KŘESŤANSKÁ RODINNÁ VÝCHOVA

MASARYKOVA UNIVERZITA

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra sociální pedagogiky

KŘESŤANSKÁ RODINNÁ VÝCHOVA

Bakalářská práce

Brno 2008

Vedoucí práce: Vypracoval:

Mgr. Tomáš Dvořáček DiS. Luboš Brandýský

2

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně pod vedení

Mgr.Tomáše Dvořáčka DiS. a použil jen literaturu uvedenou v seznamu

literatury, který je v práci uveden.

Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v

knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Adamově dne 15. dubna 2008 ……………

podpis

3

Děkuji panu Mgr. Tomáši Dvořáčkovi DiS. za velmi cenné rady a

metodické vedení, které mi poskytl při zpracování mé bakalářské práce.

4

Obsah

Úvod ................................................................................. 6

1. Historický vývoj výchovného cíle a obsahu.............8

1.1. Prvobytně pospolná společnost .................................. ..8

1.2. Starověk ...................................................................... ..8

1.3. Středověk .................................................................... 10

1.4. Renesance a humanismus ......................................... 11

1.5. Období reformace a osvícenectví ............................... 11

1.6. Současnost ................................................................. 14

2. Rodina a výchova ..................................................... 15

2.1. Rodina ....................................................................... 15

2.2. Výchova ..................................................................... 18

2.2.1. Výchovné styly .................................................... 21

2.2.2. Odměna a trest .................................................... 23

2.3. Křesťanská církev a rodina ........................................ 26

2.4. Výchova v křesťanské církvi ...................................... 32

2.4.1. Víra ...................................................................... 35

2.4.2. Pohlavní výchova ................................................ 37

2.5. Krize víry ................................................................... 40

3. Empirická část .......................................................... 45

3.1. Cíl výzkumu .............................................................. 45

3.2. Metoda výzkumu a sběr dat ...................................... 46

3.2.1. Analýza teologických textů .................................. 47

3.2.2. Neformální a narativní rozhovor .......................... 48

3.2.3. Pozorování .......................................................... 48

3.3. Charakteristika zkoumaného souboru ........................ 49

3.4. Výzkumná data .......................................................... 50

3.4.1. Křesťanská rodina ............................................... 50

5

3.4.2. Smíšená rodin .................................................... .54

3.4.3. Rodina bez vyznání ............................................ .56

3.4.4. Úvahy o Bohu ...................................................... 62

3.4.5. Vybrané citace z rozhovorů ................................. 69

3.5. Zpracování a výsledky ................................................ 76

Závěr...............................................................................79

Literatura........................................................................82

Resumé...........................................................................85

Přílohy.............................................................................86

6

ÚVOD

Co vše o výchově slyšíme? Jedni říkají: „Vše působí dědičnost“. Jiní: „Vše

způsobuje prostředí“. A sami pozorujeme, co všechno děti ovlivňuje - televize,

kamarádi, kino, knížky, škola či hudba. Je tolik různých vlivů a podnětů a často i

velmi rušivých.

Proti nim stojí dva uhonění rodiče, někdy jen jeden, na které se ze všech stran

volá: „Vy zodpovídáte ve všem za své děti. Vy můžete za to, když něco nejde!“

A rodiče kolikrát mají na své děti čas jen pár hodin denně. Není proto divu, že je

napadají úzkostné myšlenky typu: „Nezkazí se naše děti? Jak je mám vést?“

Těmto otázkám je potřeba se věnovat.

Absolvujeme za svůj život mnohokrát různá školení a kurzy, abychom se

naučili ovládat a chápat to či ono, ale málokdo si najde čas zabývat se

správnou výchovou svých dětí. Spoustu lidí teď napadne: „To se mám učit ještě

nějakou vědu? I bez toho už všechno sotva zvládám!“

Výchova je a není věda, výborné vychování dávaly dětem často venkovské

ženy, které nikdy nenavštěvovaly školu, zatímco děti učitelů a vychovatelů z

povolání nebyly a nejsou vždy nejlépe vychované. Křesťanské náboženství

prohlašuje, že výchovné principy jsou rozpoznatelné srdcem. Předpisy o

výchově nelze nikomu nadiktovat jako kuchařské recepty a všude je stejně

uplatňovat. Každé dítě vyžaduje jiný přístup, každý rodič je jiný a každý vyrůstá

v jiném prostředí.

A přesto můžeme hovořit o principech správné výchovy. Máme totiž všichni

mnoho společného – to, že jsme lidé. Bez ohledu na barvu pleti, míru

vzdělanosti, náboženství nebo rodný jazyk.

Zaujalo mne téma „Křesťanská rodinná výchova“, protože se mě osobně

dotýká. Ačkoli sám nejsem pokřtěný a jsem ateista, má žena je katolička a děti

jsou pokřtěné. Tudíž se u nás doma střetávají dva odlišné názory na výchovu

našich dětí. Cílem mé práce je nalézt styčné body a pochopení odlišných

postojů k výchově dětí a mládeže v křesťanském náboženství.

7

Po prozkoumání tématu a nahlédnutí do problematiky církví jsem zjistil, že

pokud bych chtěl psát objektivně o všech církvích, vydalo by to na několik

bakalářských prací a potřeboval bych na to mnoho let výzkumů a studií

teologických textů. Rozhodl jsem se tedy zaměřit převážně na církev katolickou,

která má jasně definované teze a problematikou výchovy se intenzivně zabývá.

Metodologicky v diplomové práci používám kvalitativního výzkumu, v rámci

kterého jsem provedl analýzu teologických dokumentů a publikací, které slouží

jako doporučení k životu rodin v křesťansky orientovaných církvích na území

našeho státu a dále vedl rozhovory s několika představiteli křesťanských církví

či lidmi, kteří se doporučením církve při výchově svých dětí řídí.

Termínem kvalitativní výzkum rozumíme jakýkoli výzkum, jehož výsledků se

nedosahuje pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace.

Může to být výzkum týkající se života lidí, příběhů, chování, ale také chodu

organizací, společenských hnutí nebo vzájemných vztahů. Kvalitativní výzkum

jsem zvolil, protože se domnívám, že pomocí něj lze hlouběji odhalit podstatu

zkušeností konkrétních lidí s křesťanskou výchovou. Rovněž si myslím, že

pomocí kvalitativní metody mohu o této problematice získat detailní informace,

které se kvantitativními metodami dají jen velmi těžko zachytit.

8

1. Historický vývoj výchovného cíle a obsahu

1.1. Prvobytně pospolná společnost:

Jde o výchovu dětí u primitivních kmenů. Na tomto stupni vývoje se rozvíjí

především složka tělesná, která umožňuje přežití člověka v tvrdých životních

podmínkách. Tělesná složka umožňovala člověku obstarat si nejen obživu, ale

tomu silnějšímu také přežít v boji s nepřátelskými kmeny. S rozvojem

pracovních aktivit, se kterou souvisela výroba pracovních a válečnických

nástrojů, ale také zkrášlování obydlí, se postupně rozvinula složka pracovní a

estetická. Když člověk pracoval, musel o tom i přemýšlet. Tak dochází k rozvoji

stránky rozumové, která se dále zdokonalovala užíváním řeči. Čím více lidé řeč

používali, tím více přemýšleli. Z různých archeologických vykopávek, maleb,

dochovaných nástrojů, šperků a zbraní, sledujeme postupný rozvoj zručnosti a

estetické složky. Hovoříme o počátku rozvoje etiky. Objevuje se úcta ke starším

rodu, dochází uctívání hrdinství a statečných činů. Šlo o období počátků

společnosti a již se zde objevují první prvky výchovy.

1.2. Starověk

Starověké Řecko

Athény

Bylo zde složitější demografické složení obyvatel. Vedle svobodných

bohatých vrstev zde žila i vrstva svobodných řemeslníků, zemědělců a

nesvobodných (otroci). Pro vrstvu bohatých, která disponovala dostatkem

peněz, byla pro důležitá kalokaghatía – starořecký pojem harmonie tělesných a

9

duševních hodnot, ideál dokonalosti.1 Majetnější vrstvy měly mnoho času a

prostoru pro rozvoj stránky rozumové, mravní, tělesné i estetické. Věnovaly

většinu svého času sportu, filozofii či umění. Práce byla určena pro vrstvy

chudších a nesvobodných otroků.

Sparta

Téměř 90% obyvatel Sparty tvořilo původní porobené obyvatelstvo, které

bylo zotročeno a nezbývalo mu nic jiného, než pracovat pro vrstvu majetných

obyvatel. Dále sem patřili lidé sice svobodní, ale z chudých vrstev, u kterých

docházelo pouze k rozvoji pracovní složky. Zbylých asi 10% obyvatel byla

vrstva bohatých, kteří dobyli Spartu a potřebovali si nad původním

obyvatelstvem udržet moc. Sparta stále bojovala, převážně s blízkými Řeckými

městskými státy, jako byly například Athény. Důraz je zde kladen u mužů na

rozvoj tělesné zdatnosti, aby úspěšně obstáli v boji. Etická složka se zde

projevovala ve smyslu opěvování a oslavování hrdinských činů či statečnosti,

což mělo být motivací k boji. Tak například přes Homérovy spisy docházelo i k

rozvoji stránky estetické.

Starověký Řím

V období republikánském je cílem většiny obyvatel být řečníkem, takzvaným

rétorem. Důraz je kladen převážně na složku rozumovou, mravní a estetickou. I

zde je však také kultem dokonalá postava, a tak se všichni snaží i o rozvoj

tělesné stránky.

V období císařského Říma dochází ke změnám postoje a v lidech vzrůstá

touha dosáhnout nějakého vyššího úřednického postu. Je kladen důraz na

rozumovou složku a tělesnou složku pro bojovníky, aby udrželi moc.

1 LINHART, Jiří, a kolektiv. Slovník cizích slov. s.183

10

Ranné křesťanství

V období raného křesťanství začínají do popředí vystupovat křesťanské

ctnosti a těmi hlavními jsou pokora, trpělivost, láska k bližnímu, odříkání

pozemských slastí, což je spojeno s materiálním odříkáním a povznesení se k

Bohu. Jak se křesťanská víra dostává do středověku je jednotlivými vrstvami

přetvářena tak, aby z ní měli hlavně užitek. Dochází tak k degradaci křesťanské

víry.

1.3. Středověk

Ve středověku je výchova rozdělena na světskou a církevní. U církevních

hodnostářů je výchova a vzdělání zaměřeno hlavně na stránku mravní. Hlavní

náplní této výchovy bylo náboženství a také stránka rozumová. Výuka probíhala

v klášterních školách, bylo tzv. sedmero svobodných umění. K tomu patřila

např. gramatika, aritmetika, muzika, geometrie atd.

Naproti tomu u šlechty dochází k výchově převážně k boji, především muži

se věnovali rozvoji tělesné stránky, aby obstáli nejen v bitvách, ale také při lovu

či různých turnajích. Málokterý panovník byl v této době vzdělaný, většina lidí

byla negramotná a tak vzdělanost zajišťovala z velké části pouze církev a její

představitelé. Existovali však panovníci, kteří byli vzdělaní a kladli důraz na

všestranné vzdělání. Takovou výjimkou byl Karel IV., jenž byl vzdělaný, uměl

číst, psát a hovořil několika jazyky. Ženy, šlechtičny byly vychovávány k

estetické stránce a také k vedení domácnosti. Byly vedeny k poslušnosti vůči

mužům, ke křesťanským ctnostem a dodržování desatera. Zemědělci,

řemeslníci, nevolníci a další chudé vrstvy obyvatel byly vedeny k mravnosti a

poslušnosti, a to hlavně prostřednictvím kněží při účasti na mši svaté a také k

práci.

11

1.4. Renesance a humanismus

V této kulturní epoše dochází k návratu k antické kultuře, ale při uctívání

křesťanských ctností. Toto období je zaměřeno na návrat k člověku a také na

vše co je na Zemi krásné. Období renesance a humanismu zdůrazňuje hlavně

složku tělesnou, estetickou, rozumovou, mravní a pracovní. Pracovní

v pragmatickém smyslu, že co děláme nám má přinášet užitek a je tudíž nutné

se učit se to, co je potřebné.

1.5. Období reformace a osvícenectví

Čelním představitelem tohoto období je například Jan Amos Komenský, který

zdůrazňuje především tři cíle:

1. vzdělání – Vzdělání mohu dosáhnout tehdy, když se naučím poznávat

sebe a svět.

2. mravnost – Mravním se stanu, pokud budu schopen ovládnout sám

sebe.

3. zbožnost – Zbožnosti dosáhnu tehdy, když se dokáži povznést k Bohu.

Už v předškolním věku kladl důraz na rozvoj všech složek výchovy. Byl nejen

humanistickým myslitelem, ale do povědomí lidí se zapsal i jako církevní

reformátor a představitel jednoty bratrské. Všichni reformátoři kladli velký důraz

na vzdělání.

16. století

Hlavním představitelem reformace v období 16. století byl Martin Luther.

Reformátoři prohlašovali, že cílem výchovy by měla být národní škola v

národním jazyce. Požadovali, aby bylo umožněno navštěvovat školu a

12

dosáhnout tak vzdělání nejen všem sociálním vrstvám, ale také oběma

pohlavím. Jejich iniciativa však v praxi dlouho nevydržela, jelikož neexistovala

vůle ani zájem ze strany tehdejších vzdělanců, kteří používali pouze latinu a

odmítali výuku v národním jazyce. Také zde byl velký odpor ze strany slabších

sociálních vrstev, které potřebovaly děti doma na pomoc při práci a omítaly je

posílat do škol.

17. – 18. století

V této době dochází ke změnám hodnot a priorit obyvatel. Důraz je kladen

hlavně na rozumovou složku. Člověk stále více poznává a chápe okolní svět.

Dochází k celé řadě objevů jak geografických, tak i v oblasti přírodních věd či

vesmírných objevů. Díky mnohým vědeckým úspěchům si lidé začínají myslet,

že vše mohou poznat svým rozumem tzv. osvítit, proto je tato doba nazývána

osvícenectví.

Významným představitelem této doby je Angličan John Lock, filosof, lékař a

vychovatel. Lock tvrdí, že cílem výchovy je připravit mladíka na roli gentlemana.

Kladl důraz i na stránku rozumovou a mravní. Prohlašoval, že je důležitější

zformovat člověka nikoli učence. Také klade důraz na tělesnou složku. Důležité

pro něj je i to, aby se člověk dokázal uživit rukama, tudíž by se měl naučit

nějakému ušlechtilému řemeslu, například zlatnictví.

Ve Francii působí v 18. století osvícenec Jean-Jacques Rousseau, duchovní

otec francouzské revoluce, jenž se proslavil zejména heslem volnost, rovnost,

bratrství. Zdůrazňuje ve výchově svobodu. Cílem výchovy je svobodný člověk.

Tvrdí, že svoboda je pro člověka nade vše, kdyby jí měl ztratit, tak raději zemře.

Koncem 18. a začátkem 19. století ještě stále za období osvícenství dochází

k zakládání prvních výchovných ústavů. J. B. Bassedow zakládá výchovný

ústav pro děti měšťanů s celodenní internátní péčí, jehož cílem je vychovat

spokojené a prakticky zaměřené lidi.

Dalším významným představitelem tohoto období je také F. Drobek,

zakladatel prvních mateřských škol v Německu, takzvaných dětských zahrádek.

13

Nejprve začal s poradnami pro matky, ze kterých vznikly první školky, protože

chtěl naučit matky, jak vhodně zaměstnávat své děti a jak si s nimi mohou hrát.

Ve Švýcarsku v 19. století pracuje Johann Heinrich Pestalozzi, který tvrdil,

že cílem výchovy je harmonický rozvoj sil a vloh. Člověk by měl rozvíjet to co

má v sobě a k čemu má předpoklady. Zakládá výchovné ústavy nejprve pro

sirotky a chudé děti. Těm se věnoval se svou ženou. Učil je vést domácnost a

malé hospodářství. Dával dětem základní informace a učil je číst a psát. Snažil

se rozvíjet hlavu, srdce a ruku. Na hrobě má nápis: Nic pro sebe, ale pro druhé.

Zavedl metodiky čtení, psaní a počítání. Na sklonku života zakládal také ústavy

pro budoucí učitele.

Naproti tomu v Německu v 19. století působí filozof, psycholog a pedagog

Johann Friedrich Herbart, který stál u zrodu pedagogiky jako vědy. Pedagogika

se vyčlenila z filosofie spolu se sociologií a psychologií. Považuje za

nejdůležitější ve výchově ctnost, klade důraz na mravní oblast. Každé

vyučování, rozvíjení rozumové stránky by mělo rozvíjet i stránku mravní. Rozvoj

mravní stránky není možný u člověka s nízkou inteligencí. Člověku s nízkým IQ

není možné vysvětlit co by měl upřednostňovat.

Dalším představitelem Německé pedagogiky je vysokoškolský učitel Adolf

Diesterweg, který se věnoval teorii vyučování. Cílem výchovy by měla být

samostatnost a vlastní činnost. Podněcovat lidi k učení, vést je k tomu, aby se

chtěli vzdělávat. Člověk není na světě proto aby pasivně přihlížel a trpěl, ale

aby chtěl a jednal.

V Rusku na přelomu 19. – 20. století působí spisovatel Lev Nikolajevič

Tolstoj, který se rovněž zabýval výchovou Vybudoval v Jasné Poljaně školu,

kde také vyučoval. Ovlivněn myšlenkami J.J Rousseau, jenž tvrdil, že cílem je

svobodný člověk, učil děti, co sám uměl. Učil je tedy číst a psát, vyjadřovat se

pomocí písemného projevu, dbal i na rozvoj estetické složky. Sám je autorem

čítanek a slabikářů. Do dneška se vzor této školy udržel i v západním světě,

jako alternativní způsob výuky svobodné školy Tolstého.

Významným představitelem ruské pedagogiky byl A. S. Makarenko, jenž byl

zastáncem tvrdé kázně a řádu. Zakládal převýchovné ústavy, kde pracoval s

mladými provinilci. Podle něj má být cílem výchovy charakter. Pohyboval se v

14

mravní oblasti i pracovní složce. Snažil se s každým novým chovancem dobře

vycházet a důrazně vyžadoval, aby jeho chovancům nikdo nikdy nepřipomínal

minulost.

Zástupcem české pedagogiky tohoto období je G. A. Lindner. Zasloužil se, o

to, že pedagogika měla svou katedru na Karlově univerzitě a také o povznesení

učitelského vzdělávání. Považoval za cíl výchovy ctnost a mravní charakter. Za

důležitou složku považuje mravní výchovu, hlavně náboženství, které je oporou

mravnosti.

1.6. Současnost

Současným cílem výchovy je, podobně jako v období antiky, jakási

kalokaghatía, kdy usilujeme o harmonii tělesnou i duševní. Jde o to, aby v tomto

ideálu byly zastoupeny všechny složky výchovy. Ve škole se upřednostňuje

složka rozumová a dále pracovní podle zaměření školy. V dnešní době

zaostává složka mravní a estetická. A tak záleží na každém z nás, zda dokáže

nejen něco hezkého vytvořit, ale také na tom, jak si dokážeme přizpůsobit

prostřední okolo sebe. Cílem výchovy je růst a vývoj člověka nejen

v intelektuální, ale i v morální oblasti a také formování svobodného a silného

charakteru.

15

2. Rodina a výchova

2.1. Rodina

Rodina je v naší kulturní sféře mnohdy chápána v úzkém pojetí jako

nukleární rodina ve smyslu soužití manželského páru a jejich svobodných dětí.

Jde o základ, na němž je postavena širší rodina. V případě soužití dalších členů

rodiny – prarodičů, tet a strýců hovoříme o širší rodině2.

Rodina je důležitý a primární prvek v socializaci a rozvoji dítěte. Vztahy v

rodině jsou založeny většinou na příbuzenských a manželských vazbách. Členy

rodiny se však mohou stát i děti, jež byly do rodiny přijaty např. adopcí. Každá

rodina si vytváří svou vlastní atmosféru, na níž se podílejí všichni její členové.

Pokud je atmosféra rodiny uvolněná, příjemná, má dítě mnoho podnětů pro

zdravý vývoj jak motorických, tak psychických funkcí. Učí se vnímat svět kolem

sebe a reagovat na něj.

