Upload
others
View
4
Download
0
Embed Size (px)
Citation preview
1
2
3
POVESTI AMERIKY II Martin Šíla
POVĚST O HAGENOVĚ NOŽI
"Jak myslíš, že jsme hluboko?" ptal se vytáhlý tramp ve staré maskáčové
bundě svého kamaráda, který baterkou osvětloval starou štolu. "Řekl bych,
že dost, tady jsme ještě nikdy nebyli, Dane." "To je sice hezký, ovšem
nejraději bych odsud vypadl zpět nahoru!" ozval se třetí, poslední člen
skupinky trampů, kteří právě procházeli jednou ze štol Ameriky. V podzemí
byli již téměř přes hodinu. Umluvil je Pete, který teď šel vpředu a svítil.
Danovi a Petrovi, který uzavíral skupinu, se do štol moc nechtělo, nejraději
by zůstali nahoře, na sluníčku. "Víte co, kluci?" ozval se Pete, který tušil,
že nálada jeho kamarádů klesá k bodu mrazu. "Dojdeme támhle k té
zatáčce a pak se vrátím. Za necelou minutu stála trojice u místa, kde štola
uhýbala. "Vidíš, ono by to stejně dál nešlo."řekl Dan, protože světla jejich
baterek dopadla na zával, který přehrazoval celou štolu. "No jo." zabručel
Pete a světelným kuželem přejížděl stěnu z balvanů. Náhle zpozorněl... U
stropu zahlédl cosi tmavého. Posvítil na to místo ještě jednou a viděl, že tam
nahoře není zával úplný, mezi hromadou kamení a suti zůstalo místo.
"Hele, vidíte to taky?" Dvě baterky jeho společníků zamířily na místo, které
osvětloval. "No jo, vidíme, ale co s tím, snad tam nechceš lézt? Vždyť to
může každou chvíli spadnout!" Jenže Pete je neposlouchal a po hromadě
kamenů šplhal k otvoru. Zával byl naštěstí postupný, takže mu to nedalo
velkou práci. Posvítil baterkou do nezavaleného místa a zavolal na své dva
kamarády: "Pánové, dvě dobré zprávy. Ten zával je široký sotva metr a za
ním vidím světlo. Když se tady nahoře protáhneme, nebudeme se muset
pracně vracet chodbami vzhůru!" Petr a Dan se zamysleli. Představa
zpáteční cesty labyrintem štol je nijak nelákala. "Tak dobře", povídá Dan
nakonec, "ale jdeš první!" To se již Pete drápal na druhou stranu závalu. Po
něm se s nadáváním a klením
protáhli jeho dva kamarádi.
"Teda, připadám si jako píďalka
jablečná!" nadával Dan, když si
oprašoval svůj maskáč. "A kde ta
chodba vůbec ústí?" Jenže to už byl
Pete před nimi a pomalu prolézal
4
rozsedlinou, ze které vycházela sluneční záře. "Pánové, tohle není umělé
vyústění, něco způsobilo, že kdysi dávno se utrhl kus skály a tím se otevřela
tahle puklina. "oznamoval obou kamarádům, když se protáhl ven. "A jak to
vypadá venku?" "No, nebude to snadné, puklina ústí přímo uprostřed skály.
Je sice hodně strmá, ale snad to slezeme!" "Jé kluci, pojďte sem!" ozval se
najednou Petr. "Podívejte, co jsem našel!" Pete se spustil zpět do štoly a s
Danem běželi k tomu, na co svítil jejich kamarád baterkou. Žlutý kužel
světla jasně ukazoval předmět v kamení - lidskou lebku bez spodní čelisti!
"Proboha, kde se to tu vzalo!" vydechl Dan. "Vím já?" odpověděl mu Pete,
když se vzpamatoval "Tahle štola je vůbec podivná, je zvláště velká a
nepravidelná. Jako by tu něco..." "Vybuchlo" doplnil ho Petr, který se už
také vzpamatoval. "Ano, jako by tu něco vybuchlo. Pojďte, trochu se zde
porozhlédneme!" Všichni tři kamarádi začali při světle baterek prohledávat
prosto ohraničený z jedné strany závalem a z druhé spadlou skálou. Za
chvíli jim bylo jasné, že tato jeskyně vznikla spojením dvou štol, které
vznikly neznámým způsobem. "Podívejte", řekl Petr, "byly to vlastně dvě
štoly vedle sebe, v jedné muselo něco explodovat, tím se prolomila stěna,
která je oddělovala. Vlna exploze se hnala dál a odtrhla kus skály, který
tvořil vnější stěnu. Je to opravdu zázrak, že se to nezřítilo všechno!" "Hele,
co mám!" vykřikl Dan a ukazoval na velkou, bílou kost, zpola zasypanou
mezi kameny. Za chvíli našel Petr ještě kus žebra, které bylo zlomené.
"Pojďte pryč, tady se muselo stát cosi strašného!" řekl najednou Dan. I oba
jeho kamarádi měli podobný pocit, a proto rychle všichni zamířili ke
štěrbině. Náhle Peteho baterka osvítila jakýsi podlouhlý předmět u jeho
nohou. Tramp se pro něj sehnul, a když ho zvedl, poznal, že v ruce drží
dlouhý nůž v plechovém pouzdře. "Co jsi to našel?" "Až venku, pak vám to
ukážu!" Na světle se všichni tři zvědavě dívali na nalezenou věc. Ten dlouhý
nůž byl německý vojenský bajonet, který používal ve své výzbroji Wermacht.
"Kde se to tam mohlo vzít?" mudroval
Dan. "Kdyby to tam leželo od války, tak je
to už celé zrezlé. Tenhle ale vypadá, jako
by tam ležel 15 až 20 let." "To už je jedno,"
přerušil jeho úvahy Pete. Každopádně
nikomu ani slovo, co jsme tam viděli.
Tomu chudákovi stejně nikdo nepomůže
a my bychom měli jen zbytečné problémy
s policajty. Jo, umíte někdo německy?
5
Tady je něco napsáno" "Ukaž, dej to sem, já to zkusím vyluštit." sáhl po
bajonetu Petr. Za chvíli se obrátil bledý jako stěna ke svým kamarádům.
"Tak kluci, víte, co je tu vyškrabáno? Na jedné straně nápis "Svému osudu
neujdeš a na druhé je jméno" "Jaké jméno?" zeptal se sípavě Dan. "Jméno
Hans Hagen!"
"Říkám ti, zbav se toho nože, je určitě prokletý!"" A já říkám, že ne, Dane!".
Dvě sedící postavy vedly u skomírajícího ohně v pozdní hodinu vášnivou
debatu. Bylo již pozdě v noci a jen hvězdy osvětlovaly malý zarostlý lom, ve
kterém tato dvojice seděla. "Jen si vzpomeň na ten den, co jsme ho našli.
Když jsme vylezli z Hagenova hrobu a slézali skálu, do které puklina ústila,
se stalo co?" "Já hergot vím, Petr nešťastně sklouznul a při pádu si tříštivě
zlomil obě nohy. Dobře si to pamatuji, ještě dnes mi běhá hrůza po zádech,
když si vzpomenu, jak jsme ho nesli v celtě a z obou mu trčely roztříštěné
kosti. Už o tom nemluv!" odpověděl vztekle Pete a hodil do hasnoucích
uhlíků hrst jehličí. "A Petr měl co? Horolezecký výcvik. Pro něj ta skála měla
být procházka lesem. A jestlipak si pamatuješ, co měl tehdy při lezení u
sebe? Hagenův bodák!" "Prostě měl smůlu," pře se Pete dál. "Šlápl vedle a
už to bylo." "No a co ten kluk, kterému si ten bodák pak prodal:" "Ale to
byl nějaký sběratel starých vojenských věcí." No a jak skončil?" tepal Dan
pořád do kamaráda. "Zastřelil se z jedné pistole z té své sbírky." zahučel
Pete. "No a co udělal těsně před sebevraždou? Vzal Hagenův bodák a poslal
ti ho zpátky s dopisem, že je ta věc prokletá!" "No dobře tak dobře, umluvil
si mě, zítra zaneseme bodák tam, kde jsme ho vzali. Ale teď už je pozdě,
jdeme spát." Za půl hodiny Měsíc, který se objevil z mraků, osvětlil dvě
postavy, které oddechovaly zachumlané ve spacákách. U jedné z nich ležel
v pouzdře starý bajonet, který se ve stříbrných paprscích podivně leskl....
"Byla to tahle štola nebo nebyla?" ptal se Dan svého kamaráda. "Já
nevím" odpověděl Pete. "Když jsi nechtěl šplhat skálou k rozsedlině, musíme
se k hrobu dostat znovu chodbami. Ale ani já si přesně nepamatuji, kterou
štolou jsme se tam tenkrát dostali. Možná to byla támhleta vlevo. "Dvojice
trampů zamířila k jedné z mnoha štol, jejichž otvory tu čněly jako prázdné
oči lebek. "No já nevím, možná to je ona, ale jist si nejsem," oponoval Dan.
