Embed Size (px)
DESCRIPTION
Praktický průvodce, jak usmířit rodiče a učitele našich dětí
Citation preview
Praktický návod, jak usmířit rodiče a učitele našich dětí
Tomáš Feřtek
Jak se cítí rodiče, když po letech znovu chodí do školy, i když tentokrát v trochu jiné roli?
Někteří se domluví s učiteli bez problémů, ale víc je těch, kteří zažívají za školními dveřmi
tísnivé pocity. Není divu. Upřímnější učitelé přiznají, že rodič, to je pro sborovnu potenci-
ální nebezpečí, a je lepší vpouštět ho jen výjimečně, když jsou třídní schůzky. Rodiče si
na to zvykli a ničeho dalšího se nedožadují. Jenže dokud se nezačnou o školu, a to nejen
tu „jejich“, opravdu zajímat, nebudou se školství a investicím do něj věnovat ani politici.
Vzdělávání zůstává na okraji zájmu našich vlád hlavně proto, že veřejnost politiky netlačí
k tomu, aby skutečně naplnili, co skoro všichni před volbami říkají – že vzdělání je pro ně
priorita. Tahle knížka vznikla proto, aby veřejný tlak cítit začali.
Děkujeme
občanskému sdružení AISIS, jako autorovi nápadu a iniciátorovi vzniku této knihy
a společnosti Perfect Crowd za realizaci výzkumu zaměřeného na vztah rodičů a školy
jejich dětí, z jehož výstupů kniha vychází.
Obsah
1. Jsou ve škole rodiče opravdu vítáni?
2. Najít společnou řeč je vážně těžké
3. Co je to ta spolupráce?
4. Prostřený stůl pro rodiče
5. Co rodiče nabízejí škole
6. Třídní schůzka − tortura v pantofl ích
7. Nepřinese to víc škody než užitku?
8. A funguje to někde?
9. Desatero pro učitele a rodiče
10. Pro líné čtenáře
11. Co je to značka Rodiče vítáni
Praktický návod, jak usmířit rodiče a učitele našich dětí
1
9
19
27
41
51
63
73
93
97
107
A vy si myslíte, že jsem na ty vaše učitelský plky zvědavej?!
Rodiče??! Pustit do hodiny? Vy jste se zbláznil!
To jsou přesně ty typy, co mají problém respektovat autoritu.
1
Já jsem vám říkal, že to nebude snadná práce.
1.Jsou ve škole rodiče opravdu vítáni?
Autoritu? Tím myslíte sebe? Dovolte, abych se zasmál.
2
1.První a logická otázka zní: Stojí vlastně někdo o nějakou větší spolupráci rodi-
čů a školy? Učitelé příliš ne. A rodiče? Podle výzkumů je většina veřejnosti se
školstvím spokojena. O školu se tím pádem příliš nezajímá a nemá pocit, že by
bylo třeba něco podstatně měnit. Jenže stejně tak je pravda, že v mezinárod-
ních srovnáních se naši žáci propadají na žebříčku kvality stále níž. Z toho vy-
plývá, že něco asi bude třeba změnit. A bez veřejné pozornosti to těžko půjde.
1.První a
3
Průzkum z jara roku 2011, který si nechala udělat obecně prospěšná společnost EDUin,
ukazuje, že to se zájmem rodičů o komunikaci se školou je trochu jinak, než si představu-
jeme. Prohlédněte si následující graf.
Není to překvapivé? Je zřejmé, že rodiče nejvíc zajímají známky a chování dítěte, to žádné
překvapení není. Ale že se o něco tak sofi stikovaného, jako je vzdělávací fi lozofi e školy,
zajímá víc než třetina rodičů, to je nečekané. A to není jediné překvapení, které průzkum
mezi rodiči přinesl. Nabízíme další graf.
prospěch dítěte
chování dítěte
nedostatky a slabé stránky dítěte
způsob výuky na škole
nadání dítěte, jeho silné stránky
akce školy
nabídka volnočasových aktivit
zařazení dítěte do třídního kolektivu
podrobnosti o výletech
vzdělávací fi lozofi e školy
nic
88 %
81 %
77 %
70 %
69 %
65 %
63 %
54 %
51 %
36 %
0 %
O čem si rodiče přejí být informováni?
4
Čtyřicet procent rodičů by chtělo navštívit výuku a skoro třetina by se chtěla neformálně
setkávat s rodiči a učiteli? Zajímavé. Další otázka z výzkumu potvrzuje, že zájem o to, co
se ve škole odehrává, roste.
návštěva výuky
neformálně se setkávat s rodiči a učiteli v prostorách školy
besedovat o obsahu a metodách vzdělávání
mít možnost se účastnit v prostorách školy jiných zajímavých přednášek
jezdit na výlety se spolužáky dítěte a jejich rodiči a učiteli
vylepšování prostor školy
organizovat volnočasové aktivity pro žáky
organizovat foundraisingové aktivity (aktivity s cílem získat pro školu nějaké fi nanční prostředky navíc)
občas vyučovat děti o věcech, ve kterých se sám(a) vyznám
Jiné
Žádné
40 %
31 %
28 %
25 %
21 %
20 %
19 %
10 %
8 %
1 %
12 %
Aktivity, kterých by se rodiče zúčastnili.
5
Přes čtyřicet procent rodičů by stálo o větší spolupráci se školou. Ovšem, když mají zájem,
tak proč nespolupracují?! Další dva grafy to objasní.
Rodiče si myslí, že pro lepší komunikaci škola nevytváří podmínky. Otázka je, jestli je to
pravda, nebo zda není důležitější ten druhý důvod – že prostě na přátelení se školou
nemají čas. Anebo je to ještě v něčem jiném?
rozhodně více
spíše více
teď je to tak akorát
spíše méně
rozhodně méně
6 %
36 %
52 %
5 %
0 %
Chcete se školou spolupracovat více, nebo méně?
škola pro spolupráci nevytváří podmínky
nemám na to čas
učitelé se nechovají vstřícně
mé dítě si nepřeje, abych se školou komunikoval(a)
jiný důvod
55 %
22 %
13 %
3 %
7 %
Důvod nespolupráce?
6
Výzkum se uskutečnil v březnu – dubnu 2011, počet respondentů: 522.
Za jeho realizaci děkume společnosti Perfect Crowd, s. r. o.
Závěrečnou zprávu se všemi výsledky naleznete na www.rodicevitani.cz.
Skoro tři čtvrtiny rodičů jsou přesvědčeny, že začít by měla škola, a ona je ten, kdo by měl
nastavit pravidla vzájemné spolupráce. Má to logiku. Škola je instituce a lidé se tu mají
větší šanci domluvit než rodiče, kteří se často ani neznají. Takže spolupráce ano, ale první
krok musí udělat škola. Ale to jsme se ocitli zase na začátku, u první otázky. Chce vůbec
škola s rodiči víc spolupracovat? Nebo se spíš bojí, že jí to nic nepřinese, jen víc práce
a starostí. Jak to tedy zařídit, aby byly školy k rodičům o něco vstřícnější? Právě proto
vznikla značka Rodiče vítáni (více o ní na straně 109) a taky tahle knížka.
Jenže kdo si třeba jen zběžně prolistoval následující stránky, docela logicky ho napadly
dvě námitky.
Ta první je učitelská:
Zase po nás někdo něco požaduje. Co by ti rodiče ještě chtěli? Kde na to máme brát
čas?!
A ta druhá rodičovská:
Do školy chodím nerad a kromě toho mám dost své práce. O školu se mají starat uči-
telé.
Protože tyhle dvě repliky věrně vystihují stav rodičovsko-učitelské komunikace na mnoha
školách, připravili jsme jako doplněk značky Rodiče vítáni i knížku určenou jak učitelům
a ředitelům, tak rodičům. V jedenácti kapitolách popisuje, jak se vypořádat se vzájem-
rozhodně ano
spíše ano
ani ano, ani ne
spíše ne
rozhodně ne
17 %
55 %
23 %
4 %
1 %
Měla by škola dělat něco více pro spolupráci?
7
ným nedorozuměním a obavami z „těch druhých“. A vysvětluje, opět učitelům i rodičům,
k čemu může být oběma stranám užitečná vzájemná spolupráce a komunikace, a jak to
vypadá v praxi škol, které už něco takového dělají.
Že to nic nemění na vašich pochybnostech? S tím počítáme. Koneckonců celá tahle knížka
je postavená právě na dialogu a pochybování. Proto vás budou textem provázet komen-
tující hlasy tří postav, které jako by ji četly s vámi a diskutovaly o tom, co se na stránkách
píše.
Takhle vypadají pochybující učitelé:
A tak pochybující rodiče:
A tohle je zmenšený autor, který s pochybovači polemizuje a na poslední chvíli vysvětluje,
co se mu do textu nevešlo.
Že se vám do čtení ani tak moc nechce, protože nevíte, k čemu je to všechno užitečné?
Tak to s námi zkuste alespoň první kapitolu. Nebo rovnou nalistujte desátou kapitolu na
straně 97, která se jmenuje Pro líné čtenáře, a najdete tam obsah knížky koncentrovaný
na čtyřech stranách. Třeba vás přece jenom něčím zaujmeme. A když ne, odložit nás na
noční stolek můžete vždycky.
Četla jsem tu vaši scénku z třídní schůzky. To má být jako vtipné? Děláte z rodičů jen primitivy a hlupáky.
To nás zesměšňujete proto, že se snažíme zastat vlastních dětí? Trapné a přízemní.
To je laciný a primitivní humor. Přitom většina učitelů dělá tu práci s takovým nasazením.
9
2.Najít společnou řeč je vážně těžké
Přesně tak.
Sláva. První věc, na které jste se shodly.Sláva. První věc, Sláva. První věc,na které jste se shodly.na které jste se shodly.
2.22.
