Pohádky a pověsti z Lužických hor

Vydala: Společnost pro Lužické horyV rámci projektu Ekologická výchova pro všechny generace, reg. číslo: 100142623, fi nancovaného z Programu na podporu přeshraniční spolupráce mezi Českou republikou a Svobodným státem Sasko.

Partneři projektu:České Švýcarsko o. p. s.

Naturschutzzentrum „Oberlausitzer Bergland“

Ilustrace: Eva ŠtruplováTexty: Mgr. Vít ŠtruplPoděkování za pomoc s texty pohádek Elišce Petříkové.Poděkování: za významnou pomoc při překladu do německého jazyka Rahel Blumenschein.

33

Pohádka o ztracených sojkáchNa vysokém dubu uprostřed lužic-kých lesů měla své hnízdo sojka. Jednoho jara se v něm objevilo pět krásných vajíček a netrvalo dlou-ho a z hnízda vykukovalo pět pta-čích hlaviček. Ptáčátka se hlásila o jídlo a sojka se měla co ohánět, aby jejich věčný hlad včas zahnala. Každé ráno odlétala shánět kdeja-ká semínka, kterými pak své děti krmila. Když byla bříška ptáčátek plná, učila je maminka jak používat křidélka k letu, jak kličkovat mezi stromy a další důležité dovednosti. Ptáčátka věděla, jak vypadá okolí hnízda a jak se vyhnout všelijakým nástrahám lesa.

Mladé sojčičky rostly jako z vody. Už s maminkou odlétaly na delší výpravy do lesa za potravou a poznávaly krásu hlubokých lesů. Samy se však nikam z hnízda vydávat nemohly. Pokaždé když maminka hníz-do opouštěla, kladla jim na srdce, aby byly hodné, nehádaly se, nikam z hnízda nevylétaly a čekaly, než se vrátí. Přeci jen ještě neměly dostatek

zkušeností a neznaly les tak dobře, jako zkušená sojka.

Jednoho dne, když ma-minka opět odletěla najít pro své děti ta nejlepší se-mínka, strhla se v hnízdě mezi malými sojkami hád-ka. Tenkrát to slyšel snad celý les, jak na sebe v hnízdě štěbetaly. Jednu trápil velký hlad a vyčítala ostatním, že jí snědly poslední semínka. Další se zdálo, že se v hníz-

4

dě moc mačkají. Ostatní si zas myslely, že je maminka moc dlouho pryč a že by jí mohly letět naproti. A tak všechna ptáčata vyletěla z hnízda a rozletěla se do všech světových stran.

Když se maminka sojka vrátila za-nedlouho do hnízda, našla ho prázd-né. Bědovala, že děti jejích rad neupo-slechly a hnízdo opustily. Marně pak létala lesem a volala na ně. Nikdo jí z hlubokého porostu neodpovídal. Mys-lela si, že se děti slétnou zpět na hnízdo do tmy nebo až budou mít hlad. Čekala den, dva, týden, stále je z hnízda volala, ale po jejích dětech se slehl snad celý les.

Sojka si vyčítala, že dětem les dost podrobně neukázala, a že ty teď ne-můžou najít cestu lesem zpět k hnízdu. Vzpomněla si, že kdesi daleko, v lese kde vyrostla, zahlédla květinu, která připomínala její zobáček. Vydala se proto do dalekých lesů, kde nasbírala semínka této rostliny, a ty pak sypa-

la kolem hnízda a v lese, kde se její ptáčata ztratila. Květiny byly celé očarované jejím velkým smutkem a steskem po dětech. Když pak vy-rostly a začaly kvést, stáčely se jejich nachové květy podobné žežulčí-mu zobáčku směrem k hnízdu a ukazovala ztraceným ptáčatům cestu k mamince.

Zda se tenkrát ptáčci k ma-mince vrátili, nevíme, ale do-dnes při toulkách Lužickými horami můžete najít květinu s nachovými kvítky podobnými ptačím zobáčkům. Dneska kvě-tině říkáme pětiprstka žežulník.

5

O vodníčku KýchálkoviNa březích řeky Nisy panoval kdy-si čilý ruch. Slyšet tu bylo šumící vodu, jak skákala přes kameny a padala z jezů, vodní ptáky a jiná zvířata žijící v blízkosti řeky a tůní, a v neposlední řadě to byl i klapot mlýnských kol. Mlýnů se po vod-ním toku našlo hned několik. Ta-kový jeden stával i v Hrádku a by-dlel v něm mlynář s manželkou a

dcerami, Ančí a Mančí. Na mlýně nepřebývala ale jen mlynářova rodina. Jak to tak vždy bývalo, k pořádnému mlýnu patřil i vodník. Ten dokázal mlynářům práci pěk-ně urychlit, to když při mletí obilí pomohl roztočit mlýnské kolo do vysokých obrátek, ale i uškodit, když mlýnský náhon zanesl ža-bincem a kolo se otáčet přestalo.

Na hrádeckém mlýně přebýval vodníček malý, takový zagroškud-la. Často stonal a mlynářka říkala, že je neduživý, a že si ho musí hýč-kat, aby jim neodešel někam, kde voda není tak studená a podnebí tak nepříznivé.

Ančí a Mančí, holčičky ze mlý-na, měly ve vodníčkovi velkého kamaráda a kumpána na kdejaké hry a radovánky. Stavěli společně na řece malé hrázky a vodníček jim do tůněk naháněl pstruhy. Po-máhaly vodníčkovi vybírat z řeky naplavené větve a klacíky a on jim

6

zase na oplátku pomáhal máchat prádlo a zalévat záhonky u domu. Jedna věc však vodníčka tížila. Každý správný vodník přeci musel

umět pořádně roztočit mlýnské kolo. Ne však silou, na to nejsou vod-nické ruce dělané. Zkušení vodníci uměli mlýnské kolo roztočit pohle-dem, nebo nějakou zaříkávačkou. On ať se ale snažil sebevíc, nemohl přijít na to, jak. A nebyl, kdo by mu poradil. Ještě o to horší to bylo teď, v období po žních. Sedláci se sjížděli ke mlýnu s obilnými pytli, v ná-honu bylo ale vody sotva po kotníky a kolo se točilo tak líně, že stačilo semlít jen třetinu, co bylo třeba. Mlynář se trápil, protože nevěděl, jak práci urychlit, pracoval dnem i nocí, a přeci semlít včas nestihl. Brzy se to mezi sedláky rozkřiklo a práci si zadali na jiných mlýnech. Vodníček smutně pozoroval ztrápeného mlynáře chodícího kolem náhonu bez nálady. Taky Mančí s Ančí byly mrzuté. Tatínek už jim dlouho sliboval, že půjdou společně na pouť, až budou po žních vydělané peníze. Vod-níček se holčičky snažil rozptýlit aspoň hrami. Oblíbená byla schová-vaná na seníku, to pak ale vždycky vodníček kýchal, protože měl sen-nou rýmu.

Uplynul podzim a přišla zima. Náhonem přestala téct voda a na mlýnském kole trčely rampouchy. Mančí s Ančí se vydaly na kopec za dům sáňkovat a pak stavěly sněhuláka. A v patách za nimi jim byl vod-

7

níček. Marně mu říkaly, že se nastydne a bude mít zase rýmu a kašel. On ale nedbal a dál po nich házel sněhovými koulemi a shazoval jim z hlavy čepice. Ještě neuplynula ani hodina a vodníček už kýchal a smr-kal o stošest. „Tak dost“, zavelela Ančí. „Teď půjdeš s námi do mlýna a pěkně se zahřeješ, jinak to zase odmarodíš.“ A už ho táhly do světnice. Mlynářka, když viděla vodníčkův červený nos, bylo jí vše hned jasné. A už chystala pro holčičky i vodníčka lipový čaj, chystala jim místo u ka-men a k nohám jim kladla káď s teplou vodou. Ve světnici byl i mlynář a se založenýma rukama pozoroval z okna rampouchy na mlýnském kole.

„Hepčíí!“ zadunělo světnicí. To vodníček mohutně kýchnul. A v tom se mlýnské kolo zprudka pohnulo. Mlynář vyskočil ze židle. „Viděli jste to? V náhonu ani kapka vody, leda tak led a sníh, a kolo se točí!“ „Hep-čííí!“ ozvalo se znovu od kamen. A opět se kolo roztočilo. „Kýchni ještě jednou, vodníčku“, zaprosil mlynář a otočil svůj zrak opět směrem k mlýnskému kolu. „Hepčíí!“ rozlehlo se světnicí. „Točí, ono se točí, když kýcháš!“

Aby se i vodníček přesvědčil, ještě několikrát mohutně kýchnul a kolo se otáčelo už jak o závod. Všichni se radovali, jak od kola odlétaly rampouchy, nejvíce však vodníček, který přišel na to, jak kolo roztočit.

A když na další rok při-šly žně, zalezl vodníček na seník a tam kýchal a ký-chal, aby se kolo otáčelo jako o závod tou největší rychlostí. Obilí od sed-láků bylo semleto v pár hodinách a odměnou pro vodníčka byly rozzářené tváře mlynáře, mlynářky a hlavně jeho kamarádek Mančí s Ančí, když se vra-cely z pouti a nesly obrov-ské perníkové srdce. Pro koho? No přece pro vod-níčka Kýchálka.

8

Jak se Vodník, Čert a tovaryš Kuba poprali o Johanku z kovárnyStával v Hrádku nedaleko brodu domek a v něm byla kovárna. Byd-lel tu kovář Mareš se ženou a tře-mi dětmi. V domě s nimi přebývala ještě Johanka, kovářova neteř, dce-ra jeho nebožtíka bratra. Johanka pocházela z Petrovic za kopci, kde ještě donedávna bydlela v malém domku s políčkem, na kterém její otec hospodařil. Po jeho smrti ji ale maminka poslala ke švagrovi do služby. Však se taky kovářce pomocnice v domácnosti hodila.

Johanka byla děvče jako květ, světlé vlasy jí sahaly až po pás, oči měla jako pomněnky a bylo to hodné, usměvavé a pracovité děvče. Nebylo divu, že se chlapcům v okolí líbila, nejvíce však Kubovi, který v kovár-

ně pracoval třetím rokem jako tovaryš. Však i Johance se Kuba líbil. Ráda po práci v domě zašla do kovárny poslou-chat strýcovo vyprá-vění a dívat se, jak svalnaté ruce obou kovářů s lehkostí zpracovávají roz-žhavený kov.

Protože Johanka rostla den ode dne do krásy, netrvalo dlouho a před stave-ním se objevil první nápadník. A ne jen tak ledajaký. Kabát

9

i kalhoty celé zele-né, klobouk s pentlí a v ruce kytice lek-nínů. Nebyl to nikdo jiný než Vodník od splavu. A bez okolků žádal kovářku o Jo-hančinu ruku. „Dát holku do mokrýho království?“ myslela si v duchu kovářka „to by moc štěstí nena-dělala.“ Ale Vodníka odbýt nemohla, to by mohlo pro kovářskou práci jejího manžela špatně dopadnout. Vždyť voda v kovárně je tolik potřebná na chlazení rozpálených želez. Proto se vymlu-

vila, že Johanka nemá na nápadníky čas, je čas žní a na poli je plno práce, a ať přijde znovu po žních, to že se odpovědi jistě dočká.

Ještě se ani za Vodníkem nezavřela vrátka a už stál na prahu dru-hý nápadník. Tentokrát si to do světnice štrádoval Čert s kyticí růží. A taky žádal kovářku o Johančinu ruku. „No to je nám ale nadělení“, myslela si kovářka. „Nejdřív Vodník, teď přijde i samotný čertisko o Jo-hanku žádat. Ani s ním by holka štěstí nenašla“. Ale odbýt Čerta? To by taky nešlo, však je kovářské zaměstnání na ohni stejně tak závislé, jako na vodě. Proto se i Čertovi dostalo té samé odpovědi jako Vodníkovi a pozvání po žních.

Dožínky se kvapem blížily a u kovářů se večer co večer vedla ta samá řeč. Když dá Johanka košem Vodníkovi, jistě jako jeho odplata vyschne studna, co zásobuje kovárnu vodou. A když odmítne Čerta, bude on se mstít tak, že zhasne v kovárně oheň, co železo roztavuje. Tak jako tak bude kovář bez živobytí.

Jednoho večera přišla kovářka s nápadem. Je těžké si z obou pánů

10

vybrat, je tedy nutné, aby o ženichovi rozhodl nějaký úkol. Pak bude jasné, že nikomu Johanka přednost nedala a o budoucím muži bylo rozhodnuto spravedlivě. Při tom nenápadně kopla kovářka pod stolem do Kuby, který až doposud seděl u stolu jako zařezaný. Ten se kopan-cem probral a zpod stolu vykouzlil kytičku pomněnek stejně modrých jako Johančiny oči a požádal ji o ruku a pravil, že stejně jako Vodník s Čertem bude plnit úkol, který jim vymyslí.

Johančino srdce se usmálo, však právě jen na Kubu si myslela. A když se Kuba odhodlal a o ruku jí požádal, bylo jí hned veseleji, i když ji če-kal nelehký úkol. Musela vymyslet, v čem budou její nápadníci soutěžit o její ruku.

A protože byla Johanka chytré děvče, netrvalo dlouho, a nápad byl tu. Soutěž to musela být spra-vedlivá, ale přesto se jí podařilo nahrát Kubovi do karet. Když se po dožínkách sešli v kovárně ve světnici Vodník, Čert a Kuba, měla Johanka už vše dobře při-pravené.

„Milí nápadníci“ pravila Jo-hanka „jsem velmi ráda, že jste mi projevili svou přízeň. Je velmi

těžké si z vás vybrat jednoho za muže. Proto o mém budoucím man-želovi rozhodnou úkoly. A protože jste tři nápadníci, budou i úkoly tři. Pojďte před chalupu, vše vám vysvětlím.“

Když se všichni před kovárnou shromáždili, dala se Johanka do toho. Nejprve musíte přeplavat rybník u mlýna. Pak poběžíte lesem na pa-louček u hájovny a přinesete mi každý hrst jahod. A až budete zpět u kovárny, kovář vám naloží na trakař kovadlinu a s tou musíte třikrát objet kovárnu. Kdo splní úkoly nejdříve a koho jahody budou ty nej-chutnější, ten se stane mým manželem. Nenápadně při tom mrkla na Kubu.

„Start“ zavelela Johanka. Vodník, Čert i Kuba vyrazili jako střely k mlýnskému rybníku. A už skákali do vody. Nejprve se drželi všichni při sobě, ale brzy se ukázalo, že přeci jen nejrychlejším plavcem ze všech je Vodník. Jak by ne, vždyť ve vodě vyrostl. Kuba se však pral statečně

11

a Čert se ve vodě trochu trápil. No viděli jste snad nějakého čerta, co by měl rád vodu? V Johance byla dušička malá, když viděla Vodníka, jak si to jako první pádí do lesa na palouk, ale kovářka ji uklidňovala. „Jen počkej, vždyť on zpomalí.“ A měla pravdu, jen co Vodník vylezl z vody a šos mu začal během vysychat, zpomaloval, a za chvíli už bě-žet nemohl a jen se ploužil na palouček. Kuba jeho náskok doháněl a za nedlouho ho předběhl. Nejrychleji uměl běhat Čert, však on se po světě něco nalítá, když honí hříšné duše. A tak i když z vody vylézal se značným zpožděním, na paloučku byl nakonec první. A už se všichni tři dali do trhání jahod. Vodník znalý jen puškvorce a leknínů si mys-lel, že nejlepší jahody budou ty zelené a už jich držel hrst v dlani. Čert si zase myslel, že nejlepší budou ty rudé jako pekelný oheň. A Kuba

12

zkušeně nasbíral tak akorát zralé a červené. Pak se obrátili na cestu zpět ke kovárně. Čert to pelášil a nikdo mu stačit nemohl. Jak se snažil udržet si náskok, zapomněl na jahody v ruce a celé je rozmačkal, byly totiž přezrálé. Vodník ztrácel na oba další běžce, protože už měl šos celý vysušený a sil mu nezbývalo.

Johance bylo do pláče, když viděla Čerta vracet se z lesa jako první-ho. Ale vzápětí jí srdce zase pookřálo, když uviděla na obzoru Kubu. Oba běželi, co jim síly stačily, Čert však doběhl ke kovárně jako první. Napřáhl k Johance ruku s jahodami, ale místo jahod mu z ruky vytekla červená kaše.

Kuba doběhl ke kovárně až za Čertem. Předal Johance krásné jaho-dy. Čert už se mezitím neúspěšně snažil nadzvednout a dát do pohybu trakař s kovadlinou. Kovář i jeho rodina už se tou dobou smáli. Od lesa se plazil Vodník už skoro na troud vysušený s hrstí zelených jahod, Čert se marně snažil nadzvednout trakař s kovadlinou a nadával jak ten špaček. Síly na to neměl. No a tak bylo všem brzy jasné, že vítězem může být už jen Kuba, protože ten jako jediný nadzvedl hravě trakař s kovadlinou, objel třikrát kovárnu, pak na trakař naložil štěstím zářící Johanku a jeli si k mamince do Petrovic pro požehnání.

Kubův boj o Johanku si můžete každoročně po dožínkách první ne-děli v září připomenout na Hrádeckém triatlonu a stejně jako tři ná-padníci soutěžit ve třech disciplínách.

O bezhlavém jezdciMnoho pověstí se hemží nadpřiro-zenými bytostmi. Podivným přízra-kem, který býval k vidění v blízkosti Dolního Sedla, byl bezhlavý jezdec. Ještě před dvěma sty lety se prý ve stráních nad Hrádkem nad Nisou proháněl na černém oři. V temných nocích a mlžném oparu přijížděl až mezi domy, ze sedla koně tloukl na vrata, a šeptem prosil o chléb. Běda tomu, kdo jej vyslyšel. Byť se člověk mohl snažit pomoci z dobrého srdce, pokud temnému jezdci podal, co žádal, onemocněl těžkou nemocí.

13

Nikdo mezi horaly pořádně nevěděl, kdo oním jezdcem byl. V listo-padu roku 1620 přes pohraniční hvozdy prchal zimní král Fridrich Falcký do Vratislavi. Jezdcem měl být jeden německý rytíř, který jel v králově doprovodu.

Mezi lidmi se ale také povídalo o duchovi frý-dlantského pána Kryš-tofa z Redernu. Ten po Bitvě na Bílé hoře v roce 1620 ztratil maje-tek, který nahromadili jeho rodiče Melchior z Redernu s manželkou Kateřinou. Sám byl z Čech vyhnán.

Stejně tak mohlo jít o ducha některého z loupežníků, kterých v lesích podél staré obchodní cesty bývalo hodně. Kdo ze starých horalů měl pravdu, to už asi ale nezjistíme.

O vzpurném landvachoviSlovo landvach už dnes nepoužívá-me a málokdo ví, co znamená. Kdo umí německy, má to jednodušší. Rozpozná dvě slova, která zname-nají zemi a strážit. Poblíž zemské hranice se pohybovaly desítky lan-dvachů – strážců hranic. Na jedno-ho z nich je dodnes v lese nedaleko Hrádku nad Nisou památka. Není původní, obnovila ji nějaká dobrá duše, ale stále připomíná nešťast-nou událost z počátku 19. století.

Od Kozích hřbetů k Hornímu Sedlu procházel při své službě jeden z hraničních myslivců, jak se také landvachům říkalo. Když na lesním rozcestí uviděl plechovou siluetu Krista na kříži, sundal ze zad zbraň

14

a s výkřikem „Komu může ten plechovej Kristus prospět“ zamířil a vy-střelil.

Možná byl opilý, možná měl jiný důvod k takovému činu. Ještě než ale v lesích dozněl výstřel, vzpurný landvach padl mrtev k zemi. Lidé si vyprávěli, že to bylo z božího trestu. Místu se vyhýbali, protože ti, kteří tudy procházeli, prý ducha rouhajícího se landvacha potkávali.

15

O trpaslících na Sloních kamenechNedaleko Jitravy, na samé východ-ní hranici Lužických hor, z lesa vy-kukují bílé skály, které už z dálky připomínají skupinu slonů. Vypa-dají, jako kdyby pod svahem Vyso-ké zkameněla sloní rodina. K Bí-lým kamenům, jak se jim také říká, se váže pověst o trpaslících, kteří mezi skalami dlouho žili. Když si ale krajinu k obrazu svému zača-li přizpůsobovat lidé a lesy začaly mizet, rozhodli se trpaslíci odejít.

Podle pověsti se tehdy poblíž Sloních kamenů ztratila při pastvě kráva. Mladá pastýřka ji dlouho nemohla najít. Loukou došla až ke Sloním kamenům. Tady s úžasem uviděla hledanou krávu na jedné ze skalek. Vyškrábala se za ní a na vrcholu skály užasla podruhé: vedle

16

krávy seděl malý trpaslík s dlouhými šedivými vousy. Leknutím chtěla vykřiknout, ale trpaslík jí naznačil, že se nemusí bát a vybídl jí, aby si přisedla. Pak k ní dlouho tiše mluvil. Vyprávěl jí o tom, jak zde s celou svou družinou žil. A také o tom, jak se časy mění, lidé jsou čím dál více zlí, a proto se všichni trpaslíci rozhodli odejít.

Dívce, úžasem oněmělé, dal do dlaně malý klíček s kovaným očkem. „Chceme, abys klíček od naší pokladnice opatrovala. Když tak uděláš, budeš se mít stále dobře. Jestli jednou nastanou lepší časy, pro klíček se vrátíme“, řekl pastýřce.

Dívka se osmělila a zepta-la se: „Kde máš všechen svůj lid, o kterém jsi mi vyprá-věl?“ Trpaslík zvedl ruce k nebi a zvolal: „Bratři, kapuce dolů!“ Jak trpaslíci sundava-li kapuce, přestali být nevi-ditelní. Objevily se desítky vousatých mužíčků, sedících na okolních skalách. „To je můj lid. Jsi poslední, kdo nás tu viděl, odcházíme. Bratři,

17

kapuce nahoru,“ zavelel. Na rozloučenou podal pas-týřce ruku. Trpaslíci zmi-zeli a jen jejich v dálce se ztrácející zpěv dával tušit, že odcházejí kamsi na se-ver.

Když se dívka vzpama-tovala, zjistila, že kráva se opět pase na louce poblíž skal. Klíček od pokladu prý schovala do duté lípy neda-leko statku. Jak jí trpaslík slíbil, žila spokojeně až do konce svých dnů.

Trpaslíky od té doby u Sloních kamenů nikdo ne-spatřil. Klíček tak je nejspíš v lípě až dodnes.