"Hele nemudruj, zkusíme to." Oba chlapci vykročili do tmy. Kužele jejich
baterek prořízly tmu, na zemi byly poznat stopy po vytrhaných kolejnicích.
Štola mírně stoupala, šli asi deset minut, když tu náhle za jednou zatáčkou,
zával! "Tak ta to opravdu nebyla. Vrátíme se a budeme hledat dál."
6
komentoval situaci Pete. U vchodu byli hned. Ostré sluneční světlo je
bolestivě udeřilo do očí. Ještě než se úplně stačili rozkoukat, ozvalo se:
"Stát, Občanské průkazy!" Pete pochopil jako první. Přímo za nimi čněla
cedule s nápisem, "Vstup do štol pod pokutou 500 korun přísně zakázán""
Znali ji, byla všude u lomů, téměř v celé Americe. Jenže VB dělá zátahy až
v sobotu, dnes je pátek, jeli ven o den dřív. Proklatá smůla. A nebo..? Jeho
pohled sjel na bodák, který měl u pasu. "A tak pánové nemají peníze?" smál
se uštěpačně muž s hodností majora "No to je hezké!" A co je tohle?" zvolal
a hodil před oba trampy německý bajonet. "No nůž." odpověděl Dan. "Jo
nůž?" A vy nevíte, že zbrojní zákon zakazuje tyto věci volně nosit a
používat?" Chlapci jen pokrčili rameny. "Takových jako vy jsem tu už měl
desítky, peníze samozřejmě nemáte, tak co s vámi. Už tu na vás mám jeden
záznam o tom úrazu. Pánové, to je naposledy co jsme vás chytli u štol.
Jezděte si na vaše "čundry" někam jinam. Individua jako vy tenhle stát
nepotřebuje!" dodal na závěr svého proslovu a ukázal významně na rudou
hvězdu, visící mu nad hlavou. "Takže teď na vás přijde oznámení do školy
a domů, vaši rodiče budou muset tu pokutu zaplatit!", škodolibě se major
zasmál. "A tohle," ukázal na bajonet "zabavujeme! Je to zbraň!" Dan i Pete
po jeho slovech pocítili jakési ulehčení, i když představa úředního dopisu a
jeho následků nebyla nijak lákavá. "Rotný!" "Zde!" "Odveď ty dva!" "Rozkaz!"
Když se za oběma trampy zavřely dveře, vzal major do ruky zabavený
bajonet. "Pěkný kousek." uvažoval v duchu. "Asi si ho nechám sám, v mé
sbírce mu bude lépe než u těch dvou lumpů. Jak se vůbec jmenovali" sáhl
po protokolu. Na jeho vrchu stálo datu 17.11.1989.
"Ty jsi ho nepoznal?" ptal se Dan Peteho cestou k nádraží. "A koho
pořád?" "No toho chlapa, co tamhle uklízel ty popelnice." "Nepoznal, kdo to
byl?" "No přece ten major, co nám před rokem zabavil ten Hagenův bajonet!
Určitě to byl on!" "No vidíš", povídá Pete, "boží
mlýny spravedlnosti ho přece jen dostaly." "No
já myslím, že v tom bylo něco jiného." usmál se
Dan a narovnal usárnu na zádech. V duchu se
ptal, kde asi skončil Hagenův bodák. Jenže
tuto odpověď znal pouze muž, který za nimi
zápasil s těžkou nádobou na odpadky. Jenom
on věděl, do které štoly zahodil ten proklatý kus železa, když poznal, že mu
od jeho získání přináší jen smůlu. Ale to už je jiný příběh.
7
HVEZDY A ZÁKON Ladislav Frank Nykl – 6. díl
SPECIÁLNÍ AGENT RAILWAY EXPRES
Dostavníková společnost Wells Fargo nezanikla, ale
sloučením s firmou American Expres Railway se v roce 1929
ustanovila společnost se jménem Railway Expres Company.
Tento odznak nosili speciální agenti přepravní společnosti,
jejichž prací bylo zajistit bezpečnou dodávku všeho zboží,
které bylo odesíláno jinou agenturou. Takže měli za
povinnost ochránit vážený majetek před krádežemi a přepadením hlavně na
železnici. Agenti hlídali nakládání cenných lodních zásilek a vyšetřovali hlášení o
krádežích nebo poškození při dopravě lodí i železnicí. Hlídkovali na železnici u
rychlíkových vagónů, zavazadlových vagónů a nákladních vozů během cesty.
Střežili nakládání cenností, peněz,
drahých kovů, strategických surovin
nebo prototypy strojů. Zatýkali
neoprávněné osoby a odstraňovali je
z vlaku na další zastávce, nebo do
jiného vagónu. Na základě hlášení
pátrali po krádežích jako běžný
detektiv. Agenti také připravovali
zprávy o zjištěných zločincích a
navrhovali vyšetřování.
ALASKA TERRITORY MARSHAL
V roce 1884 pomáhali uplatňovat federální zákon na drsném
teritoriu Aljašky federální MARSHALOVÉ spolu s US Okresním
soudcem. V začátcích Zlaté horečky tam byl jeden MARSHAL
se zástupcem. V roce 1897 byli oba zástupci zákona William C.
Watts a James Mark Rowan, prvními zavražděnými při výkonu
své funkce. Tohle je odznak, který tehdy nosili.
Nechali svůj život ve službě státu Aljaška:
William C. Watts, DEPUTY US MARSHAL byl 1. září zastřelen při pokusu o zatčení
zločince na Admiralty Islandu.
ˇ
Foto – archív.
8
Alvin Miller, CHIEF OF POLICE byl 2. listopadu 1908 postřelen v místním vězení
obžalovanou mentálně narušenou ženou, když se s ní pokusil navázat kontakt a
následně zemřel.
Charles H. Wiley, SEWARD NIGHT PATROLMAN zemřel 4. října 1917 dva dny
po střelné ráně v Sewardské vězeňské místnosti během výslechu. Wiley také
vystřelil a svého útočníka zabil.
Isaac Evans, DEPUTY US MARSHAL byl zastřelen 3. září 1919 při pokusu o
zatčení v Sewardu. Jeho útočník později zavraždil prostitutku ve městě
Anechorage. Byl odsouzen k pobytu ve vězení, ale v roce 1940 unikl a nebyl nikdy
dopaden.
John J. Sturgus, CHIEF OF POLICE byl zastřelen 20. února 1921 svou vlastní
zbraní, šest týdnů po nástupu do funkce na ministerstvo. I přes vyhlášenou odměnu
1950 dollarů za dopadení vraha, ten nebyl nikdy dopaden.
Harry C. Kavanaugh, CHIEF OF POLICE byl postřelen 2. ledna 1924 při pokusu o
zatčení opilce v Anchorage. Zemřel den potom.
COLORADO RANGERS
V roce 1861 byli Jeffersonovi Rangers, kteří byli původně
založení v roce 1859 a dosud udržovali klid v Coloradu,
reorganizovaní do COLORADO RANGERS. 29. ledna 1923
guvernér William Sweet dal mocí svého úřadu COLORADO
RANGERS rozpustit a nechal tak Colorado bez ochrany
celostátní policie až do roku 1935.
Foto - zlatokopové na Aljašce. Foto - hrob DEP. US. MARSHALA J. M.Rowana.
9
21. února 1941 bylo vydáno osvědčení pro jízdní oddíl COLORADO RANGERS,
který organizoval guvernér Teller Ammons, jako skupinu dobrovolníků jednoho
útvaru v Baily. V roce 1955 byli Colorádští jízdní Rangers změněni na oddíly tvořené
z několika týmů a rozděleni po celé zemi.
SAN JUAN COLORADO RANGERS
SAN JUAN RANGERS byli další málo známou
součástí legendy staré západní hranice. Rangers byli
stateční lidé, kteří vyčnívali z davu. Někteří byli
dosazeni úřady, jiní z řad dobrovolníků. Jejich úloha
byla strážit zákon či hlídat dobytčí ohrady před zloději
dobytka a koní, uklidňovat neukázněné karbaníky a
napité kovboje, prostě udržovat pořádek ve městě a okolí. Plat měli velmi malý a
hodiny v práci velmi dlouhé a často byla místo odměny kulka v zádech.
SPECIAL RANGERS
Tento odznak se objevil tehdy, když stát Texas a
členové dobytkářského sdružení jihozápadu se rozhodli
vzít své věci do vlastních rukou a začali stopovat a honit
zloděje dobytka i koní, ve snaze ochránit sami svá stáda.
Začali si najímat na své vlastní pastviny detektivy. Tito
SPECIÁL RANGERS pouze nájemní střelci a byli placeni
za likvidaci zlodějů dobytka. Obvykle to byl „Soudce Lynč“, kulka nebo laso!
