Sv. Augustin

O Boží obci

(Výtah z díla)vypracoval Msgre. Emanuel Koráb

Toto dílo O Boží obci se dělí na prolog a 22 knih a ty se dále člení do 662kapitol. Bylo napsáno v letech 413-426 po vyplenění Říma od vizigótskéhovojevůdce Alaricha v r. 410. Pohané v tom viděli trest za přijetí křesťanství, aproto Augustin tímto svým dílem odmítl názor pohanů a obhájil názor křesťanůk jejich útěše: pohanští bohové nejsou dárci pozemského blaha, římská říšetrpěla vnitřní nejednotou a krutými válkami už před Kristem a její velikost bylaodměnou za starořímské ctnosti. Věčnou blaženost nemůže dát pohanskénáboženství, ani pohanská filosofie. Na světě jsou dvě obce, a to obecspravedlivých, kteří věří v jediného pravého Boha, a obec nespravedlivých, kteřív něho nevěří. Toto rozdělení začalo zároveň s pádem do hříchu a obě obcebudou žít spolu promíšeně až do soudného dne, kdy dobří dojdou od Boha věčnéodměny a zlí věčného trestu. Prvních deset knih díla odpovídá na námitkypohanů, kteří obviňovali křesťany z úpadku římské říše pro opuštění staréhopohanského náboženství. Od jedenácté knihy následuje výklad o stvoření andělůa lidí a o dvou obcích (jedné dobrých andělů a lidí a druhé zlých andělů a lidí).

I. kniha (má 36 kapitol)

1.1 O nepřátelích jména Kristova, které barbaři při plenění Města pro totoJméno ušetřiliNepřátelé Boží obce povstávají ze satanovy obce, jedni však svou bezbožnostodloží a stanou se občany Boží obce, zatímco druzí zůstanou jejími nepřáteli ajsou nevděční Bohu i přes mnohá dobrodiní od něho přijatá, přičemž zkázuMěsta kladou za vinu Kristu, kdežto vlastní záchranu přičítají osudu. Římskékřesťanské baziliky se totiž staly útočištěm nejen křesťanům, ale i pohanůmpřed násilím barbarů, ba někteří pohané se vydávali za křesťany, jen aby uniklismrti, když nestačili doběhnout do baziliky. Týmž jazykem, kterým se

pokrytecky dovolávali jména Kristova pro svou záchranu, pak mluvili protiněmu. Boží prozřetelnost dopustila tuto pohromu, aby napravila zlé anespravedlivé a vyzkoušela dobré a spravedlivé. Kdo v takové zkoušce obstojí,toho buď přenáší do lepšího života, anebo jej ponechává ještě na tomto světě projiný užitek.

1.2 O tom, že žádné války nikdy nebyly vedeny tak, aby vítězové ušetřiliporažených pro jejich bohyZa tolika válek, vedených před založením Města i po jeho založení a za jehosvětovlády, se ještě nestalo, aby barbaři ušetřili ty, kdo se utekli do chrámůsvých bohů. Ostatně už trojský král Priamos byl zabit u oltáře a také strážcovéMinerviny sochy (paladia) byli pobiti, aby socha mohla být odnesena, jak čtemev Aeneadě, neboť ta socha neochraňovala lidi, nýbrž lidé tu sochu. Minerva bylanejmilejší dcera nejvyššího boha Juppitera a římská bohyně moudrosti arozvážně vedené vítězné války, jakož i umění a řemesel (techné), totožnás Athénou, ochrannou bohyní Řeků.

1.3 Jak nerozumná byla víra Římanů, že jim pomohou Penáti, kteřínemohli uhlídat TrójuPenáti byli římskými ochrannými bohy domácností a státu, původně ochráncizásobáren potravin, avšak na rozdíl od Lárů neměli vztah k příbytku, nýbržk lidem. Přemožení bohové z Tróje museli být svěřeni člověku, aby po porážcealespoň nějak vyvázli, jak by se sami mohli stát strážci a obránci Říma? Sami byse nezachránili, kdyby nebyli zachráněni, jak svědčí zápis v Aeneadě (II, 319).

1.4 O Junonině azylu v Tróji, který nezachránil před Řeky nikoho, a o bazilikách apoštolů, které zachránily před barbary všechny, kdo se donich utekliTrója, matka římského národa, nedovedla ve svatyních svých bohů zachránitsvoje občany před Řeky, naopak do Junonina chrámu Řekové snesli naloupenoukořist a střežili tam zajaté ženy a děti. Jaký to rozdíl mezi chrámy pohanů abazilikami křesťanů.

1.5 Co soudil Cato o obvyklém počínání nepřátel při vyvracení městZa Catilinova povstání ani vznešený římský občan Catilina a jeho druhovénešetřili římských pohanských chrámů.

1.6 O tom, že ani Římané v žádném z dobytých městech v jeho chrámechnešetřili poražených

Nikde o Římanech nečteme, že by v tolika dobytých městech některýmchrámům dávali tu výsadu, aby v nich byl osvobozen každý, kdo by v nichhledal útočiště. V Tarentu byly spíše ušetřeny sochy než lidé.1.7 O tom, že k ukrutnostem při vyvrácení Města došlo z válečné zvyklosti, avšak skutky milosrdenství vzešly z moci jména KristovaVšechno ničení, loupení, násilnictví, žhářství a vraždění při vyvrácení Města sestalo z válečné zvyklosti; avšak novou zvyklostí se stalo z moci jména Kristovašetření azylu v apoštolských bazilikách od divokých barbarů, což je třeba přičítatnové, křesťanské době. Kdo to nevidí, je slepý; kdo to nechválí, je nevděčný; akdo tomu odporuje, je blázen.

1.8 O výhodách a nevýhodách, které bývají dobrým i zlým společnéNěkdo snad namítne: Proč se tedy Božího milosrdenství dostává takébezbožným a nevděčným? Protože je udílí ten, který dává svému sluncivycházet na dobré i zlé a svůj déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé (srov.Mt 5,45). Někteří o tom přemýšlejí a obracejí se od své bezbožnosti pokáním,ale někteří tím pohrdají (srov. Ř 2,4-6). Boží spravedlnost trestá zlé, když jepředtím volá ke kajícnosti, a odměňuje dobré, když je předtím vychovává ktrpělivosti. Tak Boží prozřetelnost připravuje pro budoucnost dobrý osud prospravedlivé, na němž nebudou mít podíl nespravedliví, a zlý osud pronespravedlivé, jenž se vyhne spravedlivým, avšak chce, aby časné štěstí ineštěstí bylo společné těm i oněm, aby tak na jedné straně lidé nevyhledávalištěstí a na druhé straně se nevyhýbali neštěstí. Kdyby každé zlo bylo potrestánoviditelně už nyní, myslelo by se, že se nic nenechává pro poslední soud; a kdybynaopak žádné zlo nebylo potrestáno viditelně už nyní, myslelo by se, že neníBoží spravedlnost. A kdyby Bůh vyslýchal prosby všech na požádání, lidé bymu sloužili jen za odměnu (a taková služba by nevedla ke zbožnosti, jako spíšek vypočítavosti), a naopak kdyby Bůh žádné prosby nevyslýchal, lidé bynevěřili, že dobré dary pocházejí od něho (a taková služba by nevedla kezbožnosti, jako spíše k lhostejnosti). Přesto dobří a zlí nezůstávají ani ve stejnémnavštívení od Boha mezi sebou nerozlišeni, ani když se navzájem vůbec nelišísvým utrpením, protože ctnost a neřest se mezi sebou velice liší. V jednom atémže ohni zlato září a pleva čadí, jeden a týž válec zrní čistí a slámu drtí,v jednom a témže lisu kal s olejem se nemísí, a tak dobří jsou tříbeni, přebíráni ačištěni, zatímco zlí jsou vymítáni, ničeni a vyhlazováni. V jednom a témžeutrpení pak dobří Boha vzývají, zatímco zlí se mu rouhají. Spíše záleží na tom,kdo trpí, než na tom, co trpí! Vždyť stejný pohyb způsobí, že z kalu stoupáhrozný zápach a z masti sladká vůně.

1.9 Proč jsou dobří i zlí stejně stíháni tresty

Pohlížejí-li křesťané na tyto události spíše podle víry, pak neutrpěli nic, co byjim nepřineslo užitek.Třebaže se Bůh hněvá na svět pro hříchy lidí neřestných a bezbožných, v pokoře se křesťané nepokládají za tak nevinné, aby za ně a s nimi nevytrpěli alespoň část takových časných trestů, neboť i oni se proviňují hříchy očmenšími, o to četnějšími.To je první příčina toho, proč jsou dobří i zlí stejně stíháni tresty.K tomu nejsou bez viny proto, že nenapravují hříšníky (srov. Ez 33,6).Ačkoli se dobrým život zlých nelíbí, přece se přetvařují, aby je nemuselipoučovat a napomínat či kárat a trestat,protože se nechtějí namáhat, ostýchají se urazit jejich pýchu, chrání se znepřátelit si je, aby neutrpěli časnou škodu;také se dobří obávají, aby se zlí napomínáním a trestáním nestali ještě horšíminebo neopustili víru.A druhá příčina je táž, jaká byla u Jóba: lidský duch musí sám sebe vyzkoušet, jak dovede Boha milovat zadarmo.

1.10 O tom, že svatí při ztrátě časných statků o nic nepřijdouVěřícím a zbožným se nikdy nepřihodilo nic zlého, co by se jim neobrátilov dobré (srov. Ř 8,28).Před Bohem jsou bohatí statky vnitřního života (srov. 1Tm 6,6-10). Jejich svět je sice zevně chudý, ale vnitřně bohatý.Kdo poslechli radu svého Pána: Neukládejte si poklady na zemi, kde je rez a mol kazí a zloději vykopávají akradou,ale ukládejte si poklady v nebi, kde je rez ani mol neničí a kam zloděj nepřijde;neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvoje srdce! (Mt 6,19-21);ti světa užívají, jako by ho neužívali (srov. 1K 7,31),a s Jóbem mohou říci: Nahý jsem vyšel z lůna své matky, nahý se vrátím dozemě.Bůh dal a Bůh vzal, a jak se jemu líbilo, tak se stalo. Buď jméno Božípochváleno! (Jb 1,21).

1.11 O konci časného života, ať už delšího nebo kratšíhoKřesťany smrt nermoutí, protože jde o společný úděl všech, kdo byli stvořenipro tento pozemský život.Nezáleží na tom, je-li život dlouhý či krátký, ani na tom, jakým způsobemskončil, nýbrž na tom, aby smrti předcházel dobrý život, pak není zlá.a je lepší jednu smrt podstoupit než všech možných smrtí se bát už zaživa,

Žádná smrt ve skutečnosti nemůže uškodit těm, kdo žili dobře.Lidé jsou syny a dcerami smrti, ale nemají starat o to, co jim způsobí smrt, jako spíše o to, jakou odplatu po smrti přijmou a kam se dostanou.Vždyť smrt zbožného chudáka, jehož rány olizovali psi, byla lepší než smrt bezbožného boháče v purpuru a kmentu (srov. L 16,19nn).

1.12 O pohřbu, jehož odepření křesťany o nic nepřipraviloKřesťané se nebojí těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou (srov. Mt10,28),neboť kdo zabíjejí tělo, pak už nemají, co by ještě učinili (srov. L 12,4).Ani nepohřbená křesťanská těla (srov. Ž 78,2) nejsou přece vyloučena zezmrtvýchvstánía ten, v jehož očích je drahocenná smrt jeho svatých (srov. Ž 115,15), o nichdobře ví.On jim totiž slíbil vzkříšení těl, a to nejen ze země, ale i z ostatních živlů, donichž rozpadlá těla přešla,až přijde čas, kdy budou vydána a obnovena.Obstarání pohřbu, zděná hrobka, okázalý průvod jsou útěchou spíše pro živé nežpro mrtvé,neboť bezbožnému nákladný pohřeb neprospěje a zbožnému prostý pohřebneuškodí.Zbožného chudáka doprovodili andělé do lůna Abrahamova, kdežto bezbožného boháče uložili jeho služebníci do mramorové hrobky:který pohřeb byl lepší?

1.13 Proč se těla svatých pohřbívají?Přesto však nemají být těla zemřelých pohazována, především tělaspravedlivých věřících, kterých si Duch svatý používal jako svých nádob anástrojů ke všem dobrým skutkům. Jestliže je pozůstalým dětem drahý otcůvprsten, a to tím dražší, čím silnější byl jejich cit k němu, tím spíše nebudoupohrdat jeho tělem, které patří k samé lidské přirozenosti, a s úctou a zbožně jepohřbí. Tobiáš pohřbíval mrtvé (Tob 2,9; 12,12) a Pán pochválil dobrý skutekženy, která jej poamazala drahocennou mastí k jeho pohřebu (Mt 26,10).V evangeliu se pak s pochvalou připomínají ti, kdo sňali s kříže jeho tělo as úctou je zahalili a pohřbili. Boží prozřetelnost totiž dbá i o těla mrtvých sezřetelem k víře ve vzkříšení. A nepřichází-li u Boha nazmar ani milosrdnýskutek prokázaný mrtvým, oč větší musí být u něho odplata za milosrdný skutekprokázaný živým! A když není možné poskytnout mrtvým křesťanům pohřebníprůvod a uložení do hrobu, není to ani provinění živých, protože jim toposkytnout nemohli, ani poškození mrtvých, protože to už nevnímají.

1.14 O svatých v zajetí, kde jim nikdy nechyběly božské útěchyJestliže křesťané padnou do zajetí, pak i tehdy nacházejí božskou útěchuv Písmu svatém, kde se čte o Danielovi a třech mládencích. Bůh, jenž neopustilJonáše ani v útrobách vorvaně, neopustí své věrné ani v zajetí barbarů.

1.15 O Regulovi, ve kterém máme příklad, jak lze snášet zajetí i dobrovolněpro náboženství, což tomuto ctiteli bohů nemohlo prospětMarcus Attilius Regulus, římský vojevůdce, se dostal do zajetí Karthaginců,kteří se rozhodli, že by raději dostali svoje zajatce zpět, než aby si ponechaliřímské zajatce, a proto poslali do Říma své vyslance a s nimi onoho Regula. Tense zavázal přísahou při římských bozích, že se do Karthága vrátí, jestliženepořídí, avšak v senátu radil k pravému opaku, protože výměna zajatců by bylapodle jeho názoru pro Řím nevýhodná. Dobrovolně se pak vrátil do Karthága,kde byl umučen k smrti v dřevěné skříni, jejíž stěny byly pobity velice ostrýmihřeby. Neuctíval bohy pro vnější výhody, protože mu bylo milejší toho všehopostrádat nežli bohy urazit křivou přísahou. Proto nelze osočovat křesťanství prozajetí jeho svatých, kteří v upřímné víře očekávají nebeskou vlast a považují seza cizince ve vlasti pozemské.

1.16 O tom, zda zneuctění, které snad některé zasvěcené panny vytrpělyv zajetí, mohlo bez souhlasu vůle porušit duševní ctnostPro křesťany není pohanou, jestliže v zajetí nejen provdané ženy a zasnoubenépanny, ale i zasvěcené panny vytrpěly zneuctění, protože tělo se posvěcujeužíváním vůle, a dokud ta zůstává pevnou, pak všechno, co s tělem nebo na těleučiní někdo jiný a čemu se člověk nemohl vyhnout, zůstává mimo vinu trpícího.Proto cudnost, uchovávanou houževnatostí ducha, žádný takový zásah neporuší.

1.17 O dobrovolné smrti ze strachu před trestem nebo hanbouA jestliže některé ženy na sebe vztáhly ruku, aby se jim nic takového nestalo,pak je třeba se ptát, který člověk se srdcem v těle by nebyl ochoten jim odpustit?A jestliže naopak některé se zabít nechtěly, aby se cizímu násilí nevyhnulyvlastním zločinem, pak je třeba se ptát, zda ten, kdo by jim to kladl za vinu, nenísám vinen nerozumem. Kdo se sám zabije, je vrahem, a tím větší má vinu, čímnevinnější byl v té věci, pro kterou pokládal za nutné se zabít. V Písmu svatémse odsuzuje Jidáš (Mt 26,24), který se oběsil, a tak hřích své zločinné zradyspíše zvětšil nežli zmenšil, a proto se má sebevraždy tím spíše zdržet člověk,který nenese žádnou vinu.

1.18 O cizím a násilném smilstvu, které mysl trpí na znásilněném těle protisvé vůliBude-li smilstvo cizí a násilné, pak se cudnost neposkvrní, protože nikdo nemámoc nad tím, co se děje s jeho tělem proti jeho vůli, nýbrž jenom nad tím,k čemu sám dá svolení. Proto člověk s neporušenou myslí se nesmí domnívat, žeztrácí cudnost, když se někdo cizí násilím zmocní jeho těla a ukojí se na něm.Ctnost přece nemůže v takovém nedobrovolném poskvrnění těla vzít za své,když je ctností ducha. Svatost ducha nepřichází nazmar ani při znásilnění těla,trvá-li svatost duše; a naopak přestane-li trvat svatost duše, zaniká i svatost těla,i kdyby tělo zůstalo nedotčeno.

1.19 O Lukrécii, která spáchala sebevraždu pro svoje zneuctěníLukrécie, vznešená Římanka z dávných časů, byla znásilněna od syna římskéhokrále Lucia Tarquinia Superba; pověděla o tom svému manželu Collatinovi apříbuznému Brutovi a zavázala je k pomstě, sama pak spáchala sebevraždu. Coo ní říci? Souložili dva, ale cizoložství se dopustil jen jeden, protože je třebahledět k tomu, co se děje v odlišných duších, a nikoli ve spojených údech. Přiznásilnění těla jde pouze o skutek násilníka, protože znásilněná s jeho skutkemnesouhlasí. Cizoložník byl se svým otcem vyhnán z vlasti, ona však sama sebepotrestala nejhorším trestem, totiž smrtí, a k tomu ji vedl stud, aby si lidénemysleli, že podlehla dobrovolně, a nepokládali ji za spoluvinici, a proto jejídobrovolná smrt se stala svědkem jejího smýšlení. Křesťanky, které vytrpělypodobnou věc, však žijí dál a netrestají cizí hřích na sobě, aby ke zločinůmdruhých nepřidávaly svoje vlastní, a svědkem jejich smýšlení je svědomí, ježsice lidem zůstává neviditelné, ale Bůh je vidí a zkoumá. Sebevražda by je sicemohla uchránit od lidského podezření, zato by je však v žádném případěnemohla uchránit před hříchem.

1.20 O tom, že v Písmu svatém není žádné místo, které by v kterékoli věci dávalo křesťanům právo na dobrovolnou smrtAni pro odvrácení či odstranění nějakého zla nebo pro dosažení nějakého dobranení křesťanům dovoleno, aby si sami způsobili smrt. Naopak je dáno přikázání„Nezabiješ“, které se vztahuje na druhého člověka i na sebe samého.

1.21 V kterých případech není zabití člověka zločinem vraždyZ pravidla, že není dovoleno člověka zabít, učinil Bůh výjimky: boj za válkynebo poprava zločinců. Abraham (1M 22) chtěl zabít svého syna, avšak jednalz poslušnosti; Jiftách (Sd 11) chtěl zabít svou dceru, avšak jednal ze zbožnosti;Samson (Sd 16) spolu s nepřáteli pohřbil v troskách domu sám sebe, avšakjednal ze skrytého vnuknutí Ducha svatého, jenž skrze něho konal zázraky.Zabit smí být jenom ten člověk, kde to přikazuje spravedlivý zákon všeobecně

anebo sám božský Pramen spravedlnosti ve zvláštním případě. Jinak je vinenzločinem vraždy každý, kdo úmyslně zabije člověka, ať už sebe nebo někohojiného.

1.22 O tom, zda sebevražda může být někdy projevem duševní sílyA všichni, kdo spáchali sebevraždu, stěží zasluhují obdiv pro svou duševní sílu,a už vůbec nezasluhují chválu za zdravou moudrost. Když člověk nedokážeunést nějakou nepříjemnost a sám se proto zabije, nemůže se to nazvat duševnísilou, spíše to sebevraha usvědčuje z duševní slabosti. Silný duch životnímobtížím spíše čelí, než aby jim uhýbal. A kdyby někdo namítal, že řada lidíspáchala sebevraždu proto, aby neupadli do rukou nepřátel, pak se to nemělostát, vždyť nečteme, že by se toho někdy dopustili patriarchové a proroci aniapoštolové: ba naopak, božský Spasitel je vyzval, aby v době pronásledováníprchali z jednoho města do jiného (Mt 10,23), ale neradil jim, aby na sebevztáhli ruku. Rovněž nikde neříká, aby tímto způsobem odešli z tohoto životajeho věrní, jimž při svém odchodu připravil věčné příbytky (J 14,2). Ctitelůmjediného pravého Boha sebevražda dovolena není.

1.23 O případu Katona, který se usmrtil, protože nemohl snést CézarovovítězstvíKromě Lukrécie spáchal sebevraždu ještě Kato (Mladší), a poněvadž platil začlověka vzdělaného a ušlechtilého, někteří by mohli soudit, že jeho skutek jesprávný. Jeho přátelé však byli také vzdělaní lidé a ti jej z tohoto skutkuzrazovali a říkali, že takový skutek by ukazoval spíše na slabost neschopnousnášet obtíže než na počestnost vyhýbající se hanbě.

1.24 O tom, že v té ctnosti, kterou Regulus předčil Katona, mnohem vícevynikají křesťanéVýše než Kato stojí spravedlivý Jób, který raději na vlastním těle vytrpělvšechny strasti, než aby se jich zbavil sebevraždou. Kato bojoval proti Cézarovina Pompejově straně a po Cézarově vítězství spáchal sebevraždu, aby se jakopřemožený nemusel Cézarovi podrobit; naproti tomu Regulus nad Puny zvítězil,avšak později byl poražen, a přesto se rozhodl raději se jim podrobit jako otroknež se jich zbavit jako sebevrah. V punském zajetí si zachoval trpělivost ioddanost Římu a zvolil si raději smrt z rukou nepřátel než sebevraždu, kteroubezpochyby pokládal za velký zločin. Štěstí jej nezkazilo a neštěstí nezlomilo.Oč raději se takového bezbožného skutku zdrží křesťané, kteří uctívají jedinéhopravého Boha a touží po nebeské vlasti, i kdyby je božská prozřetelnost vydalapro osvědčení nebo polepšení na čas do rukou nepřátel! Vždyť Nejvyšší, jenž sepro ně ponížil, je nikdy neopustí!

1.25 O tom, že se nemáme vyhýbat hříchu hříchemAčkoli tělo, vystavené vášni, podléhá lákadlům záludných rozkoší a častosouhlasí s hříchem, neznamená to, že by se měl někdo zabít, aby už nehřešil.Lidský duch, který je poddaný spíše Bohu a nebeské žádostivosti než tělu apozemské žádostivosti, může odepřít souhlas s hříchem. A je lepší nejistý hříchv budoucnosti než jistý hřích v přítomnosti a také je lepší dopustit se hříchu, poněmž je možné konat pokání, než hříchu, po němž pokání už není možné. Nikdosi nesmí způsobit smrt, aby se vyhnul časným strastem, vždyť by se nevyhnulstrastem věčným; nikdo si nesmí způsobit smrt pro cizí hříchy, aby k nimnepřidal svůj vlastní hřích; nikdo si nesmí způsobit smrt pro vlastní hříchyminulé ani budoucí, aby mu zůstal čas k pokání; a nikdo si nesmí způsobit smrtz touhy po lepším životě, v nějž po smrti doufáme, protože sebevrahy žádnálepší život po smrti nečeká.

1.26 Z jakého asi důvodu došlo podle naší víry ke skutkům nedovoleným, které někteří svatí zřejmě vykonaliA třebaže některé svaté ženy v době pronásledování prchaly, aby uchránily svoucudnost, a vrhly se do řeky, aby je strhla a usmrtila, nemůžeme je posuzovat,protože nevíme, zda se Církvi nedostalo božských svědectví, aby jejich památkuctila jako památku mučednic. Nechceme soudit o věcech skrytých. Co když takučinily z poslušnosti k příkazu Božímu? Ani nesmíme věřit jinak ani oSamsonovi. Ani voják, který na rozkaz zabije člověka, není vinen vraždou, bamohl by být obžalován z neuposlechnutí rozkazu, kdyby tak neučinil; a naopakby mohl být obžalován, kdyby tak učinil bez rozkazu.

1.27 O tom, zda lze sáhnout k dobrovolné smrti, aby se člověk vyhnulhříchuVybízet lidi, aby se po křtu nebo po zpovědi raději zabíjeli, neboť tak se vyhnoubudoucím hříchům, když minulé jsou zahlazeny a „kdo miluje nebezpečí,upadne do něho“ (Sír 3,27), to by byl nejen blud, ale přímo bláznovství, protožezabít se je hřích. A jestliže ani tenhle důvod není spravedlivý, pak není žádnýdůvod spravedlivý.

1.28 Proč Bůh dopustil, aby chtíč nepřátel hřešil proti tělům zdrženlivýchHluboká je božská prozřetelnost, neboť je psáno, že nevyzpytatelné jsou Božísoudy a nevystihlé Boží cesty (Ř 11,3). Snad se tak stalo pro pýchu nebo závistněkterých křesťanek, protože se vynášely pro svůj dar neporušenosti azdrženlivosti nebo někomu jeho cudnost záviděly. A když s hříchemnesouhlasily, zůstalo jim to, co lidé nevidí, avšak světskou slávu vystřídalahanba před lidmi. V ctnosti se sice osvědčily a byly ospravedlněny, avšak v pýšenebo závisti byly pokárány a napraveny. A ty, které v ctnosti panenství, vdovství

nebo manželské počestnosti zůstaly pokorné a nikomu nezáviděly vyšší stupeňsvatosti, snad měly nějakou jinou slabost, která mohla přejít v pyšnoupovýšenost, kdyby tomu pokoření unikly. U jedněch tak byla odvrácenadomýšlivost stávající, u druhých nastávají. Ale nechť se nedomnívají, že Bůh,když dopouští svou skrytou vůlí takové věci, které si nikdo nemůže dovolitbeztrestně, o ně proto už nedbá!

1.29 Co mají následovníci Kristovi odpovídat nevěřícím, když jimpředhazují, že je Kristus před zběsilostí nepřátel nezachránilÚtěcha křesťanů spočívá v naději ve věci nepomíjející a jejich časný život jepřípravou na život věčný, nejsou připoutáni k pozemským věcem, nýbržk nebeským, a proto je každé neštěstí buď vyzkouší, anebo polepší. Kdo se jichptají, kde je tvůj Bůh, ať spíše odpovědí, kde jsou jejich bohové, kdykoli samiutrpí nějaké pohromy. Vždyť bohové pohanů jsou zlí duchové, avšak náš Pánstvořil nebesa i zemi (srov. Ž 96,4; 1K 8,4-6).

1.30 Jak nečestným blahobytem by chtěli oplývat lidé, kteří žalují nakřesťanské časy Pohané si stýskají na křesťanské časy, protože chtějí mít zajištěn svůj přepych achtějí hnít ve své zkaženosti beze všech rušivých nepříjemností. Netouží pohlubokém míru ani pevném pořádku, netouží užívat svých statků s mírností azbožností, spíše chtějí bláznivě rozhazovat a vyhledávat stále nové rozkoše.Jejich nenasytná chtvivost působí války vnější i vnitřní a dochází i k tomu, žejedni se bojí druhých a nikdo si není ničím jist. Jakmile neřesti nabudou převahyu mocných jednotlivců, ovládnou brzy i všechny ostatní. Proto Scipio Nasicapožadoval ponechání Karthága, aby Římané byli nuceni být stále ostražití a stálese připravovali k boji. A když bylo Karthágo přece zbořeno, spolu s ním bylazbořena i občanská svornost Římanů a došlo k občanské válce.

1.31 Kterými neřestmi postupně vzrůstala římská touha po mociAčkoli v zpupných povahách neusíná nikdy, cestou nepřetržitého zastáváníúřadů došla až k císařství, avšak nepřetržité zastávání úřadů není možné bezkupování voličů, avšak kupování voličů není možné bez jejich hrabivosti, avšakhrabivost voličů není možná bez jejich rozmařilosti, avšak rozmařilost voličůnení možná bez přílišného blahobytu státu. Kromě toho pohanům ještě nebylodáno nebeské zjevení a zůstávali v područí zlých duchů.

1.32 O zavedení divadelních herDivadelní hry jako výstavy hanebnosti a rejdiště hlouposti byly v Říměz náboženských důvodů, ačkoli pohanští bohové nebyli o nic lepší než jejich

kněží, a tak pro zažehnání tělesného moru byl přivoláván daleko horší morduševní.

1.33 O neřestech Římanů, které ani vyvrácení rodného Města nenapraviloPo pádu Říma nadále pokračovaly tlačenice v divadlech. Město nemohlo obstát,ani když jeho hradby ještě stály, protože už padly mravy jeho obyvatel. Svodbezbožných duchů u nich platil víc než varování prozíravých lidí. Avšak zlo,které pohané sami spáchali a nyní musejí snášet, nechtějí přičítat sobě, nýbržkřesťanské době. Blahobyt je zkazil a strádání je nedovedlo napravit; ve svélehkomyslnosti netouží po míru pro svou vlast, nýbrž po beztrestnosti pro svouslast.

1.34 O Boží dobrotivosti, která zkázu Města zmírnilaBůh jim však daroval život, aby se pokáním polepšili, když je zachránil z rukounepřátel, třebaže se vydávali za jeho služebníky nebo se ukrývali v jehosvatyních.

1.35 O dětech Církve, skrytých mezi bezbožníky, a o nepravých křesťanechvnitř CírkveObec krále Krista nemá zapomínat, že i ve středu nepřátel se skrývají jejíbudoucí spoluobčané, a naopak při své pouti světem má ve svých řadáchněkteré, kteří nedosáhnou věčného údělu svatých a kteří jednou plní s pohanydivadla, jednou s křesťany pospíchají do kostelů. Obě obce totiž, obecspravedlivých i obec nespravedlivých, se na tomto světě mísí a prostupují,dokud je nerozloučí poslední soud.

1.36 Které věci budou probrány v následující knizePohané svalují odpovědnost za zhroucení římského státu na křesťanskénáboženství, které jim brání v obětech bohům, avšak velké pohromy seobjevovaly již před zákazem pohanských obětí. Byl to pravý Bůh, v jehož mocijsou všechna králoství, kdo podporoval vzrůst jejich říše pro jejich ctnosti, zatodomnělí bohové jim v ničem neprospěli, spíše jim škodili. A nemají pravdu ti,kdo tvrdí, že bohové mají být uctíváni nejen pro zdar v tomto časném životě, alei pro spásu v onom posmrtném životě. Avšak věčná blaženost se neklamněslibuje pouze v pravé víře.

II. kniha(má 29 kapitol)

II.1 O míře, která je při rozpravě nezbytnáKdyby se choré cítění lidského návyku neodvažovalo odpírat jasnému důkazupravdy, nýbrž spíše se ve své slabosti poddávalo spasitelné nauce jako léku, abybylo s pomocí Boží uzdraveno zbožnou vírou, nebylo by třeba dlouhého výkladuk vyvrácení jakéhokoli bludu a lichých domněnek. Jen kdyby lidé správněmysleli a výstižně vyjadřovali své myšlenky! Avšak pro svou slepotu nevidí anivěci jasné a pro svou zatvrzelost nepřipouštějí ani věci spatřené na vlastní oči.Proto je nutné mluvit o jasných věcech, jako bychom je nedávali prohlédnoutlidem, kteří vidí, nýbrž spíše dávali je ohmatat lidem, kteří tápou se zavřenýmaočima. Někteří lidé nejsou schopni porozumět výkladu, jiní jsou nepřístupní, ikdyž výkladu porozumějí, jiní zase mají námitky a donekonečně jen mluvíopovážlivě a nesmyslně (srov. Ž 94,4). Bylo by neplodné a nekonečné,kdybychom chtěli jejich námitky vyvracet, protože oni nehledají pravdu a jenchtějí za každou cenu něco namítnout. Takoví se stále učí a nikdy nemohou dojítk poznání pravdy (srov. 2Tm 3,7).

II.2 O tom, co bylo vyloženo v prvním svazkuV první svazku se píše o Boží obci a proti lidem, kteří vinu za nynější války apředevším nedávné zpustošení Města svalují na křesťany. Odpovídá se naotázku, proč byli zachráněni i bezbožní a proč trpěli i zbožní. Příčinou vzestupuMěsta byly ctnosti předků a příčinou pádu Města byly neřesti potomků.

II.3 Doklady z dějin ukáží, které útrapy postihly Římany v dobáchmnohobožství, dokud se nerozmohlo křesťanské náboženstvíNejen lidé prostí a neučení, ale i lidé vzdělaní svalují vinu za pohromy, jimižlidstvo musí být v určitých dobách a na určitých místech stíháno, na křesťanskénáboženství, které se šíří na úkor starého mnohobožství. Avšak četné arozmanité rány osudu postihly Řím i v době předkřesťanské. Proč tedy pohanštíbohové dopouštěli na své ctitele takové rány osudu i v době, dokud hlásáníevangelia ještě nebojovalo proti pohanským obětem?

II.4 O tom, že polytheisté od svých bohů nikdy nedostali mravní příkazy aže je uctívali ohavnými obřadyProč se bohové pohanů nepostarali o to, aby nepropadly zkáze mravy jejichctitelů. Vždyť jestliže pohané pečovali o uctívání bohů, pak bohové mělipečovat o jejich jednání. Mravní příkazy neměli skrývat, ale naopak měli jevyhlásit a za špatné skutky pohrozit trestem a za dobré skutky slíbit odměnu.Augustin jako mladík kdysi navštěvoval hnusné hry na počest bohů, plnékluzkých žertů a ohavných výjevů, kde z takových oplzlostí měli požitek zlíduchové a kde se nenašlo nic jiného než znesvěcení a poskvrnění.

II.5 O oplzlostech, jimiž byla uctívána Matka bohůScipio Nasica přivezl do Města sochu Matky bohů1. Jistě by přál i vlastní matce,aby se jí dostalo božských poct, jakých se dostávalo héroům, ale jistě bynedovolil, aby se k její poctě konaly takové oplzlosti, jaké by ta ctihodná panínesnesla ani ve slovech. Proto Matka bohů, za jakou by se styděl každýsebepodlejší člověk, ten zlých duch, chtěla ovládnout mysli Římanů skrzenejlepšího muže: vždyt „žena loví drahocenné duše mužů“ (Př 6,26) a vyhlédlasi jej ke svému klamu. Ve svém kultu vyhledávala takové věci, za jaké by seřádní lidé styděli a štítili by se jich i při svých hostinách.

II.6 O tom, že pohanští bohové nikdy nedali posvátný mravní řádPohanští bohové se nestarali o mravní život obcí a národů, které je ctily, banaopak je vydávali do mravní zkázy. Při jejich slavnostech herci provozovali hrys oplzlými vtipy a necudnými pohyby, lidé byli ponecháváni ve svých neřestechvšeho druhu a nebyli poučeni, o čem měli být poučeni, a tak byli záměrněodvraceni od hledání pravdy a pravého náboženství. Římský satirik Persius2

napsal:

Učte se, ubožáci, a poznejte příčiny věcí, čím jsme a proč se k životu rodíme,jaký byl určen pořádek, kudy a odkud se zatáčky bezpečně berou, která je majetku míra a co smíme si přát,co trpký peníz má dobrého v sobě a příbuzným drahým i vlasti kolik se věnovatslušía jakým chtělo tě mít božstvo a jaký úkol ti určilo na tomto světě.

II.7 O tom, že objevy filosofů jsou bez božského schválení neužitečné, protože na člověka se sklonem ke zlému působí více skutky bohů než úvahylidíFilosofické školy a jejich rozpravy nemohou nahradit mravní řád, protože jde olidské nálezky, a nikoli božské příkazy. Filosofové se sice pokusili zjistitrozumem, co je skryto v přírodě, jaká jsou pravidla myšlení a čeho se máme vživotě držet a čeho vyvarovat, a někteří z nich přišli na důležité věci s božskoupomocí; ale byli omezeni lidskou přirozeností a dopouštěli se omylů, zvláště1 Matka bohů Kybelé (Magna mater deum) byla původně asi bohyní hor a divoké přírody, dárkyně plodnosti aochránkyně lidstva a měst. Její milenec a zároveň syn Attis ji zradil, a proto jej v návalu vzteku dala vykleštit,načež Attis zemřel. Jeho následné znovuzrození symbolizovalo procitnutí přírody na jaře. Její kult se dostalz Frýgie na Krétu a do Řecka a na konci 3. stol. př. Kr. také do pohanského Říma. Řekové ji ztotožnili s bohynízemě Gáiou a s Diovou matkou Rheou (Rheia Kybelé), Římané s bohyní Opou. Její modla z černého kamene,patrně meteoritu, byla uctívána v Pessinúntě ve Frýgii, odkud byla za 2. punské války v r. 204 př. Kr. převezenado Říma. Její výstřední orgiastický kult prováděli vykleštění a zženštilí kněží zvaní galii. V r. 191 př. Kr. byla najejí počet zavedena slavnost a hry pod názvem megalésia ve dnech 4.-10. dubna.2

Auleus Persius Flaccus (+ 62 po Kr.), viz Satiry 3,66nn.

když se božská prozřetelnost postavila do cesty jejich pýchy a domýšlivosti, abyvynikla cesta pokory a prostoty zbožných. Přesto by bylo spravedlivější vzdávatpocty filosofům, kteří něco objevili, co poslouží k vedení dobrého života ak dosažení blaženého života, než aby se vzdávaly pocty zlým duchůmv chrámech, kde se šílenci mrzačí a odehrávají se tam ohavné ukrutnosti a krutéohavnosti.

II.8 O divadelních hrách, které bohy neurážejí předváděním jejich neřestíV divadelních hrách se vnímají spíše skutky Jupiterovy než nauky filosofů, tamse dává přednost hrám zavedeným z příkazu bohů před naukami vyhlášenýmiz podnětu lidí. A třebaže Jupitera básníci vylíčili jako záletníka, on se nehněvá.

II.9 Jak staří Římané omezovali básnickou volnost, které Řekové popřávali svobody, držíce se úsudku bohůKomedie by bývaly nikdy nemohly dojít u obecenstva obliby se svými neřestmi,kdyby je nepřipouštěl obvyklý způsob jeho života (Cicero, O státě, IV, 10).Komedii bylo dovoleno cokoli o komkoli říkat včetně bohů. Jestliže tedy bylodovoleno nešetřit pověsti bohů, pak o to více nebyla ušetřena pověst smrtelníků.Naproti tomu římské zákony dvanácti desek trestaly toho, kdo veřejně zpívalnebo skládal popěvek, který druhému způsobil ostudu, neboť život má podléhatzkoumání úřadů a každý má mít možnost odpovědět a hájit se před soudem.Proto Římané byli proti tomu, aby byl kdokoli zaživa na jevišti chválen nebotupen.

II.10 Jak prohnanými škůdci byli zlí duchové, chtějíce, aby se vyprávěly jejich zlé skutky, ať už skutečné nebo domněléOdpůrci se brání tím, že zlé skutky bohů se nevypravují po pravdě, nýbrž jsouproti pravdě smyšleny. Ale zlí duchové, které lidé mají za bohy, chtějí, aby se onich rozšiřovaly i špatnosti, které nespáchali, jen aby tak těmito výmysly mohliulovit lidskou mysl jako sítěmi a vláčet ji za sebou k budoucímu trestu. Vždyťzlí duchové se těší z lidských bludů a snaží se, aby páchání zločinů a hanebnostíse zdálo dostatečně odůvodněno nebeským vlivem. Smrtelníci se nesnaží o lepšípověst, než jakou mají nebešťané, aby se tak nad ně nevynášeli, ale naopak sejim přizpůsobují.

II.11 U Řeků byli herci přijímáni do státní služby, protože lidé by neprávem pohrdali těmi, kdo usmiřují bohyProto byli herci u Řeků přijímáni do státní služby a těšili se nemalýmobčanským poctám, aby tak neplatili za bezectné, když i bohové si oblíbili jejichhry a byly jim příjemné. Vždyť proč by měli ctít kněze, jejichž rukama se

podávaly bohům oběti, a přitom pohrdat herci, jejichž prostřednictvím seposkytovala bohům pocta pro odvrácení jejich hněvu a lidem zábava pro získáníjejich přízně? Podle Labeona3 si člověk nakloní dobré bohy veselými obřady,hrami a hostinami, kdežto zlé bohy ponurými obřady a vraždami.

II.12 O tom, že Římané měli lepší mínění o sobě než o svých bozích, když odepřeli básníkům takovou volnost vůči lidem, jakou jim dali vůčibohůmŘímané však nechtěli, aby jejich život a pověst byly vystaveny křivdám aposměškům básníků, a proto trestali toho, kdo by se odvážil posměšnou píseňsložit, dokonce smrtí. Přesto během posvátných slavností básníci směli bezomezení přednášet a zpívat o hanebných skutcích bohů.

II.13 Římané měli pochopit, že jejich bohové nejsou hodni božské pocty,když si vyžadují nemravné hryVždyť jak by nemělo zůstat beztrestné to, co podle vůle samých bohů byloposvátné? Oni takové divadelní hry sami zavedli mezi římské obyčeje a samiporučili jejich provozování ke své cti. Ale právě proto měli Římané pochopit, žeto nejsou praví bohové a že vůbec nejsou hodni božské pocty. To zlí duchové sivyžádali, aby mezi obřady k jejich poctě byla přidána i oslava jejich zločinů.Římané však alespoň nectili herce a divadlo považovali za nemrav, ale co tobylo platné, že herci byli vyloučeni z úřadů, když divadelní hry byly součástíbohoslužeb!

II.14 Platon, který v dobře řízeném státě nedával místa básníkům, byl lepší než tito bohové, kteří chtěli být uctíváni divadelními hramiJsou-li pokládáni za bezectné herci, proč nejsou pokládáni za bezectné i básnícitakových her? Vždyť sám Platon v úvaze o ideální obci dospěl k názoru, žebásníci musejí být vyhnáni z města jako nepřátelé pravdy, aby svými výmyslyneotravovaly srdce občanů, a třebaže Řeky nepřesvědčil, alespoň k tomu radil. Ajako Platon odsuzuje básnické smyšlenky, tak římské zákony odnímají básníkůmvolnost urážet lidi. Nemohli se tedy Římané dočkat dobrých zákonů od svýchbohů, protože římské zákony znamenají pro bohy usvědčení ze špatnosti: vždyťbohové se dožadují her, ale zákony zbavují herce každé cti; bohové poroučejívychvalovat své nectné skutky, ale zákony odstrašují troufalé básníky odostouzení lidí. Dobře se stalo, že Platon nechtěl mít ve své ideální obci básníky,kteří by podle libosti lhali nebo stavěli před očí lidí jako vzor ty nejpodlejšískutky bohů.

3 Marcus Antistius Labeo (+ 22 př. Kr.), římský právník, jenž sepsal více než 400 děl, např. Libri de jurepontificio (O pontifikálním právu 15 knih), Responsa (Odpovědi, tj. k právním otázkám), Pithana(Pravděpodobnosti), Posteriora (Díla z pozůstalosti 40 knih). Z kruhu jeho učedníků vznikla prokuliánskáprávnická škola (právnický směr).

II.15 O tom, že Římané některé kulty nezavedli ze rozumového důvodu,nýbrž ze stranictvíRomulus dostal jméno Quirinus a měl svého flamina4 (flamen Quirinalis),podobně Juppiter (flamen Dialis) a Mars (flamen Martialis). Tak byl Romulusvíce poctěn než Neptun i Pluto, Juppiterovi bratří, ba více než sám Saturn, jejichotec. Jen Juppiter a Romulův otec Mars měli flaminy jako Romulus.

II.16 O tom, že kdyby se bohové nějak starali o spravedlnost, měli Římané dostat mravní předpisy spíše od nich, než si vypůjčit zákonyod jiných lidíKdyby Římané mohli obdržet mravní řád od svých bohů, nebyli by několik letpo založení Města převzali od Athéňanů zákony Solónovy5. Další zákony jimdal král Numa Pompilius6, nástupce Romulův. Kromě toho byly sepsány zákonydvanácti desek7. Tedy bohové se nepostarali o záchranu svých ctitelů předneduhy ducha, před špatným způsobem života a před mravními úhonami.

II.17 O únosu Sabinek a o jiných bezprávích, jaká v římské obci bujela i zavychvalovaných časůSallustius8 napsal, že právo a dobro u Římanů pramenilo spíše z přirozenéhosmyslu než ze zákonů. Asi na základě tohoto citu pro spravedlnost a dobro bylyuneseny Sabinky. A to mohli o jejich ruku požádat, a teprve potom, kdyby byliodmítnuti, by únos odepřených dívek byl menším bezprávím, a tak bynebojovali s těmi, kteří jen chtěli dostat zpátky své unesené dívky, nýbrž jens těmi, kdo jim odepřel dát své dívky za manželky.

4 Velcí flaminové patricijští (flamines majores) byli tři, později přibyl čtvrtý (flamen Divi Julii) na památkuCaesarovu. Kromě nich bylo 12 malých flaminů plebejských (flamines minores): Furrinalis (bohyně Furrina),Carmentalis (bohyně Carmenta), Volcanalis (bůh Vulcanus, tj. Héfaistos), Cerealis (bohyně Ceres, tj. Démétér),Portunalis (bůh přístavů Portunus), Volturnalis (bůh vod a řek Volturnus, snad totožný s Tiberem), Palatualis(bohyně Palatua), Floralis (bohyně jara a květů Flora), Falacer (snad jde o kněze sabinského místa Falacrinae),Pomonalis (bohyně ovoce Pomona), Lucularis a Virbialis. Všichni flaminové patřili do kollegia pontifiků spolus obětním králem (rex sacrorum) a se šesti pannami vestálkami (virgines Vestales). V čele kollegia stál pontifexmaximus.5 Solón, řecký básník a zákonodárce v Athénách (+ 555 př. Kr.)6 Numa Pompilius, římský král v letech 716-671 př. Kr.7 Zákony dvanácti desek (leges duodecim tabularum) byly sepsány v letech 451-450 př. Kr. desetičlennou komisítzv. decemvirů.8 Gaius Sallustius Crispus (+ 36-34 př. Kr.), římský politik a historik, viz De coniuratione Catilinae 9

A asi to byl zase cit pro spravedlnost a dobro, že po vyhnání krále TarquiniaSuperba9 a jeho synů, z nichž jeden, Sextus Tarquinius, násilně zneuctilLukrécii, přinutil konzul Junius Brutus svého spolukonzula Lucia TarquiniaCollatina, Lukréciina manžela, člověka řádného a bezúhonného, aby se vzdalúřadu jen proto, že měl totéž jméno i původ jako Tarquiniové, a ani munedovolili zůstat v obci.

Tentýž cit pro spravedlnost a dobro se uplatnil také v případě Marka FuriaCamilla10, druhého zakladatele Říma, jenž porazil Vejany, nejnebezpečnějšínepřátele římského národa, a byl pak obžalován od pomlouvačů, kteří muzáviděli jeho statečnost, ze zpronevěry kořisti a z toho, že při svém triumfu táhlojeho válečný vůz čtyřspřeží, což připomínalo dobu vlády králů, a proto radějidobrovolně odešel do vyhnanství, přičemž za své nepřítomnosti byl odsouzenk pokutě 10 tis. asů. Přesto zakrátko svou nevděčnou vlast osvobodil znovu,tentokrát od Gallů.

II.18 Jaké byly podle Sallustiových dějin mravy Římanů, kdykoli je zkrušil strach nebo jim bezpečí dalo volnostPodle Sallustia v době mezi druhou a třetí punskou válkou byl římský národdokonale ukázněný a úplně svorný, příčinou toho byl strach z Karthága, kdežtopo pádu Karthága se rozmohly neřesti, jaké obvykle vznikají za blahobytu.Podobně po vyhnání králů trval strach z Etrusků a potom Římany sužovalyvnitřní rozpory mezi patriciji a plebeji11.

II.19 O hnilobě římského státu, dokud Kristus neodstranil uctívání bohůPodle samotných římských spisovatelů „římský stát se stal z nejkrásnějšího anejlepšího ponenáhlu nejhorším a nejničemnějším, a starobylé mravy klesaly užne ponenáhlu, ale jako vodopád a mládež propadla rozmařilosti a lakotě“. Římštíbohové nejen nedali římskému národu příkazy proti hýření a lakotě a nejenskryli rozumná nařízení, ba dokonce žádali věci hanebné, aby si jimi získalizhoubný vliv prostřednictvím předstíraného božství. Je zajímavé, že nekladouvinu za to, že se římský stát ještě před příchodem Kristovým stal nejhorším anejničemnějším, zato spílají křesťanskému náboženství pro každou újmu, kterouutrpěli ve své povýšenosti a poživačnosti. Kdyby však příkazů Kristových dbalivšichni králové a všechny národy, knížata i soudcové, mladí i staří, muži i ženy,ba i celníci a vojáci, k nimž se obrací Jan Křtitel, stát by našel blaho nejenv přítomném životě, ale jeho obyvatelé by dosáhli i výšin věčného života. Avšakjeden slyší, druhý nedbá, a mnozí mají větší sklon k neblaze lichotivým

9 Lucius Tarquinius Superbus, vládl v letech 534-510 př. Kr.10 Marcus Furius Camillus (+ 365 př. Kr.), římský politik a vojevůdce11 V r. 494 př. Kr. vznikl úřad tribuna lidu s právem veta, od r. 366 př. Kr. směli plebejové zastávat konzulský úřad a od r. 300 př. Kr. také kněžské úřady.

rozkoším než k užitečně nepohodlným ctnostem. Proto služebníci Kristovi majípřikázáno snášet, bude-li to nutné, i ten nejhorší a nejničemnější stát, aby siv něm svou trpělivostí připravovali slavné místo v nejsvětějším anejvznešenějším státě, v němž je zákonem vůle Boží, totiž v nebeskémkrálovství.

II.20 Jakému štěstí by se chtěli těšit a v jakých mravech by chtěli žít lidé,kteří žalují na křesťanské časyCtitelé a milovníci pohanských bohů, kteří si dokonce kladou za čest, jsou-lijejich následovníky ve zločinech a neřestech, se vůbec nestarají o to, aby římskýstát přestal být nejhorším a nejničemnějším. Chtějí, aby se věci těžkénepřikazovaly a věci rozkošné nezakazovaly; zajímají se jen o rozhojňováníprostředků, které by jim umožnily každodenní rozhazování; a kromě ohrožovánícizího majetku a života si má každý dělat, co chce; a komu se taková blaženostnelíbí, stane se veřejným nepřítelem. A kdyby byl jejich králem poživačnýSardanapal12, jenž si dal na svůj náhrobek napsat, že jsa mrtev má jen to, čehoužil zaživa, jistě by mu zasvětili chrám a flamina ochotněji než Romulovi.

II.21 Jaké bylo Ciceronovo mínění o římském státěNebudou-li přát sluchu Sallustiovi, který nazval římský stát nejhorším anejzkaženějším, pak mohou naslouchat Ciceronovi13, podle jehož slov vzal tehdyřímský stát už úplně za své a nezbylo z něho vůbec nic. U něho Scipio14 říká, žejako v hudbě je třeba zachovat harmonii mezi různými tóny, tak i v obci jeharmonií svornost, která nemůže existovat bez spravedlnosti. Zásada, že státnelze řídit bez páchání bezpráví, je nesprávná, naopak zásada, že stát nelze říditbez zachovávání spravedlnosti, je správná. Stát je věc lidu, ovšem lidem neníjakkýkoli sdružený dav, nýbrž společenství spojené stejným právem aspolečným prospěchem, a stát je dobře veden, ať už králem nebo sboremšlechticů nebo veškerým lidem, jen tehdy, je-li veden spravedlivě. V opačnémpřípadě se jeho vedení stává tyranem, ať už individuálním nebo kolektivním.Básník Ennius15 říká, že římský stát stojí na starodávných mravech i mužích,neboť tak velké obci by nemohli dát základy a dlouhé trvání ani muži beztakových mravů, ani mravy bez takových mužů. Naše doba převzala stát jakovybledlý obraz, jemuž se nesnaží vrátit dřívější barvy. Starobylé mravy zašlynedostatkem vynikajících mužů a naopak vynikající muži zašli nedostatkem

12 Jde o posledního mocného assyrského krále Aššurbanipala.13 Marcus Tullius Cicero (+ 43 př. Kr.), římský politik, řečník a spisovatel. Zachovalo se 57 jeho řečí, dálesoudní řeči, několik většinou dialogických spisů o rétorice a filosofii, značná část jeho korespondence (přes 900dopisů) a několik básní.14 Snad je myšlen Publius Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Numantius, dobyvatel Karthága. 15 Quintus Ennius (+ 189 př. Kr.), římský básník epický a tragický, považovaný za otce římské literatury. Jeho hlavním dílem je historický epos Annales, který zůstal nejvýznamnějším římským eposem až do vydání Vergiliovy Aeneidy.

starobylých mravů. Zdánlivě stát máme, ale ve skutečnosti jsme jej pozbyli uždávno. Proč se pohanští bohové nepřičinili, aby římský stát nezašel a nezmizeluž dávno předtím, než přišel vtělený Syn Boží? Pravá spravedlnost může být jenve státě, jehož zakladatelem a vládcem je Kristus, totiž v obci Boží (srov. Ž87,3).

II.22 O tom, že se římští bohové nikdy nestarali o to, aby mravní zkáza státnezahubilaOchranní bohové nedali římskému státu mravní příkazy, aby zabránili jehozkáze, třebaže oddaný národ je uctíval v tolika chrámech tolika rozličnýmiobřady a oběťmi, stejně jako řadou svátečních slavností a množstvímvýpravných her. Vergilius16 napsal, že „zůstaly pusté chrámy a oltáře, zmizelivšichni bohové, na kterých stála ta říše“. Ostatně Řím byl dobyt a zapálen odGallů dávno před úpadkem mravů. Co to bylo za bohy, když nechtěli žítv národě svých ctitelů a když ho neučili žít dobře, jakmile žil špatně?

II.23 O tom, že proměny pomíjejících hodnot nezávisí na přízni nebo záštizlých duchů, nýbrž na rozhodování pravého BohaČlověku jako Mariovi17 se může dostat velké blaženosti i bez přízně bohů, kteříse na něho hněvají, a naopak člověku jako Regulovi18 se může dostat velkéhotrápení i bez zášti bohů, kteří jsou mu nakloněni. Tak lidem, které nenávidí,vůbec neškodí, a naopak lidem, které milují, nijak nepomáhají. Proč jsou tedyvůbec uctíváni a proč se v krušných časech reptá, jako by zmizeli uraženi, a pročlidé nezaslouženě tupí křesťanské náboženství? Špatnému člověku Mariovi jakoby pomohli a dobrého člověka Regula jako by ponechali jeho osudu, a přeceRegulus je nectil o nic míň než Marius. A na druhé straně chvályhodnýMetellus19 byl šťastný, a ničemný Catilina20 byl nešťastný. Skutečná blaženost sedostává těm, kdo jsou dobří a uctívají pravého Boha, jenž jediný ji může udělitsvou skrytou prozřetelností. Zlí duchové sice také leccos zmohou, ale jen tolik,kolik jim dovolí všemohoucí Bůh, neboť oni sami ani zlí lidé nemohou dělatvšechno, co by chtěli. Úradky Boží nikdo neobsáhne a nikdy do nich nijaknezasáhne.

II.24 O skutcích Sullových, zjevně podporovaných od zlých duchů

16 Publius Vergilius Maro (+ 19 př. Kr.), římský básník, autor hrdinského eposu Aeneas a Zpěvů pastýřských (Bucolica) i Zpěvů rolnických (Georgica).17 Gaius Marius (+ 86 př. Kr.), římský vojevůdce a politik, člověk neznámého a neurozeného původu, krvavý původce a vůdce občanských válek, zavedl vojenskou reformu ve smyslu profesionální žoldnéřské armády.18 Marcus Attilius Regulus (+ 250 př. Kr.), srov. I, 1519 Quintus Caecilius Metellus Pius (+ 63 př. Kr.), zvolen konzulem v r. 80 př. Kr., pak byl prokonzulem v Hispánii, kde dosáhl velkých vítězství; všech jeho pět synů dosáhlo konzulské hodnosti.20 Lucius Sergius Catilina (+ 62 př. Kr.), římský politik, jehož spiknutí v Římě i na venkově bylo prozrazeno.

Sulla21 se zdál být zachráncem z běd předcházejícho období, ale nastaly za něhotakové časy, že ty dřívější se proti nim zdály být žádoucí. Bohové mupředpovídali příznivou budoucnost, ale pro jeho neblahé vášně mu nijaknehrozili a o jeho polepšení se vůbec nestarali. Výkřik ve vytržení zněl:Vítězství je tvoje, Sullo!, ale člověk, jehož ústy mluvil zlý duch, už nezvolal:Zanech svých zločinů, Sullo! Zlí duchové totiž nehledají prospěch lidí, nýbržprospěch vlastní, a chtějí být uctíváni takovým způsobem, pro nějž podstoupíjejich ctitelé spolu s nimi jediný nejzoufalejší soud před Bohem. Zlí duchové seobávali spíše Sullovy nápravy než jeho porážky, a proto se dostatečně přičinili oto, aby slavný vítěz nad svými spoluobčany byl sám poražen hříšnými neřestmia dostal se do mnohem horší poroby: pod nadvládu zlých duchů.

II.25 Jak velice vedou zlí duchové lidi ke špatnostem, zasahujíce při páchání zločinů zdánlivě božskou autoritou svého příkladuZlí duchové se snaží dát svým příkladem zdánlivé božské schválení zločinům.Svým zjevením předstírané bitvy dali omluvu četným občanským válkám,protože tím, že předstírali boj, bylo jejich cílem to, aby Římané nespatřovaliv občanské válce žádný hřích. Jeden voják poznal v mrtvole nepřítele svéhobratra a sám se na tom místě probodl: proto zlí duchové jako škůdci chtěli, abyse takové zlo lidem nehnusilo a aby lidé neměli strach před napodobením takovébitvy. Podobně ve své prohnanosti nařídili provozování divadelních her zaúčelem oslavy těch nejohavnějších skutků.

II.26 O tajných naučeních zlých duchů o mravním životě, zatímco při jejich obřadech se veřejně učilo špatnostemOhavnosti bohů se předváděly o slavnostech na divadelních hrách se záměremtyto ohavnosti dát všem lidem za vzory k následování. Zlí duchové tuto oslavuna necudných lidech žádali a na cudných vynucovali. Na většinu lidu hřímalanečistá bezbožnost, na několik jednotlivců ševelila předstíraná čistota;hanebnostem se přidělovala široká prostranství, věcem hodným nepravé chválystačilo ústraní; na neřest se kdokoli díval, zdánlivá ctnost se ukrývala; zlý skutekshromáždil všechny možné diváky, jakoby dobré slovo našlo jenom několikučedníků; člověk se měl červenat pro věci počestné a obdivovat měl věcinepočestné! Zlým duchům šlo o to, aby získali lidi počestné, kterých je málo, aaby neztratili neřestnou většinu a nedošlo snad k její nápravě! Zlí duchové vesvých chrámech vedly zkaženou lidskou mysl ke špatnostem skrytýmdrážděním, pobízeli ji k cizoložství a kochali se jeho pácháním! Tak nesčetníšpatní byli ovládnuti, několik řádných bylo oklamáno.

21 Lucius Cornelius Sulla Felix (+ 78 př. Kr.), římský politik a vojevůdce, vládnoucí krátce jako diktátor (82 – 79př. Kr.). V r. 79 př. Kr. se vzdal moci a odešel do ústraní na svůj statek, kde začal sepisovat paměti.

II.27 Za jakého rozvratu veřejné kázně zasvětili Římané svým bohůmoplzlé hry, aby si je usmířiliCicero22 se měl stát edilem, a proto veřejně prohlašoval, že mimo jiné povinnostisvého úřadu musí usmířit slavnostními hrami matku Floru. Podobně už jakokonzul v nejkritičtější době římského státu říká, že i hry byly provozovány podobu 10 dnů a že se neopomenulo nic k usmíření bohů23. Takové bohy radějisebovládáním rozzlobit než nevázaností usmiřovat, raději počestností siznepřátelit než zvráceností naklonit! Ochránili sice tělo před nepřítelem, zatov duši ubili ctnost! Obec se učila uprošovat bohy takovým hanebným způsobem,jaký je v pravém náboženství naprosto nepřípustný!

II.28 O blahodárnosti křesťanského náboženstvíJen lidé nespravedliví a nevděční si mohou stěžovat na to, že jméno Kristovozachraňuje lidský rod z pekelného jha nečistých mocností a že je přenáší zesvěta zkázonosné bezbožnosti do světa blahodárné zbožnosti. Křesťanskénáboženství se obrací ke všem. Učí je, jak spravedlivě žít, a kdo slyšíce tatoslova plní, dočkají se odměny, a kdo slyšíce tato slova neplní, dočkají se trestu.Hlásá přikázání pravého Boha a vypravuje o jeho skutcích, děkuje mu za jehodary a vyprošuje od něho nová dobrodiní.

II.29 Výzva Římanům, aby zanechali uctívání bohůŘímané, synové Regulů24, Scaevolů25, Scipionů26 a Fabriciů27, nechť si žádajípravou zbožnost a už se rozhodnou za čím půjdou, aby došli nepomíjející slávypřed Bohem, a nechť se probudí všichni, je den, jako se už dříve probudiliněkteří, kdo za křesťanskou víru položili život. Nechť se připojí k počtu občanůpravé vlasti a hledají útočiště v odpuštění hříchů. Nechť se osvobodí od svýchbohů, totiž vlastně z poroby zlých duchů, které uctívají hrami, a přitom hercetěchto her prohlásili za bezectné a vyloučili ze svých úřadů.

III. kniha(má 31 kapitol)

III.1 O protivenstvích, kterých se zlí výhradně bojí a kterým byl světem za mnohobožství vždycky vystaven

22 In Verrem V, 14. Srov. poznámku 13.23 In Catil. 3, 8.24 Srov. I, 15 a poznámku 1825 Gaius Mucius Scaevola čili Levák (konec 6. stol. př. Kr.), římský hrdina, jenž byl přistižen při pokusu zabít etruského krále Porsennu, který obléhal Řím, a při výslechu si na důkaz neohroženosti upálil pravou rukou.26 Srov. poznámku 1427 Snad Gaius Fabricius Luscinus čili Jednooký (+ 250 př. Kr.), římský konzul a vojevůdce

Bohové se nestarali, aby národ jejich ctitelů nebyl zaplaven záplavou zla, nýbržnaopak se přičinili, aby se v něm utopil úplně. Zlí lidé považují za nejvyššídobro, aby bylo všechno dobré kromě jejich vlastní osoby, nad špatnýmživobytím se rozčilují více než nad vlastním špatným životem a nechtějí snášetrůzná neštěstí, jako je např. hlad, nemoc, válka, zajetí a věci tomu podobné.Jejich bohové jim však nebyli záštitou před takovými zly.

III.2 Zdali bohové, ctění stejně jako u Římanů i Řeků, měli důvody, abynechali vyvrátit TrójuProč byla poražena Trója, z níž pochází římský národ? Prý na Priamovi byloztrestáno, že jeho otec Laomedon slíbil mzdu Apollonovi a Neptunovi a svůjslib nesplnil. Oni mu totiž pomohli postavit trójské hradby, a když bylo dílohotovo, odměnu jim upřel a dokonce je s urážkami vyhnal. Což mu sloužili jakonádeníci? A což věštec Apollo netušil, že Laomedon svůj slib zapře? A Neptunbyl také neznalý budoucnosti, když předpovídal28 velikost Aeneova rodu?Neptun pak bojuje proti Trójanům, ale Apollo na straně Trójanů, ačkoli křivoupřísahou byli uraženi oba stejně. Není-li pak v takové bohy věřit horší nežtakovým bohům křivě přísahat?!

III.3 O tom, že bohům nemohlo vadit Paridovo cizoložství, protože mezi nimi bylo podle pověsti velmi častéJak si měli bohové ošklivit Paridovo cizoložství, když si neošklivili Venušinocizoložství s Anchisem, jemuž pak porodila Aeneu? Či stal se první skutek protiMenelaově vůli, kdežto druhý s Vulkánovým svolením? Vždyť Caesar nevidělve Venuši svou pramatku o nic méně nežli Romulus v Martovi svého praotce.

III.4 O Varronově náhledu, že je užitečné, aby se lidé vydávali za potomkybohůVarro29 uznává, že jde o smyšlenky, nicméně pokládá za užitečné, když sehrdinové považují za potomky bohů. Tak leccos posvátného a náboženskéhomohlo být vymyšleno, jakmile jednou vznikl názor, že občanům jsou prospěšnéi lživé výroky o bozích.

III.5 Náhled, že bohové trestali Paridovo cizoložství, neobstojí, když jenetrestali na Romulově matceOtázka, zda mohla Venuše s Anchisem zplodil Aeneu nebo Mars s dcerouNumitorovou, která byla dokonce Vestinou kněžkou, zplodil Romula, může býtodložena, neboť i padlí andělé zplodili s lidskými dcerami obry (1M 6,4) čilivelké a chrabré muže. Avšak jak by bohové mohli zavrhovat lidské cizoložství,

28 Viz u Homéra, II.XX, 302 nn. a srov. Aen. V, 810 nn.29 Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik

když se toho sami dopouštějí? Římané zakopávali zaživa do země vestálky,usvědčené ze smilstva, kdežto cizoložným ženám ukládali jenom nějakýmírnější trest.

III.6 O Romulově bratrovraždě, kterou bohové ponechali bez trestuJestliže Paris svolal na Trójany hněv bohů, pak bratrovrah svolal na Římanyochranu a blahovůli bohů. Co dobrého pak udělala Trója, že ji bohové k jejízáhubě opustili, a co dobrého udělal Řím, že se v něm bohové k jeho dobruusídlili?III.7 O vyvrácení Ilia, které zbořil Mariův vojevůdce FimbriaZa občanských válek vyvrátil město Ilium Mariův30 vojevůdce Fimbria31, a tomnohem nelidštěji a surověji než od Řeků. Vydal totiž rozkaz, aby nikdo nebylušetřen a spálil celé město i s jeho obyvateli, takže nikdo neuprchl ani neupadldo zajetí. Obyvatelé zavřeli brány před Fimbriou, aby obec uchovali pro Sullu32,jenž stál v čele lepší občanské strany. Co tedy obyvatelé mohli udělat lepšího,než zavřít brány před otcovrahem římského státu a zůstat věrni lepší římskéstraně? Připustíme-li, že v případě Tróje bohové opustili cizoložníky, pročpozději v případě Ilia opustili věrnou obec stojící na Sullově straně, jemužpředpovídali štěstí? Není tomu tak, že by Ilum bylo vyvráceno proto, že jeopustili bohové: to zlí duchové dělali, co mohli, aby město bylo zničeno, a nadůkaz jejich přítomnosti byly zničeny všechny sochy, jen socha Minervinazůstala stát na důkaz jejich přítomnosti.

III.8 O tom, zda měl být Řím svěřen ilijským bohůmCo bylo rozumného na tom, že Řím byl svěřen pod ochranu ilijských bohů?Jestliže byli v Římě, když Fimbria zničil Ilium, pak asi museli být zrovna v Iliu,když sám Řím byl dobyt a zapálen od Gallů, nicméně vrátili se na zakejháníhusy33, aby zachránili alespoň kapitolský pahorek.

III.9 O tom, zda je věrohodné, že pověstný mír za krále Numy byl darembohůVěří se, že bohové drželi ochrannou ruku na Numou Pompiliem34, nástupcemRomulovým, který zavedl četné obřady, takže se po celou dobu své vlády asi 33nebo 39 let těšil míru a mohl zavřít Janusovy35 brány, otvírané za války. Ale od30 Viz poznámku 1731 Gaius Flavius Fimbria (+ 84 př. Kr.), spáchal sebevraždu, když jeho vojsko přešlo k Sullovi.32 Viz poznámku 2133 V r. 387 př. Kr.34 Numa Pompilius (+ 671 př. Kr.), druhý ze sedmi římských králů, nástupce Romulův, vládl od r. 716 př. Kr. aždo smrti. Po něm následoval Tullus Hostilius (+ 640 př. Kr.).35 Pohanský bůh Janus byl bohem vrat a dveří, vchodů a začátků i východů a konců. Byl zobrazován se dvěmaopačnými tvářemi, bezvousou a vousatou (Bifrons = Dvoutvářný). S manželkou, nymfou Juturnou, měl synaFonta. Juturnin pramen vyvěral na úpatí Palatina na Foru Romanu a k její cti se slavily juturnálie 11. ledna.Fontus byl bohem pramenů a studen a k jeho cti se slavily fontanálie 13. října, kdy byly prameny a studny

té doby takový mír neseslali už nikdy s výjimkou jednoho roku po první punskéválce: bylo snad zavádění obřadů důležitější než jejich další slavení?

III.10 O tom, zda bylo žádoucí, aby římská říše rostla takovými lítýmiválkami, když mohla zůstat v klidu a bezpečí s těmi snahami, jaké kvetly za králeNumyKdyby pohané odpověděli, že římská říše by bez ustavičných válek nemohla růstani by nezískala slávu, neměli by pravdu, protože mírové časy jsou lepší nežválečné. Přesto Římany jejich nepřátelé napadali, a proto museli bránit svůjživot a svobodu.

III.11 O soše Apollóna Kumského, která prý pláčem předpověděla porážkuŘeků, jimž nemohla pomociZa války proti Achajům a Aristonikovi socha slavného Apollóna Kumskéhoz řecké obce Kumy36 po čtyři dny slzela. Vyděšení věštci radili sochu hodit domoře, ale kumští starší zakročili a povolali zkušenější věštce, kteří prohlásili, žeApollonovy slzy věští zdar Římanům. Brzy poté přišla zpráva, že králAristonikos byl poražen a zajat. Podobně u Vergilia truchlila Diana37 nadCamillou a Herkules38 zaplakal nad Pallantem.

III.12 Jak mnoho bohů si Římané přibrali mimo ustanovení krále Numy a jak jim jejich vysoký počet nebyl nic platnýKrál Numa Pompilius uvažoval o tom, že trojští bohové přivezení Aeneounedovedli nadlouho zachovat trojské království, a proto uznal za nejlepší opatřitještě jiné bohy kromě těch, kteří do Říma přišli z Alby Longy. Na tom Římanéneměli dost a zavedli mnoho dalších bohů, a tak je nikdo nedokáže spočítat. Jimdával svatyně i oltáře, kněze i oběti, a tím urážel jediného pravého Boha, jemužjedinému náležejí tyto věci, ovšem řádně konané.

III.13 Jakým právem či jakou smlouvou Římané dosáhli prvníchmanželských svazků

zdobeny květinami.36 Latinsky Cumae, řecky Kymé, starověké město v Kampánii, severozápadně od Neapole, založené od řeckých osadníků v 8. stol. př. Kr. a známé svou jeskynní věštírnou Sibylly Kumské.37 Aen. XI, 836 nn.38 Aen. X, 464 nn.

Z nedostatku žen museli Římané své manželky unést39 a pak válčit se svýmitchány, aby pak rukama zborcenýma krví tchánů nutili k smutným objetím jejichdcery. Ty si netroufaly oplakávat zabité otce, aby neurazily vítězné manžely, aza bitvy nevěděly, za koho se mají modlit. Tak Římané v bojích zabíjeli tchány,jejichž dcery objímali v ložnicích. Takovými svatbami obdařila ŘímanyBellona40, kdežto Juno41 ani sama Venuše42 neuměly dopomoci svýmAeneovcům k řádnému a spravedlivému způsobu získání manželek.

III.14 O bezbožné válce, kterou Římané vypověděli Albě, a jak dosáhlyvítězství z touhy po mociZa Tulla Hostilia, nástupce krále Numy Pompilia, začaly války mezi městyŘímem a Albou43, které trvaly dlouho a přinášely střídavé vojenské úspěchy.Proto byl oboustranně vložen výsledek do rukou bratrů-trojčat na straně římské ialbské. Za Řím vyšli do pole tři Horatiové, za Albu tři Curiatiové. Tento bojprobíhal tak, že tři Curiatiové porazili a zabili dva Horatie, ale potom posledníHoratius porazil a zabil tři Curiatie. Sestra Horatiů byla zasnoubena jednomuz Curiatiů, a když spatřila na vítězném bratrovu snoubencovu zbroj, dala se dopláče a byla od svého bratra zabita. Tak dceřinná obec válčila s obcí mateřskou anastala škoda rodu Aeneovu, potomstvu Ascaniovu, rozencům Venušiným,vnukům Juppiterovým! Důvodem tohoto boje byla touha po moci. Řím sipodroboval ostatní města i národy a svou slávu spatřoval v panství conejrozsáhlejším.

III.15 Jaký byl život a konec římských králůRomulus44 byl podle báje vzat do nebe a podle některých byl pro svou krutostzabit od senátorů, neboť náhle zmizel při zatmění slunce a zdvižené vichřici.Tulla Hostilius45, třetí král po Romulovi a vítězný zhoubce Alby, byl zabitbleskem. Tarquinius Priscus46 byl zavražděn syny svého předchůdce. ServiusTullius47 byl odstraněn hrůzným zločinem svého zetě Tarquinia Superba48, který39 Jde o únos Sabinek. Nakonec Sabinové a Římané spolu uzavřeli mír a sabinský král Titus Tatius se stalRomulovým spolukrálem. Romulus však nesnesl ani spoluvládu svého bratra Rema, kterého zabil, a stejný osudpotkal i Tita Tatia.40 Bellona (Duellona), římská bohyně války, sestra boha Marta.41 Juno, ochranná bohyně žen, manželka nejvyššího římského boha Jova, totožná s řeckou bohyní Hérou.42 Venuše, římská bohyně krásy a lásky, totožná s řeckou bohyní Afrodítou.43 Město Alba Longa, jedno z nejstarších v Latiu a rodiště Romula a Rema, bylo založeno od Aeneova synaAscania. V r. 665 př. Kr. bylo zničeno a jeho obyvatelé byli usídleni v Římě na Coeliu. Leželo v horách asi 20km jihovýchodně od Říma a snad odpovídá poloze nynějšího letního sídla papežů Castel Gandolfo.44 Romulus (753-717 př. Kr.), první římský král a zakladatel Města. Po něm následoval Numa Pompilius (716-671 př. Kr.) jako druhý římský král.45 Tulla Hostilius (670-639 př. Kr.), třetí římský král. Po něm následoval Ancus Marcius (639-617 př. Kr.) jako čtvrtý římský král.46 Lucius Tarquinius Priscus (616-579 př. Kr.), pátý římský král.47 Servius Tullius (578-535 př. Kr.), šestý římský král.48 Lucius Tarquinius Superbus (534-510), sedmý a poslední římský král. Po něm se na krátký čas (510-504/3 př.Kr.) Města zmocnil Lars Porsenna, král etruského města Clusia (dnes Chiusi). Když byl jeho syn Aruns

po něm nastoupil na trůn a kterého Římané vyhnali. Vláda králů trvala 243 let aříše se rozšířila do okruhu asi 20 mil kolem Města.

III.16 O prvních římských konzulech, z nichž jeden druhého vypudilz vlasti a brzy sám, spáchav nejhroznější vraždy, zahynul proboden od nepřítele,jehož probodl navzájemPrvní dva konzulové, zvolení v roce49 po zrušení království, nezastávali svůjúřad ani do konce roku, protože Junius Brutus50 odňal svému spolukonzuloviTarquiniu Collatinovi51 jeho hodnost a vyhnal jej z Města. Brutus pak zabil svésyny a švagry, kteří se spikli za účelem opětného nastolení Tarquinia, a sámkrátce nato padl v boji.

III.17 Jakými strastmi byl římský stát sužován po zavedení konzulské moci,aniž mu pomáhali bohové, které ctilSkončila doba, kdy se jednalo podle spravedlivého a rovného práva. Sallustius52

napsal: „Později senátoři sužovali lid, vládnouce mu jako otrokům, rozhodovalio popravách a bičování po způsobu králů, zabírali pozemky a panovalisamojediní bez účasti ostatních. Lid, jsa ztýrán těmi krutostmi a hlavně lichvou azároveň nesa břímě daní i vojenské služby za ustavičných válek, obsadil vezbrani Svatou horu i Aventin a tehdy si vymohl tribuny lidu i jiná práva.Rozkolům a zápasu učinila konec na obou stranách punská53 válka.“ A na jinémmístě54: „Docházelo k častému srocování, vzpourám a konečně i k občanskýmválkám, zatímco pod honosným jménem senátorů nebo lidu usilovalo o vláduněkolik mocných jednotlivců, k nimž se většina přiklonila; došlo k označení

Porsenna poražen a zabit před latinským městem Aricia (26 km JV od Říma, dnes Ariccia) od Latinů a Řeků,otec upustil od plánů na ovládnutí Latia, vyklidil Řím a stáhl se do Clusia. 49 Konzulát začal v r. 509 př. Kr. a naposledy byl obsazen v r. 541 po Kr., trval tedy 1050 let. Poslednímkonzulem byl Flavius Anicius Faustus Albinus Basilius Junior.50 Lucius Junius Brutus, jeden ze dvou prvních konzulů, padl v boji proti Arunovi. Nepřežil probodeného synaTarquiniova, jehož také probodl. Suffektními konzuly za Bruta byli Spurius Lucretius Tricipitinus a po němMarcus Horatius Pulvillus.51 Lucius Tarquinius Collatinus, jeden ze dvou prvních konzulů, synovec pátého římského krále Lucia TarquiniaPrisca. Pro své příbuzenství s vyhnaným posledním králem musel odejít do vyhnanství do Lavinia (23 km J odŘíma, dnes zbytky u vesnice Pratica). Suffektním konzulem za Collatina byl Publius Valerius Poplicola.52 Sallustius – viz poznámku 8 - (Historiae I,9)53 Punské války byly války mezi Římem a Karthágem o nadvládu nad Středozemím. Když Řím dobyl územíItálie, zbýval mu vnější nepřítel, totiž mocná fénická osada na severu Afriky, opírající se o velkostatky, obchod aloďstvo. První punská válka (264-241 př. Kr.) skončila římským vítězstvím a připojením Sicílie, Sardínie aKorsiky. Druhá punská válka (218-201 př. Kr.) skončila rovněž římským vítězstvím, neboť kartháginskývojevůdce Hannibal byl nakonec poražen v bitvě u Zamy poblíž Karthága od Scipiona Africana: Karthágo přišloo všechny své državy mimo severní Afriku (zvláště hispánské) a bez svolení Římanů nesmělo bojovat. Třetípunská válka (149-146 př. Kr.) spočívala v obležení a zničení Karthága Římany.54 (Hist. I, zl. 10)

špatní a dobří občané, to ne pro zásluhy o stát, vždyť byli všichni stejnězkažení, nýbrž čím byl kdo bohatší a násilnější, tím spíše platil za dobrého,protože udržoval přítomný stav.“ Dějepisci55 nezamlčeli vady vlastní obcez lásky k pravdě, a to neměli jinou a lepší vlast, kde by mohli žít navěky! Čímlepší a jistější je naše naděje v Bohu, tím větší má být naše pravdomluvnost,když odpůrci přičítají přítomné útrapy Ježíši Kristu s tím úmyslem, aby se dušeslabší a nevědomější odcizily té obci, ve které výhradně lze žít věčně a blaženě!

Kde byli římští bohové, když za hladomoru rozdal Spurius Maelius56 lidu obilí, aproto byl obviněn, že se domáhá královlády a na rozkaz diktátora Lucia Quintiabyl od velitele jízdy Quinta Servilia zabit v zásobovacím úřadě? Kde byli, kdyžřímské vojsko zakoušelo těžkou porážku za porážkou u Vejí57 nepřetržitě podeset let, až konečně přišel na pomoc Furius Camillus58, jehož nevděčná obecpozději odsoudila?

III.18 Jak vážné porážky sklíčily Římany za punských válek, zatímcomarně vzývali bohy o pomocKde byli římští bohové, když za punských válek bylo zničeno tolik měst a obcí,zpustošeno tolik krajů a zemí, tolikrát byla poražena jedna i druhá strana,obětováno tolik životů a potopeno tolik lodí? A za těch dob se také rozvodnilaTibera a potopu pak vystřídal požár, který neušetřil ani Vestin chrám. Jejívestálky59, ani ne tak vyznamenané, jako spíše odsouzené, tam přikládaly znovua znovu dříví na ohniště, ale tehdy tam oheň nejen žil, ale i řádil, a protovyděšené vestálky, které nebyly s to vynést posvátné předměty, zachránilvelekněz Metellus a vynesl je, sám byv napolo upálen. Spíše člověk dovedlpomoci posvátným předmětům, než Vesta svým ctitelům, vždyť neuchránilapřed ohněm ani svůj chrám.

55 Mezi římské historiky patří hlavně: Lucius Coelius Antipater (2. stol. př. Kr.), Gajus Sallustius Crispus (+35/34 př. Kr.), Titus Livius (+ 17 př. Kr.), Gajus Annius Pollio (+ 4 př. Kr.), Publius Cornelius Tacitus (+ 124 poKr.), Gajus Suetonius Tranquillus (+ 130/140 po Kr.) 56 Spurius Maelius (+ 439 př. Kr.), bohatý římský plebejec.57 Veje byly mocné a bohaté etruské město ve vzdálenosti asi 16 km od Říma. Boje asi netrvaly celých deset let(analogie s trójskou válkou), nicméně byly dlouhodobé a trvaly určitě šest až sedm let. Římané město dobyli asiv r. 396 př. Kr.58 Marcus Furius Camillus (+ 365 př. Kr.), římský politik a vojevůdce patricijského původu, druhý zakladatelŘíma. Tribun lidu Lucius Apulejus jej nařkl ze zpronevěry kořisti od Vejí, za což byl Camillus odsouzenk peněžitému trestu a dobrovolně odešel do vyhnanství do města Ardea. Kromě toho mu Římané vytýkalipovýšenost, protože při svém triumfu vstoupil do Říma na voze taženém čtyřspřeží, což připomínalu dobu vládykrálů. 59 Vesta, totožná s řeckou bohyní Hestií, římská bohyně domácího krbu a jeho ohně, ochranná bohyně rodiny,města Říma i celé římské říše. Jejím oltářem byl krb, kde ji uctívaly společně s Penáty a Láry. Na římském foruBoariu měla zvláštní chrám, kde byl státní krb, jehož oheň udržovalo šest panenských kněžek – vestálek. V jejímchrámu byly uloženy i posvátné státní předměty, mezi nimi i palladium, které přinesl Aeneas z hořící Tróje.Vestina socha v něm nebyla, neboť ji nahrazoval oheň. Do tohoto chrámu byl mužům vstup zakázán s výjimkouvelekněze. Vestálie se konaly v Římě vždy 9. června.

III.19 O ničivé druhé punské válce, která vyčerpala síly obou stranKde byli římští bohové, když porážky obou národů způsobily, že vítěz sepodobal poraženému, a když Hannibal tolikrát slavně porazil Římany? Kdyžv bitvě u Cann60 zničil početně silnější římské vojsko a poslal odtamtud doKarthága tři měřice zlatých prstenů na znamení, že v tom boji padlo Římanůvyššího stavu tolik, že se to dá spíše měřit než počítat, a že počet pobitýchz ostatního lidu bez prstenů je možné spíše jen odhadovat než udávat. Potomnastal takový nedostatek branců, že Římané verbovali zločince, slibujíce jimbeztrestnost, a dávali svobodu otrokům, a tím sestavili vojsko, které jim nebyloke cti. A když se propuštěnci chystali k boji za římský stát, chyběly jim zbraně apeníze, takže byly strženy i obětované zbraně s chrámových stěn a státnípokladnu musel doplnit i soukromý majetek.

III.20 O záhubě saguntských, jimž římští bohové nepomohli, ač krvácelipro přátelství k ŘímanůmKde byli římští bohové, když hispánská obec Sagunt61, věrná spojenkyněřímského národa, byla vyvrácena od Hannibala po osmi nebo devíti měsícíchproto, že římskému národu zachovala věrnost? Hlad ji zmořil do té míry, že seživili mrtvolami padlých. Aby nepadli Hannibalovi do rukou, zapálili ohromnouhranici a vrhli se do ní všichni i se svými drahými, probodnuvše je mečem. JakoRegulus byl ochoten pro svůj slib se vrátit k nepřátelům, tak saguntští nebyliochotni pro svůj slib k nepřátelům přejít. Snad se bohové hněvali pro dodrženíslibu? Pak nechť si najdou křivopřísežníky, aby se oni stali jejich ctiteli!

III.21 Jak nevděčná byla římská obec Scipionovi, svému osvoboditeli, a jaký byl její způsob života v době, za které ji Sallustius líčí jako nejlepšíV době mezi druhou a třetí punskou válkou Římané jednali podle Sallustianejmravněji a v dokonalé svornosti. Tehdy Scipio62, vítěz nad Hannibalem aKarthágem a osvoboditel Říma a Itálie, musel ustoupit žalobám svých osobníchnepřátel. Zbytek života strávil v městečku Linternu a zakázal, aby mu byl posmrti vystrojen pohřeb v nevděčné vlasti, kterou byl osvobodil. Právě tehdyzásluhou Gnaea Manlia63, jenž slavil triumf nad Galaty, pronikla do Římaasijská rozmařilost, horší nade všechny nepřátele. Skrze bezpečí a blahobyt

60 Bitva u Cann v Apulii byla jedna z největších bitev za druhé punské války a došlo k ní 2. srpna 216 př. Kr.61 Saguntum (Sagunto), město ve východní Hispánii, vyvrátil Hannibal v r. 219 př. Kr. před svým vpádem doItálie. Později se město nazývalo španělsky Morviedro (katalánsky Molvedre, arabsky Morbiter) čili Muriveteres (Staré hradby). Dnes má asi 25 tis. obyvatel.62 Publius Cornelius Scipio Africanus Major (+ 184 př. Kr.), římský vojevůdce a konzul, jenž porazilKarthagiňany v Hispánii, vylodil se v Africe a v r. 202 př. Kr. zvítězil u Zamy nad Hannibalem.63 Gnaeus Manlius Vulso zvítězil v r. 189 př. Kr. nad Galaty.

vzešla mravní zkáza a s ní i všechny pohromy, a tak rychlé vyvrácení Karthágauškodilo Římu víc než dlouhé nepřátelství s ním. Kde byli římští bohové? Ažcísař Augustus64 vzal Římanům svobodu, která u nich vedla k rozbrojům azániku, a tak vzkřísil a omladil stát.

III.22 O nařízení Mithridatově, aby byli pobiti všichni římští občané v AsiiAsijský král Mithridatés65 dal v jednom dni pobít všechny římské občany,meškající kdekoli v Asii a zabývající se hlavně obchody. Tehdy zavraždění bylizraněni na těle a vrahové na duši. Kde byli tehdy římští bohové a kdo se jichtázal na radu?

III.23 O vnitropolitických zlech, která zmítala římským státem, a o předcházejícím znamení, které spočívalo ve zdivočení všech domácíchzvířatObčanské války, války s otroky, války se spojenci zpustošily a vylidnily Itálii atekly při nich potoky krve. Před tím, než se spojenecké Latium vzbouřilo protiŘímu, všechna domácí zvířata náhle zdivočela, utekla z chlévů, volně sepotulovala a nenechávala k sobě nikoho přiblížit, ani své pány. Bylo-li tohleznamením, pak to bylo znamením zdivočení lidí, kteří se chovali hůř neždobytčata.

III.24 O občanské roztržce, kterou způsobily grakchovské vzpouryPočátkem občanských běd byly grakchovské66 vzpoury, zaviněné pozemkovýmizákony, které chtěly rozdělit lidu pozemky neprávem držené šlechtou. Alesáhnout na vžitou nepravost bylo velice nebezpečné a bratří Gracchové přišli oživot. Po zabití mladšího Graccha stíhal konzul Lucius Opimius67 jeho stoupencea dal popravit na tři tisíce lidí. Jestliže přísné vyšetřování vedlo k tolika

64 Císař Augustus (+ 14 po Kr.), adoptivní syn a dědic Julia Caesara, zakladatel julsko-klaudijské dynastie.65 Mithridatés VI. Eupatór Dionýsos, nejslavnější a zároveň poslední pontský král, chtěl založit mocnouhellénistickou říši, zabírající celé černomořské pobřeží a v r. 103 př. Kr. podmaněním Kappadokie a Paflagoniese stal přímým sousedem římské říše. Spoléhal se na občanskou válku v Římě a začal s Římany bojovat; nařídilpobít všechny Římany a Italiky, asi 80 tis. osob bylo tehdy v jeho říši povražděno. Celkem se rozlišují tři válkys Mithridatem: první v letech 88-84 př. Kr., druhá v letech 83-81 př. Kr. a třetí v letech 74-63 př. Kr. Mithridatésbyl poražen a spáchal v r. 63 př. Kr. sebevraždu. Byl to největší, nejvzdělanější a nejhouževnatější nepřítel Římaasijského původu.66 Tiberius Sempronius Gracchus (+ 133 př. Kr.), tribun lidu, předložil zákon o pozemkové reformě ve prospěchvojenských vysloužilců a v neprospěch latifundistů, avšak postavil se proti němu druhý tribun Marcus Octavius,který byl bohatým latifundistou, a návrh zákona vetoval, a proto T. S. Gracchus kandidoval na úřad tribuna liduznovu, ačkoli to bylo neobvyklé. V den voleb byl zabit a jeho reformy byly okamžitě zastaveny. O deset letpozději se stal tribunem lidu jeho rodný bratr, Gaius Sempronius Gracchus (+ 122 př. Kr.), avšak připrosazování reforem také přišel o život. 67 Lucius Opimius (+ po r. 116 př. Kr.), římský konzul v r. 121 př. Kr.

rozsudkům, pak je možné si domyslet, kolik obětí si asi vyžádaly pouličnísrážky. Gracchův vrah prodal konzulovi jeho hlavu za tolik zlata, kolik samavážila, jak bylo domluveno, a přitom byl zabit i s dětmi také bývalý konzulMarcus Fulvius68.

III.25 O chrámu Svornosti, postaveném z usnesení senátu na místě vzpour avraždNa místě, kde konzul Lucius Opimius krvavě potlačil odpor stoupenců mladšíhoGraccha, byl z usnesení senátu postaven chrám Svornosti69, která mohlazachránit obec před krvavou nesvorností a nezachránila ji. Proč tam radějinepostavili chrám Nesvornosti?

III.26 O rozmanitých válkách, které nastaly po založení chrámu SvornostiDalší buřičství a krveprolévání pak zavinili tribun lidu Lucius Saturninus70,praetor Gaius Servilius71 a po delší době Marcus Drusus72, kteří se příkladuGracchů nevarovali, nýbrž jej spíše předstihli. Pak nastala válka s otroky a válkyobčanské: kolik bylo svedeno bitev a prolito krve!

III.27 O občanské válce mezi Mariem a SullouIII.28 Jak to bylo s vítězstvím Sullovým, které mělo potrestat MariovaukrutnostZa občanské války mezi Mariem73 a Sullou74 byly ve Městě ulice, náměstí,divadla i chrámy plny mrtvol, takže bylo těžko říci, zda vítězové zabili napředvíce lidí, aby zvítězili, anebo zabili potom více lidí, protože zvítězili. Obleženbyl i senát a z jeho budovy jako z nějakého žaláře byli senátoři odvlékáni nasmrt. Velekněz Mucius Scaevola75 byl proklán u Vestina oltáře a téměř uhasilvlastní krví posvátný oheň, který tam věčně planul v péči panenských vestálek.Lidé byli pobíjeni nejen za vítězství Mariova, ale i za vítězství Sullova, neboťSulla dal sedm tisíc kapitulujících čili bezbranných porubat v běsnění nikoliválečném, nýbrž mírovém; po celém Městě kdejaký Sullův stoupenec zabíjel,koho si zamanul, takže mrtvých nebylo možné se dopočítat. Sulla pak zastavil

68 Marcus Fulvius Flaccus (+ 121 př. Kr.), římský konzul v r. 125 př. Kr.69 Concordia, římská bohyně svornosti. První chrám jí dal postavit pod Kapitolem už v r. 366 př. Kr. diktátor M.Furius Camillus na památku ukončení staletých sporů mezi patriciji a plebeji a konala se v něm zasedání senátu.Kromě toho měla v Římě i několik dalších chrámů.70 Snad jde o Lucia Apuleja Saturnina, tribuna lidu, který v r. 100 př. Kr. prosazoval příděly půdy válečnýmveteránům.71 Gaius Servilius Glaucia, prétor v r. 100 př. Kr., spáchal sebevraždu v r. 99 př. Kr.72 Marcus Livius Drusus, tribun lidu v r. 91 př. Kr., prosazoval udělení římského občanství spojencům a bylzavražděn. 73 Gaius Marius (+ 86 př. Kr.), římský vojevůdce a politik, člověk neznámého a neurozeného původu, krvavý původce a vůdce občanských válek, zavedl vojenskou reformu ve smyslu profesionální žoldnéřské armády.74 Lucius Cornelius Sulla Felix (+ 78 př. Kr.), římský politik a vojevůdce, diktátor v letech 82-79 př. Kr.75 Ouintus Mucius Scaevola (+ 82 př. Kr.), římský politik a právník, pontifex maximus od r. 89 př. Kr., jedenz učitelů Ciceronových.

vražednickou libovůli, aby vítězové měli komu vládnout, a ke všeobecné úlevěbyl vyvěšen seznam, obsahující dva tisíce jmen lidí z obou vznešených stavů,jezdeckého i senátorského, kteří měli být popraveni a jejich statky zabaveny:ačkoli ten počet zarmucoval, útěchou bylo jeho omezení, protože zármutek nadtím, že četní měli padnout, byl menší než radost nad tím, že ostatní se užnemuseli bát. Mír s válkou závodil v krutosti a vyhrál. Válka zdolala ozbrojené,mír odzbrojené.

29. Srovnání gotského vpádu s porážkami, jež Římané utrpěli od Gallů nebo od původců občanských válekCo bylo pro Řím hrůznější: vítězství občanů nad občany nebo surovostbarbarského vpádu? Řádění Maria a Sully nebo dávný vpád gallský a nedávnýgótský? Gallové sice povraždili senát, zato lidem prodali za zlato alespoň život,a Gótové zase ušetřili život tolika senátorů, že je spíše s podivem, že vůbecněkteré zabili. Ale Sullův seznam odpravil víc senátorů, než kolik jich mohliGótové třebas jen oloupit.

30. O dlouhé řadě těžkých a úmorných válek, které předcházely příchodKristůvDávno před příchodem Kristovým propukly kruté občanské války, horší nežvšechny války s nepřáteli: tento příčinný řetěz zločinů vedl přes válku meziMariem a Sullou k válce se Sertoriem76 a Katilinou77 (z nichž první byl Sullouproskribován, druhý však odchován), potom k válce mezi Lepidem78 aCatullem79 (z nichž první chtěl Sullova ustanovení zrušit, druhý však zachovat),poté k válce mezi Pompejem80 a Cézarem81 (Pompejus byl straníkem Sullovým amocí se mu vyrovnal, ba dokonce snad ho ještě předčil; kdežto Cézar nesls nelibostí jeho moc, protože sám ji neměl, avšak získal větší, jakmile ho porazila zabil, sám pak byl zabit v senátu) a sám Cézar Mladší, zvaný Augustus82, za

76 Quintus Sertorius (+ 72 př. Kr.), Sullův odpůrce a místodržitel v Hispánii; po porážce mariovců se postavil dočela osvobozovacího boje hispánských kmenů proti Římu, ale po jeho smrti bylo jeho vojsko poraženo.77 Snad jde o Lucia Sergia Catilinu (+ 62 př. Kr.)???78 Snad jde o Marka Aemilia Lepida (+ 78 př. Kr.)???79 Snad jde o Quinta Lutatia Catula (+ 87 př. Kr.)???80 Gnaeus Pompeius Magnus (+ 48 př. Kr.), římský politik a vojevůdce, po r. 55 správce Hispánie; po prohranébitvě u Farsalu 9. srpna 48 př. Kr. uprchl do Egypta, kde byl zavražděn. 81 Gajus Julius Caesar (+ 44 př. Kr.), římský politik a doživotní diktátor.82 Gajus Octavius, též Gajus Julius Caesar Octavianus Augustus (+ 14 po Kr.), prasynovec a adoptivní syn adědic Cézarův, od r. 31 př. Kr. jediný vládce římské říše, jenž ukončil téměř sto let trvající občanské války azměnil republikánské státní zřízení v monarchii (principát).

jehož vlády se narodil Ježíš Kristus, vedl občanské války s mnoha odpůrci, jakobyl Antonius83.

31. Jak drze přičítají současné pohromy Kristu ti lidé, kterým se zapovídáctít bohy, ačkoli za dob jejich kultu přišly tak ohromné katastrofyAť lidé, kteří jsou Kristu nevděční za veliká dobrodiní, žalují pro ta velikáneštěstí na své bohy! Oltáře byly ještě teplé od kadidla ze Sáby a vonělyčerstvými věnci a slavily se oběti a hry, když na všech stranách byly rukamaobčanů prolévány proudy krve jejich spoluobčanů! Kdyby tyto pohromy spadalydo křesťanské doby, vyčítali by je Kristu, ale ony spadaly do pohanské doby, asvým bohům je nevyčítají!

IV. kniha(má 34 kapitoly)

IV.1 O obsahu prvního svazkuZačav psát o Boží obci, pokládal jsem za svou povinnost napřed odpovědětjejím nepřátelům. Oni jdou za pozemskými radostmi a lační po pomíjejícíchstatcích a křesťanskému náboženství, které je jediné náboženství spasitelné apravé, spílají, ba myslí si, že současné pohromy se nestávaly ve starších,pohanských dobách.

IV.2 O obsahu druhé a třetí knihyJsou napsány proti těm, kdo činí za porážky římského státu odpovědnýmkřesťanské náboženství, a připomínají, které a jak veliké pohromy přišly, ještěnež byly zakázány pohanské oběti. Není uvedeno všechno ani po dobuAugustovu a nejsou uvedeny ty pohromy, které si nepůsobí lidé navzájem, nýbržkteré na ně doléhají ze živlů světa, jako jsou zemětřesení, vichřice a povodně.

IV.3 Zda rozsáhlost říše, které se dosahuje jenom válkami, mají počítat mezi svoje statky lidé moudří a blaženíCo je platná rozsáhlost říše, jestliže se obyvatelstvo zmítá ve válečnýchpohromách. Je-li uctíván pravý Bůh a slouží-li se mu správnými obřady adobrými mravy a vládnou-li dobří, je to užitečné pro všechny. Za to vládašpatných škodí ovládaným i vládnoucím. Avšak dobrý je svobodný, i kdyby bylotrokem; ale zlý je otrokem, i když je svobodný, a má tolik pánů, kolik má83 Marcus Antonius (+ 30 př. Kr.), římský politik a vojevůdce, manžel Oktaviánovy sestry Oktávie a milenecegyptské královny Kleopatry, byl poražen 2. září 31 př. Kr. v námořní bitvě u Actia. Následujího roku vpadlaOktaviánova vojska do Egypta a Antonius pak spáchal s Kleopatrou sebevraždu.

neřestí. Křivda pak není pro spravedlivé trestem za provinění, nýbrž je zkouškoujejich ctnosti.

IV.4 Vláda bez spravedlnosti se podobá lupičské rotěChybí-li spravedlnost, co zůstane z vlády, ne-li velké lupičské sdružení? Vždyťlupičská rota není nic jiného než stát v malém, protože se skládá z lidí, řídí serozkazy náčelníka, dodržuje určité zásady a rozděluje si kořist podle dohody.Vypravuje se, že Alexandr Veliký ohrožoval svět, zajatý pirát ohrožoval moře;Alexandr Veliký to dělal s velkým loďstvem, zajatý pirát měl jen jednu loď; aproto Alexandru Velikému říkali panovník, kdežto zajatému pirátovi loupežník.

IV.5 O uprchlých gladiátorech, jejichž moc se blíží královské hodnostiZ kasáren v Kampánii uprchl malý hlouček gladiátorů, avšak sestavili velkévojsko, měli tři vojevůdce a široko daleko krutě zpustošili Itálii. Přestože jejichmoc neměla dlouhého trvání, ostatně lidský život není dlouhý, někteří jipřipisovali přispění bohů. Avšak co z toho měli lidé před Romulem, kteří ctilibohy, že po jejich smrti římská říše tolik vzrostla, když už sami byli dávnomrtvi? Nicméně gladiátorům bylo pomoženo nemálo: zlomili otrocké okovy,uprchli a šťastně vyvázli, dobyli mnoho míst, získali řadu vítězství, užiliradovánek po libosti a dělali všechno, čeho se jim zachtěli, a tak žili jakokrálové, dokud nebyli poraženi, což se stalo až za čas a s obtížemi.

IV.6 O chtivosti assyrského krále Nina, který první se pustil do války sesousedy, aby rozšířil své panstvíKdysi vládli nad kmeny a národy králové, kteří se omezovali na svou vlast aspíše své hranice chránili než rozšiřovali. Teprve assyrský král Ninus se pustildo války se sousedy a rozšířil své území. Od bližších národů přecházel kevzdálenějším a každé nové vítězství mu bylo prostředkem pro další vítězství, atak assyrská říše byla rozšířena na všechny strany a trvala déle než římská říše,dokud vláda nepřešla na Médy, a to 1.240 let. Avšak napadá-li někdo sousedybrannou mocí a činí další a další výboje a podmaňuje si národy, kterépodmaniteli neublížily, není to nic jiného než lupičství ve velkém!

IV.7 O tom, zda pozemská království jsou při svém vzestupu nebo úpadku podporována nebo opouštěna od pomáhajících bohůJestliže assyrská říše nabyla takového rozsahu bez pomoci assyrských bohů,neboť poražené národy nectily jiné bohy než král Ninus, proč se rozsah římskéříše přičítá jako zásluha římským bohům? A co se stalo s assyrskými bohy, kdyžjednou i assyrská moc skončila: zemřeli snad nebo přešli snad na stranu Médů?A potom na stranu Peršanů? Pak jsou bohové buď nevěrní, když přebíhají na

stranu nepřátel, anebo nejsou tak silní, jak by měli být, a podléhají jiným bohůmči dokonce lidem.

IV.8 Kterým bohům přičítají Římané vzrůst a zachování své říše, když se stěží odhodlali svěřit jednotlivým bohům ochranu jednotlivých věcíKterý bůh nebo kteří bohové z toho četného davu bohů nejspíše rozšířili nebozachovali římskou říši? Při tak vznešeném díle asi nepatří nějaký podíl na tétověci bohyni velké stoky Cloacině nebo bohyni vilnosti Volupii nebo bohynivášnivosti Lubentině nebo bohyni kolébek Cunině nebo bohu nemluvněcíhopláče Vagitánovi. Římané dávali v každé jednotlivé věci zvláštní úlohu jinémubožstvu: na rolemi byla ustanovena bohyně Rusina, na horskými výšinamibohyně Jugatina, nad pahorky bohyně Collatina, nad údolími bohyně Vallonia.Zaseté obilí pod zemí chránila bohyně Seja, obilí nad zemí už metající klasybohyně Segetia a obilí sklizené a uložené v bezpečí bohyně Tutilina. Klíčícíobilí chránila bohyně Proserpina, kolínka stébel bůh Nodotus, kalichové obalybohyně Volutina, otvírání kalicha bohyně Patelana, rovnající se klasy bohyněHostilina, kvetoucí obilí bohyně Flora, mléčné obilí bůh Lacturnus, zralé obilíbohyně Matura, vytrhávané čili sklízené obilí bohyně Runcina. Jak by třeba bůhNodotus mohl pomáhat ve válce, když jeho moc nedosáhla ani ke klasovémukalichu, nýbrž jen k uzlíku kolínka? Jediný vrátný stačí pro celý dům, avšakbohy k tomu Římané určili tři: Forculus chránil veřeje, Cardea stěžeje aLimentinus práh. Je tu celý zástup drobných bůžků.

IV.9 O tom, zda rozsáhlost a dlouhé trvání římské říše se měly připisovatJovovi, kterého jeho ctitelé považují za nejvyššího bohaKrále všech bohů a bohyň spatřují v Jovovi, o němž Varro věří, že je ctěn i odtěch národů, které ctí jediného Boha, nezobrazeného, jemuž dávají jiné jméno.Jestliže to je pravda, proč mu Římané i jiné národy postavily sochu? A proč mustaví po bok sestru a manželku Junonu?

IV.10 Jakých názorů byli lidé, kteří nad různými částmi světa ustanovilirůzné bohyOdpovídají, že Jova chápou jako nadvzduší a Junonu jako vzduch, takže obatyto živly jsou spojeny, přičemž jeden je vyšší a druhý nižší. A moře patříNeptunovi a jeho manželce Salacii a země patří Plutonovi a jeho manželceProserpině. Podobně Salacia ovládá nižší vrstu moře a nižší vrstvu zeměProserpina. Co jiného je nadvzduší než vzduch, a nižší vrstva vody než voda anižší vrstva země než země? A dá-li se celý hmotný svět uzavřít do těchto živlů,čím bude vládnout Minerva a co bude naplňovat? A jaký je rozdíl mezi bohem

Tellumonem a bohyní Tellurou? Není tomu spíše tak, že tyto rozdíly jsou čirýmvýmyslem?

IV.11 O mnoha bozích, kteří jsou podle učenějších pohanů jeden a týžJuppiterPodle učenějších pohanů je Juppiter duší tohoto hmotného světa, jež proniká auvádí v pohyb jeho stavbu ze čtyř živlů. V nadvzduší je Jovem a ve vzduchuJunonou, v moři Neptunem a v jeho hlubší vrstvě Salacií, v zemi Plutonem av její hlubší vrstvě Proserpinou, na obloze sluncem i měsícem a hvězdami,v Janusovi žehná počátkům a v Terminovi koncům, v domácích krbech jeVestou, v kovářské výhni Vulkánem, mezi věštci Apollónem, mezi nadanýmiMinervou, v obchodu Merkurem, na vinicích Liberem, v polích Cererou,v hájích Dianou, ve válkách Martem i Bellonou, on je bohem času Saturnem:všichni bohové i všechny bohyně jsou totožni s jediným Jovem. Co by se všakstalo, kdyby moudřeji a jednodušeji ctili jediného Boha? Co by u něho bylozanedbáno, kdyby byl uctíván jen On? Kdyby panovala obava, že by se jehoopomenuté či zanedbané části hněvaly, pak není jeho život životem jediné živébytosti a on neobsahuje všechny bohy jako své části, ba naopak by žila každáčást svým vlastním životem, od ostatních odděleným, protože se nemůže hněvatjedna bez druhé ani jedna se nemůže usmířit a druhá rozlítit. Ale nemohou býturaženy všechny najednou, že nejsou uctívány jednotlivě, protože při uctívánítoho Jediného by nebyla opomenuta žádná z nich. Vždyť jsou-li všechny hvězdyčástmi jediného Jova a všechny žijí a mají rozumné duše a jsou bohy, přeceneuctívají jednu každou z nich a neobětují jedné každé z nich zvlášť ani jednékaždé z nich nestavějí chrám.

IV.12 O názoru, že Bůh je duší světa a svět je tělem BohaJestliže je Bůh duší světa a svět je tělem Boha, pak existuje jediná živá bytost anezbývá nic, co by nebylo její součástí. Z toho plyne největší bezbožnost: aťkdokoli šlape po čemkoli, šlape po Bohu, a zabíjí-li kterékoli zvíře, zabíjí Boha,a to pomíjím všechno, co nelze říkat bez ostychu.

IV.13 O těch, kteří prohlašují za částky Boha pouze rozumné živočichy Prohlašují-li za částky Boha pouze rozumné živočichy, to znamená lidi, pročneuznávají za část Boha i zvířata, je-li jím celý svět? Je to nešťastná myšlenka.Když bijí dítě, bijí Boha? Nebo mohou být části Boha bezbožné anespravedlivé?

IV.14 O tom, že růst říší není vhodné připisovat Jovovi, protože Victoria by na to dílo stačila sama, je-li bohyní, jak oni myslí

Je-li bohyně vítězství Victoria milostivou příznivkyní vítězů, k čemu by mělizapotřebí ještě Jova? Všechna království jí jdou s cesty, i když Juppiterodpočívá nebo dělá něco jiného.

IV.15 O tom, zda je myslitelné, že by dobří chtěli vládnout nad většímprostoremDobří lidé nechtějí za účelem rozšíření svého panství nespravedlivě bojovatproti pokojným sousedům, kteří nikomu neublížili. Lidská společnost by bylašťastnější, kdyby všechny státy byly malé a žily ve svorném sousedství,podobně jako ve velkém městě bývá mnoho domů. Větší štěstí je mít dobréhosouseda v míru, než pokořit špatného souseda ve válce. Je to špatné přání, kdyžsi přeješ mít někoho, koho bys nenáviděl nebo koho by ses bál, jen aby tu mohlbýt někdo, nad kým bys vítězil. Nespravedliví vítězové pak vládnouspravedlivým poraženým.

IV.16 Proč Římané přidělili každé věci a každému ději zvláštního boha, ale svatyni Pokoje chtěli mít za hradbamiBohyně Agenoria84 vede člověka k činnosti, bohyně Stimula k jednání nadpravou míru, bohyně Murcia85 k liknavosti, tj. lenosti a netečnosti; bohyněStrenia k ráznosti a těmto a ještě mnoha jiným bohům Římané přinášeli oběti.Bůh pokoje Quies však od nich nebyl veřejně přijat a měl však svatyni zaCollinskou branou. Bylo to známkou nepokojného ducha? Nebo to znamenalo,že nemůže nalézt pokoj ten, kdo vytrvale uctívá zástup nepravých bohů?

IV.17 O tom, zda i Victoria měla být považována za rozhodující bohyni,když nejvyšší moc náleží JovoviSnad řeknou, že Victorii posílá Juppiter a ona přichází, ke komu on rozkáže, azůstane na jeho straně. Měli tedy o všechno prosit jenom Jova a jemu jedinémuobětovat, nemůže-li Victoria jednat podle vlastní vůle a musí-li poslouchat Jova.Pravý Král věků, jediný Bůh, však posílá nikoli Victorii, ale svého anděla, adává vítězství tomu, komu chce. Jeho vůle může být skrytá, ale nemůže býtnespravedlivá.

IV.18 Jak vyznavači bohyně Blaženosti a Štěstěny od sebe tyto dvě bohyněrozeznávajíKde je Blaženost, nemělo by chybět nic dobrého. A jaký je rozdíl meziBlažeností a Štěstěnou (Náhodou)86? Náhoda na rozdíl od Blaženosti může být inešťastná. A Blaženost je to, čeho se dostává dobrým lidem za předcházející

84 Jejím mužským korrelátem je Peragenor.85 Murcidus = liknavý86 Římská bohyně Fortuna nebo též Fors, zvaná někdy Fors Fortuna; s ní je totožná řecká bohyně Tyché. BohyněFelicitas je zosobněné Štěstí.

zásluhy, kdežto dobrá Štěstěna potkává lidi nahodile, dobré i zlé, a vůbecnepřihlíží k jejich zásluhám, a proto se také nazývá Náhodou. Je-li však ŠtěstěnaNáhodou, neplyne z jejího uctívání žádný prospěch. Nebo snad i ji posíláJuppiter, kam chce? Potom ať je uctíván jedině on sám, vždyť pošle-li Štěstěnukamkoli, nemůže se jeho vůli vzepřít.

IV.19 O ženské ŠtěstěněPovídá se, že socha bohyně Štěstěny, zasvěcená ženami a zvaná ženská Štěstěna,vícekrát promluvila. Tomu není třeba se divit, protože pro zlé duchy není klamnic těžkého.

IV.20 O Ctnosti a Věrnosti, které pohané poctili svatyněmi a oběťmi,pomíjejíce ostatní ctnosti, které měly být uctívány zrovna tak, když už oněm bylo božství připisovánoprávemKdyby Ctnost skutečně byla bohyní, zasloužila by přednost před mnoha jinými.Ona však není bohyní, nýbrž je darem od Boha. A jak mohou vědět, co jeVěrnost, když její první a největší povinností je věřit v jednoho pravého Boha?Ostatně proč jim nestačila už Ctnost, což v ní není zahrnuta i Věrnost? Vždyťctnost se musí rozdělit na čtyři druhy: rozumnost, spravedlnost, statečnost auměřenost, přičemž věrnost čili víra je součástí spravedlností a má u nás prvnímísto, neboť „spravedlivý živ je z víry87“. Uctíván by měl být jenom jediný Bůh,jenž má všechny ctnosti a jenž je všemi ctnostmi!

IV.21 O tom, že se mohli spokojit alespoň Ctností a Blažeností, když užnedospěli k poznání jediného BohaCtnost a Blaženost nepovyšuje na bohyně pravda, ale klam; vždyť jsou to daryjediného pravého Boha a samy o sobě bohyněmi nejsou. A když je uznali zabohyně, neměli se shánět po dalších; vždyť má-li člověk ctnost a blaženost, coby ještě chtěl? Proč musely rodičky vzývat bohyni Lucinu, aby dobře porodily;proč bylo třeba vzývat bohyni Opis, když se rodily; boha Vagitana, kdyžplakaly; bohyni Cuninu, když spaly; bohyni Ruminu, když sály; bohyni Adeonu,když přicházely; bohyni Abeonu, když odcházely; boha Volumna a bohyniVolumnu, aby dobře volily; svatební bohy, aby vstoupily do šťastnéhomanželství; polní bohy, aby sklízely dobrou úrodu; boha Marta a bohyniBellonu, aby šťastně válčily; bohyni Victorii, aby vítězily; bohyni Pellonu, abyzahnaly nepřátele; bohyni Pecunii, aby měly hodně peněz; boha Aesculana ajeho syna Argentina, aby měly měďáky i stříbrňáky? Proč bylo nutné vzývat nadunavenými Fessonu a nad nemocnými Apollóna nebo Aesculapia?

87 Hbk 2,4

IV.22 O bohoslužebné vědě, kterou Varro daroval ŘímanůmProč se Varro88 chlubí, že svým spoluobčanům prokazuje ohromné dobrodiní,když nejen vyjmenovává bohy, které mají Římané ctít, ale také vykládá, jakýobor působnosti který z nich má? Kdyby raději podle pravdy učil, že lidé majíctít jediného pravého Boha, od něhož pochází každé dobro, tehdy by mu býtdoopravdy vděčný kdekdo.

IV.23 O Blaženosti, které Římané, ctitelé mnoha bohů, dlouhoneprokazovali božskou úctu, ačkoli by stačila sama za všechnyAle o to nyní jde: jsou-li jejich knihy a obřady pravé a Blaženost je bohyní, pročnebyla uctívána samotná, když mohla udílet všechny dary a učinit člověkablaženým jednodušeji? Vždyť kdo by si něco přál za jiným účelem, než aby bylšťasten? Proč takové významné bohyni postavil svatyni teprve Lucullus a pročsám Romulus nepřestal vzývat jiné bohy, ačkoli přece nechybělo by nic, kdybybyla přítomna ona? A k čemu zavedl Numa tolik bohů a bohyní bez ní? Nebo jisnad v tom nepřehledném zástupu přehlédl? Jak si máme vysvětlit, že římskáříše se šířila už na všechny strany, ale Blaženost ještě nikdo neuctíval? Nebosnad bylo právě to příčinou, že říše byla spíše veliká než blažená? A jak byvlastně mohla být pravá blaženost tam, kde nebylo pravé zbožnosti? Pravázbožnost není nic jiného než pravá úcta k jedinému pravému Bohu, nikoli úctatolika bohů nepravých! Není-li Blaženost bohyní, protože je Božím darem,hledejme toho pravého Boha, který by ji mohl dát, a opusťme celý ten zástupnepravých bohů či spíše škodlivých zlobohů, kterých se drží jen pošetilý davhloupých lidí. Kdo ctí Blaženost jako bohyni, odvrací se od Boha, pravéhoDárce blaženosti: neujde hladu ten, kdo olizuje chléb namalovaný a neřekne sioň člověku, který peče chléb skutečný.

IV.24 Jakým způsobem hájí pohané toho, že mezi bohy uctívají i božskédaryPohané bohům, pro něž nenalézali jmen, dávali jména těch věcí, ve kterýchpoznávali jejich působení. Přitom z nich tvořili názvy osobními příponami, např.bohyni války dali jméno Bellona, nikoli Bellum. Odvolávali se na své předky,kteří rozlišovali mezi božstvy a božskými dary. Proto mluví-li se bohyniBlaženosti, nemyslí se tím blaženost darovaná, nýbrž Blaženost darující.

IV.25 O jediném Bohu, jenž má být uctíván výhradně a jehož jméno sicenení známo,

88 Viz pozn. 29

ale kterého poznáváme jako Dárce blaženostiPo předcházejícím výkladu snad bude mnohem lehčí přesvědčit o našem názoruty, jejichž srdce není příliš zatvrzelé. Je třeba odmítnout hlučný dav zlých duchůa sloužit jedinému pravému Bohu, Dárci blaženosti. Není to ten, kteréhonazývají Jovem, který cizoložil s manželkami druhých a který si zamiloval aunesl krásného chlapce.

IV.26 O divadelních hrách, jejichž provozování si bohové na svých ctitelíchvynutiliLidé jsou poddáni zlým duchům, a proto bohům prokazují z donucení pocty,jaké by při jasném úsudku mohli pokládat za hnusnou snůšku vybájenýchbožských zločinů!

IV.27 O trojím druhu bohů, jak o nich pojednal velekněz Scaevola89

Jeden u básníků, druhý u filosofů a třetí u státníků. První druh není podle něhok ničemu, protože se o bozích bájí leccos nedůstojného. A co nedůstojného?Básníci zkreslují bohy tak, že ti nesnesou srovnání se slušnými lidmi: jedenkrade, druhý cizoloží, třetí jedná nebo mluví hanebně. Druhý druh se podle něhopro stát nehodí, protože obsahuje leccos zbytečného a také národu škodlivého. Akteré jsou ty věci, jejichž vyzrazení škodí lidu? Podle něho je to skutečnost, žeHerkules, Aesculapius, Castor a Pollux byli lidé a zemřeli jako každý jinýčlověk a že obce nemají pravé obrazy bohů, protože bůh nemá tělo ani pohlavíani věk. Velekněz si nepřeje, aby to lid věděl, ale přitom si nemyslí, že by tonebyla pravda. Pokládá tedy za prospěšné, aby v náboženských věcech bylyobce klamány.

IV.28 O tom, zda uctívání bohů přispělo k získání a rozšíření římskéhopanstvíBohové, kteří se dávají usmiřovat či spíše obžalovávat nestoudnými hrami,nemohli zvětšit a zachovat římskou říši. Kdyby totiž měli takovou moc, dali bytakový veliký dar spíše Řekům, kteří je při divadelních hrách ctili čestněji adůstojněji. Římané své panství nemohli mít bez vůle jediného pravého Boha,avšak kdyby zavrhli množství nepravých bohů, poznali by toho Jediného, akdyby jej ctili vírou a mravností, obdrželi by věčné království bez ohledu na to,zda na tomto světě měli království jakkoli velké nebo malé či neměli je vůbec.

IV.29 Jak falešné bylo znamení, jímž prý byla předpověděna síla a trvánířímské říšePři stavbě Jovova chrámu za krále Tarquinia nebylo možné odstranit jejichsvatyně na Kapitolu, a proto byly ponechány uvnitř Jovova chrámu. Římané

89 Viz pozn. 75

jako národ Martův nepostoupí nikomu svoje místo, římskými hranicemizásluhou boha Termina90 nikdo nepohne a římské mužstvo (juventus) zásluhoubohyně Juventy91 před nikým neustoupí. Nechce se jim uznat, že bohové, kteřínechtěli ustoupit Jovovi, museli nakonec ustoupit Kristu, a to nejen ze svýchsídel, ale hlavně ze srdcí věřících. Přesto ještě před Kristem bylo římské vojskoněkolikrát poraženo a rozprášeno, to znamená obráceno na útěk, nepřátelé vpadlido samého Města a říšské hranice se zúžily. Ostatně hranice římské říše bylyzměněny i později, a to rozhodnutím císaře Hadriána92, který perské říšipostoupil Arménii, Mezopotámii a Assýrii; asi měl Terminus větší strach předkrálem lidí Hadriánem než před králem bohů Jovem, vždyť ustoupil nejen vůliHadriánově, ale později také nerozvážnosti Juliánově93 a tísni Joviánově94. Tohosi všimli soudnější a vážnější Římané, ale nezmohli mnoho proti zlozvyku obce,zavázané k démonským obřadům, ačkoli tušili jejich lichost, a myslili, ženáboženská úcta se má vzdávat hmotné přírodě, kterou ovládá a řídí jedinýpravý Bůh, ale tím sloužili tvorstvu místo Tvůrci95, a proto musela přijít pomocod toho jediného pravého Boha, jenž vyslal zbožné muže, aby hlásali jedinépravé náboženství a podstoupili pro ně smrt.

IV.30 K jakému úsudku o pohanských bozích se přiznávají i jejichvyznavačiCicero, ač sám ptakopravec, posmívá se znamením z letu ptactva. Ve svém spiseO přirozenosti bohů96 nechává v II. knize vystupovat stoika Quinta LuciliaBalba, který se pohoršuje nad mythologickými představami a snaží se oddělitnáboženství od pověry (superstitio). Jediný pravý Bůh však není nebem nebozemí, nýbrž Stvořitelem a Pánem nebe a země, jenž pověry vyvrací pokorouKristovou, kázáním apoštolů a vírou mučedníků, jakož i svobodnou službouvšech svých svobodných služebníků.

IV.31 O názorech Varrona, který lidové představy odsoudil a myslil, že mábýt uctíván jediný pravý Bůh, ačkoli k jeho poznání nedošelSám Varro, který zařadil divadelní hry mezi božské věci, třebaže tak neučinil nazákladě vlastní úvahy, a na mnoha místech nabádal k uctívání bohů, doznává, žese pohanských zvyklostí římské obce nedrží z vlastního předsvědčení. Podle

90 Terminus byl římský bůh mezníků a hranic, chránící vlastnictví. K jeho poctě byly slaveny 23. únoraterminálie, kdy se majitelé pozemků scházeli u hraničních kamenů k obětem a potom k hostinám.91 Juventas byla římská bohyně mládí, chránící zvláště mužskou mládež. 92 Císař Hadrián vládl v letech 117-138.93 Císař Julián Odpadlík (361-363), synovec císaře Konstantina Velikého, odpadl k pohanství. 94 Císař Jovián byl nástupcem Juliána Odpadlíka a vládl pouze osm měsíců v zimě 363-364.95 Srov. Ř 1,2596 De natura deorum, Ciceronův filosofický spis z r. 45 př. Kr. Má formu dialogu mezi epikurejcem GajemVellejem, skeptikem Gajem Kottou, a stoikem Quintem Luciliem Balbem.

názoru tohoto soudného a učeného spisovatele pochopili podstatu Boha jenomti, kteří jej mají za duši, jež pohybem i rozumem řídí svět, a náboženství sezachovává v čistší podobě jen bez model. Z toho důvodu se radují zlí duchové,ovládající podvodníky i podvedené, neboť poznání mnoha věcí není liduprospěšné, a proto se skrývá za mlčenlivou zdí mystérií. Z moci zlých duchů násosvobozuje jedinečná oběť prolité krve Kristovy a dar Ducha svatého námudělený.

