OLOMOUC MAGAZINE - Léto 2014

LÉTO 2014

M A G A Z I N EOLOMOUC

Olomoucnádherná, tajemná,pravá femme fatale

inz V class Rodina A4 deal CMO.indd 1 19.6.14 11:37

3

EDITORIAL

3

Vážení čtenáři,právě držíte v rukou první číslo nového lifestylového časo-pisu O M. Tento čtvrtletník patří městu, které nám přirostlo k srdci a ve kterém chceme žít. Je to město kypící zelení a parky, historií a architekturou. - je plná skvělého jídla a výtečného pití, žijící kulturou všeho druhu. Je také místem obdařeným mimořádnou atmosférou a domovem nepřeberného množství zajíma-vých osobností. je jako tajemná nádherná žena, pravá femme fatale, taková, na kterou se nezapomíná.

Ať už zde žijete celý život, zůstáváte na pár dní, či jen projíždíte, byli bychom rádi, pokud by se stala vaší srdeční záležitostí, stejně jako se to stalo nám. Snad k tomu přispějí i články, které naleznete uvnitř tohoto čísla. Dozvíte se například, co skrývají zákoutí chrámu sv. Michala, zjistíte, že Č jsou poměrně zdatní mořeplavci, odhalíte, proč se do neustále vrací kapela Tata Bojs nebo k čemu jsou dobré pružné školky.

Věříme, že ve světě značek je jedna z těch nej-lepších. Chceme vám ji ukázat jako město, které stojí za to znovu a znovu prožívat a milovat.

Přeji příjemné čtení.

TOMÁŠ CHALUPA, ŠÉFREDAKTOR

4

OBSAH

TIRÁŽ

ROZHOVOR 06TATA BOJS Vrcholem majálesu bylo vystou-pení kapely Tata Bojs a my jsme si nemohli nechat ujít příležitost zeptat se Milana Caise a Mardoši, jak se jim v Olomouci líbí.

GASTRO 14ATMOSPHERE O téhle restauraci se bude určitě ještě hodně mluvit. Koncept poctivého vaření spojený s moderními trendy v Olo-mouci není běžný.

INSPIRACE 22ZAHRADA V PYTLI Zahrádky a zahrad-ničení, to už dávno není jen záliba důchodců na chatách. Dnes mladí lidé pěstují zeleninu přímo na pozemcích rovnou v centru města.

OSOBNOST 24ROBERT ŠTEFKA A DAVID BENDA S dvojicí architektů z ateliéru A2 architekti jsme mluvili o tom, proč je Olomouc podle nich ideálním místem k životu, jaké jsou sou-časné trendy v rezidenčním bydlení a jestli se tu mají stavět mrakodrapy.

DĚTI VE MĚSTĚ 30PRUŽNÉ ŠKOLKY Dobrých školek je nedostatek. Zašli jsme se podívat do jedné, kde s dětmi pracují podle systému Montessori a mají k nim opravdu specifi cký přístup.

REPORTÁŽ 38NA LODI Na historické plachetnici Beantra se pod vedením Michala Kalmana stanou ze suchozemských krys během pár dní obstojní námořníci.

BYDLENÍ 46RIMEX Firma se do povědomí dostala jako prodejce italských sedacích souprav. Dnes zpracovává kompletní řešení interiérů od 3D návrhu po smontování poslední poličky.

GASTRO 52DOBRÝ ROČNÍK V centru Olomouce se usídlil vinný sklep. Vína sem Miroslava Čáso-vá vozí z Moravy, ale i z Lucemburska.

VOLNÝ ČAS 56ŽONGLOVÁNÍ S LEVITARE Máte chuť zku-sit něco neobvyklého? Vyzkoušejte žonglo-vání. Nic nestojí, skvěle cvičí postřeh i mozek a s Janem Hlavsou se to naučíte za dvě hodiny.

ARCHITEKTURA 58SV. MICHAL Každý ho zná, je vidět odkud-koliv. Ale víte, co se v něm skrývá? S fará-řem Antonínem Baslerem jsme se vypravili do útrob a výšek olomoucké barokní perly.

FEJETON 66

OLOMOUC MAGAZINE Vydavatel Petra Trunečková | Redakce Tomáš Chalupa (šéfredaktor), Dagmar Langová, Barbora Navrátilová, Martin Bečan | Grafika Lukáš Honzák | Fotografie Lukáš Navara, Petr Macháček, Michal Liška, Jakub Kmošek, Milena Valušková | Vydavatelské služby MAFRA, a. s. | Kontakt e-mail: [email protected], tel.: 800 737 365

Léto 2014

ROZHOVOR

6

OLOMOUCmáme prostě rádi

7

Dva skromní sympaťáci a zároveň ústřední postavy kapely Tata Bojs to spolu táhnou už od dětství. S hudbou začínali jako malí na pražské Hanspaulce a asi by je tehdy nenapadlo, že budou jednou patřit k předním českým kapelám. Tata Bojs loni oslavili 25 let své existence. Tajemství, které stojí za dlouhým „hudebním manželstvím“, je prý jednoduché. „Baví nás to, co děláme, a chceme to dělat společně,“ říká Mardoša.

Jaký je váš vztah k Olomouci?MILAN CAIS: Olomouc jsem vždycky vnímal jako studentské město s krásnou historickou architekturou. Je plné mladých lidí a má úžasnou atmosféru. Proto jsme tu hodně hrávali i přes týden, protože studenti jezdí na víkendy domů. Straš-ně rádi se sem vždycky vracíme a máme to tu rádi. Jsou tu moc fajn lidi.

Je pravda, že poslední léta jste tu hráli velmi často. Má to nějaký konkrétní důvod?MILAN CAIS: Nešlo jen o hraní. Některé záležitosti se týkaly výtvarného umění a designu, což jsou oblasti, kterým se také hodně věnuji. Začalo to někdy před třemi lety, když jsem byl jedním z porotců festivalu světel VZÁŘÍ. Od té doby se ta četnost návštěv Olomouce výrazně zvýšila. Jen za poslední měsíc jsem tu byl snad třikrát. Měl jsem tu nějaké přednášky. Pozval mě sem náš dlouholetý kamarád David Hrbek na výstavu Století relativity. Bylo tu setkání architektů a designérů i PechaKucha Night, takže toho bylo víc. Předtím jsme tu hráli v Jazz Tibet Clubu, což bylo už asi potřetí. Jazz Tibet je mimochodem velmi příjemný klub, který máme moc rádi. A hlavně máme rádi Vladimíra Fore-ta, který to tam dramaturgicky velmi dobře vede. Když jsme

HLAVNÍ HUDEBNÍ HVĚZDOU KVĚTNOVÉHO OLOMOUCKÉHO MAJÁLESU BYLA SKUPINA TATA BOJS, PRÁVEM POVAŽOVANÁ ZA JEDNU Z NEJÚSPĚŠNĚJŠÍCH SOUČASNÝCH ČESKÝCH KAPEL. V OLOMOUCI JSOU MILAN CAIS A MAREK „MARDOŠA“ HUŇÁT TÉMĚŘ JAKO DOMA.

TEXT TOMÁŠ CHALUPA FOTO LUKÁŠ NAVARA

vydali album Ležatá osmička, jeden z koncertů turné byl v klubu S-cube. Máme tady kamarádku Alenu Vavrdovou, která nám dělala kalendář. Zkrátka těch lidí a vazeb na Olo-mouc je strašně moc.MARDOŠA: A to jsi ještě zapomněl, že jsme tu natáčeli záznam našeho koncertu. Bylo to loni na Dnech evropského dědictví, hráli tu tehdy také Nylon Jail. Byl to vůbec posled-ní koncert a zároveň taková symbolická tečka za oslavami pětadvaceti let existence Tata Bojs. Tu jsme udělali v Olo-mouci, takže to je další významný zářez pro Olomouc.

A ještě jsi nezmínil projekt „srdce na sile“. To byl taky významný počin, ne?MILAN CAIS: Jo, to je vlastně pravda. Tohle byla další aktivita, která mě spojila s tímhle městem. Srdce byl typ komerční práce, který ale zároveň pro mě představoval velkou zku-šenost. Díky investorovi bylo možné si leccos vyzkoušet a popustit uzdu fantazii. U vlastních věcí totiž člověk vždyc-ky narazí na to, jak to vlastně zaplatit. Když za tím stojí investor, tak tyhle starosti odpadají.

A investor chtěl tedy co? MILAN CAIS: Zadání bylo zdánlivě jednoduché, komuniko-vat tvar srdce. To symbolizuje tlukot a pravidelný rytmus. V kontextu to mělo fungovat jako odpočítávání času do ote-vření nákupního centra. Lidé ale zároveň neměli moc tušit, co se vlastně odpočítává. Byly k tomu i nějaké webovky a další věci. Já jsem měl na starosti to srdce, což se dalo udělat dvěma způsoby. Buď jako klasické srdce, které kreslí třeba děti na papír, nebo ztvárnit srdce medicínsky s těmi tepnami. To jsem dokonce původně navrhoval, ale to se moc agentuře nelíbilo, takže jsem zvolil tu čitelnější variantu.

ROZHOVOR

8 9

ROZHOVOR

8 99

Udělal jsem to jako nafukovadlo se světelnými body. Ale že pak přijde totální bouře, která to rozcupuje na padrť, to nikdo z nás nečekal. Byli jsme hrozně rádi, že to tehdy niko-ho nezranilo. Pak se ještě instaloval narychlo alespoň ten obrys srdce, ale ten mě už moc nebavil.

Je tady léto. Znáte vůbec pojem dovolená?MILAN CAIS: Máme rodiny, takže se jim snažíme věnovat a o dovolenou je samozřejmě nechceme ochudit. Máme vyčleněné tři neděle v červenci, kdy nehrajeme a vždycky někam jedeme. Děti chtějí samozřejmě moře, takže letos to bude Chorvatsko. Pojedeme s kamarády mojí ženy. Já jsem tam dlouho nebyl. Jezdili jsme dřív na Krétu, do Řecka, na Korfu, takže teď zkusíme zase Chorvatsko. MARDOŠA: Já se sám moc nepouštím do takových velkých cestovatelských akcí. Mně stačí, když jsme na chalupě v Deštné v jižních Čechách. MILAN CAIS: On je takovej jezevec… (smích)MARDOŠA: To je fakt, jsem rád zalezlej. Ale shodou okolností se mi stejně stávalo, že jsem pořád někde cestoval. Takže v létě to bývá moře a v zimě máme rádi zase hory.

K dovolené patří i nějaký ten pohyb. A co vy a sport? MILAN CAIS: Sportům jsem hodně holdoval v dětství. Zkoušel jsem kdeco. Pak jsem začal studovat výtvarné umění a se sportem jsem přestal. Asi nejvíc mě držel tenis. Ale v mládí toho bylo víc, třeba hokej, plavání, taky lakros… MARDOŠA: My jsme spolu například chodili i do turisťáku. To bylo někdy na konci osmdesátých let. MILAN CAIS: Jo, tam jsme hráli ten lakros.

Znáte se od malička, nenastala někdy mezi vámi ponorková nemoc?MARDOŠA: My se známe od školky, někdy od roku 1979. Zatím jsme neměli chuť se nějak pozabíjet nebo tak něco. Je to celkem v klidu. My totiž nejsme konfl iktní lidi. Baví nás to, co děláme, a chceme to dělat společně. Nechci ale říct, že máme na všechno vždycky stejný názor. Naštěstí se vždycky dokážeme nějak domluvit. Milan prostě něco řekne, a tak to je. (smích)

Jak vzpomínáte na Hanspaulku?MILAN CAIS: My jsme tam bydleli jako děti. Měli jsme tam i naši první zkušebnu. Proto o sobě říkáme, že jsme kluci

MILAN CAIS: OLOMOUC JSEM VŽDYCKY VNÍMAL JAKO

STUDENTSKÉ MĚSTO S KRÁSNOU HISTORICKOU ARCHITEKTUROU.