Podle odborníků na sociologii má rodina různé funkce. Mezi základní funkce

patří funkce reprodukční (zachování člověka jako biologického druhu),

socializační (výchovná), ekonomická, zachování nepřetržitosti kulturního vývoje

a přenos kulturních vzorců3. Ideální rodina by měla svým dětem zajišťovat

různé, kvalitní a všestranné podněty a harmonické prostředí.

Bohužel, současný stav rodinného prostředí je možno nazvat krizí. Rodiče

bývají příliš zaměstnáni a nezbývá jím čas na své děti, ani na členy své širší

rodiny. Převládají sklony k uznávání materiálních hodnot na úkor těch

duchovních. Ve většině rodin rapidně klesá doba, kterou všichni věnují

společným zálibám, činnostem či koníčkům. Děti jsou nuceny trávit čas před

televizorem, či si hrát samy, protože rodiče na ně nemají čas. Rodiče si často

ani neuvědomují, že svým jednáním a chováním formují osobnost svého dítěte.

Rodina, jak píše Z. Matějček v knize O rodině vlastní, nevlastní a náhradní „…

2 SEKOT, Aleš. Sociologie v kostce. s. 161

3 KNOTOVÁ, Dana. Kapitoly ze sociální pedagogiky. s. 27

16

má tedy možnost ovlivňovat vývoj dítěte v jeho nejcitlivějších fázích. Za druhé,

nejpřirozenějším způsobem a nejvydatněji může uspokojovat základní

psychické potřeby dítěte. A za třetí, je modelem mezilidských vztahů, který si

dítě ponese dál do života a jímž bude poměřovat všechny vztahy další, do nichž

samo vstoupí.“4 Podstatným principem rodinného soužití je vzájemné

obdarovávání radostí. Tam, kde lidé žijí skutečně spolu a ne jen vedle sebe,

dělají (nebo se snaží dělat) radost jeden druhému.“5

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, č. 120/76 Sb. čl. 23,

chrání rodinu vysloveně jako základní přirozenou jednotku společnosti a státu,

jejíž základ spočívá na manželství jakožto svobodném projevu vůle mezi

mužem a ženou. Důraz je především kladen na rovnost manželství. Rodina je

tedy společensky významným a nenahraditelným základním stavebním

kamenem národa.

Rodina je první, kdo má výchovný vliv na úctu nebo také neúctu k životu.

Rodina je také hlavním předpokladem zdravého duševního vývoje další

generace.

Na prvním místě se jedná především o vzájemné uspokojování psychických

potřeb. Dítě potřebuje ze strany rodičů podněty k aktivitě a na druhé straně je i

pro ně velkým stimulem, přílivem podnětů a jedinečných zážitků. Při společném

životě děti pomáhají rodičům mnohé pochopit. Jde o učení se ze života. Každý

má potřebu osobního pouta k někomu. Dítě má tuto potřebu k dospělému a

zároveň zase jemu dává možnost prožívat nové, specifické citové vztahy.

Na uspokojivé prožívání osobního běhu života v rodině mají vliv životní

perspektivy. To, že se s dětmi společně plánuje a uvažuje o životě do

budoucna. Děti jsou prodloužením života do budoucnosti, jsou pokračováním

toho, co výchovou a soužitím do nich rodiče vložili. Všechny starosti i úzkosti

prožité s dítětem se stávají přínosem rodičovské autority.

Společný život, v obavách i v radostech prožívaný s dítětem, podporuje růst

rodičů a pomáhá jim lépe porozumět jednání dítěte. Pro rodinné společenství je

podstatné i prolínání soukromí. Jde o sdílení společného prostoru a času, takže

4 MATĚJČEK, Zdeněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. s.16

5 MATĚJČEK, Zdeněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. s. 45

17

se nezdůrazňuje „moje", „tvoje". Soužití, které znamená účast na společné

činnosti, hraje důležitou úlohu. Příklady táhnou nejvíce. Dítě je v určitém věku

formováno činností rodičů. Tím, jak se chovají, jací jsou, nikoliv tím, co říkají.

Nezáleží příliš na tom, o jakou činnost jde, ale je důležité, aby se dělala

společně s dítětem. Rodič vychovává své dítě tím, že je zapojí do činnosti,

kterou právě dělá, například při opravě auta. Nejmenší šance na úspěšnou

výchovu je tehdy, když zavolá své děti, aby si vedle něj sedly a poslouchaly

jeho rady do života. Rodiče tedy vychovávají své potomky především tím, že žijí

s nimi, nikoli vedle nich.

Důležitým prvkem výchovy je tedy společné prožívání. Na rozdíl od jiné

výchovy je v rodině princip spravedlnosti překonáván principem lásky, i to je

velmi důležité. Soužití v rodině má přednost před jinými praktikami výchovy,

rodiče zůstávají privilegovanými vychovateli svých dětí, i když je musí svěřovat i

jiným vychovatelům a učitelům. Právo a povinnost dohlížet, zda výuka a

vzdělání odpovídá jejich přesvědčení, jim zůstává. To jim zaručuje i

mezinárodní pakt o občanských a politických právech, čl. 18, v odst. 4., kde se

Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, a tam, kde

je to vhodné, poručníků, zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí

podle vlastního přesvědčení rodičů nebo poručníků.

Listina základních práv a svobod - součást ústavního pořádku ČR zaručuje :

„Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou

výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od

rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“ 6

Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu." 7

6 Listina základních práv a svobod, hlava čtvrtá, čl. 32, odstavec 4(viz přílohy)

7 Listina základních práv a svobod, hlava čtvrtá, čl. 32, odstavec 5 (viz přílohy)

18

2.2. Výchova

Výchova jako záměrné působení vychovatele na vychovávaného

předpokládá, že vychovatel má vědomě na zřeteli určitý výchovný cíl (nový

vývojový stav), k němuž chce vychovávaného dovést, a že k tomu po úvaze

užívá postupů (výchovných prostředků), které pokládá za nejvhodnější –

odměny a tresty různého druhu, poučení, vysvětlení, předvedením na určitém

vzoru aj.8

Výchova však bývá někdy (přes protesty mnohých pedagogů) chápána jako

každé, i bezděčné, působení jednoho člověka na druhého, při němž dochází

k nějaké změně jeho osobnosti. (zřídka dokonce ještě šíře: jako jakékoliv

působení vnějšího prostředí na vyvíjejícího se jedince). Jak cíle, tak i prostředky

výchovy bývají pak většinou vymezeny vágně a široce – např. vedle příkazu a

zákazu to může být prostě vzor chování dospělých (třeba vztah rodičů k sobě

navzájem) a vůbec všechno sociální cítění v rodině i mimo ni. Takové vymezení

připouští skutečnost, že i dítě působí na své rodiče a oni se pod jeho vlivem

mění, že je tedy také svým způsobem „vychovává“. Můžeme pak výchovu

definovat jako proces vzájemného působení (interakce) toho, kdo něčemu učí,

a toho, kdo se tím sám učí.9

Výchova se tedy vždy realizuje za jistých podmínek, které ovlivňují nejen její

průběh, ale i výsledky. Daným podmínkám se nejen přizpůsobuje, ale zároveň

je i vytváří. Výchova pak probíhá ve vnitřních i vnějších podmínkách. Jednou z

nejdůležitějších vnitřních podmínek je individualita vychovávaného jedince.

Vnitřní podmínky se týkají tělesné, i duševní stránky osobnosti, a jde tedy

současně o duševní i tělesné dispozice, zvláštnosti nebo znaky, které mohou

mít dědičnou či vrozenou povahu. Můžeme sem zahrnout i dosavadní

zkušenosti a zážitky vychovávaného, jeho schopnosti, vlastnosti a zájmy. Také

sem řadíme přístup a vztah k vnějšímu působení, protože nesmírně důležitou

složkou výchovy je také ochota a snaha vychovávaného ztotožnit se uvnitř s

výchovnými cíli, které se společně s vychovávajícím pokoušejí naplnit. 8 LANGMEIER, Josef; KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. s. 247, 248

9 LANGMEIER, Josef; KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. s. 248

19

Další podstatnou podmínkou výchovy je věk vychovávaného. Každé věkové

období má své typické znaky, které bývají typické pro většinu jedinců dané

věkové kategorie. Je nesmírně důležité rozpoznat zvláštnosti a znaky v průběhu

vývoje jedince, akceptovat je a pro každé věkové období najít správný a

odpovídající přístup.

Výchova je vždy realizována za určitých vnějších podmínek, které musí

vychovávající brát v potaz. Vnější podmínky jsou reprezentovány prostředím

přírodním i společenským. Je to rodina, škola, vrstevníci, sportovní či zájmové

organizace a podobně.

Výchovné působení doplňují i sociální vztahy, což je například vztah subjektu

a objektu výchovy, jeho vztahy k dospělým, sourozencům i svým vrstevníkům,

apod. Jestliže má být dítě správně socializováno, pokud má mít kladný vztah k

lidem, tak v první řadě musí vědět, že je samotné má někdo rád. První citové

vztahy si dítě vytváří ke svým rodičům, kteří by mu měli dávat pocit lásky a

bezpečí. Dítě potřebuje ke svému správnému psychomotorickému vývoji jistotu

a oporu ve svých rodičích. V prostředí bez lásky a porozumění je jeho správný

vývoj od základů ohrožen. Empatie tedy dává možnost vychovateli vcítit se do

duše vychovávaného, mít pochopení pro jeho potřeby a získat si tak důvěru

dítěte.

Minulost každého z nás je starší než my sami, je tu dědictví po předcích -

dědičnost, která je prvním činitelem při tvorbě osobnosti. Dále na člověka

působí vnější prostředí, což je místo a doba, do níž se narodí a nakonec také

výchova a sebevýchova.

Síla zvyku v dobrém i zlém je všeobecně známá. Většina našeho jednání je

ovlivněna našimi návyky z dětství. Úkony, které jsme se kdysi pracně a dlouho

učili, nyní umíme a děláme už bez rozmýšlení, automaticky. Je to například řeč,

chůze, psaní, atd. Navykání tělesných a hygienických úkonů začíná hned od

narození.

Zároveň si však musíme připomenout cíl celé výchovy, a tím je především

výchova osobnosti. Ta nevzniká jen drilem, vytvářením návyků, ale má k nim

přistoupit i výchova mravního přesvědčení a svobodné rozhodování podle

20

mravního řádu. Člověk není Pavlovův pes a vychovávání jen tvorba

podmíněných reflexů.

V období kolem tří let se dítě začíná na všechno ptát. Rodiče se brzy ocitnou

v palbě otázek: Proč? Stovky otázek typu: „Proč?“ během dne: „Proč nemohu?“,

„Proč je to horké?“, „Proč svítí sluníčko?“ „Proč se jmenuji Pavel“ a podobně,

mohou být velmi únavné a vyčerpávající. Nehledě na to, že se dítě často dotkne

témat, na která neznáme odpověď. Je důležité mít na paměti, že dítě se ptá

proto, protože potřebuje znát odpověď. Rozšiřuje neustále své znalosti a dělá to

tak, že používá to co se dosud naučilo – mluvit a přemýšlet. Jeho ptaní je

známkou vyspívání. Ještě před několika měsíci by jako batole na takovou

otázku ani nepomyslelo.

Dětské ptaní je přirozený projev touhy po vědění. Nesmíme ji umlčet,

projevuje se tu vloha, která má být základem chuti k učení, motorem zvídavosti

budoucího výzkumníka, má vést každého k prohlubování odbornosti po celý

život.

Nejdůležitější zásadou při odpovídání je, abychom brali děti vážně. Je nutné,

abychom jim vždy odpovídali pravdivě. Odpověď nemusí být vždy úplná,

protože častokrát ani odpověď na některou otázku neznáme, ale stačí, když je

přiměřená věku a chápavosti dítěte. Tedy neúplná, ale v principu správná. Když

cokoliv nevíme, je potřeba to přiznat a navrhnout dítěti, že to spolu zjistíte.

Například v knize, na internetu a podobně. Odpovědi by nikdy neměly být

vymyšlené nebo nepravdivé. Dítě jednou pozná, že mu neříkali vždy pravdu,

může se stát, že nejen dotyčnému, ale i celé své rodině věřit nebude ani když

mu budou říkat pravdu sebedůležitější.

V dospívání dochází ke krizi kázně. Staré autority se znechucují, tvoří se

nové. Neznamená to ale, že by mládež odmítala každou autoritu. Chce však jít

za autoritou, kterou vnitřně uznává. Takové se pak zasvěcuje tělem i duší.

Rodiče si zachovají autoritu u dětí i v tomto věku, když se umějí v pravý čas

změnit v rádce a přátele, když poskytnou svým dětem tolik svobody, kolik je jí

možné podle zralosti dětí poskytnout, když jsou velkorysí a nezlobí se pro

každou maličkost. Když projevují svým dětem důvěru a dávají jim najevo, že jim

věří. Pokud do nich stále protivně nevtloukají rady a výstrahy s vyhrožováním

21

špatnou budoucností. Dlouhé řeči vzbuzují v dospívajících jen nezájem a nudu.

Z trestů je nutné v dospívání zcela vyloučit tresty tělesné a rovněž citové

vydírání.

Jaká pravidla je tedy třeba respektovat, aby si vychovatel udržel autoritu?

Především by neměl zaměňovat lásku a slabost. Dobře by měl zvážit, co v jeho

jednání vychází z lásky a co ze slabosti. Slabost je opakem autority.

Nikdy by se neměl dětí doprošovat, aby něco učinilo. Doprošovat se

znamená, že nemáme práva na to, co přikazujeme. Ovšem i rodiče prosí:

„Prosím tě, podej mi….“, apod. Nikdy však nesmí děti podplácet. Jako příklad

lze uvést třeba modelovou situaci: „Jestli mi zaběhneš do obchodu, dostaneš

zmrzlinu.“ „Přestaň brečet, pustím ti pohádku na DVD.“ To je obyčejné

obchodování. Dítě prodává a rodič kupuje. Zbožím je poslušnost. Jak může

prospívat dítěti pocit, že se hodí jednat správně jen za zvláštní odměnu?

Rodiče by si ovšem na druhou stranu neměli myslet, že ideální je nějaká

strohá vojenská poslušnost. Rodič přikáže a dítě beze slov rozkaz splní. To je

poslušnost otrocká, bez špetky radosti. Ideální je, když se nemusí poroučet

vůbec, když jsou děti vedeny tak, aby samy pochopily, co je potřeba a s radostí

to udělaly, nebo když stačí jen náznak či upozornění.

Není třeba si myslet, že ztrácíme autoritu, když dětem za pomoc poděkujeme. I

za povinnost lze říci děkuji, projevit radost nad jejím splněním.

2.2.1. Výchovné styly

Neexistuje jediná, obecně uznávaná klasifikace výchovných stylů, ale jak

říká J. Langmeier, často se používá staršího rozdělení do tří základních

způsobů výchovného stylu :

• Styl autoritativní - klade důraz na bezpodmínečnou poslušnost,

podřízení dítěte autoritě rodiče, uposlechnutí všech příkazů a zákazů

dospělé autority bez výjimky a dlouhých diskusí.

• Styl liberální - (označovaný jako styl laissez-faire), který klade důraz

na ponechání co největší volnosti dítěti bez omezování jeho aktivity.

22

• Styl demokratický – pokládá za nejdůležitější respektování dítěte jako

samostatné bytosti s právem rozhodovat o sobě poměrně svobodně

vzhledem k věku a vzhledem k předpokládaným následkům jednání.

Dítě však musí současně poznávat svou odpovědnost vůči druhým

lidem v rodině i mimo ni. Rodiče jsou v tomto případě dítěti spíše

staršími a zkušenějšími přáteli, „spolupracujícími partnery“, klade se

důraz na dosažení společně přijatelného řešení konfliktů a na význam

společného rozhovoru.

Obecně se demokratický výchovný styl považuje za nejpříznivější pro zdravý

vývoj dítěte: opírá se více o vysvětlení než o tresty, ponechává dítěti

přiměřenou volnost a přitom mu klade nezbytné meze. 10

Jak dále uvádí Langmeier : Většinou není totiž možno styl výchovy v určité

rodině přiřadit jednoznačně do určitého vyhraněného typu. Někdy postupuje

rodič autoritativně, jindy liberálně, mohou být velké rozdíly mezi rodiči apod.11

Helena Rozinajová ještě hovoří o některých krajně nevhodných typech výchovy.

Jde například o výchovu :

• krajně náročnou – rodiče vyžadují, aby dítě bylo ve všem první. ve

školním prospěchu uznávají pouze jedničky a to i tehdy, pokud na to

dítě jednoduše „nemá“. Taková výchova vede zpravidla k pocitům

méněcennosti, protože ideál, kterého by rodiče chtěli dosáhnout, není

dítě schopno naplnit. Vše co udělá, hodnotí rodiče jako neúspěch,

protože laťku náročnosti zdvihli do takové výše, že dítě není

v žádném případě schopno jí dosáhnout.

• degradující až brutální – spočívá v neustálém podceňování dítěte.

Jeho výkon i usilovnost rodiče permanentně kritizují. Na dítěti hledají

a vidí pouze chyby. takový přístup působí nejen na dítě, ale i na

dospělého depresivně a nikdy nevede k pracovnímu nadšení ani

tvořivosti, ale spíše k agresivitě, nebo komplexům méněcennosti.



23

• velmi úzkostlivou – má za následek nesamostatnost dítěte.

Samostatnosti dítě nabude pouze tehdy, pokud mu rodiče důvěřují,

že mu umožňují, aby pracovalo samostatně a přitom přebíralo za své

jednání a činy zodpovědnost. Někdy mívá úzkostlivá výchova kořeny

ve zdravotním stavu dítěte. Častokrát jsou choroby z dětství již dávno

vyléčené, ale přístup rodičů k dítěti je stále poznamenán přehnanou

úzkostlivostí a starostlivostí.12

Jaká by tedy měla být správná rodinná výchova? Rozinajová praví :

Rozhodně nesmí být příliš autoritativní, ale ani příliš shovívavá. Je důležité, aby

byla doslova protkaná láskou k dítěti, porozuměním, přiměřeným kladením

požadavků a důsledností. Na dítěti se projeví především tím, že bude citově

vyrovnané, veselé, usilovné, vytrvalé, uvědomělé, poslušné a nebojácné.13

2.2.2. Odměna a trest

Už Jan Amos Komenský vypozoroval a popsal, že kde se mnoho poroučí,

tam se málo poslouchá. Pokud zavalíme dítě spoustou požadavků najednou,

dítě vůbec netuší co má udělat. A podvědomě se brání tím, že neposlechne

vůbec, dokud rodič nezačne křičet.

Žádost by měla být vyjádřena jasně, pouze několika slovy. Neměla by se

opakovat, nanejvýš jednou po dotazu dítěte, jinak ztratí na naléhavosti a

působivosti.

Požadavek by měl být srozumitelný. Je třeba si dobře promyslet všechny

okolnosti, aby nebylo třeba požadavek pro nesplnitelnost odvolávat nebo měnit.

Má být vždy konkrétní, ne všeobecný a především důsledný. Netrvání na

zákazu, na kterém asi nezáleželo, způsobí, že dítě nebude dbát ani na jiné

zákazy a příkazy, kde na tom záležet bude.

Rodiče také často své děti chválí příliš málo. Dítě - malé i velké - však

potřebuje pochvalu a povzbuzení stejně, jako například květiny vodu. Mnoho

12 ROZINAJOVÁ, Helena. XX a XY : O láske, sexe, manželstve, rodičovství. s.185-186

13 ROZINAJOVÁ, Helena. XX a XY : O láske, sexe, manželstve, rodičovství. s.186

24

dětí trpí ve světě dospělých pocitem méněcennosti a je to kolikrát o to horší, že

to v nich jejich vlastní rodiče živí.

Je potřeba si uvědomit, co s dítětem udělá, když se ze všech sil snaží, aby

něco dobře udělalo a potom napjatě čeká, jakou z toho budou mít rodiče radost,

jak se podiví, že to tak dobře udělalo a jak je pochválí. A oni si toho kolikrát ani

nevšimnou!

I dospělému vadí, když nedosáhne uznání svého dobrého výkonu. Stejně tak

i dětem vadí nedostatek pochvaly a uznání, bere jim to chuť do další práce a

sebepřísnější hubování a tresty to nenapraví.

Je tu ještě výstraha a varování, jako prostředek, kterým můžeme dítě udržet

od provinění a trestů. Výstraha se však nikdy nesmí zvrhnout ve všeobecné

vyhrožování a strašení dítěte, tím bychom mohli v senzitivnějších a

vnímavějších dětech vyvolat i nebezpečné, úzkostné stavy.