IV.32 Pro který zdánlivý užitek si státníci přáli, aby v poddaných národech zůstaly falešné náboženské představyO rodokmenech bohů vykládá, že v té věci byly národy nakloněny věřit spíšebásníkům než vědcům, a proto jejich předkové (staří Římané) věřili v pohlaví av rozmnožování bohů a určili jejich manželské svazky. To se jistě nestalo pronic jiného než proto, aby někteří lidé zdánlivě rozumní a moudří mohli národv náboženských věcech klamat, a tak nejen uctívat, ale i napodobovat zlé duchy,kteří mají nesmírnou touhu podvádět. Nespravedliví státníci předkládalinárodům pod pláštíkem náboženství jako pravdu věci, jejichž nepravdivostznali. Tímto způsobem je těsněji připoutávali ke státu a lehčeji ovládali jakopoddané. Který křehký a neučený člověk by unikl společnému úskoku státníků azlých duchů?

IV.33 O tom, že v plánu a moci pravého Boha jsou určeny doby všemkrálům i královstvímJediný pravý Bůh, Původce a Dárce blaženosti, dává pozemská královstvídobrým i zlým. Nečiní tak nahodile, neboť je u Bůh, u něhož není místo proslepou náhodu ani nezměnitelný osud, nýbrž podle řádu věcí a časů, námskrytého a jen jemu dokonale známého, jemuž není poddán jako sluha, nýbržrozvrhuje ho a řídí jako Pán. Blaženost dává jen dobrým: ji totiž mohou mít inemít otroci, a mohou ji mít i nemít králové, a bude vrchovatá v tom životě, vekterém už nikdo nebude otročit. Proto pozemská království dává dobrým i zlým,aby naznačil, že tento dar není něco velikého a v něm samém není praváblaženost. Podobně i tajemství Starého zákona, v němž byl skryt Nový,naznačují věcmi časnými věci věčné.

IV.34 O židovském království, které bylo založeno a chráněno jedinýmpravým Bohem tak dlouho, dokud setrvávalo v pravém náboženstvíAby se tedy poznalo, že časné statky jsou pouze v rukou jediného pravého Boha,a nikoli v rukou mnoha nepravých bohů, rozmnožil Bůh svůj lid v Egyptě zeskrovného počtu a osvobodil jej velikými zázraky. Jejich ženy nevzývalyLucinu, aby dobře porodily, neboť on sám zachránil jejich novorozeňata z rukou

egyptských pronásledovatelů; jejich děti byly odkojeny bez Ruminy, leželyv kolébkách bez Cuniny, jedly a pily bez Educy a Potiny. A když přecházeliRudé moře, propustilo je bez vzývání Neptuna, kdežto jejich nepřátele v patáchza nimi zatopilo proudícími vlnami. Nasytili se mannou z nebe bez vzýváníMannie, napili se vody ze skály bez vzývání nymf, válčili a vítězili bez obětíMartovi a Belloně a vítězství měli za dar Boží. Vždyť od Boha se jim dostaloúrody bez Segetie, býků bez Bubony, medu bez Mellony, jablek bez Pomony. Akdyby bývali proti němu nezhřešili tím, že odpadli k cizím bohům, a pak tím, žezabili Krista, byli by zůstali v témže království, ale nyní jsou rozptýleni téměřpo všech zemích a národech. Božská prozřetelnost tím ukazuje, že nynějšíkácení soch a hájů i boření oltářů a chrámů nepravých bohů i zákaz modlářskýchobětí bylo už dávno předpovězeno v jejich knihách.

V. kniha(má 26 kapitol)

Plností všech žádoucích věcí je blaženost, která není bohyní, nýbrž daremBožím. Lidé nemají proto uctívat žádného Boha kromě toho, který jediný jemůže učinit blaženými. Proč však Bůh, jenž může dávat pozemské statky lidemdobrým i zlým, dal římské říši takovou velikost a tak dlouhé trvání? To přecenebylo dílem nepravých bohů!

V.1 O tom, že příčina římské světovlády není nahodilá ani osudová anezávisí na postavení hvězdPříčina velikosti a dlouhého trvání římské říše není nahodilá ani osudová anezávisí na postavení hvězd. Nahodilé věci nemají příčinu a osudové věci jsounaprosto nutné mimo lidskou i božskou vůli. Lidská království však pocházejíz božské prozřetelnosti a ta nemá nic společného s postavením hvězd. Kdybytotiž hvězdy rozhodovaly bez Boží vůle o tom, co vykonáme dobrého nebozlého, jací budeme a jaký povedeme život, pak by to nevedlo k ničemu jinému,než aby nebyl uctíván a vzýván Bůh. Ostatně hvězdopravci nikdy nedovedli

vysvětlit, proč se dvojčata zpravidla tolik liší svým povoláním, způsobem smrti ijinými životními okolnostmi, ačkoli při narození je dělil jen nepatrný zlomekčasu a počati byli v jediném okamžiku.

V.2 O stejném i nestejném zdravotním stavu dvojčatCo lékař přičítá podobnosti zdravotnímu stavu, to astrolog vykládá jakopůsobnost postavení hvězd v době jejich početí a narození. Výklad lékařův jebližší pravdě, protože dvojčata pocházejí ze stejných rodičů, živí se stejnoustravou v téže domácnosti, pijí stejnou vodu, bydlí v jednom místě a mívajístejné zvyky.

V.3 O důkazu, který si v otázce dvojčat odvodil z hrnčířského kruhumatematik NigidiusNigidius97 roztočil hrnčířský kruh a dvakrát za sebou v největší rychlosti na němoznačil černidlem jediné místo, ale když pohyb ustal, značky na okraji kruhubyly dosti daleko od sebe. Podle něho z ohromné rychlosti nebe pocházejírůznosti v povahách a osudech dvojčat. Jak potom astrologové mohoupředpovídat jiným věci, které závisí na skrytém časovém rozdílu, jestliže by mělvliv už tak nepatrný časový úsek? Tato obdoba je křehčí než nádoba, kteréhrnčířský kruh dává tvar.

V.4 O blížencích Ezauovi a Jákobovi, kteří se navzájem značně lišilipovahou i skutkyEzau a Jákob se narodili jeden po druhém tak rychle, že druhý držel prvního zachodidlo. Přesto rozdílnost jejich povahy i života byla veliká, stejně jako různostjejich skutků a postavení v přízni rodičů, takže ta nepodobnost z nich nakonecučinila nepřátele.Tím není řečeno, že zatímco jeden chodil, druhý seděl, anebože při spánku jednoho druhý bděl nebo při řeči jednoho druhý mlčel. Ale jedensloužil jako nádeník, druhý nesloužil vůbec; jeden přišel o velikou důstojnost,druhý ji nedosáhl; jednoho matka milovala, druhého nikoli. K čemu tedy tenslavný pokus s hrnčířským kruhem? Leda k tomu, aby se lidé hliněného srdcepotáceli v bludném kruhu, jen aby nevyšla najevo jalovost astrologie.

V.5 Co usvědčuje astrology z toho, že se věnují pavěděProč blíženci stonají současně, a nikoli jeden po druhém, jako se jeden podruhém narodili? Proč se u nich nemoc současně zhoršuje i polevuje? Vždyť seurčitě nemohli narodit najednou! Mohou cestovat každý jindy, každý se můžeoženit jindy, každý může zplodit děti jindy, tak proč by nemohli stonat každý

97 Figulus Publius Nigidius (+ 45 př. Kr.), polyhistor a po Varronovi nejučenější Říman své doby, přítelCiceronův. Napsal řadu spisů přírodovědeckých a gramatických; zabýval se astrologií a magií.

jindy? Poseidonios98, veliký hvězdář a zároveň filosof vykládá případ dvousoučasně nemocných blíženců tak, že současně byli zplozeni a současně senarodili.

V.6 O dvojčatech různého pohlavíPočetí blíženců je nesporně současné pro oba, ale proč někdy bývá jeden počatjako muž a druhý jako žena? Zevnějškem si bývají podobni, ale způsobemživota i zaměstnáním se velice liší. Je to neuvěřitelné pro toho, kdo věřív hvězdné osudy, ale není to nic divného pro toho, kdo pomýšlí na lidskou vůli ana Boží dary. Víme, že se oddalováním a přibližováním slunce se mění ročnídoby a s dorůstáním a couváním měsíce některých věcí přibývá a ubývá, alevolné úkony nepodléhají postavení hvězd.V.7 O volbě dne pro ženitbu nebo pro sázení či setí na poliNěkteří lidé sestrojují svým činům jakýsi nový osud volbou dní. Jak si mohoustvořit osud, který neměli, a jak by jim na základě zvoleného dne začalo býtsouzeno to, co jim při jejich narození souzeno nebylo? Jaká to jedinečnáhloupost! Nechtějí si uvědomit ani to, že když osijí pole ve vybraný den,zároveň bude oseto mnoho jiných polí, a přece klasy souvěké a sourostlés ostatními se liší osudem: jedny zničí sněť, druhé ozobou ptáci, třetí sklidí lidé.

V.8 O těch, kteří nenazývají postavení hvězd osudem, nýbrž řetězci příčin,závisícím na vůli BožíNěkteří postavení hvězd nenazývají osudem, nýbrž řetězci či řadou příčin, jíž seděje všechno dění. A tuto řadu příčin podřizují vůli a moci jediného pravéhoBoha, o němž věříme, že ví všechno nejlépe a nejspravedlivěji, ještě než se tostane, a nic nenechává neuspořádaného. Annaeus Seneca99 napsal tyto verše:„Nejvyšší Otče, nebeské klenby Pane, veď mne, kam tobě libo, uposlechnu hneda s horlivostí. Jinak půjdu vzdychaje a nerad snesu, co jsem mohl konat sám.Osud mne vede, chci-li, a vleče, nechci-li.“ V posledním verši nazývá osudemto, co výše nazval vůlí nejvyššího Otce, jehož je hotov uposlechnout, aby byljako ochotný veden, a ne proti své vůli vlečen. S touto myšlenkou se shodují iHomérovy verše100, přeložené do latiny od Cicerona: „Jaký je den, jímž ozáříprávě sám Juppiter otec úrodné země, taková jsou i myšlení lidská.“

V.9 O Božím předzvědění a o svobodné lidské vůli proti výměru CiceronovuCicero se pokouší vyvrátit věštecké umění101, když popírá znalost budoucíchvěcí a dovozuje, že vůbec neexistuje ani u člověka, ani u boha, takže není ani98 Poseidonios z Apameje (+ 51 př. Kr.), stoický filosof, etnograf, geograf, meteorolog, astronom a historik. Učil,že svět je prostoupen životní silou, pramenící ze slunce. 99 Lucius Aenneus Seneca (+ 65 po Kr.), římský filosof, dramatik a básník. Neronův vychovatel v letech 49-54.V r. 65 byl obviněn z účasti na Pisonově spiknutí a donucen k sebevraždě. Viz Epistulae, 107.100 Viz Odyssea XVIII, 136n.101 Viz O věšteckém umění neboli De divinatione II

možnost jakéhokoli předpovídání budoucnosti. Tím nesprávně popírá ipředzvědění Boží a snaží se odbýt každé proroctví.

V.10 O tom, zda lidskou vůli ovládá nějaká nutnostNutností rozumíme to, co není v naší moci, a také to, co proti naší vůli uplatňujesvou moc, např. nutnost smrti. Děláme mnoho věcí, které bychom nedělali,kdybychom nechtěli. Kdykoli chceme, nutně chceme ze své svobodné vůle,která koná, co by se nestalo, kdybychom nechtěli. Nelze říci, že na naší vůlinezáleží, jestliže Bůh předem zná, co se v naší vůli odehraje. Boží předzvěděnívšak neruší naši svobodnou vůli. Vždyť člověk nehřeší proto, že by Bůh o jehohříchu předem věděl, a nehřeší ani osud, ani náhoda, nýbrž hříšník sám, a kdybynechtěl, jistě by nezhřešil.

V.11 O všeobecné prozřetelnosti Boží, jejíž zákony zahrnují všechnoJediný pravý Bůh se svým Slovem a Duchem svatým Stvořitel každé duše ikaždého těla stvořil i člověka, jehož po pádu do hříchu nenechal bez trestu anineopustil bez milosrdenství. On dal bytí dobrým i zlým, všemu živému ineživému, nerostům i rostlinám, zvířatům i lidem a andělům, on je původcemživota růstového, smyslového i rozumového. O něm nelze věřit, že by ze zákonůsvé prozřetelnosti vyloučil lidská království, jejich panování i otročení.

V.12 Pro které ctnosti si staří Římané zasloužili, aby pravý Bůh dával vzrůst jejich říši, ačkoli jej neuctívaliV moci jediného pravého Boha jsou i pozemská království. Ačkoli staří Římanéuctívali nepravé bohy a přinášeli oběti zlým duchům, vzrůst a trvání římské říšenebylo zásluhou nepravých bohů ani osudu, nýbrž všemocné vůle Boží. Římanétoužili po slávě a chtěli mít svou vlast svobodnou a vládnoucí. Nemohli snéstkrálovskou vládu a zavedli si roční úřady dvou konzulů. Pouhá svoboda jim bylamálo bez panování. Cato102 řekl: „Nemyslete si, že to byly zbraně, jimiž našipředkové udělali z malého státu veliký! Kdyby to byla pravda, museli bychomjej mít znamenitý nade všechno pomyšlení, protože máme spojenců i občanů azbraní i koní mnohem víc než kdokoli. Ale byly to jiné věci, které je učinilyvelikými, a těch se nám nedostává: píle v soukromém životě, spravedlnost veveřejném životě, volnost ducha v rozhodování. Místo toho máme nadbytekv soukromém životě, nouzi ve veřejném životě, chybí rozdíl mezi dobrými ašpatnými, panuje ctižádost, každý se stará sám o sobe a je otrokem rozkoší,peněz nebo oblíbenosti, a proto je nechráněný stát vydán útoku.“

102 Marcus Porcius Cato Starší (+ 194 př. Kr.), římský spisovatel a řečník, voják a politik. Za III. punské války prosazoval zničení Karthága. (Viz Cat. 52,19)

V.13 O slávychtivosti, která je sice vadou, ale pokládá se za ctnost, protožebrzdí vady ještě většíDokud trvaly říše Východu, chtěl Bůh i vznik říše Západu, založené sicepozději, zato však rozsáhlejší, mocnější a slavnější. V zájmu potlačení těžkýchneřestí mnoha národů svěřil tu říši takovým lidem, kteří hledali slávu ve služběvlasti a neváhali klást její blaho nad blaho vlastní, takže pro svou jedinou chybu,jíž byla slávychtivost, drželi na uzdě touhu po penězích i řadu jiných neřestí.Politik Cicero pokládal slávychtivost za užitečnou pro stát. Básník Horác103 všakviděl i ve slávychtivosti neřest a napsal: „Větší získáš království, ovládneš-lichtíč, než kdybys Afriku s Hispánií spojil ve svých rukou a v obou zemích Punby ti sloužil.“ Na hrdinské Římany však nečekalo království nebeské, nýbržpozemské; nečekal na ně život věčný, nýbrž život časný a po smrti jen slavnápamátka.

V.14 O tom, že touha po lidské chvále má být vymýcena, protože všechnasláva spravedlivých je v BohuNesporně je lépe této žádosti se opřít než jí shovívat. Vždyť každý je Bohupodobnější, čím je této nečistoty čistší. Kéž je slávychtivost aspoň převyšovánaláskou ke spravedlnosti a kéž se zastydí a ustoupí lásce k pravdě. Slávychtivostje podle slov Kristových nepřítelkyní víry104.Apoštolové hlásali slovo Boží tam,kde nejen nedocházelo ocenění, ale dokonce bylo stíháno naprostýmopovržením a nestyděli105 se za ně, ba snášeli pomluvy, tresty a pronásledování,a tak nejen božsky mluvili, ale i žili, a proto se jim dostalo slávy od Boha.Nechtěli být dobrými pro slávu lidskou106, nýbrž pro slávu božskou107, aby bylislavní ne pro sebe, nýbrž pro Boha a pro spásu nesmrtelných lidských duší.V jejich stopách pak šli mučedníci.

V.15 O časné odplatě, kterou Bůh odměnil Římany za dobré mravyBůh odměnil pohanské Římany za jejich dobré mravy pozemskou slávou, takžeměli svoji odměnu (srov. Mt 6,2). Oni zanedbali svoje osobní zájmy prospolečnou věc, totiž pro stát a jeho pokladnu; oni přemohli hrabivost,zachovávali zákony a pozdvihli mnoho národů k lepšímu životu.

V.16 O odměně svatých členů věčné obce, kterým římské ctnosti přinášejíužitek jako vzory

103 Quintus Horatius Flaccus (+ 8 př. Kr.), římský básník. (Viz Ódy II, 2, 9.)104 Srov. J 5,44 a J 12,43.105 Srov. Mt 10,33 a L 12,1.106 Srov. Mt 6,1107 Srov. Mt 5,16

Daleko jiná je odplata svatých, kteří uctívají jediného pravého Boha zbožnýmklaněním (latreia) a zakoušejí pro pravdu pomluvy a jiná protivenství. Jejichobec je věčná, protože se v ní nikdo nerodí ani v ní nikdo neumírá a všichni majípodíl na úplné blaženosti, která je darem Božím. Římská říše nebyla rozšířenak lidské slávě jen proto, aby ctnostní pohané obdrželi svou odměnu, nýbrž iproto, aby členové věčné obce za svého pozemského putování pozorovali římskéctnosti a aby viděli, jakou láskou jsme povinni své nebeské vlasti pro věčnýživot, když jejich pozemská vlast byla tolik milována pro časnou slávu.

V.17 Jaké bylo ovoce římských válek a jaký znamenaly přínos pro poraženéHledíme-li na tento krátký život synů smrti, co záleží na tom, pod čí vládou žijesmrtelný člověk, nenutí-li ho vládcové k bezbožným a nespravedlivýmskutkům? Římané podmaněným národům dali svoje zákony a v ničem jimneškodili kromě toho, že se tak stalo za cenu válečného krveprolití; bylo bylepší, kdyby se tak stalo po dobrém, ale to by vítězové přišli o svou slávu. Ažpozději byly tyto národy přijaty do svazku obce a jejich příslušníci se staliřímskými občany, a tak nakonec dostali všichni, co dříve měla jen menšina. Lidbez vlastních pozemků byl musel živit stát a výživu proň by poskytovalispřátelené národy, což by činily ochotněji skrze dobré správce, než kdyby odnich byla vymáhána jako od poražených. Pro dobré mravy a bezpečnost nemážádný význam to, že jedni zvítězili a druzí byli poraženi, vždyť nicotná pýchalidské slávy je jako dým. Nebeská obec se liší od pozemské jako nebe od země,jako věčnost od časnosti, jako sluneční a měsíční světlo od toho, který slunce iměsíc stvořil. Jaké dobré skutky vykonali, jaké zlo vytrpěli, jaké vášně zkrotilipro lidskou slávu ti, kdo patří do pozemské obce? A co my jsme vykonali avytrpěli, abychom se dostali do nebeské obce? Ostatně odpuštění hříchů, kteréshromažďuje členy nebeské obce, se mlhavě podobá Romulovu azylu, do něhožse shromáždili zločinci všeho druhu, byvše zlákáni beztrestností, aby z nich bylozaloženo Město.

V.18 Jak daleci mají být křesťané povýšenosti, učiní-li něco z lásky k věčnévlasti, když Římané vykonali tak veliké skutky pro lidskou slávu a pozemskouvlast

Co je na tom velikého, pohrdne-li někdo pro věčnou nebeskou vlast všemi svodytohoto světa, když Brutus 108 odpravil pro časnou pozemskou vlast dokoncesvoje syny? Nebeská vlast ovšem nikoho nenutí k takovému činu. Jestližez touhy po svobodě a lidské chvále mohl otec zabít své syny, pak pro pravousvobodu a z lásky k lidem nejsou zabíjeni synové, nýbrž chudí jsou přijímáni zasyny.

V.19 Čím se liší slávychtivost a mocichtivostJe jistě rozdíl mezi touhou po lidské slávě a touhou po vládě nad lidmi. Avšakčlověk, který si příliš libuje v lidské slávě, mívá jen krůček k touze po vládě. Alekdo touží po skutečné slávě, snaží se, aby se lidem neznelíbil, a proto jde dobroucestou, a kdyby mu na lidech nezáleželo, pak se snaží vytouženého cíledosáhnout i za cenu podvodu a zločinu, a proto se neváhá vydat po špatné cestě,chtěje se zdát dobrým a nejsa jím. Ale je velkou ctností, pohrdá-li někdo slávoua přičiňuje-li se, aby byl raději chválen ten, od něhož má člověk všechno. A kdoslávou pohrdá a přitom dychtí po moci, překonává svou neřestnou ukrutnostínebo rozmařilostí i zvířata: takový byl císař Nero, jehož změkčilost byla takveliká, že se pokládalo za nemožné obávat se od něho nějakého mužného kroku,a přitom jeho ukrutnost byla tak veliká, že u něho nebylo možné doufatv nějakou shovívavost. Avšak i takovým lidem se dostává panovnické mocibožskou prozřetelností, jak čteme109 v knize Přísloví, a to pro zkaženost lidu110, amůže tu být i jiná příčina, skrytější a známá více Bohu než nám, hledící k tomu,co si lidé zasluhují. Bez pravé zbožnosti nemůže mít nikdo pravou ctnost a nenípravou ctností, co slouží k lidské slávě. Ti, kdo nepatří k věčné obci Boží, dávajíčasné obci pozemské větší užitek, mají-li alespoň tuto ctnost, než kdyby neměliani ji. Není pro lidskou společnost většího blaha, než kdyby lidé opravdu zbožnía dobře žijící dovedli spravovat národy a měli z milosti Boží moc právě oni.Vždyť oni přičítají svou ctnost výhradně milosti od Boha, jenž jim ji dal projejich dobrou vůli, pravou víru a pokornou prosbu, a dobře chápou, že do úplnéspravedlnosti, jak je ve společnosti dobrých andělů, jim ještě mnoho chybí, asnaží se jí připodobnit.

V.20 Je stejně hanebné, slouží-li ctnost lidské slávě nebo tělesné rozkošiFilosofové, kteří korunu lidské dobra spatřují v samé ctnosti, zahanbují tyfilosofy, kteří ctnosti hodnotí podle tělesné rozkoše, kterou pokládají za žádoucí.Ti první svými slovy vykreslují obraz, jak Rozkoš sedící na trůně jakopanovačná ženština má k ruce Ctnosti jako služky a poroučí Rozumnosti, aby

108 Lucius Junius Brutus, zakladatel římské republiky a první konzul v r. 509 př. Kr. spolu s Luciem TarquiniemCollatinem. Dal popravit své syny Tiberia Junia Bruta a Tita Junia Bruta, kteří se účastnili monarchistickéhospiknutí. 109 Viz Př 8,15110 Viz Jb 34,30

pátrala, jak by mohla Rozkoš panovat a zároveň neutrpět žádnou úhonu;Spravedlnosti, jak by mohla získat přátelské vztahy nezbytné pro tělesnépříjemnosti a aby nikomu neučinila bezpráví pro zachování bezstarostnéhoživota; Statečnosti, aby v případě tělesné nemoci mírnila její bolesti;Uměřenosti, aby v případě přejídání lahůdkami mírnila její nestřídmost. Takovýobraz je hanebný a odporný pro oko dobrých lidí. A podobně by tomu bylos obrazem, jak ctnosti slouží Slávě. Ačkoli Sláva není zhýčkanou ženštinou,přece je nadutá a vnitřně prázdná. Kdo věří v Boha, obrací pozornost spíšek tomu, co se mu na vlastní osobě nelíbí, než k tomu, co se mu líbí jemu (je-livůbec něco takového) nebo Bohu, a to, co se na něm líbí Bohu, přičítá výhradnějeho milosrdenství, vzdává mu díky za vyléčení jedněch vad a prosí ho ovyléčení druhých vad. Kdo z Ducha Božího má ctnosti, je spravedlivý do témíry, že na jedné straně mírní své obdivovatele a na druhé straně miluje svénepřátele a přeje si jejich polepšení a chce z nich mít své druhy, když už to nejdev pozemské vlasti, tak určitě ve vlasti nebeské.

V.21 O tom, že římská říše byla v plánu Boha, od něhož pochází všechna moc a jehož prozřetelnost řídí všechnoMoc dávat království i vládu nepatří nikomu jinému než jedinému pravémuBohu, jenž sice dává blaženost v nebeském království pouze zbožným, alepozemská království dává zbožným i bezbožným, jak se mu líbí, a přitom jemuse nelíbí nic neprávem. Značně přesahuje lidské síly, zkoumat skryté věci aposuzovat, jak si kdo království zasloužil. Dal Římanům říši, kdy chtěl a jakvelikou chtěl, a dal ji také Peršanům, kteří uctívají pouze dva bohy, jednohodobrého a druhého zlého, a tedy bez uctívání těch bohů, jimž Římané podlesvého přesvědčení za svou říši vděčili. Dal ji Mariovi stejně jako Caesarovi,Augustovi zrovna tak jako Neronovi, laskavému Vespasiánovi stejně jakokrutému Domiciánovi, křesťanu Konstantinovi stejně jako odpadlíku Juliánovi.Tento Julián byl oddán jalovým věštbám, hnal se do troufalých podniků a svounerozvážnost záhy zaplatil životem a zanechal hladové vojsko v nepřátelskýchkončinách, takže nebylo jiného vyváznutí než pohnutím hranicemi říše. Tak bůhTerminus ustoupil nutnosti111, ačkoli dříve neustoupil ani Jovovi.

V.22 O tom, že doba i výsledek válek závisí na Božím úradkuTak je tomu i s dobou válek: jednou je kratší, jednou je delší, jak podle svéhorozhodnutí spravedlivě i milosrdně Bůh lidstvo buď trestá, anebo utěšuje. Druhápunská válka znamenala největší pohromu a ztráty pro stát, když během 18 letpovážlivě ztenčila a bezmála vyčerpala římské síly; ve dvou bitvách padlo skoro17 tisíc Římanů. První punská válka byla vedena 23 let a válka s Mithridatem

111 Srov. 4,29 v této knize

dokonce 40 let, ba válka samnitská112 se vlekla skoro 50 let. Řada lidí, neznalýchdějin, velice drze dorážejí na křesťanské náboženství hned, jakmile vidí, ženějaká válka za křesťanské doby trvá déle, a volají, že kdyby křesťanskéhonáboženství nebylo, tak by i tato válka byla rychle ukončena slavnou římskoustatečností s pomocí Marta a Bellony. Ale i staří Římané vedli dlouhé válkys různými výsledky včetně žalostných porážek, jak už to tak bývá, a nechťjednou uznají, co uznat nechtějí, a nechť pošetilými řečmi proti Bohu nehubísami sebe a neklamou nevědomé!

V.23 O válce, ve které gótský král Radagaisus, vyznavač zlých duchů, byl v jediném dni se svou ohromnou armádou poraženCo za našich dnů zcela nedávno učinil Bůh milosrdně a zázračně, tonepřipomínají, naopak se pokoušejí pohřbít to ve tmách zapomenutí u všech lidí,kdyby to šlo. Podobně i já bych byl nevděčný, kdybych o tom mlčel. Kdyžgótský král Radagaisus přitáhl s ohromným a surovým vojskem k Městu a užsahal po hrdle Římanů, byl v jednom dni poražen tak rychle, že ani jeden Římannebyl zabit nebo zraněn, zatímco v jeho vojsku padly tisíce, sám padl do zajetí abyl potrestán smrtí113. Kdyby vpadl do Říma, koho by byl ušetřil? Kterýmpohřebištím mučedníků by byl vzdal čest? Čí krev by byl neprolil? U které ženyby byl ušetřil její stud? Tak Pán světa milosrdně potrestal Římany a ctitelůmzlých duchů ukázal, že jejich modlám nebude dána sláva ke zkáze slabých duší.On sice určil, aby barbarský vpád byl trestem za zkažené lidské mravy, ale svůjhněv zmírnil svou laskavostí a způsobil zázračnou porážku barbarskéhooblehatele.

V.24 Jaká a jak pravá je blaženost křesťanských císařůKřesťanští císařové jsou blažení tehdy, když vládnou spravedlivě anezapomínají, že jsou lidmi, když svoji moc staví do služeb jediného pravéhoBoha a šíří jeho úctu, když hodně pomalu trestají a hodně rychle odpouštějí,když necítí zášť k osobním nepřátelům a s každým jednají spravedlivě, a kdyžnetouží po tom, aby je někdo vychvaloval až do nebes nebo se před nimi plazilv prachu. Neudílejí milost proto, aby nepravost zůstala bez trestu, nýbrž v nadějina polepšení pachatele; svá přísná rozhodnutí vyvažují laskavostí a za svévlastní hříchy konají pokání; jsou tím vzdálenější rozmařilosti, čím volněji by sejí mohli oddat; milejší jim je vláda nad špatnými sklony než touha po rozšířenímoci; nedbají o lichou slávu, spíše touží po věčné blaženosti pro sebe i pro svůjnárod, a tak více milují království věčné než království časné. A nezáleží na

112 Samnité byli svazem italických kmenů na jihu Apeninského poloostrova a představovali pro Římanynejvážnějšího protivníka v boji o nadvládu v Itálii. Římané s nimi vedli tři války v letech 343 – 290 př. Kr.(přesněji v letech 343-341, 326-304 a 298-290 př. Kr.) a po jejich skončení se stali nezpochybnitelnými pánycelého Apeninského poloostrova.113 Byl popraven 23. srpna 406.

tom, jak dlouho panovali, zda po nich nastoupili vlastní synové nebo zdaporazili své nepřátele, protože takto uvažovali ctitelé zlých duchů.

V.25 O úspěších, které Bůh propůjčil křesťanskému císaři KonstantinoviCísař Konstantin114 nevzýval zlé duchy, nýbrž jediného pravého Boha, a protojej Bůh, který nechtěl, aby si lidé mysleli, že takového vysokého postavení apozemského kralování může dojít jenom ten, kdo vzývá zlé duchy, jej zahrnultakovými pozemskými dary, jakých si nikdo ani netroufal přát. A dokonce mupopřál založit město, dělící se o vládu s Římem, jakoby dceru samého Říma, alebez jakékoli svatyně nebo sochy zlých duchů. Panoval dlouho a celý římský světovládal a hájil jako neomezený mocnář, války vedl k úplnému vítězství asamozvance vždycky úspěšně potlačil, zemřel ve vysokém věku a královstvízanechal svým synům. Aby však některý císař nechtěl být křesťanem proto, abysi vysloužil Konstantinovo štěstí, neboť každý má být křesťanem z lásky k Bohua pro život věčný, povolal Bůh k sobě Joviána115 mnohem dříve než Juliána116 adopustil, aby Gracián byl proklán mečem vzdorocísaře.

V.26 O víře a zbožnosti císaře TheodosiaCísař Theodosius117 zachoval Graciánovi povinnou věrnost ještě za života a pojeho smrti přijal do své části říše jeho malého osiřelého bratra Valentiniána,kterého jeho vrah Maximus vyhnal, a staral se o něho jako otec, ponechal mujeho vladařskou hodnost a těšil ho svou laskavostí. Netoužil totiž ani tak porozšíření vlády, jako spíše miloval dobré skutky. Brzy nato vzdorocísařeMaxima odstranil a dosadil znovu na trůn stejně milostivě jako uctivěmladičkého Valentiniána v té části říše, odkud byl vyhnán. A když Valentiniánkrátce potom zahynul zákeřnou rukou, potlačil jiného samozvance Eugenia,který se nezákonně vetřel na Valentiniánovo místo, a proti jeho silnému vojskubojoval více modlitbou než mečem. Vojáci, kteří v té bitvě proti Theodosiovibojovali, vyprávěli, že jim prudký vítr vanoucí směrem od Theodosia vyrazilz rukou všechny oštěpy, vracel všechny střely a jejich vlastní zbraně obracelproti jejich tělu. A když se stal vítězem, strhl v Alpách Jovovy sochy a jejichzlaté blesky štědře rozdal. Když synové jeho nepřátel hledali ochranu, museli sepodle jeho vůle napřed stát křesťany a pak jim ponechal majetek a obdařil je

114 Císař Konstantin Veliký (306-337), v r. 313 vydal milánský edikt a v r. 330 přenesl hlavní město říše z Říma do Konstantinopole, Nového Říma.115 Juliánův nástupce Jovián vládl pouze osm měsíců v zimě 363-364.116 Julián Odpadlík (361-363) se pokoušel o obnovu pohanství a zahynul během tažení proti Peršanům.117 Císař Theodosius Veliký (379-394), poslední panovník celé římské říše.

poctami. Za občanských válek se rmoutil nad jejich začátkem a snažil se o jejichkonec, a když byly ukončeny, nechtěl nikomu škodit, a po vítězství nedovoliluplatňovat osobní nepřátelství vůči nikomu. Od samého počátku své vládypodporoval Církev v boji proti bludům pomocí spravedlivých a milosrdnýchzákonů. Více se radoval z toho, že je křesťanem a do této Církve patří, nežz toho, že je císařem. Nařídil všude skácet pohanské modly, protože dobřepochopil, že ani pozemské dary nejsou v moci těchto zlých duchů, ale jedinéhopravého Boha. A když Soluňané spáchali velice těžký zločin a on jim slíbil napřímluvu biskupů odpuštění, ale pobouření některých lidí v jeho družině jejpřimělo je přece potrestat, prokázal zbožnou pokoru a podrobil se církevnímutrestu a konal takové pokání, že lid se za něho modlil a spíše plakal nad jehopokořenou císařskou vznešeností, než aby se bál jeho hněvu za svůj hřích. Dobréskutky vzal s sebou z tohoto časného dýmu, jímž je i sebevyšší trůn a vznešenostlidská, a odměnou za ně se mu stala věčná blaženot, kterou dává jediný pravýBůh svým zbožným. Ostatní životní potřeby, jako je sám svět, světlo a vzduch,slunce a déšť, země a úroda, jakož i lidskou duši a tělo, rozum, paměť a vůle,smysly a zdraví pak dává i dobrým i zlým, a k tomu patří i vláda a moc, kterouuděluje podle svého úradku. K těmto časným statkům, po nichž výhradně dychtíbláhoví lidé, naprosto nepomáhá početnost nepravých bohů, jež nemá smysl ctítani v zájmu života pozemského, ani v zájmu života posmrtného, protože to jsoujen přeludy zlých duchů. Ale co více se ozývá než prázdný sud? A může-liprázdnota křičet hlasitěji než pravda, kdykoli se jí zachce, proto ještě nezmůževíce než pravda.

VI. kniha(má 12 kapitol)

V předcházejících pěti knihách jsem dostatečně pojednal proti těm, kteří mají zato, že v zájmu tohoto pozemského života je třeba uctívat nepravé bohy, kteříjsou jen bezmocnými modlami a zlými duchy a pouhými tvory na rozdíl odvšemohoucího Stvořitele, jenž je jediným pravým Bohem a jemuž jedinémupatří takové uctívání. Proti jejich zatvrzelosti však nepostačí ani těch pět knih,ani sebevětší počet dalších, protože chloubou bludu je neustupovat pravdě,ovšem ke zhoubě toho, kdo se bludem a neřestí dává ovládat. Kdo však vážněpřemýšlejí o obsahu těch pěti knih, ti ochotně uznají, že jsme v těchtouzavřených oddílech neprobrali méně, nýbrž spíše více, než ta otázka nutněvyžadovala, a nebudou moci pochybovat, že všechnu tu nenávist protikřesťanskému náboženství se zřetelem k útrapám tohoto života se pokoušejívzbudit jen lidé nerozvážní.

VI.1 O názoru, že bohové nejsou uctíváni pro život vezdejší, nýbrž pro životvěčnýNyní tedy zbývá usvědčit a poučit ještě ty, podle jejichž názoru bohové, jimžkřesťanské náboženství připravuje pád, nemají být uctíváni pro život vezdejší,nýbrž pro život věčný. Blahoslavený je ten, jehož nadějí je Pán a jenž se neohlížína bludy a lži! (Ž 40,5). Někteří filosofové projevili nesouhlas s výmyslylidového pohanství a dobře věděli, že od pohanských bohů nemohou očekávatživot věčný, ba nemají být uctíváni ani pro ty věci, které se přičítají jejich moci.Uctívání těchto bohů nemá sebemenší užitečnost pro život věčný už jen proto,

že je marné a směšné, ba naprosto bezmocné i ve věcech časných a rychlepomíjejících.

VI.2 Jak asi smýšlel Varro o pohanských bozích, když odhalil takové jejichdruhy a obřady, že by se k nim byl zachoval uctivěji, kdyby o nich byl pomlčel vůbecPo těchto věcech nikdo nepátral zvědaveji než Varro118, nikdo je neprozkoumaltak odborně, nikdo je neposoudil tak pečlivě, nerozebral tak výstižně a nevypsaltak svědomitě a úplně jako on. Nicméně římské bohy ctil a vyslovil obavu, abyjejich uctívání nezaniklo, a to nikoli nepřátelským vpádem, nýbrž nedbalostíobčanů. Proto zachraňoval bohy z trosek paměti a zachovával je pomocí svýchspisů jako Metellus, který vynesl z požáru posvátné předměty Vestiny nebo jakoAeneas, který zachránil bůžky ze zřícenin Tróje. A přitom prozrazuje čtenářůmbudoucích věků takové věci, že moudří i nemoudří je musí odsoudit jakosměšnou a odpornou pověru. To proto, že to byl sice člověk bystrý a veliceučený, ale neosvobozený Duchem svatým, příliš zatížený zvyky a zákony svéobce.

VI.3 Jak rozdělil Varro svoje knihy „O starožitnostech věcí lidských ibožských“Varro napsal spis Antiquitates rerum humanarum et divinarum119 (Starožitnostivěcí lidských i božských) v 41 knihách, a to tak, že prvních 25 knih bylo ověcech lidských a dalších 16 knih o věcech božských, přičemž lidské věcirozdělil do čtyř skupin po šesti knihách. Hledí totiž k tomu, kdo jedná, kdy a kdea co dělá. V prvních šesti knihách psal o lidech, v druhých šesti knihách omístech, v třetích šesti knihách o dobách a šest posledních knih věnoval věcem.A jako úvod napsal zvláštní knihu, která měla předem podat výklad o všem.Podobně o věcech božských, neboť určití lidé konají na určitých místechv určitou dobu určité obřady. První tři knihy tedy podobně napsal o lidech(velekněží, ptakopravci, sbor patnácti pro obřady), druhé tři knihy o místech(svatyně, chrámy, posvátná místa), třetí tři knihy o dobách (svátky, hry v cirku,hry v divadle) a čtvrté tři knihy o obřadech (posvěcení, kult soukromý, kultveřejný), poslední tři knihy pojednávají o bozích (bohové jistí, nejistí a zvláštní).A jedna kniha jako úvod.

VI.4 O tom, že podle Varronova rozboru jsou u polytheistů věci lidskéstarší než věci božskéV celé té řadě krásného a jemného rozlišení není možné najít život věčný, jemarné hledat ho, doufat v něj nebo si ho jen přát. Pohanské obyčeje jsou dílem

118 Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik119 Tyto knihy se nezachovaly, jen byly později hojně citovány od různých autorů.

lidí nebo zlých duchů, kteří se snaží, aby lidská duše se nemohla přiblížitk věčné pravdě nebo v ní dokonce zakotvit. Sám Varro dokládá, že psal napřed ověcech lidských, až potom o věcech božských, protože napřed vznikly obce a ažpotom vzniklo náboženství. Jenomže jde o nepravé náboženství, protože jedinépravé náboženství nebylo a nemohlo být založeno nějakou pozemskou obcí,protože jeho původcem je jediný pravý Bůh, takže od něho založené náboženstvínaopak samo založilo nebeskou obec. A také jediné pravé náboženství nenízaloženo na vnuknutí od zlých duchů, nýbrž sám Bůh je vnuká svým ctitelům. Akdyž se Varro přiznává, že o věcech lidských psal dříve než o věcech božských,protože ty božské věci vlastně pocházejí od lidí, uvádí tento důvod: „Jako malířje dříve než obraz nebo zedník je dříve než dům, podobně i obce jsou starší nežzákony.“ A tak doznává zcela otevřeně, že božské věci pocházejí od lidí, nejinaknež malba a stavba, a že nechtěl dát prvenství věcem nepravdivým předpravdivými.

VI.5 O třech druzích náboženství podle Varrona: mythologickém,přirozeném a občanskémA proč rozlišuje trojí theologii: jednu mythickou, druhou fyzickou a třetí civilní?Tu první bychom také mohli nazvat fabulární (fabularis), kdyby to nebylonezvyklé, anebo bájnou (fabulosa) od bájí (báje = řecky mythos). Mythická jeběžná u básníků a vhodná pro divadlo, fyzická u filosofů a vhodná pro svět acivilní u lidu a vhodná pro stát. První obsahuje mnoho nedůstojných smyšlenek(narození z hlavy, narození ze stehna, narození z krůpějí krve, krádeže,cizoložství, služba člověku). Druhá obsahuje mnoho rozporů v otázkách, kdobohové jsou, kde jsou, zda jsou věční, zda pocházejí z ohně nebo z čísel neboz atomů. Třetí je také falešná, neřestná a nedůstojná a lid rád naslouchá tomu, coo bozích zpívají básníci nebo hrají herci. Co patří ke státu, nemusí patřit kesvětu, protože ve státě je možné vzdávat úctu a dávat víru věcem, jejichžpodstata je vymyšlená a neexistuje ani ve světě, ani mimo svět. A naopakdivadlo patří ke státu, protože je ve státě a protože je založeno od občanů zaúčelem divadelních her.

VI.6 O mythickém a lidovém náboženství proti VarronoviVarro je člověk sice ze všech nejbystřejší a nejučenější, ale přece jen člověk,jehož Duch Boží nepřivedl k pravdě a pravda ke svobodě. Vidí, že je třebabožské věci rozeznávat od lidských a vyvarovat se lží, ale přesto se bojí, abynenarazil na lidové názory a obyčeje a veřejně uznané pověry. Touží uctívatbohy přirozené, ale je nucen uctívat bohy občanské. Obojí jsou si blízcínepravdou a obojí jsou milí zlým duchům. To je obludné a rouhavé šílenství:žádat nebo očekávat život věčný od bohů básnických a divadelních! Jenomblázen by mohl klesnout do tak hluboké propasti bezbožnosti! Mythická

theologie seje bezbožnosti, lidová theologie je sklízí! Mythická theologie škodíšířením výmyslů o božských věcech, lidová theologie tyto výmysly sbírá avydává za božské věci. Mythická theologie tyto výmysly opěvuje, lidovátheologie se jimi baví a je miluje. Obě tyto pohanské theologie jsou ohavné ahanebné, jedna tuto hanebnou živnost provozuje a druhá se jí obdivuje. Takovéspolečenství se zlými duchy člověka skutečně poskvrňuje a je horší nežspolečenství s lidskými zločinci, kteří svých zločinů nelitují, nýbrž spíše jeobhajují. Není východiska: mythické náboženství je příliš chudé, než aby se holid mohl držet, kdežto filosofické náboženství je příliš hluboké, než aby se jímlid mohl zabývat; a lidové náboženství je pouhou směsí obou, která vyhovujelidské pohodlnosti a prostřednosti.

VI.7 O podobnosti a shodě mythického náboženství s lidovýmMythická theologie, spojená s divadelním jevištěm a plná neřesti a pohoršení,má úzkou spojitost s theologií lidovou. Jak bohové vystupují v mythickémnáboženství, tak vystupují také v lidovém náboženství. Juppiter s vousy, Merkurbez vousů. Saturnus stařičký, Apollo jinošský. Forculus, ochránce veřejí,Limentinus, ochránce prahu, a Cardea, ochránkyně stěžejí. Jsou obřadyJunoniny, které se slaví na jejím oblíbeném ostrově Samu, kde se zasnoubilas Jovem. Jsou obřady Cereřiny, v nichž se předvádí hledání Proserpiny, kterouunesl Pluto. Jsou obřady Venušiny, v nichž se naříká nad jejím milovanýmAdonisem, kterého zabil kanec; jsou obřady Matky bohů, při nichž se oplakávájejí milovaný Attis, kterého ze žárlivosti vyklestila.

VI.8 Jaké výklady přirozené soustavy podali pohanští učenci na obranusvých bohůPro tyto věci existují jakési přírodovědecké výklady, odvozené z přirozenésoustavy. Jediný pravý Bůh je Bohem přirozeně, ale není bohem každápřirozenost, jako člověk, zvíře, strom, kámen nebo země. Ať se pohanskéobřady vykládají jakkoli a odvozují z přírody, neřesti a zločiny v nich docházejíuznání, třebas když Saturnus spolykal vlastní děti, a nezáleží na tom, že někteříto vykládají jako že dlouhý čas sám stravuje, cokoli zrodí, anebo že semenapadají zpět do země, ze které vzcházejí. Pohanští bohové byli buď lidmi, jimžbyly za jejich život nebo smrt zavedeny obřady a slavnosti (a zlí duchové tentoblud vnukali a posilovali), anebo samými zlými duchy, kteří oklamali lidskoumysl.

VI.9 O úkolech jednotlivých bohůÚkoly pohanských božstev jsou ubohé a nadrobno rozsekané. Bohyně Educa aPotina se starají o pokrm a nápoj pro děti, bůh Liber a bohyně Libera se starají oulehčení mužů a žen při souloži (liberamentum); jsou tři ochranná božstva

rodičky po porodu: bohyně Intercidona udeří do prahu sekyrou (intercido), bůhPilumnus palicí (pilum) a bohyně Deverra jej zamete pometlem, aby takochránili šestinedělku proti násilnostem boha Silvana a proti škodlivémulesnímu bohu bojovali znaky zemědělství, které jsou jemu odporné. Když sespojují (junguntur) muž a žena, pomáhá jim bůh Jugatinus; při odváděnínevěsty do ženichova domu pomáhá Domiducus; aby nevěsta s ženichem zůstala(manere), od toho je bohyně Manturna. Podle Varrona se pověrčivý člověk bohůstrachuje, kdežto zbožný člověk se jich pouze ostýchá jako rodičů, ale nebojí sejich jako nepřátel. Bájeslovné náboženství proniklo do lidového a lidovénáboženství proniklo do státního. Všechny druhy pohanského náboženství jsoustejně nesmyslné a nedůstojné. Varro uváděl bohy od početí člověka až ke smrtisešlostí věkem a potom bohy životních potřeb, jako je výživa a oděv, a u všechukazoval, jaká úloha kterému přísluší a proč má být ten který vzýván.

VI.10 O svobodomyslnosti Seneky, který kárá státní náboženství důraznějinež Varro bájeslovnéSenekovi nechyběla svobodomyslnost, a proto káral státní náboženství, ačkolineměl svobodomyslnost v úplnosti, nýbrž jenom částečně, protože ji měl připsaní, ale postrádal ji v životě. Nelíbila se mu lidská nebo zvířecí podobabožství a odsuzoval výstřední obřady.

VI.11 Jak pohlížel Seneka na ŽidySeneka vytýkal Židům, že ztrácejí sedminu svého života nečinností, a zavrhovaljejich obřady, o nichž tvrdil, že většina „tohoto zločinného národa“ jezachovává, aniž by znala jejich příčinu.

VI.12 O tom, že po odhalení lichosti pohanských bohů je nepochybné, že věčný život nemohou poskytnout nikomu, když nepomáhají ani v životěčasnémRozeznává se tedy náboženství mythické, fyzické a politické podle Řeků; anebopodle našeho (latinského) jazyka náboženství bájeslovné, přirozené a občanské.Ani od jednoho nelze očekávat věčný život. Naopak, na zlé duchy i na jejichnásledovníky čekají věčné tresty, což je spíše věčná smrt než život. Není totižvětší a horší smrti nad tu, ve které se neumírá. Svrchovanou smrtí je odloučeníod Boha a život ve věčném trestu.

VII. kniha(má 35 kapitol)

Pokouším se důkladněji vyplet a vykořenit zvrácené a vžité názory, kteréodporují náboženské pravdě, a hlásám hledání a uctívání jediného pravéhoBoha, a to pro život věčný, nikoli pro prchavý dým života časného.

VII.1 Zda je možné nalézt božství mezi vyvolenými bohy, když se ukázalo,že není v občanské soustavěVe Varronových svazcích není božskost (divinitas) či božství (deitas, theotes),protože není možné dosáhnout věčného života ctěním bohů, jaké uzákonilyobce. Někteří bohové patří mezi vyvolené, podobně jako se vybírají vojáci pronějaký důležitý branný úkol, anebo v Církvi se vybírají představení, anebo přistavbě se vybírají úhelné kameny, anebo se vybírají nejlepší hrozny k jídlu.

VII.2 Kteří bozi jsou vyvoleni a zda jsou vyloučeni z úkolů nižších bohůVarro doporučuje a uvádí v jedné knize tyto vybrané bohy: Jana, Jova, Saturna,Genia120, Merkura, Apollona, Marta, Vulkána, Neptuna, Sola, Orca121, otceLibera, Zemi, Cereru, Junonu, Lunu, Dianu, Minervu, Venuši a Vestu. Z těchtodvaceti je 12 mužů a 8 žen. Byli vybráni proto, že plní důležitější úkoly ve světě,anebo proto, že jsou známější a uctívanější? Jestliže Janus otvírá cestu k přijetísemene a je přítomen Saturn právě pro semeno, neboť má moc nade všemisemeny, a rovněž Liber pro výron semene, pak je třeba se zeptat, kde je bohyněMena, pečující o měsíční výtok, a bůh Vitumnus, který dává plodu život, a bůhSentinus, který dává plodu smysly? Vždyť nebýt života a smyslů, čím by bylcelý ten obsah ženského lůna?

VII.3 O tom, že nelze ukázat na žádný důvod, proč byli někteří bohovévybráni, protože řadě nižších bohů se přičítají významnější úkolyJuno je královna bohů a Jovova sestra i choť, je však také Iterduca a Domiducapro děti a plní svůj úkol s bohyněmi Abeonou a Adeonou. Podobně lidé oslavujíMinervu a zapomínají na Pecunii, ačkoli peníze je vábí více než umění a většinalidí se žene právě za nimi.

VII.4 O tom, že se lépe zachovali k nižším bohům, které nesnižují žádnýmipomluvami, než k vyvoleným bohům, u nichž oslavují veliké hanebnostiVyvolení bohové byli vybrání spíše pro bezpráví než pro pocty: mezi nižšímibohy nenajdeme nikoho, kdo by si získal špatnou pověst nějakým zločinem,120 Génius byl strážný duch člověka. Svého Génia měla i jednotlivá místa, sdružení, vojenské jednotky a byl iGénius státu a panovníka.121 Orcus, římský bůh smrti a vládce podsvětní říše, byl totožný s Hádem a Plutonem.

kdežto mezi vyvolenými bohy sotva najdeme někoho, kdo by nebyl poznamenánpořádnou hanebností. Snad jenom Janus nebyl zahrnován mezi prostopášníky,ba laskavě přijal vypuzeného Saturna a rozdělil se s ním o vládu, takže jedenzaložil Janicul a druhý Saturnii.

VII.5 O tajném učení pohanů a přirozené soustavěVarro prohlašuje, že duše světa a její části jsou pravými bohy. Při pohledu nasochy bohů a jejich odznaky každý učedník tajné nauky hned vidí duši světa ijejí části, neboť duch smrtelníků sídlící v lidském těle je velice podoben duchuNesmrtelného. Nedokázal ani skrze tajné nauky dojít k Bohu, od něhož bylajeho duše stvořena (nikoli s nímž), jehož je tedy výtvorem (nikoli částkou) ajenž každou duši stvořil, ale není duší světa. Výhradně jeho osvícením dušedochází blaženosti, neukáže-li se nevděčnou k jeho milosti.

VII.6 O Varronově náhledu, že Bůh je duší světa, který však má ve svých částech rozličné duše, jejichž přirozenost je božskáVarro praví ve svém předmluvě o přirozené theologii, že Bůh je duší světa(řecky kosmos) a že svět sám je Bohem. Svět se pak dělí na dvě části, nebe azemi, a nebe pak na éther a vzduch a země na vodu a půdu a všechny ty částijsou plny nesmrtelných duší v étheru a vzduchu a smrtelných duší ve vodě apůdě. Až k dráze Měsíce jsou étherickými dušemi nebeských bohů hvězdy asouhvězdí, až k povrchu mračen a větrů jsou vzdušné duše heroů, larů a geniů.

VII.7 Bylo-li rozumné, rozlišovat Jana a Termina jako dvě božstvaOd Jana jsou počátky, od Termina konce věcí. V působnosti mají tedy obabohové jen poloviční moc, protože na světě všechny věci nejen začínají, ale ikončí. VII.8 Proč Janovi ctitelé vytvořili jeho obraz se dvěma obličeji, ba také sečtyřmiPohané zobrazují Jana se dvěma obličeji, vpředu i vzadu, protože otevřená ústajim připomínají svět a Řekové říkají patru nebe = uranos, z ústní dutiny vedecesta ven směrem k zubům i dovnitř směrem k hrdlu. Pro polykaní nebovyplivování slin je otevřena pod nebem neboli pod ústním ponebím obojí cesta.A když ho zobrazují se čtyřmi obličeji, říkají mu dvojitý Janus a vykládají, žehledí na svět ze čtyř světových stran. Pohané neslyší slova věčné Pravdy, ježpraví: „Já jsem dveře“ (J 10,9).

VII.9 O moci Jovově a jeho srovnání s JanemO Jovovi pohané říkají, že je to bůh, mající moc nad příčinami, jimiž se něcoděje ve světě. A jako v rukou Janových jsou počátky věcí, tak v rukou Jovových

jsou jejich konce, a proto je Juppiter pokládán za krále všech, neboť počátkyjsou zastiňovány od konců.

VII.10 Je-li správné rozlišovat Jana a JovaJestliže Janus představuje svět a Juppiter představuje svět, neboť pohané říkají,že Jova všecko je plno a že on je všemohoucí otec i matka všech králů a bohů ivšech věcí a že on je jediným bohem a vším a že jemu patří různá jména projeho různé působnosti, pak je to proto, že moc nad počátky věcí je jiná než nadjejich konci. Nedává však dobrý smysl oddělovat tyto dvě moci i v osobě, neboťjediný člověk, který by ovládal dvě řemesla, nebude proto rozdělován na dvarůzné lidi, nepůjde o dva různé řemeslníky.

VII.11 O Jovových příjmeních, která nepatří mnoha bohům, nýbržjednomu a témuž bohuJovovi dali pohané různá jména, např. Vítězný, Nepřemožitelný, Zastavitel,Pomocník, Krokev, Živitel, Kojný a mnoho dalších. Tato příjmení dostal podlerůzných působností: že nade všemi vítězí, že nemůže být od nikoho poražen, žemá moc zastavit útěk, že přináší pomoc v tísni, že celý svět poutá a udržuje jakokrokev, že všechny živí a jako by kojí. Všechny ty i ony věci vykonává onjediný, on je i kojnou bohyní Ruminou, ba ani sama Juno není nic jiného nežJuppiter.

VII.12 O tom, že se Juppiter nazývá i PecuniaJuppiter je i Pecunia, kterou pohané vzývají, aby měli hodně peněz, protože, jakříkají, jemu všechno patří. A peníze potřebují muži i ženy. Přesto jediný pravýBůh je bohatý, ba nejbohatší, ale spíše všemohoucností než bohatství. Ostatně jerozdíl mezi bohatstvím a penězi: kdo je moudrý, nemusí mít peníze vůbec nebojen málo, a přesto je bohatý; a naopak kdo je pošetilý, může mít peněz sebevíc, apřesto je chudý. Boháč navenek bohatý, může být vnitřně chudý, ba nuzný,zvláště podléhá-li lakotě a chamtivosti, je-li stále dychtivý po penězích a nevidínic jiného než ty peníze. A naopak chudák navenek chudý, může být vnitřněbohatý, netouží-li po penězích, jako spíše po spravedlivém a řádném životě.Láska k nepomíjející moudrosti totiž očišťuje od lásky k pomíjejícím penězům.

VII.13 O tom, že výklady o osobě Saturnově a Géniově nás poučí, že obadva jsou jediným JovemSamojediný Juppiter se rovná všem bohům, neboť všichni bohové se pokládajíza jeho části nebo za jeho projevy působnosti. Juppiter je totožný i se Saturnem,jenž vládne nade vším, co se zaseje, neboť Juppiter je svět a sám vydává apřijímá všechna semena, on je to tedy vlastně, který vládne nade vším, co sezaseje. A Juppiter je totožný i s Géniem, jenž je ochráncem a vládcem bytostí,

které se mají zrodit, neboť Juppiter je otcem i matkou všech, on je duchemsvěta, on je rozumnou duší každého jednotlivce i géniem celého vesmíru. Je-likaždý génius bohem a duch každého muže géniem, pak je duch každého mužebohem. Tak to vykládají pohanští římští básníci.

VII.14 O úkolech Merkura a MartaMerkur má moc i nad řečí bohů a dostal své jméno jako medius currens (běžícímezi), protože řeč probíhá mezi lidmi, a řecky jako Hermes, protože řeč a jejívýklad se nazývají hermeneia, a je i bohem obchodu, protože i směnu zboží(merces = zboží) mezi kupujícími a prodávajícími zprostředkuje řeč, a nazývá seposlem, protože pomocí řeči se vysílají všechny myšlenky. Mars má moc nadválčením, které je nežádoucím dílem lidí. Je-li Mars válkou, jako je Merkur řečí,kéž by nebylo války tak jistě, jako je jisté, že Mars je nepravým bohem!

VII.15 O některých hvězdách, kterým dali pohané jména svých bohůMnohé hvězdy nesou jména bohů: Merkur, Mars, Juppiter, Saturn, Jitřenka(spíše Venuše než Juno). Králem všech jmenují Jova, ale jeho hvězda zůstávádaleko za leskem Venuše, ačkoli by svou září měla převyšovat všechny ostatní.A proč nedostal nějakou hvězdu Janus? Jen proto, že je světem a počátkem avšichni bohové jsou v něm? Ale to i Juppiter je světem, a přece má svou hvězdu.A na druhé straně nejsou žádné oltáře ani obřady ani chrámy ke cti souhvězdíBerana, Býka, Raka, Štíra a ostatních: proč neuznali za bohy také je?

VII.16 O Apollónovi a Dianě a ostatních vybraných bozích, kteří u nichplatili za části světaVěštec a lékař Apollón je také sluncem a jeho sestra Diana je měsícem aochránkyní cest, jak říkají pohané, a proto je i pannou, protože na cestě se nicneurodí, a oba mají šípy, protože ty dvě hvězdy sesílají svoje paprsky s nebe ažk zemi. Vulkán je podle nich zemským ohněm a Neptun zemským vodstvem;Pluto neboli Dis či Dispater neboli Orcus je pevnou a nejnižší částí světa.Liberovi a Cereře dávají vládu nad semeny, a to buď jemu nad semenymužskými a jí nad ženskými, anebo jemu nad semennou šťávou a jí nad pevnoučástí semen. Ale to všechno jistě přináleží Jovovi, který je otcem i matkou akterý všechna semena ze sebe vydává a v sebe je přijímá. Někdy také zemi jakoVelikou Matku ztotožňují s Cererou nebo Junonou. Tak jeden bůh, Juppiter,bývá ztotožňován se všemi věcmi, a naopak jedna věc bývá ztotožňována s vícebohy.

VII.17 O tom, že i sám Varro označil svoje náhledy o bozích za nejisté

Tyto věci, uvedené jako příklad, spíše zatemňují než vysvětlují, takže i sámVarro se rozhodl raději o všem pochybovat než něco s určitostí tvrdit. Za nejistédomněnky si proto nezasluhuje výtky. Uvádí, že člověku náleži míniti, bohůmvěděti.

VII.18 Co je nejpravděpodobnější příčinou, že se rozmohl pohanský bludPohanští bohové buď byli původně lidé, jimž podle jejich povahy, skutků aosudů zařídili jejich obdivovatelé obřady a slavnosti, anebo to byli zlí duchové,kteří se lidem zjevili. Básnické lži tyto věci přikrašlovaly a zlí duchové k nimsváděli a lidská mysl jim byla nakloněna. Na jedné straně jde o směs lidskýchskutků a lidských výmyslů a na druhé straně jde o směs ďábelských zjevení aďábelských klamů.

VII.19 O výkladech, jimiž se odůvodňuje Saturnův kultVarro praví, že Saturnus podle pověsti polykal svoje děti, protože semena sevracejí tam, odkud vzcházejí, a to, že mu místo Jova byla podstrčena hrouda,podle něho znamená, že na počátku lidé při setí zahrabávali plody vlastnoručně,dokud nevynalezli orbu. Saturnem by tedy měla být nazvána sama země,protože ona pohlcuje, co zrodila, když semena z ní vzešlá se do ní opět vracejí,aby je přijala. Dostal i jméno Chronos, protože bez Času nemůže být semenoplodné. Proč má Saturnus v ruce srp, když za jeho vlády ještě nebylo rolnictví,nýbrž lidé se živili plody, které země sama rodila? Proč některé národy, jakoPunové nebo Gallové, mu obětovaly mladíky? Je-li Saturnus synem nebe (vždyťvyklestil svého otce Caela122), neznamená to, že je vlastně synem Jovovým (jenžje sám Nebem)? Proč je třeba ještě jiných bohů, hlavně Liebera a Libery, tj.Cerery, jako by Saturnus nestačil s celou tou velikou mocí na semena apotřeboval by pomoc?

VII.20 O mysteriích eleusínské CereryMezi Cereřinými mystérii123 jsou proslulé zvláště ty eleusínské. Ceres objevilaobilí a přišla o svou dceru Proserpinu, když ji unesl Orcus. Varro vykládá, žeprávě Ceres znamená plodnost semen. Její plodnost ustává na půl roku (zhruba 4měsíce), kdy Proserpina (proserpere = klíčit) je v podsvětí, a obnovuje se na půlroku (zhruba 8 měsíců), kdy Proserpina se vrací z podsvětí na zem.

VII.21 O hanebných obřadech, jež byly konány ke cti LiberověLiberovi náleží moc nad vlhkými semeny včetně semen živočišných a včetněovocných šťáv a k jeho poctě se slavily podle Varrona na italských rozcestích

122 Nominativ zní Caelus.123 Mystéria jsou tajné náboženské obřady, přístupné pouze mystům, tj. zasvěceným osobám. Eleusínskámystéria (Eleusis, novořecky Elefsis, blízko Athén) jsou nejstaršími mystérii antického světa a jejich počátek seklade již do mykénské doby (15. stol. př. Kr.); v r. 391 po Kr. jejich konání zakázal císař Theodosius I.

nestydatých obřadů, spojených s uctíváním mužského údu, který táhli na vozíkupo rozcestích až do Města a zdobili věnci. Nečisté tlupy zlých duchů tak našlyvíce příležitostí k šíření nečistého rouhání a rouhavé nečistoty.

VII.22 O Neptunovi, Salacii a VeniliiPodobně jako Saturnus nestačil na semena a měl ku pomoci Libera, tak Neptunměl manželku Salacii, která prý je nižší vrstvou mořské vody, a ještě mu přidaliVenilii. Podle Varrona je Venilia vlna, která se valí (venit) ke břehu, a Salacia jevlna, která se vrací na hladinu (salum). Proč jsou to dvě bohyně, když je to jednaa táž vlna, která se blíží a vrací? Asi v tom vězí příliš pomatené žádosti pomnoha bozích: pohanská duše si přizvala v tomto případě dva zlé duchy, aby seještě více poskvrnila. Salacia tak přišla o spodní mořskou vrstvu, když bylaumístěna na hladině a označena za vlnu odlivu, a pohanská duše tak uvízla ještědůkladněji v pasti satanského klamu.

VII.23 O zemi, kterou Varro prohlašuje za bohyni, neboť onen duch světa,v kterém vidí boha, proniká i tuto nejnižší část svého těla a uděluje jí božskou mocProč pohané chtějí mít ze Země bohyni? Snad proto, že je plodná? Proč tedynejsou pokládáni za bohy raději lidé, kteří její plodnost obděláváním zvyšují?Pohané namítají, že bohyní z ní dělá světová duše, která ji proniká. Jako by dušinebylo vidět lépe v lidech! Tak se pohané propůjčují ve svém úžasném asmutném bludu k uctívání a zbožňování těch věcí, které nejsou bohy a nad kteréjsou sami jakožto rozumní lidé lepší! Varro píše, že v celé přírodě jsou dušetrojího stupně: první duše prostupuje všechny živoucí části těla, propůjčuje jimživot a nevnímá, kraluje nad kostmi, nehty a vlasy; druhá duše je obdařenavnímáním a kraluje nad smysly; třetí duše se nazývá duchem a je obdařenarozumem, tu postrádají všechny smrtelné bytosti kromě člověka. Tato třetí dušeje částí světové duše a je bohem, v lidech se však nazývá géniem. Kameny Zemějsou jakoby kostmi boha, nebeská tělesa jsou jakoby smysly boha, éther jejakoby duší boha a prostupuje nebeská tělesa včetně naší Země a zemskéhooceánu a činí i z nich bohy: Jova a Neptuna. Kam se však poděje Orcus, bratrJovův a Neptunův, a kam jeho manželka Proserpina? A proč jsou zemští bohovéčtyři: Tellus s ohledem na ženskou působnost, Tellumo s ohledem na mužskoupůsobnost, Altor (neboť ze země bere obživu – alitur – všechno, co se narodilo)a Rusor (neboť všechno se zase vrací – rursus - do země)?

VII.24 O významu Telluřiných příjmení, která sice znamenají mnoho věcí, ale neměly utvrzovat víru v mnoho bohů

Země tedy měla spíše dostat čtvero příjmení, než dát vznik čtyřem bohům. Jakose někdy i těm nejhorším ženštinám zprostiví a omrzí ty zástupy milenců, tak ité nejpodlejší duši, zaprodané nečistým duchům, se také někdy omrzí tvořit sinové a nové bohy, jimž by se propůjčovala. Proto i sám Varro, jako by sezastyděl za ten zástup, spatřuje v Telluře jedinou bohyni, Velikou Matku. Myslíse, jak praví, že Tellus je Ops, protože se zlepšuje prací (opus); že je Matka,protože je nesmírně plodná; že je Veliká, protože vydává obživu; že je Vesta,protože se odívá (vestitur) rostlinstvem; podobně s ní ztotožňuje i jiné bohyně.Je-li bohyní jedinou, proč se přitom hledá bohyň celá řada? Jestliže v jednomčlověku je více věcí, pak to neznamená, že je v něm také více lidí! Jen rozdělujtea spojujte, rozmnožuje, rozvíjejte a zamotávejte!

VII.25 Jaké vysvětlení si našli řečtí učenci pro Attidovo vykleštěníVarro se nezmínil o Attidovi124 a neptal se po důvodu jeho vykleštění. FilosofPorfyrios zaznamenal, že Attis znamená květy, které před vytvořením ploduopadávají. Avšak u Attida po ztrátě tohoto květu nenásledoval žádný plod, nýbržneplodnost. Asi právě proto se Varro tomu vyhnul a nechtěl o tom mluvit.

VII.26 O ohavnosti kultu Velké MatkyVarro nechtěl nic říci ani o změkčilcích, kteří chodili ženskou chůzís napomádovanými vlasy a napudrovanými tvářemi. Jestliže bůh Janus mělnestvůrné sochy, pak bohyně Kybela měla nestvůrné obřady: Janovi lidé přidalikamenné údy, Kybela lidem vzala skutečné údy. Juppiter kromě žen, kterézkazil, zostudil nebe jen jediným Ganymédem, kdežeto ona poskvrnila zemi aurazila nebe mnoha veřejnými řemeslnými změkčilci! Saturn vyklestil svéhootce, ale takhle Velká Matka přivedla své kleštěnce i do římských chrámů! Čímjsou vedle této ohavnosti krádeže Merkurovy nebo smilstva Venušina! Takovýmbohům by se měl člověk zasvětit? To by nejen ztratil život věčný, ale až do smrtiby ztratil i život časný, protože už nebyl s to žít počestně! Pravé náboženství senekladní světu jako svému bohu, nýbrž klaní se Bohu pro jeho dílo, za něž jejchválí, a očišťuje se od světské špíny, aby ve svatosti putovalo zpět k tomu, odněhož vyšlo, totiž k jedinému pravému Bohu, Stvořiteli světa.

VII.27 O výmyslech přírodních filosofů, kteří ani nectí pravé božství, ani nepěstují takovou bohoslužbu, jaká pravému božství příslušíNěkteří bohové nabyli větší proslulosti než ostatní, ale nestalo se tak proto, abybyly oslaveny jejich zásluhy, nýbrž aby nezůstaly skryty jejich mrzkosti: tímspíše je možné myslet si o nich, že to byli jen lidé. Vergilius praví, že nejdřívepřišel Saturn, když prchal s Olympu před mečem Jovovým, jsa vyhnancem124 Attis, fryžský bůh vegetace, uctívaný spolu s Kybelou. Jeho kult se dostal do Řecka a zvláště do Římav hellénistické době. Attidovi se podobá Adónis. Kybelin velekněz, zvaný archigallus, nosíval Attidův obraz naprsou.

zbaveným trůnu125. Celé to obšírně vykládá Euhemerus126, přeložený do latiny odEnnia. Je hříchem ctít místo jediného pravého Boha nějaký živel světa nebonějakého stvořené ducha, a to ne proto, že by byly špatné prostředky této úcty(chrám, oltář, kněz či oběť), nýbrž proto, že takovými prostředky se má vzdávatúctu jenom jedinému pravému Bohu. A kdo by prohlašoval, že k bohopoctě patříobludné sochy, lidské oběti, věnčení mužských údů, zraňování těla,vyklešťování, hraní oplzlých her a řádění změkčilých, pak to není uctívání,nýbrž zneuctívání a nic jiného. Tak hřeší proti Bohu dvojnásobně: uctívá místoněho něco jiného a uctívá to takovými prostředky, jakými nemá být uctíván anion ani něco jiného. Vždyť proto jsou pohanské bohoslužby hříšné a ještě k tomuhnusné. Nečistí duchovné se usidlují v nejapných modlách a s jejich pomocíovládají nejapná srdce, tak je to.

VII.28 O tom, že Varronova theologická nauka je plná rozporůAčkoli se Varro snaží uvést všechny tyto bohy ve vztah a souvislost s nebem azemí, nejde to: ztrácejí semu mezi prsty, padají mu z rukou, rozplývají se arozpadají. Dává se vést představou, že nebe je něčím činným a země něčímtrpným, a proto nebi (Janovi nebo Jovovi i všem bohům) přičítá mužskouschopnost a zemi (Telluře nebo Junoně i všem bohyním) přičítá ženskouschopnost; platonské pratvary věcí (ideje) ztotožňuje s Minervou. Nebemnazývá to, čím se něco děje; zemí nazývá to, z čeho se něco děje; pratvaremnazývá to, podle čeho se něco děje. A nevšímá si toho, že u Platóna mají idejetakovou moc, že nebe podle nich nic neučinilo, nýbrž samo bylo podle nichučiněno.

VII.29 O tom, že za vším, za čím přírodní filosofové spatřovali svět a jehočásti, měli spatřovat jediného pravého BohaNa všechno, co pohané pomocí rádoby filosofických výkladů vztahují vevýkladu o bozích na svět, máme pohlížet takto: Jediný pravý Bůh je Stvořitelemsvěta a Původcem veškeré duše i veškerého těla v rostlinách, zvířatech i lidech!A tohoto jediného pravého Boha my ctíme, a nectíme nebe a zemi jako dvěčásti, z nichž sestává tento svět, ani nectíme světovou duši rozlitou ve všemživoucím.

VII.30 Kterak pravá víra rozlišuje Tvůrce od tvorů, tak aby místo jednoho nebylo ctěno bohů tolik, kolik je činností jednohoPůvodce

125 Aen. VIII, 319nn.126 Euhemeros (+ cca 260 př. Kr.), řecký filosof a mythograf. Odhaluje zbožštění dávných panovníků a hrdinů.

My uctíváme jediného pravého Boha, který určil počátky i konce k bytí apohybu svých tvorů, nad nimiž má moc, on jim dal duši, a těm tvorům, kterýmchtěl, dal i rozum a řeč. On dává zdraví a uzdravuje nemoci; on řídí běh válek,jejich začátky a konce, kdykoli potřebuje lidský rod nápravu a trest; on udržujeřád přírody a dává vzrůst semenům, on stvořil oheň a slunce, vodu a měsíc; ondává uzrát plodům země a živí všechny. On je všude celý a není omezený nažádné místo, není dělitelný na žádnou část a není změnitelný po žádné stránce.Ačkoli tvorové nejsou bez něho ničím, přece nejsou tím, čím je on. Ačkolipůsobí skrze anděly, jež oblažuje sám sebou, přece neoblažuje lidi skrze anděly,ale sám sebou jako anděly. A od tohoto jediného pravého Boha, jehož všichnitvorové potřebují, aniž on sám potřebuje jediného z nich, doufáme mít životvěčný.

VII.31 Kterých zvláštních dobrodiní Božích požívají následovníci pravdy,nemluvě o jeho obecné štědrostiKromě těch dobrodiní, která dává dobrým i zlým na základě řízení přírody,máme od něho veliký důkaz veliké lásky, kterou prokázal těm, kdo jsou jeho.Ačkoli nejsme s to dostatečně mu poděkovat za to, že jsme, že žijeme, že vidímenebe i zemi, že užíváme řeči a rozumu, abychom jím hledali právě toho, kdovšechno stvořil; úplně nás neopustil, když jsme zhřešili, odvrátili jsme se odjeho světla a byli jsme zaslepeni láskou k temnotě. Naopak, seslal nám svéhojednorozeného Syna, abychom na jeho vtělení a narození i na jeho utrpení avzkříšení poznali, jak velice Bůh miluje člověka, a abychom obětí jeho Syna nakříži byli očištěni ode všech hříchů a abychom skrze jeho Ducha svatého vesvém srdci překonávali všechny překážky, vytrvali v dobrém a došli věčnéhopokoje a nevýslovné blaženosti v patření na něho.

VII.32 O tom, že tajemství Kristova vykoupení nebylo skryto žádnémupředcházejícímu období a že bylo vždycky prorokováno rozličnými znamenímiToto tajemství věčného života bylo předpověděno už na samém počátkulidského rodu skrze některá znamení a svátosti době přiměřené, a to od svatýchandělů. Potom se sdružil hebrejský národ v jeden lid a stal se nositelem tohototajemství, tak aby v něm byla předpovídána budoucnost toho, co se uskutečňujeod příchodu Kristova až dodnes. Později byl tentýž národ rozptýlen mezi pohanyna svědectví Písmu svatému, jímž byla předpověděna budoucí věčná spásav Kristu. Nejen všechna proroctví a naučení ve věcech víry a mravů obsaženáv těch svatých knihách, ale i svatostánek, chrám, oltáře, kněžství, oběti, obřady asvátky, všechno, co patří k bohoslužbě, povinné Bohu a řecky nazývané latreia,to všechno naznačovalo a předpovídalo to, o čem věříme, že se splnilo, a co

pozorujeme, že se plní, a več důvěřujeme, že se ještě splní pro věčný životvěřících v Krista.

VII.33 O tom, že pouze pomocí křesťanského náboženství mohl být odhalenklam zlých duchů, radujících se z lidského bluduPouze pomocí jediného pravého náboženství mohlo být odhaleno, že bohovépohanů jsou nečistí duchové, kteří se za bohy jen vydávají pod maskou dušízemřelých nebo pod zdáním tvorů čistých. Ve své zpupné nečistotě se radujíz věcí ohavných a zločinných, žádají pro sebe božských poct a naprosto sinepřejí obrácení lidských duší k Bohu. Od jejich hrůzného a bezbožného panstvídochází člověk osvobození jen tehdy, když uvěří v toho, jehož pokora je většínež jejich pýcha. Marně se Varro pokouší z nečestných věcí udělat věcipočestné, klam zlých duchů je odhalen!

VII.34 O knihách Numy Pompilia, které dal senát spálit, aby nevešly ve známost příčiny obřadů, v nich zaznamenanéNa druhé straně Varro zaznamenal, že vysvětlení obřadů v knihách NumyPompilia127 nebylo uznáno za hodno toho, aby zůstalo ukryto v knihách, natožaby se s ním lidé seznamovali četbou. Když jakýsi Terentius tyto knihy donesldo Města k praetorovi, když je vyoral jeho pacholek na poli blízko hrobu NumyPompilia na Janiculu, senát rozhodl, aby je praetor spálil. Numa Pompiliuspronikl v nedovolené všetečnosti k takovým tajnostem zlých duchů, sepsal je,aby si je mohl četbou obnovovat v paměti, ale přitom se neodvážil někoho onich poučovat ani je sám zničit, a proto je zahrabal na bezpečném místě svéhobudoucího hrobu v naději, že tam budou v bezpečí a že k jeho hrobu senepřiblíží pluh. Senát se ostýchal tyto knihy odsoudit, a poněvadž shledal, žejsou škodlivé a záhubné, dal je raději zničit ohněm, aby jejich poznánínepřineslo do obce zmatek.

VII.35 O věštění z vody, jímž se Numa nechal ošálit, vida v ní jakési obrazyzlých duchůNuma Pompilius se dal přimět k věštění z vody (hydromantii), aby v ní vidělpodoby bohů, či spíše přeludy zlých duchů, a aby od nich slyšel, co má zavést azachovávat v bohoslužbě. Podle Varrona tento druh věštění pocházel z Persie, aužije-li se krve, dalo se vyptávat i zemřelých, a odtud se vzal název věštěnímrtvých (nekromantie). Pomocí takového věštění byl Numa Pompilius poučen oobřadech, jejichž podobu vyjevil, ale příčiny zahrabal, když jim dal zemřítspolečnou smrtí s sebou, a tak se postaral o jejich odstranění lidskému zraku a ojejich pohřbení, neboť se bál toho, čemu se naučil. Buď tam bylo vypsáno o

127 Jde o druhého římského krále.

hříšných žádostech nečistých duchů, anebo o tom, že bohové nebyli ničím jinýmnež lidmi dávno zemřelými, anebo o tom, že zlí duchové se za ně nestydatěvydávají. Musel v nich samých být důvod, že Numa Pompilius své knihy jenukryl, kdežto senát je docela zničil. Kdo se nechce spolčovat se zlými duchy,nechť jen se nestrachuje před škodlivou pověrou a skloní se před pravýmnáboženstvím, které je odhaluje a usvědčuje!

VIII. kniha(má 27 kapitol)

VIII.1 O otázce přirozeného náboženství, které budeme rozebírats významnějšími a hlubšími filosofyNyní se budeme zabývat přirozeným náboženstvím s filosofy, tj. s těmi, kdomilují moudrost. A je-li Moudrostí jediný pravý Bůh, který stvořil všechno, pakpravý filosof miluje tohoto jediného pravého Boha. Někteří filosofové sicesoudí, že božstvo existuje a pečuje o lidské záležitosti, avšak myslí, žek dosažení blaženého života i po smrti nestačí uctívat jediného Boha, nýbrž jetřeba ctít mnoho bohů, třebaže stvořených od něho. Jsou blíže pravdě než Varro,protože uznávají nad každou duševní podstatou Boha, který stvořil nebe i zemi ataké každou duši vůbec a který duši racionální a intelektuální, jako je dušelidská, oblažuje účastí na svém netělesném a neproměnném světě. Titofilosofové jsou nazýváni platoniky.

VIII.2 O dvou filosofických školách, tj. italské a ionské, a o jejichzakladatelíchZakladatelem italské školy byl Pythagoras ze Samu, od něhož prý pochází isamo jméno filosofie, a zakladatelem ionské školy128 byl Thalés Miletský, jedenze sedmi mudrců. Thalés na základě astronomických výpočtů dovedlpředpovědět zatmění slunce a měsíce, nicméně myslil, že počátkem věcí je vodaa že z ní vznikají všechny živly světa i svět sám se vším, co se na něm rodí. Poněm následoval Anaximandros, pak Anaximenés, Anaxagoras, Diogenes,Archelaos a Sokrates, učitel Platonův.

VIII.3 O učení SokratověSokrates byl první, kdo se věnoval polepšení a uspořádání mravů, kdežtofilosofové před ním se věnovali spíše zkoumání přírody. Myslel, že příčiny věcí,které jsou závislé na vůli jediného a nejvyššího Boha, může pochopit jenočištěná mysl, a proto se snažil o očištění života dobrými mravy, aby se duchzbavil břemene vášní a mohl se povznést od časného k věčnému. Jen čistá myslspatří podstatu netělesného a neproměnného světla, kde nepohnutě žijí příčinyvšech podstat stvořených. Tím znepokojoval pošetilé nevědomce, nadělal sinepřátele, až byl na utrhačnou žalobu odsouzen a potrestán smrtí. Athénská

128 Filosofové ionské školy považovali za počátek všech věcí vodu (Thalés Milétský, + 548 př. Kr.); nekonečnoulátku zvanou apeiron (Thaletův žák Anaximandros Milétský, + 546 př. Kr.); vzduch (Anaximandrův žákAnaximenés Miletský, + 525 př. Kr.); hmotné částice zvané spermata (Anaximenův žák AnaxagorásKlazomenský, + 468 př. Kr.??); vzduch obdařený rozumem (Anaximenův žák a Anaxagorův nástupce DiogenesApollonický, + 425 př. Kr.); oheň (Hérakleitos z Efesu, + 475 př. Kr.). Podle Empedokla z Agrigentu (+ 430 př.Kr.) se svět skládá ze čtyř živlů: vzduchu, ohně, vody a země, přičemž hnací silou je buď sjednocující láska(filia) nebo rozdělující nenávist (neikos).

obec, která jej veřejně odsoudila, toho později litovala veřejným smutkem arozhořčený lid ubil jednoho z jeho dvou žalobců, druhý něčemu podobnémuunikl jen dobrovolným vyhnanstvím. V Sokratových rozpravách o nejvyššímdobru, které může učinit člověka blaženým, nebylo toto dobro jasně vymezeno,a proto každý z jeho stoupenců si je vykládal podle své libovůle. Někteřísokratikové pokládali za nejvyšší dobro ctnost (jako Antisthenes), a jiní rozkoš(jako Aristippos).

VIII.4 O vynikajícím Sokratově žáku Platonovi, který celou filosofii rozdělilve tři částiMezi Sokratovými žáky zastínil všechny ostatní svou slávou Platon. TentoAthéňan mnoho cestoval po Egyptě a Itálii a poslouchal nejvýznačnější učitelefilosofie. Svého mistra Sokrata učinil mluvčím téměř ve všech svých dialozích aoděl ve formu jeho mravních rozhovorů i to, čemu se naučil od jiných nebo načpřišel sám. Jako se věnoval Sokrates hlavně praktické filosofii, která směřujek uspořádání mravů, tak Platon rozvíjel hlavně theoretickou filosofii, která hledápříčiny světa. Platon pak obojí filosofii spojil v jednu soustavu, kterou rozdělilna část morální, která se zabývala hlavně jednáním, část naturální, která sevěnovala hlavně pozorování, a část racionální, kterou se rozeznává pravda odnepravdy. Platonovy výroky, ať už je sepsal sám nebo je přejal od jiných, sedílem shodují s pravým náboženstvím a dílem se zdají být s ním rozporu.V jediném pravém Bohu je třeba hledat a nalézat příčinu bytí, důvod poznávání iřád jednání; člověk je totiž stvořen tak, že tím, co v něm vyniká, se dotýká toho,který vyniká nade všechno, tj. jediného pravého a nejvýše dobrého Boha, bezněhož žádná podstata neexistuje, žádná theorie neučí a žádná praxe neprospívá.Jeho hledejme, jeho pozorujme, jeho milujme, v tom je pro nás lidi všechnasprávnost.

VIII.5 O tom, že o theologii je záhodno se přít nejspíše s platoniky, jejichž náhledy zaslouží přednosti před zásadami ostatních filosofůKdyž tedy Platon řekl, že filosof následuje, pozoruje a miluje Boha a žefilosofova blaženost je v Bohu, k čemu je třeba obírat se ostatními? Vždyť žádníjiní filosofové se nám křesťanům nepřiblížili více než tito. Platonici prohlásili zapůvodce světa a za dárce pravdy a blaženosti jediného pravého Boha. Ať se před

nimi skloní veškerá pohanská theologie, která obrací lidské bludy v božsképocty zlým duchům; ať jim jde s cesty výklad těch bludů, který Numa Pompiliuspečlivě ukryl a zároveň se sebou pohřbil a který senát přikázal spálit, když jejvyoral pluh. Duše obdařená rozumem by neměla vzdávat božskou poctu tomu,co je přirozeným řádem postaveno na stejnou úroveň jako ona nebo dokonce nanižší úroveň než ona. Mnoho smrtelníků bylo neprávem prohlášeno za bohy,jako Picus a jeho syn Faunus, jako Romulus, Aeneas, Herkules, Aesculapius,jako Dioskúrové, totiž Kastór a Polydeukés. Ať se před nimi skloní i jinífilosofové, kteří pokládali za počátky přírody hmotné věci, jako oheň, vodu,vzduch nebo malé částečky, tak se nestyděli označit Boha za hmotu. Jestliželidská duše není hmotou, nýbrž je duchem, jak by mohl být hmotou Bůh, kterýstvořil ducha?

VIII.6 O názorech platoniků v odvětví přírodní filosofiePlatonikové si všimli, že žádné tělo není duchem ani Bohem, a proto hledaliBoha mimo hmotná tělesa. Cokoli se mění, nemůže být Bohem, a proto hledaliBoha mimo proměnlivé věci. (Ř 1,19n.)

VIII.7 Oč větší přednosti nad ostatní filosofy zasluhují platonikovév racionální filosofii čili logicePlatonikové nehledali sudidlo pravdy v tělesných smyslech a nechtěli všechno,co poznáváme, měřit jejich nespolehlivými a klamnými pravidly, jako např.epikurejci, ani neodvozovali důkazy ze smyslových představ, jako např.stoikové. Tak smyslům neupřeli, co je jejich, ani od nich nečekali více, neždovedou.

VIII.8 O tom, že i ve filosofii morální mají prvenství platonikovéNejvyšší dobro, k němuž vztahujeme všechno svoje jednání a jehož si přejeme ajehož i dosahujeme pro ně samé a pro nic jiného, takže po něm už nehledámenic, co by nás činilo blaženými, hledali platonikové v Bohu, jenž je pravé anevyšší Dobro. Jedni říkají, že člověk je dostává od těla, druzí, že od ducha, atřetí, že od obojího, nicméně v každém případě je hledali vždycky jen v člověku.Co je světlo pro oko, to je Bůh pro člověka, a konečným cílem je žít ctnostně,což se může podařit jen tomu, kdo zná a následuje Boha, který je jedinoupříčinou jeho blaženosti. Filosofie ovšem směřuje k blaženému životu a filosofse stane blaženým jen tehdy, když začne milovat jediného pravého Boha, kterýmá být milován, a naopak filosofovy blaženosti bude tím více ubývat, čím vícebude milovat to, co milováno být nemá.

VIII.9 O té filosofii, která se přiblížila pravdě křesťanské víry

Řada filosofů, jako platonici a pythagorejci, mínila o jediném a pravém Bohu, žeje Stvořitelem všech věcí i Světlem k jejich poznávání i Dobrem k jejich konání,protože od něho máme počátek podstaty i pravdu poznání i blaženost života.

VIII.10 Jakou přednost má před filosofickými soustavami křesťanská víraKřesťanský člověk nemusí znát platoniky ani podle jména, ani nemusí vědět ofilosofech ionských a italských, a přesto není tak neobeznalý, aby nevěděl, žepravá filosofie studuje moudrost a že se má mít na pozoru před těmi, kdofilosofují se zřetelem k živlům tohoto světa129 a neznají se k Bohu, který světstvořil130. Co je možné o Bohu poznat, to je zjevné všem lidem131, neboť v Bohužijeme, pohybujeme se a jsme132. Filosofové řečtí i římští jen v tom mají pravdu,shodují-li se s námi v učení o jediném pravém Bohu, který je netělesný Duch avšemohoucí Stvořitel a který všechno udržuje a řídí. Od něho pochází našepřirozenost, ve které jsme byli stvořeni k jeho obrazu podle jeho podoby, a odněho pochází také zjevené učení, kterým poznáváme jeho i sami sebe.

VIII.11 Odkud měl Platon to poznání, kterým se přiblížil křesťanskémuvěděníNěkteří říkají, že v Egyptě slyšel proroka Jeremiáše nebo že na cestě tam četlprorocká Písma, avšak Platon se narodil téměř sto let poté, co prorokovalJeremiáš, a poněvadž se dožil jedenaosmdesáti let, uplynulo od roku jeho smrtitéměř šedesát let do doby, kdy egyptský král Ptolemaios dal přeložil hebrejskáPísma do řečtiny od sedmdesáti hebrejských mužů. V knize dialogu TimaiosPlaton říká, že Bůh nejdříve spojil zemi a oheň (31 B), přičemž oheň u něhoznamená nebe. To se podobá slovu, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.Potom jmenuje ty dvě střední vrstvy, jimiž jsou spjaty dvě krajní vrstvy, totižvodu a vzduch, což připomíná slovo, že Duch Boží vznášel se nad vodou,protože i vzduch nazývá duchem a snad se domníval, že je zde řeč o čtyřechživlech. Stvořitele považoval za toho, který skutečně je, protože je neproměnný,

129 Srov. Ř 1,21n.130 Srov. Ko 2,8131 Srov. Ř 1,19n.132 Srov. Sk 17,28

kdežto každého tvora považoval za toho, který skutečně není, protože jeproměnný.

VIII.12 O tom, že i platonikové, ačkoli o jediném pravém Bohu smýšlelisprávně, přece byli pro přinášení obětí pohanským bohůmČím správnější náhled o Bohu platonikové měli, tím byli slavnější a věhlasnějšínad ostatní filosofy. Ať už měl Platon133 své znalosti o Bohu odkudkoli, třeba zestarozákonních knih nebo z pohledu na jeho stvořitelské dílo134, přece byl propřinášení obětí pohanským bohům. Stejný názor zastávali i jeho následovníci,jako jeho synovec Speusippos135, jeho milovaný učedník Xenokrates136,Plotinus137, Porfyrios138, Iamblichos139 a latinský platonik Apulejus140 z Afriky.

VIII.13 O Platonově názoru, že bohové nejsou leč dobří a příznivci ctnostíPlaton se s námi rozchází v názoru, že bohové nejsou leč dobří a příznivcictností, čímž padá názor, že zlí bohové musejí být získáváni oběťmi, abyneškodili, kdežto dobří mají být získáváni oběťmi, aby pomáhali. Kteří bohovétedy milují divadelní hry a chtějí, aby byly zařazeny do bohoslužeb na jejichpočest? Proč potom Platon chtěl, aby z obce byli vyhoštěni básníci, protožeskládali básně nedůstojné vznešených a dobrých bohů? Co je to tedy za bohy,kteří se přou s Platonem o divadelní hry? Platon přece nechce, aby bohové byliostouzeni smyšlenkami, kdežto tito bohové přikazují, aby právě těmismyšlenkami byli oslavováni! Labeo141, který myslí, že zlí bohové mají býtzískáváni krvavými oběťmi, kdežto dobří bohové divadelními hrami, počítáPlatona mezi polobohy! Jak to vysvětlují platonikové?

VIII.14 O názoru, že rozumné duše jsou trojího druhu, totiž v nebeských bozích, vzdušných démonech a pozemských lidechPlatonikové říkají, že rozumné duše jsou trojího druhu, totiž v nebeskýchbozích, vzdušných démonech a pozemských lidech. Bohové mají nejvyšší sídlona nebi, démoni střední ve vzduchu a lidé nejnižší na zemi. A jako je různádůstojnost jejich sídel, tak i povah. Proto jsou bohové lepší než lidé i démoni.

133 Platon zemřel v r. 347 př. Kr.134 Srov. Ř 1,19n.135 Speusippos zemřel v r. 339 př. Kr.136 Xenokrates zemřel v r. 314 př. Kr.137 Plotinos zemřel kolem r. 270 po Kr. a platí za zakladatele novoplatonismu.138 Porfyrios zemřel začátkem 4. stol. a byl učedníkem Plotinovým.139 Iamblichos zemřel kolem r. 330 a byl učedníkem Porfyriovým.140 Apulejus z Afriky zemřel kolem r. 170 po Kr.141 Marcus Antistius Labeo (+ 22 př. Kr.), římský právník, jenž sepsal více než 400 děl, např. Libri de jurepontificio (O pontifikálním právu 15 knih), Responsa (Odpovědi, tj. k právním otázkám), Pithana(Pravděpodobnosti), Posteriora (Díla z pozůstalosti 40 knih). Z kruhu jeho učedníků vznikla prokuliánskáprávnická škola (právnický směr).

Platon odmítáním básnických smyšlenek nepřipravil o požitek z divadelních herbohy, kteří jsou vesměs dobří a vznešení, nýbrž démony, kteří mají s bohyspolečnou nesmrtelnost a s lidmi vášně. Apulejus z Madaury v knize „O bohuSokratově“ neřekl o mravech démonů nic dobrého a naopak napsal o nichdokonce velmi mnoho zlého.

VIII.15 O tom, že ani pro svá vzdušná těla, ani pro svá vyšší sídla démoniještě nestojí nad lidmiDémoni nejsou lepší než lidé, protože mají lepší těla, to by lidé museli za lepšísebe považovat i řadu zvířat, které je předčí bystrostí smyslů, rychlostí pohybu imohutností sil. Který člověk se zrakem vyrovná orlu nebo supu, čichem psu,rychlostí zajíci nebo jelenu, silou lvu nebo slonu, dlouhověkostí želvě? Jakojsme myšlením lepší nade všecky, tak máme být i ctností lepší než démoni. To,čím je převyšujeme, je přece mnohem lepší než tělo. A třebaže ptáci také sídlínad zemí, přece se musejí k zemi vrátit pro potravu nebo odpočinek; ani zlíduchové nepřevyšují lidi proto, že vzduch je výše než země, vždyť jejichbeznaděj nesnese ani dost málo srovnání s nadějí zbožných lidí. Platon mezi dvakrajní živly, pohyblivý oheň a nepohyblivou zemi, vkládá dva střední živly,vzduch a vodu, takže je vzduch výše než voda a oheň výše než vzduch, přecevšak pozemský člověk stojí výše než vodní zvířata, a proto v otázce duševníchpředností nemáme měřit stupňovitě podle živlů. Vždyť se může stát, že v nižšímtěle sídlí lepší duše a naopak ve vyšším těle horší duše.

VIII.16 Co soudil platonik Apulejus o mravech a skutcích démonůApulejus vyslovil názor, že démoni jsou zmítáni týmiž duševními vášněmi jakolidé: křivdy je dráždí, dary je získávají, pocty těší, bohoslužebné obřady je bavía hněvá je, když se v nich něco opomene. Od nich pocházejí věštby a kouzla.Jsou to živé bytosti s rozumnou myslí, podléhající vášním, s věčným trváním avzdušným tělem; tři vlastnosti mají společné s bohy i lidmi, jednu vlastnosts bohy a jednu vlastnost mají zvláštní. Že tedy patří mezi živé bytosti, na tomnení nic velikého, těmi jsou i zvířata; že mají rozumnou mysl, tím nestojí nadnámi, tu máme i my; že podléhají vášním, jak by tím mohli stát nad námi, když imy jsme takoví; že mají věčné trvání, co je na tom dobrého, schází-li blaženost;a že mají vzdušné tělo, to nic neznamená, protože nad každým tělem mápřednost duše. Nezaslouží si božskou poctu takové bytosti, které jsou rozumnéproto, aby mohly být nešťastně; podléhající vášním proto, aby byly nešťastné;věčně trvající proto, aby jejich neštěstí nemohlo vzít konce!

VIII.17 O tom, zda je důstojné, aby člověk uctíval duchy s takovýmivadami, od jakých se má oprostit

Oheň a vzduch jsou plny nesmrtelných bytostí, voda a země smrtelných, aleproč jsou duše démonů zmítány vichry a bouřemi vášní142? U lidí jsou vášnědůsledkem pošetilosti nebo neštěstí, protože lidé dosud nejsou blaženi v onédokonalé moudrosti, která je jim slíbena na konec, až budou osvobozeni odsmrtelnosti. Démoni pak podléhají vášním jako lidé proto, že nejsou blažení,nýbrž nešťastní. Je to bláznovství, když se lidé drží nepravého náboženství apoddávají se démonům, ačkoli v pravém náboženství by se mohli oprostit odsvých vad, jimiž se démonům podobají. Nechtějí-li se jim lidé podobat, musejíodpírat hněvu, pomáhat ostatním bez darů, nevšímat si poct, milovat i svénepřátele, odkládat všechno, co by jim překáželo na cestě k Bohu, a hledat pokojsrdce. A komu se lidé nechtějí podobat, toho přece nebudou následovat životemani vzývat obětí, a naopak toho, komu se chtějí podobat, budou následovat ivzývat, totiž jediného pravého Boha.

VIII.18 Jaké je to náboženství, které učí lidi užívat démonů jakoprostředníků, aby byli doporučeni dobrým bohům Podle Apuleja sídlí démoni ve vzduchu proto, aby byli prostředníky meziétherným nebem a zemí, aby bohům donášeli prosby od lidí a zase lidem splněníproseb od bohů. Podle Platona se žádný bůh s člověkem nestýká. Lidé, kteří si totakhle představovali, měli totiž za nedůstojné, aby se lidé stýkali s bohy abohové s lidmi. Démoni nemilují cudnost a nevinnost, ale mají rádi oplzládivadla; jak by tedy mohla cudnost a nevinnost chtít něco od bohů, kdybyk tomu potřebovala pomoc svých nepřátel?

VIII.19 O bezbožnosti kouzelnictví, které stojí pod ochranou zlých duchůJak to, že kouzelnictví, na které jsou někteří bezbožníci hrdi, je na jedné straněúkonem bohopocty, a na druhé straně je těžce stíhají přísné zákony? PodleCicerona byly zapsány na dvanácti deskách a pachateli byl určen trest smrti143.Sám Apulejus ve svém obšírné a výmluvné obhajovací řeči popírá, že by mělněco společného s kouzelnictvím, v němž působí démoni, které má ovšem zahodné uctívání.

VIII.20 Je-li hodno víry, že se dobří bohové stýkají raději s démony nežs lidmiJe zajímavé, že prý žádný bůh se nestýká s člověkem prosícím, ale stýká ses démonem zpupným; neslyší člověka kajícího, ale slyší démona šálícího; nemánic společného s člověkem, který se utíká k božství, ale má něco společnéhos démonem, který sám božství předstírá; nevšímá si člověka prosícího oodpuštění, ale všímá si démona svádícího ke spuštění; odmítá člověka, který

142 Vášeň, řecky pathos, latinsky passio, je protirozumné duševní dění.143 Srov. Plinius, Nat. hist. XXVIII, 1, 2, 18

zakazuje vymýšlet zločiny o bozích a spravedlivými zákony stíhá zločinyčarodějů, a přijímá démona, který se kochá smyšlenými zločiny o bozích najevišti a čarodějnictví učí a podporuje a rozšiřuje; nejde mu o člověka, který sevyhýbá zhoubnému působení démona, a jde mu o démona, který se snažíovládnout člověka!

VIII.21 O tom, zda bohové používají démonů jako poslů, nevědouce, že jsou od nich klamáni, či zda to chtějíProstřednictví démonů mezi bohy a lidmi je nesmyslné a nedůstojné. Étheričtíbohové by nevěděli, co dělají pozemští lidé, kdyby jim to neoznámili vzdušnídémoni, protože éther je vysoko a daleko od země, kdežto vzduch sousedís étherem i zemí!!! To je ale úžasná moudrost!!!

VIII.22 O tom, že kult démonů musí být zavržen proti ApulejoviDémoni nejsou žádní prostředníci mezi bohy a lidmi, kteří by bohům nosili našeprosby a lidem božské dary; naopak je třeba vědět, že to jsou zlí duchové,dychtiví nám lidem škodit, kde mohou, naprosto dalecí spravedlnosti, nabubřelípýchou, bledí závistí a zchytralí v klamu, kteří sídlí v tomto ovzduší. Oni bylisvrženi pro neodčinitelný přestupek s výšin nebe na tuto zemi a v tomto svémžaláři jsou předem odsouzeni. Ačkoli ovzduší je výše než voda a země, nejsouproto ještě oni vyšší než lidé, kteří je lehce předčí nikoli pozemským tělem,nýbrž zbožnou myslí. Nad mnoha lidmi, kteří neznají jediného pravého Boha ajeho náboženství, však panují jako nad zajatci a poddanými, protože jepřesvědčili šalebnými zázraky, že jsou bohy. A pro ty, které přesvědčit nemohli,si nasadili masku prostředníků mezi bohy a lidmi a prosebníků o božskédobrodiní, a tato prastará pověra se usadila v mnoha chrámech, neboť byl to istrach, který nedovolil přemýšlivým lidem, aby si troufali nevzdávat jim vůbecžádnou božskou poctu.

VIII.23 Co soudil Hermes Trismegistos o modloslužebnictví a odkud mohl vědět, že egyptské pověry zajdouHermes Trismegistos144 na rozdíl od Apuleja říká, že jedni bozi byli stvořeni odnejvyššího Boha, druzí od lidí. Jde o modly, o nichž se tvrdilo, že to jsou jakobytěla bohů, v nichž sídlí přivolaní duchové, kteří mají nějakou moc škodit neboprospívat a kterým se proto vzdávají božské pocty a obřadní úsluhy. Neviditelníduchové jsou tak pomocí jistého umění spojováni s viditelnými věcmi tak, abyse staly jakoby oživenými těly, a tomu říká tvořit bohy. A třebaže říkal, že Egypt

144 Egyptský učenec, latinsky Mercur Tremaximus, původce alchymie. Neví se, kdy přesně žil, a často bývá ztotožňován s bohem Thovtem.

je chrámem celého světa, přece předvídal, že nastane doba, kdy se ukáže, žeEgypťané ve své horlivé zbožnosti uctívali božstvo nadarmo145. Patřil k těm,kteří sice poznali jediného pravého Boha, ale nevzdali mu čest146, ba litoval toho,že v budoucnosti modloslužba přestane a naopak si přál, aby lidé byli vždyckypoddáni bohům, které uznává za lidské výtvory147. Co může být ubožejšího nežčlověk, jemuž vládnou jeho vlastní výtvory! Tak směšoval pravdu a klam atruchlil nad budoucí záhubou toho náboženství, které uctívalo modly.

VIII.24 Kterak Hermes Trismegistos vyznal blud svých předků, nad jehožbudoucím odstraněním truchlilNevím, zda by se démoni sami takto přiznali, kdyby byli vzati pod přísahu, jakose přiznal on: „Protože naši pradědové velice bloudili v poznání bohů, nevěřícea neznajíce pravou bohopoctu, vynalezli umění, jak vytvořit bohy.“ Byl to tedyveliký blud a veliká nevěra lidí, neznajících pravou bohopoctu, co vedlok umění, jak vytvořit bohy. Kdo ví, nenutí-li ho k prozrazení dávného bludu jehopředků božská moc a k bolesti nad budoucím trestem démonů ďábelská moc!Božské náboženství odstraňuje démonské, pravda opravuje blud, víra vyvracínevěru, obrácení hojí odvrácení. Kdyby předkové nebloudili daleko od pravdy aměli řádnou víru v jediného pravého Boha, nedošli by k umění tvořit falešnébohy148. Jemu země zpívá píseň novou149 a jako chrám je budována jeho obec, tj.Církev svatá, po celé zemi, když skončilo zajetí, v němž ovládali démoni jakozajatce ty lidi, z nichž je budován (tento chrám) jako ze živých kamenů150.

VIII.25 Co mohou mít lidé společného se svatými andělyDobrým andělům se lidé podobají společnou úctou k jedinému pravému Bohu,skrze kterou s nimi jsou a s nimi žijí a s nimi jej ctí. Od andělů je odlišuje vůlenakloněná ke zlému a lidská křehkost, a tak není překážkou ve spojení s nimi to,že přebýváme v těle na zemi, nýbrž to, že v nečistotě srdce pozemsky smýšlíme.Přibližujeme se jim prozatím vírou, že nás činí blaženými ten, kdo i jeblaženými učinil.

VIII.26 O tom, že celé pohanské náboženství se točilo kolem nebožtíkůHermes Trismegistos truchlí nad budoucí dobou, kdy z Egypta zmizí bezbožnévěci, a říká, že tato země, nejsvětější sídlo chrámů, bude plna hrobů a mrtvých.Jakoby lidé neumírali, kdyby se ty bezbožné věci neodstranily! Ale asi truchlínad tím, že na místo pohanských chrámů nastoupí památná místa křesťanskýchmučedníků. Není tomu tak, že jako pohané uctívali mrtvé bohy v chrámech, tak145 Srov. Iz 19,1; Za 13,2146 Srov. Ř 1,21nn.147 Srov. Jr 16,20148 Srov. 1K 10,20149 Srov. Ž 96,1150 Srov. 1Pt 2,5

my uctíváme mrtvé lidi v hrobech; to už tehdy byla země přeplněna hroby amrtvými, které pohané ctili jako bohy, ale nyní budou muset odejít, protože napamátných místech mučedníků na ně čekají budoucí tresty, protože taková místajim působí muka a protože na takových místech se musejí přiznat ke svýmúskokům a po vymítání musejí opustit lidská těla, která posedli.VIII.27 Jakým způsobem uctívají křesťané svoje mučedníkyNaším Bohem je Bůh mučedníků, nikoli mučedníci sami, a tomuto Bohuzřizujeme chrámy, kněžstvo a obřady. Mučedníky tedy nectíme jako Boha anijim nepřinášíme oběti. Máme však v úctě pamětní místa svatých lidí Božích,kteří až do smrti zápasili o pravdu, aby se zjevilo pravé náboženství. Kněz uoltáře přináší nejsvětější oběť Bohu, jedinou to oběť křesťanů, přitom všakvzpomíná na mučedníky, žádá je o přímluvu a vzdává díky Bohu za jejichvítězství.

IX. kniha(má 23 kapitoly)

IX.1 Ke kterému bodu dospěla rozprava doposud a co musíme rozebrati vezbývající částiPodle jedněch jsou bohové dobří i zlí; druzí však si netroufají nikoho z bohůpokládat za zlého. A ti první zahrnují pod pojem bohové také démony, a naopakpod pojem démoni také bohy; kdežto ti druzí rozlišují jen dobré bohy a jen zlédémony. Otázka zůstává, jak mohou démoni, kteří jsou zlí, získávat dobrýmlidem přízeň dobrých bohů, což přece nijak není možné.

IX.2 Zda je mezi démony, kteří jsou nižší než bohové, nějaká skupinadobrých, za jejichž přispění by lidská duše mohla dojít blaženosti

Je nějaký rozdíl mezi démony? Většina filosofů běžně tvrdí, že démoni jsoudobří i zlí, a proto jsou prostředníky mezi dobrými lidmi a jen dobrými bohyprávě ti dobří démoni. Avšak lidská duše, která je rozumná a duchová, dojdeblaženosti jen od jediného pravého Boha, a nikoli od nějakých démonů, kteří bezrozdílu lidskou duši chtějí lapit do své sítě a zavést co nejdál od Boha a jehoblaženosti. Co je tou sítí? Ta síť je upletena záludným způsobem ze samýchklamů!

IX.3 Co připisuje Apulejus démonům, kterým sice rozum neupírá, alekterým nepřikládá žádnou ctnostJaký je tedy rozdíl mezi dobrými a zlými démony? Platonik Apulejus o nichrozprávěl všeobecně, hlavně o jejich vzdušných tělech, ale neřekl nic o jejichduševních přednostech, kterými by museli být obdařeni, kdyby byli dobří. Jentolik, že jejich mysl je zmítána vichřicemi vášní jako rozbouřené moře. Tak sepodobají nemoudrým a nespravedlivým smrtelníkům: nikoli tělem, nýbrž myslí.Zaslouženým trestem jsou totiž nevyléčitelní a nedovedou zakotvit v pravdě actnosti, proto se nemohou bránit špatným citům a vášním.

IX.4 Jaký je názor peripatetiků a stoiků o duševních vášníchDuševní vášně zvané též city nebo strázně se nevyhýbají ani moudrým lidem,přesto jsou řízeny rozumem a podřízeny rozumu, takže se dají ovládat a mají býtovládány. Takový je názor platoniků a také aristoteliků (peripatetiků), ostatněAristoteles, zakladatel peripatetické školy, byl Platónovým učedníkem.Stoikové151 však nesouhlasí s tím, že by se duševní vášně mohly týkat moudrýchlidí; neuznávají tělesná dobra a nechtějí připustit u člověka jiné dobro než ctnostjakožto umění dobře žít, a to je duševní dobro. Avšak, jak svědčí AulusGellius152, stoik se děsí a bledne, aby nepřišel o nějakou výhodu, neméně nežperipatetik, aby nepřišel o nějaké dobro; nenazývají tedy dobro stejně, avšakstejně je hodnotí.

IX.5 O tom, že vášně, které doléhají na křesťanské duše, nestrhují k neřesti,nýbrž cvičí ve ctnostiMysl má být podřízena Bohu, ovládání vášní zase mysli. Nejde ani tolik o to,zda se zbožný duch hněvá, jako spíše o to, proč se hněvá. Ani zda je smuten, alenad čím je smuten. Ani zda se něčeho bojí, ale čeho se bojí. Hněvá –li se nahříšníka tak, aby se polepšil, anebo rmoutí-li se se zarmouceným tak, aby muhleděl ulehčit, anebo bojí-li se o ohroženého, aby nezahynul; to všechno lze při151 Stoikové pokládali za jediné dobro ctnostný život v souladu s přírodou a rozumem. Všechno ostatní bylo proně lhostejné (adiafóra), např. bohatství, postavení, sláva, zdraví apod. Tyto skutečnosti člověk nemůže ovlivnit, aproto se nad ně musí povznést a smířit se s nimi, aby dosáhl duševního klidu (ataraxia) a nenáruživosti(apatheia). Navazovali na školu kyniků a byli pantheisty a deterministy. Mezi stoiky patřil Epiktétos, SenecaMladší a Marcus Aurelius. 152 Srov. Aulus Gellius: Attické noci (18,1). Jde o jediné zachované dílo tohoto římského spisovatele (+ 180).

rozumné úvaze jen stěží kárat! Stoikové totiž obvykle odsuzují i soucit amilosrdenství pokládají za chybu. Milosrdenství však není nic jiného než jakésisoucítění našeho srdce s cizím neštěstím, a toto soucítění nás nutká podlemožnosti pomoci. To je rozumné, když se milosrdenství projevuje tak, abydávalo potřebnému nebo odpouštělo litujícímu, a proto je ve shodě sespravedlností a právem patří mezi ctnosti. Jen andělé bez hněvu trestají ty, kteréjim Bůh ukládá potrestat, a bez soucítění přicházejí na pomoc nešťastným, abeze strachu pomáhají v nebezpečí ohroženým. Podobně i sám Bůh se hněvá, apřece nepodléhá žádné vášni. Toto slovo je přiměřené efektu trestu, nikolidefektu citu.

IX.6 Kterými vášněmi jsou podle Apuleja zmítáni démoni, kteří prý svým přispěním pomáhají lidem u bohůPodle Apuleja jsou démoni hříčkou vášní na vlnách všemožných myšlenek,protože jejich mysl, tj. vyšší část duše, která z nich činí rozumné bytosti,postrádá ctnost a moudrost, která by ovládala vášně nižších částí duše. Proto jemysl démonů vystavena vášním chtíče, hněvu a jim podobných. Jejich mysl podjhem neřestných vášní postrádá svobodu a moudrost, zato jí nechybí klam atouha škodit.

IX.7 O tom, že podle platoniků byli bohové básnickými smyšlenkamiočerněni, že prý proti sobě bojovali jako stoupenci různých stran, ačkoli takoví jsoudémoni, a ne bohovéBohové, které si básníci představují jako nenávistníky i příznivce lidí, nejsouz počtu démonů všech, nýbrž jen zlých. Je výmyslem básníků, nazývat bohy ty,kdo bohové nejsou, a nechat je pod jmény bohů spolu bojovat pro lidi, kteréstranicky milují nebo nenávidí. Taková je i Homérova Minerva, která zakročilave schůzi Řeků, aby zadržela Achilla. Nějaký démon však stranil Řekům abojoval proti Trojanům, a naopak jiný démon zase stranil Trojanům a bojovalproti Řekům, v tom nebyli básníci daleko od pravdy.

IX.8 O nebeských bozích a vzdušných démonech i pozemských lidech podlevýměru platonika ApulejaPodle Apuleja démoni jsou živočichové, ducha vášnivého, mysli rozumné, tělavzdušného a trvání věčného. Nejvyšší skupinou jsou nebeští bohové a nejnižšípozemští lidé. O lidech napsal: „Tedy lidé, rozumem slynoucí, jazykemvládnoucí, ducha nesmrtelného, těla smrtelného, mysli lehké a úzkostlivé, tělahrubého a hříšného, nestejných povah a jednostejných bludů, houževnatéodvahy a vytrvalé naděje, s neplodným pachtěním a nestálým štěstím, jako

jednotlivci smrtelní, ale jako celek a druh věční, navzájem se střídající plozenímpotomstva, věku prchavého, moudrosti liknavé, smrti rychlé, života strastného,obývají zemi.“

IX.9 Zda člověk může získat přízeň nebeských bohů prostřednictvímdémonůTo, co je u oduševnělé bytosti lepší a co démoni mají společného s lidmi, totižducha, je u démonů v horším stavu než u lidí. Duše je lepší než tělo, podobnějako zlato, i kdyby bylo špinavé, má větší cenu než stříbro nebo olovo.Náboženství není věcí těla, nýbrž ducha, neboť tělo je spíše služebné a duch(nad ním) vládnoucí, jak říká Sallustius153: „Ducha používáme k vládě, těla spíšek službě.“ A hříšné tělo, i kdyby bylo nesmrtelné, není věčným sídlemoslavenců, jako spíše věčným vězením zavrženců.

IX.10 O tom, že podle Plotinova mínění jsou lidé ve smrtelném těle méněnešťastni než démoni v nesmrtelnémPlotinus154 pochopil Platona hlouběji než ostatní a pravil o lidských duších155:„Milosrdný Otec jim chystal smrtelná pouta.“ Tak podle něho právě to, že lidéjsou smrtelní, je milostí Boha Otce, aby nebyli věčně svírání bídou tohotoživota. Tohoto milosrdenství se nedostalo démonům, tj. zlým duchům, kteřív bídě svého vášnivého ducha neobdrželi tělo smrtelné jako lidé, nýbržnesmrtelné jako bohové. Byli by jistě šťastnější než lidé, kdyby měli smrtelnétělo jako oni a blaženého ducha jako bohové. A byli by lidem rovni, kdyby sibyli zasloužili mít alespoň smrtelné tělo jako oni, aby se strastí zbavili alespoňve smrti. Avšak jsou nešťastnější než lidé pro věčné okovy svého těla:nenaznačil, že by se démoni mohli zdokonalit a změnit v bohy, nýbrž řekl zcelajasně, že démoni jsou věční.

IX.11 O mínění platoniků, že lidské duše po opuštění těl jsou démonyŘíkají, že i lidské duše se stávají démony, a jestliže žily dobře, pak jsou z nichLárové156, a jestliže špatně, pak jsou z nich Lemurové157 či Larvové, a jestliže

153 Viz Cat. 1. Srov. pozn. 8.154 Plotinos (+ 270 po Kr.), řecký novoplatónský filosof, učedník Ammónia Sakky (+ 242 po Kr.) z Alexandrie,založil v Římě filosofickou školu, kterou vedl až do své smrti. Jeho učedník Porfyrios z Týru (+ 304) vydal jeho54 spisů našestkrát po devíti částech (tzv. Enneady neboli Devítky). 155 Viz Enneades IV, 3, 12156 Lárové byli ochranní bohové římských příbytků a jejich obyvatel. Spolu s Penáty, kteří byli ochrannými bohyřímských domácností a rodin, patřili mezi domácí bohy (dei domestici). Neměli přímý vztah k lidem, nýbržk jejich obydlím.V římských domech měli sošky ve skříňkách u krbu a otec rodiny jim přinášel o kalendách arodinných slavnostech oběti.157 Lemurové byli římští duchové zemřelých. Na rozdíl od Mánů, duchů zemřelých předků, to byli duchovézemřelých vůbec. Žili v podsvětí, ale přicházeli na svět, aby lidem oplatili, jak se k nim za jejich života chovali.Jako dobří duchové splývali s Láry, jako zlí se nazývali Larvy (Larvae = masky, strašidla).

dobře i špatně, pak jsou z nich Mánové158. Takový názor vede k následovánízvrhlých mravů, neboť lidé, ať jsou sebeničemnější, mohou si myslet, že z nichbudou Larvy, a stanou se tím horšími, čím více chtějí škodit, protože se budoudomnívat, že i po smrti budou jakožto škůdní démoni nějakými oběťmivybízeni, aby škodili.

IX.12 O třech protichůdných vlastnostech, kterými se podle platoniků lišípřirozenost démonů a lidíTři vlastnosti bohů jsou: vznešenost sídla, věčnost života a dokonalostpřirozenosti. Tři vlastnosti lidí: dolní sídlo, smrtelnost a bědnost.

IX.13 Kterak démoni, jestliže nejsou ani nešťastní jako lidé, ani blaženíjako bohové, mohou být mezi obojími uprostřed, nemajíce společenství ani s jedněmi anis druhýmiMísto mezi nejvyšším a nejnižším nebo mezi hořejším a dolejším se právempokládá za střední, ale nemůžeme říci o démonech jakožto o rozumnýchživočiších, že nejsou ani blažení ani nešťastní, jako je tomu s rostlinami azvířaty, neúčastnými na citu a rozumu. Mysl obdařená rozumem je nutně buďblažená, anebo nešťastná. Podobně by bylo nesprávné říci, že démoni nejsou anivěční ani smrtelní. Všechno živé nutně buď žije na věky, anebo končí svůj životsmrtí. Poněvadž Apulejus praví, že démoni jsou věční, pak tyto střední bytostimají právě jednu vlastnost ze dvou nejnižších. Kdyby měli dvě vlastnostiz nejnižších nebo dvě vlastnosti z nejvyšších, pak by se povznesli nebo kleslik jedné ze dvou stran. Zůstanou uprostřed, dostanou-li z každé strany jednu. Aponěvadž z nejnižších nemohou mít věčnost, mají tento znak z nejvyšších; aproto k doplnění jejich prostřednosti není jiné známky, kterou by mohli mítz nejnižších, nežli neštěstí. Mají-li bohové blaženou věčnost či věčnoublaženost, pak lidé mají smrtelné neštěstí nebo nešťastnou smrtelnost; démoniuprostřed mají nešťastnou věčnost nebo věčné neštěstí. Podobně člověk stojíuprostřed mezi zvířetem a andělem, protože zvíře je nerozumné a smrtelné,kdežto anděl je rozumný a nesmrtelný; člověk pak rozumný a smrtelný stojíuprostřed níže než anděl a výše než zvíře, neboť se zvířetem má společnousmrtelnost a s andělem má společný rozum. Tedy hledáme-li střed meziblaženými nesmrtelnými a nešťatnými smrtelnými, nalezneme nezbytně buďbytost smrtelnou a blaženou, anebo bytost nesmrtelnou a nešťastnou.

158 Mánové byli duchové zemřelých předků, v širším smyslu podsvětní bohové římanů. Žili v hlubinách země aobčas přicházeli na svět, aby navštívili potomky. V jejich kultu se spojovalo uctívání duchů a uctívání předků.Jestliže živí přinášeli Mánům oběti a modlili se k nim, Mánové jim to opláceli ochranou; a jestliže na nězapomínali, připomínali se jim ve zlém.

IX.14 Zda lidé, jsouce smrtelní, mohou být šťastní pravou blaženostíMůže být člověk smrtelný a zároveň blažený? Jedni totiž pokorně uvážili svůjlidský úděl a popírají, že by člověk mohl být schopen blaženosti, dokud žije jakosmrtelník. Druzí se zase odvažují tvrzení, že moudří smrtelníci mohou být iblažení. Je-li tomu tak, proč nejsou stavěni doprostřed mezi nešťastnésmrtelníky a nesmrtelné blažence, když mají blaženost jako nesmrtelní blažení asmrtelnost jako nešťatní smrtelní? Jsou-li totiž blažení, bezpochyby nikomunezávidí, a proto pomáhají nešťastným smrtelníkům k dosažení blaženosti, sečjsou, aby se po smrti také mohli stát nesmrtelnými a spojit se s nesmrtelnými ablaženými anděly.

IX.15 O Ježíši Kristu, Prostředníku mezi Bohem a lidmiJsou-li všichni lidé smrtelní a tedy nutně i nešťastní, musejí hledat někoho, kdostojí uprostřed mezi nimi a Bohem, kdo sám je nejen člověkem, ale i Bohem,aby takový Prostředník, který se měl smrtelným stát, ale neměl smrtelnýmzůstat, převedl lidi ze smrtelné bídy do nesmrtelné blaženosti. On se stalsmrtelným nikoli oslabením božství Slova, nýbrž přijetím těla člověka. Protomusel mít přechodnou smrtelnost a zároveň nepomíjející blaženost, aby tím, copomíjí, se shodoval se syny smrti, a tím, co nepomíjí, přenesl je ze smrti doživota. Dobří andělé nemohou být uprostřed mezi nešťastnými smrtelníky ablaženými nesmrtelnými, protože i oni jsou blažení a nesmrtelní. Padlí andělé bymohly být uprostřed, protože jsou nesmrtelní a zároveň nešťastní, ale nemohou,protože nechtějí být smrtelní ani blažení, jsou to nesmrtelní hříšníci a nešťastníviníci; pýchou na svou nesmrtelnost by sváděli k pýše a zoufalstvím nad svýmneštěstím by přiváděli k zoufalství; vždyť neznají pokoru smrti ani dobrotivostblaženosti. Jiný je totiž prostředník zlý, který přátele rozděluje, a jinýprostředník dobrý, který přátele spojuje. Proto je mnoho prostředníkůrozdvojujících, ale jediný je Prostředník spojující, totiž nestvořené Slovo Boží,podstatně spojené s člověkem v osobě Ježíše Krista. Blažený a oblažující Bůhnám otevřel k účasti na svém božství krátkou cestu: nepřivádí násk nesmrtelným a blaženým andělům, abychom i my byli nesmrtelní a blaženískrze ně, nýbrž přivádí nás k sobě samému, abychom byli blaženi skrze něhosamého, jako jsou skrze něho blažení i andělé. Ježíš Kristus chtěl být níže nežandělé v podobě služebníka159, aby mohl být prostředníkem, a zároveň zůstalvýše než andělé v podobě Boha, a tak tentýž, který je u vyšších životem, tentýžje u nižších cestou života.