JE PLNÉ MLADÝCH LIDÍ A MÁ ÚŽASNOU ATMOSFÉRU.

(40 let) zpívá, hraje na bicí, kytaru a klávesy.Vedle hudební kariéry se věnuje také výtvar-nému umění a sochařství. Je magistrem umě-ní a tvoří pod jménem p3D-01. Jeho instalace byly vystaveny například v českém pavilonu na Expu 2005 v japonském Aiči. Ilustroval rovněž Mardošovu knihu Nanobook.

MILAN CAIS

10

ROZHOVOR

NECHÁVÁME promluvit NAŠE CENY NABÍZÍME VÁM JEDINEČNOU GARANCI NEJLEPŠÍ CENY!Objevíte-li před nákupem, případně 14 dní po nákupu, identický produkt z koupelnového sortimentu (stejný EAN) výhodněji, potom opravdu neváhejte a přijďte k nám. Dorovnáme konkurenční nabídku a navíc získáte dárek. Nabídka platí pro obvyklé prodejní množství zboží pro jednu domácnost a vztahuje se na zboží výrobců uvedených v katalogu SIKO. V případě kuchyňského sortimentu garance platí na stejný typ kuchyně, materiál dvířek, korpusů, pracovní desky a vnitřního vybavení. Garance se nevztahuje na výprodeje, akce, internetový a velkoobchodní prodej.

NOVÉ KATALOGY

SIKO OLOMOUCVÁŠ KOUPELNOVÝ A KUCHYŇSKÝ SPECIALISTA

Kavkova 37 (nákupní centrum Haná)Po-So 9:00-19:00, Ne 10:00-19:00tel: 585 700 799, [email protected] 47x v ČR a SR | www.siko.cz

MARDOŠA: ZNÁME SE OD ŠKOLKY, NĚKDY OD ROKU 1979. ZATÍM

JSME NEMĚLI CHUŤ SE NĚJAK POZABÍJET NEBO TAK NĚCO.

z Hanspaulky, kde se cítíme doma. Jsme s tím místem spjati. Hráli jsme si tam na indiány v lesíku, máme na Hanspaul-ku perfektní vzpomínky. Máme ji pořád v srdci. Ale teď už bydlíme od Hanspaulky dál. Já na Veleslavíně a Mardoša na Červeném vrchu.

Jak vypadá vaše bydlení? MILAN CAIS: My máme domek s malou zahrádkou. Musím říct, že ta zahrada mě hrozně baví, pořád se tam kolem něčeho motám. Žádný velký zahradník teda nejsem, ale aspoň stříhat trávník nebo něco někde osekat, to svedu. Je to pro mě určitý druh relaxace. Těším se na to, zvlášť když je nějaký pěkný den a svítí sluníčko. Baví mě i opravovat ten náš domeček. Je to starý dům z dvacátých let. Jeho zdi mají svou historickou paměť. Někde třeba jen tak seškrábnu omítku a hned tam na mě vykouknou nějaké staré výmal-by. Je úžasné, co se tam skrývá. Mám taky rád dřevo, takže dům teď intenzivně obkládám dřevem, nebo teda snažím se. Dům je, řekněme, taková moje zájmová činnost.

Jaký jsi vlastně „tata“?MILAN CAIS: Moje žena říká, že špatnej, a já si zase myslím, že docela ucházející. Mám doma tři holčičky ve věku osm, čtyři a dva roky. Je krásné vidět, jak rozkvétají a jak se kaž-dá profi luje trošku jinak. Jsou to tři úplně odlišné osobnosti. S každou se musím bavit trošku jinak, když po nich třeba něco chci, a je to velká zábava. Ale je to taky obrovská dřina zvlášť pro maminku. Ta se o děti stará neustále. Když se chlap stará o děti déle jak půl dne, tak si naráz uvědomí, jak je mateřství obdivuhodná a náročná činnost. Já jsem napří-klad přišel domů po obtížném dni a začal jsem se rozčilovat, proč je někde nějaký nepořádek a proč to nikdo neuklidil. Až když si to hlídání člověk sám vyzkouší, tak si uvědomí, že nějaký vyházený krámy jsou úplně na vedlejší koleji, pro-tože musíš řešit tisíc jiných věcí. Pak je člověk rád, že večer lehne a usne u pohádky.

Za chvíli půjdete na pódium zahrát lidem na majálesu. Míváte ještě před vystoupením trému?MARDOŠA: Jo, pořád. Toho už se asi nikdy nezbavím. Samozřejmě se to trochu liší podle toho, kde člověk hraje a v jakém je celkovém rozpoložení, ale v podstatě je tréma vždycky. I kdybychom hráli jen pro deset lidí, tak tam bude minimálně určitý napětí, jak to celý dopadne. (smích)

ROZHOVOR

12 13

(40 let, vl. jménem Marek Huňát) hraje na baskytaru, iPad a obstarává tleskání. Je také autorem sloupku Pozorovatelna, který vycházel v časopise Rock&Pop. Publikoval též v Lidových novinách a v Mladém světě. Napsal knihy Cool v plotě a Nanobook. Druhá kniha rozvíjí děj hudebního alba Nanoalbum, za které Mardoša získal třetí místo v Cenách ministra kultury.

MARDOŠA

ROZHOVOR

12 13

14

ATMOSPHEREgastronomická perla

Olomouce

POKUD CHCETE V OLOMOUCI ZAJÍT NA DOBROU VEČEŘI, MNOHO MOŽNOSTÍ SE VÁM NENABÍZÍ. OČEKÁVANÝM ZPESTŘENÍM JE NOVÁ ATMOSPHERE RESTAURANT V GALERII ŠANTOVKA, KTERÁ NABÍZÍ KVALITNÍ ZÁŽITKOVOU GASTRONOMII, NA JAKOU JSME ZVYKLÍ POUZE Z PRAHY NEBO BRNA. ATMOSFÉRU TAHLE RESTAURACE ROZHODNĚ MÁ…

TEXT ADÉLA STANÍKOVÁ FOTO LUKÁŠ NAVARA

15

GASTRO

VV Atmosphere restaurant na vás čeká nezapomenutelný gastronomický zážitek, milá obsluha a nádherné prostředí. Díky pohodlnému parkování přímo na střeše Galerie Šan-tovka se do restaurace dostanete ihned a nemusíte prochá-zet celým centrem. A to je příjemné.

Už na první pohled je vidět, že restaurace se inspirovala světovými jedničkami v oboru. Číšník vás usadí ke stolu a vy nestačíte vnímat oslňující prvky restaurace. Vše je v teplých barvách a přírodních materiálech. Restauraci dominuje obrovská prosklená kuchyně – to aby hosté vidě-li, jak kuchaři připravují jejich pokrm. Je to jako v divadle, nestačíte se divit, jak celý tým dohromady pracuje, s jakou lehkostí předvádí svůj kuchařský um, a to s úsměvy smě-rem k hostům. Restaurace je propojena s prostornou ven-kovní terasou, ze které máte krásný výhled na Olomouc. Pravé straně dominuje originální živá zelená stěna, přímo se nabízí na oslavy, fi remní večírky nebo klientské večeře.

VYSOKÝ STANDARD, NEJLEPŠÍ SUROVINYJakmile se vám do rukou dostane degustační menu, budete potěšeni z pestrého výběru. Sami si můžete zvolit počet chodů a také si je zkombinovat. Číšníci také rádi poradí s výběrem vína či jiného alkoholu, kterého je zde dostatek v té nejvyšší kvalitě. Můžete ochutnat i kvalitní hovězí steak z plemenného býka - číšník vám automaticky při-nese čerstvé maso ukázat. „Maso rádi doporučíme podle toho, zda má host rád jemnější maso nebo intenzivní chuť či preferuje šťavnatost a křehkost masa,“ dodává šéfkuchař Jaroslav Klár. V každodenní nabídce jsou i ryby.

Jídlo je opravdu zážitek. Ochutnali jsme hovězí tatará-ček, mořského vlka s chřestem a raviolou z račího masa. Jako dezert pak malinovou makronku. Vše bylo naprosto dokonalé. V tataráčku neucítíte kečup ani jiná dochucova-dla, je to jen velmi jemné hovězí maso, lehce nakořeněné. Čerstvá ryba byla šťavnatá a lahodná, v kombinaci s ostat-ním neměla chybu. A makronka – no musíte zkusit sami, rozplyne se na jazyku.

Pokud se chystáte navštívit Atmosphere restaurant, je nutné se předem rezervovat na telefonu nebo webových stránkách www.atmosphere-restaurant.cz. Na internetu také můžete nahlédnout do menu a prohlédnout si interiér restaurace.

16

GASTRO

Nově otevřená restaurace Atmosphere je zcela ojedinělým spojením prvotřídní gastronomie, exkluzivních vín a mnohaletých vyzrálých rumů, whisky, koňaků a výjimečných prostor. Jako šéfkuchař zde působí zkušený Jaroslav Klár, který si zakládá na kvalitních a čerstvých surovinách. Atmosphere se zaměřuje na moderní gastronomii, vyzrálé hovězí steaky a čerstvé ryby. Pro děti má pak speciální menu. Restauraci najdete ve 2. patře Galerie Šantovka.

ATMOSPHERE

17

LOBSTER FAMILY RESTAURANT A RESTAURACE ATMOSPHERE V NÁKUPNÍM CENTRU ŠANTOVKA PATŘÍ K TOMU NEJLEPŠÍMU, CO LZE V OLOMOUCI MEZI RESTAURACEMI NAJÍT.

Skvělá restauracechce odvahu

glace omáčku se zeleninou. Z padesáti kilogramů kostí udě-láme pět litrů šťávy bez použití mouky. Čtyřiadvacet hodin vaříme consommé polévku. Těch kostí použijeme ohromné množství, přitom získáme relativně malé množství polévky, ale takto se to má dělat.

Odkud berete maso, které jde na stůl vašim hostům? Třeba co se týče drůbeže, tak máme žlutá kuřata z chovu. Kupujeme je celá a bouráme si je sami. Díky tomu může-me držet ceny příznivé pro naše zákazníky. Stejně tak je to s rybami. Náš dodavatel nám garantuje, že je máme do čtyři-advaceti hodin od vylovení z moře na stole. Zpracováváme si všechno sami.

Jak jste sháněl své dodavatele?Velmi těžko, ale podařilo se to. Jen dva měsíce trvalo, než jsem našel dodavatele zeleniny. Měl jsem jich napřed vyti-povaných deset, z těch jsem vybral tři a ty jsem dva měsíce na přeskáčku testoval a zkoušel. Nakonec jsem si nechal jednoho, který je schopen sehnat mi například i v tuto dobu čerstvé černé lanýže. Ty máme pro restauraci Atmosphere a v tuto dobu je téměř nadlidský úkol je získat.

Máte i nějaké regionální dodavatele? Všechny subdodavatele máme ve vzdálenosti do padesáti kilometrů od Olomouce. Kromě ryb a italských surovin. Trval jsem od začátku na tom, že parmazán, těstoviny a jaké-koliv další italské suroviny máme pouze dovezené z Itálie.

