Z OBSAHUAs-salamu alajkum!Zájem o arabštinu a arabskoukulturu v České republice dokazujei jazyková škola Chimy Youssef II

V Česku, ale na cestě dáldo EvropyČesko není pro zahraniční umělcedost světové III

Investuj pět milionů. Jinak nicZískat podnikatelské vízum budepro cizince opět o něco těžší IV

Rodina: u vědců cizinců problémByrokracie ztěžuje život odborníkůze zahraničí, kteří u nás působí V

Americký sen po českuPříběh odvážné mongolské dívkyUndry Dorjzundui V

Vysíláme Crossings,nalaďte si nás!Nový pořad Radia Wavese zabývá migrací VI

Buďme rádiza rozdíly

EDITORIAL

TOMÁŠ URBAN

Podnikatelé i zaměstnan-ci z řad cizinců zvyšujíkonkurenceschopnostČeska, zaplňují díry natrhu a pracovní místa,

ve kterých často místní podnikata pracovat neumějí nebo nechtějí.Česká veřejnost ale přínos migran-tů uznává spíš nechtě a stát cizincevnímá jako čistě ekonomický ná-stroj.

„Pozvali sem pracovní sílu – alepřišli lidé,“ vystihuje ukrajinský pod-nikatel Ivan Voloshyn paradox,s nímž se potýkají úředníci a ekono-mové, kteří v zahraničních pracovní-cích vidí jen pracovní sílu přesouva-telnou sem a tam přes hranice podlemomentálního stavu ekonomiky.Toto pojetí ale odporuje realitě: vel-ká část cizinců se tam, kde pracuje,nakonec i usazuje. Odporuje alei vládní Koncepci integrace cizinců,která klade důraz na začleňování mi-grantů do společnosti.

Voloshyn patří mezi středně vel-ké podnikatele. Podnikat začalv Česku v 90. letech. „Studovaljsem a při tom si vydělával na stav-bách a úklidem. Pak jsem si udělalčíšnický a barmanský kurz. A nako-nec jsem zkusil mezinárodní ob-chod, který dělám dodnes,“ popisu-je podnikatelský příběh, který v růz-ných obměnách prožilo podle odha-du asi pět tisíc jeho krajanů. Ukra-jinští podnikatelé dnes v Českuvlastní developerské firmy, hotely,penziony, administrativní budovya mají zastoupení v řadě firem. Na-jdete je v nových satelitních měs-tečkách, mají tu rodiny a jejich dětitu chodí do školy. „Dvacet let tu tvr-dě pracovali, takže nějaký výsle-dek musí být vidět,“ říká Volo-shyn, který se zaměřuje na obchodse surovinami a polofabrikáty.

Ukrajinští dělníci postavili vel-kou část novostaveb, ve kterýchdnes Češi bydlí. Lidé si zvykli cho-dit do vietnamských večerek, naku-povat levný textil i auta, jejichžcenu pomáhají snižovat mongolštídělníci. Podnikání a zaměstnávánícizinců na území České republikypřesto za nežádoucí považuje podlepravidelného průzkumu CVVM asipolovina respondentů. Při tom už todávno není okrajový jev. Podle in-formací Svazu průmyslu a dopravyČR se odhaduje, že čtvrtina všech

podniků v ČR je vlastněná cizincinebo má zahraniční účast. „O důleži-tosti zahraničních společností v ČRhovoří mimo jiné fakt, že 75 % čes-kého vývozu co do objemu tvoří prá-vě ony,“ říká tiskový mluvčí svazuMilan Mostýn.

Český úspěch VietnamcůZávratnou kariéru nastartovalav 90. letech i řada Vietnamců. „Viet-namci vidí tradičně v obchodu nej-schůdnější možnost obživy,“ říkávietnamský student ekonomie s čes-kým občanstvím Pham Quoc Loc.Na český trh Vietnamce přivedly so-ciální a historické vazby mezi Čes-kem a Vietnamem a vidina výdělkumnohonásobně převyšujícího pří-jmy ze stejné činnosti v rodné zemi.

Vietnamští podnikatelé dnesv Česku provozují několik velkýchpodniků, obchodních sítí i továren.Mezi nejznámějšími je Sportisimo

se sítí více než 60 obchodů se spor-tovním oblečením, Velta Plus dodá-vající tabák i do kutnohorského Phi-lip Morris nebo firma Epiag Lofidavietnamského podnikatele Hua Loi

Nguyena, která už zachránila předkrachem několik značek tradičnímanuální výroby českého porcelá-nu. Největší doménou vietnam-ských obchodníků je ale maloob-

chod, od prodeje na stáncích až pokamenné obchody.

Raketový nárůst zaznamenalyv posledních letech vietnamské ve-čerky: „Dnes je jich 7 až 8 tisíc, ješ-tě před třemi lety jich bylo tak do ti-síce,“ popisuje nový trend NguyenNgoc Duc, zástupce svazu vietnam-ských podnikatelů v České republi-ce. Úspěšný model večerek je posta-ven na rodinném podniku. Zatímcomanželka prodává, manžel zajišťu-je zboží, vyhledává slevy na interne-tu a objíždí velkoobchody. A ty sesnaží novým zákazníkům vyjítvstříc. Například velkoobchod s po-travinami Makro zřídil novou pozi-ci poradce pro asijské a vietnamskézákazníky a svoje katalogy začal vy-dávat ve vietnamštině.

Migranti jsou nadprůměrníLidé, kteří se odhodlají odjet vydě-lávat peníze do cizí země, větši-

nou disponují nadprůměrnýmikvalitami, jako je píle, vůle a od-hodlání.

„Migrant překonává řadu handi-capů, nezná prostředí a jazyk,nemá rozvinuté sociální sítě. Abyse prosadil, musí napnout sílya být lepší než místní populace,“vysvětluje jeden z našich předníchexpertů na migraci Dušan Drbo-hlav, vedoucí katedry sociální geo-grafie a regionálního rozvoje Příro-dovědecké fakulty Univerzity Kar-lovy. „Tohle vědí tradiční imigrač-ní země jako USA nebo Austrálie,které tento potenciál umí využít,“dodává Drbohlav.

Česko, které se pomalu vzpama-tovává z hospodářské krize, alejako hlavní prioritu vidí příchod ci-zinců do země co nejvíc omezita regulovat jej striktně podle mo-mentální situace na trhu práce.Pokračování na straně II

Vietnamští podnikatelédnes v Česku provozují

několik velkýchpodniků, obchodních sítí

i továren. Mezinejznámějšími je

Sportisimo se sítí vícenež 60 obchodů se

sportovním oblečením.

MASHA VOLYNSKY

Někteří Britové přistěhoval-ce dnes nemají rádi, proto-že je neznají osobně,“ je

přesvědčena Nazek Ramadan.Žena původem z Libanonu řídísdružení stovek migrantů, kteří senebojí dialogu s většinovou společ-ností. Ve Velké Británii žije již šest-advacet let.

Proměnil se nějak za tu dobu, cožijete v Británii, postoj veřejnos-ti k imigrantům?

V 80. letech byli uprchlíci častovnímáni se sympatiemi. Velkáčást lidí se na ně dívala jako na bo-jovníky za svobodu v despotic-kých režimech. A tomu odpovída-ly i vstřícnější zákony. Žadateléo azyl mohli začít pracovat už pošesti měsících po příjezdu dozemě. Migranti byli také státem

více podporováni, snadněji sháně-li práci i ubytování. Změnilo se to,myslím, s nástupem Margaret Tha-tcherové. Ta se jako první vrchol-ná politička vůči migrantům vyme-zila velmi negativně. Řekla tehdy,že Británie je zaplavená cizinci.Migrační politika se od té doby za-čala zpřísňovat. Začala se zavádětomezení a v posledních letech pro-šlo mnoho restriktivních imigrač-ních zákonů. Teď je situace pro při-stěhovalce velmi špatná.

Je Británie opravdu „zaplavená“cizinci?

Tato země migranty potřebuje.Zdravotnictví, služby, pohostin-ství, zemědělství jsou na jejich prá-ci závislé. Migranti zaplňují pra-covní místa, která místní odmítají.V Londýně například úklid vykoná-vají ze sedmdesáti procent cizinci.Nejedná se jen o nekvalifikované

profese. Každá druhá zdravotní se-stra je zahraničního původu, ale i je-den ze čtyř lékařů. Britský vzdělá-vací systém má nedostatky a ve vý-sledku Británii chybí i kvalifikova-ná pracovní síla.

Jaký je postoj zaměstnavatelů?Zaměstnavatelé většinou vníma-

jí migranty jako dříče a často radějiberou do práce je než rodilé Brity.Politici se teď tohle snaží zvrátit,chtějí přimět firmy, aby zaměstná-vání cizinců omezily či úplně opus-tily. Těm se do toho ale moc ne-chce. Myslí si, že stát měl do kvali-fikace Britů více investovat, že tonení jejich starost.

Založila jste v Londýně nezisko-vou organizaci a nazvala ji Mig-rant Voice, „Hlas migrantů“.Proč?Pokračování na straně V

Když jsem se přistěhovalado Prahy, bydlela jsem naŽižkově blízko Ohrady.

V naší ulici stály vedle sebe bioob-chod, vietnamská zelenina, večer-ka patřící ukrajinskému páru a ob-chůdek s pivem a salámem U Kar-la. Za rohem si otevřeli další večer-ku Pákistánci. Tato různorodostmě bavila a pravidelně mi zpříjem-ňovala cestu na tramvaj. Byla promě připomínkou New Yorku, kte-rý mám ráda právě díky jeho růz-norodým obyvatelům. Ale nejento. Díky ní jsem jednoduše sehna-la koření na přípravu dobrého in-dického jídla nebo ruské sladkos-ti. I proto mě stále překvapuje, jakmálo pozitivních zpráv o lidechpocházejících z jiných zemí sek Čechům dostává.

V této příloze jsme se rozhodliběžný mediální obraz cizinců do-plnit a na následujících šesti stra-nách vám je představit jako lidi,kteří českou společnost přede-vším obohacují. Nejenom tím, žepocházejí z jiné země, ale přede-vším svými aktivitami a příběhy.Přicházejí sem dělníci, ale takéumělci, lékaři, učitelé, podnikate-lé nebo kadeřníci. Pracují v růz-ných odvětvích a svým českýmspolupracovníkům, jak vyplynu-lo z naší ankety, zejména rozšiřu-jí obzory.

Autory mnoha textů a fotogra-fií v příloze jsou sami cizinci. Dátjim slovo je podle nás nejlepší od-povědí na množství předsudkůa špatných zpráv o životě migran-tů v Česku.

Migrační politika se v poslednídobě zpřísňuje. Ve snaze zbavit seproblémů spojených s migrací sezavádějí opatření, která omezí pří-chod nových migrantů a znepří-jemní život těm, kteří u nás již žijí.Byla by škoda, kdybychom ne-mohli využít výhod různorodé spo-lečnosti, pokud by se cizinci žijícíu nás odstěhovali „o dům dál“nebo se do Česka vůbec nevydali.

