Embed Size (px)
Citation preview
Literatura a ústní lidová slovesnost -‐ Základem komunikace je jazykový projev, projevy ale nejsou fixovány (zaznamenávány) samy o sobě -‐ >
vznik písma = záznam jazykového projevu -‐ Takový projev se nazývá text, soubor textů je literatura (littera = písmo; z lat.) -‐ Podle obsahu dělíme literaturu na tři druhy: romány, science-‐fiction,… = krásná literatura;
učebnice = odborná literatura; smlouvy = jednací písemnictví;
-‐ 3000 př.n.l. neexistoval způsob fixace -‐ > vznikla ÚLS neboli folklór -‐ 3 základní znaky: ústní podání, kolektivnost (vyjadřuje problémy kolektivu – národu, vesnice), variabili-‐
ta (proměnlivost, úprava informace) -‐ Klid v Čechách ve středověku způsobil vznik lyriky (milostné básně, písničky)
o ÚLS Ruska -‐ Byliny – epický básnický útvar, jehož hlavní hrdinou je tzv. bohatýr – spravedlivý
hrdina obdařený nadpřirozenými schopnostmi, který chrání slabé a bezbranné (nejslavnější Ilja Muromec)
o ÚLS Ukrajiny -‐ Duma – velmi smutné melodie a filozofická témata, kosmický smutek
o ÚLS jihoslovanská -‐ Hrdinské zpěvy – epické básně plné nenávisti, krve, vraždění a bojů, i mezi
slovanskými národy
o ÚLS Čech -‐ Milostná a přírodní lyrika, poklidná oproti ostatním
-‐ Dokud nevzniklo písmo, byla jen ÚLS, ale ani poté nezanikla kvůli negramotnosti a cenzuře; dnes už skoro zanikla
Starověké literatury -‐ Starověk trval od 3000 př.n.l. (od nálezu písma) do 476 n.l. (do zániku Západořímské říše) -‐ Po světě se objevují různé národy, vyspělé civilizace, nejvíc kolem velkých řek -‐ Indiáni měli špatné podmínky, přesto se rovnali národům, jako byl třeba Egypt
Sumerské písemnictví -‐ Oblast jižní Mezopotámie -‐ Sumerové vynalezli klínové písmo -‐ „Epos o Gilgamešovi“ – největší literární památka; Gilgameš se bál smrti, putoval po světě a pomocí
bohů se snažil získat nesmrtelnost, nakonec o ni přišel, umřel jako člověk, ale uvědomil si, že není dů-‐ležitá nesmrtelnost, ale naše činy, ty nás dělají nesmrtelnými; údajně postavil hradby kolem města Ur (Uruk), a tím město zachránil;
Egyptské písemnictví -‐ Vynalezli dokonalejší písmo – hieroglyfy = obrázkové písmo o 700 znacích -‐ „Kniha mrtvých“ – není ve skutečnosti kniha, jen spousta svitků, které byly vkládány do sarkofágů; jsou
na nich rady mrtvým, jak se chovat v záhrobí; dnes vydávány knižně -‐ „Kniha/povídka o Sinuhetovi“ – autobiografická povídka dvorského úředníka na faraonově dvoře, zob-‐
razuje život starého Egypta -‐ Vynalezen papyrus, před ním byly jen hliněné destičky; řada památek psána na zdi
Perské písemnictví -‐ Z větší části na území dnešního Íránu, velice vyspělá kultura -‐ „Avesta“ – náboženské texty, modlitby, mýty jejichž autorem je Zaratustra -‐ „Kniha králů“ – jejich Bible, obsahuje mýty o vzniku světa a seznam králů -‐ „1000 vyprávění“ – asi 200 příběhů, které daly vzniknout souboru „1000 a 1 noc“
Indické písemnictví -‐ Nejcennější jsou védy – nejstarší, původně jen v ÚLS, postupně sepsány; obsahují hymny k rituálům,
znali je jen kněží a ti je svěřovali svým následníkům šeptem, byly posvátné a tajné -‐ „Rámájana“ – národní epos popisující hrdinské činy krále Rámy; velmi oblíbený příběh, pohádkově la-‐
děný (bohové, hrdinové, exotika,…) -‐ „Mahábhárata“ – veršovaný epos líčící bratrovražednou válku dvou rodů -‐ „Kámasútra“ – kniha o rozkoši, milostný život starých Indů
Čínské písemnictví -‐ Konfucianismus -‐ vytvořen Konfuciem, cílem je zlepšit vztahy mezi lidmi, a tím dosáhnout blahobytu -‐ „Hovory“ -‐ Taoismus – vytvořen Lao-‐c‘, cílem je soulad s přírodou, snažil se spojit protiklady (Jin-‐Jang) -‐ „Kniha o cestě a ctnosti“
Hebrejské písemnictví -‐ „Bible“ (Písmo svaté) – posvátná kniha pro křesťany; dvě části:
• Starý zákon – Pět knih Mojžíšových (Tora) – období 12.-‐2. století př.n.l., Sou-‐bor proroků (dějiny Izraele, vznik a historie židů), Soubor svatých spisů (bás-‐nické texty – Šalamounova Píseň písní, Samson a Dalila, David a Goliáš,…) Starý zákon je v opozici vůči náboženstvím starověku, vytvořil jen jednoho bo-‐ha
• Nový zákon – Čtyři evangelia (zásady křesťanství šířené čtyřmi Kristovými žáky – Matouš, Marek, Lukáš, Jan), Epištoly (listy apoštolů věřícím), Apokalypsa (zjevení svatého Jana o konci světa)
Řecká antická literatura a) Archaické období – od nejstarších dob do 6. století př.n.l.
Epika Homér – „Iliada a Odyssea“ – nejslavnější epické dílo, Ilias je národní příběh 51 dnů bitvy o Tróju, Odyssea popisuje Odysseovu cestu domů po dobytí Tróje, která trvala 10 let Hésiodos – „Práce a dnové“ – naučná báseň, vychovával staré Řeky Ezop – slavný bajkař, napsal 400 bajek
Lyrika -‐ Elegie – typ lyriky, smutná báseň -‐ Monodická lyrika – sólový zpěv za doprovodu lyry – Sapfó – „Modlitba k Afroditě“ – téma láska ženy
k ženě, vznik na řeckém ostrově lesbos -‐ Anakreónská lyrika – básně a písně z hospod, oslavování žen, vína a zpěvu -‐ Sborová lyrika – oslavné básně žijících nebo zemřelých osobností Řecka; v amfiteátrech, velké 300-‐
členné chóry; nejslavnější autor Pindaros b) Attické období – 5.-‐4. století př.n.l.; Attika hlavním krajem kultury
Drama -‐ Vzniklo z obřadních her věnovaných bohu plodivé síly přírody Dionýsovi; následovalo oddělení herec-‐
divák, vznikaly amfiteátry pro divadlo
-‐ V tragédiích se spojovalo mluvené slovo se zpěvem a tancem; antický chór byl soubor v klíčových scé-‐nách Aischylos – měl jeden konflikt, který obměňoval – střetnutí člověka s nadlidskými silami; „Oresteia“ – Orestes mstí zločin na svém otci, kterého zabila Oresteova matka se svým milencem; vypjaté vztahy, absolutní emoce Sofoklés – téma jedince, který přecení své síly a prohraje; „Antigona“, „Élektra“, „Král Oidipus“ Euripidés – kritika dobové morálky, problémy společnosti; „Médea“, „Élektra“
-‐ Komedií bylo mnohem méně Aristofanés – „Jezdci“ – politická komedie z venkovského prostředí, názory a život sedláků z Attiky
Próza -‐ V historii byli slavní dva historikové
Hérodotos – ‚otec historie‘ – „Historiai“ – 9 dílů o dějinách Řecka od mytických dob až do řecko-‐perské války Thúkýdidés – „Dějiny peloponéské války“
-‐ Rétorika = řečnictví – politická (političtí řečníci promlouvali k lidem s politickými myšlenkami), soudní (soudní řečníci sdělovali výroky soudu a poučovali lid), epideiktická (parádní – oslavné a radostné řeči o slavných osobnostech)
-‐ Filozofie Platón – vymyslel filozofický dialog – řekl teorii a pak ji sám zpochybnil – diskutoval před lidmi sám se sebou Aristotelés – žák Platóna, učitel Alexandra Makedonského; pokusil se o pansofii (zapsání veškerého vědění do jedné knihy); „Metafyzika“, „Poetika“ c) Helénistické období – závěrečné pro Řecko, začíná podléhat Římu; 4.-‐1. století př.n.l.