Kolik lidí pracuje ve vaší kuchyni? Na Atmosphere a Lobsteru je dohromady sedmnáct kuchařů. Každý má svou specializaci. Máme vlastního pekaře, máme člověka, který dělá výhradně zeleninu, je tu člověk na maso, na ryby, máme vlastní cukrářku, pizzaře…


PPokud si chcete dát například glazovaný humří ocásek se salátem z barevné čekanky s dijonským vinagrette a mari-novanou zeleninou nebo svíčkovou na smetaně v moderní úpravě, tak jedině tam. Šéfkuchař Jaroslav Klár se postará, abyste odcházeli vždy spokojeni.

Jaroslav Klár mluví o své práci zapáleně a z každé věty je poznat, že své kuchyni rozumí jako málokdo. Při rozmluvě s ním se před vámi otevře svět nejvyšší gastronomie. „My se vracíme na začátek, do doby, kdy se vařilo poctivě a z čerst-vých surovin. Ale děláme to přitom moderně,“ říká.

Jaká byla vaše dosavadní kuchařská cesta? Začínal jsem v Jazz Tibet Clubu, bylo mi tehdy jednadvacet let. To se ještě v Jazzu nevařilo, takže jsme tam otevřeli restauraci. Pak jsem přešel do Hesperia Hotelu, působil jsem také čtyři roky v Podkově, pracoval jsem v hotelu v italském Rimini, otevřel jsem v Olomouci restauraci Abasta. Bylo toho poměrně hodně.

Co vás přesvědčilo, že jste šel právě do Lobster a Atmosphere? Poprvé v životě jsem se setkal s někým, kdo byl ochoten inves-tovat do kvalitní gastronomie. To chtělo vedle peněz hlavně kus odvahy. Takovou nabídku nedostanete každý den.

Proslýchá se, že s Lobsterem má něco společného i známý šéfkuchař Roman Paulus, je to pravda?Ano, Roman Paulus převzal odbornou záštitu nad konceptem Lobsteru a pravidelně k nám jezdí. Spolupracovat s držitelem michelinské hvězdy je výzva pro každého kuchaře.

Jak takové poctivé vaření vypadá v praxi?Představte si to takhle. Přivezou nám od našeho dodavatele hovězí půlku. My ji rozbouráme a nakrájíme do gulášové polévky. Z ořezů pak ještě tři dny vaříme poctivou demi

18

GASTRO

Na začátku jste říkal, že se vracíte k poctivému vaření, ale děláte to moderně. Tak jak třeba připravujete klasiku, jakou je svíčková na smetaně? My tu svíčkovou děláme souse-vide technologií. Vaříme ji 20 hodin při 55 stupních. Maso poté úplně změní kon-zistenci, dá se jíst lžičkou, jak je měkké. Je celé růžové. Svíčkovou nevaříme s masem, ale děláme ji z consommé, což je dvojitý silný vývar, a bez použití mouky. Násled-ně ji rozmixujeme a dáme ji do lahve od šlehačky právě s trochou šlehačky. Pomocí bombičky z ní vznikne krásná pěna. Dáváme zákazníkovi na stůl super měkké maso a napěněnou omáčku. Použijeme i prvky molekulární kuchyně, kdy místo normálních kuliček brusinek udě-láme z brusinkového jusu za pomocí dvou výtažků z řas kaviár, který dáváme na maso. To je moderní svíčková v našem podání.

Když už mluvíte o molekulární gastronomii, co si pod tím máme představit? Je to gastronomie, kdy se používají výtažky z řas, které mění struktury tekutin na želé, prach nebo zapouzdřené objekty. Lze takto vytvořit prach, který chutná jako olivový olej, nebo rajčata, která mají tvar a konzistenci ravioly. Můžeme při-

pravit i nitro-sorbet, který chutná jako Mojito. Je to zkrátka velká alchymie.

Boj o zákazníky je těžký, na co sázíte kromě kvalitních surovin? Snažíme se myslet na všechny skupiny lidí. Hodně jsme se zaměřili třeba na děti. Nechtěli jsme mít na jídelním lístku to, co všude jinde, tedy smažený sýr nebo smažený řízek s hranolkami. Máme tu pro děti třeba ravioly plněné hráš-kovým krémem s mrkvovou emulzí nebo čerstvé těstoviny s rajčatovou omáčkou. Každý den najdete v naší denní nabídce například takzvané Fit tip, což je jídlo, které nám vymýšlí výživová poradkyně Kateřina Gálová. Další zajíma-vost je, že jen asi deset procent jídel je s moukou. Máme tu velké množství bezlepkových pokrmů, je to zhruba 70 pro-cent položek na jídelníčku. Jsme schopni udělat i bezlepkové těstoviny nebo omáčky. Polovinu jídelníčku tvoří zelenina, která je velmi dobře stravitelná. Zákazník se díky tomu nechytá za břicho, že se nemůže pohnout a jen funí. I porce máme menší, než je v Olomouci zvykem. Není cílem člověka jídlem umrtvit. V zahraničí jsem viděl, že gastronomie se ubírá úplně jiným směrem, než co se tu odehrává poslední roky. My se snažíme, abychom to změnili.

ŠÉFKUCHAŘ. Jaroslav Klár (druhý zprava) a jeho tým.

19

20

GASTRO

Lobster restaurant je rodinná restaurace určená pro vyznavače kvalitní gastronomie a milovníky čerstvých ryb. Specializuje se na pokrmy z humra. Hosté si je mohou vychutnat i na venkovní terase, pro děti je zde dětský koutek.

Bowland bowling center je sesterský podnik napojený přímo na restauraci. Nabízí 18 nejmodernějších drah. Pravidelně se zde konají akce, bowling party a turnaje. Oba prostory jsou nekuřácké a v létě plně klimatizované. Nacházejí se ve 2. patře Galerie Šantovka.

LOBSTER& BOWLAND

LOBSTER RESTAURANT JE RODINNÁ

RESTAURACE A JE TO TAKÉ ZNÁT.

OD NABÍDKY V JÍDELNÍM LÍSTKU

PŘES PIZZU Z KAMENNÉ

PECE A DĚTSKÉ SPECIÁLNÍ

MENU AŽ PO DĚTSKÝ KOUTEK

VE STYLU PODMOŘSKÉHO SVĚTA.

LOBSTER — MOŘSKÝ SVĚT NA TALÍŘILobster restaurant a Bowland bowling center fungují v Galerii Šantovka již necelý rok. Když do nich zavítáte, jste mile překvapeni pěkným interiérem a příjemným perso-nálem. Šéfkuchařem je zde také Jaroslav Klár – což prozra-zuje moderní menu a čerstvé a domácí suroviny, na kterých si restaurace zakládá.

Lobster restaurant je rodinná restaurace a je to také znát: od nabídky v jídelním lístku, jako jsou domácí těsto-viny, masa všeho druhu, čerstvé ryby, humři, přes pizzu z kamenné pece a dětské speciální menu až po dětský kou-tek ve stylu podmořského světa. Rodina zde může strávit příjemný čas a děti se zabaví. Šéfkuchař Jaroslav Klár při-pravuje s výživovou poradkyní zdravá a nutričně vyvážená jídla, která jsou označena jako Fit tip. Takovéto pokrmy můžete ochutnat i na velmi pestrém denním menu.

Čerstvé ryby a humři jsou před podáním vyloveni přímo z akvária a jsou takzvanou třešničkou na dortu. Kuchaři je umí velmi dobře připravit a takovýto pokrm je velkým zážitkem. Číšníci vám k jídlu také doporučí vhodné víno, kterých je v nabídce nad 150 druhů. Tanková Plzeň, která se zde točí pro příznivce piva, je k dostání také v Bowland bowling center.

BOWLAND — SKVĚLÁ ZÁBAVA PO DOBRÉM JÍDLEBowland je největší bowlingové centrum na Moravě s 18 drahami a nejmodernějším vybavením na trhu. Pravi-delně se zde konají profesionální, ale i amatérské turnaje a prostor je také možno pronajmout pro fi remní večírky, teambuildingy a oslavy. Bowland má své vlastní menu a také nápojový lístek, vše se však připravuje v sesterské restauraci Lobster. Kvalita jídla je na bowlingové centrum tedy velmi vysoká.

Lobster a Bowland jsou dva navzájem propojené pro-story, a to nejen prakticky, ale také svou fi lozofi í. Důraz na kvalitu, orientace na zákazníka a udržované pěkné prostředí jsou v Olomouci velmi příjemným zpestřením. Pokud mezi nákupy dostanete hlad či po fi lmu ve vedlejším kině nebudete vědět, co s přáteli podniknout, jsou Lobster restaurant a Bowland ideální volbou.

21

22

23

INSPIRACE

Na popud dobrovolnického sdružení vznikl před rokem projekt Za()hrada s možností vypěstovat si vlastní zele-ninu. Olomouc se tak loni stala teprve druhým městem v republice, které svým obyvatelům nabízí pěstování v komunitních zahradách. Do té doby měli takovou příleži-tost jen lidé v Praze.

ZELENINA V DIVADLEProjekt úspěšně funguje už druhou sezonu. Pěstitelský tým se přitom ani přes zimu neschoval společně se zahradnic-kým nářadím do kůlny. Ve spolupráci s Divadlem na cucky pravidelně připravoval v sále divadla pro veřejnost pro-mítání, přednášky a workshopy, díky kterým se mohli zahrádkáři dál scházet a udržovat společný zájem o životní prostředí a umění.

V dubnu pak komunitní zahrada znovu ožila příprava-mi. Všichni členové projektu, lidé, kteří si něco vypěstovali už loni, i noví zájemci o záhon se od prvních jarních dní pravidelně scházeli na víkendových brigádách, aby zahra-du připravili na novou pěstitelskou sezonu. Ti, kdo přiložili ruku k dílu a dobrovolně se ušpinili od hlíny za účelem zvelebení zahrady, dostali slevu na záhon.

PYTLE JSOU STÁLE VOLNÉ. SPĚCHEJTE!Pokud jste jarní sezonu nestihli, ještě není vše ztraceno. Přímo u centra města v areálu letního kina si stále lze pro-najmout záhonek či tzv. „big bag“, což je 1×1 metr velký pytel s hlínou, a jednoduše začít pěstovat, co vás napadne. Po celou sezonu tak můžete mít na stole čerstvé ovoce, zeleninu a bylinky. Svou zálibu v zahradničení můžete navíc sdílet s ostatními.

„Není to jen o zelenině. Hlavní myšlenkou je právě setkávání lidí a rozvoj sousedských vztahů,“ upřesňuje jeden z organizátorů projektu Za()hrada Ondřej Zuntych. „Celý nápad se mi moc líbí. Dokonce jsem se rozhodla pro-najmout jeden zahradní pytel pro přítele jako dárek,“ řekla jedna ze zájemců o pěstitelství Dominika Bittnerová.

Za()hrada zatím není nijak limitována kapacitou. Pytlů je dost, a tak se můžete kdykoliv přidat. „Pronájem jedno-ho pytle či záhonu se zpravidla pohybuje kolem 800 korun na celou sezonu,“ doplňuje Ondřej Zuntych. Nám se to zdá jako skvělá cena za to, že si můžete kdykoliv skočit do své-ho pytle pro vlastní mrkev do polévky.

ŽIJETE VE MĚSTĚ, ALE PŘESTO VE VÁS SÍDLÍ DUŠE ZAHRADNÍKA? NECHCETE

OVOCE A ZELENINU KUPOVAT V SUPERMARKETU,

ALE VYPĚSTOVAT SI JE SAMI? V OLOMOUCI JE TO UŽ

DNES MOŽNÉ.

