1

Přednáška 3

Dějiny kanonického práva - dokončení

Promulgace Kodexu 1917 dala podnět k rozsáhlé vědecké aktivitě, která se soustředila hlavně

na komentář tohoto nového legislativního textu. Objevuje se značný počet studií a publikací

(komentáře, monografie, historické výzkumy, časopisy: hlavně v Evropě a v severní Americe)

– jak pozitivní, tak kritické.

Vyšel ale v nevhodnou dobu – nemohl předvídat rychlé společenské změny vyvolané první

světovou válkou: pád Rakousko-uherské monarchie a vznik demokratických států, revoluce

v Rusku, dále rozvoj průmyslu – agrární společnost, kde důležité byl vlastnictví půdy, se stále

víc mění na průmyslovou. Rozvoj exaktních věd a techniky.

Pohled na církev a svět, který poskytoval Kodex, začínal být zastaralý (vycházel z jiné

společenské s kulturně-sociální doby – monarchie, silná centralizace) – vychází se starého

řádu se značným papežským centralismem. Mluvilo se o potřebě jeho novelizace (stále větší

spolupráce s laiky), ale ke změně nedošlo (kromě dvou změn v kánonech).

Po druhé světové válce – rozpad koloniální soustavy, vznik východního bloku. Misie – odpor

proti romanizaci třetího světa. Ekumenické trendy pod vlivem spolupráce za války.

Papež Jan XXIII dne 25. ledna 1959 oznámil dvě důležitá rozhodnutí – svolání synodu církve

v Římě a svolání ekumenického koncilu (II. Vatikánský koncil). Měl se zabývat situací církev

a současného světa a nalézt cesty k obnově církve a k tomu, aby byla lidem přístupnější a

srozumitelnější.

Koncil začal 11. října 1962 (papež Jan XXIII. během jeho konání zemřel – v r. 1963. Nový

papež Pavel VI. Pak nařídil, aby se v koncilu pokračovalo. Konec koncilu: 8. prosince 1965.

Vzešlo z něj 16 dokumentů. Nejsou to klasické právní předpisy, ale také to nejsou jen

teologické traktáty. Jsou to dokumenty teologicko-právní povahy, a protože byly řádně

vyhlášeny, normy v nich obsažené jsou právně závazné.

Se změnami v právu se nečekalo až na celkovou novelizaci kodexu, ještě během koncilu i po

jeho ukončení byla vydána řada právních předpisů (př. – o papežské volvě, o církevním

školství, o smíšených manželstvích, o reorganizaci římské kurie..).

První otázka k řešení: zda udělat jeden kodex pro celou církve, nebo dva – latinský a

východní. Téměř hned rozhodnuto pro druhou možnost. Další otázka – propojit oba kodexy

jakýmsi základním kodexem, který by obsahoval zákony pro celou církev, zatímco oba

kodexy by se zabývaly tím, co platí pro latinskou církev a východní církev: Lex Ecclesiae

Fundamentalis. Nakonec od tohoto upuštěno s tím, že základním zákonem církve je

Evangelium.

Komise pro reformu kodexu – ustavena 25. března 1963, ale svou práci začala až po uzavření

koncilu – její práce se musela zakládat na usneseních koncilu (v čele – kar. Ciriaci, později

2

kard. Pericle Felici). Měl přetlumočit nauku koncilu do právního jazyka (v mezích, které se

týkají práva). (Skládala se vlastně ze dvou komisí – kardinálové + odborníci).

První důležitou etapou jejich práce bylo vytyčení základních principů, podle kterých se pak

bude konat revize Kodexu. Ty byly schváleny biskupským synodem v r. 1967.

- právo má pomáhat pastorační činnosti a odstranit příliš tvrdé normy;

- posílit pravomoci biskupů, v určité míře zavést decentralizaci, omezit papežské

rezerváty;

- osobní práva křesťanů, umožnit jejich soudní ochranu, upravit administrativní

rekurz;

- princip územní doplnit principem osobním;

- minimalizovat samočinné tresty na případy nejzávažnějších deliktů;

- nově systematicky uspořádat látku kodexu.

Texty nových kánonů byly poslány všem biskupům, dále složkám Římské kurie a některým

významným světovým studijním centrům (universitám).

V r. 1980 bylo papeži představeno schéma celého nového kodexu.

Plenární rozprava – říjen 1981, pak osobní revize papeže s komisí odborníků.

