Konec sv ěta Andrzej Sapkowski I. Marigold opatrn ě sešel po sch ůdcích kr čmy, v ruce dva p ěnou p řetékající korbele. S tichými nadávkami se protáhl skupinou ko lem se hemžících zv ědavých d ěcek. Prošel dvorkem, vyhýbaje se kravinc ům. Kolem venku postaveného stolu, u n ěhož rozmlouval zaklína č se starostou, se už shromáždilo n ěkolik vesni čanů. Básník postavil korbele a usedl. Okamžit ě zjistil, že b ěhem jeho krátké nep řítomnosti rozhovor nepostoupil ani o pí ď. "Jsem zaklína č, pane starosto," opakoval Geralt už čert ví pokolikáté a ot řel si pivní p ěnu ze rt ů. "S ni čím neobchoduji. Neverbuju chlapy do armády a neumím lé čit rýmu. Jsem zaklína č." "To je takové řemeslo," vysv ětloval Marigold už čert ví pokolikáté. "Zaklína č, chápete? Zabíjí strigy a nestv ůry. Kdejaké svinstvo ni čí. Za peníze. Rozumíte, starosto?" "Aha!" starostovo čelo, zorané hlubokými brázdami úporného p řemýšlení se vyhladilo. "Zaklína č! To bulo t řá hnedle praviti!" "No, p řesn ě tak," potvrdil Geralt. "Tak se tedy rovnou zeptám - najde se tady pro m ě n ějaká práce?" "Aaaa," starosta op ět za čal p řemýšlet tak, že to až bylo vid ět. "Robota? Jako oné... No... Nestv ůry? Tážete se, nestv ůry s ů-li tu?" Zaklína č se pousmál a p řikývl, p řet řel si p řitom od kou ře sv ědící ví čko. "S ů," p řiznal starosta po delší odmlce. "Pohlédn ěte tamo, vidíte hory? Tam elfové žij ů, tam ich království jest. Paláce ich, pravím vám, celé ze zlata ryzího vystav ěné. Oho, pane! Elfové, pravím. Hr ůza. Kdo vkro čí do tého kraja, živ se nenavrátí." "To jsem si myslel," odpov ěděl Geralt chladn ě. "Proto tam také nemám v úmyslu jít." Marigold se drze roz řehtal. Starosta, p řesně jak Geralt čekal, dlouho uvažoval. "Aha," pronesl kone čně. "Tak, tak. S ů tu i nestv ůry jina čí. Z kraje elfského k nám, jak vid ět, lez ů. Ó, pane, s ů a mnoho ich. Spo čítat nelze. A nejhorší z nich Mora jest dojista. Pravdu dím, li di čky?" "Lidi čky" ožili a oblehli st ůl ze všech stran. "Mora!" prohlásil jeden z nich. "Ba, ba, pravdu sta rosta pravij ů. Panna bledá, co po chalupách chodí za úsvitu a d ěcka z teho m řů!" "A šotci," dodal druhý, voják z místní stráže. "Ko ňům ve stájích h řívy motaj ů!" "A netopej ři! Netopej ři s ů tu!" "A víly! Po nich člov ěka kop řivka obsypává!" Následující minuty uplynuly intenzivním vypo čítáváním nestv ůr, ubližujících kolemstojícím domorodc ům svými nectnými činy nebo jen pouhou existencí. Geralt a Marigold se dov ěděli o bludi čkách a omamech, jejichž vinou poctivý chlap v opici nedokáže trefit dom ů, o poletuše, která létá a kravám mléko upíjí, o po lese b ěhající hlav ě na pavou čích nohách, o koboldech v rudých čepi čkách a hrozné štice, která trhá prádlo z rukou pradlen a co nevid ět se pustí i do pradlen samotných. Samoz řejm ě se to neobešlo bez zpráv o tom, že stará Naradková lítá p o nocích na košt ěti a za dne úrodu kazí, že mlyná ř mouku mletými žaludy falšuje, a že jistý Duda, když hovo řil o králi, nazval vlada ře zlod ějem a lotrem. Geralt je klidn ě poslouchal, p řikyvoval hlavou, p ředstíraje pozornost, položil n ěkolik otázek, týkajících se hlavn ě cest a topografie okolí, načež vstal a kývl na Marigolda. "Nuže, bu ďte zdrávi, dob ří lidé," řekl. "Co nevid ět se vrátím a pak uvidíme, co se s tím dá d ělat." Mičky odjížd ěli kolem chalup a plot ů, doprovázeni št ěkajícími psy a hulákajícími d ětmi.

"Geralte," ozval se Marigold, stoje ve t řmenech a trhaje z v ětve, přečnívající zpoza plotu, jablí čko jako malované. "Celou cestu na říkáš, že po řád h ůř a h ůř nacházíš n ějakou práci. A z toho, co jsem p řed chvílí slyšel, docházím k záv ěru, že tu budeš mít co dělat až do zimy a ani si neoddechneš. Ty bys vyd ělal n ějaký ten groš a já bych m ěl pár hezkých nám ět ů na balady. A tak, prosím t ě, vysv ětli, pro č jedeme dál!?" "Marigolde, tady bychom nevyd ělali ani šilink." "Pro čpak?" "Protože v tom, co ti lidé říkali, nebylo zbla pravdy." "Prosím?" "Žádné takové nestv ůry, o nichž hovo řili, nejsou." "Ty si d ěláš srandu!" Marigold vyplivl jádro a hodil ohryzke m po chlupatém vo řechovi, který se n ějak p říliš zam ěřil na ko ňské ohony. "Ne, to není možné. Já ty lidi sledoval - a v lidech, to mi m ůžeš v ěřit, se já vyznám. Nezalhali ani sl ůvkem." "Ne," souhlasil zaklína č. "Nelhali. Hluboce tomu všemu v ěřili. To ovšem skute čnost nijak nem ění." Básník se na čas odml čel. "Žádná z t ěch nestv ůr... žádná? To není možné. N ěco z toho, o čem mluvili, tu musí být. Alespo ň jedno! Že mám pravdu?" "Máš. Jedno je tu ur čit ě." "Aha! A copak?" "Netopý ři." Vyjeli za poslední ploty, na cestu mezi řepkou žlutými záhony a ve v ětru se vlnícími lány obilí. Po cest ě proti nim jely prázdné vozy. Bard přehodil nohu p řes hrušku sedla, op řel loutnu o koleno a za čal vybrnkávat tesknou melodii, čas od času mávaje rozesmátým podkasaným d ěvečkám, přicházejícím postranní cesti čkou s hráb ěmi na p ůvabných ramenou. "Geralte," promluvil najednou. "Ty potvory p řece existují. Možná jich už není tolik, co kdysi, možná ne číhají za každým stromem v lese, ale p řece jen jsou. Nezmizely. Pro č si tedy lidi vymýšlejí navíc takové, které nejsou? A nejen to, oni dokonce tomu, co si vymýšle jí, v ěří. Pro č? Geralte z Rivie, slavný zaklína či, nezamyslel ses ješt ě nad tím?" "Zamyslel, slavný básníku. A znám p ří činu." "To jsem zv ědav." "Lidé," Geralt oto čil hlavu, "si rádi vymýšlejí nestv ůry a hr ůzy. Sami si pak p řipadají mén ě odporní. Když pijí do n ěmoty, podvád ějí, kradou, bijí ženu oprat ěmi, mo ří hladem sta řenky, ubíjejí sekerou do pasti lapenou lišku nebo šípem zast řelí posledního jednorožce na sv ět ě, rádi si myslí, že hrozn ější než oni je p řece jen Mora, kradoucí se za úsvitu do chalupy. Pak je jim n ějak leh čeji na srdci. A líp se jim žije." "Zapamatoval jsem si to," prohlásil Marigold po krá tkém odml čení. "Zrýmuju to a složím o tom baladu." "Slož. Nepo čítej ale s velkým potleskem." Jeli pomalu, zakrátko ale p řesto ztratili z o čí poslední chalupy vesnice. Brzy dorazili mezi zalesn ěné kopce. "Hej!" Marigold zarazil kon ě a rozhlížel se. "Koukni, Geralte, není tu krásn ě? Idyla, a ť mě čert vezme! P římo pastva pro o či!" Kraj za kope čky mírn ě klesal k rovným, plochým polím, rozdrobeným mozaikou r ůznobarevných plodin. Uprost řed, kulaté a pravidelné jako lístek jetele, se leskly hladiny t ří rybník ů, obklopených tmavými pásy olší. Obzor vymezovalo zamlžené, šedé poho ří, ty čící se nad černou, beztvarou skvrnou boru. "Jedeme, Marigolde." Cesta vedla p římo k rybník ům podél hrází a v olšin ě skrytých stavidel, kde se to hemžilo divokými kachnami, husami, čápy a volavkami. Bohatství opeřenců bylo obdivuhodné, jelikož všude kolem bylo vid ět stopy lidské

činnosti - hráze byly ošet řované, obložené rohožemi, stavidla zpevn ěná kameny a trámy. Propusti nebyly prohnilé a vesele b ublaly vodou. V rákosí u rybník ů bylo vid ět čluny i prámy a z hladin čněly bójky nastražených sítí a vrší. Marigold se najednou rozhlédl. "Někdo za námi jede," pronesl vzrušen ě. "Na voze!" "Neuv ěřitelné," zasmál se zaklína č, aniž by se ohlédl. "Na voze? A já si myslel, že zdejší obyvatelé jezdí na netopejrech." "Víš, co ti řeknu?" zavr čel trubadúr. " Čím blíž jsme konci sv ěta, tím ost řejší je tv ůj vtip. Až mám strach z toho, kam to m ůže dojít." Jeli zvolna a jelikož byl v ůz se zap řaženými dv ěma grošáky prázdný, dohonil je coby dup. Prrrr!" zastavil vozka kon ě t ěsně za nimi. Na sob ě měl kožich, vlasy mu padaly až na obo čí. "Boh ů ctím, milostpáni." "I my je ctíme," odv ětil Marigold, zb ěhlý v oby čejích. "Když chceme," zabru čel zaklína č. "Jméno mé Kop řivka," oznámil vozka. "Vid ěl jsem jich, jak se starostou Horní Posady hovo řili. Vím, že zaklína čem jsou." Geralt pustil ot ěže a dovolil klisn ě pochutnat si na kop řivách kolem cesty. "Slyšel jsem," pokra čoval muž v kožichu, "jak jich starosta pohádkami krmil. Vid ěl jsem jejich tvá ř, jak podivn ě se ští řila a nic jsem se nedivil. Dávno už takové nesmysly a lži mé uši nesl yšely." Marigold se zasmál. Geralt se na sedláka pozorn ě zadíval, ne řekl ale ani slovo. Sedlák jménem Kop řivka si odkašlal. "Necht ěli by okusit opravdovou, řádnou práci, pane zaklína či?" otázal se. "Cos bych pro nich m ěl." "Co by to bylo?" Kopřivka z n ěj nespustil o či. "O obchodech na cest ě špatn ě se hovo ří. Pojedou ke mn ě, do Dolní Posady. Tam sob ě pohovo říme. Jejich cesta tamo stejn ě vede." "Odkud máte tu jistotu?" "Není tu cesty jiné a jejich kon ě jsou tamo pyskem a ne ohonem oto čeni." Marigold se op ět zasmál. "Co ty na to, Geralte?" "Nic," odpov ěděl zaklína č. "Na cest ě se špatn ě mluví. Tedy kup ředu, vážený pane Kop řivko." "P řivážou kon ě k žeb řinám a vysko čej na v ůz," navrhl sedlák. "Pohodln ější to bude. Na č zadek v sedle trápit?" "Svatá pravda." Vyškrábali se na v ůz. Zaklína č se s rozkoší natáhl na slámu, Marigold, který se z řejm ě obával, že si zašpiní svou zelenou kazajku, se usa dil na kozlíku. Kop řivka mlaskl na kon ě a v ůz zarachotil na trámy zpevn ěné cest ě. Přejeli p řes most nad žabincem a řasami zarostlým kanálem a minuli pruh pokosených luk. Dál, kam jen oko dohlédlo, se táhla pole. "Ani se nechce v ěřit, že je to konec sv ěta, konec civilizace," prohlásil Marigold. "Jen se koukni, Geralte, žito jako zlato a kuku řice, že by se v ní schoval chlap na koni. Anebo ta řepa, jen se podívej, jak je obrovská." "Ty se vyznáš v rolnictví?" "My, básníci, se musíme vyznat ve všem," pronesl Ma rigold hrd ě. "Jinak bychom se p ři psaní zesm ěšnili. U čit se je t řeba, m ůj milý, u čit. Na zemědělství závisí osud sv ěta, takže je dobré vyznat se v n ěm. Rolníci krmí, oblékají, chrání p řed zimou, poskytují zábavu a napomáhají um ění." "S tou zábavou a um ěním jsi to mali čko p řehnal, ne?" "A ko řalka se pálí z čeho?" "Chápu."

