SLOVO

ŽIVOT

téma:CESTAK LIDEM ›ČÍSLO 4PROSINEC 2013

2

3

vím, jací to byli lidé, zda povrch-ní, nerozumní, zda četli Blesk a koukali se na přihlouplé seri-ály. Ale jejich životů je mi líto. Jedna stará sestra mi k téhle nehodě napsala: „Hlavně že měl ten chlapec od vašeho Matouše svědectví o Pánu Ježíši.“ Jenže on neměl. V září jsme rozjeli v našem sboru Fusion, mládežnický sbor právě pro takové kluky a holky. Schází se jich kolem čtyřiceti. Minulý týden někteří z nich zničili stojan na oděvy, který měla na chodbě paní, co má ve stejném domě prodejnu s oble-čením. Včera přišla za vedoucím Fusionu dívčina a přiznala se, že to udělala ona. Brečela jak želva a člověk se na ni ani nemohl zlobit. Je to těžké, když nemáte rádi lidi, ale stále se s lidmi setkáváte a zjišťujete, že vlastně nejsou tak špatní, že stojí za to se jimi zabývat, že by Hospodin přeci jen mohl ten jejich povrchní život nějak prohloubit. Že jsou vlastně krásní.Ani apoštolové Ježíše Krista moc lidi rádi neměli. Vybavuje se mi scéna, jak chtěli seslat oheň na samařskou vesnici, kte-rá je odmítla přijmout. Nebo jak

odháněli od svého mistra děti, jak měli problém s odpuštěním, jak si byli nejistí, když někdo ve jménu Ježíše vyháněl démony, ale nechodil s nimi. A pak je Ježíš vyslal mezi všechny národy a oni šli a hlásali, nechali se bi-čovat, křižovat, upalovat. Proč? Protože měli rádi svého Pána. Nemám rád lidi. Ale mám rád Hospodina, svého Boha. A tahle jeho láska mě přemáhá a stále mě nutí překonávat svou ne-chuť, strach, neporozumění, rozpaky – a k druhým lidem jít. Proto se modlím: „Pane, pokud chceš, aby má cesta k lidem měla nějaký smysl, musíš mě vést, doprovázet, naplňovat a být mou moudrostí. Buď mou láskou, citlivostí a trpělivostí. Buď mým soucitem. Naplňuj mě tichostí a pokorou, uschopni mě k naslouchání a porozumění. A vyšli mě k těm, které právě já budu schopen oslovit. Tady jsem – pro tebe a pro ty ztracené.“Přeji vám požehnané chvíle nad časopisem Slovo a život.

Petr Vaďura, šéfredaktor

To asi není dobrý ná-zev úvodníku k číslu křesťanského časo-pisu, jehož tématem je „Cesta k lidem“.

Ale co nadělám, je to tak. Lidi jsou hrozní a lezou mi na nervy. Chovají se iracionálně, volí vychytralé politiky, mají rasové předsudky, koukají na přihloup-lé seriály a čtou Blesk. O čem si s nimi chcete povídat? Jak tyhle povrchní bytosti chcete oslovit něčím hlubokým? Pročítám články čísla a narážím na článek o Světélkování. Ptám se Dany Mrázkové, kolik vynesla ta její akce na pomoc poleptané paní? Suma, kterou slyším, mi vyráží dech – 13 350 korun. Nespletla se? Ne, a peníze stále přibývají. Hm, v Tachově? Ti lidé, kteří jsou tak povrchní?Čtu dál. Články o tom, co je naší motivací k misii. Podle Filipa Jandovského je to hluboká lítost nad lidmi, kteří se řítí životem bez Pána Boha kamsi do nicoty. V mysli se mi objevuje obraz rybníka, kolem kterého jezdí-me s rodinou do lesa na hlívy. V tomto rybníce před několika týdny vyhasly životy tří lidí. Byl to čtrnáctiletý bývalý spolužák mého syna a jeho prarodiče. Ne-

ÚVODNÍK

Petr Vaďura

Nemám rád lidi

4

tem

atic

ký č

lán

ek

Téma misie se vine celým starozákonním i novozákonním svě-dectvím, i když termín a institut misie se

výslovně v Bibli nevyskytuje. Izrael od začátku věřil, že Hospodin stvořil člověka k obrazu svému. To jej činilo národem nejen zvláštním, ale také povolaným tuto radostnou zvěst tlumočit národům ostatním (Iz 49,6). Ježíš podle svědectví no-vozákonních pisatelů v závěru své pozemské pouti posílá své účedníky učit, křtít a získávat učedníky (Mt 28, 18-20; J 20,21). Misie ve svém nejširším významu se tedy stává jedním z hlavních poslání církve mezi prvním a druhým příchodem Ježíše Krista. Všechny křesťanské církve a denominace postupně toto poslání vzaly za své a také podle toho jednaly. Otázkou nikdy neby-lo, zda misie ano či ne, ale komu je misie určena, co je jejím obsa-hem a jak ji provádět. To jsou pro mne i v tomto pojednání základní otázky. Komu?

Novozákonní svědectví ukazují na pořadí: Jeruzalém, Judea, Sa-maří. A později také Malá Asie, Řekové a dál. Zkrátka Římská říše a její nejbližší okolí, což byl tehdy veškerý svět. Když si v mysli roztáhneme pomyslnou mapu, abychom pro-zkoumali, kam až se apoštolové vydali, musíme obdivovat jejich výkon. Snad nám bude povzbu-zením a pomocí připomenout si, jak to tenkrát dělali Pavel a jeho pomocníci. Někdo si to možná představuje tak, že se jeden či

dva rozhodli, že se stanou misio-náři, a pak odešli někam kázat. Misie však byla záležitost celé církve. Ve Skutcích nám mimo jiné Lukáš vypráví, že Pavel a Barnabáš byli ke svému poslání odděleni Duchem svatým, ostatní bratři na ně vložili ruce a vyslali je k dílu. Pak se za ně dále modli-li a v jejich službě je podporovali. Ať šel Pavel kamkoli, vždy věděl: posílá mě sám vzkříšený Kristus a moji bratři na mě myslí a prosí o požehnání pro mou práci.Když přišel Pavel do nějakého města, začínal vždy nejprve v sy-nagoze. Při shromáždění v sobo-tu kázal Židům o tom, že Bůh již poslal zaslíbeného a očekávaného Mesiáše, kterým je ten v Jeruza-lémě ukřižovaný a zmrtvýchvsta-lý Ježíš Nazaretský. V něm nám všem Bůh odpouští hříchy, dává příležitost k pokání a k novému životu. Tak to probíhalo napří-klad v Ikonii. Lukáš nám opako-vaně sděluje, že misijní kázání dosahovalo všude radostných a povzbudivých výsledků, slovy Bible: „Uvěřilo veliké množství Židů i Řeků“ – tedy pohanů. Přijali Ježíše Krista jako svého osvoboditele a nového Pána. To je zázrak, působení živého Pána a Ducha svatého, který se k dílu misie přiznal a vzbudil víru v po-sluchačích apoštolského kázání.Zvěstování evangelia však všude vyvolávalo i odpor. Vždy se našli takoví, kteří dobrou zprávu nejen nepřijali, ale vzbouřili se proti ní, vadila jim a toužili ji umlčet. Někteří proto, že lpěli na tradi-ci – to, jak věřili a uctívali Boha doposud, jim vyhovovalo a nestáli o žádné nové učení. Jiní byli do-

cela spokojeni sami se sebou, ba pyšní sami na sebe, a proto se ne-chtěli měnit, necítili potřebu dát se zachránit a nepřáli si slyšet o tom, že záchranu potřebují. To je ostatně stále stejné – a známe to z vlastní zkušenosti, z jakých důvodů lidé dnes víru odmítají, co jim vadí, proč pohrdají naším svědectvím i pozváním do shro-máždění či na nějakou akci křes-ťanů. Dnes jako tenkrát dochází k tomu, že při slyšení evangelia se lidé dělí na ty, kteří se z něj radují, kteří uvěří a přijmou na-bízenou záchranu, a na ty, kteří se postaví proti.

Jak?

Kázali, přesvědčovali, a když neuspěli, vyrazili prach ze svých bot a šli dále. (Sk 13,51 a 18,6) Vše si financovali sami s podpo-rou přátel, bez podpory státní moci. Jistě, doba se změnila. Křesťanství se rozšířilo po celém světě. Církev nabyla rigidní po-dobu a získala podporu světské moci. Křesťanství se po staletí šířilo nejen pokojnou a obětavou službou, ale i ohněm a mečem a korupcí. Na druhé straně Ště-pán, první mučedník Páně, měl nesčíslně mnoho následovníků. Dnes si můžeme klást otázku: Co a jakým způsobem máme lidem nabízet? Odpověď je jed-noduchá: Vše, co Ježíš přikázal. Přesto bych chtěl rozlišit mezi misií a misionařením. Tomu druhému termínu rozumím jako snaze získat – naverbovat něko-ho k něčemu (v našem případě pro křesťanství). Něco jako: „Kupte si naše hrnce, deky, spo-

MISIE V NOVÉMZÁKONĚ ANEB

KOMU, CO A JAK? Filip Jandovský

rub

rikatem

atický článek

ření, jsou zaručeně nejlepší.“ To je agrese. Naopak misii podle Nového zákona rozumím jako způsobu života : "Jděte a kažte evangelium." Důraz není kladen na to, kdo káže, ale co se káže. Nechci získávat lidi pro sebe, ale pro evangelium a Krista.

Co?

Být křesťanem a nechtít misii, to je biblicky viděno protimluv. Misii nelze nahlížet objektiv-ně – nelze zvěstovat „něco“ či „nějakou cestu ke spáse“. Nelze o ní, po mém soudu, přemýš-let religionisticky. Zvěstuji ji, protože jsem ji jako cestu poznal a chci po ní jít. Misie není nějaký fígl „jak na ně" (na pohanské psy), ale bytostná ote-vřenost druhému. Např. životu toho druhého, jeho problémům, strastem i radostem, a to i za předpokladu, že to moji víru tro-chu změní. I to je součást misie, kterou můžeme nazvat otevře-ností k dialogu. Misie může přeci i mě samotného nesmírně obohatit, jestliže zůstanu vůči druhému otevřený. To je má vlastní zkušenost.V současnosti si stále více křesťanů klade otázku, co svým „nevěřícím“ bližním vlastně na-bízíme. Nezveme je spíš než ke Kristu do našeho společenství? Lze odpovědět i šalamounsky: Zveme je do společenství, jehož středem je Kristus. Jenomže jde v první řadě o zvaní? Nemělo by jít spíš o vyjití a dlouhodo-bější doprovázení? Jen tak přeci vznikne vztah, díky němuž lidé časem snesou i církev, které v lepším případě i porozumí. A tak když mám občas rozpa-ky, na co lidi pozvat, nacházím tohle jako jediné poctivé řešení: zvu je k navázání bezpečného a nevypočítavého vztahu. Pokud vstupujeme do vztahů s lidmi z necírkevního prostředí, pak stejně jako v novozákonní době ohrožujeme "náboženský smír". Abychom totiž mohli s jinak smýšlejícími lidmi zased-nout k jednomu stolu bez po-dezření, že jsme na „křížové vý-pravě“, musíme být ochotni své

přesvědčení „relativizovat“. Ve vzájemném a poctivém dialogu totiž není možné, aby se každý držel svého přesvědčení a nebyl ochoten naslouchat druhému. Nejsme-li ochotni podstoupit riziko poctivého rozhovoru, ve kterém nasloucháme argu-mentům a otázkám druhého, aniž bychom ihned přispěchali s naučenými odpověďmi, pak se musíme tázat, zda má vůbec cenu nějakou misii páchat.

Proč?

S nastolenými otázkami souvi-sí i problém motivace k misii. Leckdy je hnací silou k misii jen pohled na prořídlé lavice či židle v našich modlitebnách. Chceme mít přece krásné a plné sbory. Přestože na této touze není nic zlého, jako motivace k misi je žel nedostatečná, ba škodlivá. My totiž potřebujeme mít na prvním místě lítost nad zástupy. Ježíš ji měl a děly se divy. Proto o ni prosme na modlitbách. Probuzení a aktivní misie začíná v mém i tvém srdci. Proto by naším cílem nemělo být, aby lidé přišli do církve, nýbrž ke Kristu.

Misie a diakonie?

Jaký je vztah diakonie a misie? Není podle knihy Skutků dia-konie misií beze slov? Nedává diakonie smysl teprve tehdy, když vede k rozmnožování prořídlých řad církve? Proč bychom to vlastně jinak dělali? Vždyť moderní sociální stát zajišťuje poskytování sociálních služeb v dostatečné míře. Mnozí křesťané si skutečně myslí, že vlastním smyslem diakonické práce křesťanů je získat klienty pro víru. Nemohu s tím souhla-sit. Na základě svědectví Nového zákona i vlastních zkušeností jsem přesvědčen, že pomoc dru-hým se nesmí stát plánovaným nástrojem misie. Ježíš také nebyl zahleděný do svého učení a po-slání, ale byl kdykoli připraven reagovat na fyzickou potřebu a nouzi lidí kolem sebe. V tako-vé chvíli neřešil otázku hříchu, nezkoumal příčiny situace, v níž

se člověk nacházel, neformulo-val ani žádné podmínky, jejichž splněním podmínil svou pomoc. Nepožadoval vyznání vin a neza-vazoval lidi, kterým pomohl, aby se stali jeho učedníky. Reagoval prostě na potřeby a nouzi lidí bez ohledu na to, zda se z nich stanou kristovci. Diakonie plánovaně spojená s misií je obchod, ne milost. Nástrojem misie se může stát jedině tehdy, jestliže křesťané v ní pracující budou šiřiteli po-koje a nositeli milosti, a to bez podmínek, tedy i bez zjevného nebo skrytého očekávání misij-ního výsledku.

Úspěch?

Misie je podle novozákonního svědectví úspěšná tam, kde se nám daří předávat bezpodmí-nečnou lásku, odpuštění a mi-lost. To je totiž něco, co svět nedokáže nabídnout. Neza-slouženou laskavost, nezištnou službu, pomoc bez podmínek – tak, jak jsme milost prožili při setkání s Kristem. V dnešní době nejsme ve stejné situaci, jako byla prvotní církev. Apoštolové byli pronásledo-váni, nám dnes nic takového nehrozí. A přece jsme ohrožo-váni: letargií, únavou, pocitem malomyslnosti. To vše je velice nebezpečné pro ducha člověka, a tedy i pro misii. Pocit marnos-ti v kombinaci s únavou z práce a ze složitých lidských vztahů nám bere sílu ke sdílení s dru-hými. Naší nadějí v takové chvíli je opět živý Bůh. Ten, který má zájem o člověka, který při něm stojí. Vždyť proto k nám vyslal Ježíše z Nazareta, aby nám byl oporou. Pokud o Boží přítom-nost zápasíme, je i naše misie autentická a pravdivá. A jsme--li schopni o ní i o zápasu o ni s druhými mluvit, pak může být i úspěšná. Nevzdávejme to, ne-boť na konci není prohra, nýbrž vítězství.

