9

SOVÍ PÍRKA

Ta pírka začínala být otravná. Jedno měla v ústech a šimralo ji v krku. Skousla ho při chůzi, zaťala se do něj stoličkami a vytrhla ho. Po jazyku se jí rozlila teplá krev s příchutí měděné mince. Byla tu i další pír-ka, náhle se jí objevila v těle jako nějaká podivná rako-vina a prodírala se jí vnitřnostmi i svaly. Zanedlouho se z ní v podstatě stalo chodící kuře s dívčí postavou, které se neustále oškubávalo.

Nenápadně si sáhla mezi rty, aby pírko vytáhla, a protočila ho mezi prsty. Její pohyb byl ale přece jen znatelný. Koutkem oka zachytila, jak otočil hlavou.

„Pírka,“ vyprskla. „Měla by ses přestat muchlovat se sovami.“„Zmlkni.“ Ani jednomu z nich se nechtělo mluvit

o pírkách, stejně jako se jim nechtělo mluvit o tom, jak začínal vypadat pohuble, místy až vyzáble. Snazší by-lo neduhy přehlížet než mluvit o tom, co znamenaly. A tak jenom šli dál stejným směrem jako poslední tři dny, ploužili se pod tím proklatým sluncem, uprostřed té zatracené pouště, a hledali tu, které se kdysi říkalo Matka Země.

10

„Měli bychom zastavit,“ prohlásil. Jeho hlas zněl vzdáleně, takže pochopila, že už se zastavil.

Její nohy v rozpálených tmavých džínách přilepe-ných ke kolenům schválně ušly ještě pět kroků, než kopla do suchého písku, čímž rozvířila prach, vymršti-la kamínky a nejspíš někde naštvala ještěrku.

„Je tady.“„Jak to víš?“ zeptal se. „Chci vodu.“Hodila mu koženou čutoru, aniž by se na něj podí-

vala, a poslouchala pomalé šplíchání, jak pil. Hodil jí nádobu zpátky, a když se napila, ucítila, jak se jí další soví pírko tlačí do průdušnice. Voda kolem něj protek-la, až to zabolelo. Ani voda nebyla příjemná. Chutnala po prachu a byla vlažná. Protáhla si paže a zadívala se do slunce.

„Ještě že se nemůžeme spálit.“ I kdyby přešli celou poušť, měli by stejný odstín pleti, jako když vyráželi, ačkoliv by měli kůži odhalenou. Pohlédla na jeho dží-ny a upnuté tričko a pak na svoje potetované zápěs-tí a tenký černý nátělník. Mihl se přes ně stín. Káně. Odfrkla si. „Koukni. Nejspíš si myslí, že jsme páreček ztracených puberťáků po večírku. Rychlá svačinka. To bude zklamaný.“

Zastínil si oči, podíval se k nebi a pousmál se. „Mys-líš? Docela rád bych se vracel z večírku. Až mě příště potáhneš doprostřed pouště, tak ať je to kvůli hudbě a neonovým tyčinkám. A ne kvůli nějaké bohyni, která tady zřejmě ani není. Vrať mi tu hnusnou vodu.“

„Je tady. Copak ji necítíš? Nemá sílu skrývat se.“ Hodila mu vodu, on si přidřepl, aby si odpočinul, a ko-žená čutora mu visela nad zemí. Jak zavrtěl hlavou, z krátkých hnědých vlasů se mu vznesl obláček pra-chu.

„Já nic necítím,“ odsekl. „Kromě toho zatraceného slunce a únavy, kterou bych cítit neměl.“

11

Prohlížela si ho. Hermes, bůh zlodějíčků, navěky se-dmnáctiletý kluk, který si stěžoval jako stařec. Přišlo jí to skoro k smíchu. Bylo by to směšné, kdyby oba neu-mírali a on nebyl tak vyzáblý. Paže začínal mít šlacho-vité a tváře propadlé jako nikdy předtím. Musel zhub-nout pět liber jen od chvíle, kdy vkročili na poušť.

„Měl bys něco sníst.“ Poklekla do písku vedle něj a sun-dala si batoh. Uvnitř bylo sušené hovězí maso a ovoce.

„Tohle je ponižující,“ zamumlal, když mu jídlo po-dávala.

„Smrt bez slávy je vždycky ponižující. Samozřej-mě bych si nikdy nepomyslela, že se to přihodí nám.“ Znovu polkla a škrábl ji hrot pírka. Upila další doušek vody. Za starých časů by dokázala pírko sprovodit ze světa, vznítit ho pouhou myšlenkou, až by z něj nezby-lo nic než obláček kouře. Stále nemohla uvěřit, že to-hle bude její konec, tak tichý a pomalý – plíce jí zapla-ví pírka. Bude to jako dýchat skrz polštář. Ani nebude moct křičet.

„Měli jsme poznat, že se to blíží. Není pravda, že to nikdo nepředpověděl, že by o tom nikdo nepsal. Sou-mrak bohů.“ Shrábl hrst prachu a vyhodil ho do vzdu-chu. Svraštil čelo.