Nový Kodex promulgován 25. ledna 1983 už dalším papežem janem Pavlem II. (asi 20 let po

ukončení II. Vatikánského koncilu) s účinností od první neděle adventní r. 1983.

V Apoštolské konstituci Sacrae disciplinas leges kterým byl vyhlášen, papež mluví o jeho

cíli: je zřejmé, že kodex nemá nahradit víru, Boží působení, milost, lásku. Ale má svými

ustanoveními podporovat takový pořádek, který umožnil co nejlepší rozvoj církve jako

společenství i jejích členů jako jednotlivců. Je to tedy nástroj (dobro společenství a salus

animarum). Je pokládán za doplnění učení II. Vatikánského koncilu a zejména jeho dvou

konstitucí: dogmatické (Lumen gentium) a pastorální.:

Církev jako Boží lid, svátostné společenství, hierarchická společnost. Nauka o církvi jako o

Božím lidu a o hierarchii jako službě, a o církvi jako společenství a z toho vznikajících

vzájemných vztazích. Protože církve má společenský a viditelný charakter, potřebuje normy,

aby její uspořádání a činnost byla co nejlépe regulována k jejímu cíli. Pozn. – není to ale

katechismus nebo nějaký návod k pastoraci, je to zákoník. Cílem kanonického práva je hledat,

jaký by měl být řád společenství a jak by měly fungovat jeho instituce, aby to napomáhalo

Božímu lidu v jeho pozemském putování.

Derogační formule – kodex 1917 výslovně zrušen. Dále zrušeny obyčeje (podrobnosti viz

kán. 5) – obecne obsah tohoto kodexu a to, co je jím zrušeno obsahují kán. 1-6.

Neobsahuje: liturgické zákony. Nemění a neruší dohody Apoštolského stolce se státy nebo

jinými politickými společnostmi, privilegia.

Rozdělení – už ne podle justiniánského systému. Nový kodex má 7 knih:

I. Všeobecné normy (zákony církve a jejich vyhlášení, právní obyčej, dekrety a

instrukce, administrativní akty, reskript = odvolání proti administrativnímu

rozhodnutí, privilegium, dispenz, stanovy a jednací řád, fyzické a právnické

3

osoby, právní jednání, moc – řídící, výkonná a soudní, církevní úřady, vydržení

a promlčení, počítání času).

II. Boží lid (křesťané obecně – povinnosti a práva, klerici – vzdělávání,

inkardinace, povinnosti a práva, pozbytí stavu klerika, osobní prelatury,

sdružení křesťanů, hierarchické zřízení církve, Instituty zasvěceného života a

společnsoti apoštolského života).

III. Učitelský úřad církve (učitelský úřad církve, služba Božímu slovu, katecheze,

misijní činnost, katolická výchova, školy, katolické univerzity a jiná VŠ

zařízení, církevní univerzity a fakulty, hromadné sdělovací prostředky, vyznání

víry).

IV. Posvěcující služba církve (svátosti, ostatní úkony bohoslužby – svátostiny,

církevní pohřeb, svatí, obrazy, ostatky, slib a přísaha)

V. Majetek církev (nabývání, správa, smlouvy a převody, zbožné odkazy a

nadace)

VI. Církevní tresty (zločiny a tresty – obecné normy, tresty za jednotlivé zločiny)

VII. Soudní a mimosoudní řízení (procesní právo: obecné normy o soudech, soudní

řízení, některá zvláštní řízení – manželské záležitosti a prohlášení neplatnosti

svěcení, trestní řízení, administrativní proces, přeložení faráře nebo zbavení

úřadu)

Východní církve = katolické východní církve, které jsou v jednotě s římskou církví, jsou to

církve katolické, ale mají své výrazné teologické a duchovní dědictví, vlastní bohoslužbu,

vlastní disciplínu – organizaci. Jsou do velké míry autonomní, včetně zákonodárství. Spolu

s katolickou latinskou církví tvoří jednu Katolickou církev: stejné vyznání víry, stejné

svátosti, stejné vedení. V současnosti jich existuje 21 a dělí se do 5 skupin podle liturgické

tradice: alexandrijská, antiochijská, arménská, chaldejská a konstantinopolská (nebo

byzantská).

(Ritus – rozumí se bohoslužba).

