- 1 -

Miroslav Žamboch Líheň 2 - královna smrti

- 2 -

Tato kniha si vyžádala neobvyklé množství mravenčí práce, dohle-dávání a pátrání po detailech. Děkuji všem, kteří mi nezištně pomáhali:

Mileně M. za „množství“ kritických připomínek, které mi pomohly

text doladit a vyleštit do podoby, v níž ho máte před sebou, Davidovi P. za podrobné konzultace týkající se střelných zbraní a

všeho, co s nimi souvisí, Ondřeji J. za spoustu zejména medicínských informací o buněčných

stěnách, pevnosti lidských kloubů a podobně, Pavlovi K. za podrobné zkoumání odbornějších pasáží textu, Jirkovi V. za motoristické perličky, díky nimž hrdinové nejezdí nee-

xistujícími vozy, Janě J. za sociologické ankety, z nichž jsem se dozvěděl spoustu vě-

cí, které po přečtení Líhně budete znát i vy, Františce V. za zasvěcení do magie vůle a slova,

Miroslav Žamboch

Všechny chyby a odborné nedostatky jdou jen a výhradně na můj

vrub. M.Ž.

Copyright © 2005 Miroslav Žamboch Cover Art © 2005 Grigory Vyatkin Photography © 2005 Viktorie Pavlíková Edition © 2005 Jiří Vlček – Wolf Publishing All rights are reserved

- 3 -

Prolog Otevřela jsem ledničku. Ne tu s potravinami, ale velký chladicí box,

který si vyžádal Yatson. Do jednotlivých přihrádek, vybavených digitální-mi teploměry, pečlivě uložil vaky s fyziologickými roztoky, s Hartmano-vým a Ringerovým iontovým roztokem, dál krevní konzervy seřazené podle skupin, do dalších polic krabice s léky, sady injekčních jehel a ampu-le se vším možným.

Původně se o zdravotní záležitosti měl starat právě Yatson. Dokonce jeden z pokojů přeměnil na provizorní, ale slušně vybavený operační mini-sál, který podle jeho vlastních slov stačil k tomu, aby se vypořádal s osma-devadesáti procenty všech nefatálních zranění. Tehdy jsem nevěděla, jaká zranění má na mysli, dnes už ano.

Ze zvyku jsem se ujistila, že pistole je pořád na svém místě v pod-pažním pouzdře. Zejména taková zranění měl na mysli a byl malý zázrak, že jeho chirurgické náčiní zůstalo dosud bez práce, když naši nepřátelé umírali tak těžce a neradi. Ale Yatson už ho nepoužije, protože nás zradil. Rozhodla jsem, že ho zaživa zazdíme v nejnižším patře suterénu staré vily, z níž jsme si udělali hlavní stan. Při vzpomínce na hrůzou zkřivenou tvář ve chvíli, kdy se dozvěděl, co ho čeká, mi přeběhl mráz po zádech a raději jsem se soustředila na práci.

Asi bych nedokázala nikoho operovat, ale nasadit infuzi, podat léky a zajistit základní ošetření ano. I to mohlo zachránit život někoho z nás. Peč-livě, velkými snadno čitelnými písmeny, jsem na list tvrdého papíru napsa-la Barbarossovo jméno, jeho krevní skupinu, Rh faktor a pár dalších údajů z Yatsonovy dokumentace. Bylo dost dobře možné, že až půjde do tuhého, ani ten, kdo bude zraněným pomáhat, nebude v nejlepší kondici. Proto mu-selo být všechno jasné na první pohled.

Druhého v pořadí jsem zapsala Filipa a na okamžik se zamyslela. Tenhle podivínský samuraj s doktorátem a francouzským šarmem možná operovat uměl, ale zatím nebyl čas se ho zeptat. Všichni jsme byli neustále v akci – částečně na stopě, částečně na útěku – a snažili jsme se zjistit, proč se nás tolik lidí snaží zabít. Lidí? Vůbec jsem si nebyla jistá, že to jsou opravdu lidé. Pokud jsem věděla, Bárby s Filipem se teď' snažili získat nějaké posily. Viděla jsem to spíš skepticky, nikdo se nepřidá na stranu zajíce, který má v patách smečku loveckých psů. Jedině že by zajíc vytáhl nějakou tajnou kartu.

Gruber přišel na řadu jako třetí. Vilu skoro neopouštěl, shromažďo-

- 4 -

val data, monitoroval Alexův zdravotní stav a zajišťoval komunikaci. Ne-bylo pravděpodobné, že by přišel k úrazu, ale přesto jsem ho na kartu při-psala také. I s poznámkou, že je alergický na azithromycin a makrolidová antibiotika obecně.

Kas, naše posila z Kyrgyzie, měl zdravotní kartu nejprázdnější. Zau-jala mě Yatsonova poznámka, že podle výsledků testů byl pravděpodobně vystaven působení nějakého nervového plynu. Vypsala jsem základní úda-je. Kas byl jako břitva bez rukojeti – pokud si člověk nedá zatracený pozor, ošklivě se pořeže.

Na poslední místo jsem zařadila Křehůlka. Nejčastěji pracoval v tan-demu s Kasem a zdálo se mi, že ti dva tak rozdílní muži si vyhovují. Teď se připravovali na návštěvu spisovatele Rulhánka. Vypadalo to jako ne-smysl, ale naši nepřátelé měli hodně společného s postavami z jeho knih, téměř jako by se jimi inspirovali, nebo byli přímo předlohou. Vzhledem k tomu, že Rulhánkovy knihy byly přeloženy do několika desítek jazyků a získaly si víc než miliardu čtenářů, okruh pátrání příliš nezužovaly. Chvíli mi trvalo, než jsem rozluštila Yatsonovu poslední poznámku: Až na za-pouzdřený úlomek cizího původu nedaleko bederní páteře (podle pacienta po zásahu kopím) naprosto zdráv.

Arnošt Křehůlek zraněný kopím? To byla absurdní představa. Vlast-ně ne tak absurdní. Všichni, Kas, Bárby, Filip, Křehůlek i Gruber, byli jis-tým způsobem profesionální zločinci pracující pro nejmocnější z mocných. Absurdní, šestákově laciný byl způsob, jakým jsem se s nimi zapletla já, obyčejná holka vydělávající si jako asistentka na vysoké škole. Zaláskova-la jsem se do Alexe, jejich šéfa, génia a syna bosse rusko-české mafie v jedné osobě, který teď v naší podzemní laboratoři hledal způsob, jak nej-snadněji eliminovat naše nepřátele. Eliminovat? Zabít, zničit, pohřbít je tak hluboko, aby už nikdy ze svých hrobů nevylezli.

Nakonec jsem na list dopsala ještě své jméno i data, přilepila ho ze-vnitř na dveře a chladicí box zavřela. Čekala mě spousta další práce.

- 5 -

Kniha třetí: Nymfa Kapitola I Barbarossa s Filipem najímají střelce Nowak Barbarossa otočil klíčkem a motor zmlkl. Dvojice mladých

lidí prošla těsně kolem přední masky vozu, kluk držel holku kolem pasu, něčemu se smáli, oběma se na zádech houpal batůžek velikostí dostačující právě tak na procházky v dosahu pražské hromadné dopravy.

„Je tu hodně studentů,“ poznamenal Filip, otevřel přihrádku v palub-ní desce a vytáhl dvoje brýle, jedny podal Barbarossovi, jedny si sám nasa-dil.

„Gruberovy hračky, které nás mají zbavit slepoty,“ poznamenal. „Hezky je zminiaturizoval.“

„Vypadají skoro normálně,“ věnoval Barbarossa brýlím letmý po-hled. „A ty mé jsou trochu jiné, proč?“ zeptal se a vrátil se k pozorování okolí.

Auto stálo ve stínu betonové stěny gigantického stadionu, před sebou měli dost místa, aby prokličkovali průčelím a vyklidili pole bez couvání, pokud by to potřebovali.

„Gruberovy původní obroučky jsem vyhodil a dalo mi trochu pře-mlouvání, aby hardware zabudoval tady do těch modelů od Armaniho. Musel všechno ještě víc zmenšit. Máte protáhlou tvář, proto jsem zvolil jiný tvar pro vás a jiný pro sebe.“

„Proč ta náhlá starost o módu?“ zajímal se Barbarossa, postavil schránku se zdrojem M-pole na palubní desku a dvěma miniaturními po-tenciometry seřizoval imaginární kroužek lokátoru, dokud neukazoval na správné místo.

Brýle mu padly perfektně a ani při prudkém trhnutí hlavou se na nose nepohnuly ani o milimetr.

„Váš kabát stojí dvakrát víc, než je místní průměrný měsíční plat. Každý by se divil, proč chodíte v brýlích, které vypadají jako model Ter-minátor čtyři. Takhle to nikomu nebude nápadné. Prostě manekýn ve středních letech.“

„Mám rád kvalitní kabáty a oblečení vůbec,“ odpověděl Barbarossa po chvíli ticha. „Jako kluk jsem nosil boty po otčímovi, a abych z nich ne-vypadl, vycpával jsem si je slámou.“

- 6 -

Filip se na svého společníka krátce podíval, ale neřekl nic. „Ty šedé krabice za námi jsou koleje, ubytovny univerzitních studen-

tů,“ změnil téma. „Ano,“ přitakal Barbarossa, vytáhl jeden z revolverů, náboj po náboji

zkontroloval, zda jsou zápalky neporušené. Vše bylo v pořádku, ale to věděl i předtím. Přesto neškodilo přesvěd-

čit se. „Proč se místní kápové podsvětí scházejí právě tady? Blízko vysoko-

školských kolejí?“ zeptal se Filip. „Nejsou to kápové, jen týpci, kteří drží pod palcem pár lidí a dají se

najmout. Na Strahově je spousta klubů, většinou do nich chodí studenti a cizinci, velký obrat, žádné problémy s policií. Mají to tady jako základnu. Udržují pořádek a k tomu i slušně vydělávají, navíc je v téhle betonové příšeře dobrá střelnice a bordel.“

„Hezká kombinace,“ ocenil Filip. „Jdeme tedy verbovat?“ Barbarossa místo odpovědi vystoupil a zamířil k otřískanému vchodu

přímo v betonové stěně stadionu. Sloupy okolo zdobila četná graffiti, ale šedá plocha v blízkosti dveří zůstala bez poskvrny. Bez váhání vešel. Mla-dík ve sportovní bundě postávající před schody dolů po něm vrhl rychlý pohled, ale pak ustoupil. Jeho džíny potřebovaly vyprat, adidasky měl roz-vázané a konce tkaniček vláčel po zemi.

„Takhle chodili teenageři v Moskvě před pěti lety,“ poznamenal Filip francouzsky.

Mladík mu věnoval podezřívavý pohled. „Zločinci jsou všude trochu opoždění,“ odpověděl Barbarossa také

francouzsky. „Na pravém boku má revolver. Pythona.“ „Říkám, opoždění,“ pokrčil rameny Barbarossa. „Měl studovat jazy-

ky a mohl se stát zločincem mezinárodního formátu, jako jsme my dva.“ Dole je přivítal pach cigaretového dýmu a ozvěna líných šťouchů ně-

kolika biliárových nadšenců využívajících snížené dopolední taxy. Ani přítmí rozptylované jen kužely žlutého světla vypadávajícími z papírových stínítek zavěšených nad každým biliárovým stolem nedokázalo zastřít cel-kovou ošuntělost, u stropu se líně otáčely předimenzované vrtule ventiláto-rů a vířily dým.

„Bar a salon pro prominenty je až vzadu,“ ukázal Barbarossa směr mezi stoly.

„Vypadá to tady jako ze špatného filmu o americkém podsvětí za do-

- 7 -

by prohibice,“ okomentoval Filip ponuré prostředí. „Opoždění,“ odpověděl Barbarossa, „už jsem vám to říkal.“ Kráčeli středem uličky, tlusťoch s tágem v ruce přerušil hru a uvolnil

jim cestu. „Budou tam dva, kteří si myslí, že jsou dobří. Igor, holohlavý vou-

sáč. Je to Rus, v Chorvatsku si za války zvykl zabíjet, a ani tady si nebere servítky. Zatím mu to vychází. Pak menší kluk, tak třicet, kolem krku spousta zlata. Říkají mu Chřestýš. Ten je nebezpečnější. Přemýšlí, ale když na to přijde, nebojí se střílet. Sám sejmul dva lidi, co si dělali na Strahov nárok před ním.“

„Myslel jsem, že Praha je poklidné město v srdci Evropy,“ zamyslel se Filip.

Barbarossa se na něho úkosem podíval. Zdálo se, že jeho partner upí-rá pohled netečně kamsi před sebe, jako by ho nic nezajímalo, ze zkušenos-ti však věděl, že registruje vše okolo. Mnohem pečlivěji a rychleji, než by to dokázal on sám.

„Ale jo, vlastně to je docela poklidné místo. Původně jsem se tu chtěl usadit, ale…“ Větu nedokončil, už stáli před prosklenou stěnou oddělující salon pro prominenty od zšeřelých prostor biliárového saki.

„Moc nemluvte. Bylo tady dost střílení s vietnamčíkama, nemají Asiaty rádi. Pokud vás budou považovat za mého bodygárda, je to o.k.“

„Rasismus v srdci Evropy? Hrůza, kam ten svět spěje.“ Barbarossa otevřel dveře špičkou levé boty a vstoupil. Třetinu sálu

zabíral oválný bar, třetinu velký stůl s pohodlnými křesly okolo, zbytek stolky, sklo kombinované s lesklým kovem, k tomu sedačky bez opěradel v podobném stylu. Světla zabudovaná do podhledů změkčovala futuristic-ký vzhled salonu.

U největšího stolu sedělo v křeslech osm mužů, Igor u jednoho čela, Chřestýš u druhého.

„Pan velký pistolník nás poctil svou návštěvou!“ zahlaholil Rus. Jeho čeština měla stále příliš měkký přízvuk. „Aspoň jsou to všechno lidé, žádná monstra,“ sykl polohlasem fran-

couzsky Filip. Barbarossa neodpověděl, došel až ke skupině a postupně se podíval

na každého ze sedících. Polovina z nich odvrátila pohled, dva se zatvářili rozpačitě, jen Igor s Chřestýšem zůstali neteční.

„Potřebuji lidi. Lidi s bouchačkou, co se nebojí ji použít. Nemám čas bavit se s každým chlapem zvlášť, budu jednat jen se šéfama.“

- 8 -

„A proč bysme tě měli poslouchat? Nemáme rádi chlápky, co si hra-jou na fajnovky,“ protáhl urážlivě Igor.

Barbarossa odhadl, že se neřídí zásadou starosvětských gentlemanů, že pít se má začít až po čtvrté odpoledne.

„Protože dobře platím.“ „To je důvod, který přebije mnohé,“ šeptl Filip. „Někdy i náboženské

zanícení, občas i lásku k vlasti.“ „Každému chlapovi sto padesát euro čekací taxa za den na telefonu,

při akci čtyřnásobek, šéfovi třicet navíc za každého chlapa, kterého přive-de.“

„Proč euro? Co když budu chtít dolary?“ promluvil klidně Chřestýš. „Nabídka je stejná i v dolarech.“ „To je ale nevýhodný kurz!“ nechápal Igor. Barbarossa mlčel. Věděl,

že ho mladý muž zkoušel, testoval jeho možnosti obstarat různé měny. Nikdo neodmítal euro.

„A co by to mělo být za práci? Nechci, aby se někdo z mých lidí zby-tečně zapletl s policií,“ pokračoval Chřestýš útočně.

„Ukázat pár chlápkům, kde je jejich místo. Oni do toho určitě policii tahat nebudou,“ odpověděl Barbarossa. „Zvlášť, když pak budou mrtví.“

Všechny tváře se upíraly na něho, Filipa krok za ním si nikdo nevší-mal.

„Beru to, se mnou budou tři další lidi,“ řekl muž s nesymetrickým obličejem.

Barbarossa přikývl na znamení, že jeho nabídku přijímá. Díval se na všechny a zároveň na nikoho. Muže, který jako první přijal práci, znal. Bůhvíproč se mu říkalo Lucie a z přítomných byla jeho pozice nejslabší. Nabídnuté peníze pro něj i jeho soldatesku představovaly víc než slušný výdělek.

„Já taky,“ řekl rychle Igor, aby ho nikdo nepředběhl. „Se mnou bude dalších osm.“

Jako poslední se přidal Chřestýš. Slíbil další čtyři střelce, Barbarossa však věděl, že jich má minimálně třikrát víc. Pravděpodobně se účastnil jen proto, aby zjistil, oč se vlastně jedná.

„Jsme domluveni,“ uzavřel Barbarossa jednání a připomněl, kolik mužů kdo z přítomných slíbil.

„Zálohu, chci zálohu,“ ušklíbl se výsměšně Igor. „Čekací taxa na tři dny dopředu. Po třech dnech další várka, je to

v pořádku?“ zeptal se Barbarossa suše. Nečekal na odpověď, sáhl do kapsy

- 9 -

pláště a vytáhl tlustý svazek bankovek. Muži okolo stolu ztichli. Ani před okamžikem nemluvili, teď ale ti-

cho získalo na váze, zhoustlo a přehlušilo i sporadický třesk kulečníkových koulí. Barbarossa držel v ruce svazek pětiseteurovek. Každý z nich z vlast-ní zkušenosti dokázal odhadnout, kolik bankovek může být v takovém ba-líku. Barbarossa to věděl přesně, bylo jich dvě stě padesát, což představo-valo jeden milion dvě stě padesát tisíc euro.

„Potřebuji drobné, sakra,“ zaklel nespokojeně, vrátil paklík do kapsy a sáhl do druhé. Tentokrát vytáhl stejně tlustý svazek stoeurových banko-vek.

Bez váhání odpočítal před každého muže příslušnou sumu a tvářil se, že nevnímá chtivé pohledy přítomných.

„Jsme domluveni,“ zkonstatoval, když položil na stůl poslední ban-kovku.

Nikdo neprotestoval, osm párů lesknoucích se očí hypnotizovalo jeho kapsy.

Barbarossa se otočil k odchodu, chtivý výraz v Igorově tváři ignoro-val. Holohlavec se postavil, žádný z mužů ani nehlesl. Barbarossa netečně zamířil ke skleněným dveřím, v tlumeném světle se zaleskla pochromova-ná pistole.

„Ty prachy…“ Svistot přetnul větu i ruku, která zbraň držela, z tepny vytryskl proud

jasné krve a potřísnil skleněnou desku stolu. Barbarossa se pomalu otočil. Tentokrát si ho nikdo nevšímal, všichni věnovali pozornost Filipovi stojí-címu sotva krok od Igora. Na čepeli tači meče, který držel obouruč, nezů-stala sebemenší stopa krve. Igor šokovaně zíral na pahýl svého předloktí ukončený pulsující krvavou fontánou. S němou výčitkou se podíval na Fi-lipa. V okamžiku, kdy se mu podlomila kolena, se meč opět zaleskl. Hlava dopadla na stůl mezi sklenky s pitím, kostky ledu z převržené misky se rozlétly po stole a změnily se v ledovce plující v přílivu rudého moře.

Oči přítomných místo chtivosti náhle zrcadlily strach. „Je tu někdo, kdo dokáže přivést Igorovy muže? Potřebuji je,“ pro-

lomil mlčení Barbarossa. „Já,“ přihlásil se Chřestýš, ale ani on nedokázal odlepit pohled od

hlavy tyčící se mezi nádobím. „Takže teď pracujeme pro tebe,“ zhodnotil situaci muž, který Barba-

rossovu nabídku přijal jako první. Znělo to jako zoufání. Barbarossa se zamyslel.

- 10 -

„Ne, pracujete pro…“ „…pro královnu,“ dokončil za něj Filip. „Ukliďte tělo a udělejte to

dobře. Nepotřebujeme problémy s policií.“ Nikdo proti jeho rozkazu neprotestoval, rasové předsudky byly za-

pomenuty. „Stejně byste mu nedokázali poskytnout první pomoc,“ řekl místo

pozdravu na rozloučenou.

* * * „Jste rychlý a dovolil jste mu vytáhnout zbraň,“ zhodnotil Barbarossa

venku. „Je to tak, dal jsem mu aspoň iluzi šance,“ přitakal Filip. „Také jsem

skromný.“ Těsně je minula mladá žena v jednoduchých šatech. Při chůzi se tře-

potaly ve větru a ovíjely se jí kolem těla. Oba se jako na povel zastavili a věnovali jí dlouhý pohled.

„Není pro nás,“ řekl nakonec Barbarossa. „A to je správné, je krásná, čistá.“ „Jo, dobře se na ni dívá.“ „A používá Chanel No. 19.“ „Neznám parfémy.“ „Někdy se to hodí.“ „Asi ano.“ Nasedli do auta, dvojici, kterou potkali, než vešli do biliárového klu-

bu, spatřili líbat se za jedním z betonových sloupů. Barbarossa pomalu projel mělkou kaluží a zařadil se do proudu vozidel na Vaničkově ulici.

„Potřebuji se podívat na poštu, zajedu do centra a zkontroluji si schránku,“ oznámil.

Filip místo odpovědi jen přikývl. „Čekáte dopis?“ zeptal se, když stáli na červenou na křižovatce

u Anděla. „Ne, zakázal jsem jí psát. Ale stejně se chci podívat.“

- 11 -

Kapitola II. Rozhovor s mrtvou dámou Seděla jsem na lavičce v parku na Karlově náměstí. Stromy a keře

zakrývaly projíždějící auta i autobusy, slyšela jsem jen hukot a šum, nej-jasněji znělo řinčení tramvajových zvonků. Na trávníku za mnou ležel opi-lec a prospával se do nového dne, u hlavy mu ležela lahvička francovky, kousek dál na šotolinou sypaném chodníku klábosily dvě maminky s ko-čárky. Jedna byla pěkná holka, druhá si nechala těhotenství přerůst přes hlavu a vážila dobrých dvacet kilo přes svou ideální váhu. Že tomu tak nebylo vždy prozrazovaly temně růžové strie pod ramínky letních šatů. Napadlo mě, že babí léto je letos opravdu vytrvalé, ale přesto mi v kože-ném mundůru nebylo horko. Potlačila jsem chuť podívat se na mimina v kočárcích, potáhla si levé pouzdro s pistolí a soustředila se na papír polo-žený na kolenou. Gruber mi kvůli utajení vůbec nedovolil aktivovat mou starou kartu a všechna na ní uložená čísla a adresy mi raději vytiskl.

Hledala jsem Janino číslo. Kdysi jsme si docela rozuměly. Ani jedna jsme nebyly na divoké studentské večírky a s chlapama jsme měly podob-né problémy. Někdy ve druháku se zaprodala archeologii a tichým muzej-ním sálům, já naopak tělocvičnám. Od té doby jsme se potkávaly jen spo-radicky, ale pokaždé jsme si dobře popovídaly. Trochu jsem se styděla, když jsem vytáčela její číslo. Člověk by se na přátele neměl obracet jen tehdy, když něco potřebuje.

„Jano? Tady je Marika.“ Její radost z mého zavolání jsem vnímala vzdáleně asi jako herec

sledující divadelní představení, v němž sám nevystupuje. Přeskočila jsem tolik formalit a zdvořilostí, kolik jen šlo, i když jsem nevěděla, zda to pro-spěje mé věci.

„Promiň, ale mám teď spěch a dost trablů. Něco od tebe potřebuju.“ „Ty a trable?“ Telefon mi její nedůvěřivý tón zprostředkoval napros-

to dokonale, s ním i vzpomínku na pronikavé chytré oči za velkými brýle-mi.

„Jo, a nemohu o tom moc mluvit. Ale až bude po všem, slibuju, že ti řeknu první poslední. Teď bych potřebovala kontakt na někoho, kdo je schopný identifikovat nějaké staré věci.“

„Staré věcí?“ nechápala, co tím myslím. „Rozumím tomu asi jako háčkování,“ připustila jsem. „Některé jsou

- 12 -

z muzeí, jiné asi přímo vykopané a propašované přes hranice. Staré kůly, snad totemy, kusy nádobí, vyřezávané hole, prostě nic mi to neříká…“

„Ale až bude po všem, mám u tebe láhev šampaňského a dlouhé vy-právění.“

„Že váháš,“ skočila jsem jí do řeči, „skutečného šampaňského, žádný český sekt. A pikantní vyprávění, na to se můžeš spolehnout.“

„Skutečné šampaňské? Tak to musí stát opravdu za to!“ zasmála se. „Dobře. Dám ti adresu na Francesku Saliceovou. Byla mou vedoucí diplo-mové práce a konzultovala jsem s ní i disertačku, teď už neučí. Myslím, že měla nějakou nehodu, ale občas jí pořád volám, když potřebuju pomoc. Řekni jí, že tě posílám. Jo, a prej bydlí až pod střechou. Nikdy jsem u ní nebyla, vždycky jsme si daly rande v kavárně u ní v ulici, je moc prima, pokaždé to za mě zatáhla,“ ocenila.

I pro mě byla ještě nedávno neplánovaná schůzka v restauraci zása-hem do rozpočtu, teď jsem se ale zajímala o jiné zásahy. Dalo by se říct do černého. Zapsala jsem si adresu, a jak nejrychleji jsem to zvládla, ukončila hovor. Neměla jsem se za to ráda a umínila jsem si, že až opravdu bude po všem, uděláme si s Janou pořádný mejdan, dámskou jízdu.

Když jsem se zvedala z lavičky, dvě maminky si pořád něco překot-ně vykládaly a opilec se probouzel. Záviděla jsem jim bez rozdílu. Nasadi-la jsem si brýle a zkontrolovala okolí. Jenom lidé, žádný problém.

* * * Adresa Francesky Saliceové patřila domu se secesní fasádou v ulici,

v níž nejezdily tramvaje. Šťastlivec, noční linky člověka hnusně ruší – než si zvykne.

V posledním patře bydlel nějaký pan Filip Dotfrid, Michael Dronec a Lucie Bukačovičová, ale žádná profesorka historie a archeologie. Pro-zkoumala jsem všechna poschodí ještě jednou, ale bez úspěchu jsem vy-stoupala až do posledního, čtvrtého podlaží. Dál se dalo pokračovat jen na půdu. Jana říkala, že bydlí pod střechou. Na půdě? Až tak šílená profesor-ka? Zkusila jsem otevřít oprýskané dveře, ale bylo zamčeno. Byl to stejně zbytečný pokus, nade mnou musel být už jen neobyvatelný prostor zanese-ný trusem holubů a myriádami choroboplodných zárodků.

Napůl náznakem a napůl vztekle jsem praštila do zámku, dřevo po-volilo a dveře se otevřely. Musely držet na dobré slovo, jak byly zpuchřelé. Potlačila jsem překvapené vydechnutí. Nestála jsem před rozvrzaným dře-věným žebříkem na půdu, ale před širokým schodištěm stoupajícím k dal-

- 13 -

ším dveřím. Na mramorových stupních ležela vrstva prachu porušená sto-pami vedoucími oběma směry. Někdo v částečně utajeném orlím hnízdě skutečně bydlel. Ohlédla jsem se – nikde nikdo. Rychle jsem vstoupila do chodby a zavřela za sebou. Ticho přešlo do vyšší váhové kategorie.

Opatrně jsem vyšlapávala schod za schodem a přitom se rozhlížela s žaludkem až v hrdle. Na jednu stranu mi přišlo směšné, že se bojím ná-vštěvy u penzionované profesorky historie a archeologie, na druhou stranu profesorky většinou nebydlí na půdě za zamčenými dveřmi, jako bych se ocitla v úplné jiné Praze, než jsem znala, v úplně jiném světě. Ale to jsem přece věděla už dlouho! Posledních deset schodů, odpočítávala jsem me-chanicky, pocit nebezpečí sílil. Odkud se tu bere světlo, napadlo mě, než jsem došlápla na další stupeň. Přede mnou něco cvaklo, krátké mžiknutí, sss, sss. Jedna, druhá. Mezi prsty levé i pravé ruky jsem najednou držela úzké šipky, má paměť mi zpětně promítla na zlomek sekundy otevřené výmetné díry v posledním schodu. Musela to být halucinace – jenomže ty šipky jsem opravdu držela. Byly malé a lehoučké, ocelová ostří připevněná k balzovým dříkům.

Zůstala jsem bez hnutí stát a vnímala jen vlastní přerývaný dech a tlukot srdce. Musel to být vtip, vzhledem k hmotnosti nemohly střely žád-nému člověku ublížit. To jsem si však myslela jen do chvíle, než jsem si je podrobně prohlédla. Kovově se lesknoucí hroty byly potažené tenkou fólií zabraňující přístupu vzduchu, na špičce jsem rozeznala temný povlak. Otrávené šipky v Praze? Proč ne, mně se prostě v poslední době mohlo přihodit cokoliv. Jednu jsem zahodila, druhou zabalila do papírového ka-pesníku a schovala do kapsy. Bez dalších překvapení jsem překonala po-slední schody a zastavila přede dveřmi. Nebyla na nich žádná jmenovka ani zvonek. V první chvíli mě napadlo, že je zkusím vyrazit, pak jsem však spořádaně zaklepala.

Okamžik se nic nedělo, potom cvakl zámek a otevřela mi holka – pa-ní – dáma – slečna. Nedokázala jsem odhadnout, co je zač, měnila se mi před očima při sebemenším pohybu. Nejspíš za to mohly velké vědoucí oči a vrásky ve tváři současně poskládané do úsměvů i strach nahánějících grimas. Neměřila víc než metr pětapadesát a nevážila víc než šedesát kilo, ale vchod jí byl plný.

„Jmenuji se Marika Zaháňská,“ představila jsem se, „a hledám profe-sorku Francesku Saliceovou. Můžete mi pomoct?“

O otrávených šipkách jsem se raději nezmiňovala. Mohla by se pole-kat.

- 14 -

„Pojďte dál, slečno,“ řekla. „Ale nestoupejte na devátý schod!“ doda-la se zdviženým prstem.

Trochu pozdě. „Hm, trochu pozdě,“ dodala vzápětí sama. Bez ptaní jsem dostala čaj a likér, který byl tak odporný, až mi chut-

nal. Byla jsem si jistá, že před týdnem bych se z něho pozvracela. Vezměte mléko, nechte ho zkysnout, pak ho zalejte kapkou volské moči a štědrou dávkou slivovice, přidejte koňskou krev a všechno to svařte. Tak nějak jsem si ten recept představovala.

„Co potřebujete, mé dítě?“ zeptala se Franceska, když před nás po-stavila misku sušenek. Vypadaly stejně starobyle jako masky, štíty a zbra-ně rozvěšené všude okolo. Mumifikované sušenky, svědkové zániku dáv-ných civilizací.

„Potřebuji zjistit, co jsou tyhle věci zač,“ řekla jsem přímo a položila na stůl obálku s fotografiemi předmětů, které udělali Křehůlek s Barbaros-sou.

A taky, proč bydlíte právě tady a kdo vás tak královsky platí, dodala jsem v duchu.

Apartmá profesorky zabíralo plochu minimálně dvou sousedních domů a architekt, který to tady zařizoval, využíval k přirozenému rozčle-nění prostoru starou trámovou konstrukci. Muselo to stát hromadu peněz. Profesorka vzala do ruky první fotografii.

„Tohle jsou bubny z území dnešního Vietnamu, dynastie Dongo Dong, tohle vypadá na kus aztéckých saní, pravděpodobně jde o originál. A tento artefakt nejsem schopna určit, musela bych ho vidět na vlastní oči,“ pronesla u další fotografie v pořadí a odložila ji stranou.

Následující si prohlížela trochu déle, vzala si na pomoc i lupu. „Tohle je hodně velký rubín. Starobylý způsob výbrusu,“ na okamžik

otočila fotografii vzhůru nohama, „odpovídá ranému středověku, ano – pokud se moc nepletu, jedná se o drahokam přímo ze svatováclavské koru-ny. Takže to není rubín, ale rubelit. Nebo jeho přesná kopie,“ uzavřela. „I když myslím, že vaši přátelé se o kopie příliš nezajímají.“

„Spíš ne,“ přitakala jsem. Franceska Saliceová s pochopením přikývla, jako by bylo zcela běž-

né vlastnit klenot ze svatováclavské koruny; a pokračovala a pokračovala, až se zdálo nemožné, že jeden člověk toho může tolik vědět o předmětech vykopaných po tisíciletích zapomnění. Zpočátku jsem si dělala poznámky, ale potom jsem to vzdala. Zahrnovala mě přílišným množstvím informací.

- 15 -

Totemy, klenoty, hliněné střípky, úlomky mečů, šperky. Nedávalo to smy-sl. Proč by někdo takovou nesourodou hromadu haraburdí shromažďoval? Jistě, byly tam vzácné kousky, ale také věci, za které by nikdo nedostal vůbec nic.

„Co mají všechny ty věci společného?“ zeptala jsem se nakonec. Franceska se na mě zkoumavě podívala. „Vy si myslíte, že mají něco společného?“ zeptala se vážně. Zkoušela

mě a já nevěděla, kam míří. „Musí mít něco společného, ale já nevím co. Nevidím žádnou souvis-

lost mezi hliněnou tabulkou a bronzovým náramkem. Které navíc podle vašich vlastních slov dělí tisíce kilometrů a tisíce let.“

Profesorka spokojeně přikývla, jako bych právě složila jakousi zkoušku. Na římse okna přistál holub a zobákem klepal na skleněnou ta-bulku. Stejně jako Franceska si nic nedělal z nařízení magistrátu, že krmení holubů je zakázáno.

„Tahle tabulka,“ vzala do ruky fotografii, „pochází se starého Egyp-ta. Co na ní vidíte?“ zeptala se.

„Neuměle nakresleného člověka. Ženu,“ odpověděla jsem. „A co víte o starém egyptském malířství?“ „Obličeje z profilu, 'tělo z čelního pohledu?“ nadhodila jsem váhavě. Franceska se vítězně zasmála. „Přesně tak. Ale tahle tabulka porušuje tehdy platný kánon. Můžete

o ní říct ještě něco dalšího?“ Jen jsem zavrtěla hlavou. „Umělec, který ji vytvořil, přestoupil spoustu tabu, silnějších tabu,

než si my dokážeme představit,“ vysvětlila vážně. „A co mi povíte o tomhle?“ zvedla se, otevřela sekretář, kde se měly

skrývat vybledlé fotografie rodinných příslušníků nebo karafy s ušlechti-lými destiláty.

Profesorka tam schovávala změť víceméně nevábně vyhlížejících předmětů. Vtiskla mi do dlaně plochou kost. Vypadala jako lopatka jelena, jako lopatka hodně velkého jelena, lopatka zatraceně velkého jelena, který vyhynul před mnoha desetitisíciletími. Na bílém povrchu kostí byl neumě-lými vrypy vytvořen obraz ženy. Detaily byly hrubé, primitivní, ale celek – ta holka měla velké oči s naznačenými zornicemi, klenuté boky, klín s ne-symetrickým ochlupením. Trochu se mračila, trochu se bála a hlavně – odpouštěla. To bylo patrné ze souhry detailů tvořících celek.

„Co mi řeknete o tomhle, má drahá?“ Polkla jsem. Ten obraz měl sílu nesoucí se přes tisíciletí.

- 16 -

„Miloval ji, hodně moc. Něco zvrzal, ona kvůli tomu umřela a než umřela, tak mu odpustila, nebo snad neodpustila a on si přál, aby tak učini-la,“ řekla jsem napůl proti své vůli s jistotou, o níž jsem netušila, kde se ve mně bere.

„Přesně tak, má drahá,“ přikývla Franceska a uctivě mi jelení lopatku vzala z ruky.

„To, co jste popsala, se stalo zhruba před 26 000 lety a vy jste to byla schopna přečíst. Síla lidské bolesti, lidské vůle, síla utrpení vytvářející kouzlo zůstaly zachovány až do dneška.“

„Jaké kouzlo?“ nechápala jsem. „Vy si myslíte, že kouzla spočívají v mávání rukama, v černých cy-

lindrech, divokých tancích a tajných lektvarech?“ podívala se na mě s úsměvem.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. V kouzla jsem nevěřila, ani teď. To už spíš v Alexův výpočet energie pseudokovalentní vazby zaručující tkáním monster jejich neskutečnou odolnost.

„To je dobře, mé dítě,“ usmála se. „Kouzla jsou jednoduchá. Stačí lidská vůle, nebo slovo a vůle. Člo-

věk může kouzlo vyřknout, nechat zaklít do okamžiku, nebo naopak vdechnout do předmětu a nechat ho čekat tisíce let, než bude uvolněno. Právě tak jako v téhle kosti.“

„A co v ní tedy přesně je?“ povzdechla jsem si. Mé celodenní snaže-ní nic nepřineslo, jen jsem se setkala se šílenou vědkyní.

„Štěstí pro ženu, která si získá celé srdce muže, to tam je, mé dítě.“ Než jsem na to stačila něco říct, vyrušilo nás krátké cinknutí bzučá-

ku. „Někdo přichází,“ ztuhla Franceska. Nacvičeným pohybem odhrnula

starobylou tapiserii a odhalila plazmovou obrazovku monitoru. „A nejsou to mí přátelé.“ Z jejího hlasu se vytratila radost a optimis-

mus. Mrkla jsem na monitor. Byli dva, nikdy jsem je neviděla, ale způsob,

jakým vylomili dveře do domu, mě nenechal na pochybách. „A kdo jsou, když ne vaši přátelé?“ zeptala jsem se. Kamery umístě-

né na schodišti si je automaticky předávaly, monitorovací systém snímal, jak se blíží. Můj příchod a pátrání zjevně profesorku zdaleka tak neznepo-kojily.

„Ti, co mě zabili,“ odpověděla tiše. „Neměli tušit, že bydlím právě tady.“

- 17 -

„Postavte se stranou,“ poručila jsem jí, vytáhla z pouzdra pistoli a postavila se proti dveřím.

Desert Eagle AE, jak zbraň uctivě tituloval Gruber, byl příjemně těž-ký a rukojeť mi přesně padla do dlaně. Doufala jsem, že stříbro bude fun-govat. Ne, věřila jsem, že bude fungovat, a děsila se, že nebude. Ráže půl palce, síla, která prostřelí malý tank. To přece musí fungovat, nebo ne?

Už jsem slyšela jejich kroky na schodech. Co jedovaté šipky, zbyly na ně ještě nějaké? Možná jsem měla dveře otevřít, abych je viděla přichá-zet, napadlo mě. Nervózně jsem sevřela rty, v tu chvíli dveře vyletěly z pantů, mezi zárubněmi se objevil sympatický kluk v černých kalhotách z částečně elastické látky, tričko s rozhalenkou mělo kovový lesk. Dost dobrý ohoz, na zabijáka až moc. Už jsem se nebála.

„Zahoď to a dovedu tě k šéfovi,“ řekl, jako by mě na místě očekával. Dovolila jsem mu udělat první krok a pak zmáčkla spoušť. Nebyl tak

rychlý, jak si myslel, kulce neuhnul. Na zem dopadla jen bezduchá hmota. Jeho parťák zareagoval přesně podle logiky stvůr neobávajících se střel-ných zbraní. Trefila jsem ho do břicha, další kulkou do hlavy. Setrvačností doklouzal až do pokoje, krev pokryla sošku z černého dřeva. Omluvně jsem se otočila k profesorce, nechtěla jsem jí zničit žádný z jejích cenných exponátů.

„Nebojte se, mé dítě, to je bojovnický totem původem z Afriky, krev zajatců ho skrápěla po mnoho generací.“

Věcný naturalismus jejích slov podivně kontrastoval s bledou barvou obličeje.

„Co vám udělali?“ chtěla jsem vědět. Dýchala jsem rychle, trochu se mi třásly ruce, ale snaživě jsem předstírala, že zabíjení představuje mou denní rutinu.

„Zavraždili mě, dítě,“ odpověděla, vtom znovu cinkl zvonek bezpeč-nostního systému.

Tentokrát to byl přerušovaný tón, návštěvník byl podle všeho identi-fikován.

Franceska zbledla ještě víc. „To jsou mí přátelé, ale nejsem si jistá, že i vaši! Spíš naopak, neu-

šetří vás! Cítím, že jste antagonisticky silná, musíte se schovat!“ Což o to, schovat jsem se mohla, ale co s mrtvolami dvou bestií? „Pistoli jste si koupila a mě jste nikdy neviděla,“ vyhrkla jsem a vnu-

tila profesorce jednu ze svých zbraní. Bez čekání jsem vběhla do ložnice a vmáčkla se do skříně.

- 18 -

Nebyla to sice příliš dokonalá lež, ale pokud příchozímu na profesor-ce záleželo, bude se spíš snažit dostat ji do bezpečí, než zkoumat její his-torku.

Sotva jsem zklidnila dech, do bytu někdo vstoupil. Zvuk hovoru jsem slyšela jen tlumeně a nerozuměla jsem mu. Hlasy zněly klidně a nevzruše-ně, spíš přátelské vysvětlování než výslech. S ubíhajícím časem mi připa-dalo, že je ve skříni méně a méně vzduchu a pach naftalínu získává na síle. Bojovala jsem s nutkáním zvracet. Schovával by se chlap s pistolí ráže padesát ve skříni? Napadalo mě pořád dokola. Zřejmě ne, jenomže pak by na to asi doplatila Franceska. Byla mi sympatická a záleželo mi na ní.

Konečně odešli, slyšela jsem jejich vzdalující se kroky. Pro jistotu jsem se donutila napočítat do čtyř tisíc a až potom jsem vylezla ven.

- 19 -

Kapitola III. Křehůlek s Kasem jedou na výlet Arnošt Křehůlek si to rázoval po krajnici směrem k tabuli s nápisem

Zvíkov. Kas v otlučeném fordu Scorpio s tónovanými skly a přeplňovaným motorem o objemu 2.9 litru kolem něj projel podruhé.

„V té díře vypadá všechno v pořádku, až na to, že tam chcíp pes a ještě leží na cestě,“ ozval se ve sluchátku.

„Nevystupuj z vozu a neporušuj žádné dopravní předpisy,“ požádal ho Křehůlek a pohledem přitom kontroloval, zda ho nikdo nepozoruje. Lidé si většinou nepovídají sami pro sebe.

Občas mu připadalo, že je jejich opatrnost nesmyslná, že se všichni chovají jako postižení paranoiou. Stačilo však, aby si vzpomněl na hlavu oddělenou od těla se stále živými panenkami, na neochotně umírající ne-přátele, na svaly odolnější než kevlarový kompozit, a jejich přípravy se mu najednou nezdály až tak neopodstatnělé. A to i když šlo jen o obhlídku terénu před plánovanou návštěvou hradu Zvíkov, nynějšího sídla českého multimiliardáře spisovatele Rulhánka.

Křehůlek jeho světové bestsellery pročetl jeden po druhém. Věrně popisovaly vlastnosti stvůr, proti kterým teď stáli. Vůbec však neobjasňo-valy, jak se stvoření stojící mimo realitu, bytosti vymykající se současné-mu vědeckému poznání, na světě objevily. A už vůbec neříkaly nic o tom, co je zač spisovatel Rulhánek. Pokud nevzal vážné jeho „poslední bestsel-ler, ve kterém se sám označil za jedno z monster. Proč se pak ale dobro-volně izoloval na přebudovaném Zvíkově? Úvahy nikam nevedly, Křehů-lek se rozhlédl a potlačil nervozitu. Nejraději by s sebou měl jednotku vo-jáků s velkorážnými karabinami. To by podle knih pana Rulhánka mohlo stačit. Snad.

„Proč neporušovat dopravní předpisy?“ ozval se po delší odmlce v mikrofonu Kas. „Doma mít tuhle káru plnou zbraní a munice, tak se s žádným milicionářem o místě na parkování nebavím. Každý město by bylo moje,“ zasmál se a jeho hlas částečně překrylo kvílení brzd.

„Vy u vás máte ještě stále milicionáře?“ zeptal se Křehůlek. To už kráčel mezi prvními domky. Stará žena s šátkem na hlavě a taškou na ko-lečkách se na něj zvědavě a současně napůl podezíravě podívala.

„Jdu do místní hospody a nebudu moct nějakou dobu mluvit. Po-slechnu si řeči a pak vypadnu. Nezapomeň mi krýt záda,“ změnil téma a

- 20 -

díval se přitom stranou od ženy, aby nebylo vidět, že hovoří. „Ty děláš, jako bysme šli do války,“ ozval se ještě Kas. „Budu stát

před putykou, je to otřískaný barák kousek od návsi. Objel jsem to dokola, asi mají za domem dvůr. Milicionáře už nemáme, to je pravda. Teď jsou to Bašviliho jezdci a chrání naši svobodu. Ale my stejně víme, že to byli mi-licionáři. Můj bratr má už šest zářezů v pažbě,“ doplnil Kas ještě.

Otázku, kolik zářezů má on sám, Křehůlek spolkl. Jiný kraj, jiný mrav. Na návsi zvolnil, aby vypadal jako unavený čundrák, který toho má za celý den dost, a zastavil až před hostincem U Josefa. Cesta byla dláždě-ná kočičími hlavami, ve stínu fasád polehávali dva hubení psi a hromádky koňského trusu prozrazovaly, že obyvatelé vesnice Zvíkov ještě na staré dobré časy nezanevřeli. Parabolické antény čnící k obloze mezi různě omšelými střechami chalup zvěstovaly, že neodmítají ani nové dobré časy. Dva štamgasti hovící si ve stínu slunečníku s nápisem Gambrinus si Kře-hůlka se zájmem prohlédli. Oba v montérkách s laclem a s přetékajícími břichy jako by si navzájem z oka vypadli. Uvědomil si, že udělal chybu, brýle si měl nasadit, ještě než do vesnice vstoupil. Teď by to vypadalo po-dezřele, kdyby na ně upřeně zíral skrz černá skla. Předpokládal však, že jejich nepřátelé nejdou v utajení tak daleko, aby se maskovali za místní zemědělce.

Než došel ke dveřím pod vývěsním štítem, zaregistroval oblou příď Scorpia ukrytou mezi traktorem a prorezavělou Volhou stojící ve stínu dvou vzrostlých lip. Auto zvolili dobře, zvlášť odloupávající se lak a pro-máčklé dveře dokonale ladily s celkovou zanedbaností okolí. Na druhou stranu – motor, podvozek a řízení vozu byly v dokonalém stavu.

Hospoda v sobě spojovala to nejhorší z výdobytků civilizace – laciné umakartové stoly, hlasitě puštěnou televizi s rozhašeným obrazem, hrací automat rádoby oddělený od okolí závěsem a chladicí skříň s limonádami a alkoholickými nápoji, která už na první pohled nefungovala. Mouchy ho-nící se za jejím sklem na to vypadaly příliš čile.

Křehůlek se sesul ke stolu vedle skupinky místních štamgastů a ba-toh položil na zem. Výčepní před něj bez ptaní postavil půllitr. Míra byla poctivá, ale podle toho, jak rychle pěna mizela, Křehůlek okamžitě poznal, že není dostatečně vypláchnutý čistou vodou. Rezignovaně se napil. Chuť byla rozbitá, pivo nemělo říz.

Všiml si, že žilnatý chlapík s pleší a léta nestříhaným zbytkem vlasů, které se mu upoceně lepily k holé lebce, se na něj s očekáváním dívá. Moh-lo mu být padesát, ale stejně tak i o dvacet víc.

- 21 -

„Dobrý pivo, fakt dobrý pivo,“ řekl Křehůlek uznale. „Takový sem nepil ani v Plzni, když sem tama projížděl.“

Věta mu získala pozornost všech štamgastů. Patřili do věkové skupi-ny „my už máme naděláno.“

„A ty seš vodkaď, mladej?“ zeptal se stařík, který si ho všiml jako první.

Křehůlek vytáhl cigaretu, vložil si ji do úst, místo svého oblíbeného zapalovače Zippo vylovil z kapsy umolousanou krabičku zápalek. Pokle-pem ji otevřel, pak bravurně pomocí prostředníku a ukazováku škrtl, za-tímco palcem tiskl krabičku k dlani. Zapálil si a nacvičeným gestem scho-val zápalky zpátky do kapsy.

„Z Ostravy. Řek sem si, že letos si trochu projdu Čechy,“ ukázal prs-tem k batohu. „Dlouho sem tu nebyl a časy se mění.

„Vypadáš jako nějakej vod armády,“ okomentoval jeho khaki výstroj nejtlustší ze štamgastů. Neměl před sebou postavený obyčejný půllitr, ale tuplák z matného skla.

„Je to laciný, hodně to vydrží a myslivec tě jen tak nezmerčí,“ oko-mentoval Křehůlek. „Jaký sou tu lesy? Rostou konečně houby?“ směřoval hovor k tématům, která ho zajímala.

Po dalších dvou pivech zaplatil rundu rumů a jeho hosté se pomalu rozpovídali. Sám svého panáka dokázal z poloviny vylít.

„Tady bych nikdy nespal pod širákem. Dokonce ani Vodrouch, a to je nějakej houbař, nechodí do místních lesů. Dějou se tam divný věci, vob-čas je slyšet střelbu,“ zakroutil hlavou tlusťoch.

„Sem tam se u nás nebo v sousední vsi objeví nablýskaný fára, lidi říkaj, že maníci v městskejch šatech, žádný trampové jako ty, si vyrazí do lesa. Někdy se vrátěj a zase odjedou, jindy se nevrátěj a jejich auta vodveze někdo jinej.“

„To sou mi věci,“ zakroutil hlavou Křehůlek. „A co policie? U nás do všeho strkají ten svůj frňák.“

„Policie!“ mávl rukou pohrdavě vyschlý stařík. „Já ti něco řeknu. Půlka peněz vobecního rozpočtu je vod zvíkovskýho pána. Nikomu by neprospělo, kdyby se míchali do jeho věcí. Každý dožínky zaplatí hudbu a věnuje na slavnost tři selata a tři velký bečky piva.“

Křehůlek pokrčil rameny na znamení, že všechno chápe. „Jednou se ztratila stará Blažková. Nikdo nevěděl, co se jí stalo, a až

za týden se vobjevilo parte. Prej umřela doma ve spánku na mrtvici. Jenže všichni ji viděli, že šla sbírat maliny ke Zvíkovu. A potom,“ stařík se vý-

- 22 -

znamně ušklíbl, „potom Blažkovic začali vopravovat barák a koupili si nový auto.“

Ukončení stále hlasitějšího rozhovoru stálo Křehůlka ještě jednu rundu, tentokrát fernetovou. Rozloučil se se svými známými s poukazem na to, že u nich teda v lese spát nebude a musí urazit ještě 'pár kiláků, než se smrákne.' Zaplatil útratu, přidal dýško čtyři padesát, jak se na trampa slušelo, a vyšel na ulici. Po umakartovém sále vypadala zaprášená ulice najednou jako docela přívětivé místo.

Křehůlek šel pomalu. V žaludku cítil tři půllitry mizerného piva, podvečerní slunce stále ještě docela hřálo a on potřeboval přemýšlet. Stručně zopakoval Kasovi v ruštině, co se dozvěděl.

„Měli bychom se na to mrknout, když už jsme tady,“ vyrušil ho z myšlenek Kas. „V lesích se tu dějí divný věci. Co to jsou dožínky?“

„Dožínky nejsou důležité,“ odbyl ho Křehůlek. „Ale asi bychom se na to měli opravdu podívat,“ souhlasil neochotně. Ve stínu vysokého jasa-nu blízko silnice zastavil a rozložil mapu. Soutok Vltavy a Otavy byl vzdušnou čarou necelých pět kilometrů. Podle křivolakých stezek vyzna-čených v turistické speciálce by ke zvíkovskému hradu museli urazit ce-lých osm. Jenomže oni nepotřebovali dojít až k hradu, chtěli jen prozkou-mat terén.

„Kilometr od vesnice je odbočka do lesa, zkus tam zaparkovat, po-kud to místo nebude moc na ráně,“ doporučil Kasovi. „Můžeš předstírat, že jsi houbař. Budu se držet za tebou a dívat se, co a jak,“ navrhl plán.

„Mám hrát holuba,“ odtušil Kas okamžitě. „Holuba?“ nechápal Křehůlek. Zdálo se mu, že s přibližujícím se večerem slunce naopak ještě zís-

kává sílu. Pot z něj jen lil. Víc než slunce za to mohl rozpálený asfalt uvol-ňující teplo naakumulované v průběhu celého dne. Pozdní babí léto jako vystřižené z idylického románu.

„Když doma chytáme orly, snažíme se je nalákat na uvázaného holu-ba. Orel vidí kořist, zaútočí, my na něho hodíme síť a máme ho,“ vysvětlil Kas.

„U nás tomu říkáme hrát volavku,“ odpověděl Křehůlek. „Přesně tak jsem to myslel,“ přiznal.

Byl přesvědčen, že malý Asiat přidělenou roli odmítne. „O.k.“ souhlasil Kas. „Vezmi si ale z vozu něco lepšího, než je ta tvá

bouchačka.“ „Dobře,“ potvrdil Křehůlek.

- 23 -

Rozhodl se, že si vezme Kasovu těžkou kulovnici pro lov velké zvě-ře. Ta by mohla jejich protivníky na chvíli zastavit, i kdyby stříbro nefun-govalo. Jedna věc byla teorie, druhá praxe. Nebo vojenskou odstřelovací pušku Falcon. Měla v zásobníku šest nábojů, každý z nich s dostatečným množstvím energie, aby na vzdálenost osmi set metrů prostřelil čtyřicet centimetrů silnou betonovou zeď. Zato ale vážila skoro čtrnáct kilogramů.

„Dám ti vědět, až budu na dohled auta, nemusíme se potkat. Nech ho otevřené, ať se dostanu dovnitř. Doufám, že nenarazíme na žádného mys-livce. Nechtěl bych mu vysvětlovat, že s kvérem, co si ponesu, nechci stří-let medvědy.“

„Myslivec nebo milicionář,“ odpověděl lhostejně Kas. „Tady jsou medvědi?“ zeptal se s větším zájmem.

* * * Kas kráčel a zdánlivě sledoval půdu okolo sebe, ve skutečnosti po-

hledem systematicky propátrával okolí a většinu pozornosti věnoval mís-tům, kde by se ukryl sám. V ruce držel papírový pytlík, do něhož vložil těch pár hub, kterých si všiml. Dobře věděl, že dodržovat zvolenou roli se vyplácí. Odstřelovači většinou nezabíjeli obyčejné pěšáky, čekali na lepší kořist.

Ruka mu mimovolně vklouzla pod bundu, kde měl pětačtyřicítku, klon osvědčeného Coltu 1911. Ta pistole se mu zamlouvala svou jednodu-chostí a praktičností, navíc náboje mohl sehnat skoro všude. Jeden zásob-ník se stříbrnými kulkami, jeden s normálními. Ze stínu ve tvaru postavy se vyklubal vykotlaný strom. Kas si vydechl, uvolnil se a náhle ztuhl upro-střed kroku. Z vrstvy rezavého jehličí se na něho šklebila roznětka protipě-chotní miny.

Dřepl si, aby lépe viděl, rukou nesmírně opatrně, smítko po smítku odstranil nahrnutou půdu.

Kujbyševskij závod, stálo na obnaženém štítku azbukou. „Narazil jsem na minu,“ řekl chraplavě. Okamžik nikdo neodpovídal, zdálo se mu, že slyší jen přerývaný

dech. Veverka sklouzla ze stromu, chvíli ho přemýšlivě pozorovala, pak opět po kůře vyběhla kolmo vzhůru, jako by pro ni zákony gravitace nepla-tily.

„Já taky,“ odpověděl po dlouhé pauze ticha Křehůlek. „A vidím dal-ší, zdá se, že tím minovým polem jdeme už nějakou dobu.“

Kas zaslechl zapraskání větví. Blížilo se odněkud zleva.

- 24 -

„Kryj se,“ šeptl, „někdo jde.“ Sám si lehl, rukama před sebe nahrnul val z jehličí a přitáhl k sobě

hustou smrkovou větev. Po chvíli do jeho zorného pole vešel štíhlý muž s puškou v ruce

v myslivecké uniformě. Lokátor ho okamžitě označil namodralou značkou. „Milicioner,“ zformuloval Kas tak tiše, aby slovo zachytil jen mikro-

fon upevněný na hrdle. Potom bezhlučně a pomalu vytáhl pistoli. Označený myslivec se roz-

hlédl, sáhl pod kabát a vytáhl vysílačku. Kas jeho slovům bohužel nerozu-měl, muž mluvil česky příliš rychle a tlumeně. Po krátkém hlášení přístroj schoval a udělal další krok. Zem explodovala, Kas se zavrtal do země, jak nejvíc to šlo, ruce si složil nad hlavou.

„Kasi? Kasi?“ uvědomil si, že někdo pořád šeptá v mikrofonu. „Jo, jsem naživu, koupil to ten druhej,“ zachroptěl. Vlastní slova skoro neslyšel. „Jsem hluchej, mluv hlasitěji.“ Váhavě se postavil, kráter po explozi začínal tři metry před ním. Ná-

lož byla silně předimenzovaná, pokud, napadlo ho, pokud nechtěl být člo-věk, který minové pole položil, chráněn i před tanky. A monstry, doplnil.

„Stahuju se,“ řekl do mikrofonu. Zjistil, že mu teče krev z nosu a točí se mu hlava. Na tak těsný vý-

buch to ale pořád bylo dost dobré. „Dívej se po minách, jak jsou ložené, kterou stranu mají krýt,“ in-

struoval ho Křehůlek po telefonu. Kas měl v první chvíli chuť odseknout, že mu jde o vlastní krk, ale

potom sám pro sebe přikývl. To byla důležitá informace. Rozmístění náloží se snažil určit do chvíle, než zjistil, že před okamžikem na jedné mině sám stál. Pořád ještě lehce omráčený ji bleskově vykopal ze země. Tahle nebyla protipěchotní. S dvacetikilogramovou náloží pod paží se rozběhl směrem k vozu.

„Mizíme,“ sípal do mikrofonu, „mizíme. Mám takový dojem, že za chvíli bude horko.“

„Už je, někdo se blíží,“ zazněla odpověď. K autu dorazili oba sou-časně. Křehůlek s dlouhou puškou Falcon v ruce funěl jako lokomotiva.

„Skoro jako u nás doma, válečné pásmo,“ zašklebil se Kas a soukal se za volant. Na štěrkem sypané cestě směřující ven z lesa se objevil muž se zbraní v ruce.

Motor zavyl, kola proklouzla na štěrku, vůz se rozjel.

- 25 -

„Má to mít ASR proti proklouznutí,“ řekl znechuceně Křehůlek, od-střelovací pušku stále v rukách.

Muž se jim nesnažil uhnout, pouze se odrazil do výšky. Křehůlek se bleskově otočil, Kas se synchronizované přikrčil, aby mu dlouhá hlaveň s kompenzátorem zpětného rázu neurazila hlavu. Dva výstřely zahřměly současně, sklo se roztříštilo, Křehůlek mačkal spoušť podruhé, potřetí. Muže trefil, ještě než dopadl na zem. Série zásahů ho převrátila na záda.

Směrem od lesa houkl dunivý výstřel, puška v Křehůlkových rukou zazvonila, ocelová štěpina mu z předloktí vytrhla pruh masa.

„Sakra!“ zaklel Křehůlek, odhodil torzo zbraně na zadní sedadlo a rychle se přikurtoval bezpečnostními pásy.

Místo přestřelky se jim už ztratilo z dohledu, motor Scorpia šplhal do vysokých otáček.

Kas přeřadil, ručička tachometru se chvěla okolo stotřicítky. „Kdo byli ti dva, co po nás vystartovali?“ zeptal se Křehůlek a omo-

tával si kolem rány obvaz, prozíravě uložený v přihrádce palubní desky. „Chlapi, co šli zjistit příčinu exploze,“ odpověděl Kas. „A nešlap na

to moc,“ ukázal na minu položenou pod nohama spolujezdce.

- 26 -

Kapitola IV Další nezvaný host Čtyři tisíce. Hodina má tři tisíce šest set sekund a já napočítala do

čtyř tisíc. Lehce jsem zatlačila do dveří skříně, starý pant zavrzal. Zvuk se v tichu hlasitě rozlehl. Ztuhla jsem, pistoli v ruce. Vlastně to nebylo až tak dokonalé ticho. Skrývalo se v něm hučení ledničky, tlumený šum pouliční-ho ruchu, monotónní tikání elektrických hodin. Vybavila jsem si, že ty byly v koutě s kuchyňskou linkou.

Krok za krokem jsem prošla opuštěný byt, dokonce jsem nakoukla i na toaletu a do koupelny, zda se tam nikdo neschovává. Bez charismatické paní domu sbírky působily téměř ponurým dojmem, ale přistihla jsem se, že Francesce Saliceové její bydlení závidím, nejvíc pracovnu obloženou knihami a soškami. I přes velikost bytu většinu prostoru zabírala spousta vaků vyplněných vlhkost pohlcující buničinou. Co se pod ní skrývá, jsem nezkoumala. Nechtěla jsem nic zničit. Na velkém pracovním stole se mezi prvotisky, podle vazby a kvality papíru musely ty knihy být víc než půl tisíciletí staré, na saténu válely desítky krystalů. Kdysi jsem viděla doku-mentární film o brusičích diamantů v Antverpách a tohle připomínalo křiš-ťálové makety diamantů, na nichž se předváděly největší a nejkrásnější drahokamy. Nakonec jsem to nevydržela a nahlédla do jednoho z vaků. Na samotném dně se skrývala hrst drobných kůstek, odhadla jsem, že zápěst-ních.

Pak, už mnohem klidnější, jsem se sklonila k jedné z knih. Byla psa-ná ručně, podle druhu iluminace ještě z předguttenbergovské éry. Pohrou-žila jsem se do studia komplikovaného obrázku a najednou jsem se přistih-la, že napětím nedýchám. Nebyla jsem v bytě sama. Chloupky na zátylku, na předloktí, prostě všude se mi ježily, jak mě ovíjel ledový závoj strachu. Byl to jako tisíckrát zesílený nepříjemný pocit, že se na mě někdo dívá. Blbneš, vynadala jsem si v duchu. Jako holka jsem hrávala hry, kde šlo o to vytušit cizí pohled, a nikdy jsem neuspěla. Teď jsem určitě byla úplně mimo.

Pocit byl však tak intenzivní, že jsem se musela přemáhat, abych se okamžitě neotočila a nepřesvědčila se o své hlouposti. Přestože jsem si připadala směšně, odsunula jsem knihu stranou, a tak ruku nenápadně při-blížila k pistoli, kterou jsem předtím odložila na stůl. Hranaté linie kovu ostře kontrastovaly s panenskou hladkostí skla pracovní desky stolu.

- 27 -

V okamžiku, kdy jsem se prsty dotkla rukojeti, se mi ulevilo, současně jsem se odvážila podívat ke dveřím do předsíně, kde se podle mé připito-mělé představy nacházel zdroj nepříjemného pocitu.

Ve dveřích stál vysoký muž, spíš kluk kolem pětadvaceti, černé kudrnaté vlasy kolem hlavy jako svatozář. Usmíval se, ale byl to nepříjem-ný úsměv založený na sarkasmu, pohrdání a absolutní sebedůvěře. Prsty jsem obemkla kolem rukojeti pistole, ukazovákem se dotkla spouště. Jemu muselo připadat, že se o stůl opírám. Stále se nehýbal, jen mě posměšně pozoroval. Druhou rukou jsem pomalu sáhla ke krku, kde jsem měla ve výstřihu halenky zavěšené brýle a pomalu si je nasadila. Na stěně, asi metr od jeho hlavy, se objevila namodralá značka. Ťukla jsem do obrouček, značka poskočila a kryla se s jeho hrudí. Uvědomila jsem si, že se třesu. V bytě bylo přetopeno, muselo to být strachem.

„Co tu děláte? Kdo jste?“ zeptala jsem se. „Říkají mi Silver,“ odpověděl hubeňour, „a co tu děláte, se ptám já

vás. Přece jste nevěřila, že zbaštíme profesorčinu historku, že si ten kanón sehnala kvůli své obraně. Navíc s kulkama fedrovanýma stříbrem tak chytře, že skutečně trefí, na co namíříte.“

Zvedla jsem pistoli a namířila na něj. Desert Eagle Action Express, ráže půl palce, kulka o váze dvaceti dvou gramů slitiny stříbra, uranu, cínu a stopy chrómu. Dnes už jsem viděla, že těch dvaadvacet gramů funguje, že zabíjí.

Skoro opovržlivě zakroutil hlavou, ale podle toho, jak se mu zúžily oči, jsem viděla, že jeho nadhled je předstíraný. Také se bál, nebo jsem ho alespoň znervóznila.

„Další kvér naládovaný stříbrem. Vy se opravdu nevzdáte. Stejně vás ale odvedu k Mistrovi. Pokud se nebudete vzpouzet, nebude to bolet.“

Výhružku podtrhl dalším samolibým úsměvem. Frajerská černá bun-da s vycpanými rameny, kování na lemech, kožené boty na silných podpat-cích. Je jednoduché zabít monstrum, ani kvůli tomu nebudu trpět výčitkami svědomí.

Prásk. Střelila jsem ho do hrudi, zvuk výstřelu se zakousl do uší, ti-cho bylo na okamžik absolutní, a potom se mi v hlavě rozezněly desítky stříbrných zvonků. Tahle pistole opravdu nebyla určena ke střelbě v uza-vřených prostorách. Ještě sekundu stál, ve tváři výraz děsu a bolesti, poku-sil se pěstí ucpat ránu na prsou, pak mu povolila kolena a zhroutil se. Chr-čel, sténal, tlustý rolák pod bundou měl najednou zabarvený nepřirozeně jasnou krví. Bylo jí tolik, až to vypadalo, že se rozteče po celém pokoji.

- 28 -

Nedýchala jsem hrůzou, naštěstí jeho chroptění pomalu ustávalo, zmítal se míň a míň, až konečně znehybněl a nepřirozeně červená krev přestala téct. Oči jsem měla plné slz, skoro jsem neviděla. Možná byl monstrum, ale umírání ho muselo nepředstavitelně bolet. Bylo mi ho líto. Opatrně jsem se k němu blížila, byla jsem ráda, že mám boty se silnou podrážkou a neuma-žu se. Už jsem stála u něj. Možná, možná bych měla riskovat ještě jednu ránu jistoty do hlavy, abych zničila i ten M-polem dopovaný mozek. Po-zvedla jsem pistoli, současně otevřel oči a něco mi utrhlo podlahu pod no-hama.

Dopadla jsem na záda, druhou rukou mi vyrazil pistoli a překulil se na mě. Stisk jeho nohou, které se mu podařilo zaklesnout pod mou páteř, byl ochromující. Bolestí jsem vykřikla.

„Po tomhle tě nemusím doručit živou,“ zachraptěl hrdelně. „Kdy-bych neměl zesílenou neprůstřelnou vestu, dostala bys mě. Takhle ale stře-la zůstala pod povrchem a podařilo se mi ji vyloučit. I když mě to stálo hodně sil.“

Měla jsem poslechnout Bárbyho, doporučoval mi střílet vždy dvakrát za sebou a do zásobníku namačkat střídavě celoplášťovou střelu a po ní expanzní. Musím se naučit balistiku, musím jí porozumět. Nechci umřít kvůli vlastní blbosti.

„Zabiju tě s potěšením,“ pokračoval a zasmál se. Co chce udělat, mi došlo vzápětí. Rozhodl se pro úder nukite, úder

napnutými prsty koncentrujícími veškerou energii do jediného místa. Ne-dokázala jsem se mu vyhnout, jen jsem instinktivně vydechla a ztuhla, strašlivý náraz mě přirazil k zemi, bránici jsem cítila až někde na páteři – stále jsem však žila.

„Ale, neprůstřelná vesta!“ zasmál se. „Aspoň to bude déle trvat, víc se pobavím.“

Na bolest sevření jsem si už stačila zvyknout a bolest úderu rychle odezněla. Obě ruce jsem měla volné, protože chtěl zaútočit podruhé. Prašti-la jsem ho plochou dlaně zespodu do brady, původně jsem mířila na ohry-zek, ale stačil uhnout. Přepadl vzad, využila jsem toho a postavila se. Pisto-li jsem bohužel nezahlédla, v další vteřině už byl na nohou i on.

„To bylo dobré, hodně dobré,“ sípěl a v očích měl vztek. „Roztrhám tě na kousky.“

Vztek a smrt. A potěšení z bolesti. Viděl, že se začínám bát, a opět se rozesmál svým pohrdavým smíchem.

Jeho nohu jsem ani nestačila zahlédnout, jen jsem si uvědomila, že

- 29 -

mi hlava letí kamsi doleva a celé tělo za ní. Šťastně jsem sbalila pád do kotoulu, napružená vyrazit do protiútoku, ale najednou stál u mě, před očima se mi zaleskla okovaná špička jeho boty, křížovým krytem jsem ji dokázala srazit dolů, místo do obličeje mě zasáhla do břicha. Nedobrovol-ným přemetem vzad jsem přeletěla stůl. Bože, po takové ráně už nikdy nebudu mít děti, napadlo mě hloupě. Jako by mrtvoly mohly mít děti. Pře-skočil stůl, pokusila jsem se ho při dopadu podmést, ale minula jsem. Zdvihl mě, hlava mi skočila doleva a doprava a zase doleva.

„Jak se ti to líbí?“ zasyčel a současně si mě přitáhl blíž. „Jak?“ Zapomněl na mé ruce, myslel si, že už jsem polomrtvá. Měl pravdu,

ale stejně jsem ho praštila pravým hákem, nejprve pěstí, viděla jsem, jak svaly jeho krku vyvažují energii úderu, pak loktem. Přidala jsem spodní hák, ten, co mi trenéři rozmlouvali, že ničí kosti útočníka, zdola na bradu. Jeho pěst se mi otřela o spánek, najednou jsem neviděla, ale stejně jsem zasáhla. Vyletěl do výše a skončil u protější zdi. Měl umřít, takový zvedák musel zlomit vaz každému člověku. Jenomže – on nebyl člověk. Jediným skokem bez pokrčení kolen, jen odrazem špiček byl u mě. Levá, pravá, levá, pravá, jeho pěsti na mně pracovaly jako buchar a milimetr po milime-tru mi prolamovaly hrudník. Věděla jsem, že až skončí, budu mrtvá. Ou-cuki? Tak se ta pitomá technika, kterou mě zabíjel, jmenovala? Dobře, praštím ho ještě jednou, naposledy, a pak si dovolím umřít. Nohy už mě nenesly, ve vzpřímené poloze mě namáčknutou na stěnu udržovala jen energie jeho smrtících úderů. Praštím ho ještě jednou. Obyčejný boxerský levý hák, pěst, následovaná loktem. Nečekal to, vznesl se v ladné pomalé křivce a skončil opět u protější zdi. Asi už mám poškozený mozek a nere-álné vnímání. Otřeseně se postavil a zatřásl hlavou. Já bych se bez opory zdi nedokázala udržet na nohou.

„Vyrazilas mi zub,“ zaskřehotal. „Vyrvu ti srdce z těla,“ slíbil a sko-čil.

Tentokrát už jsem věděla, že mu stačí odraz ze špiček. Letěl pomalu jako na proudech teplého vzduchu se vznášející pták, prsty vytvarované do tygřích spárů, aby mi vytrhl srdce. Vykopla jsem, stejně pomalu jako on, přímočaře a jednoduše, špičku propnutou ve směru kopu, veškerou sílu koncentrovanou do malé plosky pod palcem. Ve vzduchu už nedokázal směnit směr letu a ruka, kterou se pokusil krýt, se zlomila jako párátko. Slyšela jsem praskající žebra, cítila prorážené svalstvo, trhající se pohrud-nici a poplicnici. Srdce bylo tuhé, odolné, okamžik světa na něm spočívala

- 30 -

celá Silverova váha, jako by se o něj chtěl opřít, pak povolilo a má noha zasáhla páteř.

Čas opět zrychlil, stála jsem s jednou nohou pohrouženou v jeho zdevastovaném hrudníku a lapala po dechu, lapala po energii žít.

Nejraději bych si lehla na zem a odpočívala, den, dva, sto let, ale po mnohonásobné střelbě a hlasité rvačce mohl někdo zavolat policii. Potře-bovala jsem prohledat celý byt ještě jednou a zjistit, proč se o něj zajímaly dva znepřátelené gangy monster a co Franceska Saliceová vlastně pro své přátele dělala. Bohužel jsem na to neměla čas ani síly.

Sebrala jsem svou pistoli, prohledala mrtvého a druhou našla u něho. Nerozbité brýle se povalovaly pod stolem. U telefonního záznamníku jsem objevila narychlo naškrábaný vzkaz:

Má drahá, okolnosti nás přerušily, ale pokud si se mnou budete chtít promluvit, volejte toto číslo. A dávejte si pozor na mé ochránce, nemají vás moc rádi.

Franceska S.

- 31 -

Kapitola V Hajzlové Vyšla jsem z bytu, nezapomněla na devátý schod a až před domem si

uvědomila, že musím vypadat příšerně. Zakrvácená, potlučená, ve špina-vých šatech. Ještě že jsem měla brýle, aby zakryly to nejhorší z trosek mé-ho obličeje.