Jak pán z Grabštejna vyzrál na loupežníkyV dobách dávno minulých vedla krajem Lužických hor od severu k jihu obchodní stezka, po které pu-tovali obchodníci s povozy taže-nými voli či koňmi. Vozy od moře, tedy ze severu, byly naloženy ko-řením a solí, ty z vnitrozemí, tedy z jihu, vezly drahé kovy a látky. Živit se v těch dobách obchodem, nebylo vůbec jednoduché. Práce zname-nala měsíce strávené na cestách za každého počasí, nocleh pokaždé v jiné posteli na slamníku nějakého hostince či prostě jen pod širým nebem, a především neustálý strach o náklad i holý život v temných loupeživých lesích.

Takovým obávaným místem se stal i kus cesty mezi grabštejnským a lemberským panstvím v místech, kde se cesta noří do hlubokého les-

18

ního porostu a zvedá se do výšky, aby překonala zdejší hřeben. Kdysi tu pocestné před chamtivými lapky chránil hrádek zvaný Větrov. Zde žila malá skupina rytířů, kteří vozy doprovázeli na svých koních le-sem, a svou přítomností odradili případná přepadení. Ovšem stalo se, že jednoho dne, zrovna když byla rytířská skupina na cestě ve službě a tudíž hrad bez obrany, pronikla skupina loupežníku dovnitř a hrad obsadila. Rytířům se pak už jejich sídlo se zavřenou bránou dobýt zpět nepodařilo. A tak přišli obchodníci a poutníci na cestě na dlouhá léta o doprovod i ochranu. Navíc se krajem šířil strach z tohoto místa, neboť zde byla loupeživá přepadení na denním pořádku, a ne nadarmo se mezi lidmi začalo místu s hrádkem obsazeným chtivými lupiči říkat Loupežnický vrch.

Na jaře jednoho roku převzal grabštejnské panství po svém nemoc-ném otci mladý pan Jiří. Byl to mladík postavy spíše menší, hubený jak lunt a síly také moc nepobral. Však se jako malé dítě hodně nama-rodil. Ale čas strávený tenkrát v posteli se šát-kem kolem krku věnoval čtení moudrých knížek a proto měl rozumu na

19

rozdávání. Pan Jiří už roky pozoroval marnou snahu svého otce o vy-čištění kraje od lapků. Kolik výprav za ta léta starý pán do lesů vypra-vil, a přeci všechny marně. Loupežníci na hradě, za vysokými zdmi a zavřenou bránou, vždy odolali.

Lidé v panství začínali být bezradní. Okradené obchodníky a vylou-pené povozy už ani nepočítali. A od mladého pána, který vypadal jak houžvička, ani pomoc neočekávali. „Vždyť toho odvane ze sedla i lehký větřík“ říkali, „jak ten by mohl s loupežníky bojovat!“ To ale netušili, že se mladému pánovi v hlavě rodil plán, který nepočítal s jeho silou, ale vycházel z jeho chytrosti.

To léto, kdy stál před mladým pánem úkol největší, panovala v kraji

20

velká vedra. Slunce svítilo a pálilo od rána do večera, tráva na loukách schla a lidé hledali trochu stínu, aby si od horka odpočali. Pan Jiří si jednoho brzkého rána ještě před rozbřeskem místo svých šatů ob-lékl poustevnický šat, rozcuchal si vlasy, obličej si zamáznul trochou popela z kuchyňských kamen, vzal do ruky hůl a nepozorovaně opustil grabštejnský hrad. Kromě poustev-nické hole neměl v rukou nic, ani kus chleba ani kapku vody. Vydal se svižným krokem po obchodní stez-ce rovnou do míst, kterým se lidé normálně vyhýbali a radši volili cestu dlouhou oklikou, tedy rovnou na Loupežnický vrch. Cesta přeci jen trvala dlouho a mladý pán začal mít brzy žízeň a hlad. Normálně v lesích přeci člověk narazí na potů-ček, ze kterého by se mohl napít, ne však právě v onom horkém a vy-prahlém létě. Ve všech stružkách, potůčcích i potocích voda rychle ubývala, některé vyschly docela. Země všechnu vláhu za takového

počasí spotřebovala. Trvalo tedy delší dobu, než Jiří jeden jediný po-tůček s vodou nalezl, kde mohl svou žízeň uhasit. A to bylo na samém úpatí kopce, na kterém stál hrad Větrov. „Jsem tedy kousek od svého cíle“ pomyslil si mladý pán. Teď rozum do hrsti, kuráž do dlaní a vyra-zit k bráně. Ani se nenadál, už před ní stál a už na ní klepal.

„Kdo tam?“ zaburácel hluboký hlas za branou. „Chudý pocestný... znavený tím horkem, co dnes panuje. Dopřejte mi chvíli spočinutí za chladnými zdmi vašeho hradu prosím“ odpověděl mladý pán Jiří, k ne-poznání v tom jeho přestrojení. Chvíli se nedělo nic, pak se pootevřelo okýnko ve vratech, kterým se z hradu pozoroval nepřítel před branou.

21

Na mladého pána vykoukly dvě šedivé oči z umouněného obličeje po-staršího loupežníka, které si ho se zájmem prohlížely. Pan Jiří hned nastavil svou tvář zmazanou popelem, která byla z části schovaná pod kapucí poustevnického roucha. Vzápětí se zpoza brány ozval hřmotný smích. „Copak nevíš, poustevníčku, kams´to zavítal? Za těmito brána-mi bydlí houf loupežníků. U nás almužnu nehledej, ha ha ha!“ A s prás-knutím byl průzor opět v mžiku uzavřen. I ta malá chvilka pohledu za bránu malým průzorem ale pánovi stačila. Na tváři se mu objevil náznak úsměvu. Jiří se před bránou otočil a s holí v ruce se vydal po-malým krokem po téměř neznatelné pěšince dolů z kopce do míst, kde se mohl před chvílí občerstvit u malého potůčku.

„Tak, a teď musím ještě jednu noc přečkat tady v lese, a pak už můžu domů“, myslil si pán. Nasbíral si pár malin a borůvek k jídlu, a nedaleko potůčku si vyhlídl za kamenem skrýš ke spánku. Zmožen tím celoden-ním putováním za chvíli usnul. Krátce po setmění ho probudily zvu-ky praskajících větviček, dupot a funění.. .a pak najednou CÁK. Něco spadlo do potůčku. Pan Jiří byl v tu ránu vzhůru. Protřel si rychle oči, zamžoural a vykoukl ze své skrýše směrem k vodě. A bylo to přesně tak, jak si už dlouho myslel. U potůčku stála zarostlá osoba, která se skláněla nad vodou a nabírala vodu do džberu. Mladý pán se zarado-val. Letošní parné léto připravilo i hradní studnu Větrova o vodu a lou-pežníci musí s vědry každý den pod kopec k potůčku. To je naše šance! Jen co se loupežník obtěžkán dvěma vědry s vodou odpotácel do kopce ke hradu, vyskočil pan Jiří na nohy a pelášil nocí lesem zpět na Grab-štejn, a v hlavě už si spřádal plán na obsazení Větrova.

Na druhý den shromáždil mladý pán na Grabštejně nemalou sku-pinu rytířů, kterým ale nakázal nechat koně pěkně ve stájích a svléci těžká brnění. Rytíři se divili, co se bude dít, a když jim mladý pán řekl, že jedou dobývat Větrov, ťukali si na čela a reptali. Nejeden z nich se totiž už z podobné výpravy vracel bez pořízení. A to tehdy byli v plné síle, na koních, v brnění a plně ozbrojeni. A teď půjdou na Větrov pěš-ky, bez brnění a jen s mečem u pasu? „No co by se taky dalo očekávat od pana Jiřího, který nemá s bojem žádné zkušenosti a meč by ani ne-uzvedl, že? Jak se asi dostaneme za bránu Větrova, když se nám to už tolikrát nepovedlo!“ pravil jeden z rytířů. Mladý pán se ale nenechal jeho řečmi dopálit a svůj plán na obsazení Větrova jim rychle ozřejmil. Po poledni už se skupina rytířů vydávala na cestu. Se soumrakem do-

22

razili pod Loupežnický vrch. Rozdělili se na dvě skupiny. Část rytířů se nepozorovaně proplazila k hradbám a zůstali skryti za keři u hlavní brány. Druhá skupina čekala u potůčku za balvanem, v místech, kde mladý pán spatřil loupežníka s vědry. Tentokrát ale nikdo neusnul a všichni byli ve střehu. Netrvalo dlouho a postarší zarostlý loupežník s vědry se skutečně objevil u potůčku. Jen co se sklonil nad hladinou a chystal se ponořit první vědro, vyskočili rytíři ze své skrýše, loupež-níka přemohli a svázali. Pan Jiří pak poručil svléci loupežníkovu košili a čapku, které si sám oblékl. Jednomu z rytířů sejmul z klobouku liš-čí ocas, kterým byl zdoben, a rychlým pohybem si z něj kolem brady

23

vytvořil plnovous, přesně takový rezavopopelavý, jaký měl loupežník. Pak naplnil vědra vodou, nakázal druhům hlídat svázaného loupežní-ka, a vydal se nahoru ke hradu.

Když došel k bráně, třikrát na ní zabouchal. „Kdo tam?“ ozvalo se. „Já, nesu vodu...“ odvětil pozměněným hlubokým hlasem pan Jiří. Lou-pežník za branou ani nezkontroloval průzorem v bráně, zda je tam jeho soukmenovník. Když slyšel šplouchání vody ve džberech za bra-nou, nenapadlo ho, že by tam mohl stát někdo jiný a bránu otevřel. V tu chvíli vyskočili ze svých skrýší grabštejnští rytíři a už byli za branou. Netrvalo dlouho a všichni loupežníci byli svázaní na hromadě na ma-lém nádvoří hradu. Nebyli totiž na boj připraveni, zrovna se povětšinou chystali ke spánku. A tak se kraj díky panu Jiřímu zbavil loupeživé par-ty na obchodní cestě. Loupežnický vrch s hradem Větrovem ale na svých cestách Lu-žickými horami najde-te stále.

O Panenských kamenechPříběh se odehrál v dobách, kdy bylo ještě běžné v neděli nedělat a slavit ji návštěvou ranní mše svaté. Do kostela v Rynolticích, který je zasvěcen svaté Barboře, v ten svá-teční den mířili skoro všichni lidé z vesnice a jejího okolí. Až na tři dív-ky, které se chovaly rozpustile, nic jim nebylo svaté, a zatímco ostatní byli v kostele, ony na nedaleké lou-ce máchaly srpy, tančily a zpívaly. Aby toho nebylo málo, když šli lidé z kostela zpátky ke svým domo-vům, ještě se jim posmívaly.

Toho rána je však stihl trest. V dálce se zablesklo, ozvala se rána a všechny tři dívky se proměnily v kámen. Hned na to se strhla bouře, vítr a déšť bičoval temena nových pískovcových skal.

Panenské kameny, jak si je lidé nazvali, najdeme jen kousek od ry-

24

noltického hřbitova. Dnes je v jejich blízkosti benzínová pumpa. Ze tří skalek jsou dvě ukryté v lese, na jedné, která je vidět od silnice, je dřevěný kříž. Pláč dívek prý dodnes pomáhá napájet Panenský potok, který pramení na nedalekém Vápenném vrchu a protéká v blízkosti Panenské skály, jak se místu dnes říká.

Duch pašeráka FranckaV lesích mezi Hrádkem nad Nisou a Petrovicemi ještě donedávna stála borovice, které se říkalo Tobiášova. Již pár let byla zcela suchá, a tak ji v roce 2013 lesníci pokáceli. Na její místo ale vysadili strom nový, tak-že legendární místo, kudy chodívali pašeráci se svým zbožím, zůstane v paměti i dalším generacím. Vezměme to ale popořádku.

Na stromě, který rostl na hranici grabštejnského a lemberského panství, býval obrázek sv. Tobiáše. Ještě na začátku 20. století si ale lidé lámali hlavu nad tím, proč zde obrázek visel. Nakonec se jedno-

25

mu z vlastivědných badatelů poda-řilo zjistit od sedelské hostinské, že borovici nechal v lese při těžbě stát její děda Tobias Kunze. Tento Tobias byl obchodníkem se dře-vem. Bydlel na Dolním Sedle. Ko-lem roku 1800 si od grabštejnské vrchnosti pořídil kus lesa. Stejně jako dnes, i tehdy se našlo dost lidí, kteří chtěli sklízet místo majitele. A tak bylo potřeba les hlídat. Hlídky, které Tobias držel, opravdu několik zlodějů vyplašily. Jednoho dne do-šlo dokonce k přestřelce, při které měl Tobias Kunze velké štěstí. Kul-ka mu provrtala klobouk. A kdyby šla o malinko níž, lesa by si už ne-užil. Jako poděkování za záchranu nechal nejsilnější ze stromů stát a pověsil na něj obrázek svého patro-na, svatého Tobiáše.

Tobiášova borovice se v dalších letech stala důležitým orientač-ním bodem zakresleným v mapách. Vedly tudy také pašerácké stezky z Žitavy do Polesí a Rynoltic. O jed-nom nešťastníkovi, který tudy také procházel, vypráví smutný příběh. Odehrál se v době, kdy pašování bylo běžné, pašovali chudí, ale pod-porovali je i bohatí, protože odmí-tali platit nehorázná cla, která se tehdy při přepravě zboží přes hra-nice vybírala.

V Křižanech bydlel chudý stolař Francek. Řemeslo ho živilo špatně a tak se vydal do Žitavy pro tabák

26

a cukr, aby si trochu přilepšil. Cesta tam šla hladce. Navíc nešel sám. Cestou se přidali opravdoví pašeráci z Kryštofova Údolí. V Ži-tavě nakoupil a pak se sám s plným batohem vracel táhlým kopcem k zemské hranici. Ostatní již byli napřed. Bez za-váhání došel až ke kap-li sv. Kryštofa, stojící v lese nad Kryštofovým Údolím. Tady uslyšel hlasy a v domnění, že to jsou známí, na ně za-volal: „Jak se vám šlo? Nepotkali jste cestou landvachy?“ Pozdě si všiml pušek, které oba muži měli na ramenou. Vrhl se na zem a prosil, aby nestříleli. Dvě rány už ale byly ve vzduchu. Landvaši, kteří hlída-li hranice, se smíchem odešli, těžko říci, zda

věděli, že tre ili dobře. Mrtvolu nešťastného Francka našli až druhý den náhodní chodci. V tichosti jej pohřbili přímo v lese. Od té doby se prý v Kryštofově Údolí občas objevuje duch mrtvého pašeráka. Oble-čen je jako živý: dlouhý zelený kabát, nohy ovázané pytli, aby nebylo v lese slyšet praskání větviček, dokonce s těžkým batohem na zádech. Na dotazy prý neodpovídá, protože lidi nemá rád. Na pozoru se před ním mají mít hlavně lidé v uniformách, protože takoví mu vzali život. Život jednoho mladičkého vojáka má prý duch starého pašeráka do-konce na svědomí.

27

O císaři v Lužických horáchLužické hory díky své poloze neby-ly příliš často navštěvovány panov-níky. Ti se o ně zajímali hlavně v době, kdy hrozily války. Pak nabyly pohraniční hvozdy zvláštního vý-znamu. Jedním z nemnoha panov-níků, kteří zavítali na grabštejnské a lemberské panství, byl Josef II. V Hrádku nad Nisou byl dokonce dvakrát – v letech 1766 a 1779. K

té první návštěvě se odhodlal prá-vě kvůli obavě z možných pruských výpadů. Se svým doprovodem pu-toval krajinou, prohlížel lesní cesty, údolí i skalní města. Spolu s gene-rály hledal vhodná místa pro roze-stavění armády. Při druhé návštěvě kontroloval opatření provedená na hranicích. Podle návštěvy Josefa II. dostalo název Císařské údolí u Dol-ního Sedla v lesích nad Hrádkem nad Nisou.

Císařská návštěva pochopitel-ně nebyla tajná. Lidé mohli jeho výsost spatřit na vlastní oči a tak vznikaly dohady, z jakého důvodu do Lužických hor zavítal. Domníva-li se třeba, že císař zjišťuje, jak se žije prostému lidu. A tak vznikaly pověsti o zlaťácích, které císař vě-noval nuzným lidem a o různých dalších zázračných setkáních.

Stejný původ má i pověst o napra-veném správci. Ten tehdy spravoval lemberské panství, které nebylo tr-

28

vale obýváno svými šlechtickými majiteli. Prý byl krutý, poddané bil a vyžadoval ještě více roboty, než jim ukládala povinnost.

Lidé z okolních vesnic jezdili se svými vozy na robotu do dvora po-blíž zámku. Běda, když to nestihli včas. To se jednou stalo i jednomu z pacholků z blízkých Janovic. Když se probudil a zjistil, že zaspal, vsedl na vůz a uháněl ke dvoru. Zanedlouho spatřil u cesty cizince v pěkných šatech, který na něj ukazoval, aby zastavil. Pacholek uposlechl, ale na otázku, kam spěchá, odpověděl nevybíravě: „Spěchám do roboty, pro-tože jsem zaspal. Ještě vy mě tady zdržujete. Když to nestihnu, dostanu od správce výprask“. „Neboj se, vezmi mě s sebou, já už správci to zdr-žení vysvětlím,“ řekl mladíkovi cizinec.

Jakmile vjel vůz do dvora, objevil se správce s karabáčem a začal pacholka mlátit hlava nehlava. V amoku si ani nevšiml, že na voze sedí urozený pán. Ten, když viděl, co se děje, se postavil a zakřičel: „Tak dost!“ Správce přestal pacholka mlátit, ale osopil se i na cizince: „A vy jste kdo, že si dovolujete mě napomínat? Já jsem tu správcem a vaše slova ani stříbrné kno líky mi nezabrání v mém počínání.“ Do-sud neznámý cizinec zrudnul, rozepnul si plášť, pod kterým se blyštěla zlatá hvězda, a ze-ptal se: „Ani stříbrné kno líky císařovy?“ Když správce zjis-til, že se postavil samotnému císaři, padl na kolena a prosil za odpuštění. Sliboval, že se k poddaným už bude chovat jak se sluší, a bude jednat podle práva. Jestli se ale skutečně změnil, to se neví.

O dobrých skřítcích na LemberkuV blízkosti zámku Lemberk stojí skála, které se říká Dubový kámen. V této skále podle pověsti přebývají skřítci. V jejích dutinách mají ukrytý zlatý poklad. A protože jde o skřítky hodné, poklad rozdělují mezi chu-dé lidi, kteří ho nutně potřebují.

V podhradí Lemberka stávalo hned několik chalup, které obýva-li lidé, kteří by si takový kousek pokladu zasloužili. Všichni pracova-

29

li, ale i tak se měli co ohánět, aby uživili sebe a častou pěknou kopu dětí. V jedné z chalup byla malá ko-várna, kterou obýval kovář Jaromír se svou ženou Maruškou a dvěma dcerkami a jedním synem. Čtvrté bylo na cestě a čekalo jen až bude jaro. Ani Jaromírovi práce u kova-dliny nevynášela tolik, aby rodina netrpěla nouzí. Snažil se dělat co-

30

koliv, aby se měli co nejlé-pe. Ve svém zoufalství se vždy při návratu domů za-stavil u Dubového kamene a skřítky, které sice nevi-děl, ale slyšel o nich vyprá-vět, prosil o pomoc.

Zima pomalu končila a v kovárně bylo slyšet dětský pláč. Děti dostaly malé-ho bratříčka. Hned v další noci Jaromír tvrdě usnul. I tak jej ale probudilo tahání za rukáv. Jaromír si myslel, že ještě sní, když v koutě světnice uviděl malého skřítka, který tenkým hláskem povídal: „Jaro-míre, že jsi tak pěkně prosil u Dubového kamene a my skřítci víme, že máte s Maruškou dobré srdce a naši pomoc potřebujete, přinesl jsem ti kousek zlata. Ten vám pomůže, abyste se měli dobře.“ Jaromír dlou-ho děkoval, pak ulehl zpátky do postele a usnul.

Se svítáním se probudil a hned vyprávěl svůj sen Marušce. Jenže když se podíval do onoho kouta, spatřil kousek zlata, který se leskl v paprscích vycházejícího slunce. A tak Jaromírovi došlo, že skřítek za ním nebyl ve snu, ale ve skutečnosti. Od té doby nikdy nezapomněl poděkovat, když procházel kolem Dubového kamene.

O Červených pláštíchKdysi v 17. století prý hrad Starý Falkenburk u Jablonného, který byl již v té době pustý, krátce využili kočovníci přicházející z Egypta. V jeho ruinách nějakou dobu bydleli a pomohli zachránit Jablonné. Míst-ní lidé se jich báli, protože cizinci vládli různým uměním v Čechách neznámým a našinci si mysleli, že kouzlí a čarují. Egypťané prý nosi-li ostré meče zahnuté jako šavle a

31

dlouhé červené pláště. Lidé jim tak podle pláš-ťů říkali.

V té době obsadilo Jablonné švédské voj-sko. Vojáci loupili, co jim pod ruce přišlo a požadovali další výkup-né, jinak že město vypá-lí.

Starosta Jablonného už si nevěděl rady, po-moc z Čech nebylo mož-né očekávat. Slíbil tedy cizincům, že dostanou tučnou odměnu, když se jim podaří Švédy z města vypudit. Egypťa-né nabídku přijali.

Nebylo jich mnoho a tak použili lest. O půl-noci se část z nich tajně dostala do města dlou-hou podzemní chod-bou, která prý vedla z Falkenburku až do Jablonného. Druhá část vyu-žila noční tmy a připlížila se až ke švédské posádce ležící za městem. Najednou ze všech střech ve městě vyšlehly plameny. Byly to ale ohně založené Červenými plášti, které domy nijak nepoškodily. Na kostelní věži stál jeden z bojovníků s hořící pochodní v jedné ruce a blýskajícím se mečem v druhé. Švédové se chtěli bránit, ale když viděli, že jsou obklíčeni Červenými plášti s hořícími meči, dali se na útěk. Nakradené věci i zbraně nechali ležet na místě. Mnozí přitom úprku byli zabiti ko-čovníky nebo obyvateli města, kteří dostali odvahu se bránit. Podobně dopadli Švédové, kteří tábořili za městem.

Starosta po biji dodržel své slovo a vyplatil slíbenou odměnu. Ko-čovníci prý ještě nějakou dobu pobývali na Falkenburku, ale pak se beze stopy odstěhovali.

32

O zázračném doktoroviZ dávných dob přežily pověsti o zázračných doktorech. Tehdy dok-toři dokázali pomoci nejen lidem, ale i zvířatům. Zpravidla rozuměli i jiným oborům, ve kterých umě-li lidem alespoň poradit. Zkrátka to byli vzdělanci. Někteří se na-víc vyznačovali schopnostmi, kte-ré obyčejnému člověku připadaly jako zázračné. Jejich skutky dávaly vzniknout legendám, které se pře-dáváním z generace na generaci ještě zvětšovaly. Jeden takový doktor žil v obci Lvová nedaleko Jablonného v Podještědí. Lidé za ním jezdili i z velké dálky.