„Prach ve větru. Směšné.“„Všechno, co se narodí, musí taky zemřít, Athéno.“ „Taková je zvyklost.“ Napřímila se a zamžourala

do ostrého světla. Kam až dohlédla, všechno vypadalo stejně. Kaktusy rostly ve zvláštních malých rodinkách. Chomáče uschlé trávy se kutálely ve větru na své ces-tě nikam. Bylo tam pusto a vyprahlo, poslední místo na světě, kde chtěla být: umírat uprostřed pouště.

Natáhla ruku a zvedla ho na nohy. „Všechno, co se narodí, musí taky zemřít,“ zopako-

vala. „Ale já jsem se zrodila plně vyvinutá z hlavy na-šeho otce, takže to se přece nepočítá, no ne?“

12

1PANNA, NEBO OREL

Taková to byla zvláštní scénka, kdy se uprostřed zmat-ku a hluku jídelny zastavil čas – dva kluci u rohového stolu sledovali stříbrnou minci, jak se otáčí ve vzdu-chu. Holka naproti nim vykřikovala „panna“, nebo „orel“, ale její hlas napovídal, že to bylo mnohem mé-ně zajímavé, než by se podle jejich vykulených očí zdálo. Vykřikla to správně třináctkrát za sebou. Mohla by tak pokračovat třeba ještě stokrát.

„Jak to děláš?“„Kouzlo,“ odpověděla Kasandra Weaverová. Mince

se otočila. „Orel.“Aidan Baxter ji chytil a připlácl na hřbet ruky. Od-

kryl ji a pod zářivkami se zableskl stříbrný orel. Jeden z chlapců vztáhl ruku. „Ukaž mi to. Je cinknutá?“Zvědavě si minci prohlíželi, otáčeli ji mezi prsty,

škrábali hranu a poklepávali s ní o stůl. Několikrát ji sami vyhodili do vzduchu. Ale byl to jenom čtvrťák.

„Musí v tom něco být,“ zamumlal ten vyšší kluk. Podíval se na Kasandru, jako kdyby v tom měla prsty.

Teplejší.

13

Jenže na ní nebylo nic zvláštního. Žádné tajem-né řeči, žádné nadpozemské oči. Jen obyčejné hnědé a mrkající oči. Pohlédl na její hnědé vlasy splývají-cí na ramena. Příliš obyčejné. Bez jediného proužku, punk-rockové růžové nebo cikánských stuh. Otočil se k aidanovi.

Chladnější.Nikdo nikdy neuvěřil v magii. Vždycky si mysleli,

že je to trik nebo že to dělá úhel pohledu. Vždycky si našli nějaké nudné vysvětlení, aby jejich svět zůstal ve svých dimenzích a pořád na něj platila jejich pravi-dla. Zákony a matematika. Tak to chtěli. Kdyby se do-zvěděli pravdu, nepohlíželi by na ni s úžasem. Byli by zklamaní. Možná by ji dokonce ukamenovali k smrti.

„Vážně, v čem je ten fígl?“„Opravdu to chceš vědět?“ Zadívala se na letící min-

ci a znovu vykřikla. Mohla jim říct, že počítá obraty mince, že se to o mnoho neliší od podvádění v poke-ru. Uvěřili by tomu. „Vážně jsem nefalšovaná vědma. Odjakživa.“

Ušklíbl se. „Jasně.“Pohlédla na Aidana, který se usmál.„Je to pravda,“ přitakal a Kasandra zvolala „panna“

ještě dřív, než čtvrťák vylétl z jeho prstů. „Vlastně je to celkem otrava. Nikdy mi neprošlo, když jsem chtěl podvádět. A děsí mě tím, co vidí, než se to stane.“

Kasandra potlačila smích. Zmínkou o jejích vizích překročil jejich obvyklou hranici. Ale nevadilo to. Skeptické svaly ve tváři toho prváka se jenom zatnuly o něco víc. Tyhle svaly znala dobře.

Aidan chytil minci. „Tak co? Myslíte, že ji dokážete porazit?“

Na chvíli kluci otevřeli pusy, a hned je zase zavřeli jako ryba a Kasandra si pomyslela, že by to mohli chtít zku-sit. Občas to lidi zkoušeli. Jedné holce se to podařilo určit

14

správně pětkrát za sebou, než se spletla. Maggie Wegma-nová. Taková malá blondýnečka, která zpívala ve sbo-ru a hrála volejbal. Kasandra si Maggie občas prohlížela na chodbách a říkala si, jestli to pětkrát uhodla náhodou nebo jestli byla taky trochu vědma.

Líbilo by se mi, kdyby byla vědma. Mohly bychom založit Klub podivínů. Byla bych jako Profesor X.

V duchu se usmála a zavrtěla hlavou, když se na ni Aidan tajemně podíval.

