č. j. 30 A 35/2017-40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta, ve věci

žalobce: M. Z., zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Praze 4, Na Zlatnici 301/2

proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje

se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2016, č. j. KUKHK-39664/DS/2016/GL

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu přezkumného řízení

1. Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu Městského úřadu Trutnov (dále jen „správní orgán“) ze dne 24. 8. 2016, č. j. 93284/2016, sp. zn.: 2015/20328/SPR-SR/GUK, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), a potvrdil je. Žalobce se měl dopustit

2 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

uvedeného správního deliktu tím, že porušil ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona, neboť jako provozovatel motorového vozidla registrační značky x v rozporu s ním nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené tímto zákonem, když:

a) Řidič výše uvedeného vozidla, jehož totožnost není správnímu orgánu známa, překročil dne 11. 8. 2015, v 18:20 hod., v katastru obce Mladé Buky, ve směru na obec Svoboda nad Úpou, okr. Trutnov, na silnici I. třídy č. 14, v místě křižovatky se silnicí III. třídy č. 01413 a místní komunikací vedoucí do obce Mladé Buky, okr. Trutnov, nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0012, naměřena rychlost jízdy 79 km/h, po zvážení odchylky měřicího zařízení +/- 3 km/h rychlost jízdy 76 km/h. Tímto svým jednáním měl porušit ustanovení § 4 písm. c) silničního zákona a dopustit se tak jednání, které naplňuje znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona.

b) Řidič výše uvedeného vozidla, jehož totožnost není správnímu orgánu známa, překročil dne 12. 8. 2015, v 12:43 hodin, v katastru obce Mladé Buky, ve směru na obec Svoboda nad Úpou, okr. Trutnov, na silnici I. třídy č. 14, v místě křižovatky se silnicí III. třídy č. 01413 a místní komunikací vedoucí do obce Mladé Buky, okr. Trutnov, nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0012, naměřena rychlost jízdy 76 km/h, po zvážení odchylky měřicího zařízení +/- 3 km/h rychlost jízdy 73 km/h. Tímto svým jednáním měl porušit ustanovení § 4 písm. c) silničního zákona a dopustit se tak jednání, které naplňuje znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona.

c) Řidič výše uvedeného vozidla, jehož totožnost není správnímu orgánu známa, překročil dne 12. 8. 2015, v 15:10 hodin, v katastru obce Mladé Buky, ve směru na obec Trutnov, okr. Trutnov, na silnici I. třídy č. 14, v místě křižovatky se silnicí III. třídy č. 01413 a místní komunikací vedoucí do obce Mladé Buky, okr. Trutnov, nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0012, naměřena rychlost jízdy 77 km/h, po zvážení odchylky měřicího zařízení +/- 3 km/h rychlost jízdy 74 km/h. Tímto svým jednáním měl porušit ustanovení § 4 písm. c) silničního zákona a dopustit se tak jednání, které naplňuje znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona.

2. Za tato protiprávní jednání - přestupky, přetransformované do správního deliktu (o tom ještě dále), byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500,--Kč a povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,--Kč. Proti tomuto prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž žalovaný rozhodl shora uvedeným rozhodnutím ze dne 1. 12. 2016, č. j. KUKHK-39664/DS/2016/GL, které žalobce napadl správní žalobou. Odůvodnil ji následujícím způsobem.

II. Obsah žaloby

3. Žalobce shrnul žalobní námitky do osmi bodů. V prvním z nich zpochybňoval naměřenou rychlost vozidla v kontextu dané křižovatky, umístění dopravních značek a způsobu měření, podle druhého žalobního bodu nebyly provedeny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, dále se žalobce dovolával toho, že nebylo prokázáno, že použitý rychloměr má znaky automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy a označil žalované rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, v dalších žalobních bodech (čtyři až osm) žalobce zpochybňoval podmínky měření rychlosti, poukazoval na rozhodovací praxi

3 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

žalovaného, namítal prekluzi předmětných protiprávních jednání, porušení zásady bezprostřednosti a protiústavnost skutkové podstaty daného správního deliktu. Z těchto důvodů měl žalobce žalované rozhodnutí za nezákonné a překvapivé. V podrobnostech se krajský soud vrátí k uvedeným žalobním bodům ještě dále, a to v souvislosti s jejich vypořádáním v části V. odůvodnění tohoto rozsudku. Ostatně obsah žaloby je účastníkům řízení znám a netřeba jej proto již jen z tohoto důvodu znovu opakovat.

4. Žalobce navrhoval zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

5. Žalovaný se vyjádřil k žalobě v podání ze dne 6. 3. 2017. Shrnul v něm v podstatě dosavadní průběh správního řízení, a co se žalobních námitek týče, odkázal se na obsah odůvodnění žalovaného rozhodnutí, které je považuje za zákonné a věcně správné. Zdůraznil, že se na základě dostupných informací sdělených provozovatelem vozidla správnímu orgánu nepodařilo dohledat osobu oznámeného řidiče, a proto správní orgán pohlížel na sdělenou osobu řidiče jako na osobu nedohledatelnou. Podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu ust. § 125f odst. 4 silničního zákona byla naplněna. Správní orgán své rozhodnutí o nedohledatelnosti uvedeného řidiče opírá o vyjádření Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, z něhož vyplývá, že se osoba uvedená provozovatelem vozidla na našem území v době spáchání přestupku nevyskytovala a dále o písemnost zaslanou na adresu uvedenou provozovatelem, kdy se písemnost vrátila jako nedoručená z důvodu, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Provozovatel vozidla na základě výzvy správního orgánu tak sám označil za řidiče osobu, kterou nebylo možno dohledat, zejména s ní navázat písemný kontakt. Všechna oznámení o přestupcích správní orgán ve smyslu ust. § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích odložil s odůvodněním, že nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.

6. Správní orgán po odložení předmětných přestupků zahájil v řízení o správním deliktu a vyrozuměl zástupce žalobce o provedení důkazů mimo ústní jednání dne 27. 7. 2016 v 8:00 hodin. Zástupce žalobce ani žalobce se k provedení důkazů nedostavil. Následně po provedení dokazování mimo ústní jednání správní orgán písemností ze dne 29. 7. 2016 vyrozuměl zástupce o ukončení dokazování a o možnosti seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádření se k těmto podkladům v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce ani jeho zástupce se dokazování nezúčastnili, zmocněnec žalobce se k věci pouze písemně vyjádřil s tím, že žádá o nařízení ústního jednání, že si pan L. H. N. přebírá poštu na adresa sídle společnosti ODVOZ VOZU, s.r.o. a jmenovaný jel v předmětný čas rychlostí 74 km/h z toho důvodu, že v daném úseku byla přenosnou značkou stanovena nejvyšší povolená rychlost na 80 km/h.

7. Ústní jednání nebylo třeba nařizovat, když takovou povinnost silniční zákon nestanoví a ke splnění účelu správního řízení to nebylo nutné, neboť skutečnost, že žalobce (tehdy odvolatel) jako provozovatel předmětného motorového vozidla nezajistil, aby při užití předmětného vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, bylo řádně zadokumentováno. Konkrétně oznámeními o přestupcích, včetně fotodokumentace a protokolem o provedení důkazu mimo ústní jednání dne 27. 7. 2016. Žalobce měl možnost uplatnit své právo ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, když byl správním orgánem obeznámen s možností seznámit se se spisovým materiálem a vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí.

4 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

8. Ve spisovém materiálu je založeno vyjádření Policie ČR k návrhu místní úpravy na pozemních komunikacích a návrhu úseku pozemní komunikace vhodného k měření rychlosti vozidel strážníky městské policie. Z těchto podkladů lze seznat dopravní značení v místě měření rychlosti. Dále je ve spisovém materiálu založena veřejnoprávní smlouva o zajišťování výkonů některých úkolů podle zákona o obecní policii. Z těchto uvedených listin vyplývá, že strážníci městské policie Trutnov jsou oprávněni provádět měření v daném místě.

9. V žalobě jsou uvedeny námitky, které bylo možno uplatnit již v rámci odvolacího řízení, kdy by žalovaný měl možnost se s nimi řádně vypořádat. Účastník řízení však v odvolání pouze uvedl, že se cítí být poškozen postupem správního orgánu, který ve věci nenařídil ústní jednání, jehož se chtěl osobně zúčastnit, dále že nemělo být zahájeno řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla, ale mělo být vedeno přestupkové řízení s osobou řidiče, jehož totožnost žalobce správnímu orgánu sdělil. Vzhledem k tomu navrhoval prvoinstanční rozhodnutí zrušit a řízení zastavit. Další námitky žalobce neuplatnil a účelově je přesunul až do žaloby.

10. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě, posoudil všechny relevantní skutečnosti, včetně posouzení závažnosti jednání a důvodnosti uložené sankce. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, odpovídající zjištěným (a ničím nevyvráceným) skutečnostem, jakož i závažnosti projednávaného protiprávního jednání. Navrhoval proto žalobu zamítnout.

IV. Jednání krajského soudu

11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), a to bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný se k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřil. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením zato, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O tom byl žalovaný ve výzvě výslovně poučen. Krajský soud poté přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům.

V. Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu

A. Skutkový stav věci 12. Správní orgán obdržel od Městské policie Trutnov oznámení o přestupcích (automatizované

měření rychlosti jízdy) ze dne 6. 12. 2015, č. j.:142027/2015, ze dne 6. 12. 2015, č.j.: 142075/2015 a ze dne 6. 12. 2015, č. j.: 142154/2015, o spáchání přestupků neznámým řidičem motorového vozidla registrační značky x, spočívajících v překročení nejvyšší povolené rychlosti v katastru obce Mladé Buky, jak rozvedeno výše v předmětu tohoto rozsudku.

13. Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn řidič vozidla, zaslal správní orgán žalobci coby provozovateli vozidla dle výpisu z karty vozidla Výzvy (ze dne 18. 1. 2016, č. j. 142028/2015, ze dne 18. 1. 2016, č. j.: 142076/2015 a ze dne 18. 1. 2016, č. j.: 142155/2015) podle § 125h odst. 1 silničního zákona. V reakci na ně byla správnímu orgánu dne 2. 2. 2016 doručena vyjádření zmocněnce žalobce, společnosti ODVOZ VOZU, s.r.o., Americká 362/11, 120 00 Praha – Vinohrady (viz čl. 21, 32 a 44 správního spisu), s uvedením řidiče vozidla, kterým měl být pan L. H. N., zaměstnanec obchodní společnosti ODVOZ VOZU, s.r.o., který si přebírá poštu na adrese sídla uvedené společnosti Americká 362/11, 120 00 Praha – Vinohrady. Správní orgán proto Výzvami k podání vysvětlení ze dne 15. 2. 2016 (viz č.l. 22, 35 a 45 správního spisu) vyzval jmenovaného podle § 60 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,

5 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

v tehdy platném znění (dále jen „přestupkový zákon“), k podání vysvětlení v daných věcech, avšak marně. Jemu adresované zásilky se totiž nepodařilo doručit, a to z toho důvodu, jak je z doručenky zřejmé, že adresát je v místě na uvedené adrese neznámý a nemá schránku. Vzhledem k tomu zaslal správní orgán zmocněnci žalobce dne 6. 4. 2016 opětovně Výzvy ke sdělení identifikace řidiče předmětného vozidla, a to do jeho datové schránky. Ten však na tuto výzvu vůbec nereagoval. Správní orgán se poté snažil došetřit kontakt na L. H. N. prostřednictvím Krajského ředitelství policie Královéhradeckého Kraje (viz jeho žádost ze dne 27. 4. 2016) a Úřadu práce ČR, krajské pobočky pro hlavní město Prahu (viz žádost ze dne 13. 6. 2016, č. j. 69191/2016), avšak bezvýsledně. Z důvodů uvedených v opatřeních správního orgánu I. stupně ze dne 30. 6. 2016, č. j.: 76646/2016, ze dne 30. 6. 2016, č. j.: 76648/2016 a ze dne 30. 6. 2016, č. j.: 76644/2016, správní orgán výše uvedené přestupky dle § 66 odst. 3 písm. g) tehdejšího přestupkového zákona odložil. Usnesením ze dne 4. 7. 2016 (viz č.l. 53 správního spisu) pak spojil řízení o třech správních deliktech ke společnému řízení.

14. Správní orgán dále vydal dne 11. 7. 2016 oznámení o Zahájení řízení o správním deliktu spolu s vyrozuměním účastníka (žalobce, prostřednictvím jeho zmocněnce) o provádění důkazů mimo ústní jednání a s poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí, navrhovat důkazy jakož i činit jiné návrhy. K provedení důkazů mimo ústní jednání byl stanoven den 27. 7. 2016. Žalobce ani jeho zmocněnec se k provedení důkazů mimo ústní jednání nedostavili, svoji neúčast při něm nijak neosvětlili, z jednání byl pořízen protokol (viz č.l. 56 a 57 správního spisu).

15. Poté (dne 4. 8. 2016) zaslal zmocněnec žalobce správnímu orgánu Vyjádření, v němž žádal o nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za jeho osobní účasti. Znovu zopakoval, že „vozidlo řídil L. H. N., zaměstnanec společnosti ODVOZ VOZU, s.r.o., který si přebírá poštu na adrese sídla společnosti, Americká 11, Praha.“ Dodal, že jmenovaný k věci uvedl, že v předmětný čas jel rychlostí 74 km/h z důvodu, že v daném úseku byla stanovena přenosnou dopravní značkou nejvyšší povolená rychlost na 80 km/h, a tedy se jmenovaný choval v souladu s právními předpisy.

16. Podáním ze dne 29. 7. 2016 seznámil správní orgán zmocněnce žalobce s tím, že dokazování bylo ukončeno a v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu mu dal možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, případně navrhnout jejich doplnění. Toto podání bylo doručeno zmocněnci žalobce téhož dne, ten na ně ovšem nijak nereagoval, a proto správní orgán vydal dne 24. 8. 2016 pod č. j. 93284/2016 rozhodnutí ve věci, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 silničního zákona a byla mu uložena pokuta ve výši 1.500,-Kč. O odvolání žalobce proti tomuto prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí (v němž vznesl námitku ohledně nenařízení ústního jednání a námitku, že mělo být zahájeno přestupkové řízení s jím označenou osobou a nikoliv řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla) rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, jak shora uvedeno.

B. Právní závěry 17. Pokud jde o právní posouzení věci, považuje na tomto místě krajský soud za vhodné

připomenout, vzhledem ke způsobu formulace žalobních bodů, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění

6 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně podání obsahujících námitky vymykající se rozumnému náhledu na věc, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13).

18. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, odstavec 4. odůvodnění, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, odstavec 5. odůvodnění, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09, odstavec 6. odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, atd.). Tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl, že: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

19. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů:

„…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho

7 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“

20. Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).

21. Krajský soud dále předesílá, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).

A nyní k jednotlivým žalobním bodům:

1. Měření rychlosti

22. Žalobce předně namítal, že výrok rozhodnutí prvého stupně je v rozporu se skutečností, neboť v místě křižovatky nepochybně nebyla nejvyšší dovolená rychlost stanovena místní úpravou (tj. zákazovou dopravní značkou č. B 20a) na 50 km/h, ale platila zde obecná úprava, tj. 90 km/h. Odkazoval se přitom na § 3 odst. 3 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 29/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, podle něhož: „Zákaz, omezení nebo příkaz je ukončen nejbližší křižovatkou nebo příslušnou dopravní značkou“. Tato vyhláška sice nebyla účinná v době spáchání údajného správního deliktu, ale dle názoru žalobce se zde uplatní z důvodu retroaktivity in mitius.

23. Křižovatka je pak definována v § 2 písm. w) silničního zákona jako „místo, v němž se pozemní komunikace protínají nebo spojují“. Její hranice pak jsou definovány v § 2 písm. x) téhož zákona jako „kolmice k ose vozovky v místě, kde pro křižovatku začíná zakřivení okraje vozovky“. Žalobce na základě toho do satelitního snímku předmětné křižovatky vyznačil její hranice (a tedy i křižovatku samou) žlutými čarami (viz obrázek č. 1 obrazové přílohy žaloby). Aby v místě křižovatky platil rychlostní limit 50 km/h stanovený dopravní značkou č. B 20a („50“), musela by tato dopravní značka být umístěna za hranicemi této křižovatky (tzn. zhruba v místech, kde se nachází přední část modrého vozidla), neboť platnost jakékoli zákazové dopravní značky umístěné před hranicí křižovatky je touto hranicí ukončena.

