1

©

2

Návod na šťastný život

Předmluva

Existuje univerzální návod na šťastný život? Ne. Může existovat návod na postavení

udírny, nebo sestavení skříně, ale ne na váš šťastný život. Protože je to váš život. Každý

jsme úplně jiný, jedinečný, každý máme jiné potřeby, jiné myšlení a jiné podmínky pro

náš život. Mnoho věcí můžeme ovlivnit, některé ne. Ale existuje několik věcí, které když

pochopíme, můžeme si svůj život šťastný (nebo alespoň šťastnější) udělat. Každý podle

sebe. Každý sám.

Jak žít v dnešní době šťastným životem…jde to vůbec? Vím, že ano. Vím, protože ho už

nějakou dobu žiju. Co to je… šťastný život. Začněme tím, co to není. Není to život na

růžovém obláčku, kdy zmizí všechny starosti a problémy. Šťastný život je stav, kdy

všechny starosti a problémy s lehkostí vyřešíme, budeme mít sílu a energii se s nimi

utkat. Někdo pro tento stav používá výraz tančit životem s lehkostí. Ano, je to tak.

Šťastný život je stav mysli. Samozřejmě, pokud se do tohoto stavu mysli chceme dostat,

čeká nás kus práce. Docela velký kus práce. Ale už při troše snahy se začnou objevovat

dílčí výsledky, a ty nám dají sílu a odhodlání pokračovat. Tak je to zařízené. Cesta

ke štěstí bude zpočátku vypadat složitě, protože musíme pochopit spoustu věcí. Naopak

výsledek je velmi jednoduchý. Možná, že některé věci se vám budou zdát

nepochopitelné, může to být jednak tím, že nejsem spisovatel, a jednak tím, že je to

zpočátku skutečně trochu zamotané. Mějte trpělivost a v průběhu snad pochopíte proč.

Jednou z důležitých věcí, která nás bude provázet, je naše Ego. Co to vlastně je? To není

vůbec jednoduchá otázka. Když budete pátrat po významu tohoto slova, narazíte na

mnoho názorů a definicí. Já to vnímám tak, že se skládáme ze dvou částí – z těla a z duše.

A malou součástí duše je naše Ego. Naše vnitřní já, nebo chcete-li duše, tvoří základ naší

povahy a jedinečnosti, je do velké míry dané a neměnné. Tvaruje se už od dětství.

Ovlivňuje ho prostředí, ve kterém jsme vyrostli, výchova, ale i náš genetický fond. Ego

tvoří jakousi tvárnou a pohyblivou součást naší povahy. Reaguje na podněty zvenčí a co

je důležité, může být zvenčí „programováno“ a pak nenápadně použito k tomu, abychom

se nechali zneužívat. Nevěříte? Uvidíte dále. Ego je naší nedílnou součástí, pokud

bychom ho neměli, byli bychom jen „hmota“ bez vlastní individuality a jedinečnosti.

Zbavovat se Ega by bylo stejné, jako zahodit vše, co nás činí výjimečnými. Důležité je,

naučit se své Ego rozpoznat a oddělit od naší pravé podstaty. Naučit se s ním žít, nastolit

rovnováhu. Potom bude zase sloužit k našemu rozvoji. Klasickým příkladem nezdravé

práce Ega je třeba závist, pýcha či namyšlenost.

Pokud jste už na své duchovní cestě ušli kus cesty a své Ego si uvědomujete, máte napůl

vyhráno. Čím víc si uvědomujeme svoje Ego, tím víc se otvírá naše srdce. (Samozřejmě

hovořím o pravé a levé hemisféře našeho mozku, ale výraz hlava a srdce mi přijde

vhodnější.) Jak se začne otevírat vaše srdce, začnou se dít věci – začínáte „cítit“. Uslyšíte

3

něco, čemu sice ještě nerozumíte, ale něco uvnitř vám napoví, že je to správně. Intuice.

Pokud se stane, že vás některá část mého povídání pobouří, je čas dát si kávičku a

přestávku. Po nějaké chvíli se znovu zamyslete…ještě vás to pobuřuje? Pak tedy

přestaňte číst, je to plýtvání vaší energií. Vaše Ego na to ještě není připraveno. Občas se

ale pokusím vás trošku pobouřit záměrně…je to nutné, aby se informace dostala tam,

kam má. To už ale ucítíte. Mým „posláním“ je pomáhat lidem. Z prvotní etapy, kdy se

jednalo o pomoc v oblasti fyzické (dlouhou řadu let jsem pracoval jako záchranář), jsem

se posunul do etapy pomoci duchovní. Důvod proč si myslím, že je moje cesta správná je

samozřejmě interakce s lidmi, s kterými pracuju, a stav, do kterého jsem díky svojí cestě

dostal já sám.

Vraťme se ale k našemu Egu. Tuto „knihu“ píšu pro své přátele. Moje individuální práce

s lidmi je ve velmi osobní rovině, a pokud bych si o někom myslel, že je „blbec“,

nepracoval bych s ním. Proč taky. Bylo by to plýtvání mojí energií bez výsledku. Pokud

se rozhodnu s někým pracovat, mám toho člověka svým způsobem rád, jinak to prostě

nejde. Pokud mám někoho rád, nemám sebemenší potřebu ani důvod dělat z něj blbce.

Lidi, kterým se tento pamflet dostane do rukou ode mě, ví, co jsem zač, a ví, že je za blbce

nepovažuju. Pokud se vám toto psaní dostane do rukou jinou cestou, zřejmě od vašeho

přítele…tak se zamyslete, jaký bych měl důvod dělat blbce z vás…žádný. Neměl bych

z toho žádný prospěch, bylo by mi to k ničemu. Stejně jako by to nebylo k ničemu

člověku, který vám toto povídání předal. I jeho k tomu zřejmě vedlo to, že vás má rád a

chce, aby se vám žilo lépe. Tohle si připomeňte pokaždé, když se ozve vaše Ego. Jaký by

mělo smysl dělat blbce z někoho, koho ani neznám. Ale na druhou mějte na paměti, že se

vaše Ego zpočátku bude ozývat. Důvod je ten, že je za dlouhá léta pěkně „zmasírované“, a

většinou to není vaší vinou. K tomu se ještě vrátíme.

Cítím, že způsob mého sdělení bude poněkud náročnější. Budu se často opakovat,

některé věci budou hodně a často zdůrazňované. Ne, nedělám z vás blbce. Ale vím, že

dostat se přes naše Ego k srdci je těžké. Vycházím z mých letitých zkušeností

v individuální práci. Prostě to jinak nejde. Budu hovořit o historii, pochopení některých

historických faktů je pro nás na této cestě klíčové. Když část tohoto textu, vytrhneme

z kontextu, stane se nepochopitelný a zmatený. Celý text je třeba vnímat jako celek. Jak

už jsem říkal, nejsem spisovatel, tak prosím buďte shovívaví a hodnoťte až na konci.

Cítím, že své myšlenky mohu vašemu srdci předat přesně tak, jak to dělám. Jestli je můj

pocit správný, posuďte pak sami . Příklady táhnou…pro lepší pochopení se budu snažit

některé věci uvádět na příkladech a budu u toho hodně obsáhle vysvětlovat…ne proto,

že byste byli hloupí a nepochopili to…ale proto, že náš krásný jazyk je zmasírován stejně

jako naše Ego a mnoho slov má úplně jiný význam. A je v tom jasný záměr. K tomu se

také vrátíme později. Pokud někde zahlédnete uvozovky, upozorňuji právě na to, že dané

slovo má hlubší (a mnohdy i trochu jiný) význam.

Ještě cítím potřebu napsat pár osobních věcí…abyste správně pochopili, jak to celé

myslím. Zase - ne proto, že byste byli nechápaví…ale proto, že na vyjádření pocitů je náš

jazyk nedokonalý. K tomu, že jsem ucítil „oprávnění“ rozšiřovat své chytré plky mě

4

nevede moje Ego. Cítím potřebu „naťuknout“ větší množství lidí, kteří hledají – je jich

v mém okolí čím dál víc. A vedou mě k tomu moje bohaté a mnohdy těžce nabité

zkušenosti. Pokud to řeknu takhle, vaše Ego zpozorní, všímáte si? Je to v pořádku,

nedůvěra je do nás masírována od narození. Když vysvětlím, z čeho mé zkušenosti

pramení, možná to bude lepší.

Své krásné dětství a mládí jsem prožil doslova a do písmene v lese a moji rodiče byli

natolik moudří, že mě tak nějak přirozeně vedli k lásce přírodě. To považuji na své

životní cestě za klíčové. Znám přírodu a její zákonitosti tak, že nemám problém přežít

v přírodě bez vybavení…jeden čas jsem to dokonce vyučoval. Mám za sebou poměrně

dobrodružný život, prožil jsem půl roku ve válečné Jugoslávii, zúčastnil jsem se pátrací

mise v divoké Albánii, jezdil jsem ošetřovat naše krajany do rumunského Banátu, 15 let

jsem pracoval u záchranné služby…zažil jsem lidské utrpení ze všech stran.

Hodně jsem cestoval. Dlouho jsem provozoval mnoho „adrenalinových sportů“ jako je

horolezectví, potápění, terénní auta, bojové sporty, střelba…to všechno mi ukázalo moje

hranice a možnosti a taky to, co ve mně opravdu je. Převážnou část svých dobrodružství

jsem prožíval sám. Mám rád samotu. I když jsem často slýchal, že jsem nezodpovědný

blázen a hazardér. Lézt po horách nebo se potápět se má ve skupině, nebo alespoň ve

dvou, co když se něco stane… Ano, to jsem chápal a moje dobrodružství provázelo

vědomí, že se musím vždycky spoléhat jen sám na sebe. Pokud něco nezvládnu,

pravděpodobně umřu.

Přítomnost dalších lidí mě ale nějakým způsobem omezovala, i když jsem to v té době asi

nechápal. Když jsem byl sám, sám jsem si taky určoval svoje tempo i hranice. Nemusel

jsem mít pocit odpovědnosti za někoho dalšího. Tenhle pocit je ve mně z nějakého

důvodu hodně zakořeněný. Mohl jsem být sám sebou. Bez Ega. Pokud něco prožíváte

sami a bez diváků, vaše Ego spí. Nemá potřebu někomu něco dokazovat.

