Kreditní práceNěkteré psychodiagnostické problémy s výběrem

talentů

29.listopadu 2004 Šárka Xxxxxxxv Praze 2. roč. PDS

Teorie sportovního talentuTalent obecně je výrazným projevem dispozic jedince pro cílenou specializovanou

činnost. Proto mluvíme např. o matematickém talentu, hudebním talentu, ale také o sportovním nebo pohybovém talentu. Talent není obecně jednodimenzionální, může zahrnovat dispozice pro několik specializovaných činností. Pak se stává problémem rozhodování, kterou oblast dále preferovat a cíleně ovlivňovat. Do popředí zde vystupuje také hodnotová orientace jedinců nebo prostředí, zejména rodiny, která může cíleně ovlivňovat jednotlivé dimenze jedincova talentu. (Bunc, 2004).

Výběru talentů ve sportu se na celém světě věnuje velká pozornost, existují různé koncepce a metodiky výběru, které obsahují poznatky s rozdílnou úrovní vědecky ověřených prediktorů. Stále však platí, že problematika výběru sportovních talentů není dostatečně rozpracovaná dále se hledají cesty jak tento proces co nejvíc zdokonalit.

Výběr talentů charakterizuje Havlíček (1986) jako proces zaměřený na objevování vhodných jedinců, kteří mají žádoucí předpoklady na výkonnostní růst a dosažení vrcholného sportovního výkonu.

Jednou z mnoha publikovaných koncepcí výběru talentů je koncepce Mondoniho (2000). Ta obsahuje informace o etapách výběru (základní, specializovaný, výběr pro vrcholový sport), principech výběru (demokratičnost, stupňovitost, komplexnost, vědeckost) a výběrových kritérií (zdravotní, somatické, funkční, psychologické, motorické, sociální).

Pozorovatelné příznaky se objevují u talentovaných jedinců již v raném dětském věku a je tedy na rodině, aby byla schopna tyto projevy identifikovat a umožnit jedincův další vývoj. V dalším období se pak výrazným způsobem na formování talentu podílí školní prostředí. Talent pro danou specializovanou činnost nejsme schopni často identifikovat přímo. Proto ho hodnotíme na základě projevů nebo dovedností které považujeme za určující, které však ve skutečnosti určující pro daný talent být nemusí (Bunc, 2004).

Aktuální sportovní výkon je výslednicí mimořádných dispozic, tj. talentu, a příslušného tréninku. V současnosti se ukazuje jako rozhodující prvek ve vyhledávání talentovaných jedinců nejen jeho zachycení, ale zvláště pak způsob jeho rozvíjení. Setkáváme se tak s relativně novým prvkem, kterým jsou ekonomické podmínky. Řada činností je natolik finančně náročná, že jsou uzavřeny pro potencionální jedince z ekonomicky slabších vrstev. Je třeba si také uvědomit, že výskyt talentovaných jedinců v populaci je velmi limitovaný, a proto je žádoucí se alespoň pokusit talent využít.

Vyjdeme-li z předpokladu, že většina sportovních výkonů v populaci má přibližně normální rozložení četností (největší počet jedinců dosahuje výkony blízké průměru, nejméně je těch, kteří se od průměru výrazně odlišují), pak výskyt sportovního talentuje limitován jistými statistickými zákonitostmi. Ukazuje se, že čím více (dále) postupujeme směrem do průměru populace k tzv. výkonnostní špičce, která představuje mistrovství v daném typu sportovní činnosti, tím menší počet jedinců má možnost tento limitní, maximální výkon dosáhnout (obr.1). To je však jen zjednodušená představa, neboť z hlediska výběru ne každý z těchto jedinců má zájem sportovní činnost provozovat a ne každý má také vhodné podmínky pro to, aby svoje předpoklady mohl realizovat. Z tohoto praktického hlediska je objevení sportovního talentu velkým problémem.

2

Pro definici sportovního talentu je třeba stanovit atributy, které ho mohou charakterizovat. Jejich vypovídající hodnota je vždy determinována rozvojem poznání a jeho využitím daným posuzovatelem. Zde se ovšem objevuje otázka, zda je možné obecně definovat jakýkoliv sportovní talent. Bunc (2004) se domnívá, že neexistuje vyčerpávající definice všech typů sportovního talentu. Důvodem je mnohostrannost některých sportovních činností, kde dochází k vzájemné kombinaci měřitelných, možno říci známých atributů, s těmi, které mohou být definovány pouze v omezené míře nebo dokonce vůbec ne. Příkladem může být talent ve sportovních hrách.

S tím velmi úzce souvisí model budoucího sportovce. Tvorba modelu budoucího sportovce je prvním krokem v dlouhodobém procesu identifikace výběru talentů (Volkov – Filin in Perič, 2004). Jejím cílem je deskripce požadavků na talentovaného sportovce, tedy stanovení charakteristických atributů, které naplňují talent určitého sportovního odvětví. Tradiční deskripce v současné době již nemusí poskytovat přiměřené výsledky a to především v závislosti na typech sportovního výkonu.

Při tvorbě budoucího sportovce můžeme pro zjednodušení rozdělit sportovní výkony do dvou základních skupin, a to v závislosti na typu soupeření (Perič, 2002) na:

výkony se souběžným soupeřením – které jsou charakteristické větším množstvím soupeřů, přičemž dosažení výkonu je definováno pomocí fyzikálních veličin, popř. předem definovanou bodovou škálou. Z tohoto důvodu je možné, aby bylo několik závodníků se stejným umístěním (tj. se stejným výkonem)

výkony s protichůdným soupeřením – které jsou podmíněné vždy pouze jedním soupeřem. Vítězství jednoho závodníka je dosahováno překonáním soupeře počtem specifických zásahů (např. branek, košů apod.) a tedy vítězství jednoho je nutně prohra druhého.Výkony se souběžným soupeřením jsou převážně ovlivňovány kondičním (např.

atletika, cyklistika, plavání apod.) nebo technickým (gymnastika, skoky do vody, lukostřelba apod.) faktorem, popř. oběma.

Ve sportech s protichůdným soupeřením (sportovní hry, úpolové sporty apod.) má převažující důležitost taktický faktor. Mohli bychom velmi zjednodušeně říci, že dominantní roli zde hrají rozhodovací procesy a schopnost „být ve správný čas na správném místě“.