Co nejrychleji domů, schovat se, odpočinout si a celkově se dát do-hromady, zhodnotila jsem svou situaci během deseti minut chůze neznámo kam. Taxíkem se nechat zavézt někam blízko vily, ale ne přímo k ní, nebo raději rovnou zavolat Bárbymu, aby mě dostal domů. Poslední myšlenka byla nejchytřejší, ještě že mě napadla. Zastavila jsem se, nedokázala jsem současně hledat telefon a jít. Telefon byl kupodivu v pořádku. V okamžiku, kdy se mi na displeji objevilo logo, jsem si uvědomila, že jsem aktivovala starou soukromou kartu – tu, co mi Gruber zakázal používat, protože ji určitě všichni naši nepřátelé monitorují. Okamžitě jsem měla plnou paměť textových zpráv informujících o nepřijatých hovorech. Olina mi volala aspoň padesátkrát, naposledy před pár minutami. Nechápala jsem proč. Byla jsem bůhvíkde v Praze, daleko od našeho hlavního stanu. Ať si mě klidně zaměří. Vytočila jsem Olinino číslo a čekala. Ať si mě najdou, bylo mi to fuk.

„Olino? Co se děje?“ řekla jsem, když zvedla telefon. „Mariko, prosím,“ vzlykala, „přijď k nám. Prosím, moc tě potřebuji.“ Ten tón už jsem znala a věděla jsem, o co jde. Měla někoho za zády,

někoho, kdo ji nutil, aby mi zavolala. Jednou člověk tón zoufalství a bez-naděje uslyšel a pak už ho pozná pokaždé.

„Jasně, Oli, hned jsem u tebe. Tak za hoďku,“ řekla jsem a zavěsila, než stačila říct něco dalšího.

Olině jsem se nedivila, měla dvě děti a třetí na cestě. Na jejím místě bych také udělala všechno, co mi hajzlové s kvérem přikazují. Jenomže, jenomže se tam musím nějak dostat – ulice měla snový nádech, jako bych měla v další chvíli omdlít. To byla poslední věc, co jsem potřebovala. Omdlít. Vždyť mě nic nebolelo, jen mi bylo strašně zle. Chtělo by to taxík, taxík, ale vzít si ho dál od místa, kde jsem zabila toho hajzla. Myslelo mi to pomalu, ale přece. Rodiče by na mě byli hrdí.

Pomalu jsem se belhala po chodníku, občas mi nějaký chlap věnoval pohled, ale jinak mě lidé nechali na pokoji. Před obchodem s módním zbo-

- 32 -

žím, kůže a džíny, stál nablýskaný offroad, u něho chlápek se sexy tříden-ním strništěm, v ohozu podle posledního módního žurnálu. Na svět se díval způsobem, který nenechával nikoho na pochybách, komu naše matička Země patří. Pokud ne celá planeta, tak aspoň to auto, obchod a prodavačky v něm. Díval se na mě jako nadržený kocour a já jsem doufala, že se nebu-de snažit zapříst žádný chytrý rozhovor. Potřebovala jsem se dostat za nej-bližší křižovatku – tam jsem si chtěla vzít taxík, nebo, což bylo chytřejší, pokusit se vyšplhat do tramvaje. Nevěděla jsem jen, jestli ty vysoké schůd-ky zvládnu.

Posledních pět kroků před rádoby supersexy chlapem se mi podařilo nasadit rychlejší tempo.

„Čau,“ řekl a plácl mě po zadku. Blbec. Nechtěla jsem se s ním bavit. „Čau,“ odpověděla jsem a dala mu facku. Druhou vzal o otevřené

dveře nablýskaného vozu. Ještě mi chtěl něco říct, ale raději jsem ho rychle praštila do břicha,

aby mě ničím nenaštval. Moc jsem se neovládala. Reflexivně se zkroutil, zbledl a vydal neartikulovaný zvuk.

Ten už mi nevadil. Natočila jsem ho směrem k sedadlům, v další chvíli už zvracel.

„Takový krásný auto, taková škoda,“ podívala se na mě spiklenecky šedovlasá žena. Stála ve dveřích jednoho z domů a zřejmě celé nedorozu-mění viděla. Podle vrásek ve tváři už minula podzim svého života, podle zářivé mašle ve stříbrných vlasech si zimu opravdu užívala.

„Fakt hezký auto, je ho škoda,“ potvrdila jsem. „Potřebuju někam zavézt. Nehodila byste mě tam?“ poprosila jsem, protože ta rána rozhoupa-la žaludek i mně.

„Samozřejmě!“ rozzářila se. „Své autíčko parkuju hned za rohem. Dívkám, které dokáží prosadit společenský bonton, vždy ráda pomohu,“ švitořila.

Dívkám? Všechno je relativní a z jejího pohledu jsem asi byla pan-nou nepolíbenou.

Vysadila mě před Olininým domem a musela jsem ji hodně přesvěd-čovat, že mi nic není a nepotřebuji žádnou pomoc. Sympatická dáma, po-kud se dožiji jejího požehnaného věku, chci být stejná. S tou myšlenkou jsem stoupala do třetího patra, kde bydlela Olina s Pavlem. Veškerá nevra-živost, která ve mně snad ještě zůstávala po té, co mi ho přebrala, byla pryč. Měla ho ráda, chtěla s ním žít, mít s ním děti. Já jsem si tehdy ani

- 33 -

zdaleka nebyla sama sebou tak jistá. Teď mě strašilo jen jedno – aby Olina s Pavlem, nebo ještě hůř jejich děti, nedoplatili na to, že mě znají. Při tom pomyšlení se mi krev změnila v kapalný dusík. V zuřivě klokotající kapal-ný dusík.

Zazvonila jsem a otevřela mi Olina – to mě překvapilo. Že za mnou zabouchl chlap ve dvouřadovém saku a zrcadlových brýlích, mě naopak nepřekvapilo ani trochu. „Postupte do pokoje,“ řekl precizní angličtinou.

Školy měl dobré, to jo, ale chování mizerné. Hlavní pistole mě boles-tivě tlačil do zad. Jeho jediné plus bylo, že ho brýle označily za člověka, přesněji, neoznačily ho za monstrum.

V obývacím pokoji na mě čekal Pavel, malý Vládík a ještě menší Ve-runka, kromě nich další tři chlápci ve stejně trapných sakách a kalhotách s puky, jako když střelí. Pavel seděl zhroucený na koberci, ruku měl za-bandážovanou, obvazem na rameni prosakovala krev. Ti hajzlové ho po-střelili. Pavel byl sportovec tělem i duší, pamatovala jsem si, s jakou rados-tí trénoval v tělocvičně, plaval, skákal z desetimetrového můstku do vody. Teď mu prostřelili rameno, taková rána se občas správně nezahojí a ve většině případů udělá z člověka polovičního mrzáka. Hajzlové. Děti měly vyděšené oči a Verunka opět začala šilhat. Před půlrokem byla na operaci a všechno vypadalo v pořádku. Teď se jí to vrátilo. Dvojnásobní hajzlové. Pro tekutinu, která mi teď proudila tepnami, neexistovalo slovo. Mrazila a chlad odněkud z druhé strany Kelvinovy stupnice rámoval myšlenky gir-landami černého ledu.

Na ježka ostříhaný chlap s býčí šíjí v těsném saku mě prošacoval a vzal mi zbraně.

„Vona si myslí, že je Lara Croft,“ řekl posměšně, když odnášel pisto-le. Příliš velkou pozornost přitom věnoval mým prsům, mezi které jsem, i když nejsou malé, žádnou zbraň schovat nemohla.

„Lara Croft měla pětačtyřicítky, tohle jsou padesátky, kreténe,“ od-sekla jsem. „Co chcete?“ pokračovala jsem ve stejném tónu.

„Prosil bych zdvořileji,“ řekl ten, co mě vedl od dveří, ostatní se tvá-řili pobaveně.

Byla jsem unavená, splývali mi ve stejné sebevědomé ksichty. Ve-runka se na mě vystrašeně dívala a panenka levého oka jí trhavě ujížděla do strany.

„Co chcete? Řekněte to rychle a vypadněte,“ zopakovala jsem ještě výhružněji.

Ledové obrazce mohutněly, rozrůstaly se a měnily mé myšlenky

- 34 -

v krystalické struktury, které mi patřily jen částečně. Mé lepší já zimomřivě se krčící v koutě radilo, abych se chovala

zdvořile, diplomaticky, ale – prostě jsem byla příliš unavená, na dně. „Chceme atomovou bombu. Kufříkovou atomovou bombu, jejíž kó-

dy rozluštil váš milenec Alexandr Rubin, jednu z těch, co vlastnil Rubin starší,“ odpověděl šéf čtveřice.

„A zdvořilost, zdvořilost, ty štětko, nebo si tě podáme,“ dodal jeden z týmu.

Moc, moc s násilím všechny změní, napadlo mě. „A proč do toho taháte mě? Olivii, děti?“ zeptala jsem se a stěží

ovládala vztek. Zůstaly jen krystalicky jasné dokonalé vidiny, věděla jsem, co udě-

lám. „Pan Rubin starší prodal zpátky všechny atomové bomby až na jed-

nu. Tvrdí, že ji nikdy neměl. Naše informace jsou opačné a vláda tu po-slední nálož chce za každou cenu. Jediná páka na pana Rubina je jeho syn, jediná páka na syna jste, jak se zdá, vy. A na vás existuje spousta pák,“ usmál se šéf.

Jeho úsměv mi něčím připomněl mrtvého kluka, kterému jsem pro-kopla hrudník.

Verunka začala plakat a schovala se mámě pod paží. Viděla jsem, že i Olina toho má dost a brzo se zhroutí, Pavlova rána stále krvácela, byl jen napůl při vědomí. Hajzlové.

„Proč jste mu to udělali?“ ukázala jsem na něho. „Bránil se,“ odpověděl šéf a z jeho napůl skrytého gesta jsem odvo-

dila, že v ložnici někdo leží. Pavel jednoho z nich uzemnil, ale nečekal, že po něm budou střílet.

„Nemůžete, nemůžete přece jen tak ubližovat lidem, jen proto, že va-še vláda něco chce,“ řekla jsem potichu. „To se nesmí, to není správné.“

Vlastně jsem to neříkala jim, to mé mrazem umenšené já hovořilo s vražedně mrazivou bytostí formující se v mém nitru z věží černého ledu.

„My určujeme, co je správné a co není,“ odpověděl šéf. „A pokud nám řeknete, kde najdeme bombu, nebo alespoň pana Rubina mladšího, nikomu se už nic nestane,“ dodal skoro s prezidentským úsměvem.

To nebyla správná odpověď, taková, která by v sobě obsahovala ale-spoň trochu tepla.

Otočila jsem se k Verunce a Vláďovi. „Udělejte tohle,“ přikázala jsem jim a předvedla, co po nich chci.

- 35 -

Oba si poslušně schovali uši do polorozevřených pěstí. Stáhla jsem ze stolu ubrus a přehodila ho přes ně. To už na mě mířily

čtyři černé pistole. „Co to sakra děláte?“ vybuchl šéf. Pořízek se přiblížil připravený mě praštit. „A teď všichni otevřete ústa,“ přikázala jsem dětem a podívala se na

Olinu s Pavlem, aby pochopili, že to platí i pro ně. Věděla jsem, co se chystám udělat, ale nechápala jsem to. „Nemůžete

jen tak ubližovat lidem, to není správné,“ pokusilo se ještě mé lepší já. V tu chvíli se pořízek rozmáchl, aby mě praštil pistolí za ucho. Vyra-

zila jsem pěstí od beder, dopředu a zase zpět, dvojnásobný sonický třesk otřásl bytem. Vláďa s Verunkou vykřikli, Olina ztuhla, členové komanda se zhroutili, z uší jim crčela krev. Pořízka jsem cvakla do spánku, ještě než dopadl na zem, najednou jsem je měla všechny na hromadě před sebou. Únava mě zavalila jako lavina.

„Nemůžete přece takhle ubližovat lidem,“ připomněla jsem jim, se-brala z hromady toho nejbližšího a rozhlédla se po bytě. Olina mi vyprávě-la, kolik stojí omítky, dveře jsou lacinější.

„Nemůžete ubližovat,“ opakovala jsem v jakémsi podivné rytmu ro-dícím se uvnitř tun černého ledu zavalujících mou hlavu a bušila jeho obli-čejem o hlavní dveře do bytu. Bylo to snadné, nic nevážil a poddával se mým pohybům jako loutka, jeho obličej značkoval béžový lak rudými skvrnami.

„Ne-mů-že-te.“ Nějaká kost povolila, mlaskání drceného masa bylo hlasitější než co-

koliv ostatní, tělo v mých rukou ochablo. Pustila jsem ho na zem a vrátila se do obýváku pro dalšího. Verunka

a Vláďa se na mě vyděšeně dívali, v hlavě mi zněly tympány v rytmu ne-mů-že-te, za-bít--za-bít. Oba rytmy splývaly. Verunka vzlykla a počurala se, rytmus se na okamžik zadrhl, nedovolila jsem mu znovu naskočit.

Vrátila jsem se k tělu u dveří. Muž měl obličej srovnaný do jediné plochy, nos zmizel, každým pórem pokožky prosakovala krev. Udělalo se mi špatně.

To byla má práce. Za-bít--za-bít. Umíral. Vytočila jsem číslo na telefonu. „Bárby? Jsem v průseru. Prosím,

prosím, přijeďte.“ Nadiktovala jsem adresu a zdálo se mi, že téměř okamžitě někdo za-

- 36 -

zvonil. Mé problémy s vnímáním času zjevně přetrvávaly. „Vydírali je, zlikvidovala jsem je, ale ten muž…“ Ukázala jsem na

krvavé torzo na podlaze, „…nesmí umřít! Rozumíte? Prosím!“ Filip se postaral o ostatní, Barbarossa se mnou ujížděl směrem k ne-

mocnici. Neustále s někým hovořil po telefonu, brzdy kvílely, odevšad znělo troubení klaksonů. Všechno jsem vnímala skrze opar načervenalé mlhy. Otírala jsem umírajícímu obličej a čistila mu ústa, aby mohl dýchat. Nosem to nešlo, nezbylo mu z něj vůbec nic. Jen dva otvory, v nichž se rodily velké růžové bubliny.

Konečně jsme smykem zajeli do dvora obklopeného vysokými šedi-vými budovami. Rozrazila jsem dveře Volva a s chroptícím zraněným v náruči utíkala ke dveřím s červeným křížem. To už ven vybíhali dva muži v bílých pláštích. Hodila jsem jim ho na lehátko.

„Co se mu stalo?“ chtěl vědět ten vyšší, současně napojoval infuze a kyslíkovou masku.

„Mlátila jsem mu obličejem o dveře,“ odpověděla jsem dřív, než jsem začala přemýšlet.

Bála jsem se, že umře, že jsem ho zabila. Šíleně, strašně moc, až do morku kostí.

„Drsnej humor,“ střelil po mně pohledem ten druhý, „ale fakt tak vy-padá. V recepci nechte vaše nacionále, ať vás později najdem,“ houkl mís-to pozdravu na rozloučenou a oba dva i s nosítky zmizeli v budově.

Najednou mi došly síly a nebyla jsem schopna udělat ani krok. Stála jsem na schodech do nemocniční budovy a třásla se, dokud mi Bárby ne-hodil přes ramena svůj plášť a neodvedl mě do vozu. Jeho obrovské revol-very se i v pouzdrech leskly, ale naštěstí nás nikdo nezastavil. V nemocni-cích asi mají jiné starosti.

Při nastupování do auta jsem zahlédla odlesk svého vzhledu na po-vrchu karoserie. Nic neprozrazovalo, jak se cítím, jak moc jsem na dně. Díval se na mě oblostí kovu zdeformovaný obraz sebevědomé ženy v černé kůži, v tmavých brýlích, ústa měla přísná a tak nějak pohrdlivá, odtažitá. Jak to, že nejsem zakrvácená, že po všech těch rvačkách vypadám jako ze škatulky? Později, ve skleněných dveřích vily, na mě čekala ještě jedna taková. Chladná a dokonalá, až jsem z ní měla strach.

- 37 -

Kapitola VI. Kapitán Krčmář se dostává na druhou stranu Nevěděl, zda na podlaze svého bytu seděl a spal, nebo celou dobu zí-

ral do zdi a jeho mozek odmítal obraz přijmout. Podle rozptýleného světla byl opět den, možná i odpoledne. Otřel si obličej lepkavý slzami, celodenní špínou a všemi místy, kterými za posledních šestatřicet hodin prošel. A lidmi, které potkal. Pomalu se postavil, svlékl se a špinavé prádlo nacpal do koše.

„Ivana je mrtvá,“ vyslovil nahlas větu, která mu až dosud rezonovala v hlavě.

Už se s tím smířil a fakt se stal realitou jeho života. Žal, lítost, vztek, sebeobviňování, vše se slilo v pocit ztráty. Jako kámen, těžký blok, s nímž se už nedá nic dělat, jen ho nechal zapadnout do struktury vlastního vědo-mí, do vlastního já, aby tam zůstal podobně jako vzpomínky na vítězství, porážky a vše ostatní, co až dosud přežil.

Dlouho stál ve sprše a mydlil se, střídal horkou a ledovou vodu, ne-chal pramínky téct do úst, do očí. Jedno věděl určitě, musí dostat toho, kdo ji zabil. Musí ho vypátrat a – následovala dlouhá váhavá pauza – a postavit před soud, kde se za svůj čin bude zodpovídat podle platných zákonů. Krčmář si nedělal iluze, že představují spravedlnost, ale byly lepší než nic, než chaos. A bude ho muset dostat sám, protože policie skutečného vraha hledat nebude, když za něj považují jeho samotného.

Vyšel ze sprchy a v myšlenkách se vrátil ke včerejšímu výslechu. Najednou věděl, co mu na něm nesedělo: celkový způsob, jakým ho Jastrebniak vedl. Vlastně to byl geniální kousek – klást otázky na první pohled logické a správné, ale současně se vyhýbající všem skutečnostem, které mohly ukázat, že existují i jiné směry, jimiž se vyšetřování může ubí-rat. A aby to Jastrebniak dokázal tak dobře, musel přesně vědět, čemu se vyhnout, co zdůraznit a co naopak zbagatelizovat, a tím uvrhnout do za-pomnění. Plukovník Jastrebniak byl nějakým způsobem do vraždy jeho ženy zapleten. Tedy i do všech podivností okolo Mariky Zaháňské.

Krčmář chvíli studoval v zrcadle svůj obraz. Neoholí se, vlasy nao-pak zkrátí na ježka. Sáhl po strojku, koupelnu vyplnilo typické vrčení. Ješ-tě brýle a většina lidí si ho bez nápovědy nespojí s uhlazeně vyhlížejícím kapitánem od policie, jímž do včerejška byl.

Náboje, které měly být nalezeny na místě činu, představovaly další a

- 38 -

jediný hmatatelný důkaz, že policie, nejpravděpodobněji sám Jastrebniak, nehraje košer. Vyslýchající policista o nich neměl tušení, musí zjistit, zda to bylo opomenutí, nebo skutečně nejsou uvedeny v soupisu důkazního materiálu. Dál se v myšlenkách probíral všemi skutečnostmi souvisejícími s případem Mariky Zaháňské, gangsterskými přestřelkami, rituálními vraž-dami a smrtí své vlastní ženy.

Nejnepochopitelnější věc představovaly sešity Líhně. Odkud autor věděl tolik věcí týkajících se osobně jeho samotného? A pravděpodobně i dalších zúčastněných? Jak mohl zjistit, co přesně se Krčmáři honilo hla-vou, jak se cítil při milování? A pokud dokonale zachytil jeho myšlenky, jsou osudy ostatních zobrazeny také tak přesně?

Holicí strojek se v souboji s vlasy přehříval, ale Krčmáři zbývalo pár posledních tahů. Ramena a krk měl pokryté slepenými černými chomáči, musel ještě jednou do sprchy. V proudu ledové vody si sestavil seznam věcí, které musí bezpodmínečně zařídit. První bod představovala zbraň. O služební devítku přišel, rezervní mu zabavili a navíc tomuhle kalibru už příliš nevěřil.

Z pevné linky, teď byl rád, že ji nezrušil, vytočil zpaměti číslo. Ne-čekal, že se dovolá. Naposledy spolu mluvili před třemi lety a mnohé se mohlo změnit. Nepřekvapilo by ho, kdyby byl po smrti, i když to jediné by se snad dozvěděl. Soukromý vyšetřovatel na volné noze, jehož metody byly občas drsnější než metody podsvětí, se s policií příliš nebratříčkoval.

„Prosím.“ Hlas poznal okamžitě. Převalovalo se v něm příliš mnoho cigaret a příliš mnoho alkoholu

stejně jako tehdy. „To jsem já, potřebuju pomoct,“ řekl Krčmář bez představovaní. „Jo. Jak?“ „Zbraň,“ odpověděl Krčmář. Překvapilo ho, že se jeho starý známý na nic neptal. Pak si uvědomil,

že by se zachoval stejně. Navzájem si zachránili život a pak se jen starali, aby si už nepřišli do cesty.

„Samonabíjecí brokovnici s velkou nábojovou schránkou, pokud ně-co takového máš. A náboje.“

„To se dá zařídit. Nejsem v republice, tak za dvě hodiny ti ji někdo přinese, nadiktuj mi nějakou adresu. Nejlépe v centru Prahy.“

„McDonald ve Vodičkově, na ježka ostříhaný chlap ve sportovní bundě s rolí novin v ruce,“ odpověděl Krčmář.

„Dobře. Můj člověk tě požádá o oheň. Bude chtít připálit, ale pouze

- 39 -

zápalkou a ne zapalovačem. Dej mu krabičku, aby kvér necpal někomu jinýmu.“

Spojení se přerušilo. Krčmář dokončil toaletu, oblékl se a po chvíli váhání vyměnil moka-

síny za sportovní kotníkové boty. Zavřel za sebou venkovní dveře, na chodbě se zastavil a zhluboka nadechl. Poprvé v životě stál na druhé stra-ně, poprvé v životě se změnil v lovnou zvěř. Pro štvance je dobré mít úkryt. Přestože už byt nemohl podruhé použít, přelepil potrhanou policejní pásku tak, aby vypadala neporušená. Cestou k McDonaldovi se zastavil ve třech knihkupectvích a několika trafikách. Podařilo se mu koupit všechny sešity Líhně, chtěl zkontrolovat, zda jsou stejné jako ty, které dostal od bachaře. Podle číslování patřily ke čtvrté a třinácté sérii, žádný další díl zatím podle knihkupců nevyšel. Zpočátku nechápal, jak je možné, že v průběhu pár dní došlo k tolika opakovaným vydáním. Pak při podrobné prohlídce našel v tiráži informaci, že Líheň je průběžně překládána do tří dalších jazyků, angličtiny, němčiny a ruštiny, a první tři díly vyšly celkem ve třinácti zemích tří kontinentů, nepočítaje v to internetové mutace nabí-zené na komerčních serverech.

Na místo schůzky dorazil o hodinu dříve. Koupil si dva BigMacy, velkou light colu a s novinami v ruce se posadil ke stolku hned u vchodu. Zběžným pohledem zkontroloval okolí. Nezdálo se, že by tu na něj někdo čekal, byl zde jediný muž nad dvacet let. Znovu otevřel první sešit třinácté série Líhně a podíval se na tiráž. Datum copyrightu bylo den staré, uvedené s přesností na sekundy, redakci prováděl nějaký Latech7.6, vytiskl Demand & Print s. r. o. pro Electronic Books a. s. Data copyrightů u ostatních sešitů se odlišovala v řádu hodin. Nejkratší rozdíl byl třicet jedna minut, nejdelší dvacet dva hodin dvě minuty. Díly vycházely ráno, v poledne, večer, a dokonce i v noci, časy byly vždy uváděny s přesností na sekundy.

Pustil se do čtení a snažil se zjistit nějaké odlišnosti, snažil se pře-svědčit, že ho paměť klame, že jeho vlastní příběh není v knize zazname-nán tak přesně, jak si představuje. Třeba vše bylo jen důsledkem nervového šoku po smrti Ivany. V pravidelných intervalech pohledem kontroloval okolí, v pravé ruce položené na stole stále, držel noviny.

Šokující pocit z prvního čtení se mu vrátil, s každou další kapitolou nechápal víc a víc, jak je možné, že takový text byl napsán. Detailně popi-soval jeho vlastní pátrání, myšlenky. Rozhovory, jichž se účastnil, byly v textu uvedeny přesně, jak si je pamatoval. Zkontroloval si časové údaje v pracovním diáři a zjistil, že kdyby měl díly Líhně k dispozici okamžitě

- 40 -

po jejich vydání, mohl informace v nich obsažené využít k vlastnímu pát-rání. Jako by autor dokázal předvídat budoucnost, nebo ji alespoň on-line zaznamenávat. To přece nebylo možné! Odložil padesátistránkový sešit číslo dvě a dal se do třetího. Ve chvíli, kdy si opět přečetl, že jeho podezře-lá, Marika Zaháňská, přeskočila přes Myslíkovu ulici, se zastavil. Včera to považoval za blábolení pisálka, který neví, čím ohromit čtenáře. Jenomže potom pozdě večer silou vlastních paží prohnul mříže policejní cely. Ne-dávný zážitek mu najednou připadal uvěřitelnější, dokonce i problémy Nowaka Barbarossy a jeho kumpánů při boji s hororovými monstry. On se je snažil zničit obyčejnou pistolí ráže devět milimetrů. Nemohl uspět, to brokovnice vypadala na lepší volbu.

Uvědomil si, že najednou věří všemu, co čte. Nezbláznil se? Na otázku si neodpověděl, místo toho se po delší době opět rozhlédl po sále. S odpolední špičkou se okolní stoly zaplnily, prodavači měli plné ruce prá-ce. Podíval se na hodinky. Od chvíle, kdy žádal o pomoc, uplynuly přesně dvě hodiny. Za dvěma středoškolačkami s vlasy spletenými do copánků a v otrhaných bokových džínách vešel muž v tvídovém saku a šedých kalho-tách z jemného manšestru. Byl ostříhaný podobně jako Krčmář a v ruce držel velkou sportovní tašku. Podle toho, jak se napínaly její popruhy, mu-sela být hodně těžká. Stačil jen okamžik, aby Krčmáře zaregistroval, ale nehnul ani brvou. Přešel k prodejnímu pultu, vystál krátkou frontu a přisedl si bez ptaní s tácem plným jídla ke stolu, snědl hamburger, Krčmář upíjel svou colu.

„Nemáte oheň?“ požádal a jediným pohybem vykouzlil z náprsní kapsy dlouhé, tmavě hnědé cigáro. Krčmář mu podal krabičku zápalek.

„Prosím, ale řekl bych, že v tomhle podniku se nekouří.“ „Taky to tu za moc nestojí, díky.“ Vzal si krabičku, postavil se a za chůze si zapaloval. Na ulici se za-

stavil, požitkářsky potáhl kouř do plic, přitom se rozhlédl a mávl na taxík. Krčmář si k sobě přisunul tašku a dopil zteplalý zbytek coly. Nikdo v okolí výměnu nezaznamenal. Po chvíli se od stolu zvedl i on a zamířil na toaletu.

Zavřel se v kabince, tašku položil na zavřené víko toaletní mísy a podíval se, co vlastně dostal. Samonabíjecí brokovnice Benelli M3 Super s trubicovou schránkou na osm nábojů pod hlavní. Pamatoval si, že v kata-lozích ji označovali slovem taktická. Umožňovala střelbu v pump-action nebo semiautomatickém režimu. Pažba byla kovová a sklopná, jednodu-chou manipulací se dala od těla zbraně oddělit úplně. K brokovnici mu muž v manšestrákách přihodil opaskový nábojový pás, závěsný řemen a

- 41 -

desítky krabic nábojů s osmičkovými broky. Úplně na dně našel tenký pi-lový list s keramickým ostřím. Krčmář vyzkoušel, zda dokáže zbraň nosit pod bundou, ale i se sklopenou pažbou byla příliš dlouhá. Přesto se mu hlaveň nechtělo zkracovat. Nemínil snížit energii vystřelených broků ani jejich rozptyl. Připnul si nábojový pás, naplnil zásobník. Brokovnici i vět-šinu nábojů nechal v tašce. Než vyšel ven, zapnul na chvíli mobil. Kromě esemesek informujících o nepřijatých hovorech na něm čekala jedna fak-tická textová zpráva: Zavolej mi.

Krčmář podle čísla věděl, že ji poslal Venca Křáp, a stejně tak si uvědomoval, že jeho přítel riskoval. Vypnul telefon a vyšel ven. Přímo v podchodu metra Můstek našel automat na mince a vytočil Vencovo číslo přímo do policejní kanceláře.

„Policie, kapitán Křáp,“ ozvalo se. „Volám,“ řekl místo pozdravu. „Nevím, co se děje,“ odpověděl mu Venca tlumeně, Krčmář si doká-

zal představit, jak se přitom ostražitě rozhlíží po kanceláři, „ani jak to s tebou doopravdy bylo, ale starej je vzteky bez sebe a rozjíždí velkou akci. Zásahové komando, prý z Brna, aby vyloučil střet zájmů. Našli mrtvého z uniformovanejch, prý jsi to udělal taky ty. Nebudou tě šetřit, nikdo ne-chce vyšetřování policajta obžalovaného z dvojnásobné vraždy.“

„Dík,“ řekl Krčmář a zavěsil. Stál u telefonního přístroje, pozoroval lidi spěchající do podzemí na

metro i nahoru na ulici. Nebyl nervózní ani nesvůj, stále jasněji viděl, jak jsou rozložené karty, a věděl, že bude muset hrát hodně tvrdě, pokud chce Ivanu pomstít. Ne, pokud chce odhalit jejího vraha, opravil se. Nebyl si jist, zda teď náhodou nelže sám sobě.

Z metra zamířil do obchodu s pánskými oděvy. Stálo ho to polovinu jeho skrovného konta, ale když vycházel, měl na sobě úplně nové oblečení. Původně chtěl jen plášť, ale musel uznat, že elegantní kus oděvu se k dží-nům a sportovním botám nehodí. Kalhoty mu kupodivu seděly a cítil se v nich opravdu pohodlně. Nejvíc se mu zamlouval elegantní klobouk stíní-cí obličej a fakt, že teď mohl mít brokovnici na popruhu v pohotovosti, aniž by si jí někdo všiml. Koupil si i noblesně vyhlížející koženou tašku, aby měl v čem nosit náboje, které se mu nevešly do kapes.

V nejbližší internetové kavárně v rejstříku firem zjistil adresu Print & Demand s. r. o. a Electronic Books a. s. Print & Demand sídlili na Praze 11, Electronic Books v Brně. Rozhodl se začít tím nejjednodušším a roz-hovor s Jastrebniakem si nechal na večer, až bude plukovník doma.

- 42 -

Kapitola VII. Večerní siesta, betonáž a Van der Waalsovy boty Vmáčkla jsem se do křesla mezi acetylenovou a kyslíkovou bombu a

položila si nohy na stůl kousek od váhy pro přesné odměřování prachu. Náš salon už nebyl prostornou místností, kde jsme snídali a diskutovali. Za poslední dva dny se změnil v manufakturu na výrobu nábojů. Velký lis s automatickým podavačem na zalisovávání kulek do nábojnic, licí formy na střely vyhřívané dvěma hořáky, tavicí kelímky, soustruh, nádoby s ma-zadlem, čtyři pytle se střelným prachem. Naštěstí už jsem věděla, že tenhle za atmosférického tlaku opravdu nevybuchuje a jen poměrně rychle hoří.

Pach tavených kovů, plamene a strojního oleje se zažral i do čalou-nění pohovek, koberec byl na několika místech propálený, než se podařilo vytvořit jakžtakž bezpečnou pracovní rutinu. Na servírovacích stolcích ležely stříbrné pruty, pár kusů uranových tablet bůhvíodkud a další legova-cí příměsi. Bárby tvrdil, že tablety pocházejí přímo ze standardního palivo-vého článku jaderné elektrárny a že nejsou z ochuzeného uranu, ale z obo-haceného. S případnou radioaktivitou si tedy moc starostí nedělal. A s eko-logií také ne. Stejně jsem netušila, odkud a jak to sehnal. Chundeláči, psovi starousedlíkovi, kterého jsem si zvykla považovat za svůj talisman pro štěstí, se nic z toho nelíbilo. Nervózně obešel místnost kolem dokola a usa-dil se přímo pod mýma nohama. Neměl rád samotu. Když jsem v domě nebyla já, stahoval se do míst, kde bylo nejvíc lidí.

Vděčně jsem se natáhla po drinku, který mi připravil Filip. Nápoj ve vysoké sklence měl svěže nazelenalou barvu a pokud v něm byl alkohol, necítila jsem ho. Rozeznávala jsem jen chuť limety a vůni máty. Po rvačce v bytě Francesky Saliceové a srážce s americkou tajnou službou u Oliny jsem byla totálně vyčerpaná a v jakémsi mrákotném polovědomí. Stačil krátký odpočinek, pár hodin spánku a síly se mi vracely zázračnou rychlos-tí, zůstávala jen pachuť po všem, co se stalo. Stále jsem se však neodvažo-vala myslet na rozbitou, krví zalitou tvář. Vzpomínka mě děsila, nechápala jsem, proč jsem to udělala.

„Kas s Křehůlkem přijedou za chvíli,“ sdělil Gruber. On byl naším komunikačním a logistickým důstojníkem, taky tak ně-

jak holkou pro všechno. „Mám pro vás nezávislý komunikační kanál na Alexe,“ podal mi no-

vé brýle, které měly ještě o poznání silnější obroučku než ty předchozí.

- 43 -

„Ale potřebuji vám ještě přilepit pár čipů,“ zarazil mě, když jsem si chtěla brýle vzít.

„Přilepit?“ nechápala jsem. „Jo, jsou to mikroobvody synchronizující funkci zdrojů monochro-

matického světla v obroučce s vaším vlastním viděním. Nalepím vám je na spodní a horní víčko. Měl by jim stačit rozdíl elektrických potenciálů na vnějším a vnitřním povrchu škáry. Počítám, že tak dva tři dny vydrží, pak je vyměním.

„Proč to?“ zeptala jsem se a zaklonila hlavu, aby dokončil svou prá-ci.

„S pomocí nich budete mít s Alexem oboustranné spojení – po zmáčknutí tohoto přepínače uvidí monochromaticky to co vy. A přes počí-tač mu budete moci posílat zprávy přímo na displej.“

Chvíli jsem si hrála s přepínači, levým okem jsem najednou spatřila v rychlém sledu měněné záběry na monitory několika počítačů. To byl Alex při práci. Nestačila jsem ani vnímat, na co se dívá.

„A monitory jeho mozkových funkcí jsou kde?“ chtěla jsem vědět a doufala jsem, že na ně Gruber zapomněl, abych mohla být nespokojena alespoň s něčím. Věci, které dokázal sestrojit a zařídit, mi naháněly hrůzu. Zdálo se, že nic není nemožné.

„Poslední pozice otočného přepínače,“ prozradil mi. „Ten prochází všechna jeho pracovní místa jedno po druhém.“

Poslechla jsem ho, přede mnou se rozzářil poloprůsvitný obraz zná-mých křivek zobrazující okamžitý stav Alexových životních funkcí.

„Zatím není trans tak hluboký,“ dodal Gruber po krátkém zaváhání. Nelhal, Alexův mozek stále pracoval celý, i když devadesát procent

aktivity se soustředilo do mozkových laloků, center analytické inteligence. „A podrobnosti o fyziologických datech?“ „Na začátku.“ Přepnula jsem mód a chvíli studovala sloupce čísel. Glukóza, krevní

charakteristiky, hormonální hladina, vše bylo v normě. „Už dávkujeme nitrožilní výživu,“ připustil Gruber. „Takhle mu mů-

žete posílat zprávy přímo. Okno s maximální prioritou, přímo do jeho oka, podobný způsob jako u vás,“ rychle změnil téma, přisunul ke mně note-book a aktivoval jeden z programů.

„Díky,“ donutila jsem se říct. Gruber mě svou citovou nezúčastněností a naprostou profesionalitou

iritoval. Já jsem se třásla strachy a bála se o Alexe, on zůstával neochvějně

- 44 -

soustředěn na své technologické hračky. Začala jsem pro Alexe sestavovat souhrn událostí posledních dnů.

V souboji beze zbraní jsem porazila tvora se schopnostmi ekvivalentními, nebo ještě lepšími, než byly schopnosti monster, s nimiž jsme se až dosud střetli, napsala jsem a zarazila se. Byla to pravda? Není to jen má předsta-va?

„To je důležitá informace,“ přitakal Filip, který se zastavil za mnou, usrkával kávu a díval se mi přes rameno. „Pan Rubin bude určitě potřebo-vat víc podrobností.“

„Vyskočil a v letu nedokázal už nic dělat. Jen proto jsem ho porazi-la,“ řekla jsem tiše.

„Nesmíme se nechat svázat starými návyky. Když se člověk stane rychlejším než gepard a silnějším než lev, jsou kontraproduktivní,“ při-takal.

Překvapil mě množným číslem. Mluvil i o sobě? Jen o sobě a o mně? O nás všech?

„Pan Rubin podobné… ehm změny předvídal,“ vmísil se do našeho rozhovoru Gruber.

Bárby u servírovacího stolku také poslouchal. „Mluvil o nutnosti počítat se setrvačností, být v každém okamžiku

schopen změnit směr pohybu a o dalších věcech. Napsal pro vás pár bodů k zamyšlení a taky mám na vaše boty instalovat tohle. Asi to přilepím ně-jakým slušným lepidlem, nebo nažehlím. Obyčejná horkovzdušná pistole by měla stačit,“ položil na stůl desku z palec silné tmavé hmoty. Sáhla jsem po ní a připadalo mi, že je lepkavá.

„Materiál na podrážky bot, říkám tomu Gekonplast. Podle těch ještě-rek, které dokážou chodit vzhůru nohama na skleněném i hliněném stropě. Tohle funguje podobně, na principu Van der Waalsových sil.“

Bárby nepatrně pootočil hlavu směrem k nám, Gruber si jeho gesto vyložil jako otázku.

„Van der Waalsovy síly jsou elektrostatické síly působící mezi jed-notlivými molekulami, ve svém důsledku zvyšují soudržnost kapalin a vy-tvářejí jejich vnitřní tlak. Můžete se na ně dívat i jako na lepící chemickou vazbu,“ vysvětlil.

„A ten Gekonplast jsme vzali kde?“ podivila jsem se. O takové věci už bych určitě slyšela.

„Pan Rubin,“ odpověděl místo Grubera Filip, jako by má otázka byla zbytečná.

- 45 -

Vzpomněla jsem si, jak se Alex podrobně vyptával na mou honičku s Yatsonem. Vzal v úvahu úplně všechno. Pozorně jsem se začetla do papí-rů, které před nás Gruber položil.

Alex v nich rozebíral kinematiku pohybu, naši pravděpodobnou re-akční schopnost, vytipovával rizikové okamžiky, kdy by nás přílišná rych-lost mohla překvapit. A také se snažil odhadnout, kde leží limity našich schopností.

„Proč nám to dává až teď?“ nechápala jsem, „podle data tisku ten dokument vypracoval před dvěma dny!“

„Asi bychom něčemu takovému dřív neuvěřili,“ nadhodil Filip. V duchu jsem mu dala za pravdu. „Vy to vnímáte také tak?“ zeptala jsem se, podívala se na něj a pak

na Bárbyho. „Ano, žádný člověk by asi nebyl schopen střílet tak silnými náboji

jako já,“ přitakal váhavě Bárby. „Dokážu bleskově zamířit, udržet revolver v klidu, dokonale kompenzovat zpětný ráz…

„Jsem rychlejší,“ okomentoval své pocity lakonicky Filip. Náš hovor přerušil zvonek od brány. Kamera ukázala unaveného

Křehůlka s Kasem, za jejich otřískaným fordem stál náklaďák. „Na co potřebujeme nákladní auto?“ podívala jsem se na Grubera. „Je to domíchávač, veze beton,“ odpověděl Bárby a upřel na mě své

studené oči. Okamžitě jsem si vzpomněla na Yatsona a otřásla se hrůzou. Ještě

stále jsme ho nezazdili. Příjezd nákladního vozu znamenal, že se jeho čas právě naplnil. Nejraději bych se někam schovala, ale já jsem Yatsona od-soudila, musela jsem proto „být při tom.“ Tak to bylo správné.

Vůz nacouval až těsně k fasádě domu a otevřeným oknem do horního sklepení prostrčil tlustostěnnou hadici z gumy o průměru mužského stehna. Byla tuhá, ale díky třem kloubům jsme ji nakonec dokázali ventilačním otvorem v podlaze prostrčit až do nižšího patra suterénu.

Přidržovala jsem potrubí ve správném místě a okénkem přitom sle-dovala, jak Křehůlek připaluje řidiči vozu cigaretu.

„A co vlastně potřebujete zazdít?“ zeptal se ho muž, objemný tank vychrlil prvních pár desítek kilogramů mokré hmoty, které měly žlab stabi-lizovat.

Křehůlek odklepl popel a pokrčil rameny. „Prodávám tenhle barák a ve sklepě jsem našel jámu s bordelem. Kupující chce, abych se toho zbavil. Je toho dost, ale kapka betonu by to měla spravit.“

- 46 -

„Jo, co oči nevidí…,“ souhlasil řidič. O patro níž Yatson vyděšeně zařval. Teď už nebylo nutné rouru při-

držovat. Protáhla jsem se mezi přístroji, vyhnula se Alexovi a spěchala po schodech dolů. Nevšímal si mě ani nikoho z nás, neexistovalo pro něj žád-né vyrušení z práce. Další výkřik. Prostor naplněný moderními vědeckými přístroji mi náhle připadal jako zatuchlá mučírna někde na hradě. S rodiči jsem jich jako holka navštívila bezpočet a kdysi mě strašívaly ve snech. Ten pocit se vrátil, ale nešlo s tím nic dělat. Pohřbívali jsme ho zaživa na můj vlastní příkaz.

Yatson se už krčil ve výklenku ne větším než jeden kubický metr a Filip právě klínoval poslední řadu dřevotřískových desek vymezujících prostor, kam měl téct beton. Letmým pohledem jsem zjistila, že stěna, kte-rá měla Yatsona oddělovat od světa, je víc než metr silná a bohatě armova-ná železem. Díra při zemi, jíž měl dostávat vodu, byla vysoká právě tak na průměr láhve od minerálky.

„Prosím ne, prosím!“ opakoval zoufale Yatson s temenem hlavy opřeným o nízkou klenbu své hrobky, vlastně kobky, a úpěnlivě na nás zíral.

Na mě zíral. „Jste přece žena, civilizovaná žena, nemůžete mě odsoudit k tak

strašlivé, barbarské smrti. To přece nejde, je to nelidské!“ žadonil. Jeho obličej byl v přítmí krypty bledý jako sníh v měsíčním světle. „Můžeme začít lít beton?“ zeptal se Filip. Všichni se na mě vyčkávavě podívali. „Prosím! To mi přece nemůžete udělat, prosím!“ vzchopil se Yatson

k poslednímu žebrání. Vzpomněla jsem si na monstrum prolamující mi hrudník, na výhrůž-

ky mně samotné, na zvuk lámaných kostí rozléhající se kostelem, mých lámaných kostí.

„Modli se, ať zvítězíme. Každý den dostaneš dva litry vody, to je všechno,“ řekla jsem a nepoznávala vlastní hlas.

Tuhle větu pronesl někdo jiný než já, tvor, kterého jsem se bála, ale co bylo horší – s nímž jsem v tuto chvíli souhlasila.

Kas zavelel do mikrofonu, zvuk domíchávače, přicházející shora, ze-sílil, z hadice začal téct beton. Dívala jsem se střídavě na kaši z cementu, štěrku a vody postupně obalující armovací dráty a stoupající stále výš a na bledou Yatsonovu tvář. Celou hodinu, co operace probíhala, nás pozoroval a úpěnlivě žadonil. V okamžiku, kdy otvor zakryla poslední dřevotřísková

- 47 -

deska, začal řvát a naříkat. Další dávka betonu jeho křik utlumila na snesi-telnou úroveň.

„Je po poledni, dnes jen jeden litr vody,“ oznámila jsem Gruberovi. Od stěny s malým otvorem u podlahy jsem odcházela s mrazivým pocitem v zádech. Ale já jsem prostě neviděla jiné řešení, opravdu ne.

Třeba všechno dobře dopadne a za pár dní budu moci Yatsona pustit. I metr a půl silnou armovanou betonovou zeď jde přece rozbourat. Zjistila jsem, že mé odhodlání přežít je ještě o poznání silnější.

Když jsem procházela okolo Alexe, zaváhala jsem a zastavila. Touži-la jsem být s ním, v jeho blízkosti, podělit se o starosti, říct mu, že se bo-jím, schoulit se do klubíčka a nechat se utěšovat. Jenomže to by znamenalo vyrušit ho z jeho analytického transu, do kterého by se pak vrátil a zaplatil za to jen ještě větším vyčerpáním a poškozením svého organismu.

Uvědomila jsem si, že Filip zůstal ve sklepě a čeká na mě. Asi tušil, co se mi honí hlavou, ale bylo mi to jedno.

„Musíme teď všechno společně probrat, seznámit se vzájemně s dů-ležitými fakty a pak pro pana Rubina připravit shrnutí,“ promluvil svým měkkým hlasem trochu soucitně a trochu omluvně současně.

Měl pravdu, nic jiného se dělat nedalo. „Hned jsem nahoře,“ přitakala jsem a pokusila se jeho vstřícnost na-

podobit. Asi studeně a křečovitě, jeho úsměv se přesto prohloubil, vysekl mi

poklonu a zmizel na schodech. Přistoupila jsem až k Alexovi a uprostřed jeho tance mezi počítači ho pohladila po tváři. Nezareagoval. Raději jsem rychle vyběhla do patra.

- 48 -

Kapitola VIII. Krčmář navštěvuje Demand & Print Adresa Demand & Print označovala typickou vilovou novostavbu na

okraji Prahy, kde vesnice ztrácely svůj ušmudlaný ráz a řadové domy se střídaly s nezastavěnými prolukami, kdysi dávno sady a zahradami, dnes stavebními pozemky budoucích luxusnějších sídel. Cesta trvala městskou dopravou skoro hodinu a půl a Krčmář si umínil, že si obstará auto. Ale-spoň dočasně.

Plot okolo vily byl nižší než obvykle, zahrada se v průběhu léta stači-la zazelenat, a částečně tak zviditelňovala architektův záměr, i když něko-lik míst bez porostu prozrazovalo, že ne všechny vysázené stromky a keře se ujaly. Krčmář stiskl zvonek na brance a přitom zpod krempy klobouku obhlédl okolí. O padesát metrů dál stál čerstvě natřený kamion firmy Veve-řák a syn, dva obstarožní tranzity parkovaly částečně na chodníku. Nejlepší auto široko daleko byl nablýskaný hráškově zelený Peugeot. K hranicím pozemku vily se zleva tiskla obstarožní dřevěná kůlna s dehtovou střechou, na konci ulice tlačila kočárek mladá žena. Ospalé pracovní poledne v díře na konci velkoměsta.

Stiskl kliku a vstoupil na příjezdovou cestu dlážděnou betonovými mřížovými tvárnicemi, jimiž prorůstala řídká tráva.

Zblízka zjistil, že vila je větší, protože delší strana půdorysu se při pohledu z ulice ztrácela za hustými keři. Až těsně u vstupních dveří z masivního dubu se zamřížovanýma očima matného skla si všiml, že v okně vlevo se svítí. Natáhl se po zvonku a ucítil charakteristický zápach, zatím jen jemnou předzvěst pekla uvnitř. Zkusil kliku, bylo otevřeno, jak očekával.

Vstoupil. Zádveří bylo koncipováno jako pracoviště sekretářky s po-hovkou a křesílky pro zákazníky. Až na jedno převržené křeslo vše vypa-dalo v pořádku. Křeslo a pach. Krčmář opatrně přistoupil k pracovnímu stolu se dvěma telefony, počítačem a pořadačem dokumentů. Žena ležela na druhé straně. Tedy to, co z ní zbylo. V nánosu krve nebylo možné roze-znat její rysy. Ruce chyběly úplně, jednu nohu měla vykloubenou v kyčli, punčocha se srolovala a odhalila bílomodré stehno. Odhadl, že mrtvá zde leží tak čtyřiadvacet, možná i šestatřicet hodin. Pokračoval v opatrné pro-hlídce.

Zbylé místnosti v přízemí byly vybavené minimem nábytku, většinu

- 49 -

prostoru zabíraly regály papíru, dvě velké tiskárny a vázací stroj, všechno připojené k počítači. Jedna z obrazovek svítila, otevřené menu připomína-jící nabídku složitého grafického programu Krčmářovi nic neříkalo.

Zamířil ke schodům do patra. Brokovnici už neměl pod pláštěm, ale držel ji jednou rukou s ukazováčkem na spoušti. Tašku s náboji nesl s se-bou. Z pěti pokojů dva vypadaly jako nezávislé pracovny spolumajitelů firmy, dva menší jako zaměstnanecké kanceláře a největší sloužil jako díl-na. Na čem se pracovalo tady, Krčmář nedokázal odhadnout, ale opět to mělo něco společného s papírem, tiskem a lepidly. Stále našlapoval tiše. Přestože v domě už dlouho sídlila smrt, klimatizace a stále běžící počítače tiše šuměly a snažily se popřít nevyhnutelnost osudu bývalých obyvatel.

Ve velké koupelně s vanou, sprchovým koutem a jiným sanitárním příslušenstvím našel dalšího člověka. Ležel namačkaný do vany, voda byla zbarvená krví, temné cákance ulpěly i na hladkém porcelánovém povrchu bidetu a toaletní mísy. Krčmář stiskl páčku odtoku a tiše pozoroval, jak se hladina snižuje a odhaluje torzo zuboženého těla. Mrtvý před svou smrtí trpěl. Poslední, co v životě viděl, byly zdi koupelny zdobené jeho vlastní krví. Poslední, koho viděl, byl jeho vrah.

Krčmář se vrátil do pracoven šéfů firmy. Podle střízlivého saka ve skříni odhadl, že první patří mrtvému v koupelně. Ve druhé zaslechl ze skříně přidušený vzlyk. Levou rukou otočil klíčem, přitom stál stranou, připravený uskočit a vystřelit. Ve skříni na hromadách knih ležel do kozel-ce svázaný muž. Přes oči měl šátek, v puse roubík.

„Já nic nevím, nevím, přísahám, pusťte mě!“ vydechl zoufale, sotva ho Krčmář částečně uvolnil.

„Dejte mi napít, prosím. Opravdu nic nevím,“ požádal, když viděl, že nebude v dalším okamžiku zabit.

Podle pachu a toho, jak zuboženě vypadal, strávil ve svém příšerném vězení už dlouhou dobu.

„Já vám nic neudělám,“ řekl Krčmář tiše a perořízkem z pracovního stolu začal muži odstraňovat ze zápěstí a nohou leukoplast.

Odhadoval, že návštěvník se sem přišel vyptávat. Mučením prvního muže požadovanou informaci nezískal, proto druhého zavřel do skříně a doufal, že ho dlouhé strádání donutí mluvit. To byla chybná úvaha, protože každý člověk by už po ukázce takové brutality prozradil všechno, co ví.

Od chvíle, kdy měl muž volné ruce, se začal leukoplasti zbavovat sám. Krčmář ho nechal a z kohoutku mu natočil sklenku vody, po ní hned druhou.

- 50 -

„Co se tady vlastně stalo?“ položil první otázku. Muž na okamžik zkameněl, potom se začal osvobozovat s ještě větším úsilím, jako by se potřeboval soustředit na něco jiného než na minulost.

„Jmenuji se Jiří Vlček a spolu s panem Liškou jsem spolumajitelem firmy Demand & Print. Na počkání tiskneme malonákladové tituly přesně podle požadavků trhu, jakýkoliv počet od jediného exempláře,“ začaly muž pomalu vyprávět. „Předevčírem večer, když už jsme končili…“ Zmlkl, do očí se mu vetřel strach a spodní ret se mu začal třást.

„Pokračujte, prosím, je to za vámi,“ pobídl ho Krčmář a mlčky na-slouchal příběhu, který se odvíjel přesně podle jeho odhadu.

„Takže se vaší sekretářky a pana Lišky vyptával na to, kdo si u vás objednal tisk sešitové série Líheň s podtitulem Smrt zrozená v Praze, a hlavně, kdo je autorem,“ shrnul nakonec Vlčkovu přerušovanou výpověď.

Majitel firmy Demand & Print jen mlčky přikývl. Upíral pohled do zdi a v ruce křečovitě tiskl sklenku s vodou. Natočil si už pátou.

„Vyšší chlap s bříškem, ale jinak hubený? Vypadá, jako by ho někdo nageloval slizem od hlavy k patě?“ zeptal se.

„Ano, byl to jeden z nich. Ten, co odešel první. To mučení,“ Vlčkův hlas se zlomil, „mučení měl na starosti ten druhý. Ten váš jen zabil paní Hečkovou, myslím naši sekretářku. Urval jí ruce, jako by byla hadrová panenka! A to jsme si mysleli, že Líheň je nejlepší kšeft našeho života!“ vydechl zděšeně. Krčmář přikývl. Dokázal si představit, co všechno muž viděl.

„A jak jste se k vydávání Líhně dostali?“ položil další otázku. „Přes Electronic Books,“ vzpamatoval se Vlček, když se mohl sou-

středit na něco jiného. „Ta zakázka přišla od nich. Neměli s tiskem zkuše-nosti, a obrátili se proto na nás. S podmínkou, že dostaneme první výtisky na trh do čtyřiadvaceti hodin. Neměli bychom zavolat policii?“ zarazil se najednou.

Krčmář si uvědomil, že už nějakou dobu registruje zvuky na hranici slyšitelnosti. Šramot mu připomínal dýchání a tření látky o látku. Šuměný klimatizace a celkové zvukové pozadí bylo mnohem silnější, překvapilo ho, že tak tichý a nezřetelný zvuk dokázal identifikovat. Opatrně vyhlédl z okna. Černá silueta v zásahovém obleku s helmou a neprůstřelnou vestou s nápisem POLICIE přes záda se mihla mezi keři.

„Nemusíme, už jsou tady,“ řekl Krčmář tiše, odložil plášť na židličku a brokovnici uchopil oběma rukama.

Nedíval se na Vlčka ani na nic určitého, s hlavou skloněnou k zemi

- 51 -

se snažil vyčíst ze zvuků co nejvíc. „Doporučuji vám, abyste se někde schoval a držel se při zemi,“ pro-

mluvil znovu po několikasekundové pauze. „Snížíte tak pravděpodobnost, že se vám něco stane. Jestli se ukážete

policii, bude jen na vás. Ten zelený Peugeot na ulici je váš?“ Nečekal na odpověď a nastavil dlaň. „Dejte mi klíče.“ Další zvuk, přesně věděl, že se útočný oddíl právě blíží ke schodům

do patra. Pravděpodobně už tu na něho čekali. Někdo, snad Jastrebniak, se dozvěděl, že se s bachařem bavil o Líhni, a předal tuhle informaci dál, uva-žoval studeně Krčmář. Zpětně pak dostal pokyn, ať dá dům hlídat, nebo že se tam má po zběhlém policejním důstojníkovi poohlédnout. Mistrovský tah. Zbaví se tak mnoha problémů najednou. Hodí mu na krk smrt Ivany, masakr ve vile a všechno další, co se bude hodit.

Krčmář si nedělal iluze, že odsud odejde živý. Ošuntělé tranzity s br-něnskou poznávací značkou představovaly takových dvanáct mužů, k nim Jastrebniak a ještě jeden člověk z vnitřního. A kluci z Brna byli ti nejos-třejší. Krčmář se posunul o dva kroky stranou a přidřepl si. S trochou štěstí by ale mohl dostat Jastrebniaka, určitě se nebude držet vzadu. Potřebuje dohlédnout na to, aby Krčmář při přepadu zemřel. Myšlenka na smrt s představou, že dostane Jastrebniaka, kupodivu nechutnala vůbec špatně. Mizerné bylo, že mu unikne slizák. A také skutečnost, že zde dnes zemře pár lidí, kteří za nic nemohou. Ale – byla to jejich práce. Stejně jako kdysi jeho.

Zatajil dech, sekundu naslouchal a přeběhl ke schodům. Čekal do chvíle, kdy se u zdi objevil optický kabel s miniaturním ob-

jektivem. Zvedl se z dřepu, vystřelil na dvě černé postavy u paty schodiště, současně zahlédl záblesk ze zbraně třetího muže, který je kryl od sloupku s květinami. Vzápětí už opět dřepěl, projektil vyhloubil ve zdi nad jeho ramenem šikmou díru. Právě tak dobří, jak se o nich říkalo, přikývl a dopl-nil zásobník.

Sklo zařinčelo, do místnosti se spustil někdo ze střechy. Krčmář se přemístil kotoulem přes rameno, pálil už v pohybu, jednou, podruhé. Zása-hy z brokovnice smýkly mužovou hlavou v helmě do strany, zbraň mu vy-padla z rukou, další řinčení skla namíchané s dusotem na schodech.

Ven proskočil stejným oknem, kterým se dovnitř dral čtvrtý přísluš-ník zásahové jednotky. Pád sbalil do kotoulu a dostal se hned na nohy. Nad hlavou mu hvízdla kulka z pistole, třemi výstřely splývajícími v jeden po-

- 52 -

kryl prostor před sebou a okamžitě vyrazil. Za rohem se doslova a do pís-mene srazil s běžícím policistou. Zůstali stát krok od sebe, viděl, jak muž zvedá zbraň, tvář ukrytou za zrcadlícím průzorem helmy. Krčmářova bro-kovnice zaduněla, policista sebou trhl, zbraň však udržel a její hlaveň se tvrdošíjně stáčela ke Krčmářovi. Další zadunění brokovnice, a ještě další. Muž konečně útočnou pušku pustil, na černých rukávech overalu se objevi-ly stopy krve, pomalu a neochotně se skácel. Krčmář pokračoval původním směrem a za běhu doplňoval zásobník. Ve chvíli, kdy míjel druhé okno, šel k zemi dlouhým skluzem, salva dávek rozbila skleněnou tabuli. Smršť ku-lek ječících kolem uší. V hlubokém předklonu se protáhl těsně kolem rohu, koutkem oka zaregistroval muže krčícího se za ozdobným keříkem. Odra-zil se do okna, brokovnice mu prorazila cestu, vzápětí žár ožehl rameno a střepy poznačily tvář.

Dopadl na bok, zbraň stále v ruce. Dostal se do místnosti s tiskař-skými stroji. S obtížemi se zvedl na kolena, po tvrdém nárazu sípavě lapal po dechu, nedokázal do plic nabrat dostatek vzduchu. Pomalu se belhal ke dveřím a snažil se načerpat síly. Oddechový čas však vypršel příliš brzy, nemusel se otáčet, aby věděl, co představuje hlasité žuchnuti za ním. Gra-nát. Skočil vpřed, exploze mu ještě pomohla. Přeletěl chodbu a skončil na břiše na špinavě šedém koberci, brokovnici půl metru daleko. Tři muži v černých overalech se vynořili z úkrytů, zlomek sekundy jim trvalo, než zjistili, kde vlastně je. To už měl zbraň pod kontrolou. Prsty na spouštích, hlavně natáčející se správným směrem. Brokovnice a tři útočné pušky. Výstřel, výstřel, výstřel. Podlaha okolo něj explodovala třískami, vzduch se tměl dýmem. Prásk, prásk, prásk, rány se slévaly jedna s druhou. Škrt, jeho zásobník byl prázdný. V kouřovém příšeří se zvedla jediná postava, Krčmář skrčil nohy pod sebe a skočil, ramenem narazil muži do holení, rukama podtrhl nohy. Šplhal po něm, zoufale se poslepu snažil nahmatat ruce a najít zbraň. Konečně ji držel, pistoli známých tvarů.

„Jastrebniaku, mám tě.“ Po infernu se rozhostil klid. Krčmářovi by stačil jen náznak pohybu

někde okolo a okamžitě by plukovníka zabil. Ten se však nehýbal, zmraze-ný ústím vlastní pistole přitisknutým pod bradu. V místnosti nesvítilo jedi-né světlo a poškozená automatika zatáhla rolety v okně. Krčmář čekal, až se kouř rozptýlí a jeho oči si zvyknou na šero. Neslyšel kroky žádných dalších mužů; jen své a Jastrebniakovo těžké oddechování, k tomu tlumené sténání a praskání zdí poškozených výstřely.

„Proč?“ položil první otázku.

- 53 -

Jastrebniak se pokusil něco říct, ale místo toho jen polkl. Krčmář při-tlačil, tkáň se poddala tlaku hlavně, plukovník se ještě víc zaklonil.

„Nic nezkoušej, zlikvidoval jsem vás všechny, sám nemáš nejmenší šanci,“ připomněl mu Krčmář. „Proč?“ zopakoval.

„Dostal jsem nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout. Nebylo to nic až tak nelegálního. Chtěli jen zjistit, kde se schovává Marika Zaháňská, a chtěli to vědět co nejrychleji. Byl to tvůj případ a já pečlivě sledoval, jak postupuješ. Jenomže, trvalo ti to déle, než byli ochotni čekat,“ hovořil při-dušeně Jastrebniak.

„Snažíš se hodit vinu na mě?“ řekl tiše Krčmář a okamžik bojoval s chutí Jastrebniaka střelit. Ne zabít, zranit, aby aspoň trochu trpěl. „Jakou nabídku?“ zeptal se raději místo toho.

„Zbavili mě rakoviny. Stačily tři injekce a jedno sezení, ze kterého si moc nepamatuji. Dostal jsem nějakou nechutnou břečku, po které jsem se cítil jako opilý. Vybavuji si tance, šamanské zpěvy, prostě nevím přesně. Bylo mi to úplně fuk, jen když to zafunguje. A ono to fungovalo! Už mi diagnostikovali metastázy a najednou – život pro mě opět začínal!“

„Tak proto jsi ji nechal zabít? Její smrt za tvůj život? A pak jsi křivě obvinil mě, aby na to nikdo nepřišel?“

Krčmář, aniž si to uvědomil, zatlačil hlaveň pistole hluboko do masa, Jastrebniak zasténal.

„Ne, sakra. Nemusela umřít. Měl jsi mi říct, kde je Marika Zaháňská, nebo to prozradit přímo jim. A ani potom jsem neplánoval, že tě do toho zatáhnu. Jenomže ty jsi je naštval. Při útoku na úkryt té holky zahynula většina jejich komanda a já musel nabídnout jinou protislužbu za to, co pro mě udělali. Tvrdili, že by mou rakovinu dokázali přivolat zpátky. A já,“ plukovníkovi se zachvěl hlas, „já jim věřím.“

„A co byla ta další protislužba?“ opáčil Krčmář pohrdlivě. „To přece víš. Obvinit a usvědčit tě z vraždy vlastní ženy, a svést tak

policii na falešnou stopu, aby je dál neotravovala. S tvou služební zbraní to bylo tak snadné…“ Jastrebniak se unaveně usmál.

„Když tě předám úřadům, neodsoudí tě,“ zkonstatoval Krčmář tiše. Oba muži stále leželi v těsném sevření spojeni ocelí v ruce jednoho

z nich. „Přesně tak,“ přitakal Jastrebniak a snažil se alespoň trochu utéct tla-

ku hlavně. „Je mi Ivany fakt líto, vůbec mě nenapadlo, že to dopadne takhle, že se to zvrtne. Ale když budeme spolupracovat, dokážeme z toho oba vyklouznout. Ty budeš zproštěn viny, dohromady to hodíme do autu a

- 54 -

vyšetřování vyzní do ztracena. Určitě by se pak revanšovali i tobě. Všech-no by bylo jako dřív. Možná ještě lepší.“

Krčmář mlčel. Jeho šéf blufoval. Možná by se zbavil obvinění z vraždy Ivany, ale těžko ze zabití několika mužů zásahové jednotky. Pře-mýšlel a současně vnímal, jak Jastrebniak pozoruje jeho tvář a snaží se odhadnout jeho rozpoložení, rozhodnutí.

„A z tohohle bychom se mohli vykroutit přes organizovaný zločin,“ plukovník ukázal pohledem na těla na podlaze. „Ty přece nejsi vrah, něco jiného je zabít v souboji o život, něco jiného chladnokrevně odprásknout člověka vydaného ti na milost a nemilost,“ pokračoval tiše.

Krčmář mlčky přikývl. „Jo, je to něco jiného,“ oddálil hlaveň pistole od krku a prostřelil

Jastrebniakovi spánek. „Jenomže za její smrt můžeš ty a já bych tě nedostal před soud,“ řekl

mrtvému tělu a pomalu se zvedl. Šlo to hůř, než čekal, navíc se mu chtělo zvracet. Otřel si tvář a šaty

od Jastrebniakových tělesných pozůstatků, v kanceláři si vzal plášť a tašku s náboji. Vyšel z domu, sirény se ozývaly zdánlivě odevšad. Beze spěchu došel k hráškově zelenému Peugeotu a nastartoval. Nepřekračoval povole-nou padesátku, za druhou křižovatkou potkal první z mnoha policejních vozidel. Zastávku metra Nové Butovice, kde chtěl původně vystoupit, v náhlém popudu mysli minul. Dojel k Andělu, kde se štěstím našel meze-ru mezi vozy parkujícími na kraji jedné z uliček. V přihrádce palubní desky našel tmavé brýle, které mu docela seděly. Klíče nechal v zapalování a nezamknul. Pečlivě zkontroloval, zda brokovnice nevykukuje zpod pláště, a s taškou v ruce zamířil k turniketům metra. Zatím nevěděl, co podnikne. Potřeboval najít dočasný úkryt, ošetřit si zranění a pak promyslet, co dál.

- 55 -

Kapitola IX. Manikúra S večerem se všichni rozešli. Filip si vzal vůz a zamířil směrem ke

Zvíkovu. Jeho úkolem bylo proniknout na hrad. Všechno, co jsme zjistili, včetně Kasova a Křehůkova průzkumu, potvrzovalo náš odhad, že Jiří Rul-hánek, autor bestsellerů, v nichž hlavní roli hrály bestie, které jako by z oka vypadly monstrům, s nimiž jsme se potýkali my, je do celé situace nějak zapleten. Schovával se na zvíkovském hradě, chránil se minami s roznětkami reagujícími na přítomnost monster. Gruber o něm proto sou-časně sháněl jakékoliv další informace.

Byla jsem hodně zvědavá, jaký má Filip plán, ale protože se ho ne-zeptal nikdo, neudělala jsem to ani já. On sám nedával najevo žádné obavy nebo pochybnosti a tvářil se, že projít minovým polem a vypořádat se s monstry obléhajícími hrad jsou jen malé vady na kráse jeho nočního vý-letu. Prostě nic obtížného pro osamělého samuraje.

Křehůlek s Bárbym a Kasem vyrazili na sledovačku. Hodlali slídit okolo míst, kde se dřív vyskytoval Frank Bernard, a doufali, že na něj ně-kde narazí. Pak ho chtěli sledovat až k lidem, pro které pracoval. Na mě zbylo hájení našeho hlavního stanu. Vůbec jsem neprotestovala, stále jsem byla po předchozích šarvátkách dost unavená. Kupodivu se mi zdálo, že to má jen málo společného s fyzickým vyčerpáním, spíš jsem byla na dně psychicky.

Seděla jsem v naší „zbrojírně“ a už po několikáté si procházela všechna fakta. Snažila jsem se z té hromady nesouvisejících skutečností vydestilovat něco nového, nebo aspoň si ujasnit důležitost jednotlivých věcí, ale nezdálo se, že se mi to nějak zvlášť daří. Nakonec jsem rezigno-vaně a současně otráveně odsunula fotografie všech lidí, vlastně monster, které dokázal Filip a ostatní udělat. U většiny už jsme díky Gruberovi měli jména. Replík, Rudrun, sám Bernard, pak dvojice, která vyřídila ruský gang, jenž odmítl prodat hlavu Čingischána. Jeden z nich se jmenoval On-dřej Direš. Toho jsem kupodivu identifikovala já, protože jsem jeho portrét každý den viděla u novinového sloupku, který psal. Jak se obyčejný novi-nář stal monstrem? Nebo on sám nebyl monstrem? Pouze jeho společník, jehož jméno jsme zatím neznali? Jak se ale s nimi dal dohromady? A proč?

Věčný koloběh otázek nikam nevedl a stále častěji jsem se vracela k pro mě hlavnímu problému: Co se to děje se mnou? V co se měním? Ty-

- 56 -

hle věci mi naháněly strach a nechtěla jsem se jimi zabývat. Ne dřív, než to bude nezbytně nutné. Potřebovala jsem si od přemýšlení odpočinout, odre-agovat se. Vždy mi pomáhal sport, nebo alespoň fyzická námaha.

Zapnula jsem hořáky, do tavícího tyglíku vložila pečlivě odvážené množství stříbra a legujících příměsí. Procedura, kterou sestavil Alex a podle praktických poznatků upravil Bárby, byla napsaná na papíru přilepe-ném na stole. Přesně podle návodu jsem počkala, až teplota dosáhne pat-nácti set padesáti stupňů Celsia, a pustila i hořáky předehřívající licí formu. Trochu nefér jsem začala kulkami do padesátkových Desert Eaglů, náboji pro sebe. Konečně se všechno roztavilo a mohla jsem zahájit vlastní výro-bu. Přes hučení klimatizace a výkonné digestoře mi bylo pěkné horko. Po přelití poloviny objemu kovu jsem zapnula ultrazvukovou pračku, která nic neprala. Její vibrace měly způsobit dokonalejší zatečení a vyplnění licí formy. Za další tři minuty byl tyglík prázdný a podle přesné váhy v něm zbylo méně než gram materiálu – to znamenalo, že nedošlo k vytvoření žádných dutin a odlité projektily by měly být bezchybné. Pustila jsem ter-mostat řídící chlazení a šla připravit formu pro ráži .45 ACP. Filip navrhl, abychom všichni používali stejné náboje, ale Bárby o tom nechtěl ani sly-šet a já s ním souhlasila.

Na okamžik mě postihl nával slabosti. První takový jsem pocítila po útěku před Frankem Bernardem po střechách domů a pak přišlo ještě něko-lik dalších, naštěstí stále slabších. Teď, po střetnutí se zabijáckým mon-strem v bytě Francesky Saliceové, se záchvaty vrátily se zvýšenou intenzi-tou, ale naštěstí už opět odeznívaly. To mě opět v duchu vrátilo ke střetnutí se zabijáky a americkou rozvědkou. Pokud ti parchanti opravdu představo-vali CIA. Vzala jsem další licí formu, pro jistotu ji ještě jednou vyčistila a začala další pracovní kolo.

Muž, kterému jsem rozbila obličej na kousky, přežije. Gruber to zjis-til po nabourání do nemocničního počítačového systému. Ulevilo se mi, zatraceně moc se mi ulevilo a vlastně jen díky tomu jsem se opět alespoň částečně stala sama sebou. Neměla jsem ponětí, co to do mne tehdy u Oli-ny vjelo. Stačilo se zaposlouchat a někde hluboko uvnitř mé hlavy se opět rozezněla ozvěna rytmů, které mi stále naháněly hrůzu. Kupodivu po to-mhle jsem se méně děsila svých nových schopností. To, že je někdo rych-lejší než gepard a skáče jako kobylka, není tak strašné, jako když slintá rozkoší při masakrování svých bližních. Zarazila jsem se, protože jsem hajzly z americké výzvědné služby kupodivu označila za své bližní. Nebyla jsem si tím až tak jistá, ale určitě jsem je nechtěla zabít. Pokud bych

- 57 -

opravdu nemusela. Další znepokojivá myšlenka. Zazněl bzučák bezpečnostního okruhu, vzápětí krátký, kovově znějí-

cí zvuk trochu připomínající tasení Filipova meče. Vyděsila jsem se. Z Gruberova školení jsem věděla, co to znamená. Náš bezpečnostní systém právě zaregistroval člověka snažícího se přelézt plot vily. Natáhla jsem se po počítači obsluhujícím bezpečnostní čidla a současně zvedla interní tele-fon, abych varovala Grubera. Levá ruka mě neposlouchala, ani se nehnula. Odložila jsem sluchátko a přitáhla si počítač k sobě. V automaticky zvětše-ném okně se schematicky znázorněným pozemkem okolo vily se objevila červená skvrna s rozostřenými okraji. Ta znázorňovala pohyb vetřelce.