"Málo toho chápeš. U č se. Koukni, ty fialové kvíte čky, to je vl čí bob." "Po pravd ě je to vi čka," vmísil se do rozhovoru Kop řivka. "Vl čí bob nikdy nevid ěli, či co? V jednom ale, pane, trefili do černého. Rodí tu všechno siln ě a roste až milo pohled ět. Proo též nazývají lidé toto místo Údolí Květ ů. Proto také se zde naši d ědové usídlili, elfy vyhnavše." "Údolí Kv ět ů, Dol Blathanna," Marigold š ťouchl loktem do zaklína če, nataženého na slám ě. "Všímáš si? Elfy vyhnavše, ale starý elfský název měnit za nutné nepovažovavše. Nedostatek fantazie. A jak se vám, hospodá ři, žije s elfy? Máte je p řece za mezí, v horách." "Nestaráme se jedni o druhé. My po svém, oni po své m." "Nejlepší řešení," řekl básník. "Vi ď, Geralte?" Zaklína č neodpov ěděl. II. "Díky za pohošt ění," Geralt olízl kost ěnou lžíci a položil ji do prázdné misky. "Díky nastokrát, hospodá ři. A te ď, dovolíte-li, p řejdeme k v ěci." "Nu, p řejd ěmež," souhlasil Kop řivka. "Souhlasíš, Dhune?" Dhun, starosta Dolní Posady, obrovitý chlap se zach muřeným pohledem, kývl na d ěvečky, jež hbit ě sklidily nádobí ze stolu a opustily sv ětnici k nepřehlédnutelnému Marigoldovu žalu, jelikož básník na ně od po čátku cenil zuby a nutil je ke smíchu obhroublými žerty. "Takže poslouchám," řekl Geralt, hled ě do okna, odkud se ozývalo bušení seker a řezání pil. Na dvo ře se pracovalo se d řevem, ostrý živi čný pach pronikal až do sv ětnice. "Hovo řte, čím vám zde mohu být prosp ěšný." Kopřivka pohlédl na Dhuna. Starosta p řikývl a odkašlal si: "Nuže, jest to tak," prohlásil. "Máme zde jedno tak ové pole..." Geralt pod stolem nakopl Marigolda, který se už už chystal k jízlivému komentá ři. "Pole," pokra čoval Dhun. " Říkám to dob ře, Kop řivko? Leželo to pole dlouho úhorem, nu ale zorali jsme je a nyní sadíme tam kon opí, chmel a len. Je to pole veliké, pravím vám. Až po samotný bor dosah uje..." "A co?" nevydržel básník. "Co je tomu poli?" "Nu," Dhun zvedl hlavu a poškrábal se za uchem. "Nu , řádí tam čert." "Cože?" vyprskl Marigold. "Cože tam řádí?" "Pravím p řec. Čert." "Jaký čert?" "A jaký má být? Čert a konec." " Čerti p řece nejsou!" "Nemíchej se do toho, Marigolde," pronesl Geralt kl idn ě. "A vy, pane Dhune, mluvte dál." "Vždy ť p řece pravím - čert." "To už vím." Geralt, když cht ěl, dokázal být neuv ěřiteln ě trp ělivý. " Řekněte mi, jak vypadá, kde se vzal, jak vám p řekáží. Po řadě, m ůžete-li." "Nu," Dhun zvedl mozolnatou ruku a za čal vypo čítávat, po řadě s námahou ohýbaje prsty. "Po řadě, jist ě, moudrý jsou muž. Nu, tak. Vypadá, pane, jako čert, čert jako malovaný. Kde se vzal? To nikdo neví. Bum, prásk a zříme, je tu čert. A p řekážet, to on nám až tak moc nep řekáží, stává se časem, že i pomáhá." "Pomáhá?" za řehtal se Marigold, snaže se vytáhnout mouchu z piva . " Čert?" "Neple ť se do toho, Marigolde. Pokra čujte, pane Dhune. Jak vám pomáhá ten, jak říkáte..." " Čert," zopakoval starosta d ůrazn ě. "Nu, pomáhá takto - p ůdu hnojí a kyp ří, krtky ni čí, ptáky plaší, řepu hlídá. A taky lišku, co v zelí leží, sežere. Ale zelí žere, po pravd ě, také. Nic, jen by žral. Inu čert." Marigold se op ět rozchechtal, pak luskl prsty a vyst řelil mouchu, vylovenou z piva, po ko čce, spící u krbu. Ko čka pootev řela oko a vy čítavé na barda pohlédla.

"P řesto," pronesl zaklína č klidn ě, "jste mi p řipraveni zaplatit, abyste se toho čerta zbavili, pravda? Jinými slovy, nechcete ho tad y mít, že?" "A kdož," pohlédl na n ěj Dhun hroziv ě, "cht ěl by čerta míti za souseda? Naše je ta zem ě od v ěků, králem ud ělená a čert na ní nemá co činiti. Kašleme na jeho pomoc, nu, copak sami rukou nemáme? A ten, pane zaklína či, není jen čert, ale dobytek drzý a v hlav ě má, s prominutím, nasráno tak, že s ním k vydržení není. Ráno nevíme, co mu ve čer v bedn ě st řelí. Jednou, pane, studnu zasviní, tu pak za d ěvčaty lítá, straší, hrozí, že jebat bude. Krade, pane, chudým i bohatým . Ni čí a kazí, otravuje, na hrázi ryje, nory kope jako ondatra neb o bobr jakýsi, voda z jednoho rybníka vyb ěhla a kap ři lekli. Ve stohu fajfku kou řil, zkurvysyn, a v dým se obrátilo všechno seno..." "Chápu," p řerušil jej Geralt. "Takže p řece jen p řekáží." "Ne," zakroutil Dhun hlavou. "Nep řekáží. Ni čí na co p řijde." Marigold se obrátil k oknu a dusil smích. Zaklína č ml čel. "Co tu budeme žvanit," ozval se do té doby ml čící Kop řivka. "Jsou zaklína č, ne? Tak s tím čertem ud ělají po řádek. Hledali práci v Horní Posadě, sám jsem to slyšel. Tady mají práci. Zaplatíme ko lik t řeba. Ale pozor, uv ědomějí si, že nechceme, aby čerta zabili. To tedy ne." Zaklína č zvedl hlavu a sm ěšně se pousmál. "Zajímavé," prohlásil. " Řekl bych, p římo nevšední." "Co?" zamra čil se Dhun. "Nevšední podmínka. Pro č tolik milosrdenství?" "Nelze zabíjet," zamra čil se Dhun ješt ě víc, "protože v tomto údolí..." "Nelze a konec," p řerušil jej Kop řivka. "Jen ho chytnou, pane, nebo ho zaženou až za sedmery hory. A p ři placení jich nijak neošidíme." Zaklína č ml čel, usmívat se ale nep řestal. "Plácneme si?" otázal se Dhun. "Nejd řív bych si ho cht ěl prohlédnout, toho vašeho čerta." Sedláci na sebe pohlédli. "Je to jejich právo," pronesl Kop řivka a vstal. "A jejich rozhodnutí. Čert po nocích lítá po celém kraji, ve dne ale sedí někde v konopí. Nebo mezi starými vrbami u bažiny. Tam si ho m ůžou prohlídnout. Nebudeme jich pohán ět. Cht ějí si odpo činout, odpo čívají po libosti. Pohodlí a jídla jim dopřejeme, jak praví zákon pohostinství. Mají se." "Geralte," Marigold se zvedl ze židle, vyhlédl na d vorek, na sedláky, vzdalující se od chalupy. "V ůbec tomu nerozumím. Není to ani den, co jsme hovo řili o vymyšlených potvorách a ty se najednou chystá š lovit čerta. A to, že čerti jsou výmysly, ví každý, krom ě, jak je vid ět, zaostalých sedlák ů. Co má znamenat to tvoje ne čekané nadšení? P ředpokládám, trochu t ě p řece jen znám, že ses nesnížil k tomu, abys nám takh le zajistil nocleh, jídlo a pé či?" "Skute čně," zašklebil se Geralt. "Zdá se, zp ěváku, že mé p řece jen už trochu znáš." "V tom p řípad ě nechápu." "Co je tady t řeba chápat?" " Čerti nejsou!" za řval básník, čímž definitivn ě vyrušil ko čku ze spánku. "Nejsou! Čerti nejsou, k čertu!" "Máš pravdu," usmál se Geralt. "Jenže já, Marigolde , jsem nikdy nedokázal odolat pokušení podívat se na n ěco, co neexistuje." III. "Jedno se musí uznat," zabru čel zaklína č, když p řelétl zrakem zm ěť džungle konopí. "Ten čert není v ůbec hloupý." "Pro čpak?" zajímalo Marigolda. "Protože sedí v nepronikn utelné houštin ě? Na to má dost rozumu i zajíc." "Jde mi o to, že konopí má zvláštní vlastnosti. Tak obrovské pole vysílá silnou antimagickou auru. V ětšina zaklínadel by tady byla neú činná. A tam, koukni, vidíš ty ty čky? To je chmel. Lupulin z chmelových šišek má