„Neztrácejte čas.“ Z druhé strany stolu na ni mr-kl Sam Burress. Pod černým kulichem povytáhl obo-čí. Nevěděla, že je sleduje. „Kasandru nikdo nepora-zí. Tihle dva už obrali o peníze půlku školy.“ Namířil mrkví na ni a pak na Aidana, než si ukousl sousto. „Radši jim rovnou zaplaťte. Anebo přiveďte kamará-dy, ať si zahrají, a ona vám dá podíl.“

Kluci otevřeli peněženky a každý z nich vytáhl de-setidolarovku.

„Není to těžce vydělané kapesné nebo tak něco, že ne?“ ujistila se Kasandra, zatímco si bankovky brala.

„Ne,“ odpověděl jeden z nich a pokrčil rameny. Měl roztomilý obličej a na hlavě čupřinu hnědých vlasů. „Fakt super trik.“

„Díky. Probděla jsem tři dny u sledování Crisse An-gela, než jsem přišla na to, jak to dělá.“

Při tom vysvětlení se mu rozzářil obličej. „Tušil jsem, že už jsem to někde viděl.“ Zvedl umělohmotný jídelní tác a šťouchl do kamaráda, aby se zvedl a šel zpátky k jejich stolu. Než odešli, mrkl na ni. Žádná zlá krev. Od té doby na sebe pokývli pokaždé, když se po-tkali na chodbě.

„Proč jsi to řekla?“ zeptal se Aidan, jakmile odešli. Kasandra pokrčila rameny. Možná aby se cítili líp.

Nebo možná jenom proto, aby na ni mrkl. Pro trochu přízně, místo aby se před ní měl na pozoru.

15

Aidan zavrtěl hlavou. „Tvoje šoumenství poněkud upadá. Neměl bych ti

sehnat křišťálovou kouli a nějaké zlaté šperky?“ Přisu-nul se k ní na lavičce, modré oči mu ďábelsky potem-něly, pak jí zvedl ruku a políbil ji. „Začnou si myslet, že je to mnou, že znám nějaký trik, jak minci vyhodit do vzduchu. Možná bys měla začít ztěžka dýchat nebo protáčet oči jako při transu.“

Kasandra si odfrkla. „Copak jsem nějaká cirkusová atrakce?“ Dloubla do něj loktem. „Tohle na mně milu-ješ, viď?“

„Miluju.“ Políbil ji na spánek, jako kdyby to vychá-zelo odtamtud. „Mimo jiné věci.“ Odvrátil se, aby si kousl do školního burrita bez chuti a aby nabral třešně ze svého ovocného poháru a přidal je do Kasandřina. Přes hlavu měl kapuci své šedé mikiny, která mu za-krývala zlaté vlasy, jak to míval ve škole vždycky, do-kud ho učitel nepřiměl kapuci sundat aspoň na výuku. Jak tam tak seděl a hltal, vypadal jako dítě ulice.

Ale jako pohledné dítě ulice.Kasandra se natáhla, aby ho pohladila po tváři. „Žádné miliskování na veřejnosti, když jím.“ An-

die Legendreová přehodila nohu přes protější lavičku, čímž odtrhla Sama od ostatních u stolu. Švitořili jako ptáčci vyrušení v hnízdě. „Sami to pravidlo oceníte, až si najdu nějakého nechutného kluka.“

„To teda oceníme,“ přitakal Aidan, na její vkus tro-chu moc nadšeně, pokud lze soudit podle jejího výra-zu. „Mimochodem, kdy budeš mít konečně kluka?“

„Až potkám někoho, kdo bude mužnější než já.“ Hodila po něm mrkví.

„Takže nikdy.“Kasandra jemně šťouchla Aidana do ramene, ale

oba se s Andie zasmáli. Nebylo to tak daleko od prav-dy. Andie byla teď na podzim jmenována kapitánkou

16

studentského dívčího hokejového týmu, ačkoliv byla teprve druhačka. A byla vyšší než většina kluků. A ta-ky silnější.

„Výměnný obchod?“ Andie sebrala Kasandře burri-to z jejího tácu a hbitě ho vyměnila za hranolky. Půlka burrita zmizela na jedno polknutí.

„Zastrč si vlasy za uši.“ Kasandra se natáhla a zastr-čila jí černé vlasy za uši. „Nebo si je sníš.“

Andie si odfoukla. „No a co? Jsou čisté. Zase jste si stříleli z prváků?“

„Jak to víš? Ty jsi teď taky vědma?“„Jo. Využila jsem své kouzelné schopnosti a sledo-

vala vás z fronty na oběd.“Kasandra přejela očima po jídelně. Vždycky tu byl

hluk. Pronikavý hluk. Neustálý bzukot mnoha tónů prokládaný třískáním táců, cinkáním příborů a vrzá-ním židlí o podlahu. Probíhalo tu aspoň padesát rozho-vorů naráz a každý po očku sledoval a poslouchal, co se děje u jiného stolu.

Kasandra chroupala hranolky a hluk přestala vní-mat. Člověk mohl být i něco horšího než vědma. Na-příklad telepat.