Filip Jandovský, farářsboru Maranatha Plzeň

6

cest

a k

lidem

JAK (NE)VÉST LIDI

KE KRISTUdyž přemýšlím nad tématem tohoto čísla „cesta k lidem“, stále mě napadá myšlenka, že jde přede-vším o cestu Pána Boha k nám. A není to vůbec cesta jednoduchá. Její proklestění naším hříchem, lhostejností a sebespokojeností stálo Pána Ježíše

cenu nejvyšší – život.Protože já jsem součástí lidu, jde i o cestu ke mně samému. O cestu do mého srdce i do mé mysli. Mám-li vést druhé, musím vést sám sebe. Pán Ježíš vyčítal farizeům: „Zavíráte lidem království nebes-ké, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře a zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něj syna pekla, dva-krát horšího, než jste sami.“ (Mt 23,13-15) Takováto námaha na získání nového člověka je kontraproduktivní. Jejím cílem bylo zřejmě získat člověka spíše pro náboženskou strukturu (organizaci) než pro Hospodina. Takovouto Kristovu výtku bychom určitě na naši adre-su slyšet nechtěli. Pavel kdysi říkal: „Poučuješ druhého a sám sebe neučíš?“ (Ř 2,21) Asi vždy bylo snazší vést druhé než sám sebe. Proto Korinťané slyšeli od Pavla napomenutí, co mají dělat před účastí na Večeři Páně: „Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.“ (1K 11,28) Jen Bůh a já víme, co je v mém srdci. Sebe mám zkoumat a ne druhé. Mám-li vést druhé ke Kristu, musím být o krok vpředu. A to stále. Být mu blízko. Pak se může stát, že i skrze mne si Bůh najde cestu k někomu dalšímu. Pavel mohl říci králi Agrippovi: „Kéž by dal Bůh, aby ses nejen ty, nýbrž i všichni, kdo mě slyší, stali dříve nebo později tím, čím jsem já – kro-mě těchto pout.“ (Sk 26,29) Pán Ježíš říkal svým učedníkům: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ (Mt 4,19) Když jsme uvěřili v Pána Ježíše, nastěhoval se on sám do našeho života. Říká, že bez něj nemůžeme nic učinit, a proto platí Pavlova výzva, že všechno, co mluvíme nebo děláme, máme činit ve jménu Pána Ježíše (Kol 3,17). Pokud chceme vést lidi ke Kristu, zřejmě nám nezbývá nic jiného, než je vyzvat: „Následuj mne.“ Asi to zní hereticky, ale nevěřící člověk nemá většinou jinou možnost jak se setkat s živým Kristem, než skrze druhé lidi. Než skrze nás. Pro mne je Kristus radostí. Jeho následovat, to je to nejdůležitější v mém životě. Jemu dávám prostor a po něm toužím. Jeho pokoj šířím kolem sebe. Jsem důvěryhodný, miluji Pána a druhé lidi. Umím si pro ně udělat čas a modlím se. Tak se pro ně stávám světlem, které vede ke Světlu. Když lidé vidí, že pro mne víra velice mnoho znamená a proměňuje můj život k lepšímu, mají naději se s Kristem také setkat. Poznají, jestli získávám lidi pro organizaci, nebo zda mi leží na srdci lidé, a proto jim toužím dát to nejlepší. Věřím, že v tomto případě lidé nenásledují mne jako člově-ka, ale Krista ve mně. Když se nastěhuje i do jejich života, přidávají se svým světlem k našemu světlu. Asi mi dáte za pravdu, že když se mluví o získávání lidí pro Krista, vždy se to nějak dotýká našeho života. Naší víry, našeho svědomí,

naší poslušnosti a radosti, naší zkušenosti s Pánem.Určitě hraje roli i mnoho dal-ších věcí, jako je naše povaha, naše zkušenosti s lidmi i s církví (sborem), ale i to jak najít jako křesťané cestu k lidem. Kos-tel či modlitebna je pro mne stále jakousi výhodou domácího prostředí. Milovníci fotbalu však vědí, že gól vstřelený na hřišti soupeře má často dvojnásobnou cenu než ten, který vstřelíme na domácím hřišti. Proto potřebu-jeme stále hledat způsoby, jak zasáhnout lidi okolo nás dobrou zprávou pro jejich život.Jsem moc rád, že umíme odpo-vědět na otázku, která zazněla o Letnicích: „Co máme dělat?“ Víme, jaká by měla být reakce na Boží volání: obrácení (poká-ní), přijetí odpuštění i Ducha svatého. Modlím se za to, aby i dnes Bůh zasahoval lidská srdce a vypůsobil podobné touhy a otázky, jako kdysi o Letnicích. Vyhlížím však i to, že naše životy a život našich sborů budou stále přitažlivější a více motivující, aby lidé toužili žít život, jaký žijeme my.

Pavel Hradský,farář sboru ECM Třeboň

Pavel Hradský

7

cesta k lidem

ČEKÁTEPROBUZENÍV EVROPĚ? Josef Červeňák

e sboru v Seredi na Slovensku jsme zpívali často píseň „Čakáme to prebu-denie slávne, ktoré aj

náš život premení“. Odpovídá to výzvě Pána Ježíše ze začátku knihy Skutků: „Nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: Čekej-te, až se splní Otcovo zaslíbení.“ (1,4) Ježíš apoštolům zaslíbil: „Přijmete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (1,8) Podle pokynů Pána Ježíše měli nést zvěst evan-gelia do celého světa. Myslel Pán Ježíš i Evropu? A myslel na Českou republiku? Prahu, Brno nebo třeba Bechyni? To se můžeme leda domnívat. V Bibli o tom není přímá řeč. Ale je nám všem jasné, že ano.Zajímá nás, co s tím udělá ECM na počátku 3. tisíciletí? Je to úkol několika schopných a obdarovaných, jako byli apo-štolové? Nebo se to snad nějak týká i mě? Moje jméno mezi těmi dvanácti apoštoly sice zmí-něno není, ale vím, že mě se to týká také. V tom případě už jen poslední otázka: Co s tím tedy prakticky udělám?Mezi prvními myšlenkami bude otázka, jestli jsem tím obdarova-ným evangelistou, jak o tom píše apoštol Pavel (jsou přece různá obdarování). Ale dost možná mám být „jen svědkem“ – všude, kam přicházím. Možná nebudu mít s evangelizací ani žádné náklady.Nemám žádné statistiky, kte-ré by ukázaly příčiny toho, že mnoho křesťanů má obavy či

dokonce strach z misie nebo z evangelizace. Před lety jsem dostal brožuru nazvanou Stanová evangelizace – šance pro Evropu. Jde vlastně o sborník zpráv a zkušeností misijních organizací. Knížka vy-šla v roce 1989. Protože šlo hlavně o zkušenosti z německy mluvících evropských zemí, zdálo se, že je to pro naše podmínky nepoužitelné. Ale přivedlo mne to k několika postřehům a ukázalo se, že některé obecné principy platí pořád. Ověřovali jsme si to před deseti lety na kazatelském setkání, které jsme věnovali tématu Jak evangelizujeme? Předně se opakovaně potvrzuje, že nejúčinnější evangelizace je evan-gelizace osobní (pojem evangelizace a misie zaměňuji, pro tento člá-nek není odlišení podstatné). Velké kampaně a velké akce jsou také důležité a přinášejí své ovoce. Ovšem mnohé evangelizace troskotají na nedostatku svědků (nejen „evangelistů“ a „misionářů“) nebo na jejich obavách a strachu. Zmiňovaná publikace uvádí fascinující čísla o počtech stanových evangelizací nebo o počtu oslovených. Řadu lidí v našich sborech to ale nijak nenadchne, protože se „nás to netýká“ nebo „by to u nás nešlo“ apod.Podle mého mínění je důležité, abychom se zabývali zprávami a svě-dectvími o úspěšných evangelizacích. V českých poměrech se o něco takového snažíme třeba ve zpravodaji Okusdál. Uveřejňujeme in-formace o akcích, které probíhají v našich podmínkách, v našich sbo-rech. Poslední (říjnové) číslo se aktuálně věnovalo prvním výsledkům dlouho připravované kampaně Zveme Česko na večeři zarámovanou do kurzů Alfa. Informace o zkušenostech (ať pozitivní nebo negativ-ní) nás mají inspirovat, popř. varovat. Dodat odvahu, abychom dělali u nás třeba něco jiného.Kristův svědek si chce uvědomovat, že je svědkem Kristovým, že jde o jeho dílo. Prostě jsem služebník. Proto jdou moje představy a poci-ty stranou. Každému je jasné, že záleží na tom, jestli Bůh vylije svého Ducha a dá probuzení. Za to se můžeme modlit, ale nemůžeme to vy-nutit. Všímejme si tedy především toho, co záleží na nás! Co můžeme udělat my. Kde se můžeme angažovat a kde je naše pole působnosti.Modlitba je určitě východiskem. Ze zmiňované knížky jeden citát evangelisty Manfreda Böniga (shodné jsou i zkušenosti mnoha dal-ších pracovníků): „Tři nejdůležitější předpoklady Bohem požehnané evangelizace jsou: 1. Modlit se; 2. Modlit se; 3. Modlit se!“Souvisí s tím i příprava, která může trvat někdy opravdu dlouho. Sto-jí dost času, energie, přemýšlení, sebezapření, horlivosti. Když nám předával své zkušenosti ze stanových evangelizací bratr Wilfried Bolay nebo když přátelé z Bulharska vyprávěli své zkušenosti s evan-gelizacemi v 90. letech, uvědomovali jsme si, že přípravy začínají dlouho předem a že i pak pořadatele čeká hodně následné práce. Je snazší říct: Nepůjde to, nemá to význam, nevyplatí se to. Skutečně to nakonec tak může dopadnout. Může to skončit fiaskem. Pokud už se však pro evangelizaci rozhodneme, měli bychom se na ni dobře připravit. Promýšlet, na co mám a kde jsou moje silné strán-ky, jaké šance jsou v mém okolí; ptát se, na co mohou lidé reagovat.

A je důležité, abychom nechtěli získávat lidi do svého sboru, do své církve, navyšovat počet členů nebo návštěvníků bohoslu-žeb. Má jít o získávání lidí pro Krista. Prakticky se pak může stát, že se svými přáteli nebudu za každou cenu a pořád hovořit o Ježíši. Někdy na to přijde řeč až za hodně dlouho. Nejlepší je, když se lidé sami ptají. A já chci žít tak, aby se ptali – kdo jsem a proč jsem takový, jaký jsem; aby chtěli mít něco z toho, co mám já.Bratr Bolay se nás ptával: „Když chcete pozvat třeba souseda na nějakou sborovou (křesťanskou)

ýňatek ze zprávysuperintendentak Výroční konferenci 2013

Narovnejme záda

Finanční příspěvky od státu na platy duchovních nám mnoho let dovolovaly žít téměř bezsta-rostně. Sbory měly garantovány plat svého duchovního a na některých místech i pomocní-ků kazatele a správců. Státní podpora byla využita i pro další zaměstnance církve. V pozitiv-ním smyslu tato finanční bezsta-rostnost dovolila zaměstnat nové pracovníky, rozvinout misijní i diakonickou službu. Zároveň se však projevovaly i určité neduhy tohoto stavu, jejichž odstraňování je a bude bolestné. Větší angažovanost Výborů pro spolupráci (staršovstva) a su-

akci, jste ochotni i vy s ním jít na akci, kam chodívá on, kde to on považuje za zajímavé a hezké? Pokud ne, proč by on měl chodit s vámi? Kde vlastně najdeme společnou řeč?“Další série námitek, proč evan-gelizace nedělat, se dá shrnout do věty: Je nás málo, nikdo není ochoten do toho jít, jsem sám. Skutečně, zpravidla je nutné, aby fungoval spolupracující tým lidí. O tom se však musí mluvit a lidé se v tom musí vzájemně poznávat a učit. Každý může společnou práci podpořit svými vlastními obdarováními. Každý máme něco, čím můžeme při-

perintendenta při plánování pracovní náplně duchovních, účelné využívání pracovní doby, počet zaměstnanců vycházející z reálné velikosti a služby círk-ve, plánování výše pracovních úvazků s ohledem na finanční možnosti sboru a církve – to vše je dle mého názoru cesta dob-rým a zdravým směrem. Oblastní konferencíschválená Strategie ECM 2013-2030 ukazuje směr, kterým se chce Evangelická církev me-todistická v České republice v dalších letech ubírat. Strategie vychází ze schváleného zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a nábožen-skými společnostmi a následně uzavřené Smlouvy o vypořádání mezi Českou republikou a Evan-gelickou církví metodistickou (Sbírka zákonů č. 55/2013). Strategie podporuje finanční

spět ke Kristovu dílu. Nejsme-li ochotni, nikdo nás nedonutí a nepřesvědčí.Možná máme obavy, že nedo-kážeme druhým říct základní pravdy křesťanské víry. Nebo že se nám někdo vysměje. Nebo z něčeho jiného. Můžeme být ovšem i mile překvapeni, když zjistíme, že Bůh si posluchače už připravil, neboť Pán Bůh pracu-je mnohem dřív, než se mu jako spolupracovníci nabídneme.

Josef Červeňák,bývalý superintendent ECM,dnes farář sboru v Protivíně

obětavost sborů. Dle přijatého plánu budou každým rokem stoupat finanční odvody sbo-rů na plat duchovních s cílem dosáhnout 100 %. Strategie zároveň zdůrazňuje princip soli-darity, podporu diakonie, zahra-niční i domácí misie a podporu finančně slabších sborů.

Projděme změnou myšlení

Ani sebelepší plány a strategie nebudou úspěšné, pokud ne-projde církev změnou myšlení (v určitém smyslu metanoia). Musíme ustoupit od komunistic-kými léty nám vsugerovávaného „někdo to za nás zaplatí“ k fi-nanční odpovědnosti. Bůh má nás a nám svěřil odpovědnost za církev a není třeba hledat ně-koho jiného. My členové církve a nikdo jiný jsme zváni k odpo-vědnosti a obětavosti.

živo

t cí

rkve

ECM 2013 – NOVÉ(I STARÉ) VÝZVY

Petr Procházka

život církve

Na farních konferencích jasně vyznívá, že většina našich sborů a farností se v nové situaci velmi dobře orientuje a chápe své finanční zdroje jako příležitost k rozvoji služby pro Krista.

Buďme misijní

„Kdo zachrání jednoho člověka, jako by zachránil celý svět.“ (Talmud)Vedení církve podporuje sbory v jejich misijním úsilí. Věříme, že každodenní trpělivá misijní práce přinese ovoce v pravý čas. Služba sboru Plzeň Lochotín v Horšovském Týně, Prahy 2 v Sedlčanech, misijní rozsé-vání v Jihlavě a jejím okolí, v Tachově, Znojmě, Vimperku, Jablonném a na dalších mís-tech je naplňováním našeho poslání. Zapojení sborů do ekumenických misijních aktivit jako například Noc kostelů (oba plzeňské sbory, všechny pražské sbory, farnost Mikulov), pozvá-ní Česka na večeři (Praha 2, Jihlava, Litoměřice, Plzeň Ma-ranatha a další) to vše je cesta k lidem kolem nás. Jako misijně nadějné se ukazuje i propojení služby faráře v Horních Počer-nicích se službou kaplana v SKP Horní Počernice. Pokračuje i projekt založení anglicky mlu-vícího sboru ESUMC v Pra-ze. Sbor má nejen pravidelné nedělní bohoslužby a biblickou skupinku, ale i mateřskécentrum. Jsem rád, že naše sbory pořá-dají evangelizační shromáždění a různé misijní akce. Pokračuj-me v tom s novou intenzitou. Povzbuzujme se navzájem k osobní evangelizaci a misii. Pokud by se každý člen modlil za jednoho svého nevěřícího známého a alespoň jednou za rok vydal jemu či někomu dalšímu svědectví, církev mocí Ducha svatého poroste rychleji než v současné době.

Ekumenicky otevření

Bylo by nošením dříví do lesa znovu zdůrazňovat naši eku-

menickou otevřenost. Snad lze pouze konstatovat, že ekume-nická otevřenost neznamená převzetí teologických důrazů jiných církví. Otevřenost chápe-me jako možnost obohacování ji-nou teologií, tradicí a zbožností. V posledních letech jsou vztahy mezi církvemi v České republi-ce nejen korektní, ale otevřené a dokonce přátelské.

Sloužíme potřebným

Naše církev i nadále provozuje deset Středisek křesťanské po-moci. Jejich velikost i zaměření se liší. Všechna střediska jsou propojena s místními sbory, kte-ré jmenují členy správních rad.Rada oblasti schválila Smlou-vy o finančním příspěvku na mzdy se středisky: SKP Plzeň, Point 14, SKP Pastelka, SKP Klubíčko, SKP Duha a SKP KC Maják. Na základě těchto smluv již církev nezaměstnává žádné pracovníky sloužící ve stře-discích, ale posílá střediskům finanční podporu na platy.Církev nově založila a registro-vala na Ministerstvu školství mateřskou školu, kterou bude provozovat sbor v Litoměřicích.Poděkování a povzbuzení patří i těm sborům, které svou dobrovolnickou službou pomá-hají a podporují potřebné. Jako například sbor Praha-Strašni-ce, jehož členové vaří každou středu polévku pro bezdomovce. Pravidelně vydají více než 100 polévek. Sbor v Litoměřicích podporuje službu svého kazatele a dalších dvou členů ve vazební věznici. Společně podporujeme službu naší kaplanky v nemocni-ci Na Bulovce. Další dva faráři se na kaplanskou službu v ne-mocnici připravují.

Připravujeme služebníky

Příprava a podpora stávajících i nových služebníků církve patří mezi samozřejmé priority naší církve. Pokračuje Kurz pro laic-ké kazatele a další pracovníky, nově byl v lednu 2013 ve spolu-práci s Českobratrskou církví

evangelickou otevřen dvouletý kurz pro učitele besídek S dětmi na cestě víry. V dubnu se konala Jarní škola. Studenty teologie podporujeme prostřednictvím stipendií. Kapacita Metodistic-kého semináře je naplněna na 100 %.

Metodistická identita?

Metodisté v České republice jsou jasně profilovanou cír-kví, která se ve svých důrazech a zbožnosti liší od ostatních církví a společenství. Identita neznamená pouze (ale také) zřízení církve, Řád církve, písně, liturgii, solidaritu, ale samozřejmě teologii. Metodi-stickou teologii předběžné mi-losti, pokání a obrácení, spasení z víry, znovuzrození, svědectví Ducha, posvěcení, misie, sociál-ní angažovanosti a další budeme i nadále zvěstovat, učit a ve sborech prohlubovat.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kdo podporují službu naší církve. Duchovním i lai-kům, kteří vydávají svědectví o Boží lásce. Vedoucím sborů, domácích skupinek, sborových výborů. Těm, kdo se ve skrytu modlí, i těm, kdo podporují službu finančně.Děkuji i vám, jejichž modlitby provázejí můj život i život mé rodiny.