podobné ú činky. Vsadím se, že to není náhoda. Ten lump cítí a uru a ví, že je tady v bezpe čí." Marigold zakašlal a popotáhl si kalhoty. "To jsem zv ědav, Geralte," pronesl, škrábaje si čelo pod klobou čkem, "jak to ud ěláš. Ješt ě nikdy jsem t ě nevid ěl p ři práci. P ředpokládám, že máš ponětí o tom, jak se chytají čerti. Snažím se vzpomenout si na n ějaké starobylé balady. Byla jedna taková, o čertu a ženské, pon ěkud neslušná, ale zábavná. Ženská, pozor..." "Necho ď na m ě se ženskou, Marigolde." "Jak chceš. Cht ěl jsem ti jen pomoct, nic víc. A starobylé písn ě by se neměly podce ňovat, je v nich po generace nashromážd ěná moudrost. Znám také baladu o pastorkovi Yolopovi, který..." "Nech toho žvan ění. Nejvyšší čas pustit se do práce. Odpracovat si jídlo a pé či." "Co chceš d ělat?" "Trochu to konopí prošmejdím." "Originální," vyprskl trubadúr. "I když pon ěkud málo rafinované." "Jak by ses do toho dal ty?" "Inteligentn ě," nafoukl se Marigold. "Chyt ře. Nap říklad s nahán ěči. Vyhnal bych čerta z houštiny a na rovném poli bych ho dohnal na koni a chytil do lasa. Co si o tom myslíš?" "Docela zajímavý p řístup. Kdo ví, možná by se to i dalo použít, pokud by ses toho ovšem cht ěl zú častnit, protože k takové operaci jsou t řeba přinejmenším dva. Zatím ale ješt ě nelovíme. Zatím se chci jen podívat, co to v ůbec je, takový čert. Proto musím prošmejdit konopí." "Hola," povšiml si bard teprve te ď. "Nevzal sis me č!" "Na č by mi byl? Taky znám balady o čertech. Ani ženská, ani pastorek Yolop me č neměli." "Hmmm..." Marigold se rozhlédl. "Musíme strkat nos přímo do toho houští?" "Ty nemusíš. Klidn ě se vra ť do vsi a po čkej tam na m ě." "Tak to tedy ne," protestoval básník. "Mám p řijít o takovou p říležitost? Taky chci vid ět čerta, p řesv ědčit se, zda je opravdu tak strašný, jak ho malují. Ptal jsem se, zda se skute čně musíme prodírat konopím, když tamhle je stezka." "Opravdu." Geralt si zaclonil o či rukou. "Je tam stezka. P ůjdeme po ní." "Ale co když je to čertí stezka?" "Tím líp. Aspo ň se moc nenachodíme." "Víš, Geralte," žvanil bard, když následoval zaklín ače úzkou, hrbolatou cesti čkou v konopí. "Vždycky jsem si myslel, že čert je jen taková metafora, vymyšlená, aby se dalo n ějak klít. Čert to vem, k čertu, jdi k čertu. To říkáme my v obecné řeči. P ůl číci, když vidí p řijížd ějící hosty, říkají: 'Zase n ěkoho čerti nesou.' Trpaslíci klejí: 'Düvvel hoáel', když se jim n ěco nepoda ří a mizernému zboží říkají 'Düvvelsheyss'. A ve Starší mluv ě existuje takové r čení: 'A d'yaebl aép arse', což znamená..." "Vím, co to znamená. P řesta ň už kone čně žvanit, Marigolde." Marigold zmlkl, sejmul volav čím pérem ozdobený klobou ček, chvíli se jím ovíval a pak si ot řel orosené čelo. V houštin ě vládlo t ěžké, vlhké, dusné horko, znásobené navíc ve vzduchu visící v ůní kvetoucích trav a koukolu. Stezka pomalu zatá čela a hned za zatá čkou kon čila na malé, v konopí vyšlapané polan ě. "Marigolde, koukni!" Přímo uprost řed polany ležel velký, plochý kámen, na n ěmž stálo n ěkolik kameninových misek. Mezi miskami bila do o čí skoro vypálená lojová sví čka. Geralt vid ěl ke kalužinkám rozlitého tuku p řilepená kuku ři čná zrna a boby, stejné jako další, nerozeznatelné peck y a semínka. "To jsem p ředpokládal," zabru čel. "P řinášejí mu ob ětiny." "P řesn ě tak," p řitakal básník a ukázal na sví čku. "A zapalují čertovi sví čku. Ale krmí ho, jak vidím, samými zrní čky, jako n ějakého čížka. Hrome, je tu hrozný chlívek. Všechno se tu až lepí od medu a dehtu. Co..."

Další bardova slova p řehlušilo hrozivé a zvu čné zame čení. V konopí n ěco zašustilo a zadupalo, po čemž se z houští vyno řil nejpodivn ější tvor, jakého Geralt kdy spat řil. Stvo ření bylo n ěco p řes sáh vysoké, m ělo vypoulené o či, kozí rohy a bradku. Stejn ě tak ústa, pohyblivá, rozd ělená a m ěkká, p řipomínala přežvykující kozu. Spodní část tvorova t ěla byla až po vidlicová kopýtka pokryta dlouhým, hustým temn ě rudým ochlupením. Nestv ůra byla také vybavena dlouhým, št ětkou zakon čeným ohonem, jímž energicky zametala. "Uk! Uk!" zašt ěkal netvor, p řebíraje kopýtky. "Co vy tady? Pry č, pry č, nebo potrkám, uk, uk!" "Kopl t ě n ěkdy n ěkdo do prdele, kozlí čku?" nevydržel Marigold. "Uk! Uk! Méééé!" zame čel kozorohý. T ěžko říci, zda to byl souhlas, nesouhlas nebo me čení jen tak. "Ml č, Marigolde!" vyšt ěkl zaklína č. "Už ani slovo!" "Blemblemblemééééé!" zabublal netvor zu řiv ě, p ři čemž se mu rty rozev řely a objevily se žluté koňské zuby. "Uk! Uk! Uk! Bleumééébleuuuméééé!" "Jist ěže," p řikývl Marigold. "Kolovrátek a zvone ček jsou tvoje. Až p ůjdeš domů, m ůžeš si je vzít." "P řesta ň, kurva," zasy čel Geralt. "Všechno kazíš. Nech si ty hloupé vtipy pro sebe..." "Vtipy!!!" za řval kozorohý hlasité a vysko čil. "Vtipy, méé, méé! P řišli další vtipálci, co? P řinesli železné kuli čky? Já vám dám železné kuli čky, vy lumpové, uk, uk, uk! Vtip ů se vám zacht ělo, mééé? Tady máte ty svoje vtipy! Tady máte železné kuli čky! Tady je máte!" Netvor vysko čil a prudce se rozehnal rukou. Marigold zavyl a pos adil se na stezku, drže se za čelo. Netvor zabublal a rozehnal se podruhé. Kolem Geraltova ucha n ěco zasvišt ělo. Tady jsou ty vaše kuli čky! Méééé!" Železná kuli čka o pr ůměru jednoho palce trefila zaklína če do ruky, další pak zasáhla Marigolda do kolena. Básník neslušn ě zanadával a dal se na út ěk. Geralt na nic ne čekal a rychle jej následoval. Kuli čky mu jen svišt ěly nad hlavou. "Uk! Uk! Méééé!" v řešt ěl kozorohý poskakuje. "Já vám dám kuli čky! Vtipálci zasraní!" Kuli čka zasvišt ěla vzduchem. Marigold za čal nadávat ješt ě sprost ěji a chytil se za zátylek. Geralt se vrhl stranou mezi k onopí, ale kuli čce, která jej zasáhla do lopatky, neunikl. Nutno p řiznat, že čert házel pozoruhodn ě p řesně a zdálo se, že má nevy čerpatelné zásoby kuli ček. Zaklína č, kli čkující v houští, ješt ě zaslechl triumfální zame čení vít ězícího čerta a hned na to zasvišt ění další kuli čky, klení a dupot Marigoldových nohou, jak bard prchal stezkou. A pak nastalo ticho. IV. "Tedy, Geralte!" Marigold si p řiložil k čelu ve v ědru ochlazenou podkovu. "To jsem ne čekal. Takový rohatý hnusák s kozí bradkou, takový k ozel chlupatý, a prohnal t ě jako n ějakého roš ťáka. A já to chytil do hlavy. Koukni, jakou mám bouli!" "Už mi ji ukazuješ pošesté. Nevypadá o nic zajímav ěji než poprvé." "Jsi hrozn ě milý. A já si myslel, že s tebou jsem v bezpe čí!" "Neprosil jsem t ě, abys za mnou lezl do konopí. Žádal jsem t ě ale, abys držel tu svoji nevymáchanou hubu. Neposlechls, tak te ď trp. A ml čky, můžeš-li, protože práv ě p řicházejí." Do sv ětnice vešel Kop ňvka a s ním zavalitý Dhun. Za nimi cupitala šedovlasá, jako preclík zkroucená babi čka, doprovázená plavovlasou, hrozn ě hubenou dív činou. "Pane Dhune, pane Kop ňvko," promluvil zaklína č bez otálení. "Než jsem tam šel, tázal jsem se, zda jste se už o n ěco s tím vaším čertem pokoušeli.

Řekli jste mi, že ne. Mám d ůvody domnívat se, že tomu bylo jinak. Čekám vysv ětlení." Vesni čani se chvilku mru čiv ě domlouvali, na čež si Dhun odkašlal do p ěsti a u činil krok kup ředu. "Pravdu mají, pane. O prominutí prosíme. Zalhali js me, nebo ť stud nás žral. Sami čerta p řechytra čit jsme cht ěli, p řinutit ho, že by od nás pry č odešel..." "Jak?" "U nás v Údolí," pronesl Dhun zvolna, "se již d říve strašidla zjevila. Draci létající, červi zemní, upí ři, pavouci ohromní a zmije všeliké. A my vždy na hnusotu všelikou lék v naší knize hledali." "V jaké knize?" "Ukaž knihu, babko. Knihu, pravím. Knihu! Já snad p uknu vzteky! Hluchá jak pa řez! Lille, řekni babce, že by knihu ukázala!" Plavovláska vytrhla velkou knihu ze sta řeniných prst ů a podala ji zaklína či. "V oné knize," pokra čoval Dhun, "jíž v rodu našem od pradávných časů držíme, jsou léky na všeliké netvory, čáry a podivnosti, jež na sv ět ě byly, jsou či budou." Geralt obrátil v rukou t ěžký, tlustý, mastným prachem pokrytý svazek. Dívka stála p řed nimi a mnula rukama zást ěrku. Byla starší, než si původn ě myslel - spletla jej její drobná postava, tolik se lišící od statných dívek z vesnice, ur čit ě jejích vrstevnic. Položil knihu na st ůl a obrátil t ěžké d řevěné desky. "Mrkni se na to, Marigolde." "Prvotní runy," prohlásil bard, nahlížeje mu p řes rameno, s podkovou stále ješt ě p řiloženou k čelu. "Nejstarší písmo, užívané do zavedení současné abecedy. Jeho základem jsou elfské runy a trpa sli čí ideogramy. Zábavný slovosled, ale tenkrát se tak mluvilo. Zají mavé rytiny a iluminace. N ěco takového se zrovna často nevidí, Geralte, a když už, tak jen v chrámových knihovnách a ne ve vesnicích na ko nci sv ěta. U všech bohů, kde jste to vzali, moji milí? Nechcete mi snad tv rdit, že to umíte číst? Babko? Umíš číst Prvotní runy? Umíš číst v ůbec n ějaké runy?" "Copak?" Plavovlasá dívka p řistoupila k babce a zašeptala jí n ěco do ucha. " Číst?" sta řenka ukázala v úsm ěvu bezzubé dásn ě. "Já? Kdepak, zlatí čko. Umění toto jsem nepoznala." "Vysv ětlete mi," pronesl Geralt chladn ě, obraceje se na Dhuna a Kop řivku, "jak užíváte knihu, neumíte-li číst. "Nejstarší babka ví vždy, co v knize stojí," odpov ěděl Dhun ponu ře. "A to, co zná, u čí se mladá jakási, kdy ona již pod zem mí ří. Z říte sami, že naše babka má již namále. P řijala tedy Lille a u čí ji. Je-li ale t řeba, babka sama nejlépe ví." "Stará v ědma a mladá v ědma," zabru čel Marigold. "Chápu-li to dob ře," řekl Geralt s ned ůvěrou, "babka zná celou knihu zpaměti? Je to tak? Babko?" "Nikoli celou, kdepak," odpov ěděla babka, op ět prost řednictvím Lille. "To jen, co pod obrázkem stojí." "Ach tak," Geralt namátkou otev řel knihu. Obrázek na natržené stránce představoval pruhovanou svini s rohy tvaru lyry. Tak se pochlubte, babko. Co je tu napsáno?" Babka zamlaskala, prohlédla si rytinu a zav řela o či. "Tur rohatý čili taurus," zarecitovala. "Nedouky myln ě zubrem zván jest. Rohy má a bodá jimi..." "Sta čí. Velmi dob ře, jist ě." Zaklína č obrátil n ěkolik slepených stránek. A tady?"