Ve stejné době žila v Petrovicích chudá žena, která kromě kousku louky, kozy, která se na ní pásla a roztrhané chaty, neměla nic. Jed-noho rána, když si šla stařenka pro pravidelný hrnek mléka, se vydě-sila. Místo mléka dojila krev. Bála se o kozu, že je nemocná. Jak by se

pak stařenka uživila? Napadlo ji, že za tím stojí nějaká zlá čarodějnice, která kozu očarovala. A tak si vzpomněla na zázračného doktora.

Zašla za ním a vyprávěla mu, co se stalo. Doktor vytáhl zrcadlo a vysvětlil jí: „Když se do zrcadla podíváš, uvidíš, kdo ti škodil.“ Překvapená stařenka v zr-cadle uviděla svou nepřející sousedku. „Můžete mi moji kozu pomoci vyléčit?“ ptala se stařenka. „Už se stalo,“ odpově-děl doktor. „Můžeš jít klidná domů.“

Když se stařenka vracela zpátky do Petrovic, slyšela již z dálky ze zvonice umíráček. Lidé ze vsi jí hned řekli, že to zemřela její sousedka. Třetí den po je-jím pohřbu prý koza začala zase dojit mléko.

33

O pokladu na FalkenburkuHrad Falkenburk nad Petrovicemi je po staletí zříceninou. I o něm ale kolují pověsti o zakopaném pokla-du. Poklady se často snadněji hle-dají o Květné neděli. Toho kdysi využila jedna chudá žena z Jablon-ného.

Zatímco většina lidí byla na mši svaté v jablonnské bazilice, žena se i se svým malým děckem vydala nahoru na kopec na hrad. Přišla na bývalé nádvoří, kde rostla stará lípa. Byla zde již poněkolikáté. Poprvé ale uviděla pod lípou díru, kterou lze pohodlně vstoupit do dutiny pod stromem.

I s dítětem opatrně vlezla dovnitř a nestačila se divit. Tady byl ten poklad, který všichni hledali. Hromady zlata, stříbra, drahé kameny, perly. Žena položila dítě na zem, nabrala co unesla, a šla na nádvo-ří. Když se ale chtěla vrátit pro další poklad, zjistila, že po otvoru do skrýše není ani stopy. Marně volala, hledala, domů se vracela sama bez dítěte.

Co bylo platné, že si polepšila. Zármutek ji užíral. Uběhl skoro rok, přišla další Květná neděle, a žena se znovu vydala na hrad. Jaké bylo její překvapení, když pod lípou uviděla opět známou dutinu. Uvnitř našla své dítě, kte-ré si spokojeně hrálo s jednou ze zlatých mincí. Popadla jej, na poklad ani nevzpomněla a rychle utíkala z hradu domů. Vyprávělo se, že o dítě se po celý rok staral starý hodný hradní duch. Je ale možné, že to bylo jinak. V jesky-ních s pokladem prý trvá rok jako den.

34

O hadím králiVrch Limperk je opředen řadou po-věstí. Těžko říci, proč si jej za své obydlí vybraly lesní žínky, elfové, víly, trpaslíci, ale také hadí král. Všichni spolu dokázali žít na tomto nevelkém kopci. Někteří tvorové se objevovali spíše ve dne, jiní v noci. Někteří lidem pomáhali, jiní na-háněli hrůzu už svým zjevem. Za-tímco jedni se radovali z každého dne, druzí byli na kopci proto, aby chránili poklady ukryté v nitru kopce před hamižnými lidmi. Ten, kdo ale přicházel v pokoji, se nemusel bát. Pravda je, že se mohl stát obětí šprýmů. Třeba trpaslíci, kteří většinu času bezstarostně skotačili, jen tak strašili noční pocestné. Když náhodou našli spícího člověka v lese, prý mu stáhli boty a pověsili je vysoko do koruny stromu. Dostat je zpátky potom stálo značné úsilí. Trpaslíci to celé pozorovali schováni v kořenech stromů. Jako odškodné ale takový člověk v botách našel zlatou minci.

35

Hrůzu lidem naháněl hadí král. Sídlil v třešňovém sadu, který na úpatí kopce kdysi býval. Pro třešně se vydávali jen ti odvážnější. Strach ale mít nemuseli. Pokud nedělali hluk ani jinak kopci neškodili, hadí král je nechal být. Podle pověsti sídlí král pod jedním z ohromných pařezů, jehož kořeny se táhnou daleko. Vchod je ukrytý za stěnou z kapradí, vysokou trávou a ostnatým ostružinovým křovím. Hadí král je na rozdíl od ostatních hadů žijících v horách obrovsky dlouhý. Navíc má rovnou sedm hlav a na každé z nich zlatou korunu. Když začíná soumrak, svolává všechny hady z okolí svým syčením. Zpěv, který bývá v té době slyšet, připomíná nářek malého dítěte. Lidé se proto místu raději obloukem vyhýbají.

O nedůvěřivé pastýřcePod vrchem Limperkem je malé lesní údolí, kterým protéká potů-ček. Lidé sem nikdy moc nechodili. Údolí bylo tmavé, plné velkých bal-vanů, ani cesta tudy nevedla. Klid, který tady panoval, vyhovoval pla-chým lesním žínkám. V úkrytech toho údolí měly svá obydlí. Lidem se moc neukazovaly. Výjimkou byly podobné bytosti: laskavé, upřím-né a bezelstné. Nejčastěji je viděly děti a chudí lidé. Když les utichne, obloha se rozjasní a měsíc dosáhne úplňku, lesní žínky sedávají v mechu, vijí věnečky, zpívají své jemné písně a tančí. Tak také bývají často na obrázcích, které malují lidé po-dle vyprávění těch, co je spatřili.

Žínky se ale někdy objeví i ve dne. Jsou to stvoření dobrotivá, která dokáží vycítit, když někdo potřebuje jejich pomoc. Tak jednou přišla lesní žínka k mladé pastýřce. Zatímco na louce hlídala ovečky, spřádala vlnu do příze. I když nedovedla zahálet, měla tak akorát na jídlo. Žínka se k ní posadila a pomáhala jí s předením. Přitom pastýřce vyprávěla o pokladech a zázracích, při kterých jiní lidé zbohatli. Zkoušela ji, aby věděla, zdali má dívka opravdu dobré srdce. Druhého dne navštívila pastýřku znovu. Když se loučily, poručila dívce, aby zavřela oči a v tom okamžiku jí nasypala něco do zástěry. „Musíš ale vydržet a až doma

36

zástěru otevřít,“ přikázala jí.Dívka se vracela domů, přemítala, co asi v zástěře má. Zvědavost

byla za chvíli silnější než dívčina vůle. Když zástěru otevřela, našla v ní jen suché listí. Přepadla ji zlost, že si z ní lesní žínka udě-lala takovou legraci. Listí vy-sypala a spěchala domů. Když však procházela kolem zrcadla, všimla si, že se něco zalesklo. Vrátila se, podívala se ještě jed-nou a uviděla tři zlaté lístky. Ty ze zástěry nestihly vypadnout a za prahem domu se proměnily ve zlato. Nechala všechnu prá-ci být a běžela zpátky na místo, kde příkaz lesní žínky porušila. Nenašla ale ani listí ani zlato. Nadále chodila na místo, kde se potkala se žínkou, ale už jí nikdy nespatřila.

Lesní žínky lidi, kterým chtějí pomoci, zkouší i jinak. Na pod-zim, když se na pastvě pálí ohně a pečou brambory, se promění v obyčejné dívky. Přicházejí k pastýřům a čekají, jak se zacho-vají. Když jsou vlídní, přiloží jim klestí do ohně a to se promění ve zlaté pruty. Pokud se ale cho-vají špatně, hned odejdou a ob-vykle vymyslí nějakou zlomysl-nost, aby se pomstily.

Jediným obdobím, kdy žínky téměř nespatříte, je zima. Obje-vují se prý jen o Vánocích, kdy jdou obdarovat hodné děti a v lese krmí plachou vysokou zvěř.

37

O měsíčniciNad silnicí z Heřmanic do Mařenic se zvedají svahy Jezevčího vrchu. Dříve se mu říkalo také Jílový nebo Limperk. Z jeho vrcholu není žád-ný rozhled, který by lákal turisty k výstupu, protože jej pokrývá hustý les. Pod stromy se ale ukrývá vzác-nost, pro kterou sem lidé přesto váží cestu. Na velké ploše tu kvete měsíčnice vytrvalá, vzácná květina s bledě ialovými květy, které pro-voní celý les. Zatímco květy zkrášlují les od května, v pozdním létě může návštěvník vidět to, co květině dalo jméno: plodem jsou ploché oválné šešulky, světlé a průsvitné, na tmavém pozadí lesa zářící jako měsíc.

V Mařenicích byd-lel nějaký Karel Rösler, který měl před svatbou a chtěl své nastávající věnovat věnec z měsíč-nice. Karel vyčkal do soumraku, kdy je vůně květů nejsilnější a vydal se na kopec. Květiny vo-něly tak, až se mu zato-čila hlava. Když se z věže mařenického kostela donesl zvuk zvonů, od-bíjejících půlnoc, obje-vily se na palouku lesní víly. Začaly tančit a Karla vzaly do kola. Točily se stále rychleji, omámený jinoch se nemohl bránit a tak jej utančily až k smrti. Na hlavu mu na-

38

sadily věnec z měsíč-nice a zmizely, neboť uplynula hodina, po kterou se na Limperku zjevovaly.

Druhý den nevěs-ta hledala svého že-nicha, ale ten jakoby se do země propadl. Vzpomněla si na mě-síčnice na Limperku a vyšplhala i tam. Svého milého našla mrtvého, všude kolem voňa-vé květy, na tváři měl úsměv. Nebezpečná

krása noční ialy, jak se měsíčnici někdy říkalo, a omamná vůně skrý-vají nebezpečí, před kterým je potřeba mít se na pozoru.

O skále smrtiNedaleko Kunratic u Cvikova údaj-ně stávala na Zámeckém vrchu tvrz rytíře Kuna - Konráda, podle kte-rého obec dostala své jméno. Ry-tíř Konrád byl hrubián, vyhlášený svými výpady vůči poddaným ši-roko daleko. Bavilo ho hojně jíst a bohatě pít, pořádal hlučné zábavy, soucitu ani dobrého slova pro lidi neměl. Ty potřeboval jen proto, aby je dřel z kůže, když potřeboval pe-níze na svůj rozmařilý způsob života. Aby toho nebylo málo, umanul si, že mu bude patřit i jedno mladé krásné děvče, které ale bylo jeho pravým opakem. Bylo tiché, pokorné a zbožné.

Líbezná dcera mlynáře z Kunratic o bezcitném rytíři Konrádovi ne-chtěla ni slyšet. Pokud zrovna nepracovala ve mlýně, chodila po lesích, pozorovala stromy a rostliny. Kde bylo potřeba, pomohla.

39

40

V jednom nedělním odpoledni, kdy trávila čas opět v lese na jed-nom ze svých milovaných míst, ji objevil Konrád, který tudy náhodou projížděl na koni. Snažil se nepozorovaně dostat až do její blízkosti. V poslední chvíli jej ale dívka zahlédla a dala se na útěk. V houštinách a mezi močály se jí málem podařilo dostat Konrádovi z dohledu. Jenže najednou se octila na okraji skály. Zpátky cesty nebylo a už to vypada-lo, že se jí násilnický Konrád zmocní. Dívka ale raději zvolila téměř jis-tou smrt a skočila z patnáctimetrové skály. Možná její pokora, možná vztah k přírodě, ve které trávila tolik času, jí pomohly. Její let zbrzdila široká suknice a dopad změkčil koberec rašeliníku pod skalou. V těch-to místech totiž řeka Svitávka vytáčí mnohé meandry a v mokřinách se rašeliníku daří. Dívce se podařilo z bažiny zachránit a doběhnout domů.

S rytířem příroda slitování neměla. Ze vzteku za skákající dívkou ho-dil svůj oštěp. Prudký pohyb splašil koně, který se na hraně skály sme-kl. Život rytíře Konráda skončil v bažině pod skalou pod tělem jeho vlastního koně.

Příběh dívky a rytíře dodnes připomíná reliéf vytesaný do skály, kte-rý zobrazuje rytíře na vzpínajícím se koni a padající dívku s rozepjatý-ma rukama. V horní části skály kus chybí – kus jí prý upadl po nárazu koňského kopyta.

O vodníkovi na Kunratickém rybníkuMezi Kunraticemi a Mařenicemi jsou dva krásné rybníky lemované z jedné strany rákosím a travinami, z druhé pískovcovými skalkami, od-dělené jen hrází. Ve vodě žije spousta ryb a na březích hnízdí vodní ptáci. Podle pověsti tady žil také hastrman.

41

Když kolem rybníka chodili klu-ci z Kunratic, Drnovce a Mařenic, bavili se házením kamení na vodní hladinu. Protože někteří byli ob-zvláštní raubíři, jako terč jim po-sloužili i ptáci žijící v rákosí. Vod-níci lidem zpravidla neškodili. Ale jelikož svoje vodní panství chránili, stali se zlými, když jim nebo jiným tvorům v okolí vody, někdo ubližo-val. Netrvalo dlouho a vodník začal přemýšlet o své pomstě. Plán měl velmi krutý.

Hastrman využil toho, že na sebe uměl brát různé podoby. Když šli kluci zase kolem, aby v lese nasbírali houby, proměnil se v lysku. Těch bylo na hladině mnoho, ale on plaval schválně blízko břehu. Kluci už viděli snadnou kořist a jeden se začal svlékat, aby ji ulovil. Ostatní jej ale přemluvili, aby to nedělal, protože nechtěli čekat.

Když se večer vraceli zpátky, lyska plavala stále na stejném místě. Teď už chlapce nikdo nezastavil a skočil do vody. Natáhl po kačeně ruku, ale ta mu vyklouzla. Plaval tedy za ní a zkoušel to znovu a znovu. Nechtěl se ke klukům vrátit s prázdnýma rukama. Když už byli daleko od břehu, lyska se potopila a s ní i malý chlapec. Vodník dokonal svou pomstu. Dnes už ale u rybníků nebývá. Když rybáři rybník vypustili, vodník se odstěhoval k jiné vodě a už se nevrátil.

42

O Duchovi z HvozduNa česko-německé hranici se pne vysoko nad ostatní vrcholy kopec, kterému se od pradávna říká mezi lidmi Hvozd. Porost tam býval tak hustý, že se jím sotva prodralo slu-neční světlo a v temných křovina-tých zákoutích lesa se mohl člověk ztratit jedna dvě. Hvozd ale nebyl jen tak obyčejným kopcem. Říkalo se, že na něm v noci straší a panuje zlý Duch. Proto se ani lidé hluboko do lesa nevydávali, když šli pro dřevo nebo na houby. A i děti, které si šly sbírat borůvky, ostružiny a maliny, měly dovoleno chodit jen tak daleko, aby měly vždy kraj lesa na očích. Lidé, kteří dále do lesa zašli, popisovali divné zvuky podobné skřípění zubů, které se jim za zády ozývaly. Na dohled však nikoho neměli. A také podivné mrazení v zá-dech, jako by se na ně upíral něčí zrak. Proto se lidé na Hvozdu moc nezdržovali, obzvláště ne v noci, kdy byl les nejvíce nebezpečný.

Byli ovšem takoví, kteří se do lesa vydali i po setmění. Ať už zbloudilci, nebo od-vážlivci, kteří rad nedbali, či lidé z dalekého okolí, kteří o nebezpečí Hvozdu nevě-děli. A s těmi to povětšinou špatně dopadlo. Nejednoho takového nešťastníka našli na druhý den ráno v lese pod srázem či ve strži, s přelámanýma nohama a ru-kama, či rozbitou hlavou. Ti, kteří pak vyprávět mohli, co v noci v lese viděli, měli hrůzou oči vyvalené a hovo-řili o jasném světle, které je z cesty svedlo. Když si mys-

43

leli, že už jsou na kraji lesa a září k nim světla blízkých stavení vesnice, vydali se tou cestou. Světlo je však zavedlo do strže či na okraj srázu. Kdo tato vyprávění poslouchal, hned věděl, že to byl čin zlého Ducha. Ten se v lesích potuloval už pěknou řádku let. Říkalo se, že je to zblou-dilá duše loupežníka a vrahouna Čejky, co v lesích přebýval. Když prý zemřel, bálo se samo peklo jeho černočernou duši přijmout, tak prý byla obtěžkána hříchy. A proto byla odsouzena k nekonečnému blou-dění lesem, což jsou pro takovou duši daleko větší muka, než spočinutí v pekelném kotli. Říkalo se taky, že kdyby duše vykonala jeden jediný dobrý skutek, mohla by z pozemského světa odejít. Ale díky tomu, že starý vrahoun Čejka nikdy žádný dobrý skutek nevykonal, nevěděla zřejmě ani jeho duše, jak na to, a vykonávala v lesích jen zlo.

Stalo se takhle jednou, že šel lesem zdaleka slepý pocestný. Šel stále, nedbaje zda je den či noc, protože jeho oči světlo nerozlišovaly. Když byl unavený, spočinul někde opřený o pařez, a když sil nabral, pokra-

44

čoval dále. V lese se orientoval svým hmatem, ruce měl před sebou natažené, aby do stromů nenarazil a neublížil si.

Když přišla půlnoc, rozžehnul zlý Duch opět svou velkou lucernu. Velké bylo ale jeho překvapení, když zjistil, že se slepý pocestný za světlem ani neohlédl. Jak by taky mohl, když světlo vůbec neviděl. To Ducha rozzlobilo. Přiblížil se tedy k poutníkovi a začal ho všelijak le-kat. Skřípal mu za zády zuby, hekal a houkal. S poutníkem to ale ani nehnulo. Byl přivyklý rozličným zvukům nočního lesa a to mu strach nenahnalo. Duch už byl opravdu dopálený. Když viděl, jak má poutník před sebe ruce natažené a jak opatrně našlapuje, vytušil jeho slabinu. Začal mu pod nohy házet větvě a klacky. Poutník zakopával, škobrtal, a Duch se tomu jen tiše smál a dál tím poutníkovi cestu znepříjemňoval. Jeden takový urostlý klacek vhodil Duch pocestnému přímo do ruky. Ten ho obratně chytil a rozmáchl se s ním. Klacek se zastavil o nejbliž-ší strom, který stál napravo od poutníka. Ten uděl krok vlevo a znovu se klackem rozmáchl. Prostor byl volný, tak udělal dva kroky vpřed. A znovu se klackem rozmáchl. Teď poznal díky úderu, že nejbližší strom roste vlevo. Udělal proto krok vpravo, a celé se to opakovalo. Duch ne-věřícně hleděl, jak se slepý s klackem pohybuje. A v tu chvíli se stalo něco nenadálého. Země pod stojícím Duchem se rozevřela a pohltilo ho peklo. Duch starého Čejky konečně našel útočiště. Zcela nevědom-ky totiž vykonal dobrý skutek, a to ten, že slepého obdaroval holí, kte-rá mu pomohla při průchodu lesem.

O skřítcích na HvozduJedním z míst, kde se hojně objevovali skřítkové, byla tajemná hora Hvozd. Kopec, porostlý hustými lesy, pokrývá na vrcholu několik skal. Tady někde pobývali kouzelní skřítci s dlouhými vousy, které vypadaly jako šedý mech, obočí měli jako staré lišejníky, nos špičatý, ruce s dlou-hými prsty, ale oči veselé. Jiná strašidla neměli rádi, dokonce se dá říci,

45

že s nimi žili v nepřátelství. U lidí ale dokázali rozlišovat. Hodným pomohli, zlým uškodili, když se to hodilo. Jejich vládcem byl Alraun. Spolu se svou družinou prý ukrýval uvnitř kopce mnoho pokladů.

Alraun se lidem zjevoval v růz-ných podobách. Někdy se jen bavil tím, že někoho vystrašil, jindy tře-ba coby pohledný mládenec po-

46

mohl pocestným. Lidé jej vídali také jako lovce nebo stařečka. Jednou se Alraun proměnil v pramen. Hla-va vypadala jako skála, ze které pramen vyvěral, jeho vousy byly spletené do co-pánku vody. Okolo jdoucí pocestný špičku své hole namočil do vody a poté do skály uhodil. To Alrauna rozčílilo a tak pohodil hla-vou. Pocestný sebral nohy na ramena a s hrůzou v očích běžel až do Hainu. Lidé se pak studánce vyhý-bali velkým obloukem.

Hledači pokladů také vědí, že je někdy k peně-zům a drahým kamenům ukrytým hluboko pod zemí, navedou modravá světýlka, která jsou vidět po západu slunce. Pak sta-čí hledat otvor ve skále

nebo trpělivě kopat do hloubky a poklad může být váš. Je ale potřeba pamatovat na jednu věc: jakmile poklad vyzvednete, nesmíte za žád-ných okolností promluvit, dokud s ním nebudete doma. Skřítkové toho využívali a někdy brali spravedlnost do svých rukou. A tak chudým, kterým se poštěstilo si trochu polepšit, peníze nechali. Bohatým, kteří si jen nenasytně a hlavně bez práce chtěli rozšířit majetek, škodili. Sta-lo se, že takový bohatý sedlák úspěšně vykopal poklad, šel s ním domů a za vraty ležely hrábě. Rána, kterou schytal, když na ně šlápl, vyloudi-la ze sedlákových rtů jadrnou nadávku. Poklad se v tu chvíli proměnil v obyčejné oblázky. A skřítkové se jen zdálky spokojeně usmívali, jak jim nápad s hráběmi vyšel. Nic nebylo platné vracet se na místo, odkud poklad byl. Ten skřítkové již dávno přemístili.

47

O Hochwaldském mužíčkoviVětšina hor má svého patrona, ochránce, který hory spravuje, do-hlíží na ně, i na rostliny, zvířata a lidi v horách žijící. Podobně jako Krkonoše mají Krakonoše, Žitavské hory mají Hochwaldského mužíč-ka. Ti, kteří ho viděli, ho popsali jako šedavého chlapíčka s dlouhým bílým plnovousem a dlouhými bílý-mi vlasy, chodícím s barevnou du-bovou holí a s vysokým špičatým tmavě zeleným kloboukem, který připomíná trychtýř. Oblečen je v černé hornické kutně s červeným lemováním, opásán zlatým páskem.

