galerie café amadeus 2010galerie café amadeus 2010

Ročenka galerie Café AmadeusTexty: Štěpánka Bieleszová

Grafi ka: Petr BieleszISBN 978-80-87149-43-0

Galerie Café Amadeus bude hostem festivalu mladé evropské fotografi e Circulations, který se uskuteční v Paříži od 19. 2. do 20. 3. 2011.

galerie café amadeus 2011

Michaela Spurná ||| Karneval11. 1. | 27. 2. 2011

Cyklus náladových barevných fotografi í Karneval získal v roce 2010 2. cenu na prestižní soutěži Czech Press Photo v kategorii Umění a zábava.

Rafal Siderski je absolventem Institutu tvůrčí fotogra-fi e v Opavě. Ve své tvorbě se věnuje barevné fotografi i v širokém rozpětí od portrétní fotografi e až po magické dokumenty z nočních města a krajin.

28 ]

Matilde Rodrigues Nascimento [72 years old] - Maid | Slúžka

I would like my son to have a permanent job. He worked at Banco da Bahia for some time but left a few years ago. Now he lives with me and works only occasionally. I like my work. I enjoy cooking the most.Bola by som rada, keby si môj syn našiel stabilnú prácu. Pred pár rokmi pracoval v „Banco da Bahia“, ale už tam skončil. Teraz žije so mnou a pracuje len príležitostne. Ja mám svoju prácu rada. Najradšej varím.

Pedro Prisco [30 years old] - Lawyer | PrávnikI would like the world to live in peace and without hunger.Chcel by som, aby žil svet v mieri a bez hladu.

Rafal Siderski ||| Hometown 8. 3. | 3. 4. 2011

Andrej Balco ||| Domésticas 31. 5. | 4. 9. 2011

Andrej Balco patří k nejvýznamnějším představitelům mladší generace slovenských dokumentaristů. V roce 2009 získal Grand Prix na Fotofestivalu v Lodži za soubor Domésticas.

galerie café amadeus

Galerie Café Amadeus zahájila svoji činnost v září roku 2009 s cílem pravidelně a systematicky podchycovat pro-jevy nejrůznějších trendů v současné fotografi i. Generačně se orientuje na tvorbu mladých a začínačích autorů, absol-ventů uměleckých škol i na tvorbu solitérních osobností. Teritoriálně se snaží mapovat současnou fotografi ckou tvorbu autorů ze střední Evropy, především pak z postko-munistických zemí – z České republiky, Slovenska a Polska.

Prostor galerie se nachází v areálu Muzea umění Olo-mouc - Arcidiecézního muzea, v přízemí raně barokního křídla bývalého kapitulního děkanství, které pochází z kon-ce 17. století. Příležitostně se k prezentacím využívá také sklepení, které vzniklo v období vrcholné gotiky, tedy ve 14. století. Dispozice galerie umožňuje instalaci maxi-málně dvaceti až pětadvaceti fotografi í. Instalačně jsou používány rámy pro formáty 40x50 cm, 50x70 cm, výjimeč-ně i 100x70 cm.

Galerie od začátku své činnosti uspořádala celkem devět monografi ckých výstav, ke každé byl vydán katalo-gový list a podrobná tisková zpráva. Galerie dlouhodobě spolupracuje s absolventy uměleckých škol. Především pak sleduje tvorbu studentů Institutu tvůrčí fotografi e Slezské univerzity v Opavě, které garantuje Jindřich Štreit. Intenzívní spolupráce se rozvíjí také s nezávislou Českou fotoškolou.

Zásadním přínosem galerie je pravidelné sledování mladých talentů a podpora nejnovějších trendů současné fotografi e od konceptuální fotografi e až po dokument.

Štěpánka Bieleszovákurátorka galerie

Arcidiecézní muzeum Olomouc, Café Amadeus, pohled do výstavních prostor bývalého kapitulního děkanství.

Arcidiecézní muzeum Olomouc, Café Amadeus, pohled do sklepních prostor ze 14. století.

Arcidiecézní muzeum Olomouc.

Arcidiecézní muzeum Olomouc, Café Amadeus, pohled do výstavních prostor bývalého kapitulního děkanství.

Výstava Lukáše Cetery je v pořadí již druhou akcí, která přináší sondu do tvorby studentů a absolventů Institutu tvůrčí fotografi e FPF Slezské univerzity v Opavě. Na rozdíl od svého předchůdce, Areka Goly, který v Olomouci vysta-voval tématický soubor Ženy v dole a který svým zaměření a pojetím spadal do oblasti tzv. nového dokumentu, se Cetera soustředil spíše na konceptuálněji pojatou tvorbu.

Přitom jeho cyklus Uchvácení / Ravissment (2007-2009) nevznikal zpočátku nijak cíleně. Výchozím impulzem byla potřeba zaznamenávat, ve formě jakéhosi subjektivního obrazového deníku, šťastné okamžiky. Postupně, při větším soustředění a při fi nálních úpravách, se do fotografi í začal vkrádat nový význam. Polohu primárního záznamu situace začala překrývat další vrstva. V ní lze vycítit autorovu sna-hu a pokusy o trvalé znovunarození šťastných chvil a jejich vyložení jako obecněji srozumitelný stav.

Na počátku dnes již uzavřené série barevných fotografi í bylo milostné uchvácení, současně prožívané a v pozadí konfrontované s knihou Rollanda Barthese Fragmenty milostného diskurzu. Jako francouzský myslitel i Cetera s odstupem sestavil svůj fotografi cký cyklus jako zlomko-vitý katalog obrazů, vybraných z konkrétních vztahových momentů dvou milenců, které lze při zpětném uspořádání sledovat a číst i jako všeobecně srozumitelný příběh o povaze milostného citu.

Počáteční situaci uchvácení autor rád popisuje jako „riskantní stav“, kdy nedostatek informací o tom druhém

Lukáš Cetera ||| Uchvácení | Ravissment 30. 3. | 9. 5. 2010

vybičuje fantazii k vytvoření jeho ideální a chtěné podoby. „Vzrušení vychází z dvojitého kontaktu: na jedné straně se veškerá aktivita diskurzu diskrétně, nepřímo soustřeďuje na jediné označované, jímž je ´Toužím po Tobě´, a uvolňuje jej, vyživuje, rozvětvuje a nechává jej vybuchnout. Na druhé straně ovíjím druhého svými slovy (srv. Cetera obrazy), hladím ho, mazlím se s ním, rozpřádám rozhovor o tom-to mazlení, vyčerpávám se, abych co nejdéle prodlužoval komentář, jemuž náš vztah podřizuji.“ (R. Barthes) Čas však přináší reálný obraz objektu touhy a předem vytvoření prostor plný tajemství s okamžiky okouzlení, rozšiřovaný o další a další představy, se hroutí. A právě chvíle těsně před zevšedněním se Cetera pokouší vizuálně zrekon-struovat. Jeho fotografi e mají být vrstevnatou obrazovou esencí, jdoucí proti proudu času a vzpomínek. Portrétování přítelkyně není jen zachycením její ideální podoby, ale je také záminkou pro autorovu subjektivní projekci do jejího obrazu. Je to vlastně specifi cká verze psychologic-kého autoportrétu. V jiných tématech cyklu, především v zátiších, se vyjadřuje ke vztahům svých blízkých. Například záběr z ložnice rodičů se dvěma nafukovacími balónky ve tvaru koníků zaraženými u stropu je symbolickým popisem dlouholetého plynoucího vztahu, který však má své limity a ohraničení.