Naštěstí byl jen jeden, to mě trochu uklidnilo. Levačka stále zůstáva-la ochrnutá, ale nemohla jsem se tím zdržovat. Přitáhla jsem si počítač až do klína a ťukla na na displeji nakreslenou klávesu s nápisem světlo. Obraz v okně se okamžitě změnil, z červené skvrny se zformoval hubený muž v košili a odrbaných kalhotách. Stál zmražený v kuželu světla z vysokový-konného reflektoru umístěného na střeše. V dalším okamžiku se už rozběhl zpět a snažil se přelézt plot. Deky, kterými překryl ostnatý drát, se mu svezly, viděla jsem, jak ho bolest ze zranění zbavila i zbytků obratnosti. Do ulice víceméně spadl a nechal za sebou pár cárů kůže. Malý zlodějíček, který se zapletl do hry, jíž nerozuměl.

Ulevilo se mi a až teď jsem se podívala na levou ruku, která přes mou snahu zůstávala na desce stolu jako přilepená. Zalapala jsem po dechu a vykřikla. Tohle nebyla má ruka! Prsty se prodloužily ve stříbřitě se lesk-noucí drápy, spíš čepele na pohled připomínající leštěnou ocel. Vlastně celá ruka se kompletně proměnila, vražedná ostří čněla z dlaňové i hřbetní strany a částečně se ztrácela v mahagonové desce stolu. Proto jsem rukou nedokázala pohnout! Znovu, tentokrát s vědomím toho, co mě vlastně drží, jsem se pokusila ruku vyprostit. Na okamžik se mi před očima mihl obraz ostří krájejícího hmotu. Bez velkých problémů jsem mírným tahem ruku zvedla, po metalických spárech zbyly v desce hluboké, několik centimetrů dlouhé záseky.

Můj křik už dozněl, ale ještě stále jsem se nedokázala nadechnout. Musela jsem se na to soustředit a přitom jsem vlastní paži držela co nejdál od těla, jako by mě ty zhruba dvacet centimetrů dlouhé čepele mohly v následující sekundě nezávisle na mé vůli zabít. Možná opravdu mohly.

Silou vůle jsem potlačila hrůzu a místo panikaření se pokusila pokr-čit prsty, které jsem vlastně neměla. Očekávala jsem, že se drápy pohnou, asi jako když si člověk nasadí rukavici Freddyho Krugera. jenomže zrca-

- 58 -

dlící kov zareagoval přesně, jako by byl součástí mého těla, do posledního kousku napojený na periferní nervy. Opět jsem stěží dokázala dýchat – drápy očividně byly součástí mého těla. Před očima se mi mihla myšlenka, jak by to vypadalo, kdybych s nimi nemohla jen hýbat, ale i určovat veli-kost a tvar metalických spárů. Čepele se okamžitě zformovaly podle před-stavy z dávno zapomenutého hororového filmu, přičemž prošly deskou z tvrdého mahagonu skrz naskrz. Kdybych v té chvíli držela ruce jen tro-chu jinak, mohla jsem skrz naskrz probodnout sama sebe. To už bylo na mě moc, toužebně jsem si přála, aby byly pryč, aby má ruka byla opět normální. Zazněl zvuk připomínající smýknutí oceli po napjaté kůži, nebo oceli po oceli. Mé prsty najednou vypadaly úplně obyčejně. Možná to byla jen halucinace, vizuální i pocitová. Stačila krátká vzpomínka, zasyčení oceli, a opět jsem měla své příšerně vyhlížející drápy. Panika zvítězila a přetekla přes stavidla vůle, snad stokrát jsem zopakovala sekvenci drápy – ruka – drápy – ruka. Záleželo jen na mém přání. Napůl nepříčetná jsem sekala proti desce stolu připravená na nárazy, ale čepeloidní spáry prochá-zely pěti centimetry tvrdého dřeva jako máslem, zůstávaly po nich jen vla-sové stopy. Víc a víc mi docházela zrůdnost toho, co se se mnou děje, od-por a hrůza mi ucpaly hrdlo, dusila jsem se knedlíkem ve vlastním krku.

„Alexi, Alexi!“ aktivovala jsem přímé spojení. „Potřebuji pomoc! Zbláznila jsem se, prosím!“

Interní telefon okamžitě zazvonil. „Co se děje?“ hulákal vystrašeně Gruber na hlasitém odposlechu.

„Vnitřní rovnováha metabolismu pana Rubina šla do háje, jedem na maxi-mum podpůrných zdrojů! Nikdo u něj není, jestli omdlí, sekne sebou!“

Jeho slova působila jako studená sprcha, najednou jsem to byla zase já a dokázala jsem přemýšlet. Poslala jsem Alexovi uklidňující zprávu a zavřela okno aktivního spojení.

„To jsem způsobila já, Grubere, už by to mohlo být lepší. Dejte ho dohromady a přijďte sem. Něco vám ukážu.“

Nemělo smysl cokoliv tajit. Realita okolo mě dostávala pořádně na frak i bez toho, že jsem šílela. Musela jsem se uklidnit, udržet svých pět koleček pohromadě. Ve svěrací kazajce by mi určitě nebylo lépe.

Zavřela jsem oči a položila se do křesla. Ať jsem se snažila jakkoli, s mým klidem to nebylo nejlepší. Každý psychiatr by mi na první pohled diagnostikoval parádní hysterický záchvat. Celá jsem se chvěla a mé „drá-py“ mi samy od sebe několikrát za sebou na obou rukou vyjely a zase zaje-ly. Odneslo to telefonní sluchátko, ze kterého zbyla blíže neurčitelná změť

- 59 -

plastické hmoty a kousků nějakých obvodů. Mach s Šebestovou by mi dali. Rozesmála jsem se – bylo to lepší než brečet a člověk to měl za stejné pe-níze. To říkala má babička. A hysterie se tak taky zvládala o poznání lépe.

- 60 -

Kapitola X Akce osamělého samuraje Filip krátce přehlédl své společníky. Ve světle tří zaprášených žáro-

vek vyhlížela velká garáž jako starý tunel vedoucí ze tmy do tmy, police a skříně u zdí vytvářely temná zákoutí, muži vrhali pitoreskní, trhaně se po-hybující stíny. Z jednoho z koutů vykoukla krysa a poplašena nezvyklým ruchem se rychle vrátila do bezpečí. Barbarossa kontroloval motor Scorpia a doplňoval olej, Kas ukládal do tašky munici, Křehůlek opřený dlaněmi o kapotu Volva studoval rozloženou mapu pražských ulic, vedle sebe opře-nou velkorážnou vojenskou pušku. Kas s Barbarossou měli autem i pěšky slídit po vytipovaných místech, Křehůlek měl vyčkávat, poskytovat backup a v případě nutnosti být připraven k akci, aby se Frank Bernard ze sledova-cí sítě nedostal. Samozřejmě, pokud v ní uvízne.

Filip položil na sedadlo spolujezdce tašku s oblečením, pod ní scho-val dva rezervní zásobníky. On jediný na sobě neměl neprůstřelný tkaný komplet, které s takovými problémy získali. Barbarossa si toho všiml, ale nekomentoval to. Filip se nad vysokým hubeným mužem na okamžik za-myslel. Ve službách pana Rubina, případně pana Gubkina už na sebe něko-likrát narazili. Fascinoval ho Barbarossův klid, jakási odtažitost, nezúčast-něnost, jako by vše pozoroval přes několik tlustých skel. Možná v něm po víc než čtvrtstoletí života se zbraní v ruce nic nezbylo. Filip tu myšlenku okamžik analyzoval a nakonec ji zavrhl. Pravděpodobnější bylo, že Barba-rossovi zůstalo příliš málo lidských tužeb a přání na to, aby byl kompletní. Proto ten klid, částečná prázdnota – a smrtelné nebezpečí pro každého, kdo se mu postavil do cesty. A nebo hubený pistolník celým zbytkem své osobnosti toužil po něčem, co pro něj nebylo v tomto životě dosažitelné. Pak byl nebezpečný dvojnásob.

Filipa jeho úvahy uspokojily a vrátil se k přípravám. Vedle tašky s oblečením, tak aby ani při prudkém brždění nespadly, položil dvojici po-chev z lakovaného dřeva převázaných hedvábnou tkanicí. Dva krátké meče byly v noci lepší než jeden. To mu připomnělo, kam se vlastně chystá a čemu hodlá čelit. Vyvolalo to v něm zvláštní pocit připomínající strach. Byl to strach, přiznal si vzápětí. Nemělo cenu lhát si. Lži nikdy nepřinášely nic dobrého, jen muže připravovaly o sílu. Vlastně strach podvědomě cítil už delší dobu a teď, před výpravou na území protivníka, se konečně dostal na povrch. Situace, v níž se ocitl, popírala vše, co věděl o světě, co pova-

- 61 -

žoval za možné. Jako by se na zem vrátily zapomenuté legendy, v nichž draci a bohové chodili mezi lidmi, bojovali spolu a bez skrupulí zotročova-li, ničili ty slabší. Konečně pochopil, co ho uplynulé dny děsilo tak moc, že si to nedokázal připustit. Rozpor mezi tím, v co věřil, a tím, co se skutečně dělo. Události posledních dnů rozvrátily jeho vnitřní rovnováhu, postavily proti sobě jeho racionální a iracionální já. Celý život se snažil nastolit mezi nimi jednotu. Nikdy od toho cíle nebyl dál. Sklouzl pohledem na dva me-če. Pro něj a muže jemu podobné dnes jako před staletími představovaly jediný možný a správný způsob, cestu – postavit se strachu čelem, sám, bez pomoci. Přiznat si ho, pochopit ho a porazit.

Vycítil cizí pozornost, vzhlédl a potkal se s Barbarossovýma očima. Hubený muž ho pravděpodobně zkoumal podobně jako před chvílí on sám jeho. Kas s Křehůlkem už nastupovali do vozu, vrata garáže se otevírala.

„Dobrý lov,“ popřál mu Barbarossa a nasadil si brýle. Filip naznačil úklonu, posadil se do vozu a vyjel jako první. Světla rozsvítil až na ulici. Než za druhou křižovatkou zařadil vyšší

rychlostní stupeň, ochromilo ho šlehnutí absolutního chladu, bolest řezající jako skalpel, pronikající až k nejvnitřnějšímu orgánu – k srdci a proměňu-jící všechno, co jí stálo v cestě. V dalším okamžiku už měl vůz opět pod kontrolou a včas srovnal volant. Teď, když objevil zdroj nesouladu v sobě samém a pojmenoval ho, neměl problémy vidět věci takové, jaké jsou. Ra-cionální nebojovalo s iracionálním, pouze spolu nesouhlasily. Část jeho osobnosti věděla, odkud bolest přišla, kde bylo centrum agónie. Pocházela od královny. V první chvíli čekal, že se v mikrofonu ozve někdo z jeho společníků a okomentuje, co před chvílí prožil. Byl si jist, že to cítili všichni, svázáni neviditelným poutem jeden s druhým a hlavně s tou, jejíž cestou se vydali.

Ticho však nepřerušil nikdo, každý se s tím, Filip nenašel vhodný vý-raz, vyrovnával sám a mlčky. Část jeho já, která nezkoumala, věděla, co se stalo. Královna se proměňovala. Ne poprvé, ale možná nejvíc. A oni s ní. Soustředil se na řízení.

Nespěchal, i když opuštěné noční silnice vybízely k větší rychlosti. Nestál o problémy s policií nebo se zvěří přebíhající přes vozovku. V téhle poměrně civilizované zemi bylo stále možné srazit srnce nebo jelena. Ob-čas pohlédl na nazelenalý displej navigačního systému, zda jede správně. Ve chvíli, kdy na směrových tabulích poprvé spatřil šipku s nápisem Zví-kov, počítač vypnul. Křehůlek vytipoval vhodná místa k parkování, ze kte-rých se mohl nejsnáze přiblížit k Orlické přehradě. Zvolil jedno, patřící do

- 62 -

pomyslného kruhu vně minových polí, rozhodl se raději pro delší přibližo-vání pěšky. Odbočil z cesty, pod koly vozu zapraskal jemný štěrk a po pa-desáti metrech našel přesně podle předpokladů místo k zaparkování. Poo-tevřel dveře, vypnul motor a zhasnul světla. Tma byla náhle všude. Měsíc stínily stromy a svit několika málo hvězd, které byly viditelné ve výseku oblohy lemovaném černými korunami stromů, neměl žádnou sílu. Cvrčci ještě nespali a užívali si jedné z teplejších nocí pozdního babího léta.

Filip vystoupil z vozu a začal se převlékat. V okamžiku, kdy stál na-hý a beze zbraní, na několik minut strnul a naslouchal šumění stromů, vět-ru a stále sporadičtějšímu praskání chladnoucího motoru. Vlastní bezbran-nost ho bůhvíproč uklidňovala. Oblékl se do černého overalu, zavázal si boty, na záda si připevnil extrémně plochý batoh z neprodyšné tkaniny. Speciální ventil umožňoval vytlačit z něj všechen vzduch. Potřebnou vý-stroj měl navěšenou na opasku. Klíče od vozu vmáčkl pod přední pneuma-tiku a zakryl drobným štěrkem.

Naposledy se rozhlédl, zda ho při jeho přípravách nikdo nepozoroval, a vykročil po cestě, která se po sto padesáti krocích změnila ve stezku. I po ní ale dokázal kráčet bez větších problémů. Jeho oči si zvykly a dokázaly odlišit o odstín světlejší povrch pěšiny od absolutní černi lesa.

Předem na speciální mapě v měřítku 1 : 25 000 vyhledal všechny stezky i polní cesty a odměřil vzdálenosti. Průměrnou délku svých kroků spočítal pomocí krokoměru a laserového dálkoměru. Podle svých propočtů měl po sedmi stech dvanácti krocích křižovat další cestu, za ní už se měl ocitnout v červené zóně.

Napočítal jich sedm set dvacet a zastavil se pod úzkým pásem oblohy nad hlavou. Než se ponořil do lesa, který se zdál ještě černější než ten, jímž právě prošel, zaváhal. Ano, měl strach, připustil sám sobě. Cítil, že tady není sám, že kromě něj se mezi stromy pohybují jiní tvorové, věděl, že přímo před ním leží minové pole, do kterého se chystal vstoupit. Neměl však jinou volbu. Přišlo mu, že celý jeho život byl přípravou na to, aby vstoupil právě do tohoto temného lesa a setkal se s tím, co popírá jeho vlastní já, jeho vlastní svět.

Pod nohama ucítil měkké jehličí, ostružinový šlahoun se mu otřel o holeň. Další krok byl ještě obezřetnější. Postupoval jako hranostaj, v kte-rémkoliv okamžiku schopný zastavit, případně změnit směr pohybu.

Přestože les nezřídl, zdálo se mu, že je v okolí více světla a dokázal rozeznat obrysy stromů a největších větví. Kmeni vyvráceného smrku se instinktivně vyhnul, aniž by ho spatřil, až při ohlédnutí zpět odhalil spleť

- 63 -

kořenů výhružně čnících k obloze. Další úsek byl snazší, světlé kameny na zemi odrážely víc světla a poskytovaly mu vodítko. Přesto se zastavil. Ne-věděl proč, ale odpověď přišla dřív, než udělal další pohyb. V bezprostřed-ním okolí se nacházel ještě někdo další.

Pomalu, aby nezpůsobil nejmenší hluk, sáhl pod overal a z kapsy vy-táhl brýle. Nasadil si je a v temnotě po jeho pravé ruce se rozzářil modrý kroužek. Po převlékání lokátor neseřídil, monstrum mohlo být kdekoliv. Pomalu, píď po pídi zkoumal temnotu okolo. Dýchal pravidelně, ani měl-ce, ani zhluboka, puls srdce postupně klesal. Bylo lepší postavit se nebez-pečí tváří v tvář, podle jednoduchých pravidel bez techniky, vsadit svůj um a obratnost, než před ním utíkat a kličkovat. Zdálo se mu, že kousek vpra-vo zahlédl obrys hlavy. Nedíval se tím směrem, ale stranou, a opatrně zkoumal periferii zorného pole. Byl tam. Filip se dlaní dotkl jílce meče, současně si uvědomil, že pistole zapomněl ve voze. Zapomněl? On, který se na každou akci tak pečlivě připravuje? Ne, on je nechtěl, protože by ho jen oslabovaly. Podvědomí rozhodlo za něj, tak to bylo správné. Možná by teď měl vše vsadit na jednu kartu a zkusit, kdo z koho. Pak už by necítil ani stopu strachu, tím si byl jist.

Muž se pohnul a vydělil se tak ze tmy, náhle ho viděl mnohem zře-telněji. Podle toho, jak se rozhlížel, musel používat přístroj pro noční vidě-ní. To znamenalo, že má před sebou každý detail jako na dlani. Postupně natočil tvář směrem k Filipovi. Ten ztuhl, ruce pokroucené, okamžik se cítil jako strom, vedle něhož stál, a cítil pomalé pulzování mízy. Pohled pálící jako soustředěný paprsek infrazářiče sklouzl stranou. Závan větru rozhoupal koruny stromů, zvuk připomínající šustění vln umírajících na pláži překryl vše ostatní. Nemohl zkusit, kdo z koho, protože kvůli tomu zde nebyl, jen by se tím poddal vlastnímu strachu, blesklo mu hlavou s lítostí. Už se necítil jako strom.

Dál nečekal. Nechal hlídajícího muže kontrolovat prostor na druhé straně a zdánlivě bezstarostně pokračoval v cestě. Nemělo smysl snažit se víc krýt a plížit. Lépe už to nedokázal. Během hry na schovávanou s hlíd-kujícím monstrem se obloha musela vyjasnit, protože světla přibylo. O větve se otíral jen sem a tam a ani jednou neklopýtl. Za chvíli ucítil vo-du.

Hladina nádrže byla temná a když se rozhlédl, nespatřil v okolí žádná světla. To bylo zvláštní, protože hrad Zvíkov měl být na dohled, jen zpola zakryt zalesněným ostrohem. Možná došlo k výpadku proudu, napadlo ho, ale nevěřil tomu. Také nepředpokládal, že by se spletl a došel někam ji-

- 64 -

nam. Rychle se svlékl, z batohu vytáhl tubu s vazelínou a vložil do něj ša-ty. Po chvíli se mu podařilo batoh stlačit téměř do předchozího objemu. Na holé kůži cítil chlad, ale nebylo to nic vážného. Pár cviky si rozproudil krev, aktivoval metabolismus zpracovávající jaterní tuk a rychle se pokud možno stejnoměrně namazal vazelínou. Představovala izolační vrstvu a současně snižovala optickou odrazivost jeho kůže. Nakonec se přepásal šerpou, přivázal k ní oba meče a posunul si je na záda. Opatrně vkročil do vody. Na nebi se v temnotě skrývalo jen pár mraků, s pomocí Polárky určil správný směr a ponořil se. První tempo. Plaval pomalu, ale stejnoměrně a při každém pátém nádechu kontroloval oblohu.

Trvalo to déle, než odhadoval, cítil chlad vody postupně pronikající do těla. Přesto nepanikařil, věděl, že v různých situacích plyne subjektivní čas různě rychle. Našel správný rytmus harmonicky slaďující sílu jeho pa-ží, potřebu dýchání, chlad a odpor vody. Po sedmi stech tempech rozeznal proti obloze siluetu Zvíkova. Byl ještě daleko, ale viděl svůj cíl a to stačilo. Další nádech, pohled na oblohu. Kdysi dávno se pyšný hrad na ostrohu vypínal mnoho desítek metrů nad hladinou, po vybudování přehrady voda stoupla a hradby se zdály nízké. Konečně uslyšel pleskání vody o břeh, o poznání později rozeznal zpěněné čepice vln.

Napodruhé nahmatal pod nohou kamenité dno. Vyšel z vody, oka-mžitě si meče přesunul k boku. Chvíli čekal, až mu voda vyteče z očí, vla-sů a uší. Vítr ho roztřásl chladem, sáhl po popruhu ruksaku a ztuhl. Ani tady nebyl sám – je tady ještě někdo jiný a právě si ho všiml. Nevěděl, proč si je tak jistý, a nehledal důvod. Mikroskopy, intelekt a další nástroje vědeckého poznání patřily jinam. Teď spoléhal na svou vnitřní energii, oheň svého života. A ten mu říkal, že někde okolo číhá ještě další já.

Otočil se ke skupině vzrostlých stromů sklánějících se k hladině. „Čekáte tu na mě?“ zeptal se tiše anglicky. „Ano, přesně tak.“ Ve chvíli, kdy neznámý promluvil, ho spatřil, přestože na temných

hradbách nepřibylo žádné další světlo. Byl vysoký, široký v ramenou, ale celkově štíhlý. Spíš běžec, než atlet. V ruce držel zbraň, podle obrysu opa-kovací brokovnici. A byla nabitá stříbrem. Netušil, odkud to ví, ale byl si tím jistý. Tohle byla noc plná proměn. Nikdo, kdo ji přežije, nebude s vý-chodem slunce stejný jako na jejím počátku. Muž se pohnul a vystoupil ze svého úkrytu.

„Vy jste pan Filip?“ zeptal se klidně. „Ano,“ potvrdil Filip. „A vaše ctěné jméno?“

- 65 -

„Tady mě znají pod jménem Doky, rád bych se této přezdívky přidr-žel. Uráží vás to?“

„Ne,“ řekl Filip. Na Evropana byl strážce zdvořilý. Byl si jist, že je s ním na břehu

sám. Mlčky ho studoval a postupně dokázal rozeznat víc podrobností, i když netušil, jak je to možné. Světla nijak nepřibylo a jeho oči byly temno-tě už dávno přivyklé. Muž mezi čtyřicítkou a padesátkou, vysoké čelo, přemýšlivé oči.

Opravdu držel brokovnici, přes hruď dva šikmo zkřížené nábojové pásy, na rukou rukavice. Silné rukavice s chrániči předloktí.

„Jak jste mě odhalili?“ položil první otázku, která ho napadla. Odpověď ho zajímala až v druhé řadě, především chtěl vidět další ci-

zincovy reakce a způsob chování. „Máme tady nainstalovanou takovou miniaturní obdobu amerického

AUSS, automatizovaného podvodního průzkumného systému. Oni loví atomové ponorky, my nezvané plavce.“

V posledním slově se skrýval smích a Filip chápal, co muže pobavi-lo. Srovnání oceánů a malé louže Orlíku v kombinaci s atomovou ponor-kou a člověkem.

„Nenadělal jste víc hluku než sumec, ale i ty tady kontrolujeme. A já jsem tak nějak vytušil, že dnes to žádný sumec není. Proto jsem přišel osobně.“

„Obleču se, je mi zima,“ oznámil Filip a bez čekání na odpověď sun-dal svůj miniaturní batoh, meče odložil na kámen. Jílci k sobě.

„Jste člověk?“ zeptal se, zatímco si natahoval kalhoty. V tuhle chvíli byl nejzranitelnější a uvědomoval si to. „Ne. Mohl byste si to zjistit sám vaším lokátorem,“ odpověděl Doky. „Zeptat se je jednodušší,“ pokrčil rameny Filip a vklouzl do elastic-

kého trikotu. „Přišel jsem si promluvit s panem Rulhánkem,“ prozradil. Už byl oblečený, meče v pohotovosti. „Mysleli jsme si to, proto na vás čekám právě já. Jiří včera odjel. Do

Spojených států, do Texasu. Jsem zplnomocněn zodpovědět všechny otáz-ky, na které by vám odpověděl i Jiří.“

Filip se zamyslel nad slovem Jiří. Ve familiérním použití křestního jména se současně skrývala úcta, jejíž kořeny nebyl schopen identifikovat.

„Nevím, jestli vám mám věřit,“ řekl po chvíli. „Lepší než lež je rafinovaně řečená pravda. Zda odjel, či neodjel, si

budete moci zítra snadno zjistit. S vaším expertem panem Gruberem to pro

- 66 -

vás není problém.“ Doky jen tak mimochodem prozradil, jak moc o nich vědí, analyzo-

val Filip. Přestože se tím vlastně zbavoval velké výhody. To však zname-nalo, že se mu tím současně snažil něco důležitého sdělit.

„Nad čím teď uvažujete?“ zeptal se Doky. Filip si nadhodil batoh. „Rozhoduji se, zda vám mám věřit.“ „A co uděláte, pokud se rozhodnete, že ne?“ „Pokusím se vás zabít a pak si promluvit s panem Jiřím, pokud je to-

tožný s Jiřím Rulhánkem.“ „Je totožný. Jste obdivuhodně přímočarý.“ „Občas ano,“ souhlasil Filip. „Věřím vám.“ Víc než smysl slov, ho

přesvědčil tón. Sebevědomý, současně vyrovnaný s tím, co přijde, a při-pravený v každém okamžiku zareagovat.

„Budeme spolu hovořit zde, nebo mě pozvete do hradu?“ „Po dlouhém plavání vám určitě přijde vhod něco k jídlu. Přichystal

jsem pozdní večeři… nebo brzkou snídani? Záleží na vás, jak to nazvete. Já, bohužel, se na vás budu jen dívat.“

Doky kráčel první, brokovnici stále v levé ruce. Filip poznal konzer-vativní Remington 870 v policejní úpravě. Na schodech vedoucích k bran-ce v hradbě si všiml zlatého lesku na jeho levém prsteníku.

„Vy jste ženatý?“ zeptal se a nedokázal skrýt překvapení. „Ano, už dvacet let. Mám dvě děti. Má žena i děti jsou lidé. Je to je-

jich volba.“ Filip místo odpovědi jen mlčky přikývl. Při chůzi neosvětlenými

chodbami hradu si uvědomil, že se orientuje stejně snadno jako jeho prů-vodce.

„Obávám se, že mnoho odpovědí na své otázky nedostanu,“ prohlá-sil, když vstoupil do ztemnělého pokoje, osvětleného jedinou skomírající svíci.

Na stole byla šunka, sýr, pod utěrkou chléb. „Omlouvám se, čekal jsem vás trochu dřív a káva už asi bude studená. Je hřích pít studenou ká-vu. Měl jsem, mám ji,“ opravil se Doky, „moc rád. Stále, i když ji už ne-můžu.“

Oba se posadili, Doky nalil tmavý nápoj z chrómem se lesknoucí konvice do porcelánového šálku, místnost vyplnilo charakteristické aroma. Potom obsloužil i sebe, přivoněl k nápoji a zase ho odložil.

„Máte pravdu, mohu vám prozradit méně, než bych si sám přál,“ za-čal klidně.

- 67 -

Kontura jeho stínu na stěně za ním se pohupovala ze strany na stranu právě tak jako plamen svíčky.

„Ne, že bychom vám nechtěli pomoci, naopak. Bylo by pro nás vý-hodné, kdybyste způsobili našim protivníkům co nejvíc problémů. Je-nomže to by nás vrátilo do hry a my jsme zaplatili až příliš za to, abychom se z ní dostali ven.“

Filip přikývl, jako by rozuměl všemu, co Doky řekl, a sám se pomalu napil.

„Není studená, právě tak akorát,“ zhodnotil. „A řekl bych, že pražená na objednávku,“ pronesl kompliment po prvním doušku.

„Je mi potěšením pohostit milovníka kávy,“ Doky naznačil hlavou úklonu. „Mám pro vás vzkaz přímo od Jiřího, myslím pana Rulhánka. Měl jsem ho vyřídit jen v případě, že mým slovům budete přikládat jistou váhu.“

Filip zkameněl, dál držel šálek v ruce těsně nad deskou stolu v nedo-končeném pohybu.

„Drak, který začne požírat vlastní ocas, dopadne vždycky špatně.“ Svíce zhasla, ale ani jednomu z mužů to nevadilo.

- 68 -

Kapitola XI. Bárby, Kas a Křehůlek na stopě Barbarossa zaparkoval před průčelím restaurace, do které před chvílí

vešel Frank Bernard, za Kasem se právě zavřely dveře. Naštěstí to byl do-statečně luxusní podnik, aby personál neznalost češtiny nevyvedla z míry. Bylo dost pravděpodobné, že jsou na rusky mluvící klientelu zvyklí. Do-konce i na rusky mizerně hovořící klientelu. Křehůlek měl vynikající čich, když je poslal čekat právě sem.

Barbarossa vypnul rádio a otočil klíčkem v zapalování, aby všechny podsvícené displeje pohasly. Samozřejmě kromě signalizace bezpečnost-ních zařízení. Bez nudného vřískání rádia, ve tmě, v prázdnotě se cítil po-hodlněji. Na okamžik ho napadlo, jak tohle všechno dopadne, jestli Marika dostane šanci být aspoň krátkou chvíli s Alexandrem Rubinem. Pochybo-val o tom, vlastně v to nevěřil. Když si uvědomil, že to byla jen zástupná myšlenka, že on sám by rád ještě jednou viděl Elisabetu, zvedl koutek úst ve výsměšném úšklebku. Vysmíval se sám sobě. Hráli partii, kdy ani jeden z nich nebyl u rozdávání karet, bankéř podváděl a protihráči měli na tvá-řích masky. Nelitoval, nezoufal. Byla to prostá skutečnost. A neviděl jedi-ný důvod, proč by si právě on měl stěžovat, proč by měl patřit mezi vítěze.

„Měl schůzku s malou černovláskou,“ ozval se v mikrofonu Kas. „Už platí, myslím, že neodejdou spolu.“

„Nowaku, dokážete ho sledovat sám?“ zareagoval okamžitě Křehů-lek.

Barbarossu napadlo, že Gruber je jistým způsobem génius. Jejich in-terní spojení zařídil jednoduše, pomocí několika lepších telefonů a firm-ware, které upravil.

„Není provoz. Pokud nepředpokládá, že ho sledujeme, bez problé-mů,“ odpověděl.

„V tom případě jdi Kasi za tou černovláskou,“ rozhodl Křehůlek. „Je to Rudrun,“ oznámil Barbarossa, když Frank Bernard se svou

společnicí vyšli před restauraci. „Jiný sestřih vlasů, jinak nalíčená, jiný způsob oblékání, ale je to ona. Každý míří na jinou stranu.“

„Rozumím,“ odtušil Křehůlek. „Kasi, drž se jí jako klíště.“ „Klíště? Co to je?“ Ruština obou mužů nebyla úplně dokonalá, občas si nerozuměli. „Zapomeň na to, prostě ji neztrať.“ Barbarossa se s odstupem zařadil

- 69 -

za béžový taxík a při každé odbočce z hlavní ulice hlásil, kam jeho objekt jede.

„Míří nejkratší cestou na periferii,“ oznámil Křehůlek po deseti mi-nutách jízdy. „Kas v tom zůstává sám, já jsem pár křižovatek za váma a pomůžu.“

Ve chvíli, kdy začal být Barbarossa nervózní, že v řídkém provozu jede za taxikářským mercedesem příliš dlouho, se před něj zařadil Scorpio. Sám při první příležitosti odbočil vlevo a po chvíli se z velkým odstupem vrátil za dvojici. Nemusel spěchat, Křehůlek mu hlásil jakoukoliv neoče-kávanou změnu směru jízdy.

Plynulá jízda nočním městem byla uklidňující, Barbarossa snížil tep-lotu ve voze o jeden stupeň. Míjel osamělé chodce, jiné vozy, osvícená, nebo naopak černá okna výkladních skříní. Byl ten, kdo pouze prochází, nepatřil mezi ně. Přesto se v krátkém kontaktu skrz okna vozů se skrývalo něco uspokojujícího. Přál si, aby pomalé sledování nikdy neskončilo.

„Stojí před pětiposchoďovým panelákem, parkoviště pokračuje až dozadu, nezastavujte blízko,“ ozvalo se ve sluchátku.

Barbarossa přibrzdil a s motorem brumlajícím v nízkých otáčkách míjel řady vozů. Bloky domů i pozdě v noci zářily různobarevnými světly, většina z nich měla charakteristickou barvu rozptýleného svitu televizní obrazovky.

„Právě vystoupil z vozu. Přicházejí k němu dva neznámí muži.“ I v reproduktoru Barbarossa rozeznal zvuk uzávěrky superrychlého repor-térského Nikonu. „Lokátor je všechny označil,“ pokračoval Křehůlek v popisu. Něco cvaklo a Barbarossa věděl, že to je uzávěr odstřelovací puš-ky.

„Neznámí odjíždějí otřískaným Superbem, Frank Bernard se blíží ke vchodu číslo 454. Má klíče. Jdu za ním!“

Barbarossa vyběhl z vozu a rychlým krokem mířil k udané adrese. V duchu nevěděl, zda má Křehůlkovi nadávat, nebo velebit jeho odvahu.

„Cesta výtahem trvala dvacet tři sekund, to znamená, že jel do nej-vyššího patra.“

Reproduktor zprostředkoval i Křehůlkovo zrychlené oddechování. „Počkám venku a budu sledovat, kam přesně šel,“ řekl Barbarossa a

snažil se odhadnout rozmístění bytů v patrech. Tenhle typ paneláků neznal. „Obhlédnu, ve kterém z bytů se rozsvítí z druhé strany bloku,“ odpo-

věděl Křehůlek a tmavý stín jeho siluety na okamžik rozbil jednolitou šeď fasády.

- 70 -

Barbarossa zůstal na místě a pozoroval řady oken ve vyšších patrech. Většina byla tmavá.

„Nic,“ oznámil Křehůlek po chvíli. „Nic,“ souhlasil Barbarossa. „Budeme čekat.“ Úkosem zkontroloval

procházející dvojici. Muž se ženou, oba trochu při těle, na vodítku zmen-šeninu psa. Nehovořili spolu, drželi se za ruce a rozhlíželi se po okolí. Bar-barossa si byl jist, že takhle chodí často.

„Jel až nahoru, nikde se nerozsvítilo, to znamená, že někoho navští-vil,“ rozbil noční ticho Křehůlkův tlumený hlas.

„Nebo je opatrnější, než jsme čekali,“ odpověděl Barbarossa. „Když bude někdo z nás uvnitř, je šance, že zjistí, ze kterého bytu vyjde. Určitě pojede výtahem. Po schodech se dá seběhnout stejně rychle. Neuteče nám.“

„To zní rozumně,“ souhlasil Křehůlek po chvíli zaváhání. „Znáte Prahu lépe než já. Bude lepší, když zůstanete ve voze,“ navrhl

Barbarossa. „Domluveno,“ potvrdil Křehůlek. Barbarossovi se zdálo, že v jeho hlase cítí úlevu. Nedivil se mu. Opa-

trně, ve stínu vysázených stromů, se blížil ke vchodu. V průběhu jejich čekání se ochladilo, babí léto se v nočních hodinách vzdalo nastupujícímu podzimu. Pod nohama cítil vrstvu spadaného listí, v okamžiku, kdy vstou-pil na chodník do kuželu světla z pouliční lampy, se najednou cítil mno-hem zranitelnější. Zastavil se, vrazil ruce do kapes, jako by něco hledal a při té příležitosti se otočil dokola a zkontroloval okolí. Pole brýlí zůstalo tmavé bez modrého kříže.

Vstoupil do vestibulu. Vzduch byl cítit cigaretovým kouřem, myši-nou a laciným osvěžovačem vzduchu. Navštívil už spoustu mnohem hor-ších míst.

Páté patro. Na schodech prořezané napůl stržené linoleum, do omítky někdo vyškrábal monogram, který další pseudoumělec překryl změtí čar. V rohu leželo několik zmačkaných plechovek od piva. Výtah v přízemí zahučel. Barbarossa se podvědomě dotkl rukojeti revolveru. Fotobuňka delší dobu nezaregistrovala žádný pohyb, světlo zhaslo. Nad ničím neuva-žoval, jen čekal, naslouchal a vyhodnocoval jednotlivé zvuky. Bylo to pří-jemné, být na lovu. Vrátila se mu stará myšlenka z hotelu Marietta. Kdo je lovec a kdo oběť? Nezbývalo, než se přesvědčit.

Dveře o poschodí níž cvakly, někdo vyšel na chodbu, podle zvuku šel těžce a ramenem se přitom opíral o zeď. Motor výtahu oživl. Barba-rossa tiše seběhl do mezipatra. Dveře dvou ze čtyř bytů v patře viděl, ne-

- 71 -

známý musel vycházet z jedněch ze zbývajících. Výtah zastavil, muž těž-kopádně nastoupil, motor se opět rozběhl. S revolverem v ruce a zády ke stěně se Barbarossa přibližoval k zákoutí chodby. Mohla to být léčka, Ber-nard se o něm nějakým způsobem dozvěděl a teď čekal za rohem. Už nebyl člověk.

„Je venku. Vypadá, že je mu hodně zle a každou chvíli se pozvrací,“ ozval se ve sluchátku Křehůlek.

Barbarossa se po zprávě neuvolnil a s nepolevující obezřetností na-hlédl za roh. Rohožka před vzdálenějšími dveřmi ležela nakřivo, malba omítky poškrábaná, jak se o stěnu někdo při chůzi opíral. Bernard očividně vyšel právě odtud.

„Zkuste se na něj pověsit. Nakouknu do bytu, kde se schovával, a hned jsem dole.“

Otevřít dveře bez bezpečnostního zámku trvalo Barbarossovi jen okamžik.

„Vypadá jako otrávený, ale zvracet nechce, bojuje s tím,“ komento-val zatím Křehůlek Bernardovo počínání. „Na jeho místě bych raději žalu-dek vyprázdnil. Sotva se drží na nohou.“

Barbarossa třemi kroky překonal polovinu krátké chodby. Nerozsvě-cel, i ve tmě se dobře orientoval. Opatrně potlačil do dveří po pravé ruce. Pokoj byl nezařízený a prázdný, dominovalo mu velké okno a vchod na balkon. Nikdo se tam neskrýval. Vrátil se do chodby. Z místnosti před ním se ozvalo tiché zasténání, současně Barbarossa ve vzduchu rozpoznal pach krve. Překročil práh a stiskl zuby, až ho zabolely čelisti. Na nemocničním lůžku s poutacími popruhy ležel člověk. Na první pohled mrtvý, protože z hrudníku mu čněla rozeklaná žebra. Zblízka uviděl, že mu někdo vyloupl oči a podřízl hrdlo. Pach krve najednou získal na hutnosti a téměř dusil. Další zasténání. U okna, odsunuté k pozdějšímu použití, stálo ještě jedno podobné lehátko. Podle vlasů Barbarossa odhadl, že je na něm upoutána žena. Živá. Naklonil se nad mrtvým a pohlédl do otevřené rány.

„Myslím, že vím, z čeho je mu špatně,“ zašeptal. „Nechápu,“ odpověděl Křehůlek, kterému citlivý mikrofon upevněný

na pokožce kryjící hlasivky zprostředkoval i tichá Barbarossova slova. „Ten bastard snědl lidské srdce a oči a podle všeho,“ Barbarossa po-

hlédl na tlustostěnnou sklenici s černorudou sedlinou, „pil lidskou krev.“ Připoutaná žena sebou škubla, jako by ji zvuk lidských slov vybur-

coval k dalšímu odporu. Barbarossa opustil mrtvého, sklonil se nad ní a strhl pásku ucpávající ústa.

- 72 -

„Nekřičte, neublížím vám,“ řekl tiše. Rusovláska, víc dítě než žena, přidušeně vzlykala, slzy jí dávno rozmyly nalíčení kolem očí v špinavé modrozelené skvrny.

„On ho, on ho…,“ opakovala mezi jednotlivými vzlyky. „Klid, budete v pořádku,“ konejšil ji Barbarossa. „Nenechám vás ta-

dy.“ Slova řekl dříve, než nad nimi přemýšlel. „Nowaku?“ Křehůlkův hlas měl najednou kovový nádech. „Vypad-

něte od tama. Dovnitř jdou dva chlápci, každý s modrým křížem na zá-dech.“

Barbarossa se podíval na dívku, na pouta kolem končetin a trupu, po-tom se otočil směrem k východu a pokrčil rameny. Nedokázal by ji dostat z bytu včas.

„Nedá se nic dělat, sledujte Bernarda. Sejdeme se ve vile.“ Stál krok od lehátka a poslouchal přibližující se výtah. Ve chvíli, kdy

zastavil, tasil i druhý revolver. Mastodontí zbraně zdánlivě prodlužovaly jeho ruce až pod kolena.

„Vidíte po tmě stejně jako on,“ obvinila ho dívka. „Máte pravdu,“ souhlasil překvapeně Barbarossa. „Teď tiše, už jsou

tady.“ Zámek cvaknul, ticho zbytnělo ozvěnou venkovní chodby. „Je to jenom ženská,“ řekl někdo protáhlou pražštinou. „Jo, ale panna. A darovanému koni na zuby nekoukej. Ať z ní něco

bude nebo ne, ztratíme tím hodinu.“ Slyšel jejich kroky, cítil jejich pach. Nechápal, jak je možné, že oni

nevnímají jeho. Možná příliš dychtili po krvi. Vešli do pokoje, jejich po-zornost nejprve upoutal mrtvý muž.

„Dobrý večer,“ pozdravil je Barbarossa, v každé ruce velký revolver, masivní dvanáct palců dlouhé hlavně směřující k příchozím.

„Vy jste kdo?“ zeptal se první, hezoun s ulízanými vlasy a nevkus-nou kravatou s červenými slunečnicemi.

Nebyli nováčci. Ve stejném okamžiku se oba v kolenou snížili o pár centimetrů, kotníky se jim propnuly v přípravě na odraz. Barbarossa to pozoroval jako zpomalené záběry přírodopisného filmu o útoku dravců. Stiskl spoušť, bolestně vnímal dlouhou pauzu, než kohout inicioval nábo-jovou zápalku, cítil pozvolný nástup zpětného rázu, viděl mezerou mezi komorou bubnu a hlavní líně se protlačující dým a oheň exploze, pak náboj konečně vyletěl. Ti dva už byli ve vzduchu jen na krok daleko. První dostal

- 73 -

zásah do prsou, druhý do krku. Barbarossa se natočil bokem, nohy stále ve stejné pozici. Ruce mrtvých po něm bezvládně sklouzly, těla v harmonic-kém souladu páru synchronizovaných akvabel setrvačností prorazila okno a obloukem padala k zemi.

„Funguje to,“ řekl Barbarossa a zeširoka se usmál. Dnes byl lovcem on.

„Co funguje?“ nechápala rusovláska. Kupodivu už nevzlykala, jen kulila své velké oči.

„Tyhle dva revolvery. Umřeli už ve skoku. Jinak bych místo nich le-těl já.“

Barbarossa schoval zbraně a začal dívku vysvobozovat z pout. „Vypadli dva lidi,“ oznámil Křehůlek ve sluchátku. „To je v pořádku, ani jeden z nich nejsem já. A pokud nevstávají, je

to ještě lepší,“ odpověděl Barbarossa. „Nevstávají. Jedu za Bernardem, ohlásím se.“

„Oni zabili Andreje,“ rozplakala se dívka. Barbarossa se zarazil, nevěděl, co na to říct. „Půjdete se mnou, zavedu vás za někým, kdo na vás bude hodný.“ Lepší odpověď nenalezl.

- 74 -

Kapitola XII. Analýza informací Strávila jsem s Alexem v laboratoři několik hodin. Vypadal mizerně,

vyrušení z jeho analytického transu ho pořádně pocuchalo. A ještě víc to, co se dělo se mnou. Návaly soustředěnosti střídal se starostí o mě, občas musel přerušit práci, jak mu bylo fyzicky špatně. To jsme pak s Gruberem zoufale studovali jeho biologické parametry na monitorech. I když jsme se soustředili jen na hodnoty zvýrazněné diagnostickým programem, nevěděli jsme pořádně co s nimi. Zoufale jsme potřebovali pomoc lékaře, ale Yatso-novi jsme věřit nemohli. A dostat ho z jeho betonové hrobky by nám stejně zabralo několik hodin práce s pneumatickou sbíječkou. Několik pokusů o telefonické konzultace s lidmi, jejichž adresy jsme objevili v seznamu lékařské komory, skončilo neúspěchem. Nedivila jsem se – ve tři hodiny ráno. Jeden z probuzených nám vyhrožoval, že na nás zavolá policii a ne-bude nám pomáhat s žádným neetickým experimentem. Skončili jsme u toho, že jsme po několika infuzích, jejichž složení doporučil expertní systém, obnovili hladinu glukózy, sodíku a hořčíku v Alexově organismu. Doufali jsme, že excitované hladiny neurotransmiterů se upraví samy a stejně tak se zvýší i úroveň bazálního metabolismu.

„Můžeš prosím vlézt ještě jednou do cétéčka?“ požádal mě Alex, když se po třicetiminutovém kolapsu vzpamatoval.

Mrkla jsem se na displej. Měl tlak osmdesát na pětačtyřicet a bílá křída proti němu zářila barvami.

Gruber sám sobě něčemu přikývl a odešel do své kukaně, kde se vě-noval rešerším pro Alexe a další práci.

Usoudila jsem, že nemá cenu se hádat a nutit Alexe, aby dál odpočí-val. Stejně by neposlechl.

„Otoč se,“ požádala jsem ho. „Proč?“ nechápal. „Tak,“ odsekla jsem. Neměla jsem chuť mu vysvětlovat, že při jiné příležitosti se pro něj

svleču ráda a klidně se před ním budu producírovat ve spodním prádle. I bez něho. Striptýz při laboratorním vyšetření mě nijak nelákal. Zabalila jsem se do prostěradla a poslušně se položila na lehátko, které potom Alex opatrně strčil do tunelu. Všechny přístroje namačkané ve stísněném pod-zemí produkovaly tolik tepla, že mi nebyla zima.

- 75 -

„Vytáhni drápy na pravé ruce,“ slyšela jsem tlumeně Alexův pokyn, „teď na levé.“

Celá situace mi stále připadala neskutečná a absurdní. Přesto jsem nové části svého těla nějak vnímala. Neměla jsem pro ten smysl jméno, čeština ho neměla.

„Mohla bys zkusit udělat ještě něco?“ „Co?“ nechápala jsem, současně mě ovládl vztek. „Mám si nechat

vyrůst z hlavy trs rašeliníku? Nebo třetí ruku?“ „P-promiň, omlouvám se,“ zakoktal se Alex. Uvědomila jsem si, že se chovám jako hloupá holka a svými emoci-

onálními výbuchy ho ruším v soustředění. Pokaždé mu trvalo déle a déle, než se vzpamatoval.

„Vytáhnu tě,“ varoval mě. Kolečka lehátka na hladkých vodících lištách nebyla ani slyšet, opět

se mi otevřel pohled na bezútěšný strop sklepa. „Pojď se podívat,“ řekl mi. Seskočila jsem na zem, nazula se do bot a okamžik ho pozorovala.

Během zlomku sekundy se ponořil do myšlenek a nevnímal mě. Za uply-nulé dva dny zestárl a zhubl, kůži měl ochablou, jako by trpěl silnou de-hydratací. Jen když se před chvílí usmál, byl to ten starý Alex. Ale ani já nebyla stejná jako dřív.

„Ty drápy, čepele, ostří, nevím, jak to nazvat,“ vzpamatoval se po chvíli, „jsou spojeny přímo s tvou kostrou.“

Dotkl se ukazovákem obrazovky, počítač poslušně zvýraznil poža-dované kontury, na trojrozměrném obraze bylo nyní zřetelně vidět, jak tmavé linie drápů, rozhodla jsem se je tak nazývat, splývají s kostmi prstů. Měly stejnou barvu.

„Ale já je mohu tvarovat přesně, jak si přeji, nemůžou být z kosti,“ oponovala jsem.

„Máš pravdu,“ přitakal. „Jenomže na cété záznamu mají úplně stej-nou charakteristiku jako tvá kostra,“ odpověděl.

„Ale to by znamenalo…“ došlo mi konečně. „Přesně tak,“ nenechal mě domluvit. „Transformace se týká celé tvé

kostry, potažmo těla. I když nepozorujeme žádné, ehm, na první pohled viditelné změny.“

Záchvat hysterické paniky odezněl ještě rychleji, než dosáhl vrcholu. Všechno bylo čím dál horší, ale nechala jsem to plavat, protože mi nic ji-ného nezbývalo. Nebo jsem si pomalu zvykala? Metamorfóza kostry? Za-

- 76 -

tažitelné drápy? Co přijde příště? Opravdu módní trs rašeliníku vyrůstající mi z čela?

Nedokázala jsem potlačit uchichtnutí. Když je člověk úplně na dně, začíná se všemu smát. Je to emocionální obrana psychiky. Druhou mož-ností je upadnout do letargie, ale to mi přišlo horší.

„Tohle je zajímavé,“ ukázal na monochromatický monitor přístroje, který jsem považovala za jeden z mnoha elektronových mikroskopů. Tma-vě šedý pruh na světlejším pozadí byl rozdělen zrnitým klínem sbíhajícím se pod úhlem zhruba třicet stupňů. Neptala jsem se, co to znamená.

„Tohle je obrázek s FEGSTEMU. K zobrazování povrchu používá paprsek urychlených elektronů, který má v pracovní části šířku zhruba po-loviny atomu. Ta tmavá vrstva reprezentuje jednu atomovou vrstvu, ten nezřetelný klín ostří, profil tvého, ehm, drápu. Je to kompilát z několika snímků, abych dosáhl maximálního rozlišení.“

Význam obrázku byl jasný. Nic nemůže mít menší tloušťku než jed-na atomová vrstva.

„To znamená, že ostří není z reálné hmoty,“ řekla jsem nahlas a proti mé vůli se mi do hlasu vkradl strach.

Tohle hraničilo s popřením všeho, co jsem až dosud znala a studova-la. Alex však dál zůstával analyticky klidný.

„Není z atomů, jak je známe,“ souhlasil. „Mohlo by být z atomových jader, protonů, případně i dalších elementárních částic. Nemám nástroje, abych to mohl rozhodnout. Jen mi pak nesedí celková hmotnost.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Jen jsem dál zírala na elektronikou vy-tvářený obraz, který říkal, že se měním v něco mnohem cizejšího, než jsou příšery z pohádek. Něco z mých pocitů se mi muselo odrazit v obličeji, protože Alexova ramena poklesla o několik centimetrů.

„Zpřesnil jsem teorii, vypracoval lepší nový model M-pole. Tvá proměna s ním zřejmě souvisí. Vlastně musí souviset!“ opravil se najednou téměř vášnivě, jako by odhalil nějakou dosud netušenou skutečnost. Díval se daleko, kam nikdo z obyčejných lidí neviděl.

„Rád bych to řekl všem najednou,“ vrátil se po dlouhém mlčení zpátky.

Cinkl bezpečnostní systém. „Přijíždí Barbarossa a někoho s sebou má, Kas i Křehůlek dorazí za-

nedlouho,“ ozval se v reproduktoru Gruber. „Fajn, uděláme si noční dýchánek,“ přikývla jsem. „Já to zvládnu, přijdu na to,“ řekl Alex a neočekávaně si mě přitáhl

- 77 -

k sobě. Nepolíbil mě, jen opřel své čelo o mé a okamžik zůstal bez hnutí.

Žhnul jako výheň, jeho metabolismus po předchozí hypofázi přešel k opačnému extrému.

Vychutnávala jsem si ten dotyk, potřebovala jsem ho. Štítila jsem se sama sebe a dělalo mi dobře, že on to cítí jinak. Dokud mě měl rád, nebyla jsem monstrum, nemohla jsem být monstrum. Potřebovala jsem, aby mě objal, aby mě pevně držel. Poslechl, jako by uměl číst myšlenky. V náruči muže, kterého obdivujete a milujete, je něco neskutečně uklidňujícího. Cítila jsem, jak se do mě ve vlnách vrací optimismus a naděje, že všechno dobře dopadne. Vrátila jsem se, opět jsem to byla já. Aspoň částečně.

„Jasně, dokážeš to, přijdeš na to, zachráníš mě,“ opakovala jsem si v duchu a snažila se, aby to slyšel i on. Pak nás Gruber zavolal podruhé.

* * * Když jsem Bárbyho zbavila jeho „kořisti“, viditelně se mu ulevilo.

Vlastně to bylo poprvé, co vypadal tak nějak nesvůj, mimo svět, kam pat-řil. Dívce, kterou s sebou přivedl, bylo tak patnáct, šestnáct. Jindy se za ní vzhledem k jejím bohatým rezavým vlasům chlapi asi otáčeli, ale nervový šok zvýraznil dětskost a bezbrannost její tváře, neustále si pro sebe něco nesrozumitelně brumlala a občas se nekontrolovatelně roztřásla a rozplaka-la. Z těch pár slov, které měly hlavu a patu, jsem pochopila, že v její pří-tomnosti brutálně zabili někoho, koho měla ráda. Parchanti. Na okamžik mě ovládl vztek s chladnou příchutí, drápy instinktivně vyjely a zase zaje-ly. Dívka je ani jejich kovové zasvištění naštěstí nezaregistrovala. Pomohla jsem jí umýt se, převléknout a uložila jsem ji do postele ve svém pokoji. I přikrytá se znovu roztřásla a nechtěla mě pustit.

Hajzlové. Další nával zlosti jsem zvládla už snáz. Donutila jsem ji vypít sklenku oranžády a spolknout dva prášky na spaní. Zůstala jsem u ní, dokud jsem si nebyla jistá, že spí. Teprve potom jsem prohlédla její oble-čení. Seprané džíny, košile, všechno zamazané krví. Kupodivu jsem našla prohnutou plastickou kartu občanského průkazu. Jmenovala se Sylvie Ha-movská a bylo jí šestnáct a půl. Představila jsem si, co bych nejraději pro-vedla mizerům, kteří ji tak ublížili. Z prstů mi pomalu vyjela pětice čepelí, pak se celá dlaň proměnila ve vražedně vyhlížející spár. Možná nakonec budu ráda, že jsem, co jsem. Pohladila jsem Sylvii po vlasech. Potřebovaly umýt, ale nechtěla jsem ji v koupelně týrat déle, než bylo nezbytně nutné. Na noční stolek jsem postavila karafu s džusem a nechala jsem svítit lam-

- 78 -

pičku, aby se neprobudila do tmy. Ve tmě číhají démoni a ona jich pár po-tkala. Dveře do pokoje jsem nechala pootevřené a Chundeláčovi ukázala, ať zůstane. Kupodivu ochotně poslechl. Teprve potom jsem se vrátila k ostatním do salonu.

Už jsme byli v plném počtu. Acetylenové tavící hořáky jedovatě sy-čely, elektromotor lisu hučel a Bárby rozjížděl další odlévací kolo. V první chvíli jsem měla na jazyku jedovatou poznámku, jestli to nemohlo počkat, že v takovém rachotu se nám nebude dvakrát dobře mluvit. Když jsem však viděla, jak ochotně mu ostatní pomáhají, spolkla jsem ji. Asi to ne-mohlo počkat. Byla jsem unavená, podrážděná, vystrašená a s mým sebeo-vládáním to nebylo nejlepší. Nejraději bych odsud zmizela, sbalila se do klubíčka a nechala se hýčkat Alexem. Jenomže to nešlo. A taky jsem někde uvnitř cítila vztek. Dřímal ve mně jako napjaté ocelové pero připravené kdykoliv se vymrštit.

Stříbrná slitina vyplnila licí formu, Filip vypnul hořáky, hydraulika lisovacího stroje naposledy zahučela, ozvalo se syčení chladícího okruhu. Ruch vystřídalo ticho, ve vzduchu se vznášel oheň, nahořklá vůně tave-ných kovů a pach střelného prachu.

Na nic jsem se neptala, posadila se do křesla a čekala, kdo začne jako první.

Slovo si vzal Bárby a seznámil nás s tím, jak přišel k Sylvii a proč ji sem přivedl. Tak napůl jsem očekávala, že mu to někdo vyčte jako chybu, ale všichni s ním souhlasili. Už jsem se nedivila, že je na tom – dívka psy-chicky tak špatně.

Kas zjistil, na které adrese přespávala Rudrun, a k tomu – získal sní-mek muže, s nímž v noci osobně mluvila. Nebyl to její milenec, zřejmě šlo o něco pracovního.

Křehůlek vysledoval Franka Bernarda k jeho novému bydlišti. Stále si žil na vysoké noze, tentokrát se ubytoval v hotelu Crown Plaza nedaleko Vítězného náměstí. Podařilo se mu z recepce získat seznam čísel, na která Bernard za posledních čtyřiadvacet hodin volal. Gruber už je stačil prohnat svým speciálním telefonním seznamem. Dva hovory směřovaly na pevnou linku. Jedno číslo patřilo Rudrun, druhé jméno a adresa nám zatím nic ne-říkaly, ale klidně mohlo jít o něco úplně obyčejného. Další dvě jména Gru-ber získal ze seznamů mobilních operátorů, zbytek byl nevystopovatelný, protože šlo o čísla telefonních karet.

Uvědomila jsem si, že tohle jsou velmi dobré zprávy. Rozhodíme sítě a počkáme, kam nás tihle lidé zavedou.

- 79 -

„Přesně tak,“ přikývl Filip. Až teď mi došlo, že jsem uvažovala nahlas. Filip stručně popsal svůj průnik na Zvíkov. V jeho podání to vypada-

lo jako stezka odvahy pro děti na táboře. „Rulhánek odletěl linkou, nebo soukromým letadlem?“ zajímal se

Gruber a jeho prsty přitom hbitě běhaly po klávesnici notebooku. Věděla jsem, že ve skutečnosti skrz něj úkoluje krabici ve svém

kutlochu. Byla to osmiprocesorová pracovní stanice a Gruber jí důvěrně říkal rychlej pitomec.

„Vzhledem k majetku pana Rulhánka…,“ pokrčil Filip rameny. „Do-stalo se mi ujištění, že z jejich strany se nemusíme obávat jakékoliv nepřá-telské akce. Nebudou se za žádnou cenu plést do hry. Hrad je obklíčený a jeho obyvatelé si toho jsou vědomi. Podle nejrůznějších náznaků se jedná o dlouhou poziční válku. Připadá mi, že druhá strana na Rulhánkovy lidi dohlíží a snaží se včas odhalit jejich činnost.“

Nedávalo mi to moc smysl. Ale co z toho, co jsme dnes zjistili, dáva-lo smysl? Proč Frank Bernard pojídal lidské srdce jako psychopatický ka-nibal? Tenhle dojem jsem z něj při našem krátkém setkání určitě neměla. Proč chtěli dva Bernardovi poskoci zabít Sylvii? Proč bylo důležité, že je panna? Chtěli ji znásilnit a pak umlčet jako, nepohodlného svědka, nebo šlo hlavně o zabití?

Rozhostilo se ticho, pomalu jsem se připravovala na to, že jim pro-zradím, co se se mnou děje. Předešel mě Alex, vlastně Gruber, který spustil holografickou promítačku. Opět se před námi objevila známá rovnicová matice.

„Tohle je zpřesněný model M-pole,“ začal Alex. Já jsem žádné změny nezaregistrovala, ale to nic neznamenalo. Ven-

tilátor klimatizace zdánlivě bez příčiny zvýšil otáčky a po chvíli se vrátil na původní úroveň. V místnosti bylo po předchozí práci stále teplo, čidlo se zřejmě na chvíli dostalo do oblaku přehřátého vzduchu.

„Na základě analýzy detonátoru miny, kterou jste přivezli, se mi po-dařilo vyrobit řádově přesnější přístroje pro měření intenzit M-pole. Mé předchozí závěry byly sice přibližně správné, ale značně nepřesné,“ před-nášel Alex a v matrici se na krátkou dobu zvýrazňovaly matematické sym-boly, které se od předchozí verze lišily.

„Hlavním důsledkem tohoto zpřesnění je zjištění, že existuje prahová hodnota intenzity M-pole, od které můžeme považovat interakci s hmotou za možnou. Při nižší úrovni M-šumu pole na náš reálný svět nepůsobí. Ne

- 80 -

skoro nepůsobí, ale vůbec nepůsobí. Teorie to vylučuje.“ Alexův hlas teď zněl úsečně a stroze, jako by mu někdo odporoval.

Zřejmě to považoval za důležité zjištění. „V současné době je bazální úroveň pole, kterou jsem nazval M-šum,

asi stokrát vyšší než tento práh. To vyplývá z této vrstvy.“ Nejnižší patro matice se rozzářilo tyrkysovou zelení. „Relativní po-

rovnání mi umožnily známé okrajové podmínky.“ Hrany matice zčervenaly a rovnice obsažené v patřičných buňkách

před námi okamžik defilovaly jako bizarní šperky vznášející se v prostoru. „A kolik je přesně ta prahová hodnota?“ zeptal se fascinovaně Kře-

hůlek. „Nevím,“ odpověděl Alex. „Na to mám stále příliš málo údajů. Je

možné jen relativní porovnání.“ Kas se tvářil částečně nezúčastněně, Bárby jako člověk, který ve sto-

hu sena hledá pověstnou jehlu a ví, jak je úspěch nepravděpodobný, Filip s Gruberem naopak hltali každé Alexovo slovo.

„Velmi zvláštní a nečekané je, že druh interakce, princip interakce, intenzita interakce M-pole s hmotou,“ pokračoval Alex, „závisí na extre-málních hodnotách M-pole. Tyto extremální píky jsou vlastně potenciál-ními singularitami a současně generátory monopolů, dipólů a tripólů M-pole.“

Předchozí zvýrazněné oblasti pohasly a program, nebo Alex, nedoká-zala jsem to odlišit, zvýrazňoval skupiny buněk zdánlivě chaoticky rozptý-lených v matici. U jedné se zastavil na delší dobu, změnil měřítko a já jsem si poprvé uvědomila, že to, co jsem dřív považovala za jednu buňku, je ve skutečnosti celá skupina, podmatice dalších rovnic fraktálově zrcadlící své okolí.

Že Alexovu výkladu nerozumím, jsem považovala za normální. Teď mi však unikaly i konkrétní důsledky, které pro nás byly důležité.

„Nemohli byste to vysvětlit na konkrétním příkladu?“ podívala jsem se tázavě na Filipa.

Vypadal, že chápe, o co jde, a on obvykle dokázal složité věci vyjád-řit jednoduše.

„Berte to jako příklad,“ přikývl. „Při výšce lokálního extrému M-pole proti úrovni šumu jeden metr bude pole působit na hmotu světa asi tak jako vítr po staletí erozí obrušující úbočí hor. Při výšce tři metry jako divo-ká bystřina, která v průběhu pár let změní členitost údolí a celého okolí,“ odpověděl.

- 81 -

„A při výšce deset metrů jako povodeň, která za jeden den převrátí v údolí vše vzhůru nohama,“ odtušil pohrdlivě Gruber.

Filip téměř lítostivě zavrtěl hlavou. „To by nebylo tak hrozné. Ale co když existuje hodnota, při které M-

pole ovlivní naši realitu stejně snadno, jako hrnčíř tvaruje hlínu svýma ru-kama?“

Nečekal na odpověď, zvedl se a dal vařit kávu. Mlčela jsem stejně jako ostatní a snažila se Alexandrova a Filipova slova propojit do něčeho, čemu bych rozuměla a – uvěřila.

„Existuje vazba mezi úrovní M-šumu a dosažitelnou hodnotou po-tenciálních singularit. Exponenciální,“ přerušil Alex ticho hlasem svého druhého já.

To znamenalo, že s rostoucí hodnotu M-šumu bude náš svět víc a víc ovlivňován něčím, co se vymykalo naší představivosti.

„A kolik je těch potenciálních singularit? Závisí jejich počet na úrovni toho šumu?“ obrátil Bárby pozornost směrem, který byl z praktic-kého hlediska důležitý.

„Závisí,“ potvrdil Alex. „Podařilo se mi odvodit mezní podmínky pro jejich výskyt. Zjistil jsem, že je jich víc než tři a méně než sedm, přičemž rovnice vykazují dlouhodobě stabilní řešení pro jednu jedinou potenciální singularitu. Která se pak změní v singularitu úplnou. Prosím vizualizaci,“ požádal Grubera.

Matici vystřídala zprohýbaná plocha ve všech barvách spektra. Vznášela se před námi s trochu rozmazanými okraji, procházela Kasovou hlavou, ale on si toho nevšímal. Možná procházela i mou hlavou a já to také nebyla schopna pozorovat. Útvaru dominovalo šest zubatých nahodile rozmístěných vrcholů, okolo kterých simulace klokotala jako bahenní gej-zír.

„Sledujte prosím toto místo,“ upozornil nás Alex. Kuželem myši ukázal ničím nezajímavou oblast. Dalo by se říct, že patřila k těm nejstálej-ším a nejnudnějším.

„Pouštím simulaci počínající v čase t0 minus čtyři dny.“ „To znamená, že simulace zobrazuje vývoj pole od doby před čtyřmi

dny,“ přeložil Filip nechápavě se tvářícímu Kasovi. Na okraji hologramu se objevil časový údaj v hodinách se záporným

znamínkem. Nějakou dobu se hladina ve vyznačené oblasti vlnila, jako když někdo do vody hodí naráz celou hrst kamínků, potom chaos vystřída-la jediná kruhová vlna šířící se až do nejvzdálenějšího okolí. Od rozmaza-

- 82 -

ných okrajů simulace se odrazila zpět ke středu, z něhož vzešla, a v místě se objevil pahrbek, který zpočátku váhavě a potom stále rychleji rostl. Pro-ces nebyl rovnoměrný jako růst stalagmitu nebo rampouchu obráceného vzhůru nohama. Vrchol se nakláněl hned na jednu a hned na druhou stranu, chvílemi se zdálo, že se v ploše utopí, že ho okolní vlny převrátí. Přesto však stále rostl a mohutněl a ve chvíli, kdy čas doběhl do nuly, čněl v označeném místě rozeklaný zub dosahující zhruba třetiny výšky původ-ních šesti vrcholů.

„A to znamená co?“ zeptal se Kas. Alex se podíval na mě a zatvářil se současně provinile, nejistě a

omluvně. „Domnívám se, že tato potenciální singularita je svázána s Marikou.“ Než jsem stačila vybuchnout, objevil se ve vzduchu seznam podiv-

ných událostí, které mě potkaly a které jsem Alexovi na jeho přání sepsala. Počínaje útěkem před Frankem Bernardem, po skutečnost, že všechny vložky a tampóny, které jsem koupila, byly černé. Objevení drápů kore-spondovalo se zdvojnásobením výšky singularity.

Zalykala jsem se nesouhlasem, ale mlčela jsem. To protestovaly mé emoce, ale někde v hloubi svého racionálního já jsem věděla, že je to prav-da.

„To není možné,“ vrtěl hlavou Gruber a nespouštěl oči z hologramu. „Totální nesmysl, svět přece nemůže fungovat takhle! Zbláznil jste se. Sice tak dokonale, že vám téměř věříme, přesto – zbláznil jste se!“

Viděla jsem, jak prosévá realitu mezi prsty a snaží se zachytit jen to, čemu je schopen uvěřit.

„Pane Grubere?“ oslovila jsem ho a počkala, až se na mě podívá. „Obávám se, že to je pravda. A naše přání s tím nic neudělají.“

Řekla jsem to tichým konejšivým tónem, abych otupila jeho odpor. Na okamžik se zatvářil téměř omluvně, pomalu se nadechoval k odpovědi.

Zhmotnila jsem spár levé ruky, náhodou nebo přáním mého podvě-domí byl mnohem delší než při předchozích zkouškách a kovový zvuk do-provázející jeho zhmotnění vyděsil i mě samotnou.

„Tohle je prostě fakt,“ pokrčila jsem rameny a vyryla do desky stolu pět hlubokých rýh.

Nedalo to vůbec žádnou práci, vlastně to bylo úplně snadné. Gruber několikrát polknul a nespouštěl z mé levačky oči. „Tak jo, jo.

Je to fakt, je to fakt, je to fakt,“ opakoval pořád dokola. Nikdo jiný kupodivu příliš překvapen nevypadal. Možná je postihlo

- 83 -

něco podobného, jen se o tom neodvážili mluvit, nebo spíš si to vůbec ne-přiznali. Bárby na mé nevyřčené myšlenky přikývl. Pomalu vytáhl jeden ze svých obrovských revolverů s dlouhou hlavní. Držel ho v napjaté ruce a mířil na obraz na protější stěně. Zbraň mohla být stejně tak upnuta ve svě-ráku. Nepohnula se ani o milimetr, na okamžik jsem měla pocit, že před-stavuje ten nejstabilnější bod ve vesmíru.

„Připadá mi lehoučký jako dětská hračka, bezprostředně následujícím výstřelem trefím stejné místo jako předchozím.

Usmál se. Spíš šlo o pouhý náznak. Tvář se mu při tom nezvyklém pohybu pokroutila do nečekaných vrásek a najednou se nepodobal sám sobě. Byl to úsměv pro mě. Nezůstala jsem sama. Ulevilo se mi, rozhlédla jsem se a už se mnou nebyl jen Alex a Bárby, ale i ostatní.

Kávovar zazvonil, vzpomněla jsem si, že už po několikáté. Nikdo z nás mu předtím nevěnoval pozornost, všichni jsme byli příliš soustředěni na Alexův výklad a diskuzi.

Filip se zvedl první, v dalším okamžiku už stál u konvice s tácem šálků v ruce.

„Hned jsem u vás, madam!“ zatvářil se uctivě, oči mu jiskřily. Nohy téměř neodlepoval od podlahy a pohyboval se nereálnou rych-

lostí klouzavě jako na magnetické vrstvě. Byla to názorná lekce užití po-drážek s Van der Waalsovými silami. On už také nebyl tak docela člověk.

Jeden jako druhý jsme se soustředěně zabývali černou silnou kávou a mlčeli jsme. Gruber ji usrkával, Filip labužnicky vdechoval aroma, Bárby s Kasem upíjeli, jako by byla studená. Káva, naše spojení s reálným svě-tem, můstek k normalitě.

Odložila jsem šálek jako první, cinknutí porcelánu o dřevo zrušilo kouzlo okamžiku.

„A co ty další potenciální extrémy? Dokážeme zmapovat jejich časo-vý vývoj?“ obrátil se Filip na Alexe, ruce měl najednou prázdné, prsty opřené o sebe.

„A lokalizaci?“ doplnil Gruber. Nikomu najednou nedělalo problém akceptovat situaci se vším všu-

dy. „Pokud došlo k nějakým změnám ostatních potenciálních singularit,

byly pod prahem rozlišovací schopnosti mého modelu i přístrojů. Zatím mohu pouze říct, že řádově existují již stovky, snad i tisíce dnů. A k lokali-zaci – není a priori vyloučená, ale měřením bych musel získat bod, který bych mohl vztáhnout k arbitrálnímu počátku soustavy souřadné, vzhledem

- 84 -

k níž je počítáno M-pole.“ „Prostě je nutný zorientovat mapu,“ pohoršlivě ucedil Kas, jako by

ho uráželo tak složité vyjádření naprosto jednoduchého problému. „A co singularita madam Mariky?“ ptal se dál Filip. „Nepohybujeme se ve třech, s časem ve čtyřech dimenzích,“ skoro

omluvně odpověděl Alex. „Maričina singularita byla původně lokalizována ve čtyřech dimenzích a teď zřejmě prorůstá dál. A já bohužel nemám ten vztažný bod.“

„Seženem ho,“ zašklebil se Kas. Od chvíle, kdy jsem demonstrovala svou hrůznost, na mě po straně

zíral s bezmezným obdivem a nic pro něj nebylo problém. Nejhorší na tom bylo, že mi to vyhovovalo.

„Takže dokud se nebudeme moci opřít o nějaký další Alexův kardi-nální průlom, musíme pokračovat standardními metodami,“ uzavřela jsem téma, které mě přece jen trochu znervózňovalo.

Necítila jsem se jako singularita, ani potenciální singularita, a už vů-bec jsem se necítila méněcenná kvůli tomu, že jsem existovala jen ve třech dimenzích.

„A já začnu pátrat v dalších dimenzích po dalších vektorech definují-cích M-pole,“ uzavřel teoretickou část naší diskuse Alex.

* * * Až do rána jsme si rozdělovali práci. Kdo bude sledovat koho, kdo

v jakém případě bude pomáhat komu. Pár věcí pro nás měli udělat lidé, které najali Filip s Bárbym. Jen ty nejjednodušší, protože jsme na ně ne-chtěli spoléhat v ničem životně důležitém. Moc jsem se do plánování ne-míchala, protože mi přišlo, že všichni vědí lépe než já, co je třeba.

„A co zamýšlíte vy?“ zeptal se mě Gruber nakonec. Ztuhla jsem a uvědomila si, že Bárby s Filipem a vlastně ani nikdo

jiný mi žádný úkol nepřidělili, celou dobu jsem byla pozorovatel v pozadí, nejvýš jsem figurovala jako záložní tým.

Pouze při svém plánování pokaždé čekali na můj mlčenlivý souhlas. To mě zpětně znervóznilo.

Sáhla jsem do kapsy a nahmátla kamínek, který jsem náhodou sebra-la při souboji v apartmá Francesky Saliceové. Možná to byla náhoda, přes-to mě utvrdila, že co se chystám udělat, má hlavu a patu. Vytáhla jsem na-podobeninu diamantu a nechala ji ležet na dlani.

„Ještě jednou navštívím profesorku Saliceovou a položím jí pár otá-

- 85 -

zek. Napadly mě až teď, po všech těch novinkách,“ kývla jsem neurčitě do prostoru.

Gruber se nadechl, aby něco řekl, ale pak svá slova spolkl tak rychle, až se málem zalkl. Chtěl mě varovat, že je to nebezpečné, ale pohled na škrábance v desce stolu ho zastavil. Aby získal půdu pod nohama, soustře-dil se na kámen v mé ruce. „Odkud to máte?“ zeptal se udiveně. Prozradila jsem mu to i s podrobnostmi o celé sbírce napodobenin.