"Mra čníci a planetníci nejr ůznější jsou zde. Tito dešt ěm žijí, ti vítr sejí, tamti blesky vrhají. Úrodu p řed nimi chránit-li chceš, vem n ůž železný, nový, lejna myšího loty t ři, volavky šedé sádla..." "Dob ře. Výborn ě. Hmmm... A tady? Co je to?" Rytina p ředstavovala rozcuchané strašidlo na koni, s obrovsk ýma o čima a ješt ě v ětšími zuby. V pravé ruce drželo obrovský me č, v levé vá ček s penězi." "V ědmák," zamumlala babka. "Zaklína čem některými zván. Volat jej nebezpe čné velmi, nutno ale jest, když s hnusotou a netvory nijak poradit si nelze, v ědmák pomoci dokáže. Nutno pozor si dáti..." "Sta čí," zabru čel Geralt. "Sta čí, babko. D ěkuji." "Ne, ne," protestoval Marigold s jízlivým úsm ěvem. "Jak je to dál? Je to moc zajímavá kniha! Mluv, bab ko, mluv." "Éé... Nutno pozor si dáti, by se člov ěk v ědmáka nedotkl, nebo ť z toho prašivinu chytiti možno. A dívky p řed ním nutno skrývati jest, nebo ť vědmák smilný nad míru všelikou jest..." "Souhlasí. Každi čké sloví čko souhlasí," zasmál se básník, ale Lille, jak se Geraltovi zazdálo, se sotva pousmála. "...a č v ědmák p řevelice chtivý a na zlato divý jest," mumlala babka se zamhouřenýma o čima, "nedávat mu více než za vodníka groš st říbrný neb půldruhého, za kotolaka st říbrné groše dva, za upíra st říbrné groše čty ři..." "To byly časy," zabru čel Geralt. "D ěkuji, babko. A nyní ukažte nám, kde zde o čertu hovo ří se a co kniha o čertech praví. Nyní rád více bych slyšel, nebo ť zv ědav jsem, jak jste na n ěj šli." "Bacha, Geralte," zachechtal se Marigold. "Za čínáš chytat ten žargon. Je to nakažlivá manýra." Babka s námahou zvládající t řes ruky, obrátila n ěkolik stran. Zaklína č s básníkem se sklonili nad stolem. Bylo to p řesné, na obrázku se skv ěl vrha č kuli ček - rohatý, chlupatý, s velkým ocasem a jízliv ě se šklebící čert. " Čert," zarecitovala babka. "Zván též rokyta či sylván. Pro chudobu a domácí hav ěť škodlivý p řevelice. Chceš-li z pole vyhnati jej, u či ň..." "No, no," zabru čel Marigold. "Vezmi o řech ů hrst jednu...," pokra čovala babka, cestujíc prstem po pergamenu. "...poté kuli ček železných hrst druhou. Medu lahvici, dehtu druhou. Mýdla starého nab ěra čku, tvarohu druhou. Když čert sedí, b ěž za ním v čase no čním. I o řechy jísti po čni. Tu čert, jenž mlsný jest, přib ěhne i otáže se, chutné-li jsou. I ty dej mu kuli čky železné..." "Aby vás cholera vzala," zanadával Marigold. "Aby v ás zkroutilo..." "Kuš!" ok řikl ho Geralt. "Nu, babko, pokra čuj." "...a on zuby nalomivše si spat ří, jak med jíš, siln ě po n ěm zatouží. Tu dej mu dehtu a sám tvaroh jez. Brzy zaslechneš, jak čertu v b řiše kru čí a bublá, ale ty tva ř se jakoby nic. I zachce se čertu tvarohu, tu dej jemu mýdlo. Po mýdle onen čert nevydrží..." "Došli jste až k mýdlu?" p řerušil Geralt s kamennou tvá ří babku, obraceje se na Dhuna a Kop řivku. "A kdeže," zasténal Kop řivka. "Jen ke kuli čkám. Ach, pane, ten nám dal, když do kuli čky zakousl se..." "A kdo vám kázal," naježil se Marigold, "dávat mu t olik kuli ček? V knize stojí, že jen hrst. A vy jste mu t ěch kuli ček pytel celý dali! Vy jste mu munice na dva roky poskytli, hlupáci!" "Bacha!" pousmál se zaklína č. "Sklouzáváš do žargonu. Je to nakažlivé." "Dík." Geralt prudce zvedl hlavu a pohlédl do o čí vedle babky stojící dívky. Lille zrak nespustila. O či m ěla sv ětlé a k řiklav ě modré. "Pro č čertu p řinášíte v ob ěti zrno?" otázal se ost ře. "Vždy ť je vid ět, že je to typický býložravec."

Lille neodpov ěděla. "Položil jsem ti otázku, d ěvče. Neboj se, z toho, že se mnou budeš mluvit, prašivinu nechytneš." "Na nic se jí netážou, pane," ozval se Kop řivka se z řetelnými rozpaky v hlase. "Lille... Ona... Je divná. Neodpoví jim, nen ut ějí ji." Geralt nep řestával hled ět Lille do o čí a Lille po řád nespoušt ěla zrak. Ucítil mrazení, b ěžící po zádech až n ěkam ke krku. "Pro č jste na čerta nešli s klanicemi a vidlemi?" zvedl hlas. "Pro č jste na n ěho nenastražili pasti? Kdybyste jen cht ěli, byla by jeho kozí lebka už dávno nastr čená na klacku jako strašák na vrány. Mne jste varov ali, abych se ho nepokoušel zabít. Pro č? To tys jim to zakázala, že, Lille?" Dhun se zvedl z lavice. Hlavou sahal skoro ke strop u. "B ěž, d ěvče," vyšt ěkl. "Ber babku a b ěž odtud." "Kdo je to, Dhune?" otázal se zaklína č, když se za babkou a Lille zav řely dveře. "Kdo je ta dívka? Pro č se u vás t ěší v ětší vážnosti než ta prokletá kniha?" "Nic vám do toho." Dhun na n ěj pohlédl a v onom pohledu nebylo za mák přátelství. "Moudré dívky si v m ěstech pronásledujte, u sebe hranice zapalujte. U nás toho nebylo a nebude!" "Nepochopil jsi m ě," pronesl zaklína č chladn ě. "Ani jsem necht ěl," vyšt ěkl Dhun. "To jsem si všiml," procedil Geralt skrz zuby. Ani on se nesnažil o nějakou srde čnost. "Jednu základní v ěc se ale pochopit snažte, Dhune. Pořád nás ješt ě neváže žádná smlouva, po řád ješt ě jsem se vám k ni čemu nezavázal. Nemáte nárok myslet si, že jste si koupi li zaklína če, který za st říbrný groš nebo p ůldruhého ud ělá to, co vy ud ělat neumíte. Nebo nechcete um ět. Nebo nesmíte. Tak to ne, pane Dhune. Zaklína če jste si ješt ě nekoupili a nemyslím, že by se vám to poda řilo. Ne p ři vaší nechuti k chápání." Dhun ml čel, jen si Geralta m ěřil nasupeným pohledem. Kop řivka si odkašlal, zavrt ěl se na lavici, šouraje lápt ěmi po podlaze, pak najednou vstal. "Pane zaklína či," řekl. "Nezlob ějí se. Řekneme jim co a jak. Dhune?" "Když jsme sem jeli," za čal Kop řivka, "podivovali jste se, jak tu vše požehnan ě roste, jaké žn ě máme. Takové nejednou zde máme, jaké jinde t ěžko se zda ří - zda ří-li se v ůbec n ějaké. I tak u nás sazenice a semena důležité jsou, my i dan ě platíme tím, m ěníme je..." "Co to má spole čného s čertem?" "Hodn ě. Čert d říve obt ěžoval a hloupé vtipy d ělal, až tu za čal zrno vykrádat ve velkém. Zpo čátku za čali jsme mu nosit po troškách na kámen v konopí, mysleli jsme si, že nažere se a pokoj dá. N u, nic z toho - kradl dál jako zjednaný. I jak p řed ním zásoby skrývat po čali jsme po sklepích a stodolách na t ři zámky zam čené, tu on rozzu řil se, pane, ry čel, me čel, uk-uk volal, a když on uk-uk za čne, to lépe prchati jest. Hrozil, že..." "...jebat bude, že?" poznamenal Marigold s kyselým úsměvem. "To také," p řisv ědčil Kop ňvka. "I o kohoutu červeném vzpomínal. Co tu dlouho povídat - krást nemohl, to ob ět zažádal. Kázal si zrní i jiná dobra po pytlech nositi. Tu teprve po řádně rozezlili jsme se a cht ěli jsme mu ocasatou prdel nasekat. Jenže..." Sedlák si odkašlal a spustil hlavu. "Není t řeba choditi kolem kaše horké," ozval se najednou Dh un. "Zaklína če špatn ě jsme ocenili. Řekni vše, Kop řivko." "Babka zakázali čerta bíti," promluvil Kop řivka rychle. "My ale víme dob ře, že to Lille, nebo ť babka... Babka jen to praví, co jí Lille nakuká. A my... V ědí sami, pane zaklína či. My posloucháme." "Všiml jsem si," sešklebil Geralt ústa v úsm ěvu. Babka umí jen t řást bradou a drmolit text, který sama nechápe. Ale na t u holku zíráte jako na sochu bohyn ě, s otev řenou hubou, vyhýbáte se jejímu pohledu, pokoušíte s e

uhádnout každi čké její p řání. A její p řání jsou pro vás rozkazy. Kdo je to, ta vaše Lille?" "Vždy ť to p řeci uhádli, pane. V ědma. No, Moudrá, tak řečeno. Ne říkají to ale nikomu. Snažn ě prosíme. Kdyby to tak k panovníkovi došlo, nebo, nedejte bozi, k nám ěstkovi..." "Nebojte se," prohlásil Geralt vážn ě. "Vím, o č jde a nezradím vás." Po vsích lze tu a tam nalézt podivné ženy a dívky, nazývané v ědmy nebo Moudré, jež se ale net ěšily p řílišným sympatiím velmož ů, kte ří pobírali dané a vyma čkávali zisky z rolník ů. Rolníci se vždy řídili radami Moudrých, a to tak řka ve všem. V ěřili jim slep ě a bezmezn ě. Rozhodnutí, přijatá na základ ě takových rad, byla často v p římém protikladu s politikou pán ů a vladyk ů. Geralt slyšel o p řípadech p římo radikálních a nepochopitelných - o vybíjení celých chovných stád, neprovedení osevu nebo žní, dokonce o migracích celých vsí. Vládci te dy tyto 'pov ěry' pronásledovali, často nevybíravými prost ředky. Sedláci se proto rychle naučili Moudré skrývat, jejich radám ale naslouchat nep řestali. Protože jedno, jak ukazovala zkušenost, bylo nepochybné - v delším časovém odstupu se vždy ukázalo, že Moudré m ěly pravdu. "Lille nám nedovolila čerta zabít," pokra čoval Kop řivka. "P řikázala učiniti tak, jak kniha káže. Jak v ědí, nezda řilo se to. Byly již potíže s panovníkem. Kdybychom mén ě než obvykle zrní jako da ň odevzdali, hubu by otev řel, řval by, pomstu chystal. O čertovi jsme mu ani nepískli, nebo ť panovník tvrdý jest a žert ů nezná. I tu oni se naskytli. Tázali jsme se Lille, zda možno jich... zjednati..." "A co ona?" "Vzkázala po babce, že nejprve pohlédnouti musí na nich." "A pohlédla." "Pohlédla. I schválila jich, víme to, poznat dokáže me, co Lille schválí a co ne." Neřekla mi ani slovo." "K nikomu, krom babky, nikdy sl ůvko nepronesla. Ale kdyby jich neschválila, do seknice za nic na sv ět ě nevešla by." "Hmm..." zamyslel se Geralt. "To je zajímavé. V ědma, která nev ěští, jen mlčí. Kde se u vás vzala?" "Nevíme, pane zaklína či," zabru čel Dhun. "Ale i s babkou, jak starší pamatují, bylo stejn ě. P ředchozí babka taktéž p řijala d ěvečku nemluvnou, takovou, jež zjevila se nikdo neví odkud. A ta d ěvečka, to je naše nynější babka. D ěd můj říkali, že se babka takto obrozuje. Jako m ěsíc na nebi obrozuje se a co m ěsíc v novu nachází se. Nesm ějou se tomu..." "Nesměju se," zakroutil Geralt hlavou. "P říliš mnoho jsem vid ěl, aby mi takové v ěci mohly být sm ěšné. Nemám ani nejmenší chu ť strkat nos do vašich v ěcí, pane Dhune. Moje otázky sm ěřují k pochopení souvislosti mezi vaší Lille a čertem. Sami jste již nejspíš pochopili, že taková souvislost existuje. Jestliže vám tedy na vaší v ědmě záleží, tak vám, co se čerta tý če, mohu dát jen jedinou radu - musíte si ho oblíbit ." "V ědí, pane," řekl Kop řivka, "tady nejde jen o čerta. Lille nedovolí ublížit nikomu. Žádnému stvo řeni." "Samozřejm ě," poznamenal Marigold. "Vesnické v ědmy pocházejí ze stejného kořene jako druidové. A takový druid, když mu n ěkdo saje krev, tak ješt ě popřeje dobrou chu ť." "P řesn ě tak," pousmál se Kop řivka. "Trefili h řebík na hlavi čku. Stejn ě tak tomu bylo s kanci, co zeleninu ryli. A co se st alo? Pohlédn ěte z okna - záhony jako malované. Našlo se jak na n ě, Lille dokonce ani neví co. Co oči nevidí, srdce nebolí. V ědí?" "Chápu," zabru čel Geralt. "Ani nevíte jak. Z toho ale nic nebude. Ať už Lille říká, co chce, váš čert je sylván. Neoby čejn ě vzácné, ale rozumné stvo ření. Nezabiji ho, m ůj kodex to zakazuje." "Je-li rozumný," ozval se Dhun, "tak mu rozumn ě domluv ějí."

