TVÁŘEČESKÉLITERATURY

BRNO 2010

PETR HRUŠKA

NĚKDE TADYČeský básník Karel Šiktanc

4 |

Vychází s podporou Ministerstva kultury ČRPublikace vznikla v rámci grantového projektu GAČR 405/06/0972 a výzkumného záměru AV0290560517

© Petr Hruška, 2010Photo © Pavel Vácha — přední strana obálky a s. 9, 342, Petr Kotyk — s. 285, Pavel Nešleha — s. 330, 331, Jan Němec — s. 255, 3. a 4. strana obálky, ostatní fotografi e archiv Karla Šiktance© Host — vydavatelství, s. r. o., 2010

ISBN 978-80-7294-377-7

Recenzovali: Jiří Brabec a Vladimír Karfík

| 5

…pohnout, ne přesvědčit.

J. L. BORGES

| 7

Na úvod

Bude to psaní o poezii, takže marnost. Bude to psaní o silné poezii, takže dvakrát marnost. Jenomže moc lákavá. Jít po řeči, po zvlášt-ním, nesamozřejmém příběhu slova a řeči, kterým se dílo Karla Šiktance postupně stalo. A zachytit z něj alespoň úryvek vzkazu, který se v něm zdá být uložen.

Je to dlouhý a dobrodružný příběh. Slovo v něm nebude hned na počátku. Bude se rodit z prefabrikátu, který se sám za něj bude vydávat. Přijde na svět podvyživené a bezejmenné, bude hledat oporu. Pak bude sílit i slábnout. Začne se lekat samo sebe. Ponese si svou vinu i víru. Zahlédne v sobě strašnou hloubku, zděděné ob-sahy i pokušení elegance. Vymění halas za hlas, nabude svou vlast-ní znělost a vzápětí o ni přijde, bude zatraceno a získá tím na síle i kráse. Přečká násilné zamlčení a dobrovolně vyhledá smlčenost. Naučí se moci kletby i moci zaříkadla. Naučí se vyslovování vlast-ních tich.

Nemohu se ubránit dojmu, že na příběhu díla Karla Šiktance je nějak zvlášť dobře patrné celé to poválečné půlstoletí i s přesa-hem do nového milénia. Jako by jeho poezie byla své době vždy kromobyčejně oddaná a vpíjela její reál i atmosféru tak, že zpětně máme před sebou — s nadsázkou řečeno — jakési malé české dě-jiny. S hluchým nadšením padesátých let, úzkostným napřimová-ním se v letech šedesátých, vzdorem nicotě normalizačních nečasů, nadějí i trnutím let devadesátých a dryáčnickým povykem součas-nosti. A jistě máme před sebou — bez nadsázky řečeno — silný pří-běh lidský, s těžkými omyly, neutuchající vůlí k činu, zoufalstvím

8 |

z bezmoci, statečným trváním na lidské důstojnosti, s nadějí pašo-vanou skrze všechen běs.

Bude to příběh slova a řeči v jedenácti kapitolách, od Tobě, ži-vote! přes Tanec smrti až k Vážné známosti. Postupně se v něm ob-jeví nejenom všechny autorovy dosavadní sbírky básní, ale i knihy jeho pohádek a literární časopisy, které měly na básníka v různých obdobích podstatný vliv. Objeví-li se v nich i cosi obecnějšího, smě-řujícího snad k povaze poezie samotné, je to, přiznávám, můj zá-měr. Možná se v nich vedle interpretačních analýz, literárněhis-torických hypotéz a náčrtů syntéz objeví také čistá osobní radost z četby. Za to se neomlouvám. Bude to přece o silné poezii.

Petr Hruška

| 9

10 |

| 11

KAPITOLA PRVNÍ / Na počátku nebylo slovoTobě, živote! (1951)Pochodeň jara (1954)

