fra

Raúl RiveroDůkazy spojení

Raúl Rivero

Libri prohibiti

fra.cz

fra

Raúl RiveroDůkazy spojení

Libri prohibiti

Raúl Rivero Castaneda (1945) je kubánský nezávis-lý novinář, básník a disident. V únoru 2003 obdrželcenu World Press Freedom Prize, každoročně udělo-vanou UNESCO, za „odvážný a dlouhodobý přínosk nezávislému zpravodajství“. Ve španělsky mluvícímsvětě je Rivero známý nejen jako novinář, ale zejmé-na jako básník, podle exilového spisovatele JoséhoAbreu Felippeho z Miami je dokonce „jedním z nej-lepších žijících kubánských básníků“. Rivero byl jed-ním ze 75 nezávislých novinářů a disidentů zatčenýchpři obrovské vlně represí proti kubánské demokratic-ké opozici v březnu 2003. Ve vykonstruovaném pro-cesu byl shledán vinným za podkopávání kubánskénezávislosti a územní integrity a odsouzen na 20 let.V prosinci 2004 byl kvůli kritickému zdravotnímu sta-vu z vězení propuštěn. Na jaře 2005 se mu podařilovycestovat do Španělska, kde v současnosti žije.

fra

2

Raúl RiveroDůkazy spojení

3

4

Raúl RiveroDůkazy spojeníPřeložil Stanislav Škoda

5fra

Libri prohibitiRaúl RiveroDůkazy spojení Ze španělského originálu Pruebas de contacto(Nueva Prensa Cuban, Miami 2003)přeložil Stanislav Škoda Doslov Anežka CharvátováFotografie autora na obálce Pavel HrochVydalo Fra, V Olšinách 70, 10000 Praha 10, fra@fra.cz, www.fra.czve spolupráci s občanským sdružením Fraroku 2004 jako svou 13. publikaciVydání druhé, v pdf první

Czech edition © Fra, 2004© Raúl Rivero, 2004© Nueva Prensa Cubana, 2004Translation © Stanislav Škoda, 2004Epilogue © Anežka Charvátová, 2004Cover photo © Pavel Hroch, 2004ISBN 80-86603-23-7

6

Kniha vychází s podporou Člověk v tísni – společnost při ČT, o. p. s. a Velvyslanectví Spojených států amerických v ČR.

Obsah

Tři muži ve člunu 11Miami, Florido, které jste tam naproti! 18Rolandovy písně 20Vzpoura na Malecónu 28Zůstaneš sama 32Láska se sklízí v únoru 34Changův bílý koník 38Sezona v pekle 41Blahoslaveny ty, jež šlapou za pesos 43Kulturní dědictví 46Vesničané z Mexika se dobře baví 48Krahujec 51Mrzáčkův příběh 53To není žádnej politickej postoj 56Zase zpátky 57Ruce v ohni 59Místa – New Jersey 64Tak sbohem! 67Ulejvák 70Kameny pravdy 71Neoprávněné držení duše 73Národní měna 76Ohromné maličkosti 78Náš blbec v Havaně 81Černá kronika 83Snílek z Boniata 85Čtyřicet roků samoty 87Ovečka Dolly, jahody a čokoláda 89Tak daleko, tak blízko 92Stručný životopis 93Osamělý venkovan nesnídá dorty 94Kulka pro nového člověka 97Ty jsi nikdy nebyl dobrej člověk 99Novoroční modlitba 103

7

Lesk a bída svobodných matek 105Zátiší s jídelním lístkem 107Sup antilský 111Poselství indiánů Taínů 113Šviháci z Yateras 116Opium lidstva 119Buďte vítán, Mr. Yandi 121A bude nás mnoho 123Mojžíš aneb opožděné vyznání 125Igelitová taška – osvědčený lék 127Tajná zpráva 129Juan Carlos není bez viny 130Volci a sešity 132Dobré vychování 134Pět negrů na odstřel 135Jeden rok jeho života 136Kohouti v Havaně 137Papež pro všechny 140Rukojmí diktatury proletariátu 143Rodinné záležitosti 145Vzdálené pahorky 148Ženy na pokraji… 150Indián Hatuey a internet 152Život v rudém 154Velbloudi v Karibiku 157Duch a hmota 159Návrat Boha 162Kam se ubíráme? 163Sezona v pekle (Anežka Charvátová) 165

8

Blance Reyesové Castanónové

9

Záznamy, rozhovory a drobné črty pořízené člověkem, kterýse mezi ztýranými obyvateli Kuby konce století nepohybujes růžovými brýlemi, ale se skrytou kamerou.

