Kamenné srdce světaDOLOMITY

Hory jako z jiné planety: pohled přes Sass Ciampac na Sellu, Piz Boè a Marmoladu.

Kamenné srdce světa

99

MONTE AVERAU se se svým zaostřeným temenem vysokým 2 649 metrů tyčí na obzoru za průsmykem Falzarego. Podzim přinesl do střídmé krajiny barvy a nabízí teď turistům ideální kulisu.

Averau a její kamenný soused Nuvolau tvoří jeden úsek na klasické dolomitské výškové cestě 1, která vede od jezera Pragser Wildsee do Belluna. 101

ARMENTARSKÉ LOUKY mírně se vlnící při úpatí skalní stěny hory Heiligkreuzkofel se táhnou k jihozápadu. Zformovaly je ledovce z poslední doby ledové a dnes jsou pravou pastvou pro oči. Je to

chráněná oblast bohatá živočišnými druhy. Rostou zde modříny a borovice limby, kvetou arniky a sasanky, hnízdí tu bramborníčci hnědí a tetřívci. Rolníci zde dosud kosí voňavou horskou trávu. 103

104 national geo graphic • červenec 2010

Putovat po bývalém mořském dně. Objíždět na kole korálové útesy. Šplhat dějinami Země. Anebo se jen prostě dívat a žasnout. Dolomity jsou zcela mimořádnou horskou krajinou: byly kdysi nazvány po svém „objeviteli“, jsou slavné svými vrcholy, sloupy a jehlami, oblíbili si je horolezci i milovníci horské turistiky. UNESCO je nedávno prohlásilo za světové přírodní dědictví pro jejich „jedinečnou monumentální krásu“.

NAPSAL ULRICH LADURNER FOTOGRAFIE GEORG TAPPEINER

d olomit y 105

NA CISLES posílají rolníci z Val Gardena odjakživa mladý dobytek: na letní pastviny, které zde na  lučinách pod vrcholy Geisleru skýtají množství šťavnaté horské trávy. A k tomu spoustu pištivých svištích koncertů.

MAJESTÁTNÍ PALA DI SAN MARINO stojí rozkročena na západním okraji jednoho z nejrozlehlejších horských masivů v Dolomitech. Její vrchol ve výšce 2 982 metrů se svým souměrně modelovaným, do výše

čnícím jihozápadním pilířem, který zde září v měsíčním světle, považují mnozí horolezci za místní výstup snů. Gran Pilaster, název této trasy mířící do nebes, jim zní jako hudba. 107

SEXTENSKÉ DOLOMITY jsou jakousi kouzelnou zahradou jižních vápencových Alp. V této rozlehlé skalní divočině jako by jeden vrchol překonával druhý bizarním tvarem, modrá jezera se třpytí mezi kamením,

kvetou louky a zurčí potoky. V pozadí této scenerie stojí jako mohutní strážci vrcholy masivu Tre Cime di Lavaredo: těžko uvěřit, že se všechny ty horniny kdysi tvořily na dně mělkého teplého moře. 109

110 national geo graphic • červenec 2010

MASIV GEISLER se z luk zakusuje do mraků. „Viděl jsem už tolik dolomitských jehel ve Venetu a Tyrolsku, avšak vrcholkům Geisleru se co do příkrosti a rozervanosti nevy-rovná nic z toho všeho, co se tu tyčí do výše,“ poznamenal před 150 lety autor cestopisů Heinrich Noë.

 K do tento příběh vypráví, musí nejprve pohovořit o korálech a řa­sách ukládajících vápenec, o mlžích, plžích a hlavonožcích žijících v pra­

věkém moři Tethys, jež se kdysi rozprostíralo po velké části zeměkoule. Všechna tato mořská fauna během milionů let nesčetněkrát konzumo­vala potravu, vyměšovala, rozmnožovala se a hynula – a přitom nezadržitelným, byť poma­lým tempem vytvářela něco, co slavný švýcarský architekt Le Corbusier nazval „nejpůsobivější stavebnicí na světě“: Dolomity.

d olomit y 111

klad vídeňští geologové ve výšce téměř tří tisíc metrů ve skalách masivu Puez vidlicovitou větev araukárie, jehličnanu známého z Jižní Ameriky, starou asi 120 milionů let! Sotva se dávná mořská dna vyzvedla k nebesům, jejich povrchem otřásaly bouře, proháněly se po nich a rozdíraly je. Slunce na ně doráželo svými pal­čivými útoky, mráz je trhal a otevíral pukliny a propasti. Ledovce v nich později vyryly obrov­ská údolí.

I když se vynořovaly z moře pomalu, ční dnes zbytky mořských útesů příkře do výše. I ten, kdo je viděl již stokrát, bude stále znovu překva­pen, jak se Dolomity vypínají nad zelenými past vinami, jak vyrůstají z hustých, tmavých lesů. Ať se k nim blížíte z kteréhokoli směru, ze severu přes údolí řeky Eisack, z východu údolím Pustertal či od údolí Piavy a Adiže na jihu, vždy prudce vystupují nad zemský povrch jako kamenné fontány.