Na počátku nebylo skutečné básnické slovo... Jen jeho nápodoba ve verších, psaných pod vlivem mládežnické budovatelské normy prv-ní poloviny padesátých let. Cesta Karla Šiktance za osobitou básnic-kou řečí, za skutečným básnickým vzkazem a jazykem, jenž se po-stupně stal jedním z nejsvébytnějších a nejpůsobivějších v celé české poezii druhé poloviny dvacátého století i v letech následujících, začíná v nejzazším svém možném bodě: v padesátých letech, v ne-řeči a ne--jazyku fráze, hesla, v přemrštěně velikých obecných pojmech, postrá-dajících důvěryhodný obsah. A snad právě skutečnost, že mladičký básník podlehl svodům ideologických přednastavení, která zaškrtila možnost poezie v samém počátku, snad právě tato skutečnost ne-řeči vedla posléze k silnému vnitřnímu otřesu, jenž se nadále výrazně po-dílel na formování autorovy pozdější poetiky, na výběru jeho témat, mezi nimiž právě živá, opravdová řeč a slovo, jejich neustálé hledání a ohrožení, bude natrvalo sehrávat velmi podstatnou roli.

Jako by pro Šiktance bylo zvlášť důležité, že si sám dobrovol-ně vyzkoušel tu hrůzu prázdných slov a jejich hemživého množení, jako by i proto šel svým pozdějším veršům sám tak „po krku“. Jako by celý další básnický život už ho pak varovala „Vyřídilka/ ta němá sestra Řeči“, jak jednou napíše…

HLASEM MILIONU

První dvě Šiktancovy sbírky dost přesně odpovídají podobě, kte-rá byla ofi ciálně vydávané poezii v první polovině padesátých let

12 |

vymezena. Rozhodujícím kritériem pro vydání bylo tehdy ideo-vé a ideologické vyznění básně a její „srozumitelnost“, neboť bás-ník svůj text odevzdával k „užívání“ tzv. lidovým vrstvám. Teprve přijetí těmito vrstvami (ovšemže kontrolované stranickými zástup-ci a dohlížiteli) ospravedlňovalo veřejnou existenci básně i básní-ka. Šlo vlastně o absurdní snahu naplnit princip socialistického znárodnění i v té výsostně subjektivní oblasti: slovo se stává pod-le těchto představ básnickým teprve v momentě, kdy je přebráno a přijato jako společný majetek všech, jako kolektivní nástroj k bu-dování a obraně socialismu. Tento pokus o znárodnění jazyka mu-sel ovšem nutně vést k neobyčejné deformaci poezie, ke strašlivému násilnému zjednodušení básnického vidění. Slovo-nástroj, slovo--zbraň muselo sloužit spolehlivě, muselo „střílet přímo“. Bylo zba-veno všeho rušivého, svých obsahových složitostí, nejednoznačnos-tí, celé své tajemné povahy a enigmatických významů. Řeč měla nadále prostě patřit zástupům, masám, tak jako továrny či pole, a básníci ji vskutku odevzdávali v jakémsi kolektivizačním proce-su, v němž měly být rozorány všechny subjektivní meze a vytvoře-ny přehledné, nedozírné lány obecnosti.

Je obtížné vyčerpávajícím způsobem zodpovědět, v čem všem spočívaly příčiny mohutné budovatelské euforie, jíž na konci čtyři-cátých a na začátku padesátých let tak vášnivě a hluboce propad-la velká část společnosti i se svými básníky. Nesmírná úleva z kon-ce druhé světové války zde hrála jistě důležitou roli. Nadšení se tak snadno přelévalo do dalšího nadšení a do touhy po změnách, které by jednou provždy, defi nitivně uspořádaly svět. Bylo zde sugestivní kouzlo jednoduchosti, čitelnosti a srozumitelnosti, které uprostřed složitého a zmateného světa slibovala komunistická idea o „všem pro všechny“. Tak strašně se tehdy chtělo rozumět, jednou provždy, celému světu… Strhující byl jistě davový pocit společného názoru, představa, že člověk není sám — ve světě ani ve svém přesvědčení. A také atmosféra, v níž jeden utvrzoval druhého o společně správ-ném vidění skutečnosti. A stejně strhující byl patrně pocit nové-ho počátku, jako by samotným koncem války automaticky nastával bod nula, v němž je potřeba začít prostě jinak, nově, lépe.