Zažil jsem i utrpení svoje a vím, jaký je to beznadějný pocit, když člověk přemýšlí o tom,

že svůj život předčasně ukončí. A všechny tyhle zkušenosti mě dovedly tam, kde jsem

teď. Některé z nich se vám tímto pokusím předat a vy si můžete vybrat, zda vám stačí

k pochopení jejich zprostředkování, nebo je pro vás nutné zažít to na vlastní kůži. Je to

stejné, jako s některými věcmi, o kterých zde budu mluvit…buď vás osloví moje

vysvětlení a přijmete ho, nebo budete cítit potřebu si informace ověřit…obojí je správně.

Některé věci „vím“ a některé si myslím. Věci, které si myslím…v nich se samozřejmě

mohu mýlit. Věci, které vím, se týkají především pochopením zmiňovaných přírodních

zákonů (můžete si klidně dosadit slovo vesmírných, je to stejné, a vesmír zní poněkud

spirituálněji – spiritualita hraje v našich životech taky důležitou roli). Přírodní zákony

jsou neměnné a během tohoto povídání jich poznáte hodně. Ať se to někomu líbí, nebo

ne, jsme součástí přírody a pokud její zákony nepřijmeme za své, nebude se nám dobře

dařit. Tady není prostor pro Ego. My bez přírody zemřeme. Příroda bez nás nikoliv.

5

Některé, byť vážné, věci se snažím odlehčit humorem. Není v tom zlehčování nebo

neúcta…humor a vtip patří ke šťastnému životu, stejně jako radost, láska a spousta

dalších krásných věcí.

Základ mojí povahy je silně racionální. Abych věcem rozuměl, musím je pochopit, moje

racio potřebuje důkazy, o kterých se nedá pochybovat. Proto se za tím, co tu píšu, skrývá

velký kus práce. Spoustu věcí jsem si musel ověřovat, abych jim uvěřil. Díky svým

zkušenostem jsem zvyklý nazývat věci pravými jmény a dívat se na svět realisticky. To

může v některých lidech budit také negativní emoce – pokud se tak stane, zkuste se nad

daným problémem zamyslet v širších souvislostech…třeba to zabere. Současný

pseudohumanismus je totiž cesta do pekel.

Závěrem ještě poznamenám jednu věc. Před časem vzniklo úžasné a nadčasové filmové

dílo – sci–fi trilogie Matrix. Pro správné pochopení celé problematiky považuju za téměř

nezbytné toto dílo shlédnout. Pokud něco nedokážu vysvětlit tak, aby to došlo k vašemu

srdci…tenhle film vám to pomůže pochopit. Místo lidské energie pohánějící stroje si

dosaďte peníze a místo strojů systém. Nic víc není třeba. Znám filmaře – řadu let s nimi

pracuju. Filmařina je velmi tvrdá a nemůže jí dělat člověk, který není v srdci. Dlouho by

to nevydržel. Proto mohou vzniknout díla, která jsou doslova poselstvím pro nás ostatní.

Stačí vnímat. (Teď samozřejmě nemluvím o Ordinaci v růžové zahradě.)

Takže…červenou, nebo modrou? …pojďme na to.

6

Část první

Trocha historie ještě nikoho nezabila (nebo snad ano?)

K tomu, abychom žili šťastný život, musíme nejdřív pochopit sami sebe. K tomu, abychom pochopili sami sebe, musíme nejdřív pochopit své kořeny. Tak to je. Pokud nepochopíme některé historické souvislosti, budeme se pořád motat v kruhu. I když se poslední dobou objevují „zcela nové“ (a podle mě účelové) informace o našem původu, nepochybuji o tom, že můj původ je slovanský. Pokud necítíte slovanské kořeny, zamyslete nad tím, jaký původ cítíte, a pátrejte po té „vaší“ historii. Já se cítím Slovanem, moje srdce to cítí. Podobný jazyk, podobná kultura, podobné zvyky a tradice…nepochybuju o tom. Samozřejmě, pokud cítíte jiné kořeny, klidně pátrejte po nich.

„Slovanství“ je výraz, za kterým se toho hodně skrývá. Jedním slovem bych to nazval kultura. Trochu zjednodušeně řečeno - před dávnými a dávnými časy žili Slované v relativní jednotě. Měli jeden společný jazyk a spojovala je znalost zákonů přírody. Žili s ní v souladu a v harmonii, a tudíž asi šťastně. Samozřejmě, že to nebyli žádní beránci, vedly se kruté boje o zdroje, o území. To ale patřilo k té době. Žili na místě, kterému se říká Euroindie, jehož větší část leží v dnešním Rusku. Část se pak zřejmě oddělila a přesunula do dnešní Indie. K této teorii přišli vědci tak, že nalezli v původním indickém písmu (Sanskrt) mnoho podobných slov z původního slovanského písma – z Bukvice. Písmo používané pro zápis Sanskrtu se jmenuje Dévanágarí. Slyšíte v tom něco? Třeba děva na garé? Tak říkali Slované svému „telegrafu“. Bukvice se dala znázornit figurami těla a Slované tak prý komunikovali „z konce na kopec“. A tento telegraf provozovaly právě ženy – děvy. A takových příkladů jsem našel spoustu. Bukvice je zajímavá ještě jednou věcí, stejně jako Sanskrt nemluví jen „prázdnými slovy“ jako náš dnešní jazyk. Jako lidé všechno vnímáme vědomě a podvědomě…podvědomé vnímání je o něco silnější (už jste slyšeli třeba termín podprahová reklama?). Oba tyto jazyky k nám hovoří v podvědomé úrovni a předávají nám nejen věcnou část, ale zjednodušeně řečeno i jakési pocity. Dost těžko se to chápe bez zážitku poznání. Podívejme se třeba na slovo příroda - při Rodu. Co je ROD? Všichni naši předkové, v podstatě až po „Adama s Evou“. Má to ještě nějaké souvislosti? Ano. PoROD, NáROD, RODit, PřiROZení, ZROD, RODiče, stejnoRODý, PříRODa, ÚRODa, ORODovat, OdRODilec, přeROD... Příroda je tedy při Rodu, resp. ROD je u příRODy…aha, takže bez přírody by asi nebyl ani ROD. Hle, jedna velká moudrost předků je na světě. Naprosto základní moudrost – a přírodní zákon. Bez přírody zemřeme. Nejen my jako lidé, ale drtivá většina života na této planetě.

Možná to tak bylo, možná ne…historické události jsou jen zprostředkované, nikdo z nás to „nezažil na vlastní kůži“. Jestli je to správně, nebo ne, můžeme zjistit jen citem a ověřováním informací, které nám jsou nabídnuty…pokud tam něco „nehraje“, naše srdce to pozná a bude pátrat dál. Zajímavé je, co se stane, když přeložíte do Bukvice slovo historie – vyjde vám z toho něco jako „Já vám řeknu, jak to bylo“. A podobných případů zase můžete najít pytel. Historie Slovanů je samozřejmě mnohem složitější, ale pro účely pochopení to takhle stačí. (Komu ne, může pátrat… je to náročná, ale zajímavá činnost.)

Když řeknu, že válka v Jugoslávii (Jugoslávie…jižní Slávie? Že by zase něco Slovanského? ) byla „řízená zvenčí“ (něco jako ukrajinský Majdan) a že pan Havel byl jedním z těch, kteří na tom měli velký podíl, mluví moje zkušenosti. Díky tomu, že jsem jí zažil na

7

vlastní kůži, vím, že to bylo jinak, než nám tvrdí…a to u mě vzbudilo další pochyby. Jo, když nezvítězí pravda a láska, můžeme tam ještě hodit bombu. V případě Slovanů se můžu spolehnout jen na informace, které jsem vypátral na internetu, a hlavně na svoje pocity.

Takže shrnuto a podtrženo, naši předkové si zřejmě v celku spokojeně žili v příRODě, a protože jí rozuměli, asi se jim docela dařilo. No a pak se nějak stalo to, že potkal první vyčůránek prvního hlupáka, a to dalo vzniknout náboženství. Jestliže existoval Ježíš (nevím, já ho neviděl) pak si myslím, teda z toho co znám z doslechu, že dělal dobrou práci. Pomáhal lidem, jak na těle, tak na duchu, vedl je k lásce k bližnímu, k přírodě…stejně jako Slovani. No, pak nějak umřel, kdo ví, jak to tenkrát bylo, že jo…no a ejhle, za pár let (tedy stovek let, jestli se nemýlím) se toho chytil nějaký chytrák, úplně to překroutil a začal povídat něco o pokání, o trestech a tak… A tady mi už něco smrdí…nevidím za tím nic jiného, než manipulaci a ovládání lidí pomocí jejich Ega a jím vyvolaných emocí – hlavně strachu… A to celé za účelem zisku a moci. A tak postupně vznikalo křesťanství, z kterého někdo chirurgicky odstranil některé podstatné detaily, jako třeba tu lásku. Teda mluvil o ní pořád, ale tak nějak jí zapomněl žít. Vznikla „kniha knih“ – Bible a samozvaní poslové boha se oblékli do zlata a přemýšleli, jak rozšířit svojí říši. A narazili na Slovany. Zkusili to několikrát násilím a úplně nepochodili… Ve slově ROD je ukrytá taky síla jednoty – a jednota je obrovská síla. Neporazitelná. Dokonce jsem nedávno slyšel, že Slované byli svého času největší etnikum na světě. A tak ti svatí vyslali posly – Cyrila a Metoděje. A těm se podařilo trochu podvodně rozbít společný jazyk a tím i jednotu Slovanů. Společný jazyk spojuje – jak že to bylo s tím Babylonem? S tím strachem to je poplatné dodnes velmi silně – chceš-li někoho ovládat a vnutit mu svoje myšlenky…nauč ho strachu. Stačí si pustit zprávy v televizi, nebo otevřít noviny…všude a ze všech stran jsme masírováni neštěstím, hrozbami, katastrofami…a došlo to tak daleko, že některé informace přejímáme, aniž bychom nad nimi přemýšleli. Bojíme se. Nechceme přemýšlet. Iracionální strach nás doslova paralyzuje a my ztrácíme možnost racionálního úsudku. Ještě k té Bibli…když si odmyslíme všechno, za čím lze najít skrytou nebo otevřenou manipulaci, je to dobrá kniha. Je to návod na šťastný život. Jen ho někdo trochu překroutil, aby z toho měl prospěch. Pamatujete na překlad slova historie? „Já vám řeknu, jak to bylo“….