Cetera s oblibou používá symbolické obrazové prvky. Křehkost a dočasnost vztahu často představují nafukovací balonky, smyslnost, ale i plodnost je zašifrovaná v detai-lech orchidejí. I obrazová stránka hraje v jeho kompozicích velkou roli. Jako jeden z mála stále ještě fotí na klasický barevný fi lm středního formátu. Záměrně, pro navození časově nezakotveného pocitu, volí materiály s potlačenou barevností, s níž dále pracuje po neskenování v digitální podobě. Výsledkem jsou kultivované a pečlivě vybírané záběry v pastelových tónech, jakoby přelité vrstvou stu-deného světla, které je uvádí mimo čas a prostor a které se podobně jako Bathesův milostný jazyk „chvějí touhou“.

Dokumentární cyklus Arakadiusze Goly z prostředí povrchových dolů v Horním Slezsku vznikal v poměrně dlouhém časovém údobí let 2007 až 2009. Tehdy se po-hyboval v malých důlních pracovních kolektivech a cíleně vyhledával v dominantně mužském prostředí ženské dělni-ce. Často dost nehumánní podmínky a pracovní prostředí, v němž ženy denně stráví třetinu svého aktivního životního času, se mu podařilo zaznamenat na několika portrétech velmi přesvědčivě.

Arek Gola, dnes téměř čtyřicátník, měl jistě v živé paměti snímky z obrazových magazínů své doby, kdy žena dělnice, žena družstevnice či zdravotnice tvořila pilíř soci-alistické společnosti. A i když se jeho zájem zdá v profi lu současných postkonceptuálních trendů poněkud mimo hlavní proud, je víc než jasné, že jím zvolené téma je jasné, srozumitelné a vhodné pro identifi kaci s pocity mnohého diváka. Zdánlivě bez emocí a na první pohled s profesio-nální objektivitou fotoreportéra přistupuje k jednotlivým objektům prostě, až civilně. Jeho pohled není dehonestu-jící ani nevyhledává trapné či sociálně dojímavé momenty. Ženy, které dokumentuje, jsou si dobře vědomé jeho po-hledu. Hrdě a nezlomeně se jako poslední skautky těžkého průmyslu dívají do středu objektivu. Bez známek studu či znechucení rády věnují svůj čas reportérovi, kterému věří, že je představí takové jaké jsou. Že jim neublíží, ale ani nic nepřidá. A jakkoli si uvědomují svoji výjimečnost a exotič-nost prostředí, v němž se pohybují a jakkoliv se zdají být na povrchu fyzicky zdatné a pevné, uvnitř jsou přece je-nom plné emocí a vztahů. Arek Gola je zachycuje, podobně jako třeba Jindřich Štreit či Viktor Kolář, se záblesky rado-sti v očích, s náznaky depresí a smutků v obličeji, se všemi skrytými pohnutkami a pocity vyjádřenými držením těla.

Jeho fotografi e jsou souladem jasné formy, jakou mu nabízí technika barevné fotografi e, s emocemi pramenícími z každodenního boje proti ubíjejícímu pracovnímu tem-pu, ať už je to továrna či kancelář. Jeho fotografi e nejsou šokující ani burcující. Naopak, vzbuzují respekt. Přiná-šejí srozumitelné svědectví z místa, kde je velmi snadné

Arkadiusz Gola ||| Ženy v dole9. 2. | 28. 3. 2010

podlehnout rezignaci. Je to sonda z prostředí, které slabé snadno srazí na dno a silní mají co dělat, aby tam vydrželi. A to se stává každý den, a nejen v dole.

Arkadiusz Gola (*1972)Čerstvý absolvent Institutu výtvarné fotografi e v Opavě od roku 1996 profesionálně pracuje v novinách (Dziennik Zachodni). Má za sebou úspěšnou účast na mnoha sou-těžích (Pressfoto 2005, Newsreportaż, 2003, Ekologia v objektiwe, 2003).

Lukáš Cetera (*1980)Vystudoval psychologii na Filozofi cké fakultě Prešovské univerzity a psychologii na Filozofi cké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2005 je studentem Institutu tvůr-čí fotografi e v Opavě.

Z vernisáže. Zleva: Štěpánka Bieleszová, Arkadiusz Gola, Jindřich Štreit.

Arkadiusz Gola, z cyklu Ženy v dole, 2007-2009

Lukáš Cetera, z cyklu Uchvácení, 2007-2009

Výstava Lukáše Cetery je v pořadí již druhou akcí, která přináší sondu do tvorby studentů a absolventů Institutu tvůrčí fotografi e FPF Slezské univerzity v Opavě. Na rozdíl od svého předchůdce, Areka Goly, který v Olomouci vysta-voval tématický soubor Ženy v dole a který svým zaměření a pojetím spadal do oblasti tzv. nového dokumentu, se Cetera soustředil spíše na konceptuálněji pojatou tvorbu.

Přitom jeho cyklus Uchvácení / Ravissment (2007-2009) nevznikal zpočátku nijak cíleně. Výchozím impulzem byla potřeba zaznamenávat, ve formě jakéhosi subjektivního obrazového deníku, šťastné okamžiky. Postupně, při větším soustředění a při fi nálních úpravách, se do fotografi í začal vkrádat nový význam. Polohu primárního záznamu situace začala překrývat další vrstva. V ní lze vycítit autorovu sna-hu a pokusy o trvalé znovunarození šťastných chvil a jejich vyložení jako obecněji srozumitelný stav.

Na počátku dnes již uzavřené série barevných fotografi í bylo milostné uchvácení, současně prožívané a v pozadí konfrontované s knihou Rollanda Barthese Fragmenty milostného diskurzu. Jako francouzský myslitel i Cetera s odstupem sestavil svůj fotografi cký cyklus jako zlomko-vitý katalog obrazů, vybraných z konkrétních vztahových momentů dvou milenců, které lze při zpětném uspořádání sledovat a číst i jako všeobecně srozumitelný příběh o povaze milostného citu.