Slavný armádní scout Tom Horn už byl znuděný prací u Pinkertonů a začal se
ucházet o práci u firmy Swan Land, dobytkářské
společnosti ve Wyomingu jako nájemný střelec. Jeho oběti
byli zloději dobytka a koní a ostatní usedlíci na přidělené
půdě, jež se pokoušeli zabírat volnou pastvu. „Dobytkářští
baroni“ byli vzteklí a zhnusení, když viděli, že trestní
orgány nechávají zloděje dobytka a koní vyváznout, a tak
si najímali lidi, jako byl Horn, aby se za ně starali. Když
pak omylem zastřelil mladého Willie Nickela, kterého si
spletl s jeho otcem, vzpurným chovatelem ovcí, dostal se
do vězení. Napřed se pokusil utéct a pak byl 20. listopadu
1903 Horn oběšen. Jestli byl opravdu vinen, to už se dnes
neví, ale nikdo mu tehdy nepomohl, asi moc věděl.
Foto - Tom Horn.
10
TERRITORIAL RANGERS
ARIZONA TERRITORIAL RANGERS byli poprvé utvořeni
v dubnu 1860 dočasným guvernérem dr. Lewisem S.
Owingsem spolu s Jamesem H. Tevisem, který se také stal
prvním kapitánem. Původní Hlavní stan byl v Pinos
Altos.Když se Arizona připojila ke Confederaci, muži co tvořili
základ ARIZONA RANGERS se spojili s Jižanskou armádou,
zbytek se rozprchnul. Bohužel po Občanské válce nastaly
problémy se stavením jakéhosi druhu celostátních policejních sborů a to ihned po
rozpadu státní policie. Texas se ale znovu vzpamatoval. Vojáci, velitelé od
válečných vysloužilců Unionistické armády, začali
systematicky pomáhat zbavit Texas od jeho
indiánského problému.
Batalion majora Jonese se ukázal být efektivním
ramenem zákona, a tak účinnou organizací, že to trvalo
více než čtvrt století, kdy sám přišel zákon osadníkům
a hraničářům. Dobrých pět let pak musel Texas čelit
největší hrozbě nezákonnosti. Proto v roce 1874,
zákonodárný sbor vytvořil znovu dva oddíly Rangers,
které by se postavily této situaci – Hraniční prapor
/Fronier batalion/, vedl major John B. Jones a
organizovaný zvláštní oddíl pod vedením kapitána
Leandera Mc Nelly.
CALIFORNIA RANGERS
28. května1853 v Quartsbugu
Mariposa County sestavil bývalý
důstojník TEXAS RANGERS
Harry Love oddíl CALIFORNIA
RANGERS. Tato kumpanie se
skládala z dvaceti mužů, jež
předtím sloužili pod kapitánem
Love v Mexické válce. CALIFORNIA RANGERS byla
pak často uváděna jako LOVE RANGERS, když vyrazila
se svými lidmi stíhat známého desperáta Joaquina
Murieta, kterého obyčejní lidé nazývali Robinem
Foto - major J. B. Jones.
Obrázek - Harry Love.
11
Hoodem staré Kalifornie. Právě utvořené státní orgány nabídly velikou odměnu za
Mexikánce, který okrádal a přepadával cizí zlatokopy, hlavně gringos. Pašoval
kradené koně do Mexika a zabíjel všechny Američany, kteří prý nějak urazili nebo
ponížili Mexikánce. LOVES RANGERS dopadli Murietův gang 25. července 1853
v Tulare Valley. Harry setnul hlavu jeho mrtvole a dal ji do velké sklenice pro veřejné
předvádění. Byl v tom ale jediný problém, že pravděpodobně zabili nesprávného
muže. Historici si dnes jsou jisti tím, že opravdový Joaquin unikl a zemřel jinde nebo
opustil Kalifornii. Úřady ale byly přesvědčeny, že už je mrtev. Harry Love byl
prohlášen za hrdinu a získal 5000 dollarů.
Indian polIce – wind river wyoming
Tento odznak nosili strážci pořádku na Wind River.
Rezervace na Wind River /Větrné řece/ slouží jako
současný domov východních Šošonů a severních
Arapahů. Rezervace pokrývá víc, než 2,2 milióny akrů
ve středním Wyomingu na krásném povodí Wind River.
Je to už tradiční domov kmene Shoshones – Šošonů a
po staletí se jmenuje Warm Valley of the Wind River
„Teplé údolí Větrné řeky“, podle svých indiánských obyvatel. Tato rezervace je třetí
největší ve Spojených státech. Nejslavnějším vůdcem kmene Shoshonen byl
náčelník Washakie. Východní Šošoni si zvolili tuto
rezervaci podpisem smlouvy ve Fort Bridger v roce
1868. Severní Arapahové s jejich vůdci Black Coal
/Černé uhlí/, Sharp Nose /Ostrý nos/, Little Wolf /Malý
vlk/ a White Horse /Bílý kůň/, se usadili v rezervaci na
začátku roku 1877. jejich příbuzní jižní Arapahové byli
přesunuti s jižními Cheyenne do rezervace v západní
Oklahomě, kde jsou jejich potomci dodnes.
Foto - náčelník Washakie.
12
Kniha fešáci 50 let
Fotoarchiv Fešáka Pavla Brümera mě vážně dostal!
Ústí nad Labem /ROZHOVOR/ - Rok 2017 je rokem Fešáků. Kapela, ve které
zpíval třeba i Michal Tučný, vydala ke svým 50. narozeninám 3CD plné hitů
i novinek. Ústecký fotograf Petr Berounský - Viki jí věnoval celou knihu.
Kromě historie kapely, která
vznikla v roce 1967 v Ústí,
kniha Fešáci 50 let obsahuje
i unikátní snímky. Některé
Petr Berounský našel
v archivu členů kapely, jiné
pořídil sám, když s Fešáky
spolupracoval.
„V roce 1987 jsem jim dělal
fotografii k Salonu Fešáků.
Členové kapely na ní jsou
jako figuríny a mají na sobě
visačky," vzpomíná Petr
Berounský.
Novinku, která vyšla minulý týden, si lidé budou moci koupit i na koncertech Fešáků.
Třeba hned v sobotu, kdy country legenda zahraje na festivalu Porta 2017 v parku
na Severní Terase.
Je knížka shrnutím vaší práce s Fešáky?
Je shrnutím historie kapely. Já měl tu čest, že jsem se dostal k archivu Pavla
Brümera (1946 - 2015). Asi osm dnů jsem ho scanoval, a to mě dostalo. Byl jsem
nadšený, že vidím fotky, které veřejnost nezná, a prosadil jsem si, že v knížce
bude většina nepoužitých fotek i čtyřicet, padesát let starých.
Je to i lehce bulvár? Uvidíme dámy, se kterými Fešáci žili?
To ne. Je tu svatba Pavla Brümera a Karel Poláček, první kapelník Fešáků, je
svědek. To jsou jediné rodinné fotky ze dvou beden, asi 700 fotek. Poskytla mi je
Pavlova maminka, která Pavlovi poctivě archiv vedla.
Fotograf Petr Berounský - Viki vydává knihu o Fešácích.
13
Čím je knížka důležitá pro vás, čím pro fanoušky?
Ukazuje celou historii Fešáků. Já propadl country muzice ve 12 letech, po koncertu
Greenhorns v Letním kině v Ústí. Tam jsem si nechal podepsat i Michala Tučného,
tehdy s nimi zpíval, a začal jsem tím žít. Začal jsem jezdit na vandry i na tramp, kde
se hraje tahle muzika s trampskou, v závěrečné fází jsem začal fotit Michala po jeho
odchodu k Tučňákům. Tři roky jsem byl jeho dvorní fotograf a dělal mu desku.
Jak jste spolupracoval s Fešáky?
S kapelou jsem pracoval mezitím. V roce 1987 jsem jim dělal fotografii k Salonu
Fešáků. Členové kapely na ní jsou jako figuríny, mají na sobě visačky a onehdá
Petr Novotný prohlásil, že to byla jedna z nejhezčích fotek Fešáků. Fotila se v Ústí,
ten nápad jsem měl s Karlem Honsou, fotilo se to v květinářství na Terase u Cíle,
kde jsem měl ateliér.
Z těch fotek je mi krásně smutno, bude i fanouškům?
To asi ne, na většině fotek
se kapela směje. Je vidět,
že je v pohodě.
Ale v knížce je řada lidí,
kteří už nežijí…
To ano. Ale když půjdete
na můj záchod a
rozhlédnete se, jedna
třetina lidí, které jsem fotil,
už tady není. Jsem s tím
smířený. Samozřejmě,
vždy to zabolí, mě to
dostane do kolen. Stejně
jako Pavel Brümer odešel
i Honza Turek a Jindra
Šťáhlavský, už dávno tu
není Michal Tučný.
Zdroj:
http://ustecky.denik.cz/kultura_region/petr-berounsky-fotoarchiv-fesaka-pavla-
brumera-me-vazne-dostal-20170604.html
Ilustrační foto.
14
XXII. MEANDRY 2017
Skautský vodácký štafetový závod
pětičlenných posádek o Mimoňské putovní
pádlo pro skauty, trampy a veřejnost, který
se každoročně koná v Hradčanech na
Krokodýlí řece a v Polomených horách.