Jak se dál vyvíjelo křesťanství, je asi zbytečné probírat…křižácká tažení, násilná likvidace kultury původních obyvatel (např. původní obyvatele Ameriky), inkviziční tažení proti komukoliv, kdo používal znalosti přírody atd. Logické. Člověk, (a pronásledovány byly především ženy – zde vidím kořeny účelové dlouholeté „války“ žen proti mužům. Proč účelové? Zaměstnání mysli, odvedení pozornosti. Dnes už si to naštěstí hodně lidí uvědomuje a hovoří se o uzdravování vztahů mezi muži a ženami…a to je dobře. Vlastně kořeny tohoto problému jsou asi už v Bibli – Adam a Eva…tam už je první náznak manipulace…žena pokušitelka. Pak je tu taky teorie o Máří Magdaleně – a o pokrevní linii potomků Krista.) Tedy, člověk, který rozumí přírodě a žije s ní v souladu, pochopitelně okamžitě pozná rozpory v křesťanském „učení“. Intuitivně a srdcem pozná, co je v rozporu se zákony přírody, a tudíž se tím logicky nebude řídit. Ví, že zákony přírody jsou dané a neměnné…nevymyslel je totiž člověk. Žádný lidský zákon nemůže být těm přírodním nadřazen, nebo je dokonce popírat. Jenže tím pádem se ocitne v nemilosti a upálíme ho na hranici. Mnoho lidí však dnes nechce vidět, jak krvavá byla doba počátků křesťanství a dalších náboženství.

8

No a postupem doby se tento prvotní náboženský systém (ve kterém už nalezneme zřetelné prvky Matrixu) přesunul do systému, jak ho známe dnes. Do systému, který není už ani trochu „lidský“ (resp. jen do míry našeho holého přežití). Do systému, který se z nás doslova snaží sedřít kůži. Půjčuj si, utrácej, pracuj, abys mohl splácet…bez ohledů na cokoliv. To, že náš život závisí v plné míře na příRODě, je záměrně tlačeno do pozadí. V popředí je zisk. Stačí otevřít oči a srdce a vidíme, v jakém stavu je naše matka Země a v jakém stavu jsme my. Kdybychom žili šťastným životem…nehledali bychom ho. Konzumní způsob života logicky vytlačil náš vztah k příRODě. Naše země není kus hlíny. Je to živý organismus, který má své potřeby, stejně jako my. Potřebuje dýchat, potřebuje vodu, potřebuje lásku. A základem všeho je jak jinak než rovnováha. Rovnováha, kterou za účelem zisku už dlouhou řadu let narušujeme. A naše země chřadne. Možná tomu nebudete věřit, ale já jí slyším plakat, rozumím tomu, co říká. Možná proto, že jsem s ní vyrostl. A možná mi jen přeskočilo. K tomu, abychom naší zemi mohli pomoct, to musíme cítit. Mnoho lidí si hraje na ekology, protože je to „in“, případně si na tom staví svůj business. To je ale špatná cesta, mnohdy kontraproduktivní. Chybí v tom srdce. Láska k matce Zemi musí jít z našeho nitra, srdce. Z naší podstaty. Země – ze mě.

9

Část druhá

Systém

Pokud se budete chtít rozhlédnout kolem a budete se pozorně dívat, v dnešním systému – Matrixu naleznete všechno, o čem jsem mluvil…rozbíjení jednoty – v jednotě je síla a síla se nedá ovládat. Záměrné poštvávání lidí proti sobě, rozsévání strachu a závisti… a k tomu všemu je zapotřebí naše Ego. Jak funguje reklama? Soused má tohle, a když to nebudu mít taky, nebudu dost dobrej. Když se to napíše takhle „na plnou hubu“, tak ten, kdo už postoupil v odhalování svého Ega, ví, o čem mluvím… Jmenuje se to manipulace. Místo té reklamy si můžete dosadit cokoliv, co má za účel změnit váš názor na danou věc a obejít váš rozum, resp. srdce. Už rozumíte tomu, že Ego se dá lehce použít k manipulaci s námi? Pokud v sobě někdo objeví vlastenecké sklony, začne si uvědomovat moudrost svých předků a sílu jejich jednoty, co se stane? Je označen za nacionalistického extremistu, rasistu, xenofoba a veřejné mínění je zmasírováno, aby o tom nepochybovalo… Nechci se pouštět na tenký led názorových rozporů, ale napadl mě příklad z loňského Zlatého Slavíka… Tomáš Ortel, který je prý „xenofobní a fašistický rasista“ zpívá o národní hrdosti, o naší minulosti, poukazuje na to, co je špatně – stejně jako to dělal svého času Karel Kryl. Myslím, že v dnešní době by se Karel Kryl těšil stejné „oblíbenosti“ jako on. Poukazuje na něco, co nemáme vidět. Rasistou ho, mimo jiných, označil romský zpěvák Radek Banga, který nám svojí hudbou taky něco sděluje…jen nevím co. Poslechl jsem si pár jeho písniček, abych pochopil, o čem zpívá, co sděluje…slyšel jsem takové výrazy, které mi ani nejdou naťukat na klávesnici…píp, píp, píp…kdyby jeho řečí mluvili moje děti, tak se asi uchýlím k fyzickému násilí. Tohle že má být umění? Žijeme v zemi, která má určitou kulturu, určité zvyky a tradice. Pokud sem přijde cizinec, měl by se, podle mého názoru, přizpůsobit naší kultuře. Stejně tak, jako je to normální všude ve světě – pokud přijedu do cizí země, budu respektovat jejich zvyky a kulturu, potom tam můžu být váženým hostem. Pokud to neudělám, může mě to stát bez nadsázky život (obzvláště v muslimských zemích – zkušenosti, procestoval jsem toho docela hodně). To je normální věc a nikdo se nad tím nepozastaví. Tak proč to nefunguje obráceně, když přijede cizinec sem? Dělá si, co chce, a když na to někdo upozorní, je označen za rasistu. V našem případě je to už postavené na hlavu. Další věcí, která mě napadá jako příklad, je podvědomě vsugerovávaná pseudohumanita. Člověk má být lidský, humánní. Pokud se někdo dostane do problémů něčím, co až třeba až tak neovlivní, je třeba mu pomoct. Je to lidské a od toho by měl fungovat nějaký sociální systém. Když někomu shoří dům, nebo mu ho odnese voda, je na místě mu pomoct. Pokud toho není z nějakého důvodů schopný stát, je tu prostor pro dobrovolníky, sbírky apod. Tak je to správné. Ale z jakého důvodu bych měl pomáhat někomu, kdo o mou pomoc nestojí, nebo neprojevuje ani minimální snahu a jediné co umí je natáhnout ruku? To přeci není normální? Neříkalo se dřív takovým lidem příživníci? Každý z nás se může dostat do problémů, ale při jejich řešení musí projevit alespoň nějakou snahu. Každý jsme odpovědný sám za sebe. To je další přírodní zákon.

Aktuální případ, přistěhovalci. Migrace národů je asi tradiční, lidé se stěhovali odjakživa, za potravou, za lepšími životními podmínkami, vedly se války o území. Ale na této přistěhovalecké vlně se mi už od začátku zdálo něco divného…moje intuice pochybovala o tom, že je to tak, jak nám média předkládají. Naštěstí mám ve svém okolí stejně pochybovačné kamarády…kteří jsou ještě o něco praštěnější než já a dali si tu práci, že nasedli do svých aut a jeli se podívat na „místo činu“. Tady jsme viděli v televizi záběry

10

zbídačených chudáků, kteří jak nám tvrdili „utíkají před válkou“ a nutně potřebují naši pomoc, ale na místě odkud údajně ty záběry byly, to ale vypadalo úplně jinak…organizovaný přesun mužů produktivního věku. Válečné utečence jsem viděl na vlastní oči v Jugoslávii…věřte mi, fakt vypadají jinak. To je jedna stránka mince, druhá je důvod, proč se tak děje. Přesun tolika lidí z bodu A do bodu B vyžaduje nemalé úsilí a finančních prostředků. A to samozřejmě musí mít svůj účel. Teď se samozřejmě dostávám trochu na tenký led zavádějící konspiračními teoriemi…ale jak jsem zjistil, za většinou „humanitárních organizací“, které stojí za přesunem „uprchlíků“ z Afriky lze vystopovat peníze jistého pana Sorose, který jich má prý hodně…ale proč by to dělal? Proč by své jistě těžce vydělané peníze investoval do přesunů černochů do Evropy? Jeden důvod se mi nabídl. Věda občas zkoumá podivné věci. Mně se dostala do rukou poměrně seriózně vypadající práce nějakých vědců, kteří zřejmě z nějakého dobrého důvodu měli potřebu porovnávat průměrný inteligenční kvocient různých národů na světě. Průměrný Evropan má údajně IQ kolem 100, což je docela slušná inteligence. Naopak průměrný Afričan má IQ kolem 60. Co se stane, když smíchám tyto dvě rasy? Průměrné IQ v Evropě výrazně poklesne na cca 80. Co vím, tak pokles o 20 bodů je docela hodně… Lidé přestanou přemýšlet ještě víc než teď. Půjčuj si, utrácej, pracuj…a umři. A nezapomeň si ušetřit na pohřeb. Pokud pochybujete o tom, jak se projevuje rozdíl mezi IQ 100 a 60…zajeďte se podívat od Afriky a pochopíte. Byl jsem sice jen v té severní, ale stačilo mi to. Jejich pohled na svět je mnohem jednodušší…v tom je možná jistá inspirace. Ale jiný je i jejich pohled na hodnotu a kvalitu lidského života, a ten je v hrubém rozporu s tím naším evropským. Možná se vám to zdá přitažené za vlasy… mně ale vůbec.