48

49

Hochwaldskému mužíčkovi nic neu-nikne. Hlídá lidi jak se chovají k sobě na-vzájem, aby neubližovali květinám ani zvířatům. Mužíček prý hlídá obě strany hor, nerozlišuje lidmi vytvořenou stát-ní hranici. Nejčastěji ale bývá k vidění v okolí Hvozdu o Vánocích, Velikonocích a při svatojánské a svatomichalské noci. Hvozd, který je jeho sídlem, zná doko-nale. Ví o místech, kde je drahé kamení a prý jej sbírá do kapes, aby mohl odmě-nit lidi, kteří pomáhají lesu, nebo uděla-jí nějaký dobrý skutek. Dary v podobě drahých kamenů nebo kovů ale šetří. Častěji se podělí o dary přírody, kterými jsou hlavně zajímavé léčivé byliny.

Jedné svatomichalské noci prý Hoch-waldského mužíčka potkal jakýsi Jakub Díval z Heřmanic, obce ležící pod Hvoz-dem na české straně hor. Sám chodil do lesa na bylinky. Lidé k němu často cho-dili pro radu. Byl vyhlášeným mastičká-řem a léčitelem. Přitom byl dobrotivý. Chudákovi dokázal pomoci a placení od-pustit, u bohatých se nezdráhal si za své rady nechat zaplatit. Převažovaly ale ty první případy, takže ani Jakub si nežil nad poměry dobře.

Léčivky pro své lektva-ry a masti sbíral i na svazích Hvozdu, takže bylo jen otáz-kou času, kdy se s mužíčkem potkají. Když k setkání došlo, mužíček jen holí pokynul, aby ho Jakub následoval. Do-šli spolu k pahorku, u kterého mužíček svou holí čtyřikrát švihl na všechny strany, aby se

50

na závěr dotkl i skalky. Ta se otevřela a Jakub Díval nemohl uvěřit svým očím: v jeskyňce bylo tolik zlata, stří-bra a drahokamů, že by mohl zabezpečit všechny lidi z vesnice do konce jejich živo-ta. Mužíček ho vyzval:

„Ber si, co uneseš.“ Jakub poslechl a svou brašnu, kterou nosil na bylin-ky, naplnil. Ten největší dar mu ale Hochwaldský mužíček dal sám do rukou: knihu, kde byla popsána síla a moc kořenů, květů, plodů i listí léčivých bylinek z Lužických a Žitavských hor. „Užívej darů dobře, jako jsi to dělal dosud,“ zdůraznil ještě mužíček a v tom okamžiku zmizel.

Jakub byl opravdu spravedlivý a takovým i zůstal. S pomocí rad v knize vyléčil spoustu nemocných i raněných v širokém okolí. Věhlas, který se začal kolem jeho jména šířit, způsobil, že se už Jakub nikdy ne-měl zle. Ve své závěti nezapomněl i na kostel v Jablonném v Podještědí, kterému prý odkázal pěknou sumu peněz.

O zachráněné dívceBývaly před mnoha staletími časy, kdy v Lužických a Žitavských ho-rách nebylo bezpečno. Šlechtici opuštěné hrady se staly sídlem loupeživých rytířů, kteří přepada-li obchodníky, putující tudy z Čech do Saska nebo obráceně. Někte-ří z nich se odvažovali podnikat i výpravy do údolí a přepadat jiné hrady a vesnice. Jeden z takových loupeživých rytířů si dokonce jako kořist přivedl na hrad Oybín krásnou šlechtičnu. Chtěl ji pojmout za ženu. Dívka ale byla zamilovaná do jiného muže a rytíře odmítala. Nic nepomohly jeho prosby ani výhrůžky. Rytíř vyhrožoval dívce i smrtí, přesto ji ke svatbě nezlomil.

51

O skalní kozeV pískovcových skalách se to jen hemží různými útvary připomínají-cí zkamenělá zvířata nebo předmě-ty. Hodně takových skal najdeme nad městečkem Oybín. Jedna připo-míná kozí hlavu. Dostala se sem v dávných dobách, kdy Žitavské hory byly pokryté hustými lesy, a lidé do nich raději nevstupovali. Tehdy zlá matka odložila své dítě na louce u

úpatí ská-ly. Muselo být jasné, že nemluvně zde brzy zemře. I když se jeho osud zdál jasný, vše tehdy dobře dopadlo. Dítěte se ujala divoká koza, která jej krmila svým mlékem. Z dítě-te vyrostl dospělý člověk. Když koza umřela, zůstala po ní památka v podobě zkamenělé kozí hlavy vykukující ze skály.

Jednoho večera se vracel na svůj hrad plný vzteku, protože se mu nepovedla naplánovaná výprava za lupem. Dívku našel sedící na kraji srázu. V tom v něm znovu vzkypěl hněv. Rozjel se přímo proti vydě-šenému děvčeti, které začalo prchat. Po chvíli již nebylo kam. Skála pokračovala strmým srázem dolů. Zoufalá dívka se přesto rozhodla skočit. Rytíř neváhal, pobídl koně a skočil do rokle za ní.

Jak to ale bývá, někdy zoufalým pomůže zázrak a zlí dostanou, co si zaslouží. Dívka svůj skok do hlubiny přežila, zatímco rytíř se i s koněm rozbil o skálu. Místo dodnes připomíná rybníček pod skalou. Naplnila jej voda z pramene, vytrysknuvšího na místě, kam dívka dopadla.

52

O trpasličím kopciTrpaslíky se to v pověstech Lužic-kých a Žitavských hor jen hem-ží. Nejvíce jich ale prý bydlívalo v nitru kopce Breitebergu, česky Široké hory. Vrchol, na kterém se nachází pěkná rozhledna s turis-tickou chatou, najdete mezi obcemi Hainewalde, Bertsdorf a Groβschö-nau. Pověstí o skřítcích bylo to-lik, že svého času kopci říkali také Zwergberg, neboli Vrch skřítků. A místo německého Zwerge, se v tomto samotném kopci skřítci označují Querxe. Když půjdete skřítky na kopec hledat, narazíte na směrovky s označením Querxeloch (Skřítčí díra) a Querxerborn (Skřítčí pramen). Právě v těchto místech, tedy studánkou nebo puklinou ve skále, trpas-líci nitro hory opouštějí a zase do něj vstupují. A podobně jako trpaslíci ze Sloních kamenů používají kapuci nebo čepičku, která je po nasazení činí neviditelnými.

53

Jedna z pověsti o Breitebergu vypráví o matce, která si z nitra hory odnášela poklad, načež se hora zavřela a dítě zůstalo uvnitř. Našla je tam spokojené zase až za rok, kdy se hora znovu otevřela. Tento příběh se nejen v Lužických horách opakuje mnohokrát.

O šprýmování trpaslíků z Breitebergu ale vypráví jiná pověst. Jeden sedlák z Bertsdorfu pracoval na poli, když v dálce uslyšel divné hlasy. Nikoho ale neviděl. Tu se v jeho blízkosti ozvalo: „Sundej mi čepičku!“ Sedlák se směrem, ze kterého hlas slyšel, rukou rozmáchl. A náhle před ním stojí trpaslík a povídá: „Jdeme do Bertsdorfu na svatební hostinu. Přidej se k nám“. Sedlák nadšeně souhlasil, a tak dostal čepičku, díky které se i on stal neviditelným. Trpaslík sedláka ještě upozornil, že jíst a pít může co chce, jen si ale nesmí nic schovat a brát s sebou. Celý prů-vod trpaslíků i se sedlákem přišel mezi hosty a nikým nespatřen do-syta jedl, pil a ochutnával vybrané dobroty. Pak přišla na řadu vepřová pečeně. Sedlák se neudržel a kus si schoval na cestu domů. V tom mu jeden z trpaslíků strhnul čepičku z hlavy. Překvapení hostů i sedláka bylo velké. Ve svém oblečení špinavém z pole se mezi slavnostně oble-čenými svatebčany opravdu vyjímal. Musel jim vysvětlovat, jak k tomu došlo, že tam není sám, ale že přišel s trpaslíky, kteří díky čepičkám nejsou vidět. Ti už v tu dobu ale byli fuč. Svatebčané pochopili, proč

jídlo a pití ze stolů mizelo tak rychle. Na trpaslíky se nezlobili, protože tato stvoření dobrým lidem častěji pomá-hala, než škodila. Ale také začali použí-vat intu: přišli na to, že stačí posypat chleba kmínem, který trpaslíci nemají rádi. Stejně tak jim nedělá dobře zvuk kostelních zvonů. Když v 17. století v okolí kopce byly postaveny nové kos-tely, trpaslíci prý z Breitebergu odešli do české části hor.

54

Jak Jeptišky ke svému jménu přišlyV Žitavských horách se nad lázeň-ským městem Jonsdorf vypíná vy-soká skupina skal nazývaná Jeptiš-ky (Nonnenfelsen). Na skály dnes míří spousta lidí, protože je z nich krásný výhled na městečko. Těsně pod samotným vrcholem si pout-níci mohou odpočinout v hospodě. Jméno skal ale připomíná dávný smutný příběh dvou zamilovaných lidí.

V těch dobách stával den cesty od skal hrad, ze kterého do dneš-ních dnů nezůstalo nic. Na hradě žil se svou družinou neohrožený ry-tíř. Jeho jedinou zábavou byl lov a hodování. Do okolních hustých lesů lovci vyráželi skoro denně. Kraj plný zvěře nabízel spoustu zábavy a příležitostí lovit jen pro potěšení. Jeden štvaný jelen se stal rytířovi osudem.

Zvečera celá družina opět vyrazila do lesů. Netrvalo to dlouho, a před rytířem se v lese objevil krásný šestnácterák. Než lovec stačil vytáhnout zbraň a zamířit, jelen stačil utéct. Rytíř jej pronásledoval mezi skalami, houštinami plnými trní i divokou roklí. Ač byl zkušeným jezdcem, mrštnější jelen se mu po dlouhé jízdě ztratil. Začínalo svítat a tak se rytíř otočil směrem ke svému hradu. Záhy ale zjistil, že nezná cestu. Ocitl se v místech, kde dosud nikdy nebyl. Bloudil mezi skalami, jen občas zaslechl zpěv ptáků. Hledala jej i družina, ale marně. Mla-dého jezdce zachránil až hlas zvonu, který z dálky zaslechl. Vydal se tím směrem, až dorazil k bráně kláštera, postaveného na místě, kam lidé málokdy zabloudili. Rytíř zabušil na bránu. Když se otevřelo malé okénko ve vratech, zprvu se nezmohl na slovo. Zahlédl v něm tvář krásné jeptišky. „Co hledáte u našeho domu?“ zeptala se. Až její hlas mladíka opět probral. „Zabloudil jsem. Můžeš mi poradit, jak se dosta-nu na svůj hrad?“. Půvabná sestřička se usmála a vysvětlila rytíři, jak najde cestu zpět.

Trvalo to den, než se mladík ocitl opět mezi svými. Společně zase hodovali, lovili, ale všichni viděli, že rytíř je jako vyměněný. Na lov se již nejezdilo každý den. Dříve hlučný mladík, který rád bavil své okolí,

55

nyní skoro nepromluvil a vypadalo to, že jej něco trápí. Dlouhé dny trávil o samotě, nechtěl být rušen a jeho blízcí často poslouchali smut-né písně, které zpíval. Jednoho večera si nechal osedlat koně a vydal se zpět ke klášteru. Chtěl alespoň zahlédnout sestřičku, která ho tak okouzlila. Štěstí mu přálo. Zprvu náhodou se střetli pohledem. Rytíř si ale všiml, že dívka se na něj podívala znovu a znovu, usmívala se, a to mu dávalo naději, že cit, který se v něm rozhořel, je oboustranný.

Rytířovy cesty do údolí ke klášteru se opakovaly. Jeho družiníci tu-šili, že se blíží den, kdy se mladík nevrátí sám a přiveze si nevěstu. Ta chvíle přišla v jeden podzimní sychravý den. Rytíř si k sobě vzal dva své nejvěrnější a vyrazili společně ke klášteru. Dívku odtud v tajnosti unesli. S končící nocí si v lese dopřáli malý odpočinek a mladý zamilo-vaný pár se odebral na jednu ze skal. Po dlouhém stoupání se ocitli na

56

vyhlídce, hleděli směrem k údolí zakrytému ranní mlhou, když v tom ze skalní pukliny vylezl obrovský had. Mířil přímo k dívce. Rytíř tasil meč, snažil se dívku ochránit, ale nemohl se ani hnout. Nohy zůstaly stát jako dva sloupy. Před jeho zraky se jeptiška proměnila v kámen a on sám se vzápětí propadl do skály. Tak byla potrestána jejich láska, ke které nemělo dojít. Obrysy těla zkamenělé jeptišky lze ve skále nad Jonsdorfem vidět dodnes.

Krutá pomsta čarodějnice z LužeLuž je nejvyšší horou Lužických hor. Kdo si chce na její vrchol vy-šlápnout, musí obětovat dost svých sil. V minulosti ale podle pověstí nechodili na vrchol jen obyčejní lidé, ale sídlily zde různé tajemné bytosti. Jednou z nich byla zlá a pomstychtivá čarodějnice. Její pří-tomnost na vrcholu hory byla vše-obecně známá, o jejích skutcích si lidé hodně vyprávěli. A podle jedné z pověstí jí navštívil dokonce sám německý císař Jindřich I. Tehdy vy-táhl na válečnou výpravu proti Lužickým Srbům, kteří v tomto kraji

57

žijí dodnes. Když se o čarodějnici na Luži dozvěděl, přikázal ji přivést. Poslové se ale vrátili se vzkazem, že když s ní chce císař mluvit, ať ji na vrcholu Luže navštíví. Tak se také stalo. Císař se zajímal o svou bu-doucnost i o budoucnost svého národa. „Své nepřátele porazíš a sta-nou se tvými poddanými“, pravila čarodějnice. „Ale nebude to snadné a po bitvě zůstane spousta mrtvých a zmrzačených“. Tak se tehdy také stalo.

Že lásku nelze získat žádnými kouzly, vypráví jiná pověst o čaroděj-nici z Luže. Pokusil se ji tak získat jeden rytíř, který o svou lásku přišel. Vydal se na vrchol hory a vyprávěl čarodějnici svůj příběh: „Má lás-

58

ka mi byla nevěrná. Se svým milencem utekla nevím kam. Chci ji ale zpátky a obětuji cokoliv, když mi pomůžeš.“ Čarodějnice rytíři pomoc slíbila. Ale cena, kterou si určila, byla vysoká. „Až najdeš svou lásku, je-jího milence zabiješ a doneseš mi jeho srdce“, znělo přání čarodějnice. Rytíř se lekl, když čarodějnice vyřkla co, za své služby chce, ale jeho zloba a nenávist byly silnější a tak souhlasil. Čarodějnice poté použila svá zaklínadla, nástroje, byliny a další přísady a uvařila lektvar, který měl rytíři pomoci získat lásku zpět.

Rytíř vypil pohár kouzelné te-kutiny až do dna. Po té čarodějni-ce odvedla rytíře ke skále, ze které vyvěral potůček. Vyřkla další ze svých zaklínadel a skála se otevře-la. Uvnitř jeskyně bylo jen zrcadlo, které ukázalo, co si člověk přál. Tam rytíř poznal svou další cestu. Uvi-děl svou milou, svého soka i místo, kde se nacházejí. Čarodějnice se za-čala skřehotavě smát a s jízlivými poznámkami rytíře vyprovodila ze

skály. V něm se pěnila krev vzteky, ale byl pevně rozhodnut si svou milou přivézt zpět a svého nepřítele zabít. „Slibuji, že jeho srdce ti při-nesu“, zněla jeho poslední slova k čarodějnici.

Rytíř se vrátil do hradu a začal se připravovat na dalekou cestu. Ved-la na jih, přes celé Čechy a Rakousko až do Itálie. Doprovod mu dělal jen jeden věrný družiník. Půl roku to trvalo, než se spolu opět objevili v lesích a kopcích Lužických hor. Rytíř se hned vydal na vrchol Luže, aby čarodějnici ukázal, jak uspěl. Ta už to ale stejně věděla. „Našel jsem je oba“, hlasem roztřeseným vzpomínkou na tu chvíli pravil rytíř. „Milen-ce jsem zabil. Přesto jsem se vrátil sám, protože ta záletnice zemřela žalem nad ním. A tady jsem ti přivezl jeho srdce.“

Tím ale rytířovo trápení neskončilo. Jak se ukázalo, jeho touhu po pomstě čarodějnice využila k ukojení své nenávisti. Když srdce uvi-děla, dala se do strašlivého smíchu a skřehotala: Víš, koho jsi vlastně zabil? Ten tvůj sok nebyl nikdo jiný, než tvůj vlastní bratr. Jako malého jsem ho unesla z hradu tvého otce. Když jsem ještě mladá přišla do tohoto kraje, tvůj otec mě zneuctil. Tehdy jsem mu přísahala pomstu.

59

A ta se mi povedla dvojnásob.“Rytíře se zmocnil strašlivý hněv ještě dřív, než čarodějnice domluvi-

la. Chtěl ji probodnout svým mečem, jenže čarodějnice není tak jedno-duché sprovodit z tohoto světa. Šílený rytíř utekl z vrcholu Luže, pár dní nejspíše bezcílně bloudil. Jisté je, že jeho tělo našli lidé o pár dní později pod jednou skálou.

V ten den odešla z Luže také čarodějnice, která již po své kruté po-mstě neměla důvod přebývat v kraji, který nenáviděla.

O kouzelníkovi z LužeVrchol nejvyššího kopce Lužických hor je opředený pověstmi. Kdysi obtížně prostupné lesy a namáhavý výstup na samotnou špičku kužele byly důvodem, proč sem mnoho lidí nezabloudilo. Co je na vrcholu, bylo tak trochu tajemstvím. Vyprávělo se také, že tam bydlí mocný kouzel-ník. Žil poněkud podivínským způ-sobem, o samotě, a neměl potřebu chodit dolu mezi lidi. Turisté tehdy ještě nebývali a tak ani za ním mnoho lidí nepřišlo – obyčejný člověk měl jiné starosti, než chodit na vyhlídky.

Jediné přátele měl kouzelník v ptácích. Ti kolem vrcholku hojně kroužili, na kouzelníka byli zvyklí a často se osmělili až do jeho blíz-kosti.

60

Jednoho dne do blízkosti Luže zabloudil nějaký český šlechtic. Z pa-seky zahlédl proti obloze velkého ptáka. Sebral kuš, zamířil a dravce, který netušil nebezpečí od člověka, skolil. Mrtvý pták dopadl na lysý vrchol kopce. Kouzelníka, který se vyhříval na odpoledním slunci, to rozesmutnilo. Tělo ptáka pohřbil a čekal, zda si majitel šípu přijde pro svou kořist. Zanedlouho se tak také stalo.

„Jak se jmenuješ a proč střílíš mé ptačí přátele?“ ptal se kouzelník šlechtice. Toho otázka urazila, nebyl zvyklý, aby se jej na jméno opo-vážil dotázat obyčejný člověk. Místo odpovědi se také zeptal: „A jak se jmenuje ten, co se mě tak drze ptá?“ To kouzelníka rozzlobilo: „Tak tedy poslouchej, ty sám teď budeš ptákem, aby tě mohl nějaký bez-hlavý lovec zastřelit, tak jako jsi to udělal ty.“ Než se šlechtic zmohl na slovo, dotkl se jej kouzelník svou čarovnou hůlkou a už se velký pták vznášel k nebi. Na vrcholu po něm zůstala jen nepotřebná kuš.

61

O pokladu na MilštejněHrad Milštejn a jeho okolí je opře-den pověstmi o pokladech. Z roku 1596 se dokonce dochovala zprá-va Itala Benedicta Chirocensa, ve které dává návod, jak poklad najít. Vlachové, jak se jim tehdy říkalo, jezdili do Čech hledat drahé kame-ní a rudné žíly. V hledání měli zku-šenosti a díky tomu se jim dařilo získat opravdové bohatství. Aby k objeveným místům našli cestu, po-užívali tajné značky, které ryli nejčastěji do skal.

Ve zmíněném návodu se píše, že na Milštejn vede cesta z Žitavy, pod hradem Oybínem a dále do Čech. Milštejn popisuje jako „zámek s věží“. „Jdi tam, pod zámkem je studna, do které jsme já a moji předkové mno-hé drahé kameny naházeli. U studny je rybníček, ve kterém je velký poklad zlata a peněz, uložený ve zlaté pánvi posázené drahými kame-ny. Když budeš stát na hrázi rybníčka, dívej se směrem k hradu. Ve skále spatříš znamení křížku a trojúhelníka. Když jej najdeš, udeř do

něj kladivem a vlez do skály. Najdeš zde slepé okno a v něm leží ně-mecky psaná kniha a tvář, v níž můžeš vidět všechny skryté a tajné poklady a také zbraně mých předků do kusu stříbra vyryté. Tu kni-hu čti a podle potře-by se podívej do tváře – tak najdeš všechny věci, jak bys poklad na-šel a mohl jej vyzved-nout.

Kdybys nemohl okno a knihu najít, napíšu

62

ti ještě dvě místa, kde také hodně zlata, šatstva a jiných cenných věcí leží. Vejdi velkou branou do hradu a pokračuj vedle hradby po pravé ruce kam až můžeš. Tam najdeš sklep. Jdi ven skrz šíji a v zemi najdeš tvrdou dobře udělanou zeď. Tvrdá je ale jen na straně u skály. Když se skrze ni dostaneš, ocitneš se ve sklepě ve skále, který pokračuje směrem k hornímu nádvoří. Pracuj tam, najdeš tu svěcenou kropenku plnou starých tolarů, mezi nimi i čtverhranných, také zlatých, věci ze stříbra, ko líky, které loupežníci v panských dvorech sebrali a sem za-nesli. Jinou možností je jít nahoru na hrad, až najdeš u Janovy věže nad Lipskou silnicí veliké dveře, které byly mnou a mým dědem zadělány

a zasypány. Ty otevři a dávej pozor, aby zdivo, které bylo dlouho bez střechy, na tebe ne-spadlo. Najdeš sklep, nad ním světnici, ve kterých je zbroj zlatem a stříbrem vykládaná a spousta dalších draho-cenných věcí. Ale nebu-deš se tam cítit dobře, poněvadž tě duch ne-nechá na pokoji. Dů-věřuj v Boha, modli se. Když Bůh nedopustí, nic se ti nestane.

Za třetí a za poslední je uprostřed hradu vel-ký kámen, nádržka s vodou, před níž stávalo

63

koryto. To koryto je po levé straně, ni-koliv hluboko, zako-páno. Je plné zlata a peněz, z nichž jsem si často brával. V té nádržce, na straně k Oybínu, je po pravé straně nemalý po-klad. Ten nebo jiný si můžeš podle své chutí vzít a z něj žít.“ Tak praví více než čtyři století starý záznam.

Kdyby to bylo tak jednoduché, to by se čtenáři měli. Pokud poklady na Milštejně opravdu byly, jsou již jistě dávno v jiných rukách. Nejpravděpodobnější ale bude, že starý Vlach hodně přeháněl. A že největším pokladem na Milštejně byl materiál, ze kterého se vyráběly mlýnské kameny. Ty se odtud vozily do světa a hradu daly nejspíše také jméno. Ale na tento poklad se musely ruce kameníků hodně na-dřít.