Práv východních církví nebylo v průběhu dějin nikdy kodifikováno. Po vydání CIC 1917 se

začalo o jeho kodifikaci uvažovat. V r. 1929 zahájeny studijní práce, papež Pius XI. V r. 1935

ustanovil Papežskou komisi pro vypracování východního kodexu kanonického práva. V čele –

arménský patriarcha Agagianiani. – v r. 1948 předala papeži výsledek své práce – Codex Iuris

Canonici Orientalis (CICO). Papež se ho rozhodl promulgovat po částech – manželské právo

(1949), procesní právo (1950), řeholní, majetkové a výklad pojmů (1952), rity a osoby (1957).

Tyto normy ale vykazovaly silnou latinizační tendenci (chápání a pojmy, které byly

východním křesťanům cizí) a proto byly pro východní křesťany těžko přijatelné. – přerod zde

znamenal opět II. Vatikánský koncil a jeho dekret o východních církvích Orientalium

Ecclesiarum z r. 1964. Ten prohlásil sjednocené východní církve za rovnocenné církvi

latinské a nařídil, aby si podržely své dědictví mj. i v oblasti disciplinární. Papež Pavel VI.

V r. 1972 ustanovil Papežskou komisi pro revizi východního kodexu kanon. Práva, schéma

hotovo 1986, poslední úpravy 1989. Jan Pavel II. Promulgoval 18. 10. 1990 s účinností od 1.

Října 1991. Název: Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium (CCEO).

4

Nečlení se na knihy, ale na 30 titulů. Zavazuje všechny východní církve a podrobnější právní

úpravu svěřuje partikulárnímu zákonodárství. Je stručnější než západní kodex (1546 kánonů

oproti 1752).

Pastor bonus – apoštolská konstituce z 28. června 1988 (= druh papežského dokumentu),

která pojednává o složení Římské kurie a o kompetencích jejích jednotlivých složek = tedy o

vedení univerzální církve.

Jan Pavel II – obnova myšlenky Corpus iuris canonici.

CIC + CCEO + Pastor bonus tvoří novodobý Corpus Iuris Canonici.

Pozn. Kodex neměl obsahovat definice pojmů (to je úkol především dogmatiky), ale

v některých kánonech je najdeme, zřejmě z praktických důvodů.

Postavení katolické církve v mezinárodním společenství

Svatý stolec je subjektem mezinárodního práva (ne katolická církev, ale Svatý stolec).

Subjektem mezinárodního práva jsou jednak subjekty na bázi teritoriální (např. státy), nebo

subjekty na bázi funkční (např. ).

Svatý stolec není ani jedno – je to vedoucí orgán katolické církve (papež).

Charakteristiky jako ostatní subjekty: svrchovanost (= má svůj autonomní právní řád) a

nezávislost (= má moc nad těmi, kdo jsou součástí katolické církve) => určitý subjekt

(uzavírá traktáty, má diplomatické styky, je členem mezinárodních organizací...).

Je subjektem mezinárodního práva, protože byla jako taková vždy uznávána.

Stát Vatikán je něco jiného, i když jedno neexistuje bez druhého – ten sice má jako stát svůj

právní řád odlišný od kanonického práva, ale ve svých zákonech má, že papež je jeho hlavou,

jedná jeho jménem. Jako stát může být subjektem mezinárodního práva, ale nevystupuje tak –

nemá diplomatické styky, jeho jménem jedná Svatý stolec, ten jeho jménem uzavírá smlouvy.

Má své občany – ius offici – jsou občany díky úřadu. (např. všichni kardinálové)

(Vznik – Lateránské smlouvy 1929)

Svatý stolec je členem OSN:

1953 – měl své representanty v ekonomické a sociální radě. Účastnil se kodifikace

mezinárodních zákonů.

Účastní se ad hoc specifických zsedání.

1958 – bylo stanoveno, co znamená status stálého pozorovatele: mohli se účastnit veřejných

zasedání, mohli mluvit po USA, nemuseli platit příspěvky, mohli předkládat návrhy, avšak ne

přímo, ale prostřednictvím USA.

Stále ale chybí formální vazba.

5

1964 se to mění: jmenoval svého prvního stálého pozorovatele při OSN (všichni, kdo se

nemohli stát členy, měli zde své zástupce se statutem pozorovatele). Aplikují se na něj tedy

pravidla pro stálé pozorovatele. Svatý stolec obdržel právo účastnit se Valných shromáždění

jednou provždy, ne jen na urč. čas, jako ostatní.

