PlžPlzeňský literární životPro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelůKnihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kulturyRočník X / 2011 / Číslo 7/8

7/8

Obsah

1 Editorial

2 Stanislav Bukovský: Pamruk

4 Lucie Vinšová: Cymru

7 Štěpán Kuchlei: Sny nekončí pramenem

10 Vratislav Maňák: Při trhání strun

15 Karel Pexidr: Žít je pousmát se

16 Milan Kasl: Ještě ze života a díla scenáristy

Česlava Boháče

18 Helena Veselá: Komiks

20 Jitka Prokšová: Červená řeka

24 Arnold Nowicki: Kunhuta

Už od léta 2003 připravujeme tzv. letnídvojčísla Plže, která mají trochu jiný charak-ter: nejsou v nich obvyklé rubriky, prostortradičně nedostává literární publicistika. Vícei méně koncipujeme takového prázdninovéhoPlže jako příjemné čtení na léto – což ovšemneznamená, že bychom méně dbali na kvali-tu příspěvků. Přece jenom ale v letních mě-sících takto víc dochází na texty, které z růz-ných důvodů zůstávaly v časopiseckém zá-sobníku – a na autory, kteří se už delší dobuv Plži neobjevili, a to z nejrůznějších příčin.I když to není stoprocentním pravidlem – vždyťzrovna do tohoto dvojčísla jsou zařazeny i pří-spěvky, které se na redakčním stole skoro anineohřály. Přišly totiž jako na zavolání: nynějšíčíslo z valné části koncipujeme jako poněkudfantaskní, jako trochu cizokrajné, tedy i dourčité míry cestopisné. Koneckonců je létoa v létě se třeba jenom v duchu rádi vydává-me na cesty. Některé nyní uveřejňované textyjsou ovšem jinačího druhu, nicméně základnífantaskně cizokrajnou plží směsici přinejmen-ším sympaticky doplňují.

V tomto letním dvojčísle převažuje próza,přičemž není divu: delší příspěvky se v Plžinesnadno umisťují a otiskovat je na pokračo-vání můžeme jen v ojedinělých případech (na-příklad letos na jaře meditativní cyklus KarlaAdamuse). S Karlem Pexidrem, nositelemCeny Bohumila Polana, se častěji setkávámejako s prozaikem nebo esejistou, je záhodnopřipomenout, že je to i básnický tvůrce. Té-měř to samé platí i u Heleny Veselé, ačkolifantaskně žertovná skladba Komiks zřejmě

představuje v jejím díle pouze básnickou epi-zodu. Jediným plžím debutantem (nepočítá-me-li jeho loňský překladatelský podíl na let-ním Plži) je v tomto čísle mladý světoběžníkŠtěpán Kuchlei, k jehož veršům a básnímv próze se určitě vrátíme, bude-li to jen tro-chu možné: o jeho talentu nemáme zapotřebípochybovat, zvláště když autor dovede ve svéinvenci vynalézavě spojit filosofický prožiteks obrazným postižením času a prostoru.

A próza? Záleží pochopitelně na čtenářověgustu, který z letních textů vás zaujme víca který dokonce možná ještě víc. Naivistickétexty Milana Kasla představují závěr jeho „bo-háčovského“ cyklu; byly sice otištěny jižv antologii Na dva západy, pokládali jsmevšak za korektní, aby i věrní čtenáři Plže si jemohli vychutnat na stránkách našeho časopi-su. Osou celého čísla jsou prozaické práceStanislava Bukovského, dále Arnolda Nowic-kého a Jitky Prokšové (ti dva již vydali nejmé-ně pět knížek) a Vratislava Maňáka, kterémuby měla vyjít povídková sbírka v prestižnímnakladatelství Host: držme mu palce! Věřme,že to je slušná žeň a solidní výběr z plžíchzásobníků a že naši čtenáři nebudou zklamá-ni. Nad starostmi s financováním Plže se ně-kteří mladí zpupníci hrdopyšně uculují, myjsme ale rádi, že i letní dvojčíslo jsme dalidohromady – a že proto můžeme všem našimpříznivcům s úlevou popřát: Léto budiž po-chváleno!

Vladimír Novotný

1Editorial

Pamruka nikdo nezná, ale jeho myšlenky ano.

Stanislav Bukovský

2

Stanislav Bukovský

PamrukZatím se pořád ještě najdou místa, ale

je jich hrozně málo a jsou to spíš jenmalá místečka, kam lidská noha dosudnevstoupila. Tam, v hlubinách lesních,spíš ale pralesních, snad doposud žijíbytosti kdysi hojné, dnes však víc nežvzácné. Je jich ještě o něco míň nežpoctivých politiků. Jsou-li vůbec ještěk nalezení. Ty bytosti tu žily odedávna,dřív než lidé. Zprvu s lidmi jakž takž vy-cházely, ale s nástupem křesťanství na-stal soumrak jejich existence. Poměrnědlouho přežívaly aspoň v podzemí, se-tkávali se s nimi především horníci. Bylyby tam snad i vydržely napořád, ale vy-hnala je odtud moderní důlní technika.Možná už nejsou vůbec nikde.

Donedávna žil v roklince uprostředbrdských lesů v jedné pralesovité rezer-vaci, raději vám neprozradím kde, i kdyžuž tam s největší pravděpodobnostínepřebývá, jako jediný příslušník svéhodruhu: Pamruk. Široko daleko sáma sám, jeho poslední sousedi, Žubrs Prakličkou a Nežrub s Pampluškou, uždávno někam zmizeli. Pamruk si anižádnou družku nestačil namluvit, dřív nežse k tomu dostal, zůstal sám. Všichnijeho soudruzi odešli někam, odkud nenínávratu. Pamruka vzpomínka na ně ro-zesmutňovala, ale lidé si mysleli: Čert jevem! Několikrát se stěhoval, někdy simyslel, že už konečně našel místo, kdeho lidé nechají na pokoji, ale nakonec semusel pokaždé pakovat jinam.

Naštěstí ho skoro nikdo nikdy neza-hlédl, nebyl totiž o mnoho větší, než tennejmenší krysařík. Ti velcí prapůvodnípraobyvatelé pralesa byli vyhnáni ze svě-ta jako první. Pamruk už je nezažil, slyšel

o nich jen vyprávět. Prý se neblahémuosudu pokoušeli vzdorovat a kladli lidemv jejich vítězném tažení odpor.

A tak lidé s nimi nemilosrdně naložilipodle svého. Rozšířili o nich nejrůznějšípomluvy, a co pak následovalo, nelzenazvat jinak než genocidou. Snad kdybytenkrát do toho nepřišli ještě křesťané,nemuselo to tak špatně skončit, ale křes-ťané neznali slitování. Šířili sice všudeučení o lásce, zato tolerance jim bylazcela cizí.

S Židy, indiány a s přírodními démonyse v žádném případě nemazlili. Židy ales-poň ochraňoval, i když jak kdy, jejichmocný bůh Jahve, Manitou taky dělal, cošlo, ale nakonec indiánům moc nepo-mohl a božstva pralesních bytostí si svádítka bránit ani netroufala. Bylo by to bý-valo, jako kdyby nějací Habešané sechtěli utkat s oštěpy a luky s moderníarmádou disponující letadly a tanky.

To se stalo ještě v dobách, kdy nebyližádní zelení, žádní ochránci přírodya menšin, kdy ještě nikdo ani neznal slo-va jako ekologie a multikulturalismus. Nadruhou stranu ale v těch dobách nebyliani žádní turisti a starostům obcí ještěneležel na srdci rozvoj, ale naopak bylirádi, když všechno zůstávalo při starém.Tak se to líbilo i církvi a panu z boží mi-losti císaři a králi. A tak ti malí a nená-padní, pokud nebyli vidět, mohli přecejenom žít, lépe řečeno aspoň živořit.Jenže i tahle doba jednou skončila.

Pamruk byl donedávna výjimka potvr-zující pravidlo. Nyní je pravděpodobně uži jemu konec. Ač kdo ví? Mohla-li někdeschována v oceánu přežít zdánlivě vy-mřelá chvostoploutvá ryba latimérie, tak

3

možná, že i Pamruk se dosud ukrývátam, kam žádný všetečný turista jaktěživnezavítá.

Když ještě nebylo tak zle a Pamrukamohli zcela náhodně a jen na zlomek vte-řiny zahlédnout leda tak na podzim hou-baři, dokázal vcelku žít při zachovávánínezbytných konspiračních zásad skoronormálním životem. Vycházel v dobréms myšmi, ještěrkami i lasičkami a lišky honechávaly na pokoji. Dokázal se radovatz maličkostí a prales mu skýtal vše, copotřeboval k životu.

Měl spoustu času na přemýšlení a pro-tože přemýšlel neustále a neměl televizi,počítač, mobilní telefon ani družku, pře-mýšlel tak nerušeně a intenzivně, že při-cházel na věci jako dosud nikdo jiný, cosvět světem stojí. Škoda, že se to nikdynikdo nedozví, kam až ve svých myšlen-kách došel.

I když možná, že dozví, či už dozvěděl.Pamruka sice nikdo nezná, ale jeho myš-lenky ano. Protože když jednou nějakámyšlenka přijde na svět, tak už na němzůstane. A tak ty myšlenky možná pouš-těl Pamruk jak mýdlové bublinky do světaa ony pak do někoho občas vstoupilya nějaký člověk najednou něco věděla vlastně ani nevěděl proč.

Třeba takový Nikola Tesla či AlbertEinstein byli natolik chytří, že dokázalipochopit Pamrukovy objevy. Bez něj byale na nic nepřišli. Nebo Mozart. Ten prýani nemusel přemýšlet. Hudbu slyšela jen ji zapisoval. Měl to hned a neuvě-domoval si, že jeho intelekt je napájenPamrukovou letitou zkušeností podlože-nou studiem ptačího zpěvu a melodic-

kých polyfonií vyluzovaných jakoby tisícipralesními hudebními nástroji, jimž pocelé věky cvičené ucho Pamrukovo do-kázalo naslouchat.

Nikdo nevěděl, neví a nikdy se nedo-zví, že skuteční vynálezci a umělci ne-jsou ti, co si myslíme, že jimi jsou, ale ni-kým nespatřený a všem neznámý Pa-mruk z brdské roklinky.

Tak mi napadá, že teď se ukáže, zdaPamruk ještě přežívá někde v nejskry-tějším úkrytu, či už nežije. Pozná se to natom, zda někoho osvítí myšlenka vypro-dukovaná a do světa vypuštěná tímhlemaličkým moudrým tvorem, následkemčehož někdo jakoby sám od sebe objevízpůsob, jak se vypořádat s dluhy.

Sám od sebe samozřejmě nikdo z lidína nic nepřijde, ale je-li Pamruk dosudživ, pak ze všech nejdřív právě on a je-nom on na to přijde a lidstvo bude spa-seno. Ne-li, zaslouží si lidé svůj osud.Nakonec i kdyby žil a schválně se myš-lení na tohle téma vyhýbal, aby třeba i jenbezděčně nepomohl těm, co jemu a je-ho blízkým se tolik naubližovali, ani bychse mu nedivil.

Bylo by ironií osudu, kdyby dluhy celélidstvo nakonec zardousily a Pamruk bynadále zůstal živ. Ale jak ho znám, asi byse mu nelíbilo nakládat s lidstvem podleprincipu kolektivní viny. Možná, že by tos ostatními odneslo i pět či šest a třebadokonce i čtrnáct nevinných. I když je-jich existence není vůbec jistá, nelze jiani vyloučit.

Vsadil bych se, že pokud Pamruk žije,lidstvo zachrání a lidé ho pak definitivněsprovodí ze světa.

4

Lucie Vinšová

Cymru1

Poprvé jsem ji spatřil, jak se ke mněsmála z nasáklých svahů Orlích hor.S keříky borůvčí ve vlasech, její křepkétělo zkrášlené nitkami vodopádů z křiš-ťálu, odraz mořských tisíců ve zřítelnicíchhloubek.