Údolí SamotyMezi Cvikovem a Radvancem vede cesta malebným údolím, kterému se říká Údolí samoty. Dnes jím vede turistická značka. Ale i tak se tady člověk cítí osamoceně. Je zde ticho, které jen občas naruší křik dravce nebo praskání větviček pod běží-cím zvířetem. Údolí je lemováno pískovcovými skalami. Z jedné vy-věrá studánka s průzračnou a chut-nou vodou.

V panském domě ve Svoru bydlela krásná paní Schöf lingerová, jejíž

64

zálibou byl lov. Skoro každý den vyrážela na koni s bičíkem a puškou. Zajela do lesů poblíž údolí, chvíli vyčkávala, a většinou se brzy vracela s ulovenou kořistí. Tak byla paní Schöf lingerová spokojená, ale byla by víc, kdyby věděla, že údolí patří jen jí. Manžel jí velice miloval a sna-žil se plnit každé její přání. A tak spočítal peníze a vyrazil do Cvikova, aby vyjednával se sedláky o koupi tohoto dílu lesa.

Pan Schöf linger byl celkem oblíbený. Byl to totiž dobrák. Sedlákům slíbil za pozemky a lesy u Svoru velké peníze, jen aby údolí získal. Je-den z nich si vzal slovo: „Pane, ponech si své peníze. Údolí ti rádi pro-půjčíme. Platit nám budeš dřevem, kterého zdarma dostaneme tolik, kolik na zimu potřebujeme.“

Pan Schöf linger s takovým obchodem souhlasil a hned spěchal domů, aby výsledek jednání sdělil své milované manželce. Ta celá šťastná tento dar od chotě přijala. Údolí od té doby nese i své druhé jméno.

65

O havraních kamenechKopec Klíč u Svoru je jedním z nej-hezčích kopců Lužických hor. Jeho svahy pokrývají rozmanité lesy, cestou na vrchol se kličkuje po úzké stezce, až se dojde na holou skálu, ze které je rozhled daleko do kra-je. Není se co divit, že podle pověs-ti zde prý stávala tvrz. Dnes po ní ale na Klíči nejsou ani stopy, stejně jako po hospůdce, která tu bývala.

V těch dobách na Klíči žil rytíř Krako. I když jaký to byl rytíř: majetek, který měl, získal loupežemi a krádežemi. A protože s jídlem roste chuť, trou l si i na dceru pána sou-sedního panství. Krakovi špiclové ji sledovali a když nastala vhodná chvíle, tak ji přepadli, svázali a odvezli na tvrz na Klíči. Dívka ale byla obratná a odvážná a při první příležitosti se jí podařilo z tvrze utéct.

Když se to Krako dozvěděl, zuřil. Rozeslal své lidi na všechny strany, aby dívku hledali a přivedli zpět na Klíč. Sedm svých nejvěrnějších vy-

66

zval ke společnému hledání dívky v místech, kde předpokládal, že se skrývá. Ta se nacházela v místech, kde se dnes rozkládá ves Radvanec. Krajinu zde tvoří lesy, v nich pískovcové skály a skalky, a jednu takovou smáčí vody rybníka. Když se družina přiblížila k rybníku, spatřil Krako dívku, jak leze nahoru po příkré skále. Na skálu se za ní vydal sám, zatímco jeho věrní čekali dole. Byl velmi obratný, a tak ji rychle dohá-něl. Když vylezla na úplný vrcholek skály, měla rytíře doslova v patách. Moc možností jí nezbývalo: poklekla, krátce se pomodlila, a pak sko-čila ze skály dolů. Rovnou do rybníka. Když rytíř Krako viděl, jak mu dívka na poslední chvíli unikla, měl za to, že ji čeká jistá smrt. Tehdy zařval odpornou nadávku, čímž se zprotivil Bohu. Jeho zpupnost, na rozdíl od dívčiny pokory, urychlila příchod trestu, který už byl pro něj přichystán. Oblohu zatáhl černý mrak, z něj sjel blesk a bylo po rytíři. V ten okamžik se jeho družiníci proměnili ve skály, které nedaleko Ra-dvance z lesa vykukují dosud.

Dívku naopak stihla odměna v podobě klidného a šťastného života. Z jezera se dostala bez potíží a svobodná se mohla vrátit domů ke své-mu šťastnému otci.

O Kryštofovi, Aničce a hodných permonícíchDnes už skoro nikdo neví, jak vypa-dají permoníčci. Mají vzrůst malé-ho děcka, ale velkou hlavu. Obličej samá vráska, šedivý fous. Protože tito skřítci žili většinou v podze-mí a obvykle pomáhali obyčejným horníkům, mívali i podobně prosté oblečení. Důležitým znakem byla kapuce.

Vyskytovali se hlavně tam, kde se v podzemí těžily různé rudy nebo v nalezištích drahých kamenů. Proto o ně nebyl nouze ani v Lužických horách. Většinou byli přátelští, jak dokládají pověsti. Spravedlivým li-dem v nouzi pomohli, ty druhé dokázali ztrestat, když vzali sprave-dlnost do svých rukou. A bylo jedno, zda šlo o boháče, šlechtice nebo úředníka.

67

68

V těch dobách žili v malé chaloupce u Varnsdorfu mladí manželé Anička s Kryštofem. Anička se sta-rala o pozemek a po veče-rech předla na kolovratu přízi. Kryštof pracoval v panském lese. Žili skrom-ně, ale byli spokojení. Bylo by to ještě lepší, kdyby ne-měli starosti se svým za-dlužením. Aby se zmohli na malý kousek svého po-zemku a chaloupku, mu-seli si půjčit. Chudákům nikdo jiný peníze dát ne-chtěl, než lichvář. Ten ale vybíral vysoké úroky a z pomoci druhým si udělal výnosný obchod. Anička s

Kryštofem pracovali od rána do večera, přesto vydělané peníze stači-ly akorát na splácení úroku a dluh se zmenšoval jen hodně pomalu. Anička se navíc lichváře bála, protože cítila, že jí sleduje. Zvláště když je sama doma.

Což o to, Anička byla krásná dívka, za kterou se chlapci rádi otočili. Lichvář si ale myslel, že dívku získá skrze peníze, které mladým půj-čil. Jednou, když Kryštof brzy ráno vyrazil do lesa dobývat pařezy, si Anička vytáhla kolovrat na zápraží. Najednou se u plotu objevil tučný lichvář a Aničku oslovil s nestydatým návrhem: „Aničko, chci vám po-moci, abyste se měli lépe. Splácení dluhu bychom mohli urychlit. Moc se mi líbíš, a kdybys mi věnovala svou lásku, kus dluhu bych vám od-pustil“. Aničky se taková slova dotkla a s nelíčeným rozčilením souse-da vyhodila od domu. Lichvář sice odešel, ale už cestou domů nadával, divoce rozkládal rukama, ale hlavně si v hlavě sumíroval, jak se pomstí.

Anna dobře věděla, že nemají vyhráno. Jedno odmítnutí dotěrného souseda nic neznamenalo a ještě vystupňovalo jeho neústupnost ve vymáhání peněz. Když si jednou zase zoufala, ucítila, jak ji někdo tahá

69

za okraj sukně. Sklonila hlavu a uviděla usměvavého permoníka. „Ne-zoufej a vydrž, Aničko. Jednala jsi správně a my ti pomůžeme“, povídal permoník, a jak se rychle objevil, tak rychle zmizel v lese.

Anička si zprvu myslela, že se jí ta příhoda jen zdála. Večer šla ale pro vodu ke studánce. Jak se džbán plnil, uslyšela cinknutí. Pak druhé, třetí a další čím dál častěji. Džbán navíc těžkl rychleji, než kdyby do něj tekla jen voda. Když se doma chtěli s Kryštofem napít, zůstali v překva-pení stát jako sochy. Ve džbánu byla spousta stříbrných. Kryštof ještě ten večer zaplatil lichváři všechny dluhy včetně úroků. Ten sice dostal své peníze i s pěkným příplatkem, ale jeho hněv to ještě vystupňovalo.

Anička s Kryštofem od té doby žili spokojeně. Krátce na to se jim narodila zdravá dcerka. Permoníci je občas navštívili a radovali se, že se jim daří.

Tak to trvalo až do Vánoc. Mladí spolu nastrojili stromek, přichystali večeři a ani si nevšimli, že jim po zahradě chodí cizí člověk. To už kru-tý lichvář nemohl ovládnout svůj vztek a chaloupku mladé rodině zapálil. „A poklady budou moje“, řval celý šílený. Na zasněžené louce záhy uviděl malé postavič-ky. Na nosítkách nesli Aničku i Kryštofa s dcerkou, jiní potřebné náčiní z domácnosti i to, co jim mladým ještě zbylo z pokladu. Lichvář se rozběhl za tímto po-divným průvodem, až doběhl ke skále, ve které zel otvor, připomí-nající bránu. Neváhal, permoníky nadběhl a do skály vlezl první. V tom se ale kamenná brána zavře-la. Zlého a lakotného lichváře od té doby nikdo neviděl. Ulevilo se nejen mladým manželům, ale i spoustě jiných obyvatel Varns-dorfu, kteří si ve velké nouzi půj-čili peníze a pak dlouhá léta žili ve velké bídě.

70

Jak čerti dostali kupce Bláhu na lopatkyV Jiřetíně pod Jedlovou bydlíval bo-hatý kupec Bláha. Byl to pěkný vy-kuk a šizuňk, při svých obchodech nedbal na kupeckou poctivost a kde mohl, šidil. Vlastnil na náměstí malý kupecký krámek, ale víc než tam ho člověk zastihl v hospodě. Moc rád totiž jedl a pil, však to taky na něm bylo pěkně znát. Byl poma-lu širší než delší, pupek už měl tak velký, že nedopnul jediné kalhoty v pase, a musel nosit dvoje kšandy, aby mu kalhoty nespadly.

Přes týden objížděl na svém povoze vesnice a skupoval od sedláků zeleninu, vajíčka, sýry, drůbež, selátka, peří či kůže. Ty pak každou so-botu prodával na trhu ve Varnsdorfu. Při obchodování s ním ale byla potíž. Hleděl jen, jak nejlaciněji nakoupit a co nejdráž prodat. Nejed-nou se stalo, že sedlákům málo za zboží zaplatil. Vždy pro to měl něja-kou výmluvu, například že byl žloutek vajíček moc žlutý, nebo kuřata moc opeřená. Na trhu pak ale draho prodával, když tvrdil, že vajíčka s tmavě žlutým žloutkem dvojnásobně zasytí, a opeřená kuřata hodně ponesou. A tak to bylo se vším. Peněz měl z nekalých obchodů jak že-lez, ale pořád mu to bylo málo.

Vždy v sobotu večer, když se z trhu vracel, projížděl kolem větr-ného mlýna. Lidé po-vídali, že v něm v noci straší čerti. A po zápa-du slunce se mu zdale-ka vyhýbali. To proto, že čas od času se nad ním objevila znenadání červená záře. Proto se taky mezi lidmi tomu místu říkalo Světlík. Kupec Bláha ale poví-

71

dačkám nevěřil a vždy se tam na zpáteční cestě domů zastavil, sedl si pod mohutné lopatky mlýna a přepočítával si tržbu.

Ve větrném mlýně opravdu přebývali čerti. Nebyli to však žádní zlo-myslní čerti, co by lidi strašili a jim škodili. Dávali na mlýn pozor, aby lidem dobře sloužil. Promazávali jeho soukolí pekelným olejem, aby se mohutné lopatky ve větru rychle otáčely, a když jim zbyl po práci čas, sedávali na nich a vozili se dokola, jako na kolotoči.

Čerti samozřejmě každou sobotu sledovali Bláhovo počínání. Jak si dukáty plní svůj měšec. A protože čerti dokáží rozeznat, jaký peníz je nepoctivě vydělaný, hned věděli, co je kupec zač. Pro čertí oči totiž pe-

72

níze, které prošly nepoctivou rukou, svítí rudě. Stejně jako oheň pod pekelným kotlem, který se pro daného nepoctivého člověka v pekle rozdmýchává. A že měl takových dukátů kupec Bláha víc než dost, byla ta červená záře čas od času patrná už i pro lidské oko. To ovšem lidé z okolí nevěděli a připisovali rudé paprsky čertovskému strašení.

Jednoho léta přišla na lidi v kraji bída. Sedláci úporně pracovali, aby si na živobytí vydělali, ale kupec Bláha je svým obchodováním dál a dál obíral. Už ani čerti z větrného mlýna nedokázali to příkoří snášet a přemýšleli, jak břichatému kupci udělit lekci. Když se takhle jednou vracel s kapsami naditými dukáty a jako vždy se u mlýna zastavil, aby si tržbu přepočítal, nastražili na něj čerti léčku. Na zídku dali pěknou svítivou minci. Kupec právě dosedal na nedaleký kámen a tu ji zahlédl. Rozhlédl se, zda není v okolí ještě někdo. Když však nikoho neviděl, nelenil, pro dukát se ohnul a už už ho strkal do kapsy. Tu však čerti znenadání roztočili lopatky větrného mlýna a za jednu z nich zavlékli jeho kšandy od kalhot. Kupec se vznesl do výše a z jeho kapes se zača-ly sypat peníze. Křičel, jako když ho na nože berou, nejen proto, že se mu jmění rozsypávalo na louce pod mlýnem, ale také se bál výšek a už vůbec se mu nelíbilo, jak se s ním mlýnská ramena otáčejí. Jeho křik přivolal všechny lidi z vesnice. Když se před větrným mlýnem shro-máždili, kupec prosil a sliboval jim, že s nimi už bude vždycky obcho-dovat poctivě, jen ať mlýn zastaví a jeho sundají. Aby sedláci Bláhu ale řádně vytrestali, nechali ho otáčet se na lopatkách tak dlouho, dokud se z jeho kapes nepoctivé dukáty sypaly. Ty si zatím po louce sesbírali a mezi sebe rozdělili. Když už byly všechny kapsy u kupcových kalhot prázdné, zastavili silní sedláci točící se mlýnské lopatky a kupce ze za-jetí jeho vlastních kšand vyvlékli.

Čerti to vše zpovzdálí jen tiše pozorovali a těšili se z toho, jakou lekci kupci nachystali. Když se posléze vracíval Bláha z trhů, vždy se mlýnu zdaleka vyhýbal. Ale i na dálku viděli, že v jeho kapsách cinkají jen du-káty žluté, rudou barvu už nikdy nezahlédli. A nad větrným mlýnem už se od té doby červená záře nikdy nevznášela, přesto mu jméno Světlík už navždy zůstalo.

73

O tanci mečůNeobvyklá svatba se kdysi odehrá-la na hradě Tolštejně. Tehdy se na něm střídali loupeživí rytíři. Chuť jim rostla s každým dalším úlov-kem. Plundrovali krajinu, nedávali spát obchodníkům a formanům. Ve svých činech dokázali být neskuteč-ně drzí. Však také městům v Lužici časem došla trpělivost a v boji proti rytířům spojila své síly. Jejich hrady pak často skončily v troskách, aby je již nikdo nemohl obsadit, a zůstaly tak dodnes.

V těch pohnutých dobách na Tolštejně přebýval obávaný loupeživý rytíř Kurt z Tolštejna. Měl dceru na vdávání a ženicha jí našel v člověku se stejnou živností – byl jím rytíř z Rathen. Kurt se chtěl svou neoma-leností pobavit na cizí účet a na svatbu pozval také žitavské radní. Ti

74

slíbili, že přijdou a se svou družinou slavnost zpestří „tancem mečů“.Na hradě již bylo veselí v plném proudu, když se z údolí blížil průvod

vesele oblečených hostů. Hudebníci, tanečníci, všichni s meči nebo ji-nými zbraněmi, také náležitě vyzdobenými pentlemi. Za branami hra-du nejprve vše probíhalo, jak si loupeživý rytíř představoval. Noví hos-té utvořili před svatebčany kruh a předvedli nacvičený „tanec mečů“. Když ale skončili, vystoupil před všechny jejich mistr, a zvolal: „Jak se vám líbil náš tanec? Dosud vám tančili žitavští měšťané, nechtěli byste nyní své umění ukázat i vy?“ To bylo znamení k útoku.

Svatebčané na něco takového nebyli připraveni. Navíc již byli z hos-tiny jaksepatří unavení a ovínění. Měšťany ještě podpořilo vojsko Luži-čanů, kteří byli ukryti v podhradí a měli také velkou chuť se vypořádat s rytířem, který jim dlouho škodil.

Rytíř a jeho družiníci byli zajati. Tolštejn byl vypálen. Sám Kurt a další největší škůdci byli popraveni. Jeho dcera s manželem se prý z vězení dostali, ale museli zaplatit tučné výkupné.

O mrtvém děcku na TolštejněHrad Tolštejn stojí od 14. století na dvou skaliskách nedaleko Jiřetína pod Jedlovou. V jeho pohnuté his-torii byl několikrát obléhán a ná-sledně pobořen. Jeho majitelé ale až do doby renesanční hrad vždy opravovali a opevnění ještě vylep-šovali, aby se stal nedobytným. S jednou z těchto oprav je spojena tragická pověst o nešťastné souhře okolností a třech zmařených lid-ských životech.

Šlechtic, který tehdy Tolštejn vlastnil, se rozhodl, že se pustí do oprav. Ke slavnostnímu položení základního kamene si pozval mnoho hostů. Obřad proběhl, začalo se jíst a pít, zpívat a hrát. Když se začalo smrákat, začali se vracet domů sedláci, kteří trávili celý den na poli. Je-den z nich se těšil na svého malého syna, který zůstal doma s matkou. Když dorazil ke statku, vítala ho uplakaná žena, že prý se syn ztratil. Hrál si zprvu na zahradě, pak jej ještě viděli na kraji pole. Nastával ve-

75

čer a po dítěti jakoby se zem slehla.

Marně jej lidé hledali. V zoufalství si začali vy-bavovat staré povídačky o tom, že prý nová bu-dova déle vydrží, když se na začátku stavby do ní zazdí něco živého. Sedlák se zprvu zdrá-hal něčemu takovému uvěřit. Ztráta syna mu ale zatemnila mysl a tak i on uvěřil, že šlechtic z Tolštejna se stal vra-hem.

Ve svém nitru přísa-hal rytíři tu nejkrutější pomstu. Dlouho se mu nedařilo plán uskutečnit, i když rytířovy kroky tajně sledoval. Až jednoho večera, kdy rytíř vyrazil sám na svém koni do údolí, se odhodlal k činu. Sedlák jej srazil z koně, ubil a ve vzteku

zohavil k nepoznání. Pak se vrátil domů. Když šlechticovo tělo lidé druhý den na-šli, nikdo netušil, kdo je vrahem.

Čas plynul a nastaly žně. Sedlák spo-lu se svým čeledínem vyrazili kosit žit-né pole. Jak se dostali do hloubky lánu, nalezli malé mrtvé tělíčko. Sedlák v něm poznal svého syna. Dítě se asi vydalo z domu, ve vysokém obilí se ztratilo a už nedokázalo najít cestu zpátky.

Zhrozil se sedlák, co se stalo, jakou nespravedlivou pomstu vykonal. Svědo-mí mu nedovolilo žít s takovým činem uvnitř a tak se sám udal. Za svůj zločin byl potrestán, jak to tehdy bývalo, po-pravou. A tak vyhasl třetí život.

76

O bílé paní na TolštejněV Lužických horách není mnoho míst, kde byste se mohli setkat s bílou paní. Jedna ale bývá k vidění na Tolštejně. Zjevuje se tam paní Svanhilda, která obětovala svůj ži-vot, aby zachránila svého milého. Mladá panna Svanhilda byla zami-lovaná do chudého zemana. Jako to ale často bývalo, o mladých rozho-dovali rodiče. A tak i Svanhilda byla provdána za jiného, než by si přála. Jejím manželem se stal tolštejnský rytíř, který byl bohatý. Navíc i ona do manželství přivedla slušné věno.

Krátce po svatbě se ale ukázalo, že peníze byly pro rytíře na Svan-hildě to nejdůležitější a jí samotné si přestal všímat. Svanhilda se tedy vrátila ke svému milému. Když se to její manžel dozvěděl, nemohl ta-kovou potupu snést a tak si usmyslel, že Svanhildě nechá přinést hlavu

77

jejího milého zemana.Rytíř ale pomstu nedokonal.

Svanhilda si s ním připila otráveným vínem. Zemřeli oba, ale život svého milého tím mladá žena zachránila. Od té doby Svanhilda občas prochází po tolštejnských hradbách, jindy se nočním tulákům zjeví v některém z oken a pokyne jim. Tak byla potres-tána za zabití svého manžela. Podle pověsti může být vysvobozena mla-dým mužem, který nikdy nezhřešil. Jestli se tak už stalo, není jisté. Prav-da je, že bílou paní na Tolštejně už dlouho nikdo neviděl. Její manžel v podobě strašlivého černého psa hlídá své poklady a každý, kdo by je chtěl získat, se vystavuje smrtel-nému nebezpečí. A podle pověstí je těchto pokladů na hradě a v blízkém okolí uschováno hned několik.

Velká láska se šťastným koncemTato pověst se odehrává v dalekém 15. století, kdy Tolštejn vlastnili Berkové z Dubé. Starý Beneš Berka si tehdy přivedl na hrad mladou a půvabnou Ludmilu z Vartenberka. Na hradě chtěl v klidu strávit zby-tek života. Osud mu to ale nedo-přál. Ludmila onemocněla nezná-mou nemocí, která jí velice rychle ubírala sil. Starý pán zval na hrad spoustu lékařů, ale žádný nemohl přijít na to, co by jí pomohlo. Chodil zoufale po hradě, když slyšel, že se k jeho milované blíží dáma s kosou.

Na hradě panoval velký smutek, když tu se náhle objevil lékař s přá-ním, aby ho dovedli k nemocné. Zoufalý Beneš váhal. Ale brzy zjistil, že

78

udělal dobře, když mla-díka vyslyšel. Sledoval, jak lékař úspěšně bojo-val s Ludmilinou nemo-cí, jak manželka pookří-vá, mysl se jí rozjasňuje. Netrvalo dlouho a mladá paní vstala z lůžka. Dob-rá zpráva se rychle roz-nesla do každého kouta panství hradního pána. Radost nebrala konce,

jedna oslava skončila a druhá už začínala a bohatí lidé se předbíhali, kdo udělá slavnější hostinu. Radovali se snad všichni, kromě jednoho: mladého lékaře Wunibalda. Byl čím dál tišší, ustaranější, až se nakonec hradní pán začal bát o jeho zdraví. Beneš by býval Wunibaldovi rád záchranu manželky oplatil, ale co by zmohl starý muž, který medicínu nikdy nestudoval. Z blednoucí tváře, chabnoucích sil a zapadlých očí bylo jasné, že lékař se podzimu nedožije, pokud se mu nedostane po-moci. Když se začali stěhovaví ptáci houfovat k odletu, skutečně mla-dého muže přepadla vysoká horečka a zůstal už zcela ležet na lůžku. Ludmila z toho nebyla k utišení, ale rady si nikdo nevěděl.

