Upload
dodiep
View
281
Download
0
Embed Size (px)
Citation preview
M A S A R Y K O V A U N I V E R Z I TA
F I L O Z O F I C K Á F A K U L T A
Ústav: Hudební vědy Studijní obor: Sdružená uměnovědná studia
LUDVÍK KUBA
Život a dílo
Bakalářská diplomová práce
Vypracovala: Jana Kubová
Vedoucí práce: Doc. PhDr. Lubomír Spurný, Ph.D.
Brno 2008
2
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím
uvedených pramenů a literatury.
…………………………… Jana Kubová
3
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé práce doc. PhDr. Lubomíru
Spurnému, Ph.D., za podnětné poznámky a doporučení.
Dále bych chtěla poděkovat RNDr. Matildě Jatiové, přítelkyni Ludvíka Mária Kuby za
poskytnutí zajímavých materiálů a informací o díle Ludvíka Kuby.
4
OBSAH: 1. ÚVOD 5 2. ŽIVOTOPIS 8
2.1. Studijní období 14
2.2. Tvůrčí období 23 3. SLOVANSKÁ ETNOGRAFIE 30 3.1. Monograficky zaměřené hudební sběry 33
3.2. Písně balkánských Sefardů 38
4. SOUHRN KUBOVA DÍLA HUDEBNÍHO A LITERÁRNÍHO 39 5. MALÍŘSKÉ DÍLO 43
5.1. Styl a technika 43
5.2. Vlivy na Kubovu malířskou tvorbu 46 6. PŘEHLED A ROZČLENĚNÍ OBRAZŮ 49
6.1. Kresby 49
6.2. Portréty 50
6.3. Figurální malba 51
6.4. Zátiší 53
6.5. Krajinomalba 54
6.6. Obrazy národopisné 56
6.7. Autoportréty 57
6.8. Secesní malba 59 7. KUBA SBĚRATEL A OBDIVOVATEL ČÍNSKÉ KULTURY 60 8. ZÁVĚR 61 9. RESUMÉ 63 POUŽITÁ LITERATURA 64 OBRAZOVÉ PŘÍLOHY 66
5
1. ÚVOD
Malířství jest obor, kde slovo je cosi cizorodého. Jeho podstata, jeho kořeny,
tkví v nevyslovitelném. Když srdci lidskému nestačila píseň, verš, vysoké slovo
básníkovo, hledalo útočiště ve strunách lyry a vrhlo se v náruč hudbě. A když tato
vyhověti nemohla, pak pomocí barev a štětce, pomocí dláta a kamene odkrylo novou
říši svého krásna, nové jeho prameny.1
1 KUBA, Ludvík: Tři rozhovory o umění, část I., katalog k výstavě Ludvík Kuba- Z mého života,
Polabské muzeum, Poděbrady 2003
6
Předložená práce si klade za cíl na základě shromážděné literatury a pramenů vykreslit
tvůrčí osobnost českého malíře, spisovatele a folkloristy Ludvíka Kuby. Kubův zájem o
různé oblasti uměleckého tvoření byl značný. Tento rozsah, ač zdánlivě nesourodý, měl
svého společného jmenovatele, kterým byl zájem o lidovou kulturu jako zdroj společné
kulturní historie (v Kubově případě historie Slovanů) a zvláštní moudrosti, která byla
později zakryta stylizací. Tento svůj „slovanský humanismus“ pak Kuba přetvořil
v individuální tvůrčí akt. Rozmanitost zájmů tvůrce ovšem znesnadňuje jeho kritické
uchopení – alespoň v Kubově případě to platí beze zbytku. Z běžně dostupných publikací
lze o Kubovi vyčíst poměrně mnoho; ono „mnoho“ znamená rovněž řadu názorů a tvrzení,
které se vzájemně rozcházejí. Pro různost názorů na Ludvíka Kubu jsem považovala za
nutné soustředit svou pozornost na kritické zhodnocení pramenů, které se k této tematice
vážou. Při shromažďování pramenů ke své práci jsem narazila na dokumenty různé úrovně
a zaměření. Oporou pro tuto práci byly Kubovy vlastní myšlenky a zejména informace
z katalogů k výstavám. Kuba své paměti poměrně podrobně sepsal v knize Zaschlá paleta
(1955), ze které tato práce vychází. Obsahuje zásadní myšlenky a životní data od dospívání
po dvacátá léta minulého století. Dodatkem jsou pak Kubovy názory na východoasijské
umění shrnuté pod názvem Moje Čína (kapitola je totožná se stejnojmennou publikací
z roku 1946).
Mezi největší znalce, kteří se Kubou zabývali, byl Miroslav Mičko a Václav Vilém
Štech; oba se zaměřením zejména na oblast životopisné a malířské tvorby.
Podkladem této bakalářské práce je publikace V. V. Štecha Ludvík Kuba (1949), která
stručně vystihuje právě život a dílo tohoto umělce. Obdobným způsobem pojal výklad
Kubovy osobnosti a života též Miroslav Míčko, a to ve své publikaci Národní umělec
Ludvík Kuba (1950). Tito dva autoři ještě spolu s Vítězslavem Nezvalem a Jaroslavem
Seifertem využili některé stati z posledních dvou jmenovaných knih v obsáhlé monografii
7
Ludvík Kuba malíř (1946). Své původní verze rozšířili o další informace a soupis
veškerého Kubova díla od počátku jeho umělecké tvorby do roku 1945. Vítězslav Nezval a
Jaroslav Seifert byli posuzovateli Kubova díla především literárního.
Mezi dalšími velké protagonisty Kubova díla patřil jeho syn Ludvík Mario Kuba a
Milada Nováková, rodinná přítelkyně, která se stala kurátorkou Kubových výstav po roce
1957, a která byla autorkou řady životopisných statí. Ludvík Mário Kuba se od otcovy
smrti staral o jeho uměleckou pozůstalost, a to jak malířskou, tak i hudební a literární.
Některé Kubovy rozpracované nebo nepublikované věci z hudební oblasti dokončoval
spolu s Arnoštem Košťálem.
Dalším velkým přínosem pro tuto práci byl právě jimi vydaný Kubův soubor
faksimile: Písně z Bosny a Hercegoviny 1893 (1988), který mimo původních zápisů písní a
Kubových dopisů obsahuje též historické shrnutí od Ludvíka Mária a úvahu Arnošta
Košťála nad Kubovým hudebním odkazem. Mimo již zmiňovaných autorů se také
odkazem Ludvíka Kuby zabývali Josef Páta a Josef Stanislav.
Šíři Kubova záběru jsem se pokusila zachytit rovněž ve své práci, hlavní důraz jsem
ovšem kladla na autorovo malířské dílo (důvodem tohoto rozhodnutí je rodinná tradice).
Po první kapitole, která přináší chronologii autorova života, následuje výklad jednotlivých
tvůrčích oblastí. Druhá kapitola se věnuje Kubovu zájmu o sběr hudebního a literárního
folklorního materiálu u nás a na Balkáně, kapitola následující pak sleduje jeho proměnu
v umělecké tvůrčí výkony. Malířskému dílu, jeho vývojovým etapám a malířským
technikám jsou věnovány závěrečné kapitoly.
8
2. ŽIVOTOPIS
Ludvík Kuba se narodil 16. dubna 1863 v Poděbradech jako druhorozený syn
z celkového počtu třinácti dětí. Svoje dětství a dospívání strávil se skupinou sourozenců
v početné rodině, kde nebyl nikdo z dětí příliš rozmazlován a hýčkán. Zřejmě však právě
prostředí jeho mládí přispělo k tomu, aby byl dobře vybaven pro budoucí život.
Určitý zárodek svého pozdějšího výtvarného nadání pravděpodobně získal jak po otci,
vyučenému zámečnickému řemeslu ve Vídni, které provozoval v Poděbradech, tak i po
matce, jenž pocházela z rodiny s hrnčířskou tradicí. Když postupem doby zemřelo v útlém
věku šest jeho sourozenců, neměla i tak rodina příliš na rozhazování. Přesto však projevili
rodiče porozumění pro jeho probouzející se umělecké vlohy, které byly jiné než u jeho
sourozenců. I když je pravdou, že jeho bratr Karel se uplatnil jako umělecký kovář a s ním
si Ludvík také ze všech nejvíce rozuměl. Tak se již záhy díky učiteli na tehdejší obecné
škole začal postupně učit hře na housle, klavír a varhany, ke kterým později přidal další
nástroje.
Po přechodu na měšťanskou školu v roce 1873 se začal věnovat i dalšímu
uměleckému oboru – kreslení. Tamní ředitel brzy rozpoznal výjimečnost Kubova talentu, a
aby ještě více podpořil jeho zájem, půjčoval mu domů různé ilustrované knihy. Pod tímto
vlivem začal Kuba okreslovat a omalovávat obrázky z různých novin, ale zejména
časopisů s kresbami tehdejších ilustrátorů. Později si založil dokonce i album, ve kterém
ukládal různě získané kopie děl a podobizen slavných malířů. Od kopírovacího údobí, ve
kterém se naučil určité techniky, přešel pozvolna k vlastním kresbám. A kreslil vše: stavby,
krajiny, figury a květiny. Rád se toulal po okolí Poděbrad, které velmi miloval a vše, co
upoutalo jeho pozornost, si zachycoval na papír. Vzniklo tak mnoho kreseb, se kterými se
9
vracel domů. Vlivem venkovského prostředí tohoto městečka, které ještě netušilo, že bude
někdy lázeňským městem, však získal dobré základy pro svoje budoucí badatelské
etnografické a folkloristické aktivity.
V roce 1877 následovalo další vzdělávání na pražské varhanické škole. Studoval zde
dva roky pod vedením Františka Zdeňka Skuherského2 a získal zde mimo hudebně
odborných znalostí i určité teoretické základy pro svoji pozdější hudebně - vědeckou práci.
Díky pražskému pobytu se ocitl z malého města přímo v ohnisku národního života, čímž
získal všeobecný přehled. Navštěvoval zde různé hudební dýchánky, na kterých se
diskutovalo, a na kterých se zpívaly národní písně. Ze skromných studentských příjmů si
založil i malou knihovnu, ve které nechyběla díla Erbenova, Kollárova, Palackého,
Havlíčkova, Jungmannova, Vrchlického, ale i Husovy spisy či sbírka národních písní od
Martinovského.
Po absolvování varhanické školy vedla jeho cesta do Kutné Hory na učitelský ústav,
kde byl tehdy ředitelem Gustav Adolf Lindner.3 Toto historické město s panoramatem
chrámů svatého Jakuba a svaté Barbory ho znovu přimělo ke kreslení. A tak s tužkou a
notesem často vycházel do křivolakých uliček města nebo na památná místa v okolí a
svými obrázky začal tehdy přispívat i do časopisů. V této době Kuba mimo jiné začal
projevovat zájem o slovanské jazyky, které se sám začal učit, což lze považovat za jeho
počátek panslavismu.
Po studiích v Kutné Hoře v roce 1883 nastoupil jako podučitel v Žiželicích u
Poděbrad, ale zanedlouho byl přeložen do Sedlce u Kutné Hory. Všechen svůj volný čas
tehdy věnoval práci na sbírce „Slovanstvo ve svých zpěvech“, jejíž první díl vyšel v roce
2 František Zdeněk SKUHERSKÝ ( 1830- 1892), český hudební skladatel, pedagog a teoretik
3 Gustav Adolf LINDNER ( 1828-1887), filozof, jeden z nejvýznamnějších českých pedagogů
10
1884. Učitelské profesi se Kuba vydržel věnovat dva roky, brzy po vydání své první sbírky
písní se rozhodl pro svobodnou cestu národopisce a literáta.
Na nějaký čas se usadil u rodičů v Poděbradech, odkud se vydával na své studijní
pobyty po slovanském světě. Jeho první cesta vedla v roce 1885 na Slovensko. V roce
1886 na Lužici, do Haliče, na Ukrajinu a v roce 1887 do Ruska. Nejčastěji však jezdil na
Balkán, kde mezi léty 1888-1893 pobýval s malými přestávkami převážně v Černé Hoře a
v Bosně-Hercegovině. Na těchto cestách využíval Kuba i svoji zálibu v malování, neboť si
zaznamenával i vše co viděl: krajiny, zajímavé stavby, kroje, řezby a výšivky. Vedle
kreseb a akvarelů si domů přinášel i mnoho poznámek, ze kterých čerpal při psaní fejetonů,
cestopisných článků a úvah, jež zveřejňoval v časopisech Květy, Osvěta, Lumír, Národní
Listy, Zlatá Praha a další. V odborných časopisech, jako např. Slovanský sborník nebo
Časopis Českého muzea, často doplňoval svoje články i vlastními ilustracemi.
Od roku 1888 si Kuba začal doplňovat svoje malířské vzdělání. Nejprve u Karla
Liebschera4, na jehož doporučení v roce 1891 nastoupil jako hospitant na pražskou
malířskou akademii u Maxe Pirnera.5 Téměř čtrnáct let poté, co se zde původně ucházel o
studium, a to ve věku, kdy jiní studium již končí. Akademii ukončil již v létě roku 1893 a
vzápětí se vydal na cestu do Paříže. Zde začal studovat na doporučení Vojtěcha Hynaise
(1854-1925) v soukromé Julianově akademii6. Paříž pro něho znamenala i velký životní
zlom, neboť se tam seznámil s krajankou Olgou Joujovou, která se v roce 1895 stala jeho
ženou. Zakrátko po svatbě s ní odjel na roční pobyt do Mostaru, tentokrát s programem
výlučně výtvarným. Jeho záměrem bylo postupně malovat Slovanstvo v obrazech. Zde se
však marně pokoušel získanými malířskými technikami z Paříže zaznamenat to, co viděl a
4 Karel LIEBSCHER ( 1851- 1906), český malíř, krajinář a ilustrátor
5 Maxmilián PIRNER (1854- 1924), filozof, malíř a ilustrátor, člen výtvarné generace Národního divadla
6 ACADÉMII JULIAN založil v Paříži roku 1868 Rodolphe JULIAN
11
musel sebekriticky uznat, že olejovou techniku malby zatím dostatečně neovládá. Svůj
původní malířský program Kuba už poté nesplnil, Slovanstvo nemaloval.
Nespokojen s tímto stavem se proto velice rychle rozhodl pro další studium, tentokrát
v Mnichově. Místem dalšího vzdělávání se pro Kubu stala soukromá školy Antona Ažby7.
Brzy na to už začaly první výstavy, mezi něž patří výstava Kubových akvarelů
s krajinářskými tématy v roce 1899 v Berlíně a později i v Mnichově. V roce 1904 už to
byla první samostatná výstava v Praze, v rodných Poděbradech a v Českých Budějovicích.
Ke konci roku 1904 se Kuba odstěhoval do Vídně, kde se stal brzy součástí tamní
umělecké společnosti a jeho malířská práce, jenž byla původně pomocným prostředkem při
jeho etnografických studijních cestách, právě tehdy dospěla k plnosti uměleckého díla.
Svůj dlouholetý pobyt v cizině zakončil v roce 1910 tříměsíční cestou po Itálii, kde
studijně navštívil Benátky, Florencii, Řím a Neapol.
Přestože se od jara 1911 stala Praha jeho trvalým domovem, nebyl pro něho návrat do
vlasti jednoduchý. Posléze se dostal do sporu s uměleckým spolkem Mánes a jako malíř se
stáhl do ústraní a jeho myšlenky začaly směřovat opět k dokončování jeho etnografického
díla. Ještě v roce 1913 sice vydal sborník pod názvem Trojlístek písní Dalmatských, avšak
další jeho plány již narušil příchod 1. světové války.
