Kolovrat | čtvrtletník Č.P.S. o.s. | Samhain 2013 | č

Kolovrat | čtvrtletník Č.P.S. o.s. | Samhain 2013 | č.7

1 | S t r á n k a

Vydalo Občanské sdružení Česká pohanská společnost.

Šéfredaktorka: Lenka Brichová

Redakční rada: Filip Kubín Josef Petr Michal Belšán Táňa Ratajová

Vedoucí rubrik a korektoři: Filip Kubín Jiří Posledník Josef Petr Klára Vodičková Martin Antušák Michal Belšán Táňa Ratajová

Obálka: Michal Belšán

Grafická úprava: Filip Kubín Táňa Ratajová Adresa Č.P.S.: Červeného 611/7, Liberec VI 46006. http://pohanskaspolecnost.cz

Kontaktní email časopisu: [email protected]

Děkujeme všem, kteří se ve svém volném čase podílejí na tvorbě a zpracování Kolovratu, a kteří přispěli svým dílem k jeho vytvoření!

http://pohanskaspolecnost.cz/

mailto:[email protected]


2 | S t r á n k a

Obsah Úvodník .................................................................................................................................... 3

Téma: Sovy - jsou přesně tím, čím se nám zdají být ............................................................... 4

Rozhovor: Obnova české pobočky Pohanské federace ........................................................... 8

Bylinky: Třemdava - Okno do světa mrtvých ......................................................................... 12

Pohanská tvorba .................................................................................................................... 14

Rituál: Tam v krajině za řekou. Keltský nový rok - Samhain .................................................. 20

Slavíkův koutek: Born of water .............................................................................................. 22

Pohanské stopy: Duchové a vládci krajiny ............................................................................. 23

Paměti starého kotlíku: Pražucha, Vegruny i Staročeský kuthan .......................................... 24

Pohanská knihovnička: Česká pohanská literatura ............................................................... 26

Recenze: Kojotí stesk (Coyote blue) ...................................................................................... 30

Bohové a Bohyně: Dionýsos................................................................................................... 32

Názor: Posvátnost přírody v našich činech. Skutečně? ......................................................... 35

Úvaha: Samhain – svátek příběhů ......................................................................................... 37

Č.P.S. Naše vize ...................................................................................................................... 39


3 | S t r á n k a

ÚvodníkMilí členové České pohanské společnosti, vážení čtenáři,

na sovích křídlech k vám přiletělo samhainové číslo Kolovratu, jež je nadité novinkami. Dosavadní šéfredaktorka Veronika Štěpánová odstoupila ze své funkce a předala řízení časopisu do mých nadšených rukou. Ráda bych ji zde vyjádřila díky za tvrdou práci a popřála stejnou výdrž a trpělivost při organizování dalších projektů.

V lughnasadovém úvodníku nastínil předseda Jakub Achrer, že vidí budoucnost České pohanské společnost v její otevřenosti. Ve stejném duchu zazněly hlasy i na říjnové členské schůzi. Vnímáme Č.P.S. především jako otevřené a tolerantní občanské sdružení, které nabízí skrze realizaci projektů inspiraci a prostor pro setkávání. Proto bych vás ráda upozornila na několik novinek, jež se dotýkají Kolovratu, jako jednoho z projektů Č.P.S. Počínaje tímto číslem je Kolovrat zdarma dostupný všem, kdo o něj projeví zájem. Zároveň probíhá veřejný sběr příspěvků do každého čísla, jehož aktuální verzi můžete naleznout na facebookových stránkách Č.P.S. Další klíčový bod představuje pro Č.P.S. semknutí členské základny a rady, proto mě velmi těší, že mohu do redakčního týmu přivítat dva čerstvé vedoucí rubrik z řad členů Č.P.S. Kláru Vodičkovou, jež se

ujala Bylinek a Rituálu a Martina Antušáka, který si vzal na starosti Eko-koutek.

Jsme spokojeni s Kolovratem jako časopisem, který dokáže nejenom pohladit duši inspirací, ale který také formuje a reaguje na dění v pohanské komunitě. Proto můžete v tomto čísle naleznout rozhovor se současnou vedoucí české pobočky PFI Petrou Kociánovou, nebo také novou rubriku Názor pod patronátem Josefa Petra. Nyní píše Jakub Achrer, jak to vidí s ekologií u pohanů. Souhlasíte, nesouhlasíte? Článek bude uveřejněn i na blogu Č.P.S. Vyjádřete se!

Či tiše čtěte, co pro vás připravila nová i stálá srdce v Pohanské tvorbě, Knihovničce, Slavíkově koutku a věřte, že budete nasyceni. Plodů podzimu je dosti: Vítej Juraji Melo a Jarmilo Cikánková do rady Č.P.S., hodně zdaru Eko-projektu Pohané Zemi! Sýček obecný má díky dobrým lidem na dva roky vystaráno. Nepřemýšleli jste o pohanském kalendáři na příští rok? Především pílí Michala Belšána pro vás jeden máme. Listujte v Kolovratu a naleznete, co hledáte anebo i víc!

Děkuji všem a především těm nezmíněným, co se jakkoliv podíleli na podobě samhainového čísla.

Pěkný podzim, Lenka Brichová, šéfredaktorka.


4 | S t r á n k a

Téma

Sovy - jsou přesně tím, čím se nám zdají být Jarmila Cikánková

Tento článek, jehož název je parafrází citace ze seriálu Městečko Twin Peaks, píši jako poděkování všem, kteří jakýmkoliv způsobem podpořili, nebo se podíleli na úspěchu našeho projektu: „Adoptujte s námi sovu“. Velice nás těší, že se akce setkala s tak masivním a pozitivním ohlasem. Členové ČPS svým hlasováním rozhodli, že získané finanční prostředky budou věnovány na adopci sýčka obecného v Záchranné stanici Makov. Celková získaná suma umožní adoptovat sýčka na dobu dvou let. Podrobnější informace o akci najdete na webu ČPS, průběh sbírky i vaše reakce jsme zaznamenávali jako facebookovou událost.

Vítěz je tedy znám. Mám však za to, že všichni soví účastníci jsou zajímaví a proto věnuji v tomto článku pár slov každému z nich.

“The inauspiciousness of the owl is nothing but the inauspiciousness of the man, who thinks that owl is inauspicious!” Mehmet Muratildan

Rozhodneme – li se sestavit seznam magických zvířat, sova se v něm nejspíš objeví na jednom z čelních míst. Latinský název zoologického řádu Sov – Strigiformes, totiž přímo odkazuje k magické tradici. Ve slovenském a možná i v jiných jazycích je výraz „striga“ synonymem pro čarodějnici. Jedince některého z přibližně 200 druhů tohoto řádu můžeme potkat vlastně kdekoliv na světě – snad s výjimkou Antarktidy. Na všech pěti kontinentech je sova zároveň výraznou mytologickou postavou. Jako společnici řecké Bohyně moudrosti - Athény ji nejspíš známe všichni. Podobně

je známá i jako společnice Bohyně Danu – moudré Pramatky, Královny severu. V Africe vám velká sova kroužící kolem domu prozradí místo, kde žije mocný šaman. Je totiž poslem, který přenáší zprávy mezi šamanem a duchovním světem. Pro Indiány kmene Hopi je jeden z místních druhů sýčka symbolem Boha smrti. A novozélandští bojovníci pohyby hlavy při svém fascinujícím bojovém tanci haka a pukana také napodobují sýčka. V tomto výčtu lze pokračovat donekonečna. Všude, kam se podíváte, je sova, díky svému nočnímu, samotářskému způsobu života a s tím souvisejícími dovednostmi považovaná za symbol prastaré moudrosti, mystických znalostí, nositelku proroctví, ale také symbol osamělosti, temnoty, smrti a průvodkyní

Ilustrace 1: Autorka: Olga Čejková, [email protected]. Originál Sova (olejový

pastel, papír, 210 x 297 mm).

http://pohanskaspolecnost.cz/Kalendar/adoptujte-s-nami-sovu/

https://www.facebook.com/events/1410645602481949/?ref_dashboard_filter=calendar


5 | S t r á n k a

Podsvětím. Loví v noci, sama, prakticky nehlučně. Její velké, do tmy svítící vševidoucí oči jsou jako průzory do spirituálního světa. Na rozdíl od jiných ptáků je má posazené tak, že směřují dopředu, jejich zorný úhel je přitom až 160°. Kromě toho jsou překryté horním víčkem, nikoli spodním, jako u jiných ptáků.

V noční tmě se umí pohybovat tiše jako duch. Je to díky měkkému peří, které za letu nešustí, jako peří jiných ptáků. Pokud se vám ovšem stalo, že jste v noci nějakou sovu vyrušili a ona prudce vzlétla, jistě na ten zvláštní zvuk vzduchu, rezonujícího pod údery nehlučných křídel, jen tak nezapomenete. Kromě utajení před kořistí jí schopnost pohybovat se tiše umožňuje dokonale využít i výborný sluch. Slyší vlny v mnohem širším pásmu než člověk, včetně ultrazvukových. Některé druhy dokážou dokonce určit nejenom vzdálenost a úhel, odkud zvuk vychází, ale i v jaké výšce nad zemí se ten zdroj nachází.

Nejmenší druhy sov dorůstají jen velikosti kosa. Jsou to kulíšci. Největší jsou naopak dva druhy výrů. Jedním z nich je u nás hnízdící výr velký (Bubo bubo). Tohoto „nočního orla“, si jistě nesplete díky charakteristickému shluku peří na hlavě vytvářejícímu „ouška“. V Evropě je zařazen mezi ohrožené druhy, i když v posledních desetiletích se stav jeho populace mírně stabilizoval. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, která monitoring jeho výskytu u nás provádí, uvádí početnost populace na území ČR necelých tisíc kusů.

Výr nestaví hnízdo. Hnízdí nejraději ve skalách, zříceninách, dutinách stromů, nebo vykotlaných stromech, často velmi nízko u země a místo jen vystele materiálem, který je po ruce. Je sice

největší (váha 2-3 kg, rozpětí křídel skoro 2 m), ale paradoxně se neumí příliš bránit. Pro zvířecí obyvatele lesa je nebezpečný, dokáže prý ulovit i srnče, ale pokud je ohrožen on sám, nebo jeho hnízdo, nebrání jej, jak by se dalo čekat, pouze se načepýří, syčí a přešlapuje z nohy na nohu. Hnízdo je proto snadnou kořistí vykrádačů a zřejmě i proto jeho stavy klesají. Navíc, stejně jako jiné sovy ve dne špatně vidí, co s oblibou využívají jiní ptáci, aby si s ním „vyřídili účty“. Jakmile jej ve dne spatří někde sedět, střemhlav na něj útočí. Toto chování odedávna využívali myslivci při tzv. lovu na výrovku. Výr, sedící na zemi, nebo na bidýlku přitom sloužil jako návnada a útočící ptáci (hlavně dravci a krkavcovití) byli chytáni do sítí rozvěšených kolem, nebo rovnou stříleni. Tento způsob lovu je, jako lov na živou návnadu, dnes zakázaný, ale ti, kteří s ním měli zkušenost tvrdí, že výr velmi rychle zjistí, že jej sítě chrání, reálné nebezpečí mu nehrozí a „spolupracuje“. Jestli tomu budete věřit, záleží na tom, jaký máte na sokolnictví a myslivost všeobecně názor. Ale chytrá je na to sova nepochybně dost.

Na rozdíl od výra, který se obydleným oblastem vyhýbá, je sýček obecný (Athenenoctua) vyhledává. Jeho potravou jsou totiž hlodavci a hmyz, žijící v blízkosti lidských obydlí a na obdělávané zemědělské půdě. Loví na zemi, proto využívá posekané nebo spásané louky, okraje cest, pole. Jeho oblíbeným biotopem – tedy místem k žití bývají staré stromy v zahradách, parcích, hřbitovech, málo využívané stodoly a jiná hospodářská stavení. Možná právě proto vystupujev mytologii nejčastěji právě sýček. i Bohyně Athéna si jej vybrala, jak prozrazuje jeho latinské jméno. No a novozélandští Maoři podle něj nejen


6 | S t r á n k a

rituálně tančí, ale zdobí jeho soškami domy, kde se setkávají.