„Mohu předstírat, že jí to chci vrátit,“ zažertovala jsem. Opatrně vzal kámen do ruky, promnul ho mezi prsty a vyčaroval z kapsy lupu.

„Je to pravý diamant, bude ráda, když jí ho vrátíte,“ řekl po chvíli zkoumání.

„Děkuji za informaci,“ usmála jsem se na něho. Kdysi by mě taková věc šokovala, ale po tom, co se kostra mého těla občas měnila v hmotu, která vlastně ani neměla existovat, jsem byla poněkud otrlejší.

„Jdu pracovat,“ zvedl se Alex jako první. Věnoval mi krátký pohled plný starostí a můj nadhled byl pryč. Konektory v jeho týlu se nepřirozeně leskly a byla jsem si jistá, že udělá všechno proto, aby zjistil víc. Protože jsem sama neměla co na práci, čekala jsem, až se všichni rozejdou za svý-mi úkoly a přijde čas i na mě.

- 86 -

Kapitola XIII. Nowak Barbarossa zařizuje Nowak Barbarossa položil před Lucii pět fotografií a narovnal se.

Gangster byl tak vyděšený, že se ani nesnažil dělat ramena. Vysoká úzká okna zpola zastíněná roletami nepropouštěla dovnitř dostatek světla a míst-nost tonula v pološeru, silné stěny domu změnily pouliční ruch v ozvěnu na hranicích podvědomí. Odvrácenou stranou bytu v domě z předminulého století byl neidentifikovatelný zápach statisíců připravovaných jídel, dese-titisíců prosouložených a promilovaných nocí a puch několika desítek smr-tí. Ty Barbarossa vnímal naprosto zřetelně. Divné, napadlo ho, proč tak pěkné místo nechat strádat minulostí. Možná by stačilo znovu vymalovat, natřít parkety a vyměnit nábytek.

„Prostě chci, abyste pro nás sledovali tyhle lidi,“ řekl klidně. Lucie se konečně vzpamatoval, napůl se posadil na posteli a přitom

se snažil, aby ani na okamžik neodhalil své přirození. „Nevidím, je moc tma,“ odvážil se po chvíli říct zmateně. Barbarossa si uvědomil, že je to pravda, venku teprve svítalo. Stačil

mu krok a stál u vypínače. Žluté světlo žárovky ladilo s interiérem a vypa-dalo, že se zrodilo spolu s Edisonem. Barbarossovi se nelíbilo, že potřebuje někoho dalšího, někoho zvenčí, ale míst, která museli hlídat, bylo příliš mnoho. Každé vodítko je mohlo přivést na stopu k organizaci, která proti nim stála.

„Mám zjistit, koho tihle lidé kontaktují?“ zeptal se nejistě Lucie a mžoural do fotek.

„Přesně tak,“ přikývl Barbarossa. Černovláska zachumlaná do pokrývky vedle Lucie se přikrčila, aby

z ní nebyl vidět ani kousek. „Sakra, proč právě já?“ „Za prvé, protože vypadáte dostatečně chytře na to, aby to vaši lidé

zvládli. A za druhé, protože jste nejslabší a víte, že si to s námi nemůžete rozházet. Dvakrát denně chci hlášení na tomhle telefonním čísle. Je tam permanentní záznamník.“ Barbarossa přiložil k fotografiím útržek papíru.

Lucie si ho přidržel před očima, zřejmě byl silně krátkozraký. „A proč bych to měl dělat?“ odvážil se podívat na Barbarossu. Barbarossa se na okamžik odmlčel. Mohl mu předestřít desítky pád-

ných důvodů, ale potom zvolil ten nejjednodušší.

- 87 -

„Protože,“ řekl tiše a položil na stůl balík bankovek. Lucii stačil let-mý pohled.

„Rozumím,“ odpověděl a polkl. Množství peněz za tak jednoduchou práci věstilo problémy. „Nashledanou,“ odpověděl Barbarossa a otočil se k odchodu. U McDonalda se zastavil na kávu. Proti Filipově voňavému nápoji

chutnala jako vývar z paznehtů, ale potřeboval získat čas, než otevřou na poště. Líně upíjel z polystyrénového kelímku a pozoroval okolní hosty. Nikdo z nich nevypadal na vítěze hry většinou lidí nazývané život. Dokon-ce ani maník v plášti a la Versace s tváří stíněnou kloboukem. Stál čelem k oknu, stejně jako Barbarossa usrkával kávu a zdálo se, že by nejraději ani nebyl.

Barbarossa zmuchlal pohárek a vyšel na ulici. Ráno stárlo a slunce, ač neviditelné za clonou mraků a smogu, spolehlivě likvidovalo jitřní chlad. Vypadalo to na další nezvykle teplý den. Na poště Barbarossa nej-prve vyzvedl profesionální poštu, jak ji sám pro sebe nazýval. Nic nezvyk-lého a extrémně důležitého neobjevil. Teprve po první kontrole zkontrolo-val svou vlastní, soukromou. Poslední dopis, který před dvanácti lety obdr-žel, byla stručná zpráva, že jeho otčím dokonal. Litoval jen, že nechcípl dřív. Jeho matka tak mohla zdědit těch pár peněz a přilepšit jim všem. Teď najednou držel obálku z hnědého, ručně vyráběného papíru. Nemusel k ní čichat, aby cítil známý parfém. Zhluboka se nadechl a vydechl, nenápadně se rozhlédl. Nikdo si ho nevšímal. To bylo v pořádku. Současně se bál a současně… Druhý pocit se neodvážil pojmenovat. Téměř křečovitě, s těžce potlačovanou dychtivostí, obálku roztrhl. Na papíře stejné barvy bylo čer-veným inkoustem rozmáchlým rukopisem napsáno telefonní číslo. Nic víc. Barbarossova tvář zůstala vytesána z kamene, vyšel na ulici, současně pa-pír mačkal v hrsti.

„Máte oheň?“ obrátil se na pobudu probouzejícího se vedle kontejne-ru s odpadky.

Muž mu překvapeně podal zapalovač. Barbarossa zapálil dopis i s obálkou a držel ho tak dlouho, dokud mu plamen nezačal olizovat špičky prstů. Proud vzduchu zvířený projíždějící tramvají rozcupoval křehký po-pel na kousky.

„Byla hloupost psát mi. Mohli by tě podle toho vypátrat,“ řekl Barba-rossa polohlasem, ale číslo, které před chvílí poslal do zapomnění, měl stále před očima.

Chtěl se otočit a pokračovat v práci, když si všiml známého muže

- 88 -

v plášti a elegantním klobouku. Četl si noviny vystavené ve výkladní skří-ni, společnost mu dělal ušmudlaný střízlík v teplákách s vyhaslou dýmkou v ruce. Barbarossa sáhl pod svůj vlastní plášť a mimoděk se ušklíbl. Dá se pod něj schovat tolik věcí.

Přešel ulici a zastavil se za neznámým. Ten jeho příchod musel v od-raze výlohy zaregistrovat, ale nezareagoval na něj.

Zatím. „Proč mě sledujete?“ Elegán se otočil, ani pomalu ani rychle, Barbarossa zahlédl rozmaza-

ný stín a se zpožděním ucítil studený dotek ve slabinách. „Proč se ptáte?“ odpověděl muž otázkou. „Protože mohu vystřelit,“ řekl Barbarossa a tlakem neznámému při-

pomněl, že to, co ho tlačí do patra brady, je hlaveň revolveru. „Já také,“ odtušil muž. Barbarossa okamžik studoval jeho tvář. Nebyl až tak pohledný, jak si

původně myslel. Levý spánek měl odřený až na kost, polovičku čela spále-nou po sérii úderů, nos napuchlý a vychýlený do strany. Nejvíc v uplynu-lých hodinách utrpěly cizincovy oči. Byly mrtvé, ale znatelné stopy vrásek kolem očních koutků a úst prozrazovaly, že ještě včera, kdysi dávno, se rád smál.

„Klidně vystřelím, nepotřebuji další důvod,“ zkonstatoval Barba-rossa.

„Já vím,“ přikývl muž a jeho oči byly studenější než pohled věřitele. „Možná bychom si měli promluvit, pane Nowaku Barbarosso. Já, vy, sleč-na Marika Zaháňská a vaši přátelé.“

Teprve teď Barbarossa muže poznal. Byl to policista, který ho před dvěma týdny navštívil v bytě. Okamžik zvažoval, zda nemá stisknout spoušť.

„Dobrá, ale jen když mi dáte svou zbraň,“ ustoupil nakonec neochot-ně a rozhlédl se.

Mraky zvítězily a slunce zůstalo schované, lidé je bez zájmu míjeli, jako by dvojice mužů se zbraněmi jen napůl ukrytými pod oděvem byla něco příliš obyčejného na to, aby stála za pozornost.

Kapitán Krčmář podal Nowakovi už notně pošramocenou brokovnici Benelli. Konec hlavně vypadal, jako by ho někdo urazil bucharem nebo explozí trhaviny, rozeklané hrany kovu trčely na všechny strany a znemož-ňovaly přesné míření.

Z toho byste přece nemohl střílet! Chtěl v první chvíli říct Barba-

- 89 -

rossa, ale pak se odmlčel. Aspoň jednou to šlo určitě. „Jak jste mě našel?“ zeptal se místo toho, uchopil podávanou zbraň,

potlačil první impuls schovat ji a vrátil torzo Krčmářovi. Ten brokovnici rutinně ukryl. „Umírá kolem vás příliš mnoho lidí,“ řekl pouze. Zřejmě to považo-

val za dostatečné vysvětlení. „Možná máme společné nepřátele,“ pokrčil Barbarossa rameny a

schoval revolver. „Možná,“ neodporoval Krčmář. „Potřebuji se najíst a vyspat, abych

ještě nějakou dobu dokázal fungovat.“

- 90 -

Kapitola XIV. Ještě jeden rozhovor Vzala jsem si auto a po deseti minutách cesty směrem do centra za-

stavila. Brzo ráno bylo místa k parkování i pro kamion. Vyloupla jsem z obalu novou simkartu, starou z telefonu hodila do přihrádky v palubní desce. Už se jich tam válela spousta. Nechtěla jsem v noci Francesku Sali-ceovou budit. Ne ze zdvořilosti, ale protože někomu z jejích ochránců by mohl být noční telefonát nápadný. I teď bylo ještě příliš brzy, ale neměla jsem nervy na delší čekání. Vytočila jsem číslo, připravená zavěsit při tře-tím zazvonění. Po druhém profesorka telefon zvedla.

„Prosím?“ řekla neutrálně. Hlas měla svěží a jasný, jako by v rádiích teprve nezačínaly ranní

programy. „Potřebuji s vámi mluvit a taky vrátit jedno broušené sklíčko. Náho-

dou mi zapadlo do kapsy,“ řekla jsem. Nezasvěcenému to muselo znít ne-vinně.

„Samozřejmě, drahoušku. Dočasně teď bydlím kousek od Hlavního nádraží,“ nadiktovala mi adresu. „A nejlepší by bylo, kdybyste se u mě zastavila hned. Takhle brzy nemívám žádné hosty.“

Už jen z hlasu bylo patrné, že se při hovoru usmívá. „Jsem tam za chvíli,“ potvrdila jsem. „Připravím zatím nějaký delikátní čaj. Nebo byste raději kávu?“ Franceska se očividně těšila, že mě pohostí čajem. Nemohla jsem

odmítnout ve prospěch tak barbarského nápoje, jakým v jejích očích doza-jista káva byla. Divná myšlenka pro někoho, kdo na každém boku nosí zbraň velké ničivé síly, jak pistoli Desert Eagle Action Express označoval americký zbrojní zákon, a ještě podivnější myšlenka na někoho, kdo… Raději jsem svou úvahu nedokončila.

„Ne, velmi se těším na čaj,“ odpověděla jsem a přistihla se, že se rovněž usmívám.

Zařadila jsem a s jen o trochu hlasitějším brumláním motoru se odle-pila od chodníku. Na začátku Opletalovy ulice na mě čekalo překvapení – další z mnoha uzavírek, kterými je Praha pověstná jako ementálský sýr dírami. Nechala jsem auto stát na rohu u hotelu, přes rameno si přehodila batoh s vybavením a pokračovala přes parčík pěšky. Pouliční světla v okolí nefungovala, prostor před Hlavním nádražím připomínal ostrov temnoty

- 91 -

v moři světel. Uvědomila jsem si, že nemám nasazené brýle a napravila to. S jejich kouřovými skly jsem v ranním šeru musela vypadat jako totální pošuk. Proč ne. Míjela jsem řady laviček, na většině z nich spali bezdo-movci, slabší či silnější zápach alkoholu a zvratků se střídal se svěží vůní trávy. Uprostřed parčíku, pokud se tak pár set čtverečních metrů s udupa-nou trávou a živořícími stromy dá nazvat, se ještě nespalo – naopak zábava vrcholila. Na zemi a na lavičkách popíjelo několik individuí mužského a dvě stvoření pravděpodobně ženského pohlaví. Pár unavenějších leželo v trávě, vychrtlý muž s tváří stoletého starce klečel u stromu, hlavou se opíral o kmen a zvracel si na stehna. Prima zábava.

„Hehé, přišla za náma třetí holka!“ zaregistroval mě muž s protáhlým obličejem vylepšeným velkou růží, téměř odhodil svou společnici a pře-kvapivě čile vyskočil na nohy. Podle toho, jak se pohyboval, nepil, nebo alespoň ne příliš, a vezl se v něčem jiném. Žena ublíženě zakňourala, ale vzápětí ji paže v károvaném saku, které mělo za sebou už i pár špatných let, přitáhla k vedlejší lavičce. Pohotově sáhla po láhvi a opřela se o nové-ho ochránce. Možná změnu ani nezaregistrovala.

„Nepatřím do vaší party,“ vysvětlila jsem přátelsky ohyzdovi. Kromě růže měl na krku bílý zatvrdlý bolák, mohl to být syfilis

v druhém stádiu, nebo i něco jiného. K zulíbání mi nepřipadal ani trochu. „To nevadí, prostě se k nám přidáš. Nemůžeme tě nechat poflakovat

se po tomhle koutu samotnou, je to tu nebezpečný. Ale s náma budeš v pohodě, kotě!“

Šťastně se usmíval, jako by byl na vlastní proslov hrdý. „To nepůjde, spěchám,“ řekla jsem a udělala krok stranou, jako bych

ho chtěla obejít. Nějak mi to nemyslelo, nebo jsem si jen nedokázala před-stavit, že by se mě taková troska pokusila zastavit. A on udělal právě tohle. Zastoupil mi cestu, v ruce náhle držel nůž. Zpětně jsem si uvědomila, že ho v ní měl už od začátku a schovával ho v rukávu. Možná právě tahle finta mu v jeho bandě pomohla získat šéfovské křeslo.

„Ale kotě, prostě budeš muset zůstat s náma,“ protáhl a oči se mu přitom blýskly. „Tohle je nůž, přece bys nechtěla, abych ho použil,“ usmí-val se ještě víc. „Nemůžeš být na mě tak zlá.“

On ve skutečnosti neměl zájem o sex. To, po čem opravdu toužil, by-lo použít nůž. Stačilo se mu ještě jednou podívat do paranoidních očí. Moc a bolest, to ho lákalo a vábilo. Zakroutila jsem hlavou, přišlo mi neuvěři-telné, jak mi některé věci byly najednou jasné. Mé gesto si vysloužil jako rezignaci a sáhl po mně.

- 92 -

„Pokud chceš krev, máš ji mít. Uřež si vlastní koule a sežer je,“ řekla jsem pohrdlivě a vpila se mu pohledem do očí.

Zorničky měl jako špendlíkové hlavičky, nemrkal. Klidně mohl mít oční bulvy z porcelánu, jak mrtvě náhle vypadaly. Čekala jsem, že po ta-kové urážce zaútočí, vyjede po mně a snadněji ho pak uklidím z cesty. On místo toho zkameněl a celý se začal třást, z koutků úst začala vykukovat běloba slin. Levou rukou pomalu a neobratně rozepnul opasek prodřených džín a potýkal se s knoflíkem. Přitom ze mě stále nespouštěl své porcelá-nové oči a třásl se víc a víc. Nechápala jsem, na co si hraje. Možná mu došel fet. Opatrně jsem ho obešla a zastavila se až pár kroků za ním. To už měl kalhoty u kolen a začínal si stahovat trenýrky. Předkláněl se přitom, jako by si chtěl podrobně prohlédnout, co mu visí mezi nohama.

Udělej to, udělej to, krev, krev, krev – ozvalo se tiché skandování. Rozhlédla jsem se. Jeho kumpáni mlčeli, ani nedutali, jen paralyzo-

vaně pozorovali přízračné představení. Skandování se ozývalo jen v mé hlavě. Toporně se otočil čelem ke mně, levačkou si držel varlata, šourek se mu protáhl až vypadal jako slepičí vole. Centimetr po centimetru přibližo-val ostří nože ke tkáni.

Krev, krev, krev – opakovaly hlasy uvnitř mě. Nemohla jsem se dočkat, až to přijde. Lidem se ale přece nemá jen

tak ubližovat, vrátila se mi stará myšlenka. Hloupá myšlenka. Možná ne tak docela.

Kov se dotkl šourku. „Nech toho,“ podařilo se mi říct nahlas. Nůž mu vypadl z ruky, vzápětí se zhroutil na chodník a rozvzlykal

se. Odcházela jsem, jeho trhané naříkání jsem v náhlém tichu slyšela až ke dveřím domu, kde teď bydlela Franceska Saliceová.

Byl to prostě feťák, kterému ve špatnou chvíli ruplo v bedně a on měl nutkání poslouchat jakékoliv příkazy, utěšovala jsem se. Současně jsem však věděla, že je to lež. Opět se něco stalo, se mnou se něco stalo, a vsadi-la bych se, že má potenciální singularita, jak ji Alex nazýval, určitě vyká-zala nějaký měřitelný vývoj. Takhle řečeno to znělo jen mírně zajímavě, složitě a sterilně současně. Ve skutečnosti to znamenalo, že stačilo říct a ozbrojený chlap by se na mé pouhé přání sám vykastroval. Udělalo se mi zle, veškerá energie mě v jediném okamžiku opustila.

V temné chodbě se zhmotnil obdélník žlutého světla, v něm křehká silueta.

„Dobré brzké ráno!“ popřála mi profesorka. „Vypadáte, že ten čaj

- 93 -

opravdu potřebujete.“ Nechala jsem se uvést dovnitř a posadit do křesla. Mlčela jsem do

chvíle, než přede mnou stál subtilní šálek z téměř průsvitného porcelánu. Byt byl napůl nezařízený a zdaleka nevypadal tak komfortně a útulně

jako ten předešlý, přesto se už tady stačila Franceska Saliceová částečně zabydlit. Alespoň co se týče knih a nejrůznějších starobyle vyhlížejících předmětů od sošek, masek, přes kusy kostí a keramiky po věci, které jsem nedokázala pojmenovat.

„Přinesu nějaké sušenky, po ránu mívám hlad,“ usmála se a zmizela v kuchyni.

V tu chvíli zavibroval telefon. Na tuhle civilní pochůzku jsem si ne-připnula handsfree.

„Tady Gruber,“ ozval se známý hlas. „Mám pro vás moc zajímavou informaci o té ženské, za kterou jdete. Podle údajů z Krčské nemocnice a městské matriky Prahy 9 je Franceska Saliceová mrtvá. Byla zavražděna asi před sedmi měsíci. Kulkou do zad. Víc zatím nevím.“

„Díky, vezmu to v potaz,“ odpověděla jsem a zavěsila. Franceska se mezitím vrátila s tácem plným sušenek. Na sedm měsíců starou mrtvolu byla docela sympatická a vypadala čile.

„O čem byste si chtěla povídat, má drahá?“ zeptala se a posunula tác přede mě.

Neměla jsem hlad, ale mechanicky jsem si jeden keks vzala. „Něco vám pustím a potom bych chtěla znát váš názor,“ řekla jsem, a

když neprotestovala, vytáhla jsem ze svého batůžku malou videokameru, připojila ji k televizoru postavenému na podlaze v koutě a trochu nervózně pustila záznam, který Bárby objevil v bytě s mrtvým.

* * * Frank Bernard se ujistil, zda jsou popruhy okolo těla mladého muže

dokonale utažené, na okamžik vyplnil rozmazaný obraz jeho trupu celou obrazovku. To kontroloval, zda je objektiv zaměřen na správné místo. Když se do záběru vrátil, zazněla hudba. Vlastně to nebyla hudba, ale mo-notónní rytmus nějakých gigantických tympánů rozléhající se podzemním prostorem. Postavil na podlahu tlustou svíci s několika knoty a zapálil ji, potom se zapalovačem obešel tucet vonných tyčinek zapíchaných do květi-náčů rozestavených okolo lůžka. Sylvie byla přivázaná k druhému lehátku tak, aby vše musela vidět. Křičela, ale roubík s leukoplastí změnil její řev v přidušené chroptění.

- 94 -

* * * Záznam jsem dosud celý neviděla, ale věděla jsem, co bylo natáčeno.

Kombinace racionality Bernardova počínání a iracionality důvodu, proč vše prováděl, mi naháněla ještě větší hrůzu než samotná realita. Franceska seděla v křesle, na sušenky i čaj zapomněla a soustředěně sledovala obra-zovku.

* * * Obraz zmatněl clonou kouře z tyčinek, Frank Bernard seděl u hlavy

mladíka na stoličce bez opěrátka a pohupoval se do rytmu. Plameny svíčky střídavě mizely v chuchvalcích dýmu.

„Nejprve je třeba uvědomit duchy, že je tam, že je připraven darovat jim sílu,“ řekla tiše Franceska.

Duchy? Nechápala jsem, co tím myslí, ale raději jsem mlčela. Dlou-ho se nic nedělo, jen Bernardova tvář se stávala bledší a bledší, mladík se zmítal méně a méně. Možná že kouř měl jisté narkotické účinky. Jeden úder tympánů náhle zazněl hlubším a hlasitějším tónem než všechny před-chozí, v Bernardově ruce se zaleskl nůž a sjel dolů. Při zvuku trhané tkáně jsem se předklonila, abych se nepozvracela. Nakonec jsem však nával ne-volnosti ustála.

„Jí jeho oči,“ vysvětlila Franceska odlidštěným didaktickým tónem. Sylvie křičela, obličej zkřivený hrůzou, lehátko, k němuž byla při-

poutána, poskakovalo ze strany na stranu. Pak jí došly síly a zmodralými rty přerývaně lapala po dechu.

„Její děs je odměnou pro duchy, démony a dávno zapomenuté bohy, on patří Frankovi Bernardovi,“ pokračovala profesorka ve svých komentá-řích.

Při dalším úderu tympánů byl mladý muž na lehátku slepý a oční důlky měl zalité tmavou krví. Frank Bernard se nad něj naklonil a jeden po druhém je vylizoval tak dlouho, dokud krev tekla. V průběhu jeho příšer-ného počínání Sylvie několikrát omdlela a zase se probrala. Mladík byl při smyslech celou dobu.

„Pije krev oběti,“ glosovala Franceska a její hlas měl podobně hyp-notický nádech jako zvuk tympánů. „A teď…,“ řekla a odmlčela se, proto-že Frank Bernard náhle vstal a postavil se k mučenému muži bokem.

Nůž držený oběma rukama pozvedl nad hlavu, bodl a potáhl čistým řezem. Skřípání oceli o kosti a praskání žeber mi proniklo až kamsi do ža-ludku, hluboko za lebeční kost a zůstalo tam. Bernard musel mít obrovskou

- 95 -

sílu, když dokázal přetnout žebra takovým způsobem. Chirurgové na to používají speciální pilky.

Pak Bernard nůž odložil, ponořil ruce do rány a jediným náporem hrudník rozevřel, jako by to byla papírová krabice. V další chvíli držel na dlani ještě pulsující srdce. Hltavě se do něj zakousl a se zavřenýma očima soustředěně polykal, dokud neměl ruce prázdné.

Sylvie už neječela, ani neomdlela, pouze skelným pohledem zírala do prázdna.

„Snědl jeho srdce,“ dokončila Franceska Saliceová. „Proč?“ řekla jsem pouze, vstala a vypnula kameru. Potom jsem se posadila a šálek s vlažným čajem uchopila do dlaní a

jako by jeho teplo mohlo zaplašit mrazivou prázdnotu, kterou jsem v sobě náhle objevila. Já už jsem někde uvnitř vlastně pochopila, proč to udělal – a část mě mu dokonce záviděla. Asi jako vyhladovělý k smrti závidí člově-ku cpoucímu se pečenou kýtou. Děsivé přirovnání.

„Aby získal jeho sílu, popřel vlastní slabosti a posílil přednosti. Ta-kové rituály lidé provozují od úsvitu historie, od chvíle, kdy přestali být zvířaty. Někdy často a veřejně, jindy potají v obavách před zavržením a odsouzením většinou. Ale obřady jsou stále mezi námi. A tohle obětování bylo silné, dobře provedené. Ten muž získal ze smrti víc síly, než jsem považovala za možné, navíc si naklonil přízeň démonů, bohů, duchů, na slově nezáleží, které nakrmil děsem dívky.“

„Jací démoni, bohové?“ vybuchla jsem. „Nic takového neexistuje! Frank Bernard se zbláznil a vy mi tady přednášíte o nějakých starých rituá-lech. Viděl někdy někdo boha? Démona? Ne, jen šílence, který mučí lidi k smrti!“

Profesorka se na mě podívala, náhle to nebyla ta přívětivá osůbka, oči měla pronikavé a chladné.

„Odvracet se od pravdy ještě nikdy nikomu neprospělo a nejméně to prospěje vám, má drahá. Bohové umírají spolu s lidmi, kteří je svými mys-lemi, svou vírou stvořili. Občas bohové zápasí mezi sebou. Porážka boha přivede do záhuby i ty, kteří ho stvořili. Jsou to jasná pravidla, stará jako svět.“

„Nikdy jsem neviděla žádného boha, ani jinou nadpřirozenou by-tost,“ pokračovala jsem vztekle v protestech a šálek z čajem odložila, abych ho náhodou nerozmáčkla v ruce.

„Vy všichni si myslíte, že existuje jen to, co změří vaše primitivní přístroje, ale to je omyl!“ Franceska se postavila a začala přecházet sem a

- 96 -

tam. Už mi vůbec nepřipadala malá. „Vždyť je to tak jednoduché!“ upřela na mě významný pohled. „Lidé

touží vědět, touží po vysvětleních jak, proč a po zodpovězení všech dalších otázek okolo. Proto potřebovali bohy, tvůrce světa a jich samotných. Nej-prve je zhmotnili jen ve vlastních myslích, někdy bez tvaru a těla, jindy jako obry, bájná zvířata. Jenomže role prvních bohů skončila stvořením světa a bitvou o něj. Pak je samotné legendy vyloučily z dalšího dění a oni jako by nebyli, neexistovali, rozplynuli se v dým, v závany moci ve větru, kterým je čas od času třeba obětovat, aby člověk dosáhl svého cíle. Pak přišli jiní bohové, podobní nám lidem, mocní a současně slabí. Tvorové našich myslí. Gilgameš byl kdysi obyčejný muž. Nejsilnější, nejrychlejší a nejschopnější ve své době. A ostatní mu začali přisuzovat božství. Nesmr-telnost, neskutečnou sílu. Tehdy žilo lidí méně a věřili opravdověji, jejich mysli se podobaly jedna druhé víc než dnes, moc víry směřovala stejným směrem. A Gilgameš se tak stal skutečným bohem svého lidu. Ochraňoval ho a panoval mu, dokud trvala legenda.“

„Proč tu tedy není? Nechodí mezi námi v bederní roušce a neloví lvy?“ opáčila jsem uštěpačně.

„Protože podle legendy král Uruku už dávno umřel,“ odpověděla Franceska Saliceová skoro smutně, posadila se a kousla do sušenky.

Ten zvuk zněl tak obyčejně a skutečně v porovnání s tím, o čem jsme hovořili, že jsem se trochu vzpamatovala.

„A proč ho jeho lidé nechali umřít?“ zeptala jsem se a tentokrát jsem byla opravdu zvědavá.

„Já nevím, jen se domnívám,“ pokrčila profesorka rameny. „Každý bůh má nezávislou vůli. Když však přestane konat v souladu s mýtem, jenž ho stvořil, v souladu s vírou lidí, kteří jsou jeho dětmi a stejně tak i rodiči, umírá, mizí, a to se musí odrazit v legendě.“

„Zní to zajímavě, ale nevěřím vám. Za poslední dva tisíce let lidé pří-liš často nepotkávali svého boha,“ oponovala jsem.

Únava se najednou vrátila, nejraději bych si položila hlavu na stůl a zavřela oči.

„A jak jsme ho mohli potkat, mé dítě, když jsme ho sami ukřižovali, a tak poslali do sféry bez těla a tvaru, mezi staré bohy, stvořitele světů? A není pravda, že lidé v posledních dvou tisících letech nepotkávali své bohy. O lidech mimo západní kulturu, o divoších, indiánech, eskymácích, kočov-nících, se obecně neví skoro nic. Znám se s indiánem, který se svým bo-

- 97 -

hem mluvil jako dítě. Byl průsvitný a z těla mu už moc nezbývalo. Všich-ni, kdo přijdou mezi nás, se mění, ztrácejí své bohy i svět!“

Nevěděla jsem, co na to říct. Nějak jsem nedokázala nalézt argumen-ty.

„Víte, mé dítě, proč zmizeli Mayové?“ zeptala se Franceska najed-nou.

Zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem, že existuje spousta nejrůznějších teorií vysvětlujících zmizení předkolumbovské rozvinuté civilizace, ale žádná není přijímána a žádná neobjasňuje většinu známých fakt.

„Jejich bůh prohrál v boji, a tím odsoudil ke zkáze celý národ, všechny své děti i rodiče.“

Mlčela jsem. „A proč zmizeli neandrtálci?“ Další šokující otázka. Proti své vůli jsem jí začínala nějakým podiv-

ným způsobem, který byl ukotven v dřeni mých kostí, věřit. „Ale to bylo už dávno,“ vzmohla jsem se na odpověď. „Ne pro mě. Od doby, co jsem mrtvá, vidím daleko,“ usmála se pro-

fesorka. „Stvořili boha, krutého, drsného, přesně k obrazu svému. Boha toužícího přežít stejně jako oni přežívali v ledové pustině a bojovali o život s kamenem v ruce a ohněm po boku.“

Franceska Saliceová teď mluvila tiše, dívala se kamsi úplně jinam a ruce měla sevřené v pěst. „A ten bůh, velký, svalnatý, osrstěný jako noso-rožec jeho časů s rohem mezi očima, musel vyplnit legendu, kterou mu předurčili. Jinak by se rozmělnil v ducha šeptajícího na kraji nebytí. A síla mýtu ho donutila být krutějším a krutějším, až během desetitisíců let vyhu-bil své vlastní děti a sám se nakonec stejně rozplynul jako dým nad ohniš-těm. A pak teprve přišel náš čas.“

Roztřásla mě zima, na okamžik jsem měla pocit, že si mě ten osrstě-ný tvor z úsvitu věků prohlíží svýma krutýma, ale současné inteligentníma očima. Ve vzduchu se vznášel pach páleného tuku, vydělaných kůží a dým mokrého dřeva. Franceska měla pravdu, tlama prohnutá do cynicky ponu-rého šklebu to potvrdila víc než jakákoliv slova. Zatřásla jsem hlavou a silou vůle se soustředila na své problémy. Na Alexe, naše nepřátele a ostatní. Úctu a strach vzbuzující postava se pomalu rozplynula, jen ve vzduchu ještě hodnou chvíli zůstaly pachy, které do jedenadvacátého stole-tí nepatřily.

Jak moc spolu souviselo to, co mi právě řekla Franceska Saliceová, a Alexova teorie M-pole? Jistým způsobem mluvili oba o tom samém, i když

- 98 -

každý jinak. Komplikovaná matematicko-fyzikální teorie poskytovala pev-ný základ pro mytologické představy. Šílené. V porovnání s tím, co se mi v poslední době stalo, už ne tak moc.

„Nic z toho ale nevysvětluje, proč Frank Bernard zabil toho kluka a proč nacházíme tolik různých starožitností,“ nadhodila jsem, spíš abych přerušila tíživé ticho, než že by mě to v tuto chvíli právě zajímalo. Časovač zapnul rádio, pípnutí ohlásilo šestou hodinu a moderátor radostně zvěsto-val, že začíná další pracovní den a babí léto trvá. Prý padnou další teplotní rekordy. Jako by to pro mě bylo důležité.

„Moc mýtů, legend, víry je velká a jejich setrvačnost téměř nezvrati-telná. Člověk, duch, démon, klidně můžeme říkat i polobůh nebo bůh, musí mít hodně síly na to, aby směřování mýtů změnil a podřídil ho svým zá-jmům. A ta síla pochází od lidí. Dá se transformovat, měnit, kroutit, ale není možné získat ji ze vzduchu. Lidé dokáží sílu schovat do předmětů, když je zhotovují, dokáží ji seslat slovem, gestem, náporem vůle. Mají ji v sobě, je esencí života. A právě proto se síla dá získat z předmětů nebo lidí. I když,“ Franceska se odmlčela, jako člověk, který si sám něco ujasňu-je, „i když tady různé cesty nemusí vést ke zcela stejným cílům. Záleží na tom, jakým způsobem se člověk stane bohem.“

„Takže knihy, které psal Jiří Rulhánek, stvořily téměř nesmrtelné a nezranitelné bytosti, které mi teď jdou po krku,“ pronesla jsem hluše.

„Nikoliv, má drahá,“ řekla Franceska tak mile a samozřejmě, jako bychom se bavily o počasí nebo o kvalitě prášků na praní, a ne o věcech, kvůli nimž by nás každý doktor strčil za zdvojené mříže psychiatrické lé-čebny. „Ty knihy je nestvořily, stvořili je ti, kteří je četli a uvěřili v ně. Je to prostě jednoduché.“

„Takže jejich víra byla silnější než víra v Krista, v Alláha, v Budhu a já nevím koho?“ skoro jsem vyštěkla.

„Já nevím, která víra je silnější, ale nemyslím si, že právě vám by šel Ježíš Kristus po krku, jak říkáte, že by vám chtěl ublížit. On většinou ni-komu neubližoval.“

Mluvila, jako by ho znala. Naštvala jsem se a řekla jí to. Franceska se na mě podívala, ve tváři měla smutný výraz, až jsem se okamžitě zasty-děla.

„Asi před pěti lety za mnou přišel menší podsaditý muž a nabídl mi práci. Nejprve knižní pátrání po původech artefaktů, které si sám vybere, později jejich fyzické určování a potvrzování pravosti. Platil,“ Franceska zakroutila nevěřícně hlavou, „velmi dobře. A nic na té práci nebylo nezá-

- 99 -

konné. Tehdy jsem peníze potřebovala. Profesorka historie si v tomhle státě nepřijde na příliš velké peníze.“

To mi říkat nemusela. Pro asistentku na FTVS to platilo stejně. „Jenomže čím víc jsem se věcmi obsahujícími sílu lidské vůle zabý-

vala, tím citlivější jsem se stávala a víc jsem všemu rozuměla, pak jsem začala sama cíleně shromažďovat informace, studovat. Zhruba před třemi lety jsem už tušila, kam to všechno směřuje. Potom přišel…“

„Kdo?“ skočila jsem jí do řeči trochu popuzená. Z melodie jejích slov vyplývalo, že toho člověka uznává, a to se mi

nelíbilo. „Nesuďte podle lidských měřítek, má drahá,“ usmála se. „Je stejně

krutý jako ostnatý drát a dokáže zabít tak snadno, jako vy nebo já dýchá-me. Vlastně jen vy. Ale na démona,“ přimhouřila oči, jako by nepoužila to správné slovo, „ale na démona je ještě docela akceptovatelný, téměř milý. Přišel a nabídl mi obchod. V té době jsem byla nemocná a ta nemoc… prostě zaručovala mi dlouhé a ponižující umírání. Přijala jsem. Dál jsem pro ně měla analyzovat staré artefakty, dávat svá dobrozdání, jednoduše dělat práci, kterou jsem milovala a miluji. Za to mi nabídl zdraví. S pomocí zdánlivě bezcenných věcí mi vdechl novou životní sílu. Získala jsem ji z úlomků kostí, střepů, jednoho medailonu, kde byla uschována po eony věků,“ napůl obdivně a užasle zavrtěla hlavou a na okamžik se odmlčela.

Studovala jsem její výraz ve tváři. Vzpomínala na to ráda, asi jako já na první dort, co jsem si pamatovala. Všechny čtyři svíčky jsem sfoukla naráz. Kámoška Katka se tvářila podobně, když mi kdysi líčila, jak přišla o panenství. Nemá každý takové štěstí.

„A pak přišli ti druzí. Možná nezabíjeli o nic víc, než…“ Franceska se před vyslovením jména zarazila v poslední chvíli, „…než můj zaměst-navatel,“ dokončila a pokračovala dál jistěji, „ale byli jiní, mnohem horší. U bytostí jejich druhu je důležité, jak a proč zabíjíte.“

Odmlčela se a já okamžik uvažovala nad absurditou jejích slov. Jak a proč zabíjet? Život je přece posvátný!

„…odmítla jsem a za to mě střelili do zad. Smrt je jako kus rezavého studeného železa. Zdaleka ne jako ostří meče, dokonalé a hladké. Bolí, hodně to bolí, každá vaše část umírá v jinou chvíli, spojení se životem, provazy, lana, vlákna, všechno se napíná až na samotnou mez utrpení, než se konečně přetrhne. A nejhorší je, že až do konce chcete žít,“ pokračovala Franceska Saliceová ve své zpovědi.

Fascinovaně jsem poslouchala a neodvážila jsem se ji přerušit.

- 100 -

„Přišli pro mě do márnice. Touž mocí, která mě uzdravila, mě navrá-tili životu, vlastně existenci. Tohle totiž přes všechny klady není život,“ tvář jí zakryl stín. Nezamračila se, nezašklebila, ale přesto tam byl. Hned však pokračovala dál.

„Nemuseli to udělat, stálo je to spoustu úsilí. Bylo pro ně mnohem jednodušší najít si jinou historičku, ale – měli se mnou dohodu. Prostě, jak říkám, na démony docela dobrá společnost.“

Věnovala mi přátelský, napůl spiklenecký pohled. „Ještě šálek čaje?“ zeptala se. Ve stejné chvíli někdo vyrazil dveře. Neznělo to jako náraz ramene

stokilového pořízka, ani jako rána kladivem, která vyrazí z dřevotřískové desky celý zámek. Někdo prostě vykopl dveře takovou silou, až se zaryly do betonu skrytého pod tapetami ve stěně naproti. Znala jsem ten zvuk. Nejdřív je trénink a pak teprve ženy a zpěv.

„To asi nebudou vaši ochránci,“ zkonstatovala jsem. Franceska jen zavrtěla hlavou a tvářila se vážně. V dalším okamžiku už v pokoji stáli tři muži. Všichni v džínech, vy-

sokých botách, košilích s rozhalenkou a jeden jako druhý měl řetízek ko-lem krku. Ten nejvíc vlevo nosil dokonce snubní prsten. Dotyčnou jsem docela chápala, vypadal jako sympaťák a jako jediný se tvářil aspoň čás-tečně provinile. To ale neznamenalo, že na něj budu hodná. Kousek nad jejich hlavami se vznášela modrá znamení identifikátoru monster zabudo-vaného do brýlí.

„Dvě mouchy jednou ranou. Tebe máme najít,“ podíval se na mě nejvyšší a nejošklivější z nich, „a tebe,“ otočil se k profesorce, „zabít.“

„Měli jste zaklepat,“ upozornila jsem je tiše. „Nemám ráda nezdvo-řáky.“

To mi zaručilo jejich pozornost a výpad vůdce. Odrazil se – chtěl mě sejmout ze vzduchu, blbec. Proti člověku možná skvělá taktika. Uhnula jsem úkrokem, podrážky mě v rychlosti podržely, a ještě ve vzduchu ho praštila loktem do spánku, současně třeskla rána, to se zhmotnily mé drápy, druhý útočník zavrávoral, když jeho ruka náhle končila v nadloktí. Třetí zůstal bez dechu stát, nohy zatínal do podlahy, z jeho bot a linolea, na němž stál, zbyly jen cáry. Váhal, každým okamžikem se blížila chvíle, kdy uteče. Z očí se mu vytratila barva a nahradila ji esence hrůzy. Možná za to mohl jeho druh bez ruky, který se marně snažil zastavit krvácení a umíral téměř stejně rychle jako obyčejný člověk, nebo hlava jejich vůdce, která mi teď rozkřáplá visela na loketní ostruze. A nebo ho tak fascinovaly mé vra-

- 101 -

žedné módní doplňky. Nebyla jsem si jistá. „Je mi líto, ale musím tě zabít,“ řekla jsem pravdu. V tu chvíli se otočil k útěku, odrazil se a jako ve zpomaleném filmu

zůstal viset ve vzduchu, jen mučivě pomalu se snášel k zemi. Aspoň mým smyslům se to tak jevilo.

Vytáhla jsem pistoli, první dvě kulky z něj vyškubly maso ještě v le-tu, třetí při dopadu. Nohy už ho v té chvíli neposlouchaly, sesul se na kobe-rec, podlaha se zalkla krví. Tyhle bestie vždycky strašně krvácejí. Necítila jsem lítost, jen spokojenost a podivný klid. Bylo vykonáno, co mělo být vykonáno.

„Asi byste se měla ztratit,“ doporučila mi náhle bledá Franceska. Na mrtvou měla docela lidské reakce. „Mí lidé sem rychle dorazí a

nenechají vás jen tak odejít,“ pokračovala ve vysvětlování. Místo odpovědi jsem jen přikývla. „Víte, nechápu, proč jsem právě vás musela přesvědčovat, že démoni

existují,“ řekla tiše Franceska a pohled přitom nespouštěla z mého levého spáru.

Navzdory tomu, že jsem je před pár sekundami použila, budila pětice čepelí dojem téměř sterilní čistoty.

„Možná právě proto. Lidé obvykle mají problémy s akceptováním zjevné skutečnosti,“ připustila jsem a zvedla drápy před oči.

Dokonalejší než chirurgický skalpel. Přesto, nějak jsem se už s nimi stačila smířit a začala je považovat za součást sebe samé. Hlava mi koneč-ně sklouzla z lokte a dopadla na podlahu. Připomnělo to zadunění kokoso-vého ořechu. Čerstvého kokosového ořechu, který se skutálel ze stolu se zeleninou a ovocem.

„Vypadají fakt hrozně,“ zhodnotila jsem. „To ano,“ souhlasila Franceska a do tváře se jí vracela barva. „Stří-

brná je strašně tvrdá, možná trochu laku?“ nadhodila. Stačila myšlenka a vzápětí drápy končily dokonalou karmínovou červení. Před dvěma týdny jsem si stejný lak prohlížela v Droxi prodejně, bohužel jsem měla přečer-pané konto. A zvolila jsem dobře, slušel mi dokonce i na spárech.

Franceska Saliceová nemohla být tak normální, jak vypadala, nebo předstírala, protože obdivovala mou novou manikúru stejně jako já a tří mrtvol si nevšímala. Možná tak člověka změní smrt.

Naznačila jsem úklonu na rozloučenou, když mi zorné pole zpro-středkovávané brýlemi překryla zpráva standardním počítačovým fontem:

Mariko, co nejrychleji přijď. Je to důležité. A.

- 102 -

Můj ledový klid a nadhled byl pryč. Alex mě potřeboval, něco se změnilo, nebo šlo opravdu do tuhého. Musela jsem mu pomoct, musela jsem ho ochránit.

„Nashledanou,“ rozloučila jsem se. „Raději sbohem,“ opravila mě a já souhlasila. Nechtěla jsem jí v bu-

doucnu ublížit a velmi snadno jsem si dokázala představit situaci, která nás dvě mohla postavit proti sobě. Vlastně už jsme proti sobě stály. Její znalos-ti a schopnosti měly pro našeho nepřítele obrovskou cenu. Vlastně pro každého. Když by to bylo opravdu nutné – ne, když bych se pro to rozhod-la, dokázala bych jí tahat z břicha jeden kus vnitřností za druhým a trvalo by celé dny, než by podruhé umřela. Ta myšlenka mě zaskočila. S vytaho-vacími drápy jsem zjevně získala i něco dalšího, o co jsem vůbec nestála. S náhlou jasnozřivostí jsem si uvědomila, že tvorové jako já nestojí zcela samostatně, ale patří do dlouhých linií táhnoucích se z šeré minulosti do ponuré budoucnosti. Většina mých předchůdců i následovníků patřila v takové práci ke skutečným umělcům.

- 103 -

Kapitola XV. Křemíkový démon Nastoupila jsem do Volva a rozjela se zpět do vily. Ranní dopravní

špička už skončila, ale po ulicích stále chodila spousta lidí a na křižovat-kách se tvořily fronty. Na přechodu pro chodce jsem zastavila a počkala, až přejde pihatá holka v příliš velkých obnošených šatech s kočárkem z druhé ruky. Spíš druhé generace. Záviděla jsem jí, děsně a moc. Stejně tak i ženě s deštníkem, která mluvila do telefonu a vášnivě přitom gestikulovala. Nehty měla nalakované ostře červeně a ladily jí s kabelkou a botami. Ně-kdo za mnou zatroubil, o pár sekund jsem propásla bliknutí zelené. Potlači-la jsem chuť otočit se a pořádně se na neurotika podívat. To mě vyděsilo a dál jsem se raději soustředila jen na řízení. Cítila jsem se unavená, prázdná a osamocená. To bylo nejhorší.

Vůz jsem nechala stát před garáží a vešla. Hned ve dveřích mě přiví-tal pach tavícího se kovu a hučení acetylenových hořáků. Vítej, sladký do-move. Vešla jsem do salonu, Filip ke mně vzhlédl od lisovacího stroje, i když mě nemohl slyšet.

„Končíme,“ oznámil ostatním. „Jsme všichni.“ Z kuchyně se vynořil atleticky stavěný muž s rozbitým obličejem.

Přes elastické tričko s krátkými rukávy měl šikmo přepásané dva nábojové pásy, bandalír se zavěšenými zásobníky do pistolí, v podpažních pouz-drech dvě zbraně, na boku prázdný holster na další.

„Krčmář,“ představil se. „Dlouho jsem vás hledal,“ dodal. Způsob, kterým si mě prohlížel, připomínal přírodovědce studujícího

zajímavý exemplář ve sbírce, vědce katalogizujícího každou informaci o mých vráskách, liniích nosu, úst, o tvaru uší.

„Hodně jste se změnila,“ oznámil mi. Jeho řeč působila jako hlasový výstup počítače. Hodně špatný a pri-

mitivní. Bez dikce, bez melodie, jedno slovo jako druhé, řeč měla pouze informativní hodnotu, nikoliv emocionální. Buď byl naprosto vyčerpán, nebo žádné emoce neměl. Stačilo se mu podívat do očí a znala jsem odpo-věď.

Všichni postupně dokončovali svou práci, sedali si do křesel, nataho-vali se po hrncích s kávou, čajem, po sklenici piva a hlavně čekali, co udě-lám já. Kas mě sledoval jako svatou ikonu, i když pro něj to možná zna-menalo rychlého koně nebo nový samopal, netušila jsem. Gruber mě pozo-

- 104 -

roval se strachem, Křehůlek s úctou, Filip s úsměvem, ale i v jeho očích jsem našla něco, co tam dřív nebylo. Bárby – jeho kovbojská tvář vypadala pořád stejně. Nemělo smysl říkat jim, že jsem na dně, vyřízená a nevím jak dál. Nevěřili by mi, odmítli by to připustit. Přinejmenším.

„Kde je Alex?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že jeho nikdo ru-šit nebude.

„Tady,“ odpověděl z chodby. Těch pár hodin, co jsme se neviděli, se mu do tváře vepsalo jako dva

proflámované dny. V obličeji měl nezdravou barvu, v koutcích úst tik. Přá-la bych si, aby pochopil, že s ním potřebuji být aspoň na chvíli o samotě, obejmout ho, jen tak sedět a nic nedělat. Posadil se do křesla, prsty si mnul kořen nosu a občas se na mě podíval. Byl to ten chladný, analytický typ pohledu, který jsem neměla ráda. Vlastně jsem se ho bála. Díky kameře instalované do brýlí měl přístup k záznamu mé návštěvy u Francesky Sali-ceové. Děsila jsem se toho, co si teď o mně myslí.

„Co se stalo?“ položila jsem otázku, abych ukončila čím dál napjatěj-ší očekávání a nalila si z konvice tísnící se mezi paletou nábojnic a pruty stříbra.

Filip to s kávou uměl, dokonce i když musela být nalévána z konvi-ce. Spolkla jsem doušek a málem se zakuckala. Všichni mě pozorovali, pochopila jsem, že tahle pauza byla speciálně pro mě. Čekali, až se napiji. Kam tohle povede?

„Tohle se stalo,“ vysvobodil mě z úvah Krčmář a posunul přede mě hromádku sešitů v lesklých deskách. Jeden jako druhý zdobil modernistic-ky vyvedený nápis Líheň. Úprava přebalu, odlesk tváře umělé blondýny odrážející se na leštěném povrchu hranaté pistole, odpovídala spíš podřad-né beletrii, než něčemu skutečně zajímavému. Napila jsem se ještě jednou a lhostejně otevřela první díl. Vzápětí jsem se málem udusila kávou a stránky papíru nebyly zdaleka tak sněhobílé, jako před okamžikem. První kapitola se jmenovala Žena v temnu a začínala popisem toho, jak jsem se cítila a co se mi stalo před několika dny. Horečnatě jsem listovala dál. Bylo tam všechno, jako by autor opisoval z mé hlavy, všechny důvěrnosti, mé soukromé úvahy. Milování s Alexem bylo zobrazeno do nejpřesnějších podrobností.

Zavřela jsem sešit a podívala se ještě jednou na přebal. Ta blondýna jsem byla já a zbraň na obálce jsem měla kousek od své pravé ruky.

„Kdo to napsal?“ zeptala jsem se ledově. „To jsem se pokoušel zjistit,“ odpověděl Krčmář. „A přede mnou

- 105 -

mnozí další a ti k tomu používali velmi drsné prostředky. Stopy končí u Electronic Books, dál nevedou.“

„Nevedou?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. Nevěřila jsem, že by přede mnou kdokoliv dokázal něco ukrýt. „Nevedou. Vedoucí firmy byl umučen, jeho zástupce také. Je to elek-

tronický vydavatelský dům, který nevstupuje nutně v přímý kontakt s auto-ry, jejichž práce nabízí a prodává.“

Nic jsem neříkala a dál listovala stránkami. Bylo tam opravdu všech-no, poslední dva týdny mého života bez jakýchkoliv servítek a příkras. Poslední sešit končil okamžikem, kdy jsem se chystala navštívit Francesku Saliceovou.

„Kdy to vyšlo?“ zeptala jsem se a současně začala hledat v tiráži. „Dnes v noci, ráno už to šlo do distribuce na novinové stánky,“ od-

pověděl Gruber. „Mluvím jen o české mutaci. Dá se to koupit prakticky všude. Tím nemyslím jen Evropu, ale i celý svět. Vychází anglická, čínská, španělská i portugalská verze.

Okamžik jsem si všechno nechávala projít hlavou. Vytištěno v noci? Ve stejnou dobu, jako se odehrávaly události, kterými poslední sešit kon-čil?

„I když Electronic Books nevstupují s autory do přímého kontaktu, musí na ně existovat nějaké spojení, přes telefon, e-mail, poštu,“ řekla jsem a podívala se na Krčmáře.

„Jo, se všemi jsou ve spojení přes síť,“ odpověděl opět Gruber. „Už jsem se na to díval. Pan Krčmář mi dodal vstupní kódy, takže intranet Electronic Books je pro mě přístupný. Sledoval jsem, odkud k nim texty Líhně přicházely. Přes družici, páteřními linkami, obskurními oklikami přes bytové stanice. Možná za rok s týmem lidí bych něco zjistil, takhle…“ Pokrčil rameny. „Sám bych to nezamaskoval lépe.“

Listovala jsem knihou, která nikdy nemohla být napsána. „Jak to, že na nás ještě nezaútočili?“ napadlo mě, když jsem objevila

popis Filipovy finty, která odvrátila nájezd těsně po Krčmářově telefonic-kém varování.

„Jedině, že by o této knize nevěděli,“ dodala jsem. „Vědí o ní, několikrát jsem na ně narazil a u jednoho chlapíka jsem ji

našel,“ řekl Krčmář a poprvé se v jeho hlase objevila emoce. Byla to nenávist. Nepotřebovala jsem vysvětlovat, jak srážky do-

padly. Za vše hovořila jeho tvář a různorodá sbírka zbraní, jimiž byl ově-šen. Původně zřejmě patřily jiným. To však znamenalo, že už také není

- 106 -

člověk a patří mezi nás. Stejně jako všechny postavy v knize. Najednou jedno kolečko zapadalo do druhého, mechanismus se rozběhl, přednáška Francesky Saliceové o souhlasném uvažování, démonech a bozích vše ko-runovala.

„Ta kniha nás stvořila,“ zašeptala jsem, „proměnila.“ Sešity přede mnou ležely, zdánlivě obyčejné listy papíru potištěné písmenky a proměni-ly mě v… v… nenacházela jsem slova.

Vlastně ne kniha, ale lidé, kteří ji četli. „Já si myslím, že stvořila jen vás,“ vyrušil mě Filip z myšlenek, „my

jsme se proměnili až druhotně, protože jsme se nacházeli ve vaší blízkosti, sféře vašeho vlivu. A jen díky tomu žijeme,“ usmál se, postavil a pozvedl hrníček s kávou.

„Na vítězství Spravedlivé královny smrti, na vítězství naší králov-ny!“ pronesl obřadně přípitek v češtině, ruštině, němčině, angličtině a pak v jazyku, který byl asi jeho rodný.

Nikdo se ani neusmál, všichni ho obřadně napodobili. Není důležité, čím se připíjí a z čeho se připíjí, ale proč a jak. A těchto šest mužů bralo přípitek smrtelně vážně. Možná i oni patřili mezi mé stvořitele.

„Ale jak to, že nás nenapadli, když z Líhně vědí, kde sídlíme?“ vráti-la jsem se k původní otázce, když se všichni posadili.

„Nulový vektor,“ poprvé se do hovoru vmísil Alex. Všichni se na něj se zájmem podívali. „Rovnice konfigurace sestavy monopolů, dipólů a tripólů, zastřešují-

cí kvadrupól s časovým rozměrem působící silově sám na sebe, má jediné řešení. Konvergence systému k tomuto řešení nemusí být okamžitá, ale s časem je téměř jistá,“ prozradil nám a tvářil se, že tím je vše vysvětleno.

„Kvadrupól s časovým rozměrem působící sám na sebe?“ nadhodila jsem opatrně.

Alex vypadal, jako by nechápal, na co se ptám. „To s největší pravděpodobností symbolizuje stav, kdy byste se vy,

nebo kdokoliv z nás, podívala do těchhle sešitů a chtěla z nich vyčíst něja-kou výhodu. Dozvědět se něco o našich nepřátelích nebo pro sichr zjistit, jak se to všechno v budoucnu vyvrbí,“ odpověděl pomalu Gruber a pozo-roval přitom Alexe.

Když ten proti jeho objasnění neprotestoval, chmurně a jaksi rezig-novaně přikývl.

„A co znamená ten nulový vektor?“ vrátil se Křehůlek k původní in-formaci.

- 107 -

V ruce držel pivní půllitr, ale plechovku, ze které ho chtěl naplnit, stále neotevřel.

„Přesně to, co si všichni myslíte – zánik,“ řekl Filip. Až teď jsem si všimla, že i on je po zuby ozbrojen, kromě dvou pětačtyřicítek měl u pasu všechny své meče.

Alex se zamračil, jako by nesouhlasil, potom však přikývl. „Laicky se to tak dá vyjádřit. Zmíněný pólový systém je ze své grupy odstraněn, nové řešení rovnic už prostě s jeho existencí nepočítá.“

„Aha, takže kvadrupól, ten, kdo se proviní proti nějakým nepsaným pravidlům, bude prostě vymazán, zmizí,“ řekla jsem napůl sarkasticky.

Naneštěstí nikdo proti mé nesmyslné poznámce neprotestoval. Ne-smyslné?

„Co vás napadlo, když jste v knize četl o tom, co jsme udělali po va-šem telefonickém varování? Muselo vám přece dojít, že jsme za těch pár dnů neměli čas přestěhovat laboratoře a veškeré vybavení. Logicky jste měl usoudit, že se stále schováváme na stejném místě,“ obrátil se Křehůlek na Krčmáře. „Nemusel jste čekat, až se na ulici potkáte s Barbarossou, mohl jste nás navštívit hned.“

Nový člen týmu okamžik vypadal vyvedený z míry, jako by ho něco takového vůbec nenapadlo.

„Měl jsem za to, že jste utekli. O to kam, už jsem se příliš nestaral. Vlastně – vůbec jsem se o to nestaral a vzal to jako fakt. Navíc jsem měl spoustu jiných stop ke sledování. A z mého hlediska…,“ nad pokračová-ním věty zaváhal, „…mnohem důležitějších. Vy jste mě začali zajímat, až když jsem potřeboval pomoc, potřeboval jsem se vás na něco zeptat,“ ukončil Krčmář svou odpověď.

„Tahle dočasná slepota vás zachránila před sebezničením, před tím, abyste se stal oním kvadrupólem působícím sám na sebe,“ poznamenal zamyšleně Gruber. „Nějaká pojistka skrytá přímo v M-poli.“

„Ale určitě by ji šlo obejít, zvláště teď, když tušíme, jak to funguje. Prostě zeptat se někoho, kdo knihu četl, nechat si převyprávět obsah a pak se podle něho zařídit,“ navrhl Filip a vyčkávavě se podíval na Alexe.

Bárby poslouchal s mírně předkloněnou hlavou, jako by se ho výsle-dek debaty netýkal.

„Ještě stále nevidím do všech vazeb M-pole a obávám se, že se ne-budou odehrávat jen na fyzikální úrovni, ale i na psychologické. To vyplý-vá i z chování kapitána Krčmáře,“ Alex vrátil Filipovi jeho pohled. „Mů-žeme to připodobnit k pudu sebezáchovy. Člověk musí překonat, vědomě

- 108 -

vyřadit, spoustu bariér. Až po té může dobrovolně ukončit svůj život. Prá-vě tak zřejmě funguje ochrana M-pole před ničením jeho vlastních nosičů.“

Na okamžik se odmlčel a pohlédl ke stropu, jako by tam mohl najít všechny odpovědi.

„Postup, který navrhujete, bychom mohli s velkou pravděpodobností považovat za právě takové vyřazování ochranných bariér. Tedy dobrovolné páchání sebevraždy. A já nemám nejmenší představu, jak vlastní proces nulování může vypadat,“ dokončil.

„A je otázkou, co všechno by patřilo do toho kvadrupólu, který se provinil,“ promluvil napůl nepřítomně Gruber.

Také on zvažoval naši situaci ze všech stran. Já jen poslouchala a snažila se utřídit si myšlenky.

„Možná,“ nadhodil, „bychom byli vynulováni, možná bychom zmi-zeli, všichni.“

„Není to vyloučené,“ potvrdil Alex. Muži sedící v křeslech okolo stolu se chvíli pozorovali, jako by chtěli objevit vazbu, která je spojila těs-něji než vášeň milence nebo krev sourozence.

Dopila jsem kávu a každému, kdo měl zájem, včetně sebe sama, doli-la novou. Současně jsem si uvědomila, že mám hlad. Filip se beze slova zvedl a z kuchyně přitlačil servírovací stolek s čerstvým nakrájeným chle-bem, studeným masem, sýry a míchanými vejci pod nerezovým poklopem. Podezíravě jsem se na něj podívala. O telepatii zatím nepadlo ani slovo.

„Ráno, zvláště po tak rušném ránu, mívají lidé obvykle hlad,“ po-znamenal s úsměvem.

Nevěřila jsem mu ani slovo, ale najednou jsem se cítila mnohem lé-pe. Odešla jsem zkontrolovat Sylvii. Chlupáč mě přivítal vyčítavým pohle-dem a vehementním vrtěním ocasem. Za hlídání dostal čerstvou vodu, misku se žrádlem a jako prémii dlouhé pohlazení. Dívka stále spala, dýcha-la pravidelně a do tváří se jí začala vracet barva.

„Ještě chvíli s ní zůstaň,“ rozloučila jsem se s ním. Snídali jsme mlčky, každý pohroužený do vlastních myšlenek. Bárby

se probíral poštou z několika poštovních schránek, pomocí kterých jsme z bezpečnostních důvodů komunikovali se světem. Alex se v jídle spíš nimral, než že by něco snědl, svět okolo vnímal nejvýš z deseti procent. Podívala jsem se tázavě na Grubera.

„Scvrklý žaludek,“ odpověděl neslyšně pouze artikulací úst. Nechala jsem to tak. Někde v kostech jsem cítila, že všechno rychle

skončí. Ať tak nebo tak.

- 109 -

Já jsem si přivlastnila sešity Líhně a jeden po druhém si prohlížela. Jak mohla mít tak obyčejná věc takovou moc? A druhá otázka. Kdo ji na-psal? Kdo ji stvořil? Nejraději bych dotyčnému otočila hlavu a ukázala mu, jak vypadají jeho vlastní záda.

„K čemu používáme konto IXP – 123-456-442 C?“ přerušil snídaňo-vou siestu najednou Bárby a před sebou držel list nazelenalého papíru.

Gruber, který svůj notebook neopouštěl ani při snídaní, okamžitě vy-ťukal několik příkazů, současně si ukousl z ruličky šunky, kterou držel mezi prostředníkem a prsteníkem levé ruky. Hrnek s kávou měl postavený na touchpadu.

„Většinou z něj platíme peníze firmám, od kterých nakupujeme. Obyčejné vybavení, přístroje a podobně, nic nelegálního. Přesto na něj peníze převádím zabezpečeným postupem.“

„Teď nám na něj někdo,“ Bárby nahlédl do papíru, „nějaké peníze naopak uložil.“

„Kolik?“ zajímal se Gruber. „Deset milionů čtyři sta tisíc šest set sedmdesát devět euro, dvacet

jedna centů, celkem v dvanácti splátkách,“ pokrčil rameny Bárby a podal bankovní výpis Gruberovi.

„Někdy tohle konto uvádím i v případech, že je nutné uvést bankovní spojení a já žádný tok peněz neočekávám,“ mumlal Gruber a současně stu-doval papír.

Tohle bylo snad ještě neskutečnější než celá teorie M-pole. Někdo nám bůhvíproč pošle skoro tři sta dvacet milionů korun a my nemáme nejmenší tušení kdo.

„Podíváme se po plátcích,“ oznámil Gruber, zbytek šunky si strčil do úst, ale pak na ní zapomněl a po celou dobu, co jsme ho pozorovali, mu visela ze rtů jako oharek polámané cigarety.

„Jde o obyčejnou sérii bankovních transakcí, nijak nekrytou,“ ko-mentoval svá zjištění. „Už to mám. Měli bychom dostat i nějaké další účetní dokumenty, zřejmě jsou mezi neotevřenou poštou,“ kývl k stohu obálek před Bárbym.

Rozhodným úderem na klávesu ukončil virtuózní sólo a podezíravě sledoval výpis na obrazovce.

„Zdá se, že transfer peněz zprostředkovala Electronic Books, většina plateb pochází od Demand & Print,“ přečetl a nejistě se na nás podíval.

Držela jsem hrneček s kávou na půl cesty k ústům, Křehůlek ztuhl s hořícím zapalovačem v jedné a cigaretou v druhé ruce.

- 110 -

Tahle jména jsme před chvílí slyšeli v trochu jiné souvislosti. „Jde o autorské honoráře za knižní seriál Líheň: Smrt zrozená v Pra-

ze, vlastně jen jejich část. Počet prodaných výtisků se blíží k sto padesáti milionům kusů,“ předčítal dál Gruber, jeho panenky se jen míhaly, jak sle-doval text.

Napila jsem se kávy, Křehůlek si zapálil cigaretu a labužnicky potáhl kouř do plic, Bárby se postavil k baru a bez ptaní začal připravovat drinky. Pokud jsem si pamatovala, pro každého to, co měl naposledy.

„Jsme bohatí,“ zkonstatoval Filip. Oči měl zachmuřenější, než jsem si kdy pamatovala, a úsměv jeho

rtů byl spíš sarkastický škleb. Přesto jeho slova pomohla, Gruber se uklid-nil a posměšně si odfrkl. Když okolnosti na člověka tlačí příliš tvrdě, buď se zlomí, nebo si najde jiný úhel pohledu. Já měla pocit, že vystupuji v tragikomické frašce.

„A kto, tvoju mať, avtor toj knigi?“ zadrmolil Kas téměř nesrozumi-telně a ukázal na sešity na stole, jako kdyby se každým okamžikem mohly proměnit v klubko hadů.

To přirovnání pokulhávalo, ve skutečnosti byly mnohem nebezpeč-nější.

„Já možná vím,“ vrátil se do reality Alex. Křída by mu mohla závidět bělost jeho obličeje. Bez dalšího vysvět-

lování se zvedl a zamířil dolů do laboratoří. Následovala jsem ho s mrazi-vým pocitem v žaludku, za mnou ostatní.

Zvuková kulisa přístrojů, hučení, brum servoventilů, cvakání časova-čů, basování čerpadel vakuových vývěv v nízkých otáčkách, už mě nepře-kvapovala, zvykla jsem si. Alex se zastavil před vysokým skleněným vál-cem, v němž na magnetickém polštáři chaoticky tančilo několik pravidel-ných mnohostěnů, rubínový laser pulsoval a nasvěcoval mnohostěny v zdánlivě nahodilých okamžicích. Pamatovala jsem si, že mě tohle ničemu nesloužící monstrum zaujalo již dříve. Alexovy prsty na okamžik našly mé, jako by mi chtěl dodat odvahy. Nebo sobě.

Sedl si k nejbližšímu terminálu a aktivoval přijímací infraport na bo-xu laseru.

„Na začátku experimentu jsem proměřoval charakteristiky buněk pod transmisním a skenovacím elektronovým mikroskopem,“ začal vysvětlo-vat, zatímco jeho prsty tančily po klávesnici. „Pokaždé, než operátor nasta-ví parametry elektronového paprsku, dochází k snímání nízkoenergetické-ho šumu.“

- 111 -

Jako by nám chtěl šum názorně demonstrovat, oživla jedna z obrazo-vek šedým zrněním.

„To proto, že čidla zachycující elektrony příslušných energetických hladin potřebují nějaký čas k aktivaci. Do té doby se chovají jako náhodný systém a nejsou schopna zprostředkovávat žádnou informaci.“

Zrnění na obrazovce náhle vystřídal obraz roviny pokryté rozmaza-nými krychlemi.

„Systém právě naběhl,“ okomentoval Alex, „teď se díváme na oxidy železa pokrytý povrch držáku pro upevnění pozorovaného preparátu. Nic zajímavého. Ale právě v okamžicích náběhu systému jsem opakovaně po-zoroval změnu charakteristik elektronového šumu. Takovou, že přestal splňovat požadavky kladené na náhodný proces. Bohužel šlo o velmi krát-kodobý jev, protože po kompletní aktivaci mikroskopu už byl povrch ostřelován svazkem urychlených elektronů. To veškeré další fluktuace po-tlačilo.“

„Náhodnost není ve vědě až tak chaotický jev, jak se na první pohled zdá,“ vysvětlil Filip, když si všiml Křehůlkova nechápavého pohledu.

Já se něco podobného učila kdysi ve škole, ale to už bylo dávno. Alex se nějakou dobu probíral adresáři a pak nám promítl sadu rov-

nic a nerovnic. Proti monstrózní M-matici vypadaly docela mírumilovně a tak nějak lidsky.

„Z této analýzy jsem usoudil, že při jakémkoliv pozorování systému, jehož součástí byly pozůstatky těl monster, dochází k radikální změně jeho stavových parametrů.“

„Podobně jako v kvantové fyzice? Nemůžeme se dostat pod hranici neurčitosti?“ zeptal se váhavě Gruber. „Už tím, že se na monstra podívá-me, je měníme a nikdy se nedozvíme, jaká byla před tím, než jsme se podí-vali?“

„To je sice zjednodušující, ale poměrně správné vyjádření,“ potvrdil Alex.

Uvědomila jsem si, že kurzor se na obrazovce pohybuje, aniž by Alex používal myš, vzápětí se bez viditelného Alexova pokynu rozzářil další monitor.

„Oční software,“ zareagoval Gruber na můj překvapený pohled. „Zjistil jsem, že k ,odnáhodnění' signálu dochází nezávisle na druhu

detekce. To znamená, že bylo jedno, zda jsem použil elektrony, fotony, piezoelektrický hrot. Prostě za přítomnosti pozorovatele se nefyzikálně měnila interakce našeho reálného světa s hmotou nasycenou M-polem,

- 112 -

nebo M-polem transformovaným v hmotu,“ Alex pokrčil rameny, jako by tento diametrální rozdíl pro něj nebyl až tak podstatný. „A co víc, z mých úvah vyplynulo, že změny budou tím silnější, čím menší bude poměr hmotnosti M-složky a hmotnosti reálné složky.“

„Takže důležitý bylo nalepit co nejmenší kousek břečky z těch šupá-ků na pořádný kus železa?“ trefil hřebík na hlavičku Kas.

Filip uznale přikývl. Už po několikáté jsem si uvědomila, že vzdělá-ní, chování a spousta civilizačních návyků mají jen vzdálenou vazbu na přirozenou inteligenci. Alex se otočil k válci s vířícími mnohostěny.

„Nemusí to být železo, stačí jakýkoliv materiál. V každé kostce je za-lito zhruba deset na šestou atomů pocházejících z těla jednoho z monster. Jemnější manipulaci mi nástroje neumožnily.“

To bylo určitě víc než bilionkrát méně, než je atomů v tečce na konci věty, došlo mi. Alex už ve výkladu pokračoval dál.

„Což při délce hrany dva centimetry představuje poměr hmotnosti M-složky ku obyčejné hmotě zhruba jedna ku deseti na dvacátou pátou.“

Tento úctyhodný poměr představoval opravdu maličký kousíček vle-pený do opravdu obrovského kvádru, přesně jak odhadl Kas.

„Mé kostky určené pro hru s náhodou jsou zhotoveny z epoxidu s posílenou krystalickou strukturou, do jejich stěn jsou vyleptány typizova-né nanoreliéfy. Podle toho, jak je mnohostěn natočen vůči laserovému pa-prsku, dochází k lomu světla, případně k difrakčním jevům. Leptané reliéfy umožňují transformovat odrazy od nejjednoduššího binárního logického signálu po informaci založenou na vlnových délkách vyzářených elektrony při přechodu na nižší energetické hladiny v obalech atomů. Prostě poskytu-jí maximální univerzalitu. Signál jsem snímal a čas od času sám studoval.“

To znamenalo, že se nespokojil s počtem stěn, které mohly nějak od-razit laserový paprsek, ale každou stěnu rozlišil ještě tisíci dalšími způso-by. Bylo to jako hrát s kostkami, které nemají šest, ale šest bilionů ploch, jimiž mohou padnout nahoru.

„Proč jste to sestavil, vždyť to nedává žádný smysl?“ kroutil hlavou Křehůlek a nedůvěřivě pozoroval celé technologické monstrum.

Alex se ušklíbl a připadalo mi, že grimasa patří jemu samému. Vý-směšná, pohrdlivá a jaksi nevěřící.

„Souhlasím. V tuto chvíli mi samotnému není jasné, proč jsem se vydal tak komplikovanou cestou. Ale tehdy mi to přišlo jako dobrý nápad, který je třeba vyzkoušet a zjistit, zda někam vede. Až do dneška jsem si myslel, že to byla slepá ulička.“

- 113 -

„A co se stalo dál?“ odtrhl se Křehůlek od pohledu na vznášející se mnohostěny z krystalického epoxidu. „Začaly ty krychličky říkat něco ro-zumného?“

„Nic rozumného,“ Alex se okamžik přehraboval v listech potištěného papíru a pak jich na klávesnici rozprostřel celý vějíř, „tohle jsou první vý-pisy.“

Stránky byly pokryty chaotickou změtí písmen a číslic, občas nic ne-říkajících symbolů, z nichž některé do chvíle, než je Alexův přístroj vyge-neroval, snad ani neexistovaly.

„Zavalen lavinou nesmyslných dat jsem si uvědomil, že celý experi-ment je příliš neohrabaný. Někdo musel generovaný signál číst, současně bylo třeba snímat druhotný signál ovlivněný pozorováním; ten dále zazna-menávat, analyzovat a tak pořád dokola. Neměl jsem na to čas, já, Gruber ani nikdo z vás,“ Alex teď mluvil tiše, jako by se bál toho, co přijde.