Autorka pracuje v Programumigrace společnosti Člověk v tísni

Cizinci: nedoceněný kapitál

MigraceMimořádná příloha společnosti Člověk v tísni

Vtipy o muslimech nemusímJak se v Česku daří lékařům cizincům

Češi objevují vietnamskou kuchyniStrana III Strana IV

Rozmanitost obohacuje

UTERÝ 13. PROSINCE 2011 KOMERČNÍ PŘÍLOHA

Bariéry padají při osobním setkání

MASHAVOLYNSKY

Nazek Ramadan FOTO MULUGETA TEKLEMARIAM

Migranti v Česku pracují v mnoha kreativních profesích FOTO DAVID KUMERMANN

II MIGRACE Úterý 13. prosince 2011 LIDOVÉ NOVINY

NGUYEN THUY DUONG

Mám to štěstí, že jsem žiladostatečně dlouho vedvou evropských ze-

mích, kde my Vietnamci tvořímejednu z největších národnostníchmenšin, v Česku a ve Francii.Můžu tedy srovnávat, jak se namě a mé krajany dívají Češia v čem se to liší od Francouzů.

Přestože v Česku žije dnes jiždruhá, možná i třetí generace při-stěhovalců z Vietnamu, většinaČechů si pod pojmem Vietnamecpředstaví trhovce nebo pěstiteletrávy a až pak někoho možná na-padne, že jejich vietnamští spolu-občané též studují nebo pracují jin-de než ve stánku nebo ve večerce.Není divu: v médiích jsme prezen-továni jakožto kšeftmani s faleš-ným zbožím, kteří předstírají, ženeumí česky. A většina Čechů sivytváří svůj pohled na Vietnamcezejména na základě tohoto obra-zu.

Studijní pobyt veFrancii mi umožnil zís-kat v tomto směru nad-hled. V Čechách jsemměla neustálou potře-bu svému okolí dokazo-vat, že ne vše, co seo nás říká, je pravda.Vůbec se mi nelíbilo,jak byla práce maloob-chodníka ukazována médii jakopodřadná či podezřelá, neboť to jei práce mých rodičů, kteří rozhod-ně nejsou žádní podvodníci anihloupí analfabeti. Já sama a mnozímí vrstevníci pamatujeme léta,kdy jsme rodičům vypomáhali natržnicích. Představujeme snad tynevzdělané lidi, kteří neumí čes-ky? Tento přezíravý pohled měvlastně celý život provokoval a ur-čitě přispěl k tomu, že jsem neustá-le chtěla být co nejlepší, ukázat čes-kému okolí jinou realitu, než kte-rou vnímalo.

Ale ve Francii jsem pochopilavýznam slova volnost. Konečnějsem tu sama za sebe a dělám si,co chci, nepronásledují mě před-sudky. Navíc vietnamská národnípříslušnost vzbuzuje u Francouzů

i trochu obdivu. Vní-mají nás tady asi tak-to: „Ach, Vietnam,naše bývala kolonie,co později porazilai Američany – odváž-ní lidé. A výborněvaří.“

Vietnamská komu-nita ve Francii má zá-klad v generaci exu-

lantů, kteří sem utekli před komu-nistickým režimem. Tudíž zdežije již několik generací Vietnam-ců, kteří se zcela integrovali. Viet-namské děti poslední generace vět-šinou už ani neumějí vietnamsky.Ve Francii jsou zkrátka Vietnam-ci již pevně zakotveni...

Toho se jednou dočká i vietnam-ská komunita v Česku. Otázkou je,za jak dlouho. Zda to ještě budu já,nebo aspoň moje děti.

Autorka studuje politologii naInstitutu politických věd v Grenoblu

Společnost Aviette,za kterou stojí dva mladíVietnamci, Slovák a Čech,ukazuje, co česká anivietnamská škola zatímmoc nedovedou – ževzdělávání je zábava.

MILAN VIDLÁK

Vietnamská menšina je v Čes-ké republice již silně etablo-vaná a ve srovnání s jinými

cizinci Čechy celkem dobře přijíma-ná. Přesto se životy obou etnik stálespíše míjejí a stojí mezi nimi obraz-ná zeď. Není zatím mnoho firem, kte-ré by založili Češi s Vietnamci. Jed-nou z výjimek je společnost Aviette.Nabízí vzdělávací služby cílené pře-devším na vietnamské děti a studen-ty a založili ji před rokem a půl s cí-lem spojit to nejlepší z asijskéhoa západního světa dva mladí Viet-namci, Slovák a Čech.

Jedním ze sloganů tohoto meziná-rodního týmu je „přišel čas na změ-nu“. „Věděli jsme, že to chceme dě-lat jinak. Naše, stejně jako vietnam-ské školství, má problém. Je tu zou-falý nedostatek kvalitních lektorůa rigidní způsob výuky – tady máteslovíčka a tady máte gramatiku,“říká šéf firmy Bernard Prívara, jenždříve působil i jako lektor kurzů provrcholové manažery. „My děti učí-me tak, že je necháme objednat le-tenku nebo probíráme chatové výra-zy, aby se jim lépe hrály online hry.Když umí tohle, postupně se doučíi to ostatní, aniž by si to vůbec uvě-domovaly.“

Kromě angličtiny, o kterou jemezi mladými Vietnamci největšízájem, a češtiny Aviette zájemce při-pravuje na přijímací zkoušky. Provietnamské rodiče je největší priori-ta, aby se jejich dítě dostalo na kva-litní gymnázium a na univerzitu.Aviette nabízí i kurzy doučování.

Funguje čistě na komerční bázi.„Klienti si našich služeb váží a jsouochotni za ně platit. Nás to nutí o nědobře pečovat. Navíc pokud je něcozdarma, Vietnamci tomu obvyklemoc nevěří,“ říká Jiří Bosák, kterýmá na starosti marketing.

Ve srovnání s českými studentydosahují mladí Vietnamci ve školev průměru lepších výsledků, chytřej-ší ale podle Bosáka nejsou. Pročjsou tedy Vietnamci v Česku takúspěšní? „Podle mě mají mnohemvětší odolnost vůči nudě. Dokážousedm dní v týdnu prodávat v prodej-ně a nic to s nimi nedělá. To se alemění. Když pozoruji některé našestudenty, vidím, že u nich to již to-lik neplatí. Ti už mají potřebu, abyje věci bavily a zajímaly.“

Aviette tak trochu supluje zkost-natělé české školství, jež navíc stálevůbec nepočítá se začleňovánímlidí z jiných kultur. Co ale Bernard,Jiří, Viet Cuong a Le Anh původněneplánovali, je, že často svým klien-tům nahrazují i rodinu. Pro jejich ro-diče, kteří zažili ve Vietnamu vál-ku, je totiž nejdůležitější zabezpečitrodinu materiálně, a tak pracují odrána do večera a svým dětem se ne-věnují. Ty tak do Aviette chodíi mimo kurzy, aby si s někým moh-ly popovídat o svých problémech.„Pořád nás žádají o nějaké akcenebo výlety, chtějí s námi trávit vol-ný čas. Samy si ho nějak vyplnit ne-dovedou,“ dodává Bernard Prívara.

Autor je novinář

Na tuhle volnostzatím čekám

Učíme je i trávit volný čas

Když Syřanka ChimaYoussef přijela před devítilety do Česka, bylabezradná. Nemluvila českya místním zvyklostemnerozuměla. Dnes vlastníjazykovou školu, kteráčeskou a arabskou kulturusbližuje. Češi se zde učíarabsky, Arabové česky.Pořádají se tu i workshopyo arabské kuchynia kultuře.

ALINA KHAIRULINA

Když studenti vstupujído třídy, pozdraví:„As-salamu alaj-kum.“ „Wa alajku-mu s-salam,“ odpoví

lektor a začíná hodina. V místnostito ale nevypadá jako ve škole, spíšjako v nějakém klubu: na zemi ležíkoberce, krabičky s orientálnímivzory, stěny jsou pomalované arab-ským písmem, jsou tu obrázkya fotky, které si Chima přivezla zeSýrie. Na policích leží spousta kniho arabské kultuře, náboženství, tra-dicích a samozřejmě o arabštině.

Arabštinu začala Chima učit té-měř okamžitě po svém příjezdu doČeské republiky v roce 2002.„Brzy jsem pochopila, že tu jeo můj rodný jazyk zájem,“ říká.O dva roky později spolu s býva-lým českým manželem otevřeliv Praze vlastní jazykovou školuArabesque. V současnosti tu pracu-jí tři stálí a čtyři externí lektoři.

Arabesque učí kromě arabštinytaké perštinu nebo turečtinu. Nejví-ce zájemců je ale o arabštinu. MarieGaluzina od letošního roku studujeegyptologii na FF UK, a arabštinu

tedy použije ve své budoucí profesi.Někdo se ale o jazyk začne zajímatprostřednictvím hudby, jiný díkycestování. Několik studentek se na-příklad zabývá orientálním tancem.Ve škole se vyučuje i čeština a ang-ličtina pro arabsky mluvící studenty.„Pamatuju si, jak to pro mě bylo zezačátku těžké, žádné kurzy češtinyna základě arabštiny tu tehdy neby-ly,“ říká Chima výbornou češtinou.

Zdrojem příjmů školy je prozatímjen kurzovné, které ale náklady nadalší rozvoj školy nepokryje. Chimase proto porozhlíží po dalších zdro-jích financování: „Nestačí jen dobřevyučovat, potřebujeme i dobrý mar-keting a v tom má náš tým rezervy,“odhaluje, na co by se teď chtěla vesvé práci zaměřit. Škola nyní hledádo týmu člověka, který rozumí gran-tové problematice a zároveň se zají-má o arabskou kulturu. Cílem je udě-lat ze školy jazykové a kulturní cent-rum s orientální atmosférou.

Nejen jazyk, ale i kulturaVe škole již teď neprobíhá jen výukajazyků. Každé dva týdny jsou zdevolně přístupné přednášky o životě,vztazích, rodině a kultuře v arab-ském světě, nepravidelně vypisuje-me workshopy zaměřené na arab-skou kuchyni nebo i vzhled. „Profe-sionální vizážistka původem z Alží-ru odhaluje zájemcům kouzla líčenív arabském stylu a předvádí arabskévůně a oblečení,“ vysvětluje ChimaYoussef. „Když se člověk učí arab-štinu, zajímá se i o arabskou kultu-ru,“ dodává.

Kromě toho, že je majitelkou ško-ly, už rok Chima Youssef pracujepro neziskovou organizaci InBázeBerkat. Jako kulturní mediátorkaasistuje arabsky mluvícím migran-tům při jednání s úřady. „Je to posta-vené na tom, že si migranti pomáha-jí navzájem. A když můžu s něčímpomoci, proč ne?“ dodává.

Autorka studuje obor Sociální prácena Evangelické teologické fakultě UK

V Čechách jsemměla neustáloupotřebu svému

okolí dokazovat,že ne vše, co se

o nás říká, jepravda

Cizinci:nedoceněnýkapitál

Čím dál vícČechů je rádo,že tu jsme

Pamatuju si, jak to pro mě bylo ze začátku těžké, žádné kurzy češtiny na základě arabštiny tu tehdy nebyly,“říká Chima Youssef FOTO MULUGETA TEKLEMARIAM

As-salamu alajkum!O arabštinu a arabskou kulturu je v České republice zájem

Dokončení ze strany I

Od roku 2008 klesl počet vyda-ných pracovních víz pro Vietnam-ce a Ukrajince o desítky tisíc. Po-ptávka po lidech v oborech jakozpracovatelský průmysl a pomoc-né nekvalifikované práce, kterénejvíce zaměstnávají cizince, alestále o tisícovky převyšuje nabíd-ku. „Na některá místa Češi praco-vat nepůjdou, třeba na stavbu zasto korun na hodinu,“ říká Volo-shyn. „Některé restaurace a hote-ly v jižních Čechách měly velkéztráty, protože měly nasmlouva-né pracovníky, třeba na úklida další práce, ale ti pak nedostalivíza,“ uvádí příklad.

