1
2
3
POVESTI AMERIKY II Martin Šíla
POVĚST O HAGENOVĚ NOŽI
"Jak myslíš, že jsme hluboko?" ptal se vytáhlý tramp ve staré maskáčové
bundě svého kamaráda, který baterkou osvětloval starou štolu. "Řekl bych,
že dost, tady jsme ještě nikdy nebyli, Dane." "To je sice hezký, ovšem
nejraději bych odsud vypadl zpět nahoru!" ozval se třetí, poslední člen
skupinky trampů, kteří právě procházeli jednou ze štol Ameriky. V podzemí
byli již téměř přes hodinu. Umluvil je Pete, který teď šel vpředu a svítil.
Danovi a Petrovi, který uzavíral skupinu, se do štol moc nechtělo, nejraději
by zůstali nahoře, na sluníčku. "Víte co, kluci?" ozval se Pete, který tušil,
že nálada jeho kamarádů klesá k bodu mrazu. "Dojdeme támhle k té
zatáčce a pak se vrátím. Za necelou minutu stála trojice u místa, kde štola
uhýbala. "Vidíš, ono by to stejně dál nešlo."řekl Dan, protože světla jejich
baterek dopadla na zával, který přehrazoval celou štolu. "No jo." zabručel
Pete a světelným kuželem přejížděl stěnu z balvanů. Náhle zpozorněl... U
stropu zahlédl cosi tmavého. Posvítil na to místo ještě jednou a viděl, že tam
nahoře není zával úplný, mezi hromadou kamení a suti zůstalo místo.
"Hele, vidíte to taky?" Dvě baterky jeho společníků zamířily na místo, které
osvětloval. "No jo, vidíme, ale co s tím, snad tam nechceš lézt? Vždyť to
může každou chvíli spadnout!" Jenže Pete je neposlouchal a po hromadě
kamenů šplhal k otvoru. Zával byl naštěstí postupný, takže mu to nedalo
velkou práci. Posvítil baterkou do nezavaleného místa a zavolal na své dva
kamarády: "Pánové, dvě dobré zprávy. Ten zával je široký sotva metr a za
ním vidím světlo. Když se tady nahoře protáhneme, nebudeme se muset
pracně vracet chodbami vzhůru!" Petr a Dan se zamysleli. Představa
zpáteční cesty labyrintem štol je nijak nelákala. "Tak dobře", povídá Dan
nakonec, "ale jdeš první!" To se již Pete drápal na druhou stranu závalu. Po
něm se s nadáváním a klením
protáhli jeho dva kamarádi.
"Teda, připadám si jako píďalka
jablečná!" nadával Dan, když si
oprašoval svůj maskáč. "A kde ta
chodba vůbec ústí?" Jenže to už byl
Pete před nimi a pomalu prolézal
4
rozsedlinou, ze které vycházela sluneční záře. "Pánové, tohle není umělé
vyústění, něco způsobilo, že kdysi dávno se utrhl kus skály a tím se otevřela
tahle puklina. "oznamoval obou kamarádům, když se protáhl ven. "A jak to
vypadá venku?" "No, nebude to snadné, puklina ústí přímo uprostřed skály.
Je sice hodně strmá, ale snad to slezeme!" "Jé kluci, pojďte sem!" ozval se
najednou Petr. "Podívejte, co jsem našel!" Pete se spustil zpět do štoly a s
Danem běželi k tomu, na co svítil jejich kamarád baterkou. Žlutý kužel
světla jasně ukazoval předmět v kamení - lidskou lebku bez spodní čelisti!
"Proboha, kde se to tu vzalo!" vydechl Dan. "Vím já?" odpověděl mu Pete,
když se vzpamatoval "Tahle štola je vůbec podivná, je zvláště velká a
nepravidelná. Jako by tu něco..." "Vybuchlo" doplnil ho Petr, který se už
také vzpamatoval. "Ano, jako by tu něco vybuchlo. Pojďte, trochu se zde
porozhlédneme!" Všichni tři kamarádi začali při světle baterek prohledávat
prosto ohraničený z jedné strany závalem a z druhé spadlou skálou. Za
chvíli jim bylo jasné, že tato jeskyně vznikla spojením dvou štol, které
vznikly neznámým způsobem. "Podívejte", řekl Petr, "byly to vlastně dvě
štoly vedle sebe, v jedné muselo něco explodovat, tím se prolomila stěna,
která je oddělovala. Vlna exploze se hnala dál a odtrhla kus skály, který
tvořil vnější stěnu. Je to opravdu zázrak, že se to nezřítilo všechno!" "Hele,
co mám!" vykřikl Dan a ukazoval na velkou, bílou kost, zpola zasypanou
mezi kameny. Za chvíli našel Petr ještě kus žebra, které bylo zlomené.
"Pojďte pryč, tady se muselo stát cosi strašného!" řekl najednou Dan. I oba
jeho kamarádi měli podobný pocit, a proto rychle všichni zamířili ke
štěrbině. Náhle Peteho baterka osvítila jakýsi podlouhlý předmět u jeho
nohou. Tramp se pro něj sehnul, a když ho zvedl, poznal, že v ruce drží
dlouhý nůž v plechovém pouzdře. "Co jsi to našel?" "Až venku, pak vám to
ukážu!" Na světle se všichni tři zvědavě dívali na nalezenou věc. Ten dlouhý
nůž byl německý vojenský bajonet, který používal ve své výzbroji Wermacht.
