obsah - Moravskoslezský kraj · PDF file3 LEoPoLD baUER (1872 Krnov – 1938 Vídeň) architekt, uměleckoprůmyslový návrhář Leopold bauer byl velice talentovaný a získal mnoho

1

o b s a h

o b s a h

aDaMsoNoVÁ JoY ...............................2baUER LEoPoLD ....................................3bEZRUČ PETR .........................................4bLaChUT bENo .....................................5bUDÍNoVÁ sLÁVKa ................................6bURIaN ZDENĚK .....................................7bRoDsKÝ VLasTIMIL ..............................8DaNĚK oLDŘICh ................................... 9DRŽKoVIC VaLENTIN............................10DUŠa FERDIŠ .......................................11DVoRsKÝ bohUMÍR ............................12ENGLIŠ KaREL ......................................13FREUD sIGMUND .................................14GabZDYL EMERICh ..............................15GERLICh EDUaRD ............................... 16GILLaR JaN .........................................17GLÁZRoVÁ MaRIE ...............................18haNDKE JaN KRYŠToF ........................19haNDZEL aUGUsTIN ............................20haNZELKa JIŘÍ .....................................21JaNÁČEK LEoŠ ....................................22JIRoTKa ZDENĚK .................................23KoMENsKÝ JaN aMos ........................24KRIsTIN VLaDIMÍR ................................25KUbLa RIChaRD ..................................26LaNDECKÁ VENUŠE ............................ 27

LaUDoN GIoDEoN VoN ......................28ŁYsohoRsKÝ ÓNDRa ..........................29MaRTÍNEK VoJTĚCh ............................30MENDEL JohaNN GREGoR ..................31MYRoN JIŘÍ .........................................32oLbRICh JosEF MaRIa FILIP .................33PaLaCKÝ FRaNTIŠEK ............................34PaLIsa JohaNN ...................................35PaŘÍK oTaKaR .....................................36PoLÁŠEK aLbÍN ....................................37saLIChoVÁ hELENa ............................38sChINDLER oTaKaR ............................39sChINZEL KaRL ....................................40ŠLaPETa ČEsTMÍR ................................41ŠLaPETa LUboMÍR ...............................41ŠUsTaLa IGNÁC ..................................42ToMÁŠEK FRaNTIŠEK ..........................43VaNČURa VLaDIsLaV ..........................44VEŘMIŘoVsKÝ JosEF ...........................45VLÁČIL FRaNTIŠEK ...............................46WŰNsChE VILÉM .................................47ZÁbRaNsKÝ aDoLF .............................48ZÁToPEK EMIL .....................................49ZÁVaDa VILÉM ....................................50ŽÍDEK IVo ............................................51Legenda ...............................................52

J o Y a D a M s o N o V Á

2 RoDÁCI a VÝZNaMNÉ osobNosTI MoRaVsKosLEZsKÉho KRaJE

J o Y a D a M s o N o V Á rozená Joy Frederika Victoria Gessnerová(1910 opava - 1980 Keňa, brutálně zavražděna)spisovatelka, malířka, ochránkyně zvířat

V opavě Joy žila dvanáct let, po rozvodu rodičů odešla s matkou do Vídně a do rodného města se už nikdy nevrátila. Do afriky odjela v roce 1937 se svým prvním mužem. Záhy se zde vdala podruhé za Petera ballyho, botanika, který ji zasvětil do malování. stala se z ní výborná kreslířka. Za cyklus 700 botanických kreseb získala dokonce v anglii prestiž-ní cenu. Mezi léty 1944 - 1952 pracovala na zakázce britské koloniální vlády a vytvořila 600 portrétů příslušníků keňských kmenů. Tento cyklus dnes tvoří základ stálé expozice Keňského národního muzea v Nairobi.Díky svému dalšímu muži, zakladateli afrických národních parků Georgi adamsonovi, se začala starat o malou lvici a napsala knihu „Příběh lvice Elsy“ (1960). Navazující „Příběh levhartice Penny“ byl dokončen asistentem Manzonem až po Joyně smrti. adamsonová napsala i svůj vlastní životopis „Volání divočiny“. Založila nadaci nazvanou „Elsa Wild animal appeal“, která má dodnes pobočky v Usa, Kanadě, Japonsku a Keni. Díky nadačním prostředkům byly například založeny národní parky Meru a Tamburu.

Na rodném domě v ulici Na Rybníčku č. p. 48 visí pamětní deska, která tuto světozná-mou rodačku připomíná.

Foto:1. Kresba keňského náčelníka2. Joy adamsonová3. Pamětní deska na rodném domě

1

2 3

3

L E o P o L D b a U E R(1872 Krnov – 1938 Vídeň)architekt, uměleckoprůmyslový návrhář

Leopold bauer byl velice talentovaný a získal mnoho cen již při studiích na vídeňské aka-demii výtvarných umění u profesora otto Wagnera. Po vzoru svého učitele se stal zastán-cem architektonické moderny a v roce 1900 členem Vídeňské secese. Tento krnovský rodák byl dobovou kritikou považován za autora prvního moderního domu v bývalém Rakousku-Uhersku, domu doktora Štěpána haupta v brně na třídě Vítězství. Věhlas zís-kal také sídlem Rakousko-Uherské banky ve Vídni (nyní Rakouská národní banka). Pro rodný Krnov vyprojektoval na ulici Dobrovského budovu střelnice (1908), v níž uplat-nil prvky historické architektury s folklorní orientací. adaptoval zde i několik měšťan-ských vil (Kandlerovu, Larischovu a Chlupačkovu) a přestavěl hotel Tiroler (slezský domov). Jeho posledním zdejším dílem byl víkendový dům rodiny Larischů v Krnově Ježníku (1936), v mnohém ovlivněný severoamerickou venkovskou architekturou.V nedaleké opavě je bauerovým dílem obchodní dům breda (1927 - 1928), ve své době jeden z nejmodernějších ve střední Evropě, a kostel sv. hedviky (1933 - 1938), za války sloužící jako vojenské skladiště. V roce 1993 byl kostel slavnostně vysvěcen.

V Krnově byl v roce 2000 odhalen hned vedle radnice památník s bauerovou bustou. Rod-ný dům č. p. 93 – tehdejší hostinec U bílého koníčka – se do dnešních dnů nedochoval.

Foto:1. Památník Leopolda bauera, autorů Ing. arch. Vlastimila Zilicha a svatoslava böhma. bustu umělce vytvořil akademický sochař Pavel Charousek.2. Kostel sv. hedviky v opavě

L E o P o L D b a U E R

1

2


P E T R b E Z R U Č vlastním jménem Vladimír Vašek(1867 opava – 1958 olomouc)básník

Petr bezruč začal studovat na Karlově univerzitě klasickou a slovanskou filologii, pro duševní zhroucení však fakultu nedokončil a začal pracovat na poště v brně. Roku 1891 byl přeřazen do Místku (dnešní Frýdek–Místek), kde prožil dva milostné vztahy, které ovlivnily do značné míry jeho pozdější básnickou tvorbu. Po dvou letech se vrátil do brna. Na nádražní poště působil až do svého penzionování. K intenzivní tvorbě jej v roce 1898 motivovala nervová a plicní choroba. Jeho verše vzbuzovaly již od prvního okamžiku velký zájem. sbírku „slezských písní“ několikrát upravoval, koneč-ná podoba – 79 básní – vyšla v roce 1928. Kromě sociálních balad se zde objevují reakce na tehdejší aktuální politickou situaci a intimní lyrika. Nosnou linii sbírky tvoří autorův odpor vůči národnostnímu a sociálnímu útlaku slezského lidu. Dalším bezručovým dílem je „stužko-noska modrá (1930), „Verše starého ještěra“ (1957), „Zpěvy o zemi slunečné“ (1947).bezručovo dílo inspirovalo přes čtyři sta hudebních skladeb, množství grafik, bibliofilií, medailí, obrazů a soch. bylo přeloženo do více než čtyřiceti jazyků.

V opavě byl na místě básníkova rodného domu vybudován Památník Petra bezruče. Ve Frýdku-Místku, v ulici U staré pošty, visí pamětní deska připomínající zdejší bezručo-vo působení. Na ulici Československé armády se nachází básníkova busta a Památník slezských písní můžeme najít na ulici Frýdlantské.

PAMÁTNÍK PETRA BEZRUČEAdresa: ostružná 35 746 01 opavaTel.: 553 625 024E-mail: [email protected] www.szmo.cz

Foto:1. Památník slezských písní (1937), Frýdlantská ulice, Frýdek-Místek2. Pamětní deska z roku 1933 na budově bývalé frýdecké pošty

P E T R b E Z R U Č

1

2SRUB PETRA BEZRUČE V OSTRAVICIAdresa: ostravice 261 739 14 ostraviceTel.: 558 682 356, 553 625 024E-mail: [email protected] www.szmo.cz

5

b E N o b L a C h U T (1913 ostrava – 1985 Praha)operní pěvec

V letech 1927 - 1933 pracoval beno blachut jako kotlář ve Vítkovických železárnách. až v roce 1935 začal navštěvovat pěvecké oddělení pražské konzervatoře u Louise Kadeřáb-ka. hned po absolutoriu získal angažmá v olomoucké opeře, v roce 1941 se stal na dopo-ručení Václava Talicha s Eduardem hakenem sólistou pražského Národního divadla. byl vynikajícím interpretem smetanových oper – například Jeník z Prodané nevěsty a Dalibor. Známé bylo také jeho ztvárnění bizetova Dona José (Carmen), Čajkovského Lenského (Evžen oněgin) a beethovenova Florestana (Fidelio).Kromě divadelní činnosti velice často koncertoval. Úspěšný byl například se svou inter-pretací „Zápisníku zmizelého“, „Glagolské mše“ od Leoše Janáčka nebo Dvořákova „stabat Mater“. oblíbenými blachutovými zahraničními autory byli haydn, beethoven, schumann a Verdi. Kromě domácí scény často koncertoval v Moskvě, Vídni, Paříži, benátkách a v Lipsku.Za války získal nabídku z opery v Curychu, vycestovat mu tenkrát nacistické úřady ale nedovolily. Později již pozvání k zahraničním angažmá odmítal. V roce 1958 získal oce-nění zasloužilý a o pět let později i národní umělec.

Dům, ve kterém beno blachut žil, se nachází na Zengrově ulici č. p. 80 v ostravě – Vítkovicích.

Foto:1. beno blachut v roli Dimitrije

b E N o b L a C h U T

1


s L Á V K a b U D Í N o V Á(1924 ostrava – 2002 Praha)divadelní a filmová herečka

slávka budínová studovala obchodní akademii, studia však nedokončila, protože začala válka a škola byla v roce 1942 uzavřena. Před transportem na nucené práce do Němec-ka ji zachránila herečka ostravského divadla Marie Rýdlová, na jejíž přímluvu se v roce 1943 stala divadelní elévkou. Díky tomuto zařazení nehrála jen v činohře, ale i v opeře, operetě a baletu. Po pár letech musela však divadlo opustit „pro nedostatečný talent“. stejná situace se opakovala i v Krajském oblastním divadle v olomouci. hlavní příčinou neúspěchů slávky budínové bylo její nevhodné obsazování do rolí naivek. až v roce 1960, kdy získala angažmá v Divadle E. F. buriana v Praze, se začala prosazovat jako herečka v rolích silných a temperamentních žen (Kateřina ve „Zkrocení zlé ženy“ W. shakespea-ra, Fanka v „Loupežníkovi“ K. Čapka).Často byla v průběhu 60. a 70. let obsazována do filmových a televizních rolí – „Lidé z maringotek“ (1966), „Noc na Karlštejně“ (1973), „Léto s kovbojem“ (1976). Velký úspěch zaznamenala i v televizních seriálech - například ve „sňatcích z rozumu“ (1968), „hříšní lidé města pražského“ (1968), „Pan Tau“ (1972). Poslední filmovou příležitost dal slávce budínové režisér Jaromil Jireš ve filmu „Dvojrole“ (1999).

V době působení v Národním divadle moravskoslezském bydlela slávka budínová v domě Na hradbách č. p. 21. V dnešní době je v této budově umístěno Krajské státní zastupitelství v ostravě.