TEXT BARBORA NAVRÁTILOVÁFOTO SHUTTERSTOCK

Zahrada v pytli

N

OLOMOUC je pro život ideální

Je Olomouc dobré místo pro bydlení? ROBERT ŠTEFKA: Určitě ano, dokonce bych řekl ideální. Obecně se říká, že stotisícové město je na bydlení nejlepší. Má všechno potřebné od institucí přes školy, sport nebo kulturu. Přitom je to stále ještě lidsky obsažitelná velikost, fyzicky i sociálně. Nejde o nějaké anonymní velkoměsto. Olomouc má navíc ještě dva významné plusové body. Je to historické město s velkou památkovou rezervací. Druhým specifi kem je nebývale velké množství parků a zelených ploch. To vše zvyšuje atraktivitu Olomouce jako místa pro život. DAVID BENDA: Zcela souhlasím. Ještě bych snad doplnil, že Olomouc má také velký rozvojový potenciál. Myslím tím v oblasti pozemků. Je zde stále velké množství brown-fi eldů a nevyužitých ploch přímo v blízkosti centra města. Je zbytečné stavět a plánovat nové obytné zóny někde na okraji města, stavět by se mělo právě v těchto lokalitách.

Přesto se však lidé stěhují ven z města na vesnice nebo do satelitů. Obyvatel dokonce mírně ubývá. Jak si tento trend vysvětlujete?ROBERT ŠTEFKA: Já sám jsem dokonce tomuto trendu také podlehl. Jsem Olomoučák, žil jsem tu do svých pětadvaceti let. Pak přišla rodina a děti, takže jsem šel na vesnici. A až děti odrostou a vyletí z hnízda, tak není vyloučeno, že se zase vrátíme do města. V určitém ohledu mi ten městský život chybí. Myslím, že takhle uvažuje mnoho lidí. To může být příčina jevu, o kterém mluvíme.

A volíte vesnici, nebo satelit?ROBERT ŠTEFKA: Klasickou vesnici. Původně jsme si koupili pozemek na rozvojové ploše u Křelova, kde se to dalo defi -novat jako satelit. Byli jsme z toho nešťastní a za rok jsme ho prodali. Koupili jsme si starý dům v Břuchotíně a byl to rozhodně ten nejlepší počin, který jsme mohli udělat.

OSOBNOST

24

OSOBNOST


DVOJICE ARCHITEKTŮ ROBERT ŠTEFKA A DAVID BENDA Z ATELIÉRU A2 ARCHITEKTI MÁ ZA SEBOU MNOŽSTVÍ ÚSPĚŠNÝCH PROJEKTŮ A REALIZACÍ STAVEB NEJEN NA OLOMOUCKU, ALE TŘEBA I V PRAZE. OLOMOUC ZNAJÍ JAKO SVÉ BOTY, VŽDYŤ JEJICH ATELIÉR TU FUNGUJE UŽ 14 LET.

OLOMOUC

25

Všechno tam bylo stabilizované, urbanismus, doprava, náves, sousedé, všechny ty věci, které člověk v satelitu nemá.

Proč?ROBERT ŠTEFKA: V satelitech chybí sociální kontakt, lidé jsou uzavření do sebe. Pokud je satelit navázán na původní vesnici, tak noví obyvatelé se starousedlíky těžce komu-nikují. Důkazem toho, že jsme udělali dobře, je i fakt, že ten náš původní pozemek není doposud dostavěný, což už je nějakých patnáct let. Pořád tam chybí cesty, chod-níky, stále jsou tam volné parcely. Takže klasická vesnice v dojezdové vzdálenosti k městu je prima.DAVID BENDA: S tím bych trošku polemizoval. Já bych třeba na vesnici nebydlel, ale to záleží na osobních preferencích každého člověka. Co bych viděl jako podstatnější, je fakt, že satelity už dneska zdaleka nejsou takzvaně „dobrá adre-sa“. Naopak se začínají vylidňovat. Satelity se samy o sobě stávají jakýmisi ghetty.

Co tím myslíte?DAVID BENDA: Takoví ti opravdu bohatí manažeři už tam nechtějí bydlet a stěhují se zase zpět do měst. Tady ale pro ně není zatím tolik kvalitních bytů nebo domů, které by mohly satelitní bydlení nahradit. Ještě je důležité dodat, že v satelitech bydlí také manželky, které se tam často, lidově řečeno, nudí. Buď tráví většinu dne za volantem auta, když jezdí s dětmi do školek a do škol a po nákupech, nebo jsou celé dny doma a v podstatě nemají do čeho píchnout. To jsou ty klasické zelené vdovy. Prostě život v satelitech má svá specifi ka, která rozhodně nesedí každému.

Olomoucí už delší dobu hýbe debata o výškových stavbách. Vyjadřuje se k ní už i veřejnost, dokonce se proti nim demonstrovalo. Mají být podle vás v Olomouci výškové stavby?DAVID BENDA: Stavět výškové budovy v Olomouci je eko-nomický nesmysl. Tady nemá smysl stavět výš než deset pater. Já tyto stavby vnímám spíše jako demonstrace moci a sociálního postavení než nějaké ekonomické nutnosti. Je to zkrátka zbytečné. Ale na druhou stranu je potřeba si položit otázku, proč by se tu vlastně něco takového nemělo stavět? Doba k tomu stejně směřuje a vývoj nelze zastavit. Každá taková stavba by ale měla splňovat dvě podmínky. Jednak musí být architektonicky kvalitní a musí být umís-těna s rozmyslem a ohledem na město. Nelze takové budo-vy stavět podle toho, kde si kdo koupil pozemky. ROBERT ŠTEFKA: Pokud nastane potřeba stavět výškové budovy, mělo by se na to určit konkrétní území. Olomouci neprospěje, když budou výškové stavby rozesety nekon-cepčně na různých místech, navíc v kontaktu s historic-kým centrem. Lokality jako Horní lán nebo třeba kolem nádraží se k tomu jeví jako vhodné. Obecně nám tedy věžáky nevadí.

DAVID BENDA: STAVĚT

VÝŠKOVÉ BUDOVY

V OLOMOUCI JE

EKONOMICKÝ NESMYSL.

TADY NEMÁ SMYSL STAVĚT

VÝŠ NEŽ DESET PATER.

OSOBNOST

26

Jaké stavby se v Olomouci z vašeho pohledu povedly?ROBERT ŠTEFKA: Silo u tržnice. To je parádní realizace. Pak se mi líbí Centrum Omega, a to jak z hlediska stavby, tak z hlediska funkce. Lubičova dostavba prodejny kol Mool-bike na Palackého ulici je velmi povedená. A rekonstrukce Prioru dopadla podle mě také dobře. DAVID BENDA: Mně se líbí, jak byla provedena rekonstrukce Arcidiecézního muzea. Myslím tím nejen sály pro veřej-nost, ale i technické zázemí. Budova Povodí řeky Moravy je sice stará, ale na svoji dobu velmi slušná. A nesmím zapo-menout na přístavbu k budově Slovanského gymnázia, ta se opravdu zdařila.

A co se nepovedlo?ROBERT ŠTEFKA: Rezidenční bydlení obecně je tady na tra-gické úrovni. Je nekonkurenceschopné vůči jiným měs-tům. Terasové domy na ulici Okružní, to je hrůza. Pro lidi je tahákem ta terasa, ale přehlédnou spoustu koncepčních nedostatků. Ale na druhou stranu se v této oblasti už situ-ace lepší a některé současné projekty, které v Olomouci vznikají, už mají hlavu a patu.

Není to dáno i tím, že většina developerů nespolupracuje s kvalitním architektem? DAVID BENDA: Do značné míry je to pravda. Ale na vině jsou

OSOBNOST

27

také nesmyslné a nepodložené požadavky developerů. Problém je i v tom, že samotní klienti nevyžadují kvalitní architekturu. Všechno je dnes záležitost trhu. Proto se také staví tak mnoho garsonek nebo byty 2+kk, dražší byty se špatně prodávají. Děsím se toho, že tu bude v novostavbách 80 procent garsonek. Kdo v nich bude bydlet?ROBERT ŠTEFKA: Souhlasím, že se staví s ohledem na fi nanční sílu potencionálních zákazníků. To je určující faktor, který má někdy za následek, že tu vznikají archi-tektonicky i stavebně nekvalitní projekty. Je to vidět už na začátku v přístupu. Někteří developeři si ani neobjednají prováděcí projekt. Bez něj nelze postavit slušný barák. Je to děláno jen na peníze. Takový developer neřeší spokojenost zákazníka, nezáleží mu na referenci nebo dobré pověsti. Ale opět se to rozhodně netýká všech, jsou developeři, kteří mají služby na úrovni a o zákazníky se starají. Je to asi jako v každém povolání, že jsou produkty lepší a horší. Každý má možnost svobodné volby.

Může běžný zájemce o koupi bytu či domu poznat, že na něm chce developer jen vydělat a snaží se mu prodat nekvalitní nemovitost?ROBERT ŠTEFKA: Stavební věci pozná těžko. Třeba skryté konstrukce člověk nijak nezjistí. Nepozná stropy, stěny nebo izolaci, jaké na ně byly použity materiály. Ale pokud nejsou venkovní viditelné materiály ošizené, dá se předpo-kládat, že bude v pořádku i vnitřní konstrukce.DAVID BENDA: Dá se to poznat hlavně z přístupu developera. Doporučuju vzít si s sebou před koupí bytu nebo domu vždy vlastního odborníka. Důležitá je nejen vizuální prohlídka, ale i provedení samotným aktem koupě nemovitosti, který je poměrně složitý a ne každý se v něm orientuje. Odborník by měl vysvětlit, co vše je součástí smlouvy, co je v ceně a co naopak není. To jsou komplikované věci a je dobré mít někoho, kdo tomu rozumí. Pokud vím, v Olomouci jsou jedna nebo dvě společnosti, které tyto služby zajišťují.ROBERT ŠTEFKA: Ještě bych dodal důležitou věc. Ve starším bytě je dobré jednu dvě noci přespat, než ho koupíte. Jen tak zjistíte, jak to tam funguje ve dne i večer, co tam je sly-šet z ulice nebo přes zdi.

ROBERT ŠTEFKA: REZIDENČNÍ

BYDLENÍ OBECNĚ JE TADY

NA TRAGICKÉ ÚROVNI. JE

NEKONKURENCESCHOPNÉ

VŮČI JINÝM MĚSTŮM.

ROBERT ŠTEFKA

DAVID BENDA

OSOBNOST

28

POMATURITNÍSTUDIUM

•garanceotevřeníkurzu–vAJnejméněpro4pokročilosti•akreditovanévzdělávacíazkouškovécentrumCAMBRIDGEENGLISHaCity&Guilds–zkouškyvykonátepřímonanašíškole•příznivácenaanavícučebniceae–learningnacelýrokzdarma

MÁTE NEPRAVIDELNÝ PRACOVNÍ REŽIM NEBO PRACUJETE NA ZKRÁCENÝ ÚVAZEK A POTŘEBUJETE, ABY SE O VAŠI

RATOLEST NĚKDO POSTARAL TŘEBA JEN DVA DNY V TÝDNU ČI POUZE DOPOLEDNE? PRUŽNÁ ŠKOLKA MÁ PRO

VÁS ŘEŠENÍ. JE JEN NA VÁS, CO VÁM BUDE VYHOVOVAT, DOCHÁZKOVÝ ROZVRH JE TOTIŽ ČISTĚ VE VAŠÍ REŽII.

TEXT BARBORA NAVRÁTILOVÁ FOTO MICHAL LIŠKA

Proč se přihlásit právě tam?