Když měl Wunibald za to, že se blíží jeho poslední den, projevil své přání ještě jednou vidět Ludmilu, aby se s ní mohl jen mezi čtyřma očima rozloučit. Ludmila k loži svého zachránce bez odkládání přišla, aby si vyslechla, co lékaři leželo na srdci: „To, co vám řeknu, jsem si chtěl nechat uvnitř. Teď ale, když mám zemřít, jsem se rozhodl, že vám, Ludmilo, vše vypovím. Má nemoc pramení z vroucí lásky, kterou jsem k vám pocítil. Doufám, že omluvíte mou troufalost, která je ale hnána upřímným citem. Musel jsem vám to říct a pohledět ještě jednou do vaší tváře. Snad se na mě nebudete hněvat.“

Ludmile to zprvu znělo jako blouznění z horečky, ale pochopila, že v tuto chvíli mluvil Wunibald s čistou myslí. Začaly jí po tváři stékat slzy, jemně uchopila mladíkovu ruku a vyznala mu svou lásku: „Wunibalde, já vás také miluji. Jestli nyní odejdete do jiného světa, doufám, že na tomto nezůstanu dlouho sama a přijdu brzy za vámi.“ Pak se stále pla-čící Ludmila vzdálila.

79

Mladík zprvu myslel, že se už odebral mezi anděly. Vše se ale změni-lo. Ludmilina slova zapůsobila jako lék. Wunibaldovi se ulevilo, tíže z jeho nitra najednou opadla. Jeho srdce začalo znovu bít a po několika týdnech byl it jako nikdy předtím. Za to Ludmilu oboustranné vyznání lásky zbavilo sil. Když to Wunibald zjistil, rozhodl se konat. Vymyslel si proto pádný důvod k odjezdu, rozloučil se s hradním pánem i jeho manželkou a rychle odjel do velkého města, aby tu mezi prací zapo-mněl. Slíbil si, že na Tolštejn se už nepodívá, aby nepodlehl hříšným myšlenkám. Jenže za pár měsíců bylo vše jinak.

Zatímco běžně člověk zapomíná, Wunibaldova láska stále neocha-bovala. Stále se trápil. Jednoho dne, kdy tak seděl ve svém příbytku, a opět si jitřil vzpomínky na Ludmilu, se objevil posel. V dopise, je-hož rukopis mladík poznal sotva jej spatřil, mladá šlechtična psala o smrtelné nemoci, do které upadl její manžel. Ve Wunibaldově srdci se začal odehrávat velký souboj. Rychle ale nechal osedlat koně a jakoby měl křídla, nechal se unášet k Tolštejnu, jehož zdi mu byly díky Lud-mile milované. Ani zběsilá jízda bez odpočinku ale nebyla nic platná. Když lékař uviděl poprvé skálu a na ní se tyčící zdi hradu, vlálo už z hradeb černé sukno. Za pár dní vyprovodil s mladou vdovou Beneše Berku do hrobky předků.

Zdálo by se, že společnému životu dvou mladých zamilovaných lidí nic nestojí v cestě. Přesně, jak to bývá v pohádkách. Život ale často není pohádkou. Týdny se spolu Ludmila a Wunibald procházeli po loukách pod Tolštejnem. Pokorný milující mladík a radostí zářící mladá šlech-tična. Jednoho takového večera začala Ludmila svou řeč: „Vím, že ti

80

pokora nedovoluje požádat mě o ruku. Udělám tak tedy já. Věz ale, že i když tě velmi miluji, náš sňatek budeme muset provést tajně. Můj rod je velmi starý a náležitě hrdý a nikdy by nám jej nedopřál.“ Wunibald byl v tu chvíli šťastný, i když jej bolelo, že pro rod své ženy není dost dobrým. Ludmila měla v ženském klášteře v Marienthalu, který tehdy ležel v českém království, známého kněze. Začaly tedy tajné přípravy na tajnou svatbu.

O jejich lásce opravdu nikdo netušil. Lidé ale věděli, že Ludmila hod-ně dá na Wunibaldovo slovo. Toho jednoho dne využil správce hradu, který byl nešťastně zamilovaný do Elišky, nejmladší komorné vdovy Ludmily. Již několikrát žádal o její ruku, ale paní Ludmila ke sňatku do-sud z neznámých důvodů nesvolila. Správce to chtěl nyní zkusit okli-kou a poprosil o přímluvu Wunibalda. Ten, opojený láskou, si řekl, že když oni dva poznali stesk po druhém, nebude nyní Ludmila svatbě bránit a tak správci slíbil, že se jeho přání vyplní.

Jednoho krásného rána se mladý pár vydal pod záminkou pouti do Marienthalu. Zde se stali manželi. Při zpáteční cestě si blažený Wuni-

bald vzpomněl na svůj slib a řekl: „Když jsme takto šťastní, udělejme radost i druhým. Myslím, že nemáš vážného důvodu bránit ve sňatku hradního správce a komorné Elišky, dej jim proto svolení.“ Chladná od-pověď ale ženicha zaskoči-la: „Učinila jsem vás svým manželem, ale nikoliv pá-nem mého rozhodování a jednání. Nikdy nezapomí-nejte, odkud jsem vás vy-zvedla a už nikdy mě nepo-učujte.“

To byla pro Wunibalda rána. Citlivého mladíka ta-ková slova ranila. Pochopil, že vlk a ovečka těžko budou

81

rovnocennými partnery. A že propast, která takto vznikla, se bude těž-ko překonávat. Než dojeli do hradu, Ludmila si neodpustila ještě další hořká slova. A Wunibald se pevně rozhodl: než skončila noc, odjel taj-ně z hradu, daleko, odpykat to, že si myslel, že získá celé srdce šlechtič-ny. Po pár hodinách cesty dorazil ke kapličce, kde se zastavil. Pod sva-tým obrázkem se kál ze své pýchy. Když se zvedl k odchodu, uviděl na zemi malý uzlík. Rozvázal jej a na-šel v něm holičské náčiní. Bral to jako znamení, že se má vrátit k řemeslu. Pod obrazem Ježí-še si slíbil, že se již k manželce nevrá-tí, ledaže by jí měl zachránit život. Nad to si zavázal jazyk a dále putoval jako němý. Své trápení přičítal tomu, že mnoho mluvil.

Wunibald pokračoval ve své pouti, když pod křížem spatřil staré-ho žebráka s dlouhým plnovousem. Vzpomněl si, co má v uzlíčku, a žebrákovi nabídl, že mu vousy upraví. Sotva tak učinil, změnil se starý žebrák v pohledného mládence a pravil: „Máš opravdu dobré srdce. Proto ti pro-půjčím dar, díky kterému se každý starý muž, kterého oholíš, promění v mláden-ce.“

Wunibald se na další cestě ocitl v krá-lovském Krakowě. Zrovna ve chvíli, kdy zde byl velký smutek, protože kníže, kte-rý dlouho a dobře panoval, umíral. Lékař proto rychle posunky požádal o slyšení u knížete. Uběhla krátká doba a z kníže-cího pokoje vyšel mladý muž, ve kterém dvořané poznali knížete v jeho mladém věku.

82

Radost a oslavy celého lidu neznaly mezí. Wunibald se těšil velké úctě, jakoby byl váženým šlechticem. Kníže se chtěl svému zachránci poděkovat a dal proto rozhlásit, že kdo jej přivede k řeči, dostane vel-ký majetek a šlechtický titul. Aby jej ochránil před šarlatány, přikázal každého neúspěšného léčitele zkrátit o hlavu.

Brzy na to se přihlásil lékař, údajně přicházející z Řecka. To Wunibal-da zarmoutilo. Byl si vědom, že buďto přijde o hlavu lékař, nebo pro-mluví, ale tím se zbaví daru léčit a navíc upadne v hřích, protože nedo-drží slovo, které dal. Řecký lékař se snažil, ale Wunibalda pochopitelně mluvit nepřinutil. Po několika dnech věděl, že je zle, a tak Wunibalda okradl o nějaké šperky a tajné zmizel. Získal dobrý náskok, takže najít se jej nepodařilo.

Ubíhající dny byly pro mladíka těžké. Stále nemohl na svou ženu za-pomenout. V noci přicházely živé sny, ve kterých vídal vše hezké, co spolu prožili. Co by dal za nápoj zapomnění, o kterém slýchal.

A mělo být ještě hůř. Ve dveřích jeho pokoje se objevil další lékař, snažící se jej vyléčit z němoty. Sotva se ale dveře zavřely, strhl si faleš-né vousy a kapuci a před Wunibaldem stála… Ludmila.

Po odchodu manžela z Tolštejna měla za to, že je podruhé vdovou. Uvědomila si, jak zlá na něj byla a bála se, že si pro samé trápení vzal někde život. Její křehké zdraví bylo neustálými nářky hrubě narušeno. Jen její nejbližší ji přesvědčili, aby vyhledala pomoc. Tehdy se náho-dou v Praze objevil lékař, který si dokázal poradit i v případech, kdy ostatní byli neúspěšní. Byl hned povolán na Tolštejn, ale tady ani on nic nezmohl.

Když jednoho večera opět seděl u jejího lůžka, všimla si Ludmila prstenu na jeho ruce. Ano, vždyť to byl její prsten, který dala Wunibal-dovi v den svatby. Hodně musela cizince přemlouvat, hodně musela

zaplatit, aby jí řecký lékař prozradil, že prs-ten vlastně ukradl. Vy-pověděl jí ale vše: kde k prstenu přišel, i jaká to byla dlouhá historie, než se prsten dostal zpět na Tolštejn. To byl lék na její nemoc!

83

Uběhlo pár dní a Ludmila byla zase zcela zdravá. Hrad předala věrné-mu správci a vydala se na dlouhou cestu do Krakowa.

Když se ujistila, že je se svým mužem sama, poklekla před ním a se slzami v očích pravila: „Osud mi přál a ukázal mi zase cestu k tobě. Když tě z němoty nevyléčím, zemřu. To mi ale nemohlo zabránit, abych k tobě přišla. Život bez tebe nemá žádnou cenu. Přijmu tedy trest, po-kud se na mě hněváš, protože tvůj hněv bude spravedlivý.“

Wunibald svou milovanou ženu zvedl, obejmul a políbil a beze slo-va se odebral do vedlejší místnosti, kde si naříkal nad svým strašným slibem. Ludmila se šla přiznat knížeti, že se jí nepodařilo Wunibalda

84

vyléčit. Ten hned nechal chystat popra-vu tak, jak nechal vyhlásit. Když čekala na popravu, sepsala ještě poslední dopis svému milému: „Kdysi jsi mi vrátil život, teď mi jej zase bereš. Alespoň se už ne-budu trápit životem bez Tebe. Jestli jed-nou pomine Tvůj hněv, snad se radostně setkáme na onom světě. Tvoje milující Ludmila.“

Celý Krakow se přišel podívat na po-pravu. Když již kat zvedal svůj meč, dav lidí se rozestoupil před blížícím se Wuni-baldem. „Zastavte, jsem uzdraven,“ vy-křikl. Jeho slib němoty byl zrušen tím, že své ženě zachránil život.

Když manželé předstoupili před kní-žete, pověděli mu celou pozoruhodnou

historii. Na Tolštejn se vraceli zahrnuti mnoha dary. A i když Ludmilini příbuzní Wunibaldem nadále pohrdali, mladý pár žil na hradě ještě hodně dlouho šťasten.

Otrávené vínoVe středověku sloužily mnohé hra-dy nejen jako bezpečný úkryt pro pány, ale bohužel také jako sídlo loupeživých rytířů. Svého času byl takovým hnízdem i hrad Tolštejn. Přebýval v něm rytíř, který přepa-dal kupce, kteří tudy projížděli se zbožím. To se rychle rozkřiklo a formané se už dopředu báli, když měli pod hradem projet. Když rytíř se svými kumpány nenabral dost z vozů, vzal si rukojmí a za jejich propuštění žádal tučné výkupné. Když narazil na chudáka, nerozpakoval se jej zabít. S loupením tolštejnské-ho pána rostl vztek šlechticů z okolí, protože se jim přestal dařit ob-chod. Proto se mezi sebou radili, jak zjednat pořádek.

Na hrad nejprve poslali vyjednavače, kteří rytíře vyzvali k ukonče-

85

ní loupení a řádnému vedení panství. Vzkázali, že když neuposlech-ne, hrad dobijí a rytíře ztrestají mečem. Rytíř se ale spolehl na pevné hradby Tolštejna a vyjednavače nechal vyhnat. Jeden z nich zpod hra-deb ještě volal: „Na pevnost hradu moc nespoléhejte. Už byly dobity a vypáleny pevnější stavby, než je ta vaše a bojovníci pak popíjeli víno na jejich troskách.“ „Hrad možná dobijete, ale vína se tady napijete tak, že se brzy shledáte v pekle s čertem,“ zněla zpupná odpověď.

Sotva vyjednavači opustili hrad, nechal rytíř naplnit hradní sklepení dobrým vínem. S loupením nepřestal, dokonce své úsilí ještě vystup-ňoval. Pod věží měl další rukojmí. Jedné noci spolu se svým věrným služebníkem do každého ze sudů vína nasypal jed.

Páni z okolí už dále nečekali, dali dohromady menší armádu a vy-táhli k Tolštejnu. Podařilo se jim hrad dobít a zapálit. Přitom se zřítila klenba sklepení a otrávené víno zůstalo uvězněné pod sutinami. Rytí-řem vymyšlená lest se zatím minula účinkem.

Tolštejn ale dostal nového pána a ten rozhodl o jeho opravě. Když se zedníci dostali ke sklepení, zprvu se těšili na víno, které takovou dobu v klidu zrálo. Ten, který první vešel dovnitř, se však ze sklepa vrátil

86

celý omámený, jak víno uvolňovalo jedovaté plyny. Ostatní dělníci si mysleli, že jejich kamarád už víno ochutnal a je opilý. Naštěstí si ale jeden z nich vzpomněl na pověst, která se o otráveném víně vyprávěla.

Jedovaté víno nakonec použili při hašení vápna na stavbu. Právě díky tomu prý zdi hradu drží dodnes pohromadě, i když na ně po sta-letí neblaze působí vítr, voda, sníh a mráz.

O sedmi bratrechNa Tolštejně vládl před staletími rytíř, který měl sedm synů. Vlá-dl pevnou rukou a přísný byl i ke svým dětem.

Nějaké radovánky na hradě ne-přicházely v úvahu. Otec to považo-val za mrhání penězi. Těch měl sice ukrytých dostatek, ale byl velmi lakomý. Jak rytíř stárnul, jeho vrto-chy se ještě stupňovaly. Choval se

87

bezcitně a tím vůči sobě pěstoval nenávist. Nejen poddaných a slouží-cích, ale i vlastních synů. Ti se proto tajně dohodli, že otce zavraždí a zbaví se tak závislosti na něm.

Nějakou dobu čekali na vhodnou příležitost. Netrvalo to dlouho a rytíř vyrazil na lov. Aby nevzbudili podezření, synové z hradu odjížděli postupně, s různými záminkami a odlišnými směry. Měli ale domluve-né místo v temném lese, kde se sešli. Otce vyhledali a úkladně přepadli a zabili. Na nepřístupném místě, kam se lidé většinou neodvážili, za-kopali jeho tělo. Nad hrobem přísahali mlčenlivost o tom, co provedli a jak z různých směrů přijeli, tak se zase na hrad vrátili.

Synové ale od otce leccos podědili. Nejvíce krutosti bylo v nejmlad-ším ze synů. Ten se také rozhodl, že ostatní bratry zradí a přísahy vyu-žije ve svůj prospěch. Vyčkal, až bratři odjeli, svolal si celou hradní po-sádku a vyložil jim, že starý rytíř se z lovu nevrátil, protože jej ostatní bratři zavraždili. Přidal k tomu, že i jemu usilovali o život. „Prosím vás tedy, pomstěme mého otce,“ vyzval na závěr posádku.

Když se večer bratři vraceli, vidě-li zavřenou bránu. Tloukli na ní, ale od-povědí jim bylo jen pokřikování: „Táhně-te pryč, otcovrazi!“ Marně se hájili. Po chvíli schytali i rány kamením, dokonce i šípy létaly vzduchem a tak se rychle od hradu vzdálili. Jed-nání jejich bratra je spojilo dohromady. Přeci nenechají své díly jen jemu! Jak se říká, kdo s čím zachází, tím také schází. Začali objíždět sousední pány a líčili jim, jak přišli o otce rukou jejich nejmladšího bratra. Sousedé sice starého rytíře také ne-měli zrovna v lásce, ale otcovražda? To je moc. Celkem snadno se zby-lým bratřím podařilo přesvědčit pány, aby jim pomohli. Zanedlouho dali dohromady početnou družinu a vyrazili k Tolštejnu.

88

Posádka se statečně bránila. Důvěra v nejmladšího z bratrů ale po-stupně klesala. Poslední ranou pak bylo jeho zranění, které mu bránilo v dalším boji. Dobře vypozoroval, že se členové posádky tajně radí a tušil, že jej zradí. Rozhodl se tedy, že z hradu raději uprchne.

Vplížil se do sklepa a nejprve nasypal jed do sudů s vínem. Pak za-ložil na několika místech hradu požár a tajnou chodbou unikl z obklí-čeného hradu.

Zmatku, který na hradě vypukl, využili bratři s družinou k útoku. Brzy pronikli do hradu a začali hasit oheň. Vítězství se bratři rozhodli řádně oslavit. Nechali ze sklepa nosit džbány s výborným vínem a svůj úspěch začali zapíjet.

Prchající rytíř spolu s jedním sluhou doběhl až k lesu. Tam už ale byla bolest od jeho zranění tak silná, že si musel lehnout. Svého slu-žebníka požádal o vodu. Když se sluha vzdálil k potoku, rytíř si uvě-domil, jak silně je slyšet řinčení zbraní. Měl za to, že jej pronásledují a brzy dopadnou. Volal proto o pomoc, aby se mohl ukrýt v houští. Sám už to díky bolesti nezvládl. Náhle se objevil muž, který pomohl rytíři na nohy a odváděl ho pryč z lesa. Záhy se ale ocitli přímo před hradem. „Já jsem ale nechtěl na hrad, z něho jsem před chvílí odešel,“ křičel zběsile, plný strachu. „Ale já tam chci,“ odpověděl muž. V tu chvíli se zraněný rytíř pořádně podíval, kdo mu pomáhá. Krve by se v něm ne-dořezal. Spatřil zkrvavenou tvář svého otce! Snažil se muži vzpouzet, ale marně. Jeho síly už byly u konce. Muž rytíře znovu pevně sevřel a dovlekl až do sálu, kde se již zbylí bratři zmítali v hrozných bolestech z otráveného vína. Dalšího rána služebníci našli znovu všechny bratry pohromadě, ale mrtvé.

89

O lakomé pekařceV Chřibské žila kdysi pekařka. Byla šikovná, pečivo od ní bylo vyhlá-šené, takže o zákazníky neměla nouzi. Zákazníci přinášeli peníze a za tu dobu, co pekařka svou živ-nost provozovala, docela slušně zbohatla. Na tom by nebylo nic špatného, i když nějací závistivci se najdou vždycky. Jenže pekař-ka, jak byla stará, tak byla lakomá. Zlaťáky schovávala v punčochách v okované truhle, ve slamníku, v tajných skrýších v chalupě. Jednou se jí k uším donesla pověst o pokladu na nedalekém skalním hrádku, ze kterého si může každý nabrat o Velikonoční neděli. A tak se vypravila s lopatou, motykou a brašnou k hrádku.

Dalo to pěknou práci, ale po nějaké době skutečně našla zlaťák. Pak další a ještě další, až jimi zaplnila brašnu. Spokojená si to mašírovala zpátky domů, když se před ní objevil jezdec na koni. Podle oblečení

a vystupování bylo vidět, že je velmi vznešený. Zeptal se pekařky, kudy se dostane do Chřibské, kde prý měl nějaké jednání. Stařena si naštěstí včas vzpomněla, co jí kdysi ří-kala její babička: ten, kdo na-jde poklad, nesmí promluvit dříve než za prahem domu, ji-nak poklad nenávratně zmizí. Na jezdce se sice usmála, ale dělala němou. Jezdec tedy po-bídl koně a zmizel.

Pokračovala dál a hřálo jí, jak pěkně si dokázala naleze-né zlaťáky pohlídat. Za chvíli se objevil další jezdec. To byl rozdíl! Byl malý, šilhal, celý

90

zkroucený seděl místo na koni na kozlu. Ještě navíc koktal. Takže když ze sebe vysoukal otázku, zda před ním po cestě neprojel jezdec v dra-hém oblečení na ušlechtilém koni, kterého prý potřebuje dohnat, pe-kařka vybuchla smíchy: „Ty blázne, copak můžeš na kozlovi dohnat takového vznešeného jezdce, který jede na koni?“ V tom zmizela braš-na i s nalezenými zlaťáky a ve stejném okamžiku i stvoření na kozlovi. Stařena měla vztek, že tak naletěla. Umocnily jej ještě sousedky, které se o její výpravě za pokladem dozvěděly a teď čekaly u stavení, aby viděly, jak pořídila. Lakomá pekařka tak dostala těžkou lekci.

91

Lesní pípaNa vrcholu Studeného vrchu dnes stojí slavná kovová rozhledna, kte-rá umožňuje daleký výhled na Lu-žické hory a na druhou stranu do Českého Švýcarska. Kdysi na úpatí tohoto kopce pracovali dva dřevo-rubci. Měli za úkol porazit starý rozložitý buk. Tahali pilu, ale zářez v tvrdém bukovém dřevě se zvět-šoval pomalu. Ve vedru, které pa-novalo, si brzy museli odpočinout. Naštěstí měli v mechu uložený džbán se studenou vodou.

Když tam tak odpočívali, uslyšeli z lesa kroky. A už u nich stojí cizí chlap a povídá: „Studená voda osvěží, ale pivo by také nebylo k zaho-zení.“ „Kde by se tady vzalo pivo? Leda že byste nám ho přinesl ve své brašně,“ odpověděl mu starší z dřevorubců.