Foto:1. z filmu „Dvojrole“ s Luborem Tokošem (1999)2. slávka budínová

s L Á V K a b U D Í N o V Á

1

2

7

Z D E N Ě K b U R I a N (1905 Kopřivnice, okr. Nový Jičín – 1981 Praha)grafik, malíř, ilustrátor

Zdeněk burian měl nevšední malířský a kreslířský talent, a proto byl na pražskou akade-mii výtvarných umění přijat ve 14 letech rovnou do druhého ročníku. V 16 letech ilustro-val svou první knihu a následně spolupracoval s mnoha nakladatelstvími a redakcemi. stěžejní pro jeho kariéru byl rok 1932, kdy jej poté, co vyšla časopisecky Štorchova povídka „Lovci mamutů a sobů“, zkontaktoval Josef augusta, docent paleontologie Karlovy univerzity v Praze, aby s ním navázal spolupráci. Vzniklo tak sedm knih o pravě-ku, které burianovi přinesly světovou proslulost. byl perfekcionalista, vše co namaloval, nejdříve pečlivě nastudoval, každý pohyb, křivku, barvu. Tímto způsobem ilustroval knihy nejen Josefa augusty, ale i Karla Maye, Eduar-da Štorcha, Jacka Londona nebo Rudyarda Kiplinga. Ve svých ilustracích tak zmapoval nejen pravěk, ale i život indiánů, dobrodruhů a cestovatelů. Časopisecky ilustroval ces-topisy a. F. Friče a a. holuba. Známo je přes tisíc jeho olejomaleb, několik set kvašů, temper, pastelů a kolem patnácti tisíc perokreseb.

Rodný dům na Štefánkově ulici č. p. 198 v Kopřivnici již nestojí, místní Regionální m uzeum však věnovalo svému rodákovi samostatnou expozici. V nedalekém Štramberku, v domě, kde umělec několik let jako dítě žil, je otevřeno Muzeum Zdeňka buriana.

MUZEUM ZDEŇKA BURIANAAdresa: Zauličí 456 742 66 ŠtramberkTel.: 556 852 240E-mail: [email protected] www.stramberk.cz

REgIONÁlNÍ MUZEUM V KOPřIVNICIAdresa: Zahumenní 369 Kopřivnice 742 21Tel.: 556 871 106E-mail: [email protected] www.tatramuzeum.cz

Foto:1., 2. Kresby Zdeňka buriana3. Muzeum Zdeňka buriana ve Štramberku

Z D E N Ě K b U R I a N

1

2

3


V L a s T I M I L b R o D s K Ý(1920 ostrava – 2002 slunečná, okr. Česká Lípa)divadelní a filmový herec

během středoškolských studií se Vlastimil brodský živil jako taneční instruktor v kavár-nách a barech. Když musel tanec kvůli slabé tělesné konstrukci opustit, začal se věnovat herectví. Díky své netradiční vizáži hrál už ve třiceti letech role starců. Jeho herecký typ měl v sobě směsici hravosti, veselosti, ale i nostalgie a smutku. V divadle se představil v nezapo-menutelných rolích bondyho v Čapkově „Válce s mloky“, feldkuráta Katze v haškově „Švejkovi“a v Kohoutově hře „august, august, august“. Natočil kolem 150 filmů. Ve 14 letech hrál ve filmu „svět patří nám“. Pak následovaly Podskalského filmy „Kam čert nemůže“ (1959), „světáci“ (1969), s Jiřím Menzelem natočil „ostře sledované vlaky“ (1966), „Rozmarné léto“ (1968) a „skřivánky na niti“ (1969). Za roli Jakuba lháře ve stejnojmenném filmu byl navržen roku 1974 na oskara. Za insce-naci „Tažní ptáci“ (1984) získal Zlatou nymfu na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu a za „babí léto“ obdržel v roce 2001 Českého lva. Jako skřítek hajaja vyprávěl v rozhlase pohádky, svůj hlas propůjčil i večerníčku „o mako-vé panence a motýlu Emanuelovi“. Pro děti vydal pohádkovou knížku „o ničem“.

Dům, ve kterém se Vlastimil brodský narodil, stál v ostravě – hrušově na náměstí.

Foto:1. setkání hrušovských občanů s Vlastimilem brodským v r. 19912. Z filmu „Noc na Karlštejně“3. Z filmu „Ztracená tvář“ s J. Marvanem

V L a s T I M I L b R o D s K Ý

1

2

3

9

o L D Ř I C h D a N Ě K(1927 ostrava – 2000 Praha)scenárista, dramatik, prozaik

V letech 1946 - 1950 studoval oldřich Daněk na pražské DaMU. Mezi jeho učitele patřili Karel höger a Ladislav Pešek, z režisérů pak Jindřich honzel. Po absolutoriu získal angažmá v hradci Králové, kde nejen hrál, ale i režíroval. Později se stal uměleckým šéfem činohry Divadla F. X. Šaldy v Liberci. V roce 1957 odešel do Prahy a až do svých sedmdesáti let pracoval na barrandově. Patřil k nejplodnějším českým poválečným dramatikům. Psal nejen divadelní a rozhlaso-vé hry, ale i filmové a televizní scénáře a historické romány. Mezi jeho nejznámější diva-delní hry patří „Vévodkyně valdštejnských vojsk“ (1979), „Dva na koni a jeden na oslu“ (1971) a drama „Válka vypukne po přestávce“ (1976). s Janem otčenáškem spolupracoval na scénářích ve své době velice úspěšných seriálů „byl jednou jeden dům“ a „Dnes v jednom domě“. historická tematika se objevila i v jeho televizní hře „břetislav a Jitka“ nebo „Druhá první dáma“.V literatuře se oldřich Daněk specializoval na období posledních Přemyslovců a Jana Lucemburského. Napsal romány „Král utíká z boje“, „Král bez přilby“ a „Vražda v olo-mouci“.

V ostravě stál dům, ve kterém oldřich Daněk bydlel, na Poděbradově ulici č. p. 4. Nyní se zde nachází park.

Foto:1., 2. Knihy o. Daňka „Král utíká z boje“ a „Král bez přilby“

o L D Ř I C h D a N Ě K

1

2


V a L E N T I N D R Ž K o V I C (1888 Velká Polom – 1969 opava)malíř, grafik

Mladý Valentin Držkovic absolvoval bohoslovecká studia a roku 1911 byl vysvěcen na kněze. svůj kreslířský talent uplatnil až při studiu malby a grafiky na vídeňské akademii. Poté podnikl několik studijních cest po Evropě, navštívil Podkarpatskou Rus, Itálii, Francii a Německo, kdy se jeho velkými vzory stali mistři jako Tizian, Rembrandt a Rubens. Na počátku své tvorby byl Držkovic hodně ovlivněn secesí a impresionismem. V té době se věnoval portrétní malbě s velkým důrazem na psychologii portrétovaných. byli jimi služky, dělníci, tuláci, ale i rodinní příslušníci a přátelé. V roce 1929 namaloval cyklus „haldy“, dílo výrazného sociálního charakteru, které bylo příznivě hodnoceno i pařížskou kritikou na salonu nezávislých. samostatnou kapitolu v Držkovicově díle tvoří grafika. Námětově v ní zachycoval moti-vy z rodného kraje, venkovský život a sociální problematiku. Do značné míry má jeho grafická tvorba i náboženský charakter, což je pochopitelné vzhledem k Držkovicovu teologickému vzdělání. Valentin Držkovic patří k nejvýraznějším uměleckým osobnostem 1. poloviny 20. století na ostravsku a k zakladatelům sociální malby tohoto regionu.

V rodné Velké Polomi se dodnes nachází na ulici U spořitelny č. p. 10 dům, ve kterém se malíř narodil. Přístupný je i jeho hrob na místním hřbitově.

Foto:1. stloukání másla (1918) 2. Moulin Rouge (1929)

V a L E N T I N D R Ž K o V I C

1

2

11

F E R D I Š D U Š a(1888 Frýdlant nad ostravicí, okr. Frýdek-Místek – 1958 tamtéž)grafik, malíř, keramik

Ferdiš Duša neměl žádné výtvarné vzdělání. Rád cestoval, navštívil Německo, Švýcarsko, Itálii, Ukrajinu a slovensko, vstřebával zdejší atmosféru a učil se malovat. V roce 1910 začal pracovat v keramické manufaktuře bratří Jaroňků v Rožnově pod Radhoštěm, posléze se v tomto oboru osamostatnil, ale v podnikání nebyl úspěšný. Kolem roku 1927 odešel do Prahy, kde se stal členem výtvarného sdružení hollar, s nímž několikrát vystavoval. V roce 1955 se vrátil do rodného Frýdlantu nad ostravicí.Nejvíce je ceněn jako grafik a ilustrátor. Základ jeho díla tvoří cykly dřevorytů tematicky čerpající z Těšínska a ostravska: „Těšínsko“ (1920), „smutná země“ (1922). V pozděj-ších letech se zaměřil na slovensko: „Dolů Váhom“ (1933), „Tatry“ (1936). Časté jsou u něj náměty se sociálním podtextem, inspirované politickou a hospodářskou situací 20. a 30. let minulého století („Na haldě“, „Důlní neštěstí“). Ilustroval díla Petra bezruče a Vojtěcha Martínka. Rád fotografoval a psal verše. Rodný Frýdlant n. o. v roce 1963 otevřel v domku, kde měl Duša svůj ateliér, památník věnovaný tomuto umělci. Umístěna jsou zde jeho díla malířská, grafická i keramická. Za pozornost zde stojí také umělcova bohatá knihovna.

PAMÁTNÍK FERDIŠE DUŠIAdresa: hukvaldská 359 739 11 Frýdlant nad ostravicíTel.: 558 678 947, 558 439 653, 608 423 636E-mail: [email protected] www.beskydy.cz, www.frydlantno.cz

Foto:1. Na haldě (v období mezi 1920 – 1930)2. ostrava (1926)3. Památník Ferdiše Duši4. Památník Ferdiše Duši - interiér

F E R D I Š D U Š a

1

2

34


b o h U M Í R D V o R s K Ý (1902 Paskov, okr. Frýdek-Místek – 1976 svatý Kopeček u olomouce)akademický malíř

Původně měl být z bohumíra Dvorského knihař, lákala jej však malba. V roce 1924 začal navštěvovat na akademii výtvarného umění ateliér krajinomalby otakara Nejedlého. Již během studií hodně cestoval, kromě jižních Čech jezdíval malovat do Itálie, Francie a na Korsiku. Po studiích žil na ostravsku a před druhou světovou válkou se přestěhoval na svatý Kopeček u olomouce, kde pak žil až do smrti. Ještě na akademii byl do značné míry ovlivněn krajinářem Juliem Mařákem, během cest do Francie jej ale hodně inspiroval svou barevnou paletou a zpracováním obrazové plochy Cézanne. V době svého pobytu na ostravsku se hodně věnoval průmyslovým vedutám a obrazům se sociální tematikou. adekvátně tomu se změnila i barevnost jeho pláten. Po příchodu na hanou se však barevné tóny jeho prací proteplily a námětem Dvorského obrazů se staly kytice a krojované jízdy králů. bohumír Dvorský, jeden z nejvýznamnějších krajinářů Moravy, velice často prezento-val svou tvorbu na zahraničních výstavách. V roce 1940 se například zúčastnil bienále v benátkách, v 1948 v Riu de Janeiru a helsinkách a o rok později ve stockholmu. V roce 1971 byl jmenován národním umělcem.

Rodný dům bohumíra Dvorského stojí v Paskově na Kirilově ulici č. p. 238.