10

Tři muži ve člunuGuantánamo se ponořilo do noci, a když se Luis Sán-chez naposledy ohlédl, viděl, jak se poslední blikajícísvětla ztrácejí mezi nízkými kopci.

Po silnici na Ullao jela tři čínská kola značky Ever-ready a na každém seděli dva muži. Tři z nich se po-zději vrátili zpátky do města. Ti ostatní, Luis, Gaspara Alberto, se chystali rozehrát osudovou partii a dostatse na severoamerické území, na vojenskou základnuCaimanero. Rozloučili se na bezejmenném místě, tři-cet kilometrů za městem, které si předtím vybrali bě-hem svých devíti průzkumných výprav. Byla hlubokánoc, krátce po osmé hodině. Měsíc stál nehnutě na ob-loze a jasně zářil.

Mezi silnicí a mořem se rozkládal malý lesík a stráž-ní budka kubánských pohraničníků. Vzali to oklikou.Než se dostali na mořský břeh, museli urazit mezi ko-pečky dobrých dvanáct kilometrů. Luis, Gaspar a Al-berto si sbalili na cestu dvanáct hamburgerů McCast-ro, jak Kubánci posměšně nazývají placku neurčitéchuti ve tvaru karbanátku z vepřového a sóji, tři lahvelimonády a duši od traktoru. Takto vybaveni se vypra-vili na nebezpečnou pouť.

Pochodovali asi do čtyř hodin do rána, kdy měsíczapadl a na pobřeží se rozprostřela úplná tma. Nachvíli ulehli do křoví, aby se prospali, ale brzy začalosvítat. Byla neděle třetího prosince 1995, a i když bylana Kubě oficiálně zima, nad Puntou de Maisí stou-palo rudé, mocně zářící slunce.

Na jednom kopečku porostlém trnitými keři, odkudbylo možné sledovat vojáky okolo strážní budky, snědlipár hamburgerů a napili se limonády.

Napůl podřimovali a mluvili o svých přátelích, rodi-nách a fiestách v Guantánamu, jako by to byla již ně-

11

jaká vzdálená minulost. Luis se vylekal, jak se mu předočima rozmlžuje obličej jeho ženy a vzpomínky na je-jich první setkání v jednom malém parku a v Camilo-vě keramické dílně. Nahnalo mu to strach, protože tosamé se mu stalo před lety v Angole. Zkoušel si ji opětpředstavit, vybavit si její vzhled, gesta, vůni a hlas, alejakmile se mu Caritina zjevila, hned se proměnila v ji-nou ženu nebo dívku a nakonec v jednu angolskoučernošku, kterou viděl procházet nedaleko vojenské-ho tábora.

Čekali a chystali se zdolat poslední úsek cesty k moři.Měsíc se ještě na chvíli vyloupl na oblohu a matně

zazářil. Účastníci expedice však při svých usilovnýchpřípravách udělali už druhou chybu. Nejdřív vybralik seskoku do vody příliš vysoko položené místo rozpí-nající se nad nebezpečnými skalisky. A pak: Gaspar za-pomněl zabalit na cestu lano, kterým by se teď mohlipřipoutat.

Pod nimi byl břeh moře samý útes a kalný písek.Alberto měl namále, nechybělo mnoho a zřítil se do-lů. Okolo desáté konečně dorazili na břeh. Čekalo naně rozbouřené moře s obrovskými vlnami. Věděli, žese nesmí od břehu vzdálit na víc než jeden kilometr,aby neztratili z dohledu orientační body na pevnině.Mohli plavat jen kolem břehu. Než vstoupili do vody,rozdělili si zásoby potravin.

Alberto se díval směrem, kde podle něho ležel zby-tek ostrova, Guantánamo, Santiago, Camagüey, SantaClara, Matanzas a Havana.

„Tak se s tebou loučím, komunistická Kubo,“ řeklzničehonic.

Gaspara chytla křeč, Luis se tiše modlil.Protože Alberto neuměl moc plavat, chytil se na-

fouknuté duše. Gaspar se s vypjetím všech sil drželnad vodou. Luis postrkával duši s ležícím Albertem,který se začal třást a propadat panice.

12

Za dvě hodiny Luis pochopil, že nemohou pokra-čovat dál, protože vlny se zvedaly do stále větší výškya vracely je zpátky na stejné místo. Alberto se klepalpo celém těle a ležel už zcela bezvládně na nafukova-cí duši. Museli se vrátit, neboť začali ztrácet z dohleduorientační body.