„Zdály se být tak málo součástí zelených sva­hů, ze kterých se vypínají, že nám vnukly před­stavu, jako by šlo o kamenné ledovce, které by se mohly stáhnout zpět a ze Země beze stopy zmizet.“ Tak vyjádřili svůj úžas angličtí autoři cestopisů Josiah Gilbert a George Cheetham Churchill. Při pohledu na tyto hory si člověk

Trvalo to celých dlouhých 230 milionů let, než tento zázrak na mořském dně vznikl. A bylo zapotřebí titánských sil, aby pak navíc vystoupil z vod. Stalo se to zhruba před 30 miliony let, kdy se africká litosférická deska střetla s euroasijskou. Vlivem obrovských tlaků v podloží se horniny zvrásnily a oceán, který tuto oblast do té doby pokrýval, zmizel, tedy až na několik málo zbytků v dnešním východním Středomoří.

Z hlubin moře Tethys se postupně vynořily korálové útesy, celé světy plné fosilií z dalekých, tropických krajů. Teprve loni v létě našli napří­

„Dolomity! Něco tak čarovného jsem nikdy v životě neviděla. Ten okouzlující dojem ovládl můj pozdější život jako boží znamení.“Maria Matilda Ogilvie Gordonová (1864–1939), skotská geoložka

112 national geo graphic • červenec 2010

nevěřícně protírá oči s obavou, že všechny ty skalní hroty a výčnělky by tu při dalším pohledu už nemusely být. Na Dolomitech z pohledu jejich návštěvníků leží závoj čehosi pohádkové­ho a rozedrat ho nedokázala ani masová turis­tika našich dnů. Tajemné zůstávají i pro dnešní zkušené horské turisty.

Kniha obou Angličanů se jmenuje „The Dolo­mite Mountains“. Vyšla v roce 1864 a byla to ve své době skutečně významná dějinná událost: po uveřejnění cestopisu se pro jižní vápencové Alpy s konečnou platností prosadilo jméno Dolomity. Od roku 1876 označuje pohoří, jež se předtím – ze zřejmého důvodu a zároveň poe­ticky – nazývalo Bledé hory.

Úžas, obdiv a také strach určitě vzbuzovaly již v pravěkých lovcích z doby kamenné, kteří po­dle nálezů kdysi odpočívali při jejich úpatí. Avšak až do doby před dvěma stoletími jejich skalní věže nikdo nikdy pořádně neprozkoumal a už vůbec nezlezl. Lidé, kteří sídlili v tomto příkrém skalnatém světě, měli každý den co dělat, aby si na skoupé půdě vydobyli dostatečné živobytí. Sílu potřebovali k tomu, aby mohli vzdorovat přírodě a chránit svá pole, zvířata

a domovy před hrozbami, jež ohrožovaly jejich existenci. Lidé zde neměli nic jistého. Svah se mohl sesout a horská bystřina všechno zaplavit. K tomu přistupovala věčná osamělost. Proč by tedy měli zdejší lidé vystupovat do hor? Nebo dokonce zlézat nějaký vrchol?

Jak by dnes tito lidé žasli, kdyby mohli spatřit desítky pestře oděných postav vlekoucích se po mnohých skalních stěnách stále výš a výš. Cožpak by si mohli představit, co si jeden dolo­mitský horolezec v roce 2009 poznamenal do své­ho internetového deníku? „Že i zájezdové auto­busy zastavovaly v průsmyku Gardena a z nich vystupovaly desítky lidí s helmami a horolezec­kými lany, nevyvolávalo zpočátku žádné pode­zření,“ napsal.

„Po patnácti minutách jsme byli u strmého výstupu, který byl zajištěn skobami. Tady jsme zaznamenali první nával horolezců. Stále jsme však neměli ani nejmenší tušení, co nás vlastně čeká. Do té doby se vše zdálo jednoduché, mož­ná až příliš.

Následovala totiž snadná cesta k hlavní části naplánovaného výstupu. Tam nás však málem ranila mrtvice: kam až oko dohlédlo, všude na skále byli lidé, pod sebou i nad sebou, hlava na hlavě, jeden mravenec vedle druhého… Kol­mo nahoře, visící na  žebřících, zachycení na karabinách, přivázaní ke skobám a lanům…Další podstatnou částí výstupu, kde se tvořil nával, byl skalní most: všichni, muži i ženy, se samozřejmě museli dát vyfotografovat zepředu i zezadu na impozantním panoramatu, aby potom také sami fotografovali ostatní a propast pod nohama.“

Ne, ničím takovým se obyvatelé tohoto kraje nezabývali. Bylo vlastně dokonce bezbožné vystupovat na věže a vrcholy této kamenné říše. Lidé chodili v těchto výškách na lov, to ovšem byly jediné, krátké výpravy do hrozivého světa. Lovec skolil srnu nebo kamzíka a odnesl je za ranního šera domů jako zloděj kořist. Pokud se někdo přece jen odvážil tam nahoru, stihl ho nezřídka zasloužený trest.