Příchozí se posadil na pařez vedle dělníků a pokračoval: „Pivo by bylo. Abychom ho ale mohli načít, musíme vidět aspoň komín kame-nického pivovaru.“ „Pokud jde jen o to, v tom nebude problém,“ řekl dřevorubec, který se už s cizincem bavil. „Když půjdeme kousek výš, uvidíme na komín přímo z cesty.“

„Ještě ale musíme pořídit tři věci: džbánek, kolíček na ucpání a ne-bozez,“ doplnil chlapík. Džbán, jak vidím, máte, kolíček uřízneme, ale kde vezmeme nebozez?“ Teď se přidal i mladší z dřevorubců. Začal přehrabovat ve své brašně a po chvíli nástroj vytáhl.

„Tak už nám nic nebrání. Pojďme nahoru,“ vyzval cizinec dělníky. Vydali se tedy vzhůru k vy-hlídce do kraje i na nedaleké město. Tady si vyřízl potřeb-ný kolíček, do blízkého stro-mu vyvrtal nebozezem otvor a pak se postavil čelem ke ko-mínu. Cizinec chvíli něco ne-srozumitelného drmolil a na-jednou začala ze stromu téct žlutá tekutina. Starší z dřevo-

92

rubců rychle nastavil do proudu džbán. Když byl plný, utěsnil cizinec proud piva připraveným kolíčkem. Dřevorubec zprvu nedůvěřivě upil, ale když zjistil, že ve džbánu je pivo, dopil až do dna. Pak jej naplnil znovu, aby i mladší z dělníků občerstvil své tělo. A nakonec si natočil i pro sebe. Nezůstalo přitom u jednoho kola, když už měli naraženo.

Druhý den vyprávěli příhodu hajnému. Samozřejmě, že jim nic ne-věřil. Zvlášť, když se ani nemohli shodnout, kolik džbánků to nakonec bylo. Jen si byli jistí, že výčepní otvor nakonec utěsnili, aby pivo ne-přišlo nazmar. Když se šli ale přesvědčit s myšlenkou znovu si nato-čit, místo vůbec nemohli najít. Hajného nepřesvědčili, ten měl za to, že se den předtím někde hrozně opili a že budou mít dobrou historku k vyprávění při podzimním honu. A nakonec jim přikázal strom, který posloužil jako pípa, porazit.

93

O škole magieJe to zvláštní představa, že by se v nějaké škole učilo kouzlům a magii. Podle jedné z pověstí z Novoborska tomu ale tak v minulosti bylo. Škola byla ukrytá ve vzdálených hlubo-kých lesích a od jiných škol se lišila nejen náplní učiva, ale také velmi přísným řádem, výběrem žáků a učitelů. Neví se ani, kdo a kdy školu založil. Jisté je to, že na ní učili samí bývalí žáci. Ten nejlepší z každého ročníku se stal novým učitelem. Ve škole musel zůstat až do smrti. Tady se dál učil, zlepšoval, a když byl opravdu dobrý a dodržoval všechna přísná pravidla, mohl se stát i hlavou učitelského sboru – nejvyšším mistrem.

Do školy se hlásili výhradně chlapci. Často přitom i z velké dálky, protože vyučit se magii byl dobrý základ pro úspěšnou živnost a spo-kojený život. Zájemců proto bylo hodně. Každým rokem byl ale přijat jen tucet těch uchazečů, kteří prokázali nejlepší předpoklady. Učení tr-valo rok a po dvanáctidenních jarních prázdninách následovaly zkouš-ky. Úspěšní žáci mohli po zkouškách odejít domů a využívat to, co se naučili, ve svůj prospěch. Byli ale povinováni po-moci škole a jejím učite-lům v případě potřeby. O jejich povolání rozho-doval nejvyšší mistr po poradě s učitelským sbo-rem. Kdyby snad bývalí žáci povolání ke službě škole neuposlechli, byli by potrestáni smrtí. Také museli svého řemesla vy-užívat tak, aby nepoško-dili dobrou pověst školy.

Štěstí se v jednom roce

94

usmálo na chalupníka z Prysku. Do školy magie mu přijali syna. Celá rodině se těšila, že si po roce studií polepší, že syn pomůže nejen rodi-čům, ale také sourozencům. Byl to nejdelší rok v chalupníkově životě. Nemohl se dočkat, až se syn objeví mezi dveřmi před jarními prázdni-nami. Jednoho večera se v chalupě ozvalo bouchání na dveře. Za nimi byl syn. To bylo radostné setkání. Nikomu se ten večer nechtělo spát, všichni se těšili na vyprávění, dávali jednu otázku za druhou, aby se dozvěděli, jak to ve škole chodí a co vše se student magie naučil. Ten ale odpovídal stručně, rozpovídat se nemohl a nic nového, co by se po vesnici dávno nepovídalo, nepřidal.

Když mladší děti odešly na kutě, zeptal se otec nejstaršího syna pří-mo: „Proč s námi po roce, co jsme se neviděli, skoro nemluvíš?“ Syn se kroutil, aby sebral odvahu, až nakonec řekl, co ho tížilo: „Otče, jsme v našem ročníku nejlepší. Budu muset navždy zůstat ve škole“. Otce zarazilo, že syn je se svým osudem smířen, přesto mu poradil: „Tak můžeš schválně pokazit zkoušky, aby se nejlepším stal někdo jiný!“

„To nepůjde, otče, oni by na to přišli,“ odpověděl syn. „Tak zkus uté-ci,“ vložila se do rozhovoru matka. „To je marné, všude by mě našli. A nic z toho, co jsem se zatím naučil, bych stejně nemohl používat.“ „Co kdybych si s učiteli promluvil?“ zkoušel to ještě otec. „Tak snadné to není, oni mě stejně nepustí,“ ukončil rozhovor syn a odešel spát.

Těch pár dní, co byl mladý učeň doma, bylo velkým trápením. Otec musel stále myslet na to, že syna už nikdy neuvidí. Takhle to nechtěl. Přál si, aby se synovi dařilo lépe než jemu, ale vůbec nepomyslel na to, že by syn mohl být nejlepším učněm, který se stane učitelem ve škole kouzel. Syna zase trápil pohled na otce. Měl strach, že když zůstane na škole, otec to dlouho nepřežije. Proto mu při loučení poradil: „Otče, přijďte do školy ještě před mými zkouškami a poproste nejvyššího mi-stra o mé propuštění. On to nebude chtít povolit, ale nakonec možná svolí. Dá vám ale za úkol najít mě v tuctu havranů. Všichni budeme se-dět na bidýlku. Já si budu v tu chvíli brousit zobák.“ To dořekl a zmizel v lese.

Otec se za pár dní vypravil za svým synem. Ve škole obešel pány uči-tele včetně nejvyššího mistra. Ode všech ale odcházel s nepořízenou. Když začal nanovo, nejvyšší mistr ustoupil: „Dobře, odveď si svého syna. Musíš ho ale poznat mezi ostatními učedníky!“ Kráčeli spolu do učebny, kde na bidýlku sedělo 12 havranů. Jeden jako druhý. Naštěstí

95

ale neseděli bez hnutí. Jeden mával křídly, další se ohlížel, jiný poska-koval. Sedmý z nich si brousil zobák o bidlo. „To je můj syn,“ zvolal otec a ukázal na havrana. Ten se v tom okamžiku proměnil v člověka. Uči-telský sbor měl pochopitelně vztek, ale i na škole kouzel se dodržuje slovo. Mladík byl propuštěn. Mág se z něj nestal, ale otec byl rád, že nepřišel o syna.

O lesním zjeveníDnes, kdy máme moderní doprav-ní prostředky, si ani nedokážeme představit, jaké to bylo, když se do školy nebo do práce šlo několik hodin. A to samé odpoledne nebo navečer zpátky. Často byla cesta stejně úmorná, jako práce sama. Nebyla jen osmihodinová pracovní doba, pracovalo se od svítání a čas-to končilo až se soumrakem. Dře-vorubci za svou prací museli do-cházet opravdu daleko od domova. Proto v místech, kde káceli, často i nocovali. Postavili si jednoduchý přístřešek z chvojí a větví. S sebou si brali i jednoduché jídlo, které si mohli po práci uvařit přímo v lese.

96

Kde se bude kácet, určo-val pan lesní, zaměstnanec pána, kterému les patřil. Ten měl k ruce hajné, kteří označili stromy vybrané ke kácení a dohlíželi na dřevorubce. Z lesa se neo-zýval řev motorových pil. Do stromů se zakusovaly

zuby pil, se kterými pracovaly sehrané dvojice dřevařů. A přidávaly se údery sekerou. Hajní zapisovali množství vytěženého dřeva a určovali, co z odpadu si mohou ponechat dřevorubci.

Nejhorší to v lese bývalo v zimě. Cesta byla ztížená prošlapováním sněhu, přes paseky, srázy, vývraty. Proto se v zimě těžilo v blízkosti vesnic.

Na konci září se dva dřevorubci z Horního Prysku vydali ještě za tmy do lesa. Byla mlha, jak to na podzim bývá. Doufali, že se rozpustí a bude krásný podzimní den. Když přišli na mís-to, kde měli kácet, byla ještě tma. Usedli proto na pařez a beze slova poslouchali zvuky lesa. Oba najednou se otočili stejným směrem: z mlá-zí se ozvalo zapraskání větviček, dupání těžké-ho člověka a zaštěkání velkého psa. Nikoho ale nebylo vidět. Až po chvíli se mlází otevřelo a vystoupil z něj urost-lý muž v bílém kožichu doprovázený velkým bílošedým psem. Dře-vaři muži neviděli do tváře. Pasekou prochá-

97

zel bokem a navíc byl zarostlý hustými vousy. Připomínal ponocného, ale co by dělal ponocný v lese. Navíc nebyl dřevorubcům povědomý.

Strach obou mužů ještě rostl, když začaly oči obou podivných stvo-ření svítit rudě. Sotva vešla na paseku, začala se navíc zvětšovat do šířky i do výšky. Dřevorubců, vyděšených k smrti, si ani chlap ani pes nepovšimli. A chlapům, kteří měli normálně pro strach uděláno, hrů-zou zdřevěněla kolena, takže se nezmohli na útěk. Obě bílé postavy byly dobře vidět na tmavém pozadí protějšího lesa, zvuky kroků a ště-kot psa se ale vzdalovaly. Strachem oněmělí dřevorubci pak pozorova-li, jak se obě zjevení začala nad pasekou vznášet a vysoko nad zemí se rozplynula. V ten okamžik začala na kostelní věži odbíjet šestá hodina a na paseku pronikly první paprsky vycházejícího slunce.

Průvod mrtvýchČasto se říká, že mrtví už se mají dobře, mají svůj klid. Ne každý ze-mřelý byl ale v dřívějších dobách pochován na hřbitově. Sebevrazi, odsouzenci, jinověrci a často ci-zinci, u kterých nebyl známa jejich víra, na posvěcené půdě neměli místo. Pochováváni byli mimo pro-stor hřbitova. Někdy kousek za zdí, jindy na zvláštním místě k tomu ur-čeném. Jedno z takových míst bylo i nedaleko Prysku.

Nedaleko bydleli dva uhlíři. Byli to mladí hoši, kteří živnost zdědili po otcích. Neměli si co závidět, uhlíři si nikdy nežili na vysoké noze, ale uživili se. I když byli hodně mladí, svému řemeslu rozuměli. Pokud to šlo, dokázali si pomoci. Zatímco jeden měl milíř hotový a už pálil, po-mohl druhému se dřevem. A obráceně. V sobotu si nachystali vše tak, aby jim neděle zůstala volná. Ráno vyrazili, jak se slušelo a patřilo, do kostela. Po mši zašli na hřbitov připomenout si blízké. Před půlnocí se domů nevraceli. Navštívili známé, zašli na zábavy v okolí.

Nastal podzim a jeden z uhlířů začal zakládat nový milíř. Kopal v zemi a práce mu šla od ruky. Sotva ale odkryl pár drnů, narazil v zemi na kost. Pak na druhou a na další. Zprvu nevěděl, o jaké ostatky jde. V zemi ležely asi dlouho, protože se rozpadaly na malé kousky. Pak se ale

98

zarazil. To, co měl právě na lopatě, byla bez pochyb část lidské lebky. Samozřejmě, že uhlíř dostal strach. Vzpomněl si na povídačky o mís-

tu, kde se pochovávali sebevrazi. Co když právě na něj narazil? Místo zaházel hlínou a kamarádovi se ani nesvěřil. Milíř dokončil a časem na vše zapomněl.

Přišel svátek Všech svatých, který připadá na 1. listopadu. Uhlíři se opět vydali spolu do vsi na mši a na hroby svých příbuzných. Po obědě ale přišel první podzimní sníh. Padaly vločky jako sedláci a na teplé zemi hned tály. „Je na čase založit dřevo, než mi všechno zmokne,“ po-myslel si uhlíř, který u lesa založil nový milíř. Spěchal proto k lesu, aby do soumraku, který už přicházel hodně brzy, vše stihl. Dřevo měl na-chystané, a tak mu šla práce od ruky. Do půlnoci měl dřevo vyrovnané a mohl začít přikládat drny. Sněžit přestalo, déšť nepřišel a tak mohl pracovat jen v košili. I tak mu bylo teplo. Práce uhlíře nebyla snadná.

Když svou práci dokončoval a těšil se na něco k snědku a suchou po-stel, zaslechl divný zvuk. Jako kdyby vyhrávala hudba. Uprostřed noci? V lese? Uhlíř les dobře znal, trávil v něm i noci, ale teď rozhodně ne-měl příjemný pocit. Na chvíli se zastavil, aby mohl v klidu poslouchat a teď už nebylo pochyb: byla to hudba. Kapela hrála smuteční pochod. Chvílemi potichu, chvílemi nahlas, jako kdyby procházela mezi stromy v lese.

A najednou kapelu uviděl: po cestě kráčeli muzikanti, za nimi zbytek průvodu. Ač nesvítil měsíc a byla už pořádná tma, členové průvodu byli dobře vidět. Kromě hudby bylo slyšet ještě něco: šeptání, vrzání, chrastění a šustění. Průvod navíc přicházel přímo k milíři. Uhlíři začal běhat mráz po zádech a cítil, jak se mu naježily všechny chlupy.

Když se hudebníci přiblížili tak, že jim začalo být vidět do tváře, tak se uhlíř vyděsil ještě více. Žádné tváře! Lebky, prázdné oční důlky, mís-to oblečení cáry bílé látky. A všechno to vrzání, kvílení a praskání vy-dávaly staré kosti a těžko pohyblivé klouby. Kapelník udával rytmus ramenní kostí. Za hudebníky šel průvod asi dvaceti kostlivců, kteří od-říkávali nesrozumitelná slova. Pohled na kostlivce z těsné blízkosti byl na uhlíře moc. Podlomily se mu nohy a v mdlobách se skácel na zem.

Až k ránu jej našel kamarád. Divil se, že se už večer nesešli a tak se jej vydal hledat. Když nebyl doma, začal obcházet milíře. Kamarád žil, ale díky zimě, která té listopadové noci byla, v něm již byla jen malá dušička. Domů do tepla jej odvezl na trakaři, zabaleného v dece. Hned

99

zavolal doktora, ale ten si nevěděl rady. Lektvary nepomáhaly, babské rady také ne. Mladík dostal horečku a v ní mluvil o kostlivcích, lebkách, kostech. Doktor to přičítal blouznění. Do týdne ale mladý uhlíř zemřel. Podle doktora na zápal plic. Ale jak dokládá dochovaná pověst, lidé o průvodu umrlců věděli své.

100

O vodnických kouscíchVodníci bývali podle pohádek a po-věstí skoro u každého rybníka. Sta-rali se o něj, o tvory, kteří v něm žili, o rostliny na břehu. Pokud byl člo-věk s vodníkem zadobře, dokázal vodník i pomoci. Zvláště mlynáři si vodníky předcházeli. Často spíš proto, že hastrmani bývali mstiví a udělat jim nějakou schválnost se mohlo nevyplatit. Někteří vodníci si čas od času rádi zašprýmovali s lidmi procházejícími po břehu. Kdo se odvážil a šel se do rybníka kou-pat, ten se měl mít na pozoru. Někteří vodníci totiž prahli po dušič-kách, které ukládali do hrníčků. Když se jim zachtělo, pomohli si k nim prý i tak, že koupající se lidi stahovali pod vodu.

Vodníci měli rádi zelenou barvu. Kromě toho, že měli zelený, šedoze-lený, nebo hnědozelený obličej, libovali si i v zeleném oblečení. K němu ale patřily pestrobarevné doplňky. Červené boty, na střapatém klo-bouku barevné třásně. Od lidí se lišili výškou. Málokterý z nich dosáhl vzrůstu dospělého člověka. Mezi prsty měl vodník plovací blány, tím připomínal spíše žábu. Někteří z nich si libovali také v kouření dýmky.

Bydlení si budovali na dně rybníka, pokud bylo písčité. Někdy jej ale měli pod břehem, vchod schovaný za kořeny stromů. Nejraději měli vrby. Na těch obzvláště v noci sedávali a pozorovali svoje království. Někdy prý i zpívali. Měli nadpřirozené schopnosti: dokázali se pro-

měňovat. Buďto v nějakého vodního tvora, nebo i v člo-věka. Občas mezi lidi do-konce vyrazili. Jejich potíž ale byla v tom, že nevydrželi dlouho bez vody. Jakmile jim začal usychat šos kabátku, ze kterého stále odkapávalo, vodník slábnul. Proto hledal alespoň kbelík s vodou, aby si šos mohl smočit.

101

U cesty z České Kamenice do Lísky, ještě než začne stoupat, bývalo několik rybníků. Tady se usadil vodník, o kterém se v okolí vyprávě-ly všelijaké historky. Byl to jeden z těch, kteří nebyli moc odvážní. Na dospělého si netrou l, a tak škodil těm, kteří se mu zdáli slabší. Kdo se šel do rybníka vykoupat, musel počítat s tím, že se zamotá do vodních travin, vodník mu zatahá za nohu, nebo hodí pod nohy větev při pro-cházení rákosím.

V té době chodil k rybníku pást dobytek chudý chlapec. Sotva se ob-jevil u břehu, už u něj byl vodník a že prý chce zápasit. Chlapec nechtěl, ale nebylo to nic platné. Na statek se vracel celý pomlácený a utahaný. Selka hned poznala, že se něco děje a tak na chlapce uhodila. Ten se jí svěřil s tím, co každý den zažívá. Jak se ale ukázalo, lidé znali spous-tu rad předávaných z generace na generaci a tak pomoc byla snadná. Selka zrovna pekla chleba a tak ještě než byla pec pořádně roztopená,

upekla v ní pár podplamenic. Pasáčkovi dala jednu ráno na cestu. Tři dny po sobě chodil chlapec po břehu a vodník se ani neobjevil. Pak už si trou l na stavidlo a zakřičel: „Vylez, nebo si budu myslet, že se bojíš!“ Vodník opravdu vystrčil hlavu z vody, ale jen špitnul: „Dnes ne, jedl jsi podplamenici, jsi silnější.“

102

Jindy se zase vodník bavil jen drobnými žerty. V době žní a senosečí pomáhali lidé z Lísky sedlákům z okolí. Na pole a louky se vyráželo ještě za svítání, aby se co nejvíce práce stihlo ještě za rosy. Když přišla děvečka se snídaní, měli už ženci pěkný kus posekaný. Jednoho tako-vého rána sekali nedaleko rybníka otec se synem. Přišel čas svačiny, tak položili kosy na zem a šli k silnici na čerstvý chleba, tvaroh a stu-dené pivo. Snědli, co jim děvečka přinesla a šli zpátky do práce. Když došli na místo, dost se podivili. Jejich kosy neležely volně na trávě, ale byly zapíchnuté špičkami do země. Hledali jak je to možné, když na stavidle nad rybníkem zahlédli šklebícího se vodníka.

V září sekal sedlák se dvěma syny louku u rybníka. Po rozednění se rozpustila mlha a udělalo se teplo. Sundali tedy kabáty a pověsili je na blízkou osiku. Brousky na kosu si dali do rohu visícího na opasku. Sed-lák si jej ale zapomněl a tak si brousek uložil do kapsy. Nevšiml si však,

že jej špatně zasunul a tak mu brousek spadl na zem. Když přišla chvíle obnovit ostří na kose, brousek už nenašel. Ani v trávě nikde nebyl. Do-poledne si tedy půjčoval brousek od syna. Když před obědem ustali se sečením, slyší známé zvonění. Na stavidle se-děl vodník, tloukl brous-kem o šroub a volal: „Pojďte si ke mně pro ten váš brousek!“

Jiný vodník žil prý v Prysku. Někteří ho i spatřili na vlastní oči. A i když nijak zvlášť kolemjdoucí nestrašil, v noci stačilo i obyčejné šplou-chání v potoce k tomu, aby se vyprávěly hrůzostrašné historky. Jednou večer šel kolem potoka mlynářův syn. Když uslyšel šplouchnutí, scho-val se za vrbu. Když už se rozhodl, že půjde dál, uviděl něco černého dlouhého, jak se to ubírá přes potok a mizí pod břehem.

Byl rád, když dorazil v pořádku do vesnice, která už celá spala. Ráno pak příhodu každému na potkání vyprávěl. Někteří si mysleli, že to

103

byl vodník, ale tady nehrála černá barva. Rozhodl to až ponocný, který s tím měl zkušenost: „Určitě to bylo zelené. Ale jak se říká, v noci je každá kráva černá.“

Netrvalo dlouho a kluci z vesnice našli u břehu potoka díru. Tak ko-pali, až našli její konec a v něm zbytky ryb. To byl důkaz! Vodník má přece ryby rád. Panský hajný sice mluvil o vydře, která u potoka žije. Ale obyčejní lidé věděli svoje.

Vodník v Dolním Prysku zase chodíval do hospody. Prý tam i noco-val. Bylo to někdy v polovině 18. století. Nikdo tehdy nesměl u sebe nechat přespat člověka, který neměl zvláštní povolení vrchnosti. Ta se tak bránila přítomnosti různých nekalých živlů. Hospodský v Prysku ale tvrdil, že na vodníka se nařízení určitě nevztahuje. Lidé vodníka v hospodě nevídali. O tom, že tam je, věděli od hospodského. Ten z toho neměl radost, ale neměl odvahu hastrmana odmítnout. Znal z vy-právění takový případ, kdy se potom vodník dotyčnému mstil. Hosté ale přeci poznali, že vodník za kamny leží. Hospodský býval ty večery obzvláště mrzutý. Navíc vídali korbel s pivem, po kterém se zpoza ka-men natáhly zelené prsty. Byl to korbel, ze kterého nikdo jiný nepil, jen hastrman.

