Ruská a japonská polní opevnění

Zpráva podplukovníka E. Agar, Royal Engineers, leden 1906

Nedávná válka v Mandžusku byla charakteristická dlouhými intervaly mezi rozhodujícími bitvami. Klimatické a přírodní podmínky omezovaly vedení větších válečných operací jen na některá období. Přestávky mezi velkými střetnutími byly na obou stranách využity k zesilování obranných postavení. Podloží je, kromě období tuhých mrazů, velice vhodné pro budování polních opevnění. Zemina je dostatečně soudržná a stěny zákopů většinou není nutné obkládat. Čínské vesnice s hliněnými domy a zídkami byly, jako opěrné body, začleňovány do obranných postavení. Japonská obranná postavení na konci války Linie obrany obsazená druhou armádou nebyla definována žádným významným terénním prvkem. V blízkosti linie obrany se nacházel strategicky výhodný hřeben. Ten se však od zamýšlené linie obrany odchyloval. Terén je zde zvlněný a v délce něco málo přes jednu míli klesá. Pak se zase v délce cca 3 míle mírně zvedá. Linie obrany byla, především v úseku 3. divize, víceméně souvislá. Opevnění 3. divize byla z celé 2. armády nejvíce propracovaná. V opevnění se ponechávali mezery, kterými měly, při protiútocích, procházet celé regimenty a brigády. Všechny klíčové body terénu byly chráněny opěrnými body, který byly charakteristické poměrně velkou rozlohou. Běžně se do opěrných bodů umísťuje jedna rota. Japonské opěrné body měly hájit 2 – 3 roty po 200 mužích. Každá čtvrtá rota batalionu sloužila jako záloha. Opěrné body od sebe byly vzdáleny zhruba 2000 yardů. Byly bráněny pouze palbou z pušek a kulometů. Dělostřelectvo v nich nebylo. Dělostřelecká postavení byla budována více vzadu, v intervalech mezi opěrnými body. Úkolem dělostřelectva bylo bránit boky opěrných bodů a vést křížovou palbu do jejich předpolí. Osady a vesnice, které se nacházely na vhodných byly přebudovány na opěrné body. Ve zdech byly proraženy střílny, budovaly se kryté komunikace, spojovací zákopy dělostřeleckými postaveními a opěrnými body. Ve vzdálenosti zhruba 60 yardů před postaveními se také stavěly překážky z ostnatého drátu. V jednom případě, byly terénní podmínky natolik výhodné, že menší potok byl přehrazen a část území zatopena. Do obrany byla začleněna také část staré čínské zdi. Dá se říci, že při výstavbě obranného postavení byly maximálně využity všechny přirozené vlastnosti terénu. Téměř po celé délce obranné linie se terén svažoval směrem dopředu (do vzdálenosti 1200 – 1300 yardů) a vytvářel glacis. Poté se opět mírně zvedal a bylo jej možno dobře ostřelovat dělostřelectvem. Kaoliang (druh obilniny) byl polámán několik palců nad povrchem a ohnut k zemi. Plnil funkci pak funkci překážky předsunuté před drátěné zátarasy. Několik řad kaoliangu (o výšce cca 10 stop) bylo ponecháno v původním stavu, aby plnily funkci vertikální masky. Ve velké míře bylo používáno maskování. Předprsně byly velice nízké – 18 palců. Zákopy byly rozmísťovány tak, aby za nimi bylo vhodné pozadí. Při pohledu zepředu se tak hlavy střelců zřetelně nerýsují na horizontu a netvoří tak snadný cíl. Vhodné pozadí se také vytvářelo uměle. Na spoustě míst (v zákopech i v redutách) bylo vybudováno nakrytí, které chránilo střelce před šrapnely a střepinami. V místě nakrytí byly v předprsni proraženy střílny o hloubce cca 8 palců. Na zadní část nakrytí se zavěšovaly pruhy látky, aby se, při pohledu zepředu, na světlém pozadí nerýsovaly hlavy střelců. Zákopy byly opatřeny bermou – loketní opěrkou. Japonské zákopy byly vybudovány velice solidně. Poskytovaly dobrou ochranu a byly dobře maskovány.