Postatu sportovních výkonů s různou formou soupeření schématicky zobrazuje obr. 2.Obrázek 2 Možnosti tvorby modelu sportovce (Perič, 2002)

souběžné protichůdnésoupeření soupeření

3

jádro výkonujádro výkonu

poče

t os

ob

úroveň

A B C D

Obr. 1 Předpokládané četnosti výskytu jednotlivých úrovní sportovní výkonnosti

A – nejslabší jedinciB – průměr populaceC – výkonnostní třídyD – mistrovské výkony

Na obrázku můžeme vidět dva základní přístupy ke stanovení modelu budoucího sportovce. Oba typy výkonů mají základní faktor výkonu, který nazýváme jako „jádro“. Jedná se o nenahraditelný parametr výkonu, kterým může být např. u vytrvalostních běhů v atletice úroveň dlouhodobé vytrvalosti. U sportovních her (protichůdné soupeření) můžeme tímto jádrem nazvat např. „cit pro hru“. U souběžného soupeření jsem obvykle schopni jádro výkonu popsat a také proměnné, které ho ovlivňují jsou relativně jednoduše definovatelné (např. výška postavy, odrazové schopnosti apod.). Pro tvorbu modelu proto bývá využit pozitivistický přístup a výsledný model má obvykle podobu regresní (predikční) rovnice.

U protichůdného soupeření bývá jádro výkonu skryté za množstvím dalších faktorů, které přímo ovlivňují možnosti popisu jádra výkonu. K těmto faktorům může patřit např. technika, kondiční složka atd. Pro lepší poznání jádra výkonů založených na protichůdném soupeření se využívají kvalitativní výzkumné metody.

Metody vyhledávání talentůFormálně lze výběr talentů rozdělit do tří vzájemně se ovlivňujících a na sebe

navazujících fází: objevení sportovního talentu, stanovení vhodné tréninkové strategie a predikce sportovní výkonnosti.

Objevení sportovního talentu je problémem diagnostiky předpokladů pro danou sportovní činnost. Stanovení postupů a kritérií je nezbytné pro odhalení vrozených předpokladů potencionálního talentu. Pro tyto účely je často využíváno modelových zátěžových testů a předpoklady jsou hodnoceny podle aktuální motorické výkonnosti jedince v těchto testech. Základním předpokladem úspěchu je oddělení genetické složky aktuálního výkonu do složky získané, která je důsledkem aplikovaného tréninku (Bouchard a kol., 1997). K tomuto cíli mohou přispět i informace o dosavadním tréninkovém zatížení.

Jednoznačně lze hodnotit kondiční předpoklady, kam někteří autoři (Hofmann a Schneider, 1985) zařazují i předpoklady psychologické, hlavně pak předpoklady pro zvládnutí koordinačně náročných pohybových činností, odolnost vůči stresu a zájem o daný sport. Za rozhodující kondiční předpoklady se považují předpoklady rychlostní a silové spolu s předpoklady pro pohybovou akceleraci.

Technické předpoklady, jako další rozhodující skupina dispozic jedince, jsou již hodnotitelné hůře a většinou jsou posuzovány expertním způsobem Za rozhodující považujeme posouzení učitelnosti se pohybovým dovednostem (motorické docility), které jsou koordinačně náročné a musí být realizovány ve velmi rychlém pohybu, tj. v minimálním čase s maximálními nároky na přesnost provedení. Je třeba si uvědomit, že s rostoucí rychlostí pohybu klesá často přesnost jeho provedení.

Specifické herní dovednosti je pak možné hodnotit pomocí expertního hodnocení, kdy předpokladem úspěchu je shoda hodnotitelů a hlavně pak opakované sledování, které musí býti interpretováno vzhledem k dosaženému stupni rozvoje jedince (Reilly a kol. 2000)

Taktické předpoklady jsou kvantitativními metodami prakticky nepostižitelné a lze je pouze odhadovat nebo hodnotit kvalitativními metodami (např. posuzovacími škálami).

Psychické předpoklady lze diagnostikovat některými ze souboru psychodiagnostických metod, které můžeme rozdělit na dvě základní skupiny: 1) klinické metody a 2) testové metody (Svoboda, 2001). Mezi klinické metody patří pozorování, rozhovor, anamnéza a analýza spontánních produktů. Testové metody Svoboda (2001) dělí následovně:

Vývojová diagnostika Testy inteligence Testy speciálních schopností Neuropsychologické metody Projektivní metody

4

- verbální- grafické- metody volby

Kresebné metody- kresba jako měření úrovně rozumových schopností- kresba jako měření úrovně senzomotorických schopností- kresba jako projektivní metoda- kresebné testy kreativity

Dotazníky- jednodimenzionální dotazníky- vícedimenzionální dotazníky- dotazníky pro rodiče či vychovatele

Objektivní testy osobnosti Posuzovací škály

Za klinické metody považujeme nestandardní postupy, které nejsou psychometricky podloženy. Jsou orientovány na poznání konkrétního individua v jeho celistvosti, komplexnosti a jedinečnosti. V případové práci dítětem skýtají možnosti, které standardní testy nemohou přinést. Klinické metody zachycují jedince v jeho nejširším kontextu a v dynamice vývoje.

Kvalitní pozorování a rozhovor s dítětem často přinese relevantnější data než nevhodně použitý test, i když je psychometricky naprosto exaktní. Testové metody dopovídají spíše na otázky týkající se dílčích stránek osobnosti, celkový obraz si utváříme na základě klinických metod. Mezi oběma přístupy není ostrá hranice. Např. posuzovací stupnice spojují výhody obou diagnostických postupů. Optimální postup využívá kombinace obou kategorií metod.

Mezi testy, které se při výběru talentů nejvíce uplatňují patří např. testy speciálních schopností a dovedností (percepční testy, testy percepční zátěže, testy laterality), testy kreativity (kresebné testy kreativity),objektivní testy osobnosti (testy aspirační úrovně,) nebo posuzovací škály (škály sebehodnocení, škály hodnocení zájmů).

Vlastnosti psychodiagnostických metodAby diagnostické metody mohly sloužit svému účelu, musejí splňovat některé

základní metodologické požadavky, musejí vyhovovat některým podmínkám kvality. V následujícím textu uvedeme ty hlavní z nich.

StandardizaceJe to souhrnné označení pro zjištění reliability, pro validizaci, stanovení norem,

prověření účinnosti jednotlivých částí testu, stanovení jednotné instrukce a způsobu administrace. Nejčastěji se tohoto termínu používá v užším smyslu jen pro stanovení norem testu - normalizaci.

Normalizací rozumíme možnost srovnání individuálních výsledků s normami získanými vyšetřením velkého reprezentativního vzorku osob. Normu zde chápeme ve statistickém smyslu, tedy jako průměrný výkon, hodnotu nebo typickou reakci příslušného vzorku populace. Obvykle nestačí vyšetřit netříděný j soubor respondentů, ale je třeba přihlížet např. k věkovým skupinám apod. Výběr reprezentativního souboru je podstatnou součástí normalizačního postupu.