V roce 1922-1924 uskutečnil tři cesty po Lužici, kde mimo jiné pátral po stopách
starých slovanských krojů. V roce 1925 a 1928 navštívil opět Makedonii a Srbsko. V roce
1929 Slovensko, Bulharsko a Podkarpatskou Rus. Tímto se jeho etnografická činnost
rozvinula opět do všech oblastí. Nejvíce sil však věnoval publikaci Slovanstvo ve svých
zpěvech, jejíž vydání se ujala Hudební Matice Umělecké besedy, a na kterou poskytl
subvenci i prezident Masaryk. Aby měla rodina z čeho žít, rozesílal do různých novin a
7 Anton AŽBE (1862-1905), slovinský malíř a učitel
12
časopisů fejetony, vzpomínky a zápisky z cest. Současně však pracoval na několika
knihách, ve kterých shrnul své bádání a poznatky ze svých cest.
První výstava děl z Lužice byla uspořádána v roce 1922, druhá o dva roky později,
tedy 1924 v Praze, ze které ministerstvo školství zakoupilo 56 obrazů (3 obrazy si koupil
prezident Masaryk), což Kubovi přineslo slušné finanční zabezpečení. V letech 1926-1935
uspořádal Kuba několik dalších výstav po českých a moravských městech, které často
ací samouka, doplňoval i přednáškami o svých etnografických cestách a o estetice. V roce
1935 vyšla v edici Galerie jeho první monografie o malířském díle. Za svoji odbornou
etnologickou činnost byl Kuba v roce 1936 oceněn čestným doktorátem na Karlově
univerzitě a od roku 1937 se stal řádným členem České akademie.
V roce 1937 byl vyslán do Sovětského svazu jako člen oficiální delegace při
příležitosti výstavy našeho umění v Moskvě. Touto poslední cestou jakoby symbolicky
uzavřel své četné cesty po slovanských zemích. V roce 1939 připravil v pražském salonu
Hollar výstavu, obsahující celou šíři jeho malířské tvorby, od chlapeckých prpřes akvarely
cestovatele, až po oleje z poslední doby. Zanedlouho se však převalila Evropou 2. světová
válka, po které se sice Kuba dočkal osvobození slovanstva, ač by však tušil, jak draze bude
tato svoboda za několik let vykoupena.
Za svoji záslužnou etnografickou práci byl postupně oceňován nejen doma, ale i
v jiných zemích. Již v roce 1923 obdržel srbský řád svaté Sávy, v roce 1930 bulharský řád
III. stupně a v roce 1931 bulharskou Serafovu cenu. V roce 1935 se stal současně i členem
jihoslovanské akademie v Záhřebu. Na návrh ministra kultury mu byl v roce 1945 za jeho
uměleckou činnost udělen titul národní umělec a současně se stal i čestným profesorem
Akademie výtvarných umění. Za své zásluhy v oblasti slovanské písně obdržel v témže
roce i čestné členství ve Svazu českých hudebníků. V roce 1946 se dočkal vydání velké
monografie Ludvík Kuba, malíř, která byla připravována již za války. Její bohatý obrazový
13
materiál byl doplněn texty Jaroslava Seiferta (1901-1986) a Vítězslava Nezvala (1900-
1958). Kuba neodpočíval ani ve vysokém věku, neboť na výročí 85. narozenin, v roce
1948, uspořádal velkou retrospektivní výstavu svých děl. Že pracoval až do konce života,
dokládají výstavy jeho nejnovějších obrazů ještě i v roce 1949, 1950 a také poslední
výstava pořádaná na rozhraní let 1953 a 1954 k oslavě jeho devadesátin. S přibývajícím
věkem měl již problémy se zrakem, který mu postupně slábl, což je i patrné na díle
z tohoto závěrečného období.
Poslední jeho malířské a literární práce nesou data 1955 a 1956.
Zemřel v Praze 30. 11. 1956 ve věku 93 let.
14
2.1. Studijní období
Z Kubova životopisu je zřejmé, že to byl všestranně nadaný člověk se širokým
uměleckým záběrem. Do svých 40 let prakticky vedl bohémský způsob života- cestoval po
světě, sbíral písničky, učil se malovat- což zcela určitě nebylo podle přání jeho rodičů,
kteří sami praktičtí a pracovití lidé, si rozhodně představovali pro svého syna
„ušlechtilejší“ zaměstnání, i když mu v jeho uměleckých zálibách nikdy nebránili a po
celou dobu mu poskytovali domácí zázemí. Nebýt toho, nemohl by si Ludvík vůbec
dovolit bez stálého zaměstnání podnikat poměrně nákladné cesty po Balkánu a ostatních
zemích, a tak tedy myšlenka zkompletování slovanských písní nemusela dostát svého
naplnění. Kubův otec před více než sto lety samozřejmě nemohl tušit, že se jeho syn stane
uznávaným národním umělcem. Je tedy s podivem, že ačkoli pocházeli ze skromných
poměrů, přesto mu rodina tento způsob života umožnila.
Možná i fakt, že Kubův dědeček z otcovy strany měl též malířské nadání a určitý čas
navštěvoval malířskou akademii v Benátkách a také přímluva ředitele měšťanské školy
přispěly k tomu, že se krátkou chvíli Ludvíkovi rodiče zaobírali myšlenkou umožnit mu
malířská studia na akademii v Praze. Tam po zhlédnutí jeho předložených prací vznikla
dokonce naděje, že by mohl být přijat. Na druhé straně ovšem nákladnost, délka a pozdější
nejistá existence Kubova otce brzy odradila a rozhodl se, že syn dostane hudební vzdělání
a stane se učitelem. Ostatně nebylo to jen kreslení, které ho od dětství uchvátilo. Už jako
devítiletý se začal učit hrát na klavír, housle, flétnu, klarinet a lesní roh. Brzy nato
nastoupil jako zpěvák na chór, kde zpíval nejen ve sboru, ale také sólo. Všechny tyto
zkušenosti později zužitkoval na varhanické škole v Praze, kam nastoupil ve čtrnácti
letech.
15
Už v této době se u něho také začal projevovat obrovský zájem o všechno české,
zejména o českou literaturu. Velmi nelibě vnímal poněmčené nápisy či jména svých
spolužáků, což vysvětluje jeho budoucí touhu po poznání a sjednocení slovanstva a též
jeho studium slovanských jazyků.
Úhrnem toho bylo nemnoho, co jsem si jako dítě mohl uvědomit. Ale ať už se ve mně objevil
jakkoliv onen cit pro češství, nemohlo jej ohrozit ani to, že nás otec posílal na hodiny němčiny
k židovskému učiteli. Onen cit se ozýval živelně. Pamatuji se, jak jsem při oslavě stoletých
narozenin Jungmannových těžce nesl jeho německé jméno a jak mne to pálilo, když při večerní
slavnosti na Labi zářilo tmou na transparentním nápisu.8
Dva roky tedy studoval hudbu na varhanické škole, kde nedostatek literárních
předmětů doháněl četbou obrozeneckých autorů a svou vášeň ke kreslení zase soukromím
studiem u Bohuslava Schnircha (1845-1901), který v té době dokončoval sádrové modely
trig pro Národní divadlo. Schnirch mu půjčoval k okreslování své uhlové studie a umožnil
mu, aby ho mladý Kuba sledoval při práci. Potom na přání rodičů nastoupil na kutnohorský
učitelský ústav. Toto období bylo pro něho plodné zejména v tom směru, že zde narazil na
spolužáky smýšlející podobným směrem jako on. A tak mu nic nebránilo v rozvíjení jeho
nacionalistických myšlenek. Jednak se stal redaktorem obrázkové části ilegálního časopisu
Vesna, do něhož studenti přispívali svými básněmi, dramaty, články a kritikami tehdejší
doby. Své příspěvky tehdy podepisoval pseudonymem Zaremba.
V té době si Kuba začal přivydělávat na studia výukou hry na klavír. Jeho zábavná
metoda, při které používal národní písně, se stala tak oblíbenou, že se ze soukromých
8KUBA, Ludvík: Zaschlá paleta, s. 56. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955
16
,,hodin“ vyvinuly hudební večírky, při kterých bylo více posluchačů než žáků. Zpívali se
při nich zprvu slovenské, pak polské a ruské národní písně. To Kubu přimělo zároveň ke
studiu těchto jazyků, takže začal opatřovat slovenské, polské a ruské knihy a časopisy. Ze
Slovenska to byly například Pohĺady a Slovenské zpevy, pomocí kterých si zdokonaloval
svoje jazykové a hudební vědomosti. Největší zájem měli jeho posluchači o polštinu, tak
Kuba předplatil a odebíral ilustrovaný týdeník Klosy a obstarával různé dějepisné knížky,
z nichž pak ostatním předčítal a také překresloval podobizny vůdců polských povstání
v životní velikosti. Podle nejslavnějšího polského hrdiny nazvali také spolek Kościuszko.
Jeho tehdejší myšlenky lze vyjádřit citací z jeho autobiografie…
Jako nás chtějí vymýtit Němci, tak zas je Maďaři. I přišel jsem k závěru, že my, Češi a
Slováci, nejdřív se musíme uchránit před zánikem, který se na nás chystá se všech stran. A to se
nám může podařit jen tenkrát, jestliže se kulturně opřeme o ostatní Slovany.9
Pro svůj hudební kroužek Kuba časem začal upravovat písně, se kterými jeho žáci úspěšně
vystupovali na veřejných školních akcích. Ti pak jeho úpravy litografovali a svým zájmem
přiměli Kubu, aby upravil řadu českých, moravských a slovenských písní také pro klavír.
Bylo tak nalitografováno asi sto padesát písní v různé úpravě, ze kterých byla v roce 1882
vydána sbírka Zpěvy lidu českoslovanského, která se stala jakýmsi zárodkem pozdějšího
Slovanstva ve svých zpěvech. Tady někde je možno hledat počátek jeho budoucí životní
cesty národopisce a etnografa.
Ale nebyla to jen hudba a literatura, kterou se Kuba plodně během svých studií
v kutnohorském učitelském ústavu zabýval. Prázdniny trávil na cestách po Čechách, při
kterých zase uspokojoval svou malířskou vášeň, a svoje dojmy a zážitky z těchto
9. KUBA, Ludvík: Zaschlá paleta, s. 93. SNKLHU, Praha, 1955
17
prázdninových cest pak kresebně zdokumentoval. Tak mezi lety 1880-1883 vznikla série
náčrtků a kreseb například Adržbašských a Veklsdorfských skal a Krkonoš. Studium
hudební a pedagogické tedy ukončil v roce 1883, ale kariéra venkovského učitele ho příliš
nepřitahovala.
Už během učitelování v Sedlci u Kutné Hory začal projevovat svou lásku ke
slovanským národům skutkem. Toužil po jejich poznání a vzájemném sblížení. A tak
z přátelských večerů a spikleneckých schůzek kutnohorských studentů vyrostl veliký plán,
přesahující možnosti a síly chudého učitele. Myšlenka shromáždit a vydat písně všech
slovanských národů v Kubovi zrála delší čas a rychle se změnila z romantického nadšení
ve skutek. V únoru roku 1884 vyšel první sešit monumentálního díla Slovanstvo ve svých
zpěvech. Sbírka byla příznivě přijata domácím i slovanským tiskem, mladý autor dostal
tehdy nabídku z Petrohradu, aby přijel do Ruska a přímo tam zapisoval národní písně.
Přihlásilo se značné množství odběratelů, což Kubovi, který byl sám i nakladatelem,
přineslo mimo jiné i hmotný výsledek a na nějaký čas celkem slušné finanční zabezpečení.
Nadšení z tohoto počátečního úspěchu přimělo Kubu věnovat všechen svůj čas tomuto
dílu. Vzdal se proto učitelování a během let 1885-1894 podnikl velké množství
sběratelských cest po Slovensku, balkánských zemích, Rusku, Korutanech, jižním Štýrsku
atd. Díky určitým znalostem slovanských jazyků zapisoval nejen lidové písně, ale snažil se
zaznamenat i rozličné tradice a mentalitu těchto národů.
Rozsah tohoto díla ovšem přesahoval jeho síly, s počtem vydaných sešitů bohužel
ubývalo odběratelů. Prvotní zájem veřejnosti klesal a Kuba těžce zápasil o existenci svého
podniku. Dospěl k myšlence, že mu sběratelství písní nemůže dát nutný hmotný základ a
rozhodl se tedy vrátit ke své původní velké zálibě, kterou byla kresba.
18
Malba byla tedy zprvu vlastně jen doplňkem hlavního životního programu, ale věru nebyla
vedlejší a nebyla marná. Neboť výtvarné umění dalo hudebníku a vědci nový pohled na život a
přidalo mu nový svět, svět barvy a tvarů. Aniž to zprvu zamýšlel, malíř v něm postupně nabýval
vrchu, když dílo národopiscovo se dovršovalo a končilo.10
Kuba se tedy po pěti letech vrátil do role studenta. I když je pravdou, že tuto roli vlastně do
této chvíle neopustil, neboť i své cesty po Balkánu nazýval cestami studijními.
Roku 1888 tedy začal soukromě navštěvovat ateliér Karla Liebschera. Pod jeho
vlivem zprvu pracoval převážně uhlem, pak vodovými barvami a akvarelem. Tuto
techniku, která na dlouho zůstala jeho hlavním vyjadřovacím prostředkem, pak využíval
hlavně při práci na cestách. Nevyžadovala tolik času a neskladného nářadí jako složitější
malba olejem a lépe vyhovovala proměnlivým přírodním podmínkám. Od Liebschera
převzal zpočátku také jeho umělecký styl, neboť ho značně připomínají Kubovy první
práce- vyrovnané, úhledné kresby, založené na obrysech a malované tenkou a plochou
barvou. V této době bylo malování pouze na okraji jeho zaměstnání národopisce a
cestovatele, viděl v něm převážně způsob obživy. Žil pouze myšlenkou na dokončení
monumentální slovanské epopeje a byl stále ještě příliš zklamaný nad jejím neúspěchem.
Ale malba mu najednou umožnila obohacení jeho pohledu na vzhled, životní způsoby a ráz
slovanského lidu, které si na svých cestách kresebně zaznamenával. A protože nebyl
spokojen s dosavadní technickou zručností, rozhodl se malířsky nadále zdokonalovat, což
bylo pro Kubu typické.
Roku 1891 nastoupil na doporučení Liebschera na pražskou malířskou Akademii a stal
se na další dva roky žákem Maxe Pirnera. Studoval u něho figurální malbu a hlavu, která
byla pro jeho pozdější roky příznačná. Akademie prošla roku 1887 reformou, která
10 ŠTECH, V. V.: Ludvík Kuba, s. 14. Vydavatelství ministerstva informací, Praha, 1949
19
umožňovala na místo sádrových studovat živé modely, dokonce i ženský akt, což bylo do
té doby z mravnostních důvodů zcela vyloučené. Kuba si zde rozvíjel a zdokonaloval
hlavně akvarelovou techniku, neustále bral zřetel na potřeby cestovatele, takže se
nevěnoval olejomalbě. Jedním z jeho tehdejších spolužáků byl například Max Švabinský
(1873-1962). Prvotní nezdary ve figurální malbě akvarelem Kuba brzy překonal a po
nepříliš šťastném období po neúspěchu s jeho literárním dílem, které ho poznamenalo jak
finančně, tak i zdravotně, se Kubovi začalo opět dařit.