„Schovej mě.“ Andie se přikrčila. „Před kým?“„Před Christy Fosterovou.“Kasandra se otočila. Mířila k nim zrzavá holka s pi-

hovatým nosem a tvářemi a povýšeným výrazem. „Jestli mi zase bude vykládat o tom, jak by kapitáni

měli jít příkladem, hodím jí rýži do vlasů.“„Andie!“ zvolala Christy. „Co si zítra vezmeš na sebe?“„Dres,“ odpověděla Andie se zkrouceným rtem,

když Christy procházela kolem. „Správně. Kapitáni totiž mají jít příkladem.“Andie nebezpečně zakroužila vidličkou nad rýží, ale

nakonec hodila jenom tou vidličkou. Neškodně se od-

17

razila od Christyina ramene. Ani si toho nevšimla. Ka-pitáni mají jít příkladem.

„Přijdete zítra na zápas?“ zeptala se Andie. Kasandra omluvně zavrtěla hlavou. „V pátek máme

písemku z dějepisu. Musím se učit.“ „Aidane?“„Musím jí pomoct.“„S vámi nic není,“ utrousila Andie a obrátila oči

v sloup. Andie se neučila nikdy. Ne snad že by všech-no pochytila ve škole, ale nehodlala se s učením obtě-žovat.

Kasandra dloubla do Aidana. „Páteční večer je vol-ný,“ poznamenala. „Což takhle táborák v Abbottském parku?“

„To už zní líp,“ uculila se Andie, „pošlu to dál.“

Studijní večer byl možná chyba. Po dvou hodinách by-lo jasné, že Kasandra už všechno umí, a Aidan se nu-dil. Položil se na polštáře naskládané na pelesti a hned se do nich zabořil. Nikdy ho učení nebavilo o nic víc než Andie.

„Chtěla bys být radši na tom zápasu?“ zeptal se. „Tak trochu.“ Nebo hodně. Sledovat Andie, jak hra-

je, s horkou čokoládou a dlouhou červenou tyčinkou lékořice znělo asi desetkrát líp než to, co právě dělali. Kolem nich byly rozložené sešity, učebnice a papíry se zápisky v pečlivě srovnaných komíncích a vše bylo ro-zevřené, aby slova mohla šeptat do vzduchu „historii Spojených států amerických“. Pohlédla na hodiny. Už bylo moc pozdě, aby si to rozmysleli.

„Vyhrají?“ zeptal se Aidan.„Jasně,“ hlesla Kasandra rozmrzele. Aidan se napil limonády a postavil ji na noční sto-

lek. Pak začal odhazovat její srovnané komínky knih a papírů na podlahu. Každá odhozená hromádka ote-

18

vřela prostor mezi nimi na posteli. Svlékl si zapnutou mikinu a přilezl k ní.

„Co to děláš?“„Neboj. Bude se ti to líbit.“ „Jsi si jistý?“Odmlčel se. „Asi na padesát šedesát procent.“Se smíchem ho nechala, aby jí vytrhl z ruky se-

šit, a jak ji pokládal na záda, uslyšela sešit spadnout na koberec. V pokoji bylo ticho, když se líbali. Stě-ny i peřina byly zvyklé na jejich dovádění. Milovali se v její ložnici už skoro rok. Někdy se jí zdálo, že i když tu Aidan není, vzduch je jím prosycený a do pokoje se obtisklo tisíc vzpomínek na věci, co tady spolu dělali. Všechno uvnitř stěn s ním bylo nějak spojené, i stěny samotné. Před půl rokem jí pomohl pokoj vymalovat na bílo, když se jí konečně zprotivila levandulová bar-va jejího dětství. Jenže byli líní a ledabylí, a tak nadě-lali šmouhy. V určitém světle v rozích pořád prosvítala levandulová.

„Naši budou doma každou chvíli,“ varovala ho. „Jo?“„Jo, tak dej ruce pryč z mé podprsenky.“Aidan se usmál a se zaúpěním se přetočil na záda.

„Au.“ Vytáhl učebnici zpod ramene a hodil ji na pod-lahu. „Učíme se nějak moc.“

„Vždyť víš, proč se tolik učím.“Pohlédl na ni a natáhl k ní paži. Přitulila se k němu

a položila si mu hlavu na rameno. „Budoucnost, budoucnost, já vím. Nevíš, co nás če-

ká. Na vědmu trochu zvláštní.“„Sklapni.“ Šťouchla ho do žeber.„Dělám si legraci. Ale to ti říkám, naplní se. Nic ji-

ného jí ani nezbývá.“Kasandra na to nic neřekla. Bavili se o tom už dřív.

Čekal ji jakýsi černý bod, někdy okolo jejích osmnác-

19

tin. Den, kdy ztratí schopnost předvídat události. Před-povědět vlastní ztrátu daru věštit budoucnost bylo něco zvláštního. Ale věděla to asi tak jistě, jako kterou stranou dopadne mince. Neměla být vědmou navždy. Jednoho dne ta schopnost zmizí, asi jako když zapadá slunce.