I její rty by chutnaly po llus,2 vnukla semyšlenka, a uchovala její portrét v po-kladnici blízké mému srdci. Lákalo mědomýšlet si tuto tvář jako její první a pů-vodní. Poté jsem ji však potkal nesčet-někrát jinou. Tiše zpívající, rozevírajícínáruč v ptačím pokušení, na okamžik za-halenou v bělobě racků, v třpytivé tem-notě vran vzápětí. Tam, na horách, sesměje a tančí po smutnících kamenech,cestou k řece, s něžnými kotníky pohla-zenými bolestivým ostružiním. V nemla-dých kamenných kruzích vždy kráčí smě-rem proti všemu, pokládá něžné kvítkytagaradru3 na každý z kamenů kouzel,tak promlouvá k duším mudrců dávnoodešlých.

Je bohyní této země. Podobna ještěruje schopna změnit barvu své kůže, po-dobna měsíci může překvapit jiným vě-kem či pohlavím. Jako hvězdy se pro-měňuje v nekonečnu problikávajícíchsvětelných let. A mění se nyní. Jako ze-mě. Ona JE zemí. Místem živých a umíra-jících. Místem pro toulku a zpěv.

Patrně si někdy pomyslíš, že se již zce-la vzdálila známému světu, odešla k nej-hlubším jeskyním podsvětních stínů. Jevšak stále zde, ve své zemi, šeptající skr-ze povalená stébla trav, pulzující kořenykarmínových hlohů, polykaná titánskýmlososem,4 plujícím proudy a bystřinami.Vzdáleně blízká. Jako světy skryté, donichž můžeme vkročit toliko z určitých

míst a v jisté dny, ale které jinak nespatří-me, jindy se jich nedotkneme.

Náhle, opět vstupuje branou. Branoukrypty zlaté a azurové. Oslňující, silnějšía mocnější, než kdy předtím, přikrádá sek rozmlženému ostrovu držíc insignie slun-ce a měsíce překřížené na svých prsou.Jako královna opomenutých sfér. A přes-to, že kdysi odcházela jako poustevník,oděná pouze v zaprášený plášť, s jedi-ným druhem, vlkem věrným jako mlha,vrací se nyní ke sluneční straně s tvářínefritové nymfy. Květy ve vlasech, dé-mantové kapky deště na její kůži. Oká-zale kráčí zrcadlem slaných vod, brodí seúžinou k Orlím horám, jejichž sněžnévrcholky se nadechují hedvábnými pa-prsky svítání. A v tomto vznešeném oka-mžiku, kdy je univerzum rozděleno no-žem vod v přibližné poloviny bytí a nebytí,sestupuje z nebeského baldachýnu. Jejíoči, proměnlivé každým odstínem oblo-hy, každým oblakem delfíních rysů, s du-hovými fontánami. Dýchá svou zemí,nadzvedává ňadra hor. Když pootevírásvá ústa, vylétají ptačí hejna. Když hrajes křišťálovou koulí pradávné hry proti Stří-břitému knížeti úhořů, nejstaršímu z živou-cích bytostí, používá volavky, lidi a vážkyza své figurky.

Nejvznešenější je při západu slunce.Kráčející k ostrovu, se sluncem na svéstraně. Tu je skelný most ze slepotya indigových snů. Následuji ji, úzkostněa neohrabaně, prvními ze smělých krokůuvrhujíc sebe do klamné planosti. Kloužupo hebkých, neviditelných šupinách jem-né skloviny, snad podoben bohům. Naprotější straně, u rozervaných břehůostrova z mlhy, drží mě, a zpívá můj pří-

5

běh v chorálech výšek. V té chvíli roz-prostírá křídla svých kouzel nad pokoj-nou krajinou. Stříbřité příšeří tě přikrývápeřím mandlookých holubic. Takto, vidícskutečnost v její naplněnosti, se rozpra-šuje před tvými zraky veškerý život,podobný mozaice nekonečně se hemží-cích změn.

Když přichází letní noci, ráda se potu-luje dunami a smaragdovými poli ostro-va. Navštěvuje mohyly a pohřební komo-ry, přespává s bezejmennými bohy podStromem Příliš Vzdáleným, staví přístřeš-ky z rákosí a sítiny a během dlouhýcha prosluněných odpoledních hodin dávánezvyklá jména zrnkům písku a čte siv kamenném krasopisu. Zde, nablízkuStromu Příliš Vzdálenému, kam Lilith,první žena, a Eva, Ta Druhá, chodívalyruku v ruce na sběr hub, najdeš svévlastní slzy hořkosladké chuti, uzavřenév záhybech šarlatových škeblí. Zde pře-bývá za letních dnů. S ušima tak blízkohlíně rozpoznává nelehce znatelný teppodřimujících těl ještě nespatřených mo-týlů a můr, zakletých v jejich stoletých ko-konech.

Za dnů se vyhřívá na kobercích fialeka lučních zvonků spolu s ještěrkami a zmi-jemi, za nocí leží v dunách ztracenáv zářivých chapadlech Mléčné dráhy. Donoci vylétají z jejích kadeří tisíce svě-tlušek. Za časného rána vyroste kolemjejího těla houbový prstenec.

Když se sklání k náručí hladkých pláží,její pokožka ihned perlově zbělá. Je mat-kou perel a perleti. Buduje hrady z pískua cesty, nanáší písečné hřbety, vyrývánové zátoky. Hraje si s tuleni, baletí s me-dúzami. Zpívá, za nejsladší hudby jakouvzedmutí vln odehraje na oblázky, staro-bylé písně připluté z odlehlých krajin.Když moře zčerná, osedlá bílé hřebcesměrem k obzoru.5 Sténá ze skalnatých

zátočin. Vyplakává své nářky sedíc nalávových útesech, s údy pokrytými sur-movkami, přílipkami a slávkami. Vlny majíkadeře zapletené mezi balvany, skaliska-mi a stržemi. Je hluboká a její klín, jejíštědrý klín, je pln mořských řas a ryba larev a krabů a stvoření nekončícíhopůvabu a moudrosti. A tančí, ozářenástříbřitou tváří luny, na rytmickém jevištiodlivů a přílivů krabí tanga a valčíky sa-sanek. Vříská s racky za úsvitů. Se sla-víky cvrliká za šera. Znavená nekončícípoutí, ve slané kůži, oddychuje v ústřič-né škebli. Zde sní o podmořských jes-kyních, hlubokých a mystických, kam anijejí duše nemůže proniknout. Sní o hyp-notických očích sépií, sní o svíjejících setělech murén, o úplňkových plavbáchvampýrovek.

Občas schází do vsí. Zde pak kráčíuličkami, rozpráví s rybáři v nevelikýchkamenitých přístavech, něžně pohupujeloďkami, ukolébavky vyšeptává uzívanýmslávkám v mušlových kolébkách. Přinášísmích a zádumčivost.

V nivách vysazuje zlatolisté duby, vyži-vuje kořínky a laská kůži jejich kůry, ažjsou silné, mohutné. Dokonce i po ne-sčetných staletích budou vyprávět příbě-hy země, stále plné mízy života. Pěstujevřes podél horských cest, pročesávákapradí ledovými bystřinami zalesněnýchkrajin, ovečky chová, nad košíky jablekse usmívá. Dokonce se někdy odívá vesvůj nedělní šat, střevíce na podpatkuobouvá, krůpěje ranního deště nosí zanáušnice, a prochází přímořskými pro-menádami, zdraví malíře a loďaře rozdá-vajíc srdečné úsměvy.

Ale většinu času je nepochopitelnáa temná. Jako zvrásněná babizna, již na-půl pohlcená hlínou, se belhá úvaly a kří-žem horami. Prochází pobořenými ves-nickými hřbitovy, předříkává báje o mrt-

1 původní jméno Walesu, čti Kamry2 borůvka (velšsky)3 jehlice plazivá (velšsky), rostlina s růžovými

květy, rostoucí ve velšských údolích4 losos představuje v keltské mytologii nej-

starší a nejmoudřejší ze všech zvířat

vých. Je škaredá a sršatá, ječí v hlubi-nách roklí a zpustlých lomů, vysmívá sesmrtelnosti a smrti, uráží lásku a sámživot. Mlha je její kapucí, temnota jejíaurou.

Rudým jílem pomalovaná, jak zesnulíbývali, před mnoha pohyby astrální klen-by, vniká do spleti břidlicových stezeka stěn. V plazy se proměňuje každý ko-řen živoucího stromu, který překročila.Každý šípek, na který vydechne, zastavíbušení ptačího srdce. Zkaženými zubyodkusuje kůru višňových stromů. Vyhánípřízraky a vodní víly z rozevřené zeměženouc je do skulin skal a puklin letitýchstromů. Když se šeří, bubnuje na ovčíkosti, prokusuje se půdou, a tak pojída-jíc pravé maso země, stává se silnějšía mocnější.

Se severákem kvílí. Ona je prvotnísmrt. Ona je tou bájnou Strupatou Vrá-nou.6 Odklízí mrtvé. Břidlicovým popraš-kem je našedlá její tvář. Ověšená kančí-mi špičáky bloumá bitevními poli, vysmí-vá se zbloudilým duším padlých bojovní-ků a jejich třaslavým andělům, činíc pře-živším bolest neúnosnou.

Vede průvod praotců průchodem věkůk pozapomenutému hradu. Kdysi prosla-venému Hradu,7 kde poválečné historkyvyprávěla hlava významného krále,8 hra-du, kde ptáci Rhiannon9 zpívali dlouhýmikamennými chodbami, nyní škrcenýmibřečťanem a krabatými psím vínem. Stínyse ve větru kymácí, jeden jako druhý,a vyvzdychávají svá tajemství o skrytýchpokladech a kostlivcích vítězství. V ze-vnějšku čarodějky ráda koketuje s vystra-šenými králi, prodávajíc za vášnivé polib-ky povídačky o jeskyních vzácných ka-

menů. Hraje na Polnici andělů,10 nejsil-nější ze všech bylin snů a kouzel.

Tehdy, kdy se pan Měsíc opět mění veslečnu Lunu, roní svou popelavou a roz-pukanou kůži v zázraku proměn. Mla-distvá a hravá se ukrývá v mechovýchslujích. Tam žije s vodou. Její vlasy na-črtávají čerstvé jarní vodopády, její po-kožka je pokryta drobnými květy horské-ho lomikamene,11 příliš krásnými, nežaby byly větší, pro řevnivost faunů.

U bílých, nerušených jezer přebývá,polaskaná dotekem hedvábných vod.Zhluboka vydechuje pod urostlou svalo-vinou hor, zaklíněná v zázraku novéhostvoření. Poté, požehnaná a smířená,odpočívá na písčitém břehu býka připo-mínajícího jezera. Zde dává život tisícůmbytostí, které rozptýlené všemi směry po-krývají celou krajinu všudypřítomnou hoj-ností.

S příchodem podzimu odchází do le-sů. Tu hýčká srstnaté poníky a zvídavýmliškám vypráví pohádky. Chová ptáčky vesvých dlaních. Barví listy, na zpěvavýchproudech tmavolesých řek je nechá od-plout. Kráčí tajuplným světem hub s bě-lavým opeřením holubinek, s ladnostíslonovinových voskovek. Ve větvích ces-mínových stromů spí. Poté přináší nazpětslunce, vznáší se s drakem nad sademjak oheň žhnoucích hlohů. Cválá horský-mi průsmyky, kde jsou tváře dávnozapomenutých rytířů vyryty do skal. Spě-chá po cestičkách kamenných andělůk dalšímu ze svých prchavých převtělení.S tušením vlků a zrakem jestřábů najdevždy svou cestu. Dokonce i naše jepičíživoty zkřížily její stezky. Její pěšiny kraji-nou. Její cesty naším srdcem.