Když někoho okřiknete výrazem „Nesejčkuj!“, co máte na mysli? Aby nepředpovídal, že se věci vyvinou špatně. Rčení je odkazem na skutečnost, že hlas sýčka předpovídá smrt. Táhlé „pooojď, pooojď“ zní skutečně jako volání k cestě do jiného světa. Zajímá vás vysvětlení jak tato „pověra“ vznikla? v minulosti, kdy neexistovalo veřejné osvětlení, byly vesnice zahaleny do tmy. Dlouho do noci, nebo až do rána se obvykle svítilo jen v těch domech, kde byl někdo nemocný. Světlo přitahovalo hmyz a ten zase sýčky. A lidé si spojili jeho „sejčkování“ s osudem nemocného. Uvěřitelné, že? Na druhé straně je zajímavé, že sýček, je za průvodce při přechodu mezi světy považován na mnoha místech a to zcela nezávisle na sobě.

Stav populace sýčka je v Evropě i celosvětově považován za uspokojivý. Ve střední Evropě je tomu ovšem jinak. V Rakousku, v Čechách a v o něco menší míře na Slovensku jeho populace v posledních desetiletích prudce klesá. Za příčinu tohoto neblahého jevu jsou všeobecně považovány změny ve způsobu využívání krajiny a intenzifikace zemědělské výroby. Nepochybně to má zásadní vliv, ale proč se tak výrazně projevuje právě a jen ve střední Evropě? Uspokojivé vysvětlení prozatím chybí. Chránit sýčka znamená chránit přirozený ráz krajiny, druhovou rozmanitost a ekologickou stabilitu území. Zahlédnout v šeru malinkou sovičku, jak vás se zvláštním pokyvováním hlavy pozoruje, je nezapomenutelný zážitek. i kdyby žádnou jinou magii do našich životů nevnesl.

Na rozdíl od předešlých dvou druhů Sovice sněžní (Bubo scandiacus) u nás trvale nežije. Jejím domovem jsou severní

oblasti Evropy, ale také Asie a severní Ameriky. Některé populace na zimu migrují do jižnějších oblastí a tak se může objevit i u nás. V současnosti je to ovšem, díky čarodějnické sáze J. K. Rowlingové, nepochybně nejznámější sova na světě. Dlužno říct, že Rowlingová ve svých knihách zachází s informacemi magické povahy velice poctivě, což je nepochybně jednou z příčin jejího úspěchu. Jakého jiného magického společníka by bylo možné vybrat chytrému, osamělému chlapci, jehož život je poznamenán stínem smrti?

Sova se sněhobílým obličejem a černými skvrnami na zbytku těla je bájným zvířetem v severské mytologii. Příběh o květinové ženě jménem Bloudeuwedd, proměněné Gwydionem za trest v bílou sovu a odsouzené k nočnímu životu a nenávisti všech ostatních ptáků je jedním z nejznámějších velšských mýtů. Jméno květinové ženy je ve velštině dodnes výrazem pro sovu.

Trochu z jiného soudku, ale neméně zajímavá je i legenda, pocházející z Aljašky. Podle ní se kdysi havran a sovice dohodli, že si navzájem ušijí šat. Havran vytvořil pro sovu nádherný černo – bílý šat. Sova se rozhodla věnovat havranovi sněhobílé roucho. Ale když ho požádala, zda mu může roucho vyzkoušet, havran byl tak nadšený, že nedokázal chvíli v klidu postát. Rozzlobená sova na něj vylila hrnec petroleje a od té doby jsou havrani černí. Tato legenda upozorňuje ještě na jeden povahový rys sovy, který bychom měli mít na paměti – nemá trpělivost a pochopení pro pošetilé chování.

Kdekoliv na světě se ocitnete, potkáte-li sovu, zapamatujte si tu chvíli. Posel mocné Bohyně vám možná přišel sdělit něco velice důležitého.


7 | S t r á n k a

Hlasy na webu:

Výr velký:http://www.prirodainfo.cz/domains/prirodainfo.cz/zvuky.php?cislo=217.00.

Sýček obecný: http://www.prirodainfo.cz/domains/prirodainfo.cz/zvuky.php?cislo=213.00.

Sovice sněžní: http://www.prirodainfo.cz/domains/prirodainfo.cz/zvuky.php?cislo=215.00.

http://www.prirodainfo.cz/domains/prirodainfo.cz/zvuky.php?cislo=217.00




8 | S t r á n k a

Rozhovor

Obnova české pobočky Pohanské federace Jakub Achrer

V létě 2013 začala obnova činnosti české pobočky Mezinárodní pohanské federace (PFI). Tento vývoj se snažíme sledovat a do budoucna chceme s českou pobočkou PFI spolupracovat. Také proto jsme se rozhodli udělat krátký rozhovor s Petrou ‘Araxou’ Kociánovou, která pro českou PFI zajišťuje mimo jiné komunikaci s veřejností. Rozhovor odráží její osobní názory a není oficiálním stanoviskem PFI.

Ahoj. Gratuluju k obnovení činnosti české PFI. Jak to jde?

Ahoj a díky. PFI cz má za sebou prvních pár měsíců fungování v novém týmu a jako v každých začátcích je hodně co dělat. Dali jsme si hodně záležet na tom, abychom vymysleli něco, co by mělo opravdu hodnotu. Přípravy zabraly docela dlouho a já jsem s výsledkem spokojená. Před pár týdny jsme spustili stránky a tím už opravdu oficiálně fungujeme. Máme tam pár nových vychytávek pro členy, které teď prochází první zátěžovou zkouškou, takže máme spoustu práce s dolaďováním detailů. Žijeme teď webem a přípravou akcí. Zdá se mi, že to jde moc dobře - všechno zatím šlape a ohlas je veliký.

Jedna z věcí, na kterou jsem zvědavý, je fungování PFI v České republice bez národního koordinátora. Jestli tomu správně rozumím, tak je to současný stav. Jak je to s autonomií české pobočky za těchto podmínek? Všechno při starém?

Ano, je to tak - národního koordinátora zatím nemáme. PFI před nějakou dobou přidala do svojí struktury organizace ještě pozici regionálního koordinátora, který se

stará o podstatně menší území, než jaké měl kdysi na starost NC. Hodně to usnadnilo běh věcí.

Před regionálními koordinátory byl problém pořádat pravidelné akce daleko od bydliště národního koordinátora a členové, kteří bydleli daleko, to tak měli těžší. Taková situace byla i u nás, i jinde v zahraničí. Pak přišli RC, kteří se podílejí na vedení, a tak pro českou PFI není takový problém, že nemá národního koordinátora. Tým si odhlasoval pár regionálních koordinátorů, kteří teď se mnou rozhodují. Já mám hlavní hlas, protože fakticky vykonávám práci NC.

Lidi se mně občas ptají, proč jsem tedy tu pozici rovnou nepřijala a dělám si to takhle složitější - ale ono je to tak opravdu mnohem lepší. Tým potřebuje prostor k vývoji a práce NC není něco, co můžete dělat levou zadní. Člověk si neumí představit, co to obnáší, dokud to nezažije, a je mnohem lepší k tomu uzrát, než do toho po hlavě skočit. Já mám takhle za sebou několik lidí, o které se můžu kdykoliv opřít, a díky tomu to v pohodě zvládáme. Pokud se ukáže, že mi ta práce nesedne, tak je tu prostor pro někoho dalšího. Morgana s námi souhlasí, že to takhle pro rozjezd české PFI bude lepší. Dohodli jsme se, že příští léto si národního koordinátora zvolíme, a tou dobou už tu bude připravená fungující struktura, na které tvrdě pracujeme.

Ze svého působení v PFI v minulosti si pamatuju, že úloha Mezinárodní pohanské federace je mimo jiné v podpoře místních sdružení s podobnými zájmy. Asi nejen mě, ale i naše členy by


9 | S t r á n k a

zajímalo, jak může PFI podporovat naše sdružení a jeho členskou základnu?

Počítáme s tím, že i dál budeme podporovat jednotlivé skupiny, které budou chtít podpořit. Je to ošemetná práce, protože nechceme, aby si někdo myslel, že se snažíme tyhle skupiny vtáhnout do PFI, nebo že někoho preferujeme. Hodně lidí je zvyklých na to, že si skupiny vzájemně konkurují, přetahují si členy, a očekávají od nás, že se budeme chovat stejně. My bychom ale rádi ukázali, že to přitom jde i jinak a že každá skupina má něco, co se může dohromady skvěle doplňovat.

Pro mě je tahle podpora hlavně o spolupráci na akcích, které můžeme pořádat jak pro pohany, tak pro veřejnost. Tandemovou organizaci dvou nebo víc skupin mám hodně ráda, protože pracuje ve prospěch všech. Nejen co se kvality události týká - ale lidi se po čase zase potkají mimo internet, podívají se jeden druhému do očí, a zjistí, že ten druhý není robot, ale člověk z masa a kostí, co má své slabé a silné stránky. A pak je to hned příjemnější.

Co se týká individuální podpory členů, rádi podpoříme pohanské umělce, řemeslníky, bylinkářky a vůbec další znalce, kteří se už odhodlali přelít část svojí spirituality i do své obživy. Nabízíme jim možnost se skrze web PFIcz představit a odkázat na svoje projekty, např. webové stránky, e-shop a podobně. Stačí nás kontaktovat skrz web a domluvit se.

A co se mně osobně jeví jako nejcennější, to jsou kontakty v zahraničí. Vím, že kdybych chtěla vycestovat na delší čas do cizí země, velmi pravděpodobně tam bude někdo od PFI, s kým si budu moct pokecat, a kdo mě trochu zasvětí do zdejších zvyků. Je toho hodně.

Ta poznámka o konkurenci a „přetahování členů“ mě zaujala. Myslím si, že to bylo vždycky hlavním zdrojem nedůvěry zdejších skupin vůči PFI. Přičemž to podezření jakoby vycházelo z předpokladu, že lidi nemají vlastní rozum a lze s nimi manipulovat. Říkáš, že chcete ukázat, že to jde jinak. Znamená to, že PFI to před tím dělala špatně a chovala se invazivně?

Nemůžu říct, že by to PFI předtím dělala „špatně“ (nebo „dobře“). To by byla přílišná generalizace. Jednak si to osobně nemyslím a jednak nemám dostatek informací z té doby, abych si na takové prohlášení troufla. Ani nemám moc ráda, když se o něčem zpětně pronáší černobílé soudy. Svou poznámkou narážím spíš na obecný stav naší pohanské komunity, resp. Na moje osobní zkušenosti s ní – a já si myslím, že tady ta mezi-skupinová rivalita v uplynulých letech určitě viditelná byla. Nejen okolo PFI, ale okolo všech pohanských skupin. A taky to nechci hned odsuzovat jako jednoznačně špatné, občas je potřeba si i dupnout a stát za svým, nehledě na to, jestli to je nebo není populární rozhodnutí. Spíš mám pocit, že ti z nás, co si přejí, aby se pohani aspoň dokázali bavit mezi sebou bez ohledu na názor, cestu a organizaci, vidí některé ty třenice jako zbytečné a vidí i prostor pro to, aby se přeměnily v něco konstruktivnějšího. Víš, co myslím, snažit se o slušnou diskusi, být trochu otevřený spolupráci pro společný cíl… i to přispívá k té kultuře. Takže každý máme za sebou asi nějaké chyby, ale to je normální.

Jak se vlastně chce PFI v České republice profilovat do budoucna?