Naplní se to, říkával. A ona měla za to, že je to prav-da. Protože ale nemohli obírat prváky o peníze navždy, chtělo to nějaký záložní plán. Jako třeba univerzitu.

Kasandra poslouchala, jak Aidanovi buší srdce. Pod tváří jí proudila jeho horká krev. Když mu poprvé po-věděla o tom, že její dar jednou zmizí, zeptala se ho, jestli jí to ubere na hodnotě. Jestli pak bude nudná, obyčejná. Řekl, že ne, ale občas, když vyřkne nějaké proroctví, se na ni upřeně zadívá. Skoro hrdě.

„Myslíš, že se budu cítit hloupá?“ zeptala se Kasan-dra.

„Hloupá?“„Až neuvidím do budoucnosti. Bude to jako prázd-

nota? Jako když máš nějaké slovo na jazyku, ale ne-můžeš si na něj vzpomenout?“

„Ne.“ Políbil ji do vlasů. „Myslím, že takové to ne-bude.“

„A jaké si myslíš, že to bude?“„Myslím, že to bude jako… život,“ odtušil po chví-

li. „Jaký vedou ostatní lidi. Myslím, že půjdeš na vy-sokou, já půjdu taky na vysokou a přijmou nás spolu. Takhle si to přeješ, ne?“

Přála. Až na pár obav se toho nemohla dočkat. Moh-lo by to být hezké, kdyby pro změnu nic nevěděla. Větší dobrodružství. Aidan tvrdil, že někteří lidé by pro její schopnost zabíjeli, ale ona nechápala proč. Ni-kdy to k ničemu pořádně nebylo.

„Ano, to bych si přála. Proto se tolik učím.“„To není dost dobrá výmluva. Jsem nejbohatší siro-

tek široko daleko. Nepotřebujeme stipendia.“

20

„Ty nepotřebuješ stipendium,“ opravila ho. „Ne kaž-dý má takové štěstí, že v jeho životě dojde k obratu ja-ko v muzikálu Annie.“ Vzpomněla si, jak byla zvěda-vá, když před třemi lety zaslechla, že si Ernie a Gloria Baxterovi, jejich odvěcí sousedé, osvojili dospívající-ho syna. Zhýčkaného, bohatého dospívajícího syna.

Aidan se zakřenil. „Řekl bych, že to byl celkem drs-ný život po všech těch dětských domovech.“

Kasandra tiše ležela. Žertoval, ale nejspíš to byla pravda. Pořád tak docela nechápala, proč si zvolil ži-vot ve všech těch státních dětských domovech a spo-lečných domácnostech, místo aby žil s nějakým vzdá-lenějším příbuzným. Tak bohatá rodina, jako byla ta jeho, přece musela mít nějaké pozůstalé. Aspoň něja-kého strýčka ochlastu. Radši se na to ale neptala. Kdy-koliv na to přivedla řeč, uzavřel se do sebe. „Děláš si zbytečné starosti.“ Zněl ospale. Musela ho nějak pro-brat, protože jinak by se vzbudili s výhledem na tátův obzvlášť naštvaný obličej. „Ty a já budeme spolu, Ka-sandro. Na to nemusíš být věštkyně, abys to věděla.“

21

2MATKA ZEMĚ

Putovali další dvě hodiny, než na to šlápl. Nebo snad raději než šlápl na ni. Na Demeter. Bohyni, které se ří-kávalo Matka Země. Bylo to jako stoupnout si na kraj zbořeného stanu. Po kožnatém povrchu poskočily ob-lázky a tiše, bez ozvěny dopadly. Když poklekli, aby si prohlédli okraj, nic neviděli. Jednoduše zmizela v pra-chu.

Athéna jemně přejela rukou po kůži. Skutečně to byla kůže. Napnutá jako na bubínku, vysušená a vy-činěná.

„Herme,“ hlesla, „nečekala jsem, že ji najdeme v ta-kovém stavu.“ Ani nevěděla, co čekala. Tak trochu doufala, že Demeter unikla osudu ostatních bohů, že ji pouto k plodné půdě udrželo při životě. Místo toho se zdálo, že trpí ještě víc než oni.

„Možná by ses jí neměla dotýkat,“ zašeptal Hermes. Když na něj tázavě pohlédla, pokrčil rameny. „Připa-dá mi to neslušné. Vždyť nevíme, která část těla to je. A upřímně řečeno, co když už je mrtvá?“

„Není.“ Athéna se kousla do rtu a pomyslela si, jak je možné, že to nepozná. Každý bůh měl jiné nadání.

22

Hermes možná žádné z nich neodhalil. Nepatrné chvě-ní, které Athéna cítila v kostech od chvíle, kdy vkročili na poušť, zesílilo v nevýrazné, ale uklidňující hučení. Přejela prsty po kraji kůže pár kroků napravo. Hermes zdráhavě udělal totéž nalevo. Jak byli dvacet kroků od sebe, postavila se a založila si ruce v bok. Potom zvedla nohu v pohorce a došlápla, celou svou vahou se přitiskla k vrstvě kůže. Ani se nepohnula, ale Hermes byl v tu ránu u ní a táhl ji pryč.