24. Žalobce pokračoval, že dané místo ohledal, a zjistil, že žádná dopravní značka č. B 20a za hranicemi předmětné křižovatky umístěna není. Vzhledem k tomu podle něho v předmětné křižovatce neplatil rychlostní limit 50 km/h, ale 90 km/h. Výrok rozhodnutí je tak v rozporu se skutečností a současně je jím žalobci kladeno za vinu jednání, které nebylo protiprávní. Žalobci je totiž kladeno za vinu, že nezjištěný řidič v místě křižovatky jel rychlosti 76/73/74 km/h. Jelikož ale v místě křižovatky byl rychlostní limit 90 km/h, takové jednání nezjištěného řidiče nevykazovalo znaky přestupku. I kdyby však v křižovatce platil rychlostní limit 50 km/h, výrok o vině by neměl podklad ve spisovém materiálu, ani v odůvodnění. Nezjištěný řidič totiž měl vozidlem žalobce dle výroku rozhodnutí prvého stupně překročit rychlost o 26/23/24 km/h v místě křižovatky. Z výstupu z rychloměru se sice podává, že vozidlu žalobce byla změřena 76/73/74 km/h, s ohledem na princip měření rychlosti použitým rychloměrem (úsekové měření rychlosti) však tento údaj představuje nikoli okamžitou rychlost měřeného vozidla v určitém místě (např. v místě křižovatky, dlouhé zhruba 25 m, viz obrázek č. 2

8 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

obrazové přílohy žaloby), ale jeho průměrnou rychlost v celém měřeném úseku (dlouhém 117 m). Tuto skutečnost správní orgány nereflektovaly, a uzavřely, že bylo prokázáno, že nezjištěný řidič s vozidlem žalobce v místě křižovatky překročil rychlost o 26/23/24 km/h, ačkoli k tomu neměly způsobilý důkaz. Na základě výstupu z úsekového rychloměru totiž nelze dovozovat, jakou rychlostí jel nezjištěný řidič v části měřeného úseku. I kdyby proto v místě křižovatky skutečně platil rychlostní limit 50 km/h (což žalobce rozporuje), neměl by výrok o vině zákonný podklad, neboť s ohledem na princip měření rychlosti použitým rychloměrem nelze nad veškerou pochybnost vyvrátit, že právě v místě křižovatky (která svou délkou tvoří zhruba pětinu měřeného úseku) jel žalobce předpisově, resp. rychlostí nižší, než je 76/ 73/ 74 km/h.

25. Žalobce též namítal, že mu není zřejmé, na základě jakého podkladu a jakým způsobem správní orgány zjišťovaly, že úsek měření byl dopravními značkami č. B 20a („50“) skutečně označen. Správní orgány se v tomto směru spokojily toliko s konstatováním, ačkoli se jedná o pro věc zcela zásadní skutečnost, která dle názoru žalobce měla být předmětem dokazování a v odůvodnění napadených rozhodnutí přesvědčivým způsobem popsána. Pro neprovedené dokazování je proto podle něho nutné s ohledem na zásadu in dubio pro reo konstatovat, že v měřeném úseku žádné dopravní značky č. B 20a („50“) nebyly. Z tohoto důvodu, nepodložené závěry správních orgánů, jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Žalobce přitom odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, podle něhož: „Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“

26. Podle bodu 15 žaloby pak „Žalobce současně namítá, že výrok rozhodnutí prvého stupně je nezákonný a nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost i z toho důvodu, že v něm není obsažen údaj o tom, jakou konkrétní dopravní značku měl pan P. porušit. Dle názoru žalobce by měl výrok obsahovat jak číslo takové dopravní značky, tak odkaz na ustanovení, které stanovuje její význam. Rovněž by měl výrok obsahovat odkaz na opatření obecné povahy, kterým byla údajná dopravní značka na dané místo stanovena, a tento správní akt měl být proveden jako důkaz.“ K tomu dlužno poznamenat, že v přezkoumávané věci měl spáchat zmiňované přestupky pan L. H. N., nikoliv pan P., který je ovšem nadepsanému krajskému soudu také znám. K tomu musí krajský soud přičinit již na tomto místě poznámku, že zástupce žalobce si v žalobě evidentně popletl jméno řidiče, který měl předmětné vozidlo řídit, a není se ostatně čemu divit. Vždyť pan D. P. je krajskému soudu znám z úřední činnosti z celé řady dalších jím projednávaných správních deliktů tohoto typu, viz např. sp. zn. 30A 92/2016, 30A78/2016, 30A 102/2016 a 30A 75/2016 a stejně tak pan L. H. N., který je rovněž uváděn opakovaně ve správních řízeních zastupující společností ODVOZ VOZU, s.r.o., IČ 03724026, jako řidič vozidel v analogických řízeních, viz např. ve věcech projednávaných krajským soudem pod sp. zn. 30A 104/2016, 30A 113/2016 nebo sp. zn. 51A 23/2016 atd. Za takové situace a při kopírování obsahově stejných žalobních bodů do desítek žalob podávaných nepochybně nejen u nadepsaného krajského soudu, je pak pochopitelné, že se někdy přehled o nich vymkne pisateli z evidence. Tolik na vysvětlení k uvedení jména pana P. v bodu 15. žaloby, ačkoliv šlo jednoznačně o řidiče L. H. N.

27. Žalobce dále pokračoval s tím, že pan N. neporušil rychlostní limit, neboť ten zde byl přechodnou úpravou stanoven na 80 km/h. Toto tvrzení správní orgán odmítl jako irelevantní, neboť dle jeho názoru se nepodařilo prokázat, že pan N. existuje. Dále správní orgán uvedl, že „nemá žádnou zprávu od Ředitelství silnic a dálnic, Hradec Králové, Pouchovská 401/59, Správa a údržba silnic Trutnov, Sportovní 408 a Policie České republiky, Okresní ředitelství Trutnov, Dopravní inspektorát 541 01 Trutnov, že by v daném úseku dne 23. 6. 2015 měla být umístěna přenosná dopravní značka, která by upravovala rychlost jízdy.“ Podle žalobce je irelevantní, zda dopravní značka č. B 20a („80“) na daném místě nebyla dne 23. 6. 2015, neboť podstatné je, že tato dopravní značka na daném místě byla v den spáchání údajného správního deliktu, tj. 11. 8. 2015. Úvahy správního orgánu

9 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

proto označil za mimoběžné s předestřenou argumentací, a proto i z těchto důvodů má rozhodnutí prvého stupně za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť nedošlo k vypořádání zcela zásadní námitky žalobce.

28. Krom toho není závěr správního orgánu o neexistenci pana N. oprávněný. Absence důkazu existence pana N. není důkazem jeho neexistence. Správní orgán se proto měl řádně touto námitkou zabývat. Rovněž, i pokud by správní orgán na základě provedeného dokazování mohl uzavřít, že pan N. neexistuje, případně, že vozidlo žalobce neřídil, měl „reprodukovanou“ výpověď pana N. posoudit jako vyjádření žalobce samotného. Úvahu správního orgánu, že nemá od silničního úřadu žádnou zprávu o stanovení přechodné úpravy, pak žalobce označuje za iracionální, neboť nevidí důvod, proč by silniční úřad takovou zprávu správnímu orgánu zasílal, kdyby zde přechodnou úpravu stanovil. I kdyby však taková povinnost silničnímu úřadu vyplývala ze zákona, nebylo by možné vyloučit, že takovou povinnost silniční úřad nesplnil – nelze ani vyloučit, že přechodná úprava nebyla stanovena silničním úřadem, ale byla zde umístěna např. jako projev vandalismu.

29. Podle žalobce měl správní orgán provést vlastní šetření, a tedy si např. od silničního úřadu vyžádat vyjádření, zda žalobcem tvrzená přechodná úprava na daném místě byla či nebyla, případně provést ohledání místa. Jelikož takové dokazování provedeno nebylo, lze s ohledem na zásadu in dubio pro reo konstatovat, že v měřeném úseku skutečně platil přechodnou úpravou stanovený rychlostní limit 70 km/h. Rovněž tak nebyla řádně vypořádána námitka žalobce, že ke spáchání žádného přestupku nedošlo. Na závěr tohoto žalobního bodu žalobce namítá neurčitost výroku, neboť prý tak, jak je v něm místo spáchání údajného správního deliktu popsáno, lze dojít k závěru, že delikt byl spáchán na dvou místech.

30. Podstatou této žalobní námitky je skutečnost, že správní orgán ve výrokové části svého rozhodnutí uvedl, že se řidič dopustil předmětného přestupku „v místě křižovatky“. Žalobce toliko na základě této skutečnosti namítá, že v místě křižovatky rychlostní limit 50 km/h neplatil, proto že v místě křižovatky mohl jet řidič s jeho vozidlem danou rychlostí (podle žalobce v ní bylo možno jet i rychlostí 90 km/h), protože šlo o úsekové měření rychlosti. Podle jeho ohledání pak za hranicemi křižovatky dopravní značka č. B 20a umístěna není a není tak prý zřejmé, na základě čeho správní orgány zjistily, že daný úsek je dopravními značkami č. B 20a skutečně osazen.