-‐ Novinkou je zájem o soukromí a rodinu člověka Memandros – dramatik, vytvořil žánr ‚Nové komedie‘ – psané z pozice otroků; „Škarolíd“ Theokritos – básník, vytvořil žánr ‚Pastýřské idyly‘ – nádherný a šťastný život pastýřů Archimédes, Euklidés – rozvoj věd
Římská antická literatura a) Doba stará – vývoj kultury a přejímání od Řeků; 3.-‐2. století př.n.l. Plautus – nejlepší autor komedií, díla mají fraškovitý charakter, měl postavu prohnaného otroka, který těží z hlouposti svých pánů; „Lišák Pseudolus“, „Komedie o hrnci“ Terentius – „Kleštěnec“ – složitá komedie b) Doba klasická – 1. století př.n.l., vrcholné období – Řím využívá vše naučené
Próza Cicero – vynikající řečník, zkvalitnil jazyk v Římě (ciceronská latina), popularizoval slavné řecké filozofy Caesar – zabýval se historií – „Zápisky o válce galské“
Poezie Ovidius – nejslavnější básník; „Proměny“, „Umění milovat – Jak si získat a udržet lásku“, „Žalozpěvy“ Vergilius – „Aeneis“ – národní epos o vzniku Říma Horatius – psal satiry a ódy – přírodní a reflexivní lyrika; „Satiry“, „Ódy“, „Listy“ c) Doba postklasická – rozklad Říma, 1.-‐5. století n.l. Seneca – filozof, politik, dramatik, vychovával císaře Neroa, vytvořil žánr ‚Patetické tragédie‘; „Phaendra“, „Zuřící Herkules“ Tacitus – „Dějiny“ Petronius – básník a prozaik, fanatik pravdy; „Satirikon“
Středověké literatury -‐ Období od 476 n.l. do 1492 (objevení Ameriky) 1. Perská literatura – Firdousí – „Kniha králů“ 2. Arabská literatura – „Korán“, „Tisíc a jedna noc“ 3. Indická literatura – Kálidása – „Oblak poslem lásky“ 4. Čínská literatura – ‚Zlatý věk čínské klasické poezie‘ (7.-‐9. století)
Li Po – vyhlášený bohém a vandal, dochovalo se 900 básní, kritizoval problémy státu z pohledu spodiny a zločinců; Tu Fu – protiklad, úředník na císařském dvoře, protiválečný; „Čtyřverší na Li Po“
-‐ Země evropské – rozšiřuje se křesťanství z Byzancké říše a z Říma; Čechy navazují na Byzanc od Cyrila a Metoděje
-‐ Mění se společenskoekonomická formace – mizí otrokářství a nastupuje feudalismus -‐ Vystřídají se 2 významné umělecké slohy
a) Románský – 11. století – 1250, ‚chladné umění‘ – neměl žádné zdobení, hovořil k Bohu b) Gotický – 13.-‐15. století:
Šlechtická literatura Hrdinská rytířská epika
-‐ Nejvýznamnější byl EPOS – útvar, který je vždy veršovaný, hlavní hrdina je urozený je vzorem pro čte-‐náře, má všechny ctnosti
-‐ U nás bodovali spíš sedláci než rytíři 1. Francie – ‚chanson de geste‘ – píseň o činech rytíře -‐ „Píseň o Rollandovi“ – epos o nejslavnějším rytíři z družiny Karla Velikého -‐ „Tristan a Isolda“ – osudová tragická láska z keltské pověsti -‐ „Alexandreis“ – oslavuje ctnosti Alexandra Makedonského, je vzorem pro panovníky 2. Španělsko -‐ „Píseň o Cidovi“ – oslava nejslavnějšího hrdiny v bojích proti Maurům; 12. století 3. Německo -‐ „Píseň o Nibelunzích“ – plná krve a násilí, hrdinové z rodu Niebelgové; 13. století 4. Rusko -‐ „Slovo o pluku Igorově“ – oslavuje Igora bojujícího s Polovci; 12. století 5. Anglie -‐ „Beowulf“ – mýtus, hlavní hrdina zachraňuje Dánsko před obludou; 8. Století
Dvorská milostná lyrika
-‐ Vznikala v jižní Francii – Provencia -‐ Šířili ji trubadúři s loutnou na koních
a) Alba – jitřní píseň = svítáníčko; téma smutné loučení milenců za úsvitu b) Pastorely – písně vyznávající lásku rytíře nebo pastýře k pastýřce c) Epistoly – stylizovaný milostný dopis d) Milostná kanzóna – milostné písně
Měšťanská literatura
-‐ Konkuruje vzděláním šlechtě a církvi -‐ málo elegance, praktické věci ze života, ‘primitivní’, satirická kritika každodenních problémů -‐ poprvé ve Francii, většinou neznáme autora -‐ „Román o lišákovi“ – satirický zvířecí epos, využití principu bajky, dělá si legraci z rytířů, hodně přízem-‐
ní, kritizuje poměry ve vyšší společnosti; 12. století -‐ Zájem o vědu a nové poznatky – dominují cestopisy
Marco Polo – navštívil Mongolsko (tehdy vyspělá kultura), dílo „Milion“ o cestě do Mongolska, kvalitní cestopis ale neúspěšný; 13. století John Mandeville – úspěšnější, anglický rytíř, dílo „Mandeville“ z Afriky a Asie, pohádkový, smyšlené postavy, zábavný
Slovanské kořeny našeho písemnictví Velká Morava, 9. století
-‐ Řešili jsme problém, jakým způsobem přivést křesťanství a) Západní typ – Francká říše, ale báli jsme se Franků, aby neovládli Čechy b) Východní typ – Byzancká říše – byla vybrána
-‐ 862 kníže Rastislav požádal Michaela III. O vyslání slovanské mise, která by šířila náboženství -‐ 863 byli vysláni bratři Konstantin a Metoděj – měli nejvyšší církevní vzdělání -‐ Nemohli použít češtinu, protože údajně byla ‘jazykem sprostého lidu’ – byla by to urážka Boha, a latinu
u nás nikdo neovládal -‐ Vzali jihoslovanské nářečí ze Soluně a vznikla staroslověnština (stsl) -‐ Hodně obyvatel -‐> šíření písmem – vznikla Hlaholice (na základě řecké abecedy) -‐ Nejvýznamnější památky (žádná v originále) : -‐ Zákoníky – určené pro církev – „Nomokánon“ – a pro laiky – „Zákon sudnyj ljudem“ -‐ „Paterik“ – ‚Knihy otců‘ – život mnichů, sloužil jako příklad pro lid -‐ „Kyjevské listy“ – bohoslužebné texty a modlitby nalezené v Kyjevě -‐ „Proglas“ – nejvýznamnější, předmluva k evangeliu, autorem Cyril – shrnoval program šíření, každý ná-‐
rod by měl mít právo na vlastní bohoslužebný jazyk – tím pobouřil papeže -‐ „Moravskopanonské legendy“ – vznikly až po smrti věrozvěstů, napsané jejich žáky; rozdělené na „Ži-‐
vot svatého Konstantina“ a „Život svatého Metoděje“
Boj literatury stsl s latinskou Český stát, 10. – 11. století
-‐ Rozpad Velké Moravy, vznikl kupodivu vyspělý český stát -‐ Nevěděli jsme, ke komu se přidat, byli jsme ve středu Evropy – západ (latina) x východ (stsl) -‐ Během 200 let postupně ale zřetelně zvítězila latina a stsl zanikla -‐ Latině napomohlo založení pražského biskupství (973) – bylo podřízeno Mohuči v Německu -‐ Jediné vzdorující místo byl sázavský klášter, ale roku 1095 byli tamní mniši vyhnáni a nastoupila latina
10. století
-‐ stsl – „První staroslověnská legenda o sv. Václavu“ – příběh o životě knížete Václava, životopis od ne-‐známého autora; přejmenováno na „Život sv. Václava“
-‐ latina – „Kristiánova legenda“ – autor neznámý, historické dílo o počátcích křesťanství na V. Moravě a v českém státě, psána latinsky, ale podporuje stsl kulturu
11. století -‐ stsl – „Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu“ -‐> „Gumpoldova legenda“ – skutečně legenda, sa-‐
mé zázraky, pohádka pro věřící; autorem římský mnich Gumpold – napsal ji v latině a přeložil do stsl
‚Promítání češtiny do stsl‘ -‐ „Pražské hlaholské zlomky“ – napsány někým, kdo už neuměl tak dobře stsl, byl to Čech; zkomoleniny
= bohemismy -‐ „Vídeňské a svatořehořské glosy“ – mezi řádky napsána slova částečně v čj a stsl – glosy -‐ „Zakládací listina litoměřické kapituly“ – připsána první věta, ale až ve 13. století (listina pochází z 11.
století) -‐ „Hospodine, pomiluj ny“ – čistě česká památka, ale původně v stsl (10. st.), počeštila se až ve 12. st. -‐ „Svatý Václave“ – mladší než ta první, ale už byla původně česky
-‐ latina – ve velkém množství, ale bez významu, pouze opisy starších děl a legendy – „Vyšehradský ko-‐
dex“ – korunovační evangeliář krále Vratislava, nádherné řemeslné dílo, zlatá iluminace
Vítězství latiny, první projevy literární češtiny Český stát, 12. – pol. 13. století
-‐ stsl úplně zmizela, vítězí latina – bojuje nyní s češtinou -‐ latina – desítky děl, nemají cenu
a) legendistická tvorba – „Legenda o svatém Prokopu“ – o zakladateli sázavského kláštera, psána la-‐tinsky, přestože Prokop vyznával stsl, velmi vlastenecké dílo; 12. století
b) historie – ‘Zlatý věk českého dějepisectví’
Kosmas (1045 – 1125) -‐ „Kosmova kronika“ -‐> „Kronika česká“ – autorem byl děkam svatovítské kapi-‐tuly v Praze jménem
• ‚Bájivá podání starců‘ – není kronika, pouze báje a pověsti, nejstarší dějiny českého státu (Jiráskův zdroj)
• ‚Hodnověrné zprávy lidí‘ – historicky doložitelné informace • Samotné zážitky z Kosmova života
-‐ Kosmas byl Čech, ale byl vychován západní kulturou a psal latinsky, měl odpor vůči Němcům i Polákům, ale zároveň odmítal kulturu V. Moravy
-‐ Kronika je obrovské dílo dané doby, evropský formát s vynikající uměleckou úrovní
-‐ čeština – „Hospodine, pomiluj ny“; „Svatý Václave“ – původně měla jen 3 sloky, postupně zlidověla na 9 slok; obě písně fungovaly jako hymny Čechů
-‐ největší problém společnosti byla negramotnost + recitace nikdo neposlouchal -‐> šíření na tržištích – řemeslní pěvci – zpívali písně s českými texty ; říkalo se jim jokulátoři, žakéři nebo žertéři
Vznik česky psané literatury a její rozvoj ve čtrnáctém století Český stát, pol. 13. – 14. století
-‐ V Čechách začíná nový umělecký sloh – gotika -‐ Nastupují Přemyslovci – mizí feudální roztříštěnost a vzniká silný a jednotný stát -‐ Čeština postupně sílí a na konci 14. století výrazně porazí latinu
Laicizace -‐ Trvala 100 let -‐ Rozšiřuje se literatura s necírkevními tématy – běžný život a problémy -‐ Šíří se gramotnost – píší i lidé a nižší šlechta – měla přístup ke vzdělání -‐ Na chvíli zazní i třetí jazyk – němčina, ale jen ve vyšší šlechtě -‐ Žádné latinské památky
a) Duchovní lyrika – náboženské úvahy -‐ „Ostrovská píseň“, „Kunhutina modlitba“, „Spor duše s tělem“ – 3 skladby psané složitým jazykem, ob-‐
sahově náročné, pro vzdělance, málo žertu – vážné, moc filozofické (Disputace = spor, hádka – velmi oblíbené v církvi) X
-‐ „Buoh všemohúci“, „Jezu Kriste, ščedrý kněže“ – byly určené pro veřejnost, postupně zlidověly
b) Legendy – nebyly legendy podle církve, spíš dobrodružné čtení, pohádky pro dospělé -‐ „Legenda o Jidášovi“
c) Světská epika – nenáboženské příběhy ze života -‐ „Alexandreis“ – překlad z němčiny, původně 9000 veršů, dochováno 3500; oslava Alexandra Makedon-‐
ského, vzor pro panovníky Evropy, ale u nás silně neoblíbená – neměli jsme rádi rytířské eposy a ne-‐chtěli jsme pravidla, která předkládaly – tvrdost, nekompromisnost, razantnost
-‐ „Dalimilova kronika“ – autor neznámý, první česká veršovaná kronika, naplnila naše představy, proti-‐německá, vzorem je český sedlák, psaná jednoduchou čj
Demokratizace -‐ Trvala zbývajících 50 let -‐ Demokracie = vláda lidu – literatura se rozšiřuje mezi měšťany, vstup měšťanstva do literatury -‐ Souvisí s rozvojem měst -‐ Vyšší stupeň laicizace, vrcholné období, prudký rozvoj vzdělanosti díky Karlu IV. -‐ Nejvýraznější pokrok – Univerzita Karlova 1348 a povýšení Pražského biskupství na arcibiskupství 1344
(přestalo být pod Mohučí -‐> šíření češtiny
Latinské památky – latina kvantitativně roste, ale kvalitativně upadá, je na univerzitách, stává se módou, ‚snobárnou‘
a) Makarónské skladby – kombinuje dva jazyky, psané vesměs studenty, jednoduché srandičky b) Žákovská lyrika – také studentská, milostné písně, stovky druhů c) „Vita Caroli“ – nejvýznamnější dílo, život Karla IV.