Počáteční situaci uchvácení autor rád popisuje jako „riskantní stav“, kdy nedostatek informací o tom druhém

Lukáš Cetera ||| Uchvácení | Ravissment 30. 3. | 9. 5. 2010

vybičuje fantazii k vytvoření jeho ideální a chtěné podoby. „Vzrušení vychází z dvojitého kontaktu: na jedné straně se veškerá aktivita diskurzu diskrétně, nepřímo soustřeďuje na jediné označované, jímž je ´Toužím po Tobě´, a uvolňuje jej, vyživuje, rozvětvuje a nechává jej vybuchnout. Na druhé straně ovíjím druhého svými slovy (srv. Cetera obrazy), hladím ho, mazlím se s ním, rozpřádám rozhovor o tom-to mazlení, vyčerpávám se, abych co nejdéle prodlužoval komentář, jemuž náš vztah podřizuji.“ (R. Barthes) Čas však přináší reálný obraz objektu touhy a předem vytvoření prostor plný tajemství s okamžiky okouzlení, rozšiřovaný o další a další představy, se hroutí. A právě chvíle těsně před zevšedněním se Cetera pokouší vizuálně zrekon-struovat. Jeho fotografi e mají být vrstevnatou obrazovou esencí, jdoucí proti proudu času a vzpomínek. Portrétování přítelkyně není jen zachycením její ideální podoby, ale je také záminkou pro autorovu subjektivní projekci do jejího obrazu. Je to vlastně specifi cká verze psychologic-kého autoportrétu. V jiných tématech cyklu, především v zátiších, se vyjadřuje ke vztahům svých blízkých. Například záběr z ložnice rodičů se dvěma nafukovacími balónky ve tvaru koníků zaraženými u stropu je symbolickým popisem dlouholetého plynoucího vztahu, který však má své limity a ohraničení.

Cetera s oblibou používá symbolické obrazové prvky. Křehkost a dočasnost vztahu často představují nafukovací balonky, smyslnost, ale i plodnost je zašifrovaná v detai-lech orchidejí. I obrazová stránka hraje v jeho kompozicích velkou roli. Jako jeden z mála stále ještě fotí na klasický barevný fi lm středního formátu. Záměrně, pro navození časově nezakotveného pocitu, volí materiály s potlačenou barevností, s níž dále pracuje po neskenování v digitální podobě. Výsledkem jsou kultivované a pečlivě vybírané záběry v pastelových tónech, jakoby přelité vrstvou stu-deného světla, které je uvádí mimo čas a prostor a které se podobně jako Bathesův milostný jazyk „chvějí touhou“.

Dokumentární cyklus Arakadiusze Goly z prostředí povrchových dolů v Horním Slezsku vznikal v poměrně dlouhém časovém údobí let 2007 až 2009. Tehdy se po-hyboval v malých důlních pracovních kolektivech a cíleně vyhledával v dominantně mužském prostředí ženské dělni-ce. Často dost nehumánní podmínky a pracovní prostředí, v němž ženy denně stráví třetinu svého aktivního životního času, se mu podařilo zaznamenat na několika portrétech velmi přesvědčivě.

Arek Gola, dnes téměř čtyřicátník, měl jistě v živé paměti snímky z obrazových magazínů své doby, kdy žena dělnice, žena družstevnice či zdravotnice tvořila pilíř soci-alistické společnosti. A i když se jeho zájem zdá v profi lu současných postkonceptuálních trendů poněkud mimo hlavní proud, je víc než jasné, že jím zvolené téma je jasné, srozumitelné a vhodné pro identifi kaci s pocity mnohého diváka. Zdánlivě bez emocí a na první pohled s profesio-nální objektivitou fotoreportéra přistupuje k jednotlivým objektům prostě, až civilně. Jeho pohled není dehonestu-jící ani nevyhledává trapné či sociálně dojímavé momenty. Ženy, které dokumentuje, jsou si dobře vědomé jeho po-hledu. Hrdě a nezlomeně se jako poslední skautky těžkého průmyslu dívají do středu objektivu. Bez známek studu či znechucení rády věnují svůj čas reportérovi, kterému věří, že je představí takové jaké jsou. Že jim neublíží, ale ani nic nepřidá. A jakkoli si uvědomují svoji výjimečnost a exotič-nost prostředí, v němž se pohybují a jakkoliv se zdají být na povrchu fyzicky zdatné a pevné, uvnitř jsou přece je-nom plné emocí a vztahů. Arek Gola je zachycuje, podobně jako třeba Jindřich Štreit či Viktor Kolář, se záblesky rado-sti v očích, s náznaky depresí a smutků v obličeji, se všemi skrytými pohnutkami a pocity vyjádřenými držením těla.

Jeho fotografi e jsou souladem jasné formy, jakou mu nabízí technika barevné fotografi e, s emocemi pramenícími z každodenního boje proti ubíjejícímu pracovnímu tem-pu, ať už je to továrna či kancelář. Jeho fotografi e nejsou šokující ani burcující. Naopak, vzbuzují respekt. Přiná-šejí srozumitelné svědectví z místa, kde je velmi snadné

Arkadiusz Gola ||| Ženy v dole9. 2. | 28. 3. 2010

podlehnout rezignaci. Je to sonda z prostředí, které slabé snadno srazí na dno a silní mají co dělat, aby tam vydrželi. A to se stává každý den, a nejen v dole.

Arkadiusz Gola (*1972)Čerstvý absolvent Institutu výtvarné fotografi e v Opavě od roku 1996 profesionálně pracuje v novinách (Dziennik Zachodni). Má za sebou úspěšnou účast na mnoha sou-těžích (Pressfoto 2005, Newsreportaż, 2003, Ekologia v objektiwe, 2003).

Lukáš Cetera (*1980)Vystudoval psychologii na Filozofi cké fakultě Prešovské univerzity a psychologii na Filozofi cké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2005 je studentem Institutu tvůr-čí fotografi e v Opavě.

Z vernisáže. Zleva: Štěpánka Bieleszová, Arkadiusz Gola, Jindřich Štreit.

Arkadiusz Gola, z cyklu Ženy v dole, 2007-2009

Lukáš Cetera, z cyklu Uchvácení, 2007-2009

Souborem panoramatických dokumentárních fotografi í Nedělní odpoledne dokončila Jitka Horázná v roce 2009 své studium na Institutu tvůrčí fotografi e v Opavě. Z mno-ha desítek snímků autorka vybrala kolem 30 fi nálních foto-grafi í, které by se daly charakterizovat slovy klid, všednost, absence konfl iktu. Výjevy jsou zasazené do městské krajiny a ukazují „svět, v němž žijeme“, jako důvěrně známé a oby-čejné místo. Za soubor získala autorka v roce 2010 druhé místo v mezinárodní soutěži Frame.

Základním rysem výtvarně koncipovaného dokumen-tárního cyklu se stala pozornost k jedinečnému osobnímu prožitku všedních situací, které díky autorčině senzitivitě nabývají všeobecně srozumitelného významu. Autorka předem nevymýšlí složitá témata, ani kompozice, v jakých by měla být zaznamenána. Naopak, náhodně lapá zajíma-vé okamžiky, na které naráží během procházek po městě. Bloudí mezi lidmi, dokumentuje jejich prožívání volného času, pozoruje je, ale nezasahuje do jejich činností. Má ráda atmosféru velkoměst, ale přitom jakoby hledala mi-zející nebo již zaniklou starosvětskou atmosféru idylických výjevů z předválečné literatury a fi lmů. Netají se obdivem k tvorbě členů Skupiny 42, miluje sváteční odpoledne, klidně i s létajícími balony, tak jak si je od dětství vybavujeme z podání Kamila Lhotáka. Šmíruje kolem starých plováren, sleduje dostihy, okukuje golfi sty, cyklisty, soukromé pikni-ky i lidi jen tak lenošící v parku.