Prvních patnáct poválečných let v české literatuře, nejčitelně-ji právě v poezii, působí také silným dojmem znovu probuzené-ho národněobrozeneckého ducha v deformované podobě. Jako by tento duch v české kultuře odnepaměti dřímal coby jedna z je-jích nejvlastnějších součástí a jako by se znovu (a rád) probouzel

| 13

v historických situacích, podobných té z padesátých let… To potom čeští básníci houfně odkládají zaujatost složitým vnitřním světem, svou individualitu, svou pracně nabývanou originalitu výrazu i ja-zykovou náročnost, všechnu svou hrdou i potrhlou samotu, aby se plně mohli odevzdat do služeb národa, pilně mluvit jeho slovy, sklá-dat mu písničky k tanci i k pochodu. Ostatně češství, slovanství, mateřština, národ patří v poválečné době (jistě pochopitelně) k vzý-vaným hodnotám a na národní strunu se tak dobře a tak snadno hrálo i po únoru roku 1948. Antonín Brousek v doslovu ke své kni-ze Podivuhodní kouzelníci s podtitulem Čítanka českého stalinis-mu v řeči vázané z let 1945–55 upozorňuje na příznakovost termí-nu znárodnění, kterým tehdy pojmenovali čeští komunisté to, co se jinde označovalo jako vyvlastnění nebo zestátnění. Snad to tak je, že v českém básníkovi už je odedávna ukryta výzva i pokušení stát se čas od času národním obrozencem, mluvčím lidu, jeho vychova-telem a průvodcem. A možná se takovému pokušení podléhá tak snadno i proto, že každý básník (a to všude a ve všech dobách) je koneckonců provázen věčnou pochybou a nejistotou, jaký smysl má jeho počínání, jaký dopad mohou mít jeho slova a jaký význam se skrývá v té podivné, nepoužitelné „ne-věci“, kterou je báseň. Z tri-buny, pod níž jsou shromážděni ti, kdo po básníkovi opakují, se může — alespoň na chvíli — jevit ta odvěká tíha a tíseň poněkud snesitelnější.

Snažit se obecně pochopit období, jako jsou padesátá léta dvacá-tého století v české historii, je jistě velmi důležité, stejně jako beze zbytku nemožné. To období je jen zdánlivě jednoduché a bude pa-trně vždy provokovat ke znovuzhodnocení jeho účastníky, stejně tak jako pozdější historiky, uměnovědce, sociology i kohokoliv dal-šího, kdo se odhodlá zabývat obecnými rysy lidské povahy. Záhad je tu více, nejenom ta, o níž se zmiňuje Brousek: „Jak mohlo do-jít v době historicky tak kratičké k tak frapantnímu hromadnému zglajchšaltování, k takovému setření jakýchkoliv výraznějších in-dividuálních autorských rukopisů. Jak mohlo dojít k tak abrupt-nímu a houfnému poklesu střední umělecké úrovně, spojenému s všeobecným návratem k výrazovým prostředkům a poetikám histo-ricky dávno překonaným.“1 Jistě je potřeba přihlížet k individuál-ním lidským osudům, subjektivním příčinám a vlivům. Jistě se případ od případu budou lišit stejně tak motivace jako následky.

1 Antonín Brousek: Podivuhodní kouzelníci. London, Purley, Surrey 1987, s. 234.

14 |

Jistě je potřeba uvažovat také o rysech kolektivních, o vlivech dě-jinných, obecných. Možná, že lidská společnost jako taková mívá čas od času své „manické fáze“, v nichž je ochotna snadněji oběto-vat svou sebezáchovnou složitou rozrůzněnost a podlehnout zjed-nodušujícím euforickým vizím, „řešením světa“, srážet se k sobě i tou nejbanálnější vzájemností, určovanou kultem, módou nebo povelem…