10
2.Začneme drobnou divadelní scénkou. Následující dialog se nikdy neodehrál,
přesto ho všichni, rodiče i učitelé, důvěrně znají. Třídní schůzky jsou typickou
chvílí, kdy na sebe obě strany narážejí a nerozumějí si. Smyslem téhle smyš-
lené rodičovsko-učitelské etudy není poštvat proti sobě učitele a rodiče ješ-
tě víc, ale předvést slepou uličku vzájemně nepřátelské komunikace. A záro-
veň naznačit, co v takové chvíli jejím účastníkům běží hlavou, podobně jako
našim komentujícím postavičkám. Jde vlastně o takové malé psychodrama,
jehož smyslem je, aby obě strany pochopily, že vzájemné přetahování nic ne-
vyřeší a po válečné stezce cesta nevede. Teprve pak můžeme zkusit hledat
nějakou jinou cestu a jiné způsoby, jak se spolu domlouvat a spolupracovat.
2.Začne
11
Scéna: Pozdní odpolední hodiny. Světlo zářivek, špatně utřená tabule. V malých lavicích
se tísní velcí rodiče. Jsou bosky nebo v přinesených pantofl ích, kabáty hozené přes lavici.
Lehký ruch, rodiče jsou s čímsi nespokojení, učitelé sedící na židlích pod tabulí se tváří
nezúčastněně, stojící paní učitelka se snaží tvářit vstřícně, ale příliš se jí to nedaří. Slovo
má nejrazantnější z maminek.
Alena Havránková, povolání matka: Naše Věruš měla loni napsáno v žákovské knížce, že
si musí koupit na češtinu pracovní sešit. To tedy za nás nebylo, my jsme sešity dostávali.
Všechny. Tak jsem se na konci roku do něj podívala a byly tam vyplněný jen dvě cvičení.
Tak si tam u vás udělejte pořádek, tohle je jen vyhazování peněz.
Marcela Kapounová, sociální status – učitelka češtiny: To objednávala kolegyně z prv-
ního stupně, ne já. Já si stojím za tím, že určité věci se děti prostě naučit musí, ony všechny
ty novoty, co se o nich píše v novinách, vypadají lákavě, ale když dítě jde z páté třídy
a neumí vyjmenovaná slova, tak to už vím, že se to nedoučí. Mně nebude nikdo nic vyklá-
dat, dělám to dvacet let, a když neumí, tak se nedoučí, to je jasná věc.
Alena Havránková, povolání matka: Jenže ten sešit stál čtyřicet korun, a kdyby to tak
bylo v každém předmětu, tak se nedoplatíme.
Scénická poznámka: Sbor matek v pozadí tluče nevyplněnými pracovními sešity nespoko-
jeně o lavice. Otevírají se dveře, vchází ředitelka, krátký pohled do třídy, výměna pohledů
s učitelkou, už si rozumějí – zase se tu vyskytli revoltující rodiče, obtížníci.
Nora Skoupá, intelektuálka na půl úvazku: To já tedy na svém dítěti nešetřím, to je otázka
priorit. Moje přítelkyně žije už dvacet let v Holandsku, má čtyři děti, mimochodem mimo-
řádně inteligentní, a tam ty předměty mnohem víc propojují. A to je to státní škola. A taky
víc jezdí ven a na exkurze, učí se v tom skutečném životě, zatímco u nás se pořád jen sedí
ve škole a bifl uje, a navíc učitelé děti jen ponižují a známkují.
Alena Havránková, povolání matka: Já si prostě nemůžu dovolit vyhodit jen tak pro nic
za nic čtyřicet korun. Vlastně osmdesát, jeden jsem kupovala i Martinovi. A to tam vyplnili
jen dvě cvičení.
Pavla Františkánová, ředitelka, už dlouho: My máme také každý rok na pomůcky peněz
méně a méně, a to víte, do školy se žádný sponzor nepohrne a děti jsou rok od roku,
jak bych to řekla – neklidnější. A to vy si jako rodiče musíte uvědomit, že od toho my tu
To miluju, tyhle matky, co si myslí, že mají na všechno patent.
Panebože, ta pokaždé s něčím přijde.
Akorát se vymlouvají jedna na druhou.
Přesně si pamatuju, že takhle to tu vypadalo, když mně bylo deset.
12
nejsme, abychom je pořád ukázňovali, to musí také udělat svou práci rodina. On Mar-
tin si ten pracovní sešit může vyplnit o prázdninách, jak ho znám, rozhodně mu to neu-
škodí. Dnes je prostě nezbytné, aby se děti doma svědomitě připravovaly. Každodenně,
to zdůrazňuji, každodenně. A to samozřejmě my, jako učitelé, nemůžeme kontrolovat,
co dělá vaše dítě po vyučování. A neříkám to ráda, ale Martina jsem viděla minulý týden
u zastávky, jak kouří.
Antoník Koubek, otec, kromě jiného: To já vám tady, paní ředitelko, říkám přede všema,
že kdybyste viděla toho mýho kouřit, tak to ho rovnou na místě srovnejte. Bez pardónu,
ručně, to vám k tomu dávám svolení. Na tom se tady všichni jako jeden shodneme, že to
je jasný svinstvo, i když jsou na to všude reklamy.
Inženýr Kroupa, muž z podstaty: Já si myslím, že od toho si tu školu všichni z našich daní
platíme, aby to ty děti naučila, tak jaká odpolední příprava!? To přece není moje věc, jako
zákazníka. Když si dám auto do servisu, tak mi ho taky nevrátěj s tím, že si ho mám odpo-
ledne donatřít. Když mi učitelka napíše do žákovský, že kluk nedával pozor, tak jí odepíšu,
že já mám se svejma podřízenejma taky potíže, a nepíšu jí to. Jsme teda snad oba nějaký
profesionálové, tak si ty pracovní problémy netahejme do rodiny.
Scénická poznámka: Zatímco se dosud odděleně sedící učitelé prvního a druhého stupně
houfují v jeden bojový šik, matky v pozadí směňují nevyplněné pracovní sešity z Českého
jazyka a předseda Sdružení rodičů a přátel dětí a školy volá:
Slavomír Tomíšek, předseda výboru SRPDŠ: Ještě jsme si neodhlasovali příspěvky do
sdružení. Tak já nejdřív přečtu návrh a pak budeme hlasovat...
Předpokládám, že jste se v některé té roli nebo komentáři poznali. Jestli ano, jste na
dobré cestě, protože to znamená, že máte nadhled a vnímáte, že tímhle způsobem byste
se nedomluvili nikdy.
Skutečnost totiž bývá ještě o něco horší, jen je nezapsatelná. Na většině třídních schůzek
je na rodiče nasměrován učitelský monolog bez jakékoli odezvy. A mlčení znuděných
a pasivních rodičů je mnohem horší než poněkud bloudivá argumentace. Ve skutečnosti
jízlivé poznámky obě strany pronášejí až doma v kuchyni nebo druhý den ve sborovně.
A přitom asi většina rodičů, ředitelů i učitelů by souhlasila s tvrzením, že rodina a škola by
spolu měly spolupracovat. Stejně jako se velmi pravděpodobně shodnou na tom, že se
to obvykle příliš nedaří. Proč? Co se dá o rodičích a učitelích vyčíst ze zatvrzelého mlčení,
případně podobně chaotických debat na třídních schůzkách?
Proto také většina ředitelů říká, že vyjít s rodiči je jejich nejtěžší úkol.
Vážně nevím, jestli horší jsou ty rýpavé matky nebo nafoukaní a důležití otcové.
Panebože, proč s námi mluví, jako by nám bylo deset?!
Pravda je, že před dospělými bývám nervózní. A vadí mi, že rodiče si pořád jen stěžují, ale nemají ponětí, jaké je realita.
13
O rodičích
- Rodiče o školství mnoho nevědí. Rodičovské představy o vzdělávání a jeho moderní
podobě jsou značně nestejnorodé. Učitelé mají zkušenost s širokým spektrem dosti
zmatených názorů. Je třeba počítat s tím, že osvěta je mezi rodiči možná jen částečně
a v každém případě je to velmi dlouhodobá práce.
- Mají se školou často špatné zkušenosti. Ve svých představách o škole vycházejí pře-
devším z vlastní zkušenosti. Tedy nejčastěji z poměrů normalizační školy sedmdesátých
a osmdesátých let. Proto, ať už chtějí pro své děti stejnou školu, jakou absolvovali, nebo
naopak školu zásadně jinou, přicházejí se strachem a pocitem, že se musejí bránit. To je
hlavní důvod, proč je při vzájemných debatách cítit tolik potlačované agresivity. Škola je
pro ně, aniž si to často uvědomují, především represivní instituce, která ohrožuje jejich
osobnost.
- Třídní schůzka je pro ně stresující zážitek. Jdete-li jako rodič na běžnou třídní schůzku,
vystavujete se reálnému nebezpečí, že vyslechnete o svém dítěti něco nepříjemného. To
samozřejmě není nejlepší situace k otevřené a pozitivní komunikaci.
- Obtížně se učí prosazovat před učiteli svoje názory. Rodiče už ví, že v nových pomě-
rech mohou hájit práva svých dětí a prosazovat své názory, ale často to nedovedou, pří-
padně tak činí poněkud nekultivovaně. Ostatně, kde by se naučili otevřeně a neagresivně
diskutovat, když se naše škola něčím takovým až na naprosté výjimky nezabývá.
- Není pravda, že se o vzdělání dětí nezajímají. Nelze tvrdit, že rodiče se o školu
a výchovu svých dětí nezajímají. Jsou velmi různí a zajímají se ve velmi různé míře, to ano.
Ale paušální odsouzení jen uzavře učitelům cestu k další spolupráci.
A kde bychom se to měli dozvědět? V novinách se o tom nepíše a v televizi to neříkají.
Obě strany se chovají agresivně nejčastěji proto, že se vzájemné komunikace bojí.
Podívejte se na detalní průzkum rodičovských preferencí na stránkách www.rodicevitani.cz.
Průzkumy ukazují, že ze všech školních akcí je třídní schůzka nejvíce stresující zážitek.
Odborníci na komunikaci jsme my, pedagogové. Tak je to asi na nás udělat první krok.
14
O učitelích
- I učitelé jsou konzervativní. Podobně jako rodiče i mnozí učitelé odvozují svou před-
stavu o vzdělávání především z vlastní žákovské zkušenosti. I tady je změna postojů dlou-
hodobá záležitost závislá především na ochotě se i po ukončení vysoké školy dál vzdě-
lávat v pedagogických dovednostech, což zatím není na českých a moravských školách
nic samozřejmého.