Pro snazší srovnání s normou se výkony dosažené v testu, tzv. hrubé skóry, převádějí na vážené nebo standardní skóry. Typickým příkladem jsou percentily udávající, kolik procent populace je horší v příslušném kritériu než vyšetřovaná osoba. Dosáhne-li respondent v určitém testu hodnoty 95. percentilu, znamená to, že jeho výkon je lepší než výkon 95

5

procent populace. Pro zjednodušení interpretace jsou percentilové výsledky někdy grupovány do kategorií nebo stupňů.

Kromě percentilů, které používají dělení hrubého skóru na sto bodů standardního skóru, se používají také decily, které jsou desetkrát větší, takže jeden decil se rovná 10 percentilům.

Jiné normalizační postupy používají statistické hodnoty, jako jsou průměry, mediány nebo jiné kvantitativní údaje.

Standardní skór je možno vyjádřit i pomocí normalizované hodnoty z vyjadřující vzdálenost konkrétního jedince od průměru normalizačního souboru.

Jiným příkladem normalizovaných výsledků je tzv. deviační inteligenční kvocient udávající, jak mnoho se respondent liší od věkově příslušného populačního průměru. Za označení průměrného výkonu bylo vzato číslo 100, přičemž se používá standardní odchylky normálního rozložení, která je rovna 15 bodům. Tento způsob stanovení inteligenčního kvocientu je výhodnější než klasické Sternovo vývojové IQ, neboť se zde neuplatňuje činitel nerovnoměrného psychického vývoje. Deviační inteligenční kvocient je používán např. ve Wechslerových testech inteligence pro dospělé.

ReliabilitaReliabilita označuje spolehlivost, se kterou test měří. Jde o přesnost měření bez ohledu

na to, co test měří. Termínu reliabilita se užívá pro několik pojmů, jako je stabilita v čase, ekvivalence a vnitřní konzistence.

Stabilita v čase udává míru shody mezi výsledky dosaženými v témže testu po časovém odstupu, jehož délka může být různá. Tuto tzv. "test-retest" reliabilitu vyjadřujeme koeficientem korelace, přičemž jeho hodnota u kvalitního testu nemá klesnout pod 0,8. Vysokou spolehlivost lze interpretovat tak, že výsledek testu je určován respondentem, jeho výkonem či vlastnostmi a nepodléhá vlivu náhodných faktorů. Při ověřování stability může působit předchozí zkušenost vyšetřované osoby nebo může dojít ke změnám výkonu např. důsledkem progredujícího onemocnění.

Ekvivalenci zjišťujeme metodou paralelních testů. Výsledky různých verzí téhož testu, sejmutých bezprostředně po sobě nebo v krátkém časovém odstupu, navzájem korelujeme a získáme tak koeficient ekvivalence. I v tomto případě může zkušenost s první formou testu ovlivnit výkon v paralelní verzi.

Vnitřní konzistence testuje dána mírou homogenity položek, resp. jednotlivých částí testu, a je zjišťována korelací jednotlivých položek, rozdělených na dvě poloviny (tzv. metoda půlení, split-halfmethod). Obvykle se test dělí dle pravidla "liché kontra sudé" položky. Tohoto postupu nelze použít tam, kde je test příliš krátký. Homogennější test spolehlivěji odráží individuální rozdíly v měření schopnosti nebo vlastnosti. Vysoká konzistence ovšem není u všech testů nutná. Některé metody zaměřené na diagnostikování obecnějších rysů jsou záměrně heterogenní. Korelace mezi jednotlivými položkami je žádoucí, ale rovněž tak je žádoucí, aby test jako celek zjišťoval požadovanou vlastnost z různých aspektů (viz např. Wechslerovy testy inteligence).

ObjektivitaTest je objektivní tehdy, když jsou jeho výsledky nezávislé na osobě, která test

předkládá a která jej vyhodnocuje. Instrukce a podmínky pro práci s testem musejí být pro všechny vyšetřované osoby stejné. Důležité je přesvědčit se, zda instrukce byla správně pochopena. Manuály k některým testům jsou v tomto směru velmi podrobné nebo předepisují přesnou slovní formulaci instrukce, od které se examinátor nesmí odchýlit.

Požadavek objektivity se týká i vyhodnocování výsledků, které musejí být jednotné. Nejvhodnější je situace, kdy jsou výsledky testu měřitelné v nějakých objektivních jednotkách (např. počet chyb za jednotku času) nebo jsou známy správné odpovědi ("Kolik tuctů má kopa"), jak je tomu ve výkonových testech. Obtížnější situace je u mnoha testů osobnosti, kde

6

neexistují "dobré a špatné" odpovědi a kde jejich vyhodnocování se děje zařazováním odpovědi do předem stanovených kategorií. Maximální objektivity při vyhodnocování výsledku testů je možno dosáhnout v případě, kdy se vyhodnocování děje bez lidského zásahu, např. pomocí technického zařízení.

Objektivitou testu rozumíme též možnost či nemožnost záměrného zkreslení výsledku testu vyšetřovanou osobou. Kromě snahy jevit se v lepším světle existuje mnoho důvodů, kdy se explorand snaží o opačný efekt, kdy účelově zhoršuje svoje výsledky (např. při posuzování zodpovědnosti za trestný čin apod.).

Mnohé testy, zvláště dotazníky, obsahují pomocné škály, tzv. lži skóry, které mají podobné tendence odkrývat. Avšak ani na tyto škály nelze jednoznačně spoléhat, protože jejich detekce vyšetřovanými osobami je poměrně snadná. Dostáváme se k paradoxu: mnohé testy, jejichž objektivita při vyhodnocování je vysoká (např. dotazníkové metody), mají nízkou míru objektivity vzhledem k možnosti záměrného zkreslení ze strany vyšetřovaných osob. Na druhé straně u testů, kde ovlivňování výsledků pokusnými osobami nepřichází de facto v úvahu, je obtížnější dosáhnout jednoznačného vyhodnocování a tím i dostatečné objektivity (viz např. Rorschachův test nebo jiné projektivní metody, avšak tam hraje významnou roli zkušenost examinátora s daným testem).

ValiditaNejzávažnějším psychometrickým ukazatelem je validita, platnost testu, která

vypovídá o jeho praktické užitečnosti. Validita je korelací mezi testem a vnějším kritériem. Získaný korelační koeficient (koeficient validity) však není jediným způsobem, jak je možno validitu testu vyjádřit. Stejně dobře mohou posloužit grafy nebo tabulky udávající pravděpodobnost, např. úspěšného dokončení studia nebo výskytu nějaké vlastnosti.

Empirická (praktická) validita udává pravděpodobnost shody mezi výsledkem testu na jedné straně a tím, co máme pomocí testu zjistit u vyšetřované osoby, na straně druhé. Testové výsledky tedy srovnáváme s externím kritériem (což je proměnná, kterou chceme testem diagnostikovat nebo predikovat). Např. vnějším kritériem testu, který je zaměřen na odhalování tzv. úrazových osobností, by byl počet úrazů, ke kterým u nich skutečně došlo. Ne vždy je však stanovení vnějšího kritéria jednoduché. Chceme-li validizovat test zjišťující schizofrenní rysy osobnosti, nelze brát za kritérium pouze diagnózu stanovenou na základě mínění jednoho psychiatra. Požadujeme mnohonásobné shodné diagnostikování několika psychiatrickými experty, abychom mohli externí kritérium jednoznačně přijmout.