6

5 pokud je moře rozbouřené, lidé ve Walesunazývají vlny bílými hřebci

6 v keltské mytologii je vrána symbol promě-ny, čarodějnice měly moc proměňovat seve vrány

7 nejspíše se jedná o Harlech ve střednímWalesu

8 jménem Bendigeidfran 9 Rhiannon je mytická velšská královna. Ptá-

ci Rhiannon jsou nadpřirození tvorové, kteřídokáží svým zpěvem probudit mrtvé a uspatživé

10 v angličtině Angel's Trumpet, durman11 rostlina s krásnými drobnými květy

Llandona / Čarodějnice

Nemůžeš osvobodit noc, vyleptanou přízrakyv temném zrcadle

Můžeš osvobodit své paže,a něžně a trpělivě jako matka je položit kolem mého srdce

Později:Noc mě svlékla za živa, a uspala bez polibku

City Dulas

Andělům poslání nenastavuji bledou tvářandělům pochopení sám uprostřed otazníků

Probudil jsem se hadem, pískem cestička klikatého,jakoby skleněného těla – báseň nepoznání

Bratře, boj se vlastní fraškyjako zásah ostrým kamenem

Zklamání najdeš, nezáleží na volbě cestyJeště nevím, co nalezneš posléze

Ve směru prchajících myší

7

Štěpán Kuchlei

Sny nekončí pramenem

Přístav noci. Llanfairferchan

Noc měla křídla a svět se chvěl, jakpanna jak svíčka jak přísliby zvláštníchmilování

Pochyby drásavých nejistot, posuňkyžádáš o tiché zapomnění

Náruč a paže a pot a horký dechV chvíli, kdy noc se otevřela, kosti

krvavě trčely z ran, a smrt vytekla hloub-kami studní

Její řasy byly válečnými loděmi neklid-ného moře, těžko kdy naleznou nepříteleči překážky či cíl – až po setmění

Skály rozpukaných vysátých barev,strmé stěny kamenných ostnů, v bez-pečných zátokách pulzujících a zpěně-ných, hořce slaných vodních vírů, připo-mínají tenká, prohlazená srdce

Lidem na útěku přístav nenabízí bez-pečí, a ukojení je smrt těm, které zasáh-la vášeň

Křídla a plachty poponáší, prstyvrcholků vln škodolibě popostrkují

A lidem na útěku přístav nenabízí bez-pečí, jen otázky a hledání jsou ochranný-mi křídly – ta mávají, dokud vyděšenésrdce tepe

A noc měla křídla a svět se chvěl

Menai bidge. Noc

Dary temnot cinkají kovovými jazykypoetů, a vzpomínky jsou spící v mušlíchzlehka přikrytých světlým pískem tajem-ných hloubek, moře letního větru

Krky spravedlivých jsou škrceny a jazy-

ky trčí z pootevřených tichých úst, bubnyvarování jako hromy v dlaních

Sladká přiznání, tresty z rozmaru a prorozmary, co říkají ústa?

Slyšíš pouze… cítím dech… ale přecijen šeptají, listy jsou má tajemství, rokyvětvemi

Vodopády citlivého chvění natahujístruny až ke kořenům

Vůně oběti je můj šat, slavností křiki nářek, tiché, hluboce spící nepocho-pení ve tvarovaných kalíšcích z tenkéhostříbra, foukneš-li, vytvarují se v kovovémpapíře květy vábící nepochopené a vždyhledající…

…první……jméno…ne vždy jsou otázky před odpověďmi,

otevřená kniho jinak pochopených příbě-hů…

tančíme lehcí a prsty se dotýkáme prs-tů jiných

bude-li odpuštěno, půjdu se svěšenouhlavou krajinou snů přízraků rychlé do-spělosti jako v opojení, a kroky a kruhypod stíny minulosti a žebrovím vyprávě-nek cizích úst, procházejí za vánku,

Had úžiny a obr skotačící po malýchskalkách, co bude s utopenými?

budou dalším zrníčkem, zavanou hni-jící člun…

přemýšlej o tom jediném světle, oknomnohých obětišť nadějí, místo slavnostínepochopení, předstírání, strachu otá-zek

dál z kopce ať zastaví mě odliv, neváb-né bahno obnaženého, tmavého a sliz-kého břicha, zvoním! a kleji! dost

8

Dopisy nadvakrát

Štěstí mi spí na ramenou i ve tvých vlasechNa houpačce snů

Kapičky krve jak jahodová šťávaBouře přichází Na konci ulice

Štěstí brousí démantya láska dusíKůže sněží v pomalém kole

Plápolavé šepoty každodenních andělůzrozené z nepochopení, nehodou, z tiché lásky

Pláč je nezbytný jak déšť bez milostiBez lítosti přislibuji nová a nová zklamání

Dopisy pro tebe píši vždy dvakrát,adresáta ale zastihne pouze jedno psaní

Druhé, plné zloby, provoněné výčitkami,spolykám

Vodopády Aber

Jako požár k našim smyslům přichází nejdříve coby dým,tak se život představuje láskou

Pýchou narostlá křídla jak vějíře strachu,papírový drak cestou k zemi

já, k smíchu apoštol vášnivého humanismu

Chtěl bych mluvit k celému světu, ale můj jazyk vysílá pouze na krátkých vlnách

A kdyby se dotkla, a kdybych se dotkl jáa kdyby země dech porodila, a rozkvetla slunce tvá

Sny? Sny nekončí pramenem

9

10

Vratislav Maňák

Při trhání strunZdena dnes otevřela krám dřív. Stála

u dveří a velkou klikou rolovala železnéžaluzie výlohy. Břinkaly. Potom si vzaduohřála mlíko, postavila se do dveří a dí-vala se na ulici. Teplo zrovna nebyloa ona držela velký hrnek oběma třesou-címa se rukama. Aby ho neupustila. Po-malu srkala tu horkou běl, ze které stou-pala pára a zamlžovala její nové brýle.Mléko bylo hořké, hořké. Jako by sev něm louhovaly nejen trnky, ale přímojejich pecky. A ty se v něm rozpustily.Lehce vonělo rumem. Ale to ne proto, žeby jej Zdena potřebovala, ale že ji to takkdysi naučil otec.

Před vámi leží futrál. Otevřete jej a vy-jměte, co je uvnitř. V rukou držíte nástroj.Vidíte jej? Ano, nástroj z modrého dřeva.Strohý, jen bachratý a s dlouhým krkem.Uvnitř dutý. Má sedm strun. A skřipec,šest spojených kovových zubů, vždy třia tři, kterými struny dráždíte, aby zvuče-ly. Zkuste si. A hrajte. Tu střídmě a poma-lu, tu horlivě a rychle. Jen pozor, ať žád-nou z nich nepřetrhnete. Jsou tenké.

Zdenin antikvariát, na rozdíl od ostat-ních ve městě, neměl jméno. Ale ona ne-chtěla jedno možné upřednostňovatpřed ostatními. Protože ale šlo o obchodzavedený, na dobrém místě a Zdena jejvedla řadu let, ani to nevadilo. Někteří zá-kazníci přicházeli opakovaně, někteří do-konce s pravidelnou periodou, takže mo-hla očekávat, že se dnes kolem poled-ního objeví ta a ta osoba a bude chtítono. Nyní ovšem bylo ráno. A s dopitýmmlékem přišel i první návštěvník. Neče-kala jej, hodilo by se dodat.

Ve dveřích stál kluk. Celkem tlouštík.Na krku se mu houpala dětská trumpeta.Když přišel až k pultu a položil na jehohranu prsty, ucítila sladký pach praženécibule. Nafouknul tváře a prasknul bubli-nu žvýkačky, kterou neměl. Mlasknutírtů.

„Máma se ptá, jestli máte Rapupina.“Ostré er. Nezvykle ostré.Podívala se pozorněji. Obličej měl po-

kropený hnědým inkoustem.„Rasputina?“Kývl.„Máme tu jeho životopis, jestli myslí

ruského mnicha,“ přešla k regálu vlevoa vyndala novější svazek, „ale jestli mána mysli spisovatele, tak tu mám jenomromán Žij a nezapomínej.“

Koukal.„Neřekla ti maminka, co přesně shá-

ní?“ pod nosem se jí udělala loďka vrás-ky úsměvu.

Kluk se chvíli rozhlížel, a pak Zdeněpodal zmačkaný papír. Bez ohledu namodré linky na něm bylo vyskládáno osmrozklepaných písmen. S a P bylo napsá-no obráceně.

„A kde je maminka?“Kluk se podíval k výkladu. Zdena polo-

žila životopis a přešla ke dveřím.„Chce pisovatele.“Zdena šla tedy pro román. Měla jej ve

skladu.Když se vrátila k pultu, chlapec již

v krámě nebyl. A s ním ani Rasputinůvživotopis.

Pak už dlouho nikdo nepřišel. A kdyžodbila desátá, ohřála si další hrnek mlé-ka. Tentokráte bez příměsí, ale o to hoř-čího.

11

Jak se vám jeví první struna? Je nová,pevná a původně snad ani neměla hrát.Vy jste ji vyzkoušeli. Věřte ale, že seneposlouchá příjemně. Má moc vysokýtón. Pisklavý a ostrý. Že by snad i řezalsklo. Je nepříjemný. Tak strunu pevněuchopte do skřipce a táhněte k sobě.Ještě víc.

No prosím, povedlo se. A teď zkustehrát o šesti.

Bylo kolem poledního, ale zvony ještěnehlaholily. Jen ten malý zvonek na dve-řích zacinkal, když vešla do krámu. Kla-pala po dřevěné podlaze a nejistě seusmála. Spíš zkřivila ústa v křeč šklebu.Co chvíli si sahala na vrásky u pravéhooka. Jako přistižená při stáří.

„Dobrý den Emo, jako obvykle?“„Ano.“Ema chodila dvakrát do týdne. Vždy

pouze pro červené sešity, které se v po-slední době stejně vykupovaly již jen kvůliní. Byla náročnou čtenářkou, dá-li se toříct o někom, kdo sahá po harlekýnkách.Prohlížela si sice i jiné knihy, většinou tydrahé, staré a bohatě ilustrované, či nej-novější evropské cestopisy a průvodces velkým množstvím fotografií. Nikdy si jeale nekoupila.

Zvednula levou ruku a zatřásla s ní,množství stříbrných či postříbřenýchtretek na jejím zápěstí sklouzlo níž. Po-tom se začala přehrabovat v banánovýchkrabicích.

„Co máte nového?“ ptala se.Zdena vyjmenovala několik názvů,

Ema ale nad většinou z nich máchla ru-kou. Chrastila. Nakonec si odnášela dvatenké svazečky. Zálibně si prohlíželaomakané obálky. Nese si zase pár strá-nek laciné lásky. Na pultě nechávalapečlivě odpočítanou částku v těch nej-drobnějších mincích. Jako by je někde

posbírala. Zbyl po ní jen těžký a sladkýparfém a prázdný krám.

Jak se vám jeví tato struna? Je stará.Nebo jen špatně vyrobená, že se taktřese? Má tichý tón, smířlivý. Když ji všakdráždíte, začne se klepat. Jak může býtstruna nevrlá, nervózní, když něco po-strádá? Utrhněte ji.

Vida. A teď zkuste hrát o pěti. Přijdoudva.

„Soňo?“„Tady jsem,“ ozvalo se zpoza jednoho

regálu. Antikvariát kdosi seskládal do tva-ru bludiště.

Šel po hlase a hledal ji. Seděla stranouna staré židli a listovala neznámým výtis-kem. Byl tlustý a dívce ztěžka ležel nastehnech. Držela jej oběma rukama.Měla sukni. Stehna byla holá, holá. Kdyžji chlapec našel, stoupnul si za ni a hladilji po vlasech. Měl ji rád.

Jeho tu již jednou viděla. Pamatovala sity rozcuchané vlasy, černé a skoro došeda. Jestli se Zdena nepletla, nabízelmladík, jistě student, k prodeji Nietz-scheho sebrané spisy. Těch měla dosta nové nepotřebovala. Jenže on kouleločima a na kořeni nosu se mu leskl pot,zřejmě v horečce či jiném běsu. Nako-nec je odkoupila. Za pár dní si pro něpřišel. Ale když do krámu vešla policie,utekl. Může to být tak měsíc, dva. Dívka,která s ním přišla a kterou oslovil Soňo,tu však byla poprvé.

„Já ji zaplatím, ano?“ promluvil k Soně.Zvedla se.„Já myslela, že ji koupíme napůl.“„Jak chceš.“„Tak já ti to pak vrátím.“Vynořili se zpoza knižních valů. Při-

stoupili k pultu. A on na něj položil vybra-nou knihu. Tu, kterou Soňa vybrala, tu,

kterou listovala. Byla to Bible svatá, vydá-ní z roku 1926. Zdena se jen usmála.

Co s ní budete dělat?Když odcházeli, nesla ji dívka. Otevřel

dveře a nechal ji jako první vyjít na ulici.Dlaní jí přejel mezi lopatkami.

Zdena se již nesmála.