Ledy byly prolomeny. Akvarelové hlavy se mi začaly dařit natolik, že pro výroční žákovskou
výstavu byly Pirnerem vybrány i některé moje práce a jedna byla dokonce kýmsi zakoupena. A
nejen to. Někteří moji věřitelé přijímali tyto moje práce na úhradu mých dluhů.11
Finančních problémy Kuba překonal a opět se mu vrátila chuť pokračovat na své
nedokončené folkloristické sbírce, se kterou byly spojeny další cesty, tentokrát po
Domažlicku a Bosně a Hercegovině. Zájmy malíře se tu střetávaly se zájmy hudebníka,
což se nelíbilo Maxu Pirnerovi. Ten byl ostře proti tomu, aby se Kuba věnoval oběma
uměleckým činnostem a doslova Kubovi řekl, že ,,není možné sedět zároveň na dvou
židlích“. Kuba byl ve svých věcech neúprosný, a tak Pirner jeho studium na akademii po
dvou letech ukončil. Na rozloučenou ovšem dostal výuční list podepsaný Václavem
Brožíkem (1851- 1901). Bylo to právě v době, kdy desátá kniha Slovanstva ve svých
zpěvech i přes Kubovu velkou snahu editorsky ztroskotala, a totéž se stalo se všemi pokusy
dál pokračovat v tomto díle.
11 KUBA, Ludvík: Zaschlá paleta, s. 151. SNKLHU, Praha, 1955
20
,,Pak platil jen své dluhy, čím se dalo: zejména novinářskými články a obrázky. Nakonec se- ve
svých třiceti letech- rozhodl založit si existenci novou: malířskou.“12
V prosinci roku 1893 se Kuba vydal na další cestu, tentokrát do Paříže, nespokojený
se svou dosavadní malířskou zručností a rozhodnutý dál pokračovat ve studiu. Bylo to
v době, kdy ve Francii dosáhl impresionismus svého vrcholu. Paul Gauguin (1848- 1903)
se téhož roku vrátil poprvé z Tahiti, Claude Monet (1840-1926) roku 1894 maloval svůj
cyklus katedrály v Rouvenu a Renoir (1841- 1919) zahajoval své červené období. Po další
dva roky Kuba čerpal inspiraci v tomto ohnisku evropského umění. Vstoupil do soukromé
Julianovy akademie, kterou proslavili zejména Pierre Bonnard (1867-1947), Edouard
Vuillard (1868-1940) a Maurice Denis (1870-1943), umělci, kteří zde studovali přibližně
ve stejnou dobu jako Kuba. Na této akademii se poctivě několik hodin denně věnoval
olejomalbě. Souběžně s denním studiem na akademii nastoupil Kuba ještě do večerní školy
ke Colarossimu.13 Tady se věnoval aktu a anatomii.
Věnoval dva roky svého pařížského pobytu skoro výhradně malířským studiím, ačkoliv si
písničkář ani tady nedal pokoje. Působil s úspěchem pro propagaci slovanské písně na večírcích
Figara, v salonu paní Adamové a při slavnostních obědech spolku ,,Sociétés savantes“ , kam jej
uvedl Louis Léger. Ale ve skromných poměrech, v nichž žil, nemohl dobře dostát nárokům, které
12 Katalog výstavy: Ludvík Kuba 1863- 1956. Polabské muzeum v Poděbradech, 1986 13 AKADEMIE COLAROSSI, založena v Paříži roku 1870 italským sochařem Filippem Colarossim. Byla
alternativou státní umělecké školy Ecole des Beaux Arts, která byla v očích mladých umělců příliš
konzervativní. Colarossiho akademie, podobně jako Académie Julian, přijímala ženy a umožnila jim malovat
mužské akty podle nahé předlohy. Uzavřena byla roku 1920.
21
mu vznikaly z těchto společenských úspěchů, a tak, třebaže byl pobízen k další činnosti, zalezl opět
do lesa, jemuž se podobaly spousty malířských stojanů v akademii Julianově.14
Je zajímavé, že přestože se Kuba nacházel v Paříži ve velmi příhodném uměleckém
období, které na něho tehdy muselo působit, nezanechalo v jeho malbě francouzské umění
žádné patrné stopy, jeho umělecký vývoj prakticky nepoznamenalo.
Místem dalšího studijního pobytu se tentokrát stal Mnichov, kam se na osm let
odstěhoval roku 1896. Začal zde navštěvovat opět soukromou školu slovinského malíře
Antona Ažby, která byla tehdy součástí mnichovského uměleckého života, vyhledávaná
zejména mladými evropskými a americkými malíři. Mezi 150 žáky bylo mnoho Slovanů,
mezi kterými převládali Rusové. K nejznámějším z nich patřil například Vasilij Vasilijevič
Kandinský (1866-1844) nebo Igor Grabar (1871-1960). Tyto osobnosti nepřímo udávaly
umělecký směr školy, ve které platila zásada ,,ryzí barvy“, což byl v podstatě
impresionistický přístup k rozkladu barev v čisté tóny. I když se této umělecké cesty Kuba
přímo nedržel, svůj styl si zde našel.
V tomto prostředí se Kuba naučil analyzovat tóny lokálních barev a fyzické míchání
barviv nahradit optickým mísením barev. Dociloval toho vlásečnicovým uspořádáním souboru
teplých a studených tónů vedených po formě. To umožnilo, aby si jeho impresionistické barevné
14 MIČKO, M., NEZVAL, V., SEIFERT, J., ŠTECH, V. V.: Ludvík Kuba Malíř, s. 30. Jaroslav Janeček,
Praha, 1946
22
vyjadřování podrželo své původní realistické základy a nebylo v rozporu ani s jistou konstruktivní
obrysovostí, jejíž pomocí dovedl svazovat obraz- jakoby bezděčně- v dekorativně působící celek.15
I když se v této době jeho umělecký styl vyhranil, přece jen nemohl uniknout prostředí
a době, ve které žil. Zejména secese ho zaujala natolik, že navrhl několik plakátů v duchu
secesního dekorativismu.16 S těmito pracemi zaujal nejprve na mezinárodních přehlídkách
v Mnichově a v Berlíně, později i v Praze v soutěži o divadelní plakát. Pro Ludvíka Kubu
byl Mnichov velmi důležitým mezníkem v jeho životě. Jednak pro něho znamenalo mnoho
prostředí školy, kde byl přímo v centru uměleckého dění a měl možnost stýkat se s mnoha
lidmi rozličných názorů, díky kterým si prohluboval své vědomosti. Velmi si cenil
společnosti a přátelství slovanských umělců. Měl možnost mnohému se naučit a vyzrát
přitom umělecky i lidsky.
Přece však význam mnichovských let je v tom, že tenkrát hudebník a národopisec vyrostl
v malíře. Až do té doby byla mu malba jakousi vedlejší možností, která doplňovala poznávání
lidové duše zpodobňováním vzhledu, prostředí a způsobů, v nichž žije lid. Bylo jistě příznačné, že
hlavní technikou, jíž užíval v prvních letech, byl akvarel. Teprve v Mnichově se ,,přehrál“ umělec
z malby vodové do olejové, rozšířil své výrazové prostředky a také rozvinul svůj výtvarný názor.17
15 Katalog výstavy: Ludvík Kuba 1863-1956, Polabské muzeum v Poděbradech, 1986
16 Obrazový plakát byl hitem už době jeho studií v Paříži, už tam Kuba získal podněty, které pak
realizoval koncem století.
17 ŠTECH, V. V.: Ludvík Kuba, s. 19. Vydavatelství ministerstva informací, Praha, 1949
23
Ludvík Kuba opouštěl Mnichov v roce 1904 jako malíř, který má jasnou představu o své
budoucí tvorbě, připraven předstoupit před veřejnost. Ve svých jednačtyřiceti letech tak
s Mnichovem opouští i roli studenta...
2.2. Tvůrčí období
I když se sám Ludvík Kuba považoval za věčného studenta, jelikož na svém
vzdělávání a malířském zdokonalování vlastně nikdy nepřestal pracovat, přesto lze období
po roce 1904 nazvat obdobím tvůrčím, kdy až do jeho smrti vzniklo mnoho malířských,
etnografických a literárních děl. V krátkém období, které strávil po návratu z Mnichova
v Čechách se nejprve na čas usadil v rodných Poděbradech. Přátelé mu tam v dubnu téhož
roku uspořádali první výstavu jeho malířských prací na domácí půdě. Jejím
prostřednictvím se měl Kuba možnost představit jako výtvarný umělec i české veřejnosti,
která ho měla v povědomí spíše jako národopisce. Zároveň měl možnost poprvé přednést
své filozofické myšlenky. Výstavu přijeli zhodnotit i někteří pražští kritikové, jedním
z nich byl F. X. Jiřík, redaktor časopisu Dílo, ve kterém následně otiskl Kubovy
poděbradské přednášky pod názvem Tři rozhovory o umění. Z Poděbrad pak výstavu Kuba
přesunul do Českých Budějovic, rodiště jeho ženy. Ještě za tohoto krátkého pobytu v
Čechách se mu narodil jeho jediný syn a od prosince roku 1904 se místem dalšího domova
pro jeho rodinu na dalších sedm let stala Vídeň.
Právě zde se stal Kuba uznávaným malířem a folkloristou. Do tehdejšího vídeňského
uměleckého života pronikl přes spolek Hagenbund, jehož předsedou byl tehdy architekt
Josef Urban (1872-1933), rodák z Brna a spolužák Jana Kotěry (1871-1923). Přes tento
spolek vystavovali s Kubou svá díla i jiní Češi, mezi nimi třeba Jan Preisler (1879-1918),
Jožka Úprka (1861-1940) nebo Antonín Slavíček (1870-1910). Kuba se poprvé výstavy
24
Hagenbundu s velkým úspěchem účastnil v roce 1905 a brzy byl přijat za člena. Vídeňští
kritikové se o něm tehdy vyjádřili jako o ,,mladistvě svěžím talentu, který vládne mocnou
koloristickou silou“ (Mičko, 1950).
Na další členské výstavě klubu měl Kuba již k dispozici pro své obrazy celou
místnost. Mimo rámec těchto pravidelných akcí pak následovaly další úspěšné výstavy,
tentokrát už v Římě, Benátkách, Neapoli, Drážďanech a v Londýně. Posléze dokonce
rakouská vláda koupila některé Kubovy práce do svého státního fondu. Ve Vídni se Kuba
také zapojil jako redaktor do sběratelské akce rakouského ministerstva kultury a školství,
jejímž cílem bylo souborné vydávání lidových písní všech rakouských národů pod názvem
Das Volkslied in Österreich (Lidová píseň v Rakousku). A jelikož ministerstvo školství
uznávalo jeho odbornost ve vědeckém zkoumání lidové písně, pověřilo ho sbíráním písní
v Istrii a v Dalmácii a dalšími funkcemi reprezentačními. Vídeňská kulturní veřejnost ho
přijala a uznávala. Získal si tak též několik přátel z řad vídeňských Čechů. Za
nejdůležitější považoval Kuba přátelství s rodinou básníka Josefa Svatopluka Machara
(1864-1942), se kterou udržoval pravidelné styky a často ho se ženou a jeho dětmi
portrétoval.
Hlavní část malířského díla tohoto Kubova vídeňského období ovšem vznikala
v Čechách, protože se Kuba pravidelně vracel domů. Jednak do Poděbrad, pak také později
do Březnice k rodičům své ženy. Tamní krajina Kubu inspirovala k mnoha obrazům. Své
myšlenky a duchovní srůstání s jihočeským prostředím zaznamenal v knize S paletou po
Březnici a okolí.
Své výtvarné dílo z vídeňských let, soubor jednapadesáti obrazů, pak představil české
veřejnosti roku 1910 na výstavě v Praze v Topičově Salónu. Pak následovaly další výstavy
v Brně, Domažlicích, Březnici a dalších městech. Vídeň se rozhodl definitivně opustit
koncem léta roku 1911, a to i přesto, že na něho Hagenbund naléhal, aby zůstal. Nabízeli
25
mu dokonce zdarma ateliér a pravidelné státní nákupy jeho obrazů. Svůj názor už nezměnil
a byla to Praha, která se stala místem domova pro Kubovu rodinu v následujících letech.
Jen velmi těžko si zde ovšem Ludvík Kuba zvykal. Uvědomil si totiž, jak se svým
dlouholetým pobytem mimo vlast odcizil českým společenským poměrům, což narušilo
jeho styky s českým uměleckým světem. Stal se sice členem Mánesa, kde se zúčastňoval i
výstav, současně však byl i členem Umělecké besedy, která mu svými obory- výtvarným,
hudebním a literárním, více vyhovovala. Když byl členy Mánesa vyzván, aby se rozhodl,
ve které umělecké skupině zůstane, vystoupil z obou, neboť nechtěl být účastníkem jejich
vzájemných nevraživostí. V dalších letech zůstal spíše na pokraji českého uměleckého
života a dá se říct, že zápasil o existenci svou i svého díla. Žil spíše v ústraní a maloval
svou rodinu a domov. Část obrazů byla namalována v Březnici, v Poděbradech a
v Krumlově, kam rád zajížděl.
Prolomit pražské ledy mu pomohla až roku 1920 objednávka na reklamní obraz, který
měl propagovat turné Jana Kubelíka (1880-1940) po Americe. V souvislosti s tím pak
vznikla celá řada obrazů- studií z České filharmonie, které zachycovaly orchestr při
zkouškách i večerních koncertech. Kuba v nich poměrně zdařilým způsobem dokázal
vystihnout atmosféru koncertní síně, pohyb a energii celého orchestrálního tělesa. Bohužel
hlavní obraz, Koncert Jana Kubelíka, nebyl shledán pro Američany dostatečně efektní a
dokonce pro větší působivost do něho dali přimalovat honosný lustr a růže, dopadající
z publika na umělce. ,,Bylo mi to trapné…“ končí Kuba vyprávění o této peripetii ve své
autobiografii.
Od roku 1893, tedy od studií ve Francii, až do roku 1922 vystupoval Kuba pro
veřejnost výhradně jako malíř, který se svou velkou vášní- hudbou a lidovou písní, baví
pouze doma po večerech. Ke svým vzpomínkám se vracel v cestopisných črtech, které mu
vycházely v různých časopisech, ale jako melograf se navenek uplatňoval jen zřídka, a to
26
zpravidla mimo svou vlast. Tato skutečnost se změnila brzy po první světové válce.
Politické poměry tenkrát Kubovi umožnily, aby se znovu začal věnovat slovanskému
národopisu. Roku 1921 vstoupil do Českolužického spolku, který se zabýval vědecky,
umělecky i literárně národem lužických Srbů. Od předsedy tohoto spolku dostal nabídku
stipendia na dvě studijní cesty na Lužici za lidovými tradicemi, které uskutečnil v letech
1922 a 1923. Vznikl tak soubor písní, krajinových a figurálních maleb a kniha, kterou
Kuba vydal pod názvem Čtení o Lužici.