Například v roce 1802 vedl Don Giuseppe Terza, farář z Ornelly, skupinu zvídavých lidí ze své obce na ledovec masivu Marmolada, aby

„Ty krásné hory zůstávaly celá staletí jen pohádkovou zemí, neboť k nim do výšin vedly pouze drsné horské stezky a ne­hostinná údolí, do  nichž lidé z měst nikdy nevstoupili.“ Theodor Christomannos (1854–1911), vídeňský průkopník turistického ruchu

d olomit y 113

mohli ocenit krásu přírody a také asi ve snaze poznat své možnosti a síly na nejvyšším vrcholu Dolomit pokrytém ledovým pancířem. Farář v jednom okamžiku náhle zmizel v ledovcové trhlině a nikdo ho již nikdy nespatřil. Jeho osud působil dlouhou dobu pro ostatní jako výstraha: této říši je lépe se vyhnout!

Patřila totiž jiným bytostem – čarodějnicím, skřítkům a vílám… Nadpřirozené bytosti tady v drsné krajině tropily návštěvníkům kdejakou neplechu, létaly kolem s planoucími rudými vlasy, tančily a divoce vířily v kruhu. Z kořenů borovic, ze skalních puklin a z jeskyň bylo slyšet jejich hlasy, šepot a harašení, sykot a fučení, z  něhož všem kolemjdoucím musel běhat pořádný mráz po zádech. Tam až úplně nahoře vládl ve své křišťálové říši bájný král Laurin a bránil ji před vpády cizinců silou i vynaléza­vostí. Tato pestrá společnost nadpřirozených bytostí přinášela lidem jediné poselství ve stále nových podobách: kdo se prohřeší na přírodě, bude potrestán. Kdo se k nám nepřiblíží, tak jak se sluší a patří, musí očekávat něco opravdu pře­velice strašlivého.

zdá se snadné odbýt tyto příběhy jako fantas­tické představy bojácných lidí z pověrčivé doby temna, kterou ještě neosvítila pochodeň osvíce­ní. Stačí však pozorně pohlédnout na Dolomity, abychom poznali, že jsou i bez zástupů lidí plné života, že v jejich hře barev bije mocné, v kame­ni ukryté srdce.

„Představ si hory, které mají podobu gotic­kých katedrál, podobu hradních zřícenin, hra­deb, vysokých věží, ramp a cimbuří, zkameně­lých blesků. Hory vytvořené ze strmých skal, které postupem dne mění zvolna barvu: východ slunce s rozbřeskem, ráno, rozzářené poledne, západ slunce se stmíváním, večer, noc… Mohou být bílé jako sníh, žluté jako slunce, šedé jako mraky, růžové jako růže, černé jako spálené uhlí, červené jako krev… Jakou barvu vůbec mají Dolomity? Je to bílá? Žlutá? Šedá? Perlová? Popelavě šedá? Je to světelný odraz stříbra? Je to mrtvolně bledá? Je podobná růži? Jsou skály vlastně mraky? Jsou skutečné, nebo je to sen?“ To napsal Dino Buzzati, slavný italský spisovatel

20. století, zcela zjevně uchvácený touto jedineč­nou přírodní podívanou.

Dolomity podněcovaly fantazii všech lidí, ať již šlo o rolníky, kteří žili ve stínu jejich věží a v noci, když se skalami a lesy proháněl vítr, považovali ho za dílo dračího dechu, nebo o více či méně slavné umělce, kteří přicházeli obdivo­vat strohou, smělou krásu. Tyto hory nenechá­valy nikoho lhostejným. Na celé generace uměl­ců působily jako nevyčerpatelný zdroj inspirace. Užaslými slovy je při své italské cestě v roce 1786 popsal například německý básník a mysli­tel Johann Wolfgang von Goethe a americký spisovatel Ernest Hemingway často pobýval v Cortině, slovutný zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud pak oslavil v  Dolomitech dokonce vlastní stříbrnou svatbu, rakouský pro­zaik Arthur Schnitzler umístil svou povídku „Slečna Elsa“ do San Martina di Castrozza, kde „je vzduch jako šampaňské“. Takového ohlasu se Dolomitům, uměleckému dílu přírody, dostalo během uplynulých let od jejich znovuobjevení ve výtvorech člověka – ve vědě a  literatuře, v knihách, mnoha obrazech i na nesčetných fotografiích.

Kdybychom měli uvést okamžik, kdy se tyto hory vynořily z temnot lidské nevědomosti – jako před dávnými věky z hlubin moře Tethys –, pak je to rok 1789. Tehdy přišel do Alp fran­couzský vědec Déodat de Dolomieu. Bylo to v roce Francouzské revoluce, onoho epochální­ho předělu, který soustředil pozornost na člově­ka. Ten se měl svobodně rozvíjet a poznávat svět nezaujatě a nově.