… Et unam, sanctam, catholi-cam et apostolicam Ecclesiam… (Nicaeno-Constantinopolita-num)

Mgr. Petr Procházka,superintendent ECM

10

cest

a k

lidem

řed loňskými Vá-nocemi mi přišel hromadný mail, ve kterém odesílatel přál „osobně“ všem

samé dobré věci. Takto „osobní“ přání mi přišlo dosti vypovídající o odesílateli a ne-nechalo mě chladným. Vlastně jsem o jiném „osobním“ přání tolik nepřemýšlel, jako právě o tomto. Chodí mi denně mnoho hro-madných mailů – doporučují mi, abych zhubl (už mi to psali asi 100x, budu si to muset vzít k srdci), abych si koupil novou ledničku, včera mi přišla dokon-ce výhodná nabídka rybího tuku! Brrr! A stejně jako mi přeběhl mráz po zádech z levného rybího tuku, tak mně běhá mráz po zá-dech z toho, že by církev mohla být „osobní“ třeba formou hro-madného přání k Vánocům.

Je libo mluvit o osobní evangeli-zaci? Pak máme před sebou dva obyčejné lidi, kteří si povídají o něčem až intimním. Tako-vému rozhovoru je vzdálená profesionalita nebo teologická korektnost. Naopak, potýká se s nepřesnými výrazy, amatériz-mem a syrovostí výrazů i myšle-nek. Ten, který evangelium předává, nepředává obecně platnou in-formaci. Evangelium při osobní evangelizaci vlastně vyrůstá z kontextu života a osobních pe-ripetií. Umožňuje připravenost sdílet svoji obyčejnost a nechat si nahlédnout pod pokličku. Odkopat se. Otevřít dveře vlast-ních nejistot svému partnerovi v diskusi.

Je libo, aby naše evangelizace byla osobní? Pak musíme vzít vážně osobu a situaci toho dru-hého. Snad to nejhorší je snažit se co nejdříve stočit řeč na evan-gelium jako univerzální všelék. To je vlastně snaha o ukončení osobní evangelizace a přechod na pokřesťanštění silou. Prosté zneužití problémů druhého. Vždyť ani my, jako křesťané, neočekáváme od Boha nějaké instantní řešení skrze modlit-bu, ale víme, že nás Bůh často

vychovává a učí trpělivosti. Modlitba je přece častěji plná hledání a otázek než okamži-tých Božích zásahů. Nebuďme lékaři, kteří předepisují skvělé léky, aniž by vyslechli pacienta a pomohli mu odstranit kořen jeho problémů. Evangelium není širokospektré antibiotikum pro nemocnou duši. Mnohem víc je to přesně cílený lék, který působí, jen pokud člověk změní své smýšlení.

Je libo, aby naše evangelizace byla úspěšná? Pak je třeba při-znat, že všechny evangelizační akce jsou jen doplňkem a pod-půrným programem pro osobní evangelizaci. Není to naopak, i když to tak často vypadá. Když se připravuje sborová evange-lizace, mluví se o tom, že je třeba pozvat lidi osobně, jinak ta evangelizace nebude fungo-vat. To je pravda, ale vlastně je to zavádějící. Ve skutečnosti je každý misijní projekt jen doplň-kem osobního sdílení víry. Může v mnohém pomoci, někdy umož-ní udělat zásadní krok – ale to hlavní se odehrává v osobním sdílení. Neosobní evangelizace je prostě nesmysl – evangelizace je vždy osobní a evangelizační projekty, mají-li být úspěšné, musí vytvářet prostor pro osobní sdílení víry. Je libo osobní evangelizaci? Bude nás to stát čas. A taky si tím trochu přiděláme sta-rosti – starosti těch druhých budou najednou i naše starosti. A z evangelizačního plánu se stane obyčejné sdílení všedních věcí. A místo plánu obrátit celý svět budeme mít plné ruce práce s tím, abychom zvládli všechnu tu obyčejnou pomoc, která je najednou tak důležitá a neod-kladná.

No, raději to ještě zvažte, než se vrhnete do osobní evangelizace – třeba je ta neosobní, řekněme celosvětová, přeci jen pohodlněj-ší a dá se dělat na profesionální úrovni i s kamenným srdcem. S tím ta osobní funguje hodně špatně.

Radomír Škaloud, skladníkJE L

IBO

OSO

BN

ÍE

VA

NG

EL

IZA

CE

Rad

om

ír Š

kalo

ud

11

anketa

1. Proč je v našemstátě tak velké procento lidíodmítajících církev?

2. Může církev tento svůjnegativní obraz nějak změnit?

1. Myslím, že u nás lidi odmítají církev jednak proto, že se jim příslušnost k církvi neslučuje s tou „nově nabytou svobodou“ po revoluci – asi mají pocit, že bytí v církvi člověka natolik omezuje, že by si tu demokra-cii a nové možnosti, které dřív neměli, dostatečně neužili. A asi i proto, že církev sama (skrze duchovní) neumí často srozumi-telně a důvěryhodně předat sku-tečné poselství evangelia a to, oč vlastně církvi a v církvi jde...

2. Může, ale chce to odvahu a upřímnost, ochotu hledat nové cesty a nebát se opustit ty staré. I tak to je „běh na dlouhou trať“.Sandra Silná, generální sekretářka Ekumenické rady církví

1. Naše společnost je velmi citlivá na autority a na různé předpisy. A církev je ta, která má neuvěřitelné předpisy a po-vinnosti, jež „normální“ člověk nemá chuť dodržovat. A církve nenabízejí žádné motivace, proč něco dodržovat a někoho poslou-chat.

2. Obraz církve nejenže můžeme změnit, ale dokonce umíme jej změnit. Negativní obraz o církvi není třeba vyvracet ani se složitě obhajovat. Je důležité nést po-zitivní obraz před Hospodinem.

Tedy obraz pravdivých motivací v životě každého vyznávajícího křesťana. Metodisté by měli mít ulehčenu situaci, protože ve vyznání jsme si jisti spasením již za života. A co může být radost-nější motivací?Ivan Vašín, ECM Praha 2

1. Myslím si, že je to pořád ještě hodně ovlivněno komunistickou propagandou, ve společnosti vládnou negativní předsudky a lidé věřící vidí většinou jako pokrytce. Taky „kampaň“ odluky státu od církve vzbudila v lidech pocit, že pořád musí do-plácet na církev a ta z nich jen ždímá, takže jí nejde o lidi, ale o majetek a peníze stejně jako v dobách minulých.

2. Může??? Myslím si, že jestli chceme mít pozitivní vliv na lidi, tak dokonce musíme a každý musí začít sám u sebe. Jestli nevylezeme ze svých ulit, nebu-deme dělat něco pro lidi ve svém okolí, tak změna bude jen velmi pomalá a rozhodně nebude účinná. Bůh potřebuje zapálené následovníky, kteří žijí radostný, vítězný život plný naděje, a kteří se nebojí o tom mluvit.Miluše Šálková, ECM Protivín

1. Myslím, že je to z několika příčin: informační vakuum či spíš negativní informace o církvi během minulého režimu a pak vytváření obrazu církve samot-nými křesťany; neschopnost a nechuť křesťanů budovat mos-ty mezi většinovou společností a církví a neposvěcený život křesťanů.

2. Pokud mám pravdu v bodě 1, tak tím, že se zachová jinak. Ne-pochybuji také o tom, že i sou-časní novináři potřebují naše modlitby a ne střelivo k tomu, aby mohli psát – po právu – o církvi negativně. Pozitivní obraz církve v médiích však má jen váhu doplňkovou. Změna obrazu církve začíná změnou mínění o nás a o církvi u našich nejbližších sousedů. Až se nás naši nevěřící sousedé zastanou, obraz církve se ve společnosti změní. Obyčejné lidské kontakty jsou klíčem ke změně.Zdeněk Eberle, ECM PlzeňLochotín

1. Jistě jde o kombinaci něko-lika faktorů a velmi odolných mýtů o církvi. Dá se samozřejmě mluvit o historických důvodech, jakými byl antikatolicismus spo-jený se vznikem Československa, komunistická indoktrinace poválečných generací, ztráta elit nebo restituční otázka. Osobně ale věřím, že vina leží spíše na straně církví samotných, které si nesou dědictví historického selhání církve v Evropě a které ve skutečnosti nejsou schopné dobře komunikovat se svým oko-lím a nezvykly si ještě na svou roli menšiny ve společnosti. Dů-věra k církvím rapidně poklesla až v průběhu devadesátých let, kdy se ukázalo, že církve nebyly schopny reagovat na nové otázky a podle sociologických výzkumů lidé ani nečekají, že církev má na jejich základní otázky odpo-vědi. Ani to však nevysvětluje averzi a až iracionální strach

CESTA K LIDEMAnketa

anke

ta

z církví. Kromě averze k insti-tucím obecně a instituciona-lizovanému náboženství jako takovému mají lidé averzi pře-devším k obrazu církve ve svých hlavách, který má se skutečnou církví jen málo společného. Vidí církev, která touží hlavně po moci a bohatství, která je dogmatická a uzavřená. Osobně myslím, že církve fungují v čes-ké společnosti také jako Jungův „stín“ – plátno, na které si mo-hou lidé projektovat své vlastní temnosti a hříchy, protože nikdo jiný v současnosti už ani nechce být morální autoritou. Ukážu--li na nemorálnost morální autority, mohu tak omluvit svou vlastní.

2. Církev si musí přiznat, že má ohromný „PR problém“. Vníma-ný obraz církve se od skutečnos-ti diametrálně liší, což ukazují výzkumy, které sledují, jak výrazně lidé změní svůj postoj k církvi a ke křesťanům, když se s ní a s nimi skutečně setka-jí. Nemyslím, že nás svět musí milovat, ale říkám, že nás aspoň může nenávidět z dobrých dů-vodů. Velkým problémem je to, že v zásadě děláme církev pouze pro věřící lidi, což oslabilo naši schopnost komunikace s lidmi kolem nás, s vnější kulturou a otázkami, na které lidé hledají odpovědi. Pokud nepřekonáme tuto gravitaci, budou se lidé setkávat s církví hlavně formou mediálního obrazu církve, který je žalostný a odpudivý i pro vět-šinu křesťanů. Církev potřebuje i novou generaci elit, jež budou svou víru veřejně reflektovat a budou komunikovat jazykem, který dokáže oslovit i tradičního českého skeptika. Dopad jed-notlivců s odvahou podobnou Liboru Michálkovi může být obrovský. Jiří Unger, tajemníkČeské evangelikální aliance

1. Z nevědomosti. Vždyť, co vlastně lidé o církvi vědí? A co je také na církvi může přitaho-vat, když jsou svým způsobem spokojeně živi bez církve, resp.

s náhražkami duchovního živo-ta, které mají po ruce.Chodím do Domova pro seniory Světlo v Písku. Potvrzuje se mi jedna „teorie“ – ani ti starší lidé nemají jasno, kdo je Bůh, kdo je Ježíš, co je Bible a k čemu je tu vlastně křesťanství. Jak má další a další generace vědět, nač je církev dobrá?

2. Ano, může. Poctivou a horli-vou prací a tím, že bude prezen-tovat, co dělá. A chce to dlouhý čas. Myslím, že je potřeba součinnosti – jedinec to nezvlád-ne (na svém místě a v nejbliž-ším okolí jistě ano) a potřebuje podporu i strategii „shora“. Josef Červeňák, ECM Protivín

1. Myslím, že je to dáno star-ším i novějším historickým kontextem - starším míním spo-jení většinové církve s vládnoucí vrstvou, potlačování reformace, řada nemorálních přestupků, za novější kontext beru potla-čování víry a převýchovu za komunistické totality, se kterou podle mínění lidí musela církev spolupracovat, aby si zajistila existenci.

2. Jsem přesvědčený, že církev může svůj negativní obraz změ-nit tím, že vyjde za svoje hranice - v iniciativě, když budou členo-vé překonávat svoji možná typic-kou středoevropskou pohodlnost spíše mlčících nebo kritizujících v soukromí než „nesoucích kůži na trh“. Možná by církev mohla dělat více kroků, které by zviditelňovaly její význam v naší společnosti, posilovaly důvěry-hodnost této největší „organi-zace“ a potvrzovaly, že Pánem církve je Bůh. 

Pavel Wittner, ECM Plzeň Lochotín

Anketu připravilPetr Procházka

13

kázání

ZÁKONKRISTŮV

sme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. Nehledejme prázdnou

slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přiváděj-te ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení.Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlast-ní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhý-mi. Každý bude odpovídat sám za sebe.Galatským 5,25-6,5

Jak člověk pozná, jak my pozná-me, jestli máme Ducha svatého? Někdy slýcháme, že se to pozná na mimořádných projevech vybočujících z běžné zkušenosti, na vytržení, na modlitbě v jazy-ku či zázračném uzdravování. Apoštol Pavel je v této věci mnohem střízlivější: Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému. Takové jsou podle něj životní projevy Ducha. Máš-li Ducha svatého, nebudeš usilovat o to, abys sám sebe osla-vil. Nebudeš své bližní popouzet k hněvu. Nebudeš závidět. Jak prosté! Jak obyčejné! Ale oprav-du: Je to tak prosté a obyčejné?

Nezávidět, nehledat vlastní slá-vu, neprovokovat? Není to v na-šem světě, v naší době, v naší zemi spíše něco výjimečného? Něco opravdu mimořádného? A kdo je toho schopen, nemá to ze sebe, nemá to ze vzorů, jež mu předkládají televize, ten to má shůry, od Ducha svatého jako jeho mimořádný dar.

Apoštol však jde ještě dál a do-týká se citlivé otázky: Někdo upadne do nějakého provinění. Rozumí se: Někdo v křesťan-ském společenství (někdo z vás). Apoštol předpokládá, že něco takového se může stát. Někdo z bratří (sester) učiní chyb-ný krok, zakopne, dopustí se hříchu, odejde ze společenství. Neměl dost sil, aby vzdoroval pokušení, opustila jej potřebná sebekázeň, podlehl svodům svě-ta, vyhnalo jej z církve pokry-tectví křesťanů a jejich falešný moralismus. Něco takového se může stát. Může se to stát i vě-řícím, pokřtěným křesťanům. Nový zákon o tom ví, nezaml-čuje to a potýká se s tím. Hřích se nevyhýbá ani věřícím lidem, křest svatý není očkování, jež by doživotně imunizovalo proti hří-chu a selhávání. A my to víme, ach jak dobře my to víme ze své vlastní zkušenosti i ze zkušenos-ti svých dětí, vnuků, bližních ko-lem nás. Ani křest, ani ordinace, ani úřad presbytera neuchrání člověka před selháním. I římský papež má svého zpovědníka.

Ale slyšme, co radí apoštol v ta-kové situaci: Vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na

pravou cestu. Co je tu nápadné? Apoštol neoslovuje toho, kdo se dopustil provinění, oslovuje ty, kdo jsou jeho bratry a ses-trami a jsou „vedeni Duchem Božím“. Ten problém, který nastal selháním jednoho, je jistě problémem jeho samého, ale také problémem těch, kdo jsou kolem něj. V této věci apoštol následuje Pána Ježíše, který se také nejdříve neobrací na toho, kdo zhřešil, nýbrž na jeho bratry. Říká: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.“ (Mt 18,15 aj.) Dá se předpokládat, že zhřešivší bratr má se svým proviněním již problémů dost. Teď jsou na tahu ti druzí, teď se ukáže, zda oni jsou „vedeni Duchem Božím“. Co učiní, aby to Duchu odpoví-dalo?

Přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti, radí apoštol. To znamená především: Ne-choďte kolem něj nevšímavě, jakoby nic, nenechejte jej ležet na cestě nebo v příkopě, kam se – svou vinou – dostal. Nýbrž: Ujměte se ho, doprovoďte ho, pomozte mu povstat, pomozte mu vrátit se na cestu, ze které sešel, do společenství, z něhož byl odešel. Radou, pomocnou rukou, solidaritou.

Takto jednají v křesťanském společenství pastýři vedení Duchem – nejen faráři, nejen presbyteři (ti ovšem především), nýbrž každý bratr a sestra, kteří mají obdarování Ducha. Ne-řeknou si: To se nás netýká, to

Pavel Filipi

kázá

ní

je jeho věc, má, co si nadrobil. Anebo jinak: My jsme tolerant-ní, my respektujeme, že každý má svůj vlastní život a nikomu nelezeme do jeho soukromí. Nebo ještě jinak (a to je nejhorší možnost): My jsme lepší, mně by se něco takového nemohlo stát, já chválabohu ještě kráčím vzpřímeně. Ten druhý, ten pro-vinilý pak je tu jen jako zrcadlo mé vlastní výbornosti, aby vynikl kontrast mezi mnou, který jsem ještě pevně na nohou, a tím druhým, kterému nohy bezna-dějně uklouzly. Toto není tak neobvyklé chování. Známe je z Ježíšova podobenství o farizeo-vi a celníkovi (L 18,9nn); tam se farizeus modlí: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vydě-rači, nepoctivci, cizoložníci, nebo jako i tento celník…“ Chlubit se tím, že druzí jsou horší (a děko-vat za to!) – to mnozí dělají, ale z Ducha svatého to není.