Foto:1. Jaro na sv. Kopečku (1940)2. Cesta z bitovského dvora (1940)

b o h U M Í R D V o R s K Ý

1

2

13

K a R E L E N G L I Š (1880 hrabyně, okr. opava – 1961 tamtéž)národohospodář, politik, pedagog

Při studiích v Praze Karla Engliše nejvíce ovlivnil profesor albín bráf, který v něm probudil zájem o národohospodářství. Ten Engliš ještě rozvinul při práci v Zemském statistickém úřadu pro Království české a na Ministerstvu obchodu. Jako poslanec Národního shromáždění se spolupodílel na založení Masarykovy univerzi-ty, jíž se stal prvním rektorem. byl ministrem financí postupně v šesti vládách (1920 - 1931). V letech 1934 - 1939 zastával funkci guvernéra Národní banky československé. během první republiky se mu podařilo z české koruny udělat jednu z nejstabilnějších měn na světě a vytvořit novou koncepci státního rozpočtu.Po převratu v roce 1948 odešel do ústraní. byl perzekvován a v roce 1952 musel opustit Prahu. Jím psaná odborná literatura byla vyřazována z knihoven a ničena. Nového uznání se dočkal až posmrtně. V roce 1991 získal in memoriam Řád T. G. Masa-ryka za zásluhy o demokracii a lidská práva. Existuje Cena Karla Engliše, kterou význam-ným ekonomům uděluje od roku 1992 Nadace Universitas Masarykiana, a v roce 2001 vznikla v brně soukromá vysoká škola pojmenovaná po tomto vynikajícím ekonomovi.

V hrabyni můžeme navštívit Englišův rodný dům č. p. 77, na místním hřbitově místo jeho posledního odpočinku a nedaleko kostela Pa-mátník demokracie, věnovaný tomuto významnému rodákovi.

Foto:1. Památník demokracie (1992)

K a R E L E N G L I Š

1


s I G M U N D F R E U D(1856 Příbor, okr. Nový Jičín – 1939 Londýn, Velká británie)lékař, psycholog, zakladatel psychoanalýzy

V rodném Příboře žil sigmund Freud pouze tři roky, pak se rodina přestěhovala do Vídně. V roce 1873 začal studovat Lékařskou fakultu vídeňské univerzity. Po dokončení doktorá-tu pracoval ve Fyziologickém ústavu a až v roce 1882 nastoupil praxi ve vídeňské všeobec-né nemocnici, kde z oddělení interních chorob přešel na psychiatrickou kliniku. Při léčbě pacientů, u nichž neznal příčinu jejich neuróz, využíval Freud často metody hyp-notické sugesce, v té době propagované francouzským lékařem bernheimem. sigmund Freud se stával čím dál větším pojmem v oblasti psychologie, o jeho výzkumech a závěrech se ovšem mluvilo pouze v kuloárech, u vědecké veřejnosti byl stále personou non grata. Ve své době byly velice zavrhované Freudovy závěry v oblasti sexuální determinace lidského chování, prožívání a duševního vývoje. Přitom Freudova teorie osobnosti je dodnes uplatňována v psychologické praxi a aktuální jsou v dnešní době i jeho poznatky v oblasti vlivu dětských zážitků na chování v dospělosti. Nesporný je i Freudův závěr vlivu nevědomí na chování jedince a důležitost výkladu snů a volných asociací pro léčbu pacientů. V tomto směru je velice podnětná jeho kniha „Výklad snů“ (1900). hrozící propuknutí druhé světové války a Freudův židovský původ zapříčinily, že roku 1938 opustil Rakousko a odjel do anglie, kde o rok později zemřel. Jeho čtyři sestry, které zůstaly v Rakousku, se staly obětí holocaustu.

V Příboře je dodnes na ulici Zámečnické č. p. 117 zachován dům, ve kterém se sigmund Freud narodil. Na budově je umístěna pamětní deska. slavného rodáka v Příboře připomíná i mu zeum s pamětní síní tohoto vědce a pomník od sochaře Františka Navrátila a archi-tekta Zdeňka Makovského.

MUZEUM A PAMĚTNÍ SÍŇ SIgMUNDA FREUDA Adresa: Lidická 50 742 58 PříborTel.: 556 725 191E-mail: [email protected] www.muzeum.novy-jicin.cz

Foto:1. Expozice v Muzeu a pamětní síni s. Freuda2. Pomník s. Freuda umístěný nedaleko příborského náměstí3. Rodný dům vč. pamětní desky

s I G M U N D F R E U D

1

2

3

15

E M E R I C h G a b Z D Y L (1908 ostrava – 1993 ostrava)tanečník, choreograf, šéf baletu, pedagog

Kariéra Emericha Gabzdyla začala již v jeho 14 letech, kdy získal angažmá v baletu Národ-ního divadla moravskoslezského. Jeho učitelem byl choreograf achille Viscusi, který mu již o tři roky později svěřoval jevištní sóla. V osmnácti letech vytvořil choreografii Gounodovy opery „Romeo a Julie“ a Goldmarkovy „Královny ze sáby“. V roce 1927 jej v ostravě hostující německý choreograf Max semmler obsadil do hlavní role „Legendy o Josefovi“ Richarda strausse. V letech 1929 - 1932 absolvoval turné po Švýcarsku, Německu a Rakousku. Jestliže u Viscusiho získal řemeslné základy klasického baletu, nyní byl jeho tanec obohacen o modernistické expresivní postupy semmlerovy. Na brněnské divadelní scéně působil v letech 1932 - 1938 jako baletní, ale i operní a operetní choreograf. Do ostravy se vrátil na počátku okupace. Inscenoval klasické české i světové balety – „Z pohádky do pohádky“, „Louskáček“, „Labutí jezero“ – ale i český soudobý balet, který uváděl v premiéře – hurníkův „ondráš“ (1951) a bažantovu „Maryčku Magdonovu“ (1967), v níž tančil starého Magdona jako již téměř šedesátiletý.

Dům, ve kterém Emerich Gabzdyl během svého ostravského angažmá žil, se nachází ve staré bělé, na ulici studeňské č. p. 54.

Foto:1. Gabzdyl při choreografii, (Národní divadlo moravskoslezské, 1961) 2. Gabzdyl a Pírková (1927)

E M E R I C h G a b Z D Y L

1

2


E D U a R D G E R L I C h(1836 odry, okr. Nový Jičín – 1904 Curych, Švýcarsko)technik, stavitel horských železničních tratí

Eduard Gerlich studoval techniku na univerzitě ve Vídni a jako velice dobrý student zde dostal nabídku i k pedagogické činnosti. Po dvou letech však odešel pracovat na staveb-ní oddělení ministerstva železnic a velice brzy se zapojil do staveb rakouských vysoko-horských drah. Gerlichovým dílem byly například dráhy arad – severín v Uhrách, Riedl – braunau v horním Rakousku, hof – aš – Cheb, ostroměř – Jičín – Vrchlabí – Trutnov – Poříčí v Krkonoších a železnice v alföldu v Uhrách. V roce 1875 byl Gerlichovi svěřen komplikovaný projekt stavby železnice na sv. Gotthar-du. Průsmyk sv. Gottharda, ležící v alpách na spojnici mezi Milánem a Rýnským údolím, byl z dopravního hlediska vždy problematický, na švýcarské straně jej totiž tvoří úzká a strmá rokle. Železnici s 57 tunely zde Gerlich postavil v letech 1875 - 1882. Nejdelší z tunelů, svatogotthardský, měřil úctyhodných 15 kilometrů. Tento projekt za 57,6 mili-onů franků spolufinancovalo Německo, Itálie a Švýcarsko.V roce 1882 byl Gerlich jmenován profesorem polytechniky v Curychu, kde působil až do důchodu. až do své smrti byl považován za výborného odborníka a za své projekty, známé v celé Evropě, obdržel řadu vyznamenání.

V odrách se rodný dům Eduarda Gerlicha do dnešních dnů nedochoval, dokonce ani není známo, kde přesně stával.

Foto:1. Kresba železnice ve sv. Gotthardu ve Švýcarsku2. současná podoba silničního nadjezdu tunelu

E D U a R D G E R L I C h

1

2

17

J a N G I L L a R (1904 Příbor, okr. Nový Jičín – 1967 Praha)architekt, urbanista, návrhář nábytku

Jan Gillar studoval architekturu na akademii výtvarných umění v Praze u zakladatele českého kubismu Josefa Gočára. Ještě v průběhu studia, které ukončil roku 1928, se úspěšně zúčastnil několika soutěží. Roku 1925 spolu s architektem Janem Zázvorkou vyhrál soutěž na Památník národního osvobození v Praze na hoře Vítkově. V raných 30. letech 20. století byl jeho přístup k architektuře ovlivněn sovětskými kon-struktivisty a ředitelem bauhausu hannesem Mayerem. asi nejvýznamnější Gillarovy práce pocházejí z jeho funkcionalistického období. V zahra-ničí je například velice ceněna budova bývalé Francouzské školy v Praze – Dejvicích (1931 - 1934), která patří k architektonicky nejčistším funkcionalistickým stavbám v Čes-ké republice. Mezi jeho další projekty patří nájemní dům v Praze – holešovicéch (1936), blok nájemních domů v Praze – Nuslích z let 1936 - 1937. Navrhoval i sanato-ria, domy sociální péče (Čáslav, Přelouč, Trhové sviny, Klatovy), obchodní domy (Kladno, Užhorod, olomouc). V jeho pozůstalosti nalezneme spoustu soutěž-ních architektonických projektů a urbanistických plánů, které se nikdy nerealizo-valy. Často jsou však vystavovány a kritikou pozitivně hodnoceny nejen u nás, ale i v zahraničí.

Foto:1. Nájemní dům v Praze-holešovicích (1936)2. Francouzské školy v Praze-Dejvicích (1931 – 1934)

J a N G I L L a R

1

2


M a R I E G L Á Z R o V Á (1911 horní suchá u Karviné – 2000 Praha)herečka

Jako herečka se Marie Glázrová neprosadila na Moravě, ale až v Praze, kam se přestě-hovala a žila až do konce života. Ve 30. a 40. letech 20. století byla členkou Divadla na Vinohradech a Národního divadla, jednou z nejobsazovanějších hereček u nás. hrála roli Kateřiny ve „Zkrocení zlé ženy“, výborná byla také jako Kleopatra v „Caesarovi a Kleopatře“ nebo jako Markétka ve „Faustovi“. Kritikou velice ceněné bylo také její ztvárnění Maryši ve třech nastudováních Národního divadla (1943, 1945, 1956).Filmoví režiséři v Glázrové objevili nebývalou schopnost hrát psychologicky náročněj-ší role, což potvrdila například ve filmu „hlídač č. 47“, „Městečko na dlani“ nebo v „Rozině sebranci“. Díky své neobvyklé vznešenosti byla obsazena do role kněžny ve filmu „babička“ a královny hippodamie ve stejnojmenném Vrchlického a Fibichově melodramatu.Velice často pracovala Marie Glázrová i pro rozhlas, kde recitovala českou poezii. Kro-mě básní měla blízko i ke klasické hudbě, jejím manželem byl dlouholetý sólista opery Národního divadla Eduard haken.

V horní suché dodnes stojí na sportovní ulici dům, ve kterém se Marie Glázrová narodila. Je zde pamětní deska, připomínající jejího otce, Dr. Vavřince Glázera, který se zasloužil o vznik zdejší české základní školy.

Foto:1. Marie Glázrová2. V roli kněžny z filmu „babička“

M a R I E G L Á Z R o V Á

1

2

19

J a N K R Y Š T o F h a N D K E(1694 Janušov u Rýmařova – 1774 olomouc)barokní malíř

V roce 1714 začal pracovat tento nejvýznamnější představitel moravské barokní malby v dílně Ferdinanda Nabotha v olomouci, který jej zaměstnal výzdobou kaple v Lipkách v Rýmařově. handke se nechal inspirovat barokem klasicizujícího směru. Znal jej z kre-seb, grafik a z maleb Italů působících na Moravě (Etgens, haringer). ovlivnil jej také pobyt v Čechách, kde poznal dílo P. brandla, M. L. Willmana a J. K. Lišky. Kompozice handkeho obrazů jsou plné postav zasazených do biblických výjevů, jejichž nedílnou součástí je architektura, vymezená iluzorním proudem světla.Jeho práce se objevují v olomouci - v Kapli božího těla v jezuitské koleji a v kostele Pan-ny Marie sněžné. Z první poloviny 18. století se dochovala výzdoba zámecké kaple ve Velkých Losinách a v augustiniánském klášteře ve Šternberku. Najímán byl však také na výzdobu sakrálních staveb v hradci Králové a v polské Vratislavi.Ve 40. letech 18. století se v handkeho tvorbě pomalu začíná uplatňovat vliv rokoka, v té době se na jeho obrazech objevují lovecká zátiší a alegorické výjevy.