Rozhlédněte se. Ještě mě napadla jedna „konspirační teorie“. Před časem jsem zakopl na internetu o nějakou práci, jejímž výsledkem byl rodokmen všech amerických prezidentů a miliardářů jako je pan Soros…byla to jistě zmanipulovaná informace, ale zajímavé na ní je, že všechny větve těchto rodokmenů směřovaly do jednoho místa. Zajímá vás kam? Zapátrejte. No, tady se můžu samozřejmě jen domnívat.

Co je v naší zemi českého? Už toho moc nezbylo. Vlastnící firem a to, kam se odvádí kapitál, se dá lehko dohledat. Podívejte se na rozdíl v potravinách (a vlastně ve všem) dodávaných pod stejným názvem a stejnou firmou na náš trh. Stala se z nás odpadní jáma. Tak. A jak tohle všechno souvisí s naším šťastným životem? Aspektů je několik. Za prvé, pokud se z nás stanou novodobí „otroci“, nemůžeme žít šťastným životem, to je asi všem jasné. Za druhé tím, jak se dostaneme do tohoto kolotoče, do „proudu systému“, naše možnosti vnímání okolí a souvislostí se výrazně sníží, nebo zaniknou úplně. Udělejte si jednoduchý pokus. Zkuste třeba měsíc nezapínat televizi, rádio, nečíst noviny a nevnímat podněty z venčí, které se vás přímo netýkají. Pochopíte. Samozřejmě, že nezajímat se o to, co se kolem nás děje je špatně, to je jasné. Ale stejně tak je špatné, když nám někdo úmyslně zaplní hlavu nepodstatnými věcmi, se záměrem odvést naši pozornost od těch důležitých. Rovnováha. Každý z nás má omezenou kapacitu vnímání…pokud jí zaplní to, o čem jsem teď mluvil, pak prostě nemáme možnost vidět, co se děje v zákulisí, třeba s naší zemí a s příRODou. Jak je chladnokrevně drancována za účelem zisku, jak si pár vyvolených přivlastňuje její bohatství…možná vám to bude znít jako klišé a ani já jsem to před pár lety nevnímal tak, jak o tom teď píšu. Ale teď to vnímám velmi silně a cítím, že je nejvyšší čas, s tím něco udělat. Pokud chceme žít spokojeně, šťastně a v rovnováze, musí se do stejného stavu dostat naše země. A teď mám na mysli i zemi jako planetu. Dáš – dostaneš. Samozřejmě, že se nám nepodaří

11

přesvědčit „pány světa“, aby změnili svůj postoj k bohatství a moci. Ale můžeme zkusit začít každý sám u sebe, změnit svůj přístup k životu, k zemi…jinak to nepůjde. Pokud se nám podaří alespoň částečně vymanit z konzumního způsobu života, projeví se to. A pokud se budeme snažit navázat ztracené kontakty s matkou Zemí – sama nám půjde naproti.

A ještě bych dodal, že je to opět stejné jako ve zmiňovaném filmu. Systém není možné zrušit. Nejsme připraveni na život bez systému. Je pro nás životně důležitý, stejně jako my pro něj. Můžeme si ho jen uvědomit a začít ho zlehka přesměrovávat a zlepšovat…tím, že začneme měnit náš život a přístup k němu. V jednotě je ta síla.

To, co se teď děje – zhruba od roku 2014 – myslím taky není náhoda. K tomuto datu se připisují změny v tzv. Schumannově frekvenci – což je frekvence, kterou „hovoří“ naše Země – je to frekvence mezi zemskou kůrou a ionosférou. Pravděpodobně dlouhou dobu se pohybovala kolem 7,83 Hz („shodou“ okolností je právě 7,83 Hz frekvencí, kterou má

budhistické Om – ૐ). Od roku 2014 se tato frekvence postupně zvyšuje, což má prý za

následek právě stále více uvědomělých lidi, kteří se vrací ke svým kořenům, duchovnu a k matce Zemi. Dává mi to smysl a vnímám to jako šanci, kterou nám naše Země dala. Stejně, jako to udělá matka se svými dětmi…i když jsou nezdárné. Pokud tuto šanci nevyužijeme, nedopadne to s námi dobře. Ale s radostí vnímám, že změna se děje a je čím dál víc vidět. Pokud jste dočetli až sem, tak si myslím, že už jste součástí té změny. Začínáte cítit. Pro tento fenomén se vžil výraz transformace.

Ještě mě napadá pár slov k tomu, co dnes jíme, resp. k tomu co je nám prostřednictvím sítí super a hypermarketů nabízeno. O kvalitě toho, co má běžný občan k dispozici, asi není co dodat, nazval bych to odpadem a chemickou alchymií. Z jídla se staly chemické sloučeniny. To, že se potraviny ve stejném obalu prodávají v západních zemích v úplně jiné kvalitě než u nás, asi vidí každý. Kvalitní potraviny se sice samozřejmě dají sehnat taky… ale tak nějak je to z nějakého důvodu zařízeno tak, že „běžný občan“ se k nim úplně snadno nedostane. Za prvé je tlačen finančně a za druhé většinou nemá příliš prostoru k tomu, aby po cestě z práce běhal po městě a sháněl bio mrkev. Dnešní doba mu poskytne prostor akorát tak k tomu, aby proběhl Kaufland či vietnamskou tržnici (která je na tom s kvalitou často lépe). Samozřejmě, že každá situace má svoje řešení, ale už to vyžaduje nějakou energii, změnu myšlení, přehodnocení životních postojů a žebříčku životních hodnot. Vyžaduje to nějakou naší iniciativu, kterou musíme podstoupit i přes to, že se systém snaží všemi prostředky, aby nám na ní nezbyly síly. A zase jsme u Ega. Pokud se dopracuju k tomu, že nemusím mít všechno to, co má Karel od sousedů, život bude jednodušší po všech stránkách… Prostě jsou věci, které k životu nepotřebuju. A o tom, co potřebuju nebo ne, musí rozhodnout rozum a srdce, nikoliv reklama v televizi. Každý jsme odpovědný sám za sebe a nikdo nám přeci nemůže říkat, co zrovna potřebujeme. Nemůže to přeci vědět, nežije náš život.

Nekvalitní potraviny ale neslouží jen k tomu, aby na nich víc vydělal výrobce nebo prodejce. Slouží i k tomu, aby podporovaly už zmíněný farmaceutický průmysl. To, že když se budu krmit chemií a věcmi, které původně vůbec nejsou určené k jídlu, se samozřejmě projeví i na mém zdravotním stavu…špatná strava a nemoci spolu velmi úzce souvisí. Vzniká z toho trochu absurdní rovnice – mám málo peněz, nemůžu si dovolit kvalitní potraviny…což povede k tomu, že budu víc nemocný a to mě zase bude stát peníze, kterých mám málo…a už je z toho důmyslná pastička. Člověk, který se

12

dostane do tohoto bludného kruhu, je přesně tam, kde ho chce systém mít. Nemá čas a prostor na přemýšlení a na změnu. Veškerou jeho sílu a energii spotřebuje doslova boj o holé přežití a na nic dalšího už energie nezbývá. Člověk, který má „dobrou práci“, vydělává dost peněz a nemusí řešit existenční problémy je na tom často paradoxně velmi podobně. Práce, kterou vykonává, mu zabere tolik času a energie, že zase nemá prostor k tomu, aby nad něčím přemýšlel. A o to jde. Prostě když nemáme čas, prostor a energii k tomu, abychom vnímali svoje okolí a to, co se kolem nás děje…tak se pak dějí věci, které jsou proti našemu přesvědčení, ale my je prostě nevidíme. Nemůžeme je vidět. A mnohdy jsme tak „ovlivněni dobou“ (zmanipulovaní), že už ani vidět nechceme. Půjčuj si, utrácej, pracuj - abys mohl splácet…a hlavně u toho moc nepřemýšlej. Mohl bys přijít na to, že na tomhle současném modelu je něco špatně. Na první pohled toto uvědomění působí velmi depresivně a mnoho lidí v souvislosti s těmito skutečnostmi skočilo z mostu. To je samozřejmě jejich volba. Teď zase odběhnu k již zmíněné humanitě a pseudohumanitě. Pokud někdo cítí, že potřebuje pomoct a my cítíme, že máme energii, prostředky a vůli mu pomoct…je to humanita. Krásná a zdravá. Pokud ale budeme s jakýmkoliv záměrem někomu tu pomoc nutit…s humanitou to nemá nic společného. Pseudohumanitu poznáme podle dvou základních znaků – buď se za ní skrývá něčí prospěch, (spousta lidí si z „humanity“ udělala dobrý business.) anebo ji vykonávají lidé, kteří nechtějí z nějakého důvodu ten něčí prospěch vidět. (a někteří dokonce… bez urážky … nemají z nějakého důvodu potřebnou inteligenci k tomu, aby si uvědomili souvislosti a poznali, co je humanita a co už ne.)