Jakoby tento náš sklon apoštol tušil (anebo možná i z praxe znal), připojuje: Každý ať zkou-má své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porov-návat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. Srov-návat se s druhými, to nikam ne-vede. V tom je jen malá útěcha, dočasná: platí jen do chvíle, kdy já sám také zakopnu, škobrtnu na cestě víry. Skutečná, trvalá útěcha je v něčem jiném: Když vím, že nežiji ze své vlastní spravedlnosti, výbornosti, nepo-stradatelnosti, že žiji ze sprave-dlnosti darované, z milosti tak hojné, že je do ní zahrnut i ten nejposlednější bratr či sestra, z milosti Kristovy, který nás, ztracené a padlé, hledal a nalezl. Tím se můžeme právem utěšo-vat navzájem, jeden druhého těšit a povzbuzovat.

A ještě toto: Přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti. Duch Boží je duch mírnosti. To asi měl na mysli Pán Ježíš, když v citovaném výroku nabádal, aby se věc nejprve řešila „mezi čtyřma očima“. Duch Boží brání

skandalizování, v němž si tak tuze libuje duch sdělovacích prostředků, brání jakémukoli zneuctívání provinilého. Duch svatý se při nás pozná (a to je zvláštní) na tom, jak jednáme s provinilým člověkem. Zda s křikem, halasem, moralizová-ním, s výčitkami, nebo s mír-ností a tichostí; zda s přizváním veřejnosti nebo „mezi čtyřma očima“. Záleží na tom, čeho chceme dosáhnout: Zda zničení, pokoření, potrestání hříšníka – potom volíme první cestu. Nebo nápravy hříšníka, jeho návratu – potom je na místě druhá cesta, cesta mírnosti a tichosti. Duch svatý na každý pád volí cestu druhou.

Cestu vzájemného nesení břemen. Berte na sebe břeme-na jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Nejcitovanější věta z epištoly Galatským. Je zde ovšem v konkrétním zarámo-vání. Jistě jde také o vzájemné nesení břemen starostí, potíží, snad i finančních – ale zde konkrétně: o nesení břemen, jež si někdo naložil svým hříchem. Hřích se stal a nikdo jej nemůže odestát. Ale spáchaný hřích má své důsledky: narušené vztahy, rozpad rodiny či přátelství, zraněné svědomí a někdy i újmu na fyzickém nebo psychickém zdraví, útěk do alkoholu nebo drog a mnoho jiného. To jsou ta břemena, jež mají s hříšníkem nést ti, kdo jsou mu v Duchu svatém po boku. Jeho hřích na sebe vzít nemůžeme. Ten na sebe vzal náš Pán. Ale důsled-ky, produkty jeho hříchu s ním nést můžeme – takový je zákon Kristův. Zákon, který platí ve společenství těch, kdo Krista ve víře přijali, ve společenství těch, kdo nesou, a těch, kdo jsou neseni.

Proč zákon Kristův? Protože zákon nesení břemen on jediný dokonale naplnil. V Iz 53,4a.5 čteme: „Byly to naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal /…/ byl proklán pro naši nevěr-nost, zmučen pro naši nepravost,

trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Takový je zákon Kristův. A platí tam, kde má být vyřešena ta nejstarší a nejbolestivější lidská otázka: otázka viny.

A nikdo ať se neobává, že je to zákon příliš tvrdý. Že naložit si břemeno bližního na břeme-no své vlastní přesáhne jeho síly. Každý zajisté máme svých břemen dost. Ale v prostoru, kde vládne zákon Kristův a řád Ducha svatého, platí také něco jiného - pravidlo, které jsem si nazval „archimedovským“ zákonem Kristovým: Mé vlastní břemeno je nadlehčováno tou silou, kterou na mne působí břemeno bližního. Moje vlast-ní starosti a bolesti se stávají lehčími a snesitelnějšími, když hledím k bolestem a starostem svých bližních. Takovou zku-šenost jsme, myslím, učinili všichni. Najednou nemám čas se zabývat sám sebou, sám sebou se trápit, sám sebe litovat.Takové je požehnání, takové zvýhodnění těch, kdo se řídí zákonem Kristovým, zákonem toho, který „nemoci naše vzal a bolesti naše vlastní nesl“.

Kázání bylo přednesenona Jarní škole kazatelů ECM v roce 2011

profesor ThDr. Pavel Filipi,evangelický teolog, učína Evangelické teologickéfakultě UK v Praze

15

svědectví

vláštní paradox. Ačkoli mám pocit, že ze všech konferencí AMM bylo na téhle nejméně lidí, Bůh zde

zcela mimořádně jednal. Ná-zev „Exploze“ jsem bral až do konference s určitou nadsázkou. Tento pohled ovšem okamžitě rozpustily sobotní semináře. Dva byly téměř identické – přednášející zkrátka řekl: „Jestli chceš, budu se za tebe modlit, aby na tebe sestoupil Duch Svatý.“ A za koho se modlil, ten byl skutečně naplněn. Byl jsem ohromen, jak s každým jednal unikátním způsobem. Někdo vysloveně spadl na zem, jiný bez viditelné změny zůstal stát. To zásadní bylo totiž neviditelné. Já ucítil jeho dotek přímo v srd-ci a bylo to, jako by se začalo rozpouštět. Z něčeho tvrdého a studeného jako skála bylo po chvíli něco měkkého, teplého, příjemného a hlavně živého. Úplně to uvnitř proudilo a cítil jsem, jak všechny moje chyby, výčitky, nenávisti jsou v podobě prachu, pavučin a různé další špíny tím proudem unášeny a rozpouštěny. Bylo to skvělé, ale jako by tomu něco chybělo. Cítil jsem v sobě stále určitou zatvrzelost či hořkost. Navíc jsem si uvědomil, že už mě ty

všechny předchozí pocity začí-nají opouštět a já slyším, jak se kolem mě ostatní modlí a v pláči se Bohu otvírají. Odešel jsem ze semináře na chodbu a přemýšlel nad tím, co jsem před chvílí prožil a proč to tak najednou přestalo. Řekl jsem si, že bych se mohl zkusit ještě modlit, mám přece tolik věcí, co potřebuji vyřešit, zvláště jednu! Kvůli jedné věci jsem byl na Boha, řekněme, naštvaný. Když jsem nad tím tak přemýš-lel, uslyšel jsem hlas: „Dokážeš mi odpustit?“ – „Tak určitě,“ řekl jsem si ironicky. Vím přece, že Bůh chyby nedělá, a tak se nemá za co omlouvat. Chyba je u mě, v mojí netrpělivosti, přestože čekám opravdu dlouho. Pak jsem však ucítil, jako by tu se mnou byl ještě někdo, komu opravdu není jedno, že v sobě nesu takovou hořkost. Uslyšel jsem: „Omlouvám se, promiň mi to.“ Na to už moje ironie ne-stačila a řekl jsem: „Hospodine, odpouštím ti.“ A pak se stalo hned několik věcí najednou. Zalily mě slzy, úplně se ve mně něco zlomilo. Nejdří-ve jsem viděl takový obraz ma-lého chlapce, jak svým dětským hlasem volá „Tatí!“ a utíká. A pak jsem ucítil obětí. Nádher-né obětí plné lásky, pochopení

a maximálního pocitu bezpečí. To byl Táta. Zároveň s tím jsem cítil, jako by polevila obrovská překážka. Jako veliká přehrada s obrovskou silnou hrází. Ta hráz však najednou zmizela v ohromném oblaku kouře, strašlivého výbuchu. Její části létaly vzduchem a masa vody se hnala ven. Taková to byla úleva a radost!Uvědomil jsem si, že když se má člověk omluvit, provází ho při tom pocity určitého ponížení. Ale je to pravda? To, co Bůh udělal, nebylo ponížení. Z Jeho slávy a velikosti neubylo ani zr-níčko. Ne, to není ponížení. To, co provází omluvu, je pokora. A pak jsem vyslovil větu, která mě samotného překvapila: „Bůh je nejpokornější z celého stvo-ření.“Myslím, že každý z účastníků si nese svůj vlastní příběh osobní-ho setkání. Pán Bůh zde jednal po celou dobu v malých i vel-kých věcech a na nás nyní je to nezapomenout, nenechat uhasit. Včas přikládat, držet se a nést to do svých všedních životů. Exploze? My jsme odpálili přehradu!

Daniel Pavelek,ECM Plzeň Lochotín

„HOSPODINE,ODPOUŠTÍM TI“

Daniel Pavelek

16

strá

nka

mla

dýc

h

ůh je živý! Bůh jedná a sesílá svého Sva-tého Ducha, aby probudil Českou re-

publiku. S takovým pocitem odjížděla z Jihlavy nejspíš většina účastníků letošní Konference mlá-deže. Dynamit explodoval!

Tématem letošní prodloužené Konference mládeže, která proběhla 25. – 28. října v Jihla-vě, byl Duch svatý a církev aneb „Čekání na explozi“. Pro mě (a věřím, že i pro mnoho dalších) to bylo dosti opomíjené téma, o kterém se v naší církvi nedisku-tuje zrovna často. O to zajímavěj-ší a objevnější víkend jsme zažili. Jihlavská mládež se o nás skvěle postarala jak materiálně, tak duchovně a nabídla nám pestrý program. V sobotu jsme si mohli vybrat z nabízených seminářů a po-slechnout si několik řečníků. Zájemci se mohli více dozvědět

například o hudebním evange-lizačním projektu Fusion, který před pár týdny odstartoval i v Ta-chově, poslechnout si vyprávění o misii v Kambodži, zabloudit k počátkům a základům metodi-smu nebo se zamyslet nad Božím vedením v praktickém životě. Tím, kdo odpálil největší nálož dynamitu, byl ale hlavní řečník konference Andrew Bagulay z Anglie. Kázal a vyučoval o Du-chu Svatém, o jeho moci a modlil se za každého, kdo chtěl být pokřtěn Duchem Svatým nebo přijmout některý z jeho darů. A Duch Svatý zde opravdu jed-nal, dotýkal se lidí a obdarovával je. „Program byl pro mě velice obohacující. Nejen názorově, ale i tím, co jsem přijala. Znát Boží jednání a zázraky z vyprávění nebo být jejich součástí je pod-statný rozdíl. Odjížděla jsem po-vzbuzena do nových věcí a s chutí být Pánu neustále co nejblíže,“ pochvaluje si svou první účast na

metodistické mládežnické konfe-renci Anna Bajzíková.Sobotní semináře byly opravdu požehnané a množství svědectví sdílených při nedělních bohosluž-bách to jen potvrzovalo. Silný zážitek si z konference odnesla také Ester Zajícová: „Upřímně, neočekávala jsem, že konference bude tak požehnaná a přinese tolik ovoce. Andrew Bagulay měl semináře o Duchu Svatém, kde jsem přijala dar evangelizace, který jsem si tolik přála. Jeden večer mě uzdravila z horečky dívka, která dostala dar uzdravo-vání. Nikdy jsem nic podobného neprožila. Teď už vím, že ty řeči, že »Bůh uzdravuje« jsou prav-da!“V neděli na nás kromě spo-lečných bohoslužeb s místním sborem čekaly ještě dva koncerty a psychologická hra. Během hry, která trvala skoro tři hodiny, jsme si mohli zkusit prožít celý svůj život. I když jsme se u toho především pobavili, mnohým z nás došlo, jak život neskuteč-ně rychle ubíhá, jak je důležité zvolit si správného partnera, mít lidi, za kterými můžeme kdykoliv přijít, a jak nepostradatelné je pro nás v životě Boží vedení. Jih-lavským organizátorům a přede-vším Bohu tak patří dík za skvělý víkend a neopakovatelné zážitky!

Lucie Švábová, ECM Protivín

KONFERENCE,NA KTERÉ

EXPLODOVALDYNAMITLucie Švábová

ze života církve

epatřím k lidem, co moudrost získávají tím, že se často a na dlouhé hodiny noří do hloubky textů

mnoha knih. Neumím si na to ve svých dnech najít čas. Snad proto mám ráda citáty – poznání koncentrované do dvou tří vět, snadno a rychle zapamatovatel-né a připravené k aplikaci v růz-ných kauzách všedního života. Daleko snáz než s knihou mi jde se na hodiny zastavit s člově-kem a pronikat do hloubky jeho srdce, nasloucháním odhalovat kořeny smutků, trápení a nezda-ru žít svobodně radostný život v plnosti. Vzpomínám si, že na konci zá-kladky mě uchvátila píseňSimona & Gurfunkla „Bridge over troubled water“, kterou jsme doma měli na gramofonové desce. Po příchodu ze školy jsem si nasadila sluchátka, spustila jehlu gramofonu na černou plac-ku a utápěla jsem v tonech této písně svou smutnou duši… Teh-dy jsem sama neměla, koho bych se chytila, na koho spolehla, kdo by rozuměl mým hlubinám.Pak jsem dospěla a přijala pozvání ke Kristu. On sám se mi stal mostem přes rozbouře-né řeky života, zhojil a hojí mé rány, je mi přítelem bez nároku na mé kvality a neunaví se mými pády a opakovanými záchvaty slabosti. Uchvacuje mě svými citáty a v jeho slovech nalézám moudrost a vedení jak žít.Došla jsem tedy k poznání, že u Krista samotného je pramen radosti a duševní síly. Zakouším na vlastním životě, že lásku, kte-rou Ježíš vylévá do mého srdce, nelze zadržet. Je to řeka, která chce zaplavit i další srdce a hle-dá si cestu právě přes to moje.A tak jsem se nechala unést proudem jeho lásky a po naslou-chání o útrapách života jedné ženy z Tachovska uskutečnila akci pro veřejnost na podpo-ru její rodiny. Více prozradí

článek z Tachovského deníku z 5.11.2013:Světélkování vnesesvětlo nového života

Tachov – Mateřský klub Krteček, který už více než deset let patří k aktivitám Evangelické církve metodistické v Tachově, připravil akci s názvem Světélkování. Po-kud vám to nic neříká, nedivte se, tato akce je první ve své historii. Jde o procházku večerním Ta-chovskem se světélky, které zazáří paní Daně Andrlové, mamince tří dětí, která měla v únoru vážnou autonehodu. Při té došlo z deva-desáti procent k poleptání jejího těla a tři čtvrtě roku byla v ne-mocnici. Po následném pobytu v rehabilitačním centru se vrací ke své rodině a blízcí z Tachova chtějí, aby měla vstup do rodin-ného života hezký. Více k akci řekla organizátorka: „Myšlenku svítit malými světýlky ve tmě jsem si přinesla ze svého bývalého bydliště, kde jsme spolu s něko-lika maminkami zorganizovaly procházku Starým Plzencem jako zážitkovou akci pro naše malé děti. Po přestěhování do Tachova jsem se rozhodla v tradici pokra-čovat a v roce 2008 jsem podnikla první Světélkování v Tachově se svými malými studenty angličtiny, kteří v té době docházeli na klub Angličtina hrou. Už tehdy přišli také jejich rodiče a jejich kamará-di a zažili jsme prima atmosféru s jasným poselstvím, že každý z nás se můžeme stát světýlky pro naše blízké a přinášet jim do živo-ta radost. V tom samém roce jsem začala pracovat v Mateřském klubu Krteček a ke Světélkování jsem pozvala i maminky s malými dětmi, které tehdejší klub navště-vovaly, „vysvětlila organizátorka akce Dana Mrázková. Loňského Světélkování se zúčastnilo přes 120 lidí. „S tím přišel nápad využít zájem a uskutečnit Svě-télkování jako akci pro veřejnost s přesahem. Přinést světlo něko-mu, koho potkalo něco smutného. Paní Andrlovou osobně neznám,

ale myslím, že Tachováci, stejně jako já, měli možnost dozvědět se o jejím neštěstí. Do Krtečka také chodila maminka, která je Dany přítelkyně, a tak jsem měla příležitost prožívat příběh paní Dany z větší blízkosti. To mě vedlo k přání podpořit Světélko-váním právě její rodinu,“ popsala Mrázková. Každý, kdo se chce Světélkování zúčastnit, by s sebou měl přinést lampiónek či lucernič-ku. „Vstupné se nevybírá. Účastní-ci ale budou mít možnost darovat peníze rodině paní Dany, která strávila dlouhé měsíce v nemoc-nici v Praze, daleko od svých dětí a manžela a její zdravotní stav si žádá trvalou péči i po návratu domů. Bude potřeba uzpůsobit domácnost, pořídit pomůcky a další. Rodina tedy peníze potře-buje, také lásku, projevení zájmu a sounáležitosti. Kéž jim tedy svítí světlo z našich srdcí,“ ukončila pořadatelka.