Letošní MEANDRY pro mě začaly úspěšnou zkouškou
pedagogického minima v Mladé Boleslavi, kam jsem rok
jezdil do školy. Po návratu domů jsem hned vyrazil na
Hradčany na skautskou chatu, kde už přes dvacet let pořádáme tento štafetový
závod. Všude bylo plno, jako za starých časů. Měl jsem radost, protože ve čtvrtek
to vypadalo, že asi nikdo nepřijede. Hned jsem zaregistroval posádku naší osady
do kategorie ZOMBIE, ve které musí být každému nejméně 50. Rys se svou
čtyřicítkou jen smutně koukal! Večer jsme ještě stihli i zahrát na kytary a já pak
noční vesnicí vyrazil na ranč, kde už byla skoro celá osada. Tady jsem se dozvěděl,
že Ďábel kulhá ještě víc než obvykle a chodí s francouzskou hůlkou, páč položil
motorku. Bylo mi jasné, že ho dostaneme
asi jen tak na pramici. O půlnoci přijeli pak
Guglíci.
Ráno byl nástup všech závodních
posádek a pořadatelů okolo 8,45, kde
jsem všem vysvětlil pravidla a Kvído
popsal trať, protože opakování je matka
moudrosti a každý rok přijede někdo
poprvé. Hned po nástupu jsme každému
týmu dali džusany, které dovezl kamarád
Milan. Bylo ukrutné vedro, tak byly
přijímány s velkým povděkem! Naše
posádka začala na rybníku, kde jsme
společně jeli závod pramic. V naší
kategorii byla i pramice „zombie“, ale
zvládli jsme to i s raněným Ďáblem a
nováčkem Ivou, byl jsem velmi spokojen!
Ďábel si šel lehnout a my udělali i
s holkami od Hvězdiček Aničkou a Babčou
15
přesun do Mimoně na soutok, kde
začínala štafeta jízdou na kanoi. Hodně
nás tu pobavila veteránská mužská
dvojice Hvězdiček, která kufrovala hned
po startu za mostem. Holky měly start
vynikající a asi dvacet minut po nich
jsme vypluli s Ivou i my. Byl jsem mile
překvapen, jak to mému háčkovi šlo.
Trochu jsme za mostem šutrovali, páč
bylo málo vody ale, jak jsme vjeli do
meandrů, tak už jen pádlovat a kličkovat
mezi vrbičkami. Dlouho jsem tento úsek
neplul, a tak jsem byl tentokrát nemile
překvapen, jak je zde Krokodýlí řeka
zarostlá. Jinak se plulo dobře. “Ivo, ne že
budeš brečet, asi nás někdo dojíždí!“ U
kafilérky nás předjela posádka s naším
Martinem a Honzou a kousek před cílem
další. Iva byla statečná a vzala to
sportovně! Když jsem viděl začátek
kempu, tak jsem měl radost a s hrůzou
jsem si uvědomil, že mě čeká ještě
horské kolo.
U princezny Klarisy jsem předal
štafetu Guglovi, který hned vyrazil na
běžeckou trasu. My vytáhli loď a autem
jsme udělali přesun na start horského
kola. Tady už seděla rozhodčí Zuzka a
běžec Zuzanka. Ze začátku mě
nenapadlo, proč je tak Zuzanka uřícená
a skoro nemluví… Gugl si tentokrát u
brodu nezouval boty, a tak dorazil celý splavený vcelku brzy. Převzal jsem štafetu
a příšerným horkem vyrazil do terénu Polomených hor. První malé stoupání jsem
měl okořeněné trampy, kteří mě tleskali a volali „dědku, prď na to a pojď k nám na
pivo!“ Potom následovala krásná vcelku dlouhá rovinka, ale pak neslavně známý
Kuprák. Veškeré hrdinství šlo stranou, slezl jsem z kola a tlačil až nahoru a pak i
dolů, protože jsem se bál. Dole jsem pak málem nenasedl a byl jsem rád, že můj
16
sedací manévr nikdo nevidí! Pak zase
rovinka a Kantor se Sašou, kteří hlídali
hlavní silnici. Bravurně jsem projel kolem
nich a hurá dál na brod, který jsem
přebrodil i s kolem a pak celý zničený dojel
na letištní plochu, kde jsem předal naší
štafetu mistrně asi sedmdesátiletému
Trampolínovi, který hned vyrazil na
silničním kole na náš poslední úsek. Celý
zničený jsem seděl a tupě zíral na letištní
plochu a hlavou mě snad prolétlo německé
letecké eso druhé války Hans Ulrich Rudel,
který tu lítal. Zpět na zem mě vrátil příjezd
Čandejse, který jel taky kánoj a horské kolo
a vůbec mě nepřipadal unavenej! A to chtěl
ještě na ploše Johnymu rozrážet vzduch…
Slavnostní nástup se trochu posunul,
protože jsem nejdříve vytiskl místo diplomů
veliké účastnické listy a pak loňské
diplomy…V naší kategorii jsme byli ze tří
posádek druzí /Renča Blaženka pak
prohlásila v žertu, že jsme byli vlastně
předposlední/, oni nás fakt Johny, Čandejs
a Jana porazili. Jinak putovní pádlo ve
skautské kategorii putovalo tentokrát do
Liberce a Jablonce. Večer pak byla country
slezina, kde jsme hráli do pozdních
nočních hodin a radovali se, že vše
dopadlo na jedničku.
Meandry 2017 jsou minulostí a my se
už můžeme těšit na další ročník a
v duchu si přát, že další trampské týmy
přestanou být líný a doplní víc tu naší
„mladou“ kategorii ZOMBIE! Cipajs.
/Foto najdeš na toh.rajce.net/
17
18
historie letištE HradCany (Kummer am See)
Letiště Hradčany (v letech 1939 až 1945 vedeno v Sudetech pod názvem
„Kummer am See“ bylo vedeno do roku 1938 jako tzv. „zastřená plocha“, pro
přistávání vojenských letadel. Toto v praxi znamenalo, že tento prostor byl určen
jako jedno z možných polních letišť, použitelných při předpokládaném konfliktu
s fašistickým Německem. Pro tehdejší typy letounů, tj. zejména dvouplošníky Avie
B-534 a Letovy Š-328, které tvořily páteř předmnichovského letectva, takovéto
letiště plně vyhovovalo, jedinou nutnou podmínkou pro jeho provoz bylo, aby
startovací a přistávací plocha nebyla příliš měkká (rozbahněná) a aby bylo letouny
možno v přilehlém okolí zamaskovat (což okolní prostor tehdy plně umožňoval).
24. září 1938, za mobilizace Československé armády, uteklo vesměs německé
obyvatelstvo do okolních lesů, aby 10. října uvítalo německý Wermacht při záboru
Sudet. Německá Luftwaffe ihned zakalkulovala letištní plochu do svých útočných
plánů, jako jedno z možných polních letišť pro dislokaci svých leteckých jednotek.
Německé vojsko projíždělo přes Kummer opět
15. března 1939, kdy fašistické Německo
obsadilo zbytek republiky a vytvořilo známý
Protektorát. Po celou dobu války byla oblast
v relativním klidu, který se porušil v roce 1945
s přibližující se frontou.
6. března 1945 začalo zpevňování letištní
plochy francouzskými, polskými a dalšími zajatci,
aby se sem přemístila bitevní eskadra SG 2
„Immelmann“ a to jmenovitě její Štáb a 2.
skupina, pod velením známého bitevního letce
Hanse Ulricha Rudela, který na východní frontě
zničil, mimo desítek jiných cílů, za celou dobu
války neuvěřitelných 519 ruských tanků. Tato
eskadra byla zčásti vyzbrojena protitankovou
verzí známého střemhlavého letounu Ju-87
„Stuka“ (verze „G“) a z větší části bitevní variantou obávaného německého letounu
FW-190 (jmenovitě se jednalo o bitevní verzi „F“). Stíhací ochranu prostoru letiště
zajišťovala 2. skupina stíhací eskadry JG 6 „Horst Wessel“. Jejím velitelem byl
kapitán Fritz Karch, německé stíhací eso, který na západní frontě sestřelil z oblohy
celkem 47 soupeřů, ze kterých bylo 21 obávaných čtyřmotorových bombardérů.
ˇ ˇ
Hans Ulrich Rudel.
