- 1 -

Stanislas de Guaita

Oswald Wirth

HAD GENESE

KNIHA III

Problém Zla

Ó, buď ti, Satane, na věky chvála chval na hůrách nebeských, kdes jednou kraloval, i v hloubkách pekelných, kde, zmožen, sníš v té době! Dej, aby sedla si má duše po bok tobě, až ti strom Moudrosti své větve zelené tak jako nový chrám nad hlavou rozklene!

Charles Baudelaire (Květy Zla, „Litanie k Satanovi“,

překl. Sv. Kadlec, SNKLHU, Praha, 1962)

Obsah: Předmluva 15. Nachaš, rajský poku-šitel 16. Adamův pád (Invo-luce) 17. Spasení (Evoluce) 18. Nástrahy cesty Doslov

- 2 -

Předmluva V dubnovém čísle ročníku 1897 časopis L’Initiation byla ohlášena nová kniha Stanislase de GUAITY Klíč k černé magii. Po této druhé části trilogie nazvané Pojednání o prokletých vědách měla podle cel-kového rozvrhu textu následovat část třetí, Problém Zla. Stanislas GUAITA však 19. prosince 1897 zemřel. Měl jen málo přátel, ti ho však znali natolik dobře, aby věděli, že v okamžiku jeho smrti rukopis Problému Zla už nebyl zdaleka jen ve stavu pouhého náčrtu a několik kapitol že bylo dokonce dokončeno. Vzhledem ke smyslu, který mladý spisovatel, v němž všichni uzná-vali svého Mistra, dal svému životu, všichni litovali, že mu smrt ne-dovolila eseje dokončit. Ty kráčíš rovnou k samotné podstatě mystéria a bereš nás s sebou, abys nám je vyložil. Tvá odvaha ti nyní umožnila, abys nás hned na počátku svého vý-kladu upozornil především na nebezpečí, místo abys nás nechal oča-rovat vábivým tajemstvím. To je díky tobě oděno krunýřem, který je chrání, a my v tvých stopách musíme projít tímto nebezpečným úze-mím prostředního světa, abychom posléze a konečně dorazili do sfér božských, což je jediný skutečný cíl této výpravy a tvého literárního snažení.

TVÁ TROJICE JE NÁSLEDUJÍCÍ: Had Genese, kde jsi shromáždil okultní fakta; Klíč k černé magii, kde tato fakta komentuješ; Problém zla, kde bys na ne vrhnul božské světlo, kdyby tě smrtelný osud tak záhy neuzmul našemu trvale vzrůstajícímu obdivu.1

„Ve třetím svazku Hada Genese chtěl GUAITA.... zkoumat oslnivé hlubiny první Trojice, Prozřetelnost však nechtěla, aby toto světlo k nám dorazilo; respektujme tudíž tajemné temnoty jejích záměrů...“2

Na tento způsob tedy vznikly pověsti, které pak po celých padesát let měly Problém zla halit závojem tajemství. Život a smrt Stanislase de GUAITY se proměnily v legendu, a ta byla buď blahovolná nebo zlovolná. Toxikománie, zpětný odraz, sebevražda... Řada lidí nechtěla vůbec připustit, že moudrý čaroděj by mohl zemřít normálně, jako

- 3 -

ostatní lidé, po dlouhé nemoci, jejíž zárodky v sobě nosil už od naro-zení. „Dobré“ duše dokonce neváhaly přijít s tvrzením, že odešel-li GUAITA ze světa předčasně, ještě než stačil ukončit své dílo, pak k tomu došlo, protože tak chtěla sama Prozřetelnost, aby se zabránilo šíření znalostí, které by nadměrnou vulgarizací mohlo ohrozit pojmy, jež měly být výlučným duchovním majetkem úzké vrstvy privilegova-ných osob. Připouštíme, že ve skutečnosti je třeba s Problémem Zla opravdu zacházet opatrně. Nedomníváme se však, že Prozřetelnost by se mohla vyděsit či pohoršit nad tím, že jsou zveřejňovány a šířeny domněnky, které, ať už krásné, hluboké či děsivé, nejsou nic jiného, než produkty naší slabosti a naší bezmoci.

* * *

Když jsem si jednou s Oswaldem Wirthem povídal o Esejích o pro-kletých vědách, zalitoval jsem, že třetí část sedmičky je ztracena. Teh-dy jsem se právě od něho ke svému velkému překvapení dověděl, že existuje rukopis, který Guaita začal psát a v němž Wirth pokračoval. Ten měl celé dílo korunovat. Oswald Wirth, Guaitův tajemník a důvěrný přítel, tento vzácný od-kaz spolu s úkolem dovést do konce a doplnit teorie vyložené v prv-ních dvou sedmičkách po něm zdědil. „Při práci jsem se opíral o ta-rot a Guaitovy myšlenky...“3 Na konci srpna roku 1935, po krátké korespondenci a rozhovorech na toto téma, mi Oswald Wirth poslal Problém zla spolu s několika doporučeními, která uvedu později. Toto přátelské gesto mého Mistra zachránilo rukopis Problému zla před jistou zkázou. Kdyby nebyl pečlivě zařazen mezi ostatní knihy v mé knihovně, určitě by zmizel při plenění, k nimž při prohlídkách v bytě Oswalda Wirtha došlo. GUAITOVI přátelé se v roce 1897 domnívali, že Prozřetelnost ne-chtěla, aby se jeho dílo uskutečnilo. My se v roce 1947 domníváme,

- 4 -

že ve shodě se Symbolismem, se osud ubíral podivnými cestami, aby nám vzácné listy papíru uchoval. Z alveillského zámku v Lotrinsku na bretaňské tržiště je cesta dlouhá a její průběh se nedá dost dobře před-vídat. K tomu, aby ji urazil, ocitl se na místě a konečně spatřil světlo světa a osvětlil lidstvo, potřeboval náš rukopis padesát let.

* * *

Rukopis se skládá ze stodvaceti listů a dělí se do tří od sebe výrazně se lišících částí: první napsal OSWALD WIRTH podle toho, co mu dik-toval STANISLAS DE GUAITA, nebo podle jeho poznámek, druhou na-psal vlastnoručně GUAITA a třetí zpracoval a napsal OSWALD WIRTH. Aby nedošlo ke ztrátě nebo k poškození, nechal jsem všechny listy nedávno svázat, takže nyní mají podobu svazku o velikosti 17,5 × 23,5 cm, hřbet a růžky vazby jsou z pergamenu, vazba jako taková je pro-vedena v pastelově modré a oranžové barvě na béžovém podkladě. Obsahuje rovněž WIRTHOVY kresby a schémata a najde se tu jen veli-ce málo škrtů a oprav. Myšlenka se okamžitě vtělila do podoby, která si nevyžadovala retuší, a tu jsme také zcela a naprosto respektovali. V tisku pak byly zmíněné tři části od sebe odlišeny různým typem písma (všechno, co pochází od STANISLASE DE GUAITY, ať už to dik-toval nebo sám vlastnoručně psal, bylo vysázeno kurzívou).

* * *

Guaita založil svou trilogii na velice striktním výkladu jednotlivých tarotových karet u druhé sedmičky. U sedmičky první a třetí je tento výklad volnější. Sám o ní napsal: „Záhada Zla - třetí sedmero - nás trochu vede z této ústřední cesty nutíc nás k vzdálenějším a méně příbuzným výkladům, avšak třebaže

- 5 -

někdy nepřímé, zůstanou vztahy kapitol s dvaceti dvěma tarotovými klíči přece jen přesné až do konce.“

(Stanislas de Guiata, Chrám Satanův, čes. vyd. str. 7) Ještě než pronikneme do myšlenky, která nám byla předána, bude dobře umístit ji do díla jako celku a poskytnout jí osvětlení, jaké sám Guaita předpokládal. Dosud nevydané kapitoly, které čtenář najde v této knize, si vyžadují - mají-li být po padesáti letech odmlky plně srozumitelné - prostor, který jim náleží a který jim také STANISLAS DE GUAITA vyhradil. Nechme ho tedy, aby nám sám své záměry vyložil. „Záhada Zla. - Třetí část bude filosofickou syntézou celého díla: v ní se dotkneme veliké záhady Zla a pozvedneme, ovšem pouze do té míry, jak nám to naše svědomí a zasvěcení dovolují, obávaný i dobro-dějný závoj, který očím profanum vulgus zakrývá veliké tajemství magie. Chceme zajít tak daleko, jak se dosud žádný adept neodvážil, až k oné krajní hranici, tak hrozné v překročení, kde emblematický cherub s plamenným mečem v pěsti ohrožuje oslepením odvážné pozo-rovatele slunce ze všech sluncí nejoslnivějšího...“4 „K tomu, abychom slovu Příroda navrátili jeho pravý smysl i s veš-kerým jeho dosahem, není třeba nic než započít s relevací některého z nejvyšších tajemství Vědy. Právě to podnikneme ve třetím dílu (v Pro-blému zla). Budeme se snažit zjistit, co je Příroda coby princip, coby esence, coby substance a coby činnost, jak je třeba ji chápat jako inte-gritu, před adamickým pádem, a konečně i to, čím se stala při univer-sální materializaci, vyvolané touto katastrofou a submultiplikací ne-beského Adama v prostoru a v čase. Všechny tyto problémy spolu veli-ce úzce souvisejí a podle všeho jsou výlučnou záležitostí toho, čím se zabýváme v naší třetí sedmičce...“5 „Avšak naše třetí sedmička (Problém Zla) připouští zcela jiný rá-mec. Vizte, jak se rozšiřuje obzor, který má obsáhnout. Na jedné stra-ně, na východě, dosahuje mystický obzor až ke zplození věčné přírody (Boehme), k vyhlášení základního nařízení před pádem Adama, na druhé straně, na západě, se táhne až ke konci světa a k opětnému sce-lení dílčích součástek v jednotu, až ke zbožnění Adama v lůně věčného Slova.“6

- 6 -

* * *

STANISLASU GUAITOVI bylo kolem třiceti pěti let, když se do psaní Problému Zla pustil. OSWALD WIRTH pokračoval v jeho díle, když mu bylo kolem šedesáti. Mimo přirozené rozdíly v povaze se tu přiro-zeně projevily i změny způsobené časovým odstupem. Pravda je sice vždycky jen jedna, odívá se však, podle místa i podle doby, různými aspekty. Mezi koncem devatenáctého a druhou třetinou století dvacá-tého se změnil výraz filosofické myšlenky. Sám GUAITA, kdyby žil, by své práce určitě přizpůsobil proměnám vnějšího světa i vlastního intelektuálního života. „Co se »Problému« týče, mějme se na pozoru před personifikova-nými abstrakcemi, Absolutnem, jak je vymezují, což je podle mne ne-bezpečné úskalí, scholastikové. GUAITA byl příliš metafyzikem, než aby se zříkal Tomáše Akvinského a kabalistů. Z činnosti našeho intelektu můžeme vytěžit řadu vynikajících poznatků, naše úvahy se však nesmě-jí zakládat na iluzi, že jeho dosah je neomezený. Je-li intelekt příliš ctižádostivý, pak jenom jaksepatří blábolí.“7 Já jsem se jen k jeho vlastnímu prospěchu snažil osvobodit právě ducha Stanislase de Guaity. Měl jsem totiž dojem, že kvůli časové tís-ni, do níž se dostal, nebyl zcela svobodný a nezbavil se docela myšlen-kové formy svých učitelů, zeje nestačil „zabít“. Vystoupil vysoko a mohl tedy zamezit tomu, aby musil sestupovat hluboko dolů. Byl pohl-cen harmonií abstraktna, a proto se také vyhnul nedůslednostem a ošklivostem konkrétna...8 Proti abstraktní deduktivní logice GUAITOVĚ stála intuitivní před-stavivost OSWALDA WIRTHA. Aby vůbec mohl v textu Problému Zla pokračovat, držel se velice důsledně odkazů na jednotlivé tarotové karty. Díky tomu máme nyní k dispozici ten nejkrásnější text o evolu-ci a údělu člověka, jaký kdy můj dávný Mistr napsal. WIRTH až do konce svého života miloval STANISLASE DE GUAITU tělem i duší jako svého Bratra. Jeho jasnovidecké a mediumistické vlohy mu neviditelnou přítomnost přítele proměnily v cosi bezmála

- 7 -

fyzického. Cítil se být jeho pokračovatelem s takovou pronikavostí a přesností myšlenky, že to nebylo daleko od ztotožnění s ním. Rozdíl mezi projevy jednoho a téhož ducha nicméně zůstává i tak značný. Nedivme se tomu. Zkusme si raději představit si je oba, GUAITU a WIRTHA, jak obtěžkáni léty a naplněni zkušenostmi, rozvahou, zna-lostmi a moudrostí spolu rozprávějí... My jejich rozhovor nemůžeme slyšet, nic nám však nebrání domní-vat se, že pokračoval dál v duši i v srdci OSWALDA WIRTHA, který coby člověk meditativní, jak jsem jej v posledních letech jeho života poznal, si přitom pomalu rozkládá listy knihy Thotovy a hledá v nich zanícenou duši svého Bratra.