Dolomieu byl dítě této doby prodchnuté energií osvícenství, prodchuté touhou po poznání. Historie si ho pamatuje jako neúnav­ného badatele a dobrodruha. „Má fantazie si žádala širší prostory,“ píše, když popisuje své badatelské nutkání. „Každým rokem jsem spě­chal k některému pohoří, vystupoval na vrcholy, abych získal ony hluboké dojmy, které vznikají při pozorování širokého obzoru. Tam nahoře jsem přemýšlel o vzniku Země, o proměnách, jimiž prošla, o pochodech, které měnily její podobu a daly vzniknout té dnešní… Jak jsem vystupoval stále výš a svým myšlenkám dával

SEEKOFEL má jako mnohé hory v Dolomitech dvě rozdílné tváře. K severu se jeho vrchol vysoký 2 810 metrů strmě sklání k Pragser Wildsee, k jihu vybíhá do šikmé stěny z vrstev sedimentů; podobné,

avšak mnohem strmější svahy se vyskytují na Neuneru ve skupině Fanes. Tam, kde dříve skalnatou krajinu opracovávaly ledovce, obrušují ji dnes vítr a voda. 115

116 national geo graphic • červenec 2010

stále širší prostor, sílil i můj obraz světa: můj obzor byl stále širší, hranic stále méně.“

V  létě 1789 putoval Dolomieu křížem krážem celým Tyrolskem. Přitom si opakovaně všímal světlého nerostu, který ponejprv zcela mylně považoval za obyčejný vápenec. Při poz­dějších chemických pokusech horninu polil kyselinou a očekával charakteristické silné šumění. Sice k němu došlo, nebylo však tak sil­né, jak by u vápence očekával. Když kameny následně tloukl o sebe, fosforeskovaly. Dolo­mieuovy postřehy byly po čase uveřejněny v renomovaném časopise Journal de Physique a vzbudily pozornost nejen vědecké obce, nýbrž i mnoha amatérských mineralogů. Na jeho počest dostal v roce 1792 tento nový minerál a později také hornina jím tvořená vědecký název dolomit, tedy řečí chemie jde o podvojný uhličitan vápenato­hořečnatý. Tím objevil Dolomieu Bledé hory nejen pro vědu, ale v pod­statě pro celý svět a jeho jméno se přeneslo na celé pohoří.

Stejně jako zbytky korálů, lastur a pravěkých jehličnanů v kameni zanechalo svůj záznam i  oněch více než 200 roků, které uplynuly od  Dolomieuovy výzkumné cesty. Byl zde například první pokořitel jednoho z dolomit­ských vrcholů, Ir John Ball. V roce 1857 vystou­pil na Monte Pelmo, horu vysokou 3 168 metrů, která byla do té doby považována za nepře­možitelnou, ostatně stejně jako všechny vrcholy Dolomit. Skalnatá, ostrohranná část masivu Monte Pelmo se tyčí ze zeleně lesů do výšky tisíc metrů. Není třeba ani příliš velké představivosti, abychom pochopili, jakou odvahu musel mít tento devětatřicetiletý muž z Dublinu, když si ve své době na toto dobrodružství troufl. Měl sice jako vůdce místního lovce kamzíků, ten však po mnoha nesnázích odmítl těsně pod vrcho­lem pokračovat. Ball šplhal dál sám – až stanul na hoře, kterou anglický spisovatel S. H. Hamer označil za „mocného vládce“: „Všechny okolní vrcholy jsou pod ním, zjevně nestrpí kon ku ­ renci.“

John Ball byl vědec stejně jako Dolomieu. I on jako Dolomieu za Napoleonových časů byl občanem tehdy dominantní evropské země,

sebevědomím oplývajícího Spojeného králov­ství. Síla a vytrvalost, jež Ball na Monte Pelmo nepochybně prokázal, a rozhodnost i sebejistota byly také vlastnostmi impéria, které během let zakládáním kolonií ovládlo velkou část tehdy známého světa. Tak se dějiny zapsaly i do Dolo­mit: vzestup a pád národů tohoto dějinného období.

Byl zde také Rakušan Paul Grohmann z Víd­ně, který s přímo zběsilou posedlostí zdolával jednu horu za druhou. Syn zámožného lékaře přijel do Dolomit poprvé v roce 1862 a spatřil „mohutnou řadu divokých, vysokých vrcholů, které mi pro svou pověst nepřístupnosti připa­daly ještě více žádoucí“. V roce 1863 vystoupil tento poddaný habsburské monarchie na Tofana di Mezzo (3 244 metrů), v témže roce na úctu vzbuzující Antelao (3 264 metrů), v roce 1864 na Sorapiss (3 205 metrů), v témže roce na nej­vyšší vrchol Dolomit, ledem pokrytou Marmo­ladu (3 343 metrů). V roce 1865 následovala Monte Cristallo (3 221 metrů), v roce 1869 pak Grohmannův pravděpodobně nejsmělejší výstup, Sassolungo (Langkofel 3 181 metrů). Potom však Paulova horolezecká kariéra náhle skončila. Jeho otec zemřel a  Grohmann si nákladné túry již nemohl dovolit.