„Proto jsem požádal pana Grubera, ať tato textová data,“ ukázal na papíry, „umístí někam na internet, kde se k nim dostane co nejvíc lidí a kde budeme mít přesnou informaci o tom, kolik lidí si je kdy přečetlo. Generá-tor šumu,“ Alex klepl na skleněný poklop, „současně zůstal puštěný.“

Gruber jen přikývl, položil na stůl svůj notebook a chvíli něco psal. „Použil jsem server Grafoman.com,“ navázal na Alexův výklad a na-

jednou vypadal zaraženě, „který, jak teď vidím, patří Electronic Books. To jsem tehdy netušil, nezajímalo mě to,“ pokračoval ve vysvětlování. „Mají dobrý obslužný software, slušný traffic; bylo pravděpodobné, že i tyhle nesmyslné slátaniny si do svého počítače stáhne a podívá se na ně mini-málně pár set lidí.“

„Trefik?“ zeptal se Bárby. „Velký průtok dat, tedy vysoký počet lidí, kteří navštěvují jejich fi-

remní stránky. Na nich umožňují spisovatelům amatérům zdarma publiko-vat jejich práce. Těm nejúspěšnějším pak nabízejí smlouvy.“

„Ale to pořád nevysvětluje, jak se z chaotických dat stal srozumitel-ný text,“ nechápala jsem. „A proč bylo napsáno, co bylo napsáno.“

„Napsal jsem flexibilní překladač, který se automaticky optimalizo-val v závislosti na změně náhodnosti generovaného šumu,“ téměř neslyši-telně pokračoval ve vysvětlování Alex a byl ještě bledší. Bála jsem se, že zanedlouho omdlí.

„Jeden den se nic nedělo, změny byly pořád na hranici rozlišitelnosti. Potom jsem se víc soustředil na modelování M-pole a tento experiment jsem přestal sledovat. Označil jsem ho za mrtvou cestu. To, že generovaný

- 114 -

signál přestal být náhodný, jsem si později uvědomoval, ale připisoval jsem to exponenciálnímu nárůstu intenzit M-pole. V souladu s teorií pak signál měl nést informaci o M-poli. V té chvíli jsem však už měl pohodl-nější a silnější nástroje k dalšímu zkoumání. S největší pravděpodobností jsem zaměnil příčinu za následek. Text se nestal srozumitelným, protože se zvýšila intenzita M-pole, ale intenzita M-pole se zvýšila, protože lidé zača-li číst zpočátku chaotický a postupně víc a víc srozumitelný text,“ dokončil Alex něco, co zjevně považoval za svou sebeobžalobu.

Jeho prsty se nad klávesnicí zastavily jako nohy pavouka utopeného v tekutém dusíku. Potom, jakoby je ovládla cizí síla, se začaly nejprve téměř nepostřehnutelně a pak víc a víc třást. Vzala jsem ho za ruku a čeka-la. Po nekonečně dlouhé chvíli mi dlaň stiskl. Ulevilo se mi. Kvůli mně, i kvůli němu.

„A dál je to jasné,“ chopil se vysvětlování Gruber. „V okamžiku, kdy začal být text srozumitelný, prudce stoupl zájem čtenářů, a tím i návštěv-nost. Kapitoly Líhně byly podle firemních regulí přeřazeny do placené ob-lasti a oni nám přesně podle smlouvy začali posílat peníze na konto. Ve chvíli, kdy zájem překonal další limitní úroveň, Electronic Books, jako už několikrát před tím, kontaktovali firmu Demand & Print a kniha na pokra-čování začala vycházet tiskem.“

„A co zahraniční vydání?“ nadhodil Filip. „Electronic Books mají několik jazykových mutací svých serverů.

V závislosti na národnosti čtenářů se text automaticky generoval v přísluš-ném mateřském jazyce. Což je jen další potvrzení mé teorie,“ téměř si po-vzdechl Alex. „Pro M-pole není důležité, jakou řečí kdo mluví.“

„Démon,“ promluvil Kas nezvykle chraptivě, ruku měl přitom na pažbě pistole, jako by chtěl zařízení okamžitě rozstřílet.

„Nebo elektronické orákulum,“ navrhl Filip. Ani on nespouštěl z Alexova výtvoru oči. Až teď jsem si uvědomila, že jantaru podobné kostky pořád tančí ve vzduchu a laser funguje. To znamenalo, že někde uvnitř, kde jsem netušila, se stále rodí nová a nová písmenka, nové a nové kousky příběhu, v němž jsem hrála hlavní roli.

„A co píše teď?“ zeptala jsem se nahlas. Alex se pomalu a neochotně dotkl klávesnic, přes monitor se rozletěl nazelenalý text a zastavil se až u spodního okraje obrazovky.

Uvědomila jsem si, že až teď jsem se definitivně smířila s tím, co mě potkalo, a přestala si stěžovat osudu, přestala hloubat nad neuvěřitelným souběhem náhod a událostí, který mě změnil v ne-člověka, zničil mi život a

- 115 -

připravil mě o přátele. Na druhou stranu, získala jsem nové přátele, pozna-la Alexe a měla před sebou cíl, který stál za to. Musela jsem zničit bytosti stavějící se nad lidi, považující jejich životy za méněcenné, musela jsem zachránit ty, co jsem měla ráda. A kupodivu jich nebylo málo.

Vakuová vývěva zahučela ve vysokých obrátkách, v trubkách vede-ných po stěnách zaklokotala voda, někdo si odkašlal. Nazelenalý text do posledního písmenka opisoval mé vlastní úvahy. Otočila jsem se na šestici mužů za mými zády. Bylo nepříjemné vystavit myšlenky ostatním v jejich úplné nahotě – plné sebevědomí, možná falešného sebevědomí a předstíra-né humanity, možná opravdové humanity. Jenomže nikdo z nich se ne-smál, jejich tváře byly v načervenalém osvětlení laboratoře rozmytém svi-tem mnoha obrazovek vážné a jaksi prastaré. Text na obrazovce popoběhl o další řádku.

* * * Mohu s nimi počítat? Se všemi? Bez nich to nedokážu.

* * * Bárby se lehce uklonil, Křehůlek hluboce, Filip s Kasem poklekli na

jedno koleno, Krčmář přikývl a oči měl jako led, Alex se postavil a políbil mě na tvář. Jinou odpověď jsem nepotřebovala. Otočila jsem se k odchodu, ostatní mě následovali, jen Alex zamířil ke křeslu u konzole hlavního počí-tače. Světlo v místnosti se změnilo, v odlesku skleněného tubusu s jantaro-vými mnohostěny jsem viděla, jak obrazovku počítače s textem Líhně za-zelenila nová záplava písmen. Všichni jsme se jako na povel zastavili, ale nikdo se neobrátil.

„Řekl bych, že orákulum právě začalo předvídat, co se stane. Popisu-je budoucnost,“ pronesl Gruber nezvučným hlasem.

„Navrhuji nestudovat, co je tam napsáno,“ odpověděl ze svého místa Alex.

Zánik imaginární x-pólové grupy pro nás měl náhle přímo hmatatel-nou důležitost. Potlačila jsem nutkání otočit se a stejně jako ostatní jsem obrazovku, na níž elektronický démon právě určoval naše budoucí osudy, nechala za sebou. Čekalo nás množství praktických problémů, složitých, téměř nezvládnutelných. Po hrůzu nahánějící exkurzi do teorie M-pole mi však připadaly zázračně jednoduché. Například náboje. Bylo jich stále má-lo a museli jsme se rozhodnout, jak dál.

Gruber se uklidil do své pracovny, a než jsem se stačila do něčeho pustit, ohlásil mi na vnitřním okruhu, že Alex se napojil i na týlní konekto-

- 116 -

ry a upadá hlouběji a hlouběji do analytického transu. Nemohla jsem s tím nic udělat. Chtěl mi pomoci právě tak jako já jemu. A navíc, kladl si vše za vinu.

Potřebovala jsem se soustředit na něco jiného, pracovat. Otočila jsem kohoutem u acetylenového hořáku, nastavila správný poměr kyslíku a po-čkala, až plamen začne stejnoměrně syčet.

„Obávám se, že stejně nestačíme připravit dost munice,“ řekl zamyš-leně Bárby a podal mi matrici pro kulky do pětačtyřicítek. „Budeme muset někoho najmout.“

„Kulky ze stříbra?“ podíval se na něho nedůvěřivě Křehůlek. „Budou si myslet, že jsme se zbláznili.“

„Ale zaplatíme jim za to, ne?“ prohodil na půl úst kapitán Krčmář, zatímco se probíral fotografiemi monster, která jsme při nejrůznějších pří-ležitostech zhotovili.

„Dokázal by mě váš specialista napojit na policejní síť? Má hesla už asi zrušili, ale znám kódy pár svých kolegů a něco od administrátora. To by mělo stačit.“

Ukázala jsem na interní telefon a soustředila se na teploměr. Mohli jsme začít s litím. Fakt, že Alexe nechávám v osamění v jeho kryptě, jsem zamkla až někam na dno duše.

- 117 -

Kapitola XVI. Kapitán Krčmář nosí těžká břemena Krčmář si klekl na kolena a při té příležitosti ho napadlo, že si ráno

bude muset koupit nové šaty. Ani oblek od věhlasného návrháře nevydržel déle, než obyčejné montérky. Někde v temnotě centrální lodi katedrály vrzly špatně naolejované panty. Krčmář zvuk identifikoval, odhadl jeho polohu a znovu se sklonil nad kamenným víkem krypty. Konečně se mu podařilo zasunout ploché ostří sekáče do úzké mezery pod víkem. Kladivo s sebou neměl, místo něj udeřil na nástroj plochou dlaně. Rána se hlasitě rozlehla a vysoká klenba vrátila její ozvěnu. Ostří vklouzlo dovnitř, zapáčil a vsunul do úzké mezery prsty.

Kroky nočního hlídače se blížily, světelný kužel poskakoval po hlad-ké podlaze a vrhal odlesky na okolní stěny a vitrážová okna.

„Dobrý večer,“ pozdravil Krčmář, zasunul do mezery i prsty druhé ruky, plynulým tahem víko nadzdvihl a odsunul stranou.

Namodralé světlo xenonové výbojky se mu zařízlo do očí a na oka-mžik ho oslepilo.

„Vypněte to, sakra,“ přikázal tiše. Stín hlídače, maskovaný světlem, se pohnul, Krčmář udělal čtyři

klouzavé kroky, při nichž téměř neodlepoval nohy od země a už stál u mu-že. Jeho pravé zápěstí sevřel ve chvíli, kdy byla hlaveň pistole vytažena z pouzdra do poloviny své délky.

„Žádné hlouposti,“ řekl klidně. Vzal muži zbraň, zkontroloval, zda je zajištěná, a zasunul si ji za

opasek kalhot. „P-před chvílí jste byl tam!“ zakoktal se muž. Krčmář ho odhadl, že je blíž k šedesátce než k padesátce, dlouhé še-

divé vlasy měl stažené do culíku a uniforma bezpečnostní služby mu padla jako ulitá.

„Jsem rychlý,“ připustil. „Teď tu stůjte a nedělejte žádné hlouposti, jinak vás budu muset zabít.“

Pustil muže a vrátil se zpět ke kryptě. Cestou čekal na zašustění látky při rychlejším pohybu, na zvuk vytahované záložní zbraně, kterou možná přehlédl, nebo na cvaknutí vysílačky. Nic z toho se nestalo. Byl rád, ne-chtěl chlapíkovi ublížit. V případě potřeby by to však bez milosti udělal. Muž to naštěstí z jeho slov vycítil.

- 118 -

Krčmář se sklonil nad kryptou, ale při pohledu ze světla do tmy nic neviděl.

„Zhasněte, prosím,“ požádal, „a nic nezkoušejte, vidím dost dobře i potmě.“

Hlídač poslechl. Krčmář zjistil, že přímo pod ním je víko sarkofágu s textem v latině. Okamžik se snažil písmena rozluštit, ale většinu jejich kontur dávno zahladil čas. Nahlédl do plánku a skočil do hrobu. Podle vše-ho byl na správném místě. Slyšel, jak se muž opatrně šourá blíž.

„Pozor,“ zastavil ho, „stojíte příliš blízko a spadnete.“ Kamennou rakev otevřel bez použití nástroje. Při pohledu na rozpadlou lidskou kostru a pár zbytků plátna neidenti-

fikovatelné barvy se nerozhodně zastavil. Nechtělo se mu lidské ostatky sbírat kousek po kousku a ukládat je do igelitového pytle, který si právě kvůli tomu s sebou vzal. Něco by tady určitě zapomněl.

„Co tady vlastně děláte?“ zeptal se hlídač. Byl víc zvědavý, než vystrašený. „Potřebuji ty kosti,“ odpověděl po pravdě Krčmář a začal zkoumat,

jak dostat rakev co nejsnadněji z krypty. „Ale to je hrob Přemysla Otakara druhého!“ vydechl muž. „Já vím, právě proto jeho kosti potřebujeme. Svým způsobem byl

posvátnou osobou, pro spoustu lidí byl zástupcem boha na zemi,“ vysvětlil Krčmář. „Nic nezkoušejte,“ dodal, když zaslechl zvuk látky drhnoucí o plastikové pouzdro. „Jestli se pokusíte někoho zavolat, strčím vás do rakve místo starého Otakara a zavřu víko.“

Zvuk odumřel, pod klenbou katedrály se rozhostilo mrazivé ticho. Krčmář si dřepl pod katafalk, nasunul si rakev na rameno a vynesl ji z krypty.

„Ale co budu dělat? Jak vysvětlím, že někdo ukradl královo tělo?“ vydechl hlídač skoro žalostně.

„Proč byste něco vysvětloval?“ nechápal Krčmář a usadil víko krypty zpět na místo.

„Zameťte tady, zkontrolujte, že nejsou v podlaze žádné rýhy, a dělej-te, že o ničem nevíte. Stejně by vám nikdo neuvěřil, že rakev ukradl jeden člověk. Pistoli nechám venku, nashledanou.“

Krčmář si kamenný sarkofág opatrně položil na rameno. To bylo ješ-tě těžší než ho vynést z hrobu, cítil se přitom jako vzpěrač pokoušející se o nadhoz s menším transportérem. Nakonec se mu to podařilo a opatrně, aby pod ním nepraskla žádná z dlaždic, zamířil k východu, kde na něj čekal

- 119 -

Ford Transit maskovaný jako zásobovací vozidlo četných restaurací a hos-půdek v okolí. Složil náklad do vozu, pérování zaskřípělo pod zátěží, na kterou nebylo dimenzováno, a celé auto si viditelně sedlo.

„Doufám, že ten krám vydrží,“ zabručel Krčmář. „A proč to proboha děláte? Proč potřebujete tělo dávno mrtvého krá-

le?“ hlídač stál na půl cesty mezi vchodem do katedrály a autem a rozhlížel se.

Krčmář si uvědomil, že muž kontroluje, zda je nikdo nevidí. Teď mu jen potřeboval dodat záminku, která ho v jeho snaze na všechno zapome-nout podpoří. To by bylo pro všechny nejvýhodnější.

„Kosti králů jsou svaté a chrání zemi. Tady,“ Krčmář ukázal okolo, „už pro ně není bezpečno. Jednou přijde čas a Otakar se opět vrátí na své místo.“

Mávl muži na pozdrav a otevřel dveře tranzitu. „A co ti ostatní? Ti nás nechrání?“ vyhrkl muž. „A jste si jist, že ve svých hrobech ještě leží?“ ušklíbl se Krčmář, na-

startoval a zařadil. Cestou dolů do města nepředpokládal žádné problémy, hlídači v are-

álu byli podplacení, jejich služby kromě dočasně oslepených očí zahrnova-ly i otevřené brány. Pomalu projížděl noční Prahou a uvažoval, zda Nowak Barbarossa, který měl na starosti Židovský hřbitov, a Filip ze Slavína na Vyšehradě, už budou doma.

Telefon zabzučel a automaticky přijal hovor. „Tady Gruber,“ ozval se strohý hlas. „V centru dělají policisté razii.

Pokud nechcete obnovit staré kontakty, vyhněte se jim.“ Než Krčmář stačil odpovědět, hovor se přerušil. Varování přišlo poz-

dě, už byl příliš blízko. Místo zbrklého otáčení, kterým by na sebe upoutal pozornost, zajel mezi dva vozy parkující na zákazu stání, vypnul motor a čekal ve tmě. Nejsilnějším zvukem v kabině bylo tikání palubních hodin.

Do vily se dostal až za tři hodiny. Gruber mu konec razie oznámil ve chvíli, kdy se sám rozhodl vyrazit. Nechal tranzit stát na ulici, v koupelně si umyl ruce a teprve potom vstoupil do salonu. V kávovaru to jako v kte-roukoliv denní či noční dobu bublalo, ani jeden z hořáků nesyčel, ale ve vzduchu byl stále cítit pach ohně. V první chvíli si myslel, že je salon prázdný, potom si však v křesle utopeném mezi lisem a malým soustruhem všiml Mariky. Na očích měla brýle a podle strnulého držení těla v nich něco pozorovala. Odhadoval, že je napojená někam do laboratoře. Nepou-žívala teď standardní handsfree, ale pohodlnější ramínko s mikrofonem

- 120 -

před ústy. „Souhlasím, jeho mozkové vlny se opět změnily. Je tak hluboko jako

nikdy předtím,“ pronesla unaveně. „Ano, budeme muset podpořit autonomní funkce mozku,“ pokračo-

vala dál. Zamračila se, koutky očí a úst orámovala síť vrásek. Krčmář rozuměl

řeči lidských tváří. Tohle byly vrásky obav a strachu. „Dobře, později,“ pokračovala v hovoru, z něhož slyšel jen polovinu. Přešel ke kávovaru, nalil si šálek a doplnil ho mlékem z konvice. „Chcete něco přinést? K jídlu, k pití?“ Krčmářův sluch se už přizpů-

sobil tichu v pokoji a dokázal rozeznat překvapený tón Gruberovy odpově-di.

„Žádný problém, za chvíli vám to přinesu.“ Marika Zaháňská se uvolnila, zřejmě právě ukončila spojení.

„Vše v pořádku?“ oslovila ho dřív, než si uvědomil, že ho registruje. „Ano, ta věc,“ označení tělo mu pro pár kostí připadalo nepatřičné,

„je ve voze.“ „Plazmová pec už je nainstalovaná, Palacký jel právě dovnitř,“ in-

formovala ho a přešla do kuchyně. Dopil kávu, nalil si jablečný džus a vydal se za ní. „Přiznám, že nevěřím v úspěch tohohle… experimentu.“ Vhodné

slovo našel až po krátkém zaváhání. Marika zatím připravovala třetí obložený chleba s kuřecím masem a

aspikem. Zvláštní kombinace, napadlo ho. Teprve teď sám pocítil hlad. „Alex tvrdí, že M-pole je nějakým způsobem navázáno na lidi. Část

těla, která přečká staletí, je právě kostra. Lidé, kteří byli ve své době vý-znační a upírali se k nim myšlenky jejich současníků, mohli být koncentrá-tory nebo vazebnými body i velmi slabého M-pole. Proto Palacký, rabíni, naši králové. Ideální by bylo vyloupit sbírky Britského přírodopisného mu-zea, ale na to nemáme čas,“ odpověděla bez zaváhání, odložila poslední připravený sendvič a zalila štědrou dávku čajových listů horkou vodou.

„A na co to potřebujeme? Nejde nám o výzkum, potřebujeme najít nepřítele,“ ptal se dál a čekal, že se rozčílí.

„To si Alex uvědomuje také,“ odpověděla, položila brzkou snídani na tác a odešla.

Krčmář se vrátil do salonu, posadil se, nohy si položil na stůl. Měl za sebou den a noc tvrdé práce. Před tím, než půjde spát, se chtěl najíst. Místo toho usnul s obličejem slizkého chlapa s ulízanými vlasy před očima.

- 121 -

Kapitola XVII. Stopy stínů Nikdy bych nevěřila, že ježdění po Praze je tak náročné a současně

ubíjející. Nechala jsem bílý kabriolet, aby vklouzl do mezery přede mnou, zařadila se do levého pruhu a snažila se protlačit do odbočovacího pruhu na Letenskou. Zpočátku jsem se pokoušela odhadovat, kam mě příště Alexův itinerář zavede, ale nemělo to žádnou logiku. Mrkla jsem se na palubní desku před prázdným místem spolujezdce. Všechny ikony na dis-pleji, přilepeném na špatnou napodobeninu kůže, zářily zeleně, to zname-nalo, že zařízení za mými zády funguje. Vážilo víc než čtyři metráky, z toho dvě třetiny chladící aparatura, která motoru ubírala skoro patnáct kilowattů výkonu, takže jsem i při jízdě krokem musela držet otáčky u tří tisíc. Zpočátku mi to dělalo problémy, ale po dvou hodinách jsem si zvykla a po dalších šesti mi to přišlo jako samozřejmost. Uprostřed té hromady chladících trubek a nádrží, hluboko pod vrstvou elektronických obvodů a pamětí s vysokou hustotou informace, se nacházel podchlazený stínící a izolující koloidní roztok a v úplném středu Einstein-Boseho kondenzáty hmoty, která byla původně svázána s M-polem. Teď fungovala, nebo měla fungovat, jako vysoce citlivý snímač tří intenzit M-pole. Ostatní, včetně té časové, stále zůstávaly jen neměřitelnými teoretickými složkami.

* * * Další hodina v pražské špičce, snad po dvacáté jsem přejela Vltavu. „Tady Kas,“ probudil se telefon. „Kde se vystřídáme?“ Mrkla jsem se na plán cesty. „Ulice Břehová, před budovou jaderné fakulty Českého vysokého

učení technického,“ vybrala jsem místo. „Příšerný název,“ zanadával, pak jsem slyšela jen šustění rozbalova-

né mapy. „Budu tam do deseti minut,“ řekl. Zavěsila jsem. Kas sám si to nikdy nedovolil. Vystřídání nám zabralo asi deset sekund. On se vyhoupl za volant

tranzitu, já si přestoupila do Volva s běžícím motorem. Mávla jsem mu na rozloučenou, Kas se dokonce i na místě řidiče dokázal uklonit. Paradoxně se mi při cestě do vily řídila limuzína hůř než předtím velká dodávka.

V salonu jsem se nezdržela a zamířila rovnou do koupelny. Gruber mě ubezpečoval, že naše komunikační brýle jsou stoprocentně voděodolné.

- 122 -

Rozhodla jsem se vyzkoušet je přímo ve sprše a poprvé za celý den jsem se napojila na Alexův diagnostický systém. Vlastně jsem to po celou dobu podvědomě odkládala, protože jsem se bála. Oprávněně. Dýchací reflex, srdeční puls, kontrolu nad podvěskem mozkovým, všechny základní, život zajišťující funkce už převzal počítač. Alexův mozek v procesově intenzit-ním zobrazení vypadal jako bíle žhnoucí zprohýbaná kůra rozprostřená na mrtvém, absolutně černém jádru. Mozkový sken vystřídal graf metabolic-kých rovnováh. Křivky hormonálních a iontových koncentrací, obsahu glukózy, rychlosti uvolňování jednotlivých enzymů a neuronových transmiterů zatím stále oscilovaly kolem ideálních hodnot, při změně mě-řítka však bylo patrné, že rozkmit se pomalu zvyšuje.

„Grubere?“ řekla jsem a počkala, až mě telefon automaticky spojí. Ubrala jsem teplou vodu. Okamžitě mi naskočila husí kůže, ale stej-

ně jsem nechala ledový proud, ať ze mě vymývá fyzickou únavu. „Slyším vás a vidím, co si prohlížíte,“ ohlásil se. Přidala jsem teplou, pocit to byl přímo blahodárný. Do vlasů jsem si

vetřela štědrou dávku šamponu. V poslední době jsem je zanedbávala, vů-bec jsem se zanedbávala. Napadlo mě, jak moc vyčerpaní se cítí ostatní. Pravděpodobně ještě hůř než já.

„Ty křivky…,“ začala jsem. Gruber okamžitě sáhl do softwaru a přerušovanou čárou nechal zob-

razit časovou extrapolaci. „Z pásma se životem se slučujících hodnot se dostanou za čtyřicet

devět hodin dvacet minut plus minus dvě hodiny,“ okomentoval obraz. „Nedokážu vylepšit systém řídící tělesnou biochemii. Je příliš složitý, vy-tvořil ho sám Alex a já ho pouze dolaďoval.“

Kousla jsem se do rtu. Jedno se Gruberovi muselo nechat. Možná se občas choval jako slon v porcelánu, ale pálilo mu to a vždy šel rovnou k jádru pudla.

„A co ruční zásahy? Ty už jsme přece zkoušeli,“ chytala jsem se stébla.

Hlavou jsem se opřela o kachličky a nechala ostré proudy vody masí-rovat mi záda. Časová extrapolace mluvila jasně: Alex měl před sebou zhruba dva dny života. Pokud nepřátele nenajdeme a nezničíme.

„Pár hodin navíc a problematický návrat do původního stavu. Téměř nemožný,“ zhodnotil po chvíli můj návrh Gruber.

Měla jsem teď uši plné vody a spoustu slabik jsem si musela domýš-let.

- 123 -

„Rozumím. Jinak něco nového?“ „Ano, sejdeme se v salonu? Rád bych vám něco předvedl.“ Neodpověděla jsem, přímo ve sprše jsem se posadila na podlahu a na

dvacet minut vypnula, jako když někdo otočí spínačem. * * *

V salonu mě přivítala holografická simulace M-pole. Ostrých vrcho-lů vystupujících ze zvlněné plochy základního šumu ubylo, nad některými oblastmi se vznášely komentáře psané drobným oranžovým písmem. Za-mžourala jsem, abych prohlédla skrz hologram. Kromě Kase a Bárbyho, kteří teď jezdili se snímacími vozy, jsme byli všichni. Gruber s Křehůlkem a Krčmářem si mě nevšimli, soustředěně sledovali simulaci vyplňující prostor mezi nimi, zato Filip mě zaregistroval okamžitě a bez ptaní mi do ruky vtiskl sklenici s koktejlem. Vděčně jsem přikývla, posadila se do křesla a zařadila se mezi diváky představení.

S překvapením jsem zjistila, že obraz není statický, ale pomalu pul-suje a mění se. V pravém horním rohu hologramu se objevil Alexův obli-čej. Škubla jsem sebou, ale potom jsem podle výrazu jeho očí usoudila, že nás nevidí a je plně pohroužen do svého vnitřního analytického světa. Ko-munikační program použil jeho tvář, aby upoutal naši pozornost.

„Díváte se na vizualizaci M-pole v reálném čase. Díky citlivějším de-tektorům a většímu množství dat dokážu nyní rozlišit jednotlivé potenciál-ní singularity podle jejich jednotlivých charakteristik. Tohle je,“ jeden z vrcholů zčervenal, „pík alfa, tohle,“ vrchol jen o málo nižší zmodral, „pík beta. Podle všeho reprezentují dvě soupeřící skupiny monster. Tento lokál-ní extrém,“ nyní se zvýraznil zaoblený kopec trochu připomínající horu Říp, „odpovídá potenciální singularitě příslušné Marice a nám všem.“

Můj kopec nedosahoval ani třetiny výšky píku alfa a beta. Pokud te-dy vizualizace M-pole opravdu nějakým způsobem reprezentovala rozlo-žení sil, nebylo nad čím jásat. Rozhlédla jsem se po svých společnících. Všichni soustředěně pozorovali hologram, chladnoucí licí matrice praskaly, klimatizace hučela na plný výkon. Přestože Barbarossa našel firmu, která nám byla ochotna lít střely přesně podle našich požadavků, výroba munice stále pokračovala na plné obrátky.

„Podle Alexových návrhů jsem upravil detektory. Krčmář a Kas s Barbarossou už je mají, ostatním je dám co nejdřív,“ promluvil Gruber. „Rozliší alfy od bet.“

V první chvíli jsem mu chtěla vynadat, jak to že zrovna já ještě vy-

- 124 -

lepšené brýle nemám, ale pak jsem si uvědomila, kde jsem strávila posled-ních pár hodin.

„A co představuje tamta bublina?“ zeptal se najednou Křehůlek, jako by ho Alex mohl slyšet, a ukázal na útvar připomínající horkovzdušný ba-lon spojený se zemí jen krčkem propanbutanového hořáku. Zpočátku jsem ho přehlédla, protože se nacházel dál ode mě a proti ploše M-pole byl téměř průsvitný.

Křehůlek v ruce držel svou obligátní plechovku piva, opět se orosila a vlhkost ozdobila barvy firemního loga křišťálovou opalescencí. Uvědo-mila jsem si, že sice pokaždé sedí v křesle s pivem, ale napít se jsem ho za celou tu dobu viděla jen párkrát. Dnes si dokonce plechovku ani neotevřel. Podezírala jsem ho, že ji pak zteplalou vrátí zpět do ledničky. „Ano, ten balon je zvláštní. Dobrý postřeh,“ řekl Alex.

Byl příliš živý na to, aby byl skutečný. Mluvil za něj emulátor. Zobrazení se změnilo, barvy vystřídala změť křivek, zřejmě siločar.

Balon už nebyl neviditelný, přímo se jimi tměl a změnil se v nejvýraznější útvar simulace. Síť siločar všude jinde vypadala řidší. To znamenalo jediné – on sám byl jejich zdrojem.

„Tato singularita se zatím vymyká teorii, ale podle mnoha indicií – časového vývoje, transformace do našeho reálného prostoru a dalších – přísluší Jiřímu Rulhánkovi,“ komentoval Alex změnu simulace.

Rulhánek, hráč, o kterém jsme téměř nic nevěděli. Se zpožděním jsem si uvědomila, že Alex vypustil slovo potenciální a použil jen termín singularita. Co tím měl asi na mysli?

Vedle Alexovy hlavy se objevil Gruberův obličej. Vzhledem k tomu, že náš specialista na IT technologie seděl proti

mně, byl to jen další důkaz, jak dokonalý software Alex používá. „Pan Rulhánek před týdnem odcestoval do Spojených států americ-

kých. Navštívil konferenci týkající se fyziky vysokoenergetických částic a pak se přesunul na Floridu, kde se ubytoval ve městě Merrit Island v hotelu Clarion,“ informoval nás Gruberův avatar.

„To je nedaleko kosmodromu na mysu Canaveral,“ zamyslel se na-hlas Filip.

Simulace zamrzla, jako by ji Alex přerušil, aby nám dal čas k rozho-voru. Stejně to však mohl udělat řídící program.

„Podařilo se mi zjistit, že měl několik schůzek s předními představi-teli NASA,“ řekl tentokrát skutečný Gruber a zakousl se do obloženého chlebíčku.

- 125 -

Štědrá porce kaviáru mu ukápla na kalhoty, ale on to velkomyslně přehlédl.

„Možná to opravdu potvrzuje slova toho Dokyho. Rulhánek odjel za velkou louži a stará dobrá Evropa, tím méně tahle zemička, už ho nezají-má,“ pokračoval a nacpal si zbytek delikatesy do úst.

Pro Grubera kaviárový chlebíček představoval takovou dvojhubku. „Nic ve zlém! Česko je docela fajn!“ zahuhňal s plnými ústy a znovu

se natáhl k podnosu. „Ale stejně bych rád věděl, co může mít zatracenej spisovatel světo-

vých bestsellerů společnýho s fyzikou vysokých energií,“ zavrtěl hlavou, bezmyšlenkovitě odložil další chod své svačiny a přisunul si k sobě svůj notebook. Typický Gruber.

„Na závěr informaci, která mi přijde zajímavá, ale nedokážu ji zařa-dit do žádného kontextu,“ ozval se znovu Alexův počítačový obraz.

Simulace M-pole se opět rozpohybovala, vzápětí se změnilo měřítko a v detailním záběru se nám ukázal jeden z vrcholů vystupující z roviny šumu, který Alex zatím nekomentoval. Na rozdíl od ostatních to byl dvoj-vrchol, vyšší než kopec označený mým jménem, ale mnohem nižší než extrém alfa nebo beta.

„O této potenciální singularitě nemohu zatím říct nic bližšího,“ po-kračoval Alex, „jen to, že její časový vývoj je velmi rychlý. Odvodil jsem ho novým zpracováním dříve naměřených dat. Pokud bude v růstu pokra-čovat stejným tempem, do dvou dnů se stane absolutním extrémem.“

Hologram M-pole vystřídal třídenní časový záznam růstu jednotli-vých píků. Dvojvrchol rostl dvakrát tak rychleji než můj kopec Říp, píky alfa a beta se změnily jen minimálně.

„Konec relace,“ řekl Alexův obraz a jeho oči se rozostřily. Doufala jsem, přála jsem si, aby mi věnoval jedinou větu, jediné slovo, aby si na mě aspoň na okamžik vzpomněl. Bylo to hloupé, protože mu nezbývaly kapa-city na to, aby ovládal vlastní tělo. Stejně jsem si nemohla pomoct.

Hologram se zmenšil, pár sekund se vznášel nad našimi hlavami jako připomínka, jako Damoklův meč, a pak zmizel docela.

Na ex jsem vypila půl sklenice koktejlu, chutnal po citrusu, vanilce a nějakém jemném alkoholu, který jsem nebyla schopna rozpoznat. Poslední zjištění byla zajímavá, ale neměla jsem dojem, že nám z praktického hle-diska nějak pomohou. A já jsem se zajímala hlavně o praktické hledisko, protože Alexův čas se krátil. Ještě jednou jsem se napila. Sebelítost ani beznaděj nikdy nikomu nepomohly.

- 126 -

„Podařilo se nám najít člověka, pro kterého pracuje Frank Bernard,“ přerušil klid Krčmář.

Jeho hlas měl kovový tón, skoro zvonil. Všichni jsme ze sešitů Líhně věděli, co ho potkalo. Mluvil o muži, který zabil jeho ženu.

„Jmenuje se Vepřík, živí se jako nakladatel. Víme, kde bydlí, známe okruh lidí, se kterými se stýká. Je monstrum, brýle ho označily jako člena skupiny beta,“ vypočítával Krčmář strohé skutečnosti a rozložil na stůl hrst fotografií.

Všechny zachycovaly vysokého muže s bříškem a pleší, podle vzhle-du bych mu nesvěřila ani vlastní pohřeb.

„Nejdůležitější je, že jsme zjistili, kde se schází se svými lidmi,“ po-kračoval Krčmář a přisunul si před sebe klávesnici počítače.

Tiskárna se probrala ze spánku a začala vyplivovat jeden obrázek za druhým. Z nejrůznějších pohledů ukazovaly velký, samostatně stojící dům s otřískanou fasádou. Detaily upozorňovaly na předimenzované mříže v oknech, celou sadu zámků na ocelově vyhlížejících dveřích.

„Spíš pevnost, než normální dům,“ odtušil Křehůlek. Pivo vyměnil za cigaretu. Nezapálenou ji žmoulal v ruce a měnil ji ve surrealistický tvar, který by nevymyslel ani samotný Dali.

„Je to pevnost se vším všudy,“ odpověděl Gruber, aniž by zvolnil tempo práce nebo zvedl oči od obrazovky notebooku.

„V databázi jedné německé firmy jsem našel objednávku na bezpeč-nostní dveře speciální konstrukce, celý dům byl zevnitř přestavěn, stěny jsou metr silné, armované vysoko-pevnostní ocelí.“

To znamenalo, že se Krčmář nemýlí. Čekala jsem, co zjistil dál. „Podle množství jídla dováženého do domu je uvnitř dvacet až třicet

stálých obyvatel, pravděpodobně zajatců,“ řekl. „Jeden z nich včera umřel, nebo byl zabit.“

Na dalším snímku dva muži vynášeli velkou bednu. Člověk by se do ní bez problémů vešel a ani by ho nemuseli porcovat. Vlastní cyničnost mě zarazila, ale na laskavost bude čas později, nebo vůbec.

„Policie pátrá po větším množství zmizelých cizích státních přísluš-níků,“ pokračoval, „to do sebe docela dobře zapadá.“

Vzpomněla jsem si na lidi uvězněné ve starém domě nedaleko Prahy. Tam jsme se s Křehůlkem srazili s Frankem Bernardem.

„Máme další informace od Alexe,“ přerušil Krčmáře Gruber. Projektor se rozzářil a opět se mezi námi objevil hologram. Obraz M-

pole vystřídala plastická mapa Prahy, v životě jsem tak dokonalou nevidě-

- 127 -

la. Zdánlivě chaoticky se na ní objevovaly modré body. „Krátkodobé zdroje M-pólů,“ zněl stručný komentář bez dalšího vy-

světlení. Bodů pomalu přibývalo. Krčmář se postavil, jako by mu něco právě došlo. „Tam ten bod,“

ukazoval rukou, „je adresa, kde můj kolega vyšetřoval rituální vraždu. A tam,“ přesunul pozornost k další modré značce, „umučili Sylviina přítele!“

Adresa, kde sídlil pan Vepřík, zářila jako kovářská výheň. „Lidské oběti jsou zdrojem M-pole,“ vyslovil nahlas Křehůlek, co

právě došlo nám všem. „Nebo ho koncentrují, případně usměrňují,“ doplnila jsem se vzpo-

mínkou na debatu s Franceskou Saliceovou. Mýty se sešly s exaktní vědou – mé oči se střetly s Filipovýma – a to

mi nahánělo hrůzu. Několik hodin jsme všichni společně studovali události, které vedly

ke koncentraci M-pole, téměř ve všech případech došlo současně ke smrti člověka.

„Tohle všechno je s velkou pravděpodobností práce týmu beta,“ uza-vřel nakonec naše pátrání Gruber. „Potažmo pana Vepříka.“

„Nemůžeme zaútočit a mít druhou skupinu v zádech,“ zhodnotil Fi-lip.

Krčmář se na něj téměř nenávistně podíval, ale nakonec přikývl. „To je pravda. Jdu se podívat za Sylvií,“ oznámil nám a vydal se po

schodech nahoru. Na okamžik mě to překvapilo, ale pak jsem si uvědomila, že ti dva se

znají už z dřívějška. Tím náš dýchánek skončil, někteří odešli odpočívat, jiní pokračovali

ve výrobě střel, další vyrazili do ulic pátrat po nepříteli číslo dvě.

- 128 -

Kapitola XVIII. Kolem horké kaše O čtyřiadvacet hodin později jsem se sesunula do křesla a můj pohled

znovu ulpěl na holografické vizualizaci M-pole vznášející se u stropu. Vě-děla jsem, že se mění tvar jednotlivých píků, jejich výška, rychlost změn. Mě víc zajímal jiný údaj. Šest šedivých digitálních cifer odpočítávající čas do nuly. Občas jejich hodnota narostla, nebo se naopak zmenšila, nic to však neměnilo na skutečnosti, že Alexovi do posledního okamžiku, kdy se ještě dokáže vrátit k životu, zbývá plus minus jeden den.

Všichni jsme se mohli uběhat, abychom našli stopu vedoucí k týmu alfa. Měli jsme několik jmen i fotografií, ale nic nepomáhalo. Replík, Ru-drun, Šepelák, Direš, žena bez občanského jména přezdívaná Sí; všichni před časem přerušili styky se svými příbuznými a zmizeli z civilního živo-ta. A současně změnili i životní návyky. Chovali se jako divoká zvířata očekávající, že v každé chvíli může po jejich stopě vyrazit smečka lovců. Přesto bylo jen otázkou času, kdy někoho z nich objevíme a jako skuteční honicí psi je vyčenicháme až k noře. Věděla jsem to, byla jsem si tím jistá. Jenomže právě čas nám chyběl, Alexovi chyběl. Z kuchyně zazněl dlouhý výdech. Nemusela jsem se zvedat z křesla, abych věděla, kdo na židli u stolu s přichystaným jídlem usnul. Byl to Bárby, táhl nepřetržitou službu, ať v autě nebo sledováním v ulicích, víc než šestatřicet hodin. Já za sebou měla necelou čtyřiadvacítku. Promnula jsem si koutky očí a můj pohled opět přitáhla tři dvojciferná čísla odměřující Alexův život.

„Přemýšlíte, zda nezaútočit dřív, než váš milenec umře,“ řekl kapitán Krčmář tiše.

Otočila jsem se a až teď si ho všimla stát u okna, napůl skrytého za záclonou. Byl z nás nejtvrdší, nejnezdolnější, jako by v něm hořel plamen, který mu dodával sílu a současně ho stravoval zevnitř. Četla jsem první svazky Líhně stejně jako všichni a nemuseli jsme si nic předstírat. Bylo mi ho líto a současně mě děsil.

„Nejsem si jistá, zda člověk, se kterým se jednou pomilujete, je váš milenec. Já v tom termínu cítím něco nedokonavého, opakovaného, něco s perspektivou.“

Tvářil se, jako by má slova zvažoval. Já jsem však věděla, že za fa-sádou jeho tváře toho moc nezbývá. Každou hodinou v něm zůstávalo mé-ně a méně lidského, nenávist byla jeho motorem i zkázou. Občas se mi

- 129 -

zdálo, že bez Sylvie by už dávno přešel přes hranici nepříčetnosti. „Mám ho ráda,“ řekla jsem napůl proti své vůli. Oba jsme mlčeli, noc

odměřovala šedá časomíra integrovaná do hologramu. Tu jsem však viděla jen já, umožňovala mi to softwarová nadstavba implementovaná do mých brýlí.

„Můžete vydat rozkaz a my zaútočíme na pevnost týmu beta. Pokud budeme úspěšní, Alexandr Rubin přežije,“ navrhl.

Zkoušel mě, ale i když bych v jeho testu neprošla, stejně by uposle-chl. Uvědomila jsem si, že do nočního ticha kořeněného šumem přístrojů linoucím se z podzemí se mísí ještě něco jiného. Znělo to jako nesrozumi-telné drmolení někoho, kdo má problém s artikulací a k tomu mu ještě ne-fungují hlasivky.

„To nemohu udělat,“ odpověděla jsem a spolkla nesouhlas s tím, že podle něj vůbec mohu vydávat nějaké rozkazy.

Kapitán Krčmář, pro mě pořád zůstával kapitánem, i když ho hledala policie, měl pravdu. Mé návrhy platily stále víc a víc jako rozkazy, možná by se i dalo říct jako přikázání.

Po delší odmlce jsem dokázala nesrozumitelné drmolení bez velkých problémů rozšifrovat. Mé smysly tak v poslední době fungovaly. Ve tmě jsem viděla jako ve dne a při pohledu do slunce jsem rozeznávala sluneční skvrny, závojovou záři koróny a výtrysky protuberancí. Stačilo počkat a přizpůsobit se.

„Daniel Elsmon, John Smiss, Jonathan Swift,“ drmolil někdo tiše. „Wolfgang Dinger, Wolfgang Dinger, Wolfgang Dinger.“

V téměř nepostižitelném šepotu jsem identifikovala Bárbyho hlas. „Ano, to mluví on,“ potvrdil kapitán Krčmář. „Víte, čím se celá léta

živil?“ Pokrčila jsem rameny, i když jsem mohla hádat a věřila jsem, že

bych se nespletla. Obstarožní kukačky odbily první hodinu po půlnoci. „To jsou jména lidí, které zabil. Popravoval nájemné vrahy, jako byl

on sám, ale nejen ty,“ pokračoval Krčmář. „Nezmění to váš názor? Nevy-dáte rozkaz k útoku na bázi beta?“ dál mě ponoukal a zkoušel. Zavrtěla jsem hlavou.

„Andrej Wiltschinski, Frank Gerbrun, Joseph Donwas, Wolfgang Dinger, Wolfgang Dinger, Wo-“

Bárbyho musela trápit noční můra, jinak jsem si jeho nekonečnou li-tanii nedokázala vysvětlit.

„Nemohu poslat na smrt své,“ zaváhala jsem, „přátele. Kvůli niko-

- 130 -

mu. Až budeme znát místo báze týmu alfa, předáme tu informaci straně, na kterou sami zaútočíme. Se zpožděním, samozřejmě. Tak máme šanci pře-žít.“

„To je pravda,“ přitakal Krčmář. „Ale Alexandr Rubin už v té době může být mrtvý.“ Na to jsem neměla co říct.

„Kdo to je Wolfgang Dinger?“ změnila jsem raději téma. „Poslední člověk, kterého Nowak Barbarossa zabil na objednávku,“

odpověděl suše Krčmář. „Pistolník jako on sám. Jenomže v době, kdy ho Nowak vyhledal, už seděl na vozíku. Trpěl roztroušenou sklerózou v po-sledním stadiu. V pouzdře na boku křesla měl pistoli, ale dokázal už hýbat jen prsty. To Barbarossa nevěděl. Střelil ho ze dvou metrů, jednou do bři-cha a jednou do hlavy.“

„Wolfgang Dinger, Wolfgang Dinger,“ opakoval Bárby svou mantru ze sna.

„Myslíte, že to, co jste mi řekl, něco změní?“ podívala jsem se na Krčmáře.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne. A právě proto tu s vámi všich-ni zůstávají. Děláte jen to, co považujete za správné.

Kukačka nakřáple odkukala další půlhodinu, vypila jsem další hrnek kávy. Přestože jsem se cítila k smrti unavená, nedokázala jsem v křesle usnout. A jít do pokoje, pryč od číslic ukrajujících Alexův život, jsem ne-chtěla. Možná by se pak rozběhly ještě rychleji.

Noc se pomalu šinula k ránu, obetkaná tupou beznadějí povstávající z příliš dlouhého čekání. Každé zhoupnutí kyvadla posunulo vesmír, můj život a životy lidí okolo mě blíž ke konci. Každý úder srdce.

Pak bazální šum ventilátorů počítačů, kávovaru, hodin, prostě všech zařízení obklopujících lidi ustoupil tichému šustění neviditelných repro-duktorů. Asi jako když někdo s naplno vytočeným zesilovačem pouští ti-cho.

„Mám směrovaný zdroj M-pólů. Znám vektor a už i souřadnice,“ ozval se po znepokojivé pauze z bezedné hlubiny Alexův deformovaný hlas.

Současně simulaci M-pole vystřídal pohled na noční Evropu odně-kud z oběžné dráhy. Fokus se rychle změnil, světla velkoměst se přeskupi-la, pak zmizela a nahradila je jiná a já rozeznávala Prahu, Stuttgart, slabší Ostravu a Brno, Krakow, Berlín.

Další posuv a už jsme byli ve středočeské kotlině, rozmazané ostrův-ky záře označující jednotlivé vesnice a městečka mi nic neříkaly. Potom

- 131 -

obraz zčernal a objevily se číselné údaje zeměpisné délky a šířky. „Je to osamělý dům nad Berounkou na východ od Křivoklátu. Pse-

oudorenesanční zámeček postavený v devatenáctém století,“ ozval se z reproduktorů Gruber. „Už mám adresu,“ pokračoval a v hlase měl vzru-šení.

„Identifikace alfa týmu potvrzena,“ oznámil syntetickým hlasem ope-rační systém, Alex už byl opět ponořen v hlubinách svých teorií a pracoval na něčem dalším.

„Podle oficiálních údajů slouží zámek jako soukromá galerie pana Alfonze Grembla, německo-českého průmyslníka. Poslední přestavba je hlášena z roku 1998, kromě instalace obvyklých bezpečnostních systémů není nic dalšího známo,“ četl Gruber, na hologramu se současně objevila záplava stránek dokumentů, které vyhledal.

„Přišel čas,“ zkonstatovala jsem a podívala se na Krčmáře. Ten už telefonicky kontaktoval Kase a Křehůlka, Bárby právě hovo-

řil s Filipem. * * *

Obloha bledla a noc se blížila ke své nejstudenější hodině. Vydecho-vaný vzduch se měnil v páru, okna startujících aut se rosila. Poslední bedna munice a poslední balík zbraní. Volvo pokleslo o další centimetry. Netušila jsem, že tyhle věci jsou tak těžké.

V šesti jsme obsadili tři vozy, Gruber se staral o týlní zajištění a naši synchronizaci, kdybychom se sami nedokázali domluvit. Nastoupila jsem do vozu na místo spolujezdce a ukázala Krčmářovi, ať vyjede první. Přes zamlžené čelní sklo téměř neviděl, zato já měla docela dobrý výhled. Asi byl příliš nervózní a dýchal moc zhluboka. Nebo to bylo způsobené něčím úplně jiným. Po dlouhé době jsem si opět uvědomovala neprůstřelný kom-plet pod oblečením, váhu pistolí, k tomu zbraně v kufru vozu, zbraně na sedadlech za námi, bedny s granáty pod nohama. Ani výkonná klimatizace nedokázala odvětrat technický zápach konzervačního oleje, nahořklou vůni výbušnin, peprnou příchuť rozbušek a všech dalších ingrediencí koncent-rovaného násilí.

Před svítáním nebyl provoz prakticky žádný a rychle jsme se vymo-tali z Prahy. Nejraději bych Krčmáře od volantu vyhodila a přišlápla plyn až k podlaze, ale nakonec jsem své nutkání zvládla. Nemělo smysl zahrávat si a riskovat zastavení policejní hlídkou. Už jen představa, co bychom jí museli provést, mi naháněla husí kůži.

- 132 -

Před Berounem jsme odbočili z dálnice na Plzeň a dál pokračovali po silnici lemující řeku. Podle mapy se galerie Alfonze Grembla nacházela v křivoklátských lesích, vrstevnice nalepené jedna na druhou prozrazovaly, že zámeček stojí v prudkém svahu. Bohužel jsme tak rychle nesehnali vo-jenskou speciálku a turistická mapa v měřítku jedna ku padesáti tisícům ani dostupná mapa z internetu nebyly tak podrobné, jak bych si přála. Telefon mě zavibrováním upozornil na hovor, a když jsem neprotestovala, automa-ticky ho přijal. Podvědomě jsem si zkontrolovala mikrofon na krku.

„Právě jsme projeli kolem hranice pozemku zámku. Vjezd přímo od cesty, elektronicky otevíraná brána, kamenná zeď. Žádné stopy činnosti, otáčíme se a vracíme, setkáme se pod lesem,“ oznámil Filip. „Naše posily už čekají na domluveném místě.“

Takže parta zabijáků, které Bárby s Filipem najali, se neodvážila vy-couvat. Ti dva jim museli opravdu nahnat strach. Nebo gangsteři netušili, proti komu nebo čemu stojí. Nejspíš platily obě možnosti současně.

Nasadila jsem si brýle, korekčnímu mechanismu trvalo necelou sekundu, než zjistil vzájemnou polohu čidel a oznámil zeleným bliknutím, že se systém automaticky zkalibroval. Pomocí posuvného přepínače na obroučce jsem změnila zobrazení a spatřila jsem 3D projekci holografické simulace M-pole.

„Je tam ještě jedna možnost,“ oznámil mi Gruber telefonem. Přesně věděl, co dělám, jako kdyby se ukrýval přímo za mýma oči-

ma. Přímo za očima každého z nás. Vadilo mi to, ale bylo to užitečné. Krčmář přibrzdil, pod koly zaskřípal štěrk, sjeli jsme z cesty, o pár

metrů dál svítila obrysová světla ostatních aut. Napočítala jsem jich mini-málně deset. Skoro jako by se hosté sjížděli na velkou svatbu, i když tady šlo spíš o pohřeb. Hromadný pohřeb.

„Ano?“ zamumlala jsem. „Jaká možnost?“ „Třetí poloha přepínače. Náročnější na spotřebu, ale pár hodin vydr-

ží.“ Gruber naše vybavení vylepšoval neskutečnou rychlostí. Vystoupila

jsem, Kas s Křehůlkem už vykládali z auta zbraně a další vybavení. Muži, které Bárby najal, se drželi v hloučcích trochu stranou, z jejich tlumených gest vyzařovala nervozita. Možná to bylo kvůli tomu, že nikdo z nás si v ranním šeru nepotřeboval na práci svítit. Chlápek přezdívaný Lucie a jeho čtveřice se tvářili nezúčastněně. Oni už pro nás pracovali a alespoň částečně věděli, co mohou očekávat. Kas stranou vyzkoušel minohledačku, slyšela jsem kolísavý tlumený signál, Křehůlek si do opasku zasunoval

- 133 -

další a další náboje do velké těžké pušky. Každý byl dlouhý jako moje dlaň a měl průměr mého palce. Ze šera se nehlučně vynořilo černé Volvo se zhasnutými světly a zastavilo přímo přede mnou.

Ťukla jsem do přepínače lokátoru brýlí a přesunula ho do poslední pozice, temné čelní sklo vozu označily dva modré kříže, které se vzápětí pohnuly, jak Bárby s Filipem vystupovali.

„Takže my také,“ řekla jsem nahlas, aby to Gruber slyšel. „Ano, ale naše M-pole má odlišné charakteristiky,“ odpověděl. Pohlédla jsem na Krčmáře. Jeho kříž měl o poznání fialovější barvu. „A přidal jsem i citlivost na intenzitní složku. Barva vás bude infor-

movat, jak silný zdroj dotyčný je!“ Gruberův hlas se v mikrofonu přímo tetelil radostí.

„To není špatné,“ odpověděla jsem mu. „Těm slabším můžeme dát nějakou výhodu. Jaký bude plán akce?“ obrátila jsem se na Filipa s Bár-bym.

Tohle byla jejich parketa, něco podobného nejspíš dělali celý život. Kas možná ještě častěji, ale my jsme tady nechtěli rozpoutat třetí světovou válku, což by pravděpodobně odpovídalo jeho stylu. Neměla jsem strach, vůbec, ani trochu. To zjištění mě šokovalo. Jediné, co jsem cítila, byla stálá dychtivost, chuť se vším skoncovat, zachránit Alexe, jednou provždy vyří-dit bestie, co mučí lidi.

Filip rozložil na kapotu vozu mapu, svůj elegantní plášť si rozhrnul, aby nepřekážel mečům. Naši žoldnéři najednou o poznání znervózněli. Obloha už stačila zblednout a hvězdy zmizely, slunce však ještě nevystou-palo nad vysoký horizont. Během cesty se ještě víc ochladilo, každý okolo sebe šířil oblak srážejícího se dechu. Uvědomila jsem si, že mám zkřehlé konečky prstů. Stačila myšlenka a přešlo to. Křehůlek si zapálil cigaretu, labužnicky ji kouřil a přitom zkoumavě pozoroval naše posily.

„Já s Kasem prověříme hlídky,“ Filip naznačil jejich postup na mapě, „následně pak Barbarossa s Arnoštem zkontrolují terén kvůli minám,“ po-díval se na dvojici zda souhlasí, potom opět pokračoval. „Pokud nebudou na místech ideálních pro násilné proniknutí do areálu, nebudou nikde.“

Chvíli jsme všichni studovali mapu. „V tomhle okamžiku už všichni budeme stát u zdi. Podle mě obklopuje celý pozemek, ale zatím to nevíme jistě. Plocha asi jako dvě fotbalová hřiště. Dovnitř půjdeme opět s Kasem první. Až dáme pokyn, nastoupí i ostatní. Všechno potichu. Ve chvíli, kdy dojde ke střelbě nebo křiku, jsme prozrazeni a…“ Filip pokrčil rameny.

Pochopila jsem. Pak jemná hra skončila a rozhodovala převaha v rá-

- 134 -

žích a kadenci. „A oni?“ naznačila jsem pohled ke třem gangsterům, kteří stáli nej-

blíž a poslouchali. Veškerou konverzaci jsme kvůli Kasovi vedli v ruštině a nebylo jas-

né, čemu všemu rozuměli. „Nejsme žádní hej počkej,“ vyložil si správně mé gesto jeden z nich.

„Když jdu do akce, chci vědět, jak to tam vypadá. Nenechám se voddělat kvůli něčí blbosti.“

Bárby se k mluvčímu otočil. Neviděla jsem, jak se tvářil, ale muž se trochu přikrčil a mimovolně o krok ustoupil.

„Jak jsem řekl. Potřebujeme se dostat dovnitř a zabít pár lidí. Vaše práce je postarat se o palebnou podporu, prostě sejmout každého, kdo po nás bude střílet. To zní jednoduše, ne?“ řekl svou strohou dikcí.

Znělo to jako házení štěrku na kamennou zeď. Muži souhlasně a nepříliš ochotně zahuhlali. „Mí přátelé provedou předběžný průzkum a až potom tam vejdeme

my. To je taky úplně jednoduché.“ Další hrst kamení, další neochotný souhlas. „V těchhle bednách jsou

náboje. Přesně ty ráže, co jste chtěli,“ ukázal na hromadu vyloženou stra-nou od krajnice.

Teď kupodivu nikdo neprotestoval, odšourali se k zásobám munice a začali si bundy plnit papírovými krabičkami nebo si náboje jen tak sypali do kapes. Buď už s nimi Bárby tuhle otázku probíral, nebo jim nebylo proti mysli šetřit vlastní kapsu.

Kas je chvilku nespokojeně pozoroval, pak se otočil a ze Scorpia vy-táhl dvě velké tašky. Pérování auta si viditelně oddechlo. Jednu z nich po-dal hromotlukovi v příliš krátkých kalhotách odhalujících bílé ponožky. Poslušně po ní sáhl, ale nečekal, že bude tak těžká, kůže popruhu mu pro-klouzla mezi prsty a taška dopadla na zem.

„Ostorožno!“ ušklíbl se Kas. „Eto možet vzorvatsja.“ Hromotluk tašku s vypětím sil zvedl a donesl mezi své lidi. „Máte všichni neprůstřelné vesty?“ promluvil Bárby a bůhvíproč se

díval na mě.

* * * O půlhodinu později jsem se promáčená a obalená jehličím a blátem

tiskla ke kamenné zdi, na záda mi dýchalo šest dalších ozbrojených chlapů, o kterých jsem věděla jen to, že jsou hrdlořezové. Kupodivu jsem se stále

- 135 -

nebála. Dokonce mě neznervózňovalo ani to, že mě jejich vůdce, hejsek přezdívaný Chřestýš, vyloženě mlsně pozoroval. Zatím si však jakékoliv poznámky ušetřil. Buď mu na ně při plížení tmavým lesem nezbyl dech, nebo ho držela zpátky představa toho, co na nás čeká za dva a půl metru vysokou zdí.

„U mě klid,“ ozval se šeptem v telefonu Křehůlek. Se svou skupinou se nacházel u stejné zdi jako já, přibližně o padesát

metrů blíž k cestě. „Také klid,“ odpověděla jsem stejně jako ostatní. Opřela jsem se

o zeď a zhluboka tiše oddechovala. My jsme teď měli pauzu. Někteří muži mě napodobili, jiní se schovali ke stromům, nikdo nezůstal na otevřeném prostranství.

„Jdu s Kasem dovnitř,“ ohlásil Filip, zaslechla jsem ještě zašustění a zvuk doskoku, potom telefon vypnul.

„Kvůli čemu se tady honíš po lese? Nebylo by ti líp v posteli s něja-kým pořádným chlapem? Třeba se mnou?“ začal Chřestýš.

„Nemluv tak hlasitě, jsme blízko,“ řekla jsem tiše. Neměla jsem chuť na slovní hrátky. Ani jiné. „Kočička, co si ráda hraje na vojáka?“ ušklíbl se. „Ale možná by-

chom v lese jedno číslo stihli, než tvoji kamarádíčkové omrknou situaci, co ty na to?“

Někdo se tlumeně uchechtl. Neprůstřelná vesta mě dřela pod paží, zakroužila jsem rameny, aby se lépe usadila.

Chřestýš se přiblížil, takže se o zeď opíral zády těsně vedle mě. Vě-děla jsem, že teď se mě bude chtít dotknout. Mohla jsem se na něho podí-vat tak, jako jsem to udělala tehdy v parku, jako kyselina se proleptat až na dno jeho duše a pak ho odkopnout, poničenou bezcennou trosku bez vlast-ního já. Podruhé jsem však už nechtěla, samotnou mě vyděsilo, co jsem tomu muži provedla.

Místo toho jsem vytáhla z pouzdra na botě svou třetí pistoli, malič-kou devítku Kevin, ke které mě přesvědčil Bárby. Výstřel z téhle hračky prý není až tak hlasitý. Zvlášť když ho člověk utlumí polštářem, kusem oblečení nebo něčím podobným.

„Pšt, nemůžeme si dovolit žádný hluk,“ zašeptala jsem. Než to Chřestýšovi došlo, mířila jsem mu na čelo pistolí zabalenou

do kusu smrdutého hadru, který jsem sebrala ze země. „Mí přátelé jsou uvnitř a já nechci, aby kvůli podělanému kreténovi,

kterému smrdí z huby, přišel někdo z nich o život. Raději tě zastřelím,“

- 136 -

vysvětlila jsem. Zbledl a bez viditelného pohybu se ode mě odtahoval centimetr po

centimetru. Má jednotka byla najednou tichá jako šest velkých kaprů vyho-zených do bahna. V Chřestýšových očích se objevil strach. Věnovala jsem mu letmý úsměv, odhodila hadr a vrátila pistoli do pouzdra. Trochu se mi chvěly ruce – zabít člověka není jednoduché. Ale udělala bych to.

„Vzduch je čistý, můžete dovnitř,“ ozval se v sluchátku Filip. Odstoupila jsem, otočila se, odrazila a doskočila do dřepu rovnou na

zeď. Za hranu jsem zaklesla malou kotvu, spustila jim lano a sklouzla dolů na druhou stranu.

- 137 -

Kapitola XIX. Barbarossa ve svatyni Nowak Barbarossa za sebou zavřel a opatrně naslouchal. Zámek byl

jednoduchý, otevřít ho zabralo pár desítek sekund. I po další minutě čekání zůstal dům tichý, nikdo o jeho přítomnosti neměl zdání.

Všechno šlo přesně podle plánu, ale Barbarossa se cítil víc a víc ne-svůj a netušil proč. Protože nikde nenarazili na stráže? Pořádný bezpeč-nostní systém? Protože tenhle dům ani zdaleka nebyl pevností jako základ-na pana Vepříka?

Nedávalo to smysl. Opatrně postupoval chodbou zády ke zdi, v ruce revolver. Přesto zámeček nebyl opuštěný, vznášela se v něm vůně prozra-zující, že se v něm bydlí, že se v něm žije. První dveře. Po chvíli váhání je otevřel a nahlédl do nich. Viděl moderně vybavenou kuchyni určenou k vaření pro větší množství strávníků. O kus dál objevil sklad s jídlem. Zaplňovaly ho krabice s těstovinami, mrazící boxy, palety s džusem a přesnídávkami. Absurdně ho napadlo, jestli se tým alfa náhodou nezajímá o racionální výživu.

Dorazil ke schodům. Stupně byly nižší, potažené kobercem, světle růžové stěny zdobily obrázky zvířat a květin. Ani trochu to zde nevypadalo jako místo, kde se k smrti mučí lidé a provádějí rituály obětování. Vystou-pal do patra a zastavil se hned u prvních dveří. Klika byla neobvykle nízko. Otevřel jen na škvíru a nahlédl dovnitř. Všechno bylo špatně, stala se něja-ká základní chyba.

Na palandách spalo šest malých dětí, po zemi se povalovaly hračky, někdo zavzlykal ze sna. Barbarossa ještě jednou místnost zkontroloval po-hledem, ale nic se nezměnilo. Stůl, židle, vůbec veškerý nábytek a zařízení byly vyrobeny tak, aby vyhovovaly malým dětem, díval se do dětského pokoje. Při vzpomínce na pětadvacet střelců čekajících na jediný rozkaz stiskl rty. Vojenské ostřelovací pušky dokázaly provrtat stěny zámečku jako řešeto.

Stáhl se o kus zpět od dveří. „Máme problém,“ promluvil s rukou před ústy, „jsme na špatném

místě. Tohle není pevnost, ale nějaká školka.“ Překvapení na druhé straně telefonického spojení bylo přímo hmata-

telné.

* * *

- 138 -

„Kolik vás tady pracuje?“ zeptala se Marika a současně podala vy-strašené ženě šálek kávy.

Sama si nalila také, i když neměla chuť. Potřebovala na jejich zajat-kyni působit co nejpřístupnějším dojmem a Barbarossa kávu odmítl. Ne-chtěl, aby na území nepřítele cokoliv narušovalo jeho soustředění. Vycho-vatelka poděkovala vděčným přikývnutím a dlouze nápoj míchala. Viditel-ně se uklidňovala. Bylo jí kolem padesáti, oblečená byla v beztvarém svet-ru a dlouhé skládané sukni, ve tváři ani stopa po líčení. Patřila k ženám, které na svou krásu zapomněly brzy po třicítce a o deset let později se sty-lizují do babičkovské podoby. Bylo pravděpodobné, že za dalších deset let bude vypadat úplně stejně.

„Do oběda jsme tu čtyři, ráno a odpoledne tři, noční službu zvládne jedna. Každou chvíli by měly přijet dvě kuchařky. Máme tady celkem čty-řicet dětí, je to dost práce, ale zvládnou to.“

„Odkud jste?“ položila Marika další otázku a napila se. „Já z Nezabudic, ostatní z Berouna a Věra, to je jedna z vychovate-

lek, z Prahy. Tři dny v týdnu zůstává v Roztokách, jinak dojíždí. Vyplatí se to, tahle práce je,“ žena se zarazila, protože vlastní povídavost ji přinutila začít o něčem, do čeho se jí nechtělo, „je dobře placená,“ dokončila nako-nec. Marika jen přikývla, Barbarossa aktivoval telefon. „Filipe, přijedou zaměstnanci. Nechte je projet dovnitř a pak je doveď sem. Ale nikoho z žoldáků na to neposílej,“ promluvil. „Jsou to obyčejní civilisté.“

Žena na něho vyčítavě a trochu postrašeně pohlédla. Jeho rozkaz ji vrátil do reality a připomenul, co se vlastně stalo.

„Takže tohle je škola financovaná ze soukromých zdrojů,“ pozname-nala zamyšleně Marika a upřela na učitelku zkoumavý pohled.

Barbarossa pochopil, že něco ví, že postřehla věci, které on neviděl. „No,“ váhala učitelka, „vlastně je to dětský domov. Soukromý dětský

domov pro děti od čtyř do osmnácti let. Máme všechna povolení, pravidel-ně nás kontrolují, děti se tady mají úžasně! Nic jim nechybí!“

To byla pravda, napadlo Barbarossu. Bývalý zámeček byl komplexně přebudovaný a přizpůsobený potřebám svých malých obyvatel. Muselo to stát hodně peněz. „A kdo je majitelem? Sponzorem?“ Žena bezradně pokr-čila rameny.

„Nevím, vždy s námi jedná zástupce nějaké občanské asociace. I še-ky dostáváme z jejich konta. Proč tady jste? Co po nás chcete? Nejsou tady žádné peníze!“ vychrlila najednou. „Přece nebudete jen tak ubližovat dě-tem!“

- 139 -

Nedostala žádnou odpověď a na okamžik ji přemohl strach. Marika se mlčky zvedla, přinesla z dřezu hubku a setřela kávu, kterou zajatkyně potřísnila stůl. Prostý úkon jí pomohl opět se uklidnit.

Že se někdo blíží, si Barbarossa uvědomil první. Zbraň však nechal v pouzdře.

„Teto?“ objevil se ve dveřích chlapec. Barbarossa nedokázal odhadnout, kolik mu je let. Šest, sedm? Kluk na něho upřel velké oči a okamžitě si všiml masivního revolve-

ru. Jeho oči byly najednou ještě větší, ale nebál se.

* * * „Kdy už budeme vstávat? Mně se nechce spát!“ obrátil se na vycho-

vatelku, současně po očku pozoroval vetřelce. Barbarossa nezúčastněně sledoval, jak se žena snaží chlapce upoko-

jit. Spíš se snažila zvládnout vlastní strach, opravil se, kluk to nepotřebo-val. Byl jen zvědavý.

„Kdo je ten člověk?“ přerušila Marika učitelku a ukázala na fotogra-fický portrét muže pověšený na stěně nad lednicí.

„To je přece On! Náš společný otec v lidský podobě! Dal nám tenhle dům a mě vytáh z děcáku!“ vykládal pyšně.

„To nesmíš říkat!“ snažila se ho vychovatelka vyděšeně zarazit, ale Marika chlapce uchopila za ruku a jemně si ho přitáhla k sobě.

„Nechceš mi ukázat váš domov? Ale potichu, nemůžeme vzbudit ostatní děti. A povědět mi něco o vašem otci? Musí být opravdu hodný!“

Barbarossa téměř nepostřehnutelně zavrtěl hlavou a žena spolkla své protesty. Viděl, jak se její strach proměňuje. Předtím se bála násilníků, o kterých toho moc nevěděla, teď něčeho konkrétního, důvěrně známého.

Marika vzala z misky dvě sušenky, jednu si vložila do úst, druhou nabídla svému novému společníkovi. Bez velkého ostychu se do ní zakou-sl.

„Ty máš taky pistole, jako má tvůj kámoš,“ řekl a ukázal na její zbraně.

„Mám,“ přikývla. „Ale jsou trochu menší,“ řekl skoro lítostivě. „Jsou,“ přitakala, „jak se jmenuješ?“ „Jirka.“ Sušenky byly dochroupány, spojenectví zpečetěno. „Tak jdeme na obhlídku, Jirko,“ mrkla na chlapce a postrčila ho před

sebou na chodbu.

- 140 -

„To nejsou pistole,“ pronesl Barbarossa, když se za nimi zavřely dveře a vytáhl jeden ze svých monstrózních Lindemanů, „ale na objednáv-ku vyrobené revolvery.“

Věděl, že se Marika něčeho bojí. Pokaždé, když na chlapce promlu-vila, se usmívala, hlas měla tak měkký a teplý, jak to dokáže jen žena k malému dítěti. Něco ji však vyděsilo tak, že se stěží ovládala. Prozradily ji oči a chvějící se koutky úst. Pokud se obávala něčeho fyzicky existující-ho, neviděl v tom velký problém. Zvedl se a ukázal vychovatelce, ať ho následuje.

„Doprovodíme je,“ vysvětlil. Jeho kamenná tvář však ženu víc vydě-sila, než uklidnila.

„Přijíždí auto a v něm dvě ženy,“ ozval se Filip. „Brána se otevírá automaticky, zřejmě mají dálkový zámek. Půjde pro ně Křehůlek.“

„Rozumím, prohlížíme s Marikou a zajatkyní budovu. Nic zvláštního se neděje,“ zabručel Barbarossa a zrychlil, aby nesourodou dvojici před sebou dohonil.

* * * Prohlídka se postupně změnila ve skutečnou exkurzi. Mohlo za to

chlapcovou nadšení a fakt, že se Barbarossa záměrně držel v pozadí. Jejich zajatkyně byla očividně naplněna hrdostí na to, v jakém zařízení pracuje a co všechno se v něm pro blaho dětí dělá. Stále častěji přerušovala Jirkovo vysvětlování vlastními poznámkami a po chvíli sama prováděla Mariku po budově. Dialog už vůbec nepřipomínal výslech zajatce nebo rukojmího, ale přátelský rozhovor dvou žen, kdy jedna s částečně skrývanou pýchu před-vádí druhé své království.

Barbarossa stále nemohl přijít na zdroj Maričina děsu a to ho víc a víc znervózňovalo.

„Z kohoutků u oken nikdy neteče teplá voda, nikdo se tam nechce mejt,“ podařilo se konečně Jirkovi přerušit hovor dospělých.

„Doma nám nikdy netekla teplá voda,“ odpověděl mu Barbarossa bezmyšlenkovitě.

„A proto nosíte ty velký pistole?“ „Revolvery, chlapče,“ přikývl a opět se ponořil do ostražitého mlče-

ní.

* * * Po půlhodině sestoupili do suterénu. „A tady skladujeme nábytek a hračky do zahrady, ty se v zimě scho-

- 141 -

vávají. Také výbavu pro pobyt v přírodě. Už od pěti let s nimi aspoň pár dní vyrážíme někam ven. Snažíme se, aby je v životě nic nepřekvapilo. Pro sirotky je to obzvlášť důležité,“ řekla žena napůl profesorsky a napůl ostý-chavě, jako by s dětmi prováděla něco nepatřičného.

Barbarossa se rozhlédl po skladištní místnosti. Všechny věci ležely nashromážděny v její zadní části přikryté plastikovými přehozy. I když se při vstupu rozsvítila jen polovina stropních zářivek, světla zde bylo víc než v kterékoliv jiné místnosti. Laminátová podlaha vypadala čistě, zřejmě se zde uklízelo stejně pravidelně jako v ostatních prostorách. Jirka, znuděný posloucháním, se na chvíli vzdálil, zaujaly ho skryté kusy nábytku a snažil se zjistit, co přesně se skrývá pod plachtou.

„A ty dveře vedou kam?“ zeptala se Marika a ukázala k pravé stěně. Dveře. Barbarossa si uvědomil, že v ruce drží revolver s nataženým

kohoutem. Dlouhá hlaveň směřovala podél nohy směrem dolů, ale prst měl na spoušti.

„Tam je ještě jedno menší skladiště. Schováváme tam nádobí a elek-troniku,“ odpověděla vychovatelka.

Tón přátelského rozhovoru byl pryč, nezávazné klábosení vystřídal strach a přetvářka.