Tohle jsou způsoby rodičů, kteří jsou líní pořádně své děti vychovávat, a tak

své vychovatelské svědomí uklidňují vyhrožováním. A dítě se pak bojí, protože

neexistuje žádné dítě, které by nemělo nějaký ten škraloupek, které neudělalo

nějaký průšvih. Domácí ovzduší vyhrožování a zastrašování může z dětí udělat

zbabělce, neurotiky a lháře. Je to prohřešek na normálním vývoji dítěte.

Trest je na místě tam, kde dítě přes napomenutí a výstrahu, opětovaně a

vědomě, dělá něco špatného. Pak je nutné nějakým způsobem dítě potrestat. A

trestání je ve výchově snad to nejtěžší umění. V první řadě si musíme položit

dvě zásadní otázky :

1) Čeho má trest dosáhnout?

Především má být odplatou za špatný čin. Toto jsem provedl a to jsem si za

to zasloužil. Je tedy zase všechno v pořádku a vina je vyrovnána. Trest má

pomoci dítěti, aby se zbavilo špatného svědomí a pocitu viny. Je tedy nutné

vždy před trestáním uvážit, zda zamýšlený trest přinese žádoucí výsledek.

Trestem se má dosáhnout napravení dítěte, má mít účinek výchovný, musí

vést k poznání viny, k lítosti a ke snaze polepšit se. Nemá-li trest ten výsledek,

není to vychovávání, ale týrání dítěte.

25

2) Jak dosáhnout těchto výsledků?

Především je nutné stanovit si jako zásadu nikdy netrestat dítě, jsme-li

rozčileni. Udělat z dítěte hromosvod hněvu je nerozvážné a krátkozraké a může

se zle vymstít. Je-li člověk rozčilen, měl by dítěti říci: „Vyřídíme si to později" - a

odejít, nebo poslat dítě pryč, než si v klidu rozváží nejvhodnější způsob trestu.

Pak ovšem nesmí zapomenout na to, co slíbil a opravdu dítě potrestat.

Trest by měl být vždy až tím posledním argumentem. Kdo trestá příliš často,

prozrazuje tím svou panovačnost a vychovatelskou neschopnost.

Způsob trestání nesmíme volit nahodile, podle toho, co nás právě napadne,

nebo co je zrovna po ruce. Je potřeba použít vždy nejmírnějšího, ještě

působícího trestu.

Jako nejmenší trest se zpravidla užívá odmítnutí lásky, zvlášť u malých dětí:

„Jsi ošklivý, zlý, nemám tě už vůbec rád/a.“ Kdyby to byla pravda, byla by to pro

dítě nejhroznější tragédie. Jan-Uwe Rogge píše: „Rodiče trestají odnětím

emocionální náklonnosti nebo ustavičnými, malichernými výtkami. Následky

takových trestních sankcí jsou méně zjevné: duševní bolest přechází do nitra.

Viditelnými důsledky jsou však smutek a nejistota. Pocit vydání napospas

zasahuje dítě zvlášť tvrdě, ponechává ho o samotě, opuštěné, činí ho nejistým,

podrývá jeho důvěru“.14

Jenže je to lež a děti tu lež dříve nebo později odhalí. Vryje si jim do paměti

zkušenost: Když máma (táta) hubuje, dělá to jen tak naoko, z toho si nemusím

nic dělat.

Jestliže se řekne potrestat, většinu lidí hned napadnou fyzické tresty, ale to je

až ten nejposlednější a obvykle nejméně účinný prostředek výchovy. Bijící

vychovatel vypadá jako hudebník, který začne mlátit do rozladěného nástroje,

místo aby jej pozorně a citlivě naladil.

Tělesný trest je na místě jen u malých dětí a zpravidla za ubližování zvířatům

nebo jiným dětem. Někdy se bez plesknutí dítěte přes ruku neobejdeme, když

třeba sahá na něco nebezpečného.

14 ROGE, Jan – Uwe. Děti potřebují hranice. s.115

26

Kde děti mají rodiče rády a naopak, tam je trestem už i přísnější nebo

vyčítavý pohled, slovo napomenutí nebo odnětí nějakého požitku - zábavy,

omezení normálně povolené svobody, televize apod. Forma trestu odnětím

nějakého dobra je vůbec pedagogicky nejúčinnější a nejčastější způsob trestu.

Porušil jsi určité pravidlo, tak za to určitým způsobem platíš.

Jakýkoli způsob trestu vychovává jen tehdy, když si je dítě vědomo, že trest

je spravedlivý, že si ho zasloužilo. Je třeba důsledně dbát na to, aby trest byl

vždycky přiměřený povaze a mravnímu vývoji dítěte. Jan-Uwe Rogge píše:

„Použití trestů jako prostředku stanovení hranice dítěti nepomůže, aby své

chování změnilo. Pohlavky a odnětí lásky nejsou alternativy jednání, nezaručují

žádné zlepšení, naopak posilují nepřátelství a vzájemnou neúctu. Tělesné nebo

duševní tresty znamenají nepodařená řešení konfliktů, jsou pomstou a

podporují odvetná válečná tažení.“15

2.3. Křesťanská církev a rodina

Profesor Dr. Jacques Suaudeau SJ řekl: „Křesťanské chápání rodiny

můžeme shrnout do čtyřech základních bodů:

1. Rodina je přirozenou institucí, která se neváže ani na dobu, ani na

kulturní prostředí.

2. Rodina je dobrem, jehož základ tvoří neměnné hodnoty.

3. Rodina prokazuje společnosti neocenitelnou a nenahraditelnou službu

tím, že vychovává budoucí občany.

4. Podrývání rodiny a jejího poslání má vždy vážné, negativní následky pro

život jednotlivců i celé společnosti“.16

Rodina je základním výchovným činitelem. Výchova člověka začíná v rodině.

To znamená, že počáteční stádium celého výchovného procesu představuje

rodinná výchova. Až později se rozšíří i o školní a mimoškolní výchovu. Dítě je 15 ROGE, Jan – Uwe. Děti potřebují hranice. s.115

16 Katolícka cirkev a sexuálna výchova : Zborník prednášok Pápežskej rady pre rodinu. s.48

27

od narození formováno svým životem v rodině, působí na něj rodinná atmosféra

a každý člen rodiny, od rodičů až po sourozence či prarodiče. Rodina by měla

být pevným a stabilním sociálním prostředím, do něhož dítě svým narozením

vstupuje. Úkolem rodičů je dát dítěti nejen fyzický, ale i duchovní život a mravní

základy. Křesťanská rodina je prvním místem, kde se dítě dozví o živém Bohu,

Ježíši Kristu.

Křesťané věří, že pro budoucí život dítěte a pro jeho duchovní růst jsou velmi

důležité zážitky a vzpomínky z dětství, které formují jeho povahu na celý život.

Vše, co dítě přijímá, vchází do jeho duše. I v bibli se píše o tom, jak matky

přinášely své děti k Ježíši Kristu a když je jeho učedníci odháněli, aby zbytečně

Krista neobtěžovaly, on pravil: „Dovolte dětem přicházet ke mě a nebraňte jim,

neboť jejich je království Boží.“ Křesťanství je podle některých názorů dokonce

více přijatelné pro děti nežli pro dospělé. Vysvětlují to tím, že všechno

v křesťanství je mimořádně blízké přirozenosti člověka a v dětech je přirozenost

čistá a téměř nepoškozená na rozdíl od dospělých. Křesťanská výchova dítěte

je tedy oním základním kamenem, na němž je možno začít budovat chrám jeho

života.

Prvním krokem k poznání a přijmutí Krista je křest. Křest je, dle chápání

křesťanů, nové narození člověka pro život v Kristu. Dar Svatého ducha, který

každý novokřtěnec přijme ve svém svatém křtu se může rozvíjet a růst jedině

tehdy, pokud bude i nadále účastníkem Eucharistie – to znamená, pokud se

bude účastnit mše svaté a dalších liturgických obřadů v Církvi.

První místo po rodičích ve křesťanské výchově dětí zaujímají kmotr či

kmotra, kteří se před tváří Boha zaručují za budoucí víru a křesťanský život

pokřtěného.

Rodičovství je v chápání nejen katolické, ale všech křesťanských církví

především posláním, ale je to také velký dar, který rodičům sesílá Bůh. Je to

více než funkce či role, je to poslání lásky nesoucí zodpovědnost za nový život.

Naplňování tohoto poslání přináší životu smysluplnost a je provázeno radostmi i

strastmi. Podle učení katolické církve mají dva stavy vlastní stavovskou svátost

28

– kněžství a manželství. Kněžství je stav spolupracovníků na díle vykoupení a

manželství stav spolupracovníků na díle stvoření.17

Definice odpovídající nauce křesťanské církve by potom mohla znít asi takto:

„Rodinu tvoří společenství lásky dvou sezdaných partnerů různého pohlaví s

jejich vlastními i případně adoptovanými dětmi."

V apoštolské exhortaci papeže Jana Pavla II. „Familitaris consortio“ se mimo

jiné hovoří: „Všichni členové rodiny, každý podle vlastního daru, dostávají milost

a úlohu, aby den co den budovali společenství osob tak, že by se rodina stala

„jakousi školou úplnější lidskosti“. takovou se stává,starostlivostí a láskou

k dětem, nemocným a starým, dále pak vzájemnou každodenní službou a

účastí na dobru, radostech i bolesti. Prvořadou úlohu při budování takového

společenství má vzájemný výchovný vztah mezi rodiči a dětmi, v kterém každý

dává a dostává. děti láskou, úctou a poslušností vůči rodičům přispívají opravdu

a upřímně k vytváření lidské a křesťanské rodiny svým zvláštním a

nenahraditelným přínosem.18

Toto poznávání je nevyhnutelným požadavkem evangelizace, protože Církev

má přinášet evangelium Ježíše Krista do samotných rodin, které žijí

v podmínkách současného světa a které jsou povolány, aby přijaly Boží plán,

který se jich týká a aby podle něho žily. Proto Církev může hlouběji vniknout do

nevyčerpatelného tajemství manželství a rodiny poznáním okolností,

požadavků, úzkostí a očekávání dnešní mládeže, manželů a rodičů.“19

V další části papež Jan Pavel II. pokračuje: „…zejména je však třeba přiznat

zvláštní místo poslání křesťanských manželů a rodin na základě svátostných

milostí, které k tomu přijali. Toto poslání musí být postavené do služby

budování církve a Božího království na zemi. To se vyžaduje jako úkon ochotné

poslušnosti ke Kristu Pánu. On totiž předává skrze sňatek, který byl u

pokřtěných povýšen na svátost, křesťanským manželům zvláštní poslání k

apoštolátu. Posílá je jako dělníky na svou vinici, zvláště do této oblasti rodinné

pastorace. Svou činnost rozvíjejí ve společenství a spolupráci s ostatními členy

17 MALÝ, Vincent. Poučeni o svatosti manželstva. s.16)

18 Jan Pavel II, apoštolská exhortace Familiaris consortio, článek 21


29

církve, kteří se také přičiňují o dobro rodin a dávají k dispozici své odborné

znalosti a služby. Jejich apoštolát se uskutečňuje především ve vlastní rodině

svědectvím života, který je po všech stránkách v souladu s Božím zákonem a

křesťanskou výchovou dětí, napomáháním, aby jejich víra dozrála, výchovou k

čistotě, přípravou na život, bedlivou péčí, aby byly uchráněny od ideologických

a mravních nebezpečí, jaká je často ohrožují, postupným a uvážlivým

začleňováním do církevního a občanského společenství, pomocí a radou při

volbě povolání, vzájemnou pomocí mezi členy rodiny ke společnému lidskému

a křesťanskému růstu, a podobně. Apoštolské působení rodiny dále vyzařuje

tělesnými a duchovními skutky blíženské lásky také na jiné rodiny, zejména na

ty, které jsou nejvíce odkázány na pomoc a podporu, na chudé, nemocné,

pokročilého věku, duševně a tělesně postižené, sirotky, vdovy, opuštěné

manžele, neprovdané matky, a také na ty, na které v těžkých situacích doléhá

pokušení k umělému potratu, a na další podobné případy.“20 Protestantské

křesťanské církve však na rozdíl od církve katolické nevidí v manželství svátost,

ale uznávají ho jako stav Bohem doporučený a tudíž ve svém principu žádoucí.

Navíc protestantské církve na rozdíl od katolické nijak nepozdvihují celibát a

nechápou proto manželství jako něco kvalitativně horšího oproti celoživotnímu

celibátu.

Samostatnou kapitolou jež se týká rodiny ve smyslu křesťanských církví je

uzavírání takzvaných smíšených manželství. Zvlášť katolická církev se jimi

podrobněji zabývá.

Církevní právo označuje termínem smíšené manželství takové manželství,

které uzavírá jedna strana katolická s druhou pokřtěnou nekatolickou, zatímco

situace, kdy uzavírá manželství jedna strana katolická s druhou nepokřtěnou se

tradičně označuje termínem překážka. Někdy se však termín „smíšené

manželství“ používá bez rozdílu k označení manželství katolíka a nekatolíka, ať

už je nekatolická strana pokřtěná nebo není.

V dobách, kdy jednotlivé oblasti Evropy byly nábožensky relativně

homogenní, byla smíšená manželství spíše výjimkou. V dnešní pluralitní


30

společnosti, kde se navíc lidé stěhují častěji než dříve, nejsou smíšená

manželství výjimkou. Zkušenosti učí, že žena a muž, kteří nesdílí tutéž víru,

mohou uzavřít manželství a žít spolu šťastně. Jiné zkušenosti zase naznačují,

že rozdílná náboženská přesvědčení u manželů mohou působit těžkosti ve

společném životě. Někdy mohou radikální náboženské postoje ohrozit samo

manželství. Jindy může při zachování manželství naopak dojít ke zvlažnění a

opuštění víry u jednoho nebo i u obou manželů.

Současný kodex kanonického práva rozlišuje dvě rozdílné situace smíšených

manželství a sice manželství nepokřtěného s katolíkem a manželství mezi

křesťanem-nekatolíkem a křesťanem-katolíkem. Ohledně prvního kodex

stanoví, že uzavření takového manželství bez dispenze je neplatné. Ohledně

druhého typu smíšeného manželství kodex stanoví, že takové manželství je bez

výslovného dovolení příslušného představeného zakázáno. Přesto ale uzavření

takového manželství bez dovolení, i když porušuje kánony, je platné (kánon

1124). Z tohoto rozlišení je zřejmý určitý způsob kanonického smýšlení.

Dispens je totiž výjimka ze zákona, který má chránit nějakou hodnotu. Má se

tedy udělovat výjimečně a jen když je k tomu vážný, objektivní důvod. Dovolení

se naproti tomu vyžadují pro činnosti, na které se zákonodárce dívá pozitivně, i

když tyto činnosti v sobě mohou skrývat nějaké nebezpečí. Zdá se tedy, že v

uzavření manželství katolíka s nepokřtěným nevěřícím vidí kodex větší riziko

pro víru a trvalost manželství, než v uzavření manželství mezi dvěma křesťany,

z nichž jeden je katolík a druhý nekatolík.

Dispens k uzavření prvního typu smíšeného manželství a dovolení k uzavření

druhého typu zpravidla uděluje místní ordinář (kánon 1078 a 1125). K udělení

dispense nebo dovolení je třeba rozumný důvod. Dostatečným důvodem může

být rozhodná vůle dvou snoubenců, kteří se chtějí vzít a jsou na manželství

připraveni. Ordinář smí udělit jak dispens, tak dovolení po splnění následujících

podmínek (kánon 1125):

• Katolická strana se zaváže, že se bude snažit vytrvat ve víře a že

vychová ve víře svoje děti.

31

• Nekatolická strana musí být informována o závazku katolické strany.

Musí rozumět, že se jedná o skutečný závazek, i když se k tomu

nemusí formálně nijak vyjadřovat.

• Obě strany musí znát a přijmout základní prvky křesťanského

manželství, tj. že manželství směřuje k dobru manželů a musí být

otevřeno k plození a výchově dětí, že je to trvalý svazek jednoho

muže a jedné ženy.

Povinnost katolických rodičů, aby vychovávali svoje děti v katolickém

náboženství, byla a je tak důležitá, že kánon 1366 stanoví, že pokud katoličtí

rodiče dají pokřtít nebo vychovat své děti v nekatolickém náboženství, mají být

potrestáni nápravným nebo jiným spravedlivým trestem. Takto podtržená

naléhavost katolické výchovy je jistě srozumitelná v manželství dvou katolíků.

Jak tomu však je v případě smíšeného manželství? Znamená, že pokud katolík

ve smíšeném manželství dovolí, aby jeho dítě bylo pokřtěno nebo vychováno

v jiné církvi a v jiné víře bude podle kánonu 1366 potrestán?

Ekumenický direktář21 se pokouší skloubit v takové situaci jak povinnost

katolíka předat svým dětem víru, tak také povinnost respektovat náboženskou

svobodu a potřebu usilovat o jednotu a stálost smíšeného manželství. Proto

Ekumenický direktář stanoví, že pokud přes veškerou snahu děti ve smíšeném

manželství nejsou pokřtěny a vychovány v katolické víře, katolický rodič

neupadá do trestu stanoveného církevním právem. Svoji povinnost předat

dětem víru má katolický rodič i v takové situaci naplňovat tím, že bude aktivně

přispívat ke křesťanské atmosféře domova a bude žít tak, aby si v jeho rodině

všichni mohli vážit specifických hodnot katolické tradice.

Velmi důležitým dokumentem k pochopení předpisů pro uzavírání smíšených

manželství je také apoštolská exhortace Jana Pavla II. o úkolech křesťanské 21 Z latinského direktorium, je to církevní kalendář, obsahující předpisy pro slavení - mše

a pro liturgii hodin. Direktář se nazývá také vedlejší a prováděcí předpis, jehož ustanovení

mohou být revidována a měněna podle požadavků místa a času, k čemuž stačí schválení

generální kapituly.

32

rodiny v současném světě Familiaris consortio. Papež v ní vyzdvihuje jak

věrnost víře, tak vzájemné respektování náboženské svobody obou manželů.

Oba tyto momenty ve smíšeném manželství není možné žít bez dialogu a bez

porozumění. Katolík nebo katolička, kteří se chystají uzavřít smíšené

manželství, stejně jako ti, kteří už žijí ve smíšeném manželství, se nemají

vzdalovat své víře, ale mají ji prohlubovat a očišťovat a svým životem se mají

snažit prezentovat hodnoty manželství tak, aby byly srozumitelné a aby svým

náboženským přesvědčením pokud možno nepůsobili proti jednotě ve svém

manželství a rodině.22

Jak je vidět, církev se úzkostlivě nebrání sňatkům mezi katolíky a nekatolíky,

ale striktně svůj souhlas podmiňuje tím, aby děti, které se v tomto manželství

narodily byly pokřtěny a vychovány v katolické víře.

Češi jako národ jsou v otázce víry skeptičtí, jednak za to může potlačování

náboženské svobody za let komunistické vlády, jednak s tím, že se lidé začali

stěhovat z vesnic do měst a nikdo je nevedl k víře v Boha, přestali v něho tedy

věřit.

2.4. Výchova v křesťanské církvi

Monsignor Vincent Malý píše: „Výchova dětí je největším uměním, ale i

nejvážnější povinností rodičů, zejména matky. Rodiče mají být prvními svědky

víry svým dětem. tato výchovná úloha je tak důležitá, že ji nelze nijak nahradit.

Rodiče mají vytvořit ovzduší prosycené láskou a úctou k Bohu i lidem, což

napomáhá úplné osobní a společenské výchově dětí. Katechizace dítěte do

sedmého roku života je tím nejdůležitějším úsekem v jeho životě. Rodina je tedy

první školou božských, mravních i společenských ctností.“23

22 Jan Pavel II, apoštolská exhortace Familiaris consortio. článek 78.

23 MALÝ, Vincent. Poučeni o sviatosti manželstva. s. 44

33

Obsah výchovy tvoří hodnoty, normy a požadavky, které se na

vychovávaného kladou, přičemž se musí respektovat jedna podstatná věc –

zásada přiměřenosti. Výchova musí být přiměřená věku a povaze

vychovávaného. Obsah křesťanské výchovy tvoří učení Církve, věroučné

pravdy a také účast na bohoslužebném životě. Církev není pouze jakýsi

abstraktní stav, či nějaký nahodilý shluk idejí, ale je konkrétní, viditelná svou

vírou, bohoslužbou, tradicí a historií, svými kostely a chrámy, poutními místy,

duchovenstvem, svými svátky, zvyklostmi a svatými symboly. Je viditelná také

svým uměním a v neposlední řadě svými svatými texty. Křesťanská výchova

tedy musí tvořit obeznámení se vším, co tvoří samou podstatu Církve.

