Literatura

1) Charakteristika četby pro žáky NŠ

Literatura: - intencionální (literatura pro mládež)

- neintencionální (původně nebyla určena pro mládež, ale ta ji čte)

Znaky dětské četby: - jednoznačný hrdina

- dynamický děj

- lineární kompozice

- jednoznačný postoj autora

- jazykové prostředky přiměřené věku

Žánry: - lidová a ohlasová linie (hlavně pohádka)

- bajka

- lidová slovesnost

- próza s dětským hrdinou

- comics a seriál

- uměleckonaučná literatura

- próza s dívčí hrdinkou

- dobrodružná literatura

- pohádky a povídky s přírodní tématikou

- příběh pro menší děti

- poezie

Osnovy: 1. Žáci se (přiměřeně k svému věku) naučí s porozuměním číst a interpretovat

přístupné texty z literatury minulosti i současnosti a postupně si vytváří

základní čtenářské dovednosti a návyky.

2. Žáci získají elementární a použitelné literárněvědné poznatky, důležité pro

pochopení čteného textu, pro jeho rozbor a hodnocení.

3. Žáci se seznámí s nejdůležitějšími literárními žánry a formami a dovedou

rozlišovat hodnotnou literaturu od literatury konzumní a manipulační.

4. Na základě četby a dalších činností se utváří dětský čtenářský vkus a trvalý

zájem o četbu.

5. Žáci chápou funkci divadla, televize, filmu a dalších médií, naučí se

orientovat v jejich mnohostranné nabídce z hlediska kvality a významu pro

vlastní život.

6. Významnou funkcí literární výchovy je podporovat prostřednictvím četby

emocionální zrání žáků a na příkladech jim ozřejmovat životní a mravní

hodnoty, které ovlivňují způsoby jednání a rozhodování lidí. Tím se jim

otvírá i cesta k sebepoznání a k pozitivním životním motivacím. Pěstuje u

žáků smysl pro krásu jazykového výrazu a uměleckého obrazu skutečnosti,

probouzí v nich zájem o četbu.

2

2) Lidová slovesnost (epické, lyrické, dramatické žánry, dětský

folklór)

Lidová slovesnost: - určena pro ústní předávání (bez písemné fixace)

- s hudbou, tancem, obřadem tvoří součást folklóru

- snaha na něco magicky působit (zaříkadla, přísloví, pranostiky)

Žánry: 1. vytvořené dospělými pro malé děti (ukolébavky, říkadla)

2. ztratily původní význam pro dospělé (zaříkadla)

3. vytvořené dětmi (škádlivky, hry, rozpočitadla, jazykolamy)

Lyrické žánry:1.lidová píseň (melodie + text; zpívala se při práci, při slavnostech, malému

dítěti; náměty – nešťastná láska, odpor k robotě a vojně, vztahy rodičů a

dětí, napětí mezi lidem a pány; zvláštní druhy – zbojnické a kramářské

písně)

2. říkanka (rytmizovaná)

3. hádanka (slovní hra, která obrazně pojmenovává)

Epické žánry: 1. přísloví (označuje zkušenosti, pravdu, mravní zásady)

2. pořekadlo (ustálené slovní spojení)

3. bajka (alegorie – jinotaj, na konci pointa)

4. báj (názor na svět, politiku, život, práci)

5. pohádka

6. pověst

Drama: 1. loutkové divadlo

2. dětské lidové hry

3)Základní žánry v literatuře pro děti a mládež (pohádka,

pověst, báj, bajka, povídka s dětským hrdinou)

Pohádka:

- smyšlené vypravování, v němž vystupují nadpřirozené bytosti a dobro vítězí nad zlem

- napínavost, kouzelné a fantazijní prvky, mravní tendence

- zápas s přírodou a sociálními křivdami

- překonání překážek pomocí nadpřirozených bytostí

- chudý člověk dojde ke štěstí, spravedlnosti a bohatství, zlo je potrestáno

- zvířecí, kouzelné, legendární, novelistické, humorné

- 4 příznaky pohádkového stylu (jedna dimenze – realita i magično na stejné úrovni,

zploštění – chybí vnitřní i okolní svět postav, izolace a vztahovost – nositelé děje

izolováni, ztráta skutečnosti)

- sběratelé ústní lidové slovesnosti - Erben, Němcová, Čelakovský, V. Tille, J. Š. Kubín

- V. M. Kramerius – vydával čarodějné pohádky

3

- F. B. Tomsa – Veselá přástevnice (první pohádkový soubor)

- K. J. Erben – České pohádky (Zlatovláska, Otesánek, Tři zlaté vlasy děda Vševěda,…)

- B. Němcová – Čert a Káča, Chytrá horákyně, Hloupý Honza,…

- regionální autoři – Hruška, J. Š. Baar (Chodsko)

- autorská umělá pohádka – děj probíhá v současnosti nebo v nedávné minulosti, neváže

se fantastikou kouzelných lidových pohádek - E. Krásnohorská (Pohádky naší

babičky), K. a J. Čapkovi (Devatero pohádek), K. Čapek (Nůše pohádek), M. Majerová

(Čarovný svět), J. Čapek – Povídání o pejskovi a kočičce, J. Drda (Dalskabáty, hříšná

ves)

- moderní autorská pohádka – V. Čtvrtek (Rumcajs, O Česílkovi, Křemílek a

Vochomůrka), E. Petiška (Pohádkový dědeček), B. Říha (O letadélku Káněti)

- pohádky s přírodní tématikou – J. Karafiát (Broučci), O. Sekora (Ferda mravenec,

Brouk Pytlík, Kuře Napipi a jeho přátelé)

- světová pohádka – H. Ch. Andersen, bratři Grimmové, O. Wilde, C. Collodi

(Pinocchio), A. de Saint Exupéry (Malý princ), A. A. Milne (Medvídek Pú)

Pověst:

- historický příběh s pravdivým jádrem (prozaický výpravný žánr, v němž se vedle

fantastických prvků objevují i reálné souvislosti s konkrétními historickými osobami,

s určitým – místně i časově přesně vymezeným prostředím, s událostmi, jež se staly)

- pochází z ústní lidové slovesnosti

- místní, etiologické (vznik Země, nebe, původ člověka), erbovní a rodové, démonické

(víly, vodníci, čarodějové), historické (odrážejí poměry v minulosti – o obyčejných

lidech, původ v lidové slovesnosti)

- lidová pověst – básnický nebo prozaický literární útvar, z činů hlavních postav plyne

ponaučení; o založení českého státu – pověsti o sv. Václavu a o Karlu IV.; antifeudální

– o obyčejných lidech (Kozina)

- sběratelé pověstí: K. J. Erben (Vybrané báje a pověsti slovanské, Výběr z bájí a

pověstí národních), P. Wenig (Pověsti o hradech, Věnec českých pověstí)

- umělá pověst – V. B. Třebízský (Národní pohádky a pověsti), A. Jirásek (Staré pověsti

české), K. V. Rais (Pověsti ze starých hradů), I. Olbracht (Biblické příběhy, Ze starých

letopisů), E. Petiška (Příběhy, na které svítilo slunce)

Báj:

- smyšlené historické vyprávění

- lidé si je vymýšleli, aby si vysvětlili podstatu světa

- původně epický, ústně tradovaný útvar

- náměty: démoni světa, stvoření člověka, původ přírodních dějů, podstata lidské

přirozenosti, otázky práva, práce, války

- vlastní báje = mýty – řeší poznání naivního člověka starší doby

- o hrdinech – Odysseus, Trojské války

- fantazijní

- mytologie – řecká, germánská, slovanská

- autoři – viz pověst

4

Bajka:

- krátké veršované nebo prozaické vyprávění jednoduchého příběhu založené na alegorii

(jinotaj)

- míří k obecně platnému nebo mravnímu ponaučení (pointa)

- účel estetický a praktický

- neuplatňují se zázraky a kouzla

- původ asi na Blízkém Východě a sumersko-babylonské kultuře

- linie – evropská (alegorie ze světa zvířat – personifikace určitého typu lidí

s charakteristickými vlastnostmi) a indická

- autoři – Jan Albín z Bělé (přehled evropských bajek, 16. století), A. J. Puchmajer

(obrozenecká éra), A. Heyduk, E. Krásnohorská, J. V. Sládek, J. F. Hruška, I. Olbracht

(linie indické bajky – O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách), B. Říha, K. Čapek

Povídka s dětským hrdinou:

- začíná se utvářet v době národního obrození (sloužila ke vzdělávání a k výchovným

potřebám tehdejší školy a církve, postrádala estetickou kvalitu)

- v 2. polovině 19. století – zábavná četba formou povídek – původně určena dospělým (F.

Pravda – Štěpánův Vít se učí na kněze, K. Světlá- Prózy z Podještědí)

- ve světě – Ch. Dickens (Olier Twist, David Copperfield), J. Verne (Děti kapitána Granta)

- díla idylizující obraz dětství (Babička)

- 20. – 30. léta 20. století – rozvoj příběhu se sociální tématikou (A. Lindgrenová, E.

Kästner – Emil a detektivové, V. Řezáč – Poplach v Kovářské uličce)

- školní povídka – orientována na chlapce (V. Steklač – Bořík, Aleš a spol.)

- próza s dívčí hrdinkou – od národního obrození (E. Krásnohorská), rozvoj ve 20. století

(H. Šmahelová – Velké trápení, S. Rudolf Metráček, V. Stýblová, I. Hercíková, M.

Drijverová)

4) Žánrově tematické linie v české literatuře pro děti a mládež,

zejména dobrodružná a historická

Dobrodružná literatura:

- proniká do četby devítiletých až desetiletých dětí

- charakteristika - dramatický, poutavý, napínavý děj, střídání nečekaných, nebezpečných

situací a zápletek, hyperbolizovaný hrdina (jde nekompromisně za svým cílem –

černobílé postavy), exotika, výjimečnost, neznámé prostředí

- typy výstavby – náhodné řazení událostí, promyšlená chronologická kompozice

- autoři české dobrodružné literatury – V. M. Kramerius (překlad Dobrodružství barona

Prášila), F. Běhounek (Kniha Robinsonů), F. Floss (Lovci orchidejí, Lovci kožešin), E.

Štorch (Lovci mamutů), F. Castner (Saharou a pralesem, Dobrodružnou stezkou), J.

Foglar (Záhada hlavolamu, Hoši od Bobří řeky), A. V. Frič (cestopisná etnografie

Strýček indián), L. M. Pařízek (Černošské báje a pohádky – téma z Afriky)

Historická literatura:

- musí respektovat věk

- pověsti, báje

5

- epos – dvorský, rytířský, historický, romantický

- historický životopis

- kronikářské vyprávění (nejstarší česká kronika – Kosmova kronika, psána latinsky;

nejstarší česky psaná kronika – Kronika tak řečeného Dalimila)

- starší čeští autoři – J. Ehrenberger (Tataři v Olomouci), K. V. Tuček (Braniboři,

Zbraslavský poklad), K. Sabina (Braniboři v Čechách), J. Linda (Záře nad pohanstvem)

- další autoři – F. Palacký (husitské téma, Dějiny národa českého – pro mládež), V. K.

Klicpera (Oldřich a Božena, Blaničtí rytíři), J. K. Tyl (Tataři v Olomouci, Jan Žižka

z Trocnova), V. B. Třebízský (V červáncích kalicha – proti rozmachu husitství,

Levohradská povídka – školní četba s výchovnou tendencí), K. V. Rais (Listy z české

kroniky, Povídky ze starých hradů)

5) Vývojové směry literatury pro děti a mládež v Čechách od

počátků národního obrození do současnosti, včetně ineditní a

exilové literatury (poezie i próza)

Národní obrození:

- od konce 18. století

- zpočátku převažuje vliv překladů německé moralistní literatury

- význam V. M. Krameria (vydavatel novin i knih)

- přínosem v rozvoji literatury pro děti dílo K. A. Vinařického a F. Douchy

- základní fond neintencionální literatury

- F. L. Čelakovský – sběratel ústní lidové slovesnosti (Ohlasy písní českých)

- K. J. Erben (pohádky, Kytice – sbírka balad)

- B. Němcová (pohádky, Babička, Divá Bára)

2. polovina 19. století:

- vliv reorganizace školství (návrat mateřského jazyka)

- vznik časopisů (Zlaté klasy, Štěpnice)

- próza – historické vyprávění a povídka z dějin (V. B. Třebízský – husitství, pobělohorská

doba, A. Jirásek – Staré pověsti české, F. Hrnčíř, K. V. Rais – Zapadlí vlastenci)

- poezie – problematický vývoj, zvrat v 80. letech vstupem zkušených básníků (J. V.

Sládek – Zlatý máj, Skřivánčí písně, Zvony a zvonky; J. Kožíšek – Ráno, F. S.

Procházka)

- próza pro děti – J. Karafiát (Broučci)

- naučná literatura – J. M. Bačkora, Š. Bačkora

- cestopisná literatura – J. Kořenský

- záznamová pohádka – F. Sušil, F. Bartoš, B. M. Kulda

- celonárodní literatura – včleňuje se do četby mládeže (J. Neruda, A. Heyduk, K. Světlá,

J. Holeček, J. Vrchlický, S. Čech, J. Zeyer)

Počátek 20. století:

- poezie – po odchodu Sládka nastupuje idealizace a sentimentální přístup (F. Procházka,

A. Klášterský)

6

- próza – pokračují snahy esteticky výchovného hnutí generace organizátorů kulturního

života - kolem časopisu Únor (Pavel Sula, F. Župan (Pepánek nezdara), Karel Půlpán)

- psychologická próza – Božena Benešová (Don Pablo, Don Pedro), Růžena Svobodová

- pověst - Adolf Wenig

- přírodní próza a bajka – F. Hruška, J. Š. Baar, Těsnohlídek

- vývoj pohádek od verze lidové k formě převyprávění až k autorské moderní formě (J. Š.

Kubín, F. Hruška, V. Tille, B. Říha, J. Š. Baar)

- navazuje moderní pohádka (J. Mahen, K. a J. Čapkovi, J. Lada)

Meziválečné období:

- linie literatury – levicově orientovaní autoři, demokraticky smýšlející autoři, autoři

komerční úrovně

- v dětské literatuře se působí na kreativitu dítěte a na jeho vlastní procesy

sebeuvědomování a sebetvorby, sebereflexi.

- poezie – stagnace, tvorba pro děti jen okrajově, využití motivů z dětství (Vítězslav

Nezval, Jiří Wolker, Jan Hora, František Branislav)

- později vstupují autoři tvořící pro děti (František Halas, František Hrubín)

- lyrizovaná próza – Vítězslav Nezval (Anička Skřítek a Slaměný Hubert)

- próza – odráží svět dítěte, většinou v sociálním kontextu (Marie Majerová, Josef

Věromír Pleva, Václav Řezáč, Poláček), A. Wenig – historická proza

- rozvoj děl romantických, idylických a sentimentálních, žádaná dobrodružná proza

- literatura pro dívky – Růžena Jesenská - Dětství, Gabriela Preissová – Ivančina selanka,

Božena Benešová

- literatura o životě dětí a mládeže (Jaromír John – Rajský ostrov)

- próza o přírodě – Jiří Mahen, Karel Nový

- pokračuje vývoj pohádek (K. a J. Čapkovi, Ondřej Sekora, Vladimír Vančura, Josef

Lada)

- adaptace biblických příběhů - Ivan Olbracht (Biblické příběhy)

Literatura po 2. světové válce:

- poezie – několik vývojových tendencí (navázání na folklór – František Hrubín, Jan

Čarek, J. Noha; vztah k domovu – Josef Kainar, Zdeněk Kriebel; motiv dětství,

civilizační náměty – Jan Čarek; občanská lyrika – J. Alda), rozvoj díla Františka Hrubína

(Říkejte si abecedu, Modré nebe, Špalíček pohádek, Dvakrát sedm pohádek)

- próza – vzpomínky na válku, dobrodružné prvky (Bohumil Říha, Zdeňka Bezděková –

Říkali mi Leni), řeší problémy současnosti a způsobu vtěsnat dítě do socialistické

tendence zobrazení; psychologická tendence a dívčí postava (Helena Šmahelová, Valja

Stýblová)

- pohádka – více groteskní pohled (Josef Lada – Nezbedné pohádky)

60.léta 20. století:

- poezie – použití humoru a satiry, asociační hry, nonsensové postupy (Josef Kainar –

Nevídáno, neslýcháno, Zdeněk Kriebel – Stradivárky z neónu, Miroslav Florian, J.

