ROVNÁNÍ A OHÝBÁNÍ

Rovnáním a ohýbáním lze měnit tvar polotovaru působením vnějších sil bez vzniku třísek,

a proto tyto pochody patří do technologie tváření. Konají se jak zastudena tak i zatepla.

Při tváření za tepla se využívá toho, že některé materiály (např. ocel a jiné) ohřáté do

červeného žáru změknou a lépe se zpracovávají.

Tvářet je možno jen materiály, které mají jen určité vlastnosti: lze např. ohýbat ocel (obr. A),

protože ocel má k tomu nezbytnou tažnost; naopak součást z litiny, která tuto tažnost nemá

a je křehká, by se při ohýbání zlomila (obr. B).

Pochod rovnání.

Způsob rovnání se volí podle druhu a vlastností materiálu; jemně obrobené součásti lze

rovnat jen takovým způsobem, při němž se jejich povrch nepoškodí. Ručně se rovná údery

kladiva, ohybem, tažením, někdy též místním ohřevem (plamenem).

Nářadí, jehož se používá k ručnímu rovnání, jsou různé druhy kladiv a palic, jakož i vhodné podložky, jako rovnací desky, kovadliny a zástrčné zápustky. Zámečnické kladivo (obr. C)

se podle síly úderu volí těžké 0,5 až 2 kg; je nasazeno na přiměřeně dlouhé násadě. Jejich

pevné spojení se zajišťuje pečlivým přizpůsobením a klínem, který se do čela násady naráží

šikmo k ose kladiva. Palic (obr. D) měděných nebo plastových se požívá k úderům

na obrobené součásti, na nichž nesmějí zůstat stopy úderů.

Dřevěné palice jsou vhodné pro vyrovnávání tenkých plechů a na choulostivé součásti.

Rovnací desky litinové nebo z lité oceli jsou pevným podkladem a zároveň slouží jako

kontrolní rovina.

Úder kladivem. Při úderu kladivem se částice materiálu pod středem plošky kladiva stlačují,

tj. pěchují (obr. A), čímž na zasažené ploše vzniká určitá prohlubenina; pod okraji plosky

však materiál uhýbá do stran a poněkud se vytahuje. Naproti tomu nos kladiva, který má

podstatně menší činnou plochu než ploska, je svými údery (obr. B) při vytahování materiálu

účinnější.

Rovnání tyčového materiálu. Při rovnání tyčového materiálu se kladivem tluče na ohnutá

místa tyče položené na rovnací desce (obr. C). Tímto způsobem se příliš dlouhé vrstvy

materiálu na horní vypouklé hraně tyče pěchují, kdežto krátké vrstva na spodní straně tyče se

vytahují.

Pochodem rovnání zastudena se materiál zpevňuje, tj. tvrdne a stává se křehčí. Proto se jeho

tažnost a uchovatelnost podle potřeby obnovuje žíháním. Přímost rovné tyče se kontroluje na

rovnací desce na průsvit.

Údery kladiva mohou v rovnaném materiálu způsobit trhlinky, které se zejména při

následujícím tepelném zpracování mohou stát příčinou zmetku a kromě toho zanechávají na

povrchu stopy. Z toho hlediska je výhodnější a také výkonnější rovnací lis, který je obvykle

vřetenový nebo hydraulický (obr. A).

A

Rovnání tenkého plochého materiálu je obtížnější práce, zejména je-li součást zkřivena napříč

(obr. B). Součást se položí na rovnací desku, levou rukou se k ní přidržuje a pravou se na ni

tluče kladivem. Série úderů označených na obrázku 1 až 3 se umisťuje směrem od zkrácené

strany k prodloužené straně; protože se přitom musí zkrácená strana prodloužit, tluče se na

této straně nejsilnějšími údery, které se směrem k prodloužené straně postupně zmenšují. Tím

se zkrácená strana postupně vyrovnává.

Rovnání plechu. Má-li plech ve svém středu vypouklinu, nedá se vyrovnat údery kladivy

vedenými na toto místo, nýbrž vyklepáváním směrem od vypoukliny k okrajům; přitom se

údery směrem k okrajům umisťují stále hustěji. Vypouklina podle (obr. A) je ve středu tabule.

Plech se položí na čistou rovnací desku vypouklinou nahoru; vypouklina se označí křídou.

Kladivem se tluče v pořadí vyznačeném na obrázku. Po úderech 1 otočíme plech protější

stranou k sobě a pokračujeme sérií úderů 2; po opětovném pootočení plechu nazpět se

pokračuje údery 3. Takto se plech postupně zbaví vypoukliny, ale je ohnut podél své podélné

osy (jako žlab); jeho vyrovnání je však již snadné.

Vypouklina podle (obr. B) je na okraji plechové tabule. Před vyrovnáním se opět označí

křídou a vedou se od ní čáry k okrajům. Začne se s údery nejprve na delší čáře 1 pak na čáře

vpravo od ní 2, nato opět vlevo 3 atd. v pořadí podle číslic na obrázku.

Rovnačky, jichž se používá při strojním rovnání, usnadňují a urychlují pochod rovnání velmi

podstatně.

Rovnaček tyčového materiálu (obr. C) se požívá k rovnání zkřivených tyčových polotovarů

Tyč se protahuje mezi třemi dvojicemi vzájemně skloněných rovnacích válečků uložených

v otáčivém bubnu. Posuv tyče obstarává první dvojice válečků, kdežto další dvě dvojice tyč

vyrovnávají.

Malé plechové součásti lze vyrovnávat mezi dvěma rovinnými plochami lisovacího nástroje

na mechanickém nebo hydraulickém lisu (obr. A).