V Rýmařově se dochoval handkeho oltářní obraz v kapli Navštívení Panny Marie v Lip-kách.

Foto:1. Kaple Navštívení Panny Marie v Lipkách2. oltářní obraz s námětem Navštívení Panny Marie, kaple v Lipkách

J a N K R Y Š T o F h a N D K E

1

2


a U G U s T I N h a N D Z E L(1886 ostrava – 1952 Jablunkov, okr. Frýdek-Místek)sochař

augustin handzel studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Draho-ňovského. Pak pracoval ve Vídni u firmy Goldscheider jako modelér pro výrobu majoli-kové plastiky. Když se v roce 1913 vrátil zpátky do ostravy, otevřel si vlastní štukatérský závod, který však záhy zkrachoval. od té doby byl svobodným umělcem. V první polovině 20. století bylo handzelovo sochařské dílo inspirováno ottou G utfreudem. Z tohoto období pocházejí sochy na průčelí bývalé Union banky v ostravě a plastiky na slezskoostravském hřbitově, které byly původně umístěné před ostravským kremato-riem. Kromě kubizujícího směru bylo handzelovi velice blízké i civilní sochařství Jana Štursy. Dokladem toho je například plastika „Dívka s cigaretou“ a sochy na atice paláce Elektra v ostravě. během 30. let se handzelovy práce vzdávají kubizující hmoty a mno-hem více jsou ovlivněny volnější traktací objemů jako například u Vincence Makovského. V tomto duchu se vyvíjela sochařova tvorba i po druhé světové válce. handzelovo dílo je zastoupeno ve sbírkách Galerie výtvarného umění v ostravě, Morav-ské galerie v brně, Galerie výtvarného umění v olomouci a ve sbírkách slezského zem-ského muzea v opavě.

Foto:1. budova bývalé Union banky, ostrava2. Dívka s cigaretou (1927)

a U G U s T I N h a N D Z E L

1

2

21

J I Ř Í h a N Z E L K a (1920 Štramberk, okr. Nový Jičín – 2003 Praha)cestovatel, publicista, spisovatel

Jiřímu hanzelkovi a jeho příteli ze studií Miroslavu Zikmundovi se v roce 1948 splnil velký sen. od automobilky Tatra získali osmiválcový automobil Tatra 87 a vydali se na tři roky cestovat po africe a Jižní americe. Na svou druhou cestu vyrazili v roce 1959 s několikačlenným týmem a terénními nákladními vozy Tatra 805. Cílem byla tentokrát asie, austrálie a oceánie. Na této výpravě vznikla tzv. Zvláštní zpráva č. 4, ekonomická a politická analýza sovětského svazu, vydána až v roce 1990. hanzelka se Zikmundem projeli celkem 83 zemí, o nichž napsali množství cestopisných knih - „afrika snů a skutečností“, „afrika kolem Tatry“, „Za lovci lebek“. Pro angažova-nost v „Pražském jaru“ nesměli po roce 1970 publikovat, využívali jen samizdat.

Rodný dům Jiřího hanzelky již ve Štramberku nestojí, nedaleká Kopřivnice ale tomuto ces-tovateli věnovala expozici v Regionálním muzeu. Další stálá výstava s názvem „s inženýry hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly“ je instalována ve zlínském zámku, kde je umístěn i archiv h+Z s více než 100 m písemností, 120 000 negativy a diapozitivy, asi 50 000 pozi-tivy a kontaktními fotografiemi, 150 filmy a s tisícovkou suvenýrů a trofejí.

MUZEUM JIHOVÝCHODNÍ MORAVY VE ZlÍNĚAdresa: Zámek Zlín soudní 1 762 57 ZlínTel.: 577 004 611 www.muzeum-zlin.cz

REgIONÁlNÍ MUZEUM V KOPřIVNICIAdresa: Zahumenní 369 Kopřivnice 742 21Tel.: 556 871 106E-mail: [email protected] www.tatramuzeum.cz

Foto:1. Zikmund s hanzelkou pózují u své Tatry 872. Kniha Za lovci lebek3. Před pražským autoklubem (1997)

J I Ř Í h a N Z E L K a

1

2

3


L E o Š J a N Á Č E K (1854 hukvaldy, okr. Frýdek-Místek – 1928 ostrava)hudební skladatel, folklorista, pedagog

Jeden z našich ve světě nejznámějších hudebních skladatelů se ve svých 19 letech stal sbormistrem Řemeslnické besedy svatopluk, pro kterou psal své první sborové skladby. hudební vzdělání si doplňoval na pražské varhanické škole a na konzervatořích v Lipsku a ve Vídni. V roce 1881 založil Varhanickou školu. Mezi jeho nejúspěšnější žáky patřili F. Kolařík, K. budík a F. Vojtěchovský. sbíral lidové písně z Moravy, Lašska, slovácka a slovenska. Ty pak vydával ve sbírkách např. - „Národní písně moravské nově nasbírané“, „Kytice“ a „Národní tance na Mora-vě a ve slezsku“. Ve vokální tvorbě se nechal inspirovat nejen písněmi, ale i říkadly a poezií Petra bezruče („Kantor halfar“, „Maryčka Magdonova“, „sedmdesát tisíc“). Těžiště Janáčkovy tvorby je v operách, za svůj život jich zkomponoval celkem devět. U nás i ve světě je nejčastěji hraná „Její pastorkyňa“ (1904), která byla v době svého vzniku publikem přijata velice vlažně. Dobývat svět začala až o deset let později.

V obci hukvaldy se na rodném domě Leoše Janáčka nachází pamětní deska připomína-jící místo narození tohoto významného hudebního velikána. Dále zde můžete navštívit Památník Leoše Janáčka zřízený v domě, který Mistr obýval na sklonku svého života.

PAMÁTNÍK lEOŠE JANÁČKAAdresa: hukvaldy č. p. 79 Podoboří 739 46 hukvaldyTel.: 558 699 252, 558 699 337 www.janacek-nadace.cz

Foto:1. Rodný dům – bývalá škola2. Interiér Památníku Leoše Janáčka3. Plakát na představení Její pastorkyňa

L E o Š J a N Á Č E K

1

2

3

23

Z D E N Ě K J I R o T K a (1911 ostrava – 2003 Praha)prozaik, redaktor, rozhlasový dramatik

Zdeněk Jirotka maturoval v hradci Králové na stavební průmyslové škole. Záhy vstoupil do armády a sloužil jako důstojník v Košicích, bánské bystrici, olomouci, v brně a Vyš-kově. První dva okupační roky působil na ministerstvu veřejných prací, pak se už věnoval pouze literatuře. Jeho nejúspěšnější kniha „saturnin“ vyšla v roce 1943.Jirotkův svérázný humor je v ní založen na nedořečeném a skrytém významu slov. Posta-vy jsou barvitě vykresleny do posledního detailu a jejich repliky kolují mezi lidmi již něko-lik generací. Popularitu této Jirotkovy prvotiny umocnilo ještě rozhlasové, ale hlavně filmové zpracování (1994, režie Jiří Věrčák).Parodie byla Jirotkovi blízká, v roce 1944 vydal knihu „Muž se psem“, v níž se pro změnu zaměřil na detektivní žánr. Jirotka napsal množství rozhlasových her a podílel se na rozhlasovém a televizním pořadu sedmilháři.I když se literaturou živil celý život, pracoval v Lidových novinách a v Dikobrazu, na úspěch svých prvních dvou knih již nikdy nenavázal. Šedesát let po prvním vydání saturnina se však dočkal - bohužel již posmrtně - velkého uznání. Tato kniha byla přeložena do ang-ličtiny a ilustracemi ji doprovodil adolf born.

Ve 20. letech 20. století pobýval Zdeněk Jirotka na Jaklovecké ulici č. p. 326 ve slezské ostravě. Vzhledem k tomu, že došlo k přečíslování této části města, můžeme se dnes pouze dohadovat, ve kterém z domů Jirotka žil.

Foto:1. Kniha saturnin

Z D E N Ě K J I R o T K a

1


J a N a M o s K o M E N s K Ý (1592 Uherskobrodsko – 1670 amsterdam, pochován v Naardenu, Nizozemí)teolog, filosof, spisovatel, pedagog a poslední biskup Jednoty bratrské

Přesné místo narození J. a. Komenského není známo. Nejprve studoval na bratrské aka-demii v Přerově a pak na univerzitách v herbornu a heidelbergu. Roku 1616 byl vysvěcen na kněze a v letech 1618 – 1621 pověřen řízením bratrského sboru ve Fulneku. Zde psal svá první didaktická díla a vytvořil mapu Moravy, vytištěnou roku 1627 v amsterdamu. Po bitvě na bílé hoře se skrýval. V tomto období napsal alegorické dílo „Labyrint světa a ráj srdce“ patřící ke skvostům české prózy 17. století. Roku 1628 odešel do Lešna, kde napsal svá nejvýznamnější pedagogická díla a pansofické spisy. Poté, co mu zde shořela knihovna včetně většiny vlastních rukopisů, odešel a následně pobýval v anglii, Uhrách, Švédsku a v holandsku.Vydal 62 filosofických, náboženských a didaktických spisů. Mezi nejznámější patří „Vel-ká Didaktika“, „Všeobecná porada o nápravě věcí lidských“, „brána jazyků otevřena“, „Listové do nebe“, „Škola hrou“, „svět v obrazech“ a „Kšaft umírající matky Jednoty bratrské“. Za propagaci učení nenásilnou formou, s důrazem na individualitu každého žáka, je považován za učitele národů.

Ve Fulneku je v budově bývalého bratrského sboru umístěn památník se stálou expo-zicí J. a. Komenského a před ním stojí Komenského bronzová plastika od Jana Štursy. Před základní školou J. a. Komenského je umístěna socha od Julia Pelikána. Pomník J. a. Komenského, tvořený obeliskem a reliéfy z dílny olbrama Zoubka, se nachází v Žákovském háji nad náměstím.

PAMÁTNÍK JANA AMOSE KOMENSKÉHO VE FUlNEKUAdresa: Českých bratří 80 742 45 FulnekTel.: 556 741 015E-mail: [email protected] www.muzeum.novy-jicin.cz

Foto:1. socha J. a. Komenského od Jana Štursy2. Památník Jana amose Komenského ve Fulneku3. Labyrint světa a ráj srdce - svět jako město, Komenského kresba z rukopisu

J a N a M o s K o M E N s K Ý

1

2

3

25

V L a D I M Í R K R I s T I N(1894 ostrava – 1970 tamtéž)malíř

Vladimír Kristin nejprve studoval hru na klavír a na varhany. V roce 1911 odešel na Školu uměleckých řemesel ve Vídni, kde se jeho profesory stali o. strnad a a. Kenner. aktivně se účastnil bojů v první světové válce, působil jako důstojník na balkáně a v Itálii. Po válce se vrátil zpátky do ostravy a od roku 1924 se věnoval scénografii v Národním divadle moravskoslezském.soustavněji začal malovat až v polovině 20. let 20. století. hodně jej v této době inspi-rovala malba s prvky civilismu. snažil se co nejvěrněji vystihnout ojedinělost ostravských příměstských zákoutí a ostravskou průmyslovou tematiku - „Zahrada v Třebovicích“, „ostravská periferie“. Ve 30. letech se mnohem více zabýval krajinomalbou, v níž byl inspirován cézannovsky barevně pojatým prostorem. V tomto desetiletí se také v Kristinově tvorbě objevila četná zátiší. Po válce se jeho malířský rukopis stal mnohem subjektivnější a uvolněnější a začal se specializovat na realistická panoramata ostravy a krajinu v okolí hukvald.Kristinova tvorba je zastoupena ve sbírkách Galerie výtvarného umění v ostravě, Morav-ské galerie v brně a Národní galerie v Praze.