Hanzlík, Pavel Šrut – Petrklíče a petrkliky)

- próza – rozvoj vztahu ke skutečnosti, příběhová próza pro mladší čtenáře (Helena

Šmahelová, Jan Ryska), společenská próza pro starší čtenáře - kritický přístup ke

skutečnosti, životní problémy, psychologické situace (Ota Hofman, O. Hejná)

7

- pohádka – 2 linie – návaznost na lidový základ (Václav Čtvrtek), založená na hře a

fantazii (Miloš Macourek, Daisy Mrázková)

70. léta 20. století:

- poezie – Jiří Žáček (Aprílová škola, Pro slepičí kvoč), Michal Černík – Kdy má

pampeliška svátek)

- próza – seriálové vyprávění, realistická příběhová próza ze života dětí, vlastivědná a

přírodní literatura, lyrizovaná vyprávění (M. Lukešová), s tendencí psychologického

průniku do života dětí (Helena Šmahelová – Žárlivost, Stanislav Rudolf – Metráček,

Kopretiny pro zámeckou paní)

- pohádky – Václav Čtvrtek, Olga Hejná, Miloš Macourek, František Nepil

Současnost:

- obrat k autorům, jejichž tvorba byla potlačována

- próza – J. Karafiát (Broučci), A. Kutilová (Gabra a Málinka), J. Foglar (problematika

skautů a junáků)

- poezie – Lumír Čivrný, Oldřich Krištofek, Ladislav Dvořák

- kreslený seriál – zvířecí comics

- soubor Čert má kopyto (Jirous, Bondy, Třešňák, Hutka)

- příběh pro menší děti – Ludvík Aškenazy (Praštěné pohádky, Putování za švestkovou

vůní, Cestopis s jezevčíkem), Martina Drijverová (Táta k příštím Vánocům, Táta pro

radost a pro zlost), Václav Čtvrtek (Křemílek a Vochomůrka, Rumcajs), Eduard Petiška

(Jak krtek ke kalhotkám přišel, Pohádkový dědeček), Bohumil Říha (O letadélku Káněti,

Honzíkova cesta)

Exilová literatura:

- Ladislav Dvořák – O pejskovi, který se hledá

- Alexandr Kliment – Modré pohádky

- Jan Vodňanský, Petr Skoumal, Jaroslav Hutka – Popelnice (edice vydávající písňové

texty)

- Ivan Martin Jirous = Magor – Magor dětem (verše určené dcerám, psány ve vězení)

- Egon Bondy – Pravdivé příšerné příběhy pro Lopatkovic holky (pohádky pro dcery)

- Tomáš Pěkný – Coletka a pes (bláznivé, groteskní pohádky)

- Jan Vladislav – Báje o rostlinách, Rumunské pohádky

- Ivan Klíma – Markétin zvěřinec

- Iva Procházková – Čas tajných přání

- Ludvík Aškenazy – Putování za švestkovou vůní

6) Současný stav literatury pro děti a mládež v nakladatelské

produkci

Vydavatelství:

- vydávají se všichni uvedení čeští i světoví autoři (včetně exilových)

- nevydávají se ideologicky zaměřené knihy minulých let (vliv socialismu a SSSR – př.

Arkadij Gajdar - Timur a jeho parta)

8

- méně vydávané tituly – starší české knihy (např. Jindřich Šimon Baar – Školačka

Hanýžka, Vítězslav Nezval – Anička Skřítek a Slaměný Hubert)

- velmi oblíbený je comics (Walt Disney)

- oblíbené jsou dětské encyklopedie (většinou překlady světové literatury)

- nevydávají se knihy socialistického a pedagogického realismu (Josef Krušina, Karel

Půlpán, Pavel Sula, Josef Andrlík, Růžena Svobodová, Božena Benešová,

Marie Majerová)

Nejvyhledávanější tituly:

- Eduard Petiška – Staré řecké báje a pověsti

- Karel Jaromír Erben – Zlatovláska

- Božena Němcová – Velká kniha pohádek

- František Hrubín – Špalíček veršů a pohádek

- J. a W. Grimmové – Pohádky

- Hans Christian Andersen – Pohádky

- Oscar Wilde – Šťastný princ

- A. A. Milne – Medvídek Pú

- Lewis Caroll – Alenka v říši divů a za zrcadlem

- Astrid Lindgrenová – Pipi Dlouhá punčocha

- Karel Čapek – Devatero pohádek

- Josef Čapek – Povídání o pejskovi a kočičce

- Karel Čapek – Dášeňka

- Ondřej Sekora – Ferda mravenec

- Vladislav Vančura – Kubula a Kuba Kubikula

- Jan Werich – Fimfárum

- Václav Čtvrtek

- Miloš Macourek – Živočichopis

- Ota Hofman – Útěk

- Ludvík Aškenazy – Putování za švestkovou vůní

- P. V. Traversonová – Mary Poppinsová

- J. R. R. Tolkien – Hobit

- Antoine de Saint Exupéry – Malý princ

- Astrid Lindgrenová – Děti z Bullerbynu

- R. Goscinny – Mikulášovy lapálie

- Mark Twain – Dobrodružství Toma Sawyera

- Jaroslav Foglar – Stínadla se bouří, Záhada hlavolamu, Hoši od Bobří řeky

- Vojtěch Steklač – Boříkovy lapálie

- Helena Šmahelová – Velké trápení

- Stanislav Rudolf – Metráček, Kopretiny pro zámeckou paní

- Daniel Defoe – Robinson Crusoe

- Jules Verne – Dva roky prázdnin, Tajuplný ostrov, Děti kapitána Granta

- R. L. Stevenson – Ostrov pokladů

- H. Sienkiewicz – Pouští a pralesem

- R. Kipling – Knihy džunglí

- Zdeněk Kriebel – Koulej se, sluníčko, kutálej

- Vítězslav Nezval – Věci, květiny, zvířátka a lidé

- František Hrubín – Dvakrát sedm pohádek

9

- Josef Kožíšek – Ráno

- Josef Václav Sládek – Zlaté slunce, bílý den

- Jiří Žáček – Ahoj, moře, Aprílová škola, Dobrý den, Praho

7) Čeští autoři v čítankách NŠ

Současné čítanky:

- několik vydavatelů, různí autoři, různé ukázky

- odráží se v nich požadavky osnov

- nakladatelství Prodos, Scientie, Pansofia, Jinan, SPN, Fortuna

- kompozice – dle ročních období (členění i žánrové – vytváření žánrového podvědomí)

- měly by na sebe navazovat (z hlediska náročnosti učiva, čtenářské náročnosti i náročnosti

četby)

Klasické pohádky:

- Karel Jaromír Erben – České pohádky

- Božena Němcová – Pohádky

- Jindřich Šimon Baar – Naše pohádky

Moderní autorské pohádky, příběhy pro malé děti:

- Karel Čapek – Devatero pohádek, Dášeňka

- Josef Čapek – Povídání o pejskovi a kočičce

- Jindřich Šimon Baar – Hanýžka a Martínek

- Vojtěch Steklač – Bořík, Aleš a spol.

- Josef Věromír Pleva – Malý Bobeš

- Rudolf Těsnohlídek – Liška Bystrouška, Čimčirínek a chlapci

- Josef Lada – Kocour Mikeš

- Ondřej Sekora – Ferda mravenec, Brouk Pytlík

- Jan Karafiát – Broučci

- Daisy Mrázková – Neplač, muchomůrko

- Ludvík Aškenazy – Putování za švestkovou vůní, Praštěné pohádky

- Martina Drijverová – Táta k příštím Vánocům, Táta pro radost i pro zlost

- Václav Čtvrtek - Rumcajs, O Česílkovi, Křemílek a Vochomůrka

- Bohumil Říha – O letadélku Káněti, Honzíkova cesta, Jak jel Vítek do Prahy, Divoký

koník Ryn

Dobrodružná literatura:

- Ota Hofman – Útěk

- František Běhounek – Kniha Robinsonů

- František Floss – Lovci orchidejí, Lovci kožešin

- Eduard Štorch – Lovci mamutů

- Jaroslav Foglar – Záhada hlavolamu, Hoši od Bobří řeky

Přírodní tematika:

- Karel Nový – Rybaříci na Modré zátoce

- Jaromír Tomeček – Les u řeky

10

Historické příběhy:

- Alois Jirásek – Staré pověsti české

- Eduard Petiška – Příběhy, na které svítilo slunce, Staré řecké báje a pověsti

- P. Wenig – Věnec českých pověstí

Bajky:

- Ivan Olbracht – O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách

Poezie:

- Josef Václav Sládek – Skřivánčí písně

- Vítězslav Nezval – Věci, květiny, zvířátka a lidé

- Josef Kožíšek – Oku a srdéčku, Ráno (i próza), Na sluníčku, Pozdravy domů

- František Hrubín – Nesu, nesu kvítí, Hrajte si s námi, Kuřátko a obilí, Špalíček

- Jan Čarek – O veselé mašince, Co si povídaly stroje

- Josef Kainar – Nevídáno, neslýcháno

- Zdeněk Kriebel – Ptám se, ptám se, pampeliško, Koulej se, sluníčko, kutálej

- Jiří Žáček – Aprílová škola, Ahoj, moře

- Jan Vodňanský – Hádala se paraplata, Šlo povidlo na vandr

- Pavel Šrut – Hlemýžď Čibišnek, Petrklíče a Petrkliky

Dívčí romány:

- Helena Šmahelová – Velké trápení

- Stanislav Rudolf – Metráček

8) Světová literatura v čítankách NŠ

Klasické pohádky:

- J. a W. Grimmové – Pohádky

- Hans Christian Andersen – Pohádky

Moderní autorské pohádky, příběhy pro malé děti:

- Jonathan Swift – Gulliverovy cesty

- Astrid Lindgrenová – Děti z Bullerbynu

- P. L. Traversová – Mary Poppinsová

- Goscinny Sempé – Mikulášovy patálie

- Lewis Caroll – Alenka v říši divů a za zrcadlem

- A. A. Milne – Medvídek Pú

- Oscar Wilde – Šťastný princ

- Selma Lagerlöfová - Zázračná cesta Nielse Holgerssona s divokými husami po Švédsku

- Carlo Colodi – Pinicchio

- Antoine de Saint Exupéry – Malý princ

- V. V. Bianki – Mravenečkova dobrodružství

Dobrodružná literatura:

- Charles Dickens – Oliver Twist

11

- Jules Verne – Děti kapitána Granta, Tajuplný ostrov

- Daniel Defoe – Robinson Crusoe

- J. F. Cooper – Poslední mohykán

- Karel May – Vinetou

- Rudyard Kipling – Kniha džunglí

- Jack London – Bílý tesák

- R. L. Stevenson – Ostrov pokladů

- Mark Twain – Dobrodružství Toma Sawyera

Přírodní tematika:

- V. V. Bianki – Lesní noviny

- Joy Adamsová – Příběh lvice Elsy

9) Čtení a literární výchova jako učební předmět, koncepce

výuky čtení, kvality a druhy čtení

Čtení a literární výchova jako učební předmět:

- podle učebních osnov a upraveného učebního plánu

- cíle: literární vědomosti, společné čtení ukázek, společná mimočítanková četba, texty

doporučené na učení zpaměti, estetické činnosti žáků

- literárně estetické činnosti: čtenářské, přednesové, vyjadřovací, tvořivé

Práce s textem:

1. motivace, vysvětlení neznámých slov

2. čtení (učitel nebo dobrý žák)

3. rozhovor

4. čtení a práce s textem po částech

5. opakované čtení

6. osnova

7. vypravování podle osnovy

8. souvislé převyprávění

9. závěrečný rozhovor

Diagnostika a hodnocení:

- hlavní metodou je zkoušení

- hodnocení: rychlost, správnost, plynulost, výraznost, uvědomělé čtení

Kvality a druhy čtení:

- kvality: správnost, plynulost

- druhy: vědomé, výrazné

hlasité, tiché

Výstavba mluvního výkonu:

- nahrávky (umělecké, žáků)

- intonace, tempo, síla, výška, barva hlasu

- větný přízvuk

12

- frázování

Koncepce výuky čtení:

- 1. ročník – vnímavý poslech, vyprávění o dojmech, domýšlení příběhu

- 2. ročník – poslech, čtení se správnou intonací, rozlišení verše a prózy, literárního a

dramatického textu

- 3. ročník – technika čtení, práce s hlasem, vedení zápisníku

- 4. ročník – čtení a poslech, dramatizace, vlastní tvorba, rozlišení textu věcného a

uměleckého

- 5. ročník – čtení hlasité a tiché, umělecké hodnoty v literatuře, autor a žánrová

charakteristika textu, scénář, vlastní tvorba

10) Mimočítanková četba, aktuální literární výchova

Mimočítanková četba:

- individuální (knihy, časopisy)

společná (školní)

- učitel doporučuje žákům vhodné knihy

- postup při zadávání knih k mimočítankové četbě:

1. seznámení s přehledem knih mimočítankové četby v daném ročníku

2. motivace (úryvky v čítance, beseda, výstavka knih, nástěnka, doporučení spolužáků)

3. kontrola (průběžné besedy)

4. závěrečná beseda o knize (shrnutí obsahu, základní údaje o knize i autorovi)

5. záznamy o četbě (autor, název, stručné výpisky, vlastní postřehy)

Aktuální literární výchova:

- v učebním plánu mohou být zahrnuta i díla dle výběru učitele nebo dle aktuálních

událostí (výročí narození, roční období,…)

- učitel musí knihu znát, vybírat hodnotné knihy, pracovat v souladu s mnohostrannými

zájmy žáků

11) Moderní způsoby a metody práce v hodinách čtení a

literární výchovy

Vyučovací metody:

- motivační (nonverbální – figurky, loutky; průběžné – souvisí s cílem; rozhovor,

demonstrace, hry, soutěže, hádanky, kvíz)

- expoziční (oznamovací – předčítání, řízený rozhovor; heuristické – žák vyvodí poučení

podle učitelových otázek; problémové – diskuse; samostatné úkoly – orientace

v textu)

- fixační (procvičování, opakování – průpravné čtení, tvorba osnovy, reprodukce,

dialogizace, dramatizace)

- diagnostické (hodnotí učitel i žák, kontrolní funkce)

13

Učební pomůcky:

- slovesné dílo

- audiovizuální přístroje (magnetofon, gramofon)

- diaprojektor, meotar, epiprojektor

- televize, video

- obrázkové osnovy

- modely, přírodniny

- obrazy, fotografie autorů, mapa

- kresby, grafické záznamy na tabuli

- maňásci

- pracovní sešity, čítanky, dětské časopisy

Dramatizace a dialogizace:

- oblíbené, působivé a účinné estetické činnosti

- rozvoj výrazného čtení, vyjadřovacích schopností, kultivace mluvené řeči, intenzivního

prožívání obsahu textu, obrazotvornosti, fantazie, tvořivosti, celé osobnosti

- vhodné texty – jednoduché, obsahově a formálně srozumitelné, zaujmou dítě, dějové

napětí, dramatické situace (prozaické nebo veršované, kouzelné nebo zvířecí

pohádky, příběhy ze života dětí, bajky, říkadla)

- postup – dokonalé osvojení textu, výrazné čtení podle rolí, postupné učení zpaměti,

proniknutí do charakteru postav, vyjadřování pantomimou a pohybem, spojení

řeči s doprovodným pohybem, příprava scény a rekvizit

Práce s osnovou:

- tvoření osnovy učí rozlišovat podstatné od vedlejšího

- učí samostatnému studiu

- typy – obrázková, slovní

Motivace:

- dána obecnými psychickými potřebami dítěte, stupněm vyspělosti jeho psychiky,

způsobem, jakým je dítě k četbě podněcováno, svým okolím, literaturou

samou, dosavadními čtenářskými zkušenostmi

- poutavá, výstižná, přiměřená obsahem i časově

- podle zkušeností dětí

- pozornost věnovat aktuálním událostem

- úkoly – úvod do tématu, objasnění neznámých pojmů, seznámení s dílem a autorem

- vzbuzení zájmu je základním předpokladem estetické interakce (rozhovor, audiovizuální

technika, hry, soutěže, hádanky, rébusy, kvízy, loutky, maňásci, obrázky,

využití samostatné četby žáků)

12) Vytváření čtenářských, vyjadřovacích a tvořivých

dovedností

Literárně estetické činnosti:

- čtenářské (správnost, plynulost, uvědomělost, zvládnutí techniky čtení, výrazné čtení)

14

- přednesové (básně, úryvky prózy, výrazný přednes)

- vyjadřovací (rozvoj vyjadřovacích schopností, opírají se o jazykové a estetické kvality

slovesného díla, vyprávění podle obsahu textu, popis obrazu, vyprávění dle

obrázků)

- tvořivé (improvizace s maňáskem, dotvoření příběhu, hádanky, slovní hříčky)

Výstavba mluvního výkonu:

- úkol – na základě vrozených dispozic číst tak, aby čtení bylo výrazné

- nahrávky – umělecké i nahrávky žáků

- modulace hlasu podmíněna individualitou žáka, jeho schopnostmi, prožitkem

- základní kvality výrazového čtení vidíme v intonaci, slovním a větném přízvuku, členění

věty dle smyslu

- rozhodující je tempo, síla, výška a barva hlasu

- frázování – dělení věty na skupiny slov, která spolu těsně významově souvisí, před

interpunkcí (je možné až po několikerém přečtení textu)

- intonace – změna výšky hlasu (podle druhu věty, podle žánru)

- větný přízvuk – zesílený slovní přízvuk některých slov ve větě (poloha ve větě je důležitá

pro srozumitelné vyjádření, jádro je většinou na konci věty); procvičuje se při

čtení známého textu; zřetelné vyslovování; odlišení podstatného od

nepodstatného, zvýraznění jádra

Pravidla pro nácvik čtení:

- zdokonalovat techniku čtení

- rozšiřovat zorné pole

- procvičovat činnost řečového ústrojí

- zautomatizovat čtení slabik a slov

- opakovat čtený text

- používat výběrového čtení

- organizovat mimočítankovou četbu

Chyby čtení:

- zaměňování slov

- zpívání (zvyšování a snižování hlasu)

- komolení slov, překrucování písmenek, změna obsahu

- čtení po slabikách, slovech

- mechanické čtení

- příčiny – poruchy zraku, dyslexie

Práce s textem:

- motivace, vysvětlení neznámých slov

- čtení (učitel nebo dobrý žák)

- rozhovor

- čtení a práce s textem po částech

- opakované čtení

- osnova

- vypravování podle osnovy nebo obrázků

- souvislé převyprávění

- závěrečný rozhovor

15

13) Problematika výchovy slovesným uměním v mladším

školním věku

Literatura pro děti a mládež:

- všechny texty čtené nebo poslouchané dětmi a mládeží

- intencionální – literatura určená pro mládež

neintencionální – původně nebyla určena pro mládež, ale ta ji čte

- vývoj – od raného obrození

- funkce – estetická, zábavná, citová, vzdělávací, poznávací, jazykově výchovná, mravně

výchovná

- znaky – dynamičnost, jednoznačný hrdina, jednoznačný postoj autora, jasná kompozice

- dělení – vertikální (dle věku), horizontální (dle žánrů – ústní lidová slovesnost, poezie,

pohádky, příběhy s dětským hrdinou, dobrodružná literatura, literatura pro

dívky, uměleckonaučná literatura)

Věková období a žánrová skladba:

- předčtenářská fáze (do šesti let; poezie, písničky, leporela, hádanky, pohádky, bajky,

jednoduché příběhy ze života dětí, obrázkové knihy, omalovánky,

vystřihovánky, lidové a loutkové hry)

- čtenář, 6 – 10 let (poezie, pořekadla, hádanky, pohádky, pověsti, báje, povídky ze života

dětí, z historie, přírody, literatura faktu, reportáže, dětské encyklopedie, drobné

dramatické útvary, loutkové hry)

- čtenář, 11 – 15 let (odklon od poezie a pohádek; zájem o pověst, historickou, uměleckou

a životopisnou prózu, povídku, novelu a román ze současného života,

dobrodružnou a vědeckofantastickou literaturu, cestopisy, reportáže, literaturu

faktu, encyklopedie z různých oborů)

Výchova literaturou a uměním:

- auditivní a vizuální – masově komunikační média, jejich prostřednictvím se dítě setkává

s uměním (nahrávky, televize, rozhlas, předčítání, recitace, spojení textu

s ilustracemi)

- na základě výběru hodnotných textů přiblížit dítěti svět literatury

- cíl – dítě si samo vybírá hodnotnou literaturu a samo čte

16

Mluvnice

1) Věda o jazyce, jazyk a společnost, národní jazyk a jeho

útvary

Čeština:

- náš národní jazyk

- rozlišení: spisovná čeština, obecná (hovorová) čeština, nářečí (dialekt)

- skládá se z vět, slov, tvarů, slabik, hlásek

Jazykověda = lingvistika

- věda o jazyce

- gramatika – mluvnická stavba jazyka (pravidla, podle kterých se slova obměňují a

spojují ve větách)

- skladba (syntax) – nauka o stavbě vět a souvětí

- tvarosloví (morfologie) – poučení o druzích slov, o jejich tvoření, o tvarech slov a

významech těchto tvarů

- hláskosloví – nauka o hláskách

- lexikologie – nauka o slovní zásobě

- sémantika – nauka o významech slov

- ortoepie – pravidla spisovné výslovnosti

- ortografie – pravopis

- stylistika – nauka o jazykovém stylu (o slohu)

Nářečí:

- česká, hanácká, moravskoslovenská, lašská

Čeština – zařazení do jazykové skupiny:

- slovanský jazyk, západní skupina (spolu se slovenštinou, polštinou, lužickosrbštinou)

2) Klasifikace a charakteristika hlásek, hlásky v proudu řeči,

hláskové změny

Hlásky:

- zvuky lidské řeči, ze kterých se skládají slova

- v písmu se označují písmeny (literami)

- při vyslovování se seskupují do slabik

- rozlišení: samohlásky, souhlásky

Samohlásky:

- a, e, i, o, u

- dvojhlásky (ou, au)

- podle kvantity: krátké, dlouhé

17

Souhlásky:

- spisovná čeština má 25 souhlásek

- podle účasti hlasivek: znělé (hlasivky kmitají; b, v, d, ď, z, ž, g, h, m, n, ň, j, l, r, ř),

neznělé (hlasivky nekmitají; p, f, t, ť, s, š, k, ch)

- párové souhlásky (spojení znělé a neznělé souhlásky; p – b, f – v, t – d, ť – ď,

s – z, š – ž, k – g, ch - h)

- podle způsobu artikulace: závěrové (b, p, d, t, ď, ť, g, k, m, n, ň), úžinové (v, f, z, s, ž, š,

h, ch, j, l, r, ř), polozávěrové (c, č, dz, dž)

- podle místa artikulace: retné (b, p, v, f, m), zubodásňové (d, t, n, z, s, ž, š, c, č, l, r, ř),

předopatrové (ď, ť, ň, j), hrdelné - zadopatrové (g, k, ch, h)

- podle pravopisu: tvrdé (h, ch, k, r, d, t, n,), měkké (ž, š, č, ř, c, j, ď, ť, ň), obojetné (b, f, l,

m, p, s, v, z)

3) Spisovná výslovnost, výslovnost cizích slov, přízvuk

Přízvuk:

- slovní přízvuk = zesílení hlasu

- přízvučné slabiky (mají přízvuk), nepřízvučné slabiky (bez přízvuku)

- hlavní přízvuk zpravidla na první slabice, vedlejší přízvuk nejčastěji na lichých slabikách

(někdy na sudých)

- jednoslabičné předložky – přízvuk na předložce, dvojslabičné předložky – nemají

přízvuk, trojslabičné předložky – přízvuk na první slabice

- příklonky – nepřízvučná slova (př. myl jsem se, zapřahají si koně, viděl jsem ho

přicházet, můj přítel, po Vltavě i po Labi)

Spisovná výslovnost:

- náležitá artikulace jednotlivých hlásek

- náležitá délka (kvantita) samohlásek – samohlásky krátké a dlouhé

- na konci slov – výslovnost párové souhlásky znělé jako neznělé (př. zub, kov)

- dvě stejné sousední souhlásky se mohou vyslovovat jako jedna (př. měkký, denní)

Výslovnost přejatých slov:

- vyslovované dlouhé samohlásky se v písmu někdy neoznačují

- psané s mezi samohláskami a před znělými souhláskami nepárovými (nemají párovou

neznělou souhlásku) se vyslovuje jako z

- výjimečně se psané s vyslovuje jako z (kurs, komunismus)

- x vyslovujeme zněle, je-li před samohláskou nebo před souhláskou g

- písmena th se čtou zpravidla jako t

- písmeno k před r, l vyslovujeme vždy jako k ( př. demokracie, cirkus)

- skupinu sch vyslovujeme v německých slovech jako š, v ostatních slovech jako sch (př.

schéma)

18

4) Pravopis, pravidla českého pravopisu

Pravopis:

- písmo – soubor psaných (tištěných) znaků, pomocí nichž zaznamenáváme řeč

- písmena (litery) – latinská (podle vnější podoby a podle původu) doplněná rozlišovacími

znaménky (háček, čárka, kroužek)

- rozdělovací znaménka (tečka, čárka, středník, dvojtečka,…)

- pravopis – způsob, jak se znaky zaznamenávají psané projevy spisovného jazyka

Označování hlásek písmeny:

- hláskové písmo – písmo užívané pro psaní českého jazyka (každá hláska se označuje

jediným písmenem)

- odchylky (dvě různá písmena pro jednu hlásku): i – y; ú – ů; ě; i – í po d, t, n; párové

souhlásky

Psaní velkých písmen:

- na počátku vlastních jmen

- u víceslovných názvů velké písmeno jen u prvního slova (výjimka – názvy ulic a

restaurací – př. ulice Pod Nádražím, restaurace U Dvou lip, hotel U Tří lilií)

- názvy měst – všechna slova kromě předložek velkým písmenem (př. Karlovy Vary, Ústí

nad Labem)

- zeměpisné názvy – druhová slova malým písmenem (př. Jaderské moře, Středočeský

kraj, Orlické hory, náměstí Míru, ulice Mánesova, Čertovo jezero, Země,

Velký vůz, Evropa)

- vlastní jména živých bytostí – názvy velkým písmenem (př. Božena Němcová, Čech,

Pražan, pták Ohnivák), pohádkové bytosti malým písmenem (př. vodník,

rusalka)

- přídavná jména přivlastňovací tvořená od vlastních jmen – velkým písmenem (př.

Jiráskův román), přídavná jména tvrdá malým písmenem, nejsou-li začátkem

názvu (př. české město)

- vlastní názvy společenských zařízení, svátků, knih – velké počáteční písmeno prvního

slova (př. Základní škola v Kraslicích, Městský úřad v Kraslicích, Národní

muzeum, Bible kralická, Vánoce, Velikonoce, Boží hod, První máj, Univerzita

Karlova, Noviny Mladá fronta dnes), malé počáteční písmeno, neoznačuje-li

název jednu konkrétní instituci (př. základní škola, městský úřad, gymnázium)

- v dopisech – velká písmena v osobních a přivlastňovacích zájmenech (př. Vy, Tebe, Váš)

- obecná jména z oblasti náboženské – z úcty možno psát velkým písmenem (př. Bůh,

Hospodin, Spasitel, Matka boží)

- na začátku vět – vždy velké písmeno

Psaní zkratek a značek:

- ustálené znaky – s tečkou (př. p., t. r., Fr., atd., aj., apod., tj., např.)

- značky měr, vah, měn, fyzikálních veličin – bez tečky (př. m, kg, l)

- zkratky názvů – velkými písmeny (př. ZŠ, ČR, MÚ)

19

Hranice slov v písmu:

- každé slovo se píše zvlášť, odděleně

- příslovečné spřežky píšeme dohromady se slovem (př. nahoru, vtom, poprvé)

- těsnější spojení mezi slovy naznačujeme spojovací čárkou, spojovníkem (př. známe-li,

Čapek-Chod, ostravsko-karvínský)

Hranice slov v písmu:

- rozdělovací znaménka – konec věty nebo souvětí, hranice mezi větami nebo větnými

členy, druhy vět (tečka, otazník, vykřičník, čárka, středník, dvojtečka,

uvozovky, pomlčka, závorky)

- tečka – konec věty nebo souvětí

- otazník – tázací věty

- vykřičník – věty zvolací, přací, rozkazovací (důrazný rozkaz)

- středník – místo tečky mezi větami (následuje malé písmeno)

- čárka – několikanásobné větné členy, spojení vět v souvětí

- uvozovky – přímá řeč

- dvojtečka – hranice mezi větou uvozovací a přímou řečí, před delším výčtem

- pomlčka – neukončená řeč, přerušovaná řeč

Zásady a úkoly českého pravopisu:

- zaznamenávat písmem jazykové projevy

- jednotné psaní slovních kořenů ve slovech odvozených

- po obojetných souhláskách v kořenech slova píšeme y – ý u slov, která jsou

vyjmenovaná nebo příbuzná

- po obojetných souhláskách v koncovkách podstatných a přídavných jmen se řídíme

vzory

- po obojetných souhláskách v koncovkách sloves píšeme v přítomném čase vždy í,

v příčestí minulém se řídíme shodou přísudku s podmětem (je-li podmět rodu

mužského životného nebo nevyjádřený, píšeme –i, je-li podmět rodu mužského

neživotného nebo rodu ženského, píšeme –y, je-li podmět rodu středního,

píšeme –a)

5) Slovo a jeho významy

Slovo:

- skupina hlásek, která má zřejmý význam

- věcný význam = slovní – pojmenovávání živých bytostí, věcí, dějů, vlastností, okolností,

vztahů, citů, nálad (nejdůležitější význam, který má slovo samo a které je

společné jeho tvarům)

- mluvnický význam = gramatický – obecné významy vyjádřené různými tvary téhož slova

(jsou určeny mluvnickými pravidly, vyjadřují vztah slova k různým slovům ve

větě – pád, osoba, číslo, rod,…)

- slova plnovýznamová – jen význam věcný (citoslovce a příslovce) nebo ve větě mají i

různé významy mluvnické vyjadřované zvláštními tvary (podstatná jména,

přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa)

20

- slova gramatická – vyjadřují gramatické vztahy slov nebo vět, s nimiž se spojují, sama o

sobě nemají věcný význam (předložky, spojky, částice, pomocná slovesa)

6) Tvoření slov, slovotvorné způsoby a slovotvorné postupy

Tvoření slov = slovotvorba (onomaziologie):

- způsob obohacování slovní zásoby

- řadí se do morfologie

- základními jednotkami morfémy (přípony, předpony, koncovky)

Tvoření slov:

- odvozování (derivace) – tvoření slov předponami, příponami, koncovkami

- skládání (kompozice) – nová slova vznikají ze dvou (tří) slov předlohových

- zkracování – grafické zkratky (př. tj., atd., dr., ing.), graficko-fonické zkratky (př. ČTK,

ČVUT), fonické zkratky (př. umprum, bezva, Čedok)

Motivovaná pojmenování = popisná:

- význam lze pochopit na základě jejich jazykové utvářenosti

- sdružená pojmenování (př. stoj spatný, brousit si zuby)

- slova složená (př. velkoměsto)

- slova odvozená (ukazují na formální a významové vztahy ke slovům motivujícím – př.

učitel – ten, kdo učí)

Nemotivovaná pojmenování = značková:

- význam nemůžeme vyjádřit žádným motivačním vztahem (př. voda, dům, les, malý)

- bývají často slovy motivujícími

Struktura motivovaného slova:

- dvojčlenná

- pojmenovací (onomaziologická) báze (př. vrták – nástroj, řidič – osoba)

- pojmenovací příznak (př. vrták – vrtá, řidič – řídí)

Odvozené (motivované) slovo:

- pomocí slova fundujícího (základového, motivujícího)

- motivace – vztah mezi slovem základovým a odvozeným

- fundace – skutečnost, že se část slova základového (nebo celé základové slovo) stává

součástí slova odvozeného

- slovotvorné hnízdo – slova, která mají stejný slovní základ

- slovotvorná kategorie – třída slov vykazujících význam nabytý stejným vztahem ke

slovu základovému (fundujícímu) – činitelské názvy (odvozeniny od sloves),

konatelské názvy (osoby mající co k dočinění s tím, co označuje základové

podstatné jméno – př. kamnář, požárník)

- slovotvorné typy – uvnitř slovotvorných kategorií; na základě stejného formantu – velmi

produktivní (př. jména na –tel), středně produktivní (př. jména na –ce), málo

produktivní (jména na –án), neproduktivní (netvoříme jimi nová slova)

21

Slovotvorné procesy:

- mutace – nové slovo označuje jinou skutečnost než slovo základové (př. tavit – tavič,

mléko – mlékárna)

- transpozice – nové slovo má stejný význam jako slovo základové, ale liší se

slovnědruhovou příslušností (př. letět – let, skočit – skok)

- modifikace – nově vzniklé slovo obměňuje význam slova základového (př. nos – nosík,

chlap – chlapák)

Odvozování:

- tvoření slov s novým nebo obměněným významem spojením odvozovacího základu

slova základového a slovotvorného formantu

- příponou (sufix)

- předponou (prefix)

- smíšené (předponou i příponou)

Odvozování podstatných jmen:

- mutační slovotvorné kategorie – činitelské názvy (pojmenování bytostí a věcí, které jsou

původcem činnosti – př. učitel, průvodčí, žebrák), konatelské názvy (názvy

osob, které činí něco s tím, co je vyjádřeno základovým substantivem – př.

ovčák, houbař, rotný), názvy prostředků, nástrojů a materiálů (věci, které slouží

k nějaké činnosti, látky a materiály – př. švihadlo, struhadlo, smyčec), názvy

výsledků děje (to, co vzniká dějem základového slovesa – př. dodatek, zkratka,

hoblina), názvy nositelů vlastnosti (názvy vzniklé podle vlastnosti vyjádřené

základovým přídavným jménem – př. stařec, bílek, dlouhán), názvy

obyvatelské (pojmenovávání osob podle příslušnosti k místu – př. Pražan,

Američan, měšťan), názvy příslušenské (pojmenovávají příslušníky různých

hnutí – př. záložník, rasista, parťák), názvy míst (pojmenování místa podle

vztahu s substanci, k ději, k vlastnosti – př. mlékárna, pahorkatina, čekárna)

- transpoziční slovotvorné kategorie – názvy dějů (podstatná jména vzniklá transpozicí

děje – př. honička, žití, hovor, pláč), názvy vlastností a vztahů (pojmenování

vlastností tvořená z přídavných jmen – př. tvrdost, běloba, nahota)