"Po pravd ě řečeno," pokra čoval Kop řivka, "má-li čert rozum, znamená to, že krade uv ědoměle. Tak, pane zaklína či, zjist ějí, o č mu jde. P řece to zrní nežere, aspo ň ne tolik. Na co má tedy to zrno? Na zlost nám činí, nebo co? Co chce? Zjist ějí to a vyženou ho n ějakým fíglem zaklína čským. Udělají tak?" "Pokusím se," rozhodl se Geralt. "Ale..." "Ale co?" "Vaše kniha, drazí moji, je zastaralá. Chápete, kam mí řím?" "Po pravd ě řečeno," zamumlal Dhun, "ne p říliš." "Vysv ětlím vám to. Tedy, pane Dhune, pane Kop řivko, jestli jste po čítali, že vás moje pomoc bude stát st říbrný groš nebo p ůldruhého, tak jste se velice spletli." V. "Hej!" Z houští zazn ěl šelest, nahn ěvané uk-uk a praskání ty ček. ,Hej!" zopakoval prozírav ě ukrytý zaklína č. "Tak se ukaž, rokyto." "Sám jsi rokyta." "Takže jak? Čert?" "Sám jsi čert," kozorohý vystr čil hlavu z konopí a vycenil zuby. "Co chceš?" "Pohovo řit." "Děláš si srandu, nebo co? Myslíš, že nevím, co jsi za č? Sedláci si t ě najali, abys m ě odtud vyhnal, ne?" "Souhlasí," p řiznal Geralt lhostejn ě. "A práv ě o tom jsem si s tebou cht ěl promluvit. Tak co, domluvíme se?" "Nebolí t ě tady?" za ťukal si čert na čelo. "Cht ěl by ses z toho dostat levn ě, co? Bez námahy, co? Tak tohle na m ě neplatí, méé! Život, člov ěče, to je boj! Vyhrává lepší. Chceš m ě porazit, dokaž, že jsi lepší. Nebudeme se dohadovat, budeme závodit. Vít ěz ur čí podmínky. Navrhuji b ěh ke staré vrb ě na hrázi." "Nemám tušení, kde je hráz, ani kde je stará vrba." "Kdybys to v ěděl, tak bych ti takový závod nenavrhoval. Rád závodí m, ale nerad prohrávám." "To jsem si všiml. Ne, nebudeme závodit. Na to je d neska hrozné horko." "Škoda. M ůžeme spolu zápasit jinak?" čert vycenil žluté zuby a zvedl ze země veliký polní kámen. "Znáš hru 'Kdo hlasit ěji houkne'? Já houkám první. Zav ři o či." "Měl bych jiný návrh." "To jsem zv ědavý." "Vypadneš odtud bez závod ů, zápas ů a houkání. Sám, dobrovoln ě." "Str č si takový návrh a d'yeabl aép arse," prokázal čert znalost Starší mluvy. "Nikam nep ůjdu, Mn ě se tu líbí." "Jenže jsi tady nad ělal velký binec. P řehnals to s žerty." "Düvvelsheyss ti po mých žertech." Sylván, jak se ukázalo, znal i trpaslicky. "A ten tv ůj návrh má cenu taky jako Düwelsheyss. Nikam nep ůjdu. Jedin ě, že bys mě porazil v n ějaké h ře. Mám ti dát p říležitost? Zahrajeme si na hádanky, když nemáš rád silové hry. Hned ti položím hádanku a jestli ji uhodneš, vyhráls a já jdu pry č. Jestli se ti to nepoda ří, já z ůstávám a ty jdeš pry č. Napni mozek, protože hádanka není snadná." Než Geralt sta čil protestovat, čert zame čel, zadupal kopýtky, šlehl zemi ocasem a za čal recitovat: "Růžové líste čky, plni čké lusky, rostou v m ěkké hlín ě opodál řeky. Na dlouhé lodyze s puntíky kv ět, neukazuj kocourovi, on by to sn ěd." "No, co je to? Hádej." "Nemám tušení," p řiznal zaklína č lhostejn ě, aniž by se i jen pokusil zamyslet. "Mohl by to být popínavý hrášek." "Špatn ě. Prohráls."

"Jaká je správná odpov ěď? Co má... hm... kropenaté lusky?" "Zelí." "Poslyš," vyšt ěkl Geralt. "Za čínáš mi jít na nervy." "Varoval jsem t ě," za řehtal se čert, "že hádanka není lehká. Co se dá dělat. Vyhrál jsem, z ůstávám. A ty odcházíš. Lou čím se s tebou - chladn ě." "Ješt ě moment," zaklína č nepozorovan ě str čil ruku do kapsy. "A moje hádanka? Mám snad právo na odvetu, ne?" "Kdepak," protestoval čert. "Pro č bys m ěl mít? Vždy ť bych nemusel uhádnout. Máš m ě za pitomce?" "To ne," zakroutil Geralt hlavou. "Mám t ě za vzteklého, drzého spratka. Hned si zahrajeme úpln ě novou hru, kterou ješt ě neznáš." "Ha! Takže p řece! Jaká je to hra?" "Hra se jmenuje," pronesl zak lína č zvolna, "'Ned ělej druhému, co sám nemáš rád'. Nemusíš zavírat o či." Geralt se sklonil do prudkého rozmachu, palcová žel ezná kuli čka zasvišt ěla ost ře vzduchem a s lupnutím zasáhla čerta p římo mezi rohy. Netvor padl naznak jako zasažený bleskem. Geralt se vrhl mezi ty čky a chytil ho za chlupatou nohu. Sylván zame čel a kopl, zaklína č skryl hlavu za paži, ale i tak mu zazvonilo v uších, protože čert, p řes svou nep říliš statnou postavu, kopal silou rozzu řené muly. Zaklína č se pokoušel chytit kopající kopýtko, ale nesta čil to. Kozorohý sebou mlel, mlátil po zemi rukama a nep řestával kopat, tentokrát se snažil zasáhnout protiv níka přímo do čela. Zaklína č zaklel, protože cítil, že mu čertova noha vyklouzává z prst ů. Odtrhli se od sebe a odkutáleli se každý na opa čnou stranu, s praskáním lámali ty če a zamotávali se v lodyhách konopí. Čert se zvedl první a zaúto čil sklon ěnou rohatou lebkou. Jenže Geralt už stál pevn ě na nohou a bez potíží se útoku vyhnul, uchopil net vora za roh, siln ě s ním trhl, porazil ho na zem a p řitla čil koleny. Čert zame čel a plivl mu p římo do o čí tak, že by se za to nemusel styd ět ani velbloud postižený slintavkou. Zaklína č instinktivn ě ustoupil nepoušt ěje ale čertovy rohy. Sylván, pokoušeje se uvolnit hlavu, ko pl ob ěma kopyty najednou a - což bylo zvláštní - ob ěma zasáhl. Geralt neslušn ě zaklel, ale držení nepovolil. Zvedl čerta ze zem ě, p řitla čil k praskajícím ty čím a ze všech sil kopl do chlupatého kolena, pak se se hnul a naplil mu p římo do ucha. Čert zavyl a zacvakal tupými zubisky. "Neči ň druhému..." zasípal zaklína č, "...co sám nemáš rád! Hrajeme dál?" "Blemblembléééééé!!!" čert bublal, vyl a plival zu řiv ě, ale Geralt ho pevn ě držel za rohy a tla čil hlavu dol ů, pro čež čertovy plivance zasahovaly jen kopýtka, drásající p ůdu a zvedající oblaka prachu a listí. Dalších n ěkolik minut prob ěhlo v intenzivním zmítání, vým ěně nadávek a kopanc ů. Geralt, mohl-li mít v ůbec z n ěčeho radost, pak jen z toho, že ho nikdo nevidí, jelikož celé to vypadalo dokonale idi otsky. Síla dalšího kopance je oba roztrhla a odhodila od sebe do konopného houští. Čert byl op ět rychlejší než zaklína č - vstal a dal se na út ěk, zřeteln ě p ři tom kulhaje. Geralt dýchal zt ěžka a jen co si ot řel tvá ř, rozb ěhl se za ním. Prodrali se konopím a vpadli mezi chm el. Zaklína č zaslechl dusot uhán ějícího kon ě. Zvuk, na který čekal. "Tady, Marigolde! Tady!" za řval. "Ve chmelu." Nečekan ě spat řil hrud o ře t ěsné p řed sebou a v následujícím okamžiku ucítil náraz. Odrazil se od kon ě jako od skály a padl naznak, po úderu o zemi se mu zatm ělo v o čích. P řesto sta čil uniknout stranou, za chmelové ty čky, unikaje p řed kopyty. Rychle se zvedl, ale v tom okamžiku do n ěj najel další jezdec, který jej op ět porazil. A pak se na n ěj najednou někdo svalil a p řitla čil ho k zemi. A pak jen záblesk a pronikavá bolest v zátylku. A tma. VI.