- Učitelé neumí mluvit s dospělými. Většina učitelů je zvyklá komunikovat především
s dětmi, a to obvykle z pozice nadřízeného. Komunikovat s dospělými jako rovný s rovným
je pro mnohé z nich obtížné a stresující. Mnoho autoritativních učitelských projevů při tříd-
ních schůzkách vyplývá právě z tohoto strachu.
- Není učitel jako učitel. Samozřejmě že jednotliví pedagogové se liší jak v názorech na
komunikaci s dětmi a rodiči, tak v názorech na metody vyučování, známkování a spoustu
dalších věcí. Přesto při komunikaci s rodiči obvykle převládne „obranářský syndrom“ vyjá-
dřený větou: „Co by ti rodiče ještě chtěli?!“ Výsledkem je jednotná snaha nepřipustit, aby
toho rodiče o škole mnoho věděli, protože pak by hrozilo, že by chtěli do příliš mnoha
věcí mluvit.
- Učitelé se rodičů obávají. Skoro všichni ředitelé si stěžují, že rodiče se o školu málo zají-
mají a nejsou aktivní. Současně ale naprostá většina ředitelů těžce nese, když se rodiče
zorganizují a začnou se o školu opravdu intenzivně zajímat – chtějí založit Radu školy,
chodit do vyučování, mluvit do způsobu výuky nebo se vyjadřovat k práci školy formou
otevřeného dopisu, případně petice. Škola snáší rodiče jako vstřícné sponzory a podpo-
rovatele, ostatní rodičovské aktivity jsou jí obvykle proti srsti.
Nesouhlasíte? U vás to tak není, nebo je to složitější? Možná ano, jde samozřejmě o zjed-
nodušení a nadsázku, ale jeden závěr snad možný je:
Současné napjaté vztahy mezi rodiči a učiteli, mezi rodinou a školou vyplývají ze vzá-
jemného strachu, obav a nejistoty. Na vzájemné setkání přicházejí obě strany ve střehu,
s pocitem, že budou muset bránit své pozice. Odtud pramení neschopnost domluvit se
a často agresivní tón debat, pokud už k nim vůbec dojde. Mnohem častější je zaryté
rodičovské mlčení, které se v agresivní výlev vůči škole změní až doma v kuchyni.
Tváří se na mě zdvořile, ale cítím z nich, že hlavně stojí o to, abych moc neobtěžoval.
A může se nám někdo divit? Máme své práce dost.
Jak vycházet s rodiči? O tom na vysoké škole nepadlo ani slovo.
15
Stojíme vůbec o spolupráci?
Pak je ovšem na místě otázka, jestli za takových podmínek o nějakou bližší spolupráci
rodiče a učitelé stojí. Co nám vlastně může přinést?
Tak například rodičům:
- Pohodlí pro děti. Pokud se nám podaří zrušit stereotyp dvou víceméně nepřátelských
stran, mezi nimiž se pohybuje dítě přenášející nevybuchlou munici ve své žákovské
knížce z jedné strany fronty na druhou, rozhodně to přispěje k větší pohodě dětí, která se
obvykle projeví i na jejich lepších studijních výsledcích.
- Méně obav ze školy. Většina rodičů chodí do školy s pocitem, že je čeká něco nepří-
jemného. Někdo si bude stěžovat na jejich dítě a oni se budou cítit ponížení. Ale není tak
složité zařídit, aby rodič vnímal návštěvu školy jako schůzku s kolegy, kteří mu pomáhají
pochopit a zvládnout pokud možno bez problémů výchovu jeho potomka.
A škole:
- Klidnější práci. Pokud učitelé nebudou muset překonávat odpor rodiny k tomu, co se
ve škole děje, a přetahovat se o přízeň dítěte, ubyde konfl iktů a ušetřený čas může škola
věnovat vzdělávání. Rodiče i jejich děti budou vstřícnější.
- Více dětí ve škole. Škola, kterou rodiče vnímají jako naslouchající jejich názorům
a vstřícnou k dětem, obvykle zažije příliv nových žáků, protože podobný přístup opravdu
zatím u nás není běžný. Lepší komunikace s rodiči tedy může být silnou konkurenční výho-
dou při souboji o přežití školy v době, kdy dětí ubývá.
- Více peněz pro školu. Protože fi nancování škol se přesunulo z centra na kraje a obce,
bude stále důležitější shánět podporu a peníze pro školu z více zdrojů, než jen ze státního
rozpočtu. V takové snaze může být komunita spokojených rodičů, případných sponzorů
a lobbistů, velmi silnou zbraní.
Bez rodičů se školství nezmění. Vývoj za poslední desetiletí ukazuje, že k zásadní pro-
měně vzdělávacího systému nestačí jen snaha učitelů a příslušné zákony. Změny pro-
bíhají tak pomalu také proto, že rodičovská veřejnost potřebu změny necítí a má pocit,
že škola vždy byla, je a bude otravnou represivní institucí a že je to tak dobře. Proto
je tak důležité získat rodiče na svou stranu a ukázat jim, že škola může být mnohem
přívětivější a efektivnější.
A proto jsme se totiž rozhodli napsat tuto knížku.
16
Na konci každé kapitoly najdete podobný rámeček, kde bude to nejdůležitější, co z ní
vyplývá. Takže poprvé:
- Spolupráce mezi rodiči a školou je důležitá, protože dává školám větší šanci
na přežití ve chvíli, kdy dětí ubývá a mnoho škol se ruší.
- Jako rodiče byste měli na pozitivní kroky učitelů reagovat vstřícně. Nemají to
ve své profesi lehké.
- Jako učitelé nemůžete očekávat, že s proměnou komunikace mezi školou
a rodinou začnou rodiče.
- Rodičů je příliš mnoho, než aby se dohodli na jednotné strategii.
- Nejsou odborníci na pedagogiku a komunikaci.
- Škola je veřejná služba pro děti a jejich rodiče. Musí tedy udělat první krok.
- Tato knížka bude právě o tom, jak získat rodiče pro spolupráci se školou
a jak z nich učinit její podporovatele.
17
Uvědomujete si, jaké nesmysly tam navrhujete. Kolik let jste učil?!
Panebože, díval jsem se na ten seznam na další stránce. To se mi nechce ani číst, natož abych v tom zaškrtával.
Přiznávám, neučil jsem.
Stejně by mě zajímalo, proč u nás nesmí mluvit o školství nikdo, kdo nemá „dvacet let za katedrou“.
Přesně to jsem si myslela.
19
3.Co je to ta spolupráce?
Neříká se tomuhle defi nice kruhem?
To právě nikdo, kdo nemá dvacet let za katedrou, nemůže pochopit.
3.33.
20
3.Shodli jsme se na tom, že pro obě strany může být spolupráce rodiny a školy vý-
hodná. Jenže co to přesně znamená spolupracovat? Co si máme představit tře-
ba pod větou, že rodiče se budou účastnit života školy? O tom budeme asi mít
velmi různé představy. Je tedy třeba si hned na začátku ujasnit, o jakou míru
spolupráce vlastně stojíme. Ne každá škola se chce rodičům otevřít stejně a ne
každý rodič je ochotný investovat svůj čas. Na tom není nic špatného. Neexistu-
je jen jeden recept na dobrou spolupráci. V téhle knížce najdete na příkladech
několika konkrétních škol alespoň pět velmi různých, a přesto fungujících mo-
delů. Sami rozhodněte, který z nich se pro vás nejlépe hodí. Nejprve musíte mít
jako učitelé jasno v tom, nakolik chcete své dveře pootevřít. Stejně tak si musí
rodiče ujasnit, kam až chtějí vstoupit. Nabízíme jednoduchou pomůcku, jak si
ověřit, co pro vás ještě je, a co už není přijatelné.
3.
21
Zadání je pro učitele, ředitele i rodiče stejné. Máte před sebou škálu popisující, jakým způ-
sobem se mohou rodiče účastnit života školy. Jednotlivé body jsme formulovali z hlediska
školy. Kde byste udělali čáru oddělující to, co je pro vás žádoucí, od toho, co už je pro
vás nepřijatelné? Učitelé udělají čáru tam, kde mají pocit, že už by si pouštěli rodiče příliš
k tělu, rodiče zase tam, kde se jim zdá, že by je spolupráce se školou příliš zatěžovala.
Pozor! Neptáme se, jak to ve vaší škole doopravdy je, ale skutečně na to, co byste oce-
nili jako ještě užitečné a přijatelné. Jednotlivé body číslujeme a dělíme pro přehlednost
v odstavcích po pěti. Máte tužku? Tak začínáme.
Chceme,
1. aby rodiče pomáhali svým dětem při domácí přípravě.
2. aby rodiče vedli své děti ke slušnému chování k učitelům a kázni ve škole.
3. aby rodiče navštěvovali v co největším počtu třídní schůzky.
4. aby rodiče přispívali na učebnice a pracovní sešity.
5. aby rodiče, kteří na to mají, sponzorovali školu.
6. aby rodiče přišli na pravidelnou vánoční besídku.
7. aby rodiče měli e-mail nebo mobil na „svého“ třídního učitele.
8. aby rodiče zorganizovali školní ples nebo benefi ční akci na podporu školy.
9. aby se třídních schůzek mohli rodiče účastnit spolu se svými dětmi.
10. aby rodiče navštěvovali den otevřených dveří, kdy mohou vidět i vyučování.
11. aby se někteří rodiče aktivně účastnili činnosti Rady školy.
12. aby škola měla webovou stránku, kde o ní mohou rodiče volně diskutovat.
13. aby rodiče založili klub, který bude školu propagovat i fi nančně podporovat.
14. aby někteří z rodičů jezdili na školní akce a pomáhali tak škole.
15. aby rodiče přišli na odpolední posezení, kde jim vysvětlíme co,
proč a jak se u nás na škole učí.
16. aby klub rodičů spolu se školou organizoval letní tábory a sportovní soustředění.
17. aby se rodiče účastnili pravidelných zahradních slavností a dalších akcí.
18. aby rodiče pomáhali škole každý podle své profese.
19. aby rodiče spolu s představiteli školy oslovovali případné sponzory ve městě.
20. aby rodiče jezdili s dětmi na víkendové akce, které organizuje škola.
Berte to jako hru na to, co všechno by mohlo být.
Zatím toho dost chtějí a nic nenabízejí.