„A ty dveře vedou kam?“ zopakovala Marika otázku beze změny. Žena zavrtěla hlavou, jako by nemohla odpovědět, roztřásla se a po-

hled upírala do země. Marika ji pozorovala neutrálně přátelským pohledem a Barbarossa nedokázal přijít na to, co se změnilo. Chápal však, že i její neutrálně přátelský výraz může člověku nahnat strach. Může ho přinutit křičet hrůzou, usoudil nakonec.

Přistoupil ke dveřím a bojoval s nutkáním tasit i druhou zbraň. Oce-lová deska barevně splývala se stěnou a klika chyběla – proto je v první chvíli přehlédl. Spíš bylo s podivem, že si jich Marika všimla. Místo otvo-ru pro klíč nebo klávesnice číslicového zámku našel jen plošku pět krát pět centimetrů, o odstín tmavší než okolí.

„Detektor papilárních linií,“ oznámil, „to znamená vstup kódovaný na otisk prstů. Tohle vybavení se prý právě zavádí v Pentagonu.“

„Já, já vás tam nemohu pustit,“ vrtěla hlavou vychovatelka. Stále se bála, ale najednou o poznání jinak. Marika mlčela a čekala,

stále pozorovala ženu pohledem, který neříkal vůbec nic. „Můžeme vstoupit jen kvůli údržbě, nebo když jsou nějaké problé-

my. Pokaždé to však musíme vysvětlovat panu – našemu šéfovi.“ „Někomu z výboru nadace zaštiťující celý ústav?“ zeptal se Barba-

- 142 -

rossa, aby Marika mohla mlčet ještě o chvíli déle. Vychovatelka z ní nespouštěla oči, stále úpěnlivě opakovala gesto

odmítnutí a připomínala přitom zhypnotizovanou opici panáčkující před lovícím hroznýšem.

„Ne, vždy jsem hovořila přímo s ním. Osobně jsem ho nikdy nevidě-la, ale myslím, že je to muž na fotografiích v kabinetě. Vlastně mu musím zavolat předem, aby dálkově otevřel zámek, jinak se tam nikdo z nás nedo-stane,“ vzpomněla si s úlevou.

Podle toho Barbarossa usoudil, že mluví pravdu. „Kvůli jakým problémům můžete za ty dveře?“ vrátila se Marika

k původnímu tématu. Ten hlas, uvědomil si Barbarossa. Její strnulá tvář nebyla maska, kte-

rá měla vychovatelce nahnat strach, ale maska zakrývající její vlastní oba-vu z něčeho – Barbarossa nedokázal najít vhodné slovo a rozhlédl se, přes-tože věděl, že žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí.

„Kvůli problémům s dětmi,“ špitla žena. „Jirko? Můžeš nám ukázat, co je za těmi dveřmi?“ otočila se Marika

na malého průvodce. Kluk nechal napůl staženou plachtu jejímu osudu, furiantsky se

usmál a pyšně zamířil ke dveřím. „Je to tajemství, ale já vám ho můžu ukázat!“ Navyklým pohybem

přitiskl palec na detekční plošku a počkal, dokud nezahučí mechanismus zámku a dveře se nezasunou do stěny. Odhalil se jim pohled do temného, šikmo dolů směřujícího tunelu.

„Pozor na schody,“ upozornil je Jirka důležitě a beze strachu vykro-čil dolů.

Téměř okamžitě se aktivovalo osvětlení. Podle barvy to zářivky ne-byly, Barbarossa tipoval nějakou pokročilejší technologii. Se zbraní v ruce následoval chlapce a počítal přitom schody. Byly nízké a ploché, ideální pro malé dětské nohy. Po třiceti stupních dorazili do kruhového sálu po-hrouženého ve tmě.

„Chtěl bych, aby tady nebyly schody a my bychom mohli jezdit na koloběžce, bylo by to mnohem rychlejší. A myslím, že jemu by to nevadi-lo. Určitě by mu to nevadilo,“ řekl Jirka nahlas a tleskl.

Na zvukový signál se klenba rozzářila. Podzemní prostora měla průměr patnáct a výšku pět metrů, domino-

vala jí hromada materiálu připomínajícího hlínu, laminátová podlaha vzbu-zovala pocit útulnosti. Skoro jako dětské pískoviště v podzemí, napadlo

- 143 -

Barbarossu. Až potom si všiml neforemných staveb vystupujících z členi-tého povrchu a sochy těsně pod vrcholem hromady.

„Co to je? Hypermoderní hřiště?“ zeptal se tiše. „Neměli jste sem chodit. On je lidumil, takováhle libůstka nikomu

nemůže vadit. Žádnému z dětí neublížil, všem pomohl,“ drmolila vychova-telka tiše a ruce sevřené v pěst si tiskla k bradě jako malé dítě. Každou chvíli přitom upřela pohled vzhůru, jakoby odtud mohl přijít trest za svato-krádež.

„To není pískoviště,“ odpověděla Marika s jistotou a přistoupila až ke kamennému obrubníku zabraňujícímu hmotě přepadávat na podlahu.

Plastelína, nebo hodně tvárný modurit, uvědomil si konečně Barba-rossa, co mu hmota nejvíc připomíná, a sledoval pohled vychovatelky. Po-té, co se mu přizpůsobil zrak, dokázal mezi osvětlovacími tělesy najít další nezapnuté, připomínající svým tvarem automobilové reflektory. Reflektory na závěsech, aby jimi bylo možné mířit jakýmkoliv směrem, usoudil po delším pozorování.

„Tohle je Jeho místo,“ pronesl Jirka důležitě a velké J ve slově jeho bylo patrné, jako by ho vytesal do žuly.

„Zachránil mě z děcáku a řekl mi, že když budu silný jako on, když mu budu věřit, když v něho budu věřit, on se stane ještě silnějším a zachrá-ní spoustu dalších dětí. Nás zachránil všechny. Karla vzal jeho rodičům, otec ho tloukl a zlomil mu ruku na dvakrát, Janě umřela babička a pak se o ni neměl kdo starat. Mě, mě taky bili. Všichni, dědek, otčím i vychovate-lé.“

Jirka se díval do země, ramena měl svěšená, ale nepřestával hovořit. Barbarossovi připomněl jeho samotného, když kdysi dávno žádal jako ma-lý kluk bohatého sedláka o práci a ten mu řekl, ať si přijde jeho matka. Tehdy netušil proč. Jen měl radost, když později měli co jíst.

„Vždycky, když se mi stýská po mámě, když mi něco nejde, když mě něco bolí, jdu sem. Vím, že mě slyší, radí mi. Musíš mi věřit! Musíš být silný, říká. Všichni sem chodíme a v duchu s ním mluvíme. Je náš. Je sil-ný, nedovolí, aby nám někdo ublížil. Otčím mě už nikdy nepraští. On by ho zabil!“ skoro vykřikl.

Barbarossa stál jako socha, aby nenarušil chlapcův monolog, pouze úkosem pohlédl na Mariku. Tvářila se stále ponuřeji, jako by skutečnost předstihovala její nejhorší očekávání. S mrazivou jistotou si uvědomil, že na to, co teď přijde, jeho revolver nebude stačit. Žádná zbraň na to nebude stačit.

- 144 -

„A když je nám nejhůř, nebo nejlíp, vymodelujeme, jak si Ho před-stavujeme. Takového, jaký je ve skutečnosti, ne v obyčejné lidské podobě. Někdy mu stavím rytíře, válečníky, co mu pomáhají bojovat, a někdy zase nepřátele, které porazil,“ pokračoval Jirka. „A když se mu to líbí, socha zkamení a zůstane napořád. Jako ty, co tu vidíte!“ ukázal pyšně na horu modelářské hmoty.

Teď už Barbarossa pochopil, co znamenají jednotlivá neumělá sou-soší, plastiky a stavby. Co však nedávalo smysl, bylo v úbočí napravo čás-tečně mumifikované a částečně v plastu pohřbené tělo dítěte, odhadoval ho na třináctiletého kluka.

Učitelka při pohledu na mrtvolu sevřela rty a stočila pohled stranou. „A co se stalo tamtomu?“ zeptal se Barbarossa přímo Jirky. Cítil, že co vidí, je důležité, i když mu to nedávalo smysl. „Nebyl jsem u toho. Stalo se to dřív, než mě On zachránil, dřív, než

jsem sem přišel,“ odpověděl Jirka a nedával najevo žádné pohnutí, spíš pohrdání.

„Prý se jmenoval Martin a říkal, že co se tady děje, je špatné. Že Je-žíš je jediný bůh a jen on nám pomůže. Jenomže mně pomohl On, ne Ježíš, toho neznám. A jednou se prý Martin rozhodl rozbít všechny sochy. Přišel sem v noci, ale ostatní už na něho čekali. Zabili ho a pomazali plastelínou. Jemu se to líbilo, protože druhý den se Martin změnil v sochu. Mrzí mě, že jsem u toho nebyl. Taky bych ho pomazal plastelínou. Nedovolím, aby někdo ubližoval Jemu!“

Barbarossa si prohlížel mrtvého. I pod vytvrzeným plastem tkáně už dávno vyschly a ztratily svůj přirozený tvar, takže nedokázal odhadnout, co vlastně chlapce zabilo. Zda přímé násilí, nebo pohřbení zaživa.

„A tohle je kdo?“ promluvila po dlouhé době Marika a ukázala na skoro metr vysokou sochu kousek pod vrcholem plastelínové pyramidy. Ta, na rozdíl od figur a vymodelovaných staveb, vypadala už napohled jako dílo talentovaného umělce.

„To je On, zatím,“ vysvětlil Jirka. Socha znázorňovala shrbeného muže na silných nohou. Trup měl

mohutný, skoro zavalitý a jeho záda se nepřirozeně rozšiřovala jako kápě podrážděné kobry, z ramen nelidských tvarů čněla zdeformovaná hlava. Genialita sochy se neskrývala v tvarech, ale v celkovém dojmu. Tvor na první pohled oplýval neskutečnou silou a každou její špetkou se snažil pro-razit bariéru tisknoucí ho, srážející ho k zemi. Vytvrzená hmota okolo jeho chodidel ustupovala, jako by nedokázala vzdorovat gigantické energii.

- 145 -

„Zatím jeho nejlepší a nejsilnější podoba. Udělala ji holka, která už odešla. Jednou ale bude ještě silnější a mocnější a my s ním. Už mě nikdo nebude bít. A pak, až budeme stejně silní jako on, mu dáme jméno. Každý z nás mu chce dát jméno!“ dodal Jirka skoro vzpurně.

„Je to jen libůstka, nikomu neubližuje,“ vložila se do hovoru tiše vy-chovatelka, „to dítě, které zahynulo – to je tragédie. Ale já tu tehdy ještě nepracovala. Dáváme teď víc pozor. Málokdo si dokáže představit, že děti dokážou být někdy kruté. Bylo by škoda, kdyby tak prospěšná činnost byla ukončena kvůli jedné staré chybě,“ její šepot se měnil v drmolení, chvílemi dokonce utichal docela.

Barbarossa nespouštěl oči z Mariky. Obcházela groteskní stavbu uctivým obloukem a vypadala při tom, jako by bojovala se žárem, který ji může každou chvíli spálit.

„Signál je příšerný, ale už to mám ve slušném rozlišení,“ ozval se všem ve sluchátku šumem poznamenaný hlas Grubera. „Celé to vypadá jako ultrafialovými paprsky vytvrditelný termoplast. Odhaduju, že zdroje UV jsou právě u stropu.“

„Máme problém!“ přerušil technický výklad Filip. „Zdá se, že někdo obkličuje zámeček. Podobně jako předtím my.“

„Hned budeme nahoře,“ odpověděl Barbarossa. Obrátil se k Marice, aby ji probral ze strnulosti, ale ona Filipovo hlášení zaregistrovala také a už mířila k východu. Jirka nečekal na pobídnutí a předběhl ji, Barbarossa na-značil vychovatelce, ať jde před ním.

„Tohle je třetí způsob generování M-pole, nebo alespoň jeho koncen-trace,“ řekla Marika tiše a Barbarossa si nebyl jist, zda to říká jemu, nebo hovoří sama pro sebe. Hlas měla ochraptělý, svůj děs už neskrývala.

„Všechno zapadá do sebe přesně, jak říkala Franceska Saliceová. Jedna věc je magie, síla, moc, konzervované M-pole schované v rituálních objektech, ostatcích, předmětech denní potřeby vytvořených za hraničních okolností. To všechno představovaly věci, které jsme nacházeli v úkrytech po Praze. Totemy, hliněné misky, malby, Čingischánova lebka, třicet tisíc let stará soška ženy, lžíce ze stehenní kosti, bubny dynastie Dong. Je to tak, Grubere?“ obrátila se k jejich neviditelnému společníkovi, zatímco za se-bou zavírali dveře do svatyně.

„Nevím, ale váš signál už je lepší. Alex nás on-line sleduje, pokud je to důležité, určitě se k tornu vyjádří.“

Barbarossa zaznamenal Maričino chmurné přikývnutí. Přikývnutí sfingy.

- 146 -

„Druhý koncentrátor M-pole nebo magie, je jedno, jak to nazvete, je vlastní síla člověka. Jeho myšlenky, tělo, skutky, jeho život. To všechno se dá získat obětováním. Rituálem, kdy si člověk nakloní duchy minulosti, duchy našich předchůdců, něco málo jim ponechá a sám pohltí, získá vše, co bylo v obětovaném,“ pokračovala.

Chlapce nechali v jeho pokoji a už mířili k východu ze zámečku. Barbarossa začínal tušit, k čemu Marika směřuje.

„Celou dobu jsme si mysleli, že obě skupiny, oba týmy, používají všechny možnosti, jak se stát kontaktními pro M-pole, jak se jím nasytit, jak se transformovat v jeho zdroje. Jenomže oni se částečně specializovali. Artefakty využívali všichni. Jedna skupina k nim pak přidala moc získáva-nou z lidských obětí. Druhá se naopak obrátila k té nejprostší a současně nejintenzivnější síle pocházející z jednoduché nekomplikované a bezmezné víry. Právě ta kdysi stvořila bohy a ta je i zničila. A zde jsou vychováváni lidé, kteří bezmezně věří v Něho, ať už je to kdokoliv, a budou stejně tak vychovávat i své děti,“ dokončila.

Barbarossa pochopil, čeho se Marika tak děsí. Palcem se dotkl ko-houtu revolveru. Dokonale její hrůzu chápal. V sluchátkách se ozvalo roz-pačité zakašlání. „Je to tak. Ty děcka jsou zdrojem síly našich nepřátel, tedy jedné skupiny. Alex právě zpřesnil simulaci a provázal ji s novými poznatky. Co jste říkala, sedí. Scheisse,“ poslední slovo Gruber zašeptal.

- 147 -

Kniha čtvrtá: Imágo Kapitola XX. Čas rozhodnutí Najatí gangsteři se tísnili v chumlu před vchodem do zámku, prohlí-

želi si něco na zemi a vzrušeně u toho gestikulovali. Barbarossa byl rád, že se vyskytly problémy, které může řešit, a očima vyhledal Filipa a Kase. Stáli tak, aby mohli své najaté spojence pokrýt křížovou palbou, Krčmář se držel stranou hloučku, aby nepřekážel při případné přestřelce a sám mohl zaútočit. S rukama v kapsách vypadal, že ho nic nezajímá, diskutujících mužů si nevšímal.

„Co se děje?“ zeptal se Barbarossa lhostejně. „Ten váš chlap,“ odpověděl mu Chřestýš a ukázal očima na mlčenli-

vého Krčmáře, „dotáh z lesa tuhle mrtvolu. Prej patří k lidem, který nás obkličujou. Nemám chuť nechat se někým obklíčit.“

Barbarossa se prodral mezi muži a sklonil se nad tělem. Identifikační kříž lokátoru monster už byl sotva znatelný, ale ještě úplně nevyhasl. Mrt-vý byl mladší muž kolem třiceti let, ruce měl měkké, pleť čistou a bledou. Podle vzhledu se živil hlavou a většinu času trávil v uzavřených prosto-rech. Teď však měl na nohou goretexové boty, tmavou flísovou bundu a pod ní neprůstřelnou vestu. V podpažním pouzdře Barbarossa našel ruský samopal Bison se sklopnou rámovou pažbou. Muž podle všeho neměl bu-dit pozornost a jeho úkolem bylo prosondovat terén, než do akce nastoupí jeho lépe vyzbrojení druzi. Žádné doklady neobjevil.

„Skoro mu tu hlavu urval,“ zaslechl šeptat někoho za sebou. Až teď zaregistroval příčinu smrti. Krčmář neznámému zlomil vaz,

do slova a do písmene mu přetrhl páteř. Barbarossa chvíli hledal stopy re-generace, ale žádné nenacházel. Neznámý byl opravdu mrtvý.

„Dohoda zněla, že vás dostanem na pozemek tohodle baráku,“ po-kračoval Chřestýš a zjevně se najednou cítil pevnější v kramflecích. „To sme udělali. Zlikvidujte lidi uvnitř, ať můžem vypadnout. Nelíbí se mi, že se kolem nás rojej lidi. A ještě míň to, že jsme jednoho z nich oddělali.“

Barbarossa mu chtěl odpovědět, ale zastavil ho signál telefonu. Byl to styl používaný pro konferenční hovor, když si vzájemně potřebovali předat informaci. Jenomže teď viděl všechny a nikdo očividně netelefono-val. Gruber se dušoval, že do jejich vnitřní sítě se nemůže dostat nikdo zvenčí. Barbarossa odepnul přístroj z opasku a podíval se, kdo s nimi chce

- 148 -

mluvit, Filip současně udělal to samé. Podle jména na displeji s nimi chtěl mluvit kapitán Krčmář, ten však stál o dva kroky dál a sledoval nespokoje-né gangstery.

„Slyším,“ pronesla Marika nahlas jako první, a přijala tak hovor. Mikrofon na krku ani sluchátko ve zvukovodu nebyly vidět, najatí

gangsteři se po ní překvapeně podívali. „Váš muž ztratil nahoře v kopci telefon,“ ozval se sebevědomý hlas.

„Současně postrádám jednoho člověka. Dnes to však vzhledem k situaci nechám být, protože máme, abych tak řekl, stejné cíle. Máte deset minut na to, abyste zničili ten dům a zabili všechny, co tam najdete. Za deset minut se do toho dáme my a nebudeme dělat rozdíl mezi nimi a vámi. Rozumí-te?“

„Rozumím,“ slyšel Barbarossa Mariku v mikrofonu i reálu. „Tak se do toho dejte,“ dodal neznámý a zavěsil. „Máme deset minut na to, abychom to tady srovnali se zemí a zmize-

li, nebo to nechali na nich,“ vysvětlila Krčmáři, který hovor nemohl slyšet. „Tak to abychom už raději šli, ne?“ zašklebil se Chřestýš. Barbarossa přelétl pohledem tváře svých druhů, kteří stejně jako on

soustředěně pozorovali Mariku. Doufal, že se rozhodne správně, protože záleželo jen na ní. Oni následovali. Přál si, toužil, aby se rozhodla správně. Měl pocit, že on sám to v životě nikdy nedokázal.

„Našli jsme zdroj síly našich nepřátel. Druhá skupina už o něm ví ta-ké. Můžeme vycouvat, nechají nás odejít. A vyřeší tenhle problém za nás,“ promluvila tiše.

To byla logická úvaha, které se nedalo nic vytknout. Barbarossa proti své vůli přikývl, kov zbraně v jeho ruce v sychravém vzduchu mrazil.

„Připravíme se k obraně,“ řekla tiše a obrátila se na Krčmáře „Kolik jich může být?“

„Několik desítek, stovka,“ pokrčil bývalý policista rameny. „Shora jsem viděl přijíždět kolonu velkých aut, to budou také oni.“

„Vy ste se zbláznili! O ničem takovým nebyla řeč!“ vybuchl Chřes-týš a v ruce držel pistoli, Barbarossa viděl, že kohout je v zadní natažené poloze. Muž byl připraven v dalším okamžiku vystřelit.

„Nechcípnu tady, protože nevíte, co vlastně chcete! Nejdřív někoho sejmout a pak ho chránit? Můj život je pro mě zatraceně důležitej!“

Chumel mužů se náhle ježil zbraněmi, Barbarossa věděl, že je dokáží zvládnout, dokud se nerozptýlí. I když asi ne beze ztrát.

Ostatní usoudili stejně. Krčmářovi se v ruce zhmotnil samopal, Kas

- 149 -

držel zlověstně vypadající brokovnici. Marika beze spěchu přistoupila k Chřestýšovi a z těsné blízkosti se

mu podívala do tváře. „Tvůj život má hodnotu šesti set euro na den a tu cenu ti platím. To

znamená, že je můj, rozumíš?“ Chřestýš se zakláněl dozadu, jako by byla hadem a mohla ho

uštknout. „Jediné slovo odporu a zabiju tě sama, jasné?“ Všichni okolo udělali mimovolně několik kroků vzad a vytvořili tak

kolem Mariky s vystrašeným gangsterem volný prostor, zbraně drželi, jako by je najednou pálily v prstech.

„Jo, tvůj rozkaz je zákon,“ chroptěl Chřestýš, jako by ho nějaká ne-viditelná síla škrtila. Barbarossa přesto věděl, že v okamžiku, kdy se Mari-ka otočí, ji střelí do zad.

„Mé slovo je zákon, jestli chceš mít aspoň malou šanci přežít,“ opa-kovala a vpíjela se mu do očí.

Chřestýš horlivě přikyvoval, ale ona jen lehce, skoro smutně, zavrtě-la hlavou. Muž náhle ztuhl a hekl jako člověk, kterého píchlo někde u srd-ce, nebo se ozval zanedbaný žaludeční vřed. Barbarossa viděl, že Marika má dlaň levé ruky obrácenou směrem vzhůru a špičkami prstů se dotýká jeho slabin. Už to nebyly prsty, Chřestýš hekl podruhé, mikroskopické če-pele, které až dosud porušily možná pár stovek buněk, zmohutněly, ostří proniklo do životně důležitých orgánů a Marika plynule táhla ruku vzhůru. Lidský trup se rozevřel pěti řezy, podobný krvavému tulipánu, páteř s hladce uřezanými žebry se držela zpříma, protože nelidsky ostré drápy, dlouhé jako lidské předloktí, podepíraly lebku. A potom začala lebka po-malu klesat, porcována jen tlakem vlastní váhy.

„Vaše životy patří mně,“ obrátila se Marika na muže a bez povšim-nutí nechala torzo lidského těla rozpadnout.

Nikdo jí nedokázal odpovědět, všichni zděšeně zírali na hromadu za-krváceného masa u jejích nohou.

„Ano,“ řekl někdo a Barbarossa s překvapením zjistil, že to byl on sám.

* * * Filip cítil, že smrt muže v něm něco změnila. Nepřemýšlel nad tím,

rozhlédl se po okolí a pak ještě jednou a to nové v něm samo vystupovalo na povrch. Zrníčka písku se líně pohybovala ve vzduchu, houf vlaštovek

- 150 -

zvedající se z drátů elektrického vedení mával křídly jako ve zpomaleném filmu. Děsilo ho to, měl pocit, že ztrácí sám sebe. Odněkud z dáli se ozýva-lo chvíli hlubší a potom zase o něco vyšší ševelení, to byly pozvolné stahy jeho srdce. Zatřásl hlavou, aby se toho všeho zbavil a svět se vrátil k nor-málu, k tomu, jaký měl být. Ale normálnost, soulad, v nějž věřil, nebyl tak dokonalý, jak si představoval. Ještě pořád viděl stříbrný lesk čepelí Mariči-ných prstů, lesk pokračující až kamsi za ultrafialové vlnové délky. Znovu si vybavil Krčmářův skok přes zeď, svůj vlastní meč pohybující se nemys-litelnou rychlostí. Svět se nestane normálním, pokud ho bude za normální považovat, soulad nevznikne, když bude předstírat, že soulad vidí. V při-znání porážky se skrývala šance na vítězství, nebo alespoň na… na vyrov-nání se. Přistihl se, že vrtí hlavou a usmívá se. Kas stojící stranou se tvářil stále stejně – blahosklonně a netečně současně. On nemusel přemýšlet, on nepotřeboval hledat, bral svět takový, jaký je, napadlo Filipa. A právě k tomu se chtěl propracovat také, i když mnohem delší a komplikovanější cestou.

Vykročil směrem k Marice, tváře mužů se v jeho blízkosti měnily v strnulé masky animálního strachu. Cítil, že to je v pořádku, museli se jich bát, museli se ho bát, aby se postavili tomu, co se blížilo lesem. Jenomže čeho se měl bát on sám? Co mělo pomoci jemu? Odhodil pás se zásobníky, odepjal pouzdra s pistolemi H&K. Strach okolo se změnil ve zděšení a paniku, myšlenky mužů ve virtuálních zbrojích z kované oceli a střelného prachu cítil jako ťukání malých rybek v tůni. Děsili se, že se zbláznil. On sám se toho hrozil – do chvíle, než odhodil záložní pistoli na kotníku. Na-jednou byl svět lehčí, průzračnější a jednodušší. Odepjal si meče, poklekl před Marikou a postupně obnažil obě ostří. Kratší i delší. Bylo to hloupé, nesmyslné a sebevražedné počínání, ale Filip se přesto cítil lépe. Musel to udělat, protože tak nějak by to udělali všichni jeho předkové a on chtěl před svým posledním bojem dosáhnut souladu. Věděl, že královna nebude vědět, co má učinit. Nikdo to nemohl vědět, protože bojovník jako on se ještě nikdy neklaněl bohu.

Vzhlédl k ní smířen s osudem, s nepochopením a zatracením, protože druhou šanci už dostat nemohl.

Kas náhle klečel vedle něj, vnímal jeho hrubé, primitivní a přesto tak pochopitelné já. Podával královně svůj zahnutý kinžál. On pušku neodho-dil, napadlo Filipa, a on to nepotřeboval, doplnil si vzápětí.

Marika si rozepnula manžetu na suchý zip, shrnula rukáv dyneemo-vého brnění a potom skoro obřadně uchopila rukojeť kinžálu. Čepel z da-

- 151 -

mascénské oceli vrhla ve slunci duhové odlesky. Musí být několik set let stará, napadlo Filipa a bůhvíproč z toho měl

radost. Svět stále plynul tempem zpomaleného filmu. Odhalené předloktí, ocel bezohledně se zakusující do masa, rubínové

kapky krve. Sklopil zrak a viděl, jak se rozpíjejí na zrcadlově lesklém po-vrchu jeho hybridní dai-katany a kratšího vakizaši meče. Tak to mělo být, smrt posvěcená královnou; smrt posvěcená bohem.

Povstal, meče měl náhle v pouzdrech, vítr přinášel pach strojního oleje, kůže, konzervačních prostředků a naftalínu. Necítil pach potu, dechu ani ničeho podobného. To bylo v pořádku – neútočili na ně lidé. Kvůli nim by královnu o přízeň nežádal.

Přeskočil zeď a spěchal vzhůru svahem do lesa, za sebou slyšel Kase, který měl krýt levou stranu. Cítil se lehký a silný; zbraně, kterým nevěřil, které nebyly jeho, ho už netížily.

* * * Barbarossa váhal. Podle plánu měl zůstat venku a krýt prostor před

zámečkem, ale – vypadala tak nad věcí, tak krutá a dokonalá, stejně jako on tehdy, když nejvíc potřeboval pomoc. Zhluboka se nadechl, počkal, až všichni překonají zeď a zmizí v lese nebo za branou, potom vrátil revolver do pouzdra a klusem zamířil k hlavní bráně. Mohla ho pokárat, mohla ho potrestat za neposlušnost, při té myšlence ho zamrazilo a otřásl se. Přesto – nechtěl ji nechat samotnou, aspoň na chvíli. On zůstal sám, vlastně byl sám po celou dobu, od začátku až do konce. A ten konec přišel. Vítal ho. Dveře nezamkla, to bylo proti dohodě. V chodbě byla tma, ale přesto věděl, kde stojí, ještě než se jeho zrak přizpůsobil. Opírala se o stěnu s bradou na prsou, cítil slanou vůni slz. Plakala. Ještě, zatím. Nerozhodně se zastavil. Mohl se jí dotknout? Vzpomněl si sám na sebe před třiceti lety a přiblížil se o poslední krok. Vzhlédla k němu, oči bez zornic plné slz.

„Bárby – já ho zabila.“ Nevěděl, co na to má říct. Vztáhla k němu ruce, objal ji a nehybně

držel. Už se nebál, jen vnímal její třes, bolest a zděšení. Zazněl první vý-střel, po něm dávka, vzápětí se rozpoutalo peklo.

„Zabila jsem ho, zabila,“ opakovala pořád dokola. Nowak Barbarossa zjistil, že Marika má vlhké vlasy, venku muselo

začít pršet a voda někudy prosakovala dovnitř. Pak zjistil, že neprší, ale on sám má oči plné slz. „Někdy člověk musí zabít, důležité je, aby to stálo za to.

- 152 -

Aby to každou sekundu jeho života stálo za to. A my všichni víme, že to stojí. Přece ty děcka nenecháme umřít, to nemůžeme,“ mluvil k ní.

V první chvíli se podezíral, že lže a říká věci, které si ona přeje sly-šet, pak pochopil, že mluví pravdu. Tu nejčistší pravdu v celém svém živo-tě.

Zásah těžkou ráží otřásl stěnou, do chodby se vyvalila záplava cihel, zářivky pohasly.

„Nemůžeme zůstat na půl cesty,“ zachraptěl Barbarossa. „Jestli je chceme zachránit, musíme zabíjet jako nikdy před tím. Musíme se změnit v démony.“

Podíval se jí do očí a zachvěl se. O ní pochybovat nemusel. „Shromáždím je do svatyně a budu poslední stráž, zbytek je na vás,“

odpověděla a odešla do temnoty.

- 153 -

Kapitola XI. Kapitán Krčmář Kapitán Krčmář kráčel středem silnice dolů. Lehký kulomet nesl na

zádech a jen velmi dobrý pozorovatel se spoustou času by si všiml úzké hlavně nad jeho pravým ramenem. Vzrušené Gruberovo žvatlání, informu-jící ho o blížícím se konvoji vozů, vnímal jako bzučení mouchy. Cítil, jak se mu popruhy tašky s náboji zarývají do těla, ale bolest nevnímal. Už hodně dlouho.

Na konci lesa, kde se okreska napojovala na cestu druhé třídy kopíru-jící Berounku, položil do středu vozovky minu a místo nášlapného spínače ji napojil na časový. Pak po krajnici vyrazil směrem na Prahu. Gruber mumlal něco o deseti kilometrech a koloně vozů. Krčmář ho neposlouchal a hvízdal si. Brzké ráno s jasnou oblohou bylo o tolik lepší než páchnoucí místnosti s omítkou ohozenou čerstvou nebo zatuchlejší krví.

„Pojďte, pojďte,“ řekl nahlas. Rytmus slov se mu zalíbil a opakoval ho každých pět kroků. Ve chvíli, kdy před sebou spatřil první z řady černých limuzín, ozna-

čil lokátor její přední sklo dvěma jasně modrými kříži. Krčmář spokojeně vykročil do středu vozovky. Ráno bylo ještě o poznání nádhernější.

„Pojďte, pojďte,“ usmíval se. První vůz zastavil a z okénka se vyklonil muž ostříhaný nakrátko.

Jeho kříž zářil jedovatou fialovou. „Chlape, uhněte sakra!“ zaklel. Krčmář byl ještě o poznání spokojenější, tohle nebyli žádní zelenáči.

Nepotřebovali budit rozruch a vytahovat se před lidmi. Tím lépe. Podle toho, jak luxusní Superby seděly na cestě, byly o poznání těžší než tovární modely, to představovalo několik set kilogramů pancéřování. Taky dobře, pomyslel si.

„Proč?“ zeptal se. V prvním voze se stříbrnou maskou představující stylizovanou pirát-

skou vlajku se někdo uchechtl. „To je dobrý, sejmi ho.“ U vyholené hlavy se objevila leštěná hlaveň revolveru, třeskl výstřel.

To už Krčmář stál na kapotě prvního vozu s připraveným kulometem. Ob-ličeje za sklem na okamžik vyhlížely vyděšeně. Stiskl spoušť. Dávka, od-ražené kulky otírající se o jeho holeně. Náboje ráže sedm šedesát dva si ani z bezprostřední blízkosti s neprůstřelným sklem neporadily. Opravdu pro-

- 154 -

fíci. To bylo to nejlepší, co ho mohlo potkat. Strach posádky vozu vystřídal pohrdlivý úšklebek, dveře se otevřely, mladík v kožené bundě, v kšiltovce a s neforemnou zbraní v ruce se pokusil vylézt. Krčmář skočil na střechu, vytrhl muži jeho dlouhou zbraň. Okamžitě věděl, co drží v rukou. Velko-rážný kulomet H2BM. Už skoro tři čtvrtiny století šířil demokracii ve jmé-nu nejrůznějších vlád světa.

Uchopil kulometná řidítka a nahmátl tlačítkovou spoušť, pás polyka-ných nábojů zarachotil o dveře, otvory proraženými v plechu vystříkla krev a potřísnila mu nohavice. Ať v autě seděl kdokoliv, byl mrtvý, i když kulky nebyly stříbrné, Krčmář to cítil. Záleželo i na tom, kdo držel zbraň.

Jako na povel se otevřely dveře aut před ním. Seskočil a už v letu mí-řil, nábojový pás za ním vlál jako vlečka za princeznou, okolo sebe trousil desítky vyhazovaných prázdných nábojnic.

Druhý vůz se speciálně chromovanou maskou začal bezprostředně po zásahu hořet, ze třetího ho někdo zasáhl granátometem, ale střela nevy-buchla a pouze ho na okamžik srazila k zemi. Pak mu došly náboje a musel se krýt před palbou vedenou ze střešních oken.

Krčil se opřen zády o bok mohutného mercedesu, kulky střelců z dal-šího vozu v pořadí krájely asfalt okolo jeho nohou. Muži v autě se pokusili vystoupit, ale nedovolil jim otevřít dveře. Zaklonil hlavu, okénko právě sjíždělo dolů. Další kulka se mu otřela o nohu, kapitán Krčmář se ušklíbl, zaklesl dlaně za podvozek přímo pod sloupkem karosérie. Trhl a postavil se současně.

Třítunový vůz vylétl vzhůru. Pomalu rotoval okolo podélné osy a povlovným obloukem se snášel do koryta Berounky, vyleštěná karoserie v ranním slunci vrhala oslepující záblesky. Střelba na okamžik umlkla, nikdo nespouštěl oči z padající limuzíny. Než kdokoliv stačil zareagovat, stál Krčmář před pátým vozem v pořadí, v ruce staronovou zbraň – další velkorážný kulomet. Než začal střílet, odpálil forhendovým úderem pažbou čtyřicetimilimetrový granát směrem k původnímu majiteli.

„To opravdu umíte zabíjet jenom lidi?“ pronesl k vyděšenému muži za volantem, prorazil hlavní čelní sklo a stiskl spoušť.

Vysoce výkonné střely prošly řidičem skrznaskrz, potom opěradlem, mužem na zadním sedadle a náhodou zasáhly nádrž s benzínem. Krčmář prošel stěnou ohně a nepřestával střílet.

„Umíte zabíjet jenom lidi, a to je chyba!“ řekl někdo místo něho. Další vůz explodoval.

- 155 -

Kapitola XII. Kas Kas věnoval půdě před sebou krátký pohled. Suché jehličí s ostrůvky

zeleného mechu, pás kapradin a zeleného maliní o deset metrů dál bránil v rozhledu i průchodu. Praskla větev, vmáčkl se do dolíku u paty silného stromu, ale za zvukem se neohlížel. Blížili se po vrstevnici o kus níž oblas-tí plnou suchého klestí a pokácených stromků.

Postupovali ve volné rojnici ozbrojeni útočnými puškami AUG. Kdysi po nich závistivě pokukoval, ale nikdy si je nemohl dovolit, byly příliš drahé. Další zapraskání, tentokrát už přímo za ním, dostali se až na jeho úroveň. To znamenalo, že si věřili, s krytím a průzkumem se moc ne-párali. Kas se zazubil, přitáhl si brokovnici až k trupu, potom se položil ramenem na zem a vyhlédl. Nebližší byl sotva deset metrů daleko, jeho světlé vlasy ostříhané nakrátko zřetelně vystupovaly proti tmavému okolí, přes maskovací oblek měl oblečenou policejní neprůstřelnou vestu. Při chůzi se hrbil, oči upíral před sebe, okolí po stranách věnoval jen málo pozornosti, lokátor ho označil nezřetelným světle modrým křížem. Nějaký výcvik měli, ale moc zkušeností asi ne, usoudil Kas. Zato jich bylo hodně, takže to z jeho strany nebylo až tak nefér. Další a další praskání větví, zvuk látky otírající se o drsnou kůru, tiché zaklení, cvaknutí kontrolovaného uzávěru. Z dálky mnohonásobný rachot dávek kulometů a zvuk explozí. Tři kroky budou stačit, musí stačit, rozhodl se.

V dalším okamžiku už klečel na koleně se špičkou levé nohy zarytou do země jako atlet připravený ke startu. Látka jeho vlastního oděvu v prou-du vzduchu hlasitě zašustila, fontána půdy a kamenů vymrštěná odrazem. Veškerou sílu věnoval dopřednému pohybu, zůstával nízko a koleny se téměř otíral o zem. Blonďák se otočil, dokázal ještě trhnout samopalem, zastavilo ho houknutí brokovnice. Kas proběhl fontánou jasně červené kr-ve, bezprostředně před sebou další dva, napravo trojice druhého sledu. Vý-střel, výstřel, výstřel, štěkot samopalů.

Zabrzdil nárazem o ještě stojícího mrtvého, kterému stříbrné broky vykously do hlavy hluboký kráter. Padl k zemi s kulkami syčícími nad hla-vou. Mrtvola se zhroutila přímo na něj, vzápětí ji vykopl vzhůru, až narazi-la do větví stromu tři metry vysoko. Řev automatů se znásobil, syknutí granátometu, bezvládná loutka zasahovaná současně desítkami a stovkami ran se rozprskla. Kas opovržlivě zavrtěl hlavou, bleskově namačkal do

- 156 -

nábojové schránky jednu patronu za druhou a natáhl závěr. Opět byl při-praven.

Bylo jich mnoho, víc než předpokládal, a postupovali v nečekaně hlubokém útvaru. Vztyčil se, ještě než dozněly poslední výstřely, tři kroky, skluz po zemi, při němž přerážel kořeny a ryl v lesní půdě skoro na stopu hlubokou brázdu. Smrt dalších čtyř lidí rozbila čelní linii, křik poděšených mužů a jejich klopýtavý útěk.

Opět doplnil náboje, přitom vyhlížel z mělké prohlubně. Dýchal zhluboka s otevřenými ústy a proklínal vlastní srdce. Zdálo se mu, že buší příliš hlasitě. Panika se nijak nedotkla druhého sledu útočníků. Postupovali o poznání pomaleji, oblečeni stejně jako čelní voj, většina z nich však kromě palných zbraní nesla meče. Při chůzi téměř neodlepovali nohy od země a pečlivě si vybírali místa kam šlápnout. Kas přikývl, jen při dobré opoře mohli využít svých nelidských schopností. Identifikační kříž měl tentokrát fialovou barvu. Ano, tihle patřili ke zkušené gardě.

„Máme problém, máme problém,“ ozval se v mikrofonu vzrušený Gruberův hlas.

„Da,“ souhlasil s ním Kas a stiskl spoušť. Musel se dostat za jejich první řadu, kde měl další místa s rezervními zbraněmi a municí. Tlouštík pět kroků před ním to dostal do nohou, ale stihl ještě vystřelit. O Kase se otřela řada kulek, bolest však necítil. Neodrazil se od země, ale od pařezu rovnoběžně se zemí, kořeny zapraskaly a vydržely. Díky nečekané změně směru Kas běžel přímo proti pěti mužům a jednou tolik jich nechal za se-bou. Dva z pětice zazmatkovali a pálili dávkou, slyšel sténání jejich spolu-bojovníků za svými zády. Ostatní měli bohužel meče. Mačkal spoušť a proklínal najednou pomalou semiautomatiku, ostří ho připravilo o část no-su, ale stříbrné broky mu vykoupily další desetiny sekundy.

„Problém! Slyší mě někdo? Problém!“ „Ja znaju,“ přerývaně souhlasil Kas, brokovnice byla opět prázdná. V letu chytil dva samopaly CALICO připravené u paty jediné boro-

vice mezi smrky a bez míření kryl prostor mezi stromy. Nezřetelný stín trefil nejméně třikrát, potom se příliš dlouho nic ne-

dělo. V mlčení vytušil smrt, soustředil se a zahlédl tři granáty blížící se

plochým obloukem přímo k němu. Odrazil se od kmene stromu, ale ne směrem do vzduchu, nýbrž k zemi, rameno místo radlice.

Trojitá exploze, v ústech příchuť krve, bodání střepin, žádná z nich však po průletu vrstvou hlíny neměla dost energie, aby prošla ještě dynee-

- 157 -

movým neprůstřelným oděvem. Kromě té, co ho zasáhla do tváře. To už stáli nad ním, vnímal je jako šelma kořist, nebo jako kořist šelmu. Brýle už nepotřeboval, znamení monster, kříže zářící smrtonosnou barvou, viděl i bez nich, tepané ohněm přímo do mozku.

Vyskočil z mělkého hrobu a než dopadl, měl oba zásobníky prázdné, přesto se k němu odevšad blížily rozmazané stíny. Soustředil se na jeden, muž s culíkem a mečem v ruce, v poslední chvíli podběhl jeho čepel a roz-páral mu břicho kinžálem, vzápětí už utíkal k smrku, kde měl další překva-pení. Ústa plná krve, ale nevadilo mu to.

Tohle je lepší než všechno, co jsem zažil, napadlo ho, když z větví stahoval dvojici AKS-74U. Prsty mu na své místo vklouzly samy, tyhle zbraně znal dokonale, přímo intimně. Víc než svou matku nebo kteroukoliv jinou ženu.

- 158 -

Kapitola XIII. Křehůlek „Problém?“ zopakoval Arnošt Křehůlek s ironickým otazníkem na

konci a odhodil nezapálenou cigaretu. Gruber neříkal nic nového. Byli v obklíčení a podle zvuku se už na

několika místech bojovalo. Jen v jeho rajónu, lese obklopeném esíčkem cesty vedoucí k bráně, se nedělo nic. Dříve by to považoval za štěstí, dnes ne. Klid ho zbavoval pocitu sounáležitosti s ostatními.

„Ano, problém, monitoruji vojenské vysílání. Protože jsem na to sám, musí mi důležitost vyhodnocovat expertní systém a dostal jsem se k tomu až teď.“

Hluboké zadunění mnohonásobné exploze přerušilo Gruberův usta-raný hlas. Křehůlek odhadoval, že zvuk přichází odněkud z údolí, to zna-menalo, že ho má na svědomí kapitán Krčmář. Část jeho já se zachvěla. Tohle začínalo připomínat regulérní válku. Část jeho já zajásala. Tohle začínalo připomínat regulérní válku proti těm sviním.

„…změna rozkazů, mají se přesunout do Aera Vodochody. Bez dů-vodu však zmizeli z radaru a drží se v rádiovém stínu. Operační důstojník neví, co se děje, mají v tom chaos. Podle jiných zdrojů jde o neplánované cvičení.“

„Ale kdo?“ nechápal Křehůlek a zatlačil si sluchátko hlouběji do zvukovodu.

„Vrtulníková letka, tři vrtulníky Mi-24, jestli je to pravda, budou každou chvíli u vás.“

Po explozích znělo práskání ručních zbraní jako dětská hra. Křehůlek ani sekundu nepředpokládal, že jde o pouhou shodu okol-

ností. „Těžké vrtulníky? Jak to dokázali?“ řekl zbytečně hlasitě a v posled-

ní chvíli potlačil zaklení. Že nadávky nic nevyřeší, ho naučil jeho děd, důstojně vyhlížející

muž, který až do pozdního věku vítězil ve vesnických kláních o počet zvednutých pytlů s obilím.

„Úplatek? Vydírání? Dezinformace? Nemám tušení! Podle všeho se blíží korytem řeky od jihozápadu. Pokud se dostanou až k vám…“

„Já vím,“ zarazil Křehůlek vyděšeného Grubera. „Každá tahle bestie dokáže srovnat se zemí menší městečko.“

- 159 -

„Filip už na útočníky narazil, Barbarossa kryje prostor okolo zámeč-ku, je to na vás,“ pokračoval Gruber nejistým tónem, jako by si nebyl jistý, kolik informací může poskytnout, aniž by Křehůlka vyděsil k smrti.

Pak začal monotónním hlasem vypočítávat výzbroj nesenou těžkými bitevníky. Křehůlek ten tón znal od knězů poskytujících poslední pomazá-ní.

Dál nečekal, letmým pohledem zkontroloval bezprostřední okolí a klusem zamířil k zaparkovanému Volvu. Právě páchal sebevraždu a nebylo mu úplně jasné proč. Jedno věděl jistě: každý jen trochu rozumný člověk by nastartoval auto a s pedálem přimáčknutým k podlaze by vyrazil po cestě vzhůru pryč z údolí, které se mělo za chvíli stát peklem.

Zámek cvakl a víko kufru automaticky odskočilo. Většinu zbraní si už rozebrali, ale těch pár pistolí a dva samopaly mu stejně nemohly pomo-ci, jeho zajímal podlouhlý batoh z cordury v maskovacích barvách. Protla-čovaný nápis na jednom z popruhů hlásal, že uvnitř se skrývá Geppard, Made in Hungary. Rachot výstřelů zhoustl, štěkot dávek se mísil s jednot-livými ranami. Na zlomek sekundy se zaposlouchal do kakofonie války. Prim teď hrála Kasova brokovnice, pak taktovku převzal dálkou tlumený řev kulometů. Ty zřejmě dirigoval Krčmář.

Dál už se Křehůlek nezdržoval, rychle rozepnul zip a začal smonto-vávat odstřelovací pušku. Určitě bylo pohodlnější přenášet ji v batohu, ale chtěl být připraven. Čas mohl doběhnout ke svému konci kdykoliv.

„A ještě jedna věc, u Plzně se chystá sjezd nějakých milovníků mili-tary techniky,“ zaregistroval další Gruberova slova.

„Veterány utlučeme holýma rukama,“ utrousil Křehůlek a potěžkal sestavenou pušku.

Klidně by mohla sloužit jako kyj ve válkách barbarů proti starově-kému Římu. Velmi pádný kyj. Přitom ho upoutal štítek nalepený na těle uzávěru. Pečlivý Barbarossa na něj napsal ráži a typ nábojů: vzor 12.7 x 108 mm.

„Náboje, sakra,“ zamumlal Křehůlek a horečně prohmatal batoh. V nejvzdálenějším rohu našel papírový balík s mosaznými střelami

delšími než šířka jeho dlaně. Už si ho začal cpát do kapes, ale potom si všiml nápisu 14.5 x 114 mm.

„Do prdele,“ uklouzlo mu, současně si uvědomil, že děd by z něj ra-dost neměl.

„Mám je, zachytil jsem další zprávu, jsou asi patnáct kilometrů před Berounem,“ ozval se Gruber skoro nadšeně.

- 160 -

Křehůlka polil studený pot. Milovníky historických militarií by mož-ná opravdu utloukli holýma rukama, ale na trojici pancéřovaných monster blížící se vzduchem rychlostí dvou set sedmdesáti kilometrů za hodinu si netroufal. Potom ho napadlo zkontrolovat zásobník za pistolovou rukojetí. Našel v něm pět nábojů správné ráže a pak dalších pět v poutcích uvnitř ruksaku, když ho pokládal zpět do kufru vozu. Jeden muž a deset nábojů proti třem ocelovým stvůrám disponujícím palebnou silou bitevní lodi. Vytočil pistolovou rukojeť o devadesát stupňů, vytáhl uzávěr, vložil náboj do komory a opět mechanismus uzamkl. Single Action kohoutový mecha-nismus neměl žádnou pojistku, proto ho nechal nenatažený.

„Ten krám není opakovačka, hrůza,“ zanadával. „Jdu na to; poběžím lesem po úbočí a zkusím je zastavit v místě, kde budu mít nejlepší rozhled. Pokud tam teda opravdu jsou,“ artikuloval tak, aby mu Gruber i uprostřed palby rozuměl a s puškou v ruce zamířil k lesu.

Přestože zbraň vážila skoro dvacet kilogramů, běželo se mu lépe, po-kud ji nesl v jedné ruce.

Jestli to přežiju, pronajmu si celou hospodu, zaplatím muzikanty, číšníka ve smokingu a při Mozartovi budu pít jeden vychlazený půllitr za druhým až do rána, slíbil si, když přeskakoval příkop u cesty. Uklouzla mu noha a nechtěně přerazil kmen desetiletého doubku.

„Říkal jste něco důležitého?“ chtěl vědět Gruber, „je tam strašný ra-chot, špatně rozumím.“

„Jo,“ vydechl Křehůlek a zrychlil, „klidně tě pozvu, ty německej chytrolíne. A najmu specialistu na vídeňský schnitzel!“

Běžel krátkými neúspornými kroky připraven kdykoliv padnout k zemi. Než aby poškodil zaměřovací dalekohled Geppardu, razil si cestu houštinami vlastním tělem.

„Jsou blízko, tak pět kilometrů za Karlštejnem,“ oznámil mu Gruber, „zkuste přidat.“

Křehůlek po celou dobu běžel víceméně sprintem a na odseknutí mu nezbýval dech ani síly.

„Co to je Karlštejn?“ ozval se Gruber v telefonu. „Mám zahlcená všechna příjmová pásma, nemohu hledat.“

„Kreténe,“ zasupěl Křehůlek, v tu chvíli šikmo pod sebou zahlédl si-luetu muže v maskovací uniformě, který se právě otáčel po zvuku.

Při běhu lesem se sice snažil o co největší nenápadnost, ale rychlost byla přednější. Zřejmě tramp, napadlo ho, vzápětí třeskl výstřel, zásah do prsou mu vyrazil dech.

- 161 -

Ani se nestačil leknout, v dalším okamžiku už stál a mačkal spoušť, skrz dalekohled viděl soustředěnou tvář mladého muže s vystříhanými módními proužky vousů okolo brady. Z hlavně jeho pušky se ještě jednou zablesklo, výstřel Křehůlek neslyšel, protože ho ohlušilo zahřmění vlastní zbraně. V první chvíli si myslel, že minul, protože muž nijak nezareagoval, potom však vojákovi vypadla puška a zhroutil se přesně na místo, kde stál. Křehůlek nečekal a zamířil k němu. Potřebovali vědět, co je – co byl, zač.

Zasáhl ho přesně do srdce, vysoce výkonný náboj prošel trupem jako máslem a vstřel i výstřel měl podobu hladkého otvoru o průměru kulky. Krvácení rychle ustalo, přímo před očima viděl, jak se okraje rány zatahují a hojí, ani svaly těla neochably, jak by u mrtvoly očekával. Neváhal a pis-tolí se stříbrnými náboji muže dorazil výstřelem do hlavy. Teď už byla smrt definitivní. Pistoli vrátil do pouzdra, nabil Gepparda a běžel dál.

Pamatoval si, že kousek za Křivoklátem je severní svah nad Beroun-kou strmý, téměř neschůdný. Pokud bude mít štěstí, dorazí včas a oni se opravdu drží tak zatraceně nízko, bude moci střílet shora, uvažoval a sprin-tem se prodíral těžkým terénem. Udržoval doslova a do písmene nelidské tempo, vyhýbal se jen vzrostlým stromům, soutěsky a prohlubně přeskako-val, křoviska a malé stromy drtil jako tank. Postupně však vyčerpal i rezer-voár svých nadlidských sil a před očima se mu zjevovaly černorudé mžit-ky, navíc se svah stal ještě příkřejším než zpočátku. Uklouzl, po dvou ko-toulech se opět dostal na nohy a pokračoval. Zpětně si uvědomil, že při pádu se teleskop ani jednou nedotkl země. Mžitky se změnily v černé plo-chy připravující ho o vidění, přesto se přinutil ještě víc přidat. Věděl, že už je blízko, podvědomí mu našeptávalo, že slyší rachot gigantických rotorů.

Se štěstím se mu bez bloudění podařilo najít skalnatý ostroh poskytu-jící výhled do údolí. Kdysi dávno, hodně dávno, na něm s jednou dívkou strávil úžasné dopoledne. Bez dechu se vyhoupl až na nejzazší místo skály.

Otevřel se mu pohled na trojici velkých ocelových strojů řítících se nad řekou pár desítek metrů pod jeho úrovní. Opravdu už byli tady. Vyklo-pil opěrnou trojnožku Geppardu, zalehl a přitom pohledem ulpěl na hodin-kách. Vzdálenost nějakých čtyř kilometrů urazil za necelých šest minut. To nebyl špatný výkon, možná by se měl přihlásit na olympiádu, ušklíbl se, zatímco hledal v okuláru zaměřovacího dalekohledu pilota helikoptéry. Laserový dálkoměr ukazoval vzdálenost osmi set padesáti metrů a počítač v zorném poli posunul záměrný kříž. Křehůlek přizpůsobil náměrnou, zata-jil dech a stiskl spoušť. Zášleh z trysek kompenzátoru zpětného rázu zvířil prach a vmetl mu ho do očí, necelá vteřina, než náboj doletěl k cíli, se zdá-

- 162 -

la jako věčnost. Pancéřované sklo kokpitu prasklo, pilot ochabl. Křehůlek stroj dál nepozoroval a otočil rukojetí – musel znovu nabít.

Ve chvíli, kdy si vzal na mušku druhý stroj, spatřil záblesky u zdvo-jených hlavní dvacetimilimetrových kanónů, naváděné rakety vyklouzly ze závěsů, okamžik se zdánlivě bezmocně vznášely ve vzduchu, potom se zažehly jejich motory. Všechny mířily tím správným směrem.

Museli zahlédnout záblesk, nebo mě mají na infra, došlo mu, a přesto zmáčkl spoušť. Tentokrát netrefil sklo, ale čelní pancíř, dokonce zahlédl náraz kulky a viděl prohlubeň v titanovém kompozitu. O zlomek sekundy později se rozprskl balvan metr od něho, dávka pokračovala a tříštila skálu, jako by byla ze skla. Ostré úlomky se Křehůlkovi zakusovaly do nechráně-ných dlaní a hlavy. Skulil se z ostrohu dozadu s puškou u těla a dalekohle-dem přitisknutým k hrudi, přidal ještě jednu otáčku, vzpomněl si na víc než metrový schod, vzápětí bolestivě dopadl na bok. Exploze ho ohlušila, tla-ková vlna mu vmáčkla uši kamsi do lebky, ohnivý jazyk mu spálil obočí a vlasy. Ještě oslepený vytáhl uzávěr, po hmatu založil náboj a připravil puš-ku ke střelbě. Mechanický úkon mu pomohl vzpamatovat se, překonat údiv, že po zásahu dvěma raketami žije. Teprve teď otevřel oči. Černé sloupy, torza stromů, které zůstaly stát, hořely, vzduch chutnal popelem, kousek od něj chytil oheň stravující rozštípnutý kmen stromu druhý dech a pořádně se rozhořel.

„Stanu se sládkem,“ zaskřehotal a postavil se. „Zločin se nevyplácí.“ Většina ostrohu zmizela, druhá Mi-dvacet čtyřka se vznášela ve

vzduchu sotva sto metrů daleko, do sežehlé tváře ho bodal vichr buzený jejími rotory. Pilota viděl zřetelně i bez dalekohledu, on jeho proti tmavé-mu pozadí zjevně ne. Třetí obrněnec čekal o kus dál. Křehůlek pozvedl Gepparda a zalícil, ve stejné chvíli se pohnuly hlavně kanónů, pilot najed-nou ztratil suverenitu. Zřejmě svého nepřítele spatřil. Křehůlek bez váhání stiskl spoušť a hned po výstřelu se snažil co nejrychleji nabít.

„Opakovačka, proč to není ta zatracená opakovačka,“ mumlal si sám pro sebe.

V mikrofonu vzdáleně slyšel Grubera, ale nedokázal rozluštit, co ří-ká. Exploze mu musely uši poškodit víc, než si myslel.

Půdu okolo něho opět přerývaly dávky z kanónů, ale už nemířené, helikoptéra se potácela ve vzduchu, motory sténaly a řvaly jako stižené tancem svatého Víta a potom začal stroj neovladatelně rychleji a rychleji klesat.

„Jo!“ zařval Křehůlek, když se mu podařilo založit další náboj a za-

- 163 -

sadit uzávěr. Namířit nestačil, zahlédl jen proud ohně z poslední helikopté-ry.

„Plamenomet, napalmový plamenomet,“ vydechl zděšeně, bez míření vystřelil a vyrazil vzhůru svahem. Vzduch náhle chemicky čpěl, exploze otřásaly zemí, za zády cítil mrak ohně. Přeskočil vývrat, jediným odrazem překonal dalších deset metrů stoupání, nechtěně narazil do stoletého stro-mu a zlomil ho; ještě jeden skok, proud žhnoucího aerosolu se odrazil od balvanu vedle něj, náhle se ocitl v plamenné řece. Odhodil pušku ve chvíli, kdy náboje explodovaly žárem, a poslepu, šílený bolestí, poslušen instinktu se zavrtával co nejhlouběji do země mezi kořeny vyvráceného smrku.

Šaty hořely a doutnaly, kůže spolu s dyneemovým neprůstřelným kompletem se škvařila, žár ničil nervová zakončení a pálil maso. Křehůlek křičel bolestí a hrůzou, proud napalmu však stále neustával a měnil vše organické v popel.

* * * Agonická bolest mu nedovolovala umřít. Bolest a pravidelné šumění

obrovských rotorů. Ruce měl pod sebou. Zvedl se na čtyři, bylo to jako zvednout horu. Hlína, popel, kameny, pod které se zahrabal, z něj spadáva-ly ve zdánlivě nekonečném proudu. A šumění rotorů zesílilo. Zvedl se na kolena, pak se napřímil. Měl pocit, že mu něco urvalo nohu. Horkem vy-buchl prach v nábojích pistole, ale oblek ho uchránil před fatálním zraně-ním. Podíval se na kůži svých paží. Nebyla tam, jen černá praskající krusta, pod kterou se rýsovala krvácející tkáň. Divil se, že stále vidí, i jeho obličej by měla být stejná spečená maska. Opět to šumění rotorů. Pokud zůstala i jenom jedna helikoptéra, byla jeho snaha zbytečná, veškeré jeho snažení a bolest byly zbytečné. Přidržel se doutnajícího kmene a udělal první krok. Černá spečenina rukou praskala a loupala se. Ale dokázal to.

Plamenomet vypálil v lese třicet metrů širokou a dobře tři sta metrů dlouhou brázdu, kde nezůstal jediný strom. Téměř deset tisíc metrů čtve-rečních změnil v jediném zášlehu v poušť.

„Možná to byla spíš aerosolová bomba,“ zašeptal Křehůlek a klopý-tal k místu, kde se svah lámal a otevíral se výhled dolů.

Bitevní helikoptéra se vznášela patnáct metrů pod ním před zbytkem ostrohu a kontrolovala místo, odkud předtím střílel. Uvědomil si, že u sebe nemá vůbec nic, žádnou zbraň. Šum rotorů se změnil, když se stroj naklo-nil, aby nabral rychlost a pokračoval v letu.

„Proč ne?“ zeptal se Křehůlek sám sebe a skočil.

- 164 -

Připadalo mu, že padá strašně pomalu, zběsilé míhání rotorů se změ-nilo v líné kroužení. Už byl těsně nad helikoptérou, poslední metry, sou-středil se na ocelový list a kopl, o zlomek vteřiny později se naopak odrazil od trupu vzhůru a přitom lehce promáčkl pancíř.

První ocelový břit vrtule mihl jeho kotník o pár centimetrů, druhý praskl a po tečně letěl dál.

Několik dlouhých milisekund se nic nedělo, postupně se stroj váhavě naklonil na stranu, pak víc a konečně začal padat. Než si Křehůlek uvědo-mil, že i on sám letí vzduchem, ale opačným směrem, narazil hlavou na větev, ochabl a podobný hadrovému panákovi bez vlastní vůle propadával korunou smrku dolů.

- 165 -

Kapitola XIV. Velké umírání Filip posunul šišku v rozsoše větve blíž ke kmeni, aby nespadla dolů,

a podíval se pod sebe. Čtyři muži v khaki overalech s automatickými zbra-němi v rukou se skláněli nad zakrváceným tělem. Víc než mrtvému se vě-novali jeho zbrani. Útočník Filipa vytušil a v poslední chvíli se pokusil krýt útočnou puškou. Čepel katany čistým řezem proťala teleskop, nábojo-vou komoru a ještě plný zásobník, obnažené žluté nábojnice z výšky při-pomínaly vnitřnosti.

Převislé větve rozložitého smrku sice Filipa chránily před pohledy z okolí, současně mu však bránily ve výhledu. Přesto přesně znal polohu nejbližších členů komanda, o ostatních měl aspoň matné tušení. Podíval se směrem, kde se měli nacházet dva muži, lokátor jejich polohu i skrze clonu zeleného jehličí označil sytě zelenými záměrnými kříži. Blížili se, ale Filip nemohl čekat. Čtveřice pod ním byla poslední z prvního sledu určeného k otestování obrany. Z předchozích stačil vystřelit jen jeden, napadlo ho už ve vzduchu. Neskočil, spíš sklouzl, aby nepřidal gravitaci jediný centimetr ke vzdálenosti, o kterou ho musela dopravit. Přesto se o něm a jeho schop-nostech jejich vůdcové dozvěděli až příliš. S tou myšlenkou se pomalu snášel dolů, jehličí a prach shozený vlastním pohybem nechal za sebou. Čepel krátkého meče zasvištěla v sestupném oblouku, rotaci vyrovnal pro-tipohybem druhé paže s delším mečem. Lebka, krkavice, žebra, krk. Dopa-dl do podřepu, čtyři mrtví, připoutaní k němu svazkem smrti, se o něho opřeli a obklopili ho ze všech stran. Cítil jak pomalu a neochotně je opouští životní síla, víří kolem něho a hledá nějaké tělo, které by si mohla přisvojit, použít, propůjčit mu nadlidské schopnosti, ale nenašla nic a nikoho a roz-plynula se ve fluktuacích M-pole.

Mrtví se o něho stále opírali v ironické příchylnosti. „Co to tam sakra děláte?“ ozval se levý muž z přibližující se dvojice.

Nebezpečnější byl ten druhý, Filip vnímal jeho pátravou pozornost. Teď. Noha mu podklouzla, až druhým krokem získal rychlost, těla se roz-létla na všechny strany, vyděšený pohled vousáče se samopalem, sek kata-nou následovaný bodem wakizašim, změna směru pomocí setrvačnosti mrtvého, vějíř kulek těsně za zády, tělo třesoucí se v rytmu zásahů, další vodorovný sek přes hruď.

Zavalitý střelec se přesto stále držel na nohou, otáčel se a střílel,

- 166 -

plamen hlavně hledající cíl. Obnovený útok šikmo dolů, praskot žeber, krvavý závoj ve vzduchu.

Střelba konečně utichla. Filip se na místě nezdržoval, všichni teď směřovali právě sem. Už tu-

šili, že je sám, ale přesto ještě nedokázali překonat území, které chránil. Prodíral se houštím, přikrčený až k zemi, nohy zasekával do země prorostlé šlahouny kořenů jako drapáky.

Mnohonásobná dávka, kulky cupující husté křoviny. Odrazil se a skluzem urazil několik dalších metrů téměř až na konec

nepřehledného malinového pásu. Ve chvíli, kdy vylezl ven, si uvědomil, že není sám.

„Dostal jsem tě,“ řekl muž v helmě schovaný za silným kmenem sta-rého smrku a okamžitě z pokleku vystřelil.

Filip padl na bok, překulil se, jednou, dvakrát; tím získal rychlost a téměř letěl pár centimetrů nad zemí. Pak tři krátké kroky, kryt za stromem, kulky všude okolo, měl pocit, že je uvidí, když bude chtít. Křik přímo před ním, postupující rozmazané skvrny. Příliš mnoho skvrn příliš blízko. Do-stal se do kleští.

Riskoval pokus o přímé přiblížení, ale střelec se dokázal přemístit skoro stejně rychle jako on a stále ho držel mezi sebou a přibližující se skupinou svých spolubojovníků. Měl ho stále proti sobě, k tomu jeho pů-vodní místo teď zaujal někdo další. Filip se nezastavoval, myšlenky a akce splynuly. Vsadil vše na jednu kartu, skočil do linie mezi dvěma muži a vyrazil proti neznámému. Musel ho využít jako štít a současně se od něj odrazit. Kulka ho zasáhla do zad, přesto udržel rovnováhu i rychlost, sekl, ale muž nezareagoval podle předpokladu – Filip se srazil s už mrtvým tě-lem. Vlastní spolubojovník ho zabil, aby nepřítel nedokázal využít jeho instinktivních reakcí. Filip klesl k zemi, další dávka označkovala kmen, který před chvílí stínil vlastním tělem. Muž v helmě se pomalu blížil, v každé ruce jeden automat.

„Už mi neutečeš. Stojíš a to je tvůj konec, znám to,“ řekl, ústa orá-movaná šedým vousem se stáhla do úšklebku.

Prsty se dotkly spouští, Filip přesto vyrazil přímo proti němu. Po-slední možnost, ze všech stran se k němu stahovali nepřátelé. Záblesky z hlavní, šmouhy kulek okolo, proud olova přímo proti němu, dlouhý sek kolmo vzhůru, jen těsně míjející střely roztříštěné ostřím, čepel meče jako vířící clona před ním. Poslední záblesk energie, poslední skok.

V letu nastavil kratší meč proti tělu nepřítele, ramenem narazil na

- 167 -

strom za ním. Okamžik mu trvalo, než se vzpamatoval. Poražený strom se ještě

chvěl, o kus dál ležela polovina vousáčova trupu, ruka stále obemknutá kolem spouště, rachot dávky. Uspěl, ale příliš pozdě.

Tři muži, všichni v maskovacím oděvu, stáli na kraji pásu maliní. U pasu pistole, ale jeden jako druhý drželi v rukou meče. Dva byli Evropa-né, jeden Asiat, podle rysů ho Filip odhadoval na Korejce. Rozbité brýle fungovaly jen částečně, poblikávající identifikační kříž je všechny označo-val černou barvou.

Filip se rozběhl ve stejném okamžiku jako oni, drobnými krůčky, kdy jedna noha stále zůstává v kontaktu se zemí. Najednou byli jen dva, věděl, že třetí se snáší odkudsi ze vzduchu, trojité zařinčení znásobeného útoku, ocel ho škrábla na hrudi, krev mu zalila levé oko, zoufale se odrazil do výšky. O zlomek sekundy později si uvědomil, že to je jeho poslední chyba. Bez opory nemohl změnit směr a ti dva si na něj počkají.

Třetí byl ještě kus nad ním. Svistot větru, pohled z ptačí perspektivy, kryt před cizí čepelí, obnovený útok nechal projít až na tělo, ochromující bolest v boku. Byli příliš rychlí a bylo jich příliš mnoho. Okamžik padali spojeni ocelí zakousnutou do Filipova těla; kopl kolenem, potom patou, tím nečekaně změnil směr vlastního letu a překvapil je. Dopadl do jen čás-tečně zvládnutého kotoulu, dva čekající se už otáčeli a běželi proti němu. Odhodil krátký meč a uchopil katanu oběma rukama. Postavy se zbraněmi vynořující se okolo byly průsvitné a nedůležité, zkoncentroval svou sílu do výkřiku a vzápětí vyrazil proti dvojici. Ještě žil, ještě mohl bojovat.

* * * Barbarossa stál uprostřed prostranství před zámečkem mírně rozkro-

čený a pohled upíral kamsi před sebe. Nepotřeboval se rozhlížet, cítil je. Další se pokusil přelézt přes zeď, úkrok, jedna noha pořád pevně na zemi připoutaná Van der Waalsovými silami, výstřel zdánlivě bez míření, mrtvé tělo dopadající na zem. Další a další. Kouř spalin střelného prachu ho ob-klopoval jako aura.

Tři najednou pronikli až na zeď, druhý revolver, těžká osmihranná hlaveň neomylně směřující na cíl, výstřel, výstřel, výstřel, klak – ticho. Jednu po druhé v pokleku nabíjí komory válců, netečný ke smrti svištící všude okolo. Poslední prázdná nábojnice cinkla o beton, kulometná dávka odněkud z výšky, Barbarossa vstává, zakloněn uhýbá, řetěz kulek ho míjí a cupuje beton za ním. Natahuje kohout, uši ho opět bolí od vlastních výstře-

- 168 -

lů. „Už jedou! Už jedou! Utíkejte!“ křičí v mikrofonu Gruber. Barbarossa zřetelněji a zřetelněji vnímá vibrace země pod nohama,

opět klidnými úspornými pohyby nabíjí. Za vysokou branou se cosi hýbe, vzápětí železné kování povoluje, do parčíku se valí ocelové obludy.

„Dvě staré Té padesát pětky! Vydávali se za military veterány! Utí-kejte!“ křičí Gruber.

Hlaveň protiletadlového kulometu na věži se natáčí k Barbarossovi, stroj akceleruje, kanón se spřaženým kulometem míří na zámek. První dávce Barbarossa uniká úkrokem, vzápětí se přesunuje zpátky napůl roz-mazaný rychlostí, kulky ho míjí, vidí je pomalu letět stabilizované precesí. Tasí oba revolvery a míří. Synchronizovaný výstřel, pootočení válce, další. Dávka odněkud z boku se mu otírá o žebra, nevšímá si jí, uhýbá kulometu a krok za krokem jde vstříc železné obludě valící se proti němu.

To nejde zvládnout, slyší vlastní myšlenky ve zdánlivě stále delších a delších pauzách, které mechanismus zbraně potřebuje k výstřelu. Ale proč ne, odpovídá si, stačí dvakrát, možná třikrát nebo vícekrát střelit do jedno-ho místa. Opět prázdné válce revolverů, cinkot patron na dlažbě, najednou jsou bez jeho přičinění komory plné. Puškové náboje vyhlodávají do pancí-ře hlubší a hlubší prohlubeň, výstřel z děla, roh budovy se hroutí, Barba-rossa opět mačká spouště. Tank už je přímo před ním, další dvoj výstřel, pancíř praská, ocelová bestie se jako raněná stáčí do strany, Barbarossa skáče na věž, dávka z druhého tanku ho smete na zem. Opět vstává, jen trochu otřeseněji a pomaleji, přesto se sápe na věž, utrhává poklop a střílí dovnitř. Bez sekundy oddechu jediným skokem skáče na druhou obludu. Další výstřel z kanónu mění v sutiny polovinu zámku.

* * * Kas z posledních sil vyrazil hlavní lovecké pušky proti muži před se-

bou. O brýle už dávno přišel, ale jeho protivník kolem sebe šířil auru síly jako nikdo jiný. Tentokrát ho však překvapil, dvojitá hlaveň kulovnice pro lov tropické zvěře pronikla hluboko do těla, možná až k srdci. Stiskl obě spouště v naději, že bude v komoře náboj.

Muž jen zavrtěl hlavou. Byl mnohem větší než Kas a trochu při těle, ale rychlostí se mu vyrovnal a silou ho mnohonásobně předčil. Jeho posu-nek byl jasný: konec hry. Kas pochopil, že prohrál. Sotva se držel na no-hou, krvácel z půltuctů míst, okolo sebe slyšel muže spěchající ke zdi. Ty už zastavit nedokázal, obr ho zdržel příliš dlouho.

- 169 -

Teď jediným úderem přerazil hlaveň, Kas zavrávoral a přepadl doza-du – to ho zachránilo, protože rozšklebený kus oceli by mu urazil hlavu. Další pohrdlivý úsměv vítěze. Pochopil, že obr si s ním hraje jako kočka s myší. Špatně, muž nikdy nesmí podcenit protivníka! Dělal chyby, nebyl neporazitelný. Z kotoulu vzad přešel Kas rovnou do stoje rozkročeného, přetočil pušku v rukách a udeřil pažbou jako kyjem. Zbytečné, protože před chvíli neuspěl s ocelí hlavně. Přesto to udělat musel. Další a další úder jako jeho vlastní předsmrtná křeč, obr se bránil sérií spodních háků. Kas vnímal, jak mu pod záplavou ran praská hrudník, přesto však pokračoval ve zběsilém útoku, překvapený, že stále žije. Už dávno měl být mrtvý. A ještě jednu ránu zvládne – byla poslední. Obr se zhroutil k zemi s lebkou změněnou v tratoliště krve. V pádu obemkl prsty Kasův kotník, ale už ne-dokázal rozdrtit kosti jako na počátku souboje.

Kas se nechápavě podíval na otlučenou pažbu. Už nedržela tvar a na všechny strany z ní trčely stříbrné hřeby, které do ořechového dřeva na-tloukl pro okrasu.