„Co to děláš?“„Co jsme sem přišli udělat?“ sykla a vytrhla se mu.

„Musíme si s ní promluvit, pokud je toho ještě schopna. A to se nám podaří, jedině pokud najdeme její ústa, kte-rá tady očividně nikde nejsou.“ Sklíčeně se rozhlédla. Ta kůže se mohla rozpínat celé míle. A i když byla zoce-lena ulicí i staletími, myšlenka, že by se po kůži toulali hodiny, nebo dokonce dny, se jí nijak nezamlouvala.

„Demeter!“ zařval Hermes. Strnule vyčkávali. Přišlo jim k nevíře, že kůže, která se jim rozpínala pod noha-ma, byla skutečně ona, bohyně léta, plodnosti a úrody. Lidé jí kdysi přinášeli oběti v podobě obilí a hroznů. Tančili na její počest.

„Nemusíš jít se mnou,“ pronesla nakonec Athéna. „Pochopím to.“

„To je hloupost.“ Položil jí ruku na rameno. „Měla bys přivolat sovu.“

„Jsme uprostřed pouště.“„Nehraj to na mě.“ Když se zatvářila nechápavě,

ukázal k několika kaktusům saguaro, jejichž větve se tyčily vzhůru. Athéně se zdálo, že na ni kaktusy při-hlouple, zrádně mávají. „Jsou tu sovy.“

Jistě že tam byly sovy. Viděla je i slyšela. V dohledu byl skoro tucet kulíšků trpasličích a každá sovička by ji poslechla na slovo. Otřela se jazykem o patro a ucíti-la další tvrdé pírko, které vyrůstalo pod povrchem.

23

Není to jejich vina. Každý si prožíváme svoje. Her-mes si užírá vlastní maso, Demeter se rozpíná až do roztrhání a já se zadusím obsahem ptačí klece.

Athéna pohlédla na svého společníka. Oba byli ztr-haní a špinaví. Hermova jasná pleť byla zaprášená a propocené mapy v podpaží jeho šedého trička se stále zvětšovaly. Sklonila pohled a oprášila si špínu na břiše svého černého nátělníku. Po zádech jí splýva-ly temné zacuchané vlasy.

„Co to provádíš?“ zeptal se. „Nevím. Jen mě tak napadlo, že bychom před ní ne-

měli vypadat jako takoví… chuligáni.“Zasmál se a hodil jí pramen vlasů přes rameno. „Tak

to sis měla přebarvit ty červené proužky, než jsme se vydali na cestu. Teď už je pozdě. Vypadáme, jak vy-padáme.“ Navzdory vlastním slovům si oprášil džíny. „Skutečně ji uvidíme. Tetu Demeter. Po takové době.“ Usmál se. „A bylo by to mnohem dřív, kdybys už při-volala tu zatracenou sovu.“ Dýchal trochu ztěžka, ale poprvé od chvíle, kdy se vydali hledat odpovědi, jeho oči zazářily nadějí.

Bůh zlodějíčků, pomyslela si láskyplně. Vždycky se chce ze všeho vyvlíknout. Jenže tohle je teprve začátek.

Ohledně sov měl ale pravdu. „Vyhrál jsi.“ Napřáhla ruku k nejbližší skupině kak-

tusů.Jako kdyby zatáhla za provázek. Žlutooký ptáček se

vznesl z kaktusu a namířil si to k nim. Athéna sklonila ruku, sovička kolem ní kroužila a klapala zobáčkem. Chtěla na ní přistát. Cítila to. Sovy byly stále jejími poddanými a skutečnost, že ji zabíjelo jejich peří, by je zarmoutila ještě víc než ji, jen kdyby to byly schopné pochopit.

Nezabíjí mě peří. Něco jiného zneužívá pírka, aby mě zabila. Nějaká síla. Prokletý soumrak bohů!

24

Za okamžik pověděla sovičce, co chtěla, a ptáček přeletěl přes plochu kůže. Hledal by ústa Demeter tře-ba celé dny. Hledal by je, dokud by nezemřel vyčerpá-ním.

„Bylo to tak těžké?“ zeptal se Hermes a svalil se do prachu. Zamžoural do oblohy, která zářila tak jas-ně, až se zdála bílá. „Světlo bude ještě tak pět hodin, co myslíš?“

Athéna si odfrkla. „Kéž by to bylo míň. Slunce tak rozpaluje můj kroužek v nose, že bych si mohla ne-chtěně vypálit cejch do tváře.“ Klesla do písku a opře-la se lokty o kolena.