Velice významným rysem japonských zákopů byl velký počet traverz. V některých místech byl mezi traverzami prostor pro 8 – 10 střelců. V naprosté většině případů se však mezi traverzy vešli maximálně 2 – 3 střelci. Nejběžnější provedení zákopu s traverzami bylo takové, že prostor mezi dvěma velkými traverzami byl přehrazen dvěma menšími. Mezi malými traverzami byl prostor pro dva střelce. Traverzy mohly být napojeny na přední stěnu zákopu nebo vybudovány s odstupem. Reduty byly uzavřené a v půdorysu měly tvar zploštělých lunet. Jejich boky se zalamovaly zhruba pod úhlem 120°. Líce měly délku přibližně 100 yardů, boky 50 yardů. Týlová část byla zhruba 150 yardů dlouhá. Příkopy byly v horní části 10 stop široké a 7 až 8 stop hluboké. Byly bráněny jedno dvojitou a jednou jednostrannou kaponiérou. V kaponiérách byly osazeny kulomety. Překážky z ostnatého drátu se nacházely ve vzdálenosti cca 60 yardů a byly maskovány. V centru každé reduty byly konická věž, která sloužila jak pozorovatelna velitele. Všechna polní opevnění v úseku 2. armády byla vybudována velice pečlivě. Dle názorů ostatních vojenských přidělenců byla existence takto důkladně vybudovaných opevnění důvodem, proč se válka tolik protáhla. Rusové se na obrannou linii neodvážili zaútočit. Ruská obranná postavení Rusové se po většinu války nacházeli v defenzivě. Ve velké míře využívali všech výhod polního opevnění. Jejich polní opevnění byla na mnohem vyšší úrovni než jejich japonské protějšky. Jejich reduty a zákopy byly v terénu velice dobře rozmístěny. Jejich polohu bylo velmi nesnadné odhalit, zvláště v závěrečných fázích války. Střelecké zákopy byly budovány v několika liniích, které byly navzájem propojeny spojovacími zákopy. Palba z několika zákopových linií je pochopitelně hustší. Nevýhoda však spočívá v tom, že obránci mohou mít tendenci svá stanoviště předčasně opustit a stáhnout se do další linie. Dobrým příkladem využití několika linií zákopů jsou opevnění vybudovaná na výšinách východně od Tieh-ling. Tamní opevnění však nebyla nikdy obsazena. Většina opevnění byla budována ve velmi tvrdém, skalnatém podloží. Čínští dělníci zde museli odvést spoustu namáhavé práce. Na dominantních výšinách byly budovány uzavřené reduty. V jejich centru se nacházely úkryty. Do střeleckých zákopů ústily velmi hluboké a dobře kryté spojovací zákopy. Střelecké zákopy kopírovaly vrstevnici výšiny. Nacházely se cca 50 (výjimečně i 20) yardů pod úrovní vrcholu. Rusové takto své zákopy situovaly běžně. Hlavy obránců se tak nerýsovaly proti obloze a netvořily snadný cíl. Reduty byly propojeny průběžnými zákopy, které rovněž kopírovaly vrstevnice. Ve svahu pod nimi se nacházely dvě linie střeleckých zákopů. Dělostřelecká postavení se nacházela v nejvýše položených zákopech. Mezi redutami bývalo osazeno zhruba 30 děl a dvě houfnice. Zemina získaná při hloubení redut bylo rozprostírána do předpolí i do týlu. Glacis býval „seříznut“ a ve výkopu se budovaly překážky z ostnatého drátu. Zapuštěné překážky tak byly chráněny před pozorováním z předpolí. Opevnění byla budována tak, aby byla obtížně rozpoznatelná i z malé vzdálenosti. Rusové využívali k vybudování redut i nízká návrší. Sice zde neměli výhodu vyvýšeného postavení, ale opevnění byla dobře skryta před zraky japonských pozorovatelů. U Chang-tu Fu bylo také objeveno obranné postavení tvořené několika liniemi zákopů. Bylo však umístěno v relativně plochém terénu, takže na nepřítele nemohla být vedena palba z několika linií najednou tak, jako u Tieh-ling.