České památky
a) Drama – u nás novinka
-‐ „Mastičkář“ – první hra, líčí výjev ze středověkého trhu, zesměšňuje podvodníka prodávajícího masti; původně tvz. Velikonoční hra, latinsky, hrávala se před kostelem, ale postupně se od něj vzdalovala a hrála se celoročně
b) Legendy
-‐ „Legenda o svatém Prokopu“ – pro prostého čtenáře, velmi jednoduchá, slovanský charakter X
-‐ „Legenda o svaté Kateřině“ – ‚exkluzivní literatura‘ – vznešený složitý jazyk, cizí prostředí, hrdina mohl být pouze někdo urozený c) Rytířská epika – u nás žádná, pouze překlady
-‐ „Tristan a Isolda“ – příběh tragické lásky, vychází z keltské pověsti
d) Zábavná próza – hojně rozšířená, autoři chtěli oslovit co nejvíce čtenářů – pro negramotné obyva-‐telstvo
– jednoduché příběhy, zábavné, srozumitelné -‐ „Štilfríd a Bruncvík“, „Mandevillův cestopis“, „Trojánská kronika“ – 1468 se stala naší první tištěnou
knihou, dobrodružná, příběh boje o Tróju X – náročná filozofická literatura
-‐ „Tkadleček“ – disputace mezi Tkadlečkem a Neštěstím – vyčítá mu, že si na něj zasedlo a žena mu byla nevěrná
e) Exemplum – zábavné příběhy ze života vkládané knězem do kázání s cílem oživit ho
-‐ „Gesta Romanorum“ – latinská, přeložena do čj jako „Příběhy Římanů“
f) Odborná próza – čeština se dostává do vědních oborů a tím se stává plnohodnotným jazykem -‐ Bartoloměj z Chlumce takřečený Klaret – vynikající lingvista, vytvořil stovky českých ekvivalentů
k latinským pojmům z vědních oborů
g) Světská lyrika – nenáboženská, city, pocity, nálady -‐ „Závišova píseň“ – báseň, nářek nad neoblomností milé -‐ „Píseň o Šterberkovi“ – baladická skladba -‐ „Píseň veselé chudiny“ – černý humor na téma chudých studentů
h) Sociální satiry – výsměch, trefný humor na sociální sféru (chudý X bohatý) – konzervativní – kritizují sociální nedostatky, ale nechtějí nic měnit Smil Flaška z Pardubic – „Nová rada“ – alegorie, vypadá jako bajka, ale na konci není poučení X – pokrokové – vidí chyby a chtějí razantní změny
-‐ „Hrádecký rukopis“ – autor neznámý, tři části
• „Desatero kázanie božie“ – ostře kritizuje každého, kdo porušuje kázání • „Satiry o řemeslnícíh a konšelích“ – jak řemeslníci okrádají obyčejné lidi, o kon-‐
šelích a úplatcích; na konci je vždy útok, varování • „O lišce a džbánu“
-‐ „Podkoní a žák“ – šibeniční černý humor
i) Předchůdci Husovi – 4 předchůdci – 3 kazatelé a spisovatel -‐ Matěj z Janova – z Itálie, kázal latinsky pro vyšší šlechtu -‐ Konrád Waldhauser – z Německa, kázal německy pro vyšší šlechtu a latinsky pro univerzitní studenty -‐ Jan Milíč z Kroměříže – kázal česky pro prostý lid -‐ Tomáš Štítný ze Štítného – česky vzdělával prostý lid – „Knížky šestery o obecných věcech křesťan-‐
ských“ -‐ Společně kritizovali dobu
Zlidovění literatury v době husitské Český stát, počátek až 60. léta 15. století
-‐ Mizí rozlišení češtiny v oborech, husitství žánry odmítá -‐ Aktuální literatura – v duchovních písních, sloužila k zastrašování protivníků -‐ Kroniky – u vzdělaných rodů, zaznamenávali společenské události -‐ Absolutně vítězí čeština, latina se zachovala pouze v poselstvích spanilých jízd
1. Příprava husitských válek (počátek 15. století – 1419)
-‐ V první fázi předchůdci Husovi Mistr Jan Hus (1371 – 1415) – slavný, významný a oblíbený kazatel, učitel na univerzitě, spisovatel
-‐ „Dekret kutnohorský“ (1409) – měnil počet hlasů ve prospěch Čechů na 3:1, nejvýznamnější dokument -‐ Latinská díla – určena pro církev -‐ „De ecclesia“ (O církvi) – vyjádřil zde kacířskou myšlenku, kterou rozzlobil církev – „Jedinou hlavou
církve je Bůh, papež je jen zástupcem, vyslancem. Pokud tedy papež nekoná podle Bible, nemusíme ho poslouchat.“ – zpochybnil autoritu papeže, jejich dogma
-‐ Česká díla – jimi ovlivňoval lidi, a to už církvi vadilo -‐ „Knížky o svatokupectví“ (1413) – údajně způsobily Husovi záhubu, vytýká v nich církvi, že ji zajímá jen
majetek a peníze -‐ „Výklad Viery, Desatera a Páteře“ – tři modlitby, rozebral je a vyzval lidi, aby přemýšleli o obsahu -‐ „Dcerka“ – výchovné dílo, učil ženy, jak by měly vychovávat děti, jak žít -‐ „O českém pravopisu“ – traktát o změnách v češtině, byl vynikající lingvista, dílo původně latinsky -‐ Traktát = středověký útvar, naučné pojednání původně o náboženských věcech – Hus poprvé psal o ji-‐
ném tématu -‐ Vytvořil třetí stupeň pravopisu = didaktický – znaménka háček (původně jen tečka, ‚nabodeníčko‘),
kroužek, čárka (První supeň – primitivní pravopis, 12. – 13. století, čeština měla víc zvuků než znaků. Druhý stupeň – zpřežkový pravopis – chybějící znaky z primitivního nahrazeny zdvojením souhlásky.)
-‐ „Postila“ – dílo, které měl v biografii každý vzdělanější člověk, soubor názorů na společnost, nábožen-‐ství; napsal ji na Kozím hrádku, když věděl, že bude upálen
-‐ „Husovy listy“ – psané z Kostnice domů, vesměs latinsky, staly se populární, lidé si je opisovali, zacho-‐valo se jich kolem 60, zaznamenávají celý proces – dokumentární účel, historická hodnota
-‐ Stoupenci Husovi (jeho současníci) – Jeroným Pražský – také upálen (1416), Jakoubek ze Stříbra – ne-‐vydržel nátlak a vzdal se myšlenek proti katolíkům
2. Průběh husitských válek (1419 – 1434) -‐ 1419 – První pražská defenestrace – impuls k válkám -‐ První bitva na Vítkově – křižácká výprava proti husitům -‐ 1421 sněm v Čáslavi – nebyla přizvána církev, dohoda husitů s městy na programu -‐ „Čtyři pražské artikuly“ – články, požadavky husitů – přijímání pod obojí, spravedlivé trestání hříchů,
rozdělení majetku církve, kázání i laikům -‐ „Budyšínský rukopis“ – má tři části
• „Žaloby Koruny české“
• „Porok Koruny české“ • „Hádání Prahy s Kutnou Horou“
-‐ První dvě jsou kroniky, zaznamenávají průběh válek, žalovaly české království, vytýkaly Kostnici a kriti-‐zovaly Zikmunda; Hádání je alegorický spor před Kristovým soudem – husitská dívka Praha a stará ka-‐tolická žena Kutná Hora – dívka spor vyhrává
-‐ „Jistebnický kancionál“ – husitské zpěvy -‐ „Žižkův vojenský řád“ – nenapsal ho Žižka, umělecky ne moc hodnotné, návod k boji pro husity, pro
sladění pražanů a táboritů, díky řádu měli velký úspěch, soudružnost a organizovanost Vavřinec z Březové – „Husitská kronika“ – latinsky, prohusitská Pius II. Piccolomini – „Kronika česká“ – prokřižácká
-‐ Období končí roku 1434 bitvou u Lipan (boj husitů proti sobě) -‐ Husité nakonec prohráli a museli ze svých požadavků slevit – „Kompaktáta“
3. Doznívání husitství (1434 – 60. léta) -‐ Mizí aktuální literatura, není o čem psát, vrací se žánry z demokratizace -‐ Stává se populární polemika – spory husitů s katolíky nebo husitů mezi sebou -‐ 1450 Gutenberg vynalezl knihtisk
Petr Chelčický (1390 – 1460) – filozof, spisovatel, myslitel – měl myšlenku, teorii neprotivení zlu nási-‐lím (– evropského formátu, známí spisovatelé to později převzali), jako důvody si vybral části z Bible, které násilí zavrhují, a zážitek z husitských válek – souhlasil s husity, ale údajně si zvolili špatnou cestu – válku
-‐ „Traktát o trojím lidu“ – tvrdě kritizuje dělení společnosti ve středověku (církev, vojsko, lid), že je ne-‐spravedlivé posuzovat člověka podle majetku a postavení
-‐ „Traktát o boji duchovním“ – o husitských válkách, souhlasí s myšlenkami husitů, ale odmítá válku -‐ „Sieť viery pravé“ – traktát, používá alegorii – zobrazuje církev jako síť zachytávající hříšníky, aby ne-‐
spadli do pekla, kde všask řádí dva ‚velrybové‘ – papež a světský panovník -‐> církev má trhliny -‐ „Postila“ – jeho filozofie, odmítá svatokupectví a výsadní postavení papeže, hromadění majetku církví -‐ 1457 – na základě jeho myšlenek vzniká nová církev – jednota bratrská – chce odstranit stavovské roz-‐
díly, je postavena na základě tří pilířů • Odmítání služby v armádě • Odmítání služby v úřadě • Odmítání vzdělání
-‐ Stala se bezvýznamnou sektou -‐ Lukáš Pražský, Jan Blahoslav – biskupové jb, prosadili vzdělání -‐ Době dominují cestopisy – desítky děl, většinou popisy cest po Z. Evropě
Václav Šašek z Bířkova – nejslavnější cestovatel a autor cestopisů, člen družiny Lva z Rožmitálu – s ním cestoval; „Cesta do Německa“
František Palacký – shrnul několik desítek kronik a vydal je pod názvem „Staří letopisové čeští“
Jan z Rabštejna – „Dialogus“ – první náznak humanismu
Renesance, humanismus, reformace Renesance
-‐ období od konce 13. do konce 16. století -‐ charakteristická snaha vrátit se do doby antické ve smyslu užívat si života naplno -‐ odmítá středověký asketismus (odmítání příjemného) -‐ český význam – znovuobjevení -‐ poprvé se objevila v Itálii na konci 13. století -‐ Itálie byla nejlepší region, křižovatka obchodních cest (přístavy, velká města) -‐ První náznaky kapitalismu – soukromé podnikání -‐ Jako poslední bylo Španělsko – vzniklo až na konci 15. století -‐ U nás se mluví pouze o humanismu