Nový cizinecký zákon taképlánuje striktní omezení vydává-ní víz za účelem podnikání. Cí-lem je podle ministerstva vnitrazamezit zneužívání živnosten-ských oprávnění cizinci, kteří veskutečnosti pracují jako zaměst-nanci. Předseda představenstvaAsociace malých a středních pod-niků a živnostníků ČR KarelHavlíček ale tyto plány kritizuje.„Je to ze základu špatný návrh.Naše ekonomika má být otevře-ná a podporovat jakoukoliv sna-hu o podnikání na našem území,bez ohledu na to, o jakého obča-na se jedná,“ vyjadřuje se k zámě-ru ministerstva, který již schváli-la i česká vláda.

Je také otázka, zda plánovanárestrikce nezažene některé cizin-ce do ještě podřadnějších a pro něi společnost nebezpečnějších pod-mínek. Podnikání a legální prácecizinců funguje i jako samovolnáforma jejich integrace. Restrikce,které postihují cizince jako spe-ciální kategorii, jejich integracinaopak brání.

Autor pracuje ve společnostiČlověk v tísni Jiří Bosák, jeden ze zakladatelů Aviette FOTO VLADIMIR KRYNYTSKY

Vietnamci tradičně vidív obchodu perspektivnía dostupnou formu obži-

vy, a kdo může, pouští se do ob-chodování,“ říká Pham QuocLoc, student aplikované informa-tiky na VŠE v Praze. I on se jižkromě studia začíná věnovat pod-nikání.

Pomáháš navazovat obchodnívztahy mezi Čechy a Vietnam-ci. Je taková spolupráce častá?

Řekl bych, že poměrně dosta čím dál víc se rozvíjí. Dvacet pětprocent zákazníků tržnice SAPAjsou podle mého odhadu Češi. Lev-né asijské zboží mnohým z nich po-máhá udržet se na trhu.

Jaký je hlavní recept na úspěchvietnamských obchodníků?

Věnují se obchodu od rána donoci a neustále se pídí po zboží zadobrou cenu.

Proč jsou Vietnamci tak ob-chodně zdatní?

Ve vietnamských rodinách pře-vládá tradičně přesvědčení, že ob-chod je dobrým zdrojem obživy.Každý, kdo může, se do něj pouš-tí. Někdy je to ale na úkor kreati-vity. Všichni se vrhají jednímsměrem, za příslibem sice poma-lého, ale jistého zisku. A to, že setolik obchoduje, asi nakonec udě-lalo z Vietnamců dobré obchod-níky. Ve Vietnamu můžete vidětpětikilometrovou ulici a na ní je-den obchod nalepený vedle dru-hého. To znamená vysokou kon-kurenci.

Oceňují podle tebe Češi dosta-tečně vietnamské obchodní kva-lity a to, co Česku přinášejí?

Potkávám i lidi, kteří se na viet-namskou podnikavost dívají zá-porně, ale myslím si, že čím dálvíc Čechů je rádo, že tu jsme.

Jitka Polanská, Program migracespolečnosti Člověk v tísni

LIDOVÉ NOVINY Úterý 13. prosince 2011 MIGRACE III

EVA HNÍKOVÁ

Když poprvé uslyšelv metru „ukončete vý-stup a nástup, dveřese zavírají“, myslelsi, že se česky nikdy

nenaučí. Začátky nebyly jednodu-ché. Během půl roku absolvoval Ma-riwan Majid pocházející z Kurdistá-nu rychlokurz češtiny a pak v češti-ně studoval medicínu. Nakonec všezvládnul a už jedenáctým rokem pra-cuje v Praze jako kardiochirurg,nyní v Nemocnici Na Homolce.

„Pacienti oceňují, že s nimi o léč-bě hovořím,“ zdůrazňuje MariwanMajid. Tím většina doktorů v Českuneztrácí čas. „Můj původ zatím niko-mu nevadil,“ říká dále lékař, kterývcelku dobře vychází také s kolegy.Dotýkají se ho však časté narážkyna islám. „Kolegové si zřejmě mys-lí, že jsou vtipní. Když to ale slýchá-te několik let, je to spíš trapné,“ po-dotýká muslim z Kurdistánu.

Na negativní reakce pacientů sinestěžuje ani zubařka Diana Ursachipocházející z Moldávie. Má dvě or-dinace v Podkrkonoší, jednu v Hos-tinném a druhou v Roztokách u Ji-lemnice. „Všichni jsou zatím spoko-jení,“ říká Diana Ursachi s tím, žepři studiích v Praze pravidelně slý-chala narážky na svůj původ.

Ukrajinci, ale i MauretánciV Česku pracuje asi 42 tisíc lékařů,z toho asi 2300 přišlo z ciziny. „Vět-šinou ale nemají své ordinace a pra-cují v nemocnicích. A některé, zvláš-tě ty u hranic se Slovenskem, jsouna nich hodně závislé,“ říká MichalSojka z České lékařské komory.

Slováků je ostatně mezi lékaři-ci-zinci většina, asi osmdesát procent.„Následují lékaři ze zemí bývaléhoSovětského svazu, z Ukrajiny, Rus-ka, Běloruska či Arménie,“ vyjme-novává Sojka. Početnější zastoupenímá také Izrael a Jemen, v Česku alepracují i lékaři z Mauretánie, Nové-ho Zélandu, Jordánska, Číny či Švý-carska. Zpravidla však jde o ty, kteříse sem přiženili či přivdali.

A proč míří lékaři z ciziny právědo Česka? Slováky přivádí jazyko-vá i geografická blízkost. Lékařiz dalších zemí mají k Česku větši-nou určitý osobní vztah nebo tadystudovali. To je ostatně i případ Dia-ny Ursachi, které přišla v roce

2000, když jí bylo osmnáct. Spolu-žák jejího otce tady měl na studiíchsyna, a tak sem rodiče poslali i ji.„Zpočátku se mi hodně stýskalo podomově,“ vzpomíná. Po příprav-ném ročníku češtiny, za který muse-la její rodina zaplatit, nastoupilav Praze na stomatologii. Tu už stu-dovala v češtině a tudíž za stejnýchpodmínek jako zdejší studenti – ne-musela platit žádné školné.

Na vládní stipendiumdo OlomouceKromě zatím bezplatného studiav češtině nabízejí lékařské fakultyještě programy v angličtině. „Studi-um všeobecného lékařství vyjde roč-ně na 9500 eur, stomatologie na11 800 eur,“ uvádí Radek Palaščákz Univerzity Palackého v Olomou-ci. Na tamní lékařské fakultě je té-měř každý třetí student cizinec.V češtině studují přes tři stovky Slo-váků, jeden Ukrajinec a jeden Uz-bek. V placených programech domi-nují studenti z Malajsie. „Jejich stu-

dium je hrazeno vládním stipendi-em,“ vysvětluje Radek Palašňák.

A podobně jsou na tom další ško-ly. „Patnáct procent všech studentůna Masarykově univerzitě je ze za-hraničí. Jejich počet neustále narůs-tá,“ uvádí Petra Polčáková z tisko-vého odboru univerzity. Nejvícestudentů z ciziny (až třetinu) najde-me právě na lékařské fakultě. „Kro-mě Slováků k nám nastupují hlav-ně občané Ruska, Portugalska čiUkrajiny,“ říká Polčáková.

Po skončení magisterského pro-gramu často pokračují v Českuv doktorátu nebo nastupují do fakult-ních nemocnic. „Studenti z cizinyjsou pro fakultu přínosem. Díky vět-ší konkurenci se vytváří kvalitnějšíprostředí a roste mezinárodní prestižuniverzity,“ myslí si Petra Polčáko-vá. S tím souhlasí i Radek Palaščák.

A spokojení jsou ostatně i lékaři,co vystudovali v Česku. „Líbí semi tady úplně všechno,“ říkás úsměvem Diana Ursachi a dodá-vá, že už se tady cítí doma.

Zpočátku to ale tak optimistickyneviděla. „Tatínek se sem přijel po-prvé podívat, až když jsem bylav šesťáku, maminka dva roky poukončení studia,“ popisuje DianaUrsachi. Rodiče měli problém se zís-káváním víz, i nyní je čeká zdlouha-vá procedura. „Jedu nejprve na cizi-neckou policii, dostanu pozvánku,vyplním ji a ukážu, že mám dost pe-něz, v případě dvanáctidenní návště-vy je to 36 tisíc,“ popisuje. Pak mu-sím pozvání doručit do Moldávie,ovšem doporučený dopis nedorazívždy. „Matka s pozvánkou dojededo hlavního města Kišiněva a požá-dá o vízum. Když je vystaveno, zno-vu pro něj jede,“ vysvětluje Diana.Její otec, který má předky v Rumun-sku, si raději vyřídil rumunské ob-čanství. Do Česka se s unijním pa-sem dostane snáz.

A vízum strašilo po státnicíchi Dianu Ursachi. To studijní jí kon-čilo a mělo začít pracovní. Jenžekvůli změnám v úhradách pojišťo-ven ji zubař odmítl vzít na domluve-

nou praxi. Nakonec ale díky spolu-žačce ze studií sehnala jinou praxi.

A časem se před ní otevřela mož-nost mít vlastní ordinaci. „Při výbě-rovém řízení se probíralo hodněvěcí, můj původ ale nikdo neřešil,“říká Diana Ursachi.

Manželku poznalu pitevního stoluA jak se do Česka dostal již zmíně-ný Mariwan Majid? Na jeho rodnéměsto Halabdža na severu Iráku zaú-točili v roce 1988 vojáci SaddámaHusajna chemickými zbraněmi, ze-mřelo až pět tisíc lidí. Následně vy-puklo povstání a sever země se osvo-bodil. „Část mladých měla možnostjít studovat do zahraničí. Já jsem sev roce 1992 s pomocí Kurdskéhokulturního střediska v Paříži dostaldo tehdejšího Československa,“vzpomíná Mariwan Majid.

Protože v Iráku začala válka,domů se po studiích nechystal. Uva-žoval spíše o odchodu dále na zá-pad. Ale ještě než dokončil školu,čekal dítě s Českou. „Seznámilijsme se u pitevního stolu,“ popisujeMariwan první setkání s budoucímanželkou. Hned po skončení ško-ly začal pracovat jako kardiochirurgv Praze ve vinohradské nemocnici.„V poledne jsem udělal poslednístátnici a v jednu odpoledne už jsemoperoval,“ rekapituluje začátek svékariéry v Česku Mariwan Majid.

Autorka je redaktorka Lidových novin

Kdy může lékařz ciziny začítpracovat v ČR?Pokud získal odborné vzdělánív Evropské unii, postačí, kdyžpožádá o jeho uznání. Musí taképrokázat bezúhonnost a schopnostkomunikovat v češtině. Jestliže sevzdělával jinde, skládá aprobačnízkoušku. „Má čtyři části. Prvnía druhou tvoří písemný testověřující odbornost a znalostzdejšího systému zdravotnictví,“vyjmenovává Vlastimil Sršeň, mluvčíministerstva zdravotnictví. „Trojka“testuje praktické dovednosti, čtvrtáčást je ústní – prověřuje odbornosti znalost jazyka.