Máme v plánu se zaměřit na podporu pohanské kultury u nás. Líbí se nám představa, že bychom podporovali několik různých cest. Jsme ale do určité míry


10 | S t r á n k a

omezení svými vlastními znalostmi a cestami. Máme tam eklektické čarodějnictví, Vlčí kult, Seithr, hermetismus, dianickouWiccu, (urban)šamanismus, různé formy eklektického pohanství (např. slovanský, řecko-římský panteon,...) - je toho hodně, ale zdaleka ne všechno. A shodujeme se, že je do hloubky lepší psát spíš o tom, co máme sami zažité. To znamená, že články o dalších cestách, například rodnověří, tradiční Wicce, druidství, atd. budeme spíš shánět vně týmu a v někom to může vyvolat dojem, že preferujeme určitou tradici. S tím se ale nedá moc co dělat, pokud nechceme snížit kvalitu příspěvků. Rádi proto dáme prostor dalším tradicím a skupinám, které by se skrz nás chtěly představit.

Velký důraz taky klademe na zprostředkování zkušeností od zahraničních pohanů. Například zrovna teď dokončuju rozhovor s pohany v PFI Izrael a o tom, jaké to je být pohanem v zemi, která je známá pro náboženské konflikty islámu, křesťanství a židovství.

Jestli tomu tedy dobře rozumím, tak se chcete zaměřit hlavně na zprostředkovávání kontaktů, zkušeností a podporu tvůrčích lidí?

Nejen to, jsme zatím hodně o podpoře lokálních skupin, které vítají možnost spolupráce s větším celkem, chceme přinášet zahraniční vlivy k nám, pokusit se zbořit některé předsudky, které vůči nám má veřejnost… plánů, vizí a možností je spousta. Necháváme si i nějaký prostor pro přirozený vývoj. i pro osobní vize všech v týmu.

Vidíš nějaké problémy, kterým bude PFI do budoucna čelit, případně výzvy, kterým bude čelit jak Mezinárodní pohanská federace, tak i Česká pohanská společnost?

Je tady otázka toho, jestli máme usilovat, aby pohanství bylo bráno jako plnohodnotná víra, nebo bychom ho měli udržet v undergroundových proudech. Být uznávaní tzv. oficiálně by nám přineslo spoustu výhod, například právo se oddávat a pohřbívat své mrtvé podle vlastních obřadů, mohli bychom si zařídit vlastní posvátná místa, na která bychom měli legální právo… Bylo by to příjemné, ale museli bychom být schopní se domluvit mezi skupinami a tradicemi a přijmout určitá omezení systému, například nějakou byrokracii.

Taky jsou tu samozřejmě předsudky, kterým pohani musí celosvětově čelit. u nás je to ještě bezproblémové, ale existuje i pár nepříjemných kampaní. Čím víc o nás bude slyšet, tím se zvýší šance, že budeme čelit nepříjemným reakcím z vnějšku, například skrze medializaci. Bude potřeba se na to psychicky připravit. Ale to, doufejme, předbíhám…

S předsudky a nepříjemnými reakcemi má myslím PFIcz i ČPS zkušeností na rozdávání, ale zatím pocházely všechny zevnitř. Vnímáš v tomto ohledu nějaký pozitivní vývoj?

Zase – těžko soudit, dřív jsem v týmu PFI buď nebyla, nebo jen okrajově. Pár nepříjemných zkušeností mám… ale myslím si, že na lidech v nich zúčastněných je za těch pár let znát obrovský krok kupředu, nebo alespoň snaha ho učinit. My pohani jsme většinou mladí lidé, takže určité zrání máme ještě před sebou. Naštěstí je většina z nás ochotná se učit celý život. Takže ano, pozitivní vývoj tu určitě vidím a věřím, že ho uvidím i v budoucnosti.

Jaký myslíš, že je první krok k tomu, abychom byli považováni většinovou společností za plnohodnotnou víru?


11 | S t r á n k a

Považuješ právní subjektivitu a související aspekty za to hlavní?

Otázka je, co lidi zvenku vnímají jako plnohodnotnou víru. Zdá se, že pro spoustu lidí je plnohodnotná víra to, co má nějakou církev, jednotící prvek, velké množství následovníků, jasnou definici a strukturu – nebo je někde jednoduše „zaregistrovaná“ a má na to razítko. Stačí se podívat na pastafariánství, satirické náboženství, které je nicméně ve světě chápané mnohem více jako plnohodnotná víra, než je novopohanství. Je trochu absurdní, že forma by měla rozhodovat o plnohodnotnosti víry, ale v tomto světě je spousta absurdních věcí.

Myslím, že většinová společnost není zatím úplně schopná pochopit, že existuje myšlenkový směr, který se tak úspěšně vyhýbá kategorizaci a normalizaci, jako je pohanství. Nemáme dohromady ani zástupnou organizaci, ani jednotnou definici, ani jasnou logickou strukturu. Různé proudy uvnitř novopohanství dokážou být úplně protichůdných názorů a přece, každý pohan ví, co se děje v rituálním prostoru.

Samozřejmě, pokud chceme, aby nás přijali jako plnohodnotnou víru, tak bude

potřeba pro ně nějakým způsobem takovouhle formu vytvořit. A potom to bude velká výzva, abychom nezapomněli, že to je jen formalita, která nám umožní dělat legální obřady atd. Jsme teď asi v té fázi puberty, kdy se snažíme začlenit se do společnosti a zároveň najít a udržet si svou identitu, řekla bych. Někdo si myslí, že bychom se o to začleňování neměli vůbec snažit, ale s tím já nesouhlasím. Když se o to nepokusíme, tak ani nezačneme hledat tu naši identitu jako komunita. i kdybychom nakonec došli k závěru, že žádnou společnou identitu a komunitu mít nechceme, ten proces hledání by proběhnout měl… Třeba ne hned, ale jednoho dne určitě.

Takže abych se vrátila k tvé původní otázce: prvním krokem je rozhodnout se, jestli vůbec chceme být přijímaní jako plnohodnotná víra, a co jsme ochotní tomu obětovat – jestli nám to za to vůbec stojí. Ale jinak ano, myslím si, že ta forma, tzn. právní subjektivita atp., je pro vnější svět to hlavní. Pro pohany a za sebe to vnímám spíš jako berličku.

Děkujeme za rozhovor a přejeme PFI vše dobré.


12 | S t r á n k a

Bylinky

Třemdava - Okno do světa mrtvých Klára Vodičková

Když jsem přemýšlela, jakou bylinku vybrat do svého prvního příspěvku, dlouho jsem váhala. O bylinky se zajímám už nějaký ten pátek a každá mi je nějakým způsobem blízká, ale nakonec vyhrála Třemdava bílá (Dictamnusalbus). A to zejména protože se tematicky hodí k oslavám Sahmainu, kdy budeme všichni rozmlouvat s našimi mrtvými předky a uctívat je. Třemdava je tajemná bylinka, kterou většina z nás zná jen jako zmínku v písničce Tomáše Kočka „Poslední božec“, kde zpívá:“ Hoj třemdavo mocná trávo…“, ale jakým směrem je třemdava mocná už ví málokdo. Proto bych vám ráda přiblížila, co to ta záhadná třemdava vlastně je. V první řadě bychom si měli třemdavu trošičku zařadit. Nebudu vás trápit celou vědeckou klasifikací, tak jen stručně.

Třemdava bílá je rostlina z čeledi Routovitých, rodu Třemdava. Roste v našich zeměpisných šířkách jako jediný zástupce svého druhu. Kvete cca 14 dní v období května a června. Najdeme ji na slunných stanovištích Čech a Moravy. Pokud byste ji chtěli ve volné přírodě trhat tak pozor! Je to chráněný druh (stupeň ohrožení 3). V případě, že byste ji však chtěli pro své rituály a její léčebné účinky, je možné získat rostlinky nebo jejich části v některých zahradnictvích, či bylinkářstvích. Zajímavostí je, že Třemdava bílá nekvete bíle (pozn. Ve volné přírodě - v zahradnictví můžete sehnat i jiné barevné odrůdy), nýbrž růžově s fialovou žilnatinou. Její název je totiž odvozen od jejího kořene, který se honosí mléčně bílou barvou. V letních měsících ji najdeme

snadno i podle čichu protože má velmi intenzivní citronové aroma.

U větších rostlin jsou silice natolik silné, že se dají používat jako hořlavina a proto selidově třemdavě přezdívá hořící keř. U citlivých jedinců se po potřísnění silicí může vyskytnout tzv. fotosenzitivita, neboli fotofito, kdy kůže po potřísnění silicí a vlivem UV záření zhnědne, je velmi citlivá a začnou se tvořit bolestivé puchýře, po kterých zůstávají jizvy, nebo pigmentové skvrny.

A co ta třemdava vlastně umí? Dříve se v lidovém léčitelství dělal odvar z třemdavových listů, který působil jako přírodní antihelmintikum (odčervovadlo), prevence proti moru, na vyvolání menstruace a dokonce se používal ve velkém množství na vyvolání potratů.

V současné době víme, že květy třemdavy působí ve vodo-lihových výluzích antibioticky a zvyšují srážlivost krve, takže je to dokonalá dezinfekce na odřeniny, řezná a tržná zranění, nať působí močopudně a podporuje trávení, kořen má projímavé účinky a tonizuje. A proč jsem článek nazvala okno do světa mrtvých? Třemdava se totiž využívala i k mystickým účelům jako vykuřovadlo, které sloužilo jako pomocný prostředek k vyvolávání duchů a jiných bytostí ze záhrobí. V kouři se měly zjevit duše mrtvých a promlouvat k člověku, který vedl seanci. Pokud byste třemdavu hledali v lidovém léčitelství, či starých bylinných lexikonech, tak můžete hledat i pod názvy: bílý kořen, diptam, hořící keř, jesenka, nízký jelen, třemdava.


13 | S t r á n k a

V případě že byste i Vy chtěli přispět do Kolovratu svým zajímavým povídáním o bylinkách, tak neváhejte a posílejte

svéčlánky (1-2 strany o velikosti písma 11) na email: [email protected]. Na vaše případné dotazy a příspěvky se budu těšit.



14 | S t r á n k a

Pohanská tvorba

Pohanská tvorba Taliesi

V tomto čísle vám s pohanskou tvorbou přináším nové autory. Svými barevnými malbami nám přispěla Janinka JA-GA Čejková, která o svém vztahu s tvorbou a vírou říká: „ …říkejme tomu vesmír či bůh. Na tom sejde pramálo. Shodneme se však na tom, že existuje něco, co nás všechny přesahuje a je to součástí každého našeho dne. Z těchto míst přicházejí obrazy, které pak vkládám na papír. Jsem součástí toho všeho a tak je s láskou přijímám. Nechť jsou i pro vás inspirací.“ Více maleb a inspiračních článků najdete na webu: ohnivazena.cz.

Dalším autorem, kterého možná znáte podepsaného pod sbírkami básní: „Začátek bez konce a Konec bez začátku“ nebo „Zapomenuté ticho“, je Aaen Jan Kratochvíl. Aaen píše poezii, fotí, hraje na kytaru, baskytaru, didjeridoo a skládá hudbu/texty pro skupinu Aaen Anima. Je mu blízká magie, kult předků a mysticismus. Autorovy tiskem vydané knihy si můžete volně stáhnout v pdf na: www.aaen.sweb.cz.

Dalším novým autorem jen Martin Novotný. Martin se k pohanství dostal díky své nynější partnerce a poté se začal zajímat o různé proudy pohanství: „ …zjistil jsem, že je to vlastně věc, ve které jsem se našel a která je mému srdci blízká. Na pohanství se mi líbí to, že se opírá o věc, která je prokazatelná - sílu a moc přírody totiž nemůže nikdo zpochybnit.“

Dále pro vás mám díla od pravidelného přispěvatele Jaroslava Švandrlíka, známého jako Yarwik. Více jeho charakteristických maleb a děl najdete na stránkách: yarwik.estranky.cz.

A nakonec díla ze své vlastní dílny, fotografii na samhainové téma a jelikož o tomto temném svátku vzpomínáme na své předky krve, řemesla i kraje, přidávám také několik vzývání předků, kterými se můžete nechat inspirovat. Více ode mě na: taliesi.com.

