Otevřená společnost: geneze a kontext

Josef Moural

Popperovy spisy z válečných let, Otevřená společnost a její nepřátelé (dále OS) a v poněkud menší míře i Bída historicismu (dále BH), jsou komplikovaná, mnohovrstevnatá díla, která se vzpírají pokusům o prosté, přímočaré uchopení. Setkávají se v nich a všelijak proplétají nezralá polemická agresivita (působící na mnoho čtenářů odpudivě) s originálním a pronikavým vhledem do základních problémů metody a cíle sociálních věd a politiky; naivita a nevědomost s výjimečným nadáním k jemné analýze i systematické výstavbě; kritická racionalita s přezíravým doktrinářstvím. Mým záměrem v tomto článku je referátem nových poznatků o Popperově postupu a názorovém vývoji během práce na OS a BH napomoci tomu, abychom se v tomto bludišti dokázali o něco lépe orientovat.

Postup práce na projektu kritiky historicismu, jehož vypracováním jsou BH a OS, lze v hrubých rysech shrnout následovně: jeho základní myšlenky jsou formulovány pravděpodobně během první poloviny r. 1936, pak je na čas odložen a Popper se k němu vrací na jaře 1938; pracuje na něm však zprvu spíše zvolna a s přestávkami. Obrat nastává až po zprávě o porážce Francie v létě 1940, kdy mu Popper dává plnou prioritu a jeho pracovní nasazení nabývá až obsesivní intenzity. Ještě předtím, někdy koncem 1939, dochází k rozvětvení projektu na BH a jeho doplněk, věnovaný vybraným kapitolám z dějin historicismu; Popper pracuje po nějaký čas na obou textech souběžně, postupně se ale přiklání k práci na historickému doplňku (který se rozroste v OS). Ve vypracování projektu lze tak rozlišit čtyři hlavní textové vrstvy: (1) první verze BH, odložená kvůli práci na OS v květnu či červnu 1940 (z ní pocházejí oddíly I a II BH); (2) původní rukopis OS, dokončený v únoru 1943; (3) oddíl III BH, dokončený v květnu 1944; a (4) revize OS, probíhající od května do října 1944, a oddíl IV BH, psaný od prosince 1944 do března 1945.

Vrstva (1) je v zásadě metodologickou kritikou jisté podoby marxismu; té zatím není vytýkán totalitarismus, ale zákonitá neúspěšnost plynoucí z metodologických nejasností a chyb. Terčem polemiky tu není Hitler ani Stalin, nýbrž levicoví intelektuálové střední a západní Evropy; v řadě bodů Popper polemizuje např. s teorií sociálních věd Otto Neuratha, jak ji znal z jeho přednášek z let 1935-36. Teprve vrstva (2) vypracovává klíčový rys Popperovy pozitivní nauky, myšlenku 'dílčího sociálního inženýrství'. Vrstvu (3) charakterizuje recepce Hayekovy kritiky scientismu a centrálního plánování, k nimž se Popper dostává po dokončení rukopisu OS, a začlenění myšlenky dílčího sociálního inženýrství do BH. Popper nyní soudí, že je nesprávné upírat historicistům snahu plánovat, že však jejich plánování bude nutně zásadně chybné následkem kolektivistické a centralistické povahy utopického inženýrství. Pro vrstvu (4) je významná recepce Hayekovy Cesty do otroctví v druhé polovině května 1944. Jestliže dosud považoval marxisty za pomýlené spojence (a smysl OS spatřoval v pokusu "odstranit umělé a metafyzické přehrady, které od sebe oddělují rozumné a liberální lidi v různých táborech levice" či přímo "konsolidovat to, co můžeme nazývat 'levicí'"1), nyní se přiklání k názoru, že je třeba považovat je za nepřátele. Gombrichovi píše 5. 6. 1944: "Hayek viděl daleko ostřeji než já: … socialismus vede přímo k totalitarismu.“

Na celý tento vývoj a jeho kontext se nyní podíváme podroběji. Pokusím se ve třech ohledech stručně shrnout, co je o nich dnes - především díky výtečné biografické studii Hacohenově2 (dále H) - nově známo. V první části článku se zaměřím na obecně biografické okolnosti, ve druhé na literaturu, ze které Popper čerpal, a ve třetí specificky na vztah Popper-Hayek. Zejména ve druhé a třetí části je

1 Dopisy Alfredu Braunthalovi z 12. 12. 1943 a Ernstu Gombrichovi z 13. 12. 1943.2 Malachi Haim Hacohen, Karl Popper - The Formative Years, 1902-1945: Politics and Philosophy in Interwar Vienna (Cambridge: Cambridge University Press, 2000).

článek psán především pro ty, kdo už mají BH i OS pročtené a chtějí se v nich lépe vyznat, a pravděpodobně se málo hodí k prvnímu uvedení do Popperova myšlenkového světa.

I. (život)

Korektura Logiky vědeckého bádání byla dokončena v listopadu 1934 a v prosinci kniha vychází. Popper tráví první dvě třetiny roku 1935 především hledáním duševní rovnováhy po depresi ze zahanbujícího selhání v polemice s Heisenbergem,3 další prací na teorii pravděpodobnosti4 a hájením Logiky proti námitkám, především Neurathovým a Reichenbachovým.5 Mezitím dramatický vývoj událostí v Rakousku spolu s trvající hrozbou z Německa vedou Poppera k hledání práce v zahraničí. Krokem tím směrem je dlouhý pobyt v Anglii a okolí (od září 1935 do července 1936)6 s cílem zlepšit se v angličtině a rozmnožit a prohloubit akademické kontakty, potřebné k získání zahraničního místa. Jakožto levicový intelektuál (byl členem socialistické strany až do emigrace v r. 1937 - H 290) se v té době ovšem účastní ve společnosti různých diskusí jak o politickém vývoji a žádoucích politických krocích, tak o metodě sociálních věd, a dospívá během nich k určitější formulaci svých starých výhrad vůči marxismu a příbuzným pohledům na společnost a dějiny.7 Když dostává příležitost přednášet, jeho tématy jsou nicméně stále logika a pravděpodobnost; jen jednou - v dubnu 1936 v Hayekově a Robbinsově semináři na LSE - přednáší na téma "Bída historicismu".8

Na své kritice historicismu však Popper nijak soustředěněji nepracuje ani ve stísněných poměrech v Londýně, ani po návratu do Vídně, kdy se vedle práce učitele na základní škole (po ročním neplaceném volnu je přemístěn na jinou školu a pověřen mj. výukou zpěvu a ručních prací - H 321) věnuje především usilovnému shánění místa v zahraničí. Začátkem ledna 1937 získává místo na Canterbury College v Christchurch na Novém Zélandu, koncem ledna se vydává na cestu a v březnu stává třetím členem tamní o rok dříve zřízené katedry pedagogiky a filosofie. V akademickém roce 19379 Popper vyučoval postupně šest kursů (dva z logiky, podle předepsaných osnov věnované Aristotelovi a Millovi, po jednom kursu z etiky, dějin filosofie a úvodu do filosofie, a jeden seminář), pracoval dále na teorii pravděpodobnosti a rozepsal učebnici logiky. Popperova axiomatizace teorie pravděpodobnosti, dokončená v listopadu 1937, vychází (po odmítnutí v Nature) v Mind,10 rukopis učebnice logiky je však po zprávách o obsazení Rakouska odložen a Popper se na čas věnuje - vedle