4.10. 1964 – návštěva papeže Pavla VI v sídle OSN – projev, který je základem pro

přítomnost Svatého stolce v OSN: proč přítomnost: 1. protože už dva tisíce let v kontextu

evangelizace je přítomen v mezinár. společnosti. 2. Je ho právní status: je hlavou společenství

věřících, které v průběhu staletí vždy bylo přítomno v mezinár. Aktivitách.

(Pozn. – není to kvůli státu Vatikán, i kdyby ten přestal existovat, Svatý stolec bude dál

subjektem mezinárodního práva.)

14.3. 1965 – ženevská smlouva ohledně diplomatických vztahů. Mj. obsahuje žebříček

pozorovatelů podle jejich právní situace: (1. Nečlenské státy a jiné subjekty mezinár. práva –

to byl jen Svatý stolec; 2. Nadnárodní společnosti – př. Mezinárodní červený kříž; 3. Další

mezivládní organizace; 4. Nevládní organizace.)

Svatý stolec – účastní prací v OSN, má právo hovořit, ne vždy hlasuje, nemusí platit

příspěvky (ale platí je dobrovolně)

7. července 2004 – rozhodnutí Valného shromáždění, kterým je kodifikována praxe ohledně

Svatého stolce.

(kampaň proti Svatému stolci po konferenci v Káhiře o ženské otázce – otázky potratů

– rozhodnuto kodifikovat jeho pozici v OSN. Otázka, zda může být i členem, ale to se

zdálo nevhodné Svatému stolci – např. Proto, že nechtěl hlasovat o vojenských

otázkách apod.)

Výsledek: vztah OSN a Svatého stolce je jediným, který je regulován zvláštními předpisy:

- právo slova (novinka: může své návrhy prezentovat přímo, ne prostřednictvím

jiného členského státu).

- nemá hlasovací právo (ale byl povolán při tvorbě mezinárodního tribunálu pro ex-

Jugoslávii nebo Rwandu – tam měli hlas všechny státy, ne jen členské)

- platí příspěvky.

6

CIC 1983 – Kniha II – Boží lid

Křesťané - kán. 204: křest => součást božího lidu (společenství) => účast na poslání (řili

laici nejsou jen pasivní opečovávaní členové, ale podílí se podle svého stavu na poslání

církve).

+ kán. 208 – všichni křesťané jsou si na základě křtu rovni co do důstojnosti i činnosti. Na

základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Kristova těla, každý podle svého

postavení.

Plná jednota s katolickou církví zde na zemi: kán. 205:

- Křest (Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého: např. Mt 28,19-20 „Jděte ke všem

národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého

a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“)

- vyznání víry

- svátosti

- vedení.

_________________________

Exkurz : svátosti: kán. 804: znamení a prostředky („viditelné znamení neviditelné Boží

milosti“): urč. úkony, které působí to, co se jimi zvnějšku naznačuje.

- zdroj: Nový Zákon (jejich počet: 7)

- autor: Ježíš Kristus

- „vykonavatel“ : Církev.

- cíl: posvěcení lidí, posílení víry, pocta Bohu.

- zákony k jejich platnosti a dovolenosti (ty neruší platnost, ale je mimo obvyklý řád věcí):

kdo, kdy, jak.

____________________________

kán. 206 – zvláštní postavení katechumenů = těch, kdo se chtějí stát jejími členy a připravují

se na křest.

Křest => pro katolickou církve právní důsledky.

Kán. 207. Hierarchické uspořádání katolické církve: Z božího ustanovení – 2 skupiny lidí :

klerici a laici. (= Boží zákony, církevní autorita je nemůže měnit). Laici jsou ti, kdo nepřijali

svátost svěcení (negativní vymezení).

Z obou skupin – ti, kdo žijí zasvěceným životem prostřednictví evangelních rad (čistota,

chudoba, poslušnost). Autenticitu + způsob života potvrzuje a stanovuje příslušná církevní

7

autorita. Jejich stav nepatří do hierarchického uspořádání církve. Patří k životu a svatosti

církve.

Vedení katolické církve.

Vedení univerzální církve

(www.vatican.va)

- teritoriální princip (základní), s možností osobního principu = pro určitou specifickou

skupinu v církvi (př. – řeholníci, ...)

___________________

Exkurz: moc řídící v církvi – potestas regiminis (kán. 129-144)

Řádná a delegovaná

Vlastní a zástupná (propria e vicaria)

Zákonodárná, výkonná a soudní

- jsou ji způsobilé mít osoby, které přijaly svátost svěcení. Laici na ní mohou spolupracovat

podle ustanovení práva.