Luis zvolil směr, kde předpokládal, že je kubánsképobřeží. Plaval tím směrem a ještě před sebou tlačilvysíleného Alberta.

„Bože, dej mi sílu, abych ho odsud dostal,“ myslel siLuis.

„Dej mi sílu a rozvahu.“Moře bylo tak rozbouřené, že nebylo vidět obrys

pevniny, Luis čekal, že je nějaká vlna hodí přímo naněkterý z útesů, takzvaných psích zubů. Najednou ucí-til, jak se kolem nich rozlévá nahořklá, jemná pobřež-ní pěna. Když se probral, byli již všichni tři na pevnézemi. Alberto napůl v bezvědomí. Gaspar úplně vyčer-paný, kůži pokrytou drobnými rankami. Luis ucítilobrovskou bolest na levé noze. Ve výši kotníku na-hmatal hlubokou mokvající ránu, která pálila jako ře-řavý uhlík.

V pondělí čtvrtého prosince stála trojice opět na ku-bánském břehu. Slunce vystoupalo nad obzor. Ti třiklečeli na štěrku a Luis věděl, že jsou tak padesát met-rů od budky kubánské stráže.

„Jsme tu jak vězni, Bože, jak vězni.“Smířen s tím, že jeho přátelé nebudou pokračovat

v cestě na americkou základnu, řekl Gasparovi, abydovlekl Alberta na silnici a vrátili se do Guantánama.On sám ucítil nával energie, touhu zkusit to znovu.

Také se mohli vzdát, uvažoval Luis. V tu chvíli se Al-berto probral a řekl, že chce pokračovat.

Rozhodli se, že se skryjí mezi útesy a počkají, až sesetmí. Měli před sebou celý dlouhý den a neměli nick jídlu ani k pití…

13

Gaspar s Luisem odvedli Alberta do bezpečnéhoúkrytu a sami se vydali hledat nějaké skrýše. Luisukryl nafukovací duši do křoví, velmi blízko od místa,kde se sám zahrabal mezi náspy písku a drobných ob-lázků.

Neznámý rozkazovačný hlas ho zanedlouho vytrhlze sna:

„Garcío, doběhni pro zbraně, máme návštěvu.“A za chvíli uslyšel Gaspara, jak říká:„Na co zbraně, vždyť vás je čtyřicet a my jsme jen

dva.“Luis pozoroval tu scénu ze svého úkrytu. Protože vi-

děl jen boty vojáků probíhající z jedné strany na dru-hou, musel si domyslet, co se mezitím stalo. Až dochvíle, kdy uviděl na dva metry od svého průhledu po-chodovat seřazené vojáky, jejich vojenské holínky tvo-řící sevřený šik, který se jako by rozevíral v momentě,kdy se do jeho zorného úhlu dostaly bosé, špinavéa rozedřené nohy Alberta a Gaspara.

Luis zůstal v úkrytu celé pondělí. Popoledni slyšelsestupovat jiného vojáka a viděl, jak se mu promená-duje skoro u hlavy. Teprve když opět nastalo hrobovéticho, opatrně povylezl a viděl v již dostatečné vzdále-nosti na pobřeží chlapa s kalašnikovem na prsou.

Když se setmělo, hořel touhou znovu se vrhnout domoře, ale čekal, až na strážní budce rozsvítí reflektor,aby přesně věděl, kde mají kubánští vojáci svou zá-kladnu. Přesně v osm hodin začal kužel reflektorupřelétávat po moři a okolních březích. Když ho zhas-li, vylezl Luis z díry, vzal duši a vydal se na pobřeží.

Byl klidný, moře tu noc nebouřilo a měsíc zakrývaloobčas jen pár mráčků.

„Dobrý Bože, neopouštěj mě,“ řekl Luis.Ve vodě ucítil, jak má znehybnělé ruce, píchá ho na

prsou, točí se mu hlava a celý se třese…V tu chvíli byl zase doma v Guantánamu a lehal si

14

do postele. Caritina mu říkala: „Nechoď ještě spát, dejsi něco k jídlu, nechoď ještě spát, dej si něco.“

„Blouzním, zbláznil jsem se,“ pomyslel si Luis a za-čal plavat kolem břehu.