v horečné náruživosti mladého Rakušana se také dá rozeznat odraz tehdejší habsburské monarchie. Ta v oné době směřovala k éře svého asi největšího rozkvětu, během níž se Vídeň sta­la jedním z nejvýznamnějších kulturních center světa – než potom degenerující císařství v ohni první světové války nenadále zaniklo. Krvavé a vysilující boje se zvlášť strašlivým způsobem vedly také v Dolomitech. Rakouská a italská voj­ska sváděla v extrémně obtížném terénu mezi roky 1915 a 1918 urputné vzájemné bitvy upro­střed ledu, sněhu a skal – právě tam, kde Paul Grohmann jen několik let předtím slavil největ­ší úspěchy.

Válkou se změnil i pohled na tyto hory. His­torik fotografie Anton Holzer ve své studii „Vyzbrojení oka“ zdokumentoval, jak se útvar Tre Cime di Lavaredo v Sextenských Dolomi­tech – tam byl jeden z frontových úseků, o něž

d olomit y 117

se nejvíce bojovalo – stal symbolem odolnosti národa bojujícího ve válce. Naproti tomu Groh­mannova vítězství nad horskými vrcholy v sobě nic válečnického neměla, byly to etapy dobové ctižádosti, jež překonávala své hranice. Po otco­vě smrti se Grohmann vrátil do Dolomit již jen jednou. V roce 1898 byl na jeho počest vztyčen v údolí Val Gardena památník. Za bouřlivého jásotu přihlížejících byl k němu „král Dolomit“ dovezen v ověnčeném voze. Muselo mu to tro­chu připadat, jako by ho vezli k jeho vlastnímu hrobu.

Dobyvatelé dolomitských vrcholů sklízeli za své výkony upřímný obdiv, žasnoucí veřej­nost v nich spatřovala průkopníky, kteří byli připraveni pronikat do neznáma i za cenu vlast­ních životů. Jejich ctižádost však nebyla jen sportovního rázu. Vstupovali na panenskou půdu nejen v horách, ale i v sobě samých, když si sahali až na dno svých sil. Usilovali o úspěchy na horských vrcholech, toužili nejen po uznání, avšak hledali také zkušenosti, jaké před nimi nikdo nezískal. Horolezectví se postupně zba­vovalo všeho, co tito většinou mladí odvážlivci považovali za  zbytečnou přítěž. Šplhali se do nebeských výšek, aby všechny konvence nechali za sebou.

Zatímco prvního přemožitele zdejšího hor­ského vrcholu Johna Balla hnal do hor ještě i jeho vědecký zájem přírodovědce, jiní muži jako mladý Mnichovan Georg Winkler chtěli vyzkoušet především svou odvahu a usilovali o pocit sebeuspokojení. Mnozí za to však museli zaplatit i tu nejvyšší cenu. Winklerovi bylo prá­vě sedmnáct let, když poznamenal o nejmenší věži útvaru Vajolet považované za „absolutně nezdolatelnou“: „Výstup je nákladná zábava, ve které nuda nemá místo.“ Z výstupu na Corno Bianco (Weisshorn) ve Walliských Alpách se již nevrátil. Žil rychle a nebezpečně – a jeho život skončil ve výškách.

Horolezci tvořili v 19. století předvoj rychle vznikající turistiky, která pro lidi v Dolomitech znamenala i příležitost uniknout do té doby poměrně obyčejnému a především nuznému životu. Podle klasického „trickle­down efektu“ peníze kapaly shora dolů. Dobyvatelé horských

vrcholů zaměstnávali místní obyvatele jako hor­ské vůdce. Takových mužů mnoho nebylo, například v Cortině byl rolník a lovec kamzíků Francesco Lacedelli, všemi nazývaný „Checco“. Paul Grohmann o něm později velmi kriticky napsal: „Nebyl to právě nejlepší vůdce, bylo by ovšem těžké najít jiného.“

Čím více však přicházelo sportovních alpinis­tů, tím více horských vůdců bylo zapotřebí. Z vůdcovství se brzy stalo poměrně výnosné povolání, které umožňovalo nejen získávat ved­lejší příjmy. Z místních lidí také poznenáhlu vyrůstali výborní horolezci: s velkou ctižádostí se podíleli na soutěžení, které se odehrávalo na stále odvážnějších trasách, až nakonec byly v Dolomitech zdolány všechny vrcholy a překo­nány všechny stěny.

Cizinci, kteří i nadále přicházeli do Dolomit, aby vystupovali na vrcholy, a mnozí jiní, kteří přijížděli po nich, aby chodili po horách nebo aby si prostě jen tak užívali čerstvého vzduchu, potřebovali už nejen vůdce, nýbrž i útulné pří­střeší, hotely, hostince a také dopravu. V roce 1909 byla otevřena velká dolomitská silnice, kte­rá přímo spojila Bolzano a Cortinu d’Ampezzo. Tím vznikla tepna, která zpočátku váhavě a potom stále častěji přiváděla nové a nové ná­vštěvníky a přinášela do někdejší horské samoty nové možnosti.