Tady už je to trochu vyváženější, nabízejí mi nějaké informace.
Tohle by přece mělo být pro každého rodiče normální.
Začíná toho být trochu moc. Kde na to máme brát čas?
Pro nás je to hodně práce, kterou nám nikdo nezaplatí.
22
21. aby někteří rodiče vedli zájmové kroužky ve škole.
22. aby rodič měl každé ráno příležitost promluvit s učitelem o svém dítěti.
23. aby rodiče využívali služeb školy, knihovny, internetu nebo tělocvičny.
24. aby rodiče využívali školu třeba k pořádání rodinných oslav.
25. aby rodiče měli volný přístup do vyučování bez jakéhokoli omezení.
26. aby se někteří kvalifi kovaní rodiče podíleli na dalším vzdělávání učitelů.
27. aby rodiče v Radě školy spolurozhodovali o tom, jak bude škola pracovat.
28. aby rodiče přicházeli na třídní schůzku každý měsíc, ne dvakrát za rok.
29. aby rodiče mohli během vyučování spolupracovat se svým dítětem.
30. aby se zástupci rodičů účastnili pedagogických porad.
Přečetli jste? Divili jste se? Upozorňujeme, že žádný z těchto třiceti bodů není vymyšlený.
Pro každý byste našli příklad alespoň v jedné české, moravské nebo slezské škole. Ale
samozřejmě jsme řadili jednotlivá tvrzení od věcí běžných a obyčejných po výjimečná.
Kde jste udělali čáru? Není důležité konkrétní číslo, spíš odstavec. Pokud chcete vědět,
jak jste dopadli, nabízíme vyhodnocení:
1 – 10 Rodiče před branami
Vyhodnocení pro školu:
Pokud se vaše „čára přijatelnosti“ pohybovala někde do bodu deset, jste jako učitel či
ředitel spíš zastánce tradičního modelu, kdy se škola, ač v zásadě přátelská, snaží udržet
rodiče přede dveřmi školy a pouštět je dovnitř jen ve výjimečných případech a pod dozo-
rem. Když si ještě jednou prvních deset bodů projdete, zjistíte, že ve většině případů od
rodičů něco chcete, ale zase tak mnoho jim nenabízíte, samozřejmě kromě kvalitní péče
o jejich dítě. Jste tedy pravděpodobně škola, která si rodiče svých žáků drží spíše od
těla. Cítíte, že jsou k vám velmi rezervovaní, a proto je kromě běžných povinností a účasti
na tradičních akcích ani o nic nežádáte. Bližší kontakt s nimi vnímáte jako nepříjemnost
a ohrožení.
Vyhodnocení pro rodiče:
Je docela možné, že rodiče udělali čáru v první desítce docela často. Opravdu se tu po
nich většinou něco chce a velká část rodičů bere školu jako hlídací službu a na příliš vel-
kou spolupráci nemá čas.
Tak tohle určitě v běžné škole nejde.
To vážně někde mají?To přece nepřichází v úvahu!
Nic si z toho nedělejte, diví se a protestuje skoro každý.
Nedivte se, nemáme s těmi „otevřenými dveřmi“ dobré zkušenosti.
Ano, ale i při minimálním kontaktu mě potěší, když se škola chová vstřícně a profesionálně.
23
11 – 20 Rodiče jako spojenci:
Vyhodnocení pro školu:
Pokud jste si udělali čáru kdekoli za číslem patnáct, vnímáte pravděpodobně rodiče jako
možné spojence při vzdělávání a výchově jejich dětí. Jste na rodiče docela nároční, ale
nejspíš dobře víte, že rodič spojenec se cítí zatažen do života školy natolik, že nemá tak
velkou potřebu kritizovat, protože by pomlouval sám sebe. A opouští ho agresivita, pro-
tože do školy nepřichází jako prosebník očekávající zlé zprávy, ale jako pomocník, což je
role mnohem rovnoprávnější.
Vyhodnocení pro rodiče:
Oceňujeme, že jste ochotní se angažovat a zjišťovat, co se s vaším dítětem ve škole doo-
pravdy děje. Ale je to užitečné pro obě strany. Vy se už nebudete ve škole „bát“ a učitelé
navážou profesní kontakty s lidmi mimo školu. Možná se to nezdá, ale uzavřenost za zdmi
školy a návyk komunikovat hlavně s dětmi, to je častá bolest učitelů a učitelek. Takže už
jen svou přítomností škole pomáháte.
21 – 39 Rodiče jako spolupracovníci
Vyhodnocení pro školu:
Opravdu jste si udělali čáru až někde za bodem 21? To je skutečně spíš výjimečné. Škol,
které by připouštěly s rodiči tak blízké, důvěrné a přátelské kontakty, u nás opravdu není
moc. Mnoho z těchto bodů totiž vyžaduje mimořádnou důvěru a hlavně velké nasazení
rodičů, odhodlání se svým dětem nadprůměrně věnovat. Neberte to jako svou chybu,
pokud se do tohoto odstavce nikdy nedostanete. Jde opravdu o speciální případy a věci
zde zmíněné berte spíše jako inspiraci a důkaz, že spolupráce s rodiči může nabýt i podob,
které jsou pro většinu populace opravdu nečekané. Školám, které něco podobného prak-
tikují, se to osvědčilo, jinak by to po léta nedělaly, ale nejde o obecně následovatelný vzor.
Vyhodnocení pro rodiče:
Taková míra spolupráce vyžaduje i od rodičů mimořádné nasazení, a to se celkem logicky
vyskytuje spíš u malých alternativních škol, kde je rodičovský kolektiv přehledný. Tam
rodiče nedali své dítě náhodně, proto jsou ochotní do něj výjimečně investovat. Nebo
tohle tvrzení o vás neplatí? Klobouk dolů!
To je pravda, když po vás učitelé něco chtějí, začnou se k vám chovat jako k dospělému.
Někdy se opravdu přistihnu, že se svou rodinou doma mluvím jako s dětmi ve škole.
Něco z toho lze vidět na komunitních školách, kde je zvykem pouštět rodiče hodně „za dveře“ školy.
Občas se opravdu najdou rodiče, jejichž nasazení je neuvěřitelné. Není jich moc, ale jsou.
24
Škálu, kterou jste pročetli, využijeme ještě jednou. Zatímco poprvé jste si udělali čáru při-
jatelnosti, zkuste teď označit místo, kde se dnes zhruba pohybuje míra spolupráce s rodiči
ve vaší škole. Samozřejmě to nepůjde úplně přesně, třeba neděláte něco, co je hned na
začátku, a naopak provozujete některou z činností ze třetího odstavce. A vy jako rodič
se třeba neúčastníte ničeho kromě třídních schůzek, ale alespoň víte, co všechno dělají
a mohou dělat jiní.
Předpokládáme, že skoro ve všech případech je čára „reality“ u nižšího čísla, než čára
označující, co byste ještě akceptovali. Víte, proč to tak je? Nabízíme pár důvodů, proč se
spolupráce obávají rodiče a proč učitelé.
ČEHO SE OBÁVAJÍ RODIČE?
- Že je spolupráce se školou bude stát příliš mnoho času.
- Že pokud budou školu kritizovat, poškodí to jejich dítě.
- Že když jednou podpoří školu fi nančně, zvykne si ředitel žádat o peníze každý rok.
- Že budou ze svého platit věci, na které by měla škola dostávat peníze od státu.
- Že nebudou vědět, jak se na společenských akcích školy chovat.
- Že budou přistiženi, že něco nevědí nebo neumějí.
- Že budou muset rozhodovat o věcech, kterým nerozumějí.
- Že si při nejrůznějších školních hrátkách budou připadat trapně.
ČEHO SE OBÁVAJÍ UČITELÉ?
- Že rodiče příliš nahlédnou do chodu školy a budou jen kritizovat.
- Že otevřenost zneužije hyperkritická osobnost, která do všeho mluví.
- Že jim bude trapně, když budou muset žádat rodiče o peníze.
- Že přítomnost rodičů ve vyučování bude rušit.
- Že spolupráce s rodiči zatíží učitele další prací.
- Že učitelé nezvládnou neformálně komunikovat s takovým množstvím dospělých.
- Že pro samé mimoškolní a rodičovské akce nebude čas na výuku.
- Že fi nanční příspěvek škole rodiče pochopí jako právo spolurozhodovat o ní.
- Že je okolní školy pomluví, protože se prý rodičům podbízejí.
Přesně tak, opravdu nejsem zvědavý na to skákat ve svých letech po školním hřišti v pytli.
Nikdo se na mě nemůže zlobit, že oslovuji ty rodiče, kteří už školu
nějak obdarovali. Vím, že u těch mám alespoň nějakou šanci na úspěch.
Opravdu se bojí pomluvy od jiných škol?
Každý učitel zažil rodiče, který je chytrý jak rádio a mluví pořád a do všeho.
Ano, to je běžný problém. Být vstřícný k rodičům se u kolegů ředitelů nevyplácí.
25
Tyto oboustranné obavy jsou hlavním důvodem, proč na většině škol zůstává spolupráce
s rodiči v plenkách. I tento stručný výčet totiž ukazuje, že mnoho z obav je oprávněných.
Zcela jistě bude stát podobná spolupráce obě strany více práce a času a rodiče více
peněz. Stejně tak je možné, že při prvních společných akcích se učitelé i rodiče budou cítit
poněkud nesví. Téměř jistě se vyskytne do všeho mluvící hyperkritický rodič a na druhé
straně učitel, který jedná s rodiči jako s houfem prvňáků. O nevraživosti okolních škol ani
nemluvě.
Důležité tedy je, aby tyto „potíže růstu“ nepřevážily nad tím pozitivním, co dlouhodobá
spolupráce přinese. Co se pro to dá udělat? Opět pár důležitých pravidel k zapamatování
v rámečku.
Učitelé by je měli dodržovat a rodiče nenápadně vyžadovat.
- Při práci s dospělými je nikdy nesmíme vystavit situaci, kdy by se cítili
ponižováni, zkoušeni, aniž by k tomu dali souhlas, nebo i jen s někým
srovnáváni. Právě proto, že si dobře pamatují svá školní léta, jsou
na podobné věci mimořádně citliví.