19
Jeho jednotka disponovala nejlepší
pístovou německou stíhačkou, kterou
byl FW 190D „Dora“. Rudel na
působení své skupiny v Kummeru
vzpomíná ve svých pamětech
následovně: „V Kummeru
(Hradčanech) je ubytována pouze
naše 2. Skupina. Štáb eskadry je ve
škole v Nimes (asi Mimoň) a částečně
bydlí mezi obyvatelstvem, které je
pětadevadesáti procent německé a čte nám z očí každé přání. Ježdění na letiště a
zpět není jednoduché a jeden muž vždy sedí na blatníku každého vozu a pozoruje
nebe. Nad námi se co chvíli řítí američtí a ruští hloubkaři, kteří se v tomto prostoru
se překrývají. Jedni přilétají ze západu, druzí z východu. Pokud startujeme do akce,
čekají nás na jedné straně Američané a na druhé Rusové a ve vzduchu nad svou
domovinou (!) absolvujeme kozáckou uličku. Naše staré Ju-87 mají v porovnání se
stroji nepřítele šnečí tempo a stálé vzdušné souboje nás vyčerpávají do krajnosti,
když letíme na určený cíl. Pokud zaútočíme, hemží se to tu nepřátelskými letouny
a při zpátečním letu si opět musíme klestit cestu skrz uzávěry nepřátelského
letectva. Naše protiletadlová obrana nám také musí většinou „prostřílet“ možnost
přistát. Z Kummerského letiště startujeme většinou ráno se čtyřmi nebo pěti
protitankovými Ju-87, doprovází nás deset až patnáct FW 190 z pumami a zároveň
nám dělají stíhací ochranu. Také nás trápí nedostatek pohonných hmot. Nepřítel
má ve vzduchu až pětinásobnou převahu. Máme nyní tvrdě vydělaný chlebíček.“
Velení nad všemi leteckými jednotkami v prostoru Hradčan připadlo právě
Rudelovi, který měl z velících důstojníků nejvyšší hodnot a mimo jiné byl známým
oblíbencem samotného Hitlera. Rudel, až do kapitulace 8. května 1945, vyvíjel
poměrně intenzivní bojovou činnost proti postupující sovětské armádě.
8. května 1945, po posledním útoku na ruské tanky (který byl neúspěšný, jelikož
se tanky v Krušných horách nepodařilo německým letcům nalézt) rozpustil Rudel,
po vyhlášení kapitulace, zbytky své eskadry (zbylé stroje JG 6 odlétly již předtím na
západ k Američanům) a v čele posledních sedmi strojů (tři Ju-87 a čtyř Fw 190)
zamířil na rovněž západ, do amerického zajetí (zajmutí od Rudé armády se bál jako
„čert kříže“, protože dobře věděl, že by skončil přinejlepším na dlouhá léta
v pracovním táboře na Sibiři). Při tomto svém posledním bojovém letu narazila jeho
skupina sice na formaci sovětských stíhacích letounů, ovšem sovětští stíhači na
20
zkušené frontové letce nestačili. Po kratším pokusu o sestřelení se Rudelovi a jeho
druhům podařilo odpoutat od protivníků a později přistát na německém letišti
v Kitzingenu, kde se němečtí piloti vzdali značně překvapeným Američanům, kteří
toto letiště před časem obsadili.
11. května projela Kummrem první jednotka Rudé armády a 15. června zajistila
prostor letiště strážní jednotka Československé armády. Vojenské orgány začali
ihned s prohlídkou ukořistěného materiálu, se zvláštním zřetelem na nalezené
německé letouny. Bohužel, většina z nich byla již neopravitelně poškozená, ať již
působením „hloubkařů“, či přičiněním ustupujících německých jednotek nebo
později, tzv „lovci suvenýrů“. Přesto se vojenským úřadům podařilo na
hradčanském letišti nalézt a zkompletovat několik strojů typu Fw 190, o které naše
poválečné orgány měli velký zájem, jako zdroj informací pro další technický vývoj.
Přes všechna tato pozitiva byl pouze jediný letoun Fw 190 přelétnut později do
Prahy, ovšem při tomto přeletu havaroval. Tato nehoda byla pravděpodobně
důvodem pro pozdější likvidaci (šrotaci) všech dohledaných Fw 190
z hradčanského prostoru.
3. října 1946 započalo vytyčování hranic vojenské oblasti za osobní přítomnosti
generála Svobody. V prostoru Doksy-Osečná-Mimoň měla být vybudována
výcviková základna prvního výsadkového útvaru naší armády (jehož základ tvořili
jednotlivci, kteří většinou prošli tvrdou školou Slovenského národního povstání).
Hlavním ubytovacím prostorem měly být budovy bývalé lesnické školy v Zákupech,
v Hradčanech u Mimoně (letiště Kummer) se počítalo se zřízením základny
vzdušného výcviku a Stráž pod Ralskem měla sloužit k výcviku specialistů. V čele
úsilí stál tehdejší plk. Paleček.
Dne 1. října 1947 se začal
v Zákupech formovat Pěší
prapor 71 „Československých
parašutistů“.
Po převratu v roce 1948 a
zapojením republiky do
sovětského bloku se severní
Čechy ocitly v tzv. „předpolí“
plánovaného konfliktu mezi
Východem a Západem. Vojenské 1. oddělení hlavního štábu naplánovalo přesun
výcvikových jednotek hluboko do předpokládaného týlu, kterým se stalo Slovensko.
Letouny, zanechané po německé kapitulaci kumerském letišti.
21
Velitelství výcvikového vojska se však obávalo narušení výstavby svých jednotek a
přesun všemožně zdržovalo.
Na letišti Hradčany se během výcviku používaly upoutané balóny a od listopadu
1949 kluzáky NK-4. Pro účely výcvikových seskoků pluk používal známé
dvoumotorové letouny DC-2 „Dakota“, případně kořistní Si-204 „Siebel“. Kluzáky se
používaly pro potřeby výcviku až do října 1951. V tomto roce začala stavba
betonové dráhy, jež byla dokončena v roce 1954. Letiště pak sloužilo až do roku
1958 protivzdušné obraně republiky (která byla vyzbrojena zejména typem Mig-15,
který vyžadoval zpevněné betonové dráhy). V průběhu organizačních změn,
ukončených v roce 1964, se letiště
Hradčany se svým 2. Sbolp. Ocitlo ve
svazku 10. LA. Po okupaci ČSSR
sovětskými vojsky v srpnu 1968 byl 2.
Sbolp v Hradčanech zrušen a letiště
předáno sovětské armádě. Ta ho
používala přes dlouhých dvacet let. Po
roce 1989, na základě mezivládní
dohody, sovětské útvary letiště
opouštějí, čímž začíná jeho postupná
devastace až do dnešního stavu.
Letiště v Hradčanech patřilo české armádě až do roku 1996. Ta tuto svoji bývalou
záložní základnu v tomto roce definitivně opustila a předala společnosti PRIVUM.
Letiště bylo občas pronajímáno různým soukromníkům, většinou k létání s tzv.
„ultra“ lehkými letadly nebo větroni. Komplex letiště je velmi rozsáhlý a společnost
PRIVUM neměla dostatečné finanční prostředky (anebo zájem), a tak mnoho budov
bývalé letecké správy je dnes již totálně zdevastováno a rozkradeno. Letiště je sice
ve vojenských plánech vedeno stále jako záložní základna pro případ válečného
konfliktu, ovšem armáda o svůj bývalý majetek moc zájmu nejeví. Letiště občas
používají různé skupiny pro akce nejrůznější druhu – ať se již jedná o různé „párty“,
závody motorkářů, skautské závody MEANDRY, či pro využití majitelů tzv. „ultra
lehkých letadel“. Letiště také občas využívají filmaři, například režisér Zdeněk
Svěrák zde natáčel exteriéry ke svému válečnému filmu „Tmavomodrý svět“.
V podstatě je ovšem letiště pomalu devastováno a za nějaký čas, pokud bude současný stav pokračovat, se změní opět pouze v „zastřenou plochu“, ovšem tentokrát posetou betonovými zbytky rozpadlých budov a zničených přistávacích
drah. Zpracoval a doplnil Martin Šíla.
Sovětské vrtulníky v r. 1984.
22
ZAS JEDEN VELKEJ ZA NÁMI Při svých toulkách po osadách a mezi kamarády vždy vítám nahlédnutí do
osadních nebo soukromých trampských archívů. Tentokrát mě ukázal Voko z Blue
Nord kousky časopísku TULÁK z roku 1971 – 72, který psaný na stroji pro potřebu
trampských osad vydávala pobočka JLC /Jack London Club/. Zde jedna povídka
před začínajícími prázdninami. Ahoj Cipajs.
Všimněte si, že dnes v rubrice
ZAMĚSTNÁNÍ neuvádí „rolník“ ale
ošetřovatel, traktorista, dojička apod.
Zkrátka specializace vládne světem.
Rozhodl jsem se, že ani já nebudu
déle obyčejným TRAMPEM. Jak
krásně zní třeba tramp horolezec,
tramp vodák, tramp jeskyňář atd.
nejvíce se mě zamlouvá prostřední
varianta tramp vodák. Jinak proto, že
vodák se může „udělat“ kolikrát chce,
což se u ostatních jmenovaných
trampských profesí nedoporučuje,
jednak proto, že mě kamarád Eda
seznámil s partou vodáků, kteří měli
jedno místo volné. Systematicky mě
začal na plavbu připravovat, tak že
jsem již během týdne bezpečně
rozeznal pádlo od vesla. Za další
měsíc jsem pochopil význam slova
peřej, šlajsna a schod. Stal se ze mě
průměrný vodák – teoretik. Připouštím
ovšem, že již před velkým vodním
vandrem jsem měl sjety necelé dva
kilometry naší Orlice.
Konečně jsme vyjeli. Cílem byla
Lužnice, neboť všichni brali zřetel na
mé a taky Bačkorovy plavební
nezkušenosti. Kluci měli již své stálé
dvojice, a tak nebylo nic divného na
faktu, že jsem měl jet s Bačkorou.