„Nedozírné moře hor. Směle vypínají svá temena k obloze, jako kdyby již nepatřily matce Zemi.“Hermann Buhl (1924–1957), rakouský horolezec

Krvavá 1. světová válka byla jen tragickou přestávkou v dějinách přeměny Dolomit v jeden z nejoblíbenějších prázdninových cílů v Evropě. A po skončení ničivé 2. světové války budovali bývalí hostinští a rolníci novou skvělou infra­strukturu, která je v současnosti schopná posta­rat se ročně o  statisíce turistů, kteří sem přijíždějí.

Vzhledem k těmto skutečnostem je ovšem dost odvážné tvrdit, že i přes masový nápor turistů, jemuž jsou dnes vystaveny, neztratily Dolomity své oslnivé kouzlo. Ano, lidí je v posledních letech na silnicích, na horolezec­kých trasách a často také v restauracích plno – avšak dá se jim při troše úsilí vyhnout a dosud lze snadno najít cesty, stezky a trasy, na kterých panuje takové ticho, že můžeme slyšet mumlání čarodějnic či tajemné špitání skřítků. Pro toho, kdo jim chce naslouchat, jsou všechny pohád­kové bytosti pořád ještě tady, zakleté a všudypří­tomné jako kdysi. Nikdo je nikdy nedokázal zahnat, přestože dnes pověrčivost, která kdysi lidem bránila do hor vyrazit, už zeslábla na úpl­né minimum.

Nicméně ten, kdo stoupá na skalní výspu jménem Dolomity, se velice rychle poučí o tom, že na světě jsou pomíjivé nejen pohádkové bytosti a bájní vládci hor. Nic tu není navěky, dokonce ani tvrdý dolomit. Když náhodný poutník přiloží ucho ke skále, uslyší skřípot a praskot přicházející z nitra hor: nezastavitelné mlýny času tyto monumentální svědky geolo­gické historie Země kousek po kousku doslova rozemílají na prach.

Den po dni, rok po roce se Dolomity drobí a jejich impozantní suťová pole se stále zvětšují. Jednou z nich nezbude již nic víc než panorama krásných pahýlů. To je však ještě daleko. Do té doby ještě bezpočet lidí bude o horkých letních dnech šplhat po skalách, bude si užívat nahro­maděného tepla kamenů a získávat jistotu, že Země má opravdu horké, pulzující srdce – a že to srdce bije právě zde, pod rozpukanou kůží Bledých hor.

118 national geo graphic • červenec 2010

ROKLINA BLETTERBACH na západním okraji Dolomit je mimo-řádně zajímavá přírodní památka. Eroze zde obnažila pohled na zhru-ba 35 milionů let dějin Země. Pozo-ruhodnější než jinde je tu starší sled horninových vrstev Dolomit z doby před 275 až 240 miliony let: od červeného vulkanitu a pískovce až ke sněhobílému dolomitu. Pěší túra nás dovede do míst, kde geo-logická historie začala: v sopečné krajině, poušti a vyschlých řečištích, přímořských nížinách a slaných jeze-rech, v bouřlivých i klidných mělkých mořích, tehdy o 4 000 kilometrů dále na jih.

Na bázi rokle je červenavý, tvr-dý sopečný popelový tuf. V jeho nadloží jsou lavicovitě zvrstvené červené a šedé pískovce, místy se zkamenělými hlavonožci, předchůd-ci dnešních chobotnic. V tmavých, organickými látkami bohatých vápencích a dolomitech o trochu výše jsou nápadné bílé sádrovcové konkrece a hlízy, jež vznikly při rych-lém odpařování slaných vod. Strmý sráz na konci rokliny odkrývá jednu z největších mimořádných událostí v dějinách Země. Nad tmavými vrst-vami bohatými fosilními plži násle-dují světlé vápence bez fosilií: je to zkamenělé svědectví o hromadném vymírání na konci prvohor, kdy před 252 miliony let zmizelo devadesát procent všech živočišných a rost-linných druhů. Tyto takzvané wer-fenské vrstvy triasového stáří jsou uspořádány v jakémsi amfiteátru. Jsou to pestré jílové břidlice, slínov-ce, pískovce i vápence, všechno sedimenty mělkého moře. V jejich nadloží jsou světlé dolomity, jimž vděčí za své jméno Weisshorn, hora zdaleka viditelná, která uzavírá rokli-nu Bletterbach.