Humanismus
-‐ Světový názor doby – směřování k člověku, nikoliv k Bohu -‐ Rozvoj humanistických věd
Reformace
-‐ Boj o prosazení humanismu na poli církevním – snaha reformovat církev
Italská renesance -‐ První vlna již na konci 13. Století
Dante Alighieri – „Božská komedie“ – próza, 3 části
• Peklo – hlavní hrdina je sám Dante a pronásledují ho tři šelmy (lidské hříchy), na poslední chvíli ho zachrání Vergilius a odvede ho mimo realitu do Pekla, kde mu dělá průvodce – ukazuje mu hříšníky a objasňuje zločiny (řada historických postav)
• Očistec – stejný děj • Ráj – u brány Ráje jsou zastaveni, Vergilius není vpuštěn, průvodcem Danteho
se stává jeho zemřelá milá Beatrice; stejný děj -‐ Dílo je spojnicí mezi středověkem a renesancí – středověk představuje nevpuštění Vergilia do Ráje a
postava Beatrice (středověká žena – éterická bytost, anděl); revolučními prvky jsou zobrazení míst (nemají funkci vyděsit jako ve středověku), skutečnost, že smrtelník smí navštívit místa mimo realitu; humanistické je to, že se Dante zabýval postavami na těch místech Francesco Petrarca – navázal na něj a překonal ho, je 100% renesanční a říká se mu otec renesance
-‐ Napsal 100 básní v podobě sonetů a věnoval je své zemřelé milé Lauře – „100 sonetů Lauře“ / „Sonety pro Lauru“ / „Zpěvník“
-‐ „Má Itálie!“ – politická koncepce, výzva ke sjednocení Itálie, návod na vylepšení situace Giovanni Boccaccio – „Dekameron“ – vrchol renesance v Itálii, téma užívání si života přes lásku, flirty, podvody, nevěry...; příběhy jsou epicky propojené – na začátku je Florencie, kde řádí mor, a před ním prchá 10 mladých lidí, na 10 dní se někam schovají a každý den si vypráví 10 příběhů
Pozdní italská renesance – až v 16. století Niccolo Machiavelli – „Kníže“ / „Vladař“ – politický spis, vyzývá ke sjednocení Itálie tzv. Metodou tvrdé ruky (později označováno jako machiavellismus) – znamená s nikým se nepárat, zacházet s lidmi bez morálky
Ludovico Ariosto – „Zuřivý Roland“ – forma eposu, zesměšněná postava rytíře Rolanda – opilec, lhář, srab; zesměšňuje kult rytířství
Francouzská renesance Francois Villon – žil v 15. století, velký bohém, nerespektoval pravidla a zákony, několikrát vězněn, žil jako tulák, bezdomovec, psal básně za jídlo a pití
-‐ V 31 letech náhle zmizel beze stopy -‐ Pozván vévodou orléanským na ples -‐> tehdy složil báseň „Balada“
(podle něj vznikl žánr villonská balada) -‐ „Malý testament“, „Velký testament“
(Jarmila Loukotková – „Navzdory básním zpívám“ – Villonův životopis) Francois Rabelais – „Gargantua a Pantgruel“ – pětidílná próza, kritizuje poměry v církvi; příběh je o rodině obrů, která se nastěhuje do opatství ve Francii a vytvoří pro lid a církev nové zákony, založí kláš-‐ter, kde hlásají opačná pravidla než církev – klášter je hanbou, bordelem, můžou zde přebývat obě po-‐hlaví -‐> útok na církev, ale udělal z příběhu pohádku, proto ho nežalovala Michel de Montaigne – filozof, své názory sepsal ve třech knihách – „Eseje“ – obsahují jeho výklad k humanismu a renesance Piérre Ronsard – člen básnické skupiny Plejáda, psal milostné sonety, stovky děl, navázal na Petrarcu; „Milostné sonety“
Španělská renesance -‐ Vznikla jako poslední, jen krátká vlna, ale silná a kvalitní -‐ Trvala 15. – 17. století, přičemž 16. – 17. století označujeme jako ‚Zlatý věk španělského písemnictví‘ -‐ Málo se prosazovala poezie, měli dramata a prózy
Drama Lope de Vega – zakladatel, vytvořil úplně nový typ dramatu – komédia – veršované drama rozdělené na 3 akty, a mezi akty byly vkládány krátké mezihry nesouvisející s hrou, měly komediální charakter -‐> mylšenka, že divík by si měl během tragédie odpočinout
-‐ „Fuente Ovejuna“ – nepřekládá se, jméno vesnice -‐ Vytvořil i druhý stupeň – komédia pláště a dýky – podstata zachována, ale děj musel být ze současnosti
a o mravních a citových problémech -‐ „Zahradníkův pes“, „Učitel tance“
Tirso de Molina – žák Vegy; dílo „Svůdce sevillský a kamenný host“ – vytvořil hrdinu světového formá-‐tu – Don Juan, tzv. migrační postava (po staletí se opakuje jako např. Romeo a Julie, věčné téma), vyja-‐dřuje horkokrevnost jižanů, je to záporná postava – svádí dívky, ničí jim život; v příběhu svede dceru sevillského starosty, starosta musí smést hanbu z rodiny – vyzve Dona Juana na souboj (metoda pláště a dýky), ale prohraje ho, protože je starý, a Don Juan se mu ještě vysmívá. Starosta byl ale oblíbený, tak mu lidé postavili sochu. Don Juan uspořádá vítěznou oslavu a drze pozve i kamennou sochu staros-‐ty. Ten přichází a vykonává boží trest – spálí Dona Juana na popel.
-‐ Hra je renesanční, ale konec barokní – Bůh trestá -‐ Po Molinovi přichází do Španělska baroko
P. Calderon de la Barca – „Dáma skřítek“ – z části ještě renesanční
Próza -‐ Dominuje žánr román – hrdinské = oslavují vlastnosti rytíře; pikareskní = oslavují prohnanost šibalů,
vychytralých sluhů (pícaro = šibal, šejdíř) Miguel Cervantes de Saavedra – „Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“ – román spojující oba ty-‐py, hlavní hrdina je rytíř a jeho sluha – Don Quijote (snílek, krásný blázen) a Sancho Panza (jeho pravý opak)
Anglická renesance Próza
Geoffrey Chaucer – „Canterburské povídky“ – soubor 24 povídek na stejné téma jako Dekameron – láska, flirty, užívání života; vyprávění poutníků na poustním místě při Canterbury Thomas More – „Utopia“ – politickofilozofická představa o ideálním státě – tvrdě odsoudil tehdejší monarchii, vyzýval ke zrušení majetkových rozdílů -‐> Jindřich VIII. Ho nechal popravit
Drama Christopher Marlowe – vytvořil žánr titánské tragédie (titán = velikán) – divadelní hry o velikánech dě-‐jin; „Doktor Faustus“ – vytvořil postavu doktora toužícího po vědění, za což nabídne svou duši ďáblu – ten ho nechápe a uplácí ho Ben Johnson – pro Angličany přinesl novinku – komedii, vytvořil postavu lidového chytráka – někdo, dko myslí selským rozumem, reprezentuje lid – „Lišák Volpone“
William Shakespeare – dramatik, básník; napsal 154 sonetů – „Sonety“ – přepracoval Petrarcovu strukturu veršů; 20 sonetů je o lásce muže k muži, část také o lásce k černé ženě -‐> teorie, že Sha-‐kespeare neexistoval – 3 různé orientace + nevíme o něm skoro nic
1. Období – v renesančním duchu – veselohry, historické hry a) Komedie – výrazné ženské hrdinky, optimistické, energické (rozdílné oproti středověkému ideálu)
„Zkrocení zlé ženy“, „Sen noci svatojánské“, „Kupec benátský“, „Jak se vám líbí“ b) Historické hry – „Jindřich IV.“, „Jindřich V.“, „Richard II.“, „Richard III.“ c) Romantické tragédie – „Romeo a Julie
2. Období – zřetelné obraty v náladě – píše tragédie plné zklamání a pesimismu
„Hamlet“, „Othello“, „Macbeth“, „Král Lear“, „Antonius a Kleopatra“, „Bouře“, „Zimní pohádka“ – situ-‐ovaná do Čech
Humanismus v Čechách Český stát, 70. léta 15. století – 1620
-‐ Období zhruba 150 let, 2 fáze -‐ Češi jsou jiné nátury než jižané, životní styl renesance se neprosazuje
Počátky českého humanismu -‐ Prvních 50 let, trvá dvojjazyčnost
Latinská díla – bylo jich stále méně, záležitost vzdělanců Jan z Rabštejna – „Dialogus“ – úvahový spis stranící světské moci Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic – „Satira k svatému Václavu“ – tvrdě kritizuje šlechtu, straní měšťa-‐nům
Česká díla
Viktorin Kornel ze Všehrd – právník, vytvořil program českého humanismu, zapsal ho v předmluvě k překladu knihy od řeckého spisovatele Jana Zlatoústého („Knihy o napravení padlého“) tři požadavky:
• Český humanismus musí být psán česky • Není podstatná původnost, ale jazyková kvalita (výzva k překladům) • Literatura musí směřovat k co nejširšímu okruhu čtenářů
-‐ „O právech, súdiech a dskách země české knihy devatery“ – právní změny ve prospěch měst na úkor
šlechty, ale nebylo to přijato – rozzlobil se a už nikdy nic nenapsal Řehoř Hrubý z Jelení – ne moc úspěšný spisovatel, ale dobrý překladatel, přinesl řadu autorů z Evropy (Erasmus Rotterdamský – „Chvála bláznovství“) Mikuláš Konáč z Hodiškova – pražský tiskař, nakladatel, vydavatel, překladatel – jeho zásluhou opět vyšla řada evropských děl v čj Lukáš Pražský – biskup jb, prosazoval vzdělanost Hynek z Poděbrad – překladatel, spousta překladů, ale nejlepším z nich byl překlad 11 novel z Dekameronu
Rozvinutý český humanismus -‐ 1520 – 1620 -‐ V Čechách absolutně vítězí humanismus, církev ztrácí pozice, literatura studuje člověka -‐ Naproti tomu změna na českém trůnu – 1526 nastupují Habsburkové – příznivci katolické církve, od-‐