___________________

Nejvyšší moc v církvi:

kán. 330 Papež (Pontifex Romanus) a biskupský sbor

Papež: kán. 331 - 335

Kán. 331 – definice + jakou má moc:

- nejvyšší – nejvyšší v hierarchii představených

- plná – má všechnu moc, která je třeba k naplnění jeho úřadu

- bezprostřední – bez prostředníka nad celou Církví

- řádná – souvisí s úřadem (na rozdíl od delegované)

Kán. 332 – tuto moc získává:

- zákonnou volbou + biskupským svěcením

- svého úřadu se může zříci. K platnosti: svobodné rozhodnutí, řádné sdělení. Nemusí být od

nikoho přijato (na rozdíl třeba od biskupa)

- proti jeho rozsudku nebo rozhodnutí není odvolání.

Uvolnění úřadu papeže: sede vacante, nihil innovetur. Pro tuto dobu jsou stanoveny zvláštní

předpisy.

8

Biskupský sbor – spolu s papežem (ale nikdy bez něj) má také nejvyšší a úplnou moc v církvi.

Tu vykonává buď slavnostním způsobem – na ekumenickém koncilu, nebo způsobem, který

určí či schválí papež.

Ekumenický koncil:

Účastníci: všichni biskupové katolické církve. Mají hlas rozhodující i poradní.

Svolává: papež (také dává či schvaluje témata, předsedá, může přerušit nebo zrušit, schvlauje

rozhodnutí koncilu) – pokud zemře, koncil se přeruší až do doby, než nový papež rozhodne,

co dál (pokračovat nebo rozpustit).

Biskupský sněm – poradní orgán papeže, má pouze poradní hlas. Ne všichni biskupové:

Zabývá se – nějaký tématem (výběr členů podle daných pravidel)

- problémy určité oblasti (biskupové z té oblasti – např. Evropa, Afrika, Oceánie..)

Řádný – svolává se pravidelně za určité časové období.

Mimořádný – svolává se, je-li to potřeba.

Svolání, téma, přerušení apod. – totéž jako ekumenický koncil.

Kardinálové – sbor osob, jimž přísluší volba papeže + pomáhají papeži – když je svolá

k nějaké závažnější otázce nebo jako jednotlivci když zastávají nějaký úřad. V době

sedisvakance mají řídit církev podle zvláštního zákona (Universi Dominici Gregis). Volba

papeže – ti kdo mají méně než 80 let, max. 120 lidí.

- muž, kněz, vynikající vzděláním i mravy, zbožností a moudrostí. Kán. 351. Po

jmenování má přimout biskupské svěcení (výjimka: kard. Tomáš Špidlík)

- jmenuje je papež. (kardinálové in pectore)

Římská kurie

Kán. 360-361

- organismus, jehož prostřednictvím papež vyřizuje obvyklé záležitosti církve. Řídí

se vlastním zákonem = apošt. konstitucí Pastor bonus – stanovuje složení a

kompetence (pozn. – minulé pondělí pozměněna)

- Svatý stolec – myslí se jak papež tak římská kurie, pokud z povahy věci nebo

z kontextu neplyne něco jiného – kán. 361.

- Má takové pravomoci, které jí papež stanoví (deleguje)

Složky:

Státní sekretariát (diplomacie)

Rada pro veřejné záležitosti církve.

Kongregace

- pro nauku víry

- pro východní církve

- bohoslužbu a svátosti

9

- pro svatořečení

- evangelizaci národů

- klérus

- Instituty zasvěceného života a Společnosti apoštolského života

- Katolickou výchovu (semináře a školyú

- Biskupy

Soudy (Apoštolská signatura – nejvyšší odvolací tribunál; Římská rota – soud 2. a vyšších

instancí, v 1. instanci soudí např. Biskupy a diecéze; Apoštolská penitenciárie – pro snětí

trestů a udělování dispenzí vyhrazených Apoštolskému stolci. )

Další (papežské rady, komise... – př. Pro jednotu křesťanů, pro mezináboženský dialog, pro

kulturu, pro legislativní texty, atd.)

Papežští legáti

Kán. 362-

- vyslanci papeže.

- Úkoly:

- Zastupovat papeže u místních církví, států a veřejných představitelů.