Vnějším kritériem může být i jiný test, jehož psychometrické vlastnosti jsou již bezpečně ověřeny. V tom případě hovoříme o validitě kongruentní. Např. při konstrukci krátkého orientačního testu považujeme za kriteriální výsledky v testu Terman-Merrillové.

Paralelní (souběžná) validita udává, nakolik test účinně zjišťuje současný stav. Mezi výsledky testu a vnějším kritériem není buď žádný, nebo jen zanedbatelný časový odstup. Test např. zjišťuje okamžitý psychický stav, diagnózu.

Predikční (prognostická) validita je pravděpodobnost shody mezi výsledkem testu a chováním vyšetřované osoby po daném časovém odstupu. Udává, jak účinně je možno předpovídat na základě daného testu, neboť kritérium v době administrace metody ještě neexistuje. Máme kupříkladu na základě výsledků konkrétní metody predikovat úspěšnost maturanta během vysokoškolských studií. Srovnání testových výsledků s realitou bude možné až za několik let.

Pojmová (teoretická, konstruktová) validita určuje, které psychologické kvality test měří. Vyjadřuje stupeň shody mezi výsledkem testu a implikacemi teorie o povaze měřeného znaku osobnosti. Například u konkrétního testu půjde o to, zda a jak přesně měří inteligenci, a nikoli jen dílčí mentální schopnosti. Ověřování pojmové validity se provádí nejčastěji faktorovou analýzou souboru testů a kritérií, která stanoví nezávislé komponenty interindividuální variance.

7

Inkrementální validita sděluje, o kolik lze zpřesnit psychologické údaje či diagnózu použitím konkrétního testu. Jak podotýká Říčan (in Svoboda, Krejčířová, Vágnerová, 2001), je tato validita důležitější než prostá validita testu. „Může se stát, že test, který koreluje s kritériem 0,30, prokáže vyšší inkrementální validitu než jiný test, který s kritériem koreluje třeba 0,70.“

Někdy pro zjišťování jisté vlastnosti neužíváme jednoho testu, ale celého souboru metod. V tom případě hovoříme o souhrnné validitě.

Dosud jsme hovořili o validitě související s testem samotným. Osoba examinátora však může v některých případech validitu ovlivnit. U výkonových testů je tato možnost minimální, ale u rozhovoru nebo u mnoha projektivních metod (TAT, Rorschach, Wartegg aj.) je validita přímo úměrná zkušenosti vyšetřujícího. Rovněž způsob a úroveň vyhodnocení a interpretace výsledků testu může validitu ovlivnit.

Psychické procesy, stavy a vlastnosti jako součást sportovního talentu

V některých sportovních oblastech patří určité psychické procesy, stavy a vlastnosti přímo mezi základní předpoklady pro dosažení špičkového sportovního výkonu. Obecně však každý špičkový sportovní výkon vyžaduje soubor psychických jevů s určitou kvalitou či kvantitou, bez kterých by ho jedinec nemohl dosáhnout.

Oblast psychických předpokladů ve sportu zahrnuje velmi širokou oblast a proto se zaměříme jen na ty nejdůležitější.Pozornost

Pozornost je poznávací proces spočívající v organizačním principu lidského poznávání, které je výběrové. Při tělesných cvičeních je selektivita poznávání důležitou podmínkou úspěšného provádění činností. Má tři úrovně, které bývají označovány jako druhy pozornosti: 1) posturální – střeh, bdělost, pohotovost – je podmíněna aktivační úrovní organismu 2) bezděčná pozornost – je založena na nepodmíněném orientačním pátracím reflexu 3) záměrná – úmyslná pozornost, je řízena volními procesy. V praktické činnosti se v různé míře uplatňují všechny složky pozornosti.

Při analýze sportovní činnosti sledujeme především koncentraci (soustředěnost pozornosti na omezený okruh objektů), rozsah pozornosti, intenzitu pozornosti, distribuci pozornosti a stálost pozornosti.

Pro svůj vztah k poznávacím procesům a k psychickým procesům vůbec je pozornost dobrým východiskem pro analýzu předpokladů k činnosti. Pro zkoumání pozornosti existuje řada metod. Tradiční oblastí psychologických výzkumů ve sportu je sledování pozornostní reaktibility sportovců (Macák a Hošek, 1989). Rychlost reakce byla považována za důležitý činitel sportovní techniky a taktiky.

Dále se můžeme setkat s metodami, které se používají pro hodnocení funkčního stavu pozornosti. Slouží jednak k posouzení celkové úrovně pozornosti, ale i jejích individuálně typických charakteristik, jako je např. sklon k ulpívavosti, vázanosti na podněty, k výkyvům koncentrace a pod. K těmto metodám patří např. tyto testy: Číselný čtverec, Test koncentrace pozornosti, Bourdonův test nebo Test cesty (Krejčířová, 2001).Emočně motivační procesy

Potřeby sportovce a na jejich základě vznikající hodnoty jsou rozmanité, složité a velmi individuální. Proto ve sportu vznikají složité emocionální zážitky, často zahrnující protikladné emoce a city, např. agresivitu vůči sportovnímu soupeři, který je dobrým přítelem, nebo odsouzení hrubé hry spoluhráče apod.

Obecně je možno říci, že vše, co napomáhá dosažení cíle sportovní činnosti, vyvolává libé emoce a city a to, co brání dosažení tohoto cíle, nelibé emoce a city. Ovšem v praxi se může stát, že tvrdý trénink sice vede k dosažení cíle, ale vyvolává nelibé emoce a pocity.

8

Sportovec se tak často dostává do náročných životních situací a je stále pod tlakem zátěží. V případě výběru talentovaných jedinců je pak důležité sledovat schopnost vyrovnávat se náročnými životními situacemi a snášení zátěže.

Při náročných životních situacích se setkáváme především se strachem, úzkostí, vztekem, agresivitou a pasivitou. Jistou dávku agresivního chování ovšem některé sporty přímo vyžadují

Vztek i strach, agrese i pasivita jsou si příbuzné nejen svými změnami řízenými sympatikem, ale i svým základním cílem, tj. zbavit se podnětu, který ohrozil nebo ohrožuje hodnoty subjektu. Z toho důvodu také vztek a strach v sebe navzájem snadno přecházejí. O reakci na konkrétní situaci, která je pro subjekt nositelem škodlivého, ohrožujícího, nebezpečného podnětu, tj. o tom, zda u člověka vzniknou strach a pasivita až panický útěk či vztek a aktivní obrana až brutální agrese, rozhoduje mnoho různých faktorů, jejichž rozbor je podmínkou dobré psychologické přípravy.