Je těžké přetrhnout jednu ze dvou pro-pletených strun, obzvlášť když hezkyspolu hrají. Jen ta jedna trochu zakrýváhůře znějící druhou. Tu špatnou je třebaodříznout. Nožem. Zbavit se jí, aby ne-kazila celkový dojem. Souhru zbylýchstrun. Podám vám nůž. Ostrý. Chopte sejej a opatrně uřežte jeho strunu, aby tajejí zůstala. Je něžná. Opatrně!

Ale ne. Nástroj přišel o obě struny.Nyní musíte hrát pouze o třech. O to vícemusíte nyní skřipcem napínat ty zbyléstruny. Aby modrá bachratice hrála.Smutně? To nechám na vás. Ale hrajtetiše. Prosím. Basso.

Nebe se zatáhlo a venku začalo pršet.Velké průhledné trnky praskaly o sklo.Zdena si přitáhla svetr ke krku a rozsvíti-la další světla. V obchodě se odkryla bílápole prachu. Skrývala názvy. Hic suntleones. Zvířil je až další příchod.

Otřásl se jako pes. Měl hustou blonďa-tou hřívu. Promoklou, protože zapomněldeštník. Byl mladý a držel hlavu zpříma.Voda mu stékala po čele. Držela sev obočí. Díval se na Zdenu. Bezděkyudělala krok zpět a na podpatku se zaky-mácela. Malátněla.

„Dobrý den.“Chytila se pultu.„Dobrý den.“Procházel kolem regálů, šlapal na pa-

tách a špičky vyhazoval do vzduchu.Sledoval popisky.

Pět minut. Deset minut. Třináct minut.

„Prosím, životopisy?“„Spodní tři police tady vlevo.“Sklonil se, pravou ruku nechal založe-

nou na bedrech.„Hledáte něco konkrétního?“Ne,“ ohlédl se za ní ohnutý k zemi,

„vlastně ano,“ napřímil se červený v obli-čeji, „životopis Bonaparta,“ řekl. Z krkusundal černou omoklou šálu. Omotal si jikolem dlaně a pak sevřel v pěst.

„Těch tu je několik.“Odcházel. Nesl tři tlusté memoáry

o Napoleonovi, jeden dokonce s cenný-mi poznámkami bývalého majitele. Předdveřmi se zastavil. Vlevo od nich viselaplakátová reprodukce Delacroixe.

„Nemáte i Davida?“„Napoleona?“„Napoleona.“„Máme. Jezdeckou podobiznu.“„Přesně tu. Tak si ji vezmu taky.“

Nesnažte se o Marseillaisu. Málostrun, málo. A přetrhněte i tu třetí. Ženechcete? Že již nebude co hrát? Dů-věřujte mi. Zde máte skřipec. Chyťte jejjako dnes již tolikrát. A ještě jednouškubněte. Vždyť nejkrásněji zní duet!Dvě struny, dva hlasy. Ať se černé linkyna modrém dřevě pěkně doplňují.

Zdena seděla v křesle za pokladnou.Podpírala si hlavu, unavená. S každýmzákazníkem unavenější. A dívala se zaodcházejícím mladíkem.

Tak do toho! Nenechte se přemlouvat.

Skácel se na chodník. Knihy se rozlét-ly do stran a volné listy nasávaly vodu.Zdena se zvedla tak rychle, jak jí to úna-va dovolovala.

No prosím. Nyní můžete hrát dál.

12

Došla ke dveřím. Šálil ji zrak. Když za-vřela a otevřela oči, už tam Julián nele-žel. Na listy Bonapartových životopisůale pršelo dál. Po stranách modře ve-psané komentáře jednoho historika sepomalu rozpouštěly.

Hrajte, jen hrajte! A příště nechte zá-kazníka odejít stranou ze Zdenina výhle-du, ať nemá takový šok, až přetrhnetei tu poslední strunu.

Očekávala jej. Včera byl výkupní dena on přicházel den následující vždy je-denkrát měsíčně. Neznala jeho povolání.Pro ni byl Sběratel. Neznala jeho pravéjméno. Tedy znala, ale zapomněla jej.Pro ni byl Jan.

„Dobrý den, Zdeno.“„Dobrý den.“„Co mi doporučíte?“„To co jste dlouho sháněl.“„A kterou knihu z těch mnoha?“ usmál

se.„Výbor Blakeovy tvorby doprovázené

jeho obrazy. Předválečné vydání. Anglic-ké.“

„Zajímavé. Velmi zajímavé. Mohu se nani podívat?“

Stál strnulý za pultem, čerstvě ohole-ný. Voněl drahou kolínskou.

Zdena ze skladu přinesla Blakea. Janchvíli listoval a poté knihu beze slova za-klapl. Držel ji oběma dlaněmi a hleděl naspojené stránky, jako by se snažil pro-hlédnout až na hřbet.

„Ještě si to rozmyslím.“Rozvážně kráčel kolem regálů.Špičkami prstů přejížděl po hřbetech.Musím se poradit.Zmizel z dohledu. Ztratil se za policemi

s literaturou z přelomu století a umělec-kými publikacemi. Zdena za ním nemo-hla, aby se nezdálo, že jej pozoruje. Ale

pozorovala ho. Kráčela k zadní stěněbloku, u něhož stál. Pomalu, pomalu.Slyšela, jak vyndává knihu za knihoua pak ji vrací. Nezvykle rychle. Občas lis-toval. Zřejmě něco hledal. Jeden výtiskdržel déle. Pomalu obracel stránky. Mlu-vil potichu, špatně rozuměla. Šeptal a lis-ty šeptaly s ním.

Jen jedna zřetelná otázka: „Co myslíte,Harry, mám jej vzít?“

Neváhala by říct, že slyšela odpověď,kdyby to ovšem nebylo nemožné.

„Ó, mladý příteli, a proč nekoupit Bla-kea? Vždyť jste o něm mluvil hodiny. Žá-dná cena, kterou zaplatíme za jakýkolivpocit slasti – a ten vám jistojistě přinese,to mi věřte –,“ nádech, výdech a drama-tická odmlka, „není přemrštěná.“

Přešlápnutí. A stejně rozvážné krokyzpět.

„Zabalte mi, prosím, tu knihu.“„Ráda.“

Čeká nás sólo jedné struny. K čemutaky druhou. Sama by zřejmě hrát ne-dovedla. Pryč s ní. Hraje sladce a přitomje zkažená a neschopná. Jestli nechce-te, udělám to sám.

Tak.Drnkejte na nástroj. Nejčistší tón. Tón

sám.

Zdena tu scénu nezažila poprvé a bylaby se proti dámě dnes ohradila. Únava jiovšem zmohla natolik, že stěží vstalaz křesla. Opět tedy němé obrazy něměsledovala.

Před antikvariátem zastavil vůz. Těsněpřed zavírací dobou. Vystoupila žena.Pomalu kráčela ke dveřím obchodua v odrazu zašlého výkladu sledovala vůzza sebou. Stále neodjížděl. Natáhla sepo klice a zmáčkla ji. Pomalu otevíraladveře a směřovala do obchodu. Když se

13

otočila, vůz již odjížděl. Vyčkala, dveřezase zavřela a vrátila se k výkladu. Pro-hlížela se v jeho odrazech. Tyčinkou sipřetřela rty. Byla starší, než se zdála. Ně-kolikrát zkontrolovala čas na svých ho-dinkách. Knihy z výlohy již znala. Měsícese neobměnily. Byly zežloutlé, bezbarvé.Čekat ji nebavilo.

Procházela po chodníku, vždy deseta deset kroků, ruce v rukávníku. Králov-ská modř. Listy z Napoleonových životo-pisů obcházela.

„Anno!“Usmála se. Přeci jen opět přišel.Přiběhl až k ní. Byl mladší než ona. Se-

vřela mu ruku.Společně odešli.

Jak vám hraje tato struna? Je to pře-tvářka. Je to faleš. Je to nevěra a vášeň.Stojí za to, aby na modrém krku vedlavěčné sólo? Aby zněla právě ona, kdyžostatních jsme se zbavili? Ne. Odřízně-me ji nožem.

Ticho.

Zdena dnes zavřela krám později.Opírala se o dveře a velkou klikou rolo-vala železné žaluzie výlohy. Břinkaly. Šloto ztěžka. Všechno ji bolelo. Pomalu, vel-mi pomalu došla domů. Nebylo to dale-ko. Na ulicích byly kaluže a venku bylatma. Bylo studeno a ji mrazilo po těle.Když si lehla do postele, nemohla aleusnout.

Nástroj je nyní němý. Jsme opět nazačátku. Bachratý instrument z modréhodřeva. Ale ještě nám může zahrát. Ještěmůže vydat zvuk. Chyťte ji za krk. Oběmarukama. Držíte? Rozmáchněte se a všísilou udeřte. O zem. O stůl. O stěny. Že

nejde rozbít? Že je z příliš tvrdého dřeva?Rukou přejíždíte po jejím materiálu. Hře-je. Nástroj je obroušený, ale cítíte struktu-ru dřeva. Oheň zdolá i takový odpor. Za-palte ho! Nechte ho shořet. Bude to jehoposlední koncert. Bude hučet a praskat.

Z postele se zvedla pozdě večer. Bylokolem půlnoci, ale zvony ještě nehlaho-lily. Ji bolelo i slyšet. Pomalu se oblékla,vzala si vestu i kabát. Byla jí stále většízima. Ani hořké mlíko s rumem by ji v tuchvíli nezahřálo. Spěchala ke svému ob-chodu.

Sklo se vylilo z výkladů a hořící papíryvylétávaly na ulici. Regály praskalya oheň hučel a vše pálil. Zburcovala ce-lou ulici. Chtěla kýble s vodou, hasiče.Chtěla zachránit každý kousek svého ob-chodu. Zbytečně.

Podle zprávy požár propukl díky hořící-mu modrému instrumentu. Nikdo nevě-děl, jak se do antikvariátu dostal. Myovšem víme. Víme také, kdo jej zapálil.

Zákazníci již nepřišli. Zmizeli. Shořelive stránkách knih.

Zdenu nenavštíví ani malý Oskar, ten-tokráte s trumpetou, harlekýnky si ženalékaře Bovaryho nevybere. Nedostaví seani napravený Raskolnikov se Soňou. Doobchodu nepřijde červený a černý So-rel, stejně tak ani švihák a milovník uměníz Wildova Obrazu Doriana Graye. Schůz-ky nevěry už si Karenina nesmluví. Jistěne v této ulici. V antikvariátě zůstanezhasnuto.

Zdena přišla o své jediné návštěvníky.O své jediné zákazníky. Dny pro ni bylystále delší. Když chodila odklízet spále-niště, postupně se ztrácela před očima.

Až jednoho rána nepřišla.

14

15

Karel Pexidr

Žít je pousmát seVítr

Vítr duje do karet,kdo má doma minaret,ať ho schová!

Vítr duje do listí,pozor, ať tě nezjistíu hřbitova.

Karta, kterou položíšjako mrtvé listí jižs větrem sviští.

Té však, kterou v ruce máš,drž se jako klíště aždo hry příští.

Zářijové dny

Zářijové dny -čas je krátký.Slepý, prohlédni,nikdy zpátky.

Takový je řád:slepý králem.Žít a milovatmnohé málem.

Osmiverší

Servali se, servalidiví draci.(Díval jsem se zpovzdálíděrou v nůši.)

Oděni jen do hřívychtěli prácia teď se jim protiví:chtějí duši.

Jasná

Sálá velký písek,je ho hromada,sálá do ohnisekjména šaráda.

Slunce na zahrádcečte si noviny.Žít je pousmát sena vše, na činy,

které taví písek, písek veliký.A kdo je ten křísek, čte si rubriky.

Pouť

Poutníče, stůj,nesmíš se odvážit!

Čas není tvůj,tvá je jen touha žít,

tvá je jen mez,kterou si vytyčíš.

Poutníče, věz,až spatříš Jižní kříž,

přestaneš plout.Uvěříš pokoře,

že každá pouťvede jen za moře

a nikdy dála nikdy blíž.Poutníče, víš?

16

Milan Kasl

Ještě ze života a díla scénáristyČeslava Boháče

Zajíc Česlava Boháče

Česlav Boháč ležel na lůžku z chvojí,které si vyrobil včera večer. Česlav Bo-háč má pocit, že už to takhle dál nejde.