Více k tomuto tématu a návazné odkazy na www.nationalgeographic.de/dolomiten

d olomit y 119 TEXT K ROKLINĚ BLETTERBACH: DR. LORENZ KEIM, DR. ALFRED GRUBERGRAFIKA: JÜRGEN WILLBARTH

ZÁZNAM geologické historie Země v horní části rokle Bletterbach. Vrstvy bohaté na fosilie plžů (1), sedimenty uložené v éře vymírání druhů před 252 miliony let (2). V nadloží následují mladší jílovce, slínovce, pískovce a vápence (3). Nejmladší horninou na vrcholu hory Weisshorn (2 317 m) je světlý triaso-vý dolomit (4).

1

12

4

3

120 national geo graphic • červenec 2010

Touha mého dědečka

 V šichni moji předkové pocházejí z Dolomit. Už v mládí jsem proto našel zalíbení v Alta Badia, kde se narodila

moje babička z otcovy strany, a v Buchensteinu, kde se narodil dědeček z matčiny strany. Kolem Colle Santa Lucia jsem k Monte Pelmo jezdil opravdu často. Nebo ke stěně ve skupině Civet­ta, do srdce těchto hor. Ještě dnes se v obou těchto dolomitských masivech cítím skoro stej­ně doma jako v  masivu  Geisler, pod jehož vrcholy prý můj pradědeček z otcovy strany žil životem psance.

Dolomity jsou pro mne nejkrásnější hory na světě. Táhnou se jimi údolí – úzké zelené pásy pod temnými lesy, potoky, několik vísek dole a nad nimi osamělé usedlosti. Všude, kde nejsou svahy příliš strmé, žili rolníci. Byli po celá tisíciletí samozásobiteli a často přežívali v těch nejnuznějších podmínkách. Například rodina Troiů vysoko nad Colle Santa Lucia, kde se hovořilo dialektem ladinštiny zvaným fodom; v létě putovali s dobytkem na horskou pastvinu až na úpatí mohutné Monte Pelmo.

Bylo jich sedm: Franz, jeho bratr, rodiče, dvě krávy a pes Bello. Franzovi bylo čtrnáct, když musel odejít z domova do cizích krajů, tak jako všichni, kteří zde vyrůstali v dnes už těžko před­stavitelné chudobě. Jedna louka, horská pastvi­na a malé bramborové pole nestačily všechny uživit. Bello mu byl v tomto těsném světě bídy a osamělosti nejblíže. Utěšoval chlapce svojí pří­tomností, jak jen to psi umí.

Franz byl poměrně malé postavy a rozježené, krátce zastřižené vlasy dodávaly jeho kulatému obličeji docela přátelský vzhled. Živé oči však prozrazovaly, že ví, co chce, i neutuchající touhu toho dosáhnout. V tomto drsném kraji něco znamenal jen ten, kdo se prosadil. Na soucit nebylo místo ani čas.

Bosý, v lodenovém oděvu a s malým tlumo­kem plným jídla seběhl chlapec jednoho dne po příkré pěší stezce do Colle. Rodiče mu máva­li. Cesta zpátky nebyla. Tady se musel každý dříve či později vydat na cestu do svého vlastní­ho života, za svým vlastním pokusem o šťastněj­ší, lepší život. „Troi“ znamená přece ve zdejším jazyce „cesta“.

V 19. století byla tato krajina nefalšovaným koncem světa. Život utvářelo strádání a osamě­lost. Lidé oddělení od sebe roklinami a skálami se většinou scházeli jen o nedělích před koste­lem. V poledne se už zase po pěšinách vraceli. Okolní svět to měl k nim daleko a oni k němu možná ještě dál.

První „cizinci“, kteří přišli zlézat jejich hory, byli geologové, biologové a  také horolezci pocházející především ze středoevropských měst. Přenocovali ve vesnickém hostinci nebo v senících a potom vystupovali vzhůru do ono­ho světa skal, který byl pro místní lidi tabu: hro­zivý, obývaný skřítky a čarodějnicemi, plný nebezpečí. Vědělo se sice o léčivé síle rostlin z horských luk, jako jsou hořec, protěž nebo tře­zalka, sbíral se jalovec, limbové oříšky a jeřabi­ny, avšak od ledu a skal se zachovával odstup. Jednotlivci – pytláci, kteří již vystoupali do hor častěji a výše, než bylo dovoleno – okamžitě začali „pány“ z města doprovázet. Tak vzniklo poměrně výnosné povolání horského vůdce. Franz Troi na ně byl příliš malý, příliš mladý a zatím také příliš bázlivý. A tak místo do hor odešel do Nového světa.

po letech sedí na lavičce v newyorském Central Parku a jako každý večer čeká, až vy­jdou hvězdy. Už se mu v Americe nelíbí. Chce pryč, zpět do své vlasti, do Dolomit, které se mu zjevují v oknech nočních mrakodrapů. Měsíc

Reinhold Messner o hledání svobody ve stísněném světě Dolomit

d olomit y 121

Touha mého dědečkazalévá město studeným světlem a vynořují se vzpomínky na to, co už zažil. Na jeho dlouhé cestě přes Cortinu, kde pracoval na stavbě dolo­mitské silnice, mu tehdy lidé vyvedli ošklivý kousek. On si však nechce stýskat. Jen ho to silou táhne zpět do horské soutěsky, ze které ho kdysi poslali pryč. „Třeba najdu znovu práci na stavbě velké silnice,“ říká si. Jeho touha po domově je obrovská jako mrakodrapy, které ho obklopují.