- Neberte každou kritiku jako osobní útok. Kritik není automaticky nepřítel,
i když se často projevuje agresivně. Už jsme si vysvětlili, že je to nejčastěji
proto, že má podvědomě ze školy obavu.
- Cíleně se učte neagresivní vstřícné komunikaci. Tady nevystačíte s běžnou
schopností komunikovat. Některé náročnější situace je třeba nacvičit.
- Nejednáte s podřízenými, ale se zákazníky. Pokud vám není jasné, co se tím
myslí, vzpomeňte si, jak zásadně se proměnilo za poslední léta chování ban-
kovních úřednic za přepážkou Spořitelny. To je přesně to, o čem mluvíme.
Tak základní pravidla, jak se chovat, než se poprvé setkáme, bychom měli. Jak přesně to
udělat, aby takové setkání splnilo očekávání obou stran, se dozvíte v další kapitole.
Vlastně je to takový komunikační balíček první pomoci pro učitele.
To dřív, to měli učitelé autoritu. Můj dědeček mi vyprávěl, že oni by se v hodině neodvážili ani ceknout.
Nechápu, co se pořád špekuluje s tou reformou. Už to tu jednou bylo, tak ať se podívají, jak se učilo tenkrát, a zavedou v těch školách konečně pořádek.
No jistě, a to vzdělání taky mělo jinou váhu. Vždyť se to učili řecky. A latinsky!
A jak si tehdy společnost učitelů vážila. Mojí babičce říkali Paní profesorko!
Přijít do školy bez klobouku? To neexistovalo!
63
7.Nepřinese to víc škody než užitku?
No tak já nevím. Ona pragovka z roku třicet šest byla na tu dobu taky moc fajn auto. Ale že bych s tím chtěl jezdit dneska.
7.77.
Tsssssssssssssss!
64
7.Předpokládáme, že během šesti předchozích kapitol vás napadla spousta po-
chybností. Nijak nezastíráme, že otevřít dveře školy přináší učitelům mnoho
praktických problémů a otázek. Stejně tak rodiče, i když jistě uvítají vlídnější
zacházení, možná zaváhají, až zjistí, co všechno po nich ona velebená „spolu-
práce rodiny a školy“ žádá. V této kapitole jsme se pokusili shromáždit co nejvíc
pochybností z obou stran a alespoň naznačit možná řešení. V některých přípa-
dech jde o víceméně neopodstatněné obavy, v jiných o problémy, které jedno-
duché a jednoznačné řešení nemají. Ale přinejmenším je dobré o nich vědět.
7.
65
Je vůbec reálné dosáhnout nějakého významného posunu ve spolupráci rodičů
a školy? Nakolik efektivní je vkládat do téhle práce tolik energie?
Je nutné si přiznat, že i jinak velmi pokročilé školy hodnotí aktivitu rodičů jako nízkou
a spolupráci jako spíše formální. Výjimkou jsou menší a alternativní školy, které naopak na
úzké spolupráci a podpoře rodičů stojí a nemohly by bez ní existovat. Nicméně je nutné
věnovat této oblasti pozornost, i když není pravděpodobné, že vytvoříte lusknutím prstů
ze svých rodičů radostně se scházející komunitu. Určitě každá škola může začít minimál-
ním programem: vyvarovat se nejhorších prohřešků při organizaci třídních schůzek, nasta-
vit co nejlépe tok informací ze školy směrem k rodičům, pokoušet se vtáhnout je alespoň
kousek za práh školy. Všechny školy, které se o to pokusily, mají jasno v jednom. I když si
nepřipadají ve spolupráci s rodiči příliš úspěšné, vidí jasný posun ve spokojenosti rodičů
s prací školy a míře jejich informovanosti.
Není hlavním úkolem školy vzdělávat děti? Vychovávat by měla především rodina.
Úloha rodiny vždycky byla a bude zásadní a nezastupitelná. Ale současný učitel musí být
především pedagog, který rozumí dětem a vzdělávání, a teprve na druhém místě odbor-
ník v konkrétním předmětu. Výchovu a výuku ve škole nelze oddělovat. Dnes jsou navíc
informace mnohem dostupnější z mnoha zdrojů, takže podíl a důležitost výchovy ve škole
spíš poroste. Děti tráví ve škole mnoho času a je to prostředí, kde se musí naučit větší
části sociálních dovedností, jako je schopnost ohradit se, domluvit, prosadit, přizpůsobit.
Rodina je důležitá, ale tyto dovednosti si může člověk osvojit jen ve velkém kolektivu.
Škola má rozvíjet spolupráci s rodiči, ale i na třídní schůzky jich chodí čím dál méně.
I velmi úspěšné školy mají velký problém ve spolupráci s rodiči. Také to může znamenat,
že jsou se svou školou víceméně spokojeni a mají dostatek informací, takže necítí potřebu
do školy chodit. Nebo je to tak, že jim forma třídních schůzek připadá natolik stereotypní
a nepřitažlivá, že si tohle utrpení nechtějí způsobovat opakovaně. Pak by bylo na místě
přemýšlet o jejich proměně tak, aby opravdu přinášely rodičům nové informace o jejich
dítěti a životě školy.
Já také na třídní schůzce většinou mlčím, ale to nezna-
mená, že nevnímám, jak se škola k rodičům chová.
Rozhodně není možné nechat komunikaci s rodiči ve stavu, který byl běžný
před dvaceti lety. Nedělat nic není cesta, protože to se škole vymstí.
Především nelze výchovu a vzdělávání oddělit. Do školy nechodí z dítěte
jen hlava, stejně důležité jsou emoce a vůle dítěte, a i tu škola ovlivňuje.
Inspiraci a zkušenosti s proměnou třídních schůzek najdou učitelé v 6. kapitole této knížky.
66
Pokud se škola pokusí dělat třídní schůzky netradičním způsobem, rodičům je to často
nepříjemné. Nejlépe jim vyhovuje tradiční styl, kdy jen poslouchají a nemusejí se k ničemu
vyjadřovat.
Většina rodičů opravdu reaguje nedůvěřivě i na pouhé rozestavění židlí do kruhu. Proto je
nutné změny zavádět postupně, nejdříve odstranit jen ty nejfatálnější chyby a před radi-
kálnější proměnou schůzek rodičům vysvětlit, proč o změnu usilujete a co by jim mohla
přinést. Učitelé by neměli zavádět příliš brzy hravé prvky a musí v maximální míře respek-
tovat osobnost rodičů a jejich lidskou důstojnost.
Neobrátí se spolupráce se školou proti rodičům? Ti, kteří investují čas, budou ve škole
oblíbení a učitelé se k jejich dětem budou chovat vstřícněji. Ale ne každý má takové
možnosti, a přece za to nemůže být trestán.
Tohle riziko se úplně vyloučit nedá, některé školy mohou mít tendenci hodnotit děti podle
chování rodičů ke škole. Je to ale stejně nepřijatelné, jako například posuzovat žáky podle
výše rodičovského sponzorského příspěvku. Od toho ovšem mají rodiče svoji organizaci
a zastoupení v Radě školy, aby škole vysvětlili, že takový postup je nepřípustný. A rezig-
novat kvůli takovému riziku na spolupráci se školou, to by také nedávalo žádný smysl.
Má-li být výchova úspěšná, je třeba, aby spolupráce s rodinou byla poměrně úzká, to je
jasné. Nebudou to ale rodiče vnímat jako zasahování do svých soukromých záležitostí?
Rodič se musí cítit bezpečně a učitel jistě nebude postupovat metodou špatného lékaře,
který ať vyšetřuje cokoli, začíná větou: „Svlékněte se do půl těla.“ Měl by mít elementární
cit pro situaci a vtahovat rodiče do školního života postupně. Pak se nestane, že by měl
někdo pocit zásahu do soukromí. První je, aby rodiče škole důvěřovali. Teprve ten, kdo se
při návštěvě školy nebojí, je ochoten přijmout radu učitele, jak se k dítěti chovat. A mnozí
za ni mohou být i vděční, protože sami cítí, že komunikace s puberťákem je občas nad
jejich síly. Navíc přece každý rodič má možnost debatu na tohle téma odmítnout a učitelé
to musí respektovat.
Berte v úvahu, že často se s podobným typem dialogu nebo hry setkávají rodiče v životě poprvé.
Na protekci jsou děti velmi citlivé, takže i ony by asi daly učitelům najevo svou nespokojenost.
Tak jednoduché to není. Každý rodič je jiný a je těžké odhadnout, co kdo vnímá jako příliš osobní.
Mně by stačilo, kdyby moje škola dodržovala pravidla, která jsou v Balíčku první pomoci na straně 53.
67
Jestliže nemají učitelé stavět dítě mezi učitele a rodiče a dělat z něj posla špatných
zpráv, jak mají komunikaci s rodiči zorganizovat, když ani informace napsané v žákov-
ské knížce nejsou ideální?
Učitelé a rodiče by se měli snažit komunikovat přímo. Pomocí mailové pošty nebo tele-
fonu. Pokud totiž jeden nebo druhý něco vzkazujete po dítěti, velmi pravděpodobně dítě
zprávu zkreslí (ve svůj prospěch), případně ji není schopné přetlumočit přesně. Podobně
zápisy v žákovské knížce, nejde-li o banality, jako je termín divadelního představení nebo
školního výletu, nemají velký smysl. Máte-li s dítětem jakýkoli problém, raději zavolejte
a domluvte se s rodičem přímo. V rámci takového rozhovoru také nejlépe posoudíte, jestli
je nutné se setkat s rodiči osobně. Nepředvolávejte je do školy automaticky, většina pro-
blémů je řešitelná po telefonu a tedy pro rodiče pohodlněji a příjemněji, než jsou-li před-
voláni „na kobereček“.
Je vhodné, aby se děti účastnily třídních schůzek a konzultací? Mají být u toho, když se
rodič s učitelem baví o jejich prospěchu a chování?
Ano, někdy. O některých věcech se opravdu mají dohodnout dospělí mezi sebou. Ale
problémy s prospěchem, spolužáky, chováním k učitelům je dobré řešit i s nimi a znát
jejich názor. Školy, kde praktikují třídní schůzky v trojici učitel – rodič – dítě, si tuto praxi
jednoznačně pochvalují. Pokud je dítě součástí řešení problému, přece jen to zvyšuje jeho
zodpovědnost za konečný výsledek. Důležité ale je, aby rodič mluvil stejně před učitelem
a pak s dítětem doma. Jakákoli nedůslednost v tomto směru se nevyplatí.