3 Viz "Zur Kritik der Ungenauigkeitsrelationen", Die Naturwissenschaften 22 (1934), 807, a Logika vědeckého bádání, 77.4 6. února 1935 přednáší Popper v matematickém kolokviu Karla Mengera; viz jeho "Über nachwikungsfreie Folgen", Ergebnisse eines mathemtischen Kolloquiums 7 (1936), s. 12.5 Hlavním pódiem této konfrontace byl kongres v Paříži v září 1935, pro který Popper připravil dva články, "Die Prüfbarkeit von statistischen Hypothesen" a "Über die empirische Methode und den Begriff der Erfahrung" (přednesl jen ten druhý) - H 285.6 Podnětem k němu je pozvání od Susan Stebbingové ke krátké řadě přednášek na Bedford College v Londýně (Stebbingová četla rukopis Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie a korespondovala s Popperem o možnosti jeho anglického vydání - H 215, 239).7 Vedle diskuse v lednu 1936 v domě Alfreda Braunthala v Bruselu mohla být pro Poppera významná několikadenní diskuse na metodologická témata se skupinou mladých levicových vědců, převážně biologů, v romantickém prostředí starého větrného mlýna v Hunstantonu. S názory několika Popperových známých z této diskuse (J. D. Bernala, J. B. S. Haldana, C. H. Waddingtona) se posléze setkáváme na stránkách BH.8 Ve své autobiografii (Unended Quest, La Salle, 2. vyd. 1976; dále UQ) Popper naznačuje (UQ 113, 117), že na toto téma přednášel i u Braunthala v Bruselu; podle dobové korespondence se ale zdá daleko pravděpodobnější, že tam šlo o spíše o neformální diskusi. K Popperovu líčení obsahu domnělé přednášky a následující diskuse (UQ 117) je vůbec třeba přistupovat s jistou obezřetností: pro Poppera tu je nepochybně ve hře spor s Carlem Hempelem (jenž byl bruselským diskusím přítomen) o autorství jistých názorů na metodu vědeckého dějepisu (H 359-360; srv. C. Hempel, "The Function of General Laws in History", Journal of Philosophy 39 (1942), s. 35-48).9 Akademický rok na Novém Zélandě začínal počátkem března a končil koncem října a skládal se ze tří desetitýdenních trimestrů.10 "A Set of Independent Axioms for Probability", Mind 47 (1938), 275-277.

výuky - především pomoci těm, kdo se potřebují dostat ven z Rakouska (jeho možnosti jsou však omezené a musí se potýkat se spoustou překážek - jím založený výbor nakonec dosáhne udělení 36 vystěhovaleckých víz, když více než dvě třetiny žádostí jsou zamítnuty - H 346).

S obsazením Rakouska Popper spojuje (přinejmenším retrospektivně) konec moratoria na kritiku marxismu, které si předtím uložil s cílem nedráždit a neoslabovat spojence v boji s fašismem (UQ 113). Podle původní představy by kritika sestávala ze dvou článků, účtujících jednak s dialektikou, jednak s historicismem. K soustředěnější práci na nich se Popper dostává až koncem r. 1938, a nejspíš mezi prosincem 1938 a únorem 1939 píše článek "What Is Dialectic?" a posílá jej do Mind, kde po roce a půl vychází11 (kritizován je v něm vedle Marxe především Hegel - sestava předjímající druhý díl OS). Již během 1938 obnovuje patrně i práci na BH, ostatní úkoly však zatím mají přednost (patří k nim také pokračující práce na teorii pravděpodobnosti, navazující na Tarského kritiku rukopisu z r. 1937). Až po dokončení "What Is Dialectic?" a opuštění práce na teorii pravděpodobnosti se BH, vedle výuky a menšího článku o rudém posuvu (dokončeného v listopadu 1939),12 stává Popperovým hlavním tématem, a koncem roku 1939 má Popper rukopis, který dává číst kolegům. Na základě jejich reakcí se rozhoduje doplnit původně stručnou kritiku esencialismu (BH, kap. 10)13 o exkurs o kořenech historicismu a následně tento rozrůstající se exkurs od BH oddělit a učinit z něj samostatný text (jenž bude časem nazván OS).

Toto je stav z počátku r. 1940: během první poloviny 1940 Popper postupně nechává stranou rukopis BH a zabývá se spíše OS. Po porážce Francie v červenci 1940 stupňuje pracovní nasazení na rukopisu OS do krajnosti, podle všeho hnán představou, že na včasném sdělení jejího poselství možná závisí osud svobodného světa. Rozsáhlou knihu, v níž se zabývá převážně tématy značně vzdálenými jeho dosavadnímu studiu, dokončí (bez úlev ve výuce) - s mnoha vrstvami přepisování a jazykových úprav14 - zhruba za tři roky, tj. v únoru 1943. Když končí práci na prvním dílu OS a začíná se zabývat problémy, spojenými s vydáním tak rozsáhlého rukopisu, vzpomíná si na rukopis BH a - jakkoli nespokojen se stavem, v němž se nacházel - posílá jeho první část (dnešní díly I a II BH) v říjnu 1942 do Mind (s nadpisem "The Claims of Historicism"). Zpráva o jeho zamítnutí přichází v dubnu 1943 a Popper jej opět nechává ležet, dokud si jej v říjnu nevyžádá Hayek pro svá Economica, kde tato část - s několika Hayekovými škrty a staronovým nadpisem - r. 1944 vychází.15 Hayek zároveň začíná Popperovi posílat své metodologické práce z válečných let, jejichž recepce je rozhodující pro posuny mezi oddíly I-II a III-IV BH.

Tou dobou byl Hayek již zhruba půl roku součástí týmu hledajícího nakladatele pro OS. Popper původně poslal rukopis OS v říjnu 1942 příteli Fritzi Deutschovi do USA s podrobnými pokyny, jak hledat nakladatele, a v listopadu a prosinci ještě i přímo nakladatelstvím Macmillan a Harper, ale nakladatelství rukopis šmahem zamítnou a Deutsch si počíná velmi liknavě (nejspíš i pod vlivem negativních soudů, které o rukopisu slyší). V dubnu 1943 kontaktuje Popper přítele z londýnského pobytu 1935-36 Ernsta Gombriche, který projeví ochotu se o rukopis starat, a o dva týdny později

11 Mind 49 (1940), s. 403-426. Později Popper tvrdil, že na toto téma přednášel již 1937; verze z UQ 218 (pozn. 166) je však v rozporu s archivními doklady a v dobové korespondenci (Carnapovi, 10. 12. 1940) píše, že článek se opírá o popularizační přednášku z r. 1938 (H 347-348).12 "Interpretation of Nebular Red-Shift", Nature 145 (1940), 69-70.13 K historickému materiálu, vedoucímu ke kritice esencialismu v BH (a tedy nakonec k OS), se Popper dostal při přípravě kursů etiky v letech 1938 a 1939, věnovaných zčásti Platónovi, a práci na Aristotelovi pro kurs logiky (H 385).14 Popper spočítal, že každou část OS psal v průměru třicetkrát - Joseph Agassi, A Philosopher's Apprentice: In Karl Popper's Workshop (Amsterdam: Rodopi, 1993), s. 94.15 "The Poverty of Historicism I", Economica 11 (1944), s. 86-103. Hayek vyškrtl pasáže z oddílu 5, hájící principielní možnost ekonomických předpovědí (jež činí prakticky nemožnými teprve veřejný ráz vědeckého poznání a s tím související "oidipovský efekt"), a dva odstavce z odd. 9, hájící užívání statistických metod; viz Jeremy Shearmur, "Popper, Hayek, and the Poverty of Historicism Part I", Philosophy of the Social Sciences 28 (1998), s. 442-446.