Společným jmenovatelem fotografi í Jitky Horázné je poetická hra a spojování technických prvků a civilizačních jevů v půvabně náhodné kompozice. Z jejich fotografi í vyzařuje klid, vnitřní jas, naopak chybí agresivita, ironie či touha být aktuální, vlastnosti často spojované s dokumen-tární fotografi í. Její vidění skutečnosti, na počátku zamýš-lené skutečně jako dokumentární, bylo postupně přebíje-no vizuální sílou nalezeného obrazu a překrýváno vrstvami emocí, pocitů a sentimentu.

Jitka Horázná ||| Nedělní odpoledne22. 6. | 5. 9. 2010

V tomto směru se nevědomky přiblížila fotografi ckému odkazu Jiřího Tomana, s nímž ji spojuje nejen schopnost citlivě a subjektivně zachytit realitu, ale i zájem o netra-diční formát. Autorku od začátků její tvorby přitahoval čtvercový a širokoúhlý formát. Používala (a dosud používá) nejrůznější staré aparáty, fotí na klasický kinofi lm. Stále má ráda černobílou fotografi i, k dosažení svébytné atmo-sféry používá prošlé fi lmy, fotí na cross... Záměrně pracuje s nevyzpytatelným a zastaralým materiálem. Cíleně vyhle-dává změny barevnosti, které s sebou nese riziko dávno neaktuálního analogového materiálu. Naopak je využívá k dotváření atmosféry výsledných snímků.

Fotografi e Jitky Horázné jsou formálně celistvé, ale ob-sahově zaznamenávají jen fragmenty anonymních událostí, cizích zážitků i vlastních pocitů. Její snímky mají mnoho kvalit – světelnou, významovou, kompoziční, barevnou. Jen jedna je přece jen převažuje - touha zaznamenat oka-mžik a vytrhnout jej navždy z běhu času.

Svatopluk Klesnil (*1977) je absolventem bakalářského studia Institutu tvůrčí fotografi e v Opavě. Své studium za-končil v roce 2009 souborem fotografi í, dokumentujících dění na soutěžích a výstavách plemenného skotu. Ještě v témže roce byl tento soubor oceněn druhou cenou v pres-tižní soutěži CZECH PRESS PHOTO v kategorii Každodenní život. Cyklus fotografi í, na kterém autor pracoval více jak dva roky a který v pracovní verzi a v náhledech obsahoval stovky snímků, byl pak ve výsledné verzi autorsky zreduko-ván na 24 reprezentativních snímků.

Téma fotografi í se může divákovi jevit na první ohled jako okrajové. Vždyť koho dnes zajímají výstavy krav? Bylo by však mylné se domnívat, že jde jen o statické záběry zvířete a jeho chovatele. Autora zajímá něco zcela jiného. Nesoustředí se primárně na bizarní prostředí přehlídek, svou kýčovitostí srovnatelné s výstavami domácích maz-líčků. Nevyhledává ironické a trapné situace, provázející každou takovou hromadnou akci. Naopak, sleduje jemné sítě vztahů lidí ke zvířatům, emoce, napětí a očekávání. Geneze tématu do určité míry souvisí i s autorovou osobní minulostí. Dětství strávil v malé vesnici Citov u Přerova, kde se každodenní dětské hry neodehrávaly v zájmových kroužcích či kurzech, ale venku, v přírodě, nedaleko ze-mědělského družstva, v kravíně či na poli. Autor jako dítě rád pozoroval dění v zemědělském provozu, práci kolem dobytka, jako starší se jich i účastnil. Pomáhal podestýlat, rozvážet krmení a také rád asistoval při porodech telat. Již tehdy jej zajímala nejen zvířata a dění kolen nich, ale i osudy lidí, rodící se v drsném prostředí kravínů.

Odtud také pramení autorovo pochopení pro mnohdy společensky těžko akceptovatelné postavičky venkovanů, družstevníků, chovatelů. Klesnil senzitivně zaznamenává jejich nejistoty v cizorodém prostředí výstav, chápe jejich zdrženlivé a váhavé postoje při přehlídkách v zahraničí, zvěčňuje chvíle štěstí, když je oceněn jejich zvířecí svěře-nec. Při prvním setkání s fotografi emi Svatopluka Klesnila se mi vybavila atmosféra fi lmu Kráva z roku 1993. Balada o lidech, pro něž byla závislost na zvířeti nejen existenční, ale i fatální.

Klesnilovy fotografi e sice nevypráví tak dramatický příběh o každodenním boji o přízeň osudu, o přežití, o zá-

Svatopluk Klesnil ||| Chvíle šampiónů11. 5. | 20. 6. 2010

vislosti na přírodě, tak jak jej podal režisér Karel Kachyňa, ale jsou především svědectvím o životech obyčejných lidí ve specifi ckých podmínkách. Přinášejí sondu do světa, kde zvíře hraje primární roli – k němu je upínána hlavní pozor-nost a péče, protože v něm se ukrývá i budoucnost dalšího života, chovu, obživy, obchodu a existence.

Svatopluk Klesnil, z cyklu Chvíle šampiónů, 2009

Z vernisáže. Zleva: Jindřich Štreit, Štěpánka Bieleszová, Svatopluk Klesnil.

Z vernisáže. Svatopluk Klesnil (vlevo).

Svatopluk Klesnil (*1977)Absolvent Institutu tvůrčí fotografi e Slezské Univerzity v Opavě. Pracuje jako fotograf, věnuje se lektorské činnosti, činný i jako fotoeditor. Zakladatel České fotoškoly, kde od roku 2008 přednáší, pořádá wokshopy a kurzy klasické i digitální fotografi e. Má za sebou více než desítku domá-cích i zahraničních výstav. V roce 2009 získal 2. místo v soutěži Czech press photo v kategorii Každodenní život. Jeho fotografi e jsou zastoupeny v domácích i zahraničních soukromých i veřejných sbírkách (Univerzita Palackého Olomouc, Institut tvůrčí fotografi e FPF SU Opava, Muzeum umění Olomouc).

Jitka Horázná, z cyklu Nedělní odpoledne, 2009-2010

Jitka Horázná (*1982)Ostravská rodačka a absolventka pražské FAMU dokončila v roce 2009 své studium na Institutu tvůrčí fotografi e v Opavě, kde se věnovala oboru fi lmové, televizní a fotogra-fi cké umění a nová média. V roce 2009 jí udělila odborná porota mezinárodní fotografi cké soutěže FRAME (určené profesionálním fotografům a studentům fotografi ckých škol) 2. místo v kategorii „SHOW“.

Z vernisáže. Jitka Horázná (vpravo).

Souborem panoramatických dokumentárních fotografi í Nedělní odpoledne dokončila Jitka Horázná v roce 2009 své studium na Institutu tvůrčí fotografi e v Opavě. Z mno-ha desítek snímků autorka vybrala kolem 30 fi nálních foto-grafi í, které by se daly charakterizovat slovy klid, všednost, absence konfl iktu. Výjevy jsou zasazené do městské krajiny a ukazují „svět, v němž žijeme“, jako důvěrně známé a oby-čejné místo. Za soubor získala autorka v roce 2010 druhé místo v mezinárodní soutěži Frame.