Nyní vzhůru do čtení básní a síně tvořivosti. Nezapomeňte, i temnota nás může inspirovat!

http://yarwik.estranky.cz/


15 | S t r á n k a

Kruh

kruh se uzavírá nikde konce nikde počátku tak točí se kolo života stále dál a dál od věků do věků den - noc –staletí

kruh se uzavírá jako náušnice

pevný a celistvý pokud jej nerozetneš kruhem bude dál bez konce bez počátku

kruh se uzavírá tak jako další kruhy v řetězu události

Yarwik

Yarwik - Hanahel

Yarwik - Bohumela

Ticho

Ticho pomalu stékající po tělech krápníků zvoní na kamenech vyplněné spáry v mozaice v pestrobarevném obraze živých dnů

Bosé nohy bytostí dotýkající se chladných kamenů prohřívají jejich lesk obroušený mistry věků

ticho krásné ticho vyplňuje prostor mezi tebou a mnou

pojď

budeme v tichu naslouchání srdcí tančit v rytmu hvězd..

Yarwik


16 | S t r á n k a

Janinka JA-GA Čejková - Magické snění

Chválím

Chválím mlhu, lehkou bílou peřinu... Opěvuji krásnou zeleň stromů... Chválím klid a vlídný oddech ve stínu... Záři blesků a ozvěnu hromů... Chválím déšť jenž dává matce zemi pít... Klaním se a smekám před tou dámou... Chválím oheň, co vše umí rozpálit... Pláču, když se stromům větve lámou... Chválím Vesnu, co po zimě svět zahřeje... Lásku, kterou přemění na světlo... Chválím Lunu, když se při úplňku usměje... Zkamenělé srdce, které změklo... Chválím vítr za to, že vzduch rozčeří... Svěžím vánkem, jeho věrným synem... Příjemný chlad zastaví se u dveří... V horkém létě pohostím jej vínem... Martin Novotný

Yarwik - Wooden


17 | S t r á n k a

Zelená devítka

jsem karta z balíčku která se vysmála zenovým mistrům (oni se ale smáli také) která zrušila své sliby z minulých životů, sto lidí místo lynčování mě radostně objalo letím světem jako zelená devítka přeskakuju řeku neplavím se už pod žádnou barvou pod žádnou vlajkou pod žádným číslem jsem duch v moři, poustevná loď mám přátele i nepřátele odtud i odtamtud, ale vlajku bez výsostných barev

Aaen Jan Kratochvíl

Zpěv

Jsem roz-kvet-lá kvě-ti-na a ší-římsvo-ji vů-ni dál (-) jsem roz-kvet-lou kra-ji-nou (-) a jsem svo-jí vů-le stře-dem sta-rá mou-drostpři-chá-zí (-) s kr-ví Před-ků s kr-ví Před-ků pro-bou-zíš se ze spá-nku (-) k do-bru všech (-) k do-bru všech (-) (Tma i světlo se smějí jinak.)

Aaen Jan Kratochvíl

Janinka JA-GA Čejková - Zrození z lotosu Janinka JA-GA Čejková- Fénix


18 | S t r á n k a

Janinka JA-GA Čejková – Bohyně Živa


19 | S t r á n k a

Předkové

Starodávná sílo, Rostoucí mysl, kruhu, jež v úctě mám, jehož součástí jsem. Veliká moudrosti, duchové v bílém rouchu, energie dvou sester, pradávný zdroji. Stará a nová jména, sjednocení našeho rodu, tajemství konce i zrodu, uctívám vás, miluji vás! O pomoc prosím, pomoc dám. V paměti i duši vás mám. Dnes vás předkové vzývám!

Taliesi

Předkové II.

Předkové jsme Jedna krev a Jeden rod, Pojí nás bez začátku a bez konce Jeden zrod!

Jste má ochrana. Jste má Láska. Jsme Jedna síla. Jedna zvěst. Jedna energie. Krev s krví Jedním jest!

Taliesi

Taliesi


20 | S t r á n k a

Rituál

Tam v krajině za řekouSurrealistická úvaha na téma Samhain. Martin Antušák

Světlo se ztrácí, noc ukrajuje den z rána i z večera, chlad z noci proniká stále více i do dne, co zbude? Do jaké propasti svět spěje?

Příroda ztrácí plodnost, rostliny přestaly růst, plody jsou dávno pryč.

Po mabonovském dožínkovém blahobytu a přemíry přišlo prázdno, za co je to trest? Jakou oběť přinést?

Nejdříve jsme museli začít přemýšlet, hospodařit s potravinami, starat se o jejich uskladnění, usušení.

Pak přišel boj. Potraviny se začaly loupit, začalo se kvůli nim bít, zabíjet.

Ale co teď? Není nic, než tma, chlad a pustá zbídačená zem… A stále hůř. Lidé začínají stále více poslouchat starce, ženy znající bylinky a zaříkávání.

Lidé se začali otáčet, a hledají ty, kteří se snad umí alespoň zázrakem spojit s Bohy. Musí jim ukázat cestu.

Keltský nový rok Samhain Klára Vodičková

Praktikuji samostatně už 11 let, ale praktikuji hodně intuitivně a spontánně, nemám žádný vlastní rituál pořádně zapsaný. Proto doufám, že mi odpustíte, že rituální část jsem si vypůjčila od pana Scotta Cunnighama, který mne hodně inspiruje.

Asi by bylo dobré začít tím, co vlastně je Samhain a proč ho slavíme? Samhain je jeden z osmi ohňových svátků kola roku a také začátek nového roku Keltů. Jinými

názvy jsou Dušičky, Halloween, Hallowmas, Svátek svatých a nebo Samhuinn. Název Samhain je keltské slovo které znamená konec léta.

Zajímavostí je, že tento svátek byl často spojovaný s keltským bohem Samhainem a také s bohem smrti. Vzhledem k nedostatku důkazů se však předpokládá, že je to omyl badatelů z 18. století a že žádný bůh Samhain neexistoval. Samhain slavíme, když je slunce v patnáctém stupni Štíra, anebo 31. října. Je to období, kdy se loučíme s bohem, který odchází zemřít do podzemí, aby se mohl o svátku Yule znovu narodit z bohyně matky. Protože bůh je úzce spjat se zvířaty, tak se v tomto období často podřezávala, aby se zajistil dostatek jídla na zimu. V současné době se však už zvířata většinou neobětují. Pro Kelty byl tento svátek doba, kdy se otevírá brána mezi světem živých a mrtvých. Keltové tedy prosili své předky o rady a pomoc v následujícím roce.

O Samhainu by člověk měl hodně přemýšlet o svém životě zrekapitulovat poslední rok klidně i celý život a měl by rozjímat nad smrtí, která tomuto svátku vládne. Většinou je součástí rituálu věštění z kouře, z plamene svíčky, rozmlouvá se s mrtvými, vyvolávají se duchové a po rituálu se zesnulým nechává jídlo přede dveřmi, nebo někde venku. Symboly Samhainu jsou dýně, jablka, granátová jablka, košťata… a to vše v barvách, kde převládá červená a černá.

Až vás přepadne samhainová nálada, můžete se nechat inspirovat Scottem Cunninghamem a jeho Knihou Stínů:


21 | S t r á n k a

Samhain

Vztyčte oltář, zapalte svíce a kadidlo, utvořte kruh z kamenů.

Odříkává se:

Dnes se otevírají brány zemí slunce, pro toho, kdo je drahý našim srdcím. Bůh slunce chřadne, jeho pouť jej dovede do země mládí, aby z ní znovu vzešel. Touto cestou kráčíme všichni, Smrt není ani nepřítelem, jehož třeba porazit, ani přítelem, jehož příchod vítáme. Je jen další, nezbytnou součástí vývoje, jako když slunce vychází, jako když měsíc zapadá.

Není ničím více, není ničím méně tak pijme pohár života až do dna, bez bázně a beze strachu.

Následují meditace, v případě zájmu rozmluvy s mrtvými. Pokud je vás víc může rituál doprovodit prostá slavnost.

V případě že byste i vy chtěli přispět do Kolovratu svým povídáním o rituálu, nebo se chtěli pochlubit, jak pracujete vy, tak neváhejte a posílejte své články (1-2 strany o velikostech písma 11) na email: [email protected]. Na vaše případné dotazy a příspěvky se budu těšit.

Zdroje:

Cunningham Scott. Kniha stínů. (ISBN 978-80-247-3369-2). Cunningham Scott. Keltská přírodní magie. (ISBN 978-80-7336-400-7). Silver Raven Wolf. Kniha stínů. (ISBN 80-7205-231-4).



22 | S t r á n k a

Slavíkův koutek

Born ofwater Josef Petr

V dalším díle Slavíkova koutku bych vás rád seznámil s profláklým popěvkem, který však svou známostí neztrácí na síle. Spíše naopak - Born ofwater je popěvek plný magie. Pokud mohu hovořit z vlastní zkušenosti, jeho melodie a slova jsou velmi

blízko podstatě toho, jakým způsobem funguje magie pohanských a čarodějnických rituálů. Je o napojení na určité cyklické síly přírody, které jsou neustále v pohybu, ale jejich podstata zůstává neměnná. Posuďte sami.

Born ofwater / zrozen (a) z vody Cleansing, powerful / mocný a očišťující

Healing, changing / lečivý a působící změnu I am / jsem

K poslechu:http://www.youtube.com/watch?v=FZaN8C8wklE (by Lindie Lila from her album "Return Of The Goddess, Sacred Chants For Women")

Odvěkým symbolem těchto sil, tohoto toku energie, je voda a její cykly. Příliv a odliv. Štěstí a smutek. Nahoře a dole. Život a smrt. Magie pohanských a čarodějnických rituálů je právě především o práci v souladu s těmito silami a troufám si říci - náboženské pokoře, která nám nedovoluje jít proti těmto silám, ale spíš v souladu s nimi. Vzhledem ke svému náboji je popěvek vhodný především k rituálům zaměřeným na očištění, léčení a ukončování. Použití je ovšem složitější, neboť se jedná o popěvem, který se nedá dost dobře vygradovat. Proto jej považuji

za nevhodný ke klasickému power - raisingu (gradace energie rituálu).

Vhodněji jej lze použít až po té, např. jako pozadí k magické práci či meditaci. Mimo rituál je samozřejmě možné si jej zazpívat kdykoli, ale pokud mohu doporučit jednu z možností, pak je to koupel. Ať už v horském potůčku nebo ve vaně s horkou slanou vodou za svitu svíčky. Když zpíváte a vaše tělo je ponořeno pod vodou, zkuste na chvíli zavřít oči a vnímat vibrace, které váš zpěv vytváří, jak rezonují ve vodě i ve vás. Je to skvělé a jednoduché cvičení na pročištění mysli

http://www.youtube.com/watch?v=FZaN8C8wklE


23 | S t r á n k a

Pohanské stopy

Duchové a vládci krajiny Josef Petr a Filip Kubín

V rámci dalšího příspěvku věnovaného Pohanským stopám bychom vás rádi pozvali ke spolupráci na projektu, který má za úkol zmapovat jména patronů a patronek různých krajinných celků České republiky. Každý z nás rád navštěvuje naše překrásná pohoří, hluboké hvozdy nebo povodí majestátných řek. Proto by také bylo vhodné vědět, jaké bytosti k těmto krajinám neodmyslitelně patří v místním folklóru. Každá z těchto bytostí má svůj nezaměnitelný charakter, který je pevně spjatý s krajinou. Pokud chceme rozumět přírodě okolo nás a krajině, kterou kráčímě, sluší se tyto duchy a vládce krajiny znát a vždy jim vzdát patřičnou úctu, ať už rituálem nebo např. jen pomocí malé obětiny a pokorné myšlenky.

Zveme vás ke spolupráci na rozvíjení živé databáze těchto bytostí, která bude součástí webu Pohanských stop. Pokud znáte jména jednotlivých patronů, duchů nebo vládců

krajiny, nebojte se nám o nich dát vědět. V případě, že navíc víte, kde najít k těmto jménům i nějaké informace, prameny,

lokální pověsti apod. budeme vděční dvojnásob.