- modifikační slovotvorné kategorie – názvy přechýlené (pojmenování ženských bytostí ze

jmen mužských – př. vdova, liška, dlužnice), názvy zdrobnělé (příznak

menšího rozměru – př. dáreček, rybička, zrníčko), názvy zveličené (příznak

většího rozměru – př. křovisko, babizna, lotras), názvy hromadné

(pojmenování souhrnu jednotlivin téhož druhu – př. učitelstvo, trámoví, listí),

názvy mláďat (zvířecí i lidská mláďata – př. house, klouče, žábě)

- předponové odvozeniny – modifikují význam základového slova; pravé – nepředložkové

(př. nekuřák, praděd, přeochota), nepravé – předložkové (př. nadvýroba,

podskupina, předzápas)

Odvozování přídavných jmen:

- mutační kategorie – vztahová přídavná jména (rozmanité vztahy k základovým slovům;

místní – př. ostravský, látková – př. měděný, časová – př. roční, vyjadřující

podobnost – př. válcový, ostatní – př. vinný, strojní), přivlastňovací přídavná

jména (př. otcův, Karlův)

22

- transpoziční kategorie – přídavná jména dějová (př. zrající, volaný, okoralý), vyjadřující

vlastnost plynoucí z náchylnosti k činnosti (př. spavý, panovačný), vyjadřující

vlastnost plynoucí ze zasažení dějem (př. potupný, velebný), vyjadřující

vlastnost s významem pasivní možnosti (př. volitelný, opracovatelný),

vyjadřující vlastnost s významem účelu (př. prací, peroucí)

- modifikační kategorie – přídavná jména s významem zesilujícím a zeslabujícím (př.

kratičký, dlouhatánský)

Odvozování sloves:

- mutační kategorie – z podstatných a přídavných jmen; být tím, co vyjadřuje

substantivum (př. hostovat, kralovat, trampovat), dělat to, co vyjadřuje

substantivum (př. filmovat, sportovat, bodovat), užívat jako nástroje toho, co je

vyjádřeno substantivem (př. stolovat, pranýřovat, křižovat), činit něco s tím, co

vyjadřuje substantivum (př. cukrovat, číslovat, klížit), mít to, co vyjadřuje

substantivum (př. věřit, tábořit, rozumět), stávat se nějakým (př. mládnout,

chudnout, plesnivět), činit nějakým (př. bílit, černit, tupit)

- transpoziční kategorie – slovesa odvozená z citoslovcí (př. mňoukat, bučet, prásknout)

- modifikační kategorie – slovesa s obměněným významem utvořená pomocí předpon (př.

dojít, najít, vnést, rozpárat, vzletět)

Tvoření příslovcí:

- transpoziční kategorie - z přídavných jmen (př. bojácně, nově, nízko)

- mutační kategorie – z podstatných jmen (př. občas, hrůza, podvečer)

- modifikační kategorie – stupňování (př. krásně, krásněji, nejkrásněji), příslovečné

varianty (př. tudyma, teďka, zavčasně)

7) Slovní druhy a kritéria jejich klasifikace

Slovo:

- hláskový útvar, který má ustálený význam zřejmý a srozumitelný všem uživatelům

jazyka

- zvuková stránka – slovní přízvuk, samostatnost slova

- významová stránka – věcný význam (obsahový, pojmenování živých bytostí, věcí, jevů,

činností, stavů, vlastností, okolností, vyjádření vztahů, citů, nálad), mluvnický

= gramatický význam (vymezený mluvnickou stavbou jazyka – tvaroslovný,

syntaktický a skladební význam)

- slova lexikální – mají pouze věcný význam (citoslovce, příslovce)

- slova lexikálně gramatická – význam věcný, tvaroslovný i syntaktický (jména, slovesa)

- slova gramatická – význam nabývají teprve ve spojení se slovy (předložky, spojky,

částice, pomocná slovesa)

Třídění slov:

- významové (lexikální) kritérium – podle obsahu slova

- tvaroslovné (morfologické) kritérium – podle schopnosti slova vyjadřovat svými tvary

úlohu ve větě

- skladební (syntaktické) kritérium – podle úlohy slova ve větě

23

- věcně významové kritérium – plnovýznamové slovní druhy (podstatná jména, přídavná

jména, zájmena, číslovky, slovesa, příslovce, citoslovce), neplnovýznamové

slovní druhy (předložky, spojky, částice, pomocná slovesa)

- kritérium základního významu - základní (podstatná jména, přídavná jména, slovesa,

příslovce), nezákladní (číslovky, zájmena, předložky, spojky, částice,

citoslovce)

- kritérium tvaroslovné – ohebná slova (podstatná jména, přídavná jména, zájmena,

číslovky, slovesa), neohebná slova (příslovce, předložky, spojky, částice,

citoslovce)

- syntaktické kritérium – mohou být samostatným větným členem (podstatná jména,

přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa, příslovce, někdy citoslovce),

nemohou být samostatným větným členem (předložky, spojky, částice)

Slovní druhy:

- podstatná jména (substantiva) – názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů a vztahů

- přídavná jména (adjektiva) – vlastnosti podstatných jmen

- zájmena (pronomima) – zastupují podstatná a přídavná jména nebo na ně ukazují

- číslovky (numeralia) – označují počet, pořadí

- slovesa (verba) – vyjadřují děj

- příslovce (adverbia) – bližší okolnosti dějů a předmětů

- předložky (prepozice) – bližší okolnosti dějů, ale teprve ve spojení se jmény, jejichž pád

řídí

- spojky (konjunkce) – spojují jednotlivé větné členy nebo věty

- částice (partikule) – uvozují věty a označují jejich druh podle postoje mluvčího

- citoslovce (interjekce) – vyjadřují city, nálady, vůli mluvčího a zvuky

8) Typy skloňování, jmenné kategorie

Typy skloňování:

- pádová koncovka podstatných jmen, přídavných jmen, zájmen a číslovek – označuje pád

i číslo

- jmenné skloňování – podstatná jména rozdílná podle rodu, některé základní, řadové a

druhové číslovky (př. sto, čtyři, miliarda, dvoje, patero, půl páta), přídavná

jména ve jmenných tvarech (př. rád, ráda, rádo, vesel, smuten), přídavná jména

přivlastňovací (př. matčin, matčina, matčino), slovesné tvary příčestí minulého

a trpného (četl, četla, psán, psána), některá zájmena (sám, sama, samo)

- zájmenné skloňování – zájmena (př. ten, náš, jenž) ; zájmena já, ty, my, vy mají

skloňování zvláštní

- složené skloňování – přídavná jména, přídavná jména zpodstatnělá (př. vrátný, vrchní),

podstatná jména (př. Jiří, paní), zájmena (př. jaký, který, čí, samý, týž), řadové

číslovky (př. první, pátý), násobné číslovky (př. dvojnásobný), druhové

číslovky (př. paterý, dvojí), přídavná jména slovesná (př. toužící, padlý,

objednaný)

Časování sloves:

- vyjádření osoby, čísla, způsobu, rodu, vidu

24

- určité slovesné tvary – vyjadřují mluvnické kategorie

- neurčité slovesné tvary = infinitivy – nevyjadřují mluvnické kategorie

Jmenné kategorie:

- rod – mužský (maskulinum) životný a neživotný, ženský (femininum), střední (neutrum)

- číslo – jednotné (singulár), množné (plurál)

- pád – nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál

9) Soustava skloňování podstatných jmen

Skloňování:

- podle rodu

- podle pádové koncovky 1. pádu jednotného čísla

- podle tvaru 2. pádu jednotného čísla

Rod mužský životný:

- ve 4. pádě jednotného čísla zakončení samohláskou

- pán, muž, předseda, soudce

Rod mužský neživotný:

- ve 4. pádě jednotného čísla zakončení souhláskou

- hrad, stroj

Rod ženský:

- žena, růže, píseň, kost

Rod střední:

- město, moře, kuře, stavení

10) Přídavná jména, číslovky, jejich skloňování

Přídavná jména:

- tvrdá – mladý, mladá, mladé

- měkká – jarní

- přivlastňovací – otcův, matčin

Jmenné tvary přídavných jmen:

- vzor šťasten, šťastna, šťastno

Stupňování přídavných jmen:

- pravidelné – 2. stupeň – příponou –ší, -ejší, -ější (př. milý, milejší), 3. stupeň předponou

nej- (př. nejmilejší)

- nepravidelné – př. dobrý, lepší, nejlepší

- 1. stupeň – pozitiv, 2. stupeň – komparativ, 3. stupeň – superlativ

25

Číslovky:

- určité – vyjadřují přesný počet

- neurčité – nevyjadřují přesný počet

- základní (odpovídají na otázku kolik?)

- druhové (kolikero?)

- násobné (kolikrát?)

- řadové (kolikátý?)

Skloňování číslovek:

- bezrodé – podle vzorů podstatných jmen (př. tři, čtyři – kost)

- rodové – podle vzorů podstatných jmen nebo přídavných jmen (př. sto – město, milion –

hrad, miliarda – žena, tisíc – stroj, druhý – mladý)

Druhy zájmen (není v otázkách, ale mohou se zeptat):

- osobní – já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ona, se

- ukazovací – ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám

- přivlastňovací – můj, tvůj, svůj, náš, váš, jeho, její, jejich

- vztažná – kdo, co, jaký, který, čí, jenž

- tázací – kdo, co, jaký, který, čí

- neurčitá –někdo, něco, nějaký, něčí, leckdo, ledaco, kdosi, každý, kdokoli,…

- záporná – nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný

11) Slovesa, gramatické kategorie sloves

Druhy sloves:

- plnovýznamová – samostatný věcný (lexikální) význam

- pomocná – lexikální význam tak oslabený, že je spojujeme se slovesy

plnovýznamovými; vyjadřují mluvnické významy osoba, číslo, způsob, čas,

význam rodu a vidu vyjadřují v infinitivu; modální (způsobová) – chtít, mít,

moci, muset, smět; fázová – začít, začínat, přestat, přestávat, zůstat, nepřestat;

vlastní pomocná slovesa – být, bývat, mít, mívat

– činnostní – vyjadřují činnost vycházející od nějakého činitele

- předmětová – řídí pád jména, kterého se děj slovesa přímo týká

- bezpředmětová = stavová – vyjadřují přechod z jednoho stavu do druhého

- zvratná (reflexíva) - spojení slovesa s akuzativem či dativem osobního zvratného

zájmena se, si

Slovesné tvary:

- kmen přítomný (prézentní) – po odtržení zakončení 3. osoby čísla jednotného (př. ber-e,

pros-í, děl-á)

- kmen minulý (infinitivní) – od příčestí činného odtrhneme koncovku –l, -la, -lo, -li (př.

bra-l, prosi-l, děla-l)

- jednoduché tvary – skládají se z tvarotvorného základu a z tvarotvorného formantu (př.

tisk-ne, kupu-je)

- složené tvary – spojením tvaru plnovýznamového slovesa s jednoduchým nebo složeným

tvarem pomocného slovesa být (př. psal jsem, kdybych byl napsal, je napsán)

26

- určité tvary (finitivní) - vyjadřují všechny mluvnické významy (především osobu a číslo)

- neurčité tvary (infinitivní) – nevyjadřují všechny mluvnické významy (nejde určit osobu)

Gramatické významy (kategorie) sloves:

- osoba – pomocí osobních zájmen (já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona)

- číslo – jednotné (singulár), množné (plurál); onikání – oslovení jedné osoby tvarem 3.

osoby množného čísla; autorský plurál – autor se vyjadřuje v 1. osobě

množného čísla; majestátní plurál – panovníci mluví o sobě v množném čísle

- způsob – oznamovací (indikativ), rozkazovací (imperativ), podmiňovací (kondicionál)

- čas – přítomný (prézens), minulý (préteritum), budoucí (futurum)

- rod – činný (aktivum) – původcem děje je podmět, trpný (pasívum) – podmět není

původcem děje

- vid – nedokonavý (imperfekta) – neohraničený děj, vyjadřují všechny časy (př. řekl, říká,

bude říkat), dokonavý (perfektiva) – ohraničený děj, nemohou vyjádřit děj

probíhající v přítomnosti (př. přinesl, přinese); vidová dvojice – slovesa

stejného slovního základu a opačného vidu (př. nést – přinést)

Tvoření podmiňovacího způsobu:

- přítomný – minulý čas slovesa + by (bych, bys, by, bychom, byste, by)

- minulý – přítomný podmiňovací způsob + být

- př. nosil bych – býval bych nosil, prosili byste – bývali byste prosili

Tvoření trpného rodu:

- opisný – příčestí trpné + sloveso být (př. byl napsán, je nemocen)

- zvratný – sloveso + zájmeno se (př. napsal se, doručil se)

12) Slovesné tvary a jejich tvoření

Jednoduché slovesné tvary:

- oznamovací způsob přítomného času činný – z kmene přítomného osobními koncovkami

- rozkazovací způsob – jen ve 2. osobě jednotného i množného čísla a v 1. osobě

množného čísla, tvoří se z kmene přítomného (př. nes, nesme, neste)

- infinitiv – z kmene minulého koncovou příponou –t

- přechodník (transgresív) – přítomný – vyjadřuje děj současný s jiným dějem (tvoření –

viz zvláštní kapitola), minulý – vyjadřuje děj, který v minulosti předcházel

před jiným dějem (tvoření – viz zvláštní kapitola)

- příčestí činné – z kmene infinitivního příponou –l

- příčestí trpné – z kmene infinitivního příponami –n, -en, -t

- podstatná a přídavná jména slovesná

Tvoření přechodníků:

- přítomný – z kmene přítomného, koncovky –a, -e (mužský rod jednotného čísla), -ouc, -

íc (ženský a střední rod jednotného čísla), -ouce, -íce (množné číslo); př. nesa,

nesouc, nesouce (zakončení v množném čísle přítomného času na –ou), píše,

píšíc, píšíce (zakončení v množném čísle přítomného času na –í)

27

- minulý – z kmene minulého (zpravidla jen od sloves dokonavých), koncovky –v, bez

koncovky (mužský rod jednotného čísla), -vši, -ši (ženský a střední rod

jednotného čísla), -vše, -še (množné číslo), př. udělav, udělavši, udělavše (v

kmeni minulém je před –l samohláska), přived, přivedši, přivedše (v kmeni

minulém je před –l souhláska)

Složené (analytické) slovesné tvary:

- oznamovací způsob minulého času – příčestí činné plnovýznamového slovesa + tvar

přítomného času pomocného slovesa být (př. chválil jsem)

- oznamovací způsob budoucího času – z infinitivu nedokonavého plnovýzna-mového

slovesa a z tvaru budoucího času pomocného slovesa být (př. budeš chválit)

- podmiňovací způsob minulý – z přítomného podmiňovacího způsobu a z pomocného

slovesa být (př. byl bych poprosil)

- trpný rod – z příčestí trpného a z příslušného tvaru pomocného slovesa být (př. byla

překvapena)

13) Slovesné třídy a vzory

Slovesné třídy:

- zařazení slovesa do třídy – pomocí zakončení ve 3. osobě jednotného čísla

oznamovacího způsobu přítomného času (u dokonavých sloves tvar budoucího

času)

- 1. třída – e (před –e není ani n ,ani j)

- 2. třída –ne

- 3. třída –je

- 4. třída – í

- 5. třída –á

- pomůcka: Žene je bída.