Podíváme-li se například na názvy básnických sbírek, které v té době v čerstvě zestátněných nakladatelstvích vycházely, pří-mo bije do očí jejich podobnost. Nechme pro výmluvnost pouze ležet vedle sebe některé z nich: Horkým srdcem, Horoucí zpěvy, Milostný nápěv, Hudba života, Hvězda života, Z lásky k životu, Ve jménu života, Za život, Krásná láska, Veliká láska, Slova lásky, Vyznání lásky, Čas lásky a boje, Píseň o lásce a nenávisti, Neskon-čil náš boj, Pro radost, Radost na zemi, Chvalte tuto zemi, To jsi ty, země, Máj země, Píseň velikého jara, Jarní země, České jaro 1952, V zákopech míru, Zpěv míru, Atomový mír, Mladost světa, Pryč, starý světe, Hodinu do svítání, Úsvit, S východem slunce, Sluneč-ný den, Za sluncem, Světlo, Město světla, Rozsvícená okna… Ti-tul knihy je ovšemže věc velepodstatná a citlivá, většina autorů by jistě přiznala, kolik tvůrčích sil právě nalezení přiléhavého ná-zvu stojí — právě proto, že má jít o jméno konkrétního díla, a tedy o cosi svébytného, jedinečného, identifi kačního. V padesátých le-tech se však nové sbírky prakticky nedají rozeznat a zapamatovat ani podle titulu, který je pouhou nesčetnou variací několika stej-ných slov. Lze to jistě vysvětlit nedostatečnou invencí nebo posluš-ným naplněním předepsaných norem. Musí nás ovšem napad-nout, zda se nejedná ještě o cosi jiného — totiž o dobrovolné přijetí podobnosti, ba o jakousi vášnivou posedlost stejností, která pa-třila k „psychologii doby“ a byla i v poezii vnímána jako úspěch, nikoliv jako selhání.

MILUJI

Věci socialismu přímočaře poskytovali své verše nejenom noví debu-tanti, ale i mnozí starší autoři, mající za sebou bohaté, složité a vy-hraněné básnické dílo z předchozích období — Vítězslav Nezval, Vilém Závada, Konstantin Biebl, Oldřich Mikulášek, Josef Kai-nar a další. Při vstupu Karla Šiktance do světa básnické publicity stál Jaroslav Seifert, kterého zanedlouho ovšem čekalo ideologické

| 15

účtování nových kulturních po-litiků s jeho Písní o Viktorce. Seifert měl ale odedávna smysl „pro poezii zpívanou chvatně do rotaček“2 a v deníku Práce, kde tehdy působil jako kultur-ní redaktor, hojně uveřejňoval básně, psané často u příležitosti různých slavnostních událostí, výročí apod. V sobotním vydání 6. března 1948 zde vyšla první Šiktancova báseň. Stalo se tak den nato, co Seifertovi mladič-ký adept poezie několik svých textů osobně v redakci poněkud roztřesenou rukou předal. Text se jmenoval „Sokolovo“ a byl psán k pátému výročí známé válečné události, v níž první československý prapor dokázal odolat invazi německých tanků ve stejnojmenné ukrajinské vesnici.

Postupně pak v deníku následovaly další básně, vesměs již s mno-hem obyčejnějšími náměty, jak napovídají už jejich názvy: „Každo-denní“, „Předvánoční“, „Truhláři“… Mladý autor zde od následují-cího roku publikoval také svoje první kratičké reportáže i překlady poezie z ruštiny (Marie Komissarová). Sám Seifert o dva roky poz-ději inicioval také vydání Šiktancova knižního debutu Tobě, živote!: „Je to takových dobrých pětapadesát let, co mě — externistu — zavo-lal do kulturní redakce deníku Mladá fronta pan doktor A. M. Píša coby editor řady poezie KLÍN, vydávané tehdy nakladatelstvím Prá-ce, a požádal mě o knihu básní. Všichni kolem v té místnosti strnu-li v užaslém pozoru. Co jsem dělal já, ani nevím. Pan doktor mi ješ-tě vysvětloval, že mě doporučuje Jaroslav Seifert, u kterého v deníku Práce tisknu tu a tam už víc než rok svoje verše. To už celá kultura Mladé fronty hlasitě povykovala. A hrnuli jsme se dolů do Panské to zapít. Po letech jsem Jaroslavu Seifertovi připomínal tenhle hřích na české poezii. Nejdřív mi otisknul první báseň — a pak ještě dopo-ručil Tobě, živote!, mou první knihu. Tehdy už jsme oba dobře vědě-li, že k velké pýše tahle prvotina není.“3

2 -s [Jaroslav Seifert]: „Sbohem poezie“. Ranní noviny 29. 9. 1937.3 Karel Šiktanc: „Cesta k první knížce“ (anketní odpověď). Host 2007, č. 1, s. 17.