Pokud budou rodiče chodit do hodin, bude to rušit učitele i děti. Hodina s obecenstvem
vždy probíhá jinak než běžná hodina.
Ze začátku opravdu může být přítomnost rodičů rušivá, ale spíš proto, že učitelé, děti
ani rodiče na něco podobného nejsou zvyklí. Pokud rodiče pozvete do školy jen jednou
ročně v rámci Dne otevřených dveří, opravdu shlédnou nejspíš ukázkové hodiny, které
se běžnému vyučování moc nepodobají. Školy, kde jsou návštěvy rodičů nebo i dalších
příchozích zvenčí časté, zjistily, že děti si velmi rychle na přítomnost „cizích“ zvyknou
a už je příliš neregistrují. Popravdě řečeno, otevření školy rodičovské „inspekci“ je spíše
krok naznačující důvěru, i tak ho bude využívat jen velmi malé procento rodičů. Na dru-
hou stranu je dobré si domluvit předem jasná pravidla chování pro rodiče navštěvující
hodiny, která mohou být i součástí školního řádu. Tam je možné stanovit, jestli se rodič
musí objednat, jakým způsobem, může-li přijít nebo odejít i během hodiny a podobně.
Stál bych o to, podívat se někdy na práci učitele, kterého moje dítě hodně chválí nebo kritizuje.
To mi přijde důležité. Aby i učitelé respektovali můj čas a nebrali
jako samozřejmost, že za nimi musím přijít třeba v poledne.
Občas se vyskytne stížnost, že konzultace s dítětem rodičům zase tak nic
moc nového nepřinesla, ale prakticky nikdo si nestěžuje na přítomnost dětí.
68
Škola musí dodržovat určitý řád, rodiče ale přicházejí do otevřené školy podle svých
potřeb, často přijdou na nějakou akci nebo schůzku pozdě. Kdy jim mají učitelé vyhovět
a kdy je odmítnout?
Slušné chování má svá pravidla. Učitelé mají říkat: Přijďte kdykoliv, ale pokud nejde
o ohlášenou a veřejnou akci, objednejte se. I my si na vás musíme udělat čas. Pravidla pro
návštěvu školy je dobré stanovit předem a mohou být součástí školního řádu. Podobných
problémů se ve spolupráci rodičů a školy vyskytne víc. Například pokud budou rodiče
jezdit na školní akce jako doprovod, což je častá forma spolupráce, musí se vyřešit, jestli
mají, nebo nemají stejnou právní zodpovědnost jako učitelé. Škola by měla mít pro tyto
případy připravený jednoduchý formulář smlouvy na každou podobnou akci, která právní
status rodičů přesně defi nuje.
Jestliže budou učitelé rodiče pouštět do hodin a nechají je spolurozhodovat o životě
školy, nezačnou mít rodiče pocit, že mohou mluvit do všeho? Jak jim mají učitelé vysvět-
lit, že některým věcem nerozumí, protože nemají pedagogické vzdělání?
Učitel má být odborník, a proč by si odborník nenechal poradit. On je však ten, kdo nako-
nec musí umět rozhodnout. Navíc je důležité znát názory rodičů, i když jsou většinou
laické. Principem demokracie je, že o problému mohou diskutovat všichni, ale rozhodo-
vací pravomoci mají ti, kteří k tomu mají demokratický mandát nebo odbornou způsobi-
lost. To musí být jasné i mezi rodiči a školou.
Je vůbec k něčemu Rada školy? Zákon to sice požaduje, ale zkušenosti ředitelů i rodičů
říkají, že v naprosté většině případů jde o formální orgán, kde se ve skutečnosti nic ne-
vyřeší.
Zatím zákon ukládá zřízení Rady školy jako povinnost. Možná se to změní, ale i tak je
dobré si uvědomit, že mít k dispozici platformu, kde se střetávají v diskuzi názory rodičů,
učitelů a zřizovatele školy, je nejen výhodné, ale v demokratickém systému by to měla být
samozřejmost. Dosavadní zkušenosti nicméně napovídají, že Rada školy je opravdu často
formální a svou funkci má obvykle až ve chvíli, kdy je existence školy ohrožena, nebo
řeší zásadní problém. Podobné rady mnohem lépe fungují v zemích, kde školy vznikají na
přání a z vůle místní komunity, zatímco u nás je vnímáme jako „státní“.
Takový formulář najdete na www.rodicevitani.cz.
Máme spíš opačný problém - naprostou pasivitu většiny rodičů.
Důležitější je, že rodič ví, že má tu možnost. Je fakt, že ji využije málokdo.
Hlavní potíž je v tom, že rodiče v Radě školy nemohou mít nikdy tolik informací
o chodu školy jako ředitel, tedy mu ani nemohou kvalifi kovaně oponovat.
To ale není jejich funkce. Rodiče mají přinášet do Rady pohledy zvenčí a formulovat postoje rodičů.
69
Rodiče, kteří finančně přispívají škole, mívají často pocit, že si kupují právo rozhodovat
o ní. Jak mají učitelé tomuto problému předejít?
Leccos se dá vysvětlit delikátní diplomacií, pokud se taková věc vyskytne. V případě, že to
nepomůže a příslušný rodič vyžaduje protislužby přesahující rozumnou míru vlivu rodičů
na chod školy, nebo dokonce ústupky ve věci vlastního dítěte, jeho příští dar by měla
škola odmítnout. To platí o velkých sponzorských darech. Pokud jde o menší příspěvky,
které platí všichni rodiče, připomeňme: Svůj názor mohou vyjádřit všichni, školu zajímají
názory rodičů, ale konečné rozhodnutí je na řediteli, případně učiteli.
Pokud chceme po škole, ať více spolupracuje s rodiči, měl by jí někdo poradit, jak neu-
tralizovat hyperkritické osobnosti, které větší otevřenosti využijí, nechají se zvolit do
rodičovských funkcí a pak svými připomínkami všem jen komplikují život.
To se samozřejmě může stát a bývá to velmi obtížné. Lze v tomto směru spoléhat jen na
to, že jednací styl těchto lidí všechny zúčastněné svou zdlouhavostí natolik obtěžuje, že
je příště do podobné funkce nezvolí. Většina práce i v rodičovském sdružení není nijak
atraktivní a musíte doufat, že osobnost, která se ráda předvádí, to brzy přestane bavit.
Jak se mají aktivní ředitelé bránit pomluvám ostatních škol, které o nich tvrdí, že se
rodičům zbytečně podbízejí a podřizují se jejich vkusu?
Něčemu podobnému se vyhnout nedá a při pokusu o lepší spolupráci s rodiči s tím musí
každá škola počítat. Někdy bývá řešením nabídka spolupráce – například ředitel navrhne
kolegům z jiných škol, že si společně objednají lektora na komunikační kurz a přijde to
levněji. Ale často ani tato taktika nebývá úspěšná.
Mně připadá normální pravidlo, že kdo platí, rozhoduje.
To je problém zvlášť na venkově, kde se všichni znají a tyhle pomluvy mají velký účinek.
Ano, tohle se o některých školách říká, ale pro mě je důležitější, jak
se ke mně v té škole chovají. Na tento typ pomluv neberu moc ohledy.
To si pletete fi rmu a veřejnou instituci. V demokracii platí, že diskutovat
mohou všichni, rozhodovat ti, kdo k tomu mají pověření či mandát.
To byste se divili. To je typ lidí, kteří se v nekončících jednáních do hluboké noci přímo vyžívají.
70
Je tedy jasné, že zavádění novot v žádném případě není bez rizika. Tady je několik základ-
ních pravidel, jak problémy minimalizovat:
- Najděte způsob, jak s rodiči v každodenním provozu komunikovat.
Nedělejte z dítěte posla a prostředníka, protože to vždy přináší nedorozu-
mění. Ani dopisování prostřednictvím žákovské knížky není optimální. Snažte
se komunikovat pokud možno přímo, buď osobně, nebo telefonicky.
Předejdete tak mnoha konfl iktům.
- Změny zavádějte postupně. Pokud dveře školy otevřete naráz, rodiče
se buď leknou a couvnou, nebo se naopak vhrnou dovnitř a příval nových
povinností vás zahltí. Zavádějte jen to, o čem jste si jistí, že zvládnete.
V každém případě je takové otevírání školy rodičům práce na několik let.
- Právo na informace a rovnoprávnost mezi žáky, učiteli a rodiči je vhodné
zakotvit i ve školním řádu. Ten je obvykle chápán výhradně jako výčet
povinností žáků, ale osvícenější školy dávají touto „miniústavou“ najevo
právě rovnoprávnost obou stran.
91
A nepomluvím učitele dítek svých, jakož v ložnici, tak i v kuchyni. Tak slibuji!
Nepřezuji matku a nepožádám otce žáků svých o zakoupení návleků za 10 Kč!
93
9.Desatero pro učitele a rodiče
99.9.99.
K tomu vám dopomáhej Komenský i zřizovatel školy vaší.
94
9.Z předchozích kapitol a zvláště té poslední vyplývá, že domluva mezi učiteli
a rodiči nikdy nebude jednoduchá. Návyk vnímat druhou stranu jako nepřítele
je příliš zažitý a sporných míst a příležitostí k nedorozumění mnoho. Ale zcela
jistě je možné konflikty zmenšovat, nebrat je smrtelně vážně, a hlavně se vy-
varovat těch největších chyb. To nejdůležitější, co byste si měli z této knížky
zapamatovat, najdete na této stránce. Je to deset pravidel komunikace pro
učitele a rodiče. Pět pro každou stranu dialogu. Ta pravidla zní:
9.
95
Pro učitele:
- Mluvte s rodičem jako s rovnoprávným partnerem,
respektujte jeho důstojnost.
- Vnímejte rodiče jako „experta“, který nejlépe zná své dítě.
- Komunikujte s rodiči přímo, ne prostřednictvím dítěte.
- Berte dítě jako plnoprávnou součást učitelsko-rodičovské debaty o něm.
- Nevnímejte každý dotaz či kritiku jako osobní útok.