- izolovaná (nepravidelná) slovesa – nelze zařadit do žádné třídy (být, chtít, vědět, jíst)

Slovesné vzory:

- zařazení slovesa ke vzoru – podle zakončení ve 3. osobě jednotného čísla oznamovacího

způsobu minulého času (rozhoduje, jaká hláska je před –l)

- 1. třída – měkké vzory – maže, peče, umře (tře); tvrdé vzory – nese, bere

- 2. třída – tiskne, mine, začne

- 3. třída – kryje, kupuje

- 4. třída – prosí, trpí, sází (mezi vzory trpí – sází rozhoduje tvar rozkazovacího způsobu –

trp, sázej)

- 5. třída – dělá

14) Neohebné druhy slov

Příslovce:

- vyjadřují různé bližší okolnosti dějů a předmětů, jako místo (př. zde), čas (př. brzy),

způsob (př. rychle), příčinu, důvod (př. proto), míru věci (př. velmi)

28

- ve větě závisí na slovesech, přídavných jménech nebo jiných příslovcích

- vznikají z přídavných jmen (př. dobře), ze zájmen (př. kudy, kdy, tam), záporová

příslovce (př. ne, ni, nikoli), ustrnutím prostých pádů jmen (př. kolem, daleko,

honem), spojením předložky s jiným slovem – příslovečné spřežky (př. doleva,

například, sbohem), ustrnutím slovesných tvarů (př. leže, stoje)

- stupňování – 2. stupeň – přípona –e, -eji, -ěji, 3. stupeň – předpona nej- (př. zdravě,

zdravěji, nejzdravěji); nepravidelné stupňování – př. dobře, lépe, nejlépe

- zájmenná – významem příbuzná se zájmeny (př. tam, tehdy, tak, tudy)

- číselná – významem příbuzná s číslovkami (př. dvojmo, kolik)

- záporová (záporky) – pokud jsou samostatným slovem (př. ne, ni, nikoli)

- přitakací a vybízecí – př. ano, ba, na

- způsobová – př. asi, snad, prý

Předložky:

- vyjadřují podobné okolnosti jako příslovce, ale teprve ve spojení se jmény, jejichž pád

řídí (tvoří předložkový pád)

- vlastní – vyskytují se jen jako předložky (př. v, do, s, pro)

- nevlastní – mohou být i jiným slovním druhem (př. kolem, blízko, místo); vznikají

z podstatných jmen (př. podle, kolem, mezi), z příslovcí (př. opodál, skrz),

z abstraktních podstatných jmen (př. během, z důvodu, s ohledem na)

- neslabičné – př. s, z, v

- slabičné – př. na, mezi

- vokalizace předložek – připojení samohlásky k neslabičné předložce (př. ve, se)

Spojky:

- spojují větné členy nebo věty a vyjadřují přitom mluvnický i obsahově významový

poměr členů a vět

- souřadicí – vyjadřují významový poměr mezi souřadnými větnými členy nebo mezi

souřadnými větami (př. a, i, nebo, ale, avšak, neboť)

- podřadicí – připojují větu vedlejší k větě řídící (př. když, jakmile, protože)

- jednoduché – př. že, když, až

- složené – př. zatímco

- spojkové výrazy dvojčlenné – př. i když, a proto

Částice:

- uvozují samostatné věty a naznačují jejich druh

- modální a citové – uvozují větu a naznačují její druh

- modální – vyjadřují také stanovisko mluvčího – jistotu (př. jistě), pravděpodobnost (př.

možná), pochybnost (př. prý), hodnocení (př. žel)

- platnost – přitakací (př. ano, zajisté), záporná (př. ne, nikoli)

- vznik ze slov ohebných (př. to, ono, tuším), z příslovcí (př. vážně), ze spojek (př. aby)

Citoslovce:

- vyjadřují nálady, city a vůli mluvčího nebo na něco upozorňují nebo označují hlasy a

zvuky

29

- nevstupují většinou do větných členů (mohou ale mít úlohu přísudku, př. Chlapec hop do

vody.)

- náladová – př. ach, běda, heč

- volní – př. haló, na, hybaj

- zvukomalebná – př. kuku, cink, bác

- podle původu – prvotní (př. ach, au, ej), přejatá (př. fuj, mordie), odvozená (př. běda,

prosím, hrome)

15) Pojetí skladby, věta a výpověď

Syntax = skladba:

- nauka o spojování vět v souvětí

Věta:

- základní jednotka jazykového projevu

- významová stránka – ucelená, modalita (postoj mluvčího ke skutečnosti)

- gramatická stránka – soustava vztahů mezi větnými členy

- zvuková stránka – podle druhu věty

- grafická stránka – na začátku velké písmeno, na konci interpunkční znaménko

Zvuková stránka věty:

- rozdělování vět pauzami na úseky

- důraz (větný přízvuk) v klidně pronášených větách na konci, v citově vzrušených větách

na začátku

Větná melodie:

- tónový průběh věty (změny ve výšce hlasu)

- v mluvených projevech určuje postoj mluvčího k obsahu věty

- oznamovací věty – klesavá

- tázací věty – zjišťovací – klesavě stoupavá, doplňovací – stoupavě klesavá nebo klesavá

- rozkazovací věty – stoupavě klesavá nebo klesavá

- zvolací věty – stoupavě klesavá nebo klesavá

Valence:

- schopnost přísudkového slovesa nebo adjektiva vázat na sebe určitý počet členů

- valenční větné členy – vždy podmět a předmět, někdy příslovečné určení a doplněk

Závislost:

- rozvíjející větné členy jsou závislé na řídícím větném členu

- vedlejší věta je závislá na větě řídící

- shoda – řídící větný člen určuje mluvnické kategorie

- řízenost – řídící větný člen určuje pád

- přimykání – řídící větný člen neovlivňuje mluvnické kategorie závislého členu

Větné členy:

- holé, rozvité, několikanásobné

30

- větnými členy nejsou částice, spojky, předložky, vsuvka, někdy citoslovce

16) Komunikativní funkce výpovědi

Oznamovací (enunciativní) věty:

- prostě oznamovací nebo podmíněně oznamovací věty

- končí tečkou

Tázací (inerrogativní) věty:

- projev vůle

- končí otazníkem

- zjišťovací – odpověď ano, ne; úkolem je zjistit správnost nebo nesprávnost celé výpovědi

- doplňovací – nelze odpovědět ano, ne; úkolem je doplnit chybějící člen myšlenky

Rozkazovací (imperativní) věty:

- výraz vůle, aby oslovený něco uskutečnil nebo neuskutečnil

- důrazný rozkaz končí vykřičníkem, mírný tečkou

- vyjadřují prosbu, pokyn

Přací (dezideraktivní) věty:

- výraz citově zabarvené vůle mluvčího

- uvozeny částicemi

- končí vykřičníkem i tečkou

Zvolací (eklamativní) věty:

- věty s citovým zabarvením

- končí vykřičníkem

17) Syntaktické vztahy, způsoby a prostředky jejich

vyjadřování

Přisuzování (predikace):

- jednočlenné a dvojčlenné věty

- základní větné členy (podmět, přísudek)

Určování (determinace):

- člen závislý a člen řídící (syntaktická dvojice determinační)

- rozvitý větný člen je determinovaný, holý větný člen je nedeterminovaný

- shoda – přívlastek shodný

- řízenost – přívlastek neshodný, předmět

- přimykání – přívlastek neshodný, příslovečné určení

Přiřazování (koordinace):

- několikanásobné větné členy

31

- souřadné souvětí

- dva nebo více větných členů (vět) označujících různé představy a stojících na stejném

stupni

- poměry mezi větami a větnými členy – slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací,

důvodový, důsledkový

Přístavek (apozice):

- zvláštní postavení mezi determinací a koordinací

- shodný přívlastek volně připojený

Vsuvka (parentenze):

- přerušení jednotného, souvislého pásma řeči členem přicházejícím z jiné roviny

- doplnění, vysvětlení obsahu

- nemá syntaktický vztah

18) Větné struktury (typy podmětové a bezpodmětné, typy

větných struktur podle valence, tzv. neslovesné věty)

Dvojčlenná věta:

- obsahuje část podmětovou i přísudkovou

Jednočlenná věta:

- obsahuje jen podmětovou nebo přísudkovou část

- slovesná (verbální) – základem je určitý slovesný tvar, vyjadřuje přírodní jevy (př.

Svítá.), tělesné nebo duševní stavy (př. Bolí mě v krku.), může obsahovat

sloveso ve tvaru trpného rodu (př. S jarními pracemi se letos začalo hodně

brzy.)

- infinitivní – základem slovesný infinitiv, má často funkci rozkazovací (př. Platit!)

- jmenné (nominální) – základním větným členem podstatné jméno v 1. nebo v 5. pádě,

využívá se k nadpisům, nápisům, oznámení (př. Kapitola druhá. Vchod.);

mohou být adjektivní (př. Velmi zajímavé!), adverbiální (př. Dobře.)

- citoslovečné (interjekční) – základem náladové, volní nebo zvukomalebné citoslovce (př.

Běda! Halo! Haf haf!)

19) Větné členy Podmět (subjekt):

- základní větný člen v 1. pádě

- ptáme se přísudkovým slovesem 1. pádovou otázkou

- vyjádřený (ve větě je podstatné jméno, zájmeno, přídavné jméno nebo číslovka ve funkci

podmětu)

- nevyjádřený – je-li podmětem mluvčí (1. osoba) nebo posluchač (2. osoba), je-li podmět

znám z textové souvislosti

- všeobecný – věta se vztahuje na přesněji nepojmenované lidi

- vyjádřen podstatným jménem, zájmenem, přídavným jménem, infinitivem, citoslovcem,

číslovkou

32

Přísudek (predikát):

- základní větný člen

- ptáme se podmětem otázkou: Co dělá podmět?

- slovesný – základem je sloveso ve tvaru určitém

- jmenný se sponou – základem je sponové sloveso být a podstatné nebo přídavné jméno

- citoslovečný – základem je citoslovce

- jmenný beze spony – základem je podstatné nebo přídavné jméno

- vyjádřen slovesem, podstatným jménem, přídavným jménem, citoslovcem

Přívlastek (atribut):

- rozvíjející větný člen

- každý člen, který závisí na podstatném jménu

- závislost vyjádřená shodou, řízeností i přimykáním

- shodný – přejímá od řídícího podstatného jména pád, číslo, rod, je vyjádřen přídavným

jménem, zájmenem, číslovkou, podstatným jménem

- neshodný – zůstává ve stejné podobě bez zřetele na pád řídícího podstatného jména

(neskloňuje se s ním), je vyjádřen nejčastěji podstatným jménem

- několikanásobný – několik přívlastků souřadných (můžeme mezi ně vložit spojku a, i,

oddělují se čárkou)

- nesouřadné přívlastky– přívlastky různého druhu závislé na jednom podstatném jménu

- postupně rozvíjející – dva a více přívlastků souřadných shodných (nemůžeme mezi ně

vložit spojku a, i, neoddělují se čárkou)

- těsný – omezuje významový rozsah řídícího podstatného jména, nemůžeme ho vypustit

beze změny smyslu věty (neodděluje se čárkou)

- volný – neomezuje obsah řídícího podstatného jména, přidává bližší vysvětlení, můžeme

ho beze změny smyslu věty vypustit (odděluje se čárkami)

- přístavek (apozice) – shodný přívlastek volně připojený, základem je rozvité podstatné

jméno, odděluje se čárkami (př. O Boženě Němcové, autorce Babičky, jsme se

učili při hodině literatury.)

Doplněk (atribut verbální):

- rozvíjející větný člen

- závisí na slovesu a zároveň se významově vztahuje k podstatnému jménu

- vyjádřen shodným přídavným jménem ve jmenném tvaru nebo podstatným jménem,

infinitivem, přechodníkem, číslovkou

Předmět (objekt):

- rozvíjející větný člen

- závislý na slovese nebo přídavném jménu

- ptáme se slovesem nebo přídavným jménem pomocí 2. – 7. pádu

- vyjádřen podstatným jménem, zájmenem, infinitivem

Příslovečné určení (adverbiale):

- rozvíjející větný člen

- závislé na slovese, přídavném jménu, příslovci

- vyjadřuje průvodní okolnosti a vztahy

- vyjádřeno příslovcem, podstatným jménem

33

- forma není určena (přimykání)

- místa (adverbiale loci) – kde? kam? kudy? odkud?

- času (adverbiale temporis) – kdy? odkdy? dokdy? jak často? na jak dlouho? jak dlouho?

- způsobu (adverbiale modi) – jak? jakým způsobem?

- míry (adverbiale modi) – druh příslovečného určení způsobu, kolik? o kolik? jak mnoho?

jakou měrou?

- příčiny (adverbiale causae) – proč? z jakého důvodu? z jaké příčiny?

- účelu – druh příslovečného určení příčiny, proč? za jakým účelem?

- podmínky – druh příslovečného určení příčiny, za jaké podmínky?

- přípustky – druh příslovečného určení příčiny, v kterém případě?

- zřetele – druh příslovečného určení příčiny, se zřetelem k čemu (komu)?

20) Zvláštnosti a nepravidelnosti ve větných konstrukcích

(polovětné útvary, vsuvka, volně vytčené větné členy,

nedostatky ve výstavbě výpovědi)

Výpustka (elipsa):

- není vyjádřený větný člen, který ze souvislosti snadno doplníme

- př. Jen jezte, já už nemohu.

Samostatný větný člen:

- pro zdůraznění stojí na začátku nebo na konci věty

- ukazuje na něj zájmeno nebo příslovce

- odděluje se čárkou

- př. Petr, ten má štěstí.

Oslovení:

- odděluje se čárkami

- př. Měl jsi, člověče, štěstí.

Vsuvka (parentenze):

- má povahu poznámky k obsahu věty

- odděluje se čárkami, pomlčkami, závorkami

- př. Úlohy píše – už asi jiný nebude – až večer.

- ustálená spojení nemusíme oddělovat (př. Vrátím se doufám kolem páté. Přines mi

prosím sklenici vody.)

Vyšinutí z větné konstrukce (anakolut):

- opuštění započatého větného schématu

- odděluje se čárkou

- př. Každý, kdo má více než druhý, už mu narostou rohy.

Nedokončená výpověď (aposiopese):

- přetržení začaté věty

- př. Kozel aby tě …

34

21) Souvětí

Druhy souvětí:

- jednoduché – obsahuje 2 věty

- složité – obsahuje 3 a více vět

- souřadné – obsahuje aspoň 2 věty hlavní

- podřadné – obsahuje jednu větu hlavní

Druhy vět:

- hlavní – významově i formálně samostatná, nemůžeme se na ni jinou větou zeptat, není

závislá na jiné větě souvětí

- vedlejší – závislá na jiné větě v souvětí nebo na jejím větném členu, může být řídící pro

další větu

Souřadné spojení:

- může být mezi několikanásobnými větnými členy, mezi dvěma větami hlavními nebo

mezi dvěma souřadně spojenými větami vedlejšími (jsou-li závislé na jedné

větě hlavní a jsou-li stejného druhu)

- slučovací – obsahy vět jsou významově rovnocenné (a, i, ani, pak, potom, i-i, ani-ani,

jednak-jednak, brzo-brzo, tu-tu)

- stupňovací – obsah jedné věty se jeví závažnější než obsah druhé věty (ba, ba i, ba ani,

dokonce, dokonce i, nadto, navíc, nejen-ale, nejen-nýbrž)

- odporovací –obsah jedné věty popírá nebo omezuje platnost obsahu druhé věty (ale,

avšak, však, jenže, nýbrž, leč, sice-ale, ale zato, zato však, a přitom, a zatím, a

přece, ale přesto, jen, jenom, pouze)

- vylučovací – obsahy vět se navzájem vylučují (nebo, anebo, buď-nebo, či)

- příčinný, důvodový – druhá věta vyjadřuje důvod, vysvětlení nebo příčinu první věty

(neboť, vždyť, totiž)

- důsledkový – druhá věta vyjadřuje, co je důsledek nebo následek obsahu první věty

(proto, a proto, tedy, a tedy, tudíž, a tudíž, tak, a tak, takže)

Druhy vedlejších vět:

- podmětná – vyjadřuje podmět hlavní věty, je uvozena spojkou nebo vztažným zájmenem

(kdo, co, kde, kam, kdy, jak, aby, že)

- přísudková – vyjadřuje jmennou část přísudku jmenného se sponou řídící věty, je

uvozena spojkami, zájmeny (jak, jaký)

- přívlastková – rozvíjí podstatné jméno nebo zájmeno věty řídící, je uvozena spojkou,

vztažným zájmenem, příslovcem (kdo, co, že, aby, který, jaký, jenž)

- předmětná – rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno věty řídící, je uvozena spojkou,

vztažným zájmenem (kdo, co, kde, kam, kdy, jak, aby, že)

- příslovečná – rozvíjí sloveso, přídavné jméno, sloveso věty řídící

- příslovečná místní – je uvozena vztažnými příslovci (kde, kam, odkud, kudy)

- příslovečná časová – je uvozena časovou spojkou (když, až, jakmile, než, dokud)

- příslovečná způsobová – je uvozena příslovcem, spojkou (jak, tak, že, aby)

- příslovečná měrová – je uvozena zájmenem, příslovcem, spojkou (co, seč, jako by, jako

když, tak, tolik, tím)

35

- příslovečná příčinná (důvodová) – je uvozena spojkou (protože, poněvadž, jelikož, ježto,

že)

- příslovečná účelová – je uvozena spojkou (aby)

- příslovečná podmínková – je uvozena spojkou ( jestliže, -li, pokud, když, pakli, jestli,

jak, kdyby)

- příslovečná přípustková – je uvozena spojkou (ač, ačkoli, ačkoliv, třebaže, třebas,

přestože, jakkoli, jakkoliv, i když, i kdyby, byť)

- příslovečná zřetelová – je uvozena spojkou, zájmenem, podstatným jménem (z hlediska

toho, že, po stránce toho, že, na to, že, pokud)

- doplňková – rozvíjí přísudek i podstatné jméno věty řídící, je uvozena spojkami (jak, že)

Postup při určování druhu vedlejší věty:

- zjistíme, na kterém slově věty řídící je vedlejší věta závislá

- zjistíme, jakým spojovacím výrazem je věta vedlejší uvozena

- ptáme se stejnými otázkami jako na stejnojmenné větné členy

Interpunkce v souvětí:

- věta vedlejší je vždy od věty hlavní oddělena čárkou

- věty spojené spojkami a, i, ani, nebo ve slučovacím poměru neoddělujeme čárkou

22) Základní rysy slovenštiny ve srovnání s češtinou

Slovanské jazyky:

- češtině nejbližší slovenština

Rozdíly mezi slovenštinou a češtinou:

- slovenština nemá ř

- čeština nemá ä, uo, ie, ia, iu, ľ

- slovenština nezměnila a, u po měkkých souhláskách v e, i, nemá proto řadu českých

rozdílů mezi tvrdými a měkkými vzory (př. ulica, ulicu, muža)

- rozdíly ve tvarech – např. –m v 1. osobě jednotného čísla přítomného času je u všech

sloves (př. nesiem, kupujem), v 7. pádě jednotného čísla podstatných jmen jsou

tvary pánom, mužom

- rozdíly ve slovní zásobě (př. teraz – nyní, vracko – kapsa, oblok – okno, robotník –

dělník)

- ve slovenštině vyslovujeme e po d, t, n, jeko ě

23) Stylistika, základní pojmy, slohotvorní činitelé

Stylistika (lingvostylistika):

- zkoumá styl ve všech souvislostech, princip výstavby komunikátu jako celku

- nauka o stylu – výběr, využití a uspořádání jazykových prostředků, které slouží

k výstavbě komunikátu

Základní pojmy:

36

- komunikát – výsledek působení činitelů, kteří se při komunikaci uplatňují; projev, text;

monologický, dialogický

- komunikanti – účastníci komunikačního procesu

- vnímatel – čtenář, posluchač

- komunikační záměr – vím, co chci říci; nemusí plnit komunikační cíl

- komunikační efekt – v každém textu jiný; specifické rysy má individuální (autorský) styl

Druhy stylistiky:

- lingvostylistika – zkoumá slohové rozvrstvení a uplatňování jazykových prostředků

v rovině stylistické a v rámci jednoho jazyka

- srovnávací – srovnává slohové jevy v jiných jazycích

- historická – zkoumá vývoj soustavy stylů

- obecná – zkoumá podstatu stylových kategorií a jevů, vztah stylistiky k jiným

disciplínám

Metody stylistického rozboru:

- tradiční – funkčnost zvolených jazykových prostředků, jejich adekvátnost (slovníky)

- moderní – substituční (transformační) – žák nebo učitel hodnotí text sám; statistické –

přesné číselné údaje o slohové kvalitě daného projevu

Jazykový sloh:

- výběr a uspořádání jazykových prostředků v jazykovém projevu a způsob jeho výstavby

Jazykový prostředek:

- hláska, tvar, slovo, věta

- výběr jazykového prostředku – proces vytváření jazykového projevu (praktická

stylistika), výsledkem je analýza jazykového projevu (teoretická stylistika)

- uspořádání, řazení základních prvků jazykové výstavby v celky vyšší

- jazykový projev vzniká ztvárněním určitého obsahu konkrétním mluvčím nebo pisatelem

- výstavba jazykového projevu – podle funkce projevu

Styl:

- individuální – specifičnost stylu jednotlivce

- interindividuální – jazykové projevy skupiny autorů (podle doby, směru)

Stylová norma:

- úhrn zvyklostí, tendencí a zákonitostí uplatněných jazykových prostředků

- ve škole norma gramatická a slohová

Slohotvorní činitelé:

- faktory, které jakýmkoli způsobem působí na výběr jazykových prostředků při vzniku

souvislého jazykového projevu

- subjektivní – znalost jazyka a jeho vyjadřovacích možností, znalost věci, vliv četby,

okamžitý duševní stav, sociální zařazení, intelektuální a rozumová vyspělost

autora, životní zkušenosti, všeobecný rozhled, úroveň vzdělání, povahové a

mentální vlastnosti, osobní zájmy, záliby, sklony

37

- objektivní – nezávisí na autorovu projevu – funkce projevu (dorozumívací, poznávací,

informační, estetickosdělná, výchovná), ráz komunikátu (soukromý, veřejný),

situace a prostředí (souhrn objektivních činitelů podílejících se na komunikaci,

celková atmosféra prostředí), charakter adresátů (známý, neznámý), forma

komunikátu (psaná, mluvená), míra připravenosti (text připravený, částečně

připravený, nepřipravený), užitý kód (přirozený – verbální jazyk český, jiné

kódy – tabulky, grafy, diagramy), téma komunikátu (souhrn subjektivních i

objektivních činitelů)

Stylová oblast:

- projevy, které se vyznačují stejnými charakteristickými rysy – projevy mluvené a psané,

projevy veřejné a soukromé, projevy připravené a nepřipravené, projevy

s přímým a nepřímým kontaktem, projevy monologické a dialogické, oblast

umělecká, oblast hovorová, oblast odborná, oblast publicistická

Stylová vrstva:

- soubor jazykových prostředků, které se v projevech určité stylové oblasti užívají a jsou

specifické

- prostředky hláskové, tvarové, slovotvorné

- umělecká, hovorová, knižní, odborná

Stylový typ:

- vytvářen podle určitých zvyklostí platných v dané stylové oblasti v závislosti na

slohotvorných činitelích

- hovorový, publicistický, umělecký, odborný

24) Klasifikace funkčních stylů a jejich prostředků

Hovorový styl = běžně dorozumívací:

- pro běžné denní dorozumívání

- oblast společenské konverzace

- projevy mluvené, soukromá korespondence, která není určena veřejnosti

- hovorová forma spisovné češtiny

- umělecká stylizace v současné próze, ve filmu, v jevištních hrách

- gramatická charakteristika – nepřipravené projevy, hovorová forma spisovné češtiny

(jednoslovné pojmenovávací prostředky, infinitivní konstrukce, vztažné věty

s absolutním co, užití opakovaného podmětu on, kontaktové prostředky,

pleonasmus – stejná slova)

- lexikální stránka – kolokvialismy (hovorová slova), parazitické výrazy, nadbytečnost

příslovečných výrazů, přídavná jména – význam velké intenzity a exprese ,

citátové výrazy – obecně rozšířené, přejatá slova – módní výrazy, příslovce –

náhrada za víceslovná příslovečná určení

Odborný styl:

- teoretický – vědecký, naučný; vědecké knihy, články, studie, vysokoškolské učebnice;

rozvoj vědních oborů v rovině teoretické; požadavek přesnosti, jednoznačnosti,

38

úplnosti vyjádření; promyšlená kompozice, propracovaná větná stavba,

vědecká terminologie

- praktický = pracovní – zavádění teoretických výsledků do praxe; určitost, věcnost,

přehlednost, stručnost

- popularizační = populárně odborný – šíření výsledků vědeckého poznání; méně náročný

na přesnost, vysvětlování termínů, oživovací prostředky

- psaná monologická forma

- spisovná čeština

- kompozice – jasná, soustavná, přehledná, minimum nadbytečných prvků, nepřípustné

myšlenkové skoky, výkladový a popisný slohový postup (okrajově vyprávěcí a

úvahový), užívání mimoverbálních kódů (číselných, grafických), horizontální

členění (odstavce), vertikální členění (pásmo základních informací a pásmo

sekundární – odkazy, citace, rejstřík), složitější a propracovanější větná stavba,

texty formalizovány

- monologické prostředky (vysoký podíl jmen)

- slohové útvary - monologické (výklad, popis, přednáška, referát, charakteristika),

dialogické (diskuse, polemiky, rozpravy)

- termíny – přejaté i domácí, jednoslovné i víceslovné, motivované (stavbou napovídají

obsah pojmu) i nemotivované, systémové (prvky téže systémové řady tvořeny

týmiž prostředky) i nesystémové, vědecké i populární

Publicistický styl:

- psaný – žurnalistický, novinářský

- mluvený – řečnický (televize, rozhlas)

- veřejné projevy

- pestrá výstavba

- stručnost, operativnost, přehlednost, srozumitelnost

- spisovná čeština

- informace o aktuálních problémech (pro širokou veřejnost)

- prolínání prvků hovorových, věcných, publicistických, odborných, informativních

- funkce – informační, získávací, přesvědčovací, agitační

- jazyková stránka – minimální příprava, automatizace výrazů (publicismy – metafory,

fráze), věty tázací, nevlastní předložky

- slohové útvary – zpravodajské (inzerát, interview), analytické (úvodník, komentář),

beletristické (fejeton, sloupek, reportáž)

Umělecký styl:

- všechny jazykové projevy, v nichž je zvýrazněna estetická funkce jazyka

- základem spisovná čeština

- próza, poezie, drama

- esteticky sdělná funkce

- nevlastní přímá řeč, polopřímá řeč

- poetismy (umělecké, básnické výrazy)

- neologismy (slova utvořená autorem)

- archaismy (zastarávající slova)

- volné přiřazování vět bez slovního vyjadřování vztahu

39

Administrativní styl:

- jednací, úřední

- výstižné a přehledné ztvárnění věcných údajů (žádosti, posudky, životopisy, stížnosti)

- ovlivňování činnosti osob (oběžníky, vyhlášky)

- dokumentační funkce (protokoly, usnesení, zápisy)

- stručné a přehledné informace (předtištěné formuláře, dotazníky)

- odborné termíny, ustálené formule

- funkce řídící, zpravovací, informativní

- požadavky – věcná správnost, účelnost, přesnost

- kompozice – oslaben autorův vztah k adresátovi, standardizace

- morfologické prostředky – knižní výrazy, nevlastní předložky, deverbální přídavná jména

- lexikální stránka – citově neutrální slova, termíny, zkratky, univerbizace (jedno slovo

vyjadřuje několik slov)

- slohové útvary – textové (žádost, protokol, zápis, životopis, úřední dopis), heslovité

(formuláře, dotazníky, soupisy, složenky)

25) Slohové rozlišení jazykových prostředků

Hledisko územní:

- slova spisovná – užívaná na celém území, některá nářeční slova typická pro danou oblast

- slova nespisovná – slova cizího původu, slova domácího původu, úzce nářeční slova

(dialektismy), nářeční slova (regionalismy)

Hledisko sociálního prostředí:

- slang – nespisovná část slovní zásoby vázaná na sociální prostředí (profesionální –

příslušníci téhož povolání, zájmový – příslušníci zájmových skupin)

- argot – osoby společensky vyřazené

Hledisko příslušnosti slov ke stylovým vrstvám spisovného jazyka:

- stylová vrstva neutrální – výrazy z kterékoli stylové oblasti

- stylová vrstva hovorová – pro oblast hovorovou bezpříznakové výrazy, v jiných

oblastech příznakové, mohou mít citové zabarvení

- stylová vrstva odborná – termíny (pojmenování s přesným a jednoznačným významem),

využití synonymity

- stylová vrstva publicistická – ustálené výrazy, frazeologické obraty

- stylová vrstva umělecká – poetismy (básnická slova), metafory (obrazná pojmenování)

- stylová vrstva knižní – mohou se vyskytovat ve všech stylových vrstvách, časté výrazy,

jež mají dosáhnout humorného účinku

Hledisko dobového výskytu slov:

- historismy – zanikla skutečnost, kterou pojmenovávaly, dnes jen v textech odborných a

uměleckých

- archaismy – slova zastarávající, slova zastaralá

- neologismy – nově utvářená slova

Hledisko častosti výskytu slov:

40

- slova běžně užívaná

- slova řidší

- slova řídká

Hledisko citového zabarvení slov:

- slova nocionální (citově neutrální)

- slova emocionální (citově zabarvená, expresivní)

- slova užívaná ironicky

- slova užitá v žertovném smyslu

Hledisko původu slov:

- slova domácí (prvotně domácí, zdomácnělá)

- slova přejatá

- slova citátová

Hledisko struktury pojmenování:

- sdružená - sousloví (ustálená slovní spojení)

- multiverbizační – jednoslovné pojmenování se nahrazuje souslovím

- obraty frazeologické – oblast hovorová, publicistická

Několikanásobné lexikální prostředky:

- synonyma – slova se stejným nebo podobným významem

- antonyma – slova s opačným významem

- homonyma – slova, která stejně znějí, ale mají různý význam

- slova mnohovýznamová – slova, která mají více významů

- paronyma – slova podobná svou vnější stavbou jiným slovům, ale významů zcela

různých

26) Slohové postupy a útvary

Slohové postupy:

- popisný – popis, charakteristika; obraz osob, předmětů, prostředí, jevů; podání obrazu je

statické

- vyprávěcí – vypravování; zachycuje průběh děje; časová posloupnost (zápletka,

vyvrcholení, rozuzlení)

- výkladový – výklad, pojednání, úvaha; podstata předmětu, jevu, děje; vztahy mezi prvky

- informační – zpráva, oznámení, dopis, zápis, žádost, životopis; základní věcné údaje o

skutečnosti

Slohové útvary:

- popis – množství prvků podle míry úplnosti a přehlednosti; uplatnění subjektivity;

statický (předmět, osoba), dynamický (popis děje); prostý, odborný, umělecký;

předmětu, prostředí, postupu práce, osoby

- charakteristika – vedle vnějších znaků popisována i povaha a charakter; výrazná

subjektivita; přímá a nepřímá

41

- vypravování – průběh děje; prosté a umělecké; přímá řeč, vnitřní řeč, nevlastní přímá řeč;

časová posloupnost; uplatnění prvků postupu popisného a výkladového

- výklad – zprostředkovává výsledky vědních oborů; souhrn poznatků o daném problému;

prvky postupu popisného; odborný článek (základní forma psaného projevu),

studie (rozsáhlejší, náročnější), rozprava = kompendium (rozsáhlá odborná

práce), monografie (rozsáhlá rozprava věnovaná jednomu tématu), diskuse,

přednáška, referát, sdělení (formy mluveného projevu)

- pojednání – výsledky bádání v jednotlivých vědních disciplínách

- úvaha – autor se argumenty snaží přesvědčit čtenáře o správnosti svého pohledu na

skutečnost (esej – odborná úvaha)

- zpráva a oznámení – úkolem je předat v co nekratším čase maximální souhrn informací;

zpráva – sdělení o tom, co se stalo, oznámení – informace o tom, co se stane

- dopis – osobní, úřední; ustálené složky

- zápis ze schůze – informace o průběhu, obsahu a výsledcích jednání (heslovitě); důležitá

fakta

- žádost – úřední dopis vyjadřující požadavek, přání; věcný a jasný obsah (argumenty)

- životopis – stručné, věcné a souvislé vypsání nejdůležitějších faktů z obsahu života;

základní údaje (den, rok, místo nerození, jména rodičů, jejich zaměstnání,

vzdělání pisatele, zvláštní znalosti, dosavadní zaměstnání, osobní poměry)

42

Didaktika

1) Pojetí vyučování českému jazyku na 1. stupni

Pojetí vyučování českému jazyku na 1. stupni:

- soubor zásad, na jehož základě se stanoví cíl a úkoly vyučování, jeho obsah i metody

- zásada spojení školy se životem

- zásada zřetele k věkovým zvláštnostem žáků

- zásada všestranné výchovnosti

- zásada integrity jazykového vyučování

- zásada uvědomělosti a lingvistického přístupu

- zásada přiměřené náročnosti

- zásada strukturního uspořádání učiva

- zásada názornosti

- zásada aktivnosti

Vyučovací metody uplatňované v českém jazyku:

- motivační - vstupní a průběžná motivace

- výkladové - monologické (vyprávění, vysvětlování, výklad, přednáška, referát),

dialogické (rozhovor řízený, volný)

- fixační – opakování (v přípravné části vyučovací hodiny, procvičování nové látky, po

ukončení tematického celku, v průběhu učebního procesu, na konci školního

roku, na začátku nového roku), cvičení

Vyučovací metody poznávací = racionální:

- analýza – rozčlenění celku na části (určení podstatných znaků)

- syntéza – myšlenkové sloučení částí objektů v celek nebo spojení různých vlastností do

integrovaného celku (postupuje se od známých jevů k novým)

- komparace = srovnání – myšlenkový postup zjišťující shody nebo rozdíly mezi

porovnávanými jevy (odkrytí podstatných rysů jevů nebo sledovaných

předmětů)

- abstrakce – rozlišení podstatného od nepodstatného

- generalizace = zobecňování – vystihuje společné znaky jevů

- konkretizace – myšlenkový postup od všeobecného k jednotlivému (dokladování

vhodnými příklady)

- klasifikace = třídění – myšlenkový proces, jímž se skupina jevů nebo předmětů dělí na

podskupiny podle určitého třídícího znaku

- analogie – myšlenkový postup, v němž na základě shody dvou nebo více jevů či znaků

porovnávaných elementů usuzujeme na shodu jevů či znaků porovnávaných

elementů i v jiných vlastnostech těchto elementů

- subsumpce = podřazování – myšlenkový postup, jímž zvláštní podřizujeme obecnějšímu

(indukce – od příkladů k závěru, dedukce – od definice k příkladům)

43

Metody prověřování, hodnocení, kontroly, klasifikace:

- prověřování – diagnostická činnost učitele, součást vyučovacího procesu, podklad pro

hodnocení a klasifikaci; ústní, písemné, didaktické testy

- hodnocení – vyjádření učitele o tom, jak a do jaké míry žák učivo zvládl, jakých

výsledků dosáhl, s jakou pílí, odpovědností či zájmem k němu přistupoval;

adresováno celé třídě, skupině, jednotlivcům; příprava klasifikace; diagnóza

stavu dovedností, vědomostí, návyků; součástí je evidence nedostatků

- klasifikace – shrnutí hodnocení vyjádřené klasifikačním stupněm; výchovná funkce; při

stanovení klasifikačního stupně z předmětu český jazyk bere učitel v úvahu

výsledky v jazykovém vyučování, ve čtení a slohu (neklasifikovat estetickou

úroveň)