Církev zvěstuje evangelium, ale současně také poskytuje možnost všechno

zvěstované prožít v nejtěsnější jednotě s Ježíšem Kristem. Bohoslužba má

v sobě schopnost a sílu trvalé obnovy člověka metodou vnitřní přeměny, bez

které není možné mít účast na plnosti života v Kristu.

Jeden kněz pravil: „Dítě je jako socha. Někdy z vosku, jindy ze žuly, proto se

musí, někdy teplem lásky modelovat, jindy tvrdě tesat, aby povstal ušlechtilý

obraz, obraz člověka, tvora Božího.“

Tím, že rodiče dají své dítě pokřtít, berou na vědomí, že ono dítě již nepatří

pouze jim, ale také Bohu a Kristu. Jen tehdy, pokud všechny kroky, které

podniknou učiní ve jménu Ježíše Krista jako jediného spasitele, jen tehdy lze

hovořit o tom, že je jejich výchova křesťanskou. Skutečný křesťan nemůže a

ani nesmí své dítě vychovávat jinak nežli křesťansky, a to i tehdy, když je učí

všedním a běžným úkolům a úkonům. Náboženský rozhovor se nejpřirozeněji

rozvine, když se využijí podněty a příležitosti, které se hodí, nebo které se

navodí. Například cesta do kostela v neděli je příležitost k hovoru o mši,

Vánoce, velikonoce a vůbec celý církevní rok k tomu dává mnoho příležitostí.

Narození sourozence, úmrtí v rodině, svátky, narozeniny, to vše lze využít k

nenucenému rozhovoru a k doplnění a prohloubení vědomostí dítěte o

náboženském základu.

Z analýzy teologických textů tedy vyplývá, že v křesťanské výchově je velmi

důležité, aby se ve výchově nedělaly chyby, a aby se neodbočovalo od hlavního

cíle, ke kterému má hlavně směřovat veškeré výchovné úsilí. Jestliže má každá

34

výchova vést k takovému přetvoření člověka, k jakému má člověk dojít ve svém

pozemském životě, je z těchto textů zřejmé, že není jiné možnosti úplné a

dokonalé výchovy mimo křesťanské.

Podle učení Církve je jasné, že otázka křesťanské výchovy je velmi důležitá

nejen pro jednotlivce, ale i rodinu a celou občanskou společnost. Podobně z

uvedených zásad jasně vyplývá, jak velmi je křesťanská výchova důležitá a

správná, protože především usiluje o to, aby lidem pomohla dosáhnout nejvyšší

Dobro, totiž Boha. Křesťanští vychovatelé tak účinně a natrvalo vytvářejí a

usměrňují osobnost dítěte, že i v budoucnosti povedou kroky dítěte, i když už

bude dospělé, o čemž nás má přesvědčovat Boží moudrost : „Mladík ani ve

stáří neopustí cestu, kterou nastoupil“ (Kniha přísloví, 22, 6).

Podle písma svatého prý nejlépe a nejkrásněji ukázal vznešenost, důstojnost

a nadpřirozenou cenu křesťanské výchovy sám Kristus, když prohlásil, že děti

tvoří jeho vlastní osobu. „Kdokoli přijme jedno z těchto dětí, mne přijme!“ (Marek

9, 36.)

Křesťanská církev tedy po svých členech požaduje, aby měli jasnou a

přesnou představu o křesťanské výchově, tedy hlavně aby věděli jaký je cíl a

prostředky křesťanské výchovy a pokud možno nenásilnou cestou vedli své děti

k chápání víry a Boha. Podle učení Církve patří výchova do povinnosti

společnosti, nikoli jednotlivce. Člověk prý od svého narození patří do třech

nevyhnutelných společenství, od sebe odlišných, ale z Boží vůle přeci

spojených. Z těchto společenství jsou dvě přirozené – totiž rodinná a občanská

– a třetí nadpřirozená – Církev.

První místo v chápání katolické Církve zaujímá rodina, která je dána od

přírody a tudíž svými vlastními právy předchází občanskou společnost, protože

ji sám Bůh ustanovil a zřídil, aby potomstvu dávala život a starala se o jeho

výchovu. Na druhé straně je však rodina nedokonalou společností, protože

nemá všechny prostředky, kterými by mohla dokonale dosáhnout svého cíle.

Naproti tomu občanská společnost, protože má vše, co potřebuje aby dosáhla

svého cíle, totiž společný pozemský blahobyt, je společností téměř dokonalou.

35

Proto prý převyšuje rodinný svazek, který jen v občanské společnosti může

bezpečně a náležitě plnit své poslání.

Třetí společností je ta, ve které lidé skrze svatý křest vstupují do života

milosti. Je to Církev, společnost nadpřirozená a dokonalá. Tato společnost má

všechny předpoklady a prostředky na dosažení svého cíle, kterým je spása

všech lidí. Proto, ze své samé podstaty, je to ze všech tří společností ta

nejvyšší. Z toho vyplývá, že výchova týkající se člověka jako jednotlivce i jako

člena společnosti v přirozeném i nadpřirozeném pořádku tak, jak to ustanovil

Bůh v náležité míře patří jak rodině, tak společnosti i Církvi a to přiměřeně jejich

cíli. Pro účely výchovy dětí vydává katolická církev různé brožury, teologická

pojednání, časopisy, sborníky, apod.

Rodina a Církev z hlediska výchovy musí postupovat ve vzájemné symbióze

a doplňovat se. Pokud v tomto směru rodina selže a dítě není pokřtěné, nežije

tedy životem Církve, není přítomné na svatých bohoslužbách a tím pádem

Církev nemůže naplňovat své poslání. Rodiče mají zabezpečit účast dítěte na

hodinách náboženství a budovat jeho vztah k Bohu. Církev naproti tomu musí

zabezpečit vysokou úroveň vyučování prostřednictvím svých duchovních

a odborně připravených katechetů. Při výchově člověka má Církev usilovat o to,

aby mu poskytla vše, co potřebuje pro dosažení dospělosti. Biologicky je člověk

dítětem jen v určitém období svého života, ale duchovně je stále dítětem Božím

a měl by tudíž usilovat o trvalý duchovní růst a žít podle své víry.

Křesťanská výchova tedy nekončí dětským věkem, ale celý život křesťana by

měl být nepřetržitým vzděláváním, výchovou a sebezdokonalováním.

2.4.1. Víra

V křesťanské výchově je důležité dítěti nenásilnou formou předávat

informace o víře. Především je důležité opatrně zacházet s pojmy Peklo a

Nebe. Slyšel jsem o zážitku malého chlapce, který se jednou vrátil od babičky

36

celý zaražený a nesvůj. Teprve za hodnou chvíli z něho rodiče dostali co ho

trápí. „Mami, babička povídala, že hodné děti přijdou do nebe a zlé do pekla. A

kam se dostanu já, když já jsem někdy hodný někdy zlobím?" My dospělí si to

ani kolikrát neuvědomíme, ale svým chováním a tím co dítěti od malička

vštěpujeme, ho připravujeme pro budoucí život.

Dobrý vychovatel by se měl snažit dívat nejen svým dospělým zrakem, ale i

očima dítěte. V případě křesťanské výchovy nelze hned mluvit o hříchu, kdykoli

dítě něco provede. Každé dítě se například alespoň jednou v životě popere. Je

to normální, musí se naučit bránit i uplatnit mezi ostatními. Dítě je schopno

milovat sebe, své nejbližší, i lásce k Bohu je lze snadno učit, ale láska k

bližnímu je mu dlouho cizí. Vychází to ze samotné lidské přirozenosti. Ani svého

sourozence dítě hned nemiluje - žárlí na místo v maminčině náručí i na každé

pohlazení. Má vrozenou pudovou snahu uhájit svůj malý život proti všem a

vybojovat si své místo na slunci. Je to takové přirozené sobectví.

Často se stává, že prarodiče či rodiče jsou zbožní a z dítěte vyroste ateista.

Podle jedné verze, kterou nastínil jeden evangelický kněz je to tím, že: „Kde se

buduje svědomí na negativní složce morálnosti - na hříchu a trestu a strachu z

Boha, tam se dítě nenaučí Boha milovat. Bát se ho v dospělosti přestane, a tak

rostou ze zbožných rodin ateisté. Bůh ale není ani soudcem, ani policajtem,

který dohlíží na naše děti – je jejich Otcem a ochráncem. Takového se ho děti

mají naučit znát. Pak jim víra v Boha bude oporou po celý život i ochranou před

špatnými cestami.“

Jsou náboženství, která se nestarají o světskou stránku lidské existence a

zajímají se jen o takzvaný „onen svět", ale křesťanství podle slov představitelů

Církve mezi tato náboženství nepatří. Křesťanství zná jen jeden svět. Svět,

který stvořil Bůh Otec, a do něho patří člověk celý - s tělem i duší. Pokud se u

křesťanů, používá výraz: „onen svět", pak je to jen slovní obrat pro označení

lidské existence po tom, čemu se říká smrt. Nemíní se tím svět jiný, naopak, do

tohoto lidského světa Bůh vkročil vtělením v člověka. Tento život je už začátek

a trvalá součást „onoho" života, proto se křesťanství zajímá o všechny starosti

lidské existence. Dobře vědí, že nebeský život si buď vybudují zde v těle, nebo

vůbec ne.

37

2.4.2. Pohlavní výchova

Andreas Laun ve své knize píše: „Celkem nepostradatelná je pro manželské

spojení láska. Oproti ještě rozšířenému předsudku Církev rozhodně odmítá

morálku tzv. „pouzeplození“. Je nedůstojné, nekřesťanské a tím i nemorální

spojit se s partnerem pouze proto, aby se zplodilo dítě! Často musí a má chybět

motiv: „Chceme zplodit dítě“, pokud se chce manželský pár zachovat

zodpovědně. Ale nikdy nesmí chybět věta: „Pojď ke mně, miluji tě!“ Protože ten,

kdo by se chtěl stýkat s partnerem pouze kvůli plození nebo dokonce jen pro

rozkoš, tedy bez lásky, ten hřeší! To je církevní nauka ve skutečnosti.“24

Monsignor Peter J.Elliott píše: „Nelze o sexualitě říci, že by byla sama o sobě

narušená dědičným hříchem. Stejné je to s lidskou přirozeností – je dobrá,

ačkoli je často nezřízená, čili náchylná špatně užívat věci. Je terčem hříchu a

utrpení, jakož i radosti a naplnění. Církev věrná Zjevení klade manželství do

středu svého učení o sexualitě. Celou sexualitu chápe v souvislosti

s manželstvím, předkládá její správné užívání v rámci manželského povolání,

v celibátu i panenství.“25

Rodiče často nevědí jak odpovídat na dotazy svého dítěte ohledně své víry a

Boha. O to více zaskočeni bývají, pokud se jich dítě zeptá na dotaz z oblasti

pohlavního života. Nejčastěji rodiče odpovídají vyhýbavě, nebo dokonce

nepravdivě.

Někteří z pohodlnosti, neboť nad pravdivou odpovědí by museli přemýšlet,

jiní z falešného studu a pocitu, že se o takových věcech nesluší mluvit, aby se

děti nezkazily a neztratily nevinnost. Plete se tu nevědomost s nevinností, vždyť

pravdivé poučení jim pomůže uchovat čistou mysl lépe, než nevědomost.

Bohužel, velmi málo dětí dostává sexuální informace v rodině. Přenechávat

poučení ulici je rozšířená chyba i v křesťanské výchově a je jednou z příčin

dnešních nepořádků v pohlavním životě, jak mi vyprávěl jeden katolický kněz.

24 LAUN, Andreas. Láska a partnerství z hladiska katolíckej církvi. s. 27

25 Katolícka cirkev a sexuálna výchova : Zborník prednášok Pápežskej rady pre rodinu.

s.12

38

Další, stejně zlou chybou v křesťanské výchově je prý často nesprávné

zdůrazňování, že všechno pohlavní je nečisté a vše „nečisté" je těžký hřích.

Děti, které v těchto infantilních názorech vyrůstaly, často čekají muka těžkých

komplexů na počátku manželství a pokřivené představy, že milující oddanost v

manželství je něco mravně méněcenného nebo dokonce špinavého. To si

dnešní církev uvědomuje a rozhodně se nestaví odmítavě k sexuální výchově,

pod podmínkou, že bude cudná a věcná.

Kdysi byla praxe zejména na posledním stupni základní školy spoléhat na

jednorázové „pohlavní poučení" před opuštěním školy. Jenže zasypat dítě

naráz informacemi, které dosud byly tabu a které děti přesto získaly pokoutně a

deformované mladým moc nepomohlo. Většinou si z toho dělali legraci. Ostatně

sám jsem tuto dobu zažil a mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti. Nesměli jsme

se na nic ptát, učitelka předstoupila a v rychlosti vychrlila anatomické rozdíly

mezi mužem a ženou, pak přidala nějaké poučky a moudra, načež urychleně

opustila třídu.

Jeden katolický farář, s nímž jsem hovořil, doslova prohlásil: „Vždyť jde o

zasvěcení do tak hlubokých životních tajemství, že co o tom vůbec víme, je

jenom zlomkem tvůrčího díla Božího. Úcta k tomuto tajemství života musí být ve

všech našich odpovědích.“

K základům pohlavní výchovy dětí musíme tedy počítat už řád v rodině a

vzájemnou lásku rodičů.

Ptal jsem se, co se tedy má říci v této problematice malému dítěti? Napříč

všemi křesťanskými směry zaznělo, že je třeba především říci, že děti jsou od

Pána Boha. Že je kategoricky třeba vyloučit nepravdy o čápovi a o vráně, o

koupení v nemocnici a podobně.

Když se děti ptají, má se jim odpovědět tolik, kolik je třeba. Přitom ovšem

musíme dát pozor, abychom neodpovídali jen biologicky. Biologické jevy mají

ustoupit do pozadí, zato však má vyniknout to lidské, rodinné, mravně

náboženské.

V klidné, důvěrné chvilce se dítěti poví, jak to Pán Bůh podivuhodně zařídil a

jak maminka o dítě s láskou pečuje. Stále se má pojit poučení přirozené s

nábožensko-mravním.

39

Je možné například říci dítěti, že Pán Bůh zařídil pro takové malé děťátko

kolébku pod srdcem matčiným, kde dítě roste. Dítě začne žít, když tatínek a

maminka se mají velice rádi. Jindy dopoví, že od tatínka přejde síla na

maminku. Jako z jarního sluníčka jde síla na zemi a hned na zemi pučí květiny,

tak podobně je tomu i zde. Tak nějak se dítěti objasní i otcovství způsobem jeho

věku přiměřeným.

Zároveň s tímto poučením vypravuje matka - opět po troškách a příležitostně

- dítěti, jak maminka musí o dítě pečovat, že je kojí, protože malé děťátko by

ještě nesneslo jinou potravu a zemřelo by. Ukazuje mu jak to Pán Bůh krásně

zařídil, že děťátko se má narodit v rodině, aby se o ně mohli starat tatínek i

maminka.

Tyto představy by prý měly dítěti stačit do doby, kdy je třeba důkladněji

vysvětlit biologické projevy pohlavní zralosti. Dobu, kdy je načase tak učinit,

nelze určit roky dítěte, ale vyspělostí. Zásadně vždy dřív, než dojde k pubertě.

Přitom však je dobře mít na zřeteli, že děti dnes bývají ulicí a spolužáky

„poučovány" již velmi brzo. Nelze proto spoléhat na fyzickou vyspělost. Nejlépe

pomůže, když děti opravdu naučíme bez obav a otevřeně se na vše o

pohlavním životě zeptat a neutíkat od úplnějších odpovědí.

Plynule jsme se dostali k problému stydlivosti, někteří kněží používali i výraz

nestydatost. Podle nich u malých dětí hovoříme o nestydatosti. Obvykle jde o

nevhodné a bezúčelné odhalovaní těla, někdy o nevkusné řeči s kamarády,

pokřikováni apod.

Na poznámku, že ne každá dětská „pohlavní" zvědavost je nestydatá - je

naopak přirozená a do nesprávných kolejí se může často dostat právě

puritánstvím rodičů, jsem se dozvěděl, že výchova ke studu a puritánství je

něco jiného. Výchova ke studu je ochrana před hříchem, před tím, co by vedlo k

nečistému chápáni pohlavního života. Puritánstvím zde rozumíme falešnou

ochranu před vším, co je nějak v souvislosti s rozdíly mezi pohlavími.

Dospělí nemají být ve výchově dětí stydliví, ale bez předsudků a mají je vést

k jemné zdrženlivosti. Je lépe, když se naučí dítě poznávat pohlavní rozdíly

jako něco samozřejmého, než kdyby si muselo tyto poznatky získávat až v

40

rozrušenosti dospívání. Podobná nepředpojatost může vládnout i když

maminka kojí maličké.

Podle křesťanských zásad zasvěcení do prapůvodu lidského života se

vychází ze dvou velkých myšlenek Božích - že Bůh stvořil člověka jako muže a

ženu a že jim dal síly, aby dávali dětem život. Každý člověk má životni cíl:

milovat Boha a stát se šťastnými v jeho lásce. Proto Pán Bůh dal od počátku

lidem za životní prostor říši lásky, kde mají lásku prožívat a na sobě zakoušet

pomocí institutu manželství a rodiny.

Bůh nedává manželům děti hotové, nýbrž dal jim síly dávat dětem život.

Stvořil ženu tak, že v ni dítě může růst a po narození je žena může opatrovat.

Muže stvořil Pán Bůh tak, že má v sobě životní síly, které musí dávat ženě, aby

z této vzájemné milující oddanosti vzešlo dítě.

Tuto životní sílu musí člověk udržovat v kázni a pořádku. Už mladému člověku

se ukládá, aby rostl v čisté sebekázni.

Podle křesťanského učení tato životní síla, která se probouzí a ozývá

v mladém člověku, není hračkou pro dobu nedospělosti, ale prostředek

k projevení lásky v manželství a schopností spolupracovat s Bohem -

Stvořitelem na vytváření nového života. Podle přirovnání kněze: „Jako kdyby

někdo vzal tatínkovu břitvu a vyřezával si s ní ve dřevě, táta by se tou břitvou už

neoholil. Stejně tak, kdo by si z pohlavní síly udělal hračku, ohrozil by její

správnou funkci v manželství. Pohlavní orgány jsou v těle ty nejdůležitější, a

proto se nejdéle vyvíjejí, až do dospělosti. V době vývoje mají být ponechány v

klidu, aby se mohly vyvinout zdravě a správně. Protože zahrávání s nimi

v mládí je škodlivé a je i hříšné. Tento zákaz nás chrání, abychom se mohli stát

dobrými zdravými manželi a rodiči dětí.“

2.5. Krize víry

Vyučováním jiných se učíme také sami. Rodiče dospívajících dětí určitě vědí,

že být věrozvěstem malým dětem není problém, když se to jen trochu umí, ale

že debata o víře s dospívajícími jde často na nervy. Mladí často bývají v období

41

puberty hyperkritičtí, vše rozebírají, nemají zájem cokoli přijímat pasivně,

zejména nějakou autoritu.

Generační rozdíl je patrný na první pohled: „Takové řeči vést před svým

tatínkem bych si nikdy nedovolil." – „S vámi mladými není teď rozumná řeč“,

říkávají ti starší.

Ačkoli rodiče věnují svým dětem sebelepší náboženskou průpravu, nijak jim

to nezaručuje, že z nich budou dobří křesťané. První svaté přijímání, pravidelná

účast na vyučování náboženství, na bohoslužbách a svátostech či biřmování, to

vše je jen příprava dítěte na život ve víře v Boha, ale rozhodnutí k životu z víry a

k následování Krista nebo odpad k ateizmu většinou přichází v období puberty,

nebo krátce po něm.

Zda mladí odloží víru, nebo naopak opět objeví její krásu, na to budou

působit hovory na pracovišti nebo na vyšší škole, kamarádi a nejrůznější

propaganda, která ví, že nyní nastal čas k lovení.

V těchto rozhodných měsících se často uvolňují pouta s rodinou, mladí bydlí

často v internátech, na kolejích, nebo se svými spolužáky či kolegy v nějakém

pronajatém bytě. Přeruší se zpravidla i styky s knězem, pro kterého je mládež v

tomto věku téměř nedosažitelná.

