Verše

S kým osamět, s kým zůstat sám a civět nad propastí? A plakat? Zaplakal jednou starý Abraham a anděl vzlétl v hermelínovém plášti.

Já nevím, kde je sever, kompas lže a všecky dívky lžou. Běž na rozcestí, sloup ti ukáže tři cesty najednou.

Z účesu židovek vlá silný pach, to léčí komety. Mé oči krouží v samých elipsách, jež nejsou viděti.

Zapomněli jsme na musy, ty křídel nemají. Mít za milenky medusy, ach medusy, jež žhavě líbají.

Z korálů berli a pak jít, kde vládnou sepie, velrybí mléko okusit, až ti je někdo nalije.

Adieu, adieu, adieu! 

(Slavík zpívá špatně)

Ruce Venušiny

Dobrodruh liknavý usedl na břehu a vlně vypráví marnost svých příběhů; vždyť je to jedině hrst větru na dlani, zmar perel ve víně, strach z neumírání.

Ale to není pravé jeho poslání.

Když kohout kokrhá a rosa zazebe, květ růže otrhá, hovoře pro sebe: jak je to surové, rvát růži ubohou, plátky jsou růžové jak nehty u nohou.

Ale to není pravé jeho poslání.

Však vidět krásy zrod, oplakat její zmar a u tekoucích vod vyčkat květ nových jar, jež znovu ohluší to věčné váhání, Miloské Venuši dát hlavu do dlaní.

Ach běda, to je pravé jeho poslání. 

(Ruce Venušiny)

Básník, překladatel, publicista, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Mládí prožil v prostředí dělnického Žižkova, kde vychodil šest tříd gymnázia. Od dvacátých do čtyřicátých let pracoval v různých redakcích a nakladatelstvích. V r. 1956 na druhém sjezdu Svazu československých spisovatelů odvážně vystoupil s kritikou dosavadní kulturní politiky. R. 1969 byl zvolen předsedou nově ustanoveného Svazu českých spisovatelů, který byl však za rok rozpuštěn. Pak vydával jen ojedinělé reedice. Původní tvorbu směl tisknout až na konci 70. let. R. 1977 podepsal Chartu 77, r. 1984 obdržel Nobelovu cenu. Pochován je v Kralupech.   Seifertova více než šedesátiletá básnická tvorba převážně společenské a milostné lyriky vedla od proletářské poezie a poetismu k osobité melodické poezii, oslavující a hájící život (Město v slzách /1921/, Samá láska /1923/ - poezie charakterizována vitálním vztahem ke světu a poetickým naivismem; Na vlnách TSF /1925/ - období poetismu, staví své verše na slovních hříčkách, biblických a literárních citátech; Slavík zpívá špatně /1926/, Poštovní holub /1929/ - objevují se vážné tóny (motivy z první světové války); Jablko z klína /1933/, Ruce Venušiny /1936/, Jaro, sbohem /1937/ - od 30. let vytváří svou osobitou poetiku založenou na rytmicky pravidelném verši s písňovou intonací); Zpíváno do rotačky /1936/, Osm dní /1937/; Zhasněte světla /1938/ - reaguje na Mnichovskou dohodu; Světlem oděná /1940/, Vějíř Boženy Němcové /1940/,

Kamenný most /1944/ - válečné skladby s motivy domova, české krajiny, Prahy; Přilba hlíny /1945/ - reakce na Pražské povstání; Suknice andělů /1947/, Dokud nám neprší na rakev /1947/, Mozart v Praze /1948/, Šel malíř chudě do světa /1949/, Píseň o Viktorce /1950/, Maminka /1954/, Chlapec a hvězdy /1956/; obrat v Seifertově poetice v 60. letech postihl jak významovou stránku veršů, tak i jejich tvar směřující k volnému verši (zmizely rýmy a rytmická pravidelnost, verš zdrsněl, přibyly tóny melancholické nostalgie, životní bilance, plynutí času a motiv smrti, vzpomínky na dětství, na mladé lásky, na zemřelé přátele i na jiné dramatické události života) - Koncert na ostrově /1965/, Odlévání zvonů /1967/, Halleyova kometa /1967/, Zpěvy o Praze /1968/, Deštník z Piccadilly /1979/, Morový sloup /1973/) a další.    Básnické dílo doplňují překlady. Pozoruhodná je vzpomínková kniha Všecky krásy světa /1981,1992/.