Ze Skalky do Vršovic, dojedete autobusem a tramvají za pár minut. Jde to ale i jinak, pěkně po svých. Taková procházka může mít velkou výhodu, pomineme li, že trocha pohybu nikdy neuškodí, lze si cestou všimnout i toho, co ve „všední dny“ přejdeme mrknutím oka. Platí to i o Strašnicích, ležících mezi Skalkou a Vršovicemi.

Skalka, kam nás z centra dopravilo metro, byla kdysi místem kde se spoluvytvářela historie

Královských Vinohrad a Strašnic. Cihelny pod svahem kde právě stojíme chrlily tuny cihel a cihlářského materiálu pro výstavbu těchto čtvrtí. Vzdálenost byla minimální, šlo to rychle. Konec 19.století, to byla ta hektická doba. Mnohokrát jsme se již o tom mohli na Vinohradech přesvědčit, data ukončení stavby na jednotlivých domech s krásnými fasádami nelžou. A tak ty vinohradské ulice poznamenané pro další generace prací vynikajících štukatérů, se začaly rodit na přelomu 19. a 20.století právě tady na Skalce, tehdy pražské periferii.

Když se rozhlédneme kolem sebe dnes, vypadá to, že od té doby uběhlo ne sto, ale několik set let.

Původní domkářskou zástavbu, vyplnilo několik menších panelových souborů ze sedmdesátých let minulého století, metro zastavující ve stanici „Skalka“ zkrátilo cestu zdejším obyvatelům do centra na několik minut a zeleň vysazená po odchodu stavbařů, vypadá po letech jako by tu byla odjakživa. Dnes je sice únor, ale malé parčíky na naší cestě Strašnicemi jsou osazeny docela šikovně, vždyť v Čechách se docela dobře daří i neopadavým listnáčům a jehličnanům.

Aby alespoň něco připomínalo jak to tu vypadalo před lety byly do parků navezeny

mnohatunové balvany. (pro jistotu byly přibetonovány) Iluze skalky by byla téměř dokonalá kdyby ji nenarušovala budova Českého statistického úřadu

Trochu jsme se na Skalce rozkoukali a máme čtvrthodinky na to, abychom došli k významné strašnické stavbě, řazené mezi třináct pražských klenotů architektury, vzniklých v posledních desítkách let. Je to kostel Neposkvrněného početí Panny Marie. Oprávněně se řadí mezi špičkovou architekturu staveb jako je Tančící dům, Trojský most, Národní technická knihovna, The Park, Zlatý Anděl a několik dalších vynikajících staveb.

Strašnický kostel je vůbec první pražský kostel postavený v Praze po roce 1989. Tato netradiční a

vysoce odvážná sakrální stavba architekta Jindřicha Synka byla dostavěna v roce 1994 a my máme od místního pana faráře Mgr. Kočího slíbenou prohlídku s výkladem.

Před kostelem v dohodnutou dobu na nás již čekal odsvěcený kněz Jan Balík. Podrobný výklad

s cestou od jedné zajímavosti ke druhé, včetně technického zázemí kostela a prohlídky přilehlé kaple v níž v současnosti působí divadlo Miriam se nakonec protáhl téměř na hodinu. Vendula pohotově nafotila to nejzajímavější.

Odvážnou stavbu se zvláštní atmosférou tvoří trojboký jehlan vysoký 25 metrů. Architekt

Synek využil sluneční osvit přes vitráže. Jak slunce putuje po obloze, jednotlivé vitráže se rozzáří. Na vitráži vlevo je svatá Anežka Česká

Netradiční oltář, pětitunový pískovec, mající podobu nedopracovaného kvádru musel být do kostela umístěn ještě před zahájením stavby. Vedle oltáře je umístěna originálním způsobem pojatá

socha Panny Marie Imaculaty. Sochař Radoš Cvrček ji vytvořil z dvakrát přepálené hlíny

Křtitelnici tvoří tři bloky kvádrů pískovce. Toto složení kamene asociuje biblický příběh, kdy Mojžíš vyvedl vodu ze skály pro záchranu izraelského národe před smrtí žízní

Vitráž u křtitelnice představuje svatého Wolfganga. Autorem vitráže je Josef Guggenberger.