Můžeme vidět, jak někteří mladí odhazují víru rychle, protože pro ně

náboženství nějak souviselo s nudou, strachem, nucením k něčemu, co je nikdy

skutečně neoslovilo. Jiní se zjevně vůbec nerozhodnou a těch bývá většina.

Nenajdou prostě klid a sílu, aby si vše řádně rozmysleli a došli k rozhodnutí.

Nepovažují se za nevěřící, ale věřící také nejsou. Ale ani ti, kteří dále chodí do

kostela, nevedou kritické řeči nebo nezápolí s pochybnostmi, nejsou ještě

uvědomělí křesťané.

Církevní představitelé v tomto období doporučují rodičům, aby se přestali na

své dospívající ratolesti dívat jako na děti, ale aby na ně začali hledět jako na

dospívající či dospělé. Tato neschopnost změnit sebe, bývá často příčinou

neschopnosti změnit k lepšímu zlé vlivy na děti. Krize víry jednou dolehne na

každého a žádný věřící před ní není imunní, dokonce ani kněz ne. Proto je

potřeba stále hledat odpovědi na otázky ve svém nitru, v písmu svatém a

v pokoře před velikostí Boha a jeho moudrosti. Pro toto období se doporučuje

42

rodičům vyhledat pomoc u faráře ze své farnosti, který by měl z vlastní

zkušenosti a praxe vědět, jak postupovat v dané situaci.

Pro toto období by se hovory o víře daly shrnout do jakéhosi desatera pro ty,

kteří chtějí vychovávat své děti v křesťanské víře:

1. Více měj na mysli toho, s kým mluvíš, než to, co chceš povědět. Rodič něco

zajímavého slyšel nebo četl, a teď to chce vštípit svým dětem bez ohledu na

to, že dítěti právě vrtá hlavou něco zcela jiného. K zanedbání této zásady

pobízí někdy záliba dospělého v systematičnosti, jindy je na vině ne dost

bdělé srdce, které by mělo vycítit, čím jsou syn či dcera právě zaujati.

2. Hovořme vždy s úctou k osobnosti druhého, i když je nedospělý. Roste tu

nová osobnost, je sice ještě nehotová, ale bude z ní jiný člověk, než jsi ty.

Nesmíš jej proto zahlušit hotovými recepty, nemůžeš čekat, že bude ve

všem tvým obrazem. Dokáže-li věc promyslet a pochopit, bude to po jeho

způsobu, který může být naprosto odlišný od toho tvého. Zatím je třeba

teprve v polovině cesty, ale když stavíš dům, také ho nepostavíš celý

najednou za jediný den. Respektuj to a pracuj s dítětem trpělivě na té úrovni,

na kterou právě dospělo.

3. Buď ochoten i k přezkoušení svých zásad. I když ty máš jistotu - dítě ji

nemá a dojde jí jen cestou pochybování a zkoušení. Mladí lidé jsou často

vnímavější než dospělí. Jak v člověku vycítí propagandistu, který se

pokouší vnucovat jim hotové teze a zásady, uzavřou se ti a budeš s nimi v

koncích. Nežádá se po tobě, abys před mladými předstíral nejistotu. Ale

máš s ním znovu jít od začátku jeho cestou a zkoumat se vší vážností jeho

pochyby. Měj v úctě, že přemýšlí a hledá.

4. Nikoli monolog, ale dialog. Náboženský rozhovor není ani přednáška, ani

kázání. Snaž se podnítit dítě k řeči a nemluv jen sám. Vždyť znáš ze své

zkušenosti, jak je správný rozhovor mezi lidmi vzácný. Jsou k sobě obráceni

tváří, mluví na sebe, ale každý si povídá své. Když je jeden přerušen a

43

nepodaří se mu udržet slovo oním pověstnými moment, hned to dopovím,

pak jen čeká, než se zase dostane ke slovu a pokračuje, kde přestal, aniž

nějak reagoval na to, co mezitím řekl druhý.

5. Uč se dobře naslouchat. Kdo chce dobře mluvit, musí umět naslouchat tomu

druhému. Leckdo si myslí, že patří k rodičovské autoritě, aby děti zmlkly a

zbožně poslouchaly, když rodič otevře ústa, aby byly jen jako slyšící a

leckdy i podřimující lidé v kostele. A nakonec že smí říct jen amen - ano.

Nebuď netrpělivý, když ti vskočí do řeči - naopak, buď rád, že se ti povedlo

vzbudit zájem dítěte. A když se ti odporuje, netvař se dotčeně, nedávej

najevo, že tak nechápavý posluchač není hoden, aby ses kvůli němu

namáhal. Posluchač se sice naučí neskákat ti do řeči, ale mluvíš úplně

zbytečně, protože nic za své nepřijme.

6. Nedělej, jako bys už spolkl všechnu moudrost světa. Kdo se nechce učit od

svých dětí, ten jim nikdy nebude dobrým učitelem. Můžeš se od nich naučit

hledět na věc jiným pohledem – jejich. A může se stát, že se vám nakonec

podaří objevit nový pohled na věc. „Tohle mě dosud nenapadlo," je

uznáním, které partnera potěší a povzbudí k další diskusi o problému.

7. Slyšet i nevyslovené. Musíš umět pochopit i myšlenku vyslovenou

nešikovně, polovičatě. U mladých je často rozdíl mezi tím, co si myslí, a

mezi tím, jak to vyjádří. V tom je tvůj úkol, pomoci dopovědět, zformulovat

názor. Budeš-li dost pozorný, vycítíš, že odmítnutí znamená někdy i začátek

souhlasu

8. Nemluv příliš o sobě, mladé to spíš odpuzuje než okouzluje. Nemluv také

příliš osobně - mládí má rádo střízlivost a věcnost. A nedělej se důležitým,

dítě samo pochopí, jak tě má brát a pokud budeš svou práci dělat dobře,

bude si tě vážit i bez toho, aby ses před ním dělal důležitým.

44

9. Uč se v nových knihách. Abys našel správný způsob řeči, který mladým-

vyhovuje, neber si na pomoc knihu, která tě zaujala v tvém stáří. Ta už má

starý kabát, i když třeba věcně je správná. Čti současné, nově vydané knihy

o náboženství a podivíš se, jak jednoduše a nově, ale hlavně srozumitelně

se v nich o náboženství hovoří.

10.Pokud vaše rozhovory o víře budou vedeny v duchu vzájemné úcty a v

lásce, nebude neštěstím, i když nedojdete shody. Netrap se proto, ale začni o

to usilovněji druhý dialog - rozhovor s Bohem. Modli se a důvěřuj, že tam, kde

není narušena láska, nic nebrání působení Ducha svatého.

Mladá generace má nepochybně mnoho chyb, stejně, jako měly chyby i

předchozí generace, ale má i jednu velkou přednost, v mnohém je čestnější,

přímější než generace rodičovská. Nedbá na společenské ohledy, hledí střízlivě

na hesla starších, i na jejich náboženství. Dnešní mladá generace hledá své

vlastní cesty a své místo v životě. Je důležité, nepokoušet se ze svých dětí

vychovat své vlastní kopie či klony. K osobní spokojenosti, k pochopení sebe

sama či k víře vede mnoho různých cest. Není důležité, aby šly děti právě tou

naší cestou. Uděláme dost, když je naučíme rozeznávat orientační body, které

ukazují směr k cíli. Jak řekl Saint-Exupéry: „Správně vidět lze jen srdcem. To

nejpodstatnější na věcech je okem neviditelné.“26

26 SAINT–EXUPÉRY, Antoine de. Malý princ. s. 74

45

3. Empirická část

3.1. Cíl výzkumu

Výzkum znamená proces vytváření nových poznatků. Jedná se o

systematikou a pečlivě naplánovanou činnost, která je vedena snahou

zodpovědět kladené výzkumné otázky a přispět k rozvoji daného oboru.27

Výzkumem se potvrzují či vyvracejí dosavadní poznatky, nebo se získávají

poznatky nové. Ve své bakalářské práci jsem aplikoval kvalitativně zaměřený

výzkum. Domnívám se, že pomoci kvalitativně orientovaného výzkumu lze lépe

porozumět lidem a událostem v jejich životě. Osoby jsem se snažil vybrat tak,

aby co nejlépe reprezentovaly určitou část populace.

Cílem mého výzkumu je snaha o proniknutí do dané problematiky a

popřípadě objevení nových skutečností, které dají jen těžko odhalit

kvantitativním výzkumem. Pokoušel jsem se ověřit tyto hypotézy :

1) Děti s křesťanskou výchovou jsou hodnější a poslušnější nežli děti, které

křesťanskou výchovu nemají.

2) Není výrazný rozdíl mezi výchovou v rodině křesťanské, ateistické a

popřípadě rodině smíšené, kde je jeden z rodičů věřící a druhý ateista.

Dále jsem se pokoušel zjistit, jak vnímají náboženství a křesťanskou výchovu

samy děti, popřípadě dospělí jedinci, kteří se s křesťanskou výchovou setkali, či

ji sami praktikují.

27 HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum : Základní metody a aplikace. 2005. s. 30

46

3.2. Metoda výzkumu a sběr dat

Metodologie se zabývá systematizací, posuzováním a navrhováním strategií

a metod výzkumu.28 Pro zpracování praktické části bakalářské práce jsem

použil kvalitativně orientovaný výzkum. Jak píše Vlastimil Švec v publikaci

Cesty pedagogického výzkumu: „Kvalitativní výzkum v humanitních vědách

označuje různé přístupy (metody, techniky) ke zkoumání pedagogických jevů,

kdy do popředí nevystupuje kvantifikace empirických dat, nýbrž jejich podrobná

kvalitativní analýza. Na rozdíl od kvantitativního výzkumu jde kvalitativní

výzkum do hloubky zkoumaných jevů (fenoménů) , které se ale zároveň snaží

začlenit do širšího kontextu. Další specifičností kvalitativního výzkumu je, že

v jeho průběhu nezaujímá výzkumník tak velkou distanci od zkoumaných

subjektů. Naopak, je s těmito subjekty v bližší, spíše neformální interakci.“29

Jako metodu výzkumu jsem použil analýzu teologických textů a rozhovory

s představiteli církví, křesťanských rodin i jednotlivců bez křesťanské víry.

Vzhledem k povaze a tématu výzkumu jsem použil kvalitativní výzkum, který se

mi vzhledem k danému tématu jevil jako vhodnější nežli výzkum kvantitativní.

Použil jsem formu neformálního rozhovoru, narativního rozhovoru a v omezené

míře i skupinové diskuze, kdy v této skupině byli kamarádi, kteří se dobře znají.

Mimo jiné jsem pokládal tyto otázky :

1) Kdy jsem se poprvé dostal /-la poprvé do kontaktu s křesťanskou vírou a jak

to na mě zapůsobilo? Jsem členem nějaké církve?

2) Proč mě křesťanská víra oslovila či naopak neoslovila? Proč jsem či nejsem

členem Církve?

3) Myslíte si, že se liší děti s křesťanskou výchovou od ostatních dětí? V čem se

podle vás liší výchova dětí v nábožensky založené rodině?

28 HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum : Základní metody a aplikace. s. 34

29 MAŇÁK, Josef; ŠVEC, Vlastimil (ed.). Cesty pedagogického výzkumu. s. 22

47

Dále jsem pokládal různé doplňující otázky, které vyplynuly z diskuzí a

rozhovorů a také jsem využil neformálních rozhovorů s jedinci na téma Víra,

Bůh, Církev i jejich úvah na dané téma. To jsem se snažil doplnit pozorováním

dětí, které uvedly, že jsou věřící při různých činnostech jako je hra, sport či

nějaká zájmová činnost, a také dětí, které vyrůstají v ateistické či smíšené

rodině. Snažil jsem se při pozorování vnímat případné rozdíly v jejich chování a

jednání.

Při analýze teologických textů, časopisů a publikací jsem se zaměřil

především na ty, které mají nějakou souvislost s výchovou dětí, s rodinou či

vztahy a které mi doporučili sami představitelé křesťanských církví.

3.2.1. Analýza teologických textů

Analýzu teologických textů a církevních doporučení jsem se rozhodl zvolit

proto, že jsem potřeboval určitý vhled do problematiky. Na základě definice

výzkumné otázky jsem si určil, jak by měl pro mne smysluplný a důležitý

dokument vypadat. Oslovil jsem několik představitelů různých křesťanských

církví, avšak některé z nich neměli žádné publikace, které by se týkaly výchovy

dětí. Například v Evangelické církvi metodistické mi paní Jana Křížová sdělila,

že nemají vypracované žádné dokumenty týkající se výchovy mládeže, že se

většinou jedná o obecná doporučení. Nejvíce propracovaný přístup k výchově

měla Katolická církev, která má hojně dokumentů a různých doporučení ke

křesťanské výchově mládeže. Takže jsem se primárně zaměřil na tyto texty. Při

analýze těchto dokumentů jsem zjistil, že většina vychází z primárního

předpokladu ideologie křesťanských církví, a proto na prvním místě je vždy

výchova k tomu, aby člověk žil v souladu s hlásáním Církve. Tyto dokumenty

jsou ovlivněny církevní ideologií, a jsou tedy především určeny duchovním,

křesťanským rodinám a vychovatelům. Rodina je vždy kladena na první místo a

to rodina celistvá, tvořená mužem a ženou. Výchovná doporučení vycházejí

z poznatků pedagogických a psychologických studií, k nimž pisatelé přidali

různá církevní doporučení.

48

3.2.2. Neformální a narativní rozhovor

„Výchozím bodem pro používání narativního rozhovoru je skepse vůči

možnosti získat přístup ke zkušenosti jedince prostřednictvím schématu otázka

– odpověď. Neformální rozhovor se spoléhá na spontánní generování otázek

v přirozeném průběhu interakce (např. během zúčastněného pozorování

v terénu). Informátor si přitom ani nemusí uvědomit, že jde o explorační

rozhovor. Při narativním rozhovoru není subjekt konfrontován se

standardizovanými otázkami, nýbrž je povzbuzován ke zcela volnému

vyprávění.“30

Realizace rozhovorů probíhala v uvolněném, přátelském prostředí, většinou

venku nebo v klubovně formou spontánních diskuzí a úvah na konkrétní téma.

Nepoužil jsem metodu standardního dotazníku, protože si osobně myslím, že

vzhledem k povaze výzkumu je forma rozhovoru přínosnější a podnětnější. Při

rozhovoru jsem používal doplňující otázky typu : Jak často navštěvujete

bohoslužby? Jaké výchovné metody používáte? Jaké výchovné metody

používají tví rodiče? Jaké tresty, odměny? Všiml/a jste si někdy rozdílů

v chování dětí s křesťanskou výchovou a dětí s výchovou ateistickou? apod.

3.2.3 Pozorování

Jak píše Jan Hendl ve své knize „Pozorování je samozřejmou částí mnoha

výzkumných akcí kvalitativního charakteru. je zcela přirozené pozorovat různé

projevy lidí. Rozhovory obsahují vždy směs toho, co je a toho, co si o tom

respondent myslí. Pozorování naproti tomu představuje snahu zjistit, co se

skutečně děje.“31

Pozorování jsem prováděl při návštěvě několika bohoslužeb v kostele

v Adamově, Strečně ( Slovenská republika), Liberci a v Brně. Také jsem si

30 HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum : Základní metody a aplikace. s. 175, 176

31 HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum : Základní metody a aplikace s. 191

49

všímal dětí při jejich hrách a zábavě v domácím prostředí, na škole v přírodě

nebo dětských táborech. Tato metoda byla použita hlavně u dětí od mateřské

školy po děti do 13 let jako hlavní metoda, u těch starších byla spojena

s rozhovorem.

3.3. Charakteristika zkoumaného souboru

Primární soubor pro výzkum tvoří děti od 14 let věku, až po dospělé jedince

kteří vyrůstají, nebo vyrůstali v ateistických, křesťanských i smíšených rodinách

(kde je věřící pouze jeden z rodičů). Vybíral jsem pouze úplné rodiny, kde děti

žijí s otcem i matkou ve společné domácnosti. U tohoto souboru jsem použil

metodu rozhovoru i metodu pozorování. U menších dětí jsem použil pouze

metodu pozorování za účelem zjištění jejich chování ve skupině svých

vrstevníků. Výběr není omezen dosaženým stupněm vzdělání, pohlavím ani

zaměstnáním jedince. Ze základního souboru jsem zvolil reprezentativní vzorek

tak, aby korespondoval s cílem této práce. S ohledem na zákon o ochraně

osobních údajů poskytujících rozhovor ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o

ochraně osobních údajů, ve své bakalářské práci neuvádím osobní údaje

respondentů, ale pouze jejich křestní jméno, stav, věk a náboženské vyznání.

Vzhledem k tomu, že jsem se s většinou respondentů znal již z dřívější doby,

nebo jsme navázali přátelský vztah v době výzkumu, probíhaly rozhovory

v uvolněné a důvěryhodné atmosféře, což bylo nesmírně důležité pro získání

pravdivých a upřímných odpovědí. Díky tomu jsem mohl nahlédnout do

prostředí v němž tito lidé žijí a do způsobu jejich uvažování o dané

problematice.

50

3.4. VÝZKUMNÁ DATA:

Zde přikládám přepis několika rozhovorů, úvah a odpovědí některých

respondentů napříč věkovým a náboženským spektrem.

3.4.1. Křesťanská rodina

Lukáš . – 26 let

praktikující evangelík, ženatý, z úplné rodiny, která byla bez vyznání

1) Kdy jsem se poprvé dostal /-la poprvé do kontaktu s křesťanskou vírou

a jak to na mě zapůsobilo? Jsem členem nějaké církve?

Odpověď : Když jsem se jako 17- letý středoškolák dostal do křesťanského

evangelického mládežnického společenství. Tehdy jsem netušil, jak hluboce to

ovlivní můj život. Podvědomě jsem cítil skrytou sílu, kterou bylo toto setkání

naplněné a nasával jsem z něho navzdory tomu, že jsem původně vůbec netušil

do čeho jdu a v co se obrátí nevinný zápas ve stolním tenise s přáteli.

Dnes, s odstupem času musím přiznat, že pozvání na toto setkání přišlo

v pravý čas a určilo mé další životní směřování. Jako mladý člověk jsem hledal

svou cestu seberealizace, způsob odlišení se od ostatních a zároveň způsob,

jak se vyhnout „chybám“ starších. Díky Bohu jsem pocítil touhu čerpat z tohoto

pramene duševní síly co nejčastěji. Dá se říci, že jsem díky společenství našel

osobní víru v Boha.

To byla moje první zkušenost s vírou, protože u nás doma se nikdy nic

podobného nepraktikovalo, a ani jsem nebyl pokřtěný.

51

2) Proč mě křesťanská víra oslovila či naopak neoslovila? Proč jsem či

nejsem členem Církve?

Odpověď : Především je to proto, že mi to dává takový vnitřní klid. A

naději….. Jako mladý kluk se kterým cloumala puberta jsem hledal nějaký

pevný bod, u kterého bych mohl zakotvit. Byly situace, kdy jsem si sám se

sebou nevěděl rady, a podvědomě jsem hledal pomoc u nějaké „vyšší“ moci.

V těch dnech se formoval můj postoj k víře. Počáteční doba – asi rok, dva –

byla obdobím, kdy jsem si nebyl moc jistý v co chci nebo nechci věřit. Modlil

jsem se většinou jen když jsem měl nějaký problém a samozřejmě hned po jeho

vyřešení jsem si na nějakého Boha moc nevzpomněl. Jak jsem postupně

duševně dozrával, uvědomil jsem si, že má víra je stále pevnější a nakonec

jsem se ve svých 21 letech nechal pokřtít. Také jsem zde poznal svou ženu a

můj život dostal nový smysl a řád. Řekl bych, že od té doby co znám Boha je

můj život plnější a má smysl.

3) Myslíte si, že se liší děti s křesťanskou výchovou od ostatních dětí?

V čem se podle vás liší výchova dětí v nábožensky založené rodině?

Odpověď : Vlastní děti sice nemám, ale mohu hovořit z vlastní zkušenosti,

protože pracuji v létě jako vedoucí na dětských táborech. takže můžu říci, že

nějaký markantní rozdíl nevidím. Mají většinou podobné zájmy a sny.