Uvedené city se spolu s dalšími citovými stavy různé intenzity a délky trvání (náladou, afektem, vášní) podílejí na vytváření dynamické složky lidského chování ve sportovní činnosti.Motivace

Sledování motivace určitého sportovce má velký význam pro pochopení jeho jednání. Pro sportovní činnosti je důležité, že jednou z hlavních biologických potřeb člověka je potřeba tělesného pohybu. . K uspokojování potřeby tělesného pohybu dochází výběrovým způsobem. Z vrozené, potřeby pohybu se postupně vyvíjí i potřeba společenská, sledující v podstatě udržení vysoké funkční, tělesné i psychické zdatnosti organismu. Při vlastní sportovní činnosti je potřeba pohybu jedním z impulsů vedoucích k této činnosti.

Je celá řada dalších aktuálních potřeb, které mají určitý vztah ke sportovní činnosti a vznikají na základě podněcujících tendencí motivačního trsu.

Okruh sportovní motivace, vznikající na základě podněcujících tendencí funkčních potřeb a pod vlivy společenského prostředí sportu i sociálních tendencí člověka, je velmi rozsáhlý. Je mnoho zdrojů motivace (rodina, četba, biogenní potřeby aj.). Různé motivační zdroje vytvářejí složitý komplex, který nazýváme motivační struktura. Sdružuje řadu potřeb, motivů, zájmů a cílů hlavních i vedlejších, jež navzájem splývají, překrývají se, jsou si často i vzájemně protichůdné. Proměnlivá motivační struktura osobnosti určitého sportovce má svou regulační činnost - energetizuje a ovlivňuje výběr chování sportovce. Působí zde i četné mikromotivy, které si jedinec nemusí ani plně uvědomovat, nebo je ve svých představách retrospektivně zkresluje, nebo je i přímo tají.

Explorace motivů, prováděná obvykle dotazníkovou metodou se zřetelem k anamnéze sportovce, je vhodná pouze pro obecnou inventarizaci motivů. Do hloubky jednotlivých osobností však neproniká. Z hlediska psychologické přípravy sportovce, jejímž hlavním zřetelem je výkonnost, není ostatně ani tak důležité sledovat různé jednotlivé motivy sportovce až k jejich počátku. Z tohoto hlediska je důležitější změna motivačních struktur vzhledem ke změnám výkonnosti. Každé vývojové stádium člověka – sportovce má svou motivační strukturu charakteristickou pro toto období.

Pro hodnocení emočně motivačních procesů se často používají objektivní osobnostní metody. Mezi ně patří např. Stroopův Color-Word-Test, který je vhodný ke zjišťování odolnosti vůči psychické zátěži. Test Zrdcadlové kreslení se orientuje na měření adaptability, čili schopnosti vyrovnávat se úspěšně se zátěží a frustrací. Autoři v rámci adaptability rozlišují: 1) neuropsychickou labilitu- stabilitu 2)sebeovládání – impulzivitu 3)vůli silnou – slabou 4)frustrační toleranci – intoleranci 5)flexibilitu – rigiditu 6)celkovou adaptabilitu.Aspirační úroveň

Z hlediska sportovce je sportovní úspěch hlavním bezprostředním cílem, hodnotou, o jejíž dosažení se snaží. Úspěchu je dosahováno intenzívním sportovním tréninkem a je

9

prostředníkem k dosažení řady osobních a společenských cílů (zdraví, zdatnosti, tělesné krásy, cestování, reprezentace, finančních výhod apod.). Tato skutečnost podstatně ovlivňuje motivační strukturu sportovce a je těsně spojena s jeho strukturou emoční. Sportovní úspěch tedy má z psychologického hlediska velmi důležité místo v životě sportovce jako významný zdroj motivů a citů. Obecná definice úspěchu je značně obtížná. Zda určitý sportovní výkon představuje z hlediska sportovce úspěch nebo neúspěch, je záležitost značně subjektivní. O tom, jak bude konkrétní výkon hodnocen a emočně prožíván, rozhoduje aspirační úroveň sportovce.

Aspirační úroveň je definována jako jasně vyjádřené subjektivní nároky na úroveň budoucího výkonu ve známé činnosti, stanovené především na základě představy svého posledního výkonu v této činnosti. Aspirační úroveň je rovněž možno chápat jako nepřímo vyjádřené sebehodnocení sportovce prostřednictvím nároků na kvalitu a kvantitu vlastní další činnosti. Vytváří se jako součást anticipace výsledku činnosti a je považována za okrajovou složku vůle, za projev motivace výkonnosti. Aspirační úroveň je velmi proměnlivá, je ovlivňována množstvím různých činitelů.

Do aspirační úrovně se promítá vliv celé předcházející zkušenosti sportovce, jeho schopnost predikce, vliv jeho vlastností osobnosti a vliv jeho celého psychologického zázemí (mínění trenéra, kolektivu, rodiny, tisku apod., vliv osobních příkladů). Před každým sportovním výkonem se vytváří na základě všech těchto složitých vlivů určitá aspirační úroveň, tj. sportovec si na základě sebehodnocení stanoví víceméně přesně oblast výsledku, které chce následujícím výkonem dosáhnout.

Aspirační úroveň je měřitelná na stejné stupnici jako výkon. Je na výkonu závislá a je ve sportovním tréninku o určitou konstantní velikost větší než výkonnost. Kanál aspirace bude tedy podobný jako kanál výkonnosti, pouze bude posunut poněkud vzhůru a bude vzhledem k větší variabilitě aspirace silnější. Zda bude dosažený výkon sportovce hodnocen sportovcem jako úspěch, neúspěch nebo zda bude aktuální psychický stav z tohoto hlediska indiferentní, závisí na smyslu a velikosti odchylky tohoto výkonu od průměrné aktuální výkonnosti. Frustrační tolerance sportovce je tedy závislá na vztahu aspirace a výkonnosti a jejich variabilitě.

Testy aspirační úrovně zjišťují hladinu budoucího výkonu v testu, který již subjekt absolvoval. Přitom proband zná svůj předchozí výkon a na tomto podkladě má odhadnout svůj příští výkon. Tento postup se několikrát opakuje, takže subjekt může hodnocení svých minulých a odhady svých budoucích výkonů korigovat. Rozbor cílových diskrepancí závisí na třech faktorech: na snaze o úspěch, na strachu z neúspěchu a na poznávacím faktrou úsudku pravděpodobnosti. U malých dětí lze použít jako testový materiál kostky, ze kterých proband staví věž a odhaduje její výšku. U větších dějí je možno kreslit jednoduché tvary např. křížky ve čtverečcích.Volní procesy

Jako ostatní psychické procesy, jsou i procesy volní těsně vázány na činnost. Volním procesem rozumíme děj, který začíná impulsem k nějaké vědomé činnosti, má fázi rozhodovací, která vyústí v rozhodnutí (záměr), a fázi realizační, kdy se záměr uskutečňuje. Fáze rozhodovací má povahu vnitřního boje motivů a bývá nazývána volní jednání. Při obou fázích subjekt volního procesu vynakládá často velmi značné množství energie v souvislosti s vnitřní a vnější činností. Vynakládání energie je doprovázeno určitou mírou napětí, které bývá označováno jako volní úsilí.