Foto:1. Žlutá pumpa (1931)2. Figarova svatba IV. jednání (Národní divadlo moravskoslezské, 1934)

V L a D I M Í R K R I s T I N

1

2


R I C h a R D K U b L a(1890 ostrava – 1964 Praha)operní pěvec – tenorista

Již od dětství byl Richard Kubla velice hudebně nadaný. Učil se hrát na housle a poprvé hudebně vystoupil ve svých sedmi letech v roce 1897. byl žákem Musik-bildungs-anstalt v Moravské ostravě a vystupoval s velikým úspěchem na mnoha koncertech. V roce 1910 se divákům poprvé představil v produkci Pěvecké a operní školy Wandy Radkiewiz jako tenorista.Po maturitě na gymnáziu chtěl studovat práva, nakonec se ale rozhodl pro konzerva-toř ve Vídni (1911 - 1914). Po absolutoriu získal angažmá ve vídeňské Lidové opeře. Na počátku 20. let se však vrátil do Čech, působil jako sólista v Německém divadle v Pra-ze a až do roku 1945 pravidelně hostoval v Národním divadle. Pro svůj nebývalý talent byl velice často žádán na operních scénách v hamburku, Mnichově, i v budapešti, New Yorku, Chicagu a v Káhiře.V jeho repertoáru se objevoval Jeník ve smetanově „Prodané nevěstě“, Dalibor z „hubičky“ a Princ z Dvořákovy „Rusalky“. Kublův tenor se krásně vyjímal i v ope-rách Pucciniho a Leoncavalla.

Richard Kubla žil na ulici Českobratrské č. p. 9, v samém centru města ostravy.

Foto:1. Kubla a prarodiče2. Dům, v němž R. Kubla bydlel

R I C h a R D K U b L a

1

2

27

L a N D E C K Á V E N U Š E(23 000 př. n. l.)

Jedná se o nejstarší osobnost na území Moravskoslezského kraje. Torzo Venuše, staré přibližně 25 000 let, bylo objeveno v roce 1953 na tábořišti lovců mamutů na vrchu Landek v ostravě - Petřkovicích. Výjimečná je tato 46 mm vysoká soška z krevele hned ze dvou důvodů. Materiál, ze kterého byla vyrobena, se v pravěku téměř nepoužíval díky své špatné zpracovatelnosti a ojedinělé jsou i parametry Venuše, která se kvůli svým štíhlým proporcím řadí k naprostým světovým unikátům. autor u ní zcela popřel kult plodnosti, tolik typický u ostatních pravěkých Venuší, ale naopak zde ztvárnil tělo mladé dívky téměř kubistickým způsobem. svou formou a velikostí mohla Venuše sloužit jako osobní amulet svého tvůrce. originál Landecké Venuše je uložen v brně, v trezoru archeologického ústavu aV ČR. Místo, kde byla soška nalezena, je celoročně přístupné. Nachází se zde hornické mu-zeum, kde se mimo jiné dozvíte o nálezech ohořelého uhlí v pravěkých ohništích doklá-dajících používaní uhlí již u lovců mamutů. Rovněž je zde umístěna expozice věnovaná historii těžby uhlí na ostravsku s možností autentického sfárání pod zem, kde je zacho-váno 250 m důlních chodeb. Poměrně nová výstava v areálu muzea mapuje historii báňského záchranářství. Jedná se o největší kolekci tohoto druhu na světě.

HORNICKÉ MUZEUM OKD lANDEKAdresa: Pod Landekem 64, ostrava - PetřkoviceTel.: 596 131 804Fax: 596 131 847E-mail: [email protected] www.muzeumokd.cz

Foto:1. Torzo Landecké Venuše2. hornické muzeum oKD Landek

L a N D E C K Á V E N U Š E

1

2


G I o D E o N V o N L a U D o N

1717 Livonsko (dnešní Finsko) – 1790 Nový Jičínrakouský vojevůdce a generál

Gideon von Laudon pocházel z chudé šlechtické rodiny skotského původu a svou vojen-skou kariéru začal v 15 letech v ruské armádě. Záhy ji ale opustil a ucházel se o místo v pruských službách. Zde ho však odmítli, a tak v roce 1742 vstoupil do rakouské armá-dy. Jeho začátky zde ale byly hodně komplikované pro časté konflikty s nadřízenými. Prosazoval totiž ofenzivní strategii, která nebyla pro tehdejší rakouské vedení typická. Velitelsky se poprvé prosadil až o 14 let později, během sedmileté války (1756 - 1763).asi největšího úspěchu ve své vojenské kariéře dosáhl ve svých více než sedmdesáti letech, kdy v roce 1789 Rakušané pod jeho velením dobyli pevnost bělehrad a porazili Turky. Díky tomu získal Laudon titul generalissima a vrchního velitele rakouského voj-ska. během jednoho z vojenských tažení jej postihly horečky, kterým posléze v Novém Jičíně v roce 1790 podlehl. o rok později toto město navštívil generál suvorov, aby vzdal hold jeho památce.

V Novém Jičíně dodnes stojí na náměstí měšťanský dům č. p. 45, kde generál skonal. V rámci oslav 200. výročí Laudonova úmrtí zde byla odhalena jeho busta s pamětní deskou.

Foto:1. busta Giodeona von Laudona

G I o D E o N V o N L a U D o N

1

29

Ó N D R a Ł Y s o h o R s K Ý(vlastním jménem Ervín Goj)(1905 Frýdek-Místek – 1989 bratislava)básník, vysokoškolský učitel, překladatel

V myšlení Óndru Łysohorského v mnohém ovlivnil slezský bard Petr bezruč. Tento začí-nající básník, pohybující se v národnostně nevyhraněném prostředí, se stal mluvčím a zastáncem lašského lidu utlačovaného Němci, Čechy a Poláky. Jeho básně, inspiro-vané proletářskou poezií, byly ve své době uznávané literárními kritiky b. Václavkem, P. Eisnerem a F. X. Šaldou. Łysohorský psal verše v laštině, umělé řeči, vytvořené z nářečí hornoostravského (Frýdecko), opavského a slov ze spisovné češtiny, polštiny a slovenšti-ny. Kromě laštiny tvořil také v němčině, češtině a latině. obsahová stránka Łysohorského poezie měla zprvu ráz sociální, v době války protifa-šistický, doprovázený častým obdivem k sovětskému svazu. Následně se v ní objevo-valy prvky milostné a reflexivní lyriky. V roce 1988 byla vydána pod patronací UNEsCo souborná antologie „Lašsko poezyja“, v níž jsou zahrnuty všechny Łysohorského básně psané od roku 1931 do roku 1977 v laštině.Paradoxem je, že v Československu byl v průběhu 60. a 70. let Łysohorský takřka ne-známý. V Německu, Francii, anglii, Švýcarsku, Řecku a Norsku byla jeho poezie naopak velice populární. V roce 1970 byl dokonce navržen na Nobelovu cenu za literaturu.

Rodný dům Óndry Łysohorského dnes již nestojí. V Muzeu beskyd ve Frýdku-Místku je otevřena stálá expozice tohoto autora.

MUZEUM BESKYD FRÝDEK-MÍSTEKAdresa: hluboká 66, 738 01 Frýdek-MístekTel.: 558 630 054 - 3E-mail: [email protected] www.telecom.cz/muzeumbeskyd

Foto:1. Již neexistující rodný dům Ó. Łysohorského2. sbírka básní Ó. Łysohorského

Ó N D R a ŁY s o h o R s K Ý

1

2


V o J T Ě C h M a R T Í N E K (1887 brušperk, okr. Frýdek-Místek – 1960 ostrava)spisovatel, pedagog

Jméno Vojtěcha Martínka je trvale spojeno s ostravou. Vystudoval zde gymnázium a po absolvování filosofické fakulty Karlovy univerzity se na Moravu opět vrátil, aby zde působil nejen ve školství, ale i jako literární kritik, mecenáš mladých literárních talentů (Z. bár, a. C. Nor aj.) a jeden ze zakladatelů Českého rozhlasu v ostravě. s jeho jménem je spojena i práce pro Národní divadlo moravskoslezské, kde mezi lety 1919 – 1923 pracoval jako dramaturg.asi nejznámější je však Vojtěch Martínek jako básník a romanopisec. Ve své tvorbě často zpracovával sociální problematiku, v níž zachycoval růst průmyslové výroby a těžby uhlí na ostravsku a dopad této skutečnosti na život místních obyvatel. Známé jsou například jeho trilogie „Kamenný řád“ a „stavy rachotí“, které byly zpracovány i jako televizní seriály. srdce dětí si získaly jeho knížky pohádek „svět kouzel a divů“, „Duhový pták“ a „Čarovné kvítí“.

Město brušperk uctilo památku Vojtěcha Martínka umístěním pamětní desky na jeho rodný dům, který se nachází na ulici nesoucí spisovatelovo jméno. V Národním domě na náměstí je umístěna expozice Památníku Vojtěcha Martínka.

PAMÁTNÍK VOJTĚCHA MARTÍNKAAdresa: Národní dům, Náměstí J. a. Komenského 9 739 44 brušperkTel.: 558 666 271E-mail: [email protected]

Foto:1. Rodný dům V. Martínka2. Pamětní deska na rodném domě

V o J T Ě C h M a R T Í N E K

1

2

31

J o h a N N G R E G o R M E N D E L(1822 Vražné-hynčice – 1884 brno)přírodovědec, biolog, zakladatel genetiky

Johann Gregor Mendel působil od roku 1843 v brněnském augustiniánském klášteře a o necelých pětadvacet let později se v něm stal opatem. Více než jako duchovní se však do obecného povědomí dostal jako vědec, který je díky křížení rostlin považován za zakladatele genetiky. své pokusy na hrachu začal provádět v roce 1856, veřejně je však prezentoval až v roce 1865. Při výpočtech používal teorii pravděpodobnosti, která byla pro většinu biologů té doby zcela neznámá.Měl nemalé úspěchy i v bádání v oblasti meteorologie – několik desítek let prováděl pravidelná měření a jako zakládající člen Rakouské meteorologické společnosti přispěl k rozvoji meteoro-logického bádání na Moravě. Velice aktivně se také podílel na rozvoji včelařství, snažil se zkřížit světlé včely italské s moravskými černými trubci, tyto pokusy však byly neúspěšné.ocenění vědeckých kruhů se Mendelovi dostalo až posmrtně. správnost výsledků jeho bádání ověřili v roce 1900 němečtí botanikové Carl Correns a Erich Tschermak. od té doby byl považován za zakladatele nového vědního oboru a jeho spis „Pokusy s rostlin-nými hybridy“ byl přeložen do mnoha evropských a světových jazyků.

V Mendelově rodném domě byla umístěna expozice mapující život a dílo tohoto vědce. Před brněnským augustiniánským klášterem byla odhalena jeho socha a v prostorách kláštera se nachází Mendelianum.

RODNÝ DOMEK J. g. MENDElAAdresa: hynčice 69, 742 34 VražnéTel.: 603 720 326E-mail: [email protected]

MENDElIANUMAdresa: Údolní 39, 602 00 brnoTel.: 542 216 216E-mail: [email protected] www.mzm.cz

Foto:1. socha před augustinianským klášterem v brně2. Rodný dům J. G. Mendela

JohaNN GREGoR MENDEL

1

2


J I Ř Í M Y R o N vlastním jménem bohumil Prošek(1884 humpolec – 1954 ostrava)herec, režisér, ředitel divadla

I přes zákazy otce odešel mladý bohumil Prošek v roce 1904 k divadelní společnosti R. Rendlové – Porubské, kde začal vystupovat pod pseudonymem Jiří Myron. Toto jméno úředně přijal za vlastní až v roce 1951. Postupem let hrál v Praze, Kladně, olomouci až nakonec v roce 1923 zakotvil v ostra-vě, kde působil nejen jako první herec činohry a režisér, ale v letech 1941 - 1946 i jako ředitel. Zprvu se věnoval i operetě, od roku 1936 se však specializoval již pouze na čino-hru. Mezi jeho nejvýznamnější role patří „Král Lear“ (1937) a „Jan Žižka z Trocnova“ (1938). Jako režisér slavil úspěchy v Kladně, v olomouci a v ostravě. Ceněna byla zvláště jeho schopnost práce s herci a smysl pro stavbu inscenace. asi nejúspěšnější byla pod jeho režijním vedením Langrova „Jízdní hlídka“ (1934), která se na ostravském repertoáru udržela celé čtyři roky.Po Myronově smrti se ostravské Lidové divadlo přejmenovalo na Divadlo Jiřího Myro-na, domovskou scénu činoherního, baletního a operetního souboru Národního divadla moravskoslezského.