„Tak proto!“ pochopil a začal se smát jako šílenec. Stisk obra najednou zesílil, jeho neskutečná regenerace opět začala

získávat navrch. Kas nezaváhal, znovu začal muže tlouct, smrští ran mu zarážel stří-

brné hřeby do tváře, očí, krku a pak dál, až do mozku tak dlouho, dokud mocná aura nezmizela a tvor na zemi před ním nebyl mrtvý.

„Vyhrál jsem,“ zachraptěl, ale vzápětí si uvědomil, že to není pravda. V průběhu souboje s obrem přes něj přešla celá vlna nepřátel a ti všichni teď útočili na Mariku.

Kulhavě vyrazil k zámku, přestože měl pocit, že šnek by byl rychlej-ší, podařilo se mu zeď překonat jedním skokem. Při dopadu se mu však podlomily nohy. U brány hořely dva tanky a stále se u nich bojovalo, bu-dova byla v plamenech, navíc z poloviny zbořená. Jednoho z mrtvých na trávníku obral o samopal a sumku se zásobníky a potácel se dál.

Pokud ještě žila, poslední úkryt, který připadal k úvahu, byla svaty-ně. Možná ještě nezklamal, možná měl šanci napravit svou chybu! Jak nej-rychleji dokázal, zamířil k domku s hospodářským nářadím maskujícímu jeden z nouzových vchodů.

Uvnitř našel dveře do podzemní chodby vyražené výbušninou. Ne-váhal, po schodech se spíš svalil dolů, než seběhl. V temném tunelu před sebou spatřil trojici mužů. Zuřivě stříleli a díky tomu ho nezaregistrovali. Plazil se za nimi a síly mu docházely s každým metrem. Obr ho přivedl

- 170 -

blíž k smrti, než si myslel, že je možné. Že je možné, aby se pak člověk ještě vrátil. Už je viděl zřetelně, už byl u nich. Při představě, že je munice útočníků proti nim samotným neúčinná, ho zamrazilo. Nastavil přepínač pro střelbu dvěma ranami a stiskl spoušť. Bál se zbytečně, na každého sta-čil jeden dvojvýstřel do zátylku.

„To jsem já!“ křičel a plížil se dál. Výstřel z děla ho ohlušil, vzápětí se pár metrů za ním zhroutil strop.

Už nebylo cesty zpět. Ve svatyni před ním se stále bojovalo, rozeznával výstřely velkoráž-

né pistole a štěkot automatů. Konečně byl uvnitř. Jeho královna se krčila za hradbou z několika mrtvých těl a opětovala palbu přicházející z poslední průchozí chodby. Vstup ze zámku byl zavalený, děti se schovávaly za ku-želem pitoreskního oltáře.

„Kasi!“ podívala se na něj. Uspěl, odčinil své selhání, pomohl! Viděl to v jejích očích a byl

šťastný. „Kryj mě, vykouřím je odtamtud!“ řekla, a než jí v tom stačil zabrá-

nit, přeběhla ke vstupu do jediného průchozího tunelu. To byla jeho práce, on měl chránit svou královnu! Najednou se cítil

mnohem lépe, v její blízkosti se mu začaly vracet síly. Možná opravdu zvítězí a on přežije! I když to nebylo tak důležité. V chodbě něco zaracho-tilo a pak se to s lomozem řítilo dolů, blíž a blíž.

Do nažloutlého světla nouzových reflektorů se vkutálelo velké kolo vyrobené z plastické výbušniny, vzápětí tlumený výbuch někde nahoře uzavřel cestu ven a uvěznil je pod zemí. Kas detonátor neviděl, musel být schovaný uvnitř miny. Královna zbledla a vytřeštila oči, podívala se na děti vzadu, potom na něho.

Opětoval její pohled a usmál se. Tohle dokázal vyřešit, dokázal za-chránit svou královnu. Skočil k výbušnině a nově objeveným smyslem slyšel prskání elektrického proudu. Roznětka pracovala, už ji nedokázal zastavit. Nacpal si kolo výbušniny do klína a schoulil se kolem něj a nohy pevně objal rukama. Po celou dobu se přitom usmíval.

* * * Kas se na okamžik rozzářil, měla jsem pocit, že vidím skrz něho, pak

ho výbuch vymrštil metr do vzduchu a náhle bylo všude plno štiplavého dýmu. Žádná smrtící exploze ani tlaková vlna se však nekonala, vše utlu-mil svým tělem. Dopadl na zem a rozbalil se jako list srolovaného papíru.

- 171 -

„Ne, prosím ne, já jsem to od tebe nechtěla,“ slyšela jsem se křičet. Z trupu od prsní kosti po pánev mu zůstala jen páteř a kůže na zá-

dech. Přesto ještě žil. „Kasi?“ klekla jsem si k němu a uchopila ho za ruce. Zatím byly teplé. Díval se na mě svým zbožňujícím pohledem, něco

se snažil říct, ale už to nedokázal, torzo těla se křečovitě chvělo v nastupu-jící agónii. Položila jsem si jeho hlavu do klína a najednou jsem cítila jeho myšlenky.

Ptal se mě, jestli se dostane do nebe, jestli pro mě udělal všechno, co mohl, chtěl vědět, zda dobře sloužil své bohyni. Co jsem mu měla říct? Já přece nebyla žádná bohyně! Umíral a trpěl. Jeho bolest do mě proudila stejně jako myšlenky a představy. Soustředila jsem se jen na ně. Po širých pláních jeho nebe se proháněla nespočetná stáda jako vítr rychlých koní, ryby se do řek ani nevešly a obrovští orlové, sídlící na svazích hor, dokáza-li ulovit i vlka. O krásné ženy s širokými lícními kostmi a vlasy jako uhel stálo za to bojovat, kumys tekl proudem a na ohních se neustále rožnilo mladé skopové. To bylo jeho nebe. Bolest pominula.

„Ano, dostaneš se do nebe,“ slíbila jsem mu a políbila ho. Byl mrtvý, ve tváři měl uvolněný výraz a opět se usmíval. Malý drsný chlap z dale-kých plání, který umřel pro svou královnu pár kilometrů od Berouna. Už jsem se tomu nemohla smát.

„Je mrtvý?“ přistoupil ke mně malý Jirka. „Ano,“ přisvědčila jsem. „Zemřel, aby nás zachránil.“ Zachránil? S tou větou jsem si uvědomila, že střelba, výbuchy, prostě zvuky bo-

je utichly. Válka, nebo spíš jedna bitva, skončila.

* * * O hodinu později se k nám dostal Křehůlek. Vypadal, jako by se vrá-

til z pekla, ale jediný z nás byl schopen pohybu, ostatní leželi tam, kde pad-li, a vypadali na umření. Nikdo z nás se však umřít nechystal. Síly se nám vracely v míře větší, než jsme si kdy dokázali představit.

Postupně nám docházelo, že jsme zdaleka nezničili všechny síly ne-přítele. Směrem k Praze se vracely desítky mužů, několik terénních vozů a jeden kamion, který ani nestačil vyložit svůj náklad, ať to bylo, co to bylo.

Záhadu vyřešil až Gruber. Boj o zámeček byl ukončen ve chvíli, kdy podle terminologie policejního vysílání blíže neurčené množství ozbrojen-ců napadlo Vepříkovu základnu. Naši tajemní nepřátelé museli považovat

- 172 -

situaci za kritickou, když okamžitě využili námi podstrčené informace a riskovali vzájemnou válku na denním světle před zraky policie a armády.

Postupně jsem přestávala vnímat Grubera i všechno ostatní. Blížila se krize, která zatím přicházela po každé akci. Rychle jsem ještě z Křehůl-ka vydobyla slib, že naváže spojení s někým, komu děti ze zámku předá. Bylo mi jedno komu, ale bez pomoci zůstat nemohly. Pak jsem osaměla, uzavřená do černé klece vyčerpání, bolesti a deprese. Bylo to mnohem hor-ší a bolestivější než kdykoliv předtím. Než jsem se v temnotě ztratila doce-la, uvědomila jsem si jedno: Až se proberu, pokud se proberu, nebudu už to tak docela já. Já? Někdo se sarkasticky ušklíbl. Mé původní já, osobnost Mariky Zaháňské, se proměnila před eony věků, před několika nekonečně dlouhými dny. Musela, jinak by umřela.

- 173 -

Kapitola XV. Sbírání sil Otevřela jsem oči. Vlastně ne, jen jsem začala vnímat svět, který mi

zprostředkovaly. Nikdo z nás už neležel, všichni se drželi na nohou, ohle-dávali si zranění, kontrolovali výstroj. Já také. A jeden jako druhý jsme měli v očích nejistotu pramenící z krátkého nevědomí a faktu, že jsme se probrali uprostřed činnosti.

Smrtelná únava, která mi ještě před setinou sekundy zabraňovala dý-chat, zmizela, zůstala jen otupělost a neochota existovat dál. Bárby stál pár kroků ode mě, bez pláště, pouze v dyneemovém overalu a elastickém triku pod ním. Teď ze sebe opatrně stahoval zbroj jednadvacátého století. Balis-ticky hyperodolná pletenina byla na mnoha místech poškozena; občas zjevně rozmačkána, šikmo přes levý bok roztržena a odhalovala zakrváce-né termoprádlo. Dost zásahů na to, aby zabily deset lidí. Bárby si to však zjevně nemyslel, s požitkem ze sebe stáhl zbytky overalu a zůstal stát do půl pasu nahý. Jeho stín na zemi za ním byl stejně ostrý jako on sám, věrný obraz na kost vyhublého těla s několika starými jizvami přes prsa a rame-na. Tam, kam ho v průběhu boje zasáhly střely, ho zdobily tmavě fialové pásy podlitin. Zamyšleně si položil prsty na jednu takovou modřinu. Tvářil se u toho stále stejně, ale svaly v okolí rány měly náhle jinou tenzi a na pohled kovovou tvrdost. Kulka zazvonila a já pochopila, že zdaleka ne před všemi zásahy ho balistický pancíř uchránil.

Přežil jen díky tomu, že se změnil, stejně jako my ostatní. Jednu za druhou vydloubával kulky z ran a díval se přitom na Křehůlka, který se snažil namazat něčím svůj do masa sežehnutý obličej. Zničená tkáň pod jeho prsty šustila, jako když člověk pohladí zuhelnatělé dřevěné poleno.

„Už jsem kdysi pár kulek dostal,“ řekl Bárby tiše a vytáhl si z těla další kus olova. Chvíli ho držel mezi prsty, pozorně si ho prohlížel a až potom ho znechuceně odhodil na zem.

„Bolí to úplně stejně, jako když je ze mě páčili kleštičkami. Jen kvůli tomu neumřu.“

Křehůlek nechal svého marného snažení a nasypal si do dlaně hrst růžových pilulek proti bolesti. Spáleniny ho musely příšerně bolet, ale svým druhým zrakem jsem rozeznávala, že hojivý proces rychle pokračuje.

„Mariko, Mariko?“ opakoval někdo pořád dokola. Poznala jsem Gruberův hlas, vlastně na mě mluvil celou dobu, ale

- 174 -

zaregistrovala jsem ho až teď. Slunce zakryl mrak, rázem se ochladilo, uvědomila jsem si, že je stále časné ráno. Celý boj netrval déle než půl hodiny. Většina lidí se teprve chystala do práce.

„Jsem na příjmu,“ řekla jsem studeněji, než jsem zamýšlela, a zhlu-boka se nadechla.

Z mého koženého oděvu zbyly jen cáry, na kůži jsem cítila prach z cihel a betonu, oděrky pálily a v uších mi stále trochu pískalo. Jinak jsem se cítila v pořádku. Docela dobré – na někoho, kdo právě prošel před-peklím.

„Soustřeďte se na simulaci M-pole,“ upozornil Gruber. Otočila jsem se na západ, aby ostrý svit slunce nepřezářil promítaný obraz, přitom jsem se pokusila aspoň trochu oprášit.

Rulhánkova singularita se už stačila téměř dokonale zaškrtit a připo-mínala balon chystající se k odletu. Povrch útvaru současně zprůsvitněl a ztratil hmatatelnost. Píky alfa a beta týmů byly ostřejší než před bitvou, a pokud jsem viděla, v obou případech se jednalo o dvojvrcholy.

„Co to všechno znamená?“ zeptala jsem se. Kapitán Krčmář se vynořil z trosek zámku s nějakou tabulkou v ruce

a mířil přímo ke mně. „Nevím, Rulhánkova singularita se mění, podle Alexe prochází

transformací. Naše přístroje na ni reagují stále slaběji, za chvíli budeme muset přejít na čistou nekorelovanou simulaci.“

To znamenalo, že za chvíli o ní nebudeme vědět vůbec nic a jen si budeme vymýšlet.

„I má singularita se změnila,“ všimla jsem si. Byla mnohem vyšší než předtím, ale nedosahovala víc než do polo-

viny výšky píku odpovídajících nepřátelským týmům. Nejvíc teď připomí-nala stolovou horu.

Krčmář se zastavil a naznačil, že počká, až ukončím hovor. „A mám tady něco opravdu důležitého,“ do Gruberova hlasu se při-

mísilo nadšení, jako pokaždé, když se mu podařilo díky jeho technickým hračkám na něco přijít. „Při boji jsem dokázal zaměřit změny intenzity vektorů M-pole ve vaší oblasti.“

Nevěděla jsem, co tím myslí, a on si mé mlčení vyložil správně. „Dokážeme určit azimut, na kterém se vyskytuje základna týmu alfa.

Nebo možná i nositel jeho hlavní singularity,“ vyslovil se konečně srozu-mitelně.

„Tak to je skvělé,“ řekla jsem, i když jsem si to ve skutečnosti ne-

- 175 -

myslela. Nás šest jen těžko mohlo zaútočit na základnu organizace, která dis-

ponovala obrněnou technikou a nadlidskými schopnostmi současně. „Nevíte, proč to tam měli?“ využil kapitán Krčmář mé odmlky a

ukázal mi fotografický portrét muže, který visel v pracovně vychovatelek, portrét dobrodince ústavu a pravděpodobně našeho nepřítele.

„Vy ho znáte?“ zeptala jsem se. „Ano, to je pan Žierny, člověk, který vydává Rulhánkovy knihy,“

odpověděl. „Patří k týmu alfa, zřejmě je to jeho šéf. To on provozoval tenhle

dětský domov,“ prozradila jsem. Krčmář upřel na fotografii svůj pohled, přímo jsem dokázala určit

okamžik, ve kterém aktivoval své nelidské smysly, jako by obraz současně očichával, ochutnával a ještě něco dalšího, pro co neexistovalo žádné slo-vo.

„Nepatří k těm, kteří zabili mou ženu. Za to může skupina, co na nás zaútočila. Poznám to, je jim všem společný jistý charakteristický smrad.“

Mohl použít i slovo aura, ale do něho by nešlo vložit tolik opovržení a nenávisti.

„Grubere, slyšel jste to?“ zeptala jsem se. „Ano,“ řekl váhavě, „Rulhánek a jeho nakladatel. Je to zjevné spoje-

ní, ale nikoho z nás nic takového nenapadlo,“ snažil se omlouvat. „Prověřte ho co nejrychleji,“ přerušila jsem ho. „Hlavně to, zda se na

zjištěném azimutu nevyskytuje objekt, se kterým by Žierny mohl mít něco společného. Cokoliv, dům, obchod, parkoviště. Můžou to maskovat nej-různějšími způsoby.“

Rozbitou bránou přijelo auto, to Filip dovezl jeden z našich vozů. V okolních troskách jeho hladká karoserie působila nepřirozeně, zjevení anděla mezi kypícími kotli.

Za chvíli jsme stáli okolo počítače, na kterém nám Gruber ukazoval vytipovanou oblast, kde se měli ukrývat naši nepřátelé. Pořád byla příliš veliká.

„Mariko?“ přerušil Grubera ochraptělý hlas, v první chvíli jsem se lekla, že se někdo napojil na náš kanál, pak jsem poznala Alexe.

Mluvil, jako by zestárl o dvacet let a poslední tři dny navíc nepil. Nebo naopak pil příliš mnoho, ale nic, co mělo méně než čtyřicet procent alkoholu.

„Jak jsi na tom?“ vydechla jsem.

- 176 -

„Ty singularity,“ neposlouchal mě, „už o nich vím hodně, ale zdaleka ne všechno.“

Proklela jsem ho. Nebyla jsem pro něj důležitá já, ani on sám, jen ně-jaký abstraktní problém, který jediný ho zajímal.

„Jejich vzájemná konfigurace je extrémně nestabilní, vlastně je jisté, že v blízké budoucnosti…,“ zaváhal, „…nevím, zda se jedná o minuty, hodiny, maximálně dny, musí některé zaniknout. Možná všechny, možná jen pár. Nejpravděpodobnější je, že zůstane právě jedna! Ty jsi také poten-ciální singularita, rozumíš? Jsou to matematické reprezentace entit a ty mezi ně patříš!“ Zdálo se mi, že se snaží do mikrofonu křičet, ale nemá na to sílu.

„Já vím,“ vydechla jsem a cítila se najednou lépe. Myslel na mě jako na člověka, to jsem potřebovala, strašně moc.

Nebyla jsem sama, lokální extrém M-pole, královna smrti. Byla jsem pro něj žena, na které mu záleželo, kterou možná i miloval.

„Ty tvé singularity jsou matematické reprezentace bohů. Budoucích bohů – těch, kteří přežijí. A jak říkáš, já jsem jedna z nich. Sbal se a zmiz z Prahy. Schovej se někde a až bude po všem, pošli mi lístek, třeba se ně-kde potkáme,“ řekla jsem a myslela to vážně.

„Možná existuje způsob, jak tě zachránit odsud, z laboratoře! Musím na to přijít! A stále ještě neznám limitní řešení a nevím, co se děje s Rul-hánkem. Ohlásím se, až to budu mít!“

Vychrlila jsem krátkou dávku slov, vyznání, prokletí, proseb, ale už mi odpovídal jen osobnostní simulátor. „Kolik času mu zbývá?“ obrátila jsem se na Grubera.

Místo odpovědi mi promítl časový diagram s křivkami znázorňující-mi stavy organismu slučitelné se životem. Deset hodin.

Soustředila jsem se zpět na diskusi okolo sebe. Křehůlek nahlas pro-cházel Žiernyho životopisná data: dobrodruh, cestovatel, filozof a naklada-tel. Znělo to skoro sympaticky.

Kapitánu Krčmáři se něco spojilo, jeho tvář náhle připomínala žulu. „Můžete rychle sehnat podobu pana Vepříka, Grubere?“ požádal

klidně. Jeho klid byl jen ledovou krustou zdobící jícen vulkánu. Měli jsme jí

na displejích za pár sekund. Tuctový chlápek s vysokým čelem a slizkýma očima.

„To je on,“ řekl tiše, „on zabil Ivanu. Doufal jsem, že ho najdu tady, ale klidně se po něm podívám i jinde.“

- 177 -

Pan Vepřík to ještě nevěděl, ale jeho nekrolog už byl pronesen. Po-chybovala jsem, že, bude ještě nějaký další.

„Jeden nakladatel, druhý nakladatel, všichni se nějakým způsobem motali okolo spisovatele Rulhánka, člověka, který to všechno začal,“ oko-mentoval Filip.

Skládačka začínala zapadat do sebe. Bylo to šílené, nesmyslné, ale bylo to tak. Opakovaně jsem vytáhla a zatáhla spáry, zvonivý zvuk ostří drásajících realitu uklidňoval.

„Tihle všichni jsou lidé ještě mnohem méně než my,“ pronesla jsem vážně. „Odhaduji, že Žierny s Vepříkem si po tomhle masakru,“ ukázala jsem na válečné pole kolem nás, „mají co vysvětlovat a brzo povedou ně-co, co by se dalo nazvat mírovým jednáním. Já bych to tak udělala,“ za-šklebila jsem se sama sobě.

„Grubere? Dokážete vysledovat, kde se nachází číslo na které zavo-lám?“ pokračovala jsem přesně podle schématu, které se přede mnou po-stupně vynořovalo vyprošťováno ze tmy chaosu ve světle logiky. Zvráce-né, bizarní, ale přesto logiky.

„Jo, pokud to bude váš telefon tak ano, mám je všechny napíchnuté.“ „Hned jsem zpátky,“ usmála jsem se na ostatní, ale ten úsměv byl ja-

ko posmrtná maska. Pod nohama mi praskaly úlomky cihel a zvonily prázdné nábojnice.

Na jednom místě jich byly celé hromady, poznala jsem obrovské patrony, které Bárby ládoval do svých neforemných kvérů. Musel by s sebou mít celý ruksak, aby je unesl. Bárby, bůh pistolníků, střelec, co nemusí nikdy nabíjet.

Chodbou jsem sestoupila do svatyně, kde se stále krčily děti s vy-chovatelkami a personálem. Vystrašení už byli jen dospělí, dětem rychle otrnulo.

„Telefon, potřebuji telefon na vašeho šéfa,“ požádala jsem ženu, se kterou jsem před necelou hodinou hovořila. Pro mě uplynulo sto let. Dal-ších sto let.

Podívala se na mě, zbledla a bez odmlouvání sáhla do kapsy. Vytáhla přístroj tak malý, že se dal používat snad jen s pomocí mikroskopu. Možná jsem se měla zeptat hned zpočátku.

„Nadiktujte mi číslo,“ požádala jsem a vyťukala ho na vlastním tele-fonu.

Nenapadlo mě, že by mi mohla vzdorovat. Ji také ne. „Prosím?“ ozval se příjemný hlas.

- 178 -

Mluvčí se nacházel ve společnosti, slyšela jsem šum okolních hlasů. „Pan Žierny?“ zkusila jsem to. „U telefonu.“ Věděl, že něco není v pořádku, ale byl zvědavý. Stručně jsem mu řekla, kde jsem a co tady dělám. „Pošlete někoho ze svých lidí,“ zakončila jsem. „A rychle. Nezdržím

se tu dlouho – předpokládám, že za chvíli přijede policie.“ Odmlčela jsem se, jeho tiché překvapení přímo křičelo. Měla jsem

pocit, že i přes rádiové spojem prosakuje aura tvora na druhé straně. „Vy je nezabijete,“ ujišťoval se. „I když víte, že jsou hlavním zdro-

jem mé síly, zárukou mé existence?“ vyslovil to naplno. Věděl, že já vím. Čas okolků minul. Podívala jsem se na děti a mimovolně mezi nimi vyhledala malého

Jirku. S vyplazeným jazykem, lhostejný k tomu, co se před pár desítkami minut stalo, něco modeloval z hlíny.

„Nezabiju. Jsou věci, které za to nestojí.“ „Ani věčný život? Božství? Štěstí celého lidstva?“ Znala jsme ten starý příběh o blahobytu města, který byl založen na

utrpení toho nejslabšího, a už dávno jsem si zvolila svou pravdu. „Kašlu vám na to,“ odpověděla jsem. „Ať jsou ti lidé tady brzy. Ve

vašem zaopatření bude dětem lépe než ve státním domově.“ Opět krátká pauza, zabarvení aury se změnilo. Nedokázala jsem však

dekódovat hnutí mysli mocnější bytosti, než jsem byla já. „Za svůj život jsem se nesetkal s tak obdivuhodnou a respekt si za-

sluhující osobou, jako jste vy, madam. Je mi líto, že vám nemohu nabíd-nout příměří, ale už jste příliš silná a zvítězit může jen jeden. Mí lidé tam budou hned,“ slíbil nakonec.

Zavěsila jsem. Otočila jsem se k odchodu, ale Jirka mě máváním volal k sobě. Kasovo torzo už děti stačily zahrnout plastickou hmotou a zřejmě

technickou závadou se stalo, že jeden z UV reflektorů ji vytvrdil. Náš mrt-vý druh se stal součástí oltáře nepřítele. Proč ne, mně to bylo fuk. Pro mě bylo důležité, zač bojoval a umřel.

„Vidíš?“ zatahal mě za rukáv Jirka a ukazoval kousek stranou. „Ještě nikdy se mi nic takhle vymodelovat nepovedlo.“

Jen o něco níž, než byla Žierného socha, stála žena s vlajícími vlasy a dvěma obrovskými pistolemi v rukou. Valila se na ni gigantická vlna a ona proti ní pálila z obou zbraní, jako by ji tak mohla zastavit. Po boku měla

- 179 -

shrbeného muže, který v náruči držel obrovskou bombu a vrhal ji po ne-stvůře vynořující se z vody.

„Jo, to se ti fakt povedlo,“ usmála jsem se na něho a nastavila mu dlaň k plácnutí.

Na odchodu jsem slyšela hučení elektromotoru – to znamenalo, že další ultrafialový reflektor se dal do pohybu. Neotáčela jsem se, abych zjis-tila, na co se zaměří, a vystoupila ze svatyně zpět nahoru.

* * * „Jungmannova šestnáct,“ přivítal mě Krčmář. „Tam přijímal váš ho-

vor. Knihkupectví Krakatit.“ Kdybychom od začátku věděli, o co tady vlastně jde, kdybychom

znali M-pole, sílu víry, historii starých bohů, kdybychom sami věřili v je-jich existenci, mohli jsme si ušetřit spoustu tápání a utrpení. Jenomže vždy existuje nějaké jenomže. „Grubere?“ pronesla jsem do ticha, „budeme po-třebovat nové zbraně, hodně nových zbraní a ještě víc munice. A také posi-lu.“

Ticho na druhé straně bylo přímo hmatatelné. „Já, já se bojím,“ řekl a hlas se mu třásl. Mlčela jsem.

„Budu tam, rozumím,“ pronesl třaslavě po dlouhé odmlce. „A zbra-ně, hodně zbraní, rozumím. Budou tam také.“

Nebylo cesty zpět, pro nikoho. V bráně se objevil člověk. Pohyboval se jako napůl omámený, krev

ho pokrývala od hlavy až k patě, v ruce držel torzo zbraně. „Já žiju, já žiju,“ opakoval pořád dokola. Poznala jsem Lucii, jedno-

ho z najatých gangsterů. Filip se beze slova otočil k Volvu, vytáhl kufřík, z něj dva balíky pě-

tiset eurovek a vtiskl mu je do dlaně. „Tvá mzda, i za mrtvé. Ber to tak, žes dnes vyhrál ve sportce.“ Dál si ho nikdo nevšímal. „Chcete zabít pár novopečených bohů?“ řekla jsem a podívala se na

své druhy. Bárby se usmál, Křehůlek uklonil, Filip povytáhl čepel meče na dlaň

z pochvy, jen Krčmář se ani nepohnul. „Už se nemohu dočkat,“ řekl nakonec.

- 180 -

Kapitola XXVI. Sestup do pekla Žiernyho člověk dorazil zanedlouho ve velkém černém mercedesu

s tónovanými skly. Sám byl opakem limuzíny, v níž přijel. Štíhlý, na krát-ko ostříhaný, ve značkových džínech a sportovních adidaskách. Místo šperků měl na pravém zápěstí Rolexy. Připadal mi povědomý, ale v po-slední době jsem viděla příliš mnoho fotografií. Pokud se nás bál, nedával to nijak najevo. Pod košilí by schoval maximálně malou dvaadvacítku a ta by asi na nikoho z nás nestačila. Nepotřebovala jsem si nasazovat brýle, abych zjistila, co je zač. Šířil kolem sebe fluidum monstra s intenzitou me-gawattového halogenu.

„Václav Šepelák,“ řekl tiše Bárby, „přebíral od Kyrgyzů lebku Čin-gischána.“

„Otevřete to auto, chci vidět, že je prázdné,“ přikázal muži Křehůlek a najednou na něj mířil automatem. Ten pohyb snad ani nešel zaregistrovat.

„Samozřejmě,“ usmál se Šepelák zdvořile a předvedl nám útroby vo-zu.

„Ještě kufr.“ Byl také prázdný, zřejmě na nás žádnou léčku nechystal. „Děti i personál jsou ve svatyni,“ prozradila jsem. „Nikomu z nich se

nic nestalo. Za chvíli přijede policie, nebo spíš úderné komando minister-stva vnitra. Jak tuhle spoušť,“ naznačila jsem pohled okolo sebe, „míníte uklidit?“ zeptala jsem se.

„Jsem právník,“ prozradil, jako by to vysvětlovalo vše. „V Berouně čeká pár mých lidí, aby tady uklidili. Nechtěl jsem je brát s sebou – před-pokládal jsem, že by vás to znervóznilo. Než přijdou pořádkové síly, ne-zbude tu mnoho stop. Pravděpodobně to zakamuflujeme jako vzájemné vyřizování účtů dvou zločineckých band, které se bohužel odehrálo na po-zemcích patřících místnímu dětskému domovu. Naštěstí se však nikomu nic nestalo, děti z ústavu však budou potřebovat klid, aby se zotavily po utrpěném šoku.“

Tenhle parchant bude sebevědomý i při vyjednávání se zubatou. Po-kud vůbec pro takové, jako je on, chodí. Přikývla jsem na znamení souhla-su a otočila se k odchodu, Křehůlek na něj stále mířil. Přemýšlela jsem, zda Žierny má tak velký přebytek finančních zdrojů a kvalifikovaného personá-lu, že může lehkovážně vsázet na naše slovo. Nebo zná nás, případně pra-

- 181 -

vidla celé téhle pitoreskní záležitosti mnohem lépe než my. Nebo hraje hru ve hře.

„Nashledanou,“ zavolal za mnou Šepelák, když jsem nastupovala do vozu. I v hlase měl ten svůj zdvořilý úsměv.

„Ano, na shledanou,“ řekla jsme víceméně jen pro sebe. „Obávám se, že se ještě uvidíme.“

* * * Zpět jsme jeli jen dvěma auty. Já s Bárbym a Filipem ve Volvu,

Krčmář s Křehůlkem za námi ve Scorpiu. Dálnice se už stačila zaplnit ka-miony mířícími od německé hranice, ale rychlejší pruh zůstával většinou volný. Bárby nejel přesně podle předpisů, ale dával si pozor, aby nás ná-hodná policejní hlídka neměla potřebu kontrolovat. V protisměru jsem za-hlédla skupinu neoznačených dodávek typu Volkswagen. Všechny měly stejnou barvu, byly plně obsazené muži, zahlédla jsem i zbraně. Zásahové komando. Vlastně bylo dobře, že budou někde jinde než my. Nevěděla jsem, kolik takových oddílů má policie na území hlavního města k dispozi-ci. Určitě nám to však získá nějaký čas navíc.

„Grubere, jsme před Prahou. Nepůjdeme dovnitř, dokud nebudete na místě,“ řekla jsem tiše.

„Rozumím,“ odpověděl mi udýchaně, vypadalo to, že něco někam nosí.

Předjela nás červená škodovka, za volantem žena, na zadním sedadle holčička. Měla dlouhé vlasy a vypadala jako obrázek, vedle sebe měla po-loženého plyšového medvěda a prázdný kelímek od coly. Zarazilo mě, kolik mi toho ukáže letmý pohled, aniž bych se nějak zvlášť soustředila, ale mávla jsem nad tím rukou. Už se mi staly i horší věci, navíc to teď ne-bylo důležité. Po čtvrthodině Gruber ohlásil, že je na cestě.

V Praze nás přivítal hustý provoz, ale štěstí nám přálo – na všech křižovatkách jsme chytili zelenou a řidiči nám uhýbali ochotněji, než kdy-bychom měli na střeše modrý maják a na dveřích nápis Ambulance.

„Jste netrpělivá,“ prohodil Filip. Okamžik jsem nechápala, co tím myslí, a pak mi to došlo. To mé podvědomé přání způsobilo náš bezproblémový průjezd Pra-

hou! Měla jsem chuť křičet, co se to ze mě stává, ale nemělo smysl zavírat oči před realitou.

„Ano, ráda bych to měla za sebou,“ odpověděla jsem suše. Filip přikývl, Bárby měl pořád svou kamennou masku, ale já měla

- 182 -

otištěno v paměti, co mi řekl v chodbě zámku. Nikdo není takový, jak vy-padá. Ani já.

Zaparkovali jsme na chodníku na rohu Vodičkovy a Jungmannovy tak, abychom viděli na vchod do knihkupectví. Mezi obchodem s oděvy a honosným restaurantem, kde na odrazení chudších zákazníků přidávali k cenám na jídelním lístku pár nul, ho šlo snadno přehlédnout.

„Na to, že je před devátou ráno, mají docela dost zákazníků,“ zhod-notil po dvaceti minutách čekání Filip.

Měl pravdu. Dovnitř vstoupilo dvacet lidí a odešel jen jeden. „Zřejmě obzvlášť dobrý den pro obchody, teda pokud nakupují,“ od-

pověděla jsem a přepnula na zobrazení M-pole. Simulace se teď proměňovala děsivou rychlostí, píky obou týmů

rostly, přibližovaly se k sobě a stále zřetelněji bylo vidět, že se z obou vy-děluje další.

Před vchodem zastavila dodávka a z ní vystoupil Gruber. Vypadal, jako by přibral patnáct kilo, k tomu se ještě navlékl do pláště pro muže o dvacet centimetrů většího, málem si po něm šlapal.

„Navěsil na sebe všechno, co vypadalo aspoň trochu neprůstřelně,“ odhadl Bárby. „Je chytřejší, než se zdá.“

Gruber zatím otevřel dveře dodávky a vytlačil ven stříbřitě lesklý kontejner na kolečkách, pak se nenápadně rozhlédl.

„Jsme tady a jdeme za vámi,“ oznámila jsem mu telefonem. Odpověď jsem neslyšela, zanikla v hluku projíždějící tramvaje. Byl

bledý, rty měl křečovitě stisknuté, ale pohyboval se rychle a jistě, jakoby na knihkupectví plné monster útočil celý život. Žádný herec, který kdy ztvárnil agenta se dvěma nulami, nepůsobil přirozeněji a výkonněji. Grube-ra by asi překvapilo, kdyby mu to někdo řekl.

„Vejdu první, vy hned za mnou,“ rozhodla jsem a vystoupila z auta. Slyšela jsem cvaknutí otevíraných dveří Scorpia, ale neohlížela se.

Kráčela jsem dlouhými kroky, rychle, jako člověk spěchající do práce. Pis-tole jsem držela skryté pod pláštěm, ve skle po mé pravé ruce mi společ-nost dělala vysoká blondýna v ohozu z černé kůže. Vlasy měla sepnuté do culíku a celá vypadala, že právě odešla z módního salonu. Vlastně na ni-kom z nás nebylo vidět, že máme za sebou srážku s předvojem démonů. Teď jsme šli za nimi přímo do jejich sídla, všichni vypulírovaní jako ze škatulky.

Protlačila jsem se dveřmi, ruce stále pod pláštěm. Nalevo v úzké chodbě mezi regály knih točité kovové schodiště do prvního patra, přede

- 183 -

mnou hlavní prostor prodejny zaplněný policemi s dalšími tisícovkami knih, u stěny dlouhý prodejní pult. Všude lidé, jako by se něco rozdávalo zadarmo. Zorné pole se rozzářilo desítkami lokačních křížů. Červené, žlu-té, modré, fialové, dokonce černé a pár zářících téměř oslepující bílou. Žádní lidé.

Přes zorné pole přeběhlo krátké hlášení upozorňující na přítomnost nových druhů nepřátel s popisem jejich předpokládaných schopností.

Muž za pultem, s udržovaným knírkem a v kožené bundě o číslo vět-ší, než potřeboval, se na mě podezíravě podíval. Dokořán rozevřené dveře třeskly, to se dovnitř dral Gruber se svým kontejnerem. Byl širší než vchod, doplatila na to futra, omítka a jedna řada cihel. Náš specialista na IT disponoval výkonem těžkého superdozeru.

„Co to sakra děláš, chlape!“ vybuchl prodavač, jeho kolegové zvěda-vě přihlíželi.

Vlastně všichni zvědavě přihlíželi. Cítila jsem pach střelného prachu, oleje, oceli, plastických hmot.

„Ich verstehe nicht,“ odpověděl Gruber. Prodavač svou otázku zopakoval německy. „Vezu knížky z Německa, prodáváte přece knížky, ne?“ nasadil Gru-

ber nevinný výraz a zarejdoval s kontejnerem před pult. To už jsme byli uvnitř všichni. Nikdo si toho nevšiml, všichni sledo-

vali Grubera. „Jaký knížky, sakra! O ničem nevím!“ rozčiloval se prodavač v bun-

dě. Už jsem věděla, proč ji má o tolik větší. Měl pod ní schovaný samo-

pal. Možná dva. „Tady snad není jediný člověk,“ řekl tiše Křehůlek. Stál tak, aby měl kontejner na dosah, ruce uvolněně položené na pře-

zce opasku zdůrazňujícího jeho důvěryhodnost vzbuzující bříško. „Jeden člověk tu je,“ odpověděl Krčmář. „Mohla byste jít na chvíli

ven, madam? Někdo s vámi nutně potřebuje mluvit,“ oslovil ženu u pultu. V ruce držela štos časopisů, patřila k prodavačům a brýle ji jako je-

dinou z přítomných neoznačily. Nechápavě se na Krčmáře podívala, pak si na něco vzpomněla a

usmála se. „Jak se vám líbila Líheň? Máme už všechny díly včetně posledního,

podle agenta úplně posledního! Dnes přišel!“ ukázala na útlou knížku po-loženou na okraji prodejního pultu hned u pokladny. Samopalník se stále

- 184 -

bavil s Gruberem, ostatní se zájmem přihlíželi. Nás si s Gruberem zatím nikdo nespojil.

Obálka Líhně mě přitahovala magickou silou. Už to nebyl šedý sešit, nýbrž magazín malého formátu s obálkou na křídovém papíře s lesklou, oči přitahující ilustrací. Byla jsem na ní já s Desert Eaglem v jedné ruce, místo prstů druhé ruky jsem měla skoro metrové ocelově se lesknoucí drápy, z nichž odkapával oheň. Pozadí rámovaly exploze a potoky krve. Poslední díl! Oznamoval všem podtitulek. Název působil stejně bombasticky jako obraz: Sestup do pekla.

Zachvěla jsem se hrůzou. „Prosím,“ zopakoval Krčmář a lehce se uklonil. Žena napůl útrpně

zavrtěla hlavou, přikývla a zamířila ke dveřím. „Chcete se podívat, jak to dopadne?“ zašeptal mi Filip do ucha. Překvapeně jsem se na něho podívala. V hlase i ve tváři měl pobavení, smích, radost, jako by se mu tohle

všechno líbilo. Jako by dorazil do cíle. „Raději ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Vypadněte i s tím vaším zbožím, nic jsem neobjednal. Zmizte!“ vy-

buchl prodavač a ukončil debatu. V tu chvíli Gruber stiskl tlačítko, víko kontejneru odskočilo, objevila

se hromada zbraní a nábojů. Krčmář vzápětí držel v každé ruce samopal s velkokapacitním talířovým zásobníkem, Křehůlek neforemnou brokovni-ci připomínající zmutovaný a několikrát zvětšený revolver.

Prodavač byl téměř stejně rychlý jako oni a vytáhl svou zbraň. Ostat-ní ztuhli, ale ne proto, že by nedokázali zareagovat, spíš čekali, jak se situ-ace vyvine. Každý byl připraven.

„Neblázněte! Máme příměří! Všichni jsme se dohodli! Příměří!“ snažil se prodavač zachránit situaci.

Zřejmě si nás s někým spletl. „Když myslíte,“ ozval se Bárby a ustřelil mu hlavu.

* * * Vypuklo peklo, vzduch ztmavl stříbrem a olovem.

* * * První čtyři nejrychlejší zlikvidoval s chirurgickou přesností Bárby,

pak zaúřadovala Křehůlkova brokovnice. Dostala jsem první sérii zásahů, všechny do trupu. Vyprázdnila jsem

zásobník pistole v pravačce, něco mě udeřilo do hlavy, těsně mě minul

- 185 -

stříbrný řetěz střel z Krčmářova samopalu, mířil ke schodišti, kde se náhle objevila neforemná postava v podivném brnění. Ten člověk na sobě měl snad půl tuny aramidů, kevlaru a dalších podobných svinstev. Na druhé straně místnosti se objevilo jeho dvojče, tomu vyrazil vstříc Bárby. Nevší-mal si nikoho kolem sebe a pálil.

Vyprázdnila jsem do obrněnce zásobník druhé pistole. Nic, žádný účinek. Série ran, hlava muže, který mě právě několikrát trefil, se rozprskla v krvavém gejzíru, rozeznala jsem Křehůkovy osmičkové broky ze slitiny stříbra. Uhnula jsem dávce obrněnce, zahodila pistole a vyběhla na stěnu. Krátké rychlé kroky, neztratit kontakt, dovolit podrážce přilnout. Nic neu-spěchat, ani se neloudat. Další chrliče smrti se rozječely, běžela jsem po stropě, kulky mě míjely, v odlesku lustru jsem zahlédla Grubera s nelafe-tovaným kulometem M60. Najednou jsem znala název každé zbraně v oko-lí, její historii, všechno co se týkalo zabíjení. Královna smrti.

Obrněnec vystřelil, jeho kvér byl speciální, vyrobený na objednávku. Ráže dva centimetry a střílel sekaný kov. Švihla jsem levou rukou, pravou, potom shora dolů znovu levou. Kompozit možná obstál proti kulkám, ale ne proti drápům, obrněnec pustil ruční dělo, zapotácel se, jeho pancířem náhle všude prosakovala krev. Tušení, přikrčila jsem se, granát mě minul a explodoval u zdi, střepiny se mi zasekly do tváře a na chvíli mě oslepily. Instinktivně jsem přímočaře udeřila rukou vpřed a opět něco zasáhla.

„Za tou zdí jsou ještě jedny schody nahoru!“ křičel Krčmář a ukazo-val ke vzdálenějšímu konci sálu.

Po schodišti vedle mě se dolů hnala další monstra se samopaly. Jeden sek, druhý sek, spadli až dolů bez rukou a nohou, vzápětí se mi na hlavu vysypala záplava granátů, tři kroky a stála jsem u pultu, poslední živý pro-davač mě z kroku střelil do břicha. Zhroutila jsem se, zásah velkou ráží byl jako těžký úder na solar. Hloupá, pitomá. Měla sis dávat pozor! Nadávala jsem si a čekala na ránu do zátylku. Místo toho stěnu do ulice perforovala dlouhá dávka kulometných nábojů a na mě se snesla sprška krve, kostí a dalších tkání. Gruber a jeho kulomet mě zachránili.

Už jsem zase byla v pořádku, s každou smrtí silnější než před oka-mžikem. M-pole se vlnilo, zmítalo jako moře v bouři, píky se hned zmen-šovaly a zvětšovaly. Bylo po příměří, bojovalo se i nad námi, zabíjelo se všude.

Bárby se probíjel po schodišti vzhůru, Krčmář se rozběhl proti zdi, zbraně schované za tělem, aby je při průrazu nepoškodil. Křehůlek sérií tří ran vyčistil prostor od posledních protivníků držících se na nohou, Gruber

- 186 -

obrátil svou ječící M-šedesátku proti stropu, kulometný pás se zmítal jako had.

Stěna pod nárazem živého beranidla povolila, Krčmář zdánlivě ne-zpomalený narazil do točitého schodiště za ní a roztříštil ho. Obránci na-mačkaní na schodech nestačili ani vystřelit.

„Zaútočíme venkem!“ křikl na mě Filip. V každé ruce držel meč, tvář rudou cizí krví, přes ramena mu visela

cizí střeva. Proběhla jsem výkladní skříní na ulici, v patře byly tři dvojice vyso-

kých a úzkých oken. Zaječení brzd, těsně před smykem klouzajícím autem jsem se odrazila a skočila rovnou na římsu prostředního. Kotoul, kontakt nohy se stěnou, změna směru. Už jsem stála, ale vzápětí mě současný zá-sah stovek střel poslal zpátky na ulici. Něco takového čekali, parchanti.

Dopadla jsem na záda a zůstala ležet, před očima fotografickou mo-mentku mračna blížících se kulek a granátů. Přesto jsem pořád žila. Oby-čejné zbraně zřejmě nebudou hrát v téhle skladbě první housle, možná ani druhé. Něco mě udeřilo do boku, tvrdší kopanec, než jsem kdy dostala. Tramvaj mě hrnula před sebou, od zablokovaných kol šlehaly jiskry, kole-ny jsem z dlažby vytrhávala žulové kostky. Vzepřela jsem se rukou a za-stavila ji, v dalším okamžiku už jsem stála na její střeše. Odtud jsem mohla skočit až do středu místnosti nad knihkupectvím.

Odraz, v letu jsem někomu urazila hlavu, všude krev, spousty nehyb-ných těl, Bárby s Filipem proti vytáhlé černé postavě, Křehůlek s Krčmá-řem proti nezřetelnému stínu, Gruber s kulometem čistící zbytek místnosti.

Křehůlek se vyhnul ramenu černoty a proklouzl pod ním za záda pro-tivníka, jeho brokovnice plivala smrt, Krčmářovy samopaly MGV chrlily záplavu kulek. Stín všechny zásahy cítil, ubíraly mu síly. Bohužel však ne dostatečně, viděla jsem, co v dalším okamžiku přijde.

„Ne!!!“ zařvala jsem, „na něho už zbraně nefungují!“ Stín, sám Vepřík, se ohnal po Křehůlkovi a jediným úderem tmy ho

srazil k zemi. Ještě jeden dotyk a zabije ho úplně. Věděla jsem to stejně jistě jako to, že druhý přízračný nepřítel je Frank Bernard. Skočila jsem, ale Krčmář byl rychlejší, pověsil se Vepříkovi na krk, ruce mu podvlekl po hlavou a pokusil se mu zlomit vaz.

Cítila jsem, jak z něj démon získávající sílu z lidských obětí saje ži-vot, energii, celé jeho já. Jenomže jsem proti tomu nemohla nic dělat – oba se zmítali tak rychle, že jsem je viděla rozmazaně. Beton pod jejich noha-ma praskal, šířili kolem sebe zesilující se vlny vibrací. V další sekundě se

- 187 -

kapitán Krčmář změnil ve vyschlou loutku zaklesnutou na zádech stále většího monstra. To už jsem jeho rostoucí sílu cítila i já, má vlastní krev zchladla o pár desetin stupně.

Stvoření mě zaregistrovalo a otočilo se ke mně. Snad to měl být úsměv. Z černého otvoru úst sálal absolutní mráz. Zhluboka jsem se na-dechla, konce mých spárů zaskřípěly o podlahu, cítila jsem parkety, pod nimi vrstvu betonu, pak trámy. Tenhle dům byl starý, opravdu starý. Někde v dálce stále bojoval Bárby, Filip i Gruber.

Monstrum se přiblížilo. Vítězící, sebejisté. Právem sebejisté. „Zabil jsi Ivanu, zabil jsi mi ženu,“ zaslechla jsem ozvěnu myšlenky,

vysušené tělo, nebo spíš jeho rychle se rozpadající karikatura, se vzepřelo, ruce se naposledy spojily v ještě pevnější zámek. Polodémon-polobůh za-vrávoral, páteř praskla, stvůra se na místě zhroutila, zabíjející mráz pomi-nul.

Přede mnou ležel tuctový muž s hlavou zvrácenou v nepřirozeném úhlu. Pokud měl ještě před chvílí nadlidské schopnosti, teď byl jen obyčej-nou mrtvolou. Kapitán Krčmář zmizel úplně.

„Je pryč,“ řekl někdo. „Jo, je pryč. Ale zabil démona, jednoho ze tří potenciálních bohů,“

šeptala jsem stále částečně otřesena blízkostí stvůry. „Frank Bernard je pryč,“ upřesnil stejný hlas. Pomalu jsem se začala

vracet do reality. Už se nebojovalo. Ticho mi připadalo téměř urážlivé. „Zabili jste ho?“ zeptala jsem se s nadějí. Síly, kterých mě zbavil polodémon-polobůh, se postupně vracely. „Je to možné,“ zachraptěl Barbarossa, „najednou zmizel.“

* * * Kolem nás ležely desítky mrtvých, průstřely ve zdech prosvítalo

světlo, vítr střep po střepu vylamoval zbytky oken. Barový pult, až teď jsem si uvědomila, že horní patro obchodu sloužilo jako bar, doutnal a z přízemí se nesly mraky černého dýmu. Mí spolubojovníci byli jeden jako druhý chorobně bledí, zdálo se mi, že skrz Filipovy oči vidím zeď za ním. Jako by nás přestálý souboj zbavil životaschopnosti, životnosti, části reálné existence.

Vrávoravě jsme sešli dolů. Tady to vypadalo úplně stejně, jen mezi mrtvými se povalovaly spousty knih.

„Taková škoda,“ řekl Křehůlek, zavrtěl hlavou a zvedl ze země něko-lika střelami potrhanou knihu. Barevně vyvedená obálka s muskulaturním

- 188 -

chlapem ve zbroji obklopeným spoustou vnadných krásek hlásala, že je bez slitování.

„Jsou to samé škváry, takových obchodů jsou u nás spousty,“ řekl Gruber s německým přízvukem.

Křehůlek odhodil knihu do kaluže nezasychající krve. Gruber ji pro-vázel opovržlivým pohledem, pak náhle zbledl.

„Ne! Ne! To není možný!“ Venku se ozvaly první sirény, stěny zbarvilo modré blikání policej-

ních majáků. Dovnitř se však zatím nikdo neodvážil. Sklopila jsem pohled, abych zjistila, co Grubera tak vystrašilo. Nic takového přece nemohlo exis-tovat, po tom, čím jsme právě prošli.

Spletla jsem se, byla to obyčejná krev. Mrtvá těla se scvrkávala a současně z nich vytékala světle červená, řídká, třetiřadé horory evokující napodobenina lidské krve. Stékala se do menších a větších louží, skapávala ze schodů, prosakovala průstřely ve stropě, spojovala se v drobné čůrky, pak v mohutnější. Držela se pohromadě podobně jako rtuť a všechna smě-řovala k poklopu v podlaze, pod kterým se ztrácela v podzemí.

„Nesnáším tohle zkurvený město! Nesnáším! Každý barák je tady nejmíň dva tisíce let starý! Každý barák má nějaký zasraný podzemí!“ ječel Gruber.

„Nejste v Římě, uberte tisíciletí,“ opravil ho Filip, ale ani on ne-spouštěl oči z krve tekoucí do sklepa.

„M-pole hledá možnost, jak zůstat v kontaktu s hmotou, snaží se spo-jit se sebou samým. Tam dole někdo je,“ pronesla jsem dutě.

Všimla jsem si svých brýlí pod patou jednoho z mrtvých. Zdály se v pořádku, i když jedno sklo prasklo. Nasadila jsem si je a posunula přepí-nač do správné polohy. Tentokrát jsem neviděla ostře definovaný kříž označující monstrum, ale dvě rozmazané skvrny bílé záře tak silné, že pro-nikala i skrze metry betonu, kamenů a hlíny. Naši nejmocnější nepřátelé se skrývali pod zemí, právě tam, kam stékala M-polem dopovaná krev.

Suše jsem svým druhům oznámila, co vidím. „To přece nemůžeme, to je sebevražda!“ opakoval Gruber a téměř

prosebně se po řadě díval na každého z nás. Křehůlek upíral pohled do země, Filip se usmíval tím svým pobave-

ným způsobem. Bárby vypadal jako vždy. Zavřela jsem oči a snažila se nahlédnout do vlastního nitra. Mohla jsem je poslat na smrt? Nic jiného nás nečekalo. Nemohla, když jsme neměli nejmenší šanci na vítězství. Ne-bylo to správné.

- 189 -

„Půjdu sama,“ řekla jsem tiše a otevřela oči. Gruber už měl znovu připraven svůj kulomet M60, Křehůlek byl

ověšen patronami a Filip za Bárbyho asistence zvedal poklop. Ve dveřích se objevil policista v zásahovém kompletu se samopalem

MP5. V zásobníku měl o jeden náboj méně, navíc poslední tři byly znač-kovací. A při patnácté ráně se mu zbraň zasekne. Věděla jsem to. Za ním se tísnil zbytek komanda.

„Počkejte chvíli,“ požádala jsem, „tohle není práce pro vás. Ani se vás netýká.“

Byl příliš vystrašený a stiskl spoušť, hlupák. Filip jediným pohybem shrábl jeho střely ze vzduchu a poslal mu je

zpátky. Skočila jsem dolů jako první. Tma, vlhko, nosné zdi z cihel a kamení, pach hnijící zeleniny, bedny

s alkoholem, sudy s pivem. Tma se rozestoupila, nebo spíš oči se přizpůso-bily a pracovaly v jiném módu. Co je nějaká tma pro bohy. Sledovali jsme krvavý proud, Gruberovi strachy cvakaly zuby. Mě také, ale tiskla jsem čelisti k sobě, až jsem dostávala křeč do žvýkacích svalů. K tomu se mi děsně chtělo na záchod. To bylo ještě horší než strach. Může se bůh po-čůrat?

Schody dolů, druhé sklepní patro. „Zkurvený město,“ zopakoval Gruber. Mám Prahu docela ráda, ale pomalu jsem s ním začínala souhlasit.

Jeden sklep byl víc než dost. Opět jsem sestoupila první. Už žádné pachy běžného života. Roze-

znávala jsem jemný, ale současně bazální pach hmoty transformující se vlivem M-pole. To, co se někde okolo nás rodilo, nemělo nic společného s naší realitou, M-pole zde dosahovalo koncentrace, kterou naše lokátory nedokázaly zvládnout, místo údajů se objevovala jen chybová hlášení. Přesto jsme šli dál temnotou prosycenou zkázou. A pak jsme je uviděli. Snopce tuhnoucí, pružné, životem nadané krve spojující se s prachem, ka-meny, mrtvými krysami, trusem. Formovaly se do částečně humanoidních tvarů a nadány jakousi inteligencí, svou vlastní nebo propůjčenou, se sta-hovaly kolem nás.

„Ustoupíme, tohle nemůžeme zvládnout,“ řekla jsem. Současně jsem však věděla, že je příliš pozdě. Pokroucené figury se na nás vrhly, kulomet se rozječel, sekundovala

mu brokovnice, strojový rytmus Bárbyho střelby, svistot čepelí a mých

- 190 -

spárů. Drželi jsme se dobře, jako hrstka novodobých legionářů spoléhají-

cích jeden na druhého, krok za krokem jsme se stahovali ke schodišti, ná-boje zvonily, přízračné stvůry padaly po desítkách. Pak jsme všichni vstoupili do kaluže a nebyla to voda.

Náhle byli přímo mezi námi, obklopovali nás, pohlcovali nás. Padla jsem na kolena, M-hmota poslušná cizí vůle se zažrala do mé struktury, chtěla se zmocnit celého mého já. Ovládla mě panika, bylo to jako znásil-nění každého kousku těla, každé buňky. Přestala jsem bojovat, jen křičela a naříkala zevnitř i zevnějšku uvězněná okovy M-pole. Pak jsem někde v pozadí ucítila arogantního Franka Bernarda. To byl on, to všechno kolem nás, to všechno ve mně byl on. S poznáním jsem opět získala sílu a vůli. Nechala jsem své drápy, ať rostou dovnitř, ať mě prostoupí, ať já sama se stanu zraňující čepelí, mé tepny, žíly, myšlenky. Vrhla jsem se na hmotu, ve které jsem byla utopena, polykala ji, pila, proklínala, plivala na ni.

Opět jsme byli volní, zřízení k nepoznání, krvácející ze stovek vněj-ších i vnitřních ran, ale ještě živí. Na hlavu se nám sypal prach, stěny pras-kaly, jak někdo křičel bolestí. Bolestí, kterou nemůže pocítit žádný člověk.

„To ho opravdu zasáhlo,“ řekl Křehůlek, uznale se na mě podíval a olízl si ret. Rána až na kost mu rychle zarůstala.

„Něco podobného už nebude riskovat, přijde sám,“ prohlásil Filip s jistotou.

Stáli jsme ve tmě, v podzemí, které už s původním středověkým pražským podzemím mělo jen málo společného. Dýchala jsem zhluboka, skoro s rozkoší. I pach plísní, rozkladu, starého kamene je lepší než nic, když to má být poslední smyslový počitek před smrtí. Jenomže já toho vnímala mnohem víc. Například čistou vůni vody po holení, kterou Bárby používal.

Filip měl pravdu. Frank Bernard, spíš to, co se z něj stalo, přicházel obklopen suitou tvorů, které sám stvořil z krve svých služebníků i nepřátel. Tvář měl jedinou krvavou ránu, levá paže mu ochrnutě visela podél těla. To jsem mu způsobila já.

„Za to mi zaplatíte, všichni,“ podíval se na nás nenávistně. Jeho vojáci náhle byli všude kolem, desetkrát, stokrát víc než před

okamžikem: v některých jsem rozeznávala ještě ne zcela přeměněné zbytky starých mumifikovaných mrtvol. Bernard využil vše, co blízké podzemí poskytovalo. Obsah zapomenutých sklepení, hrobek, úkrytů středověkých mnichů, hromadné pohřební jámy, krypty. Ohlédla jsem se. Schody nahoru

- 191 -

nemohly být příliš daleko. Bernard se zasmál, jeho armády se daly do pohybu. „Stačí zabít jeho,“ řekl tiše Filip svým usměvavým tónem. „Já utéct

nemohu, ale vy ano. Prchejte!“ zařval nakonec a zaútočil. V jedné chvíli byl na dvou místech současně, jako projektil pronikl

stěnou oživených zrůd, jeho katana poznamenala Bernarda od hlavy až po rozkrok, současně zaduněly Bárbyho revolvery.

Ani já nebudu utíkat, napadlo mě a Křehůlek s Gruberem se mnou souhlasili. Monstra krve se před naším soustředěným náporem rozestoupi-la. Dokážeme to, zajásala jsem, současně jsem ucítila pod nohama vibrace a vzpomněla si, že existuje ještě třetí kandidát na boha – Žierny. Sklepení Krakatitu mělo tři patra a nejmocnější se skryl nejhlouběji, aby udeřil, až to pro něj bude nejvýhodnější.

Podlaha se rozvlnila jako vodní hladina po dopadu kamene, odrazila jsem se do vzduchu, porucha reality pohltila Bárbyho. Filip dekapitoval Bernarda a ten ho i bez hlavy zasáhl posledním úderem, pak mi zmizeli z očí. Chytila jsem Grubera i Křehůlka za oděv a běžela s nimi po stěnách ke schodišti. V půli cesty se začaly vlnit i zdi, posledních deset metrů jsem překonala po stropě.

- 192 -

Kapitola XXVII. Barbarossův očistec Nowak Barbarossa otevřel oči a spatřil špičky vlastních nohou vzná-

šet se těsně nad podlahou. Dlaždice se stylizovaným motivem rostliny mě-ly zřejmě tvořit jeden obraz, ale ten, kdo je pokládal, svou práci nezvládl. Malba sousedních dlaždic na sebe většinou nenavazovala, výsledkem byla futuristická mazanice. Barbarossa se pokusil postavit, ale nešlo to, něco ho drželo ve vzduchu. Vzhlédl a spatřil, že visí na mohutném, chrómem se lesknoucím řetězu, upoután za ruce. Ramena měl nateklá, možná vyklou-bená. S poznáním přišla bolest.

„Jsem rád, že jste se konečně probral,“ řekl někdo. Barbarossa se na-točil za hlasem, pohyb ho rozhoupal, řetěz přitom lehce povrzával. V ko-ženém křesle, s jednou nohou opřenou o hranu konferenčního stolku, seděl Žierny a přemýšlivě Barbarossu pozoroval. Fotografie na zámku mu ne-škodila ani nelichotila. Na pohled obyčejný muž středních let. Obyčejný, kdyby kolem sebe nešířil téměř hmotnou auru zabodávající se až do moz-ku. Za ním stál barový pult s množstvím nablýskaných láhví a sklenic v policích, u něho na vysokých židličkách seděli tři muži a jedna žena. Ru-drun, Replík, Šepelák a Direš, Barbarossa přiřadil jednotlivé tváře ke jmé-nům.

Na rozdíl od Žiernyho v ohořelých kalhotách a roztrhané košili byli všichni dokonale oblečení ve stylu výkonných ředitelů velkých firem. Ru-drun na sobě měla klasický kostýmek: projmuté sako, sukni po kolena, blůzu s rozhalenkou decentně naznačující, co všechno je ukryto pod ní. Linii lýtek prodlužovaly černé lodičky na vysokém podpatku. Maximálně kvalitní materiál, maximálně konzervativní střih. Celkový uhlazený dojem kazila jen hranatá pistole na pultě u její levé ruky. Barbarossa si olízl rty. Byly rozpraskané a okoralé, jako by celý den nepil. Je atraktivní i s tou pistolí, rozhodl se. To znamenalo, že opět dokáže přemýšlet.

„Možná se divíte, proč jste ještě naživu,“ řekl Žierny. „Bloody Mary bez Mary,“ poručil si.

Direš sklouzl ze židle, přeskočil barový pult a z ledničky vytáhl raj-čatový džus. Vysokým obloukem naplnil tlustostěnnou sklenici červenou tekutinou, přidal sůl, pepř a dva střiky tabaska. Přenesl se přes pult zpět, položil před Žiernyho papírový ubrousek a na něj jeho drink.

Všechny zvuky, i sebenepatrnější, měly zvláštní ozvěnu. Barbarossa

- 193 -

se znovu rozhlédl. Teď už se dokázal soustředit na víc než jednu věc sou-časně.

Po stěnách z nepravidelně opracovaných kamenů se klikatily dráty elektrického vedení, zářivky visely na hácích zaražených do spár, vrchol románské klenby se nacházel ještě o dobré dva metry nad nimi. Na ručně tkaném koberci v rohu stála vysušovací jednotka a o kus dál ještě jedna. Luxus se míchal s provizoriem. Kdesi někdo hlasitěji promluvil a zvuk vzápětí rozmyla charakteristická ozvěna. Barbarossa pochopil, že se na-chází v katakombách. Hodně starých vlhkých katakombách, které někdo přeměnil v obyvatelný prostor. Možná se z nich dalo vlézt do nějakého zapomenutého sklepa, možná na povrch ústily úplně někde jinde, v místě, kde by to nikdo nečekal. V Praze si člověk nikdy nemohl být ničím jistý.

Žierny upil ze sklenice, postavil se a přistoupil blíž k Barbarossovi. „Přiznávám, že jste dokázali víc, než jsem čekal,“ začal potichu.

„Ubránili jste moji svatyni, zabili toho parchanta Vepříka, a dokonce i zrádce Bernarda. Až do poslední chvíle ho nikdo z nás neprokoukl. Netuši-li jsme, že hraje na obě strany a využívá všeho, co mu já nebo Vepřík nabí-zíme. Kdybyste nezasáhli vy, stal by se nejsilnějším. Cesta zrady bývá čas-to ta nejjednodušší, na druhou stranu, občas končí v nejhlubší tmě,“ po-vzdechl si.

„Nechápu, o čem to mluvíte a proč mě tady držíte,“ promluvil poprvé Barbarossa.

„Ale chápete,“ usmál se Žierny. „Sám jste součástí toho všeho. Jste plodem mýtu, zrozen z víry právě tak jako já a jednou byste se mohl stát skutečným bohem. Pokud byste samozřejmě neprohrál. I když už jím čás-tečně jste – to by vysvětlovalo některé vaše schopnosti.“

Dveře vrzly, bez zaklepání vstoupil mladík v černém saku a položil na stůl před Žiernyho dva velké revolvery.

„Našly se, to je dobře,“ zkonstatoval Žierny, podíval se na zbraně, ale ani jedné se nedotkl.

„Nabízím vám, abyste pracoval pro mě. Abyste se stal součástí mého panteonu, mých legií, stejně jako oni,“ ukázal na sedící čtveřici.

Barbarossa malého muže mlčky pozoroval. „Slíbit vám mohu cokoliv,“ řekl po chvíli. „To je pravda, ale co když umřete, pokud své slovo nedodržíte?“

nadhodil téměř konverzačně Žierny. Barbarossa se s odpovědí nenamáhal. Smrt byla to nejmenší a něčím

tak malicherným mu nikdo nemohl vyhrožovat. Žierny k němu přistoupil,

- 194 -

uchopil ho za zápěstí a jemně stiskl. Barbarossa sevřel rty, ale po chvíli už to nevydržel a začal sténat. Je-

ho vědomí se účinkem síly proudící do těla rozsypávalo, bolest deptala, leptala, ničila, měnila ho ve zvíře, ve tvora bez intelektu, který si jen vzdá-leně uvědomoval, že ještě nedávno byl čímsi víc než kusem chvějícího se masa, jehož každá molekula protestovala proti své existenci.

Mučící stisk konečně povolil. Barbarossa přerývaně oddechoval, na čele mu perlil krví zbarvený pot.

„Nikdo nevydržel tolik co vy, všichni se okamžitě zhroutili a prosi-li,“ řekl překvapeně a současně s jistým uznáním Žierny.

Barbarossovi se už podařilo posbírat střepy myšlenek a znovu se stát sám sebou.

„Vy se smrti nebojíte,“ zkonstatoval Žierny. „Ne,“ potvrdil Barbarossa a pohledem se snažil zjistit, v jakém stavu

jsou jeho revolvery. Bylo to lepší než odhadovat, jaké další mučení ho če-ká.

Rudrun zaregistrovala, co ho zajímá, ale ani se nepohnula, Replík dr-žel v ruce propisovačku a vyťukával s ní složitý rytmus. Zpoza stěn se nesl zvuk mnoha současně vedených rozhovorů. Barbarossa nerozuměl jediné-mu slovu, rozeznával jen jistou dychtivost a také obavy.

„Co se stalo s mými společníky? Se slečnou Marikou Zaháňskou?“ zeptal se.

„Váš partner, ten neskutečně zručný šermíř, je mrtvý, Frank Bernard ho nakonec dostal. Po ostatních pátrají moji lidé a pravděpodobně také Bernardovy stvůry. Ještě nějakou dobu budou aktivní,“ odpověděl Žierny a opět uchopil Barbarossu za zápěstí.

Dojem vířících kamenů rozdírajících osobnost na kusy se vrátil, ale tentokrát v tom bylo ještě něco víc. A bylo to horší a horší, síla rozleptáva-la jednotlivé vrstvy Barbarossova já, až se nakonec dostala na samotnou dřeň. A pak už zbyla jen čistá agónie, ryzí utrpení, děs a hrůza zhmotněná z obrazů Hieronyma Bosche.

Řetěz skřípěl, Barbarossa zjistil, že stále visí pověšený za ruce, kon-tury se vynořovaly z černorudé tmy – pomalu začínal vidět. Žiernyho lidé u pultu ho teď jeden jako druhý pozorovali a v očích měli strach. Báli se, že i je by mohlo potkat něco podobného, pochopil.

„Jste opravdu silný,“ uslyšel Žiernyho. Stál mírně stranou zády k Barbarossovi. Díval se na své služebníky a

v ruce držel sklenku Bloody Mary bez Mary. Plnou.

- 195 -

„Možná jste mohl být nejsilnější ze všech, ale rozhodl jste se jinak,“ pokračoval.

Barbarossa si uvědomil, že byl v bezvědomí déle, než předpokládal. V porovnání s tím, čím právě prošel, byla bolest namožených ramen zane-dbatelná, téměř nicotná. Kupodivu se nelitoval. Připadalo mu, že tak nějak to všechno má být. Otevřely se dveře, vstoupil mohutný muž v obleku a kravatě s kufříkem v ruce.

Položil kufřík na stůl, přešel za pult a sám si namíchal drink. „Převod proběhl bez problémů. Získali jsme Vepříkovy finanční re-

zervy, najal jsem pár lidí, aby prověřili věci z trezorů.“ Podle pohybů, pachu a dalších věcí, které zatím nedokázal pojmeno-

vat, Barbarossa poznal, že sebevědomý příchozí je kupodivu člověk. Přesto se v podzemních prostorách pohyboval jako doma a podle chování patřil v hierarchii Žiernyho organizace hodně vysoko.

„Neměl by sis s ním tak hrát, je nebezpečný,“ poradil nonšalantně Žiernymu a ukázal na Barbarossu rukou, v níž držel sklenku.

Barbarossa se soustředil na své revolvery. Možná, kdyby si nějak uvolnil ruce, možná by je všechny dostal.

„Potřebuji služebníky, na které se mohu spolehnout jako sám na se-be,“ pronesl Žierny a otočil se k Barbarossovi. „Potřebuji vás a vaše schopnosti. Zvláště teď, když mě čeká poslední transformace, závěrečné odtržení. My dva jsme teď spojeni víc, než považujete za možné.“

Barbarossa věnoval krátký pohled čtveřici u baru. Bankéř, jak pří-chozího pokřtil, byl člověk, tudíž ne nebezpečný, ostatní vypadali stále trochu ochromeni tím, co viděli. Povytáhl se v loktech o pár centimetrů výš. Pokud dokáže trhnout dostatečně silně a rychle, mohl by ocel přervat, mohl. Musel to zkusit.

Cítil, že ho Žierny pozoruje vážným a současně lehce pobaveným pohledem, jako by mu dokázal číst myšlenky.

„Vzpomeňte na peklo, ve kterém jste se nacházel před pár minutami. Jste v něm pořád, já sám vás do něj uvrhl. A mezi věčným utrpením bez naděje na vykoupení vás chrání jen má existence, má přítomnost, má spo-kojenost s vašimi službami.“

Barbarossa povolil a vzápětí zabral, viděl napěťovou vlnu pomalu se šířící kovovými články řetězu, sledoval běh mikroskopických deformací, odraz vlny od závěsu a místo, kde se střetla sama se sebou. Dva články praskly, ještě ani nezačal padat a už natáhl ruce k revolverům; zbraně na-dány vlastním životem mu vklouzly do rukou. Dopadl do kleku, oba revol-

- 196 -

very namířené na Žierného hruď. „Tak střílejte, pane Nowaku Barbarosso,“ pobídl ho Žierny a napil se

svého koktejlu. „Ale nezapomeňte na náš víc než důvěrný vztah, na naše propojení.“

Barbarossa namáčkl spouště o milimetr a při představě, že by mohl doopravdy vystřelit, ho zalil krvavý pot. Věděl, že pokud vystřelí, Žierny je mrtvý. On mohl zabít cokoliv a kohokoliv. Jenomže potom, potom… Stačila pouhá vzpomínka a jeho já se začalo drolit. Vrátil zbraně do pouz-der.

„Nedokážu vás zabít,“ přiznal šeptem porážku. „Pamatujte, jen já stojím mezi vámi a osobním peklem, z něhož není

vykoupení,“ připomněl Žierny ještě jednou. „A teď, když jsme se ujistili o vzájemné důvěře, vítejte mezi námi, pane Nowaku Barbarosso. Seznamte se se svými novými společníky,“ rozmáchlým gestem ukázal na všechny přítomné.

„Doufám, že víš, co děláš,“ vydechl ulehčeně mohutný muž, jediný člověk v místnosti.

Pak naznačil Barbarossovi přípitek a dopil svůj drink. „Jmenuji se Vejval, jsem bankéřem a odborníkem na cash flow tady

Jeho Excelence,“ ukázal na Žiernyho napůl ironicky a napůl vážně. „Dáte si panáka?“ ukázal k barovému pultu.

„Bowmore,“ přikývl Barbarossa. Direš s ostatními vypadali zaskočeně, skoro jako by propásli svou

příležitost, usoudil. Vztahy v Žiernyho armádě nebyly zdaleka bezkon-fliktní, možná se každý chtěl stát pravou rukou nejvyššího, možná každý aspiroval na boha.

„Nebudeme čekat, přistoupíme k odtržení,“ změnil Žierny téma a zamířil ke dveřím.

Barbarossa za ním, Vejval je následoval s lahví a dvěma sklenička-mi.

Barbarossa si s překvapením uvědomil svůj dvojznačný vztah k Žier-nymu. Uvažoval o tom, zda by ho přece jen nedokázal zabít a současně se hrozil toho, že ho zabije někdo jiný, a byl připraven tomu zabránit za kaž-dou cenu. To by pro něj znamenalo sestup do pekla.

Prošli krátkou chodbou, minuli otevřenou kancelář s několika počíta-či a skříněmi zaplněnými šanony. Moderní interiér kontrastoval s gotickou kamennou klenbou.

„Léta nám trvalo, než jsme se tu zařídili,“ komentoval pohled Vejval

- 197 -

a podal Barbarossovi drink. „Najít ty správné lidi, přemluvit je nebo přinu-tit, aby se přidali k nám, zabralo spoustu času. Jednu dobu, než se vyjasnila situace, jsme se museli ukrývat. Každý bojoval proti každému.“

„Proč jste zůstal člověkem?“ zeptal se Barbarossa, ale potom zrychlil a do dveří před nimi vstoupil první.

Uvědomil si, že do role Žiernyho osobního strážce vklouzl velmi rychle.

Ocitli se v rozsáhlém sklepním dómu, částečně zděném cihlami a částečně kameny, jednou stranou tekla odvodňovací strouha. Prostor byl osvětlen desítkami halogenových reflektorů zavěšených u stropu, okolo bílého pódia se tísnily desítky, možná stovky lidí.