IX.16 Zda platonikové tvrdili důvodně, že nebeští bohové, vyhýbajíce sepozemskému poskvrnění,

159 Srov. Fp 2,6-8

neobcují s lidmi, kterým pomáhají k náklonnosti bohů démoniPodle Platona žádný bůh neobcuje s člověkem, protože je vznešený aneposkvrňuje se žádným stykem s lidmi. Démoni se jím poskvrňují, a protonemohou očistit ty, od nichž se poskvrňují, a tak se stávají stejně nečistýmivšichi, jak démoni stykem s lidmi, tak i lidé stykem s démony. Ale nejvyšší Bůh,Stvořitel všeho, kterého my nazýváme jediným pravým Bohem, nemůže být pronedostatečnost lidské řeči ani dost málo vystižen. Moudrým mužům, jejichžduch se dokáže povznést nad tělo, jen stěží a občas zasvitne poznání tohotoBoha na způsob letmého záchvěvu bělostného světla v nejhlubších tmách. Apřece se tímto záchvěvem nijak nemůže poskvrnit, jako se lidským pohledemnemohou poskvrnit hvězdy, vždyť vidět a být viděn samo o sobě neznamenáposkvrnění. Třebaže země se dotýkají paprsky slunce i měsíce, přece se jí tojejich světlo neposkvrní.

IX.17 K dosažení blaženého života, spočívajícího v účastenství na nejvyššímdobru, nepotřebují lidé takového prostředníka, jako je démon, nýbrž takového,jako je jediný KristusPlotinos říká160: „Musíme se tedy utéci k nejdražší vlasti; tam je Otec a tam jevšechno. A kterou lodí a jak se tam utéci? Stát se podobným Bohu!“ Je-li každýtím bližší Bohu, čím je mu podobnější, pak není možné vzdálit se od něho jinaknež nepodobností s ním. Bůh je věčný, neměnný a netělesný, a proto lidská dušemu bude tím nepodobnější, čím bude dychtivější věcí časných, proměnlivých atělesných. Aby se tomu odpomohlo, vždyť nesmrtelná čistota nahoře se nemůžeshodnout se smrtelnou nečistotou dole, je třeba Prostředníka mezi Bohem alidmi161, který sám by byl Bohem i člověkem.

IX.18 O tom, že lstiví démoni, slibujíce svou přímluvou cestu k Bohu, usilují o to, aby lidi od cesty pravdy odvrátiliDémoni jsou prostředníci lstiví a falešní, sami nešťastní a zlí, kteří se snažíodvrátit nás lidi od duchovního pokroku, svést nás lidi s cesty k Bohu a zatemnitnám lidem světlo pravdy, abychom k Bohu nepřišli ani jej nehledali ani o němnevěděli. Proto nás vedou na širokou a pohodlnou cestu plnou bloudění a omylu,na které jsou poskvrnění lidé, poskvrňují démoni a poskvrnitelní bohové a kteráje daleko předaleko od jediného pravého a neposkvrnitelného Boha a jehoneposkvrněných andělů.

IX.19 O tom, že jména démonů se už nepoužívá na označení něčehodobrého ani u jejich ctitelů

160 Viz Enn. I,6,8; 2,3161 Srov. 1Tm 2,5

Křesťané čtou v Písmu svatém, že andělé jsou jednak dobří a jednak zlí, alenikde nečtou, že jsou dobří démoni. Slovo démoni162 neoznačuje nic jiného nežzlé duchy. Také pohané chápou, že slovo démon označuje zlého ducha, aneužívají je na označení něčeho dobrého, anebo toto slovo přinejmenšímdoplňují přívlastkem dobrý.

IX.20 Jaké je to vědění, na které jsou démoni pyšníNěkteří říkají, že řecké slovo démon pochází od vědění, ale vědění prospívá jentehdy, když je spojeno s láskou, bez lásky však nadýmá163, tj. povyšuje dozpupného stavu prázdné nadutosti. Démoni tedy mají vědění bez lásky, a protojsou tak nadutí, že se přičinili, aby božské pocty a zbožná služba, které náležejíjedinému pravému Bohu, byly vzdávány jim, a přičiňují se o to až dosud, pokudmohou a u koho mohou a jak jen mohou. Proti pýše démonů má velkou mocBoží pokora, která se zjevila v Kristu, ale tu neznají lidské duše, naduté nečistoupýchou, které se podobají démonům nikoli věděním, nýbrž pýchou.

IX.21 Jakým způsobem chtěl Pán být poznán od démonůDémoni dobře vědí i to, co je popsáno v předcházející kapitole. Proto témužKristu řekli164: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit?“Takové vědění v nich bylo, ale láska v nich nebyla. Báli se trestu od něho, alenemilovali spravedlnost v něm. Dal se jim však poznat natolik, nakolik chtěl; anatolik chtěl, nakolik se slušelo. Nedal se jim však poznat tak, jako svatýmandělům, nýbrž měli jej poznat jen ke své hrůze, protože od jejich tyranské mocihodlal osvobodit duše, předurčené pro svoje království a pro slávu pravou avěčnou. Dal se jim poznat jen časnými účinky své moci a známkami své skrytépřítomnosti, jaké mohou být viditelné andělským smyslům duchů, třebas i zlých,lehčeji než člověku. Potom, když uznal za dobré na nějaký čas žít ve skrytosti,byl o něm kníže démonů na pochybách a pokoušel ho, zkoumaje, zda jeskutečně Kristus, avšak sám Kristus dovolil, aby byl pokoušen, a tak na svémlidství nám dal příklad k následování. Po tomto pokušení, když mu sloužili dobřía svatí andělé165, a proto obávaní a hrozní pro nečisté duchy, poznávali démonistále více, jak je mocný, a žádný se neodvažoval protivit se jeho příkazům,třebaže na něm viděli křehkost těla, jíž opovrhovali.

IX.22 Jaký je rozdíl mezi věděním svatých andělů a věděním démonůPro dobré anděly všechno vědění o hmotných a časných věcech, pro které sevypínají démoni, není ničím. Ne proto, že by je neznali, nýbrž proto, že jim jemilá jen láska k Bohu, který je posvěcuje. Ve srovnání s jeho netělesnou krásou,

162 Totiž daimones nebo daimonia.163 Viz 1K 8,1164 Mk 1,24; Mt 8,29165 Mt 4,11

která je neměnná a nevýslovná a ke které planou svatou láskou, mají za nicvšechno, co je nižší a co není tím, čím je on, ba i sami sebou pohrdají, jen abyv úplnosti požívali toho dobra, které je činí dobrými. Proto znají spolehlivě ičasné věci, že spatřují jejich prvotní příčiny v Božím Slově, skrze něž byl světstvořen. Těmi příčinami jsou některé věci schvalovány, jiné zavrhovány, alevšechny pořádány. Naproti tomu démoni sice předvídají budoucnost mnohemlépe než lidé, a to pro svou větší zběhlost ve znameních nám lidem skrytých, alečasto se mýlí, kdežto svatí andělé se nemýlí nikdy. Něco jiného je totiždohadovat se z časných věcí něčeho časného a z proměnlivých věcí něčehoproměnlivého a vkládat do nich časnou a proměnlivou míru své vůle, což jedémonům z jistého důvodu dovoleno; a něco jiného je předem vidět ve věčnýcha neměnných zákonech Božích proměny časů a poznávat účastenstvím na BožímDuchu jeho vůli, což je svatým andělům dáno. Tím Dobrem, které je činíblaženými, je pro ně Bůh, který je stvořil, a tak se těší neustálému blaženémupatření na něho.

IX.23 O tom, že pohanským bohům se neprávem dává jméno bohů, které je přece podle božských Písmem společné svatým andělům aspravedlivým lidemPočítají-li platonikové démony k bohům, které podle jejich zakladatele a mistraPlatona stvořil nejvyšší Bůh, pak ať jim říkají, jak chtějí, nestojí za tu námahupřít se s nimi o slova. Naše Písma svatá říkají, že jediný pravý Bůh je Bůh bohů(Ž 49,1; 95,3; 136,2) a je hrozný nade všechny bohy (Ž 96,4; Mk 1,24), protoževšichni bohové pohanů jsou zlí duchové (Ž 96,5; 1K 8,4-6 a 10,20). A nazýváBohy i lidi v Božím lidu (Ž 82,6). Démony nemáme uctívat ani jako pomocníky,když se jich máme spíše varovat jako svůdců. Dobří andělé pak nechtějí, aby byluctíván obřady a oběťmi někdo jiný než jediný pravý Bůh, který je stvořil akterý je činí blaženými.

X. kniha(má 32 kapitoly)

X.1 O tom, že i podle platoniků dává pravou blaženost andělům i lidemjediný pravý Bůh; že však se musí zkoumat, zda ti, kteří podle nich mají být právě protouctíváni, chtějí, aby se obětovalo pouze Bohu, anebo také jimVšichni, kdo mají užívání rozumu, zastávají názor, že všichni lidé chtějí býtblažení. Zeptá-li se smrtelník, kteří lidé jsou blažení a proč, vyvolá to řadu

sporů. Ze všech filosofů platonikové dovedli pochopit, že lidská duše, třebaže jenesmrtelná a rozumná čili duchová, nemůže být blažená leda účastenstvím nasvětle jediného pravého Boha, od něhož byla stvořena i ona i svět; nikdo z lidínemůže dojít blaženého života, kdo by neměl čistou lásku k jedinémunejvyššímu Dobru, totiž k neměnnému Bohu. Avšak i platonikové šířili mínění,že musí být uctíváno mnoho bohů obřady a oběťmi, což zahrnovalo i démony.Avšak bohopocta (řecky latreia, latinsky servitus) 166náleží jenom Bohu. Tedynesmrtelným a blaženým bytostem v nebeských sídlech rozhodně bohopoctanepatří, nezasluhují si jí ani jí nežádají. Milují nás a blaženost nám přejí z téhožZdroje, z něhož i oni jsou blaženi, protože nejsou blaženi něčím jiným než my.

X.2 Co soudil platonik Plotinus o osvícení shůryPlotinus rozvíjel Platonův názor, že ani duše veškerenstva, ve kterou věří, neníblažena odjinud než naše duše, a to skrze světlo, jímž sama není, ale jímž jestvořena a jímž pomyslně jsou osvícena, sama pomyslně září. Přirovnává tenZdroj ke slunci a duši k měsíci. Rozumná čili duchová duše nemá nad seboužádnou jinou přirozenost jedině Boha, který stvořil svět i ji samotnou.Nebešťanům i pozemšťanům se dostává světla k poznání pravdy a k blaženémuživotu ze stejného Zdroje, neboť duše nemůže být sama sobě světlem167, nýbržzáří jen skrze účastenství na jiném, pravém Světle.

X.3 O pravém kultu Boha, od něhož se platonikové odchýlili, ačkoli Tvůrceveškerenstva poznali, a prokázali božskou poctu andělům dobrý i zlýmKdyby platonikové a všichni ostatní stejného náhledu s nimi, poznávajíce Boha,oslavovali ho jako Boha a vzdávali mu bohopoctu, neplaněli by ve svýchmyšlenkách a nepomáhali šíření bludů u lidu, ba odvážili se takovým bludůmčelit, zajisté by vyznali, že má být uctíván jediný pravý Bůh, který je Bohemblažených nesmrtelných i bídných smrtelných. Jedině jemu jsme povinnislužbou, které se řecky říká latreia, ať už se tady bohoslužba prokazuje vnějšímiobřady nebo vnitřními postoji. Jeho chrámem jsme my všichni zároveň i každýzvlášť, protože v nás chce přebývat, aniž by se dělením umenšoval nebomnohostí by rostl. Naše srdce k němu pozdvižené je jeho oltářem a krvavé obětimu zabíjíme, kdykoli bojujeme za jeho pravdu až do prolití vlastní krve, anejlepší kadidlo mu zapalujeme, kdykoli před jeho tváří hoříme zbožnou asvatou láskou k němu, jemu skládáme sliby a jemu dáváme dary, kdykoli mu

166 Slova jako cultus, colere jsou dvojznačné výrazy, nenáležejí jenom Bohu, protože slovesa colere se používátaké o lidech, které často poctíváme vzpomínkou nebo návštěvou. Slovo religio (řecky threskeia) sice neznamenájakýkoli kult, nýbrž jen kult Boží, přesto se používá také o pokrevních a příbuzenských svazcích. Slova pietas,pius (řecky eusebeia = dobrá úcta, eusebés) znamená sice zbožnost a zbožný, avšak zahrnuje také úctu k rodičůma starším a rovněž konání milosrdenství a používá se i o Bohu (srov. Sír 2,13, Jud 7,20). Lepší je výraztheosebeia čili úcta k Bohu.167 Srov. J 1,6-9.16

dáváme sami sebe, a jeho památky slavíme, když vděčně vzpomínáme na jehodobrodiní, aby neupadla v zapomenutí. Jemu tedy obětujeme na oltáři svéhosrdce oběť pokory a chvály, zapálenou ohněm lásky. Abychom jej spatřili, jakmůže být spatřen, očišťujeme se od každé poskvrny hříchů a zlých žádostípokáním a jeho jménem se posvěcujeme. Nejvyšším dobrem, o něž filosofovévedou spor, není nic jiného než spojení s tím, jenž sám je Pramenem našíblaženosti a k němuž se vracíme jako ke svému věčnému Cíli. K tomutonejvyššímu Dobru máme být vedeni od těch, kdo nás milují, a sami mámek němu vést ty, které milujeme. Tak se naplňuje dvojí přikázání lásky, na němžzáleží celý zákon i proroci. Tedy každý nesmrtelný dobrý duch nás miluje jakosebe samého a chce, abychom v zájmu vlastní blaženosti byli poddáni tomu,jemuž je sám poddán, a naopak nechce, aby byl uctíván místo Boha. A každýnesmrtelný zlý duch nás nenávidí jako sebe samého a nechce, abychom došlik Bohu, a naopak chce, aby byl uctíván místo Boha, a tak nás strhl s sebou dověčné záhuby. Je psáno168: Kdo by obětoval bohům kromě jediného Pána, budevyhlazen!

X.4 O tom, že oběť náleží jedinému pravému BohuUctívání Boha přinášením obětí je staré jako lidstvo samo; Adam a Eva přineslioběť za hřích a oblékli se do kožených tunik; oběť staršího Kaina Bůh nepřijal,ale na oběť mladšího Ábela shlédl. Oběť náleží výhradně Bohu, což jistě žádnýčlověk nepopře. Ale jinak bylo z bohopocty mnoho věcí neprávem přeneseno napoctu lidí nebo zlých duchů.

X.5 O obětech, které Bůh nevyžaduje, ale které přece jen chtěl na znamenítoho, co vyžadujeTo, co se podává v obětech, Bůh k ničemu nepotřebuje169, žádné dobytče anijakoukoli jinou porušitelnou a pozemskou věc, ba ani lidskou spravedlnostnepotřebuje; celá bohopocta prospívá člověku, a nikoli Bohu. Vždyť nikdoneřekne, že udělal něco pro studánku, když se z ní napije, nebo že udělal něcopro slunce, když v jeho světle vidí. Viditelná oběť je svatým znamenímneviditelné oběti!170 Bůh tedy prvotně nechce oběť zabitého dobytčete, nýbržchce oběť zkroušeného srdce, která se vztahuje k lásce k Bohu a k bližnímu.

X.6 O pravé a dokonalé obětiPravou obětí je každý skutek, který konáme, abychom se spojili s Bohem, toznamená každý skutek směřující k nejvyššímu Dobru, skrze něž můžeme býtskutečně blaženi. Tudíž ani to milosrdenství, kterým pomáháme člověku, není

168 Srov. 2M 22,20169 Srov. Ž 50,12-14170 Srov. Ž 51,18-19; Mi 6,6-8; Oz 6,6; Ž 13,16

obětí, neděje-li se pro Boha. Natolik obětí je i člověk171, ve jménu Božímzasvěcený a Bohu zaslíbený, nakolik odumře světu, aby žil Bohu. Stává-li seobětí tělo dobrým a správným užíváním pro Boha, oč více duše, jejímžslužebníkem a nástrojem je tělo, jakmile se povznáší k Bohu, aby roznícenaohněm jeho lásky odložila světskou žádostivost a přizpůsobila se jemu!172

Ostatně celá obec vykoupených, tj. shromáždění a společenství svatých, jeobětována Bohu skrze velikého Kněze, který obětoval sám sebe v podoběslužebníka, v níž je Knězem i Obětí. Křesťané, počtem mnozí, tvoří jediné tělo amají jedinou Hlavu a stávají se jedinou všeobecnou obětí, a tak se Církev ve svézvláštní oběti obětuje také sama.

X.7 O tom, že svatí andělé nás milují takovým způsobem, že z nás chtějí mít ctitele jediného pravého Boha, nikoli ctitele svojeBlažení a nesmrtelní nebešťané milují nás smrtelné a bídné pozemšťany, a protochtějí, abychom i my jednou byli blažení a nesmrtelní. Nám přejí totéž, co sobě.Nechtějí však, abychom obětovali jim, nýbrž tomu, jehož obětí se cítí být spolus námi i oni. S nimi totiž tvoříme jedinou obec Boží173. Jedná její část putujev cizině, druhá jim přináší pomoc.

X.8 O zázracích, kterými Bůh ráčil také skrze anděly ověřit svoje sliby, abyposílil víru zbožnýchNa ověření Božích zaslíbení se staly zázraky již před tisíci lety. Abrahamoviporodila manželka syna ve vysokém věku. Při Abrahamově oběti spadl s nebeplamen a proběhl mezi rozdělenými obětinami. Syn Abrahamova bratra Lot bylzázračně zachráněn z hořící Sodomy. Skrze Mojžíše byl Boží lid zázračněvysvobozen z otroctví v Egyptě a faraónovi mágové směli dělat některé divypomocí démonských kouzel jen proto, aby ještě podivuhodněji byli překonáni,když při třetí ráně už byli bezmocní. Moře se rozdělilo, lid Boží přešel suchounohou, a egyptské vojsko zatopila voda vracející se s obou stran na své místo.Hořká voda, která se nedala pít, pozbyla hořkosti a stala se sladkou; s nebepadala mana kromě soboty, zato v pátek v dvojnásobném množství a nekazila sedo druhého dne; s nebe padala drůbež, aby lidé měli masitou stravu; nepřátelébyli poraženi, když se Mojžíš modlil a rozepjal paže v podobě kříže; buřičev Božím lidu pohltila země zaživa; skála pod úderem hole vydala pramenitouvodu; smrtelná uštknutí hadů byla zhojena pouhým pohledem na měděnéhohada, povýšeného na dřevě, který byl předobrazem ukřižované smrti, aby se taknaznačilo zničení smrti smrtí.

171 Srov. Sír 30,24; Ř 6,13 a 12,1172 Srov. Ř 12,2173 Srov. Ž 87,3

X.9 O nedovolených kouzlech při uctívání démonů, jimž se obírá platonikPorfyrius, s něčím souhlase a něco zavrhujeTyto zázraky, jakož i řada jiných, se staly pro utvrzení úcty jediného pravéhoBoha a pro zamezení uctívání mnoha bohů nepravých. Staly se na základě prostévíry a zbožné důvěry, nikoli pomocí zločinného umění, kterému se říká magienebo řecky goéteia (latinsky goetia) nebo theurgie. Není v těch věcech rozdíl,jestliže lidé nazývají ty, kdo se zabývají goetií, zločinci, a ty, kdo se provozujítheurgii, chválí; vždyť obojí jsou zapleteni do služby démonům. Není správnépřed tím jednou rozpačitě varovat, a jindy tomu činit ústupky! Tak si počínalfilosof Porfyrios174.

X.10 O theurgii, která klamně slibuje duším očištění pomocí vzývánídémonůJestliže ti, kdo hříšnými obřady dosahují špinavého očištění, se stávají obětízáludnosti zlých duchů, i kdyby měli jakási úžasná vidění andělů nebo bohů, jakse o tom zmiňuje Porfyrius, pak o tom platí slova apoštolova175: „Satan sepřevléká za anděla světla!“ Taková zjevení pocházejí od toho, jenž dychtízaplést ubohé duše do lichých obřadů nepravých bohů, a tak je odvrátit od úctyjediného pravého Boha. Jenom tato úcta je může očistit nebo uzdravit! To satanna sebe bere všemožné podoby a jednou nepřátelsky doráží, podruhé zasefalešně pomáhá, ale vždycky, tak či onak, ubližuje a jeho pravým cílem není nicjiného než záhuba svedených duší.

X.11 O Porfyriově listu egyptskému knězi Anebontovi, ve kterém prosí o poučení vzhledem k různosti démonůPorfyrius v listě egyptskému knězi Anebontovi sice nazývá některé démonydobrými, ale všechny označuje za nerozumné. Také se podivuje nad tím, jakžertvy mohou bohy nejen vábit, ale i přimět nebo dokonce přinutit, aby splnililidskou vůli. A jestliže se bohové odlišují od démonů svou netělesností, jak byse mohlo věřit, že slunce a měsíc a ostatní viditelné hvězdy jsou bohy, jde-li otělesa? Dohaduje se také, že věštcích a divotvůrcích nejsou mocnější duše, nýbržzvenčí přicházejí duchové pod maskou bohů nebo zemřelých, kteří jim pomáhajíkonat divy zaříkáváním, jako např. otvírat zamčené dveře nebo některé lidiuzdravit a jiné zase ochromit. Ve věcech skutečně dobrých však nepomáhají,spíše svádějí ke zlému, jsou troufalí a pyšní, radují se z obětního dýmu anásledovníky ctností omezují, jak mohou. Ačkoli se obával urazit Anebonta,kněze takových domněle božských obřadů, přece nakonec poznal a odsoudil tuďábelskou chásku, kterou zná a zatracuje každý křesťan. Máme tu co činit buď174 Porfyrios z Týru (+ 304 po Kr.), novoplatónský filosof, žák Plotinův a učitel Iamblichův, byl vášnivýmodpůrcem křesťanství. Viz pozn. 154.175 Srov. 2K 11,14

s úskočnými démony, anebo s výmysly skrz naskrz lidskými. To jsou mámidla,jichž se musíme vystříhat!

X.12 O zázracích, které koná pravý Bůh skrze svaté andělySkutečné zázraky koná jediný pravý Bůh skrze ty, kteří nás opravdově a zbožněmilují, totiž skrze své svaté anděly. On, ačkoli sám je neviditelný, přece konáviditelné divy, z nichž největším je stvoření tohoto světa. Avšak jak Stvořitel,tak i způsob stvoření zůstává skrytý a je člověku nepochopitelný. A třebaževiditelné divy zevšedněly, přece se ukazují podivuhodnými při hlubší úvaze amají vést duši, dosud oddanou věcem viditelným, k uctívání neviditelného Boha,jenž je jejich původcem. Jenom na něm samém, na jeho vlastním neměnnémúradku záleží, zda a také kdy a kde vykoná zázrak. U něho, v jeho zámyslu,všechny doby, které teprve nastanou, již nastaly. On sám uvádí v pohyb časnévěci, ačkoli zůstává mimo čas a je sám nepohnutelný. A prosebníky slyší právětak jistě, jakože vidí, že budou prosit a oč budou prosit. Ve svých andělích jesám vyslyší ten, jenž přebývá ve svém chrámě, který nebyl učiněn lidskýmarukama, a jehož věčné příkazy se uskutečňují v čase.

X.13 O neviditelném Bohu, který se často ukázal viditelně, ne však ve své podstatě, nýbrž v té podobě, jakou mohli vidoucí snéstNesmí nás mýlit, že neviditelný Bůh se zjevil patriarchům viditelně. Podobnějako hlas, v němž slyšíme myšlenku, není totéž, co ona; tak ani podoba, v nížspatřili Boha trvajícího v neviditelné podstatě, nebyla totéž, co on.Neviditelného Boha tak viděli v podobě, jíž on sám nebyl. Když byl Boží zákonvyhlášen početnému lidu, viděl množství věci, budící úctu a hrůzu176; protoženevěřili Mojžíšovi bez důkazu, jako Sparťané svému Lykurgovi, že dostalzákony, které složil, od Jova nebo Apollona. A Mojžíš, ačkoli s Bohemrozmlouval, přece mu řekl, aby se mu ukázal zjevně177, neboť jej chtěl vidět aznát.

X.14 O tom, že má být uctíván jediný pravý Bůh nejen pro dobrodiní věčná,ale i pro dobrodiní časná, protože všem a všemu vládne jeho prozřetelnostJak u jednotlivého člověka, tak u celého lidstva pokročilo pravé poznání pojakýchsi stupních, jako by mu přibývalo věku, aby se povznesli od časných věcík věčným a od viditelných k neviditelným. Proto byly od Boha zaslíbeny ividitelné odměny, aby se lidská mysl ani pro ty pozemské dary pomíjejícíhoživota nepoddávala nikomu jinému než pravému Stvořiteli a jedinému Pánu svéduše. Všechno, co mohou člověku dát andělé nebo lidé, je v rukou

176 Srov. Sk 7,53177 Srov. 2M 33,13

všemohoucího Boha, a kdo to popírá, je blázen a šílenec. O prozřelnostivypravuje platonik Plotinus, že vychází od nejvyššího Boha s jeho nevýslovnoukrásou k věcem pozemským a nejnižším, jak dokazuje krása kvítků a lístků:ačkoli jsou nepatrné a rychle hynou, nemohly by být ladně uspořádány, kdybynebyly uspořádány odtamtud, kde trvá neproměnný tvar. Ostatně na krásu květůukazuje také Pán Ježíš slovy178 o polních liliích a polní trávě. Proto má lidskáduše, ačkoli je churavá pozemskými žádostmi, zvyknout si očekávat všechnovýhradně od jediného pravého Boha, jak dary nejnižší a pozemské, potřebné protento pomíjející život, tak i dary nejvyšší a nebeské, potřebné pro onen budoucíživot. Ačkoli časné dary jsou nicotné ve srovnání s dary věčnými, přece tímtozpůsobem se neodchýlí ani touhou po nich od úcty k Bohu, k němuž má dojítprávě odvratem od věcí pozemských a příklonem k věcem nebeským.

X.15 Jak svatí andělé slouží Boží prozřetelnostiZákon Boží byl dán skrze nařízení andělů179, aby se v nich, totiž v osobě tvorapodddaného Tvůrci, viditelně zjevil Neviditelný, sice nikoli ve své podstatě,která zůstává pro porušitelné oči vždycky neviditelná, zato však pomocí jistýchviditelných známek. Tak hovořil ten, který ve své přirozenosti nezačíná mluvitani nepřestává, který je duchovní a netělesný a který je věčný a nečasový. Jehonesmrtelní a blažení služebníci a poslové tajemným způsobem vykonávají bezváhání a bez nesnází. Pozemská zaslíbená předznamenávala zaslíbení věčná aandělé nařídili uctívání jednoho Boha, ne jednoho z mnoha jiných, ale tohojediného a pravého Boha, který stvořil nebe i zemi a každou duši i každéhoducha, jenž není s ním totožný. On totiž tyto věci stvořil, ony byly stvořeny, ak tomu, aby byly a aby jim bylo dobře, potřebují toho, který je stvořil.

X.16 Zda stran docílení blaženosti života máme věřit andělům, kteří prosebe žádají božské pocty, anebo naopak těm, kteří nevyžadují posvátnou bohoslužbu pro sebe, nýbržpro jediného pravého BohaKterým andělům máme věřit ve věci našeho blaženého a věčného života? Jenomtěm, kteří nevyžadují posvátnou bohoslužbu pro sebe, nýbrž pro jedinéhopravého Boha. Těm pak, kteří žádají božské pocty pro sebe, věřit nesmíme,třebaže obojí andělé nás nabádají k poslušnosti zázračnými znameními, ačkoliBoží poslové činí zázraky větší, jistější a slavnější. Divy pohanských bohů nelzesrovnávat s divy Božích poslů, neboť některé jsou nicotné a spíše škodlivé, jakonapř. zrůdná mláďata zvířat nebo údajné mimořádné přírodní úkazy na nebi i nazemi; a některé jsou vymyšlené nebo démonské, jako např. zázrak jednévestálky, která dokázala svou neporušenost tím, že naplnila síto vodou z Tibery,

178 Srov. Mt 6,28-30179 Srov. Sk 7,53

a ta neprotekla, anebo zázrak s lodí, která vezla sochu fryžské Matky, a zůstalabez hnutí stát přes veškeré úsilí lidí i potahů, dokud ji jedna jediná ženaneuvázala za svůj pás a neodtáhla ji. Pravé náboženství zakazuje obětovatbytostem nebeským, pozemským i podsvětním a přikazuje obětovat jedinémuBohu, Stvořiteli všech. On určuje povinné časy k obětem a naznačuje jimi oběťjinou a lepší, jíž se stal on sám, neboť naše uctívání a naše spojení s ním je dobrépro nás180, vždyť on je nepotřebuje.

X.17 O arše úmluvy a o zázračných znameních, která učinil Bůh napotvrzení autority zákona a zaslíbeníZákon Boží, vyhlášený anděly, přikázal uctívat jediného pravého Boha a zakázaluctívat bohy jiné a byl uložen v arše úmluvy, které se také dostalo názvu archasvědectví. Bůh nemůže být omezen místem, přesto dával odpovědi a znamení nasvědectví své vůle z této archy. Pro lidské smysly tu byly kamenné desky, oblaka oheň181. Pro posílení lidské důvěry tu byly zázraky: archa rozdělila Jordán182,aby lid Boží mohl přejít suchou nohou, archa se stala příčinou pádu Jericha bezboje183, archa způsobila pohromu v pelištejských městech184 a srazila k zemijejich pohanskou modlu. Tyto a podobné události jsou malou věcí pro Boha, zato však velkou věcí pro smrtelníky, které mohou spasitelně polekat a poučit.

X.18 Proti těm, kteří stran zázraků, vychovávajících Boží lid, upírajícírkevním knihám věrohodnostNěkdo namítne, že tyto zázraky jsou nepravé, že se nestaly a pisatelé je vylhali.Kdo upírá věrohodnost církevním knihám a říká, že Bůh se nestará o záležitostismrtelníků, zároveň říká, že ani žádní bohové se nestarají o záležitostismrtelníků. Písmu svatému věřit nechtějí, kdežto dějepisným knihám nebomagickým knihám věří, ačkoli Písmu svatému náleží víra tím větší, čím je nadevšechny větší ten, jemuž výhradně se sluší obětovat, totiž jediný pravý Bůh.

X.19 Jaký je původ viditelné oběti, která má být podle pravého náboženstvípřinášena jedinému pravému a neviditelnému BohuNěkteří myslí, že pro něho jakožto Neviditelného jsou lepší oběti neviditelné,jako jsou úkony čisté mysli a dobré vůle, a nevědí, že viditelné oběti jsounáznaky obětí neviditelných, podobně jako zvuk slov je náznakem věcí. Třebažepři modlitbě používáme slov, naše prosby, díky a chvály vycházejí ze srdce.Andělé se z toho radují a přitom nám pomáhají, sami pak toto pro sebe odmítají.Kdykoli jsou k lidem posláni viditelně, takže lidé jejich přítomnost vnímají,180 Srov. Ž 72,28. Spojení s Bohem je nejvyšším dobrem pro člověka, nikoli oplývat bohatství, nosit žezlo,

mít tělesnou rozkoš, ba ani mít ctnostného ducha. 181 Srov. 2M 13,21-22 a 40,34-38182 Srov. Joz 3,15-17183 Srov. Joz 6,12nn.184 Srov. 1S 5-6

výslovně jim to zakazují185. Stejně se zachovali i apoštolové Pavel a Barnabáš186.Avšak zlí duchové, kteří si osobují právo božství, neradují se z dýmu mrtvéhotěla, ale ze vzývání každého člověka, jejž obelstili, pokořili a ovládli, jemužuzavřeli cestu k pravému Bohu, aby člověk nebyl jeho obětí, když obětujeněkomu jinému než jemu.

X.20 O nejvyšší a pravé oběti, kterou se stal sám Prostředník mezi Bohem alidmiProto ten pravý Prostředník, jenž přijal podobu služebníka, třebaže jako Bůhpřijímá oběť s Otcem, s nímž je také jediným pravým Bohem, raději chtěl obětíbýt než ji přijímat. On je tedy jednak Knězem, neboť sám obětuje, a jednakObětí, protože sám je obětován. To je to tajemství každodenní oběti Církve,která jsou tělem té Hlavy, obětuje skrze něho sama sebe. A této nejvyšší a pravéoběti ustoupily všechny oběti nepravé.

X.21 O míře moci, udělené démonům, aby ve snášení muk byli oslavenisvatí, kteří nezvítězili nad vzdušnými duchy skrze obětování jim, nýbržsvým přebýváním v BohuV některých dobách byla démonům povolena moc, aby pomocí poštvaných lidí,které posedli, uplatňovali tyranským způsobem svoje nepřátelství k Boží obci aaby žádali oběti nejen od lidí, kteří by jim obětovali dobrovolně, nýbrž také odlidí, které by k tomu přinutili násilím. Pronásledování totiž není pro Církev anitak zhoubou, jako spíše užitečnou věcí, aby byl totiž naplněn počet hrdinskýchmučedníků.

X.22 Odkud mají svatí moc proti démonům a odkud mají pravé očištěnísrdceVzdušnou mocnost, nepřátelskou víře, lidé Boží vyhánějí zaklínáním a všechnapokušení překonávají vzýváním Boha. Je jasné, že se nesnaží o to, aby si jiusmířili nebo aby ji vzývali; ona totiž nikoho nepřemůže ani neovládne jinak nežve spojení s hříchem. Člověk naopak přemáhá ji ve jménu Ježíše Krista, skrzeněhož docházíme odpuštění hříchů. V tomto životě je možné očistit se od hříchůjen božským slitováním, nikoli vlastním přičiněním, a jen božskou milostí,nikoli vlastní schopností.

X.23 O počátcích, které podle platoniků mohou duši očistitPorfyrius říká, že podle výroků věštíren nemůžeme být očištěni očistnýmioběťmi slunci a měsíci, a z toho vyplývá, že člověk nemůže být očištěn obřadyžádných bohů. Čí obřady očišťují, ne-li obřady slunce a měsíce, které mají

185 Srov. Zj 19,10 a 22,8-9; Sd 13,16186 Srov. Sk 14,11-18

pohané za čelné mezi nebeskými bohy? A dále říká, že podle stejných výrokůmohou očistit počátky, jimiž myslí Boha Otce a Boha Syna a Ducha jich obou.

X.24 O jediném a pravém počátku, který výhradně očišťuje a obnovujelidskou přirozenostMy tedy nejmenujeme dva nebo tři počátky, když mluvíme o Bohu, stejně jakonemluvíme o dvou nebo třech bozích, třebaže mluvíme zvlášť o Otci a zvlášť oSynu a zvlášť o Duchu svatém. Otec není totožný se Synem, ani Duch svatýnení totožný s Otcem a Synem. Otec je Otcem Syna a Syn je Synem Otce aDuch svatý je Duchem Otce i Syna a není ani Otcem ani Synem. Člověk nemůžebýt očištěn jinak než Počátkem, ačkoli počátky byly jmenovány u pohanův množném čísle. Porfyrius nechtěl pochopit, že tím Počátkem, jehož vtělenímdocházíme očištění, je náš Pán Ježíš Kristus, a pohrdal jím právě v tom těle,které on přijal pro oběť našeho očištění. Tento pravý a dobrotivý Prostředníkukázal, že zlem je hřích, nikoli přirozenost těla, která smrtí může být odložena avzkříšením změněna k lepšímu. Tento platonik nepoznal v něm Počátek, jinakby v něm poznal také očištění; není totiž počátkem lidské tělo ani lidská duše,nýbrž božské Slovo, skrze něž bylo všechno stvořeno. Ono se stalo tělem apřebývalo mezi námi187, třebaže je to tvrdá řeč188, avšak tento Počátek, jenž přijalduši i tělo, očišťuje duši i tělo těch, kteří věří. My, tělesní lidé, náklonností kezlému nemocní, četnými hříchy obtížení a do temnot nevědomosti ponoření,jsme očištěni a uzdraveni jedině jeho pomocí, neboť on podává ruku námpadlým a bezmocným prostřednictvím své lidské přirozenosti, na rozdíl od násvšak spravedlivé a bezhříšné.

X.25 O tom, že všichni svatí za dob Zákona i za dřívějších věků byliospravedlněni v tajemství a víře KristověSkrze víru v toto tajemství mohli být zbožným životem očištěni také spravedlivíza dob Zákona, jenž obsahoval v předobrazech věcí duchovních zaslíbenítělesná a jenž se proto nazývá Starý, i spravedliví za dřívějších věků. To jepřeslavná obec Boží, která zná a ctí jediného pravého Boha. Tuto obeczvěstovali svatí andělé a proroci, kteří nás pozvali do jejího společenství. Alejim se nelíbí, abychom je ctili jako svoje bohy, spíše chtějí, abychom společněs nimi ctili jejich i našeho Boha; aniž chtějí, abychom jim obětovali, nýbrž spíšechtějí, abychom společně s nimi byli obětí Bohu.

X.26 O Porfyriově nedůslednosti, když kolísal mezi vyznáním pravého Bohaa ctěním démonů

187 Srov. J 1,14188 Srov. J 6,61

Porfyrius upozorňuje, abychom nebeské posly spíše napodobovali než vzývali.Neurazíme tyto blažené a nesmrtelné nebešťany, když jim nebudeme obětovat,neboť jsou poddáni jedinému pravému Bohu a nepřejí si mít, co patří výhradnějemu. Mocnosti, které Boha neposlouchají a jeho vůli neoznamují, nepřejípravým ctnostem a jde o smečku závistníků, jimž nenáleží žádná úcta. Kdo by jectil, jistě by tím urážel Boha.

X.27 O Porfyriově bezbožnosti, převyšující i blud ApulejůvPlatonik Apulejus doznal, že démoni jsou zmítáni chorobnými vášněmi aduševními bouřemi, vyšší bohy pak co nejdůrazněji z každé úhony vášnívyloučil. Platonik Porfyrius však přenesl na vyšší bohy lidské vady, aby nečištídémoni pod jejich maskou mohli zvěstovat lež a nepravé očištění či spíšeposkvrnění lidské duše. Zaříkávači bloudí a svými bláznivým učením klamounejširší vrstvy lidí: je totiž naprosto jasné, že utíkat se k mocnostem pomocí čara obětí je nepochybným bludem. Křesťané však tomu naprosto nepopřávajísluchu, protože z područí démonů je osvobodil Kristus, jenž vzal na sebe lidskoupřirozenost, aby člověka zhojil od moru hříchů. O něm básník Vergilius189 vesvých Eklogách190 napsal: „Pakli zůstavil stopy náš zločin, tu ty jako knížezahladíš je a od věčné hrůzy si oddychne země“ a dodává: „Poslední obdobípřišlo, jež kumská věštila (Sibyllina) píseň“.

X.28 Které názory zaslepily Porfyria tak, že nemohl poznat pravouMoudrostí, jíž je KristusPorfyrius lidi uváděl do nepochybného bludu a ani se za takový skutek nestyděl,třebaže se prohlašoval za horlitele ctnosti a moudrosti. Kdyby o ni skutečněhorlil, pak by byl poznal Boží ctnost a Boží moudrost v Kristu a neutíkal by odjeho spasitelné pokory k pýše nad lichou vědou. Přitom říká, že nevědomost az ní plynoucí četné nectnosti není možné očistit jinak než skrze Otcovu mysl čiOtcův rozum191: nevěří však, že to je vlastně Kristus, a pohrdá jím pro jeho tělopřijaté z ženy a pro jeho potupný kříž. Avšak v Kristu „zanikne moudrostmoudrých a zavržena bude rozumnost rozumných“192, neboť on odmítne lidskoumoudrost, kterou si přičítají ti, kdo nemají jeho božskou moudrost. „Kde jsouučenci, kde moudří, kde řečníci tohoto světa? Neučinil Bůh moudrost světabláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrémdíle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, pošetilou zvěstí. Židé žádají zázraky,Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy jeto kámen úrazu, pro pohany bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak proŘeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť pošetilost Boží je moudřejší

189 Publius Vergilius Maro (+ 19 př.Kr.), slavný římský básník, autor národního eposu Aeneidy.190 Viz Ecl. 4, 13n. Eclogae nebo též Bucolica. 191 Tj. Patrikós nús.192 Srov. Iz 29,14

než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“193 Touto zdánlivou pošetilost aslabost mají lidé moudří a silní vlastní zásluhou v pohrdání, ale je to milostBoží, jež uzdravuje nemocné, kteří se nepyšní svou klamnou blažeností, nýbržraději pokorně doznávají svou skutečnou bídu.

X.29 O vtělení našeho Pána Ježíše Krista, které se bezbožní platonikovéstydí uznatPorfyrius hlásá Otce a jeho Syna, kterého nazývá Otcovým rozumem či Otcovoumyslí, a uprostřed nich toho, kým podle našeho názoru myslí Ducha svatého,neboť mluví o třech bozích. A třebaže užívá slov bez přesného řádu, přece je zdematně jakoby skrze stín obraznosti vidět, kterým směrem je třeba se brát. Přestovtělení neproměnného Syna Božího, které nás zachraňuje, abychom mohlidosáhnout toho, več věříme, uznat nechce. V dálce vidí se zamlženým zrakempravou vlast, jenž se nedrží cesty, která tam vede. Uznává sice milost Boží, kdyžříká, že jen málokomu je dáno přijít silou poznání k Bohu, ale neuznává ji skrzenašeho Pána Ježíše Krista a neví, že jeho vtělení, když přijal lidskou duši i tělo,je nejvyšší projev této milosti Boží! Porfyrius je mrtvý, avšak jeho stoupencijsou živí a o ně teď běží. Učení lidé se stydí stát se z učedníků Platonovýchučedníky Kristovými. Kéž by poznali, že jediný Syn Boží, v sobě neproměnnětrvající, zázračně přijal naše lidství, a tak lidem dal naději ve svoji lásku,přestože on je Nesmrtelný, a proto vzdálen smrtelných, on je Neproměnný, aproto vzdálen proměnlivých, on je Spravedlivý, a proto vzdálen hříšných, on jeBlažený, a proto vzdálen nešťastných a bídných. On vštípil naší přirozenépovaze touhu po blaženosti a nesmrtelnosti a sám přijal smrtelnost, aby námdopřál to, co milujeme, a svým utrpením nás naučil pohrdat tím, čeho sestrachujeme. Jakou neuvěřitelnou věc to říkáme? Abyste mohli tuto pravdupřijmout, bude vám třeba pokory, pod jejíž jeho byste sklonili svou šíji!

X.30 Jak mnoho z Platonovy nauky Porfyrius odmítl a rozdílně od něhoopravilZdá-li se nedůstojné něco po Platonovi opravovat, proč sám Porfyrius některévěci opravil, a ne zrovna v nepatrné míře? Platon zcela jistě napsal, že lidskéduše klesají po smrti až do zvířecích těl, a tento názor zastával i Porfyriův učitelPlotinus194; leč Porfyriovi se toto učení právem znelíbilo. Od Platona odešelk něčemu lepšímu, neboť si všiml toho, čeho si Platon nevšiml, a ani předtakovým velikým učitelem necouvl a odvážil se provést opravu, protože více nežčlověka si vážil pravdy. Domníval se, že lidské duše se nevracejí do svých těl,která opustily, nýbrž do jiných, nových těl lidských. Styděl se věřit Platonovunázoru, aby snad matka změněná v mezkyni nevozila svého syna. Ale nestyděl

193 Srov. 1K 1,20-25194 Viz Enn. III, 4, 2

se věřit tomu, že matka, změněná v mladou dívku, by se mohla za svého synaprovdat. Oč je důstojnější věřit tomu, čemu učili svatí a pravdomluvní andělé, coříkali proroci pod vlivem Ducha svatého, co pověděl sám božský Spasitel a cohlásili jeho apoštolové po celém světě: duše se jednou vrátí do vlastních tělv den vzkříšení! Očištěná duše se vrací k Otci, aby už nikdy nebyla poskvrněnaani spoutána morem zla a není tu žádného koloběhu, z něhož by duše neustáleodcházely a do něhož by se neustále vracely.

X.31 Proti důkazu platoniků, že lidská duše je prý souvěčná s BohemProč ve věcech, které nemůžeme proniknout lidským důmyslem, radějinevěříme Bohu? Lidská duše není s Bohem souvěčná, ale je od něho stvořená,dříve nebyvši. Platonikové totiž, aby tomu nemuseli věřit, uváděli jako důvod,že věčné může být jenom to, co vždycky bylo, ačkoli o světě a bozích, kteří bylistvořeni od Boha, výslovně říkali, že mají začátek bytí, ale že konec mítnebudou, nýbrž budou trvat na věky z všemohoucí vůle Stvořitelovy195. Alenekonečné trvání může mít jenom to, co nemá počátku. Proto nechť lidskákřehkost ustoupí božskému svědectví! Ve věci náboženství věřme těm blaženýma nesmrtelným, kteří pro sebe nevyžadují božské pocty, protože ty náleží jejichBohu, jenž je i naším Bohem, a kteří káží, abychom obětovali výhradně tomu,jehož obětí máme být s nimi i my, jsouce obětováni tím věčným Knězem, kterýpřijal lidství a sám se ráčil svou smrtí na kříži stát Obětí za nás.

X.32 O všeobecné cestě k osvobození duše, kterou Porfyrius špatně hledal anenašel a kterou otevřela jenom křesťanská milostToto je to náboženství, které obsahuje všeobecnou cestu k osvobození duše,vždyť duše nemůže být osvobozena žádnou jinou cestou. Cesta náboženství jejediná královská cesta, která vede ke kralování na věčném trůně. A tuto cestunaznačili svatí andělé a svatí proroci a hlásali svatí apoštolové. Božskáprozřetelnost by neponechala národy světa bez takové všeobecné cesty, kteráočišťuje celého smrtelného člověka a připravuje ho pro nesmrtelnost. Tatovšeobecná cesta lidskému rodu nikdy nechyběla a nikdo nebyl osvobozen, neníosvobozován a nebude osvobozen mimo tuto cestu. Porfyrius nenašel všeobecnýprostředek pro osvobození duše, jak sám dosvědčuje, a proto v jeho filosofiitakového prostředku nebylo, což znamená, že neobsahovala plnost pravdy. Aproč Porfyrius tento božský dar nedostal ani se s ním neobeznámil? Protožev něj neuvěřil! O tomto daru bylo řečeno: „Kéž se nad námi Bůh smiluje a kéžnám požehná, kéž nad námi rozjasní svou tvář a slituje se nad námi, abychompoznali na zemi jeho cestu a mezi všemi národy jeho spásu!“196 A na jiné místě:

195 Viz Timaios 41 B196 Srov. Ž 67,2-3

„V posledních dnech se zjeví hora domu Páně nad vrcholky hor a přijdou k nívšechny národy a řeknou: Pojďte, vystupme na horu Páně a vejděme do domuBoha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a budeme chodit po jeho stezkách.Ze Siónu vyjde zákon a slovo Páně z Jeruzaléma!“197 Proto sám Prostředník posvém zmrtvýchvstání řekl svým učedníkům: „Muselo se naplnit všechno, co je omně napsáno v Zákoně Mojžíšově a v Prorocích i Žalmech.“198 Tehdy jimotevřel mysl, aby rozuměli Písmu.199 A řekl jim: „Tak je psáno: Kristus museltrpět a třetího dne vstát z mrtvých a v jeho jménu se bude zvěstovat pokání naodpuštění hříchů všem národům, počnouc od Jeruzaléma.“200

Pět prvních knih z těchto deseti bylo sepsáno proti těm, kdo pokládají za nutnéuctívat bohy pro výhody tohoto života, a pět druhých knih proti těm, kdopokládají za nutné uctívat bohy v zájmu budoucího života po smrti. Obojí jsoubezbožní, neboť dávají přednost svým bohům před božským Zakladatelem svatéobce. V dalším vyložím s jeho pomocí vznik a dějiny i nutné konce obou obcí,které jsou v tomto věku navzájem smíšeny a prostoupeny.

XI. kniha(Má 34 kapitoly.)

XI.1 O té části díla, ve které začneme líčit počátky i konce obcí, tj. nebeskéa pozemskéBoží obcí nazýváme tu, které vydává svědectví Písmo svaté: „Slavé věci bylyřečeny o tobě, obci Boží“ (Ž 87,3) a na jiném místě: „Veliký Pán, nejvyššíchvály hodný v obci našeho Boha na jeho svaté hoře“ (Ž 43,2) a „O čem jsmeslýchali, to jsme spatřili v obci Pána zástupů, v obci našeho Boha, až na věky jiBůh činí pevnou!“ (Ž 43,9). „Hojnost vod napájí obec Boží, svatyni příbytkuNejvyššího, Bůh v jeho středu se nepohne“ (Ž 46,5). Odtud tedy víme, že jenějaká obec Boží, jejímiž občany dychtíme být v té touze, kterou nám vdechljejí božský Zakladatel. Před ním dávají občané pozemské obce přednost svýmbohům, nevědouce, že on je Bohem bohů, nikoli bohů nepravých a nesvatých,nýbrž bohů pravých a svatých, kteří nacházejí větší radost, poddávají-li se jemu,než aby se mnozí poddávali jim, a který je milejší uctívat jediného pravéhoBoha, než aby sami byli uctíváni na místě Božím. Nepřátelům této obce Božíjsme odpověděli v deseti předcházejících knihách. Nyní s pomocí našeho Pána aKrále pojednám o počátcích, dějinách i nutných koncí obou obcí, totiž nebeské a

197 Srov. Iz 2,2-3198 Srov. L 24,44199 Srov. L 24,45200 Srov. L 24,46-47

pozemské, které jsou v tomto věku navzájem smíšeny a prostoupeny. Napředpovím, jak počátky obou těchto obcí měly své kořeny už v různosti andělů.

XI.2 O poznání Boha, k jehož poznání nikdo z lidí nemůže dojít jinak než skrze Prostředníka mezi Bohem a lidmi, člověka Ježíše KristaJe velikou a vzácnou věcí, vystoupí-li někdo v myšlenkách nade všechno tělesnéi netělesné tvorstvo, a shledav je proměnlivým, dospěje k neproměnné podstatěBoží a poučí se, že celou přírodu, která není totožná s Bohem, nestvořil nikdojiný než on sám. Tak totiž hovoří Bůh s člověkem přímo skrze pravdu, je-li kdoschopen slyšet svou myslí, nikoli svým tělem. Hovoří totiž k té složce, která jev člověku lepší než ostatní, z nichž člověk sestává. Člověk byl stvořen k obrazuBožímu podle podoby Boží, a proto je Bohu bližší tou svou složkou, kterápřevyšuje jeho nižší složky, které má člověk společné i se zvířaty. A poněvadžlidská mysl, která je od přírody obdařena rozumem, je ochromena starýmineřestmi, musela být napřed očištěna vírou, aby v té víře s větší důvěrou kráčelak pravdě. Proto sama Pravda, Bůh Syn, přijal lidství, aniž odložil božství, azaložil právě tu víru, aby člověk měl otevřenou cestu k Bohu skrze něho,jediného Prostředníka mezi Bohem a lidmi, člověka Ježíše Krista. On je tímProstředníkem, který jediný je Bohem i člověkem, i tou Cestou, která jediná jechráněná všeho bloudění.

XI.3 O hodnověrnosti kanonického Písma, vnuknutého božským DuchemDuch svatý mluvil napřed skrze proroky a potom skrze apoštoly natolik, nakolikuznal za dostatečné, a složil kanonické Písmo, nanejvýš věrohodné, jemužvěříme v těch věcech, jejichž neznalost škodí a kterých nejsme schopni poznatz vlastních sil. Jako pro věci viditelného světa, které nemůžeme poznat vlastnímismysly, hledáme svědky, kteří je poznat mohli, tak i pro věci neviditelné a námvzdálené hledáme svědky, kteří jsou součástí neviditelného světa.

XI.4 O stvoření světa, které se nestalo ani mimo čas, ani nebylo ustanovenonovým úradkem Božím, jako by Bůh chtěl něco, co předtím nechtělZe všeho viditelného největší je svět, ze všeho neviditelného největší je Bůh. Aže je tento svět, to vidíme, a že je Bůh, tomu věříme. Že však tento svět bylstvořen od Boha, to nevěříme nikomu jistěji než právě Bohu. Jeho prorok říká201:„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi,“ ačkoli sám nebyl při tom. Ale byla přitom Moudrost Boží, skrze kterou bylo všechno stvořeno a která se usidluje vesvatých duších a činí z nich Boží přátele a proroky a v nitru jim vypráví bezeslov svoje skutky. A proč se zalíbilo věčnému Bohu stvořit nebe a zemi?Nehledě na výroky proroků, svět už sám od sebe, svou vysoce uspořádanou

201 1M 1,1

proměnlivostí i svým překrásným vzhledem jakoby mlčky křičí, že byl stvořenneviditelným Bohem, nevýslovně velikým a nevýslovně krásným. Někteří říkají,že svět je věčný, že je bez počátku, a proto je nestvořený: kdo by takto o světěhovořili, jsou příliš daleko od pravdy a churavějí smrtelnou nemocí bezbožnosti.Jiní říkají, že svět sice stvořil Bůh, nicméně si představují, že svět nemá počátekčasu, že je nahodilý a proměnlivý, jako by Bůh chtěl něco, co předtím nechtěl, aměnil by svůj úradek. Stejně tak si představují, že v lidské duši se střídáblaženost s bídou. Ti nechť se vzpamatují a nechť uvěří, že svět nebyl stvořenv čase, nýbrž zároveň s časem, a že věčný a neproměnný Bůh nemění svůjúradek a že jeho rozhodnutí zůstává stejně věčné a neproměnné jako on sám.

XI.5 O tom, že se nemá uvažovat o nekonečných časových rozměrech předsvětem, stejně jako ani o nekonečných místních rozměrech mimo svět,protože před ním žádných časů nebylo a mimo něj žádných míst neníU těch, kteří s námi uznávají Boha za Stvořitele světa, a přece se ptají, co říkámeo čase světa, je třeba si všimnout, co říkají o místě světa. Neboť ptají-li se, pročbyl svět stvořen raději tehdy a ne dříve, je to stejné, jako by se ptali, proč bylsvět stvořen právě zde, kde je, a ne někde jinde. Představují-li si nekonečnéčasové rozměry před světem, pak si budou představovat i nekonečné místnírozměry mimo svět a spolu s Epikurem budou nuceni vysnít si nekonečné světy,a to pouze s tím rozdílem, že podle Epikura světy vznikají a zanikají nahodilýmpohybem atomů, kdežto oni řeknou, že vznikají a zanikají působením Božím. Jevšak třeba o Boží nehmotné podstatě vyznávat, že se neuzavírá v žádný prostor,že se nezvětšuje ani nezmenšuje, nýbrž je svou nehmotnou přítomností všudecelá. Bůh stvořil jediný svět, sice nesmírně veliký, přesto však omezený aohraničený svým místem, a tento svět nebyl stvořen v čase, nýbrž zároveňs časem.

XI.6 O tom, že stvoření světa má jediný počátek a že jedno nepředcházídruhéSprávně se rozlišuje věčnost a čas: věčnost je nehybná a nepodléhá žádnézměně, kdežto čas není bez pohyblivé proměnlivosti. Bez stvořitelského díla bynebylo času, neboť čas nebyl stvořen sám o sobě, nýbrž spolustvořen se světem.A jestliže Písmo svaté říká, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, pak tímmyslí, že se tak stalo na počátku času a že předtím Bůh ještě nic nestvořil. A covzniká v čase, to má počátek i konec; to podléhá proměnlivé pohyblivosti; tovzniklo v minulosti, trvá v přítomnosti a jednou zanikne v budoucnosti.

XI.7 Jaké byly první dny, které měly večer i ráno ještě dříve, než bylostvořeno slunce

Jakého druhou byly ty první dny, to je pro nás velice nesnadné rozhodnout, banemožné si představit a nějak vyjádřit. Vždyť naše obvyklé dny mají večerv důsledku západu slunce a ráno v důsledku východu slunce, leč z oněch sedmidnů uplynuly první tři bez slunce, které bylo stvořeno až dne čtvrtého. Neníjasné, jaké to bylo světlo, které Bůh stvořil již prvního dne, nazval je dnem aoddělil je od tmy, kterou nazval nocí. Bylo to nějaké jiné hmotné světlo? Nebose tím světlem označuje obec svatých andělů a blažených duchů, jak je psáno202:„Ale hořejší Jeruzalém je svobodný a je matkou nás všech,“ a na jiném místě203:„Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříte noci ani temnotě.“ Večernevědění se proměňuje v ráno poznáním: při poznání sebe samého je to denprvní; při poznání oblohy oddělující dolní vody od horních je to den druhý; připoznání souše a moře i všeho rostlinstva je to den třetí; při poznání slunce aměsíce i hvězd je to den čtvrtý; při poznání všech zvířat plovoucích ve vodě alétajících ve vzduchu je to den pátý; při poznání všech zvířat pozemských isamého člověka je to den šestý.

XI.8 Který a jaký si máme myslit Boží odpočinek, ve kterém si po pracích šesti dnů odpočinul dne sedméhoKdyž Bůh odpočine dne sedmého ode všech svých prací a posvětí jej, nesmímetomu rozumět, jako by se prací namáhal a unavil, vždyť on jen řekl a hned tobylo stvořeno204. Jeho slovo nebylo zvukové a časné, nýbrž pomyslné a věčné.Odpočinek Boží znamená odpočinutí těch, kdo odpočívají v Bohu, jenž sám jezdrojem jejich odpočinku, podobně jako radost domu znamená radost těch, kdose v domě radují, i když radost jim nepůsobí sám dům, nýbrž nějaká věc jiná.Podobně se říká, že divadlo tleská nebo pastviny bučí, i když je jasné, žev divadle tleskají lidé a na pastvinách bučí skot. A Bůh lidem, k nimž mluví apro něž bylo sepsáno proroctví, slibuje, že i oni po dobrých skutcích, kterév nich a skrze ně koná on sám, budou v něm mít věčné odpočinutí, jestliže sek němu přiblíží již v tomto pozemském životě skrze víru. Tohoto odpočinutív Bohu byl předobrazem sobotní odpočinek.

XI.9 Jak máme podle božských svědectví pohlížet na stvoření andělůVelkou část Boží obce tvoří svatí andělé, kteří jsou o to blaženější, že nikdynebyli v cizině. Tam, kde svatá Písma mluví o stvoření světa, neříká se jasně,zda a v jakém pořádku byli stvořeni andělé, ale jestliže nebyli opomenuti, pakjsou označeni slovem nebe, když se čte, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.Je jasné, že před nebem a zemí nestvořil nic jiného, jak by tedy mohli býtopomenuti andělé, jako by nepatřili mezi Boží díla? Že andělé jsou zahrnuti pod202 Srov. Ga 4,26203 Srov. 1Te 5,5204 Srov. Ž 148,5

slovo nebe, to dosvědčuje Písmo svaté v hymnu tří mládenců v ohnivé peci205:„Dobrořečte všechna díla Páně Pánu“ a ve 148. žalmu206: „Chvalte Pána s nebes,chvalte ho na výsostech. Chvalte jej všichni andělé jeho, chvalte jej všechnymocnosti jeho. Chvalte jej slunce s měsícem, chvalte jej všechny hvězdy isvětlo; chvalte jej nebesa nebes i vodstvo, které je nad nebem, nechť chválíjméno Páně; neboť on řekl a byly učiněny; on přikázal rozkaz, a byly stvořeny.“Zde máme zcela jasný božský výrok, že andělé byli stvořeni od Boha, neboťjsou uvedeni mezi ostatními nebeskými tvory, o nichž je řečeno, že Bůh řekl abyli učiněni, že přikázal a byli stvořeni. A na jiném místě čteme207: „Když bylystvořeny hvězdy, chválili mne mocným hlasem všichni moji andělé.“ Tedyandělé už byli, když hvězdy byly teprve stvořeny třetího dne. Andělé patří meziBoží díla prvního dne, který je označen jako den jeden. Tehdy bylo stvořenopravé Světlo, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět208, atoto Světlo osvěcuje i každého čistého anděla, aby byl světlem nikoli sámv sobě, nýbrž v Bohu; a jestliže se od něho anděl odvrátil, stal se nečistým, užnemá účast na věčném světle a stal se sám v sobě temnotou. Zlo totiž nemážádnou podstatu, ale ztráta dobra dostala jméno zla.

XI.10 O jednoduché a neproměnné Trojici Boha Otce i Boha Syna i BohaDucha svatého, jediného Boha, u něhož není něčím jiným vlastnost a něčím jiným podstataJe tedy jediné Dobro jednoduché, a proto jediné neproměnné, a tím je Bůh.Tímto Dobrem byla stvořena všechna dobra, ale nikoli jednoduchá, a protoproměnlivá. Byla stvořena, to znamená učiněna, a nikoli zplozena. Co je totižz jednoduchého Dobra zplozeno, je rovněž jednoduché a je tím, čím je to, z čehobylo zplozeno: a těm dvěma říkáme Otec a Syn a oni oba se svým Duchemsvatým jsou jeden Bůh. Otec není Syn ani Duch svatý, Syn není Otec ani Duchsvatý, Duch svatý není Otec ani Syn. Každý z těch tří je jiný, ale žádný z nichnení něco jiného, protože každý z nich je Dobro stejně jednoduché aneproměnné i souvěčné. A toto Trojice je jeden Bůh, a proto ještě není Bůhnejednoduchý, že je trojicí osob. Tato Trojice Boží se nazývá jednoduchouproto, že je tím, co má, s výjimkou toho, čím se každá ze tří osob nazývá vevztahu k jiné osobě. Neboť Otec má Syna, a přece není Synem, Syn má Otce, apřece není Otcem. Jednoduchá přirozenost nemá nic, co by mohla ztratit, jakotřeba nádoba má tekutinu, ani nemůže nic získat, jako třeba zralé ovoce sezbarví dočervena, ani se nemůže nijak změnit, jako třeba ovzduší se můžeochladit. Ani vzkříšené tělo, které obdrží neztratitelnou vlastnostneporušitelnosti, nebude tím, co sama neporušenost, protože neporušenost

205 Srov. Da 3,57nn.206 Srov. Ž 148,1-5207 Srov. Jb 38,7208 Srov. J 1,9

zůstane v jednotlivých částech těla celá, nebude někde větší a jinde menší, anižádná část těla nebude neporušitelnější než jiná, naproti tomu samo tělo jev celku větší než v části a některé části jsou větší a jiné zase menší. Něčím jinýmje tedy tělo jako podstata, a něčím jiným bude jeho neporušitelnost jakovlastnost, a proto není tělo tím, co má. Podobně také duše, až bude na věkyosvobozena, bude moudrá účastí na neproměnné Moudrosti, která není tím, coona. Nehmotná duše je osvěcována nehmotným světlem jednoduché MoudrostiBoží tak, jako je osvěcována hmota vzduchu hmotným světlem, a jako sevzduch stmívá, pozbude-li světla, tak se zatmívá i duše, zbavená světlamoudrosti. Jednoduché je jenom to, co je prvotně a skutečně božské, protožev tom není něčím jiným vlastnost a něčím jiným podstata. A třebaže ve svatýchPísmech je nazván Duch moudrosti mnohonásobným209, protože má v soběmnoho vlastností, ale co má, tím také je, a to všechno v něm je on jediný.Moudrosti není mnoho, nýbrž je jedna a v ní jsou poklady věcí pomyslných iskutečných, neviditelných i viditelných, nezměnitelných i proměnlivých, protožeBůh nestvořil nic nevědomě, nýbrž všechno stvořil vědomě, neboť stvořil zajistéto, co znal. Tento svět bychom nemohli znát, kdyby nebyl; ale kdyby jej neznalBůh, nemohl by vůbec být.

XI.11 Zda máme věřit, že té blaženosti, kterou svatí andělé od svéhopočátku vždycky měli, byli účastni i ti duchové, kteří v pravdě nevytrvaliDuchové, kterým říkáme andělé, nebyli dříve tmou, nýbrž hned světlem, anebyli stvořeni pouze tak, aby žili jakýmkoli způsobem, nýbrž aby žili moudře ablaženě. Někteří andělé však nedosáhli svého vrcholu moudrého a blaženéhoživota věčného, takže jim zůstal život rozumný a věčný, ale nemoudrý, o kterýuž nemohou přijít. A to, co je věčné, ještě nemusí být blažené. Kdo můževymezit, nakolik byli před svým hříchem účastni oné moudrosti a blaženosti?Nemůžeme ovšem tvrdit, že by si obojí andělé byli rovni v této účasti, kdyžjedni odpadli ze strachu, omylu a kolísání, kdežto druzí vytrvali. Jen Bůh jeblažený tak, že větší blaženost není možná.

XI.12 Srovnání blaženosti spravedlivých, kteří ještě nedosáhli odměnybožského zaslíbení, a blaženost prvních lidí v ráji před hříchemCo se týče duchových tvorů, nejsou blaženými jenom oni. Také první lidé v rájibyli před pádem do hříchu blažení, třebaže si nebyli jisti, jak dlouhá jejichblaženost bude, ani zda bude věčná. Byla by pak věčná, kdyby bývali nezhřešili.První lidé v ráji byli po stránce přítomného dobra blaženější, než kterýkolispravedlivý člověk v této smrtelné křehkosti. A přece můžeme dnes nazývat

209 Srov. Moudr 7,22

blaženými i ty, kdo před našima očima tráví tento život spravedlivě a zbožně,v naději na budoucí nesmrtelnost, aniž jim nějaká vina pustoší svědomí. Takovípro hříchy své křehkosti snadněji docházejí Božího milosrdenství, a třebaže majíjistotu odměny za svoje vytrvání, nejsou si jisti vytrváním samým. Vždyť kterýčlověk by mohl s jistotou vědět, že v konání spravedlnosti i v jejím pokrokuvytrvá až do konce? Leda by o tom byl zpraven nějakým zjevením, avšak ten,který neklame nikoho, o této věci své skryté vůle nepoučuje každého. Po stráncepotěšení z budoucího dobra je kdokoli, kdo pokládá za jistou pravdu věčnouspásu u Boha ve společenství všech andělů a svatých, blaženější než byli prvnílidé v ráji, kteří tehdy neměli jistotu o svém pádu, a tím ani o své spáse.

XI.13 Zda všichni andělé byli stvořeni na stejném stupni blaženosti tak, že ti, kteří potom padli, nemohli o svém budoucí pádu vůbec vědět, a že ti, kteří vytrvali, byli po zkáze padlých předem uvědoměni o svémvytrváníProto každý přijde lehce na to, že blaženost, po níž duchová přirozenostsprávným nacílením touží, vzniká spojením obojího, tj. aby jednak bez nejmenšístrasti požívala neproměnného Dobra, jímž je Bůh, a jednak aby nekolísalav žádných pochybách ani nebloudila v žádném klamu ani se neobávala, žev něm na věky zůstane. Věříme, že takovou blaženost mají andělé světla, adovozujeme, že hříšní andělé, kteří pro svou špatnost onoho světla pozbyli, jineměli ani před svým pádem, třebaže nějakou blaženost měli, i když ne předemjistou. Nebylo tomu tak, že při stvoření andělů by jedni byli stvořeni tak, že bypředem nevěděli o svém vytrvání nebo pádu, a druzí zase tak, že by s jistotouvěděli o věčnosti své blaženosti. Ani tomu není tak, že by svatí andělé si nynínebyli jisti svou věčnou blažeností. Každý katolický křesťan přece ví, žez dobrých andělů už nevzejde žádný nový ďábel, ani žádný ďábel se už nevrátído jejich středu. V Písmu svatém mají věřící zaslíbení210, že po vzkříšení budoujako nebeští andělé a že půjdou do věčného života; kdybychom si my byli jisti,že z věčné blaženosti už nikdy nevypadneme, ale andělé by si tím jisti nebyli,pak už nebudeme jim rovni, nýbrž budeme nad nimi. A poněvadž věčná Pravdaneklame, budeme jim rovni, a proto také oni jsou si jisti svou věčnou blažeností.Dobří andělé obdrželi vědění o jistotě své věčné blaženosti až po pádu zlýchandělů. Ďábel byl vrahem (lidského pokolení) od počátku (od té chvíle, kdy bylstvořen člověk, jehož by mohl podvést a usmrtit) a v pravdě nevytrval211, totiž odchvíle, kdy ve své pýše odepřel poslušnost svému Stvořiteli, a tak od počátkuďábel hřeší212. Není řečeno, že byl dalek pravdy, nýbrž je řečeno, že v pravděnevytrval, neboť od pravdy odpadl, a proto nezůstal blažen se svatými anděly,kteří v pravdě vytrvali.210 Srov. Mt 22,30 a Mt 25,46211 Srov. J 8,44a212 Srov. 1J 3,8

XI.14 Jakým mluvním obratem bylo řečeno o ďáblu, že v pravdě nevytrval,protože pravda v něm neníA proč ďábel v pravdě nevytrval? Protože v něm pravda není!213 Ale byla byv něm, kdyby v ní vytrval. Platí tedy spíše toto: Nevytrval v pravdě, protožev něm pravda není, než naopak, není v něm pravda, protože v pravdě nevytrval.Podobně v žalmu214 je psáno: Já jsem zavolal, protože jsi mne vyslyšel, Bože;ačkoli by se mělo říci: Vyslyšel jsi mne, Bože, protože jsem zavolal. Jako byžalmista říkal: Z toho, že mne Bůh vyslyšel, ukazuji, že jsem k němu volal.

XI.15 Jak se má rozumět slovům, že od počátku ďábel hřešíĎábel byl kdysi bez hříchu215; v pravdě byl, ale nevytrval v ní; nehřešil hned odpočátku jako od okamžiku svého stvoření, nýbrž od počátku hříchu, který počalajeho pýcha.

XI.16 O stupních a rozdílech mezi tvory, které hodnotí jinak zištnáužitečnost a jinak rozumový řádMezi tvory jsou jisté stupně a rozdíly: bytosti živé stojí výše než neživé, bytosticítící výše než necítící, bytosti myslící výše než nemyslící, bytosti nesmrtelnévýše než smrtelné, andělé tedy stojí nad lidmi. Tato prvenství se zakládají nařádu přírody, a přesto se stává, že někdy dáváme přednost chlebu před myšmi apenězům před blechami, kůň někdy vyjde dráže než otrok a drahokam dráže nežslužka. Rozum uvažujícího má svobodu usuzování, přesto je někdy vzdálen odrozumu postrádajícího nějakou potřebu nebo od rozumu toužícího po nějakérozkoši. Vždyť rozum váží každou věc samu o sobě, kdežto potřeba myslíhlavně na to, k čemu je co užitečné. Rozum čeká, co pravdivého se ukáže mysli,kdežto potřeba čeká, co příjemného pohladí smysly. Ačkoli v řádu přírody majíandělé přednost před lidmi, přece v řádu spravedlnosti mají dobří lidé přednostpřed zlými anděly.

XI.17 O tom, že vada zloby není přirozeností, nýbrž je proti přirozenosti, pro kterou není příčinou hříchu vůle Stvořitele, nýbrž vůle tvoraVadě zloby nepochybně předcházela nepokažená přirozenost. Vada je protipřirozenosti, které škodí; nebylo by totiž vadou odchýlit se od Boha, kdybypřirozenosti, jíž ta vada patří, nebylo prospěšnější zůstat s Bohem. A jako je Bůhdobrotivým Stvořitelem dobrých přirozeností, tak je i nejvýš spravedlivýmPořadatelem přirozeností špatných a sám užívá dobře i špatných přirozenostítam, kde ony užívají špatně přirozeností dobrých. A tak způsobil, že ďábel, jehostvořením sice dobrý, ale svou vůlí zlý, klesl na nižší stupeň než svatí andělé a213 Srov. J 8,44b214 Srov. Ž 17,6215 Srov. Iz 14,12nn; Ez 28,11nn

jeho pokušení prospívá svatým, jimž on touží uškodit. Bůh věděl jistě už přijeho stvoření o jeho budoucí zlobě a předem také věděl, k jakému dobru sámvyužije jeho zla, a tak ve svém předzvědění už učinil přípravy, jak ho použít izlého.

XI.18 O kráse veškerenstva, kterou z uspořádání Božího činí protikladprotiv ještě skvělejšíBůh by nestvořil nikoho, anděla ani člověka, o němž by byl předem věděl, žebude zlý, nebýt toho, že zároveň věděl, jak jej přizpůsobit potřebám dobra. Tímbyla překrásná píseň stvoření jakoby ozdobena protiklady216. Apoštol Pavelnapsal217: „Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, procházíme slávoui pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce a přece mluvíme pravdu;jsme neznámí a přece o nás všichni vědí; umíráme, a hle, stále jsme naživu; jsmetrestaní, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč být smutní, a přece se stáleradujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme a přece námpatří všechno.“ Podobně to bylo řečeno v knize Sírachovcově218: „Proti zlu jedobrto a proti smrti život; tak i proti zbožnému hříšník. A tak pohlížej navšechna díla Nejvyššího; vždyť jsou po dvou, jedno proti druhému.“ Tytoprotiklady v řeči, postavené jedny proti druhým, vytvářejí krásu promluvy; apodobně ve světě vzniká protikladem protiv jeho krása.

XI.19 Jak máme rozumět slovům Písma svatého, že Bůh oddělil světlo odtmyStvořením onoho prvotního světla a jeho oddělením od tmy219 se rozumí takéstvoření andělů a rozdělení andělů dobrých a zlých. Oddělil je od sebe ten, kterývěděl před jejich pádem, že padnou a že zbaveni světla pravdy zůstanou v temnépýše a zatvrdí se ve zlém, a pro kterého ani budoucí zlo vůle nemohlo zůstatskryto. Nejasná místa v Písmu svatém jsou osvětlována místy jasnými anaprosto nepochybnými a jejich zkoumání rodí řadu pravdivých a užitečnýchmyšlenek.

XI.20 O tom, co bylo řečeno po oddělení světla od tmy„A viděl Bůh, že světlo je dobré.“220 To znamená, že Stvořiteli se zalíbilo jenomsvětlo, kdežto tma, třebaže napřed byla uspořádána, přece nesměla býtpochválena, aby se nezdálo, že zároveň s andělským světlem našel zalíbení iv andělské tmě. Ta už není dobrá, nýbrž stala se zlo, a to nikoli přirozeností,nýbrž vlastní vadou vůle.

216 Protiklady, tj. antitheta, latinsky opposita nebo contraposita.217 Srov. 2K 6,7-10218 Srov. Sír 33,15219 Srov. 1M 1,4a220 Srov. 1M 1,4b

XI.21 O věčném a nezměnitelném Božím vědění a rozhodnutí, ve kterémvšechno, co stvořil, se mu povždy líbilo stvořit tak, jak to bylo stvořenoVe slovech: „Viděl Bůh, že je to dobré,“ napořád opakovaných, je možnéspatřovat schválení díla Boží moudrosti. Bůh však nepoznal, že je to dobréteprve tehdy, když se tak stalo, takže se nedozvídá, že je to dobré, jenom nám tooznamuje. Nic z toho by se totiž nestalo, kdyby to neviděl předtím, než se takstalo. Platon se sice odvážil říci víc, že totiž Bůh zaplesal radostí, když dokončilcelek vesmíru221, avšak snad nebyl tak nerozumný, aby si myslel, že Bůh svýmnovým dílem dosáhl větší blaženosti. Boží vědění se nijak nemění, a proto nenírozdílu mezi věcmi, které tu ještě nejsou, a věcmi, které tu teď jsou, a věcmi,které tu již nejsou. Bůh totiž nehledí do minulosti ani do budoucnosti po našemzpůsobu, nýbrž jiným způsobem, daleko a hluboko odlišným od našehoobvyklého myšlení, hledí do stálé a ustavičné přítomnosti. Bůh tedy stvořilsvětlo svým slovem, protože světlo je dobré; a není Stvořitele vznešenějšího nežBůh, ani umění účinnějšího než Boží Slovo, ani důvodu lepšího, než aby Dobrostvořilo dobro. To potvrzuje také Platon222, když uvádí jako nejspravedlivějšídůvod ke stvoření světa, aby dobrá díla se stala od dobrého Boha.

XI.22 O těch, kterým se v souboru věcí, dobře stvořených od dobréhoStvořitele, některé nelíbí a kteří některou přirozenost pokládají za špatnouDobrotivost Boží je tedy příčinou stvoření dobrých věcí. Někteří si všaknevšimli, že křehká smrtelnost tohoto našeho těla pochází až ze spravedlivéhotrestu. Podobně pokrmy a nápoje mohou uškodit, užije-li se jich nestřídmě, aněkteré léčivé byliny se mohou stát při nesprávném použití jedem. Proto násbožská prozřetelnost vede k tomu, abychom věci moudře zkoumali a hledalijejich užitečnost, a tam, kde na to náš rozum nestačí, abychom ji pokládali zaskrytou, a tak se nám skrytá užitečnost stala cvičením v pokoře nebo pokušenímpýchy. Od věcí pozemských až po věci nebeské, od věcí viditelných až po věcineviditelné, jedna dobra jsou lepší druhých a mezi sebou jsou nerovná proto, abybyla všechna. Bůh je ve velkých věcech tak velkým umělcem, že není menšímve věcech malých. Dobrý Bůh stvořil všechny věci dobré; nebyl ke stvořenísvěta přiveden nějakou nutností, ani nemusí přemáhat zlo, ani nesměšuje dobré azlé. Boží přirozenost je neměnná a neporušitelná, a proto jí nemůže nic uškodit.Lidská duše není součástí Boží přirozenosti, byla od Boha stvořena a není muani zdalek rovna, a proto se může vůlí změnit k horšímu a zkazit se hříchem.

XI.23 O bludu, pro který odsuzujeme učení Origenovo

221 Srov. Timaios 37c222 Srov. Timaios 30

Jediný je Počátek všech věcí a každá přirozenost, která není s Bohem totožná,může pocházet pouze od něho jako od Stvořitele. Někteří však říkají, že duše,které sice nejsou částmi Boha, nýbrž byly Bohem stvořeny, zhřešily a dostaly sedo různých těl jako do vězení, a to je prý svět a to prý byla příčina stvoření: neaby byly stvořeny věci dobré, nýbrž aby byly zadrženy zlé. O tom psal Origenesv knihách, které nazval Peri archón223. Nepoznal, že výhradním důvodem kestvoření světa bylo to, aby od dobrého Boha vzešly dobré věci, neboť „viděl Bůhvšechno, co stvořil, a hle, bylo to velmi dobré“224. A kdyby byl nikdo nezhřešil,svět by byl býval naplněn jenom dobrými přirozenostmi. A i když se zhřešilo,není proto ještě všechno naplněno hříchy, protože v nebesích zachovává řád svépřirozenosti daleko větší počet dobrých a protože špatná vůle, která řád svépřirozenosti zachovávat nechtěla, nemůže uniknout zákonům spravedlivéhoBoha Odplatitele. A za druhé si měl Origenes všimnout toho, že kdyby svět bylstvořen jako káznice pro duše, které do ní byly za trest zavřeny, když obdrželyvyšší a lehčí těla za menší hříchy a nižší a těžší těla za větší hříchy, pak zlíduchové, nad které není nic horšího, měli mít těla pozemská spíše než lidé.Ovšem zásluhy duší se nesmějí vážit podle těl. U každého tvora se ptáme: kdoho stvořil, čím ho stvořil a proč ho stvořil; odpověď zní: Bůh svým slovem,protože je dobrý. Nic nestvořil z nutnosti ani z potřeby ani z prospěchu, alevšechno stvořil z pouhé dobroty.

XI.24 O božské Trojici, která ve všech svých dílech zanechala své stopy asvá znameníVěříme a hlásáme, že Otec zplodil Slovo, tj. svého jednorozeného Synasoupodstatného a souvěčného a stejně dobrého, Boží Moudrost, skrze kteroubylo všechno stvořeno, a že Duch svatý je zároveň Duchem Otcovým iSynovým, s oběma soupodstatný a souvěčný a stejně dobrý. Tito tři jsou jednakTrojicí vzhledem ke zvláštnosti osob a jednak jedním Bohem vzhledemk nedílnému božství. Jedna každá božská osoba je i Bůh i Všemohoucí, alenejsou to tři bohové ani tři všemohoucí, nýbrž jediný všemohoucí Bůh. Záleží natom, ptáme-li se na každou božskou osobu zvlášť, anebo na všechny tři božskéosoby zároveň. Vždycky však vyznáváme nedílnou jednotu ve třech osobách.Neodvažuji se však soudit, zda dobrý Duch svatý dobrého Otce i dobrého Syna,jenž je společný oběma, může být nazýván dobrotou obou. Spíše bych se odvážilříci, že je svatostí obou, ale ne jako by byl vlastností obou, protože také on jepodstatnou a třetí osobou v Trojici; ačkoli Otec je Duch i Syn je Duch a ačkoliOtec je svatý i Syn je svatý, přece jen on se zvlášť nazývá Duchem svatýmjakou podstatná a soupodstatná vlastnost obou. Rozumíme-li dobrotou Duchasvatého, a božská dobrota není ničím jiným než božskou svatostí, pak se nám ve

223 Tj. O počátcích.224 Srov. 1M 1,31

svých skutcích zjevuje celá Trojice. Ve všech Božích dílech je nám naznačenatatáž Trojice: kdo každého tvora stvořil, čím ho stvořil a proč ho stvořil. Jinýmislovy řečeno: Bohem je Otec, Slovem je Syn, Dobrotou je Duch svatý. Takmůžeme říci, že svatá obec dobrých andělů pochází od Boha, jenž ji osvěcujemoudrostí a obdařuje blažeností; proto od Boha je, Boha vidí a Boha miluje.

XI.25 O rozdělení celé filosofické soustavy na tři částiFilosofové postřehli trojdílnost celé soustavy moudrosti: jedna část je fyzika,druhá logika a třetí ethika. Jde tedy o filosofii naturální, racionální a morální.Z toho ještě neplyne, že filosofové měli na mysli Boží Trojici, třebaže totorozdělení jako první objevil a přijal Platon, který soudil, že Původcem všechpřirozeností, Dárcem poznání a Vnukatelem lásky může být jenom Bůh.Podobně jsou také tři vlastnosti u každého lidského umělce: přirozenost,vzdělání a užitek.

XI. 26 O obraze nejvyšší Trojice, který se jistým způsobem nalézáv přirozenosti člověka, dosud neoblaženéhoI my v sobě poznáváme obraz Boha, tj. svrchované Trojice. Ačkoli tento obraznení Bohu rovný, ba dokonce mu je velice vzdálený, ani není jemu souvěčný, bakrátce řečeno, není téže podstaty jako Bůh, přesto je takový, že ve věcechstvořených není nad něj svou přirozeností Bohu nic bližšího. Tento obraz všakještě potřebuje nápravu a zdokonalení, aby mu byl nejbližší i svou podobností.Neboť jednak jsme, jednak víme, že jsme, a jednak své bytí i své věděnímilujeme! Kdyby naše přirozenost pocházela od nás, jistě bychom jednak mysami zplodili svou moudrost a nehleděli bychom osvojit si ji vzdělávánímodjinud; a jistě by naše láska vycházela od nás a směřovala k nám, stačila byk blaženému životu a nepotřebovala by žádné dobro odjinud. Poněvadž veskutečnosti původcem naší přirozenosti je Bůh, musí být nepochybně také onnaším učitelem, abychom poznávali pravdu, a také dárcem dobra, abychom byliblažení. V těchto třech bodech nás neuvádí v omyl žádný klam, protože těchtotří bodů se nedotýkáme žádným ze smyslů jako věcí vnějších, jako když barvyvnímáme zrakem, zvuky sluchem, pachy čichem, pokrmy a nápoje chutí apředměty hmatem; z těchto vjemů vznikají nehmotné obrazy, které ukládáme dopaměti a o kterých přemýšlíme rozumem a po kterých toužíme vůlí. Ale to, žejsem, že vím a že miluji, tím jsem si naprosto jist i bez smyslového poznání.Není nikoho, kdo by nechtěl být, a kdo by nechtěl být blažen.

XI.27 O bytí a vědění a lásce k obémuSamo bytí je pro člověka přirozeně tak příjemné, že je jedinou příčinou, proč aninešťastní nechtějí zahynout, a třeba pociťují svoje neštěstí, nechtějí se světasprovodit sebe, ale spíše svoje neštěstí. A kdyby někdo žebrákům nabízel

nesmrtelnost, ve které by však nezemřela ani jejich bída, jistě by jásali radostí arozhodli by se raději žít než vůbec nebýt. I ve své bídě se bojí smrti, přesto chtějíraději žít v téže bídě o něco déle a zemřít o něco později. Také všechna zvířatase vyhýbají záhubě, i všechny rostliny se snaží o zachování života. A neživévěci vystupují vzhůru nebo klesají dolů nebo se vyvažují uprostřed, aby sizachovaly svoje bytí. A samo vědění lidé milují, protože nechtějí být klamáni aprotože každý chce zůstat raději smutný při zdravém rozumu než jásatv pomatenosti. A třebaže mnohá zvířata mají mnohem bystřejší smysly než my,přece jen člověk má světlo rozumového poznání a může pronikat do oblasti,která není smyslům přístupná. S myšlením nemá nic společného bystrostzřítelnic, ani otvor boltců, ani průduch nozder, ani chuť úst ani citlivost kůže.Rozumem jsem si jist, že jsem a že to vím a že to obojí miluji.

XI.28 Zda máme milovat i tu lásku, jíž milujeme bytí a vědění, abychom se tím více blížili k obrazu božské TrojicePromluvil jsem o bytí a vědění, nepromluvil jsem však o lásce k obojímu, zdatotiž i ta láska je milována. Není totiž dobrým člověkem ten, kdo ví, co je dobro,ale ten, kdo je i miluje. Naproti tomu je i láska, jíž je milováno i to, co milovánobýt nemá. Tak mohou být v člověku obě lásky, a pro člověka je dobré, aby rostlaláska, jíž dobře žijeme, a ubývala láska, jíž žijeme špatně, dokud se v dobréneobrátí celý náš život. Kdybychom byli zvířaty, milovali bychom tělesný život,který by byl pro nás dostatečným dobrem, a nehledali bychom nic jiného.Podobně kdybychom byli rostlinami nebo nerosty. Ale protože jsme lidé,stvoření k obrazu svého Stvořitele, jenž má pravou věčnost, věčnou pravdu avěčnou lásku a jenž sám je věčnou a nerozdílnou Trojicí, pohlížejme na jehoobraz v nás samých a vstaňme a vraťme se225 k tomu, od něhož jsme se odvrátilihříchem! Tím naše bytí neokusí smrti, naše poznání nepozná bludu a naše láskaneutrpí křivdu. My přece tyto tři hodnoty máme a vidíme je vnitřním zrakem,přesto však sami nemůžeme s jistotou poznat, jak dlouho potrvají nebo zdanikdy nepřestanou a kam se podějí, budeme-li jednat dobře, a kam se podějí,budeme-li jednat zle. O tom hledáme a máme jiné svědectví.

XI.29 O vědění svatých andělů, kterým znají Trojici v samém jejím božství a kterým spatřují příčiny Stvořitelových skutků v jeho umění dříve nežv těch skutcíchU svatých andělů to není zvuk slov, nýbrž sama přítomnost neproměnné Pravdy,kterou se dovídají o Bohu, to znamená o Otci a jeho jednorozeném Slovu i ojejich Duchu svatém. Vědí, že to je nedílná Trojice a že jednotlivé osoby v nímají tutéž podstatu, a přesto nejsou všechny tři osoby třemi bohy, nýbrž jsouBohem jediným. Vědí, že byli stvořeni a že jsou něčím jiným než jejich

225 Srov. L 15,18

Stvořitel. To znají lépe než my známe sebe! Ba i samo tvorstvo znají lépe nežmy. V moudrosti Boží vědí všechno lépe než sami v sobě, ba i samy sebe znajílépe v ní než sami v sobě. V Bohu totiž poznávají jakoby za denního světla,sami v sobě však jakoby za soumraku. To první poznání je jasnější, to druhétemnější. Boží obec svatých andělů je nesmrtelná v nebesích: oni nikdy nebyli anikdy nebudou zběhy jako ti, kteří se na počátku stali tmou, když na počátkuzběhli od věčného Světla, a které na počátku Bůh oddělil od těch, kteří zůstalisvětlem ve věčném Světle.

XI.30 O dokonalosti čísla 6, které je dáno hodnotou svých zlomkůVypravuje se o dokonání stvořitelského díla v šesti dnech, a to pro dokonalostčísla 6, ačkoli Bůh nepotřeboval časové rozpětí, jako by nemohl stvořit všechnonajednou. Číslo 6 naznačuje dokonalost jeho díla. Toto číslo je totiž první, kteréje dáno svými zlomky, tj. svou šestinou a třetinou a polovinou, tj. jednou advěma a třemi, jejichž součet je šest. Ne nadarmo bylo řečeno226, že Bůhvšechno uspořádal podle míry, počtu a váhy.

XI.31 O sedmém dni, který znamená naplnění a odpočinutíAvšak sedmého dne, tj. téhož dne opakovaného posedmé, se mluví o Božímodpočinutí a předtím ještě o jeho posvěcení. Sedmička je také dokonalýmčíslem, avšak jinak než šestka. První veskrze liché číslo je trojka a první veskrzesudé číslo je čtyřka, a tato dvě čísla dávají sedmičku. Proto se říká227, žesedmkrát padne spravedlivý a zase vstane, což znamená, že vstane pokaždé,kdykoli padne, a jeho soužení jej vede k pokoře. A na jiném místě se říká228, žesedmkrát za den budu chválit Boha, což znamená, že jej budu chválit vždycky,jak je to vyjádřeno slovy229: „Vždycky bude jeho chvála v mých ústech“. Bůhnechtěl ten den posvětit při žádném ze svých skutků, ale až při svém odpočinutí,vždyť on přece není tvorem, který by se jinak poznával v Božím Slově a jinakv sobě, a proto sedmého dne není jiné poznání jakoby denní a jiné zase jakobyvečerní. Týmž číslem bývá označován Duch svatý, o němž Pán říká230: „Uvedevás do veškeré pravdy.“ V celku je dokonání, v plném dokonání je odpočinutí,v části však je námaha. Proto se namáháme, dokud poznáváme částečně, ale ažpřijde plnost, zanikne to, co je částečné231. Proto také Písma svatá zkoumámes námahou, zato svatí andělé se těší věčnému trvání, snadnému poznávání ablaženému odpočívání, vždyť čisté a svobodné duševní pohyby vykonávají beznámahy, ostatně pomáhají i nám.226 Srov. Moudr 11,21227 Srov. Př 24,16228 Srov. Ž 119,164229 Srov. Ž 34,2230 Srov. J 16,13231 Srov. 1K 13,10

XI.32 O mínění těch, podle nichž andělé byli stvořeni dříve než světNěkdo může říci, že světlem nejsou označeni andělé, nýbrž nějaké hmotnésvětlo, kdežto andělé byli stvořeni ještě dříve. Nechci se s nimi přít, avšakdůležité je, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi232 a že všechno učinilv Moudrosti233, to znamená ve svém Synu, a že Duch Boží vznášel se nadvodami, to znamená, že je zde doplněna zmínka o božské Trojici. Jen ať nikdonepochybuje, že svatí andělé v nebeských sídlech nejsou sice s Bohem souvěční,přesto jsou si jisti svou věčnou blažeností a stále hledí na tvář Boží234.

XI.33 O dvou různých a nestejných společnostech andělů, které se přiměřeně označují jménem světla a tmyNěkteří andělé zhřešili a byli svrženi do nejnižších částí tohoto světa, který jepro ně jakoby žalářem až do budoucího konečného odsouzení v den soudu, jakdosvědčuje235 apoštol Petr. Kdo by tedy pochyboval, že Bůh oddělil jednyanděly od druhých jako světlo od tmy? Dobří andělé jsou označováni jakosvětlo, podobně i my lidé, kteří dosud žijeme ve víře a jednou doufáme žít vespolečenství s dobrými anděly, jsme už byli od apoštola Pavla nazvánisvětlem236. Dobří andělé se Bohu klanějí237, kdežto zlí andělé žádají klanění prosebe238. Dobří andělé hoří svatou láskou k Bohu, kdežto zlí andělé jsou spalováninečistou láskou k vlastní povýšenosti. Dobří andělé žijí v jasné zbožnosti apokoře239, kdežto zlí andělé v temné rozervanosti a pýše. Dobří andělé na Božípříkaz pomáhají, kdežto zlí andělé neradi Boha poslouchají, třebaže musí, zatoz dopuštění Božího rádi škodí. Tyto dvě skupiny andělů jsou tedy mezi sebounerovné, dobří andělé jsou dobří svou přirozeností i vůlí, zlí andělé byli dobřísvou přirozeností, ale stali se zlými svou zvrácenou vůlí.

XI.34 O tom, že vody, jež byly rozděleny, podle některých znamenají andělya že podle názoru některých nebylo vodstvo stvořenoNěkteří se domnívají, že druhy andělů byly v Písmu svatém označeny slovemvody a že nad oblohou jsou dobří andělé a pod oblohou zlí andělé a hříšní lidé.

232 Srov. 1M 1,1233 Srov. Ž 104,24234 Srov. Mt 18,10235 Srov. 2Pt 2,4236 Srov. Ef 5,8; 1Te 5,5237 Srov. Ž 97,7238 Srov. Mt 4,9239 Srov. Jk 4,6

Z toho není jasno, kde byli andělé stvořeni, nýbrž kde byli rozděleni. Dokonceněkteří tvrdí, že vody nebyly stvořeny od Boha, protože nikde není psáno, že byBůh řekl: Buďte vody! Jestliže však je psáno, že na počátku stvořil Bůh nebe azemi, pak tím je třeba rozumět i vodu, neboť v jediném výrazu je zahrnuto obojí.Což nevědí z Písma svatého240, že Bůh stvořil moře i souš?

XII. kniha(Má 28 kapitol.)

XII.1 O jediné přirozenosti andělů dobrých i zlých Dříve než promluvím o stvoření člověka, při kterém se ukáže vznik dvou obcísmrtelníků, jako se ukázal v předcházející knize u andělů, musím ještě něcopovědět o andělích, aby dostatečně ukázal, že je na místě mluvit o společenstvílidí s anděly. Právem se totiž nemluví o čtyřech obcích (o dvou andělských advou lidských), ale spíše o dvou obcích (jedné dobrých andělů a lidí a druhézlých andělů a lidí). Rozdílné náklonnosti dobrých a zlých andělů nepocházejíz rozdílných počátků ani rozdílných přirozeností, neboť ty i ony stvořil Bůh,dobrý Původce a Stvořitel všech podstat, nýbrž z jejich vůlí a žádostí. Jednidůsledně setrvávají v dobru všem společném, totiž v Bohu, kdežto druzí odBoha odpadli a chtějí být svým dobrem sami sobě, a tak se stali pyšnými azávistivými. Příčinou blaženosti prvních je spojení s Bohem, kdežto příčinoubídy druhých je odpadnutí od Boha: proto jsou jedni šťastní, že s Bohem spojenijsou, a proto jsou druzí nešťastní, že s Bohem spojeni nejsou. Pro rozumnéhotvora není žádného dobra, které by jej činilo blaženým, mimo Boha! Rozumnýtvor nemůže být blažený sám ze sebe, protože byl učiněn z ničeho, ale jen daremtoho, od něhož byl učiněn. Není jiného neproměnného dobra mimo jediného apravého Boha a tento Bůh je dobrem nejvyšším. Přirozenost, která je sama osobě proměnlivá, může dosáhnout blaženosti jedině spojením s dobremneproměnným, jímž je Bůh; asi jako když se slepota jmenuje oční vadou, a tímnaznačuje, že k přirozenosti očí patří zrak. Nedostatek spojení s Bohem urozumných tvorů je vadou, protože přirozené je přiměřené spojení s Bohem.Každá vada pak představuje úhonu, protože přirozenosti škodí. Jestliže Bůhstvořil přirozenost andělů jako dobrou, pak je pro ni úhonou nebýt spojenas Bohem.

XII.2 O tom, že žádná bytost není Bohu protichůdná, protože od toho, kdo je v nejvyšším stupni a vždycky je, se veskrze odlišujeto, co není

240 Srov. Ž 95,5

Nechť si tedy nikdo nemyslí, že odpadlí andělé mohli mít jinou přirozenostjakoby z jiného zdroje a že původcem jejich přirozenosti není Bůh. Bůh, kterýřekl Mojžíšovi: Já jsem241, je svrchované bytí; to znamená, že v nejvyšším stupnije, a proto je neproměnný. Věcem, které stvořil dal sice bytí242, ale nikoli bytísvrchované, jaké má on. Jedněm dal více a druhým dal méně, a tak uspořádalpřirozenosti podle stupňů bytí. Té přirozenosti tedy, která v nejvyšší míře je ajejímž působením je všechno, co je, té přirozenosti je protichůdná jenom tapřirozenost, která není. Vždyť tomu, co je, je opakem to, co není, a proto Bohu,svrchovanému bytí a původci všech ať už jakýchkoli bytností, neníprotichůdným nic bytujícího.

XII.3 O Božích nepřátelích, kteří jimi nejsou svou přirozeností, nýbrž svouvůlí; ta když jim škodí, jistě škodí dobré přirozenosti, protože není vada, coneškodíNepřátelé Boha se protiví jeho vládě nikoli svou přirozeností, nýbrž svýmivadami, ale Bohu v ničem uškodit nemohou, jen sobě. Mohu totiž Bohu jenodpírat poslušnost, ale nemohou mu ublížit. Jejich vada není zlem pro Boha,nýbrž jen pro ně samy. Bohu pak není protivnou jejich přirozenost, nýbrž jejichvada. Bůh je svrchovaně dobrý, a proto jejich vada je Bohu protivná, jako zlo jeprotivné dobru. Tak jejich vada je protivná i jejich přirozenosti, kterou kazí, atím jí škodí. Žádné zlo ovšem nemůže uškodit Bohu, protože on jediný jeneproměnný a neporušitelný, a může tedy uškodit jen přirozenostemproměnlivým a porušitelným, nicméně dobrým. Kdyby totiž nebyly tytopřirozenosti dobré, nemohlo by jim vady uškodit, protože jim vlastně škodí tím,že jim odnímají nějaké jejich dobro nebo je alespoň umenšují. A kdyby jimdobro naprosto chybělo, vady by jim nemohly nic odejmout ani umenšit, a protoby vadami ani nebyly. Vždyť žádná vada nemůže být vadou a zároveň neškodit.Ačkoli tedy vada nemůže škodit Bohu, jenž je neproměnlivé dobro, přece můžeškodit dobru, a tak se vyskytuje jenom tam, kde škodí; dá se tedy říci, že vadanemůže škodit nejvyššímu dobru, nýbrž jenom nějakému jinému, nižšímu dobru.Pouhé dobro může někde být, kdežto pouhé zlo nemůže být nikde, a protorozumné přirozenosti zkažené špatnou vůlí jsou zlé, pokud jsou zkažené, přestozůstávají dobrými, pokud jsou přirozenostmi. A je-li zkažená přirozenost, kterározeznává dobré od zlého, stižena tresty, je dobré i to, že nezůstane bez trestu.To je totiž spravedlivé a všechno, co je spravedlivé, je nepochybně také dobré.Nikdo není trestán za vady přirozené, nýbrž jen za vady dobrovolné. I ta chyba,která se stala zvykem a přílišnou shovívavosti zesílila a jako by zapustilapřirozené kořeny, má svůj počátek od vůle.

241 Srov. 2M 3,14242 bytí = řecky úsiá, latinsky essentia

XII.4 O přirozenostech bytostí nerozumných a neživých, které se ve svém druhu neodchylují od krásy vesmíruPokud jde o vady zvířat, rostlin a nerostů, postrádajících rozum nebo cítění neboživot vůbec, bylo by směšné pokládat jejich vady za hodné odsouzení a trestu.Těmto tvorů jejich Stvořitel uložil, aby vznikajíce a zanikajíce, uskutečňovali vesvém druhu přiměřenou účelnost a krásu. V řádu pomíjejících věcí tedy jednyvznikají a druhé zanikají, menší podléhají větším a přemožení přecházejí domoci vítězných. Všechny tyto přirozenosti bez výjimky stvořil Bůh a všechny jeřídí a stará se o ně svou prozřetelností a jejich vady jsou nedobrovolné abeztrestné. Někdy se lidem nelíbí samy přirozenosti, jsou-li jim škodlivé, ale tonepřihlížejí k nim, nýbrž ke svému užitku. To by pak mohli tupit i slunce, kdyžjsou vystaveni jeho žáru. Každá přirozenost vzdává svému Stvořiteli chválu, je-li posuzována sama o sobě, a nikoli s ohledem na naši výhodu nebo nevýhodu.Tak je chvályhodná i přirozenost věčného ohně, ačkoli pro zavržené budevěčným trestem. Co je krásnějšího než planoucí oheň, svítící, hřející a vařící? Apřece není nic nepříjemnějšího, než popálit se ohněm. A tak jeden a tentýž oheňse jednou ukáže velice prospěšným a podruhé velice škodlivým.

XII.5 O tom, že Tvůrce je hoden chvály v přirozenostech všeho tvaru azpůsobuVšechny přirozenosti, pokud jsou a mají svůj tvar, způsob a vlastní vnitřnísoulad, jsou ve skutečnosti dobré, jsou-li tam, kde mají podle přirozeného řádubýt, a uchovávají-li svoje bytí v té míře, ve které je obdržely. Postupně se měník lepšímu nebo k horšímu a podle vůle božské prozřetelnosti spějí ke svémukonci. A nestvořený Bůh nezasluhuje žádnou výtku pro žádnou vadu, které námvadí, a naopak zasluhuje veškerou chválu za všechny přirozenosti, kterépozorujeme.

XII.6 Co je příčinou blaženosti dobrých andělů a co je příčinou bídy zlýchandělůPříčinou blaženosti dobrých andělů je to, že jsou spojeni s Bohem, jenž jesvrchované bytí; a příčinou bídy zlých andělů je to, že přerušili své spojenís Bohem a odvrátili se od něho sami k sobě, a přitom nejsou svrchované bytí. Zlíandělé dali sobě přednost před Bohem, a to je první nedostatek a první vadajejich přirozenosti, která byla stvořena tak, že není svrchovaným bytím a žek dosažení blaženosti potřebuje spojení s Bohem, který je svrchované bytí.Nepřestali sice být, ale přesto jsou čímsi menším a nedostává se jim blaženosti.Jejich vadou je pýcha, která je ostatně počátkem každého hříchu243. A co jepříčinou zlé vůle, která koná špatné skutky? Nevíme, tady nenajdeme nic.

243 Srov. Sír 10,13

Špatná vůle je působící příčinou špatného skutku, kdežto působící příčinoušpatné není nic. Má-li nějaká bytost dobrou vůli, pak dobrá vůle nemůžezpůsobit vůli zlou, ani nemůže být příčinou hříchu. Zlou vůli nemůže způsobitani ta věc, která sama žádnou vůli nemá. Jen tehdy, když se dobrá vůle samapřikloní k té věci, která sama žádnou vůli nemá a která je tedy nižší. Spatří-lidva muži jednu krásnou dívku a jeden přitom zatouží po nedovoleném požitku adruhý setrvá v cudné vůli; v čem pak spočívá příčina toho, že v jednom nastalazlá vůle a ve druhém zůstala vůle dobrá? Nespočívá v tělesné kráse, kterouspatřili oba stejně, ani ve skrytém pokušení, které na oba dolehlo stejně, nýbržspočívá v tom, že jeden nevytrval v dobrém, podlehl témuž pokušení a souhlasils hříchem a naopak druhý vytrval v dobrém, pokušení nepodlehl a s hříchemnesouhlasil, a to znamená, že jeden chtěl a druhý nechtěl vlastní vůlí upustit odsvaté čistoty. Uvážíme-li, co způsobilo v jednom z těch mužů zlou vůli,nenapadne nás nic. Jisté je jenom to, že ten z nich, který byl před zlýmrozhodnutím jistě dobrý, si způsobil zlou vůli sám. Jeho vůle totiž přestala býtspojena s vůlí Boží, když jí přestala být podřízena a chtěla poslouchat jen samasebe.

XII.7 O tom, že působící příčinu zlé vůle nemáme hledatPůsobící příčinu zlé vůle nechť nikdo nehledá. Odpadnout od Boha, který jenejvíce, k něčemu, co je méně, to právě znamená počátek zlé vůle. Příčinatakového odpadnutí není působící, nýbrž scházející: ona není a nic z nínepochází, ona zcela schází, a zlá vůle není ziskem, nýbrž ztrátou. Nikdonemůže vidět tmu ani slyšet ticho, protože nemají podobu, nýbrž jenomnedostatek podoby. Nikomu nemohu říci, o čem vím, že to nevím. Vždyť okonikde nevidí tmu, než tam, kde začne nevidět vůbec. A ucho nikdy neslyší ticho,než tehdy, když neslyší vůbec nic. A můj rozum nemůže nikoho poučit o tom, očem sám nic neví. A kdo může pochopit poklesky?244

XII.8 O převrácené lásce, jíž vůle odpadá od neproměnného dobra k dobruproměnlivémuJedno vím, že Boží přirozenost nemůže nikdy, nikde a nijak pochybit a žepochybit mohou jen ty bytosti, které byly učiněny z ničeho. Čím více totižkonají dobro (tedy konají něco), tím více jsou a mají působící příčiny; a naopakchybují-li a konají zlo (tedy konají nic, zabývajíc se věcmi nicotnými), tím ménějsou a mají chybějící příčiny. A vím, že v kom nastává zlá vůle, v tom se děje to,co by se vůbec nedělo, kdyby to nechtěl, a proto spravedlivý trest nestíhá chybynezbytné, nýbrž chyby dobrovolné. Lakota není chybou zlata, nýbrž chybou

244 Srov. Ž 19,13

člověka, který zlato miluje převrácenou láskou místo Boží spravedlnosti, kteráby měla být kladena nesrovnatelně výše než zlato. Podobně ješitnost neníchybou lidské chvály, ani zhýralost není chybou krásných těl, ani pýcha neníchybou moci. A proto každý, kdo miluje jakékoli dobro zvráceně víc než Boha,který je Dobrem nejvyšším, sám se pak stane zlým, když je dosáhne, neboť setím připraví o více a získá méně, ztratí Nepomíjejícího a najde to, co rychlepomíjí, je zbaven blaženosti, protože opustil její věčný Pramen, a najde jenčasnou bídu. Nevzpamatuje-li se pokáním, už z tohoto stavu nevyjde a bídačasná se mu změní v bídu věčnou.

XII.9 Zda svatí andělé mají původcem dobré vůle toho, kdo stvořil jejichpřirozenost, totiž zda v nich byla skrze Ducha svatého rozlita láskaNení-li žádná přirozená či bytostná působící příčina zlé vůle, pak můžeme říci,že není ani žádná působící příčina dobré vůle; avšak dobrá vůle dobrých andělůje stvořena společně s nimi, není tedy nestvořená a souvěčná s Bohem. Odpůsobící příčiny zlé vůle bere počátek zlo stvořených duchů, jímž se zmenšuje akazí dobro jejich přirozenosti, a takovou se vůle nestane ničím jiným nežodpadnutím, když opouštějí vůli Boží a následují vůli svou. Dobrá vůle dobrýchandělů byla tedy spolustvořena s nimi, a tedy je nepochybné, že ji stvořil ten,kdo stvořil i jejich přirozenost, a hned, jak byli stvořeni, spojili se s tím, kdo jestvořil, a to láskou, se kterou je stvořil. Věříme tedy, že svatí andělé nebylinikdy bez dobré vůle, to znamená bez lásky k Bohu. Od společnosti druhýchbyli odděleni tím, že v dobré vůli setrvali, kdežto ti druzí se změnili tím, že seod dobré vůle odvrátili, ale nebyli by se odvrátili, kdyby byli nechtěli. Je tedyjasné, že dobří andělé nebyli původně stvořeni bez dobré vůle ani si jinezpůsobili později sami v sobě bez Božího působení, protože pak by se stalisami ze sebe lepšími než od něho, a to je vyloučeno, protože nikdo nic nečinílépe než Bůh. A jací by byli bez dobré vůle, ne-li zlí? A kdyby zpočátku neměližádnou vůli, jak by mohli chtít něco způsobit? Zato ti, kteří sice byli stvořenijako dobří, a přece jsou zlí svou vlastní zlou vůlí. Musíme tedy vyznats náležitou chválou Stvořitele, že láska Boží je ve svatých lidech i svatýchandělích rozlita skrze Ducha svatého, který jim byl dán245. Dobrem je spojenís Bohem246, a ti, kteří mají toto dobro společné, lidé i andělé, mají svatéspolečenství s Bohem i se sebou navzájem a jsou jedinou Boží obcí a zároveňživou obětí Boží i živým chrámem Božím. Jednu část tvoří smrtelní lidé, kteří

245 Srov. Ř 5,5246 Srov. Ž 73,28

nyní putují po této zemi247, a druhou část tvoří ti, kteří již zemřeli248. Celý lidskýrod pochází z jediného člověka, který vzešel z tvůrčí ruky Boží.

XII.10 O domněnce těch, podle nichž lidské pokolení existovalo vždycky,stejně jako sám světNevšímejme si dohadů lidí, kteří nevědí, co mluví o přírodě nebo o vznikulidského rodu. Někteří se totiž domnívají, že lidé byli vždycky, nejinak než sámsvět. Proto říká Apulejus249: „Jednotlivě smrtelní, ale všichni v celém druhuvěční.“ Jak by pak mohly být pravdivé dějiny, které vypravují, kdo kde covynalezl, kdo první zavedl svodobná umění, kdo první osídlil tu či onu krajinunebo ten či onen ostrov? Na to někteří odpovídají, že šlo obnovu po ničivýchpotopách a požárech, válkách a nákazách. Leč oni říkají to, co se domnívají,nikoli to, co vědí.

XII.11 Jak nepravdivé jsou dějiny, které přičítají minulým dobám mnohotisíc letNěkteré prolhané spisy uvádějí lidi v omyl, když se v nich píše, že dějiny trvajímnoho tisíc let, ačkoli z Písem svatých si můžeme vypočítat, že od stvořeníčlověka uplynulo necelých 6 tisíc let. V dopise Alexandra Velikého jeho matceOlympiadě obsahuje vyprávění jednoho egyptského kněze, čerpané z jejichposvátných spisů, a ten mluví o říších, které zná i řecká historie; assyrskékrálovství prý trvalo déle než 5 tisíc let a říše perská a makedonská až poAlexandra více než 8 tisíc let. Přitom Řekové počítají pro makedonskou říši aždo Alexandrovy smrti 485 let a pro perskou až do její porážky od Alexandra 230let. A jestliže se Alexandrův dopis odchyluje v časových údajích od skutečnosti,pak oč méně spolehlivé jsou pohanské spisy plné vybájených starožitností.

XII.12 O těch, kteří sice tento svět nepokládají za věčný, ale myslí, že na konci určitých období se zrodí a rozpadnou buď nesčetné světy, anebotento jedinýJiní zase, kteří tento svět nemají za věčný, soudí, že neexistuje jenom tentojediný, nýbrž existují světy nesčetné, anebo soudí, že tento svět je sice jediný,ale v určitých obdobích nesčíslněkrát vzniká a zaniká. I ti musejí uznat, želidský rod vznikl nejdříve bez lidského plození, protože musel mít svůj počátekněkdy a někde. První tvrdí, že po pohromách vždycky zbude trochu lidí, aby sez nich obnovilo celé lidstvo; druzí pak si nemohou myslit, že při opakovýchzánicích světa by nějací lidé zbyli; naopak, jestliže se podle nich svět ze své

247 Jde o ty živé, kdo jsou členy církve bojující (putující).248 Jde o ty zemřelé, kdo již dosáhli věčné spásy (církev vítězná), případně ještě jsou dočasně tříbeni v očistci(církev trpící) nebo čekají do dne druhého příchodu Kristova v předpeklí (církev čekající).249 De deo Socr. 8,20

hmoty znovu obnoví, pak by smrtelné lidské pokolení muselo vznikat stáleznovu a nejinak by tomu bylo se zvířaty a rostlinami.

XII.13 Co odpovědět těm, podle nichž počáteční stvoření člověka přišlopozděNěkteří se pozastavují nad tím, že člověk v nesčetných a nekonečných dobáchpředtím stvořen nebyl a proč byl stvořen tak pozdě, že je to méně než 6 tisíc let,co podle Písem svatých začal existovat. Jestliže jim vadí krátkost času od chvíle,kdy podle našich údajů byl člověk stvořen, pak nechť uváží, že nic dlouhé, comá nějaký konec, a že všechny časové úseky jsou ve srovnání s neomezenouvěčností velice nepatrné, ba vlastně žádné. I kdyby od stvoření člověk uplynulovíce než 6 tisíc let, třebas i 60 tisíc let nebo 600 tisíc let nebo 60 miliónů letnebo 600 miliónů let nebo 60 miliard let nebo 600 miliard let, stejně by se tímnic nevyřešilo, protože znovu a znovu by mohla být pokládána otázka, pročnebyl člověk stvořen už dříve, a stejně by i takový časový úsek, pro jehož délkubychom už neměli ani žádné pojmenování, by byl ve srovnání s věčnostínicotný. Bůh nestvořil člověka ve zpětné věčnosti bez počátku, nýbrž stvořil jejv čase, který je uzavřen a omezen určitou hranicí, a ve srovnání s převelikýmoceánem věčnosti se musí pokládat jakoby za mizivě malou kapku. Kdo ubíráz časnosti jednotlivé okamžiky, zákonitě musí jednou přijít od začátku na konec.I za 600 miliard let by mohli potomci, kdyby smrtelné lidstvo vydrželo takdlouho v rození a umírání, položit stejnou otázku, jakož i Adam by ji mohlpoložit, jakož i dnešní novorozenec by ji mohl položit, proč nebyli stvořeni uždříve. A musí se odpovědět, že se tak nestalo ani příliš brzy, ani příliš pozdě,nýbrž všechno stvořené má svůj čas, který určil věčný Stvořitel.

XII.14 O koloběhu věků, po jejichž uzavření určitou hranicí vesmír se vrátí podle učení některých filosofů vždycky v tentýž řád a tentýžtvarNěkteří filosofové učí o koloběhu času, ve kterém se v přírodě všechno opakujea obnovuje, a tvrdí, že tomu tak bude i nadále bez ustání. Nezáleží na tom, zdatyto cykly se dějí ve světě trvajícím nebo ve světě stále vznikajícím a zasezanikajícím, neboť tento koloběh času přináší opakovaně stále tytéž věci, ježjsou minulé i budoucí, jako by byly nové. Z tohoto koloběhu se nemůžeosvobodit ani nesmrtelná duše. To však nedává dobrý smysl, protože duše bypak neustále přecházela z nepravé blaženosti do skutečného neštěstí. Nemůžebýt pravá blaženost, která není věčná, a nemůže být pravá blaženost, kdy na dušičeká budoucí neštěstí, ať už o něm předem ví nebo neví. A kdyby se duše užneměla do neštěstí vrátit a čekala by na ni už jen blaženost, pak by to už nebylneustálý koloběh. Takový záhadný bludný kruh, který vynalezli bloudící aobluzující filosofév, je tedy možné přetnout přímkou logiky. V knize Kazatel se

čte250 na jednom místě: „Co bylo, to bude zase, a co se stalo, stane se zase, podsluncem není nic nového. A promluví-li někdo a řekne: Hle, to je nové; pak i tobylo už v dobách, které byly před námi.“ A tomuto místo chtějí rozumět v tomsmyslu, jako by to znamenalo ony opakující se cykly. Avšak svatopisec to řekl opokoleních, jež jedno přichází a druhé odchází, o drahách slunce a toku vod, avůbec o bytostech všeho druhu, které vznikají a zanikají, ale není tomu tak, žeby se věčně vracely tytéž bytosti, tytéž časné věci a tentýž okruh časů. Byli přednámi lidé, jsou za nás a budou i po nás, a podobně i zvířata a rostliny. Ostatněsvatopisec také naznačuje, že v Božím předurčení už bylo stvořeno všechno, aže proto není pod sluncem nic nového. Ale nemůže se opakovat tentýž Platon,tatáž Platonova akademie a titíž Platonovi žáci. Apoštol jasně dosvědčuje251, žeKristus zemřel jednou za naše hříchy a vstal z mrtvých a už neumírá a smrt nadním už nebude mít žádnou moc; i my po vzkříšení už budeme navždy s Kristem.A podle slov žalmu252 Kristus nás zachová a uchrání před bezbožnými na věky.A chodí-li bezbožní v kruhu, pak to neznamená, že by se jejich život mělnavrátit v domnělých cyklech, nýbrž že nyní je taková jejich bludná cesta.

XII.15 O stvoření lidského rodu v čase, o němž Bůh rozhodl bez novéhoúradku a beze změny vůleKdo bloudí v takových kruzích, nenachází vstup ani výstup a neví, odkud sevzal náš smrtelný rod, ani jaký naň čeká konec, a nezná Stvořitele, který zahájilčasy od nějakého počátku, třebaže sám je věčný a žádný počátek nemá, a kterýv čase stvořil člověka, jehož předtím nikdy ještě nestvořil. Nestalo se tak nazákladě nového a náhlého úradku, nýbrž věčného a nezměnitelného. Bůh stvořiljednoho člověka neproměnnou vůlí a v čase, před nímž ještě žádného člověkanebylo, a všechno lidstvo pochází z tohoto jednoho člověka. Kdo by dovedlvyzkoumat a proniknout tuto nevyzpytatelnou a neproniknutelnou vznešenostBoží?

XII.16 Zda proto, abychom pochopili, že Bůh byl vždycky také Pánem, máme věřit, že také nikdy nechybělo stvoření, na nímž by panoval; a jak se může nazývat povždy stvořeným to, co se nemůže nazvatsouvěčnýmNeodvažuji se říci, že byla doba, kdy Bůh nebyl také Pánem, a zrovna taknesmím pochybovat o tom, že člověk byl stvořen až od jisté doby a předtímnikdy nijak nebyl. A čeho byl Pánem, když stvoření vždycky nebylo? Byl čas,kdy nebyl Řím; byl čas, kdy nebyl Jeruzalém; byl čas, kdy nebyl Abraham; bylčas, kdy nebyl člověk; byl čas, kdy nebyl svět. „Kdo z lidí může znát vůli Boží

250 Kaz 1,9-10251 Srov. Ř 6,9252 Srov. Ž 12,8

nebo kdo se může domyslit, co Pán chce?“253 Porušitelné tělo zatěžuje duši apozemský stánek stlačuje mysl, uvažující o mnohém, a tak jsou úsudkysmrtelníků bázlivé a jejich dohady nejisté. „Skrze Boží milost, mně danou,říkám každému, kdo je mezi vámi, aby o sobě nesmýšlel výše, než se slušísmýšlet, nýbrž aby smýšlel skromně podle míry víry, která mu byla dána odBoha.“254 Vždycky existovalo stvoření, ale není se svým Stvořitelem souvěčné,což zavrhuje katolická víra i zdravý rozum, protože napřed existovalo povždyjen v možnosti a teprve potom v uskutečnění. Svět nebyl stvořen v čase, nýbržs časem.

XII.17 Jak máme chápat život věčný, zaslíbený Bohem člověku předvěčnými časyV tvorstvu není naprosto nic souvěčné s Tvůrcem. Jen Bůh byl před věčnýmičasy255 a také zaslíbil život věčný, neboť v jeho věčnosti a v jeho Slově s nímsouvěčném rozhodl v předurčení o spáse lidského rodu, která měla přijít ve svůjčas.

XII.18 Čeho zdravá víra hájí o neproměnném úradku a vůli Boží protiúvahám těch, podle kterých Boží díla, od věčnosti se opakujíce, vždycky se vracejí v týchžčasových okruzíchPřed stvořením prvního člověka nikdy žádný člověk nebyl a žádný jiný, anipřirozeností mu podobný, se nevrátil v nějakých časových okruzích ani jednou.Bůh, ačkoli je stále činný, nepotřebuje opakovat stále tytéž věci, nýbrž jenudržuje a řídí své tvory a spolupůsobí s jejich činnostmi, aby mohl pokračovatživot jejich druhů. Není možné nekonečné věci poměřovat konečnýmrozumem.256 Bůh dovede na jedné straně jednat odpočívaje a na straně druhéodpočívat jednaje. Ve věcech, které dříve nebyly a později byly, se jeho vůlenezměnila ani nezmizela tím, že by jedna věc vystřídala druhou předchozí;naopak jeho jedna a táž věčná a neproměnná vůle působí, že věci jím stvořenédříve nebyly, dokud neexistovaly, a později byly, jakmile začaly existovat. Onvšechny věci stvořil ze své dobrotivosti, aniž by je potřeboval, protože bez nichod věčnosti by zůstal blažený, aniž by se jeho blaženost umenšila nebo zvětšila.

XII.19 Proti těm, podle jejichž názoru nemůže být to, co je nekonečné,pojato ani věděním BožímKdo by tvrdil, že to, co je nekonečné, nemůže být pochopeno ani věděnímBožím, skočil by do propasti hluboké bezbožnosti, neboť Bůh by pak neznal ani

253 Moudr. 9,13nn254 Srov. Ř 12,3255 Srov. Tt 1,2256 Srov. 2K 10,12

všechna čísla. Vždyť je jisté, že kterékoli číslo může být vždycky zvětšeno ojednu, ať je sebevětší, takže číselná řada je nekonečná. Všechna čísla jsounavzájem nerovná a různá a každé zvlášť je konečné a všechna jsou nekonečná.Znamenalo by to snad, že Boží poznání by sahalo jen po určitý souhrn čísel, aleostatní by neznalo? Vždyť o Bohu říká Písmo sv., že všechno uspořádal podlemíry a počtu a váhy257, že zná počet hvězd258 i počet všech našich vlasů259 a žejeho myšlení nelze obsáhnout260. Proto nekonečnost čísla, ačkoli nekonečnýchčísel je bez počtu, není nepochopitelná tomu, jehož moudrost je nekonečná a bezpočtu. Každá nekonečnost je pro něho vlastně jistým způsobem omezena,protože pro jeho vědění není nepochopitelnou. Jak by tedy lidé mohli vytyčovathranice jeho vědění? Nebo říkat, že nebýt opakování stále týchž časných věcí vestále stejných časových cyklech, nemohl by Bůh předem vědět, co činí, aby tomohl učinit, ani potom vědět, co učinil. Vždyť jeho moudrost je jednodušemnohonásobná a jednotně mnohotvárná a on chápe nepochopitelné a můževždycky stvořit věci naprosto nové a zcela nepodobné předcházejícím, kdybychtěl, a nemohl by je mít nepředvídané ani neuspořádané, protože je nepředvídáod doby nejblíže minulé, nýbrž chová je ve věčném předzvědění.

XII.20 O věcích věkůNeodvažuji se rozhodnout, zda věky věků se k sobě pojí v nepřetržité řadě,přesto však v uspořádané nepodobnosti jako stále jiné a jiné, takže nejsouopětovně stejné. Věk věků snad neznamená nic jiného než nebesa nebes.Otázku, zda věky věků lze vykládat nějak jinak, necháme zatím neprobránu.XII.21 O bezbožnosti těch, podle nichž duše, účastné nejvyšší a pravéblaženosti, se budou v časových okruzích znovu a znovu vracet do týchž běd a strastíKterý zbožný duch by snesl, aby po tomto pozemském životě, který je spíšesmrtí než životem, člověk nenašel útěchu ve věčném životě a blaženém patřenína Boha, anebo je našel, avšak musel je opustit a dokonce se vrátit a stále znovua znovu se vracet do týchž běd a strastí? To by očekávání budoucího dobra tadyna tomto světě bylo blaženější než jeho dosažení tam na onom světě! Kdo by toposlouchal? Kdo by tomu věřil? Kdo by to snesl? To by pak nebyla možná aniláska k Bohu, protože nikdo nemůže milovat někoho, o kom ví, že mu budejednou nepřítelem. Ale víra volá a pravda dokazuje, že něco takového je velikálež. Budoucí věčnou spásu nic nemůže ohrozit ani ukončit a duše jednouosvobozená se už nikdy nevrátí do pozemských běd.