V ústech m ěl písek. Když jej cht ěl vyplivnout, poznal, že leží obli čejem k zemi. Když se cht ěl pohnout, poznal, že je svázaný. Pozvedl hlavu. Slyšel hlasy. Ležel na lesní podestýlce, t ěsně vedle kmene sosny. N ějakých dvacet krok ů od n ěj stálo n ěkolik odsedlaných koní. Vid ěl je za pé řovými kapradinami dosti nez řeteln ě, ale ur čit ě mezi nimi byla Marigoldova hn ědka. "T ři pytle kuku řice," slyšel. "Dob ře, Torque. Výte čně. Umíš to." "A to ješt ě není všechno," promluvil me čivý hlas, který mohl pat řit pouze sylvánovi. "Podívej se na tohle, Galarre. Jako fazo le, ale úpln ě bílé. A jak velké! A tohleto se jmenuje řepka. Oni z toho d ělají olej." Geralt ze všech sil sev řel ví čka a pak o či op ět otev řel. Ne, nebyl to sen. Čert a Galarr, a ť už to byl kdokoli, používali Starší mluvu, jazyk elf ů. Jen slova 'kuku řice', 'fazole' a ' řepka' pocházela z Obecné řeči. "A toto? Co je to?" otázal se ten, kdo byl oslovová n jako Galarr. "Ln ěné semínko. Len, chápeš? Košile se d ělají ze lnu. Je to o hodné levn ější než hedvábí a mnohem odoln ější. Výroba je, jak se mi zdá, dost složitá, ale zjistím co a jak." "Jen a ť se nám ten len uchytí a nezplaní jako řepa," post ěžoval si Galarr, po řád používaje tu podivuhodnou hatmatilku. "Obstarej nové sazenice řepy, Torque." "Žádný problém," zabu čel čert. "Tady to opravdu není žádný problém, všechno tu roste jako zjednané. Dodám vám to, žádný strach." "A ješt ě n ěco," řekl Galarr. "Zjisti kone čně, v čem spo čívá to jejich trojpolní hospoda ření." Zaklína č opatrn ě zvedl hlavu a pokusil se obrátit. "Geralte..." zaslechl zašeptání. "Už ses probral." "Marigoldev" odv ětil také šeptem. "Kde to... Co s námi..." Marigold jen tiše zasténal. Geralt toho už m ěl po krk. Zanadával, napjal svaly a oto čil se na bok. Uprost řed mýtiny stál čert, nesoucí, jak už v ěděl, zvu čné jméno Torque. Byl zam ěstnán nakládáním pytl ů, vak ů a balík ů na kon ě. V této činnosti mu pomáhal štíhlý, vysoký muž, zvoucí se ur čit ě Galarr. Onen muž zaslechl zaklína čův pohyb a oto čil se. M ěl modrav ě černé vlasy, ostré rysy tvá ře a velké, lesknoucí se o či. A špi čaté uši. Galarr byl elf. Elf z hor. Čistokrevný Aén Seidhe, p ředstavitel Staršího Lidu. Galarr nebyl jediným elfem v dosahu zraku. Na okraj i mýtiny jich sed ělo dalších šest. Jeden z nich byl zam ěstnán vyprazd ňováním Marigoldových vak ů, druhý drnkal na trubadúrov ě loutn ě. Ostatní, shromážd ění kolem rozvázaného pytle, se zabývali hltavým požíráním řepy a syrové mrkve. "Vanadáin, Toruviel," řekl Galarr a ukázal na zajatce hlavou. "Vedrái! Enn'le!" Torque povysko čil a zame čel: "Ne, Galarre! Ne! Filavandrel to zakázal! Zapomněls snad?" "Ne, nezapomn ěl jsem." Galarr p řehodil dva pytle p řes ko ňský h řbet. "Je ale nutno zjistit, zda neuvolnili pouta." "Co po nás chcete?" vyjekl trubadúr, zatímco jeden ho z elf ů p řitla čil kolenem k zemi a kontroloval uzly. "Pro č jste nás zajali? O co vám jde? Jsem Marigold, bás..." Geralt zaslechl zvuk úderu. Obrátil se, až si zkrou til krk. Elfka, stojící nad Marigoldem, m ěla černé o či a havraní vlasy, bujn ě padající na ramena, jen na skráních zapletené do dv ou tenkých c ůpků. Na sobě měla krátký kožený kabátek, pod ním volnou košili ze zeleného saténu a t ěsné vln ěné legginy zastr čené do jezdeckých bot. Kolem pasu m ěla uvázaný barevný šátek, dosahující do p ůli stehen. "Que glosse?" otázala se, hledíc na zaklína če a hrajíc si s rukojetí dlouhé dýky u pasu. "Que l'en pavienn, ell'ea?" "Nell'ea," protestoval. "T'en pavienn, Aén Seidhe."

"Slyšels?" obrátila se elfka na svého druha, vysoké ho Seidhe, který se nenamáhal kontrolovat Geraltova pouta, jen si drnka l na loutn ě se lhostejným výrazem dlouhého obli čeje. "Slyšels, Vanadáine? Opi čák dokáže mluvit! Dokáže být dokonce i drzý!" Seidhe pokr čil rameny. Péra, zdobící jeho kazajku, zašelestila. "Další d ůvod pro č mu nasadit roubík, Toruviel." Elfka se sklonila nad Geralta. M ěla dlouhé řasy, nep řirozen ě bledou plet a vyschlé, popraskané rty. Nosila dlouhý náhrdelník z vy řezávaných kousk ů dřeva zlaté b řízy, navle čených na řemínek n ěkolikrát oto čený kolem krku. "No tak, řekni ješt ě n ěco, opi čáku," sykla. "Uvidíme, čeho je schopna tvoje št ěkání uvyklá huba." "Copak, pot řebuješ záminku, abys mohla ude řit svázaného?" Zaklína č se s námahou obrátil na záda a vyplivl písek: "Bij jen t ak. Vid ěl jsem, že to máš ráda. Ulev si." Elfka se narovnala. "Na tob ě jsem si už ulevila - a to když jsi ješt ě měl volné ruce," řekla. "To já t ě smetla kon ěm a dala ti po palici. A bu ď si jist, že to také budu já, kdo to s tebou skoncuje, až p řijde čas." Neodpov ěděl. "Nejrad ěji bych t ě bodla zblízka, hledíc ti do o čí," pokra čovala elfka. "Jenže hrozn ě smrdíš, člov ěče. Zast řelím t ě z luku." "Jak je libo," pokr čil zaklína č rameny, kolik mu dovolila pouta. "Ud ěláš, co budeš chtít, ušlechtilá Aén Seidhe. Do svázaného a nehybného cíle se musíš trefit." Elfka se nad ním rozkro čila, sklonila se a blýskla zuby. "Musím," sykla. "Zasáhnu všechno, co chci. M ůžeš si ale být jistý, že nezemřeš po prvním šípu. Ani po druhém, Vynasnažím se, ab ys cítil, že umíráš." "Prosím t ě, nep řibližuj se ke mn ě tak blízko," zašklebil se v předstíraném odporu. "Hrozn ě smrdíš, Aén Seidhe." Elfka odsko čila, zakolébala se v úzkých bocích a s rozmachem ho kopla do nohy. Geralt se, když vid ěl, kam jej chce kopnout p říšt ě, skr čil a sto čil do klubí čka. Poda řilo se. Kopanec p řistál sice na boku, ale za to s takovou silou, až mu zacvakaly zuby. Vysoký elf, stojící opodál, doprovázel kopance ostr ými akordy na strunách loutny. "Nech ho být, Toruviel!" zame čel čert. "Zbláznila ses? Galarre, p řikaž jí, a ť p řestane!" "Thaésse!" zaje čela Toruviel a op ět zaklína če kopla. Vysoký Seidhe prudce trhl strunami, až jedna z nich s protáhlým zazvon ěním praskla. "Dost už! Už dost, u boh ů!" za řval Marigold zoufale. Trhal sebou a zmítal se v poutech. "Pro č ho mu číš, pitomá d ěvko? Nechte nás na pokoji! A ty nechej na pokoji mou loutnu, ano!" Toruviel se na n ěj oto čila s hrozivou grimasou na popraskaných rtech. "Muzikant!" vyšt ěkla. " Člov ěk a muzikant! Loutnista!" Beze slova vytrhla nástroj z rukou vysokého elfa a s rozmachem loutnu rozt říštila o kmen sosny, pak strunami omotané zbytky ho dila na Marigoldovu hru ď. "Na kravském rohu máš hrát, divochu, ne na loutn ě." Básník smrteln ě zbledl, rty se mu zachv ěly. Geralt, cítící n ěkde uvnit ř sílící mrazivou zu řivost, p řitáhl zrakem černé Toruvieliny o či. "Co tak čumíš?" sykla elfa a sklonila se. "Špinavý opi čáku! Chceš, abych ti vypíchla ty tvoje hadí o či?" Její náhrdelník visel p římo nad ním. Zaklína č se napjal, prudkým pohybem se zvedl, chytil náhrdelník do zub ů a siln ě trhl, kr če nohy a uhýbaje stranou. Toruviel se zapotácela a svalila se na n ěj. Geralt se zmítal v poutech jako ryba na suchu, p řimá čkl elfku pod sebe, hodil hlavou dozadu

až mu k řuplo v kr čních obratlech a ze všech sil ji ude řil čelem do obli čeje. Toruviel zavyla až se zalkla. Brutáln ě ho z ní stáhli, uchopili jej za od ěv a vlasy, zvedli ho. N ěkdo jej ude řil, ucítil, jak mu prsteny rozsekávají k ůži na tvá řích, les p řed očima mu zatan čil a odplul. Všiml si jen, jak se Toruviel zvedá na kolena, spat řil krev tryskající z jejích úst a nosu. Elfka vytrh la dýku z pochvy, ale najednou zalkala, shrbila se, skryla ob li čej do dlaní a spustila hlavu mezi kolena. Vysoký elf v kazajce zdobené pestrými péry jí vzal dýku a p řistoupil k zaklína či. Usmíval se a zvedal čepel. Geralt jej už vid ěl rud ě, krev z čela rozseknutého o Toruvieliny zuby mu zalévala o či. "Ne!" zame čel Torque, sko čil na elfa a pov ěsil se mu na ruce. "Nezabíjej! Ne!" "Voe'rle Vanadáin," ozval se najednou zvu čný hlas. "Quéss aén? Caélm, evelliénn! Galarr!" Geralt oto čil hlavu natolik, kolik mu dovolovala do jeho vlas ů zabo řená ruka. Kůň, který vjel na mýtinku, byl sn ěhobílý, h řívu m ěl dlouhou, m ěkkou, hedvábnou jako ženské vlasy. Vlasy jezdce sedícího v bohat ě zdobeném sedle m ěly stejnou barvu, na čele byly staženy čelenkou, vysázenou safíry. Pomekávající Torque p řisko čil ke koni, chytil se t řmenu a zasypal bělovlasého elfa proudem slov. Seidhe jej p řerušil vlada řským gestem a sesko čil ze sedla. P řistoupil k Toruviel, podpírané dv ěma elfy opatrn ě jí z obli čeje s ňal zkrvavený šátek. Toruviel bolestn ě zasténala. Seidhe zakroutil hlavou, oto čil se k zaklína či a p řistoupil k n ěmu. Jeho černé, ohnivé o či zá řící jako hv ězdy v pobledlé tvá ři, byly poznamenány modrými kruhy, jako kdyby po n ěkolik nocí nespal. "Koušeš i svázaný," pronesl tiše v Obecné řeči bez p řízvuku. "Jako bazilišek. Vyvodím z toho d ůsledky." Toruviel za čala," zame čel čert. "Kopala ho svázaného, jakoby p řišla o rozum." Elf mu op ět pohybem ruky p řikázal ml čet. Na jeho krátký rozkaz další elfové zavlekli zaklína če i Marigolda k sosn ě a p řivázali je řemeny ke kmeni. Pak všichni poklekli u ležící Toruviel a zac lonili ji. Geralt slyšel, jak jednu chvíli vyjekla, zmítajíc se v jej ich rukou. "To jsem necht ěl," promluvil čert, stojící opodál zajatc ů. "To jsem necht ěl, člov ěče. Nev ěděl jsem, že se objeví práv ě, když my... Když t ě omráčili a tvého kamaráda p řipoutali na provaz ke koni, prosil jsem, aby vás pohodili tam, ve chmelu. Ale..." "Nemohli nechat sv ědky," zabru čel zaklína č. "Snad nás nezabijí?" vyjekl Marigold. "Snad nás ne. .." Torque ml čel, jen popotahoval m ěkkým nosem. "Do psí mate ří!" zaje čel básník. "Zabijou nás? Co se to tu v ůbec d ěje, Geralte? Čeho jsme to byli sv ědky?" "Náš kozorohý p řítel má v Údolí Kv ět ů zvláštní poslání, že, Torque? Na elfské p říkazy krade semena, sazenice, znalosti o rolnictví. .. Co ješt ě, čerte?" "Co se dá," mekl Torque. "Všechno, co pot řebují. A ukaž mi n ěco, co by nepot řebovali. Hladoví v horách, zvláš ť v zim ě. A o rolnictví nemají potuchy. Než si ocho čí dobytek nebo dr ůbež, než n ěco vyp ěstují na polí čkách... Nemají na to čas, člov ěče!" "Seru na jejich čas. Co jsem jim ud ělal?" zaje čel Marigold. "Co jsem jim provedl špatného?" "Zauvažuj?" odpov ěděl tiše p řistoupivší b ělovlasý elf. Pak možná sám na svou otázku dokážeš najít odpov ěď." "On se prost ě mstí za všechny k řivdy, jichž se elf ům dostalo od lidí," zašklebil se zaklína č. "Je mu jedno, na kom se mstí. Nedej se zmást jeho