Pojetí předmětu český jazyk v učebních osnovách:

- zásada integrity jazykového vyučování a slohu

- zásada strukturálního uspořádání učiva

- zdůrazněn rozvoj vyjadřovacích dovedností žáků jako princip, který má prolínat

veškerým vyučováním na 1. stupni

- osnovy objasňují vyučovací metody a způsoby práce

2) Osnovy, učebnice, pomůcky pro výuku jazykové a slohové

složky předmětu český jazyk

Osnovy:

- závazné pro všechny typy škol

Základní škola – osnovy:

- žáci si mají osvojit techniku čtení a psaní a prokazovat ji ve škole i mimo školu

- žáci se mají naučit souvisle vyjadřovat, správně používat český jazyk v běžných situacích

- žáci mají získat pro život významné dovednosti, spojené s mnohostrannou komunikací

člověka v moderní společnosti

- žáci mají poznávat bohatost mateřského jazyka, jeho slovní zásoby a v praxi používat

elementární pravidla stylistiky

- žáci si osvojí podstatné poznatky ze systému českého jazyka a prakticky ovládají základy

českého pravopisu

Učebnice:

- základní prostředek realizace koncepce jazykového vyučování

- sestaveny v souladu s učebními osnovami

- základní norma pro práci učitele

- nejčastěji užívaná učební pomůcka v jazykovém vyučování

- na 1. stupni neobsahují výklad mluvnického učiva (obsahují jen poučky – školské

definice pojmu)

- struktura – tematické celky tvořené kapitolami a lekcemi (obsahují úvodní oddíly

věnované opakování; rozsah učebnic průměrně 180 stran, 5 hlavních

44

tematických celků rozdělených na 18 lekcí; ilustrace – obrázky ilustrační,

ilustrace plnící ryze didaktickou funkci)

- cvičení – v každé hodině asi 2; 50 % souvislé slohové útvary; texty tvořené autory, texty

převzaté z literatury pro děti; zdůraznění zřetele stylistického vyučování; důraz

na aktivní účast žáka, na uplatňování různých myšlenkových operací; převážná

část určena k ústnímu zpracování

Metodická příručka:

- jednotný celek s učebnicí

- výklad koncepce předmětu, obsahu vyučování a jeho systému, způsobu práce

v jednotlivých ročnících

- uvedené počty hodin jsou orientační

- obsahují výklad, metodické poznámky k jeho probírání a pokyny ke cvičením

- učitel musí dodržet úkoly opakovací, prohlubovací a shrnovací

Další učební pomůcky:

- žákovské – určeny k přímé manipulaci žákům

- demonstrační – vizuální, auditivní, audiovizuální

3) Typy a struktura hodin jazykového a slohového vyučování

Struktura vyučovací hodiny:

- úvod (motivace, seznámení s úkoly hodiny)

- aktivace dříve probraného učiva potřebného k výkladu nového učiva

- prvotní osvojení učiva

- upevňování a aplikace nového učiva na příkladech

- opakování a procvičování učiva

- shrnutí učiva

- všestranné rozbory jazykové

- prověřování učiva

Rozčlenění hodin:

- hodina prvotního osvojování učiva = hodina výkladová

- hodina upevňovací = cvičební

- hodina opakovací

- hodina prověřovací

- hodina smíšená (na 1. stupni nejběžnější)

Struktura smíšené hodiny:

- úvod, motivace žáků (2 min.)

- jazykový rozbor (5 min.)

- opakování probraného učiva, na které bude navazovat učivo nové – aktivace učiva (8

min.)

- prvotní osvojení učiva (10 min.)

- procvičování a aplikace na příkladech, upevňování nového učiva (15 min.)

- shrnutí a uložení domácího cvičení (5 min.)

45

4) Vyučování českému jazyku na málotřídních školách

Málotřídní školy:

- ve vesnicích, kde není dostatečný počet žáků

- jednu třídu navštěvují žáci několika ročníků

- podle počtu tříd – jednotřídní (všechny ročníky v jedné třídě), dvojtřídní (v jedné třídě 1.

a 3. ročník, v druhé třídě 2. a 4. ročník), trojtřídní (samostatný 1. ročník,

druhou třídu tvoří 2. a 4. ročník, třetí 3. a 5. ročník)

- platí stejné učební osnovy jako u klasických škol

- náročné pro učitele (organizace, příprava na vyučování)

Základní formy práce:

- přímá – vysvětlení a procvičení nového učiva s kontrolou předchozí samostatné práce

- samostatná práce žáků - různé formy – pracovní listy, sbírky cvičení, pomůcky vyrobené

učitelem, různé typy cvičení s využitím moderní didaktické techniky

Práce učitele:

- vštěpuje od počátku základní návyky samostatné práce

- systém zpracování a následné kontroly zadaných úkolů (značky, způsob podtrhávání,

systém kontroly a sebekontroly)

- podstatou je práce s učebnicí (žáci se v ní musí naučit dobře orientovat)

- kontrola samostatné práce průběžně, i když učitel pracuje přímo s jiným oddělením

Struktura vyučovací hodiny:

- 15 minut – přímá práce s žáky nižších ročníků, samostatná práce žáků vyšších ročníků

- 20 minut – samostatná práce žáků nižších ročníků, přímá práce s žáky vyšších ročníků

- 15 minut – přímá práce s žáky nižších ročníků, samostatná práce žáků vyšších ročníků

- u jednotřídních škol rozšířené vyučování (pro učitele hodiny navíc, jednotlivé ročníky se

učí jazyku zvlášť)

5) Metody a formy práce při výuce pravopisu, morfologie,

syntaxe, nauky o zvukové stránce slova, základů stavby

slova

Učivo o zvukové stránce slova:

- ortofonie = správné tvoření hlásek

- ortoepie = osvojování správné výslovnosti

- učitel musí zachovávat všechna pravidla správné výslovnosti, dbát na správnou melodii

projevu, členit projev pauzami, zachovávat přiměřené tempo a rytmus, volit sílu

hlasu odpovídající velikosti třídy a počtu žáků, musí brát v úvahu věkové

zvláštnosti žáků, vybírat vhodné jazykové prostředky

- upevňování návyku správného dýchání, tvoření hlasu a artikulace

46

Pravopisný výcvik, pravopis lexikální:

- ortografie = pravopis (ustálený způsob, jak se grafickými znaky zaznamenávají projevy

spisovného jazyka)

- uplatnění zrakové, verbální a motorické paměti i rozumové úvahy

- lexikální pravopis – psaní i-y po měkkých, tvrdých a obojetných souhláskách v pozici

mimo koncovku, označování kvantity samohlásek, psaní písmena ě, znělých

souhlásek na konci a uvnitř slova, skupiny souhlásek, předložky a předpony s a

z, psaní slov přejatých, zkratky a značky, psaní velkých a malých písmen na

začátku slov a slovních spojení, pravopis spřežek, pravidla o spojovníku a

dělení slov

- nácvik vyjmenovaných slov – vycházet z celých řad (pamětní zvládání a procvičování),

cvičit současně pravopis vyjmenovaných slov a slov příbuzných, současně

cvičit slova s y-ý a i-í, nepravá homonyma cvičit nejprve ve dvojicích, ve 3.

ročníku osvojení algoritmu, ve 4. ročníku osvojení postupu, výcvik dovršit v 5.

ročníku, těžiště výcviku je v souhrnných cvičeních, při hodnocení mít na

paměti, že se žáci novému pravopisu stále učí, dbát na vhodné aktivizující

formy práce (hrozí stereotypnost a únavnost)

- psaní krátkých a dlouhých samohlásek – uvádět různé příklady (příčiny chyb v

označování kvantity samohlásek – neuvědomování si rozdílu mezi krátkými a

dlouhými samohláskami, sluchové vady)

- písmeno ě – analýza vhodně vybraných slov z textu

- psaní znělých a neznělých souhlásek – vyvodit pojmy tvar slova a slovo příbuzné,

vyvození souhlásek lišících se znělostí, některá slova je třeba naučit se pamětně

- dělení slov na konci řádku – podle slabik, podle morfematického rozkladu

- psaní velkých a malých písmen – rozdíl mezi obecným a vlastním jménem, postupovat od

frekventovaných názvů k neznámým

- psaní slov přejatých – příležitostné učivo

- psaní předpon a předložek – rozlišit předponu a předložku, správné psaní předpon a

předložek, naučit psát slova s předponou vy-, ob-, v-

Pravopis morfologický a syntaktický:

- morfologický – psaní i- y v koncovkách jmen a slovesných tvarů přítomného času

- syntaktický – shoda koncovek příčestí s podmětem, větná interpunkce

- shoda přísudku s podmětem – zásady nácviku – zdůraznit, že l je hláska obojetná, uvádět

i věty s podmětem postponovaným, nevytvářet představu mechanické shody

v i-y mezi podmětem a přísudkem, upozornit na rozdíly v psaní i-y v přísudku

ve tvaru přítomného a minulého času, dbát na typy davy lidí se tlačily, proudy

lidí směřovaly

- interpunkce – od interpunkčních znamének na konci věty k doplňování interpunkce

(větná schémata)

Prověřování pravopisu:

- různé typy diktátů (cvičné a kontrolní, speciální a souhrnné, bez přípravy a s přípravou,

volné, tvůrčí a výběrové)

- dbát na správný výběr textu, na techniku diktování

- kontrola a oprava (do týdne, písemná)

- evidence chyb

47

- hodnocení a klasifikace (časté slovní hodnocení, klasifikační známka dána normou)

Zvuková stránka slova:

- rozlišit zvukovou a významovou stránku slova

- rozlišit rozdíl mezi větou přečtenou a napsanou

Významová stránka slova:

- pochopení základních významových vztahů (synonymie, antonymie, nadřazenost,

podřazenost, souřadnost)

- rozlišit vyjadřování spisovné a nespisovné, s citovým zabarvením a bez citového

zabarvení

- vhodná cvičení – lexikální (substituční) – problémový charakter

- zařazování slov do významových okruhů

- vést žáky k samostatnému a aktivnímu plnění úkolu

Základy stavby slova:

- odlišení slov příbuzných od jiných

- zařazovat různé typy slov

- rozvoj logického myšlení, porozumění jazykovým jevům, podněcování aktivity a

samostatnosti žáků, základy slohové výchovy

Učivo o tvoření slov a stavbě slov:

- pojmy – slovotvorný rozbor, rozbor stavby slova, slovo základové

- cíl – zjistit, jak bylo slovo utvořeno na základě jiného slova, rozčlenit slovo na nejmenší

stavební části

- postup – ukázat žákům slova motivovaná a nemotivovaná, hledat slovo základové (z něj

lze utvořit více odvozených slov), vyčlenit slovotvorný základ, všímat si

slovotvorných prostředků

Učivo o slovních druzích:

- cíl -rozlišení všech slovních druhů

- postup – rozlišení slovních druhů na ohebné a neohebné, rozlišení slovních druhů

neohebných (podle charakteristiky z přehledu), rozlišení slovních druhů

ohebných, algoritmický postup při určování slovních druhů

- úkol – znalost základního systému slovních druhů a jejich třídících znaků, ovládnutí

algoritmického postupu při určování slovních druhů v případech

bezproblémových

Mluvnické kategorie jmen:

- postup při určování čísla a rodu – utvoření základního tvaru, samostatné uvádění

příkladů podstatných jmen, rod určovat nejprve u tvarů jednotného čísla (u

podstatných jmen pomnožných a hromadných určovat jen rod uvedeného tvaru

pomocí ukazovacích zájmen)

- postup při určování pádu – žáci musí být schopni rozlišit tvary slov a slova příbuzná,

vyvodíme pádové otázky, pamětné osvojení pádových otázek, praktický

výcvik, pěstujeme smysl pro rozlišování pádu a tvaru, získání obecnější

48

představy o tom, co je skloňování, určování pádu spojíme s určováním rodu a

čísla, poznání předložkových pádů

Osvojování tvarů podstatných jmen:

- postup – od středního rodu přes ženský k mužskému rodu (podle uvedeného schématu,

osvojení algoritmu, zvláštní pozornost věnovat tvarům s dvojí koncovkou)

- klasifikace až na konci výcviku

Mluvnické kategorie sloves:

- postup při osvojování slovesných kategorií – osvojení kategorií slovesných a jmenných

v těsné návaznosti, zdůraznění návaznosti na učivo o slovních druzích, na 1.

stupni neprobírat kategorii vidu a rodu, kategorie se začínají probírat úplným

přehledem a spojují se s pojmem časování, způsob probírat od 4. ročníku,

seznámení s termínem zvratné sloveso

- čas – vycházíme od slovesa nedokonavého nezvratného, kategorii času objasňovat

s použitím časové osy, čas neurčovat u sloves podmiňovacího a rozkazovacího

způsobu, při určování slovesných kategorií postupovat od osoby přes číslo,

způsob, čas

- osoba, číslo – začínáme vyvozením kategorie osoby, pokračujeme odvozením dalších

tvarů a sumarizací do úplného přehledu, kategorii slovesné číslo vyvodit od

osobních zájmen použitých při vyvození osoby

- způsob – od 4. ročníku, začínat soustavou, poté probírat jednotlivé způsoby

Osvojování slovesných tvarů:

- cíl – uvědomování si slovesného tvaru, poznání tvaru, tvoření správného tvaru, vědomé

užívání správného tvaru dosahující úrovně dovednosti a přecházející v návyk

- uvědomování si slovesného tvaru – při procvičování se neomezovat jen na cvičení

zaměřená na slovesa, utvářet představy o slovesných tvarech, poznání

slovníkového a mluvnického významu slovesných tvarů, poznání slovesa jako

ohebného slovního druhu, poznání koncovek typických pro dané osoby

- poznání tvaru – poznání, že osobní koncovka daného slovesného tvaru má u různých

sloves různou podobu (poznání slovesného tvaru od tvarů jiných, mluvnický

popis slovesného tvaru)

- tvoření slovesného tvaru – osvojení slovesného tvaru, tvoření graficky správného tvaru,

gramaticky správného tvaru podmíněného výslovností, gramaticky správného

tvaru podmíněného pravopisem, vždy až na závěr tématu, nejprve u

bezproblémových tvarů, vyžadovat zřetelnou výslovnost tvarů, vycházet

z tvarů oznamovacího způsobu

- pravopis slovesných tvarů – podle výslovnosti, průběžné procvičení, jiným tvarem

slovesa (uplatnění nepřímého názoru, chyby opravovat, ale klasifikovat až po

probrání tématu, důležitá je žákova písemná oprava)

- užívání kodifikovaného tvaru – zpočátku neuplatňovat stylistické hledisko, nevést žáky

k užívání tvarů knižních a zastaralých, vyzdvižení tvarů spisovných

49

Věta jednoduchá a souvětí:

- cíl - chápat hranice mezi větnými celky, rozlišení věty jednoduché a souvětí, pořádek

vět, druhy vět podle modality, stavba souvětí a věty jednoduché, základní větné

členy, podstata shody, řeč přímá a nepřímá

- věta – k procvičení vhodné problémové úkoly (počítání vět, skládání slov do vět,

stylizační cvičení)

- věta jednoduchá a souvětí – začínat analyticky (vyčlenění vět podle pauz a melodie,

grafická znaménka), pokračovat synteticky (spojování vět v souvětí), posilovat

naukové učivo, při určování skladební dvojice vycházet z určitého slovesného

tvaru, při určování závislosti klást důraz na směr šipky, postup od základní

skladební dvojice k ostatním, naučit žáky planimetrické znázornění věty

(stavba věty v něm vyniká, ale je technicky náročnější)

Druhy vět podle postoje mluvčího ke skutečnosti:

- znaménka za větami a větnou melodii učit současně

- učivo pojato komplexně (vychází z celku)

Pořádek slov:

- úkol – představa, že uspořádání vět v jazykovém projevu není libovolné – na základě

konkrétní činnosti s jazykovým materiálem

- cvičení – uspořádání vět napsaných na proužcích papíru, zařazení věty na správné místo

Řeč přímá a nepřímá:

- vycházet z praktické znalosti z četby

- úkol – seznámit žáky se základními termíny (přímá řeč, věta uvozovací, řeč nepřímá),

poučky se žáci neučí zpaměti, naučit žáky interpunkci přímé a nepřímé řeči

v praxi, cvičit používání přímé a nepřímé řeči

- učivo je důležité zejména z hlediska slohového

6) Jazyková cvičení (jazykové rozbory)

Cvičení:

- podle úlohy - poznávací, aplikační a prohlubovací, opakovací a kontrolní

- podle obsahu - fónická, lexikálně sémantická, slovotvorná, morfologická, syntaktická

- podle způsobu provedení - opisovací, přepisovací, doplňovací, obměňovací, substituční a

transformační (při substituci se konstrukce věty nebo slovního spojení nemění,

při transformaci ano), modelová (podle vzoru), problémová, diktáty

- podle převahy poznávacího textu – analytická, syntetická, srovnávací, třídící, zobecňující