dalšího londýnského známého Hayeka. Posílá do Londýna tři exempláře rukopisu a v květnu zbavuje Deutsche plné moci k zastupování ve věci vydání OS. Hledání nakladatele na obou březích Atlantiku (v USA nyní Poppera zastupuje Braunthal) však pokračuje dalších 11 měsíců, než v březnu 1944 na schůzce v londýnském Reform Clubu Herbert Read (autor knih o umění a budoucí - podobně jako Popper a Gombrich - Sir Herbert Read) z nakladatelství Routledge oznámí Hayekovi a Gombrichovi, že je ochoten rukopis s drobnými změnami přijmout. Od názvu původního rukopisu "False Prophets: Plato - Hegel - Marx" se Popper v říjnu 1943 přiklání k dnešnímu, snad na doporučení novozélandského kolegy Johna Findlaye.16

Stále ještě v nejistotě o osudu OS, ale povzbuzen Hayekovým zájmem a zaujat jeho texty začíná Popper - po měsících vyplněných depresí, těžkými zdravotními potížemi, výukou17 a návratem k práci na logice a pravděpodobnosti, jakož i marnou snahou ovlivnit osudy rukopisu OS všemožnými pokyny (jež přitom patrně byly věci spíše na škodu - Hayek dal nakonec rukopis do nakladatelství Routledge v rozporu s Popperovým výslovným přáním) - koncem r. 1943 pracovat na pokračování BH pro vydání v Economica. Oddíl III BH je hotov v květnu 1944: mezitím již zpráva z Londýna o přijetí rukopisu OS v Routledge vede Poppera k euforii a opětovnému vystupňování pracovního tempa. V květnu přichází také Hayekova Cesta do otroctví, kterou Popper nadšeně uvítá a která vede k dalšímu posunu Popperova stanoviska. Nové stanovisko se již promítá do úprav svazku I OS, probíhajících z valné části od pozdního dubna do června 1944, a je masivně přítomno v rozsáhlých úpravách svazku II OS (srpen-říjen 1944), především v přepsané kap. 17 a nových pasážích vsazených do kap. 24 a 25. Při přepisování oddílu IV BH (od prosince 1944 do března 1945) užívá Popper novou teorii historického vysvětlení, kterou rozvinul při revidování kap. 25 OS v září 1944 (H 486-7).

V květnu 1945 dostává Popper zprávu, že může nastoupit na LSE (Hayek na tom potichu pracoval od června 1943, v prosinci o tom opatrně uvědomil Poppera, ale konkurs byl vypsán až v lednu 1945). V polovině r. 1945 Popper ještě rozjíždí kampaň, která nakonec od základu promění novozélandský univerzitní systém, především vyzvednutím role výzkumu na univerzitě (H 499-500).

Zároveň připravuje odjezd: prodej domu a nábytku, potřebné papíry atd. (aby mohl zaplatit daně, které byl dlužen, žádá o zálohu z Londýna). 16.10. vyplouvá z Christchurch do Aucklandu. Tam shání místo na nákladní lodi; poptávka po dopravě do Británie je po skončení války enormní, takže vyplouvá až 5.12.: on a jeho žena spí každý zvlášť v kajutách, předělaných z dvoulůžkových na čtyřlůžkové (jako četbu si Popper vzal na loď mj. novou Theory of Games and Economic Behavior svých starých známých z Mengerova semináře Morgensterna a von Neumanna). Do Londýna dorazí 5.1. a na molu je vítá Gombrich s výtiskem OS, vydané v listopadu 1945.

II. (kontext)

Krátce po dokončení Logiky vědeckého bádání čte Popper knihu Julia Krafta Die Unmöglichkeit der Geisteswissenschaft (1934).18 Julius Kraft (1898- 1960) byl Popperův vzdálený německý příbuzný, nemarxistický socialista, který po studiu v Göttingen u Leonarda Nelsona přechází r. 1924 do Vídně připravovat habilitaci u Hanse Kelsena (po dvou letech přechází do Frankfurtu, kde se časem habilituje) a stává se brzy Popperovým blízkým přítelem a partnerem filosofických diskusí.19 Od Nelsonova friesovského kantovství, do nějž ho Kraft zasvětí, se Popper postupně odklání (je mu příliš

16 John Watkins, "Karl Raimund Popper 1902-1994", Proceedings of the British Academy 94 (1997), s. 659.17 První období část školního roku 1943 probíhá ještě dobře, a Popper k pravidelné výuce přidává prakticky orientovaný kurs o metodách výzkumu, určený především pro chemické inženýry v zemědělství a pořádaný Royal Society of New Zealand, údajně velmi úspěšný (H 391).18 2. vyd. Frankfurt: Öffentliches Leben, 1957.19 Viz UQ 74-75, Popperovu vzpomínku "Julius Kraft, 1898-1960", Ratio 4 (1962), s. 2-15, a kap. 5 Popperových Die beiden Grundprobleme der Erkenntnistheorie (Tübingen: Mohr, 1979).

psychologistické a od 30. let kritizovatelné z pozic Popperova nového radikálního antifundamentismu), jeho vliv na Popperův filosofický vývoj byl však mimořádně silný (Nelson je citován ve všech raných Popperových pracech). V Nelsonovi nachází také vzor spojení kritické filosofie s pokrokovou politikou i základ svého celoživotního odporu k pozitivismu (H 121-127).

Kraft ve své knize tvrdí, že mezi přírodovědou a duchovědou není žádný zásadní rozdíl; nakolik se duch či společnost stávají předmětem vědeckého popisu, je cílem určit a vyložit konkrétní události ve světle obecných poznatků o jejich povaze. I dějepis je přírodní vědou, pokud užívá sociologické zákony při stanovování nejpravděpodobnější rekonstrukce vývoje událostí. "Tvá základní myšlenka, že tzv. duchovědy jsou přírodní vědy, mi připadá zcela přesvědčivá", píše Popper Kraftovi (11. 1. 1935), a souhlasí i s tím, že pokud tu je nějaký rozdíl, je to rozdíl mezi teoretickými a popisnými vědami (první se zajímají o zákony, druhé o jedinečné útvary). Kraftův požadavek nepozitivistické metodologické jednoty věd bude důležitou součástí Popperova projektu BH (H 358-9).

Nelson sám náleží do kontextu Popperovy kritiky historicismu přinejmenším v následujících čtyřech ohledech. Za prvé, Nelson patřil k těm, kdo si v marxismu povšimli rozporu mezi požadavkem sociální spravedlnosti a ekonomickým determinismem. Za druhé, Nelsonovu polemiku proti Spenglerovi Spuk: Einweihung in das Geheimnis der Wahrsagekunst Oswald Spenglers20

označuje Popper za první poukázání na nebezpečí historicismu (OS, pozn. 45 ke kap. 4), a za povšimnutí stojí rovněž shoda v polemickém užití slov jako "uhranutí" a "proroctví". Za třetí, u Nelsona lze najít reinterpretaci dějin filosofie připomínající Popperovu vyzvednutím Sókrata a Kanta jako dvou největších postav, zosobňujících správnou stranu v boji dvou rozhodujících filosofických tendencí: kriticismu a dogmatismu (Nelson ovšem nevidí Platóna v ostrém protikladu k Sókratovi, jako později Popper). Za čtvrté, od Nelsona přejímají Kraft i Popper jako samozřejmost představu Hegela jako německého nacionalisty a reakčního zastánce autority státu.21