„Půjdu raději dělat háčka“, povídám
mu, „kormidlovat neumím!“. „Mě je to
jedno“, pronesl rezignovaně, „já v tom
stejně ještě neseděl“. Zřejmě nekecal,
neboť jsme se udělali i tam, kde to je
teoreticky naprosto vyloučeno.
Neustále na mě křičel, ať táhnu, asi
chtěl, abych přitahoval, ale nebylo to
tak jisté, neboť mě měl zrovna tak
dost, jako já jeho. Konečně jsme oba
23
pochopili, že musíme tahat pádlo
zepředu dozadu, chceme-li, aby loď
jela zezadu dopředu. Tohoto
poznatku jsme brzo plně využili a naše
loď se hnala kupředu, místy ještě
rychleji než proud. Potom se před
námi znenadání objevil jez. Tuším, že
ho ostatní přenášeli, ne však my! Při
naší rychlosti bylo přistání na břehu
neuskutečnitelné. První a poslední
pokus o přibrzdění provedl Bačkora,
který se vymrštil, rukama se zachytil
lávky a nohy zahákl za zadní sedadlo.
Kupodivu jsem jel dál a Bačkora,
máčeje si kotníky ve vodě, visel na
lávce a cosi na mě křičel, asi měl
žízeň. Jak jsem už říkal, byl to
„přenos“, ale při troše nešikovnosti se
dal i sjet. Když jsem se přiblížil k jezu,
začali si ostatní vodáci vytahovat
foťáky a kdosi zařval: „To je machr!“
Častěji se ovšem ozývalo: „Blázen,
sebevrah a frajer!“ Ze skromnosti ale
připouštím, že to asi patřilo někomu
jinému. Naštěstí byl jez dost široký,
takže se tam má kanoe vešla, i když
jsem jel na šíř! Pravděpodobně jsem
se topil, ale když jsem otevřel oči, byl
jsem již na břehu. Hned jsem se vydal
pěšky proti proudu. Nejvíc mě
překvapilo, že Bačkora na lávce již
nebyl. Myslel jsem si, že se utopil,
neboť s námi dál už nejel! Nebyla ani
naše kanoe, jen pádla zůstala.
Kamarád Eda mě protekčně vzal na
svou loď. Eda byl zvyklý jezdit sám a
dobře. Nyní se mi jelo mnohem lépe.
Dělal jsem, co mohl, ale zmařit mu
jeho úmysl jet rovně se mi dařilo jen
z části. Nevím, zda jsem pádloval ve
vodě nebo ve vzduchu, jeli jsme
dobře, tak že ve vzduchu! Přesto se
nám nějakým zázrakem podařilo
prorazit loď. Byl jsem svědkem
dalšího zajímavého přírodního úkazu.
Ačkoliv voda stoupala, loď klesala.
Věčný samaritán Eda mě
zachraňoval. Na jeho obhajobu
musím ale říct, že se mu to moc
nepodařilo! BRIGGI
JACK LONDON CLUB
Posláním této organizace je sdružení
všech přátel Jacka Londona bez rozdílu
věku, pohlaví, národnosti, náboženské a
politické příslušnosti a buditi v nich
zájem o tramping, táboření, turistiku,
tělovýchovu, sport, kulturu, literaturu,
umění, vědu, techniku, filosofii, politiku,
národní hospodářství, práci, pospolitost
a život v přírodě i ve městech a vesnicích
vůbec. 111. řádná valná hromada JLC se
koná v úterý 30. listopadu 1971 v 19
hodin v Dietní jídelně, Ve Smečkách 26,
Praha 2. Dochvilnost a účast všech členů
JLC žádoucí. Čl. průkazy s sebou.
Zástupci bratrských osad a klubů jsou
vítáni.
24
Z TRAMPSKÝCH PLACEK
Pod Kokořínem se konal 42. potlach TO. BLUE NORD u skalního bytu osady za účasti asi 40 kamarádů. Za krásného počasí proběhla soutěž v kuželkách, kterou vyhrál Kantor. Večer pak vzplál oheň, kde se hrálo, zpívalo a tlachalo dlouho do noci.
A trampské ohně vzplály…
Založení TO. BLUE NORD - 1975
25
SVATEBNÍ ZVONY: TRAMPSKÁ SVATBA U NEPOMUKU
FOTO ze 17. potlachu T. O. USS
spojeného s pravou trampskou
svatbou šerifa osady Kiďáka s
Mrazilkou - Nekvasovy u Nepomuku
(9. -11. 6. 2017). „Kiďáku, díky za
pozvání, po 57 letech jsem se opět
zúčastnil čundrácké svatby! Ať se
daří. AHOJ Nanuk“.
SVATEBNÍ ZVONY ZNELY I NA TO. WHITE STAR ˇ
"Jestli si myslíte, že jdete do RÁJE, tak šťastnou cestu!"
26
STRÍBRNÁ SVATBA NA KOVÁRNE ˇ ˇ
Na KOVÁRNĚ nad Rynolticemi se konala Trampská stříbrná svatba šerifa Pařízka a Ivety za účasti pořádající osady, rodiny a kamarádů. „Žena si myslí, že muž se po svatbě změní, muž si myslí, že žena se po svatbě nezmění….“ Úvodní slova oddávajícího kamaráda Badeliho. Krásná akce a krásné setkání po letech. Ahoj!
27
Oheň plný muziky, vyprávění a hlavně vzpomínání vzplál na Kempu u Darky začátkem měsíce růží.
Na Dnebohu u Růži pořádali trampové samotáři z PELÍŠKU potlachovou slezinu spojenou s velkým výšlapem do okolí.
28
Velmi zdařilou akci připravili pro kamarády "VESELÍ MLYNÁŘI" ve Mlýnech v Lužických mountains.
"Konec DIETY v Čechách..."
Naše trampské holky podnikly „poznávací čundr“ do Litoměřic se trochu kulturně vzdělávat a hlavně vyžít! Základnu si na víkend vybudovaly na maringotce u Renči Blaženky v Píšťanech.
29
45 LET TO. POSLEDNÍ MÍLE
Foto z prvních KÁROKROSŮ.
Krásných 45 oslavila TO. POSLEDNÍ MÍLE, která pořádala již 38. KÁROKROS. Gratulujeme!
30
STEZKY, CAMPY A OSADY JINÝM ÚHLEM POHLEDU
TRAMPSKÉ ZŘÍCENINY ČESKÉHO STŘEDOHOŘÍ -
/Dokončení z minulého čísla/
Trampskému národu je
určitě nejvíc známým
hradem Českého
středohoří Helfenburk,
nebo-li Úštecký hrádek.
Nicméně o něm již bylo
mnohé napsáno. A to i ve
Štěksonu. Nechci
opakovat známá fakta.
Tak se jen tak letmo, a
z trochu jiného úhlu
pohledu, podíváme na
další místa, která trampstvo také vždy řádně přitahovala. A nejen trampy,
ale mnohem dříve i jednoho našeho významného básníka. A i o něm bude
dnešní povídání….
Všechno to tenkrát začalo na Radobýlu. Se třemi kamarády jsme se
vypravili na tento dominantní vrch. Jeho „vykouslý“ vršek, majestátní kříž
a výskyt celíku zlatobýlu a medvědice
lékařské, mne fakt nenechávaly klidnou. Pár
bylin jsem už měla nasbíráno a teplý den se
měnil ve vlahý podvečer. Seděli jsme pod
křížem a pozorovali svět pod námi.
Samozřejmě, že i Litoměřice. V povídání jsme
zabrousili až ke Karlu Hynku Máchovi, který
zrovna tady, na Radobýlu, měl dokončovat
svou poslední báseň- CESTA Z ČECH. Tady
také spatřil velký požár Litoměřic a údajně
měl 45 až 5O minut běžet k požáru pomoci
hasit. Tehdy byl říjen roku 1836. Nu, a já jsem
prohlásila, že by musel létat, aby to stihl.
31
Kluci se toho ihned chytli a test běhu do Litoměřic byl na světě. Domluvili
jsme se, že prostě poběží 50 minut, a to z různých míst na Radobýlu (od
Kříže, z plošiny pod vrcholem a z kraje louky před sešupem dolů), a kam
doběhnou, tam doběhnou… Do Litoměřic za 50 minut nedoběhl ani jeden!
Nerovný terén a stmívání si vážně koledovaly i o „zlámanou nohu“….
(USárny jsme měli na Kamýku. Běželo se jen se žracákem.) Nu, měli jsme o
čem přemýšlet.
KAREL HYNEK MÁCHA, tedy jeho „duch“, byl najednou snad
všude s námi. S mírnou nadsázkou by se dalo říct, že kam vstoupila noha
trampa, tam cca 130 – 140 let před ním Karel Hynek! Posuďte sami.