Základním rysem výtvarně koncipovaného dokumen-tárního cyklu se stala pozornost k jedinečnému osobnímu prožitku všedních situací, které díky autorčině senzitivitě nabývají všeobecně srozumitelného významu. Autorka předem nevymýšlí složitá témata, ani kompozice, v jakých by měla být zaznamenána. Naopak, náhodně lapá zajíma-vé okamžiky, na které naráží během procházek po městě. Bloudí mezi lidmi, dokumentuje jejich prožívání volného času, pozoruje je, ale nezasahuje do jejich činností. Má ráda atmosféru velkoměst, ale přitom jakoby hledala mi-zející nebo již zaniklou starosvětskou atmosféru idylických výjevů z předválečné literatury a fi lmů. Netají se obdivem k tvorbě členů Skupiny 42, miluje sváteční odpoledne, klidně i s létajícími balony, tak jak si je od dětství vybavujeme z podání Kamila Lhotáka. Šmíruje kolem starých plováren, sleduje dostihy, okukuje golfi sty, cyklisty, soukromé pikni-ky i lidi jen tak lenošící v parku.

Společným jmenovatelem fotografi í Jitky Horázné je poetická hra a spojování technických prvků a civilizačních jevů v půvabně náhodné kompozice. Z jejich fotografi í vyzařuje klid, vnitřní jas, naopak chybí agresivita, ironie či touha být aktuální, vlastnosti často spojované s dokumen-tární fotografi í. Její vidění skutečnosti, na počátku zamýš-lené skutečně jako dokumentární, bylo postupně přebíje-no vizuální sílou nalezeného obrazu a překrýváno vrstvami emocí, pocitů a sentimentu.

Jitka Horázná ||| Nedělní odpoledne22. 6. | 5. 9. 2010

V tomto směru se nevědomky přiblížila fotografi ckému odkazu Jiřího Tomana, s nímž ji spojuje nejen schopnost citlivě a subjektivně zachytit realitu, ale i zájem o netra-diční formát. Autorku od začátků její tvorby přitahoval čtvercový a širokoúhlý formát. Používala (a dosud používá) nejrůznější staré aparáty, fotí na klasický kinofi lm. Stále má ráda černobílou fotografi i, k dosažení svébytné atmo-sféry používá prošlé fi lmy, fotí na cross... Záměrně pracuje s nevyzpytatelným a zastaralým materiálem. Cíleně vyhle-dává změny barevnosti, které s sebou nese riziko dávno neaktuálního analogového materiálu. Naopak je využívá k dotváření atmosféry výsledných snímků.

Fotografi e Jitky Horázné jsou formálně celistvé, ale ob-sahově zaznamenávají jen fragmenty anonymních událostí, cizích zážitků i vlastních pocitů. Její snímky mají mnoho kvalit – světelnou, významovou, kompoziční, barevnou. Jen jedna je přece jen převažuje - touha zaznamenat oka-mžik a vytrhnout jej navždy z běhu času.

Svatopluk Klesnil (*1977) je absolventem bakalářského studia Institutu tvůrčí fotografi e v Opavě. Své studium za-končil v roce 2009 souborem fotografi í, dokumentujících dění na soutěžích a výstavách plemenného skotu. Ještě v témže roce byl tento soubor oceněn druhou cenou v pres-tižní soutěži CZECH PRESS PHOTO v kategorii Každodenní život. Cyklus fotografi í, na kterém autor pracoval více jak dva roky a který v pracovní verzi a v náhledech obsahoval stovky snímků, byl pak ve výsledné verzi autorsky zreduko-ván na 24 reprezentativních snímků.

Téma fotografi í se může divákovi jevit na první ohled jako okrajové. Vždyť koho dnes zajímají výstavy krav? Bylo by však mylné se domnívat, že jde jen o statické záběry zvířete a jeho chovatele. Autora zajímá něco zcela jiného. Nesoustředí se primárně na bizarní prostředí přehlídek, svou kýčovitostí srovnatelné s výstavami domácích maz-líčků. Nevyhledává ironické a trapné situace, provázející každou takovou hromadnou akci. Naopak, sleduje jemné sítě vztahů lidí ke zvířatům, emoce, napětí a očekávání. Geneze tématu do určité míry souvisí i s autorovou osobní minulostí. Dětství strávil v malé vesnici Citov u Přerova, kde se každodenní dětské hry neodehrávaly v zájmových kroužcích či kurzech, ale venku, v přírodě, nedaleko ze-mědělského družstva, v kravíně či na poli. Autor jako dítě rád pozoroval dění v zemědělském provozu, práci kolem dobytka, jako starší se jich i účastnil. Pomáhal podestýlat, rozvážet krmení a také rád asistoval při porodech telat. Již tehdy jej zajímala nejen zvířata a dění kolen nich, ale i osudy lidí, rodící se v drsném prostředí kravínů.

Odtud také pramení autorovo pochopení pro mnohdy společensky těžko akceptovatelné postavičky venkovanů, družstevníků, chovatelů. Klesnil senzitivně zaznamenává jejich nejistoty v cizorodém prostředí výstav, chápe jejich zdrženlivé a váhavé postoje při přehlídkách v zahraničí, zvěčňuje chvíle štěstí, když je oceněn jejich zvířecí svěře-nec. Při prvním setkání s fotografi emi Svatopluka Klesnila se mi vybavila atmosféra fi lmu Kráva z roku 1993. Balada o lidech, pro něž byla závislost na zvířeti nejen existenční, ale i fatální.

Klesnilovy fotografi e sice nevypráví tak dramatický příběh o každodenním boji o přízeň osudu, o přežití, o zá-

Svatopluk Klesnil ||| Chvíle šampiónů11. 5. | 20. 6. 2010

vislosti na přírodě, tak jak jej podal režisér Karel Kachyňa, ale jsou především svědectvím o životech obyčejných lidí ve specifi ckých podmínkách. Přinášejí sondu do světa, kde zvíře hraje primární roli – k němu je upínána hlavní pozor-nost a péče, protože v něm se ukrývá i budoucnost dalšího života, chovu, obživy, obchodu a existence.

Svatopluk Klesnil, z cyklu Chvíle šampiónů, 2009

Z vernisáže. Zleva: Jindřich Štreit, Štěpánka Bieleszová, Svatopluk Klesnil.

Z vernisáže. Svatopluk Klesnil (vlevo).

Svatopluk Klesnil (*1977)Absolvent Institutu tvůrčí fotografi e Slezské Univerzity v Opavě. Pracuje jako fotograf, věnuje se lektorské činnosti, činný i jako fotoeditor. Zakladatel České fotoškoly, kde od roku 2008 přednáší, pořádá wokshopy a kurzy klasické i digitální fotografi e. Má za sebou více než desítku domá-cích i zahraničních výstav. V roce 2009 získal 2. místo v soutěži Czech press photo v kategorii Každodenní život. Jeho fotografi e jsou zastoupeny v domácích i zahraničních soukromých i veřejných sbírkách (Univerzita Palackého Olomouc, Institut tvůrčí fotografi e FPF SU Opava, Muzeum umění Olomouc).