Dům, ve kterém Jiří Myron bydlel, stojí nedaleko divadelní scény, na ulici Zahradní č. p. 14.

Foto:1. Divadlo Jiřího Myrona v ostravě2. J. Myron jako farář hora ve Šrámkově Létu3. J. Myron jako Marmeladov v Dostojevského Zločinu a trestu

J I Ř Í M Y R o N

1

2

3

33

J o s E F M a R I a F I L I P o L b R I C h (1867 opava – 1908 Düsseldorf - sRN)architekt, umělecko-průmyslový výtvarník, malíř

Josef Maria Filip olbrich se narodil v mlynářské rodině a k umění se dostal vlastně náho-dou. Nedokončil gymnázium a začal pracovat u jedné opavské stavební firmy, kde pro svou šikovnost získal místo vedoucího architekta. Vystudoval státní průmyslovou školu ve Vídni a následně i architekturu na vídeňské akademii. Koncem 19. století v architektuře nastupovala éra secese. Tomuto směru, využívajícímu nové konstrukce a materiály, byl nakloněn i mladý olbrich. Jeho názor na architekturu ovlivnil otto Wagner, v jehož ateliéru olbrich po absolutoriu pracoval, a studijní cesty do Itálie, anglie, Francie, Německa a severní afriky. V roce 1897 založil společně s Josefem hoffmannem a Janem Kotěrou sdružení Vídeň-ská secese. architektonickým manifestem tohoto hnutí byl Pavilon secese ve Vídni, jehož stavitelem byl právě olbrich (1898 - 1899). Další jeho architektonické stavby již nejsou spojené s Vídní, ale s německým Darmstadtem. Projektoval zde řadu rodinných vil a svatební věž s výstavní síní (1905 - 1908).

V rodné opavě nechal v roce 1904 podle vlastního návrhu přestavět rodný dům na Rati-bořské ulici č. p. 17. V roce 1958 byla tato stavba zbourána.

Foto:1. Pavilon secese, Vídeň2. Christiansen, Darmstadtem

JosEF MaRIa FILIP oLbRICh

1

2


F R a N T I Š E K P a L a C K Ý (1798 hodslavice, okr. Nový Jičín – 1876 Praha)historik, politik, filosof

František Palacký studoval pouze pětileté evangelické lyceum v bratislavě, univerzitní vzdělání neměl. Za studií si přivydělával jako vychovatel ve šlechtických rodinách. V roce 1823 odešel do Prahy, kde navštěvoval archivy a často se setkával s Josefem Jungman-nem a Josefem Dobrovským. byl archivářem hrabat Šternberků a posléze historiografem Království českého. Zasloužil se o založení Matice české, Zemského českého archivu a v roce 1868 se podílel na položení základního kamene Národního divadla. Jeho životním dílem se staly pětidílné „Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě“. Při práci, trvající 46 let, navštívil 70 evropských archivů a pracoval s materiály psanými v němčině, latině, maďarštině, ruštině, angličtině, francouzštině, italštině, španělštině a portugalštině.V revolučních letech 1848 - 1849 obhajoval jako člen Národního výboru, poslanec Ústa-vodárného sněmu a předseda slovanského sjezdu zachování rakouské říše za předpo-kladu, že v ní budou uplatňovány principy austroslavismu.

Na počest stých narozenin byla v roce 1898 na vědcově rodném domku v hodslavicích umístěna pamětní deska. o 70 let později zde bylo zřízeno muzeum a na nedalekém náměstí byl odhalen Palackého pomník.

PAMÁTNÍK FRANTIŠKA PAlACKÉHO V HODSlAVICÍCHAdresa: hodslavice 108 742 71 hodslaviceTel.: 556 705 555E-mail: [email protected] www.muzeum.novy-jicin.cz

Foto:1. Ilustrace Praotec Čech na hoře Říp z knihy Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě2. hodslavice - Rodný dům3. Pomník F. Palackého

F R a N T I Š E K Pa L a C K Ý

1

2

3

35

J o h a N N P a L I s a (1848 opava – 1925 Vídeň)astronom, objevitel

Johann Palisa se po maturitě rozhodl pro studium matematiky a astronomie na vídeňské univerzitě. Již během praxe ve vídeňské hvězdárně na sebe výrazně upozornil a ve svých 23 letech začal pracovat ve švýcarské Ženevě. Následně přijal místo ředitele námoř-ní observatoře v chorvatské Pule, kde získal podmínky k uskutečňování svých prvních objevů.Na počátku 80. let se zúčastnil francouzské expedice na atol Karolina v Tichém oce-ánu, kde pozoroval zatmění slunce a vyvrátil existenci tehdy předpokládaných planet mezi Merkurem a sluncem. Přestože měl po svém návratu spoustu pracovních nabídek, rozhodl se opět pro Vídeň se zcela novou observatoří a velice dobrým badatelským zázemím.objevil 121 planetek a kometu 1879V, přičemž nezapomněl na své rodné město a jednu planetku pojmenoval opava. sestrojil chronodeik, přístroj k určování času, a byl průkop-níkem v používání časových pásem. Usiloval také o trvalé zavedení letního času, během 1. světové války byl totiž tento časový posun zaveden pouze dočasně. Dodnes astrono-mové pracují s Palisou sestaveným hvězdným lexikonem a Katalogem zpracovávajícím 1 238 hvězd.

Na horním náměstí v opavě stojí Palisův rodný dům s pamětní deskou. Po tomto vědci je také pojmenována ostravská hvězdárna a planetárium.

HVĚZDÁRNA A PlANETÁRIUM J. PAlISYAdresa: VŠb - Technická univerzita ostrava Tř. 17. listopadu 15, 708 33 ostrava - PorubaTel.: 596 911 005, 596 911 007E-mail: http://planetarium.vsb.cz/

Foto:1. hvězdárna a planetarium J. Palisy v ostravě - Porubě2. Vídeňská observatoř3. observatoř Pula

J o h a N N Pa L I s a

2

3

1


o T a K a R P a Ř Í K (1901 Frýdek-Místek – 1955 ostrava)dirigent, klavírista

otakar Pařík studoval na Německé hudební akademii klavír u C. ansorgeho a zároveň hru na varhany na pražské konzervatoři u b. a. Wiedermanna. Již jako 20letý působil v Českém triu (společně s b. Šikem a o. Jirouškem) a doprovázel naše přední sólisty Jana Kubelíka a Emu Destinnovou. V letech 1937 až 1945 působil v pražském rozhlase jako první kapelník Velkého orches-tru. Po válce získal místo šéfa Filmového symfonického orchestru a 3. května 1954 dirigoval koncert, který byl považován za první vystoupení nově vzniklého ostravského symfonického orchestru. Uměleckým šéfem tohoto tělesa byl v sezóně 1954 - 1955. Nejraději se věnoval symfonické hudbě bedřicha smetany, antonína Dvořáka a Josefa suka.Nahrál hudbu asi k šedesáti celovečerním filmům, například k „siréně“ E. F. buriana nebo ke „Špalíčku“ a k „Princi bajajovi“ režiséra Trojana. otakar Pařík podle dochovaného rodného listu žil v domě č. 1 na náměstí v Místku. V dnešní době jsou však místecké domy přečíslovány, takže nelze přesně určit, o který dům se jednalo.

Foto:1. Janáčkovo hudební Lašsko 19552. Rodný list o. Paříka

o Ta K a R Pa Ř Í K

2

1

37

a L b Í N P o L Á Š E K(1879 Frenštát pod Radhoštěm, okr. Nový Jičín – 1965 Florida, Usa)sochař a malíř

Mladý albín Polášek vystřídal několik učňovských dílen, učil se čalouníkem, tkalcem a sedlářem. V roce 1901 emigroval do Usa. Prací v továrně na výrobu oltářů si ušetřil na studia sochařství na Pensylvánské akademii krásných umění ve Filadelfii. Díky svému talentu získal tříleté stipendium na americké akademii v Římě. V roce 1916 byl jmenován vedoucím sochařského oddělení art Institutu v Chicagu. Do své vlasti se vrátil ve 30. letech minulého století. V roce 1949 se trvale přemístil na Floridu. o rok později jej postihla mozková mrtvice a až do smrti byl ochrnut na polovinu těla. Nyní je ve floridském ateliéru umístěna Poláškova galerie sponzorovaná sochařovým fondem. Poláškovo dílo je ovlivněno klasicismem, má však sklon i k realismu a symbolismu. Jeho socha „Radegasta“ na Pustevnách se stala, společně se sousoším „Cyrila a Metoděje“ a sochou „ondráše“ na Lysé hoře, symbolem beskyd. Díla byla financována českými rodáky žijícími v americe.Ve Frenštátě pod Radhoštěm je umístěno sousoší „Pravěký zápas“ a socha nazvaná „strůj-ce svého osudu“. V kostele sv. Jana Křtitele pak „Křížová cesta“ a plastika „Utrpení“. Polášek byl autorem nacisty zničeného pomníku presidenta Wilsona umístěného před hlavním nádražím v Praze. Známá je také socha T. G. Masaryka v americkém Chicagu.

Foto:1. a. Polášek v ateliéru2. socha Radegasta na Pustevnách3. Poláškův autoportrét

a L b Í N P o L Á Š E K

1

23


h E L E N a s a L I C h o V Á (1895 Kyjovice, okr. opava – 1975 Polanka nad odrou, okr. ostrava)malířka, grafička, sběratelka folklóru, spisovatelka

helena salichová učila během 1. světové války ve škole v Klimkovicích. V roce 1919 odjela do Prahy studovat akademii výtvarných umění a stala se první slezskou poslu-chačkou této prestižní výtvarné školy. Po absolutoriu se trvale usadila v Polance nad odrou a plně se zde věnovala sběratelské, spisovatelské a grafické činnosti. sbírala nejen slezské pohádky a pověsti, ale i písně, kterých nashromáždila kolem pat-nácti set. Leoš Janáček jich deset zhudebnil a nazval „slezské písně ze sbírky heleny salichové“. V roce 1947 napsala slezským, v dnešní době již takřka neznámým, dialek-tem kroniku „Ze starých časů“. Po skončení 2. světové války vytvořila cyklus litografií „budujeme slezsko“, který se stal manifestem programu obnovy Polanky a okolních, válkou zdevastovaných, vesnic. Iniciovala tzv. kmotrovství, kmotrem Polanky byl Tábor, Klimkovic Praha.

Na hřbitově v Polance je umístěn náhrobek salichové od akademického sochaře Miro-slava Rybičky. Dům, ve kterém žila, je označen pamětní deskou. V Klimkovicích byla v muzeu zřízena síň heleny salichové se stálou expozicí jejich děl.

MUZEUM KlIMKOVICEAdresa: Lidická 1, Klimkovice, budova zámkuTel.: 737 933 758E-mail: [email protected] www.mesto-klimkovice.cz

Foto:1. h. salichová v ateliéru2. hrob h. salichové3. Muzeum Klimkovice

h E L E N a s a L I C h o V Á

1

2

3

39

o T a K a R s C h I N D L E R (1923 stará Plesná – místní část ostravy – 1998 berlín)malíř a scénograf

Těsně po válce na sebe upozornil otakar schindler založením ostravského amatérského divadla Kytice, v roce 1955 přejmenovaného na profesionální scénu Divadla Petra bez-ruče. Když v roce 1959 do ostravy přišla skupina absolventů pražské DaMU s režisérem Janem Kačerem, schindler se umělecky vypracoval a byl pak najímán jako scénograf divadly v ostravě, Praze, brně, ale i v Liberci, Chebu a Plzni. od roku 1975 natrva-lo přešel do pražského Realistického divadla, kde vytvořil úspěšný tandem s režisérem Lubošem Pistoriem. Ve svých scénách a kostýmech vytvářel překvapivé surrealistické koláže, v nichž využíval fragmenty již nepotřebných předmětů, které nacházel na smetišti nebo v rekvizitárnách divadel. Tímto způsobem se snažil propojit svět divadelní hry se světem současnosti.Mezi jeho nejznámější scénografie patřila Nezvalova „schovávaná na schodech“ (Diva-dlo P. bezruče ostrava, 1964, Kačer), Čechovův „Racek“ (Činoherní klub Praha, 1975, Kačer) a Giraudouxova „ondina“ (Realistické divadlo Praha, 1982, Pistorius).Do roku 1968 se podílel na 50 televizních inscenacích, vytvořil 15 výprav pro loutková divadla a vystavoval v mnoha zemích Evropy. Kromě scénografie se zabýval i malováním.