Zdejšímu kostelu vitráž darovalo biskupství z německého Regensburgu Pro naší kroniku jsem vybral jen něco málo z toho co dělá strašnický kostel odlišný v porovnání

s klasikou. Než kostel opustíme připomenu ještě třeba Pavla Vance s jeho křížovou cestou z tepané oceli, nebo kříž nad oltářem – dřevořezbu Jaroslava Hylase a závěrem digitální varhany na kůru se 120 rejstříky a třemi manuály. To vše je kostel Neposkvrněného početí Panny Marie.

Od moderního kostela není daleko do míst kde se začínala psát zase trochu jiná historie. Historie

vzdělání, je zajímavé že ještě dnes, lze spatřit z jediného místa začátky strašnického školství. To místo stojí za návštěvu je to park s osmnáctijamkovým golfovým hřištěm, nedaleko stanice metra „Strašnická“

Jak to tedy s tím prvním vzděláváním tady ve Strašnicích bylo? První škola, ne nepodobná malému zámečku,

byla postavena téměř uprostřed polí již v roce 1877.

Netrvalo dlouho a přestávala stačit. Tak v místě kde právě stojíme bylo postaveno několik dřevěných dvoutřídních pavilonů. Vzpomeňme na film Obecná škola, právě v nich učil Igor Hnízdo.

Bylo to provizorium vždyť stavba zděné školy chvíli trvá. Vyplatilo se počkat. Nová secesní budova

projektanta Josefa Domka byla hotova již v r. 1909. Dnes se jí říká Stará škola ale tehdy to byla opravdu krásná několikapatrová budova ve tvaru velkého U, dokonce se sportovním zázemím. Bez problému sloužila strašnickému školství téměř do konce tisíciletí. Ve válečném roce 1945, během květnového povstání, sídlilo ve škole velitelství civilního štábu ozbrojených akcí.

Stará škola je krásná i dnes po více než sto letech (že Terezo?)

Na dohled z parku máme další dvě školy, trochu mladší, ale neméně zajímavé. Jen několik desítek metrů od nás (budova za altánem) je škola Guta Jarkovského, ta je fakultativní školou univerzity Karlovy.

Za našimi zády Metropolitní univerzita s výukou takových oborů jako mezinárodní obchod, průmyslové vlastnictví, veřejná správa a další obory. Součástí celého areálu je i odborná knihovna s 35 tisíci knižních svazků a přístupem k elektronickým informačním zdrojům. Marná sláva, máme tu jednadvacáté století.

Ale, nejen vzděláváním živ je člověk, důležitý je i sport a aktivní odpočinek. Ani za ním nebylo potřeba nachodit kilometry. Škola Guta Jarkovského a sportovně relaxační areál Gutovka vlastně jedno jsou. Vybere si snad každý, ledová plocha, několik hřišť pro beach volejbal dokonce s vytápěným pískem pro chladné dny jako je ten dnešní, skate park – vhodný i pro mezinárodní soutěže, jedna z nejvyšších lezeckých stěn ve střední Evropě, dvě lanová centra.

Skate park a náročná lezecká stěna s vysokou obtížností

To hlavní je ale připraveno pro děti, od nejmenších až po školáky, nejrůznějším lezením a točením

počínaje až po malý vodní svět, takovou školu fyziky hrou. Samozřejmě restaurace a spousta posezení pro rodiče ratolestí nebo seniory. Stačí ale celý areál jen projít stejně jako my, i to je zajímavý zážitek.

Během cesty Strašnicemi si nelze nevšimnout dvou naprosto odlišných objektů. První je Bečvářův

statek, jediná dochovaná hospodářská usedlost ve Strašnicích, založená již v 15. století jako středověký hospodářský dvůr. Statek byl městskou částí opraven a pronajat kosmetické firmě Oriflame.