Jitka Horázná, z cyklu Nedělní odpoledne, 2009-2010

Jitka Horázná (*1982)Ostravská rodačka a absolventka pražské FAMU dokončila v roce 2009 své studium na Institutu tvůrčí fotografi e v Opavě, kde se věnovala oboru fi lmové, televizní a fotogra-fi cké umění a nová média. V roce 2009 jí udělila odborná porota mezinárodní fotografi cké soutěže FRAME (určené profesionálním fotografům a studentům fotografi ckých škol) 2. místo v kategorii „SHOW“.

Z vernisáže. Jitka Horázná (vpravo).

Cyklus moderních madon Ona fotogra� y, překladatelky a tanečnice latinskoamerických tanců Jitky Teubalové je volnou interpretací všeobecně užívaného pojmu „ma-dona“. Autorce se na desítce fotografi í podařilo vizuálně atraktivní formou barevné fotografi e představit jedno ze základních témat křesťanské ikonografi e.

Její tvorba vychází z mnoha zdrojů. Formálně na první pohled čerpá z tradice české inscenované fotografi e 80. let 20. století a zkušenému divákovi neunikne např. spojitost s dílem Pavla Máry či Dity Pepe. Autorka těží nejen z bohaté-ho odborného základu, ve své závěrečné teoretické práci na Institutu tvůrčí fotografi e v Opavě v roce 2009 věnova-la fenoménu inscenované a stylizované fotografi e (Maska a převlek v současné české fotografi i, ITF FPF SU Opava, 2009), ale především se zabývá historickými produkty lidové zbožnosti. K tomu sama říká: „Samotné madonky mě více než z hlediska náboženského zajímají jako společensko-kulturní fenomén s jeho lidovým přisvojováním.“

Cyklus portrétních fotografi í Ona je tedy výsledkem autorčina dlouhodobého zájmu o propojování tradičních, především lidových námětů a projevů obraznosti s kon-ceptuálně chápanou tvorbou. I laik odhalí cíleně stylizo-

Jitka Teubalová ||| ONA30. 11. 2010 | 9. 1. 2011

vané pózy portrétovaných moderních matek, vycházející z ikonografi e západoevropského výtvarného umění. Nové je právě spojení tradiční ikonografi cké formy námětu s ba-nálně barvotiskovým ztvárněním fotografi ckého výstupu, který imituje laciné pouťové tisky a zbožné svaté obráz-ky. Sama autorka k tomu dodává: „Zaujala mě estetika lidových ´svatých´ obrázků madonek, jejich až přesycená či posunutá barevnost a jistá naivnost.“

Zájem mladé fotogra� y o specifi cké téma Její umocnily i vlastní zkušenosti s mateřstvím a také zážitky z dlouho-dobého pobytu v Latinské Americe. „Zde jsou madonky věcí veřejnou a jejich zlidovělé obrázky či sošky a jiné artefakty cirkulují, kromě kostelů také v metru, autobuse, na poulič-ních oltářcích nebo v parcích.“ Vznikl tak portrétní soubor mladých žen, ať už budoucích matek nebo matek s dětmi, „těchto tajemných zjevení, které potkávám v městských parcích či na venkově, v okolí jejich bydliště, na místech jejich procházek ...“, a z kterých vyzařuje „zvláštní tajemná energie“, kterou se autorka ve svých dílech snažila zachytit

Teubalová tak osobitě dotváří po staletí rozvíjený klíčový prvek katolické zbožnosti a navazuje na symboliku mateřství jakožto zdroj umělecké inspirace.

Výstava Navštívení, která v názvu obsahuje jak biblické téma setkání těhotné Panny Marie se svatou Alžbětou a zároveň odkazuje na dokumentární projekt o návštěvách přátel, představuje olomouckému publiku práce Jana Branče z let 2004 až 2009. Podstatnou část tvoří foto-grafi e ze souboru Podoby / 9měsíců, kdy se autor velmi soustředěně věnoval problematice rodičovství. Fascina-ce pozvolnou anebo i velmi zásadní vizuální proměnou podoby rodičů budoucího dítěte se stala základem širšího konceptu, který Jan Branč přivedl až na hranici magic-kého zážitku. Během portrétování povzbuzoval budoucí rodiče opakováním věty „Mysli na dítě, mysli na dítě …“, která se postupně stala jakousi mantrou či zaříkávadlem celého čtyřletého projektu. S každou budoucí rodinou strávil autor v průběhu devíti měsíců těhotenství několik pracovních setkání. K výsledné kompozici projektu autor dodává: „První sloupec fotografi í je podoba rodičů přibližně 2-3 měsíce před narozením dítěte, jehož podoba je zastou-pena fotografi í z ultrazvuku. Ve druhém sloupci je rodina fotografována co nejblíže k narození dětí. V praxi to bylo od dvou do šesti týdnů po porodu. Zde jsem byl nucen se podřídit fyzickému i psychickému stavu maminky a dítěte. A poslední sloupec fotografi í byl pořízen kolem 6 měsíců věku dítěte, kdy již je podoba velice jasná a můžeme sledo-vat podobnost s rodiči.“

Fotografi e, které rodičovský cyklus doplňují, spadají do rozsáhlého sociologického projektu Návštěvníci. Autor v delším časovém úseku pořizoval portrétní fotografi e svých známých a blízkých v okamžiku, kdy k nim někdo přichází na návštěvu. K tomu pro upřesnění dodává autor: „První fotografi í, kterou jsem fotografoval, byl vždy portrét

Jan Branč ||| Navštívení21. 9. | 28. 11. 2010

domácího. Další fotografi í (fotografované již domácím) byl snímek na kterém jsem jako první návštěva já sám.“ Úkolem hostitele či domácích bylo fotografovat v průběhu dvou týdnů své další návštěvy. Jak aparát, tak světlo mělo přesně určenou pozici, se kterou se nemělo po celou dobu fotografování pohnout. „Samozřejmě během dvou týdnů k posunu došlo (např. při výměně fi lmu, drobné posuny stativu, psi a děti v rodinách), ale to považuji za přínosné a naopak projekt oživující.“ Autor také vytvořil určitá pra-vidla pro fotografování. Kromě zachování pozice fotoapa-rátu měl domácí fotografovat všechny své hosty a host se mohl při opakované návštěvě fotografovat maximálně jedenkrát v průběhu jednoho dne. Jinak byla domácím i návštěvníkům ponechána naprostá volnost a prostor pro vyjádření sebe sama, jak při fotografování, tak i při vyplňování formuláře, který je součástí fi nální fotografi cké kompozice. Záměrem autora bylo nenápadně proniknout do soukromí, vztahů a zvyků a docílit přirozeného zázna-mu situace bez stylizace a obvyklých póz pro fotografa.