ušlechtilým zjevem a vybranou mluvou, Marigolde. Ni čím se neliší od té černooké, která nás zkopala. Musí si na n ěkom vybít svou bezmocnou nenávist." Elf zvedl Marigoldovu rozbitou loutnu, chvíli na ni ml čky hled ěl, až ji kone čně odhodil do houští. "Kdybych cht ěl dát pr ůchod nenávisti či pomstychtivosti," řekl, hraje si s rukavicemi z m ěkké bílé k ůže, "vpadl bych v noci do údolí, spálil osady a vyvraždil obyvatele. Sm ěšně snadné, oni dokonce ani nestav ějí stráže. Nevidí a neslyší nás, když chodí do lesa. M ůže být n ěco snadn ějšího, jednoduššího než rychlý, tichý šíp, vyst řelený zpoza stromu? Jenže my na vás hony nepo řádáme. To ty, člov ěče s podivnýma o čima, sis uspo řádal lov na našeho p řítele, sylvána Torqueho." "Ech, p řeháníš," mekl čert. "Jaký hon? Trochu jsme se pobavili..." "To vy, lidé, nenávidíte všechno, co se od vás liší , t řeba jen tvarem uší," pokra čoval elf klidn ě, nevšímaje si kozorohého. "Pro č jste nám vzali naši p ůdu, vyhnali nás z domov ů, vytla čili do divokých hor? Zabrali jste nám Dol Blathanna, Údolí Kv ět ů. Jsem Filavandrel aén Fidháil ze St říbrných V ěží, z rodu Feleanor ů z Bílých Koráb ů. Nyní vyhnaný na konec sv ěta, jsem Filavandrel z Konce Sv ěta." "Sv ět je veliký," zamumlal zaklína č. "M ůžeme se tady vejít všichni. Je dost místa." "Sv ět je veliký," zopakoval elf. "To je pravda, člov ěče. Jenže vy jste ten sv ět zm ěnili. Zpo čátku jste ho m ěnili násilím, chovali jste se k n ěmu tak, jako ke všemu, co se vám dostalo do rukou. Ted to vypadá, že se vám ten sv ět za číná p řizp ůsobovat. Sklonil se p řed vámi. Podlehl vám." Geralt neodpov ěděl. "Torque má pravdu," pokra čoval Filavandrel. "Ano, hladovíme. Ano, hrozí nám záhuba. Slunce svítí jinak, vzduch je jiný, vod a už není tou vodou, jíž byla kdysi. To, co jsme d říve jedli, co jsme používali, hyne, uvadá, planí. My jsme nikdy neobd ělávali p ůdu, nedrásali jsme ji, na rozdíl od vás, lidí, motykami a rádly. Vám p ůda platí krvavé výkupné. Nás obdarovávala. Vy jí berete její poklady silou. Pro nás zem ě rodila a rozkvétala, protože nás milovala. Nu co, žádná lásk a netrvá v ěčně. Ale my chceme p řežít." "Zrno není t řeba krást, je možné koupit je. Tolik, kolik budete pot řebovat. Máte ješt ě po řád hodn ě v ěcí, které lidé považují za velice cenné. M ůžete obchodovat." Filavandrel se pohrdav ě usmál. "S vámi? Nikdy!" Geralt se zamra čil až mu popraskala krev, zaschnutá na líci. "B ěžte k ďasu s tou vaší arogancí a pohrdáním. Tím, že nechce te soužití, odsuzujete se sami k záhub ě. Soužití, domluva, to je vaše jediná šance." Filavandrel se naklonil kup ředu a o či mu zazá řily. "Dohoda za vašich podmínek?" otázal se zm ěněným, ale stále ješt ě klidným hlasem. "Uznat vaši nadvládu? Ztratit svou identitu? Žít s vámi ja ko kdo? Otroci? Páriové? Žít s vámi za hradbami, jimiž se od nás oh razujete ve m ěstech? Žít s vašimi ženami a jít za to na šibenici? Klidn ě se dívat na to, co na každém kroku potkává d ěti, jež jsou plodem takového soužití? Pro č se vyhýbáš mým o čím, podivný člov ěče? Jak se tob ě žije s bližními, od nich se p řece pon ěkud lišíš?" "Snažím se," zaklína č mu pohlédl p římo do o čí. "Jakž takž to jde. Protože musím. Protože nemám jiné východisko. Protože jsem v sob ě n ějak p řemohl pýchu a hrdost na odlišnost, nebo ť je to obrana p řed odlišnosti, a čkoli obrana žalostná. Protože jsem pochopil, že slunce s vítí jinak, protože se něco m ění a já nejsem st ředem t ěch zm ěn. Slunce svítí jinak a bude už tak svítit, nic nepom ůže vyskakovat na n ě s motykou v ruce. Je nutno p řijmout skute čnosti, elfe, je nutno nau čit se to."

"To byste cht ěli, že?" Filavandrel si ut řel h řbetem ruky pot, který mu vystoupil na bledém čele nad bílým obo čím. K tomu chcete ostatní donutit? Přesv ědčení, že te ď nastal váš čas, vaše, lidská éra a epocha, že to, co děláte jiným rasám, je stejn ě p řirozené jako východy a západy slunce? Že se s tím musí všichni smí řit, že to všichni musí p řijmout? A to ty m ě obvi ňuješ z pýchy? Co jsou pak názory, které hlásáš? Pro č si vy, lidé, nedokážete uv ědomit, že ve vaší vlád ě nad sv ětem je tolik p řirozenosti, jako ve vších, rozmnožených v kožiše? Stejn ě úsp ěšně bys mi mohl navrhovat soužití s hromadou vší, stejn ě pozorn ě bych naslouchal vším, kdyby mi náhradou za uznání jejich nadvlády vyslovi ly souhlas se spole čným užíváním kožichu." "Neztrácej čas debatou s takovým nep říjemným hmyzem, elfe," odpov ěděl zaklína č, jen s námahou ovládaje hlas. "Jen se divím, jak m oc toužíš v takové vši, jako jsem já, vzbudit provinilý pocit a pokoru. Jsi ubožák, Filavandrele. Jsi rozho řčený, žízníš po pomst ě a p řitom si dob ře uvědomuješ svou bezmocnost. Pokra čuj, bodni m ě mečem. Pomsti se celé lidské rase. Uvidíš, jak se ti uleví. Kopni m ě p ředtím do koulí nebo do zubů, jako ta tvoje Toruviel." Filavandrel odvrátil hlavu. "Toruviel je nemocná," řekl. "Znám tu nemoc i její p říznaky." Geralt si odplivl p řes rameno. "To, co jsem jí dal, by jí m ělo pomoci." "Opravdu, ten rozhovor nemá smysl." Filavandrel vst al. "Je mi líto, ale musíme vás zabít. Pomsta s tím nemá nic spole čného, je to čist ě praktické řešení. Torque musí dál vykonávat sv ůj úkol a nikdo se nesmí dozv ědět, pro koho to d ělá. Nem ůžeme si dovolit válku s vámi a na obchod a vým ěnu se nachytat nedáme. Nejsme tak naivní, abychom nev ěděli, čí p ředvoj jsou vaši kupci. Kdo za nimi p řichází. A jakého druhu soužití p řináší." "Elfe," ozval se do té doby ml čky naslouchající Marigold. "Mám p řátele. Lidé, kte ří za nás dají výkupné. Budeš-li chtít, i v podob ě jídla. V jakékoli podob ě. P řemýšlej o tom. Ta ukradená semena vás p řece nezachrání..." "Je už nezachrání v ůbec nic," p řerušil jej Geralt. "Neponižuj se p řed ním, Marigolde, nežebro ň. Je to zbyte čné a žalostné." "Na n ěkoho, kdo žije tak krátce," pousmál se Filavandrel nucen ě, "projevuješ p řekvapivé pohrdání smrtí, člov ěče." Jedou se člov ěk rodí a jednou umírá," pronesl zaklína č klidné. "Filozofie přímo pro vši, že? A tvoje dlouhov ěkost? Lituji t ě, Filavandrele." Elf zvedl obo čí. "To mi musíš vysv ětlit. Pro č?" "Jste žalostn ě sm ěšní, vy, s kradenými pytlí čky semen na nákladních koních, s hrstkou zrna, s drobe čky, jejichž pomocí chcete p řežít. A s tím vaším posláním, která má vaše myšlenky odvrátit od blížícího se konce. Protože ty p řece dob ře víš, že tohle je už konec. Nic nevzejde a neurodí se na náhorních planinách, nic vás už nezachrání. J enže vy jste dlouhov ěcí. Budete žít dlouho, velice dlouho v pyšn ě zvolené izolaci, stále mén ě po četní, stále slabší, stále zaho řklejší. A ty víš, Filavandrele, co se pak stane. Víš, že pak zoufalí mladíci s o čima stoletých starc ů a dívky, odkvetlé, jalové a nemocné, jako je Toruv iel, povedou do údolí ty, kdo ješt ě budou schopni udržet v rukou me če a luky. Sjedete do kvetoucích údolí na sch ůzku se smrtí, budete toužit zem řít hrd ě, v boji a ne v brlozích, kde vás napadají anemie, souchot ě a kurd ěje. Pak si, dlouhov ěký Aén Seidhe, na m ě vzpomeneš. P řipomeneš si, že mi t ě bylo líto. A pochopíš, že jsem m ěl pravdu." " Čas ukáže, kdo má pravdu," pronesl elf tiše. "A zde je p řevaha dlouhov ěkosti. Já mám šanci p řesv ědčit se o tom. T řeba i díky té hrstce ukradeného zrní. Ty tu šanci mít nebudeš. Za chvilk u zem řeš."

Ušet ř alespo ň jeho," ukázal Geralt hlavou na Marigolda. "Ne, ne z patetického milosrdenství. Z rozumu. Já nikomu chyb ět nebudu, jeho ale budou chtít pomstít." "Máš podivný názor na m ůj rozum," odpov ěděl elf po krátkém zamyšlení. "P řežije-li díky tob ě, bezpochyby se bude cítit zavázán pomstít t ě." "Tím si m ůžeš být jist!" vybuchl Marigold, bledý jako smrt. " Tím si, zkurvysyne, m ůžeš být jist. Zabij m ě taky, jinak, to ti slibuji, proti tob ě zvednu celý sv ět. Uvidíš, co dokážou vši z kožichu! Zni číme vás, i kdybychom m ěli srovnat se zemí celé ty vaše hory! Tím si m ůžeš být jist!" Marigolde, ty jsi ale hlupák," povzdechl si zaklína č. "Jednou se člov ěk rodí a jednou umírá," prohlásil básník hrdé, jenž e celý dojem kazily zuby, cvakající jako kastan ěty. "To o všem rozhodlo." Filavandrel vytáhl rukavice z poza opasku a natáhl si je. "Je čas ukon čit tuto epizodu." Na jeho krátký rozkaz se elfové s luky v rukou roze stavili naproti. Udělali to rychle, nejspíš na to už dávno čekali. Jeden, jak si zaklína č povšiml, ješt ě p řežvykoval řepu. Toruviel, s ústy a nosem do k říže obvázanými pruhy látky a b řezovou k ůrou, stanula vedle lu čištník ů. Bez luku. "Máme vám zavázat o či?" otázal se Filavandrel. "Zmiz," odvrátil zaklína č hlavu. "Odejdi..." "A d'yeabl aép arse," dokon čil to Marigold, cvakaje zuby. "To ne!" zame čel najednou čert, který p řib ěhl a t ělem zakryl odsouzence. "Ztratili jste rozum? Filavandrele! Tak jsme se ned omluvili! Tak ne! M ěls je odvézt do hor, podržet n ěkde v jeskyni dokud neskon číme tu..." "Torque," řekl elf. "Nemohu. Nemohu riskovat. Vid ěls, co ud ělal Toruviel i když byl svázaný? Nemohu riskovat." "Nezajímá m ě, co m ůžete a co ne! Co si v ůbec myslíte? Že vám dovolím vraždu? Tady, na mé p ůdě? Vedle mé osady? Vy proklatí pitomci! Zmizte odtud i s t ěmi svými luky, jinak vás potrkám, uk, uk!" "Torque," Filavandrel zap řel ruce v bok. "To, co musíme ud ělat, je nutné." "Düvvelsheyss a ne nutné!" "Ustup, Torque." Kozorohý pot řásal ušima, me čel ješt ě hlasit ěji, vypoulil o či a ohnul loket do urážlivého gesta velice oblíbeného mezi tr paslíky. "Nebudete tady nikoho vraždit! Nasedn ěte na kon ě a vypadn ěte do hor, za pr ůsmyk! Jinak budete muset zabít i m ě!" "Měj rozum," pronesl b ělovlasý elf zvolna. "Jestliže je necháme žít, dovědí se lidé o tob ě, o tom, co d ěláš. Chytnou t ě a umu čí. Vždy ť je znáš." "Znám," mekl čert, nep řestávaje t ělem chránit Geralta i Marigolda. "Mám dojem, že je znám dokonce líp než vás! A dost dob ře nevím, s kým je lepší držet! Lituju, že jsem se dal s vámi dohromady, Fil avandrele!" "Sám jsi to cht ěl," řekl elf mraziv ě a dal znamení lu čištník ům. "Sám jsi to cht ěl, Torque. L'sparelleán! Evelliénn!" Elfové vytáhli šípy z toulc ů. "B ěž, Torque," procedil Geralt p řes zuby. "To nemá smysl. Ustup." Čert se ani nepohnul, jen mu ukázal trpasli čí gesto. "Slyším... hudbu..." zasténal najednou Marigold. "To se stává," odpov ěděl Geralt, hled ě na hroty šíp ů. "Nic si z toho nedělej. To není žádná ostuda, zbláznit se strachy." Filavandrelova tvá ř se zm ěnila, sešklebila se v podivné grimase. Bělovlasý Seidhe se prudce oto čil a k řikl na lu čištníky, krátce, úse čně. Lučištníci spustili zbran ě. Na mýtinu vešla Lille. Už to nebylo hubené vesnické d ěvče v prostých šati čkách. Trávou porostlou mýtinou k nim krá čela - ne, nekrá čela - plula k nim Královna, zá řivá,