První Šiktancova tištěná báseň

16 |

Ona zmiňovaná první báseň vychází v době, kdy Šiktanc studu-je druhým rokem na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy češti-nu a zeměpis, poté, co absolvoval Amerlingův učitelský ústav v Pra-ze. V té době však začíná váhat, zda učitelství je to, co mu k srdci přirůstá nejblíže. Ozývá se v něm psavý duch novinářský, chuť po-bývat vprostřed dění, vyhledávat události a zaznamenávat je. Tyto reportážní tendence se v následujících letech projeví (i v poezii) a vyústí nakonec také do dvou knih reportáží, které vytvoří společ-ně s Jiřím Šotolou na samém počátku šedesátých let.

Pro literaturu a poezii Šiktanc horoval už na základní škole. Dě-dečkova knihovna vábila stejně silně jako jeho třešňový sad. A dě-dovo zaujetí pro knihy, jež chodívali — často pěšky! — z Hřebče spolu nakupovat do pražských knihkupectví a antikvariátů, se na chlapce snadno přelévalo („Děda byl pro mě něco jako pám-bu.“).4 Ve dvanácti přijde první báseň, o jabloňovém stromě… Pak vyhraná soutěž o nejlepší básničku na téma Praha, vypsaná časo-pisem Český domov. Na střední škole dokázal jeho pozornost za-ujmout charismatický učitel češtiny Jaroslav Holubář. To už mla-dý Šiktanc básnil horečnatě, zajímal se však nejen o psaní, ale také

4 Řeč neřeč (rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem). Praha, Karolinum 2007, s. 11.

Karel Šiktanc za studií na učitelském ústavu (v prostřední řadě třetí zleva)

| 17

o „vyslovování“ poezie a spoluzaložil za tímto účelem recitační sou-bor. Starost o to, jak poezie zní, jaké v sobě nese mocnosti zvukové, se stane trvalou a nesmírně podstatnou pro pozdější dílo. Na uni-verzitě zase došlo ke šťastnému setkání s profesorem Felixem Vo-dičkou. Básníkova úcta k tomuto literárnímu vědci a pedagogovi se stala celoživotní, Vodička patřil až do své smrti k důležitým a inspi-rativním průvodcům na Šiktancově tvůrčí cestě. Leč ani tato okol-nost jej nedokázala na škole udržet. Učitelem se nikdy nestal, školu opustil ve třetím ročníku („Jsem na to příliš nervózní. A vznětlivý. A málo trpělivý.“).5 Čekala na něj kulturní rubrika deníku Mladá fronta a vojna. Debutu se básník dočkal už jako redaktor vysílání Armádního rozhlasu, kde nakonec zůstane pracovat po celá dlouhá, vlekoucí se padesátá léta.

Mnohé, co charakterizuje celou sbírku Tobě, živote!, lze vyčíst již ze samotného názvu. Ano, půjde zde o velká gesta a o velká slova. O sám život, který však zůstane uzavřen právě ve všeobsažnosti (a tím paradoxně i bezobsažnosti) velkého pojmu. A půjde o něj ce-lou dobu v té apelativní podobě, která je již v názvu přítomna uži-tím dedikačního třetího pádu: tobě, živote! Bude to přímé, rétorické obracení se k lidu a světu, bude to jedna apostrofa za druhou, četné

5 Tamtéž, s. 16.

Výmluvný frontispis Šiktancova debutu

18 |

dedikace, četná vyzvání, bude to mladicky smělé a soudružsky ty-kající. A bude to patřičně dobově hlasité a proklamativní, jak na-povídá vykřičník, jímž je název sbírky opatřen (obecně vzato — už dlouho nebylo v české poezii tolik vykřičníků jako v tomto desetile-tí). Ten název také přesně charakterizuje základní a typický mluv-ní postoj, který autor explicitně zaujímá ve svých raných textech (především z prvních třech sbírek) a kterým je vyznání. Jakko-liv se i zde občas objeví verš bojovný, verš nesmiřitelného odsudku kapitalistického nepřítele, verš didaktický, napomínající a napoví-dající, přece je pozice mluvčího u debutujícího Šiktance založena dominantně v intimitě vlastní citové zpovědi. Báseň v drtivé vět-šině má podobu přímého a upřímného vyznání „kladných“ citů — radosti, nadšení, lásky, přesvědčení, vděku apod. Ostatně už prv-ní skladba debutu, označená jako předzpěv, nese název „Miluji…“ a je výčtem toho, co básník zahrnuje svojí láskou, od reprezentan-tů různých dělnických a rolnických profesí přes sovětský lid po rod-nou zemi: „miluji k smrti slovanský svůj stát…/ Miluji zemi, v kte-ré žijem spolu/ rok devatenáct set padesát.“6 Jinde se autor přímo strachuje, že „pro každé lásky vyznání/ má málo veršů moje sloka“,7