Na Nový Zéland si Popper s sebou vzal novou knihu Felixe Kaufmanna Methodenlehre der Sozialwissenschaften (1936),22 během r. 1937 ji četl a s Kaufmannem o ní čile korespondoval. Kaufmann (1895-1949), docent teorie práva na vídeňské univerzitě a generální ředitel vídeňské pobočky Anglo-Iranian Oil Company, byl sice od počátku (tj. 1924) stálým návštěvníkem Schlickova čtvrtečního semináře23 a tedy členem Vídeňského kruhu, bylo mu však cizí jeho sektářství a jeho filosofické sympatie se klonily spíše k Husserlovi. Kaufmann byl nadšen Logikou vědeckého bádání, záhy po vydání se seznamuje s jejím autorem a jeho podpora v těžké první polovině r. 1935 byla pro Poppera důležitá; mj. právě dík Kaufmannově propagaci se o Logice vědeckého bádání časem dozví i Hayek - slyší o ní od ekonoma Gottfrieda Habelera, jemuž ji doporučil Kaufmann (H 276-7). V řečené knize Kaufmann tvrdí, že je na čase dospět k řešení řady metodologických sporů, které se týkají problému aplikovatelnosti přírodovědných metody v sociálních vědách. Jako později Popper, Kaufmann rozlišuje mezi naturalistickými a antinaturalistickými směry a je přesvědčen, že metodologické zmatky pramení především z nedorozumění o povaze metody přírodních věd. Ve druhé části knihy podává Kaufmann užitečná shrnutí řady pozic a argumentů, které se v metodologických sporech předcházející doby objevily, např. omezení platnosti sociálních zákonů na určitá historická období nebo Weberovo pojetí ideálních typů a účelové racionality. (H 363-365)

20 1. vyd. 1921, nyní v Gesammelte Schriften 3 (Hamburg: Felix Meiner, 1970), s. 349-552.21 Tato představa je přinejmenším zčásti mylná (Hegelovo Prusko je kosmopolitní, nikoli nacionalistické), a je provázena trapným omylem o politické orientaci Friesově: jakožto odpůrce Hegela je pro Nelsona, Krafta i Poppera automaticky přítelem kosmopolitismu a liberalismu, zatímco historický Fries byl nacionalista a antisemita.22 Felix Kaufmann, Methodenlehre der Sozialwissenschaften (Wien: Springer, 1936). Popper měl s sebou rovněž separát Kaufmannova článku "Die Bedeutung der logischen Analyse für die Sozialwissenschaften", Actes du huitième Congrès International de Philosophie (1936), s. 209-216, který stručně shrnuje hlavní myšlenky knihy.23 I Misesova obtýdenního pátečního semináře, z něhož se znal s Hayekem a Morgensternem.

Když se během přípravy kursů na rok 1938 Popper zabýval Logikou J. S. Milla, k svému překvapení zjistil, že i liberál Mill byl svého druhu historicista, věřící v historické zákony, popisující "sociální dynamiku", přechody společnosti z jednoho stádia do druhého. Mill dává v knize VI Logiky sociologii za vzor astronomii: prediktivní, avšak více méně neexperimentální vědu. Úkolem sociologie jsou rozsáhlé, rámcové předpovědi budoucích sociálních změn, vedoucích k novým sociálním stádiím. (H 367-8)

Na podzim 1937 četl Popper také Hayekův článek "Economics and Knowledge",24 hájící interpretativní, neprediktivní ráz ekonomie. Friedrich von Hayek (1899-1992), jako jeho učitel von Mises, chápe lidské jednání jako účelové (v protikladu ke kauzálně determinovanému); fakta sociální vědy nejsou fyzikální ani psychická, nýbrž jsou to primárně hodnoty, které lidé připisují věcem, a přesvědčení o pravděpodobných následcích jednání. Cílem ekonomie není formulovat obecné zákony ekonomického světa - žádné takové neexistují. Smysl a hodnota jsou subjektivní, a lze je chápat jen intuitivně. Ekonomie se ovšem zajímá o zobecňování a trendy, její výsledky však nemají charakter zákonů. Hlavním teoretickým tématem ekonomie jsou nezamýšlené následky jednání, resp. sociální interakce. Veškeré plánování, založené na predikci chování trhů, je tudíž následkem nepředvídatelnosti vývoje lidských preferencí i zásadní potíže spjaté s predikcí chování vědomých činitelů - ti totiž následkem předpovědi příslušným způsobem změní své plány25 - pošetilost (H 365-7). Colin Simkin se domnívá, že na článku je znát vliv Popperovy Logiky vědeckého bádání, v níž Hayek spatřoval spojence v tažení proti nástupu pozitivistické, o objektivitu usilující matematizované ekonomie.26

Co se týče sociálního a hospodářského plánování, Popper o něm měl dost příležitostí diskutovat v rodině. Jeho strýc Walter Schiff (1866-1950), profesor ekonomie a statistiky na vídeňské univerzitě, byl 1919-20 poradcem vlády v záležitostech znárodnění, později se přiklonil ke komunismu a 1932 vydal knihu Die Planwirtschaft und ihre ökonomischen Hauptprobleme.27 Schiff byl brilantní stylista (jeho sloh, v té době v německy píšícím akademickém prostředí vysoce osobitý, vynikající jasností a spádem, znají čtenáři Poppera z prvních kapitol Logiky vědeckého bádání, jichž je po literární stránce autorem) a Popper v něm měl oblíbeného diskusního partnera. Po letech ilustroval svůj vědecký falibilismus následující historkou: "Když jsem byl komunista, říkával mi strýc: jako vědec tě mohu ujistit, že komunismus nemá pravdu. Když se pak stal komunistou on, říkal jsem mu: jako vědec tě o tom, že komunismus nemá pravdu, ujistit nemohu, ale stejně ji nemá."28 (H 372)

Nejvýraznějším zastáncem pozice, s níž Popper polemizuje v BH, byl Otto Neurath (1883-1945). Již v jeho pracech z let 1919-20 lze najít divokou směs plánování, sociálního inženýrství, historických proroctví, utopismu a kolektivismu: správná "teoretická perspektiva" nám dovolí "vstoupit zároveň do říše společenské technologie (Gesellschafttechnik) a do říše proroctví, utopie a dějin."29 Neurath dokázal bez nesnází spojovat naturalistické a anti-naturalistické pozice a jeho přednášky, které Popper slyšel na Mezinárodním kongresu vědecké filosofe v Paříži v září 1935 ("Mensch und Gesellschaft in der Wissenschaft") a na konferenci v Kodani v červnu 1936 (úvodní řeč a "Soziologische Prognosen"), i kniha Empirische Soziologie30 (kterou Popperovi v prosinci 1937 poslal Carnap) byly

24 Economica 4 (1937), s. 33-54. Popperův dopis Hayekovi na toto téma ze 17. 11. 1937 je ztracen, existuje Hayekova odpověď z 24. 12.25 Srv. Oskar Morgenstern, Wirtschaftprognose: Eine Untersuchung ihrer Voraussetzungen und Möglichkeiten (Wien: Julius Springer, 1928).26 C. Simkin, Popper's Views on Natural and Social Science (Leiden: Brill, 1993), s. 2.27 Berlin: Heymanns, 1932.28 "Gespräch mit Sir Karl Popper (1991)", Friedrich Stadler (ed.), Studien zum Wiener Kreis (Frankfurt: Suhrkamp, 1997), s. 541.29 Otto Neurath, Vollsozialisierung (Jena: Diederichs, 1920), s. 33.30 Otto Neurath, "Mensch und Gesellschaft in der Wissenschaft", in: Actes du Congr s International de Philosophie Scientifique, Paris: Hermann & Cie, 1936, sv. 2, s. 32-40; týž, "Soziologische Prognosen", Erkenntnis 6 (1936), s. 398-405; týž, Empirische Soziologie (Wien: Springer, 1931).