DĚTI VE MĚSTĚ

30

DĚTI VE MĚSTĚ

PRUŽNÉŠKOLKY

31

JBUDEME SI HRÁT! V Pružné školce jde všechno s úsměvem. Výuka rozvíjí schopnosti a vlohy dětí. Hlavní ale je, aby se u ní děti bavily. A vždy také platí: kdo si hraje, nezlobí.

Jako by se dnes s různě tematicky zaměřenými školkami roztrhl pytel. Jedna školka je lesní s důrazem na pobyt v přírodě, druhá zase anglická, kde veškerá výuka probíhá v angličtině, výběr je zkrátka velký. O Pružné školce jsem však ještě nikdy neslyšela, a tak jsem se rozhodla zjistit, co se za tímto přízviskem skrývá. Třeba jednou právě moje děti budou chodit do té Pružné.

Vydala jsem se tedy do ulice Kavaleristů. V přízemí budovy školky, která je součástí dlouhé bytově-obchodní pasáže a je v sousedství Základní umělecké školy Žerotín, mě s úsměvem vítá ředitelka Andrea Machů, která mi hned vysvětluje prin-cip Pružné školky. Je založen na tom, že rodiče mají možnost volby pružné docházky, a tak je každý den rozdělen na dva vstupní bloky. Mohou si tak vybrat, zda své dítě umístí jen na dopoledne, odpoledne, nebo na celý den.

„Tento na první pohled trochu složitý koncept nám pomá-há udržovat v chodu náš jedinečný on-line rezervační systém. V něm mají rodiče možnost třeba i jen dvě hodiny předem objednávat či rušit pobyt dítěte ve školce,“ vysvětluje Andrea Machů. Prvnímu přihlášení do on-line rezervačního systému předchází zakoupení měsíční permanentky s počtem vstupů, který si opět určí rodiče. Mají tedy naprostou volnost, a neza-vazují se tak k pravidelné docházce dítěte.

Dále se dozvídám, že se v budově nenachází jen Pružná školka, ale o patro výš sídlí i Pružné jesle a Pružná školička. Pro nejmenší je program PlayWisely, který jednou týdně nabízí speciální lekce zaměřené na rozvoj jejich mozkové a tělesné kapacity.

Pružná školička je jednou z mála existujících institucí, kde je možné umístit děti, které jsou už staré na jesle, ale naopak ještě malé na to, aby už navštěvovaly školku, a tak rodičům odpadá další starost s tím, kam dítě v tomto věku přechodně umístit. „Naši holčičku nechtěli nikam jinam vzít, protože ještě neměla tři roky. Tohle pro nás bylo řešení. Byli jsme moc spokojení, a tak jsme v Pružné zůstali,“ říká jedna z maminek Vladimíra Skopalová.

CHYBY JSOU DOVOLENYJeště před prohlídkou jednotlivých tříd se mi Andrea Machů snaží přiblížit systém Montessori, který, stejně jako

DĚTI VE MĚSTĚ

32

APELLORE IUM iniminte sit destrum quis el estem natur molorepudae natus nihil elest, sequiae con cus ducimil ilique dunt laborruptat dolorrum dolenduntur?

DĚTI VE MĚSTĚ

33

MARIA MONTESSORI (1870–1952) byla italskou pedagožkou. Její výchovné metody, které jsou založeny na pomoci pedagoga dítěti k tomu, aby úlohu zvládlo samo, a respektování jeho zájmů, se stávají čím dál oblíbenější formou výuky dětí v dnešních mateřských a základních školách. Jí samotnou vyvinuté speciální Montessori pomůcky jako pohyblivá abeceda v krabici nebo duhové puzzle se používají dodnes.

MONTESSORI

DĚTI VE MĚSTĚ

34

U DĚTÍ JE DŮLEŽITÉ NECHAT

JE DĚLAT CHYBY. CHYBOU JE,

ŽE SE RODIČE SNAŽÍ TOMU

ZABRÁNIT. DĚTI SI TÍM ZÍSKÁVAJÍ

ZKUŠENOSTI A JE JIM DÁNA

MOŽNOST VĚCI NAPRAVIT.

Pružná školka, využívá čím dál více moderních školek a základních škol. V rámci systému Montessori se pracuje s předpokladem, že každé dítě má své přirozené nastavení, a když se mu připraví prostředí a podmínky, nepotřebuje k učení pedagoga. Práce učitele spočívá jen v tom, aby tyto podmínky pro dítě připravil.

„Kdybych to měla přiblížit na příkladu z běžného živo-ta, tak v momentě, kdy se vám dítě začne rukama cachtat ve sklenici s vodou, není to signál k tomu, abyste ho praštili přes prsty. Je to známka toho, že prostě potřebuje něco dělat s vodou. Takovému dítěti tady vysvětlíme, že voda ve sklenici je určena k pití, a připravíme mu třeba kbelík s vodou, aby mělo možnost zkoušet a hrát si s tím, co chce,“ vysvětluje Machů.

To, že je v Pružné školce kladen důraz na praktické doved-nosti, je patrno hned, když vstoupím do jedné z tříd. Kromě klasických hraček vidím sítko na fazole, kinetický písek, pipety na přenášení vody, a dokonce i sadu na čištění bot. „Mezi dětmi je hodně oblíbené strouhání mýdla, které pak šlehají do pěny,“ podotýká s úsměvem hlavní učitelka Lenka Dostálová.

ŽÁDNÉ NASCHVÁLYV jednu chvíli kolem mě projde asi čtyřletý chlapec a neob-ratně si nese na tácku barevné kostičky. Je dopředu jasné, že ho převrhne. „U dětí je důležité nechat je dělat chyby. Chybou je, že se rodiče snaží tomu zabránit. Děti si tím získávají zkušenosti a je jim dána možnost věci napravit,“ vysvětluje asistentka Božena Zemanová, která však zdů-razňuje, že nikdy nenechají dělat děti naschvály. Kdyby úmyslně dítě rozbíjelo jeden talíř za druhým, nikdo tady nebude stát a dívat se, jak si získává novou zkušenost.

Po téměř hodinové návštěvě Pružné školky odcházím plná dojmů. Vzpomínám na to, jaké to bylo, když jsem chodila do školky já, a vybavuje se mi jen odpolední povinné spaní, které všichni nesnášeli, a v tu chvíli si vzpomenu na název knihy Roberta Fulghuma, který říká: „Všechno, co opravdu potře-buju znát, jsem se naučil v mateřské školce.“ Při odchodu z Pružné školky nemám o ty děti strach.

DĚTSKÉ KRÁLOVSTVÍ. Herna v Pružné školce je prostorná a velmi dobře vybavená. Tady se mohou děti opravdu vyřádit, samozřejmě pod dohledem zkušených učitelek.

DĚTI VE MĚSTĚ

35

nadčasováelegance

SKLO JE VÝRAZOVĚ JEMNÝ, VZDUŠNÝ I VYSOCE ELEGANTNÍ MATERIÁL, KTERÝ MÁ SVÉ NEZASTUPITELNÉ

MÍSTO V MODERNÍCH INTERIÉRECH. NEMUSÍ JÍT JEN O BĚŽNĚ POUŽÍVANÉ SKLENĚNÉ KONFERENČNÍ STOLKY.

Pokud jsou v bytě umístěny například dnes stále oblíbenější celoskleněné stěny nebo dveře, pak dodají každému prosto-ru vzdušnost, světelnost a opticky jej zvětší. Když jsou navíc opatřeny grafi ckým motivem nebo reliéfem, dokážou pro-

měnit jakýkoliv prostor v něco vskutku mimořádného. Sklo zkrátka dodá vašemu domovu zcela nový rozměr.

Inspirujte se s náma a přerovskou společností J.A.P, jak se díky moderním technologiím dá využít. Takzvané pískování a speciální nano laky dodávají sklu matný povrch a hedváb-

nou strukturu, která se uplatní v jakémkoli interiéru.

SKLO

TEXT TOMÁŠ CHALUPA FOTO J.A.P.

(1)

(2)36

πR

1) VELKÉ PLOCHY VOLAJÍ PO PÍSKOVÁNÍ Složitější pískované motivy dobře vyniknou zejména na velkých plochách – třeba celoskleněných stěnách nebo velkoformátových dveřích v otočné nebo posuvné variantě – po zdi, do pouzdra nebo do stropu. J.A.P. www.sklo-jap.cz

2) PÍSKOVÁNÍ S NANO POVRCHEM Pořizujete si sklo s pískovaným motivem? Pak preferujte takové, které je od výrobce ošetřeno nano povrchem, zajišťujícím snadnou údržbu a eliminujícím tvorbu otisků prstů. J.A.P. www.sklo-jap.cz

3) NA STO ZPŮSOBŮPřesně v duchu stylu vašeho bydlení můžete volit také dekor pro pískování. Mnoho desítek geometrických, abstraktních i rostlinných motivů umí výrobce J.A.P. www.sklo-jap.cz.

(3)

37

OLOMOUC JE ZNÁMA LEDASČÍM, ALE ASI BY NIKDO NETIPOVAL, ŽE JE TAKÉ LÍHNÍ MOŘEPLAVCŮ. JENŽE U NÁS NA HANÉ JE MOŽNÉ VŠECHNO, A TAK TU MÁME NEJEN MOŘEPLAVCE, ALE DOKONCE I NÁMOŘNÍ SPOLEČNOST.

TEXT TOMÁŠ CHALUPA FOTO PETR MACHÁČEK

38

REPORTÁŽ

TAK ODPLUJTE

MÁTE STRES?

39

Vítr se opírá do plachet pětatřicetimetrového klipru Beantra, který vyplouvá z nizozemského přístavu Lemmer. Historické, původně obchodní plavidlo, dnes slouží jako rekreační pla-chetnice pro všechny, kdo mají rádi moře, holdují plachtění nebo prostě jen chtějí vypadnout z každodenního stereotypu.

V ROLI PLAVČÍKA„Posádku lodi tvoří sami klienti. Mimo ně je tu jen kapitán a první důstojník,“ říká Michal Kalman, který učí na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého. Právě on rozjel před několika lety projekt naplachetnici.cz a organizuje plavby na holandských historických lodích. Na ty se hlásí lidé z celé republiky. Vedle dopravy do Lemmeru, kterou si zařizuje každý sám, něco málo zásob na svačinu a teplého oblečení není nic moc potřeba. Ceny se pohybují od pěti tisíc do dva-nácti tisíc korun, podle délky plavby.

„Není to drahé a člověk nemusí mít žádné zkušenosti s mořeplavbou a loděmi, všechno se tu naučí. Není to žádná zábava pro boháče, jezdí s námi lidé ze všech vrstev společ-nosti,“ vysvětluje Michal Kalman. Je to pravda, na palubě jsou například programátor, poštmistr, studentka nebo důchodce. Je tu s nimi také kameraman České televize, který o výpravě točí dokument do pořadu Objektiv.

Během třídenní plavby se plavčíci naučí základní uzly, skasat a vytahovat plachtu, a dokonce i kormidlovat loď. K vytažení plachty je potřeba až osm lidí a je to pěkná dřina. Třeba ráhna se vytahují pomocí ozubeného kola s klikou, které obsluhují tři muži. Než ráhno doputuje na vrchol stěž-ně, vystřídá se u kola téměř polovina dvacetičlenné posádky. Během plavby také na každého vyjde služba v kuchyni. Vždy vaří najatý zkušený mořský vlk, ale i tak zbývá spousta prá-ce, kterou zastanou plavčíci. Jídla je vždy dost a je skvělé, což utužuje morálku posádky.