Chtěl být scénáristou. Všude kolemněho jsou spousty zajímavých námětů nascénář. Jeho setkání s čápem, strýcemFrantiškem Boháčem, s vegetariánstvímnebo divným hostem, který si vyplakaloči. A kolik zajímavých námětů pochytilv bufetu u nádraží.

Začal se blížit večer. Česlavu Boháčovinebyla zima, protože léto přímo hořelo.

Představa, že uteče sám sobě, byla lá-kavá. Ale Česlav Boháč věděl, že to ne-jde. Dohoň vítr, když je stále kolem tebe!

Vítr foukal a nešťastný Česlav Boháčvylezl ze svého lůžka z chvojí a pomaluse šoural směrem k vesnici. Jediný strach, který měl, byl strach ze sebe.Hlavou mu opět běžela spousta myšle-nek. Věděl toho hodně, myslel si, i tohohodně viděl, jak se domníval. Ale neustá-le se věnoval nepodstatným pitomostem,které ho rušily v naprostém svobodnémrozletu. O tom byl přesvědčen.

Pravděpodobně se minulý týden nějakzbláznil. Jan Havránek ho za reklamníbombu Perespeed samozřejmě vyhodilze studia. A on, Česlav Boháč, nesl tutopohanu hrdě, tedy navenek hrdě. Všech-no se mu zbortilo, najednou už nebylscénárista, byl nic, nezaměstnaný scé-nárista se škraloupem, jaký se hned taknevidí. Česlav Boháč začal nenávidětvšechno, co ho obklopovalo, dům, mat-ku i otce, jejich výčitky.

Proto utekl do lesa. Česlav Boháč věděl, že to nebude mít

dlouhé trvání, že se bude muset tak jakotak vrátit. Ale snažil se tu hanebnou chvílizbabělého návratu co nejvíc oddálit.

Skoro týden žil jako ten poslední som-rák, ale i když hodně šetřil, už mu dochá-zelo těch pár stovek, co si s sebou vzalz domova.

Bylo to také tím, že Česlav Boháč pilvíc, než kdy jindy.

Kousek od vesnice si lehl na loukua vleže pozoroval večerní nebe.

Česlav Boháč zaslechl z levé stranyšustot. Otočil se na bok a hleděl do očíšedivému zajíci, který panáčkoval asimetr od jeho hlavy. Z těch zvířecích očívyzařovala zvláštní síla, atmosféra neboněco jiného, co Česlav Boháč nedokázalpojmenovat. Česlav Boháč se usmál a ja-koby samozřejmě zajíce pozdravil:

„Nazdar!“Byla to legrační situace. Zajíc se po-

stavil na čtyři a přiblížil se k ČeslavuBoháčovi na dotek. Dokonce mu něžněočmuchával nos. Bylo to krásné. Kdyžčlověka očmuchává pes nebo kočka,nemusí to být vždy zajímavé nebo krás-né.

Tohle byl po dlouhé době pro ČeslavaBoháče takový zážitek, že téměř vrnělblahem. Proti všem přírodním zákonůmse zajíc najednou sesunul do trávy a hle-děl Česlavu Boháčovi do očí. Bylo to na-prosto nevídané.

Kolem brlohu Česlava Boháče byly na-straženy desítky ok a ani jednou se mu

17

nepodařilo nějaké zvíře ulovit. Teď mělpečínku na dosah.

Chytil zvíře za kožich na hřbetě, potomza zadní běhy a navyklým pohybem zasa-dil zajíci smrtelnou ránu za uši.

Cestou do vesnice Česlav Boháč pře-mýšlel, zda zajíce prodá za pár korun,nebo ho vymění s hostinským AntonínemUzlem za příjemný večer piva a rumů.

Konec Česlava Boháče

Jediná motivace, pro kterou ČeslavBoháč žil, bylo, že se stane slavným scé-náristou a bude psát scénáře k filmům,na které chodí lidi a potom odcházejíz biografu spokojeni. Kromě spousty re-klamních šotů napsal a dokončil tři scé-náře. První byl scénář k filmu Kakadu.

Příběh začíná v australské buši,v oblasti zvané Kakadu. Divoká přírodaláká mladého Němce Helmuta Vogelaz Baden-Badenu. Nelituje peněz a vydá-vá se do Austrálie za dobrodružstvím.

Helmut je klasický pětadvacetiletý Ně-mec, blonďák. Vlasy má vpředu ostříha-né nakrátko, vzadu delší, pod nosemobligátní, trochu nazrzlý knírek. Pod vli-vem přitroublých reklam typu Camel seprodírá australskou buší. Kousne ho ně-jaká potvora, prudká otrava krve mu zne-možní vrátit se do civilizovaného kraje.

Naleznou ho místní domorodci a Hel-muta svíjejícího se v křečích dopraví dovesnice, ve které žijí jenom Maoři – Ka-kaduové. Ti ho vyléčí pomocí nějaké pří-rodní medicíny. Helmut se spřátelí s mla-dým domorodcem Mobawou.

Celé večery sedávají před chatrčí a té-měř beze slov rozmlouvají. Helmut mluvípouze německy a Mobawa jen maor-ským nářečím, ale díky úžasné atmosfé-ře čisté přírody jim to vůbec nevadí.

Helmut se rozhodne, že pozve Moba-wu na návštěvu do Německa, aby poznalvýdobytky civilizované země. Z toho je vi-dět, že Helmut není zřejmě zatížen ja-kýmkoli typem rasismu.

Maor se dlouho rozhoduje, ale díky své-mu mládí nakonec souhlasí. Mobawa jetypický Maor s děsivými nadočnicovýmioblouky, obrovskými dírkami do nosu, zví-řecím chrupem a černomodrou pletí. Jeoblečen do nepadnoucího evropskéhooděvu a krčí se jako cvičená opice za Hel-mutem, který ho provází po rodném městě.

Po několikadenních štrapácích a pří-kořích, které se Mobawovi stanou díkyjeho vzhledu a naprostému vidláctví, sechce Maor vrátit domů.

Mobawa a Helmut spolu sedí na oto-manu, pijí bourbon, je zapnutá televizea oni se snaží domluvit. Tedy povídat si.Rukama nohama, ale vůbec jim to nejde.

Nakonec to černoch nevydrží, položísvoji kosmatou hlavu na Němcovo rame-no a s pláčem a vzlykáním TO všechnořekne. Všechny ty starosti, ústrky a hrů-zu z neznámého světa. To řekne všech-no maorsky. Když se dostatečně vypoví-dá, je chvilku ticho. Potom Helmut vy-třeští oči, něco se v něm zlomí a úplněvšechny svoje starosti řekne zase Moba-wovi. Také se při tom rozvzlyká.

No a potom jsou oba tak rozjitření a na-měkko, ruku v ruce, že se začnou různěhladit a nakonec si spolu zasouloží.

Tento námět patří k raným dílům Česla-va Boháče a autor tento námět brzy od-vrhl, protože začal pochybovat o jeho ko-merčním využití. Zato druhý scénář, mi-mochodem zde také vystupuje černochjako ústřední postava, byl Česlavem Bo-háčem považován za mimořádnou bom-bu (srov. Plž č. 12/2010, Vzpoura Česla-va Boháče).

Ten film měl pojednávat o černošskémchlapci, který žije v Haarlemu jen sesvým dědečkem. Stařec ve své senilnízpupnosti zasvěcuje hocha do tajem-ných kouzel a čar umění woodoo.

Chlapec si taje magického světa nato-lik osvojí, že s pomocí voskové figurkyzabije prezidenta Spojených států.

Po mnoha bezesných nocích plnýchvýčitek svědomí se k ohavnému činu při-zná. Příběh končí v blázinci pro nezletilé.

Posledním kouskem Česlava Boháčeje scénář o člověku, který se nechá pře-jmenovat po nějaké populární osoběa vlastní film se zabývá psychologickýmiaspekty tohoto činu.

Česlav Boháč sám, už jako lehce se-nilní stařec, se k podobnému skutku od-hodlá.

Česlav Boháč sedí ve svém baru v po-vznesené náladě a v družném rozhovorus opilcem Jaroslavem Kořánem. Slovodá slovo, Česlav Boháč vypráví své vizefilmů, na které budou chodit lidi a budouodcházet z biografu spokojeni.

Jaroslavu Kořánovi se náramně zalíbíonen námět se změnou jména a začnouspolu vymýšlet jeho realizaci. Oba starcise odpotácí domů, ale v Česlavu Boháčovizůstane doutnat poslední jiskřička naděje.

Nakonec se k tomu dost zásadnímu či-nu odhodlá. Česlav Boháč vystojí dlouhýzástup žadatelů, vyzvedne si tiskopisa do kolonky Nové příjmení napíše roz-třesenou rukou: Jaroslav Štercl.

A tak se Česlav Boháč stal JardouŠterclem.

A to je konec Česlava Boháče.

18

Helena Veselá

KomiksV jiném městě, v jiné doběspával jeden mladík v hrobě.Nebyl mrtvý, ani v žití;neznal jídlo, neznal pití.Hluboce spal. V noci, ve dne,přikryt víkem rakve černé.Pak ho cosi probudilo.Netušil však, co to bylo– možná vítr? Možná touha?Možná noční můra pouhá.Jisté je, že teď byl bdělý.Trochu zmaten, ztuhlý celýpromnul oči, vylez z hrobuprozkoumat tu jinou dobu.

V stejném čase, v stejném městě,o kus dál na ztichlé cestě...

Černý Stín ulicí kráčel– někdo, kdo rád jazyk smáčelv horké krvi panen mladých.Někdo, kdo se kdysi nadýchprvně vzduchu nesmrtelna.Byla noc, a to dost temná.Ta noc, která láme kosti.Bez naděje. Bez radosti.Stín šel rychle, znalý cíle– k sličné Anně sotva míle.Krásná Anna pannou byla,neb své tělo zaslíbilajenom lásce. Ta však dosudneprotnula její osud.Tu noc nespala a četla.Ve tvářích jí růže kvetla

19

– to z té knihy vášně plné,jež krev do mladých hlav hrne.Netušila, co je v sázce– o Stínu, jenž šplhá hladcepo stěně jejího domu.A jak strašný hlad má k tomu.

Pozastavme tuhle chvíli.Příběh ještě není v cíli...Vždyť náš mladík, co vstal z hlínybyl tu také. A byl silný.Jak by ne, když spal tak dlouho.Spěchal městem, veden touhou,aniž věděl, kde se bere.Běžel městem, jist si směrem,k domku Anny ve psím vínu.Také k mordu. K smrti. K Stínu.Když ho spatřil s Annou krásnou,znenáhla měl mysl jasnou.Teď už věděl, co ho svírá.Proč nežije, neumírá.Nebyl však čas k rozjímání;věděl, co je jeho zbraní.Stín už lačně cenil zuby,Anna spěla do záhuby.Jenže potom – co se stalo?Co tak Stína polekalo?Cítil, jak je kamsi vlečenod Anny – i dalších slečen.Vzkřikl strašně, pustil Annu,ale pozdě na záchranu.Vdechnut byl jak doušek pouhýmladíkem, co dostál touhy,jež ho z hrobu probudila.Krásná, jasná noc teď byla.K nebi stoupal proužek dýmu– to byl zbytek zlého Stínu.Mladík těžce svěsil hlavu,jak když kráčí na popravu.Věděl, kam teď musí jíti– zpět do hlíny. Do nežití.Anně zatím prudce bilosrdce, jež se probudilo.„Jste můj rytíř,“ zaslech krásku.

„Přijmete prosím mou lásku?Dlužím vám svůj život vlastní– dám vám ho. Můžem být šťastníoddáni si v svazku pevném.Co můj rytíř na to řekne?“Pravil mladík smutným hlasem:„Nevládnu svým vlastním časem.Promiňte mi, krásná dámo.Zůstat zde mi není přáno.Nesmím nikdy víc být šťastný,že jsem spáchal skutek strašný...