Ruská obranná postavení nebyla v žádném případě budovaná uniformně. Například v okolí Mukdenu byla organizace obrany výrazně odlišná. Opevnění na takticky významných místech projektovali nejlepší ruští ženijní důstojníci. Opevnění první linie byla velice moderní a důkladně vybudovaná. Byla vybudována později, než opevnění v druhé linii. Opevnění byla skvěle maskována a jejich osádka dostatečně chráněna před boční palbou. Do předpolí byla vedena účinná křížová palba. V intervalech mezi opěrnými body byly budovány kratší úseky zákopů, ze kterých byla palba zhušťována. Vzhled druhé linie, umístěné více vzadu, byl však poněkud zastaralý. Opevnění zde byla rozmístěna spíše šablonovitě a nevyužívala výhodných terénních prvků. Spojovací zákopy, vedoucí do týlu, byly rovné. Nejvýraznějším rysem ruských opevnění, budovaných v pozdějších fázích války, byl důraz kladený na maskování. Rusové se v maximální míře snažili o to, aby jejich opevnění co nejméně vyčnívala nad okolní terén. Vykopaná zemina se často nepoužívala k budování předprsní a bývala rozprostřena v okolí nebo odnášena do týlu. Překážky byly umísťovány do prohlubní (přirozených i umělých), aby byly skryty před nepřátelským pozorováním. Pokud je nebylo možno před japonskými pozorovateli ukrýt, nebyly raději vůbec stavěny. Velice pečlivě byla maskována kulometná postavení. Bylo totiž všeobecně známo, že pokud nepřítel jednou odhalí polohu kulometného stanoviště, dokáže jej během krátké doby zničit intenzivní dělostřeleckou palbou. Logickým důsledkem snahy o dosažení co možná nejnižšího profilu opevnění je nutnost zakopat se co možná nejhlouběji, aby bylo dosaženo potřebného stupně ochrany. Při budování polních opevnění je tedy nutno vykonat větší množství namáhavé práce. Je otázkou, zda by to bylo možné v evropských podmínkách, jelikož se dá předpokládat, že prodlevy mezi rozhodujícími bitvami budou mnohem kratší a tím pádem bude k dispozici méně času na provádění opevňovacích prací. Hodnota takto vybudovaných opevnění by však nepochybně odpovídala vynaloženému úsilí. Během války v Mandžusku bylo většinou k dispozici dostatečné množství času na to, aby se opevnění budovala do potřebné hloubky. Střílny ruských zákopů se rozšiřovaly směrem ven. Při pohledu z předpolí měla díky tomu předprseň zvlněný obrys. Díky dokonale promyšlenému systému polních opevnění utrpěli rusové relativně malé ztráty následkem jak pěchotní, tak i dělostřelecké palby. Dobrým příkladem jsou boje o redutu Sha-to-tzu, která se nacházela na jihozápadní straně obranných postavení u Mukdenu, severně od Hun Ho. 9. března 1905 na ni japonská 5. divize podnikla několik útoků. Následkem velkých ztrát se útoky zpomalovaly. Japonci se dostali pouze do vzdálenosti 280 yardů od reduty. Předpolí lunety bylo, dle očitých svědků, pokryto mrtvolami japonců, které mnohdy ležely necelý jeden yard od sebe. Ranění byli odsunuti až následující den ráno, kdy se rusové z reduty stáhli. Japonské ztráty činily 3000 mrtvých a raněných. Uvnitř reduty se nacházelo 15 mrtvých rusů a bylo posbíráno 50 pušek. Nepochybně se nejednalo o veškeré ruské ztráty. Velký rozdíl ve ztrátách obou bojujících stran je však více než zřejmý. Maskovací opatření provedená na obranných postaveních v okolí Mukdenu byla tak účinná, že japonci se v mnoha případech o jejich přesném umístění dozvěděli až po přiblížení na vzdálenost cca 300 yardů.