Ještě se vrátím k jídlu – konzumaci masa. Podle mých znalostí je člověk všežravec, tedy jeho tělo je uzpůsobeno k přijímání masité i rostlinné potravy. Jestli a v jaké míře jíst maso, je volba každého z nás. Pokud mi někdo bude tvrdit, že nemám jíst maso z toho důvodu, že prase (kráva, pes, ryba…) je kamarád, má samozřejmě svojí pravdu, ale mé racionální hlavě to nestačí. Přemýšlím. Ano, zvíře je bezpochyby bytost, která vnímá a cítí. Jenže stejně tak vnímají rostliny, i když to mnoho lidí necítí. Takže bychom měli jíst hlínu? A co když hlína taky cítí…jen to neumíme vidět? Přejímat bez pochopení cizí názor, i když je třeba správný, z nás dělá právě ty pomyslné ovce. Bez vlastního úsudku. Pokud nebudeme mít vlastní názor a úsudek, nemůžeme být v životě šťastní. Papouškujeme názory a pravdy někoho jiného. Ale přitom každý jsme originál. Ale vraťme se ke zdroji – zpět do příRODy. Máme sice rozum, ale to nic nemění na tom, že jsme živočichové a jako takoví zapadáme do přirozeného potravního řetězce. Přírodní zákon. Řízek nevyroste v Kauflandu. Před tím, než se stal flákotou v regálu, byl nedílnou součástí nějakého zvířátka. A to zvířátko musel někdo zabít a ten řízek z něj nakrájet. Zabít…to je hrozné slovo. Ano, když jíme řízek, musel kvůli tomu umřít živý tvor. Byť to mnozí nechtějí vidět, je to tak. I naše kočka, když jí zrovna nebudeme krmit konzervami z jiných zvířátek, uloví roztomilou malou myšku…„poteče krev“, aby přežila. Zákony přírody. Samozřejmě další velmi důležitý aspekt je ten, jak se chováme ke zvířatům chovaným „na maso“. To nemá povětšinou vůbec nic společného s dnes tak moderní humanitou a s lidskostí. Ale my to nechceme vidět…vidíme už jen řízek v plastovém obalu, nechápeme, resp. nechceme chápat a vidět souvislosti. Podle mého názoru by měl jíst maso ten, kdo dokáže ono roztomilé zvířátko usmrtit a zpracovat. Ale chápu, že s tímto názorem už se v dnešní době málokdo ztotožní. Dřív to byla otázka přežití A ještě je tu jeden aspekt…když usmrtíme nějakého tvora, v jeho buňkách se brzy po jeho smrti začnou tvořit vcelku nebezpečné toxiny. Začne se prostě rozkládat a kazit. Tyto procesy vznikají záhy po tom, co buňkám odepřeme přísun kyslíku. Než jsme schopni tento proces zaregistrovat zrakem, nebo čichem, uplyne dost dlouhá doba. Naše tělo je

13

na to připravené a enzymy v našem žaludku nás před těmito toxiny do určité míry chrání. Jakýsi „antivirus“. Ale docela nedávno chytré hlavy zjistily, že s rozumnou mírou těchto toxinů si sice poradí náš žaludek, ale způsobují nemalé problémy našemu mozku, přesněji řečeno působí nepříznivě na neuronové spoje mezi naší pravou a levou hemisférou. Dochází k poruše fungování mozku (tzv. kognitivní dysfunkce).

Z toho by se dalo odvodit, že člověk, který se vydal na duchovní cestu, by neměl jíst maso, právě z tohoto důvodu. A už tu máme nějaké argumenty. Můžeme jim uvěřit, můžeme si je ověřit a opatřit si na toto téma další pro nás pochopitelné důkazy, ale máme možnost – udělat si vlastní názor. Samozřejmě je můžeme i ignorovat, to je každého věc. U nás se to přirozeně usadilo tak, že se snažíme jíst maso, u kterého známe původ (a víme, že se k našemu řízku po dobu jeho života majitel choval s úctou a s respektem a se stejným respektem ho usmrtil) a jeho spotřebu jsme výrazně omezili. Rovnováha.

Pokud si z nějakého důvodu myslíte, že tu plácám hámotiny, (a samozřejmě na to máte plné právo) můžete buď přestat číst, anebo můžete začít pátrat a ověřovat si, o čem tady píšu. V tom případě se můžete podívat třeba na dějiny Ameriky a jejího „osídlování“. To samé o čem tady píšu, v souvislosti se systémem v řádech tisíců let, se v Americe událo v řádu stovek let. Je to líp vidět. Kde jsou dnes původní obyvatelé, kteří bezesporu žili v příkladném spojení s příRODou…? A stačí se podívat na první kolonizátory – to byli buď lidé, kteří tam odcházeli za vidinou snadného zisku, anebo tam utíkali ti, co měli v Evropě problém se zákonem. A se jménem božím na rtech doslova vyvraždili původní obyvatele. Takhle to asi Ježíš nemyslel.

14

Část třetí

Tušení souvislostí

Možná už trochu tušíte, proč je nutné chápat všechny tyto věci, o kterých píšu. Myslím, že jsem to tu už zmínil, jakékoliv podněty vnímáme ve dvou rovinách. V té vědomé, kdy v tu chvíli „víme“, a v té podvědomé, kdy sice víme úplně stejně, ale v daný okamžik s touto informací většina z nás neumí pracovat. Uloží se v našem podvědomí pro další použití. A z něj se znovu objeví, až přijde její čas. Prostě si na tuto informaci či podnět vzpomeneme, když to bude potřeba. Nebo se můžeme nějakým způsobem naučit s naším podvědomím pracovat. Zatím jsme si ukázali, že s naší společností a s naším světem je asi něco v nepořádku. Příklady, které jsem zde zatím uvedl, přijdou nejpalčivější mně osobně, ale každý si najde ty svoje, když bude chtít. S něčím můžete souhlasit, s něčím ne, to v tuto chvíli není vůbec důležité. V našem podvědomí je tedy uložena myšlenka, že s naším světem není něco v pořádku. Je to podvědomá informace uložená v naší mysli. Pokud naší hlavě poskytneme prostor k přemýšlení, tato informace (a všechny další) se budou postupně „párovat“ s informacemi, které s nimi souvisí a které se tam uložily před tím. A až přijde jejich čas, vytvoří se z nich jakési uvědomění, myšlenka, která se přesune do vědomí. Věci nám dají smysl. No jo vlastně, jedna a jedna jsou přeci dvě, to je jasné. Ale v tu chvíli se stane ještě něco. Podvědomé myšlenky uložené v šuplíku „nerozumím, nechápu“ se přesunou do šuplíku „pochopil jsem“ a uvolní tak místo dalším informacím. Máme tak prostor k chápání nových věcí a to je důležité. Otevíráme se dalším podnětům a můžeme se rozvíjet. Rozumět věcem a chápat je, je naše podstata. Rozum nás odlišuje od zvířat. Do jaké míry a jakým věcem budeme mít potřebu porozumět, to už je samozřejmě věcí individuálního nastavení. Každý to má jinak a je i mnoho věcí, kterým v tu chvíli prostě z nějakého důvodu porozumět nedokážeme. Pro mě bylo velkým přínosem to, že jsem si postupně uvědomil, že zdaleka nepotřebuju rozumět všemu kolem sebe. Jsou prostě věci, u kterých mi stačí přijmout to, že jsou. Nepotřebuju chápat jejich podstatu, není mi to k ničemu. Třeba právě ty příRODní zákony. Tím se uvolnilo na mém „harddisku“ hodně místa.

Pokud máme plnou hlavu věcí, které sice tušíme, ale někdo z nějakých důvodů nechce, abychom je pochopili a přemýšleli nad nimi, máme všechny šuplíky plné a nehneme se z místa. Nemáme prostě prostor ke svému rozvoji a k chápání dalších věcí. Abychom se někam posunuli, musíme si udělat prostor. Uvolnit „místo na disku“. A to je ten hlavní důvod, proč systém a svět ve kterém žijeme, souvisí s naším šťastným životem. Potřebujeme se rozvíjet a chápat, ale přitom narazíme na to, že za účelem svého obohacení se nám to už dlouhou dobu snaží někdo překazit. Nechce, abychom přemýšleli a chápali, protože by přišel o naší „energii“. Odpojili bychom se od systému. Odpojit se doslova není nutné a v tuto chvíli ani možné. Jeden člověk se může řídit podle svých pravidel a nepotřebuje systém. Víc lidí ale už potřebuje nějaká pravidla. Třeba někdy, až dozrajeme…ale teď to bez pravidel nejde. Každý má jiné názory, jinou morálku…dnešní svět prostě potřebuje nějaký řád. Jaký, to, myslím, zatím nikdo neví. V první fázi nám postačí uvědomit si to, o čem tu mluvíme. Víme, že je systém špatně, víme z jakého důvodu. To se nám během krátké chvíle „spáruje“ s tím nevyřešeným a nepochopeným a uvolní to prostor pro další myšlenky. A v tuto chvíli bychom mohli celý systém a na vše, o čem jsme mluvili zapomenout. Uvědomili jsme si to a mohlo by to pro nás skončit. Jenže mnozí už jste si možná uvědomili, že tohle je opravdu špatná cesta, minimálně ke vztahu k příRODě. Pokud se bez růžových brýlí podíváme na dnešní svět, uvidíme to. A

15

co s tím uděláme, už je na každém z nás. Můžeme jít demonstrovat nebo stavět barikády…, anebo se zamyslet, co s tím můžeme udělat každý sám, jako jednotlivec. Co změnit v našem životě, aby náš pobyt na zemi nebyl tolik destruktivní. Asi to zní poněkud idealisticky, ale změna je nutná, o tom nepochybuju. Zázraky se nedějí (i když to samozřejmě záleží na úhlu pohledu ) a nikdo za nás nic neudělá. Nikdo není odpovědný za naše činy, jen my sami. Dřív jsem zastával názor, že „bojovat“ s dnešním světem nemá smysl, že je to boj s větrnými mlýny. Teprve když jsem pochopil, jak je to s tou osobní zodpovědností, změnil jsem názor. To, co se mi nelíbí na dnešním světě, a na tom, co dělají ostatní – nebudu dělat já. Ale každopádně cítím, že pokud se k naší Zemi budeme nadále chovat jako k vychovatelce v děcáku a ne jako k naší matce…brzo jí dojde trpělivost. To asi chápe každý rozumný člověk. Teď mě napadlo, že i já často používám výraz „matka země se zlobí“. Není to tak, zloba je typicky lidská vlastnost, která se v přírodě nevyskytuje. Výraz zloba vyvolává pocity viny. Ne. Matka země má „jen“ pud sebezáchovy. To je přírodní zákon.