půrci humanismu, ale až do bitvi na Bílé hoře (1620) neměli šanci ho potlačit, přestože se o to snažili -‐ Žádná latinská díla, latina nemá význam; čeština je již v různých oblastech
Historie
Martin Kuthen – „Kronika o založení země české“ + vynikající historicky přesné dílo, zdůrazňuje význam měst, pokroková kronika – umělecky slabá, literárně suchá, nezajímavá
Václav Hájek z Libočan – „Kronika česká“ – historicky nepřesná, výmysly, tendenčnosti (zastánce církve) + zajímavě napsaná, umělecké zpracování, po roce 1620 jediným česky psaným humanismem, který je-‐zuité nezakázali
Cestopisy -‐ Často ze Z. Evropy
Oldřich Prefát z Vlkanova – „Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestiny“
Jazykozpyt -‐ B. Optát, p. Gzel, V. Philomates – vylepšili čj v několika oblastech, dílčí reformy;
Jan Blahoslav – navázal na ně, působil jako biskup jb, patřil mezi největší vzdělance (jazykozpyt, hudba, historie, překladatelství)
-‐ „Gramatika česká“, „Muzika“ – zakladatel muzikologie v Čechách -‐ „Šamotulský kancionál“ – sepsal písně jb (754 písní) a vydal je ve zpěvníku -‐ „Akta jednoty bratrské“ – podařilo se mu uspořídat a vydat archiv jb (15 svazků); -‐ přeložil Nový zákon -‐> součástí Bible kralické -‐ prosadil vzdělání do jb – „Filipika proti misomusům“ (miso = odmítání, muso = vzdělání)
Zábavná literatura
-‐ Velký rozkvět, splňuje třetí bod Kornelových požadavků -‐ „Povídky kolem jedné postavy“ – cílem vychovávat velké masy lidí, didaktický prvek, měly jednoho hr-‐
dinu, který sloužil jako vzor – měl hezké vlastnosti; nejčastějšími hrdiny byli Ezop (z Řecka, moudrý), Enšpígl (z Německa, správně Eulenspiegel) a bratr Jan Paleček – „Historie o bratru Janu Palečkovi“
‚Zlatý věk české literatury‘ -‐ Navazuje období 50 let po Bílé Hoře (1620 – 1670) -‐ Absolutní rozkvět, Čechy jsou kulturním centrem Evropy díky Rudolfovi II. (doba rudolfínská) a Danielu
Adamovi z Veleslavína (doba veleslavínská) -‐ Pozvána spousta vědců – Ticho de Brahe – a alchymistů -‐ Trvá dvojjazyčnost
Latinská díla Jan Kampanus Vodňanský -‐ jediný velký humanista, magistr na univerzitě, první rektor na univerzitě po Bílé Hoře za vlády jezuitů (považován za kolaboranta, ale možná se jen obětoval, aby zachránil hu-‐manistické smýšlení v Čechách); zemřel brzy po nástupu
-‐ Básník, dramatik – „Bretislaus“ – dramatická hra, zveršované české dějiny, oslavuje postavy z pověstí (Zikmund Winter – „Mistr Kampanus“)
Česká díla Daniel Adam z Veleslavína – označován za dobrého ducha zlatého věku, velký organizátor kulturního života v Praze – překládal, pořádal sympozia, vydával česky psané knihy
-‐ „Kalendář historický“ – vzal 365 dní v roce a ke každému přiřadil významné události z celého světa
Mikuláš Dačický z Heslova – „Paměti“ – memoáry, vzpomínky na rod Dačických od počátku 16. století – významný rod, dotýká se řady významných událostí Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – patřil mezi 27 pánů popravených na Staroměstském náměstí; psal cestopisy – „Cesta z království českého do Benátek“ – vzdělanecké dílo, obsahově i jazykově náročné, exkluzivní literaura X Václav Vratislav z Mitrovic – „Příhody“ – cestoval do Cařihradu s poselstvím od císaře pro sultána, aby se upevnilo přátelství s českým státem, sultán ale dostal falešnou informaci, že jsou to špioni, a dal je zavřít do černé věže. Císař poslal druhou výpravu a sultán nakonec vězně propustil. – velmi oblíbený příběh, který není vymyšlený Jan Blahoslav – „Bible kralická“
Lidové čtení
-‐ zábavná literatura, levné brožované listy určené pro nepříliš vzdělané čtenáře, většinou pohádkově la-‐děné příběhy v cizím prostředí, jednoduchý děj, dobrodružné napínavé
-‐ „O Meluzíně“, „O doktoru Faustovi“, „O Fortunatovi“
Vědecká literatura Tadeáš Hájek z Hájku – vědec evropského formátu v oblasti matematiky, astronomie a lékařství, učinil řadu objevů;
-‐ Nejúspěšnější překlad slavného herbáře od Matthioliho – stal se základem botanické terminologie Ján Jessenius – vynikající lékař -‐ anatom, první na světě, kdo uspořádal veřejnou pitvu
Drama -‐ Nový druh divadla – interludium – krátké jednoaktové hry původně vkládané mezi akty delších her,
osamostatnělé, uvádělo se jich 4-‐5 během představení, trvaly 15-‐20 minut, fraškovitý charakter
Evropské baroko -‐ Evropa, zhruba 16. – 18. století -‐ Životní styl – zasáhlo všechny roviny života, absolutně změnilo jeho chápání, vznikly jiné hodnoty -‐ ‚Barocco‘ pochází z portugalštiny – znamená ‚směšný‘, ‚přemrštěný‘, nebo také ‚velká perla nepravi-‐
delných tvarů‘ -‐> baroko je přeplácané, má spoustu ozdob ve výtvarném umění -‐ Vzniklo v Itálii jako reakce na renesanci, je to návrat před ni, obnovení středověkého životního stylu –
odklon od člověka -‐ Slepá víra, lidé odmítají poznání -‐ Základem je filozofické východisko ‚dědičný hřích‘ – člověk musí smést vinu z našich předků – Adama a
Evy; člověk je špinavý tvor, měl by za svůj život jen trpět a tím smýt vinu ze svého rodu – čím hůře na Zemi, tím lépe v Nebi
-‐ Baroko se vyznačuje askezí, utrpením, malostí a bídou -‐ Tato doba ale přinesla krásné vynálezy a umění, umělecké skvosty
Architektura – znakem je velikost, aby si člověk uvědomil, jak je malý; zdobenost – fresky, vyřezávané sochy, barevné vytráže, velké oltáře; stavby mají atmosféru
Malířství – nová metoda ‚šerosvit‘ – tmavé obrazy, temné prvky a bledé obličeje ob-‐vykle vyjadřující citové pohnutí – bolest, hrůza, strach; často malovali ďábly
Sochařství – zakládali si na výrazu obličeje – pocit děsu, hrůzy, viny Hudba – varhany – děsivé, dunivé, negativní hudba
-‐ Itálie – Torquato Tasso – evropského formátu, náboženskohrdinský epos „Osvobozený Jeruzalém“ –
silně patetické dílo, líčí první křižácké výpravy, velmi kruté a náboženské -‐ Anglie – John Milton – „Ztracený ráj“ – zpracování části Genesis – mýty o vzniku světa, dědičný hřích –
ukazuje zkaženost člověka od počátku -‐ Španělsko – P. Calderon de la Barca – „Dáma skřítek“ -‐ Německo – Hans Christoph Grimmelshausen – „Dobrodružství Simplicia Simplicissima“ – román o de-‐
seti dílech, popisuje třicetiletou válku – nejkrutější dílo, autor s válkou a krutostí souhlasí
České baroko – období protireformace Český stát, 1620 – zhruba 1770
-‐ V evropě je baroko přijímáno evolučním způsobem, u nás rázně po Bílé Hoře – jedna bitva násilně pře-‐rušila humanistické směřování
-‐ Období zhruba 150 let kdy jezuité bojují proti reformaci
Architektura -‐ Francesco Carati – původem Ital, ale stavěl a působil v Praze (Černínský palác) -‐ Kryštof Diezenhofer (kostel sv. Markéty – ohromný komplex) -‐ J. Santini Aichel (kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře)
Sochařství
-‐ Evropsky významné -‐ Ferdinand Maxmilián Brokof (sochy na Karlově mostě) -‐ Matyáš Bernard Brown – dobře vyjadřoval barokní emoce (sochy na zámku Kuks)
Malířství
-‐ Nic evropského formátu -‐ Karel Škréta, Petr Bendl – oltářní obrazy (Manětín)
Hudba
-‐ Adam Michna z Otradovic – vánoční skladby
Nástup protireformace + literatura exulantská (1620 – 1660) -‐ Do Čech nastupuje jezuitský řád s cílem zničit všechen humanismus -‐ Měšťanstvo ustupuje do pozadí, vládne šlechta na úkor měst -‐> silná emigrační vlna -‐ Germanizace měst – silný německý vliv Habsburků -‐ Emigrovalo se do Polska a Německa (uvnitř Německa byla demokracie – evangelíci žili vedle jezuitů)
Exulanti v Německu Pavel Stránský – vynikající historik, psal latinsky – „O státě českém“ -‐ přesvědčivě dokazuje právo Čechů na samostatný stát
Pavel Skála ze Zhoře – „Historie církevní“ – dílo o historii církve v Čechách, 10 svazků, 16000 stran, la-‐tinsky
Exulanti v Polsku
Jan Ámos Komenský – pocházel z humanisticky vzdělané měšťanské rodiny, velký vyznavač humanis-‐mu, studoval na bratrských školách v rámci jb (Přerov, Strážnice), absolvoval univerzitu v Herbornu a Heidelbergu (obě v Německu, dnes již neexistují);
-‐ Začal sám působit jako učitel a kněz jb na školách (Přerov, Fulnek) -‐ Jeho život a tvorbu rozdělujeme na tři období
I. Období (od počátku do roku 1628) -‐ Ještě před Bílou Horou stihl dokončit „Listové do nebe“ (1619) – fiktivní dopisy lidu Kristovi do nebe,
lidé si stěžují na nespravedlnosti světa (daně, bída) -‐ Po Bílé Hoře se musel skrývat a psal tzv. útěšné spisky – jimi utěšoval příslušníky jb – „Truchlivý“,
„O sirobě“ -‐ Vrcholem je dílo z roku 1623 – „Labyrint světa a Ráj srdce“ – vrchol spisovatelství a filozofie, jedno