Tolik Tachovský deník. Navzdo-ry deštivému a chladnému počasí přišly dvě stovky lidí se světýlky a nádherně prozářily nejen tmu pod tachovským vrchem Vysoká, ale svým zájmem i naději a sílu paní Daně samotné. A musím se přiznat, že mě překvapily. Dobro bydlí v srdcích lidí, stačí ho jen trochu probudit, popíchnout, povzbudit, dát mu prostor,pootevřít dveře.Mohu se teď těšit na osobní setkání s paní Danou a je mým přáním stát se součástí její cesty k mostu přes její velmi dravé řeky života.

Poznámka redakce:Světélkování vyneslo 14 000 korun.(stav k 8.11. 22:58 – lidé stále přidávají).

Dana Mrázková pracuje jako pomocnice kazatele v ECM Ta-chov, vede mateřský klub Krteček a dětskou angličtinu, pracuje jako vedoucí v Royal Rangers.

SVĚTÉLKOVÁNÍDana Mrázková

18

RÁCEVE VYLOUČENÉLOKALITĚ MIMOŇ2013—2014

Rozhovor Pavla Kuchynkys Jiřím Šimkem, misijním pracov-níkem v Jablonnémv Podještědí

Mezi misijními projekty,pro které jste letos žádaliz Jablonného v Podještědípodporu, patřila i „Práceve vyloučené lokalitě Mimoň“. Vím, že v Mimoni toužíteevangeliem zasáhnoutzejména místní romskoukomunitu prostřednictvímvaší evangelizační skupinkys výhledem na založenínového sboru. Jak se tentoprojekt zrodil?

Zrodil se díky manželům Jiřímu a Romaně Hanzlovým, kteří před téměř třemi lety zažili poprvé romské probuzení na Slovensku. Hlavní sbor je tam ve Spišské Nové Vsi, ale pastor Emil Adam (byl s ním rozhovor i v časopisu „Život víry“, který vydává Křes-ťanská misijní společnost) už vyslal další služebníky do dalších míst na Slovensku a také do Anglie do Shieffieldu. Na jaře roku 2011 založili

Hanzlovi občanské sdružení Lampa a v roce 2012 vzniklo Komunitní centrum pro děti a mládež LAMPA. Od 1. června 2013 poskytuje toto komunitní centrum také sociální službu – Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež v Mimoni a Terénní programy v Mimoni a okolí. Tak se jejich komunitní centrum pro-měnilo v nízkoprahové. Cílem je zlepšení života lidem, především dětem a mládeži, kterým hrozí sociální vyloučení.Kromě toho také provozují volnočasové aktivity pro děti a mládež v Ploužnici a v Náhlo-vě, které také patří mezi vylouče-né lokality.

Co bys řekl o Mimonia místní romské komunitě?

Mimoň má asi 7000 obyvatel z čehož je možná 1 000 Romů. Jsou zde vesnice, jako Náhlov a Ploužnice, ve kterých jich žije i 90 %. Mimoň leží asi 15 km jihozápadně od Jablonného. Život lidí v Mimoni už dříve silně ovlivňoval vojenský prostor se sovětskými vojáky. Po jejich odsunu došlo k postupnému přestěhovávání romských spo-luobčanů do opuštěných bytů. Dalším významným vlivem zde byl a stále je nedostatek práce.

Především v romské komunitě to pak jsou i alkohol, cigarety a drogy.

Kolik nových zájemců patří nyní k pravidelnějšímúčastníkům vašich setkánív Mimoni a jak častoa kde se vlastně scházíte?

Od loňského října jsme začali mít skupinky každou středu u Hanzlových. Pozvání přijal Mirek, mladý muž, který se účastní i našeho nedělního shro-máždění, a dvě až tři ženy, které jsou v kontaktu s Hanzlovými skrze jejich centrum. Manže-lé Hanzlovi jezdí v pátek na společnou modlitební skupinku k nám a každý čtvrtek mají rom-skou skupinku v České Lípě. I té se příležitostně účastním. Na nedělní shromáždění přivá-žejí jednu romskou rodinu z této skupinky. Jedna sestra z Mimo-ně byla v létě pokřtěna farářem z našeho partnerského sboru z USA. Její životní partner jí ale brání na naše setkání chodit.

Jakým způsobem zvetelidi na vaše setkání?

Jde o setkávání středeční sku-pinky v Mimoni, čtvrteční sku-pinky v České Lípě a navazování osobních kontaktů především s lidmi kolem občanského sdru-žení Hanzlových. V minulém roce byla evangelizace v Plouž-nici, ale v tomto roce byl termín evangelizace nakonec obsazen svatbou. Místostarostovi z Ral-ska, kam Ploužnice spadá, se totiž naše služba nelíbí. Na Veli-

MISIJNÍPROJEKTY

rub

rikam

isie

konoce jsme měli evangelizační koncert se skupinou Maják přímo u Hanzlových v Mimoni. Jedná se o pěvecký soubor BJB z Jablonce nad Nisou a Liberce.

Kdo jsou členové vašeho týmu, který se bezprostředně podílí na této službě, a co všechno tento tým zajišťuje?

V současné době to jsou pře-devším manželé Hanzlovi a já. Zajišťujeme skupinku v Mimoni a České Lípě. Společně jsme také pořádali tábor pro rom-ské děti. Moje manželka Irena v rámci rekvalifikace pomáhala několikrát v Centru a účastni-la se také víkendu ve vesničce Náhlov. Od listopadu se chystám zapojit do pastorační služby v jejich Centru. Zatím půjde převážně o službu pro zaměst-nance.

Žádá si od vás tato služba, při níž jste nuceni překračovat jisté kulturní bariéry, nějaké nové přístupy – ve smysluPavlových slov: „Všem jsem se stal vším …“? Kde se ten nový přístup projevuje nejvíce?

Zatím nevnímám jiný přístup. Romové jsou však hodně citli-ví na upřímné srdce naplněné láskou a přijetím.

Co bys označil za největšípřekážky, které musíteve službě Romůmv Mimoni překonávat?

Nezájem lidí není v České re-publice příznačný jen pro Romy. Ale pro některé Romy prostě nejsme Romové. Proto si myslí, že jim ani nemůžeme správně porozumět.

Jakým způsobem tuto službu podepírá sbor v Jablonném?

Především modlitbami a pří-spěvkem na benzín. Rádi bychom podporovali Hanzlovi i finančně, ale zatím to není možné.

Je něco, čím tebe osobně tato služba obohacuje?

Poznáním, že i Romové v Če-chách jsou fajn. Samozřejmě vím, že mnozí udělali spoustu špatných věcí. Když ale poznáte Romy, kteří vám říkají, jak pili, kouřili, gamblovali a mnozí z nich seděli spoustu let v kri-minále za násilnou trestnou činnost, jací jsou dnes... Halelu-ja! Když u nich sedím v kuchyni, cítím se jako doma. Jde z nich taková láska, jakou jsem často ještě nezažil. Je to jen proto, že po dvou, třech či pěti letech mají Ježíše v srdci tak, že by jim mnozí zasloužilí církevníci moh-li jen závidět. Evangelium má moc měnit životy! Haleluja!

19

mis

ie

20

Rozhovor se Zdeňkem Brožem, kazatelem sboru v Litoměřicích

Proč jste se rozhodliprávě pro kurzy Alfa?

S Kurzy Alfa má litoměřický sbor zkušenosti již z minulosti. Také valtický sbor, ve kterém jsem pů-sobil dříve, používal tuto misijní aktivitu. Již dlouho bylo známo, že bude probíhat celonárodní kampaň Kurzů Alfa. Vnímali jsme jako samozřejmé se do ní přihlásit a připojit se k tomuto národnímu „evangelizačnímu hnutí“. Kde je možno v této zemi evangelizačně spojit úsilí, je dob-ré to udělat.

Jakým způsobem jste dalio kurzech vědět a jaká bylanakonec odezva? Kolikúčastníků se zúčastniloúvodního večera a kde kurzy probíhají?

Kurzy probíhají ve sborovém domě. Po delší době jsme se opět rozhodli udělat plošnou propa-gaci skrze plakátovací plochy, reklamu v médiích a roznesení pozvánek do schránek. Spoléhali jsme také na celorepublikovou reklamu této akce. Samozřejmě jsme využili i osobní kontakty členů sboru i kontakty přes naše diakonické zařízení SKP Klu-bíčko. I přes tuto snahu ještě minutu před zahájením nikdo nepřišel. Byla to zkouška pokoje i pokory. Nakonec přišli tři lidé.

Jeden na pozvání a dva díky reklamě. V současnosti (říjen 2013) přicházejí na kurzy čtyři účastníci.

Co považuješ za nejdůležitější v souvislosti s propagacía pozvánkami na Kurzy Alfa?

Je celkem známé, že lidé v naší zemi a v této době přicházejí do církevního prostředí na téměř jakoukoliv akci pouze na osobní pozvání členů sboru či na pozvá-ní těch, kdo již nějaký kontakt se sborem mají. Znovu jsme si tuto pravdu ověřili. I když jsme neměli dostatek „jistých účastní-ků“ z osobní evangelizace, roz-hodli jsme se přesto do pořádání kurzů jít a trochu spolehnout i na účastníky z plošné propa-gace. Očekávali jsme, že naši regionální propagaci doplní ta celostátní.

V žádosti jsi uvedl,že na projektu budespolupracovat podstatnáčást sboru. Jak velký je nyní tým vašich služebníků a co všechno tento tým zajišťuje?

Jsme malý sbor a akce se něja-kým způsobem účastní téměř všichni – jde o vedení večera, koordinaci služeb, přípravu místností, přípravu a organizaci občerstvení, techniky, propaga-ci, poskytování rozhovorů jako je třeba i tento.

Jak probíhala přípravavašeho týmu?

Několik měsíců předem jsme se začali za akci pravidelně modlit a připravovat propagaci a za-

URZALFA ECMLITOMĚŘICE2013-2014

21

misie

21

jištění finanční podpory. Poté se tiskly pozvánky a zajišťovala jejich distribuce. Lidé se hlásili do týmu, scházeli jsme se k po-radě, k modlitbám a na generál-ku. Příprava jsme brali vážně, protože jsme do poslední chvíle nevěděli, kolik bude účastníků. jemci o tento kurz předem svou účast potvrdili.

V žádosti jsi připojil informaci, že váš projekt bude mítekumenický charakter.Co si pod tím máme představit? Vyžádalo si to nějaká zvláštní opatření?

Žel tento předpoklad se nenapl-nil. Počítali jsme s tím i z důvodu rozdělení nákladů na propagaci. Očekávali jsme spolupráci s lito-měřickým sborem BJB. Ten se však nakonec nepřipojil z obav, že taková masová akce je kon-traproduktivní vzhledem k ne-gativním náladám ve společnosti v souvislosti s restitucemi.

Součástí Kurzů Alfa je i společný víkendový pobyt. Kam sechystáte pozvat vaše účastníky?

Tuto otázku ještě nemáme roz-hodnutou. Záleží na tom, kdo v Kurzu zůstane, a tomu se tento víkend přizpůsobí. Pravděpodob-ně však proběhne pouze jeden den bez výjezdu.

Využijete při kurzu DVDs promluvami Nicky Gumbela, anebo si na daná tématapřipravíte vlastní promluvy?

Používáme DVD promluvy. Myslíme si, že nejsme takoví „šoumeni“ jako Nicky Gumbel.

Je však otázka, jestli by přesto osobní projev nebyl přitažlivější, i kdyby nebyl až takprofesionální.

Jak odhadujete celkovou výši nákladů spojených s tímtoprojektem?

Předpokládáme výdaje jsou mezi čtrnácti až dvaceti tisíci korun.

Museli jste do této chvílepřekonávat nějakévýrazné obtíže?

Selhala nejvýraznější složka propagace – Česká pošta zkla-mala při distribuci pozvánek. Nikdo ze sboru a ani ze známých v obou městech, kde byla distri-buce plošně do všech domácností zadána a zaplacena, pozvánku do schránky neobdržel. Česká pošta přesto tvrdí, že je roznesla. I z to-hoto důvodu jsme vlastně nezjis-tili, jestli plošná reklama funguje – nebo naopak z jiného pohledu vlastně zjistili, že nefunguje.

Jaká jsou tvá očekáváníohledně možných přínosůvašeho projektu?

Sbor spolupracuje, modlí se, je zaměřen a povzbuzen k evange-lizaci. Mnozí ze sboru jistě při-jmou sami povzbuzení z promluv na večerech a je naděje, že z těch čtyř účastníků povstane třeba nějaký Billy Graham.

Otázky kladl Pavel Kuchynka,předseda Správy misijníchprojektů ECM v ČR

ze ž

ivo

ta c

írkv

e

křesťanská

Zden

ěk B

rož

KL

UB

ÍČK

O

23

ze života církve

ne 2. září 2013 otevřela ECM první a doufejme ne po-slední registrované školské zařízení.

Mnoho lidí mne povzbuzovalo, abych o této skutečnosti napsal nějakou zprávu. Nemohl jsem tak učinit dříve, jelikož až do 30.8., kdy mateřská škola byla s konečnou platností registrová-na na Ministerstvu školství, jsme nevěděli, zda se nám tento pro-jekt podaří úspěšně uskutečnit.

Jak se věci měly?

Založení mateřské školy mně osobně leželo na srdci již přes deset let. Bylo to od té doby, kdy naše děti dorůstaly do školko-vého věku a my jsme je nebyli s manželkou ochotni svěřit do péče mateřské školy, která pořádala besídky s „roztomi-lými čerty a čarodějnicemi“, halloweenové slavnosti a jiné radovánky. Přiznám se, že jsme v církvi mnohdy nenalezli moc pochopení něco v tomto směru změnit. Měl jsem dojem (a ně-kdy mám tento dojem i nyní), že podle některých křesťanů se „lev řvoucí, který obchází a hledá, koho by sežral“, mateřským školám jaksi z gentlemanství vyhýbá. Jenže nejsou právě zde u dětí budovány zárodky nevíry, ateismu, nepravosti, zlehčování křesťanství a duchovního obrazu světa? Již nyní se u nás připra-vuje půda (a v některých zemích je už realizována) pro vyvážené genderové působení na děti. Ji-nak řečeno, aby si děti svobodně vybraly, jestli chtějí být holčič-kou či chlapečkem. Nedávno

vyšla pohádka nazvaná „Princ a princ“, která vypráví příběh, jak si princ našel prince. Setkal jsem se se snahou prosadit tuto knihu (a další, které budou následovat) do programů mateřských škol, protože to je „politicky korektní“. Různé nápady z oblasti sociálního inženýrství budou nejspíš následovat. To byly hlavní motivy, které nás vedly k odvážnému kroku založit v litoměřickém sboru mateř-skou školu, a tím umožnit rodičům umístit své děti do bezpečného a křesťansky-konzervativního prostředí. Impulsem k realizaci tohoto záměru byla i kritická finanční situace stávajícího Střediska křesťanské pomoci Klubíčko, které ztratilo finanční podporu z Ministerstva práce a sociálních věcí. Proto bylo nutno přehodnotit využití zrekonstruovaných suterénních prostor, které byly vybaveny cíleně pro práci s malými dětmi. Podařilo se nám získat souhlas sboru, i když ne všichni byli pro věc nadšeni. Obavy pramenily z naší nezkušenosti, z možné finanční ná-ročnosti přestavby prostor a z nedostatečné personální kapacity. Vše byla pravda, ale věřili jsme, že konáme to, co leží i na Božím srdci, a proto se dílo s jeho pomocí podaří. Samozřejmě, že přišla řada pře-kážek, ale učili jsme se, že překážka není vždy signálem k zastavení práce, nýbrž že může být i lekcí ve škole víry, abychom více spoléhali na Boží zdroje.