Až jednou přišla chvíle, kdy se vodník nechal slyšet. Hosté v hospodě popíjeli a někteří víc, než bylo jejich tělo schopno pobrat. Jazyky se jim motaly, ale fantazie byla veliká. A tak vyprávěli všelijaké neuvěřitelné

104

historky. Jeden z nich dal k dobru, jak přemohl čerta díky kropence se svěcenou vodou. Jak u toho rozkládal rukama, strčil do korbele s pivem a ten se rozbil až o kamna, pivo se rozstříklo všude kolem. V hospodě všichni utichli, a tak bylo dobře slyšet zasyčení: „To ti přijde draho!“ Hospodský hned přiskočil k hastrma-

novi, aby ho uklidnil. Jenže cestou zhasl svíci. V té tmě pak bylo slyšet jen prásknutí dveří. Když hospodský svíci opět zažehl, hosté začali na-kvap platit a odcházet domů. Dobrá nálada byla pryč. Někteří byli ve stavu, že ani nemohli najít dveře. Po chvíli si všimli, že jim chybí „vítěz nad čertem“. Jali se ho hledat. Naštěstí to netrvalo dlouho a u potoka spatřili postavu, jak se marně snaží vydrápat na břeh. Vytáhli ho a už docela střízliví poslouchali, jak ho do vody stáhl hastrman.

S vodníkem z Prysku je spojena i další pověst. V době, kdy zrovna nebylo postní období, se lidé rádi bavili. V neděli, kdy se opravdu nedělalo, se konaly taneční zábavy. Užívali si je všichni, kaž-dý po svém. Mladí šli tancovat, starší poklábosit a ti nejstarší sledovali ten mumraj, přemítali, kdo ke komu patří, jak je oblečen, co udělal v minulosti a jaká ho za to čeká budoucnost. To není nic, co bychom dnes neznali.

Jednu takovou neděli v červenci se sjížděli už od rána lidé do Prysku. V sále bylo plno. I když většinu tvořili lidé odjinud, aspoň od vidění se znali a babky věděly, ze které rodiny jsou a odkud přijeli. Až na jednu dívku, tu nepozna-ly. O to víc ji sledovaly, hodnotily její oblečení i účes. Dívka působila jako cizinka. Byla trochu tmavší než děvčata z okolí, měla krásné tmavé oči a dlouhé rozpuštěné vlasy kaštanové barvy.

105

Zelené šaty krášlil červený pá-sek, pod dlouhou sukní se jen občas mihly červené punčochy. Na první pohled bylo vidět, že její zelené střevíčky rozhodně nebyly laciným zbožím. Výsled-kem její nevšední krásy bylo, že se přítomní mladíci neodvá-žili ji vyzvat k tanci. První čty-ři tance zůstala sama, z čehož měly škodolibou radost místní dívky i jejich matky. Pak se ale jeden z chasníků odvážil a vzal ji do kola. Dívka se nebránila a bylo vidět, že má radost. Mladík rychle poznal, že dívka je dobrá tanečnice a do konce zábavy ji nepustil.

Dohadování místních co že to je za dívku zesilovalo. Zelené ob-lečení? Červené punčochy? Ještě aby to byl proměněný vodník. Mladík ale neslyšel ani neviděl, protože vidět ani slyšet nechtěl. Naplno podlehl dívčině kráse.

Odpoledne a večer utekly a hosté se pomalu rozcházeli. I dívka se už rozhodla odejít. Ješ-tě jeden tanec a bude po všem. Mladík se nabídl, že ji vyprovo-dí, aby prodloužil chvíle v její společnosti. Krásná paní sou-hlasila, ale pod podmínkou, že ji poslechne, pokud bude potřeba. Ještě počkala, než se mladík posilnil panáčkem jalovcové a odešli spolu do tmy. Netrvalo to dlouho a objevila se proti nim postava muže. Mladík cítil, že jeho společnice zneklidněla. Navíc mu nepochopitelně přiká-zala, aby si lehl do trávy a nehýbal se, sic se mu špatně povede. Sice se

106

chvíli vzpouzel, že se ničeho nebojí, ale na její prosby, a protože to na zábavě slíbil, ulehl.

Po očku ale sledoval, co se bude dít. Muž byl značně rozzloben a dív-ka mu něco vysvětlovala. Pak udělal pár kroků k ležícímu mladíkovi, sehnul se a zblízka mu hleděl do tváře. Mladík cítil jeho dech a měl pocit, jakoby ho neznámý očichával. Když konečně sebral odvahu a znovu otevřel oči, byl už sám. Rozum se mu uklidnil a tak druhý den uvěřil tomu, co babky říkaly, ale sám to pro samou lásku neviděl: to nedělní odpoledne mu společnost dělala vodníkova dcera.

107

O podivném chlapíkoviStrašidelný příběh se odehrál v le-sích u Kamenického Šenova kdysi na Květnou neděli. V brusírně skla tu spolu s mladými žila velice zbož-ná stařenka. Toho rána se ale z ně-jakého důvodu rozhodla na sváteč-ní mši nejít. Aby nebudila zbytečné otázky, potichu se oblékla, obula a nepozorovaně vyklouzla z chalupy do lesa. Velikonoce byly toho roku brzy, takže na kopcích ještě ležel sníh. Na loukách se ale už objevovaly petrklíče, křivatce a orseje, zna-mení, že jaro je tu. Ráno bylo krásné, sluníčko už dokázalo prohřát záda.

Stařenka šla na známá místa, aby se podívala, jakou spoušť zanechala zima. Něko-lik dnů bylo pěkně větrných. Čekala proto, že v lese bude spousta vyvrácených a polá-maných stromů. Do brusírny bylo potřeba hlavně smrko-vou smůlu, ze které se vařila kalafuna na mazání řemenic. A také drobné dřevo na tope-ní.

Hlouběji v lese babička viděla, že zima se tentokrát opravdu vyřádila. Lesní děl-níci budou mít co dělat až do další zimy. Procházela místy, která dobře znala, protože tudy chodila několikrát do roka. Najednou ale znejistěla. Bylo to polámanými stromy, nebo opravdu zabloudila?

108

Zpátky jít nešlo, stopy v mok-rém sněhu nebyly dobře vidět. A tak se vydala směrem, kde tušila hlavní cestu. Trmácela se dobrou půlhodinu, aby došla na místo, kde před chvílí byla. Jako by byla v bludném kruhu.

Stařenka se zastavila a jak ustalo praskání sněhu pod no-hami, zaslechla povědomý zvuk. Jako by někdo v dáli řezal pilou. Nebo spíše pilkou. „Sláva, ten kdo řeže, mi jistě poradí, jak z lesa ven,“ pomyslela si stařenka. Jenže pak zapochybovala o tom, zda to je dobrý nápad, jít po zvu-ku řezání. Byl Květná neděle, ka-ždý zbožný člověk byl v tu dobu v kostele. Kdo by si trou l jít v ta-kovou chvíli s pilou do lesa?

Jinou možnost ale neviděla. Opatrně šla po zvuku pilky, a když už byla blízko, opatrně rozhrnula větve. U ležícího kmene uviděla po-divnou postavu. Chlapík v šedém plášti zručně odřezával z padlého stromu tenká kolečka. Babičky si ani nevšiml. Jak by také mohl. Tomu stvoření chyběla hlava! Stařenka se pěkně vyděsila, když si uvědomila,

109

že stojí proti takovému zjevení. Krve by se v ní nedořezal. Také jí bylo jasné, že tady se cesty domů nedoptá.

Hlavou se jí honily všelijaké myšlenky. Hlavně ta, co jí to napadlo nejít do kostela, kde právě tou dobou vrcholila mše. Bez rozmyšlení udělala rukou znamení kříže. Co se ale nestalo: pilka utichla, bezhlavý chlapík zmizel a les se najednou stal zase tím známým místem, odkud už babička věděla, jak se dostane zpátky domů. Kdyby na místě nezů-stalo těch pár uříznutých koleček, myslela by si, že se jí celá ta věc jen zdála.

Stařenka spěchala domů, šťastná, že vše dobře dopadlo. V brusírně ještě nikdo nebyl. Babička přemýšlela, zda se má rodině svěřit s tím, co se jí stalo. Nakonec se rozhodla, že si vše nechá pro sebe, protože měla strach, že by jí stejně nevěřili. Příběh se dochoval jen proto, že jej mnohem později vyprávěla své vnučce.

Mše duchůNa podzim se 2. listopadu vzpo-míná na zemřelé. Svátku se lidově říká dušičky. Podle jedné pověsti se v České Kamenici v tento den už ráno ve 4 hodiny rozezněly zvony, které zvonily po celou hodinu. Sot-va utichly, začala v kapli Panny Ma-rie zádušní mše za všechny věrné zemřelé. Scházelo se na ní mnoho lidí, protože skoro v každé rodině bylo na koho vzpomenout.

Tak se na druhý den nachystala na mši i jedna stařenka. Večer ale nemohla pořádně usnout, vědoma si, že nesmí zaspat a že bude vstá-vat nezvykle brzy ráno. Když už usnula, spala velmi neklidně. Probudi-la se těsně po půlnoci, kdy krajinu svým svitem zalil vycházející měsíc. Stařenka ale měla za to, že už svítá a že zaspala, a tak se rychle oblékla a spěchala ke kapli.

Když k ní konečně přišla, okna jasně svítila, dveře byly pootevřené a k uším stařence zazníval zpěv sboru. Už chtěla vstoupit, když se mezi dveřmi objevila paní, oblečená do starobylých šatů a rukou stařence naznačovala, aby nevcházela a mši nerušila. Až teď se stařenka podí-

110

vala mezerou ve dveřích pořádně. Všichni lidé, kteří v kapli seděli, na sobě měli šaty z dob dávno minulých. Vzpomněla si, jak jí maminka vyprávěla, že o dušičkách mrtví mohou vstát z hrobu, aby se také zú-častnili zádušní mše. Stařenka se otočila a chtěla utéci. V tom ale hodi-ny na věži ohlásily jednu hodinu po půlnoci. S úderem zvonu postavy zmizely, kaple zhasla a nikdo by nepoznal, že se zde ještě před chvílí sloužila mše. Podle pověsti to v ten den byla poslední zádušní mše, které se stařenka zúčastnila, protože krátce poté zemřela.

111

O úskočném sedlákoviNad Českou Kamenicí se zvedá vý-razný vrch, kterému lidé říkají Zá-mecký. Na jeho vrcholu se nachází zřícenina Kamenického hradu z poloviny 15. století. Dodnes je ob-líbeným cílem výletů, protože do hradního paláce byla v minulosti vestavěna dřevěná rozhledna. Po válce sice zanikla, ale v roce 1998 byla obnovena. Turisté sem chodí za dalekými výhledy. Pokud sem ale zabloudí v noci nebo v mlze, měli by si dávat pozor.

Podobně jako na řadě jiných hradů, i na Kamenickém se prý ukrý-vá poklad. Kdysi dávno tudy nad ránem procházely dvě dívky. Ještě

bylo šero, k tomu mlha, a dívky zabloudily. Došly až ke zbytkům hradu. Lámaly si hlavu, jak najdou cestu zpátky, když v tom se před nimi objevila postava staré-ho muže. Dívky kdysi slyše-ly pověst o úskočném sedlá-kovi a jeho obětech. Dostaly strach, i když se muž tvářil mile a nabízel jim nejen pomoc, ale také cestu k bo-hatství v podobě ukrytého hradního pokladu. „Pojďte za mnou,“ potichu je vybídl sedlák, „ukážu vám, jak po-klad získat.“

Dívky byly nedůvěřivé, ale opatrně sedláka následovaly. Všichni tři došli až ke stromu, který zde jediný vyrůstal. Na jedné snadno přístup-né větvi visel klíč. „Vezměte si jej, najděte dvířka a otevřete si cestu k pokladu,“ pravil starý muž. Dívky se už už chystaly klíč vzít. Možná díky svým čistým duším měly štěstí: mlha se na chvíli rozplynula a

112

děvčata pod větví uviděla příkrý a hluboký skalní sráz. Už ani na chvíli neváhaly a rozechvělé strachy utíkaly z hradu. Život si zachránily, ale divoký smích starého sedláka jim ještě dlouho zněl v uších.

113

O falešném nebožtíkoviV České Kamenici žil posel, který vyprávěl hrůzostrašnou historku z dob, kdy nosil poštu. Cestou z Ka-menice do Jánské bývala samota, které se říkalo Na huťském dvoře. Pravděpodobně podle sklárny, kte-rá tam bývala. V počátcích sklářství taková huť fungovala do chvíle, kdy bylo kolem dostatek dřeva. Když se spotřebovalo, přesunula se zase jinam. A na jednom takovém místě byla později postavena zmíněná chaloupka.

V ní bydlel dřevorubec. Byl to vdovec. Manželka mu zemřela před mnoha lety. Měli spolu jednu dceru, která ale žila až někde u Litoměřic s panským kovářem. Od dcery měl také vnoučata, všechna dospělá. V chaloupce u Kamenice býval většinou sám. A lidé si o něm říkali, že je trochu podivínský. Síly mu stačily akorát na to, aby se postaral o kozy, králíky a pár slepic. Nebožku manželku mu připomínala stará truhla a v ní její svatební šaty. Ven mezi lidi nechodil. Když bylo hezky, sedl si na dvůr a tam přemítal, dokud se nezačalo smrákat. Dokonce ani v neděli do kostela nezašel. Měl doma bibli, ve které si četl.

Když je člověk sám, přicházejí na něj všelijaké myšlenky. Čím dál častěji vzpomínal na svou paní. Začal uvažovat o posledních věcech. Závěť sepsal už dávno po smrti manželky. Nyní ale začal chystat svůj odchod z tohoto světa. V neděli se po dlouhé době vydal do kostela, aby přijal svátost smíření a přistoupil ke stolu Páně. Slavnostně se na to oblékl a brzy ráno odešel do České Kamenice. Po mši svaté se vydal k truhláři. Truhlář byl jeho vzdáleným příbuzným. S manželkou se po-divili, co to dostali za návštěvu, ale hosta uvítali jak se patří. Nabídli mu něco drobného k snědku a srdečně ho pozvali na oběd. Stařík ale odmítl a hned jim řekl, co ho k nim přivedlo. Truhláře poprosil o vy-robení rakve a jeho ženu požádal o ušití rubáše. A také aby mu obojí dopravili domů tak, aby to nikdo neviděl, aby lidé nekoumali, co to má znamenat. Hned také zaplatil. Pro tyhle účely měl naspořeno ještě z dob, kdy pracoval v lese. Manželé se ani nezmohli k odporu a slíbili neobvyklé přání do týdne vyplnit.

114

Z truhlárny si to stařík namí-řil na faru. Pana faráře zastihl na odchodu. Takovou návště-vu ale důstojný pán rád uvítal a pozval hosta dál. Vyptával se ho na to, jak na samotě žije, zda vídá dceru a vnoučata. Nako-nec mu vdovec sdělil své přá-ní: předplatit si pohřeb. Prý že nechce být nikomu na obtíž, až přijde jeho chvíle. Pana faráře tím uvedl do rozpaků. Takové přání do té chvíle od nikoho neslyšel. Ale nakonec uznal, že

stařec to má v hlavě srovnané. Peníze přijal a uložil.Uběhl týden a na samotě se objevila rakev s rubášem. Stařík byl od

té chvíle spokojen, jak dobře všechno zařídil.Další dny ubíhaly stejně. Stařík ráno vstal, postaral se o zvířata, něco

málo pojedl. Pak otevřel bibli a četl si v ní. Když jednoho dne četl o po-hřbu Páně, napadlo ho, jak asi on bude vypadat na svém pohřbu. Vzal tedy rakev, položil ji do světnice a oblékl si rubáš. Pak do truhly ulehl, zkřížil ruce na prsou a v zrcadle tu scénu pozoroval.

Jak byl rok dlouhý, nikdo ke staříkovi nepřišel. V životě se ale ně-které věci stávají, i když je to nejméně pravděpodobné. Stařík si ještě užíval pohledu v zrcadle, když se najednou ve dveřích objevil českoka-menický posel s dopisem.

Stařík si v rakvi pomalu sedl, pak vstal a natáhl ruce pro dopis. „Ko-nečně se dcera zase ozvala,“ pomyslel si. Posel zůstal stát jako by se v kámen proměnil. V okamžiku se ale probral a vzal nohy na ramena. Uháněl, co mu síly stačily. Stařík na něj ještě od chaloupky volal, ale marně. Posel se zastavil až na náměstí v Kamenici. A hned začal vyklá-dat, co zažil. Obyvatelé města hned začali přemýšlet, co se stalo a jakou to má příčinu. Stařík byl sice trochu zvláštní, ale žil sám. Co mohl tak hrozného provádět, že teď po smrti musí strašit? Navíc ve dne, když jiní duchové se objevují až o půlnoci.

Do chalupy se pochopitelně nikomu nechtělo. Nakonec se ale do-hodli, že další den v poledne se tam podívají dva zástupci obce spolu s

115

panem farářem. Nebyli sami, zvědavci vytvořili celý průvod. Když za-čaly hodiny odbíjet poledne, vstoupili ti tři do světnice. Tam vidí rakev, v ní staříka v rubáši, s rukama na prsou. Stařík byl tentokrát opravdu mrtvý.

Lidé hned věděli, že to není samo sebou. Dohadovali se, že se vdo-vec možná spolčil s peklem a nechtěli připustit, že by jej pohřbili na hřbitově. Pan farář ale věděl své. Nechal proto chaloupku prohledat. Nenašlo se nic, co by nasvědčovalo staříkově vině, a tak se mu dostalo důstojného pohřbu. Mnoho lidí se ale stejně rozloučit nepřišlo.

To, že si chtěl vdovec vyzkoušet vlastní rakev, se mu stalo osudným. Vzrušené setkání s poslem mu neudělalo dobře. A tak si lehl zpátky do rakve, kam si pro něj smrt opravdu přišla.

116

O strašidlech, která kradlaNěkterá řemesla to měla vždyc-ky těžší už jen proto, že se za nimi muselo docházet. Zedníci dostavěli a stěhovali se jinam. To samé dře-vorubci nebo řemeslníci, kteří do-cházeli do vzdálených dílen. Jeden mladík z Dolního Prysku se vyučil kolářem. Svou práci dělal svědomi-tě a s fortelem. Za prací ale chodil až do Markvartic. Dílna jeho mistra byla vyhlášená, takže o práci nemě-li nouzi. Mistr byl také spokojen a svůj vděk dokázal ohodnotit i penězi. Když bylo práce hodně, přespával tovaryš v dílně, když jí bylo trochu

méně, chodil domů do Prysku. V kraji šly tehdy řeči o růz-

ných přízracích, které se v noci objevovaly na několika místech. To mladíkovi ale nevadilo. I za tmy chodil domů přes lesy, lou-ky a pole. Všechny řeči začaly příhodou markvartického chas-níka.

Na konci září se v noci vracel od své milé. V lese prý zahlédl tři obludy. Viděla je také žebrač-ka na cestě v úvozu. Vše dosvěd-čil ještě jeden z markvartických obyvatel, který je také zpozoro-val. V následujících týdnech při-cházela další hlášení. Rozchá-zela se sice v počtu spatřených stvůr, ale shodovala se v tom, že stvoření naháněla strach svým pouhým vzezřením.

Podle popisu těch, kteří stra-šidla viděli, mělo jedno místo

117

hlavy koš, další hlavu nemělo, ale mělo ob-rovský hrb. Třetí mělo neskutečně široký hrudník, čtvrté rameno srostlé s hlavou. Za-tímco jedni věřili, že obludy jsou tři, protože skoro vše nadpřirozené je v trojím počtu, jiní se přikláněli k sedmi – sedmička je také vý-znamné číslo. Starý pamětník, který v mládí slýchal povídačky od tehdejších pamětníků, ale vysvětloval, že obludy jsou čtyři.

Před mnoha staletími držely Markvarti-ce čtyři zemanské rodiny. Jenže jaká to byla šlechta? Každý měl jen pár poddaných, kteří na něj byli nuceni pracovat. Podle toho se tito páni k lidem také chovali. Padaly nadávky, ale i rány. Za trest prý spolu straší a postižení jsou podle toho, jak svým poddaným ublížili.

Rozumí se, že ven se po setmění nikdo ne-odvážil. Kromě kolářského tovaryše, který se markvartických strašidel nebál a dál cho-

dil svou cestou po práci domů.

Práce zase bylo hodně a tak jednoho dne tova-ryš zůstal v dílně a do-dělával zakázku, která se blížila ke konci. Náhle zvenčí zaslechl nezvyklý šramot. Pootevřel dveře, vyšel ven a schoval se. Hluk se přibližoval a po chvíli měl na dohled pět lidí. A nestačil se divit. Jeden nesl něco na hlavě, další dva přes rameno, čtvrtý na zádech a po-slední měl nacpáno pod

118

kabátem. Když byli ještě blíže, uvědomil si, že některé dokonce od vi-dění znal. Potkával je přímo v Markvarticích. Jeden z nich si dokonce nechal vyrobit něco v kolárně. Nenapadlo ho v tu chvíli nic lepšího než zakřičet: „Hej, dejte sem také kousek!“ Skoro nestihl uhnout, když mu kolem hlavy proletěl kus něčeho těžkého, co se rozpláclo o hromadu dřeva. Když si posvítil, zjistil, že to byl kus kýty. Od té doby se prý v Markvarticích strašidla přestala zjevovat.

119

ObsahPohádka o ztracených sojkách 3O vodníčku Kýchálkovi 5Jak se vodník, čert a tovaryš Kuba poprali o Johanku z kovárny 8O bezhlavém jezdci 12O vzpurném landvachovi 13O trpaslících na Sloních kamenech 15Jak pán z Grabštejna vyzrál na loupežníky 17O Panenských kamenech 23Duch pašeráka Francka 24O císaři v Lužických horách 27O dobrých skřítcích na Lemberku 28O červených pláštích 30O zázračném doktorovi 32O pokladu z Falkenburku 33O hadím králi 34O nedůvěřivé pastýřce 35O měsíčnici 37O skále smrti 38O vodníkovi na Kunratickém rybníku 40O duchovi z Hvozdu 42O skřítcích z Hvozdu 44O Hochwaldském mužíčkovi 47O zachráněné dívce 50O skalní koze 51O trpasličím kopci 52

120

Jak Jeptišky ke svému jménu přišly 54Krutá pomsta čaroděje z Luže 56O kouzelníkovi z Luže 59O pokladu na Milštejně 61Údolí Samoty 63O Havraních kamenech 65O Kryštofovi, Aničce a hodných permonících 66Jak čerti dostali kupce Bláhu na lopatky 70O tanci mečů 73O mrtvém děcku na Tolštejně 74O bílé paní na Tolštejně 76Velká láska se šťastným koncem 77Otrávené víno 84O sedmi bratrech 86O lakomé pekařce 89Lesní pípa 91Škola magie 93O lesním zjevení 95Průvod mrtvých 97O vodnických kouscích 100O podivném chlápkovi 107Mše duchů 109O úskočném sedlákovi 111O falešném nebožtíkovi 113O strašidlech, která kradla 116