z největších evropských děl, ale nedoceněné; alegorie, hlavní postavou je Poutník putující po abstrakt-‐ník městě, které symbolizuje svět. Má dva průvodce – Všezvěd Všudybyl a Mámení Mámil (dva skřeti) – jsou to symboly touhy lidstva po poznání a klamání sebe sama. Poutník má pocit, že se zde nedá žít, a hodlá projít Branou smrti, ale ‚hlas shůry‘ ho zastaví, že je to zbabělost, východisko je utéct do svého srdce – tam je Bůh, a ten nám dá rozřešení
-‐ Dílo má barokní konec – humanista by neřekl, že Bůh je východiskem -‐ „Hlubina bezpečnosti“ (1625) – pokračování Labyrintu, stejně pesimistické, zoufalé, bezvýchodné; po-‐
slední dílo napsané v Čechách
II. Období (1628 – 1648) -‐ Roku 1628 odchází do polského Lešna, snaží se pokračovat v tradicích jb – písař, učitel, biskup -‐ Začíná putovat po Evropě, tráví období v Anglii, v Holandsku a ve Švédsku -‐ Didaktický obor – vzdělávací reformy, snaží se o panosofii -‐ „Informatorium školy mateřské“ – jeho teorie ‚škola hrou‘, pro školky -‐ „Brána jazyků otevřena“ – učebnice latiny s obrázkovým slovníkem -‐ „Didaktika“ – návrh na jednotné školské soustavy – předběhl ostatní reformátory
(„Didaktika magna“ – přepracování)
III. Období (1648 – 1670) -‐ Nejtěžší období, rány osudu – zemřela mu druhá manželka a v Lešně shořely jeho spisy (1656) – přišel
o celoživotní dílo, bratrský archiv, ale i o majetek -‐ Odchází do Holandska, získává zázemí, vytváří poslední velká díla -‐ Věděl, že už se domů nevrátí -‐> 1650 napsal „Kšaft umírající matky jednoty bratrské“ – smutný spis o
prohře jb, doufá v dobrý konec -‐ „Kancionál“ – zpěvník písní jb (asi 130) -‐ Pro světové školství napsal „Orbis pictus“ – Svět v obrazech – původně učebnice latiny, zkrácená verze
Brány, doplnil ji obrázky
-‐ Význam Komenského – pokusil se vytvořit nový kvalitní systém školství, chtěl vzdělání pro všechny (i ženy) v mateřském jazyce
-‐ Srovnání – Hus byl bojovník, Komenský mluvčí naděje
-‐ Situace v Čechách – vzniká dvojpólovost literatury 1. Oficiální literatura – je oficiálně povolená, zastává světový barokní názor doby – slepá víra, centrum je
Bůh; duchovní básně a písně Adam Michna z Otradovic – „Česká mariánská muzika“ – soubor vánočních koled
2. Pololidová tvorba – tvořena venkovskými vzdělanci (kněz a učitel) – napůl venkovské, vzděláním neza-‐padli k venkovanům; sympatie k venkovanům, ale i určitý projev karikatury; časté téma sedlák a jeho žena (rodina, venkovský život) Václav Vratislav Kocmánek
-‐ Neexistuje protipól (neoficiální literatura), pololidová je schvalovaná jezuity
Vítězství protireformace (1660 – 1700) -‐ Exulanti zestárli a umřeli, snaha vzepřít se – řada lidových povstání (např. povstání Chodů 1693, včele
Jan Sladký Kozina) -‐ Dominuje oficiální literatura
Bedřich Bridel – „Co Bůh? Člověk?“ – srovnává Boha s člověkem podle barokního názoru, umělecky úžasné, ale děsivé Felix Kadlinský – „Zdoroslavíček“ – tzv. idyla, jezuité předpokládali, že ne každý přijme filozofii baroka -‐> ukazují idylický svět, že život je rajská zahrada, že ostatní jsou šťastní, to že my nejsme je náš pro-‐blém Jan Libertin – „Rakovnická hra vánoční“ – nalezena v rakovnickém archivu, ale neodehrává se tu; dra-‐ma na téma Ježíše Krista, neví se, jestli ji Libertin napsal, byl to jezuitský kněz Bohuslav Balbín – „Obrana jazyka slovanského, obzvláště českého“ – nečekané od jezuitského kněze – používali latinu a němčinu, ale tady hájí češtinu
-‐ Byl národností Čech, pocházel z humanistické rodiny, po Bílé Hoře ho dali rodiče do řádu jezuitů, chtěl zachránit češtinu, ale jezuité mu zakázali vydávat (Obrana vyšla až v době obrození 1775)
-‐ Jarmareční píseň – jezuité podporovali zábavu, která neškodí – realizovaná lidová tvorba (kramářské písně) – hrálo se na flašinet, měli plátno s výjevy, na které ukazovali, a hráli příběhy na téma vraždy a katastrofy; „O Golemovi“
ÚLS v čele české literatury (1700 – 1770) -‐ Literatura mizí, jezuité věděli, že nás knihami neovlivní, protože lidé neuměli číst – mizí oficiální litera-‐
tura, zůstává pololidová tvorba a ÚLS -‐ Svatořečení Jana Nepomuckého – zpovědník královny, byl mučen, aby vyzradil tajemství; jezuité se
rozhodli, že definitivně ukončí tradici Jana Husa, a nahradili ho Johánkem z Pomuku – postava bez poli-‐tiky – popularizovali ho a celou zemi zaplavili jeho pomníky
-‐ A. Koniáš – jezuitský kněz, nenáviděl češtinu, podnikal s dráby výpady do domácností a hromadně pálil knihy; „Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající“ – seznam zakázané literatury
-‐ Od neznámého autora – „Lamentace o selské rebelii“ – jediné dílo oficiální literatury, stěžování si na vesnickou vzpouru, autor nesouhlasí s povstáním sedláků
-‐ Době dominuje ÚLS – řada žánrů a druhů Sociální písně – rozdíly ve společnosti, zpívané lidmi; „Sluníčko za hory zachází“
Pohádky – nová postava – hloupá Honza – typický Čech, má talent a schopnost, ale je líný; dobro vítězí nad zlem; další nová postava byl čert – blbeček – náš humor, jezuité nás děsili ďábly, ale my je zesměšňovali
Balady – život na venkově nebyl jednoduchý – nemoci, poporodní úmrtí, smrt dětí – nic typického zrovna pro baroko, vytvářely se v každé době; „Osiřelo dítě“, „Utonulá“
Pověsti – desítky děl – „Pověst blanická“, „Pověst o Žižkovi“, „Kněžna Libuše“, „Kozi-‐
na“, „Dalibor“ – dodávaly lidem seběvědomí
-‐ Pololidová tvorba – písmáci – venkovští učitelé a kněží; zůstává téma sedlák a žena; Jiří Volný, František Jan Vavák
-‐ Novinka – loutkové divadlo – založil Matěj Kopecký
Klasicismus Francie, 17. století
-‐ Opak baroka – byl postaven na rozumu, vychází z racionalistické filozofie R Descartesa • Důraz na rozum • Vědomí povinnosti – nutnost podřídit své zájmy společenským -‐> upevnění ab-‐
solutismu -‐ Každý žánr má svoje místo, literatura má spoustu předpisů a pravidel
N. Boileau – „Umění básnické“ – seznam pravidel, rozdělil literaturu na vysokou (tragédie, óda, epos)a nízkou (bajky, komedie)
-‐ výsledek byl opačný – nízká měla větší úspěch než vysoká (přehnané požadavky)
Tragédie P. Corneille – „Cid“ – postavy Xiména a Rodrigo – dva milenci, Španělé; urážka Rodrigova otce -‐> sou-‐boj s Ximéniným otcem, ale Rodrigo otce zastoupí, prootže je moc starý -‐> zabije Ximénina otce a je považován za vraha. Xiména ho udá králi – ten ho ale ušetří a postaví ho do armády proti Maurům – vyznamenán titulem Cid a nakonec se s Ximénou ožení; vědomí povinnosti – Rodrigo musí na souboj, Xiména ho musí udat, přestože ho miluje J. Racine – „Faidra“ – psychologická tragédie antického typu, velké city; hlavní hrdinka si vezme starší-‐ho krále, který má syna (Faidra se stává jeho macechou). Král musí odjet do boje a Faidra se zatím za-‐miluje do syna – šílená vášeň, syn Faidru odmítne, ona ho začne nenávidět a řekne králi, že ji sváděl -‐> král ho zabije -‐> Faidra má výčitky -‐> přizná se a zabije se;
-‐ Faidra se nepodřídila společenským pravidlům a zemřela
Bajky Jean de la Fontaine – napsal stovky bajek – „Bajky“ – o 12 knihách, ezopovské bajky, moudra
Komedie -‐ Pro komedie nebyla pravidla – měly největší úspěch
Moliére (vlastním jménem J. B. Poquelin) – zaměřoval se na bohaté společenské vrstvy, církev a její touhu po majetku – „Tartuffe“ – jméno hlavní postavy – lhář, podvodník, lump, těží z hlouposti Paříža-‐nů – v příběhu podvede boháče Orgona a jeho manželku – nechají se napálit, ale manželka Tartuffa udá králi, a ten spravedlivě trestá
-‐ „Lakomec“ – hlavní postava Harpagon – stal se synonymem pro typ lakomého člověka -‐ „Zdravý nemocný“ – o bohatém pařížském hypochondrovi, lékaři z něj tahají peníze, musí pít moc dra-‐
hý lék Aqua Destillata
Preromantismus a osvícenství Evropa, 18. Století
-‐ Dva směry běžící vedle sebe, preromantismus staví cit nad rozum a osvícenství rozum nad cit
Preromantismus -‐ Vznikl v 18. století ve Francii, důraz na city, idea prostého nezkaženého člověka soužijícího s přírodou –
tehdy člověk nebyl zkažen technikou
Francouzský preromantismus Jean – Jaques Rousseau – vytvořil filozofii, že člověk je od narození dobrý, ale kazí ho civilizace
-‐ „Emil“ – pedagogický román – návod jak vychovávat dítě + román -‐ „Nová Heloisa“ – dopisový román, dopisují si učitel a bohatší dívka, on se nešťastně zamiluje a chce na
ni zapomenout, ona se provdá. Po čase ho k sobě pozve a on zjistí, že už ji nemiluje. Velmi smutný pří-‐běh o nešťastné lásce
-‐ „Konfese“ – nedá se žánrově zařadit – aitobiografická zpověď o jeho názorech