31. Žalobce však opomíjí právě skutečnost, která je zcela nesporná, tedy že v daném případě šlo o úsekové měření rychlosti, při kterém není měřena okamžitá rychlost jedoucího vozidla v jednom místě, ale jeho průměrná rychlost v určitém úseku. Tato skutečnost je z výroku prvoinstančního správního orgánu zcela patrná. Ten sice poněkud nevhodně použil výraz, že k překročení rychlosti došlo „v místě křižovatky“, ovšem z výrokové části rozhodnutí jako celku je nepochybné, že překročení rychlosti bylo zjištěno pomocí rychloměru pro úsekové měření rychlosti, tedy potažmo že k překročení rychlosti muselo dojít v úseku vymezeném pro toto měření. Není tedy vůbec relevantní, jakou rychlost mělo vozidlo žalobce v hranicích křižovatky vymezených v § 2 písm. a) silničního zákona.

32. Relevanci nemá ani fakt, že rychlostní omezení je ukončeno nejbližší křižovatkou. Za prvé, neobstojí v souvislosti s tím námitka žalobce, že v tom případě v místě křižovatky rychlostní limit neplatil. Naopak, ten by přestal platit až s koncem hranice křižovatky. Podstatné je však to, že žalobce své tvrzení, že za hranicí předmětné křižovatky není dopravní značka č. B 20a umístěna, nikterak neprokazuje, jedná se o ničím nepodložené tvrzení.

33. V kontextu průběhu celého správního řízení a chování žalobce v něm, navíc vše nasvědčuje tomu, že se jedná o tvrzení účelové a obstrukční. Žalobce je totiž v celém správním řízení vůbec nevznesl. Naopak, ve správním řízení tvrdil, že v daném místě byla umístěna přenosná dopravní značka stanovící nejvyšší povolenou rychlost na 80 km/h (viz čl. 58 správního spisu, ale již ve věci sp. zn. 30A 175/2016 tvrdil, že v daném místě byla přenosná značka stanovící

10 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

nejvyšší povolenou rychlost 70 km/h). Správní orgán se této otázce náležitě věnoval (viz str. 5., poslední odstavec dole odůvodnění jeho rozhodnutí). I z toho je zřejmé, že je správnímu orgánu prvého stupně situace ohledně osazení daného silničního úseku jednotlivými dopravními značkami velmi dobře známa z jeho úřední činnosti. Stejně tak správní orgán konstatoval, že neměl „žádnou zprávu od Ředitelství silnic a dálnic, Hradec Králové, Pouchovská 401/59, Správa a údržba silnic Trutnov, Sportovní 408 a Policie České republiky, Okresní ředitelství Trutnov, Dopravní inspektorát Trutnov, že by v daném úseku dne 11. 8. 2015 nebo dne 12. 8. 2015měla být umístěna přenosná dopravní značka, která by upravovala rychlost jízdy“. Nebylo tedy dle krajského soudu důvodu, aby správní orgány v tomto směru prováděly podrobnější dokazování, zvláště když v odvolání žalobce tuto námitku nevznesl.

34. Tvrzení žalobce, že místo ohledal, a že se za hranicí křižovatky dopravní značka č. B 20a nenachází, má tak krajský soud za nevěrohodné. Navíc není vůbec zřejmé, kdy mělo k tomuto ohledání dojít, pochopitelně jistě ne v době spáchání přestupku. A zřejmě ani ne do doby ukončení správního řízení. Bylo by přece logické, aby takové zjištění žalobce uplatnil již v době řízení před správními orgány. Ze satelitního snímku připojeného žalobcem k žalobě pak tato skutečnost rovněž neplyne. Krajský soud ovšem rozumí správnímu orgánu, když odmítl údajná tvrzení pana N. o tom, že neporušil rychlostní limit, že rychlost byla v místě upravena přenosnou dopravní značkou atd. jako účelová s odůvodněním, že se nepodařilo prokázat jeho existenci. Za situace, kdy jmenovaný je pravidelně uváděn jako „onen neznámý řidič“, navíc prý má jít o zaměstnance zmocněnce žalobce ve správním řízení a přesto jej nikdy žádná úřední osoba vyřizující dané správní delikty neviděla, nikdy s ním nebyla v kontaktu a nejednala, pak skutečně je tvrzení o jeho neexistenci (nikoliv fyzické) pro daná správní řízení namístě. Žalobce v této souvislosti dává všeliké návody, jak prokázat existenci jmenovaného a přitom je to právě on, kdo by ho měl orgánům veřejné správy „představit“ a celé to divadlo kolem jeho osoby ukončit. Krajský soud proto uvedené námitce přisvědčit nemohl.

2. Nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku

35. V tomto žalobním bodu žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nedostatek důvodů, neboť podle jeho tvrzení správní orgán pouze konstatoval, že splnil podmínku projednatelnosti správního deliktu dle § 125f odst. 4 silničního zákona, když provedl nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, tento závěr však přesvědčivým způsobem neodůvodnil. Nesdělil zásadní úvahu, která jej k závěru o splnění podmínek řízení o správním deliktu vedla, takže není zřejmé, proč měl správní orgán za to, že učiněné kroky byly dostatečné a správné. Stejných nedostatků se dopustil i žalovaný. Žalobce v tomto směru odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013. V žalobních bodech 26 až 34 pak rozvíjel úvahy o zákonném postupu při změně rozhodnutí prvého stupně v odvolacím řízení, který je upraven v § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Dlužno ovšem konstatovat, že žalovaný prvoinstanční správní rozhodnutí potvrdil, když odvolání žalobce proti němu zamítl. Úvahy o správném postupu odvolacího správního orgánu v odvolacím řízení (žalovaného) má proto krajský soud za irelevantní, když žalovaný nedospěl k závěru, že by bylo třeba odůvodnění prvoinstančního správního orgánu jakkoliv měnit, jak žalobce naznačuje. Plně se s ním totiž ztotožnil. Tvrzená nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí proto není ani v tomto směru opodstatněná.

36. Dále žalobce brojil proti postupu správního orgánu, který prý sice dle svého přesvědčení činil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, není ovšem zřejmé, proč se pokusil doručovat fyzické osobě L. H. N., kterého žalobce označil jako řidiče svého vozidla, výzvu k podání vysvětlení pouze na adresu, o které mu z úřední činnosti bylo známo, že zde jmenovaný nemá poštovní schránku. Takový postup měl za rozporný se smyslem a účelem právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 silničního zákona, který spočívá v subsidiaritě odpovědnosti provozovatele vozidla za přestupek skutečného přestupce, neboť

11 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

jediný krok, který správní orgán v daném řízení ke zjištění skutečného pachatele učinil, byl dle skutečností známých správnímu orgánu předem odsouzen k neúspěchu.

37. Žalobce se přitom se správním orgánem shoduje v tom, že pan N. na adrese uvedené jako doručovací poštovní schránku zřejmě neměl. Zmocněnec žalobce to ostatně ani netvrdil ve sdělení totožnosti řidiče vozidla. Pouze totiž uvedl, že pan N. „si přebírá poštu na adrese sídla společnosti, Americká 11, Praha“ (společností je myšlena ODVOZ VOZU s.r.o., tedy zaměstnavatel pana N. a zmocněnec žalobce ve správním řízení). Správní orgán však panu N. na adresu sídla zmocněnce žalobce doručoval zjevně tak, jako by pan N. měl na uvedené adrese vlastní poštovní schránku. Nic takového však nebylo ze strany žalobce nikdy tvrzeno. Zmocněnec žalobce uvedl, že pan N. si přebírá poštu na adrese sídla svého zaměstnavatele, tedy dal jasně najevo, že pokud bude dle názoru správního orgánu nutné pana N. kontaktovat, má tak učinit prostřednictvím jeho zaměstnavatele, tedy adresovat písemnost na adresu zmocněnce a rovněž označit jej jako adresáta. Je totiž velmi neobvyklé, aby zaměstnanec společnosti měl na sídle svého zaměstnavatele vlastní poštovní schránku, naopak doručování prostřednictvím zaměstnavatele je zákonem zakotvený institut. Správní orgán měl proto předně žalobce vyrozumět o tom, že panu N. nelze na jím uvedenou adresu doručovat, neboť pokud dle názoru správního orgánu nebyla uvedena „funkční“ adresa pro doručování panu N., trpělo jeho podání vadou. Tento postup lze dovodit jak z § 37 odst. 3 správního řádu, tak ze základních zásad činnosti správních orgánů, jakož i ze smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla. Žalobce pak v této souvislosti shledává podobnost s věcí řešenou Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 9. 6. 2011, č. j. 7 As 28/2011 – 65, podle něhož: „Po účastnících řízení a osobách zúčastněných na řízení lze požadovat patřičnou procesní aktivitu, přiměřenou pečlivost a spolupráci při plnění jejich procesních povinností, ale nelze po nich žádat, aby neustále ověřovali, zda v jejich případě nenastal v řízení nějaký vývoj, např. že jiný účastník či osoba zúčastněná na řízení zašle soudu určité podání či sdělení, na který by měli reagovat. Naopak, mají právo předpokládat, že nastane-li taková situace, budou o ní soudem informováni.“