A trojnásob, ba i čtyřnásob vděční budeme, pokud se rozhodnete sami o některé z těchto bytostí napsat krátký text, který můžeme pod vaším plným autorstvím uveřejnit. V případě zájmu se nám neváhejte ozvat na [email protected] (Patron projektu Duchové a vládci krajiny) nebo [email protected] (vedoucí projektu Pohanských stop). Text může mít libovolný formát i délku. Měl by však obsahovat odkazy na zdroje, ze kterých autor čerpal, přičemž je požadována jejich autenticita (lidové pověsti, knihy, kroniky, vyprávění místních atd.).

Těšíme se na spolupráci!

mailto:%[email protected]



24 | S t r á n k a

Paměti starého kotlíku

Pražucha,Vegruny i Staročeský kuthan Jiří „Seóras“ & Blanka „Žofinka“ Posledníkovi

Moudro ode dna: „Zakudlaná polívka, slunce do ní svítí, není-li v ní krupice, je to kozí pití“ lidová poezie

Milí čtenáři,

poslední díl našeho miniseriálu se obloukem přes východ vrací zpět tam, odkud odstartoval. Nahlédneme do receptů, podle kterých vařili staří Slované, podíváme se, co naši předkové jedli z hliněných okřínů a co zapíjeli z dřevěných, dobře vysmolených korbelů a cínových hubatic. Nejprve vám nabízíme recept z těch obyčejnějších, abyste měli možnost vyzkoušet, co a jakých chutí naši předkové jídali v nesváteční dny a kdy ještě platilo úsloví: „Kaše - matka naše“.

Pražucha

(Polsko)

200 g pšeničné hrubé mouky

100 g slaniny (špeku)

sůl

Prosetou mouku opražíme za častého míchání na velké pánvi nasucho do světle zlatova. Pak mouku vsypeme do hrnku, zalijeme asi 0,5 l vařící osolené vody a rychle a důkladně roztíráme, aby se neutvořily hrudky a vznikla hustá hmota. Ponecháme půl hodiny v přikrytém hrnku na kraji plotny nebo

postavíme do trouby, aby se dovařila. Slaninu nakrájíme na kostičky a vyškvaříme. Lžící namočenou v tuku vykrajujeme na ohřátou mísu menší

nočky asi jako škubánky. Polijeme vyškvařenou slaninou, popř. posypeme tvarohem. Pražucha se také může připravovat z pšeničné mouky s pohankovou, nebo jen z mouky pohankové, tak jako za starých časů.

Pokrm je to poctivý a sytý, takový, aby nedal moc starostí, zaplnil hladové žaludky a dal energii do těžké práce.

Nicméně abychom vám nabídli i něco slavnostnějšího, zamíříme na hostinu k zakarpatským Čechům. Ani tam nebylo kdovíjaké bohatství, takže i recept není příliš náročný. To mu ale nic neubírá na chuti. Takže vyzkoušejte ukrajinské Verguny tak, jak jsem je měl možnost ochutnat i já v rodině původem ze Zakarpatí.

Verguny

(Zakarpatí)

400 g hladké mouky

3 vejce 2 lžíce másla 3 lžíce mléka 3 lžíce cukru

Ilustrace 2: Foto: Seoras





25 | S t r á n k a

krupice půl lžíce rumu (novodobé vylepšení)

Vejce utřeme s cukrem a máslem, přidáme rum, mléko, zvolna přisypáváme mouku a vymísíme tuhé těsto. Rozválíme je na plát o síle 2 - 3 mm a nakrájíme na nudličky široké 2,5 cm

a dlouhé 10 - 12 cm. Každou nudli v půli přeložíme, upleteme copánek a konce spojíme. Verguny smažíme v rozpáleném tuku (klasickým tukem je vepřové sádlo) 1 - 2 minuty do zlatova. Smažené verguny obalíme v moučkovém cukru.

Nu a na závěr něco vydatného z domova, aneb „Máme maso a zas maso“.

Staročeský kuthan

(Česká kotlina)

500 g zadního hovězího masa 500 g vepřového bůčku 200 g anglické slaniny 200 g plnotučné hořčice 200 g kremžské hořčice 3 ks různé pikantní klobásy 1 větší cibule 2 kelímky 12% smetany

0,5 lžičky mletého černého pepře 1 lžička mleté sladké papriky 0,5 lžičky soli voda na podlití

Hovězí i vepřové maso omyjeme, osušíme a nakrájíme se slaninou a klobásami na kostičky. Směs osolíme a okořeníme pepřem a paprikou, přidáme obě hořčice, důkladně vše promícháme a necháme nejlépe do druhého dne odležet. Připravené maso i s marinádou přendáme do pekáče, mírně podlijeme vodou a v troubě vyhřáté tak na 190 °C pečeme asi 90 minut, až změkne i hovězí maso. Občas směs promícháme. Poté přidáme oloupanou, na půlkolečka nakrájenou cibuli, promícháme a pečeme dalších 20 minut.

Nakonec přilijeme smetanu, promícháme a vše ještě chvíli pečeme, až směs zrůžoví, dle chuti pokrm případně dosolíme a dochutíme pepřem a paprikou. Jako přílohu podáváme čerstvý chléb. Lze sice „moderně“ toto jídlo konzumovat i s houskovým knedlíkem, ale talíř se prostě líp vytírá chlebem…




26 | S t r á n k a

Pohanská knihovnička

Česká pohanská literatura Pravděpodobně není pro mnohé čtenáře

novinou to, že v České pohanské komunitě lze najít mnoho tvořivých a kreativně plodných osob. Jednou z nich je také Barbora Hrůzová, která cílevědomě dovedla svou touhu po tvorbě až k vydání knihy s názvem Čarodějky. V knihovničce Vám nyní přinášíme lehké seznámení s autorkou, samotnou knihou a drobnou ochutnávku příběhu. Pevně věříme, že v následujících řádcích naleznete potěšení a inspiraci.

Můžeš se nám krátce představit, kdo jsi a co v současnosti děláš?

Jak píšu na svém webu (bbara.cz), vystudovala jsem knihovnictví v Brně a teď pracuji v Archeologickém ústavu AVČR v Praze v oddělení pravěku, takže mám velice blízko k historii a ke všemu pohanskému. Vždycky mě zajímali nejen Keltové, ale vůbec celý pravěk i starověk, doba před nástupem křesťanství. Věřím v přírodu a lidský rozum, přesto miluji magii, pohádky a všechno nadpřirozené. Líbí se mi knihy Barbary Woodové a Barbary Erskinové - propojení historie a současnosti. Máme asi společného víc, než jen křestní jméno (smích).

Kde se vlastně vzala myšlenka napsat knihu, byl to impulz nebo dlouhodobý, pečlivě připravovaný plán?

Knihy jsem chtěla psát už od dětství, ale dlouho jsem neměla odvahu svoje díla někde nabízet. Po kladném ohlasu na svoje první povídky už to pak ale šlo docela dobře.

Každá spisovatelka nebo spisovatel se identifikuje s některou ze svých postav, která je tobě nejbližší a proč?

Nevím, jak je to u ostatních spisovatelů, ale já do každé knihy dávám něco ze sebe, něco málo ze svých názorů, citů a myšlenek. Asi nemám žádnou postavu, se kterou bych se úplně ztotožnila, ale je mě kousek v každé mé hrdince.

Řekneš nám na konci rozhovoru nějakou pěknou, zajímavou nebo veselou historku, případně zajímavost, která se váže ke tvé knize?

V několika knihách píšu o Archeologickém ústavu a moji kolegové se pak mezi sebou dohadují, kdo že to asi byl předlohou pro literární postavy. Dokonce se mi stalo, že se někteří na mě rozzlobili, protože ta postava, se kterou se ztotožnili, nebyla zrovna kladná a sympatická. Tak všem trpělivě vysvětluji, že nikdy nepíšu o skutečných lidech, většinou je to kompilát několika osob a povahu mají takovou, jakou potřebuji pro příběh, ne takovou, jakou mají ve skutečnosti. Někteří mi to ale stejně nevěří (smích).

Redakce Kolovratu tímto děkuje Barbaře za vstřícnou a otevřenou spolupráci.

Název knihy: Čarodějky

Autor: Barbora Hrůzová

Nakladatelství: Petra

Rok vydání: 2007

ISBN: 80-7301-191-3

Zahrnuta v: Samostatná kniha

Stručný popis děje:

Prastaré tajemství z hlubin pravěku dosáhne až do současnosti a rozhodujícím způsobem ovlivní život sedmnáctileté


27 | S t r á n k a

Lindy. Není pro ni jednoduché vyrovnat se se skutečností, že babička je trochu jiná než ostatní ženy, ale co teprve když zjistí, že zvláštní schopnosti má také její matka a dokonce i ona sama? Je to prokletí, nebo úžasný dar? Příběh, začínající kdysi dávno v malé keltské osadě, pokračuje ve středověkém klášteře a končí v současné Praze. Vlastně nekončí, je to jen další malý článek řetězu života…

Ilustrace 8: Obálka

Ukázka z knihy Čarodějky:

Léto pomalu končilo, dny se zkracovaly a Lug - zářící ztrácel sílu. Listí na stromech se zbarvilo a opadalo, lidé se začali chystat na příchod tmavé poloviny roku. Pastevci jednoho dne přihnali opět stádo a spokojeně předváděli zabřezlé krávy a kozy. i většina žen ve vesnici otěhotněla, lugnasad byl letos příznivý. Dítě počala ke své velké radosti i Malá Anka, těhotné byly i Erikovy ženy a hlavně i obě druidky. To bylo důležité, protože musely potomkům předávat svoje znalosti a dovednosti, aby jejich umění nebylo zapomenuto.

Jednoho zamračeného, pochmurného odpoledne se na kraji vesnice ozvaly veselé zvuky zvonců na koňských postrojích a hlasité volání. Konečně se objevila toužebně očekávaná kupecká výprava, která si letos dala hodně načas. Všichni obyvatelé vesnice je s radostí vítali, těšili se na novinky ze světa, ale hlavně různé zboží, které kupci vezli na krytých vozech.

Vůdce kupecké výpravy Kir byl robustní muž s plavou bradkou a světlou pletí, odkudsi ze severu. Jeho světlemodré oči se dívaly na svět pochmurně a podezíravě, jako by viděly už příliš mnoho špatností a lidské zloby. Přesto se znovu a znovu vydával se svojí karavanou na cesty a nechtěl se usadit a spokojeně dožívat na jednom místě. Byl velice inteligentní a jeho největší předností bylo, že se naučil několik cizích jazyků, kterými se dokázal docela dobře dorozumět se všemi lidmi na své pravidelné trase.

Protože věděl, co se sluší a patří, šel se nejdříve ohlásit u pána dvorce. Erik ho přivítal srdečně a s neskrývanou zvědavostí.

„Zdravím tě Kire, letos sis dal se svým příchodem načas, už jsme se obávali, že se tvoje výprava snad stala kořistí lupičů!“

Erikovy ženy rychle prostřely bohatý stůl, na kterém nechyběla jablka, připomínka blížícího se svátku Samainu.

Kir se pousmál a odhrnul trochu svůj plášť, pod kterým skrýval překrásný, zdobený meč.

„Milý příteli, ten není jen na okrasu! Skutečně jsme se po cestě museli bránit zlodějům, ale to není ten pravý důvod našeho zdržení. O tom ti povím později. Teď přijmi malý dárek.“

Erik vážně a spokojeně převzal umně vyřezávanou dřevěnou krabičku, ve které


28 | S t r á n k a

se skrývala tepaná bronzová spona ve tvaru spletených hadů a malá soška jakéhosi neznámého okřídleného zvířete. Kir mu vysvětlil, že taková zvláštní zvířata žijí daleko v cizích zemích a nosí prý lidem štěstí. Takové vzácné dary si zasloužily tu největší pohostinnost a vlídnost. Usadili se ke stolu a dlouho do noci hodovali a popíjeli. Kir vyprávěl svoje zážitky z cest a pak se také konečně dostal k pravému důvodu svého pozdního příjezdu.