* * *

Po řadě odboček se konečně dostávám k méně příjemné části svého úvodu. V článku, ve kterém jsem čtenářům Symbolismu ohlašoval, že za-nedlouho v časopise, který WIRTH založil, vyjde Problém Zla, jsem napsal: „Předtucha měla mého starého Mistra k tomu, aby se v roce 1935 odloučil od svého rukopisu: Napřed se vzdal jeho dokončení a předání do tisku, a pak mi jej věnoval. Kdyby tak neučinil, Problém Zla by býval za okupace spolu s ostatními knihami, rukopisy a dokumenty zmizel. Wirth mi ještě tenkrát řekl: »Na vás bude, abyste později do-končil, co jsme GUAITA a já započali.« Tato poslední část jeho odkazu neměla být splněna. Na slova svého Mistra jsem nezapomněl, měl jsem v úmyslu pustit se do práce na této věci spolu s lidmi ze Symbolismu. Čím víc jsem se však zabýval textem, který mi zanechal, tím víc mi docházelo, co to je dílo jedné duše bytující ve dvou tělech, a že chtít k němu přidat myšlenky sice oddané, ale přece jen příliš odlišné, by bylo něco jako svatokrádež...“9 Bránil mi v tom i upřímný pocit, že toho z hlediska duchovního nejsem hoden. Démon, který WIRTHOVI šeptal do uší slova, která by GUAITA bý-

- 8 -

val rád napsal, však nenechal na pokoji ani mě. Proti své vůli, navzdo-ry vnitřnímu odporu, který trval dlouhou řadu měsíců, jsem byl donu-cen posmrtné požadavky svého Mistra nakonec splnit. Sotva se první stránky objevily v Symbolismu,10 došlo mi, že je na mě řada, abych se zapojil se do řetězu těch, co předávají pochodeň. Bohužel nemám znalosti GUAITOVY ani moudrost WIRTHOVU. Mou cestu neozařuje zkomíravé světélko Poustevníka, zato má bedra tíží mošna Bláznova, plná omylů a iluzí. Čtenáři této knihy mi snad odpustí, že jsem ji zčásti zanesl nevhod-nými úvahami. Snad uvěří v mou naprostou upřímnost, řeknu-li, že jakkoliv jsem chtěl, mlčet jsem nemohl. Oči mého Mistra, dohlížející-ho na mou práci, mi nedopřávaly pokoje. Měl jsem pocit, že bych zra-dil jak důvěru, kterou ve mě vložil, tak poslání, které jsem přijal. „...Nesetkali jsme se jen tak pro nic za nic, a Vy se pustíte do práce, až Vám přenechám své místo...“11 Ve třetí části jsem se dokonce pokusil dát Problému zla aktuální neboli náhodné a prozatímní řešení. Nepřináší nic nového. Na poli metafyziky ostatně nová řešení ani být nemohou, může tu dojít pouze k novému uznání starých myšlenek, s jejichž pomocí duch člověka, od své inkarnace do hmoty, tiší své úzkosti. GUAITA popíral princip Zla, popíral Satana a opěvoval konečně smíření Člověka s Bohem. Tuto GUAITOVU myšlenku jsem uzavřel ve svém srdci. A OSWALD WIRTH mi šeptal do nastražených uší: „...je snad nějaká lepší ambice, kterou bychom v sobě mohli živit, než si zasloužit, aby-chom, až na nás přijde řada, byli rovněž »zabiti«?“12 Není tudíž žádný rozpor - i když to někdy tak vypadá - mezi růz-nými částmi Problému Zla. OSWALD WIRTH se řídil pokyny, které mu zanechal GUAITA, a doplnil je osobními výklady, tryskajícími z těchže zřídel, jenom na jiný způsob prezentovanými. Mám dojem, že jsem do hloubky pochopil úmysly obou Mistrů, kteří kráčeli přede mnou. Zařadil jsem se za ně, veden ne pýchou, ale poctivostí myšlenky. Zavázala mě k tomu duchovní odvaha obou mys-litelů. To mi nebrání, abych se nesnažil, jak to ostatně v polovině to-hoto století platí pro všechny, vypadat jako ten, kdo se díky zvláštní-mu hledisku vyděluje ze společného díla, přičemž zcela jasně vidím a

- 9 -

soudím nedostatečnost některých výrazů a dětinskosti, jimiž doba ko-lem roku 1890 tyto myšlenky poznamenala. Zcela upřímně a z celé duše si přeji jen jedno: Být, pokud za to vů-bec stojím, „zabit“, překonán nějakým mladým myslitelem z počátku nového století. Lidé a jejich činnost přežívají spíše díky nestranné a plodné kritice, než nenápadnému oslavování v úzkých kroužcích.

* * *

Na začátku tohoto úvodu jsem se zmínil o tom, že k „problému Zla“ je třeba přistupovat opatrně. Na konci bych zase rád připomenul, co o tom řekl sám STANISLAS DE GUAITA. „Chceš vědět, jaký to má hluboký smysl? Tento: I když předpoklá-dáme, že by úplně zasvěcený adept svolil k tomu (a to je nemožné), aby nebeská Isis byla zbavena svého posledního závoje, ruka znesvě-covatele, která náhle zchromla, by nebyla schopna svatokrádeže. Vý-razy by vypověděly službu jeho myšlenkám, ba i v domněnce, kde by je pokládal za vhodné, by je vyjádřil řečí tobě neznámou. Nechme meta-for...“13 Co se mě týče, nemám v tomto ohledu tu nejmenší obavu, vím však, že my všichni jsme zodpovědní nejen za následky svých činů, ale ještě víc za to, jakou odezvu vyvolá to, co napíšeme. Proto také žádám čtenáře, aby neumožnil k této knize přístup mládeži a osobám postiženým slabostí, které nedokáží pochopit přesný smysl toho, co je v ní napsáno. Spatně by si její myšlenky vyložili. Věčná zrada pácha-ná na slovu nám klade své nástrahy a způsobuje, že některým jemným nuancím může být špatně porozuměno. V této knize vás žádáme, abyste se zbavili strachu z pekla. Pokusí-me se vyplenit z vaší duše pradávné děsy, jimiž ji zatížily staletí špat-ně chápaného formálního náboženství. Vyzýváme-li vás, abyste vykročili mimo Dobro a Zlo, pak ale k tomuto hodokvasu ducha nezveme žrouty, kteří zaměňují nevázanost se svobodou a spirituální osvobození s bezuzdnou potěchou čerpanou ze statků pozemských.

Nechcete-li pokálet perly, které pro vás uchovali STANISLAS DE GUAITA a jeho Bratr OSWALD WIRTH, uchovávejte je co nejdál od rypáků vepřů.

M. L.

Laval, 12. února 1949

Aby v rámci daného tématu každému bylo dopřáno, co jeho jest, text připravený Stanislasem de Guaitou je tištěn kurzívou, a text Oswalda Wirtha obvyklým písmem.

1 Barlet, in L’Initiation, leden 1898, str. 9, 10 2 Sedir, in L’Initiation, leden 1898, str. 43 3 Dopis Oswalda Wirtha Mariusovi Lepagovi z 2. února 1930 4 Stanislas de Guaita: Chrám Satanův, čes. vyd. str. 18 5 Stanislas de Guaita: Chrám Satanův, vyd. Durville, 1915, str. 8 6 Stanislas de Guaita: Klič k černé magii, čes. vydání, str. 14 7 Dopis Oswalda Wirtha Mariusovi Lepagemu z 29. srpna 1935 8 Oswald Wirth: Stanislas de Guaita, in Le Symbolism, 1935, str. 232 9 Le Symbolism, červenec – srpen 1947, str. 324 10 Le Symbolism, leden 1948 11 Dopis Oswalda Wirtha Mariusovi Lepagemu z 30. prosince 1937 12 Oswald Wirth: Stanislas de Guaita, str. 234 13 Stanislas de Guaita: Klíč k černé magii, čes. vyd. str. 10

- 10 -

15. Nachaš, rajský pokušitel Osudové proudy instinktu - Adam-Eva a had

Starověcí mudrcové, kteří neměli ve zvyku mluvit do větru, ale dali se slyšet vždycky a jedině po zralé úvaze, člověka nazývali Mikrokos-mem, neboli malým vesmírem. Viděl jsem často, že nezasvěcení se tomu divili a okultisté zase toto označení vysvětlovali nedostatečnou analogií. Vztahy, které spojují různé části kosmu s různými údy lidského těla, jistě nejsou svévolné ani náhodné; astrologická magie přisuzuje kaž-dému z našich tělesných orgánů vliv nějaké planety, jeho signaturu také nese: Slunce ovládá srdce, Saturn játra a tak podobně. Zodiakál-ní dvanáctero znaků zvířetníku má své anatomické obdoby, sedmero

- 11 -

- 12 -

planet zase vstupuje do jiných analogií. V knihách JEANA BELOTA14 a CORNELIA AGRIPPY najdeme detailní popis těchto mystických vztahů. Není tu nic přibližného ani zbytečné-ho. Tvrdí se v nich, že člověk je složen, stejně jako všehomír, z těla, ducha a duše. Oba jsou živoucím projevem čtvernosti jako trojnosti přecházející v jednotu syntézy. Buď jak buď, tyto analogie, které jsme se nesnažili nijak popírat, podle našeho názoru jen velice při-bližně opravňují k použití a přizpůsobení výrazu Mikrokosmos na lid-ského jednotlivce v jeho pozemském údělu, jak to prováděli starověcí teosofové. Tyté vztahy totiž spojují s nebeskými tělesy nejen člověka, ale i ja-kéhokoliv živočicha, a myslím, že nikdy nikoho nenapadlo označit za Mikrokosmos koně, krahujce nebo velrybu. Co se pak trojnosti TĚLO – DUŠE – DUCH týče, stejně dobře je najdeme třeba v jakémkoliv exempláři z říše minerálů. Tyto úvahy jistě nepřestanou živě zneklidňovat ty, jim je znám od-por starověkých myslitelů k mluvení do větru nebo k tomu, aby se vy-jadřovali pouze přibližně. Tito zasvěcenci právě na ANALOGICKÉ INDUKCI odedávna za-kládali své studium světů smyslům nepřístupných,15 z toho je tudíž zřejmé, že pokud by jejich uvažování bylo správné, znamenalo by to, že analogické vztahy, které jim posloužily jako základ pro jejich vý-počty, nebyly přibližné, ale matematicky přesné. Jestliže se tvrdí, že člověk je vlastně MIKROKOSMOS ve smyslu co nejužším a nenarušitelném, pak je tomu tak, protože se má k MAKROKOSMU, neboli živoucímu vesmíru, jako se má partikulární k univerzálnímu, dílčí část k celku, relativní k absolutnímu a konečné k nekonečnému. Všehomír, řekl markýz de Saint-Yves,16 je bytost bytostí a tou bytos-tí, která v sobě chová všechny ostatní, je sám člověk. Slovutný teosof shrnuje a formuluje v této prosté větě jedno z nejví-ce ukrývaných tajemství antického NÁBOŽENSTVÍ-VĚDY, vrchol bezprostředního, nejvyššího a nevýslovného mystéria, o jeho jsoucnos-ti se adepti vždycky, dokonce i mezi sebou, chránili učinit jakoukoliv přesnější narážku, a jen je označkovali mystickým výrazem VELKÉ ARKÁNUM ARKÁN.