38. Správní orgán sice zmocněnce žalobce informoval, že pan N. si na uvedené adrese doručovanou zprávu nepřevzal, ten však došel k závěru, že se muselo jednat o pochybení jeho zaměstnance, který zásilku pro pana N. přehlédl nebo zašantročil. Až z příkazu vyplynulo najevo, že správní orgán panu N. doručoval nesprávně tak, jako by měl pan N. na uvedené adrese poštovní schránku. Pokud však správní orgán žalobce kontaktovat nechtěl, mohl panu N. doručovat veřejnou vyhláškou, případně mu mohl ustanovit opatrovníka pro účely doručování. Jedná se o další varianty, které správní řád pro případ takové situace předpokládá.

39. Úvahy správních orgánů o tom, že pan N. vozidlo žalobce neřídil (resp. že jeho označení za řidiče je účelové, obstrukční apod.), jsou liché, neboť z pouhé skutečnosti, že dotázané orgány veřejné moci informacemi o pobytu pana N. na území ČR nedisponují, neznamená, že pan N. se na území ČR nenachází nebo nenacházel. Vždyť podle statistiky dostupné např. na www.csu.cz je v ČR zjištěno zhruba 3 tisíce případů nelegálního pobytu, přičemž pokud by pan N. získal pobytová práva od jiného členského státu EU (nebo jiného smluvního státu Schengenské dohody), ČR by o pobytu pana N. na svém území vědět nemusela. A pan N. by se nedopouštěl protiprávního jednání, pokud by se zde po určitou dobu nacházel.

40. Skutečnost, že pan N. je označován různými provozovateli jako řidič vozidla, neindikuje účelovost jeho označení za řidiče, neboť tato skutečnost má jednoduchou odpověď, kterou lze ostatně dovodit již z obsahu spisu, neboť z vyjádření žalobce vyplývalo, že pan N. je zaměstnancem zmocněnce žalobce. Ten přitom provozuje tzv. drink and drive (což lze zjistit mj. nahlédnutím do živnostenského rejstříku). Lze tedy snadno dovodit, že pan N. jako výkon svého zaměstnání řídí vozidla různých provozovatelů po celé ČR.

41. Žalobce dále namítal, že správní orgány rozhodovaly na základě skutečností známých jim z úřední činnosti (opakované označování pana N. zmocněncem žalobce atd.), aniž s tímto

http://www.csu.cz/�

12 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

podkladem rozhodnutí umožnily žalobci se seznámit a vyjádřit se k němu. V tomto směru se žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010, č. j. 7 As 31/2010 – 94, v němž se stanoví, že: „Judikatura kasačního soudu tedy požaduje, aby byly účastníkům řízení známy všechny skutečnosti, z nichž bude správní soud ve svém rozhodnutí vycházet. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, lze prostřednictvím dokazování vyvrátit či pozměnit prvotní domněnku správního soudu o obsahu nebo významu skutečnosti známé tomuto soudu z jeho úřední činnosti. Pokud účastník řízení nemůže podle okolností dané věci rozumně předpokládat, že určitá skutečnost známá soudu z úřední činnosti bude tímto soudem použita v jeho rozhodnutí, musí správní soud účastníka o této skutečnosti informovat a poskytnout mu možnost se k ní vyjádřit. Neseznámí-li správní soud účastníka s touto skutečností, upře tím účastníkovi právo vyjádřit se k takovéto skutečnosti, uplatnit odlišná tvrzení a navrhnout provedení důkazů k prokázání svých odlišných tvrzení. Takovýto postup je proto v rozporu s ústavním zákazem překvapivých rozhodnutí, resp. ústavním požadavkem, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné (srov. k těmto ústavněprávním požadavkům spravedlivého procesu, vyplývajícím z č. l. 38 odst. 2 věty prvé Listiny základních práv a svobod, např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 777/07, ze dne 31. 7. 2008).“

42. K úvaze správního orgánu, že v případě jiného provozovatele vozidla, kde byl jako řidič rovněž označen pan N. a z fotodokumentace má být patrné, že vozidlo řídí jiná osoba, žalobce pak dále uvádí, že i kdyby bylo v daném řízení skutečně prokázáno, že se nejedná o pana N. (o čemž žalobce pochybuje, když správní orgán podobu pana N. zjevně nezná), neznamená to, že i v případě žalobce jeho vozidlo pan N. neřídil.

43. Žalobce rovněž namítá, že správní orgány vycházely ze skutečností známých jim z úřední činnosti, aniž žalobci umožnily se s tímto podkladem rozhodnutí seznámit a vyjádřit se k němu. Rovněž neuvedly, v kterém konkrétním řízení se tu kterou skutečnost dozvěděly.

44. Po projednání žaloby dospěl krajský soud k závěru, že námitka o neprovedení nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupků a tím i tvrzení o nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu se žalobcem ve smyslu § 125f odst. 4 písm. a) silničního zákona, je nedůvodná. Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně jeho rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, v němž je pod body 16 a násl. uvedeno k dané otázce toto:

„Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014 – 45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích

13 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

(viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014 – 21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“

Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, čj. 30 A 92/2013 – 27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“

45. V přezkoumávané věci žalobce sice označil k výzvě správního orgánu jako údajného řidiče pana L. H. N., zaměstnance společnosti ODVOZ VOZU s. r. o., který přebírá poštu na adrese sídla společnosti, Americká 11, Praha, avšak s touto osobou se nepodařilo správnímu orgánu navázat kontakt. Správní orgán vyzýval jmenovaného k podání vysvětlení ve věci podezření ze spáchání daných přestupků, a to prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, pan N. si však výzvy nevyzvedával v úložní době a zásilky se vrátily správnímu orgánu s tím, že je adresát v místě neznámý a nemá na udané adrese schránku.

46. Právě na tuto situaci je přiléhavá právní věta vyvozená z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 3694/13-2, podle níž: „Doručování správních rozhodnutí představuje způsob komunikace mezi správním orgánem a účastníkem správního řízení. Lze proto očekávat a koneckonců i požadovat, aby z jejich strany nedocházelo ke vzájemným obstrukcím. Ústavní soud neposkytne ochranu jednání takového účastníka řízení, které lze označit za značně účelové, případně (přinejmenším) za ledabylé, a porušující zásadu, podle níž je každý povinen dbát o vlastní práva.“

47. Krajský soud neshledává žádné pochybení v tom, že správní orgán adresoval výzvu k podání vysvětlení panu N. tak, jak učinil. Tedy že jako adresáta uvedl pana N. a doručoval mu na adresu sídla společnosti ODVOZ VOZU s. r. o. Tedy tak, jak tento zmocněnec žalobce uvedl ve svých přípisech (viz výše). Kdyby jmenovaný byl na uvedené adrese znám, bezpochyby by k doručení této písemnosti došlo. Je zcela absurdní tvrzení žalobce, že by jako adresát písemnosti adresované této osobě měla být správně uvedena společnost ODVOZ VOZU s. r. o. Dlužno též poznamenat, že ačkoliv zmocněnci žalobce a zároveň tvrzenému zaměstnavateli pana N. musela být situace s doručováním jmenovanému na jím udanou adresu dlouhodobě známa, neučinil nic pro to, aby těmto situacím předešel. Krajský soud proto nespatřuje nic zvláštního v tom, když správní orgán znovu a znovu doručoval písemnosti určené pro pana N. na jím stále uváděnou adresu, zvláště když to byla jediná indicie k navázání kontaktu se