Dílčím doplněním vystavené kolekce je několik fotogra-fi í z cyklu Naše návštěvy, ve kterém autor rozvíjí v rámci své domácnosti výše naznačený princip dokumentace hostů.

Jan Branč (*1974)Absolvent bakalářského a magisterského studia na Insti-tutu tvůrčí fotografi e v Opavě již třináct let pracuje jako fotograf na volné noze a zároveň v posledních dvou letech vyučuje v Institutu digitální fotografi e v Praze. Spolupra-cuje s propagačními agenturami, módními a livestylovými magazíny. Je zakládajícím členem ateliéru PHOTOMORE a fotografi cké skupiny 6x6. Má za sebou více než 20 samo-statných či kolektivních výstav. V současné době se stále více zaměřuje na portrét, akt a subjektivně vnímanou krajinu, vyhledává možnosti, jak výrazově i formálně využít záměrnou neostrost.

Jitka Teubalová (*1975)V roce 1997 dokončila studia anglického jazyka na Pedago-gické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně. V letech 1998 až 2001 žila v Buenos Aires, Argentině, kde absolvovala kurzy výtvarné fotografi e, malby a plastiky. V letech 2001 až 2010 žila v Praze, kde působila nejen jako fotogra� a, ale také navrhovala kostýmy pro několik divadelních her a spolu se svým mužem vyučovala argentinské tango. V roce 2009 absolvovala bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografi e v Opavě. Od roku 2010 žije se svým mu-žem a dcerou opět v Buenos Aires.

Jan Branč, z cyklu Podoby / 9 měsíců, 2004-2009

Z vernisáže. Jan Branč s rodinou.

Jitka Teubalová, Žižkovská ONA / Zvěstování, 2009

Z vernisáže. On line rozhovor s autorkou.

Cyklus moderních madon Ona fotogra� y, překladatelky a tanečnice latinskoamerických tanců Jitky Teubalové je volnou interpretací všeobecně užívaného pojmu „ma-dona“. Autorce se na desítce fotografi í podařilo vizuálně atraktivní formou barevné fotografi e představit jedno ze základních témat křesťanské ikonografi e.

Její tvorba vychází z mnoha zdrojů. Formálně na první pohled čerpá z tradice české inscenované fotografi e 80. let 20. století a zkušenému divákovi neunikne např. spojitost s dílem Pavla Máry či Dity Pepe. Autorka těží nejen z bohaté-ho odborného základu, ve své závěrečné teoretické práci na Institutu tvůrčí fotografi e v Opavě v roce 2009 věnova-la fenoménu inscenované a stylizované fotografi e (Maska a převlek v současné české fotografi i, ITF FPF SU Opava, 2009), ale především se zabývá historickými produkty lidové zbožnosti. K tomu sama říká: „Samotné madonky mě více než z hlediska náboženského zajímají jako společensko-kulturní fenomén s jeho lidovým přisvojováním.“

Cyklus portrétních fotografi í Ona je tedy výsledkem autorčina dlouhodobého zájmu o propojování tradičních, především lidových námětů a projevů obraznosti s kon-ceptuálně chápanou tvorbou. I laik odhalí cíleně stylizo-

Jitka Teubalová ||| ONA30. 11. 2010 | 9. 1. 2011

vané pózy portrétovaných moderních matek, vycházející z ikonografi e západoevropského výtvarného umění. Nové je právě spojení tradiční ikonografi cké formy námětu s ba-nálně barvotiskovým ztvárněním fotografi ckého výstupu, který imituje laciné pouťové tisky a zbožné svaté obráz-ky. Sama autorka k tomu dodává: „Zaujala mě estetika lidových ´svatých´ obrázků madonek, jejich až přesycená či posunutá barevnost a jistá naivnost.“

Zájem mladé fotogra� y o specifi cké téma Její umocnily i vlastní zkušenosti s mateřstvím a také zážitky z dlouho-dobého pobytu v Latinské Americe. „Zde jsou madonky věcí veřejnou a jejich zlidovělé obrázky či sošky a jiné artefakty cirkulují, kromě kostelů také v metru, autobuse, na poulič-ních oltářcích nebo v parcích.“ Vznikl tak portrétní soubor mladých žen, ať už budoucích matek nebo matek s dětmi, „těchto tajemných zjevení, které potkávám v městských parcích či na venkově, v okolí jejich bydliště, na místech jejich procházek ...“, a z kterých vyzařuje „zvláštní tajemná energie“, kterou se autorka ve svých dílech snažila zachytit

Teubalová tak osobitě dotváří po staletí rozvíjený klíčový prvek katolické zbožnosti a navazuje na symboliku mateřství jakožto zdroj umělecké inspirace.

Výstava Navštívení, která v názvu obsahuje jak biblické téma setkání těhotné Panny Marie se svatou Alžbětou a zároveň odkazuje na dokumentární projekt o návštěvách přátel, představuje olomouckému publiku práce Jana Branče z let 2004 až 2009. Podstatnou část tvoří foto-grafi e ze souboru Podoby / 9měsíců, kdy se autor velmi soustředěně věnoval problematice rodičovství. Fascina-ce pozvolnou anebo i velmi zásadní vizuální proměnou podoby rodičů budoucího dítěte se stala základem širšího konceptu, který Jan Branč přivedl až na hranici magic-kého zážitku. Během portrétování povzbuzoval budoucí rodiče opakováním věty „Mysli na dítě, mysli na dítě …“, která se postupně stala jakousi mantrou či zaříkávadlem celého čtyřletého projektu. S každou budoucí rodinou strávil autor v průběhu devíti měsíců těhotenství několik pracovních setkání. K výsledné kompozici projektu autor dodává: „První sloupec fotografi í je podoba rodičů přibližně 2-3 měsíce před narozením dítěte, jehož podoba je zastou-pena fotografi í z ultrazvuku. Ve druhém sloupci je rodina fotografována co nejblíže k narození dětí. V praxi to bylo od dvou do šesti týdnů po porodu. Zde jsem byl nucen se podřídit fyzickému i psychickému stavu maminky a dítěte. A poslední sloupec fotografi í byl pořízen kolem 6 měsíců věku dítěte, kdy již je podoba velice jasná a můžeme sledo-vat podobnost s rodiči.“

Fotografi e, které rodičovský cyklus doplňují, spadají do rozsáhlého sociologického projektu Návštěvníci. Autor v delším časovém úseku pořizoval portrétní fotografi e svých známých a blízkých v okamžiku, kdy k nim někdo přichází na návštěvu. K tomu pro upřesnění dodává autor: „První fotografi í, kterou jsem fotografoval, byl vždy portrét

Jan Branč ||| Navštívení21. 9. | 28. 11. 2010

domácího. Další fotografi í (fotografované již domácím) byl snímek na kterém jsem jako první návštěva já sám.“ Úkolem hostitele či domácích bylo fotografovat v průběhu dvou týdnů své další návštěvy. Jak aparát, tak světlo mělo přesně určenou pozici, se kterou se nemělo po celou dobu fotografování pohnout. „Samozřejmě během dvou týdnů k posunu došlo (např. při výměně fi lmu, drobné posuny stativu, psi a děti v rodinách), ale to považuji za přínosné a naopak projekt oživující.“ Autor také vytvořil určitá pra-vidla pro fotografování. Kromě zachování pozice fotoapa-rátu měl domácí fotografovat všechny své hosty a host se mohl při opakované návštěvě fotografovat maximálně jedenkrát v průběhu jednoho dne. Jinak byla domácím i návštěvníkům ponechána naprostá volnost a prostor pro vyjádření sebe sama, jak při fotografování, tak i při vyplňování formuláře, který je součástí fi nální fotografi cké kompozice. Záměrem autora bylo nenápadně proniknout do soukromí, vztahů a zvyků a docílit přirozeného zázna-mu situace bez stylizace a obvyklých póz pro fotografa.