Improvizované krytí na bitevním poli Od opevnění, která byla budována s jistým předstihem se nyní přesuneme k tomu, jaké možnosti krytí měli vojáci nacházející se v těsném kontaktu s nepřítelem nebo při útoku. Na začátku války bylo ženijním nářadím (lopatka, krumpáč, řezné nástroje) vybavena polovina pěších jednotek. Po zkušenostech z bojů bylo rozhodnuto, že ženijním náčiním musí být vybaveno více vojáků. Na konci války už byli ženijním náčiním vybaveni 2 ze 3 pěšáků. Lehké lopatky, krumpáče a řezné nástroje byly součástí výstroje pěchoty. Těžší nářadí bylo převáženo trénem. Ženijní nářadí pěchoty je prakticky úplně stejné jako to, které používají němci. Polní lopatka je 50 cm dlouhá. Násada není zakončena rukojetí ve tvaru „T“, ale její konec je mírně rozšířen a zakulacen. Hmotnost mírně překračuje 2 libry. Zhruba stejně těžký je i malý krumpáč. Někteří vojáci byli vybaveni krabicí, ve které mohla být uložena trasovací šňůra, hřebíky nebo měřící pásmo. Ruská polní lopatka se od té japonské lišila v tom, že nebyla opatřena zakulaceným koncem. Ukořistěné ruské lopatky byly ve velkém počtu používány japonci, kteří jich nikdy neměli dostatek. Zejména v závěrečných fázích války bylo používání ruských polních lopatek velice rozšířené. Japonci, jelikož většinou útočili, vybavenost polními lopatkami velmi oceňovali. Většina území jižního Mandžuska je pokryta zeminou, ve které se snadno provádí výkopové práce. Na planinách se nachází zanedbatelné množství kamení. Stěny výkopů v jílovitém podloží se většinou sami od sebe nehroutí a není třeba je obkládat. Po tom, co byly polní plodiny zlikvidovány při několika po sobě jdoucích útocích, byl terén pustý jako africká poušť. V takových situacích byla tedy přítomnost i sebemenšího krytí neocenitelná. Japonští pěšáci sebou při útoku nosili dva pytle, které v případě potřeby částečně nebo úplně naplnili zeminou, aby se mohli alespoň trochu chránit před nepřátelskou palbou. Zhruba 5 měsíců v roce je půda tak zmrzlá, že je velice obtížné v ní kopat zákopy. I během těch nejkrutějších zim se však na povrchu terénu nachází zhruba 4 palce silná vrstva zeminy, kterou lze shrabat a naplnit s ní pytle. Nepoužívaly se žádné speciální pytle, ale běžné jutové, které slouží k uskladnění zásob. Zeminu lze také získat v roklích a ve vyschlých korytech. S využitím pytlů naplněných zeminou se často na střechách domů budovaly dělostřelecké pozorovatelny a stanoviště signalistů. Při bojích v osadách byly ke krytí využívány zhruba jednu stopu silné hliněné zídky, které vždy obklopují celou vesnici. V letních měsících neodolávaly zídky střelbě z pěchotních zbraní. V zimních měsících, když promrzly, však poskytovaly dostatečnou ochranu. Zahrady většiny domů ve vesnici byly rovněž obklopeny cihlovou nebo hliněnou zídkou. Obě bojující strany se snažily nepříteli zabránit v tom, aby vesnici obsadil. O vesnice se sváděly tvrdé boje. Ve zdích byly proráženy střílny, umožňující střelbu vleže, vkleče nebo vestoje. Účinky dělostřelecké palby s použitím vysoce výbušných projektilů byly drtivé. Palba šrapnely však, mezi vojáky ukrytými za hliněnými zdmi, způsobovala zanedbatelné ztráty.