Jak už jsem zmínil, systém je potřebný a musíme mu něco dávat. Sice je to občas sporné, ale dává i on nám. Minimálně řád, bez kterého bychom fungovat nemohli. Zase – rovnováha. Pokud si ale uvědomím situaci, ve které se nacházím v souvislosti se systémem, a zjistím, že mi tahle situace nevyhovuje, mám možnost s tím něco udělat. Každý ji má. Podmínky a předpoklady k tomu, jak se náš život bude vyvíjet, máme většinou dané. Jsou to pomyslné karty, které nám život rozdal pro tuhle hru. Jaké tedy máme možnosti? Samozřejmě, pokud se nám naše karty nelíbí, můžeme je kdykoliv položit. Nebo můžeme podvádět a blafovat. Anebo prostě hrajeme s tím, co máme. I když třeba zrovna úplně neoplýváme penězi, pořád můžeme učinit svůj život šťastným. Štěstí je totiž stav mysli. Všechno naše štěstí máme v hlavě a v našich rukou. Každý jsme odpovědný sám za sebe.

16

Část čtvrtá

Konečně něco o tom našem štěstí.

Tak jsme snad v naší hlavě uvolnili nějaké místo, tak ho pojďme něčím zaplnit, než nás zase někdo předběhne. Každý kdo chce, vidí a cítí, že se „něco děje“. Měníme se, mění se naše myšlení. U některých jedinců je tato změna provázená fyziologickými projevy – únava, bolesti kloubů, bolesti hlavy… Dost často těmto projevům nerozumíme, nechápeme je. A když něčemu nerozumíme, vyvolává to strach. Strach je emoce. A dal by se dále rozdělit na strach racionální, tedy na strach z reálného nebezpečí, a na strach iracionální – z neznámého, z toho, co nechápeme. Nedávno jsem četl nějaký článek, kde autor popisoval dvě základní lidské emoce – lásku a strach. Tahle myšlenka se mi líbí. Když mám potřebu „škatulkovat“, tak do šuplíku láska se vejde spousta dalších emocí, stejně jako do šuplíku strach. Zjednodušeně řečeno, šuplík láska a všechno v něm nám dodává energii, šuplík strach a jeho obsah nám ji naopak bere. Pokud chceme žít spokojeně, musíme se snažit dostat náš život do rovnováhy. Pokud si pod taktovkou našeho Ega budeme žít na vysoké noze a naše výdaje budou vyšší než naše příjmy, případně si dokonce na naše výdaje budeme někde půjčovat, brzy přijde krach. Náš život se stane neudržitelným. S naší životní energií je to stejné. Výdej energie na naše strachy nesmí být větší, než příjem z našeho „láskového“ šuplíku. Pokud vás z nějakého důvodu irituje, že pořád mluvím o „nějaké naší energii“ a myslíte si, že do nějakého elektrospotřebiče máme daleko, zkuste se zamyslet. Sedíte u počítače a čtete. Pokud jste dočetli až sem a nevypili u toho čtyři kafe, s největší pravděpodobností cítíte fyzickou únavu. A možná jí nerozumíte – a hned je tu prostor pro strach a další výdej energie. Přijímáte informace a vaše hlava je zpracovává. Pracuje. A je jasné, že každá práce vyžaduje nějaké úsilí, energii. Zákon o zachování energie. A práce naší hlavy je těžká práce. Stačí si najít nějaké informace o EEG (lékařský přístroj, který měří elektromagnetickou činnost mozku). Uvidíte spoustu energie. A máme tu myšlenku přesunutou do vědomé roviny. Právě teď náš mozek pracuje a třídí moje plky. Přemýšlíte. Tudíž je logické, že při čemkoliv, o čem usilovně přemýšlím, následuje únava. Když budu číst románek z červené knihovny, únava bude minimální, nebo žádná. Prožiju si zamilovaný příběh a hlava teoreticky nemusí nad ničím přemýšlet. Když budu číst vysokoškolská skripta, situace bude jiná. Hlava přemýšlí a „třídí do šuplíků“. Samotná hlava ale nemá moc možností, jak nám dát najevo svou únavu, většinou ke komunikaci s námi použije naše tělo. Únava se tedy promítne do naší tělesné schránky. A jaký z toho můžeme mít přínos, že tohle víme? Ten, že únava v tomto případě je úplně normální. Takže se nemáme čeho bát, nic se neděje. Stačí si odpočinout. Nemusíme mít strach, protože jsme porozuměli tomu, z čeho vzniknul. A takhle bychom mohli pokračovat…ale to vy už víte.

Shrňme si to – takže, víme, že systém (a nejen on) v nás z nějakých důvodů záměrně vyvolává strach. A ten nám odebírá energii, která potom někde chybí. Abychom se dostali do „svého středu“ a tedy do stavu rovnováhy, musíme zapracovat jednak na tom, abychom strach pochopili a tím pádem se ho přestali bát, a jednak na přísunu energie do toho druhého šuplíku – láskového. Sem se řadí spousta věcí, samozřejmě láska k milované osobě, nebo ke svým dětem, k vlasti, všeobecná radost. Vlastně láska k čemukoliv. Ale v první řadě by sem měla patřit sebeláska. Láska k nám samým. Společností jsme naprogramováni tak, že když se řekne sebeláska, vnímáme za tím něco nezdravého. Namyšlenost, pýchu…já v tom vidím záměr a vy o tom můžete popřemýšlet,

17

když budete mít chuť. Pokud tam skutečně jsou tyto nezdravé věci, o kterých mluvím, hledejme za nimi Ego. Každopádně na sebelásce nic špatného není a pro naše osobní štěstí je klíčová.

Každý má nějaké svoje potřeby. Abychom je mohli naplnit, je dobré se nejdřív poznat, zamyslet se nad tím, co máme rádi, co se nám líbí a co nás uspokojuje. Pokud však toto zamyšlení budeme provádět bez toho, abychom vnímali a rozpoznali naše Ego, asi to nedopadne úplně dobře. Co se týče rozpoznání zdravého a nezdravého Ega, může nám pomoct samota, nebo třeba interakce od přátel nebo partnera. Co nám hodně pomůže, je to, že se naučíme být upřímní sami k sobě. To znamená, že se naučíme na věc dívat realisticky a nebudeme sami sobě něco nalhávat. Na to už jsme narazili – honba za ziskem velmi často potřebuje, abychom viděli věci jinak, než ve skutečnosti jsou. A pokud k tomu ještě pochopíme to, jakým způsobem lze naše Ego využít k manipulaci s námi, máme skoro vyhráno. Když si ho uvědomíme v těchto případech, uvědomíme si ho i jindy. Ještě by se asi hodilo připomenout, že tohle vnější „programování Ega“ není jen záležitostí našeho života. Nebudu se pouštět do diskuzí, jak to je, nebo není s nějakou karmou a minulými životy…ale tohle je geneticky předávaná informace. Jedna molekula DNA je schopná pojmout 32 Mb dat. To je slušná kapacita, když si uvědomíme, kolik milionů takových buněk máme. Pokud jste ateisty ve smyslu pána Boha na obláčku, tak to máte jednoduché. Stačí, když se zamyslíte, jak se principy křesťanského náboženství hluboce promítají do vašich životů… „pane bože, to je teda debil“ „ježíš marja, co je tohle?“ Je to za stovky let uloženo v našem podvědomí, ať chcete, nebo nechcete. Hluboko.

Pokud se chceme dále podívat na zoubek našemu Egu, je dobré k tomu, co jsme si už řekli, přidat trochu klidu a ticha. Žádná televize, rádio, knížka nebo mobil. Lehnout si a ponořit se do svých myšlenek. Anebo nějaká jiná činnost…pozorujte sami sebe, jak se chováte o samotě, a jak když vás někdo pozoruje. V samotě není prostor pro Ego, pokud něco nenalháváme sami sobě, nemáme o samotě potřebu se „předvádět“ a někomu něco dokazovat. Otvírá se tu prostor pro naši vnitřní ryzost. Vidíte tu změnu? Jaký je asi význam meditací – uvolnění a „vyprázdnění“ hlavy. Uvolnění prostoru novým myšlenkám. Pokud už máme „našlápnuto“ poznáme to. I naše Ego má totiž svůj „strach“. Má strach z odhalení. Z toho, že už nebude mít velení a nebude nás ovládat. A někdy to dokonce bolí. Ego je součástí mysli a mysl ovládá naše tělo. Takže zní logicky, že některé věci v naší hlavě se projeví i na našem těle.

Určitě už jste někdy slyšeli něco o psychosomatice. Psychické příčiny fyzických problémů. Jak jsem už psal, dlouho jsem pracoval na záchrance a tedy v současném zdravotnictví. To je poměrně striktně zaměřené na léčbu, resp. potlačování symptomů. Léčí bolest a ne proč to bolí. Léčí projev nemoci a následky, ne příčinu. Jak dalece se snaží někoho léčit a jak dalece vyléčit a proč…o tom můžete dlouze spekulovat. Každopádně nepočítá s psychickým původem chorob a každá myšlenka o tom, že třeba záněty jater souvisejí s potlačovaným vztekem, byla považována za kacířskou. Dnes už je situace výrazně lepší. Díky lidem, kteří pochopili to, o čem tu teď píšu. (Jasně, že dřív než já. )

No a já jsem samozřejmě odchovanec této klasické medicíny, takže jak jinak, nějakou psychosomatiku jsem odjakživa považoval za pavědu. Do té doby, než jsem si v práci přivodil úraz páteře. S důvěrou jsem se svěřil do ruky lékařům a ti mě dlouhá léta

18

léčili…až mě úspěšně doléčili do invalidního důchodu. A tím to pro ně skončilo. S lítostí mi oznámili, že se (v té době) s mým stavem nedá už nic dělat a že pokud chci alespoň nějakým způsobem žít, budu až do smrti zobat vynálezy farmaceutického průmyslu. Já jsem brzo pochopil, že to není cesta, a to mě vlastně dovedlo až sem. Jo, asi ve mně dřímá bojovník a jsou v životě věci, se kterými se prostě nesmířím. Tohle byla jedna z nich. Takže jsem musel změnit své myšlení a tím pádem se změnil celý svůj život. Kdybych tohle nezažil, pravděpodobně bych si pořád jel „to svoje“. Zkušenosti. A tak jsem doslova na vlastní kůži pochopil, co že je to ta psychosomatika a jak je to všechno jinak, než jsem si do té doby myslel.