Kromě tohoto širokého pojetí volní aktivity se ve sportu setkáváme s pojetím vůle v užším slova smyslu. O tom mluvím tehdy, kdy volní akt nebo spíše volní jednání vyžadují volní úsilí subjektu. To bývá v případech, kdy se objevují komplikace v rozhodování a při volním jednání subjekt naráží na překážky. V takovýchto případech je nutno překonat libostní motivaci, která nabádá k zanechání činnosti, stává-li se nepříjemnou, a v prožitkové sféře

10

vyvinout vnitřní násilí k tomu, aby rozhodnutí bylo uskutečněno nebo aby činnost pokračovala i za subjektivně nepříjemných okolností (únava, překážky, bolest, neúspěchy apod.). Takové situace, kdy sportovec setrvává při činnosti i za těchto nepříznivých okolností, se potom považují za projevy vůle v užším slova smyslu a stávají se kritérii volních vlastností sportovce (perzistence).

Při snaze dosáhnout maximálních sportovních výkonů jsou volní vlastnosti jedním z nepostradatelných předpokladů.Temperament

V tréninkovém procesu hraje temperamentová složka osobnosti velkou roli. Pro některá sportovní odvětví se hodí více určité typy temperamentu a proto chceme-li dosáhnout maximálních výkonů, měli bychom tento fakt brát dopředu v úvahu. Rozdíly mezi jednotlivými typy temperamentu jsou pozorovatelné zvláště ve vztahu k době nástupu aktivace organismu, odezvě organismu, době odeznívání, efektu na organismus. Z toho vyplývají různé nároky frekvenci a intenzitu tréninkového procesu a také různé předpoklady pro vytrvalostní zatížení.

Temperament lze hodnotit např. Eysenckovým testem temperamentu (Matějka, 1999).

Predikce sportovního výkonuDůležitým faktorem při identifikaci talentu je to, že jeho plná realizace se může

projevit až po určitém, někdy dosti dlouhém období patřičné kultivace a že talentovaný jedinec musí dostat alespoň minimální podmínky pro svůj rozvoj. To, jak dobře jsme schopni talent identifikovat nebo jak dobře jsme schopni předvídat dosažení špičkových výkonů můžeme ověřit pomocí stanovení predikční validity testů nebo testových baterií, jimiž talent identifikujeme.

Predikční validita je nesoučasná. Z hlediska chronologických vztahů mezi testem a kritériem rozlišujeme validitu

synchronní (tzv. souběžnou): test i kritérium jsou zjišťovány v tutéž dobu; diachronní (tzv. nesoučasnou): test i kritérium jsou zjišťovány v různou dobu.

Nejužívanějším případem nesouběžné validity je predikční validita, udávající platnost předpovědí výkonu v kritériu, které provádíme na základě testu. Případem současné validity je validita nějakého motorického testu vůči kritériu, kdy výsledky obou jsou zjišťovány téměř současně (např. týž den). Chronologický vztah mezi testem a kritériem je zásadně důležitý, současná a nesoučasná validita se nesmějí zaměňovat, neboť u téhož testu bývají různé.

Musíme rozlišovat mezi souběžným (synchronním) odhadem výkonu a predikcí výkonu, mezi rovnici pro souběžný odhad a predikční rovnicí pro předpověď výkonu. Tomu napomáhá zvláštní terminologie užívaná v teorii predikce:

Prediktor - je motorický test, jehož výsledky známe v dřívějším čase a na jejichž základě předpovídáme výsledky kritéria.

Prediktant - je název pro nesoučasné kritérium, zjišťované později než test, které je na základě testu předpovídáno.Predikční validita, má-li být dostatečná, musí být obvykle vyjádřena jako validita

složená, kdy z celé baterie prediktorů X1, X2, …, Xv se budoucí kritérium předpovídá pomocí predikční rovnice: ŷ =A + B1x1 + B2x2 + B3x3 + … + Bvxv (1)

Změření prediktorů X1 , X2 ... vždy chronologicky předchází před změřením kritéria o výrazný časový úsek, např. několik měsíců nebo i několik let.

Výpočet tzv. predikčních koeficientů Bj příslušných jednotlivým prediktorům Xj je u dvou prediktorů (v = 2) ještě snadný. Pro větší počet v prediktorů je třeba použít maticový počet

Predikční koeficienty Bj mohou být záporné i kladné a mají následující význam: Předpokládejme, že v testovaném souboru jsou dva žáci — A. B. a C. D., kteří mají shodné

11

výsledky ve všech testech — prediktorech — až na jediný prediktor X j, v němž se žák A. B. liší od žáka C. D. právě o l jednotku, např. o l cm. Pak koeficient Bj příslušný k zmíněnému prediktoru udává, o kolik jednotek (např. cm) se bude žák A. B. lišit od žáka C. D. v prediktantu — před-povídaném kritériu výkonnosti. Predikční koeficient Bj vyjadřuje rozdíly mezi různými osobami a nelze z něj usuzovat na přírůstky výkonu v kritériu Y na základě přírůstku výkonu v testu Xj u téhož sportovce (např. zaměřením tréninku na tento test).

Zhodnocení dostatečnosti predikční validity. Zda je platnost předpovědi dostatečná, rozhodujeme nejen podle validity, ale také podle koeficientu determinace, zvláště podle chyby predikce. Koeficient determinace kritéria je definován jako druhá mocnina koeficientu složené predikční validity násobená 100%. Pro rozhodnutí o dostatečnosti je důležitá mezní chyba predikce výkonu ± dmax ; kdy dmax = ±2sy|x .

Důležitou roli hraje také počet prediktorů. I když se zvyšováním počtu prediktorů zvyšuje predikční validita baterie, je třeba dodržet pravidlo 3v < n tj. počet osob by neměl být větší než trojnásobek počtu prediktorů (testů). Prušení pravidla vede ke zvětšení mezní chyby. Chyba předpovědi se rychle zvětšuje, když počet osob klesá k počtu testů, a proto při n blízkém v nemá vůbec smysl pokoušet se o predikci výkonu.