Překážky

První vážná překážka nastala, když jsme pro projekt nezískali křesťanky profesionálky z oboru. Rozhodli jsme se tedy jít s těmi, které milují práci s dětmi, mají s ní zkušenosti a vzdělání si postup-ně doplní. V období zakládání školy jsem byl nucen také zastávat funkci ředitele, což rovněž nebylo ideální řešení. Navíc Minister-stvo školství náhle změnilo právní názor a rozhodlo, že mi neuzná duchovenskou službu jako požadovanou praxi ve vzdělávání dětí a ani vedení farnosti jako potřebnou řídící praxi pro funkci ředitele MŠ. Bylo to v době, kdy už jsme měli přihlášené děti. Pak nečekaně jedna sestra ze sboru přišla o práci učitelky na gymnáziu a v úvahách o dalším zaměstnání se rozhodla vstoupit do nejistých vod ředitelky ještě nepostavené mateřské školy. Jsem jí i mnohým dalším za sdílení „bláznivé“ víry vděčný. Dalším kamenem úrazu bylo, že se k naší snaze výrazně nepřipojil žádný další místní křesťanský sbor. Důvodem je jistě i to, že mají spoustu svých projektů. Pán nám však nečekaně přivedl finanční i personální pomoc jednoho svobodného křesťanského sboru z blíz-kého okolí, s kterým již měla nová ředitelka z minulosti přátelské vztahy.Další „jobovka“ přišla, když nám projektant přinesl zpracovaný pro-jekt přestavby prostor suterénu na potřeby registrované MŠ. Nákla-dy zde byly vyčísleny na 1,4 miliónu korun. Nevěřil jsem svým očím, neboť s něčím takovým jsem nepočítal a ani jsem nebyl ochoten se

mateřská škola Litoměřice

ze ž

ivo

ta c

írkv

e

s tím smířit. Vždyť se jednalo o pouhé přebudování sociálního zařízení a vstupních prostor a vybudování šatny pro děti. Po přezkoumání projektu jsem zjistil, že projektant se nezatě-žoval úvahami, jestli stanovené prostory v něčem vyhovují či ne, a „pro jistotu“ naprojektoval kompletní přestavbu suterénu. Nezbývalo mi tedy nic jiného než nastudovat stavební před-pisy a zjistit, co ze stávajícího stavu bude vyhovovat. Po tomto kroku jsem odhadl, že náklady klesnou na 600 000 korun. I to však bylo hodně a nad možnosti sboru. Staršovstvo sboru jsem získal pro pokračování projektu pouze za příslib, že případný nedostatek finančních prostřed-ků na přestavbu budu zálohovat ze soukromých zdrojů. Měl jsem však naději, že se podaří pro-story zrekonstruovat za menší náklady.Aby nebylo všem problémům ko-nec, přišly povodně a nasmlou-vaná stavební firma z důvodu naléhavějších povodňových prací naši zakázku odřekla. Měli jsme tři týdny na získání jiných stavebníků. Oslovil jsem Správu budov ECM s nadějí, že v Pra-ze je větší stavební kapacita, menší povodňové škody a z toho vyplývající menší vytíženost ve stavebnictví. A skutečně – ředitel Správy budov zajistil řemeslníka přesně pro potřeby naší rekonstrukce. Tento muž byl navíc ochoten přistoupit na spolupráci s našimi dobrovolní-ky, byl obětavý, šikovný a férový. Taky dar od Boha. Další zásadní zkouška přišla

v den, kdy firma chtěla zahá-jit potřebné bourací práce. Projektant nám oznámil, že projekt postrádá další nouzový požární východ, jehož potřeba se původně nepředpokládala. Návrh architekta na vyřešení problému byl pro nás z este-tického i technického hlediska neuskutečnitelný. Zdálo se, že budeme nuceni projekt zastavit. Když jsem v duchu volal k Pánu, přišel mi na mysl obraz, který jsem kdysi v minulosti někde re-álně viděl: východ z domu skrze okno. Navrhl jsem to a projek-tant to přijal jako efektní řešení. Chvála Bohu!

Dobrá věc se podařila

Přestavbu se nám stavebně podařilo zrealizovat během prázdninových měsíců za plného provozu sboru (softbalový camp a English camp). Mateřské centrum jsme přemístili do sbo-rových prostor prvního poschodí domu a ještě jsme stihli oslavit svatbu Tomáše a Markéty Lan-gových. 29. srpna jsme prostory mateřské školy úspěšně kolaudo-vali a následující den (poslední možný) jsem odvážel nutný kolaudační souhlas na Minis-terstvo školství ke konečnému schválení zahájení provozu MŠ od 2. září. Jsem vděčný sboru, že vydržel toto náročné období a věřím, že se nejednalo o marnou investici. Jsem vděčný za všechny, kteří se mnou sdíleli tuto vizi a ve víře v ní stáli. Dobře se taky pracuje, když vnímáte podporu nadří-zených a povzbuzování a zájem

ostatních kazatelů církve. I to mne posilovalo ve zkouškách. Samozřejmě, že jsem vděčný i své ženě, která nesla moji ne-přítomnost v rodině, mé zápasy i finanční zátěž, ale i dětem, které letos neměly rodinnou dovolenou.V mateřské škole máme kapa-citu téměř naplněnu – 20 dětí převážně z rodin mimo církev. Zaměstnáváme ředitelku, tři učitelky, v záloze máme asistent-ku a další ochotné dobrovolnice. Dotace na provoz dostáváme z Ministerstva školství. Máme málo zkušeností, spoustu věcí děláme a rozhodujeme poprvé. Tíží nás finanční dluh a očeká-vání první inspekční návštěvy s bázní a třesením. Navíc neví-me, jak obstojíme v konkurenci ostatních školek ve městě. V Li-toměřicích je již totiž poptávka po umístění ve školkách v sou-časné době pokryta. Nezbývá nám, než doufat stále v Boží pomoc a obětavost křesťanů. Pán nás ponechává v této závis-losti – a tak to má být.

Zdeněk Brož,kazatel ECM Litoměřice

25

fejeton

oč se a vrč můj kolo-vrátku, adventu je již nakrátku... Vzpomí-nám na úryvek z Erbe-novy Kytice. To, co se

o adventu točí více než sto let po Karlu Jaromíru Erbenovi, jsou kola aut před supermarkety, kola nákupních vozíků, někomu se točí kolečka v hlavě, protože zas neví, jak všechno stihnout do Vánoc. Já jsem otočila list v kalendáři a postřehla samo-lepku betlémské hvězdy, která mi každoročně označuje první adventní neděli. Tak to tady máme! Dvacet osm dní tichého a pokorného očekávání, co máš, drahý Kriste, pro nás k letošním Vánocům připraveno. Všech-ny prosby, které jsme k tobě celoročně vysílali, máš už dávno v evidenci, a teď konečně může k nám i k tobě přijít čas klidu a nadějí. Sedám si do křesla a nechávám se unášet hudbou, na kterou bě-hem roku nemám kdy. Koupila jsem pro sebe a manžela lístky do divadla. Raduji se z vánoční-ho kaktusu, na kterém nabíhají poupata, a nemohu se dočkat, až se z těch drobných pupínků vyklubou růžové hvězdy, které ozdobí tu věčně zelenou kytku. Na naši domácí palmu vážu červené a stříbrné mašle, pro-tože ona, chudinka, na Vánoce kvést neumí, tak ať z nich také něco má. Do vázy jsem vetknula zlaté jmelí polepené modrými ulitami šneků. A ještě si dojdu do knihovny pro nějaké opravdu milé audioknížky, aby Advent mohl začít.Tolik darů mi dáváš, Bože!

A nikdy ti nic nedokážu oplatit, protože to, co bych ti mohla věnovat, je už tebou věnováno. Tak tedy budu oplácet alespoň lidem, každému po jablíčku, po oříšku, po básničce, po písničce. Zkrátka, nějakou malou koledu, aby každý věděl, že ho máš rád.V Anglii, Spojených státech a Kanadě se slaví svátek Dí-kůvzdání. Nevím, za co kdo v těch zemích děkuje. Někdo za krocana, někdo za kukuřici, ně-kdo za rodinu, která se zase po roce sešla. Mají tam v těch ze-mích na děkování jediný den. Já mám na děkování celý Advent. A možná, kdyby byl ten Advent delší, stejně by nestačil, abych poděkovala za všechno, čím mne můj Pán za celý rok obdaroval.Ale stejně jako loni, stejně jako před dvěma a více lety, kdy jsem objevila krásu děkovného Adventu, vyzkouším, jestli každý den zazní Boží chvála v mém srdci a třeba i z desek. Osmadva-cetkrát se pokusím vzpomenout si alespoň na něco z toho, co jsem dostala. A osmadvacetkrát v sobě zapřu to automatické „prosím, dej aby...“ Vím, že on dává – v pravý čas a pravé věci do pravých srdcí, rukou i hlav. Děkuji ti, Otče, žes dal svého Syna. Děkuji, žes ho položil do jeslí a ne do zlatého paláce. Děkuji, že jsi ho nechal přijít i k nám domů. A tak tě k nám zvu, nejen abys s námi večeřel, ale aby sis aspoň jednou za rok odpočinul od našich nekoneč-ných požadavků. Mazel Tov, Pane Ježíši!

ADVENTNEPROSENÝ

Del

icie

Ner

ková

26

ze ž

ivo

ta c

írkv

e

ak už je to skoro tady. Začneme dopoled-ní bohoslužbou na první adventní neděli s Večeří Páně. Ten

letošní „příchod“ si chceme připomenout zase také s přáteli a známými, kteří nepatří do našeho společenství. Po sou-mraku rozsvítíme na nádvoří kostela vánoční stromek, který nám bude svítit až do Tří králů. Tradičně budeme podávat čaj, svařák, zákusky, které upečou seniorky, k tomu pár koled (to je hrůza, že?) a adventní slovíčko. Jenže „vánoční stromek“ není skutečný český vánoční stromek, ale ozdobený a krásně nasvícený javor na nádvoří kostela. Už nám to ale několik let prochází.

elký evropský myslitel David Hume formulo-val v 18. století tři fun-damentální přirozené zákony. Prvním z nich

je zákon stability vlastnictví, druhým je zákon jeho dobrovol-ného převodu a tím třetím je zákon dodržování slibů. Slovo

Během Adventu si zopakujeme loňskou vánoční hru. Snad bude lépe slyšet… Letošní premiérou budou vánoční trhy, pro které využi-jeme příchod návštěvníků na rozsvěcování vánočního stromku a zopakujeme si je v Adventu ještě jednou. Prodávat se budou nové věci nebo to, co kdo nové-ho vyrobí; nikoliv tedy bazar.Součástí „našeho“ Adventu bude na druhou adventní neděli bohoslužba mládeže a rodinná bohoslužba následující neděli.Advent ukončíme Štědrovečerní bohoslužbou, kterou jsme se letos rozhodli připravit „vysoko-prahovou“, tedy především “pro sebe“. Hosté budou opět vítáni, věřím, že tradičně přijdou a že

zákon, jak ho použil Hume, má jiný význam ve srovnání s tím, jak mu rozuměl Isac Newton, když hovořil o fyzice a astro-nomii. Newtonovy zákony jsou objektivní, nedají se porušit. Humeovy zákony se porušit dají. Jsou důrazným varováním každé společnosti, co ji čeká,

budou také rozumět. Bude to však víc bohoslužba, než tomu bylo v minulých letech, kdy jsme se jednoznačně zaměřili na návštěvníky, kteří k nám při-chází jednou za rok. Na konci Štědrovečerní bohoslužby už začnou Vánoce, ale skutečně do nich vkročíme dopolední boho-službou na Hod Boží vánoční s večeří Páně.Vnímám, jak čas rychle „letí“ a představuji si, že takto rychle, pravděpodobně ale ještě rychleji, přijde i ten Advent poslední… A na ten letos především ne-chceme zapomenout.

Zdeněk Eberle, ECM PlzeňLochotín

přestane-li respektovat vlastnic-ká práva, jestliže se vlastnictví začne převádět násilím a jestliže už nebude možné spolehnout se na to, co bylo smluveno. Tako-vou společnost čeká zmar, chaos a nakonec úplný zánik. Hume si také všiml, že různá společenství rozsetá po širém světě dospě-

Z ADVENTUDO VÁNOC 2013NA LOCHOTÍNĚ

RESTITUCECÍRKEVNÍHO

MAJETKU

spo

lečno

st a my

dá se to neuvěřitel-né, ale v naší zemi smějí lidé veřejně vykřikovat hesla „Cikány na Sibiř“

a „Probuďte Hitlera“. To by žád-ného slušného člověka nemělo nechat v klidu. Potíž je v tom, že velké množství „slušných lidí“ nemá Romy rádo, takže jim ve skutečnosti protiromské de-monstrace s rasistickými výro-ky nevadí. Vždyť Romové jsou opravdu nepřizpůsobiví, hluční, kradou...Jenomže proč? Nezavinili jsme to všechno vlastně my, Češi? Nejprve jsme je po staletí po-

la nezávisle na sobě k témuž, že totiž jejich přežití a rozvoj závisí na úctě k oněm třem přirozeným zákonům. Ty platí dodnes, historie přinesla od té doby jen bezpočet důkazů jejich platnosti. Nelze si představit spolehlivější vodítko chování společnosti. Také česká spo-lečnost zažila na vlastním těle důsledky porušování zejména prvních dvou. Krajina a venkov nezhojily jizvy po násilné kolek-tivizaci dodnes. Všichni si pama-tujeme, jak vypadala historická jádra měst, než byly domy před dvaceti lety v restitucích navrá-ceny původním majitelům. Na Starém Městě pražském zavřené a zčernalé krámy, v nich sběrné suroviny, padající omítka, scéna jako stvořená pro natáčení ame-rických válečných filmů. Když David Hume nazval ona tři pravidla fundamentálními přiro-zenými zákony, řekl tím, že jsou to principy, že respekt k vlast-nictví musí být principiální. Princip je to, co se dodržuje bez ptaní, co už nevyžaduje žádné další zdůvodnění. To, že budo-vání svobodné společnosti musí hned po listopadu 1989 z oněch principiálních důvodů začít ná-pravou majetkových křivd, tehdy

kládali za méněcenné lidi, pak jsme je na pokyn nacistů nahnali do koncentráků v Letech u Pís-ku a v Hodoníně u Kunštátu. Přihlíželi jsme jejich vyvraždění a dodnes neumíme důstojně připomínat památku těchto obětí. Po válce jsme ze Slovenska přesídlili tisíce Romů (ve své zemi během války vykořeněných, ponížených a nahnaných do lesů), abychom osídlili pohra-ničí a získali pracovní sílu do průmyslu. Bez ohledu na rodové vazby a kulturní odlišnosti jsme vytvořili gheta, do nichž jsme je sestěhovali. Čtyřicet let jsme se snažili je asimilovat, zakazovali

ostře věděla Občanská demokra-tická aliance. Absolutně první návrh zákona, sepsaný čtyři týdny po zřízení ministerstva privatizace v červenci 1990, byl restituční zákon, ve Federálním shromáždění pak dostal číslo 403/1990 a platil už od listo-padu toho roku. V započatém svižném tempu pak pokračoval zákon o mimosoudních rehabili-tacích, podle něhož se navracel majetek znárodněný po únoru 1948. Jeho propojením s kupó-novou privatizací se podařilo zcela eliminovat dopady restitu-cí do státního rozpočtu, protože oprávněné osoby nedostávaly od státu náhradu v penězích, pokud nebylo možné navrátit jim maje-tek rovnou v naturální podobě, nýbrž v akciích Restitučního in-vestičního fondu. Restituce cír-kevního majetku se však zadrhly na nevůli vedoucích politiků ODS, a to přesto, že zákonodár-ci z počátku 90. let prozíravě blokovali nakládání s majetkem, který měl být navrácen církvím, ale také jiným subjektům. Jejich argumentace proti církevním restitucím byla druhově stej-ně ubohá a nedůstojná, jakou slyšela moje maminka, když si k sousedům přišla po válce pro

jsme romštinu, rušili romské spolky. Po revoluci jsme Romům vzali práci a vytvořili vyloučené lokality. Píšeme rasistické články do novin o tom, jak „Cikán na-padl mladíka“. Nemáme je rádi.Že jste to všechno VY neudělali? Pokud uvažujeme v kategoriích Romové – Češi, potom jsme to MY Češi udělali. Řešení nikdo nezná. Jasné je jen to, že Romo-vé s ním nepřijdou. A my se jed-noho dne můžeme dočkat toho, že nám někdo zapálí auto před domem. V lepším případě. Anebo zasáhne Bůh...

Petr Vaďura

gauč, který si u nich schovala poté, co gestapo zatklo v roce 1943 našeho tatínka a my jsme se museli vystěhovat. „Nezlobte se, my ten gauč potřebujeme, už jsme si na něj zvykli.“ To, co je vidět, je obvykle ve srovnání s tím, co vidět není, mnohem méně důležité. Jestliže se nyní vláda rozhodla navrátit církvím polovinu někdejšího majetku v hodnotě 75 miliard, je to na první pohled hodně vidět, mnozí se toho dokonce lekli. Jenomže to, co tak vidět není, je zjednání průchodu práva a spravedlnosti, což je přesně to, co naší spo-lečnosti stále tolik chybí a co má nesrovnatelně větší cenu. Schválení zákona o majetko-vém vyrovnání s církví a jeho potvrzení Ústavním soudem je chvályhodné a jeho význam snad ani nejde docenit.

Doc. Ing. Tomáš Ježek,CSc. Český ekonom, politik a vyso-koškolský pedagog, bývalý ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci vlády České republiky, bývalý předseda Fondu národního majetku.Se svolením autora převzato z tý-deníku Kostnické Jiskry.

CIKÁNY NA SIBIŘ

knih

y a

rece

nze

příležitosti 400letého výročí vydání Bible kralické z r. 1613 připravuje Česká

biblická společnost nové kom-pletní vydání kralické „Šestidíl-ky“ v původním znění.

„Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti, vytažený z České biblí, která na několik dílů rozdělena a vejklady po krajích položenými vysvětlena byvši, mezi nekatolic-kými jest u veliké vážnosti, ale pro kacířské bludy od katoliků ani čísti, ani chovati se nemá. Nicméně poněvadž (podlé všech zdání) nad jiné české knihy vlast-něji, pěkněji a pilněji vytištěna byla, způsob jejího písma nemůže se než nad míru chváliti — a ten tuto se vykládá a hoden jest, aby všickni školní mistrové poručili svým učedlníkům jej míti bedlivě čísti a podlé něho psáti se učiti.“

Tuto pochvalu na kvalitu textu Bible kralické nenapsal žádný tajný evangelík či zastánce české reformace, jak by se na první dojem mohlo zdát. Citát po-chází z pera jezuitského kněze, jazykovědce a překladatele Sva-továclavské bible Matěje Vác-lava Štajera z roku 1668, tedy z doby, kdy Bible kralická byla na seznamu zakázaných knih. Jestliže i sami „ideoví“ odpůrci takto vysoce hodnotí jazykovou kvalitu kralického textu, nepře-kvapí, že jeho zvukomalebnost a jadrnost uchvacuje dodnes. A je tedy logické a přirozené, že po vyhodnocení zájmu církví se ČBS pustila do nesnadného

projektu přepisu celé šestidílky z původních tisků a že po 420 letech po dokončení posledního dílu se budou moci čtenáři opět pohodlně zahloubat do komen-tářů našich předků, do toho, jak aktuálně viděli živý biblický text promlouvající do jejich aktuální situace.Čtenář se potká se spoustou jazykových zajímavostí: objeví, kdo to byl člověk hovadný, co je to ckání, zda člověk rozšafný byl rozšafný i z pohledu dnešního významu slova, že syn králíka byl vlastně člověk, že čtverák neměl vůbec smysl pro humor, ale jeho postavení spíše budilo hrůzu. A co myslíte, dostalo se nějak objevení Ameriky do šestidílky? Proč vyzývají překla-datelé v předmluvě čtenáře, aby při čtení „pamatoval na lásku křesťanskou“? To vše a mnoho dalších je připraveno dychtivé-mu čtenáři.Nepřekvapí, že Bible kralická je považována za vrcholné pře-kladatelské dílo 16. století a ve svém původním vydání (1579 – 1594) byla i mimořádným dílem knihtiskařským. Teologo-vé Jednoty bratrské jedinečným způsobem skloubili svou hlubo-kou zbožnost, odvahu pro nové tlumočení biblické zvěsti a vy-nikající cit pro český jazyk. Při své práci vycházeli z původních textů a podařilo se jim nově přetlumočit biblickou zvěst do podoby, která ani dnes neztrácí na své přímočarosti a jazyko-vém půvabu. Kralický překlad významně ovlivnil nejen vývoj české protestantské teologie, ale i pozdější české překlady a v podstatné míře také vývoj

českého spisovného jazyka.Toto první kompletní vydá-ní s původními poznámkami a v jednom svazku se vyznaču-je moderní a dobře čitelnou grafickou úpravou. Publikovaný text je přepisován podle pravi-del předních českých bohemis-tů a splňuje kritéria odborné edice, zachovává některé jazy-kové zvláštnosti a odchylky od dnešního i dobového úzu, které byly v pozdějších edicích často odstraněny. Podává tak velmi zajímavé svědectví o období ustalování českého pravopisu. Edice však zároveň vychází vstříc dnešnímu laickému čte-náři a provádí základní úpravu pravopisu (např. g → j, w → v), takže je velmi dobře čitelná každému, kdo zná text Bible kralické z r. 1613. Publikace pů-vodních poznámek, ale i porov-nání hlavního biblického textu kralické „Šestidílky“ a „Jedno-dílky“ z r. 1613 tak nabízejí pro Písmáka nová dobrodružství.

BIBLE KRALICKÁ ŠESTIDÍLNÁ – NOVÉ KOMPLETNÍ VYDÁNÍ S PŮVODNÍMI POZNÁMKAMIPEVNÁ ŠITÁ VAZBA SE SLEPO-RAŽBOU; DVOUBAREVNÝ TISK.FORMÁT: 167 × 235PŘEDPOKLÁDANÝ ROZSAH:CA 3000 STRANPŘEPOKLÁDANÁ CENA:CA 1200,- KČ

Pavel Novák,ředitel České biblické společnosti

NOVÉ VYDÁNÍBIBLE KRALICKÉ

Pavel Novák

29

knih

y a recenze

dice Rozhovory nad Biblí má další tištěný díl. V září 2013 vydalo nakla-datelství Vyšehrad knižní zpracování rozhlasových

rozhovorů, které vedl redaktor Petr Vaďura s doc. Pavlem Ho-škem. Název díla je příznačný: V dobrých rukou. Religionista Hošek nezapře svůj křesťanský náhled na celou řadu biblických témat, jimiž se zabývali v roz-hovorech v průběhu let 2005 až 2012 na vlnách Českého rozhla-su Vltava v pořadu Ranní slovo. Možná jste některý z pořadů slyšeli, když jste se v neděli ráno vypravovali na bohoslužby nebo jste si je poslechli při nedělní služební cestě (jako já).Kdo zná teologa a docenta Evangelické teologické fakulty UK v Praze, není překvapen jeho vynikající erudicí. Možná by čekal trochu víc témat staro-zákonních a snad i více srovná-vání s náboženstvími starověku. Některému čtenáři by pomohlo, kdyby religionista trochu víc přiblížil pohled na dané téma i z hlediska jiného náboženství. Nebo se můžeme domnívat, že k některým tématům se jiná náboženství nevyjadřují? Nicmé-ně je dostatečně zřetelně řečeno, k čemu biblické texty vedou dnešního věřícího, jak může zvěst Písma moderního člověka formovat, pokud chce a formo-vat se dá.Čtenářům či posluchačům není třeba zvláštním způsobem představovat redaktora Petra Vaďuru, který se jako obvykle na rozhovory připravuje ne-jen formulováním otázek, ale i praktickou biblickou znalostí.

Jejich dialog tak v mnohém připomíná rabínské disputace, které židovští učitelé mívali při různých příležitostech a jejichž posluchači se tak nejen vzdělá-vali v náboženských otázkách, ale zároveň si konfrontovali životní názory či postoje pro svůj osobní život. Někdy člověk touží po jasné formulaci nebo jednoznačné radě. Jindy je lépe, jestliže názor zazní, ale jeho doznění si už zpracuje posluchač nebo čtenář sám. Cenná je i souhra obou autorů, když se nevyhýbají kritice i do vlastních řad, tedy do našich, křesťanských. Je dobře, že neztrácejí humor, ale i naději, že Kristova věc není ztracena. Je to dobrá provokace, abychom své vlastní postoje konfrontovali a něco si jen nenamlouvali, jak jsme dobří – ať už ve srovnání s biblickým starověkem nebo se současnou etikou neetikou v našich mezilidských vztazích. A pochopitelně k živému odpo-vědnému křesťanství.V knize je celkem 38 rozhovorů. V prvních 16 se střídají témata a texty ze Starého a Nového zákona, aby v těch zbývajících zůstalo jen u Nového zákona. Nejsou uspořádány ani chrono-logií vysílacích dnů, ani pořadím biblických knih. Nezdá se ani uspořádání abecední. V tom smyslu by čtenář snad i uvítal rejstříkové zpracování témat nebo biblických míst. Ovšem z názvů kapitol se dá dohledat, kterému z témat se věnují. Ať už se týkají některých principů křesťanského života, problému modloslužby a smilstva, nebo třeba témat lásky, duchovních

darů či vztahu křesťanů a Židů, vzájemné posuzování a odsuzo-vání mezi věřícími.Kniha je také určitým důležitým výrazem letitého přesvědčení re-daktora, že je velmi naléhavě po-třebné, aby se křesťanská témata dostávala i do veřejnoprávních médií. Naše společnost potřebu-je křesťanskou prezentaci. Proto potřebují křesťané mít dobře a srozumitelně zpracováno, jak oslovit současníky. Je dobře, že se k této službě připojil další učitel z bohoslovecké fakulty.Ještě drobná poznámka k in-ternetovým vyhledávačům. Je dobře, že se křesťanská novinka rychle objevila na webových stránkách křesťanských knihku-pectví. Našel jsem jich asi 15, jedno z toho slovenské. Pravda, většinou e-shopy. V kamenných knihkupectvích se snad najdou častěji.

Ukázky z knihy:

Pavel Šíma na webových strán-kách vydavatele vybral jako ukázku z knihy jednu odpověď z rozhovoru o vyznání víry. (str. 177) Je to téma spíš novozákon-ní. Já bych vybral ještě jednu, z rozhovoru o roli proroka. (str. 118) Tedy sice starozákonní, ale platí stejně naléhavě i pro nás dnes. Už proto, že je nám tato role velmi srozumitelně zjevena na Pánu Ježíši Kristu.

Jak k takovému znovuzrození podle autora epištoly dochází? (Tt 2,11-14)„Veliké slovo znovuzrození vyjad-řuje tajemnou skutečnost, že nový život, ke kterému jsme pozváni,

V DOBRÝCHRUKOUJosef Červeňák

knih

y a

rece

nze

se natolik odlišuje od života předchozího, až je pro jeho počá-tek nutná smrt. Nejde o žádnou dílčí opravu nebo předělávku, ale o faktický zánik toho staré-ho. Starý život totiž není možno »pozvednout na vyšší úroveň«. Nový život je zázrak, nelze ho vypůsobit lidským snažením. Lze jej přijmout pouze s prázd-nýma rukama, jako dar. Často si myslíme, že to, co musí umřít, je naše žádostivost, chamtivost, poživačnost a podobně. To je sice pravda, ale zdaleka ne celá. Umřít totiž musí všechno, celý starý člověk. Tedy i jeho urputná zbožnost, duchovní pýcha, ná-boženská zarputilost a zapšklost i jeho moralistické karatelství. To všechno jsou oblíbené převleky staré přirozenosti, do kterých se ráda halí. Proč? Aby nemusela zemřít. Proto ráda vykřičuje, že to, co musí zemřít, jsou pudy, chtíče a žádosti těla, jen aby se sama mohla schovat do nábož-nosti a nemusela umřít. »Svatost

ichálek, Knetig, Drobil. Jména, kte-rá v prosinci roku 2010 kralovala čes-kému mediálnímu

prostoru, jež tehdy naplno pohl-tila kauza plánovaného skrytého financování jedné z vládních stran. Michal, Kmotrig, Dojil. Jména, kterými opatřil postavy tehdejší kauzy sám jeden z hlav-ních aktérů ve své nově vydané knize, popisující v plnosti tehdejší turbulentní dění.

Dění, které se k nám dostávalo jen zprostředkovaně skrze stříp-ky v podobě novinových článků a televizních reportáží a k ně-muž je zajímavé se i po letech

je někdy jen převlečený zlý pud,« říká jeden moudrý chasidský ra-bín. A ještě výstižnější jsou slova C. S. Lewise: » Ze všech zlých lidí jsou zbožní zlí lidé ti úplně nejhorší.«“ (str. 177)

Jaký by tedy prorok měl být? (Ez 33,7-11)Pravý Hospodinův prorok je pře-devším přemožen láskou k lidem. Nepředvádí se mravokárným kázáním, ale nasazuje život ve službě druhým. Potěšuje, povzbu-zuje, kárá i napomíná, žehná i varuje, podle toho, co je třeba, ne podle toho, co je v módě. A jako pravý prorok nemůže než „vydávat svědectví pravdě“. Musí být také ochoten zaplatit cenu, kterou věrnost prorockému poslání obnáší. Pokud je poslán přinášet světlo tam, kde panuje tma, musí počítat s nepocho-pením a vyvržením na smetišti dějin. Z příběhu velkého Proroka z Nazaretu ale víme, že zdánlivý krach a fiasko prorokovy životní

vrátit. Obnažuje totiž zákulisní mechanismy systému, v němž si politické strany zprivatizovaly veřejný prostor a kde se nijak neostýchají týt z něho ku svému prospěchu.

Jak se do lesa volá,až se ucho utrhne

Tradiční polistopadové politické strany v uplynulých volbách skli-dily trpké plody svého dlouhole-tého zákulisního dění, a jednou z nejvíce postižených je právě Občanská demokratická strana, mající v této kauze své výsadní postavení skrze postavu tehdej-šího ministra životního prostře-dí Pavla Drobila a jeho poradce

cesty může být ve skutečnosti vítězstvím. Tuto skutečnost si každoročně připomínáme o Veli-konocích. Vždyť do stínů Velkého pátku prosvítají paprsky Neděle vzkříšení. Věříme-li ve vítězství dobra nad zlem a lásky nad smr-tí, mají i příběhy velkých svědků pravdy, kteří za svou věrnost zaplatili životem, hluboký smysl. Kolo dějin je sice semlelo, ale jsou to právě oni, kdo jsou znamením naděje pro budoucí pokolení. Jsou také zárukou, že lidský život má smysl a že je třeba stát na té správné straně barikády, i kdyby právě prohrávala. Zlo nebu-de mít poslední slovo. Pravda a láska nakonec zvítězí nad lží a nenávistí.

HOŠEK Pavel, VAĎURA Petr; V dobrých rukou. Praha: Vyšehrad, 2013, 266 s. Edice Rozhovory nad Biblí, 6. svazek. Doporučená cena 298,- Kč.

Martina Knetiga.Právě s těmi se v předvánočním období roku 2010 střetl autor knihy Libor Michálek. Věřící křesťan, „problémový muž“, který byl kvůli svým zásadovým postojům a neochotě přistoupit na špinavá pravidla hry odejit z několika veřejných postů. Zároveň ale také kontroverzní postava, která dle některých názorů překročila meze dobré-ho vkusu opakovaným využitím skrytého nahrávacího zařízení vůči svým protivníkům.

Obsah silnější formy

Libor Michálek každopádně díky této kauze vešel ve všeobec-

„ ZNIČTE TO, NEBOTO ZNIČÍ VÁS...“Martin Kukla

bib

lická sou

těž

nou známost a v roce 2012 byl se svým protikorupčním progra-mem zvolen senátorem za koali-ci tvořenou neobvyklým mixem politických stran – KDU-ČSL, Strany zelených a České pirát-ské strany. Nyní po třech letech nám dává zpětně nahlédnout do zákulisí „kauzy Drobil“.Činí tak vyprávěním ve třetí osobě a se změněnými jmény hlavních postav. Z literární-ho pohledu se občas jeví být zpracování poněkud kostrbaté,

eportér: Dovolte mi prosím několik otázek. Kam se chystáte s to-lika ozbrojenci? Vždyť Egypt s nikým neválčí.

Neznámý: Ale zemřel náš velký protivník a my jsme povinni po-mstít krev našich otců a bratří.R: O čem mluvíte? Kdo zemřel?N: Král Izraele a hlavně ten největší vrah v dějinách, který má na svědomí tisíce nevinných životů – jeho generál Jóab.R: Copak vám nějak izraelský král ublížil?N: Nejenom mně, ale celému našemu královskému rodu a celé zemi. Copak nevíte, že zde žijeme v exilu? Že naše králov-ství ti vrazi vyvrátili? Půl roku plenil Jóab naši zemi a vyvraž-ďoval všechno mužského pohlaví – muže, starce, chlapce, děti. Chovali se jako ti největší bar-baři – jen aby náš národ zničili. Ale krev nevinně zabitých volá k nebesům o pomstu!R: Jak se zachránila vaše rodi-na?N: Král byl zavražděn, ale jeho syn, můj otec, který byl tehdy ještě mladý, ještě s několika muži uprchl nejprve do Pára-nu a pak sem do Egypta. Zde se mu dostalo skvělého přijetí.

odosobnění vyprávěcí formy také činí své. Čtenář si stej-ně projektuje do osoby hlavní postavy vypravěče v první osobě. Síla této knížky ale netkví ve formě vyprávění, nýbrž v samot-ném obsahu popisovaného děje. Pokud chcete opět o trochu dále vstoupit do temných komnat zdejší politické scény a obezná-mit se se zákulisními procesy doby nedávno minulé, je pro vás tato kniha dobrou volbou. Po-hled za plentu totiž připomíná,

Farao mu dal dům, zajistil mu roční rentu a dokonce mu přidělil i území, z jehož výnosů je náš dvůr živ. Farao se o otce staral jako o syna a dokonce ho i oženil. Moje matka je sestrou faraónovy manželky, vznešené paní Tachpenésy. Máme se zde skutečně dobře.R: Proč tedy odcházíte? Není to vůči faraónovi projev nevděku?N: Ne, farao bude vždy náš otec a král. Jenže my nemůžeme nechat nepomstěnu vinu, kterou se Davidovci vůči našemu lidu i našemu království provinili. Proto se chystáme na cestu.R: Ale vás osobně čekala na faraónově dvoře skvělá kariéra. N: Ano, mám zde postavení rovné faraónovým synům. Mohl bych sloužit v diplomatických službách nebo se stát prefektem některé části Egypta. Jenom-že já nejsem a nikdy nebudu Egypťan. Jsem vnuk edómského krále, a dokud je naše země v troskách, stále budu mít před očima vinu těch izraelských vrahů. Musíme se pomstít.R: Jenomže nový izraelský král je s faraónem velmi zadobře. Prý si dokonce bude brát za manžel-ku jeho dceru.N: Farao je moudrý muž a snaží

jak důležité je modlit se za naše politické představitele a kultiva-ci veřejného života.