- Delegáti a pozorovatelé v různých mezinár. shromážděních

Jejich úřad nekončí neobsazením úřadu papeže, pokud není v jejich pověřovací listině

stanoveno jinak.

(Pozn. – stejně tak nekončí úřad soudců, představených kongregací však ano.)

________________________

Vedení místních církví

Kán. 368 – místní církve = především diecéze a potom oblasti jim postaveny naroveň (např.

oblast, která ještě nemůže být diecézí, opatství, ...).

Kán. 369 – diecéze:

- součást božího lidu

- na určitém území

- svěřená do péče biskupovi

- zřízená papežem – má právní subjektivitu.

Dělí se na další části: farnosti.

-

Biskupové

- nástupci apoštolů. Úkol – služba posvěcování, učení a řízení.

- Jmenuje je papež.

10

- Požadavky: lidské a křesťanské vlastnosti, dobrá pověst, 35 let, 5 let knězem,

doktor nebo alespoň licenciát biblických věc, teologie nebo kanonického práva na

vysoké škole uznané Svatým stolcem, nebo alespoň velmi zkušený.

- do 3 měsíců po jmenování přijmout biskupské svěcení, a to dřívě, než se ujme

svého úřadu.

V diecézi:

diecézní biskupové – mají všechnu řádnou, vlastní a bezprostřední moc, kterou vyžaduje

výkon jejich úřadu.

- po jmenování – do 2 měsíců se musí kanonicky ujmout diecéze (pokud nebyl

biskupem, do 4 měsíců): tím, že předloží jmenovací listinu příslušným osobám

v diecézi, u nově založené diecéze – jmenovací listina se přečte veřejně

v katedrále, zápis o tom pořídí nejstarší přítomný kněz.

- má v diecézi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Zákonodárnou moc

vykonává sám, soudní prostřednictvím soudního vikáře a soudců, výkonnou

prostřednictvím generálního vikáře a biskupských vikářů.

- Je statutárním zástupcem diecéze (ta je ipso facto právnickou osobou)

Povinnosti: viz kán. 392-400, jmenovitě např. rezidence, vizitace, sloužit mši za lid jemu

svěřený. Každých 5 let zpráva o stavu diecéze a návštěva Apoštolského stolce.

- po dovršení 75 let – má se zřeknout úřadu do rukou papeže, který o něm rozhodne.

Dále jeho úřad může skončit: smrtí, přeložením, odvoláním.

Kán. 412-415 – co dělat, pokud je diecéznímu biskupovi zabráněno úřad vykonávat.

Kdo mu v řízení diecéze pomáhá:

Papežem: Mohou být jmenováni:

- pomocní biskupové – pokud to vyžaduje pastorační situace diecéze. Kán.

- biskup – nástupce – má právo po jeho odstoupení nebo smrti se stát diecézním

biskupem.

Diecézní kurie:

Diecézním biskupem:

Musí být jmenován: generální vikář – výkonná moc jménem biskupa. Kán. 479

Může jmenovat: biskupské vikáře – stejná moc jako gv, ale pro určitou oblast nebo určitou

skupinu lidí (např.: zdravotnictví, křesťané východního obřadu, ...).

- jejich úřad padá s biskupem

Povinně:

Kancléř – kancelář + archiv, je notářem

Ekonom a ekonomická rada.

Kněžská rada (částečně volená, částečně jmenovaná, končí spolu s biskupem) a sbor

konzultorů (jmenovaný biskupem z členů kněžské rady, v době sedisvakance zpočátku řídí

diecézi a volí administrátora diecéze).

Nepovinně: pastorační rada.

11

Rady mají pouze poradní hlas, u některých případů stanovených právem se vyžaduje

k platnosti jejich souhlas (př. – převody majetku), u některých konzultace (př. – KR – zřízení

či zrušení farnosti, SK – jmenování ekonoma).

Diecézní sněm

Kán. 460

- shromáždění vybraných kněží a jiným osob z místní církve. Poradní funkce.

- Členové z úřadu – kán. 463, členové svobodně jmenovaní biskupem.

- Téma, svolání, přerušení, ukončení – diecézní biskup – jen on je zákonodárcem.

Diecéze je rozdělená na farnosti.

Kán. 515. Farnost:

- natrvalo zřízené společenství křesťanů svěřené faráři.

- Zřízená biskupem (měnit, rušit také biskup po konzultacis KR)

- Samým právem je právnickou osobou.