„Panebože,“ křičel už dost nahlas, „co bych dal zatrochu vody a kousek chleba!“

Začalo pršet a během chvíle se déšť proměnil ve vy-trvalý a hustý tropický liják. Luis zaklonil hlavu, otev-řel pusu a cítil, jak na něj dopadají velké kapky, kterému vracejí sílu. Doplaval zpátky ke břehu. Proti němuse na velkém kameni objevil obrys obrovského kraba.Několikrát ho praštil kusem dřeva, rozdrtil mu krunýřa vysál z něho hořkou želatinovou hmotu, která hoalespoň trochu posilnila.

Našel si suché místo a uložil se ke spánku.V úterý pátého prosince Luis zjistil, že spal pouhých

dvě stě metrů od kubánského strážního postu. Cítil setrochu lépe, stále ho však bolela hluboká rána nad kot-níkem a pálil ho nespočet menších zranění rozesetýchpo celém těle. Ve dne, když už bylo slunce na obloze,se vydal opět do moře. Plaval přímo směrem k americ-ké základně, anebo alespoň tam, kde si myslel, že leží.

Nekonečné monotónní plavání mu způsobovaločím dál větší bolest. Snažil se dělat pravidelná tem-pa, ale ne vždy se mu to dařilo. Posilovalo ho vědomí,že Bůh ho neopouští, protože mu pomohl překonatvšechny nástrahy posledních hodin. Cítil se unavenýa nemohoucí, ale odhodlaný. Pobřeží se mu slilo v ze-lený pás. Usilovně plaval. Najednou se mu zjevila zavýběžkem země americká strážní budka. Teď už pla-val bez bolesti, bez únavy, jako kdyby mu bylo dvaceta koupal se v řece Guaso blízko rodného Guantána-ma. Plaval lehce až do okamžiku, kdy mohl číst na pla-kátu na zdi jednoho z domů základny: Vítejte. Dostalijste se na svobodné území.

Tři američtí vojáci pomohli Luisovi vylézt z vody.

15

Položili ho zcela bezvládného na podlahu náklaďákua odvezli na ubytovnu pro imigranty.

Imigrační úředníci mu dali nějaké oblečení a v ne-mocnici mu ošetřili zranění. Čtrnáct dní měl čekat narozhodnutí, které „se musí vybavit až ve Washingtonu“.

Osmnáctého prosince v šest ráno se v pokoji, kdebydlel spolu s dalšími asi dvaceti Kubánci, objevil ně-jaký úředník a oznámil mu, že se musí během dvouhodin vrátit na Kubu, protože nebylo vyhověno jehožádosti o azyl.

Imigrační dohody mezi Spojenými státy a Kubou,podepsané dvanáctého května 1995, ukládají zpětnévydání na ostrov těch osob, které se na americké úze-mí dostaly nelegálně a které nejsou zároveň schopnéprokázat, že utekly kvůli hrozbě uvěznění ve své vlasti.

Dvě hodiny po návštěvě úředníka si Luis sbalil ma-lou nylonovou taštičku s mýdlem, holicími potřebamia deodorantem a spolu s dalšími třemi Kubánci, dvě-ma ze Santiaga de Cuba a jedním z Villa Clary, byli do-praveni do hraničního pásma.

Tam jim ještě dali nějaký papír, na kterém byla po-zvánka na Americkou zájmovou sekci v Havaně, kde simohou požádat o potřebná povolení k legální emi-graci.

V osm hodin ráno, šestnáct dní poté, co vyrazili s Al-bertem a Gasparem na kolech z Guantánama, pře-kročil Luis Sánchez Díaz, jednačtyřicetiletý technickýkonstruktér, internacionální pracovník v Angole, bý-valý příslušník jednotek Svazu mladých komunistů,svědek Jehovův a otec dvou dětí, bílou hraniční čáru.Za onou čárou nakreslenou bílou barvou na asfaltuna úzké silnici, byla opět jeho vlast.

Když udělal první krok na kubánském území, při-blížil se k němu policajt a řekl nahlas:

„Jdi vedle mě, dívej se dopředu a dávej si pozor nasebemenší pohyb.“

16

„Tak jsem poznal, že jsem zase doma,“ řekl mi Luisonoho rána v dubnu 1997 v Havaně.

„Cítil jsem, jako by mě něco velmi ostrého bodalotam uvnitř, protože nemůžu pochopit, jakou divnouhru si tenkrát se mnou osud zahrál. Šel jsem k přáte-lům a oni mě vydali zpátky, do rukou nepřítele.“

Luis Sánchez Díaz byl hned devatenáctého prosincepodroben výslechu kubánské státní bezpečnosti.