6 Karel Šiktanc: Tobě, živote!, Praha, Práce 1951, s. 14.7 Tamtéž, s. 25.

Básníkův otec (dole stojící) pracoval na železnici

| 19

v básni „Prvomájová“ tvoří úhrn posledních veršů jednotlivých slok až jakýsi citový program: „vyzpívat s lidmi radost pod oblaka! /…/ vyzpívat s lidmi slova prostých díků! /…/ vyzpívat s lidmi štěstí do ulice! /…/ vyzpívat s lidmi víru v život nový! /…/ vyzpívat s lid-mi odhodlání k boji! /…/ vyzpívat s lidmi lásku k této zemi!“8 Pří-značné je, že v recenzi Z. K. Slabého (jediná recenze prvotiny) byla chválena Šiktancova citovost, zatímco v recenzi druhé sbírky od Ja-roslava Janů z roku 1955 už byla vyčítána přecitlivělost a konsta-továno, že „Šiktancovu prvotinu tedy možno posuzovat spíš jen jako dokument než jako uvědomělou již tvorbu“.9

Celá sbírka, stejně jako ty ostatní ofi ciálně vydávané na počát-ku padesátých let, doslova přetéká nadšením a radostností z no-vých společenských perspektiv. Také mladičký Šiktanc zažíval opojení, jaké zažívá ten, kdo bezelstně uvěřil. I před ním se socia-lismus prostíral jako šťastná budoucnost, která přinese mír, vše-směrný rozvoj a sociální spravedlnost. Nepochybně zde sehrály svou roli některé životní skutečnosti z dětství — především urči-tý proletářský pocit. Hmotné poměry Šiktancových rodičů nebyly příliš jednoduché. Otec pracoval v dělnických profesích, byl vyu-čen truhlářem, ale protože v tomto řemesle nebyla práce, stal se železničním zřízencem v kladenských ocelárnách. Matka zůstáva-la v domácnosti. Kontrastu majetnosti a chudoby byl chlapec od-mala vystaven: „Ve vesnici bylo pár bohatých sedláků. Žádní ku-laci, ale fouňové to byli taky pěkní. Když jsem viděl za okupace, jak dobrák táta schovává sedlákovi mouku a mák, za což ho moh-li nadlouho zavřít, a sedlák mu za to sotva poděkoval, začínalo se ve mně hýbat pomyšlení na větší spravedlnost.“10 V básni „Dětství“ pak najdeme tyto verše:

My děti z rodin dělnických,my život tolik milovali!

Však pro svou lásku k životumy uměli i nenávidět:to stávali jsme u plotůa přemýšleli o své bídě,

8 Tamtéž, s. 43 a 44.9 Jaroslav Janů: „Lyrika Karla Šiktance“. Literární noviny 1955, č. 15, s. 6.10 „Raději lezu do hospod“ (interview s K. Š. vedl Jiří Rulf). Refl ex 1993, č. 51, s. 23.

20 |

když jiné děti do dálkysi jely v bílém jako loutkya my měli jen píšťalky,co voní vrbovými proutky…11

Na dospívajícího Šiktance měl mimořádně intenzivní vliv také pro-žitek druhé světové války, zejména lidická tragédie, které byl tak-řka očitým svědkem. Hřebeč, malá středočeská vesnička, kde se narodil a kde prožil své dětství, s Lidicemi přímo sousedí. To, co se odehrálo v červnu dvaačtyřicátého roku uprostřed utěšeně zvlněné venkovské krajiny Šiktancova klukovského věku, stane se pro bás-níka skutečným osudovým poznamenáním. Takto sám po letech ko-mentuje svůj křestní list: „Je sepsán 15. března roku 1942 na faře v Lidicích. Která přesně za 87 dní sejde ze světa, stejně jako kostel a hřbitov a majetky a ves. Dívali jsme se na to v hrůze z buštěhrad-ské silnice. A ten pan farář, Josef Štemberka, je ten, co nás učil ná-boženství. Co měl tak strašně tlusté podražené boty, protože chodil po všech školách pěšky a cestou do Hřebče a do Makotřas a do Bělok je brzy ošlapal. Co mohl ještě žít, jak mu to nabízeli. A radši umřel s Lidickými. Tohle je křestní a rodný list na celý život.“12