Šárka Zikánová,Ústav formální a aplikovanélingvistiky, Matematicko--fyzikální fakulta UKNevnímám jeprimárně jakocizince, jsouto prostě kole-gové a jsoukaždý jiný.Pracují tu Ru-sové, Vietnam-ci, Pákistáncia Indové. Po-cházejí z jiné odborné tradicea mohou nás naučit něco, co se dělalou nich. A mimo odbornou stránku?My Češi rádi opisujeme recepty z ji-ných kuchyní nebo se chodíme dívat,jak se slaví jiné národní svátky. Lidéodjinud tu nemají širší rodinu, takžeji tak trochu pro ně vytváříme. Hodněz nás někdy pobylo v zahraničí, takžesi umíme představit, jaké to je.

Ladislava Bauerová,mezinárodní finančnízpravodajství Bloomberg NewsPracují s Ame-ričany a Kana-ďany a je tadyhodně uvolně-ná atmosféra.Samozřejměžádné vykání,ale ani tykání– mluvíme vět-šinou anglic-ky. Takže to je jedna bariéra, kteráodpadá. Moji kolegové cizinci místní-mu kontextu dobře rozumějí, žijí tuuž léta, mají tu rodiny. Na práci s ci-zinci je dobré, že se člověk pořád učí.Mně to například pomáhá nezakrnětv angličtině. Jsem ráda, že mohu den-ně konfrontovat českou realitu s rea-litou cizinců, přináší to větší rozhled.

Eva Dohnalová,občanské sdružení InBáze BerkatPoskytujemeporadenství ci-zincům, a je-jich přítom-nost v týmu jetedy velmi žá-doucí až ne-zbytná. Díkynim máme dů-věru našichklientů i potřebné kompetence. Našesociální oddělení je více než z polovi-ny tvořené lidmi z Mongolska, Sýrie,Vietnamu, dvě kolegyně pocházejíz Běloruska. Většina z nich tu nežijedéle než pět let. Nevýhodou je, žemnozí ještě nepíší dobře česky a ne-vyznají se moc v administrativě pro-jektů, která tím pádem leží více načeské části týmu. Ale to je jen otázkačasu. Přítomnost lidí z jiných kulturje pro mě zpestření i zábava: dozví-dáme se, jací my Češi jsme.

Tomáš Kadleček,společnost DHL Česká republikaV DHL pracujílidé z celéhosvěta. Prácev prostředíkulturní roz-manitosti jezajímavý záži-tek. Umožňu-je mi to viděti řešit problé-my v komunikaci jinak, realističtěji,než jak jsem to znal z médií. Nicmé-ně vyžaduje to i více snahy o sebeo-vládání – může se totiž snadno stát,že se někoho třeba dotknete nevhod-nou formulací.

Jiří Bosák,vzdělávací společnost AvietteV našemtýmu je jen je-den Čech.Kromě mě hotvoří dva Viet-namci a Slo-vák. Je tohodně oboha-cující. Českáfiremní kultu-ra je o něco individualističtějšía méně hierarchicky budovaná nežta vietnamská. Vietnamská kulturaje více kolektivní a klade důraz nabudování osobních vztahů. Než sena něčem dohodnou, musí se jít pár-krát na večeři. Mně to přijde hezkéa lidské. Vztahy mají důležitou rolia mně vyhovuje, když se pracovnía osobní vztahy prolínají.

Zahraniční umělciz různých koutů světapřicházejí do Českastudovat, ale na rozdíl odvlny z devadesátých let setu nechtějí usadit. Českopro ně není dost světové.

OLGA SVITÁKOVÁ

Natalie a Alexander Kozlovipocházejí z Ukrajiny, ale se-známili se na Vysoké škole

umělecko-průmyslové v Petrohradě.Alexander je úspěšný restaurátorčeských barokních soch, avantgard-ní malíř a pedagog, Natalie malujeobrazy a hlásí se k nové vlně surrea-lismu. „Mnozí kamarádi chtěli odjetdo Ameriky, ale nám byla bližší ta-hle země,“ říká Alexander. Česko sestalo druhým domovem také pro rus-kého houslistu Alexandra Shonerta.Začátky, jak říká, nebyly lehké –Česko má svých houslistů dost. Sho-nert se ale nakonec prosadil a nyníjiž jako český občan reprezentujev zahraničí Českou republiku.

Dalším příslušníkem této vlny rus-kojazyčných umělců je designéra herec Vladimir Benderski. Impo-zantní muž s oholenou hlavou pochá-zí z Ukrajiny, studoval architekturua design v Izraeli a život mu změnilacesta do Indie, kde přešel k buddhis-mu. Poté se rozhodl prodat své desig-nérské studio a odjet někam daleko.Volba padla na okolí KarlovýchVarů, kde si nakonec koupil domek.

„Rodiče říkali, že je to tady hezké.A bylo to levné,“ říká Vladimír, kte-rý v sobě v Česku objevil divadelní-ka. Je vítězem několika českých di-vadelních přehlídek a pořádá vlastnípředstavení v hebrejštině a češtině.

Umělecké školy lákajíBěhem devadesátých let přišlo doPrahy mnoho umělců ze zemí býva-lého Sovětského svazu. V České re-publice hledali evropský kontextv přívětivém slovanském hávu. Mno-hé umělce donutily k odchodu špat-né materiální podmínky. To se týkánapříklad ruských a ukrajinských ta-

nečníků, z nichž mnozí teď působív českých divadlech. Ale současnéČesko se hemží i mladými umělciz různých koutů světa. Přicházejía hledají své umělecké já. Praha jepro ně lákavá svou malebností i stov-kami galerií, divadel i ateliérů.A dobrou tradicí uměleckých škol.

Nejvíc představitelů této „art-ge-neration“ přijíždí právě kvůli studiu.„Nejpopulárnější obory pro cizincejsou grafický design a vizuální ko-munikace, filmová a televizní grafi-ka a fotografie,“ říká Lucie Belino-vá, šéfka zahraničního oddělení Vy-soké školy uměleckoprůmyslové.

Na VŠUP studuje skoro dvacet pro-cent cizinců, ale většinou jde o stážev rámci programu Erasmus nebokrátkodobé výměny mezi univerzita-mi. Někteří mají vládní stipendium,pár si jich studium platí. Aby mohlistudovat zdarma, musejí projít přijí-macími zkouškami v češtině.

V akademickém roce 2009/10 stu-dovalo na českých uměleckých vyso-kých školách v průměru kolem dese-ti procent cizinců a u hudebních obo-rů číslo roste až na čtrnáct procent.Na pražské DAMU je aktuálně pade-sát pět zahraničních studentů. Kro-mě třiceti tří Slováků akademii na-

vštěvuje i pět Poláků, čtyři Srbové,dva Bělorusové, jeden Brazilec, Ja-ponka, Litevka, Francouz, Vietna-mec, Kanaďanka, Ukrajinka, Ně-mec, Slovinec, Belgičanka, Bosňáka Korejka. Z běloruského hlavníhoměsta Minska je Světa Silich. Věnu-je se loutkoherectví, které se v jejízemi nevyučuje. „Přijela jsem doPrahy nadšená filmy Jana Švankma-jera,“ říká Světa.

Z Prahy do BerlínaJejí spolubydlící Lena Lobanova jehudebnice a přijela v červnu ze Syk-tyvkaru v autonomní RepubliceKomi, která je součástí Ruské fede-race. Studuje jazz a hraje na bicí. DoČeska se dostávala s obtížemi – o ví-zum žádala pětkrát. Teď je tu spoko-jená, ale v budoucnu by chtěla odjetdo Německa. Podle ní je tam víc šan-cí „se najít“. A její plány nejsou vý-jimka. Na rozdíl od předchozí gene-race umělců migrantů Lena, Světaa jejich vrstevníci nepočítají s tím,že by se v Česku usadili. Roli hrajeblízkost umělecké metropole Berlí-na, byrokratické překážky, ale i uza-vřenost mnohých Čechů.

Berlín jako uměleckou Mekkua velké lákadlo pro lidi všech krea-tivních profesí popisuje i americkýfotograf Kurt Vinion, který do Pra-hy přijel právě odtamtud. „V Berlí-ně je jiná atmosféra, je tam cítit většísvoboda a pro umělce je tam vícemožností,“ říká Vinion. „Doufám,že se Praha taky dostane na stejnouúroveň.“

Autorka je spolupracovnice redakceruskojazyčných novin Pražský telegraf

V Česku, ale na cestě dál do Evropy

Zůstanou? Také Světa Silich a Lena Lobanova asi půjdou za lepším. FOTO VLADIMIR KRYNYTSKY

ANKETA

Vtipy o muslimech nemusímChybějící lékaře v České republice nahrazují cizinci

V Česku pracuje 2300 lékařů z ciziny. Jedním z nich je Mariwan Majid z Kurdistánu. FOTO VLADIMIR KRYNYTSKY

Jak se vám spolupracujes kolegy původemz jiných zemí?

IV MIGRACE Úterý 13. prosince 2011 LIDOVÉ NOVINY

ADÉLA POSPÍCHALOVÁ

Anatolij Krat přijel do Českérepubliky, aby zde realizo-val svůj sen: naučit se po-

řádně česky, aby mohl překládatčeskou literaturu do ukrajinštiny.Zařídil si podnikatelské vízum nazprostředkování služeb a věnuje sehlavně novinářské činnosti – je re-daktorem novin pro Ukrajincev Česku. Pokud vyjdou plány mi-nisterstva vnitra, lidé jako on se na-dále do této země budou dostávatjen ztěžka. Podnikatelské vízuma živnostenské oprávnění dostanoujen tehdy, pokud prokážou, že zdeinvestují pět milionů korun. Neboaž po dvou letech, co v Česku bu-dou pracovat jako zaměstnancinebo studovat. Toto opatření navrh-lo Ministerstvo vnitra ČR v rámcidokumentu Nový systém ekono-mické migrace, který vláda letosschválila a na jehož základě teď při-pravuje nový cizinecký zákon.

Švarcsystém zůstává dálMinisterstvo reaguje na skuteč-nost, že mnozí cizinci dávají před-nost vízu za účelem podnikání. Pra-covní víza jsou totiž vždy vázánana konkrétní pracovní místo, kteréje těžké si ze zahraničí obstarat,a to i proto, že jde o složitější proce-duru. Zaměstnanecký poměr takécizince dělá závislým na zaměstna-vateli. Pokud ten je propustí, muse-

jí odjet domů. Na živnostenský listzačali zejména v době krize praco-vat i mnozí cizinci, kteří byli pů-vodně zaměstnáni, ale jejich práceměla i nadále podobu závislé čin-nosti. „Často jsou to zaměstnavate-lé, kteří k podobnému kroku své za-městnance z řad cizinců nutí,“ říkáPavla Hradečná ze Sdružení pro in-tegraci a migraci. Vyhnou se takplacení povinných výdajů na sociál-ní a zdravotní pojištění.

Ač problém švarcsystému nelzepodceňovat, mnozí odborníci seshodují na tom, že ho navrhovanárestrikce neodstraní a jen citelně

zhorší podmínky pro drobné podni-katele a živnostníky z řad cizinců.„Naše ekonomika má být otevřenáa podporovat jakoukoliv snahuo podnikání na našem území nehle-dě na to, o jakého občana se jed-ná,“ říká Karel Havlíček, předsedapředstavenstva Asociace malýcha středních podniků a živnostníkůČR. „V době, kdy se ekonomickyintegruje celý svět a vítězí vstřícnéa otevřené ekonomiky, je tento po-stup anarchií a vyjádřením hlubokénepokory,“ dodává.