prodchnuty historicismem: na sociologické zákony nemají být kladeny stejné požadavky přesnosti a obecné platnosti jako na fyzikální, sociologické předpovědi se nemají týkat jednotlivých událostí, nýbrž jen velkých společenských skupin, a mají být užívány k mobilizaci mas, které by se bez vědeckého proroctví, že mají celkové vítězství v kapse, možná nerozhoupaly k aktivnějšímu zasahování do dějin. Vědec ovšem musí dobře uvážit, co masám sdělit, aby je přiměřeně mobilizoval, ale aby zároveň neriskoval nadměrné vystřízlivění a odvrat v případech, kdy se proroctví dost dobře nevyplní. Popperovi bylo toto pojetí role intelektuála jako manipulátora mas z duše odporné, a byl navíc přesvědčen, že takovíto falešní proroci nesou nemalý díl viny na tragickém osudu Střední Evropy (H 361-2). Během války nicméně myšlenka na polemiku s Neurathem nejspíš ustoupila do pozadí a Colin Simkin, který Popperovi od r. 1939 s prací na BH pomáhal, si nevzpomíná, že by během jejich rozhovorů padlo Neurathovo jméno. (H 372-3)

Myšlenku spojení úvah o starověkém Řecku s antropologickým hlediskem čerpá Popper z Geschichte des Altertums31 Eduarda Meyera (1855-1930). Jedním z Meyerových témat byl přechod od kmene (Stamm) ke státu (Staat), od ethnos k polis. Meyer byl ovšem nacionalista a antidemokrat, a kmen i stát mu byly výše než jednotlivec. Popper se nicméně chytil pojmu "kmen", nesoucího primitivní a nacionalistické konotace, které se Popperovi hodily. U Meyera se vyskytuje i aplikace pojmu kmen na židovství, kterou Popper rovněž užívá. S charakteristiku nacismu jako návratu ke kmenové mentalitě se Popper setkává i u Aurela Kolnaie (1900-1973) v knize The War against the West (1938).32 (H 386-7)

Spornou představu o Řecku Periklovy doby jako líhni liberalismu a tehdejších myslitelích jako obdobě osvícenců znal Popper nejspíše z Griechische Denker Theodora Gomperze,33 otce svého staršího známého a filosofického mentora34 Heinricha Gomperze (1873-1942), s nímž ho 1926 seznámil Karl Polanyi (H 150). Heinrich Gomperz nabádal naopak k opatrnosti ohledně připodobňování řeckých duševních postojů našim dnešním (H 402). Theodor Gomperz, pokrokářský liberál a překladatel Milla, nebyl ovšem jediný, kdo si ve své době tak počínal: za hlavní postavu tu platí velký viktoriánský soukromý učenec George Grote, který rovněž promítal dobové zápasy proti panství aristokracie a církve do výkladů o řeckých dějinách.35 Grote a Gomperz starší si povšimli Platónova autoritářství, jejich kritika je ale mírná a spíše uctivá a nezpochybňuje Platónovu blahovůli. (H 399)

Nástup diktatur po 1. světové válce vedl k zájmu o jejich podobnost s Platónovými politickými návrhy. Tři autoři, kteří tento aspekt před Popperem sledují, jsou filosof Werner Fite, The Platonic Legend (New York, Scribner, 1934), filolog Alban Winspear, The Genesis of Plato's Thought (New York: Dryden, 1940), a politik a intelektuál Richard Crossman, Plato Today (Oxford: Oxford University Press, 1939). Všichni chápou Platónův politický projekt jako reakci na krizi athénské demokracie a jako pokus obnovit starší, aristokratické zřízení podobné spartskému. Všichni konstatují Platónův nezájem o blaho jedince. Fite odmítá zejména Platónovu eugeniku, Crossman jeho morální absolutismus a cenzuru. Popper v době práce na OS znal z těchto tří jen Crossmanovu knížku, a v textu opakovaně zdůrazňuje svou nezávislost na ní. (H 400)

31 2. vyd, 5 svazků, Stuttgart: Cotta, 1915.32 New York: Viking, 1938.33 3 svazky, Leipzig: Veit, 1896-1906 (angl. překlad 1901-1912).34 Na rozdíl od Nelsona nebyl Heinrich Gomperz Popperovi žádným vzorem, jehož by se mohl chytit; přispěl však výrazně k Popperovu osvojení si řemesla filosofické práce jako jeho - po odjezdu Julia Krafta - hlavní partner odbornějších filosofických diskusí.35 George Grote, Plato and other Companions of Socrates (London: John Murray, 1865). Srv. též Arnaldo Momigliano, "George Grote and the Study of Greek History", v jeho Studies in Historiography (London: Weidenfeld and Nicolson, 1966).

III. (Hayek)

Na Hayeka zapůsobil Popper od prvního setkání v Londýně velice dobrým dojmem. Popper byl vybaven doporučujícím dopisem od Hanse Kelsena, ale Hayek už mezitím sám slyšel chválit Logiku vědeckého zkoumání a možná ji už i četl.36 Popperovo vystoupení v Robbinsově a Hayekově semináři na LSE v dubnu 1936 proběhlo podle všeho také dobře. Hayek byl v té době znepokojen nástupem matematizované ekonomie pozitivistické provenience, odmítající v zájmu objektivity poznání subjektivismus rakouské školy. Popperova kniha se svou brilantní kritikou pozitivismu mohla Hayekovi ve chvíli, kdy se nejspíš obával, že ztrácí půdu pod nohama, přijít velice vhod. I když Hayekův důležitý článek "Economics and Knowledge" z r. 1937 nepoužívá Popperovu teorii přímo, je dost možné, že seznámení s ní Hayeka ubezpečilo, že pozitivismus je konec konců opravdu na omylu, a povzbudilo ho k obecnějšímu metodologickému manifestu na půdě ekonomie.

Rukopis OS četl Hayek v létě 1943, a již tehdy se rozhodl pokusit se pro Poppera získat místo na LSE (psaní Gombrichovi 12. 7. 1943). Bylo mu jasné, že Popper od něho stojí politicky dost daleko, ale byl ochoten od toho odhlédnout a vidět v něm znovu především brilantního spojence, tentokrát v boji proti levicovému kolektivismu.37 Pokusil se ale zároveň - jak uvidíme, nikoli zcela bezúspěšně - přitáhnout Poppera blíže k vlastnímu stanovisku. V říjnu 1943 mu nabídl otištění BH v Economica a zároveň mu začal posílal své práce z posledních let: nejprve dva menší články, obviňující Popperovy známé levicové biology ze scientismu, krátce na to především "The Counter- Revolution of Science" (1941), první dvě části "Scientism and the Study of Society" (1942-43) a Freedom and the Economic System (1939).38

Podle Hacohena měla Hayekova zásilka pro Poppera mj. i ten význam, že doplnila Kaufmannovu Methodenlehre der Sozialwissenschaften jako zdroj informací (nebo přinejmenším odkazů) k dřívějším diskusím na téma metod sociálních věd, tentokrát s těžištěm v ekonomii. Popper tak může situovat svou pozici vůči oběma stranám Methodenstreit,39 prohloubit své chápání Maxe Webera a recipovat pojem "metodologický individualismus", ražený J. Schumpeterem40 a běžně užívaný rakouskými ekonomy (pojem se objevuje až v oddílu IV BH). Hacohen dochází k závěru, že Popper se mohl souhlasně odkazovat na Maxe Webera ve více ohledech, než činí, a že jakkoli jeho pozice vůči oběma stranám Methodenstreit by měla být kritická, v řadě ohledů by měl mít blíže ke Schmollerovi než k Mengerovi (skutečný Popper se hlásí k Mengerovi, ať z neznalosti, patriotismu nebo ohledu na Hayeka, který Mengera uctíval). (H 462-78)