Rovnaček na plech (obr. B) se používá vyrovnávání plechových tabulí. Plech prochází

dvěma řadami rovnacích válců, jež mají samostatný pohon a opírají se o podpěrné válce.

Ohýbání.

Ohýbání je tvářecí pochod, při němž se mění tvar materiálu změnou jeho osy. Přitom se

vlákna materiálu na vnějším poloměru ohybu natahují, na vnitřním poloměru stlačují. Svou

délku nemění jen vlákna ležící ve střední části (obr. A). Při každém ohýbání se tedy vyskytuje

namáhání na tah i tlak a jen pásmo přechodu mezi těmito namáháními je neutrální.

Válcovaný materiál se musí ohýbat

pokud možno kolmo na směr vláken

vzniklých válcováním (obr. B), aby

se namáhání při ohybu rozdělilo na

větší počet vláken.

Při ohýbání ve směru vláken (obr.C)

vzniká nebezpečí, že se materiál zlomí.

Rozvinutá délka ohýbaného dílu

odpovídá délce neutrálního vlákna.

Příklad:

L= l1 + l2 + l3 l1 = 30mm l3 = 50mm

π . d . α π . 114mm . 150o

l2 = 360o = 360

o = 149mm

L = 30mm + 149mm + 50mm = 229mm

Ruční ohýbání Plech a páskový materiál menších rozměrů lze ohýbat ve svěráku, do jehož čelistí se podle potřeby

vkládá vložka se zaoblenou hranou (obr.A), nebo hranou ostrou (obr. B). Je-li ohýbané rameno dlouhé (obr. C) přitlačuje se rukou přes hranu a dřevěnou palicí se lehce poklepává na místo ohybu

tak, aby ohyb byl přesný. Je-li ohýbané rameno krátké (obr. D), nasadí se těsně k místu ohybu špalík

z tvrdého dřeva, na který se umisťují silné údery kladivem. Součásti podobné úchytce (obr. E) se ohýbají takto: po upnutí do svěráku se nejprve pomocí

úhelníkových vložek ohne první rameno (obr. F); získaný úhelník se upne s vložkou 1 příslušné šířky,

podle níž se ohne druhé rameno (obr. G). Po upnutí s další vložkou 2 se součást dokončí podle obr. H.

K vytváření velkých zaoblení, což se nazývá zakružování, používá se trnu příslušného průměru, který se spolu s materiálem upne do svěráku (obr. J). Po ohnutí prvního ramena paličkou se ohne

druhé rameno sevřením čelistí svěráku (obr. K).

Páskový materiál se zpracovává nosem

kladiva, jehož údery se umisťují na vnější

straně tak, aby byly na okraji nejsilnější

(obr. A). Tím se materiál na vnější straně

vytáhne tak, že při nedotčené straně na

vnitřním průměru vytvoří prstenec.

Úhelníky lze zakroužit buď údery kladivem

na vnější horní stranu vodorovného ramena

při použití zápustkové kovadlinky (obr. B),

nebo údery na spodní stranu téhož ramena

při práci na rovnací desce (obr. C).

Profily U se zakružují na kovadlinkách

podle obr. D, přičemž se střídavě vytahují

jejich ramena údery na vnější stranu, podobně

jako v předchozích případech.

Ohýbání drátu.

Drát malých průřezů se ohýbá ručně špičatými kleštěmi.

Je-li třeba ohnout oko (obr. A), vezmeme drát do jedné ruky,

v níž se opře o palec a ohýbá se kleštěmi drženými v druhé

ruce (obr. B) takto: přihýbáním po krátkých úsecích se

posléze konec stočí až k drátu (obr. C), a pak se oko obrátí

a kleštěmi nasazenými u středu (obr. D) se ohne do osy drátu.

Ohýbání tyčového materiálu silného průměru se provádí kladivem podle trnu příslušného

průměru (obr. E). Součást se drží jednou rukou za volný konec a upne se s trnem ve svěráku.

Údery kladiva se příslušný úsek ohne do půlkruhu. Potom se upne trn, obepnutý z obou stran

materiálem (obr. F). Nakonec se trn s navlečeným okem upne ve svislé poloze (obr. G) a

přímý úsek se ohne do osy oka.

Ohýbání trubek.

Trubky do průměru 12mm lze ohýbat zastudena, větší se musí nahřát. Ocelové trubky se plní

suchým jemným pískem (obr. A). Jeden konec trubky se ucpe dřevěnou zátkou a nasypaný

písek se ve svisle postavené trubce sklepává a doplňuje se a nakonec se ucpe zátkou i druhý

konec trubky. Ve svěráku se trubka upne těsně před místem ohybu a ohýbá se pak jak tyčový

materiál. Jestli-že se přes pískové plnění zplošťuje, musí se místo ohybu sevřít ve svěráku

(obr. B) a při zahřívání ohyb dokončíme.

Přípravky na ohýbání trubek (např. obr. C) velmi značně usnadňují a urychlují práci.

Mezi univerzálními stroji jsou zvlášť důležité ohýbačky (obr. D). Postup ohýbání na těchto

ohýbačkách je na obrázcích E a F.

K zakružování plechových tabulí se používá zakružovacích strojů (obr. A). Postup při

zakružování je znázorněn na obrázcích B a C.

Ohraňování.

Při ohraňování je vtlačován plech horní profilovanou lištou do drážky dolního profilovaného

nástroje (obr. D). Při změně tvaru je nutné vyměnit oba díly nástroje. Složité profily vyžadují

několik ohybů, přesně od sebe vzdálených.

PŘÍKLADY OHÝBACÍCH STROJŮ

Ohýbačka trubek Ohýbačka plechu

Ohýbačka profilů Stáčecí stroj

Ohraňovací lis