- 13 -

V nejvyšším smyslu je tudíž Adam, univerzální člověk, Božím Slo-vem, skrytým quaternaríem Pausaniovým, Pythagorovým tetraktysem, skrze něj všechno je a mimo něj nic nemůže existovat.

Avšak vnucuje se rozlišení. Opomineme-li prosté významy, které jsou Adamovi přisuzovány - první patriarcha Genese, praotec lidského rodu - pak tuto bytost mů-žeme nazírat ze dvou různých aspektů: jakožto princip, v lůně božství - nebo jakožto moc a připravenost k činu, ve všehomíru. V principu a ve své podstatě jde, jak jsme řekli, o Slovo Boží. Je to plodné spojení Ducha a univerzální živoucí Duše, Jodu (y) a Heve (hwh), Boha Muže a ženské Natura naturante, Oplodňovatele a Oplodnění, ŠADAJ (ydv) a ŠADE (hdv). Je to posvátná dyáda v potenciálním stavu, božský androgyn, který ve spojení dvou symbolických pohlaví projevuje svou nedostupnou Jednotu, nepochopitelný JOD či nevyslovitelný Ejn-sof kabalistů. Konečně je to Adam KADMON Zoharu, syntéza všech sefirot. Přirozenost Velkého Adama si osvětlíme tak, že tu spojíme údaje mozaického esoterismu a mystéria křesťanské teosofie, její pravou základnou je tajná židovská teologie. VELKÝ ADAM neboli VĚČNÉ SLOVO se projevuje třemi základ-ními principy, běžně označovanými jako TRI OSOBY svaté Trojice, OTEC, SYN a DUCH SVATÝ (Jod, Jah a Jaho).

Obvykle se mu vsak přisuzuje přirozenost SYNA, který je středním článkem trojice. NEBESKÝ ADAM rozvinuje svou účinnou schopnost, jinými slovy řečeno, vyzařuje EVU (hwx), svou v sobě uloženou latentní nevěstu.

Nebo, máme-li jít do podrobností, je to totéž, co projevení andro-gynní DYÁDY v šesterné formě zdvojené trojnosti:

ADAM, tři princi-py: Otec ProzřetelnostSyn Vůle Duch svatý { šíří

své prvky{Osud { schopnosti

konstituují-cí

- 14 -

Evy

Jsme oprávněni analogicky tvrdit, že v ADAMOVI PRINCIPU, neboli ve zjeveném Bohu, OTEC odpovídá inteligenci, SYN duši a DUCH SVATÝ tělu, a ze v EVĚ PODSTATĚ, neboli Natura naturante, PROZŘETELNOST odpovídá inteligenci nebo duchu, VŮLE duši a OSUD tělu. Spojení ADAMA PRINCIPU a EVY PODSTATY, nebo, chcete-li, BOHA a PŘÍRODY, vytváří POTENCIÁLNÍ VŠEHOMÍR, NEBESKÉHO ANDROGYNA, MAKROKOSMOS, známý v magii v podobě emblému zvaného HVĚZDA ŠALAMOUNOVA:

Vyznačuji tu tri principy znaku pozitivního či mužského a tri mož-nosti znaku negativního neboli ženského, protože jejich úlohou je vzá-jemná opozice; uvažujeme-li však abstraktně trojici principů a rovně trojici možností, pak je jasné, že Otec je pozitivní, Syn negativní a Duch Svatý že se účastní na nich na obou. Na druhé straně Prozřetel-nost je + Vůle – Osud ∞. Je to CYKLICKÁ SEDMICE, složená ze dvou TROJNOSTÍ, mužské a ženské, spojených v relativní jednotu:

(Obrázek bohužel chybí)

ADAM KADMON (Bůh zjevený) se zasnubuje s EVOU (Příroda Podstata), kterou šířil díky vyzařování, jak to odpovídalo jeho schop-nostem. Podrobněji vzato to znamená, že tri principy mužské, je za-kládají Adama, emanovaly tři schopnosti ženské, je zakládají EVU. Každý z principů je symbolickým snoubencem výkonné schopnosti, kterou rozšířil: – Otec je ženich Prozřetelnosti – Syn je ženich Vůle – Duch svatý je ženich Osudu. Obecně vzato, můžeme říci, že sňatek Adama Kadmona a Nebeské Evy vyvolává v život univerzální substanci, ADAMA17 hmda18 obdaře-nou principem univerzálního hyperfyzického života, zvaným NEFEŠ HA-CHAJA hyxh vpn. NACHAŠ vxn, had Genese, je činný a projevu-

- 15 -

je se v Nefeš ha-chaja. Přesně v tomto bodě se dokonává Pád skrze materializaci života a dělivé množení dalším zmnožováním do neko-nečna. Máme-li specifikovat, pak se věci budou mít takto:

V Adamovi: V Evě: Otec, ženich Prozřetelnos-ti Abela

Syn, ženich Vůle Kai-na

Duch svatý, ženich Osudu

{zplodili{Séta

Začněme zprava doleva: 1. Spojení Syna (v ADAMOVI) s VŮLÍ (v EVĚ) zplodí KAINA �yq (princip Času), který uvede v činnost HEREB19 brj (stlačující a pohl-cující sílu, v ní je MAVET20 omezující činitel mužského principu) v CHOŠEKU 1vx (Temno). HEREB, který se projevuje skrze KAINA, má tudíž za své vehikulum CHOŠEK (návrat k počátku). 2. Spojení OTCE (v Adamovi) a PROZŘETELNOSTI (v EVĚ) umožňuje zrod Hevela čili ABELA lbh (substrát éterizovaného prosto-ru). Abel otevírá pole působnosti JONĚ hnwy (plodivé tvůrčí schop-nosti, v ní EL-ELION20 je ve své expanzívní síle mužským principem) v ORU rwa, Světle neboli éterizované plastické substanci. JONA, projevující se skrze ABELA, má tudíž za své vehikulum OR. 3. Spojení Ducha Svatého (v ADAMOVI) a OSUDOVOSTI (v EVĚ) umožňuje zrození SÉTA tv (základu elementární Přírody). SÉT se s konečnou platností projevuje skrze NOACH xn,21 Nouch čili Noe, kosmickou hmotou či mlhovinou v průběhu kondenzace v TEVA (sym-patetické plodivé neboli akční sféře každého solárního víru). NOE, agens SÉTA, má tudíž za svůj úkol cyklickou expanzi TEVA hbt.22 (Poznámka. - Právě tak dobře můžeme říci, ze v EVĚ je Osud plozen vzájemnou součinností Prozřetelnosti a Vůle.)Takže se dá říci, že SÉT je následek vzájemné činnosti KAINA a ABELA.23 Sét je ZÁKLADEM ELEMENTÁRNÍHO UNIVERSA.

- 16 -

V ADAMA hmda se nachází substance, jež oživuje NEFEŠ HA-CHAJA, řekli bychom, že se tu projevil NACHAŠ (vxn) nebo TANHA Hindů: egoistická žízeň pro individuální existenci, příčina Pádu a dělivého množení bytostí. (Kain je červený, Abel modrý a Sét fialový.) Zasvěcenci všech svatyní esoterismu považují pád Adama (zcela určité kosmogonické bytosti, a u na sebe brala jakákoliv jména) za univerzální příčinu Involuce. Následující kapitoly se touto otázkou zabývají podrobněji, proto ji nyní odložíme. Ukázali jsme způsob, jak lze aplikovat principy křesťanské teosofie na hierogramy okultní mytologie izraelské, obratné dovedené do osl-ňujícího jasu esoterismu pietní rukou FABRE D’OLIVETA. Poukázali jsme na posloupnost kosmogonických bytostí konstituují-cích Universum, počínaje prvotní daností Věčného Slova, o něm svatý Jan napsal: „IN PRINCIPI ERAT VERBUM ET VERBUM ERAT APUD DEUM ET DEUS ERAT VERBUM; OMNIA PER IPSUM FACTA SUNT ET SINE IPSO FACTUM EST NIHIL QUOD FACTUM EST. IN IPSO VITA ERAT.“ Toto božské Slovo, jak jsme řekli, není nic jiného než VELKÝ ADAM egyptských mystérií, ADAM KADMON kabalistů. Jak pak ale, mohlo by se namítnout, Elohim (v Genesi) stvořil vesmír dříve ještě než pojmenoval ADAMA? Jde tu o jiný způsob, jak chápat Adama,24 a sice ten, který přejal FABRE D’OLIVET ve svých komentářích k Berešitu, to je vidět v něm prostě zprostředkovatele Přírody, vůli EVY, Vav biologického tetragramu Jod-Heve nebo JHVH hwhy. Pád nechává pohasnout světelné znamení Vav w, které se mění ve znamení konvertibilní W.25 ADAM se objektivuje a upadá do hmoty; vesmír přechází od možnosti k činu; objevuje se ENOŠ vwna, tělesný člověk. Adam Kadmon Zoharu neboli Absolutní Slovo odpovídá BLAHOSLAVENÉMU KRISTU, mystické syntéze církve bojující. První z nich je, principiálně a v podstatě, považován za bytí v lůně božství, druhý pak, jako síla a čin, ve Všehomíru. A u však odečteme od nevymezitelného cokoliv vymezitelného, a u od absolutního odečteme cokoliv relativního, nekonečno zůstane ne-konečné a absolutno absolutní. PADLÝ ADAM neboli KRISTUS BOLESTNÝ, mystická syntéza církve bojující, si tudíž může jak chce naříkat, že je uvězněný ve Vše-

- 17 -

homíru - substanci, který propracovává poté, co jej uvedl ve skutek; jeho nářek je marný. NEBESKÝ ADAM neboli KRISTUS BLAHOSLAVENÝ, syntéza církve vítězné, plní neustále svou slávou univerzální Podstatu, která je jeho dílem. Mojžíš označuje ADAMA KADMONA neboli BOŽÍ SLOVO jako nebeské síly, jimi se projevuje: ELOHIM, ON-ČINITELÉ-SLOVA.26 Tyto síly nacházejí ve Slovu tak pevnou jednotu, že slovo Elohim, které je vyjadřuje, je sice v singuláru, zde je však nacházíme v plurá-lu: Berešit bara Elohim. Na počátku bohové stvořili... Co je nechává Mojžíš v prvním verši Genese? Nechává je vymezit na počátku (berešit) alfu a omegu Bytí, jeho dvě radikální a totální syntézy: šamajim, inteligibilní nebesa čili Ducha, která odpovídá prv-ní kabalistické sefiře Keter, a Et ha-arec, která zakládá Zemi, neboli smysly vnímatelnou hmotu, odpovídající desáté sefiře, zvané Malchut. Tato poslední modalita bytí však zatím neexistuje jinde než v Tohu va-bohu, což je hierogram, který Fabre ďOlivet velice přesně přeložil jako „nahodilá potence bytí ve schopnosti bytí“. Et ha-arec – princip Času a substrát Prostoru – je dvojí akční pole, kde se tato hmota může vyprodukovat a zorganizovat na základě Séta – hvězdného prostoru. Všechna stvoření, jak šla za sebou, než se objevil Adam, jsou rovně determinována Berešitem (v principu, v možnosti), a tak jsou tyto by-tosti generovány Elohimem, Jím-Činitelem-Slovem (neboli Adamem Kadmonem, což je totéž). Někteří kabalisté se dopustili omylu v tom, že Boha Otce viděli v Jod-Heveovi neboli v Jehovahovi. To je Boží Slovo, velký nebeský Adam, syntéza sefirot. Ve všech textech Zoharu se dočteme, že než stvořil nějaký tvar, byl sám, nepochopitelný „ničemu se nepodobají-cí“, avšak poté, co zhotovil formu Nebeského Člověka (neboli Adama Kadmona), posloužil si jím jako vozem, Merkovou, aby mohl sestou-pit; chtěl být také touto formou, jí jest svaté jméno Jod-Heve, oslovo-ván (Zlomek Zoharu ve Franckově překladu, „La Kabbala“, první vydání, str. 173. A Franck dodává: Všech deset sefirot tvoří ve svém celku nebeského člověka, člověka ideálního. Ve slovu jednom či v tisí-ci, Jod-Heve je Slovo, Velký Adam, nebeský vůz, v něm se skví šechi-na, reálná přítomnost Božství.). Otec, to je Jod y nebo také chaldejský hierogram yyy, který v