Zřícenina hradu Jana Žižky KALICH nad Třebušínem, zřícenina hradu
HAZEMBURK v obci Klapý, s bílou a černou věží, který koupil r. 1335
Zbyněk Zajíc z Valdeka od krále Jana Lucemburského (Zajícům patřil také
Ronov); na Lovosicku zřícenina hradu KOŠŤÁLOV, který za husitských
válek patřil Kaplířům ze Sulevic (! Milešov)… Ale také ledové jámy na
Plešivci anebo i Litoměřická katovna (hrázděná budova za městskými
hradbami z roku 1701, kde nejen, že skutečně žil i poslední litoměřický
mistr popravčí Jan Ledvina, ale tato budova byla postavena na místě
původní katovny od počátku Práva
útrpného v Litoměřicích. Paradoxně je
dnes kolem sídliště a ke katovně je
„přilepená“ garáž!) či Litoměřické
popraviště (v blízkosti městského špitálu.
V Litoměřickém muzeu jsou uloženy dva
skutečné popravčí meče). A to jsem se ještě
ani nedostala k Bezdězu, Housce atd.
Všechna tato místa a mnohá další patřila
mezi oblíbená místa i Karla Hynka Máchy.
Období romantismu přivedlo mnoho lidí
zpět k přírodě, to je nesporné. (Nic proti,
vždyť i nás romantika stále oslovuje). Mne
jenom začalo vrtat hlavou, jak to ten „kluk
Máchů“ vůbec mohl všechno stihnout? On
se nebyl jen jednou někde podívat, on se
na ta místa opakovaně vracel, znal je
32
v různých ročních obdobích, zkoumal je, studoval a „prožíval“. Mezitím
studoval práva a stihl i milostný život, jak dokládá jeho deník (vydán pod
názvem INTIMNÍ KAREL HYNEK MÁCHA). Samozřejmě také psal. Mnohé
jeho texty mají hodně mystický náboj, který sahá daleko za hranici běžného
reálného vnímání. Že by se romantický „tulák“ a básník, který se narodil
roku 1810 v Praze a zemřel v listopadu 1836, tedy ve věku 26 let,
„pohyboval“ i v „jiných sférách“???
Od mala hodně četl. Jeho
oblíbeným autorem byl
Byron. Přitahovala ho
temná zákoutí i prastaré
domy, či jiná místa
s dávnou historií a silným
GÉNIEM LOCI, jako třeba
popraviště. Velmi miloval
přírodu a vyhledával
samotu. Přitahovaly ho
rozvaliny i divoké rokle,
čedičové vrcholy i
pískovcové labyrinty. Jeho
„rozervaná duše“ vnímala
život, krásu a svobodu, stejně
tak smrt a zmar. A to vše s takovou intenzitou a frekvencí, že se musím
znovu ptát: Jak to mohl stihnout? Někdy snad musel také jíst a spát. Nu,
asi toho moc nenaspal, protože miloval svit měsíce a po nocích navštěvoval
hrobky, které na něj v noci velmi silně působily a voněly mu po růžích…A
toto vše, jak jsem zjistila postupem let, se nějakým způsobem odráží v jeho
díle. V jeho verších lze např. nalézt Zednářský rituál (báseň: ANIŽ KŘIČTE,
ŽE VÁM STAVBU ZBOŘÍM), ale i učení starých Gnostiků (jak jsem už dříve
psala, druh oficiálně zrušeného raného křesťanského učení, které mělo
mnoho společného s Druidismem historických Keltů), ale i „odkazy“ na
prastarou předkřesťanskou Geomantii (učení či okultní disciplína
zabývající se energiemi a silami Matky Země. I toto učení bylo součástí
Druidských znalostí). Běžným vnímáním světa tohle vše vážně nemohl za
svůj krátký život stihnout. Možné to snad je jen při využití „věcí mezi Nebem
a Zemí“ při „změněném stavu vědomí“. Nemohu si pomoci, ale mám velmi
Ilustrace - K. H. Mácha.
33
silný vnitřní pocit, že před dvěma sty lety, nám po Praze, Českém
středohoří a Kokořínsku putoval člověk, který měl s námi trampy mnoho
společného a navíc zřejmě prožíval něco, co se v současnosti
v psychotronice a mystice označuje jako holotropní vědomí. V holotropním
vědomí totiž dochází k prolínání i různých časových rovin, takže můžete
„nahlédnout“ do minulosti i budoucnosti a to třeba i zároveň. Rovněž tak
se může stát, že jste na více místech najednou. A co dodat závěrem? Snad
jen to, že ať budete na jakémkoliv „trampském místě“ Českého středohoří,
můžete si být téměř naprosto jisti, že nějakým způsobem, ať již vzduchem,
vodou anebo zemí, či propadlištěm času, nám tu „otisk své energie“ nechal
i Karel Hynek Mácha. Možná, že za OUPLNÉ LUNY BLEDÉ PLÁŠŤ JEHO
SE VE VĚTRU ROZVINE …
T. S. Máma – Sever
BAJKY Z KROSNY
O TRAMPOVI A DEŠTI
Nebe potemnělo a vítr začal ohýbat větve stromů
až k zemi. Nad obzorem již blesky křižovali nebe.
Z dálky se ozývalo dunění hromu. Trampové přidali
do kroku. Už nebyli daleko od skalních převisů. Když se člověk přimáčkne ke skále
a přehodí přes sebe celtu, přeci jen spí více méně v suchu. Aspoň relativním. Jsou
na místě. U ohniště je dřeva dost, pro další kamarády je nanosí až zítra. Takže
rozdělat oheň a podél skalní stěny připravit spaní. Skála je místy hrbolatá a jasně,
že tvrdá, ovšem místo je vyvýšené
a až na kousek pod skalním
komínem kryté. Všichni už měli
ustláno, jen Bendík neustále
přenášel svůj spacák kolem dokola.
„Kurňa, už někde zakotvuj!“, okřikli
jej ostatní. „To není jen tak. Tady je
to moc tvrdý, támhle moc hrbolatý.
Já se chci pořádně vyspat. Musím
si řádně vybrat!“ Nikdo to už neřešil.
Jen se poťouchle usmívali, když
34
viděli, že si stele, a dokonce bez celty pod sebou, pod okrajem skály v místě,
kterému říkali „lavór“. Věděli proč.
V noci trampy probudilo ječení Bendíka. „Já spím ve vodě, pode mnou je louže!“
„Co se divíš, když jsi si ustlal v lavóru“. Vidíš tu stružku na okraji? Tak tudy stejká
voda ze skal nad námi.“ Bendík popadl věci a začal se drásat do průrvy ke „komínu“.
„To bych nedělal“, poznamenal jeden z kamarádů. „Vypadá to, že bude ještě chvíli
pršet a ta pidi tůňka na dešťovku, co je nahoře, se může přeplnit…“ „Přece nebudu
spát v louži“, vyjekl Bendík a už zalézal do spacáku pod „komínem“. Tentokrát si
celtu pečlivě rozprostřel pod sebe. Ještě než začalo svítat, slova kamaráda se
naplnila. Bendík dostal ranní sprchu přímo do spacáku. A jaká z toho plynou
poučení?
1. Když už moc vybíráš, dej pozor, abys nepřebral.
2. Pokud si už lehneš, hleď, abys měl dobře ustláno.
3. Pakli-že už utíkáš z louže, dej pozor, ať nevletíš rovnou pod okap.
T. S. Máma-Sever
O VANDRU NA HAZEMBURK, BOURCE, SADU A TRÁVE
Už je to hezkých pár let zpátky, kdy se tenhle příběh stal. Byla jsem rozhodnuta
jet sólo vandr na Hazemburk a přespat přímo pod Bílou věží. Osud tomu však
nechtěl, neboť jak jinak vysvětlit to, že při přestupu z vlaku na vlak jsem se u dveří
do posledního vagónu srazila s kamarádem Kardem, který v rukách svíral jízdenku
na Klapý, stejně jako já? „Ahóój, kam jedeš?“ pozdravil a ptal se. „Ahoj, jedu sólo
vandr na Hazemburk“, odvětila jsem a lámala mu palec. „ Tak to teda ne, sólo vandr
na Hazemburk jedu já, jeď
jindy“, bránil se s úsměvem.
Naše dohadování přerušil
výpravčí. Nezbylo nám tedy
nic jiného, než jet společně.
Stoupali jsme podvečerní
krajinou ke hradu. Vzduch
se vlnil a voněl létem, jen na
obzoru se kupilo pár mraků
ˇ ˇ
35
černých jako noc. Cestou jsme potkali nějakého vášnivého turistu, běžel v bílých
keckách a v ruce měl mapu a nějaký notes.“ Je to tudy na hrad Hazemburk, že?“
ptal se nás téměř pod hradem. Civěl do mapy a ani neviděl, že se před ním tyčí
mohutná věž a za ní vykukuje druhá. „ Už jste v podstatě na Hazemburku“, pravila
jsem. Zvedl hlavu a pokračoval:“ Skvělé! Mám toho na tenhle víkend hodně,
nesmím se zdržovat! Jen si to odškrtnu a hned jdu!“ Zírali jsme na něj jak na zjevení,
a když nás v poklusu míjel již na cestě zpátky, začali jsme se nezřízeně chechtat.