Kdysi propadl jsem zlostia v záchvatu žárlivostistrh jsem milou z věže hradní.Pozdě bylo plakat nad ní.Měla otce čaroděje– a ten vida, co se děje,proklel mě, ať pykám navždy,abych odčinil hřích vraždy.A v té chvíli žít jsem přestal– spávám v hrobě už let dvě sta.Vzbouzím se, jen abych spasilživot, když jsem jeden zhasil.To je všechno, krásná Anno.Neuvidím s vámi ráno.Musím pryč, zas zpět mě volárakev má, má postel holá.“Vzlykla Anna, vzlykla smutně.„Musí to tak býti nutně?Aspoň jednou polibte mě,než vás zase pojme země.“A cudně sklopila zraky.Přes měsíc přeběhly mraky.A než zase zraky zvedla,po rytíři zem se slehla.

Od té doby krásná Annabývá pořád uplakána.A ten, co jí tolik schází,tam, odkud se neodchází,spí, dokud to zas nezměnívýkřik ženy v ohrožení.

20

Jitka Prokšová

Červená řekaLegendaÚžlabinou mezi dvěma lysými kopci

tekla zvláštní řeka. Byla opředená legen-dou podobně jako jezera s železitouvodou mezi horskými štíty u obzoru. Lidése k nim prý kdysi vypravovali za jedinýmúčelem. Chtěli se dozvědět, zda ten,koho s sebou přivedou, je opravdu milu-je. O lásce totiž člověk snadno pochybu-je. Přestože by rád věřil všem neklam-ným znakům, které obvykle zamilovanostprovází, vkrádá se do duše stín pochyb-nosti.

Podle pověsti stačilo ponořit pod hla-dinu levou dlaň. Když se voda nad nízbarvila do ruda, byla láska stvrzená. Takjednoduché to prý bylo. Ale zpátky k ře-ce.

V době před pátou biotechnologickourevolucí přes ni lidé postavili most. I onměl jednu zvláštnost. Ve dne byl jedno-směrný. Materiál, ze kterého byla mostníkonstrukce postavena, měl záporný in-dex lomu, za denního světla byl viditelnýjen z určitého směru, takže se po němdalo přejít jen zleva doprava. Tedy vzatopo toku řeky. Za soumraku se však mostzačínal chovat zcela obyčejně a zviditelnilse pro chodce v obou směrech.

Dřív se voda v řece proměňovala předočima – zářila odlesky růžové, načerve-nalé a občas i temně rudé barvy. Řekapramenila vysoko v horách, poblíž jezerse železitou vodou, a proto měli lidé prorubínové odstíny vody své vysvětlení.Říkalo se, že zbarvení řeky odpovídámnožství lásky mezi lidmi, kteří žijív obydlích na jejích březích. Čím víc lás-ky, tím červenější voda.

Léto roku 2156Poslední dobou se hladina řeky leskla

kovovou šedí. Tam, kde se voda línýmtempem převalovala mezi obrovskýmitmavohnědými balvany, se občas objevilychomáčky bílé pěny. Ty však mizely předočima. A zase ta ocelová šeď.

Přímo pod mostem byla řeka nejhlubší.Téměř nehybná vodní hladina odráželastrmé břehy jako majestátní zrcadlo.

Mejls žil na levém a Terea na pravémkopci. Terea byla trochu bázlivá. Napříkladnetoužila vědět, co je na druhé straně, zdatam někdo žije. Proč taky… stačilo jí vyjítven a představovat si květiny a stromy,které v době před Velkým tichem rostlyvšude kolem. Zvykla si na svou samotu, nakaždodenní stereotypy. Realitu stále stej-ných šedých dnů jí zpestřovaly jen průzku-my podzemního skladu. Každý den tamobjevovala nové a nové poklady.

Přesto se neubránila, aby chvílemi ne-snila o budoucích časech. Ve svýchpředstavách však zůstávala na stále stej-ném místě. Nikdy se v nich nevydala nadruhou stranu řeky nebo dokonce zaobzor. Možná i proto, že nikdy nevidělamost. Hlavně se však nechtěla vracet kevzpomínkám na modrou celu.

O Mejlsovi by se dalo říct, že byl jejímprotikladem. Zvědavý, průbojný, tvrdo-hlavý.

Nevěděli by o sobě, kdyby…

2. 9. 2156Toho dne brzy zrána přešel Mejls most

ve svém životě poprvé. Bylo mu divné,kde se tam vzal, ale rozhodl se o tom

nedumat. Stejně tak jako nedumal o zá-hadě, jak se dostal do téhle pustiny.Poslední vzpomínka, která se mu zauplynulé měsíce vrátila mnohokrát, se tý-kala modré zdi jeho cely a červených zá-blesků z poplašného zařízení umístěné-ho nad zamřížovaným okénkem.

Mejls o zvláštnosti mostu nic netušil,takže kdyby se býval na okamžik otočil,jistě by ho šokovalo, kam most za ním zmi-zel. Byl však pohroužený do sebe – zcelazaujatý cílem své cesty. Musí najít něcok jídlu. Už dlouhou dobu přežíval jen z ná-hodně objevených zbytků potravin, kterénašel při svých potulkách krajinou. Všech-ny pocházely ze dnů před Velkým tichem.Všechny chutnaly jako po mýdle.

Našlapoval zlehka, prověřoval na cizímúzemí každý krok. Brzy však zjistil, že pů-da pod nohama je stejná jako na jehostraně řeky. Vyrazil vzhůru do kopce, zadopoledne se dostal až k převislé skáleuprostřed svahu. Chvíli odpočíval, a pakse rozhodl pro podrobný průzkum. Až dovečera mapoval cizí prostor. Ani jednouse neohlédl zpátky k řece, a tak nezjistil,že z tohoto břehu není most ve dne vidět.

Ve chvíli, kdy se rozhodl vydat zpátky,se zarazil. Periferním viděním zazname-nal pohyb u pravé strany převisu. Otočilhlavu tím směrem a spatřil JI. Něco patr-ně hledala, proč by jinak cupkala taksměšně pomalu? Krůček za krůčkem jisledoval. Byl u vytržení. Takže tu někdožije. V houstnoucím šeru nedokázal ro-zeznat její rysy. Nechtěl ji vylekat, a takse rozhodl přijít jindy… za světla. Přestooddaloval svůj návrat na druhý břeh,dokud mu nezmizela ve tmě.

SetkáníO den později přešel most podruhé.

Cestu nahoru vyběhl daleko rychleji nežpředtím. Sotva se dostal nad druhou vy-

výšeninu, zahlédl ji. Seděla na plochémkameni. Nečekal na vhodný okamžik,obešel kámen zezadu a vynořil se vedlení… Strnula. Chřípí se jí zachvělo, bylovidět, že má strach. Mlčela. Hlavou se jívšak honila jedna otázka za druhou.

Kde se tu vzal? Jak to, že tu ještě někdožije? Je odtud? Jo, jasně… tenhle budeodtud, řekla si v duchu, když si ho pořádněprohlédla. Měl totiž průzračně modré očistejně jako všichni, které podrobili poku-sům v ústavu. Znamení příslušnosti kezkoumaným, znamení odlišnosti od zkou-majících. Možná i proto Terea tak zneklid-něla. Nechtěla se bavit o tom, co bylo.

Mejls si ale přisedl k ní, jeho oči ne-skrývaly zájem. Jako by se znali léta, pro-hodil:

Chnnn, gun al fch htp? Terea zbystřila. Tak pozor, to nebude

jen tak někdo, když používá jejich jazyk.A proč se ptá, jestli tu žiju sama? Jestlijsem v poslední době někoho neviděla?

No, al fch, htp chch qtru, dostala zesebe po krátkém zaváhání. Ne, nevidělanikoho… už dlouho. Mohla ještě dodat,co by tu kdo hledal, široko daleko neníkromě seschlých zbytků dávno odumře-lých rostlin vůbec nic, ale nebyla by totak úplně pravda, a tak jen zopakovala:ne, fakt jsem nikoho neviděla.

Vlastně ode dne, kdy se sneslo z nebeVelké ticho, uvědomila si o chvíli později.

Ten den ji odvezli v kleci daleko zaměstečko. Byla patrně omámená nějaký-mi preparáty, protože si pamatuje jen nazvláštní svíravý pocit při probuzení. Dveřeklece byly pootevřené, nikde nikdo. Dvadny se toulala po okolí, než objevila mís-to, které jí dovolilo přežít.

Ve skladuTerea nerada marnila čas zbytečnými

slovy a taky byla z nenadálého příchodu

21

svého někdejšího soukmenovce dost vy-strašená. Proto chtěla zkrátit rozhovor naminimum.

Mejls se ale rozmluvil dál. Mimo jinéřekl, že hledá jídlo. Pohlédl přitom na ni,jako by doufal, že mu poradí, kam se zapotravou vydat.

Uhnula pohledem. Už si všimla, že jehodně vyhublý. Váhala, rozmýšlela se,zda mu má říct o skladu, který by nasytilbezpočet hladových krků. Otočila se naněj. Čekal na odpověď… a bylo vidět, žepomalu ztrácí naději. Náhle se rozhodla.

Můžeme snad mluvit po našem, tedyjestli jsi nezapomněl, pronesla tiše. Pakpohodila hlavou směrem k nedaleké ská-le. No, tak se zvedni a pojď za mnou,než si to rozmyslím, dodala a zamířilak průrvě.

Mejls byl ohromený. Tolik jídla a všeli-jakých předmětů, o kterých neměl ani tu-šení, k čemu slouží, neviděl pohromaděza celý svůj život. A ona ho pobízí, aby senajedl do sytosti a zůstal mezi policemis uzeninami, jak dlouho chce.

Když skončil s hodováním, vydal sehledat Tereu. Uviděl, že usnula opřenáo regál s tubami rybí pasty. Rozhodl se jiprobudit, ale ona se probrala dřív, nežk ní došel.

Najedl ses?Díky, jsem plnej, nejradši bych se tu

někde svalil a přespal. Mám pocit, že mipraskne břicho.

No, klidně si tu zůstaň, ale já už půjduspát.

Terea se zvedla. Ucítila závan plíživéhochladu, který ohlašoval blížící se noc.Hlouběji ve skladu byly prostory, kteréjejímu teplomilnému tělu svědčily líp, nežtahle vstupní místnost, v níž to občas po-řádně protahovalo.

Děkuju, ozvalo se za ní.Ohlédla se.

Není zač, pronesla potichu. Zejtra seuvidíme.

Mejls ji sledoval, dokud mu v dálcepodzemní chodby nezmizela.

1. 12. 2157Už víc než rok spolu Terea a Mejls žili

na pravém břehu řeky. Za tu dobu takézjistili, jak je to s mostem. Byl to Mejls,kdo prozkoumal, jaké zvláštní vlastnostimá ta podivná konstrukce.

Poslední dny ho však víc zajímala řeka.Její kdysi kalná šeď se nyní proměňovalaodlesky rubínové barvy. Ani on, ani Tereanetušili, jaká pověst je s řekou spojená.Proto pozorovali barevné skvrny, kterýmivoda náhle hýřila, s jistým neklidem.

Teď se zastavili kousek nad řekou, abyměli lepší výhled na hladinu. Mejls cítil,jak se Terea zachvěla. Dnes se totiž roz-hodli, že prozkoumají vodní svět v hlubi-ně. Doufali, že by tam mohli objevit jinéživé tvory.

Ponořili se. Poprvé… Mejls se špatněnadýchl, a tak musel zpátky na vzduch.Terea s ním. Pak se ponořili znovu.

Tentokrát se dostali hodně hluboko.Drželi se přilepeni k sobě, jako by se bá-li, že je silnější proud může nadobro od-trhnout. Nemluvili, ani nemohli. V hloub-ce jim v uších vibrovalo jiné ticho, než tonad hladinou. Na jednu stranu z něj mělistrach, na druhou poznali, že absenceslov neznamená absenci vnímání. Šloo pocity, o neustálý tělesný dotyk. I tadyv hlubině byli zase sami. Jen oni dva.Jejich duše prostoupily temnou vodu ko-lem jejich těl, obalily je jakýmsi fluidemvytržení, které spolu zažili poprvé.

Sami dva… ve vodě i ve světě nad hla-dinou.

Když se po dlouhé době vynořili a vyle-zli na břeh, pohladila Terea Mejlsovu hla-

22

vu. Zvlášť se zastavila u jeho hlubokýchkožních řas na čele.

Víš, promluvil Mejls, já mám od tohoponoření takovej divnej pocit.