Targumech nahrazuje hwhy, ale nepřekládá ho, protože yyy esote-ricky nevyjadřuje Slovo, ale nepo-stižitelného Neznámého, z něho Slovo vyzařuje, ono Nescio Quid, do té míry nepoznatelné, že pro nás jakoby neexistovalo: Ejn-sof, Bytí-ne-bytí. Nyní, kdy jsme popsali princip a podstatu Adama-Evy, zbývá nám

promluvit o Pokušiteli, o Hadu Genese. Nachaš, rajský had, vyložený podle znění, je zabíjí, tak drahého agnostickým teologům, je inkarnací Satana. Je to legendární Lucifer, Hilel ben šachar (Zářící syn Temnot), o něm mluví prorok Izajáš. Vykladatelé, i ti nejprostší, by si měli uvědomit, že vyprávění o pr-votním hříchu je alegorická záležitost, jak tomu ostatně všechno na-svědčuje. Job je v Bibli první, kdo pronáší jméno Satana, Protivníka, činí z něho anděla, vykonavatele vůle Nejvyššího, vřazuje jej do nebeských pluků a specifikuje rovně jeho duchovní přirozenost coby jednoho z Bnej-Elohimů. Nic nás neopravňuje k tomu, abychom v tomto poslu viděli zatemnělou či pokleslou duchovní entitu. Co se týče hierogramu, použitého Mojžíšem pro označení rajského Pokušitele, Nachaš (který se obvykle překládá jako had nebo užovka), pak měl význam hada pouze v té nejvulgárnější chaldejštině. Mojžíš, který se o hadu několikrát zmiňuje v Genesi, požívá docela jiného vý-razu. A nakonec, nemělo by jméno Lucifer neboli Světlonoš, Zářící syn Temnot, které požívají někteří hierografové, osvětlit více než kteréko-liv jiné vykladačům právě podstatu povahy Nachaše, ne-li dokonce jeho význam hieroglyfický? Komparativní smysl tohoto výrazu jsme podrobně vyložili jinde, a na této teorii astrálního světla jsme dokonce založili celou naši II. knihu Klíč k černé magii. Stejně tak jsme si za základ Chrámu Satano-va vzali vulgární a všemi hlupáky sdílenou interpretaci slova Nachaš coby ďábla a démona. Následující kapitola, v ní bude odhaleno tajemství Pádu, vrhne pa-

- 18 -

- 19 -

prsek světla na vrcholný, hieratický či superlativní smysl tajemného slova Nachaš. Je sice známo, že nemůžeme povědět všechno beze zbyt-ku, ponecháme-li však ve stínu důvody existence této kosmogonické mocností, pak aspoň objasníme její okultní podstatu. Náhodný činitel prvotního hříchu je tak niterně spojen se samotnou historií tohoto hříchu, že nemůžeme oddělit a abstrahovat jedno od druhého. Bylo by nesmyslné zabývat se na tomto místě Pokušitelem a jinde zase Pokušením. Vzhledem k tomu, že si otázku po hieroglyfickém významu hebrej-ského výrazu Nachaš položíme v následující kapitole, ukončeme tento výklad komentářem téhož problému nazíraným z jiného hlediska. Naše úvahy, budeme-li postupovat obezřetně, nám poslouží k tomu, aby-chom porozuměli tajemství, je vyhrazuji esoterismu. Je to týž problém, jen obrácený naruby: Je třeba počínat si jako fotograf, který ví, že obrátí-li obraz vyvolaný v temné komoře, bude moci libovolně reprodukovat rysy člověka, kterého si postavil před objektiv. Vulgární pojetí ďábla, to je deformovaný a dovolím si říci, že do-konce vzhůru nohama převrácený obraz Nachaše, nepochopeného ve své podstatě. Jistě, tím, že odhalím esoterický smysl sdružený s démo-tickým symbolem ďábla, umožním pochopit, jak je mono postavit jej správně, a rovně, do jisté míry, vrátím obrysy okultní bytosti, jejím je Satan přeludem, deformovaným tím, jak se obrážela v hrubé předsta-vivosti saducejského křesťanství. Satan jakožto rozrůzněná hmota, zbylá po Pádu Adamově, jeho je on strůjcem, jakožto hmota, s ní ho jistí velmi moudří zasvěcenci zá-měrně zaměnili, žije mnohoznačnou a problematickou existenci, exis-tuje a přitom není, vniká do metempsychózy věčného koloběhu dění, je iluzorní i reálný. Pravdu mají ti, kdo tvrdí, že existuje, nemýlí se ti, kdo jeho existenci popírají. Rozpor, který shrnuje ve své tajemné osobnosti, se nedá jen tak leh-ce vyřešit: Není nic než pouhá negace, jeho povaha je privativní, přes-to se projevuje činy a vtěluje se do zlých bytostí, které ho vzývají a tím také tvoří. Takže kdo to je vlastně ďábel? Ďábel je symbol všech lživých tvrzení a všech sterilních negací: je to samotný přízrak Nicoty.

- 20 -

„Jsem duch, jen stále popírá,“ vkládá do úst Mefistofelovi největší ze všech zasvěcených básníků, co se po Dante Alighierim objevil v krajích Západu. Goethe se tím, že vytvořil nové ztělesnění Zlého du-cha, pokusil uvést na scénu mystérium, je ve své neodčinitelné prázd-notě nebylo nikdy pochopeno. Druhý Faust je konečným popřením Fausta prvního, jako den je popřením, které uštědřuje všem nocím, stejně relativním, absolutní symbol věčného světla, jím je Slunce. V dramatu německého básníka sledujeme Mefista, jak sám sebe ruší, a dalo by se snad říci, že zhasíná před tváří moci nebeské: tak se ohyzd-nost Zla, jím je Satan, musí popřít - nebo se rozplynout a přejít do harmonie - v jasu Krásy-Dobra, jím je Bůh. Jako je noc zárodkem dne, tak je zlo zárodkem dobra. Jakmile je tato křehká přepážka jednou proražena, božské světlo se šíří, dokud z předchozího zla nezůstane nic než drť skořápek. Snad nám bude pro-minuto toto triviální, leč výstižné přirovnání, díky němu si uvážlivý čtenář bude moci osvojit hlubokou myšlenku Mistrů kabaly, kteří na-zývají duchy temnot skořápkami a kůrami (Cortices). Nebeský Jeruzalém není z tohoto světa, a zdá se, že Soulary se do-stal velice blízko ke smyslu toho nejstrašlivějšího arkána teosofie, jím je arkánum Dobra a Zla. Na zásnuby s nebem i peklem je třeba si zvykat: Bez tělesného spojení Duch nic neporodí a má-li se Dobro k životu mít, pak se mu hodí ta druhá ruka boží, které se Zlo říká.

Krásný obraz v posledním verši je však naneštěstí vlastně hetero-doxní, bludařská formule. Dobro a Zlo jsou dvě větve jednoho a téhož stromu, to je pravda, ten strom vsak není ze sebe-božské podstaty. Upadnout do podobného myšlenkového zmatku, to znamená jenom vlastně obnovovat zrůdné kacířství manichejců. A přece se právě gnostičtí myslitelé více než kdo jiný přiblížili k řešení tohoto strašlivého problému: Jen tenká přepáž-ka je dělila od Pravdy, jejíž ohnisko vysílá oslepující jas, byli už u ní. Ta přepážka je však z démantu a nikdo skrze ni nedokáže proniknout. Na tuto osudovou překážku, již nepřekonali manichejci, narazí bez výjimky každý, kdo chce do metafyzické formule vtěsnat nesdělitelné mystérium. Tak tomu bude vždy. Ten, jeho moudrost dokázala vylákat

- 21 -

ze Sfingy poslední slovo jejího tajemství, chápe, že je musí smlčet, nebo ani ten nejdovednější umělec by je nedokázal převést do některé-ho z našich evropských jazyků a nezbavit je přitom smyslu. Věta, která si dělá nárok na to, aby byla pronesena, obsahuje jedině pohoršlivou lež. Lidská ústa, je se otevírají, aby odhalila tajemství, pronášejí pou-ze rouhání a nesmysly. Původ Satana je sice nesdělitelný, můžeme se však aspoň pokusit zmocnit se prchavé a problematické přirozenosti tohoto neustálého iniciátora zla. Není to vůbec bytost sama o sobě, projevuje se skrze jiné bytosti, má pouze tu existenci, která je mu propůjčena. Není, a přece škodí. Zbavuje všeho, co vyzařuje nesmrtelnost a život, zbavuje toho, jím se všechno skví a trvá, dovolil bych si proto použít k jeho definování velice odváný paradox: Jelikož je důsledným a absolutním popřením, mohli bychom jej nazývat Absolutním Relativnem. Dá se umřít na špatné zažívání, dá se umřít na lék předepsaný v nadměrných dávkách. Jelikož všechno má svůj důvod k bytí a svou možnou užitnost, dalo by se říci, že neexistují jedy, ale pouze hlupáci a nešikové... Nebo raději že všechno, i voda a chléb, je jenom jed? Jed přece chřestýši nebere důvod k existenci. Lékaři vám potvrdí, že chřestýš je užitečný tvor: z nemilosrdného viru, který přivodí smrt během tří minut, homeopatie vyrábí ten nejheroičtější a nejzázračnější ze všech léků. Několik málo granulí Lachesis trigonoceph vrátí umíra-jícího na čas životu, lépe řečeno, propůjčí životu možnost zoufale za-plápolat. Při některých akutních onemocněních jde o to, překročit dočasnou danou dobu, satumskou zónu nebezpečí. Výsostný šleh biče zvedne na nohy koně sraženého únavou k zemi a pomůže mu dorazit do stáje, kde nabude nových sil: Byl zlomený zemdleností v okamžiku pádu a odpočinek by pro něj znamenal smrt... Věci se dokonce mají tak, že to, co přivede k zániku jednoho, zachrání druhého, lék v masiv-ních dávkách se mění v jed a jed braný za určitých podmínek se nao-pak stává tím nejobdivuhodnějším lékem a umění dobře žít se zakládá na hlubokém poznání vztahů mezi věcmi. To je zhruba všechno, co se o tom dá povědět. Ďábel ve vulgárním smyslu žije pouze jednu jedinou, vypůjčenou existenci. Satan není, Zlo není, Chlad není, Stín není, jelikož čtvero těchto ryze negativních abs-trakcí v podstatě pouze vyznačuje nepřítomnost Boha, nepřítomnost

- 22 -

Dobra, nepřítomnost Tepla a Světla. Zde by měla končit tato kapitola, do jejího záhlaví bychom mohli vepsat dvě slova, definice a přibližnosti. Pokud by výše uvedené mohlo čtenáři posloužit k upřesnění následujícího, pak by autor dosáhl svého cíle. Poznámka: Rozlišovat mezi Nachašem (třemi prvními formami – Böhme) a fantomem ďábla. Ďábel nazíraný jako osoba není než pouhý symbol, zatímco Nachaš představuje potenciální realitu. Kapitolu ukončit symbolickou koncepcí ďábla.

(Zde končí text zanechaný Stanislasem de Guaitou, dále pokračuje Oswald Wirth.)