Kochali jsme se rozhledem a důkladně si prohlíželi zbytky hradu. Pak už nám začalo
kručet v břiše. „Asi bychom se měli najíst a rozbalit si, co ty na to, Karde?“ „Jasně.
A spát budeme támhle“, ukázal rukou ke zbytkům hradeb. „Já bych chtěla trošku
blíž ke věži, moc mne to tam
přitahuje“, namítla jsem. „Jdi si tam
spát sama, ale neopovažuj se
přiblížit k MÝM HRADBÁM!“ „K
TVÝM HRADBÁM??? Dobře, ale ty
se nepřiblížíš k MÉ VĚŽI!“ Z legrace
jsme se jakoby hádali, mezitím
společně pojedli obligátní chleba
s paštikou a cibuli a každý si na
SVÉM MÍSTĚ ustlal.
Začalo drobně pršet. Vyhlásili
jsme příměří a přesunuli spacáky
doprostřed teritoria, neboť jsme potřebovali z celt postavit přístřešek a kromě nás
schovat hlavně Kardeho kytaru. Vytvořit schopný přístřešek z celt ve tvaru čtverce
a trojúhelníku bylo víc než zábavné. Mezitím přestalo pršet a vše najednou
hrozitánsky potemnělo. Pták nezazpíval, větřík nezafoukal a i chomáče trávy se
začaly hrůzou rolovat. Pohlédli jsme na nebe. Ze tří stran se směrem k Hazemburku
hnaly tři bouřky! Blesky počaly ozařovat oblohu. Takhle rychle sbaleno jsem snad
nikdy neměla. Z hradu jsme běželi a za námi šlehal blesk za bleskem. Než jsme
doběhli pod hradby, třikrát vedle nás uhodilo. Z příšerných ran jsme skoro ohluchli.
Doslova jsme vletěli do ovocného sadu pod hradem. „Ty jo, sem by jsme asi neměli,
koledujeme si o průšvih“, namítla jsem. „Asi jo, ale podívej“, odvětil Karde. Otočili
jsme a viděli, jak do míst, kde jsme chtěli spát, švihá jeden blesk za druhým. Zřejmě
je přitahovalo čedičové a bůhví jaké podloží. Se slovy: „No, snad z toho nebude
průser“, jsme vběhli do otevřené nízké boudy hlídače sadu. Venku se hustě
rozpršelo. Vnitřek boudy byl prosycen podivnou silnou vůní. Všude po zemi byla
totiž rozprostřená posekaná tráva plná bylin známých i méně známých, ba i
36
takových, které jsem před tím nikdy neviděla. Vše bylo pečlivě rozprostřeno v tak
pěticentimetrové vrstvě. „Proč to tady je?“ divili jsme se. „Že by tráva pro králíky?
Rozprostřená, aby se nezapařila? Ale vždyť tu nejsou žádní králíci ani králíkárna.
Asi je mají jinde a tady si berou trávu. Jo a proto zřejmě byly dveře i okénko
dokořán.“ Vítr zesílil a bouřka se roztočila i nad sadem. Zavřeli jsme okno i dveře a
usadili se na rozprostřené trávě. Silná vůně sušící se trávy nás úplně prostoupila.
Byla jsem z toho poněkud nesvá. Karde mne uklidňoval: „Za bouřky si pro trávu
určitě nikdo nepřijede. Až se to přežene, tak uvidíme.“ Na lihovém vařiči jsme si
uvařili kafe a Karde počal ladit kytaru. Začala mne hrozně bolet hlava a také se mi
točila a začalo se mi chtít blinkat. Nejistým krokem jsem vyšla před boudu a omdlela
v sadu…
Zpátky jsem se vrátila asi za půl hodiny a úplně promočená. Karde si mezitím
napůl rozbalil, seděl na spacáku, jednu botu měl zutou, druhou obutou, v rukách
svíral kytaru a smál se na celé kolo. Na dotaz, co ho tak pobavilo, mi přerývaně
odpověděl, že mu praskla struna od kytary. Nechápala jsem, co je na tom k smíchu,
ale konec konců, hlava už tolik nebolela a blinkat už nebylo co. Navíc jsem se
potřebovala usušit. Natáhla jsem v boudě kožené lano - kanadu, z USky vybalila
spací jégrovky a triko, převlékla se, kalhoty a košili přehodila přes provizorní šňůru
a s vystydlým kafem usedla vedle Kardeho, kterého jsem začala přemlouvat, ať
začne hrát, byť na pět strun. „Musím to doladit“, prohlásil rezolutně a
v nespoutaném veselí začal stáčet kolíčky na kytaře do jedné roviny. To už přišlo
značně vtipné i mě a na tváři se mi vyloudil velmi debilní úsměv. „Bzz bingg“, praskla
další struna. V životě jsem neviděla Kardeho veselejšího. Smíchy řval, rukama se
plácal do stehen, do toho se pohupoval, jako když jede na koni a přerývaně zpíval:
„Proč mám pořád jezdit na koni, proč mám pořád jezdit na koni, polykám prach a
nevidím to, o čem dávno
vím, že už nedohoním.“ O
hodinu později měla kytara
už jen jednu jedinou strunu
a nás ze smíchu „bolel celej
člověk“…
Probudila jsem se v půl
šesté ráno. Nějak jsem
nemohla zkoordinovat
zorničky. Dekáč jsem měla
srolovaný pod hlavou,
37
přikrytá jsem byla celtou a na půl zahrabaná v té, již značně vyschlé trávě.
Pohledem jsem našla Kardeho. Spal u protější zdi. Sice pod spacákem, ale
s jednou botou v ruce a s hlavou přikrytou ešusem. Pokusila jsem se vstát.
Vrávoravým krokem jsem vylezla před boudu. Ze silnice pod sadem jsem zaslechla
nějaký motorový zvuk...
Sotva jsme se stačili obléct a obout, zaslechli jsme dva mužské hlasy. Dělali si
starosti o trávu, prý jí musí obrátit, aby nezahnila. No, nevím, my jsme seno pro
králíky vždycky sušili na sluníčku, asi to bude nějaká zvláštní odrůda, tak jsem si
vzorek, pro jistotu, strčila do kapsy. Odcházeli jsme hodně rychle. Věci jsme
naházeli do cikánského rance a z boudy jsme vybíhali v okamžiku, kdy se k ní už
z druhé strany přibližovaly dvě mužské postavy. Karde si sice chtěl ještě hrát na
zajíce a psy (prý by mohli štěkat, až nás budou honit), a stále mu to vše přišlo velmi
vtipné. Mne ale nějak humor přešel. O půl hodiny později jsme na mezi zabalili
USky, pořádně zašněrovali kanady, já jsem si tu hrst odcizeného sena rovnoměrně
rozdělila do obou náprsních kapes košile. Vandr mohl pokračovat. Bohužel si z něj
dále, až do nedělního rána, moc nepamatuji. Mé vzpomínky jsou značně útržkovité.
Karde mi pak sdělil, že mne asi hodinu vodil za ruku kolem nádraží jako družičku,
neb jsem se neustále usmívala a všechny kolemjdoucí jsem, s bičem v ruce, uctivě
zdravila: „Rukulíbám.“ To, že jsme jeli vlakem a dokonce dvakrát přestupovali,
vůbec nevím. Jediné, co si z té soboty pamatuji, bylo to, že mne Karde donutil
vzorek toho zvláštního sena vyhodit. Neděle už byla v pořádku. Jen jsem litovala,
že jsem těm našim králíkům zase nic z vandru nepřivezla. Stejně jako psi a kočky
se na mne vždycky tak smutně dívali, když jsem odjížděla...
T.S.Máma- Sever
POVĚST
Václav Hájek z Libočan uvádí, že hrad HAZENBURK byl postaven roku 754 bratry Kalbojem a Veslavem z Košťálova. Podle pověsti v Dalimilově kronice byl vrchol opevněn už v době lucké války, kdy jej vlastnili Lučané – konkrétně bojovník Léva, proti kterým bojoval český kníže Hostivít. Čechové hrad měli napadnout a Lučané se bránit vně jeho palisád. Když prohrávali a chtěli se vrátit do hradiště, jejich ženy na ně začaly křičet a poklepávat na sukně, aby se pod nimi skryli. Hradiště pak mělo být pojmenováno Klepý právě podle jejich klepání.
August Sedláček se na počátku 20. století na základě původního jména hradu a starších pověstí o jeho původu domníval, že v době stavby hradu muselo ještě být v paměti lidí starší opevnění. Dalimil by si jinak těžko vymyslel pověst o názvu ve své době nového hradu s úplně jinou historií. Kromě toho asi i Kosmas, který o hradu také psal, na místě skutečně viděl rozvaliny (patrně především mohutné valové opevnění) hradu na vlastní oči.
38
TRAMPSKÉ OSADY OKOLO VLTAVY
Během splutí peřejích královny našich řek VLTAVY, může každý pozorný vodák sledovat vedle krásné přírody i trampské osady a campy přímo u břehu. Například: MYŠÍ DÍRA, NADĚJE, ZLATÁ PODKOVA, JIŽNÍ KAROLÍNA…
39
40