Před plošnými restrikcemi v mig-rační politice varuje také ekonom

trhu práce Daniel Münich: „Tvrdáplošná imigrační opatření nás sicelépe chrání před ,problémovými‘ ci-zinci, ale přibouchnou dveřei všem ostatním.“ Ukázalo se topodle něj i v případě zpřísnění pod-mínek pro krátkodobě hostující stu-denty a akademiky ze zemí mimoEU, což mělo za důsledek výraznésnížení atraktivity Česka pro akade-miky a studenty ze severoameric-kých univerzit.

A co duševní kapitál?Velmi problematické se také jevíinvestice jako hlavní ukazatel pod-nikatelského přínosu. „Je to velmiúzký pohled na věc. U mnoha svo-bodných profesí přece existujeněco jako duševní kapitál, jejichpřínos není měřitelný penězi,“ sou-dí Anatolij Krat.

Připravovaná změna zákona takomezí hlavně příchod drobnýchpodnikatelů a lidí, kteří poskytujíslužby nebo mají svobodné povolá-ní. Postaví do cesty překážkuvšem, kdo by u nás chtěli založitbistro s etnickým občerstvením,učit tu cizí jazyk na volné nozenebo třeba nabízet své služby jakotlumočníci, designéři či programá-toři. Ti všichni, pokud zákon pro-jde, budou moci přijet do Česka jenjako zaměstnanci.

Autorka je spolupracovnicespolečnosti Člověk v tísni

V posledních dvou třechletech pozoruhodně rostezájem o vietnamskoukuchyni, byť je tento trendzatím patrnější hlavně vevětších městech.

KATEŘINA LÁNSKÁ

Nemusíte být zrovnavyznavači asijské ku-chyně, abyste ocenilitu vietnamskou.I přes exotické ingre-

dience mají totiž středoevropskáa vietnamská kuchyně mnoho spo-lečného. „Základ našich jídel je ho-vězí, vepřové a kuřecí. Myslím, žedříve jsme byli trochu ve stínu čín-ské kuchyně, postupně se to alemění. Velkou roli v tom hrají blogya internetová fóra, na kterých silidé povídají o jídle,“ vysvětlujeMai Huong Nguyen, studentka vy-soké školy, která s kamarádkouThuy Duong Trinh nedávno spusti-la kulinární blog, nazvaný VietFood Friends.

Ještě před pěti lety bylo jedinýmmístem, kde jste si mohli v Praze dátautentickou vietnamskou kuchyni,dobře ukryté bistro v Holešovickétržnici. Další možností byl výlet dozákoutí libušské tržnice Sapa, o kte-ré se toho ale mnoho nevědělo. Zvě-davců vyrážejících do Sapy za kuli-nárními zážitky ale stále přibýváa nastupující vlnu obliby vietnam-ské kuchyně potvrzují i nová bistrav centru Prahy.

Cizí chutě někdy překvapí„Myslím, že hraje roli i to, že k viet-namské kultuře cítíme dluh. Viet-namci tu žijí mezi námi už dlouho,ale my jsme se přitom ještě ani ne-přehoupli přes tykání prodejcům ve-čerek a vtípky o psech v jídle,“ říkáMartin Kuciel alias pan Cuketka,který o vietnamském kulinářskémumění napsal nejeden článek na svůjfoodblog. „O vietnamské komunitětoho víme děsně málo a právě kuchy-ně je už tisíce let nejlepší cesta, jakto změnit. Jídlo je jen začátek.“

„Od našich českých kamarádůmáme mnoho kladných reakcí na jíd-la, která jsme pro ně občas připravo-valy, a proto jsme se rozhodly zpří-stupnit naši kuchyni i dalším Če-chům,“ vysvětluje Thuy DuongTrinh, proč na jaře už jako VietFood Friends společně s Mai HuongNguyen kontaktovaly pana Cuketkua komunitu kolem projektu Scuk.cz,který originálním způsobem vytváří

gastronomickou mapu České repub-liky. Nadšené reakce „scukařů“ naspolečné kulinářské výpravy doSapy a dva úspěšné kurzy vaření,které pro pana Cuketku a „scuk“Thuy a Duong uspořádaly, je v je-jich záměru utvrdily.

Setkání s cizorodou kuchyní jeovšem leckdy provázeno i mírnýmrozčarováním. „Stalo se nám napří-klad, že zákazník zkritizoval jídlo,ve kterém byly bambusové výhon-ky, které chutnají trochu nakysle.Prý bylo zkažené,“ vysvětluje paníDang Thi Khuyen, která s manže-lem provozuje bistro Viet Fast Foodv Praze na Albertově, proč na jejichmenu nenajdete čerstvé aromatickébylinky, příznačné pro řadu vietnam-ských pokrmů. Pro Čechy by prýbyly příliš výrazné a jim by se nevy-platilo vozit je stále čerstvé.

„Je to slepá ulička. Hrozí, že todopadne jako s italskou kuchynía českými ,pizzeriemi‘,“ bojí seo osud vietnamské kuchyně v Čes-ku Martin Kuciel. Nejlepší jídlajsou podle něj k ochutnání v tržniciSapa, kde se přizpůsobují místnímpoměrům pouze z nutnosti kvůli su-rovinám. „Je to především problémkomunikace,“ myslí si Mai Huongz Viet Food Friends: „Vietnamštíkuchaři nemají leckdy představuo tom, co mohou od české veřejnos-ti očekávat. Možná málo komuni-kují s návštěvníky a nemají zpět-nou vazbu. Z reakcí na našem blo-gu víme, že čtenáři si přejí autentic-kou kuchyni.“

Být hrdý na svoji kuchyniNěkteré vietnamské podniky již aledialog s českými klienty navázaly.Například bistro Pho Vietnam na ná-městí Jiřího z Poděbrad otevřelo své-mu podniku stránky na sociální sítiFacebook a čile zde komunikuje sestávajícími i potenciálními strávní-ky. Obdobně se iniciativy chopilii provozovatelé karlínského podni-ku Red Hot Chilli, kteří se nebojíuvádět na svém jídelníčku různé spe-ciality a své zákazníky na ně také lá-kají i přes Facebook.

„Předpokladem je, aby vietnamštíkuchaři cítili na svou kuchyni dosta-tečnou hrdost a dokázali ji razantněprosazovat. Já v centru Prahy ještěstále čekám na svého favorita. V Ber-líně se mi moc líbila restaurace Mr.Vuong, kde našli pěkný balanc mezimoderním podáním vietnamské ku-chyně a autenticitou,“ neskrývá Mar-tin Kuciel svá očekávání o dalšímvývoji vietnamské gastronomickévlny v Čechách.

Autorka je publicistka

Dokument„Investování: Tato kategorie budeprimárně určena pro cizince, kteříchtějí přicestovat do Českérepubliky s cílem podnikat na jejímúzemí. S ohledem na první pobytna území bude ze strany cizincevyžadována určitá výše investicetak, aby bylo zajištěno, že jehopodnikání bude přínosem proČeskou republiku.“

USNESENÍ VLÁDY ČESKÉREPUBLIKY ze dne 19. ledna 2011č. 48 o opatřeních k řízeníekonomické migrace, ochraněpráv osob migrujících za pracía realizaci návratů.

Mlsná kavka má rádamístní suroviny„Je přirozené vařit z toho, co zrovnaroste v danou dobu a na danémmístě,” říká Filip Kavka Smiggels.Podle tohoto konceptu vede také svoukarlínskou vegetariánskou restauraciMlsná kavka: „V Nizozemsku se už odsedmdesátých let snažili farmářirozšiřovat druhy lokálních plodin,takže třeba prodávat méně než18 druhů jablek pro ně bylo potupou.To v Česku komunismus zarazil,“

dodává. Mlsná kavka láká na kvalitnía vynalézavou kuchyni mezinárodníinspirace. „Čtyřikrát do roka mámenová jídla podle sezony,“ říká Filip.Aktuálně tedy můžete ochutnatdýňovou polévku nebo blanšírovanýfenykl, jako hlavní chod pórkovýtimbálek z vajec, pórku, goudya omáčky z lišek a na závěr si dopřátfair-trade kávu a lívanečky s jablky.Sám šéfkuchař se údajně kolemsporáku točí už od svých pěti let.Cateringové služby začal dělat užv Nizozemsku. Pak se přestěhoval zasvou ženou do jejího rodného Česka,které si zamiloval už jako malý kluk:„Táta byl učitel zeměpisu a mělkrásné atlasy. Československo se milíbilo ze všeho nejvíc. V šesti letechjsem věděl lépe, kde jsou Pardubice,než kde je Brusel. A opravdu jsem setu pak cítil jako doma od prvníhodne.“ V nabízení cateringupokračoval i v Praze při otcovskédovolené, dokud nenarazil na svéhobudoucího obchodního partnera.Občanské sdružení Green Doorschtělo otevřít tréninkovou restauraci,chráněné prostředí, kde by mohlipracovat lidé, kteří onemocnělinějakou duševní chorobou. A tak se

společnými silami zrodila Mlsnákavka.

Malé Mexiko na pražskýchVinohradech„Podáváme lidem to nejzemitějšímexické jídlo, stejně jako las adelitas– ženy, které doprovázely své mužev boji během mexické revoluce,“vysvětluje Fernando Larios názevrestaurace a fotografie žen nastěnách podniku. Vinohradskourestauraci vlastní spolu s dalšímitřemi Mexičany, kteří do Česka přijeliza láskou, prací nebo studiem a jižzde zůstali.Současný šéfkuchař Rodrigo Floreszpočátku se svým kamarádemPatriciem Ibarguengoitiem vařili vesvém bytě a jídla po městě roznášelinebo rozváželi tramvají. Teprve kdyžuž měli dostatek klientů, založilis ostatními restauraci. „Mexickáambasáda nám doporučila právníka,který nám se vším pomohl.Kdybychom to měli absolvovat sami,ztratili bychom strašně času celoutou byrokracií,“ vzpomíná Fernando.Restaurace nabízí jídla, která seběžně jedí ve všech regionechMexika: tacos, enchiladas nebo třeba

sýrové quesadillas s fazolemi a rýží.Tortilly jsou vlastní výroby,z kukuřičné mouky. K dostání jsouspolu s různými tequilami,čokoládami nebo tradiční omáčkoumole i v internetovém obchodě, kterýmajitelé restaurace rovněž provozují.A v příštím roce plánují svégastronomické aktivity dále rozšířit –chtějí si otevřít fastfood.

Pavla Redlová, Program migracespolečnosti Člověk v tísni

JITKA POLANSKÁ

Otec ukrajinského novinářea spisovatele AnatolijeKrata pochází z Čech.

„Chtěl jsem tu zemi poznat a naučitse pořádně česky, abych mohl pře-kládat české knihy do ukrajinšti-ny,“ říká Anatolij Krat.

Čím jste se živil na Ukrajině?Byl jsem redaktorem lokálních no-

vin v Chersonu na jihu Ukrajiny, pů-sobil jsem v rádiu, ale i v obchodníkomoře nebo jako tiskový mluvčí ná-rodního telekomunikačního úřadu.