Dneska je to tak, že samozřejmě mám nějaká omezení, můj život už není tak dobrodružný, záda mě občas bolí…ale žiju, chodím, běhám…a dokonce jsem šťastný. Zkoumáním svého těla jsem přišel na to, jak se k němu mám chovat, co potřebuje, a jak ho mám mít rád. Jak mám mít rád sám sebe. Bez toho to nejde. To je jedna strana mince. Ta druhá opět souvisí s naším Egem. Jak jsem zmínil, když začneme odhalovat naše Ego, může se stát, že nám to dá „pěkně sežrat“. Nechce být odhaleno. Úplně přesně nevím, proč a jak to funguje. Přemýšlel jsem nad tím tak dlouho, až jsem dospěl k závěru, že to nevymyslím a že mi tedy stačí to přijmout. Vzhledem k tomu že s touto problematikou nějaký čas pracuju a mám možnost porovnávat, tak mě dokonce napadla velmi odvážná myšlenka. Může to být klidně i součást „vnějšího naprogramování“. Pokud odhalíme Ego a jeho význam v tom, jak nás systém ovládá, staneme se pro něj nepotřebnými. Prostě nás „odpojí“. A využije k tomu psychosomatiku. Možná je to blbost, nevím. Ale při mojí práci s klienty a jejich Egem se mi několikrát stalo, že ve chvíli, kdy si uvědomili své Ego a jeho význam, došlo u nich náhle ke zdravotním problémům. Dokonce jsem několikrát musel využít své zdravotnické znalosti a vybavení. A vždycky to bylo na nějakém jejich slabém místě. Díky tomu jsem si uvědomil, že to mám vlastně stejně – ve chvíli, kdy jsem si začal uvědomovat svoje Ego, rozbolela mě záda takovým způsobem, že jsem se nemohl hnout. Nejslabší místo. No, tohle je samozřejmě jen teorie, ale co si budeme nalhávat…na současném systému toho moc lidského není a na nás mu záleží jen do té doby, pokud z nás něco má. A tak se není čemu divit, nikdo z nás přeci nebude „živit“ něco, z čeho nemá žádný prospěch, byť třeba formou radosti a potěšení. K tomu ale my systému nesloužíme. Tady je možná dobré ještě podotknout, že jak jsem už říkal, Ego je součástí naší mysli. Komplikace, o kterých tu hovořím, nemusí nutně nastat jen při práci s Egem. Já jsem se několikrát dostal do podobné situace v okamžiku, kdy jsem svojí racionální hlavě předložil nezvratný důkaz o něčem, o čem dosud pochybovala.

Takže ano, pokud začnete pracovat se svým Egem, je dobré tyhle informace vědět. Když potom začnete být unavení, nebo vás začne něco bolet, můžete přemýšlet nad tím, zda to nesouvisí s vaším Egem. A nemusíte podlehnout iracionálnímu strachu, který vás jednak stojí spoustu energie a ještě víc prohloubí vaši únavu, a jednak vaši cestu i výrazně zpomalí.

Ale aby pohled na naše Ego nevypadal jen negativně, to by bylo špatně. Ego je naše a na sebe se přeci negativně dívat nebudeme…to bychom se neměli rádi. Všechno to, o čem tu mluvíme, jsou z velké části zásahy zvenčí, dalo by se říct, že jsme jen „naletěli“. Systém je propracovaný k dokonalosti. Když jsem si ho začal uvědomovat, žasnul jsem před jeho dokonalostí. Dokázal využít náš potenciál ke svému prospěchu a ještě nás přesvědčit o tom, že je to správné a že se nám to líbí. Je to silný soupeř a je v pořádku se před ním poklonit a mít k němu respekt. A taktéž je v pořádku netrápit se tím, že nás „převezl“. A

19

když budeme myslet na to, že Ego je naše a že systém ho jen využil, jednak nám to pomůže se s tím vnitřně „srovnat“ a jednak nás jistě napadne spousta zajímavých věcí, jak ho naopak vědomě využít ke svému prospěchu.

K tomuto tématu bych chtěl zmínit ještě jednu věc. Transformaci samozřejmě vnímá spousta lidí, je jich čím dál víc a to je dobře. Mnoho z nich má snahu se do tohoto procesu aktivně zapojit a v rámci svých možností a schopností pomoct sobě i ostatním. Že to někdo dělá v dobré víře a někdo u toho trochu víc myslí na sebe, to je v pořádku, to, co si každý zvolí, je jeho věc. Někdo potřebuje na cestě ke svému štěstí anděly, někdo Boha, někdo víru v příRODu a její zákony. To je samozřejmě každého volba. Za klíčové ale považuju používat na cestě ke svému štěstí rozum. Ideálně už v rovnováze s naším srdcem. V dnešní době internetu a počítačů máme k dispozici nepřeberné množství informací ze všech oborů lidské činnosti. Důležité je ale neustále myslet na to, že všechny ty informace na internet uložili zase „jen“ lidé. Čemukoliv co tu čtete, můžete věřit, nebo nemusíte. Stejně tak na internetu. Když něco nevíme a potřebujeme to zjistit, stačí zapnout počítač. Pro zajímavost – když přeložíte do již zmíněné Bukvice výraz slova COMP – vyleze vám něco jako „duchovní růst v pohodlí domova“. Zajímavé, že? Ovšem to, jestli je informace kterou jsme našli správná nebo ne, to nám nikdo nezaručí. Spojme informaci s intuicí a našimi znalostmi. Pokud cítíte, že to nestačí, pátrejte dál. Když čtu na diskuzních fórech o transformaci dotaz na to, zda je normální, že mě týden bolí játra a odpověď zní: „Jo, to je transformace, to k tomu patří a není třeba se znepokojovat“ … nutně mě to vede k úvahám o duševním zdraví jak tazatele, tak toho, kdo psal odpověď. Ano, může to být normální, nebo můžu za pár dní umřít na selhání jater. Rozum. To je to, co nás dělí od zvířat.

Systémů a nauk, které směřují k našemu cíli – šťastnému životu, je nepřeberné množství, stejně jako duchovních učitelů a průvodců. Podle mého názoru je slepé následování nějakého směru, který ještě navíc většinou vznikl v jiné zemi a v jiné době, nemožné a zcestné. To, co platilo před stovkami let v jiné kultuře prostě, v dnešní době platit nemůže. Nemáme prostor k tomu, abychom několik hodin denně meditovali, a pokud budeme striktně dodržovat dietu indických jogínů, zřejmě brzo zkolabujeme na vyčerpání. Žijeme prostě v jiných podmínkách. Což samozřejmě neznamená, že se nemáme věnovat odpočinku a jíst zdravě. Rovnováha a rozum. Právě díky naší jedinečnosti je na každém, aby si vybral svojí cestu. Pokud dojdeme ke svému štěstí, je každá cesta správná. Mně se to tak nějak přirozeně nastavilo samo. Z každého systému a z každé nauky, kterou potkám, si vyberu to, co je mi blízké a přirozené. Možná bych jen ještě zmínil jeden můj poznatek. Čím složitější nějaká nauka je a čím urputněji nám její protagonisté tvrdí, co všechno musíme a co nesmíme…tím víc mi to „smrdí“ tím, že jim jde o vlastní kapsu a ne o náš rozvoj. Žádné učení není dobré ani špatné. Z každého si můžeme vybrat, co je pro nás nejlepší.

A ještě věc, kterou bych k tomu rád poznamenal. Duchovní práce a peníze. Mnoho lidí sdílí názor, že duchovní práce a práce na osobním rozvoji by měla být poskytována nejlépe zdarma. Má to ale háček. Každý učitel a duchovní vůdce je především člověk. Má svůj život, má svoji rodinu, svoje starosti, trápení i povinnosti. Má svoje potřeby a ty musí naplnit, aby byl šťastný a mohl své znalosti předávat dál. Byť tomu tak občas není, tak někdo, kdo nás má dovést k našemu štěstí, musí být nejdřív šťastný sám. Jinak by ani nevěděl, kam že nás to má vlastně vést. V tomto případě to platí dvojnásob. Duchovní učitel musí mít čistou hlavu a ne přemýšlet nad tím, z čeho zaplatí složenky. Jinak vám

20

nemůže pomoct, jeho myšlenky by směřovaly prioritně k naplnění jeho potřeb. Ano, dřív to bylo tak, že léčitelé a šamani pomáhali svému lidu a nikdo jim za to neplatil. Žili v komunitě a pracovali pro komunitu. Jejich lid je ale živil a staral se o (střídmé) naplnění jejich potřeb. Dnes k tomu samému používáme peníze. Už jsem o tom mluvil, pokud chci někomu pomáhat, musím mít nejdřív uspokojené svoje potřeby, jinak jedu „na dluh“. Žádný rozumný člověk přeci nepůjde někomu pomáhat, aby na to doplácel.