Bečvářův statek před a po rekonstrukci

S hospodářskou usedlostí kontrastuje moderní prosklená krychle s tajuplným názvem MÚZO. Pro pamětníky je třeba připomenout že se jedná o legendární kino Vesna, které ve skutečnosti ani nikdy žádným kinem nebylo, byl to původně taneční sál do kterého byla namontována sedadla. Sál s obrovskými kamny do kterých se přikládalo během představení a plátnem umístěným téměř u stropu aby ti v posledních řadách viděli z promítaných filmů alespoň něco. Kino bylo zbořeno i přes neustávající protesty nostalgiků a na jeho místě postaveno MÚZO. Tato tajuplná zkratka znamenala mechanizační ústředna zahraničního obchodu. Z dnešního pohledu šlo vlastně o pravěk počítačů a tak zde dnes sídlí přísně střežená Centrála platebních karet pro Českou republiku.

Nás ale cestou do Vršovic čeká ještě ve Strašnicích naprosto odlišná architektura, ani škola, ani

kostel, ani usedlost nebo dokonce firma, ale zcela obyčejné bydlení. I když obyčejné není asi úplně na místě. V Bylanské ulici v roce 1922 Stavební družstvo veřejných zaměstnanců zakoupilo pozemky ke stavbě řadových domků a vilek. Bylanská by mohla být obyčejnou strašnickou ulicí jako desítky dalších, to by se ale nesměli tohoto projektu ujmout architekti již tenkrát světového jména, Josef Gočár a Pavel Janák. Naprojektovali několik typů staveb s rondokubistickými prvky a po dohotovení byl celý soubor nazván Masarykova kolonie. Brzy uplyne od této události sto let. Žádnou památkovou ochranu však tento soubor staveb nezískal a tak lidová tvořivost již některé stavby změnila k nepoznání. Naštěstí jsou i tací kteří vědí kdo jsou autoři jejich bydlení a snaží se i během oprav zachovat původní styl.

Vendula vyfotila jeden z nejcitlivěji

opravených dvojdomů v Masarykově kolonii. Takto stavěli Gočár s Janákem v roce 1922 !

U jednoho z řadových domků jsme se

v Bylanské ulici zastavili. Nechtěli obdivovat architekturu, tady byla zrovna nevalná, ale na fasádě byla umístěna pamětní deska. Pobýval zde celé dva roky národní hrdina, jak je napsáno na pamětní desce, Julius Fučík. Trochu jsme ho zdrbli, snad nám to odpustí. Asi velmi zručný a mimořádně přesvědčivý novinář a spisovatel. Zapálený komunista a protifašistický bojovník, popravený v roce 1943 v Berlíně. Ale také člověk s hezkou tvářičkou dobře použitelný pro politickou propagandu nastupujícího režimu po roce 1948. Na začátek jsem říkal že jsme jej trochu zdrbli. Další Fučíkův životní příběh je natolik rozporuplný že by jej naše kronika již asi neunesla, tak zůstaňme u toho co se říká, dokud žil, tak si to opravdu užil.

Bylanská ulice nás dovedla k poslednímu našemu zastavení. Také tady je to architektura a opět trochu jiná. Administrativně obytný komplex Pražské energetiky jenž získal v roce 1998 v Barceloně nominaci Grand Pri obce architektů. Projekt čtyř architektů Jirana, Kohouta, Sladkého a Holuba prý připomíná svojí členitostí středomořskou architekturu, vyniká 17ti patrová obytná věž.

Jeho součástí je i nezvykle pojatá

galerie PRE. Dnes s výstavou obrazů Aleny Kozlerové nazvané „Když barvy tančí.“

Ve Strašnicích 22. února 2018. Kroniku napsal Mirek Fotografie v pěkném ale velmi chladném počasí obětavě pořídila Vendula.

S těmi co s námi vydrželi až do konce jsme ještě

udělali závěrečnou fotku