A pak už přicházejí dvacátá léta s cestami do Lužice, kam odjíždí Kuba tentokrát s paletou a
barvami. Vytvořil tam mnohem víc než jen národopisné dokumenty, a je až překvapivé, jaké
bohatství odstínů a reflex dovedl vytěžit z černobílé harmonie krojů a k jaké skladebné pevnosti a
pádnosti ho inspiroval ve šťastných chvílích souznění umělce s modelem přirozený postoj
venkovanů. Vše bylo namalováno naráz a několik obrazů patří mezi jeho vrcholná díla.18
Soubor těchto obrazů z Lužice přinesl Kubovi nečekaný úspěch. Na jedné straně
osobní, neboť se malíř po letech dočkal uznání veřejnosti poté, co byla díla vystavena v
první sérii roku 1922 v pražském Sokole a v sérii druhé v roce 1924 v Topičově Salónu.
Druhý úspěch byl finanční, neboť stát zakoupil z druhé, již zmiňované výstavy, 56 obrazů
pro Národopisné muzeum za dvě stě tisíc korun, čímž se Kubovi vyřešily jeho ekonomické
problémy a on se znovu začal věnovat myšlence dotvoření Slovanstva.
K dokončení jeho snu mu dopomohly dvě skutečnosti. Jednak politická situace, neboť
s koncem první světové války a obnovením našeho státu stoupl smysl pro slovanské věci a
Hudební matice Umělecké besedy se ujala druhého vydání ruských, ukrajinských a
18 katalog výstavy: Ludvík Kuba, Výtvarné Hlinecko 1963, Jednotný klub pracujících Hlinecko s Národní
galerií v Praze, 1963
27
běloruských písní a hned nato vyšly srbské písně z království. Skoro současně roku 1922
vydala Matice Kubovy melografické monografie: Národní píseň, Píseň lužicko- srbská a
Píseň jihoslovanská. Druhou skutečností bylo osudové setkání se zpěvačkou Marií
Calmou- Veselou19. Stejně tak jako Kuba byla i ona uchvácena slovanskými národními
písněmi. Nejprve spolu začali pořádat večery slovanské písně, například v rozhlase nebo
v budově Umělecké besedy, při kterých podali přehled písní všech slovanských národů, za
což se Kubovi dostalo ocenění od České akademie věd a umění. Posléze, když Hudební
matice pro malý zájem odběratelů zastavila vydávání Slovanstva, byla to právě Marie
Calma, která zajistila okamžitou pomoc od již zmíněné České akademie věd a umění a
současně od prezidenta T.G.Masaryka, který tehdy rozhodoval o použití státních peněz
určených k podpoře kulturní činnosti. Tyto okolnosti vedly k tomu, že Matice opět
obnovila vydávání Slovanstva, kterému k jeho dokončení chyběly už jen písně bosensko-
hercegovské, starosrbské, makedonské a bulharské. Poslední svazek vyšel roku 1929, kdy
bylo celé dílo dokončeno.
Kubovu radost mohl snad zkazit jen nepříjemný incident po vydání makedonské
sbírky, ve které Kuba použil bulharský pravopis20 na místo srbského. A jelikož část
Makedonie byla tehdy pod jugoslávskou svrchovaností a na každém svazku Slovanstva byl
v úvodu vyjádřen dík prezidentovi Masarykovi, jugoslávská vláda se okamžitě po vydání
sbírky ohradila proti podporování nepřátelského hnutí vůči Jugoslávii prezidentem
Československé republiky. To mělo za následek dvě skutečnosti. Kubovi byla udělena
z Bulharska Serafova cena, jejíž udělení Kuba komentoval slovy: ,,Je mi líto, že moje písně
makedonské vzbudily více pozornosti, než je zdrávo souladu v rodině slovanských národů.“21
19 Marie Calma VESELÁ (1881-1966), česká spisovatelka a koncertní pěvkyně 20 Kuba považoval makedonštinu za odnož bulharštiny.
21 KUBA, Ludvík: Zaschlá paleta, s. 307. SNKLHU, Praha 1955
28
Naopak z jugoslávské strany mu byl jediným oceněním zákaz vstupu do země, což byla
poměrně ironická tečka za dokončením velkého slovanského díla.
Zážitky z posledních cest za slovanskou písní, které směřovaly do starého Srbska a
Makedonie (1925 a 1927), do jižního Bulharska i na Slovensko a Podkarpatskou Rus
v letech 1928 a 1929, shrnul Kuba o pár let později v knihách Čtení o Starém Srbsku a
Čtení o Makedonii (1931), Čtení o Dalmácii (1936) a o rok později ve Čtení o Bosně a
Hercegovině. Kuba si sám tyto publikace ilustroval a byly určené především laickému
čtenáři.22 V tomto období se Kuba mimo to zúčastňoval mezinárodně vědeckých kongresů
etnografických a hudebně vědeckých, přednášel o národopisné problematice a především
dál intenzivně maloval. Své letité extempore s dokončováním svého životního díla uzavřel
roku 1933 dílem Cesty za slovanskou písní, a to ve svých sedmdesáti letech.
Už delší dobu pociťoval zdravotní problémy, které byly pro malíře a hudebníka značně
nepříjemné- na palci pravé ruky mu začínal atrofovat sval. Postupem času mu zesláblý
palec nedovoloval hru na piano, pero byl nucen nahradit psacím strojem a při malování
musel používat rukavici, aby udržel štětec. Přes tyto obtíže se začal opět plně věnovat
malování. Dá se říct, že období po první světové válce asi tak do roku 1930 lze považovat
za jeho rozhodující tvůrčí období, kdy se prohloubil a ustálil jeho malířský projev. Teprve
po roce 1933 se Kuba dočkal za svou práci uznání veřejnosti a jeho obrazy začaly být
doceňovány. Nic na tom nezměnila ani druhá světová válka, Kuba dál maloval a od roku
1940 začal Salon Výtvarné dílo pořádat pravidelné výstavy jeho starších i nových děl,
které ho zpopularizovaly a existenčně zabezpečily. On sám na svém životním stylu
v závěru svého života nic neměnil.
22 Z malířských cest po Lužici v letech 1922-1924 byla vydaná kniha Čtení o Lužici roku 1925.
29
Malování, psaní, hudba a slovanský národopis byly jeho posláním, malbě se věnoval
prakticky až do své smrti.
Dílo Ludvíka Kuby představuje na 2000 písňových a instrumentálních zápisů,
přibližně 500 různých literárních a odborných textů v denním i odborném tisku, posléze
zčásti zahrnutých do samostatných vydání a více než 4000 kreseb a maleb, které vytvořil
od roku 1879 do roku 1955. Jeho hudební a literární práce byly z velké části publikovány
v časopisech nebo vydány knižně. V monografii o Kubovi- malíři, vydané roku 1946, byl
zveřejněn reprezentativní výběr z jeho děl výtvarných, přičemž poslední desetiletí, z tvůrčí
stránky nikoliv bezvýznamné, publikačně takřka zpracované není.
Ve veřejném majetku jsou tři významné sbírky. V Národní galerii v Praze převažují
náměty figurální, v Národním museu díla s náměty národopisnými a v Městské obrazárně
v Březnici jsou ve stálé letní expozici přístupné jeho práce s náměty z jižních Čech, tedy
převážně krajinářské. Některé práce v mezidobí zanikly a ostatní jsou majetkem rodiny a
soukromých sbírek.
30
3. SLOVANSKÁ ETNOGRAFIE
Životní dílo Ludvíka Kuby je skutečně mnohostranné, ale má svůj společný zaklad,
kterým je Slovanstvo a s ním spojený zájem o lidovou píseň a lidovou kulturu vůbec.
Svými myšlenkami navázal na velké buditele našich dějin, kteří se taktéž slovanskou
myšlenkou zabývali. Mezi nejvýznamnější z nich patří Josef Dobrovský, který založil
soustavné bádání o Slovanech, čímž vytvořil zcela nový naukový obor. Jeho žákem, na
kterého Kuba přímo navázal, byl František Ladislav Čelakovský (1799-1852), který
vytvořil soubor slovanských lidových písní, jehož pokračovatel, Karel Jaromír Erben
(1811-1870) doplnil jeho sborník písní souborem lidové slovanské prózy. Mezi tyto
osobnosti lze přiřadit Kubu jako průkopníka srovnávacího studia slovanské lidové hudby.
Jeho názory a myšlenky byly ovšem v mládí nejvíce ovlivněny Ernesten Haecklem23 a
Karlem Havlíčkem Borovským (1821-1856).
Své Slovanstvo ve svých zpěvech, jak už bylo zmíněno v úvodní části životopisu, začal
vydávat už v roce 1884, tedy ve svých jednadvaceti letech. Přesných hudebních zápisů
bylo tehdy poměrně málo. Slovanstvo Kuba koncipoval jako sborník slovanských
národních písní, které harmonizoval a z největší části, zejména mezi Slovany jižními, i sám
v terénu zapsal. Jako jeden z mála prošel pěšky většinu slovanských zemí, písně sbíral od
prostého venkovského lidu a z přímého odposlechu je notově i textově zaznamenával.
Ruskou lidovou hudbou se v té době zabýval Balakirev24 a Meljgunov25, ovšem jejich
práce z hlediska ohromného bohatství ruského lidového zpěvu nebyly dostatečně
podrobné. Jen velice málo nápěvů bylo sebráno na Ukrajině, u Lužických Srbů a jižní
23 Ernst HAECKEL (1834-1919), německý biolog, představitel darwinismu
24 Mily BALAKIREV (1837-1910), ruský skladatel, klavírista, dirigent a hudební pedagog
25 Julij Nikolajevič MELJGUNOV (1846-1893), pianista, přední sběratel ruských národních písní
31
Slovanstvo bylo téměř neznámou oblastí. Jen Poláci měli velkou Kolbergovu26 sbírku
s nápěvy. Kuba při studiu těchto materiálů zjistil, že jsou neúplné a že je tedy třeba získat
nové materiály přímo z úst lidu.
Přínosem v lidové písni byly jeho objevy zajímavých tanců- rejů- u Lužických Srbů,
déle pak ukrajinské sborové zpěvy a jihoruský rabočí chor, jejichž přesné nápěvy Kuba
zaznamenal. Jeho velkým darem byl fakt, že jakožto hudebník, dokázal chápat lidovou
píseň v souvislosti se zvyky a obyčeji a sociálními poměry venkovských lidí, tedy s celým
lidovým životem. Jeho dílo nakonec obsáhlo 1558 písní a 6 etnomuzikologických úvah: o
písních lužických (1887), o písních polských (1887), o písních ruských (1888), o písních
českých moravských a slovenských (1888), o písních černohorských a o tom, jak je zpívati
(1890). Celé Slovanstvo ve svých zpěvech vyšlo v patnácti svazcích, prvních deset v letech
1884- 1893, dalších pět v letech 1923 – 1929. Aby mohl toto dílo uskutečnit, podnikl Kuba
řadu melografických cest. Zároveň vše popsal v četných etnomuzikologických a
etnosociologických úvahách a cestopisných statích, vydaných po různých časopisech. Po
dokončení Slovanstva shrnul většinu z nich v díle Cesty za slovanskou písní.
Slovanstvo bylo vlastně jeho celoživotním dílem i úkolem, ve kterém využil jak
profesi hudebníka, tak i malíře, jelikož své hudební dílo obohacoval kresbou. Jak lidí
v dobových krojích, které se tehdy ještě běžně nosily, tak krajin, lidových tradic nebo
hudebních nástrojů.
26 Oskar KOLBERG (1814-1890), polský folklorista, etnograf a hudebník, jeho sběry tvoří základní fond
polské etnografie a folkloristiky 19. století
32
SLOVANSTVO VE SVÝCH ZPĚVECH je sborník těchto svazků:
I. Písně české
II. Písně moravské a slezské
III. Písně slovenské
IV. Písně polské
V. Písně lužické
VI. 1. Písně ukrajinské (maloruské), 2. Písně ruské (velkoruské) a běloruské
VII. Písně slovinské
VIII. Písně černohorské
IX. Písně charvátské
X. Písně dalmatské
XI. Písně srbské (z království)
XII. Písně bosensko- hercegovské
XIII. Písně ze Starého Srbska a Makedonie
XIV. Písně makedonské
XV. Písně bulharské
33
3.1. Monograficky zaměřené hudební sběry
V souvislosti s tímto rozsáhlým sběratelským a kompilačním dílem, jakým bylo
Slovanstvo ve svých zpěvech, podnikl Kuba také několik speciálních, monograficky
zaměřených sběratelských sond. První se týkala do té doby dosud nezapisované
instrumentální hudby hornolužických Srbů a byla datovaná k počátku roku 1886. Své
výsledky publikoval Kuba v budyšínském časopisu Macicy serbské a ještě téhož roku tam
bylo toto malé dílo i samostatně vydáno pod názvem Nowa sběrka melodiji k hornjo-
lužiskim pjesnjam. Druhá byla zaměřena na jihoruský a ukrajinský sborový zpěv, který
Kuba zapisoval roku 1886 a 1887. Etnomuzikologické poznatky pak publikoval o rok
později v časopisu Českého muzea pod názvem Rabočí chor jihoruský a v souvislosti s tím
téhož roku uveřejnil v pražském Daliboru stať Velkoruská hudební etnografie a J. N.
Meljgunov . O rok později ještě tamtéž i stať Nejnovější sbírky ruských (velkoruských)
národních písní.
Třetí monografická sonda se týkala písní běloruských. Pod názvem Písně běloruské
publikoval výsledky a rozbory tamních poznatků v pražském Slovanském sborníku z roku
1887. Souběžně s tím prezentoval běloruské písně ve Slovanstvu, jehož běloruský VI.
svazek se stal vůbec první sbírkou běloruských písní a nápěvů.
Ve čtvrtém sběru se Kuba zaměřil na Černou Horu. Písně, které tam roku 1890 zapsal,
jednak pak ve výběru prezentoval ve Slovanstvu a souběžně je i samostatně vydal pod
názvem Černohorské album, které se opět stalo první sbírkou černohorských lidových
písní.
Pátá monografická sonda byla poměrně komplikovaná a týkala se
etnomuzikologického pozorování z Dalmácie z let 1890- 1892. Kubovu největší pozornost
34
vzbudily tamní archaismy. Napsal potom pojednání Zpěv a hudba lidu dalmatského a zadal
je České akademii věd a umění, která mu je ovšem vrátila zpět. Předložil je tedy
Jihoslovanské akademii v Záhřebu a ta je otiskla chorvatsky ve svém Zborniku za narodni
život a običaje južnih Slavena pod názvem Narodna glazbena umjetnost u Dalmacii po
stručnom putovanu iz g. 1890 i 1892. Česky bylo toto uveřejněno ve Slovanském přehledu
jednak roku 1904 pod názvem Píseň dalmatská a jednak roku 1906 pod názvem Hudba a
tanec. Kuba se k těmto poznatkům vrátil na požádání ještě ve své přednášce na III.
kongresu Mezinárodní hudební společnosti ve Vídni, jehož referát byl pak německy
publikován. Český překlad ocitoval až ve sbírce svých pamětí Zaschlá paleta. Dalmatská
sbírka byla významná v tom, že pojednávala o hudbě národa, jehož hudební vyjadřování
nebylo ještě v té době poznamenáno středo- a západoevropskou kulturou.
Šestá sběratelská sonda se vymykala pouze tím, že bezprostředně nesouvisela
s vydáváním Slovanstva. Kuba ji podnikl na počátku roku 1893 v Čechách, na Domažlicku
a to na podnět Otakara Hostinského27, který Kubu požádal, aby zapsal partitury lidové
nástrojové hudby této oblasti pro chystanou Národopisnou výstavu československou.