Možná…… jeden rozdíl by tu přeci jen byl. Křesťansky vychovávané děti jsou

ovlivněny svým rodinným zázemím a vycházejí z trochu jiných hodnot a ty děti

jsou ovlivněny křesťanskou výchovou. Ale nemohu to říci o všech.

52

Jirka – 22 let

evangelík, svobodný, rodina Českobratrská církev evangelická



Odpověď : Byl jsem od dětství veden ke křesťanské víře svými rodiči, kteří

jsou evangelíci, tudíž i já jsem evangelík, byl jsem tak vychovaný, takže mi to

přijde jako naprosto normální. Jsem členem církve a to konkrétně

Českobratrské církve evangelické.



Odpověď : Víra mi dává důvěru, že to co je má nějaký smysl. Psychickou

podporu. To, že když něco dělám pro jiné, má to i hlubší smysl. Někdy i vhodná

morální „pravidla“ (ne se všemi se ztotožňuji). Partu spousty dobrých lidí – ale

to možná víc než vírou je dáno konkrétním střediskem ve kterém „pracuju“ –

obdobné to může být např. i v klubu TQM, nebo KČT… Možnost odpuštění a

„nového začátku“. A dost dalších věcí...



Odpověď : Otázkou je, do kterého věku bereme děti? Druhou je co

považujeme za křesťanskou výchovu? Osobně nemám rád rozdělení lidí na

„křesťany“ a „ty druhé“…. Znám spoustu lidí, kteří se k víře vůbec nehlásí a jsou

to pro mne naprosto super lidi. V jejich společnosti se cítím velmi dobře a

myslím si, že uznávají základní „lidské hodnoty“… Třeba vstřícnost, ochota

něco dělat nezištně pro druhé, otevřenost, vidět věci i z úhlu pohledu toho

druhého, chtít pomoct a zbytečně kolem sebe nešířit dusno – podobných věcí si

na druhých vážím a nemyslím si, že jsou úzce spojené s vírou. Na druhou

53

stranu znám spoustu lidí, kteří „chodí do kostela“, ale fakt je rád nemám, šíří

kolem sebe velmi negativní atmosféru. Nikdo jim není tak vzdálený jako jejich

partner, velmi rádi všechny pomlouvají atd.

Takže si myslím, že se děti nějak extrémně neliší jen tím, že mají

křesťanskou výchovu. Spíš si myslím, že je to dáno individuální vhodnou

výchovou v rodině… Na druhou stranu, když se křesťanská výchova vezme za

ten správný konec, tak si myslím, že se děti můžou pozitivně lišit. Pokud dítě

trošku povyroste, tak si myslím že je to jen a jen o jeho osobním přístupu a o

lidech kolem něj. Rodiče už 15 leté a starší děti těžko zásadně ovlivní…

Myslím si, že ho daleko víc ovlivňuje okolí a to, jestli se s ním ztotožní, nebo

zaujme negativní postoj – ale to už mu rodiče nevnutí…

Honza – 19 let

katolík, svobodný, rodina katolická



Odpověď: Asi při křtu (do 1.r) no a v podstatě od té doby až dodnes jsem

(alespoň doufám) nějakým způsobem v kontaktu stále (více či méně). Jsem

katolík.



Odpověď: Oporu, sílu, naději, smysl života, asi ještě něco…

54



Odpověď : Myslím, že to není podmínkou, hodně záleží jakou formou se

jim to servíruje (násilná forma = běž do kostela X pasivní, nenásilná = spíše

příklad rodičů, jak se sami chovají). Takže bych řekl, že se liší asi pouze tou

svou vírou. Někteří lidé se chovají morálně a eticky aniž by boha poznali a

naopak.

3.4.2. Smíšená rodina

Míša – 14 let

bez vyznání, svobodná, smíšená rodina – matka je věřící,dcera ale neví jaká

církev

1) Kdy jsem se poprvé dostal /-la poprvé do kontaktu s křesťanskou

vírou a jak to na mě zapůsobilo? Jsem členem nějaké církve?

Odpověď: Poprvé to bylo asi před třemi roky, když jsem byla poprvé na

jednom křesťanským táboře. Jinak tedy už jsem o tom zaslechla dřív, protože

maminka je věřící, ale nikdy jsme to doma nějak zvlášť neprobírali. Taťka věřící

není. Takže víc jsem se o tom dozvěděla až na tom táboře. Já si myslím, že

člověk by měl něčemu věřit, mě se to vlastně líbí, když lidi v něco věří. Takže to

na mě asi zapůsobilo. Jsem pokřtěná, ale do kostela nechodím. Takže vlastně

nevím jestli jsem nebo nejsem členem. Asi tak napůl.



Odpověď: Já věřím že Bůh někde existuje, dalo by se říct že věřím v Boha,

ale nejsem věřící, není to stoprocentní víra, nemám v něm podporu, protože mu

55

nevěřím úplně. Jezdím na jeden křesťanský tábor a většina lidí tam jsou věřící a

Bůh jim v jejich životě hodně pomáhá, často se upnuli k Bohu při nějaké těžké

situaci a jejich víra jim zůstala a dál jim v životě pomáhá, věří že Bůh jim přináší

lepší život. Takže já jsem i nejsem věřící, jak se to vezme.



Odpověď : No já si myslím, že jsou hodnější, tedy alespoň na tom táboře

jo. Když to porovnám třeba s klukama u nás ve škole, tak bych řekla, že nejsou

takoví grázlíci no.

Pavla – 17 let

bez vyznání, svobodná, smíšená rodina – matka katolička, nechodí však do

kostela

1) Kdy jsem se poprvé dostal /-la poprvé do kontaktu s křesťanskou

vírou a jak to na mě zapůsobilo? Jsem členem nějaké církve?

Odpověď: Babička mi jako malé vyprávěla o Bohu a učila mě i Otčenáš a

tak. Ale to už je dávno. Jako malé se mi to líbilo. Večer jsme se modlili

k andělíčkovi strážníčkovi a já si ho vždycky představovala, jak mě tam hlídá.

Občas jsem šla do kostela s babičkou a tam mi to připadalo takové vznešené,

sochy, obrazy a do toho pan farář povídal a lidi zpívali. To na mě zapůsobilo

hodně. Členkou církve nejsem, nikdy mě to ani nenapadlo. Jsem sice pokřtěná,

ale to je všechno.

56



Odpověď: Tak já si nejsem pořád jistá, zda Bůh či cokoliv jiného

nadpřirozeného existuje, ale myslím si , že to ani není tolik důležité, protože lidé

prostě potřebují věřit v něco. V cokoliv. Vemte si, kolik je na světě náboženství.

Každý věřící přitom tvrdí, že právě to jeho je správné. Můžou všichni tito

Bohové existovat najednou? Každý si vykládá jinak i vznik světa a spoustu

dalších věcí. Nejde dokázat, co pravda je a co ne. Už ani nevím, kde jsem to

zaslechla, ale i ateisti v něco věří..Dává to sílu. A to je důležité. Člověk by měl

v něco věřit, ale nemusí to být zrovna třeba Kristus.



Odpověď : Já si myslím, že asi ani ne. Že jsou stejné hlavně ty malé děti,

těm je to asi jedno. A když jsou potom větší, tak že si to třeba v hlavě srovnají a

buď v Boha budou věřit, nebo ne. Ale nevím, tohle mě nikdy nenapadlo, nad tím

uvažovat, to je zajímavý.

3.4.3. Rodina bez vyznání

Petra – 15 let

bez vyznání, svobodná, rodiče bez vyznání



Odpověď : Setkala jsem se s ní a zpočátku mě to tak nějak fascinovalo, ale

pak jsem si uvědomila, že mi nejde pod nos to nařizování co se smí a nesmí.

Myslím si, že církev by neměla do života lidí tolik zasahovat. A je mi hloupé

57

kvůli tomu chodit do kostela každou neděli. V kostele bývá někdy hezky, třeba

když hrajou varhany, nebo na půlnoční o vánocích, tam vždycky chodíme

s našima už kolik let. Ale jinak mě to přijde jako taková buzerace nebo jak bych

to nazvala.



Odpověď : Nedá se říci, že by mě úplně neoslovila. Věřím v Boha s velkým

B, tak jak se o něm píše v Bibli, ale náboženství je ošidná a zašmodrchaná

věc...myslím, že Bůh chtěl aby lidé tvořili nějaká společenství a vzájemně se

podporovali ve víře v něj. Avšak v důsledku své vlastní negativní zkušenosti s

náboženstvím nechci už do žádného patřit. Chci dál pěstovat svůj vnitřní vztah

s Bohem, který musí být vidět i navenek. Vím, že také musím dát pár věcí do

pořádku, abych opravdu žila tak, jak si Bůh přeje abychom žili...on totiž ví, co je

pro nás dobré a může být naším nejlepším přítelem...pokud mu k tomu dáme

možnost. Nemyslím si, že Bůh je takový jak ho hlásají třeba katolíci. Bůh je spíš

jméno něčeho nad náma, nevím jak bych to pojmenovala…..

(otázka : Myslíš něco jako Vyšší mravní princip?)

odpověď : Jo něco takovýho…..



Odpověď: Já si myslím, že se nijak moc zase od sebe neliší. Možná jen ti

věřící víc přemýšlejí o sobě a taky chodí třeba v neděli do kostela. Možná jsou i

hodnější, ale to nevím, zase jich tolik neznám. Ale nevadí mi, když je někdo

věřící. Někdy to může být i plus.

58

Martin H. – 17 let

bez vyznání, svobodný , rodiče bez vyznání



Odpověď : Abych řekl pravdu, v kostele jsem nikdy nebyl, vím jen tak

všeobecný věci, něco jsme probírali v občance, nebo v dějepise, ale že bych se

do toho chtěl nějak hlouběji ponořit, to zas ne. Takže s vírou jsem se setkal, ale

osobně jsem s ní nějaký extra blízký kontakt neměl. Rozhodně by mě nikdo

nedostal každou neděli do kostela.



Odpověď : Žiju tak jak žiju. Snažím se neubližovat druhým, pokud mne k

tomu sami nedonutí. Moje zásada zní „Žij a nech žít, ale kdo do tebe kamenem,

ty do něj větším, aby si to příště rozmyslel." Věřím ve vyšší moc, lhostejno zda ji

budeme nazývat „Bůh" nebo ne. Stvořila mne takovým jakým jsem, těžko může

džbánek vyčítat hrnčíři: „Proč jsi mne stvořil v této podobě?". Ale také naopak,

jak může hrnčíř vinit džbánek, že je takový jakým ho on chtěl mít? Pokud jsem

si vlastní vinou zvolil špatnou cestu, jsem připraven za to nést následky. Po

smrti nebo jindy. Ale odmítám žít ve strachu a bázni, to není nic pro mne. A

jestliže jsme dostali do vínku svobodu myšlení a rozhodování, je na nás

abychom samostatně mysleli a rozhodovali o svých životech. Obecně vzato,

ubližovat jiným lidem ze strachu, povolnosti, nerozhodnosti, považuji minimálně

za stejně ohavné jako ubližovat jim ze zlé vůle. A mimochodem, myslím že Bůh

má také smysl pro humor. Možná poněkud zvrhlý nebo nám nepochopitelný, ale

určitě má.

59



Odpověď : Tak to fakt nevím, já se s křesťanama moc nebavím. Jednoho

spolužáka mám takovýho a ten je teda takovej jako že hodnej. Nekouřil nikdy

třeba na záchodě, je takový plachý, nikdy se nepere a tak. Jenže on je levej i na

sport, takže to nebude jen tím náboženstvím asi. Že jo?

Bára K. – 16 let

bez vyznání, úplná, ateistická rodina



Odpověď : No poprvé asi ve škole, u nás doma nic takového nemáme.

Nemohu k tomu moc říci, snad jen, že když se podívám do historie, tak ty hrůzy

co se ve jménu Boha děly jsou dost děsivý. Jenom ty křížové výpravy jaké byly,

to na mě působí hodně, nebo to upalování…. To bylo šílený. Možná i to má vliv

na to, jak to vnímám všechno.



Odpověď : Těžko říct, proč nejsem věřící. Nejspíš je to tím, že mi k tomu

nikdo neukázal cestu, navíc mě církev jako taková docela děsí. Příliš mnoho

lidí, kteří mají moc nad ostatními. A jsou si toho sakra dobře vědomi. Doufám v

posmrtný život, protože se mi nelíbí, že až to skončí, tak budu jen tak ležet v

rakvi. Koneckonců, kdo ví, kolikátý život žije? Proč bychom jinak neustále měli

pocit déja-vu???

60



Odpověď : Já si myslím že jo, protože musejí chodit do kostela a mají tam

ty přikázání a tak. Ale asi to bude záležet na rodičích hodně. Ale myslím si, že

se liší v něčem.

RADKA – 27 let

bez vyznání, svobodná, rodiče bez vyznání



Odpověď : S křesťanskou vírou se setkávám poměrně často, protože má

babička je věřící. Není to pro mě nic neobvyklého, jsem na to zvyklá už od

malička, a jediné jak to „zasahuje“ do mého života je, že se snažíme před

babičkou nebrat boží jméno nadarmo. To znamená neříkat: „Ježíši“ nebo

„Ježíšmarjá“.

Někdy v pubertě jsem se na čundru setkala se skupinou věřících mladých

lidí. Byla to velice sympatická skupina, strávili jsme s nimi příjemný večer, kdy

jsme se bavili i o víře.Ale nic jsme si nevnucovali, pouze jsme debatovali.

Mám několik známých, kteří věří v Boha.



Odpověď : Nevím, nebyla jsem k tomu vychovaná a nikdy jsem se

nedostala do situace, kdy bych hledala útěchu v křesťanské víře.

Nemůžu říct, že nevěřím v nic, věřím v něco, ale není to křesťanský bůh.

61



Odpověď : Myslím si, že trochu se liší, ale není to nic zásadního. Pokud se

to tedy nepřehání a „nevymývá“ se jim vírou mozek.

SAM – 32 let

bez vyznání, svobodný, z rozvedené rodiny bez vyznání



Odpověď : Ano setkal. Bylo to až v dospělosti a zapůsobilo to na mě

veskrze záporně. Celá víra je nástroj jak zmanipulovat člověka k obrazu svému.

Nikdy bych se nestal členem nějaké církve.



Odpověď : Nesnáším když někdo používá nátlak a chová se z pozice síly.

Lidi v nesnázích se snadno poddají a toho je značně zneužíváno k cílům které

nemají nic společného s tím co církev hlásá.



Odpověď : Ano. Mají vymyté mozky už od mládí protože jim není

umožněno vytvořit si vlastní úsudek.

62

3.4.4. ÚVAHY O BOHU

Monika – 24 let

katolička, vdaná, vyrostla v rodině bez vyznání

Nejsem z křesťanské rodiny, nikdo mě k víře nevedl a cestu k Bohu jsem si

našla až v dospělosti, i když jsem o NĚM přemýšlela i dřív. Dokonce, když jsem

musela ve čtrnácti na operaci skoliózy páteře, tak jsem se noc před odjezdem

do nemocnice modlila! Neuměla jsem žádnou modlitbu, ale prosila jsem HO

abych neochrnula. Operace se zdařila a já můžu říct, že v podstatě žádné

problémy nemám - záda nebolí a já můžu dělat skoro vše co předtím. Tedy

kotrmelec nezvládnu…..

Můj první kontakt s Biblí se odehrál v práci. Jeden můj kolega si v ní o pauze

četl a já ho požádala, ať mi něco zajímavého přečte. Pamatuji se, že to bylo ze

Starého Zákona o deseti egyptských ranách. Přišlo mi to hodně zajímavé a

ráda jsem to poslouchala. No a pak jsem poznala svého skvělého manžílka,

který je křesťan. Občas jsem ho doprovodila na Bohoslužbu, ale pravidelně

jsem začala chodit až nějaký čas po svatbě. O Bibli a Bohu jsme si povídali jen

doma a já se bála, že mě budou ostatní ze sboru nějak násilně přesvědčovat,

ale nakonec jsem si cestu našla. Tedy určitě i s pomocí Honzy! Uvědomila jsem

si, že je pro mě důležité, abych byla pokřtěná a konečně se rozhodla udělat ten

rozhodný krok k Bohu a přijmout ho. Prostě žádné řeči, ale činy. Takže teď

můžu říct, že jsem křesťanka a se svým manželem patříme do církve, která se

schází v mateřském centru v budově YMCA v Praze.

Na světě je tolik nádherných věcí, které prostě nemohly vzniknout jen tak

náhodou a mě mrzí, že se ve školách učí o evoluci jako o něčem, co je

nevyvratitelné a jedinečné. Ale na druhou stranu, co mě naprosto překvapilo a

hlavně potěšilo - v nynější práci jsem v kanceláři, kde dvě kolegyně jsou věřící!

Jsem za to moc ráda.

63

Petra – 20 let

bez vyznání, svobodná, rodina bez vyznání

Na Boha máme samozřejmě každý jiný názor. Osobně se spíše, ač nerada,

nepřikláním ani k jedné ze dvou jednoduchých odpovědí ano, ne. Sama bych

ráda měla na nebi někoho, ke komu bych se mohla stále a stále modlit, a doufat

ve slova, která tiše šeptám klečící před sochou „Všemohoucího". Na to je ale

potřebná víra, která mi chybí. Přesto v Boha v jiné podobě věřím. Možná to není

ani tak Bůh, ale spíše sen. Nemusí mít svatozář, ani výraz laskavého starce, jak

to na mnohých podobách bývá. Stačí jen pomyslet na to, kdy se mi nejvíce

poštěstilo. Co se tenkrát stalo…a uvěřit i v dávno ztracené. Dají se překonat

staré i nové zákony. Nic není dáno, nic není pravdivé, dokud já sama nespatřím

naději, je to totiž ten jediný důvod…Ten, kvůli kterému si lidé kdysi vysnili

Pánaboha. Naděje…jak ráda povím, že ji stále mám. Bez ní bych upadla do

hlubin temnoty, odkud bych se již nevrátila, a pokud ano, tak naprosto jiná než

dříve a to nechci dopustit za nic…Bohužel si většina moderních občanů myslí,

že ve skutečnosti bůh neexistuje. Škoda, že nejsou důkazy pro, ani proti.

Možná, že je nějaká nadpřirozená síla, ale se dá dosti pochybovat, že má plnou

podobu, a z velké části i povahu, člověka.Tedy nás - lidí, kteří si už v pradávnu

takto vysvětlovali nadpřirozené a nepochopitelné události. V podstatě je tomu

tak až do teď, někdo je možná příliš líný na to, aby hledal jiné řešení dané

okolnosti, a tak raději uvěří. Řekla bych, že je dobře, že někteří lidé stále

neztratili víru a naději. Nemusí ani vadit, že například po záhadném uzdravení z

těžké nemoci Bohu za všechno děkují. I když on je třeba ani neslyší, nemůže,

protože třeba není. Ale ti lidé věří, že ano, a dokavaď to takto bude fungovat tak

se nemusíme bát úpadku společnosti, protože poselství, které nám zde

zanechali naši předkové je stále považováno za správné. VĚŘÍME v něj…do

budoucna to tak doufám bude nadále. Myslím si, že Bůh by mohl být něco jako

„světlo" zářící naděje. Proč by měl Bůh určovat co se smí a co ne? Protože si

lidé usmysleli, že to tak bude. My nejsme samostatní tvorové, ať třeba tvrdíme

že ano, ve skrytu duše víme, že to není pravda. Potřebujeme mít někoho, kdo

by nám říkal co máme dělat, jak se chovat..co skrývat. Podle mně si lidé

64

postavu Hospodina (užívám slova Hospodin, jakožto pro všechno božstvo od

počátku časů) vymysleli, aby se mohli vymlouvat na nepřízeň počasí, neúrodu,

neplodnost i smrt. Je toho mnohem víc a nemá cenu to vyjmenovávat. Vždyť to

každý známe. Kolikrát jsme přijali zodpovědnost za to, co jsme provedli, když

jsme věděli, že se to dá vysvětlit ve spojení s Bohem, tak aby tomu ostatní

uvěřili.