Ve staré Plesné dodnes stojí hájovna č. p. 87/91, v níž se otakar schindler narodil.

Foto:1. Rodný dům ve staré Plesné 2. Portrét Evy (1983)3. Izraelské imprese: olivetská hora (1995)

o Ta K a R s C h I N D L E R

1

2

3


K a R L s C h I N Z E L (1886 Edrovice – místní část Rýmařova – 1951 Vídeň)vynálezce fotografických postupů

Karl schinzel měl být na přání svého otce kupcem. To mu však nestačilo, a tak navště-voval večerní střední školu a posléze se stal mimořádným posluchačem Vysoké školy technické ve Vídni. Už jako 19letý publikoval údaje o třívrstvém materiálu pro barevnou fotografii pod názvem katachromie. Jeho objevy v tomto oboru byly tak pozoruhodné, že jej zkontaktovala firma KoDaK, aby pro ni pracoval. schinzelovi se podařilo objevit rychlejší způsob vyvolávání fotografií pomocí postupného spektrálního osvětlování. Ten-to zlepšený proces pak nazval KoDaKChRoM. Za svůj život vytvořil 250 různých patentů. Kromě barevné fotografie posunul technický vývoj dopředu i v oblasti zvukového filmu, tiskařské techniky a rentgenové fotografie. během druhé světové války pracoval v berlíně u firmy Weiss-lkon, po válce se vrátil zpátky do Vídně.Roku 1966 Zemské muzeum v opavě uspořádalo u příležitosti schinzelových nedo-žitých osmdesátin sympozium o barevné fotografii a numismatická společnost k této příležitosti vydala pamětní medaili. V Edrovicích si svého světoznámého rodáka připomí-nají pamětní deskou umístěnou na schinzelově rodném domě na Fučíkově ulici.

Foto:1. Rodný dům2. Pamětní deska na rodném domě

K a R L s C h I N Z E L

1

2

41

Často se nestává, aby se dvojčata věnovala stejnému povolání. bratři Šlapetové odmatu-rovali na Vyšší odborné škole stavitelské v brně, studovali na státní akademii umění ve Vratislavi a v letech 1930 - 1931 společně cestovali do Francie a Usa. Poté si v ostravě otevřeli architektonický ateliér a následně pobočku v Praze. V roce 1936 se Lubomír osamostatnil a odešel do olomouce. bratři projektovali soukromé vily, školy a divadla. Po roce 1948 byla oběma znemož-ňována další činnost. Čestmír tuto situaci vyřešil v roce 1969 emigrací do Německa, Lubomír od roku 1972 pracoval na úpravách interiérů římskokatolických kostelů. Jeho projekty souvisely se směrnicemi II. Vatikánského koncilu, který rozhodl, že mše mají být slouženy směrem k věřícím. V tomto duchu Lubomír přestavěl více než 50 moravských a slezských oltářů. Ve své době byl naprostým unikátem jím navržený kostel sv. Mikuláše v Tiché u Frenštátu pod Radhoštěm (1967 - 1976).bratři Šlapetové patřili k nejvýznamnějším architektům meziválečné éry, díky nim se kva-litní architektura začala objevovat i na severu Moravy. Škoda je, že mnohá jejich díla nebyla nikdy realizována a zůstala jen v nákresech.

Ve slezské ostravě se nacházejí dvě vily, navrhované bratry Šlapety. První z nich stojí na ulici Čedičové, druhá se nachází na ulici bukovanského.

Foto:1. Vila JUDr. Eduarda Lisky na ul. Čedičové 2. Rodinný dům, manželů Urbánkových na ul. bukovanského

Č E s T M Í R Š L a P E T a(1908 Frýdek-Místek – 1983 olomouc)

L U b o M Í R Š L a P E T a(1908 Frýdek-Místek – 1999 Mnichov)architekti, projektanti

bRaTŘ I Š LaPEToVÉ

1

2


I G N Á C Š U s T a L a (1822 Kopřivnice, okr. Nový Jičín – 1891 Vídeň)podnikatel, zakladatel budoucí TaTRY KoPŘIVNICE

Ignác Šustala nastoupil roku 1836 do učení do manufaktury Jana Kudlíka v Koloredově u Místku, kde se vyráběly dopravní prostředky tažené koňmi. Po ukončení studií jej osud zavál do dílen c. k. dvorního dodavatele kočárů Philipa Kollera, kde se vypracoval nato-lik, že si v roce 1850 otevřel vlastní živnost na výrobu kočárů a bryček v Kopřivnici. Nejprve měl dílnu ve stodole svého bratra na Fojtství. Postupně však rozšiřoval výrobu a nakonec se stal továrníkem zabývajícím se od roku 1881 i výrobou železničních vagonů. bod zlomu v jeho podnikání nastal na počátku 90. let 19. století, kdy mu doporučil reprezentant vídeňského bankovního kapitálu David von Gutmann, aby přeměnil svou továrnu na akciovou společnost. samotný fakt, že v čele firmy budou stát lidé, kteří nebyli u jejího zrodu a její výro-bě nerozumějí, byl pro Šustalu tak nepřijatelný, že nečekaně zemřel na zástavu srdce. Nedožil se tak okamžiku, kdy se jeho firma – na počátku 20. let minulého století pře-jmenovaná na Tatru – stala jednou z nejslavnějších automobilek v Čechách, která v roce 1897 vyrobila „Präsident“, první automobil ve střední Evropě. osobnost Ignáce Šustaly připomíná v Kopřivnici expozice muzea Fojtství. Na zdech této budovy visí pamětní deska, věnovaná tomuto slavnému rodákovi.

MUZEUM FOJTSTVÍ (stálá expozice Ignáce Šustaly)Adresa: Záhumenní 1 742 21 KopřivniceTel.: 556 812 610E-mail: [email protected] www.tatramuseum.cz

Foto:1. Pamětní deska na budově muzea Fojtství2. auto Präsident

I G N Á C Š U s Ta L a

1

2

REgIONÁlNÍ MUZEUM V KOPřIVNICI

Adresa: Záhumenní 369 742 21 KopřivniceTel.: 556 871 106E-mail: [email protected] www.tatramuseum.cz

43

F R a N T I Š E K T o M Á Š E K (1899 studénka, okr. Nový Jičín – 1992 Praha)duchovní, kardinál

František Tomášek trpěl vážnou plicní chorobou, i přes varování lékařů však začal studo-vat na Teologické fakultě v olomouci a v roce 1922 byl vysvěcen na kněze. V roce 1938 promoval jako doktor teologie. Na univerzitě přednášel do 17. 11. 1939, kdy nacisté zastavili činnost vysokých škol. Po válce se tam vrátil jako mimořádný profesor pedago-giky a katechetiky. V roce 1949, kdy byl jmenován olomouckým biskupem, začal již vadit totalitnímu režimu. V univerzitních kruzích působil do 30. 6. 1950, o rok později byl zatčen a na čtyři roky vězněn v internačním pracovním táboře v Želivi. V roce 1965 se stal apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze a v roce 1976 kardinálem a následně i pražským arcibiskupem. Tuto funkci vykonával do 27. 3. 1992, kdy sám požádal o zproštění úřadu z důvodu věku a zdravotního stavu.František Tomášek se podílel na rozvoji křesťanství v době komunistického režimu. V lis-topadu 1989 vedl pouť věřících z Československa do Říma na svatořečení anežky České. Velice aktivní byl také během sametové revoluce.

studénka si svého rodáka připomíná pamětní deskou na jeho rodném domě, kde nyní sídlí základní škola nesoucí Tomáškovo jméno.

Foto:1. Kardinál F. Tomášek2. Pamětní deska

F R a N T I Š E K T o M Á Š E K

1

2


V L a D I s L a V V a N Č U R a (1891 háj u opavy – 1942 Praha)spisovatel, dramatik, filmový režisér a scenárista

I když Vladislav Vančura vystudoval medicínu, během života se věnoval převážně lite-ratuře a filmu. Psal lyrické prózy - „amazonský proud“, „Dlouhý, Široký a bystrozraký“ a romány – např. „Pekař Jan Marhoul“ a „Pole orná a válečná“. Zpracovával tematiku protiválečnou, milostnou – „Útěk do budína“ a historickou – „Markéta Lazarová“. Zná-má je také jeho pohádková knížka „Kubula a Kuba Kubikula“. Dovršením Vančurova literárního díla jsou třídílné „obrazy z dějin národa českého“, zpracovávající naši his-torii do období posledních Přemyslovců. Mnoho z jeho literárních děl bylo zfilmová-no. Do zlatého fondu české kinematografie patří „Markéta Lazarová“ (1967, Vláčil) a „Rozmarné léto“(1968, Menzel). Vančura byl také filmovým režisérem - „Před maturitou“ (1932), „Marijka nevěrnice“ (1934) a dramatikem - „Učitel a žák“, „Nemocná dívka“. Poslední jeho hra „Josefína“ měla premiéru až po autorově smrti (1947). Po atentátu na heydricha byl Vančura v roce 1942 zatčen a téhož roku popraven. Za celoživotní dílo získal in memoriam titul národní umělec a posmrtně mu byl prezidentem republiky udělen Řád bílého lva „Za vítězství“ a Československý válečný kříž.

V rodném háji u opavy stojí Vančurův pomník z dílny architekta Jindřicha Czenieka. Místního rodáka v roce 1995 jmenovali čestným občanem obce.

Foto:1. Vančurův pomník v háji u opavy2. Vančurova vila na Zbraslavi3. Ukázka z filmu Rozmarné léto

V L a D I s L a V V a N Č U R a

1

2

3

45

J o s E F V E Ř M I Ř o V s K Ý (1896 Kopřivnice, okr. Nový Jičín – 1953 tamtéž)automobilový závodník

Josef Veřmiřovský zasvětil celý svůj život automobilům a své domovské stáji Tatra – Kopřivni-ce. Začal zde pracovat hned po vyučení a v roce 1925 se stal jejím předváděcím řidičem. Již o pět let dřív se zúčastnil „Informativní jízdy kolem republiky“ pořádané Českým autoklubem. hned od prvního ročníku v roce 1921 se také proslavil v závodě Ecce homo. Několikrát se mu toto automobilové klání podařilo vyhrát, a to nejen na vozech s dvouválcovým, ale i čtyřválcovým motorem. Jeho jméno bylo v průběhu 20. a 30. let 20. století známo nejen u nás, ale i v zahraničí. Na 5 300 km dlouhé trati Leningrad – Moskva – Charkov – Rostov – Vladikavkaz – Tbilisi a zpět získal pro automobilku Tatra dvě první ceny - za pevnost vozu a za úspornost pohonných látek. Kromě závodění se věnoval i sbírání a archivování dokumentů a fotografií se vztahem k Tatře. stal se spoluzakladatelem kopřivnického Technického muzea a zachránil pro jeho depozitář spoustu cenných historických vozů.

I když rodný dům Josefa Veřmiřovského již v Kopřivnici nestojí, jeho osobě je věnován nemalý prostor v expozici Regionálního muzea, o. p. s.