„Až do nedávné doby šlo všechno jak má a naše cesta probíhala jako každý rok. Jenže jednou takhle v létě, to jsme zrovna byli ve velkém městě daleko odsud na půlnoční straně, se přihodila zvláštní věc. V noci se najednou objevilo cosi velkého letícího na obloze a nikdo nevěděl, co to je.“

„A nebyla to taková obrovská zářící koule? Co vypadala jako druhá Luna?“ zeptal se napjatě Erik.

„Tak vy jste to viděli taky?“ Kir vzrušením málem vyskočil. „Jak je to možné?“

„Nevím, třeba padaly všude… Ale jak to dopadlo?“

„Všichni byli nejdřív zvědaví, ale pak vyděšení. Jenže ta koule nespadla nikde blízko a nikomu se nic nestalo. Pak se ji hodně lidí vydalo hledat, ale nenašli ji. Bohové vědí, kam spadla…“

„Tak to jste třeba viděli tu naši, tu, která spadla u nás za kopec.“

„To není možné… A vy jste ji našli? A kde je?“

Kir vzrušením celý zčervenal, jeho světlá tvář zaplála jako pochodeň.

„Rozbila se na malé kousky, které se ztratily, ale pár jsme jich našli. Mám taky jeden, ukážu ti ho. Mari,“ obrátil se důležitě k jedné ze dvou žen, které seděly opodál a napjatě hltaly každé slovo.

„Podej černý kámen.“

Mari se poslušně zvedla a beze slova z truhlice vzadu vyndala balíček z bílého plátna. Položila ho na stůl a stejně mlčky se zase vzdálila. Erik plátno pomaličku a pečlivě rozbalil a odhalil svůj kousek černého kamene.

Kir ho bázlivě a téměř u vytržení vzal do ruky a prohlížel.

„Prosím, prodej mi ho! Dám ti za něj, co budeš chtít!“ vyhrkl, aniž na Erika pohlédl.

Erik ohromeně mlčel. Kirovo přímočaré a vzrušené chování bylo natolik v rozporu s jeho obvyklým vypočítavým a úmyslně nedbalým jednáním, že vůbec nevěděl, co si má o tom myslet.

„Proč ho chceš koupit?“ zeptal se opatrně.

Kir jakoby s námahou odtrhl pohled od černého kamene a zvedl oči k hostiteli.

„Musím ti nejdříve dopovědět svůj příběh. Poté, co všichni marně hledali, kam zářící koule dopadla, vládce města Severin se radil se svými kouzelníky, co to znamená. Ti mu řekli, že ona zářící koule byla kdysi mocná čarodějka, která se pohádala se svojí sestrou Lunou a ta ji za trest shodila z oblohy na zem. Tady se měla roztříštit na mnoho malých kousků, které mají pro Severinovy kouzelníky nevýslovnou cenu. Ten, kdo jim aspoň jeden kousek donese, může od vládce nebo kouzelníků žádat, co bude chtít. To je také ten důvod našeho zdržení na cestě. Když se tato zpráva roznesla po městě a okolí, skoro všichni se vydali znovu hledat místo dopadu. i moji lidé se rozprchli po kraji a než se všichni s nepořízenou vrátili, uplynulo hodně času…“

Opět sklopil oči k černému kameni.

„Kolik těch kousků jste našli?“


29 | S t r á n k a

„Tři. Mají je ještě Malá Anka a Dina, naše druidka. Ale myslím, že ony je neprodají,“ dodal rychle Erik a horečně uvažoval. Má prodat, nebo ne? Nebylo by výhodnější, kdyby kámen sám odnesl do města? Jenže jak ho najde? Jen kupci znají cestu a teď by asi nebyli ochotní ho doprovázet. Navíc se mu na dalekou cestu ani příliš nechtělo. Ještě nikdy nevytáhl paty z rodné vesnice a teď, na stará kolena už si ani netroufal. Znamenalo by to strávit pak ve městě celou temnou polovinu roku, než by se kupci opět vraceli zpět a on se k nim mohl přidat. Ale jestliže má ten kámen tak velkou cenu, nebylo by lepší si ho nechat? Asi má kouzelnou moc, jenže se s ním musí umět zacházet a to bude obtížné. To je záležitost druidů, ne jeho.

„Prodám ti ho,“ rozhodl se. „Ukážeš mi zítra svoje zboží a dohodneme se. Zatím přijmi moje pohostinství.“

Ostatní členové kupecké výpravy zatím navštěvovali domy a se všemi obyvateli čile obchodovali. Sotva se však rozkřiklo, že Erik a Dina s Malou Ankou mají kousky ohnivé koule, všichni kupci se na obě ženy vrhli a divoce se předháněli v nabídkách na jejich odkoupení. Erikův dům však jen obcházeli s toužebnými pohledy, tam směl jen Kir.

Dina a Malá Anka byly zaskočeny velkým zájmem o jejich poklady a po nějaké době se spolu zavřely do Roganova domu. Starý Rogan se postavil před dveře a všechny odháněl pryč.

„Musíte počkat, potřebují se poradit,“ opakoval důležitě a neústupně.

Dina položila na zem vlčí kůži a rozhodila po ní dřevěné kostky. Zopakovala to ještě dvakrát a chvilku mlčky studovala jejich

rozložení. Byla to taková rychlá porada s Diarnou, mají-li se vzdát černých kamenů, nebo ne. Po chvilce se odmítavě zamračila:

„Bohyně si nepřeje, abychom se kamenů zbavovaly. Jsou kouzelné a přinesou moc a slávu našim dcerám.“

Pak vyšly před dům a hlasitě to oznámily všem shromážděným kupcům. Nedá se nic dělat, s bohyní se nediskutuje.

Hlouček se s reptáním rozešel a Rogan postřehl i několik hněvivých až nenávistných pohledů. Uvědomil si, že odteď bude muset na Malou Anku dávat dobrý pozor a taky by bylo dobře upozornit i Pajdavého. Dinu snad ochrání bohové a Sigur.

Dina večer navštívila Erika a varovala ho, že by se kamene neměl zbavovat, protože Diarna si to nepřeje. Erik ji vyslechl s kamennou tváří, ale v duchu zuřil. Dal už Kirovi slib, že kámen prodá a teď by ho měl odvolat? To se přece mezi muži nedělá! Podezíral Dinu, že má sama s kamenem nějaké postranní úmysly. Stejně vždycky důvěřoval spíš Sigurovi a jeho mužské magii síly. Není nad pořádnou krvavou oběť a přivolávání blesků! Ženská magie druidek s jejich bylinkami a houbičkami je zjemnělá a nemá takový účinek. Pokud by se Diarna na něho rozzlobila, Lug ho před ní jistě ochrání. Stačí, když mu přinese nějakou tu pořádnou oběť a všechno mu vysvětlí. Zdvořile Dinu vyprovodil, ale jeho rozhodnutí prodat kámen Kirovi zůstalo pevné. Ať si druidky pak lamentují, štěstí dcer jeho manželek je mu úplně ukradené. Nejdůležitější je tady přece on, neomezený vládce nad celou vesnicí!


30 | S t r á n k a

Recenze

Kojotí stesk (Coyote blue) majkii

Název knihy: Kojotí stesk (Coyote blue)

Autor: Christopher Moore

Překlad: Soňa Tobiášová

Nakladatelství: Alpress

Rok vydání (originál): 1998 (1994)

ISBN: 80-7218-140-8

Zahrnuta v: Samostatná kniha

Sam Hunter je obyčejný neobyčejně úspěšný pojišťovák. Obyčejnost jsou jeho mimikry, které si nasadil před dvaceti lety, když přicestoval do velkého města a odložil vše, co z něj dělalo Samsona, co loví sám, indiánského chlapce z kmene Vraních indiánů. Samuel Hunter během těch dvaceti let věřil tak úpěnlivě v to, že není kdo je a je tím, kým se stal, že se mu celý tenhle obrovský podvod začal zdát být mnohem realističtější než skutečná minulost. Jenže nic netrvá věčně. To platí dvojnásob, máte-li za strýce starého šamana, který vám daruje sen. Sen, který k vám přitáhne Kojota.

Sam Hunter je na cestě za klientem, který mu pomůže vylézt o další příčku výš na žebříku postavení, když se mu do cesty postaví, jak jinak, žena. V té chvíli do jeho světa dokonalého klamu okolí i sebe sama napochoduje Kojot. Indiánský Bůh, o jehož lstivosti, nepředvídatelnosti a ješitnosti si Vraní indiáni vyprávějí příběhy a zpívají písně, vtrhne do Samovy pracně vybrušované současnosti s grácií lokálního hurikánu. A co je nejhorší, je rozhodnut Samovi pomoci.

Jediný den stačí, aby byl Sam starším partnerem ve firmě vyzván k tichému

odprodání podílu, spojeného s odchodem z firmy a sousedy v budově, kde má byt, dotlačen k odprodeji apartmánu za směšnou cenu. Co je na tom ale nejdivnější, nic z toho všeho navrátivšímu se Samsonovi, co loví sám nevadí tak moc, jako že by už nikdy neměl vidět tu nejnepravděpodobnější ženu, jakou ve svém životě potkal. Čím víc se Samson snaží všechno vrátit do kolejí, ve kterých byl jeho život zasazen posledních dvacet let, tím rychleji ztrácí pevnou půdu pod nohama, Kojotův úsměv nabírá na šířce, zatímco ojíždí na stole Samovu šerednou sekretářku nebo rozesílá Samovo obchodním partnerům faxy svého ptáka a Samuel Hunter se zdá být více a více neskutečný, jako blednoucí sen, když se blíží čas oběda.

Nechci Vás okrádat o kličky a zápletky, do kterých se ze začátku přímý a jednoznačný příběh později schovává, stejně jako místy drsný humor. Symbolika Kojota se v příběhu proměňuje, jednou jej poznáme jako starého indiána s jiskrou v oku, pak zase podomního prodejce s „to-prostě-musíte-mít“ zbožím a hned pár okamžiků na to stojí na stole na všech čtyřech a slintá na pojistné smlouvy. Kojot sám je jako živelná pohroma, v čemž nás jen utvrdí skvěle převyprávěné příběhy, přejaté z legend Vraních indiánů. V mnoha případech zjistíme, že Kojot, v dobré vůli pomáhat Samsonovi, co loví sám, nemá absolutně potuchy, co dělá, ale to ho nemůže zastavit v hrdém přesvědčení, že odvádí sakra dobrou práci.

Příběh je vyprávěn v několika rovinách, postupně se dozvídáme důležitá fakta


31 | S t r á n k a

ze života Samsona, co loví sám, seznamujeme se s jeho strýčkem, šamanem Vraních indiánů, ženou, do které se Samson nepochopitelně a naprosto přirozeně zamiluje, jejím synem a exmanželem, maniakem přes zbraně z motorkářského bratrstva, černochem ve slunečních brýlích, obestřeným samými záhadami a dokonce Zenovou autoopravnou.

V komplexu je Kojotí stesk příběhem hledání vlastní identity a návratu ke kořenům svého lidu. Velmi umně je zde znázorněno základní pravidlo takových cest, že nikdo nemůže jít na začátek, aniž by se zbavil všeho, co jej v takové cestě rozptyluje a brzdí. Samson je tak stíhán jednou pohromou za druhou, pomyslnými kbelíky studené vody do obličeje spáče, a když je mu později nabídnut návrat k jednoduchému a pohodlnému životu Samuela Huntera, musí čelit bolestivě pravdivému zjištění, že když už si prožijete tu bolest z probouzení, nechce se Vám znovu usínat.

V knize se setkáme s reálným pohledem na život indiánských kmenů v rezervacích, vytrácení se osobitosti a duchovního poselství předků na úkor masmediální

konzumní společnosti a snahou původních obyvatel přežít v obklíčení bílých lidí, jejichž zvyky jsou těžko pochopitelné a logice odporující. Zromantizovaná představa hrdých a nezlomných indiánů z Mayovek je nahrazena vizitkou národa, kterému bylo ukradeno to, co znal a nyní živoří díky importovanému sociálnímu systému, který nebude nikdy schopný pochopit, nadto plně využít. Opozitem beznaděje života v rezervaci jsou pak dobrodružství Samsona, co loví sám a jeho duchovního průvodce, stále bláznivějšího Kojota – Boha Vraních indiánů. Tyto části knihy jsou aktivní, často humorné a ve většině případů zvratové.