Mezi Popperem a Hayekem se od podzimu 1943 rozvine čilá korespondence, v níž lze sledovat, jak Popper podléhal a zároveň vzdoroval Hayekovu vlivu. Nabízí se otázka, zda a do jaké míry tu hrál roli případný Popperův oportunismus, když Hayek byl jeho jedinou nadějí na otištění BH a jedním

36 Hayekova pozdní vzpomínka, že Logiku vědeckého zkoumání četl "několik let před tím", než se s Popperem seznámil, budí sice nedůvěru (nemohl ji číst dříve než zhruba rok před seznámením), ale nejistota o časovém údaji nemusí s sebou nést nevěrohodnost základního tvrzení. Srv. Markt, Plan, Freiheit: Franz Kreuzer im Gespräch mit Friedrich von Hayek und Ralf Dahrendorf (Wien: Deuticke, 1983), s. 18, a S. Kresge, L. Wenar (eds.), Hayek on Hayek (Chicago: University of Chicago Press, 1988), s. 49-51.37 Je třeba mít na paměti, že LSE (založená 1895 Fabiánskými socialisty) byla tradičně zaměřena levicově a pokrokářsky a že Hayek byl na škole se svým politickým smýšlením zřetelně v menšině. Na tomto pozadí znamená získání Poppera pro Hayeka krok žádoucím směrem.38 F. A. Hayek, "The Counter-Revolution of Science I, II, III", Economica 8 (1941), 9-36, 119-150, 281-320; týž, "Scientism and the Study of Society I, II, III", Economica 9 (1942), 267-291, 10 (1943), 34-63, 11 (1944), 27-39; týž, Freedom and the Economic System (Chicago: University of Chicago Press, 1939).39 Methodenstreit začal v letech 1883-4 polemikou mezi K. Mengerem a G. Schmollerem, vedoucími národohospodářskými teoretiky své doby v Rakousku a Německu, a vedl k vyhranění protikladu mezi rakouskou a německou školou národohospodářství a sociálních věd vůbec.40 Joseph Schumpeter, Das Wesen und Hauptinhalt der theoretischen Nationalökonomie (Leipzig: Duncker & Humblot, 1908).

z rozhodujících činitelů (nakonec fakticky rozhodujícím) při hledání nakladatele pro OS. Zkušenost s Popperovým chováním z doby okolo vydávání Logiky vědeckého bádání (kdy by Popper býval mohl mnoho získat ústupností vůči autoritám Vídeňského kruhu, ale byl toho patrně naprosto neschopen), se dá vykládat oběma směry: na jedné straně svědčí o Popperově mimořádně silné neochotě či neschopnosti míchat oportunistické ohledy do vědecké diskuse, na druhé straně ale mohla Poppera poučit, že někdy stojí za to se mírnit (a máme tu na paměti, jak velkou váhu Popper osudu svých válečných spisů přikládal).41 Přesnou odpověď na otázku po míře oportunismu je těžké najít, spíše se však zdá, že případné oportunistické ohledy ovlivňují především poměrně konciliantní tón a celkově civilizovaný ráz Popperovy korespondence,42 a jen málo její věcný obsah.

Hayek se v zaslaných textech stále hlásí k řadě anti-naturalistických učení, kritizovaných v BH I: domnívá se, že to, že jednání vycházející z měnících se subjektivních představ o účelnosti, vylučuje existenci obecných zákonů v sociální vědě a že jedinečnost sociálních událostí vylučuje experiment, užívá organických metafor, je proti predikci, plánování a užívání kvantitativních metod a matema-tických modelů, a propaguje místo nich "intuitivní chápání". Poppera však mohlo těšit, že Hayek argumentuje jako on od metodologie k politice a že napadá stejné protivníky: pozitivisty, marxisty a historicisty. Hayekovy organické metafory a doporučování intuitivního chápání musely nicméně Poppera děsit. V polemice se mu daří najít šťastnou základní myšlenku: Hayek má nesprávnou představu o povaze přírodní vědy. Když bude chápat, že i přírodověda je hypotetická a deduktivní (tj. že může jen vyloučit možnost určitých dějů, ale ne předpovídat konkrétní vývoj) a že i v ní hraje roli intuice, měl by být otevřenější Popperově tezi o metodologické jednotě vědy. Hayek skutečně v dopise z 12. 11. 1943 píše, že nemá námitky proti metodologické jednotě, jak ji chápe Popper, ani proti intervencionismu a dílčímu inženýrství, jakkoli by sám těchto výrazů neužíval. (H 480-81)

Již v BH I Popper Hayeka - bez uvedení jména - zmiňuje jako "autora s výrazně antihistoricistic -kými názory", který nicméně stejně jako historicisté argumentuje "proti použitelnosti kvantitativních a matematických metod" v sociálních vědách.43 V korespondenci pak Popper kritizuje Hayekův metodologický subjektivismus: "Zajisté nejde o to nechat stranou, co o sobě samých víme. Ale takové vědění 'subjektivního' rázu (ve Vašem smyslu) má v sociálních vědách význam jen potud, pokud je lze užít při vytváření [...] testovatelných teorií sociálního chování (tj. ve Vašem smyslu 'objektivních' teorií). [...] V sociálních vědách [...] máme výhodu znalosti 'zevnitř'. Tu ale znehodnocuje nejistota ohledně ('objektivní') sociální relevance každé konkrétní znalosti tohoto druhu."44 Přijímá nicméně Hayekovu kritiku scientismu a pod vlivem Hayekových článků připouští, že kritika Marxe a Milla se vztahuje i na evolucionismus ("I když to znamená jen malý posun důrazu v mém teoretickém postoji, nese to s sebou praktickou změnu, totiž rozšíření okruhu osob, s kterými polemizuji."45).

Jestliže v metodologii je Hayekův vliv poměrně malý, v politice je markantnější. Popper si dík první zásilce Hayekových prací uvědomuje nebezpečí kolektivistických tendencí sociálního inženýrství i těžko překonatelné praktické nesnáze centralizovaného plánování a dává si práci s přesnějším odstíněním své pozice. I nadále hájí potřebu utvářet inženýrským způsobem instituce a pokouší se ukázat, že za kolektivismus je zodpovědný historicismus a s ním spojený holismus, nikoli inženýrství samo: "Chyba naivních scientistů je holisticky přehnané" plánování (Popper

41 Jistou roli mohlo hrát i to, že Popper se choval nesnesitelně hlavně k osobám, jež nevyhovovaly jeho krajně vysokým nárokům na vědeckou poctivost a otevřenost kritice a u nichž měl dojem, že mu křivdí v zájmu svých mocenských ambicí. Tak nemohl vyjít se Neurathem, Reichenbachem či Schlickem, ale choval se civilizovaněji řekněme k Carnapovi a Hempelovi.42 Popper byl jinak notoricky nespolehlivý v odpovídání na dopisy. Ztratil tak např. po odjezdu na Nový Zéland kontakt s Ernstem Gombrichem, posléze svým nejlepším přítelem, a jen s námahou sehnal v dubnu 1943 jeho londýnskou adresu (H 453).43 BH 9, odst. 2. Pozdější BH III a především BH IV obsahují poměrně dlouhé pasáže, vztahující se výslovně k Hayekovým textům.44 Popper Hayekovi 16. 12. 1943 - H 481.45 Popper Hayekovi, 17. 1. 1944 - H 482.