Libor Michálek: Zničte to, nebo to zničí vás aneb Modrá, nikoliv Zelená banka?Vydal Institut¨Williama Wilberforce, Praha 2013, 191 str.

se zabezpečit hranice země na východě. Rozpínavost Davidovců mu však moc po chuti není. Ví o chtivosti nového krále, o jeho zámořských plavbách, které koná kvůli zlatu. Doslechl se o tom, že izraelský král vyjedná-vá s našimi jižními sousedy a že je velkým přítelem krále týr-ského. Oslabení takto mocného souseda by tedy vůbec nebylo na škodu.R: Co chcete na své výpravě dělat?N: Plenit. Krále se nám asi zni-čit nepodaří, ale můžeme škodit na mnoha místech. Budeme dělat to, co dělá z Damašku syn Eljánův: loupit, unášet ženy a vraždit muže. Vrátíme jim to, co oni udělali nám a Aramu. Tak je to přeci i v tom jejich zákoně, ne? „Oko za oko, zub za zub.“ Tak to splníme.R: Děkuji za rozhovorKdo je Neznámý? A kde se o něm píše v Bibli?

Odpovědi posílejte SMS zprá-vou na číslo 731085205. Uveďte také svou adresu. Ze čtenářů, kteří odpoví správně, vylosujeme jednoho, který od nás dostane knihu.

ROZHOVORS NEZNÁMÝM Petr Vaďura

32

črta

… ve 2. patře u Horáků zaznívá z televize poslední z adventních koncertů v tomto roce. Libor si sedá s namazaným chlebem do křesla v obýváku a sleduje černovlasého zpěváka: „Tomu je tak jako mně,“ pomyslí si. „Taky bych chtěl o Vánocích něco dělat a… „Prosím tě přepni to! To tam nedávají něco normální-ho? Dej mi ten ovladač.“ Starší brácha přepíná na sport a otvírá pivo. „Konečně veget od školy. Taky by mohly bejt ty Vánoce delší.“ Paní Horáková vykrajuje linecké a myslí na to, že by celé Vánoce nejraději zrušila. Už má té honičky dost. Manžel je opět na noční. „To si nemůže aspoň jednou přehodit službu?“ Zase je na všechno sama. „Snad aspoň toho kapra koupí a…“ Kouř z trouby napovídá, že se jí předchozí várka připálila. „Ach jo, pomóóóc“…… z bytu nad nimi se ozývá dupot. Malý Honzík skáče z postele na zem. „Hurá!“ Táta přinesl domů stromeček. Budou ho zdobit těma ozdobičkama. A pak už jenom dvě vyspinkání a přijde Ježíšek. Maminka to říkala. „Byl jsem hodný?“ Ve školce už Ježíšek byl. Všechny děti byly hodné. Dostaly knížku. Honzík dostal tu o Krtečkovi, co

opravuje auto. Maminka mu čte o Krtečkovi a pak mu dá pusin-ku na dobrou noc. „Už jenom dvě vyspinkání!“ Zavírá oči a už je s Krtečkem v jeho autodílně. Podává mu nářadí a vyměňují spolu kola. To auto je červené. Stejně červené, jako auto tatín-ka. A pak už…… „Prosím tě Jano dělej, taxík už je dole. Na letišti musíme být za půl hodiny!“ „Jo, já už jdu.“ Ještě jeden letmý pohled na fotku Michala. A zase ten trýznivý stesk. „Musím schovat slzy. Musím! Honem, jinak to Radek pozná a bude taky smut-ný.“ Zamykají dveře a přivolají výtah do 5. patra. Už tři roky odjíždí o Vánocích pryč. Hlavně být tam, kde nic nepřipomíná Vánoce. Letos letí na Bali. Naše jediné dítě. Kdyby si tenkrát nesedal s tím opilcem do auta. Kdyby mu tenkrát dovolila to soustředění. Všechno by bylo jako dříve a … … „Uuž ses dívala do peřiňáku?“ „Jó, ale nic tam není.“ „Vždyť už jsme prohledali všechno. Tak kam to naši schovali?“ „Asi poznali, že jsme loni rozbalily ty Monopoly a nechali letos dárky někde jinde.“ Mirka s Adrianou to nemůžou vydržet. Mirce ro-diče slíbili, že když bude mít na

konci 2. třídy samé jedničky, tak dostane pod stromeček vysněný tablet. „Měli by mi ho přeci dát. Vždyť jsem dostala jen jednu dvojku z tělocviku. A kotrmelec už umím.“ „S tím nepočítej! Doufám, že mně nebudou zase dávat pastelky a jiný blbosti. Pořád mámě říkám, že chci ty lyže. Jsem zvědavá, jak se naši vytáhnou.“ „Ádí, půjčíš mi svůj tablet? Jen se na něco kouknu.“ „Ne, teď se chci dívat já.“ „Jsi lakomá.“ Do 8. patra přijíždí výtah. Sestry ani neslyší klíče v zámku. „To se musíte hádat i o Vánocích? Přestaňte!“… … ve vedlejším bytě 1+1 sedí v kuchyni u okna paní Musílko-vá. Letos oslavila 85. narozeni-ny. „Ta bolest v zádech. Musím si vzít aulin. Kam jsem ho jen položila? Vždyť byl tady v té po-ličce. Určitě byl tady v té polič-ce! Á, tady je. Já hloupá! Nechat ho na botníku.“ Znovu usedá. Je to ale výhled z 8. patra! Všude kolem samé paneláky. „Tolik oken, tolik světel, tolik rodin a nikoho neznám. Jak se tam asi mají? Kdo tam bydlí a …? “ Hřejivý pocit vzpomínky ji náhle odvádí do jejich vesničky domů. Domů k rodičům a star-ším bratrům Mílovi a Otíkovi a setře Andulce. Sedí v sednici

PO ROCE VÁNOCE PŘICHÁZEJÍ I DO

ČINŽOVNÍHO DOMU Č. 666/73 A …

Lenka Sochanová

črta

přivedlo k myšlence, že význam Vánoc je tak barevný a má tolik odstínů.“ „Jak to myslíš?“ „Tak, že když bys obešel svět s mikrofonem v ruce a zeptal se různých lidí na to, co jsou to Vánoce, tak bys dostal tolik odpovědí. Třeba lidi různých vyznání a kultur vnímají Vánoce jako svátek křesťanů, ale každý má jinou představu o tom, co to vlastně znamená. Někdo ani neví, že něco takového existuje. Nemluvě o dnešní pohanské podobě Vánoc.“ „A kam tím míříš?“ „Chci jen říct, že jsem si uvědomila, že slovo Velká noc musela v době očekávání Spasitele znamenat opravdu Velkou noc. Teď je to jiné. Ježíš už přišel. Už tu byl. Ano, Židé ještě stále očekávají na Mesiáše, ale ti kdo přijali Ježíše Krista jako Mesiáše a Spasitele, tak už jeho první příchod neočekávají. A ani si možná neuvědomují, co pro ty, kdo na něho čekali celé generace znamenal očekávaný příchod.“ „Jistě, ale to se chceš jako vžívat do nějakého pocitu z Velké noci? Vždyť proto se scházíme na bohoslužbě. Aby-chom si jeho narození připo-mínali. Ale co více s tím chceš udělat?“ „To jistě a je to určitě upřímné. Jen si ale myslím, že to je jako s narozením dětí. Jen si vzpomeň, když se narodila Terezka a potom Joel. Čekali jsme na každého devět měsíců, a když přišlo konečně jejich dlouho očekávané narození, tak to byl výjimečný okamžik. Byl to velký den. Jejich první naro-zeniny jsme slavili s takovou radostí a vděčností. Teď už jsou velcí. Pořád slavíme narozeniny a rádi, ale už to bereme tak tro-chu jako samozřejmost. Tradici, při které se dávají dárky, sejdou se rodiny, ale jako by tomu chyběl ten moment jedinečnosti a výjimečnosti. Toho zázraku, že se nám narodili. Chápeš?“ „Hm, asi chápu, co chceš říct, Romano. A k tomu člověk ještě podléhá celé té nákupní ho-ničce. Všechno zařídit a vyřídit včas a pak ještě stíhat kostel.“ „Moc bych si přála, aby pro nás

kolem velkého dřevěného stolu a rozkrajují jablíčka. Táta vstane a přiloží do kamen. Celou míst-ností se line vůně purpury. „Tak děti, a teď si zazpíváme. Jakou koledu, Maruško?“ „Třeba tu, že se nám narodil Kristus Pán.“ Tatínkův hlas je znělý a mamin-čin tak jemný, ale krásný. „Je nám všem dobře. A té legrace pak při sáňkování.“ Nastává Štědrý večer a ona, malá Maruš-ka, je v náručí tatínka a... Zvoní telefon. „To bude určitě Josífek.“ „No, mami ahoj, tak šťastný a veselý. My jsme všichni i s vnu-ky na chalupě, víš? Je tady strašná zima, ale do Štědrého večera se to snad vytopí. A jak se máš?“ „Josífku, za chvíli si asi půjdu už lehnout a …“ „No já musel objednat brikety, zase je zdražili, syčáci. To zase bude peněz. No nic, mami, tak si to hezky užij a my se po Silvestru zastavíme a oslavíme to spo-lu, jo?“ „Budu se na vás těšit, Josífku. Tak šťastné a veselé.“ Paní Musílková znovu usedá k oknu. Slzy jí tečou po tváři stejně jako každý večer. Akorát o Vánocích se každá slza zdá být větší a těžší. Proč musí člověk zůstat tak sám? Ta mrazivá bolest, která se jí vždycky znovu a znovu zarývá do žaludku jako ostrá břitva. „Půjdu si lehnout a spát, hlavně dlouho spát. Chci domů, za rodiči a za Mílou, Otíkem a Andulkou. Ti už mě ochrání a budou mě mít rádi.“ Už se na ně těší, ona, někde uvnitř ta malá Marušku. Ně-kdo zvoní. „Kdo to může být?“ Rozsvěcuje v předsíni. Otevírá dveře. „Á, Svatoňovi. Vy jste z 3. patra, bytu č. 7, že?“ „Ano, dobrý večer, my….“. Náhle se světlo v předsíni rozjasnilo. Jako by se rozsvítilo tisíce žárovek, které pronikly až k jejímu srdci. S radostí dnes vůbec nepočítala a……“Pavle pozor, je červená.“ „Ano, vidím.“ „Terezka s Joelem by už mohli být z mládeže doma, viď?“ „Kolik je? Snad jo, pokud se zase nezdrželi s nacvičová-ním písniček na vánoční boho-službu.“ „To dnešní kázání mě

tahle oslava Ježíšových naro-zenin byla taková ryzí, oprav-dová. Asi se budu modlit za to, abychom pochopili, jak moc velká byla ta Velká noc.“ „Už vypnu to topením na nohy, jo?“ „Klidně, vždyť už jsme skoro doma.“ „Ještě jedna věc. Víš, jak potkáváme paní Musílkovou z osmého?“ „Tu s tou holí?“ „Tu. Tak myslím, že bude na Štědrý večer zase sama doma. Mluvila jsem s paní Havránkovou a ta mi to říkala. Hele, co kdyby-chom ji pozvali na štědrovečerní večeři k nám domů?“ „Počkej, ale kam ji posadíme? A jak jí to chceš říct? Vždyť se známe jen od vidění. Co když nebu-de chtít? Třeba to bude brát jako narušování soukromí a…“ „Počkej Pavle, ale třeba jí tím uděláme radost. A s tím místem to určitě nějak vymyslíš. Znám tě, že vždycky všechno nakonec vymyslíš dobře.“ „Jo, tak to bych nějak vymyslel, ale co když nebude chtít přijít. A co děti? Prosím tě, nebouchej tak s těmi dveřmi.“ „Tak nepřijde, ale zkusit bychom to měli. Vím, že bylo pro nás pohodlnější udělat si rodinnou idylku, ale jsou přeci Vánoce. Lidé by měli zakoušet především lásku a sounáležitost a vědět, že nejsou sami. Co když si myslí, že jí i Bůh opustil? A děti to určitě zvládnou. Konec konců bychom je měli vést ke štědrosti a soucítění, nemyslíš?“ „To máš pravdu. Tak to zkusí-me. Mám jít s tebou nebo na ni zazvoníš sama?“ „Zkusíme ty obavy a strachy zvládnout spolu. Pojď, jdeme. Zmáčkni osmičku.“ „Je to tenhle byt. Musílková. Tak zvoníme, jo?“ „Dobrý večer, paní Musílková. Ano, jsme Svatoňovi ze třetího patra a…“

Po roce Vánoce, Vánocepřicházejí, zpívejme, přátelé!...Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahy-nul, ale měl život věčný. Jan 3/16

34

po

víd

ka

V kabině vozu vládlo ticho. Jen plechové dveře mě oddělovaly od dramatu, odehrávajícího se na zmrzlé dálnici. Kromě dra-matu byly za dveřmi i Vánoce. Z temné oblohy se sypaly lehké vločky a ze sypacích vozů těžké krystalky soli. Krása vloček, jako většina nádherných věcí v tomto krutém světě, rychle prohráva-la svůj marný boj. Chemické vzorce nelítostných procesů, načmáraných křídou na černém asfaltu, jsem dávno zapomněl. Zbytek přeživších vloček umíral pod koly Alfy Romeo, která se řítila sněhovou vánicí. Řízení silného vozu byl požitek. Okolní auta vířila směs soli a sněhu v divokých tanečních kreacích. Gejzíry břečky dopadaly na přední sklo jako láva sopky. Vůz byl dokonalý až na malý detail: chyběla nemrznoucí směs do ostřikovačů. Nezbývalo, než sjet z dálnice a použít čerstvý prašan

VÁNOČNÍPOVÍDKA

Miloslav Čech

35

po

vídka

k vyčištění oken. Káva v kelím-ku od benzínové pumpy navodi-la pocit pohody. Zatímco jsem pucoval přední sklo, přistoupila ke mně mladá žena: „Nechceš udělat dobrej skutek, když jsou ty Vánoce?“ Udělat dobrej sku-tek, to by se mělo. Když ne bě-hem všedních dnů, kdy na dobro nezbývá čas, tak určitě o Váno-cích. Třeba obdarovat žebráka v uličce u náměstí, vyvenčit psa z útulku, pomoci stařence přes silnici (když zrovna neřídíte silný vůz.), adoptovat na dálku africké dítě, do kasičky v kostele strčit místo drobných bankov-ky, adoptovat makaka z místní ZOO, navštívit babičku, nebýt protivný na své blízké, usmívat se na kolegy v práci, na policistu udělujícího pokutu, nejezdit na-černo tramvají, přestat fetovat, vymalovat byt, třídit odpad, učit se do školy, pustit koupeného kapra do řeky, zasadit strom, zplodit syna, postavit se zlu,

pohladit dítě, navštívit přítele v nemocnici, propustit vězně na svobodu, vrátit slepým zrak, to všechno a spoustu dalšíchdobrých skutků by bylo možné udělat o Vánocích. „Ptám se, jestli nechceš udělat dobrej skutek, když jsou Vánoce,“ opa-kovala otázku žena u benzínové pumpy. No ano, určitě bych rád udělal dobrý skutek, ale je to těžké rozhodování, říkám si v duchu. Tvářila se vyzývavě a významně pohupovala kabel-kou. „Omlouvám se, mám naspěch, zamrzly mi ostřikovače a vůbec, doma mě čekají, na shledanou.“ Motor zaburácel a kola se za-kousla do zmrzlého asfaltu. Zí-tra je poslední adventní neděle a já mám kázat v kostele. Jak asi začnu? „Bratři a sestry, čiňme dobré skutky…“ To by šlo!

rub

rika

SLOVO& ŽIVOT

PF

2014

ŠÉFREDAKTOR: Petr Vaďura

REDAKČNÍ RADA: Petr Procházka, Pavel Kuchynka, David Chlupáček, Filip Jandovský, Miloslav Čech, Michael Kříž, Ralf Mošt, Lenka Sochanová,Martin Kukla

PLATBY A DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY:7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu)Předplatné na další obdobíkončí jen písemnýmči telefonickýmodhlášením v redakci.

PŘEDPLATNÉ: v České republice:na celý rok 180 Kč + poštovné 72 Kč,u hromadných objednávek se poštovné neplatí;cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 18 Kč

TÉMA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: RodičovstvíČlánky k tématu příštího číslai další příspěvky zasílejte na adresu redakce.Za obsah článků odpovídají jejich autoři.Uveřejněné články se nemusejí obsahověshodovat s názoremredakce.

ADRESA REDAKCE: Slovo a život,Ječná 19, 120 00 Praha 2Telefon: +420 224 919 608e-mail: office.umc.cz@gmail.com

SLOVO A ŽIVOT: ročník XXXVydává Rada oblasti Evangelickécírkve metodistické v ČR.Časopis vychází čtyřikrát do roka.ev. č. MK ČR E 21299

grafický design:WWW.SOFLY.CZ