidentů měl během minulých 35 let odvahu a prozíravost pozastavit veškerou americkou pomoc, dokud by Izrael neodstoupil z arabských území zabraných během arabsko – izraelské války v roce 1967.“(Poul Findlay ve článku, který vyšel 2002). Dal píše:“ Jednou celosvětově milovaná americká vláda začne sama sebe ve většině zemí hanobit protože poskytuje bezvýhradnou podporu porušování rezolucí OSN, mezinárodního práva a zásad všech hlavních náboženských směrů. Jak se mohl americký lid dostat do tohoto „srabu“? John J. Mearsheimer a Stephen M. Walt probrali tuto problematiku ve studií, které vydala Harvardská univerzita (John F. Kennedy School od Government). Mearsheimer, uznávaný profesor politických věd na R. Wendell Harrison a ředitel Programu politiky národní bezpečnosti na univerzitě v Chicagu, je popředním představitelem "realistické" školy zahraniční politiky. Walt je akademickým děkanem Školy Johna F. Kennedýho. Tito svoje studia pod názvem "Izraelská loby a americká zahraniční politika" začínají významnými slovy: "Prvořadým předmětem americké zahraniční politiky by měly byt americké národní zájmy. Ale za posledních několik desetiletích - a zvláště od Šestidenní vojny v roku 1967 - se dostali do popředí americké blízko-východní politiky vztahy s Izraelem. Kombinace neochvějné podpory Izraele Spojenými Státy a s tým souvisící úsilí šířit

228

demokratce v této oblasti probudila vehementní názory v arabských a islámských krajinách a ohrožuje bezpečnost Spojených Států. Tato situace se nikdy předtím v politické historii Spojených Států nevyskytla. Proč jsou Spojené Státy ochotné vzdat se svojí vlastní bezpečnosti jen aby mohli prosazovat zájmy cizího státu?! " Táto slepá politika odvrátí pozornost vládců ve Washingtonu od pravých vnitřních problémů a od demokratických principů na kterémž byla americká ústava vybudovaná. USA je velmi vyspělý stát ale ta vyspělost je ryze materiální. Statistiky z různých ohledů společnosti, dokazují morální defekt v americké společnosti. Podle statistiky z FBI, každých 22.1 sekund stane se v USA zločin, každých 33.9 minut stane vražda, každých 5.8 minut stane se jedno sexuální znásilnění, každých šest minut je jedna žena znásilněná, každých 34.6 sekund násilný útok, každých 1.3 minut stane krádež, každých 15.4 minut jedno vloupaní, každých 27.1 sekund je ukradnuté jedno auto, každých 3.1 sekund je ukradnutí nějaký majetek,každých 4.5 sekund je odcizení majetek podvodem. Podle jiných statistik, V USA stane vražda každých 22 minut,sexuální znásilnění každých 5 minut, jedna krádež každých 49 sekund a vlámaní každých 10 sekund. Náklady zločinných aktivit, které stojí justičního systému je 78 bilionů USD, privátnímu systému k protekci 64 bilionů USD, 202 bilionů USD za straty životů, $120 bilionů USD ztratí business, $60 bilionů USD za ukradnutého továru a 40 bilionů USD za zfalšovaní, $40 bilionů následkem drog a 110 bilionů stojí nehody z opilosti. Dohromady, zločin stojí USA 675 bilionů USD každý rok. (Probe Ministries,1900 Firman Drive, Suite 100, Richardson, TX 75081) Je šokující fakt, že USA je na šestém místě v procenta zločinu na světě po Jížné Africe, Montserratu,Mauritiusu,seychellesu a Zimbawe.(national,master.com) Americká spisovatelka Naomi Wolf ve své knize The Fascist Blueprint, porovná kroky které byly provedení fašisty v Itálii a nacisty v Německu před nastolením kompletní diktátoru v těch krajinách s kroky, které provádí americký prezident Buš a jeho vláda. Došla k přesvědčení, že jsou úplně totožné a Bušovy kroky přivedou Ameriku k fašistické diktatuře jak byla nastolená ve fašistickém Itálii a nacistickém Německu. Prezident Bush už zcela nepokrytě lobuje za legalizaci mučení. V obavě, že by mohl být souzen za válečné zločiny požaduje nyní Bush revizi třetího článků Ženevských konvencí, kde se definuje, co je a co není mučení, a to retrospektivně. Jen týden před tím, než propukla aféra

229

s mučením, obhajoval Bush ničím neomezené odposlechy Američanů a kontrolu jejich emailů a to bez nutnosti informovat o tom soud. Bush rovněž požaduje zřízení vojenských tribunálů, které budou moci soudit a odsoudit tzv. nepřátelské bojovníky i k smrti, přitom důkazy proti nim mají být tajné a obviněnému se sdělit nesmějí. Druhá strana, bin Ladin, Zawahirí, al-kaida a podobné organizace, straší lidé všude na celém světě včetně v muslimských krajinách a ztrpčuje jím život. Rekrutuje mladé naivní muslimy a posílá je na zbytečnou smrt. Kalí vztahy mezi muslimy a křesťany a pěstuje nedůvěru vůči muslimům hlavně žijícím na západě. Blokuje obrodní vývoj a brzdí pokrok v muslimských společnostech a podporuje zaostalost a nevědomost. Prohlubuje krize v muslimských společnostech, které i tak topí v krize výsledkem dominanci fundamentalistických teologů se svou zaostalou a reakční rétorikou. Muslimští teologové sice nedrží zbraně v rukách a nekonají teroristické útoky, ale propagují ideologie, která produkuje teror a napadá k výlučnosti a odmítaní druhého- božího nepřítele, kacíře včetně nedobrého muslima. Mládež naočkovaná tou ideologií je potom lehká kořist v rukách „rytířů pod práporem proroka“ a nebo jiných teroristů se stejnou ideologií. Obě strany se navzájem potřebují a rétorika první se živí z rétoriky té druhé a naopak. Mezi obou stran stojí miliony slušných mlčících muslimů, křesťanů a jiných věrců, jsou desorientovaní, otrávení a necítí se bezpeční. Touží se žit v míru, prosperitě a bezpečí. Je na čase aby ta mlčící většina vykřikla svoje NE a začala proti jedné i druhé straně něco podniknout.

230

„Já“ a „ty“ jsou jen mřížky

V průzorech lampy jimž jedno světlo září.

„Já“ a „ty“ je jen závoj Mezi nebem a zemí;

Zvedni ten závoj, a více nespatříš pouta sekt a vír

Když já a ty nejsou nic,

Co je pak mešita, co synagoga? Co je Ohnivý chrám?

(Šabestári:tajná růžová zahrada)

231