O jaké vízum jste si požádal?O vízum za účelem podnikání.

Získal jsem živnostenský list nazprostředkování obchodu a služeb.V mém případě šlo o služby, kterésouvisely s novinářskou profesí.Nejdříve jsem dva roky pracovalpro jednu britskou finanční společ-nost. Dodával jsem texty v ruštiněna sedm webových stránek této fir-my. Články se pak překládaly do ji-ných jazykových mutací. Pracovaljsem z domova. V době krize firmazkrachovala, ale já jsem si našel prá-ci jako hlavní redaktor Ukrajinskégazety. Píšu zprávy na web a jednouměsíčně připravuji tištěné vydánítěchto novin pro ukrajinskou komu-nitu pracující v České republice.

Máte již v České republice trvalýpobyt?

Ne, budu o něj žádat příští rok.

Vaše rodina je na Ukrajině?Moje manželka se obávala, že

by v Česku nenašla společnost, ne-mohla by komunikovat tak, jak jezvyklá. Je také velmi náboženskyzaložená, jsme římští katolíci,a tady v Česku nejsou v římskokato-lické církvi bohoslužby pro Ukra-jince. Mí dva synové jsou kněží, je-den z nich slouží na Ukrajině, dru-hý je právě ve Vatikánu.

Chcete již v České republice zů-stat?

Rád bych.

Co si myslíte o tom, že podle ná-vrhu zákona o cizincích byste uždo Česka nemohl na podnikatel-ské vízum přijet? Váš přínospro Česko by se hodnotil podletoho, zda máte pět milionů na in-vestici.

Je mnoho užitečných volnýchprofesí, které takový finančnívklad vůbec nepotřebují. Z toho,kolik lidí k nám chodí nebo volá doredakce s prosbou o pomoc, vidím,jak užitečná je moje práce tady.

Autorka pracuje v Programu migracespolečnosti Člověk v tísni

Moje práce je mostemmezi Čechy a Ukrajinci

Investuj pět milionů. Jinak nic

Jídlo: cesta k jiné kultuře

Bistro Pho Vietnam na náměstí Jiřího z Poděbrad otevřelo svému podniku stránky na sociální síti Facebook FOTO LN – JINDŘICH MYNAŘÍK

Češi objevují vietnamskou kuchyni

Anatolij Krat FOTO ARCHIV

LIDOVÉ NOVINY Úterý 13. prosince 2011 MIGRACE V

BLAHOSLAV HRUŠKA

Brno, Ostrava, alei Vestec u Prahy neboDolní Břežany. Všu-de tam plánuje Českonalákat až čtyři stov-

ky zahraničních badatelů na pres-tižní evropské projekty ohodnoce-né „západními“ platy. Těm špičko-vým slibují vědecká centra dorov-nat příjmy na částku, na niž by sipřišli třeba v Německu nebo Vel-ké Británii. Jenže pení-ze nejsou všechno a pří-běhy cizích vědců, kteříu nás pracují, dokazují,že mnohem horší nežšpatné finanční ohodno-cení je často byrokratic-ká mašinerie, podezíra-vost většinové společ-nosti i skutečnost, že zarodinu je třeba pořádněsi připlatit.

Dodnes čekám na vízapro manželku a dětiSvé o tom ví třeba Mexičan Filiber-to Hueyotl-Zahuantitla, který jižrok pracuje v Astronomickém ústa-vu AV ČR. „Ačkoliv jsem o vízapro syna i manželku žádal v lednu,dodnes nic nedostali. Ještě štěstí, žeza mnou mohli přijet alespoň jakoturisté,“ říká odborník na matematic-ké modelování černých děr ve svépracovně v pražských Záběhlicích.Chybu udělala pravděpodobně čes-ká ambasáda v Mexiku, která bada-telovu žádost vyhodnotila jako slou-čení rodiny. Na první pohled jde jeno záměnu formuláře. Jenže s fatální-mi důsledky – zatímco pro rodinné

příslušníky vědců platí stejně jakopro vědecké pracovníky samotné de-vadesátidenní lhůta pro vyřízení žá-dosti, na sloučení rodiny si úřady vy-hrazují rovných 270 dnů. Ani v pří-padě, když má cizinec pobytová po-volení v kapse, ale nemusí být vy-hráno. „Bydlím přímo tady v ústa-vu, takže mám nízký nájem, a rodi-nu tak z platu uživím,“ pochvalujesi mexický vědecký pracovník.

Kdo by ale pomýšlel na to, žev Česku přivede na svět potomka,

musí sáhnout hloubějido kapsy. Zatímco rodi-na českého zaměstnan-ce akademického ústa-vu nebo univerzity spa-dá do veřejného zdra-votního pojištění, dětia manželky cizinců ta-kové štěstí nemají. Po-kud badatelova žena zů-stane v domácnosti s dí-

tětem, znamená to zaplatit navíc2500 korun měsíčně na komerč-ním pojištění.

„A těhotenství je už úplný prů-švih,“ říká Elena Tulupova z Ústa-vu veřejného zdravotnictví. Pojist-ka kryjící i těhotenství a porod stojív průměru 5500 Kč měsíčně a ce-lou částku je nutné zaplatit na rokdopředu. Složit „na dřevo“ téměř70 tisíc korun je při průměrném pla-tu vědce bez půjčky nebo pomocipřátel či rodiny často nemožné. Po-kud se navíc dítě narodí předčasně,je pro komerční pojišťovny jako bu-doucí nový klient nerentabilní a ro-diče vše hradí v hotovosti. Rodinnýživot se tak pomalu stává luxusem.

Česko je přesto zejména pro věd-ce ze zemí bývalého Sovětského

svazu lákavé. Příbuznost jazyka, re-lativní blízkost, mnohem bližšímentalita než v západní Evropě,ale především tristní status vědcev Rusku nebo na Ukrajině k námuž přilákal na dvě stovky badatelůz východní Evropy. „Do Česka

jsem přijela poté, co můj ústav za-čal vyvíjet šampony pro farmaceu-tické firmy,“ sděluje své důvodypro emigraci Olena Beskid z Ústa-vu experimentální medicíny AVČR. A co by radila ostatním cizin-cům, kteří by chtěli rozšířit řady

českých vědců? Především se nene-chat zdeptat byrokratickými ob-strukcemi ani převažujícími stereo-typy. Třeba tím, že rusky mluvícíčlověk je považován buď za aro-gantního zbohatlíka, nebo dělníkana stavbě. Olena Beskid má na po-

hrdavé Čechy ostatně dobrý recept.„Stačilo, abych na schránku připoji-la před jméno titul, a hned měv domě všichni začali zdravit,“směje se mladá badatelka.

Autor je redaktor týdeníku EURO

Dokončení ze strany I

Snažíme se, aby migranty bylo sly-šet, aby se otevřel dialog mezi nimia většinovou veřejností. Děláme toprostřednictvím mediální práce.Podporujeme kontakty mezi přistě-hovalci a novináři. Zveme noviná-ře na setkání s migranty, nabízímejim informace o migraci. Jednou zarok tiskneme vlastní noviny. Jsmeasi první organizace tohoto typuv Británii založená samotnými mig-ranty.

Co migranty motivuje, aby se an-gažovali? Je to vše na bázi dobro-volné práce.

Trápí je, co se o nich říká v médi-ích, a nevědí, jak s tím naložit. Čin-nost v rámci naší organizace jim po-máhá nenechat se tou frustracíovládnout.

Jak jste se vlastně k práci pro mi-granty dostala?

Narodila jsem se v Bejrútua žila jsem tam do svých dvacetičtyř let. Vyrůstala jsem v době ob-čanské války, takže už jako teena-

ger jsem dělala různou dobrovol-nickou práci, pomáhala jsem li-dem, které válka vyhnala z domo-vů. Osudy těchto lidí mě formova-ly. I naše rodina se dlouho muselaukrývat a jezdit z místa na místo.Takto jsem prožila osm let. Nako-nec to začalo být pro nás opravdunebezpečné, a tak jsme s manže-lem a dětmi Libanon opustili a od-jeli do Británie. Hned po příjezdujsem v dobrovolnické práci pokra-čovala. Věnovala jsem se od začát-ku migrantům. Chyběla mi má vel-ká rodina, a tak se migrantské ko-munity staly mým druhým domo-vem. Díky těmto aktivitám jsemse naučila i dobře anglicky. Dostu-dovala jsem vysokou školu, cožv Libanonu nešlo. U práce s mig-ranty jsem zůstala i poté.

Jaké to je být migrantkou ve Vel-ké Británii? Jak vás Britové při-jali?

Stalo se mi dobré i špatné, jakomnoha migrantům. Většina lidí,které jsem potkala, bylo vstříc-ných, ale zažila jsem i situace, kdymě někdo zastavil na ulici a řekl

mi, že tu nemám co dělat. A jednasousedka ve čtvrti, kde jsem prvníroky žila, na nás vypouštěla psa,když jsem vodila děti ráno do ško-ly. Změnila jsem trasu, jinak jsemto neřešila. Ale pak jednou na Vá-noce přišla, aby se omluvila a po-přála nám hezké svátky. Asi jí ně-kdo, kdo nás znal, něco řekl. Po-mohlo mi to uvědomit si, že barié-ry mohou padnout, když se lidéosobně poznají.

Autorka pracuje v Programu migracespolečnosti Člověk v tísni

Rozhovor s Viktórií Bodnárovou,projektovou manažerkou českékanceláře celoevropské sítěservisních center pro vědecképracovníky EURAXESS-Researchersin Motion.

S jakými nejčastějšími problémyse na vaše asistenční centruminiciované Evropskou komisíobracejí klienti?Nejčastěji řešíme záležitostispojené s povolovánímdlouhodobého pobytu badatelů.Tento proces je náročný a provýzkumníky i jejich zaměstnavatelečasto nepřehledný, zatěžujícía odrazující. Snažíme se tedyo jeho zjednodušení a nabízímepomocnou ruku při všechadministrativních úkonech.

Jakou máte zkušenosts ambasádami a úředníkyministerstva vnitra?Vědci jsou specifickou skupinou,neboť se na ně vztahuje zvláštnípovolení k dlouhodobému pobytuza účelem vědeckého výzkumu.Občas čelíme situaci, kdy úřednícina ambasádách o existencitakového předpisu nevědí. Situace

se ale zlepšuje. Třeba spoluprácis úředníky ministerstva vnitrapovažujeme za výtečnou.

Je nutná legislativní změna,nebo spíše jen důslednějšíuplatňování stávajícíchpředpisů?Situaci zahraničních vědců značnězjednodušila směrnice EU. Nabízíse řada dalších možnýchzjednodušujících úprav, aledůsledné uplatňování současnýchpředpisů by stačilo.

Co udělat pro to, aby zahraničnístudenti z Česka po ukončenístudia neodcházeli za lepšímdo západní Evropy?Podle našich zkušenost nenívýše platu pro výzkumníky tímnejdůležitějším. Nové receptynejsou. Je třeba neustálezatraktivňovat vědu a její prestižve společnosti, podporovat mladétalenty, zapojovat se do evropskéhovýzkumu. A samozřejmě i naléztmechanismus, jak ohodnotitkvalitní vědu.

Blahoslav Hruška,redaktor týdeníku EURO

Nazek RamadanV Londýně založila a vedeneziskovou organizaci MigrantVoice, která se snaží bouratpředsudky vůči přistěhovalcůmpomocí práce s novinářia vytvářením dialogu mezimigranty a britskou společností.Narodila se v Libanonu, odkudběhem občanské války uprchlado Velké Británie.