„Od té chvíle mě nenechali na pokoji. Nějaký vyšet-řovatel jménem Diesel Castro mě pronásleduje nakaždém kroku. Neustále mě předvolávají, posílají mianonymy. Vedení Americké zájmové sekce se o mě ne-stará, můj případ je prostě nezajímá. Žiju pod dohle-dem policie, jako štvaná zvěř, a žádné oficiální doku-menty pořád nepřicházejí.“ Jeden pohovor se třemipolicejními vyšetřovateli zakončil Luis těmito slovy:

„Jsem Kubánec. Jestli jsem chtěl odejít, tak proto, žejste mě nechali pracovat na stavbě za mzdu, která ne-stačila ani na jídlo. Také jste mě připravili o právo nabydlení, protože vy tady smíte všechno. V tom se asineshodneme, nikdy se neshodneme. Uvnitř svého spo-lečenství studuji bibli, to mě změnilo. Nemohl jsem seani nechat pokřtít. Jehova je ale moje cesta. On je je-diný a opravdový.“

17

Miami, Florido, které jste tam naproti!Jsou snad Kubánci nějací blázniví dobrodruzi, kteří sejen tak vrhají do moře mezi válečné lodě obou zne-přátelených států? Jsou snad ty tisíce Kubánců, kteřísvoji budoucnost pravidelně vkládají do loterie1, jenpřívrženci anexionistů?

Co je to za lidi!? Co se to na Kubě děje!?Je tam tropický komunismus s kultem konfrontace,

je tam kapitalismus ubožáků a elit a je tam už čtyřicetlet válka, která nevynechává živé, zaplétá do sebe ne-narozené a vtahuje mrtvé předky z dob, kdy se zrodilkubánský národ.

Tohle se děje a to ostatní je jen epidemie nedůvě-ry, deziluze a nudy, která obklopuje mládež, upnutouk jedinému cíli: odjet. A ti starší se drží jiného hesla:rezignace. Tak se stalo, že Jesús Labrador, dvaačtyři-cetiletý novinář, který bydlí na východě Manzanilla,musí každý den chodit s duší od traktoru chytat rybydo zátoky, aby uživil rodinu.

A také desítky předních kubánských spisovatelůa umělců ztrápených byrokracií, politickou hloupostía arogancí žijí s vlastní fantazií na Kubě a s perem čištětcem venku. Život v Havaně a počítač v Madridu,v Mexiku nebo v Miami.

Prosazuje se filozofie úniku, protože lidé upřednost-ňují útěk ze země před neustálým vyostřováním pro-blémů a ponurostí místních konfliktů.

Když letos v Granmě zveřejnili zprávu o novém koleloterie vstupních víz do Spojených států, jeden mladýmatčin soused se mě zeptal, jestli se také může zú-častnit, přestože mu byl udělen nějaký trest za to, žekradl slepice.

18

1 Loterie, kterou pořádají na Kubě úřady USA a v níž se losujívíza do Spojených států.

„Ne, s trestním záznamem nemáš šanci,“ řekl jsemmu.

„Tak to mi už zbývá jen člun. Přímo do Spojáčů, zakaždou cenu, protože tady jsem kvůli těm slepicím navždycky vodepsanej.“

Tahle horečka způsobuje úplné delirium. V jednévesničce na jih od Havany dostali první den, kdy sepřijímaly přihlášky do loterie, tisíc pět set obálek.

„Odjet chtěj i lidi, u kterejch bych to nikdy nečeka-la,“ řekla jedna rolnice.

„Znám tu snad úplně všechny, nikdy by mě nena-padlo, že můžou odejít.“

Lázarovi Ascuyovi je dvacet dva let a chce být herec.„Představ si, že ani ti, co již herectví vystudovali, ne-

mají práci. Já, protože mám ještě mladšího bráchu,maluju pokoje. Za dvacet pesos denně. To radši budumalovat pokoje v Miami. Budu žít líp, koupim si oble-čení, jídlo, co budu chtít. Herec nebo natěrač, hlavněbýt tam. Jednou jsem vyhrál běh z Carlose III. na Be-lascoaín.“

Chudoba a zoufalství neznají na Kubě devadesátýchlet sociálních ani kulturních rozdílů. Zatímco zahra-niční politici diskutují v televizi a podepisují dohodys místní politickou elitou, lidé se připravují na cestu,telefonují v osudovém rozrušení známým a přátelům.A ti, co stojí na poslední příčce společenského žebříč-ku, ti, co nemají žádnou naději a žádné dovolání, pakpodstupují strašlivou, riskantní cestu jen kvůli trochujistější budoucnosti.