zlatovlasá, s jiskrnýma o čima, úžasná Královna Polí, ozdobená girlandami kv ětin, klas ů, svazk ů bylin. Po levém boku jí na neobratných nožkách poskakoval koloušek, po pravém dupal velký ježek. "Dana Méadbh," pronesl Filavandrel uctiv ě. A pak sklonil hlavu a poklekl. I ostatní elfové poklekli, pomalu, jakoby neochotn ě, jeden po druhém padali na kolena, hluboce a uctiv ě se uklán ěli. Poslední, kdo poklekl, byla Toruviel. "Haél, Dana Méadbh," zopakoval Filavandrel. Lille na pozdrav neodpov ěděla. Zastavila se n ěkolik krok ů p řed elfem, přelétla modrým pohledem p řes Marigolda a Geralta. Torque, a č rovn ěž v úklon ě, se okamžit ě pustil do rozvazování pout. Nikdo ze Seidhe se ani nepohnul. Lille ješt ě po řád stála p řed Filavandrelem. Nepromluvila, nevydala nejmenší zvuk, ale zaklína č vid ěl zm ěny na elfov ě obli čeji, cítil jejich auru a nem ěl pochyb, že se mezi touto dvojicí odehrávala vým ěna myslí. Čert jej najednou potáhl za rukáv. "Tv ůj p řítel," zame čel tiše, "se rozhodl omdlít. Nemáme moc času. Co dělat?" "Vraž mu pár facek." "S rozkoší." Filavandrel povstal z pokleku. Na jeho rozkaz se el fové bleskov ě vrhli sedlat kon ě. "Pojd s námi, Dana Méabdh," promluvil b ělovlasý elf. "Pot řebujeme t ě. Neopoušt ěj nás, V ěčná. Nezbavuj nás své milosti. Bez ní zahyneme." Lille pomalu zakroutila hlavou a ukázala k východu, k horám. Elf se uklonil, žmoulaje v ruce zdobené oprat ě svého b ěloh řívého o ře. Marigold, bledý a on ěmělý, podpírán sylvánem p řistoupil blíž. Lille na něj pohlédla a usmála se. Pak pohlédla do zaklína čových o čí, hled ěla do nich dlouho. Ne řekla ani slovo. Slova nebyla nutná. Většina elf ů už byla v sedlech, když se p řiblížili Filavandrel s Toruviel. Geralt pohlédl do černých o čí elfky, lesknoucích se nad obvazy. "Toruviel..." za čal, ale nedomluvil. Elfka kývla hlavou. S ňala z hrušky sedla loutnu, nádherný nástroj z lehkého, um ělecky intarzovaného d řeva, s vy řezávaným štíhlým gryfem. Beze slova ji podala Marigoldovi. Básník p řijal nástroj a uklonil se. Rovn ěž beze slova, ale jeho o či vyjad řovaly mnoho. "Lou čím se s tebou, podivný člov ěče," oslovil Filavandrel tiše Geralta. "Máš pravdu. Slova nejsou nutná. Nic nezm ění." Geralt ml čel. "Po delším uvažování," dodal Seidhe, "jsem došel k názoru, že jsi m ěl pravdu. Tehdy, kdy ti nás bylo líto. Takže zatím na shledanou. Na shledanou co nevid ět, toho dne, kdy sestoupíme do údolí, abychom hrd ě zahynuli. Pak se po tob ě budeme rozhlížet, já a Toruviel. Nesmíš nás zklamat." Delší dobu na sebe ml čky hled ěli. A pak zaklína č odpov ěděl krátce a prost ě: "Budu se snažit." VII. "U všech boh ů, Geralte!" Marigold p řestal hrát, objal loutnu a dotkl se jí tvá ří. "To d řevo zpívá samo! Ty struny žijí! Jak nádherný tón! U všech čert ů, t ěch pár kopanc ů a trocha strachu je za tuhle loutni čku moc nízká cena. Kdybych v ěděl, co za to dostanu, nechal bych se kopat od rána d o večera. Geralte? Posloucháš m ě v ůbec?" "T ěžko vás neslyšet," zvedl zaklína č hlavu nad knihu, pohlédl na čerta, který neúnavn ě pískal na podivné flétni čce, vyrobené z kousk ů t řtiny o r ůzné délce. "Slyším vás, celé okolí vás slyší."

"Düvvelsheyss a ne okolí." Torque odložil píš ťalku. "Pustina, nic víc. Divo čina. Zapadákov. Ech, jak se mi stýská po mém konopí ." "Stýská se mu po konopí," zasmál se Marigold, opatr ně kroutící mistrn ě vy řezávanými kolí čky loutny. "M ěl jsi sed ět v houští jako myška a ne strašit holky, ni čit hráze a srát do studní. Mám dojem, že te ď budeš opatrn ější a odpustíš si žerty, vi ď, Torque?" "Jenže já mám rád žerty," prohlásil čert, cen ě zuby. "Bez vtip ů si nedovedu p ředstavit život. Ale dob ře, slibuju, že na novém míst ě budu opatrn ější. Budu žertovat obez řetn ěji." Noc byla pochmurná a v ětrná, vítr pokládal rákosí, šum ěl ve v ětvích křoví, kde rozbili tábor. Marigold p řihodil chrastí na ohe ň. Torque se vrt ěl v pelechu, odhán ěje ocasem komáry. V jeze ře sebou plácla ryba. "Celou naši výpravu na konec sv ěta popíšu v balad ě," prohlásil Marigold. "A tebe, Torque, v ní popíšu taky." "Nemysli si, že ti to projde jen tak," št ěkl čert. "Já pak taky napíšu baladu a popíšu t ě tak, že se dvanáct let nebudeš moct objevit ve slu šné spole čnosti. Tak si dej bacha. Geralte?" "Copak?" "Vy četls v té knize, kterou jsi tak nectn ě vyloudil z t ěch sedlák ů, n ěco zajímavého?" "Jist ě." "Tak to p řečti i nám, dokud ješt ě ohe ň nevyhasl." "To ano." Marigold zadrnkal na zvu čných strunách Toruvieliny loutny. " Čti, Geralte." Zaklína č se op řel na lokti a p řisunul knihu blíže k ohništi. "Uz říti je možno," za čal, "v dobu letní od dn ů májových a červnových až po zá ří, nej čast ěji ale stává se to ve Svátek Srpu, jenž sta ří zvali Lammas. Zjevuje se jakožto Panna Zlatovlasá, v kv ětech celi čká a vše, co živé jest, sp ěchá za ní a lne k ní, lhostejno, zda býlí či zv ěř. Pro čež jméno její jest Živa. Prasta ří zvou ji Danamebi a ctí ji p řevelice. Dokonce Vousatí, a č v nitru hor a ne v polích žijí, ctí ji i zovou ji Bloemenmagde." "Danamebi," zabru čel Marigold. "Dana Méabdh. Polní Panna." "Kdekoli Živa stane, p ůda kvete a rodí, bujn ě rodí se tvor všeliký, taková moc její. Národy všeliké ob ětiny skládají jí z úrody, v nad ěji horoucí, že jejich, ne cizí ves navštíví. Praví se též, že nakonec Živa usadí se v národu, jenž nad všeliké ostatní vynikne , ale to pouhé bajky babské jsou. Neb mudrci praví, že Živa zemi jen mil uje i to, co roste na ní i žije, jedno zda plá ňka to nejmenší či chrobák nejškaredn ější a národy všeliké pro ni více nejsou, nežli ona plá ňka nepatrná, nebo ť i tak zmizí a nová po nich, jiná p řijdou plemena. Ale Živa v ěčná jest, byla i bude, vždy, do konce v ěků." "Do konce v ěků!" zazpíval trubadúr a zadrnkal na loutn ě. Torque se p řidal vysokým trylkem své rákosové píš ťalky. "Bu ď pozdravena, Polní Panno! Za úrodu, za kv ětiny v Dol Blathanna, i za k ůži níže podepsaného, již jsi zachránila p řed prod ěrav ěním šípy. Víte, n ěco vám řeknu." Přestal hrát, objal loutnu jako dít ě a posmutn ěl. "Nejspíš se v balad ě nezmíním o elfech a potížích, s nimiž se potýkají. Našlo by se dost lotr ů, ochotných vydat se do hor... Pro č p řispíšit..." Trubadúr zmlkl. "Jen to domluv," řekl Torque ho řce. "Chceš říct, pro č p řispíšit to, co je stejn ě neodvratné. Nevyhnutelné." "Nemluvme o tom," p řerušil je Geralt. "Pro č o tom mluvit? Slova nejsou nutná. Berte si p říklad z Lille." "Domlouvala se s elfem telepaticky," zabru čel bard. "Cítil jsem to. Že, Geralte? Ty p řece takovou komunikaci cítíš. Zachytils, o čem... Co sdělila elfovi?" "Něco málo."

"Co říkala?" "Mluvila o nad ěji. O tom, že všechno se obrozuje a obrozovat nep řestane." "Jen to?" "To sta čilo." "Hm... Geralte? Lille žije na vsi, mezi lidmi. Mysl íš si, že..." "...že mezi nimi z ůstane? Tady, v Dol Blathanna? Snad. Jestli..." "Jestli?" "Jestli se lidé ukážou toho hodni. Jestli konec sv ěta z ůstane koncem sv ěta. Budeme-li respektovat hranice... No, dost už řečí, chlapci. Je čas jít spát." "Pravda. P ůlnoc je blízko, ohe ň uhasíná. Ješt ě chvilku posedím, vždycky se mi nejlíp skládalo rýmy u dohasínajícího ohn ě. A pot řebuju pro svou baladu název. P ěkný název." "Co tak Konec sv ěta?" "Banální," vyprskl básník. "I kdyby to byl skute čně konec, je t řeba popsat to jinak. Metaforicky. P ředpokládám, že víš, co je to metafora, Geralte? Hm... Musím si to promyslet... Tam, kde... K čertu... Tam, kde..." "Dobrou noc," řekl čert.