Tvrdou prací pod spalujícím sluncem, za sně­hu, větru a  často v  dešti si vydělal peníze na lodní lístek do Ameriky, teď už jen pracuje a šetří na zpáteční cestu do Janova. Když je znovu v Brixenu v Jižním Tyrolsku, najde si nejprve práci jako koželuh, zakrátko pak ve Funes zaměstnání a stravu u vdovy Anny Wiedenhoferové.

je to začátek něčeho nového. Anna neví, co jí to přinese, avšak její touha po domově a starost o budoucnost je slabší než důvěra: vesnice, kos­telík, který založil její první muž, za ním pás lesa a nade vším klenoucí se oblouk nebes. Považuje to místo za krásné a její nový druh Franz Troi se jí líbí. Udržuje koželužnu v pořádku, je spoleh­livý a má rád hory stejně jako rolníci, kteří pra­videlně přinášejí na zpracování nejrůznější zví­řecí kůže.

V září 1909 se slavnostně otevírá poslední část velké dolomitské silnice, na jejíž stavbě můj dědeček kdysi pracoval. A Franz Troi ukáže ženě Anně svou domovinu, srdce Dolomit. Po jedné noci v Bolzanu pokračuje cesta údo­lím Eggental, dolním úsekem impozantní rokle a dále přes horské pastviny a jehličnaté lesy k  průsmyku Karerpass. Mezi majestátním masivem Rosengarten a  Latemarem spatří legendární grandhotel. Údolím Val di Fassa vede silnice kolem Sassolungo a Selly a v 99 str­mých zatáčkách dál přes průsmyky v centrál­ních Dolomitech. Od průsmyku Pordoi prudce klesá do Arabby a do ladinského Buchenstein­talu. Při jízdě podél Cordevole se přiblíží Civet­ta a náhle stojí na pahorku kostelík v Colle San­ta Lucia. Za ním je Pelmo.

Franz Troi je dojat k slzám. Konečně se vrátil tam, kam patří, tam, kam ho srdce táhlo. Viděl velký kus světa a ví, jak jedinečný je svět jeho dětství. Jeho manželce Anně Troiové však mohutné skalní dómy připadají tíživé a cizí. Cizí a zlé znamená pro ni totéž. Někdy si sice přeje, aby se tato cizost proměnila v blízkost, ovšem doma se v Dolomitech, dokonce ani ve Valle di Funes, kde žije, cítit doopravdy nemůže.

V roce 1913 přichází na svět třetí dítě Anny a Franze Troiových – moje matka. Všichni ve vesnici jí říkají Miedl.

Život rolníků v Dolomitech se odehrává v uzavřeném kruhu ve vlastním domě, na poli a při oslavách ve vesnici. Také pro Franze Troie jsou rodina a vesnice dvě komunity, které se doplňují jako horský potok a jezero. Jsou jedno, je to soběstačný svět. Nejstarší syn vždy zdědí dvůr nebo obchod a jeho bratři a sestry zůsta­nou jako čeledíni a děvečky. Anebo odejdou. O nedělích chodí všichni do kostela a muži potom v hostinci uzavírají své obchody.

Sepp se od té tvrdé práce odplazil, říká se ve vesnici, když se nejstarší syn horského cha­lupníka jako student vrátil do údolí, aby pomohl otci při práci se dřevem. V  lese totiž došlo k nehodě a sklad dřeva nebyl pojištěn. Moje matka Miedl si ho přesto bere a nedbá varování rodičů. Na svatební cestě jedou na kolech údo­lím Pusteria do Sextenu, odkud jdou pěšky k Tre Cime di Lavaredo. Je to malý průlom ze sevřenosti jejich doby; takový průlom kdysi dovedl Franze Troie do Nového světa. Je to ovšem také alespoň malý průlom do jejich spo­lečné budoucnosti.

Často si představuji, co by se ze mne stalo, kdybych Dolomity zažil až později. Nejednou si přeji, aby se vrátil svět Franze a Anny Troiových, mých prarodičů. Ti mohli nad mou horolezec­kou vášní jen potřásat hlavou. Jak také měli vědět, že všechno to tajemné, co vytěsnili do nepřístupného světa nad hranicí lesa, bylo možno nalézt jen mimo cesty a  vyšlapané stezky?

Ve světě, který mi nabídl svobodu.

MASIV TRE CIME DI LAVAREDO je ve večerním světle apoteózou velkolepého přírodního divadla. „Myslil jsem, že mám před sebou tři fantastické sochy indických božstev, která nehnutě sedí v této říši

vznešené osamělosti,“ poznamenal při tomto pohledu italský horolezec Emilio Comici. V roce 1933 jako první překonal 800 metrů vysokou severní stěnu Cima Grande. 123 j