XII.22 O stvoření jednoho prvního člověka a s ním celého lidského pokolení

257 Srov. Moudr 11,21258 Srov. Iz 40,26 259 Srov. Mt 10,30260 Srov. Ž 147,5

Z jednoho člověka, stvořeného nejdříve, Bůh, který tvoří nové věci bez novostivůle, rozmnožil celé lidstvo. Ještě předtím stvořil anděly. A stvořil také zvířatajednak osamělá a samotářská, jednak družná a společenská. Přirozenost člověkatvoří jakýsi střed mezi anděly a zvířaty. Jestliže člověk chce plnit Boží vůli azachovává Boží přikázání ve zbožné poslušnosti, pak přejde do společnostiandělů a dosáhne blažené nesmrtelnosti. Ale jestliže člověk bude chtít plnit vůlisvou a nebude poddán Bohu, stane se otrokem žádostivosti, bude žít jako zvíře apo smrti dojde věčného trestu. Lidé, kteří jsou spjati vzájemnou podobnostípřirozenosti, nemají žít opuštěni a sami bez společnosti, proto jim Bůh vložil dosrdce společenskou jednotu a vzájemnou soudržnost a proto první ženu nestvořiltak jako prvního muže, nýbrž stvořil ji z něho, aby se celé lidstvo rozvětvilonaprosto z jednoho člověka. Tak Bůh lidem ukázal, jak milá je mu jednotav mnohých.

XII.23 O tom, že Bůh předem věděl, že člověk, jehož stvoří prvního, zhřeší aže zároveň předvídal, jak veliký zástup zbožných z jeho rodu přenese svou milostí do společnostiandělůBůh dobře věděl, že člověk zhřeší, bude vydán smrti a zplodí smrtelné syny,kteří ve své hrůzné hříšnosti zajdou tak daleko, že i nerozumná zvířata budoumezi sebou žít bezpečněji a pokojněji než lidé, jejichž rod se v zájmu svornostirozrostl z jediného člověka. Ale předvídal i to, že jeho milostí bude zástupzbožných povolán k přijetí za jeho děti, že bude ospravedlněn odpuštěnímhříchů a že bude Duchem svatým přidružen ve věčném pokoji k svatýmandělům, až bude zničena smrt jako poslední nepřítelkyně.

XII.24 O přirozenosti lidské duše, stvořené k obrazu Božímu podle podobyBožíBůh tedy stvořil člověka ke svému obrazu podle své podoby. Stvořil mu totižtakovou duši, aby rozumem a důvtipem převyšoval všechna zvířata pozemská,vodní i létající. A když stvořil člověka z prachu země a vdechnutím do něhovložil duši, stvořil mu také pomocnici, když vyňal z jeho boku kost. Nesmíme sivšak tyto věci představovat svým obvyklým tělesným způsobem, jako kdyžvídáme řemeslníky, kteří rukama vyrábějí nějakou věc svou zručností z nějakéhmoty. Ruka Boží je moc Boha, který i viditelné věci koná neviditelně.

XII.25 Mohou-li být andělé stvořiteli nějakého třeba sebemenšího tvoraJiní, kteří věří svému Platonovi, říkají, že všichni smrtelní živočichové, mezinimiž člověk zaujímá zvláštní místo blízké samým bohům, nebyli stvořeni tímnejvyšším Bohem, nýbrž s jeho dovolením nebo na jeho rozkaz byli stvořeni

jinými bohy, nižšími, které stvořil on sám.261 Kdyby se zbavili pověry, ve kteréchtějí vzbudit zdání oprávněnosti obětí ke cti svých domnělých stvořitelů,zbavili by se snadno i této obludné domněnky. Není totiž dovoleno věřit neboříkat, že tvůrcem třebas i té sebemenší smrtelné přirozenosti je někdo jiný nežjediný pravý Bůh. Anděly, které oni raději nazývají bohy, vůbec nikdynenazýváme stvořiteli, přestože na jeho příkaz nebo s jeho dovolením působí nastvořené věci, podobně jako ani rolníky nepovažujeme za tvůrce stromů aplodin.

XII.26 O tom, že všechna přirozenost a všechen tvar veškerého stvoření vzniká a utváří se výhradně působením BožímJiný je tvar, který je zvenčí udělován jakékoli hmotné látce, jako když pracujířemeslníci nebo umělci; jiný je však ten, který má uvnitř působící příčiny zeskrytého rozhodnutí živoucí a myslící Přirozenosti, která, sama se nedějíc, tvořínejen přirozené tvary těles, ale i samy duše oduševnělých bytostí. Jiný tvar tedypochází od řemeslníků a umělců, a jiný tvar od jednoho Umělce, Stvořitele aPůvodce, který svět viditelný i svět neviditelný stvořil z ničeho a žádnoustávající látku ani žádný stávající tvar k tomu nepotřeboval. Jeho božskápřirozenost sama vzniknout nemůže, všem ostatním přirozenostem však dávávzniknout. Božský Stvořitel naplňuje nebe i zemi262 a jeho moudrost všudezasahuje a všechno řídí263; jenom on dává všemu vzrůst264 a on něho pocházíkaždé tělo, ačkoli není jedno tělo jako druhé265, i naše těla od něho všechnapocházejí266. A třebaže duše březího živočicha, je-li naladěna tak nebo onak,může plod jakoby odít nějakými odlišnými vlastnostmi, jako to udělal Jákobs vyměňováním prutů, aby se líhl strakatý brav267, přesto tu přirozenost, která serodí, stvořila právě tak málo, jako sama sebe. Ačkoli vznikající věci jsouzasaženy různými hmotnými příčinami, například působením andělů nebo lidínebo pářením samců a samic, ačkoli matčiny tužby v jejím duševním hnutímohou ovlivnit útlé a jemné zárodky, nikdo netvoří kromě jediného pravéhoBoha, jehož skrytá moc všemu dává bytí a všechno proniká a bez jejíhopůsobení by nejen nic nemohlo být takové či onaké, ale nic by vůbec nemohlobýt. On jediný tvoří z ničeho, on tvoří také z něčeho, avšak jisté je, ženepotřebuje pomocníky a že netvoří nic z takové hmoty, kterou by sám nebylstvořil; on působí, že věci jsou, a on působí, že nejsou, právě tak, jako nebylypředtím (to znamená ve věčnosti, nikoli v čase), než byly stvořeny. A jako město

261 Srov. Tim. 41C262 Srov. Jr 23,24263 Srov. Moudr 8,1264 Srov. 1K 3,7265 Srov. 1K 15,38-41266 Srov. Jr 1,5267 Srov. 1M 30,37

Řím nebo město Alexandrii vytvořili stavitelé a řemeslníci, přece říkáme, žejejich zakladateli jsou králové Romulus a Alexandr.

XII.27 O domněnce platoniků, že andělé sice byli od Boha stvořeni, ale žesami jsou původci lidských tělPlaton si představoval268, že nižší bohové, stvoření od nejvyššího Boha, jsoupůvodci ostatních živočichů, a to tak, že nesmrtelnou složku brali od něho, samipak připojili smrtelnou. Proto v nich spatřoval původce našich těl, nikoli všaknašich duší. Proto někteří myslí, že pro očistu duše je třeba se vyhýbat všemutělesnému a že lidé nezřízeného a nepočestného života se za trest vracejí dosmrtelných těl, a to podle Porfyria jen do lidských, podle Platona i do zvířecích.Takoví lidé by spíše měli prohlásit, že tito nižší bohové, které máme podle nichctít jako své původce, nejsou ničím jiným než strůjci našich okovů a žalářů a nežnašimi žalářníky, kteří nás vězní ve strastných robotárnách a těžkých žalářích.Nechť platonikové přestanou strašit trestáním duší v těchto tělech a nechť užnehlásají uctívání těch nižších bohů, jejichž působení se musíme vyhýbat, ačkoliobojí je naprosto falešné. Není pravda, že by kdokoli jiný byl původcem životanebo těl než jediný pravý Bůh; není pravda, že duše se vracejí znovu do tohotoživota a jsou nějak trestány; není pravda, že život v tomto těle nemá jiného účelunež odpykání trestů. Vždyť kdyby život v tomto těle neměl jiného účelu nežodpykání trestů, proč Platon říká269, že svět se nemohl stát nejkrásnějším anejlepším jinak, než tím, že byl naplněn živočichy všeho druhu, smrtelnými inesmrtelnými. Jestliže naše stvoření, která nás učinilo třeba smrtelnými, jebožským a tedy dobrým darem; jak může být trestem vrátit se do těchto těl, tj.do božských darů? A jestliže Bůh měl ve svém rozumu tvary celého světa ivšech živočichů, jak to, že nestvořil všechno sám, anebo proč nechtěl stvořitnaše těla?

XII.28 O tom, že v prvním člověku vznikla všechna plnost lidskéhopokolení, v níž Bůh předem viděl, která část bude poctěna odměnou a kterápokutována trestemPravé náboženství tedy právem uznává a prohlašuje za Stvořitele všech věcí, tj.duší i těl, jediného pravého Boha, který se i sám prohlašuje za Stvořitele celéhosvěta. Mezi pozemskými bytostmi zaujímá zvláštní místo člověk, jenž bylstvořen k obrazu Božímu podle podoby Boží, neboť žádný jiný druh není taknesvorný svou vinou a tak společenský svou povahou. Proti chybě nesvornosti,jíž se máme vyvarovat, aby vůbec nevznikla, anebo již máme léčit, jakmilevznikla, svědčí památka prvního muže, jehož Bůh chtěl proto stvořit jediného,

268 Srov. Tim 41C269 Srov. Tim 92B

aby z něho vzešli všichni lidé a aby památka na to uchovala svornou jednotumnohých. A tím, že první žena byla stvořena z jeho boku, bylo jasně naznačeno,jak drahocenným má být svazek manžela a manželky. Tyto Boží skutky jsouneobvyklé jistě proto, že jsou první, a neříkalo by se jim zázraky, kdyby vzniklyobvyklou přirozenou cestou. Pojďte a vizte skutky Boží, jaké zázraky učinil nazemi!270 V tomto člověku, stvořeném nejdříve, již vzešly skrytě v Božímpředzvěděním dvě obce lidského pokolení, z nichž jedni lidé měli být v odměněspojeni s dobrými anděly a druzí v trestu se zlými anděly. To se stalo podlesoudu Božího sice skrytého, ale přece spravedlivého, neboť všechny cesty Božíjsou milosrdenství a pravda271 a není ani jeho milost nespravedlivá ani jehospravedlnost krutá.

XIII. kniha(Má 24 kapitoly.)

XIII.1 O pádu prvních lidí, který přivodil smrtelnost Když jsme vyřešili nesnadné otázky o počátku našeho věku a lidstva, je nyní nařadě rozprava o pádu prvních lidí a o původu a rozšíření smrti. Neboť Bůhnestvořil lidi tak, jako anděly, že by totiž vůbec nemohli zemřít, ani kdybyzhřešili; nýbrž stvořil je tak, že mohli nezemřít, kdyby nezhřešili a vytrvaliv povinné poslušnosti. Smrt je tedy stihla jako pokuta nejspravedlivější za jejichneposlušnost a hřích.

XIII.2 O smrti, která může postihnout duši, třebaže věčně žijící, a o smrti,které podléhá těloAčkoli lidská je duše je nesmrtelná, i ona má jakousi svoji smrt. Nesmrtelnou senazývá proto, že nepřestává žít a cítit; kdežto tělo je smrtelné proto, že může býtzcela bez života, a když je opustí duše, samo o sobě žít nemůže. Smrt dušenastává tehdy, když ji opustí Bůh. Smrt celého člověka nastane tehdy, kdyžduše, opuštěná Bohem, opustí tělo, tak totiž ani ona nežije z Boha, ani tělo užnežije z ní. To je druhá smrt272 a ta nastane, až budou duše a tělo po vzkříšeníspjaty tak, že už nebudou moci ničím být odloučeny. Tak bude tělo zabito270 Srov. Ž 46,9271 Srov. Ž 25,10a272 Srov. Zj 2,11; 21,8; Mt 10,28

druhou smrtí, při níž nebude opuštěno duší, a tak zůstane živé a bude cítit muka,která přijdou po vzkříšení. Duše je totiž živa z Boha, žije-li dobře; tělo pak žijez duše, když je duše v těle, ať už sama žije nebo nežije z Boha. Životbezbožných v těle není životem duší, nýbrž těl, protože takový tělesný životmohou poskytovat i duše mrtvé, to znamená Boha opustivší a Bohem opuštěné,protože jejich vlastní život, pro který jsou nesmrtelné, ať už je jakýkoli, nikdyneustává. Ačkoli při posledním odsouzení člověk nepřestane žít ani cítit, přecejeho cítění nebude blažeností ani odpočinkem, nýbrž bolestí trestající, kterouprávem můžeme nazvat spíše smrtí než životem. První smrt rozdělila to, copřirozenost spojila, totiž duši a tělo, a jestliže rozdělila také Boha a duši,následuje ještě druhá smrt. Tak můžeme říci, že první smrt je dobrá pro dobré azlá pro zlé; druhá smrt se dobrých netýká a bezpochyby není dobrá pro nikoho,ani pro zlé, které postihuje.

XIII.3 Zda smrt, která skrze hřích prvních lidí přešla na všechny lidi, jetrestem za hřích i u svatýchVzniká otázka, zda smrt, která odděluje duši od těla, je skutečně dobrá prodobré, vždyť i ona je trestem za hřích. První lidé, kdyby byli nezhřešili, jistě byji byli nepodstoupili. Jak tedy může být dobrá pro dobré, když postihuje jenomzlé? A obráceně, kdyby nemohla postihnout nikoho kromě zlých, neměla by prodobré být dobrou, ale žádnou. Proč by měli být potrestáni ti, u nichž není cotrestat? Kdyby první lidé byli nezhřešili, byli by neokusili smrti žádného druhu;ale za svůj hřích byli pokutováni smrtí a témuž trestu podléhá všechno, covzejde z jejich rodu. Nemohlo se z nich narodit nic jiného, než to, čím byli sami,vždyť jejich přirozenost se změnila k horšímu. Člověk nevzchází z člověka jakoz prachu, nýbrž jako člověk-potomek z člověka-rodiče, takže člověka plodítakové potomky, jakým se sám stal, když zhřešil a byl potrestán. Lidské dětipřicházejí na svět méně schopná než mláďata zvířat273, jako by se lidská sílaměla povznést nad ostatní svět tím více, čím více zadrží svůj rozvoj, čím více jestažena zpět, podobně jako šíp, když se napne luk. Lidská přirozenost bylahříchem porušena natolik, že člověk musí bojovat proti hříšné žádostivosti apodlehnout nevyhnutelné smrti, a tak plodí potomky rovněž podrobené hříchu asmrti. Jestliže však je člověk skrze milost Kristovu osvobozen od okovů hříchu,pak může podstoupit jenom tu první smrt, která odděluje duši od těla, a ta druhásmrt, trestající bez konce, pak na něj nepřechází, protože už neotročí hříchu.

XIII.4 Proč od těch, kteří skrze milost znovuzrození jsou osvobozeni odhříchu, není odňata smrt jako trest za hřích

273 Srov. Ž 49,13

Přesto i na ty, jejichž vinu smyla milost, čeká smrt, jež je trestem za hřích,protože jim zůstává zkouška odloučení duše od těla. Kdyby svátostznovuzrození měla okamžitý účinek tělesné nesmrtelnosti, pozbyla by významuvíru, která je vírou jen tehdy, když se v naději očekává to, co ve skutečnosti ještěnení vidět. Leč silou víry, alespoň u dospělých lidí, má být překonán i strachpřed smrtí, což se ukázalo zejména na svatých mučednících, jimž dávápronásledovatel na vybranou, aby buď opustili víru, anebo podstoupili smrt.Jejich boj by nebyl odměněn žádným vítězstvím a žádnou slávou, ba ani by toboj nebyl, kdyby byli svatými hned po křtu a už nemohli vytrpět tělesnou smrt.Kdyby se víře dostávalo viditelné odměny, kdyby víra za svůj skutek okamžitěchtěla i brala mzdu, už by to ani nebyla víra. Jestliže první člověk zemřel,protože zhřešil, pak mučedník umírá, aby nezhřešil, a tak trest za hřích bylobrácen v užitek spravedlnosti, protože potrestání hříšníkovo se stalo zásluhouspravedlivého. Smrt je sice opakem života a sama o sobě se nestala nějakýdobrem a zůstala zlem, ale milostí Boží se stala smrt přechodem ze životačasného do života věčného pro ty, kdo věří.

XIII.5 O tom, že zrovna jako nespravedliví užívají špatně zákona, který jedobrý, tak i spravedliví užívají dobře smrti, která je zláApoštol chtěl ukázat, jak velice dovede hřích bez pomoci Boží milosti uškodit, aproto neváhal ani zákon, jímž je hřích zakazován, nazvat mocí hříchu274. Zákaztotiž zvyšuje touhu po nedovoleném skutku, není-li spravedlnost milována tak,aby zalíbení v ní přemohlo žádost hříchu. Aby však spravedlnost byla milovánaa budila zalíbení, k tomu napomáhá jedině Boží milost. Zákon ovšem není zlemsám o sobě, i když byl označen jako moc hříchu, ostatně na jiném místě o němapoštol říká275, že je svatý a spravedlivý a dobrý. A jako není zlem zákon, i kdyžrozmnožuje žádostivost hříšníků, tak není dobrem smrt, i když rozmnožuje slávutrpitelů. Zákon je opouštěn pro nepravost a plodí přestupníky, smrt jepodstupována pro pravdu a plodí mučedníky. Zákon je sám o sobě dobrý,protože zakazuje hřích; smrt však je sama o sobě zlá, protože je trestem za hřích;ale zrovna tak, jako nespravedlnost užívá špatně nejen zlo, ale i dobro; takspravedlnost užívá dobře nejen dobro, ale i zlo. Tak zlí užívají zákona zle, ačkolizákon je dobrý, kdežto dobří umírají dobře, ačkoli smrt je zlá.

XIII.6 O obecném zlu smrti, jímž se rozlučuje svazek duše a těla

274 Srov. 1K 15,56275 Srov. Ř 7,12-14

Tělesná smrt, to znamená odloučení duše od těla, není pro nikoho dobrá, protožeumírající vlastně smrtí trpí a pociťují její sílu jako nepříjemnou a nepřirozenou,když roztrhuje od sebe obě složky, které byly za života těsně spjaty. Avšaksnášejí-li to se zbožnou vírou, vzrůstá tím zásluha trpělivosti. Ačkoli je smrtodplatou za hřích, přece se jí někdy docílí toho, že se za hřích neodplácí, kdyžsmrt jako pokuta zrozeného se stane slávou znovuzrozeného.

XIII.7 O smrti, kterou podstupují za vyznání Krista někteří znovuzrozenciA zemřou-li někteří za vyznání Krista, aniž přijali lázeň znovuzrození, platí topro ně k odpuštění hříchů, jako kdyby byli obmyti ve svatém prameni křtu.Koupel očištění se jim tak promíjí v takovém případě, neboť ten, který řekl276:„Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nevejde do království Božího,“ takéřekl277: „Kdo mne vyzná před lidmi, toho i já vyznám před svým Otcem, který jev nebesích“ a ještě řekl278: „Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“Poněvadž „drahocenná je v očích Páně smrt jeho svatých“279, co je cennějšíhonež smrt, která působí, že všechny hříchy jsou odpuštěny a zásluhy navršeny?Jestliže ti, kteří nemohli smrt oddálit, ale byli pokřtěni, a rozloučili se s tímtoživotem, mají odpuštěny všechny hříchy; pak ti, kteří smrt oddálit sice mohli,ale neučinili tak, protože chtěli raději vyznáním Krista svůj život ukončit, nežKrista zapřít a znovu vyznat, a tak se dostat ke křtu, mají větší zásluhu.

XIII.8 O tom, že u svatých je podstoupení první smrti pro pravdu zničenímdruhé smrtiKdo zemře pro pravdu, ujde smrti, a proto podstupuje první smrt, aby unikldruhé smrti, která by nikdy nevzala konce. Podstupuje se totiž v první smrti,která je dočasná, odloučení duše od těla, aby se od duše neodloučil Bůh v druhésmrti, která je věčná. Smrt není sama o sobě pro nikoho dobrá, ale má býtsnášena pro dosažení a udržení dobra. Pro dobré je smrt dobrá a pro zlé je zlá,neboť duše zbožných jsou v pokoji, kdežto duše bezbožných trpí tresty, a taktomu bude, dokud neožijí těla jedněch k životu věčnému a těla druhých k věčnésmrti, která se nazývá druhou smrtí.

XIII.9 Zda se má mluvit o čase smrti u umírajících nebo u mrtvýchMáme o čase, když jsou duše odloučené od těla, ať již v pokoji nebo vestrastech, mluvit spíše po smrti nebo ve smrti? Neboť nastává-li po smrti, pak užnení dobrou nebo zlou sama smrt, jež je prožita a odbyta, nýbrž přítomný životduše po ní. Smrt byla zlou tehdy, když byla, to znamená když jí trpěli umírajíce,a tak pociťovali zlo, jehož dobří užívají dobře. Ale jak můžet být dobrou nebo

276 J 3,5277 Mt 10,32278 Mt 16,25279 Ž 116,15

zlou smrt odbytá, která už není? Zamyslíme-li se pozorněji, ukáže se, že tovlastně není smrt, při čem prožívají umírající těžký a bolestný pocit; vždyťdokud cítí, ještě žijí, a jestliže ještě žijí, pak jsou spíše před smrtí než ve smrti,která všechen pocit sebere, jakmile přijde. Umírající ještě žije a mrtvý už nežije.Čas smrti je okamžikem, kdy skončí smrtelný zápas a duše se odloučí od těla;před tímto okamžikem je člověk ještě umírající a po tomto okamžiku je užmrtvý.

XIII.10 Zda život smrtelníků by neměl být nazýván spíše smrtí než životemOd okamžiku početí se člověk neustále blíží smrti po celou dobu svého života.Smrt je nyní blíže než před chvílí, dnes blíže než včera, zítra blíže než dnes, poroce blíže než před rokem. Denně nám zbývá méně a méně času, takže celýtento pozemský život není ničím jiným než během za smrtí. Nikdo se nemůžeani na chvilku zastavit, ani trochu zpomalit, nýbrž všichni jsou hnáni stejnýmpohybem vpřed. Ten, kdo měl kratší život, neprožíval den rychleji než ten, kdoměl život delší, protože oběma byly odnímány stejné okamžiky a k témuž cíliběželi oba stejnou rychlostí, ačkoli jeden měl k němu blíže a druhý dále. Kdotedy žije déle, nepostupujuje pomaleji, nýbrž jen ujde delší cestu. Každý člověkje ve smrti od té chvíle, kdy začne žít v tomto těle, protože mu života neustálejen ubývá.

XIII.11 Zda může být někdo zároveň živ i mrtevJako člověk nemůže zároveň bdít i spát, tak ani nemůže být zároveň živ a mrtev.Dokud nepřijde smrt, ještě není ve smrti a žije, a když přijde smrt, už nenív životě a je mrtev. Před smrtí je živý, ve smrti umírající a po smrti mrtvý.Podobně je tomu s minulostí, přítomností a budoucností: přítomnost je jenpřechod z minulosti do budoucnosti. A umírání je jen přechod ze života dosmrti. Latinské sloveso morior (umírám) se časuje jako orior (vznikám)s minulým časem ortus est, podobně se říká mortuus est (je mrtev, zemřel),zrovna jako arduus (strmý), fatuus (pošetilý) nebo conspicuus (viditelný); nejdeo minulá příčestí, nýbrž o jména, a proto se ohýbají a nevyjadřují čas. První smrtje rozloučení těla a duše; druhá smrt je spojení obou k věčnému trestu, kdy lidénebudou před smrtí ani po smrti, nýbrž naopak ve smrti, a tak nebudou už nikdyživí a už nikdy mrtví, nýbrž bez konce umírající. Nikdy totiž nebude člověku vesmrti hůře, než bude-li sama smrt beze smrti.

XIII.12 Kterou smrtí pohrozil Bůh prvním lidem, přestoupí-li jehopřikázáníPtáme-li se, kterou smrtí pohrozil Bůh prvním lidem, přestoupí-li jeho přikázánía nezachovají-li poslušnost, zda smrtí duše či těla či celého člověka, anebodruhou smrtí, pak odpověď zní: všemi. První smrt je odloučením duše od těla,kdy duše bez těla i bez Boha si odpykává dočasné tresty. Druhá smrt jeodloučením duše od Boha, kdy duše s tělem trpí věčné tresty. Boží slovo „smrtíumřeš“ zahrnuje nejen ztrátu duše pro tělo, ale i ztrátu Boha pro duši, a takzahrnuje obě smrti, první i druhou, přičemž po druhé smrti už nepřijde žádná.

XIII.13 Který byl první trest, jehož první lidé zakusili za svůj přestupekJakmile došlo k přestoupení Božího příkazu zneužitím svobodné vůle, ihnedprvní lidi opustila milost a zastyděli se za nahotu svých těl. Duše, která pohrdneslužbou Bohu a kochá se vlastní převrácenou svobodou, nebude mít poslušnétělo, jaké by byla mohla vždycky mít, kdyby byla sama zůstala poddána Bohu.Tehdy začalo tělo žádat proti duchu.280

XIII.14 Jakým byl člověk stvořen od Boha a v jaký úděl pokleslrozhodnutím své vůleBůh stvořil člověka spravedlivým, jistě totiž není původcem neřestí; ale člověkse dobrovolně zkazil a byl spravedlivě odsouzen. Proto také všichni jehopotomci bývají zplozeni jako zkažení a odsouzení. Všichni jsme byli v prvníma jediném muži, když klesl do hříchu skrze první a jedinou ženu, a tak už bylazárodečná přirozenost, z níž jsme se všichni rozplodili. A jestliže tato zárodečnápřirozenost už byla pokažena hříchem a spravedlivě odsouzena k smrti, pak sečlověk už nemohl narodit z člověka za jiných podmínek než s porušenoupřirozeností, řetězem strastí a poutem smrtelnosti. Zkažený kořen vydávájedovaté plody první i druhé smrti, a druhá smrt by neměla konce, kdyby před níBoží milost neochránila ty, kdo věří a vytrvají až do konce.

XIII.15 O tom, že Adam, hodlaje zhřešit, sám opustil Boha dříve, než bylopuštěn Bohem, a že první smrtí duše bylo odpadnutí od BohaJestliže Bůh řekl člověku „Smrtí zemřeš“ a neřekl „smrtmi“, ale dodal„zemřeš“,pak jde o tu smrt, jež nastává, když duše opustí tělo, a o tu smrt, ježnastává, když duše opustí Boha.281 Sama totiž opustila svůj život, jímž je pro niBůh, a proto Bůh opustil ji. Jako by Bůh řekl: toho dne, kdy opustíte mne, jáopustím vás. Vůle jejího Stvořitele vedla k jejímu dobru, neboť ji stvořil, kdyždříve nebyla, a chce ji přetvořit, když pádem do hříchu zahynula; kdežto vlastní

280 Srov. Ga 5,17281 Srov. XIII, 12

vůle duše vedla k jejímu zlu. A když Bůh volá na Adama, kde je, pak to nečiníproto, že by nevěděl, kde je, nýbrž proto, že ho chtěl napomenout: ty chceš býttam, kde nejsem já. Po první smrti, kdy se rozpadne tělo v prach, následujedruhá smrt, neosvobodí-li člověka od ní Boží milost. To vědí všichni, kdovpravdě zachovávají katolickou víru.

XIII.16 O filosofech, podle nichž odloučení duše od těla nepřísluší k trestu, ačkoli u Platona nejvyšší bůh nižším bohům slibuje, že nikdy nebudou z tělsvlečeniFilosofové, proti jejichž utrhání hájíme obec Boží, mají za to, že odloučení dušeod těla nepatří mezi její tresty, a tak se vysmívají našemu učení. Pošetile se totiždomnívají, že duše dosáhne dokonalé blaženosti až tehdy, když bude úplnězbavena těla a vrátí se jednoduchá a sama k Bohu. Avšak duši není na obtíž tělojako takové, nýbrž jen tělo porušitelné, které duši zatěžuje.282 Ostatně Platonvýslovně hlásá283, že nejvyšší bůh, když stvořil nižší bohy, slíbil jim jako velkédobrodiní, že zůstanou se svými těly na věky a že se od nich žádnou smrtíneodloučí. Proč tedy chtějí napadat křesťanskou víru, a přitom protiřečit samisobě?

XIII.17 Proti těm, podle nichž se pozemská těla nemohou státneporušitelnými a věčnýmiOni také tvrdí, že pozemská těla se nemohou stát neporušitelnými a věčnými, ačnepochybují o tom, že nejvyšší bůh stvořil nižšího boha a ten zase stvořil zemi azasluhuje přednost před ostatními nižšími bohy. A sama země je tělem tohotonižšího boha a on je její duší a toto jejich spojení je nezrušitelné a věčné. Pročna jedné straně je tedy věčná země jakožto tělo svého boha stvořitele a proč nastraně druhé by jiná těla nemohla být věčná? Jsou to jen vymyšlené povídačky.Jestliže jediný pravý Bůh bude chtít, pak se pozemská těla budou moci státneporušitelnými a věčnými, a bude-li to jeho vůle, pak se vskutku takovýmistanou. Vždyť i podle Platonových slov Bůh může způsobit, aby ani nezašlo to,co vzešlo, a aby se ani nerozpadlo to, co bylo spojeno; a aby se nevrátilo doživlů, co z nich bylo vzato; a aby duše, umístěné v tělech, je už nikdy neopustilya na věky se těšily s nimi nesmrtelnosti a blaženosti. On je přece všemohoucí, akdyby chtěl, ani pozemské bytosti by nezemřely. Boží moc totiž nesahá jen tam,kam dovolují platonikové, nýbrž sahá až tam, kam věří křesťané. Filosofyomezuje lidské poznání, kdežto proroky vyučuje Duch Boží.

282 Srov. Moudr 9,15283 Viz Tim. 41A

XIII.18 O pozemských tělech, která podle tvrzení filosofů nemohou býtmezi těly nebeskými, ježto prý co je pozemské, přirozeně tíhne zpět k zemiA také říkají, že prý pozemská těla přirozeně tíhnou k zemi, a proto nemohoubýt v nebi. Vzhledem k tělu, s kterým Kristus vystoupil na nebesa, nebo k tělůmsvatým, jaká budou při zmrtvýchvstání, může nějaký skrytý způsob Božíhopůsobení propůjčit i pozemské hmotě tu vlastnost, aby už přirozeně netíhla zpětk zemi, a pozemským tělům tu vlastnost, aby byla neporušitelná, lehounceovladatelná a umísťovala se kdekoli a pohybovala se kamkoli. Z milosti Božímohou duše svatých svými těly vládnout bez nejmenších nesnází, podobně jakoandělé mohou kteréhokoli pozemského živočicha uchvátit odkudkoli a přenéstho kamkoli. Ostatně záleží na jakosti, nikoli na množství: duše s větší lehkostíovládá těla mladá, zdravá a statná, i když jsou hmotnější, než těla stará,nemocná a hubená, i když je zatěžuje méně liber. A kdo dovede popsat slovy,jak velký je rozdíl mezi přítomným zdravím a budoucí nesmrtelností? A pročfilosofové nevěří, že pozemské tělo může být v nebi, když celá země se vznášív prázdném prostoru?

XIII.19 Proti učení těch, kdo nevěří, že první lidé by bývali byli nesmrtelní,kdyby byli nezhřešili, a kdo si představují věčnost duší jedině bez tělSmrt by nemohla postihnout první lidi, kdyby nebyla důsledkem hříchu. Ačkoliduše spravedlivých a zbožných zemřelých žijí v pokoji, přesto by pro ně bylolépe žít ve svých tělech při dobrém zdraví; jejich těla při vzkříšení nebudoumoci být zasažena žádným porušením a jejich blaženost žádnou bolestí.Platonici se domnívají, že duše smrtelníků ani nemohou být povždy ve svýchtělech a nutnou smrtí se od nich odtrhují, ani nemohou na věky zůstat bez těla, aproto se neustálým střídáním z mrtvých stávají živí a z živých mrtví. Platon apodle něho Vergilius soudí, že zbožní a spravedliví bývají po smrti přijati donáručí bohů284, kteří sami svá těla nikdy neopouštějí285. Ctnostní mudrcové sepodle těchto smyšlenek vznášejí do nebes, aby si každý odpočinul na hvězděsobě přiměřené značně déle, zapomněl na svou bídu a pak se vrátil mezismrtelníky; kdežto ti, kdo vedli zatemnělý život, klesají rychle do lidských nebozvířecích těl, přiměřených jejich zásluhám. Porfyrius pak vyloučil lidské duše zezvířecích těl a rozhodl, že duše mudrců jsou osvobozeny ode všech tělesnýchpout a už se nevracejí do žádného těla, porušitelného či neporušitelného, nýbržjsou bez konce blažené a zdržují se u Otce, leč bohům těla neodepřel.

284 Faidros 108C; 248C285 Aen. VI, 750n.

XIII.20 O tom, že tělo svatých, které nyní odpočívá v naději na vzkříšení, bude obnoveno do lepšího stavu, než byl stav prvních lidí před hříchemSmrt není těžká pro duše svatých zemřelých, kteří jsou odloučeni od svých těl,protože jejich těla nyní odpočívají v naději na vzkříšení. Proto trpělivě očekávajívzkříšení těl, ve kterých sice vytrpěli mnoho strastí, ale ve kterých už nictakového nezakusí. Neměli svoje tělo v nenávisti286 ani tehdy, když je krotili aono se vzpíralo ze slabosti jejich duchu, a o to více je milují nyní, když i ono semá stát duchovním. Jako duch otročící tělu je tělesný, tak tělo sloužící duchu jeduchovní287. Po vzkříšení bude totiž tělo poddáno duchu s krajní a úžasněsnadnou poslušností, bude zbaveno každé porušitelnosti, těžkopádnosti anepříjemnosti a bude bezpečně plnit vůli nerozlučné nesmrtelné jednoty. Tototělo nebude takové, jakým je nyní i při sebelepším zdraví a v mládí, ani nebudetakové, jako bylo před hříchem u prvních lidí. První lidé by sice byli nezemřeli,nebýt jejich hříchu, ani by nezestárli, nicméně neměli dosud těla duchovní,nýbrž ještě živočišná, protože požívali pokrmy. Můžeme se proto domnívat, žejejich těla by pociťovala nepříjemný hlad, kdyby nejedli se stromů v ráji, a tokromě stromu života, který je z úžasné milosti Boží udržoval v nesmrtelnémstavu. Strom života jim dával posvěcení, ostatní stromy v ráji jim dávalynasycení.

XIII.21 O ráji, ve kterém žili první lidé, že se jím symbolicky vyrozumíváněco duchovního, aniž je tím otřesena historická pravda vyprávění jako o místě hmotnémNěkteří vykládají celý raj, kde podle pravdivého vyprávění Písma svatého žiliprvní lidé, duchovním způsobem a ovocné stromy, čtyři řeky atd. vykládají jakoživotní ctnosti, jako věci pomyslné, a nikoli jako věci skutečné, hmotné aviditelné. Jako kdyby pozemský ráj nemohl existovat jako skutečný a hmotnýjen proto, že je možné představit si pod ním také ráj pomyslný a duchovní! Jakokdyby nebyly dvě ženy, Hagar a Sára, jedna služebná a druhá svobodná, a z nichnarození dva Abrahamovi synové, kteří se staly předobrazem dvou zákonů!288

Takové věci se mohou říkat o ráji pojatém duchovně a nikdo to nezakazuje, jenkdyž se věří ve spolehlivou historickou pravdu vypravovaných událostí.

XIII.22 O tělech svatých po vzkříšení, jež budou duchovní tím způsobem, žetělo se nepromění v duchaTěla svatých po vzkříšení budou oděna neporušitelným darem nesmrtelnosti,takže budou jíst, jen když budou chtít, nikoli z nutnosti. Tak si počínali i andělé,kteří se zjevili viditelně a hmatatelně: ne že by toho potřebovali, ale že chtěli a

286 Srov. Ef 5,29287 Srov. 1K 15,44288 Srov. Ga 4,22nn

mohli, aby se sblížili s lidmi, kteří je přijali jako hosty; archanděl Rafael289

nejedl proto, že by to nutně potřeboval pro posilnění těla. Podobně Kristus290

požíval se svými učedníky pokrm i nápoj. Duchovním tělům nebude odňatamožnost, nýbrž nutnost; nepřestanou být tělesnými, budou však zduchovněna.

XIII.23 Jak máme rozumět tělu živočišnému a tělu duchovnímu a kdo umírají v Adamovi a zase ožívají v KristuTěla s živoucí duší, která dosud nemají oživujícího ducha, jsou těla živočišná; ažbudou mít oživujícího ducha291, stanou se těly duchovními. Nebudou z nichduchové bez těla, jenom se zbaví každého porušení a každé těžkopádnosti.Člověk už nebude (jen) pozemským, ale stane se (také) nebeským.; neztratí svoupřirozenost, nýbrž změní svou jakost; z milosti Boží bude schopen obývat inebe. Po vzkříšení bude mít lepší tělo, než jaké měl první člověk před pádem dohříchu.

XIII.24 jak si máme vykládat ono dechnutí Boží, jež učinilo prvníhočlověka živou duší, a jak ono, při němž Pán řekl svým učedníkům: Přijměte Ducha svatéhoNěkteří neuváženě soudili, že prvnímu člověku nebyla duše dána, nýbrž v němžuž byla a potom byla oživena Duchem svatým. Ale tomu nebylo tak; když Pánpo svém zmrtvýchvstání dechl na svoje učedníky a řekl jim292: „Přijměte Duchasvatého,“ nebyli učiněni živými dušemi, jako když byl člověk stvořen, nýbržDuch svatý, bez něhož musejí být rozumné duše pokládány za mrtvé, jim byldán na znamení jejich svátostné kněžské moci. Pán tím dechnutím zároveňnaznačil, že jeden a týž Duch svatý není jen Duchem Otce, nýbrž také Duchemsamého jednorozeného Syna; je společným Duchem jich obou a s nimi oběma jeTrojici: není tedy tvor, nýbrž Tvůrce. Duše není celým člověkem, nýbrž jenjeho vyšší a lepší složkou, vnitřním člověkem, podobně tělo není celýmčlověkem, nýbrž jen nižší a horší složkou, vnitřním člověkem.293 Až když jeoboje spojeno, dostane ten celek jméno člověk, přestože tohoto jménanepozbývají ani jednotlivé složky samy o sobě; vždyť se říká: Ten a ten člověkzemřel a nyní je v pokoji (ačkoli to se myslí jen o jeho duši), anebo se říká: Tena ten člověk zemřel a byl pohřben na tom či onom místě (ačkoli to se myslí jen ojeho těle). 294

XIV. kniha(Má 28 kapitol.)

289 Srov. Tob 12,19 a též Tob 11,20290 Srov. L 24 a též 1M18291 Srov. Ř 8,11; 1K 15,35-50292 Srov. J 20,22293 Srov. 2K 4,16-18294 Ze 447 stran zde končí výtah o 75 stranách, což nepředstavuje ani celých 17 % původního rozsahu.

Následuje pokračování.

XIV.1 O tom, že pro neposlušnost prvního člověka by bývali všichni upadliv ustavičnou druhou smrt, kdyby mnohých neosvobodila milost Boží Řekli jsme, že Bůh chtěl přivést lidi na svět z jediného člověka, aby lidský rodbyl sdružen ve svornou jednotu nejen podobnou přirozeností, ale i poutem míruna základě pokrevního svazku. A kdyby dva první z lidského rodu, z nichž onbyl stvořen z ničeho a ona z něho, si nevysloužili svou neposlušností smrt, tenrod by býval neumíral v každém jednotlivci. Hříchem, který spáchali, se lidskápřirozenost změnila k horšímu a vazba hřích-smrt se přenesla i na jejichpotomstvo. Tento zasloužený trest první smrti by uvrhl do propasti druhé smrtivšechny, kdyby mnohé před ní nezachránila nezasloužená milost Boží. Atřebaže na světě žijí různé národy různých jazyků, přece jen vznikly dva druhylidského společenství: obec lidí, kteří chtějí žít podle těla, a obec lidí, kteří chtějížít podle ducha.

XIV.2 O tělesném životě, který si nesmíme vykládat jen z neřestí těla, ale iz neřestí duchaCo znamená žít podle těla a co podle ducha? Podle těla nežijí jen epikurejštífilosofové, kteří vidí nejvyšší lidské dobro v tělesné rozkoši, nebo jen stoičtífilosofové, kteří vidí nejvyšší lidské dobro v lidské duši, ani celý dav těch, kteřínefilosofují podle žádné zásady a jen propadají žádostivosti a neumějí se těšitz ničeho, co nevnímají lidské smysly, nýbrž vůbec všichni, kdo podléhajíneřestem těla i ducha295. Pod částí se rozumí celek, pod jménem těla se myslícelý člověk.

XIV.3 O tom, že příčina hříchu vzešla z duše, nikoli z těla, a že porušení, vzešlé z hříchu, není hříchem, nýbrž trestemKdo by řekl, že příčinou neřestí ze špatných mravů je tělo, protože duše je natělo vázána, nepřihlížel by k celé přirozenosti člověka. Porušitelné tělo jistězatěžuje duši296, ale příčinou toho není přirozenost a podstata těla, nýbrž jehoporušení hříchem. Nechceme totiž být z těla svlečeni, nýbrž chceme být oděnijeho nesmrtelností. Neporušitelné tělo už nebude duši zatěžovat. Vergilius297 sicerozvíjí platonskou myšlenku o tom, že všechny čtyři známé duševní vzruchyjako žádost a strach, radost a smutek, jsou zdroji všech hříchů a neřestí avycházejí z těla, ale my věříme jinak. Neboť porušení těla, jež zatěžuje duši,není příčinou prvního hříchu, ale pokutou zaň; a porušitelné tělo neudělaloz duše hříšnici, nýbrž hříšná duše přivodila porušitelnost těla. Ačkoliz porušitelného těla vycházejí popudy k neřestem i samy neřestné žádosti, přestonemůžeme všechny neřesti pochybeného života připisovat na vrub těla: jinak295 Srov. Ga 5,19-21296 Srov. Moudr 9,15297 Viz Aen. VI, 730nn

bychom je všechny museli upřít satanovi, který tělo nemá. Třebaže satan nenísmilníkem nebo opilcem, přece je pyšný a závistivý. Člověk se nestal podobnýmsatanovi proto, že by neměl tělo, jež ani satan nemá, nýbrž tím, že žije sámpodle sebe; stejně jako satan nevytrval v pravdě298, takže mluvil lež jako on, akdyž satan jako první lhal, stal se otcem lži i hříchu, protože lež vzešla od toho,od koho vzešel hřích.

XIV.4 Co znamená žít podle člověka a co žít podle BohaKdyž tedy člověk žije podle člověka a nikoli podle Boha, podobá se ďáblovi;neboť ani anděl nesmí žít podle anděla, ale podle Boha, aby vytrval v pravdě aaby z jeho mluvil pravdu. Apoštol299 nazývá lež naší a pravdu nazývá Boží. Žije-li člověk podle pravdy, nežije sám podle sebe, ale podle Boha, který o soběřekl300: „Já jsem Pravda“. Člověk byl stvořen od Boha, který jistě nenípůvodcem lži, a byl stvořen spravedlivým, aby nežil sám podle sebe, nýbržpodle svého Stvořitele; to znamená, aby plnil spíše jeho vůli nežli vůli svou.Chce-li člověk být blaženým, i když nežije tak, aby jím mohl být, pak co jelživějšího nad toto přání? Proto můžeme říci, že každý hřích je zároveň lež.Hřích se uskutečňuje tou vůlí, jíž chceme, aby nám bylo dobře, nebo nechceme,aby nám bylo zle. A jestliže se děje něco proto, aby nám bylo dobře, avšak jenám z toho spíše zle; anebo jestliže se děje něco proto, aby nám bylo lépe, avšakje nám z toho spíše hůře; pak to znamená, že dobře může být člověku jen tehdy,když se drží Boha, a zle může být člověku jen tehdy, když Boha hříchemopouští. A také ty dvě obce, o kterých již byla řeč, totiž obec lidí, kteří chtějí žítpodle těla, a obec lidí, kteří chtějí žít podle ducha, jsou vlastně dvě obce, totižlidí, kteří chtějí žít podle člověka301, a lidí, kteří chtějí žít podle Boha.

XIV.5 O tom, že ohledně přirozenosti duše a těla je mínění platonikůpřípustnější než manichejských, ale že i je musíme odmítnout, protože příčiny všech neřestí připisují těluNení tedy třeba, abychom za naše hříchy a neřesti obviňovali jen přirozenosttěla; není však dobré zběhnout od našeho Stvořitele a žít podle dobrastvořeného. Ať už se někdo rozhodne žít podle duše nebo podle těla nebo podlecelého člověka, jenž sestává z duše i těla, je jisté, že kdo chválí přirozenost dušejako nejvyšší dobro a haní přirozenost duše jako zlo, ve skutečnosti se k dušipřiklání tělesně a tělu se vyhýbá tělesně, protože tak smýšlí v lidské marnosti, nev božské pravdě. Platonikové sice nejsou tak nerozumní jako manichejští, abypozemská těla zatracovali jako podstatu zla, protože stvoření všeho připisují

298 Srov. J 8,44299 Srov. Ř 3,7300 Srov. J 14,6301 Srov. 1K 3,3

Bohu; přesto se domnívají, že pozemské tělo má na duši takový vliv, že odtudpocházejí čtyři poruchy, jak je nazývá Cicero302, jako žádost a strach, radost asmutek, jimž se říká vášně. Proč by se Aeneas divil303, když slyšel od svého otcev podsvětí, že se duše opět navrátí do těl? Proč by čisté duše toužily po návratudo nečistých těl? Je to úplně nesmyslné, že by se duše, neustále na světpřicházející a se světa odcházející, střídavě očišťovaly a poskvrňovaly, ale ikdyby tomu tak bylo, je jasné, že neřesti nemají svůj kořen v těle, nýbrž v duši.Není to jen vlivem těla, když duše touží a bojí se, raduje se a rmoutí.

XIV.6 O jakosti lidské vůle, po jejímž rozhodnutí duševní city platí buď zašpatné nebo za správnéZáleží na tom, jaká je vůle člověka; je-li zvrácená, budou duševní city zvrácené;je-li správná, budou duševní city bezúhonné. Co je žádost a radost, ne-li vůlev souhlase s tím, co chceme? A co je strach a smutek, ne-li vůle v nesouhlases tím, co nechceme? Když souhlasíme, toužíce po tom, co chceme, je to žádost;když souhlasíme, užívajíce toho, co chceme, je to radost. A když nesouhlasímes tím, co nechceme, aby se stalo, je taková vůle strachem; když nesouhlasímes tím, co se stalo, i když jsme to nechtěli, je taková vůle zármutkem. Lidská vůlese mění podle rozmanitosti věcí, po kterých toužíme nebo kterým se vyhýbáme,a podle toho, jak ji vábí náš sklon nebo odpuzuje naše nechuť. Proto člověk,který nežije podle člověka, miluje dobro a nenávidí zlo. Nikdo není zlý odpřirozenosti, ale kdokoli je zlý, je zlým svou neřestí. Člověk, který žije podleBoha, je povinen dokonalou nenávistí k neřesti a dokonalou láskou k člověku.Nesmí tomu být tak, aby pro neřest nenáviděl člověka nebo aby pro člověkamiloval neřest. A bude-li neřest zhojena, zůstane jenom to, co má člověkmilovat, a nezůstane nic, co by měl nenávidět.

XIV.7 O tom, že se výrazy amor (láska) a dilectio (milování) nalézají v Písmu svatém stejně o dobrém i o zlémMá-li kdo předsevzetí milovat Boha a milovat bližního nikoli podle člověka, alepodle Boha; ten je bezpochyby pro tuto lásku nazýván člověkem dobré vůle.Láska se v Písmech svatých nazývá běžněji caritas, ale někdy také amor amilovník dobra je amator304. Někteří říkají, že něco jiného je láska (amor,caritas) a něco jiného milování (dilectio) a někteří dodávají, že amor305 je zlo,kdežto dilectio je dobro. Ale v Písmu svatém306 se výrazy „máš mne rád“(diligis) a „miluješ mne“ (amas) myslí totéž. Slovo amor se tak dá použít iv dobrém smyslu, kdežto slovo dilectio307 i ve zlém smyslu. Správná vůle je302 Tusc. IV, 6303 Aen. VI, 719nn304 Srov. 1Tm 3,1305 Srov. 2Tm 3,2306 Srov. J 21,15nn.307 Srov. Ž 11,5; 1J 2,15

dobrou láskou, kdežto zvrácená vůle je láskou špatnou. Láska, dychtící mít, coje miluje, je žádostí; když to má a požívá, je radostí; když se vyhýbá tomu, co sejí protiví, je strachem; a když pociťuje to, co se jí protiví, je smutkem. Co setýče smutku, Cicero308 jej nazýval trudem a Vergilius309 dával přednost výrazuutrpení nebo bolest, třebaže tyto výrazy trud, utrpení a bolest se používají spíšeo těle. Tyto city jsou zlé, je-li láska zlá, a jsou dobré, je-li dobrá.

XIV.8 O třech hnutích, které v mysli mudrce připouštěli stoikové, vyjma smutek či bolest, kterou ctnostný duch pociťovat nemáTy vlastnosti, které se řecky nazývají „eupatheiai“ a latinsky „constantiae“ čilidůslednosti, mají být podle stoiků v mysli mudrce tři: místo žádosti vůle, místoradosti pohoda a místo strachu ostražitost. Zato smutek či bolest nemá podlenich v mysli mudrce místo. Vůle totiž směřuje k dobru, které mudrc koná;pohoda pochází z dobra, které mudrc dosahuje; ostražitost se vyhýbá zlu, jehožse má mudrc vyvarovat. Smutek pochází ze zla, které se už stalo, a protožemudrci se žádné zlo přihodit nemůže, není pro ně místo ani v jeho mysli. Vůle,pohoda i ostražitost jsou vlastnostmi pouze moudrých, kdežto pošetilí pouzetouží (dychtí), radují se, strachují a trápí. Ty první tři vlastnosti jsou důslednosti,kdežto ony čtyři jsou zmatky či vášně, řecky pathé. Moudrý říká „chci“ (volo),kdežto pošetilý volá „toužím“ (cupio). To jsou názory stoiků. Není sice pohodyve smyslu pravého pokoje pro bezbožné310, nicméně chtějí, těší se a střehou sejak dobří, tak i zlí; avšak touží, radují se, strachují a trápí rovněž jak dobří, tak izlí; ale jedni dobře, druzí zle, právě tak jako je v lidech vůle dobrá nebo zlá. Ba ismutek, z něhož podle stoiků nelze v mysli mudrcově najít nic, se najde i udobrého a především u křesťanů, neboť apoštol Pavel chválí311 Korinťany, že sezarmoutili podle Boha. Pokání je zármutek, který může nastat jenom u těch,kteří zhřešili. Podle stoiků smutek v mysli mudrcově být nemůže, protože se jejnetýká ani hřích, pro nějž by se kál a rmoutil, ani žádné jiné zlo, jímž by trpěl apro něž by pociťoval smutek, a tak moudrý člověk nemůže být smutný, jenpošetilý může. Avšak smutek je užitečný k tomu, aby člověk želel hříchu. Imoudrý člověk může být smutný proto, že dělá, co dělat nemá, nebo že je tím,čím být nemá.

XIV.9 O duševních hnutích, která spravedliví ve svém životě správněpociťují. Příklad sv. Pavla.Občané svaté obce Boží na životní pouti podle Boha se také bojí a rmoutí, radujíse a touží, a poněvadž jejich láska je správná, jsou i nich správné i všechny tyto

308 Tusc. III, 10309 Aen. VI, 733310 Srov. Iz 57,21311 Srov. 2K 7,8nn.

city. Čeho se bojí? Hříchu a věčného trestu. Co je rmoutí? Lež a hříchy312. Počem touží? Po vytrvalosti v dobrém313 a po věčném životě. Z čeho se radují?Z pravdy a dobrých skutků. Ostatně bojí se pokušení314, a touží být pokoušeni315;rmoutí se v pokušeních316, a radují se v pokušeních317. Nezakoušejí však těchtoduševních hnutí jen pro sebe, ale i pro ty, po jejichž osvobození touží a o něž sebojí, aby nezahynuli, a rmoutí se, hynou-li, a radují se, jsou-li zachráněni. Učitelnárodů, apoštol Pavel, který se chlubil svými slabostmi318 a pracoval více nežvšichni jeho spoluapoštolové319 a větším počtem listů vzdělal Boží lid, voják azávodník Ježíše Krista320, od něho samého poučený321, od něho saméhopomazaný322, s ním samým ukřižovaný323, v něm slavný na divadle tohoto světa,jemuž se stal podívanou jak andělům, tak lidem324; toho očima víry s potěšenímvidíme, jak se raduje s radujícími a pláče s plačícími325, jak zevně cítí boje avnitřně úzkosti326, jak touží zůstat v těle a být s věřícími a zároveň odejít z těla abýt s Kristem327, jak touží přijít mezi Římany328, jak horlí o Korinťany329 a jakvelice se rmoutí pro Izraelity330. Tyto jeho city pocházejí z lásky k pravdě, jsouuplatňovány na pravém místě a mají dobrý důvod. Naopak apoštol káral331 ty,kdo jsou bez lásky a slitování, a žalmista hledal332 toho, kdo by s ním měl soucit.Také náš Pán, když v podobě služebníka vedl lidský život bez hříchu, je uplatnil,kdykoli uznal za dobré je uplatnit: byl zarmoucen tvrdým srdcem Židů333, plakalpo Lazarově smrti334, toužil jíst se svými učedníky beránka335, před blížícím seutrpením byla jeho duše smutná až k smrti336. U něho i křehkost plynula z moci,kdežto u nás křehkost plyne z bezmoci. Tyto city tedy, jež chováme, jsousprávné a podle Boha, jsou však věcí přítomného života, nikoli budoucího;

312 Srov. 1J 1,8313 Srov. Mt 10,22314 Srov. Ga 6,1315 Srov. Ž 26,2316 Srov. Mt 26,75317 Srov. Jk 1,2318 Srov. 2K 12,5319 Srov. 1K 15,10320 Srov. 2Tm 2,3-5; Fp 3,14321 Srov. Ga 1,12322 Srov. 1K 1,21323 Srov. Ga 2,19324 Srov. 1K 4,9325 Srov. Ř 12,15326 Srov. 2K 7,5327 Srov. Fp 1,23-24328 Srov. Ř 1,11.13329 Srov. 2K 11,2; 12,21330 Srov. Ř 9,2331 Srov. Ř 1,31332 Srov. Ž 69,21333 Srov. Mk 3,5334 Srov. J 11,35335 Srov. L 22,15336 Srov. Mt 26,38

máme je pro křehkost své lidské přirozenosti a často jim podléháme i proti svévůli. Nepociťovat bolest ani strach337, dokud jsme v tomto těle na tomto světě,není možné bez duševní krutosti a tělesné tuposti; bude to však možné, ažnebude v člověku žádného hříchu. Bázeň odstrašující od zla pak zmizí, ale bázeňpřidržující k dobru zůstane338. Kde totiž je neproměnná láska k žádoucímu adosaženému dobru, tam je i bázeň před nežádoucím zlem. Svatá bázeň nastanetehdy, když ve své vůli nebudeme chtít hřešit a hříchu se budeme chránit nikoliv nepokoji slabosti, nýbrž v pokoji lásky. Obec zbožných vede správný životpodle duch, v němž jsou i všechny tyto city správné; kdežto obec bezbožnýchvede zvrácené život podle těla, v němž jsou i všechny tyto city zvrácené.

XIV.10 Máme-li věřit, že první lidé v ráji podléhali nějakým hnutí, dokudnezhřešiliPrávem se klade otázka, zda první člověk či vlastně první lidé, neboť to bylamanželská dvojice, chovali před hříchem v živočišném těle tato hnutí, jaká užnebudeme mít v duchovním těle. A jestliže je měli, jak mohli být v ráji blažení?A může být vůbec blaženým, kdo pociťuje bolest nebo strach? A co je mohlobolet nebo čeho se mohli bát tam, kde nebyla smrt ani nemoci, kde dobré vůlinechybělo nic a kde se netajilo nic škodlivého pro tělo nebo pro duši? Měli láskuk Bohu, měli lásku manželskou, hříchu se mohli v klidu vyhnout, žádné zlo jenemuselo zarmoutit. Odpovídáme, že je nemalým hříchem toužit po tom, cozákon Boží zakazuje, anebo zdržovat se toho jen z bázně před trestem, a nikoliz lásky ke spravedlnosti; je vyloučeno, že před prvním hříchem už by v ráji byltakový hřích, že by prvními lidmi zmítala žádost a strach v tom smyslu, co říkánáš Pán o pohledu na ženu339: „Kdo pohlédne na ženu žádostivě, již s nízcizoložil ve svém srdci!“

XIV.11 O pádu prvního člověka, ve kterém přirozenost dobře ustavená bylaporušena a může být napravena jenom svým TvůrcemA poněvadž Bůh předem věděl všechno, proto také nemohl nevědět, že člověkzhřeší. Člověk svým hříchem nemohl zmást úradek Boží, jako by donutil Bohazměnit jeho vůli, protože Bůh tomu předešel svým předzvěděním: věděl, že sečlověk, jehož stvořil dobrým, stane špatným, a věděl, co učiní, aby se zase staldobrým. Ačkoli se v Písmu svatém obrazně čte, že Bůh litoval, přece je tořečeno jen vzhledem k tomu, več doufal člověk nebo vzhledem k tomu, cos sebou nesl přirozený běh věcí, ale nikoli vzhledem k tomu, co všemohoucíBůh předem věděl, že učiní. Bůh tedy stvořil člověka spravedlivým340 s dobrou

337 Řecky apatheia, latinsky impassibilitas, česky netrpnost.338 Srov. Ž 19,10339 Mt 5,28340 Srov. Kaz 7,29

vůlí, neboť bez dobré vůle by člověk nebyl spravedlivý; avšak zlá vůle, která seobjevila v člověku byla odpadnutím člověka od díla Božího k dílům vlastním,protože tato díla byla špatná proto, že byla podle člověka, nikoli podle Boha. Zlávůle je špatným stromem a zlé skutky jsou jeho plody. Zlá vůle není podlepřírody, nýbrž je proti přírodě, protože je vadou přirozenosti. Prozřetelnáspravedlnost božského Tvůrce však ponechává zlo, které bez dobra existovatnemůže, ačkoli dobro bez zla existovat může, jako důkaz toho, že zlo můžeobrátit v dobro. Zlo totiž nezmizí tím, že by zmizela přirozenost, na níž cizopasí,nýbrž tím, že tato zlem zasažená, a proto nemocná a porušená přirozenost budeuzdravena a napravena. Svobodná vůle bude skutečně svobodná tehdy, kdyžnebude sloužit neřestem a hříchům. Až nás Syn Boží osvobodí, budemeskutečně svobodni341; až nás tedy spasí, budeme vpravdě spaseni, neboť jeOsvoboditelem pro totéž, pro co je Spasitelem.

Člověk žil podle Boha v ráji, který byl rájem hmotným pro tělo a vnější smysly irájem duchovním pro duši a vnitřní smysly; byl prostě obojím pro obojí. Jakmilevšak odpadlý anděl, pyšný a proto i závistivý, jenž se odvrátil od Boha apřivrátil se k sobě, se chtěl ve vzdorné vzpupnosti raději těšit z poddaných nežbýt sám poddaný, byl vyhnán z nebe i se svými druhy, kteří z andělů Boží sestali anděly jeho, a začal závidět člověku, vždyť člověk ještě stál, ale on už padl,úskočně ovládl hada pomocí své vyšší přirozenosti, aby skrze něho oklamalženu. Vybral si ženu proto, že muž by se nedal zlákat, kdyby jej do tohonezapletla žena; podobně Áron 342by se nedal zlákat ke zhotovení modly, kdybyjej k tomu nepřimělo přání lidu Boží, ani Šalomoun343 by se nedal svéstk modloslužbě, kdyby jej k tomu nedohnaly ženské lichotky. Adam nesvolilk přestoupení zákona Božího a neuposlechl Evu proto, že by mluvila pravdu,nýbrž proto, že ji následoval ze společenské nutnosti; vždyť neřekl344 apoštolnadarmo, že Adam nebyl sveden, nýbrž Eva byla svedena. Žena přijala to, co jířekl had, jako by to byla pravda, kdežto muž nechtěl být od své ženy odtržen aniv hříchu; mužova vina však nebyla menší, protože zhřešil vědomě a úmyslně.Ani apoštol neříká, že nezhřešil, nýbrž nebyl sveden, vždyť skrze jednohočlověka přišel hřích na svět345. Třebaže hřích neoklamal oba dva, a v čem bylasvedena Eva, v tom nebyl sveden Adam, přece přemohl oba dva.

XIV.12 Jaký byl hřích, spáchaný prvními lidmi

341 Srov. J 8,36342 Srov. 2M 32,1-6343 Srov. 1Kr 11,1-8344 Srov. 1Tm 2,14345 Srov. Ř 5,12

Pozastavuje-li se někdo nad tím, proč jinými hříchy se lidská přirozenost neměnítolik, jako se změnila přestoupením prvních lidí, pak je třeba vědět, že prvníhřích nebyl malý a lehkým přestoupením, jak by se mohlo zdát, když se týkaljen zakázaného pokrmu. Ani Bůh v ráji nestvořil ani nezasadil nic zlého aškodlivého, přikázal však ctnost poslušnosti, která je u rozumného tvora matkoua strážkyní všech ctností. Pro člověka jakožto tvora Božího je užitkem býtpoddán Bohu a je pro něho škodou, neplní-li vůli svého Stvořitele. Totopřikázání se dalo snadno zapamatovat a lehce zachovat a neprotivila se mužádná žádost, a proto bylo právě toto přikázání tím nespravedlivěji porušeno,čím snadněji mohlo být dodrženo. Tak se stal člověk hříčkou na vlnách tolikamocných a navzájem protivných citů, proto podléhá pokušením, jak to vidíme acítíme, a také smrti, jíž se nevyhneme a před níž neutečeme.

XIV.13 O tom, že v Adamově přestoupení zlá vůle předcházela zlý skutekNež první lidé zhřešili zjevně, začali být zlými skrytě. Až po skrytém zlunásleduje zlo zjevné; skrytý pád předchází pádu zjevnému. Oběma pády,skrytým i zjevným, se opouští Nejvyšší. Nedospělo by se totiž ke zlému skutku,kdyby byla nepředcházela zlá vůle. Vždyť počátkem každého hříchu je pýcha346.A co je pýcha jiného než touha po převráceném prvenství? A co znamenápřevrácené prvenství než to, opustí-li kdo počátek, s nímž má být jeho duchspjat, a jakoby se stane sám sobě počátkem. To se děje, když se sám sobě líbí, atak odpadne od toho neměnného Dobra, jež se mu mělo líbit víc než on sámsobě. Toto odpadnutí je dobrovolné, protože kdby vůle setrvávala v láscek vyššímu a neproměnnému Dobru, jímž byla osvěcována k vidění apodněcována k milování, neodvrátila by se od zalíbení v něm k zalíbení v sobě anezačala by se zatemňovat v poznání ani by nezačala chladnout v lásce. Ženauvěřila hadovým slovům, muž pak dal jejímu přání přednost před přikázánímBožím, nechtěje ani v hříchu opustit družku svého života. Zlý skutek mohlispáchat jenom ti, kdo už byli zlí, a když člověk opustil Boha sám v sobě, ještě senestal ničím, ale už se blíží k ničemu. Dobré je mít srdce pozdviženo, ale ne sámk sobě, což je vlastností pýchy, nýbrž k Bohu, což je vlastností pokory aposlušnosti. Pokora srdce pozdvihuje, kdežto povýšenost srdce ponižuje, protožezbožná pokora působí podřízenost Bohu, který je vyšší než člověk, kdežtopovýšenost je vadou přirozenosti působí odpadnutí od toho, jemuž odmítánáležitou podřízenost a nad něhož není nic vyššího. Bůh však sráží pýchu doprachu a zkázy.347 Samo sebepovyšování totiž už je sražením do prachu a zkázy!Proto obec Boží chválí Krista, pokorného Krále, a obec satanova pokoroupohrdá a pýchu velebí, a podle toho hlavně poznáváme obec zbožných a obecbezbožných, jednu s anděly dobrými a druhou s anděly zlými. Ta první miluje

346 Srov. Sír 10,13347 Srov. Ž 73,18

Boha a ta druhá miluje sebe. Satan by byl nesvedl člověka k prvotnímu hříchu,kdyby se člověk už nebyl začal líbit sám sobě, neboť jej potěšila slova „budetejako bohové“348. Spíše by se byli Bohu přiblížili, kdyby se skrze poslušnostdrželi nejvyššího a pravého Počátku a kdyby se skrze pýchu nestali počátkemsami sobě. Stvoření bohové nejsou totiž bohy svou pravostí, nýbrž svýmpodílem na pravém Bohu. Kdo baží po něčem více, je méně, protože chce stačitsám sobě, a tak odpadá od toho, kdo mu skutečně stačí. Je psáno: „Srdcečlověka se povyšuje před pádem, ale ponižuje se před slávou.“349 Pro pyšné jeužitečné, upadnou-li do nějakého hříchu, pro který by se sami sobě znelíbili, kdopro zalíbení v sobě padli. Spasitelnější totiž bylo pro Petra, že se sám soběznelíbil, když plakal, než kdyby se sám sobě líbil, a přitom se přeceňoval. Jepsáno: „Jejich líce pokryj potupou, aby hledali tvé jméno, Pane.“350 To znamená,aby ti, kdo hledali jméno svoje a zalíbili se sami sobě, po tomto políčku hledalijméno tvoje a chtěli se zalíbit jen tobě, Pane.

XIV.14 O provinilcově pýše, která byla horší než sám přestupekHorší a trestuhodnější je pýcha, ve které se i ve zjevných hříších hledá útočištěve výmluvě. Žena se vymlouvala na hada a muž se vymlouval na ženu351, alenikde se tady neozývá prosba za odpuštění, ani volání po léku. Třebaže tito svůjskutek nezapírají jako Kain, přece jejich pýcha hledí svést na jiného, co spáchalasama; ženina pýcha na hada a mužova pýcha na ženu. Ale pravdě odpovídá spíšeobžaloba než obhajoba, jde-li o zjevné přestoupení zákona Božího. Co ženaučinila na hadovu radu a co muž učinil na ženinu pobídku, to učinili, ačkolineměli ničemu dávat přednost před vůlí Boží, ničemu takovému neměli uvěřitani před ničím takovým ustoupit, co bylo proti vůli Boží.

XIV.15 O spravedlnosti odplaty, kterou první lidé dostali za svouneposlušnostPoněvadž první lidé porušili příkaz Boha, který je stvořil ke svému obrazu podlesvé podoby, který je povýšil nad ostatní živočichy, který je usadil v ráji, kterýjim dal hojnost a blaho a který je nezatížil žádnými nesnadnými a těžkýmipříkazy, nýbrž jim dal přikázání snadné a lehké, následoval spravedlivý trest:člověk, jenž se ve své pýše sám sobě zalíbil, byl od Boha sám sobě ponechán.Dobrovolná služba Bohu je člověku jen ku prospěchu, dobrovolná neposlušnostjen ke škodě. Místo svobody se člověku dostalo satanské poroby, člověk se stal

348 Srov. 1M 3,5349 Srov. Př 18,12350 Srov. Ž 83,17351 Srov. 1M 3,12-13

podle své vůle mrtvým na duchu a proti své vůli smrtelným na těle, kromě tohojako zběh věčného života byl potrestán druhou smrtí, totiž smrtí věčnou,neosvobodí-li ho milost. Takový trest není přílišný ani nespravedlivý vzhledemk tomu, jak veliký byl hřích tam, kde bylo tak snadné nehřešit. Neposlušnostv ráji byla jistě tím větší, čím snadnější bylo přikázání; podobně poslušnostAbrahamova352 byla tím větší, čím těžší bylo přikázání, totiž obětování vlastníhosyna. První člověk Adam se stal neposlušným až k smrti, kdežto druhý člověkKristus se stal naopak poslušným až k smrti. Ostatně bída člověka spočíváv neposlušnosti jeho samého k sobě samému, protože chce, co nemůže, kdyžkdysi v ráji nechtěl, co mohl. I když před prvotním hříchem člověk nemohlúplně všechno, přece nechtěl nic z toho, co nemohl, a proto mohl všechno, cochtěl. Nyní se člověk stal podobným nicotě.353 Jak mnoho je toho, co chce anemůže; vždyť neposlouchá ani sám sebe, protože jeho duch ani jeho těloneposlouchá jeho vůli. Jeho duch je často zmatený a nešťastný, jeho tělo trpínemocemi a bolestí, stárne a umírá; máme hlad a žízeň, býváme unaveni apodléháme žádostivosti. Ani hněv není podle starých354 nic jiného než chtíčpomsty, často se člověk hněvá i na věci neživé, které za nic nemohou, a přerazíve zlosti špatně píšící pero, a tak i na věcech leží stín odplaty. Podobně lakota jechtíč peněz, chvástavost je chtíč chlubení, tvrdohlavost je chtíč za žádnou cenuneustoupit. Mnoho je chtíčů, z nichž některé mají svá jména, jiné zase je nemají.Naše tělo nechce sloužit našemu duchu, protože ani my jsme nechtěli sloužitBohu, ačkoli on nepotřebuje naši službu právě tak, jako my potřebujeme službunašeho těla a ducha. Není jeho škodou, co jsme spáchali, nýbrž je to jediněškodou naší.

XIV.16 O zlu zvaném chtíč, jehož jméno se sice hodí na mnoho neřestí, ale užívá se ho ve vlastním smyslu o hnutích neslušné vášněAčkoli se chtíče týkají mnoha věcí, přece řekneme-li chtíč, a nedodáme, čeho setýká, téměř si nevzpomeneme na jiný než ten, který vzrušuje stydké části těla.Ten si však nepodmaňuje jenom celé tělo vnějšně i vnitřně, nýbrž zachvacuječlověka celého. Směšuje totiž duševní cit s tělesným pudem a důsledkem tohotosepětí je rozkoš, nad niž není žádná tělesná rozkoš větší, a tak zvláště vevrcholném okamžiku dokonce odstraňuje téměř všechnu pozornost i bdělostmyšlenky. Ovšem ani milovníci rozkoše nejsou připraveni k nečisté radosti,kdykoli se jim zachce; jednou se toto hnutí vtírá, když o to nestojí, a jindy zasetoto hnutí selže, když se do toho ženou, a tak zatímco v duchu hoří žádostí,tělesně zůstávají chladnými. Leč každý přítel moudrosti, žijící v manželství,

352 Srov. 1M 22,2353 Srov. Ž 144,4354 Srov. Cicero, Tusc. III, 5

dovede podle apoštolského napomenutí355 držet své tělo ve svatosti a cti, nikoliv chorobné žádostivosti jako pohané, kteří neznají Boha.

XIV.17 O nahotě prvních lidí, která se jim po hříchu zjevila hanebnou ahodnou studuPrávem se pociťuje stud nad chtíčem a právem se nazývá stydkým ten úd, kterýse někdy vzrušuje a někdy nevzrušuje. Toho však u člověka nebylo před pádemdo hříchu. První lidé byli nazí, a nestyděli se,356 protože v ráji o své nahotě sicevěděli, ale nebyla ještě hanebná, vždyť chtíč se těla ještě nedotýkal a tělo ještěnedosvědčovalo neposlušnost člověka k Bohu svou vlastní neposlušnostík člověku; navíc je zahalovala zvláštní záře. Tehdy ještě nevěděli, že by tělomohlo vzdorovat jejich vůli. Až po hříchu, aby neposlušnost člověka k Bohubyla postižena trestem neposlušnosti těla k člověku, se v jejich těle objevilajakási necudná novota, takže nahota se stala hanebnou, a tak pocítili stud.Otevřely se jejich oči357, to znamená k rozeznávání mezi dobrem, jež ztratili, azlem, do kterého upadli. Poznali, že jsou nazí, to znamená, že byli svlečeni z témilosti, jež působila, že se nestyděli za tělesnou nahotu, dokud jejich myslineodporoval žádný zákon hříchu. Poznali tedy co, by pro ně bylo lepší nepoznat,kdyby věříce Bohu a poslouchajíce ho nespáchali hřích, který jim dal okusit, jakškodí nevěra a neposlušnost. Byli zahanbeni neposlušností svého těla jakobysvědeckým trestem své vlastní neposlušnosti, a proto si sešili z fíkového listíjakési zástěrky358, a tak to, co bylo proti vůli, odsouzené za hřích neposlušnosti,neposlušně vzněcováno chtíčem, to stydlivost cudně zakrývala. Od té doby majívrozenou potřebu zakrývat své ohanbí všechny národy, i ty divošské.XIV. 18 O studu při obcování nejen sprostém, ale i manželskémA co se týče toho skutku, který se uskutečňuje chtíčem, nejen při všechcizoložstvích a při styku s nevěstkami, se vyhledává skryté místo. A třebaže sekoná to, co žádný zákon pozemské obce netrestá, přece i tato dovolená abeztrestná rozkoš se vyhýbá zraku veřejnosti a z přirozeného ostychu mají inevěstince postaráno o ústraní. Spíše nepočestnost dovedla zůstat bez poutzákazu, než nestoudnost zrušit skrýše hanebnosti. Třebaže nestoudníci svounestoudnost milují, netroufají si ji stavět na odiv. A což teprve manželskéobcování, které se podle pravidel manželského zákona děje za účelem zplozenídětí: ačkoli je dovolené a počestné, nepotřebuje ložnice beze svědků? Neposílámanžel pryč všechny, ještě než se začne mazlit se svou manželkou? Správnéskutky chtějí být ve světle, to znamená, že chtějí být poznány, ale tento správnýskutek chce být poznán jen od manžela a manželky, kdežto být spatřen od jiných

355 Srov. 1Te 4,3-5356 Srov. 1M 2,25357 Srov. 1M 3,7358 Lat. campestria od slova campus = pole, cvičistě. Jde o podpásky, jimiž si zakrývali ohanbí mladíci, kteřícvičili nazí na cvičišti (takto opásaní se běžně označovali slovem campestrati).

se stydí. Kdo by nevěděl, co spolu manželé dělají, aby zplodili děti? Vždyťproto se muži okázale žení, aby to dělali! A přece, když se dělá to, co má přivéstna svět děti, nesmějí být u toho žádní svědkové, ba ani děti, které z toho už dřívevzešly. Co je tedy od přirozenosti počestné, koná se tak, že je s tím za trestspojeno to, zač se člověk stydí.

XIV.19 O tom, že v onom zdravém stavu před hříchem neměly místa hněvani chtíč, které se v člověku ozývají tak neřestně, že je nutno držet je na uzděmoudrostiProto i filosofové, kteří se dostali blíže k pravdě, doznali, že hněv a chtíč jsouneřestné složky ducha, protože jsou bouřlivě a nezřízeně puzeny k páchání toho,co moudrost zakazuje, a tudíž potřebují nadvládu mysli a rozumu. Jestliže mysla rozum vládne, pak hněv a chtíč slouží a jsou drženy na uzdě jakoby z jakésitvrze, a tak může být v člověku zachována spravedlnost. Vždyť hněv a chtíč jsouneřestné i u člověka ukázněného a moudrého, (i když v ráji neřestné nebyly anešly proti správné vůli,) takže mysl je musí zadržovat a odvracet od věcízakázaných, a pouštět je může jen k tomu, co je zákonem moudrosti dovoleno,např. hněv k vykonání spravedlivého trestu a chtíč ke zplození potomstva. Totodržení na uzdě není zdravý stav podle přírody, nýbrž chorobný stav protipřírodě, který pochází z prvotní viny.

XIV.20 O bludné nestydatosti kynikůPsí filosofové, tj. kynikové, si nevšimli toho, že člověk spíše snese množstvísvědků, když se nespravedlivě na druhého hněva, než třebas jediného diváka,když spravedlivě obcuje s manželkou. Kynikové učí, že prý obcovánís manželkou, které je spravedlivé, nedává důvod k tomu, aby se člověk stydělkonat to veřejně, a proto by se neměl obcování s manželkou vyhýbat ani na ulicinebo na cestě. Přesto přirozený stud zvítězil na tímto bludným domněním.Ačkoli chlubivý Diogenes kdysi soudil, že jeho sekta bude tím proslulejší, čímznamenitěji se její nestoudnost vtiskne do lidské paměti, přece to kynikovépozději přestali dělat, a spíše docílili toho, že se lidé styděli, než aby se snažilipodobat psům. Vždyť pod tíhou lidské pohledu se ta rozkoš ani nemohlauskutečnit, a tak zůstalo jen u prádzných obcovacích pohybů, protože sám chtíčse styděl a zůstal nečinný.

XIV.21 O požehnání k hojnému rozplození lidstva, daném před hříchem, jež pád sice nezrušil, ale k němuž se připojil chorobný chtíčNesmíme věřit, že slova Božího požehnání k rozmnožení lidského rodu359 by sebývala naplnila pomocí chtíče, za který se manželé v ráji styděli tolik, že si

359 Srov. 1M 1,28

zakryli stydké údy. Tento chtíč totiž vznikl až po hříchu. Lidská přirozenost, jížtělo dříve všestranně sloužilo, nyní po hříchu pocítila vzpouru těla, ale zůstalacudná i po ztrátě své moci nad ním, a proto se zastyděla a zakryla jej, jakmilechtíč zpozorovala. Svatební požehnání bylo dáno dříve, než se první manželéprovinili, neboť plození dětí je chloubou manželství, nikoli trestem za hřích.

XIV.22 O manželském svazku, jejž Bůh na počátku ustanovil a požehnalMy tedy nepochybujeme, že rozmnožujeme-li se a naplňujeme zemi podlepožehnání Božího, je to darem manželství, jež Bůh ustanovil a požehnal napočátku před hříchem, když stvořil muže a ženu. Ti byli stvořeni tak, aby senavzájem doplňovali a aby rostli, množili se a naplnili zemi svým potomstvem.Ačkoli byli stvořeni dva lidé různého pohlaví, nazývají se jedním buď pro svojemanželské spojení nebo pro původ ženy, která byla stvořena z mužova boku.Když apoštol napomíná360 muže, aby milovali svoje manželky, činí tak pomocítohoto prvního příkladu, který lidem dal při stvoření Bůh.

XIV.23 Zda by se bývalo i v ráji muselo plodit, kdyby byl nikdo nezhřešil, anebo zda by tam byly rozum a čistota bojovaly proti žáru vášněŘíká-li někdo, že první lidé by bývali neobcovali ani neplodili, kdyby bylinezhřešili; pak neříká nic jiného, než to, že hřích člověka byl nutný v zájmu jehovelkého počtu. Kdyby totiž nehřešíce zůstali sami a bez hříchu by nemohliplodit, jak říkají, pak skutečně byl hřích nutný, aby mohlo být mnoho lidí, nejendva. Je však protismyslné tomu věřit, spíše je třeba věřit, že velký počet lidí byexistoval, i kdyby byl nikdo nezhřešil. Tak i počet svatých a spravedlivých bystačil k naplnění blažené obce Boží. Dokud se synové tohoto světa plodí a rodí,sbírá tyto milost Boží mezi hříšníky. Proto první manželé v ráji, kdyby bývalonedošlo ke hříchu, by nejen plodili svaté a spravedlivé potomstvo, ale ani bybyli nepoznali studuhodný chtíč. Jak by se to uskutečňovalo, to nyní není možnéukázat na žádném příkladě, přesto by se to nemělo zdát neuvěřitelným, že by jimúdy lehce sloužily i bez chtíče. Cicero361 pojednávaje o různých vládách apřirovnávaje tyto vlády k lidské přirozenosti, říká, že pro pohotovou poslušnostse dávají tělesným údům rozkazy jako synům, že však vadné části ducha jsoudrženy pod přísnější vládou jako otroci. Ačkoli duch stojí nad tělem, přece velísnadněji tělu než sobě, nicméně vzhledem k chtíči duch už nevládne účinně anisám sobě. Proto jsou po hříchu stydké údy uváděny v pohyb spíše chtíčem nežvůlí. Stydký úd však svou žádost ukojit nemůže a cudnost zůstane zachována,jsou-li drženy pod vládou ducha ostatní údy, aby se snadněji odepřelo dát hříchusvolení. Tohoto boje mezi vůlí a chtíčem u prvních lidí v ráji před pádem dohříchu nebylo, až potom byla neposlušnost hřešící následována neposlušností

360 Srov. Mt 19,4-6; Ef 5,21-33; Ko 3,19361 O státě, III., zl. 25

trestající, kdy chtíč ve službě vůli selhává. Úd k tomu dílu stvořený by všakoséval líchu rodidel362 právě tak, jako nyní ruka osévá zemi. O těchto věcechmluvím z nezbytnosti, ale nechci o nich pojednávat důkladněji, příčí se tomustud a nutí s omluvou žádat sluch o prominutí, a tak cudný a zbožný čtenář neboposluchač mi jistě odpustí, když tím vyvracím nevěru.

XIV.24 O tom, že nevinní lidé, zůstávajíce pro záslužnou poslušnost v ráji, by bývali užívali pohlavních údů k plození potomstva právě tak, jako ostatních údů, podle rozhodování vůleMuž by potomstvo zaséval a žena by je přijímala pohlavními údy, ovládanýmivůlí, nikoli podněcovanými chtíčem, když by toho bylo třeba a nakolik by tohobylo třeba. Vždyť podle libosti ovládáme nejen ty údy, které jsou zpevněnykostními články, jako ruce a nohy, ale chceme-li, ovládáme většinou i ty údy,které jsou složeny jen ze svalů. Jestliže i nyní je lidské tělo do značné míryposlušné, třebaže tráví svůj strastný život v porušitelný schráně, proč nevěřit, žepřed hříchem neposlušnosti a trestem porušenosti mohly lidské údy sloužitlidské vůli k plození potomstva bez jakéhokoli chtíče?

XIV.25 O pravé blaženosti, které v časném životě neníJenom blažený žije, jak chce, a nikdo není blažený kromě spravedlivého. Ale aniblažený nebude žít, jak chce, nedospěje-li tam, kde nebude moci zemřít, kde senebude moci mýlit a kde nebude moci utrpět nějakou úhonu. Toho si žádá lidskápřirozenost, která touží po jistotě, že tomu tak bude vždycky, a nebude plně adokonale blažená, dokud toho nedosáhne. Kdo z lidí si již nyní může žít, jakchce, když ani samo žití není v jeho moci? Každý chce žít, ale každý je nucenumřít. Jak by tedy mohl žít, jak chce, když nežije, jak dlouho chce? A kdybychtěl zemřít, pak nikoli proto, že by žít nechtěl, nýbrž proto, aby po smrti žillépe. A jestliže se přiměl k tomu, aby podle Terencia363 nechtěl, co nemůže, achtěl to, co může, je snad proto blažený, když je nešťastný s trpělivostí, kdyžostatní jsou nešťastní bez trpělivosti? Milujeme blažený život, ale nemáme ho, ajestliže ho milujeme a máme, pak jej nutně milujeme nade všechny věci, protoževšechno ostatní, co milujeme, to milujeme pro něj. A je-li blažený život milovánnatolik, nakolik si to zasluhuje, není možné, aby ten, kdo jej miluje, ho nechtělmít věčně. Kromě toho nebyl by blažený ten, kdo by sám blažený životnemiloval natolik, nakolik si to zasluhuje. Blažený život tedy bude skutečněblažený právě tehdy, když bude věčný.

XIV.26 Musíme věřit, že blažení obyvatelé ráje by byli mohli ploditpotomstvo bez hanebného pudu

362 Vergilius, Georg. III, 136363 Terentius, Andria II, 1, 5

Člověk v ráji žil, jak chtěl, dokud chtěl to, co Bůh přikázal. Netrpěl nejmenšímnedostatkem a měl možnost žít tak navždycky. Nelačněl, nežíznil, nestárnul aninetrpěl, neobával se nemocí ani ran, nestrádal vedrem ani horkem, netížila jejúnava ani nepoutal spánek. V jeho těle bylo naprosté zdraví, v jeho duši úplnýpokoj. Při takovém blaženém a snadném životě mohl plodit potomstvo bezchorobného chtíče a manželův úd mohl vnikat do manželčina klína bez záludnévášně, v klidu ducha a neporušenosti těla. Mužské semeno mohlo být vpouštěnodo ženských rodidel bez jejich porušení, podobně jako může z panenského lůnavycházet měsíční výtok, a tak mohlo být semeno vstříknuto dovnitř, jak měsíčnívýtok vychází ven. Ženské útroby by neotvírala k porodu bolest, nýbrž tlakzralého plodu. Obojí přirození by se nespojovala k plození a početí pudemchtíče, nýbrž užíváním vůle. Rozprava o těchto věcech vzbuzuje stud, kterýpřekáží při našem výkladu, i když při naší úvaze neselhává rozum. VšemohoucíBůh, nejvyšší Pán a nanejvýš dobrý Stvořitel všech věcí, který dobro odměňujea zlo trestá, zachoval ve své obci jistý počet občanů z odsouzeného lidstva;avšak nevybral je podle zásluh, nýbrž vyvolil je z milosti; osvobodil je tak zespolečenství těch, s nimiž byl hoden stejného trestu, a tak je zachránil svoudobrotivostí nikoli povinnou, nýbrž svobodnou a zadarmo danou. Proč by Bůhneměl stvořit i ty, o nichž předem věděl, že zhřeší, když na nich i z nich mohlukázat, co si jejich vina zasluhuje a co jeho milost uštědřuje? Zlořád hříchunemůže zvrátit Boží řád světa!XIV.27 O hříšnících, a to andělích i lidech, jejichž zvrácenost nerušíbožskou prozřetelnostProto hříšníci, ani andělé ani lidé, nemohou udělat nic, čím by bránili velikým adokonalým skutkům Páně364. Bůh totiž, jenž prozřetelně a všemocně dalkaždému, co mu patří, umí dobře využívat nejen dobrých, ale i zlých. Kdyžpoužíval dobře zlého anděla, který byl za vinu první zlé vůle odsouzen azatvrzen ve zlém tak, že dobrou vůli už nemohl používat, proč by neměl dovolit,aby od něho byl pokoušen první člověk, jenž byl stvořen spravedlivým, tj.s dobrou vůlí? Mohl zlého ducha přemoci, kdyby důvěřoval v Boha, avšakproto, že opustil v pyšné samolibosti svého Stvořitele, Pána a Pomocníka, bylsám od zlého ducha přemožen. Dobrou vůli Bůh podporuje a odměňuje a člověksi jí získává zásluhu; kdežto zlou vůli Bůh nepodporuje a trestá a člověk se jíproviňuje. Jestliže Bůh vědělj předem o budoucím lidském pádu do hříchu, pročby byl člověka nenechal pokoušet od zlomyslného a závistivého anděla, zvláštěkdyž také věděl předem, že s pomocí jeho milosti bude zlý anděl přemožen většíslávou svatých? Bohu není nic budoucího skryto, svým předzvěděním všaknikoho k hříchu nenutil a následujícího zkušeností ukázal každému rozumnémutvoru, andělskému i lidskému, jaký je rozdíl mezi vlastní pýchou každéhorozumného tvora a jeho božskou ochranou; jak mnoho zlého zmůže jejich pýcha

364 Srov. Ž 111,2

a jak mnoho dobrého zmůže jeho milost. Kdo by se tedy ještě odvážil tvrdit, žeBůh neměl v moci to, aby ani anděl ani člověk nepadl?

XIV.28 O vlastnostech dvou obcí, pozemské a nebeskéDvě lásky tedy založily dvě obce: sebeláska až k pohrdání Bohem založilapozemskou obec a láska k Bohu až k pohrdání sebou založila nebeskou obec.První láska se chlubí sama sebou, druhá láska se chlubí Bohem. První láskahledá slávu u lidí, druhá láska hledá slávu u Boha365, jenž je svědkem svědomí.První láska touží po moci a chce si podrobit všechny ostatní; druhá láska toužípo službě a v ní slouží jak představení, tak poddaní: nadřízení totiž slouží péčí apodřízení poslušností. První láska miluje svoji sílu, druhá láska miluje síluBoží366. V první lásce šli její moudří, žijící podle člověka, jen za dobremtělesným a nepoznali Boha, anebo když jej někteří dovedli poznat, nevzdali muslávu a nesloužili mu367; ve druhé lásce pak není žádné lidské moudrosti kromězbožnosti, která správně uctívá jediného pravého Boha a očekává ve společnostisvatých lidí i andělu za odměnu to, aby Bůh byl všechno ve všem368.

365 Srov. Ž 3,4366 Srov. Ž 18,2367 Srov. Ř 1,18-25368 Srov. 1K 15,28

XV. kniha(Má 27 kapitol.)

XV.1 O dvou řadách lidského pokolení, spějícího od počátku k odlišnýmcílům O ráji a o životě prvních lidí v něm i o jejich hříchu a potrestání je mnohorůzných názorů i mnoho spisů. I my jsme v předešlých knihách o těchto věcechpojednali, a to podle Písem svatých podle toho, jak jsme v nich četli nebo cojsme z nich mohli vyvodit. A kdyby se tyto věci měly zkoumat podrobněji,vedlo by to k mnohostrannému pojednávání, což by zabralo více svazků, nežpřipouští toto dílo a čas, kterého nemáme nazbyt, abychom se zdržovali u všeho,po čem by se mohli shánět lidé, kteří mají dost času i pochybností a jsoupohotovější k vyptávání než k chápání nebo odpovídání. Vážné a nesnadnéotázky o původu světa a lidstva jsme už zodpověděli, rovněž o původu dvouobcí, z nichž jedna je předurčena k věčnému kralování s Bohem a druhák věčnému trápení s ďáblem. Nyní přikročíme k jejich dějinám od času, kdy selidé začali rozmnožovat, až do času, kdy se rozmnožovat přestanou. Celá tadoba, kdy odcházející umírající a nastupují narození, je dobou dějin těchto dvouobcí, o kterých pojednáváme. Z těch dvou prarodičů lidského pokolení se napřednarodil Kain, patřící k lidské obci, a potom Ábel, patřící k obci Boží. Poněvadžto, co je živočišné, předchází tomu, co je duchovní369, každý jednotlivecpocházející z odsouzeného lidského rodu je nejdříve nutně po Adamovi zlý atělesný, později znovuzrozením v Kristu se může stát dobrým a duchovním.Stejně je tomu v celém lidstvu: napřed se narodí občan tohoto světa, později sez něho může stát cizinec v tomto světě, protože začne patřit do obce Boží jakojejí občan milostí předurčený, milostí vyvolený, z milosti občan nahoře az milosti cizinec dole. Bůh jako hrnčíř370 z téže hlíny udělal jednu nádobuk ozdobě, druhou k nezdobě. To prvotní, od čehož nutně začínáme, jenešlechetné, kdežto to druhotné, k čemuž máme dospět a v čemž máme setrvat,je šlechetné; z každého zlého člověka nebude člověk dobrý, ale ze zlého člověkamůže být člověk dobrý; a čím rychleji se kdo mění k lepšímu, tím rychleji zastřeprvotní jméno jménem druhotným. Obec svatých putuje na tomto světě jakov cizině, dokud nenadejde čas jejího kralování, až shromáždí všechny, kdo

369 Srov. 1K 15,46370 Srov. Ř 9,21

vstanou z mrtvých ve svých tělech, pak bude věčně kralovat se svým Pánem,jenž je Králem věků.

XV.2 O synech těla a o synech zaslíbeníNaznačujícím obrazem371 obce Boží byl Izák, jenž se narodil ze svobodnice, aobce satanovy byl Izmael, jenž se narodil z nevolnice. Tento způsob výkladunám otvírá cestu, jak chápat Písmo svaté Starého i Nového zákona. Izmaelazrodil přirozený obyčej, Izáka darovala nadpřirozená milost. Občany pozemskéobce rodí přirozenost, která je porušena hříchem, kdežto občany nebeské obcerodí milost, která osvobozuje přirozenost od hříchu; proto první jsou nazváni372

nádobami hněvu, druzí nádobami milosrdenství.

XV.3 O neplodné Sáře, kterou oplodnila Boží milostSára byla neplodná a nedoufala v potomstvo, přesto zatoužila mít aspoň ze svéslužebnice to, co nemohla mít sama ze sebe, a proto ji dala svému muži, z něhožchtěla rodit a nemohla, aby ji oplodnil. Tak si od manžela vymohla své právo nacizím lůně a narodil se Izmael přirozeným způsobem. Později se jí narodil Izákna základě zaslíbení jako dar Boha, který dává lidem svou milost zadarmo, a tonadpřirozeným způsobem, neboť Sáře chyběla plodnost a oběma, totižAbrahamovi i Sáře, chybělo mládí, což znamená, že přirozeným způsobem by zatěchto okolností potomstvo mít nemohli. Proto Izák, narozený skrze zaslíbení az milosti, označuje občany svobodné obce, syny milosti, kteří nemilují vůlivlastní, nýbrž vůli Boha, jenž je neproměnné Dobro, a které spojuje jedna mysl,což je dokonalá jednomyslná poslušnost v lásce.

XV.4 O zápasu i míru pozemské obcePozemská obec nebude obcí věčnou, protože vůbec přestane být obcí, až budeodsouzena ke konečnému trestu. Má tedy svoje dobro už nyní, z jehož požíváníse raduje, pokud je radost z takových věcí možná, a jež jí působí také strasti.Proto je tato obec rozdělena sama v sobě spory a válkami a shonem povítězstvích ne-li smrtonosných, tedy jistě smrtelných. Snaží se porobit si jinénárody, ačkoli sama je zajatkyní neřestí, a více se trápí neštěstími, která jimohou postihnout, než se chlubí štěstím, které ji potkalo. Ale touží také pojakémsi pozemském míru, aby mohla užívat svého dobra, avšak přeje sidosáhnout míru válčením. Zvítězí-li ti, jejich věc je spravedlivější, pak je takovévítězství potěšitelné a vybojovaný mír žádoucí, ale i při tom se zanedbávají většíhodnoty pro menší. To má nutně za následek nejen nové neštěstí, ale i zvýšeníneštěstí dřívějšího.

371 Srov. Ga 4,21-31372 Srov. Ř 9,22-24

XV.5 O prvním bratrovrahu, zakladateli pozemské obce, za jehožbezbožností nezůstal pozadu ani zakladatel Města (Říma), jenž zavraždil svého blíženceKain, první zakladatel pozemské obce, byl zároveň prvním bratrovrahem, neboťzabil svého bratra Ábela, občana nebeské obce a cizince na této zemi. Nestalo setak pro stejnou žádost po pozemských hodnotách, nýbrž spíše ze závistiďábelské, kdy zlí závidí dobrým, a to pro nic jiného, nežli že jsou dobří, kdežtooni jsou zlí. Také při založení Města (Říma) po tak dlouhé době se nejdřívbratrskou krví zrosilo hradební zdivo, jak poznamenal373 básník Lucanus. Remusbyl totiž zabit od svého bratra Romula, ačkoli oba bratři byli občany pozemskéobce; oba hledali slávu jako zakladatelé římského státu, avšak nemohli obavládnout společně, protože jeden by omezoval druhého. To, co se stalo meziRemem a Romulem, ukazuje, jak je pozemská obec sama v sobě rozdělena, apřípad Kainův a Ábelův ukazuje na nepřátelství mezi obcí Boží a obcí lidskou.Zlí tedy bojují se zlými, dobří bojují se zlými, avšak dobří s dobrými mezi seboubojovat nemohou, jsou-li dokonalí. Ti dobří totiž, kteří k dokonalosti teprvespějí, mohou spolu bojovat, podobně jako bojují sami se sebou, když v nich těložádá proti duchu a duch proti tělu374. Duchovní žádost jednoho může bojovatproti tělesné žádosti druhého, anebo tělesná žádost jednoho může bojovat protiduchovní žádosti druhého; také spolu mohou bojovat dvě tělesná žádosti dvoudobrých a ještě nedokonalých podobně, jako mezi sebou bojují zlí se zlými.

XV.6 O chorobách, jimiž trpí v důsledku hříchu i občané Boží obce na poutitímto životem a které v nich svým léčením hojí BůhTak tomu bude, dokud nemocní nedojdou svým uzdravením konečnéhovítězství. Tou chorobou je neposlušnost, o níž jsme pojednali ve 14. knize, a ježje trestem za prvotní neposlušnost, a proto není přirozenou vlastností, nýbržúhonou. Proto jsou dobří napomínáni375, aby nehřešili, a tímto způsobem jsouléčeni. Aby něco zmohl tento lék, jehož se používá zevně, působí Duch svatýuvnitř. Není člověku všechno hlásání pravdy nic platno, i kdyby k němu mluvilBůh sám, nebude-li se tím řídit s pomocí Boží milosti. Podle svého skrytéhoúradku pak Bůh rozlišuje nádoby hněvu od nádob milosrdenství a s jehopodivuhodnou pomocí může člověk nedávat svolení ke hříchu376, aby se jehotělo nestalo nástrojem nepravosti, nýbrž nástrojem spravedlnosti, a tak nebýt od

373 Marcus Aenneus Lucanus, Fars. I, 95374 Srov. Ga 5,17375 Srov. Ga 6,1-2; 1Te 5,14-15; Ef 4,26; 1Tm 5,20; Mt 18,15.35376 Srov. Ř 6,12-14

hříchu ovládán a z hříchu být léčen. Až se dokonale uzdraví a oblečenesmrtelnost, bude bez jakéhokoli hříchu kralovat s Bohem ve věčném pokoji.

XV.7 O příčině Kainova zločinu a o jeho zatvrzelosti, když jej od zamýšleného skutku neodvrátila ani domluva BožíCo bylo Kainovi platno, že k němu promluvil Bůh přístupným způsobem, jakmluvíval s prvními lidmi? Což neuskutečnil svůj zločinný úmysl, zabít svéhobratra, i po výstražných slovech Božích? Když Bůh učinil rozdíl mezi oběťmiobou bratří, na Ábelovu shlížeje a Kainovou pohrdaje, protože Ábelovy skutkybyly dobré, kdežto Kainovy zlé377; tehdy se Kain velice rozhněval, když jej Bůhnapomenul, že nesprávně dělil, to znamená nerozlišoval svaté od nesvatého aobětoval nenáležitě z toho, co bylo horší, a to, co bylo lepší, si ponechal prosebe. Držel se vůle své, nikoli Boží, a dával Bohu dar v domnění, že si ho tímzavazuje, aby jeho zkaženost nehojil, nýbrž podporoval; a obětoval to, co nemělobětovat, a snad i obětoval na nepatřičném místě, kde neměl obětovat, anebov nenáležitou dobu, kdy neměl obětovat. Zlí totiž chtějí Boha použít k tomu, abyužili světa, pokud alespoň věří, že Bůh je a že se stará o lidské záležitosti, neboťjsou i lidé mnohem horší, kteří ani tomu nevěří; kdežto dobří užívají světak tomu, aby získali Boha. A když Kain poznal, že Bůh na bratrovu oběť shlédl,na jeho oběť však neshlédl, místo aby se změnil a dobrého bratra následoval,zarmoutil se a svěsil hlavu a v pýše začal tak žárlit, tak závidět a nenávidět, až seneovládl a svého bratra úkladně zabil. Bůh Kainovi vyčítal, že se zarmoutil nadtím, že jeho bratr byl dobrý, a sdělil mu důvod, proč jeho oběť nechtěl přijmout,neboť bylo pro něho lepší, kdyby se právem nelíbil sám sobě, než aby se muneprávem nelíbil jeho bratr. Ostatně nespravedlivě žil, a už proto nebyl hoden,aby jeho oběť Bůh pochválil. A svého spravedlivého bratra nenáviděl pro nic zanic, sám jsa nespravedlivý. Ale Bůh nepropustil Kaina bez svatého,spravedlivého a dobrého přikázání, neboť mu nařídil, aby se nedal hříchemovládnout, ale sám sebe ovládl, tak se stal pánem on nad hříchem, a nikoli hříchnad ním. Kdo hřeší, ten je poddaným hříchu; ale kdo koná pokání a k hříchunedává své svolení, toho poddaným je hřích. Kain však Boha sice vyslechl, aleneposlechl, a tak se stal zakladatelem pozemské obce a také předobrazem židů,kteří zabili Krista, božského Pastýře ovcí, to znamená lidských duší.

XV.8 Co bylo příčinou toho, že Kain založil v počátcích lidstva obecNěkteří říkají, že v té době žili na zemi jen čtyři lidé, avšak svatopisec, skrzeněhož působil Duch svatý, nepotřeboval vyjmenovávat všechny lidi, kteří už

377 Srov. 1J 3,12

tehdy na zemi žili, nýbrž jenom ty, které vyžadoval účel jeho díla. A třebažev dlouhém čase od Adama do Abrahama se narodilo mnoho lidí a mohli sesdružit k založení vícera obcí, přece Bůh od počátku chtěl v jejich pokoleníchrozdělit a odlišit jen dvě obce, tj. lidí žijících po lidsku a lidí žijících po božsku,třebaže se tyto dvě obce někdy i smísily pokažením dobrých.

XV.9 O delším lidském věku, jaký byl před potopou, a o vyšší lidské postavěProto nebude nikdo pochybovat, že Kain mohl založit nejen jakousi obec, ale iobec početnou, když lidský věk tehdy trval tak dlouho, podobně jako tehdy sevyskytly i vyšší lidské postavy než dnes. O takových lidech se zmiňuje iVergilius378 a Plinius Starší379. Což je snad neuvěřitelné, že někde existuje to, cotady u nás není, anebo že někdy existovalo to, co není dnes?

XV.10 O rozdílu v počtu let mezi rukopisy hebrejskými a našimiNevím, jak mohl vzniknout rozdíl mezi časovými údaji v rukopisechhebrejských a rukopisech našich. Přesto tento rozdíl není tak velký, aby tonesouhlasilo s tím, že lidé před potopou se těšili tak dlouhému věku. Prvníčlověk Adam byl stár při narození syna Séta380 podle našich rukopisů 230 let apodle hebrejských 130 let. Ostatně podle našich rukopisů po jeho narození žilještě 700 let a podle hebrejských ještě 800 let, takže součet jeho let je týž.V následujících pokoleních je tomu tak, že podle našich rukopisů žije otec přednarozením svého syna o 100 let déle než podle hebrejských, leč po jeho narození o 100 let méně než podle hebrejských, takže celkový počet let se kryje.Při šesté generaci však není mezi oběma rukopisy rozdílu. Při osmé generaci sevyskytuje jiná neshoda: Henochův syn Methusalem žil až do narozenínejbližšího člena řady o 20 let déle podle podle hebrejských rukopisů, a ty jsouzase v našich rukopisech po narození přidány, takže součet se opět kryje. Přideváté generaci u Lámecha, syna Methusalemova a otce Noemova, vykazujecelkový počet malou neshodu: podle hebrejských rukopisů žil totiž o 24 let délenež podle našich, neboť hebrejské rukopisy mu odebírají šest let před narozenímNoemovým a po narození Noemově mu přidávají o 30 let více, takže rozdíl činí24 let.

XV.11 O stáří Methusalema, jehož věk se zdá sahat 14 let za potopuNeshoda mezi hebrejskými a našimi rukopisy vede k pověstné těžkosti, neboťnám vychází, že Methusalem žil ještě 14 let po potopě, kdežto Písmo svatépřipomíná, že v arše uniklo potopě jenom osm lidí, mezi nimiž Methusalemnebyl. Proto někteří soudí, že nezůstal na zemi, kde zahynulo každé tělo, kteréod přírody nemůže žít ve vodě, nýbrž nějaký čas pobyl u svého otce, jenž byl již378 Srov. Aen. XII, 899379 Srov. Naturalis historia VII, 16 a 48380 Srov. 1M 5,3

dříve přenesen, a u něho žil, dokud potopa neskončila. Nejde o překladatelskouchybu ani nepravdu v hebrejštině, z níž bylo Písmo přeloženo do řečtiny; spíšejde o to, že Židé hleděli s nevolí na to, že Zákon i Proroci se dostali překlademdo našich rukou, a proto něco ve svých rukopisech změnili, aby vážnost našichco nejvíce umenšili; avšak tuto domněnku či podezření může každý brát, jakchce. Jsou-li časové údaje v hebrejských rukopisech pravdivé, pak Methusalempo potopě nežil, nýbrž téhož roku zemřel. O řeckém překladu381 bude pojednánona jiném místě (XVIII, 42nn), až s pomocí Boží přistoupíme k oněm dobám.

XV.12 O domněnce těch, kteří nevěří, že lidé prvých dob měli tak dlouhýživot, jak je psánoNěkteří říkají, že v prvých dobách se roky počítaly jinak a že byly kratší, takžejeden náš rok odpovídá deseti letům jejich. Tak by Adamovi bylo 23 let, kdyžzplodil Séta. Počítají šestkrát šest dní, tj. 36 dní, protože Bůh v šesti dnechdokončil své stvořitelské dílo, a teprve jejich desetinásobek, tj. 360 dní, tvořídvanáct lunárních měsíců. K těm se přidávaly dodatečné či interkalární dny,totiž 5 dní a čtvrtina dne, tj. jeden přestupný den jednou za čtyři roky, kterézbývají do solárního roku. Přitom upozorňují382 na to, že u Egypťanů měl rok 4měsíce, u Akarnanů 6 měsíců a u Laviniů 13 měsíců. Tyto názory však nejsoupravdivé, protože podle hebrejských rukopisů by pak Adam musel mít syna vetřinácti nebo méně letech; a Sétovi by ještě nebylo jedenáct let, když měl syna, aco teprve Kainan, který by měl syna v sedmi letech, což přirozeně není možné.

XV.13 Máme-i se držet v časových údajích spíše Hebrejů než SedmdesátipřekladatelůPokud jde o neshodu v číslech, před narozením syna v rodokmenu rokypřebývají, kdežto po jeho narození chybějí tam, kde byly navíc, takže součet seshoduje. Tak je tomu u generace první, druhé, třetí, čtvrté, páté a sedmé;s výjimkou Henocha, kde je počet let stejný, a s výjimkou osmé generace, kdehebrejské rukopisy uvádějí 182 roky a řecké jen 162 roky; a proto se zdá, ženejde o náhodný omyl, nýbrž o úmyslný zásah. A rozdíl 20 let v osmé generacisnad má jen zakrýt záměrnost.

381 tj. o Septuagintě382 Srov. Plinius Starší, N. hist. VII, 48

XV.14 O stejnosti roků, které i v prvotních dobách měly tentýž průběh jakodnesJe psáno383, že potopa nastala v šestistém roce života Noemova, druhého měsíce,sedmnáctého dne toho měsíce. Kdyby roky byly jen kratičké a měli 36 dní, pakby neměly měsíce, anebo jejich měsícem by bylo jen třídení a jejich den by trvaljen něco přes dvě hodiny. Z toho plyne, že i tehdy byly takové měsíce, jaké jsoudnes. Vždyť jak jinak by se mohlo říci, že potopa začala 17. dne 2. měsíce 600.roku života Noemova? A na konci potopy se čte384, že archa přistála na hořeArarat 27. dne 7. měsíce a že vody opadávaly až do 11. měsíce. Měsíc byl takdlouhý, jako je teď, vymezený začátkem a koncem oběhu luny. Rok byl takdlouhý, jako je teď, a skládal se z dvanácti lunárních měsíců a z přidaných pětidnů a jedné čtvrti pro vyrovnání s oběhem solárním. První generace lidí žili přes900 let, po potopě se lidský věk zkrátil asi na 120 let385 a dnes lidé žijí asi 70nebo 80 let386 a mají více lopoty a bolesti.

XV.15 Zda lze věřit tomu, že mužové prvotní doby se zdržovali soulože až do toho věku, ve kterém zplodili dětiNěkdo namítne, zda mužové, kteří měli plodit děti a nezavázali se kezdrženlivosti, přičemž je psáno, že měli syna až po stovce let, buď nebylischopni do té doby žádné potomstvo zplodit nebo se zdržovali soulože až do tédoby. Na tuto otázku je možné odpovědět dvěma způsoby: je možné, žepohlavní dospělost začínala později přiměřeně délce života, anebo je možné aspíše pravděpodobnější, že v rodokmenech nejsou uvedeni prvorození synové,nýbrž dědicové zaslíbení. Z toho, že jsou v rodokmenech uvedeni jenom oni,ještě neplyne, že byli zplozeni jenom oni. Ostatně nejsou uvedeny dcery, uKainova rodokmenu nejsou uvedeny roky života.

XV.16 O manželském právu, jež bylo u prvních dvojic jiné nežv manželstvích pozdějšíchPo prvním spojení muže, stvořeného z prachu země, a jeho ženy, stvořenéz mužova boku, potřebovalo lidstvo spojení mužů se ženami, aby serozplozováním rozmnožilo. A poněvadž tu nebyli žádní jiní lidé kromě těch,kteří se narodili z těch dvou, je jasné, že muži si tehdy brali za ženy své sestry.Adam byl svým synům a dcerám otcem i tchánem, podobně Eva jim bylamatkou i tchýní. Tento starobylý zvyk vzešel z nutnosti a později byl zakázán astal se zavrženíhodným. Lidem je svornost k užitku, proto se zřetelem k lásce jedobré, aby lidé byli spjati různými příbuzenskými pouty s jinými lidmi v počtuco možná největším. Až to bylo možné, muselo dojít k tomu, že muži si brali za

383 Srov. 1M 7,11384 Srov. 1M 8,4-5385 Srov. 5M 34,7386 Srov. Ž 90,10

ženy jen ty, které už nebyly jejich sestrami. Patriarchové pak zbožně pečovali oto, aby se příbuzenství větvením rodokmenů poznenáhlu nerozpadlo, takže bypřestalo být příbuzenstvím, a proto, dokud ještě nesahalo daleko, ženili se sicenikoli se sestrami, přesto však se ženami svého rodu. Jako pozemská obecpotřebuje pouze rození, tak nebeská obec potřebuje také znovuzrození, aby sezbavila viny ze zrození. Posvátné dějiny mlčí o tom, zda v době předAbrahamem existovalo nějaké viditelné znamení znovuzrození, jako kdyžpozději byla Abrahamovi přikázána obřízka, a jaké bylo, bylo-li vůbec. Přestoudávají, že i ti nejdávnější lidé Bohu obětovali.

XV.17 O dvou otcích a předcích, zplozených jediným rodičemJestliže Adam byl praotcem obojího rodu, to znamená obce pozemské i obcenebeské, pak po zabití Ábela, jehož vražda představuje úžasné tajemství, se stalipraotci obou rodů Kain a Seth. V jejich dětech se začaly jasně projevovatvlastnosti těchto dvou obcí v lidstvu. Sethův rodokmen neobsahuje jméno žádnéženy, kdežto v Kainově rodokmenu jsou uvedeny u posledního otce Lámechajeho manželky Ada a Sella, aby se naznačilo, že pozemská obec bude až dosvého konce tělesná, totiž pocházející ze spojení mužů se ženami.

XV.18 Co znamenali Ábel a Seth a Enos, pokud se týče Krista a jehotajemného těla, tj. CírkveSethovi se narodil syn, jemuž dal jméno Enos, ten začal vzývat jméno Páně.387

Tady se hlásí ke slovu pravda, neboť člověk, syn vzkříšení, žije v naději388,dokud putuje tady v cizině, když s nadějí vzývá jméno Boží, a tak obec Boží serodí z víry v Kristovo vzkříšení. Naopak je zlořečený od Boha, kdo vkládá svounaději v pouhého člověka,389 a tak patří do obce satanovy.

XV.19 Co znamená přenesení HenochaHenoch, sedmý po Adamovi a šestý po Sethovi, byl přenesen k Bohu jakopředobraz nanebevstoupení Kristova i našeho vlastního přenesení do nebes. Jehojméno znamená Zasvěcený, a tak svatý je Základ, totiž Kristus, a svatý bude icelý Dům, totiž Církev, až nastane vzkříšení těch, kdo už nezemřou. Podobně

387 Viz 1M 4,26388 Srov. Ř 8,24389 Srov. Jr 17,5

Vergilius390 nazývá římskou světovládnou obec „domem Assarakovým“, neboťŘímané odvozují svůj původ přes Trójany od Assaraka, a „domem Aeneovým“,protože Trójané založili Řím, přišedše do Itálie pod jeho vedením.

XV. Kterak rodokmen Kainův je omezen na osm generací od Adama a v pozdějších nacházíme Noema jako desátého po AdamoviJestliže svatopisec chtěl při výčtu generací od Adama přes jeho syna Setha dojítk Noemovi a od něho pokračovat k Abrahamovi, od něhož evangelista Matoušzačíná rodokmen až ke Kristu, věčnému Králi obce Boží; pak co bylosvatopiscovým cílem při výčtu generací od Kaina? Potopou celý rod pozemskéobce zahynul, ale ze synů Noemových byl zase obnoven. Rodokmen Kainůvkončí v osmé generaci od Adama a v sedmé od Kaina. Od Adama až po potopuse počítá podle našich rukopisů 2262 let, podle hebrejských 1656 let. Lámechůvrod zahynul potopou, proto u Lamecha nebyl uveden jediný syn a nástupce jakou ostatních, nýbrž synů více, neboť nebylo jisté, kdo by byl po jeho smrtinastoupil, kdyby byl ještě mezi ním a potopou zbyl čas. A kromě tohok Lámechovi, který je sedmý od Adama, byly připojeny čtyři děti, totiž třisynové a jedna dcera, aby byl doplněn počet jedenácti, který znamená hřích:číslo jedenáct přestupující číslo deset znamená přestoupení zákona Božího.Proto ve stánku úmyluvy, jenž byl při tažení lidu Božího jakýmsi přenosnýmchrámem, muselo být jedenáct pokrývek z kozí srsti391, které připomínaly hříchya kozly na levici. Tedy větev Adamova rodu, pocházející z bezbožného Kaina,je uzavřena v počtu jedenácti, jenž znamená hřích a jejž uzavírá žena jménemNaama (Rozkošná) na znamení hříchu, pro který všichni umíráme. Naopak odAdama přes Setha až do Noema vychází deset generací, a tento počet je číslemzákona Božího. A k Noemovi jsou přidruženi tři synové, z nichž jeden odpadl adruzí dva dostali od otce požehnání, a tak vychází číslo dvanáct, které seopakuje v počtu patriarchů i v počtu apoštolů, a toto číslo je vzájemnýmnásobkem částí sedmičky, protože je tvoří 3x4 nebo 4x3. Tento obojí rod, kterýpředstavuje v rozdílných rodokmenech obec zrozenců a obec znovuzrozenců, sepozději tak smísil a splynul, že celé lidstvo s výjimkou osmi lidí si zasloužilozahynout ve vodách potopy.

XV.21 Kterak po zprávě o Kainovu synu Henochovi následuje vyprávění ocelém jeho rodu až do potopy, kdežto po zprávě o Sethovu synu Enosovi se vrací vyprávění k počátkůmlidstvaKainův rod, který začíná vrahem Kainem a končí vrahem Lámechem, jedoveden jen k potopě, která jej vyhubila, kdežto při zprávě o Sethovu synu

390 Aeneis I,284 a III,97391 Srov. 2M 26,7

Enosovi se vrací vyprávění k počátkům lidstva. Svatopisec tak začíná počítatčasy znovu od Adama a pokračuje od Setha.

XV.22 O pádu synů Božích, pojatých láskou k ženám cizího rodu, pročež si všichni vyjma osm lidí zasloužili zahynout potopouObě obce, jedna těch, kdo doufají v Boha, a druhá těch, kdo doufají v sebe, sepromísily, protože synové obce Boží se zahleděli do krásných dcer obce lidské.Tak s odpadnutím od největšího Doba k dobru nejmenšímu, jež není vyhrazenoani dobrým ani zlým, nýbrž je dobrým i zlým společné, totiž k tělesné kráse alásce, a odtud od dobrých zvyklostí obce Boží ke špatným zvyklostem obcelidské, zanechali i svou zbožnost. Tělesná krása je sice dobrem, stvořeným odBoha, ale zároveň je dobrem časným, tělesným a vnějším i nejnižším, a jemilována špatně, dává-li se jí přednost před Bohem který je dobrem věčným,duchovním a vnitřním i nejvyšším. Jako když lakomec miluje zlato více nežspravedlnost, pak nemá vino zlato, nýbrž lakomec. Tak je tomu i s každýmtvorem: ačkoli je dobrý, může být milován i dobře i špatně; dobře, zachová-li seřád, špatně, zvrátí-li se řád. Jestliže je skutečně milován Stvořitel, to znamená,je-li milován on sám, a nikoli něco jiného místo něho, co není on, pak nemůžebýt milován špatně. Vždyť podle řádu musí být milována i sama láska, jížmilujeme dobře to, co máme milovat, aby v nás byla ctnost, jíž se dobře žije.Krátkým a výstižným výměrem ctnosti je totiž řád v lásce392. Synové obce Božívšak tehdy zvrátili řád lásky, protože se odvrátili od Boha k dcerám obce lidské,avšak mnozí se domnívají, že to nebyli lidé, nýbrž andělé, kteří také nesou názevsynové Boží.

XV.23 Zda lze věřit, že andělé, svou podstatou duchovní bytosti, byli jatiláskou ke sličným ženám a že s nimi vstoupili do manželství, z něhož vzešli obřiTuto otázku, zda andělé, jsouce duchy393, mohou se tělesně stýkat se ženami,jsme zatím ponechali nerozřešenou394, avšak Písmo svaté dosvědčuje, že andělése lidem zjevili v tělech, jež byla nejen viditelná, ale i hmatatelná. Hojně jerozšířena také pohanská pověra, že Silvánové a Panové často obtěžují ženy achtějí, aby s nimi souložily, ba i toho dosahují. Neosměluji se rozhodnout o tom,zda někteří zlí duchové v tělech ze vzdušeného živlu mohou mít styk se ženamia zda ženy by to cítili, neboť i tento živel je vnímán tělesně, je-li uváděnv pohyb vějidlem. Nevěřím však, že by takto mohli poklesnout svatí anděléBoží, to jen odpadlí andělé i se svým knížetem ďáblem, jež ze závisti strhl dohříchu prvního člověka lstí hadovou, ti podle svědectví apoštola Petra395 také

392 Srov. Pís 2,4393 Srov. Ž 104,4 // Žd 1,7394 Srov. III, 5395 Srov. 2Pt 2,4

byli svrženi s nebe do žaláře, kde čekají na potrestání v den posledního soudu.Myslím však, že šlo o syny obce Boží a dcery obce lidské, ostatně Písmo svaténěkdy označuje jako anděly také lidi396, jako např. proroka Malachiáše nebo JanaKřtitele. Sedmdesát překladatelů, o nichž právem věříme, že přijali prorockéhoducha, takže jestliže jeho vlivem něco změnili nebo vyjádřili jinak nežv původním textu, pak i to je nepochybně božským výrokem, neboť i lidé jsou vžalmu397 označeni jako bohové a synové Nejvyššího. Všichni jsou totiž synyBožími, a tak jsou synové zároveň i bratry svých otců. A že Henoch, sedmý poAdamovi, z božského vnuknutí něco napsal, to popřít nemůžeme, protože toříká398 apoštol Juda, ale jeho spis není v seznamu kanonických Písem, protoženebyl řádně opatrován ani uznán za spolehlivý. A tento Henoch mluví o obrechv tom smyslu, že jejich otci nebyli lidé, nýbrž andělé. Nepochybné je, že předpotopou na zemi žili obři, že jich bylo mnoho, že patřili do lidské společnosti ado pozemské obce a že pro svou zkaženost všichni zahynuli, jak dosvědčuje399

prorok Baruch.

XV.24 Jak máme rozumět slovům, jež vyřkl Bůh o těch, kdo měli zahynout,že jejich dnů bude sto dvacet letTento výrok nesmíme brát jako Boží předpověď, že od této chvíle lidský věknepřekročí sto dvacet let, neboť i po potopě lidé žili i déle než pět set let. Jde olhůtu k pokání, neboť lidem zbývalo před potopou sto dvacet let, po jejichžuplynutí přišla potopa. A je oprávněn předpoklad, že potopa přišla až tehdy,když na zemi už nebyl žádný člověk, který by si takovou smrt nezasloužil,ačkoli ani takový způsob smrti nemůže sám o sobě nikomu způsobit něco, co bymu mohlo uškodit i po smrti.

XV.25 O Božím hněvu, který nerozněcuje ani neznepokojuje jehoneproměnný klidHněv u Boha není znepokojením ducha, nýbrž soudem, jímž se hříchu ukládátrest. Boha nemrzí nějak skutek tak, jako člověka, a jeho rozhodnutí o věcech jetak pevné, jako je jeho předzvědění jisté. Písmo svaté toho slova používá proto,aby děsilo pyšné a burcovalo netečné, aby cvičilo hledající a živilo chápající, atoho by nedosáhlo, kdyby se napřed nesnížilo a nestoupilo k padlým. Aoznamuje-li záhubu zvířatům pozemským a létajícím, označuje tím velikostbudoucí pohromy, a nehrozí záhubou nerozumným zvířatům, jako by i ona bylazhřešila.

XV.26 O tom, že archa, kterou podle příkazu Božího měl vystavět Noe,

396 Srov. Mal 2,7; Mk 1,2397 Srov. Ž 82,6398 Srov. Ju 14399 Srov. Bar. 3,26nn.

znamená ve všem Krista a jeho CírkevJestliže spravedlivému Noemovi přikázal Bůh, aby vystavěl archu, v níž by sezachránil před potopou se všemi svými, tj. se ženou, syny a snachami, i se všemizvířaty, pak jde nepochybně o předobraz obce Boží, putující v tomto světě. To jeCírkev, jež dochází spásy skrze dřevo400, na němž trpěl Prostředník mezi Bohema lidmi, člověk Ježíš Kristus. Rozměry archy znamenají lidské tělo: délka odtemene po paty má šestkrát tolik co šířka od boku k boku a desetkrát tolik cohloubka z boku od zad ke břichu. Proto byla vystavěna archa401 o délce 300loket, o šířce 50 loket a o výšce 30 loket. A vchod, který měla v boku,402

znamená ránu v boku Ukřižovaného, když byl proboden kopím. Proto ti, kteřík němu přicházejí, vstupují tudy, neboť odtud vyprýštily svátosti, jimiž se věřícíposvěcují. Podobně ostatní věci, které se popisují při stavbě archy, jsouznamením něčeho v Církvi, například tesané dřevo znamená, že život Církve jeza všech okolností stálý, jako když obrátíš kvádrovou kládu na kteroukolistranu, a ona zůstane stát. Ale to jsme už popsali ve spise proti manichejciFaustovi403, který popíral, že by v hebrejských knihách byla nějaká předpověď oKristu. Může se stát, že někdo vyloží tyto věci lépe než my, jen když bude tentotext uvádět ve vztah s naší obcí Boží, putující v tomto špatném světě jako archana vodách potopy a neodchýlí se od svatopiscovy myšlenky. Tři podlaží v arše404

znamenají, že všechno lidstvo bylo po potopě nahrazeny ze tří synů Noemovýcha že Církev se shromažďuje ze všech národů405, ze židů i pohanů. Bůh nechtěl,aby archa měla prostor jenom dole, nýbrž i nahoře a ještě nad ním. Tyto třiprostory je možné vykládat i jako tři ctnosti406: jako víru, naději a lásku; anebojako tři výnosy407: třicetinásobný, šedesátinásobný, ba i stonásobný; anebo jakonejníže čistotu manželskou, nad ní vdovskou a ještě nad ní panenskou. To bychřekl i o všem ostatním, co potřebuje výklad, protože platí, že i když se tonevykládá na jediný způsob, přece to musí být uvedeno v soulad s jedinou ajednotnou katolickou vírou.