- Zpravidla územní charakter – kán. 518, ale může existovat také osobní farnost –

např. podle jazyka, obřadu, národnosti, nebo jiného důvodu (i studentská farnost)

Farář – kněz. Statutární zástupce farnosti. Má na starosti jak pastorace, tak správu majetku –

v tom mu má pomáhat ekonomická rada.

- může mít pomocníky – farní vikáře

- jmenuje ho svobodně diecézní biskup na trvalo nebo na dobu určitou.

Pokud nelze jmenovat faráře, farnost je svěřena tzv. administrátorovi farnosti (méně stabilní

funkce, pro odvolání a přeložení faráře jsou stanoveny zákony).

(Pozn.: farář, farní vikář, kaplan – jsou názvy úřadů!)

Více farností dohromady může tvořit vikariát, v čele okrskový vikář – pouze pastorační

funkce, není právnickou osobou.

______________

Diecéze se mohou sdružovat ve vyšší celky.

Církevní provincie kán. 431 – 432 – vytvářejí sousední diecéze s podpoře společné pastorační

činnosti. Zpravidla neexistuje diecéze, která by nepatřila do žádné provincie.

- zřizuje, mění a ruší papež po projednání s biskupy, jichž se to týká.

- Je samým právem právnickou osobou

- U nás 2 provincie : česká a moravská.

12

Pravomoc zde má: - metropolita (nijak velké, týkají se vyjmenovaných situací, kde

by diecézní biskup hrubě zanedbal své povinnosti, má určité liturgické výsady.

Není nadřízeným diecézních biskupů!)

Metropolita: kán. 435-438.

- provinční sněm kán. 440.

Církevní oblasti kán. 433 – pokud je to užitečné, mohou se sousední církevní provincie spojit

do církevní oblasti.

- zřizuje Apoštolský stolec na návrh biskupské konference

- není ipso facto právnickou osobou, ale může se jí stát.

Biskupské konference kán. 447 – 459 =

- trvalé zřízení s právní subjektivitou (je to právnická osoba ipro facto)

- zřizuje, mění ři ruší ho Apoštolský stolec po projednání s biskupy, jichž se to týká.

- Musí mít stanovy schválení Apoštolským stolcem.

- tvoří ho biskupové z některého státu či určitého území

- cíl – koordinace a spolupráce .

- povinní členové: diecézní biskupové a ti, kdo jsou jin postaveni na roveň (kán.

368, 381 § 2), biskupové – nástupci – ti mají rozhodující hlas. Jen oni mohou

vyhotovit či měnit stanovy. Dále pomocní biskupové, ostatní biskupové, kteří na

daném území vykonávají zvláštní úkoly na základě pověření Apoštolského stolce

(ne papežský vyslanec). – mají poradní hlas, mohou mít i rozhodující hlas, pokud

to určují stanovy.

- Mohou být pozváni: ordináři církví jiného obřadu. – mají pouze poradní hlas,

pokud stanovy neurčují jinak.

Způsob jednání: plenární zasedání. Kromě toho existuje stálá rada (připravuje záležitosti,

které se mají projednávat, a dohlíží na plnění úkolů) a generální sekretariát.

Není nadřízený orgán biskupů! Závazná ustanovení pro všechny diecéze může vydat pouze

v případech stanovených právem nebo po dovolení Apoštolského stolce po schválení dvěma

třetinami hlasů. Předseda BK nesmí jednat jménem ostatních biskupů, pokud s tím oni

nesouhlasili.

Plenární sněm kán. 439 nn – sněm všech místních církví na území jedné BK.

(povinní členové, pozvaní členové, hosté). Má zákonodárnou moc. Akta sněmu se musí zaslat

Apoštolskému stolci k přezkoumání, potom se mohou vyhlásit.

13

Použitá literatura k této a minulé přednášce:

Hrdina A., Kanonické právo, Eurolex Bohemia, Praha 2002.

Montan A., Introduzione al diritto canonico. Ad uso degli studenti degli Istituti Superiori di

Scienze Religiose, Roma 2010.

Falchi G.L.-Ferme B.E., Introduzione allo studio delle fonti dell’Utrumque Ius, Lateran

University Press, Roma 2006.

Dalla Torre G., La città sul monte. Contributo ad una teoria canonistica sulle relazioni fra

Chiesa e Comunità politica, Anonima Veritas Editrice, Roma 2007.

Fantappiè C., Introduzione storica al diritto canonico, Mulino, Bologna 2003.