Pro rodiče:
- Nedívejte se na učitele jako na protivníka, ale na spolupracovníka při
výchově dítěte.
- Nejednejte s ním jako s pedagogickým sluhou a respektujte jeho odbornost.
- Přicházejte do školy raději se zdvořilým dotazem, ne s odhodláním bojovat.
- Ověřujte si informace od svého dítěte, bývají často zkreslené.
- Nepomlouvejte nikdy učitele svých děti a rozhodně ne,
když to mohou slyšet.
Prej je to krátký. Za jak dlouho to sfouknu?
Mně to tedy přijde příliš zjednodušující.
Deset minut maximálně.
Chtěl jsem udělat souhrn pro ty, kterým by se třeba nechtělo číst tu knížku celou.
97
10.
Pro líné čtenáře
10.1010.
To nás jako máte za primitivy nebo co?!
Koukám na ten titulek. Línej? Jak to myslíš?!
98
10.U vědeckých prací se tomu říká Summary neboli shrnutí, my celkem otevřeně
přiznáme, že tohle je kapitola pro líné čtenáře. Nechtělo se vám číst tuto kníž-
ku celou? Sem tam jste se podívali na něco, co vás zaujalo, ale nemáte přehled
o celku? Už v první kapitole jste zapochybovali, že má smysl věnovat tomu té-
matu tolik času? V každém z těchto případů je tato kapitola určená pro vás.
Vybrali jsme z celé knížky ta nejdůležitější tvrzení a řadíme je za sebe tak, aby
bylo i po přečtení těch dvou tří stránek jasné, proč je pro školu spolupráce
s rodiči důležitá, proč se často nedaří a jaká základní pravidla musíme dodržo-
vat, abychom v komunikaci s rodiči byli alespoň částečně úspěšní. No a ti pilní
a pečliví čtenáři si to tady mohou všechno zopakovat.
10.
99
PROČ SE DOMLOUVÁNÍ MEZI RODIČI A ŠKOLOU NEDAŘÍ
- Rodičovské představy o vzdělávání a jeho moderní podobě jsou značně nestejnorodé.
Učitelé musejí počítat s tím, že osvěta je možná jen částečně a v každém případě je to
velmi dlouhodobá práce.
- Odborníci na vzdělání a komunikaci jsou pedagogové. Proto je především na nich, jak
komunikaci s rodiči zvládnou.
- Rodiče ve svých představách o škole vycházejí především z vlastní zkušenosti. Tedy nej-
častěji z poměrů normalizační školy sedmdesátých a osmdesátých let. Proto často přichá-
zejí se strachem a pocitem, že se musejí bránit. Školu vnímají, často aniž si to uvědomují,
především jako represivní instituci, která ohrožuje jejich osobnost.
- Není pravda, že se rodiče o vzdělání dětí nezajímají. Jsou velmi různí a zajímají se ve
velmi různé míře, to ano. Ale mediální frekventovanost vzdělávacích témat a sociologické
výzkumy z posledních let naznačují, že v tomto směru probíhá zásadní změna.
- I učitelé jsou konzervativní a změna jejich postojů k rodičovské veřejnosti je dlouhodobá
záležitost závislá především na ochotě dále se vzdělávat v pedagogických disciplínách,
což zatím není na českých a moravských školách nic samozřejmého.
- Většina učitelů je zvyklá komunikovat především s dětmi, a to obvykle z pozice nad-
řízeného. Komunikovat s dospělými jako rovný s rovným je pro mnohé z nich obtížné
a stresující.
- Při komunikaci s rodiči převládne v učitelích často obranářský syndrom vyjádřený větou:
Co by ti rodiče ještě chtěli?! Výsledkem je často snaha nepřipustit, aby toho rodiče o škole
mnoho věděli, protože pak by hrozilo, že by chtěli do příliš mnoha věcí mluvit.
- Skoro všichni ředitelé si stěžují, že rodiče se o školu málo zajímají a nejsou aktivní.
Současně naprostá většina ředitelů těžce nese, když se rodiče zorganizují a začnou se
o školu opravdu intenzivně zajímat. Běžná škola snáší rodiče nejlépe jako vstřícné spon-
zory a podporovatele, ostatní rodičovské aktivity jsou jí obvykle proti srsti.
CO ŠKOLÁM A RODIČŮM MŮŽE SPOLUPRÁCE PŘINÉST
- Spolupráce s rodiči může škole přinést především více dětí a více peněz. Škola, kterou
rodiče vnímají jako naslouchající jejich názorům a vstřícnou k dětem, obvykle zažije příliv
nových žáků. Lepší komunikace s rodiči tedy může být silnou konkurenční výhodou při
souboji o přežití školy v době, kdy dětí ubývá.
100
- Rodiče by si měli naopak uvědomit, že bez jejich zájmu a přispění se školství nezmění.
K zásadní proměně vzdělávacího systému nestačí jen snaha učitelů a příslušné zákony.
Nutná je masivní veřejná objednávka, které porozumí i politici. Pokud o takovou změnu
učitelé stojí, musejí získat rodiče na svou stranu a ukázat jim, že škola může být mnohem
přívětivější a efektivnější.
- Učitelé nemohou očekávat, že s proměnou komunikace mezi školou a rodinou začnou
rodiče. Je jich příliš mnoho na to, aby se domluvili, a nejsou odborníci na pedagogiku
a komunikaci.
- Škola nejenže musí udělat v komunikaci s rodiči první krok, ale i nadále by měla být
hlavním iniciátorem vzájemných kontaktů. Bez toho komunikace mezi rodinou a školou
časem zanikne.
- Spolupráce s rodinou a výchova dětí je samozřejmá součást práce školy. Není to nic
navíc, co škola dělá, i když by měla především vzdělávat. Jestliže rezignujeme na vytvá-
ření bezpečného prostředí ve škole, a to se bez spolupráce s rodiči vytvořit nepodaří, je
vzdělávání velmi neefektivním plýtváním energií.
- Souboj mezi rodiči a učiteli, kteří se navzájem v kuchyni a ve sborovně pomlouvají,
zatímco děti přenášejí mezi oběma stranami fronty v žákovských knížkách granáty pozná-
mek a vzkazů, to není cesta, která by někam vedla.
JAKÁ PRAVIDLA MUSEJÍ RODIČE I UČITELÉ DODRŽOVAT
- Učitelé musejí mít stále na vědomí, že při práci s dospělými je nikdy nesmí vystavit situ-
aci, kdy by se cítili ponižováni, zkoušeni, aniž by k tomu dali souhlas, nebo i jen s někým
srovnáváni. Právě proto, že si dobře pamatují svá školní léta, jsou na podobné věci mimo-
řádně citliví.
- Rodiče se musejí naopak naučit před dětmi učitele nepomlouvat a nekritizovat. A respek-
tovat učitele jako odborníka na vzdělávání. To není vždy snadné, ale je to nutné výcho-
disko k otevřené komunikaci, která nebude jen soupeřením.
- Je třeba, aby si učitelé dávali pozor i na projevy, které ve vztahu k dětem považují za
přijatelné a normální. Tedy například svolávání do houfu, drobné klepnutí po rameni (Buď
zticha!), věty naznačující nadřazenost (Já mám času dost! Uvědomujete si, že... Je vám
jasné, že....). Nejednají s podřízenými, ale s klienty.
- Rodiče, kteří začnou se školou více spolupracovat, by se neměli hned tvářit jako experti
na vzdělávání. Je dobré se vyvarovat přílišnému poučování a srovnávání s jinými školami
či se zahraničím. I učitelé jsou citliví na pocit ponížení.
101
- Učitelé musí důsledně zachovávat při všech akcích s rodiči zásadu dobrovolnosti. Nikdy
by neměli nikoho z rodičů k ničemu nutit či přemlouvat. Pokud rodič přijde s dítětem na
sportovní odpoledne, ale stojí opodál a tváří se, že je nepřítomen, znamená to, že se cítí
ohrožen a kryje se v pozici pozorovatele. Respektujte to!
- Pro obě strany platí, že by neměly brát každou kritiku jako osobní útok. Kritik není auto-
maticky nepřítel, i když se často projevuje agresivně. Je to nejčastěji proto, že má podvě-
domě strach. Rodič ze školy, učitel z komunikace s dospělými. Je třeba cíleně učit neagre-
sivní vstřícné komunikaci. Tady nevystačíme s běžnou schopností komunikovat. Zvláště
pro učitele platí, že některé náročnější situace je třeba nacvičit.
JAK NA TŘÍDNÍ SCHŮZKY
- Při organizaci třídních schůzek by se měli učitelé vyvarovat největších chyb. Je nepří-
pustné komentovat prospěch jednotlivých žáků před ostatními rodiči. Stejně tak není
dobrý nápad nechat kolovat klasifi kační archy. Každý rodič má dostat informaci jen o pro-
spěchu vlastního dítěte.
- Totéž samozřejmě platí i o ostatních problémech týkajících se konkrétních dětí. Není
možné před ostatními komentovat zdravotní potíže, chování, nebo dokonce rodinnou situ-
aci žáků. („On je Petr teď takový nesoustředěný, ale to je asi vaší domácí situací, však víte
sama“.) Takové věci lze rodiči sdělovat výhradně mezi čtyřma očima.
- Škola by měla zvážit, jestli opravdu těžištěm třídních schůzek, tedy setkání, kde se rodič
dozví něco o chování a prospěchu dítěte, má být přehled známek. Úkolem učitelů je mimo
jiné vysvětlit rodičům, že škola nejsou jen známky.
- Při rozhovoru s rodičem by měli učitel i rodič stát, nebo oba sedět. Mělo by jít o obou-
stranně rovnocenný rozhovor. Učitelé mívají velmi často návyk hovořit se svým okolím
nevědomky z nadřazené pozice. Lze se to odnaučit tím, že si někdy pozvou supervizora
z řad kolegů, může to být i kamarádka neučitelka, která pro ně jejich chování po skončení
schůzek okomentuje.
- Učitelé by si měli zvyknout prezentovat každého žáka jako jedinečnou individualitu.
Jakékoli srovnávání vzbuzuje u rodičů negativní emoce, ať už učitel nějaké dítě kritizuje,
nebo naopak dává za vzor. To neznamená, že učitel nemůže někoho veřejně pochválit.