XV.27 O arše a o potopě a o tom, že nelze souhlasit s těmi, kteří uznávají pouhou historii bez obrazného významu, ani s těmi, kdo hájí pouze předobrazy a odmítají historickou pravduNikdo si nesmí myslet, že tyto věci byly sepsány zbytečně, anebo že v nichmáme hledat pouhou dějinnou pravdu bez obrazného významu, anebo že jde opouhý obraz bez dějinné pravdy, nic z toho se ve skutečnosti nestalo. Jsou i

400 Srov. 1Tm 2,5401 Srov. 1M 6,15402 Srov. 1M 6,16403 Srov. XII, 14404 Srov. 1M 6,16405 Srov. Ř 3,9406 Srov. 1K 13,13407 Srov. Mt 13,8

takoví, kteří říkají, že ať je to cokoli, nepatří to do církevního proroctví. Tytosvaté knihy byly přece s takovou zbožností opatrovány po tisíce let a bylynapsány s takovým přísným zachováváním řádné posloupnosti, že nenímyslitelné, aby neobsahovaly dějinnou pravdu nebo neměly obrazný význampro náboženství. Někteří pochybovači například namítají, že Bůh mohl zvířatapo potopě obnovit takovým způsobem, jakým je stvořil, a že tedy nemuselavcházet do archy, nečistá zvířata po dvou a čistá po sedmi, když ta i ona mohlabýt zachována jinak. A mají další námitky, jako například že stoupající vodanemohla převýšit hory o patnáct loket408, že archa nemohla pojmout takovémnožství zvířat, že tak mohutná archa nemohla být sroubena z klád spojenýchlištami, skobami, hřeby a klihem a že by ji ani stoupající voda pro její mohutnostnemohla nadzvednout; anebo se pozastavují nad tím, jakou potravu mělamasožravá zvířata, a říkají, že bezmasé pokrmy jim nemohly vyhovovat. Aněkteří nechtějí vidět, že národy čisté i nečisté naplnily Církev, totiž židé apohané, ani jiné předobrazy.

XVI. kniha(Má 43 kapitoly.)

408 Srov. 1M 7,20

XVI.1 Nalézáme-li po potopě od Noema až po Abrahama nějaké rodiny lidí,žijících podle Boha Dále budeme zkoumat příběh obou obcí, totiž té pozemské žijící podle člověka até nebeské žijící podle Boha, v době po potopě světa. Z výroků Písma svatéhonelze bezpečně zjistit, zda svatá obec po potopě pokračuje nepřetržitě nebo zdajejí trvání bylo přerušováno obdobími bezbožnosti. Po Noemovi už nenacházímeaž po Abrahama nikoho, kdo by byl nepochybným božským výrokem pochválenpro zbožnost, ledaže Noe své dva syny nejstaršího Sema a prostředního Jafethavyznamenal požehnáním a předvídal to, co se mělo stát mnohem později.

XVI.2 Co bylo prorocky předobrazeno v synech NoemovýchJak říká apoštol409, musí být i bludy, aby mezi vámi bylo vidět ty, kdo seosvědčili. A také je psáno410, že vzdělaný syn bude moudrý, a nerozumnéhobudou mít za sluhu. O těch, kteří nosí jméno křesťané, a přitom vedou zkaženýživot, je řečeno, že podle plodů budou poznáni, podobně jako nejmladší Chambyl od svého otce Noema zlořečen ve svém synu Kenaánovi. Utrpení Kristovobylo naznačeno i nahotou Noemovou, kterou oba starší synové, Sem a Jafeth,totiž židé a pohané, uctivě zakryli, když si přehodili na záda plášť, vešlis odvrácenou tváří a nahotu svého otce Noema zakryli, aniž spatřili to, cov uctivosti zakryli. Plášť je tajemství a záda jsou vzpomínkou na minuléudálosti, neboť v utrpení Kristově na jedné straně uctíváme, co pro nás učinil, ana druhé straně se odvracíme od zločinu židů. Vinicí Boží byl dům izraelský411,z té vinice Kristus přijal tělo, aby mohl trpět, a opojil se, to znamená, že trpěl, abyl obnažen ve svém domě, to znamená, že při jeho utrpení vinou národa svéhotěla se ukázala jeho slabost412. Toto tajemství hlásají bezbožní jen vnějšímzpůsobem zvukem svého hlasu jako Cham, kdežto zbožní toto tajemství žijí azkoušejí také vnitřním způsobem jako Sem a Jafeth. A tak Duch Boží skrzesvatopisce vypravuje věci, které jsou nejen vylíčením minulosti, ale i předpovědíbudoucnosti. Tyto věci se vztahují nejen k obci Boží, ale říká se tu něco i olidech, kteří nejsou jejími občany, aby ve srovnání s nimi obec Boží vyniklanebo měla nějaký užitek. Po Abrahamovi nejsou však uváděni úplně všichnispravedliví lidé, protože by to bylo příliš dlouhé a stalo by se tak spíšez historické pečlivosti než z prorocké prozřetelnosti. Není pravda, že všechnyvypravované události nutně něco naznačují, ale pro ty věci, které něcoznamenají, se připojí také ty, které neznamenají nic. Jako zemi rozrývá jenomrádlo, ale je třeba i ostatních částí pluhu; a jako na citeře se vyluzuje melodiejenom ze strun, ale je třeba i ostatních součástek nástroje; tak i v prorockých

409 1K 11,19410 Př 10,5411 Srov. Iz 5,7412 Srov. 2K 13,4; 1K 1,25

dějinch se mluví také o věcech, které jsou bezvýznamné, ale s významnýmipředobrazy mají souvislost a jsou s nimi spjaty.

XVI.3 O potomstvu tří synů NoemovýchPodle rodokmenu Noemův syn Jafeth, o němž se v tomto díle čte, že bylnejmladší, ačkoli nejmladší byl Cham, měl sedm synů; od prvního syna třivnuky, od druhého syna čtyři vnuky; to je dohromady čtrnáct potomků. Noemůvsyn Cham, o němž se v tomto díle čte, že byl prostřední, ačkoli byl nejmladší,měl čtyři syny; od prvního syna šest vnuků a dva pravnuky, od druhého synaosm vnuků, od čtvrtého syna dvanáct vnuků; to je dohromady dvaatřicetpotomků. Mezi Chamovy potomky patřil také Chúsův syn Nimrod, jehožkrálovství v zemi Šineáru později ovládli potomci Semovi. Noemův nejstaršísyn Sem měl pět synů; od pátého syna čtyři vnuky, od třetího syna vederodokmen Kristův přes vnuka Saleho, pravnuka Hebera, od něhož pochází názevHebrejů, a prapravnuka Falega, jehož bratrem byl Jektán, jenž měl třináct synů;to je dohromady dvacetšest potomků. Všech potomků Noemových jedvaasedmdesát celkem. Z nich pochází dvaasedmdesát původních národů. Jinísynové uvedeni nejsou, ačkoli jistě nezůstali bezdětní, protože národy nezaložilia jejich potomci se vesměs přidružili k ostatním kmenům těch národů.

XVI.4 O rozličnosti jazyků a vzniku BabylónaAčkoli všechny národy měly jediný jazyk, stalo se, že v Babylóně, který založilNemrod, stavěli jednu věž mezi ostatními jako nebetyčnou, aby se to stalozvláštností hlavního města světovlády. Tato pyšná bezbožnost měla ponížitBoha, ale copak může Bohu uškodit sebevětší povýšení duchovní nebo tělesné?Bezpečnou a pravou cestou k nebi stoupá k Bohu jen pokora, kdežtonebezpečnou a nepravou cestou k nebi stoupá proti Bohu jen pýcha. Nemrod byludatným lovcem před Pánem, ačkoli spíše by se mělo překládat proti Pánu,neboť řecké slovo enantion je dvojznačné a znamená nejen před, ale i proti.Podobně se říká v jednom žalmu413, klanějme se před Pánem, ale v knize Jóbověčteme414, hněváš se proti Bohu. Nemrod byl pak nejen takový lovec, kterýzdolává zvířata, ale i takový, který zdolává lidi. On tedy vztyčoval se svýmlidem věž proti Bohu, a poněvadž ten, kdo vládne, rozkazuje pomocí jazyka,byla jeho pýcha potrestána tak, že když dával rozkazy člověku, který nechtělrozumět, jak má poslouchat Boha, tak nyní nemohl rozumět, jak má poslouchatčlověka. Tím bylo spiklenecké spojení přerušeno, a každý se stranil toho, komunerozuměl, a přidružoval se k tomu, jemuž rozuměl, a pro zmatení jazyků bylynárody rozděleny a rozptýlily se po světě, jak se to chtěl Bůh, jenž to učinilzpůsobem skrytým a pro nás nepochopitelným.

413 Srov. Ž 95,6414 Jb 15,13

XVI.5 Jak Pán sestoupil, aby zmátl jazyky stavitelů věžePán sestoupil, aby viděl město i věž, kterou vystavěli synové lidští, nikoli tedysynové Boží, nýbrž pozemská obec. Bůh se nehýbe s místa, neboť je vždycky avšude celý, avšak mluví se o jeho sestoupení, kdykoli činí něco na zemi, co jakozázračný skutek mimo obvyklý běh přírody ukazuje zvláštním způsobem na jehopřítomnost. A vidí-li něco, nedozvídá se o tom až v ten okamžik, neboť nikdynemůže o něčem nevědět, nýbrž o jeho vidění a poznání v čase se mluví, kdyžněco dává vidět a poznat. Bůh tedy dal to město i tu věž vidět, když ukázal, jakvelice se mu nelíbí.

(Výroky v 1. osobě množného čísla pak znamenají, že trojjediný Bůh činívšechno tak, že Otec činí všechno skrze Syna v Duchu svatém. Podle sv.Augustina může se tomu rozumět i tak, že Bůh sestoupil, protože sestoupili jehoandělé, ve kterých přebývá a skrze něž pracuje jako skrze svoje služebníky, kteříjsou Božími spolupracovníky.415)

XVI.6 Jak máme chápat řeč, kterou Bůh hovoří k andělůmI tehdy, když byl stvořen člověk, bylo možné slova416 „Učiňme člověka“vztahovat k andělům, protože neřekl „Učiním“, avšak poněvadž následuje „knašemu obrazu podle naší podoby“ a člověk nebyl stvořen k obrazu andělskémuani obraz andělů a obraz Boží není tentýž, jedině správné je vztahovat totomnožné číslo k nejsvětější Trojici, neboť následují ještě slova417 „A stvořil Bůhčlověka ke svému obrazu podle své podoby, k obrazu Božímu (podle podobyBoží) ho stvořil, muže a ženu je stvořil.“ Andělé nejsou sami sobě pravdou,nýbrž pohybují se k Pravdě jako ke zdroji života, aby to, co sami ze sebe nemají,přijali od ní. Přicházejí tedy k Bohu svatými hnutími, to znamená zbožnýmimyšlenkami, jimiž se Boha jakožto neproměnné Pravdy dotazují, a toto hnutí,jímž přicházejí, je u nich nepohnuté, neboť neodcházejí. Bůh nemluví k andělůmtak, jako my lidé mezi sebou nebo s Bohem či s anděly, anebo sami andělés námi či Bůh s námi jejich prostřednictvím, nýbrž svým nevýslovnýmzpůsobem, nám se to však označuje naším způsobem. Vyšší promluvou Božípřed jeho skutkem je nezměnitelný důvod toho skutku, který nemá znějící apomíjející hlas, nýbrž věčně trvající a časně působící moc. Tím hovoří kesvatým andělům, a jinak zase hovoří k nám, kteří jsme daleko za nimi. Akdykoli i my zachycujeme vnitřním sluchem něco z takové mluvy, blížíme seandělům. Buď neproměnná Pravda hovoří svým nevýslovným způsobemk mysli rozumného tvora sama od sebe, anebo hovoří skrze proměnlivého tvora

415 1K 3,9416 1M 1,26417 1M 1,27

duchovými představami k našemu duchu nebo hmotnými hlasy k našemuhmotnému sluchu.

XVI.7 Zda i na ostrovy od země nejvzdálenější se dostala zvířata všehodruhu z počtu těch, která byla zachráněna před potopou světa v aršeJak se dostala zvířata všeho druhu, o která lidé nepečují a která se udržují jenompářením, po potopě světa i na vzdálené ostrovy? Můžeme si myslet, že tamdoplavala, ale to platí jen u těch nejbližších ostrovů. Některé ostrovy jsou všakod souše tak velice vzdálené, že na ně by zřejmě žádné zvíře nemohlo doplavat.Je proto pravděpodobné, že je lidé přivezli s sebou, anebo mohli být na Božípříkaz či dovolení přeneseni od andělů.

XVI.8 Zda z potomstva Adamova nebo synů Noemových vzešly nějakézrůdné druhy lidíO takových vypravují pohanské dějiny, např. že někteří mají jediné okouprostřed čela, jiní zase mají postavu zvíci lokte, jimž Řekové říkají Pygmejovépodle pygmé = loket; a ještě jiní mají přirození obojího pohlaví a říká se jimandrogynové či hermafroditové. Avšak tomu není třeba věřit: a to, co je otakových zrůdných kmenech jako jsou Skiopodové418 nebo Kynokefalové419

napsáno, buď není vůbec pravda, anebo jestliže to je pravda, pak to nejsou lidénebo jsou to přece lidé pocházející od Adama. Jisté je, že kdekoli se narodíčlověk, jde o rozumného smrtelného živočicha, ať už má jakoukoli tělesnoupodobu či barvu, vymykající se naší běžné smyslové zkušenosti, a jakkoli silnoupřirozenost s jakoukoli vlastností. Nikdo z věřících nebude na pochybách, žepochází z jednoho prvostvořeného praotce. Neboť Stvořitelem všech je Bůh,který sám ví, kde a kdy má nebo měl co stvořit a z jakých podobných čirozličných části setkat krásu vesmíru. Víme, že se rodí lidé, kteří mají na rukou ina nohou více prstů než pět, ale tato odchylka je nepatrná a bylo by bláhové,kdyby si někdo snad myslel, že se Stvořitel v počtu lidských prstů spletl, jakobynevěděl, proč to udělal. Podobně i když se vyskytne větší odchylka: on ví, coučinil, a nikdo nemá právo jeho skutky hanět.

XVI.9 O tom, lze-li věřit, že na nižší části země, která leží proti našimsídlům, jsou protinožciProtinožci jsou lidé na protilehlé části země, kde slunce vychází, když u nászapadá, a říká se o nich, že mají chodila obrácena proti našim chodidlům, aletomu se nedá věřit. Jde o jakýsi úsudkový dohad: naše země se prý vznáší uvnitřnebeské klenby, a proto má zrovna jako svět místo nejnižší i střední, a tak druhá418 Bájný kmen lidí, kteří mají obě šlapky na jediném hnátu, v podkolení ho neohýbají a jsou úžasně rychlí; říká se jim Skiopodové, protože za horka leží naznak na zemi a chrání se stínem (skia) vlastních nohou (podes).419 Bájný kmen lidí, kteří mají psí hlavy (kynos kefalai) a štěkají.

polovina země, která je dole, nemůže být neobydlena. Nepřihlížejí k tomu, že ikdyby se věřilo nebo dokázalo, že svět má podobu oblou či kulatou, ještě z tohoneplyne, že země není na té straně také pokryta vodou, a i kdyby byla suchá,není proto hned nutné, aby tam byli lidé, kteří by plavbou zdolali nesmírnýoceán a dostali se z této strany na onu stranu a usídlili se tam. Údaje Písmasvatého o minulosti je hodné důvěry a na žádný způsob, protože jeho předpovědise plní. Mezi národy, které se rozptýlily z jednoho lidu a rozdělily se na 72kmenů a jazyků, nalézejme Boží obec, putující po světě, která se zachránilav arše Noemově a zachovala se v synech Noemových.

XVI.10 O potomstvu Semovu, ve kterém pokračuje posloupnost obce Boží,táhnoucí se od AdamaJako před potopou nám ukazoval obec Boží rodokmen Setův, tak po potopě námji ukazuje rodokmen Semův. Písmo svaté uvádí počet let, kdy kdo zplodil syna ajak dlouho žil. Semovi byly 102 roky, když zplodil Arfaxáda; Arfaxádovi bylo135 let, když zplodil Saleho; Salemu bylo 130 let, když zplodil Hebera;Heberovi bylo 134 let, když zplodil Falega, za jehož dnů byla země rozdělena;Falegovi bylo 130 let, když zplodil Reúa; Reúovi bylo 132 let, když zplodilSarúga; Sarúgovi bylo 130 let, když zplodil Náchora; Náchorovi bylo 79 let,když zplodil Thareho; Tharemu bylo 70 let, když zplodil Abrahama. Víme-li, vekterém roce kdo zplodil syna, můžeme spočítat roky od konce potopy až poAbrahama: výsledek činí 942 let podle překladu sedmdesáti. Zato v hebrejskýchrukopisech to dělá méně let, což nedovedou vysvětlit vůbec nebo jen velicetěžko. Ještě před stavbou města a věže trvala nejen pravá zbožnost v obci Boží,ale už předtím byla skryta a trvala bezbožnost, která se stala časem zjevnou azcela převládla za dnů Nemroda, mocného lovce proti Bohu. Ačkoli všichnisešli s cesty a nekonali dobro420, přesto Bůh hledal, kdo je rozumný a hledá jehovůli421, přesto i tehdy tady byl Boží lid.

XVI.11 O tom, že původně lidé užívali toho jazyka, který byl později podle jména Heberova nazván hebrejským; a o tom, v čím rodě zůstal, když nastala rozličnost jazykůJako tehdy, když všichni měli jediný jazyk, nechyběli proto synové zkázy; stejněani tehdy, když lid byl rozdělen za pýchu a bezbožnost v různé národy různýchjazyků, nescházel tady pokorný a zbožný dům Heberův, ve kterém zůstal jazyk,dříve společný všem, jehož se trest Boží nedotkl a který bylo třeba odlišitvlastním jménem hebrejský od ostatních jazyků až později. Jako Heber daljméno svému synu Falegovi, znamenající rozdělení, tak dal jméno i tomuto

420 Ž 14,4; 53,4421 Ž 14,3; 53,3

jazyku. Tento jazyk se udržel jedině v lidu Božím jako by v posvátnéposloupnosti, nebyl předán všem potomkům Heberovým ani Abrahamovým.

XVI.12 O časovém mezníku v Abrahamovi, od něhož se spřádá nová řadaposvátné posloupnostiPo praotci Abrahamovi začíná být věhlas obce Boží patrnější a u něho čtemejasnější božská zaslíbení, která se nyní naplňují v Kristu. Abraham se narodilv Chaldejském Uru. Tato země patřila k assyrskému království. Tehdy uChaldejců bujely bezbožné pověry, podobně jako tomu bylo u jiných národů, adům Abrahamova otce Thareho byl jediným, kde se zachovala úcta k jedinémupravému Bohu a také hebrejský jazyk, ačkoli pohanská nákaza zasáhla iThareho422, podobně jako tomu bylo u lidu Božího v Egyptě. Ostatníz potomstva Heberova postupně přecházeli v jiné jazyky a v jiné národy.

XVI.13 Co asi způsobilo, že při Thareově stěhování z Chaldeje doMezopotámie není žádná zmínka o jeho synu NáchoroviVypravuje se v Písmu svatém, že Thare s rodinou opustil Chaldeu, přišel doMezopotámie a usadil se v Chárranu: „ I vzal Thare svého syna Abrama a svéhovnuka Lota, syna Háranova, a svou snachu Sáraj, ženu svého syna Abrama, avyvedl je z Chaldejského Uru, aby se odebrali do země Kenaán; i přišli až doChárranu a tam se usadili.“423 Mlčí se však o jeho synu Náchorovi, jehožmanželkou byla Melcha, jako by ho s sebou nevzal, ale později, když Abrahamposlal svého služebníka Elíezera pro manželku svému synu Izákovi, vycházínajevo424, že Náchor se usadil v Mezopotámii. Proč se tedy Písmo svaté o němnezmiňuje, ačkoli říká, že s Abrahamem šli jeho manželka Sáraj, jeho otecThare a jeho synovec Lot? Zajisté proto, že Náchor odpadl od otcovy i bratrovyvíry a chytil se chaldejské pověry. Ostatně čteme v knize Judit425, že Tharehodům byl od Chaldejců pronásledován pro víry v jediného pravého Boha, což byltaké důvod, proč odešli do Chárranu.

XVI.14 O věku Thareho, který naplnil čas svého života v Chárranu

422 Srov. Joz 24,2423 1M 11,31424 Srov. 1M 24,10425 Jdt 5,5nn.

Thare zemřel v Chárranu ve věku 205 let.426 Podle jiných zpráv zemřel již vevěku 145 let, což by znamenalo, že Abraham opustil Chárran až po otcověsmrti427. Řada od Adama k Noemovi a odtud až po Abrahama neuvádí nikohobez údaje let jeho života.

XVI.15 O době Abrahamova odchodu, když na Boží příkaz vyšelz ChárranuPo zmínce o Thareho smrti čteme v Písmu svatém, že Abraham na Boží příkazvyšel z Chárranu428, což nemůže být pravdivý údaj, kdyby se Thare dožil 205 let,a proto správnější je údaj, že se dožil jen 145 let. Jinak by se Písmo svatévracelo k tomu, co už opustilo, jako je tomu v případě, když vypočítáváNoemovy vnuky a pak říká, že celá země mluvila jedním jazykem a stejnýmislovy429, a tak se vyprávění vrátilo k tomu, co už přešlo.

XVI.16 O pořadí a vlastnosti Božích zaslíbení, která byla dána AbrahamoviPrvní zaslíbení dané od Boha Abrahamovi zní takto430: „Vyjdi ze své země a zesvého příbuzenstva i z domu svého otce a pojď do země, kterou ti ukáži. Učinímz tebe veliký národ a požehnám ti a učiním velikým tvé jméno i budešpožehnaný. Žehnat budu těm, kdo žehnat budou tobě, a zlořečit budu těm, kdozlořečit budou tobě; a v tobě budou požehnána všechna pokolení země.“ Prvníčást (jdi do země, kterou ti ukáži, a učiním z tebe veliký národ) slibujeAbrahamovým potomkům, že obdrží zemi Kenaán; druhá část (v tobě budoupožehnána všechna pokolení země) je vzácnější a duchovní a týká se všechnárodů, které budou kráčet ve stopách jeho víry. Tehdy Abrahamovi bylo 75 let,když vyšel z Chárranu.431 Písmo svaté neuvádí obsah zjevení, který byl dánAbrahamovi ještě v Chaldejském Uru, i když je jisté, že se mu Bůh zjevil užtam, „ještě než se usadil v Chárranu“432. Eusebius ve své kronice počítá roky odtohoto zaslíbení a dovozuje, že z Egypta se vyšlo po 430 letech, když byl dánZákon Mojžíšův, jak to připomíná apoštol Pavel.433

XVI.17 O třech vynikajících pohanských říších, z nichž jedna, assyrská, obzvláště vynikala už za Abrahamova narozeníV téže době existovaly tři vynikající pohanské říše, ve kterých se pod vládoupadlých andělů obzvláště rozvíjela obec synů země, žijících po lidsku: totiž

426 Srov. 1M 11,32427 Srov. Sk 7,4428 Srov. 1M 12,1429 Srov. 1M 11,1430 1M 12,1-3431 1M 12,4432 Sk 6,2433 Ga 3,17

sikyonská434 v Evropě, egyptská v Africe a assyrská v Asii. Nejmocnější z nichbyla říše assyrská, neboť král Ninus, syn Belův, jí podrobil všechny asijskénárody kromě Indie. Panoval v Babylóně po smrti svého otce Bela, který tampanoval jako první po dobu 65 let. Ninus vládl 52 let a na trůně seděl již 43 let,když se narodil Abraham; to bylo asi v roce 1200 před založením Říma, jakéhosito druhého Babylónu na západě. Asií se nemyslí jedna kolonie ve větší Asii, toje menší či malá Asie, nýbrž celá Asie jako světadíl, jeden ze tří: Asie, Evropy aAfriky. Polovinu světa zaujímají Evropa a Afrika na západě, druhou polovinuAsie sama na východě. Evropa sahá od severu k západu, Afrika od západu k jihua Asie od jihu přes východ k severu.

XVI.18 O druhé Boží předpovědi Abrahamovi, ve které se jemu a jehopotomstvu slibuje země KenaánKdyž tedy Abraham vyšel z Chárranu ve věku 75 let po smrti svého otceThareho ve věku 145 let, ubíral se do země Kenaán se svou manželkou Sárají ase svým synovcem Lotem. U Sichemu se mu zjevil Bůh a řekl mu: „Tuto zemidám tvému potomstvu.“435 Zde není řeč o potomstvu, ve kterém se stal otcemvšech národů, nýbrž jen o potomstvu, ve kterém se stal otcem celého národaIzraele, neboť toto potomstvo zemi Kenaán ovládlo.

XVI.19 Jak Bůh v Egyptě uchránil čistotu Sáry, o které Abraham řekl, že tonení jeho žena, nýbrž sestraKdyž byl Abraham v době hladu nucen jít do Egypta436, řekl tam o své žen, že jeto jeho sestra, aniž by lhal. Sára byla totiž nejen jeho ženou, ale i jeho polovičnísestrou. O manželství s ní Abraham pomlčel, avšak nezapřel je, a tak přenechalochranu manželčiny cti Bohu a jako člověk se chránil lidských nástrah. Kdybyse totiž byl nechránil, jak jen mohl, spíše by Boha pokoušel než v něho doufal.Nakonec se stalo, co Abraham od Boha očekával, neboť faraón si ji vzal zaženu, ale byl zasažen těžkými ranami, takže ji vrátil manželovi. Nebylaposkvrněna cizím chtíčem, protože ty těžké rány v tom faraónovi zabránily.

XVI.20 O rozchodu Lota s Abrahamem, na kterém se po dobrém dohodliA když se Abraham vrátil z Egypta na místo, odkud byl přišel, odešel od něhojeho synovec Lot do sodomské země, a to po dobrém.437 Zbohatli totiž a mělimnoho pastýřů, kteří se navzájem nesnášeli, a proto předešli svárům mezi svými

434 Sikyón je starořecké město na severu Peloponnésu. Prvním králem tohoto městského státu podle údajův Illiadě byl Adrastos. Sikyón zde asi zastupuje všechny řecké státy. Po zničení Korinthu Římany v r. 146 př.Kr.jeho význam poněkud vzrostl. (Korinth byl obnoven až v r. 44 př.Kr. jako římská kolonie pod názvem ColoniaLaus Julia Corinthiensis).435 1M 12,7436 Srov. 1M 12,10nn.437 Srov. 1M 13,5-12

čeleděmi, aby z toho nevznikl nějaký spor i mezi nimi. Při pokojném narovnání,když se má rozdělit něco z pozemských statků, starší dělí a mladší si vybere.

XVI.21 O třetím zaslíbení Božím, ve kterém se Abrahamovi a jehopotomstvu na věky připovídá zaslíbená země KenaánKdyž se tedy Abraham a Lot rozešli a usídlili se každý jinde, dostalo seAbrahamovi v zemi Kenaán třetího božského zaslíbení438: „Pozvedni své oči apohleď s místa, na němž nyní jsi, na sever a na jih, na východ a na západ.Všechnu tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až na věky. Aučiním, že tvého potomstva bude jako prachu země; může-li kdo z lidí sečístprach země, pak bude moci také spočítat tvé potomstvo. Vstaň a projdi tuto zemina délku i na šířku, neboť hodlám ti ji dát.“ I zde je obsaženo zaslíbení, kteréAbrahama učinilo otcem národů, a sice ve slovech, že jeho potomstva bude jakoprachu země. Jde o hyperbolu, která spočívá v tom, že věc vyslovená mámnohem větší rozsah než věc naznačená. Vždyť počet písečných zrnek jenesrovnatelně větší, než jaký může být počet všech lidí od Adama až do koncesvěta, tím spíše než počet Abrahamových potomků nejen z národa izraelského,ale i z následovníků jeho víry. Je-li s množstvím zemského písku, pro člověkanesčíslným, srovnáván počet jeho tělesných synů, jimiž jsou Izraelité, tím spíšepočet jeho synů duchovních, jimiž jsou křesťané, a tak se dá tomu rozumět tak,že tu bylo zaslíbeno obojí potomstvo.

XVI.22 Jak Abraham zvítězil nad nepřáteli Sodomských, přičemž osvobodil ze zajetí Lota a kněz Melchisedech mu dobrořečilPo třetím zaslíbení Abraham přesídlil na jiné místo téže země, a to vedledoubravy Mambre, jež byla v Hebronu. A když čtyři králové vedli válku protipěti a sodomský král byl poražen, zajali Abrahamova synovce Lota s jehorodinou a pobrali jeho majetek. Abraham proto vytáhl do boje se svými 318služebníky, pronásledoval nájezdníky a porazil je, a tak Lota osvobodil. Z kořistisi nechtěl vzít nic a ponechal ji sodomskému králi, který mu ji nabídl. Ale dostalpožehnání od Melchisedecha, jenž byl knězem Boha Nejvyššího a u něhož sevyskytuje nekrvavá oběť chleba a vína; mnoho významného je o něm napsánov listě Židům, neboť knězem na věky podle řádu Melchisedechova je Kristus439.Není knězem podle řádu Áronova, který měl být zrušen v záři těch věcí, jež bylynastíněny náznaky.

438 1M 13,14-17439 Ž 110,4

XVI.23 O slibu Páně Abrahamovi, že jeho potomstvo bude rozmnoženo napočet hvězd; a věře tomu byl ospravedlněn, maje ještě předkožkuTehdy promluvil Bůh ve vidění k Abrahamovi a zaslíbil mu ochranu a hojnou

odměnu440: „Neboj se, Abrame, já jsem ochráncem tvým a odměna tvoje (bude) přehojná.“ Bezdětný Abraham seobával, že jeho dědicem se stane Elíezer z Damašku, syn správce jeho domu, aBůh mu ihned zaslíbil dědice a dodal, že jeho potomstva bude jako nebeskýchhvězd. To ukazuje spíše na potomstvo povýšené do nebeské blaženosti, neboť cojsou nebeské hvězdy proti pozemskému prachu? Nemůžeme je sečíst, ba aninemůžeme je všechny vidět. Zde stojí i věta, na kterou upozorňuje apoštolPavel441: „Abram Bohu uvěřil a bylo mu to přičteno ke spravedlnosti.“ VěřícímuAbrahamovi byla víra připočtena ke spravedlnosti, když ještě nebyl obřezán, abyse obřezaní nechlubili a nebránili neobřezaným národům v přístupu k víře.

XVI.24 O významu oběti, kterou Abraham podle příkazu Božího přinesl, když byl požádal o poučení o tom, čemu uvěřilKdyž se Abraham zeptal Boha, podle čeho pozná, že bude dědicem kenaánskézemě,442 Bůh mu řekl443: „Vezmi pro mne tříletou krávu, tříletou kozu, tříletéhoberana, hrdličku a holubici.“ Abraham to všechno pro něho vzal, rozpůlil to apoložil jednotlivé poloviny na dvě strany proti sobě, ptáky však nerozpůlil.444 Namrtvá těla se slétali ptáci a Abraham je zaháněl.445 Před západem slunce naAbrahama padl děs a mrákota446 a tehdy mu Bůh řekl447: „Věz předem, žepotomstvo hostem bude v cizí zemi, bude porobeno a utiskováno čtyři sta roků.Ale já budu soudit národ, kterému budou sloužit, načež vytáhnou s velikýmjměním. Ty však se odebereš v pokoji k otcům svým a pochován budeš uvysokém stáří. Ve čtvrtém koleně se sem (potomci tvoji) navrátí; neboť dosudnejsou nepravosti Amorrhejských dovršeny.“ Po západu slunce se objevilakouřící výheň a ohnivé plameny, které prošly středem těch polovin.448 Toho dneBůh uzavřel s Abrahamem smlouvu449: „Potomstvu tvému dám tuto zemi odEgyptského potoka až po veletok Eufrat, zemi Kinejských a Kenezejských,Kedmonejských, Hetejských, Ferezejských, Rafaovců, Amorrhejských,Kananejských, Gergesejských a Jebusanů.“ To všechno se stalo proto, aby440 1M 15,1441 1M 15,6; Ř 4,22442 Srov. 1M 15,7-8443 1M 15,9444 1M 15,10445 1M 15,11446 1M 15,12447 1M 15,13-16448 Srov. 1M 15,17449 1M 15,18-21

Abrahamovi bylo přidáno ve vidění nějaké podobenství na potvrzení Božíhozaslíbení. Kráva snad znamenala lid, nesoucí jho zákona; koza tentýž lid, kterýzhřeší; beran zase tentýž lid, který bude kralovat. Ta zvířata byla tříletá, aby senaznačilo trojí období: od Adama po Noema, od Noema po Abrahama akonečně od Abrahama po Davida jakožto dětství, mládí a zralý věk lidu Božího.Přidání hrdličky a holubice, nevinných a prostých ptáků, naznačovalo duchovnílidi v něm, protože tělesní lidé jsou rozdělení, kdežto duchovní nejsou, a sicebez ohledu na to, zda se buď straní světského ruchu jako hrdličky, anebo v němžijí jako holubice. Ptáci, slétající se na mrtvá těla, znamenají zlé duchy, hledajícív rozdělení světských lidí kořist pro sebe. Abraham, který u těch mrtvých tělseděl a zaháněl ptáky, značí vytrvalost pravých věřících až do konce i mezi těmiroztržkami tělesných lidí, zvláště pak za vlády Antikristovy. Děs a mrákota předzápadem slunce je předobrazem konce časů, kdy věřící budou mít velký strach aprožijí velké soužení.450 Čtyři sta let poroby je uvedeno zaokrouhleně místo čtyřset třiceti let.451 Oheň po západu slunce varuje, neboť tělesní lidé budouv poslední den na konci časů tohoto světa souzeni ohněm. Egyptskýmpotokem452 se nemyslí Nil (veliká řeka egyptská), nýbrž potok (malá řekaegyptská), který dělí Egypt od Palestiny a u kterého leží osada Rhinokorura453.

XVI.25 O Sářině služce Hagaře, kterou Sára dala Abrahamovi za ženinuOdtud začíná doba Abrahamových synů, jednoho ze služky Hagary a druhého zesvobodné Sáry. Vinu za tuto ženinu nesmíme uvalovat na Abrahama, použil jítotiž ke zplození potomka, nikoli k ukojení chtíče, a nestalo se tak proti vůlimanželky, nýbrž spíše podle jejího přání, jak praví apoštol454, že muž nemá mocnad svým tělem, nýbrž jeho manželka. Neplodná manželka chtěla porodit synaz plodné služebnice, když byla neplodná a nemohla rodit sama, a taknesledovala hříšný svod, nýbrž přirozený plod. Když pak Hagar svou neplodnoupaní pohrdala a Sára to přičítala ve své ženské podezíravosti spíše svémumanželovi, Abraham dal najevo, že nebyl služebným milencem, nýbržsvobodným ploditelem, neboť přijal Hagaru, aniž po ní toužil, ležel s ní, až k nípřilnul, zplodil z ní syna, aniž si ji zamiloval, a tak zachoval čistotu svéhomanželství se Sárou; řekl455 totiž Sáře, že její služebnice zůstává v její moci, aby450 Srov. Mt 24,21451 Srov. Ga 3,17452 Srov. Iz 27,12453 Též Rhinocolura; dnešní El-Aríš (hebrejsky Sukkot), egyptské město asi se 130 tis. obyvatel454 1K 7,4455 1M 16,6

s ní tedy naložila, jak bude chtít. Jak mužně zacházel Abraham se ženami:s manželkou laskavě, se služebnicí poslušně, ale ani s jednou neslušně!

XVI.26 O Boží přípovědi Abrahamovi, v níž mu slibuje v stáří synaz neplodné Sáry, činí z něho otce národů a jistotu slibu zpečeťuje mystériem obřízkyPotom Hagar porodila Izmaela, v němž Abraham viděl splnění Božího slibu ajehož chtěl přijmout za vlastního, ale Bůh mu řekl456: „Nebude on tvýmdědicem, nýbrž toho budeš mít dědicem, který vzejde z tvého lůna.“ Aby si tedyAbraham nemyslel, že zaslíbeným synem bude syn služebnice, zjevil se mu Bůhznovu, když Abrahamovi již bylo 99 let a slíbil mu vlastního syna Izáka, kterýse narodí z jeho neplodné manželky Sáry. Proto je Izák zaslíbený synz vyhaslého starce a neplodné stařeny, aby tím jasněji vynikla milost Boží, kteráse týká všech, synů i služebníků, jak to Bůh zpečetil nařízením obřízky. Vždyťco jiného znamená obřízka než obnovení přirozenosti a zbavení staroby? A coznamená osmý den jiného než Krista, který vstal z mrtvých po uplynutí týdne, toje prvního dne po sobotě? I jména rodičů se mění, Abram na Abrahama a Sárajna Sáru, všechno je nové. I ve staré smlouvě se již rýsuje nová, než co jiného jestarý zákon než skrytý nový? A čím jiným je nový než oslabením starého?Abrahamův smích je jásotem radosti, nikoli posměchem nedůvěry, a jehonevyřčená myšlenka, že se jemu ve stu letech narodí syn a jeho devadesátiletámanželka porodí, není projevem pochybnosti, ale podivení.

XVI.27 O tom, že duše chlapce hyne, není-li osmého dne obřezán, protožeporušil Boží smlouvuJak se má rozumět Božím slovům457: „Každý, kdo je mužského rodu, jehožpředkožky maso nebude obřezáno, bude ze svého lidu vyobcován, poněvadžsmlouvu moji porušil,“ není-li naprosto vinou dítěte, kdyby jeho předkovéporušili zákon Boží a jeho obřízku zanedbali? I děti porušily zákon Boží, nestalose tak sice v jejich vlastním životě, ale vzhledem ke společnému původu lidstvav tom jednotlivci, Adamovi, v němž zhřešili všichni a v něm umírají všichni.458

Proto Bůh pokládá za přestupníky zákon všechny lidi.459 Pravá víra učí, že i dětise rodí jako hříšníci, ne z vlastní viny, ale pro svůj původ, neboť v Adamovi sevšemi i sami zhřešili, a vyznává, že i děti potřebují milost odpuštění hříchů.Obřízka byla znamením znovuzrození, a poněvadž narození dítěte je právemzahubí pro dědičný hřích, neosvobodí-li je znovuzrození, je třeba obřízkupokládat za součást smlouvy Boží, jejímž nevykonáním by došlo k porušení tétosmlouvy ne sice od dítěte, ale na dítěti. Duše neobřezaného chlapce by pak

456 1M 15,4457 1M 17,14458 Srov. Ř 5,12; 1M 2,17; Sír 14,18459 Srov. Ž 119,119

spravedlivě zahynula, protože je zatížena dědičným hříchem, aniž by takovýchlapec sám na sobě něco zanedbal.

XVI.28 O pozměnění jmen Abrahama a Sáry, kteří nemohouce plodit pro neplodnost jedné a pro stáří obou, obdrželi dar plodnostiAbrahamovo jméno bylo změněno proto, že Bůh jej učinil otcem mnoha národů.Abraham byl starý, Sára byla neplodná a stará, a přece vírou460 obdržela moc,aby otěhotněla a porodila. Podobně vírou461 dosáhl Abraham plodnosti, třebažejeho tělo už bylo po některých stránkách odumřelé, takže by nemohl ploditz každé ženy, které by ještě zbývala nějaká doba plodnosti, jako mohl po Sářiněsmrti z Cetury, u níž ještě nalezl kvetoucí mládí. Někteří však říkají, že z Ceturymohl plodit jen proto, že mu i po manželčině smrti zůstal zázračný dar plodnostiod Boha, ale my se přidržujeme mínění výše uvedeného.

XVI.29 O třech mužích nebo andělích, ve kterých se u doubravy Mambrezjevil Hospodin AbrahamoviNěkteří říkají, že tři mužové, kteří se zjevili Abrahamovi u doubravy Mambre,byli andělé462 a někteří ještě říkají, že jedním z nich byl Kristus, viditelný i předsvým vtělením. Božská moc, která je neviditelná, netělesná a neproměnnápodstata, se může bez nejmenší vlastní změny zjevit i smrtelným zrakům, nesice skrze to, čím je, ale pomocí něčeho, co jí je poddáno. A co jí vlastně nenípoddáno? Ačkoli byli tři, Abraham mluvil v jednotném čísle k Pánu. A ty dva,kteří odešli do Sodomy, oslovoval také Lot jako Pána v jednotném čísle, kdyžpoznal, kdo to je. Proto je mnohem pravděpodobnější, že Abraham poznávalPána ve třech mužích a Lot ve dvou mužích. Ačkoli jim posloužili jakožtosmrtelníkům, kteří potřebují lidské zotavení, ve skutečnosti měli v sobě něco,čím se i jako lidé vyznačovali natolik odlišně, že jejich hostitelé nemohlipochybovat, že je v nich Pán, a proto oslovovali v jednotném čísle Pána. Takéskrze tyto tři muže se Abrahamovi dostalo zaslíbení syna ze Sáry, i zde byly sicevelice stručně, ale úplně zaslíbeny dvě věci: podle těla národ Izraelitů a podlevíry všechny národy věřících.

XVI.30 Jak byl Lot zachráněn ze Sodomy a jak byli oni zahubeni ohněms nebe; a jak Abimelechův chtíč nemohl uškodit čistotě SářiněKdyž byl po tomto zaslíbení Lot zachráněn ze Sodomy, celá ta oblastbezbožného města byla obrácena v popel přívalem ohnivého deště s nebe. Tentotrest byl obrazem budoucího soudu Božího. Chráněnci andělů se nesměli ohlížetza sebe, protože duch se nesmí vracet ke starému způsobu života, jehož se460 Srov. Žd 11,11461 Srov. Ř 4,18-21462 Srov. Žd 13,2

zprošťuje znovuzrozením z milosti, chce-li ujít poslednímu soudu. Lotova ženase ohlédla zpět a proměnila se v solný sloup jako varovný příklad pro ty, kdověří. Abraham v Geraru u krále toho města Abimelecha učinil totéž, cov Egyptě, ale manželka Sára, jež byla jeho sestrou po otci, ale ne po matce,463

mu byla vrácena stejně nedotčena jako v Egyptě. Byla i ve svém věku takkrásná, že mohla vzbudit lásku.

XVI.31 Jak se podle zaslíbení narodil Izák, který byl pojmenován posmíchu obou rodičůPotom se narodil Abrahamovi ze Sáry syn, jemuž dal jméno Izák, což sepřekládá jako Smích. Smál se totiž otec Abraham v radosti s úžasem, když mubyl zaslíben, a smála se i matka Sára v radosti s pochybnostmi, když bylzaslíben znovu ústy těch tří mužů, ačkoli později na výtku Boží, že ten radostnýsmích nebyl naplněn vírou, byla ve víře utvrzena. Podle toho tedy dostal chlapecjméno. Ten smích neznamenal potupný výsměch, nýbrž radostnou oslavu.464

Zanedlouho potom byla nevolnice se svým synem vyhnána z domu, a to podleapoštola značí dva zákony, Starý i Nový, ve kterém je Sára předobrazemnebeského Jeruzaléma, tj. obce Boží.

XVI.32 O Abrahamově poslušnosti a víře, ve které se osvědčil, jsa ochotenobětovat svého syna, a o smrti SářiněAbraham podstoupil zkoušku od Boha, zda je ochoten obětovat svéhomilovaného syna Izáka, aby se osvědčila Abrahamova zbožná poslušnost, ježměla vstoupit ve známost pro všechny budoucí věky. Nemáme si stýskat přikaždém pokušení, spíše se máme radovat nad takovým, které umožňujeosvědčení. Lidský duch zpravidla nemůže poznat sám sebe jinak, než podrobí-lisvoje síly výslechu v pokušení, neodpovídaje slovem, ale skutkem. Pozná-liv tom Boží dar, pak je zbožný, pak je utvrzen pevnou milostí a nevypíná seprázdnou hrdostí. Abraham by si byl jistě nikdy nemyslel, že Bůh má zalíbenív lidských obětech, avšak božského příkazu je třeba uposlechnout, nikoli o němvyjednávat; ale přesto si Abraham zaslouží chválu za svou víru, že jehoobětovaný bezdětný syn ihned vstane z mrtvých, protože platilo Boží zaslíbení apodle něho465 z Izáka mělo pocházet jeho potomstvo. Abraham tedy věrněuchovával v paměti toto Boží zaslíbení a věděl, že se má splnit skrze toho, kohoBůh přikázal zabít, ale nepochyboval o tom, že ten, kdo bude darován předobětování, může být po obětování vrácen, i kdyby byl zabit při obětování.466 Stalse tak předobrazem Boha Otce, který také neváhal obětovat svého

463 Srov. 1M 20,12464 Srov. 1M 21,6465 Srov. Ř 9,7-8466 Srov. Žd 11,17-19

jednorozeného Syna.467 Proto si také Izák sám nesl dříví k oběti, tak jako Pánsvůj kříž. Otcova rána však byla zadržena, Izákova oběť byla nahrazena obětíberana, který vězel za rohy v trní, což bylo předobrazem trnové koruny Páně.Slova „nyní vím“468 znamenají „nyní jsem dal vědět“, protože nebylo možné, žeby to Bůh ještě nevěděl; stejně tak název hory „Pán viděl“ a slova „na hoře Pánviděl“ znamenají „Pán se zjevil“ a „na hoře se Pán zjevil“, tedy „dal se vidět“.Boží přísahou pak bylo potvrzeno zaslíbení o povolání národů v potomstvuAbrahamově po oběti, která znamenala Krista. Přísaha pravdomluvného Boha jepotvrzením slib a výčitkou nevěřícím. Nato zemřela Sára ve věku 127 let469 atehdy Abraham koupil pozemek, aby měl manželku kde pohřbít470, neboť dosudneměl v majetku ani kousek země.471

XVI.33 O Rebece, vnučce Náchorově, kterou si vzal Izák za manželkuPotom si vzal Izák za manželku Rebeku, vnučku svého strýce. Jemu bylo 40 let,jeho otci Abrahamovi 140 let a od smrti jeho matky Sáry uplynuly 3 roky. Abysi ji mohl vzít, poslal jeho otec Abraham správce svého domu pro ni doMezopotámie. Ten musel přísahat, že nevezme pro Izáka manželkuz kenaánských dcer, a přitom položil ruku pod Abrahamova bedra,472 aby senaznačilo, že Pán nebe a země přijde na svět v těle, které bude pocházet z těchtobeder.

XVI.34 Co máme vyrozumět z toho, že po Sářině smrti si Abraham vzal zaženu CeturuProč si vzal Abraham po Sářině smrti Ceturu. Jistě se tak nestalo proto, že bybyl nezdrženlivý nebo že by chtěl zplodit další děti, když se mu dostalo Božíhozaslíbení, že Izákovi synové se rozmnoží jako nebeské hvězdy a jako zemskýpísek. Hagar i Cetura byly vedlejšími manželkami, jejich synům dal Abrahamdary a poslal je pryč od svého syna a dědice Izáka ještě za svého života.473

Synové vedlejších manželek mají jakési dary, ale nedocházejí zaslíbenéhokrálovství, ani bludaři, ani tělesní Židé, protože kromě Izáka není žádnéhodědice. Hagar i Cetura se svými syny znamenají tělesné lidi, kteří nepříslušejík Novému zákonu.474 Také bylo ukázáno, že nové manželství, uzavřené pomanželčině smrti, není hříchem. Abraham zemřel ve věku 175 let, takže svéhosyna Izáka, jehož zplodil jako stoletý, opustil jako pětasedmdesátiletého.

467 Srov. Ř 8,32468 1M 22,12469 Srov. 1M 23,1470 Srov. 1M 23,20471 Srov. Sk 7,4-5472 Srov. 1M 24,2473 Srov. 1M 25,5474 Srov. Ř 9,7

XVI.35 Jakou odpověď dal Bůh o blížencích, když byli ještě zavřeni v lůněsvé matky RebekyIzák prosil Boha, aby jeho neplodná manželka porodila, a Bůh jeho přání splnil.Blíženci v lůně spolu zápasili, Rebeka proto trpěla bolestmi a šla se na tu věcdotázat Boha a dostalo se jí odpovědi475, že z jejího lůna vzejdou dva národy,jeden přemůže druhý a starší bude sloužit mladšímu. V tom spatřuje apoštolPavel důkaz milosti, že ještě než se narodili a než učinili něco zlého nebodobrého, bez jakýchkoli zásluh byl mladší vyvolen a starší zavržen, ačkoli oba sibyli rovni, pokud jde o dědičný hřích, který již měli oba, i pokud jde o hříchosobní, který ještě neměl ani jeden. Slovům o tom, že starší bude sloužitmladšímu, se rozumí téměř u všech v tom smyslu, že starší židovský lid budesloužit mladšímu lidu křesťanskému; anebo u některých v tom smyslu, že staršíEzau neboli Edóm představuje lid Idumejských, kteří později budou přemoženiod Izraelitů a budou jim poddáni.

XVI.36 O předpovědi a požehnání, které Izák obdržel nejinak než jeho otec,jsa milován pro své zásluhyTaké Izák obdržel proroctví476, jaké byl několikrát obdržel jeho věrný a poslušnýotec. Izák neměl druhou manželku ani vedlejší manželku, a byl spokojen sedvěma potomky, blíženci, a bál se nebezpečí pro manželčinu krásu, a proto i onji vydával za sestru a zamlčel, že je jeho ženou. Je třeba se naučit, abychomnesrovnávali navzájem lidi podle jednotlivých ctností, ale abychom v každémjednotlivci uvážili všechno. Je totiž možné, že někdo má ve svém mravnímživotě něco, čím předčí druhého, a přitom tato věc je mnohem hodnotnější nežto, v čem je za druhým pozadu. A tudíž podle zdravého rozumu, ačkolizdrženlivost má přednost před manželstvím, přece je ženatý věřící člověk na tomlépe než zdrženlivý nevěřící. Oba mohou být dobří, ale i tak je ženatý, který věřív Boha a poslouchá ho, lepší než zdrženlivý, který má menší víru a menšíposlušnost. Jsou-li si v ostatních vlastnostech rovni, kdo by váhal dát přednosttomu zdrženlivému před tím ženatým?

XVI.37 O tom, co mysticky znamenají Ezau a JakubOba Izákovi synové, Ezau a Jakub, dorůstají společně, ale prvenství staršíhopřešlo na mladšího na základě vzájemné dohody, protože starší nezřízenězatoužil po čočce, kterou si mladší připravil k jídlu, a prodal za ni mladšímubratru pod přísahou svoje prvorozenství.477 Izák stárne a jeho zrak slábne, chcepožehnat staršímu synu a místo něho požehná nevědomky mladšímu, který semísto svého chlupatého staršího bratra vloudil pod otcovy ruce, když se byl

475 Srov. 1M 25,23476 Srov. 1M 26,24477 Srov. 1M 25,29-34

obalil kozlečími kožkami, jako by nesl cizí hříchy.478 Tato Jakubova lest nebylaneřestným podvodem a mysticky naznačovala velikou věc, neboť Ezau bylobratný lovec a divoký člověk, kdežto Jakub byl člověkem prostým a sídlícímpokojně ve stanech.479 Někteří překládali slovo prostý slovem bezelstný nebobezúhonný nebo bez přetvářky480, tato lest prostého člověka je hlubokýmtajemstvím pravdy. Podobně Jakubovo požehnání481, které obdržel od svého otceIzáka, je předpovědí Krista ve všech národech, neboť vůní jeho jména se naplnísvět jako pole, nebeská rosa jeho slov zavlaží národy, jež budou přijímat jehoTělo a Krev pod způsobou chleba a vína, jemu se budou národy klanět, on budePánem svého bratra, tj. židovského lidu, jemu se budou klanět všichni synovéAbrahamovi podle víry, jeho bratří, neboť i Kristus je synem Abrahamovýmpodle těla; a kdo jemu bude zlořečit, bude zlořečen; a kdo jemu bude žehnat,bude požehnán. Když se pak starší Ezau dožadoval svého požehnání, zděšenýIzák poznal, že požehnal mladšímu místo staršímu, a přece si nestěžuje, že byloklamán, ba svoje požehnání ještě potvrdil,482 protože to byla vůle Boží. Tatoudálost byla prorocká, nevyšla totiž od lidí, ale stala se řízením Božím!

XVI.38 Jak byl Jakub poslán do Mezopotámie pro manželku a jaké viděníve spánku měl na cestě; a jak měl čtyři ženy, ačkoli chtěl manželku jedinouJakuba poslali rodiče do Mezopotámie, aby se tam oženil,483 Abrahamovopotomstvo mělo pocházet z Izáka a nyní výslovně z Jakuba, nikoli tedy z Ezaua.Cestou se dostalo od Boha Jakubovi předpovědi ve snu484, že na něm se vyplnízaslíbení dané Abrahamovi a Izákovi. Jakub na památku této události postavilkámen jako sloup a polil jej svrchu olejem, neboť jméno Kristus pochází odslova křižmo. Božské Písmo pak vypravuje, jak došlo k tomu, že měl čtyři ženy,ze kterých zplodil dvanáct synů a jednu dceru,485 ačkoli žádnou z nich nepožádalnedovoleným způsobem. Přišel si pro jednu, mladší Ráchel, ale místo té jednému byla podstrčena druhá, starší Lea, a nezapudil ji, aby nebyla vystavenaposměchu. Neplodná Ráchel mu dala svou služebnici Bilhu, aby z ní dostaladěti; v tom ji následovala Lea, ačkoli byla matkou, protože toužila po četnějšíchdětech, a dala mu svou služebnici Zilpu. Jakub tedy užil více žen jediněz povinnosti zplodit potomstvo při zachování manželského práva.Prostřednictvím svého syna Josefa, kterého jeho bratři ze závisti prodali, sedostal do Egypta, když předtím Josef tam byl odveden a povýšen.

478 Srov. 1M 27,1-29479 Srov. 1M 25,27480 Řecky aplastos.481 Srov. 1M 27,27-29482 Srov. 1M 27,30-33483 Srov. 1M 28,1-5484 Srov. 1M 28,10-22485 Srov. 1M 29,1-30,24

XVI.39 Z kterého důvodu dostal Jakub ještě příjmí IzraelJakub dostal také jméno Izrael, které pak nesl především lid, z něho vzešlý.Anděl, který s ním zápasil cestou při jeho návratu z Mezopotámie, bylpředobrazem Kristovým. Jakub nad ním sice zvítězil, ale s jeho vůlí, cožznamená utrpení Kristovo a jeho smrt, v nichž nad ním zdánlivě zvítězili židé. Apřesto dosáhl požehnání od téhož anděla, jehož byl přemohl, a dostal od něhonové jméno, jež poukazuje na budoucí odměnu svatých. A když anděl Jakubovizdánlivě podléhal, dotkl se jeho kyčelní pánve a ochromil ho486; tak byl Jakubpožehnaným v těch, kdo v témže národě uvěřili v Krista, a kulhavým v těch, kdoneuvěřili. Kyčelní pánev znamená početný rod, ale velký počet z toho početnéhorodu sešel s cesty, jak je psáno487: „A odkulhali od svých cest.“

XVI.40 Jak se podle vyprávění dostal Jakub do Egypta s pětasedmdesátidušemi, ačkoli mnozí z těch, kteří se tu připomínají, se narodili pozdějiDo Egypta se dostalo spolu s Jakubem pětasedmdesát488 lidí včetně jeho saméhoi jeho dětí. V tom počtu se uvádějí jenom dvě ženy: jedna dcera a jedna vnučka.A v tom počtu jsou uvedeni i potomci Josefovi, kteří ještě nebyli na světě,protože Jakubovi bylo tehdy 140 let a jeho synu Josefovi 39 let, přitom se Josefoženil nejdříve ve 30 letech, takže za devět let ještě nemohl mít pravnuky zesynů, které mu porodila jeho manželka. Přitom Josefovi synové, Efraim aManasses byli při Jakubově příchodu chlapci ani ne devítiletí. Josef žil v Egyptědo svých 110 let a dočkal se pravnuků.489 Mluví se o nich v množném čísle,podobně Písmo svaté mluví o dcerách, i když jde o jedinou Jakubovu dceru, av latině se místo děti běžně říká synové, i když jde o syna jediného. Nebyli tedyvšichni490 pohromadě už tehdy, kdy Jakub přišel do Egypta, nýbrž za dobu jehopříchodu se pokládá celá ta doba, ve které žil Josef, kvůli němuž zřejmě přišel.

XVI.41 O požehnání, které Jakub slíbil na hlavu svého syna JudyHledáme-li tedy s ohledem na křesťanský lid, v němž obec Boží putuje po světě,Kristovo tělo v Abrahamově potomstvu, přijde na řadu Izák; a hledáme-li jev Izákově potomstvu, přijde na řadu Jakub; a hledáme-li je Jakubově potomstvu,přijde na řadu Juda, protože Kristus pocházel z kmene Judova. Proto, kdyžJakub v Egyptě žehnal svým synům, požehnal prorocky Judovi takto491: „Tobě,Judo, vzdají čest tvoji bratři. Tvoje ruce dopadnou na šíji tvých nepřátel, synové

486 Srov. 1M 32,25487 Ž 18,46488 Srov. 1M 46,27489 Srov. 1M 50,22-23490 Srov. 2M 1,1-5491 1M 49,8-12

tvého otce se ti budou klanět. Lví mládě je Juda, s úlovkem492, můj synu,vystoupil jsi vzhůru. Ulehl a odpočíval jako lev, usnul jako lvice. Kdo hovzbudí, aby povstal? Juda nikdy nebude zbaven žezla, ani hole, jež u nohou muleží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde a kterého budou poslouchat národy.Své oslátko si uváže k vinné révě, mládě své oslice uváže žíní. Své rouchovypere ve víně, svůj knížecí plášť vypere v krvi hroznů. Oči bude mít tmavšínež víno, zuby bělejší než mléko.“ Slovem usnout je předpověděna Kristovasmrt, slovem lev jeho moc nad smrtí. Tak zařval lev, tak vyponil, co řekl493:„Mám moc položit svou duši a mám moc zase ji přijmout. Nikdo i ji nebere, alejá ji dávám sám od sebe, a opět si ji beru.“ Téže moci se týkají slova: „Kdo hovzbudí, aby povstal?“ Nevzbudí ho nikdo z lidí, leč on sám, který řekl494:„Zbořte tento chrám, a ve třech dnech ho vzbudím.“ Slova „s úlovkem vystoupiljsi vzhůru“ naznačují povýšení na kříži a slova „ulehl“ a „usnul“ se vykládají ojeho smrti. Roucho vyprané ve víně naznačuje očišťování jeho Církve od hříchůjeho krví. Oči tmavší než víno jsou obrazem jeho duchovních údů, opojenýchjeho pohárem, totiž kalichem495 opojným a slavným; a zuby bělejší než mlékojsou obrazem živných slov, která pijí maličcí496, kteří ještě nesnášejí tuhý pokrm.Kristus je očekáváním národů a k němu směřují zaslíbení Judova.

XVI.42 O synech Josefových, kterým Jakub požehnal, přeloživ ruce křížemDva Izákovi synové, Ezau a Jakub, byli předobrazem dvojího lidu, židovského akřesťanského, ačkoli podle tělesného původu z Ezaua pocházeli Idumejci az Jakuba Židé. Starší však bude sloužit mladšímu. Podobně tomu bylo i s dvěmasyny Josefovými: starší znamenal Židy, kdežto mladší křesťany. Když jim Jakubžehnal, položil pravici na mladšího, kterého měl po levici, a levici na staršího,kterého měl po pravici, což Josef těžce nesl a upozornil Jakuba, jako by chtělukázat, který z nich je starší, a napravit otcův omyl. Leč Jakub polohu rukounechtěl změnit497, neboť mladší bude větší než starší. I tady se ukazuje dvojízaslíbení: z jednoho bude národ izraelský, potomci Abrahamovi podle těla, az druhého budou národy křesťanské, potomci Abrahamovi podle víry.

XVI.43 O časech Mojžíšových a po něm Jozuových i soudců a po nichkrálů, z nichž prvním je sice Saul, ale mysticky i po zásluze je před ním DavidKdyž zemřel Jakub a po něm i Josef, tu během 144 let až do svého vyjitíz Egypta vzrostl ten národ neuvěřitelně, ačkoli byl utiskován a Egypťané seděsili jeho přílišné porodnosti a zabíjeli nemluvňata mužského pohlaví. Katům492 nebo: jako výhonek493 J 10,17-18494 J 2,19495 Srov. Ž 23,5496 Srov. 1K 3,2497 Srov. 1M 48,19

dětí tajně uzmuli Mojžíše, a protože Bůh skrze něho chystal velké věci, bylpřijat za vlastního od faraónovy dcery a v dospělosti vysvobodil svůj lid zpodtvrdého a těžkého jha otroctví, když v moci Ducha Božího porazil faraónovymágy a Egypťané byli skrze něho navštíveni deseti ranami: proměněním vodyv krev, žábami a štěnicemi, střečky, dobytčím morem, vředy, krupobitím,kobylkami, tmou a smrtí prvorozenců. Nakonec Egypťané, zlomeni tolikaohromnými ranami, Izraelity propustili, a pronásledujíce je, zahynuli v Rudémmoři. Když totiž odcházeli Izraelité, moře se rozdělilo a otevřelo jim cestu; akdyž za nimi šli Egypťané, vlny se vrátily na svoje místo a zatopily je. Lid Božípotom pod vedením Mojžíšovým po 40 let putoval pouští, dostal zákon od Bohana jedné hoře a nosil s sebou stánek úmluvy a slavil velikonoce, které bylypředobrazem Krista, jenž po obětní smrti na kříži přešel z tohoto světa k Otci,neboť přejití je smyslem slova pascha. Po Mojžíšově smrti se stal vůdcem liduBožího Jozue, jenž Izraelity uvedl do zaslíbené země a rozdělil ji mezi lid. Obatito podivuhodní vůdcové vedli vítězné a zázračné války, kdy úspěchu dosáhliani ne tak pro zásluhy hebrejského lidu, jako spíše pro hříchy pohanskýchnárodů. Po těchto dvou vůdcích vládli soudcové, když lid Boží již byl usídlenv zaslíbené zemi. Za časů soudců pak měli ve velkách jednou úspěchy, jednouneúspěchy, a to podle toho, jak tomu bylo s hříchy lidu a milosrdenstvím Božím.Poté nastala doba králů: prvním králem byl Saul, jenž byl zavržen a potřenvojenskou porážkou, ba i jeho potomstvo bylo odstraněno, aby z něho nevzešlikrálové; po něm nastoupil na trůn David, jehož potomkem je Kristus. David sestal jakýmsi mezníkem a jakoby počátkem mužného věku lidu Božího, neboť odAbrahama až po Davida žil tento lid v jakémsi jinošství. Evangelista Matoušvypsal rodokmen Páně tak, že toto první období od Abrahama až po Davidavyplnil čtrnácti generacemi, neboť člověk začíná plodit potomky v jinošství.Předtím od Noema až po Abrahama prožíval tento lid jakési dětství, a tehdyzačal mluvit hebrejsky, neboť člověk začíná mluvit v dětství. První věk bylvěkem nemluvněctví, ten však upadl v zapomenutí, neboť co bylo, to zahladilapotopa světa, a kolik je lidí, kteří by měli vzpomínky na svoje nemluvněctví?

Co se týče tohoto vývoje obce Boží, předešla kniha zahrnovala jeden její věk, ato první; tato kniha obsahuje dva její věky, a to druhý a třetí. Ve třetím věku, jakukazovala tříletá kráva, tříletá koza a tříletý beran, jednak bylo uloženo jhozákona, jednak se zjevila hojnost hříchu a jednak vzešel počátek pozemskéhokrálovství, přičemž nechyběli ani lidé duchovní, jejichž mystickým předobrazembyly hrdlička a holubice498.

498 Srov. 1M 15,9

XVII. kniha(Má 24 kapitoly.)

XVII.1 O době proroků Zaslíbení Boží byla dána Abrahamovi, k jehož potomstvu patří nejen podle tělanárod izraelský, ale i podle víry všechny národy, a v časové posloupnostiukazuje vývoj obce Boží, jak se ta zaslíbení splňují. Na konci předešlé knihyjsme se dostali až k vládě Davidově. Celá tato doba, jakmile začal prorokovatSamuel, včetně doby mezi odvlečením izraelského lidu do babylónského zajetí ajeho návratem po sedmdesáti letech499 a doby obnovení chrámu: ta celá doba jedobou proroků. Můžeme sice právem nazvat prorokem i patriarchu Noema i jinépřed ním a po něm až po tu dobu, než začali vládnout lidu Božímu králové;ostatně někteří byli proroky výslovně nazváni, jako Abraham500 nebo Mojžíš501,ale přesto se nazývá ve zvláštním smyslu dobou proroků právě ta doba, odkdyzačal prorokovat Samuel, jenž na příkaz Boží pomazal na krále napřed Saula apotom po Saulově zavržení Davida. Kdyby se mělo uvádět všechno, co prorocipředpověděli o Kristu, táhlo by se to nekonečně. Rozebíráme-li s pomocí DuchaBožího samo Písmo svaté, které po pořádku uvádí krále i jejich činy, pakzjistíme, že nejen vypravuje o minulosti, ale také předpovídá budoucnost.Mnoho věcí z toho jsou jednoznačnými proroctvími o Kristu a Božím království,tj. o Boží obci. Nechceme proto říkat nic nadbytečného, ani vynechávat nicužitečného.

XVII.2 Kdy se splnilo Boží zaslíbení o zemi Kenaán, kterou dostal v drženíIzrael podle tělaOd počátku byly Abrahamovi v Božích zaslíbeních předpovídány dvě věci: jehotělesné potomstvo obdrží zemi Kenaán a jeho duchovní potomstvo půjde vestopách jeho víry. A skutečně, Izrael podle těla obdržel a ovládl zemi Kenaán,dobyl města svých nepřátel a měl i krále. Tak byly z velké části splněny Božísliby, dané napřed Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi a potvrzené potom ústyMojžíše, skrze něhož byl Izrael vysvobozen z egyptského otroctví a přiveden napoušť. Až po Mojžíšově smrti uvedl Jozue Izraele do zaslíbené země, dobyl ji arozdělil mezi dvanáct kmenů lidu Božího. Po něm následovali soudcové, avšaknesplnilo se ještě celé zaslíbení o zemi Kenaán, že její území bude od řekyEgyptské až po velikou řeku Eufrat,502 nýbrž to se vyplnilo až za krále Davida ajeho syna Šalomouna, jejichž království bylo rozšířeno na tak velký prostor, jakslíbil Bůh. Dále už nezbývalo nic, čím by se pozemské Boží zaslíbení ohledněčasného blaha dovršilo, ledaže by lid Boží v posloupnosti potomstva av neustálém trvání zůstával v téže zemi až do konce tohoto smrtelného věku,kdyby ovšem zachoval poslušnost zákonům svého Boha. To se však nestalo,

499 Srov. Jr 25,11500 Srov. 1M 20,7501 Srov. 5M 34,10502 Srov. 1M 15,18

Izrael tak neučinil, a proto Bůh, který věděl, že Izrael tak neučiní, si používal ičasných trestů k tomu, aby jej vychovával, aby v něm zachoval několik věrnýcha aby varoval ty, kteří měli později ve všech národech se stát duchovnímpotomstvem Abrahamovým, neboť jim hodlal splnit to druhé zaslíbení skrzevtělení Ježíše Krista a zjevení Nového zákona.

XVII.3 O trojím druhu proroctví, která se vztahují jednou k Jeruzalémupozemskému, podruhé k nebeskému a potřetí k obojímuJako božská zaslíbená, daná Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi, tak i všechnyostatní prorocké výroky a zázraky se týkají jednak národa z Abrahamovy krve aJeruzaléma pozemského a nevolnice s jejími syny, jednak národa z Abrahamovaducha a Jeruzaléma nebeského a svobodnice s jejími syny. Jsou však mezitěmito proroctvími některá, který se podle všeho vztahují k oběma, totiž vevlastním smyslu k té nevolnici, v obrazném k té svobodnici.

XVII.4 O předobrazu změny izraelského království i kněžství a o tom, co prorokovala Samuelova matka Anna, představujíc CírkevJakmile obec Boží ve svém vývoji dospěla k době královské a po zavržení Sauladostal jako první dědičně královskou hodnost David, podala předobraz obudoucí změně Starého a Nového zákona, kdy kněžství i králoství bylo změněnoskrze Ježíše Krista, nového a věčného Velekněze a Krále. Předobrazem toho bylSamuel, který po zavržení kněze Élího zastával zároveň povinnosti kněze isoudce, a David, dosazený na trůn po zavržení Saula. I sama Anna, původněneplodná Samuelova matka, se radovala ve svém chvalozpěvu503 nad narozenímsvého syna a v prorockém nadšení ústy této ženy promluvila sama víra, samaBoží obec a sama Boží milost. Napřirozená víra převyšuje přirozenou úroveňtéto ženy, zakladatelem a králem Boží obce je Kristus a od Boží milosti se pyšníodvracejí, aby padli, a pokorní se jí naplňují, aby povstali. V Samuelovi bylapředobrazena proměna starého kněžství a vyplněna byla nyní, jakmile matkamnoha synů oslábla, aby neplodná porodila sedm synů a měla nové kněžstvív Kristu.1. S jásotem oslavuje moje srdce Pána, povýšen je můj roh od mého Boha.504

Otevřela se má ústa proti mým nepřátelům505, raduji se ze tvé spásy506.2. Nikdo není svatý507, jako jsi ty, Pane, a nikdo není spravedlivý, jako je nášBůh, nikdo jiný nám není Skálou.

503 1S 2,1-10504 Toto jsou slova Církve, obce toho velikého Krále, obdařené milostí a dětmi,

jejíž srdce je posíleno a roh povýšen, avšak nikoli v ní samé, nýbrž v jejím Pánu.505 Nebo: nad mými nepřáteli. Slovo Boží není svázáno, ani kdyby jeho věrozvěstové byli přikováni v žaláři.506 Spásou a Světlem Církve je Kristus, srov. L 2,29-32507 Nikdo není svatý jako Bůh a nikdo se nestává svatým, jedině skrze Boha.

Jen Bůh je svatý i posvěcující, spravedlivý i ospravedlňující.

3. Nechte už těch povýšených řečí a pyšná slova ať už nevycházejí z vašich úst.Vždyť Pán je Bůh vševědoucí508, jenž připravuje svoje skutky509.5. Luk mocných je zlomen510, ale slabí jsou opásáni silou511.Sytí jsou poníženi512 a hladoví přestali lačnět513.Neplodná posedmé rodí514, ale syny obdařená oslábla515.6. Pán usmrcuje i oživuje516, do pekel přivádí a z pekel vyvádí517.7. Pán ochuzuje i obohacuje518, ponižuje i povyšuje519.8. Od země pozvedá chudého a z bláta vytahuje nuzného, aby je posadil mezi knížata lidu a za dědictví jim dal trůn slávy.520

On plní slib slibujícímu521, on požehnal létům spravedlivého522, neboť není muže, mocného svou silou, (jako Pán).9. Pán zeslabí jeho nepřítele523 a ten svou sílu ztratí, Pán svatý (tak učiní).Ať se nechlubí moudrý svou moudrostí ani mocný svou mocí ani silný svousilou ani bohatý svým bohatstvím, ale kdo se chlubí, vychloubej se věděním aznalostí Pána524 a konáním spravedlnosti a práva uprostřed země.525

10. Pán vystoupil na nebesa a zahřímal; on bude soudit končiny země, protože jespravedlivý;

508 Bůh vás zná i tam, kde vás nezná nikdo; vždyť kdo si myslí, že něčím je, ačkoli není ničím, sám sebe klame(srov. Ga 6,3). To je výstraha protivníkům Boží obce, kteří si zakládají na své síle a chlubí se sami sebou; patřík nim i tělesní Izraelité, kteří neuznávají Boží spravedlnost, to znamená tu, kterou dává člověku Bůh, jenž jedinýje spravedlivým i ospravedlňujícím, a chtějí prosadit svou vlastní (srov. Ř 10,3).509 Bůh připravuje svoje skutky, aby pyšní padli a pokorní povstali.510 Luk mocných, tj. záměr těch, kteří si připadají tak mocní, že by mohli bez božské milosti

jen sami ze svých vlastních sil plnit božská přikázání.511 Silou jsou opásáni ti, kteří v duchu volají: „Smiluj se nade mnou, Bože, protože jsem slabý“ (Ž 6,3).512 Sytí, tj. nasycení chleby slova Božího, budou poníženi, z vyšších se stanou nižšími, to znamená Izraelité,

jimž bylo svěřeno slovo Boží, protože smýšleli pozemsky uprostřed nebeských nauk (srov. Ř 3,12).513 Hladoví, to znamená pohané, k nimž se slovo Boží nedostalo, ani nebyli zahrnuti do staré smlouvy.514 Anna měla rodit poprvé, když takto mluvila. Sedm je číslem dokonalosti Církve (srov. Zj 1,4; Př 9,1).

Boží obec byla mezi všemi národy neplodnou, dokud nevzešel její Plod. 515 Pozemský Jeruzalém, kdysi obdařený mnoha dětmi, nyní ztratil sílu, protože dal přednost liteře před duchem.516 Pán usmrtil tu, která měla mnoho dětí, a oživil tu, která byla neplodná, takže porodila sedm synů.

On také křísí ty, jež usmrtil.517 Srov. Ko 3,1-4. Kdo sami sebe umrtvují, ty Bůh oživuje.

Pro nás lidi i svého Syna usmrtil a zase oživil, do pekel přivedl a zase vyvedl. Srov. Ř 8,32; Ž 16,10.518 Srov. 2K 8,9: Jeho chudobou jsme obohaceni.519 Srov. Jk 4,6: Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.520 Srov. Ž 113,7-8. Slova 8. verše se vztahují na Krista, blátem jsou židovští pronásledovatelé (srov. Fp 3,7-9).

Apoštolové všechno opustili a následovali Krista (Mt 19,27), oni budou sedět na dvanácti trůnech (Mt 19,28).521 On plní slib slibujícímu, protože nikdo by Bohu nic neslíbil, kdyby předmět svého slibu nedostal od něho.522 Aby totiž na věky žil s tím, jemuž bylo řečeno: „Tvá léta nepřestanou“ (Ž 102,28). Jeho léta stojí, naše léta však plynou a hynou; dokud nepřijdou, nejsou, a když přijdou, nebudou, protože přicházejí končíce. 523 Nepřítelem je satan, jenž slibujícímu člověku závidí a klade mu překážky, aby své sliby Bohu splnit nemohl.

Staneme-li se Božím vlastnictvím, náš nepřítel se stane jeho nepřítelem, a bude námi přemožen, ne všaknaší vlastní silou, nýbrž jeho silou. Satan bude přemožen svatými, které posvěcuje svatosvatý Pán. 524 Vědění a znalost má ten, kdo ví a zná, že mu Pán dává i to, aby o něm věděl a jeho znal. Srov. 1K 4,7.525 Také konání spravedlnosti a práva, jakož i láska k Bohu pocházejí od Boha. Srov. 1Tm 1,5; 1J 4,7. Uprostřed země znamená, dokud je naše duše v tomto těle, sr. Ž 74,12; pak nám Bůh odplatí za naše skutky. Sr. 2K 5,10.

on dává sílu svému králi526 a povýší roh svého pomazaného.XVII.5 O tom, co pronesl muž Boží v prorockému duchu ke knězi Élímu, na znamená toho, že kněžství podle řádu Áronova bude zrušeno

Ke knězi Élímu byl poslán muž Boží, jehož jméno je sice zamlčeno, ale z jehoposlání v něm bezpečně poznáváme proroka. Jeho proroctví zjevně předpovídáproměnu starozákonního kněžstva a naplnilo se na Samuelovi, který sicepocházel z Léviova kmene, ale nebyl z Áronova rodu, jehož potomci byli určenik tomu, aby se z nich stávali kněží. Tato proměna nastala skrze Ježíše Krista aŽidům nezůstal žádný chrám, žádný oltář, žádná oběť ani žádný kněz z Áronovarodu. Muž Boží Élímu řekl527:

27. „Toto praví Pán: Což jsem se nezjevil právě domu tvého otce, když byliv Egyptě faraónovými otroky?28. Vyvolil jsem rod528 tvého otce ze všech izraelských kmenů za kněze, abychodil přede mnou,aby vystupoval k mému oltáři a přinášel zápalné oběti, aby zapaloval kadidlo anosil přede mnou efód. Tvému rodu jsem dal za pokrm všechny zápalné oběti synů Izraele.529

29. Proč jsi pohlédl na můj obětní hod a dar, které jsem přikázal pro tentopříbytek, nestoudným okem? a proč jsi poctil své syny více než mne? Ztloustli jste z prvotin všech obětníchdarů Izraele, mého lidu.30. Proto slyš výrok Pána, Boha Izraele. Prohlásil jsem sice, že tvůj dům a tvůj rod budou přede mnou konat svůj úřadvěčně, ale nyní je toto můj výrok Páně: Tak se nestane! Ty, kdo mě ctí, poctím, ale ti, kdo mnou pohrdají, budou zlehčeni.31. Hle, přicházejí dny, kdy odetnu rámě tobě i tvému rodu, takže v mém domě nebudeš mít ani starce po všechny dny.32. Spatříš soužení, jež dolehne na tvůj rod při všem dobrém, co Bůh učiníIzraeli. Už nikdy nebude v mém domě ani stařec z tvého rodu;33. jen jediného z tvých od svého oltáře nevyhladím. Tvé oči vyhasnou a tvá duše se naplní steskem530;

526 Nebo: našim králům, avšak v té době v Izraeli ještě nikdo nekraloval. Celé tělo i se svou Hlavou je jedním pomazaným.

527 1S 2,27-36528 Jde o celý Áronův rod, neboť Élího předek Áron vyšel z egyptského otroctví.529 Podobně jako kněží z Áronova rodu jedli pokrmy ze starozákonních obětí,

tak i v Novém zákoně jedí kněží z nejsvětější Oběti.530 Mužům z Áronova rodu bude čest kněžského úřadu odepřena a dostane se jí místo nich křesťanským kněžím,

a proto jejich duše bude chřadnout chorobou žalu.

a všichni, kdo rozmnoží tvůj dům, zemřou v mužném věku mečem.34. Co přijde na oba tvé syny, Chofního a Pinchasa, bude pro tebe znamením:oba531 zemřou v jednom dni.35. Sobě pak ustanovím věrného kněze532, který bude konat všechno, co mám nasrdci a v mysli.Od něho bude pocházet věrný rod, který bude přecházet před tváří méhoPomazaného po všechny dny.36. Každý pak, kdo zbude v tvém domě,533 přijde se mu poklonit pro kousekstříbra534 a bochníček chleba535 a řekne: Připoj mě prosím k některé skupině kněží536, abych s nimi mohl jístsousto chleba.“

XVII.6 O židovském kněžství a království, o němž se sice praví, že jezřízeno na věky, ale které netrvá, abychom pochopili jiné, jemuž se zaslibuje věčné trváníKněžství podle řádu Áronova bylo zřízeno dočasně jakožto stín a obrazbudoucího kněžství věčného, a proto zaslíbení věčného trvání nebylo slíbenotomu stínu a obrazu, ale tomu, co jím bylo nastíněno a zobrazeno. Tímtozpůsobem i kralování Saula, který byl zavržen za neuposlechnutí Božího příkazua jehož trůn Bůh dal Davidovi537, bylo stínem a obrazem budoucího království,jež zůstane na věky. Proto i sám David měl k němu úctu538 a nezabil ho v jeskyniÉn-gedí, ačkoli mohl. Jestliže je řečeno, že Pán si vyhledá muže podle svéhosrdce539, pak to neznamená, že by Bůh hledal člověka tak, jako by nevěděl, kde531 Smrtí Élího synů zaniká i jejich kněžství a je předobrazem budoucí smrti celého kněžství podle Áronova rodu.532 Tímto věrným knězem je sám Ježíš Kristus, věčný velekněz Nového zákona.533 Tato slova jsou řečena o mužích z Áronova rodu, kteří uvěří v Krista (srov. Iz 10,22; Ř 11,5), třebaže jichnebude mnoho.534 Stříbrem se rozumí slovo Boží (srov. Ž 12,7).535 Bochníčkem chleba se rozumí nejsvětější Svátost oltářní.536 Tzn.: Nechci konat úřad svých otců, jehož už není, ale nechť zastávám kterýkoli stupeň tvého kněžství,protože toužím být jakýmkoli, i sebenepatrnějším členem nového kněžstva podle řádu Melchisedechova (srov. Ž84,11). V užším smyslu se tím myslí svátostné kněžství a přinášení nejsvětější mešní oběti, v širším smysluvšeobecné kněžství lidu Božího (srov. 1Pt 2,9; 1K 10,17) a účast na svatém přijímání (srov. J 6,51).537 1 S 13,13-14538 1S 24,4539 1S 13,14

je, nýbrž mluví se zde po lidsku, takže vyhledá si znamená bude mít vlastního.Vždyť nejen Bohu Otci, ale i jeho jednorozenému Synu, jenž přišel hledat, cobylo zahynulo,540 jsme byli známí tak dalece, že jsme v něm byli vyvoleni užpřed stvořením světa.541 Proto také v latině sloveso quaerere = hledat dostalopředponu ad- a výraz adquirere = získat má tento význam; ostatně i bez tétopředpony může mít význam získat, proto se také zisk nazýví quaestus.

XVII.7 O rozdělení izraelského království, jež znamená trvalé odděleníIzraele tělesnéhoKrál Saul zhřešil neposlušností a prorok Samuel mu ohlásil jménem Božímztrátu trůnu, „protože jsi zavrhl slovo Boží, i Bůh zavrhl tebe, abys už nebylkrálem nad Izraelem“542. A když se Samuel chystal odejít, Saul jej uchopil zaplášť a část mu odtrhl. Tehdy mu Samuel řekl, „Bůh od tebe odtrhl království adal je tvému bližnímu, lepšímu než jsi ty“543. Už nikdo ze Saulova rodu se nemělstát králem v Izraeli a královská vláda byla přenesena na Davidův rod, z něhožměl v budoucnosti pocházet i božský Spasitel, jenž je podle těla Prostředníkemmezi Bohem a lidmi a podle lidské přirozenosti pochází z královského roduDavidova. Jedno království národa Izraele bylo rozděleno544 pro hřích Davidovanástupce Šalomouna na dvě království za vlády Šalomounova syna Roboáma.Deset severních kmenů se odtrhlo. Každá část měla svého vlastního krále a takuž to zůstalo až do té doby, kdy celý národ byl odvlečen do zajetí. Až přišlaplnost času, národ Izraele byl pak rozdělen na Izraele Kristu nepřátelského a naIzraele s Kristem spojeného. Obojí Izrael patřil k sobě, podobně jako Abrahamžil s plodnou nevolnicí, dokud neplodná svobodnice nebyla oplodněna z milostiBoží a nežádala, aby Abraham nevolnici vyhnal. Starý zákon rodil děti dootroctví,545 ačkoli vydával svědectví Novému zákonu, který rodí děti dosvobody. Izraelité, kteří se přikloní ke Kristu, nikdy nebudou jedno s Izraelity,kteří zůstávají až do konce svého života jeho nepřáteli. Dokud čtou Mojžíše, ležína jejich srdci rouška, ale tomu, kdo přejde ke Kristu, rouška bude sňata546, a takse starý člověk změní v nového a jeho smýšlení přejde od hmotných věcík duchovním. Starý člověk totiž očekával nepravou blaženost hmotnouv pozemském království, kdežto nový člověk očekává pravou blaženostduchovní v nebeském království, protože nad tu není nic lepšího.

XVII.8 O zaslíbeních daných Davidovi o jeho synu,

540 Srov. L 19,10541 Srov. Ef 1,4542 1S 15,23.26543 1S 15,28544 1Kr 12,17545 Srov. Ga 4,24546 2K 3,14-16

jež nikterak nenalézáme splněna u Šalomouna, nýbrž v úplnosti u KristaKdyž král David dosáhl mnoha úspěchů, zamýšlel vystavět Bohu dům, tenslavný a vyhlášený chrám, který vystavěl později jeho syn Šalomoun. Bůhk Davidovi poslal proroka Nátana s poselstvím547:

5. „Toto praví Pán: Ty mi chceš vystavět dům, abych v něm sídlil?6. Nesídlil jsem v domě od toho dne, kdy jsem syny Izraele vyvedl z Egypta, aždo tohoto dne. Přecházel jsem se stanem a s příbytkem.7. Ať jsem přecházel se všemi Izraelity kudykoli, zdali jsem kdy řekl některému z jejich soudců, jemuž jsem přikázal pást svůj lidIzraele: Proč mi nevystavíte cedrový dům? 8. Nyní tedy promluvíš takto k mému služebníku Davidovi: Toto praví Pánzástupů: Vzal jsem tě z pastvin od stáda, abys byl králem nad mým lidem Izraelem.9. Byl jsem s tebou, ať jsi šel kamkoli. Vyhladil jsem před tebou všechny tvénepřátele. Tvé jméno jsem učinil tak veliké, jako je jméno velikánů na zemi.10. I svému lidu Izraeli jsem připravil místo a zasadil jej; tam bude bydlet a už nikdy nebude znepokojován, už jej nebudou ponižovat synové nepravosti jako dřív,11. ode dne, kdy jsem správou svého lidu izraelského pověřil soudce. A tobě jsem dopřál klid ode všech tvých nepřátel. Pán ti oznamuje, že on vystaví dům tobě.12. A stane se, až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jehokrálovství. 13. Ten vystaví dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn na věky.14. Já mu budu Otcem a on mi bude synem. A když se proviní, budu ho trestat metlou mužů a ranami důtek synů lidských(jako kteréhokoli člověka). 15. Avšak svoje milosrdenství mu neodejmu, jako jsem je odňal Saulovi,kterého jsem před tebou zavrhl.16. Věrný bude jeho dům i jeho království přede mnou na věky a jeho trůn budepevně stát na věky.“

Jestliže si někdo myslí, že toto veliké zaslíbení se splnilo na králi Šalomounovi,pak se velice mýlí. Přihlíží totiž ke slovům: „ten vystaví dům pro mé jméno“,protože Šalomoun skutečně vystavěl Bohu chrám, ale už nepřihlíží ke slovům:

547 2S 7,5-16

„věrný bude jeho dům i jeho království přede mnou na věky.“ Šalomounův důmbyl plný cizinek, které uctívaly falešné bohy, a sám tento moudrý král se jiminěkdy nechával svádět a strhávat k modlářství. A není možné, že Bůh by přitomto zaslíbení nemohl předem vědět, jaký bude Šalomoun i jeho dům! Tímtozaslíbeným synem nebyl Šalomoun, nýbrž náš Pán Ježíš Kristus, který tělempocházel z Davidova rodu.548 Sice i v Šalomounově osobě se ukazuje jakýsipředobraz budoucnosti, protože vystavěl chrám a ve shodě se svým jménem žilv míru a zvláště na začátku své vlády si zasloužil neobyčejnou chválu, a tak bylpředobrazem Pomazaného Páně, ale sám jím nebyl. Ačkoli jsou některáproroctví Písma svatého psána tak, jako by se týkala jeho samého,v Šalomounovi byl pouze nastíněn obraz, kdežto v Kristu je už ztělesněnaskutečnost. Podobně Šalomounovým jménem je nadepsán 72. žalm, který serovněž vztahuje na Krista, jenž začal kralovat od řeky549, v níž byl pokřtěn odJana, až do všech končin země. A Šalomoun začal panovat ještě za života svéhootce Davida550, takže on není tím, kdo má přijít, až by se naplnily Davidovy dny.Šalomoun se stal králem ještě před Davidovou smrtí, kdežto zaslíbený Potomekse má stát králem až po Davidově smrti. Kristus přišel až po Davidově smrti avystavěl Bohu dům nikoli z mrtvého dříví a kamení, nýbrž z živých lidí!551

XVII.9 Kterak se proroctví o Kristu v 88. žalmu podobá tomu, co se zaslibuje skrze proroka Nathana v Knihách králůV 89. žalmu, který je nadepsán pro Étana Ezrachejského, se připomínají Božízaslíbení, daná králi Davidovi552: „Uzavřel jsem smlouvu se svým vyvoleným,přísahal jsem Davidovi, svému služebníku: na věky budu chránit tvojepotomstvo a tvůj trůn po všechna pokolení.“ A na jiném místě553: „Ve viděnípromluvil jsi ke svým věrným: dal jsem svou pomoc hrdinovi, povýšil jsemvyvoleného ze svého lidu. Nalezl jsem Davida, svého služebníka, a svýmsvatým olejem jsem ho pomazal. Pevně bude moje ruka při něm a má paže hobude posilovat. Ničeho nesvede nepřítel proti němu a syn nepravosti muneuškodí. A potřu jeho nepřátele před jeho tváří a ty, kdo ho nenávidí, porazím.Moje milosrdenství a věrnost bude s ním, jeho roh se pozvedne v mém jménu. Ina moře vložím jeho ruku a na řeky jeho pravici. On mne bude vzývat: Ty jsimůj Otec, můj Bůh a Štít mé spásy. A já ho učiním prvorozeným, nejvyšším nadkráli země. Na věky mu zachovám svoje milosrdenství a moje smlouva s nímbude věrná. A na věky zachovám jeho potomstvo a jeho trůn po všechny dny548 Srov. Ř 1,3549 Srov. Ž 72,8550 Srov. 1Kr 1,29-30.46551 Srov. 1K 3,16-17552 Ž 89,4-5553 Ž 89,20-30; srov. 34-38

nebes.“ Hned nato je však řečeno něco o hříších jeho synů554, kde se to vztahujespíše na Šalomouna. Ale i přesto je dále řečeno555: „svoje milosrdenství muneodejmu“; Bůh neřekl „jim“, ale řekl „jemu“, neboť na samém Kristu, jenž jeHlavou Církve, nemohou být nalezeny žádné hříchy, jež by bylo třeba potrestatbez újmy Božího milosrdenství, ale na údech jeho těla, jímž je jeho lid. To, co sevypovídá o jeho těle, je jistým způsobem řečeno o něm, proto nepravost jehosynů se v jistém ohledu stává jeho nepravostí. Proto i Kristus, když promluvilk Šavlovi s nebe, řekl556: „Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?“XVII.10 Kterak se události v království pozemského Jeruzalémaodchylovaly od těch, které zaslíbil Bůh, abychom pochopili, že pravé jádroproroctví se týká slávy jiného krále i královstvíPo těchto mocných zárukách takového velikého zaslíbení, aby se nemyslelo, žese splnilo na Šalomounovi, říká, jako by se to očekávalo a nenalézalo557: „Tyvšak jsi na něho zanevřel, zavrhl jsi ho a na svého pomazaného ses rozlítil, Pane.Zrušil jsi smlouvu se svým služebníkem, jeho čelenku jsi znesvětil (a srazil)k zemi. Všechny jeho zdi jsi pobořil, všechny jeho hradby jsi obrátil v trosky.Vyplenili ho všichni, kdo táhli kolem, stal se terčem posměchu pro své sousedy.Vyvýšil jsi pravici jeho nepřátel, potěšil jsi všechny jeho protivníky. Otupil jsiostří jeho meče, nedal jsi mu obstát v boji; vyrval jsi mu výkon práva a jeho trůnjsi srazil k zemi. Ukrátil jsi dny jeho vlády558 a zaplavil jsi ho hanbou.“ To sestalo s královstvím Šalomounovým za dnů jeho potomků až po vyvrácenípozemského Jeruzaléma, jeho sídelního města, a po zkázu jeho chrámu. Nebylto ani Šalomoun, ani David, na koho se Bůh rozhněval a kdo ztratil trůn. Ačkolinázev „pomazaný“ měli všichni králové, přece pravý Pomazaný byl jediný a onibyli jen jeho předobrazem. To všechno přišlo na nevolnici Jeruzalém, kdekralovali i někteří synové svobodnice, kteří měli v držení toto časné královstvív Jeruzalémě pozemském, kdežto věčné království v Jeruzalémě nebeském,jehož byli syny, měli v pravé víře a čekali je v pravém Pomazaném, a třebažejeho příchod byl dlouho odkládán, přece podle Božího úradku byl chystán vesvůj čas.

XVII.11 O podstatě Božího lidu, která je skrze vtělení v Kristu, jenž jediný měl moc, vytrhnout svou duši z pekelPo těchto výrocích prorok začal prosit Boha559: „Dlouho ještě, Pane, budeš dokonce svou tvář odvracet?“ Tomu se dá rozumět i takto: Budeš odvracet svojemilosrdenství, které jsi slíbil Davidovi? Výraz do konce znamená, že tímkoncem je poslední doba, kdy uvěří v Krista i tento národ, tělesný Izrael. A554 Ž 89,31-33555 Ž 89,34556 Sk 9,4557 Ž 89,39-46558 nebo: dny jeho mládí559 Ž 89,47a; srov. Ž 13,1

následují slova560: „Plane jako oheň tvůj hněv! Pamatuj, jaká je moje podstata!Nestvořil jsi všechny lidské syny pro nic!“ Podstatou jeho lidu se nedá rozumětnic tak dobře jako sám Kristus, jehož tělesná přirozenost byla z jeho lidu. Kdybytotiž podstatou Izraele nebyl jediný Syn člověka, skrze něhož mělo býtosvobozeno mnoho lidských synů, byli by jistě všichni lidští synové stvořeni pronic. Ačkoli nyní lidská přirozenost poklesla skrze hřích prvního člověka odpravdy k nicotě a „člověk se stal podobným vánku a jeho dny míjejí jakostín,“561 Bůh nestvořil všechny lidské syny pro nic, protože jedny skrzeProstředníka Ježíše Krista z nicoty osvobozuje a protože druhé, o nichžpředzvěděl, že osvobozeni nebudou, používá ke službě těm, kteří mají býtosvobozeni, a ke srovnání obou obcí na základě protikladů, tedy nikoli marněv tom překrásném a velespravedlivém řádu celého rozumného tvorstva. Paknásledují slova562: „Který muž kdy žil a nedočkal se smrti? Z moci pekel kdovytrhl svou duši?“ Kde je takový člověk, jenž bude žít a nespatří smrt, kde je,není-li to ta podstata Izraele z rodu Davidova, náš Pán Ježíš Kristus?! „On vstalz mrtvých a už neumírá a smrt nad ním nepanuje!“563 Bude totiž žít a nespatřísmrt, ale tak, že přece bude mrtev, a přesto vytrhne svou duši z moci pekel, kamsestoupí, aby některým rozvázal pekelné okovy, protože jenom on „má moc dátsvou duši a má moc opět si ji vzít“564, a nikdo jiný.

XVII.12 K čí osobě se vztahuje vyžadování slibů, o nichž je v žalmu řečOstatní verše tohoto žalmu znějí takto565: „Kde zůstalo tvé dávné milosrdenství,na které jsi přísahal Davidovi na svou věrnost? Pamatuj, Pane, na potupu svýchslužebníků, kterou chovám ve svém srdci od mnoha pohanů. Tvoji nepřátelé,Pane, potupili proměnění tvého pomazaného.“ Tady se můžeme právem ptát,zda tato slova byla řečena jménem Izraelitů podle těla, kteří toužili, aby se jimsplnil slib, daný Davidovi, anebo spíše jménem křesťanů, kteří jsou Izraelitypodle ducha. Otázka po dávném milosrdenství by nemohla být vyřčena, kdybyse prorok nevžil do role těch, kteří měli přijít dlouho po něm a pro které by dobatěchto zaslíbení králi Davidovi byla dobou starodávnou. Mnozí pohanépronásledovali křesťany pro Krista, jenž utrpením a smrtí se stal nesmrtelným,což se nazývá proměněním. A podle jiného a méně výstižného výkladu takéIzraelité byli posmíváni pro proměnění Kristovo, protože zatímco byl očekávánjako jejich, stal se Pomazaným pohanů, kteří v něho uvěřili skrze Nový zákon,kdežto židé zůstali jen při Starém zákoně; Pán však na ně nezapomene, budepamatovat na potupu svých služebníků, a naopak se nad nimi smiluje, takže i onipo tomto potupení uvěří. Nicméně židé se už nemohou nazývat Božími560 Ž 89,47b-48561 Ž 144,4562 Ž 89,49563 Srov. Ř 6,9564 Srov. J 10,18565 Ž 89,50-52

služebníky, protože se stali nepřáteli Kristovými, a proto prosba, jež zní:pamatuj, Pane, na potupu svých služebníků, se na ně nehodí; naopak se hodí nakřesťany, kteří ani za těžkých pronásledování pro jméno Kristovo nezapomínali,že Davidovu potomku, jímž je Kristus, bylo zaslíbeno vznešené království. Žalmkončí slovy566: „Požehnání Páně na věky: amen, amen.“ To se hodí dobře naveškerý lid Boží, příslušný do nebeského Jeruzaléma, ať už jde o ty, kdo patřliještě ke Starému zákonu, anebo o ty, kdo už patří k Novému zákonu. PožehnáníPáně v potomku Davidově, jímž je Kristus, nemá být očekáváno na nějakoudobu, ale na věky, a v této jisté naději se proto dvakrát volá amen, staň se.Vždyť tak to myslel David, když se modlil567: „Nyní tedy požehnej domu svéhoslužebníka, aby před tebou trval na věky.“ Měl přece tehdy dostat syna, jímž byjeho rodokmen vedl až ke Kristu, a tak by se jeho dům stal domem věčným,protože bude zároveň domem Božím, zbudovaném z lidí, a ne z kamení, kde byna věky lid přebýval se svým Bohem a ve svém Bohu a Bůh se svým lidem a vesvém lidu. Bůh Davidovi přece slíbil568: „Pán ti oznamuje, že on vystaví důmtobě.“ A je psáno569: „Nepostaví-li dům Pán, nadarmo se namáhají jeho stavitelé.Nestřeží-li město Pán, nadarmo bdí jeho strážci.“ Až dojde ke konečnémuzasvěcení tohoto domu, naplní se prorocké slovo570: „I svému lidu Izraeli jsempřipravil místo a zasadil jej; tam bude bydlet a už nikdy nebude znepokojován,už jej nebudou ponižovat synové nepravosti jako dřív, ode dne, kdy jsemsprávou svého lidu izraelského pověřil soudce.“

XVII.13 Zda uskutečnění zaslíbeného pokoje lze klást do dobyŠalomounovyToto prorocké slovo se nenaplnilo mírem za časů Šalomounovy vlády, ani začasů vlády kteréhokoli jiného krále. Dokud nevzniklo království, byli nad tímnárodem hned, jak obdrželi zaslíbenou zemi, ustanoveni soudcové. A synnepravosti, to znamená nepřátelský cizinec, ho zajisté občas znepokojoval apokořoval, když se střídal mír s válkou, a také se vyskytují delší období mírunež za Šalomouna, který panoval čtyřicet let, neboť v době soudce Ehúda trvalmír osmdesát let.571 To místo zaslíbeného pokojného přebývání je proto věčné análeží věčným ve svobodné matce, jeruzalémské obci, kde bude žít pravý národIzraele a kde obdrží věčnou odměnu. V naději na tuto odměnu veďme na tétopozemské pouti zbožný život ve víře!

XVII.14 O Davidově úmyslu při uspořádání a mystice žalmů

566 Ž 89,53567 2S 7,29568 2S 7,11b569 Ž 127,1570 2S 7,10-11a571 Sd 3,30

V časovém sledu Boží obce kraloval nejdříve v jejím nástinu, to znamenáv pozemském Jeruzalémě, David, jenž byl hudebně vzdělaný a svým zpěvemsloužil Bohu z věřícího srdce, nikoli pro všední rozkoš, a tak mystickyzobrazoval velikou věc, když důmyslný a uspořádaný souzvuk rozmanitých tónůpředstavuje totiž jednotu dobře uspořádané obce, vzešlou ze svorné různosti.Téměř celé jeho proroctví je obsaženo v knize 150 žalmů. Někteří soudí, že jehodílem jsou jenom ty, které nesou nadpis Davidův, kdežto ty, které mají v nadpiseDavidovi nebo pro Davida, mu byly věnovány jako výtvory jiných. Tentopředpoklad vyvrací sám božský Spasitel, když mluvil o 110. žalmu a řekl572, žesám David pravil v Duchu svatém, že Kristus je jeho Pánem, ačkoli ten žalm jenadepsán Davidovi. Podle mého názoru pravdě jsou blíže ti, kdo pokládají zajeho dílo všech 150 žalmů, a usuzují, že některé ponechal bez nadpisu a některénadepsal jinými jmény, jak mu toto uspořádání, sice záhadné, ale jistě nebezvýznamné, vnukl Bůh. V nadpisech některých žalmů čteme jména proroků,kteří žili dlouho po době krále Davida, a to, co se tam říká, to říkají zdánlivě oni,vždyť prorocký Duch mohl prorokujícímu králi Davidovi zcela dobře zjevit ijména těchto budoucích proroků, aby zazpíval nějaké proroctví, hodící se najejich osobu; podobně bylo zjeveno jméno judského krále Joziáše573 , který seměl narodit a panovat až po více než třech staletích, jednomu prorokovi, mužiBožímu, který předpověděl i jeho budoucí činy.

XVII.15 Má-li se v souhrn tohoto díla pojímat všechno, co se v žalmechpředpovídá o Kristu a jeho CírkviAčkoli se ode mne očekává, že v této knize objasním, co prorokoval v žalmechkrál David o Kristu a jeho Církvi, ale já tak nemohu učinit, neboť mi v tom bráníspíše přebytek než nedostatek látky. Kdybych uvedl všechno, nevyhnul bych serozvláčnosti. A vyberu-li jenom některé věci, bojím se, aby nevznikl dojem, žejsem vynechal důležitější. Kromě toho se musí hledaný doklad opírat o textcelého žalmu, nemůžeme vytrhávat část textu jako verše z nějaké rozsáhlébásně. Kdo tedy chce a může, ať si je přečte, a tak si v nich najde, jak mnohovelikých věcí prorokoval král a prorok David o Kristu a jeho Církvi, totiž oKráli a jeho obci, kterou založil.

XVII.16 O tom, co se praví výslovně i obrazně o Kristu a jeho Církvi v 45.žalmuI jednoznačné a jasné prorocké předpovědi bývají nutně smíseny s obraznýmivýroky, a třebaže ukazují na Krista a jeho Církev už na první pohled, přecev nich čekají na výklad některé méně srozumitelné jednotlivosti. To staví učencepřed pracný úkol, aby je rozebrali a vyložili nechápavým.

572 Ž 110,1573 1Kr 13,2

Tak je tomu i s verši 45. žalmu:

1.Pro předního zpěváka, podle lilií574. Pro Kórachovce, poučující, píseň lásky.

2. Vytrysklo z mého srdce dobré slovo, věnuji já svoje dílo králi, rydlem jejazyk můj rychlopisce.3. Krásný jsi podobou nad syny lidské, rozlita je milost na tvých rtech, proto tiBůh na věky žehná.4. Opásej si bedra mečem, ty mocný krásou a velebou, 5. a vzhlédni a do boje vyjeď za pravdu i mírnost575 a spravedlnost, svou pravicídokážeš úžasné činy.6. Tvé střely jsou ostré, národy padnou ti k nohám, zasáhneš srdce nepřátel,králi!7. Tvůj trůn, Bože, bude stát na věky věků, tvoje královské žezlo je žezlempráva.8. Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto tě pomazal tvůj Bůh olejemradosti nad tvoje druhy.9. Celé tvé roucho myrrhou, aloem i kasií voní, z paláců zdobených slonovoukostí hra strun zní tobě pro radost.10. Královské dcery se skvějí ve tvých skvostech, královna ve zlatě z Ofíru tistojí po pravici.

11. Slyš, dcero, a pohleď a nakloň své ucho, zapomeň na svůj lid a na důmsvého otce;12. neboť zatoužil král po tvé kráse, on je tvůj pán a jemu se klaněj.13. A budou se mu klanět dcery týrské s dary; jeho tvář budou vzývat všichnivelmožové z národa.14. Královská dcera v celé své kráse již čeká uvnitř, ve zlatém třepení, v pestrémrouchu.15. V zářivém oděvu (protkaném zlatém) ji vedou králi a za ní budou přivedenykráli její panenské družky.16. Budou přivedeny s radostí a jásotem, budou uvedeny do královského paláce.17. Místo otců budeš mít syny, učiníš je knížaty po celé zemi. 18. Tvé jméno budou připomínat po všechna pokolení, národy ti budou vzdávatchválu na věky věků.

Každý člověk musí poznat, že v tomto žalmu je řeč o Kristu, to znamenáPomazaném, v něhož věříme a jehož zvěstujeme a jehož jsme druhy. On založilsvou Církev v patriarších a prorocích ještě dříve, než se stal člověkem.

574 Lilie snad označuje šestistrunný nástroj. Srov. Ž 60,1; 69,1; 80,1.575 nebo: tichost

Královskou dcerou je Panna Maria a jejími družkami jsou duše věřícíchkřesťanů. V širším smyslu je královnou sama Církev, jež je duchovnímSiónem576 a duchovním Jeruzalémem a obcí či sídlem velikého Krále577 a jejížnepřítelkyní je ďábelská obec duchovního Babylóna. Proto je psáno, zapomeňna svůj lid a na dům svého otce, neboť Církev svým znovuzrozením přechází odnejhoršího krále ďábla k nejlepšímu Králi Kristu, jemuž slouží duchovní Izrael,když ten tělesný jej odmítl. Je totiž psáno578: „Zachráníš mne z utrhání lidu apostavíš mne v čelo národů, sloužit mu bude lid, který jsem neznal a uposlechnemne na slovo, cizinci budou vyhledávat mou přízeň.“ Pohanský lid, jehožKristus v tělesné podobě neznal, ale který přesto v něho uvěřil, když uslyšelslovo Boží. Synové pohanských otců se stávají církevními představenými aduchovními otci po celé zemi.

XVII.17 O tom, co se týká ve 109. žalmu Kristova kněžství a v 21. žalmujeho umučení

Jako ve 45. žalmu byl Kristus veleben jako Král, tak je ve 109. žalmu velebenjako Kněz:

1. Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvýchnohou.

2. Berlu tvé moci vztáhne Pán ze Siónu, panuj uprostřed svých nepřátel!4. Přísahal Pán a nebude toho litovat:

Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchisedechova.

Věříme, že Kristus sedí na pravici Otcově, ačkoli to nevidíme, a také tomuvěříme, že jeho nepřátelé budou položeni za podnož jeho nohou, ačkoli to ještěnení zjevné, ale na konci se to zjeví a potom to uvidíme. Věříme, že ze Siónuvzešel zákon Kristův, který nazýváme evangeliem, a v něm spatřujeme berlujeho moci. Kristus panuje uprostřed svých nepřátel, kteří jej nenávidí, ale nicproti němu nezmohou, třebaže se sžírají. A když už není kněžství podle řáduÁronova, všude se obětuje pod kněžstvím Kristovým to, co obětovalMelchisedech, když požehnal Abrahamovi.579 Co je nejasné v žalmech, to sevztahuje k tomu, co je jasné v evangeliu, když se to ovšem správně vyloží.

576 Srov. Ž 87,5577 Srov. Ž 48,3578 Ž 18,44-45a579 Srov. 1M 14,18

Podobně je tomu i ve 21. žalmu, kde Kristus prorocky mluví o svém ponižujícímumučení580: „Probodli mé ruce i nohy, sečíst mohou všechny mé kosti,pozorovali mne svým zrakem, rozdělili se o mé roucho, losovali o můj oděv.“Kristus byl přece ukřižován, jeho ruce i nohy byly probodeny, a takto visící nakříži byl vystaven pohledům škodolibých zvědavců a svých nepřátel.Novozákonní evangelium vypravuje, jak se splnilo starozákonní proroctví. I to,več už nevěříme jako v minulé, nýbrž co pozorujeme jako přítomné, se přednašima očima uskutečnilo po celém světě tak, jak to bylo předpověděnov tomtéž žalmu581: „Rozpomenou se a navrátí se k Pánu všechny končiny země abudou se klanět před jeho tváří všechny čeledi pohanů, neboť Pánu náležíkrálovství a on bude vládnout nade všemi národy.“

XVII.18 O 3., 40., 15. a 67. žalmu, ve kterých se předpovídá smrt avzkříšení Páně

Ani o zmrtvýchvstání Kristově žalmy nemlčely. „Ulehl jsem a usnul, ale vstaljsem, protože Pán mne podepřel.“582 Nejde přece o to, že prorok spal a pak seprobudil a vstal, nýbrž o to, že tím spánkem byla smrt Páně a tím probuzenímbylo jeho vzkříšení.

O tom, co se předpovídá pro budoucnost, se mluví v dalším žalmu jako o něčemminulém; neboť to, co ještě mělo přijít, už bylo v Božím předurčení apředzvědění jakoby hotovou věcí. „Moji nepřátelé o mě mluvili zle: Kdy užzemře? A kdy zajde jeho jméno? A kdo přišel, aby mne navštívil, lež mluvilojeho srdce a hromadilo jeho nepravost. Proti mně šeptali si všichni mojinepřátelé, proti mně vymýšleli zlé věci, proti mně nespravedlivé nařčení sipřipravili: On ulehl, a už nevstane.“583 Jeho nepřátelé mu přáli smrt a nakonecmu ji připravili, a to se stalo skrze toho, kdo vcházel, aby ho navštívil, avycházel, aby ho zradil. Kdo by si nevzpomněl na Jidáše, jenž se stal z jehoučedníka jeho zrádcem? „Ba i ten, s nímž jsem žil v pokoji a jenž jídal můjchléb, zdvihl proti mně patu,“584 to znamená pošlapal mé přátelství. Ačkolidobře věděl, kdo ho zradí,585 často vystupoval v roli těla místo v roli hlavy apřičítal jejich vlastnosti sobě, protože hlava i tělo jsou jedním Kristem, proto

580 Srov. Ž 22,17-19581 Srov. Ž 22,28-29582 Ž 3,6583 Ž 41,6-9584 Ž 41,10; srov. J 13,18585 Srov. J 6,70; J 13,21

stojí v evangeliu586: „Lačněl jsem, a dali jste mi najíst;“ podobně587: „Cokoli jsteučinili jednomu z těchto mých maličkých bratří, mně jste to učinili.“ Ačkoli jehonepřátelé dosáhli jeho smrti na kříži, nadarmo byl usmrcen, protože vstalz mrtvých. „Ty však, Pane, smiluj se nade mnou a dej mi zase povstat, abychjim odplatil.“588 Vstal z mrtvých a již odplatil svým nepřátelům časnými tresty aještě jim odplatí věčnými tresty. Válka s Římany zničila židovský stát i jehohlavní město a rozptýlila jeho obyvatele.

Avšak židé nepočítají s tím, že ten Kristus, kterého očekávají, bude trpět azemře, a proto si myslí, že náš Kristus není tím, kterého zvěstoval Zákon iProroci. V tomto sebeklamu tvrdí, že uvedená slova neznamenají smrt avzkříšení, nýbrž spánek a probuzení. Ale 15. žalm na ně volá: „Proto sezaradovalo mé srdce a zaplesal můj jazyk, ba i mé tělo bude odpočívat v naději,že nenecháš mou duši v pekle a nedopustíš, aby tvůj Svatý viděl porušení.“589

Kdo by mohl říci tato slova, že jeho tělo odpočinulo v naději na vzkříšení a žejeho duše nezůstane v předpeklí, ale rychle se k němu vrátí, aby jeho tělo nebyloporušeno mrtvolným rozkladem? Kdo jiný než ten, který vstal třetího dnez mrtvých! To nemohou říci ani o proroku a králi Davidovi.

Konečně 67. žalm volá590: „Bůh náš je Bohem spásy, je to Pán, kdo nászachraňuje ze smrti.“ Je možné říci něco jasnějšího? Bohem spásy je náš PánJežíše Kristus, jehož jméno Ježíš se překládá jako Spasitel čili Zachránce. Onnás zachraňuje ze smrti tím, že na odpuštění našich hříchů prolil svou krev azemřel za nás na kříži, a tak nás spasil svou smrtí. Život nás smrtelníků je totižtakový, že ani sám Pán z něho nevyšel jinak než smrtí.

XVII.19 O 68. žalmu, ve kterém se ukazuje na nevěru a zatvrzelost židůŽidé nechtějí ustoupit zřejmým důkazům v proroctví, ačkoli v 68. žalmu sepředpovídají okolnosti umučení Kristova. „Za pokrm mi dali žluč, a když jsemžíznil, za nápoj mi dali ocet.“591 Proroctví pokračuje slovy: „Jejich stůl ať se jimstane osidlem a odplatou i záhubou; ať se zatmí jejich oči, aby neviděli, a jejichbedra ať jsou zbavena síly592; vylej na ně svůj hrozný trest a tvůj planoucí hněv

586 Mt 25,30587 Mt 25,40588 Ž 41,11589 Ž 16,9-10590 Ž 68,21591 Ž 69,22; srov. Mt 27,34592 Nebo: jejich záda ať jsou ohnuta k zemi

ať je postihne; jejich hradiště ať zpustne a v jejich stanech ať nebydlí nikdo.“593

Jejich oči se zatměly, takže nevidí, co jasné; jejich záda se ohnula k pozemskýmvěcem, takže nehledí na věci nebeské. Tyto výklady o žalmech, to je oproroctvích krále Davida, tady končí, a snad to postačí i pro ty, kteří to všechnoznají, aby si nestěžovali, že jsem vynechal další místa, která se jim zdají býtještě přesvědčivějšími.

XVII.20 O Davidově vládě i zásluhách, jakož i o jeho synu Šalomounovi a o tom proroctví, které se týká Krista a nachází se jednak v knihách,připojených k jeho spisům, a jednak v těch, které jsou nepochybně jeho

Když v pozemském Jeruzalémě kraloval David, syn Jeruzaléma nebeského, jehopoklesky byly ve spasitelném a pokorném pokání převáženy zbožností takvelkou, že je určitě mezi těmi, o nichž sám řekl: „Blažení ti, jimž jsou odpuštěnynepravosti a jejich hříchy jsou přikryty.“594

Po něm panoval nad celým národem lidu Božího jeho syn Šalomoun, který začalvládnout ještě za života svého otce,595 a ten začal dobře, ale skončil špatně.Životní zdar moudré duchy otupuje a škodí jim více, než jim prospívá moudrost.Jeho moudrost je pamětihodná ještě i pro nás i pro budoucí a tehdy se proslavilaširoko daleko. Prorokoval v pěti knihách, z nichž tři byly přijaty do kánonu:Přísloví, Kazatel596 a Píseň písní. Ostatní dvě se mu přičítají vzhledem k nejednéslohové podobnosti: Moudrost a Sírachovec597, avšak většina učenců pochybuje,že jsou jeho.

V knize Moudrosti598 se předpovídá utrpení Kristovo velice zřetelně, neboť se tumluví o jeho bezbožných vrazích:

12. Počíhejme si na Spravedlivého599, neboť je nám nepříjemný a protiví senašim skutkům a vytýká nám hříchy proti zákonu a kárá nás pro poklesky proti našemu řádu.13. Honosí se, že má poznání Boha, a nazývá se Božím Synem. 14. Stal se pranýřem našich myšlenek. Těžko je nám na něho jen pohledět,

593 Ž 69,23-26594 Ž 32,1595 Srov. 1Kr 1,28-40596 Ecclesiastés597 Ecclesiasticus598 Moudr 2,12-22599 nebo: Obchvaťme Spravedlivého…

15. neboť jeho život se nepodobá jiným a jeho cesty jsou odlišné.16. Za falešné nás má, straní se našich cest jako nečistoty; blahoslaví konce spravedlivých a chlubí se, že má za otce Boha.17. Podívejme se tedy, jsou-li jeho řeči pravdivé, a zkusme, co na něho přijde, auvidíme, jaký bude jeho konec!18. Neboť je-li Spravedlivý Synem Boha, zastane se ho a vysvobodí ho z rukouprotivníků.19. Potupou a mučidlem ho zkoumejme, abychom poznali jeho odevzdanost avyzkoušeli jeho trpělivost.20. K smrti nejohavnější odsuďme ho; vždyť se mu dostane záchrany, jak říká.21. Takto myslili, a bloudili: oslepila je totiž jejich zloba. 22. Nepoznali Boží tajemství ani nepočítali s odměnou za spravedlnost a neuvážili, jaké odplaty dojdou bezúhonné duše.

V knize Sírachovcově600 se zase předpovídá budoucí víra pohanů:1. Smiluj se nad námi, Bože, vládce všehomíra, (a pohlédni na nás a ukaž nám světlo svého slitování)2. a pusť svoji hrůzu na všechny pohany, (kteří tebe nehledají, aby poznali, že není Boha mimo tebe, a vypravovali otvých velikých skutcích.)3. Zdvihni svou ruku nad cizí národy, ať vidí tvoji moc!4. Jako jsi byl ukázal před nimi svou svatost na nás, tak se před námi proslavna nich, 5. aby tě poznali, jako i my jsme tě poznali, že není Boha mimo tebe, Pane.

Co se týče jeho tří všeobecně uznaných knih, chceme ukázat, že i v nich senalézá něco podobného, co se vztahuje ke Kristu a jeho Církvi. V knize Příslovíčteme: „Pohřběme nespravedlivě muže spravedlivého do země, pohlťme ho jakopeklo zaživa a vyhlaďme jeho památku ze světa, jeho drahocennou državu sivezměme.“601 Spravedlivým mužem je Kristou, jeho drahocennou državou jeCírkev. Srovnej podobenství o zlých vinařích602: „To je dědic, pojďte, zabijmeho, a dědictví bude naše!“ A podobně Moudrost Boží, to je Kristus, si vybudovalv panenském lůně jako dům lidské tělo a k němu jako údy připojil Církev,přinesl krvavou oběť na kříži a uchystal stůl pro nekrvavou oběť svéhosvátostného Těla a Krve pod způsobami chleba a vína a pak pozval slabé tohotosvěta ke své hostině: „Moudrost si postavila dům a podepřela ho sedmi sloupy;přinesla svou oběť, smísila víno a připravila svůj stůl. Vyslala své služebníky aslavnostně zve a volá: Kdo je nemoudrý, ať přijde sem; kdo jste chudí duchem,jezte z mého chleba a pijte z mého vína. Opusťte nemoudrost, abyste žili, a600 Sír 36,1-5601 Př 1,11-13602 Mt 21,38

hledejte moudrost, abyste měli život.“603 Toto volání připomíná apoštolovaslova604 o tom, že slabé tohoto světa si vyvolil, aby zahanbil silné.

V knize Kazatel se říká605: „Není pro člověka dobra, leda bude-li jíst a pít aradovat se,“ čímž se chce vyjádřit účast na svátostné hostině, kterou strojí podleřádu Melchisedechova sám Prostředník nové smlouvy ze svého Těla a Krve a okteré říká, že oběť jsi nechtěl, Bože, ale stvořil jsi mi tělo. To je totiž ta oběť,která nastoupila po všech starozákonních obětech, jež byly přinášeny jako nástinté novozákonní. Kazatel tedy nemyslí hostinu pro tělesný požitek, nýbrž produchovní užitek606: „Lepší je hoře než smích, protože zarmoucená tvář prospívásrdci,“ a na jiném místě607: „Lépe je vejít do domu zármutku než do domuhodování,“ a ještě608: „Srdce moudrých je v domě zármutku, a srdce nemoudrýchv domě hodování.“ A co se v této knize vztahuje k oběma obcím, jedné Kristověa druhé ďáblově, najdeme zde609: „Běda tobě, země, je-li tvým králem mladík atvoje knížata už zrána hodují. Blaze tobě, země, je-li tvým králem mužvznešeného rodu a tvoje knížata jídají v pravý čas pro posilnění, a ne proopilství.“ Mladíkem je míněn ďábel, a to vzhledem ke své pošetilosti anadutosti, obvyklými pro tento věk; mužem vznešeného rodu se míní Kristus,syn svatých patriarchů. Knížata ďáblovy obce hodují předčasně, protoženečekají na pravou blaženot v budoucím věku, jsou to lidé tohoto světa. Naopakknížata Kristovy obce trpělivé očekávají čas pravé blaženosti a jejich naděje jenezklame610, jak je psáno611: „Ti, kteří tě očekávají, nebudou zklamáni.“

A konečně Píseň písní obsahuje řeč o duchovní rozkoši svatých duší ve sňatkukrále a královny, totiž Krista a jeho obce, ale tuto rozkoš zahaluje rouškoujinotaje, abychom po ní více toužili, dokud se nezjeví Ženich a nepřijde jehonevěsta.

XVII.21 O těch, kdo kralovali po Šalomounovi buď v Judsku, anebov IzraelskuU zbývajících hebrejských králů se těžko najdou nějaké obrazné výroky neboskutky, které by se prorocky vztahovaly ke Kristu a Církvi. Pro hříchŠalomounův za časů jeho syna a nástupce Rechabeáma trestající Boží rukarozdělila národ na dvě části: deset kmenů dostal Šalomounův služebník

603 Př 9,1-6604 1K 1,27605 Kaz 8,15606 Kaz 7,3607 Kaz 7,2608 Kaz 7,4609 Kaz 11,16-17610 Srov. Ř 5,5611 Ž 25,3

Jarobeám a ponechali si vlastní jméno Izrael; dva kmeny, totiž Juda a Benjamín,zůstali pod hlavním městem Jeruzalémem pro Davida, aby jeho královský rodzcela nezanikl, a přijali jméno Juda, protože to byl kmen, z něhož pocházelDavid. Kněžský kmen Lévi, poddaný Bohu a nikoli králi, byl počítán za třináctý,avšak patřil spíše k Jeruzalému, protože právě tam byl Boží chrám, v němžsloužil. Kmen Josefův pak dal vzniknout kmeni Efraimovu a kmeniManassesovu. Bratrovražednou válku proti odtržené části Bůh ústy prorokaŠemaiáše zakázal.612 Nedošlo k rozdělení náboženství, nýbrž království. XVII.22 O Jarobeámovi, který bezbožným modloslužebnictvím zneuctilnárod sobě poddaný, v němž přesto Bůh nepřestal dávat nadšení prorokům a chránit mnohépřed hříšnou modloslužbouIzraelský král Jarobeám ve své zvrácenosti nevěřil Bohu, od něhož se mudostalo vlády, a v obavě, aby lid, když putuje podle božského zákona do Božíhochrámu v Jeruzalémě, aby tam přinesl oběti, od něho neodpadl a nevrátil sek Davidovu rodu, zavedl ve svém království hříšnou modloslužbu a ve svézločinné bezbožnosti oklamal Boží lid, takže jej strhl s sebou do uctívání model.Bůh tuto věc nepřestal vyčítat nejen jemu, ale ani jeho nástupcům anásledovníkům, a to skrze proroky, jako byli Achiáš, Jehú, Eliáš a Elizeus.