MOŘE ZMĚNÍ VŠECHNY MYŠLENKY„Společná činnost lidi semkne, lépe se poznají a naučí se týmové práci,“ říká Michal Kalman. Pravdou je, že nic neutuží nová přátelství více, než když se do trupu opřou pořádné vlny, loď se kymácí ze strany na stranu, v kuchyni padá nádobí a pohyb po lodi se sestává z vrávorání a pádů. „Na moři člověk začne přemýšlet jinak. Suchozemské starosti velmi rychle pustí z hlavy a začne se na věci kolem sebe dívat jinak. Je to dobré na nervy, je to taková vnitřní očista od kaž-dodenního stresu, který každý z nás doma prožívá,“ dodává s úsměvem Kalman, který je kromě organizátora výpravy také v roli jakéhosi kulturního referenta a stará se o to, aby na lodi vládla stále dobrá nálada.

K té nepochybně přispívá i fakt, že každý večer Bean-tra zakotví v některém přístavu. Novopečení námořníci si dopřávají zasloužený oddech v jedné z mnoha místních hos-půdek. Tradiční místní nápoj genevieve, vzdáleně připomí-nající naši becherovku, velmi rychle stoupá do hlavy, a spát se tak většinou chodí až pozdě ráno…

VHistorická plachetnice z roku 1918 Oosterschelde, která patří stejnojmenné holandské nadaci, se loni vydala na plavbu kolem světa. Ve třech etapách postupně obeplula celou zeměkouli. Na její palubě se tak vystřídali student Univerzity Palackého Šimon Pelikán, vědecký pracovník Peter Tavel a proděkan Fakulty tělesné kultury Petr Jirásek.

Studenti katedry rekreologie Univerzity Palackého na lodi Elegant podnikli v roce 2012 expedici do Severního moře.

Michal Kalman, který organizuje mořeplavecké cesty na historických plavidlech, letos v prosinci vyrazí na palubě plachetnice Europe na expedici do Antarktidy.

MOŘEPLAVCI

REPORTÁŽ

40

V ROLI KAPITÁNA. Kormidlovat loď není snadné. Pohyb kormidlem změní směr plavby až se zpožděním. Zatímco třeba volant auta reaguje na sebemenší pohyb, kormidlem je třeba otočit nejméně dvakrát kolem dokola, aby loď začala měnit kurz.

REPORTÁŽ

41

BĚHEM TŘÍDENNÍ PLAVBY SE PLAVČÍCI

NAUČÍ PRAKTICKY VŠECHNY ZÁKLADNÍ

UZLY, SKASAT A VYTAHOVAT PLACHTU,

A DOKONCE I KORMIDLOVAT LOĎ.

INSPIRACE TITANIKEM. Někteří odvážlivci se pokochali pohledem na loď z jejího čelenu. Při bouřlivějším moři to však nedoporučuji, protože pak by dotyčný mohl skončit v lepším případě v síti, v horším rovnou ve vlnách.

BOD DŘINY. Plachty jsou velmi těžké a práce s nimi namáhavá. Na fotografii vpravo dole je vidět kolo, pomocí kterého se vytahují ráhna

na stěžeň. Osobně jsem si tento mechanismus překřtil na kolo bolesti, protože už po pár

minutách otáčení mě pořádně rozbolely svaly.

REPORTÁŽ

42

REPORTÁŽ

43

RÁHNA SE VYTAHUJÍ POMOCÍ

OZUBENÉHO KOLA S KLIKOU,

KTERÉ OBSLUHUJÍ TŘI MUŽI.

NEŽ RÁHNO DOPUTUJE

NA VRCHOL STĚŽNĚ, VYSTŘÍDÁ

SE U KOLA TÉMĚŘ POLOVINA

DVACETIČLENNÉ POSÁDKY.

44

PŘIPRAVENI NA VŠECHNO. Na plavbu je dobré mít co nejteplejší a pokud možno

nepromokavé oblečení. To se týká také obuvi. Mezi členy posádky byly k vidění i speciální expediční bundy.

Pravidlo říká, co se na lodi jednou namočí, to už většinou neuschne.

VYPLOUVÁME! Vyplutí z přístavu v čerstvém větru je silným momentem zejména pro suchozemce, kteří s mořem a loděmi nepřijdou příliš často do styku. Je také skvělým „vyprošťovákem“ pro ty, kteří předešlou noc strávili v některé z místních hospůdek.

45

REPORTÁŽ


SPOLEČNOST RIMEX NAVRHUJE A ZAŘIZUJE NEJRŮZNĚJŠÍ ATYPICKÉ INTERIÉRY – NEJEN BYTY,

ALE I AUTOSALONY ČI PRODEJNY. ZVLÁDNE VŠE: OD VYBAVENÍ KANCELÁŘÍ AŽ PO LUXUSNÍ NÁBYTEK.

BYDLENÍ

46

Když se řekne RIMEX

Právě kvůli orientaci na segment sedacích souprav jsme také v roce 1999 otevřeli naši první maloobchodní pro-dejnu v Olomouci – v centru města na Dobrovského ulici. V roce 2010 jsme pak přesídlili z centra do vlastních prostor na Horní Lán. Zde zákazníci oceňují lepší možnost parkování a hlavně širší nabídku designového nábytku na ploše 470 m2. Od roku 2009 prezentujeme sortiment sedacích souprav Max Divani v první monobrandové prodejně této značky v Čes-ké republice – v obchodním design centru SYKORA HOME v Praze ve Vysočanech.

Takže se stále zabýváte jen prodejem sedacích souprav?Sedací soupravy jsou naším hlavním tahákem, ale sorti-ment se postupem času rozrostl. Prodáváme bytový a kan-celářský nábytek včetně doplňků. Nyní fungujeme jako komplexní interiérové studio. Začali jsme nabízet interiéry na klíč včetně světel, záclon atd… Realizujeme například i sádrokartony a menší stavební úpravy. Dokážeme navrh-nout a zařídit nejrůznější atypické prostory. Spolupracuje-me s dodavateli, kteří jsou schopni vyrábět atypový náby-tek i v nejnáročnějším provedení.

Podnikatelský úspěch v oblasti bytového designu, kde panuje tvrdá konkurence, nepřišel sám od sebe. „Vždy jsme sázeli na osobní přístup k našim zákazníkům,“ říká Martin Minarský, jednatel fi rmy Rimex. A vyplatilo se, v Olomouci působí už více než patnáct let.

Řekněte nám něco o historii fi rmy. Kdy vznikla?Naše společnost vznikla v roce 1993 a původně jsme se zaměřovali na distribuci kancelářského nábytku. Naše orientace v té době směřovala hlavně k velkoobchodnímu způsobu prodeje. Sortiment tvořily italské kancelářské židle a kancelářský nábytek vyráběný na Slovensku pod naší značkou.

Proslavili jste se ale hlavně prodejem sedacích souprav, je to tak? Ano, ale to přišlo až v roce 1998. Původně jsme měli v nabíd-ce soupravy od slovenského výrobce Dividend Manufactu-ring a v roce 2003 jsme získali zastoupení italské společnosti Max Divani. Tato značka má více než padesátiletou tradici a patří celou dobu ke špičce na trhu. Sázíme na ni dodnes.

47

Jak probíhá celý proces od návrhu po zařízení bytu?Po první konzultaci se zákazníkem na základě jeho poža-davků vytvoříme 3D model interiéru. Návrhy dělají naši specialisté, ale spolupracujeme například také s bytovými architekty. Pak dojde k nacenění, odsouhlasení a následně celý interiér zrealizujeme.

Takže je lepší, když má zákazník konkrétní představu, jak by chtěl byt zařídit?Samozřejmě jsme raději, když má zákazník alespoň trošku představu, jak má jeho interiér vypadat a co by v něm rád viděl. Když zákazník uvede svoji vizi o barevném nebo prostorovém řešení, pracuje se nám rozhodně lépe a rych-leji. Pokud klient představu nemá, navrhneme mu interiér dle naší představy a následně konzultujeme a dolaďujeme.

Projevila se nějak ekonomická krize na vašem byznysu?Krizi jsme naštěstí řešit nemuseli. Naši prodejci se snažili a obstáli v době krize výborně. Zejména v oblasti maloob-chodu si rozhodně nemáme na co stěžovat. Za dvacet let jsme si v regionu vybudovali určitou pozici a podařilo se nám udržet obchody na víceméně stejné úrovni. Obracejí se na nás fi rmy, protože mají záruku solidnosti, kvality a osobního přístupu. Díky tomu jsme zůstali v dobrých čís-lech a kondici.

Takže na co sázíte? Jednou z našich největších priorit je osobní přístup k zákazníkovi. Staráme se o naše klienty po všech strán-kách, od A do Z. Od zpracování profesionálního návrhu interiéru přes výběr všech dodavatelů, provedení prací

DŮLEŽITÝ JE I POZÁRUČNÍ SERVIS, KDY ZA NÁMI MŮŽE ZÁKAZNÍK

PŘIJÍT PO MNOHA LETECH, A VŽDY JSME SCHOPNI COKOLIV

OPRAVIT, VYŘEŠIT NEBO NOVĚ NAVRHNOUT.

BYDLENÍ

48

PRODEJNA. Olomoucká prodejna Rimexu má mimořádné rozměry. Na 170 m2 lze spatřit nejen nádherné sedací soupravy nebo postele, ale také pestrou paletu designových bytových doplňků.

KŮŽE. Kožené sedací soupravy od italské firmy Max Divani tvoří hlavní část sortimentu Rimexu. V tuzemsku je také kůže jednoznačně oblíbenější než ostatní materiály a je brána jako symbol luxusu.

a realizací. Důležitý je i pozáruční servis, kdy za námi může zákazník přijít po mnoha letech, a vždy jsme schopni cokoliv opravit, vyřešit nebo nově navrhnout. Není výjim-kou, že se na nás obrací klienti i po dvaceti letech. Druhou věcí je kvalita. Snažíme se nabízet výrobky, které mají nejen zajímavý design, ale splňují také nejvyšší požadavky na kvalitu provedení a materiálů.

Jmenoval jste značku Max Divani. Jaké jsou další značky a dodavatelé, se kterými spolupracujete?Své dodavatele si velmi pečlivě vybíráme. Pokud vznikne jakýkoliv problém, tak se snažíme ihned ukončit spoluprá-ci, protože od nich vyžadujeme absolutní kvalitu a nemů-

žeme si dovolit žádný kompromis. V našem sortimentu máme mnoho zavedených značek - z Itálie máme v nabídce například značky Calligaris, Scab, Emmei, MIDJ, ale i Brik ze Slovenska - nebo LD Seating z Boskovic.

Jaký je současný trend v bytovém designu?Design bytového nábytku se vrací do období padesátých a šedesátých let. V materiálech se po dlouhých letech zno-vu vrátila dominance dubu ve všech možných odstínech, výborně se ale prodává i nábytek v provedení ořech.

Řešili jste někdy opravdu zapeklitou zakázku ze strany zákazníka?Ano, občas se stává, že řešíme složitější interiér. Setkali jsme se například s požadavkem, kdy se zákazník chtěl dívat ze sedací soupravy v obývacím pokoji současně na bazén na střeše, na televizi a zároveň mít výhled z okna na město. Pracovali jsme s půdorysem, posazením nábyt-ku, jeho výškou. Použili jsme několik neobvyklých prvků, například elektrický výsuv televize z komody na dálkové ovládání - fi nální efekt byl ale uspokojivý. Jiný zákazník chtěl nábytek z materiálu, který se používá pro výrobu nej-luxusnějších klavírů. Jde o krájený makasar ve vysokém lesku. Mimořádně drahá záležitost a na nábytek se příliš nepoužívá. I tuhle zakázku jsme zvládli ke spokojenosti zákazníka.