Hayekovi, 7. 2. 1944 - H 482). V jednu chvíli sice nabízí Hayekovi, že se úplně vzdá výrazu "inženýrství" (14. 3. 1944 - H 484), a připouští, že jeho filosofie měla nádech scientismu (pokračování dopisu ze 14. 3., datované 15. 3. - H 484), trvá ale na tom, že v demokracii je třeba opatření proti bídě a vykořisťování a že nezasahování státu do hospodářské sféry je nemožné (7. 2. 1944 - H 484). Připouští, že se u Hayeka poučil, že "bezuzdný racionalismus je nejen nekonzistentní v teorii, ale v praktické politice nutně prosazuje nekonzistentní cíle" (28. 5. 1944 - H 484), trvá ale na potřebě "bojovat s iracionalismem" a v nějaké (tj. modifikované) podobě zachránit to, co je zdravé ve 'scientismu', a to nejen tezi o zásadní jednotě vědecké metody, nýbrž i "myšlenku racionálního přetváření našeho sociálního prostředí" (16. 12. 1943).

Hayekova Cesta do otroctví, která Popperovi přišla v květnu 1944 a kterou hned označuje za "jednu z nejdůležitějších politických knih, jakou kdy viděl", postavila Popperovi jasněji před oči nebezpečí, spojené s levicovým idealismem, a "spojitost mezi socialismem a fašismem". Psaní z 28. 5. 1944 (z něhož pocházejí i právě citovaná místa), je ale zároveň jakýmsi soukromým manifestem nalezené rovnováhy po rozkolísání způsobeném recepcí Hayeka: "Stále v sobě hýčkám myšlenku, že naším úkolem je postupně racionalizovat iracionální". "Zdůrazňovat potřebu racionálního zasahování s cílem eliminovat nezaměstnanost je stejně nezbytné jako zdůrazňovat nebezpečí kolektivismu." Nemůžeme 'plánovat' civilizaci, a zvláště růst rozumu; [...] 'organicky vyrostlé instituce', jako je jazyk nebo trh, nebyly nikdy vědomě vynalezeny; to ale neznamená, že mají být považovány za něco posvátného a nedotknutelného." "Když věc předkládáme příliš jako alternativu mezi scientistickým racionalismem a pokorou považující <sociální> útvary za nedotknutelné, svoboda bude ztracena [...] Nebudeme-li stále zdůrazňovat, že tyto <tj. protekcionistické v Popperově smyslu> ideály lze uskutečnit individualistickými metodami, nezískáme důvěru svedených idealistů, kteří volají po kolektivismu. Co potřebujeme, je mír a vzájemná důvěra v humanistickém táboře, a velká většina socialistů patří do tohoto tábora." (H 484-6)

Popperovu výslednou pozici lze tedy v hrubých rysech shrnout následovně: dílčí sociální inženýrství jakožto obsahově neutrální, metodický ideál politické intervence vychází z diskuse s Hayekem nedotčeno (a vlastně se teprve v ní dotváří). O rámcovém obsahovém požadavku "humanismu" (jehož jádrem je respekt k lidskému jedinci) předpokládá Popper, že je o něm široká shoda, zahrnující libertariány jako Hayek i velkou část socialistů. O určitějších obsahových požadavcích budou mezi různými humanisty rozpory, což je přirozený a snad i žádoucí stav věcí. Odchylky od metodického ideálu pramení především z přirozené touhy po snadných řešeních, a jejich společným jmenovatelem je holismus; holismus konzervativního neintervencionismu (posvátnosti organicky vyrostlých institucí) je ovšem bezprostředně méně nebezpečný než holismus utopicko-revolucionářský. Potíž je v tom, že následkem malé ujasněnosti humanistického ideálu (a pod vlivem dosud nezvládnutého otřesu z přechodu od kmenové k otevřené společnosti) jej jeho přívrženci často směšují s kolektivismem. A když se navíc - následkem malé přitažlivosti namáhavé "drobné práce" dílčího sociálního inženýrství - rozhodnou prosazovat kolektivistické obsahové cíle holisticky (např. pomocí centrálního plánování) nebo dokonce utopicko-holisticky (revolučním pokusem o uskutečnění plánu ideální společnosti) a když si pak zákonité selhávání svých projektů nedokážou vyložit jinak než nepřátelskou činností jejich odpůrců, jejich vlastní idealismus a upřímná touha po dobru pro všechny je vede přinejmenším k potlačování kritiky a případně (následkem eskalace konfliktu nebo přistupujících dalších motivů) i ke krvavému násilí.

Tento souhrnný pohled umožňuje také snáze lokalizovat, co je podle Hacohena slabým bodem Popperova výkladu. Popper užívá ve sledovaném projektu obdobnou rámcovou narativní strukturu jako v Logice vědeckého bádání: napřed sám vytvoří umělého protivníka, dá mu jméno "historicismus", tvrdí, že je zodpovědný za rozmanité metodologické i politické katastrofy, a nakonec jej podrobí zničující kritice. Nesnáz tohoto postupu je, že Popper chce útočit zároveň na teoretické (metodologické) a praktické (politické) frontě; ukázat jak omyl, tak i nebezpečnost historicismu, a poskytnout bezpečnou základnu jak sociální vědě, tak i pokrokové politice. Tyto dvě ambice táhnou

Poppera dvěma různými směry: jedna vyžaduje vyvrácení všech metodologických názorů, neslučitelných s jeho filosofií vědy, ať už souvisejí s politikou nebo ne (a tato pestrá sestava je z vnějškových, narativních důvodů nacpána do škatulky nadepsané historicismus). Druhá vyžaduje soustředit se na potenciálně politicky nebezpečné nauky a vypracovat souvislost mezi metodologií a politikou. Popper se pokouší dělat obojí zároveň a dovedně sugeruje souvislosti mezi historicistickou metodologií a utopickou politikou; nakonec však jeho projekt v tomto ohledu není dopracován. (H 353-4)

IV. (p.s. - Straussova intrika proti Popperově profesuře v Chicagu)

Se vztahem Popper-Hayek se pojí i jedna nikoli nedůležitá epizoda Popperovy biografie, jež zatím - pokud víme - unikala pozornosti popperovského bádání. Je známo, že Popper vbrzku nebyl nijak zvlášť spokojen se svým postavením na LSE: byl sice (pod hrozbou odchodu na Nový Zéland) v lednu 1949 jmenován profesorem, ale učil na škole, kde neexistovala oborová výuka filosofie a jejíž zaměření se míjelo s Popperovou hlavní specializací, totiž logikou a filosofií přírodních věd. Po prvních letech, kdy byl "vycházející hvězdou", jeho přednášky přitahovaly davy studentů (univerzity byly přeplněny následkem vlny zralejších studentů z řad demobilizovaných vojáků) a pozvání na odborná setkání s kolegy jen pršela, byl rychle marginalizován jak na LSE (kde ztratil svou hlavní oporu, když Hayek odešel r. 1948 za lepším do Chicaga), tak na britské filosofické scéně. (H 523-5).