XVII.23 O rozmanitých poměrech v obou hebrejských královstvích, dokud nebyly oba národy v různou dobu odvlečeny do zajetí, z něhož byl později Juda povolán zpět do svého království, které posléze přešlo v moc ŘímanůPodobně v judském království nechyběli proroci, a to podle toho, jak se zalíbiloBohu je vysílat, aby buď předpovídali, čeho bylo třeba, nebo kárali hříchy akázali spravedlnost. I tady, třebaže mnohem méně než v Izraeli, se našli králové,kteří svými bezbožnými skutky těžce uráželi Boha a byli stíháni mírnými tresty is lidem, který nebyl o nic lepší. A byli tu i zbožní králové, jejichž nemalézásluhy docházejí chvály; zato v Izraelsku byli špatní všichni králové, třebažejedni více a druzí méně. Obě části, podle příkazu či dopuštění božsképrozřetelnosti, byly povznášeny různými úspěchy i sráženy různýmiprotivenstvími a stíhány zahraničními i vnitřními válkami, jak to zjevovalo Božímilosrdenství či Boží hněv. Chaldejci pak celý národ porazili v boji apřestěhovali do asyrských zemí; napřed izraelské království, potom i judskékrálovství po vyvrácení města Jeruzaléma a jeho chrámu. Po uplynutísedmdesáti let byli propuštěni ze zajetí a byl obnoven chrám. Ačkoli velkémnožství lidí zůstalo v cizině, národ už nebyl rozdělen a měl pak jedinékrálovství s hlavním městem Jeruzalémem a k tamějšímu chrámu putovaliv určité dny všichni odevšad, odkud jen mohli. Ale ani tehdy neměli pokoj od

612 Srov. 1Kr 12,24

cizozemských nepřátel a dobyvatel; nakonec byli poplatní i Římanům, a tak jezastihl Kristus.

XVII.24 O prorocích, z nichž jedni byli již posledními v době přednarozením Kristovýma druhé zaznamenává evangelium ještě v době okolo narození KristovaZa celou tu dobu, co se vrátili z Babylónie, po Ezdrášovi a po Aggeovi,Zachariášovi a Malachiášovi už neměli proroky s výjimkou Zachariáše a jehomanželky Alžběty, rodičů Jana Křtitele, a starce Simeona a vdovy Anny anakonec samého Jana Křtitele.613 Avšak nevěřící židé jejich proroctvínepřijímají; přijala je však nesčetná řada těch, kteří uvěřili evangeliu.

XVIII. kniha(Má 54 kapitoly.)

613 Srov. Mt 11,13

XVIII.1 O dějích až po dobu Spasitelovu, které jsme probrali v sedmnáctisvazcích Slíbil jsem, že budu psát o vzniku i dějinách a zasloužených koncích dvou obcí,jedné Boží a jedné světské, ve které podle svého lidského původu putuje i taprvní. V prvních deseti svazcích jsem s pomocí milosti Boží vyvrátil náhlednepřátel první obce, kteří kladou nad jejího božského zakladatele Krista svojebohy a na křesťany nevraží záští, která je zhoubná především jim samým.V dalších čtyřech knihách jsem vylíčil jejich vývoj od stvoření prvního člověkado potopy světa (v 15. knize), od Abrahama až po izraelské krále (v 16. knize) akonečně od izraelských králů až po prvních příchod božského Spasitele (v 17.knize). Sledoval jsem zřejmě jen obec Boží, ačkoli se nevyvíjela sama, nýbržv lidstvu procházely různými obdobími obě dvě obce. Chtěl jsem, aby dějinyobce Boží vysvitly jasněji, třebaže až do zjevení Nového zákona mnoho věcíneprobíhalo ve světle, nýbrž ve stínu. Nyní tedy, jak vidím, musím doplnit, cojsem opomenul, a všimnout si v dostatečné míře i vývoje obce světské od časůAbrahamových; tak budou moci čtenáři na základě vlastní úvahy srovnávat obědvě obce.

XVIII.2 O době králů pozemské obce, se kterou se podle výpočtu kryjedoba svatých od AbrahamaVe společnosti smrtelníků, rozvětvené všude po světě a spjaté i při sebevětšírůznosti sídel společenstvím jedné a téže přirozenosti, se každý žene za svýmprospěchem a za svou vášní. Žádaného se nedostává, jednou pro nikoho,podruhé ne pro všechny, a tak je tato společnost rozdělena a silnější část utiskujeslabší. Přemožená část podléhá vítězné a oceňuje více prostou sebezáchovu asebehorší mír než svobodu a nadvládu. Proto ti, kdo by raději zahynuli, než byotročili, nebývají početní a sklízejí velký obdiv. Je všeobecně lepší dát se odvítězů ujařmit než vyhubit. Jedni jsou obdařeni vládou, druzí trpí poddanstvím.Obec tohoto světa, žádostivá a prospěchářská, se rozdělila na přemnohopozemských říší, mezi nimiž byly nejslavnější assyrská a římská. První bylastarší, druhá mladší; první vznikla na Východě, druhá na Západě; hned pozániku první začala druhá. Ostatní říše a ostatní králové bych pokládal jen zajejich přívěsky.

Když se v Chaldejsku narodil Abraham, vládl jako druhý král Ninus614, synBelův, jehož chotí byla Semiramis. Ninus si podmanil celou Asii až po hraniceLibye, po jeho smrti si podmanila Semiramis Indy. Babylón byl prvním Římem.614 Ninus (Ninos) panoval v Babylóně po smrti svého otce Bela (Belos, Baalos), který tam panoval jako první podobu 65 let. Ninus vládl 52 let (tento údaj uvádí Castor z Rhodu) a na trůně seděl již 43 let, když se narodilAbraham; to bylo asi v roce 1200 před založením Říma, jakéhosi to druhého Babylónu na západě. Asií senemyslí jedna kolonie ve větší Asii, to je menší či malá Asie, nýbrž celá Asie jako světadíl, jeden ze tří: Asie,Evropy a Afriky. Polovinu světa zaujímají Evropa a Afrika na západě, druhou polovinu Asie sama na východě.Evropa sahá od severu k západu, Afrika od západu k jihu a Asie od jihu přes východ k severu.

V té době existoval i malý stát sikyonský615, jemuž panoval druhý král Europs(prvním byl Aigialeús) a od něhož Marcus Varro začal psát své dílo O původunároda římského. Od těchto sikyonských králů se dostal k Athéňanům, od nichk Latinům a nakonec k Římanům, protože řecké dějiny jsou nám mnohemznámější než assyrské. Ale před založením Říma byly tyto státní útvary nepatrnéve srovnání s assyrskou říší. V Řecku sláva Athéňanů předstihovala skutečnost,zvláště co se týče filosofie a literatury. A když Abraham odešel z Babylónie,měli Assyřané čtvrtého krále, opět jménem Ninus, a Sikyonští pátého, jenž sejmenoval Thelxion616.

XVIII.3 Za kterých králů assyrských i sikyonských se narodil stoletémuAbrahamovi podle zaslíbení Izák a za kterých povila šedesátiletému Izákovi jeho manželka Rebeka blíženceEzaua a JakubaZa jeho dob se narodil podle Božího zaslíbení stoletému Abrahamovi syn Izákz manželky Sáry, která pro neplodnost a stáří už neměla naději na potomstvo.Tehdy Assyřané měli pátého krále Arria. Když bylo Izákovi šedesát let, narodilise mu blíženci Ezau a Jakub z manželky Rebeky. Když zemřel Abraham, nadAssyřany panoval Xerxes Starší, nazývaný Baleus, a nad Sikyonem Thuriakos čiThurimachos, oba jako sedmí. V době narození Abrahamových vnuků vzniklargejský617 stát, kde jako první kraloval Ínachos618. Za osmých králů, totiž zaassyrského Armamitra a sikyonského Leukippa, i za prvního argejského králeÍnacha promlouval Bůh k Izákovi. Za dnů Jakubových vládl devátý assyrskýkrál Belokus, osmý sikyonský král Leukippos a druhý argejský král Foróneus,syn Ínachův. Pod Foróneovou vládou se Řecko proslavilo zákonnými asoudními ustanoveními, ale když zemřel Foróneův mladší bratr a spolukrálFegous619, byl u jeho hrobu postaven chrám, kde byl uctíván jako bůh a přinášelimu v oběť býky. Také Ínachova dcera Íó620 byla později uctívána v Egyptě podjménem Isis. 615 Sikyón je starořecké město na severu Peloponnésu. Prvním králem tohoto městského státu podle údajův Illiadě byl Adrastos. Sikyón zde asi zastupuje všechny řecké státy. Po zničení Korinthu Římany v r. 146 př.Kr.jeho význam poněkud vzrostl. (Korinth byl obnoven až v r. 44 př.Kr. jako římská kolonie pod názvem ColoniaLaus Julia Corinthiensis).616 Třetí byl Telchis a čtvrtý Apis; pátý Thelxion, šestý Aigy(d)ros, sedmý Thurimachos, osmý Leukippos, po nich Messapos, Peratos (Aratos), Plémnaios (Plemmeus), Orthopolis, Marathonios (Marathius), Marathios (Marathus), Echyreus (Chytreus), Korax (Corax), Aloesus, Epopeus, La(o)medón, Sikyón, Polybos, Ínachos, Faistos, Adrastos, Polyphides, Pelasgos, 26. Zeuxippos... http://www.attalus.org/translate/syntomon.html

Viz Chronographeion Syntomon.

617 Argos je řecké město na severovýchodě Peloponnésu zhruba mezi Korintem a Epidaurem (v krajině Argolidě)a považuje se za nejstarší trvale osídlené evropské město.618 Ínachos byl podle řeckých mýthů synem Titána Ókeana a jeho manželky Téthye a bohem stejnojmenné řekyv Argolidě. Po potopě světa vykopal v Argu kanály, kterými svedl vody do moře a umožnil tak, aby se tamusídlili lidé. Jeho syn Foróneus byl podle argejských pověstí prvním člověkem na světa a zakladatelem prvníholidského sídla na zemi.619 Snad je s ním totožný Aigialeús, první král sikyonský, ale to by neodpovídalo chronologii.

XVIII.4 O době Jakubově a jeho syna JosefaKdyž panoval desátý assyrský král Baleus a devátý sikyonský král Messapus čiKefis a desátý argejský král Apis, zemřel Izák ve věku 180 let a jeho synové bylistodvacetiletí. Mladší Jakub patřil do obce Boží a měl dvanáct synů, z nichžJosef byl prodán od svých bratří ještě za Izákova života kupcům, cestujícím doEgypta. Ve třiceti letech byl tento Josef povýšen ze svého ponížení, když vyložilz Božího vnuknutí faraónovy sny o sedmi úrodných a sedmi neplodných letech afaraón jej vysvobodil ze žaláře, kam se dostal pro svou ctnost čistoty, a učinil jejsprávcem Egypta. V druhém roce sedmi neplodných let pak přišel do EgyptaJakub s veškerou svou čeledí, když mu bylo 130 let a Josefovi 39 let.

XVIII.5 O argejském králi jménem Apis, kterého Egypťané ctili jako bohapod jménem SerapisZa těch časů se desátý argejský král Apis přeplavil do Egypta, a když tamzemřel, stal se z něho bůh Serapis.621 Téměř ve všech chrámech, kde byliuctívání Isis a Serapis, se nacházela také socha, která měla na rtech položenýprst, jako by napomínala k mlčení, že to byli lidé. Egypt, propadlý úžasnémubludu, na jeho počest živil vybranými lahůdkami býka, který se nazýval Apis,622

nikoli Serapis, protože ho uctívali živého; bez rakve: podle Varrona byl zemřelýApis uctíván napřed v sarkofágu (řecky soros), dokud mu nevybudovali chrám,a z toho vzniklo Sorapis a pak Serapis. Když ten býk zdechl, vyhledali vždyckytelátko téže barvy s určitými bílými skvrnami. Zlí duchové je lehce ošálili, kdyžbřezí nebo zabřezující se krávě ukázali přelud takového býka, aby ho samaviděla a její samičí pud přivábil požadované vlastnosti, aby se na jejím mládětiprojevily tělesně; podobně si počínal Jakub pomocí pestrých prutů, aby se rodily

620 Íó, dcera Ínachova, byla kněžkou bohyně Héry. Diovi se líbila, a když ho u ní přistihla Héra, proměnil Íóuv krávu. Héra si ji vyžádala jako dar a postavila k ní na stráž stookého pastýře Arga. Zeus poslal za ArgemHerma, který Arga uspal písničkou a pak ho zabil. Héra nato poslala na Íóu obrovského ováda, který ji zahnal ažk západnímu moři, později po ní pojmenovanému Iónské). Odtud utekla až na Kavkaz, kde jí přikovaný TitánProméthus poradil, aby se dostala do Egypta, kde se zbaví ováda a dostane opět lidskou podobu. Nakonec se jí topodařilo, na březích Nilu porodila Diova syna Epafa, který se stal egyptským králem a který podle některých mělpodobu býka, protože Íó proměněná v krávu jej porodila ještě předtím, než dostala opět lidskou podobu.V Egyptě se potom dostalo božské pocty jí i jejímu synovi. Podle egyptské tradice byl však prvním egyptskýmkrálem Meni, řecky Ménés, který sjednotil zemi a založil hlavní město Memfidu (egyptský Mennofer).621 Podle některých jde o řecko-egyptského boha, jehož vytvořil Ptolemaios I., makedónský vojevůdce, který sepo smrti Alexandra Velikého chopil vlády nad Egyptem v r. 323 př. Kr. a prohlásil se králem v r. 305 př. Kr.Potřeboval náboženské spojení mezi vládnoucí řeckou dynastií a jejími egyptskými poddanými, a proto spojilvlastnosti egyptských bohů Usira a Hapiho a řeckých bohů Dia, Asklépia a Dionýsa. Jméno Serapis vzniklospojením jmen Osiris a Apis. Nový bůh byl zpravidla uctíván s Osiridovou manželkou Isidou. 622 Apis byl považován za býčí vtělení boha Ptaha, stvořitele bohů a lidí, a nový býk musel být černý, na čelemusel mít bílý trojúhelník, pod jazykem výrůstek v podobě skaraba a ve chvostě různobarevné žíně atd. Chovaliho ve zvláštní stáji u Ptahova chrámu v Memfidě, po smrti ho mumifikovali a pohřbili v sarkofágu u dnešníSakkáry (řecky Serapeion, latinsky Serapeum).

strakaté ovce a kozy.623 Co dovedou lidé způsobit v zabřezujících zvířatechpomocí barev a těles, to lehce dokáží zlí duchové pomocí lichých přeludů.

XVIII.6 Za kterého argejského krále a za kterého assyrského zemřelv Egyptě JakubPo Apidovi nastoupil na argejský trůn Argos, po němž dostala jméno zeměArgos a lidé podle ní Argejští. Za vlády argejského krále Arga a sikyónskéhoErata, když Assyřanům ještě vládl Baleus, zemřel v Egyptě Jakub ve věku 147let. Na smrtelném loži požehnal svým synům a Josefovým vnukům a jasněpředpověděl příchod Krista z Judova rodu.624 Za Argovy vlády si Řekové opatřilisemena z ciziny a začali obdělávat pole, sklízet úrodu a živit se vlastnímiplodinami. Po jeho smrti v něm spatřovali boha a poctili ho chrámy a oběťmi.Ještě za jeho vlády vzdávali božskou poctu jakémusi Homogyrovi, který prvnízapřáhl voly do pluhu a kterého zabil blesk.

XVIII.7 Za kterých králů zemřel v Egyptě JosefKdyž panoval dvanáctý assyrský král Mamythus, jedenáctý sikyónský králPlemmeus a v Argu ještě vládl Argos, zemřel v Egyptě Josef ve věku 110 let. Pojeho smrti zůstal Boží lid v Egyptě ještě 145 let napřed v pokoji, dokudnezemřeli ti, kteří znali Josefa, a v potom v nenávisti, protože se podivuhodněmnožil a rostl a z toho důvodu byl pronásledován a zotročován.

XVIII.8 Za kterých králů se narodil Mojžíš a kteří bohové začali být za těchčasů uctívániKdyž vládl čtrnáctý assyrský král Safrus, dvanáctý sikyónský král Orthopolis av Argu pátý král Kriasos, narodil se v Egyptě Mojžíš, skrze něhož byl Boží lidvysvobozen z egyptského otroctví. Za panování uvedených králů žil podleněkterých Prométheus625, nejlepší učitel moudrosti, jenž prý uhnětl z hlíny lidi, ajeho bratr Atlás626, veliký astrolog, jenž prý podpírá oblohu, ačkoli totéž jménomá hora, která svou výškou mohla v lidech budit dojem, že podpírá oblohu. Za623 Srov. 1M 30,37nn.624 Srov. 1M 49,10625 Podle řeckých mýthů syn Titána Íapeta a Ókeanovny Klymeny, jenž daroval lidem oheň, naučil je tavit kovy avyrábět nástroje, naučil je řemeslům a naučil je číst, psát a počítat, zkrotil pro ně divokého býka, zapřáhl do vozuprvního koně a postavil první loď a seznámil je s léčením nemocí. Tak vymanil člověka za přírodního stavu avychoval ho v rozumnou bytost.626 Podle řeckých mýthů rodný bratr Prométheův, obr nesoucí na ramenou nebeskou klenbu. Stejný název nesedva tisíce kilometrů dlouhé pohoří v severozápadní Africe; oceán za západními břehy tehdy známé pevniny ataké dávný ostrov za Atlantovou zemí čili Atlantida; v nové době také soubor map světa nebo oblohy. Jeho synDeukalión s manželkou Pyrrhou pak obnovili po (částečné) potopě světa lidský rod.

athénského krále Kekropa627, po němž se ta obec jmenovala Kekropis, vyvedlBůh skrze Mojžíše svůj lid z Egypta, a tehdy bylo přijato několik mrtvých lidído sboru bohů, jako choť krále Kriasa Melantomiké a jejch syn Forbas, kterýnastoupil po otci jako šestý král argejský, dále syn sedmého krále Triopy Iasos adevátý král Sthenelos628, potom Minerva629, Merkur630 a Herkules631, kteří obabyli lidmi, ale zasloužili si božské pocty od lidí proto, že smrtelníkům prokázalimnoho dobrodiní k usnadnění tohoto života.

XVIII.9 Kdy byla založena athénská obec a jak její jméno vysvětluje VarroKdyž Kekrops založil město Athény, vznikl spor mezi bohyní Athénou a bohemPoseidónem o vládu nad ním, a proto Zeus určil, že vládu dostane ten, kdo dáměstu cennější dar. Který z darů bude cennější, měl rozhodnout Kekrops.Poseidón vrazil svůj trojzubec do skály a dal z ní vytrysknout prameni slanévody, kdežto Athéna zabodla do země své kopí a dal z něho vyrůst olivovníku.Kekrops jednoznačně rozhodl, že slané vody je plné moře, ale oliva je užitečnýstrom, který povzbuzuje lidi k práci a dává jim bohatství. Tak vláda nad zemí,která dostala název Attika, připadla Athéně. Kekrops jí postavil na Akropolivelkolepý chrám a jeho tři dcery Aglauros, Hersé a Pandrosos se v něm stalyprvními kněžkami. Podle Varrona o vítězství Athény se rozhodovalohlasováním, při němž muži hlasovali pro Poseidóna a ženy pro Athénu azvítězily o jediný hlas. Neptun se rozhněval a zpustošil athénské území mořskouvodou, a proto na usmíření jeho hněvu Athéňany potrestali ženy tím, žepropříště už neměla žádná z nich hlasovat, žádný novorozenec neměl dostatjméno po své matce a ženy se neměly nazývat Athéňankami. Tak tato obec,byvši postižena poraženým, byla nucena potrestat vítězství vítězky, bojíc se vícePoseidónova vodstva než Athéniných zbraní.XVIII.10 Co vypravuje Varro o pojmenování Areopagu a o potopěDeukaliónověPahorek Areopagos v Athénách, kde bylo sídlo nejvyššího soudního dvora a kdeapoštol Pavel promlouval k Athéňanům a podle něhož byli radní toho městanazváni areopagity, dostal jméno podle boha války Area632. Varro však nechtělvěřit mýthickým smyšlenkám, že Arés byl na tomto chlumu žalován na soudu627 Podle řeckých mýthů byl Kekrops zakladatel a první král Athén, jenž se narodil ze země bez rodičů, horní částtěla měl lidskou a dolní část hadí. Dal městu první zákony a nazval ho na počest jeho ochránkyně Athény.628 Podle řeckých mýthů byl jeden Sthenelos, syn Kapanea a jeho manželky Euadné, statečný druh argejskéhokrále Dioméda v trojské válce.629 Řecky Athéna; podle řeckých mýthů dcera nejvyššího boha Dia, z něhož se narodila bez matky poté, co snědlbohyni rozumu Métidu; bohyně moudrosti a vítězně vedené války, ochránkyně práva, spravedlnosti a umění iřemesel (obojí se označovalo řeckým slovem techné).630 Řecky Hermés; podle řeckých mýthů syn nejvyššího boha Dia a Plejády Máie nebo syn boha nebe Caela(řecky Úrana), posel bohů a průvodce mrtvých do podsvětí, bůh řečníků a vynálezců, poutníků a cestujících,obchodníků, podvodníků a zlodějů.631 Řecky Hérákles; syn nejvyššího boha Dia a tírynthské královny Alkmény, největší hrdina řeckých mýthů;bojoval s osudem a svou sílu využíval nejen pro vlastní slávu, ale i ve prospěch lidí, a dosáhl nesmrtelnosti.632 Arés, latinsky Mars, syn nejvyššího boha Dia a jeho manželky Héry, bůh války.

dvanácti bohů pro vraždu a šesti hlasy osvobozen, aby snad nesmýšlel o bozíchnedůstojně, neboť bohům jsou spory i soudy cizí, a trval na tom, že tato pověstnení o nic méně nepravdivá než známá zkazka o závodu tří bohyň, totiž Héry,Athény a Afrodíty, o zlaté jablko před Paridem jako o cenu pro tu nejkrásnější.A za těch dob, kdy podle Varrona nad Athéňany vládl Kranaos, nástupceKekropův, nastala potopa zvaná Deukaliónova, ale ta se vůbec nedotkla Egyptaani jeho sousedství.

XVIII.11 Za které doby vyvedl Mojžíš Boží lid z Egypta a za kterých králů zemřel jeho nástupce Jozue, syn NunůvMojžíš vyvedl Boží lid z Egypta na sklonku vlády athénského Kekropa, zatímcov Assýrii panoval Askatades, v Sikyónu Marathos a v Argu Triopas. A když tennárod vyvedl, odevzdal mu zákon, který přijal od Boha na hoře Sínaj a který senazývá Starý zákon, protože obsahuje zaslíbení pozemská, kdežto skrze JežíšeKrista měl přijít Nový zákon, obsahující zaslíbení nebeská, totiž zaslíbeníkrálovství Božího. Slušelo se zachovat takový postup, aby bylo dříve to, co jepozemské, a pak to, co je nebeské.633 Mojžíš byl vůdcem lidu Božího na pouštipo 40 let a zemřel ve věku 120 let, když předpověděl Krista předobrazyhmotných obřadů i kněžstvem a oběťmi a mnoha jinými mystickými předpisy.Jeho nástupcem se stal Jozue, syn Nunův, který přivedl národ do zaslíbené zeměa tam jej usídlil, když porazil na příkaz Boží pohanské kmeny, které ty krajinyovládaly. A po Mojžíšově smrti vládl 27 let a zemřel, když v Assýri vládl 18.král Amyntas, v Sikyónu 16. král Korax a v Argu 10. král Danaos a v Athénách4. král Erichthonios.

XVIII.12 O obřadech falešných bohů, které jim zavedl řečtí králové v údobí od vyjití Izraele z Egypta až po smrt JozuovuZa těch časů od vyjití Izraele z Egypta až po smrt Jozuovu zavedli řečí královéna počest falešných bohů obřady, které zachovaly vzpomínku na potopu světa ina to, jak se z ní lidé zachránili, a jak se stěhovali jednou na výšiny, podruhé dorovin. Vždyť i výstup a sestup Luperků634 po Svaté cestě se vykládá tak, že

633 Srov. 1K 15,46-47634 Luperkálie byly oslavy boha stád Fauna (obdoba řeckého Pana), který měl též jméno Lupercus čili Ochráncedobytka (před vlky, německy Wolfsabwehrer nebo i Wolftöter) nebo Silvanus jako Ochránce lesů. Konaly se 15.února a udržely se až do r. 494, kdy je v Římě zakázal sv. papež Gelasius I. Mladí kněží luperkové, kteří bylirozděleni do dvou sborů po dvanácti členech (Fabiani, Quinctiales), běželi odění v kůži obětovaných kozlů,zvanou februum, po Palatinu a švihali kolemjdoucí řemeny, zvláště ženy za účelem plodnosti. Byl to zároveňden očišťování země, stád, Města i jeho obyvatel (dies februatus). Slavnost začínala obětí kozla v jeskyni římskévlčice Lupy, během oběti byli dva mladíci vznešeného původu poznamenáni na čele krví z obětního nože, krev

znamenají lidi, kteří před vodou uprchli na vrcholky hor a po jejím opadnutísešli opět dolů. * Za těchto časů ukázal podle pověsti Dionýsos,635 zvaný otecLiber, svému hostiteli v Attice vinnou révu. Tehdy byly ke cti ApollónaDelfského založeny múzické hry, aby byl usmířen jeho hněv, když řecké krajinypostihla neúroda, protože nezachránily jeho chrám před Danaovým636 žhářstvím,a v Attice je zavedl nejprve král Erichthonios, a to nejen jemu, ale i Athéně;637

při nich byl odměnou vítězů olej, protože olivu prý objevila Athéna, zrovna jakovíno Dionýsos. * Během těch let byla podle pověsti unesena Európa krétskýmkrálem Xanthem, jehož jméno uvádí každý jinak; ale podle rozšířenějšíhopodání ji unesl na Krétu Juppiter v podobě zlatého býka a zplodil s ní tři syny(Mínóa, který se stal krétským králem, Sarpédonta, který se stal králem v Lykii,a moudrého a spravedlivého Rhadamanthya, který žil bez vladařských starostí) aprovdal ji za krétského krále Asteria. Ale ctitelé takových bohů považují příběhs krétským králem za skutečnost, kdežto všechno, co pějí básníci, čím halasídivadla a co oslavují davy o Jovovi, považují za smyšlenku, jen aby se mohlydávat hry, usmiřující bohy třebas jejich lichým pomlouváním. * Za těchto časůegyptský král Búsíris, syn boha moře Neptuna a egyptské královské dceryLýsianassy, nastoupil na trůn po svém dědu Epafovi, který byl podle řeckýchbájí prvním egyptským králem,638 a po devítileté neúrodě obětoval na radukyperského věštce Thrasea každý rok jednoho cizince. Jako první byl obětovánThraseus a jako poslední měl být obětován Herkules, který se dostal do Egyptacestou za zlatými jablky do zahrady Hesperoven, ale ten roztrhl pouta, zabilBúsíridova syna Amfidamanta a potom i samotného Búsírida. Leč nevěřme, žeNeptun spáchal smilstvo na Lýsianasse, abychom na bohy nežalovali; alepřičtěme to na vrub básníkům a divadlům, aby si měli čím získat oblibu. *Rodiči athénského krále Erichthonia, na sklonku jeho vlády zemřel Jozue, byliprý Vulkán639 a Minerva.640 Ale protože Minervu si představují jako pannu, prý

jim pak byla setřena vlnou namočenou v mléce, zatímco se mladíci museli rituálně smát. Po oběti se kněžíopásali kůžemi kozlů, jiné kůže rozřezali na řemeny a tak proběhli městem a řemeny šlehali zvláště vdané ženyna znamení požehnání a plodnosti. 635 Lat. Bacchus636 Danaos, lat. Danaus; dcery Danaovy jsou Danaovny či Danaikdy, řec. i lat. Danaides637 Lat. Minerva. Snad jde o tzv. velké panathénajské hry se soutěžemi múzickými, sportovními a tanečními.Vítěz dostal zlatý věnec a bohatě zdobenou amforu plnou nejlepšího olivového oleje. Konaly se ve 3. roce každéolympiády v měsíci obětí hekatombaiónu (v červenci/srpnu) a trvaly 6 až 9 dní. Malé panathénajské hry sekonaly ve všech ostatních letech olympiády, trvaly jen 2 dny a byly skromnější.638 Podle egyptské tradice byl prvním egyptským králem Meni (řecky Ménés), sjednotitel Egypta a zakladatel jeho hlavního města Mennoferu (řecky Memfidy).639 Řecky Héfaistos640 Řecky Athéna, ale podle řeckých bájí byla Erichthoniovou matkou bohyně země Gaia a Athéna se jej pouzeujala, když se narodil, a odnesla ho v uzavřeném koši do svatyně na athénské Akropoli, kde ho dala hlídat dvěmahadům. Svým kněžkám, dcerám prvního athénského krále Kekropa, přísně zakázala koš otevřít. Ony však přecekoš tajně otevřely, vrána to vykrákala Athéně, která spěchala do svatyně. Když ji Kekropovy dcery zahlédly, zestrachu před její pomstou zešílely a skočily z Akropole do propasti. Erichthonios pod Athéninou ochranoudospěl, stal se athénským králem a jako první zapřáhl do vozu koně, první zoral pluhem zemi a první přikázalkonat na počest bohyně Athény slavnost panathénají.

při jejich zápasu vzrušený Vulkán vypustil semeno na zem a z té se narodilErichthonios, jeho jméno je složeno ze dvou řeckých slov: eris = svár a chthón =země. Ale někteří učenci to vyvracejí a tak od svých bohů odvracejí, když říkají,že ve svatyni byl nalezen odložený chlapec, obtočený hadem. Ale co je nám potom? Nechť je tento příběh v pravdivé podobě poučením pro čestné pohany a vevybájené podobě potěšením pro nečisté duchy! Pohané však uctívají nečistéduchy jako bohy a na jejich počest pořádají hry, ve kterých se předvádějíhanebnosti, aby těmito smyšlenkami získali jejich přízeň, avšak bavit se přitomsmyšleným zločinem je ovšem zločinem skutečným.

XVIII.13 Jaké báje byly vymyšleny v době, kdy začali Hebreům vládnoutsoudcovéPo Jozuově smrti měl Boží národ soudce, za jejichž dob jej střídavěnavštěvovaly strasti a ponížení pro jeho hříchy, jakož i úspěchy a útěchyz milosrdenství Božího. Za těchto časů byly vymyšleny báje o Triptolemovi,641

jak prý na Cereřin rozkaz přiletěl na okřídlených dracích, aby hladovým zemímdaroval obilí. O Minotaurovi,642 obludě s lidským tělem a býčí hlavou, uzavřenév labyrintu, do něhož jakmile prý někdo vkročil, už se odtamtud nemohl dostatpro nerozuzlitelné bloudění. O Kentaurech,643 v nichž byla spojena lidskápřirozenost s koňskou. O Kerberovi,644 podsvětním psu se třemi hlavami. OFrixovi a jeho sestře Helle,645 jak letěli na beranu.

641 Triptolemos byl synem eleusínského krále Kelea a jeho manželky Metaneiry. Bohyně plodnosti zeměDémétér (lat. Ceres) mu darovala pšeničná zrna a jako prvního člověka na světě ho naučila pěstovat obilí. Nakouzelném voze, taženém okřídlenými draky, pak létal ze země do země a učil tam lidi orat a sít. Po smrti se stalsoudcem v podsvětí.642 Mínótauros byl synem manželky krétského krále Mínóa Pásifaé a posvátného bílého býka, do něhož sePásifaé za manželovy nepřítomnosti zamilovala. Mínótaura zabil hrdina Théseus.643 Kentauři byli mýthickým národem čtyřnohých tvorů, napůl lidí a napůl koní. Až na výjimky (Cheirón a Folos)byli divocí, suroví a lidem nepřátelští. Jejich otcem byl Kentauros, syn lapithského krále Ixíona a bohyně oblakůNefely, který je zplodil s divokou kobylou z thessalských hor. 644 Kerberos byl synem stohlavého obra Týfóna a Echidny, napůl ženy a napůl hada. Měl tři hlavy, kolem šíje semu ovíjeli hadi a ocas mu končil dračí hlavou. Bděle a ostražitě střežil vchod do podsvětí: dovnitř vpouštěl mrtvéochotně, ven však nikoho. Jeho bratry byli nemejský lev, který byl dvakrát větší než jiní lvi a měl neprůstřelnoukůži, dvouhlavý pes Orthos, sestrami lernská Hydra s hadím tělem a devíti dračími hlavami, - všechny tři zabilhrdina Héraklés, dále obluda Chiméra, kterou zabil hrdina Bellerofontés, a thébská Sfinx s ženskou hlavou, lvímtělem a ptačími křídly, která se podle osudné věštby vrhla se skály do moře poté, co hrdina Oidipús rozluštil jejíhádanku.645 Frixos byl synem orchomenského krále Athamanta a bohyně oblaků Nefely. Se svou sestrou Hellou prožilneradostné mládí, když otec opustil jejich matku Nefelu a vzal si za manželku Ínu, dceru thébského králeKadma. Ína obě děti nenáviděla a svými úklady způsobila, že měly být obětovány v době neúrody, kterou samazpůsobila usušením zrní k setbě. Bohyně Nefelé poslala pro své děti zlatého berana, který je od oltáře vzal nazáda a zmizel s nimi v oblacích. Hellé cestou spadla a utonula v moři (Héllespontos, dnes Dardanely), Frixa seujal kolchidský král Aiétés a oženil ho se svou dcerou Chalkiopou. Zlatého berana král obětoval Diovi a jehoroucho zavěsil na strom v posvátném háji boha války Area a dal ho hlídat nikdy neusínajícímu drakovi. Tam serouna zmocnil hrdina Iásón.

O Gorgoně,646 která měla místo vlasů hady a obracela v kámen každého, kdo nani pohlédl. O Bellerofontovi,647 jak letěl na okřídleném koni Pegasovi. OAmfionovi,648 jak hrou na loutnu přivábil a ovládl kameny. O umělci Daidalovi ajeho synu Ikarovi,649 jak si připevnili křídla a letěli. O Oidipovi,650 který rozluštilnerozluštitelnou hádanku obludy Sfingy, a tak ji přiměl k sebevražednémuskoku do propasti. O Antaiovi,651 jenž byl synem země a kdykoli klesl k zemi,vstal ještě silnější, a jehož zabil Herkules. Tyto báje až po dobu trojské války, jížVarro uzavřel druhou knihu O původu římského národa, vznikly v souvislostis dějinami, které obsahují skutečné události, a lidskými výmysly. Neměly býtbohům na potupu, ale přece smyšlenky o nejvyšším bohu Jovovi počítaly sezlem v lidských srdcích, když lidé tyto lži nejen trpělivě snášeli, ale dokonce jevítali s otevřenou náručí, třebaže měli trestat každého, kdo by se odvážil o němtakto mluvit, a to tím přísněji, čím oddaněji Jova uctívají. Co jiného než hanebnésmyšlenky, které Jovovi ctitelé dokonce předváděli na divadle, jsou báje opřekrásném chlapci Ganymédovi,652 kterého unesl v podobě orla, nebo o Jovověmilence Danaé, kterou svedl v podobě zlatého deště a která mu porodila synaPersea. Za těch časů zemřel Perseus a jeho manželka Andromeda,653 a ihned seuvěřilo, že byli vzati na nebe, ba lidé se nestyděli ani nebáli krášlit jejich sochyhvězdami a pojmenovali hvězdy podle nich. A na popud nečistých duchů bylyzavedeny bakchanálie, za jejichž bezuzdnou nestydatost se po dlouhé dobězastyděl senát do té míry, že je v Římě zakázal.654

646 Gorgony, dcery mořského boha Forkýna a jeho manželky Kéty, byly tři: Sthenó, Euryalé a Medúsa. Vypadalyjako kříženci ptáka s kovovými křídly a staré báby s rozšklebenou tváří, zploštělým nosem, zvířecíma ušima,dlouhými tesáky a kovovými pěstmi. Z hlavy jim vyrůstaly místo vlasů jedovaté zmije. Jediná Medúsa bylasmrtelná a zabil ji hrdina Perseus. Jejich sestrami byly haštěřivé stařeny Graie. 647 Hrdina Bellerofontés byl synem korinthského krále Glauka a jeho manželky Eurynomy a králem v Lykii.

Na okřídleném koni Pégasovi zabil obludu Chiméru.648 Thébský král a slavný hudebník Amfíón byl synem nejvyššího boha Dia a jeho milenky Antiopy. Hrál nazlatou lyru, kterou dostal od boha Apollóna, tak líbezně, že se kameny zvedaly z místa a samy se ukládaly dohradeb města Théb.649 Daidalos, syn umělce Eupalama, byl největší řecký sochař, malíř, stavitel a vynálezce. Vybudoval labyrint proMínótaura v krétském hlavním městě Knóssu. Jako první člověk letěl na křídlech z ptačích per, spojenýchvoskem, protože král Mínós jej nechtěl z Kréty propustit, aby podobné dílo nevybudoval jinde a neprozradil jehotajemství. Daidalův syn Íkaros se vznesl příliš vysoko a slunce rozpustilo vosk jeho křídel, takže se zřítil domoře a utonul. Daidalos pak šťastně přistál na Sicílii a získal azyl u tamějšího krále Kókala.650 Oidipús (latinsky Oedipus) byl synem thébského krále Láia a jeho manželky Iokasty a jednímz nejtragičtějších hrdinů řeckých mýthů.651 Obr nezdolné síly Antaios (latinsky Antaeus) byl synem boha moře Poseidóna a bohyně země Gaie. Kdykolislábl, přimkl se ke své matce zemi a síla se mu vrátila. 652 Ganymédés, syn dardanského krále Tróa a jeho manželky Kallirhoy, byl nejkrásnějším chlapcem na světě.Zeus jej unesl v podobě orla a učinil z něho číšníka olympských bohů. 653 Hrdina Perseus byl synem nejvyššího boha Dia a dcery krále v Argu Akrisia Danay.654 Stalo se tak v r. 186 př.Kr., kdy senát výstřední noční slavnosti zvané bakchanálie (řecky dionýsie) zakázal.

XVIII.14 O bohovědných básnícíchV téže době se vyskytli bohovědní básníci, kteří skládali básně o bozích. Jejichbohové však byli sice velkými lidmi, ale přece jen lidmi, anebo živly tohotosvěta, které stvořil jediný pravý Bůh, anebo zlými duchy. A třebaže tito básnícimezi bludy a smyšlenkami někdy opěvovali také jediného pravého Boha, jistěmu nesloužili řádně, kdy ctili vedle něho nepravé bohy a prokazovali jim službu,jaká náleží jenom jemu, ba nedovedli ani upustit od necudných bájí o svýchbozích. Byli to Orfeus,655 Musaios656 a Linos,657 z nichž Orfeus byl jakýmsizpůsobem postaven v čelo podsvětním obřadům či spíše zlořádům. Podobněmanželka krále Athamanta jménem Ínó,658 jíž Řekové říkají Leukothea a ŘímanéMatuta, a její syn Melikertés, kteří zahynuli dobrovolnou smrtí v moři, byliv lidských představách vzati mezi bohy. Stejně tak jiní dva lidé té doby, Kastor aPollux.659

XVIII.15 O zániku argejského státu v době, kdy u Laurentů obdržel trůn jako první král Saturnův syn Picus

655 Hrdina Orfeus, syn boha Apollóna nebo říčního boha Oiagra a Múzy Kalliopy, největší pěvec a hudebníkřeckých mýthů. 656 Músaios (latinsky Musaeus) byl básník a mýthograf archaické doby kolem r. 600 př. Kr., který údajněpocházel z Eleusíny a byl pokládán za Orfeova potomka.657 Linos byl synem boha Apollóna a některé z Múz (Kalliopy nebo Úranie nebo Terpsichory) a bratremOrfeovým. Objevil melodii a rytmus. Když vyučoval mladého Hérakla hudbě a pokáral jej pro nějaký neúspěch,dostal od něho lyrou do hlavy a na místě skonal.658 Ínó se provdala za orchomenského krále Athamanta, který opustil svou první manželku, bohyni oblakůNefelu, zbavila se jeho dětí Frixa a Helly a stala se matkou dvou synů, Learcha a Melikerta. Poněvadž se ujalamalého Dionýsa, kterého měl nejvyšší bůh Zeus s její sestrou Semelou, přivodila tím na sebe hněv Diovy žárlivémanželky Héry, která způsobila, že Athamás zešílel a zabil Learcha. Když chtěl zabít i Melikerta, uprchla s nímk strmému mořskému břehu a v zoufalství se vrhla z vysoké skály do moře, aby Athamantovi unikla. Zeus jiodměnil za opatrování Dionýsa tím, že přikázal mořským nymfám, aby ji přijaly i s Melikertem mezi sebe apovýšil oba na bohy. Jako mořská bohyně si Ínó změnila jméno na Leukotheá (lat. Albunea nebo Matuta) a stalase ochránkyní plavců. Melikertés (lat. Melicertes) si změnil jméno na Palaimón a stal se ochrancem přístavů.659 Kastór a Polydeukés (latinsky Castor a Pollux), nejslavnější hrdinové po Héraklovi. Narodili se jako dvojčata(Dioskúrové, latinsky Dioscuri nebo Gemini), ale přesto byli nevlastními bratry, protože Kastorovým otcem bylspartský král Tyndareos, Polydeukovým nejvyšší bůh Zeus, jejich matkou byla Tyndareova manželka Léda.Kastorovou sestrou byla Klytaimnéstra a Polydeukovou Helena. Nesmrtelný Polydeukés vynikal v pěstnímzápase, smrtelný Kastór v řízení válečného vozu a krocení nejdivočejších koní. Po Kastórově smrti chtělPolydeukés sdílet bratrův osud, a proto oba jsou jeden den v temném podsvětí a jeden den na světlém Olympu.

Za těch časů vzalo za své argejské panství, které připadlo Mykénám, a vzniklokrálovství Laurentum,660 kde jako první nastoupil na trůn Saturnův661 synPicus,662 zatímco trvala assyrská říše, jíž vládl 23. král Lampares, a u Hebrejůbyla soudcem žena jménem Debora.663 Skrze ni působil Boží Duch, neboť byla iprorokyní, ačkoli její proroctví je poněkud nejasné, takže bychom potřebovalidlouhý výklad k důkazu, že bylo proneseno o Kristu. Saturnovi uctívači popírají,že byl člověkem, a říkají, že před svým synem Pikem panoval v Itálii sám, kdyžsjednotil divoký horský kmen, dal mu zákony a zemi pojmenoval Latium;664 aleměli by spíše říci, že Pikovým otcem byl Sterces či Stercutius, zkušený rolník,který prý vynašel zúrodňování polí zvířecím hnojem, který dostal název podlejeho jména stercus. Také Pika přijali do sboru svých bohů, o němž tvrdí, že bylproslulým ptakopravcem a válečníkem, a stejně tak Pikova syna a Saturnovavnuka Fauna, z něhož udělali boha polí, lesů (Silvanus) a ochránce dobytka předvlky (Lupercus). Tyto božské pocty přiřkli mrtvým před trojskou válkou.

XVIII.16 Jak byl po vyvrácení Tróje zařazen mezi bohy Diomedes, o jehož druzích se myslilo, že byli proměněni v ptákyKdyž padla Trója za vlády Faunova syna Latina, vítězní Řekové, vracející sedomů, byli stíhání různými pohromami, a přesto pohané rozmnožili počet svýchbohů i z jejich řad. Učinili totiž boha i z Dioméda,665 který se podle pověstinevrátil domů z vůle bohů za trest a jehož druhové se prý proměnili v ptáky.

XVIII.17 Co zaznamenal Varro o neuvěřitelných proměnách lidí Varro,666 aby to podepřel, vyprávěl o divech zlopověstné čarodějnice Kirky,která proměnila ve zvířata i druhy Odysseovy, nebo o Lykáónovi,667 králiarkadského města Lykosúry, kterého Zeus proměnil ve vlka.

660 Laurentum bylo prastaré pobřežní město v Latiu JV od Ostie. Tam přistál Aeneas a tam sídlil král Latinus,který Aenea s jeho Trójany přijal do své země a dal za manželku svou dceru Lavinii. Zbytky města byly odkrytyna území venkovského sídla italského státního prezidenta, které se nazývá Castelporziano a leží asi 20 km JJZ odŘíma v lesnaté oblasti o rozloze asi 59 km2.661 Saturn byl římský bůh setby a orby, později ztotožňovaný s řeckým Kronem. Považovali jej za zakladatelenového společenského řádu na světě, jenž lidi naučil obdělávat půdu, pěstovat obilí, sázet ovocné stromy avinnou révu, budovat společná sídla a řídit se zákony. Jeho manželkou byla bohyně Ops, později ztotožněnás řeckou Rheiou.662 Picus (latinsky Datel) byl podle Aeneidy otcem Faunovým a dědem Latinovým. Tento Latinus byl otcemAeneovy manželky Lavinie. 663 Sd 5664 Aen. VIII, 321665 Hrdina Diomédés, syn kalydónského hrdiny Týdea a jeho manželka Déipyly, byl králem v Argu. V trójskéválce patřil k nejstatečnějším a nejsilnějším bojovníkům. Před Tróju přivedl třetí nejsilnější vojsko na 80 lodích(vojsko vrchního velitele Agamemnona čítalo 100 lodí a vojsko mocného pylského krále Nestora 90 lodí). 666 Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik667 Lykáón byl otcem Diovy milenky Kallisty, proto pochyboval o nadřazenosti bohů a chtěl Diovuvševědoucnost vyzkoušet tím, že mu předložil pečené lidské maso. Za to byl proměněn ve vlka, který sevystavuje nebezpečí, když zatouží po lidském mase.

XVIII.18 Jak máme pohlížet na proměny, které lidi postihují zřejmě nazákladě démonských kouzelCo řekneme jiného o této veliké šalbě zlých duchů než to, že se má ze srdceBabylóna utéci?668 Duchovní smysl tohoto prorockého příkazu je ten, abychomz obce tohoto světa, která je ve skutečnosti společenství zlých andělů ibezbožných lidí, prchali krokem víry a lásky k jedinému pravému a živémuBohu. Čím je mocnější před naším zrakem působnost zlých duchů v těchtonejnižších věcech, tím houževnatěji se musíme přidržet Prostředníka, skrzeněhož stoupáme z nížin k výšinám. * Řekněme-li totiž, že ty věci nezasluhujívíry, pak nechybějí lidé, kteří tvrdí, že o něčem takovém slyšeli zaručenouzprávu nebo že se o tom i přesvědčili. Vždyť i já jsem v Itálii slyšel o selkách,sběhlých v těchto zlých kouzlech, které dávají pocestným v sýru něco, že se namístě promění v soumary, nanosí všechno, co je třeba, a po dokončení práce seopět vracejí do své podoby; jejich mysl se přitom nijak nemění, zůstávározumnou a lidskou, jako se to stalo Apulejovi669 podle jeho vlastních údajůnebo výmyslů v knihách O zlatém oslu, kde se z něho stal po požití lektvaru osels lidským duchem. * Tyto věci jsou nepravdivé, takže se jim právem nevěří. Jenvšemohoucí Bůh může učinit všechno, co chce, a zlí duchové nečiní z moci svépřirozenosti, která je andělská, třebaže špatná vlastní chybou, nic než to, codopustil on. Jeho úmysly jsou často skryté, ale nikdy nespravedlivé. A dělají-litakové věci zlí duchové z jeho dopuštění, nemohou tvořit podstaty, nýbrž jenproměňují zevnějšek toho, co stvořil Bůh, aby se to zdálo něčím jiným, než to je.Jsou-li ty náklady skutečnými hmotnými břemeny, pak je nosí zlí duchovév přeludech soumarů na oklamání lidí. Lidé je mohou spatřit s pomocíobrazotvornosti ve bdění nebo s pomocí snu ve spánku. Tak je zlí duchové šálí,aby v nich vzbudili přesvědčení, že mají uctívat nepravé bohy a otročit jim skrzeoltáře, oběti a kněze na úkor jediného pravého Boha.

XVIII.19 O tom, že Aeneas přišel do Itálie v tu dobu, kdy Hebreům stálv čele soudce LabdonPo dobytí a vyvrácení Tróje přišel do Itálie se zbytky Trójanů na dvaceti lodíchAeneas;670 panoval tam právě Latinus, kdežto v Athénách Menestheus,v Sikyónu Polyfides, v Assýrii Tautanes a u Hebrejů soudce Labdon. 671PoLatinově smrti kraloval pak Aeneas po tři roky, zatímco v uvedených státechvládli titíž králové až na to, že Sikyónští už měli Pelasga a Hebreové soudceSamsona, který byl úžasně silný. Z Aenea, který po svém skonu zmizel,672

668 Srov. Iz 48,20669 Lucius Apulejus Platonicus (+ 180), platónský filosof afrického původu,

autor Proměn (Metamorfóz) pod názvem Zlatý osel.670 Řecky Aineiás.671 Mezi Jiftáchem, který soudil Izraele 6 let, a Samsonem, který byl soudcem 20 let,

soudili Izraele ještě tři soudcové: Ibsán po 7 let, Elón po 10 let a Abdón po 8 let.672 Podle většiny mýthů byl po boji proti Etruskům vzat v plné zbroji na nebesa a stal se bohem.

udělali Latinové boha. V téže době se athénský král Kodros nepoznán vrhl mezinepřátele svého státu, Peloponésany,673 aby ho zabili, protože podle věštby mělizvítězit jen za té podmínky, že nezabijí athénského krále, a tak se přestrojil zaprostého muže a hádkou je popudil, aby ho zabili, a tak zachránil vlast; i jehoAthéňané ctili jako boha. * Za čtvrtého latinského krále Silvia, syna Aeneova,(ale ne z Kreusy, z níž vzešel Ascanius, třetí tamější král, nýbrž z Lavinie, dceryLatinovy), který se narodil po Aeneově smrti, za 29. assyrského krále Onea a 6.athénského krále Melantha, když byl soudcem Hebreů kněz Élí, vzal za svésikyónský stát, který prý trval 940 let.

XVIII.20 O posloupnosti králů u Izraelitů po době soudcůZáhy poté, co v uvedených státech zůstávali titíž králové, skončilo u Izraelitůobdobí soudců a začalo v osobě Saulově období králů, když ještě žil prorokSamuel. V té době začali panovat nad Latiny králové, kteří byli příjmenímnazýváni Silviové po Aeneovu synu Silviovi; podobně dostali v době mnohempozdější nástupci Caesara Augusta titul caesar. Ale Saul se neosvědčil, takžejeho rod byl královské vlády vyloučen, a když po čtyřiceti letech vlády zemřel,nastoupil na trůn David. Tehdy po záhubě krále Kodra upustili Athéňané odkrálovské ústavy a začali svůj stát spravovat skrze úředníky. Po Davidovi, kterýpanoval rovněž čtyřicet let, se stal králem jeho syn Šalomoun, který založilchrám Boží v Jeruzalémě. Za jeho doby byla v Latiu založena Alba,674 po níž sejejich další králové začali nazývat králi albskými, ne už latinskými, ačkoli vládliv témže Latiu. Po Šalomounovi nastoupil na trůn jeho syn Roboám, za něhožbyl národ rozdělen ve dva státy, z nichž každý měl od té doby vlastního krále.

XVIII.21 O latinských králích, z nichž byl zbožněn první Aeneas advanáctý po Aeneovi AventinusPo Aeneovi, z něhož si udělali boha, mělo Latium jedenáct králů, z nichž sežádný nestal bohem, až Aventinus, který je dvanáctý po Aeneovi. Aventinuspadl ve válce a byl pohřben na té hoře, která až dodnes nese jeho jméno, a takébyl přidružen k počtu jejich bohů. Jiní ovšem nechtěli připustit, že padl, a říkali,že zmizel a že ta hora nebyla pojmenována po něm, nýbrž dostala jméno odtoho, že se na ní sletovalo ptactvo.675 Po něm se nestal v Latiu bohem už nikdo

673 Peloponésané (vlastně Dórové) pak od Athén odtáhli, a tak Attika zůstala jednou z mála oblastí evropskéhoŘecka, kterou si Dórové nepodrobili. Kodrův syn Androklos založil Efes, Neileós Mílét a Medón se stal po otciathénským vládcem, avšak už nikoli s titulem basileus = král, nýbrž archón = vládce, protože z úcty ke KodroviAthéňané přestali napříště udělovat královský titul.674 Město Alba Longa se nacházelo od r. 1152 př. Kr. asi 20 km jihovýchodně od Říma na západním břehu jezeraLago Albano. Na jeho místě je dnes Castel Gandolfo. Králové (14): Aeneas, Aeneův syn Julus (Ascanius) , jehomladší bratr Silvius, dále Silviův syn Aeneas Silvius, jeho syn Latinus Silvius, jeho syn Albas S., jeho syn Atys(Epytus) S., jeho syn Capys S., jeho syn Capetus S., jeho syn Tiberinus S., jeho syn Agrippas S., jeho mladšíbratr Acrota (Allodius) S., Aventinus S., Aventinův syn Procas S., Prokův syn Numitor S., jeho mladší bratrAmulius S. a Numitor S. podruhé. Třetí římský král Tullus Hostilius město zničil v r. 665 př. Kr.675 Ptáci = lat. aves

kromě Romula, zakladatele Říma. Za Aventinova syna Proky bylo připojenok Médsku slavné assyrské království, největší ze všech, po bezmála tisíci třechstech pěti letech včetně vlády prvního krále Bela, otce Ninova. Procas bylpředchůdcem Amuliovým,676 který učinil z Rhey Silvie, dcery svého staršíhobratra Numitora, vestálku, která počala blížence Romula a Rema prý z bohaválky Marta. Tímto způsobem se omlouvá a uctívá její smilstvo a jako důkaz seuvádí, že prý odložená dvojčata odkojila vlčice, neboť vlk je zvířetemzasvěceným bohu Martovi. Podle jiného podání se ujala odložených a plačícíchdětí jakási nevěstka, takže se říkalo nevěstkám vlčice a nevěstincům vlčince, odníž se dostaly k pastýři Faustulovi a byly odkojeny jeho ženou Accou Larentií.Amulius dal Rheu přivázanou ke kameni a v proutěném koši i obě její dětivhodit do řeky Tibery, bůh řeky Tiberinus prý ji však zachránil a vzal si ji zamanželku. Řízením Božím byla také nemluvňata, budoucí zakladatelé takvýznamné obce, zachráněna z vody za účelem potrestání krutého krále. PoAmuliovi nastoupil na latinský trůn podruhé jeho starší bratr Numitor, Romulůva Remův děd, a v prvním roce jeho vlády byl založen Řím.677

XVIII.22 O tom, že Řím byl založen tou dobou, kdy zanikla assyrská říše a kdy v Judsku panoval EzechiášObec Řím byla založena jako druhý Babylón, jakoby dcera prvního Babylóna, askrze ni se Bohu zalíbilo podrobit svět, sjednotit jej ve společném právním státěa dát mu mír široko daleko. Assyrská říše si podrobila téměř celou Asii válkaminepříliš těžkými, protože národy byly ještě nepočetné a neobratné ve zbrani;zato Řím si nepodrobil tolik národů Západu i Východu tak snadno a rychle,protože národy už byly mohutné, statečné a vycvičené ve zbrani, a tak u nichnarážel na sílu a bojovnost. Od časů světové potopy, během které se zachránilov Noemově arše jenom osm lidí, totiž neuplynulo o mnoho více než tisíc let,když Ninus podrobil kromě Indie celou Asii. V době, kdy byl založen Řím, žilnárod Izraele v Zaslíbené zemi 718 let, z toho připadá na Jozua 27 let, na dobusoudců 329 let a na dobu králů 362 let. Tehdy vládl v Judsku zbožný králEzechiáš, v Izraeli král Ozeáš.

XVIII.23 O erythrejské Sibylle, která vedle jiných Sibyll věštila mnohourčitého o Kristu

676 Amulius Silvius sesadil svého staršího bratra Numitora s trůnu, zabil jeho syny a z jeho dcery Rhey Silvieučinil vestálku, aby zůstala bezdětná. Rheu však svedl bůh války Mars a ona porodila dvojčata Romula a Rema,které odkojila vlčice a vychoval pastýř Faustulus. Když dorostli, se svým dědem Numitorem šli do Alby Longy asvrhli s trůnu Amulia, kterého pak Numitor zabil. Na místě, kde Faustulus dvojčata našel, byl pak založen Řím. 677 V r. 753 př. Kr.

V téže době věštila podle některých zpráv erythrejská Sibylla. Podle Varronavšak Sibyll bylo více,678 nejen tato jediná. Od této erythrejské Sibylly mámesepsány některé jasné věštby o Kristu, a ty jsem četl i já. Bývalý konzulFlaccianus nám v řeckém svazku ukázal místo, kde počáteční písmena veršůdávala slova: Iésús Christos, Theú hyios, Sótér.679 Tyto verše přeložil kdosi dolatiny:680

Jednou nastane soud, pot vyrazí na tváři země.Edenu věčný Král k ní sestoupí s výšiny nebes,žádaje od světa počtu a soudě osobně lidstvo.I kdo nevěřil, i kdo byl věřící, uvidí Bohašířavou nebe se brát, mezi svatými, na konci světa.Krev i tělo zas obdrží duše, jež on soudit bude.Role zarostou hložím, neb zůstanou neobdělány.Idoly odhodí muži, a odhodí poklady všecky.Sežehne oheň zemi a moře i nebeskou klenbu,temné brány pekel on prolomí, aby je zkoumal.Uzří však veškeré tělo, jež svaté je, svobodně světlo,spalovat bude však plamen, jenž nezhasne, hříšníky věčně.Bůh tu odemkne každému srdce, by na světlo Božíodhalil tajemství všecka, své myšlenky skryté i skutky.Žalost nastane všem, a zuby skřípět budou.Iris jasného slunce i hvězdný chorovod zajde,svine se nebe jak plachta a přestane svítit měsíc.I hor temena smete a údoí ode dne zvedne.Nebude ve světě lidském už nijaké výšky ni hloubky.S poli se srovnají stráně i siná hladina mořská.Pomine všecko, co je, a země se zhroutí a zhyne.Ani studny a řeky se nevyhnou spálení ohněm.Smutný polnice zvuk se tehdy rozlehne s výše,intráda všemožných muk a žalozpěv nad bídou hříchu.Tartar propastný ukáže země, jež rozestoupí se.Emanuel tu shromáždí krále, a neunikne nikdo.Laviny ohně a síry se budou řítit s nebe.678 Jméno Sibylla označuje starověké věštkyně, k nimž patří například slavná Sibylla Erythrejská nebo Kúmská(Cumae blízko Neapole), která údajně prodala římskému králi Tarquiniovi Superbovi tři knihy věšteb. Sibyllyjsou známé již od 7. stol. př. Kr. V době starého Říma se rozlišovalo až 12 Sibyll; Varro jich znal deset.Sibyllská tradice není příliš spolehlivá, je značně nesourodá a obsahuje mnoho židovských i křesťanskýchinterpolací čili dodatečných vsuvek. Máme kritické vydání sbírky pocházející z 5. stol. po Kr. (Geffcken,Johann: Oracula Sibyllina, 1902), totiž sbírky dvanácti knih (Sib 1-8, 11-14) a několika fragmentů (Sib F 1-8) aPrologu. 679 To znamená Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel. První písmena dávají slovo ichthys = ryba, což mystickynaznačuje Krista, protože dovedl v této propasti smrtelnosti jakoby ve vodní hlubině zůstat živ bez hříchu.680 Orac. Sibyll. VIII, 217

Těchto 27 veršů představuje číslo, které je třetí mocninou tří. Třikrát tři dávátotiž devět, a vezmeme-li těch devět třikrát, dostaneme připojením výšky naplochu trojrozměrný útvar a vyjde sedmadvacet. Tato Sibylla, ať už erythrejskánebo kúmská, nemá v celé své básni, z níž jsme uvedli nepatrnou část, nic, co byukazovalo k modloslužbě. Někteří ovšem zaznamenali, že erythrejská Sibyllanežila za Romula, nýbrž už v době trojské války. Také Lactantius cituje ve svémdíle681 nějaké věštby o Kristu, které on uvedl porůznu, jak si toho vyžadovalpostup jeho dokazování, já pak pokládám za dobré uvést je souvisle jako jednudelší věštbu, které on pojal jako několik kratších: „Do rukou nevěřících potomupadne; budou pak Boha políčkovat nečistýma rukama a nečistými ústy naňbudou plivat jedovaté sliny; nastaví však ranám v prostotě srdce svatá záda. Asnášeje políčky, bude mlčet, aby nikdo nepoznal, které Slovo či odkud přišlo,aby mluvil k peklu a byl korunován trním. Za pokrmu dali mu pak žluč a zanápoj ocet; takovou nehostinnou hostinu vystrojí. Sama jsou totiž bez rozumu,nepoznala jsi svého Boha, skrývajícího se lidské mysli, nýbrž korunovala jsi hotrním a namíchala jsi mu hroznou žluc. Avšak chrámová opona se roztrhne av poledne bude nejtemnější noc po tři hodiny. A smrtí zemře, upadna ve spánekna tři dny; a potom se vrátí z pekla a první vyjde na světlo, aby povolanýmukázal počátek vzkříšení.“

XVIII.24 O tom, že za vlády Romulovy slynulo sedm mudrců v době, kdy deset izraelských kmenů bylo odvlečeno od Chaldejců do otroctví, a že se ten Romulus po smrti těšil božské poctěZa vlády téhož Romula žil prý Thalés Milétský,682 jeden ze sedmi mudrců, kteřípo básnících bohovědných byli nazýváni sofoi, to znamená moudří. V téže doběod Chaldejských poraženo deset kmenů, které se po rozdělení národa nazývalyizraelské, a byly odvlečeny do zajetí do těch zemí, kdežto ty dva kmeny, které sejmenovaly judské a měly za sídelní město Jeruzalém, zůstaly v Judsku. Jak jevšeobecně známo, zařadili Římané mrtvého Romula mezi bohy, protože i onzmizel. To už se v těch dobách přestalo dělat, a později, v době císařské, se todělo jenom z pochlebnictví, nikoli z bludu, a Cicero683 v tom spatřuje velikouchválu pro Romula, že si zasloužil tohoto vyznamenání už za časů vzdělanosti aosvěty, třebaže filosofie se ještě nerozšířila, a ne v těch starých temných dobách,kdy se lidé snadno mýlili. A třebaže lidé v pozdějších dobách z mrtvých bohynedělali, přece nepřestali pokládat za bohy a uctívat ty, které zbožnili jejich

681 Instit. IV, 18 n. Lucius Caecilius Firmianus Lactantius (+ 325 po Kr.) byl latinský apolegeta z Afriky avychovatel císaře Konstantina Velikého; Pico della Mirandola jej nazval křesťanským Ciceronem.682 Bývá pokládán za zakladatele řecké filosofie; zemřel kolem r. 546 př. Kr. Za pralátku světa považoval vodu.683 Rep. II, 10. Marcus Tullius Cicero byl římský politik, řečník a spisovatel (+ 43 př. Kr.).

předkové; ba dokonce osidla bludné a bezbožné pověry ještě rozšířili o sochy,jichž staří neměli; to jim vnukali do srdce nečistí duchové, šálíce je i klamnýmivěštbami, aby se ke cti nepravých bohů s nectí dávaly i hry, představujícívybájené zločiny bohů, jaké v pozdějších dobách už nevznikaly. Po Romulovipanoval Numa,684 který sice měl za to, že té obci musí být záštitou velký početbohů, ale jemu se po smrti přijetí do jejich sboru nedostalo; patrně nebe bylozalidněno takovou spoustou bohů, že sám by tam místo už nenašel. Tehdy, kdyžv Římě vládl on, u Hebreů začal kralovat Manasses,685 bezbožný král, který prýzabil proroka Izaiáše. A tehdy podle pověsti žila Sibylla samská.

XVIII.25 Kteří filosofové se vyznamenali v době vlády římského králeTarquinia Staršího a hebrejského Sedechiáše, když byl Jeruzalém ztečen a chrám vyvrácenZa vlády hebrejského krále Sedechiáše a římského Tarquinia Staršího bylžidovský národ odveden do babylónského zajetí, když byl dobyt a zničenJeruzalém i slavný Šalomounův chrám. Proroci, kteří je varovali před jejichneřestmi a bezbožností, jim to předpověděli, hlavně Jeremiáš.686 V té době, kdyžbyl Boží národ v zajetí, žil Pittakos Mytilénský,687 jiný ze sedmi mudrců kroměvýše uvedenéhoThaléta Milétského a kromě jiných, jako byli Athéňan Solón,688

Sparťan Chilón,689 Korinťan Periandros,690 Kleobúlos z Lindu691 a Biás692

z Priény, to jsou jejich jména.693 Ti vynikali nad ostatní lidi chvalitebnýmzpůsobem života a shrnuli do stručných hesel některá mravní ponaučení. V doběžidovského zajetí se proslavili také Anaximandros, Anaximénes694 aXenofanés;695 tehdy žil Pythagoras,696 po němž se mudrcům začalo říkatfilosofové.

684 Starořímští králové: 1. Romulus (753-716 př. Kr.), 2. Numa Pompilius (715-672 př. Kr.), 3. Tullus Hostilius(672-640 př.Kr.), 4. Ancus Marcius (640-616 př. Kr.), 5. Lucius Tarquinius Priscus (616-578 př. Kr.), 6. ServiusTullius (578-534 př. Kr.), 7. Lucius Tarquinius Superbus (534-510 př. Kr., + 495 př. Kr.).685 Judský král Manasses vládl v letech 696-641 př. Kr., celkem 55 let.686 Srov. Jr 25,8-11687 + kolem r. 570 př. Kr., vládce na ostrově Lesbu, vydal první psané zákony688 + kolem r. 560 př. Kr., básník a zákonodárce v Athénách689 + po r. 556 př. Kr., zákonodárce ve Spartě690 + 583 př. Kr., vládce v Korintu691 + v 6. stol., vládce přístavního města Lindos na ostrově Rhodu692 + kolem r. 530 př. Kr., pocházel z maloasijské krajiny Karie693 Jde o předsokratické mudrce, souvislé pojednání o nich najdeme u Diogena Laertia (Životy, názory a výrokyproslulých filosofů I, 22-108). Nejstarší výčet je už u Platóna (Prótagorás 343).Výroky (apofthegmata, gnómai)tradičně připisované sedmi mudrcům podává kolem r. 300 př. Kr. Démétrios Falérský, zachovaný u Stobaia,(Anthologium III, 1, 172). Někdy se k nim řadí Mysón Chenský, současník Chilónův.694 Anaximandros a Anaximenés se počítají spolu s Thalétem k filosofům milétské školy.

Anaximandros (+ kolem r. 546 př. Kr.) za pralátku světa považoval apeiron, Anaximenés pak vzduch.695 + kolem r. 500 př. Kr., počítá se k filosofům eleatské školy, ostře odmítal každou pověru696 + po r. 510 př. Kr., filosof a matematik, zakladatel pythagorejské školy

XVIII.26 O tom, že v té době, kdy po naplnění sedmdesáti let byli Židépropuštěni z babylónského zajetí, byli i Římané osvobozeni od královládyV téže době perský král Kýros697, který panoval i nad Chaldejci a Assyřany,propustil značnou část zajatých Židů, a tak umožnil, že se z nich padesát tisícvrátilo k obnovení chrámu. Ale položili jen základy a vystavěli oltář, protože naně doráželi nepřátelé, a tak byla práce odložena až do doby Dareiovy.698 V téžedobě se sběhly i ty události, které jsou vypsány v knize Júdith. Římané tehdyvyhnali krále Tarquinia Mladšího a začali se rovněž těšit svobodě. Až do té dobyměl Boží lid proroky, kterých sice bylo mnoho, ale kanonická Písma jichzaznamenávají málo. Nyní v této knize o nich něco povím, jak jsem slíbil.

XVIII.27 O době proroků, jejichž proroctví se chovají v Písmech svatých a kteří předpověděli mnoho o povolání pohanů tehdy, kdy vznikla říšeřímská a zanikla assyrskáAbychom tedy mohli věnovat pozornost jejich době, vraťme se maličko do dobystarší. Stojí totiž psáno: „Slovo Páně, jež se dostalo Ozeášovi, synu Beérovu, zajudských králů Uziáše,699 Jótama700, Achaza701 a Ezechiáše702 a za izraelskéhokrále Jarobeáma, syna Jóašova.“703 Také Ámos píše, že prorokoval za dnůjudského krále Uziáše a izraelského krále Jarobeáma,704 který vládl současně.705

Stejné krále jako Ozeáš uvádí Izaiáš706 na začátku svého proroctví; Micheáš707

697 Kýros II. Veliký (+ 530 př. Kr.), zakladatel perské říše jako velmoci, který vstoupil v r. 539 př. Kr. do města Babylónu bez boje a dovolil násilně přesídleným Židům vrátit se do vlasti698 Dareios I. vládl v letech 522-486 př. Kr.699 Uziášova vláda se počítá obvykle v letech 783-742 př. Kr.700 Jótam vládl asi v letech 742-735 př. Kr.701 Achaz vládl asi v letech 735-715 př. Kr.702 Ezechiáš vládl asi v letech 715-697 př. Kr.703 Oz 1,1704 Jarobeám II. vládl asi v letech 781-742 př. Kr.705 Am 1,1706 Iz 1,1707 Mi 1,1

uvádí jen tři krále následující po Uziášovi. Za téhož krále Uziáše prorokovalJonáš a za jeho nástupce Jótama Jóel, avšak vročení jsme převzali z kronik,protože o své době se nezmiňují. Tato doba sahá od latinského krále Proky až poRomula, krále už římského, nebo i po začátek vlády jeho nástupce NumyPompilia, neboť v tu dobu panoval král Ezechiáš. V té době zanikla říše assyrskáa vznikla říše římská, tehdy se otevřela ústa proroků a jejich proroctví seprovalila jako zřídla najednou. A podobně jako na začátku assyrského panstvípřišel Abraham, tak na konci přišli proroci, a za vlády západního Babylónu, toznamená Říma, měl přijít pak Kristus, aby se naplnila zaslíbení, o nichž prorocivydávali svědectví nejen slovem, ale i písmem. Od té doby totiž, co lidu Božímuzačali vládnout králové, téměř nikdy mu nechyběli proroci, avšak byli k užitkupouze jim, nikoli pohanům, třebaže jednou mělo jejich slovo prospět i pohanům.Proto se slušelo, aby přišli v době, kdy byl zakládán římský stát, budoucí vládcepohanských národů.

XVIII.28 Co prorokovali Ozeáš a Ámos o evangeliu KristověČím jsou výroky proroka Ozeáše hlubší, tím je těžší do nich proniknout. „Astane se, že na místě, kde jim bylo řečeno: Vy nejste můj lid; budou i oninazváni syny Boha živého.“708 Tomu apoštolové rozuměli o povolánípohanského lidu, který dříve k Bohu nepříslušel, neboť Kristus dvojí spojil vjedno, když zbořil rozdělující zeď a ze žida i pohana stvořil jednoho novéhočlověka.709 A na jiné místě dosvědčuje, že tělesní Izraelité, kteří nyní v Kristavěřit nechtějí, uvěří později ve svých potomcích: „Po mnoho dní zůstanousynové Izraelovi bez krále, bez knížete, bez oběti, bez oltáře, bez kněžstva a bezodznaků, ale potom se obrátí a budou hledat Pána, svého Boha, i svého králeDavida a s úžasem přiběhnout k Pánu a jeho dobrotivosti v posledních dnech.“710

Králem Davidem se myslí Kristus, jenž byl Davidovým potomkem.711

Předpověděl i zmrtvýchvstání Kristovo: „Uzdraví nás po dvou dnech, třetíhodne nám vrátí život,“712 a v něm i zmrtvýchvstání naše.713 O stejných věcechprorokoval také Ámos: „V ten postavím rozpadlý Davidův dům a zazdím jehotrhliny, opravím jeho trosky a bude vybudován jako za dávných dnů, aby mnehledali ostatní lidé a všechny národy, nad nimiž bylo vzýváno mé jméno, jevýrok Pána, který tak učiní.“714

708 Oz 1,10709 Srov. Ef 2,14nn.710 Oz 3,4-5711 Srov. Ř 1,3712 Oz 6,2713 Srov. Ko 3,1714 Am 9,11-12

XVIII.29 Co předpověděl o Kristu a jeho Církvi prorok IzaiášProrok Izaiáš nepatří k dvanácti malým proroků, jejichž proroctví jsou krátká vesrovnání s těmi, kteří se jmenují velcí proroci, neboť zanechali obšírnější spisy.Avšak se dvěma předešlými proroky spojuje Izaiáše tatáž doba, kdy prorokoval.Někteří jej nazývají spíše evangelistou než prorokem, protože nejen káralnepravosti, hlásal spravedlnost a předpovídal hřešícímu lidu budoucí pohromy,ale i prorokoval o Kristu a jeho Církvi, tj. o Králi a Obci, kterou založil,mnohem více než ostatní. S ohledem na nutné omezení díla uvedeme zde jenomdvě místa, jedno o Kristu715 a druhé o jeho Církvi.716 Ačkoli také v nich leccoszasluhuje výladu, přece jsou tak jasná, že i nepřátelé jsou nucení proti své vůlirozumět.

XVIII.30 Co prorokovali ve shodě s Novým zákonem Micheáš, Jonáš a JóelProrok Micheáš mluví o Kristu jako o vysoké hoře717 a předpovídá Kristovorodiště v Betlémě.718 Prorok Jonáš mluvil o Kristu ani ne tak slovy, jako tím, žebyl pohlcen vorvaněm a třetího dne vyvržen,719 což bylo znamením toho, že seKristus vrátí třetího dne z hlubin pekel. Prorok Jóel předpověděl, že nashromážděné apoštoly sestoupí podle Kristova zaslíbení Duch svatý.720

XVIII.31 Jaká proroctví o spáse světa v Kristu se nacházejí u Abdiáše,Nahuma a AbakukaZ malých proroků tři svou dobu neudávají, totiž Abdiáš, Nahum a Abakuk, baani v kronice Eusebiově a Jeronýmově nečteme, kdy prorokovali. Jen Abdiášesice uvádějí vedle Micheáše, ale ne tam, kde píší o době, kdy podle jejich zprávMicheáš prorokoval. Abdiášovo proroctví je ze všech nejkratší a mluví se v němproti Idumejským, totiž proti Ezauově potomstvu, kteří jako by zastupujívšechny pohany; avšak předpovídá se v něm, že spása z hory Sión (z Judska)ochrání horu Ezauovu (Idumeu v užším smyslu, pohany v širším smyslu)zvěstováním evangelia,721 aby i pohané byli přeneseni do království Božího.722

Prorok Nahum jasně říká, že Kristus dechne do tváře židovských učedníkůDucha svatého: „Hle, po horách přichází Zvěstovatel radosti, jenž ohlašujepokoj. Slav, Judo, svoje sváteční dny, a plň svoje sliby. Je dokonáno, jeskončeno, je konec. Vystupuje ten, kdo dechne na tvoji tvář a vysvobodí tě ze

715 Iz 52,13-53,12716 Iz 54,1-5717 Mi 4,1-4718 Mi 5,2-5719 Jn 2,1.11720 Jl 2,28-29721 Abd 17 (Na hoře Sión však nastane spása a nastane svatost.)722 Abd 21 (A vystoupí spása s hory Sión, aby chránili horu Ezauovu, a bude Pán kralovat.)

soužení.“723 Prorok Abakuk mluví o druhém příchodu Kristově: „Napiš, co jsividěl, zaznamenej to na tabulky, aby si to čtenář mohl snadno projít. Neboť je toještě prozatím vidění, ale už ukazuje k určitému času a míří ke svému cíli; bude-li prodlévat, vyčkej, neboť přijde zcela jistě a zadržet se nedá.“724

XVIII.32 O proroctví, obsaženém v modlitbě a písni AbakukověProrok Abakuk se modlí ke Kristu a žasne nad novou spásou lidského rodu,kterou poznal předem: 2. „Pane, slyšel jsem tvá slova; bojím se o tvé dílo, Pane;v tento čas je zachovej, v tento čas je uveď ve známost, a v čas nepokoje725

pamatuj na svoje slitování!“726 (Kristus bude poznán mezi dvěma zvířaty, což sevykládá o dvou lotrech, s nimiž byl ukřižován, až se přiblíží roky, bude spatřen,až přijde čas, ukáže se. )

3. Z Témanu727 přichází Bůh, z hory Páranu728 (sestupuje) Svatý. Jeho sláva zahaluje nebesa a jeho velebnost naplňuje zemi.729

4. Září jako slunce, paprsky730 má v rukou, v tom je skryta jeho síla.5. Před jeho tváří kráčí smrtelný mor, v patách za ním přichází horečný žár.6. Sestoupil a změřil zemi; pohleděl a rozptýlil národy. Pukají odvěké hory věkovité, hroutí se odvěké pahorky;731 blíží se, jako dávno se blížíval.7. Ze zla děsí se stany ethiopských732 (obyvatel), chvějí se opony midjánské země.733

8. Zdali na řeky ses rozhněval, Pane? Zdali na řeky rozhořčen nebo na moře roztrpčen jsi,734 že jedeš na svých koních, že vstupuješ na své vítězné vozy?735

723 Na 1,15; srov. J 20,22724 Abk 2,2-3725 Nebo: hněvu. Bůh přichází, aby soudil, odsoudil a potrestal Chaldejce a vysvobodil svůj lid z poroby.726 Abk 3,1-2. Jako Bůh vysvobodí svůj lid z rukou Chaldejců, tak jej vysvobodí z otroctví ďáblova.727 Nebo: od jihu, tj. proti Chaldejcům, kteří přitáhli od severu. Jih označuje žár lásky a lesk pravdy. Témanem seoznačuje Sión nebo spíše Edóm (jméno Téman bylo dáno synu Elífazovu a vnuku Ezauovu, sr. 1M 36,11.15.42;1Lp 1,36.53; označovalo tedy jeden z významných edómských kmenů a jeho území, ba Edóma samotného, srov.Jr 49,7.20; Am 1,12; Abd 9). Je otázkou, kdo byl Elífaz Témanský (Jb 2,11), jeden z přátel Jóbových. 728 Páran je hora stinná a neschůdná a je znamením biblických proroctví o Kristu,

v nichž bylo mnoho míst ještě nejasných. 729 Srov. Ž 57,6 (Povznes se až nad nebesa, Bože, ať nad celou zemí jako světlo vzejde tvoje sláva!)730 Nebo: rohy (jako znamení moci a síly), někteří v nich spatřují Kristův kříž.731 V těchto slovech někteří hledají narážku na ponížení pýchy mocných skrze Kristovy zázraky.732 Nebo: kúšanských733 Tento verš předpovídá účinek zázraků Krista a apoštolů na pohanské národy, které přijmou křesťanskou víru.734 První příchod Kristův nebude k soudu, nýbrž ke spáse.735 Jde o misijní tažení apoštolského vojska světem.

9. Napínáš silně lučiště své,736 abys přísahu splnil, kmenům danou;737 řekami rozrážíš zemi.738

10. Vidí tě hory, a chvějí se, příval vodstva739 se lije,740 tůně vydává svůj ryk, hlubina vysoko spíná své ruce.741

11. Slunce i měsíc se zastavují v stanech svých,742 utíkají před světlem střeltvých;743 zacházejí před leskem blýskajícího se kopí tvého.744

12. V rozlícení šlapeš zemi, ve hněvu děsíš národy.745

13. Vycházíš, abys spasil lid svůj, abys spasil pomazaného svého.Srážíš hlavu s domu bezbožníkova, strhuješ jej od základu až do hrdla.746

14. Klneš747 jeho žezlům, hlavě jeho vojska,748 těm, kdo se ženou jako vichr, aby mne rozmetali749 s radostí toho, jenž chuďasa požírá skrytě.15. Cestu činíš v moři koňům svým, ve vzdouvajících se vlnách nesmírných vod.750

16. Když jsem o tom slyšel, třáslo se tělo mé, při zprávě o tom chvěly se rty mé,jako by hrůza vešla do mých kostí, podlamovaly se pode mnou nohy;jen ať ušetření dojdu v den tísně, až přitáhnou a přepadnou náš lid.751 17. Ano, nebude květů na fíkovníku, nebude plodů na vinicích; zklame oliva pracně pěstovaná a role nevydají úrodu;752 oderván bude z ovčince brav a skot ve chlévě nezůstane.753

18. Já však v Pánu budu se radovat, 736 Nebo: Luk svůj máš připravený737 Jde o pohrůžku tresty pro bezbožné.738 Řekami se zde myslí kázání slova Božího, proudící z úst věrozvěstů a otevírající lidská srdce k víře a pokání.739 Tj. průtrž mračen.740 Národy skrze lítost nad hříchy dojdou spásy. Bůh jako by svým krokem rozstřikoval vody,

když kráčí vždy a všude mezi těmi, kteří jej zvěstují, a tak rozlévá na všechny strany proudy svéhoučení. 741 Tůní a hlubinou se myslí hlubina lidského srdce, která vyznáním odpovídá na mocné působení evangelia.742 Nebo: Vyzvednuto bylo slunce a měsíc stanul na své dráze.

Sluncem je Kristus, který vstoupil na nebesa, a měsícem jeho Církev. 743 Nebo: ve světlo vzletí tvé šípy, to znamená, že učení evangelia nezůstane skryto.744 Nebo: kopí tvého blyštivého. Nebo: v čase jiskření kopí tvého blyštivého.

Slova evangelia budou hlásána veřejně; srov. Mt 10,27.745 Výstrahami budou lidé pokořeni pod vládu Boží, nekající a zatvrzelí budou potrestáni.746 Hlavou domu (chaldejské dynastie a státu) je střecha a štít.747 Nebo: Zlořečíš748 Hlavou vojska je král. Bůh tak učinil již faraónovi, jenž pronásledoval jeho lid, vycházející z Egypta.749 Nebo: rozprášili. Chuďasem se myslí Boží lid; srov. Ž 10,8.750 Toto místo se vykládá o moři národů, do nějž vjeli koně a vozy hlasatelů evangelia, srov. 8. verš,

což se neobejde bez pobouření všech: jedni se v bázni obracejí a druzí je v hněvu pronásledují.751 Prorok se již cítí být členem Církve Kristovy, a když vidí, jak bude pronásledována, zamýšlí se nad svými slovy a děsí se toho. Zároveň je bratrem těch, kdo se v naději radují a v soužení jsou trpěliví; srov. Ř 12,12.

Odděluje se od špatného lidu svého tělesného spříznění a připojuje se k lidu svého putování do nebeské vlasti.752 Nebo: role nepřinesou pokrm753 Jde o ztrátu duchovních statků lidu, který zabije Krista a chce prosadit svou vlastní spravedlnost místospravedlnosti Boží. Prorok tyto duchovní statky označuje obrazem pozemské úrody a hojnosti.

plesat budu v Bohu, svém Spasiteli.754

19. Pán, můj Bůh, je síla moje, dá mi nohy hbité jako nohy jelení, a vítězně zavede mne na mé výšiny, zpívajícího žalmy.755

XVIII.33 Co předpověděli v prorockém nadšení Jeremiáš a Sofoniáš oKristu a povolání pohanůProrok Jeremiáš patří mezi velké proroky a působil tehdy, když v Jeruzaléměvládl Josiáš a v Římě Ancus Marcius a po něm Tarquinius Starší; to se již blížilozajetí a protáhl své proroctví až do pátého měsíce toho zajetí. Jeremiáš mluvil oKristu756 a také o povolání pohanů a uzavření nové smlouvy, jejímžProstředníkem bude Kristus.757 Prorok Sofoniáš, jeden z malých proroků, taképůsobil za dnů Josiášových, ale neříká, až dokdy; a také mluvil o Kristu, obudoucí slávě jeho příchodu a o věrném ostatku Izraele.758

XVIII.34 O proroctví Danielově a Ezechielově, pokud se vztahuje ke KristuPotom v babylónském zajetí prorokovali Daniel a Ezechiel, jiní dva z velkýchproroků. Z nich Daniel dokonce určil letopočtem dobu, kdy měl přijít a trpětKristus, ale bylo by zdlouhavé to dokazovat výpočtem, a promluvil o jehoCírkvi a veliké moci.759 Ezechiel označil podle prorockého obyčeje Kristajménem Davidovým, protože přijal tělo v rodě Davidově, a jménem služebníka,protože se stal člověkem a přijal tedy podobu služebníka.760

XVIII.35 O předpovědi proroků Aggea, Zachariáše a MalachiášeZbývají tři malí proroci, kteří působili na konci zajetí. Aggeus prorokoval oKristu a jeho Církvi jasněji: „Toto praví Pán zástupů: Ještě jednou a bude tobrzy, otřesu nebem i zemí, mořem i souší, otřesu všemi národy a přijdeVytoužený.“761 Toto proroctví se částečně splnilo a částečně se ještě splní.Pohnulo totiž nebem svědectví andělů i lidí, když se krstus vtělil; pohnul zemínesmírný zázrak jeho narození z panny; pohnulo mořem i soušení hlásání jehoevangelia a národy se daly pohnout k víře. A ještě přijde podruhé na konci světa;napřed se stal předmětem lásky pro věřící, potom se stal i předmětem touhy proočekávají. Sláva jeho druhého domu bude větší než sláva toho prvního, neboťBohu náleží stříbro i zlato.762 Prorok Zachariáš předpovídá slavný vjezd Kristův

754 Dá se přeložit i jako: Budu se radovat v Bohu, svém Ježíši. Na mé výšiny, tzn. tam, kde najdu útočiště.755 Srov. Ž 40,3 (Postavil na skálu mé nohy, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil píseň novou,chvalozpěv našemu Bohu.) Zvítězí ten, kdo si libuje v chvále Boží, nikoli ve své vlastní; srov. 1K 1,31.756 Jr 23,5-6; Pl 4,20757 Jr 16,19-21; Jr 31,31-37758 Sf 3,8-9.10-13; 2,11. O věrném ostatku Izraele, který uvěří v Krista,

je řeč také na jiných místech: Iz 10,22; Ř 9,27.759 Da 7,13-14760 Ez 34,23-24; 37,22-24761 Ag 2,6-7762 Ag 2,8-9

do Jeruzaléma.763 Prorok Malachiáš pak otevřeně mluví o konci starozákonníchkrvavých obětí a budoucí novozákonní nekrvavé oběti764, o porušení starésmlouvy765 a uzavření nové smlouvy v Kristu, který přijde napřed v pokoře dochrámu svého těla,766 totiž přijme lidskou přirozenost, a potom přijde podruhé veslávě.767 Ačkoli i židé hledají a chtějí podle Písma, které čtou, Krista, mnozíz nich, třebaže ho hledají a chtějí, ho nepoznají, až přijde, protože jejich srdcebudou zatvrzelá jejich minulými vinami. Prorok také rozlišuje mezi starousmlouvou, která zaslibuje časné statky a pozemské blaho, jichž se dostává nejendobrým, ale i zlým, a smlouvou novou, která zaslibuje věčné statky a nebeskéblaho, jichž se dostává jen dobrým; slabí a tělesní lidé totiž jsou zmateni areptají, vidí-li, že časných statků a pozemského blaha se dostává více lidemzlým než dobrým,768 a proto Bůh dává sepsat pamětní knihu se jmény těch, kteříse ho bojí a ctí jeho jméno, a to znamená novou smlouvu.769 Poslední významnáčást Malachiášova proroctví mluví o soudném dnu.770

XVIII.36 O Ezdrášovi a knihách MakkabejskýchPo těchto třech prorocích v době, kdy byl národ izraelský osvobozenz babylónského zajetí, psal také Ezdráš, v němž spatřujeme spíše dějepisce nežproroka; ledaže bychom ve vyprávění o tom, co je na světě nejmocnější, královénebo víno nebo ženy, které obyčejně králům vládnou, a že nade vším vítězípravda,771 spatřovali proroctví o Kristu, jenž sám je pravda. Podobně je tomus knihou Ester. O době po obnovení chrámu, kdy židům už nevládli králové,nýbrž jen vladaři až po Aristobula,772 nacházíme údaje v kniháchMakkabejských, kde je řeč také o utrpení mučedníků, kteří ještě před vtělením

763 Za 9,9; srov. Mt 21764 Mal 1,10-11765 Mal 2,1-9766 Srov. J 2,19767 Mal 3,1-2768 Mal 3,13-15769 Mal 3,16-16770 Mal 3,17-21771 3Ezd 3,4nn.772 Jde o hasmonejské vladaře v l. 165-35 př. Kr. od Judy Makkabejského až po Aristobula III. Po nich nastoupilikrálové z herodiánské dynastie od Heroda I. Velikého až po Heroda Agrippu II., kteří vládli do r. 91 po Kr.

Kristovým bojovali za zákon Boží a vytrpěli pro jeho zachovávání ty nejtěžšístrasti a nejhroznější muka.

XVIII.37 O tom, že knihy proroků jsou starší než i ta nejstarší pohanskáfilosofieZa časů našich proroků nebo mnohem spíše až po nich žili pohanští filosofové.Na konci babylónského zajetí Pythagoras, po Ezdrášovi Sokrates a po němPlatón. Ani sedmero (předsokratických) mudrců nemá prvenství;773 aninásledovníci Thaletovy je nemají, protože Thales vystoupil až za vládyRomulovy, kdy z prorockých pramenů byl již zaplavován svět. Ani bohovědníbásnící774 nemají prvenství, protože jsou sice starší než proroci, ale mladší nežMojžíš. Přesto uznáváme, že u barbarských národů byla nějaká moudrost ještěpřed Řeky a před Mojžíšem, např. u Egypťanů,775 ale již předtím byl prorokemAbraham. Ale jaká by mohla být v Egyptě moudrost, kdyby je nenaučila písmuIsis, později uctívaná jako bohyně, dcera Ínacha,776 který vládl jako prvníargejský král až tehdy, když Abraham už měl vnuky.

XVIII.38 O tom, že spisy některých svatých nebyly pro přílišné stáří přijatydo církevního kánonu, aby se při této příležitosti nevmísily nepravé mezi pravéI před potopou světa byl prorokem Noe a ještě před ním Henoch, sedmý poAdamovi, o něm se v listě Judově říká, že prorokoval. Jejich knihy nejsouv židovském ani v našem kánonu pro svou přílišnou starobylost snad proto, abymísto pravých se nevmísily nepravé. Neodmítají se ti, kdo se líbili Bohu, alenevěří se, že ty knihy pocházejí od nich v celosti bez přídavků. Také je možné,že jejich pisatelé jedny věci sepisovali jako lidé z badatelského zájmu a druhévěci sepisovali jako proroci z vnuknutí Božího, a není snadné oboje rozlišit,zvláště když k jejich spisům mohli něco přidat nebo v nich něco změnit i lidé,kteří proroky nebyli.

XVIII.39 O hebrejském písmu, jehož tento jazyk nikdy nepostrádalPraotec Heber, po němž mají jméno Hebreové, zachoval hebrejský jazyk, kterýpo něm přešel na Abrahama, a to i s písmem. Není pravda, že by hebrejsképísmo začalo až zákonem Mojžíšovým. Ještě než byl dán zákon, Mojžíšustanovil v národě muže, kteří měli řídit vyučování písmu a jimž se říkalogrammatoeisagógoi, to znamená uvádějící do písma. Žádný národ by se nemělvypínat starobylostí své moudrosti nad praotce a proroky! Ani Merkur

773 Srov. pozn. 693774 Srov. XVIII,14775 Srov. Sk 7,22776 Srov. pozn. 618

Tremaximus777, ačkoli možná předešel řecké filosofy, přece nepochází z dobydřívější než po Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi, ba i po Mojžíši.

XVIII.40 O lživé chloubě Egypťanů, že jejich vědění je prý staré sto tisíc letJe to nicotný žvást a troufalá chlouba, tvrdí-li někteří, že Egypt pochopil zákonyhvězd před více než sto tisíci lety. Písmu se naučili od Isidy778 nedlouho předdvěma tisíci lety. Když totiž od stvoření prvního člověka Adama neuplynuloještě celých šest tisíc let, jak by to bylo možné? Více důvěry ve vyprávění ominulosti si zasluhuje ten, kdo předpověděl i věci budoucí, které sev přítomnosti plní; zprávy historiků si navzájem odporují, a proto máme svoudůvěru věnovat spíše božským dějinám. Nevěrohodní učenci bezbožné obce senavzájem neshodují v líčení dějin, naší době velice vzdálených, a protobezbožná obec nemá spolehlivou jistotu a nemůže jim věřit. My se opírámev historii našeho náboženství o božskou autoritu, a proto nepochybujeme, ževšechno, co je s ní v rozporu, je naprosto falešné, a že ostatní obsah světskýchknih, ať už je pravdivý nebo nepravdivý, není žádným přínosem k tomu,abychom žili správně a blaženě.

XVIII.41 O nesouhlasu mezi filosofickými soustavami a o shodě církevníchkanonických PísemMezi filosofy, nejen učiteli a jejich žáky, ale i mezi žáky navzájem, se objevujenesouhlas, protože jakožto lidé zkoumali svět a život lidskými smysly a lidskýmrozumem a protože ctižádost je vedla k tomu, že se každý snažil být moudřejšímnež ten druhý a vynalézt vlastní pojetí; jen málokteří byli vedeni láskouk pravdě, ať už to pravdou bylo nebo nebylo. V Athénách se těšili uznání iprotichůdné školy: epikurejci, kteří tvrdili, že bozi se nestarají o lidské osudy, istoikové, kteří tvrdili, že bozi naopak lidské osudy řídí a jsou pomocníky aochránci lidí; Anaxagoras, který prohlásil slunce za žhavý kámen a upíral mubožství, byl postaven před soud; kdežto Epikuros, který tvrdil, že ve vesmírunesídlí žádný bůh, k jehož sluchu by mohly dojít modlitby lidí, žil v klidu abezpečí; Aristippos uznával za nejvyšší dobro tělesnou rozkoš, avšakAntisthenes za nejvyšší dobro považoval rozkoš duševní; jedni říkali, že filosofse má politice vyhýbat, a druzí, že se jí má věnovat; jedni učili, že svět je jenomjeden, a druzí, že světů je bezpočtu; jedni vykládali, že svět vznikl a zasezanikne, a druzí, že nemá počátku ani konce a trvá věčně; jedni říkali, že světřídí božská mysl, a druzí, že slepá náhoda; jedni si představovali lidské dušejako nesmrtelné a z toho ještě někteří blouznili o jejich převtělování ve zvířata, a

777 Tj. Hermés Trismégistos (Hermes Třikrát veliký), autor esoterických spisů zvaných Corpus Hermeticum,které nesou rysy platónské filosofie. Bývá pokládán za zakladatele alchymie a astrologie a ztotožňováns egyptským bohem Thovtem a řeckým Hermem. 778 Srov. XVIII,37

druzí říkali, že duše jsou smrtelné a hynou hned po smrti; jedni se domnívali, žesmyslům se má věřit vždycky, jiní že jenom někdy a třetí že vůbec nikdy. Takbyly svobodně hlásány nejen pravdy, ale i výmysly, což vedlo k nesčetnýmfilosofickým sporům, aniž se stát někdy staral o to, aby tyto spory rozsoudil, abyjedny schválil a přijal a druhé odmítl a zavrhl. Babylón totiž znamená zmatek ajeho králi ďáblu je naprosto jedno, jakými protichůdnými bludy lidé proti soběbojují a do nich se zamotávají, protože je má v hrsti všechny stejně pro jejichbezbožnost. * Lidská ubohost, která se dere za pravdou o světě a blažeností vživotě, musí být vedena božskou neomylností, jinak svého cíle nedosáhne. Nadruhé straně naši spisovatelé, na nichž stavíme a vymezujeme kánon Písemsvatých, se v žádném ohledu nerozcházejí, protože k nim a skrze ně mluvil Bůh,když psali. A jejich spisy nebyly a nejsou určeny pro několik tlachalů ani prohádky ve školách, nýbrž pro množství národů, učených i neučených, na venkověi ve městech. Jich samých muselo být málo, aby to, co mělo být posvátné adrahé, hojností nezevšednělo; ale zase ne tak málo, aby si jejich souhlasnezasloužil obdivu. * Obec Boží nijak nesmísila pravé proroky s nepravými,nýbrž se drží inspirovaných autorů Písem svatých, kteří mluví pravdu anavzájem jsou svorní a v ničem se nerozcházejí. Kdo smýšlí a žije podle nich,nesmýšlí a nežije po lidsku, nýbrž podle vůle Boha, který mluvil jejich ústy. Coje zakázáno nebo přikázáno, to nepronesla ústa lidská, nýbrž hlas Boží.

XVIII.42 Jak podle plánu Boží prozřetelnosti byla Písma svatá Staréhozákona přeložena z hebrejštiny do řečtiny, aby se s nimi seznámi pohanéJeden z Ptolemaiovců, egyptských králů, se snažil získat a poznat Písma svatáStarého zákona. Po smrti Alexandra Makedonského neboli Velikého,779 jehožmoc budila úžas, ale byla krátkého trvání, a jenž si podrobil celou Asii či spíšecelý svět, si jeho vojevůdcové780 rozdělili jeho veleříši a v Egyptě začali panovatPtolemaiovci. První z Ptolomaiovců781 přivedl do Egypta z Judeje mnohozajatců, avšak jeho nástupce, druhý z Ptolemaiovců,782 povolil všem zajatcům,které jeho otec přivedl, svobodný návrat. Dokonce poslal do chrámu Božíhov Jeruzalémě královské dary a požádal velekněze Eleazara, aby mu poslalbožské knihy, protože zatoužil mít ve své knihovně, kterou založil. Spolu

779 Alexandr III. Makedonský byl králem Makedonie, ale rozšířil hranice své říše tažením do Persie a Indie navětšinu tehdejším Řekům známého světa. Předčasný skon mu zabránil v tažení na Západ. Zemřel 10./11. června323 př. Kr. v Babylóně ve věku 32 let. 780 Alexandrovi vojevůdci (diadochové) spolu bojovali ve čtyřech válkách v letech 323-301 př. Kr. NakonecSeleukos I. Níkátor ovládl asijskou část Alexandrova panství (oblast od Malé Asie přes Sýrii, Mezopotámii,Persii až k řece Indu), Ptolemaios I. Sótér získal Egypt, Antigonos Monofthalmos (Jednooký) se zmocnilMakedonie a Řecka.781 Ptolemaios I. Sótér (+ 285 př. Kr.) byl synem makedonského šlechtice Lága a jeho manželky Arsinoé,sestřenice Filipa II. Makedonského, otce Alexandra Velikého. 782 Ptolemaios II. Filadelfos vládl napřed jako spolukrál svého otce Ptolemaia I. (288-285 př. Kr.) a potomsamostatně až do své smrti v r. 247 př. Kr.

s knihami dostal ještě 72 překladatelů, po šesti z každého kmene, kteří dokonaleovládali oba jazyky, hebrejský i řecký. Jejich překladu se říká překladsedmdesáti, řecky Septuaginta, s ohledem na zaokrouhlený počet překladatelů.Pracovali každý zvlášť a svou práci srovnávali, navzájem se nelišili ani jednímslovem téhož významu, ani slovosledem;783 takže to, co všichni přeložili, tvořilojeden celek, jako by to bylo dílem překladatele jediného, protože všichni byliproniknuti jedním Duchem (svatým). Proto obdrželi od Boha takovýpodivuhodný dar, aby se i tímto způsobem vyzdvihla autorita božských Písem,která jednou měla být pohanům k užitku, až uvěří.

XVIII.43 O závažnosti překladu Sedmdesáti, který zaslouží přednost přede všemi překlady s výjimkou hebrejského origináluByli sice i jiní překladatelé, kteří přeložili Písma svatá z hebrejštiny do řečtiny,např. Aquila, Symmachus a Theodotion,784 ale Církev přijala tento překladSedmdesáti tak, jako by jiného nebylo, a řecký křesťanský lid jej používá. Podletohoto překladu Sedmdesáti byl pořízen i latinský překlad, ačkoli za našich časůžil kněz Jeroným, veliký učenec a znalec všech tří jazyků, který přeložil totéžPísmo do latiny přímo z hebrejštiny. O překladu Sedmdesáti, který používaliapoštolové, tvrdili židé, že je chybný, a proto jej v křesťanské době přestalipoužívat a dali přednost překladům jiným. Církev Kristova však soudí, že nikdosi nezaslouží přednost před tolika učenci, které vybral velekněz Eleazar a vekterých se nepochybně projevoval božský Duch. A i kdyby se ti překladatelé polidsku dohodli, že ponechají znění, se kterým souhlasí všichni, přece před niminezaslouží přednost překlad jednotlivcův. A kde je zdánlivá neshodas hebrejským zněním, tam musíme spatřovat prorockou hloubku, neboť Duch(svatý), jenž působil v Sedmdesáti při jejich překládání, byl tentýž, jenž působilv prorocích při jejich mluvení a psaní. Z božské moci mohl říci tentýž Duchobojí znění, něco vynechat a něco přidat i něco změnit, když vedl myslprorokovu i mysl překladatelovu, a tak tentýž obsah se může někdy podávatjiným způsobem, a proto se ukázalo, že ti i oni byli proroky. Jedni prorockymluvili dříve, druzí prorocky překládali později, ale všichni shodně hlásali tutéžpravdu jakoby jedněmi ústy (a jedním srdcem). Někteří pak doplnili to, co

783 Podrobnosti uvádí list Aristeův.784 Učený Origenes sestavil v první polovině 3. stol. Hexaplu, šestisloupcový text Písma svatého, kde v 1. sloupcibyl uveden původní hebrejský text, ve 2. sloupci fonetický přepis hebrejského textu řeckým písmem, ve 3.sloupci řecký překlad Aquilův, ve 4. sloupci řecký překlad Symmachův, v 5. sloupci byl text Septuaginty a v 6.sloupci řecký překlad Theodotiónův. Z Hexaply se zachovaly jen zlomky. Aquila byl žid a snad byl učedníkemrabína Akiby a svůj velice doslovný překlad pořídil kolem r. 125 po Kr. Symmachus patřil k židovskýmebionitům a jeho překlad pochází až z druhé poloviny 2. stol. Theodótion byl hellénistický žid z Efezu a svůjpřeklad pořídil koncem 2. stol.

v hebrejských rukopisech nalezli a u Sedmdesáti pohřešovali, a začátky těchtořádků označili hvězdičkami.

XVIII.44 Jak máme pohlížet na vyvrácení Ninive, které bylo podlehebrejského textu ohlašováno čtyřicet dní předem, kdežto podle textu Sedmdesáti jen tři dnynapředKdyby někdo namítl, jak mám vědět, co řekl Jonáš obyvatelům Ninive, zda ještětři dny a Ninive bude vyvrácen, anebo ještě čtyřicet dní,785 pak je třeba vědět, žekdyby záhuba města měla nastat třetího dne, pak jistě by nemohla nastat ičtyřicátého dne. Co z toho tedy Jonáš řekl? Vyvrácení města Ninive jepředobrazem vyvrácení obce pohanů pokáním, které se uskutečnilo skrze Krista,jenž byl po tři dny v hrobě a po čtyřicet dní se zjevoval po svém zmrtvýchvstáníučedníkům, než vstoupil na nebesa. Čtenář, který by se chtěl soustředit jenom nadějinné události, je těmito slovy jakoby burcován ze spánku, aby si zároveňvšímal hloubky proroctví a v těch čtyřiceti dnech hledal v jeho nanebevstoupenítoho, u koho najde i ty tři dny v jeho vzkříšení. Z toho plyne, že první proroctvío čtyřiceti dnech vyřkl Duch svatý ústy proroka Jonáše, druhé proroctví o třechdnech vyřkl tentýž Duch ústy Sedmdesáti.

XVIII.45 O tom, že po obnovení chrámu židé už neměli proroky a byli od té doby až do Kristova narození stíháni neustálými protivenstvími,aby se ukázalo, že hlasy proroků bylo zaslíbeno vybudování chrámu jinéhoJakmile židovský národ přestal mít proroky, stal se horším, ačkoli pobabylónském zajetí doufal, že po obnovení chrámu se stane lepším. Slovaproroka Aggea o slávě nového domu, která bude větší než sláva domu starého,786

si vykládal o sobě, ačkoli tato slova byla předpovědí Nového zákona, kdy mělbýt vybudován nový dům Boží ze živých kamenů, daleko slavnější než chrámvystavěný za Šalomouna a obnovený po návratu ze zajetí. Po Alexandrovětažení787 a po návratu zajatců z Egypta za druhého Ptolemaiovce a překladuSedmdesáti se stali kořistí pátého Ptolemaiovce,788 potom je nutil SeleukovecAntiochos789 k modloslužbě a sám znesvětil chrám rouhavými pověrami pohanů,avšak odhodlaný vojevůdce Juda Makkabejský, syn kněze Mattathiáše, vyhnalAntiochovy správce a chrám očistil.790 Po Judovi se ujal vlády jeho bratrJonathan, a to byl počátek kněžské a královské dynastie Hasmonejců.791

785 Viz Jon 3,4786 Srov. Ag 2,10787 Když Alexandr Veliký v r. 332 př. Kr. porazil perskou říši, získal i území Judska.788 Šlo o Ptolemaia V. Epifana (204-180 př. Kr.).789 Šlo o Antiocha IV. Epifana (175-164 př. Kr.).790 To se stalo v r. 164 př. Kr.791 To se stalo v r. 153 př. Kr.

(Jejich stát byl v r. 63 př. Kr. podmaněn Římany792 a jejich vláda skončila v r. 37př. Kr., kdy je u moci vystřídali idumejští Herodovci.) Tehdy už byl Řím pánemAfriky i pánem Řecka; Pompejus vtrhl s vojskem do Judeje, dobyl Jeruzalém avstoupil do velesvatyně chrámu, ne aby se klaněl, ale aby ji znesvětil; vevelekněžském úřadě potvrdil Hyrkána, podrobenému národu postavil v čeloidumejského správce Antipatra s titulem prokurátora a Aristobula odvedls sebou v poutech. Za vlády Antipatrova syna Heroda793 se narodil Kristus, kdyžpřišla plnost času, zvěstovaná prorockým duchem ústy praotce Jakuba.794 Židétedy nepřestali mít židovského krále až po tohoto Heroda, jehož dostali jakoprvního krále cizozemce. Kristus však nepřišel ve slávě své moci, aby soudil,nýbrž v trpělivé pokoře, aby byl souzen.

XVIII.46 O narození našeho Spasitele, to je o vtělení Slova, a o rozptýlení Židů podle proroctví po všech národechKdyž tedy v Judeji panoval král Herodes a v Římě vládl po změněrepublikánské ústavy v království Caesar Augustus,795 který dal světu římskýmír, narodil se náš Pán Ježíš Kristus prorocké předpovědi v judském Betlémě,796

jsa viditelně člověkem z člověka, totiž z Panny Marie, a skrytě Bohem z BohaOtce.797 Aby se zjevil jako Bůh, vykonal mnoho zázraků, z nichž některé jsouzaznamenány v Písmu svatém, aby postačily jako důkaz jeho božství kezvěstování evangelia. Prvním takovým zázrakem bylo jeho podivuhodnénarození, posledním bylo jeho slavné nanebevstoupení. Židé, kteří jej vydali nasmrt a nechtěli v něho uvěřit, byli od Římanů poraženi a vyhnáni ze své vlasti arozptýleni po celém světě, ale někteří z nich v něho přece uvěřili;798 ostatní všakzůstali zaslepeni.799 Proto, když nevěří našim Písmům, splňují se na nich Písmajejich, která čtou slepě. Bůh na nich ukazuje své Církvi, že je milosrdný, protonebyli od Římanů vyhlazeni,800 byli jen rozptýleni všude mezi národy a stali sepřipomínkou dávných proroctví o Kristu.

XVIII.47 O tom, zda v předkřesťanské době byli někteří mimo izraelský národ, kteří náleželi do nebeské obceJe věrohodné, že byli i jinorodci, to znamená lidé jiného původu nežizraelského, který bylo zjeveno toto tajemství o Kristu a kteří o něm taképrorokovali. Ani Židé by se neodvážili tvrdit, že od samého počátku Izraelova

792 Římský vojevůdce Pompejus využil vnitřních sporů mezi Hyrkánem II. a Aristobulem II.793 Herodes Veliký vládl od r. 37 př. Kr.794 Srov. 1M 49,10795 Augustus byl prvním římským císařem a vládl do r. 14 po Kr.796 Srov. Mi 5,2797 Srov. Iz 7,14; Mt 1,23798 Srov. Iz 10,22799 Srov. Ž 69,22-29800 Srov. Ž 58,11-12

rodu, když byl jeho starší bratr zavržen, nepatřil do Boží obce nikdo mimoIzraelity, protože jen oni byli národem Božím ve zvláštním smyslu. Přesto iv jiných národech byli jednotlivci, kteří příslušeli do Boží obce sice nikolispolečenstvím pozemským, ale zato nebeským; žili podle Boha a jemu se líbili;a tak jedna a táž víra přivedla všechny vyvolené do Boží obce a do Božíhodomu.

XVIII.48 Jak se Aggeovo proroctví, že sláva domu Božího bude větší, nežbyla dříve, 801

nevyplnilo na obnoveném chrámu, nýbrž na Církvi KristověPrvní chrám patřil ke staré smlouvě a byl vybudován z kamení, dřeva a drahýchkovů, ale po své obnově se netěšil tak veliké slávě, jako tomu bylo za časůŠalomounových, protože jeho sláva utrpěla zastavením proroctví a nadvládoupohanů. Avšak druhý chrám je vybudován z živých kamenů a patří k novésmlouvě a obnovení prvního chrámu bylo jeho předobrazem. Až přijde ten, poněmž touží národy,802 či podle překladu Sedmdesáti, až přijde, co si vyvolil Pánze všech národů, pak přijdou vyvolení, které si vyvolil před ustanovenímsvěta,803 a tento dům se už nebude bát žádného zřícení, protože bude vybudovánjen z těch, kdo byli na hostinu pozváni a z hostiny už nebudou vykázáni. Dosudvšak plní kostely i ti, které tehdy oddělí vějička na humně, jako se odděluje zrnood plev, protože mnoho je povolaných, ale málo vyvolených.804 Sláva druhéhochrámu se ukáže největší až tehdy, když každý, kdo v něm bude, v něm zůstanenavždy.

XVIII.49 O vzrůstu Církve bez rozdílu, při němž se na tomto světě mísímezi vyvolené mnoho špatnýchV tomto nedobrém světě za těchto zlých dnů si Církev připravuje budoucípovýšení svým přítomným ponížením; a připravuje se bodavými obavami,mučivými bolestmi, těžkými trápeními a nebezpečnými pokušeními a raduje sepouze v naději. Mnoho špatných se mísí mezi dobré, jedni i druzí se sbírají dosítě805 a plavou v tomto světě jako v moři bez rozdílu, dokud se nedostanou nabřeh, kde budou dobří odděleni od zlých, aby v dobrých byl jako ve svémchrámě Bůh vším ve všem.806 „Zvěstoval jsem a mluvil a vzrostli nevýslovně,“807

801 Srov. Ag 2,10802 Srov. Ag 2,8803 Srov. Ef 1,4804 Srov. Mt 22,14805 Srov. Mt 13,47806 Srov. 1K 15,28807 Ž 40,6

totiž Kristus volal k pokání napřed ústy svého předchůdce Jana, potom ústyvlastními, a vyvolil si učedníky, lidi prosté a neučené, aby to byl on v nich apůsobil v nich, kdykoli vykonají něco velikého, a měl mezi nimi i jednohošpatného, kterého použil k dobrému, aby se splnilo proroctví a aby dal svéCírkvi příklad, jak snášet zlé. Zasel dobré semeno svatého evangelia, pak trpěl aumřel a vstal z mrtvých, aby ukázal, že jeho krev byli vylita na odpuštění hříchůa že i my jsme povinni trpět pro pravdu a můžeme doufat, že i my jednouvstaneme z mrtvých s ním. Po čtyřiceti dnech vstoupil na nebesa a po desetidnech seslal Ducha svatého. Největším a nejpotřebnějším znamením toho, žeDuch svatý skutečně sestoupil na věřící bylo to, že každý z nich mluvil jazykyvšech národů a rozuměl jim. Tím se naznačuje, že jednota katolické Církvezahrne všechny národy a že Církev bude mluvit všemi jazyky.

XVIII.50 O kázání evangelia, kterému umučení kazatelů dodalo větší moci islávyTehdy se začalo plnit proroctví, že ze Siónu vyjde zákon a slovo Páněz Jeruzaléma.808 A sám Kristus předpověděl, že v jeho jménu se bude hlásatpokání a odpuštění hříchů mezi všemi národy počínaje od Jeruzaléma809 a žeapoštolové se stanou jeho svědky nejen v Jeruzalémě, ale i ve všech končináchsvěta.810 Tak se Církev rozšířila z Jeruzaléma a Judska k jiným národům aevangelium zvěstovali ti, kdo ve světle Ducha svatého a v ohni jeho lásky senebáli těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou.811 Po apoštolech nastoupilibiskupové za strašného pronásledování a umírání mučedníků a vydávalisvědectví nejen slovy, ale i skutky, znameními a zázraky Ducha svatého.Pohanské národy pak uvěřili v toho, který byl i pro jejich vykoupení a spásuukřižován, a s láskou uctívali krev mučedníků, kterou samy prolili, a králové,kteří dříve pronásledovali svými zákony Církev, aby ji vyhladili se země, nynízačali pronásledovat nepravé bohy, pro něž předtím pronásledovali ctitelejediného pravého Boha.

XVIII.51 O tom, že katolická víra nabývá sil i z bludařských rozkolůKdyž ďábel viděl, že chrámy zlých duchů jsou opuštěny a že lidstvo spěchá zajménem Spasitelovým, vzbudil bludaře, aby se pod rouškou křesťanskéhonáboženství témuž křesťanskému náboženství protivili, aby proti němu bojovalia aby je vyhubili tentokrát skrytě a nenásilně, když se to nepodařilopronásledováním zjevným a násilným. Avšak obec Boží je obcí pořádku anemůže se chovat ve svém středu lhostejně a bez zásahu, jako se obec zmatkuchová lhostejně k filosofům, kteří v ní šíří nauky navzájem odlišné a

808 Srov. Iz 2,3809 Srov. L 24,47810 Srov. Sk 1,8811 Srov. Mt 10,28

protikladné! To jsou bludaři, kdo mají nějakou nezdravou a nesprávnou zásadu,a odmítají napomenutí, aby smýšleli zdravě a správně, tvrdošíjně se vzpírají anejenže své morové a smrtonosné učení nechtějí opravit, nýbrž je zarytě hájí; tiopouštějí Církev a vycházejí ven mezi její nepřátele. Avšak jsou i k užitku,protože Bůh používá k dobrému i zlých a těm, kteří jej milují, všechny věcínapomáhají k dobrému.812 Kdykoli nepřátelé Církve, ať jsou zaslepeni jakýmkolibludem, ať jsou zkaženi jakoukoli špatností, obdrží moc působit Církvi trápení,cvičí ji v trpělivosti; kdykoli se jí protiví pouze špatným smýšlením, cvičí jiv moudrosti; a jsou-li jejími nepřáteli, pak mají být milováni, a tím ji cvičív dobročinnosti, aby je poučováním přesvědčovala nebo kázní zastrašovala. Atudíž ďábel, kníže bezbožné obce, nemá volnost uškodit Církvi v ničem, když jíbožská prozřetelnost sesílá nejen útěchu ve štěstí, aby se nedala zlomitneštěstím, ale i zkoušku neštěstí, aby se nedala zkazit štěstím, a tak se obojenavzájem uvádí na pravou míru. Podle množství bolesti v srdci oblažuje dušibožská útěcha,813 a je třeba, abychom podle apoštolových slov v naději seradovali a v soužení byli trpěliví.814 Nesmíme si myslet, že by o nás neplatilvýrok téhož apoštola, že všichni, kteří chtějí zbožně žít v Kristu, budoupronásledováni.815 A když nás nechávají na pokoji ti, kdo jsou vně, tak nás trápísvými zkaženými mravy ti, kdo jsou sice uvnitř, ale jejich vinou je Kristusmilován méně, přestože nosí křesťanské jméno, a proto působí škodukatolickému náboženství a pohoršení těm, kdo by se chtěli stát křesťany. To jeprávě ta bolest ve zbožném srdci pro mravy špatných nebo nepravých křesťanů,o níž čteme ve výše uvedeném žalmu a jež je ovocem lásky, která nechce, abyjiným stáli v cestě a sami zahynuli. Ale Bůh zná ty, kdo mu patří,816 a z těch,které předzvěděl a předurčil,817 nemůže zahynout žádný.

XVIII.52 Zasluhuje-li víry domněka, že po dovršení desíti pronásledování,která už byla, už nezbývá žádné mimo jedenácté, které má nastat v době AntikristověProto si myslím, že není správný názor, který někteří zastávají, že Církev užnezakusí pronásledování až do časů Antikristových kromě těch deseti, která užbyla, totiž první za Nerona,818 druhé za Domiciána,819 třetí za Trajána,820 čtvrté za

812 Srov. Ř 8,28813 Srov. Ž 94,19814 Srov. Ř 12,12815 Srov. 2Tm 5,12816 Srov. 2Tm 2,19817 Srov. Ř 8,29818 Nero vládl v letech 54-68 a křesťany pronásledoval od r. 64.819 Domicián vládl v letech 81-96.820 Traján vládl v letech 98-117. Pronásledování pokračovalo i za jeho nástupce Hadriána (117-138).

Antonina,821 páté za Severa,822 šesté za Maximina,823 sedmé za Decia,824 osmé zaValeriána,825 deváté za Aureliána826 a desáté za Diokleciána.827 Soudí totiž, že žedeset egyptských ran před odchodem lidu Božího z té země se musí vykládattak, že poslední pronásledování z doby Antikristovy bude jako jedenáctá rána,která zahubila Egypťany, pronásledující Hebreje, v Rudém moři, zatímco lidBoží přešel suchou nohou. Avšak pronásledování začalo již přibitím našehoPána na kříž, pokračovalo ukamenováním Štěpána, stětím Jakuba, bratra Janova,uvězněním Petra, jehož osvobodil anděl, dále pokračovalo zatýkáním avězněním z návodu Šavla, pozdějšího apoštola Pavla, jenž později sám vytrpěl,co jiným působil. A kdyby se mezi pronásledování započítávala jenom ta, kterábyla z nařízení králů, pak byl králem přece i Herodes Agrippa, který ponanebevstoupení Páně nařídil pronásledování. A co Julián,828 jehožpronásledování mezi těch deset nepočítají, když křesťanům zakázal vyučovat istudovat svobodná umění a za jehož vlády byli četní mučedníci? A co ariánštícísaři,829 kteří pronásledovali Církev na Východě, co ariánští gótští králové830 aco perští vládcové?831 Uvážíme-li tyto okolnosti, neměl by se početpronásledování vymezovat, a proto je lépe tuto otázku ponechat nerozřešenou,

821 Antoninus Pius vládl v letech 138-161, ale pronásledování pokračovalo spíše za jeho nástupce Marka Aurelia (161-180).

822 Septimius Severu vládl v letech 193-211 a pronásledování se znovu rozhořelo od r. 202.823 Maximinus Thrax vládl v letech 235-238. Philippus Arabs (244-249) byl ke křesťanské víře mírný.824 Decius vládl v letech 249-251 a od r. 250 se snažil křesťany přivést k odpadnutí od víry, celé obce se muselydostavit k obětování římským bohům, a kdo uprchl, ztratil majetek, a kdo neuposlechl, měl být k tomu donucenmučením. Biskupové měli být usmrceni ihned a liknaví státní úředníci přísně potrestáni. Ačkoli doba Deciovyvlády byla krátká, jeho nástupce Trebonianus Gallus (251-253) v pronásledování pokračoval.825 Valerián vládl v letech 253-260; v r. 257 poslal biskupy a kněze a věřícím zakázal shromažďovat sek bohoslužbám a v r. 258 nařídil křesťany popravovat a zabavovat jim majetek. Za jeho nástupce Galliena (260-268) byly křesťanům vráceny domy a hřbitovy, takže mohli zastávat státní úřady a stavět si kostely.826 Aurelián vládl v letech 270-275 a chtěl být oslovován jako náš pán a bůh. 827 Dioklecián vládl v letech 284-305 a skoro dvacet let měli křesťané volnost a mohli zastávat státní úřady.V novém sídelním císařském městě Nikomedii měli krásný kostel a veřejně konali bohoslužby. Avšakmodloslužební kněží a spoluvládce Galerius podněcovali císaře k nenávisti proti křesťanům, jejichž počet rostl, aproto v r. 303 začalo nové pronásledování, takže doba Diokleciánovy vlády se nazývá érou mučedníků. Prvnímdekretem nařídil zbořit kostely, spálit knihy Písma svatého a zbavit křesťany občanských práv; druhým dekretemnařídil zatčení kněžstva; třetím nechával uvězněným dvojí volbu: buď odpadnout od víry, anebo vytrpět muka; akonečně třetím nařizoval buď obětovat modlám, anebo jít na popravu. V r. 305 se Dioklecián vzdal vlády a císařise stali jeho spoluvládcové, na Západě Constantius Chlorus (305-306), který křesťany nepronásledoval, a naVýchodě Galerius (305-311), který v pronásledování pokračoval, stejně jako jeho nástupce Maximinus Daia(311-313), který křesťanům opět činil mnohá příkoří. Až v r. 313 císař Konstantin I. (306-337), který nastoupilpo smrti svého otce Constantia Chlora vládu na Západě, vydal památný edikt milánský, který křesťanům přiznalúplnou náboženskou svobodu, vrátil zabavené církevní budovy a pozemky. Jeho spoluvládce Licinius se tímediktem neřídil, dokud v r. 324 nebyl zbaven vlády.828 Po smrti synů císaře Konstantina Velikého vládl jeho synovec Julián zvaný Odpadlík v letech 361-363, který obnovil pronásledování křesťanů, protože chtěl obnovit staré pohanství.829 Myslí se tím císařové Constantius II. (337-361) a Valens (364-378).830 Valentovým působením se ariánství šířilo po celé Evropě a germánské národy Vizigótů, Ostrogótů,Langobardů, Vandalů a jiných (s výjimkou Franků) původně poznali křesťanství v jeho ariánské podobě.831 Perský velkokrál Šáhpur II. z dynastie Sásánovců, který vládl v l. 309-379, se snažil od konce 30. let zavéstzarathuštrismus jako státní náboženství a pronásledoval křesťany, jakož i jeho nástupce Ardašír II. (379-383).

nezastávat ani nevyvracet žádný z obou názorů, spíše jedny i druhé varovat předtroufalým a nerozvážným tvrzením.XVIII.53 O době posledního pronásledování se nedostalo zjevení žádnémučlověkuPoslední pronásledování, které má nastat od Antikrista, zastaví svou přítomnostísám Ježíš, neboť jej zahubí dechem svých úst a zničí jasem své přítomnosti.832

Otázka, kdy se to stane, je naprosto nemístná. Kdybychom to potřebovali vědět,oznámil by to sám božský Mistr svým učedníkům, kteří se jej na to zeptali, alenedostalo se jim jasné odpovědi.833 Marné jsou tedy pokusy přesně vypočítatroky, které ještě zbývají tomuto světu. Takové výpočty škrtá slovo toho, kterýpraví: „Nepřísluší vám znát časy, které Otec ustanovil ve své moci.“

XVIII.54 O pohanské lži, že křesťanské náboženství nepřetrvá 365 rokůCtitelé nepravých bohů sestavovali výroky zlých duchů, že prý Petr čarovánímdocílil toho, aby jméno Kristovo bylo uctíváno po dobu 365 roků; poté prýneprodleně zanikne. Jak mohou učené rozumy věřit této lži o Kristu a přitomnevěřit pravdě o Kristu! Jestliže čaroděj Petr způsobil, aby svět miloval Krista,co udělal nevinný Kristus, aby jej miloval Petr? Jedna a tatáž božská milostzpůsobila, že svět miluje Krista pro život věčný a ze stejného důvodu milostKrista i Petr až do své smrti, vytrpěné pro jeho jméno. A jací to jsou bohové,když takové věci sice dovedou předpovědět, ale nedovedou jim zabránit?Jestliže by Petrovy čáry mohly usměrnit boha, pak takového boha mají ti, kdonemají Krista. Ostatně už minul ten rok, který vylhané věštby určily a v kterýobelhaní nevěřící uvěřili, a hle, nic se nestalo! Už před několika lety uplynulo365 let od počátku uctívání svatého jména Kristova! A i kdybychom počátek télhůty nedatovali Kristovým narozením, protože jako nemluvně a dítě ještě nemělžádné učedníky, pak nepochybně křesťanské náboženství začalo jeho křtem odJana v Jordánu a zvláště pak jeho vzkříšením a sesláním Ducha svatého, kdyvíra byla vymezena pro všechny834 a kdy v Jeruzalémě po prvním veřejnémkázání apoštola Petra uvěřilo na tři tisíce lidí.835 Nedlouho nato, po zázrakuuzdravení chromého od narození, uvěřilo na pět tisíc lidí.836 Kristus zemřel tohoroku, kdy konzuly byli dva Geminové, dne 25. března,837 a z toho vyplývá, žeDuch svatý byl seslán 13. května. Počet 365 let tedy uplyne zase 13. května zakonzulátu Honoriova a Eutychiánova.838 Následujícího roku za konzula Mallia

832 Srov. 2Te 2,8833 Srov. Sk 1,6-7834 Srov. Sk 17,30835 Srov. Sk 2,41836 Srov. Sk 4,4837 Tento Augustinův výrok není zcela jasný; od ledna do června r. 29 po Kr. byli římskými konzuly C. RufiusGeminus a L. Rubellius Geminus.838 Tj. v r. 394 za konzulátu Arcadia Augusta a Honoria Augusta nebo v r. 398 za konzulátu Honoria Augusta aFlávia Eutychiána.