BYDLENÍ

49

TEXT A FOTO RIMEX

5150

PRODUKTY

VÝBĚR POSTELE JE MOŽNÁ VŮBEC NEJDŮLEŽITĚJŠÍM ROZHODNUTÍM PŘI ZAŘIZOVÁNÍ BYTU. VĚTŠINA Z NÁSTOTIŽ V POSTELI STRÁVÍ TÉMĚŘ TŘETINU ŽIVOTA,

TAKŽE JE POTŘEBA VOLIT PEČLIVĚ. U POSTELÍ Z NABÍDKY RIMEXU SE SNOUBÍ KRÁSA A FUNKČNOST.

Jak si kdo ustele

1) POSTEL ICE, výrobce Max Divani Možnost úložného prostoru, různé velikosti, provedení kůže nebo látka.ceny info studio Rimex Interier

2) POSTEL OKY, výrobce Max Divani Na kovovém rámu, různé velikosti, provedení kůženebo látka.ceny info studio Rimex Interier

3) POSTEL GIRONE, výrobce MIOTTO- -DESIGNProvedení kůže ve třech odstínech, bez úložného prostoru.ceny info studio Rimex Interier

4) POSTEL BN00, výrobce BOCONCEPTOřechová dýha, bílý lak.ceny info studio Rimex Interier (1)

(2)

(3)

51

(4)

51

HLEDAT VINNÝ SKLÍPEK V CENTRU OLOMOUCE BY ASI NAPADLO JEN MÁLOKOHO. JENŽE OD DUBNA JE

NAPROTI GALERII MORITZ OTEVŘEN VINNÝ SKLEP DOBRÝ ROČNÍK S DOVĚTKEM TAK TROCHU JINÁ VINOTÉKA.


Cihlové obložení, stylový dřevěný nábytek, svíčky a retro lampy, zkrátka jiný svět přímo v centru města. Tady čas plyne pomaleji a návštěvník by spíše čekal, že ze sklíp-ku vyjde někam do prosluněných valtických strání než na rušnou olomouckou třídu.

Vinný sklep Dobrý ročník patří Miroslavě Čásové, která se s energií sobě vlastní pustila do splnění svého životního snu. „Mám ráda víno, piju ho celý život a vždycky jsem uvažovala o tom, že si otevřu vinotéku. Jenže samozřejmě napřed je rodina a práce, a tak jsem si svůj sen nadělila až k padesátým narozeninám. Bylo kolem toho ze začátku hodně starostí, ale povedlo se,“ říká.

To nejdůležitější ve sklípku jsou samozřejmě vína. Dobrý ročník sází jak na domácí moravskou produkci, tak na zahraničí. Jedno mají ale všechna vína, kterých je tu přes sto druhů, společné. „Výběrem vín jsme se orientovali

na malá rodinná vinařství s dlouhou tradicí. Máme je pro-chutnaná a víme, že dělají kvalitní vína,“ říká Miroslava Čásová.

VE SVĚTĚ VZÁCNÝCH VÍNPro vína jezdili s manželem osobně po celé Moravě. „Máme tu zastoupeny všechny čtyři hlavní moravské vinařské oblasti,“ poznamenává majitelka vinárny. „Vinařství pana Kadrnky z Březí u Mikulova, jehož vína jsou skvělá. Pan Uher z Tvrdonic je starý vinař, který ani nechtěl lahvo-vat, ale přemluvili jsme ho, aby nám svá vína nalahvoval. Vína tu má i pan Skoupil z Velkých Bílovic, kde jsme byli s manželem na sommeliérském kurzu. Velmi se nám líbila jeho vína i přístup. Pan Slunský z Dolních Kounic vyrábí ekovína, nepoužívá chemii ani řízené kvašení, jsou to spíše zemitější vína se specifi ckým charakterem. Pan Šťastný

GASTRO

52

DOBRÝROČNÍK

tak trochu jiná vinotéka

53

KVALITA PŘEDEVŠÍM. Vína z Moravy produkovaná malými rodinnými vinařstvími jsou podle Miroslavy

Čásové sázka na zaručenou kvalitu. A je jedno, jestli jde o vína bílá, či červená.

z Bavor, to je ztělesněná rodinná tradice, má kolem sedm-desáti let, celý život dělal jen vína,“ vyjmenovává Čásová vinaře, jejichž vína do svého sklípku dovezla.

Zahraniční vína pak pochází z Maďarska, Rumunska, Rakouska, Slovenska a Lucemburska. „Ta lucemburská vína z vinařství Krier Freres jsou opravdu unikátní, na ta běžně nenarazíte. To je naše pýcha,“ upozorňuje Miroslava Čásová.

Ve vinném sklepě probíhají také řízené degustace. „Děláme je tak dvakrát do měsíce. Vždy je to o jednom vinařství, buď přijede přímo vinař, nebo to odprezentuje-me my s manželem. Lidé ochutnají vždy tak deset až dva-náct vín. Je k tomu povídání, analytika, samozřejmě něja-ké občerstvení. Lidé zjistí, co jim chutná a co ne, mohou si dělat poznámky,“ dodává Miroslava Čásová s tím, že o tyto akce je velký zájem. I to ji utvrzuje v tom, že se vydala správnou cestou.

„Sázíme na domácí prostředí. Chceme, aby se sem lidé rádi vraceli. Snažím se zapamatovat, co má kdo rád a jaká vína by mu mohla také chutnat. Pro mě je prostě víno vášeň a koníček,“ uzavírá.

GASTRO

54

SE TŘEMI MÍČKY

zaženete i parkinsona

56 56

VOLNÝ ČAS

Freskový sál na Wurmově ulici už zažil leccos. Církevní sněmy, vojenské porady i přednášky studentům žurnalis-tiky. Teď se v něm každou středu odpoledne scházejí lidé, kteří by se rádi naučili žonglovat. Jsem jedním z nich a při-znám rovnou, že si moc nevěřím. „Klid, naučí se to všich-ni. Za hodinu a půl zvládnete tři míčky, uvidíte. Jsou lidé, co to zvládnou už za dvacet minut,“ ujišťuje mě s úsměvem Jan Hlavsa, který kurz vede. Žonglování se věnuje už dva-náct let. Je členem olomouckého cirkusu LeVitare, který se zaměřuje na pouliční divadlo, kde je žonglování s čímkoliv nedílnou součástí.

Lekce žonglování začíná. Pouští se hudba a vzápětí se začíná poněkud nezábavným úvodním cvičením, které sestává z kroužení obou rukou. „Je to nuda, ale bez toho to nejde. Musíte si ten pohyb osvojit a zautomatizovat,“ vysvětluje Hlavsa. Kromě mě se krouživými pohyby rukou zabývají také tři pohledné studentky a jde jim to, na rozdíl ode mě, velmi dobře. „Doslechla jsem se o tomto kurzu ve Vertigu, tak jsem to přišla zkusit. Nevím, co od toho čekat ani jestli se to naučím, ale snad bude aspoň legrace,“ říká mi mezi cviky Lucie, která studuje divadelní vědu.

PRVNÍ, DRUHÝ… A TŘETÍ!Po kroužení rukama „nasucho“ konečně zapojujeme aspoň první balonek. Hážeme ho z ruky do ruky a zpět. Žádná věda, zvládá to každý. Druhý míček v tom už dělá trochu zmatek, ale pořád to ještě jde. Už se sice ozývá stále častější zvuk dopadu míčku na zem, ale s trochou snahy se všem obstojně podaří dva míčky zkrotit.

Třetí míček je ovšem jiná káva. Třetí míček totiž musíte vyhodit dřív, než vám do dlaně dopadne druhý, který jste předtím vyhodili, ale zároveň musíte chytit ten první, kte-rý míří do dlaně, odkud vyletěl ten třetí… Stíháte? Napsat je to komplikované a provést ještě těžší. „Tohle nezvládnu, je to zmatek, plete se mi to,“ uleví si další ze studentek

Univerzity Palackého, Hana. Podobné pocity mají všichni. Míčky padají a padají. Jednou si ho hodím moc blízko, jin-dy moc daleko, často ho prostě nechytnu, a když ho přece jenom zachytím, tak si zase uvědomím, že jsem předtím zapomněl vyhodit druhý míček. Začínají mě přepadat váž-né pochybnosti, zda tu nejsem zbytečně.

PĚT VTEŘIN NADŠENÍJenže stále uběhlo sotva dvacet minut a najednou, světe div se, při pekelné koncentraci a notné dávce štěstí – ano, já žongluji. Míčky létají tak, jak mají. Fantastické. Pět vte-řin trvající euforii vystřídá hromadný dopad všech míčků na zem. Vrací mě do reality. Nicméně odtud už je cesta jasná. Zkoušet a zkoušet, dokud to nepůjde. Všichni se s tím perou statečně a výsledky se dostavují. Intervaly, kdy to jde, se prodlužují a pauzy mezi nimi jsou stále kratší. „Vidíte, říkal jsem, že to půjde,“ zubí se Hlavsa. Jeho cirkus si tu sice dneska zřejmě žádné konkurenty nevychoval, ale slovo dodržel, tři míčky zvládli všichni.

„Ještě to chce trénink doma, ale čekala jsem, že to nepůjde vůbec. Jsem nadšená, přijdu příště znova,“ říká Lucie. Souhlasí i její kolegyně. „Je to super relax, člověk vypne hlavu, myslí jen na ty balonky, aby mu nepopadaly. Bavilo mě to,“ říká Hana. S překvapením si uvědomuji, že mě bolí celé tělo a tričko mám propocené. Je to zřejmě důsledek toho, že jsem se asi stopadesátkrát sehnul pro spadlý míček.

Na závěr se dozvídáme ještě jednu zajímavou informaci. „V Německu je žonglování dokonce součástí povinné těles-né výchovy,“ říká lektor Hlavsa. Samozřejmě nás zajímá proč. „Má totiž blahodárný efekt pro propojování mozko-vých hemisfér. Obnovuje se tím bílá kůra mozková, která jinak s věkem vysychá. A to zase způsobuje Parkinsonovu nemoc. Takže žonglujte, abyste posilovali mozek,“ loučí se s námi s úsměvem.

ŽONGLOVÁNÍ JE ČINNOST, KTEROU MÁ NEJSPÍŠ VĚTŠINA LIDÍ SPOJENOU S KLAUNY NEBO POULIČNÍMI KEJKLÍŘI. MÁLOKOHO NAPADNE, ŽE ZÁKLADY ŽONGLOVÁNÍ SE TŘEMI MÍČKY SE DAJÍ NAUČIT UŽ ZA DEVADESÁT MINUT. ALE JE TO PERNÝCH DEVADESÁT MINUT. ODMĚNOU VÁM BUDE NEJEN TO, ŽE MŮŽETE OHROMIT SVÉ OKOLÍ, ALE TAKÉ UDĚLÁTE NĚCO PRO SVŮJ MOZEK.

TEXT TOMÁŠ CHALUPA FOTO JAKUB KMOŠEK

57

58

ARCHITEKTURA

TAJEMSTVÍ OLOMOUCKÉ

KOPULE

JEDNÍM ZE ŠPERKŮ V HANÁCKÉ POKLADNICI ARCHITEKTONICKÝCH SKVOSTŮ JE BAROKNÍ KOSTEL SVATÉHO MICHALA, JEHOŽ OJEDINĚLÉ KOPULE JSOU NEODMYSLITELNOU SOUČÁSTÍ OLOMOUCKÉHO PANORAMATU. FARÁŘ ANTONÍN BASLER, KTERÝ KOSTEL SPRAVUJE, NÁS PROVEDL PO MÍSTECH, KAM SE BĚŽNÝ NÁVŠTĚVNÍK JEN TAK NEDOSTANE.