14 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

jmenovaným. Ostatně, např. ve věci vedené zdejším krajským soudem pod sp. zn. 30A 175/2016, v níž společnost ODVOZ VOZU s. r. o. byla rovněž zmocněncem žalobce ve správním řízení, bylo v žalobě tvrzeno, že pan N. se zdržoval na uvedené adrese, byl tam známý a měl tam poštovní schránku. Proto také žalobce trval na veřejném projednání žaloby, aby bylo možno tyto skutečnosti důkazně dokázat. Nic takového se ovšem nestalo, když se žalobce, ani jeho zástupce k soudnímu jednání nedostavili. A tak znovu, jako v předešlém žalobním bodu, vyvstává otázka, jakou úlohu má vlastně v celém tomto procesu zmocněnec žalobce obchodní společnost ODVOZ VOZU, s.r.o.? Dalo by se očekávat, že jde o ochranu práv žalobce. O tom ale sotva může být řeči, když uvedená obchodní společnost svým jednáním fakticky chrání svého zaměstnance, když jej „tají a tím ochraňuje před přestupkovým řízením“, a to bezpochyby na úkor žalobce, s nímž pak za popsané situace muselo být vedeno správní řízení o správním deliktu. Uvedená obchodní společnost jako zaměstnavatel údajného přestupce a zároveň jako zmocněnec žalobce ve správním řízení s ním vedeným (právě v souvislosti s přestupkem spáchaným jejím zaměstnancem) je tak evidentně ve střetu zájmů. I když samozřejmě nebyla nikterak povinna „spolupracovat“ s orgány veřejné správy, ani uvedená skutečnost na věrohodnosti jejích tvrzení nepřidá.

48. Další závažnou skutečností pro zahájení řízení o správním deliktu v dané věci je, že podle ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích správní orgán věc odloží, jestliže nezjistí do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Vzhledem k tomu, že správní orgán nezjistil v přezkoumávané věci do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupcích dozvěděl (dne 6. 12. 2015), skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti osobě, jež byla označena za řidiče vozidla, nezbylo, než věc ve smyslu citovaného ustanovení odložit (dne 30. 6. 2016 - viz výše v části skutkový stav věci). Jiný postup, než zahájení řízení o správním deliktu, již nebyl vzhledem k uvedenému možný.

49. Je tak možno zkonstatovat, že správní orgán se pokusil v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu o doručení uvedených písemnosti, kterými chtěl dle § 60 odst. 1 zákona o přestupcích, v tehdy platném znění, vyzvat označenou osobu k podání vysvětlení ohledně daných deliktních věcí, a to na adresu, kterou uvedl samotný žalobce (jeho zmocněnec). Podle krajského soudu tak učinil potřebné kroky ke zjištění pachatele přestupku podle § 125f odst. 4 silničního zákona.

50. Dále si je třeba uvědomit, že přestupkové řízení je řízením zahajovaným v převážné většině z úřední povinnosti, tak jako by tomu bylo ostatně i v daném případu. Než k takovému řízení ale správní orgán přistoupí, musí mít dostatečné indicie k závěru, že se konkrétní osoba mohla přestupkového jednání skutečně dopustit. Před vlastním zahájením přestupkového řízení tedy existuje určité období „zjišťovací“, v němž správní orgán sumarizuje a hodnotí dostupné podklady, jež by mohly k zahájení přestupkového řízení vést. Byť při nich může správní orgán provádět celou řadu úkonů, tak vzhledem k tomu, že ještě není vedeno vlastní přestupkové řízení, které je řízením správním, nevztahují se na ně ustanovení části druhé správního řádu, nazvané „Obecná ustanovení o správním řízení“. Tedy ani ustanovení § 25 odst. 1 správního řádu, které upravuje doručování úředních písemností veřejnou vyhláškou osobám neznámého pobytu a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, jakož i osobám, které nejsou známy či ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) téhož zákona, podle něhož správní orgán ustanoví opatrovníka osobám neznámého pobytu a sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat. Vytýkal-li proto žalobce správnímu orgánu porušení těchto zákonných ustanovení (viz bod 45 žaloby) v době, kdy žádné přestupkové řízení vedeno nebylo, mýlil se. Ostatně těžko si lze představit, co by v té době, kdy přestupková řízení ještě nebyla vedena, měl např. takový opatrovník za úkol. Při pojetí, z něhož žalobce vycházel, snad jedině přidat se k hledání údajného přestupce. I to svědčí o neopodstatněnosti uvedených námitek a jejich iracionalitě.

51. Totéž lze říci i o námitce, že pokud z podání žalobce nevyplývala kontaktní adresa pana N., tak že měl být tento nedostatek řešen postupem podle § 37 odst. 3 správního řádu (viz žalobní bod

15 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

40). Rovněž tento institut je upraven v části druhé správního řádu, jejím oddílu 2, nazvaném „Úkony účastníků“, tedy je pro něj prostor v již zahájeném správním řízení. To nejen že nebylo vedeno (viz vpředu), ale žalobce v něm ani nemohl vystupovat jako jeho účastník, k jehož návrhu by mělo být vedeno. Vždyť žalobce se za přestupce neoznačil.

52. Ke shora uvedenému krajský soud dodává, že správní orgán postupuje při výkonu své pravomoci (výkonu veřejné správy) v období před zahájením přestupkového řízení podle základních zásad činnosti správních orgánů uvedených v § 2 až § 8 správního řádu, případně podle jeho části čtvrté (viz § 177 správního řádu).

53. Krajský soud je vzhledem k uvedenému přesvědčen o tom, že správní orgán podnikl potřebné úkony ke zjištění pachatele přestupku, že další již nebyly třeba. Ad absurdum by totiž pod požadavek žalobce „podnikat veškeré možné kroky“ bylo možno zahrnout i vyhlášení celostátního pátrání, což by byl prostředek zjevně neadekvátní, zvláště pak za situace, kdy je znám provozovatel vozidla, vlastník nástroje spáchání protiprávního skutku. Pro tyto závěry je zcela bezpředmětné, jaký pobytový status by pan N. mohl na území ČR mít nebo polemika žalobce ohledně účelovosti tvrzení, že jmenovaný je zaměstnancem společnosti ODVOZ VOZU, s.r.o., která provozuje službu „drink and drive“. Nejde zde totiž o provozovanou službu a v této souvislosti o nabízený výpis ze živnostenského rejstříku, jde o osobu pana N. a ohledně ní nepředložil její údajný zaměstnavatel jediný doklad (např. pracovní smlouvu, výplatní pásku atd.), přestože mu prý svěřuje k výkonu práce cizí automobily nepochybně značných hodnot. Pro dokreslení tohoto zvláštního vztahu lze zmínit z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2018, č. j. 30A 175/2016-74, následující část:

„Žalobce má za to, že učinil za dost své povinnosti dle § 10 odst. 3 silničního zákona, pokud své vozidlo svěřil zaměstnanci svého zmocněnce (panu N.) v rámci výkonu jeho předmětu činnosti, který spočívá ve službě „drink and drive“. Zmocněnec žalobce se totiž v předmětné smlouvě příkazního typu žalobci zavázal, že zajistí, aby jeho zaměstnanec při plnění příkazu neporušil žádnou povinnost vyplývající ze silničního zákona. Splnění této povinnosti zmocněncem bylo zajištěno též hrozbou nezanedbatelné smluvní pokuty, jakož i případné náhrady škody způsobené porušením smluvní povinnosti. Zmocněnec žalobce se v předmětné smlouvě též standardně zavazuje k tomu, že klientovi případně poskytne právní zastoupení ve věci správního deliktu, který měl být spáchán v době, kdy klientovo vozidlo řídil zaměstnanec zmocněnce. Z tohoto důvodu byla zmocněncem žalobce v řízení o správním deliktu právě předmětná společnost. Žalobce má proto za to, že na základě smlouvy se svým zmocněncem mohl mít zcela legitimně za to, že jeho zmocněnec zajistí, aby osoby, které budou jeho vozidlo při výkonu služby poskytované zmocněncem řídit (v tomto případě pan N.), nebudou porušovat silniční zákon, neboť žalobce byl v dobré víře, že uvedenou smlouvu bude zmocněnec žalobce dodržovat.“

54. Vzhledem k uvedenému je nepravděpodobné, že by obchodní společnost ODVOZ VOZU, s.r.o., neměla analogicky zabezpečena svá práva také smlouvami s panem N. Právě to, že je uvedená obchodní společnost podle krajskému soudu dostupných informací nikdy žádné úřední osobě nepředložila, má krajský soud za překvapivé, nikoliv závěr správního orgánu ohledně účelového označování pana N. za řidiče celé řady vozidel.

3. Automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy

55. Žalobce dále namítal, že správní orgán dostatečně (resp. vůbec) neodůvodnil svůj závěr o tom, že zařízení, jehož prostřednictvím byl zjištěn údajný správní delikt (tj. SYDO TRAFFIC VELOCITY), je tzv. automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy ve smyslu § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona (dále jen „automat“). Jedná se přitom o otázku zásadní, neboť se jedná o jednu z podmínek odpovědnosti za správní delikt dle § 125f téhož zákona, který je žalobci kladen za vinu.

56. Správní orgán neuvedl, jaké znaky musí určité zařízení vykazovat, aby se jednalo o automat, neuvedl ani to, jakými znaky se vykazuje použité zařízení, neprovedl srovnání, zda znaky použitého zařízení odpovídají znakům automatu. To vše způsobuje podle žalobce

16 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, když správní orgán konstatoval, že použité zařízení je automatem, přičemž tento závěr žádným způsobem neodůvodnil. Žalobce v tomto směru odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2016, č.j. 7 As 277/2015 – 41: „Nejvyšší správní soud konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil (…). Ponechat stranou nelze okolnost, že obsah odůvodnění rozhodnutí správního soudu v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči tomuto rozhodnutí ze strany účastníků řízení. Pokud by rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo žalobní námitky a zásadní argumentaci, o níž se opírá, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.“ A dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, podle něhož: „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“

57. K této námitce třeba uvést, že správní orgán svůj závěr, že se v daném případě ohledně použitého rychloměru jedná o automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, opřel o důkazy založené ve správním spisu (tj. Ověřovací list Českého metrologického institutu ze dne 29. 7. 2015, č. 8012-OL-70211-15, veřejnoprávní smlouvu ze dne 28. 6. 2013 uzavřenou mezi městem Trutnov a městysem Mladé Buky, včetně dodatku ze dne 2. 3. 2015, a vyjádření Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 29. 1. 2014, včetně jeho doplňku ze dne 24. 2. 2014, k návrhu místní úpravy provozu na pozemních komunikacích a návrhu úseku pozemní komunikace vhodného pro měření rychlosti vozidel strážníky městské policie). Správní orgán se použitým automatizovaným měřičem zabýval na str. 6, ve třetím a čtvrtém odstavci shora, přičemž zmiňuje i souhlas Krajského úřadu Královéhradeckého kraje k umístění tohoto měřícího zařízení na silnici I/14 v kat. území Mladé Buky, jakož i k umístění dopravního značení v souvislosti s místní úpravou provozu (zn. 4409-3/DS/14/Po) a k následnému umístění svislé dopravní značky upozorňující na měření rychlosti.

58. Jde o námitku, kterou zástupce žalobce v případě úsekových měřidel ve svých žalobách pravidelně opakuje a dostává na ni v rozsudcích zdejšího krajského soudu odpovědi s tím, že se o automatizovaný technický prostředek bez obsluhy jedná. Příkladmo lze uvést věci sp. zn. 30A 141/2016, 30A 146/2016 či 30A 175/2016, ale je možno je již počítat na desítky. O tom, že se v daném případě jedná o automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy nikdo nepochybuje, s výjimkou zástupce žalobce. Jde o námitku, která byla uplatněna až v žalobě, a to bez toho, aby žalobce trval na jejím dokazování. Na rozdíl od jiných případů, kdy žalobce výslovně soud žádal o nařízení jednání k projednání žaloby s tím, že právě při něm by byly důkazy k této otázce provedeny a věc objasněna. Tak jako již v minulosti ohledně předmětného měřícího zařízení mnohokrát. Podle krajského soudu však již shora citované důkazy, které již provedly správní orgány ve správním řízení, potvrzují závěr, že rychlost vozidla žalobce byla v daném případě změřena za pomoci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy. Uvedené žalobní výtce tedy krajský soud přisvědčit nemohl.

4. Podmínky měření rychlosti

17 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

59. V tomto žalobním bodu žalobce namítal, že se správní orgány nezabývaly splněním všech zákonných podmínek měření rychlosti, když neuvedly žádné úvahy vedoucí k závěru, že měření rychlosti prováděl oprávněný subjekt dle § 79a silničního zákona, tedy policie nebo obecní policie, a v případě obecní policie, zda měření rychlosti bylo prováděno na úseku určeném policií a v součinnosti s ní. Rovněž by bylo na místě zabývat se tím, zda konkrétní strážníci měli písemné zmocnění od obce Mladé Buky ve smyslu zákona o obecní policii, a v každém případě se měl správní orgán zabývat tím, zda ověření rychloměru stále trvalo, a zda měření rychlosti zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

60. Tyto úvahy žalobce v rozhodnutí postrádá a má je proto za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Z uvedeného naopak dovozuje, že zákonné podmínky měření rychlosti splněny nebyly, a na výstup z měření je tak nutné nahlížet jako nepoužitelný důkaz, neboť byl získán v rozporu s právními předpisy (§ 51 odst. 1 správního řádu). Jelikož se podle žalobce jedná o jediný přímý důkaz o údajném správním deliktu, je tak podle něho rovněž nutné konstatovat porušení § 3 správního řádu, neboť nebyl zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.

61. Ani k této námitce, která byla ze strany žalobce uplatněna až v žalobě, nenavrhoval žalobce provedení žádných důkazů. Pokud by tak v průběhu správního řízení učinil, respektive pokud by v něm uvedená dílčí tvrzení alespoň uplatnil, jistě by se dočkal i odpovědi na ně. Představa, že správní orgán bude rozhodnutí dopracovávat do všech podrobností a detailů, jež s řešeným případem i sebeméně souvisejí, nebo které jsou zřejmé a nenamítané, je nepřípadné, neboť by to vedlo k naprostému kolapsu výkonu státní správy. V tomto případě vyslovuje žalobce např. pochybnost o tom, zda konkrétní strážníci měli písemné zmocnění od obce Mladé Buky ve smyslu zákona o obecní policii. Námitka je nekonkrétní a obecná, nevyplývá z ní totiž, jaké zmocnění má žalobce na mysli. O tom, že Městská policie Trutnov bude vykonávat na území městyse Mladé Buky měření vozidel prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy však byla uzavřena již vpředu zmíněná veřejnoprávní smlouva. V ní si pak obec Mladé Buky nevymínila „konkrétní“ strážníky, jež by mohli měření provádět. Rovněž další požadavek uplatněný žalobcem až v žalobě, že se měl správní orgán zabývat tím, zda ověření rychloměru trvalo, je jen možnou spekulací ze strany žalobce. Neuvádí totiž žádnou skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že ověřovací list pozbyl platnosti. Jak je přitom ze správního spisu zřejmé, ověřovací list byl vydán dne 29. 7. 2015 a doba platnosti ověření skončila dne 27. 7. 2016. S ohledem na to, že ke spáchání protiprávních jednání došlo dne 11. 8. 2015 a dne 12. 8. 2015 nezbývá, než konstatovat, že doba ověření měřícího zařízení trvala. Není rovněž žádných pochyb o tom, že měření rychlosti zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, jak jednoznačně plyne z již výše zmíněného vyjádření Policie České republiky, územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 29. 1. 2014, včetně jeho doplňku ze dne 24. 2. 2014, k návrhu místní úpravy provozu na pozemních komunikacích a návrhu úseku pozemní komunikace vhodného pro měření rychlosti vozidel strážníky městské policie. Měření samotné tak bylo prováděno v součinnosti s Policií ČR a oprávněným subjektem, jak je zřejmé z oznámení o předmětných přestupcích, vyhotovených Městskou policií Trutnov a již zmíněné veřejnoprávní smlouvy, když podle § 79a silničního zákona je za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Žádná participace soukromého subjektu na měření rychlosti zjištěna nebyla a nejedná se tak v případě pořízené fotodokumentace o důkazní prostředek získaný nezákonným způsobem. Lze tak uzavřít, že v daných případech byly splněny podmínky měření rychlosti a že rozhodnutí není nezákonné ani z těchto důvodů.