Theodora839 už nemělo být podle té věštby zlých duchů či smyšlenky zlých lidížádného křesťanského náboženství. Ale 23. března toho roku strhli v KartháguGaudentius a Jovius, dvořané císaře Honoria, svatyně nepravých bohů a rozbilijejich sochy. My tedy, kteří se nazýváme křesťany, nevěříme v Petra, ale v toho,v koho věřil Petr; nejsme očarováni Petrovými kousky, nýbrž vzděláni jehokázáními o Kristus; neoklamal nás jako čaroděj, nýbrž nám pomohl jakodobroděj. Kristus je ten Petrův Mistr svaté vědy, která vede do života věčného, aje i Mistrem naším.

V této knize jsme vylíčili smrtelný běh obou obcí, nebeské i pozemské, odpočátku až do konce promíšených. Ta pozemská si vytvořila nepravé bohy,z čehokoli chtěla, i ze smrtelných lidí, aby jim mohla obětovat a sloužit. Tanebeská, cizinka na této zemi, si nepravé bohy nevytváří, ale sama je vytvořenajediným pravým Bohem a sama je jeho pravou obětí. Ačkoli obě stejně užívajíčasných staků a trpí časnými zly, mají nestejnou víru, nestejnou naději anestejnou lásku, dokud nebudou rozděleny posledním soudem a každá nedojdesvého konce, jemuž konce už nebude. O těch jejich koncích pojednáme dále.

XIX. kniha(Má 28 kapitol.)

XIX.1 Kterak Varro zjistil, že filosofická otázka nejvyššího dobra a zlapřipouští 288 různých řešeníAbychom pojednali o koncích obce nebeské i obce pozemské, je třeba nejprverozebrat soustavy, podle kterých se smrtelníci snažili dojít blaženosti v bídětohoto života. Filosofové se soustředili na otázku konců dobra a zla, když sesnažili přijít na to, co činí člověka blaženým. Konec dobra neznamená tedy, žeby dobro skončilo a už by nebylo, nýbrž znamená to, že má být dokončeno a být

839 Jde o rok 399, kdy římskými konzuly byli Eutropius a Flavius Mallius Theodorus.

úplné; podobně konec neznamená, že by zlo přestalo, nýbrž kam až svouškodlivostí vede. Koncem dobra je tedy nejvyšší dobro a koncem zla je tedynejvyšší zlo. Konec dobra je žádoucí a má se hledat, kdežto konec zla jenežádoucí a je třeba se ho vyvarovat. Někteří spatřovali konec dobra i zlav duchu, jiní těle a ještě jiní v obojím. Marcus Varro840 v tomto rozdělení na třizákladní směry shledal zárodek 288 různých řešení. Po čtyřech věcech lidé toužípřirozeně: po rozkoši, která příjemně vzrušuje tělesný cit; po klidu, kterýkaždého zprošťuje pocitu tělesné strasti; anebo po obojím; nebo po prvotníchpřirozených darech, jako je zachování tělesného i duševního zdraví. Přitomctnost je žádoucí pro ně, anebo ony jsou žádoucí pro ctnost, anebo oboje ježádoucí samo o sobě; z toho pak vyjde dvanáct směrů.

Dále se rozlišuje, zda je tělesná rozkoš buď podřízena duševní ctnosti, anebonadřazena, anebo je s ní spojena; ctnosti je podřízena tehdy, když se používá veslužbách ctnosti, např. žít pro vlast, a tedy jíst a pít pro zachování života, ploditděti apod.; ctnosti je nadřazena tehdy, když je žádoucí sama o sobě a ctnost máza úkol ji opatřit a zachovat jako její otrokyně, ačkoli jí pak už nepatří názevctnosti; rozkoš a ctnost pak ještě mohou být spojeny tak, že žádná z nich nenížádoucí pro druhou, ale obě samy pro sebe.

Kromě toho se rozlišuje, zda člověk, jenž se drží jednoho z těchto dvanáctisměrů, tak činí jenom sám pro sebe, anebo také pro druhé, jejichž dobro ječlověku žádoucí, jako jeho vlastní. Tak se těchto dvanáct směrů zdvojnásobí na24 směrů. Dále se zdvojnásobí podle toho, zda se pokládají za jisté, anebo jen zapravděpodobné, na 48 směrů. Podle hlediska kyniků nebo ostatních filosofů sezdvojnásobí na 96 směrů, podle hlediska soukromého nebo veřejného neboobojího života se ztrojnásobí na 288 směrů. Zdravý rozum nepřipouští, že bychjich mohlo být správných více než jeden.

Člověk nemá k filosofování žádnou jinou příčinu než touhu po blaženosti akonečným dobrem je právě to, co blaženost dává; a proto není k filosofovánížádná jiná příčina než konečné dobro, takže filosofie, která nesměřujek žádnému konečnému dobru, se nemá nazývat filosofickou školou. Filosof byměl chtít a chystat nejvyšší dobro, jež je zdrojem blaženosti, nejen pro sebe, ale ipro druhé; nemá pochybovat o jeho pravdivosti a má je následovat svýmživotem.

840 Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik

XIX.2 Kterak Varro, odmítnuv všechny rozdíly, které neznamenají směry,ale přinášejí jen těžkosti, dospívá ke třem výměrům nejvyššího dobra,z kterých nicméně zaslouží volby jedinýPři tomto trojím způsobu života, totiž soukromém nebo veřejném nebo obojím,se ptáme, který z nich si zaslouží být zvolen; v této otázce jde o to, který z nichusnadňuje nebo znesnadňuje nebo zdržuje dosažení konečného dobra. Varroodmítá všechny rozdíly, které neznamenají směry, a ze čtyř věcí škrtá tři, totižrozkoš, klid a spojení obou, protože prvotní přirozené dary je v sobě obsahují.Zbývají mu tak jen tři směry, kdy předmětem našeho úsilí mají být buď prvotnípřirozené dary se zřetelem ke ctnosti, anebo ctnost se zřetelem k prvotnímpřirozeným darům, anebo obojí samo pro sebe, i ctnost i prvotní přirozené dary.

XIX.3 Která ze tří škol, bádajících o nejvyšším lidském dobru, zasloužívolby podle výměru Varrona, jenž se přidržuje náhledu starého akademického spisovatele AntiochaKterý směr je tedy správný a hoden následování? Poněvadž ve filosofii senepátrá po nejvyšším dobru nějaké rostliny nebo zvířete nebo snad Boha, nýbržčlověka, nabízí se otázka, co je člověk. Varro soudí, že lidská přirozenost z těladuše, a nepochybuje, že z toho dvojího je mnohem lepší a vzácnější duše, apřiklání se k možnosti, že člověkem není jenom duše, ani jenom tělo, nýbrž dušea tělo společně. Podobně spřežení dvou koní, zvané biga, tvoří kůň náruční akůň podsední, a žádný z nich se nenazývá dvojspřežím čili bigou, to až obazároveň. Proto i nejvyšší dobro, jež dává člověku blaženost, se skládá z dobraduševního i tělesného. Blaženým je tedy takový lidský život, který se těší jakctnosti, tak i prvotním přirozeným darům ducha i těla, bez nichž ctnost býtnemůže. Ctností není život každý, nýbrž jen život moudrý, a třebaže je možnýživot bez ctnosti, pak ctnost bez života být nemůže. Podobně rozum a paměť jemožný bez vzdělání, ale vzdělání bez rozumu a pěmti možné není. Zato býtdobrým běžcem nebo krásným a silným mužem je možné bez ctnosti, protožectnost se obejde bez toho a tyto vlastnosti zase bez ní, a tyto hodnoty ctnostmiluje, když jimi vládne a užívá jich, jak se na ctnost sluší. Takový blaženýživot je i životem společenským, protože dobro přátel je člověku ve vlastnímzájmu stejně drahým dobrem jako dobro vlastní a ve vlastním zájmu jim přejetotéž, co sobě; ať už jsou v jeho domě, jako manželka a děti, anebo ať jsou jehosousedy a spoluobčany, anebo ať žijí v jiných národech po celém světě, kterétvoří společenství lidského rodu, anebo ať jsou už na věčnosti. Proto dává Varro

přednost životu smíšenému podle Antiocha,841 učitele Ciceronova i svého,kterého Cicero líčí842 spíše jako stoika než jako staroakademika.

XIX.4 Jak pohlížejí na otázku nejvyššího dobra a nejvyššího zla křesťané, kteří na rozdíl od filosofů spatřovali nejvyšší dobro sami v sobě

Obec Boží smýšlí o konečném dobru i zlu tak, že nejvyšším dobrem je životvěčný, nejvyšším zlem pak smrt věčná, a proto máme správně žít, abychomprvního dosáhli a druhému unikli. Čteme, že „spravedlivý žije z víry,“843 protožesvoje dobro ještě nevidíme, takže je musíme hledat vírou; ba ani ten správnýzpůsob života nemáme ze sebe, nepomáhá-li nám za víru a modlitbu ten, kterýnám dal i tu víru, že potřebujeme jeho pomoc. * Avšak těm, kteří chtěli být blaženi v tomto životě zde na zemi a z vlastních sil,(ať již spatřovali vrcholné dobro v těle nebo v duchu nebo v obojím čiliv rozkoši nebo v ctnosti nebo v obojím, anebo v rozkoši nebo v klidu nebov obojím zároveň anebo v prvotních přirozených darech), věčná Pravda říká ústyproroka: „Pán zná myšlenky moudrých, že jsou marné.“844 Kdy, kde a jak mohoubýt prvotní přirozené dary za tohoto života v tak dobrém stavu, aby jimineotřásala nejistota? Bolest je protichůdná rozkoši a neklid je protichůdný klidu,a to všechno může tyto mudrce postihnout! Co je odnětí nebo ochromení údů,které ruší člověkovu zachovalost? Co je ohyzdnost, která ruší krásu, nebochoroba, která ruší zdraví, nebo únava, která ruší sílu, nebo zármutek, který rušíradost? Která z těchto věcí by nemohla mudrce zasáhnout? Co když nějakýneduh přivodí třesení těla, anebo co když se páteř zkřiví natolik, že člověk ztratíladné držení těla a možnost pohybu? Co když člověk ohluchne nebo oslepnenebo oněmí, co když ztratí bystrý rozum a spolehlivou paměť, co když jejnesnesitelná bolest nutí k sebevraždě? Vždyť porušitelné tělo zatěžuje duši apozemský stánek tísní mysl!845

Ostatně ctnost ani nepatří mezi prvotní přirozené dary, protože ony jsou jíkorunovány až později díky výchově a vzdělání. A ctnost vede ustavičné válkys neřestí, zvláště pak uměřenost,846 která drží na uzdě tělesné chtíče, aby nestrhlymysl k souhlasu se všemožnými špatnostmi, protože „tělo žádá proti duchu.“847

841 Jde o řeckého filosofa Antiocha z Askalonu (+ kolem r. 68 př. Kr.), zakladatele vlastního filosofického směru,zvaného staroakademickým, v němž se spojovaly platónské, aristotelské i stoické prvky. V případě athénskéakademie se rozlišuje období staré akademie od Platóna přes Speusippa, Xenokrata, Polemona do Krata, tj. do r.264 př. Kr., po němž následuje období nové akademie od Arkesilaa přes Lakyda, Karneada, Kleitomacha až doFilóna z Larissy, tj. do r. 88 př. Kr.842 Acad. pr. II, 21n.843 Abk 2,4; Ga 3,11844 1K 3,20; srov. Ž 94,11845 Moudr 9,15846 Uměřenost = řecky sófrosyné847 Ga 5,17

A samozřejmě duch žádá proti tělu. Chceme-li být zdokonaleni nejvyššímdobrem, pak chceme dosáhnout toho, aby tělo proti duchu nežádalo, avšakv tomto životě, i když to chceme, to nedokážeme, a proto s pomocí Božídosahujeme alespoň toho, že tělu s jeho žádostí proti duchu nepodlehneme aneustoupíme a že se nedáme strhnout k souhlasu s hříchem. Chraň tedy Bůh,abychom věřili, že jsme došli blaženosti už tehdy, dokud ještě žijeme v tomtovnitřním boji! Ctnost prozíravosti, která rozlišuje dobro a zlo, aby ji na cestěk dobru a na útěku před zlem nezmýlil žádný blud, a která dosvědčuje, že jsmeobklopeni zlem se všech stran a zlo je i v nás, sama nás učí, že dát žádostivostisouhlas ke hříchu je zlé a naopak nedat žádostivosti souhlas ke hříchu je dobré.Ctnost sebeovládání pak odpírá zlu, jemuž odpírat nás učí ctnost prozíravosti,avšak ani prozíravost ani sebeovládání toto zlo z našeho života zcelaneodstraňuje. A co spravedlnost, jejímž úkolem je dávat každému, co je jeho?Proto je u člověka věcí spravedlivého řádu, aby duše byla poddána Bohu a těloduši, a tedy duše i s tělem Bohu. Přesto tohoto cíle dosaženo není, a čím méněduše myslí na Boha, tím méně je tělo poddáno duši a tím více žádá proti duši.Důvodem toho není nic jiného než to, že v nás ještě zůstává zlo jako choroba,jako mor, jako mdloba. To znamená, že ještě nejsme spaseni a že jsme ještěnedosáhli blaženosti v tomto pozemském životě a své konečné dobro ještěnemáme na tomto světě. Ale budeme spaseni nadějí, kterou máme v Kristu a najejíž splnění trpělivě čekáme.848 Spása budoucího života bude zároveň ikonečnou blažeností.XIX.5 O životě ve společnosti, který je sice nanejvýš žádoucí, ale bývá rušenmnoha závadamiChtějí-li, aby moudrý člověk vedl život ve společnosti, schvalujeme to mymnohem ochotněji. Odkud by jinak tato Boží obec začala nebo se rozvíjela nebodosahovala náležitých cílů, kdyby nebylo životního společenství svatých? Avšakve strastech tohoto smrtelného života oplývá lidský život nesčetnými útrapami;v Terentiových849 veselohrách se o tom mluví: „Oženil jsem se, a byla to bída!Přišla rodina a s ní nová bolest! A což podezřívání a křivdy, hněvy, bitvy a zasepříměří?“ Není lidský život na celém světě plný takových věcí? Cožnepociťujeme války jako jisté zlo a mír jako nejisté dobro? Ani neznáme srdcetěch, s nimiž chceme vycházet v míru, a i kdybychom je znali dnes, nevíme, jakébude zítra! Koho poutá či má poutat bližší přátelství než ty, kdo bydlí podjednou střechou, a přece kolikrát z toho vzešlo zlo, kolikrát byla shoda jenpředstírána? Vždyť je i psáno: „Nepřáteli člověka jsou domácí jeho!“850 A není-li domov bezpečný, co stát? Jeho soudy bývají zaplaveny kriminálními i

848 Srov. Ř 8,24-25849 Terentius Publius Afer (+ 159/158 př. Kr.) patřil k nejslavnějším autorům antických komedií. Pocházelz Karthága a přišel jako otrok do Říma. Jeho pán poznal jeho talent a poskytl mu vzdělání. Podle Suetoniazahynul při ztroskotání lodi na zpáteční cestě z Řecka. Zachovalo se šest jeho komedií.850 Mt 10,36

civilními procesy, i když je zrovna pokoj od krvavých vzpour nebo občanskýchválek.

XIX.6 Jak se lidské soudy mýlívají, není-li pravda zjevnáA což lidské soudy nad lidmi, bez kterých se státy neobejdou ani v nejhlubšímmíru? Soudívají přece lidé, kteří nemohou vidět do svědomí těch, které soudí.Proto jsou často nuceni hledat pravdu pomocí křivých svědků nebo pomocímučení nevinných, a tak nevinný trpí za nejisté zločiny naprosto jisté tresty.Nevinného často dá mučit proto, aby nedal nevinného popravit, a přitom jejnejen zmučí, ale i odpraví, protože nevinný se raději přizná ke spáchání toho, conespáchal, a rozhodne se tento život raději ukrátit než déle snášet mučení. Takbývají obžalovaní obyčejně zlomeni mocí bolesti a přiznávají se k nespáchanévině, a tedy jsou nevinně trestání, ačkoli byli nevinně už mučeni. Moudrýsoudce sice nepáchá tak četná a veliká zla z vlastní zlé vůle, ale z nevyhnutelnénevědomosti a z nutnosti soudit. Je důstojné člověka, tuto nezbytnost uznat zaubohost, nenávidět ji sám na sobě a volat zbožně k Bohu: „Z mých nezbytnostímne vytrhni!“851

XIX.7 O rozmanitých jazycích, které lidskou pospolitost trhají, a o válkách, politováníhodných, i když slují spravedlivýmiPo obci či státu přichází na řadu zemský okruh, ve kterém spatřují třetí stupeňlidské společnosti, počínající domovem, postupující k obci a končící celýmsvětem. Čím větší je svět, tím je nebezpečnější, a různost jazyku lidi navzájemodcizuje. Setkají-li se spolu dva lidé a jsou nějak nuceni být spolu, pak nezná-lijeden řeč druhého, spřátelí se spíše němé tváře různého druhu než oni dva,ačkoli jsou oba lidmi. Nemohou-li si totiž pro nestejnost řeči sdělit svojemyšlenky, nepomůže jim ani veliká podobnost přirozenosti, ba člověk radějipobývá se svým psem než s cizím člověkem. Vládnoucí stát se přičiňuje, abyporobeným národům nevtiskl jen svoje jeho, ale i svůj jazyk pro pokoj vespolečnosti, ale kolik bylo k tomu třeba válek, jaké vraždění a jakékrveprolévání! A přece není strastí konec, protože nechybělo ani nechybínepřátel zahraničních, a nescházejí ani války spojenecké nebo občanské. Imoudří lidé jsou nuceni k vedení spravedlivých válek, ale cítí nad nimi bolestjako nad velkým, hrozným a surovým zlem, jehož se dopouštějí lidé proti lidem,jsou-li nuceni k vedení spravedlivé války nespravedlností protivníka.

XIX.8 O tom, že přátelství s dobrým není prosto starostí, neboť je nutné obávat se nebezpečí, jaká se v tomto životě přiházejíNepostihuje-li nás ta nevědomost, že spatřujeme přítele v tom, kdo je námnepřítelem, anebo nepřítele v tom, kdo je nám přítelem, co je nám v tomto

851 Ž 25,17b

bídném životě, plném omylů a strastí, lepší útěchou než věrnost a láska pravýcha dobrých přátel? Ale čím jich máme více počtem a na více místech, tím více seobáváme, aby se jim něco zlého nepřihodilo, aby nebyli postiženi hladem nebonemocí, válkou a zajetím nebo tělesnou či duchovní smrtí. Těžce se pak hojírány našeho srdce a nikdy se nevyhojí docela. Což „není lidský život na zemizkouškou?“852

XIX.9 O přízni svatých andělů, která nemůže být člověku na tomto světěviditelná pro úskočnost zlých duchů, do jejichž rukou upadli vyznavačimnohobožstvíJe tu však ještě přátelství andělů, které ti pohanští filosofové, podle nichžbohové jsou našimi přáteli, kladou na čtvrté místo, postupujíce od země kesvětu, aby takto nějak zahrnuli i nebe. Ale andělé se s námi nestýkají takdůvěrně jako lidé, což je také jednou ze strastí života, a někdy i satan sepřeměňuje v anděla světla,853 aby pokoušel ty, kteří mají být zkoušeni nebooklamáni. Je třeba se mít na pozoru s velkou pomocí Boží milosti, aby se někdonedomníval, že má za přátele dobré anděly, a přitom neměl jen zdánlivé přátelev andělích zlých, kteří by mu škodili tím více, čím jsou chytřejší a úskočnější.Lidská ubohost se totiž nechá lehce oklamat přetvářkou. Sami výše zmíněnípohanští filosofové z bezbožné obce, spatřující v nepravých bozích své přátele,upadli do rukou zlých duchů, kterým je bezbožná obec poddána a kteří ji svádějík hanebnostem a se kterými má vytrpět věčný trest.

XIX.10 Jaké ovoce přináší svatým vítězství nad pokušením tohoto životaPřed úklady a pokušeními zlých duchů si nejsou jisti ani svatí, kteří jsouvěrnými ctiteli jediného pravého Boha. Na tomto místě slabosti a za těchto časůzla není bez užitku ani tato starost. Zde se totiž nazýváme blaženými, máme-lipokoj, třebas jen sebemenší, jaký je možný při dobrém životě; ale srovnáme-lituto přítomnou blaženost s onou budoucí blažeností, vypadá téměř jako bída.Jako smrtelní lidé při smrtelném údělu se těšíme takovému pokoji, jaký jemožný, žijeme-li správně; avšak schází-li nám, pak ctnost využívá správně inevýhod, aby dosáhla věčného pokoje jako odměny za vítězství. Ten je totižkonečnou blažeností, tedy koncem zdokonalení, který už nevezme konce a kterýuž neporuší žádný nepřítel.

XIX.11 O blaženém věčném pokoji, ve kterém svatí mají svůj cíl, totižpravé zdokonalení

852 Jb 7,1853 2K 11,14

Blažený věčný pokoj je tak dobrý a hluboký, že lepší a hlubší není možný, a tenje naším konečným dobrem. „Chval, Jeruzaléme, Pána, chval svého Boha,Sióne, vždyť upevnil závory tvých bran, požehnal tvým synům v tobě, on, jenžučiní tvým koncem pokoj.“854 Není Jeruzalém místem pokoje? Jakmile budouupevněny závory jeho bran, už nikdo do něho nevkročí a už nikdo z něhonevyjde. Naším koncem bude život věčný855 v pokoji a pokoj v životě věčném.

XIX.12 O tom, že i válečné strany a všichni nepokojní lidé touží dojítkonečného pokoje, k němuž je puzena každá přirozenostHodnota pokoje je tak veliká, že ani v pozemském a smrtelném životě nicneslyšíme raději, po ničem netoužíme vroucněji a nic lepšího konečněnemůžeme najít. Všem je pokoj drahý. Všimneme-li si lidské přirozenosti, pakvidíme, že jako není nikoho, kdo by nechtěl mít radost, tak není nikoho, kdo bynechtěl mít pokoj. Vždyť i ti, kteří chtějí válku, nechtějí vlastně nic jiného nežvítězství a skrze vítězství mír. Mají sice mír, ve kterém žijí, ale touží ho změnitpo svém. Proto i loupežníci chtějí mít se svými druhy mír, aby mohli rázněji abezpečněji ohrožovat mír ostatních; podobně povstalci nebo spiklenci. A každádomácnost potřebuje vnitřní mír mezi manželem a manželkou s dětmi a jinýmipříbuznými, a ten ovšem není možný, nebudou-li ostatní členové společnédomácnosti poddáni nějaké hlavě. Všichni tedy touží žít se svými v míru, i kdyžchtějí, aby žili po jejich způsobu, a také z těch, se kterými válčí, by nejradějiudělali svoje příslušníky, podrobené jejich řádu a míru. * Vypravuje se, že žiljeden divoký poločlověk jménem Kákos,856 který neměl děti ani ženu ani přátelea který nikomu nic nedával, ale naopak bral, komu mohl, co jen chtěl, kdykolimohl a jak jen se mu zachtělo. A sám nechtěl mít nic jiného než pokoj, aby jejnikdo neobtěžoval a nerušil jeho klid. Kdykoli měl hlad, loupil, vraždil a hltal,protože chtěl své tělo co nejrychleji přivést k pokoji, aby se z nedostatkunebouřilo. A jakkoli byl hrozný a divoký, přece si hrozně a divoce zachovávalpokojný život, neřádil ani tak z touhy škodit, jako z nutnosti žít, a kdyby chtělzachovávat pokoj i s jinými, neříkalo by se mu zlý nebo poločlověk. Vždyť i tynejdivočejší šelmy zachovávají svůj druh za jakéhosi vzájemného smíru, páří se,plodí a rodí, vychovávají a živí mláďata, jako lvi, lišky, orli nebo sovy. Oč víceje člověk puzen zákony své přirozenosti k tomu, aby žil ve společenství azachovával mír s ostatními lidmi, a záleží-li to na něm, pak se všemi! * Pýcha sivšak oškliví rovnost a chce napodobit Boha v tom, že své druhy by rádapodrobila své vládě místo jeho. Nenávidí spravedlivý mír Boží a milujenespravedlivý mír vlastní. Kdo staví dobré výše než špatné a zřízené nad

854 Ž 147,12-14a855 Srov. Ř 6,22856 Byl to tříhlavý obr chrlící oheň a dým, syn boha Héfaista a Medúsy, který žil v ponuré jeskyni na pahorkuPalatinu a živil se lupičstvím. Přemohl a zabil jej Héraklés, jemuž ukradl čtyři býky a čtyři krávy.

zvrácené, ten vidí, že pokoj nespravedlivých ve srovnání s pokojemspravedlivých si ani nezasluhuje jména pokoj. * Kdo je například zavěšenhlavou dolů, ta převrácenost ruší soulad těla a působí mu nepříjemné pocity abolest. A jestliže útrapy vyženou jeho duši, pak tělo zůstává ještě pohromadě, ikdyž je už bez ducha a bez citu. A kdyby se mrtvé tělo napustilo nějakýmipřípravky, které zabraňují hnilobě, také by zůstávalo pohromadě a nerozpadloby se, protože stále ještě by jeho části spojoval jakýsi soulad. A kdyby tělonebylo nabalzamováno, za nepříjemných pachů by se přirozeně rozpadlo, abydošlo shody se živly světa a ponenáhlu se včlenilo do jejich souladu. Ať se tělorozpadne, ať je požírá hmyz nebo zvířata, všude najde tytéž zákony, kterévšechno ovládají a pro blaho každého smrtelného druhu uvádějí prvky navzájemsobě přiměřené v soulad.

XIX.13 O vesmírném pokoji, který nemůže být žádnými poruchami vyšinutz přirozeného zákona, neboť řízením spravedlivého Soudce dojde každý toho místa, jehož si svouvůlí zasloužilMír těla je tedy uspořádaný poměr jeho částí; mír nerozumné duše je spořádanéuspokojení žádostí; mír duše rozumné je spořádaný soulad poznání a jednání;mírem těla a duše je spořádaný život a blaho živého tvora; mír smrtelnéhočlověka s Bohem spočívá ve spořádané poslušnosti ve víře pod věčnýmzákonem; mír mezi lidmi je spořádaná svornost; mírem společné domácnosti jespořádaná svornost spolubydlících v otázce příkazů a poslušnosti; mírem obce jespořádaná svornost občanů v otázce vlády a poslušnosti; mírem nebeské obce jedokonale spořádané a dokonale svorné společenství v požívání Boha i sebenavzájem v Bohu; mírem vesmíru je pokoj řádu. A řád je uspořádání věcístejných i nestejných, každé na svém místě. Jako může být život bez bolesti, takbolest bez života možná není; a proto je i nějaký mír bez boj, kdežto boj beznějakého míru být nemůže. Proto podstata, ve které není žádné zlo nebodokonce ani být nemůže, existuje; kdežto podstata, ve které není žádné dobronebo dokonce ani být nemůže, neexistuje. Ani bytost ďáblova, nakolik jebytostí, není zlá sama o sobě, nýbrž zlou ji učinila jeho zvrácenost. Protov pravdě nevytrval,857 ale soudu pravdy neušel; v pokoji řádu nezůstal, ale mociUspořadavatele přesto neunikl. Dobro Boží, které má ve své přirozenosti, honezachraňuje před spravedlností Boží, která ho trestá; Bůh však nestíhá dobro,které stvořil, nýbrž zlo, které nespáchal. Neodnímá všechno, čím jeho bytostobdařil, nýbrž něco odnímá a něco ponechává, aby měl kdo cítit bolest nad tím,co mu bylo odňato. I sama bolest je svědectvím o dobru odňatém i o dobruponechaném. Kdyby totiž jedno dobro ponechané nezůstalo, nemohlo by trpět

857 Srov. J 8,44

pro dobro ztracené. Kdo hřeší, těší se z porušení spravedlnosti; ale kdo trpí,pociťuje bolest nad porušením blaha. A poněvadž oboje, spravedlnost i blaho, jedobrem a poněvadž nad ztrátou dobra se cítí bolest, nikoli radost (ledaže byztráta byla vyvážena větším dobrem; spravedlnost duše je pak lepší než zdravítěla), je opravdu přiměřenější, cítí-li nespravedlivý bolest v trestu, než cítí-liradost v hříchu. Jako radost nad opuštěním dobra v hříchu svědčí o zlé vůli, takbolest nad ztrátou dobra v trestu svědčí o dobré přirozenosti. Kdo se totiž trápínad ztrátou pokoje své přirozenosti, trápí se nad tím díky jakýmsi zbytkůmpokoje, které působí, že přirozenost sobě přeje. Tak je tomu po právu připekelném trestu, aby nespravedliví a bezbožní v mukách želeli ztrátypřirozených darů, jež jim odňal spravedlivý Soudce, kterým opovrhli, když byldobrotivým Dárcem. Tedy Bůh, nejvýš moudrý Stvořitel a nejvýš spravedlivýUspořadavatel všech bytostí, který stvořil lidský rod jako největší okrasu země,lidem dal některá dobra, přiměřená tomuto životu, to znamená časný pokoj,spočívající v životě a zdraví, celosti a pospolitosti, jakož i všechno, co jek zachování nebo obnovení tohoto pokoje potřebné, jako je vzduch k dýchání,světlo k vidění, voda k pití a vůbec všechno, čeho je třeba k živení, ošacení,ošetření a okrášlení těla. Dal jim je však s tou spravedlivou podmínkou, žekaždý smrtelník, bude-li takových statků správně užívat, obdrží statky větší alepší, totiž pokoj nesmrtelnosti a s ním spojenou slávu ve věčném životě, abypožíval Boha a v Bohu i své bližní; avšak bude-li jich užívat špatně, větší a lepšístatky neobdrží a o tyto přijde.

XIX.14 O pozemském i nebeském řádu a zákonu, ve kterém se i panovánímpečuje o lidskou společnost, jíž se i pečováním sloužíOvocem veškerého užívání časných věcí je v pozemské obci pozemský mír,kdežto v nebeské obci je jeho plodem věčný pokoj. Mírem těla a duše jespořádaný život a blaho živého tvora. Chybí-li mír těla, není možný ani mírduše. U nerozumných zvířat je podřízen mír duše míru těla, kdežto u lidí mátomu být naopak. Ani bolest člověka nesmí srazit, ani smrt rozrušit v jeho chtěnído té míry, že by netoužil něco užitečného poznávat a nechtěl podle tohopoznání upravit svůj život a mravy. Aby v této snaze poznávat nesešel sesprávné cesty, potřebuje božské naučení, jehož by mohl s jistotou poslouchat, ibožské pomoci, aby mohl poslouchat svobodně. Dokud žijeme v tomtosmrtelném těle, přebýváme v cizině a nikoli v domově u Pána a žijeme ve víře anikoli v patření na Pána;858 a proto všechen pokoj těla i duše i obou zároveňzávisí na pokoji smrtelného člověka s nesmrtelným Bohem, který spočívá vespořádané poslušnosti ve víře pod věčným zákonem. Ve dvou největšíchpřikázáních lásky k Bohu a lásky k bližnímu člověk nachází tři předměty lásky,

858 Srov. 2K 5,6-7

totiž Boha, sebe a bližního, a proto v lásce k Bohu nebloudí v lásce k sobě apřeje si vést svého bližního k němu a zároveň si přeje být od svého bližníhoveden k němu. Řád spořádané svornosti velí nikomu neškodit a každémupomáhat, komu lze. Především pečujeme o své blízké;859 muž o ženu, rodiče oděti, páni o služebníky. A ti, o které se pečuje, pak poslouchají toho, kdo o něpečuje; žena muže, děti rodiče a služebníci pány. A v domácnosti mužespravedlivého, žijícího z víry a prodlévajícího dosud v cizině, daleko od ténebeské obce, slouží i ti, kteří rozkazují, a to těm, kterým rozkazují, protože jimnedávají příkazy z nějaké panovačnosti, ale z povinné péče, a nerozkazují jims panskou vypínavostí, nýbrž s milosrdnou starostlivostí.

XIX.15 O přirozené svobodě a otroctví, jehož první příčinou je hřích, protože člověk zlé vůle, i když není nevolníkem druhého člověka, jeotrokem vlastního chtíčeBůh člověka stvořil rozumným a chtěl, aby panoval pouze nad nerozumnýmitvory,860 ne aby člověk panoval nad člověkem, nýbrž nad dobytčetem. Proto seprvní spravedliví stali pastýři bravu, nikoli králi nad lidmi, aby se i taktonaznačilo, čeho žádá řád stvoření a k čemu nutí hříšné provinění. Od přírodynení žádného otroka člověka nebo hříchu. Otrocký stav byl právem uvalen nahříšníka, hřích je první příčinou otroctví, a spravedlivý Noe nazval otrokemsvého syna za jeho hřích.861 Latinské slovo servus prý pochází od toho, ževítězové zachraňovali (servare) ty, které mohli podle válečného práva usmrtit, adělali si z nich otroky; ale ani to není bez souvislosti s hříchem. I když se vedespravedlivá válka, bojuje se na druhé straně za hřích, a každé vítězství, jehož sedostává i zlým, pokořuje ve službách Boží spravedlnosti poražené, a tak hojínebo trestá jejich hříchy. To dosvědčuje Daniel, když se v zajetí vyznává Bohuze svých hříchů i z hříchů svého národa a dotvrzuje ve zbožné lítosti, že to jepříčinou toho zajetí.862 A přesto mnoho zbožných lidí slouží pánůmnespravedlivým a zároveň nesvobodným, protože každý, kdo hřeší, je otrokemhříchu,863 a kým je kdo přemožen, tomu je dán i za otroka.864 Otroctví, jež jetrestem, podléhá zákonu, který přikazuje zachovat přirozený řád a zakazuje horušit; neboť kdyby se nejednalo proti tomu zákonu, nemělo by otroctví co stíhata trestat. Proto apoštol napomíná služebníky, aby byli svým pánům poddáni asloužili jim ve věrné oddanosti bez lstivého strachu upřímně;865 nemohou-li od

859 Srov. 1Tm 5,8860 Srov. 1M 1,26861 1M 9,25862 Viz Da 9,4-16863 Srov. J 8,34864 Srov. 2Pt 2,19865 Srov. Ef 6,5-8

nich získat svobodu, nechť si učiní svoje otroctví sami vnitřně svobodným,dokud neskončí nespravedlnost, dokud nevezme za své všechna lidská vláda imoc a dokud nebude Bůh vším ve všem.866 A sloužit člověku je jistě menšímneštěstím než sloužit chtíči, a jako sloužícím prospívá pokora, tak zasepanujícím škodí pýcha.

XIX.16 Kdy je vláda oprávněnaProto patriarchové udržovali pokoj ve svém domě tím, že s ohledem na časnéstatky činili sice rozdíl mezi syny a otroky, ale k uctívání Boha, skrze něhoždoufáme ve věčné statky, vedli všechny členy své domácnosti. To je příkazempřirozeného řádu a ti, kdo jsou skutečnými hlavami rodiny, starají se otcovsky oto, aby všichni členové jejich domácnosti konali bohopoctu. Všichni mají toužitpo tom, aby přišli do nebeského domu, kde už nebude povinností vládnoutsmrtelníkům, ani povinnosti pečovat o nesmrtelné, a dokud se tam nedostanou,nechť hospodáři pociťují jako břemeno spíše vládu než otroci službu. Kdo sev domě protiví řádu svou neposlušností, musí být pokárán slovem nebopotrestám spravedlivým a dovoleným trestem ve svém vlastním zájmu, aby bylvčleněn v řád, z něhož vybočil. Jako není dobročinný ten, kdo svou ochotouzpůsobí ztrátu většího dobra, tak není nevinný ten, kdo z ohleduplnosti nechádruhého upadnout do většího zla. Kdo tedy má zůstat bez viny, nejen nesmínikomu způsobit nic zlého, ale musí také druhého zdržovat od hříchu nebo jehohřích trestat, aby se trestaný polepšil nebo aby se stal odstrašujícím příkladempro ostatní. Lidská domácnost má být základem obce, a poněvadž každá složkamá být zaměřena k celku, domácí řád má být zaměřen k obecnému řádu. Protomá hlava rodiny dávat příkazy podle vzoru zákona obce a má jimi svůj dům řídittak, aby byl v souladu s řádem obce. Tak se dosahuje spořádané svornostispolubydlících i spoluobčanů.

XIX.17 V čem se nebeská obec s pozemskou obcí pokojně shoduje a v čems ní nesouhlasíObec lidí, kteří nežijí z víry, kráčí za pozemským mírem a hledá statky a výhodytohoto časného života, kdežto obec lidí, kteří žijí z víry, vzhlíží k věčnýmzaslíbením pro život budoucí a statků tohoto života užívá jako cizinka, aniž byse jim dávala spoutat a odvracet od svého cíle Boha, jen se o ně opírá, abylehčeji nesla břemeno porušitelného těla, jež zatěžuje duši.867 Proto obojí obecpoužívá potřeb tohoto smrtelného života společně, ale každá má při jejichpoužívání svůj vlastní cíl. A poněvadž pozemská obec touží po pozemskémmíru, k němuž potřebuje svornost občanů ve vládě i v poslušnosti, aby došlok jakési shodě vůle v otázce potřeb smrtelného života, který je oběma obcím

866 Srov. 1K 15,24.28867 Moudr 9,15

společný; z tohoto důvodu potřebuje i nebeská obec tento pozemský mír, dokudžije v cizině u pozemské obce jako v zajetí, a proto neváhá poslouchat zákonypozemské obce. Druhým rozdílem je to, že pozemská obec měla některéfilosofy, kteří se dali svými domněnkami nebo působením zlých duchů svéstk víře, že lidé se musejí ucházet o přízeň mnoha různých bohů, jejichžpravomoci podléhají různé věci; kdežto nebeská obec věděla, že má být uctívánjediný pravý Bůh tou službu, která se řecky nazývá latreia a která náležívýhradně jemu. Tak došlo k tomu, že nebeská obec nemohla mít náboženskézákony společné s obcí pozemskou, nesouhlasila s ní a byla pronásledována odlidí jiné smýšlení. Třetím rozdílem je to, že nebeská obec volá k sobě lidi všechnárodů a nedbá na rozdíly v jejich zákonech a mravech a učí je všechny úctěk jedinému pravému Bohu, jakož i dobrým skutkům, vykonaným pro Boha i probližního, neboť život obce je jistě životem pospolitým.

XIX.18 Jak se nejistota nové akademie liší od jistoty křesťanské víryCo se týče toho rozdílu, který Varro převzal od novoakademiků, pro něž jevšechno nejisté, pak obec Boží zavrhuje takovou pochybovačnost jakonesmyslnou. Sice má o věcech vinou porušitelného těla, zatěžujícího duši,vědění jen malé, protože podle apoštolových slov poznáváme jen částečně,868 alezato vědění spolehlivé. Kdo by nevěřil smyslům, kterých používáprostřednictvím těla lidský duch, klamal by se ještě více. A kromě smyslů věří irozumu a jeho úvahám a také Písmu svatému a jeho svědectví.

XIX.19 O životě a obyčejích křesťanského liduBoží obec nezajímá, v jakém kroji nebo při jaké životosprávě kdo vyznává víruv Boha, jen když to není proti jeho přikázáním, a nikoho nenutí k odložení jehozpůsobu života, jen když to nepřekáží náboženství. Nezáleží na tom, jaký životkdo vede, zda v ústraní nebo na veřejnosti nebo život smíšený: kdokoli může žítkterýmkoli životem a dojít k věčné odměně. Jenom by nikdo neměl žít v ústranítak, aby vůbec nemyslel na prospěch bližního, ani se nikdo nemá věnovatveřejnosti tak, aby netoužil ponořit se do božských věcí. Život v ústraníneznamená nečinnou prázdeň, nýbrž hledání a nalézání pravdy, abychomdosáhli duchovního pokroku a neskrývali svoje objevy před druhými. Láskak pravdě vyhledává svatou samotu, kdežto láska k bližnímu bere na svá bedrasvatou robotu. Život na veřejnosti neznamná touhu po hodnosti nebo moci,protože všechno pod sluncem je marnost, nýbrž po dobrém díle, jež tato hodnostnebo moc umožňuje, koná-li se správně a s užitkem, aby to vedlo k blahupodřízených podle vůle Boží. Proto říká apoštol: „Kdo touží po úřadě biskupa,touží po dobrém díle.“869 Řecké slovo episkopát870 je název dobrého díla, nikoli868 1K 13,9869 1Tm 3,1870 Řecky episkopein = dávat pozor, dozírat

hodnosti, a znamená, že představený dává pozor na podřízené, tj. stará se o ně.Tedy ten, kdo netouží pomoci, nýbrž po moci, ať pochopí, že biskupem není. Atak se nikomu nebrání v touze po poznání pravdy, což je věcí ústraní, zato vyššípostavení, nezbytné k řízení lidu, i když se zastává náležitě, není náležitýmpředmětem touhy.

XIX.20 O tom, že členové svaté obce jsou po čas tohoto pozemského životablažení nebeskou nadějíJe-li tedy nejvyšším dobrem obce Boží věčný a dokonalý mír, nikoli ten, jímžsmrtelníci procházejí mezi zrozením a smrtí, ale ten, v němž trvají nesmrtelněbez jakéhokoli utrpení v dokonalém pokoji, pak musí být život věčný shledánnanejvýš blaženým, kdežto život časný nanejvýš ubohým, i kdyby sebevícoplýval tělesnými i duševními statky a vnějšími pozemskými dobry. Avšak ten,kdo zaměřuje svůj časný život k věčnému cíli, může být blaženým i nyní, avšakspíše s ohledem na nebeskou naději než na pozemskou skutečnost. Vždyťpozemská skutečnost bez nebeské naděje by byla nepravou blažeností a velkoubídou. Pravá moudrost vzhlíží v obezřetném rozlišování, statečném konání,uměřeném sebeovládání a spravedlivém rozdílení k tomu konci, kdy Bůh budevším ve všem.

XIX.21 Zda podle Scipionových výměrů v Ciceronově dialogu římský státvůbec kdy existovalPodle Scipionových871 výměrů v Ciceronových872 knihách O státě jsem vyložil,že římského státu nikdy nebylo.873 Stát definuje totiž stručně jako věc lidu. Aleřímského státu nikdy nebylo, protože nikdy nebyl věcí lidu, který je lidskouspolečností, sdruženou souhlasem ve věcech práva a společným prospěchem.Budování státu není možné bez spravedlnosti, a kde není pravé spravedlnosti,tam není ani práva. Co se totiž děje podle práva, děje se jistě spravedlivě; co sevšak děje nespravedlivě, nemůže být podle práva. Vždyť nespravedlivá lidskáustanovení se nemohou pokládat za právo a není právem to, co prospívámocnějšímu. Kde tedy není spravedlnosti, tam nemůže být ani lidské společnostisdružené právním souhlasem, a tedy ani lidu podle definice Scipionovy neboCiceronovy. A kde není lid, tam může být jen dav. Spravedlnost je ctnost, kterádává každému, co je jeho. Jaká je tedy lidská spravedlnost, která člověka berejedinému pravému Bohu a vydává ho zlým duchům? Kdo odcizí nějakou věctomu, kdo ji vlastní, jedná nespravedlivě; právě tak je nespravedlivý ten, kdo sesám odcizuje Bohu, který jej stvořil, a slouží zlým duchům, kteří na něho nemají

871 Snad je myšlen Publius Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Numantius, dobyvatel Karthága. 872 Marcus Tullius Cicero (+ 43 př. Kr.), římský politik, řečník a spisovatel. Zachovalo se 57 jeho řečí, dálesoudní řeči, několik většinou dialogických spisů o rétorice a filosofii, značná část jeho korespondence (přes 900dopisů) a několik básní. 873 Viz II, 21

žádný nárok! Římané nemají pravdu, namítají-li, že ve svém státě nesloužilinečistým duchům, nýbrž dobrým a svatým bohům, protože ve skutečnosti jejichdobří a svatí bohové jsou zlí a nesvatí duchové,874 a kdo jim slouží, nepatří kespravedlivým lidem, těžce se proviňuje proti jedinému pravému Bohu azasluhuje přísný trest.875 Avšak je spravedlivé, slouží-li jedni lidé druhým,protože poddanství je užitečné, bere-li se špatným lidem možnost páchatbezpráví. Proto také vládne Bůh člověku, duch tělu, rozum žádostivosti. Některépoddanství je tedy užitečná a služba Bohu je užitečná všem. Ale jen duchpoddaný Bohu vládne tělu správně a v takovém duchu rozum ovládá vášněsprávně, protože duch nemůže spravedlivě vládnou tělu ani rozum vášním,neslouží-li Bohu, a kolik spravedlnosti můžeme předpokládat v člověku, kterýBohu neslouží? A není-li žádné spravedlnosti v takovém člověku, kolik jí asibude v lidské společnosti, která se skládá z lidí právě takových? A není anižádného prospěchu pro živé bytosti tam, kde žijí bezbožně.

XIX.22 O tom, zda křesťané slouží jedinému pravému Bohu, jemužvýhradně se má obětovatZeptá-li se někdo, a kdo je ten Bůh nebo proč je hoden toho, aby jej Římanéposlouchali a mimo něho neuctívali obětmi žádného jiného, pak musíme jasněodpovědět: Je to velká zaslepenost, ještě se ptát, kdo je ten Bůh! Je to ten Bůh,jehož božský Duch promluvil ústy proroků, jejich slova se plní před našimaočima po celém světě. Je to ten Bůh, od něhož Abraham obdržel zaslíbení, že jev jeho potomstvu, totiž v Kristu, budou požehnány všechny národy.876 Je to tenBůh, jehož největší římský učenec Varro pokládá za Jova, boha nejvyššího, anejučenější řecky píšící filosof Porfyrios,877 třebaže nepřítel křesťanů, za Dia,téhož boha nejvyššího.

XIX.23 Co bylo podle Porfyria ve věštbách bohů řečeno o KristuVe svých knihách Porfyrios ztotožňuje Boha Otce s Jovem a dobře říká, že Bůhmá být uctíván životem ve spravedlnosti a jiných ctnostech. Avšak prohlašujeústy Apollónovými,878 že Kristus byl vydán na smrt spravedlivým rozsudkemsoudců, jako by byl potrestán po zásluze spravedlivými soudci. Boha Hebreůvyvyšuje nade všechny bohy, když říká, že Hebreové horlivě uctívají toho, kterýje Ploditel a Král před počátkem světa, před nímž se chvěje nebe a země i moře874 Srov. Ž 96,5: všichni bohové pohanů jsou zlí duchové. A srov. 1K 8,4-6 a 10,20-21.875 Srov. 2M 22,20876 Srov. 1M 22,18877 Porfyrios (+ 304 po Kr.) byl novoplatónský filosof a žák Plótínův, který byl syrského původu (původně sejmenoval Malchos), narodil se v Týru kolem r. 233 po Kr., studoval v Athénách a vyučoval v Římě a také naSicílii. Uspořádal a vydal Plótínovy spisy v šesti souborech po devíti spisech, v tzv. enneadách, a sepsal takéPlótínův život. Svou kritikou útočil na biblické základy křesťanství více než kdokoli před ním i po něm, v mládítotiž poslouchal Origenovy přednášky v Cézareji. Napsal asi 60 děl, z nichž se zachovala jen část; z jeho spisuProti křesťanům se zachovaly jen zlomky. Jeho nejvýznačnějším žákem byl Jamblichos.878 Apollón byl bohem světla a slunce, ochráncem života a řádu, neomylným střelcem a věštcem.

a jehož se děsí hlubiny pekla i sami bohové. Na jiných místech zdánlivě Kristachválí ústy Hekatinými879 jako moudrého a bohabojného člověka, který učil lidilásce k Bohu a který po smrti dosáhl božskosti jako například Herkules čiDioskurové, ale křesťany hanobí, aby tak vzbudil zdání, že křesťany hanobí pozásluze, neboť prý mají o Kristu špatnou představu a jeho učení zfalšovali, a tímse zchytrale snaží, nakolik je to možné, zatarasit cestu k věčné spáse. Kdyžchválí Krista a přitom tupí křesťany, chce dosáhnout jediné věci: abyobdivovatelé Kristovy se nechtěli stát následovníky Kristovými. Ale můženěkdo Porfyriovým slovům věřit, když Apollónův názor na Krista se neshodujes Hekatiným? Kdyby se lidé stali křesťany, vymanili by se z područí zlýchduchů. Kdo obětuje jinému než jedinému pravému Bohu, bude vyhlazen z jeholidu,880 protože on chce, aby se neobětovalo vůbec nikomu kromě něho samého;sám sice nic nepotřebuje, protože sám je naším Dobrem,881 ale pro nás jeužitečné, jsme-li jeho služebníky, patříme-li do jeho obce a sami se stáváme jehonejlepší obětí.

XIX.24 Z kterého výměru plyne, že nejen Římané, ale i jiné říše si právemosobují jméno státuŘekneme-li, že lid je společnost sdružená na základě svorného společenství vevěcech, jež miluje, pak musíme přihlédnout k tomu, co miluje. Lid je tím lepší,čím lepších věcí se týká jeho svornost, a tím horší, čím horších věcí se týká.Římský lid je nepochybně lidem a jeho věc je nepochybně státem, třebaževývojem od svých počátků k dobám pozdějším dospěl ke spojeneckým aobčanským válkám, takže svoji svornost porušoval, ale přesto se nedá říci, žeten lid není lidem a že jeho stát není státem. To platí o starém Babylónu, oEgyptě i o kterémkoli státě řeckém, ať už měly ve svých hranicích moc malounebo velkou, a vůbec o státu kteréhokoli jiného národa, nicméně o bezbožnéobci platí, že postrádá pravé spravedlnosti, protože v ní nevládne Bůh svýmipřikázáními a v ní není náležitě uctíván, ani v ní správně a věrně nevládne duchnad tělem a rozum nad vášněmi.

XIX.25 O tom, že pravé ctnosti nemohou být tam, kde není pravéhonáboženstvíNeslouží-li duch a rozum Bohu, jak se Bohu podle jeho vlastního příkazu sloužitmá, pak duch nevládne tělu ani rozum vášním na žádný způsob správně. Jakouvládkyní nad tělem i vášněmi může být mysl, která jediného pravého Boha879 Hekaté byla podsvětní bohyní se třemi hlavami a třemi těly, vládkyně nad příšerami a kouzly.880 Srov. 2M 22,20881 Srov. Ž 16,2

nezná a není poddána jeho vládě, nýbrž je vystavena působení zlých duchů? Jejíctnosti, které snad má, jsou spíše vášněmi než ctnostmi, protože se odnášejísamy k sobě a nejsou vyhledávány pro Boha, který není jejich původem anicílem, takže bývají naduté a zpupné. Jako totiž to, co dává tělu život, není z těle,nýbrž nad tělem, tak i to, co dává člověku blaženost, není z člověka, nýbrž nadčlověkem.

XIX.26 O míru mezi lidem, odcizeným Bohu, a o tom, že lid Boží vede zbožný život, dokud je cizincem na tomto světěJako životem těla je duše, tak blažeností člověka je Bůh. „Blažený lid, jehožBohem je Pán!“882 Nešťastný je tedy lid tomuto Bohu odcizený. Avšak i onmiluje jakýsi svůj mír, který si nelze zavrhovat, ale který na konec mít nebude,protože ho před koncem neužívá dobře. Aby ho však prozatím v tomto životěměl, na tom záleží i nám. Dokud jsou totiž obě obce promíseny, užívá iJeruzalém míru v Babylóně, protože víra nás sice z něho osvobozuje, ale tak, ženás prozatím ponechává v cizině s ním. Proto také apoštol napomíná Církev, abyse za své krále a představené modlila, „abychom vedli život klidný a pokojný vezbožnosti a lásce.“883 To dosvědčuje i prorok Jeremiáš, který tehdejšímu liduBožímu předpovídal zajetí a uložil mu jménem Božím, aby šel do Babylónaposlušně a sloužil svému Bohu i v tomto utrpení, ba také jej vyzval, aby se zaněho modlil, „neboť v jeho míru je i mír váš,“884 třebaže prozatím jde o mírčasný, který je společný dobrým i zlým.

XIX.27 O pokoji a míru služebníků Božích, jehož nelze v tomto časnémživotě dojít úplněNáš vlastní mír záleží i tady v časnosti v Bohu skrze víru a bude v něm záležet itam na věčnosti skrze patření. Na tomto světě je jak ten jejich obyčejný mír, taki ten náš zvláštní mír spíše útěchou v soužení než radostí z blaženosti. Podobně inaše spravedlnost spočívá spíše v odpuštění hříchů než v dokonání ctností. ObecBoží, která putuje po zemi, volá k Bohu ústy všech svých členů: „Odpusť námnaše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům,“ ale tato modlitba je neúčinnápro ty, jejich víra bez skutků je mrtvá,885 nýbrž jen pro ty, jejich víra působískrze lásku.886 Rozum totiž, i když je poddán Bohu, přece v tomto porušitelnéma smrtelném těle, zatěžujícím duši, nevládne nad vášněmi dokonale, a protospravedliví takové modlitby potřebují. Dokud vášním vládne, přece plnéhopokoje není, protože ty, které se bouří, musejí být přemáhány bojem, a ty, kteréjsou přemoženy, musejí být drženy na uzdě. „Což není krátký život na zemi jen

882 Ž 144,15883 1Tm 2,2884 Jr 29,7885 Srov. Jk 2,17886 Srov. Ga 5,6

zkouškou?“887 Jenom domýšlivec si může myslet, že žije tak, že nepotřebujevolat k Bohu o odpuštění, ale víme, že „Bůh se pyšným protiví, a pokornýmdává milost“.888 Spravedlnost tedy záleží v tom, aby každý poslouchal vláduBoží, tělo aby poslouchalo vládu ducha a vášně aby poslouchaly vládu rozumu;od Boha si pak musí každý vyprošovat milost zásluh i odpuštění hříchů a jemumusí vzdávat díky za přijatá dobrodiní. Až v konečném míru, k němuž tatospravedlnost musí směřovata, bude naše přirozenost zbavena vášní a neřestí avyléčena nesmrtelností a neporušeností, takže už nebude třeba, aby rozum vládlvášním, když jich už nebude. Bůh bude vládnout člověku a duch tělu aposlušnost bude tak lehká a milá, jak blažený tam bude život. A to tam bude provšechny i pro každého zvlášť věčné a každý si bude jist, že to bude věčné, apokoj této blaženosti či blaženost tohoto pokoje bude proto nejvyšším dobrem.

XIX.28 Jakého konce dojdou bezbožníAle ty, kdo nepatří do Boží obce, postihne věčná bída, které se také říká druhásmrt, protože tam nejde mluvit o životě ani u těla, ani u duše. Tělo budevystaveno ustavičným bolestem a duše bude vzdálena života Božího. A ta druhásmrt bude o to horší, že nebude moci skončit smrtí. Jako bída je opakemblaženosti a smrt opakem života, tak opakem míru je boj. Vůle bude nepřítelkynívášní a vášně budou stát proti vůli, ale tomuto boji neučiní přítrž vítězství žádnéstran, nápor bolesti se bude utkávat s podstatou těla a žádná strana druhéneustoupí. Kdykoli dojde k takovému střetnutí tady, buď zvítězí bolest a smrtzbaví člověka citu, anebo zvítězí přirozenost a uzdravení zbaví člověka bolesti;tam však bude trvat i bolest, aby trápila, i přirozenost, aby trpěla. Oboje potrváproto, aby trest nepřestal. Žádoucího vrcholného dobra i nevítaného vrcholnéhozla dojdou jak dobří, tak i zlí skrze soud, a proto v následujícím svazkupojednám o tomto soudu.

XX. kniha(Má 30 kapitol.)

XX.1 O tom, že Bůh sice soudí po všechen čas, ale že v této knize bude pojednáno zvláště o jeho posledním souduChceme-li promluvit o dni posledního soudu, který Bůh povede protibezbožným a nevěřícím, musíme napřed uvést božská svědectví pro tuto věc,jako se při stavbě budují základy. Tedy veškerá Církev jediného pravého Bohavyznává a hlásá, že Kristus přijde s nebe, aby soudil živé i mrtvé; tomu říkámeposlední den, tj. nejposlednější čas Božího soudu. Není jisté, kolik dní ten soud

887 Jb 7,1888 Jk 4,6; 1Pt 5,5

potrvá, ale každý, kdo čte Písma svatá třebas jenom nedbale, ví, že slovem dense zpravidla označuje určitý čas. Bůh sice soudí i nyní a soudil od počátku světa,když vyhnal z ráje první lidi, ba už když neušetřil hříšné anděly,889 a nic seneděje bez jeho spravedlivého soudu. A i kdyby býval nikdo nehřešil,neudržoval by Bůh každého rozumného tvora ve věčné blaženosti bez dobrého aspravedlivého soudu. Nevynáší však nad zlými duchy ve vzduchu a nad lidmi nazemi jen obecný soud, nýbrž soudí i vlastní skutky jednotlivců, které konajírozhodnutí své svobodné vůle. Vždyť i zlí duchové prosí, aby je netrápil,890 ajistě není nespravedlivé, šetří-li jich nebo každého za jeho ničemnost trestá; ataké lidé trpí za svoje skutky Boží tresty, obyčejně zjevně a skrytě vždycky, ane-li v tomto životě, tak po smrti; ačkoli žádný člověk nejedná správně, neopírá-li se o Boží pomoc, a žádný zlý duch ani člověk nejedná nesprávně, nedopustí-lito tentýž božský a zároveň svrchovaně spravedlivý soud. Jak totiž říká apoštol, uBoha není nespravedlnosti891 a nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystihlé jehocesty.892 Nebudu tedy v této knize mluvit o těch prvních soudech Božích, ani otěch středních, ale až o tom posledním, až Kristus přijde s nebes soudit živé imrtvé. V soudný den už nebude místa pro krátkozraké stížnosti, proč ten a tennespravedlivý je šťastný a proč ten a ten spravedlivý je nešťastný, protože tehdyse ukáže, že pravé a plné štěstí mají jenom všichni dobří a zasloužené asvrchované neštěstí jenom všichni zlí.

XX.2 O různých lidských údělech, o nichž nelze říci, že nemají co dělat s Božím soudem, i když ho nelze vyzpytovatNyní se učíme jednak snášet s klidnou myslí zlé věci, jimiž trpí i dobří, jednaknepřeceňovat dobré věci, jichž dosahují i zlí. Nevíme totiž, pro který Božíúradek je ten a ten dobrý člověk chud nebo ten a ten zlý člověk bohat; proč seraduje nespravedlivý a proč se rmoutí spravedlivý; proč nevinný opouští soudnísíň jako odsouzenec a proč jeho zločinný odpůrce jásá bez trestu; proč sebezbožný těší dobrému zdraví a proč zbožný chřadne chorobou; proč mladícipáchají zločiny a proč nemluvňata umírají a proč toho, kdo je lidské společnostiužitečný, sklátí předčasná smrt, kdežto ten, kdo se snad ani narodit neměl, sedožije vysokého věku; a proč ten, kdo si toho naprosto nezasluhuje, dosahujevysokých hodností, kdežto člověk bezúhonný zůstává bez nich. Kdo to všechnomůže sebrat a spočítat? Ale i v těch věcech, kde není Boží spravedlnost zjevná,vždyť téměř všechny Boží soudy zůstávají skryté, je spasitelné Boží učení. *Kdyby se v těchto nesmyslných poměrech, kdy člověk se podobá nicotě a jehodny pomíjejí jako stín,893 věci děly důsledně tak, že by pomíjejících statků

889 Srov. 2Pt 2,4890 Srov. Mt 8,29891 Srov. Ř 9,14892 Srov. Ř 11,33893 Srov. Ž 144,4

docházeli jenom zlí a strastmi by trpěli jenom dobří, mohlo by se říci, že je todůsledek spravedlivého a laskavého soudu Božího, aby ti, kterým nejsousouzena věčná oblažující dobra, měli alespoň dobra časná, a aby ti, který nejsousouzena věčná trestající muka, byli vystaveni časným strastem, jimiž by bylipotrestáni za všechny i sebemenší hříchy a úplně vycvičeni ve ctnostech. Ale veskutečnosti tomu tak nebývá, obyčejně dobrým se vede zle a zlým se vededobře; i když se stává, že namnoze také zlé postihuje neštěstí a dobré potkáváštěstí: tím se stávají Boží soudy ještě nevyzpytatelnějšími a jeho cesty ještěnevystihlejšími. Tedy i když nevíme, podle jakého soudu to Bůh činí nebodopouští, přece víme, že u něho je svrchovaná ctnost bez jakékoli slabosti,nejvyšší moudrost bez jakékoli nerozvážnosti a nejvyšší spravedlnost bezjakékoli nespravedlnosti, a proto je spasitelné naučit se nepřeceňovat žádnédobro ani žádné zlo, neboť obojí je společné dobrým i zlým, a také vyhledávatdobra, která jsou vlastní dobrým, a vyhýbat se zlům, která jsou vlastní zlým. Ažna Božím soudu v poslední den se ukáže, jak dokonale spravedlivý je každýsoud Boží, nejen ten, který bude vynesen v ten den, ale i úplně každý, který bylkdy vynesen od počátku světa až do toho dne.

XX.3 Jak uvažoval Šalomoun v knize Kazatel o tom, co je v tomto životědobrým i zlým společnéMoudrý král Šalomoun, který panoval v Jeruzalémě nad celý Izraelem, začínáknihu Kazatel těmito slovy: „Marnost nad marnost , samá marnost a všechno jemarnost. Jaký užitek má člověk z veškeré své lopoty, kterou se lopotí podsluncem?“894 Z této myšlenky rozvíjí ostatní a vypočítává strasti a klamy tohotoživota, v nichž plyne čas a nezůstává nic pevného a stálého. A třebaže moudrostvyniká nad bláznovství jako světlo nad tmou a třebaže moudrý má oči na svémmístě, kdežto blázen žije ve tmě, přece všechny stíhá stejný osud v tomto životěpod sluncem.895 Na jedné straně dobří trpí zlo, jako by byli zlí, a na druhé stranězlým se dostává dobra, jako by byli dobří.896 V této marnosti pod sluncem, jížtento moudrý muž věnoval celou svou knihu, by lidský život skutečně skončil vezmaru, kdyby nebylo na světě pravdy a spravedlnosti toho, který toto sluncestvořil. Proto za dnů marnosti u člověka nejvíce záleží na tom, zda pravduposlouchá nebo jí odpírá, zda má správnou víru nebo nemá, zda se připravuje nasoud Boží nebo nepřipravuje. „Boha se boj se a jeho přikázání zachovávej,neboť na tom u člověka všechno záleží; neboť každý skutek přivede Bůh nasoud, i kdyby byl utajený, ať zlý či dobrý.“897 Co se dalo říci stručnějšího,pravdivějšího a spasitelnějšího?

894 Kaz 1,2-3895 Srov. Kaz 2,13-16896 Srov. Kaz 8,14897 Kaz 12,13-14

XX.4 O tom, že k rozpravě o posledním soudu Božím budou uvedenydoklady napřed z Nového zákona a potom i ze StaréhoDoklady Písma svatého o tomto posledním soudu Božím uvedu napředz Nového zákona a potom i ze Starého. Tento postup se má zachovávat i podleslov Kristových: „Učitel zákona, který se stal učedníkem království nebeskéhose podobá hospodáři, který vybírá ze svého pokladu věci nové i staré.“898

Starozákonní knihy mají sice časové prvenství, ale novozákonní knihy jepřevyšují svou důstojností, protože starší ohlašují novější. Je tedy třeba napředpředložit věc a až potom uvést svědky.

XX.5 Které výroky božského Spasitele odhalují budoucí soud Boží na koncisvětaBožský Spasitel vytýkal obcím, ve kterých vykonal velké zázraky a přeceneuvěřily, jejich nevěru a stavěl nad ně cizince, Týr a Sidón i Sodomu.899

Podobně mluvil o tom, že mužové z Ninivé a královna Jihu usvědčí na soudutoto pokolení zlé a cizoložné.900 Z toho vyplývá, že přijde soud a že nastanespolu se vzkříšením mrtvých. A na jiném místě, když mluvil o nynějšímpromísení lidí dobrých i zlých a o jejich budoucím odloučení v soudný den,předložil svým učedníkům podobenství o pleveli mezi pšenicí.901 Ačkoli zde osoudu Božím výslovně nemluvil, přece jej popsal pomocí budoucích událostí, okterých předpověděl, že nastanou při skonání světa. A dále řekl, že bude souditsvět při jeho znovuzrození se svými učedníky, kteří usednou na dvanáct trůnů abudou soudit dvanáct pokolení Izraele.902 Avšak tento počet dvanácti nevylučujedalší spolusoudce, například apoštola Pavla, který pracoval více než všichni903 akterý říká: „Nevíte, že budeme soudit anděly?“904 Znovuzrozením světa se myslívzkříšení mrtvých. O tom, že k oddělení dobrých i zlých dojde při poslednímsoudu, mluví Kristus ještě na jiném místě.905 Apoštol Jan pak dosvědčuje, žesoud bude při zmrtvýchvstvání.906 Říká-li, že ti, kdo věří, na soud nepřijdou, pakse tím myslí, že nebudou odsouzeni, protože slyší jeho slovo a uvěřili mu.907

XX.6 Co je první vzkříšení a co druhé

898 Mt 13,52899 Mt 11,20-24900 Mt 12,41-42901 Mt 13,24-30.36-43902 Mt 19,28; srov. Mt 12,27903 1K 15,10904 1K 6,3905 Mt 25,31-46906 J 5,22nn.907 J 5,24

Říká-li Kristus, že přichází hodina a je tady, kdy mrtví uslyší hlas Syna Božího,a kteří ho uslyší (a přijmou vírou a vytrvají až do konce), budou žít,908 pak tímmyslí vzkříšení první, a to je vzkříšení duše. Druhé vzkříšení, to je vzkříšenítěla, nastane až nakonec. I duše totiž nalézá svou smrt v bezbožnosti a hříších,když mrtví na duši pochovávají mrtvé na těle.909 Při prvním vzkříšení přejdouduše umrtvené bezbožností a hříchem ze smrtelného stavu bezbožnosti do životazbožnosti. Všichni zemřeli za hříchy, buď za hřích dědičný, anebo zadobrovolné hříchy osobní, ať už nevěděli, co je spravedlivé, nebo to věděli, apřesto nekonali; a za všechny mrtvé zemřel jeden živý, totiž Kristus bezhříšný.910

Jeho smrtí se nám dostalo odpuštění hříchů, abychom nežili už sobě, nýbržjemu, který zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.Když v něho věříme, jsme ospravedlněni ze své bezbožnosti a jakoby vzkříšenize smrti, abychom měli podíl na vzkříšení prvním, které se uskutečňuje již nyní.Prvního vzkříšení totiž budou účastni jenom ti, kteří budou na věky blažení; zatodruhého vzkříšení budou účastni jak blažení, tak zavržení. První vzkříšení jevěcí milosrdenství, druhé spravedlnosti, a proto je psáno v žalmu: „Omilosrdenství a spravedlnosti budu zpívat.“911 Kdo nechce být odsouzen přidruhém vzkříšení, jehož hodina teprve přijde, ať vstane z mrtvých při prvním,jehož hodina již přišla! Jedno znovuzrození se uskutečňuje již nyní vírou skrzekřest vzkříšením duše; druhé znovuzrození se uskuteční až na konci světav soudný den vzkříšením těla a jedny uvede v druhý život a jiné uvede v druhousmrt.

XX.7 Co je psáno ve Zjevení svatého Jana o dvojím vzkříšení a o tisíciletech a co se dá o tom rozumně usouditO tomto dvojím vzkříšení psal tentýž evangelista Jan v knize Zjevení takovýmzpůsobem,912 že někteří první vzkříšení nepochopili a domnívali se, že prvnívzkříšení bude tělesné, a v počtu tisíce let viděli jakési dlouhé období odpočinkupo lopotě šesti tisíc let od vyhnání z ráje. Takovým lidem se říká řecky chiliasté;vyvracet jejich názor by bylo zdlouhavé, a proto si raději ukažme, jak se tomumístu z Písma svatého má rozumět. Kristus říká, že nikdo nemůže vejít dosilákova domu a pobrat mu nářadí, leč byl napřed siláka svázal.913 Tím silákemmyslí ďábla a jeho nářadím svoje budoucí věřící. Těch tisíc let, kdy ďábel budesvázán od anděla, se dá vykládat ve smyslu všech let, kdy plnost času seoznačuje dokonalým číslem, neboť číslo 100 znamená často celek, a tím spíšemůže celek označovat číslo tisíc, které je třetím rozměrem čtverce desíti.908 J 5,25909 Srov. Mt 8,22910 Srov. 2K 5,14-15911 Ž 101,1912 Zj 20,1-6913 Mk 3,27

Například Kristus říká, že kdo opustí všechno a půjde za ním, dostane na tomtosvětě stokrát víc,914 nebo v žalmu čteme, že Bůh věčně pamatuje na svousmlouvu, na slovo, jež přikázal tisícům pokolení,915 to znamená všempokolením. Slova o tom, že ďábel byl svržen do propasti, se dají vykládat v tomsmyslu, že byl svržen mezi nesčetné množství bezbožných a hříšných, jejichžsrdce jsou zatvrzelá ve zlém; ne že by v nich ďábel nebyl již dříve, ale že tímvíce ovládá bezbožné a hříšné, čím více služebníků Božích se vymaňujez hříchů, a tím i z jeho područí. Tato propast je uzamčená, zavřená shora, toznamená, že ďábel nesmí vycházet a přestupovat zákaz, a je zapečetěná, toznamená, že na tomto světě zůstává tajemstvím, kdo patří k ďáblově straně akdo nikoli. Není přece jisté, nepadne-li ten, koho vidíme stát, a nevstane-li ten,koho vidíme ležet. Tento zákaz ďábla svazuje jako pouto, aby nesváděl ty, kterésice dříve sváděl nebo ovládal, ale kteří nyní patří Kristu. O těch totiž rozhodlBůh ještě před stvořením světa, že je vytrhne z moci temnot a přenese dokrálovství svého Syna.916 Ďábel sice svádí národy i nyní a strhává je s sebou dověčného trestu, avšak ne ty, kteří jsou předurčeni k životu věčnému, třebažečasto svádí i ty, kteří se již znovuzrodili v Kristu a kráčejí po Božích cestách.Bůh, před nímž není skryto nic budoucího a vidí do lidských srdcí, totiž zná ty,kdo jsou jeho,917 z nich ďábel nesvede a nestrhne s sebou do věčné záhubynikoho. Ďábel je tedy svázán v propasti, aby už nesváděl národy, z nichž seskládá Církev a jež dříve sváděl a ovládal, dokud Církev nebyla, dokud neskončítisíc let, to znamená všechna léta, která jsou tomuto světu ještě souzena. Anipotom je nebude svádět, neboť podobně jako „naše oči vzhlížejí k Pánu, našemuBohu, dokud se nad námi nesmiluje,“918 což znamená, že až se smiluje,nepřestanou být oči jeho služebníků upřeny k němu; tak ani potom nebudesvádět ty, kdo patří do Církve předurčených a vyvolených před stvořením světa.

XX.8 O svázání a rozvázání ďáblaMá-li být potom ďábel na krátký čas tří let a šesti měsíců rozvázán,919

neznamená to, že během té krátké doby tady Církev už nebude, a proto ji ďábelnenajde a nebude moci svádět, ani to neznamená, že mu bude dovolenopokoušet lidi v celém rozsahu, jehož je schopen, a že by Církev svedl v jejímcelku. Kdyby však už nikdy nebyl rozvázán, byla by méně zjevná jeho zlá moc,méně by se osvědčila trpělivost svaté obce a méně by se pochopilo, jak dobřevyužil jeho zlé moci Bůh všemohoucí. On totiž na jedné straně ďáblovi zcelaneodňal možnost pokoušet svaté, ale na druhé straně jej omezil spíše napůsobení v nitru nesvatých. Tak ochraňuje slabé, kteří mají rozmnožit počet914 Srov. Mt 19,29915 Srov. Ž 105,8916 Srov. Ef 1,4; Ko 1,13917 Srov. 2Tm 2,19918 Ž 123,2919 Srov. Zj 20,3

křesťanů, aby nebyli od víry odstrašeni, dokud ještě nevěří, ani nebyla jejich vírapodlomena, když už věří. A nakonec ho rozváže, aby obec Boží ve slávě svéhoVykupitele spatřila, jak silného protivníka přemohla. Není tedy pochyb, že iv tom krátkém čase tří let a šesti měsíců, až bude ďábel rozvázán, se najdouněkteří bojovníci Kristovi tak moudří a stateční, že se uchrání všech jeho nástraha odolají všem jeho útokům, a tak svou víru zachovají. Avšak co jsme my protitěm svatým a věřícím, kteří budou tehdy, když my zápasíme s ďáblem jako sesilným nepřítelem, když je spoután, a oni s ním budou muset zápasit, až budeproti nim vypuštěn! Je otázka, zda někdo v té době tří let a šesti měsíců vůbecpřijme víru, kterou dříve neměl! Odvázanému silákovi nebude možné pobratjeho nářadí.920 A bude-li ďábel bojovat s těmi, které už najde jako křesťany, pakněkteří z nich snad budou od něho přemoženi a půjdou za ním, protože nepatřík počtu předurčených: „Z nás vyšli, ale nebyli z nás; neboť kdyby bývali byliz nás, byli by s námi jistě zůstali.“921 Ale co se stane s dětmi? Je přeceneuvěřitelné, že by křesťanští rodiče v tu doby už neměli žádná nemluvňata,anebo že by se jim nepodařilo dostat nemluvňata již narozená a ještě nepokřtěnák lázni znovuzrození, ale kdyby se tak přece stalo, jak to, že tyto nádoby budouvyrvány ďáblu již odvázanému? Věříme mnohem spíše tomu, že v té doběnebudou chybět ani ti, kdo od Církve odpadnou, ani ti, kdo do ní vstoupí; anirodiče, kteří nedají své děti pokřtít, ani rodiče kteří tak statečně učiní, i kdyžďábel už nebude svázán. Nejdříve byl totiž silák svázán, aby mu byly pobránynádoby, a tak se Církev široko daleko rozrostla o lidi pevné i křehké. Ale pakvychladne láska mnohých, až se rozmůže nepravost,922 a silák bude rozvázán amnoho těch, kteří nejsou zapsáni v knize života, ustoupí před jeho rozsáhlýmiútoky. Jeho svázání předcházelo proto, aby následovalo jeho oloupení, isvázaného i rozvázaného.

XX.9 Co znamená tisícileté kralování svatých s Kristem a čím se liší odkrálovství věčnéhoMezitím, co je ďábel svázán na tisíc let, kralují svatí s Kristem také právě tisíclet, která jsou nepochybně táž a která musíme chápat stejně, že se týkají už tétodoby jeho prvního příchodu. Nejde o budoucí království,923 nýbrž o nynějšíkrálovství, protože jeho svatí kralují jakýmsi způsobem už nyní, kdy on je s nimiaž do skonání světa.924 Vždyť jeho Církev je už nyní jeho královstvím, v němžještě jsou různá pohoršení,925 kdežto v budoucím království už nebudou žádnápohoršení. Podobně v nynějším království nebeském jsou dva: ten, kterýpříkazání učí a neplní, i ten, který příkazání učí a plní, ten první bude nejmenším920 Mk 3,27921 1J 2,19922 Srov. Mt 24,12923 Srov. Mt 25,34924 Srov. Mt 28,20925 Srov. Mt 13,41

a ten druhý velikým.926 Do budoucího království Božího však vstoupí jenom ten,kdo přikázání plní. Je tedy nyní Církev královstvím Kristovým, v němž ještějsou lidé dobří i zlí, pšenice i koukol, a jednou bude královstvím nebeským,v němž zlí už nebudou. Svatí tedy nyní kralují jinak, než budou kralovat potom,avšak jsou v jeho království už teď tím způsobem, že jeho královstvím jsou onisami. Toto království je zatím ve válce, protože ještě zápasí s nepřítelem, kdyžbojuje s vášněmi. Trůny, na které usedli ti, jimž byl svěřen soud, a které vidíJan,927 jsou trůny církevních představených s mocí svazovat a rozvazovat.928 Tipak soudí ty, kdo jsou z nás; ale ty, kdo jsou mimo nás, bude soudit Bůh.929 Dušemučedníků, které povstaly k životu a kralovaly s Kristem tisíc let,930 jsou siceještě bez těl, ale ani po smrti nejsou odloučeny od Církve, která je i nyníkrálovstvím Kristovým, a kralují spolu s ním.931 Církev tedy kraluje s Kristemv živých i mrtvých a on kraluje nad živými i nad mrtvými.932 Ti, kteří seneklanějí šelmě ani jejímu obrazu,933 mohou být jenom ti, kdo se nedávajízapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími.934 Neklanějí se, to znamenánesouhlasí a nepoddávají se; nepřijímají její znamení, to znamená neberou nasebe její vinu na čelo vzhledem k myšlenkám a na ruku vzhledem ke skutkům.Ti tedy, kteří se nezúčastňují zla bezbožné obce a nevěřícího lidu, ať ještě žijív tomto smrtelném těle nebo už zemřeli a toto smrtelné tělo odložili, už nyníjakýmsi přiměřeným způsobem kralují s Kristem po celou tuto dobu, která seoznačuje jako tisíc let. Ostatní mrtví neožijí,935 protože nebudou slyšet hlas SynaBožího,936 dokud neskončí těch tisíc let, a tak nevyjdou z hrobu k životu, alek soudu, až nastane vzkříšení těla, a tak přejdou i s tělem do druhé smrti. Prvnívzkříšení znamená ožití duše z duchovní smrti, totiž z hříšného stavu; druhévzkříšení pak znamená ožití těla.937 Kdo mají podíl na prvním vzkříšení, nadtěmi druhá smrt nemá moc a budou kněžími Božími a Kristovými, to znamenákněžími Otcovými i Synovými, vždyť Otec je Bůh i Syn je Bůh, a budou s nímkralovat po tisíc let!938 To není řečeno jenom o biskupech, kněžích a jáhnech,kteří jsou kněžími ve vlastním smyslu slova, nýbrž o všech pomazanýchkřižmem, jež apoštol Petr nazval svatým lidem a královským kněžstvem,939

vždyť oni všichni jsou částmi těla Krista, věčného Velekněze.

926 Srov. Mt 5,19927 Srov. Zj 20,4a928 Srov. Mt 18,18929 Srov. 1K 5,12-13a930 Srov. Zj 20,4b931 Srov. Zj 14,13932 Srov. Zj 14,13; Ř 14,9933 Srov. Zj 20,4b934 Srov. 2K 6,14935 Srov. Zj 20,5936 Srov. J 5,25937 Srov. Zj 20,6a938 Srov. Zj 20,6b939 Srov. 1Pt 2,9

XX.10 Jak odpovědět těm, kteří myslí, že vzkříšení se týká jenom těla, aleuž ne také dušeNěkteří se domnívají, že je možné mluvit jen o vzkříšení těla, a proto tvrdí, že iprvní vzkříšení bude tělesné. Říkají, že přece vstává ten, kdo padá, ale padajítěla, když lidé umírají, proto se jim také říká mrtvoly (cadavera) od toho, žepadají (cadere), takže nemůže být zmrtvýchvstání duševní, nýbrž jen tělesné.Ale co by na to řekli apoštolové, kteří věděli, že nevstali z mrtvých svým tělem,nýbrž svým srdcem ti, kdo byli vzkříšeni s Kristem a hledají, co je na nimi,940

kdo ve křtu byli pohřbeni s Kristem a spolu s ním vstali a vstoupili na cestunového života941 a kdo spali, ale probudili se a vstali z mrtvých, když jim zazářilKristus.942 A co znamenají slova: nevzdalujte se od něho, abyste nepadli;943 akdo si myslí, že stojí, hleď, abys nepadl.944 Myslím se tedy, že se mámevyvarovat toho pádu na duši, ne na těle. Padají-li duše, pak musíme připustit, žei duše mohou vstát z mrtvých.

XX.11 O Gógovi a Magógovi, které těsně před koncem světa poštve protiBoží Církvi odvázaný ďábel„Až skončí těch tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, abysváděl národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga a Magóga, a povede je doválky a bude jich jako mořského písku.“945 Svede je tedy proto, aby je vedl doválky. A že vyjde, to znamená, že ze skryté nenávisti přejde na zjevnépronásledování. To bude totiž poslední pronásledování těsně před poslednímsoudem, kdy Církev bude po celém zemském okruhu trpět: celá obec ďáblovabude pronásledovat celou obec Kristovu. Góg znamená střechu a Magógznamená zpod střechy, jsou to tedy ty národy, ve kterých je ďábel zavřen askryt; Góg je dům, v němž je uzavřen, a Magóg je vyjití z domu, v němž byluzavřen. „Vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, kterémiluje Bůh.“946 To znamená, že Církev, která je rozšířena po celém světě mezivšemi národy, bude všude obklíčena od svých nepřátel, kteří ji budoupronásledovat. Ačkoli Církev bude stěsnána, zatlačena a sevřena v těsninusoužení, přece nezběhne od své branné povinnosti, která je označena jménemtábor.

XX.12 Patří-li ke konečnému potrestání bezbožníků to, že sestoupí s nebeoheň a sežehne je

940 Srov. Ko 3,1941 Srov. Ř 6,4942 Srov. Ef 5,14943 Sir 2,7944 1K 10,12945 Zj 20,7-8946 Zj 20,9a

Čteme-li, že „sestoupil oheň od Boha s nebe a sežehl je,“947 nesmíme v tomspatřovat poslední trest, který nastane po rozsudku.948 Tehdy totiž budou uvrženido ohně sami, nepřijde oheň s nebe na ně. Ohněm s nebe se myslí pevnostsvatých, kteří pronásledovatelům neustoupí a jejich vůli plnit nebudou. Nebe jetotiž pevností Církve Kristovy, kterou obec Antikristova nezdolá. Tento oheň jeod Boha, protože svatí dostávají svou nepřemožitelnost od Boha, což je zdrojempalčivých muk pro nepřátele. Vždyť je řečeno jak v dobrém smyslu, že horlivostpro tvůj dům mne stravuje,949 tak i ve špatném smyslu, že Boží horlivost protihrubému lidu stráví jeho nepřátele jako oheň.950 Anebo, i kdyby byla tím ohněm,který sestoupí s nebe, rána, jež postihne při druhém příchodu Kristověpronásledovatele jeho Církve, „až zabije dechem svých úst Antikrista,“951 paknebude posledním trestem pro bezbožníky tento trest, nýbrž až ten, který majívytrpět pro vzkříšení těla.

XX.13 Zda dobu Antikristova pronásledování máme započítat do toho tisíceletPoslední pronásledování Církve, které nastane za Antikrista, bude trvat tři roky ašest měsíců. To je sice krátká doba, ale je nejisté, zda patří do toho tisíciletí, kdyďábel bude svázán a svatí budou kralovat s Kristem, anebo zda je k tomuto tisícilet přidána a je mimo ně. Ve skutečnosti budou svatí kralovat se svým Králem avítězit nad přívalem zla i za tohoto posledního pronásledování, kdy ďábel užnebude svázán, aby je mohl pronásledovat ze všech sil. Kdyby se ta dobaneměla započítat do tisíce let, takže kralování svatých i ďáblovo věznění byskončily zároveň, pak bychom museli uznat, že za toho pronásledování svatí užnebudou s Kristem kralovat, ale jistě to není pravda, že tehdy, když bude slávaz vytrvání tím větší a věnec vítězství tím hustší, čím prudší bude nápor, by údynekralovaly spolu se svou Hlavou a nebyly s ní spojeny tím úžeji a odhodlaněji.Proto duše těch, kteří zahynuli již předtím, i těch, kteří zahynou až potom, totižpři tom posledním pronásledování během tří let a šesti měsíců, budou kralovats Kristem tak dlouho, dokud neskončí smrtelný svět a dokud nepřejdou do tohokrálovství, kde už nebude smrti. Proto jejich kralování bude trvat déle než tisíclet ďáblova věznění, protože je třeba k tomu přičíst ještě tři roky a šest měsíců,když ďábel už svázán nebude, anebo je možné odečíst tři roky a šest měsíců odtoho tisíce let, a to by znamenalo, že ďáblovo věznění bude trvat o to méně. Totisíciletí, všechna ta léta dohromady, zakončí každá strana jinak a zvlášť.

947 Zj 20,9b948 Srov. Mt 25,41949 Ž 69,10950 Iz 26,11951 2Te 2,8

XX.14 O odsouzení ďábla a jeho následovníků, o tělesném vzkříšení všechmrtvých a o posledním souduPo zmínce o posledním pronásledování se stručně shrnuje, co vytrpí poposledním soudu ďábel a spolu s ním i obec našich nepřátel. Je psáno: „Jejichsvůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří síra a kde již je dravá šelma ifalešný prorok, a budou trápeni dnem i nocí na věky věků.“952 Šelma můžeznamenat samu bezbožnou obec a její nepravý prorok může být Antikristůvobraz. Potom následuje Janovo vidění posledního soudu: „A viděl jsem velikýbělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizelo nebe i zeměa už pro ně nebylo místo. Viděl jsem mrtvé, velké i malé, jak stojí před trůnem,a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtvíbyli souzeni podle svých skutků, zapsaných v těch knihách.“953 Poslední soudnastane při druhém, tělesném vzkříšení mrtvých. Až tento soud skončí, tehdypřestane toto nebe i tato země a vznikne nové nebe a nová země. Svět vezme zasvé proměněním, nikoli úplným zánikem! Pomíjí totiž tvářnost tohoto světa,954

ale nikoli jeho podstata. Knihami se myslí knihy posvátné, aby se z nichukázalo, která přikázání poručil Bůh plnit; z knihy života, ve které jezaznamenán život jednoho každého člověka, se pak ukáže, co z toho kdo plnilnebo neplnil. Ta kniha nebude o každém zvláštní, nýbrž jedna pro všechny, alenemusíme si ji představovat hmotně; spíše Bůh způsobí, že se každý upamatujena všechny své skutky, dobré i zlé, a s úžasnou rychlostí je postřehne svoumyslí, aby svědomí jednoho obvinilo a druhého omluvilo, a tak budou všichnisouzeni zároveň i každý bude souzen zvlášť. To Boží působení je nazývánoknihou, protože všechno, na co si lidé vzpomenou, se v něm bude jakoby číst.Aby pak Jan ukázal, kteří mrtví mají být souzeni, velcí i malí, to znamená mocníi prostí, dodává to, co vynechal či spíše odložil: „Moře vydalo své mrtvé, i smrta její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých skutků.“955 To sestalo nepochybně dříve, než byli mrtví souzeni.

XX.15 Kdo jsou ti mrtví, který vydalo moře na soud, a které mrtvé vydalasmrt a pekloAle kdo jsou ti mrtví, které vydalo moře a kteří v něm byli? Není možné říci, žeti, kdo zahynou v moři, nejsou v říši smrti. Buď zůstávají v moři jejich těla,anebo v moři jsou mrtví dobří a v pekle zlí, ale kdo by tomu věřil? Mořeznamená tento svět. Ti, které Kristus nalezne v těle, budou souzeni spolu s těmi,kteří vstanou z mrtvých. Jsou totiž mrtvými nazýváni také živí, jak dobří,956 tak i

952 Zj 20,10953 Zj 20,11-12954 Srov. 1K 7,31b955 Zj 20,13956 Srov. Ko 3,3

zlí.957 A jsou jimi nazýváni také proto, že nosí smrtelná těla.958 A bylo řečenooboje, smrt a její říše, protože smrt vydala dobré, kteří zakusili pouze tělesnousmrt, a protože její říše, to znamená peklo, vydalo zlé, kteří zakusili jak tělesnousmrt, tak pekelné tresty. Není tam zahrnuto předpeklí, protože to je místo zcelaoddělené od mučírny bezbožných a nic se v něm netrpí. A k tomu Jan dodává:„Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořícíjezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.“959

Názvem smrt a její říše, to znamená peklo, označuje ďábla, který je původcemsmrti i pekelných trestů. To je totéž, jako když výše řekl, že jejich svůdce ďábelbyl uvržen do jezera, kde hoří síra. Kniha života není pomůckou pro Božípaměť, aby Bůh na nic nezapomněl a nezmýlil se, nýbrž znamená předurčenítěch, kterým bude dán život věčný; není tomu tak, že by to Bůh nevěděl a muselby tu knihu číst; je to naopak jeho neomylné předzvědění o nich, jež je touknihou života, ve které jsou zapsáni, to znamená předem poznáni.

XX.16 O novém nebi a nové zemiZbývá vyložit, co následuje po odsouzení zlých, kteří půjdou do věčnéhotrápení, a odměně dobrých, kteří půjdou do věčného života.960 Jan pokračuje: „Aviděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly amoře už nebylo.“961 Tvářnost tohoto světa vezme za své v plamenech hmotnéhoohně, podobně jako nastala potopa přívalem hmotné vody. Tehdy shoří a úplnězaniknou vlastnosti porušitelných živlů, které byly přiměřené našimporušitelným tělům, a svět bude proměněn k lepšímu, aby byl vhodněpřizpůsoben lidem, jejichž tělo bude rovněž proměněno k lepšímu. Tak dojdek úžasné obnově světa, která bude přiměřená nesmrtelným tělům. Moře budežárem vysušeno, anebo snad by se dalo říci, že tento svět, zvířený a zmítanýsmrtelným životem, který se obrazně nazývá mořem, už nebude takový, jakýbýval, a že i moře bude změněno k lepšímu, ale nevzpomínám si, že bych někdečetl něco o novém moři.

XX.17 O oslavení Církve bez konce po konciA dále: „A viděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje s nebe odBoha, krásný jako mladá nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsemveliký hlas od trůnu: Hle, příbytek Boží s lidmi, Bůh bude přebývat mezi nimi aoni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu s očí;a smrti už nebude, ani zármutku, ani nářku, ba ani bolesti už nebude, neboť cobylo, pominulo. A ten, který seděl na trůně, řekl: Hle, obnovuji všechno.“962 To957 Srov. Mt 8,22958 Srov. Ř 8,10959 Zj 20,14-15960 Srov. Mt 25,46961 Zj 21,1962 Zj 21,2-5a

město sestupuje s nebe, protože Bůh je stvořil svou milostí, a sestupuje s nebeod svého počátku, to znamená od té doby, co po čas trvání tohoto světa přicházíshůry milost Boží a co skrze lázeň znovuzrození v Duchu svatém, seslanéms nebe, postupně přibývá jeho občanů. Ale po posledním soudu Božím se ukážejeho sláva tak veliká a nová, že v ní nezůstane ani stopy po tom, co bylo, vždyť itělo přejde ze staré porušitelnosti a smrtelnosti v novou neporušitelnost anesmrtelnost. Ve strastech tohoto života každý svatý, který vedl či vede nebopovede tento život, dobře ví, že čím světější jsou jeho tužby, tím hojnější jsoujeho slzy! „Slzy jsou mým chlebem ve dne v noci.“963 A na jiném místě:„Vyčerpán jsem nářkem, každou noc omývám svou podušku pláčem, smáčímsvé lůžko slzami.“964 Vždyť Bůh má před sebou všechny naše tužby a náš nářeknení před ním utajen965 a naše bolest před ním se obnovuje.966 Dokud totižpřebýváme v této schráně, sténáme pod těžkým břemenem, dokud to, co jesmrtelné, nebude pohlceno životem,967 a tak máme velký zármutek a neustáloubolest v srdci,968 dokud zbraní smrti a nástrojem bolesti bude hřích.969

XX.18 Co hlásal o posledním soudu Božím apoštol PetrApoštol Petr ve 3. kapitole svého II. listu neřekl nic o vzkříšení mrtvých, zatořekl toho dost o zničení tohoto světa.970 Jako starý svět kdysi zašel potopou, takbude v den posledního soudu zničen ohněm, a to nejen zemský okruh, ale ivzdušná nebesa, a přijde nová země a nové nebe. Bezbožní budou zahubeni,třebaže jejich přirozenost zůstane ve věčných trestech, a svatí budou zachráněnitam, kam nedosáhnou plameny toho požáru, stejně jako kdysi byli zachráněnitam, kam nedosáhly vlny potopy světa, ačkoli se nebudou těch plamenů bát vesvé neporušitelnosti a nesmrtelnosti, stejně jako porušitelná a smrtelná těla třímládenců v ohnivé peci mohla zůstat nezasažena.971

XX.19 Co napsal apoštol Pavel o zjevení Antikrista, po jehož době přijdeden PáněApoštol Pavel napsal,972 že den Páně, to znamená soudný den, nepřijde, odkudnepřijde Antikrist, člověk hříchu a syn záhuby, ten odpadlík a protivník.Zasedne v chrámu Božím a bude pro sebe žádat božskou poctu. Tím chrámemBožím je Církev, protože v troskách Šalomounova chrámu by neseděl a nějakýpohanský chrám by apoštol nenazval chrámem Božím. My však nevíme, co963 Ž 42,4a964 Ž 6,7965 Srov. Ž 38,10a966 Srov. Ž 39,3b967 Srov. 2K 5,4; Ř 8,23968 Srov. Ř 9,2969 Srov. 1K 15,56; 1J 1,8970 Srov. 2Pt 3,1-13971 Srov. Da 3,25972 Srov. 2Te 2,1-12

oddaluje Antikristův zjevný příchod a jakým způsobem skrytě již působí, jako tověděli křesťané v Soluni, ale podle některých výkladů jeho příchod oddalujeneomylný papežský úřad, který brání rozvoji bludů v Církvi.973 Až se Antikristzjeví, bude pomocí falešných zázraků obelhávat smrtelné smysly pomocípřeludů, aby se zdálo, že dělá, co nedělá, a aby svedl ke lži lidi, kteří uvěří, že senemohly stát jinak než božskou mocí, neznajíce moc ďábelskou. A Bůh mupropůjčí moc i ke skutečným zázrakům, jaké se staly tehdy za časů Jóbových,když spadl oheň s nebe a strávil početnou čeleď i s ohromnými stády dobytka974

a když se strhla vichřice, která smetla dům a pohřbila jeho syny a dcery.975

Těmito zázraky, ať již nepravými nebo z dopuštění Božího pravými, budoupodle spravedlivého a skrytého soudu Božího svedeni ti, kteří si zaslouží býtsvedeni, protože neměli lásku k pravdě, aby byli spaseni. A odsouzení budousvedeni a svedení budou odsouzeni na posledním a zjevném soudě skrze JežíšeKrista, Soudce spravedlivého, nespravedlivě odsouzeného.

XX.20 Co učil tentýž apoštol o vzkříšení mrtvýchAčkoli apoštol Pavel o budoucím vzkříšení mrtvých ve II. listě Soluňanůmpomlčel, avšak v I. listě těmže Soluňanům o tom přece napsal.976 Je otázka, zdati, které Kristus zastihne živé, až přijde, aby soudil živé i mrtvé, vůbec nikdynezemřou nebo zda přejdou rychle k nesmrtelnosti skrze smrt v tom okamžiku,kdy budou spolu se vzkříšenými uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Kristu.Není to nemožné, protože v Kristu sice budou všichni oživeni,977 ale nemůže býtoživeno, co napřed nezemře,978 třebaže do země už nepřijdou a zemřou jenom nachvíli. „Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni.“979 Nebude todlouho trvat, stane se tak naráz, v okamžiku.980 Ačkoli bylo řečeno o člověku,„prach jsi a v prach se obrátíš,“ znamená to, že ve smrti se člověk vrátí do toho,čím byl, než začal žít, tj. jako bezduchý bude tím, čím byl, než obdržel ducha. Jeoduševnělou hlínoou, kterou nebýval, a bude bezduchou hlínou, kterou býval.Tou jsou všechna mrtvá těla, i když se ještě nerozpadla v prach, a tou budou ijejich těla, zemřou-li, ať zemřou kdekoli, jen když pozbudou života, jehož pakzase nabudou. Podobně se obrací v starobu, co se jednou stane starým, anebo seobrací v nádobu, co se z hlíny stane nádobou.

XX.21 Co řekl o vzkříšení mrtvých a o odplatě na soudu prorok Izaiáš

973 Srov. 1J 2,18-19974 Srov. Jb 1,16975 Srov. Jb 1,19976 Srov. 1Te 4,13-18977 Srov. 1K 15,22978 Srov. 1K 15,36979 Srov. 1K 15,51980 Srov. 1K 15,52

V knize proroka Izaiáše čteme: „Mrtví obživnou a povstanou ti, kdo byliv hrobě, a zaradují se, kdo přebývají na zemi, neboť rosa, která od tebe přichází,je pro ně uzdravením, ale země bezbožných padne.“981 Slova „mrtví obživnou“se týkají vzkříšení prvního, slova „povstanou ti, kdo byli v hrobě“ se týkajívzkříšení druhého; slova „zaradují se, kdo přebývají na zemi“ se týkají svatých,které Pán zastihne živé na zemi; uzdravením se myslí nesmrtelnost, která jenejdokonalejším zdravím, vždyť nepotřebuje výživu ani se nehojí léčivy. Slova„země bezbožných padne“ znamenají, že těla bezbožných propadnou zkáze aodsouzení; slovo mrtvola (cadaver) má své jméno od slova padat (cadere). Takéo soudném dni je tu řeč, prorok Izaiáš napřed dává naději dobrým a potomzastrašuje zlé: „Toto praví Pán: Hle, já k nim přivedu pokoj jako řeku a slávunárodů jako rozvodněný potok. Jejich děti budou nošeny na rukou a laskány nakolenou. Jako když matka utěšuje dítě, tak já utěším vás, v Jeruzalémě dojdetepotěšení. Uvidíte to a vaše srdce se zaraduje a vaše kosti budou pučet jakomladá tráva. A poznají, že moje ruka je s mými služebníky a že můj hněv planeproti mým nepřátelům. Neboť hle, Pán přijde jako oheň a jeho vozy jako bouře,aby v hněvu vylil svou pomstu a v plamenech ohně svou zkázu. Jeho ohněmbude souzena celá země a jeho mečem každé tělo; a mnoho bude těch, jež Pánzasáhne ranou.“982 Řekou pokoje se rozumí hojnost pokoje zaslíbeného prodobré, protože většího nad něj být nemůže. Ta řeka napájí nebeskou blaženost apozemská těla z ní pijí svou neporušenost a nesmrtelnost, sklání se z výše, abyzavlažovala i nížiny, totiž aby lidi postavila na roveň andělům. V nebeskémJeruzalémě, jenž je naší matkou,983 najdeme po strastech a lopotách potěšení,bude nás nosit na rukou a laskat na kolenou jako své děti, blaženost nás vezmedo náruče, a tam uvidíme všechno, co nyní nevidíme, več však věříme. Zaradujese naše srdce, ale i naše tělo bude vzkříšeno; nestane se to, až uvidíme, nýbržuvidíme, až se to stane. A na jiném místě čteme: „Hle, já stvořím nová nebesa anovou zemi. Věci minulé už nebudou připomínány a nevstoupí na mysl. Radujtese a jásejte stále a stále nad tím co stvořím. Hle, já stvořím Jeruzalém k radosti ajásotu svého lidu, i já budu nad Jeruzalémem jásat a radovat se ze svého lidu auž nikdy v něm nebude slyšet pláč ani křik.“984 Nejde o tisíc let v hmotnémsvětě, nýbrž podle prorockého obyčeje se zde mísí obrazná řeč s vlastnímivýznamy slov, takže opatrná pozornost najde duchovní smysl za cenu určitéužitečné a spasitelné námahy, kdežto smyslná lenost a tupá mysl, nevzdělaná anezkušená, zůstane na povrchu písmen a nebude v nich hledat nic hlubšího. Pánpřijde jako oheň, protože pro bezbožné bude jeho příchod trestem; jeho vozy sedají dobře vyložit jako sbory andělů, mnohé zasáhne ranou, a to ranou bude

981 Iz 26,19982 Iz 66,12-16983 Srov. Ga 4,26984 Iz 65,17-19

druhá smrt. Vždyť smýšlení podle těla znamená smrt.985 Ale je možné vykládat iv dobrém smyslu oheň jako Ducha svatého986 s meč jako slovo Boží s ostřímStarého i Nového zákona.987 Až Pán přijde, všechny národy uvidí jeho slávu,protože všichni zhřešili a potřebují Boží slávu.988 Ti, kdo byli spaseni, přivedouze všech národů i z dalekých ostrovů, své bratry jako obětní dar, když budouhlásat slávu Boží, a přivezou je na povozech Boží pomoci.989 Kde totiž přijdeBůh na pomoc, tam se uvěří, a kde se uvěří, tam se přijde. Jako Izraelitépřinášeli obětní dary a zpívali žalmy v domě Božím, tak i Církev tohle činívšude, když přivádí pohany k víře a a bere si z nich kněze a levity novozákonníoběti, už ne podle tělesné původu, nýbrž podle svatosti, která není dobrými sezlými společná. Prorok Izaiáš pak zakončuje svou knihu tím, čím skončí svět:„Až vyjdou, spatří mrtvá těla lidí,990 kteří proti mně zhřešili. Jejich červ neumírá,jejich oheň nehasne, a budou výstrahou pro každé tělo.“991 Mrtvá tělabezbožných sice budou oživena, ale propadnou druhé smrti. Soud, které odloučídobré od zlých, nastane opravdu až po vzkříšení těla. Neuhasitelný oheň sevztahuje na tělo a neumírající červ na duši, ale tom pojednáme důkladněji najiném místě o odměnách a trestech, neboť nyní pojednáváme o posledním soudu,který oddělí dobré od zlých.

XX.22 Jak svatí vyjdou, aby viděli potrestání zlýchSvatí, až vyjdou a spatří mrtvá těla lidí,992 se nevzdálí tělesným pohybem z místablaženosti a nepůjdou na místo trestů, aby na vlastní oči spatřili potrestání zlých,nýbrž vyjdou tam věděním. Místo trestů je vnějším místem temnoty u ďábla,993

kdežto místo blaženosti je vnitřním místem radosti u Pána. Zlí nevejdou namísto blaženosti, aby se ukázali, ale dobří vejdou na místo trestů svým věděním,kterým poznají, co je mimo ně. Ti, kteří budou trpět, nebudou vědět, co se dějena vnitřním místě radosti u Pána, kdežto ti, kteří se budou radovat, budou vědět,co se děje na vnějším místě temnoty u ďábla. Jestliže takto poznávali tyto věciještě předtím, než se to stalo, proroci ve své smrtelné mysli, protože v ní bylpřítomen Bůh, jak by o tom nevěděli nesmrtelní svatí, až se to už stane, kdyžBůh bude vším ve všem?994

985 Srov. Ř 8,6; Fp 3,19986 Srov. L 12,49; Sk 2,3987 Srov. Mt 10,34; Žd 4,12; Pís 2,5988 Srov. Iz 66,18; Ř 3,23989 Srov. Iz 66,19-23990 Nebo: mrtvá těla mužů. To neznamená, že ženy trestu podrobeny nebudou,

nýbrž slovo muži v sobě zahrnuje i ženy, vždyť žena byla stvořena z muže.991 Iz 66,24992 Viz pozn. 990993 Srov. Mt 25,30994 Srov. 1K 15,28

XX.23 Co prorokoval Daniel o Antikristově pronásledování, o Božím soudua o kralování svatýchDaniel předpovídá, že před posledním soudem a věčným kralováním svatýchpřijde Antikrist. V prorockém vidění spatřil čtyři šelmy, které znamenaly čtverokrálovství, a jak to čtvrté bylo přemoženo králem, v němž poznávámeAntikrista, a jak po nich nastalo věčné království Syna člověka.995 Ty čtyři říšeněkteří vyložili jako assyrskou, perskou, makedonskou a římskou. Církev pakbude muset snášet, třebas jenom nakrátko, Antikristovu krutovládu, dokud svatíneobdrží na posledním soudu Božím věčné království. Budou mu vydáni dorukou až do času a dvou časů a poloviny času,996 to znamená rok a dva roky apůl roku, tedy tři a půl roku. Nejsem si jist, kdo patří mezi deset králů,997 snad jeto celkový počet králů, po kterých Antikrist přijde. A na jiném místě Danielmluví o záchraně svatých v době největšího soužení a o zmrtvýchvstání těl přivšeobecném vzkříšení.998

XX.24 Co se prorokuje o konci tohoto světa a o posledním soudu Božímv Davidových žalmech„Ty jsi na počátku založil zemi, Pane, a nebesa jsou dílem tvých rukou; tazaniknou, ty však trváš; všechno zvetší jako roucho a vyměníš je jako šat avšechno se změní, ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta.“999 Není tovelkou pošetilostí, říkají-li křesťané, že tento svět pomine, vždyť podoba tohotosvěta pomíjí,1000 jeho žádost pomíjí,1001 nebesa i země pominou ohněm.1002 „NášBůh přijde viditelně a nebude mlčet; oheň bude hořet před jeho tváří a okoloněho bude silná bouře; zavolá shůry nebe i zemi, aby rozlišil svůj lid;shromážděte mu jeho spravedlivé i ty, kdo při oběti přijali jeho smlouvu!“1003 Tose vztahuje na Krista, který přijde s nebe viditelně soudit živé i mrtvé,spravedlivé i nespravedlivé, ačkoli nejdříve přišel ve skrytosti a před soudemmlčel, když byl jako beránek veden k oběti a jako ovce při stříži zůstal bezhlesu, jak o něm prorokoval Izaiáš1004 a jak se to splnilo v evangeliu. Nebem serozumějí jeho svatí, kteří mají s ním soudit, a zemí se rozumějí ti, kdo mají býtsouzeni; anebo podle některých nebe se myslí andělé a zemí lidé, anebo ještěpodle některých nebe znamená duše a země těla. Rozlišením lidu se myslí totéžco oddělením dobrých od zlých jako ovcí od kozlů. Jeho lid shromáždí andělé.Kdo přijali jeho smlouvu při oběti, jsou ti, kdo plní jeho zákon nad obětí,995 Srov. Da 7996 Srov. Da 7,25997 Srov. Da 7,24998 Srov. Da 12; podobně J 5,28-29999 Ž 102,26-281000 Srov. 1K 7,311001 Srov. 1J 2,171002 Srov. Mt 24,35; 2Pt 3,71003 Ž 50,3-51004 Srov. Iz 53,7

protože milosrdné skutky mají větší cenu než oběti a samy jsou pravou obětí,která získává člověku zaslíbenou odměnu.1005

XX.25 O Malachiášově proroctví, ve kterém se hlásí poslední soud Boží, a že někteří musejí projít očistnými trestyProrok Malachiáš či Malachiel prorokuje o posledním soudě takto: „Hle,opravdu přijde, praví Pán zástupů, a kdo snese den jeho příchodu či kdo obstojí,až ho spatří? Vždyť on přichází jako oheň taviče a jako louh běliče, i usedne apročistí stříbro i zlato, pročistí syny Leviovy a přetaví je jako zlato a stříbro. Ibudou patřit Pánu a budou mu obětovat žertvy ve spravedlnosti a budou se Pánulíbit obětní dary Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů a jako v dřívějšíchletech. I přistoupím k vám, abych vás soudil, a rychle usvědčím cizoložníky ačaroděje, křivopřísežníky i utlačovatele námezdníků, vdov a sirotků, jakož i ty,kdo převracejí cizinecké právo a mne se nebojí, praví Pán zástupů, neboť já jsemPán, váš Bůh, a já se neměním.“1006 Z těchto slov vyplývá myslím dosti jasně azřetelně, někteří se dočkají na posledním soudě trestů.1007 Tyto tresty oddělí odsebe dobré a zlé a očistí skvrny hříchů, zlí budou odděleni od dobrých, takžejejich odloučení a zavržení bude pro ně očištěním, a také dobří budou očištěniutrpením a napříště se sami stanou obětmi ve své plné a dokonalé spravedlnosti.Avšak otázku očistných trestů musíme odložit, abychom se jí později mohlivěnovat důkladněji. V synech Leviových a v Judovi a Jeruzalémě musímespatřovat samu Církev Boží, která se neshromáždila jenom ze Židů, ale iz jiných národů, ne však takovou, jaká je nyní, nýbrž takovou, jaká bude tehdy,když bude posledním soudem očištěna. Bůh se nemění, jako by říkal, zatímcovás proměnila vaše vina k horšímu a moje milost k lepšímu, já se neměním.Rychle usvědčí a potrestá, protože žádné svědky nepotřebuje a protože přijderychle a nenadále, vždyť vyšetřování bezbožných se odbude v myšlenkách,1008

poněvadž myšlenky budou žalobci i soudci1009 a Bůh rychle každému obnovív paměti všechno, aby na základě toho usvědčil a potrestal každé svědomí.

XX.26 O obětech, které svatí budou přinášet Bohu a které se mu budou líbittak, jako se mu líbily za dávných dnů a v dřívějších letechBůh naznačuje, že už nebude nikoho, kdo by přinášel oběť za svoje hříchy;protože všichni, kdo takto obětují, jsou jistě v hříších, za jejichž odpuštěníobětují, aby byli rozhřešeni, až Bůh jejich oběť přijme. Avšak synové Leviovybudou obětovat ve spravedlnosti, tedy nikoli v hříchu ani za hřích, a Juda a

1005 Srov. Mt 25,34-361006 Mal 3,1b-6a1007 Srov. Iz 4,41008 Srov. Moudr 1,91009 Srov. Ř 2,15

Jeruzalém jako za dávných dnů a jako v dřívějších letech, a proto nejde o návratstarozákonních obětí, vždyť je nepřinášeli ve spravedlnosti, nýbrž v hříších.1010

To dobou jako za dávných dnů a jako v dřívějších letech se myslí doba, kdy žiliprvní lidé v ráji. Tehdy totiž byli čistí a bez jakékoli poskvrny a úhony hříchu aobětovali Bohu sami sebe jako nejčistší oběť. Pak zhřešili a byli za hříchvyhnáni a lidská přirozenost v nich byla odsouzena kromě jedinéhoProstředníka, neboť nikdo není čistý, ani nemluvně, jehož život na zemi trvájediný den.1011 Až budou spravedliví očištěni posledním soudem, pak budou bezhříchu a jejich doba bude srovnatelná s dobou před hříchem, kdy lidé žili v rájiv plné nevinnosti a blaženosti.

XX.27 O oddělení dobrých a zlých, kterým se naznačuje oddělení naposledním souděNa jiném místě prorok Malachiáš říká: „Ti budou, praví Pán zástupů, v den,který připravuji, mým zvláštním vlastnictvím a vyvolím si je, jako si člověkvyvolí svého syna, který mu slouží, a potom uvidíte, jaký je rozdíl mezispravedlivým a nespravedlivým, mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo musloužit nechce. Hle, přichází ten den hořící jako pec a sežehne je; i budouvšichni bezbožníci a všichni, kdo se dopouštějí nepravostí, slámou a tenpřicházející den je spálí, praví Pán zástupů, a nezůstane po nich kořen ani větev.Ale vám, kteří se bojíte mého jména, vzejde Slunce spravedlnosti a budeteuzdraveni pod jeho paprsky; i vyjdete a rozběhnete se jako odvázaní býčci apošlapete nespravedlivé, že budou jako popel pod vašima nohama v den, kterýpřipravuji, praví Pán zástupů.“1012 Tento rozdíl mezi odměnami a tresty, kterýdělí spravedlivé od nespravedlivých, se ukáže až tehdy, když vyjde sluncespravedlnosti a nastane soud, jaký ještě nikdy nebyl.

XX.28 Jak se má rozumět zákonu Mojžíšovu duchovně, aby hmotné pojetí nevedlo k odsouzeníhodnému reptáníA říká-li tentýž prorok: „Pamatujte na zákon mého služebníka Mojžíše, jemužjsem vydal na Chorébu nařízení a práva pro všechny Izraelity,“1013 připomínátyto příkazy i ustanovení v pravý čas, když byl zjevil, že mezi těmi, kdo zákonzachovávají a kdo jím pohrdají, bude velký rozdíl, a zároveň tak činí proto, abyse učili chápat zákon duchovně a nalezli v něm Krista, který jako soudce oddělídobré od zlých. Kristus totiž říká židům: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili bystei mně; neboť on psal o mně.“1014 Když si zákon vykládali v hmotném smyslu a

1010 Srov. 3M 16,16; Žd 7,271011 Srov. Jb 14,41012 Srov. Mal 3,17-4,31013 Mal 4,41014 J 5,46

nevěděli, že jeho pozemská zaslíbení jsou znameními nebeských věcí, upadli dotakového reptání, že se odvážili říci: „Blázen je ten, kdo slouží Bohu! Je tok ničemu; co z toho máme, že jsme zachovávali jeho přikázání a že jsme chodilipokorně před tváří Pána zástupů? Proto pokládáme za šťastné bezbožníky, neboťse mají dobře všichni, kdo se dopouštějí nepravostí, a nejsou trestáni, kdopokoušejí Boha.“1015 A na jiném místě: „Každý, kdo se dopouští zlého, je dobrýv očích Páně a takovým lidem on přeje!“1016 K takovým řečem dospěli proto, žesi vykládali zákon Mojžíšův hmotně, a ne duchovně, a proto jsou varováni, že naposledním soudu nebudou zlí nijak blažení, ani zdánlivě, nýbrž budousvrchovaně nešťastní; naopak dobří nebudou trpět žádným soužením, aničasným, a budou se těšit věčné blaženosti. Podobně žalmista klesá na mysli,když vidí blahobyt bezbožných,1017 ale nakonec rozřeší tuto záhadu, která násnapadá, když vidíme dobré v neštěstí a zlé ve štěstí, a říká: „Přemýšlel jsem, jakse v tom vyznat, zdálo se mi to těžké, a teprve když vstoupím do svatyně Boží,pochopím, jaký vezmou konec.“1018 Na posledním soudě se ukáže konečnéneštěstí nespravedlivých a konečné štěstí spravedlivých a bude to něco docelajiného, než jaký je nynější stav.

XX.29 Jak před soudem přijde Eliáš, jehož kázání odhalí taje Písemsvatých a způsobí, že Židé se obrátí ke KristuKdyž je napomenul, aby nezapomínali na zákon Mojžíšův, protože předvídal, žeještě po dlouhý čas jej nebudou chápat v duchovním smyslu, jak by měli, ihneddoložil: „Hle, pošlu vám proroka Eliáše, než přijde den Páně veliký a slavný, onobrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům a srdce člověka k jeho bližnímu,abych snad při svém příchodu neranil zemi klatbou.“1019 Působením tohotovelikého a podivuhodného proroka Eliáše, který jim vyloží Zákon, uvěřív poslední době před posledním soudem Židé v pravého Mesiáše, to znamenáv našeho Pána Ježíše Krista, kterého dříve nenáviděli. Očekává se tedy, že ještěpřed příchodem Soudce a Spasitele přijde právě ten, o němž se právem věří, že inyní žije. Až přijde, bude vykládat duchovně Zákon, kterému Židé nynírozumějí tělesně, aby synové, tj. Židé, chápali Zákon tak, jak ho chápali otcové,tj. proroci, mezi něž patřil i sám Mojžíš; pochopení otců pak povedek pochopení jejich synů, protože otcové a synové jsou si navzájem blízcí.

1015 Mal 3,14-151016 Mal 2,171017 Srov. Ž 73,2-151018 Ž 73,16-171019 Mal 4,5-6

XX.30 O tom, že ve starozákonních knihách, kde se čte o budoucím souduBožím, sice nevystupuje patrně osoba Kristova, ale z některých výroků Božíchnepochybně plyne, že je to KristusO posledním soudě Božím máme ještě mnoho jiných dokladů z božských Písem,a kdybych je všechny sesbíral, bude to příliš dlouhé. Spokojme se tedy s tíms důkazem, že to bylo předpověděno v knihách novozákonních i starozákonních.Ale to, že soud vykoná Kristus, jenž přijde s nebes jako Soudce, není vestarozákonních knihách vyjádřeno tak zřetelně jako v novozákonních. Říká-li setam, že přijde Pán Bůh, není hned znát, že je to Kristus, protože Pánem Bohemje totiž i Otec i Syn i Duch svatý. Je to znát u proroka Izaiáše,1020 kde se říká, že„nyní mne posílá Pán Bůh a jeho Duch.“1021 Na jiném místě u téhož proroka1022

je Kristus označen v hebrejském textu jako „můj služebník“ a v řeckém textujako „Jakub, můj syn, a Izrael, můj vyvolený“.1023 Anebo u proroka Zachariáše,kde Pán zástupů říká, že jej poslal Pán zástupů.1024 Na jiném místě u téhožproroka říká, že vyhladí národy, nepřátelské Jeruzalému, a že na dům Davidůvvyleje Ducha milosti a slitování, což je vyhrazeno Bohu, a ještě říká, že k němu,jehož probodli,1025 budou vzhlížet a že nad ním budou naříkat jako nadJednorozeným a plakat jako nad Prvorozeným;1026 to znamená, že Židy budemrzet, co spáchali jejich předkové, ale přece to budou jejich potomci, kteří v tenčas působením Eliášovým uvěří a přijmou Ducha svatého. Nikdo tedy nepopírá,že takový poslední soud, jaký se předpovídá ve starozákonních Písmech, vykonáKristus. Události nastanou v tomto pořadí: příchod proroka Eliáše, obráceníŽidů, pronásledování Antikristovo, soud Kristův, vzkříšení mrtvých, oddělenídobrých a zlých, spálení světa a jeho obnovení. Je třeba věřit, že se to všechnostane, ale jakým způsobem a v jakém pořádku se to přesně stane, o tom náspoučí lépe a úplněji skutečnost a zkušenost.

K tomu dílu zbývá připojit ještě dva díly: jedna kniha bude o trestu zlých adruhá o blaženosti dobrých. Kdo smýšlejí pro Boha, ti mají za nejlepší důkazpro všechny věci, které lidem připadají neuvěřitelné, a přece jsou obsaženyv Písmech svatých, nepochybnou všemohoucnost Boha, o němž s jistotou vědí,že o těch věcech lhát nemohl a že učinit ty věci může.

1020 Srov. Iz 48,12-161021 Iz 48,16b1022 Srov. Iz 42,1-41023 Srov. Iz 42,11024 Srov. Za 2,8-91025 Podle Septuaginty: „jehož tupili“; potupa provázela celé jeho utrpení, když byl zatčen a svázán, když bylodsouzen, když byl na posměch oblečen v purpurový šat a korunován trním, když byl třtinou bit do hlavy aposměšně uctíván pokleknutím, když nesl svůj kříž a když byl na něm ukřižován. Můžeme tedy číst spojeně„jehož tupili a probodli.“1026 Srov. Za 12,9-10

XXI. kniha(Má 27 kapitol.)

XXI.1 O pořádku rozpravy, ve které pojednáme o věčném trestuzatracených s ďáblem, a to dříve, než pojednáme o věčné odměně spasených u BohaV této knize pojednáme s pomocí Boží podrobněji o tom, jaký bude trest ďábla ivšech jeho následovníků, až skrze našeho Pána Ježíše Krista, jenž je Soudcemživých i mrtvých, dojdou náležitých konců obě obce, jedna Boží a druháďáblova. O odměně svatých pojednáme v knize následující a poslední.

XXI.2 Mohou-li těla být věčná, když je pálí oheňJako lidská těla, oduševnělá a živoucí, nemusejí podlehnout smrtelnémurozkladu, tak se i mohou uchovat v mukách věčného ohně. Podobně některázvířátka žijí v žáru ohně nebo v horkých vřídlech, ba jinde ani žít nemohou;takže se dá žít v ohni a necítit bolest, stejně jako žít v ohni a cítit bolest.