TEXT MARTIN BEČAN FOTO LUKÁŠ NAVARA

59

T Tři kopule na ose kostela jsou neskutečnou raritou, proto-že druhý podobný kostel se nachází až u italské Neapole. Podle faráře Antonína Baslera nemá kostel kopule jen tak z rozmaru. Mají hluboký náboženský význam. „Stejně jako sloup na Horním náměstí, i náš kostel by se mohl nazývat kostelem Nejsvětější Trojice, protože ty tři kopule právě tuhle symboliku znázorňují,“ vysvětlil mi.

Ke kopulím jsem se také podíval. Nutno dodat, že při cestě po úzkém točitém schodišti, které vedlo vně kostela a zavedlo nás do půdních prostor, jsem málem vypustil duši. Při pohledu ze spodu to není téměř vidět, ale každá z kopulí má podél svého vnitřního obvodu ochoz. I na ten jsem se malými dvířky, vedoucími z půdy, vydal. Ochoz byl široký půl metru a pode mnou více než dvacetitřímetrová hloubka zakončená tvrdou chladnou podlahou. Ještě, že tam bylo zábradlí. Dvířka do prostřední kopule byla maličká, ale

FARÁŘ NA STŘEŠE. Na kupoli kostelabudete mít stejně jako farář hlavuv oblacích. Je odtud fascinující výhledna celou Olomouc.

60

dvířka do té první ještě menší. Měla snad půl metru na půl metru, a tak jsme se jimi museli s panem farářem protáhnout po čtyřech. Vybavila se mi při tom dětská říkanka „Kočka leze dírou, pes oknem“. Měl jsem opravdu strach, abych tam nezůstal zaseknutý.

ZE STŘECHY KOSTELA JE NÁDHERNÝ VÝHLEDNásledovala výprava na střechu. Malým střešním oknem jsem se z půdy protáhl za farářem Baslerem. Sledoval jsem, jak po zadku sjel až ke kraji střechy a neohroženě se po ní procházel. Když mě vybídl, abych ho následoval s tím, že si uděláme procházku, s díky jsem odmítl. Zůstal jsem při-krčený v okně a užíval si nádherný výhled. Netrpím stra-chem z výšek, ale až tak odvážný zase nejsem.

„Při rekonstrukci jsem to tu opravoval s klempíři, takže mi to ani nepřijde,“ smál se Antonín Basler.

S mým neohroženým průvodcem, který se prochází po střechách bez známek strachu, a farářem v jedné osobě jsme se pak vrátili do přízemí. Konečně jsme se podívali dovnitř kostela samotného, nyní už hlavním vchodem. Veli-ce doporučuji využít služeb průvodkyně, která vás o interi-éru poučí daleko lépe, než bych to dokázal já na pár řádcích. Nutno dodat, že skupiny turistů s průvodci se tu střídají jedna za druhou.

ZLODĚJI KRADOU ZE SKLEPENÍ KŘÍŽEDalší architektonickou zajímavostí je křížová chodba, která se budovala prakticky celé patnácté století. Názory na původ názvu se různí. Podle Antonína Baslera si někteří lidé odvozují její pojmenování od obrazů křížové cesty, které jsou v ní vystavené. Já jsem si zase nemohl nevšim-nout křížové klenby. Vysvětlení je ale prozaičtější. „Křížo-

ARCHITEKTURA

61

62 63

NIKDY BY MĚ NENAPADLO, ŽE FARÁŘ MŮŽE

BÝT AKČNÍ ČLOVĚK, KTERÝ ZAVĚŠENÝ

NA HOROLEZECKÉM VYBAVENÍ OPRAVUJE

KOSTEL, CHODÍ PO STŘEŠE A PROTAHUJE SE

ÚZKÝMI PROSTORY HNÁN ZVĚDAVOSTÍ.

vá se jí říkala proto, že křížila všechny chodby v klášteře, jehož byl kostel součástí,“ uvedl na pravou míru farář.

Chodba vede kolem dvora čtvercového půdorysu, které-mu se říká rajská zahrada. Zahrady, jako je tato, mají sloužit jako místo odpočinku a rozjímání. V té olomoucké je navíc pískoviště a prolézačky pro děti.

Můj hrdinný průvodce mě vzal i do sklepení. Před pat-nácti lety, kdy Antonín Basler do kostela přišel, se jednalo jen o skladiště nepotřebných věcí. Farář neváhal a přeměnil ho v intimní modlitební místo, které se může pyšnit i studánkou.

„Vzhledem k tomu, že je tohle místo otevřené všem, tak odtud někdo neustále krade kříž i sošku Panny Marie. Nako-nec obstál kříž ze dvou proutků svázaných provázkem,“ povzdechl si farář.

Ve sklepení jsou i zvláštní otvory, kterými by se člověk protáhl jenom těžko. Nejspíš v minulosti sloužily jako větrací šachty, ale nikdo to neví jistě. Antonín Basler se jimi protáhl. Nikdy by mě nenapadlo, že farář může být akční člověk, kte-rý zavěšený na horolezeckém vybavení opravuje kostel, cho-dí po střeše a protahuje se úzkými prostory hnán zvědavostí.

ZE ZVONŮ SE VYRÁBĚLA DĚLAPoslední zastávkou na naší cestě byla věž se zvony. Nachá-zí se v ní i malé muzeum, kde se můžete dozvědět něco o jejich výrobě. K vidění jsou také původní kříže, které před rekonstrukcí vévodily kopulím. Při pohledu z ulice by člověk řekl, že se jedná o maličké drobné křížky. Když je ovšem člověk vidí z blízka, uvědomí si, že jsou větší a těžší, než je on sám. Byly obrovské. A obrovské byly i zvony.

„Měly smůlu v tom, že byly ze stejného materiálu, z jaké-ho se vyráběly hlavně děl. Takže když přišla válka, my jsme přišli o zvony. Celkem dvakrát,“ vypráví farář Basler.

Co mě na zvonech ale zaujalo nejvíc, byl jejich pohon. Od dětských let ve mně zůstávala představa shrbeného zvoníka, který se vždycky v určitou dobu houpe na lanech a rozezní zvony. Všechno je ale jinak. Mé iluze vzaly za své. Zvony rozhoupává takzvaný lineární motor, silný elek-tromagnet. Je zajímavé, že moderní technika se uplatňuje i na takových historických místech.

Ostatně asi se není co divit. Proč by zvony nemohl pohá-nět elektromagnet, když pan farář alias superhrdina používá dotykový mobilní telefon? Pokrok se nedá zastavit. Ani na místech, jakým je nádherný olomoucký kostel.

BAROKNÍ KRÁSA. Z kůru kostela je nejlépe vidět v celé jeho kráse monumentální interiér kostela, který se ještě může pochlubit čtyřmi postranními oltáři.

62 63

ARCHITEKTURA

DOMINANTA. Sv. Michal je jednou z hlavních dominant Olomouce, vždyť stojí na Žerotínově náměstí, což je nejvyšší návrší ve městě. V noci je navíc nepřehlédnutelný díky působivému nasvícení reflektory.

1251 Dostavba a posvěcení gotického kostela na místě dnešního svatého Michala řádem dominikánů a současně začátek budování kláštera.

1676 Začátek stavby barokního kostela na základech zničeného a strženého gotického kostela.

1707 Posvěcení nového barokního kostela.

1784 Zrušení dominikánského kláštera císařem Josefem II. a přeměna klášterního kostela na kostel farní, jak ho známe dnes.

STRUČNÁ HISTORIE

FOTO MILENA VALUŠKOVÁ

64 65

ARCHITEKTURA

APELLORE IUM iniminte sit destrum quis el estem natur molorepudae natus nihil elest, sequiae con cus ducimil ilique dunt laborruptat dolorrum dolenduntur? Henihil issuntium doluptate doluptatibus maximpori

MICHAEL. Obraz nadoltářem znázorňuje Archanděla Michaela, kterému je kostel zasvěcen. Patří k němu meča zbroj, jelikož zvítězil nad drakem, což v přenesenémsmyslu znamená vítězstvícírkve nad pohanstvím.

64 65

66

FEJETON

SVĚT SE ZBLÁZNIL. ASPOŇMÁM TEN POCIT, KDYŽ VIDÍM NĚKTERÉ TELEVIZNÍ POŘADY...

To je samé do vily, ven z vily, vyměnit manželku, zpívat v X Factoru, k vidění jsou i nekonečné orgie domácího kuchtění, Pohlreich mučící šéfkuchaře… V tomhle televizním blázinci mají své čestné místo také různé pořady o bydlení.

V jednom třeba k lidem do paneláku naběhne parta výstředních designérů pod dohledem megafonem vyzbro-jeného hypervýřečného moderátora s úmyslem dokonale přestavět jednu z místností bytu. Původní obyvatele vyženou někam na dovolenou a pak se vrhnou do díla – bydlení podle nejnovějších módních trendů. Celé to tvůrčí divočení zabírá kamera a diváci sledují, jak se kamrlík mění v moderní budo-ár. Všechno je ve výsledku moc pěkné, barevné a zároveň správně stroze zařízené, jak je to dneska „in“. Rodinka se po pár dnech vrátí z dovolené, roztrhne vstupní papír a udě-lá do kamery překvapené „Jé“. Všichni si zatleskají a dají si šampaňské.

Nový obývák udělá radost, i když třeba výrazně kontra-stuje se starou kuchyní nebo dětským pokojíčkem, na který samozřejmě designéři ani nesáhli. Všechno je tak „vyde-signované“, že být na místě majitelů bytu, asi bych se bál do místnosti vůbec vstoupit, natož tam něco normálního dělat. Mohl bych totiž svou činností porušit všechny ty kom-plikované záměry a koncepce, kdy jedna věc přesně navazuje na druhou a vše musí ladit jako celek.

V jiném pořadu zase tři dvojice amatérů zařizovaly a částeč-ně i stavěly tři rodinné domky kdesi na okraji Prahy. Probíhalo to následovně. Partnerské dvojice celé týdny pracovaly, až se z nich kouřilo, a jejich patroni-designéři jim do toho mluvili a hodnotili. U toho se partičky mezi sebou samozřejmě poháda-ly, kdo od koho „opisoval“ a kdo komu co slíbil postavit, takže i dramaturg pořadu měl jistě velkou radost.

Malý zádrhel nastal až na konci. Vítězem pořadu totiž měla být ta dvojice, jejíž dům se ve veřejné dražbě prodal za nejvíce peněz. Bohužel se do dražby nikdo nepřihlásil a nic se nepro-dalo. Dost to nabouralo koncepci pořadu. Ani se nedivím.

Koupit si za miliony dům, který postavili jacísi mladí nad-šenci v televizní soutěži, udělá leda úplný blázen.

Nejsem domácí kutil a o stavění domu nebo zařizová-ní bytu nic nevím. Osobním vítězstvím pro mne je, když složím ze čtyř dílů poličku. Přesto vím jedno. Nikdy bych nedovolil, aby mi byt zařizovali maniaci na trendy. Jak totiž stojí v názvu jednoho pořadu, bydlení je hra. Když tu hru necháte hrát za sebe profíky, moc si ji neuži-jete a hlavně výsledek nebude reprezentovat vás. Až pak designéři a kameramani za sebou zavřou dveře, zůsta-nete uprostřed vší té katalogové nádhery sami. A budete v ní muset žít.

TEXT TOMÁŠ CHALUPA

Bydlení je hra

Volební speciál pro komunální volby 2014

VycházíV ZÁŘÍ

2014

Kdo budenovým

vládcemOlomouce?

Documents

OLOMOUC MAGAZINE - Léto 2014