MASHA VOLYNSKY

Když přijela Undra Dorjzun-dui před skoro 20 lety doČeské republiky, stříhat

vlasy neuměla. Teď dělá kadeřniciv jednom z nejlepších pražských sa-lonů. Pro tuto dobrodružnou Mon-golku není nic nemožné: jde za tím,co ji zajímá.

Poté, co Undra Dorjzundui do-končila školu, rozhodla se odjet dosvěta. „Chtěla jsem studovat v Ja-ponsku,“ říká. Ale kamarád ji pře-svědčil, aby zkusila střední Evropu.Poprvé byla v Praze v roce 1991.Oslavila tu silvestra a byl to podle je-jích slov „krásný, úplně jiný záži-tek“. Od roku 1994 žije v Česku tr-vale. Dlouho se živila různými for-mami obchodování. Nejprve prodá-vala indické oblečení ve stánku. Pakzakotvila v italské rodinné firmě,která dovážela pantofle. Majitelérozpoznali její kvality a nabídli jídobře placené místo sekretářky. Na-učila se tam lépe česky, ale taky prá-ci s počítačem a účetnictví.

Její rozlet načas zbrzdily mateř-ské povinnosti, ale brzy Undra hle-

dala další pracovní příležitost. Zača-la prodávat futuristické hodinky.„Bylo to zboží pro mladou genera-ci, to mě bavilo,“ směje se. Zároveňsi přibrala brigádu v hudebním klu-bu Roxy, kde potkala americkéhopřítele, který ji hodně podpořil.Díky němu si nakonec troufla jít za

svým snem. „Co tě baví, ptal se měa já jsem přemýšlela a pak jsem řek-la: stříhat vlasy,“ vzpomíná Undrana rozhodující rozhovor, který jí po-mohl si ujasnit, kudy dál.

Nechala se zaměstnat v jednomz luxusních kadeřnických salonůjako pomocnice: „Bylo za to velmimálo peněz, ale já jsem byla šťast-ná, že se můžu učit nové věci.“A když ji šéf nechtěl pustit na kadeř-nický kurz, tak to riskla a ze salonuodešla. Na kurz si půjčila od zná-mých, kteří v ni věřili. A po jeho do-končení si i díky předchozí praxi veznámém kadeřnictví mohla vybírat,kde bude pracovat. Teď ji můžetepotkat v jednom z prestižních praž-ských salonů.

Když Undra mluví o svém živo-tě, je všem jasné, že o sobě rozho-duje sama. Jde pořád za tím, cochce a co ji zajímá. A život jí dávázapravdu. „Potkávám prostě samédobré lidi a lidi vždy pro mě byliv každé práci to nejdůležitější,“usmívá se.

Autorka pracuje v Programu migracespolečnosti Člověk v tísni

Bariéry padají při ...Americký sen po česku

Povolování pobytu je někdy odrazující

„Stačilo, abychna schránku

připojila předjméno titul,a hned mě

v domě všichnizačali zdravit.“

MARTIN NEJEZCHLEBA

Když čtrnáctileté Oži zavola-li rodiče, aby za nimiz Mongolska přijela do Pra-

hy, myslela si, že jede do Ameriky.Až po příjezdu zjistila, že zde mra-kodrapy nenajde a že se tu mluvíčesky. Kvůli neznalosti jazykabyla ve škole zařazená do nižší tří-dy. „Hledala jsem ve slovníku čes-ký výraz pro paní,” vzpomíná Oži,plným jménem Ochgerel Altange-rel, na své první dny ve škole. Veslovníku z roku 1974 našla slovo„soudružka“ a druhý den tak hrděpozdravila učitelku.

Zatímco spolužáci měli o zába-vu postaráno, pro dnešní vysoko-školačku nebyla první léta vůbecsnadná. „To, že vás v pubertě po-sadí do třídy s menšími dětmi,může těžce podlomit vaše sebevě-domí,“ říká Oži, která se ale po-

stupně zorientovala a dnes studujev Praze psychologii.

Jakmile se děti migrantů adaptu-jí na nové prostředí a naučí se dob-ře jazyk, hrozí naopak neporozumě-ní vlastním rodičům. Svou rodnouřeč zapomínají a mohou se cítit kul-turně vykořeněné.

Do školy i o víkenduOchgerel o těchto problémech častopřemýšlí a není sama. Na kurzu tlu-močení se seznámila se stejně uva-žujícími vrstevnicemi Otgon-Erde-neou a Tsengelmaou a zrodil seplán: otevřou pro mongolské děti ví-kendovou školu. Tam chtějí děti vevěku od šesti do jedenácti let doučo-vat češtinu i jiné předměty, ve kte-rých mají kvůli jazykové bariéřeproblémy. Pro děti, jejichž rodičev Česku většinou pracují do pozd-ních hodin, má být projekt také zá-bavnou alternativou pro osamělé sle-

dování televize. Dívky ale sledujíještě další důležitý cíl. Nechtějí, abyděti, které zde žijí odmalička, ztrati-ly svou původní kulturní identitu.„To pak může být problém v komu-nikaci s rodiči,“ říká Tsengelmaa.Proto hlavní vyučovací jazyk víken-dové školy bude mongolština.

Zatímco většina migrantů prvnígenerace je pevně zakotvená vesvém rodném jazyce, jejich děti ovlá-dají už jen češtinu, a ocitají se takv prostoru nikoho. Podle vietnamist-ky Evy Pechové je mezigeneračníkomunikace nejčastějším problé-mem i vietnamských rodin v Česku.

Inspiraci proto trojice studentekhledá i na pražské velkotržniciSAPA. Tam již léta funguje viet-namská školka a doučování. „Po-kud by ale děti prošly pouze mateř-skou školkou ve vietnamštině, moh-lo by jim to ztížit nástup do školy,“upozorňuje Eva Pechová na druhou

stranu problému. To si ale rodičevětšinou uvědomují. Redaktor a tlu-močník Nguyen Bao Ngoc do škol-ky posílá svého dvouletého syna.„Později bude určitě chodit do čes-ké školky,“ říká. Nicméně teď jerád, že se malý Bao An seznamujes jazykem i kulturou svých rodičů.

Mongolský projekt chce děti inte-grovat do české společnosti a záro-veň posílit jejich mongolské kořeny.Reaguje tak na dva základní problé-my dětí přistěhovalců. A podle plá-nů tří studentek nezůstane jen u ví-kendové školy. Rády by ve škole vy-učovaly všechny dny v týdnu.O tom, že se jim to podaří, nenechajínikoho pochybovat. „Chceme aktiv-ně podporovat integraci mongolskékomunity v České republice a neče-kat, až pro nás někdo něco udělá,“uzavírá sebevědomě Ochgerel.

Autor je publicista

Vystoupit z prostoru nikohoDěti migrantů mají problém domluvit se s rodiči

Rodina: u vědců cizinců problém

Undra DorjzunduiFOTO DAVID KUMERMANN

Děti z vietnamské školky v areálu tržnice SAPA FOTO VLADIMIR KRYNYTSKY

Nenechat se odradit byrokracií. To radí Olena Beskid z Ústavu experi-mentální medicíny AV ČR FOTO VLADIMIR KRYNYTSKY

VI MIGRACE Úterý 13. prosince 2011 LIDOVÉ NOVINY

LUDMILA KASHPUROVA

Ve studiu Radia Waveje cítit lehká nervozi-ta. Za deset minut za-číná živé vysílání po-řadu Crossings o ži-

votě migrantů – a to cizinců v Čes-ku, ale i Čechů v cizině. Tento díl jevěnovaný smíšeným manželstvím:co obnáší, vzít si cizince nebo cizin-ku, jaké jsou klady a zápory smíše-ných vztahů, co je to emigrantskýsyndrom a jak smíšené páry musejídokazovat, že jejich vztah je oprav-dový a že se neberou jen proto, abytu cizinec mohl zůstat.

Vedle mě sedí další dva hosté.Češka Táňa Janatová, absolventkaregionalistiky a terapeutka, vycho-vává se svým manželem z Kanadydvě děti. Vědecký pracovník Ústa-vu fyziky atmosféry a hudebníkJacques Moliba pochází z Demo-kratické republiky Kongo a žijev Praze s manželkou z Valašska. Jájsem doktorandka antropologie naUniverzitě Karlově, do Česka jsempřijela z Ruska a nedávno jsem setu provdala za Čecha.

Pořad Crossings, který RadioWave vysílá od září letošního rokuvždy poslední středu v měsíci,vznikl ve spolupráci s Fórem mig-rantů, neformálním sdružením ci-zinců při společnosti Člověk v tís-ni. Crossings znamená křižovatky.Je to místo, kde se střetávají různékultury a skupiny lidí a kde se takékříží a proplétají jejich zájmya zkušenosti.

O migrantech s migrantyTéma migrace nedostává na RadiuWave prostor poprvé. Před čtyřmilety měl pořad Crossings něco jakopředpremiéru. „Ve spoluprácis Programem migrace Člověkav tísni jsme v sérii reportáží předsta-vili životní příběhy několika cizin-ců a cizinek. Zároveň se konalai skvělá výstava jejich portrétů,“vzpomíná redaktorka a moderátor-ka Radia Wave Zuzana Rejchová.

Současnou podobu Crossings spo-lu s profesionály Radia Wave tvoříi sami cizinci, kteří v Česku dlouho-době žijí. Příprava zahrnovala i ně-kolik mediálních školení, která násuvedla do základů práce rozhlasové-ho novináře. Pod vedením redaktor-ky a moderátorky Zuzany Rejchovéjsme se učili, jak natáčet ankety, stří-hat materiály a moderovat pořad.

„Členové a členky Fóra migran-tů si vyzkoušeli skoro všechno, coje součástí rozhlasové práce, a mu-sím říct, že byli obdivuhodně šikov-ní a trpěliví,“ říká Zuzana Rejcho-vá. „Někteří z nich se pak stali sou-částí našeho týmu. Připravujís námi jednotlivé díly pořadu: po-

máhají s plánováním, sháněním hos-tů či sami natáčejí nebo moderují.“

Snad nás uslyšíteDalší novinkou je to, že Crossings2 pátrají i po migračních zkušenos-tech Čechů a Češek. „Myslím si, žetenhle rozměr pořadu je důležitý,“říká Zuzana Rejchová. „Uchytit sev cizí zemi není jednoduché,a když to říká někdo, s kým se mů-žeme snáz identifikovat, možnánám to pomůže lépe pochopit cizin-ce, kteří tu s námi žijí.“

Fórum migrantů vzniklo před dvě-ma lety z iniciativy týmu Programumigrace společnosti Člověk v tísni.„Inspirovalo nás jedno sdružení mig-rantů ve Velké Británii. Postupně sivybudovalo pozici informačníhozdroje, na který se novináři obracejí,když píší o migraci a migrantech,“říká Pavla Redlová z Programu mig-race. „Cílem bylo dát dohromadyi tady u nás skupinu lidí zahraniční-ho původu ochotných komunikovats médii a s veřejností a posílit takhlas migrantů ve veřejném prosto-ru,“ dodává Pavla Redlová.