5. Rozhodovací praxe žalovaného

18 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

62. Žalobce dále označil žalované rozhodnutí za překvapivé, a to z toho důvodu, že prý žalovaný rozhodl v rozporu se svou dosavadní rozhodovací praxí, když konstantně v odvolacím řízení zrušuje rozhodnutí správních orgánů prvého stupně o správním deliktu dle § 125f silničního zákona, pokud správní orgány neprovedly řádným způsobem jako důkaz každý podklad rozhodnutí, na základě kterého rozhodují. Žalovaný rovněž konstantně shledává jako zrušovací důvod i to, pokud správní orgán řádně neodůvodní svůj závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty daného správního deliktu. Správní orgán přitom většinu podkladů rozhodnutí, na základě kterých skutečně rozhodoval, řádným způsobem jako důkaz neprovedl, když je neprovedl při dokazování mimo ústní jednání a nepořídil o provedení důkazu záznam/protokol.

63. Žalobce proto zcela legitimně očekával, že žalovaný rozhodnutí prvého stupně v odvolacím řízení zruší. Protože tak neučinil, postupoval v rozporu se svou rozhodovací praxí, což je jednak v rozporu se zásadou rovnosti a dále se jedná o zásah do legitimního očekávání žalobce. V této souvislosti odkazoval na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 6 Ads 88/2006, podle něhož by veřejná správa měla ve svých postupech a rozhodování podržet určitou míru ustálenosti (kontinuity). K prokázání svého tvrzení o rozhodovací praxi žalovaného žalobce navrhoval provést dokazování analýzou zrušujících rozhodnutí žalovaného z roku 2016, vydaných o odvolání proti rozhodnutí, kterým byl účastník řízení uznán vinným ze spáchání správního deliktu dle § 125f silničního zákona.

64. K tomuto žalobnímu bodu třeba předně uvést, že podle § 51 odst. 2 věta prvá správního řádu musí být účastníci řízení o provádění důkazů mimo ústní jednání včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Vyrozumění o tomto dokazování spolu s uvedením důkazů, jež při něm budou provedeny a poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, bylo žalobci doručeno dne 12. 7. 2016 do datové schránky jeho zmocněnce. Bylo v něm zároveň stanoveno, že se dokazování uskuteční dne 27. 7. 2016, tedy žalobce byl o něm obeznámen s dostatečným předstihem, včas. Žalobce se však k tomuto dokazování nedostavil a svého práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí nevyužil.

65. V souvislosti s tím připomíná krajský soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012-40, podle něhož správní orgán není povinen postupovat dle § 52 odst. 2 správního řádu, tj. vyrozumět účastníka řízení o provádění důkazů mimo ústní jednání, jde-li o provedení důkazu listinou.

66. Ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu zní: „O ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam.“

67. Ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu zní: „O provedení důkazu listinou se učiní záznam do spisu. Za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob, anebo účastní-li se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah.“

68. Uvedená ustanovení tak nastolují otázku, jakou formou má být ve správním spisu zaznamenáno provedení důkazu listinou mimo jednání. Má se tak stát formou protokolu nebo záznamu? Dle krajského soudu není nutné trvat na formě protokolu, neboť tím by se ustanovení § 53 odst. 6 věty první správního řádu stalo obsolentním a bylo by je třeba považovat za legislativní chybu. Toto ustanovení naopak má svůj smysl, neboť pamatuje na situace, kdy správní orgán provádí dokazování mimo jednání bez přítomnosti jakékoliv další osoby a jde o provedení důkazu listinou. Za takové situace postrádá smysl tento úkon formalizovat protokolem a správní orgán o provedení důkazu listinou mimo jednání učiní pouze záznam, jak mu ukládá § 53 odst. 6 správního řádu. Důkaz je pak proveden tak, že se oprávněná úřední osoba seznámí s obsahem listiny. Logickou návaznost pak má druhá věta

19 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu, dle které v případě přítomnosti dalších osob při provádění důkazu listinou se listina přečte nebo se sdělí její obsah.

69. K tomu krajský soud zjistil, že pod č.l. 56 správního spisu je založen Protokol o provedení důkazů listinou mimo ústní jednání ze dne 27. 7. 2016, v němž správní orgán uvádí, které části správního spisu přečetl při dokazování nahlas. Konkrétně se jedná o následující listiny (dále viz citace z uvedeného protokolu, včetně toho, co bylo dokazováním zjištěno):

„Důkaz je v listinné podobě, č. listu 4, 5, 6

Byl doručen jako součást spisového materiálu Oznámení přestupku Městské policie Trutnov, č.j. 142027/2015, 142075/2015,142154/2015 dne 6. 12. 2015.

Správní orgán nahlas sdělil obsah fotodokumentace dokládající údaje: obrazový záznam vozidla

Rvz. Motorového vozidla – x

Datum a čas a místo překročení nejvyšší povolené rychlosti – 11. 08. 2015 v 18:20 hod., 12. 08. 2015 v 12:43 hod., 12. 08. 2015 v 15:10 hod., Mladé Buky, silnice I. třídy č. 14

Délka měřeného úseku – 117,7 m ve směru na Svobodu nad Úpou a 118,6 m ve směru na Trutnov

čas průjezdu (časový interval) – dne 11. 08. 2015 v 18:20 hod. 00:00:05.3570000, dne 12. 08. 2015 v 12:43 hod. 00:00:05.5350000 a dne 12. 08. 2015 v 15:10 hod. 00:00:05.5160000

průměrná rychlost v km/h (naměřená rychlost jízdy) – 79 km/h, 76 km/h a 77 km/h

max. povolenou rychlost v km/h – 50 km/h

směr Svoboda nad Úpou a Trutnov

Správní orgán vyhodnotil důkazy jako dostačující a ukončil dokazování ve věci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla dle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu.“

70. Z uvedeného je zřejmé, že správní orgán sepsal o provedeném dokazování protokol a z něho zjistil rozhodné skutečnosti potřebné pro vydání rozhodnutí. Dlužno přitom poznamenat, že do doby konání dokazování mimo ústní jednání neprojevoval žalobce žádný zájem o průběh řízení o správním deliktu a neúčastnil se dokazování mimo ústní jednání. Prvně tak učinil až dne 4. 8. 2016 formou Vyjádření, v němž žádal o nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za jeho osobní účasti. Takovou možnost ale měl a nevyužil ni. Dále uvedl, že vozidlo řidil L. H. N., který si přebírá poštu na adrese sídla společnosti, Americká 11, Praha a dodal, že jmenovaný k věci uvedl, že v předmětný čas jel rychlostí 74 km/h z důvodu, že v daném úseku byla stanovena přenosnou dopravní značkou nejvyšší povolená rychlost na 80 km/h, a tedy se choval v souladu s právními předpisy.

71. Lze tedy shrnout, že zmocněnec žalobce byl o provedení důkazů mimo ústní jednání včas informován, jakož i poučen o tom, že má právo navrhovat důkazy a možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Byly mu správním orgánem sděleny i důkazy, které budou při dokazování provedeny. Žalobce přesto svých práv nevyužil. Jinými slovy, žalobce, respektive jeho zmocněnec neměl ani za to, že by pro zjištění skutkového stavu věci bylo třeba provést ještě nějaké další důkazy, tedy ani výslovně číst při dokazování mimo ústní jednání ještě další listiny správního spisu. Komu by se ostatně četly, když se žalobce ani jeho zmocněnec provedení důkazů mimo ústní jednání bez jakéhokoliv vysvětlení nezúčastnili. A trvat na tom, že by si je četla sama pro sebe oprávněná úřední osoba, tak to by krajský soud považoval skutečně za formalismus. Jinými také slovy, ať již by byly čteny při dokazování mimo ústní jednání všechny listiny anebo žádná, na postavení žalobce by to v tu chvíli nic nezměnilo, když se tohoto jednání nezúčastnil.

72. Není pak správný názor žalovaného, vyjádřený v jeho jiných věcech, v jeho rozhodovací praxi, jak žalobce ostatně namítal, že by při dokazování listinami mimo jednání v nepřítomnosti

20 30 A 35/2017

Za správnost vyhotovení: R. V.

dalších osob bylo třeba číst všechny listiny sloužící za podklad rozhodnutí ve věci, a v protokolu zároveň popsat, co vše bylo dokazováním zjištěno, jaké závěry z takového dokazování vyplynuly a uvést úvahy správního orgánu. Takové náležitosti správní řád k obsahu protokolu nepožaduje. Popis provedených důkazů, co jimi bylo zjištěno, jaké závěry z dokazování vyplynuly a jakými úvahami se správní orgán řídil, to vše má své místo až v samotném rozhodnutí správního orgánu.

73. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud tedy konstatuje, že správní orgán I. stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. K provádění důkazů listinami, které jsou obsahem správního spisu, považuje krajský soud za vhodné zmínit též rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 C