V názvu první knihy cyklu Had Genese nám Stanislas de Guaita po-skytl esoterický rozvrh svého díla. Chtěl je celé postavit na magických dimenzích tarotu. Je pravdou, že sedm kapitol Chrámu Satanova souvisí s prvními sedmi tarotovými kartami jen způsobem nepřímým a dá se říci, vzdá-leným. Klíč k černé magii je naopak a příliš úzce vztažen k vlastnímu a bezprostřednímu smyslu tarotových karet od osmičky po čtrnáctku. Ty jsou popsány a komentovány v sedmi kapitolách této druhé knihy. Problém Zla - třetí sedmero - nás poněkud odvádí z této ústřední cesty, nutíc nás ke vzdálenějším a méně příbuzným výkladům. Avšak, třebaže někdy nepřímé, zůstanou vztahy kapitol s dvaceti tarotovými klíči přece jen přesné a do konce.

(Chrám Satanův, čes. vydání, str. 7) Na základě předcházejících řádek a výše uvedené poznámky, je tvrdí, že je třeba „ukončit kapitolu symbolickou koncepcí ďábla“, se domnívám, že budu-li se důkladně zabývat tarotovými kartami od čísla patnáct do čísla dvacet dva v souvislosti s problémem Zla, bude to odpovídat úmyslu Stanislase de Guaity. Budiž mi tedy dovoleno začít u Ďábla a pokusit se ze sfingy tarotu vymámit odpovědi na otáz-ky, formulované Guaitou: „Co to je Zlo? Stvořil je Bůh? Jaký je pů-vod Zla, nemá-li skutečného principu?“

(Chrám Satanův, úvod, čes. vyd. str. 18)

XV. – Ďábel

- 23 -

Tarot, v souladu se zákonem kontrastu, řadí Ďábla po Andělovi uni-verzální cesty, kterého zosobňuje Mírnost (arkánum XIV.) (Viz Klíč k černé magii, str. 335 a následující) Pokud životní fluidum volně cirkuluje v éterizovaném stavu, ani by narazilo na nějakou překážku, nevzniká žádná partikularizace, nic konkrétního: bytí zůstává jedno jediné a Adam-Eva se těší rajské exis-tenci předcházející Pádu. Aby se konkrétní, partikularizovaný život mohl postavit proti životu obecnému a nijak neomezenému, je třeba, aby měl svůj bod nepodří-zenosti či vzpoury. Právě princip této individualizující vzpoury sym-bolizuje Starého hada, inspirátora instinktu autonomie, který uvádí Mikrokosmos do soupeření s Makrokosmem. Tarot nám však Pokušitele coby hada neprezentuje. Středověcí ma-líři karetních obrázků ho obdarovali trupem a pažemi ženy, hlavou a nohama kozla a nezapomněli ani na netopýří křídla. Chtěli, aby jejich Bafomet v sobě spojoval naráz obě pohlaví a čtyři elementy, jak k nim odkazuje modř křídel (vzduch), červená hlava (oheň), zeleň stehen pokrytých rybími šupinami (voda) a černé nohy (země).

- 24 -

Toto vyobrazení astrálního světla, v něm se pohybují elfové, sala-mandři, undiny a gnómové, je uloženo na čtverhranném oltáři, který symbolizuje lež nebo iluzi toho, co nazýváme hmotou. Ta totiž ve skutečnosti není nic jiného než přelud, ďábelské kejkle, vyvolané zá-vratným vířením nicoty atomů. Kde však zůstali myslitelé, kteří by si to uvědomili? Kníže tohoto světa vládne díky slepotě důvěřivců. Udr-žuje je pod svou nadvládou svazky materiálnosti, zobrazenými v taro-tu provazy se smyčkami, které poutají dva rarachy k piedestalu velké-ho hermafroditního ďábla. Tito druhořadí démoni jsou vlastně sexua-lizované zdvojení Satana - Božstva. Napravo je satyr v červené barvě, pověřený sváděním inteligence s pomocí excitování pýchy. Právě on měl Evu k tomu, aby okusila zakázaného ovoce, čím se oči lidských stvoření otevřely světlu a ony samy se staly bezmála podobnými to-mu, kdo je stvořil, díky poznání Dobra a Zla. Proti této mužské a ak-tivní entitě, provozující svou vládu nad duchem, tu stojí ďáblice v zelené barvě, předurčená k tomu, aby vládla nad senzibilitou, nad duší nejniternějšího života, a přitom rozpoutávala říji a chlípnost, jí se dá jen stěží odolat. Tito démoni s kozlíma nohama odpovídají pažím prostředního ido-lu, který může být činný jedině a pouze skrze jejich služby. Jeden z rohů raracha mužského pohlaví se totiž dotýká velkého žlutého kruhu, který Bafomet drží v pravé ruce. Je to pochodeň, která zažehuje a vná-ší oheň do lidského rozumu a vyvolává vzpouru, sebedůvěru, neod-bytnou potřebu nezávislosti, autonomie a bezuzdné svobody. Venuše - Astarot, ďáblice nalevo, se nachází na protější straně pod symbolem spojení obou pohlaví, které na téže straně Velký Ďábel pozvedá k ne-bi, jakoby z něj chtěl vytvořit esenciální emblém svého kultu. Ostatně na jeho paži si můžeme přečíst Coagula, což je výzva určená rozptý-lenému fluidu, aby zhoustlo a stalo se univerzálním agens rozplozova-cího pudu, jinak řečeno involuce či sestupu ducha do hmoty (rajský Pád). Na paži, která drží pochodeň, analogické tetování uvádí slovo Solve. Ďábelský intelekt je rozpouštějící, disolvující, předstírá vědění a na tomto základě se snaží systematicky negovat, vehementně popírat a bořit lešení lidských slabostí. Magická umění, která si činí nárok na podmanění Ďábla, se zaklá-dají výlučně na prostředcích, které může vůle sestavit tak, aby podle své libosti koagulovaly a rozkládaly astrální světlo. To nesmí být

ostatně chápáno jako něco v zák-ladu zvráceného. Kdybychom o tom pochybovali, pak světelný pentagram, který má na čele Ba-fomet, by nás měl v tomto ohledu osvítit neméně než následující schéma. Centrální hvězda je tu hvězdou

Vykoupení. Mágové ji dokázali rozpoznat již od doby vtělení Slova: Boží jiskra je uvězněna v temnotách materiálnosti symbolizované čer-ným pentagramem, jeho hroty odpovídají rohům, uším a vousu men-déského kozla. Vnější paprsky konečně svým tvarem opakují malou hvězdu uprostřed. V tomto případě byl okolní éter oživen aktivitou lidských jednotlivců. Je to světlo dvojaké, lidské ve svém projevu, ale božské, jako všechny věci, ve svém prvotním zdroji. Bylo zastřeno, zkaleno, zbarveno šalebnými odstíny, jak procházelo prizmatem hmo-ty. Je útočištěm veškerých omylů lidského ducha, ale také místem, kde se vyvíjejí zárodky budoucnosti. Ďábel je zkrátka sice Pokušitel, Protivník (hebrejsky Satan), který má za úkol zkoušet nás, proto ale nemusí být ještě nutně naším nepří-telem a vůbec u nemusí být nepřítelem Boha. Je třeba přiznat si (přese všechno), že tu vládne jednota vedení ve stvoření a tedy podřízenost ve všech ohledech Stvořiteli, který tudíž není zbaven své moci ani svých práv. Jak tvrdí kniha Jobova (Job I, 6-7, II, 1-2), Satan není nic jiného než poslušný služebník Věčného. Je-li tomu tak, není pak Zlo prostřed-kem, který nám umožňuje podle zákona kontrastu rozpoznat Dobro? Zlo existuje proto, abychom se mu naučili vyhýbat. Vytvoření tohoto nezbytného protikladu si nevzal na starost Bůh. Vytvořil snad Temno-ty? Určitě ne, protože samy o sobě nemají žádnou soudržnost, o nic víc než Zlo. Temnota, to je nepřítomnost Světla, Zlo je nepřítomnost Dobra. Jsou to negace, které na nás sice mají velký vliv, z hlediska metafyzického je však musíme považovat za něco, čemu byla odňata existence. Zlo, které nebylo stvořeno ani vyžádáno, přesto však tak či onak předvídáno a využíváno ve svých nepřímých účincích, vychází přede-vším z omylu, neboli ze slabosti inteligence, neschopnosti náležitě

- 25 -

- 26 -

porozumět. Má svůj původ v iluzi, možné teprve po kompletním inte-lektuálním probuzení, které lidskou bytost obdaří svědomím a umožní jí rozhodovat o dopadu svých skutků. V míře, v jaké je živočich slepě poslušen svých pudů, jsou jeho činy shodné se zákony přírody, a ve své nezodpovědnosti se cele vymykají našemu kritériu dobra a zla. Morální zhodnocení činů počíná s rozli-šením, které je zpočátku neúplné: vycházíme z temnot ryzí pudovosti, jen abychom se pak nadlouho nechali obloudit šalebnými přísvity. Lucifer, jitřní hvězda, symbolizuje právě tento šalebný přísvit, při-chystaný proniknout do ducha, který se rodí k poznání. Pokušitel zne-užívá naivity individuálnosti, která pyšně, že objevila sebe sama, se nezbytně stává středem sféry svého vědomí, jinak řečeno svého rela-tivního vesmíru. Tak. se každý z nás konstituuje jako Bůh svého malého partikulár-ního světa a přisuzuje si svévolnou autonomii, kvůli ní pak ztrácí z dohledu svou podřízenost velkému světu a univerzálnímu řádu věcí. Taková je prvotní vzpoura, která nás coby mikrokosmy odděluje od Makrokosmu, a podřizuje Knížeti tohoto světa, přestože sami sebe vidíme jako bytosti svéprávné, svobodné a jediné vládce ve svém stá-tě. Ve skutečnosti jsme však otroky velké osamocující iluze. Jednotli-vec, vztahující všechno k sobě samému, se zmítá ve své nepatrné sfé-ře, šálený Pokušitelem, který mu našeptal první ze všech sofismat: „Jsem, a všechno se tudíž vztahuje k mé osobě.“ Na tomto základním omylu je vybudována stavba našeho egoismu. Ovládají nás dojmy a my je chceme mít příjemné, což znamená, že žít rovná se těšit se slastí. V tom není nic trestuhodného, protože to je v řádu věcí: Rodíme se coby v základě hluboce egoistické bytosti. Čím víc se stáváme žádostivějšími, čím víc chceme získat, abychom mohli růst a rozvíjet se, tím větší naši rodiče z toho mají radost, protože to mají za důkaz, že jejich potomek se má k světu. Teprve později se naučíme počítat i s ostatními lidmi. To je doba, kdy je třeba nás postupně pokřtít a rovně postupně z nás smýt prvotní hřích. Svátost, která se udílí před věkem poznání, není nic než mrtvá litera, vzpomínka na kdysi živou praxi. Jedině přivolíme-li k tomu, abychom se obětovali, můžeme opravdu vejít do křesťanského spole-čenství. Naše vykoupení se tudíž odbývá ve jménu pokroku, při něm zapomínáme na vlastní osobu. Na tuto cestu odříkání nám svítí ještě

- 27 -

další světlo. Ohně pyšných hvězd vybledly oproti slunci Slova, je šíří Pravé Světlo. Na ně právě aspirují zasvěcenci. Šířeji o tom pojednáme při výkladu arkána XIX. Na tomto místě se budeme dále zabývat Luciferem a poukážeme na roli, kterou Vzpurnému andělu připisují zasvěcení. Kdy v lidských hlavách nastal úsvit, objevila se v nich rovně do-mýšlivost, před ní bledly i hvězdy. Zároveň s ní pohasla veškerá idea-lita, poetické víry byly zlehčovány a žádná z tradic u nebyla respekto-vána. Nová hvězda tvrdí, že dokáže všechno osvětlit a o tom, co je mimo dosah jejích paprsků, říká, že to neexistuje. Tak vzniká úzkoprsost a omezenost, kterou můžeme označit za luci-ferskou. Odvrhuje difúzní intuici citů a podrobuje všechno tyranské kontrole důrazně omezeného rozumu. Rázem tudíž negace, která by se neměla držet ničeho než přeludů, se stává příliš snadno systematickou a obrací se k jakémusi zvláštnímu tmářství, jež vzniklo z nadměrné sebedůvěry, kdy si člověk namluvil, že neexistuje nic rozumného mimo to, co vymyslil on sám coby bytost osvícená a nízkým předsudkům nepřístupná. Zasvěcenci velice dobře znají duševní stav, o který se tu jedná, pro-tože si jej prožili na počátku své zasvěcenecké dráhy. Aby vůbec moh-li začít hledat pravdu nezávisle na všech ostatních, musili se vzbouřit proti přejatým myšlenkám. Jak to vyžaduje Descartes, musili nejprve nastolit cosi, čemu by se dalo říkat intelektuální tabula rasa, a to tak, že abstrahovali od všech přejatých pojmů. Pak se musili ponořit sami do sebe a hloubat nad zdrojem svého vnitřního světla (pravda pluto-nická, infernální či luciferská). Kdyby nebyli odvání a nepodrobili se zkouškám, nikdy by se neo-prostili od luciferismu, který v iniciačním programu smí být pouze přechodným stavem. Kéž by se tento pokyn proměnil v ponaučení!