Nela – 14 let

katolická víra, svobodná, rodina smíšená – otec katolík

Jelikož jsem byla dvakrát o Velikonočních prázdninách v kostele (z

donucení), tak jsem se rozhodla popřemýšlet o Bohu. Myslím si, že každý

člověk se aspoň jednou zamyslí nad Bohem...existuje či neexistuje?, stvořil tuto

planetu a snad i ostatní ve vesmíru nebo to bylo součástí tzv. Big Bangu (Velký

třesk)?, vidí nás?, snaží se nám nějakým způsobem pomoct?, pomáhá nám?,

mluví s námi? a jiné otázky. Když jsem tedy dneska seděla v kostele (a velice

se nudila, přemýšlela jsem o tom a snažila se dát své myšlenky dokupy.To, co

teďka řeknu, je můj subjektivní názor, takže mě za něho neodsuzujte (taky

trošku kritizuji křesťanství). Řekla bych, že část mého dětství jsem si myslela,

že Bůh je dědeček, který chodí po nebi a nebo si žije někde v ráji. Postupně se

mé myšlenky měnily...někdy byly i období, kdy jsem na něj nevěřila vůbec.Teď

na něj věřím. Myslím si, že to je jakási energie, která může vzít podobu

jakéhokoliv tvora, kterého si představíme, teda pokud se nám zjeví on, v

podstatě nad ním uvažuji jako nad zjevením Mistrů. Tato energie o nás neustále

pečuje, i když nám to tak poměrně často nepřipadá. Chce, aby tento svět byl

plný lásky a míru (a my jeho přáni teda nějak neplníme. Víra v něj je velmi

komplikovaná, každý věří v něco jiného, co si sám vybral. Nikdo by se neměl

nikomu posmívat nebo ho urážet či ponižovat za to, v jaké náboženství věří.

Tento obrat vám zřejmě přijde divný, protože se věří v Boha, ale když si to tak

vezmete, tak slovo Bůh je v každém náboženství, jen se jinak píše, jinak čte,

jinak vypadá, v některých náboženstvích je Bohů více apod. Můj strýc mi řekl,

65

že si myslí, že víra je jako jedna ruka a každé náboženství jeden z pěti prstů a

každý si vybere jen to, který mu nejvíc vyhovuje.

Ivana – 38 let

bez vyznání, vdaná, její rodiče byli věřící, neví jaké náboženství,

pravděpodobně Evangelické

Že nejsem katolík nebo evangelík, ještě neznamená, že nejsem křesťan. A

to, že jsem křesťan, ještě zdaleka nemusí znamenat, že jsem schopna jednou

větou říci, co mi dává víra v Boha. Navíc pozor na to, koho považovat za

ateistu. Správně by to měl být jen ten, kdo věří, že bůh NEEXISTUJE, nikoliv

jen ten, kdo není křesťan. Takže svým způsobem je to taky víra... A když

řekneš bezvěrci (místo ateistů), bude to znít jako zadělání

si na problém nebo na dlouhou filozofickou diskuzi... Žijeme v Evropě, ve

společenství, které absolutně přijalo křesťanství před nejméně tisícem let, a to,

že v určité době v určité oblasti bylo lidem pár jedinci doporučováno, aby víru

zatratili, přece neznamená, že všichni rázem zapomněli na vše, co kdy dostali

od rodičů, prarodičů..... Moji rodiče jsou křesťany, nicméně nikdy svou víru

neprezentovali, přestože v jejich hodnotovém žebříčku jsou křesťanské kvality

velmi důležité.

Domnívám se tedy, že nemám důvod vychovávat své děti v jiném duchu.

Křesťanská víra mě oslovila, hluboce mě fascinuje a pořád hledám, stejně jako

mě hluboce fascinuje řada dalších náboženských i nenáboženských směrů,

které se zamýšlejí nad uspořádáním vesmíru a místa člověka v něm. I v sobě

samém... Takže nejsem členem žádné církve, neboť mi nikdo nikdy žádnou

nenabízel, rodiče mě k aktivnímu členství nevedli a já nevidím důvod svazovat

se pravidly jednotlivých církví a nechat se vést. Projevem víry je v mém případě

niterná potřeba hledání, ne zařazení se.

Podle mě je obrovský rozdíl u katolické a nekatolických církví – zatímco u

katolíků je víra většinou vágnější a její vnější projevy spočívají v tom, že lidi

chodí do kostela, u nekatolíků jsou u všech párů, které znám, členy církve vždy

66

oba, ať už proto, že se na nějakých církevních setkáních seznámili, anebo

proto, že jeden z lásky konvertoval. Zatímco katolík klidně žije s nekřtěncem,

životní styl nekatolických církví to celkem vylučuje. Furt chodí na nějaká rodinná

setkání a furt respektují jakési zásady, třeba je nemyslitelné, že by hlavou

rodiny nebyl otec. V čem se podle mě liší výchova dětí v nábožensky založené

rodině? Hmm, tady mi z toho vypadlo to křesťanství, ale zase jsem se vyhnula

křesťanské výchově (tu totiž máme prakticky všichni v této zemi). Ideální by

bylo, kdybychom to specifikovali : třeba v katolické rodině nebo v nějaké jiné,

nekatolické. Odpověď bude stejně těžká... Budu-li posuzovat výchovu podle

výstupů, čili podle toho, jaké dítě je, ničeho se nedoberu. U starších dětí už se

nepozná, jestli to, jak dítě uvažuje, jak se chová atd. pramení z toho, že s ním

rodiče rozmlouvali o otázkách náboženských, anebo o otázkách jiných –

důležitější je to rozmlouvání samotné. Náboženská výchova nezastaví dítě v

projevech nepravosti, jen mu možná dá uvědomění, že to, co dělá, není

správné. Některé děti rády navštěvují s rodiči církevní setkání, jiné ne. Ale je to

možná dáno spíš povahou dítěte. Výchova v duchu určité církve podle mě

může více polarizovat vztah dětí a rodičů - buď ji děti přijmou za svou, což je s

rodiči sblíží, anebo musí vyjádřit svůj názor, projevit odpor, což je nutí profilovat

se. Vztah odpadlíků k jakékoli náboženské skupině je pak vždy ostřejší - buď

přijmou aktivně jinou, anebo se stanou kritičtějšími než ti, kteří nikdy takové

dilema nemuseli řešit. V životě nábožensky organizované rodiny jsou spíš

rozdíly v tom, jak je jejich život ORGANIZOVÁN, než to, jak je NAPLNĚN.

Třeba mě osobně na církvích vadí to, že by mi sebrali neděli - pokud mám

odpočívat já, proč nedopřát odpočinek i Bohu? Oni možná mají pocit, že je

jejich život naplněn jakousi hlubší pravdou a poznáním, ale kde se to projevuje?

Ani osobního klidu to trvale nedodá, pokud je člen církve nevyvážená osobnost.

A aby všichni ostatní pořád dávali pozor na to, aby se nedotkli jejich

smýšlení...To je samozřejmě názor můj, ne obecně přijatelná pravda. Takže si

myslím, že základy křesťanské víry jsou za ta staletí zakořeněna v naší

společnosti a tudíž i já své děti vychovávám na určitých křesťanských

principech, ale bez omezujícího vlivu církve.

67

Miloš – 24 let

katolík, svobodný, rodiče katolíci

„Vyrůstal jsem ve věřící rodině, ale odnesl si z toho jen to, že mám být hodný,

a potom mě bude mít Pán Bůh rád. „

Stejně jako já mnoho křesťanů začíná své vyprávění o tom, jak se stali věřícími

větou „vyrůstal jsem v křesťanské rodině". Hned vzápětí ale dodají, že je to ve

skutečnosti vedlejší, protože důležitější než výchova pro ně bylo jejich vlastní

rozhodnutí. I já se domnívám, že výchova může člověku vštípit křesťanské

hodnoty, pohled na svět, nebo etiku - a to vše může být dobré a společensky

prospěšné, ale zároveň velmi zavádějící. Ve změti pouček, hledání dobrých

skutků a správných názorů může člověk minout to hlavní a navíc si toho ani

nevšimne. Právě něco podobného jsem prožíval na střední škole. Snažil jsem

se žít správně, sám jsem se nazýval věřícím, ale vše bylo takové mdlé,

průhledné, z druhé ruky.

Jak jsem už zmínil, mnoho věřících vůči tomuto životu křesťanských dětí

staví do kontrastu křesťanství vlastního rozhodnutí. Sám jsem také nebyl ve

svém polovičatém převzatém křesťanství spokojen a rozhodl jsem se, že chci

dělat věci sám za sebe a naplno. V několika následujících letech jsem se začal

zajímat o filosofii a teologii a snažil se kriticky zhodnotit přejaté životní postoje.

Poprvé jsem porozuměl tomu, co jsem již předtím mnohokrát slyšel - a sice že

jádro křesťanství nestojí na dobrých skutcích, ale na víře - tedy ne že má člověk

něco udělat aby si něco zasloužil, ale že může ve víře žít svůj život z radosti a

vděčnosti protože toto něco již dostal. Tím ale moje cesta k poznání Boha

zdaleka neskončila. Do období křesťanství vlastního rozhodnutí, ve kterém

jsem se hodně zabýval sám sebou (svými zkušenostmi, myšlenkami, pocity a

jednáním) se nečekaně vlomilo něco nového. Bylo to jako Kopernikovský obrat

od geocentrismu k heliocentrismu (u mě od egocentrismu k teocentrismu). Na

druhou stranu byl takový posun pouze důsledným dotažením toho, co jsem již

zmínil, a sice - že křesťan nežije aby něco dostal (tedy sám ze sebe), ale

protože něco dostal (tedy z tohoto Daru). Tento posun již nemohu nazvat svým

vlastním rozhodnutím, ale spíše pozváním, které jsem uslyšel. Pozvání které

68

místo těsného obzoru vlastního života (včetně křesťanského života) nabízí širší

perspektivu Božího království. V něm je Bůh opravdu Bohem - tedy tím

původním, který mluví a jedná - a ne jen trpným a trapným výtvorem lidské

mysli, nebo zbožnosti.

Alena – 35 let

katolická víra, vdaná, její rodiče byli ateisté

Vyrůstala jsem ve šťastné rodině. Společně se sestrou, dvojčetem, jsme

prožívaly krásné dětství. O Bohu jsme doma moc nemluvili, ale rodiče nás

vychovávali v tradici křesťanských hodnot a věřila jsem, že nějaký Bůh je. Když

jsem dospívala a začala uvažovat o smyslu života, o svobodě a spravedlnosti,

přišla do našeho poklidného života velká rána: náhle zemřel můj tatínek.

Zůstaly jsme s maminkou a nemohoucí babičkou samy. Dětství skončilo. „Není

přece možné, aby člověk po smrti zmizel, duše se nedá vygumovat. Každý je

jedinečný, neopakovatelný, někde musí být.“ Takové otázky se mi honily

hlavou, když nás kamarádka pozvala na setkání křesťanské mládeže. Byla

jsem tam jen jednou, nerozuměla jsem tomu, co se povídalo, ale pamatovala

jsem si, že mladí lidé věří v Boha. Další zastavení jsem zažila až asi za dva

roky, když jsem chtěla být užitečná a pomáhat lidem správně žít, ale ke své

hrůze jsem zjistila, že sama nemám co dát. Neliším se od ostatních, sama

potřebuji pomoc. A právě tehdy mě kamarádka zase pozvala na setkání

křesťanů. Byla jsem ohromená už při uvítání. Neznámí lidé mi potřásali rukou a

byli evidentně rádi, že tam jsem. Jako bych se po dlouhé době vrátila domů.

Sedla jsem si někam dozadu do malé místnosti plné mladých lidí a snažila se

být nestranný pozorovatel. Nepamatovala jsem si, co se povídalo, ale zasáhla

mě atmosféra, která tam byla. Ti lidé se měli zjevně rádi, byli veselí a šťastní.

Nevěděla jsem, co je spojuje dohromady, ale bylo mi jasné, že to chci taky.

Naše přátelství trvá už skoro dvacet let a nikdy mi nezevšednělo. sílu žít.

Snažím se děti vychovávat podle toho, jak jsem byla vychovávána já, protože

moji rodiče jsou pro mne velký vzor, ale myslím, že víra mi dává ještě něco

69

navíc. Nemít vztah s Bohem, pravděpodobně bych neměla dvě z našich dětí,

které jsme s manželem adoptovali a jejichž rodiče pocházejí z Afriky, protože

bychom k tomu neměli odvahu. Vztah s Bohem je pro mě pomoc také v tom, že

když ve výchově něco zkazím, jasněji si to uvědomím. A když něco pokazím,

vím, že je z toho východisko a že se věci mohou zase zlepšit. Bůh mi dává

pokoru a sílu se dětem omluvit, když jsem na ně třeba nějak moc přísná nebo

nepříjemná. A když se omluvím, ony to vezmou. Myslím, že je to taková velká

důvěra. Já mám velkou důvěru k dětem, a ony zase věří mně, že si na ně něco

nevymýšlím a že se to s nimi snažím dělat co nejlíp.

3.4.5. Vybrané úryvky z rozhovorů

V této kapitole bych rád uvedl některé zajímavé úryvky a pasáže

z rozhovorů či odpovědí.

Návštěva kostela:

• do kostela chodím se svou maminkou o Velikonocích, na Vánoce

a občas i jenom tak. Někdy s námi jde i tatínek……...

(Tereza 12 let, smíšená rodina – matka katolička)

• chodím do kostela pravidelně každý týden, protože musím

( Iveta 13 let, rodina katolická)

• nevadí mi povídat si o víře a tak, ale já sama mám prostě na to

jiný názor, mě nikdo k tomu nevedl, jo, s babičkou jsem občas

chodila do kostela u nás, do katolickýho, protože jsem musela. Ale

nikoho přece nejde do víry nutit...

(Anna 16 let, rodina věřící, ale do kostela chodí jen ve významné

svátky)

70

• tak já v kostele popravdě řečeno nikdy nebyl. Teda vlastně byl, se

školou na exkurzi, ale na mši nikdy

( Jirka 17 let, ateistická rodina)

Výuka náboženství:

• já mam ve škole nábožko povinný a řekl bych, že to není zas tak

špatný. Chodím na církevní školu. Myslím že to je i docela

zábavný.

(Daniel 14 let, katolická rodina)

• NIKDY!!!! Já sem sice věřící, ale tohle by bylo dost strašné,

hlavně by to spoustu lidí nebavilo a náboženství by se jim začalo

strašně protivit

(Petra 21 let, smíšená rodina)

• Jako povinný předmět určitě ne, nějak si totiž nedokážu zdůvodnit,

proč by měl být povinný. V naší třídě je věřící jedna slečna, ona

nám nenutí víru, my ji zase nenutíme, aby nevěřila. Zdá se mi, že

by náboženství jako povinný předmět vyvolalo akorát spory, a

taky, že by se tím v podstatě zvýhodňovali věřící lidé.

( Pavel 17 let, ateistická rodina)

• v naší škole náboženství nijak neprobíráme, ani nevím, zda jsou

některé děti věřící

(učitelka 6. třídy základní škola Liberec)

• o křesťanské víře v naší škole mluvíme v rámci občanské nauky,

stejně jako o jiných náboženstvích. Neprobíráme to nijak

důkladně, jen nastíníme obsah

(učitelka 8. třídy základní škola Brno)

71

Výchova:

• Na základce jsme měli pana učitele. Byl mladý, ale měl jasno v

tom co chce a jak toho dosáhnout. Vždycky říkával při nějakém

tom průšvihu. „Chceš pohlavek nebo poznámku?" Férová

nabídka. Od něj jsem nikdy poznámku nedostal

( František, 24 let, ateista)

• facku jsem nedostala, ale PC byl mimo dosah tak dlouho, dokud

se chování nevrátilo do slušných mezí

(Žaneta, 17 let, evangelická víra)

• Slušné chování má být přirozenost, nikoliv jen způsob jak

dosáhnout něčeho, po čem toužím. Je třeba děti k takovému

chování vést a to hlavně vlastním příkladem. Chtít po dětech

něco, co sami neděláme, pak nebudeme ve výchově úspěšní

nikdy. Byť se to snažíme dohnat tělesným umravňováním či

zákazem oblíbených činností.

(Lenka 28 let, katolická víra)

• nejvíc mi vadí, když mi rodiče vynadají na veřejnosti, to bych se

hanbou propadla. Taky mě dost deptá, když mi řeknou, že mé

chyby jsou těžké hříchy

(Veronika 14 let, katolická víra)

• Mí rodiče mě vedli tvrdě a dnes jsem jim za to vděčná, protože jsem

vždycky mívala sklony k nepravostem. Jsem vyznavačem zlaté

střední cesty. Nechci dopadnout jako moje sestra. Má téměř

dvouletou dceru, která už teď naprosto ovládá celou domácnost.

Cokoliv, co udělá, je bráno jako zázrak. Vezme dítěti hračku =

bojovnice, vztekle křičí na ostatní = je dominantní, no mohla bych

72

pokračovat donekonečna. Sestra se zajímá o znamení a je ráda, že

je dcerka narozená ve znamení Lva, její nejoblíbenější znamení.

Rodiče si ve svojí zaslepenosti neuvědomují, že z jejich dítěte roste

nevychovaný spratek, který si ničeho a nikoho neváží a nedovede se

o sebe sám postarat, protože všechno pro něj udělají ti ostatní.

Sestra si myslí, že je ještě moc malá na to, aby jí vedla k slušnému

chování. Chyba. Už teď, ve dvou letech, v ní rozpoznávám jasný rysy,

kterých se bude jen těžko zbavovat, protože už je to v ní zakořeněné.

Bohužel, není její vinou, že bude zlá, neoblíbená a nešťastná.

(Romana 19 let, ateistka)

• Mladí lidé by měli být schopni nacházet odpovědi na základní životní

otázky: Odkud jsem se tu vzal? Proč žiji? Kam směřuji? Potřebují si

vybudovat stabilitu, zaplnit vnitřní prázdnotu, získat životní

perspektivu, která by jim poskytovala smysl a naplnění. Jako

křesťané potřebujeme vědět, kam děti směřovat. Bible podává o

člověku jiný obraz než dnešní svět. Je třeba, aby se děti naučily

důvěřovat. Obecná nedůvěra je důvodem celkové lability, nejistoty a

dezorientace dnešních mladých lidí. Proto děti potřebují umět

důvěřovat - rodičům, lidem okolo sebe, Bohu. Pak budou také umět

rozpoznat, komu důvěřovat nemohou. Poskytněme dětem možnost

získat důvěru v Boha. Společným objevováním Bible, tím že Bibli

budeme před jejich očima žít. Tak děti získají základ víry pro

praktický život. Jejich křesťanství nebude jen nedělní. Děti máme při

výchově přitahovat, ne tlačit. Ony jsou to nejcennější, co máme.

(farář Slovensko)

73

Existence Boha :

• „Bůh existuje, protože se to píše v Bibli……"

• „Bůh existuje, protože v něj věří tolik lidí."

• „Bůh existuje, protože nikdo nedokázal, že neexistuje."

• „Bůh existuje, protože neexistuje evoluce. Evoluce neexistuje, protože z

opice se nemůže za několik (set) tisíc let stát člověk, to je přece každému

jasné."

• „Bůh existuje, protože to někdy někdo řekl (např. pan farář, maminka, Albert

Einstein, Jan Pavel II….)

• „Bůh existuje, protože to vím".

• Nemám nic proti tomu, když někdo věří v nějakou mytickou postavu, pokud

tím neobtěžuje a neomezuje mě. Vlastně, myslím si, že by byl svět

šťastnější a spokojenější, kdyby nikdo nevěřil v žádného Boha, ale to už je

spíš takové filosofická otázka. Opravdu proti věřícím vlastně nic nemám a

chápu, že jim to dělá dobře.

Petr

Náboženství je jen výchova. Pokud používám jiné výchovné metody, které

jsou správné, tak na co potom věřit v Boha? Kdysi jsem věřil v Boha, ale začal

jsem číst, studovat a osvojovat si víru ze všech různých stran a pohledů. Takže

VÍRA je ovlivněna i trochu vědomostí. Bible je jen knížka, respektive sbírka

moudrostí, tak trochu deformovaná časem. Tím, že dodržujeme některé

zákony, které šíří náboženství, ještě nejsem v nějakém spojení s Bohem. Bůh je

jen slovo, princip je také slovo.

Petra

Myslím si, že člověk by si měl cestu k Bohu najít sám, mít své vlastní

důvody, které ho k víře dovedou. Přijde mi takové zvláštní, když je celá rodina

věřící a dítěti je od narození dáváno do hlavy, že Bůh existuje. Podle mě by

mělo v něho začít časem věřit samo od sebe, aniž by ho k tomu vedl někdo

druhý, ale na to má každý jiný názor. Každý věřící v Bohu přece nevidí to samé.