Antoin Francois Prévost – „Manon Lescaut“ – příběh o velké lásce 16leté dívky Manon k chlapci z bohaté rodiny. Oba jsou posláni do kláštera, kam nechtějí. Do jejich lásky zasahuje kněz – chce do-‐stat chlapce do kláštera a zbavit se Manon, a Duval, kterému se Manon líbí a dvoří se jí. Manon Duvala odmítá a on ji dostane na galeje Francois René de Chateaubriand – „Atala“ – odehrává se mezi indiány v Africe. Atala je křesťanská dívka a slíbila, že do smrti zůstane pannou. Odchází k indiánům, zamiluje se do Šakty a utečou spolu. Atala se musí otrávit, aby slib dodržela
Anglický preromantismus -‐ Jiný než ve Francii, zaměření na tajuplná místa (hřbitovy, staré hrady), velmi temný
Samuel Richardson – přinesl typ sentimentálního románu – dopisová forma, nabitý city – smutek, sen-‐timent; nebyl přeložen do čj Laurence Sterne – předchůdce psychologického románu; žádný český překlad Thomas Percy – sbíral anglický folklór, obdivoval ÚLS – „Památky staré anglické poezie“
Ruský preromantismus -‐ V 18. století je v Rusku zmatek, carismus; žádné umělecké směry
M. V. Lomonosov – klasicista, přírodověděc, autor řady ód, vynikající lingvista A. N. Radiščev – preromantista – věnuje velký prostor popisům přírody, zároveň je osvícenský – „Pu-‐tování z Petrohradu do Moskvy“ – projel tuto cestu a popisuje, co se děje v Rusku – ráj (příroda) a zá-‐roveň peklo (život lidí – utrpení, bída, alkoholismus); román je postavený na metodě kontrastu I. A. Krylov – vynikající bajkař – „Bajky“
Německý preromantismus -‐ Vrchol preromantismu v Evropě, ozývá se mladá generace, spojili se bez ohledu na vzdělání a původ a
vzniklo neformální hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor) – odmítají svět založený na touze po majet-‐ku a bohatství – chtějí volnost, svobodu, upřímnost, byli ale slabí a nemohli nic změnit -‐> demonstrace sebevraždami Johann Gottfried Herder – miloval německý folklór – „Lidové písně“; „Myšlenky k filozofii dějin lidstva“ – tvrdí, že se v dějinách střídají národy v pokroku a následně prohrávají (Řím, Keltové), a že nyní nastá-‐vá doba Slovanů – tím u nás boduje Fridrich Schiller – vynikající dramatik, básník, filozof a historik, nejbližší přítel Goetheho, příslušník Sturm und Drang;
-‐ Divadelní hra „Loupežníci“ – patetická tragédie – velké emoce, ušlechtilá gesta; hlavním hrdinou je syn šlechtice Karel Moor, je čestný a vzdělaný a má bratra, který je jeho pravý opak – touží jen po penězích a majetku. Pomluví Karla u rodičů, a tak získá dědictví on -‐> Karel je na dně a dá se k loupežníkům, stane se jejich vůdcem a chce s nimi obrátit svět klepšímu, dělá všechno opačně, než loupežníci ob-‐vykle dělají. Svůj naivní sen vzdá, je na něj vypsána odměna –> udělá patetické gesto – najde tuláka a nechá ho, aby inkasoval odměnu.
-‐ Myšlenka – mladí a vzdělaní to mají těžké, v životě vyhrávají ti špatní -‐ V dalších hrách byla postava Karla bojovnější, postavy z historie, hrdinové -‐ „Panna orleánská“ – Johanka z Arku; „Marie Stuartovna“, „Vilém Tell“ – švýcarský lukostřelec -‐ Schiller byl i básník, využil Bethoweenovu 9. symfonii – „Óda na radost“
Johann Wolfgang von Goethe -‐ „Utrpení mladého Werthera“ – román v dopisech, Werther píše dopi-‐sy Vilémovi, svěřuje se mu. Jeho život v bohaté rodině ho nudí, utíká pryč a zamiluje se, krásná láska, ale nenaplnitelná – Lota už je zadaná a neopětuje lásku. Nakonec se přece jen zamiluje, nastává tra-‐gická situace. Werther se vrací po čase a Lota už je provdaná -‐> Werther se zabije.
-‐ Strefil se do nálad Sturm und Drang – začali se na protest zabíjet, hromadné sebevraždy, pochopili, že nemají naději; dílo vyvolalo šílenství v celém Německu, Goethe prosil mladé, aby to nedělali – „Litera-‐tura má odrážet skutečnost a ne obráceně“ – neuspěl
-‐ Začal vytvářet úplně opačné hrdiny – silnější, aktivní -‐> série slavných tragédií, přesto dál zdůrazňoval požadavky hnutí -‐ „Ifigenie na Tauride“, „Torquato Tasso“, „Viléma Meistra léta učednická“
-‐ Vrcholem snahy je dvoudílná tragédie „Faust“ – vychází z německého folklóru – téma touhy člověka po vzdělánía vědě; doktor Faust je uplácen ďáblem, dostane peníze, ženu, ale není úplně šťastný – chce zúrodnit kousek půdy, aby pomohl lidem, uvědomí si, že tohle hledal celý život, a v tu chvíli umírá (na tohle ďábel čekal), ale ďábel si uvědomí velikost Faustova přání a vzdává se práva na jeho duši, ne-‐chá ho žít. – výzva pro lidi, aby se snažili zlepšovat život druhým
Osvícenství -‐ Vzniklo také ve Francii, důraz na rozum; umělecký ale hlavně politický směr pro panovníky – řada refo-‐
rem, které umožniy nástup kapitalismu – tehdy dominoval feudalismus a to chtěli změnit -‐> zrušení nevolnictví
Próza Voltaire – uznávaný filozof a spisovatel – „Candide“ – o mladém muži vstupujícím do společnosti, kde neplatí zdělání, čest ani poctivost – je tím rozčarován
-‐ „Panna“ – kritika doby, směšnohrdinský epos – parodie, dělá si srandu z minulosti, on je ten osvícený a moderní; zesměšňuje Johanku z Arku
-‐ Encyklopedisté – skupina předních vědců Francie – chtěli stvořit panosofii a dát ji do jedné knihy – en-‐
cyklopedie – „Velká encyklopedie“ Denis Diderot – v čele skupiny, hlavní redaktor – „Jakub fatalista“ – člověk věřící v osud, Diderot ho zesměšňuje; „Jeptiška“ – tvrdá kritika církve – nebyl trestán, církev si jen stěžovala
Drama -‐ Nemá klasicistické rozdělení, tvůrčí svoboda, dominují komedie
P. Beaumarchais – vytvořil postavu Figara – holič a masér v lázních – „Figarova svatba“ – stala se lib-‐retem od Mozarta; „Lazebník sevillský“ – také libretem ale od Rossiniho Carlo Goldoni – Ital; zaměřoval se na život měšťanů a rybářů – „Poprask na laguně“, „Sluha dvou pá-‐nů“; zlikvidoval v Itálii žánr ‚ comédia dell‘ arte‘ – o třech pravidlech – herci hráli v maskách, improvi-‐zace, pantomima – vadilo mu, že díky maskám každý věděl, kdo je kdo -‐> postavy se mají vyvýjet G. E. Lessing – Němec; nový typ divadla – měšťanské tragédie – „Emília Galotti“, „Mína z Barnhelmu“
Národní obrození Český stát, někdy kolem 1770 – 1848
-‐ V Rakousko-‐Uhersku se prosazuje osvícenství a reformy osvícenských panovníků -‐ Reformy Josefa II. : zrušil jezuitský řád, vydal toleranční patent – svoboda náboženství, zrušil nevolnic-‐
tví -‐ Ve městech je němčina, ale na vesnicích čeština, nebyli však vzdělaní -‐> čeština upadala -‐ Po zrušení nevolnictví se lidé z vesnic dotávají do měst – vzděláváni inteligentními lidmi, kteří se dosud
museli skrývat -‐ 3 generace národního obrození
1. Generace národního obrození (1770 – 1805) – obranná, defenzivní -‐ Nikdo nevěřil, že čeština bude někdy konkurovat němčině -‐ Chtěli češtinu alespoň zachovat v knihách pro budoucí generace – psali o ní německy -‐ Královská česká společnost nauk (1774) – osvícenská organizace v Praze, starala se o češtinu, byla opo-‐
rou pro spisovatele -‐ Těží ze zrušení nevolnictví – vesničané se vzdělávají ve městech -‐ Objevily se desítky prací, které bojovaly za češtinu – tzv. ‚obrany‘
Bohuslav Balbín -‐ „Obrana jazyka slovanského, zvláště českého“ K. I. Thám – „Obrana jazyka českého“ Josef Dobrovský – hlavní postavou první generace, všestranný vědec – lingvista, historik, etnograf, ar-‐cheolog, númismatik, slavista, literární kritik, poliglot (hovořil 12 jazyky), fanatik pravdy
-‐ Psal německy a latinsky -‐ „Dvoudílný německo-‐český slovník“ – pokusil se dát dohromady slovní zásobu češtiny -‐ „Zevrubná mluvnice jazyka českého“ – pravidla češtiny; německy -‐ „Dějiny českého jazyka a literatury“ – periodizace české literatury; jako první označil dobu rudolfín-‐
skou za zlatý věk; charakterizoval období před vznikem písma v Čechách (úvahy, nevědecké); německy -‐ „Základy jazyka staroslověnského“ – mluvnice stsl; latinsky -‐ „Česká prozódie“ – (rytmický systém v poezii) – Češi používají sylabotomii (střídání přízvučných a ne-‐
přízvučných slabik) – tu chtěl zachovat, odmítal latinský hexametr; česky Gelasius Dobner – otec českého dějepisu, chtěl znovu vytvořit soupis českých dějin – pravdivý – ne-‐souhlasil s Hájkovou kronikou, ale nahradil ji až jeho žák F. M. Pelcl – „Nová kronika česká“ – napsal ji suše, lidi stále bavila víc ta Hájkova Václav Matěj Kramerius – první vydavatel, založil podnik Česká expedice (1791, Praha) – stovky lev-‐ných zábavných knih;
-‐ Vydal první noviny – Krameriusovy c. k. pražské poštovské noviny -‐ Kramerius věděl, že lidé moc číst neumí, bylo potřeba připomenout nám minulost a zároveň nám dát
něco srozumitelného – vzniklo divadlo a dramata -‐ Pronajímala se německá divadla v Praze, ale časem vznikala celá česká
• Divadlo V Kotcích – postupně opět začalo hrát jen německy, přesto to bylo první divadlo; první hra „Kníže Honzík“
• Stavovské divadlo – pořád hrálo častěji německy