REgIONÁlNÍ MUZEUM V KOPřIVNICI Adresa: Záhumenní 369 742 21 KopřivniceTel.: 556 871 106E-mail: [email protected] www.tatramuseum.cz

Foto:1. auto zn. Nesselsdorf

J o s E F V E Ř M I Ř o V s K Ý

1


F R a N T I Š E K V L Á Č I L(1924 Český Těšín – 1999 Praha)filmový režisér, malíř a grafik

František Vláčil se o film zajímal už za dob studií estetiky a výtvarného umění na brněn-ské univerzitě. své první filmy natočil v průběhu 50. let ve filmovém studiu Čs. armády. Na barrandově debutoval v roce 1960 snímkem „holubice“, v němž ve velké míře ome-zil dialog a věnoval více prostoru filmovému obrazu. I v dalších snímcích tímto způso-bem uplatnil své výtvarné vzdělání a zvláštní smysl pro psychologii postav.Často se nechával inspirovat českou historií. Dokladem toho je „Ďáblova past“, zpraco-vávající tematiku pronásledování nekatolíků v době pobělohorské, nebo filmová adap-tace Vančurovy literární předlohy „Markéta Lazarová“ (1965 - 1967), která byla ve své době považována za vrchol nejen české, ale i světové kinematografie. Rukopis režiséro-vy spolupráce se spisovatelem a scenáristou Vladimírem Körnerem nesou filmy o lidské touze po svobodě, „Údolí včel“ a „adelheid“. Dalšími Vláčilovými filmařskými realizacemi byly „Dým bramborové natě“, „stíny horké-ho léta“ nebo biografický snímek ze života antonína Dvořáka „Koncert na konci léta“. Za svůj přínos pro kinematografii získal v roce 1995 cenu Českého lva.

Český Těšín si osobnost Františka Vláčila pravidelně připomíná různými výstavami, přednáškami a filmovými projekcemi.

Foto:1. F. Vláčil - z natáčení2. Výstava věnována F. Vláčilovi3. Petr Čepek ve filmu „adelheid“

F R a N T I Š E K V L Á Č I L

1

2

3

47

V I L É M W Ű N s C h E (1900 Šenov, okr. Frýdek-Místek – 1984 tamtéž)akademický malíř

Vilém Wűnsche pracoval do svých jednadvaceti let na dole, roku 1922 byl však přijat na Umělecko-průmyslovou školu v Praze k profesoru arnoštu hofbauerovi. svá studia si dále rozšířil na akademii výtvarných umění, kde byli jeho učiteli Josef Loukota, Jakub obrovský a Max Švabinský. Díky Švabinskému získal stipendium a v roce 1928 odjel do Paříže za malířem Františkem Kupkou. Po studiích se Wűnsche vrátil do Šenova, kde již zůstal natrvalo. Tematicky se věnoval převážně krajinomalbě a venkovským žánrům. V malbě byl do značné míry ovlivněn barbizonskou školou, kterou důvěrně poznal při svých studiích ve Francii. Později jsou v jeho tvorbě nejčastěji zachycovány reálie z havířského života. Zde byl nejvíc ovlivněn nizozemskou žánrovou malbou 17. století a dílem honoré Daumiera. Postavy havířů při práci i při odpočinku zobrazoval pomocí výrazné prostorové kontury a omezené barevné škály. Počátkem války byl vězněn v koncentračním táboře v osvětimi. Pobyt v tom-to prostředí jej inspiroval k vytvoření množství obrazů, zpracovaných s ne-bývalou expresivitou. během svého života získal řadu uměleckých ocenění, rok před svou smrtí titul národního umělce.

V Šenově, na ulici obecní č. p. 306, dodnes stojí rodný dům, na jehož fasá-dě je umístěna pamětní deska připomínající život a dílo tohoto umělce.

Foto:1. Kostel v Šenově (1931)2. Na šichtu (1943)

V I L É M W Ű N s C h E

1

2


a D o L F Z Á b R a N s K Ý (1909 Rybí, okr. Nový Jičín – 1981 Praha)malíř, grafik, ilustrátor

adolf Zábranský studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Františka Kysely a na akademii výtvarných umění u Viléma Nowaka. V roce 1943 se stal členem spolku výtvarných umělců Mánes a o šest let později svazu čs. výtvarných umělců. Zabýval se malbou, novinovou kresbou a návrhem plakátů. Známá jsou například jeho sgrafita v hrzánském paláci a v Ledeburské zahradě v Praze. Největších úspěchů ale dosáhl v ilustracích. snažil se důsledně propojit text s obrazovým doprovodem knihy. Tímto způ-sobem ilustroval olbrachtovu knihu „Ze starých letopisů“ (1952), v níž se nechal inspiro-vat výtvarným rukopisem Mikoláše alše, dále pak baarovu „hanýžku a Martínka“ (1939) a například „Národní pohádky a pověsti“ beneše Třebízského (1941).V roce 1959 byl jmenován zasloužilým a v roce 1970 národním umělcem. svými ilu-stracemi získal mezinárodní uznání, o čem svědčí cena hanse Christiana z roku 1972. V roce 1974 mu byla udělena cena nakladatelství albatros a o dva roky později Evropská cena IbbY *)

*) International board on books for young people (Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu)

Foto:1. Ilustrace ke knize Zlatá brána otevřená (1963)2. Dům na stráni (kolem r. 1940)

a D o L F Z Á b R a N s K Ý

1

2

49

E M I L Z Á T o P E K(1922 Kopřivnice, okr. Nový Jičín – 2000 Praha, pohřben na Valašském slavíně v Rožnově pod Radhoštěm)sportovec, několikanásobný olympijský vítěz

Emil Zátopek, čtyřnásobný olympijský vítěz, osmnáctinásobný světový rekordman a nejlepší sportovec světa v letech 1949, 1951 a 1952, svých úspěchů dosáhl v běhu na 5 000 m, 10 000 m a v maratónu. Na trati 5 000 m v roce 1954 překonal časem 13:57,2 světový rekord a jako první československý atlet zdolal hranici 14 minut. V roce 1948 uběhl vzdálenost 10 000 m jako první Čech pod 30 minut. o šest let později skončil v cíli jako první člověk planety s časem necelých 29 minut (28:54,2). Největších úspěchů dosáhl na olympiádách v Londýně (1948) a v helsinkách (1952). V anglii vyhrál zlato v běhu na 10 000 m a stříbro na 5 000 m. Ve Finsku triumfoval zlatými medailemi za 10 000 m, 5 000 m a za maratón. Ten zde běžel poprvé v životě. Na této olympiádě získala nejcennější kov v hodu oštěpem i Zátopkova žena Dana. V roce 1948 získal Cenu Gutha-Jarkovského, později Cenu Fair play UNEsCo Paříž 75. V roce 1999, na počest 100. výročí založení Českého olympijského výboru, se stal olym-pionikem století. In memoriam byl vyznamenán Medailí Pierra de Coubertina a Zlatým řádem za zásluhy o atletiku.

V roce 2002 byl Zátopkovi před budovou Technického muzea Tatry Kopřivnice odhalen památník. V expozicích muzea se nachází síň slávy, věnovaná oběma manželům. V roce 2003 byla v prostorách Vítkovického stadionu v ostravě umístěna Zátopkova busta.

REgIONÁlNÍ MUZEUM V KOPřIVNICIAdresa: Záhumenní 369 742 21 KopřivniceTel.: 556 871 106E-mail: [email protected] www.tatramuseum.cz

Foto:1. Památník E. Zátopka před budovou Regionálního muzea v Kopřivnici 2. Manželé Zátopkovi

E M I L Z ÁT o P E K

1

2


V I L É M Z Á V a D a(1905 ostrava – 1982 Praha)básník, publicista, překladatel, knihovník

Viléma Závadu ve velké míře ve vztahu k literatuře ovlivnil jeho učitel na gymnáziu, spisovatel Vojtěch Martínek. Závadovou básnickou prvotinou byla sbírka „Panychida“ (1927), v níž byl v mnohém inspirován poezií Petra bezruče. srovnával zde průmyslovou krajinu ostravska s přírodou beskyd. Následovala „siréna“, sbírka plná tragiky a bezvýchodnosti a „Cesta pěšky“, ovlivněná do značné míry hrůzou válečných událostí. Poněkud tendenční byla další sbírka „Měs-to světla“ reagující na události roku 1948. Následující volná básnická trilogie „Jeden život“, „Na prahu“ a „Živote díky“ byla básníkovou autobiografií plnou vzpomínek. V 50. letech psal Závada básnické sbírky pro děti - „Mám rád svou maminku“ a „Půjdu do mateřské školy“. Věnoval se činnosti literární a překladatelské, připravil výbory z děl předních českých básníků - Machara, Dyka, Čecha, Nerudy. Redigoval časopis Rozpravy aventina a Listy pro umění a kritiku. Ve 30. letech působil jako knihovník v Národní univerzitní knihovně a v roce 1948 se stal jejím ředitelem. Pracoval ve svazu československých spisovatelů, kde vedl oddělení začínajících autorů. Za svou literární činnost získal v roce 1966 titul národní umělec. Závadova poezie byla překládána do mnoha světových jazyků.

Rodný dům Viléma Závady, v němž bydlí jeho rodina, dodnes stojí v ostravě - hrabové na ulici Palkovské č. p. 29.

Foto:1. V. Závada s rodinou2. Rodný dům3. básně - V. Závada

1

V I L É M Z Á V a D a

3

2

51

I V o Ž Í D E K (1926 Kravaře, okr. opava – 2003 Praha)operní pěvec

sólový zpěv studoval Ivo Žídek od roku 1945 u profesora Vaška, hudební teorii jej učil Josef schreibr. od 19 let měl angažmá v ostravské opeře, kde zůstal až do roku 1948. Potom již jeho talentu využívala opera Národního divadla v Praze. Díky svému lyrickému tenoru byl žádaný i ve státní vídeňské opeře a na stuttgartské a berlínské operní scéně.Kromě postav Dvořákových, smetanových a Fibichových oper zpíval také Ríšu v Kvapilo-vě „Pohádce máje“ a Plaváčka v Karlově „Třech vlasech děda Vševěda“. Na koncertech Pražského jara veřejnost seznamoval se skladbami b. Vomáčky, a. Šat-ry a J. Vřešťáka. Často hostoval na rakouských a holandských hudebních festivalech, kde měl jeho pěvecký výkon obrovský ohlas. Vydal množství gramofonových nahrávek, včetně několika operních kompletů. Po sametové revoluci v roce 1989 byl jmenován ředitelem Národního divadla v Praze. V této funkci, v níž mohl zúročit své celoživotní zkušenosti, působil do roku 1991.

Morava na svého slavného rodáka nezapomněla. V polovině 90. let se stal čestným občanem města Kravaře. V rodném domě na ulici alejní, v němž Žídek žil do svých dva-nácti let, než se z Kravař s rodiči odstěhoval, je v současnosti domov důchodců.

Foto:1. I. Žídek – v opeře C. Debussyho2. I. Žídek v roli hoffmanna v opeře J. offenbacha

I V o Ž Í D E K

1

2


R E J s T Ř Í K L I T E R a T U R Y :

biografický slovník severní Moravy a slezska - sešit 1., ostrava 1993 - sešit 2., ostrava 1994 - sešit 3., ostrava 1995 - sešit 4., ostrava 1995 - sešit 5., ostrava 1996 - sešit 6., ostrava 1996 - sešit 7., ostrava 1996 - sešit 10., ostrava 1998 - sešit 14., ostrava 2003 - sešit 16., ostrava 2003Nová encyklopedie českého výtvarného umění, kol. autorů, Praha 1995Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Churaň a kol., Praha 1998Kdo byl kdo – naši olympionici, Praha 1999slovník českých filosofů, kol. autorů, Praha 1993slovník českých spisovatelů, kol. autorů, Praha 2000Český biografický slovník XX. století, Paseka 1999biografický slovník širšího ostravska, díl 4., opava 1981Klíč k rodným chaloupkám, Kovařík, Praha 2004Dějiny ostravy, Jiřík a kol., ostrava 1993Forma sleduje vědu, Teige, Gillar a evropský vědecký funkcionalismus 1922 - 1948

R E J s T Ř Í K L I T E R aT U R Y

Documents

obsah - Moravskoslezský kraj · PDF file3 LEoPoLD baUER (1872 Krnov – 1938 Vídeň) architekt, uměleckoprůmyslový návrhář Leopold bauer byl velice talentovaný a získal mnoho