Kojotí stesk Christophera Moora nese poselství, ale není to těžké čtení, které by se nedalo číst během cestování nebo před spaním, ba přímo naopak. Příběh přirozeně plyne, a ačkoli se některé informace z minulosti hlavní postavy dozvídáme až v průběhu děje, zapadají do celkové mozaiky bez rušivého efektu. Po přečtení této knihy si dozajista řeknete „ten Kojot je fakt skvělej týpek“, ale pak pro jistotu potichu dodáte „dokud je teda součástí příběhu někoho jiného“.

Jak napsat článek o knize?

Sepište stručně faktické informace o knize, napište, proč Vás zaujala nebo z jakého důvodu ji doporučujete ostatním pohanům, připojte recenzi, popis děje nebo jiné přiblížení obsahu, které přitáhne pozornost a navnadí budoucí čtenáře a celý článek o velikosti 1 – 2 stran textu velikosti 12 bodů, opatřený jménem, které máme zveřejnit, jako autora pošlete na emailovou adresu: [email protected].



32 | S t r á n k a

Bohové a Bohyně

DionýsosTheodoros Sarkis

Nyní se slaví vinobraní a s ním vinná réva. Protože je podle mýtů šíření vína po Evropě spjato s Dionýsem, podívejme se, kdo je tento bůh, kterého doprovází průvod šílených žen.

Vášeň provází podle mytologie nejen lidský rod, ale taky nebeský. Proti vášním nic nenadělal ani Zeus, otec bohů a lidí. Zeus se zamiloval do krásné mladé dívky Semely, dcery thébského krále Kadma. Z veliké lásky mu porodila syna jménem Dionýsos. Diova manželka Héra však ze žárlivosti poslala na rohaté dítě ověnčené korunou upletenou z hadů Titány a ti ho roztrhali. Osud však vybral malému bohu jiný los a na pomoc mu přišla jeho babička Rheia, Kronova manželka. Složila opět Dionýsovo tělo a Persefona, Hádova manželka, jej ukryla u orchomenského vládce Athamanta a jeho manželky Inó. Inó ho převlékla za děvčátko a chovala v ženské části paláce, aby ho skryla před Héřiným hněvem. Žárlivá žena se však nedala oklamat a potrestala manželský pár šílenstvím. V šílenství si Athamas spletl vlastního syna Learcha s jelenem a zabil ho.

Zeus Dionýsa skryl před žárlivou Hérou na helikonské hoře Nyse a dočasně ho proměnil v berana. Dionýsa se ujaly nymfy a Zeus je za to odměnil. Umístil jejich podobu mezi hvězdy a pojmenoval je Hyady. Podle tradice prý na této hoře zvané Nyse, vynalezl Dionýsos víno.

Bez starostí a hýčkán nymfami vyrostl Dionýsos v muže. Tehdy Héra i přes jeho zženštilé chování v něm poznala Diova syna a poslala šílenství také na něho.

Šílený Dionýsos se začal toulat po světě, doprovázen svým učitelem Silénem a divokou družinou satyrů a šílených menád.

Dionýsos připlul s vinnou révou do Egypta, kde ho na Faru pohostinně přivítal král Próteus. Tam Dionýsos zjistil, že Titáni připravili o trůn krále Ammóna a rozhodl se mu pomoci. Přemluvil k tomu amazonské královny, které sídlily v nilské deltě naproti Faru. Dionýsos za pomocí divokých amazonek vrátil zpět trůn králi Ammónovi. Tímto prvním vojenským úspěchem se ve světě proslavil.

Povzbuzen vítězstvím nad Titány se vydal do Indie. Při cestě do Indie se s ním u Eufratu utkal damašský král. Dionýsos krále porazil a zaživa ho stáhl z kůže. Za pomoci svého otce Dia překročil řeky Eufrat a Tigris, zvítězil v Indii nad svými odpůrci a ovládl jí. Naučil Indy pěstovat révu, dal jim zákony a založil další velká města.

Dionýsos si uvědomoval tíhu zločinů, kterých se dopustil ve svém šílenství a vrátil se do Evropy, kde ho ve Frýgii jeho babička Rheia očistila od mnoha vražd. Poté vpadl do Thrákie, kde se proti němu postavil s bodcem na býky v ruce král Lykúrgos, král Édóňanů. Zajal celou Dionýsovu armádu a zajat by byl i samotný Dionýsos, kdyby se nevrhl do moře a neskryl u Thetidy, dcery mořského boha. Dionýsovu babičku Rheiu jeho neúspěch mrzel, a proto zajatce vysvobodila. Na Lykúrga samotného seslala šílenství. V přesvědčení, že podtíná révu, jedinou ranou sekery zabil svého syna Dryanta. Než se vzpamatoval, začal mrtvole ořezávat nos, uši, prsty na nohou a rukou. Celá země se po tomto hrozném zločinu


33 | S t r á n k a

stala neplodnou. Když se pak Dionýsos vrátil z moře, oznámil obyvatelům té země, že neúroda potrvá, dokud nebudou potrestány Lykúrgovy zločiny. Édóňané pak odvedli Lykúrga na horu Pangaion, kde ho divocí koně roztrhali.

Z Thrákie pak zamířil Dionýsos do své milované Boiótie a navštívil Théby. Svůj příchod oslavil radovánkami na hoře Kithairónu a pozval ženy, aby se zúčastnily slavností. Thébskému králi se však nelíbil Dionýsův prostopášný zjev a zajal ho se všemi menádami. Chtěl Dionýsa uvěznit, ale byl potrestán šílenstvím a místo Dionýsovi nasadil okovy býku. Menády mezitím unikly a utíkaly v divokém tanci do hor, kde trhaly telata na kusy. Thébský král se je pokusil zastavit, ale opojené vínem a náboženským vytržením ho rozervaly na kusy. V čele tohoto hrůzného činu stála jeho matka, která mu vlastnoručně ukroutila hlavu.

Když Dionýsos navštívil Orchomenos, v podobě dívky pozval k veselí tři sestry jménem Alkinoé, Leukippé a Arsippé. Sestry však pozvání odmítly a tím jej rozhněvaly. Dionýsos chtěl dívky potrestat za nezdvořilost a hodlal je vystrašit. Změnil svou podobu a proměnil se nejdříve ve lva, pak v býka a nakonec v pantera. Dívky strachem přišly o rozum. Sestry se chtěly vykoupit ze šílenství a losovaly o to, čí syn bude obětován. Los padl na Leukippé a tak obětovaly jejího syna Hippase. Když ho pak sestry roztrhaly na kusy a snědly, pobíhaly zběsile po horách, dokud je Hermés neproměnil v ptáky. Tato vražda se každoročně v Orchomenu vykupovala při slavnosti zvané Agriónia (podněcování k zuřivosti). Ctitelky Dionýsa předstíraly, že ho hledají, a když se dohodly, že odešel k Múzám, seděly potom v kruhu a dávaly si hádanky, dokud z Dionýsova chrámu nevyběhl kněz s mečem a nezabil tu, kterou první chytil.

Dionýsos se poté rozhodl, že navštíví ostrovy Vegejském moři. Po příjezdu do Ikarie zjistil, že jeho loď není schopna plavby. Najal si tedy loď od tyrrhenských námořníků, kteří tvrdili, že plují na Naxos. Byli to však piráti, kteří hodlali nepoznaného pasažéra prodat do otroctví. Dionýsos celou loď zaklel. Z podpalubí vyrostla vinná réva a ovíjela se kolem stěžně, vesla proměnil v hady a sám sebe proměnil ve lva. Zaplnil loď děsivými přízraky a jekotem. Zděšeni piráti vyskákali do moře a proměnili se v delfíny.

Na Naxu poznal krásnou dívku jménem Ariadné, kterou předtím opustil Théseus a ihned se s ní oženil. Pak odplul do Argu, kde se mu postavil do cesty Perseus a zabil mnoho jeho následovníků. Dionýsos seslal na argejské ženy šílenství a ty začaly požírat svá nemluvňata za syrova. Perseus pak litoval svého provinění a usmířil si Dionýsa stavbou chrámu na jeho počest.

Poté co jej celý svět uctíval jako boha, Dionýsos vystoupil na nebesa. Hestia, bohyně posvátného ohně a rodinného krbu, unavená z věčných rodinných tahanic, ráda uvolnila Dionýsovi na Olympu místo. Usedl po pravici Dia jako jeden z velké dvanáctky.

V novém postavení nezapomněl na svou zemřelou matku a sestoupil kvůli ní do podsvětí, kde myrtou podplatil Persefonu. Ta propustila Semelu z podsvětí a Dionýsos jí pak změnil jméno, aby jiné duše nežárlily. Na Olympu ji představil jako Thyónu a Zeus ji nabídl příbytek. Héra k tomu rozzlobeně, ale odevzdaně mlčela.

Z tohoto příběhu bychom se měli naučit, že nenávist zaslepuje rozum. Někdy se domníváme, že pomstou uškodíme tomu, kdo nám ublížil. Většinou tomu bývá však tak, že se nevědomky dotýkáme zřítelnice vlastního oka. Teprve pro procitnutí


34 | S t r á n k a

z „šílenství“ zjistíme, že jsme přišli o svůj vlastní zrak. Z většiny příběhů ze starověku vyplývá, že je lepší zlo neoplácet. Odplata, i když je spravedlivá, totiž zplodí dalšího mstitele. Zatemnění mysli je ten nejhorší

trest, který bozi mohou lidem poslat. Nerozumností totiž lidé způsobují sobě navzájem více škod, než by mohli očekávat od bohů.

Ilustrace 9: Zdroj: Wikipedie


35 | S t r á n k a

Názor

Posvátnost přírody v našich činech. Skutečně? Jakub Achrer

Když dojde na obecný popis či definici pohanství, což se v naší rané fázi obnoveného vývoje stává poměrně často, posvátnost přírody je téma, které se objevuje opakovaně a téměř vždy. Je to aspekt, na který klademe v popisu sebe sama důraz asi i proto, že nás tak dobře odlišuje od jiných náboženských tradic. Zároveň je to jako s každým zobecňujícím tvrzením o pohanství poněkud ošidné, neboť existují příslušníci některých tradic zejména rekonstrukcionistických, kteří tento konkrétní koncept posvátnosti přírody odmítají coby jeden z přežitků romantické éry. Je třeba přiznat, že posvátnost přírody podobně jako jiné oblíbené koncepty v pohanských hnutích (např. ideál válečníka nebo vlastenectví) z romantické éry do značné míry vychází, což samozřejmě neznamená, že jsou tyto ideály nutně bezpředmětné.

Koncept posvátnosti přírody je téma, které kromě romantismu souvisí i s pozdějšími epochami a pohanské myšlení doprovází možná už od dob renesance. Což si mohu dovolit říct díky tomu, že už nějaký čas nevěřím na přerušení tradice pohanství, naopak jsem přesvědčen, že jeho myšlenkový základ V evropském duchovnu a kultuře zůstal, a to včetně některých aspektů křesťanství, a my z tohoto základu čerpáme dodnes.

Vzhledem k povaze moderní a zejména postmoderní doby je akcentace posvátnosti přírody snadno pochopitelná a na ní navazující potřeba podílet se na její ochraně rovněž tak. Pokud považujeme přírodu za božskou a les za chrám Bohů, nesmíříme se s jejich rozsáhlým ničením

lidmi. Stejně tak můžeme vidět potřebu zachování přírody jako součást celku potřeb zachování určitých hodnot (např. život, přirozený řád věcí, matka Země, atd.) více či méně souvisejících s pohanstvím do budoucna.

Pokud se však podíváme na to, jak často se téma přírody objevuje ve veřejných pohanských prezentacích a jak často dojde kromě slov i na činy, zaznamenáme určitou nesrovnalost. Proč tomu tak je?