Hermes, který byl vždy o krok napřed, pokud šlo o pohodlí, se protáhl a zkřížil si ruce za hlavou. „Kdy-by tady byl Apollon, mohli bychom ho požádat, aby to slunce ztlumil.“ Otočil se k ní. „Kde bys řekla, že je? Možná se toulá někde v džungli s Artemidou. Dvojča-ta slunce a měsíce, někde v mayském chrámu.“

Athéna se tiše usmála. Hezká představa. Ale skuteč-nost byla zřejmě mnohem ošklivější.

Hermes sáhl do batohu pro sušené maso. Athéna na něm viděla, že má na jazyku milion otázek. Jenže už se o nich bavili dřív a ona odpovědi neznala.

Demeter je možná zná. Vždycky mi moudře poradi-la. Určitě zaslechla něco, co my ne.

„Přemýšlela jsi o tom, co se stane dál?“ zeptal se. „Stane se jedno po druhém, bratře.“ Beztak to byla

hloupá otázka. Přemýšlela o tom každou chvíli. O tom, kam šli a co museli udělat. O tisíci možností i o tom, co je čeká na konci. Na nejzazším konci. Umírání byl zvláštní, skoro až osvěžující pocit. Nevzpomínala si, že by někdy byla zoufalejší.

Sovička se vrátila až za tmy. Hleděly na ně její žluté od-razkové oči, než pomalu pohasly a s mrknutím zmizely.

25

Uběhly hodiny a slunce zatím zapadlo za písek. Mluvi-li s Hermem o nepodstatných věcech, které neměly nic společného s úkolem, jenž doslova ležel před nimi.

Jak ptáček sletěl z výšin, zaslechla šelest jeho vy-čerpaných křídel. Pokývnutím hlavy mu dala svolení, aby jí přistál na rameni, a on vděčně dosedl. Hermes se zachvěl. V noční poušti se rychle ochlazovalo. Opřeli se o sebe zády, aby se jim sedělo pohodlněji. Otočil se a prohlédl si mátožnou sovičku.

Měsíc tam nezářil. Ten výjev v poušti, jak dva bo-hové promlouvají k sově před okrajem natažené kůže, nikdo jiný nezahlédl. Ale Athéna zřetelně viděla sově do očí.

„Kde je?“ zeptal se Hermes. „Kde jsou její… ústa?“ Neptal se, jestli je sova našla, nebo ne. Nevrátila by se, kdyby je nenašla.

„Pár hodin chůze,“ odpověděla Athéna. „Tímhle směrem.“ Natáhla ruku a ukázala na jihovýchod.

Hermes si povzdechl. „Pár hodin. Všechno bývalo o tolik jednodušší. Pamatuješ, jaké to bylo, když jsem uměl létat?“

Zasmála se. „Jasně že si to pamatuju. Jak bych moh-la zapomenout, že tady někdo poletoval sem a tam ja-ko blesk? Upřímně řečeno, choval ses jako blázen.“

Odfrkl si. „I když umíráš, pořád jsi potvora.“„Na co si vlastně stěžuješ? Ještě dokážeš chytit kul-

ku.“Athéna se zvedla na nohy, až se sovička na jejím

rameni otřásla. Úkosem na ni pohlédla a zašeptala: „Odpočívej, maličká. A buď zdráva.“ Sova zamrka-la, načechrala si peří a odlétla do tmy, aby se usadila na svém kaktusu. Athéna natáhla ruku. Hermes se jí chytl a Athéna ho zvedla na nohy.

Do rána bychom měli dojít k jejím ústům. Pomyš-lení to bylo divné, až se zarazila, ale po několika vte-

26

řinách zase šlápla botou na kůži. Propadla se jako po-vrch trampolíny. Necítila pod ní písek ani kameny, ale nemohla se zbavit představ toho, jaké skřípění se pod jejím chodidlem asi ozývá. Možná Hermes s tím svým létáním nakonec nebyl tak směšný.

Ohlédla se. Postával na okraji a tvářil se provinile nebo úzkostně, to nemohla rozeznat. Potom pokrčil ra-meny, opatrně sestoupil a přešel k ní.

„Aspoň bude vědět, že přicházíme,“ poznamenal.

„Brzy bychom tam měli být. Slunce už vychází. Co myslíš, že řekne? Myslíš, že nás slyší? Kde má asi uši?“

Athéna tiše kráčela dál. Ani po šesti hodinách puto-vání po kůži si na ten pocit pod nohama nezvykla. Přá-la si, aby Hermes zmlkl. Jenže on byl nervózní, a kdy-koliv cítil napětí, jazyk mu kmital stejně rychle jako kdysi jeho křídla.

„Máte štěstí, že jsem takhle roztažená,“ zasípala De-meter hláskem tichým jako vítr, který se proháněl nad jejím kožnatým tělem. „Kdyby mi zbyly pořádné plí-ce, vdechla bych toho ptáčka a nikdy byste mě nena-šli.“

Athéna se rozhlédla po kůži pod nohama. Hermes přistoupil blíž k ní a udělal totéž.