* * *

Všechno má svůj důvod k existenci a žádný stupeň není třeba zavrho-vat, a se nachází jakkoliv nízko na žebříku, který stoupá k dokonalosti. Zlo není nic jiného, než zastavit se příliš brzy, nebo příliš pozdě. Jen

neváhat! Jít dál, nezastavit se, tudy vede správná cesta ke spáse.

- 28 -

Než se začneme zabývat zkoumáním dalších tarotových arkán, pozdržme se ještě na chvíli u patnáctého z těchto kabalistických klíčů, jemu odpovídá Samek s, což je písmeno, které má podobu Urobora, velkého hada nižšího života, jeho oba konce se spojují a vytvářejí kruh, v něm se pohybují generace jako v mořském proudu obtékajícím kolem dokola hmotný svět. Tato podoba písmena Samek je však nedávná. Stéla v Mese a nej-starší židovsko-fénické nápisy mají kruh coby šestnácté písmeno původní abecedy, zatímco písmeno patnácté se skládá ze tří vodorov-ných čar, přeťatých veprostřed další kolmou čarou ≡I≡. Řekové z něho vytěžili své písmeno Sigma Σ, které se pak v latině stalo písmenem S, zatímco klasická hebrejština se vyvíjela k jiné podobě hada. (Viz: Emile Soldi, Colbert de Beaulieu: La Langue Sacrée, L’Arbre de la Science, Origine de l’Ecriture et de l’Alphabet, La Lettre S, Pa-říž, Ernest Leroux, 1900, 1. sv.) Pokud na druhé straně hledáme mezi různými souhvězdími ty, které by mohly mít vztah k arkánu XV, pak by nás v tomto ohledu mohl plně uspokojit Vozka. Ačkoliv nemá k dispozici žádný povoz, ani nebeský vůz (Velký Vůz neboli Velkou Medvědici), drží tento záhad-

- 29 -

ný kočí v pravé ruce bič a otěže a levou si zase přidržuje kozu, která mu, následována dvěma kůzlaty, vylezla na záda. Není snad dětinskost dělat z této figury athénského krále, Erichthonia, vynálezce vozu, a Jupiterovu kojnou Amaitheiu vidět ve zvířeti, které nese na zádech? Jaký vztah je třeba nastolit mezi vozkou, dokonce královským, a po-divně indiskrétní kozou? Nejde tu o symbolismus, jeho smysl objasňu-je právě tarot? Ztotožněme Amaltheiu s androgynním Bafometem z XV. arkána, jeho ženská ňadra jakoby byla plná mléka, a z kůzlat jsou v tu ránu dva rarachové, sameček a samička. Tím bychom vyřídili zvířata, má-me tu však ještě jejich ochránce, muže s bičem a otěžemi. Jakou tu hraje roli, jak to, že je uveden do souvislosti se znaky jarního probou-zení se přírody? Náš Vozka prostě nebude nikdo jiný než starověký bůh Pan, pán veškerého zvířectva. Právě on řídí instinkty (otěže), a nezvladatelné pudy (bič), díky nim trvá a otáčí se svět. Všimněme si dále, že Roh hojnosti, který nymfám poskytuje všech-no, co potřebují, pochází od kozy Amaltheie. Mendéský kozel má ovšem zlaté rohy, které nejsou o nic méně úžasné díky dovedným ča-rodějům, jejich sliby se vždycky splní... ovšem v astrálu! Nestačí nahlížet tarotové arkánum pouze jako takové, teprve srov-nání s jiným umožní zjistit veškerý jeho dosah, založený na zvážení všech detailů vzhledem k celku. V tomto místě nebudeme zacházet do podrobností, spokojíme se s tím, že k arkánu XV přiložíme arkánum VlIl, které je v jistém ohledu jeho diametrálním protikladem. Spravedlnost totiž symbolizuje neúprosnou logiku, absolutní regu-lérnost, netrpí žádné výjimky a znamená nevyhnutelné spojení příčiny s jejími následky, je to zkrátka zosobněný Řád. A právě popření jaké-hokoliv Řádu bez výjimky představuje Ďábel, velký rušitel, který na-šeptává sofismata, vybízí k co nejvyšinutějším vášním a podněcuje ke vzpourám ve všech oblastech lidské činnosti.

Pekelný oheň je tudíž právě tím ohněm, který nás vzrušuje tělesně. Není předurčen k tomu, aby vyhasl, ale pouze se ztišil. Rozum musí zvíře krotit a ne je zabít. Takový je smysl arkána XI, Síly, které nám předvádí ženu, je si podrobuje zuřivého lva tím, že mu rozevírá tlamu a udržuje ji rozevřenou. (Zde končí text Oswalda Wirtha, dále pokračuje text Stanislase de Guaity).

14 Dílo Jeana Belota, v redakci Mil-Montse, profesora věd božských a nebeských, Rouen, 1669, s 12 vyobrazeními; zodiakálni analogie se nacházejí na straně 15, planetární analogie na str. 50 a 226 15 Adepti každého věku měli rovněž další kritérium inteligibilních, rozumu přístupných pravd v rozvoji vnitřního smyslu, který označu-jeme jako představivost, imaginaci, a tento smysl dokázali povznést až k jasnozřivé extázi. Viz poslední kapitoly této knihy. 16 Cituje jej abbé Roca in La Crise Fatale, Paříž, 1855, in 120, str. 70 17 V Genesi je Adama hmda uvedena před Adamem, protože Mojžíš uvažuje Adama už z hlediska speciálního, k němuž se my dostaneme později. 18 V originálu není hebr. ekvivalent uveden. V překladu jej však zde i na dalších místech doplňujeme, abychom zabránili případnému nedo-

- 30 -

- 31 -

rozuměni, neboť v češtině, která skloňuje pomocí přípon, by výraz ADAMA mohl být omylem pokládán za genitiv jména ADAM. Pro lepší porozumění textu jsme doplnili hebrejštinu i na několika dalších místech. (Pozn. red.) 19 Správně EREV. Ponecháváme však původní Guaitovu transkripci, neboť se od doby prvního českého vydání Klíče k černé magii (1921) mezi našimi hermetiky vžila. (Pozn. red.) 20 V originálu MOUTH a OEL-HELION. Domníváme se, že se jedná o franc. přepis hebr. výrazů twm (Smrt) a 3wyla-la (Bůh bohů). Je pravděpodobné, že Guaita toto poněkud temné místo hodlal v dalším textu osvětlit. Necítíme se oprávněni rozvíjet autorovy myšlenky, nicméně doporučujeme čtenářům obeznámeným s kabalou, aby věno-vali pozornost numerickým hodnotám hebr. slov, která jsou uvedena v těchto odstavcích. (Pozn. red.) 21 Fabre ďOlivet překládá jako „Odpočinek Přírody“ 22 hebr. hbt = truhla, schrána, archa (Pozn. red.) 23 Kain a Abel při své vzájemné činnosti projevili síly, které je před-cházejí, Hereb a Jonu, Sét se naopak projevuje bytostmi, které násle-dují po něm. 24 On sám říká ve svém Kainovi: „To, čím je Adam ve své univerzál-ní podstatě, nemůže být vysloveno bez zvláštního poučeni... To, čím je Adam ve své partikulární podstatě, vysloveno být může, i když tato idea, partikularizovaná v myšlence Mojžíšově, se nám znovu předvádí v podobě univerzální. Je to člověk chápaný abstraktně, atd...“ (Cain, str. 30-31) 25 Viz La Langue hébraique restitué, díl II. 26 Fabre ďOlivet tento výraz překládá jako „On-Bohové“.

16. Adamův pád (Involuce) Bleskem zasažená vez (šestnáct) – Zhroucení, Pád, Beznaděje

Kdybychom ve snaze konfrontovat legendy primitivních národů, jež jsou projevy génia té které rasy, kladli otázky této kupě tradic, různě mytických a mlhavých, které lidstvo při svém vývoji nahromadilo ko-lem své kolébky, okamžitě by nás udeřila do očí podivná doktrinální podobnost: ve všech se nachází znamení pádu a příslib napravení. Ostatně stejně jako vůně vzpomínky, pojem vyššího stavu, od něhož se člověk musil kdysi oddělit a který jednou bude moci nepochybně znovu získat, přetrvává na dně lidského vědomí. Lidské vědomí, které je básnivé, se jen zřídkakdy ve svých intuicích mýlí a my zakrátko po-

- 32 -

- 33 -

chopíme, co nám chtěl sdělit osvícený myslitel a geniální prorok Al-phonse de Lamartine, když napsal: „Člověk je padlý bůh, který se upamatovává na nebesa.“27 (Význam mýtů je několikerý: legendy o Prométheovi či Psýché, stej-ně jako o Adamovi, mohou být také jinak vykládány, zde je však za-chycen jejich prvotní smysl. Symbolicky vzato, důsledná analogie ovládá souvislosti mezi třemi světy do té míry, že všechny emblémy tím, že vyslovují absolutní pravdu, vyslovují zároveň obdobné pravdy ve zbylých dvou světech. Legenda o Pandoře je zvláště zajímavá: Všechna zla, která vylétla z její skříňky, překrásné symbolizují přechod k realizaci možností u by-tostí, které se objektivují tím, že nabývají individuality: tak se rodí ve světě zlo. Na všechna tato tajemství je tam moudře poukázáno.) Pod jejich poetickou disparátností se skrývá prvotní smysl, pečlivě všude ukrytý, ale všude identický. Byl ztracen poklad, a ten je třeba znova objevit. Tento tajemný poklad symbolizují postupně ráj, odkud cherub vyhnal Adama-Evu, svoboda Titána upoutaného na Kavkaze a konečně božský milenec Psýché, který vzlétl. Vinou našich prvních předků jsou bezmála svorně produkovány pozůstatky prvotního temného zločinu, prvotní tradice, které skrývají jeho podstatu pomocí alegorických příběhů, jež se mohou měnit od rasy k rase a dokonce od národa k národu. Tyto mýty bychom mohli násobit, jelikož však nám jde o to, aby-chom naše povídání zbavili přítěže příliš snadné erudice, upozorníme čtenáře na Původ všech kultů, od systematického a chladného, ale učeného Dupuise, na Primitivní svět od velkého intuitivního kabalisty Courta de Gebelina, a hlavně na knihu Obnovený hebrejský jazyk, dílo vynikajícího Fabre d’Oliveta, jakož i na novější díla zabývající se ori-entalistikou, která díky účinné komparatistické metodě, vrhla na světlo do chaosu árijských a semitských genesí. Prozatím nám však postačí podržet si v pamětí – a na tom trváme –, že pod závojem různých lite-rárních forem (říkám literární s ohledem na symboly současné, proto-že prvotní symbolika byla věda důsledná stejně jako geometrie – každé ideji přisoudila podobu striktně analogickou a vědecky odpovídající) nacházíme trojí pojetí: chyby, k nimž došlo v minulosti, současného úpadku a budoucí nápravy. Jaký je vlastně onen děsivý přečin jednoho jediného člověka, zločin,