Ale bez dodatku, že ten a ten je vždy ochotný, na rozdíl od ostatních.
- Místo poučování, autoritativních výroků a „domácích úkolů“ pro rodiče by se měli uči-
telé spíše snažit během třídní schůzky něco dozvědět. Během individuálních rozhovorů
102
s rodiči mají příležitost ptát se na jejich zkušenosti s dítětem, snažit se zjistit, v čem se
třeba jeho chování doma a ve škole liší. Je užitečné posunout rodiče do pozice „experta“,
znalce dítěte, který přišel učiteli poradit v pedagogické práci. Tento způsob vedení rozho-
voru velmi dobře otevírá komunikaci.
- Snažte se přenést těžiště třídních schůzek z informace o prospěchu na debatu o škole
a její budoucnosti. Ale nedělejte změny příliš rychle, aby rodiče na třídní schůzky nepře-
stali chodit, protože „se tam ani nedozvím, co bude mít na vysvědčení“. I rodiče jsou kon-
zervativní.
- Ředitelé by se měli snažit zpříjemnit i vnější kulisy schůzek. Je opravdu nutné, aby se
rodiče přezouvali do pantofl í? Mají si kam pověsit kabát? Mají si kam sednout třeba při
čekání na chodbě před třídou či kabinetem? Je nutné, aby seděli namačkáni v malých
lavicích svých potomků? Není třeba hned stavět židle do kruhu, ale nějaké uspořádání
umožňující rovnoprávnější debatu by asi bylo vhodné. Je problém připravit do každé třídy
čaj a pár sušenek?
- Mnoho škol má dobrou zkušenost s tím, když se pomocných prací okolo třídních schůzek
účastní děti z vyšších ročníků. Dělají to rády, cítí se při tom důležitě a zároveň se tak učí
samozřejmě se pohybovat ve světě dospělých.
JAK PŘILÁKAT RODIČE DO ŠKOLY
- Škola by měla usilovat o to, aby paleta akcí zaměřených na veřejnost byla co nejpestřejší.
Pokud chtějí učitelé přitáhnout ke školnímu životu celé rodičovské spektrum, musejí mít
připraveno více háčků než jen třídní schůzky a vánoční besídku.
- Někteří rodiče slyší spíš na koncert, někteří na táborák, jiní na skok do dálky nebo turis-
tický pochod. Ale pozor! Střídmost je na místě. Smyslem je získat neformální kontakt
s rodiči, ne zahltit učitele prací.
- Cílem školních akcí je vést s rodiči partnerský rozhovor. Je ale dobré si uvědomit, že na
něj nejsou ve škole zvyklí a zpočátku je může znejisťovat. Podobně by učitele nemělo
překvapit, že si rodiče nebudou chtít sednout do kruhu nebo vzít sušenku a čaj. Změny je
třeba zavádět postupně a vysvětlovat jejich smysl, aby se rodiče nevylekali.
- Učitelé musí být velmi opatrní při zavádění „interaktivních“ činností. Nejrůznější sezna-
movací hry a „ledolamky“ mohou být užitečné, ale pro velkou část rodičů to zpočátku
bude příliš velký zásah do soukromí. A někteří si na podobné hrátky nezvyknou nikdy. To
je třeba za každých okolností respektovat.
103
- Je zbytečné se bát, co si rodiče začnou vymýšlet, když je učitelé pustí za bránu školy.
Pokud například nabídnete rodičům, že se mohou občas přijít podívat na vyučování,
prakticky všichni to přivítají jako vstřícný krok. Využívat ho budou ale jen výjimečně a jen
někteří. Zvlášť pokud škola stanoví pro podobné návštěvy jasná pravidla, nemusí se kom-
plikací obávat. A totéž platí i pro další školní akce vstřícné k rodičům.
JAK BY SE MĚLI UČITELÉ A RODIČE DOMLOUVAT
- Někteří rodiče, kteří nejsou zvyklí na liberální prostředí a jednání, často neumí využít
partnerský vztah a způsob komunikace a začnou se chovat familiérně. V takovém případě
je na učitelích, aby jasně vymezili profesionální hranice debaty.
- Rodiče by si měli naopak uvědomit, že učitel není cosi jako pedagogický sluha jejich
rodiny, kterého mohou úkolovat. Pak se nemohou divit, že učitel vymezí jasnou hranici.
On je tady profesionál a dialog vede proto, že se snaží pomoci vašemu dítěti vyřešit jeho
problémy se vzděláváním. Škola je služba, ale ne služka.
- Učitel, který se nemůže ubránit tomu, aby viděl v rodičích svých žáků jen poněkud
odrostlou obdobu bandy nezvedenců, by měl uvažovat o specializovaném kurzu. Komu-
nikace s velkou skupinou dospělých není žádná samozřejmá dovednost a opravdu je
třeba se ji naučit.
- Komunikace mezi učitelem a rodičem by měla být co nejpřímější, nejlépe pomocí tele-
fonu nebo e-mailové pošty. Pokud totiž jedna nebo druhá strana něco, zvláště je-li to
nepříjemné, vzkazuje po dítěti, je téměř jisté, že dítě zprávu zkreslí (ve svůj prospěch),
případně ji není schopné přetlumočit přesně. A z takového nedialogu plynou jen nedoro-
zumění a konfl ikty.
- Učitelé by měli respektovat pracovní čas rodičů a nepředvolávat je do školy automaticky
při každém problému. Většina jich je řešitelná po telefonu a tedy pro rodiče pohodlněji
a příjemněji, než jsou-li předvoláni „na kobereček“.
- Totéž platí pro rodiče. Učitel nemusí mít vždy automaticky čas, když mu zavoláte nebo se
za ním zastavíte ve škole. Proto je vhodné se objednat a ke komunikaci využívat například
e-mail, který učitele tolik časově nezatíží.
104
JAKÉ JSOU VÝHODY A JAKÁ RIZIKA VZÁJEMNÉ SPOLUPRÁCE
- Rodiče ocení vstřícnější přístup školy a možnost nahlédnout za dveře prakticky bez
výjimky. To neznamená, že ty možnosti budou využívat a akcí se účastnit. Ale rozhodně se
neopomenou před známými zmínit.
- Horší to bývá s kolegy. Zvlášť mimo velká města je třeba, aby škola počítala s tím, že
snahu spolupracovat s rodiči ocení okolní školy spíš jako podbízení a nebudou o aktivní
škole mluvit příliš dobře. Nicméně zkušenost ukazuje, že rodiče na vlídnější zacházení
slyší a mají o takové školy zájem bez ohledu na pomluvy okolí.
- Na druhou stranu v regionech, kde je pořád ještě zvykem udržovat čilý společenský
život, je často brána větší vstřícnost k rodičům jako samozřejmost. Není asi náhoda, že
nejvíc komunitních škol je na jižní Moravě.
- Na závěr je nutné přiznat, že i jinak velmi pokročilé školy často hodnotí aktivitu rodičů
jako velmi nízkou a spolupráci jako spíše formální. Nicméně učitelům i tak nezbývá než
věnovat této oblasti pozornost, i když není pravděpodobné, že vytvoří lusknutím prstů
z rodičů radostně se scházející komunitu. Všechny školy, které se o to pokusily, mají jasno
v jednom. I když si nepřipadají ve spolupráci s rodiči příliš úspěšné, vidí jasný posun ve
spokojenosti rodičů s prací školy a pozitivně hodnotí zvyšující se míru jejich informova-
nosti. Cíl je obtížný, ale je třeba se na tuto cestu vydat.
Připadá vám, že učitel či učitelka vašich dětí je nesnesitelně komisní osoba,
která pořád někoho poučuje, a vy proto chodíte na třídní schůzky stejně rádi ja-
ko k zubaři? Jste přesvědčeni, že rodiče vašich žáků jsou stále častěji neurvalí
a nezodpovědní lidé, kteří pořád kritizují a bez znalosti věci po vás něco poža-
dují? Pak, vážená paní učitelko, vážený pane učiteli, vážený tatínku, vážená ma-
minko, je tahle knížka určená právě pro vás. Pokud opravdu chcete na školním
hřišti zakopat válečnou sekeru, stačí dodržovat těchto deset základních hygie-
nicko-komunikačních pravidel:
PRO PANÍ UČITELKU A PANA UČITELE:
1. Mluvte s rodičem jako s rovnoprávným partnerem, respektujte jeho důstojnost.
2. Vnímejte rodiče jako „experta“, který nejlépe zná své dítě.
3. Komunikujte s rodiči přímo, ne prostřednictvím dítěte.
4. Berte dítě jako plnoprávnou součást učitelsko-rodičovské debaty o něm.
5. Nevnímejte každý dotaz či kritiku jako osobní útok.
PRO TATÍNKA A MAMINKU:
1. Nedívejte se na učitele jako na protivníka,
ale naopak jako na spolupracovníka při výchově dítěte.
2. Nejednejte s ním jako s pedagogickým sluhou a respektujte jeho odbornost.
3. Přicházejte do školy raději se zdvořilým dotazem, ne s odhodláním bojovat.
4. Ověřujte si informace od svého dítěte, bývají často zkreslené.
5. Nepomlouvejte nikdy učitele svých dětí a rozhodně ne, když to mohou slyšet.
Toto desatero, stejně jako celou praktickou konverzační příručku pro učitele a rodiče, připravili:
Tomáš Feřtek – novinář, aktivista, dramaturg a scenárista. Narozen 1962, dlouholetý reportér
a šéfreportér týdeníku Refl ex, dnes dramaturg ve společnosti MPP a délesloužící rodič tří dětí.
EDUin, o. p. s. – společnost zabývající se popularizací vzdělávacích témat. Narozena 2010, tato
kniha a značka Rodiče vítáni, jež má sloužit k certifi kaci škol vstřícných k rodičům, patří k jejím
prvním projektům. www.eduin.cz
Yinachi, s. r. o. – komunikační studio Yinachi, které propojuje svět byznysu se světy umění,
zábavy, vzdělání a společenské odpovědnosti. www.yinachi.com
AISIS, o. s. – rok narození 1999, zaměřuje se na tvorbu a implementaci inovativních
programů ve vzdělávání. www.aisis.cz
www.rodicevitani.cz
ISBN 978-80-904735-2-2