Kromě 60 partitur zapsal Kuba tehdy 502 kompletních, z části i vícehlasých písní. Po
skončení výstavy se tradovalo, že kompletně shořely, ovšem po roce byly znovu nalezeny
a posléze uchovány v Ústavu pro etnografii a folkloristiku České akademie věd v Praze.
Dochovaných 55 partitur bez písňových zápisů otiskl po Kubově smrti v roce 1962 pražský
Orbis pod názvem Česká dudácká hudba.
Sedmý monografický sběr se uskutečnil hned v létě roku 1893 v Bosně a Hercegovině.
S ředitelem sarajevského zemského muzea Kostou Hörmannem se tenkrát Kuba dohodl, že
pro muzeum vykoná čtyři okružní cesty za písněmi, každou v trvání jednoho měsíce, za
paušální platbu 10 zl. denně a každý měsíc odevzdá přepis svého díla do majetku muzea
27 Otakar HOSTINSKÝ (1847-1910), český estetik, hudební a divadelní teoretik
35
bez nároku na svá autorská práva. Při eventuelním vydání díla mu mělo muzeum zaplatit
600 zl. Za těchto podmínek zapsal Kuba přes 1100 písní, ovšem sled dalších událostí nebyl
pro Kubu úplně radostný. Za svého pařížského pobytu v letech 1893- 1895 poté uspořádal
výsledky těchto sběrů pro tisk podle hudebních hledisek. Nápěvy tehdy seřadil podle
stupnic. V té době- v létě 1894- podnikl ještě další sběratelskou cestu do Srbska a zejména
do Bulharska. Právě z pařížského období pochází Kubův dodatek k bosensko-
hercegovským písním, jehož část zní….
Pracoval jsem pilně a horlivě na svém díle už také proto, aby se mi dostalo honoráře, s nímž
jsem počítal, vypraviv se do Paříže. Ale zatím brzo došly od Hörmanna zprávy, že založení notové
tiskárny se odkládá a na rukopis že se nespěchá. To byla pro mne těžká rána. Prosil jsem alespoň o
splátku, ale marně. Dílo bylo vcelku hotovo, bylo jen třeba důkladné prohlídky rukopisů a
sestavení abecedního seznamu písní, s kterýmžto nevábným zaměstnáním jsem potom také
nespěchal, maje starosti o své živobytí. Protože Hörmann se odvolával na ministra Kallaye, jenž
mu nepovolil náklad na tiskárnu, rozhodl jsem se poslati rukopis do Pešti a požádati ministra, aby
mi byl vyplacen honorář. Revisi rukopisu jsem mínil podniknout, až bude rozhodnuto o jeho tisku,
popřípadě opravy učinit při tiskové korektuře.
Ministr Kallay mi dal obratem honorář vyplatiti a já nyní čekal zprávu ze Sarajeva, kdy se počne
s tiskem, Ale zpráv žádných nedocházelo a já při své bludné cestě životem na sbírku svoji, od níž
jsem si sliboval značného mravního úspěchu, se snažil raději nemysliti.
Uběhlo patnáct let, kdy jsem ve Vídni náhodou slyšel, že moje písně vycházejí. Bylo to roku 1909.
Hlásil jsem se o autorský exemplář pln úzkosti, aby další mi bylo zasíláno ke korektuře.
Dostal jsem vývěsní archy, a to noty po č. 96 5a texty po č. 641. Spolu mi bylo sděleno, že
pokračování sbírky bylo prozatím zastaveno.
Všecek ulekán jsem se probíral tiskem svých písniček a s ustrnutím jsem shledal jednak, že
k mému častému přepsání se přidružily i chyby rytcovy a hlavně, že s mým rukopisem se zacházelo
velmi libovolně, tak např. jsem předeslal každé skupině společnou notovou osnovu- a ta byla
36
vynechávána důsledně, na moji výtku, proč mi nebyla překládána korektura došla odpověď, že
moje adresa nebyla známa.28
Zmínka o Kubových bosensko- hercegovských materiálech vyšla poprvé roku 1900 ve
Vídni, v článku Gesang und music ve 12. a 13. čísle bosenskohercegovského oddílu
sborníku Die österreichisch-un-garische Monarchie in Wort und Bild. Obšírnější,
chorvatské znění se dočkalo vydání až v letech 1906-1909, kdy začalo vycházet jako
příloha sarajevského Glasniku Zemaljskog muzeja. Českou verzi Kuba uveřejnil až dlouho
poté, v roce 1935, a to ve II.díle svých Cest za slovanskou písní pod názvem Zpěv a hudba
v Bosně i Hercegovině, čímž se definitivně vyrovnal s touto, pro něho velmi nepříjemnou
událostí.29
Ludvík Kuba byl celou touto záležitostí natolik znechucený, že při dokončování
Slovanstva upustil od dokončení sarajevské edice, která roku 1909 uvázla na nápěvu č. 965
a textu č. 641 a které zbývalo upravit a vydat dalších 160 nápěvů. Tehdy byl pevně
přesvědčen, že se bude v následujících letech zabývat převážně malováním.
Jistý zvrat nastal až v roce 1934. 1. listopadu tohoto roku Kuba obdržel dopis od Bély
Bartóka30. Bartók v něm doslova označil Kubovu sarajevskou sbírku Zpěv a hudba v Bosně
i Hercegovině, i přes řadu tiskových a pravopisných chyb, za největší a nejhodnotnější
sbírku jihoslovanské hudby. A jelikož se Bartók sám zabýval v té době jihoslovanskou
lidovou hudbou, prosil Kubu o poskytnutí jednak exempláře s nepublikovanými nápěvy, a
28 KUBA, Ludvík Mario, KOŠŤÁL, Arnošt: Ludvík Kuba, Písně z Bosny a Hercegoviny 1893. Soubor
faksimile, Hudebníkova úvaha, s. 8. Polabské muzeum Poděbrady a JZD AK Slušovice, 1988
29 V této knize vyšla také stať Toniny bulharských nápěvů, jejíž podklady byly pořízeny na studijní cestě
v roce 1894.
30 Béla BARTÓK (1881-1945), maďarský hudební skladatel, klavírista a hudební vědec. Výrazným zdrojem
inspirace mu byla lidová hudba
37
pak také o Kubovo české pojednání o jihoslovanské hudbě, které bylo v té době už vydáno
a které by mohl použít ke svému studiu. Bartók také žádal Kubu o setkání v Praze. Zda
k němu došlo, není ovšem z dostupných materiálů zřejmé.31 Jelikož si Ludvík Kuba
Bartóka vážil, dopis ho velice potěšil a jednoznačně přispěl k tomu, že Kuba změnil názor
a po delší době se pustil do přepisování neuveřejněných bosenskohercegovských nápěvů a
textů a to od čísla 966 až do čísla 1115.32 O pomoc při jejich přepisování požádal svého
přítele, profesora zpěvu na ruském gymnáziu v Praze, Semjona Petroviče Orlova (1890-
1973). Přepis těchto písní je zapsán právě jeho rukou, neboť Kuba už tehdy nebyl schopen
psát zřetelně. Práce na těchto zápisech byla dokončena počátkem roku 1938 a Kuba ji 23.
5. 1938, spolu s opravenou částí sarajevského výtisku odeslal Bartókovi do Budapešti.
Podle dochované kopie poštovního oznámení byla zásilka doručena, ovšem z důvodu
začínající 2. světové války se odpověď od Bély Bartóka ke Kubovi už nedostala. Bohužel
nemohla ani po válce, neboť Bartók v roce 1945 zemřel. Jistou odpověď však Kuba přeci
jen dostal. Béla Bartók během své emigrace ve Spojených státech amerických připravil pro
tisk Morphology of Serbo- Croatian Folk Melodies, kterou pak po jeho smrti v roce 1951
vydala Columbia University Press v New Yorku jako součást širšího díla Serbo- Croatian
Folk Songs. Mezi hlavní podklady svého díla Bartók citoval právě Kubovy Pjesme i
napjevy iz Bosne i Hercegovine, včetně rukopisného doplňku. Po překonaném smutku nad
ztrátou přítele byla tato skutečnost pro Kubu jakousi radostnou tečkou za dlouhým
martýriem s bosensko- hercegovským sběrem.
31 Kopie tohoto dopisu, odeslaného Bélou Bartókem dne 1. 11. 1934 z Budapešti je uveřejněna ve sbírce
Faksimile 5, vydané Ludvíkem Máriem Kubou a Arnoštem Košťálem.
32Původní sběr obsahoval o deset nápěvů více, ale ty v té době Kuba už nenalezl.
38
3.2. Písně balkánských Sefardů
Za zvláštní zmínku stojí 21 písní, které byly přepsány a publikovány až za více než
třicet let po Kubově smrti. Jedná se o písně španělských židů, do jejichž rodin se Kuba
dostal v Bosně roku 1893 na pozvání již zmiňovaného Kosty Hörmanna, ředitele
sarajevského muzea, který byl Kubovým přítelem a obdivoval jeho schopnost správně
zapisovat i ty nejsložitější nápěvy. Ovšem Kuba vždy zapisoval písně v jazyku, kterému
rozuměl. Tentokrát se ovšem setkal s jazykem ladino, který balkánští Sefardi používali a
kterému Kuba nerozuměl. A jelikož s pořízenými zápisy nebyl spokojen, rukopis ani
neopsal. Dochovaly se tak jen tři hustě popsané strany notového papíru se škrtáním a
vpisováním, které byly pro druhou osobu prakticky nečitelné. Až v roce 1983 se tyto
nápěvy dostaly do jeruzalémského archivu, kde byly rozluštěny33 a v roce 1990 vyšla
v německém časopisu Jahrbuch für musikalische Volks- und Völkerkunde (Ročenka pro
hudbu národů a lidstva) anglicky psaná studie The Bosnian Judeo- Spanish musical
repertoire in a hundred year old manuscrip (Bosenský hudební repertoár španělských Židů
ve sto let starém rukopise). Jednalo se o pětadvacet stran, na kterých byla provedena
analýza Kubou sebraných písní. Tyto písně poskytly jeruzalémskému archivu důležité
srovnání s hudbou evropských Sefardů se vzdálenějšími variantami, jakými byly např.
písně Sefardů marockých, tureckých a egypských. U nás vyšla až v roce 1993
reprezentační publikace u příležitosti vzpomínkových akcí Sefard 9234, sbírka ukázek a
partitur pro český komorní soubor Linha Singers pod názvem Canciones Sefarditas de los
Balcanes (Písně balkánských Sefardů).
33 Nečitelné zůstaly pouze tři.
34 Vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492.
39
4. SOUHRN KUBOVA DÍLA HUDEBNÍHO A LITERÁRNÍHO
I když byl Ludvík Kuba hlavní profesí převážně folklorista a malíř, nebylo by dobré
opomíjet jeho talent literární, který se ovšem vždy s jeho myslí hudebníka a výtvarníka
prolínal. Literárně činný byl už od svých učitelských studií v Kutné Hoře, kdy si začal
přivydělávat žurnalistikou. Dalo by se říct, že žurnalistika byla jakýmsi vedlejším
produktem jeho působení výtvarného a etnomuzikologického. Souhrn jeho literárních titulů
čítá zhruba 500 záznamů. První příspěvek- Cyklus přednášek o nešťastném pádu polsky,
jakož i o marných pokusech ji z mrtvých vzkřísiti: I. O bavorské konfederaci, II. Následky
nesvornosti, III. Příspěvek k povahopisu Napoleonově, uveřejnil Kuba roku 1881 pod
pseudonymem F. Zaremba v litografovaném časopisu studentů kutnohorské pedagogické
školy Vesna. Poslední jeho článek, polemika V čem to vězí, týkající se otázek
polygrafického umění, byla uveřejněna v pražských Lidových novinách 2. června 1956.
Z toho vyplývá, že byl Kuba více než sedmdesát let činný i v literární oblasti. Jeho
příspěvky byly publikovány v nejrůznějších vědeckých, odborných i denních časopisech,
převážně českých. V dobách své finanční krize jimi platil dluhy za inzerci Slovanstva.
Pokud se mu naskytla příležitost, shrnul a přepsal tyto články do různých souborů.
Vzniklo tak několik publikací, byť nesystematicky a vždy jako vedlejší produkt jeho
hlavních zájmů.
40
Soupis Kubova literárního díla seřazeného podle data vydání:
Nowa zběrka melodii k hornolužickim pěsnjam, Budyšin, Mačica Serbska 1887.
Z luhů slovanských. Díl. I. Písně černohorské pro smíšené sbory, Praha, n. v. 1890.
Z luhů slovanských. Díl II. Písně černohorské pro mužské sbory, Praha, n. v. 1891.
Na Černé Hoře. Cesty z let 1890 a 1891, Praha, Eduard Beaufort, 1892.
Pjesme i napjevi iz Bosne i Hercegovine, Sarajevo, Zemlskij Glasnik. 1893, II. vyd.
Sarajevo, 1986.
Česká muzika. Staré tance z Domažlicka, Praha, n. v. 1894.
Trojlístek písní dalmatských, Praha, F. A. Urbánek, 1913.
Písně Lužických Srbů, Praha, Knihovna Hudební matice, 1922.
Písně jihoslovanské, Praha, Knihovna Hudební Matice, 1923.
Písně národní, Praha, Knihovna Hudební Matice, 1925.
Čtení o Lužici. Cesty z let 1886-1923, Praha, Družstevní práce, 1925.
41
La danse slave, ses formes capitales et leurs signification
Manuscrit, 1928.
La chanson, la musigue et la danse populaire dans leurs rapports avec la vie sociale
Manuscrit, 1929.
Les rélation entre les fétes costumes et des peuples slaves
Manuscrit, 1930.
Čtení o Starém Srbsku, Praha, Družstevní práce, 1931.
Čtení o Makedonii, Praha, Družstevní práce, 1931.
Cesty za slovanskou písní, I. díl, Praha, Slovanský ústav, 1934, II. díl 1937.
Čtení o Dalmacii, Praha, Družstevní práce, 1936.
Čtení o Bosně a Hercegovině, Praha, Družstevní práce, 1937.
Moje Čína, Praha, s. t. 1946.
Česká muzika na Domažlicku. Tance a písně s průvodem dudáků a houdků,
Praha, Hudební Matice Umělecké Besedy, 1947.
Cesty za slovanskou písní, Praha, SNKLHU, 1953 II. vyd. (I. vyd. 1935).
42
Zaschlá paleta. Paměti, Praha, SNKLHU, 1955, II. vyd. 1958.
Křížem krážem slovanským světem, Praha, Nakladatelství ČVU, 1956.
Cesty za slovanskou písní, II. vyd. Praha, SNKLHU, 1957.
Rozhovory o umění.
Vybrané stati a úvahy, L. M. Kuba, Slušovice, 1990.35
35 Tato publikace shrnuje Kubovy stati a úvahy, které výrazně reprezentují jeho názor na umění,
zejména hudební a výtvarné: lidové, staré i nové umění a na jejich společenskou funkci. Poprvé je autor
přednesl na svých souborných výstavách uspořádaných v roce 1904 v Poděbradech a v Českých
Budějovicích. Následně jejich znění bylo otištěno téhož roku v pražském časopise Dílo. Podruhé byly
uveřejněny v ilustrovaném katalogu Kubovy souborné výstavy uspořádané v Praze salonem Výtvarné dílo
v roce 1944, a to ve znění upravené Miroslavem Míčkem (1912-1970). Definitivní podobu v nepatrně
pozměněném uspořádání jim dal až autorův syn Ludvík Mario Kuba v roce 1969, ovšem pak následovaly
marné pokusy o publikování, a to až do roku 1990.