- 34 -

jehož skvrna dosahuje až k jeho nejvzdálenějším dědicům a bude tudíž vtiskovat stigmata do jejich čela z generace na generaci, donekonečna -dokud se Slovo Boží samo nevtělí do nakaženého bahna a neodsoudí se na jeden den k smrti, aby vyrvalo svého tvůrce věčné smrti? Jestliže jeho podstata je odlišná od naší podstaty, jak se tento Bůh může učinit člověkem a smísit se s lidskou přirozeností až do soutělesnosti a spo-luúčastenství? Co je to tedy za tajemství, které by se zdálo absurdní, kdyby nebylo ještě absurdnější popírat jeho existenci nebo nevěřit jeho dopadu? Je správné, Pane, aby kal jediného rebela nadobro bídou, hanbou a soužením potřísnil všechny, kdož přijdou po něm? Je sice pravda, že do našich zvyklostí a mravů neoddiskutovatelně pronikla solidárnost otce s potomkem: společenská zákonitost uloží dědictví potupy synu zloděje nebo vraha, dokonce i vnuk nese zlý cejch. Neblahý vliv však ustupuje a slábne úměrně s tím, jak se střídají generace. Jakoby plápolající oheň pohasínal a ztrácel se kdesi za ho-rizontem. Bezmála celé jedno století prošlo, tok zapomenutí dělí po-tomka od hanby prapředka, změnil si jméno... Lidé nakonec udělili nevinnému páriovi rozhřešení. Od okamžiku, kdy zapomněli na jeho původ, otevřel se nový osud jemu i těm, jejichž předkem se časem sta-ne. Takový je zákon lidí. Zákon Boží se od něj liší jen v tom, že se zdá být ještě přísnější, barbarštější a nespravedlivější, a to ve zcela nevy-počitatelné míře, která odděluje konečnost od nekonečna, co je rela-tivní od toho, co je absolutní a lidská staletí od věčnosti. Teologové se ztotožňují s Bohem, když autoritativně a arogantně tvrdí, že coby nekonečný majestát musí donekonečna trestat přečin vzpoury proti svým příkazům. Takovýto argument by byl možná udržitelný, kdyby šlo o nějakého hloupého tyrana... a vlastně ani tehdy ne! Snad nikdy zběsilost člověka (podle krutého a stupidně domýšlivého, přesně jak se předpokládá) nestrhla do takového poblouznění, aby uvažoval na tento způsob. Zlo-ba těch nejodpornějších despotů, uražených v tom, nač byli nejcitlivěj-ší, byla vždycky plně ukojena pohledem na nebojácného rebela umíra-jícího po několika hodinách rafinovaného mučení... A vy Bohu přisu-zujete úmysl založit věčnost plnou muk, uloženou těm nejlepším jedin-cům lidského rodu, aby si odpykali pokradmou neposlušnost, okamžik

- 35 -

lehkovážnosti a zapomenutí se, tak by se mělo pykat za neúmyslnou, náhodnou chybu jedné jediné bytosti? Ale jděte! Opakuji vám: Despo-ta v deliriu by s takovým ortelem vzbudil odpor. A tak by měl soudit ten, jehož nazýváte bezmezně Velikým, nekonečně Spravedlivým, abso-lutní Inteligencí? Je mi vás líto! I kdyby vichr lidských zneužití a podvodů dorazil třeba až k hvězd-nému nebi, stejně by nedosahoval ani k nohám Věčného, vztyčeného na trojitém piedestalu své Nesmírnosti, Věčnosti a Slávy. Z moci vel-kých zákonů, které v principu vyhlásila jeho spravedlivá Prozřetel-nost, „zločiny a bezpráví vršené až k nebi padají zpět jako déšť zla na zemi“28 ale Bůh sám pohrdá mstou, protože žádná urážka by se ho nikdy nemohla dotknout. Ostatně hanbím se hájit samozřejmostí, a navíc s pomocí jakých argumentů! Důležitější je však zničit nejapnou a rouhačskou doktrínu, ostatně i přijmeme-li domněnku vašeho mstivého Boha – tyrana, nemá snad své věčné peklo mít k tomu, aby v něm mučil jediného opravdo-vého viníka, dokud se nezavrší staletí? Jestliže tento nekonečný trest odpovídá prohřešku, který vy považujete za věčný, proč je pak ale tře-ba pronásledovat a utiskovat přestupitele zákona v každém z jeho ne-spočetných potomků?29 Nicméně smysl, který Vulgáta přisuzuje veršům 14–24 z III. kapitoly Genese, je zcela přesný: Neuposlechnutí Adamovo má spočívat na veškerém lidstvu navěky. Ti, co na prohřešku neměli pražádnou účast, ponesou na věky svůj díl trestu... Znamená to, že absurdnost se ve veš-keré své zřejmosti objevuje hned na třetí stránce Bible? Je tedy prav-da, že tato kniha, inspirovaná, jak tvrdí teologové, samotnými nebesy, pomlouvá tato nebesa tím, že předvádí Věčného s apoteózou věčné nespravedlnosti? A že dokonce odívá katana pláštěm svrchovaného soudce? A nechává usadit se na moudrý trůnu Zenitu personifikaci Svévole bez kontroly a Nespravedlnosti bez konce? Ale pozor! Je to věc závažná a její následky se nedají předvídat... Mají-li se věci takto, pak Mojžíš je pouze hloupý kněz a služebník krvelačné modly, nejhorší ze všech, a Jehova není nic než univerzální spiritualizovaný Moloch, nad ostatní strašlivější, protože se zevšeo-becňuje, a také podlejší a bezectnější, protože spolu s ním přenášíme do duchovního světa říši, ve které prosadil svůj drtivý despotismus a

- 36 -

svou vražednou svévoli, byť jen z hlediska materiálního světa!30 Je-li však třeba v Jehovovi vidět modlu a v Mojžíšovi slepého pro-roka této modly, co se stane s křesťanstvím, spočívajícím plně na Starém Zákonu, na svědectví Mojžíšově a na víře v Jehovu! Co bude s Naším Pánem Ježíšem Kristem, který řekl o židovském zákonu: „Ne-přišel jsem jej zrušit, ale naplnit“? Co si pak konečně máme myslit o naší nynější civilizaci, výhradním plodu křesťanství (ať si materialisté o tom říkají cokoliv), plodu Evangelia, dozrálým navzdory jistým pas-torům a utrženým ne jimi, ale jinými, a ne pro ně, ale pro jiné? Co se stane s naší univerzální civilizací, nezbytným následkem a logickým závěrem, normálním produktem křesťanského Slova, často omezova-nou, jakkoliv je dospělá, pod tlustými plenami často ukrytou, přesto však stojící za poznání v beztvarých převlecích, navzdory všem těmto poutům a otěžím však blahodárnou a zářící přes všechny závoje, jimiž je zahalena?31 Pokud tyto divy mají svůj iluzorní základ, pokud tyto principy mají svůj lživý podklad, jestliže zdánlivá realita těchto jevů se mění v ja-kousi mamou podobu, jestliže celá tato impozantní budova si konečně nevyžaduje úhelný kámen, který jí schází, jestliže se hroutí jako dome-ček z karet při prvním závanu rozumu, pak nám nezbývá než pochybo-vat o nebi a domnívat se, že lhalo, o zemi, že ztělesnila lež, nezbývá nám než se strašlivě rouhat, zoufat si a zemřít... Uvažujme však. Všechny věci tohoto světa nejsou jen marnost, je-jich realitu nestranný pozorovatel nemůže popírat. Civilizace, ať už jsou její mezery jakékoliv, je prostě faktem moderní doby. Křesťanství je živoucí Boží zákon, nevývratný, a projevuje se v institucích zakoře-něných v mravech a obyčejích a odhaluje se a projevuje se i ústy ne-hodných nebo neschopných komentátorů. Kristus je veliký neosobní architekt, který vystavěl budoucnost kružítkem a úhelníkem se svědec-tvím Mojžíšovým a metrem a libelou se svědectvím Ježíšovým. Jehova je jediný Bůh, vládnoucí na věčnosti slávy a spravedlnosti, Náš Pán Ježíš Kristus, jeho syn, je vtělením jeho Slova a poslem jeho milosrdenství, Duch Svatý nekonečným zářením jeho lásky. Co se Mojžíše týče, tento vykonavatel závěti Boží pravdy napsal tu nejzázračnější a nejhlubší vědeckou knihu, jakou kdy bylo dáno vytvo-řit ryzímu géniovi, navrácenému z tohoto světa do jednoty Slova Věč-ného a obdařenému Prozřetelností jedinečným nástrojem zaznamená-

- 37 -

ní, jazykem zároveň fonetickým, symbolickým a hieroglyfickým, schopným v jednom jediném slově kondenzovat tři aspekty absolutní ideje, postihující tři světy: intelegibilní, morální a elementární. Třetí kapitola Berešitu obsahuje tajemství, která se neobjevila v textu Vulgáty – materiální verzi, dětinském a nemorálním vyprávění, urážejícím Mojžíšovu důstojnost. Izraelští zasvěcenci měli ve zvyku ukrývat niterný smysl v hrubé smyšlence, aby sama absurdnost do-slovného smyslu odhalovala čtenářově moudrosti existenci smyslu esoterického. Pro ty, kdož umějí číst, Mojžíšova kosmogonie zkrátka odhaluje alfu i omegu velkého problému Zla. Tajemství, které klade odpor samotné podstatě démotického jazyka, vyjadřuje tato kniha v hierogramech svého okultního ideogramismu. Nemáme dostatek místa k tomu, abychom mohli uvést hebrejský text slovo za slovem a komentovat každé z nich z různých hledisek, z hle-diska potvrzených výkladů, srovnávací filologie a konečně z hlediska tří hlavních významů: pozitivního neboli lidového, komparativního neboli symbolického a superlativního neboli hieratického. Je to deli-kátní a nesnadná práce, která byla ostatně vykonána naprosto kompe-tentním teosofem, jehož naši čtenáři znají a který je hlubokým znalcem orientálních jazyků; to, co bychom tu mohli předložit my, by z tohoto hlediska nijak nepřiblížilo poklad poznání, jak jej čtenář může najít ve významném díle Fabre d’Oliveta Obnovený hebrejský jazyk. Poté, co si pečlivě prostudoval toto dílo, podávající smysl kompara-tivní neboli symbolický daného arkána a poskytující veškeré údaje, bez nichž se neobejde ten, kdo chce vytušit smysl hieratický neboli super-lativní, může se čtenář vrátit k dílu našemu. Najde v něm ko-mentář, na jistý způsob obecný, třetí kapitoly Genese. Nebudeme totiž sledovat alegorické vyprávění Mojžíšovo. Naše snaha se omezí na odhalení tajemství Pádu, ve všech kosmo-goniích maskovaného do vyprávění, jež se sice od sebe liší formou, jsou však identická co do podstaty a bez výjimky ve svém abstraktním esoterismu obsaženém ve všech tajných školách a ve všech tajných společnostech majících za úkol přenášet z generace na generaci nedo-tknutelný a svatý vklad pravdy – světla. Z toho vyplývá, že nemusíme přijmout verzi mozaickou a vyloučit všechny ostatní. Tok doktríny, z něhož bychom nejraději čerpali, pramení nicméně v egyptském hermetismu; Mojžíš jej odvedl z Micraimu, aby jím zkropil