- podle formy – písemná, ústní

- podle místa zpracování – školní, domácí

Jazykové rozbory:

- zaměřené na určitý jev

- komplexní (nejproduktivnější, opakují naučené dovednosti souhrnně)

- zařazovat v každé hodině (k opakování i klasifikaci)

50

7) Moderní metody a formy práce v jazykovém a slohovém

vyučování

Současný přístup:

- učitel má možnost výběru metod i forem práce

- moderní metody využívají rozličných didaktických pomůcek (gramofon, magnetofon,

diaprojektor, zpětný projektor, video,…), pracovních listů, pracovních sešitů,

počítačových programů

- zařazovat dramatickou výchovu, didaktické hry

- pracovat ve skupinách i samostatně

- střídat metody i formy práce, vyvarovat se stereotypnosti

- vycházet z praktické činnosti žáků

8) Oprava písemných prací žáků, hodnocení a klasifikace

Hodnocení:

- motivační činitel

- adresováno celé třídě, skupině, jednotlivcům

- nezbytné v závěru každé vyučovací hodiny

- porovnání požadavků učitele s žákovými výsledky

- příprava klasifikace

- diagnóza stavu dovedností, vědomostí a návyků

- součástí je evidence nedostatků

Klasifikace:

- funkce výchovná

- při stanovení klasifikačního stupně z předmětu český jazyk bere učitel v úvahu výsledky

v jazykovém vyučování, ve čtení a ve slohu

- neklasifikovat estetickou úroveň

- nerozlišovat hrubé a malé chyby

- jednoznačný klasifikační stupeň

Oprava slohových projevů:

- učitel sleduje výsledky slohového vyučování

- učitel si ověřuje správnost nebo nevhodnost svého postupu

- zdokonaluje žákovy vyjadřovací dovednosti, vychovává jej ke kritičnosti

- vedle vyznačení chyb je nutné vyzdvihnout i klady projevu

Oprava mluveného projevu:

- vyžaduje okamžitou reakci učitele

- chyby v izolovaných větách opravujeme sami nebo za součinnosti žáků ihned po

skončení projevu

- chyby v souvislém projevu registrujeme a k opravě vybíráme nejzávažnější, opravujeme

až po skončení projevu

51

- drobné nedostatky neopravujeme

- vhodné je nahrát projev na magnetofon a vyzkoušet, zda žáci sami některý nedostatek

objeví

Oprava psaného projevu:

- s ohledem na žákovy dovednosti učitel určuje, které chyby opraví sám a které ponechá

k opravě žákovi

- rozlišení chyb – jevy, k nimž není námitek nebo jež lze tolerovat; prostředky, jejichž

výběr se nám jeví jako vhodnější; prostředky, které byly vybrány chybně

- vhodné – u slabších žáků se věnovat jen skutečným slohovým chybám, vpisování

vhodnějších výrazů

- systém korekturních znamének – usnadnění práce učiteli i žákovi, jednotnost systému pro

označování chyb mluvnických a pravopisných (rovná podtržení – označení

chyb mluvnických, interpunkčních a pravopisných, vlnovka – požadavek na

změnu stylizace), doplňkem jsou stručná hesla

- vhodné je dvojí čtení projevu

- oprava – individuální, hromadná

- průběh opravy – kolektivní, individuální

- zápis opravy – za úlohu

- kontrola opravy – učitel určí, co žák opraví znovu (doporučeno založení „listu chyb“

každého žáka)

- typologie slohových chyb – výskyt nadbytečných slov, nevhodné opakování výrazu,

kvalita volby výrazu, časté užívání zájmen, nesprávné zapojování výrazu do

věty

Hodnocení slohových projevů:

- posouzení dovednosti aplikovat slohové učivo na přiměřenou vyjadřovací praxi

- informace v základních rysech o výsledcích žákovy práce

- specifické stránky hodnocení – hodnocení žákovských výsledků úzce spjato

s hodnocením práce učitele, hodnocení projevů tvořivých i reprodukovaných,

mluvený projev je skutečným odrazem úrovně žáka, při mluveném projevu

reagovat přiměřeně a opatrně, rozlišení skutečných chyb a neobratností nebo

nedostatků, při mluveném projevu brát v úvahu žákovy kvality stylistické a

mluvnické, při psaném projevu přihlížet i ke správnosti pravopisné

- při hodnocení práce, jíž předcházela hromadná příprava, si všímat nejprve celkové

stylizace, poté kompozice, nakonec posoudit stránku obsahovou

- uvědomit si rozdíl mezi myšlením dětí a dospělých

- klasifikace – jednoznačná známka, žákům dát výsledky klasifikace na vědomí v době,

kdy ještě neztratili zájem o hodnocení; klasifikací činnost nekončí (oprava,

odstranění chyb, analýza projevů,…)

52

9) Předpoklady vyučování slohu, znaky žákova projevu na

počátku školní docházky

Předpoklady vyučování slohu:

- slovní zásoba

- znalost gramatiky

- znalost slohových postupů a útvarů

- vhodné užívání jazykových prostředků

- členění textu nebo mluveného projevu na kratší úseky

- schopnost reprodukce předchází způsobu produktivnímu (vlastní práci)

- užívání synonymie

- odstranění nedostatků v jednoduchých cvičeních

Znaky žákova projevu na počátku školní docházky:

- malá slovní zásoba

- převládá způsob reproduktivní

- nedodržuje časovou posloupnost

- opakování slov

- parazitické výrazy

- nesouvislost mluveného projevu

- nečlení mluvený projev pauzami, nesprávná intonace

- nezná gramatická pravidla

- psané projevy – jen krátká cvičení (dokončení vypravování, jednoduchý popis, vystižení

vlastností pozorovaného předmětu nebo jevu)

- vliv rodinné výchovy (četba, zájmy, zkušenosti)

Nácvik mluvených projevů:

- zadáme některému lepšímu čtenáři text s úkolem, aby si ho dvakrát přečetl a vyprávěl

spolužákům jeho obsah

- s úkolem seznámíme ostatní žáky

- žák reprodukuje uložený text, ostatní spolužáci se k němu mohou otočit, nepřerušují ho,

ale mohou se ho po projevu zeptat na to, co je zajímá

- žáci reprodukují reprodukovaný text

- učitel přečte původní text a žáci sledují, zda v reprodukci nebylo něco vynecháno

10) Charakteristika slohových postupů a útvarů probíraných

na 1. stupni ZŠ

Slohové postupy:

- reproduktivní – žáci reprodukují vhodně zvolený text

- produktivní – žáci sami tvoří souvislý text

53

Slohové útvary:

- vypravování – původně mluvený útvar; sděluje neopakovatelný, jedinečný děj;

charakteristickým rysem je neformální, osobní účast na ději; úkolem je vylíčit

příběh tak, aby si ho posluchač dokázal živě a přesně představit; pozornost

upoutává i dějové napětí; soustředit se na posloupnost dějů, návaznost vět,

střídání souvětí o různých délkách, uvedení přímé řeči, v napínavých místech

vyprávění převést do přítomného času

- popis – jazykové ztvárnění znaků osob, věcí, dějů, jevů postižitelných našimi smysly;

usilujeme o vyjádření výstižné, přesné, jasné a dostatečně názorné; při nácviku

prostého popisu na 1. stupni neklademe nároky na uměleckost ani odbornost;

usilujeme o správné seskupení popisovaných znaků

- zpráva – aktuální informace o tom, co se již stalo

- oznámení – sdělení o tom, co se teprve stane

- telegrafické a telefonické sdělení – stručné, věcné, promyšlená formulace

- přivítání – stručné sdělení vyjadřující radost z návštěvy

- blahopřání – příležitostný projev vyjadřující náš kladný vztah nebo úctu k člověku nám

blízkému nebo společensky významnému

- dopis – smíšený útvar

11) Metody a formy práce ve slohovém výcviku

Metody motivační:

- motiv = zdůvodnění, proč se žák učí (snaha dosáhnout prostřednictvím výuky hlubších a

širších vědomostí

- na 1. stupni formou soutěžení, kooperace, expresivity – zaměření na praktickou

uplatnitelnost slohových dovedností

- 3 typy – působení na jednotlivce, skupinu, celý kolektiv

- o vhodnosti zvolené metody rozhoduje znalost žáků (učitel se orientuje na žáky

průměrné)

- nevhodné – rozvrstvení motivů (příliš časté a náhlé střídání činnosti), zrychlení

pracovního tempa v okamžiku, kdy zjistíme, že uplatněná metoda je účinná

- vhodné – volba dílčího úkolu, uplatnění názorných pomůcek, vzor (vychází-li jeho

uvedení z předpokladu, že se s ním chce žák ztotožnit), motivační rozhovor

vycházející ze zkušeností žáků v dané oblasti, motivační učitelovo vyprávění,

zaměření na citovou stránku žáků, výběr témat podle zkušeností žáků, vhodná

atmosféra, funkční výtvarný projev žáků, zařazení samostatné práce,

komunikativní situace (věrohodná situace, kterou učitel nastíní), zařazování

příkladů, práce s tabulí, interpretace požadavků osnov, podněty zvenčí

(vhodná interpretace nečekaných podnětů), praktické využití výsledků,

promyšlené zařazování motivace

Metody expoziční:

- uplatnění při prvotním osvojování učiva

- metoda rozhovoru – myšlenková součinnost žáků a učitele; řízený – ovlivnění cíle,

kterého chce učitel dosáhnout; expoziční otázky (žákova pozornost je

usměrňována k jistým jazykovým nebo stylistickým jevům), problémové

54

otázky (předkládají problémy snadno řešitelné), rekapitulační otázky (směřují

k obsahovým prvkům učiva, o němž učitel předpokládá, že ho žák už zná)

- metoda vysvětlování – použití v okamžicích, kdy nestačí metoda rozhovoru

- metoda vyprávění – monologická; pomocná funkce (ilustrace některé látky, model

napomáhající utvořit si správnou představu o útvaru, nácvik jiného slohového

útvaru)

- metoda problémová – vytváření řečových situací; ráz určité neobvyklosti, atraktivnosti se

zřetelem k životní realitě; prvky, jejichž zařazení nevyžaduje mnoho času

Názorné metody:

- zprostředkování logického poznání na základě nebo za pomoci smyslového vnímání

- důležité je komentovat užití názoru, doplňovat ho otázkami, usměrňovat pokyny,

přerušovat drobnými problémovými cvičeními

- zařadit názor optický i sluchový

- nemalý význam má výchozí text

- př. kreslení vývojové křivky vypravování na tabuli, komentář, zobecnění poznatků,

nahrazení křivky písmeny (Z = začátek, zápletka, V = vrchol, vyvrcholení děje,

K = konec, R = rozuzlení děje)

Metody upevňování učiva:

- metody cvičení

- metody stylistického rozboru – na 1. stupni pouze tou formou, že si vypíšeme chybně

formulované věty a společně je opravíme

Metody opravy slohových projevů:

- oprava mluveného projevu

- oprava psaného projevu

Metody hodnocení slohových projevů:

- hodnocení mluveného projevu

- hodnocení písemného projevu

- slovní hodnocení

- klasifikace

Formy práce:

- samostatná

- skupinová

- hromadná

55

12) Vytváření souvislého jazykového projevu způsobem

reproduktivním a produktivním, úloha osnovy, reprodukce

(druhy, význam, přechod k produktivnímu stylu)

Reprodukce textu:

- v počátečních fázích nácviku

- výhody – učitel sleduje obsahové členění textu, srovnání žáků, výběrem textu učitel

působí na jednotlivce i na kolektiv

Typy reprodukce:

- doslovná ( doslovné opakování textu)

- věrná (v naprosté většině jazykových prostředků shodné opakování předlohy)

- volná (zachovává obsahové prvky předlohy, ale jejich jazykové zpracování není ani

doslovnou ani věrnou nápodobou výchozího textu)

- zkrácená (vystižení hlavní myšlenky textu)

- výběrová (kombinace předcházejících typů)

- reprodukce s obměnou (rozhraní mezi slohem reprodukčním a produkčním, zásahy do

výchozího textu)

Osvojování textové předlohy:

- výběr předlohy – odpovídá záměru nácviku (na 1. stupni krátký text postupu

vyprávěcího, úspěšnost reprodukce ovlivňuje výběr textu)

- postup – seznámení s textem, prvotní reprodukce (nepřipravená, ukáže, zda se žák

s textem seznámil dostatečně, obsahuje chyby kompoziční i slohové)

Metody reproduktivního postupu:

- obsahová složka projevu je dána výchozím textem

- prvotní reprodukce – nemusí následovat bezprostředně po přečtení textu, volná

reprodukce úseků článku nebo celého textu, kontrola toho, zda žák textu

porozuměl, každý žák se soustředí na jiné obsahové prvky textu

- opakovaný nácvik – kombinace různých typů reprodukce, nejprve reprodukce částí textu

(důraz na plynulost, synonymní obměnu jazykových prostředků, u delších textů

pomocí osnovy)

- vhodné užití magnetofonové nahrávky

Stylizace osnovy:

- na 1. stupni bez přesných pravidel (požadavek stručnosti a obsažnosti)

- jednotlivé body vystihují hlavní myšlenky daného úseku

- při reprodukci podle osnovy pracují nejprve postupně vyvolaní žáci podle jednotlivých

bodů osnovy

Základní fáze nácviku souvislého jazykového projevu:

- otázky k danému obsahu

- otázky k žákovým prožitkům a zkušenostem

- otázky uplatňované v řečových situacích

- volba tématu – dle osnov

56

- stylizace nadpisu – měl by být krátký, měl by vystihovat hlavní obsahovou a ideovou

složku textu

- fáze nácviku – invence (látkové nebo obsahové vymezení tématu), kompozice (utřídění

materiálu shromážděného v invenci, uspořádání obsahových prvků projevu,

cvičení se zřetelem k nacvičovanému slohovému projevu), stylizace (jazykové

ztvárnění obsahu, vhodný výběr jazykových prostředků, synonymie)

Osnova:

- obrázková – sděluje žákům základní dějové prvky výtvarnou formou (uplatnění žákovy

fantazie, metoda invence, nejprve postupné vypravování podle jednotlivých

obrázků, poté souvislý projev s přímou řečí a s uplatněním synonymie)

- heslová – náročnější na fantazii (metoda invence)

13) Typy slohových cvičení (textové cvičení)

Cvičení:

- upevňování poznatkového a činnostního učiva

- školní, domácí

- písemná, ústní

- slohová, syntaktická, lexikálně-sémantická

- doplňovací (slova nebo věty, podle vlastní slovní zásoby nebo z návrhů v učebnici)

- obměňovací (ve vyučování slohu se neužívají často)

- substituční a transformační (náhrada jazykového prostředku při zachování jazykové a

významové stránky věty)

- modelová (modelem věta, žáci tvoří věty analogické)

- stylizační (vhodné užití slov ve slovních spojeních nebo větách)

- textová (stylizace a kompozice delších textů)

- opisovací a memorování (procvičení zrakové paměti)

- domácí cvičení – vyučující sleduje další prohlubování a opakování určitých prvků učiva;

vytváření žákova kladného přístupu k práci a pocitu odpovědnosti; ve slohu

uzavírají daný celek; střídat typy i formu (písemná, ústní); nepřetěžovat žáky

ani jim nezadávat příliš krátké úkoly; všechny úkoly zkontrolovat

14) Specifické rysy psaného a mluveného projevu

Mluvený projev:

- důležitější místo ve slohovém výcviku než projev psaný

- učitel sleduje průběh sdělení a soustředí se na některé jeho prvky

- příprava projevu psaného

- mluvená věta – uplatňují se znaky promluvové (smysl pro větný celek, pro uplatnění

hlasu a pro celkovou jazykovou zřetelnost projevu)

- možnost přímého kontaktu s posluchači, mimika, gesta

Důležité prvky mluveného projevu:

- intonace – umístění jádra výpovědi na kterékoli místo, dbát na přirozenou intonaci

57

- pauzy – odmlky v mluveném projevu, mluvčímu umožňují, aby nabral dech, různá délka,

soustředit se na odstranění rušivých a nadbytečných pauz

- komunikativní prvky – přiblížení k běžnému životu (telefonní rozhovor, hra na

prodavače)

- řečová etiketa – soubor zvyklostí, které se uplatňují při dialogu nebo diskusi (Musíš se

snažit, aby ti ten, s kým mluvíš, dobře rozuměl. Jestliže někoho oslovuješ,

musíš se mu dívat do očí. Jestliže někdo osloví tebe, musíš se mu dívat do očí a

věnovat tomu pozornost. Nesmíš skákat nikomu do řeči.)

Psaný projev:

- následuje po projevu mluveném

- důležitá je příprava (synonymie, pravopis, volba jazykových prostředků)

- připravený projev

- hodnotíme pravopis, stylizaci, kompozici, mluvnici

- členěn na úseky – odstavce

- určen ke čtení

- dodržuje všechna stylistická pravidla

- důležitá je volba tématu a stylizace nadpisu

- pracovat na základě osnovy

- hledisko úpravy

58