• Bouda – první české, oficiální název Vlastenecké divadlo (1786) – bylo dřevě-‐né, magistrát ho nechal strhnout po třech letech existence
-‐ První průkopníci českého divadla Václav Thám – zdatný organizátor, vytvořil ‚první družinu divadelní‘ – 2 cíle:
• Přeložit něco do češtiny (nejčastěji Moliére) • Psát svoje hry
-‐ Sám psal tehdy oblíbené vlastenecké hry – „Břetislav a Jitka“, „Vlasta a Šárka“, „Kutnohorští havíři“ Prokop Šedivý – jeho kolega; věděl, že lidi dostane na zábavu – lidové frašky z pražského prostředí – „Masné krámy“, „Pražští sládci“ Jiří Zíma – vlastenecké hry – „Oldřich a Božena“
-‐ Styděli se za to, že jsou ve světě známí básníci a u nás nikdo -‐> chtěli vzkřísit poezii -‐ 2 básnické družiny:
o Thámovci – vznikli okolo almanachu „Básně v řeči vázané“ – vybírali kvalitní básně z minulosti o Puchmajerovci – nová tvorba, vytvořili 5 almanachů; První novočeská básnická škola (jiný ná-‐
zev pro družinu); 2 pojetí: • Puchmajer – je třeba psát exkluzivní poezii pro vzdělance • Šebestián Hněvkovský – je třeba psát jednoduchou poezii
Ve skupině působili i Slováci – slovenština zaostalejší, nemá spisovnou formu, žádné knížky ve slovenštině; používají biblitštinu (čeština z Bible kralické)
-‐ Inteligentní Slováci odcházeli do Čech J. Bajza, A. Bernolák – snažili se vytvořit spisovnou slovenštinu; první podoba tzv. ‚bernoláčtina‘, ale nezačala se používat, protože pocházela ze západního Slovenska a dnešní jazyk jako každý jiný použil nářečí centrálního území státu (vymyšlen Štúrem)
2. Generace národního obrození (1805 – 1835) – útočná, ofenzivní -‐ Už věřili, že čeština nad němčinou vyhraje, těžili z první generace, mají vyšší cíle – útočí na němčinu a
chtějí ji zrovnoprávnit; píše se česky pro elitu – vědce a jazykovědce J. Jungman – vědec, jazykovědec, překladatel, literární historik, publicista, organizátor generace -‐ vytvořil intelektuální elitu – ‚družina obrozenců‘ – nejvýznamnější spisovatelé a vědci z různých obo-‐rů; -‐ „Rozmlouvání o jazyku českém“ – podobrý Proglasu – „Čechem není ten, kdo se narodil a žije v Čechách, ale kdo mluví česky“ – odmítá poněmčené Čechy -‐ založil první český časopis Krok -‐ přeložil Ztracený ráj od Johna Miltona a Atalu od Chateaubrianda – zjistil, že čeština má špatnou slovní zásobu – chtěl ji překládáním obohatit
a) oživuje zaniklá slova b) přejímá z cizích jazyků (slovanské, hlavně ruština) c) neologismus – tvoří nová slova
-‐ brusiči – chtěli ‚vybrousit‘ češtinu, vymýšleli ošklivá neforemná slova, Jungman proti nim bojoval -‐ „Slovesnost“ – učebnice literatury pro gymnázia, 2 části – teorie literatury + čítanka – nikdo před ním
nespojil teorii s praxí a čítanka s ukázkami je náročné dílo -‐ „Historie literatury české“ – přehled veškerých autorů (1500) a památek (7500) – na nic nezapomněl,
dodal tím Čechům sebevědomí -‐ „Pětidílný německo-‐český slovník“ – zdůrazněn počet dílů – Dobrovský měl jen dva -‐> nová slovní záso-‐
ba Rukopis královédvorský a zelenohorský (RKZ) Nejvýznamnější událost druhé generace, padělané obrozenci, aby Čechům dokázali, jaké máme skvělé památ-‐ky. V Evropě se na počátku 19. století začaly nacházet staré památky v různých zemích až podezřele zničehonic – národy se předháněly. Všechno byly podvrhy na objednávku. U nás už byli skeptičtí – lidé se hádali o pravosti rukopisů. Rukopis královédvorský byl nalezen Václavem Hankou ve věži kostela ve Dvoře Králové v roce 1817, údajně pocházel z 13. století – to si protiřečilo, protože období laicizace zahrnovalo pouze primitivní literaturu a ruko-‐pis byl geniální. Obsahoval 14 básnických skladeb – 6 epických (Oldřich a Božena, Čestmír), 6 lyrických (Kytice, Jahody) a 2 lyrickoepické. Rukopis zelenohorský byl nalezen roku 1818 v kláštěře na Zelené Hoře u Nepomuku Josefem Linou. Obsahoval 4 listy údajně z přelomu 9. – 10. století – to by předělalo dějiny, tehdy ještě čeština neexistovala, a to opět vzbudilo pochybnosti. Nejlepší básně byly Libušin soud a Sněmy – vyprávěly o vytváření českého státu. Spory o pravosti se vedly 100 let, až Miroslav Ivanov dokázal, že jsou nepravé. Přisuzují se dvěma nálezcům a malíři Václavu Horčičkovi. Jsou to sice padělky, ale svou úlohu splnily – zvedly nám sebevědomí, nikomu neublížily, inspirovaly spousty českých umělců, a ti pak uchvátili Evropu (Smetana, Mánes, Aleš, Myslbek); celoživotním odpůrcem rukopisů byl např. Masaryk.
František Palacký -‐ v té době největší politik a historik, významný organizátor druhé generace; -‐ Věnoval se dějepisu celý život – „Staří letopisové čeští“ – soubor kronik ze 14. – 16. století; oceňoval
dobu husitskou – považována za jeden z vrcholů českých dějin, někteří historikové ji zase považují za úpadek (husité páchali škody) a za vrchol považjí dobu rudolfínskou;
-‐ „Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě“ – mapuje dějiny Čech od jejich vzniku do roku 1526 (ná-‐stup Jagelonců), 5 dílů; absolutně vyzdvihuje husitství – boj Čechů (svoboda, demokracie) s Němci (ná-‐silí) – neměl rád Němce, líčí náš souboj o existenci – přehání, je tendenčí
-‐ Organizoval vlastenecké akce – založil další vědecký časopis – Časopis společnosti vlasteneckého mu-‐zea v Čechách (společnost českých vědců, scházeli se v dnešním Národním muzeu), Palacký ho sponzo-‐roval
-‐ Stál u zrodu vlastenecké organizace ‚Matice česká‘ – chtěli podporovat vše české (až do roku 1918) -‐ Nejvýznamnější byl v politice, až do roku 1848 byl představitelem liberálů – chtěl se s Rakouskem ro-‐
zumně domluvit -‐ Vznikl proud austroslavismus – Palacký se k němu přidal – chtěl zůstat pod Rakouskem, bylo to výhod-‐
né, chtěl federaci, použít Rakousko jako deštník -‐ Po roce 1848 nastupují v Rakousku absolutističtí vládci a Alexandr Bach -‐> Palacký pochopil, že se
s nimi nedá mluvit – stal se radikálem, chtěl se odtrhnout, osamostatnit
-‐ „Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vytvořit.“ – řekl před revolucí -‐ „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“ – řekl po revoluci
Pavel Josef Šafařík – Slovák, celý život žil v Praze, psal česky, významný panslavista, uznávaný historik, ne moc úspěšný básník, literární teoretik
-‐ „Dějiny slovanské řeči a literatury ve všech nářečích“ – historie slovanských národů, vrcholné dílo, ale psané německy
-‐ „Slovanské starožitnosti“ – pokus o sepsání nejstarších dějin Slovanů od nejstarších dob do 10. století – historicky nepřesné, o Slovanech nejsou informace – vymýšlí si
-‐ Básně psal jednotlivě, žádné sbírky – jedna nejlepší – „Tatranská múza s lýrou slovanskou“ – panslavis-‐tická báseň
-‐ Společně s Palackým napsal „Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie“ – chtěli zavést do češti-‐ny hexametr z latiny, mysleli si, že ji tím zkvalitní a obohatí
Ján Kollár – Slovák, většinu života strávil v Pešti a ve Vídni; psal česky a byl velmi aktivní při obrození
-‐ Studoval v Německu na univerzitě v Jeně – dostal skvělé vzdělání a potkal tam svou osudovou lásku Wilhelminu Schmidt (ve svých dílech jí říká Mína)
-‐ Panslavista – vylepšil jejich teze – Slované hovoří čtyřmi nářečími – ruština, polština, českoslovenština, srbochorvatština
-‐ Věnoval se hlavně poezii – „Básně Jána Kollára“ – vybíral si oceňované útvary – elegie, ódy, sonety – rozbolavělé, zamilované, oslavné, smutné – o Míně, protože ho nechtěla; náročná poezie – exkluzivní
-‐ „Slávy dcera“ – celoživotní vrcholná sbírka – putování 4 hlavních hrdinů – Sláva, Mína (její dcera), Mí-‐lek a sám autor – putují po Evropě a navštěvují místa, odkud Germání vyhnali Slovany; 3 části – Sála, Labe, Dunaj – vyzdvihuje minulost; přidané části – Léthé, Acheron – inspirace od Danteho; na začátku je předzpěv latinským hexametrem
František Čelakovský – pravý opak Kollára, psal literaturu pro každého – psal tzv. ‚ohlasovou poezii‘ – nápodoba ÚLS – sběratel, vyslýchal lidi na vesnicích v Čechách, v Rusku a na Ukrajině – „Slovanské ná-‐rodní písně“, „Mudrosloví národu slovanského ve příslovích“ – cca 15000 přísloví
-‐ „Ohlas písní ruských“ – byliny, které vymyslel, respektují epickou podstatu bylin -‐ „Ohlas písní českých“ – vzniklo o 10 let později, milostná a přírodní lyrika, jen jedna epika – Toman a
lesní panna -‐ „Ruže stolistá“ – jeho vlastní sbírka, úplně jiná, napodobuje Kollára – exkluzivní
Václav Kliment Klicpera – jediný dramatik; Klicperovo divadlo v Hradci – učil divadelní umění (učil např. Tyla); psal jen komedie satiricky laděné – „Každý něco pro vlast“ – vysmívá se rádobyvlastencům;
-‐ „Rohovín čtvernohý“ – vysmívá se maloměšťákům -‐ „Veselohra na mostě“, „Hadrián z římsů“