43
5. MALÍŘSKÉ DÍLO
5.1. Styl a technika
O soupis Kubova malířského díla se poprvé pokusil V. V. Štech (1885-1974) v roce
1946 v publikaci Ludvík Kuba malíř. Byl to v podstatě nemožný úkol, neboť bylo třeba
obsáhnout výtvarnou práci v rozpětí šedesáti pěti let. Kresby a malby se už tehdy z rukou
původních majitelů rozptýlily a v mnohých případech je už nebylo možné dohledat. 2 200
děl, které byly doloženy, znamenalo podle Kuby sotva dvě třetiny celého jeho díla.
Kuba během svého dlouhého tvůrčího období používal nejrůznější malířské techniky.
Z tohoto hlediska lze obrazy rozdělit na kresby: tužkou, uhlem, křídou, perem, tuší- tyto
kresby dál na lavírované či kolorované- a malby: akvarely, kvaše, pastely a oleje.
Podle námětu je možné Kubovy obrazy dělit na figurální práce, kam spadají akty,
podobizny, rodinné náměty a vlastní podobizny, dále na interiéry- práce, které mají ráz
zátiší, krajiny a obrazy s náměty ze slovanských cest.
Kuba sám rozděloval své dílo do čtyř skupin. Do první skupiny spadala díla samoucká
a ve zbývajících třech se prolínala díla z jeho školeného období. Šlo o díla výhradně
umělecká, dále díla s náměty národopisnými a do poslední skupiny řadil práce výslovně
výdělečné, které tvořily Kubovu finanční základnu. K tomuto poměrně netradičnímu
rozdělení se Kuba vyjádřil takto: ,,Byltě jsem zcela nemajetný, když jsem se oddal studiu
malířskému. A nejen to: byl jsem jako uznaná autorita v oboru hudebního slovanského
lidopisu zatížen povinnostmi národopisce, jemuž jsem jako malíř musil být mecenášem.36
36 Kol. autorů: Ludvík Kuba malíř, str. 103, Praha, 1946
44
Mezi skupinu děl samouckých se řadí práce s tématy rodinného prostředí, krajiny, dále
práce, týkající se etnomuzikologických společenských vztahů a dále pak ty, jenž dokládají
etapu jeho malířského školení. Do další skupiny děl s motivy národopisnými spadají
obrazy se slovanskými motivy, vytvořené jednak v terénu a jednak později v ateliéru, a to
buď podle starých záznamů, nebo jako repliky zpracované novým rukopisem. Námětově
v těchto obrazech není žádný systém, protože Kuba většinou své modely maloval hlavně
proto, aby se s ním sblížily a zazpívaly mu. Výjimku tvoří pouze série obrazů z Lužice,
kam jel Kuba na požádání cíleně malovat všechny kroje, které se v této oblasti v letech
1922 a 1923 ještě nosily. Provedl to stylem fa presto- malovaných podobizen lidových
modelů. Třetí skupinu děl uměleckých otvírá obraz Modrý baret, Kubův autoportrét z roku
1899 a končí posledním jeho dílem- akvarelem poděbradské zvoničky z roku 1955.
Podle motivu není vždy možné určit místo vzniku obrazu. Některé z Kubových děl
vznikaly tváří v tvář motivu, mnohé z nich až následně v ateliéru, mnohdy až s odstupem
několik desetiletí. Další zajímavostí je, že Kuba nikdy nevěnoval pozornost tomu, aby své
obrazy pojmenoval. Názvy jim zpravidla byly přidělovány až při různých příležitostech,
například při výstavách. Malba byla zpočátku pro mladého Kubu pouze jakýmsi doplňkem
psaného slova. Prostředkem, kterým dokumentoval své zážitky z cest. Až později se stala
jeho neoddělitelnou součástí.
První Kubovy krajiny mají melancholický nádech, označují se splývavou barvou.
Ludvík Kuba ovšem nebyl příliš sentimentální a toto jeho období netrvalo dlouho. Už
tehdy, při studiích figur dovedl přesně rozlišovat jednotlivé tvary a zaznamenávat na nich
účinky světla. Ke změně jeho výtvarného projevu došlo za mnichovského studia. Jeho
pohled na zachycované předměty a místa začal být spíše impresionistický, více studoval
světlo a usiloval o dosažení barevného okamžiku. I když na druhé straně je pravdou, že se
Kuba nikdy neomezoval jen na tuto barevnou analýzu hry světel a stínů daného okamžiku,
45
ale vždy se snažil ve svých obrazech ztvárnit hloubku a výraz zachycovaného předmětu či
místa. Nikdy se nespokojil se stanoviskem pouhé studie, k níž sváděl impresionismus. I
když mu byl tento styl jakýmsi vodítkem při jeho tvorbě, neužíval vlastně ani
impresionistickou techniku oddělených skvrn, ale barvy si předem míchal přímo na paletě
a pak zpravidla shrnul několik barev dohromady jedním tahem štětce. Svým osobitým
stylem se Kuba vyčleňoval od českých impresionistů a jeho výtvarné vyjádření lze nazvat
impresionistickým realismem. V krátkém časovém období, zejména po pařížském pobytu
absorboval Kuba do své tvorby nepatný vliv secese, ovšem tento styl nezanechal v jeho
projevu žádné významné stopy. Jeho styl se během let vyvíjel a měnil. Odklon od imprese
je zvláště patrný na Kubových podobiznách, které jsou kromě zprávy o zevnějšku
portrétovaného i jakýmsi výtvarným ztvárněním osobnosti dotyčného člověka. Naproti
tomu jeho impresionistická tvorba dosahovala vrcholu v letech 1905- 1911, tedy v době
jeho vídeňských let. Pak následoval návrat do Prahy, který si ovšem Kuba načasoval rok
po smrti Antonína Slavíčka. Právě rok 1910- rok úmrtí předního českého impresionisty-
symbolicky označoval mezník ve vývoji českého umění a Kuba v tomto období nesrostl
ani se stávající ani s nastupující uměleckou generací. Tato skutečnost způsobila, že si Kuba
dlouho nemohl nalézt místo mezi českými malíři a stejně dlouhou dobu čekal i na své
ocenění.
Zvrat přišel až ve třicátých letech minulého století. Tehdy došlo ve výrazu jeho tvorby
k patrným rozdílům. I když se stále držel původního slohu, jsou už zde zřejmé
postimpresionistické vlivy, které měli souvislost s dobou, tedy s vývojem evropského
umění. Kuba začal svobodněji zacházet s barvou a do jeho citlivého znázorňování daného
počitku začal vnikat tón expresionismu. Jeho pozdní malba je pak diferencovanější,
složitější a soustředěnější. Přesto neztrácí realistický základ.
46
Z hlediska techniky výtvarného projevu, lze Kubovo dílo také rozdělit do několika
období. Až do roku 1887 šlo pouze o kresby tužkou. V roce 1888 se poprvé objevují
kresby tuší a pak i kresby lavírované. Následujícího roku to byla kresba kolorovaná a od
roku 1890 do roku 1893 kreslil Kuba perem, často kolorovaným a pak čistými akvarely.
Práce z tohoto období vznikaly zpravidla přímo na místě. Důležitým rokem v jeho
malířském zrání byl rok 1893, kdy definitivně skončilo jeho samoucké období a poprvé se
v jeho tvorbě objevují oleje a jeho dílo s národopisnou tématikou přestává mít ráz
dokumentů. Od té doby v jeho tvorbě olejomalba převládá.
Charakteristickým prvkem Kubovy malířské tvorby bylo, že nikdy nezpodobňoval tak
zvaná velká témata. Náměty tohoto typu nikdy nevyhledával. Vždy maloval to, co měl
právě kolem sebe a tam, kde právě byl. Výsledkem byly již zmíněné obrazy
z národopisných cest, podobizny členů jeho rodiny a míst, které měl rád. Velkou část jeho
tvorby tvoří vlastní podobizny.
5.2. Vlivy na Kubovu malířskou tvorbu
Prvotním Kubovým ideálem, co se týká malířských osobností, byl Jaroslav Čermák37.
O něco později v Paříži ho upoutala zejména díla Corota (1796-1875). Obrazům tamních
předních impresionistů, jakými byli Manet (1832-1883), Monet a Renoir, tehdy ještě
dostatečně nerozuměl, i když ho zaujala a přitahovala jeho pozornost. Poprvé zde začal
malovat olejem, a to krajinu okolo Paříže, akty a hlavy pod vedením Bouguereaua (1825-
1905). S výsledky svého pařížského studia nebyl příliš spokojen a tamní vrcholný styl ani
přímo neovlivnil jeho pozdější tvorbu, neboť ho Kuba dogmaticky nikdy nepřijal.
37 Jaroslav ČERMÁK (1830-1878), český malíř. Žil a tvořil převážně mimo Čechy, např. v Paříži, Mnichově
v Černé Hoře a Dalmácii. Horlivý zastánce myšlenky slovanské vzájemnosti
47
Zlom v Kubově výtvarném projevu nastal až v Mnichově, kde ovlivněn Slovincem
Ante Ažbou a hlavně některými ruskými umělci, si utvořil tehdy svůj osobitý malířský
styl, vycházející z ruského pojetí ,,ryzí barvy“ a vlastního pojetí impresionismu. Zde také
podstatně zdokonalil kresbu. Akty školních modelů z této doby jsou dokonalými
anatomickými studiemi a ze získaných dovedností pak vycházel při olejové figurální
malbě.
Vídeň, kde žil potom několik let s rodinou, měla také podstatný dopad na jeho tvorbu.
Právě jeho rodina se stala nejčastějším námětem. Celé figurální kompozice zasazoval do
svého domácího prostředí, často kreslil interiér svého ateliéru. Do tohoto, výrazně
impresionistického období spadá několik velmi zdařilých podobizen a zátiší. Typickým
znakem těchto vídeňských děl je modrá barva, kterou všechny tyto obrazy podkresloval.
Stylově se tato tvorba podobá dílu Miloše Jiránka (1875-1911), českému malíři mladší
generace než byl Kuba. Rodinná atmosféra zachycená v těchto obrazech měla blízko také
k francouzským nabistům konce 19. století, kterými byli například Bonnard a Vuillard.
Jeho námětový okruh a výrazový styl výrazně připomíná dílo těchto intimistů.
Počáteční pražské období bylo ve znaku temných barevných tónů- hnědé a šedé,
kterými impresionisté opovrhovali. Tato změna koloritu byla dána osobním nezdarem a
horšící se politickou situací. Věnuje se rodinným námětům, portrétům a krajinomalbě.
Období po první světové válce pak bylo ve znamení národopisných témat, spojených
s dokončování jeho hudebního díla.
Po roce 1930 se opět vrací intimní rodinné scény, zátiší a zejména krajinomalby a
autoportréty. Jeho dílo zpravidla vystihuje aktuální životní etapu, ve které se zrovna
nacházel. Dál rozvíjel nové možnosti barvy a impresionistické techniky často až do velmi
atypických poloh. Kubovo poslední tvůrčí období je viditelně poznamenáno necitlivou
pravou rukou a slábnoucím zrakem, který poslední roky jeho života vyústil téměř ve
48
slepotu. Ale Kuba natolik rád maloval a dokázal najít radost i v těch nejobyčejnějších
věcech, že mu tyto skutečnosti v malbě nezabránily a ani neubraly na kvalitě těchto děl.
49
6. PŘEHLED A ROZČLENĚNÍ OBRAZŮ
6.1. Kresby
Kresby, jak už bylo zmíněno, tvoří převážnou část Kubova výtvarného díla od
studentských prací do roku 1894. Jedná se o krajiny, figury, črty a kresby z národopisných
cest a zátiší.
První dochovanou kresbou je krajina s názvem Michalovice z roku 1879 (obr. č. 1).
Krajina jako téma kresby se v počátcích Kubovy malířské tvorby vyskytovala nejčastěji.
Náměty většinou nacházel v Poděbradech a v Kutné Hoře. Z dalších let pocházejí na
příklad kresby s názvem Ulice Na dláždění v Poděbradech, 1882 (obr. č. 2), Část děkanství
a Vlašského dvora v Kutné hoře, 1882 (obr. č. 3) nebo Přejezd trati u Velkého Zboží, 1890
(obr. č. 4).
Spolu s krajinami převládají v Kubově neškoleném období kresby z Balkánu, Ruska a
Lužice, ve kterých spojil náměty figurální a krajinářské. Kromě tužky, pera a uhlu začal
používat techniku lavírované a kolorované kresby. Tyto práce sloužily zejména jako
obrazové dokumenty jeho cest. Příkladem takovéto kresby je Smuteční kroj v Papojcích
(Dolní Lužice), 1886 (kresba perem, 21 x 11,5 cm) nebo Cetina v Dalmacii, 1890 (kresba
perem kolorovaná, 8 x 13,5 cm).
Zátiší jako téma kresby je spíše zanedbatelné, jedná se o dvě díla, první z roku 1888
má název Naše stolička (kresba perem, 23 x 15,5 cm) a druhé z roku 1889 nese název
Kytka v květináči (kresba tužkou lavírovaná 22 x 15 cm).
Figurální kresba z neškoleného období je také pouze jedna, a to z roku 1880: Bratr
Emanuel (kresba uhlem, 36 x 23 cm). Další dílo tohoto typu vytvořil až v době studií u
Liebschera a jedná se o kresbu tužkou s názvem Můj nejmladší bratr (9 x 11 cm) a Moje
50
babička (kresba uhlem, 45 x 39 cm). Figurální náměty začínají převažovat až od dob studií
na pražské Akademii a ještě znatelněji od pařížských studií, to znamená po roce 1893, kdy
už techniku kresby doplňuje pastel, akvarel a částečně olejomalba. Příkladem kresby
z mnichovského období je Klobouk z roku 1899 (obr. č. 5) nebo Slečna Bottayová z roku
následujícího (obr. č. 6) a z pozdějšího, pražského období, pak kresba Kubelík cvičí, 1920
(obr. č. 7).
Velmi zajímavou skupinu kreseb s figurálním námětem tvoří akty, které se výrazně
zkvalitňují v době mnichovského studia. Nejsou pro Kubu příliš typické, ale je na nich
patrný vliv pařížských studií u Filippa Colarosiho. Jednou z těchto kreseb je ženský akt
Sedící dívka proti světlu, 1898 (obr. č. 8), další pak mužský akt z roku 1901 s názvem
Tápající (obr. č. 9) nebo V extasi z téhož roku (obr. č. 10).
6. 2. Portréty
Portrétní práce tvoří počtem i uměleckou kvalitou nejvýznamnější skupinu děl
z Kubova mnichovského období. Jedná se zčásti o portréty zakázkové, zbytek tvoří
zpodobeniny členů rodiny a lidí Kubovi blízkých. Některé mají opět intimnější ráz, jiné se
více blíží samotné úloze podobizny.
Kategorii Kubových intimních portrétů zcela vystihuje jeden z vrcholných obrazů jeho
tvorby, portrét Kubovy ženy Olgy z roku 1902 s názvem Pivoňky (obr. č. 11). Dalším
charakteristickým dílem je obraz muže, který upírá svůj zrak do knihy s názvem Čtenář,
1902 (olej, 96 x 70 cm) nebo Podobizna paní Hellichové a syna (olej, 130 x 62 cm),
pocházející ze stejného roku. Tyto díla by se obrazně dala nazvat zátiším s lidmi.