Především velké rozdíly mezi slovy a činy zdají se mi být v současné pohanské komunitě jevem velmi obvyklým, souvisejícím s psychologickým profilem té části populace, kterou pohanství ve své současné podobě oslovuje. Jeho stále ještě trvající nádech senzace, čehosi protispolečenského či protikřesťanského má samozřejmě tendenci přitahovat ty z nás, kteří mají se svým okolím nějaký problém a potřebují svou pozici duchovně podepřít. Což se samozřejmě nedá takto dost dobře zjednodušit. Nicméně coby tendence, si myslím, že souvisí s obecně nízkou integritou pohanů, pokud jde o to, co říkáme a o to, co ve skutečnosti děláme.

Další subjektivní příčinou je, že k dosahování větších cílů v ochraně přírody je zapotřebí týmová práce, spolupráce a nezřídka komunikace s úřady nebo nevládními organizacemi. Což nás částečně vrací k předchozímu odstavci, ale zřejmě se zde projevuje také jedna z příčin objektivních, a sice nevyzrálost a společenská bezvýznamnost našeho hnutí. Je nás málo.


36 | S t r á n k a

Třetí objektivní příčinou může být i to, že akce pohanů na ochranu přírody jsou malého rozsahu a jejich vykonavatelé nemají potřebu se chlubit svými úspěchy nebo něčím, co považují z podstaty svého vyznání za normální a samozřejmé. Což je jev rovněž poměrně častý, nutno říci, že mnozí pohané jsou skromní a ve své izolaci od zbytku komunity velmi spokojení. Z tohoto důvodu je potřeba zacházet s tím, co vlastně víme velmi opatrně a počítat s určitou rezervou.

Já osobně si pamatuji jednu akci účastníků BMWC někdy v roce 2006 (jmenovalo se to Otevírání studánek), kdy byl v částečné spolupráci s obecním úřadem proveden úklid Sirotčí rokle v lokalitě Radlík u Jílového u Prahy. Na této akci se podařilo naplnit několika kubíkový kontejner objemným odpadem z potoka. Pamatuji si také několik málo akcí české PFI cca tři až pět let zpátky, které byly menšího rozsahu a byly zaměřené rovněž na úklid určité lokality. Před nedávnem se objevil nápad Bratrstva vlků na citlivé navrácení tisu červeného do našich lesů. Sama Č.P.S. nedávno přišla s adopcí zvířete v záchranné stanici a nemá v úmyslu zůstat jen u toho. Je zjevné, že potenciál a touha něčím pomoci přírodě tu je.

Za ty roky, co potkávám pohany různých vyznání a tradic, jsem vypozoroval určité trendy a myslím si, že není až tak odvážné

tvrzení říci, že většina pohanů třídí odpad a jezdí převážně MHD. Určité snahy k ekologicky uvědomělému chování tu zjevně existují. Lze také vypozorovat snahu živit se způsobem, který zanechává neutrální nebo pozitivní ekologickou stopu. Vlastně na úrovni jednotlivců se zdá, že slova o posvátnosti přírody mají určitý význam. Jsem přesvědčený o tom, že chování pohanů k přírodě skutečně je ohleduplnější než u zbytku populace západní civilizace.

Připadá mi tedy zjevné, že koncept posvátnosti přírody má vliv na to, jaké životy žijeme a jak se chováme ke svému okolí, byť je nutné počítat s tím, že do hry vstupuje celá řada jiných faktorů. Tento závěr totiž částečně naráží na fakt, že řada z nás se chovala k přírodě ohleduplně ještě před tím, než jsme vstoupili na cestu pohanství. Zároveň je potřeba si přiznat, že z pohledu ochrany přírody vyplývající z její posvátnosti, máme jako hnutí obrovské rezervy v našich činech. Naše aktivity jsou v porovnání s aktivitami byť i menších nevládních organizací naprosto nevýznamné, téměř žádné. Možná je to škoda. Možná moc mluvíme a málo konáme. Možná je to pro nás všechny zajímavý námět k podzimnímu přemítání o tom, že každá trocha je pro celek významná.


37 | S t r á n k a

Úvaha

Samhain – svátek příběhů Zbyněk Milner

Přiblížil se svátek, který v tradici Kola roku ctíme a slavíme jako VELIKÝ. Zapalujeme světla a stavíme je do oken, scházíme se konat rituály a oslavit tak konec keltského roku. Vyprovázíme Boha na jeho cestě do podsvětí. Přemýšlel jsem o těchto symbolech a hlavou se mi rozběhly zdánlivě odlišné úvahy.

Úvaha první: Bohové. Mnozí z nás pohanů minimálně vyciťujeme potřebu vzdávat chválu Bohům, kteří jsou kolem nás, kteří jsou v nás, a my se pociťujeme jejich součástí, jsme tvořeni silami Země, Vody, Vzduchu a Ohně. Jsme udržováni silou Země, která v sobě nese otisk předešlých třech živlů a oživováni jsme živlem pátým a tím je Duch. Silám tvořivým dáváme jména spolu s tím i tvar či představu o tvaru. Tím je personifikujeme, můžeme vyprávět příběhy o jejich činech, můžeme navázat komunikaci a můžeme mít s nimi vztah! A v tyto dny vyprávíme příběhy o božstvu, které sestupuje pod Zem, kde usedne a stane se Pánem Smrti, pánem, který se propadne do svého dlení v temnotě v samotě usebrání, až nakonec vyhasne a není zde ani Život ani Smrt, ale něco třetího.

Vyprávíme příběh o Sílách, které nás dle našeho nahlížení na svět tvoří, ale tím vyprávěním my tvoříme z jistého pohledu samotné Bohy. Proto si jako pohan dovolím skromně tvrdit a přinejmenším předpokládat, že Bohové nejsou jenom kolem nás, ale jsou i v nás a my jsme v nich. Jako Vše je obsaženo ve všem - zrcadlí se i mystérium Středu v triumfální nekonečnosti Okraje, jako vrchol

Vysokého má v sobě zárodek samotného dna Hlubiny, tak Bohy – síly, co tvoří světy, spoluvytváříme my lidé k větší slávě bohů, anebo nás samotných? Tak tedy oslavujeme Bohy a k větší slávě obou – jak lidí, tak Bohů vyprávíme příběhy.

Úvaha druhá: Předkové. V jedné knize jsem četl zajímavou myšlenku, která mne již dlouhý čas provází. Neodcituji ji přesně, ale týkala se zamyšlení nad našimi předky. Základní myšlenka tkví v tomto:

Stojíme na ramenou našich předků a vše, co se právě děje – to,že tu čteš tuto úvahu v tenhle čas a tento den, v této místnosti na tomto PC, že ses najedl a napil a že právě nadechuješ vzduch, aby byl za pár chvil zase pokojně vydechnut, je důvodem, proč tvoji předkové žili, proč měli svoje strachy, boje, naděje, zklamání, proč prožili své životy a smrti, proč zachovali své příběhy a vydali potomky, to je ten důvod proč vlastně měl jejich život smysl. Stojíme na ramenou našich předků, a i když neznáme jejich příběh a nevidíme na samotný počátek příběhů – víme, že tam je, protože my jsme zde a bez počátků příběhů bychom nebyli ani my.

Samhain je svátkem uctění předků, kořenů, které nás napojují na zdroje sil, o kterých mluvíme jako o Bozích o silách tvořivých o tom, co nás předchází. Můžeme čerpat a také čerpáme sílu příběhů o tom, jak Bohové učinili člověka a člověk Bohy. Můžeme a musíme čerpat sílu, kterou naši předkové překonávali své strachy a hrůzy ve svých příbězích života, sílu kterou zažívali při úspěchu – protože úspěch nakonec zvítězil – důkazem jsi ty, kdo čteš tyto řádky. Stojíme na ramenou našich předků a vyprávíme příběhy,


38 | S t r á n k a

vyprávěním tvoříme a udržujeme dobrodružství života a smrti, které se doplňuje a jedno zračí druhé a tvoří třetí.

Život – Smrt – Poznání, které plodí Život a znovu… Požehnaný Samhain!


39 | S t r á n k a

Č.P.S. Naše vize Důstojnost

Přejeme si důstojnou roli pohanských náboženství v moderní společnosti, zejména v České republice. Proto klademe důraz na prezentaci pohanských náboženství bez senzací a zbytečných kontroverzí. Naším cílem je věcný a přesný obraz pohanského hnutí v moderní společnosti, který není zkreslený popkulturou nebo politickou agendou. Proto mimo jiné odmítáme laciné útoky na křesťanství, neboť jej chápeme jako neodmyslitelnou a sobě rovnocennou součást evropského duchovního a kulturního dědictví. Věříme, že své Bohy můžeme uctívat a své tradice si udržet i bez nepřátelství vůči jiným náboženstvím.

Civilní prostředí

Chceme, aby naše akce sloužily k setkávání pohanů nebo zájemců o pohanské tradice v příjemném, uvolněném prostředí bez očekávání kamkoliv patřit nebo čemukoliv věřit. Zakládáme si na tom, že neříkáme nikomu, co si má myslet. Naopak poskytujeme prostor a zajímavé podněty a zážitky pro to, aby si každý z nás mohl utvořit vlastní pohled na věc a rozvíjet svou spiritualitu v souladu sama se sebou. Ctíme dar daný člověku spočívající ve schopnosti utvořit si vlastní názor a vlastní cestu k Bohům, předkům a přírodním duchům. Považujeme proto za důležité tento dar kultivovat otevřeností a sdílením, namísto dogmatismu a sektářství.

Otevřenost

Neuzavíráme se sami do sebe, vítáme mezi sebou příslušníky různých tradic i náboženství. Stejně tak na našich

setkáních vítáme i ty, kdo se za pohany přímo nepovažují, ale mají z nějakého důvodu k pohanským náboženstvím blízko nebo teprve s pohanskou cestou začínají. Stejný postoj očekáváme také od účastníků našich akcí. Tolerujeme vše kromě projevů netolerance. Ctíme heslo „Žij a nech žít“ a totéž očekáváme jak od našich členů, tak od účastníků našich akcí či spolupracujících partnerů. Tuto kvalitu bychom rádi viděli zakořeněnou v pohanském hnutí i do budoucna.

Přirozenost

Věříme ve zlatou střední cestu mezi aktivním dosahováním cílů a přirozeným vývojem. Chápeme pohanská náboženství jako přirozeně se vyvíjející a tento jejich předobraz ctíme i v našich činnostech. Preferujeme postupný rozvoj a neformální prostředí před násilnými a umělými metodami. Stejným způsobem chápeme i budoucnost pohanských náboženství v České republice. Věříme na pohanská náboženství přirozeným způsobem etablovaná ve společnosti. Vnímáme pohanství jako primárně rodinně či klanově založené, proto nevyvíjíme aktivitu směrem k jakékoliv centralizaci věrouky či fungování, které známe z obvyklých církevních uspořádání.

Vyzrálost

Naším ideálem je vyzrálé prostředí, které je přitažlivé pro lidi všech věkových kategorií a kde je běžná rozdílnost ve světonázoru a náboženském paradigmatu. Preferujeme věcná témata před zbytečnými konflikty. Naším primárním zájmem jsou činy a jejich dotahování do konce. Vidíme pohanská náboženství jako rovnocenná ostatním, proto chceme, aby i Česká pohanská společnost byla vždy rovnocenným a

http://pohanskaspolecnost.cz/o-ceske-pohanske-spolecnosti/nase-vize/


40 | S t r á n k a

důstojným partnerem pro jakákoliv jednání.

Tvořivost

Tvořivost, řemeslo a sebevyjádření považujeme za jednu z nejhodnotnějších stránek pohanského hnutí. Sympatizujeme s tvorbou, zejména uměleckou a řemeslnou a věříme, že je ideální

základnou pro setkávání a hledání vzájemného porozumění. Umělecké počiny také považujeme za jednu z nejlepších cest, kterou se pohanství prezentuje veřejnosti. Preferujeme odvahu tvořit před obavou z nedokonalosti. Z tohoto důvodu tvořivost podporujeme a považujeme ji za jednu z hlavních priorit naší organizace.

Documents

Kolovrat | čtvrtletník Č.P.S. o.s. | Samhain 2013 | č