Podle obecné definice validity vyjadřuje predikční validita stupeň shody předpovědí y s později zjištěnými výsledky y — výkony v kritériu. Koeficient predikční validity můžeme proto zjišťovat až dodatečně, až známe pozdější výkony v kritériu. Stejně tak predikční rovnici a její koeficienty Bj můžeme určit až dodatečně. Při tomto určování ještě ovšem nejde o predikci. Jen tehdy, bude-li rovnice platit do budoucna, můžeme ji pro predikci výkonnosti použít. To se postupné ověřuje v tzv. predikčním ověřovacím cyklu.

Predikční cyklus je použitelný tam, kde se předpověď výkonů využívá pro jednorázovou selekci (tj. vybírání uchazečů), která se cyklicky opakuje, nejčastěji každým rokem. Příkladem je výběr uchazečů — sportovních talentů — do sportovních oddílů, ke studiu na vysokých školách atd. Předpokládá se, že populace, z níž každoročně uchazeči přicházejí k přijímacím testům, se v průběhu let mění jen velmi pomalu. Predikční cyklus znamená pravidelné opakování 6 fází:

vytvoření baterie prediktorů — motorických testů; testování uchazečů; predikce výkonnosti na základě přijímacích testů (ve 2. a dalším cyklu pomocí

predikční rovnice) a selekce uchazečů na základě předpovědi jejich výkonnosti; čekání na uplynutí potřebného časového odstupu; zjištění výsledků v prediktantu — tj. výkonů v kritériu; zjištění (ve 2. a dalším cyklu ověření) validity a sestavení (ve 2. a dalším cyklu

ověření a úprava) predikční rovnice.Po uplynutí čtvrté fáze a po změření kritéria v páté fázi můžeme v šesté fázi sestavit

(ovšem dodatečně) první odhad predikční rovnice (kterou později použijeme pokusně ve 2. cyklu v jeho třetí fázi) místo pouhého součtu T-bodů. Validita na konci 1. cyklu bývá značně nadhodnocena v důsledku tzv. „zdůraznění náhody", tj. nahodilými okolnostmi specifickými jen pro první cyklus. To se od-straňuje tzv. souběžnou krosvalidizací predikční rovnice a validity. Krosvalidizace spočívá v rozdělení souboru přijatých uchazečů náhodně do několika podsouborů. V každém podsouborů se určí validita zvlášť a průměrná validita od všech podsouborů se považuje za lepší (i když nižší) odhad validity než validita celého souboru.

Cykly se opakují (např. každoročně) a jestliže se predikční koeficienty v rovnici příliš nemění a také validita rovnice zůstává přibližně stejná, znamená to, že predikční rovnice se stabilizovala v čase. Predikční rovnici, která je v čase stabilní, pak můžeme použít pro predikci výkonů do budoucna. Jestliže se však rovnice mění nepravidelně, cyklus od cyklu, pro předpověď se použít nemůže.

12

Zkreslení validity počátečním přijímáním lepších uchazečů vede obvykle k jejímu zdánlivému snížení. Přijímací test rozliší uchazeče na nevyhovující — ty odmítneme, a na vyhovující — ty přijmeme. Odmítnuté uchazeče však už dále nesledujeme, a proto nebudeme znát jejich výsledky v kritériu (např. ve sportovní disciplíně po několika letech tréninku apod.). Validitu tedy zjišťujeme jen u uchazečů vybraných testem. Pro praxi však potřebujeme znát validitu testu nejen u vybraných lepších uchazečů, ale u všech uchazečů, protože test má právě vhodné a nevhodné uchazeče od sebe odlišit. Zdánlivě nízká validita u přijatých uchazečů může vést k mylnému odmítnutí dobrého přijímacího testu. Tomu zabraňuje použití následujícího vzorce:

(2)

kde rXY je validita opravená vzhledem ke zkreslení, tj. validita testu pro všechny — přijaté i odmítnuté — uchazeče, X je přijímací test a Y je kritérium, s2

x je rozptyl výsledků v přijímacím testu u všech uchazečů (včetně odmítnutých), s2

xp je rozptyl výsledků přijímacího testu jen u přijatých uchazečů, r2ypxp je validita testu ke kritériu jištěná jen u uchazečů přijatých.

Selekce — vybírání uchazečůVýběr provádíme podle předpověděných výkonů uchazečů, a to obvykle dvěma

způsoby: selekcí uchazečů se zvoleným rizikem dosažení výkonnostního limitu (např. pro účely

nominace na budoucí soutěž apod.), selekcí uchazečů pro naplnění vymezené kapacity (např. přijímání sportovních talentů

do sportovních oddílů s určitým počtem volných míst, přijímání na tělovýchovnou fakultu apod.). V prvním případě se může jednat např. o žáky v atletickém oddílu, kde chceme

nominovat menší vybranou skupinu („užší výběr") pro soustředění před atletickými přebory. Účast na přeboru je podmíněna předepsaným výkonnostním limitem yL (např. ve skoku vysokém yL = 165 cm apod.). Chceme vybrat jen ty žáky, u nichž je dostatečně malé riziko selekce RS (např. RS < 0,10, tj. menší než 10%). Jde o riziko, že žák po soustředění limit yL

nesplní, což by ho vyřadilo z účasti na přeboru. I když máme ověřenou a stabilizovanou predikční rovnici pro predikci výkonnostního kritéria Y, nemůžeme do soustředění nominovat všechny žáky s předpovědí y lepší než limit y, protože předpověď je vždy zatížena určitou mezní chybou dmax a u některých žáků se předpověď nesplní. Musíme proto pro předpovědi y stanovit přijímací mez yp, která bude přísnější než předepsaný limit:

yP = yL + kdmax (3)kde dmax je mezní chyba odhadu kritéria a koeficienty k uvádí Blahuš (1983).V druhé typu selekce uchazeče vybíráme pro naplnění celé volné kapacity, tj. obsazení

všech volných míst uchazeči, kteří jsou z hlediska pořadí svých předpovědi nejlepší. V tomto případě riziko, že vybereme nevhodné uchazeče, závisí na poměru počtu volných míst k počtu uchazečů, který se nazývá selekční poměr. Graf 1 Rozdělení uchazečů do 4 skupin (k číselnému vyjádření SP, RS a ES) (Blahuš, 1983)

13

SP = počet přijatých uchazečů = ___I+II____ (4)počet všech uchazečů I+II+III+IV

Je-li SP < l, znamená to, že uchazečů bylo nadbytek, a my jsme z nich vybrali určitou část lepších. Je-li SP = l, znamená to, že jsme přijali všechny uchazeče bez ohledu na jejich kvalitu a tedy ani použití testu s dokonalou validitou r = l nemůže kvalitu vybraných uchazečů zlepšit. Z toho je zřejmé, že riziko selekce RS:

RS = počet přijatých nevhodných uchazečů = __IV_ (5)počet přijatých uchazečů I+ IV

u tohoto typu selekce (b) nezáleží jen na validitě testu, ale také na selekčním poměru SP. To se projevuje zvláště při SP blízkém l, tj. když počet uchazečů jen málo převyšuje počet volných míst. Číslo

ES = 1- RS = počet přijatých vhodných uchazečů = __I___ (6)počet přijatých uchazečů I + IV

se nazývá efektivita selekce a udává praktickou užitečnost testu pro vybírání. Závislost efektivity selekce na validitě testu a selekčním poměru je ukázána v tabulce 23.