Terea tázavě zvedla oči.To, co pak Mejls řekl, nebyla pravda…

to však on nemohl vědět. Chtěl jen odTerey ujistit, že smutek, který ho tamdole prostoupil a který pak přenesl i nani, byl zbytečný. Jenže byl skutečnězbytečný? napadlo Tereu. Bez něj by-chom přece nepoznali tu sílu, která nási tam dole držela těsně u sebe, nedovoli-la studený vodě, aby vstoupila mezi našetěla a zmrazila všechno, co jsme v tomokamžiku cítili.

Smutek z toho, že jsme sami… samiv celý týhle pustině, sami na oboukopcích kolem podivný řeky, sami.

Při odchodu si všimli, že voda v řecezčervenala o trochu víc.

8. 12. 2157Mejls našel ve skladu starý ruční pře-

hrávač s ještě nevybitou baterií a několikobrázkových záznamů. Toho večera sepoprvé necítili tak osaměle. Vrátili se dominulosti. Třebaže dávné a místy roman-ticky směšné.

Hraní se slovy, s myšlenkami, s city…ptáš se, kde je pravda? Zívla Terea, kdyžskončil poslední film. Pak se zamyslela.

Proč to potřebujeme vědět? Změní setím něco? Mě by spíš zajímalo, proč má-me v mozku slepý uličky, který nám vracívzpomínky na modrou celu?

Mejls na ni obdivně pohlédl. Za tu do-bu, co ji znal, ho neustále překvapovala.Nejen tím, jak se proměňovala její původ-ně bázlivá povaha. Nejen tím, jak hoinspirovala k přemýšlení o věcech, kteréby dřív nechal být.

Nejvíc se mu na ní líbilo, že… Tery, proč se do srdce umísťuje láska?

Já nevím, řekla po chvíli, slyšels přece,pohodila hlavou směrem k přehrávačia napodobila hlas zamilované herečky:

Třeba kvůli tomu svíravýmu pocitu,když vidíš toho, koho miluješ.

Mejls zavrtěl hlavou.Ale to přece cítím i jinde po těle, na-

mítl. Možná kvůli bušení, který ten stav pro-

vází, pokračovala Terea pateticky. Neboproto, že by tam mohla přebývat duše.

A je vůbec nějaká? Zeptal se Mejls.Nesídlí třeba v těch částech mozku,o kterejch ani netušíme, k čemu vlastnějsou?

Terea už na to nic neřekla, jen seusmála. Zůstaň tak napořád, přál si v tuchvíli Mejls. Její oči zdobily paprsky kož-ních řas a nos měla směšně nakrčený.Měl tenhle její pohled moc rád.

Za hodinu se ze zapadlého kouta sta-rého skladu ozývalo dvojí oddechování.Oba zmutovaní potkani, stulení v pozicilžičky, si užívali svého výsadního posta-vení. Na téhle planetě zůstali opravdusami.

8. 12. 2157, TM123-698-08122157Kódovaný záznam z jednoho satelitu,

který kroužil kolem nenápadné šedo-modré planety v obyčejné hvězdné sou-stavě naprosto tuctového spirálního ra-mena nijak zvláštní galaxie, byl poměrněstručný. Po dlouhé pouti vesmírným pro-storem a transformaci do místního úřed-ního jazyka se z něj vyklubalo jen pár vět.Robot sedmé generace velící řídící cen-trále si je uložil do paměti:

Sledované objekty začínají vykazovatmyšlenkové projevy spojené se vzájem-nými dotyky, které byly pozoroványi u dříve vyhubeného druhu člověkamoudrého. Preparáty Z123 a G698 jsoudlouhodobě účinné. Při přežití v pod-

23

24

Arnold Nowicki

KunhutaNa Štědrý den se mi narodila holčička

a hned jsem věděl, jak se bude jmenovat. Feministkám teď jistě vstávají chlupy

po celém těle: „Jak může ten chám ne-stydatá napsat – Narodila se mi holčič-ka? Holčička se přece narodila jehoženě, když už byla tak hloupá a spustilase s tímhle darmožroutem!“

Normálně smýšlející ženy si pravděpo-dobně řeknou: „Nemoh by ten chlápekalespoň používat plurálu? Když budemek mužům spravedlivé a tolerantní, děti sepřece rodí manželskému páru.“

Ale to právě ne, milé dámy. Nemátepravdu. Jsem starý mládenec, žádné že-ny nemaje. Tedy, zcela upřímně, příleži-tostně navštěvuji několik dam. A tyto ná-vštěvy nezůstaly bez následků. Avšak tos tímto narozením nesouvisí. Ta holčičkase narodila mně! No ano, mně!!!

Jsem normální osoba mužského po-hlaví, po postním obědě si jdu lehnout.Usnu a ve spánku se maně hodlám pře-kulit na levý bok. Nějak to nejde. Probudímě zakňourání. Nevěřím vlastním očím:vedle mne pokojně spinká děťátko. Od-

hrnu opatrně přikrývku. Holčička. A mýmtělem projede závan nevýslovné radosti.Vzápětí však začínám reálně uvažovat: topřece není možné. Někdo mi ji sem pod-strčil.

Vstanu – postel celá od krve – to je na-dělení! Jdu ke dveřím. Jsou řádně zam-čené, klíč je zevnitř. Tak tedy oknem?Světlíkem? Ne, vše je v pořádku. Napadámne jediné vysvětlení: přinesli mi ji andě-lé. Ti přece procházejí i zdí.

Vstupuji nahý do koupelny, prohlížímsvé tělo v zrcadle. Břicho stále stejné. Bane, zdá se mi jaksi menší. Pohlaví stálemužské, jak jinak. Na břiše nic, žádnájizvička. Zkoumám i oblast mezi údema šourkem, zda by se zde nenalezla, byťmaličká, ale přece, přece jenom kundič-ka. Nikoliv. Obracím se k zrcadlu zádya předkláním se. A je to tady! Řiť celárudá, půlky celé od krve. Tak přece. Toje divné. Strašně divné.

Nikdy jsem nečetl ani neslyšel, že byněco takového bylo vůbec možné.

Vracím se znovu do postele. Děťátkoklidně spinká, spokojeně oddechuje.

mínkách biologického vyhlazení ostat-ních živočišných druhů se osvědčilajejich kombinace s introny GH56. Umělepřipravené lidské geny však předurčujíoba potkany k nepředvídatelným reak-cím.

Závěr: Vytvořit podmínky v jiné částigalaxie a aplikovat zmíněné preparáty najiný živočišný druh. Provést přitom post-transkripční úpravy a vyloučit tak z pro-cesu mutace lidské geny, které způso-

bují výše zmíněný stav. Sledované objek-ty odpojit od přísunu živin.

9. 12. 2158Seděli na pravém břehu řeky. Byli vy-

hublí, kůže na jejich tělech visela v ža-lostných záhybech. Podle předpokladuřídícího střediska už měli být několik mě-síců mrtví. Terea a Mejls se však drželi.A voda v řece zářila do dálky rubínovoučervení.

25

Čím ji nakrmím? A co v pondělí? Poletímdo lékárny pro Sunar, pak ji budu krmita do práce se dostanu někdy před po-lednem. Co řeknu šéfovi? Pravdu? Jsmesice kamarádi, avšak mohu si vůbec do-volit mu pravdu alespoň naznačit? Ale cojinak dělat? Vždyť to bude takhle každýden. Ženy jsou přece na mateřské něko-lik let. Panebože, to je tedy nadělení. Toje dárek. Ostatně, což takhle dát ji doútulku? Ale ne, ty jsou přece pro psy.Hm. Koneckonců – Vltava teče nedale-ko. Ale fuj! Hanba!! Takové myšlenky!!!Já nemyslel hned na nejhorší, žádný bal-van kolem krku. Pěkně do peřinky, dokošíku. Zkrátka Plaváček. Ale vždyť jeprosinec, nachladila by se a bylo by tostejné jako s balvanem.

Mám ji holt na krku. Už to nebude jinak.Holčička zavrní. No ne. Ta je hezoun-

ká. Celej táta. Vlastně by snad bylo...správnější... říkat celá máma. Tak tedyco? Co vlastně jsem? Táta nebo máma?Znovu letím před zrcadlo, obracím sek němu zády, předkláním se a zkoumámzakrvácený zadek. No jasně, máma. Aleco se to tam bimbá pod řití? Tak tedytáta. Ještě jsem neviděl žádnou mámus touto přízdobou. Jsem z toho magor.Kurz und gut mám dítě, jsem tedy rodiča je to snad vyřešené.

Slyším z ložnice zakňourání. Rychle doní vtrhnu. Kunhutka je vzhůru a mrká namne: „Tata... tata...“

Ano, táta. Jsem přece táta. Vyřešilasto za mne. Jak je chytroučká. Zkrátka pomně.

Přistupuju k ní: „Táta... táta...“Kunhutka se na mě směje, mrská

nožičkama, ručičkama: „Mama... ma-ma...“

„Táta... máma...“ No, tohle kdybychněkomu vyprávěl, tak mě věru nebudepovažovat za duševně zdravého. Naro-

dila ses mi a jsem tedy rodič. A už jednouprovždy!

Prohlížím si děťátko. Hm, ale takhlepřece novorozeně nevypadá. Holčička jeuž hodně veliká. Kůži má pěknou, napja-tou, a docela už dlouhé vlásky. Noovšem. Je jí nejméně rok, možná i více.To jsem blázen – slyšel už někdo o tom,že by se někomu narodilo rok staré dítě?Samozřejmě – neslyšel. Avšak když seto tak vezme, dítě se narodilo nikoli že-ně, nýbrž muži, o tom také jistě dosudnikdo neslyšel, tak je nakonec asi všech-no v pořádku. Mužům se zkrátka oprotiženám narodí už vyspělé mládě. Vida, očjsou muži dokonalejší. A věda jistě ročnívěk časem posune, takže se nakonecbudou mužům rodit děti v pubertě nebodokonce plnoletí. Jen aby se vědcůmtento pokrok nevymkl z rukou! Aby po-tom nešoupali osmdesátileté novorozen-ce rovnou do rakviček. To by význam mu-žů v porodnosti ustoupil opět do pozadí.No, necháme filosofování, musíme sestarat také o praktické věci. Holčičkapotřebuje výživu. Nic naplat, musím něcovymyslet. Beru košík, otevírám komorua ledničku. Nejhorší je, že mléko vůbecnepiju, a tudíž ho nemám. Přináším dokuchyně různé ingredience a zkusímmléko vyrobit.

Natočím do kastrolu vodu, přisypumouku, cukr, rozkvedlám vajíčko, přidámtrochu soli, cukru a oleje. A strčím zaokno, aby to Kunhutka neměla horké.Jak ji ale nakojím? Do čeho ten výtvordám? Prezervativ, no jasně, to budou dá-my čučet, co teprve má tato gumičkafunkcí. Zprvu ten maglajz ale ochutná-vám sám... fuj... to teda jestli pozře...

Ještě než vstoupím do ložnice, praštímne do nosu známý puch. No jasně, po-kakala se. Utírám ji svým pyžamem. Nicjiného není po ruce. Zdá se mi zase

nějaká větší, vyspělejší... to je asi únavoua vypětím. Spinká. Ta je ale hezounká.Celej táta. Nebo celá máma? Mám jivůbec budit, když tak krásně spinká?Hmm, že bych přeci jenom zkusil něja-kou lékárnu, co má pohotovost? Jasně,zkusím to. Ten maglajz je k zblití, stejněby ho zvrhla zpátky.

Zvoní telefon.„Kde seš, prosím tě?“„Doma.“„Doma? Říkals, že přijdeš v šest. Víš

kolik je?“„Vim.“„Kolik?“„Nevim.“„Chlape jeden zatracená, já dělám

večeři na půl sedmou. Kdy teda chcešpřijít?“

„Jen co..., já musím nejdřív do lékár-ny...“

„Do lékárny? Co ti je?“„Nic, ale Kunhutka...“Slyším vzlyky a pak už jen hysterické

výčitky. Zavěšuju a vybíhám rychle z ba-ráku. Koukám na hodinky: osm pryč.Jedna lékárna je nedaleko, takovejchdvě stě metrů. Když to vemu klusema budu mít štěstí, tak bych moh ještěpovečeřet u Prcovničky... Je to dobrý,v lékárně se svítí. Udýchán zvoním nazvonek a pro jistotu buším na dveře.