XXI.3 Je-li záhuba těla nutným důsledkem tělesné bolestiNěkteří říkají, že není žádného pozemského těla, hmatatelného a viditelného,jedním slovem z masa a kostí, které by mohlo cítit bolest a zároveň by nemohlozemřít. Ale odkud to vědí? Neznají totiž jiné tělo než smrtelné a myslí si, že to,co nezkusili, je naprosto nemožné. Bolest není známkou smrti, nýbrž známkouživota, a je jisté, že všechno, co trpí, žije, a že není možná bolest jinde než v živébytosti. To, co trpí, tedy nutně žije, ale není nutné, aby bolest zabíjela, vždyť anitato naše smrtelná těla nezabíjí každá bolest, ale jen krajní bolest je usmrcujetehdy, když duše takové krajní bolesti ustoupí a opustí tělo. Tělesná stavba jetotiž křehká, a proto není s to vydržet nápor krajní bolesti. Ale tehdy bude dušespjata s takovým tělem a takovým způsobem, že toto pouto nebude přetrženožádnou bolestí, zrovna jako nebude rozvázáno žádným časem. Vždyť to, copůsobí bolest, nemusí nutně způsobit i smrt! I když nyní žádné takové těloneexistuje, které by mohlo vnímat i krajní bolest, a přitom by nemohlo zemřít;tak přece potom bude takové tělo, jaké nyní není, zrovna jako bude i takovásmrt, jaká nyní není. První smrt vyhání duši z těla proti její vůli, kdežto druhásmrt udržuje duši v těle proti její vůli; a obě smrti působí stejně, že duše zakoušíod svého těla to, co nechce. Vždyť duch, který svou přítomností tělo oživuje ařídí, může cítit bolest, ale zahynout nemůže. Těla zatracených budou mít i tehdytu vlastnost, kterou nyní mají duše všech. Ostatně tělesná bolest se dotýká víceduše než těla, protože tělo vnímá a žije zásluhou duše, takže duše cítí bolests tělem, duše bývá zklamaná a zarmoucená, když se nesplní její touhy nebo kdyžztratí to, co získala, a duší cítí bolest i bez těla, jako tomu bylo v případě toho

boháče v pekle, který se trápil v plameni.1027 Tělo však bolest necítí, je-libezduché, ani ji necítí bez prostřednictví duše, je-li oduševnělé. Plameny těluzpůsobí bolest, ale ne smrt, stejně jako tělo působí bolest duši, ale ne smrt.

XXI.4 O příkladech z přírody, které nás učí, že se může živoucí tělov trápení uchovatJak napsali badatelé v oboru zoologie, salamandr žije v ohni. A některé hory naSicílii odpradávna až dodneška hoří plameny a zůstávají neporušeny. Todokazuje, že všechno, co hoří, se ohněm nestravuje. Tak ani všechno, co cítíbolest, nemusí ještě zemřít. Vždyť kdo jiný než Bůh, jenž je Stvořitel světa, dalpavímu masu tu vlastnost, že se nezkazí? Když jsem o tom slyšel, tak jsem tomunevěřil, a proto, když mi v Karthágu předložili vařené paví maso, odkrojil jsemz něho kousíček a dal jsem ho schovat, a když mi ho přinesli po dlouhé řadě dní,za kterou by se každé jiné vařené maso zkazilo, vůbec nezapáchalo. Dal jsem jeopět schovat a po více než třiceti dnech jsem zjistil, že zůstalo nezměněno, anejinak tomu bylo po roce až na to, že seschlo a ztuhlo. A kdo dal slámě takovouchladicí schopnost, že uchová sníh, který jí pokryjeme, a zároveň takovouvýhřevnou schopnost, že urychlí zrání nezralých jablek? A co sám oheň? Co onspálí, to zčerná, ačkoli je jasný, a všechno, co ošlehává, odbarvuje, ačkoli sám jebarevný, a zářící řeřavinu obrací ve špinavý uhel a šedý prach. Ale kamenynaopak, rozžhavené jeho žárem, také zesvětlejí, a čím on je červenější, tím onyjsou bělejší. A třebaže světlu je přiměřené, co je bílé, zrovna jako tmě jepřiměřené, co je černé, tak dříví a kamení jsou sice věci různé, ale nejsouprotikladné jako bílá a černá barva, a přece oheň první dává kamenům a druhoupolenům, když jedny svým žárem rozjasňuje a druhé zatemňuje, a přitom ukamenů by byl neúčinný, kdyby se neživil dřívím. A co uhlí? Není bílé, nýbržčerné; nabývá kruchosti, neboť je tak křehké, že i pod lehkým úderem se láme apod nepatrným tlakem se drobí, a přitom je tak pevné, že je nezkazí žádnévlhko, takže uhly zakopané ve vlhké zemi, kde by dřevo shnilo, vydrží dlouhobez porušení a nepodléhá puchření, a to působením ohně, který věci porušuje. Aco vápenec? Zbělá v ohni, kde jiné věci zčernají, a při hašení vodou, která jinérozpálené věci ochlazuje, se vápno naopak rozpaluje, jako by oheň, který jev něm skrytý, byl neviditelnou duší viditelného tělesa. A co magnet, kterýpodivuhodně přitahuje železo? A přiloží-li se k magnetu diamant, nepřitahuježelezo, a jestliže je už přitáhl, pak je hned pustí.1028 Magnet se dováží z Indie; alepřestáváme-li se tomu divit my, když tyto věci známe, čím spíše se tomu užnediví oni, od nichž přicházejí.XXI. 5 Jak mnoho je věcí, jejichž příčinu poznat nedovedeme, a přece jsounepochybně pravdivé

1027 Srov. L 16,241028 Srov. Plinius Starší (+ 79): Naturalis historia 37,461. Jde o přírodovědeckou encyklopedii starověku.

Když nevěřícím kážeme o minulých, přítomných či budoucích zázracích Božích,které jim nemůžeme dát ohmatat, chtějí, abychom jim tyto věci alespoňvysvětlili, a když ani to nemůžeme, protože přesahují schopnosti lidské mysli,pokládají naše slova za nepravdivá. Ale přitom sami jsou nám dlužni jejichvysvětlení, a tak by měli uznat, že není-li možné něco vysvětlit, pak to ještěneznamená, že se to nestalo nebo nestane. Uvedu jenom některé příklady:V Agrigentu na Sicílii prý mají sůl, která se v ohni rozpouští jako ve vodě,kdežto ve vodě praská jako v ohni.1029 V Arkádii1030 se vyskytuje kámen asbest,který má svůj název od toho, že je-li jednou zapálen, už nemůže být uhašen.V Garamantech v Libyi prý je pramen, který je ve dne ledový, že se z něho nelzenapít, a v noci vařící, že do něho není možné sáhnout.1031 Jakési egyptské fíkovédřevo na rozdíl od jiného dřeva na vodě neplave, ale potopí se a po určité doběse zase vynoří na hladinu, ačkoli se mělo nasáklou vlhostí stát ještě těžším azůstat na dně.1032 Perský kámen pyrit působí na ruce spáleninu, když ho člověksilněji stiskne.1033 V Epiru je studánka, jejíž vodou se dají hořící pochodněuhasit, jako každou jinou vodou, ale pochodně v ní zhaslé na rozdíl od jinýchzase vzplanou.1034 Takových současných zeměpisných jevů je mnoho a nemohuse jimi podrobně zabývat. Ale tihle nevěřící rozumáři, kteří nechtějí věřit svatýmPísmům a nepokládají je za božská, protože obsahují neuvěřitelné věci, aťvysvětlí všechny ty známé zázračné věci, o kterých jsme se zmínili a kterým byvěřili ještě méně než našemu slovu, kdyby o nich nevěděli. Kdybychom totižpodobně, jako když tvrdíme, že živá lidská těla budou věčně hořet i trpět, tvrdilitaké, že bude sůl, která se bude v ohni rozpouštět jako ve vodě, kdežto ve voděbude praskat jako v ohni, kdo z nich by nám věřil? Všemohoucí Bůh tvořívšechna svá podivuhodná díla svým rozumem, který přesahuje náš rozum, a přimnohých věcech nevíme jistě, co jimi zamýšlí, ale naprosto jistě víme, že nicz toho, co zamýšlí, není pro něho nemožné a že nemohoucnost a lež je u něhonemyslitelná. Proto věříme i jeho předpovědím, i když před takovými skutkyBožími selhává logika lidského rozumu i jazyka.

XXI.6 O tom, že všechny divy nejsou od přírody, ale že některé jsou dílemlidského důmyslu, avšak většinou jsou uměle nastraženy od zlých duchů

1029 Gajus Julius Solinus žil ve 3. nebo 4. stol. a byl římským gramatikem a kompilátorem naučných děl. Jehohlavním dílem je spis De mirabilibus mundi (známý též pod názvem Collectanea rerum memorabilium neboPolyhistor). Srov. Polyh. 11.1030 Gajus Julius Solinus, Polyh. 13. Asbestos = neuhasitelný. Asbest, česky osinek, je nehořlavý a do jisté míryžáruvzdorný minerál, odolný proti kyselinám i zásadám.1031 Gajus Julius Solinus, Polyh. 32. 1032 Gajus Julius Solinus, Polyh. 35.1033 Gajus Julius Solinus, Polyh. 40. Pyrit, česky kyz železný, je nerost páchnoucí po síře a při otloukání jiskřící.1034 Plinius II, 102, 228

Namítnou-li, že jednou byla nebo ještě je jedna Venušina svatyně, kde hoří nastojanu pod širým nebem svítilna, kterou žádný déšť ani vichr neuhasí, pak tořeknou asi proto, aby nás dostali do úzkých. Odpovíme-li, že se tomu věřitnemá, oslabíme zprávy o divech; a připustíme-li, že je možné tomu věřit,posílíme víru v pohanská božstva. Ale my nejsme povinni věřit všemu, coobsahují pohanské dějiny,1035 věříme však, chceme-li, těm zprávám, které nejsouv rozporu s knihami, kterým jsme nepochybně povinni věřit. K té nehasnoucísvítilně můžeme přidružit celou řadu zázraků, které vykouzlilo umění lidské iumění kouzelnické zlých duchů, kteří působí buď skrze lidi nebo sami. Někdosestrojil v té svítilně nějaký mechanismus nebo jde o nějaké lidské kouzlos pomocí zlého ducha nebo pod Venušiným jménem způsobil takové kouzloněkterý zlý duch sám. Zlí duchové mohou být a bývají od lidí přilákániznameními, která se shodují s jejich zálibami, jako jsou rozličné kameny, bylinya dřeva nebo zvířata nebo zaříkání a kouzla. Aby je však lidé vábili, napřed je zlíduchové velice chytře a prohaněn svádějí sami a vdechují jim do srdceneviditelný jed a projevují jim naooko svoje přátelství a ojediněle z nich činí svéučedníky a zároveň učitele mnohých dalších. Člověk by totiž bez jejich pomocinemohl vědět, co má který z nich rád, před čím má hrůzu, co ho přivábí a co hopřinutí, a právě této jejich pomoci vděčí za svůj původ kouzelnictví. Nejvícevšak zlí duchové ovládnou lidská srdce, vezmou-li na sebe podobu andělů.1036

Ale oč mocnější než zlí duchové jsou dobří duchové, totiž andělé Boží, a očmocnější než dobří duchové je sám Bůh, jejich Stvořitel a Pán! A sám člověkdokáže svým důmyslem mnoho podivuhodných věcí, kterým se říkáméchanémata, takže kdo to nezná, vidí v tom božské divy. Oč více tedy můžeBůh vykonat věci, které jsou pro nevěřící neuvěřitelné, ale pro jeho moc snadné!Bůh pak s moudrostí v konání, přikazování i dopouštění užívá všech věcí stejněpodivuhodně, jako je podivuhodně stvořil.

XXI.7 O tom, že u zázraků je nejvyšším důvodem víry StvořitelovavšemohoucnostProč by tedy Bůh nedovedl dokázat jak toho, aby těla mrtvých vstala, tak i toho,aby těla zavržených trestal věčný oheň? Vždyť on stvořil svět, který je sám osobě nepochybně větším a vzácnějším zázrakem než všechny ostatní divy, jimižje naplněn na nebi i na zemi, ve vzduchu i ve vodách. Ale tihle lidé, kteří sicevěří v Boha, který stvořil svět i bohy, jejichž prostřednictvím svět řídí, banepopírají ani zázraky samovolné či kouzelnické nebo je dokonce hlásají, ale o

1035 Srov. XVIII,18.1036 Srov. 2K 11,14

agrigentské soli říkají, že jde o přirozenou sílu a že plyne z její vlastní povahy,když v ohni taje a ve vodě praská. A přece je to spíše proti přírodě, která nedalaschopnost rozpouštět sůl ohni, nýbrž vodě. Podobně vysvětlují i ostatnípodivuhodné přírodní jevy, jako je například garamantský pramen. Ale všechnypřirozenosti stvořil Bůh a v jeho moci a vůli najdeme hlubší vysvětlení. Vždyťon není všemohoucí pro nic jiného, než pro svou moc učinit všechno, co jenchce. A nemá se lehkomyslně věřit více lidem, kteří nebyli poučeni od Boha amohou se snadno mýlit, než se věří Bohu Stvořiteli. A věříme-li zprávám lidí,například v cestopisech, pak jim nevěříme natolik, abychom o nich nepřipouštěližádnou pochybnost kromě těch, o kterých se můžeme snadno přesvědčit,například jak vápno vře ve vodě, jak magnet přitahuje železo nebo jak sláma takstudí, že chrání sníh před rozpuštěním, ale tak hřeje, že urychluje zrání jablek.Přece však všemohoucí Bůh může učinit a učiní věci, které sám předpověděl,třebaže se lidem zdají nemožné, a to je tím nejlepším zdůvodněním, aby nevěřícíuvěřili věcem neuvěřitelným.

XXI.8 O tom, že není proti přírodě, objeví-li se na nějaké věci, jejížpřirozenost je známa, něco odchylného od toho, co o ní bylo známoJestliže lidské tělo bylo před hříchem jiné, nemuselo zakusit smrt, a pod hříchemje jiné, musí zakusit smrt, a po zmrtvýchvstání bude jiné. Budou-li tělazavržených stále hořet a přece nezemřou, nebude to s ním stejné jako nyní. Anebude to proti přírodě, protože jak může být proti přírodě něco, co se dějepodle vůle Boží? Vždyť přirozeností každé jednotlivé stvořené věci je jistě vůlejejího velikého Stvořitele. Zázrak se tedy neděje proti přírodě, jak se nám to zdá,nýbrž proti našemu poznání přírody. Ale zlí duchové se snaží lidskou duši,hodnou takového trestu, zaplést do sítě hříšné zvědavosti, a proto ji někdy svýmvnuknutím uvádějí v omyl. Ačkoli Stvořitel přírody neuspořádal nic tak přesnějako dráhu hvězd a nic nespoutal zákony tak určitými a stálými, přece i hvězdymohou změnit svou velikost a tvar, ba dokonce svou řádnou a zákonnoudráhu.1037 V božských knihách čteme, že i samo slunce se zastavilo, když Jozue,syn Núnův, o to požádal Boha, dokud vítězně neskončil započatý boj,1038 badokonce se obrátilo i nazpět na znamení toho, že králi Ezechiášovi bylo přidánopatnáct let života.1039 A řeka Jordán se na horním toku zastavila a na dolnímtekla dál, když tudy šel národ Boží pod vedením Jozuovým1040 a když tudy

1037 Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik, zaznamenal ve svémdíle „O původu římského národa“, že Venuše, které Plautus říká Večernice a Homér Hesperos, změnila svoubarvu, velikost, tvar i dráhu za krále Ogyga, jak sdělili matematici Adrastos z Kyziku a Dion Neapolský, a že nictakového se nestalo nikdy předtím ani potom.1038 Srov. Joz 10,12-141039 Srov. Iz 38,4-81040 Srov. Joz 4

procházeli proroci Eliáš a Elizeus.1041 Ať si tedy ti, kdo nevěří, ze své znalostipřírody nemyslí, že na žádné věci se nemůže zásahem Božím uskutečnit něcojiného, než co na její přirozenosti shledali svou lidskou zkušeností! Ostatně i to,co znají o přírodě všichni, je neméně podivuhodné, například jak v nesčetnémmnožství lidí má každý při podobné přirozenosti takový obličej, že se nepodobáostatním, abychom jednoho rozeznali od ostatních. Jako pro Boha nebylonemožné stvořit podstaty, které chtěl, tak ani nyní mu není nemožné jakkoli jezměnit. Z toho roste celý les úkazů, znamení, divů a zázraků; a kdybych je chtělsesbírat a vypočítávat, nebralo by to žádného konce.

XXI.9 O pekle a o tom, jakého druhu budou věčné trestyBůh řekl o věčném trestu zatracených ústy proroka: „Jejich červ neumírá a jejichoheň nehasne.“1042 Pán Ježíš v evangeliu na jednom místě neváhá povědět stejnáslova třikrát.1043 Tělo bude hořet ohněm neuhasitelným a duch bude sžíránčervem neumírajícím, nebude chybět bolest tělesná ani bolest duševní. Oheň sevztahuje na tělo a červ na duši. Při tělesné bolesti bude trýzněn i duch pozdní aneplodnou lítostí. Povahu těch trestů ukáže jasně a zřetelně sama skutečnost, ažbude vědění svatých tak veliké, že k poznání těch trestů nebudou potřebovatzkušenost, protože jejich moudrost, která bude plná a dokonalá, sama postačík jejich poznání.1044

XXI.10 O tom, zda pekelný oheň, je-li hmotný, může svým dotykem pálitzlé duchyBude-li pekelný oheň hmotný, ubližující dotykem, aby mohl trýznit tělo, jakv něm dojdou trestu zlí duchové? Půjde totiž o jeden a týž oheň, který budenástrojem trestu pro lidi i zlé duchy, jak říká Kristus: „Odejděte ode mne,zlořečení, do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho andělům.“1045

Nehmotní duchové mohou být trestáni hmotným ohněm, podobně jako lidskéduše, které jsou také nehmotné, mohly být uzavřeny do hmotných těl. Zlíduchové, kteří tělo nemají, budou vázáni na hmotný oheň podivuhodným anevýslovným způsobem, podobně jako duše je svázána s tělem a tvoří s nímčlověka. Duchové bez těla budou hořet v pekle tak, jako hořel v pekle ten boháč,který se trápil v plameni,1046 ačkoli šlo o duši bez těla. Peklo, které se nazývá

1041 Srov. 2Kr 2,8.141042 Iz 66,24; srov. Sir 7,19 (Trestem bezbožného těla je oheň a červ.)1043 Srov. Mk 9,42-481044 Srov. 1K 13,9-101045 Mt 25,411046 Srov. L 16,19-31

ohnivým a sirným jezerem,1047 je skutečně ohněm hmotným, který pálí jak lidskátěla s dušemi nebo jen lidské duše zavržených, tak i zlé duchy bez těla.

XXI.11 Vyžaduje-li spravedlnost, aby trvání trestu nebylo delší, než trvalhříchNěkteří pokládají za nespravedlivé, aby byl kdo za sebevětší spáchané hříchy,které třebas trvaly jen kratičký čas, pokutován věčným trestem. Ale kde zákonnáspravedlnost dbá o to, aby každý byl trestán jen po takovou dobu, za jakou svůjtrestný čin spáchal? Cicero1048 píše, že zákony stanoví osmero trestů: pokutu,vězení, bití, odplatu stejným, ztrátu cti, vyhnanství, smrt a otroctví. Kterýz těchto trestů může být úměrný trvání zločinu, aby každý byl potrestán jen pokrátkou dobu trvání jeho zločinu? Leda snad odplata stejným, která má za cíl,aby každý vytrpěl totéž, co sám spáchal. Ostatní tresty sice nemohou být věčné,protože ani pozemský život netrvá věčně, přesto však trvají úměrně velikostispáchaného zločinu s výjimkou smrti, která sice trvá krátce, ale zločincevyřazuje ze společnosti živých už navždy. A jako se lidé odstraňují z tétosmrtelné společnosti trestem první smrti, tak se odstraňují lidé z oné nesmrtelnéspolečnosti trestem druhé smrti. A jako zákony této smrtelné společnosti užnedokáží, aby někdo popravený byl do ní povolán zpět; tak ani zákony onénesmrtelné společnosti už nepřipouštějí, aby byl povolán do života věčnéhoněkdo, kdo byl potrestán druhou smrtí. Říká-li Kristus, že nám naměří takovouměrou, jakou budeme měřit my,1049 pak nejde o stejnou míru se zřetelem k času,nýbrž se zřetelem k odplatě, aby ten, kdo zlo způsobil, zlo také trpěl, třebaženikoli stejné, jaké sám způsobil.

XXI.12 Jak veliký byl první hřích, pro který musí stihnout věčný trestvšechny, kteří zůstanou mimo milost SpasitelovuAčkoli věčný trest připadá lidskému citu tvrdý a nespravedlivý proto, že přinynější křehkosti smrtelných smyslů chybí člověku smysl pro hlubokou a čistoumoudrost, takže se nemůže domyslet, jaké bezpráví bylo spácháno v prvotnímhříchu, přece je možné říci toto: Čím blíže byl člověk Bohu, tím více se od něhovzdálil; čím více se těšil člověk darům Božím, tím bezbožněji Boha opustil; čímvíce v sobě zahubil dobro, které mohlo být dobrem věčným, tím více se stalhoden věčného zla. Lidský rod byl odsouzen ve svém celku, protože ten, kterýspáchal prvotní hřích, byl potrestán i se svým potomstvem, a tak celý kmen trpíse svým kořenem a od spravedlivého a zaslouženého trestu nemůže být

1047 Srov. Zj 20,101048 Marcus Tullius Cicero (+ 43 př. Kr.), římský politik, řečník a spisovatel. Zachovalo se 57 jeho řečí, dálesoudní řeči, několik většinou dialogických spisů o rétorice a filosofii, značná část jeho korespondence (přes 900dopisů) a několik básní. 1049 Srov. L 6,38

osvobozen nikdo jinak než milosrdnou a nezaslouženou milostí. Na jedněch seukazuje, co zmůže milosrdná milost, a na druhých, co znamená spravedlivýtrest. Kdyby všichni byli odsouzeni ke spravedlivému trestu, na nikom by senezjevila milosrdná milost, a kdyby naopak byli všichni přeneseni ze tmy dosvětla, na nikom by se nezjevil spravedlivý trest. Mnohem více lidí okoušíspravedlivý trest než milosrdnou milost, aby tak bylo zjevné, co by patřilo všem.A přece, kdyby tak Bůh Soudce naložil se všemi, nikdo by neměl právo káratspravedlnost trestajícího, a jsou-li mnozí před tím zachráněni, o to větší majídůvod vzdávat díky za nezasloužený a zadarmo daný dar Boha Spasitele.

XXI.13 Proti náhledu, že zločinci jsou po smrti trestáni proto, aby byliočištěniPodle názoru platoniků sice žádný hřích není ponechán bez trestu, ale všechnytresty mají za cíl polepšení, ať jsou uloženy zákony lidskými nebo božskýminebo ať jsou uloženy na tomto světě za života nebo na onom po smrti, je-li kdoušetřen nebo trpí takovým způsobem, že se nenapraví. Nepřipouštějí proto posmrti jiné tresty než očistné, a to některým vyšší živlem než je země, totižvodou, vzduchem a ohněm. Někteří jsou rozpjati ve vzduchu, jiní jsou na dnědravého proudu a třetí pálí oheň.1050 My však vyznáváme, že jisté očistné trestyjsou i v tomto životě pro ty, kdo se jimi napraví, a všechny ostatní tresty, ať užčasné nebo věčné, se ukládají za hříchy minulé nebo současné, anebo proto, abybyly utuženy ctnosti a odvráceny neřesti, a to všechno podle toho, jak má býts kým nakládáno podle božské prozřetelnosti prostřednictvím lidí nebo andělůdobrých či zlých. Utrpí-li někdo z něčí nevědomosti, nespravedlnosti nebonešlechetnosti něco zlého, pak hřeší ten člověk, který se toho doustí, ale nehřešíBůh, jenž to ve svém skrytém, avšak spravedlivém úradku dopouští. Co se týčečasných trestů, jedni je trpí v tomto životě, jiní až po smrti, někteří na tomtosvětě i na onom, ale za všech okolností se tak děje před posledním soudem. Lečvěčné tresty, které začnou po tomto soudě, nebudou uloženy těm, kteří po smrtiuž zakoušejí časné tresty, neboť některým se odpouští to, co se v tomto věkuneodpouští, až ve věku budoucím, aby pak už nebyli potrestáni věčnýmtrestem .1051

XXI.14 O časných trestech na tomto světě, jimž je lidský život vystavenAle těch, kteří netrpí žádné tresty na tomto světě, nýbrž jenom na onom, jevelice málo. Vyskytují se jednotlivci, kteří až do pozdního stáří nebývajínemocní a nic netrpí a mají klidný život, ale přesto je celý jejich život už sámsebou trestem, protože lidský život na zemi je napořád zkouškou.1052 Nemalýmtrestem je nevědomost, která je právem pokládána za nežádoucí, a děti jsou1050 Srov. Vergilius, Aen. VI, 733nn.1051 Srov. Mt 12,321052 Srov. Jb 7,1

donucovány bolestnými tresty, aby se naučily čtení nebo řemeslu, a samo učeníje pro ně takovým trestem, že někdy raději snášejí ty tresty, které je mají k učenídohnat, než aby se učily. Vůbec „na synech Adamových spočívá těžké jho odedne, kdy vyjdou z těla své matky, až do dne, kdy jsou pochováni do země, kteráje matkou všech.“1053 Musí se to splnit tak dalece, že i maličcí, zproštění v lázniznovuzrození úvazku dědičného hříchu, který jediný je tížil, snášejí útrapy.

XXI.15 O tom, že každý skutek milosti Boží, jež náš vytrhuje z propastistarého zla, patří do oblasti nového budoucího životaTěžké jho, které spočívá na bedrech synů Adamových ode dne, kdy vyjdouz těla své matky, až do dne, kdy jsou pochováni do země, která je matkouvšech,1054 nese s sebou i to úžasné zlo, že vidíme, jak v důsledku prvotníhohříchu v ráji se nám stal tento život trestem a že všechno, co se s námi děje skrzeNový zákon, patří výhradně do oblasti nového budoucího života. Obdrželi jsmezáruku a nyní žijeme v naději, že jedou dosáhneme toho, čeho se tato zárukatýká. Duchem proto umrtvujme skutky těla,1055 neboť Pán zná ty, kdo jsoujeho,1056 a všichni, kdo se dávají vést Duchem Božím, jsou synové Boží,1057 alenikoli od přírody, nýbrž z milosti. Neboť jediný přirozený Syn Boží se stalz milosrdenství pro nás a pro naši spásu Synem člověka, abychom se my,přirození synové člověka, stali skrze něho z milosti syny Božími. On totižzůstává neproměnný a podržuje svoje božství, ale když přijal naši přirozenost astal se účastníkem naší slabosti a smrtelnosti, učinil tak proto, abychom se staliúčastníky jeho bezhříšnosti a nesmrtelnosti a přestali být hříšnými a smrtelnými.To se však nestane, dokud nedosáhneme míru v této válce těla proti duchu aducha proti tělu, který vede naše přirozenost sama se sebou, protože nechtěla žítv míru s Bohem. Je lepší zápasit s neřestmi, než jim bez odporu podlehnout, a jelepší válka v naději na věčný mír než poddanství bez nejmenší naděje naosvobození.

XXI.16 Kterým zákonům milosti podléhají znovuzrození všeho věkuMilosrdenství Boží je nesmírné. Člověk je ve svém prvním věku jako nemluvněbez nejmenšího odporu poddán tělu; ve svém druhém věku jako dítě ještě jehorozum nezahájil tento boj a je v područí neřestných požitků a jeho křehká myslještě nemá pochopení pro božská přikázání; avšak přijme-li svátosti, pak i kdybyopustil svět v tom útlém věku, nebude určen pro tresty věčné, ani pro trestyočistné, protože jeho duchovní znovuzrození postačí k tomu, aby mu po smrti

1053 Sir 40,11054 Viz výše pozn. 10531055 Srov. Ř 8,131056 Srov. 2Tm 2,191057 Srov. Ř 8,14

nebylo na škodu to, co mu kromě smrti způsobilo zrození tělesné. Když všakdospěje do věku, kdy už bude chápat božská přikázání, musí se dát do bojes neřestmi a vést jej rázně, aby ho nesvedly na cestu hříchu a zavržení; dokudnávykem vítězit nezesílí, dají se přemáhat lehčeji a ustupují; až budou zvyklévítězit a poroučet, pak se dají přemoci jen těžko. Zákazem zákona roste arozmáhá se touha po hříchu, až dojde k přestoupení zákona, ale neřesti můžepřemáhat láska k Bohu, kterou udílí jen Bůh sám a to jedině skrze Prostředníkamezi sebou a lidmi, člověka Ježíše Krista,1058 který se proto stal účastníkemnašeho lidství s jeho slabostí a smrtelností, aby nás učinil účastníky svéhobožství. Velice málo je těch, kteří od své dospělosti nepáchají žádné těžkéhříchy, ani žádostí ani skutkem, nýbrž z veliké štědrosti pomáhajícího Duchapotlačí všechno, co by je mohlo tělesnou rozkoší ovládat. Největší počet je těch,kteří napřed podlehnou náporu neřestí a přikázání přestoupí, ale pak se utíkajík pomáhající milosti, aby konali pokání, bojovali a zvítězili, podrobujíce svoumysl Bohu a nadřazujíce ji tělu. Kdo tedy chceš uniknout věčným trestům, dejse nejen pokřtít a přejdi od ďábla ke Kristu, ale také hledej ospravedlněnív Kristu! Pak neočekávej žádné očistné tresty kromě těch, které budoupředcházet poslední soud. Kdo se však dostane do věčného ohně, nechť ví, žebude odstupňován podle různosti zlých skutků a jeho žár se bude měnit podletrestu jednoho každého nebo bude hořet sice stejnoměrně, ale všichni honebudou pociťovat stejně nepříjemně.

XXI.17 O domněnce, že u nikoho nepotrvá trest na věkyVidím, že nyní budu mít co dělat s našimi stoupenci lidskosti, s nimiž budumuset jednat šetrně. Ti nechtějí věřit, že všechny ty lidi, kterýmnejspravedlivější Soudce uložít věčný trest pekelného trápení, od něho zaseosvobodí po uplynutí určité lhůty, delší nebo kratší podle velikosti každéhohříchu. Origenes1059 byl ještě soucitnější, neboť věřil, že i sám ďábel a jehoandělé budou z těch muk vysvobozeni a přidruženi ke svatým andělům, třebaspo trestech těžších a delších. Takové názory Církev právem zavrhla, protože titohlasatelé milosrdenství bloudí ve svém citu lidskosti: u lidí odsouzených naposledním soudě věří v časné tresty a představují si, že dříve nebo později budouosvobozeni. Jestliže tato domněnka je dobrá a pravdivá proto, že je milosrdná,bude asi tím lepší a pravdivější, čím je milosrdnější. A přece se ukazuje, že

1058 Srov. 1Tm 2,51059 Jde spíše o názory pozdějších origenistů, neboť Origenes vytrpěl mučednickou smrt v r. 235 a názoryorigenistů byly poprvé odsouzeny v devíti bodech až v r. 543 ediktem císaře Justiniána a pak v r. 553 nakonstantipolském koncilu. Origenistické učení o apokatastazi nezná věčné tresty pro hříšníky, nýbrž jen trestyčasné, očišťující, ba nezná ani konečné završení, protože zastává názor o pluralitě po sobě jdoucích světů, takžena konci tohoto světa po apokatastazi opět dojde k hříchu, neboť věčné (!) a nesmrtelné lidské duše mají stálesvobodnou volbu, znovu zhřešení, Bůh je obleče hmotnými těly a celý příběh začne znovu. Bída a blaženost seneustále střídá a v určitých dlouhých obdobích se uskutečňuje opět a opět věčný návrat z bídy do blaženosti anaopak. Z toho vyplývá, že nejen trest zavržených netrvá věčně, ale ani odměna blažených nebude věčná.

bloudí od správných slov Božích tím zrůdněji a zvráceněji, čím si připadajíjemnocitněji.

XXI.18 O domněnce, že na posledním soudu na přímluvu svatých nebudezatracen žádný člověkNěkteří lidé, ačkoli zdánlivě chovají Písma svatá v úctě, přičítají Bohu ještěmnohem větší milosrdenství k lidskému rodu, když říkají, že o zlých anevěřících lidech sice božská ústa předpověděla, čeho jsou hodni, ale jakmiledojde k poslednímu soudu, převládne milosrdenství; tehdy prý milosrdný Bůh jedaruje prosbám a přímluvám svých svatých. Vždyť jestliže se za ně modlilitehdy, když od nich snášeli pronásledování, oč více za ně budou prosit potom, ažje uvidí ponížené a prosící na kolenou. Bůh pak vyslyší tolik a takových svýchsynů, když při jejich svatosti na nich neshledá nic, co by bylo jejich modlitbě napřekážku. Odvolávají se na slova žalmu, že Bůh nezapomene na smilování aniv hněvu nezadrží své milosrdenství,1060 a říkají, že Bůh se sice hněvá na všechny,kdo nejsou hodni věčné blaženosti a uloží jim na soudu věčné tresty, avšakv hněvu svoje milosrdenství nezadrží. Tak hrozba Božího soudu sice není lživá,ale neodsoudí nikoho, podobně jako pohrůžka městu Ninive, která byla vyřčenabezpodmínečně, se nesplnila.1061 V řádu pravdy si ji zasloužili, ale v řádumilosrdenství byli ušetřeni. Ti, kdo takto smýšlejí, snad mají lidský soucit, alepředevším mluví ve vlastním zájmu, protože se zřetelem k obecnému Božímumilosrdenství k celému lidskému rodu si slibují beztrestnost pro své zkaženémravy.

XXI.19 O těch, kteří slibují beztrestnost všech hříchů i bludařům vzhledemk přijímání Těla KristovaTaké jsou lidé, kteří slibují osvobození od věčného trestu pouze těm, kdo byliobmyti křtem Kristovým a kdo přijímají jeho Tělo, ať žijí jakkoli a v jakémkolibludu nebo bezbožnosti. Odvolávají se přitom na slova Kristova, že kdo budejíst z Chleba živého, jenž sestoupil s nebe, nezemře, ale bude žít na věky.1062

XXI.20 O těch, kteří neslibují shovívavost všem, ale pouze těm, kdo se znovuzrodili v katolické Církvi, i když později upadli v řadu hříchůa bludůJsou i lidé, kteří shovívavost neslibují všem, kdo přijali svátost Kristova křtu ajeho Těla, ale jenom katolíkům, i kdyby žili špatně. Říkají, že svátostí křtuKristova a přijímáním svátostného Těla Kristova jsou včleněni do (mystického)Těla Kristova.1063 I kdyby snad později upadli do bludu nebo dokonce do

1060 Srov. Ž 77,101061 Srov. Jon 3,41062 Srov. J 6,50-511063 Srov. 1K 10,17

pohanského modlářství, přece nezemřou na věky, ale dříve či později dojdouživota věčného, protože jejich bezbožnost nemá vliv na jejich věčnost, nýbržjenom na trvání a velikost jejich trestů.

XXI.21 O domněnce, že ti, kdo vytrvají v katolické víře, budou pro tentodobrý základ víry spaseni, i když povedou docela špatný život a zaslouží proto, aby hořeliJsou lidé, kteří slibují spásu jenom těm, kdo vytrvají v katolické víře až dokonce,1064 i když v ní žijí špatně, a to pro zásluhy Kristovy, ačkoli budoupředtím budou potrestáni ohněm, ale pak budou osvobozeni. Říkají, že každýkatolický křesťan má základ v Kristu, a tento základ nemá žádná sekta, oddělenáod jednoty jeho Církve, a pro tento základ bude spasen, i když povede špatnýživot a bude na tom základu stavět ze dřeva, sena nebo slámy.1065

XXI.22 O domněnce, že zločiny, které se páchají mezi skutky milosrdenství,nepřísluší před zatracující soudDozvěděl jsem také o názoru, že ve věčném trápení budou hořet jenom ti, kteřínedbají o to, aby své hříchy odčinili almužnami. Kdo neznal skutkymilosrdenství,1066 bude zatracen; ale kdo je znal, i když ve svém způsobu životase nepolepšil a naopak žil i při rozdávání almužen zločinně a ničemně, ten prýdojde milosrdenství a buď nebude odsouzen vůbec, anebo po nějaké kratší čidelší době od rozsudku bude osvobozen. Proto prý Soudce živých i mrtvýchnepřipomene ani těm na pravici, kterým chce dát věčný život, ani těm na levici,které chce potrestat věčným trápením, nic jiného než to, zda dávali či nedávalialmužny.1067 To se prý týká i těch, kteří jiným odpouštějí hříchy, protože kdo máodpuštění pro toho, kdo se proti němu provinil, nepochybně mu darujealmužnu.1068 Ale s pomocí Boží na toto všechno odpovím, a tak uzavřu tuto XXI.knihu.

XXI.23 Proti názoru, že ani u ďábla ani u zlých lidí nebudou tresty trvatvěčně1069

1064 Srov. Mt 24,131065 Srov. 1K 3,11-151066 Srov. Jk 2,131067 Srov. Mt 25,31-461068 Srov. Mt 6,14-151069 Srov. XXI.17

Nejdříve musíme zjistit, proč Církev zamítla výklad o odpuštění ďáblu povelkých a dlouhých trestech. Není tomu proto, že by nepřála odpadlým andělům,ať jich je sebevíc a ať jsou jacíkoli, aby po delších mukách byli očištěni ablaženi v nebeském království. Ale nesmí být zmařen ani oslaben božskýrozsudek, jímž Pán na posledním soudě pošle zlořečené do věčného ohně, kterýje připraven ďáblu a jeho andělům.1070 Ďábel a jeho andělé budou totiž hořet vevěčném ohni.1071 Slovy věčný nebo na věky věků neomylné Písmo svaténeoznačuje nikdy nic jiného než to, co je časově neomezeno, a proto víra trvá natom, že pro ďábla a jeho anděly už nebude žádného odpuštění ani návratu kespravedlnosti a svatému životu; vždyť Bůh je neušetřil a prozatím je již odsoudilk tomu, že již byli svrženi do pekelného žaláře, kde čekají na konečný rozsudeka věčný trest.1072 Lidské domněnky nemohou mít větší váhu než to, co řekl Bůh.Proto ti, kteří chtějí utéci před věčným trápením, musejí raději, dokud je čas,poslouchat božská přikázání, a ne rozumovat proti Bohu o tom, zda život věčnýtrvá neomezeně a trest věčný trvá omezeně. Bylo by přece nesmyslné, v jednoma témže významu říkat, že věčný život dobrých bude bez konce, ale věčný trestzlých bude mít konec.

XXI.24 Proti té domněnce, že při soudu Božím na prosby svatých budouušetřeni všichni viníci1073

To platí také o názoru těch, kteří mluví ve vlastním zájmu, když se pokoušejíjakoby ve jménu většího milosrdenství Božího čelit jasným slovům Božím, aříkají, že lidé si sice zaslouží trpět, co podle slov Božích budou trpět, ale že veskutečnosti to trpět nebudou, protože toho budou na prosby svatých ušetřeni.Proto se Církev ani nyní nemodlí za ďábla a jeho anděly, které zná jako svénepřátele, třebaže jí božský Učitel přikázal, aby se za své nepřátele modlila,protože pro ně už není možné pokání, ale za své lidské nepřátele se modlí,protože ti ještě mají čas na pokání, dokud jsou v tomto těle, aby se vzpamatovaliz ďáblových nástrah, do kterých se dali chytit, když podlehli jeho vůli.1074 Anipřesto nejsou vyslyšeny její modlitby za všechny, protože někteří se neobrátí aždo smrti a nezmění se z nepřátel v syny a zůstane jim nekající srdce až do smrti.Kdo však nebyl přivtělen ke Kristu ještě za tohoto pozemského života, je užpokládán za služebníka a syna ďáblova. Proto se nekonají modlitby ani zanevěřící a bezbožné zemřelé, třebaže to jsou lidé. Za ostatní zemřelé se modlitbykonají, kteří byli znovuzrozeni v Kristu a nevedli život v tomto těle až takšpatný, že by nebyli hodni takového milosrdenství, ale ani tak dobrý, že bytakové milosrdenství určitě nepotřebovali. * Co se týče slov žalmu, že Bůh

1070 Srov. Mt 25,411071 Srov. Zj 20,101072 Srov. 2Pt 2,41073 Srov. XXI.181074 Srov. 2Tm 2,25-26

nezapomene na smilování ani v hněvu nezadrží své milosrdenství,1075 nemohouse vykládat v tom smyslu, že by se Bůh vyslovoval o dobrých lidech pravdivě ao zlých lidech nepravdivě. V následujícím verši žalmista vysvětluje: „I řekl jsemsi: nyní jsem to pochopil, je to změna pravice Nejvyššího.“1076 Projevem Božíhohněvu jsou i strasti tohoto smrtelného života, ve kterém se člověk podobá dýmua jeho dny míjejí jako stín. Avšak ani ve svém hněvu se Bůh nepřestávásmilovávat a dává svému slunci vycházet nad dobrými i zlými a svůj déšť sesíláspravedlivým i nespravedlivým.1077 A tak právě v tomto bídném životě, který jeprojevem Božího hněvu, proměňuje nádoby milosrdenství k lepšímu, třebažejeho hněv trvá, a proto pravdivost těchto slov je třeba hledat ještě v tomto životěa ne až v onom životě, kdy duše nepatřící do Boží obce budou podrobenyvěčným trestům, avšak ne takovým, jaké by zasluhovaly pro své skutky, neboťBoží milosrdenství jim uloží tresty mírnější a lehčí. * Co se týče obyvatelNinive, ti konali pokání ještě v tomto životě, a tak se slzami osévali pole, abypozději bylo sklízeno s radostí.1078 Bůh odstraňuje hřích se světa dvojímzpůsobem: buď jsou trestem vyhlazeni nekající hříšníci jako v Sodomě, anebojsou pokáním vyhlazeny hříchy jako v Ninive. Špatné Ninive, které bylo dříve,bylo vyvráceno, a dobré Ninive, které dříve nebylo, bylo vybudováno; ve svýchšpatných mravech totiž bylo město vyvráceno, aniž se pohnulo jeho domy ahradbami, a v dobrých mravech bylo obnoveno. Co Bůh předpověděl, to se jistěsplnilo, neboť ten, který to předpověděl, dobře věděl, jakým způsobem se tosplní lépe. Boží spravedlnost, která dává milost bez zásluh, je Kristus, ale tutospravedlnost neznají ti, kdo si chtějí budovat spravedlnost vlastní a nechtějí sepoddat spravedlnosti Boží. Ani apoštolova slova o tom, že Bůh napřed zahrnulvšechny pod nevěru a neposlušnost, aby se potom nade všemi smiloval,1079 senedají vykládat v tom smyslu, že Bůh nikoho neodsoudí a nepotrestá, protože setak stalo z toho důvodu, aby konali pokání a uvěřili všichni jak z pohanstva, takze židovstva. Jenom z těch, které Bůh povolal, ospravedlnil a oslavil, nebudetrestat nikoho, ale to neznamená, že vůbec nikoho.

XXI.25 O tom, zda mohou z výsady svátosti křtu a přijímání Těla Kristova doufat v odpuštění věčného trestu ti, kdo byli pokřtěni u bludařů a pozdějipropadli mravní zkáze, nebo ti, kdo se znovuzrodili v katolické Církvi, ale potom přešli k bludařůmči rozkolníkům, nebo ti, kteří sice nevystoupili z katolické Církve, kde se znovuzrodili, aležili až do konce ve zločinech1080

1075 Srov. Ž 77,101076 Ž 77,111077 Srov. Mt 5,451078 Srov. Ž 126,61079 Srov. Ř 11,321080 XXI.19-20

Odpovězme i těm, kteří sice neslibují osvobození od věčného ohně ďáblu a jehoandělům, ale ani všem lidem bez rozdílu, nýbrž jenom těm, kteří byli obmytikřtem Kristovým a stali se účastníky jeho Těla a Krve, ať žili jakýmkolizpůsobem a v jakémkoli bludu či bezbožnosti. Kdyby však takoví lidé byliosvobozeni po sebedelší době a vešli do království nebeského, pak by určitěnebyl pravdivý apoštolský výrok o tom, že kdo se dopouštějí skutků těla, jako jesmilstvo, nečistota, zhýralost, modlářství, čarodějnictví, zášť, hádky, žárlivost,rozkoly, závist, vraždy, opilství, obžerství a podobné věci, nebudou mít podíl nakrálovství Božím.1081 Ale protože tento výrok nepravdivý určitě není, pak výšeuvedení lidé do království nebeského určitě nevejdou. A nevejdou-li dokrálovství nebeského, pak vejdou do věčného trápení, vždyť není žádného místauprostřed těchto dvou možností, kde by se člověk, který nevešel do královstvínebeského, mohl zachránit před věčným trápením. Říká-li apoštol, že je jedenChléb a my mnozí jsme jedno (mystické) Tělo, protože máme podíl na jednomChlebu,1082 pak jenom ten, kdo je začleněn do jednoty křesťanských údů(mystického) Těla, vpravdě jí Tělo Kristovo a pije jeho Krev ke svémuprospěchu, kdežto bludaři a rozkolníci, kteří jsou od této jednoty odloučeni, tutoSvátost přijímají ke své škodě, a spíše je za to stihne těžší soud, než by se za todočkali osvobození, třebas pozdního. Není možné mluvit o přijímání(svátostného) Těla Kristova u toho, kdo není v (mystickém) Těle Kristově!Nesrovnává se vůbec se zdravým rozumem, aby ti, kteří se stali bludaři azaložili bezbožné sekty, měli výhodu proti těm, kteří katolíky nikdy nebyli ajenom jim sedli na lep, takže těžší bludaři by byli osvobozeni od věčného trápeníjen proto, že kdysi byli pokřtěni v katolické Církvi a přijali v ní svátostné TěloKristovo, kdežto lehčí bludaři by byli odsouzeni, ačkoli v katolické Církvi nikdynebyli! Kdo od víry odpadne a po svém odpadnutí ji ještě napadá, je přece horšínež ten, který neopustil to, co nikdy neměl. Vytrvat v Kristu znamená vytrvat vevíře v něho, která působí skrze lásku,1083 avšak láska se nedopuští zla.1084 ÚdyKristovy nemohou být zároveň údy nevěstky,1085 a proto nezůstávají v Kristu ti,kteří ze sebe dělají údy nevěstky, ledaže by s takovým zlem přestali a konalipokání. Kdo v Kristu nezůstává a v kom nezůstává Kristus, ať neříká anedomnívá se, že jí jeho Tělo nebo pije jeho Krev!1086

XXI.26 Co znamená mít základ v Kristu a kterým duším se slibuje spásajakoby skrze oheň1087

Těm, kdo namítají, že katoličtí křesťané mají základ v Kristu, a i kdyby na tentozáklad postavili život sebehorší, pak jejich víra, skrze kterou je jejich základem

1081 Srov. Ga 5,19-211082 Srov. 1K 10,171083 Srov. Ga 5,61084 Srov. Ř 13,101085 Srov. 1K 6,151086 Srov. J 6,561087 XXI.21

Kristus, je zachrání z věčného ohně, třebaže se škodou, protože to, co na tomtozákladu vystavěli, shoří, je třeba odpovědět stručně slovy apoštola Jakuba: „Coje platné, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad tavíra spasit?“1088 Kdo tedy může být spasen ohněm?1089 Kdo má základ v Kristu,nestaví nad něho časné a pozemské statky, ani ty, které jsou nezávadné adovolené. Dává-li jim však přednost, tu i když zdánlivě věří v Krista, už neníKristus jeho základem, když si takových věcí váží více než jeho a pohrdá jehospasitelnými příkazy a páchá věci závadné a nedovolené, jen aby hříšněuspokojil svůj chtíč proti jeho příkazům nebo nad jeho dovolení, a tak opovrhujetím, kdo přikazuje či dovoluje. Kdyby se například některý křesťan přidrželnevěstky a byl s ní jedním tělem,1090 už nemá základem Krista. Jestliže všakněkdo miluje svou manželku, a to podle Krista, takže jí nedává přednost předKristem, ale spíše ji vede ke Kristu a do jeho království, kdo by pochyboval, žejeho základem je Kristus? „Kdo miluje otce nebo matku více než mne, není mnehoden; a kdo miluje syna nebo dceru více než mne, není mne hoden.“1091 Kdybyji však miloval smyslně jako pohané, kteří Boha neznají, i to se připouští jakověc odpustitelná, tedy i takový křesťan může mít základem Krista, i když naněm staví ze dřeva, sena a slámy. Jeho základem zůstává Kristus a pro tentozáklad bude spasen ohněm. Neboť taková pozemská zalíbení, které s ohledem nauzavřený manželský svazek nevedou k zatracení, budou vypálena očistnýmohněm soužení, a to buď na tomto světě, anebo na onom světě, anebo i na tomtoi na onom. Na tomto světě se tak může stát ovdověním či jinými pohromami,které takové sklony odstraní. Do toho soužení patří i sama tělesná smrt, která jetrestem za prvotní hřích; ba i pronásledování mučedníků zkoumá všechnystavby: jedny stavby stráví i s jejich staviteli, protože v nich nenajde základemKrista; druhé stavby straví bez jejich stavitelů, protože v nich najde základemKrista; třetí stavby nestráví vůbec, protože tam najde skutky, které zůstanou navěky. Soužení se nazývá ohněm, protože hrnčířské nádoby vypaluje pec aspravedlivé lidi zkouší soužení.1092 Takové stavění se stane škodou, protože to,co nastavěl, už mít nebude, a bude se trápit nad ztrátou věcí, jejich užívání hojistě blažilo. „Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu,“ – a toznamená, že na základ Krista staví zlato, stříbro a drahokamy, - „ale ženatý sestará o světské věci, jak by se líbil ženě, a je rozpolcen,“ – a to znamená, že nazáklad Krista staví dřevo, seno a slámu.1093 Tak oheň vyzkouší dílo jednohokaždého, jehož základem zůstal Kristus: zůstane-li něčí dílo, obdrží odměnu odtoho, na koho myslel; shoří-li však něčí dílo, utrpí škodu, protože ztratí to, coměl rád, sám však bude spasen ohněm, protože co měl, zváben pozemskou1088 Jk 2,141089 Srov. 1K 3,151090 Srov. 1K 6,161091 Mt 10,37; srov. Mt 19,291092 Srov. Sir 27,61093 1K 7,32-33

láskou, o to přijde, spalován bolestí. Tak očistný oheň soužení žádného z nichneuvrhuje do zatracení, nýbrž jednoho obohacuje, druhého ochuzuje a oba dvazkouší, a je ohněm dočasným, který spaluje světské náklonnosti, vyňaté zezavržení. Tímto očistným ohněm soužení, který není trestajícím ohněm věčným,budou vyzkoušeni požehnaní na pravici, kdežto prokletí na levici, půjdou dotrestajícího ohně věčného, který není očistným ohněm soužení.1094 Požehnaní napravici totiž zachovali Krista ve svém základu, kdežto prokletí na levici jej vesvém základu nezachovali. Co požehnaní na pravici postavili nad základemKristem, očistný oheň soužení vyzkouší tím způsobem, že to buď spálí a stráví,anebo ne, a budou spaseni; avšak prokletí na levici už neměli svým základemKrista, a proto půjdou na základě posledního a neodvolatelného rozsudkuBožího do trestajícího ohně věčného, a nebudou spaseni; je jisté, že trestajícíoheň věčný je bude trestat ve dne v noci na věky věků.1095

XXI.27 Proti názoru těch, kteří myslí, že jim neuškodí ty hříchy, ve kterýchtrvali, budou-li dávat almužny1096

Zbývá odpovědět těm, podle kterých budou hořet ve věčném ohni jenom ti, kdoopomíjejí dávat za své hříchy přiměřené almužny a odpouštět svým viníkům.Říkají, že jenom ten, kdo neznal skutky milosrdenství,1097 bude zatracen. Kdo bytedy skutky milosrdenství znal, i kdyby svůj zkažený život nenapravil a při svédobročinnosti žil zločinně a ničemně, nad tím se bude konat milosrdný soud,takže buď nebude odsouzen vůbec, anebo bude odsouzen a po nějakém časeosvobozen. Říkat něco takového však naprosto není správné. Je třeba přinášetovoce hodné pokání,1098 ale to nečiní ti, kteří svůj život až do smrti ubíjejípácháním každodenních hříchů, ba ještě si myslí, že si mohou almužnamikupovat dovolení hřešit. Almužny za hříchy nemohou být přiměřené, odcizuje-linapříklad někdo cizí jmění a chudým rozdává menší almužny, neboť mnohemvíce rozkrádají než rozdávají. Ale i kdyby za jeden těžký hřích rozdali všechensvůj majtek, nebude jim to nic platné, neupustí-li od svých hříchů pro lásku,která nečiní nic zlého, která nejedná špatně.1099 Každý má milovat svéhobližního jako sám sebe,1100 rovněž se má slitovat i nad svou duší, aby se líbilBohu,1101 a proto každý musí prokázat milosrdenství i své vlastní duši, což sestane jenom tím, že upustí od svých hříchů. „Kdo je na sebe zlý, ke komu bude

1094 Srov. Mt 25,31-461095 Srov. Zj 20,101096 XXI.221097 Srov. Jk 2,131098 Srov. Mt 3,81099 Srov. 1K 13,41100 Srov. Mt 22,391101 Srov. Sir 30,24

dobrý?“1102 Almužny se mají rozdávat proto, abychom byli vyslyšeni, kdyžodprošujeme za minulé hříchy, a nikoli proto, abychom v nich setrvávali a ještěnerozumně věřili, že almužnami si kupujeme dovolení hřešit! Opakuji: almužnynapomáhají k zahlazení dřívějších hříchů, ale nikoli k neustálému abeztrestnému hřešení! Náš Pán prohlásil v evangeliu, že těm na pravicipřipomene jejich udílení almužen a těm na levici jejich opomíjení; záleží totiž naúmyslu: kdo dává almužnu s úmyslem, jako by ji dával Kristu, znamená to, žeke Kristu přistupuje, a nikoli že od něho odstupuje a ještě k tomu beztrestně.Každý totiž tím více opouští Krista, tím více miluje to, co Kristus zavrhuje! Coby komu prospělo, že byl pokřtěn, kdyby nebyl ospravedlněn? Ten, který řekl,že nenarodí-li se kdo znovu z vody a z Ducha svatého, nevejde do královstvíBožího,1103 řekl také, že nebude-li naše spravedlnost hojnější než spravedlnostzákoníků a farizeů, nevejdeme do království Božího.1104 Tím jsem dostatečněodpověděl na omyly těch, kteří sice nepohrdají svatými Písmy, jež mají společněs námi, ale chápou je špatně a myslí si, že se stane to, co sami chtějí, a nikoli to,co svatá Písma říkají.

1102 Sir 14,51103 Srov. J 3,51104 Srov. Mt 5,20

XXII. kniha(Má 30 kapitol.)

XXII.1 O založení andělů i lidíJak jsme slíbili v předešlé knize, bude tato poslední kniha celého díla obsahovatvýklad o odměně svatých, kterou bude věčná blaženost Boží obce. * Tato Božíobec je věčná. Není tomu tak, že by trvala po nějaký dlouhý věk, který by trvalřadu století a jednou by skončil, nýbrž jejího království nebude konce.1105 Anitomu není tak, že by jedni odcházeli smrtí a druzí přicházeli narozením, jakokdyž na stromě jedny listy zvadnou a druhé vyraší, takže na pohled zůstává naněm jakoby stejná zeleň, protože v Boží obci budou všichni nesmrtelní a všichnizůstanou, protože i její občané dojdou toho, čeho svatí andělé nikdy nepozbyli.Vždyť zakladatelem této obce je všemohoucí Bůh, který to slíbil a nemůže lhát akterý svá slova potvrzuje mnoha skutky, a to nejen těmi, které slíbil, ale i těmi,které neslíbil. * On to byl, jenž na počátku stvořil svět, plný všech dobrých věcí,viditelných i neviditelných, a v něm nestvořil nic lepšího než duchy, obdařenérozumem, totiž anděly, a spojil je do svaté a nadpozemské obce, v níž jim dáváživot i blaženost. On jim dal svobodnou vůli, takže jej mohou opustit, avšak tímztratí svou blaženost v něm, a skutečně někteří andělé jej z pýchy opustili a svoublaženost hledají sami v sobě. Je totiž lepší využívat i zla k dobrému nežnedopustit zlo vůbec. Avšak zla by vůbec nebylo, kdyby si je nebývalazpůsobila rozumná bytost sama, třebaže byla od Boha stvořena s dobroupřirozeností. Jako slepota je vadou zraku a ukazuje, že oko bylo stvořenok vidění světla, tak i zlo je vadou dobra a ukazuje, že rozumné bytosti bylystvořeny k dobru. Bůh potrestal dobrovolný pád některých andělů do hříchuspravedlivým věčným trestem, kdežto ostatní anděly, kteří v dobru vytrvali,odměnil jistotou, že v dobru vytrvají bez konce. * Bůh stvořil dobrým a

1105 Srov. L 1,33

spravedlivým i člověka a také jemu dal svobodnou vůli; stvořil ho sice jakorozumnou bytost pozemskou, ale hodnou nadpozemského života, přidrží-li sejeho, svého Stvořitele, nebo hodnou přiměřeného věčného trestu, opustí-li jeho,svého Stvořitele. I o člověku Bůh věděl, že přestoupí jeho zákon a opustí jej, atak zhřeší, ale přesto mu nevzal možnost svobodného rozhodování a předemvěděl, jak jeho zla využije k dobrému. Odsoudil smrtelný lidský rod podle právaa spravedlnosti, ale svou milostí shromažďuje tolik lidu, kolik by nahradilo avyplnilo tu část andělů, která padla do hříchu, aby tak milovaná nadzemská obecnebyla zkrácena počtem, nýbrž aby se těšila počtu ještě vyššímu.1106

XXII.2 O věčné a nezměnitelné vůli BožíZlí sice páchají mnoho věcí proti vůli Boží, ale moudrost Boží je tak hluboká amoc Boží je tak veliká, že všechno zlé, co se na první pohled jeho vůli příčí,směřuje ve skutečnosti k takovým výsledkům, které sám předpověděl jakodobré. Říkáme-li, že Bůh svoje rozhodnutí mění, například se rozhněvá na ty, kekterým byl shovívavý, pak se mění spíše oni než on, asi jako když se měníslunce, je-li oko poraněno a už není pro oko hřejivé a příjemné, nýbrž palčivé aprotivné, ačkoli slunce samo o sobě zůstává takové, jaké bylo. Bůh uskutečňujesvou vůli v srdcích těch, kdo poslouchají jeho přikázání: „Neboť je to Bůh, kterýve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.“1107 Boží spravedlnost není jenomta, jíž je spravedlivý Bůh sám, ale i ta, kterou on uskutečňuje v člověku, jehožospravedlňuje. V tomto smyslu se mluví o chtění, kterým nechce Bůh sám, alepůsobí, že tak chtějí lidé; podobně se říká, že něco poznal, ačkoli to dal poznattěm, kteří to neznali: „Nyní jste však Boha poznali nebo lépe řečeno byli jste odBoha poznáni.“1108 Bůh je znal již před ustanovením světa, takže si nesmímepředstavovat, že je poznal až nyní, ale nyní způsobil, aby byl poznán, a proto jena tomto místě řečeno, že je poznal. Svou vůlí Bůh chce věci, které dává chtítjiným, kteří budoucnost neznají, a tak Bůh mnoho chce, aniž to koná. Jeho věřícísi pak přejí tou svatou vůlí, kterou on jim vnukl, mnoho věcí, z nichž některé seneuskuteční. Např. jeho věřící se modlí za některé lidi a on jim nesplní, oč prosí,ačkoli sám jim vnukl toto rozhodnutí k modlitbě svým Duchem svatým. A kdyžtedy jeho věřící podle jeho vůle chtějí a modlí se, aby někdo byl spasen, Bůhchce, aby oni to chtěli, ve smyslu své svaté vůle, které je věčná právě tak jakojeho předzvědění. Vždyť Bůh stvořil všechno, co chtěl, a to nejen věci minulé apřítomné, ale i věci budoucí, a my neznáme ani dobu, kdy se co má stát, ale anito, zda se to stane nebo nestane. Všechno se stane tehdy, až to bude vůle Boží, avšechno se stane nebo nestane, bude-li to vůle Boží. Nejde o nějaké nové

1106 Jestliže odpadla třetina andělů (srov. Zj 12,4), pak bude tento počet nahrazen počtem spasených lidí. Podleněkterých jako třetina andělů odpadla a dvě třetiny vytrvaly, tak i z lidského rodu bude třetina zavržena a dvětřetiny budou spaseny.1107 Fp 2,131108 Ga 4,9

rozhodnutí Boží, ale jde o to, že co je v neproměnné vůli Boží od věčnostipřipraveno, co tedy Bůh předzvěděl a zařídil přede všemi časy, to nastane až vesvůj čas.

XXII.3 O zaslíbení věčné blaženosti pro svaté a věčného trápení probezbožnéJestliže Bůh zaslíbil Abrahamovi, že v jeho potomstvu, to znamená v JežíšiKristu, budou požehnány všechny národy,1109 což se před našima očima splňuje,pak se splní i to, co předpověděl o všeobecném vzkříšení a odplatě. Vstanou ti,kteří byli v hrobech, a mrtví obživnou,1110 Bůh stvoří nové nebe a novou zemi aminulé věci už nebudou připomínány a nevstoupí na mysl;1111 tehdy bude spasenkaždý, jehož jméno bude zapsáno v knize života, a mnozí z těch, kdo spív prachu země, vstanou, jedni k věčnému životu, a druzí k hanbě a věčnéhrůze.1112 Tehdy svatí Nejvyššího obdrží království a budou jím vládnout až navěky, totiž až na věky věků.1113 Neboť jeden a tentýž Bůh slíbil a předpovědělobojí a budoucí zaslíbení budou splněna právě tak, jako byla splněna ta nynější,třebaže v jejich vyplnění někteří nevěřili.

XXII.4 Proti světským mudrcům a učencům, kteří se domnívají, že pozemská lidská těla nemohou být přenesena do nebeského sídlaNěkteří mudrci a učenci se domnívají, že našli důvody proti víře a nadějilidského rodu v tyto věci, a uvádějí proti vzkříšení těl to, co připomíná Cicero1114

v třetí knize O státu. Říká tam, že Herkules a Romulus byli lidmi, než se stalibohy, a že to nebyla jejich těla, která byla vzata do nebe, protože by bylo protipřírodě, kdyby to, co pochází ze země, zůstávalo někde jinde než na zemi. Aletakové myšlenky jsou jalové.1115 Kdybychom byli jen beztělesnými duchy akdybychom sídlili na nebi a někdo by nám předpovídal, že bude spojeni1109 Srov. 1M 22,181110 Srov. Iz 26,191111 Srov. Iz 65,17-201112 Srov. Da 12,1b-21113 Srov. Da 7,181114 Marcus Tullius Cicero (+ 43 př. Kr.), římský politik, řečník a spisovatel. Zachovalo se 57 jeho řečí, dálesoudní řeči, několik většinou dialogických spisů o rétorice a filosofii, značná část jeho korespondence (přes 900dopisů) a několik básní. Dílo O státu (De re publica) se zachovalo jen fragmentárně; v r. 1819 byl nalezen veVatikánské knihovně palimpsest, obsahující podstatné části 1. a 2. knihy, části 3. – 5. knihy, přičemž 6. knihachyběla, která se však z velké části zachovala ve spise Somnium Scipionis (Sen Scipionův). Spis je založen nafiktivním dialogu, trvajícím tři dny, přičemž každý den zahrnuje dvě knihy. První dvě knihy pojednávají o státníformě: monarchie (dobrá a špatná, totiž regnum = království a tyranie = tyrannis), aristokracie (dobrá a špatná,totiž civitas optimatum = vláda nejlepších nebo oligarchia = vláda skupiny) a demokracie (dobrá a špatná, totižcivitas popularis = vláda lidu nebo ochlokracie = vláda lůzy). Jako nejlepší formu státu vidí Cicero římskourepubliku, která obsahuje prvky monarchie (konzulové), aristokracie (senát) a demokracie (shromáždění lidu).Další dvě knihy popisují spravedlivé zákonodárství a poslední dvě knihy se věnují vlastnostem státníka.1115 Srov. Ž 94,11

s pozemskými těly, abychom je oživili, neříkali bychom, že je proti přírodě, abyduchová bytost byla spojena s hmotným tělem? A přece je země plná duchů,oživujících hmotná těla! Proč by nemohlo být hmotné tělo přijato do nebe? Cožje nebe nebude moci přijmout nebo udržet? Nyní se to neděje proto, že ještěnenastal čas, kdy se to má stát podle vůle toho, který stvořil věci, na něž nám užzevšedněla podívaná, jako mnohem větší divy než to, čemu tito naši odpůrcinevěří. Spojení hmotného s duchovním je ještě větší zázrak Boží než spojenípozemského s nebeským. Proto se nedivíme tomu, že nehmotní duchové jsouspojeni s hmotnými těly, ani tomu, že pozemská těla mají být povýšena donebeských sídel. Na to první jsme si zvykli a sami tím jsme, kdežto to druhéjsme ještě neviděli a sami tím budeme.

XXII.5 O vzkříšení těla, ve které někteří nevěří, ačkoli tomu věří celý světHle, svět už uvěřil, že pozemské tělo Kristovo bylo vzato na nebe a kroměněkolika málo učenců i prosťáčků věří ve vzkříšení těla a v jeho vstoupení donebeských sídel jak lidé vzdělaní, tak i lidé neučení. Jestliže uvěřili věciuvěřitelné, pak nevěra je hloupá, a jestliže uvěřili věci neuvěřitelné, pak jeneuvěřitelné i to, že se uvěřilo něčemu neuvěřitelnému. Tyto dvě neuvěřitelnévěci, totiž vzkříšení našeho těla na věky a víru celého světa v tuto neuvěřitelnouvěc předpověděl pravdomluvný Bůh dříve, než se jedno nebo druhé stalo. Jednavěc se již splnila a v druhou věříme, neboť je předpověděna v týchž Písmechsvatých, pro která svět uvěřil. A způsob, jakým svět uvěřil, je ještěneuvěřitelnější, vždyť Kristus poslal k moři tohoto světa se sítěmi víry několikmálo nevzdělaných rybářů, neznalých gramatiky, nevyzbrojených logikou anezpyšnělých rétorikou, a tak ulovil množství ryb všeho druhu. Připojíme-lik oněm dvěma neuvěřitelným věcem ještě třetí: je neuvěřitelné, že Kristus vstaltělesně z mrtvých a se vzkříšeným tělem vstoupil na nebe; je neuvěřitelné, žesvět takové neuvěřitelné věci uvěřil, a je neuvěřitelné, že takovou neuvěřitelnouvěc hlásali světu tak účinně lidé drobní, neznámí, nečetní a nevzdělaní. Prvníz těchto neuvěřitelných věcí nechtějí naši odpůrci věřit, druhou jsou nuceni navlastní oči vidět, a nemají si ji jak vysvětlit, nevěří-li té třetí. Proč ta hrstkazatvrzelých, která zbývá, nevěří dosud ani světu, který už věří? Svět uvěřilvěrozvěstům nejen proto, že byli očitými svědky Kristova zmrtvýchvstání v tělea nanebevstoupení s tělem, ale i proto, že konali zázračné skutky. Slyšeli totiž,jak náhle mluví jazyky všech národů lidé, kteří ovládali jeden jazyk nebonanejvýše dva;1116 viděli, jak člověk chromý od narození po čtyřiceti letech sepostavil na jejich slovo zdráv,1117 nebo jak šátky, sňaté s jejich těla, uzdravovalinemocné,1118 nebo jak nemocní, které položili řadou podle cesty, ihned nabývali

1116 Srov. Sk 2,81117 Srov. Sk 3,1-11; 4,221118 Srov. Sk 14,3; 19,11-12

zdraví, když na ně padl jejich stín.1119 Skrze Kristovy apoštoly se staly tytozázraky, aby lidé uvěřili jejich kázání o Kristově zmrtvýchvstání ananebevstoupení, a tak byli nevěrci pohnuti k víře v neuvěřitelnou věc.

XXII.6 O tom, že Řím učinil svého zakladatele Romula bohem proto, že homiloval, kdežto Církev si zamilovala Krista proto, že v něho jakožto Boha uvěřilaNa Romulově zbožnění se Cicero podivoval tomu, že ostatní zbožnění lidé žiliv dobách menší vzdělanosti, kdy nevzdělaní lidé byli lehkověrní, kdežtoRomulus žil před necelými šesti sty roky, kdy vzdělanost již zapustila kořeny av jejím světle mizely všechny pověry, pocházející z nevědomosti. Za Homéra,který žil mnoho a mnoho let před Romulem, lidé byli již vzdělaní a doba bylazušlechtěna, takže smyšlenky mohly jen stěží najít půdu, protože pravěkbáchorky ještě přijímá, ale naše vytříbená doba je odmítá a stíhá posměchemvšechno, co není možné.1120 Podle Cicerona se tedy uvěřilo v Romulovo božstvízázračně, protože tehdy už nastaly osvícené časy, které nepravdivé báchorkyneuznávaly. Ale v Romulovo božství neuvěřil nikdo jiný než Řím, který bylještě malý a v začátcích. Tuto pověru pak děti sály s mateřským mlékem a obecpak musela Romula nazývat bohem, i když tomu nevěřila, a s ní i podmaněnénárody, aby Město neurazily v osobě jeho zakladatele, kdyby ho pojmenovalijinak. Avšak nebeská a věčná obec neuvěřila v božství svého zakladatele Kristaproto, že jím byla založena, nýbrž spíše byla založena proto, že v ně uvěřila.Řím totiž uvěřil v božství svého zakladatele z lásky k bludu, ale Jeruzalém sizamiloval svého Boha z víry v pravdu. Romulus sice založil Řím a vládl v něm,ale nevíme o tom, že by to bylo předem prorokováno, ani nevíme o žádnýchzázracích kromě události s vlčicí, která ho odkojila, nicméně ona odkojila i jehobratra dvojče, a přece jeho bratr za boha pokládán není. A našel by se někdo,komu by zakázali Romula nazývat bohem, a on by raději zemřel, než aby mu takpřestal říkat? A ctil by některý národ mezi svými bohy i Romula, kdyby hok tomu nenutil strach před Římany? Ale kdo by dovedl spočítat mučedníky,kteří raději podstoupili krutou smrt, než aby popřeli, že Kristus je Bůh? Strachpřiměl některé národy, podléhající římské pravomoci, aby ctili Romula jakoboha, ale od božské úcty ke Kristu se nedalo odvrátit veliké množstvímučedníků mezi národy celého světa strachem před různými těžkými tresty, baani strachem před smrtí, které se člověk děsí více než všeho ostatního! Bylivězněni nebo posíláni do vyhnanství, byl jim zabavován majetek a trpěli nouzí,byli bičováni a mučeni, byli upalováni a čtvrceni, a přece jich přibývalo.Bojovat o svoji záchranu pro ně znamenalo opovrhovat záchranou svého životapro Krista, protože Boží obec se zachrání jen věrností Kristu.

1119 Srov. Sk 5,151120 O státě II,10

XXII.7 O tom, že to byla božská moc a nikoli jen lidské přemlouvání, kterápřivedla svět k víře v KristaAle když mluvíme o Kristu, je směšné zmiňovat se vůbec o nepravém božstvíRomulově. Vždyť Romulus žil téměř šest set let před Ciceronem v době, kteráprý už byla tak osvícená, že odmítala všechno, co je nemožné; a což teprve dobaCiceronova a hlavně pozdější a jistě pokročilejší doba Augustova a Tiberiova!Ta by přece už vůbec nesnesla tvrzení o vzkříšení Kristova těla a jehonanebevstoupení a viděla by v tom nemožnost a nepopřála by tomu sluchu! Alebožství pravdy či pravda božství skrze svědectví a zázraky ukazuje, že se to státmohlo a stalo. Víra ve vzkříšení a nesmrtelnost těla, již uskutečněná v Kristu apřipravená pro budoucí věk i ostatním, pro lidskou mysl sice nová, ale s lidskýmrozumem srovnatelná, se věrně šířila a neohroženě byla hlásána, třebaže od níodstrašovalo tolik velkých pronásledování, a aby rostla po celé zemi ještěhojněji, byla zalévána krví mučedníků. A svět, který tuto víru zuřivěpronásledoval, ji nakonec věrně následoval.

XXII.8 O zázracích, které se staly proto, aby svět uvěřil v KristaŘíká se, že proč ty zázraky z minulosti se nedějí i nyní v přítomnosti, ale ti, kdoto říkají, se neshánějí po zázracích, aby mohli uvěřit, ale mluví tak spíše proto,aby se nevěřilo ani těm zázrakům, které se kdysi staly. Dokud svět nevěřil, bylyzázraky nutné, aby uvěřil. Stalo se mnoho zázraků, dosvědčujících jeden velikýa spasitelný zázrak Kristova tělesného vzkříšení a nanebevstoupení, a jsousepsány v Písmech svatých, že se staly a k ověření čeho se staly, aby vzbudilyvíru. A ve jménu Kristově se dějí zázraky ještě nyní, buď skrze svátosti, aneboskrze modlitby, anebo skrze ostatky svatých, i když už nejsou ozářeny takovýmjasem, že by byly tak slavné jako ty prvé, a obyčejně o nich vědí jen málokteří,třebaže věřící křesťané o nich vypravují věřícím křesťanům. * Když jsem bylv Miláně, stal se tam zázrak, že totiž slepec nabyl zraku. To se stalo před očimanesčetného zástupu, který se tlačil k tělům mučedníků Protasia a Gervasia, ježbyla nalezena, když o nich měl biskup Ambrož zjevení ve snu.1121 * Když seuzdravil v Karthágu bývalý zástupce vrchního místodržitele Innocenc, byl jsempři tom a viděl jsem to na vlastní oči. Velice se bál operace vředu a den předtouto operací se vroucně modlil v slzách modlil, až se celý třásl a sotva dechupopadal, a byli u něho na návštěvě a modlili se s ním Saturnin, biskup v Uzale,kněz Gulosus, jáhnové karthaginské církevní obce. Já jsem se nemohl modlitvůbec, protože jsem hleděl s údivem na Innocencovu modlitbu, a ve svém srdci1121 Sv. Ambrož našel ostatky sv. Protáse a Gerváse, rodných bratrů a milánských mučedníků, dne 17. června 386v bazilice sv. Nabora a Felixe a dal je přenést do nového kostela, postaveného k jejich cti, v němž byl pak i sámpohřben. Kolínský arcibiskup Rainald von Dassel (+ 1167) dal po dobytí Milána v r. 1162 část ostatků oboubratrů přenést do Breisachu, městě na horním Rýnu, asi 60 km severně od Bazileje, kde jsou uloženyv románském kostele sv. Štěpána (St. Stephansmünster) v postříbřeném relikviáři z r. 1496, který byl v r. 1995zasazen do modernistického stolu.

jsem řekl jen tolik: „Pane, jaké prosby svých věřících vyslyšíš, nevyslyšíš-litakovéhle?“ Druhý den lékař s nožem v ruce našel místo vředu úplně zhojenoujizvu. * V témže městě Karthágu byl jistý lékař při křtu vyléčen z pakostnice,nohy jej už nezabolely a žil ještě dlouho; podobně ve městě Kurubis byl jistýherec při křtu vyléčen nejen z mrtvice, ale i z ošklivé kýly, jako by býval žádnýkaz na těle neměl. V Karthágu trpěla zbožná žena Innocencie rakovinou prsu atato nemoc je nevyléčitelná, avšak ona se na radu jednoho zkušeného lékaře adobrého přítele své rodiny obrátila o pomoc k Bohu v modlitbě a dostalo se jípříkazu ve snách, aby čekala na straně žen u křtitelnice a první nově pokřtěnouženu aby požádala o požehnání nemocného místa znamením Kristovým, a takbyla okamžitě uzdravena. * U nás žije bývalý tribun Hesperius, jemuž seroznemohl dobytek i otroci, takže poznal, že jeho dům je vydán škůdné mocizlých duchů. Odebral se tam jeden z našich kněží a přinesl tam oběť TělaKristova a modlil se, aby ta metla pominula, a hle, Bůh se smiloval a okamžitěpřestala. Jen Hesperiovi se nic nestalo, protože měl ve své ložnici hrst posvátnéhlíny z hrobu Kristova, kterou mu přinesl z Jeruzaléma jeden z jeho přátel. Onpak poprosil, aby ta hlína byla zakopána na některém místě, které by se pak stalomístem modlitby, kde by se mohli křesťané shromažďovat i ke slavní Božíoběti. Stalo se tak, a když byl jeden mladý venkovan, raněný mrtvicí, k tomusvatému místu od svých rodičů přinesen, pomodlil se tam a hned odtamtudodešel zdráv po vlastních nohách. * Necelých třicet mil od Hipponu leží dvorec,kterému se říká Viktoriánský, a tam byl kostelík, zasvěcený památce milánskýchmučedníků Protasia a Gervasia. Do kostelíka přinesli jednoho mladíka, kterýpadl do rukou zlého ducha, když v létě plavil koně v řece v pravé poledne. Leželtam jako v posledním tažení, a když vešla dovnitř majitelka té usedlosti se svýmislužebnicemi a s několika svatými pannami k večerním zpěvům a modlitbám, akdyž začaly zpívat, on jako by tím hlasem dostal ránu, vymrštil se a s hroznýmřevem se chytil oltáře, držel se ho a zlý duch prosil s pronikavým vytím, aby houšetřili, a vylíčil, kdy, kde a jak do toho mladíka vstoupil. Nakonec oznámil, žez něho vyjde, a při těchto slovech toho člověka opustil, ale přitom vyhřezlo jehooko. Muž jeho sestry mu vrátil oko do důlku a ovázal je šátkem a řekl, že senesmí sundat do týdne. A když pak šátek sundal, bylo oko úplně zdravé. V tomkostelíku byli uzdraveni i jiní, o kterých by se dalo dlouho vyprávět. * Vím takéo jedné panně v Hipponu, která byla vyléčena z posedlosti, jakmile se potřelaolejem, do něhož uronil svoje slzy kněz při modlitbě za ni, a znám také případ,kdy se biskup jen jednou pomodlil za mladíka, kterého ani neviděl, a zlý duchtoho mladíka okamžitě opustil. * U nás v Hipponu byl také jeden starý krejčí,zbožný a chudý, který přišel o svůj šat a nový si neměl zač koupit. Proto šel unás do slavné svatyně Dvaceti mučedníků,1122 a modlil se hlasitě o nový šat, a

1122 Jde o dvacet svatých mučedníků hipponských, z nichž jménem se připomíná biskup Fidencián, Valeriána aViktorie. Jejich památka se slaví 15. listopadu.

venku pak uviděl na břehu velikou rybu vyvrženou z moře, jak sebou hází,chytil ji a prodal jednomu kuchaři a zároveň mu vypravoval celý svůj příběh. Akdyž ten kuchař rybu vykuchal, našel v jejím žaludku zlatý prsten, kterýstařečkovi odevzdal se slovy: „Podívej se, jak tě dvacet mučedníků obléklo!“ *U Tibilitánských vod se uzdravila slepá žena, když se slavila památkapřeslavného mučedníka Štěpána a biskup Praejectus nesl jeho ostatky. Ta ženabiskupovi podala květiny, a když je dostala zpátky, přiložila si je k očím a ihnedprohlédla, k úžasu všech přítomných radostně poskočila a razila se mezi nimicestu, a už ji nikdo nemusel vést. * Ostatky téhož mučedníka, uložené v sinitsképevnosti v sousedství Hipponu, nesl v průvodu tamější biskup Lucillus a lid šelpřed ním i za ním. Už dlouho trpěl bolestivým vředem a čekal na operaci svéholékaře, ale při nesení drahocenného břemene se ten vřed nenadále zahojil abiskup na svém těle už nic nenašel. * V Kalamě bydlí Eucharius, knězz Hispánie, který byl uzdraven ze své nemoci1123 pomocí ostatků téhožmučedníka, které tam přivezl biskup Possidius. Později Eucharia sklátila jináchoroba a už ležel na prkně, ale když přinesli ze svatyně řečeného mučedníkasuknici a přiložili ji na mrtvolu, Eucharius byl hned jeho pomocí přivedenk životu. * Žil tam také letitý muž jménem Marciális, který byl velice zaujatýproti křesťanskému náboženství. Jeho dcera však byla věřící a také jeho zeť sedal téhož roku pokřtít. Když se roznemohl, prosili jej, aby se dal pokřtít, ale onje rázně odmítl a poslal je ven. Jeho zeť pak měl sen, aby šel do svatyně svatéhoŠtěpána a tam se za něho modlil. Zeť tak učinil a při odchodu vzal s oltáře hrstkvětin, a když byla tma, dal je nemocnému tchánovi k hlavám a pak se šlo spát.A hle, už před svítáním nemocný volal, aby se šlo pro biskupa, ale ten byl tehdyse mnou v Hipponu, přišli tedy za ním kněží, on vyznal víru a k úžasu a radostivšech se dal pokřtít. A dokud žil, neustále volal: „Kriste, přijmi mého ducha,“což byla i posledního slova svatého Štěpána před ukamenováním, ačkoli tonemohl vědět, ale byla to nyní i jeho poslední slova a zanedlouho potom zemřel.* Na přímluvu téhož mučedníka tam byli vyléčeni z pakostnice dva měšťané ajeden přespolní; ti měšťané bezprostředně a ten přespolní uslyšel ve zjevení,jakého prostředku má použít, aby byl hned zdráv. * Na statku, který se nazýváAudurus, je kostel a v něm kaple svatého Štěpána. Tam si hrál na mlatě malýchlapec, a když voli s vozem sjeli s cesty, přejelo ho kolo. Svíjel se vesmrtelných křečích, ale matka ho vzala do náruče, položila ho do té kaple a onzůstal živ a také se ukázalo, že mu nic není. * V sousední usedlosti jménemCaspaliana těžce stonala jedna řeholnice a už nebylo naděje, ale její rouchodonesli do téže kaple, a když ho přinesli zpátky, ona už zemřela, přesto jejírodiče ji pokryli tím rouchem, a hle, začala dýchat a uzdravila se. * Podobněv Hipponu jeden Syřan jménem Bassus byl ve svatyni téhož mučedníka a modlilse tam za svou těžce nemocnou dceru a měl s sebou její šat. Když se vrátil

1123 Patrně šlo o žlučníkové nebo ledvinové kameny.

domů, dcera už zemřela a jeho dům se ozýval pláčem příbuzných, ale on hodilna dceru ten šat, který měl v rukou, a ona byla vzkříšena k životu. * U násv Hipponu onemocněl syn výběrčího Irenea a zemřel, a když už ležel mrtev apozůstalí připravovali pohřeb, poradil jim jeden z jeho přátel, aby mrtvéhopotřeli olejem téhož mučedníka. Tak se stalo a zemřelý ožil. * Rovněž tam u nászemřel bývalému tribunovi Eleusínovi malý synáček, a když ho položil na hrobmučedníků na předměstí a s mnoha slzami se za něho pomodlil, zvedl ho živého.* Poněvadž musím toto dílo dokončit, jak jsem slíbil, nemohu vzpomínat navšechno, a mnoho našich bude při četbě zarmouceno, že jsem vynechal tolikzázraků, o kterých vědí stejně dobře jako já. Kdybych chtěl sepsat všechnazázračná uzdravení, a to jenom ta na přímluvu přeslavného mučedníka Štěpána ajenom v Kalamě a u nás v Hipponu, byla by z toho řada svazků. Přikázali jsmetotiž pořizovat záznamy, aby současná znamení božské moci, podobná těmstarodávným, neupadla v zapomenutí. Vždyť neuplynuly ještě ani dva roky odzaložení této svatyně v Hipponu, a už mi bylo odevzdáno skoro sedmdesátzápisů, když tohle píši, a v Kalamě byla tato svatyně založena již dříve a zápisye tam odevzdávají častěji, takže jich bude neporovnatelně více. Také v Uzalublízko Utiky se stalo na přímluvu téhož mučedníka mnoho zázraků, jak jsemzjistil, když tam založil tuto svatyni biskup Euodius ještě mnohem dříve, než setak stalo u nás, ale tam nebylo zavedeno odevzdávání a ukládání zápisů, nynísnad už s tím začali, když tam nedávno byla uzdravena urozená paní Petronie,manželka jednoho vznešeného muže z Karthága, z těžké a vleklé choroby, přikteré selhaly všechny lékařské prostředky. Děje se tedy i nyní mnoho zázraků,jež koná Bůh, skrze koho chce a jak chce, a lidem se předčítají zápisy těchomilostněných.

XXII.9 O tom, že všechny zázraky, které se dějí skrze mučedníky ve jménuKristově, vydávají svědectví té víře, kterou mučedníci uvěřili v KristaČemu jinému tyto zázraky vydávají svědectví než té víře, podle které Kristusvstal tělesně z mrtvých a s tělem vstoupil na nebe? Sami mučedníci (martyres)jsou svědky této víry a nevěru a nepřátelství světa přemohli svou smrtí. Pro tutovíru zemřeli a pro tuto víru dostali moc zázraků. Kdyby totiž Kristus nevstalz mrtvých, jak předpověděli proroci, odkud by mučedníci vzali tuto velikoumoc? Takové divy koná někdy Bůh sám a někdy skrze své služebníky anděly aněkdy skrze duše mučedníků a někdy skrze lidi žijící dosud v těle, ale to, co seděje skrze zemřelé mučedníky nebo skrze živé lidi, se děje bez jejich působenípouze na jejich přímluvu a na svědectví víře, která hlásá vzkříšení těla na věky.

XXII.10 Oč větší úctu si zaslouží mučedníci, kteří dosahují mnoha zázrakůproto, aby byl uctíván

jediný pravý Bůh, než zlí duchové, kteří konají některé divy proto, abysami byli pokládáni za bohyOdpůrci snad namítnou, že i jejich bohové učinili nějaké divy. Začínají-li svébohy srovnávat s našimi zemřelými lidmi, zdali snad také doznají, že si udělalibohy z mrtvých lidí, jako byl Herkules, Romulus a řada jiných, kteří byli podlenich přijati mezi bohy? Ale pro nás nejsou mučedníci bohy a my víme, že nášBůh je i Bohem mučedníků. Avšak ty zázraky, které se dějí na hrobech našichmučedníků, se nemohou srovnávat s těmi zázraky, které se prý staly vesvatyních bohů, i když některé zdánlivě vypadají stejně, protože naši mučednícivítězí nad jejich bohy nejinak, než Mojžíš nad faraónovými kouzelníky.1124 Zlíduchové konají zázraky z nečisté pýchy, protože chtějí sami být pokládáni zabohy, ale mučedníci je konají naopak pro povznesení víry, aby byl uctívánjediný pravý Bůh, či spíše Bůh je koná na jejich přímluvnou modlitbu. Pohanévystavěli svým bohům chrámy, zřídili jim oltáře a zavedli jim oběti; my všaknestavíme svým mučedníkům chrámy jakožto bohům, nýbrž jen památná místajakožto zemřelým lidem, jejichž duše žijí u Boha; ani neobětujeme na oltáříchmučedníkům, nýbrž Bohu mučedníků a při té oběti jsou mučedníci po pořádkujmenováni jako ti, kteří vyznáním jediného pravého Boha přemohli svět, aleobětuje se tomuto jedinému pravému Bohu, nikoli jim, i když se obětuje najejich hrobě, a obětuje kněz Boží a nikoli kněz mučedníků. Tou obětí je pak TěloKristovo, které se nemůže obětovaqt jim, protože i oni jsou jím. V Pánu jsouchváleny duše mučedníků1125 a oni trpěli proto, že mluvili pravdu o vzkříšeníKristově i budoucím vzkříšení těch, kdo v něho věří, a aby mohli konat zázrakyna její potvrzení.XXII.11 Proti platonikům, kteří na základě přirozené tíhy živlů dovozují, že pozemské tělo nemůže být v nebiRozumáři se poučili od svého učitele Platona, že dva největší a krajní světovéživly, totiž oheň a země, jsou spojeny a svázány dvěma středními, totižvzduchem a vodou.1126 Zdola nahoru je první země, voda nad zemí druhá,vzduch nad vodou třetí a nebe nad vzduchem čtvrté, a proto prý nemůže býtpozemské tělo na nebi, neboť jednotlivé živly jsou vyváženy svými vlastnímipohyby, aby se udržely na svém místě. Takovými důkazy se lidská bezmocnostvzpírá Boží všemohoucnosti! Kde se tedy bere ve vzduchu tolik těles, když jevzduch až třetí vrstvou od země? Což ten, který dal pozemským tělům ptákůlehká křídla a peří, aby se mohla vznášet ve vzduchu, nebude moci jižnesmrtelná lidská těla obdařit takovou schopností, aby se mohla vznést k nebi av nebi i zůstat, aby mohla sídlit i v nejvyšším nebi? Jinak by pozemštíživočichové museli žít v zemi, podobně jako vodní živočichové žijí ve vodě.Toto pořadí živlů neselhává ani tak v přírodě, jako v rozumování těchto lidí.1124 Srov. 2M 81125 Srov. Ž 34,31126 Timaios 32

Vždyť vzduch se nalézá i mezi vodou a zemí v dešťových mračnech a také mezinebem a suchou zemí, ačkoli podle nich jeho místo je mezi nebem a vodstvem amísto vodstva je mezi zemí a vzduchem. A je-li oheň na nejvyšším nebi a zeměna nejhlubším dně světa, proč bývá oheň i na zemi? Nemá-li být částečka zeměna nebi, pak by neměla být ani jiskřička ohně na zemi, a přece se oheň vyskytujenejen na zemi, ale i pod zemí. Duše je i nad nebem, vždyť Aristoteles ji nazvalpátým živlem a Platon jí tělesnost upřel. Kdyby byla pátým živlem, jistě by bylavýše než ostatní, ale když není žádným, tím spíše převyšuje všechny. Svou tíhouje ze všech nejlehčí a svou pomalostí je ze všech nejrychlejší, a když podstatapozemských těl může nyní duše stahovat dolů, nebudou také duše s topozvednout jednou pozemská těla vzhůru? Všemohoucí Bůh, jenž stvořilvšechny živly, může odejmout pozemskému tělu jeho tíhu tak, aby oživené tělosídlilo v témže živlu, ve kterém bude přebývat jeho oživující duch, a jistě smínaše těla tak proměnit, aby mohla sídlit i v nebi.

XXII.12 Proti utrhání nevěřících, kteří se křesťanům posmívají pro jejichvíru v tělesné vzkříšeníNevěřící se posmívají naší víře v budoucí vzkříšení těla a kladou otázky, zdavstanou z mrtvých i potracené plody, zda budou mít všichni stejnou postavu asílu, a když ano, když jsou schopni nejen zrození, ale i znovuzrození, odkudvezmou nedonošení tělesnou hmotu, kterou tady neměli? Odkud se jim doplní,co jim tady chybělo? Také se ptají, zda vzkříšení dostanou zpátky ustřiženévlasy a ostříhané nehty a jak to bude s hubenými a tlustými, zda se hubenýmdoplní, co neměli, a tlustým odejme, co měli, takže jedněm něco ubude adruhým něco přibude. A říkají, že není možné, aby to, co se rozkladem mrtvoljednou ztratilo, když něco se obrátí v prach, něco vyprchá do vzduchu, něcopohltí šelmy, něco spálí oheň, něco se rozloží ve vodě, aby se to sebralov celistvé tělo. A ptají se, do čího těla se vrátí lidské maso, které snědl jinýčlověk, zda tomu prvnímu nebo spíše tomu druhému. Na to se ptají proto, aby sevysmívali víře v tělesné vzkříšení lidí, kteří budou v království Kristově a kteříbudou tak vysocí a velicí jako tělo Kristovo.1127

XXII.13 O tom, zda nedonošených se zmrtvýchvstání netýká, když jsouzahrnuti do počtu mrtvýchCo se týče vyhnaných plodů, které v lůně žily, ale tam také zahynuly,neodvažuji se tvrdit ani popírat, že budou vzkříšeny, ale lidské tělo měly, patřído počtu mrtvých a všichni mrtví mají vstát a dostat svá těla, a tak by se jichzmrtvýchvstání mohlo a mělo týkat.

1127 Srov. Ř 8,29; Ef 4,13

XXII.14 O tom, zda nemluvňata vstanou z mrtvých s takovým tělem, jakéby měla, až by dorostlaO nemluvňatech můžeme říci, že nevstanou s maličkým tělem, v jakém zemřeli,nýbrž Božím působením obdrží takové tělo, do jakého měla během času pomaludorůst. Jako člověku nebude chybět nic z toho, co měl, tak mu přibude i to, coneměl. Zemřelému nemluvněti chybí dokonalost tělesných rozměrů, podobněmu například scházejí zuby. Do zárodku každého jednotlivce však je vloženajakási osnova toho, co ještě není, nebo lépe řečeno toho, co ještě je skryto, aleběhem času se to objeví. Jak by mohl být Stvořitel, který učinil všechnoz ničeho, být v nesnázích, odkud má doplnit to, co uznal za vhodné doplnit?

XXII.15 O tom, zda těla všech mrtvých nabudou při vzkříšení míry tělaPáněKristus vstal z mrtvých jistě s tou tělesnou výškou, s jakou zemřel, a svýmučedníkům se zjevoval v té postavě, v jaké ho znali. Každý obdrží svoji míru,jakou by měl mít v dospělém věku, i když zemřel dříve. A mrtví nevstanous tělem ani mladším, ani starším, nýbrž s tělem v tom věku a v té síle, jakédospěl na tomto světě Kristus, vždyť i světští učenci kladou mužnost asi dotřicátého roku. Máme totiž dorůst zralého lidství, měřeno mírou Kristovyplnosti.1128

XXII.16 Jak si máme vykládat připodobnění svatých k obrazu Syna BožíhoTi, kteří byli předzvěděni a vyvoleni, aby přijali podobu Syna Božího,1129 senepřipodobňují tomuto světu,1130 ale vnitřně se přeměňují, aby se připodobniliSynu Božímu, a lze tomu rozumět i tak, že jako on se připodobnil námsmrtelností, tak i my se máme připodobnit jemu nesmrtelností, což se týká přímotělesného vzkříšení. Vstanou všichni s postavou tak velkou, jakou by měli mítv mužném věku. Ale je možné, že někteří budou vzkříšení v takovém těle,v jakém zemřeli, může se to týkat zavržených, ale nechci se o to přít.

XXII.17 O tom, zda těla žen budou vzkříšena se svým pohlavím a setrvajípři němNěkteří myslí, že ženy nebudou vzkříšeny jako ženy, ale že všichni budouvzkříšeni jako muži, protože Bůh stvořil z prachu země jen muže, kdežto ženustvořil z muže. Myslím, že pravdu mají ti, kdo nepochybují o vzkříšení obojíhopohlaví. Nebude totiž chtíče, který je příčinou studu, a vzkříšené tělo budezbaveno svých kazů při zachování své přirozenosti. Ženské pohlaví není kazem,1128 Srov. Ef 4,131129 Srov. Ř 8,291130 Srov. Ř 12,2

nýbrž přirozeností, a ženské údy nebudou přizpůsobeny bývalému užívání,nýbrž nebývalé kráse, a vzkříšení budou oděni světlem jako v době předprvotním hříchem. Stvoření ženy ze žebra, vyjmutého z boku spícího muže, jepředobrazem Krista, z jehož probodeného boku se zrodila Církev. Žena je tedyBožím tvorem stejně jako muž, ale tím, že byla stvořena z muže, je zdůrazněnajejich jednota. Ten, který stvořil obojí pohlaví, také obojí pohlaví obnoví. Akdyž se ptali saduceové, komu ze sedmi bratrů bude náležet žena, kterou mělipostupně všichni, když každý chtěl zemřelému bratru podle zákona Mojžíšovavzbudit potomstvo,1131 Kristus neřekl, že ta žena bude mužem, nýbrž jimodpověděl, že při vzkříšení se lidé už nebudou vdávat ani ženit, nýbrž budoujako andělé Boží v nebi.1132

XXII.18 O dokonalém muži Kristu a o jeho těle Církvi, která je jeho plnostíDokonalý muž má hlavu a tělo, které sestává ze všech údů, my však jsme těloKristovo a jeho údy,1133 Kristovým tělem je Církev.1134 Jako existuje míra každéjednotlivé části, tak existuje jistě i pro celé tělo, které sestává ze všech svýchčástí, míra plnosti. Kristus je tedy nejvyšší hlavou Církve, která je jeho tělem ajeho plností, jenž naplňuje všechno, co je. Jde-li o podobu, jakou kdo bude mítpři vzkříšení, pak pod slovem muž rozumíme i ženu a člověka vůbec; vždyť je-liblažený muž, který se bojí Pána,1135 pak ve slově muž jsou jistě zahrnutý i ženy,které se bojí Pána.

XXII.19 O tom, že všechny tělesné vady, které jsou v tomto životě protilidské kráse, o vzkříšení nebudou; tam přirozená podstata zůstane a jakost i velikost se sejdou v jedinou krásuZ těla nezahyne nic v tom smyslu, že na na těle nebude nic ohyzdného, protožeto, co způsobilo ošklivost, se sice přidá ke hmotě, ale ne tak, aby půvab údůutrpěl, ani na ta místa, kde by půvab údů utrpěl. Asi jako kdybychom vyráběliz hlíny nádobu, kterou bychom znovu obrátili v hlínu a z celé té hlíny bychomhnětli celou tu nádobu znovu. Pak by nebylo nutné, aby ta část hlíny, která dřívebyla uchem, byla uchem znovu, anebo aby právě to, co bylo dnem, zase tvořilodno, jen když se celá hmota zase obrátí v celek, takže hlína zase přejde v nádobua neztratí ani tu nejmenší částku. Podobně umělec může přetvořit sochu nebošperk, přitom se vyhne kazu a neumenší rozměry. Vlasy a nehty, tolikrátostříhané, se nevrátí na svoje místo, ale přesto se nikomu neztratí, protožepřejdou do téhož těla, aby v něm zaujaly některé místo při změně své hmoty azachování úměrnosti údů. Ani vlas s vaší hlavy nezahyne,1136 ale tato slova je1131 Srov. 5M 25,51132 Srov. Mt 22,23-301133 Srov. 1K 12,271134 Srov. Ko 1,241135 Srov. Ž 112,11136 Srov. L 21,18

lépe vztahovat spíše na počet vlasů než na jejich délku, neboť vlasy na vašíhlavě jsou spočítány.1137 Celá tělesná krása spočívá v úměrnosti údů a souladubarev. Spravedliví budou zářit jako slunce v království svého Otce.1138 A kdyžKristus vstal z mrtvých, byl tento jas jeho těla skryt očím učedníkům, ale toneznamená, že by jeho tělo takový jas nemělo, avšak slabý lidský zrak by honesnesl a jeho učedníci museli svého Mistra vnímat tak, aby ho mohli poznat, aproto jim ukázal jizvy po svých ranách, aby si na ně sáhli, proto také jedl a pil,ačkoli to nepotřeboval. Jizvy po jeho ranách už nejsou ošklivé, nýbrž vznešené,a vyzařuje z nich jakási krása, a bude-li třeba, aby na nesmrtelném těle slavnýchmučedníků zůstaly stopy po jejich ranách, budou znatelné jizvy tam, kde jejichúdy byly uťaty, avšak jejich údy nezahynou a budou jim vráceny.

XXII.20 O tom, že při zmrtvýchvstání bude podstata těla, ať byla jakkolirozmetána, odkudkoli obnovena ve své celistvostiJe vyloučeno, že by všemohoucí Stvořitel, až bude těla křísit a vracet životu,nemohl shledat všechno, co pohltily šelmy nebo spálil oheň, co se rozpadlov prach a popel, co se rozplynulo v tekutinu nebo co vyprchalo do vzduchu. Jakmůže zůstat něco utajeno tomu, který všechno vnímá, anebo něco neodvolatelněuniknout tomu, který vším pohybuje? A kdyby se stalo, že by se někdo živillidským masem, kdyby byl například k tomu donucen hladem, pak to maso budenavráceno tomu člověku, jehož lidským tělem původně bylo, protože ten druhýčlověk si je jaksi vypůjčil a musí je tedy jako dlužnou částku vrátit tam, odkud jivzal. Ale i kdyby po lidském těle nezůstalo ani prášku, všemohoucí Stvořitel bylje obnovil, odkud by chtěl.

XXII.21 O novém duchovním těle, ve které se změní tělo svatýchVšechno, co se z lidského těla ztratilo, bude obnoveno a zároveň s tím, cozůstalo v hrobě, vzkříšeno, proměněno z bývalého těla živočišného v nové těloduchovní a oděno neporušeností a nesmrtelností. I kdyby tělo bylo rozdrceno naprach a rozptýleno do vzduchu či do vody, aby nebylo už vůbec nikde, nakolikje to možné, přece nebude moci být vyňato z moci Stvořitelovy, takže neztratí seani vlas na jeho hlavě. Duchu bude poddáno tělo sice duchovní, ale přece jentělo, jako byl tělu poddán duch sice tělesný, ale přece jen duch. Totiž ti, kterýmapoštol říká: „Nemohl jsem k vám mluvit jako k duchovním, nýbrž jakok tělesným,“1139 nebyli tělesní tělem, nýbrž duchem. Jaká však a jak veliká jemilost duchovního těla, s tím ještě nemáme zkušenost a obávám se, abykterýkoli výrok o ní nebyl troufalostí. Avšak o naší radostné naději nesmíme pro1137 Srov. L 12,71138 Srov. Mt 13,431139 1K 3,1

chválu Boží mlčet, vždyť již v tomto životě vidíme tolik projevů dobrotivostiBoží k lidskému rodu.

XXII.22 O bědách a útrapách, kterým je lidstvo vystavěno za prvnípřestoupení a od kterých nikoho neosvobodí nic jiného než milost KristovaCelý lidský rod byl odsouzen a potrestán za první přestoupení, jak dosvědčujetolik velkých strastí tohoto života a strašná propast nevědomosti, ze kterévystupuje každý blud, svírající ve svém temném objetí všechny Adamovy syny.Co jiného znamená už sama láska k tolika marným a škodlivým věcem a z nípramenící starosti a zármutky, zmatky a zrady, rozkošnictví a ztřeštěnéradovánky, pýcha a ctižádost, závist a nenávist, úskoky a podvody, krádeže aloupeže, různice a roztržky, hněvy a nepřátelství, násilnosti a přepadení, vraždya surovosti, hrůzy a války, drzost a nestydatost, smilstvo a cizoložství, rouhání akřivopřísežnictví, falešná svědectví a nespravedlivé rozsudky, svatokrádeže abludy a všechna podobná zla? Jsou to sice skutky zlých lidí, nicméně mají svékořeny v nevědomosti a převrácené lásce, se kterou se každý Adamův syn rodí,a tak přichází na svět s neznalostí pravdy a s lichou žádostivostí, která seprojevuje již u dětí. Kdybychom člověka nechali žít, jak chce, a jednat, jak siumíní, propadl by neřestem a zločinům, a ne-li všem, tedy mnoha z nich. Aponěvadž prozřetelnost Boží neopouští odsouzené úplně a Bůh ve svém hněvunezadržuje svoje slitování,1140 zákaz a výchova střeží lidské smysly protivrozenému temnu. Proto jsou tu vychovatelé a učitelé, proto jsou tu tresty, abyzastrašování brzdilo nesprávné dětské sklony, proto je nutná kázeň, ve které mábýt milovaný syn podle Písma svatého utužován bitím,1141 aby nerostl jako dřívív lese a nebyl ohýbán jen stěží, až ztvrdne, a aby pak už nebylo pozdě. Proto sis námahou něco vštěpujeme do paměti, ale zapomínáme to bez námahy; proto seučíme s námahou, ale jsme nevědomí bez námahy. Sama námaha je totiž trestemvčetně té, která je užitečná. Netečnost a nedbalost, lenost a zahálčivost jsouneřesti, které od námahy odvádějí. Zkažená lidská přirozenost má sklon kezlému a potřebuje vydatnou posilu, aby se z toho osvobodila. A nejen děti, ale idospělí nesou tíhu trestů, které patří ke společnému údělu lidského rodu, jako jeosiřelost a ovdovění, lži a zločiny, zajetí a vyhnanství, oloupení a znásilnění,hlad a žízeň, vedra a mrazy, průtrže mračen a povodně, blesky a krupobití,zemětřesení a sesuvy půdy, nemoci a úrazy a jejich často mučivé ošetřování aléčení, útoky šelem a ztroskotání lodí, kobylky a požáry. Kdo sedí, zdá sebezpečný, ale kněz Élí spadl se stolce, na němž seděl, zlomil si vaz a zemřel.1142

Ani pokřtění nejsou z dopuštění Božího uchráněni před útoky zlých duchů!Vysvobození z tohoto bídného života přichází jedině skrze milost Krista, našeho1140 Srov. Ž 77,101141 Srov. Sir 30,121142 Srov. 1S 4,18

Pána a Boha a Spasitele, hlavní věc pak je, aby nás po tomto nedobrém adočasném životě nepohltil život ještě horší a tentokrát už věčný. Mocnouútěchou jsou zázraky a uzdravení, která plynou ze svátostí nebo díky přímluvěsvatých, ale ani taková dobrodiní se neudělují vždycky, protože by se pak lidéobraceli k náboženství především z tohoto důvodu, ačkoli je mají vyhledávatzejména z důvodu přípravy na budoucí život, ve kterém už nebude vůbec žádnézlo, a milost jim dopomáhá zejména k tomu, aby snášeli útrapy s tím většístatečností, čím větší mají víru.

XXII.23 O těch útrapách, které vedle strastí, společných dobrým i zlým, jsou spojeny výhradně s úsilím spravedlivýchVedle těch život útrap, které jsou společné lidem dobrým i zlým, majíspravedliví ještě vlastní útrapy, když bojují proti neřestem a v tom zápasu jsouv neustálém pokušení a nebezpečí. Tělo totiž nepřestává žádat proti duchu a zaseduch proti tělu,1143 jednou úporněji a jednou mírněji. Nemůžeme dělat, cochceme, a veškerou špatnou žádostivost vykořenit, nýbrž si ji pouzepodrobujeme s pomocí Boží tím, že s ní nesouhlasíme a že jsme neustále nastráži, aby nás neoklamala nějaká lež podobná pravdě, abychom dobrénepokládali za zlé a naopak zlé za dobré, aby nás žádost nestrhla k něčemunedovolenému a aby v našem smrtelném těle nekraloval hřích. Snažíme se tedy,aby se nestalo to, co se nesmí, i když se to líbí, a abychom v tomto bojineočekávali vítězství od svých vlastních sil a nepřičítali triumf sami sobě, nýbržmilosti toho, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.1144 Ale ikdyž zápasíme s neřestmi s hrdinskou bojovností nebo i když si je podrobíme apřemáháme pokušení, přesto pořád máme důvod říkat Bohu: Odpusť nám naševiny; a to bude trvat tak dlouho, dokud budeme v tomto smrtelném těle. Zatov království Božím, kde budeme s nesmrtelným tělem žít na věky, zbavíme sevšech zápasů i hříchů. Těch by ovšem nikdy nebylo, kdyby naše přirozenostzůstala tak spravedlivá, jak byla stvořena.

XXII.24 Jakými dobry zahrnul Stvořitel i tento život, stižený kletbouNesmírné útrapy tohoto života svědčí o tom, že je prokletý, třebaže tato bídalidského rodu je zároveň chválou spravedlnosti trestající ruky Boží. Tatáždobrotivá ruka Boží, která řídí všechno tvorstvo, nás však zahrnula také četnýmidobry, a tak štědře obdarovává naši přirozenost, i když je zkažená a odsouzená.Zůstala nám plodnost, zůstala nám rozumnost a dovednost, zůstalo nám uměnídobře žít a umění dojít věčné blaženosti. A co všechno podivuhodným

1143 Srov. Ga 5,171144 Srov. 1K 15,57; Ř 8,37

způsobem vytváří lidský důmysl ve vědě, technice a umění! A zůstala nám krásapřírody, z níž těžíme všechno, co potřebujeme k životu! A kromě toho všehomáme zaslíbení božské spásy od Boha, který vlastního Syna neušetřil, ale za násvšechny ho vydal a spolu s ním nám dal všechno.1145 Až se toto zaslíbení vyplní,čím budeme! a jací budeme! Lidský duch se zbaví všech neřestí, takže nebudeani jediné, které by podléhal, před kterou by ustupoval a se kterou by zápasil;dostane se mu hlubokého vědění bez omylu a námahy a bude mu poddánoduchovní tělo sice s podstatou tělesnou, ale bez nejmenší hmotné porušenosti.

XXII.25 O tvrdošíjných odpůrcích tělesného vzkříšení, ve které podleproroctví věří celý světNěkteří filosofové se s námi přou o vzkříšení těla a popírají je vší silou.Takových pochybovačů však zbylo jen málo, protože zástupy uvěřily a obrátilyse ke Kristu, který svým vlastním vzkříšením ukázal to, co se zdá nemožné. Bůhpředpověděl i to, že svět v tuto věc uvěří, vždyť jeho se obávají i pohanštíbohové a Porfyrius1146 mu vzdal takovou čest, že jej nazval Bohem otcem akrálem. Což snad nedovede vzkřísit tělo a obdařit je věčným životem, a je-liněco, co je Všemohoucímu nemožné, pak nemůže lhát. Tedy v to, co může,věřme nevěrou v to, co nemůže! Kdo nevěří, že by mohl lhát, nechť věří, žesplní, co slíbil!

XXII.26 Porfyriova zásada, že blažení duchové se musejí zbavit jakéhokolitěla, je vyvrácena učením samého Platóna, podle něhož nejvyšší Bůh slíbil boům,že nikdy o tělo nepřijdouAle namítají: Porfyrius říká, že má-li být duše blažena, musí se odloučit odjakéhokoli těla!1147 Jejich tvrzení vyvrací Platón tam, kde nestvořený Bůh slíbilbohům, jež stvořil, nesmrtelnost, aniž by přišli o svá těla: „Protože jste vznikli,nemůžete být nesmrtelní a neporušitelní, ale přesto nebudete porušeni, sudbasmrti vás nesklátí a nebude mocnější než moje vůle, která je pro vaše trvánímocnějším svazkem než ty, které vás drží pohromadě.“ Řekl jim tedy, ženesmrtelní být nemohou, ale přesto z jeho vůle nesmrtelní budou, a tak jim slíbilvěc nemožnou ten, který vzkřísí tělo neporušitelné, nesmrtelné a duchovní. Pročtedy ještě volají, že to, co Bůh slíbil, není možné, když Božímu slibu uvěřilsvět? Duše sténala v těle, dokud bylo porušitelné, ale bude se v něm radovat, až

1145 Srov. Ř 8,321146 Porfyrios (+ 304 po Kr.) byl novoplatónský filosof a žák Plótínův, který byl syrského původu (původně sejmenoval Malchos), narodil se v Týru kolem r. 233 po Kr., studoval v Athénách a vyučoval v Římě a také naSicílii. Uspořádal a vydal Plótínovy spisy v šesti souborech po devíti spisech, v tzv. enneadách, a sepsal takéPlótínův život. Svou kritikou útočil na biblické základy křesťanství více než kdokoli před ním i po něm, v mládítotiž poslouchal Origenovy přednášky v Cézareji. Napsal asi 60 děl, z nichž se zachovala jen část; z jeho spisuProti křesťanům se zachovaly jen zlomky. Jeho nejvýznačnějším žákem byl Jamblichos.1147 Srov. XIII,6

bude neporušitelné, a nebude toužit po návratu do těla,1148 protože po vzkříšeníuž nikdy nebude bez něho a žádná další smrt ani na nepatrný okamžik duši užvůbec nikdy těla nezbaví.

XXII.27 O protichůdných tvrzeních Platóna a Porfyria, kteří by byli oba došli pravdy, kdyby byl jeden druhému ustoupilVe výrocích Platónových i Porfyriových jsou některé jednotlivosti toho druhu,že kdyby si o nich byli mohli spolu pohovořit, byli by se snad stali křesťany.Platón řekl, že duše nemůže být na věky bez těla, ale naopak Porfyrius tvrdil, žejakmile se očištěná duše navrátí k Otci, už nikdy se nevrátí k trápení tohotosvěta. Proto kdyby byl Platón přesvědčil Porfyria o své pravdě, že i očištěnéduše moudrých a spravedlivých se vrátí do lidských těl, a naopak kdyby Platónuznal správný postřeh Porfyriův, že svaté duše se už nikdy nevrátí k trápeníporušitelného těla, neříkal by každý něco jiného, nýbrž oba dva by říkali obojízároveň: jednak se duše do těla vrátí a jednak dostane takové tělo, v jakém budežít v nesmrtelnosti a blaženosti. Nechť tedy Porfyrius řekne s Platónem, že dušese do těla vrátí, a nechť Platón řekne s Porfyriem, že se nevrátí do zla, a nechťoba se shodnou, že duše se vrátí do takového těla, v jakém už nebude nic zléhotrpět. Vždyť Bůh spojí blažené duše na věky s jejich věčným tělem a to budetotéž tělo, ve kterém duše snášely trápení tohoto světa a ve kterém věrně ctilyBoha, aby byly od tohoto trápení osvobozeny.

XXII.28 Jak Platón, Labeo i Varro si mohli navzájem dopomoci k pravévíře ve vzkříšení, kdyby bývali svoje názory spojili v jedinýNěkteří křesťané si Platóna oblíbili jak pro jeho znamenitý sloh, tak i proněkteré jeho správné názory, a říkají, že na vzkříšení mrtvých pohlížel podobnějako my, třebaže se někdy zdá, že se tomu spíše vysmíval. Vypravuje totiž, jakjeden člověk obživl a mluvil o věcech, které se shodovaly s jeho učením.1149

Také Labeo1150 popisuje, jak dva lidé zemřeli téhož dne a setkali se na jednomrozcestí; potom dostali rozkaz, aby se vrátili do svých těl, a domluvili se, žebudou žít v přátelství; tak se prý i stalo, až později zemřeli. Avšak vevšech těchto případech jde o takové tělesné vzkříšení, jako se stalo utěch, kdobyli vzkříšeni a vráceni do tohoto života, ale ne tak, že by už neměli zemřít. ZatoVarro1151 uvádí v knihách O původu římského národa něco zvláštního: „Někteří

1148 Srov. Vergilius, Aen. VI, 751: Znovu by začaly toužit zas po vstupu v člověčí tělo.1149 Platón, Stát 614 B1150 Marcus Antistius Labeo (+ 22 př. Kr.), římský právník, jenž sepsal více než 400 děl, např. Libri de jurepontificio (O pontifikálním právu 15 knih), Responsa (Odpovědi, tj. k právním otázkám), Pithana(Pravděpodobnosti), Posteriora (Díla z pozůstalosti 40 knih). Z kruhu jeho učedníků vznikla prokuliánskáprávnická škola (právnický směr).1151 Marcus Terentius Varro Reatinus (+ 27 př. Kr.), římský polyhistor, spisovatel a politik, autor díla „O původuřímského národa“

astrologové napsali, že lidé se znovu rodí, čemuž Řekové říkají palingenesiá; tase uskutečňuje vždy po 440 letech tak, že totiž tělo a duše, jež byly jednouspojeny do jednoho člověka, se znovu vrátí do téhož svazku.“ Tento Varro neboti astrologové však říkají věc, která není pravdivá, protože vrátí-li se jednou dušedo téhož těla, které mívala, pak už je nikdy neopustí. Přesto oslabují námitkytěch, kterým se zdá nemožné, aby mrtvoly, obrácené v prach, se vrátily opětk tomu, čím bývaly. Nechť tedy kromě Platóna a Porfyria se naši odpůrci poučíještě od Varrona, že se duše vrátí do těla, ve kterém bývala, a tak celá ta záhadao věčném vzkříšení těla bude pro ně rozřešena.

XXII.29 Jaké bude to patření, jímž budou svatí v budoucím věku vidětBohaCo budou svatí v nesmrtelném a duchovním těle dělat, když nebudou žít tělesně,nýbrž duchovně? Jaká bude ta činnost či spíše klid, to nevím, protože jsem tonikdy svými tělesnými smysly nezažil, a mám-li to prozkoumat svýmnedokonalým rozumem, pak mohu říci jen toto: Boží pokoj převyšuje všechnopomyšlení, a to nejen lidské, ale i andělské. Úsudky smrtelníků jsou nesmělé anaše dohady nejisté.1152 Svatí budou žít v Božím pokoji, který přesahuje všechnochápání a který je svrchovaný nejen v nitru jednoho každého, ale i mezi niminavzájem i s Bohem samým. Staneme se spoluobčany andělů v nebeské obciBoží a spolu s nimi budeme hledět na Boží tvář.1153 Až porušitelné tělo přestanetížit duši, pak přijde neporušitelné tělo, které jí nebude překážet v ničem. Nynípoznáváme částečně a hledíme jako v zrcadle, ale až přijde plnost, pak poznámeplně, jako Bůh zná nás.1154 Proto je možné a pravděpodobné, že budeme vidětnejen nové nebe a novou zemi všude, ale i Boha, jenž naplňuje nebe i zemi,1155

budeme vidět všude, a to s naprostou jasností, a ne jako nyní, kdy neviditelnévlastnosti Boží vidíme jen úsudkem,1156 tedy nikoli pomocí zrcadla, v záhadě azčásti, nýbrž přímo, jasně a v plnosti. Vždyť i prorok Elizeus, ačkoli byl tělemnepřítomen, duchem viděl svého služebníka Géchazího, jak tajně přijímá daryod Naamána, jehož prorok očistil od malomocenství.1157

XXII. 30 O věčném štěstí a ustavičném svátku Boží obceJak veliké to bude štěstí, když tam nebude žádné zlo, když tam nebude skrytožádné dobro a kde bude vyvyšován Bůh, jenž bude vším ve všem!1158 Nevímtotiž, co jiného bychom dělali tam, kde nás žádná lenost nebude odvracet od

1152 Srov. Moudr 9,141153 Srov. Mt 18,10; 1J 3,2; Mt 5,8 a Ef 1,18; Jb 19,261154 Srov. 1K 13,9-121155 Srov. Jr 23,241156 Srov. Ř 1,201157 Srov. 2Kr 5,19-261158 Srov. 1K 15,28

činnosti, ani nás žádná potřeba nebude nutit k práci. „Blažení, kdo bydlí ve tvémdomě, na věky věků tě budou chválit!“1159 Neporušitelné tělo už nebude veslužbách nezbytných úkonů, protože tehdy už nebude žádná nezbytnost, nýbržplná a jistá věčná blaženost. Tělo bude okamžitě tam, kde je bude chtít duch, aduch nebude chtít nic, co by mohlo být proti duchu nebo proti tělu. Tam budepravá čest a sláva a pokoj. Tam bude odměnou za ctnost ten, který ctnostdaroval a který jí slíbil sám sebe, nad něhož nemůže být nic lepšího a většího.On bude jejich Bohem a oni budou jeho lidem.1160 On bude vším, co čem lidébudou toužit, on bude tím, čím se nasytí, on bude veškerým jejich dobrem. Naněho budeme hledět bez konce, jeho budeme milovat bez omrzení a jehobudeme chválit bez únavy. Tato činnost bude společná všem, právě jako sámživot věčný, ale čest a sláva bude odstupňována podle zásluh, ovšem tak, že nanižším stupni nebude nikdo závidět nikomu vyššímu, právě jako není nezávidíandělé archandělům, a nikdo nebude chtít, co nedostal, třebaže bude svazkempokoje a svornosti spojen s tím, kdo dostal. Bude tedy mít jeden menší dar neždruhý, ale přitom se mu dostane i toho daru, že nebude chtít větší dar. Svobodnávůle bude ještě svobodnější, protože bude osvobozena od záliby ve hříchu, a toaž k zálibě v bezhříšnosti. Původní svobodná vůle mohla nehřešit, ale mohlataké hřešit, avšak tato konečná svobodná vůle bude tím mocnější, že nebudemoci hřešit, a to z milosti Boží, nikoli z možnosti vlastní přirozenosti. Bůhnemůže hřešit ze své přirozenosti, kdežto omilostněný přijme nemožnost hřešitod Boha. Na počátku byla dána člověku taková svobodná vůle, aby mohlnehřešit a získávat zásluhy, a na konci mu bude dána taková, aby nemohl hřešita ztratit odměnu. Stejně tak původní nesmrtelnost, o kterou Adam přišelhříchem, spočívala v tom, že mohl nezemřít, kdežto konečná nesmrtelnostznamená, že nemůže zemřít. Vždyť nemůže-li Bůh hřešit, máme mu snad protoupřít svobodu vůle? Boží obec tedy bude mít svobodnou vůli, jedinou ve všech anedílnou v jednotlivcích, osvobozenou od všeho zlého a naplněnou vším dobrý,která se bude těšit věčným radostem a zapomene na viny i tresty, ale přitomnezapomene na své osvobození ani na vděčnost svému Osvoboditeli. Podle cituzapomene na každé své minulé trápení, ale podle rozumu na ně bude pamatovat.I nejzkušenější lékař, který snad všechny nemoci, je nezná tak, že by je všechnyprodělal jako nemocný. Svatí tedy zapomenou na přestálé zlo z hlediska citu, alez hlediska rozumu budou o něm dobře vědět, a nejen o něm, ale i o věčnémtrápení zatracených. Na věky budou zpívat o milosrdenství Božím,1161 abyoslavili milost Kristovu, jehož krví byli spaseni. *** Tam se naplní slova:„Vstaňte a hleďte, že já jsem Bůh,“1162 to bude ustavičný svátek, jenž nepozná

1159 Ž 84,51160 Srov. 3M 26,121161 Srov. Ž 89,2a1162 Ž 46,11a

večera, to bude věčný sedmý den,1163 jehož požehnáním a posvěcením budemenaplněni a občerstveni. Tehdy ode všeho ustaneme a budeme vidět, že on je nášBůh, jímž jsme kdysi chtěli být my sami1164 a od něhož jsme se odvrátili, alez jeho milosti jsme se měli stát bohy účastní na něm, nikoli odpadnutím od něho.V jeho hněvu jsme onemocněli, ale jeho milosrdenství nás zotaví a milostzdokonalí, a tehdy poznáme, že on je Bůh a že i naše dobré skutky jsou spíšejeho skutky než naše, ale právě tehdy nám budou přičteny k dobru, nežkdybychom je přičítali sami sobě, protože pak by byly služebné a nepatřily bydo věčného sedmého dne odpočinutí. První období sahalo od Adama do potopy,druhé od potopy po Abrahama, ačkoli nejsou stejně dlouhá, čítají po desetipokoleních. Třetí od Abrahama po Davida, čtvrté od Davida do babylónskéhozajetí a páté od babylónského zajetí do narození Kristova: tato tři čítají počtrnácti pokoleních. Dohromady pět období. Nyní žijeme v šestém období, kterénení možné měřit počtem pokolení, protože Bůh si je ponechal ve své moci,1165 apo něm Bůh jako sedmého dne odpočine sám v sobě a toto sedmé období budenaší sobotou, věčným dnem Páně, jakoby dnem osmým, posvěceným Kristovýmvzkříšením, které je předobrazem věčného odpočinku nejen těla, ale i ducha.Tam dojdeme odpočinutí, tam budeme hledět na Boha a věčně jej milovat achválit! Co jiného je naším konečným cílem, než dojít království, které budenekonečné! A komu se toto dílo zdá být příliš málo nebo příliš mnoho, ať miodpustí, ale komu to stačí, ať neděkuje mně, nýbrž ať se mnou vzdává díkyBohu!1166

x1167

1163 Srov. 1M 2,2-31164 Srov. 1M 3,51165 Srov. Sk 1,71166 Ze 447 stran I. dílu končí výtah o 75 stranách, což nepředstavuje ani celých 17 % původního rozsahu.

Následuje pokračování II. dílu. Ze 447 a 437 stran, to je celkem 884, zde končí celý výtah o 179stranách,

což představuje asi 20 % původního rozsahu celého díla.

1167 Ze 447 stran zde končí výtah o 75 stranách, což nepředstavuje ani celých 17 % původního rozsahu. Následuje pokračování.