„To je jádro naší armády,“ vysvětlil Vejval. „Najdete mezi nimi právníky, odborníky na počítače, stavitele, prostě všechny, které jsme po-třebovali. A samozřejmě, někteří z nich se v běhu událostí stali zabijáky.“

Jako Direš, Šepelák a ta kočka – Rudrun, doplnil v duchu Barba-rossa. Otázkou zůstávalo, co bylo jejich hlavní kvalifikací.

„Nejsou lidé,“ zkonstatoval nahlas. „Ano, patří ke mně,“ potvrdil Žierny a kráčel přímo k pódiu. „Při-

poutáni silou mýtu, vírou, M-polem, jak jste si to pojmenovali vy. Mýtem, od kterého se teď pokusím odtrhnout, abych se stal samostatným a nezávis-lým, aby mě mýtus, jenž mě zrodil, nemohl zničit.“

Dav se před ním uctivě rozestupoval a Žierny brzy stál u pódia. Roz-svítily se další reflektory a ozářily rameno jeřábu u stropu. Pódium netvoři-la žádná moderní montovaná konstrukce, ale bylo sestavené z leštěného mramoru. Jednotlivé kvádry k sobě doléhaly tak těsně, že mezi spáry nešel zasunout ani list papíru.

„A víte, co je tím nejcharakterističtějším poutem, vážícím mě, váží-cím všechny k legendě, která nás zrodila?“ zeptal se Žierny.

Barbarossa si uvědomil, že muž, monstrum, polobůh, démon, nevě-děl, jak o něm má přemýšlet, je nervózní. Ať se chystal podstoupit cokoliv, výsledek nebyl předem zaručen. To znamenalo, že Žiernyho osud visel na vážkách, a tím pádem i jeho vlastní. Někde na hranici vědomí oscilovala děsivá vzpomínka na peklo, kterým před chvílí prošel. Preview pekla. Vy-táhl ji na světlo, ale potom ji zděšen opět rychle ukryl, protože nedokázal přemoci animální hrůzu, kterou v něm vzbuzovala. Kapituloval před stra-chem – ten pocit byl nový. A hořký. Žierny musel zvítězit, to byla jeho jediná šance.

„Poutem jsou Rulhánkovy knihy,“ odpověděl klidně, aby zamaskoval

- 198 -

vnitřní zmatek. „Ano, ikony popkultury, ikony, které oslovily stovky milionů lidí,

zahryzly se do jejich snů, podvědomí, ovlivnily jejich tužby a strachy,“ přikývl zamyšleně Žierny. „Právě ty nás všechny zrodily. Respektive ti, kteří v ně uvěřili. Už jste si určitě všiml, že jsme jiní, než se v nich píše, ale něco nás s nimi spojuje.“

„Stříbro, každý z vás jde snadno zabít stříbrnou střelou,“ zareagoval místo Barbarossy Vejval. „I když pojem snadno je diskutabilní.“

„Nejen stříbrem,“ doplnil Žierny a na jeho pokyn se rameno jeřábu dalo do pohybu.

Barbarossa si uvědomil, že na rozdíl od všech ostatních mu jeho lid-ský společník neprojevoval žádnou úctu, ani před ním nedával najevo strach, nebo respekt. Ti dva spolu museli urazit dlouhý kus cesty.

Dav zmlkl, všichni se zakloněnými hlavami pozorovali rameno jeřá-bu, jehož konec se ztrácel ve tmě. Usoudil, že je to záměr, protože haloge-nové reflektory disponovaly výkonem schopným dokonale osvětlit deset-krát větší prostor.

„Křesťan nás mohl zničit křížem, svěcenou vodou, pouhým gestem, pokud opravdu věřil ve svého Spasitele. Pohan utlouct soškou tuctového kmenového bůžka, divoch z amazonských pralesů otrávit medicínou, kte-rou namíchal jeho šaman,“ rozhovořil se dál Žierny. „To všechno pro nás bylo nebezpečné a dříve jsme v soubojích jedněch proti druhým artefakty víry také často používali. Dnes už ne,“ spokojeně zavrtěl hlavou.

Rameno jeřábu se konečně celé vynořilo ze stínu. Na jeho konci se houpala velká, chrómem nebo stříbrem se lesknoucí klec s člověkem uvnitř. Nebo něčím, co člověka silně připomínalo.

„Poslední věc, která nám je v tuto chvíli smrtelně nebezpečná, je stříbro, případně jeho pečlivě navržené slitiny,“ dokončil Žierny svůj mo-nolog a stejně jako ostatní pozoroval houpající se klec.

„Jak jste to dokázali?“ zeptal se Barbarossa. „Trvalo to roky a stálo to spoustu životů,“ vysvětloval Žierny. Zdálo se, že mluví hlavně sám k sobě. „Nakonec nám pomohla naše konzultantka, madam Franceska Sali-

ceová. Hlavně díky ní jsme se dozvěděli všechno, co jsem vám teď prozra-dil. Vypracovala i další postup. Podle její teorie jsme museli najít tvora, který v nás nikdy neuvěří a bude naši existenci popírat, i když se sám stane jedním z nás. Pro něho pak zákony mýtu platí jinak, jaksi slaběji než pro ostatní. A s jeho pomocí pak pouta můžeme přerušit i my sami.“

- 199 -

Klec se pomalu blížila a Barbarossa rozeznával víc podrobností. Tvor uvnitř byl kdysi opravdu člověk, teď vypadal lidsky jen napůl. Větší část těla měl znetvořenou něčím, co připomínalo zhoubné bujení tkání, levá paže s pletencem ramenním jako by patřila neandrtálci, lebku měl pokroucenou a jedno oko silně zploštělé.

Barbarossa vytáhl na světlo vzpomínku na pekelný očistec a okamži-tě ji zase rychle uklidil. Na kapesníku, kterým si setřel pot z čela, zůstala rudá šmouha. Asi potrvá opravdu dlouho, než se s ní vyrovná, ale vypadalo to, že času bude mít hodně. A o kapesníky není nikdy nouze. Znovu se zaposlouchal do Žiernyho výkladu.

„Zpočátku jsme zkoušeli pracovat s lidoopy, ale jejich mentální ka-pacita byla nedostatečná. Ani šimpanzi to nezvládli. Potom s blázny z ústavů pro choromyslné. Naneštěstí všichni z nich nakonec uvěřili a to, co bylo smrtelné pro nás, bylo smrtelné i pro ně. Další slepá ulička. Nako-nec, po dlouhém hledání, jsme nalezli relativně inteligentního, ale extrém-ně omezeného člověka, který byl schopen chápat jen pevně definovanou realitu. A toho jsme přeměnili. Přestože se stal nadpřirozeným tvorem sto-jícím mimo přírodní zákony, neuvěřil, jeho mysl se tvrdošíjně ubírala jen pevně vytyčenými ulicemi rigidní logiky nerespektující naši realitu, realitu knih pana Rulhánka. Co nás zabíjelo, jemu pouze škodilo. A toho jsem využil a s jeho pomocí se postupně odtrhával od Mýtu,“ recitoval Žierny svou litanii.

Ve chvíli, kdy klec visela tři metry nad pódiem, ji čtyři muži zespodu zafixovali v každém rohu jedním ocelovým lanem. Tvor uvnitř pozoroval zástup pod sebou, netečně, bez zájmu, jako by ho ani neviděl. Znetvořené části jeho těla, patologické nevyvinuté nadbytečné končetiny, ostrovy ro-hoviny uprostřed normální kůže nebo naopak mokvající vředy žily vlast-ním životem, nerytmicky se chvěly, nafukovaly a zase vyfukovaly.

Žierny vyskočil na pódium a postavil se pod klec. Napětí houstlo, přihlížející jeden po druhém umlkali, nakonec se dominantním zvukem stalo tiché žbluňkání proudící vody. Žierny stál mírně předkloněný a vypa-dal jako vzpěrač nebo zápasník před důležitým výkonem.

„Zůstal jsem člověkem, protože existuje spousta věcí, které mi dělají dobře,“ řekl náhle Vejval Barbarossovi.

Jeho hlas se v tichu svatokrádežně rozléhal, ale buď to nikdo neregis-troval, nebo to nikomu nevadilo.

„Mám rád hezký holky, dobrý pití, dobrý jídlo. A oni po proměně,“ ukázal na lidi okolo, „o většinu svých potěšení přijdou. Každý obvykle

- 200 -

o to, co má nejraději. A to se mi nelíbí. Nevím, možná se k nim jednou přidám. S Žiernym to táhneme už víc než dvacet let. Díky tomu, že jsem člověk, důvěřujeme jeden druhému. Ví, že já ho neohrozím, starám se o peníze a oba na tom slušně vyděláváme, i když pro něj je to jen prostře-dek, bez kterého by svou armádu nedokázal udržet pohromadě.“

„Jste jen přízraky, noční můry!“ zaskřehotala zrůda v kleci a divoce zacloumala mříží.

Její jazyk byl dlouhý a černý. Ocelová lana zaskřípěla, ale klec se ani nehnula. Žierny se jen víc

nahrbil, zdálo se, že jeho šíje se víc a víc rozšiřuje, nejvíc teď připomínal sochu, kterou Barbarossa viděl ve svatyni pod zámkem.

„Kdo to je? Nebo vlastně byl?“ ukázal na tvora v kleci. Vejval jen zavrtěl hlavou, jako by ho minulost pronásledovala, a vy-

prázdnil sklenku, kterou celou dobu držel v ruce. „Nikdo už nezná jeho skutečné jméno. Je to část standardního postu-

pu od počátku organizace. Má maximálně ztížit pátrání policie. Jednou se nás někdo z nás skrze znalost identity zkušebního objektu snažil vydírat. Teď už to nejde. V dokumentaci popisující všechno, co jsme s ním kdy prováděli, je veden pod kódovým jménem Junior. To úplně stačí. A dnes přišel jeho poslední den, dnes má pomoct staroušovi postavit se na vlastní nohy.“

Žiernyho podoba byla démoničtější a démoničtější, hlavu měl najed-nou plochou, lidský obličej roztažený po hadím klínu rozšiřujícím se v kápi, celý trup nestvůrně silný, nohy dlouhé a osvalené.

Obklopovala ho aura živočišné síly, které nedokáže vzdorovat nic a nikdo.

„Zastřel Juniora,“ rozkázal tiše Vejval, „a pak dávej pozor, aby se k staroušovi nikdo nedostal. Každý by ho rád vystřídal, stal se tím jediným prvním, který má největší moc a rozděluje ji mezi ostatní. Nám oběma by se pak nevedlo dobře.“

Barbarossa nevěděl, zda to Vejval myslí vážně. „Nebo to mám udělat já?“ objevil se vedle Direš s pistolí v jedné a

nábojem v druhé ruce. Vejval se otočil k Barbarossovi. „Tvá role byla předpovězena. Čekali jsme, až starouš získá sílu a na-

jde někoho, jako jsi ty. Vše je v pohybu a nemůžeme čekat,“ vysvětlil a napil se přímo z lahve.

Potil se, nervózně přešlapoval, i na něj atmosféra doléhala. Direš provokativně pozvedl pistoli. Byla to pistole CZ 97 B v ráži .45 auto. Ná-

- 201 -

boj držel v ruce s navlečenou rukavicí a ještě ho měl položený na ubrous-ku, zaregistroval Barbarossa.

„Kulka musí být stříbrná,“ dodal Vejval a nespouštěl oči z Direšova náboje.

Žlutou mosaz pokrývaly pečlivě vyvedené kabalistické symboly. „Raději tu hračku odlož, nebo tě budu muset zabít,“ doporučil Barba-

rossa Direšovi a namířil na zrůdu v kleci. „Stříbrný, rozumíš? V tom je to kouzlo,“ ujišťoval se Vejval. Barbarossa věděl, že ve skutečnosti hlavní kouzlo spočívá v něčem

jiném: V tom, kdo vystřelí. Stříbro by monstrum v kleci jen poranilo. „Vždy mám nabito správnou municí,“ ubezpečil ho a stiskl spoušť. Střela zasáhla tvora v kleci do hrudi. Junior ztuhl, okamžik křečovitě

lapal po dechu, potom otevřel ústa a obnažil několik řad trojúhelníkových zubů, prostor vyplnil jeho řev. Řev umírajícího.

Barbarossa viděl, jak z rány prýští krev, jak se rudá tekutina snaží vytlačit stříbrný projektil, cítil atomy stříbra unášené karmínovým prou-dem. Všichni v okolí instinktivně ustoupili, okolo pódia se vytvořil volný prostor. Žierny zůstal stát, čekal, až ho krev potřísní a on se jí bude moci napít. Vzduch sytily obavy, závist, hrůza, strach.

První kapka, druhá, Žierny polkl a začal křičet stejně jako Junior, z klenby schované za září reflektorů se sypal prach. Tělo budoucího boha ztratilo původní tvar, rostlo a zase se scvrkávalo, oblečení zmizelo, jako by splynulo s kůží. Žierny přecházel z jedné podoby do druhé, občas připomí-nal netvory kreslené v raně středověkých knihách, občas zmizel, chvílemi zase vypadal jako obyčejný člověk, jímž asi kdysi byl. Pak vše ustalo, zdál se stejný jako na počátku, jen jeho pokožka získala zvláštní lesk. Chvěl se vyčerpáním a měl problémy udržet se na nohou. Pomalu zvedl hlavu, po-díval se do davu, otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, a zhroutil se. Ve stej-ném okamžiku se na pódium vyšvihli tři muži s dlouhými noži v rukou. Barbarossova zbraň třikrát plivla oheň a smetla je dolů. Nikdo další už ne-riskoval.

Čas plynul, Žierny ležel bez hnutí, všichni trpělivě čekali a vrhali na Barbarossu postranní pohledy. Junior už jen tiše sténal, z jeho zdeformo-vaného těla postupně odcházel život.

„Dej se dohromady, zvládni to,“ opakoval dokola šeptem Vejval. „Přece mě v tom nenecháš.“

Konečně se Žierny pohnul a zvedl se na jedno koleno. Tvář měl str-hanou, vyčerpání a utrpení uplynulých chvil z ní přímo sálalo. Podíval se

- 202 -

na Direše a ten mu na nevyřčený pokyn hodil náboj. Žierny ho chytil do dlaně a stiskl. Když ruku otevřel, držel v ní pokroucený kus kovu, pokožka zůstala, nepoškozená.

Všichni začali jásat a provolávat slávu, nejvíce ti, co se chystali vtrh-nout na pódium a svého mistra zabít.

„Jsem nejsilnější, nikdo a nic se mi nemůže postavit, žádný bůh, dé-mon ani člověk, co kdy existoval,“ zaburácel Žiernyho hlas, znovu sevřel ruku s nábojem v pěst, mezi prsty se mu ven tlačily kapky žlutého kovu, Barbarossa pochopil, že to už není stříbro, ale transmutované zlato.

„Dokázal to,“ vrtěl hlavou nevěřícně a ulehčené Vejval. „Teď přijde na řadu ta zajímavější část,“ spiklenecky se na Barbaros-

su ušklíbl. „Musí svou novou schopnost přenést na ostatní, dokud je osla-ben. V plné síle by to pro ně znamenalo jistou smrt, ale i teď na to mohou doplatit.“

Jak? Chtěl se Barbarossa zeptat, ale potom otázku spolkl. Mladá žena s dlouhými černými vlasy se nejprve dovolila pohledem a pak vyšplhala na pódium, za ní další a další. Nejstarší bylo kolem čtyřiceti, nejmladší vypa-dala na patnáct. Celkem jich napočítal deset.

„To jsou ty nejsilnější, nejvíc si věří,“ okomentoval Vejval. Každá z žen se Žiernymu poklonila a společně kolem něj vytvořily

kruh. Bez váhání se svlékly do naha a klesly na čtyři čelem ven z kruhu. Žierny stále zůstával bez oděvu, jeho kůže se obsidiánově leskla. Při-

stoupil k ženě přímo před sebou a poklekl. Jeho pyj ztopořil jako na povel. Na Barbarossu scéna sexuálně nepůsobila, cítil jen proudy moci převalující se pod povrchem, měnící se vzory věcí a nově budovaných vztahů a závis-lostí. Žierny položil ruce na boky černovlásky, pevně je stiskl a bez přípra-vy do ní jediným pohybem vnikl. Třikrát si ji narazil na úd, žena vykřikla vzrušením, bolestí a ještě něčím dalším a prohnula se do oblouku, její tělo procházelo mírnější obdobou transformace jako před tím její pán. Žierny si jí dál nevšímal a posunul se po kruhu k další. Čtvrtá a desátá nápor předá-vané moci nevydržely, jedna doslova a do písmene explodovala, druhá, když se už zdálo, že je po všem, zůstala ležet mrtvá. Nakonec se Žierny postavil a byl opět oblečený.

Barbarossa si uvědomil, že působí ještě definitivnějším dojmem než před tím, jako by se sám prostor kolem něj zakřivoval a věci v jeho blíz-kosti ztrácely svou důležitost a reálnost.

„Ty víš, kde se skrývá Alexandr Rubin,“ zkonstatoval nový bůh a podíval se na Barbarossu. „Vezmi si mé lidi,“ ukázal na Direše a jeho spo-

- 203 -

lečníky, „a přiveď ho. Živého. Ten člověk pro mě bude ještě velmi užiteč-ný.“ Pak se zaměřil na Šepeláka.

„Po tobě chci, abys co nejrychleji uklidnil situaci. Nepotřebujeme, aby po nás šla policie a armáda. Celý svět ještě nezvládnu. Je mi jedno, jak to uděláš, úplatky, vydírání, vraždy. Hlavně ať je to rychle.“

Víc už Barbarossa neslyšel, poslušně ve společnosti Vejvala, Direše a Rudrun zamířil k východu ze sálu. Atmosféra v davu se měnila jako tlak při příchodu tropické bouře. Neukojené ambice se měnily v něco mnohem divočejšího, nespoutanějšího, pohledy všech se upíraly na boha obklope-ného osmičkou žen. Barbarossa se nemusel ptát, aby věděl, co přijde. Or-gie, ve kterých se zředěná moc boha bude rozdělovat mezi věrné. Divoké nespoutané orgie, oslava stvoření.

„Kde teď jsme?“ zeptal se, když za sebou zavřeli dveře a zbavili se ochromující Žiernyho přítomnosti.

„Pod Krakatitem, v nejhlubším sklepním patře. Právě proto jsme mí-rová jednání uspořádali tady, abychom v případě potřeby mohli zaútočit plnou silou,“ vysvětlil Vejval.

V místnosti, kde jen před necelými dvěma hodinami visel v řetězech, Barbarossa zkontroloval své úderné komando. Pokud Direšovi nebo Ru-drun vadilo, že jsou pod jeho velením, nedávali to najevo.

Stručně jim popsal polohu vily, bezpečnostní zařízení a předložil předběžný plán. Byl jednoduchý, protože Alex, pokud byl stále ještě naži-vu a neupadl do komatu, pracoval v laboratoři.

„Není mi jasné, proč jste se nás vy i Vepřík snažili celou dobu tak urputně najít,“ ukončil svůj výklad otázkou. Vejval opírající se o bar se usmál.

„Ohrozili jste naše utajení. Jen díky tomu, že o nás nikdo neměl ani ponětí, jsme se stali, čím jsme. Ještě před pár měsíci byla Žiernyho moc jen zlomkem jeho dnešní síly a jeden zátah policejního komanda by zničil úsilí mnoha let. Alexandrovi Rubinovi trvalo pouhý týden, než z Kyrgyzie pře-nesl pátrání sem do Prahy. Obávali jsme se, že by nás odhalil, což se vlast-ně stalo. A teď doufáme, že nám dál pomůže pracovat se silou Mýtu. Mi-mo jiné, samozřejmě. Je to génius a takový člověk se vždy vyplatí.“

„Tomu rozumím,“ přikývl Barbarossa. „Jdeme splnit rozkaz našeho vládce, jdeme pro Alexandra Rubina,“ dokončil suše a jako první vyrazil ke dveřím do chodby. Ta vedla na povrch v bloku domů daleko od Krakati-tu.

- 204 -

Kapitola XXVIII. Za všechno se platí Odsunula jsem poklop, okamžik naslouchala, zda nejede nějaké auto,

a pak se rychle vysoukala na ulici. Cítila jsem se jako loutka s prasklým perem, jako dřevěný panák, který se každou chvíli rozsype, člověk, jenž ztratil i poslední naději.

Honili nás celý den a ztratili jsme se jim až v dávno zapomenutých stokách pod nejstaršími čtvrtěmi Prahy. Křehůlka s Gruberem jsem nechala hluboko dole, oba na tom byli špatně. Vlastně víceméně umírali, potrháni monstry, proděravěni desítkami střel. Kdyby měli dost času, možná by je zachránily naše nadpřirozené regenerační schopnosti. Jenomže právě čas jim chyběl. Otrávené rány, kulky dopované silou bezpočetných mýtů, co kdy lidé stvořili, je zabíjely rychleji, než se stačili uzdravovat. Seděli na zemi ve vlhké, hnilobou prosycené stoce opřeni jeden o druhého, dech se jim krátil a čekali, až se vrátím. Doufala jsem, že dostanu nějaký spásný nápad, ale žádný se nedostavoval a mí přátelé dál umírali.

Reflektory projíždějícího vozu se o mě otřely a pak mě opět pohřbily ve tmě. Nedaleko svítila výkladní skříň obchůdku s nonstop prodejní do-bou. Vstoupila jsem, bzučák informující o příchodu zákazníka zazvonil. Bez přemýšlení jsem do nákupního košíku naházela balík obvazů, dezin-fekční mast, prášky proti bolesti, zásyp. Prostě všechno, co se mohlo hodit. Prodavač, mladý kluk s náušnicí a pečlivě vyvedeným kolečkem vousů kolem úst, mě trochu nervózně pozoroval. Možná za to mohly mé tmavé brýle. Neodkládala jsem je – část pozornosti jsem permanentně věnovala simulaci M-pole vlnící se jako mořská hladina v hurikánu. Stále jsem dou-fala, že se Alex ozve. Na žádný z mých pokusů o spojení dosud neodpově-děl. Košík byl plný, zastavila jsem se u pultu s chlazeným zbožím a vzala ještě plechovku krušovického piva. Křehůlek po něm blouznil.

Položila jsem košík na pult, prodavač začal snímat kódy zboží. „Čtyři sta padesát šest,“ řekl nakonec a podíval se na mě. Peníze, chtěl po mně peníze, což bylo obvyklé. Pohybovala jsem se

tak dlouho mimo obyčejný svět, že mě to překvapilo. Nervózně si navlhčil jazykem rty. Mohla jsem odejít bez zaplacení,

mohla jsem ho uzemnit, nebo zabít, nebo mu jenom vymazat z hlavy vzpomínku na naše setkání. Nic z toho mi však nepřipadalo správné, po-třebovala jsem jen koupit pár věcí.

- 205 -

Sáhla jsem si na krk a nahmatala přívěšek, který jsem dostala od otce v den svého narození. Byl to broušený křišťál zavěšený na řetízku.

„Nemám peníze, ale mohu vám za nákup dát tohle, bude to stačit?“ zeptala jsem se. „Potřebuji ty věci. Řetízek je stříbrný a i za ten kámen určitě dostanete víc, než je cena nákupu,“ přemlouvala jsem ho.

Simulace M-pole prudce zaoscilovala, až se rychlostí změn její okra-je rozostřily. Potom se stejně rychle uklidnila a jeden pík povyrostl o něko-likanásobek své původní výšky. Můj zůstal beze změn. Nával slabosti při-šel bez varování, musela jsem se opřít o hranu stolu, abych se udržela na nohou. Něco se dělo, ale já netušila co a nemohla jsem to ani nijak ovliv-nit. Proto jsem se dál nezajímala. Bzučák zazvonil, další zákazník.

Prodavač mi už podruhé říkal, že je to v pořádku. Podala jsem mu přívěšek a s košíkem plným zboží vyšla ven.

Na chodníku před vchodem stáli dva muži, stačil pohled a věděla jsem, co jsou zač. Opět nás vyslídili. Rozestoupili se, abych musela projít mezi nimi. Nezaváhala jsem a tvářila se lhostejně. Jeden měl meč, druhý pistoli. Nepoučitelný hlupák. Sek levou rukou, úkrok stranou a kop dopra-va. Hrudník okamžik zůstal viset na špičce mé nohy. Jakmile opětovně získala lidskou podobu, bezvládné tělo sklouzlo na zem. Odkopla jsem uťatou hlavu do stínu a pokračovala ke kanálu ve vozovce. Skočila jsem dolů, přistála na páté příčce od stropu a prsty volné ruky víko přetáhla zpět na otvor.

Ještě včera by mě pach splašků, stojaté hnijící vody a zatuchlého krysího trusu přinutil zaváhat, pravděpodobně bych se pozvracela. Dnes jsem ho registrovala jen jako detail, o kterém je dobré vědět, a spěchala jsem dál.

Nejvíc mi dalo zabrat třicet metrů šikmou betonovou rourou, kterou jsem se musela plazit. Sklon byl tak prudký, že jsem brzdila záseky do stěn. Stoupání bylo snazší. Tři patra pod zemí jsem se dostala do starého kanalizačního systému, kde jsem se mohla postavit. Strnula jsem uprostřed prvního normálního kroku – byli i tady, smečka honících psů štvoucí kořist až k hořkému konci. Stěny rezonovaly ozvěnou boje. Vyrazila jsem k běhu o život – ne o svůj, ale o život přátel. Už v polovině cesty jsem věděla, že v tomhle závodě prohrávám, protože zvuk boje utichal a vystřídalo ho ti-cho.

Křehůlka s Gruberem jsem našla tam, kde jsem je opustila, v širo-kém, starými cihlami zděném tunelu. Všude kolem nich leželi mrtví nepřá-telé, poslední útočníky líně odnášela stoka protékající středem. Křehůlek

- 206 -

měl bledou tvář, břicho čerstvě roztrhané, vnitřnosti v podivné, životu se vysmívající jednotě pomíchané s oděvem, kůží a kostmi žeber. Gruber mu držel hlavu na klíně. Sám však sípavě oddechoval a jednou rukou se snažil zakrýt proděravěný hrudník. Další z mých špatných rozhodnutí. Měla jsem zůstat s nimi.

Umírali. I když byli víc než lidé, jejich konec se blížil. „Arnošte?“ řekla jsem tiše. Jeho oči se usmály, tvář zůstala strnulá. „Přinesla jsem ti pivo. Nápoj tvých předků. Poctivě uvařené, ze slun-

ce a země, elixír, co ti dá sílu. Napij se,“ vtiskla jsem mu plechovku do prstů.

Dokázal ještě zvednout koutky úst a umřel. Gruber plechovku chytil dřív než stačila vyklouznout z ochablých

prstů. Byl bledý, jak sklonil hlavu, všimla jsem si, že týl hlavy má pro-máčklý a silně krvácí. Také umíral.

Fluktuace M-pole mi uštědřila ránu, neudržela jsem se na nohou a svalila se do kaluže. Nebyla to voda, ani hnijící odpadky, ale řídká krev. Odtáhla se ode mě, jako by se mě štítila. Bylo to vzájemné. Další nápor, brýle mi spadly. Nepotřebovala jsem je. Poslední ze singularit dál rostla, navyšovala svou mohutnost. Cítila jsem, jak se Žierny stává bohem, tvo-rem, proti němuž by se museli v jednotném mýtu spojit všichni lidé plane-ty, aby ho porazili. Sbalila jsem se do klubíčka a sténala. Nebyla jsem sou-částí jeho M-pole, právě naopak a teď na mě útočilo nepřátelské prostředí ze všech stran. Stala jsem se vetřelcem v jeho světě. Vetřelcem, o němž věděl přesně, kde je a bude. Pak bouře pominula.

Se zaúpěním jsem se posadila. Kožený oděv byl opět stejně čistý, bez poskvrny, skla brýlí dokonale hladká, bez prasklin a mastných otisků. Vě-děla jsem, že v zrcadle bych spatřila studenou krásku s dokonalým mejka-pem, tmavě zdůrazněnýma očima, symbol chirurgické krásy nahánějící husí kůži. Na pár dlouhých sekund jsem ucítila pátravé tykadlo Žiernyho vůle, ale nechal mě prozatím být. Stejně bylo jen otázkou času, kdy mě vyhledá a skončí to.

Gruber seděl s hlavou předkloněnou na prsou a zhluboka oddecho-val. Kupodivu vypadal lépe, než když jsem se propadla do transu.

Vzhlédl ke mně, oděrky z jeho tváře zmizely, oči měl jasné, v ruce stále držel plechovku piva. Nechápala jsem, co se stalo.

„Sama jste řekla, že je to elixír, že vrátí sílu,“ odpověděl mi a pozve-dl plechovku s jasným emblémem Krušovického pivovaru. „Elixír života

- 207 -

od královny smrti.“ Ve svém zděšení jsem instinktivně ustoupila o krok. Gruber mě pro-

vázel obdivným a současně samozřejmým pohledem. Jemu to jako zázrak nepřipadalo.

Pozvedl plechovku v napodobenině přípitku, uvnitř zašplouchalo pár posledních kapek. Zarazil se a nejistě se podíval na mrtvého Křehůlka na svém klíně.

Cítila jsem jeho myšlenky, víru, která stála proti všemu, čím až do-sud byl. Váhal a já byla stále vyděšenější.

„Nevíte, co se z něj stane, možná se vrátí jako něco jiného,“ varovala jsem ho spíš kvůli vlastnímu strachu.

Váhal, plechovku stále v pozvednuté ruce. „Zkuste dostat Alexe z transu a pomozte mu zmizet,“ řekla jsem tiše. „Víc nežádám. Hesla k účtům znáte. Žierny ví, kde mě najít. Odlákám ho a zkusím vám dopřát co nejvíc času. Sbohem,“ rozloučila jsem se.

Na odchodu jsem slyšela, jak za mnou někdo rukama trhá plech, aby se dostal k posledním kapkám krušovického piva, elixíru života.

* * * Nowak Barbarossa před dveřmi vily zastavil a otočil se. Direš s Ru-

drun ho následovali, na ulici u plotu zevlovalo několik zdánlivě náhodných chodců představujících zálohu pro případ, kdyby se něco vymklo z rukou.

„Nechce se ti dokončit zradu tvého bývalého chlebodárce?“ opáčil posměšně Direš.

Barbarossa opětoval pohrdavý pohled Žiernyho zabijáka a v jeho jin-dy chladných očích se objevilo pobavení.

„Nechce,“ přitakal a ruce měl přitom jen pár centimetrů od mon-strózních revolverů.

Rudrun náhle stála s pistolí v ruce, puma připravená zaútočit. „Tak to máš blbý. Ale nezbývá ti než zradit. Je nás na tebe moc a na-

víc,“ Direš zaváhal, jako by i pro něj byla ta vzpomínka příliš zraňující, „navíc by ses protivil Jeho vůli a to by tě dostalo do pekla. Do pekla za živa. Na věčné časy. Jen absolutní hlupák by udělal něco takového.“

Oči pistolníka zaplály žárem. „Peklo? Očistec? Třebas to právě tak má být,“ pronesl a sotva přitom

pohnul rty. Několik výstřelů se slilo v jeden.

- 208 -

Kapitola XXIX. Schůzka na vodě Zbývalo mi najít místo, kde se s Žiernym utkám. Měla jsem jen mi-

zivou představu, jak naše účtování bude vypadat, proto jsem chtěla, aby to bylo co nejdál od Prahy.

Na záda mi začal dýchat brzy ráno, krátce po východu slunce. Pláno-vala jsem přemístit se víc na sever, ale nedal mi čas. Sjela jsem z dálnice směrem k Vltavě a spustila jsem se až k vodě do údolí u vesnice Husinec. Meandrující řeka tam vyhlodala do skal hluboké a poměrně sevřené údolí. Ať se mezi námi stane cokoliv, měly by účinky našeho střetu zůstat ome-zeny jen na nejbližší okolí.

Vůz jsem nechala stát na kraji cesty a pokračovala pěšky po břehu dál po proudu. Skály se brzy zvedaly na obou stranách, chodník se změnil v úzkou pěšinu vedoucí tři metry nad vodou. Praha vzdálená sotva dvacet kilometrů se změnila jen v přízrak snu o civilizaci. Rybáři klímající v ran-ním chladu u udic mě neviděli. Když jsem však prošla kolem nich, jeden jako druhý se zvedali a odcházeli. Slyšela jsem, jak vousáč při těle říká svému společníkovi, že měl pocit, jakoby kolem něj najednou přešla sama smrt. V myšlenkách se mu vznášela představa acylpyrinů a dne stráveného v posteli. Bál se infarktu. Ten přijde až časem. Zubatá zatím o něj neměla zájem, to se jen setkal se mnou, s její královnou.

Zastavila jsem v místě, kde bylo údolí nejužší, klidná a smířená si vychutnávala vůni akátů a bříz a čekala.

Žierny přicházel po vodě. Křik volavek v jeho přítomnosti umlkal, hladina okolo něj se leskla jako zrcadlo a slunce ztrácelo svůj oslepující jas.

Vypadal stejně jako na fotografii a současně úplně jinak. Měl myriá-du podob, všechny se střídaly někde na pozadí a dohromady vytvářely ob-raz robustního muže s příliš širokým krkem a bezednýma očima.

Uvědomila jsem si, že i řeka úžasně voní – škoda, že jsem si toho nevšimla dřív.

Zůstal stát pár metrů od břehu, vážný, trochu odměřený. Obřadně se uklonil, přitom smekl klobouk, který se mu na okamžik zhmotnil na hlavě.

„Je mi líto, že na konci stojím právě proti vám, ale kdo se jednou vy-dá touhle cestou…,“ nechal větu vyznít do ztracena.

V té správné chvíli kamenný břeh pod mýma nohama explodoval, ale

- 209 -

já už letěla vzduchem k němu. Zaútočil proudem vzduchu, usměrněnými molekulami. Klidně mohl použít Thorovo kladivo, účinek by byl stejný. Vzápětí ho měl skutečně v ruce. Odrazila jsem se od vody, vyhnula se rá-ně, najednou stál o kus dál a mé spáry překrojily jen vzduch. Přesto, na hrudi měl šrám mokvající černou krví. Pak najednou byl opět na dosah, storuká bestie, v každé paži zbraň. Kálí byla proti němu jen demoverze. Znehybnil mě ocelovým sevřením, spoutal paže i nohy, bezpočet ostří se mi zanořilo do hrudi. Ale nepočítal s tesáky. Stala jsem se šavlozubým tygrem, pumou z dávnověku, ta podoba mi byla tak blízká. Urvala jsem mu jednu paži, druhou, celý tucet. Ještě jednou se mi jeho útok podařilo odvrá-tit a odpoutat se od něj. Pak jsem vyčerpaně klesla na kolena a pozorovala, jak se kolem mě pomalu rozestupuje vodní hladina. Měla jsem problém udržet samu sebe pohromadě, tolik sil mě naše krátké střetnutí stálo.

Napřímil se, obsidiánová aura zahalující jeho tělo získala na intenzi-tě, paže se změnily v kladiva zakřivující a deformující realitu. Nechala jsem své drápy povyrůst, až se z nich staly metrové spáry, ostří tenčí než poloměr atomového jádra drásala hmotu, páčila z ní kvarky a generovala vlny nepravděpodobnosti šířící se prostorem. Věděla jsem, že kvůli téhle chvíli se na celém světě narodí děti, jejichž schopnosti někteří označí za požehnání, jiní za prokletí.

Najednou zmizel a současně byl u mě, už se nepohyboval, nýbrž transformoval z jednoho místa na druhé. Jeho kladiva udeřila, uhnula jsem jen napůl, zastavila mě až pevná skála, do jejíhož povrchu mě zamáčkl. Ale pozměněná struktura mých kostí vydržela. Vyrazila jsem proti němu, byl všude a nikde současně, bránila jsem se, útočila, měnila podoby. Voda v okolí se začala vařit, vypařovala se v mračnech, skála měkla, najednou jsme stáli na suchém dně, které se v dalším okamžiku změnilo v rozpras-kané, žárem ztvrdlé bahno. Celý proud Vltavy mizel v oblacích mlhy.

Podařilo se mi ho zasáhnout, bodnout hluboko do hrudníku. V odvetě mě obklíčil bůh ve stovkách podob, schovala jsem se za ochranný koš drá-pů. Kladiva znovu udeřila, něco prasklo, Žierny ustoupil.

Mátožně jsem se vyhrabala ze země, oslabená a otřesená. Krok vedle mě leželo lesklé ostří mého těla rozplývající se v denním světle. Jeho útok mě umenšil. Soustředila jsem se a nahradila ulomený spár novým. Další střet, výron magmatu přivedený jeho vůlí až odkudsi ze zemského nitra, tanec na sloupu lávy, poznamenaná vrásčitá tvář boha, nový úder a další kus mého já vařící se v zemském plameni.

Věděla jsem, že tak to bude pokračovat, dokud se udržím na nohou,

- 210 -

dokud zůstanu sama sebou. Už jsem nedokázala útočit, pouze uhýbat. Stále jsem se mu však snažila vzdorovat. Některé cesty vedou jen jedním smě-rem.

Zemětřesení rozlámalo koryto vyschlé řeky, skály se hroutily, mag-ma prýštilo ze stovek malých kráterů, jeho žár se míchal se záblesky bez-početných blesků.

Okamžik odpočinku na kolenou, spečená zrnka písku nalepená na kalhotách, nádech žhavého vzduchu. A ještě jeden marný pokus. Svět se se mnou točil, Žiernyho jsem už neviděla v jeho lidské podobě, ale jako oh-nisko moci, jako nového boha.

„Nemáte nejmenší šanci, není nic, co by mě porazilo, neztěžujte si to zbytečně,“ přemlouval mě.

Možná byl svým způsobem i laskavý. Voda byla najednou zpátky, vířila a pěnila kolem nás, magmatická zřídla pohasla.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem se vzdát kvůli mrtvým. Kvůli Kasovi, Filipovi, Kře-

hůlkovi, Bárbymu, kvůli nim i sobě samé. Žierny přikývl, jako by mi rozuměl, kladiva jeho paží opět zdefor-

movala realitu. Věděla jsem, že smrt bude strašně bolet. Bohové neumírají lehce. „Olé!“ zakřičel někdo, v ohbí vzduté řeky se objevil silný motorový

člun. Příď směřovala v ďábelské rychlosti strmě vzhůru a jeho řidič na nás mával.

Byl daleko, ale já ho viděla, jako by stál přede mnou – přijížděl Alex. „Jedu ti pomoct!“ hulákal. „Váš přítel je blázen, musím se postarat, aby se mu nic nestalo,“

promluvil ke mně Žierny a najednou stál u člunu. Pohyboval se jako prav-děpodobnostní pole, registrovala jsem jeho zředěné podoby rozprostřené podél celé dráhy. Už jsem však neměla sílu toho využít.

Žierny natáhl ruku po Alexovi, v tom okamžiku se těsně vedle něho rozzářil miniaturní bod, který rychle rostl a mohutněl, cítila jsem jeho žár, žár milionů stupňů. V dalším okamžiku pekelná koule pohltila Alexe i člun, vlna gama záření mě pobodala jako hejno včel. Žierny stál v epicent-ru atomové exploze, s výrazem strachu a údivu ve tváři.

Kdybych na to měla sílu, smála bych se. Tolik věcí se najednou vy-světlilo. Alex s sebou přivezl kufříkovou atomovou bombu – právě tu, kte-rou hledala americká vláda a kterou jsme celou dobu měli ve vile; ten těžký kufřík, o který jsem se párkrát málem přerazila.

- 211 -

V dalším okamžiku se zformoval neprůhledný oblak ionizovaných plynů rozsvícený na teplotu několika set tisíců stupňů. Přesto všechno jsem v něm stále viděla Žiernyho, vulkán planoucí uprostřed obyčejné bouře. Na milisekundu rozdmýchaná naděje pohasla – nový bůh byl schopen odolat i nukleárnímu peklu! Tlakovou vlnu vyvracející stromy jsem cítila jen jako závan větru. Pak se mrak rozptýlil, Žierny zvedl ruce k obloze ve vítězném gestu.

Klesla jsem na hladinu, síly mě opustily. Konec přišel. Náhle vykřikl, už nevypadal jako vítěz, ale jako oběť trýzněná inkvi-

zitorem, křičel a řval, jeho agónie trhala skály a lámala zemskou kůru. Spatřila jsem zhmotnělé siločáry M-pole ovíjející se kolem Žiernyho, drtící jeho tělo a rozemílající jeho já na nicotu. Odolal výbuchu atomové bomby, ale nemohl odolat tomu, v co věří všichni obyvatelé téhle planety, nedoká-zal vzdorovat mýtu atomové bomby.

A potom se siločáry M-pole začaly koncentrovat okolo mě. Spletla jsem se, bude se mi umírat lehce.

- 212 -

Kapitola XXX. Epilog Číšník mi donesl presso a se zdvořilým výrazem ve tváři ho přede

mě postavil. Naznačila jsem úsměv. Obloha byla jako vymetená a slunce to mělo k západnímu horizontu ještě pořádný kus cesty, polovina října ho však už připravila o většinu síly. Napila jsem se, dál držela šálek v dlaních a nechala nápoj, aby mě hřál zevnitř i zvenčí. Po chodníku před restaurační zahrádkou pomalu korzovali lidé, od vedlejšího stolu ke mně čas od času zalétla vlna teplejšího vzduchu z plynového ohřívače.

Dvakrát jsem musela odmítnout, než personál pochopil, že u svého stolu žádnou takovou věc nechci. Počasí mi vyhovovalo, jaké bylo.

Znovu jsem usrkla hustou pěnu a přitom jsem se očima střetla s po-hledem muže od vedle. Něco málo přes třicet, hranatá brada, trochu větší nos, než velí obecný kánon krásy, a zajímavé oči. Četl nějakou knihu a při otáčení stránek, když si myslel, že si ho nevšímám, si mě se zájmem pro-hlížel. Dívala jsem se na něj o něco déle, než odpovídalo letmému očnímu kontaktu, a pak se dál věnovala pozorování náměstí. Možná už přišel čas, možná jsem opět začínala být normální.

Tu poslední větu o mém vlastním umírání v knize Líheň jsem napsala já. Ve skutečnosti se o mě siločáry M-pole jen otřely a nechaly mě být. Asi jsem stála od epicentra příliš daleko, nebo zapracovalo něco úplně jiného. S lehkou horečkou po ozáření a spáleným obličejem jsem se vrátila do vi-ly, odstavila Alexovo elektronické orákulum a natvrdo ukončila pokračují-cí text Líhně vlastní smrti. Bylo mi jedno, co to způsobí s M-polem, jestli zaniknu jako Žierny, nebo se rozplynu. Chtěla jsem s tím vším skoncovat, za každou cenu.

Z následků souboje jsem se vzpamatovávala dva týdny a pak mi ještě nějakou dobu trvalo, než jsem si s pomocí dokumentů, které ve vile zůsta-ly, zajistila novou identitu a svedla policii ze stopy.

Teď čekám, až přestanu být královnou smrti a stanu se opět ženou jako dřív. Nebo umřu, to je druhá alternativa. Je jen otázkou času, kdy se něco stane, záleží na tom, jak se promění M-pole v závislosti na víře čtená-řů, na víře lidí.

Opět se na mě podíval, tak nějak zkoumavě. Líbil se mi. Doufala jsem, že mě osloví, po víc než roce poustevničení uprostřed lidí to mohlo být příjemné, navíc — druhý pokus o návrat do normálu.

Druhý, protože první nevyšel. To jsem si nakoupila sukně, šaty, ha-

- 213 -

lenky a boty, všechno v barvách nastupujícího léta, a když jsem se pak druhého rána oblékla s pocitem, že je všechno konečně za mnou, spatřila jsem v zrcadle ženu v černé kůži s brýlemi na očích. Je to divné, ale mohu je nechat kdekoliv, myslím ty brýle. Pak se dříve či později přistihnu, že je držím v prstech a opatrně si je usazuji na nos.

Na druhou stranu, už tři měsíce jsem nepoužila své spáry, tři měsíce mám jen lidské tělo. To je docela úspěch. Řekla bych.

Odložil knihu, trochu mě zamrazilo, protože jsem zahlédla obálku souhrnného vydání Líhně. Snad to byla jen náhoda a ne nějaká kauzální vazba vlastní samotnému M-poli.

„Znáte tu knihu?“ přečetl si správně výraz v mé tváři. Sympaťák, žádný rutinér v navazování známostí, ale také ne žádný

outsajder. „Ano, četla jsem ji,“ připustila jsem opatrně a čekala, co bude dál. „Jste jí podobná,“ usmál se. „Stejně nevěřím, že umřela. To prostě

nemůže být pravda,“ dodal po chvíli zamyšleně. Blbec, pitomec, idiot, opakovala jsem si v duchu pořád dokola a dru-

hou rukou přidržovala stůl, protože jsem ho v návalu vzteku nevědomky spáry rozporcovala na několik částí. To přece nemůže být pravda!

„Stalo se vám něco?“ vyskočil, aby mi pomohl. „Ne, jenom jsem si na něco vzpomněla,“ mávla jsem odmítavě rukou, dopila presso a posun-kem si objednala další.

Otočila jsem se k němu zády, abych jednoznačně dala najevo, že v rozhovoru nehodlám pokračovat. Nejraději bych ho uškrtila, i když za to nemohl.

Pokud je takových víc, budu muset čekat mnohem déle, než se všechno vrátí k normálu. Pokud vůbec.

Před přechodem pro chodce zastavila černá limuzína a nechala projít starou ženu belhající se o francouzských berlích. Beze spěchu počkala i na kluka, který se do vozovky bezhlavě vrhl na skejtu, a teprve potom se hladce rozjela a zabočila k restauraci do slepé ulice. Dál mohli pokračovat jen pěší. Vůz zastavil přímo před nízkým plotem zahrádky, ale motor na-štěstí okamžitě ztichl a vůně podzimu zůstala čistá. Poznala jsem značku, bylo to Volvo.

Dnes jsem měla špatný den, všechno připomínalo minulost. Dveře se otevřely, vystoupil vysoký hubený muž s kamenným obli-

čejem, podoba byla tak dokonalá, až mi zatrnulo u srdce. Podíval se na mě a uklonil. Krev mi zamrzla v žilách a zůstala tak, dokud jsem jí nepřikázala

- 214 -

opět obíhat. Nebyl to dvojník, ale skutečný Bárby! Za ním z vozu vystoupil Gruber a mohutný muž, kterého jsem neznala. Za okamžik všichni tři stáli u mého stolu.

„Můžeme si přisednout?“ zeptal se Bárby. Dokázala jsem sotva přikývnout. Vypadal stále stejně. Šedé, napůl mrtvé oči muže, které viděly příliš

mnoho, nehybná linka úst, snad jen, když se se mnou vítal, prohnutá do napodobeniny úsměvu. Zkusila jsem se podívat za ty oči a okamžitě, jsem ucukla. Spatřila jsem myriády balvanů vířících v chaotických spirálách a drásajících jeho nitro na kusy, temně rudé závoje halící duši – ty nemohly být ničím jiným než bolestí, již cítil v každém okamžiku existence. Zaživa se ocitl v pekle, ale pořád to byl on.

Gruber vyhlížel trochu ztrhaně, vlastně podobně, jako jsem si ho pa-matovala v závěru našeho martyria.

„Pan Vladimír Vejval,“ představil Bárby muže, kterého jsem nezna-la. „Bývalý bankéř a společník pana Žiernyho.“

Po Bárbyho a Gruberově zjevení mě nemohlo už překvapit nic. Mlč-ky jsem čekala, co bude následovat, stůl, který jsem opět pošramotila, ne-měl daleko k rozpadnutí.

„Nejprve tady pro vás mám vzkaz od Alexe,“ položil přede mě Gru-ber malou krabičku a stiskl mně neviditelný přepínač.

V zorném poli se objevila nová simulace M-pole s jediným vrcholem čnícím nad fluktuacemi šumu. Potom se simulace změnila, nahradily ji trojrozměrné matice a matematické symboly, o nichž jsem netušila, co by alespoň přibližně mohly znamenat.

„Nerozumím tomu ani za mák,“ připustila jsem. „To nikdo na světě,“ odpověděl Vejval. Byl to člověk. Brýle ho neo-

značily, ale já i bez nich monstrum vycítila na padesát metrů a ani jsem ho nemusela vidět.

„Už jsme najali nejlepší matematiky a rozjíždíme reverzní matema-tický inženýring ve velkém, ale…“

„Obáváme se, že celou teorii jednotného M-pole, jak ji sestavil Alex, nikdy nepochopíme. Nebo alespoň v časovém horizontu desítek let,“ do-končil za něj Gruber ve zkratce.

Bárby nás jen pozoroval a neříkal nic. S jedním ze závanů tepla jsem od něj ucítila slaboučký náznak dámského parfému. Možná byl v pekle, ale nestěžoval si. Přeskočila mezi námi jiskra telepatického kontaktu, snad se opravdu usmál, snad se mi to jen zdálo.

- 215 -

„Podařilo se mi vystopovat pana Rulhánka. Před osmi měsíci odstar-toval mimo plánované lety nový raketoplán NASA Chancellor,“ pokračo-val Gruber ve vysvětlování. Nechápala jsem, jakou to má souvislost.

„Rulhánek NASA štědře sponzoroval a nemohli mu upřít pár laska-vostí.“

„Laskavostí míníte turistický výlet?“ zeptala jsem se trochu sarkas-ticky.

Gruber na můj tón nezareagoval, pouze přikývl. „Tak nějak. Navíc upravili raketoplán podle jeho požadavků. Vypus-

tili všechny život a návrat zabezpečující systémy, instalovali do něj speci-ální zařízení udržující antihmotu ve stabilním stavu.“ Chápala jsem, že pan Rulhánek už život zabezpečující systémy nepotřeboval. Vlastně ani já bych je pravděpodobně nepotřebovala a on zůstal člověkem ještě méně než já nebo Žierny. Ale proč měl na palubě antihmotu? Pokud jsem věděla, byl to ten nejdražší materiál na zemi vyráběný v mikroskopických množstvích v superurychlovačích.

„Chancellor vybuchl,“ vzpomněla jsem si náhle. „Na oběžné dráze.“ „Dalo by se říci, že havaroval,“ připustil Gruber. „Ne však na oběžné

dráze, ale ve vzdálenosti čtyřiceti milionů kilometrů od Země.“ Teď už jsem naprosto nechápala, kam míří. „Možná by bylo dobré, kdybyste si do konce prohlédla vzkaz pana

Rubina,“ navrhl Vejval. Lhostejně jsem sledovala nekonečné obrazovky matematických

symbolů, až nakonec zůstala poměrně jednoduchá nerovnice označující výraz větší než konstanta. V samém závěru se objevila stránka psaného textu:

Z uvedených výpočtů jednoznačně plyne, že vznik M-pole a jeho zin-tenzivňující se interakce s reálnou hmotou, jak ji známe dnes, je zákonitý jev. Je to průvodní jev vzniku inteligentních bytostí a civilizace. Je extrém-ně pravděpodobné, že v jistém bodě vývoje každé civilizace vznikají singu-larity M-pole, které jsou nadány inteligencí odvozenou od svých tvůrců.

Dalším evolučním mezníkem je odtržení M-singularit a jejich násled-ná alespoň částečná nezávislost – nebo kolaps. Poslední extrapolovatelnou fází je zpětné vědomé ovlivňování reálné hmoty M-singularitami.

* * * Vzkaz, ať už znamenal cokoliv, psalo Alexovo analytické já. Mohl

připsat i něco pro mě, napadlo mě lítostivě. Jsem hlupák, obvinila jsem se

- 216 -

vzápětí. Obětoval kvůli mně život a já mu budu vyčítat, že si nenašel čas pro dopis na rozloučenou.

„Snad vám dochází, co z toho vyplývá,“ vyrušil mě z přemítání Vej-val.

„A co z toho vyplývá, pane?“ štěkla jsem a ukázala mu část své pod-staty.

Zbledl a s barvou ztratil svou suverénní blahosklonnost. „Že každá civilizace ve vesmíru dříve nebo později vytvoří své bohy,

ti se postupně stanou nezávislí na svých rodičích a jednou je začnou pře-tvářet k obrazu svému,“ odpověděl poslušně, současně se na židli podvě-domě zakláněl, aby byl ode mě co nejdál.

„Ano,“ souhlasila jsem. „A bude zatraceně důležité, jak moc laskaví budou tihle bohové a co se stane konečným cílem jejich konání,“ řekla jsem a odmlčela se.

Pozorovali mě a čekali, zda jsem pochopila. Jenomže mně už to bylo jasné, od chvíle, kdy jsem dočetla Alexův dopis. Bůh je tak silný, jak silní a početní jsou ti, kdo ho vzývají. Pozvolný vývoj je dlouhá a složitá záleži-tost. Pokud se v sousedství nacházejí bytosti, vzývající jiného boha, není nic jednoduššího, než jejich boha zničit, víru změnit, nebo je alespoň vy-hubit. Pan Rulhánek si nevyletěl jen tak na výlet, nýbrž podnikl svou po-slední čtyřicet milionů kilometrů dlouhou pouť, aby přivítal něco, nebo někoho. My, lidé, možná věříme, že nikdo a nic neodolá výbuchu nukleární nálože. Jenomže to nemusí platit pro ostatní inteligentní rasy vesmíru. Je však pravděpodobné, že všichni věří v konečnou destrukci hmoty anihilací. Právě proto vezl pan Rulhánek na své lodi zrnko antihmoty. A všem se nám to vyplatilo, protože podle toho, jak jeho setkání dopadlo, blížící se návštěvník neměl příliš přátelské úmysly.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nic nebylo jako dřív. Stačil krátký rozhovor a zeměkoule se změnila v dětské hřiště a já jsem si opět připadala slabá a bezmocná. To však nebylo nic nového.

„Tak abychom se do toho dali, ne?“ nadhodila jsem a zvedla se od stolu.

Věděla jsem, že budu tvrdá a přísná, občas i nemilosrdná, ale jen tak jsem mohla dnešní rozhádané, slabostmi a nestabilitou zmítané lidstvo změnit a stmelit v civilizaci, která bude vyznávat boha, jenž dokáže čelit okolnímu vesmíru a uchránit své stvořitele. A nebylo vůbec důležité, zda to budu já, Královna smrti, nebo někdo úplně jiný.

„Měl jste pravdu, neumřela,“ řekla jsem na odchodu sympaťákovi,

- 217 -

který nás pozoroval s otevřenými ústy a zděšením v očích. Při nastupování do auta jsem se otočila ke Gruberovi, abych mu řek-

la, ať mladého muže vyfotí. „Už mám jeho data, budeme ho kontaktovat co nejdřív,“ odpověděl,

než jsem stačila promluvit. Správně, museli jsme naši armádu začít budovat okamžitě. Dveře unisono cvakly a oddělily nás od vnějšího světa, Barbarossa

zařadil rychlost a přidal plyn. Za chvíli už jsem sledovala rychlostí rozma-zané okolí a přemítala, kam se teď vlastně řítím. Nebylo cesty zpět, teď ani nikdy jindy.

The End.

- 218 -

Hold dobrodružství

Je přirozenou vlastností čtenáře „pokleslých žánrů“ zařazovat knihy do literárních škatulek. Každý takový člověk zpravidla vlastní velkou knihovnu, v níž jsou jednotlivé svazky systematicky srovnány podle urči-tého klíče. A právě řazení podle žánrů bývá tou nejčastější volbou: tahle polička patří science fiction, ta pod ní fantasy, další vévodí horor a tady je červená knihovna, western je na téhle a detektivka hned vedle.

Existují ale knihy, které přivádí takového čtenáře k šílenství. Jejich autoři nedbají pravidel a libovolně míchají žánry často tím nejbizarnějším způsobem. Pokud se jim dílo nezdaří, věci znalý čtenář se jen útrpně usmě-je a pokývá prstem se slovy: „Kdyby to byla jenom detektivka, mohla to být dobrá kniha!“ Problém nastane v okamžiku, kdy se kacířskému autoro-vi jeho snažení vydaří – čtenář je rozčarován: kniha se mu líbí, ale – po-mozme si Nerudou – „kam s ní?“

To je také případ románu, který jste právě dočetli (pokud nepatříte ke skupině čtenářů, která čte doslovy zásadně jako první). Co tedy Líheň je? Do jaké žánrové přihrádky by se dala zařadit? Je to science fiction? Thriller? Horor? Fantasy? Oblečme si teď dlouhý kabát soukromého detek-tiva a vydejme se do literárních ulic najít odpověď…

Miroslav Žamboch (*1972) vydal doposud devět knih a téměř každá z nich vyvolala vzrušenou diskusi o tom, do jakého žánru patří. První z nich, sbírku tří novel Poslední bere vše, kritici označili za kombinaci fan-tasy a detektivky. Akční příběh Seržant dopadl pod drobnohledy recenzen-tů obdobně, román Bez slitování dostal nálepku „fantasy gangsterka“ a sbírka povídek Megapolis byla popsána jako „ujetá sci-fi variace na detek-tivky drsné školy“.

Příčina této nevyhraněnosti leží v autorovi samotném. Žamboch je nejen spisovatelem, nýbrž také inženýrem jaderné fyziky, aktivním spor-tovcem, vyznavačem východních filosofií a nadšeným milovníkem vína, proto není divu, že mu jeden žánr nestačí.

Pokud si čtenáři a kritici mysleli, že mají v autorově preferenci jed-notlivých literárních útvarů – tedy fantasy, science fiction a detektivky -jasno, poněkud se spletli. Miroslav Žamboch napsal Líheň, čímž je nejen vyvedl z omylu, ale také jim dal téma pro nové diskuse. Nešlo totiž jen o to, že pro román zvolil žánr akčního thrilleru, jemuž se do té doby nikdy nevěnoval. Mnohem důležitější bylo, že Líhní vstoupil do revíru autora,

- 219 -

který je mnoha čtenáři fantastiky považován takřka za poloboha. Vraťme se teď o několik desítek let zpět a odkryjme první z inspirač-

ních zdrojů, které Žambocha k napsání Líhně dovedly. Jak sám říká: „Všechno týkající se Líhně začalo před mnoha lety, když mi Petr Š. půjčil knihu Jiřího Kulhánka.“1

Tou knihou byl román Vládci strachu. Psal se rok 1995 a tehdy téměř neznámý Jiří Kulhánek (*1967) způsobil svým debutem v české fantastic-ké literatuře doslova poprask. Do té doby se zájem čtenářů omezoval zejména na knihy anglo-amerických autorů, kterým nebyli domácí tvůrci schopni konkurovat ani kvalitou, ani kvantitou. Kulhánkův román byl po-čátkem změn: otevřel knižní trh celé nové generaci českých autorů (Mos-tecký, Medek, Rečková, Šlechta aj.) a pro něj samotného se zároveň stal odrazovým můstkem k závratné kariéře, která nemá v našich poměrech obdoby.

Již téměř deset let je Jiří Kulhánek nejen hvězdou zastiňující většinu svých konkurentů (ať už tuzemských nebo zahraničních), ale zároveň jedi-ným českým autorem, který se dokáže psaním science fiction uživit. Po-stupem času tak kolem jeho osoby vyrostl mýtus, umocněný tím, že se Mistr jen velmi zřídka účastní společenských akcí.

Příčin, proč jsou jeho knihy tak úspěšné, je několik. V první řadě se Vládci strachu objevili v době, kdy byl mezi čtenáři fantastiky ještě stále hlad po dobrodružných příbězích (většina klasických děl Zlatého věku ang-lo-americké science fiction byla v polovině devadesátých let již vydána a na novátorská díla z následujících dekád nebyl čtenář dosud připraven). Ostatní důvody spočívají v charakteru samotných knih.

Kulhánek doposud vydal čtyři romány, v nichž využívá stejných vy-pravěčských postupů, což je pro úspěšnost tvorby jako celku další důležitý faktor. Čtenář oddechové literatury je totiž tvor konzervativní a jen velmi nerad opouští oblíbený typ příběhu či hrdiny. V případě, že je k tomu auto-rem „donucen“ – protože dotyčný napíše něco naprosto odlišného než předtím – bývá zhrzen a rozčarován a příští knihu už zřejmě nekoupí. To mu v případě Kulhánkových románů nehrozí. Jejich základ je když ne stej-ný, tak přinejmenším velmi podobný.

Zápletka je vytvořená podle jednoduchého vzorce „křivdy a odpla-ty“, který autor ironizoval na: „dali jste mi do držky, teď dám do držky já

1 Miroslav Žamboch: Jak to všechno začalo. Článek uveřejněný na internetových strán-

kách www.lihen.cz

- 220 -

vám“. Hlavním aktérem tohoto dramatu je hrdina s velkým H: takřka mý-tický válečník, kterému nejsou cizí problémy obyčejného člověka – napří-klad je nucen starat se celou knihu o mimino – pročež se s ním čtenář snadněji ztotožňuje. Vyprávění je podřízen i styl – rychlý, jednoduchý, nutící čtenáře doslova hltat stránku za stránkou: Krev, mozek a lesníkovy šedé vousy mě obalily lépe než stříkaná tapeta. Skočil jsem po jeho pušce a zuřivě zalomcoval závěrem. Na okraji paseky totiž na pařezu stál Slizoun Salazar a znovu natahoval kohoutek obrovského perkusního revolveru.2 Příběh je zasazen nikoli na nějakou cizí planetu nebo do zprofanovaných Spojených států, nýbrž do prostředí, které je nám daleko bližší – do střední a východní Evropy. Ačkoli píše Kulhánek fantastiku, na nezbytnou mož-nou míru omezuje fantastické prvky – získává tím početnou skupinu čtená-řů, kterou jinak tento žánr neoslovuje.

Ačkoli by tomu výše popsaný rozbor nasvědčoval, z Kulhánkových knih není cítit žádný kalkul. Naopak je vidět, že jsou psány srdcem – ra-dost z vyprávění je v nich více než patrná. Také to je důvod, proč je Kul-hánkova tvorba tolik populární.

Českou fantastiku ale netvoří jediný člověk – je zde celá řada čes-kých autorů, kteří pravidelně publikují, získávají příznivé kritiky a jejich knihy jsou oblíbené, přesto úspěšnosti srovnatelné s Kulhánkem nedosahu-jí. Podle mnohých znalců žánru však jeden, kterému by se to mohlo poda-řit, existuje…

Tvorba Miroslava Žambocha opravdu na první pohled vykazuje s produkcí Jiřího Kulhánka mnoho shodných rysů, podrobnější zkoumání ale ukazuje, že jsou pouze dva. Prvním styčným bodem je hlavní hrdina – drsný sympaťák – na němž je vystavěn celý příběh. Tím druhým je styl: rychlý, nepopisný, úderný: Ten chlap už byl mrtvý. Poznám to. Stál mezi futry dveří, rozhlížel se po sále a očima, ve kterých se odrážela rezavá kosa smrti, něco nebo někoho hledal. Pak se naše pohledy střetly a potácivým krokem zamířil k mému stolu.

Ve zbylých prvcích se tvorba těchto autorů naprosto liší. Žambocho-va zápletka je mnohem komplikovanější, dominuje jí detektivní postup. Rozdílná je i schopnost pojmout některé motivy jinak než v předchozích knihách. Oba autoři sice pracují s jedním vzorem, Žamboch se ho ale snaží mnohem více variovat – jeho hrdinové jsou podobní, nikoli stejní. Také prostředí, v němž se příběh odehrává, je odlišné – Žambochovy světy s tím

2 Jiří Kulhánek: Vládci strachu, str. 9, United Fans & Klub J. Vernea, Praha 1995

- 221 -

naším souvisí jen málo: ať už je to „Kontinent“ zabijáků Koniáše a Bakly-ho, s Chaosem hraničící země seržanta Lancelota nebo groteskní velko-město Megapolis. A konečně fantastické prvky – ačkoli také slouží jako podpůrný prostředek pro vybudování zápletky, hrají u Žambocha mnohem důležitější roli.

Zvláště poslední dva rozdíly mě na rozdíl od výše zmíněných znalců utvrzují v názoru, že dosažení Kulhánkovy popularity bude pro Miroslava Žambocha – při zachování těchto dvou prvků – prakticky nemožné. Dokáži si představit, že u čtenářů fantastiky jsou oba stejně oblíbení už nyní. Jiné je to ale u těch, kteří fantastiku nepreferují. Zasazení příběhu do „příliš vzdáleného světa“ a použití širší škály fantastických prvků je od čtení Žambochových knih odradí. Bohužel je jich mnohem více, než fanoušků science fiction.

Přirovnávání Miroslava Žambocha k Jiřímu Kulhánkovi jsem poprvé zaregistroval v roce 2001, kdy vyšla jeho druhá kniha, bestseller Na ostřích čepelí. A postupem času vět typu „on je jako Kulhánek“ nebo „ještě jedna knížka a už bude tak úspěšný“ stále přibývalo.

Pro Žambocha muselo být těžké se s takovými názory vypořádat. Dobře věděl, že píše jinou literaturu než Kulhánek a že takové srovnávání je povrchní. Jenže semínko pochybností bylo zaseto, začalo klíčit a vyvola-lo otázky: Dokázal bych napsat něco ve stylu Kulhánka? A pokud ano, bylo by to stejně úspěšné?

A tak vznikla Líheň. A protože má Žamboch knihy Jiřího Kulhánka rád, pojal ji jako „přátelsky ironickou poctu současné megastar české sci-fi“3. Zároveň uchopil téma způsobem sobě vlastním: „…Žambochovi šlo o víc. Jeho cílem bylo učinit z Kulhánkových knih základní kámen svého příběhu – uchopit jejich mytologickou rovinu a proměnit ji v dějotvorný prvek.“4

Důvody, které přiměly Miroslava Žambocha napsat Líheň, pramenily spíše z podvědomí než z racionálních úvah. Cítil, že se musí vůči člověku, s nímž je srovnáván, nějak vymezit, vnitřně se s touto situací srovnat, pro-tože kdyby to neudělal, ze semínka by brzy vyrostl strom…

Podle jeho slov stála na počátku touha napsat si „jen takovou anek-

3 Recenze knihy Líheň 1 – Smrt zrozená v Praze, autor Karel Benedikt, Pevnost

12/2004, str. 31 4 Recenze knihy Líheň 2 – Královna smrti, autor Karel Benedikt, Pevnost 3/2005, str.

31

- 222 -

dotu“. Jenže z anekdoty byl najednou šestisetstránkový román a Žamboch musel počítat s tím, že se po jeho vydání setká s přinejmenším udivenými, ne-li přímo zápornými reakcemi. „Věděl jsem, že ta věc je šílená, je však dost šílená, aby obstála před čtenářem, který postrádá můj poněkud mor-bidní a pokroucený smysl pro humor? Mohu jako nosných postav využít lidí, které znám? Může v ději vystupovat jiný spisovatel? Na všechny otáz-ky jsem se vykašlal, protože jsem to napsat chtěl. Možná se to nikomu ji-nému než mně a pár dalším lidem okolo nebude líbit, ale co.“5 Žamboch mohl napsat klasický „kulhánkovský příběh“, to by však bylo příliš jedno-duché a navíc by hrozilo, že bude označen za plagiátora. A tak příběh uchopil po svém - při zachování základního vzoru Kulhánkových próz zů-stala Líheň svébytným autorovým textem.

Žamboch využil a následně pozměnil pouze tři motivy. Jednoduchou zápletku stojící na konfliktu „superhrdinové versus superbídáci“ ozvláštnil detektivní rovinou. Román zasadil do důvěrně známého prostředí současné Prahy. Nadupaný a čtivý styl přebírat nemusel, ten je mu vlastní.

Zbytek je už ryze Žambochův. Především „vědecké“ vysvětlení nos-ných prvků příběhu i celé zápletky, což je dáno autorovým technickým vzděláním. V této rovině se z Líhně stává čistá hard science fiction, k níž Žamboch v poslední době tíhne stále častěji.

Původní je také autorovo pojetí hlavních hrdinů. Ačkoli jsou to typič-tí představitelé akčně-dobrodružné prózy, nejsou vykresleni povrchně. Každý z nich s sebou nese určité memento minulosti, s nímž je nucen se vyrovnat, a často jde o prožitky, na které by každý z nich nejraději zapo-mněl. Líheň ale v tomto ohledu představuje posun i v rámci autorovy tvor-by. Do této doby byli hlavní hrdinové především jednotlivci – samotáři a silné osobnosti, které mají v určitých ohledech nad ostatními postavami navrch. Na otázku, zdali má autor v hlavě příběh, který by musela řešit skupina lidí, Žamboch v roce 2003 řekl: Nemám. Uvědomuji si, že mám téma hrdiny v hlavě tak silné, že i kdybych se snažil napsat sci-fi román, který většinou vyžaduje spolupráci v týmu, stejně by tam byl solitér. Líbí se mi individuality, které se musí postavit společnosti, ať už z jakéhokoli důvodu – osobního, globálního.6

5 Miroslav Žamboch: Jak to všechno začalo. Článek uveřejněný na internetových strán-

kách www.lihen.cz 6 „Ten chlap je mi blízkej!“, rozhovor s Miroslavem Žambochem připravil Ondřej Jireš,

Ikarie 7/2003, str. 32-34

- 223 -

Žamboch mínil, život měnil… Třetím faktorem, který koresponduje se zbytkem autorových příběhů,

je využívání prvků z různých literárních žánrů. I v tomto směru je Líheň jedinečná, neboť se jich v ní mísí více, než

bývá u Žambocha obvyklé. Tím se dostáváme k druhému – ne tak očivid-nému, ale stejně důležitému – inspiračnímu zdroji jeho románu.

V době, kdy na Líhni teprve pracoval, ji charakterizoval takto: Právě

teď píšu maximálně pokleslý příběh, kde kombinuji komix, šestákové pul-py, ty nejhorší filmy všech dob a maximální realističnost.7 Tento způsob tvorby je ošidný – autor riskuje, že se mu naprosto rozdílné motivy nikdy nespojí do jednoho celku. Ale jak už jsem zmínil, Žamboch rád spojuje nespojitelné, a navíc se mu to daří. Ještě důležitější však je, že tyto prvky, převzaté z klasických dobrodružných knih a filmů, modifikuje.

Inspirační vlivy, o nichž je řeč, se v románu promítly především do postav hlavních aktérů. Představuji si autora jako restaurátora, který z těch-to figur smývá všechna klišé, jež se na ně v průběhu let nabalila, odhaluje jejich jádro a zbytek již pomocí moderních prostředků – znovu dotváří, aniž by ubíral na patině originálu. Vznikne tak „pistolník z Divokého zá-padu“ s vyhořelou duší Nowak Barbarossa, pohodářský „samuraj“ Filip, šílený vědec a zároveň mafián Alexandr Rubin a policista – v podstatě soukromý detektiv – kapitán Krčmář.

Můžete namítnout, že nejde o nic novátorského, že o totéž se ve fil-mu snaží třeba Quentin Tarantino, vždyť čím jiným jsou Pulp fiction a Gauneři než gangsterkami nebo Kill Bill kung-fu filmem? Budete mít čás-tečně pravdu, přesto jsou přístupy obou tvůrců rozdílné. Tam, kde jde Ta-rantino cestou ironie a nadsázky, se Žamboch pokouší o původnější přístup – bez berličky parodie a sebeshazování znovu vytváří klasický model hrdi-nů dobrodružných knih. Tam, kde se o Tarantinovi můžeme dočíst jako o postmodernistovi, jde Žamboch zarostlou pěšinkou tradicionalisty – s ori-ginalitou sobě vlastní se snaží psát klasickou žánrovou literaturu a vybírá si k tomu adekvátní prostředky.

7 „Současné fantasy chybí fantazie“, rozhovor s Miroslavem Žambochem připravil

Tomáš Němec, Pevnost 4/2003, str. 24-25

- 224 -

Odložme teď kabát soukromého detektiva, zapalme si cigáro a nali-jme poctivou whisky. Závěr, ke kterému jsme došli, sice není jednoznačný, je však nezpochybnitelný: Líheň není ani jedním z literárních útvarů, které jsem zmínil na počátku, a zároveň je všemi. Když ji přirovnáme ke stromu, pak korunu tvoří romány Jiřího Kulhánka, jejím kmenem je klasický dob-rodružný příběh a kořeny má pevně zasazené do půdy, jejíž strukturu tvoří směs jednotlivých žánrů, v nichž prim hrají thriller, science fiction a fanta-sy. Je zkrátka jednou z těch knih, jejichž zařazení do knihovny vyvolává u čtenářů „pokleslé literatury“ neřešitelná dilemata.

Vlastně zas až tak neřešitelná ne: stačí si pořídit speciální poličku na nezařaditelné knihy. Člověku klesne tlak, začne na svět nahlížet přívětivěj-ším okem a už neslyší tolik polohlasem pronesených vět o „bláznivém kni-homolovi“. Můžete mi věřit, mám to vyzkoušené…

Tomáš Němec

zástupce šéfredaktora magazínu Pevnost Praha, 13. února 2005

Další informace získáte a diskutovat můžete na http://www.lihen.cz/