Jestliže například v minulých cyklech byla efektivita selekce ES = 0,50 s testovou baterií o validitě r — 0,60, pak v přítomném cyklu, kdy je selekční poměr SP = 0,70, bude podle tabulky 23 efektivita selekce ESpHl = 0,62, tj. 62% přijatých na základě testu bude v budoucnu úspěšných. Riziko selekce:

RS = 1 – ES = 1 – 0,62 = 0,38% (Blahuš, 1983).

Důležitost jednotlivých předpokladů a možnost jejich kompenzace

Jak už bylo výše zmíněno, k tomu, abychom mohli talent dobře identifikovat musíme mít alespoň představu, co talent naplňuje, které z předpokladů nejvíce pozitivně ovlivňují konečný sportovní výkon. Důležitost jednotlivých předpokladů můžeme zjistit pomocí regresní analýzy, jejímž cílem je zkoumání příčinné závislosti mezi dvěma, či více proměnnými. V našem případě předpoklady tvoří nezávisle proměnou a sportovní výkon tvoří závisle proměnou. V našem případě se bude jednat o regresní funkci lineární vícenásobnou, která má obecně tvar:

14

Y = a+ b1x1 + b2x2…bxn+ e (7)kde: Y je závisle proměnná (odezva)a je prostý (absolutní) člen b je regresní koeficient byxX je nezávisle proměnná e je residuální odchylka

Regresní koeficienty jsou speciálním případem váhových koeficientů, které byly stanoveny metodou nejmenších čtverců. Podle těchto regresních koeficientů můžeme určit, který předpoklad se nejvyšší mírou podílí na hodnotě korelačního koeficientu, který určuje souvislost mezi souborem předpokladů a sportovním výkonem.

Při identifikaci pohybového talentu se nevyhneme úvaze, do jaké míry jsou jednotlivé předpoklady pohybového talentu vzájemně zastupitelné. Tedy do jaké míry se dá jeden předpoklad kompenzovat jiným předpokladem. Důležitými ukazately, které nám v této otázce mohou hodně napovědět jsou průměr, směrodatná odchylka, minimum a maximum určitého předpokladu u skupiny elitních sportovců. Čím menší směrodatná odchylka je, tím je zřetelnější, že předpoklad musí mít určitou úroveň, od které se příliš neodchyluje. Naopak čím je směrodatná odchylka určitého předpokladu u elitních sportovců větší, tím méně na předpokladu záleží, tedy pro špičkový výkon může předpoklad nabývat různějších hodnot. Názorný příklad si můžeme ukázat na předpokladu výšky u hráčů volejbalové extraligy. Průměrná výška všech hráčů volejbalové extraligy v sezóně 2004 – 2005 je 195,4 cm, směrodatná odchylka je 6 cm, maximum 108 cm a minimum 178 cm . Z těchto hodnot se můžeme pokusit udělat závěr, že výška hráčů volejbalu patří v průměru mezi jeden z nejdůležitějších předpokladů, ale v extrémních případech na určitých postech může vysoká úroveň ostatních předpokladů tento předpoklad výšky částečně vykompenzovat, což nám dokazuje výška nejmenšího hráče 178 cm.

15

ZávěrSystematický a ověřený proces identifikace pohybově nadaných jedinců umožňuje

včas odhalit jedince, který může být na začátku své sportovní kariéry. Záleží na tom, zda sám či pomocí klubu či trenéra najde cestu ke sportu a bude ochoten nastoupit dlouhou a obtížnou cestu sportovní přípravy, která ve výjimečních případech vede k úspěchu na národní či mezinárodní úrovni. Hledání a identifikace pohybových talentů je tedy dlouhodobou záležitostí jejíž úspěšnost lze vyhodnotit až po mnohdy značně dlouhé době.

Seznam použité literatury a ostatní zdroje:1. Bouchard, C., Malina, R. M., Pérusse, L. Genetics of fitness and physical performance.

Champaign: Human KInetics, 2001.2. Bunc, V. Současné pohledy na identifikaci sportovního talentu (na příkladu biatlonu a

fotbalu). In Sborník referátů z mezinárodní konference Identifikace pohybových talentů konané v Praze 2.6. 2004, Praha: UK, 2004.

3. Ferjenčík, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál, 2000. 4. Havlíček, I.. Aktuálné prístupy vo výbere a v tréninku športovo talentovanej mládeže. ,

Praha: UV ČSTV, 1986.5. Hofmann, S., Schneider, G. Eignungsbeurteilung und Auswahl im

Nachwuchsleistungssport. Theorie Praxis Körperkultur. 34, 1985, s. 44-52.6. Hošek, V. Psychologie odolnosti. Praha: Karolinum, 2001.7. Hušek, R. Ekonometrická analýza. Praha: Ekopress,1999.8. Macák, I. a Hošek, V. Psychologie tělesné výchovy a sportu. Praha: SPN, 1989.9. Matějka,M. Sám sobě slušným člověkem. Praha: Grada, 1999.10. Měkota, K. a Blahuš, P. Motorické testy v tělesné výchově. Praha: SPN, 1983.11. Mondoni, M. Mini – basketball. Madrid: Dykinson, S. L., 2000.12. Perič, T. Několik poznámek k problematice identifikace pohybových talentů. In Sborník

referátů z mezinárodní konference Identifikace pohybových talentů konané v Praze 2.6. 2004, Praha: UK, 2004.

13. Perič, T. Taktická příprava. In: Dovalil, J. a kol. Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia, 2002.

14. Reilly, T., Williams, A., M., Nevill, A., Franks, A. A multidisciplinary approach to talent identification in soccer. J. Sports sci., 18(9), 2000, s.695-702

15. StatSoft. Učebnice StatSoft. [online]. c 2001, poslední revize ?. 2001 [cit. 2004-11-24].Dostupné z: http://www.statsoft.cz/textbook/stathome.html

16. Svoboda, M., Krejčířová, D. a Vágnerová, M. Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Portál, 2001.

17. Swoboda, H. Moderní statistika. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1977.18. Vaněk, M., Hošek, V. a Man, F. Formování výkonové motivace. Praha: UK, 1982.19. Vaněk, M., Hošek, V., Rychtecký, A. a Slepička, P. Psychologie sportu. Praha: SPN,

1984.

2