Dílčím doplněním vystavené kolekce je několik fotogra-fi í z cyklu Naše návštěvy, ve kterém autor rozvíjí v rámci své domácnosti výše naznačený princip dokumentace hostů.

Jan Branč (*1974)Absolvent bakalářského a magisterského studia na Insti-tutu tvůrčí fotografi e v Opavě již třináct let pracuje jako fotograf na volné noze a zároveň v posledních dvou letech vyučuje v Institutu digitální fotografi e v Praze. Spolupra-cuje s propagačními agenturami, módními a livestylovými magazíny. Je zakládajícím členem ateliéru PHOTOMORE a fotografi cké skupiny 6x6. Má za sebou více než 20 samo-statných či kolektivních výstav. V současné době se stále více zaměřuje na portrét, akt a subjektivně vnímanou krajinu, vyhledává možnosti, jak výrazově i formálně využít záměrnou neostrost.

Jitka Teubalová (*1975)V roce 1997 dokončila studia anglického jazyka na Pedago-gické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně. V letech 1998 až 2001 žila v Buenos Aires, Argentině, kde absolvovala kurzy výtvarné fotografi e, malby a plastiky. V letech 2001 až 2010 žila v Praze, kde působila nejen jako fotogra� a, ale také navrhovala kostýmy pro několik divadelních her a spolu se svým mužem vyučovala argentinské tango. V roce 2009 absolvovala bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografi e v Opavě. Od roku 2010 žije se svým mu-žem a dcerou opět v Buenos Aires.

Jan Branč, z cyklu Podoby / 9 měsíců, 2004-2009

Z vernisáže. Jan Branč s rodinou.

Jitka Teubalová, Žižkovská ONA / Zvěstování, 2009

Z vernisáže. On line rozhovor s autorkou.

galerie café amadeus 2009

Galerie Café Amadeus zahájila svoji výstavní činnost v září roku 2009. Do konce roku byly připraveny tři výstavy součas-ných autorů. Právě tyto výstavy svým zaměřením naznačily další profi l a zaměření galerie. V případě Ladislava Hrindy se jednalo o konceptuálně chápanou fotografi ckou tvorbu, u Jiřího Andrýska o dokument a Ireny Armutidisové o možnosti poetického vyjádření pomocí média fotografi e.

Ladislav Hrinda ||| „útest pasone“ 22. 9. | 31. 10. 2009

Fotograf a grafi k Ladislav Hrinda premiérově představil soubor barevných digitálních fotografi í, ve kterém konfrontoval možnosti digitální fotografi e a abstraktní malby. Konceptuální příspěvek do diskuse o smyslu a možnostech rychle se rozvíjející digitální technologie a o hranicích mezi tradičními a moderními výtvarnými médii.

Ladislav Hrinda (*1963) Absolvent Vysoké školy dopravní v Žilině (1982-86) žije v Olomouci od roku 1993. Fotografuje od roku 1984.

Jiří Andrýsek ||| Osm a půl hodiny 3. 11. | 29. 11. 2009

Výstava subjektivních dokumentárních snímků Jiřího Andrýska z každodenního provozu prostějovského podniku z roku 1988. Akce zařazena do širšího rámce projektů k 20. výročí pádu komunistického režimu v Československu.

Jiří Andrýsek (*1951)Absolvent Institutu výtvarné fotografi e Olomouc, ab-solvent postgraduálního studia pro lektory fotografi e v Solenici a kurátor Galerie METRO 76 Prostějov Záběr jeho fotografi cké tvorby Jiřího Andrýska je široký. Od fotografi ckých experimentů se dostal přes sociální dokument až ke krajině či zátiší.

Irena Armutidisová ||| Za humny 10. 12. 2009 | 10. 1. 2010Irena Armutidisová se již delší čas věnuje dokumen-taci krajiny nezatížené vlivy civilizace, bez katastrofi c-kých následků lidského konání. Přirozené a digitálně nemanipulované snímky jsou kultivované, prosté až banální, barevně úsporné a vždy bez přítomnosti lidí.

Irena Armutidisová (*1956)Fotogra� a působí v současnosti na Fakultě výtvarných umění v Brně, kde je vedoucí Kabinetu fotografi e, vyu-čuje také na Institutu tvůrčí fotografi e FPF SU v Opavě. Rozpětí její tvorby je od portrétních fotografi í, přes zátiší až po krajinu.

Galerie Café Amadeus bude hostem festivalu mladé evropské fotografi e Circulations, který se uskuteční v Paříži od 19. 2. do 20. 3. 2011.

galerie café amadeus 2011

Michaela Spurná ||| Karneval11. 1. | 27. 2. 2011

Cyklus náladových barevných fotografi í Karneval získal v roce 2010 2. cenu na prestižní soutěži Czech Press Photo v kategorii Umění a zábava.

Rafal Siderski je absolventem Institutu tvůrčí fotogra-fi e v Opavě. Ve své tvorbě se věnuje barevné fotografi i v širokém rozpětí od portrétní fotografi e až po magické dokumenty z nočních města a krajin.

28 ]

Matilde Rodrigues Nascimento [72 years old] - Maid | Slúžka

I would like my son to have a permanent job. He worked at Banco da Bahia for some time but left a few years ago. Now he lives with me and works only occasionally. I like my work. I enjoy cooking the most.Bola by som rada, keby si môj syn našiel stabilnú prácu. Pred pár rokmi pracoval v „Banco da Bahia“, ale už tam skončil. Teraz žije so mnou a pracuje len príležitostne. Ja mám svoju prácu rada. Najradšej varím.

Pedro Prisco [30 years old] - Lawyer | PrávnikI would like the world to live in peace and without hunger.Chcel by som, aby žil svet v mieri a bez hladu.

Rafal Siderski ||| Hometown 8. 3. | 3. 4. 2011

Andrej Balco ||| Domésticas 31. 5. | 4. 9. 2011

Andrej Balco patří k nejvýznamnějším představitelům mladší generace slovenských dokumentaristů. V roce 2009 získal Grand Prix na Fotofestivalu v Lodži za soubor Domésticas.

galerie café amadeus 2010galerie café amadeus 2010

Ročenka galerie Café AmadeusTexty: Štěpánka Bieleszová

Grafi ka: Petr BieleszISBN 978-80-87149-43-0