Do druhé skupiny děl vyloženě zakázkových je možné zařadit např. Podobiznu Dr.
Boučka, 1899 (olej 96 x 72 cm) nebo Portrét J. Hellicha (olej, 130 x 62 cm) z roku 1902.
51
Nejen v Mnichově se ovšem Kuba zabýval portrétováním. I když obrazy tohoto typu
přestaly být tak časté a nahradily je převážně rodinné scény, namaloval Kuba několik
zdařilých podobizen. Mezi portréty řadící se do vídeňského období patří: Podobizna mé
matky 1908 (obr. č. 12), Portrét J. S. Machara, 1908 (olej, 65 x 50,5 cm) nebo Vídeňský
architekt J. Urban, 1907 (olej 67 x 48, 5 cm).
V soupisu Kubova malířského figurálního díla tvoří portréty podstatnou část tvorby až
do poloviny třicátých let 19. století, kdy nad nimi pomalu začínají převažovat autoportréty.
Kuba se tedy portrétování věnoval i po návratu do Prahy. Jedním z těchto pozdějších děl je
podobizna Augusta Sedláčka z roku 1916 (obr. č. 13) nebo další intimní portrét Silva,
1933 (olej, 68 x 48 cm) či Podobizna slečny V. Č. (olej, 73 x 57,5 cm) datovaná k roku
1940. Posledním doloženým portrétem je Podobizna dcery profesora M., 1944 (olej, 45,5 x
37 cm).
6. 3. Figurální malba
Figurální malba byla těžištěm Kubova malířského díla zejména v jeho počáteční
tvůrčí fázi. Kromě portrétů, které jsou záměrně uvedeny v předešlé kapitole, se Kuba se
zájmem věnoval tématu figurální komposice, která se svým pojetím od portrétu velmi
odlišovala. Olejové figury začal Kuba poprvé malovat až během studií na Académii Julian
v Paříři a ke svému pozdějšímu typickému stylu se vypracoval teprve pod vedením Antona
Ažby v Mnichově, kde se věnoval právě studiu figury a výjevům ze školního ateliéru. Z
tohoto prostředí pochází například obraz V Ažbově škole z roku 1900 (obr. č. 14).
Následující, vídeňské období, pak charakterizují intimní figurální komposice,
kterým se Kuba začal věnovat po narození syna. Jeho intimní figurální malba by se dala
označit za dokonalý dokument jeho rodinného života, na kterém Kuba velice lpěl a na
52
jehož harmonii měla největší podíl jeho žena Olga. Své blízké Kuba zpravidla zachycoval
při nějaké běžné domácí činnosti, naprosto přirozeně bez strojených póz a tyto intimní
rodinné scény pak umožňují nahlédnout do Kubova domácího prostředí. Vznikla tak celá
řada obrazů, které patří k vrcholným výkonům jeho umění. Tuto sérii otevírá obraz ženy
Olgy a malým novorozenětem s názvem Kojící, 1904 (olej, 62,5 x 37,5 cm), následují další
výjevy jako Hra s děckem na podlaze, 1905 (olej, 90 x 230 cm), Chlapec s červeným
kloboučkem 1908 (olej, 100 x 60 cm) nebo obraz matky se synem při odpočinku z roku
1916 s názvem Klid (obr. č. 15).
Tyto typy obrazů se dál vyskytují více či méně během celé Kubovy tvůrčí éry.
Mají ráz dějové malby, i s odstupem času navozují dojem přítomnosti a ne vzpomínky a
Kuba na nich ukázal, že nejen ,,velké události“ jsou hodny ztvárnění. Jedná se tedy o díla,
jejichž hlavními aktéry jsou Kubova žena, příbuzní, služka, později jeho syn, který na jeho
obrazech vyrůstá, učí se, hraje si. S postupem let postav přibývá, objevuje se snacha a
vnouče. Rodinný dokument se dotváří a uzavírá.
Mladší díla už Kuba namaloval v Praze, ukázkou je obraz Olgy a vnoučetem s názvem
Nemluvně se krmí, 1934 (obr. č. 16). Dalším z řady obrazů této série je Odpolední klid,
1941 (obr. č. 17) nebo Květinové zákoutí z roku 1943 (obr. č. 18). Prohlížení těchto obrazů
se dá připodobnit k listování ve fotoalbu, kdy ovšem autor na místo fotoaparátu použil
barvy a štětec.
Mezi figurální kompozice, ne už s intimním nádechem, se také řadí série studií a
obrazů České filharmonie, vzniklých na objednávku Jana Kubelíka v letech 1919- 1922.
Tuto zakázku otevírá obraz Jan Kubelík, 1919 (olej, 47, 5 x 67 cm) a mezi patnáct dalších
obrazů patří: Talich cvičí s filharmonií, 1920 (olej 50 x 69, 5 cm), Jan Kubelík: Allegro
con fuoco, 1921 (olej 124 x 86 cm), Koncert Jana Kubelíka ve Smetanově síni, 1921 (olej
53
79 x 65 cm) či poslední z této kolekce, olej z roku 1922 s názvem Stupka řídí Českou
filharmonii (olej, 48, 5 x 67, 5 cm).
6. 4. Zátiší
Obdobně jako v Kubových intimních portrétech a též v některých figurálních
kompozicích jsou i díla s námětem zátiší zpravidla pohledem do Kubova soukromí.
Nestrojeně a s citem pro jednoduchost v nich zachycuje ty nejvšednější předměty ze své
domácnosti. Mimo tradičně používaných předloh jako jsou vázy, ovoce a květiny, Kuba ve
svých obrazech spojuje předměty často netradiční, zdánlivě až neslučitelné, přičemž
vzniklé kompozice mohou mnohdy působit až bizardním dojmem. Svého významu tak pod
Kubovým štětcem nabývají nejrůznější druhy potravin, zeleniny a interiérových a
kuchyňských předmětů. Ojediněle se objevuje zátiší se zvířetem.
Poprvé se Kuba pokusil o akvarelové zátiší v roce 1889. Tato malba nese název
Kuchyňské zátiší (38 x 56 cm). V následujících letech se tomuto tématu nevěnoval. Určitý
zlom nastal až v roce 1903, kdy se zátiší v Kubově tvorbě, byť v menším počtu, začalo
objevovat. Mezi několik obrazů tohoto období se řadí: Jablka a váza, 1903 (obr. č. 19),
Buchty, 1904 (olej, 38 x 56 cm), Maso a zelenina, 1906 (39,5 x 44cm) nebo Zátiší se
sloupkovými hodinami (olej, 70 x 50 cm) z roku 1913.
Během následujících let se obrazy s tímto tématem v Kubově tvorbě prakticky
nevyskytovaly a svého maximálního významu nabyly až v poslední fázi Kubova díla. Mezi
ně patří mimo jiné zátiší s názvem Česnek, 1933 (obr. č. 20), Zelenina s modrým hrncem,
1938 (olej, 31 x 41 cm), Jablka s lasturou, 1940 (olej, dřevo, 27 x 43 cm), Zajíc a bažant
s citronem, 1941 (olej, 64 x 87 cm), Hyacint na světlém pozadí, 1942 (obr. č. 21), Zátiší
54
s hmoždířem, 1944 (olej, 49 x 42 cm) či Zátiší s masem z roku 1945 (olej, dřevo 30 x 30
cm).
6.5. Krajinomalba
Téma krajiny se v Kubových dílech vyskytuje od samého počátku, kdy se ještě jednalo
o neškolené kresby, dál přes pastely, akvarely až k olejům. Kuba měl rád přírodu, často do
ní unikal a své pocity, které právě míval, dokázal do těchto děl vtisknout. Mimo již
zmíněných kreseb poděbradského a kutnohorského okolí lze Kubovu krajinomalbu rozdělit
do několika etap podle místa, kde právě maloval.
Počátky spadají do roku 1890, kdy se objevují první akvarely z Čech, jedním z těchto
prvních obrazů jsou Zaplavená luka u Poděbrad (akvarel, 15 x 24 cm) nebo Habří, 1891
(akvarel, 18 x 25 cm). Následovala Paříž a v Kubově krajinomalbě se mimo akvarelů
objevují první oleje. Jedním z těchto obrazů je Park v Saint- Cloud, 1893 (olej, 21 x 32
cm), dalším Z okolí Paříže, 1893 (olej, 18 x 30,5 cm).
V Mnichovském období se prolíná krajina akvarelová a olejová, vzniklé obrazy
maloval zejména při občasných návratech domů a řadí se mezi ně na příklad Bělidla v
Poděbradech, 1897 (olej, 14, 5 x 23 cm), Motiv z cidlinských lesů, 1898 (akvarel, 65 x 50
cm) či Chalupy v Polabci, 1902 (olej, 25 x 40 cm).
Krajinářsky významné je až období Kubova vídeňského pobytu, ze kterého se opět
vracel často do Čech, a to zejména do Březnice a Českého Krumlova, kde trávil především
letní měsíce. Právě těmito krajinami výrazně obohatil podobu českého impresionismu. K
jeho realizaci mu většinou stačilo prostředí jejich březnické zahrady, kterou zachycoval
v nejrůznějších podobách. Tato díla mají ráz přírodního interiéru, zpravidla oživlého
55
figurami, které dodaly dílu opět nádech domácí intimity. Do série obrazů vzniklých v této
době patří mimo jiné Motiv z Březnice, 1902 (obr. č. 22), Jabloň, 1906 (olej, 46 x 67, 5
cm), Zahradník, 1907 (olej, 94 x 68, 5 cm) či Jitro v Krumlově, 1910 (olej, 20 x 26 cm).
Do vídeňského období též spadají krajiny z Itálie, kam odjel na svou jedinou neslovanskou
cestu, která toto období uzavřela. Nejznámější Kubovou italskou krajinou je obraz Capri,
1910 (olej, 60 x 90 cm) nebo Záliv neapolský, 1910 (olej, 25 x 51 cm).
Po návratu do Čech bydlel první roky v Praze na Smíchovském nábřeží, které se stalo
opět dějištěm řady jeho krajinářských děl, střídavě s malbami Krumlova, kam se neustále
vracel a zachycoval mnohotvárnou podobu tohoto starobylého města v celém cyklu obrazů,
a to od roku 1914 do roku 1920. Vznikly tak obrazy jako Se smíchovského balkonu, 1913
(olej, 67 x 95 cm), Praha ze Smíchova, 1913 (olej, 31 x 41 cm), Krumlovské zákoutí, 1914
(olej, 40 x 30cm), Krumlov: náměstí za šera, 1914 (obr. č. 23) nebo Krumlovský zámek,
1915 (olej, 44, 5 x 21 cm) či Krumlov: schody na Flössberg, 1919, (olej, 51, 5 x 35 cm).
Později se trvale usadil v Praze- Strašnicích, nadále maloval Polabí, Březnické okolí a
nové krajinné motivy nalézal především v Hlinsku, kam několik let pravidelně jezdil
k tamnímu malíři Vojtěchu Kynclovi, pak v Karlových Varech a také v Hostíni na
Mělnicku. Mezi krajinářská díla vzniklá od let 1931 až do posledního Kubova obrazu,
kterým je Poděbradská zvonička, 1955 (obr. č. 24), náleží nespočet maleb, například Svah
se sluncem, 1934 (olej, 58 x 72 cm), Karlovarská zima, 1937 (olej 36 x 49 cm), Březnický
pivovar, 1938 (olej, 43 x 35 cm), Zahradníkův domek, 1939 (olej, 58 x 50 cm), Léto v
Koutech, 1943 (obr. č. 25), Na dvorku, 1950 (olej, 96 x 69 cm) nebo jeden z posledních
obrazů z Hlinska: Malování v zahradě, 1952 (olej, 52 x 68 cm).
Kuba se už od studií na pražské Akademii vymykal stylu generace tehdejších
Mařákových žáků, přesto jeho krajinomalba nese některé společné prvky s díly dalších
56
českých krajinářů, a to Františka Kavána (1866-1941), Antonína Slavíčka a Antonína
Hudečka (1872-1941).
6. 6. Obrazy národopisné
Malby tohoto typu vznikaly během všech Kubových národopisných cest, zpočátku šlo
opět o kresby a črty, posléze o akvarely, které vždy pouze dokumentovaly jeho hudební
sběry. Kuba zprvu nechtěl používat při malbě těchto obrazů olej, protože malba akvarelem
nebyla tak technicky náročná a dokázal při ní rychleji zachytit atmosféru aktuálního
okamžiku. První akvarely jsou datovány rokem 1890 a pochází z Dalmácie: Neretva u
Jablanice (20 x 27 cm), Mořský břeh v Dalmacii (14, 5 x 23 cm).
O olejomalbu se v národopisných obrazech poprvé pokusil až po pařížských studiích,
kdy v roce 1895 odjel do Mostaru vyloženě se záměrem malovat tamní krajinu a folklór.
Tehdy ovšem ještě výsledky neodpovídaly jeho představám. Mezi mostarské obrazy spadá
Hercegovský huslar (olej, 22 x 29, 5 cm), Bosenská měšťanka (olej, 65 x 50 cm).
Zajímavé je, že z některých náčrtů z tohoto období vznikly obrazy až o mnoho let později,
kdy se k nim Kuba vrátil. Tak tomu bylo například u obrazu Černá Hora: Trh v Šavnikách
(olej, 70 x 102 cm), jenž namaloval podle předlohy z roku 1891 až v roce 1943.
Zásadními byly až slovanské cesty z dvacátých let, které měly velký vliv na tvorbu
celého tohoto desetiletí. Určitá změna slohu, která byla nutná pro faktické ztvárnění
předlohy, měla dopad i na další Kubovu tvorbu, jelikož si díky získaným zkušenostem
dotvořil svůj konečný malířský styl. Slovanstvo ve svých zpěvech skutečně mohlo být
nazváno Slovanstvem v obrazech, což byl ostatně i Kubův původní zájem, ze kterého
později ustoupil. Malířsky nejpozoruhodnější je kolekce lužická ze dvou cest z let 1922-
1923, která je téměř kompletní vystavená v Národopisném muzeu v Praze. Roku 1925,
57
1927 a 1928 maloval Kuba na Balkáně, 1928 a 1929 v Karpatech a na Slovensku. V těchto
obrazech je chvílemi patrný rozpor umělce a dokumentaristy, i když zpravidla Kuba
dokázal tyto pohledy sjednotit, ale důsledkem byl právě odklon od hlavní linie jeho slohu.
Tak v některých obrazech potlačuje barvu takřka na funkci kolorující, vyzdvihuje kontury
a zdůrazňuje tvarovou skladbu. Mezi lužické obrazy patří na příklad Větrník u
Njeswačidla, 1922 (olej, 78, 5 x 64 cm), Žena v polosmutku, 1923 (olej, 60 x 23 cm) nebo
Nevěsta Mina Bobkowa, Bórkowy, 1923 (olej, 86 x 86 cm). Příkladem balkánských maleb
je makedonský Stařec z Galičníkuje, 1927 (olej, 100 x 70 cm), bulharská Cincarka
v čepinu, 1928 (olej, 68,5 x 48 cm), obraz z Podkarpatska Huculka z kvasů v Serdaku, 1929
(obr. č. 26) nebo malba ze Slovenska z roku 1929 s názvem Na mlýně (obr. č. 27).