Četl jsem jednu hrozivou prognózu, vypracovanoustatistiky.

Napsali, že v roce 2010 bude mít Kuba čtrnáct milio-nů obyvatel, devět milionů na ostrově a pět mimo něj.

Zbývá jedenáct let k naplnění této tragické věštby,zbývá jedenáct horkých lét a nevěřím, že všichni vydr-ží jejich žár.

19

Rolandovy písněJedno letní dopoledne v roce 1998, bylo tak třicet dvastupňů ve stínu, jsem se setkal s Rolandem Martíne-zem Valdésem, který seděl u jídelního stolu ve svémbytě na Miramaru v obleku a s uvázanou kravatou.Myslel jsem si, že se chystá na pohřeb, na svatbu nebože jede do Spojených států či do Evropy. To jsou jedi-né příležitosti, při kterých si dnešní Kubánec bere ob-lek a uváže si kravatu.

Mýlil jsem se. Rolando jen tak obědval a čekal najednoho známého, se kterým měl jít odpoledne ně-kam shánět ryby. Neměl narozeniny, nešel si vyřizovatpas, nikdo mu neumřel.

„Víš, o co mi jde?“ zeptal se. „Někdy se probudíma hlavu mám plnou vzpomínek na kriminál. Spoustulet jsem byl zavřený, oblečený ve špinavých hadrech,a teď mám pořád potřebu oblékat se jako elegantní,čistotný a civilizovaný člověk. Vždyť vidíš, že nedělámnic výjimečného. Cítím se ale nějak líp, odpoledne sezase bez problémů převlíknu do džínsů a do trička.Někdy si zase v noci vezmu oblek a jdu se projít poměstě, vrátím se domů, vezmu si tričko a jdu spát. Sou-sedé mě pozorují trochu vyděšeně. Kriminál na tobězanechá stopy. Tohle jsou ty moje. Léta pod knutoumě teď nutí co nejlépe se oblékat a bezcílně se toulatpo ulicích, daleko od čtyř stěn.“ Ten den jsem ho při-šel požádat o rozhovor kvůli téhle knize. Jistý respekta úcta mi vždy bránily, abych ho do rozhovoru tlačil,ale tentokrát jsem měl v domě jednoho spojence, díkykterému se podařilo Rolandovu vězeňskou zkušenostvynést na denní světlo. Byla to jeho žena, doktorkaIraida de León, zakladatelka Výboru nezávislých ku-bánských lékařů. Přesvědčila ho, aby mi rozhovor po-skytl. Ponechal jsem vše, jak jsem to tehdy zapsal, bez

20

Co

ver

©P

avel

Hro

ch,

2004

Kniha Důkazy spojení je sbírkou črt, reportáží, mini-příběhů či fejetonů vyprávějících příběhy obyčejnýchlidí postižených Castrovou represí. Na nejobyčejněj-ších situacích ukazuje, kam všude sahají chapadlaCastrova aparátu, jak všetečná je lidská hlouposta zloba. Každá povídka má svého hrdinu – bývaléhovězně, demonstranta, stárnoucí prostitutku, básníka–, se kterými se Rivero na Kubě setkával v průběhuminulého desetiletí.

Photo © Pavel Hroch, 2004

fra.cz

788086 6032309

Co

ver

©P

avel

Hro

ch,

2004

Kniha Důkazy spojení je sbírkou črt, reportáží, mini-příběhů či fejetonů vyprávějících příběhy obyčejnýchlidí postižených Castrovou represí. Na nejobyčejněj-ších situacích ukazuje, kam všude sahají chapadlaCastrova aparátu, jak všetečná je lidská hlouposta zloba. Každá povídka má svého hrdinu – bývaléhovězně, demonstranta, stárnoucí prostitutku, básníka–, se kterými se Rivero na Kubě setkával v průběhuminulého desetiletí.

Photo © Pavel Hroch, 2004

připravujeme

Antologie nové české literatury 1995–2004E. F. Fenollosa, E. Pound, Čínský znak/Chinese CharacterElizabeth Bishopová, Umění ztrácetPavel Vančát (ed.), K fotografiiBohuslav Blažek, Princip nečitelnosti Roland Barthes, Světlá komoraLudvík Aškenazy, Praštěné pohádkyJurij Odarčenko, Verše do albaPetr Borkovec, VnitrozemíTomáš Pospiszyl, Srovnávací studiePaul Celan, Básně fra

fra.cz

788086 6032309