Překážky Nejběžnější překážkou byly stromové záseky a zátarasy z ostnatého drátu. Překážky z ostnatého drátu byly často kombinovány s vlčími jámami. Překážky byly stavěny ve vzdálenosti 60 – 80 yardů před střeleckými zákopy. Příležitostně byly používány také fugasy. Během útoku vedeného v noci z 26. na 27. listopad proti fortu Sung-shu Shan byly odpáleny tři fugasy. Exploze fugasů způsobily japonským útočníkům značné ztráty. Ke zpomalení postupu japonců byly použity také inundace. Jako výborná překážka posloužil kaoliang, který se několik palců nad terénem naříznul a ohnul k zemi. Kaoliang může být až 10 stop vysoký. Záseky byly budovány ze stromů o délce cca 9 stop. Mezi větvemi byl propleten ostnatý drát. Kmeny byly ukotveny v příkopech s trojúhelníkovým profilem. Příkopy byly 3 stopy a 4 palce široké a 1 stopu hluboké. Kůly, na kterých byl napnut ostnatý drát vyčnívaly 3 stopy nad terén. Byly ukotveny ve vzájemné vzdálenosti 6 stop. Překážka byla většinou třířadá. Rozteč mezi ostny drátu byla 3 palce. Shrnutí V průběhu války se obě strany důkladně zakopaly a svá postavení neustále zdokonalovaly. Na konci války byla opevnění dotažena k dokonalosti. Hlavním rysem obranných postavení japonské 2. armády byla neobvyklá velikost redut. Jejich posádku tvořily tři roty pěchoty. Dalším výrazným rysem bylo používání neobvykle vysokého počtu traverz a různých úkrytů v zákopech. Vyloženě novátorské myšlenky však nebyly aplikovány. Zřetelná je snaha dosáhnout potřebné ochrany budováním hlubších zákopů, než klasickým vršením obranných valů. Tento přístup byl nepochybně zvolen proto, aby se zákopy, reduty a překážky daly co nejlépe zamaskovat. Válka byla relativně dlouhá a obě strany měly dostatek času na budování takovýchto stavebně náročných opevnění. Dle mého názoru je námi (Pozn.: Myšleno britská armáda) problematika maskování střeleckých zákopů dosti podceňována. Je to zřejmé z posledního vydání ženijního manuálu (1903), kde je v postupu pro budování střeleckých zákopů maskování uvedeno až na pátém místě. Ve stejném dokumentu, v kapitole věnované rozmísťování zákopů, je doslovně uvedeno, že musí být dodrženy následující zásady: „dobré palebné podmínky“, „zamaskování zákopů před nepřátelským dělostřelectvem“, „dostatek prostoru v týlu pro rozmístění záloh“. Můj názor je takový, že zákopy je třeba maskovat nejen před dělostřelectvem, ale také před ostatními složkami nepřátelské armády. Zákopy musí být pro nepřítele nerozpoznatelné minimálně do okamžiku, než se přiblíží na hranici účinného dostřelu pušek. Dobře zamaskované zákopy, jejichž poloha není nepříteli známa, nemohou být účinně ničeny dělostřelectvem. Obránci pak mohou využít momentu překvapení a nepřátelský útok odrazit protiútokem. Pokud je k dispozici málo času pro vyhloubení dostatečně hlubokých zákopů, je třeba k maskování přistupovat o to zodpovědněji. Nejdůležitější je dobře zamaskovat čerstvě vykopanou zeminu. Japonci zeminu maskovali kaoliangem, trávou, větvemi apod. Zeminu je také možno rozprostřít v týlu. Mělký, avšak dobře zamaskovaný zákop má vyšší bojovou hodnotu než ten, který je sice dostatečně hluboký ale nedostatečně zamaskovaný. Hluboký zákop s vysokou předprsní sice dostatečně chrání před palbou, ale je nepřítelem snadno rozpoznatelný. Zdá se, že japonci se při budování svých obranných postavení v podstatě řídili zásadami, které jsou uvedeny ve výše zmiňovaném manuálu. Hlavní rozdíl je především ve velikosti jimi budovaných redut a v důrazu, který byla kladen na maskování. Samozřejmostí bylo, že japonci svá opevnění v terénu rozmístili velice důmyslně a ne šablonovitě. Při samotné výstavbě opevnění plnili ženisté funkci poradců a dozoru. Ženijní jednotky byly zaměstnány činnostmi, jejichž provedení vyžadovalo odbornou kvalifikaci. Jednalo se především o budování redut, stromových záseků, překážek z ostnatého drátu, provádění inundací, stavbu mostů, zimních přístřešků apod. Zákopy, dělostřelecká postavení, úkryty pro koně a podobně budovala pěchota pod odborným dozorem ženistů.

Během války se hodně rozšířilo používání telefonního a telegrafního spojení. Díky tomu se obrana stala mnohem efektivnější. Vybavení pěchoty přenosným ženijním náčiním také významně ovlivnilo průběh bojů. Autor: Ing. Vladimír Polášek Web: www.polni-opevneni.websnadno.cz E-mail: vladimir.polasek@atlas.cz Použité prameny a literatura: Russso-Japanese war, Reports from British officers attached to the Japanese and Russian forces in the field, Vol. II, London, 1908