6. 7. Autoportréty
Autoportréty se vyskytují v Kubově tvorbě od konce devatenáctého století a tvoří
významnou část jeho díla, dá se říct pro Kubu charakteristickou. Množství vlastních
podobizen namalované jedním autorem je v českém malířství ojedinělé. Kuba samozřejmě
sám cítil jistý nádech samolibosti, který vyvracel při zahájení výstavy svých obrazů
v salonu výtvarné dílo v roce 1943 těmito slovy:
Stojím tu uprostřed svých podobizen, o nichž řeknu ještě slůvko. Především chci ubezpečit, že
nejsou plodem ješitnosti, nýbrž že vznikly proto, poněvadž malíř je sám sobě nejvhodnějším
předmětem ke studiu. Sedne si před zrcadlo, kdy je v náladě, maluje se v osvětlení podle vlastní
libosti, nemusí svůj model bavit, aby mu únavou a mdlobou neuvadl. Je totiž pro malíře strašné,
když má před sebou pouhý kožený vak masa a kostí, jímž je člověk, jehož duše však bůhví kam
58
unikla. Úlohou malířovou je sice zobraziti povrch fysických těl, ale cílem mu je, aby zobrazením
tohoto povrchu vyjádřil, co je kolem tohoto povrchu a co je pod tímto povrchem.38
Kuba měl tendenci neustále na sobě pracovat a zdokonalovat se ve všem, co uměl.
Obličej považoval v malbě za nejtěžší předmět zobrazování. Svůj první autoportrét
namaloval v roce 1899, jedná se o dílo s názvem Modrý baret (pastel 76, 5 x 56, 5 cm) a
malbě obrazů tohoto typu se věnoval v průběhu celé své tvorby, ovšem zprvu spíše
ojediněle a výrazný nárůst těchto maleb lze v Kubově díle sledovat po roce 1930.
Trefně poznamenával, že mladé podobizny jsou vlastně staré a ty staré naopak mladé,
tudíž každá jiná. Na těchto obrazech je dobře patrné Kubovo malířské vyzrávání, změny
jeho postoje a stylu v průběhu několika desetiletí. Své portréty tradičně zasazoval do
domácího prostředí. Působí zpravidla přirozeně, namalované bez předchozího zvláštního
slohového aranžování. Pro vyjádření myšlenek a dojmů během malby používal různou
barevnost, výraznost malby se měnila a odpovídala různým životním situacím.
Při těchto malbách se Kuba zabýval především světlem, rozkládal své postřehy na
jednotlivé skvrny a tečky barevných tahů, podle světelných záblesků, které nakonec
sjednotil v celek. Tato série obrazů byla vlastně zaměřena na nepřetržité zachycování
okamžiku. Jedná se o malbu hlavy nebo části postavy zobrazené jednak v části nebo
v celém interiéru, popřípadě jen s předmětem: s paletou, kyticí, soškou, kusem nábytku a
podobně.
Protože závěrečné roky jeho tvůrčího života byly poznamenané postupnou ztrátou
zraku, poslední podobizny maloval Kuba prakticky po paměti, což je na nich velmi patrné.
Mezi nespočet vlastních portrétů patří obrazy s názvem U stojánku, 1915 (obr. č. 28),
V atelieru, 1932 (olej, 94 x 84 cm), S paletou stoje, 1940 (olej, 100 x 67 cm), S čínským
38 Katalog výstavy: Ludvík Kuba, Salón výtvarné dílo, Praha 1943
59
velbloudem, 1941 (olej, 88 x 64, 5 cm), S paletou sedě, 1941 (olej, 73 x 57 cm), Hlava IV,
1943 (obr. č. 29), Poprsí s hnědou vestou, 1949 (olej, 50 x 36 cm) či Devadesátník, 1953
(olej, 60 x 43 cm).
6.8. Secesní malba
Kubova secesní malba tvořila jen nepatrný zlomek jeho díla, nikterak podstatný a na
celkový charakter jeho tvorby neměla žádný dopad. Přesto je nutné se o těchto dílech
zmínit, neboť bez nich by nebyl souhrn kompletní. Mnichov, ve kterém Kuba několik let
pobýval, byl v té době jedním z hlavních evropských secesních středisek a bylo tedy
prakticky nemožné, aby se ho tato slohová výměna alespoň letmo nedotkla. Secese
znamenal rozklad staré a hledání nové hromadné formy, která by odpovídala soudobému
způsobu života. Nové umění mělo dekorativní charakter a v malířství byl největší zájem o
plakát. Právě plakátem a různými dekorativními pracemi se Kuba v té době zabýval.
Vydával poděbradské pohlednice, navrhoval fresky, při kresbách aktů začal pojednou
zdůrazňovat obrysové linie. Na některých plakátech je patrný vliv Toulouse- Lautreca
(1864-1901), s jehož pracemi se Kuba seznámil už v Paříži. Tyto práce, v souvislosti s jeho
životní tvorbou naprosto odlišné, dělal Kuba pravděpodobně z existenčních důvodů.
Příkladem Kubových secesních děl jsou dva návrhy na plakáty, první z roku 1898
s názvem Kakao, (obr. č. 30) a druhým je Výstava Umělecké besedy, 1899 (obr. č. 31).
60
7. KUBA SBĚRATEL A OBDIVOVATEL ČÍNSKÉ KULTURY
Nebyly to pouze slovanské národy, jejichž kulturou a způsoby byl Kuba zcela pohlcen.
I asijské umění ho zaujalo natolik, že velkou část svého života věnoval studiu východního
umění a filosofie, naučil se čínsky a nashromáždil rozsáhlou, hodnotnou sbírku čínského a
japonského umění, jejíž část je nyní uložena v Náprstkově muzeu v Praze. V Číně Kuba
ovšem nikdy nebyl, jeho poznatky byly založeny pouze na přátelství, umění a literatuře.
V roce 1946 je literárně shrnul v publikaci Moje Čína. 39 Měl několik přátel, kteří v Číně a
Japonsku pobývali, a díky nimž měl Kuba možnost rozmnožovat svoji východoasijskou
sbírku. Tyto umělecké předměty pak Kuba mnohdy zakomponoval do svých obrazů,
zpravidla figurálních námětů z rodinného prostředí.
39 Podruhé byly vydány jako součást Kubových vzpomínek Zaschlá paleta.
61
8. ZÁVĚR
Z uvedených informací je zřejmé, že dílo Ludvíka Kuby, jenž bývá někdy pokládán za
zakladatele „slovanské hudební folkloristiky“, je obsáhlé. I když je autorem mnoha kreseb
a obrazů, přestože napsal desítky národopisných statí či cestopisných a beletristických
textů, cítil se patrně být především hudebníkem. Jeho slovanství a láska k hudbě ho
neopustily ani na sklonku života.
Kuba umělec pak byl především citově zaměřený. Dokázal všemi smysly vnímat ty
nejjednodušší věci, které pak přetaveny vlastní osobitou reflexí přenášel na plátno, do slov,
tónů. I když prožil dlouhý život, který se obešel bez vážnějších zvratů- tím největším byla
patrně smrt jeho ženy- na konci života jej opustily právě jeho smysly. Téměř oslepl, což
byla pro člověka jeho typu osudová ztráta. Spolu s tím ztratil cit v pravé ruce, čímž mu
byla znemožněna hra klavír, který tolik miloval. Poměrně neblahý osud pro malíře a
hudebníka.
Dalším jeho velkým zklamáním byl neúspěch, který u publika zaznamenaly postupně
některé jeho sbírky lidových písní (Slovanstvo v svých zpěvech, 1884-1893). S prvními
úspěchy rostla Kubova chuť a energie. Obrovské množství připravených sbírek ovšem
postupně zmenšilo zájem veřejnosti (počet sebraných písní se blíží počtu 4 000). Přes
všechny obtíže, které Kuba přestál v souvislosti s přípravou tohoto monumentálního díla,
se mu podařilo jeho životní cíl dokončit. Poté, kdy se prosadil rovněž jako malíř, se začala
jeho finanční situace zlepšovat, což mimo jiné vysvětluje jeho finanční dar věnovaný
v roce 1945 na výzkum kultury Polabských Slovanů.
V té době se již plně věnoval tvorbě a pedagogické činnosti. Myšlenky slovanské
vzájemnosti navíc plně zapadaly do ideologie poválečné doby, což Kubovi pomohlo stát se
oficiálním umělcem, jehož tvorba mohla promlouvat k širokému publiku. Toto
62
konstatování ovšem nemění nic na skutečnosti, že odkaz Ludvíka Kuby může promlouvat i
k publiku dnešnímu.
Kubovým odkazem se zabývala řada autorů, jeho rozsáhlé folkloristické a etnografické
dílo ovšem nebylo dosud v celé šíři prozkoumáno, a to je skutečnost, která činí tohoto
autora rovněž badatelsky přitažlivým.
63
9. RESUME
The purpose of this thesis is, based on the collected resources, to render an account of
an artistic personality – Czech musician, painter, writer and folklorist – Ludvík Kuba.
Kuba's interest in various fields of creative activities was enormous. The wide range of his
activities – even not homogeneous – had something in common: an interest of folk culture
itself, as a source of common cultural history (particularly Slavic history) and a special
wisdom which was later covered by stylization. This kind of "Slavic humanism" was later
re-made to an act of art. Variety of artist's interests makes one's critical prehension
difficult to be – which, at least in Kuba's case, is true without any doubts. We can also
learn a lot about Kuba from the readily available resources: "a lot" means in this case a lot
of judgements on him, that do not correspond with each other, as well.
My effort was to realize the variety of Kuba's account: however, I mainly tried to
accentuate his paintings. The chapter one deals with the author's life, in a chronological
sequence, followed by the interpretation of particular creative fields of his. The chapter
two focuses on his collections of musical and folklore materials, which he made inland as
well as in the Balkans. The following chapter describes their transformation to the works
of art, whereas the final chapters are concerned with his paintings itself, as well as their
development and painting techniques used.
64
POUŽITÁ LITERATURA:
MÍČKO, M., NEZVAL, V., SEIFERT, J., ŠTECH, V. V.: Ludvík Kuba malíř. Jaroslav
Janeček, Praha, 1946.
KUBA, Ludvík: Zaschlá paleta. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění,
Praha, 1955.
KUBA, Ludvík: Křížem krážem slovanským světem. Nakladatelství československých
výtvarných umělců, Praha, 1956.
ŠTECH, V. V.: Ludvík Kuba. Vydavatelství ministerstva informací, Praha, 1949.
MÍČKO, Miroslav: Národní umělec Ludvík Kuba. Nakladatelství Práce, Praha, 1950.
Sborník referátů: Ludvík Kuba a slovanská etnografie. Díl I., II., Polabské muzeum
Poděbrady a AK Slušovice, 1987.
KUBA, Ludvík Mário, KOŠŤÁL, Arnošt: Ludvík Kuba. Písně z Bosny a Hercegoviny
1893. Soubor faksimile. Polabské muzeum Poděbrady a JZD, AK Slušovice, 1988.
KUBA, Ludvík: Rozhovory o umění 1888- 1956. JZD, AK Slušovice, 1990.
Katalog výstavy: Ludvík Kuba. Salon výtvarné dílo, Praha, 1943.
65
Katalog výstavy: Ludvík Kuba. Salon výtvarné dílo, Praha, 1944.
Katalog výstavy: Ludvík Kuba za půl století. Salon výtvarné dílo, Praha, 1948.
Katalog výstavy: Ludvík Kuba. Vlastní podobizny 1899- 1952. Svaz československých
výtvarných umělců, Praha, 1953.
Katalog výstavy: Ludvík Kuba. JKP, Hlinsko a Národní galerie, Praha, 1963.
KUBA, Ludvík M.: Melografické drama Ludvíka Kuby. Městský národní výbor, Březnice,
1980.
Katalog výstavy: Ludvík Kuba 1863- 1956. Polabské muzeum, Poděbrady, 1986.
Katalog výstavy: Ludvík Kuba. Autoportréty. Polabské muzeum Poděbrady a AK
Slušovice, 1988.
KOŠŤÁL, Arnošt: Canciones Sefarditas de los Balcanes. Písně balkánských Sefardů.
Sbírka ukázek a partitur z rukopisu Ludvíka Kuby a ze španělských pramenů. Ministerstvo
zahraničních věcí, Madrid a Španělská ambasáda, Praha, 1993.
Katalog výstavy: Ludvík Kuba (1863- 1956). Z mého života. Polabské muzeum,
Poděbrady, 2003.
KUBA, Ludvík: Moje Čína. Štěpán Jež, Praha, 1946.
66
OBRAZOVÉ PŘÍLOHY:
Obr. č. 1 Michalovice, 1879, studentská kresba tužkou, 11,5x19,5 cm
Obr. č. 2 Ulice Na dláždění v Poděbradech, 1882, studentská kresba tužkou, 11,5x19,5 cm
67
Obr. č. 3 Část děkanství a vlašského dvora v K. Hoře, 1882, studentská kresba tužkou,
11,5x19,5 cm
Obr. č. 4 Přejezd trati u Velkého Zboží, 1890, studentská kresba tužkou, 11x17 cm
68
Obr. č. 5 Klobouk, 1899, kresba uhlem, 62,5x49 cm
Obr. č. 6 Slečna Bottayová, 1900, kresba uhlem kolorovaná, 54x36,5 cm
69
Obr. č. 7 Kubelík cvičí, 1920, kresba uhlem, 63,5x48 cm
70
Obr. č. 8 Dívka sedící proti světlu, 1898, kresba uhlem, 61,5x48 cm
71
Obr. č. 9 Tápající muž, 1901, kresba uhlem, 48x31,5 cm
.
72
Obr. č. 10 V extasi, 1901, kresba uhlem, 48x31 cm
73
Obr. č. 11 Pivoňky, 1902, olej, 76x63 cm
74
Obr. č. 12 Podobizna mé matky, 1908, olej, 43x32 cm
75
Obr. č. 13 August Sedláček, 1916, olej, 64x50 cm
76
Obr. č. 14 V Ažbově škole, 1900, olej, 57x42,5 cm
77
Obr. č. 15 Klid, 1916, olej, 151x116 cm
78
Obr. č. 16 Nemluvně se krmí, 1934, olej, 64,5x69,5 cm
Obr. č. 17 Odpolední klid, 1941, olej, 68x61 cm
79
Obr. č. 18 Květinové zákoutí, 1943, olej, 66x48,5 cm
80
Obr. č. 19 Jablka a váza, 1903, olej, 57x42 cm
81
Obr. č. 20 Zátiší s česnekem, 1933, olej, 23x40 cm
Obr. č. 21 Hyacint na světlém pozadí, 1942, olej, 60x44 cm
82
Obr. č. 22 Motiv z Březnice, 1902, olej, 68x50 cm
Obr. č. 23 Krumlov: náměstí za šera, 1914, olej, 34x49 cm
83
Obr. č. 24 Poděbradská zvonička, 1955, akvarel, 16x14 cm
Obr. č. 25 Léto v Koutech, 1943, olej, 26x34 cm
84
Obr. č. 26 Huculka z kvasů v Serdaku, 1929, olej, 99x76 cm
Obr. č. 27 Na mlýně, 1929, olej, 62,5x95 cm
85
Obr. č. 28 U stojánku, 1915, olej, 75x50 cm
86
Obr. č. 29 Hlava IV, 1943, olej, 32,5x22,5 cm
87
Obr. č. 30 Návrh na plakát:Kakao, 1898, akvarel, 23,5x33 cm
Obr. č. 31 Návrh na plakát:Výstava umělecké besedy, 1899, kolorovaná kresba, 92,5x69 cm
88