„To je ňákýho bouchání,“ otevírá okýn-ko jakási baba. „Co potřebujete?“

„Sunar.“„Cože? No to vám nedám, to jste si

měl opatřit včas.“ Prásk, zabouchneokýnko.

Za tři minuty zvoním znovu, tentokrátnetluču na dveře.

„To jste stále vy?“Vstrčím do okénka ruku se zmačkanou

stovkou. „Prosím vás, mně se narodila teďpřed chvílí holčička. Potřebuju ten Sunar.“

„Tak snad je vaše žena v porodnici.“„To právě není.“„Ona se vám dceruška narodila do-

ma?“„Ano.“„Tak jestli vaše žena nemůže kojit, tak

ji rychle, ještě teď, dopravte i s dceruš-kou do porodnice. Tam se o ně postara-jí.“

„Ale já do porodnice nemůžu.“„Proč?“„Zaprvé holčička se narodila mně a ne

mojí ženě, a zadruhé už je jí nejmíň rok.“„Aha, tak si to zopakujem: holčička se

narodila právě teď, ale ne vaší ženě,nýbrž vám a je jí nejmíň rok. Je to tak?“

„Ano, tak. Přesně tak. Možná jsou jí uždva. A potřebuju pro ni Sunar.“

„Dvouleté dítě přece jí normální stravu.Zmizte odtud, obejdo jeden, nebo volámdo Bohnic pro houkačku.“

Co teď? Jedině domů s nepořízenou.Odemykám a ve dveřích mě vítá hlásek:„Mami, Kunjutka ce papat.“

„Už běžím, Kunhutko. A co by tak hol-čička chtěla?“

„Dobý masátko.“„Jo dobrý masátko?“ Kde ho vzít?

Ale... Ivana má přece kapra a telecí řízky.Vybíhám na ulici. Naštěstí hned jede taxi,myslel jsem, že to bude na Štědrý denbída.

„Dobrej, Polská 44. A rychle.“Taxikář to sice pálí, ale já bych jel rych-

leji.„Chlape, to nemůžete jet rychlejc?

Vždyť neni žádnej provoz, žádný lidi naulici.“

Konečně Polská. Zvoním a bouchámzároveň.

„No to je dost,“ spatřím uplakaný, alešťastný obličej. „Víš, kolik je? Skoro de-set!“

„Já vím, Prcovničko, všechno ti vy-

26

světlím,“ a v botách vlítnu do pokoje. Říz-ky na stole nevidím.

„Kde jsou ty řízky?“„No prosim tě, ty sem vlítneš skoro

s křížkem po funuse, ani se nezuješa hned kde jsou ty řízky. Já je ohřeju.Salát jsem dala do ledničky.

„Výborně,“ otvírám lednici, popadnumísu salátu a zahlédnu, odkud Ivana vyn-davá řízky. Bafnu tři řízky (jeden jí po-nechám) a strčím je do kapsy kabátu.

„Ohřeju si je sám,“ Ivaně se začíná kři-vit obličej. „Víš, Kunhutka má chuť namasátko,“ vylítne ze mě bezděky a hnedtoho lituju. Ivana mi vytrhne mísu salátua třískne s ní o podlahu.

„Ty si myslíš, že já budu vařit pro tu tvojiKunhutku..., pro tu kurvu?“

A zase ty nesnesitelné vzlyky.„Ivanko, já ti všecko vysvětlím, ale až

jindy, až nakrmím Kunhutku,“ seškrabujurukou salát z podlahy a cpu si jej do dru-hé kapsy. „Au,“ vyjeknu. Škaredě jsemse řízl o střep. Budu muset Kunhutcepropasírovat salát přes cedník.

„Vypadni... vypadni!“To ani nemusela říkat. Taxikář na mě

stále čeká. Výborně. Podivně po mě po-kukuje, když si cucám prst, z něhož crčíkrev.

A jsme doma.„Kunhutko, táta ti přinesl masátko. Do-

brý masátko.„Ty seš přece máma.“Ano, máma. „Máma ti přinesl masát-

ko.“ To jsem blázen, tomuhle žvatlajícímuděcku přece není rok. Ani dva. Budoumu rozhodně víc než dva. Ohřívám řízkyv mikrovlnce. V salátu naštěstí žádnéstřepy nejsou, je jen trochu cítit pastouna lino. Ale Kunhutka baští, až jí lupe zaušima.

„Mami, Kunjutka ce pšed postýlkoupšečís pohádku.“

Děvenko zlatá, copak mám doma po-hádky? A vymejšlím si nějakou pitomosto princezně, čarodějovi, drakovi atd. Za-motávám se do příběhu a Kunhutka seneústupně dotazuje. Konečně usíná. Půldvanácté. Když sebou hodím, stihnu půl-noční. V kostele potkávám šéfa. Je sám,bez rodiny.

„Čau Karle, kde máš ženu a děti?“„Hezký svátky.“„Taky tak, taky tak. Kde je Naďa?“„My jsme to ňák... prostě... teda... už

před měsícem... se to ňák prostě...“„Ale že nic nevim?“„Já sem to ňák... prostě... zkrátka eště

se to v práci neví... snad.“„To nic, já budu mlčet.“„To snad ani není třeba, ono se to...

prostě... stejně prosákne.“„U mě je taky určitá změna...“„Vopravdu? Jaká?“„No vopravdu. Dnes se mi narodila

dceruška.“„Fakticky? Že se nic nevědělo? Já ani

nevim, že máš ňákou stálici.“„Já to taky do dneška nevěděl, že se

mi holčička narodí. Přišlo to zcela náhle.Ostatně nechceš se na ni mrknout?“

„Možná snad... ani ne. Jindy.“„To je škoda. Víš, já nemůžu přijít

v pondělí do práce. Přišlo to náhle.“„Chápu. V pondělí to jednoduše za-

píchni a je to.“Padá mi kámen ze srdce. Teď ještě

musím docílit toho, aby šéf viděl děťátko,aby pochopil, že se o ně musím starata nemůžu chodit do práce vůbec.

„Fakt se nechceš na ni mrknout?“„Fakticky ne. Mám toho za dnešek dost.“„Dobře, ale co kdybyste se na ni přišli

podívat v pondělí všichni? Třeba i Martinnebo i náměstek.“

„To se nevylučuje. Nadhodím to ránov práci. Bude to asi překvápko pro

27

všechny. Mezi svátkama žádnej frmolnebude, tak asi přijdem.“

Zaplaťpánbu... tím by se vyřešilo mnohé.Je pondělí. Jsem z toho všeho jelen.

Kunhuta by už mohla chodit do školy.Avšak za těch pár dní neviděla jinéhočlověka kromě mne a těch v televizi. Natoužebně očekávanou návštěvu kolegůz práce se už nějak netěším. Co jimřeknu?

Ale už jsou tady.„Zdar Arnolde, ty seš teda kabrňák,“

hlaholí náměstek.„Zdar tajnůstkáři!“ – Je zde nejen šéf,

ale i sekční šéf a náměstek.„Tak kde máš to mimino?“ Sekční šéf

vytahuje z tašky jakési štěrchátko.„Mami, uděláš mi polívčičku? Mami,

co je to za pány?“„No, ty máš snad kromě mimina ještě

starší dcerku?“„Hele, vona mu říká mami... cha cha

chá...“ chechtá se náměstek a mává mipřed očima dupačkama.

„Nemám starší dcerku. Tahle se naro-dila na Štědrý den.“

„To věřim, ale v kerym roce?“ uculujese sekční šéf.

„Letos. Je jí pět dní.“„Pět dní,“ řehtá se náměstek. „A ne-

pleteš si dny s rokama?“„Ani nevím. Je mi to samotnému

hrozně divné.“Kolegové po sobě divně pokukují.

„A kde máš maminu?“„Já nevím, jak bych vám to vysvětlil. Ta

mamina jsem já sám. Ostatně jste slyšeli,že mě tak i Kunhutka oslovuje.“

Kolegům pomalu tuhnou rysy, šéfžmoulá v ruce dudlík, neví co s ním. Špi-tají mezi sebou. Není jim rozumět.

„Tak mami, kdy bude ta polívčička?A topinka k tomu?“

„Přece nebudem ty prachy vracet,“ za-slechnu hlas náměstka. „Arnolde, myjsme... vybrali na agentuře nějakou pod-poru..., spíš jsme nevěděli, co mámekoupit, tak jsme vybrali prachy od kole-gů. Ty už budeš vědět nejlíp, co s nima.“A vrazí mi do ruky obálku. „Tak ty prachynáležitě zhodnoť a do práce můžeš přijítaž v pondělí po Novym roce. Nebudemtě zdržovat... užívej si rodinnýho štěstí...“a s podobnými frázemi se loučí.

Uf! Zatím zažehnáno. Do práce musím pátýho. Z toho se ne-

vyvlíknu. Ale jestli Kunhutka takhle rych-le poroste, to abych ji před pondělkemdobře hlídal. Abych pak nebyl dědeč-kem. Nebo babičkou?

„Kunhutko, musíš být hodná,“ maně země vylítne.

„Já přece jsem hodná. Nebo ne?“kouká na ňákou blbost v televizi.

„Ale jo, seš hodná, ale já to myslimjinak.“

„A jak?“„No to ti vysvětlím za pár let. Nebo

vlastně za pár dní.“„A líbí se ti tenhle kluk?“ ukazuje mi

nějakého blba na obrazovce.„Tenhle? Proč?“„Mně se líbí.“A ták. No holčičko, tak teda pozor.

Tebe asi neuhlídám. Ale... koneckon-ců... ono by to nebylo tak špatné. Pátýhose ti narodí miminko. Jen aby to nebylchlapeček. Přinesu miminko ukázat dopráce, řeknu, že tamto byl žert... nafasu-ju mateřskou a budu se konečně tři roky,vysněný tři roky válet. Kunhuta se přeceo děťátko postará sama.

Ach jo. Jen aby nebyla příliš hodná.

1991-2010

28

Tiráž

Autoři Plže:

Stanislav Bukovský (1944 Plzeň) – výtvarník a publicista

Milan Kasl (1960 Klatovy) – výtvarníka literát, žije v Dolní Lukavici

Štěpán Kuchlei (1980 Chomutov) – absolvent FF ZČU v Plzni, oboryhumanistika a antropologie PředníhoVýchodu, pedagog a básník, tč. pobýváv zahraničí

Vratislav Maňák (1988 Planá uMariánských Lázní) – studuje v Praze,prozaik, žije ve Stříbře

Arnold Nowicki (1953 Karlův Bělehrad)– absolvent LF UK v Plzni, výzkumný pracovník a pseudonymní prozaik, žijev Buštěhradu

Karel Pexidr (1929 Praha) – právník, básník, prozaik, esejista, hudebník, žijev Plzni a na Vícově

Jitka Prokšová (1962 Plzeň) – pedagožkaa prozaička

Helena Veselá (1984 Beroun) – absolventka ZČU v Plzni, prozaičkaa básnířka

Lucie Vinšová (1980 Plzeň) – pedagožkaa básnířka, tč. pobývá v zahraničí

V příštím Plži mj. čtěte:

Básně Karly Erbové

Texty, aforismy a zápisky Karla Trinkewitze

Prózy Daniely Kovářové a Václava Grubera

Vzpomínku Josefa Branda

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýZástupce šéfredaktora: Vladimír GardavskýRedakce: Jana Horáková, Helena ŠlesingerováRedakční rada: Josef Hrubý, Bohumil Jirásek,Jan Sojka, Dagmar Svatková, Milan Šedivý,Viktor Viktora

Adresa redakce: B. Smetany 13, 305 94 Plzeňtel.: 378 038 206, 378 038 200 e-mail: horakovaj@plzen.eu, slesingerova@plzen.eu

Vydávají občanská sdružení Pro libris,Ason-klub, Kruh přátel knižní kultury,Středisko západočeských spisovatelůa Knihovna města Plzně

Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vhrsti

Vydávání je povoleno Ministerstvem kultury ČR. Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© Plž – Plzeňský literární životročník X, č. 7/8, červenec-srpenwww.knihovna.plzen.euNáklad 500 ks ISSN 1213-9890Tisk: MK-tisk Miroslav Kratochvíl

Vychází za přispění Ministerstva kultury ČR, Plzeňského kraje,Nadačního fondu pro kulturní aktivity občanů města Plzně a Nadace 700 let města Plzně