Téma, motiv, obraz a jméno Lidice už Šiktance neopustí. Sta-ne se stigmatem. Potkáme je ve všech obdobích jeho tvorby, v ra-ných i pozdních sbírkách jako vlastní ztělesnění neuchopitelné hrů-zy, násilí a smrti. A její takřka sousedské blízkosti. Toho „o fous minutí“. To všechno zůstane odkázáno jako dědictví navždy bola-vé paměti, v níž je uchována strašlivá velikost a strašlivá blízkost této události… Silně prožívaná úleva z konce války a euforie míru, oslňující jako každá euforie, jistě napomáhaly chuti dvacetiletého uvěřit v nový společenský systém, který se mimo jiné prezentoval a proklamoval právě jako zosobnění protektorátního odboje i jako strážce a pojistka onoho míru na věčné časy. Takže vděk sovětské armádě — osvoboditelce nebo hrdinský život a smrt Julia Fučíka patří k nezbytným tématům, zastoupeným také v obou prvních Šiktancových knížkách.

A byla tu ovšemže také ona zásadní neinformovanost. Nedosta-tek objektivních faktů o tom, co se stalo v únoru 1948, o tom, jak „za-vádění socialismu“ ve skutečnosti probíhá, jaké s sebou nese temné

11 Tobě, živote!, cit. d., s. 38 a 39.12 Řeč neřeč, cit. d., s. 10.

| 21

důsledky… Neboť tato fakta byla vládnoucími silami ve společnos-ti důsledně tajena nebo hrubě zkreslována. Nedočkaví debutanti ne-tušili, že ve stejnou dobu, kdy tak závratně snadno vydávají své pr-votiny, pracuje například tzv. kulturní politika intenzivně na tom, aby řada básníků provždy vymizela ze společné paměti, neboť i pa-měť měla být do značné míry znárodněna. Po letech se Šiktanc hoř-ce ohlíží: „Ano, to hrozné, ta pozdní velká hanba je v tom, že jsme to tenkrát nevěděli. Ač jsem třeba měl v knihovně Zahradníčkovy ver-še.“13 A jistě tu bylo i ono mámivé kouzlo chóru, psychóza nadše-ní a odhodlání vidět svět podle snu — to pak nedovolovalo všímat si existujících varovných indicií a domýšlet pravé pozadí společen-ských událostí. Když bude mnohem později Karel Šiktanc potěžká-vat hrůzu komunistické normalizace sedmdesátých a osmdesátých let, která mu „odebrala hlas“, poctivě se k počátkům padesátých let vrátí: „Žes nemohl publikovat, ani cestovat, ani se ozvat na jakouko-liv dennodenní lež a nespravedlnost, že tě otravovali výslechy a ná-vštěvami i na chvilku skřípli, bylo zlé — ale v tom ta bída nebyla: ta krutost asi vězela mnohem spíš v její délce (dvacet let je pro člověka třetina života) a pak v tom zoufale plném, trvale přítomném vědomí celé hrozivé nahoty moci, kterou jsme pomáhali ve svém mládí nasto-lovat a stvrzovat, které jsme se sice sem tam vztekle a čím dál víc cu-kali, ale přesto dlouho věřili jejím snově načrtnutým ideálům.

Ano, délka toho marasmu a tahle veliká osobní zmýlená takhle na kraji života byly, myslím, pro mě a pro mnohé mé přátele nad všec-ky zákazy a ústrky a nehoráznosti. Jistě, zněly k tomu v nás dopro-vodem i desítky pravdivých verzí o mladé naivitě, o sociální danosti, o nevzdělanosti, o sousedních Lidicích ve čtrnácti letech, o osvoboze-ní Rudou armádou v sedmnácti atd. atd. Ale Červenka někde říká: ,Za prvé v týchž okolnostech žili lidé, kteří odolali. A za druhé člověk není od toho, aby podléhal dobovým determinacím, ale aby se jim vy-mykal; takže nese odpovědnost i za to, že to nesvedl.‘“14

13 Tamtéž, s. 61.14 Tamtéž, s. 97 a 98.