74

No a fanatismus a s tím spojené i teroristické útoky atd. mi osobně přijdou

nepochopitelné. Oni vědí, jak lidi vírou zmanipulovat...

Víra v něco, ať cokoliv, je hodně důležitá... však všeho s mírou.

Vendula

Proč věřím v Boha? no... protože vím, jaký je, protože vidím, jak změnil mě i

můj život a životy dalších kolem mě.Není to ideologie, něco nebo někdo, koho

jsem si vysnila. Boha nevymyslíš. Chci, aby Ho každý poznal, protože nejsem

sobec a nechci si nechávat něco takovýho pro sebe. Nemyslím si, že by šíření

evangelia v tomhle světě a téhle době nemělo cenu. Právě naopak - věřím, že

je to ta nejlepší doba a ten nejpřipravenější svět. Mým životním cílem je -

následovat Boha. Bůh je reálný! Jen mu člověk musí dát šanci

Co mi vadí na křesťanství:

Gábina

Jelikož jsem křesťanka, jelikož jsem pokřtěná, mám za sebou i svaté

přijímaní a příští rok mě čeká biřmování, jelikož stojím každou neděli v pozoru

před kostelem, podle určitých osob nemám tedy právo takovýto článek psát.

Porušování pravidel je ale moje specialita, tak jsem se dnes, po každonedělní

mši rozhodla, že to přece jen napíšu.

Co mi vadí na křesťanství. No je toho celá řada, ale sem napíšu jen ten

základ.

Nelíbí se mi, jak se křesťané v minulých staletích chovali k vyznavačům jiné

církve, jak je násilně přetahovali na svou stranu atp. Pořádání křižáckých

výprav se mi teprv nelíbí. Podle mě tohle není křesťanství ale raný

diktatirismus.

Jednou, asi před měsícem, měl náš farář kázání podle evangelia. Říkal tam,

že umřel bohatý statkář a žebrák. Žebrák šel do nebe, statkář šel do pekla.

Statkář se Boha ptá ??? Proč nemůžu do nebe, celý život jsem pracoval,

vychoval jsem děti, staral jsem se o statek. A Bůh mu řekl: Ty ses měl celý život

75

dobře, kdežto ten žebrák ne. Znamená to tedy, že člověk, který se zuby-nehty

propracuje na špičku půjde za každou cenu do pekla ??? A ten, který se

rozhodl nepracovat a jen se toulat po zemi a žebrat, že půjde to nebe ??? To mi

nějak nesedí, a hodně mi to nesedí.

Je to takový příběh. Nebo další. Byl jednou jeden statkář a ten měl dva syny.

Starší syn poctivě každý den od východu do západu slunce dřel na poli. Mladší

syn nedělal vcelku nic, jednou řekl otci, že chce svou polovinu majetku a že jde

do světa. Otec mu ji dal a syn šel do světa. Všechny peníze prohýřil, utopil je v

alkoholu a s dámami. Pak byl nucen pást vepře a jíst s nimi lusky z koryta. To

se mu nelíbilo, tak se (jakože) polepšil a běžel zpátky k tatíčkovi. Ten ho přijal s

otevřenou náručí a dal na jeho počest vystrojit hody. Starší syn se vrátil v noci z

pole a jak viděl, co se děje, vyčetl otci, že na bratrovu počest strojí hostiny a

jemu samému za jeho zásluhy nedá ani sele, aby se také pobavil s přáteli. A

jaká je pointa ??? Podle církve je špatný ten starší bratr, který celý život pracuje

a nic za to nedostává, kdežto ten, který celý svůj majetek prohýřil je dobrý,

napravený. To se mi taky vůbec nelíbí – nespravedlnost.V bibli mi zase nesedí

začátek starého zákona. Tam je napsáno, že bůh stvořil dva lidi - Adama a Evu.

Adam a Eva měli dva syny - Kaina a Ábela. Kain zabil Ábela, ve městě si našel

ženu a pokračoval v rodě lidí. Ale jakou ženu si to našel ??? Porodila snad Eva

Adamovi celé město lidí ??? Pak by Kainova žena musela být zároveň jeho

sestrou a to by nešlo, protože by měli děti mentálně zaostalé. Nebo spal snad

Kain se svou matkou ??? No fuj ! Bože, Bože, tos nedal !

Lenka

Po roce 1989 u nás opět počaly fungovat církve naplno a legálně, je to dobře

věřící národ se aspoň nemusí stydět chodit do kostela jako za dob komunismu.

Kromě tradičních křesťanských církví jako je Katolická, Pravoslaví, Církev

česko-bratrská a.j. zde vznikly ještě netradiční církve některé spíše sektářstvím

zavánějící, pro klid všeobecný je jmenovat nebudu.Tyto pak lidskou duši spíše

potápějí než-li povzbuzují. Do takových společenství pak vstupují lidé, kteří

nemají dobré bud´ materiální nebo duševní zázemí .

76

Lidé s jakousi duševní disharmonii, mají potřebu někam patřit či být něčím

užiteční. Takové osoby poté lehce podléhají vlivu jiných osob slibující jim život

ve věčném ráji. Počáteční pocit z toho že tento člověk někam patří a nebo že je

někým brán na vědomí mu postačí a on přestává být sám sebou začíná svou

duši uspávat až jí uspí úplně. Tedy z tohoto vyplývá že takto by víra fungovat

neměla. Víra se nedá nadiktovat jak to v minulosti činila katolická církev a jak to

činí výše zmíněné sekty, cestu k víře jako takové si musí každý z nás vyšlapat

sám. Každý člověk musí vědět v co věřit a když si není jist musí hledat. Víra by

měla člověka posílit navodit ho ke kroku vpřed, dát mu sílu když jí potřebuje.

Věříme-li v Boha měla by to být víra s důvěrou se kterou se na něho budeme

obracet . V předešlém odstavci jsem se zmínila že katolická církev víru

diktovala, a do jisté míry ještě diktuje. To je můj osobní názor a za tím si stojím.

Co mě však ještě udivuje jsou řeči o Bohu otci a pokání ve smyslu fyzických

sebetrestů .Je-li křesťanský Bůh skutečně bůh -otec,proč by chtěl aby se jeho

děti trestaly? Mám-li být upřímná udělám-li něco špatného tak to sebetrýzní

neodčiním. Je lepší dvakrát přemýšlet před tím než-li něco uděláme ,myslet

přitom jaký důsledek ten čin může mít.Udělat něco,a poté se bát důsledků je

hloupost.Tedy konejte vždy tak abyste strach mít nemuseli.Bát se pekla je

zbytečné,neboť není a když už uděláme nějakou hloupost a my je děláme jsme

přeci lidé a ti jak známo chybují,snažme se z těchto chyb poučit .Vždyť cesta k

dokonalosti vede přes naše vlastní chyby a co nás nezabije, to nás posílí.

3.5. Zpracování a výsledky

Při rozhovoru jsem se snažil nechat respondentům určitou volnost co se

týče tématu. Nechal jsem je vyprávět či uvažovat o problému a pouze občas

je přerušil nějakým dotazem.

V rámci kódování jsem si rozlišil tyto kategorie :

• výchova - ateistická

- křesťanská

77

• rodina – křesťanská - smíšená

- ateistická

• pohled na víru, existence Boha

78

Tabulka 1

KŘESŤANSKÁ RODINA

SMÍŠENÁ RODINA

ATEISTICKÁ RODINA

VÝCHOVA

křesťanské

hodnoty

křesťanské hodnoty jsou na prvním místě pravidelné hovory o víře stejný vzor obou rodičů ztotožnění se s vírou rodičů

hovoří se o víře méně často dva odlišné vzory rodičů dostatek informací o náboženství částečné ztotožnění s křesťanskou vírou

nehovoří se o křesťanských hodnotách nedostatek informací o náboženství stejný vzor obou rodičů většinou despekt při pohledu na víru

přihlášení se ke křesťanským hodnotám

příklon k ateizmu hledání či nalezení jiných alternativ víry

v období dospívání pochyby o své víře hledání cesty k určité formě „VYŠŠÍ MOCI“

79

Závěr

Cílem mé bakalářské práce bylo zjistit, jaký vliv má křesťanská výchova na

rozvoj jedince, zda se nějak liší od výchovy v tzv. ateistických rodinách. Zda je

možné aplikovat postoje křesťanských církví i do výchovných postupů

nekřesťanských. Dospěl jsem k názoru, že není příliš velký rozdíl mezi

výchovou v rodině křesťanské a ateistické, protože výchovné cíle jsou totožné.

Je to dáno i historickým kontextem, kdy v našich zemích křesťanství zakořenilo

a jeho principy jsou rozšířeny napříč společností. Tudíž ačkoli je většina národa

podle svého prohlášení ateistická, přesto se podvědomě setkává a řídí

křesťanskými principy.

Dnes už nemáme na nic čas. Na sebe, na druhé, na svět kolem nás. Životem

prolétneme a ani svým vlastním dětem kolikrát nestačíme nic dát. Pak k stáru

náhle zjistíme, že jsme sice svůj život přežili, leč vzpomínky téměř vesměs

žádné. Chybí nám prožitky. Chvíle, které v nás po celý život zůstanou živé. A

začínáme litovat. A když si to uvědomíme, je pozdě. Náhle jsme staří a naše

děti dospělé. Promarnili jsme svůj vlastní život a z velké části i ten jejich. Pokud

si to alespoň uvědomíme, je to pokrok. Spousta lidí si to ale ani nestačí

uvědomit. Celý jejich život jakoby řídil někdo jiný. Nenaučili se přemýšlet,

nenaučili se žít. Všemocná média jim říkala co mají dělat, jak žít, jak myslet, co

konzumovat a čemu věřit. Je nesmírně pohodlné nechat se čímkoli nebo

kýmkoli vést.

Někomu proto pomáhá víra v Boha, aby si uvědomil sám sebe.

Především je důležité být Člověkem, vést sebe i své děti k tomu, aby každý

byl silnou a vyrovnanou osobností, která má svůj vlastní názor a své vlastní

mravní zásady. Aby z dítěte vyrostla vyrovnaná osobnost, která se nebojí říci

svůj vlastní názor a které není lhostejné, co se kolem ní děje. Proto je nesmírně

důležité, jak se postavíme k výchově svých dětí bez ohledu na svou víru. Pokud

budeme mluvit o křesťanské víře, musíme připustit, že ve své podstatě v sobě

nese pozitivní a moudrá poselství, jež jsou předávána z generace na generaci.

80

Bohužel, vždy je přítomen i lidský faktor, který může jakoukoli myšlenku

degradovat a využít k prospěchu svému. Z toho vyplývá jasné stanovisko, že

v rodinné výchově je prvořadé, aby dítě vyrůstalo v příjemném, harmonickém

prostředí své rodiny, aby mělo dost podnětů ke svému zdravému

psychomotorickému vývoji. Především na rodině záleží, jestli se dítě naučí

chápat morální principy a udrží si je v sobě po celý svůj život. Bez ohledu na

svou víru. V dnešní době existuje mnoho publikací, mnoho různých rad

k výchově dětí a mládeže. Společnost si uvědomuje, že je důležité pro její

samou existenci správná výchova svých dětí, ale pokud dítě základy dobra

nezíská ve své rodině, společnost toho již v pozdějším věku dítěte mnoho

nezmůže. Asi není možné být perfektním a dokonalým či bezchybným rodičem

a vychovatelem, ale je možné být alespoň dobrým rodičem a svým přístupem

k životu, svým vlastním příkladem dětem předávat slušnost, empatii a lidskost.

V tzv. smíšeném manželství je důležité, aby každý z partnerů respektoval

toho druhého, aby ho do ničeho nenutil a naopak, aby dítě nemělo zmatek

v tom, že jeden z rodičů je věřící a druhý nikoliv. Je potřeba to dítěti vysvětlit a

nebránit věřícímu partnerovi, aby svému dítěti vyprávěl o své víře.

I ateistické rodiny by si z křesťanských zvyků mohly a měly převzít některé

prvky. Například společné nedělní obědy, kdy se celá rodina sejde po dlouhém

týdnu společně a mají alespoň po dobu oběda pocit sounáležitosti a čas jeden

na druhého. Je to jedna z věcí, která stmeluje rodinu a drží ji pohromadě.

Dítě vychovávají především rodiče, bez ohledu na svou víru. Všechny ostatní

vlivy, tedy škola, vrstevníci dítěte nebo společnost, jsou až na dalších místech,

ačkoli se stoupajícím věkem dítěte hrají stále větší roli. Nejvíce vychovává

osobní příklad. Pokud se tedy zdravé a normální dítě výrazněji vymyká zažitým

normám chování je vina téměř vždy na straně rodičů.

Všechny nářky rodičů na nedostatek času, nutnost vydělávat peníze v dnešní

tak „těžké a složité době“, nedostatek zájmu společnosti, nedostatečná podpora

státu rodinám s dětmi, nedostatek dětských hřišť nebo amorálnost doby a

společnosti jsou jen výmluvy. Samozřejmě občas tyto negativní vlivy působí

přímo úměrně zájmu, nebo naopak nezájmu rodičů o výchovu.

81

Často se toto promítne do vztahu stárnoucích rodičů s dospělými dětmi,

jehož kvalita je opět přímo úměrná vztahům v rodině od narození dítěte. Platí

zde pořekadlo : „Jak kdo zaseje, tak také sklidí“. Záleží ovšem i na samotné

osobnosti dítěte. Ne vždy mohou rodiče docílit všeho čeho chtějí. Podle

odborníků jsou prý nejdůležitější první tři roky života dítěte.

Nejdůležitější je tedy výchova dítěte v ranném stádiu dětství, harmonické a

přátelské prostředí v rodině, ve které dítě vyrůstá a především trpělivost a láska

rodičů.

82

LITERATURA:

HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum : Základní metody a aplikace. Praha : Portál.

2005. 407 s. ISBN 80-7367-040-2

JAN PAVEL II. Apoštolská exhortace Familiaris consortio. Praha : Zvon. 1992.

63 s. ISBN 80-7113-067-2

JAN PAVEL II. List pápeža Jána Pavla II. rodinám. Trnava : Spolok sv.

Vojtecha. 1994. 117 s. ISBN 80-7162-060-2

Katolícka cirkev a sexuálna výchova : Zborník prednášok Pápežskej rady pre

rodinu. Žilina : Serafín. 1998. 133 s. ISBN 80-85310-98-8

KOHOUTEK, Rudolf a kol. Základy pedagogické psychologie. Brno : CERM,

1996. 184 s. ISBN 80-85867-94-X

KOCH, Jaroslav. Výchova kojence v rodině. Praha : AVICENUM, 1986. 208 s.

08-014-86

KRAUS, Blahoslav; POLÁČKOVÁ, Věra, et al. Člověk, prostředí, výchova. Brno

: PAIDO. 2001. 199 s. ISBN 80-7315-004-2

LANGMEIER, Josef; KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. Praha :

GRADA. 1998. 343 s. ISBN 80-7169-195-X

LAUN, Andreas. Láska a partnerství z hladiska katolíckej církvi. Bratislava :

Serafín. 1995. 60 s. ISBN 80-85310-40-6

LEACH, Penelope. Dítě a já. Praha : Ottovo nakladatelství, 1998. 544 s. ISBN

80-7181-203-X

83

LINHART, Jiří, a kolektiv. Slovník cizích slov. Litvínov : DIALOG. 2004. 412 s.

ISBN 80-85843

MAŇÁK,Josef; ŠVEC,Vlastimil (ed.). Cesty pedagogického výzkumu, Brno :

PAIDO. 2004. 78 s. ISBN 80-7315-078-6

MALÝ, Vincent. Poučeni o sviatosti manželstva. Trnava : Spolok sv. Vojtecha.

1999. 126 s. ISBN 80-7162-303-2

MATĚJČEK, Zdeněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha : Portál.

1994. 98 s. ISBN 80-85282-83-6

MATĚJČEK, Zdeněk; LANGMEIER, Josef. Výpravy za člověkem. Praha :

Odeon. 1981. 220 s. 01-070-81

PŘADKA, Milan; KNOTOVÁ; Dana; FALTÝSKOVÁ, Jarmila. Kapitoly ze

sociální pedagogiky. Brno : Masarykova univerzita. 2004. 45 s. ISBN 80-210-

3469-6

ROGE, Jan – Uwe. Děti potřebují hranice. Praha : Portál. 2000. 131 s. ISBN 80-

7178-418-4

ROZINAJOVÁ, Helena. XX a XY : O láske, sexe, manželstve, rodičovstve.

Martin : Osveta. 1990. 248 s. ISBN 80-217-0113-7

ŘEZÁČ, Jaroslav. Sociální psychologie. Brno : Paido, 1998. 268 s. ISBN 80-

85931-48-6

ŘÍČAN, Pavel. Psychologie. Praha : Portál. 2005. 286 s. ISBN 80-7178-923-2

SAINT – EXUPÉRY, Antoine de. Malý princ. Praha : OTTOVO

nakladatelství. 1998. 94 s. ISBN 80-7181-244-7

84

SEKOT, Aleš. Sociologie v kostce. Brno : PAIDO. 2004. 206 s. ISBN 80-7315-

077-8

STRAUSS, A.; CORBÍNOVÁ J. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice :

Albert. 1999. 228 s. ISBN 80-85834-60-X

VÁGNEROVÁ, Marie. Psychologie školního dítěte. Praha : KAROLINUM. 1997.

88 s. ISBN 80-7184-487-X

Internetové odkazy a prameny:

http://www.jbcr.info

http://www.fatym.com

http://www.kaes.cz/

http://www.stjoseph.cz/index_cz.html

http://www.nssoud.cz/zakony/120_1976.pdf

http://www.nssoud.cz/zakony/deklarace_prava.pdf

http://www.nssoud.cz/zakony/2_1993.pdf

http://business.center.cz/business/pravo/zakony/listina-zakladnich-prav-a-

svobod/

85

Resumé

Bakalářská práce se zabývá křesťanskou rodinnou výchovou a skládá se ze

dvou částí. Z části teoretické a empirické. V části teoretické se zabývá jednak

historickým vývojem výchovného cíle a také výchovou v křesťanské církvi.

V empirické části bakalářské práce jsem prostřednictvím kvalitativního

výzkumu hledal odpovědi na otázky, které se týkaly problematiky křesťanské

rodinné výchovy. Prostudoval jsem určité množství teologických dokumentů,

které se křesťanskou rodinou a výchovou zabývají. Dále jsem se snažil pomocí

rozhovorů, úvah a diskuzí s respondenty proniknout do dané problematiky a

pochopit ji.

Summary

This final bachelor work deals with Christian family education.

It consists of two parts, theoretical and empirical ones. Historical development

of educational aims as well as education at the Christian church are subjects of

the theoretical part.

By means of qualitative research, the empirical part tries to find answers to

some questions connected with the problematics of Christian family education.

Several theological documents dealing with a Christian family and education

were studied. To get into and understand the given problematics, the method of

interview, consideration and discussion with respondents was used.

86

Přílohy

Listina základních práv a svobod - Zákon č. 2/1993 Sb.

Hlava čtvrtá

Hospodářská, sociální a kulturní práva

Článek 26

(1) Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i

právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

(2) Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo

činností.

(3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany,

kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu

hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.

(4) Zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince.

Článek 27

(1) Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých

hospodářských a sociálních zájmů.

(2) Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet

odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v

podniku nebo v odvětví.

(3) Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu

hospodářských a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o

opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu a bezpečnost státu,

veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých.

(4) Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo

nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům

bezpečnostních sborů.

87

Článek 28

Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé

pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.

Článek 29

(1) Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou

ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.

(2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v

pracovních vztazích a na pomoc při přípravě povolání.

(3) Podrobnosti stanoví zákon.

Článek 30

(1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při

nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.

(2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je

nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.


Článek 31

Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného

pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za

podmínek, které stanoví zákon.

Článek 32

(1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a

mladistvých je zaručena.

(2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích

a odpovídající zdravotní podmínky.

(3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva.

(4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na

rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti

mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na

88

základě zákona.

(5) Rodiče, které pečují o děti, mají právo na pomoc státu.


Článek 33

(1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou

stanoví zákon.

(2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách,

podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.

(3) Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek

stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za

úplatu.

(4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc

státu.

Článek 34

(1) Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem.

(2) Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek

stanovených zákonem.

Článek 35

(1) Každý má právo na příznivé životní prostředí.

(2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a

přírodních zdrojů.

(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní

prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad

míru stanovenou zákonem.

Documents

KŘESŤANSKÁ RODINNÁ VÝCHOVA