Dojem velké části cizinců totižje, že většina zpráv v médiích o mi-grantech referuje negativně a českáveřejnost má vůči nim stále spous-tu předsudků. Fórum migrantů seto snaží změnit. Na blogu fóra naserveru iDnes.cz zveřejňujeme svépostoje a názory a komentujeme ve-řejné dění.

„Hlasy přistěhovalců v českýchmédiích nejsou vůbec slyšet a při-tom například v Praze žije třináctprocent obyvatel původem ze za-hraničí,“ říká další členka našehofóra, Alina Khairulina. Mám stej-ný pocit, a i proto vnímám svouúčast ve Fóru migrantů a práci napořadu Crossings jako unikátní pří-ležitost přispět k novému vnímánímigrace.

Další díl Crossings, který bude-me vysílat 21. prosince, se týká roz-dílných tradic a zvyků lidí různýchzemí. Nalaďte si nás!

Autorka je doktorandka studiaantropologie

Crossings■ na Radiu Wave v rámci pořaduRentgen■ každou poslední středu v měsíciod 21.00■ 10 dílů na téma: vztahy, jídlo,jazyk, vrcholový sport, studium,azyl, zvyky aj.■ poslední vysílání v tomto rocebude kvůli Vánocům 21. prosince■ více o pořadu na www.rozhlas.cz/radiowave/crossings

JITKA POLANSKÁ

Elena Tulupova kolem sebeshromáždila komunitu rus-kojazyčných dobrovolníků.

Pořádají zdarma kurzy ruštiny, háč-kování nebo jógy pro jiné cizince,ale i pro české seniory. „Překvapu-je mě, jak mnoho cizinců hledá pří-ležitost, jak se nějak zapojit a býtužiteční,“ říká.

Před dvěma lety narazila tato vě-decká pracovnice původem z Rus-ka v areálu Ústavu experimentálnímedicíny na leták Dobrovolnické-ho centra Lékořice. Lékořice pomá-há pacientům krčské nemocnicelépe snášet hospitalizaci. Chvílio tom přemýšlela a pak se rozhod-la, že se tam přihlásí jako dobrovol-nice. „Moje čeština nebyla vůbecdokonalá, a tak jsem si řekla, kdyžnic jiného, aspoň si zlepším jazyk,“vysvětluje Elena Tulupova. Z její-ho nápadu pomáhat – a tím si taképomoci – vyrostla AMIGA.

Toto občanské sdružení už rok za-střešuje rychle rostoucí síť zejménaruskojazyčných dobrovolníků, kteřídávají k dispozici své znalosti,

schopnosti a tvůrčí energii jiným ci-zincům i Čechům. AMIGA zdarmapořádá prakticky zaměřené worksho-py, kulturní večery nebo přednáškyo zdravotní problematice. Ale takése zajímá o každého jednotlivce, kte-rý potřebuje pomoc. „Jsme pro mig-

ranty náhradou sociálních sítí, kterénechali doma, a fungujeme i jako in-formační servis o tom, kdo a jak jimtady v Česku může pomoci se zabyd-let. Zároveň ale ti lidé, kteří se nanás obracejí, sami něco umějí a mo-hou to nabídnout někomu, kdo to po-třebuje,“ říká Elena, která s Ukrajin-kou Olenou Beskid a Ruskami Ana-stasijí Stepanovou a Viktoriji Golo-vinovou sdružení AMIGA založila.

Jeho aktivit si brzy všimla měst-ská část Prahy 2 a rychle se chopilapříležitosti: „V naší čtvrti je spoustastarých osamělých lidí, které by-chom rádi z jejich samoty vyvedli,“říká radní pro sociální, zdravotnía bytovou politiku Prahy 2 KateřinaJechová. AMIGA pro ně organizujezájmové kroužky v Klubu pro senio-ry a spolupráce se bude dále rozví-jet. „Je to opravdu dobrý nápad: ci-zinci se kontaktem s Čechy začleňu-jí do české společnosti a mnozí Češizase jejich pomoc potřebují a oce-ní,“ dodává radní městské části, kte-rá iniciativu podpořila grantem.

AMIGA ale původně vzniklabez jakékoli finanční pomoci, jenz nadšení několika vědeckých pra-covníků, kteří cítili potřebu se sdru-žovat a vyjít z výzkumných praco-višť do obyčejného života. A rychlese stala širokým společenstvím lidíz nejrůznějších sociálních skupin,s různým vzděláním i zájmy. „Spo-juje je jen chuť něco dělat pro dru-hé,“ říká Elena Tulupova.

Autorka pracuje ve společnostiČlověk v tísni

ELENA TULUPOVA

Práci v Česku jsem si našlasnadno. Na můj e-mail miz Institutu experimentální

medicíny AV ČR odpověděli již zapatnáct minut – měli o mě zájem.Vyřizování dokladů se ale táhlošest měsíců. V Akademii věd jsemnakonec strávila pět let, podílelajsem se na výzkumu nádorů tlusté-ho střeva a konečníku a pak na vý-zkumu pomocí mikročipovýchtechnologií v genetice.

Vystudovala jsem farmacii v Pe-těrburgu, kde jsem se také začalavěnovat vědě. Vědci jsou ale teďv Rusku tak špatně placeni, že člo-věk ztrácí nadšení a motivaci. Brzyjsem začala přemýšlet o odchodudo zahraničí. Měla jsem nabídkuz Mnichova, ale do Německa se mimoc nechtělo. O České republicejsem toho moc nevěděla, když ne-počítám, že jsem četla Dobrého vo-jáka Švejka. Lákalo nás sem s man-želem hlavně to, že se tu mluví slo-vanským jazykem.

Migrantka jsem vlastně od dět-ství. Narodila jsem se v Kazachstá-

nu, ale první tři roky života jsemprožila v Petěrburgu, pak pár let naČukotce a většinu školní docházkyjsem absolvovala v Magadanu. Ma-gadan je nechvalně známý stalin-skými lágry, ale teď to je podle měněco jako malý ráj na zemi: městos kvalitními školami a velkým podí-lem vzdělané elity, kterou sem při-lákaly výborné platy. Těží se tu to-tiž zlato a uran.

Práce vědce mi ale časem začalapřipadat trochu odtržená od životaa mě to táhlo k lidem. Pamatuji si,kdy u mě nastal zlom. Četla jsemčlánek o výzkumu, který dokazo-val, že pokud matka chová dítě ales-poň čtyři hodiny denně, posílí topsychické zdraví dítěte na celý ži-vot. Projevuje se to i ve struktuřejeho DNA a dá se to sledovat právěpomocí metody mikročipů. Někdyza velké peníze zkoumáme a prac-ně vědecky dokazujeme něco, co jeočividné. Tehdy mě napadlo, žebych raději než dělat podobné vý-zkumy šla pracovat s lidmi. Běhemroku jsem pak změnila profesi.

Teď jsem odbornou asistentkouv Ústavu veřejného zdravotnictvía medicínského práva při 1. lékař-ské fakultě Univerzity Karlovy.Učím mediky a starám se o zahra-niční studenty medicíny. A kromětoho jsme založili občanské sdruže-ní AMIGA, které sdružuje migran-ty dobrovolníky.

Autorka je vědecká pracovnicea zakladatelka občanského sdruženíAMIGA

Pomáhají českým seniorům Od vědy mě to táhlo k lidem

„S migranty mě to baví“

AMIGA zastřešuje rychlerostoucí síť zejména

ruskojazyčnýchdobrovolníků, kteří

dávají k dispozici svéznalosti, schopnosti

a tvůrčí energii jinýmcizincům i Čechům

Mimořádná příloha Programu migrace společnosti Člověk v tísni, o.p.s., Šafaříkova 24, Praha 2.Redakce: Jitka Polanská, Adéla Pospíchalová (ČvT). Editor: Lukáš Rous (LN).Příloha je součástí projektu V obraze a vznikla díky finanční podpoře EU/ Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemía sítě evropských nadací NEF/ Programu EPIM. Více informací o Programu migrace na Migration4media.net.

Vysíláme Crossings, nalaďte si nás!

Migrantka od dětství FOTO ARCHIV

Ve studiu Radia Wave se připravuje další díl pořadu Crossings FOTO VLADIMIR KRYNYTSKY

LUDMILA KASHPUROVA

Novinářka a moderátorkaZuzana Rejchová pracu-je pro Český rozhlas Ra-

dio Wave od jeho založení v roce2005. Ve svých reportážích i pořa-dech se zaměřuje na témata, kteránepatří k mediálnímu mainstrea-mu. A migrace a migranti ji velmizajímají profesně i osobně.

Migrace jako téma tě evidentněbaví – proč vlastně?

Nesnáším stereotypy, omeze-né způsoby uvažování a předsud-ky. Odmalička mám extrémnězakódovaný smysl pro spravedl-nost. Když někdo někomu ubli-žoval nebo ho utiskoval jenomproto, že byl tlustý nebo brejlatýnebo prostě jiný, vždycky jsemho bránila. A to mě drží dodneš-

ka. Neznamená to ale, že cizincia cizinky žijící u nás jsou všich-ni chudáci, za které je třeba bojo-vat. Ale Češi a Češky podle městále ještě mají sklony ke xenofo-bii – k nepřijetí odlišného. Takdlouho jsme žili v totalitní kon-zervě, že nám všechno, co neníčeské, přijde podezřelé. A to jepodle mě potřeba změnit.

Náš pořad Crossings na RadiuWave nikomu nenutí žádný ná-zor. Jen dáváme cizincům a ci-zinkám prostor. Mluví o tom,jak se jim tu žije, jaké problémyřeší, jak jsou tu šťastní a co jeu nás baví. Ale pořad je postave-ný i na zkušenostech Čechů, kte-ří se stali cizinci v jiné zemi. Vě-řím, že když si někdo, kdo cizin-ce nemá moc rád, poslechne ži-votní příběhy našich hostů,může svůj postoj změnit.

Žila jsi někdy v zahraničí?Rok jsem studovala v Dán-

sku. Skandinávie je vůči migran-tům vstřícná. Mí spolužáci bylihrdí na to, že jejich země pomá-há uprchlíkům. V té době se aleměnil politický kurz země a vol-by ukázaly, že podstatná část vo-ličů už nechce uprchlíky podpo-rovat tak jako dřív. Účastnilajsem se zajímavých debat o tom,jaká je budoucnost dánského so-ciálního státu.

Tehdy jsem se začala o migra-ci i jiné společenské otázky hod-ně zajímat. Na škole jsem takypotkávala lidi z celého světa.S čínským studentem jsem ved-la debaty o Tibetu, s indickýmspolužákem zase o kastovnímsystému. Nikdo po mně přecepo takových zkušenostech nemů-že chtít, abych tvrdila, že cizinci

jsou něco nežádoucího a že sejich máme bát.

Už máš nějaké reakce na Cros-sings?

Musím říct, že jsem docelamile překvapená. Nestihli jsmepořadu udělat nijak výraznou re-klamu, a přesto máme na každýdíl docela dost ohlasů. Jde o po-sluchače, kteří se k nám dostalináhodou, protože jim téma pořa-du vyskočilo ve vyhledávači,anebo to jsou lidi, které k posle-chu přivedlo právě téma migra-ce, třeba mají partnera cizincenebo je to prostě zajímá. Mámz toho radost. Zdá se, že osudováje i moje spolupráce s Progra-mem migrace společnosti Člo-věk v tísni a Fórem migrantů,bez nich by ten pořad neměl smy-sl a vlastně by ani nevznikl.