Mohli bychom se snadno domýšlet, že za těchto okolností by bylo jen přirozené, kdyby se Hayek, s nímž si Popper uchoval dobré přátelství (což mu neprospělo na LSE, odkud Hayek neodcházel docela v dobrém), pokusil využít ještě jednou svého vlivu a pomoci Popperovi získat místo na University of Chicago. S takovou hypotézou by byla v dobrém souladu řada dalších okolností. Jednou z nich je podivný, dosti neorganicky působící chvalozpěv na Spojené státy v předmluvě k americkému vydání OS z r. 1950: Popper v zásadě píše, že cesta do USA ho vyléčila z deprese, jíž předtím trpěl, a naplnila ho největšími nadějemi.46 Bylo by přirozené se domnívat, že Popperovy přednášky v Chicagu během jeho americké cesty r. 1950 mohly souviset s jeho snahou získat tam profesuru. Ať by tomu bylo jakkoli, je známo, že žádné americké místo nezískal, a jeho aktivity po návratu do Londýna mají vskutku ráz přechodu od něčeho, co mohlo být chápáno jako dočasný pobyt, k usazení se natrvalo: r. 1951 kupuje Popper (s těžkou hypotékou) krásný venkovský dům, který v letech 1951-2 opravuje a předělává, a r. 1951 se podílí na vzniku British Journal for the Philosophy of Science.

Nezávislá svědectví se dále shodují v tom, že někdy kolem roku 1950 se musel v Popperově životě odehrát zlom, proměňující v zásadě veselého, přátelského chlapíka otevřeného kritice (i když schopného chovat se nemožně a v diskusi všechny urážet) v mrzutého, pedantského doktrináře trpícího stihomamem. Když Herbert Feigl podává kolegům z amerických zbytků Vídeňského kruhu zprávu z cesty po Evropě v r. 1954, je z ní zřejmé, že jakkoli Poppera považuje za odborně převyšujícího všechny ostatní, s nimiž se na kontinentě či v Oxfordu setkal, jeho hlavní dojem ze setkání s ním byl, že je "těžko snesitelný", "autističtější než dříve" a "paranoidní".47 Ještě jasněji píše Feyerabend: ***

Z oblasti dohadů do oblasti doložitelného se Popperovo usilování o místo v Chicagu posouvá díky publikované korespondenci mezi Leo Straussem a Ericem Voegelinem, v níž je osvětleno z poněkud neočekávaného úhlu.48 Strauss a Voegelin se znali již od poloviny 30. let, kdy oba pobírali

46 V americkém vydání je tato "Předmluva k revidovanému vydání" datována 14. 6. 1950; v pozdějších anglických vydáních (z nichž vychází český překlad), je nadepsána "Předmluva k druhému vydání" s datací 1950.47 Oběžník Carnapovi, Frankovi, Hempelovi, Morrisovi a Nagelovi z 16. 9. 1954 - H 525-6.48 Faith and Political Philosophy: The Correspondence Between Leo Strauss and Eric Voegelin, 1934-1964, překlad a redakce Peter Emberley a Barry Cooper (University Park: The Pennsylvania State University Press, 1993), s. 4.

Rockefellerovo stipendium a pracovník nadace zprostředkoval jejich seznámení. Strauss, který r. 1949 přešel z New School for Social Research také na University of Chicago, se 10. 4. 1950 obrací na Voegelina, aby mu "příležitostně dal vědět, co si myslí o p. Popperovi", a v následujících řádcích poněkud upřesňuje zadání: píše, že Popper "tu měl přednášku o úkolu sociální filosofie, která byla pod jakoukoli kritiku (beneath contempt): byl to ten nejvyprázdněnější, nejneživotnější pozitivismus, pokoušející se hvízdat ve tmě, spojený s naprostou neschopností racionálního myšlení, i když se snaží vystupovat jako "racionalismus" - zkrátka, bylo to velmi špatné. Nedokážu si představit, že by takový člověk napsal něco, co by stálo za čtení, a přece se mi zdá být povinností k oboru seznámit se s jeho produkcí. Můžete mi o tom něco říci - chcete-li, nechám si to pro sebe."49

Voegelin nemešká a sedá k psaní 18. 4. ("Vážený p. Straussi, příležitost pronést ke spřízněné duši pár procítěných slov o Karlu Popperovi je tak zlatá, že nesnese delší odklad", začíná své psaní). Není jasné, zda máme Voegelinovu odpověď chápat jen jako výraz jeho upřímného mínění o Popperovi nebo zda tu v nějaké míře vychází vstříc Straussovu zadání, jak se o něm mohl dovtípit, ať z případně kolujících pověstí o Popperově snaze získat místo v USA,50 nebo ze Straussových elegantních narážek na "povinnost k oboru" a na to, že pokud s tím Voegelin bude souhlasit, Strauss si dopis nenechá jen pro sebe. "Tento Popper byl", pokračuje Voegelin, "po léta ne snad kamenem, o který člověk klopýtne, ale nepříjemným kamínkem, který musím stále znovu odstraňovat z cesty (a troublesome pebble that I must continually nudge from the path)". "Povinností k oboru je [...] nepublikovat takovou práci <jako je OS>. [...] Cítím se plně oprávněn říci bez výhrad, že jeho kniha je nestoudný, diletantský žvást (impudent, dilettantish crap). Jedna každá věta je skandál". "Popper je [...] primitivní ideologický tlučhuba (a primitive ideological brawler), [...] nepomůže mu ani četba, protože je příliš nevědoucí, než aby rozuměl, co autor říká."51 "Zkrátka a dobře: Popperova kniha je skandál bez polehčujících okolností; [...] darebácký, drzý, klackovitý (rascally, impertinent, loutish)". Zlatá jsou i slova, jimiž se Voegelin vyjadřuje ke Straussově náznaku, že by dopis mohl dávat číst dalším osobám: "Nebylo by vhodné ukazovat tento dopis nekvalifikovaným osobám. Co se však týká jeho faktického obsahu, považoval bych za porušení vůči povinnostem k oboru, o nichž jste sám psal, podporovat tento skandál mlčením (I would see it as a violation of the vocational duty you identified, to support this scandal through silence)."52

Straussova odpověď je datována až 8. 8. 1950, a začíná: "Drahý p. Voegeline, ještě jsem Vám nepoděkoval za Váš zajímavý dopis, datovaný 18. 4. Důvěrně bych Vám chtěl sdělit, že jsem ukázal Váš dopis svému příteli Kurtu Riezlerovi, a ten na jeho základě užil svého nezanedbatelného vlivu proti Popperovu pravděpodobnému zaměstnání na této škole. Pomohl jste tedy zabránit skandálu."53

Je těžké domýšlet se, jak by se byla Popperova filosofická dráha vyvíjela a jak by to bývalo ovlivnilo americkou filosofii minulých desetiletí, kdyby místo v Chicagu byl dostal. Pokud o celé záležitost nebude známo více, nemáme ovšem důvod považovat Voegelinův vliv za jakkoli rozhodující; jak řečeno, je dobře možné, že Strauss si podobných dopisů obstaral více, a možné je i to, že komise by si Poppera nevybrala i nebýt Straussovy přičinlivosti. Každopádně tento příběh dobře ilustruje, že když někdo trpí stihomamem, ještě to nevylučuje, že proti němu druzí mohou doopravdy intrikovat.

49 Cit. d., s. 66-67.50 Je docela dobře možné, že se Strauss s podobnou žádostí obrátil na řadu kolegů, kteří si o tom mohli dát navzájem vědět.51 Zde Voegelin v důvtipné polemické figuře jakoby bere zpět výtku výše v dopise, že Popper podle všeho nečetl všechnu literaturu k tématu ("věřil bych, že nikdy neviděl taková díla jako Rosenzweigovo Hegel und der Staat"). Z Popperovy neschopnosti rozumět tomu, co čte, "vznikají hrozné věci, jako když překládá Hegelovo 'svět němectví' jako 'německý svět' (Through this emerge terrible things, as when he translates Hegel's 'Germanic world' as 'German world')" - cit. d., s. 68.52 Cit. d., s. 67-69.53 Cit. d., s. 69.