Ale vraťme zpět k sebelásce. Je to poněkud zavádějící výraz. Může znamenat sebe-přijetí, anebo sebe-zdůrazňování, vyvyšování se (Ego). Zjednodušeně řečeno, sebeláska je naplňování svých hmotných i nehmotných potřeb. Už jsme nakousnuli téma naplnění našich osobních potřeb. To je to, co potřebujeme k životu, jednak po stránce materiální, jednak po stránce duchovní. Prostě musíme naplnit svoje potřeby, abychom byli spokojeni. Je to naprosto individuální záležitost, protože potřeby každého z nás jsou jiné. Někomu stačí ke štěstí být zdravý a mít co jíst, dokonce třeba nepotřebuje ani střechu nad hlavou. A i nemocný a třeba chudý člověk může být šťastný. A někdo potřebuje velký dům, chatu a tři auta. A nemusí na tom být nic špatného, pokud při naplnění svých potřeb zrovna ten dotyčný nejde „přes mrtvoly“. Nejsem si jistý, že se někdy lidstvo může dostat do stavu, o kterém teď mnoho lidí mluví, do stavu kdy se budou mít všichni rádi a budou na sebe hodní. Asi je to utopistická myšlenka. Ale vím (a pozoruju to především na sobě), že v okamžiku, kdy se dostaneme „do srdce“ se automaticky změní nejen náš žebříček životních hodnot, ale upraví se i naše morální zásady. Prostě nám bude proti srsti dělat něco špatného někomu, kdo nedělá nic špatného nám. Ale můžu vás uklidnit, rozhodně se nestanete usměvavými sluníčkáři, kteří na sobě nechají dříví štípat (pokud už samozřejmě takoví nejste ). Pokud je někdo ryzí „hajzl od přírody“ zřejmě takovým zůstane i nadále. (Pokud ho třeba nezmění nějaká osudová událost.) Ale takový člověk asi svojí rovnováhu nikdy nenajde…myslím. Naše potlačená a zmrzačená sebeláska má kořeny zase kde jinde, než v náboženství. Stačí se začíst do Bible… „Kdo miluje svůj život, ztratí jej" (Jan 12,25a), „Kdo přichází ke mně a nemůže se zříci i sám sebe, nemůže být mým učedníkem" (Lukáš 14126), „Kdo chceš jít za mnou, zapři sám sebe" (Matouš 16,24a). To jsou přeci zřejmé nesmysly a člověk, který je psal, nemohl mít čisté úmysly. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.

Takže jsme si splnili své potřeby a naše dušička má (v rámci našich možností) to, po čem touží. To je první krok. Za další velmi důležitou věc považuju naučit se říkat ne. Od mládí do nás všichni hustí, že máme dělat tohle a tohle…ale velmi často se pak stane, že děláme něco, co je v rozporu s naším vnitřním já. Jdeme proti sobě, což se dříve nebo později někde projeví – velmi často na našem fyzickém těle. Naučit se odmítat ale není úplně jednoduché. To, že máme pomáhat ostatním, je v pořádku, ale všichni bychom měli pochopit jednu věc. Všechno chce svůj čas. Pokud necítím, že zrovna teď, v tuto chvíli, můžu pro někoho něco udělat, je správné mu to říct. Je správné mu říct ne, teď to pro tebe udělat nemůžu, šel bych proti sobě. Udělám to za chvíli. Abych mohl někomu pomoct, musím na to mít energii. A stejně tak důležité je to pochopit. Jsou věci, které se musíme naučit.

Jak jsem mnohokrát opakoval, jsme odpovědní sami za sebe a jsme odpovědní i za to, jak svými činy vědomě ovlivňujeme druhé. Je určitě důležité být vůči ostatním ohleduplný a domýšlet následky svých činů, ale nelze být lhostejný vůči sobě a omezovat se ze strachu „co tomu řeknou ostatní“. Nepěstujme v sobě pocity viny vůči druhým, kteří nás manipulativně obviňují ze svého neštěstí. Prožívání emocí je každého věc. Jestliže se

21

rozhodneme k nějakému kroku, je to naše volba, a co si o tom myslí druzí, jen jejich věc, ne naše.

Další důležitým aspektem je sebevědomí. Víra a důvěra ve vlastní schopnosti a hodnotu. Zde by se možná hodilo poznamenat, že nejdřív je sebe-vědomí, tedy uvědomění si sebe sama, svých předností a schopností – sebeuvědomění. To je klíčem k sebevědomí a tedy k tomu, že nebudeme závislí na tom, co si o nás myslí ostatní. To, co o nás říká nebo si myslí někdo jiný, je jen jeho věc. Neberme si věci osobně. Pokud na svém sebevědomí nezapracujeme, budou nás názory jiných lidí neustále ovládat a naše štěstí se odvíjet od toho, jak se vyspal ten, komu dovolíme, aby nás hodnotil. Jak to dovolíme jeho Egu. Nízké sebevědomí nás neustále povede k pocitům křivdy, viny, ublížení a budeme ovládáni neustálou potřebou se s někým srovnávat. To nám sebere spoustu naší energie. Jistě, každý jsme jiný. Ten umí to a ten zas tohle. Důležité je poznat sám sebe a najít si to, v čem můžeme vyniknout, na co máme talent. Říká se tomu seberealizace a je to další důležitý krok na naší cestě. Když budeme dělat práci, kde nemůžeme dát vyniknout našim přednostem a talentu, těžko budeme v takové práci spokojení. Samozřejmě to můžeme do jisté míry kompenzovat např. tím, že se budeme po práci věnovat nějakému koníčku, u kterého se náš talent uplatní, ale přínosnější bude zkusit si najít jinou práci. Bude nás víc bavit a nebude nás tolik vyčerpávat. Je to ale změna. Mnoho lidem brání v jejich rozvoji právě strach ze změny. Na druhou stranu, jsou se svým životem nespokojeni. Takže buď něco změní, nebo budou nespokojeni dál. Jinak to nepůjde.

Další souvislost je s naším vzhledem. Někdo je tlustý, někdo je hubený. Pokud se nám nelíbí naše fyzické tělo, můžeme s tím částečně něco udělat. Sebeláska znamená i mít rád svoje tělo. To, že se budeme nenávidět za to, jak vypadáme, nám štěstí rozhodně nepřinese. A pokud necháme naši sebelásku projevit, brzy se přirozeně srovnají i věci, kterými svému tělu ubližujeme. Začneme přemýšlet o tom, co jíme, o závislostech typu alkohol, nikotin apod.

Dokonce se v současné psychosomatické praxi usadila myšlenka, že ne-sebeláska a odmítání svého těla vede k počátkům těch nejhorších nemocí, jako je např. rakovina. Ano, s tímhle názorem souhlasím. Někdy je ale velmi těžké, dopracovat se k tomu, kde a v čem děláme chybu. Někdy je to dokonce nemožné a bez toho by nám někdo poradil, se nehneme z místa.

A tohle všechno samozřejmě logicky dospěje i k tomu, že přestaneme mít potřebu posuzovat a hodnotit ostatní. Velmi se nám uleví a ušetří se hodně naší energie. Jak jsem zmínil, láska a všechno s ní spojené nás bude „dobíjet“.

U mnohých z nás se v průběhu této transformace můžou objevit také pocity viny a výčitky za něco špatného, co jsme dříve udělali. Když zapátráme v paměti, určitě každý narazíme na něco, na co nejsme pyšní. Celý náš život je vývoj. Utápět se ve výčitkách však nemá žádný smysl. Pokud jsme udělali někdy něco špatného, teď už to nenapravíme. Čas nejde vrátit a lpění na minulosti nás bude držet na jednom místě. Můžeme udělat dvě věci. Pokud je to realizovatelné, můžeme vyhledat člověka, kterému jsme třeba ublížili a pohovořit s ním, omluvit se za náš čin. Zda naši omluvu přijme, je už samozřejmě na něm, to neovlivníme. Pokud to reálné není, můžeme jen sami sobě odpustit, resp. přijmout naši chybu. Chybovat je lidské, nikdo není dokonalý. Pokud vznikla naše chyba nevědomě, je to jednodušší, udělali jsme to, jak nejlíp jsme uměli.

22

Pokud to byla chyba vědomá, je to o něco horší, ale je to jen pocit, který je v naší hlavě. V naší. Takže srovnat se s tím musíme zase jenom my. Nikdo jiný to za nás udělat nemůže. Tím, že náš přešlap přijmeme a vyrovnáme se s ním, docílíme dalšího uvolnění místa v naší hlavě. Pokud si „neodpustíme“, pojedeme se zataženou ruční brzdou. Stejně důležité je odpustit si věci, které jsme napáchali sami na sobě. Ať vědomě, nebo nevědomě. Hodně nám může pomoct uvědomění, že minulost prostě nezměníme. Trápit se něčím, co není v našich silách změnit, je plýtvání naší energií. Žijme v přítomnosti.

Pokud budeme trpět nedostatkem sebelásky, projeví se to nejen na našem životě, ale i ve vztazích k ostatním lidem. Člověk bez sebelásky je pod vlivem různých forem manipulace a závislostí. Nenajde svůj vnitřní klid a tedy ani své štěstí.

Vědomě a nevědomě. Na téma vědomého čehokoliv se hodně hovoří, pořádají se semináře vědomého bytí…ale co to vlastně je? Je to jednoduché. Pokud dělám jednu věc, soustředím se na ní a nemyslím na nic jiného, dělám ji vědomě. Veškerá moje pozornost a energie je směřována k tomu, co právě dělám. Zkuste se někdy vědomě třeba najíst, bez mobilu, bez novin, bez televize. Soustřeďte se jen na to jídlo, na každé sousto. Cítíte tu změnu? A takhle můžete zkoušet zvědomit každou svojí činnost. Nejvíc to ocení děti. Zkuste se někdy ponořit do hry s dětmi a nemyslet na nic jiného. Uvidíte zázrak.

Ano, zázraky se dějí a tím největším zázrakem je šťastný život. To, jestli budeme šťastní, je jen naše volba. Nikdo jiný se za nás nerozhodne. Je to v nás a v naší hlavě. Pokud vás alespoň něco z toho, co jsem tu napsal, oslovilo, jsem rád, že jsem se nenamáhal zbytečně. Pokud si myslíte, že by toto dílko mohlo oslovit či pomoct někomu z vašich známých, klidně mu ho nabídněte. A pokud ještě tápete a cítíte potřebu pochopit něco dalšího, nebo máte pocit, že vám k uvědomění ještě něco chybí, klidně mi napište a můžeme zkusit něco vymyslet společně. A určitě vymyslíme. A pokud vás něco trápí ve fyzickém těle, možná i s tím něco vymyslím

Tento e-bůček dávám k dispozici všem. Pokud si budete myslet, že moje snaha zaslouží nějakou odměnu, nebráním se příspěvkům na č.ú. 51-2676070227/0100

S láskou Dajda

www.dajda.cz www.tantrasrdcem.cz