"Kde se to tam mohlo vzít?" mudroval
Dan. "Kdyby to tam leželo od války, tak je
to už celé zrezlé. Tenhle ale vypadá, jako
by tam ležel 15 až 20 let." "To už je jedno,"
přerušil jeho úvahy Pete. Každopádně
nikomu ani slovo, co jsme tam viděli.
Tomu chudákovi stejně nikdo nepomůže
a my bychom měli jen zbytečné problémy
s policajty. Jo, umíte někdo německy?
5
Tady je něco napsáno" "Ukaž, dej to sem, já to zkusím vyluštit." sáhl po
bajonetu Petr. Za chvíli se obrátil bledý jako stěna ke svým kamarádům.
"Tak kluci, víte, co je tu vyškrabáno? Na jedné straně nápis "Svému osudu
neujdeš a na druhé je jméno" "Jaké jméno?" zeptal se sípavě Dan. "Jméno
Hans Hagen!"
"Říkám ti, zbav se toho nože, je určitě prokletý!"" A já říkám, že ne, Dane!".
Dvě sedící postavy vedly u skomírajícího ohně v pozdní hodinu vášnivou
debatu. Bylo již pozdě v noci a jen hvězdy osvětlovaly malý zarostlý lom, ve
kterém tato dvojice seděla. "Jen si vzpomeň na ten den, co jsme ho našli.
Když jsme vylezli z Hagenova hrobu a slézali skálu, do které puklina ústila,
se stalo co?" "Já hergot vím, Petr nešťastně sklouznul a při pádu si tříštivě
zlomil obě nohy. Dobře si to pamatuji, ještě dnes mi běhá hrůza po zádech,
když si vzpomenu, jak jsme ho nesli v celtě a z obou mu trčely roztříštěné
kosti. Už o tom nemluv!" odpověděl vztekle Pete a hodil do hasnoucích
uhlíků hrst jehličí. "A Petr měl co? Horolezecký výcvik. Pro něj ta skála měla
být procházka lesem. A jestlipak si pamatuješ, co měl tehdy při lezení u
sebe? Hagenův bodák!" "Prostě měl smůlu," pře se Pete dál. "Šlápl vedle a
už to bylo." "No a co ten kluk, kterému si ten bodák pak prodal:" "Ale to
byl nějaký sběratel starých vojenských věcí." No a jak skončil?" tepal Dan
pořád do kamaráda. "Zastřelil se z jedné pistole z té své sbírky." zahučel
Pete. "No a co udělal těsně před sebevraždou? Vzal Hagenův bodák a poslal
ti ho zpátky s dopisem, že je ta věc prokletá!" "No dobře tak dobře, umluvil
si mě, zítra zaneseme bodák tam, kde jsme ho vzali. Ale teď už je pozdě,
jdeme spát." Za půl hodiny Měsíc, který se objevil z mraků, osvětlil dvě
postavy, které oddechovaly zachumlané ve spacákách. U jedné z nich ležel
v pouzdře starý bajonet, který se ve stříbrných paprscích podivně leskl....
"Byla to tahle štola nebo nebyla?" ptal se Dan svého kamaráda. "Já
nevím" odpověděl Pete. "Když jsi nechtěl šplhat skálou k rozsedlině, musíme
se k hrobu dostat znovu chodbami. Ale ani já si přesně nepamatuji, kterou
štolou jsme se tam tenkrát dostali. Možná to byla támhleta vlevo. "Dvojice
trampů zamířila k jedné z mnoha štol, jejichž otvory tu čněly jako prázdné
oči lebek. "No já nevím, možná to je ona, ale jist si nejsem," oponoval Dan.
"Hele nemudruj, zkusíme to." Oba chlapci vykročili do tmy. Kužele jejich
baterek prořízly tmu, na zemi byly poznat stopy po vytrhaných kolejnicích.
Štola mírně stoupala, šli asi deset minut, když tu náhle za jednou zatáčkou,
zával! "Tak ta to opravdu nebyla. Vrátíme se a budeme hledat dál."
6
komentoval situaci Pete. U vchodu byli hned. Ostré sluneční světlo je
bolestivě udeřilo do očí. Ještě než se úplně stačili rozkoukat, ozvalo se:
"Stát, Občanské průkazy!" Pete pochopil jako první. Přímo za nimi čněla
cedule s nápisem, "Vstup do štol pod pokutou 500 korun přísně zakázán""
Znali ji, byla všude u lomů, téměř v celé Americe. Jenže VB dělá zátahy až
v sobotu, dnes je pátek, jeli ven o den dřív. Proklatá smůla. A nebo..? Jeho
pohled sjel na bodák, který měl u pasu. "A tak pánové nemají peníze?" smál
se uštěpačně muž s hodností majora "No to je hezké!" A co je tohle?" zvolal
a hodil před oba trampy německý bajonet. "No nůž." odpověděl Dan. "Jo
nůž?" A vy nevíte, že zbrojní zákon zakazuje tyto věci volně nosit a
používat?" Chlapci jen pokrčili rameny. "Takových jako vy jsem tu už měl
desítky, peníze samozřejmě nemáte, tak c