„Nakonec bychom tě našli, Matko Země,“ ohradila se. „Akorát bychom museli udělat víc otisků bot do tvé kůže.“

Demeter se zasmála, a jako by v tom smíchu bylo víc vzduchu, víc síly. Athéna si na okamžik pomysle-la, jestli je nevodí za nos, a při tom pomyšlení se skoro zajíkla. Ale obava, že je Demeter silnější, než vypadá, a že by je ta kůže mohla kdykoliv pohltit a zajmout jako obrovské křídlo netopýra, ji přiměla zůstat poti-chu. Oba měli u sebe kapesní nožíky, ale ani si nechtě-

27

la představovat, jaká dřina by to byla prořezat se ven, kdyby se Demeter rozhodla je zajmout.

„Posaďte se, děti,“ vyzvala je Demeter. Hermes ji okamžitě poslechl. Cesta byla dlouhá

a jeho šedé tričko bylo černé potem. Ale netrvalo to ani několik vteřin, než zase vstal a pohlédl na Athénu s divným výrazem ve tváři.

Nevšímala si ho. Stále hledala její ústa, oko, coko-liv. Copak se všechny rysy Demeter roztáhly, jak byla napnutá?

„Jak se ti to stalo?“ zeptala se Athéna a pomalu šla za zvukem mělkého dechu.

„Žiju jako půda,“ odpověděla Demeter. „Rozprostřená po krajině a využívaná. Vysušovaná a bělená sluncem. Takhle napnutá tu ležím už celá desetiletí. Celá století.“

„Proč jsi nás nevyhledala, abychom ti pomohli?“ ne-chápala Athéna. Zahlédla něco, co vypadalo jako trhli-na v kůži nebo jako sloní koleno. A pak se to rozevře-lo a odhalilo skelné tmavé oko, které se na ni ztěžka upřelo a zaměřilo ji svou pronikavou zorničkou.

„Všichni nejsme jako ty, šedoočko,“ zašeptala De-meter. „Bohyně války, bojující celá tisíciletí. Ani teď nejsi schopna ulehnout a přijmout svůj osud.“

Hermes přešel k oku a zadíval se do něj. „Jsme ne-smrtelní,“ vykřikl. „Proč bychom měli něco takového přijímat?“

„Nesmrtelný neznamená věčný, posle.“Hermes se pousmál. „Neměli jsme sem vůbec cho-

dit. Je úplně k ničemu, stejně jako ta želva z Nekoneč-ného příběhu. Samá hádanka a dvojsmysl.“

Kůže pod jejich nohama se napružila a ztuhla ja-ko svaly hada před útokem. Zvedli se asi o tři palce a Athéna na Herma vrhla přísný pohled. Vždycky byl netrpělivý, vždycky neklidný. Jednoho dne je to určitě dostane do maléru, z něhož nebude úniku.

28

„Říkáš, že jsem bohyně války, a tak jest,“ pravila Athéna opatrně a na rozdíl od Herma se snažila neznít nijak moderně. „Avšak dohlížela jsem i na moudrost. A tomuhle nerozumím. Proto přicházím k tobě, abych se dozvěděla, co víš.“

„S ušima přikovanýma k zemi jsem se dozvěděla mnohé věci. Lidé po mně chodí a upouštějí do písku svá tajemství. Ovšem tomuhle nemůžeš uniknout. Ne-měla bys.“ Demeter promlouvala tichým hlasem, skrz semknuté rty a zatnuté zuby. Její oko klouzalo pohle-dem nahoru a dolů po Athénině těle. „Pohlédni na se-be. Tvou pleť hyzdí inkoust. V nose máš kroužek jako děvka. Proč bys tomu měla uniknout, když i moje dce-ra už je mrtvá?“

„Persefona,“ hlesla Athéna. Královna podsvětí a De-meteřina dcera, unesena z letní krajiny a stažena do hlu-bin, aby se stala Hádesovou nevěstou. Dávalo smysl, že zemřela dříve než ostatní. Už tehdy byla napůl mrt-vá – z jedné strany nestárnoucí zlatovlasá panna, z dru-hé hnijící propadlá mrtvola. Když Athéna zavřela oči, uviděla Persefonin skon, jak černá kůže pomalu pohl-covala broskvovou, modré oko se zakalilo a nakonec zapadlo do lebky. Polkla a zamračila se. Nebyla si jistá, zda ta vidina byla pravdivá, nebo byla pouhým výplo-dem její představivosti.

„Je mi to líto,“ zašeptala Athéna. „Litovala jsem tě, už když ti ji vzal. Však to víš. Chtěla jsem ji přivést zpátky.“

Demeter si povzdechla a kůže se pod nimi nerovno-měrně zhoupla. „Čeho si žádáš, Athéno? Proč jsi sem přišla, oděná jako běhna, a hloupě se mě vyptáváš?“

„Jsme v poušti v pravé poledne,“ vyprskl Hermes a odfoukl si pot ze spodního rtu. „Měla snad přijít v ša-tech s límečkem?“

Athéna mu položila ruku na paži. Demeteřina slova se jí nedotkla. Nepřipadala jí urážlivá, ale spíš mateř-