- 38 -

Judeu, a je to táž řeka, týž trpký a čistý tok, z něhož se napájeli staří Mistři v Izraeli, proroci žíznící po božské pravdě. Prvními stoletími naší éry počínaje se tato řeka větví po celém Západě a všichni, gnosti-kové, kabalisté a rosekruciáni a další méně známí zasvěcenci do ní postupně noří svou nádobu. Touto nádobou máme na mysli tradiční magický pohár, který nese název coupe de libations, pohár úlitby; šel z ruky do ruky, bez přeru-šení, až dorazil až k nám. Ve stoletích, jež předcházejí století našemu, však vládl takový agnostický fanatismus, že adepti pohár nemírně do poslední kapky vyprázdnili, aniž by něco ulili na zem. Časy se změnily, dnes se věci mají jinak: Zašla doba pronásledová-ní a klateb a na obzoru se objevilo slunce totální inteligence a totální spravedlnosti, takže můžeme říci s Vergiliem: „Jam nova progenies coelo dimittitu alto.“ Na jedno však nezapomínejme: Dědicové Bratrů kabalistů a rose-kruciánů chtějí vyjít ze svého mlčení a ze svého tajemství, chtějí zú-rodnit půdu tím, že na ni co blahodárnou rosu vylijí třikrát svatou úlitbu ka-balistické pravdy.32 Máme-li se však vrátit k problému Zla, neboli tajemství Pádu – což je jedno a totéž – nemůžeme si nepřipomenout, že značný počet teoso-fů už poskytl v tomto ohledu částečná osvětlení, která jsou velice pří-nosná, a i my sami v proslovu pro zasvěcence proneseném v martinis-tické lóži III. stupně (proslov byl publikován v dodatku k naší první Eseji o prokletých vědách: Na prahu tajemství), jsme zveřejnili o pod-statě tohoto arkána všechno, co bylo možné zhustit do několika málo řádek. Nikdy vsak, domníváme se, nikdo nepředal veřejnosti detailní odha-lení, které si nyní čtenář může přečíst. Předcházející kapitola jej poučila o okultní povaze Adama a o tom, jak je třeba chápat Mojžíšův Gan be-Eden, který byl legračně přelo-žen jako Pozemský Ráj. Shrňme tudíž, co jsme o něm dosud pověděli. Velký Adam etických svatyní, Adam – Kadmon kabalistů, Zeus řec-kých teosofů, Kai-Óhrmazd Pársů, to je samo tvůrčí Slovo neboli také Živoucí Všehomír, uvažovaný ve své inteligibilní, rozumem pochopi-telné podstatě. Mojžíšův Gan be-Eden, Zoroastrova Bezmezná sféra, Platónova Nebeská Země, Pléroma gnostiků, Malchut kabalistů (Malchut je tota-

- 39 -

lizovaná, dokonalá syntéza sefirot, kde Keter je syntézou semennou a potenciální), to je tajemný thalamus božské kopulace, kde oživující Duch, Šadaj neboli ydv navěky vlastní univerzální živoucí Duši, Šade neboli hdv a oplodňuje ji, aby umožnil zrod adamického elementu, Adama hmda, jemuž pak univerzální substance, Jona, uděluje plastic-kou schopnost virtuální individualizace, schopnost konkretizovat me-ditací (Světelný princip oživení, u něhož Jona znamená výkonnou schopnost, se nazývá El-elion a je to sperma světla slávy, jemuž Hin-duisté říkají akáša, ryzí Duch), s jejíž pomocí všechny bytosti determi-nované ve svém principu chtějí přejít od možnosti k činu a rozmnožit se do bezpočtu individuálních existencí. Eden je všude, naplňuje prostor, lépe řečeno není to určitelné mís-to, ale stav. Origenes to velice dobře věděl. Pro ty, kdož umějí číst mezi řádky, Otec církve dává na srozuměnou, ze v Edenu je třeba vidět stav duše před hříchem. Co to však vlastně je Adamův hřích? Je to to, co bychom rádi blíže osvětlili, pokud nám to bude umožně-no. Poslechněme si však napřed Fabre d’Oliveta: „Znalost původu Zla nebyla nikdy otevřeně rozšířena, naopak, byla společně s jed-notou Boha hluboko pohřbena ve starověkých mystériích, odkud nevycházela jinak než zahalená do tří závojů. Zasvěcenci si uklá-dali přísné mlčení o tom, co nazývali utrpením Boha, jeho smrtí, jeho sestupem do pekel a jeho vzkříšením. Věděli, že had je obec-ným symbolem zla a že právě v této podobě, coby Pýthón, zápasil s Apollónem a okamžitě ho zardousil. Teosofové z jednoty Boha vůbec nevytvářeli veřejné dogma, a to, máme-li být přesní, kvůli výkladu, který by musili věnovat původu Dobra a Zla – bez něho by samotné dogma bylo nepochopitelné.“ Nečiníme si nároky na to, že bychom na tomto místě odhalili po-slední tajemství Dobra a Zla; mágové je rozechvěle označují za velké a nikdy nesdělitelné arkánum, protože odhalit formuli by bylo možné, pokud by bylo možné vůbec nějakou formuli vyslovit. Je-li však tajem-ství nepostižitelné ve své podstatě, nedovolí proniknout do sebe jinak než ve stavu ryzí extáze, kdy člověk reintegrovaný do svého nebeského principu se těší vševědoucnosti v Bohu a nechává v sobě promlouvat hlas Universa. Žádný analytický jazyk není s to obsáhnout jeho pojem.

- 40 -

S odpověďmi na otázky, o nichž staří zasvěcenci udržovali naprosté mlčení, nemáme žádné potíže a poskytneme všechny údaje nezbytné k tomu, abychom k tomuto královskému tajemství dorazili. Utrpení Bo-ha, to je Adamův zápas s pověstným hadem Nachašem; smrt Boha, to je zatmění duchovního principu, proměna Vav světelného do Vav kon-vertibilního; jeho sestup do pekel, to je princip involuce, neboli pro-gresívní materializace Ducha; jeho vzkříšení, to je princip evoluce neboli znovuobjevení Ducha v lůně hmoty, kterou oplodnil, oživil a uschopnil. Zatím je to opravdu málo srozumitelné a inteligibilní, na všechna temná místa však vrhneme světlo. Nemůžeme-ii povědět všechno, pak se aspoň chceme vůči čtenáři zachovat naprosto upřímně; abychom nemohli být nařčeni z toho, že pěstujeme samá nedorozumění, uveďme okamžitě jediný problém, je-hož definitivní řešení nemůžeme ani nesmíme poskytnout. Zde je: jak vznikl Nachaš, had Genese, odkud Zlo (dále uvidíme, jakého druhu) bere svůj původ, jak se Nachaš vůbec mohl projevit a promluvit jako Adam, a jak, jestliže existuje pouze jeden jediný Princip plodící prin-cipy, který je dobrý, mohl tento Princip zplodit princip, který je nebo se může stát špatným? Jinými slovy řečeno, byla-li prvotní Příčina dobrá, jak se mohla příčina druhotná, následek Příčiny první, stát zdrojem Zla? Dobrý strom přece nemůže plodit jiné než dobré ovo-ce.33 Bez nějakých pochyb z toho můžeme vyvodit, že Bůh Zlo nestvořil, ale akceptoval jako možnost pro případ, že by se ho člověk chtěl svo-bodně dopouštět. Kdyby zlo nebylo možné, pak svobodná vůle člověka, jež předpokládá svobodu páchat zlo, by vlastně žádnou svobodnou vůlí nebyla. Což je ovšem sofismus, protože jestliže jsa obdařen svo-bodnou vůlí volím zlo, pak tak činím, protože jsem byl zlý už před tou-to volbou, a jsem-li zlý, pak to znamená, že zlo existuje před rozhod-nutím páchat je. Buďme přesvědčeni, že jenom mág může tyto námitky rozdrtit s po-mocí nevyvratitelných niterných odpovědí. Tato nesnáz se nedá bohu-žel nijak popsat, což znova opakuji, předložíme proto odpověď, která by hledající mohla přivést na správnou cestu. Axiom: Poměrná užitečnost Zla se dá vysvětlit s pomocí zákona protikladů a řešení tohoto velkého problému pak může být – aspoň obecně – formulováno asi takto: Zlo se dočasně staví proti normě

- 41 -

Dobra proto, aby pak Dobro mohlo na věčnosti triumfovat. Bůh trpí prvotní hřích, přestupek proti negativnímu Dobru, pouze jako temné a přechodné těhotenství, odkud se musí zrodit Dobro pozitivní a super-lativní: Vykoupení. Vykoupení ústí do Reintegrace, kterou je Ráj. V této kapitole má být řeč pouze o otázce Pádu. Peccatum Adae, tvrdí dogmatické kánony, jak je shromáždil Pistorius, peccatum Adae est truncatio Malkuth ab arbore sephirotica. Adamův prohřešek je v tom, že oddělil Malchut od sefirotického stromu. Formule je to jasná, ale pouze pro kabalisty. Jod-Heve, to je androgynní duchovní společenství ve své absolutní syntéze, nepostižitelné spojení mužského ducha s ženskou duší Boha, to je Slova a Přírody-Podstaty (abstraktně a sám o sobě Bůh, věčný pilíř Ejn-sof, není hwhy, ale nepostižitelný Jod y). Na počátku bylo slovo, řekl svatý Jan. Slovo, neboli Velký Adam svatyní, který sám sebe zkoumá v desíti sefirotech, kde Keter je kořen či zdroj a kde Malchut realizuje totální rozvinutí (druhéh nesdělitel-ného tetragramu). Adam-Eva v Edenu, to je Lidstvo-Princip harmonicky sdružené s Bohem, spojené v jeden celek v božské jednotě (Jogi, spojený v Bo-hu)... Přesně řečeno, Bůh nestvořil jedince, individuálního člověka, ale pouze tuto individualizaci umožnil. Jedinec se vytvořil sám ze sebe. A právě zde zasahuje Nachaš, Pokušitel, Had. Nastal čas komento-vat to, co jsme napsali v roce 1889: Popoháněn niternou hnací silou, jejíž hlavní podstatu zde musíme smlčet, hnací silou, jíž Mojžíš označuje jako Nachaš, a kterou jsme my sami definovali, chcete-li, jako egoistickou žízeň po individuální exis-tenci, velký počet fragmentárních slov, potenciálních vědomí, neurčitě probuzených na způsob emanace v lůně absolutního Slova, se odděluje od tohoto Slova, ve kterém byly obsaženy. Oddělují se jednotlivé částice, vzniklé dělením Matky-Jednoty, která je zplodila, prosté paprsky okultního slunce, metají šípy směrem ke své v nekonečnu se rodící individuálnosti, která je chce mít zcela nezávis-lými na Principu, který je předcházel, zkrátka autonomními. Ale stejně jako existence světelného paprskuje pouze relativní, daná vztahem ke zdroji, který ji vyvolal v život, tak tato slova, právě tak relativní, zbavená sebe-božského Principu a vlastního světla, se stáva-

- 42 -

jí temnými v míře, v jaké se vzdalují absolutnímu Slovu. Upadají do hmoty, která je lživou substancí, nacházející se v deliriu objektivity, do hmoty, která je vůči nebytí tím, čím je Duch vůči bytí, sestupují až k animálnosti, do stavu vegetabilního a minerálního.34 Tak se zrodila hmota, která byla neprodleně zpracována duchem a konkrétní všehomír započal svůj vzestupný život, který stoupá od ka-mene, vhodného pro krystalizaci, až k lidské bytosti, schopné myslit, modlit se, souhlasit s tím, co je rozumu přístupné, inteligibilní, a obě-tovat se pro svého bližního. Tento patrný odraz ujařmeného Ducha, sublimujícího progresívní formy hmoty a života, ve snaze uniknout ze svého vězení, současná věda bere na vědomí a studuje coby evoluci. Evoluce, to je univerzální vykoupení Ducha: při svém vývoji stoupá vzhůru. Avšak než začal stoupat, Duch sestoupil dolů, a to je to, čemu říká-me involuce. Mojžíš, který uvažoval všechny věci v jejich podstatě a, jak říká Spinóza, z hlediska věčnosti, zformuloval absolutně pojatou genesi Principů: Adamův Pád podle něho symbolizuje celou řadu rozsáhlých involučních exodů; nečiní žádnou narážku na to, co sám nazval Pá-dem andělů. Existují kabalisté, co přišli až po tomto teurgovi, a ti prá-vě nastolují toto dogma, zatímco Mojžíš byl nepochopen doktory Zá-kona, jimž se zdálo, že pojednal jen pád člověka na tom stupni evolu-ce, jak jej známe. Esotericky vzato, tento Pád andělů má v kosmogonii obrovský do-sah, který je ostatně pro mnohé velice nečekaný. Nejedná se o nic menšího než o stvoření víru hvězd, který zakládá smysly vnímatelný vesmír. Nebeští géniové, kosmogonické mocnosti a posléze i andělé jsou však stejně jako ostatní bytosti emanacemi Velkého Adama. Není tudíž třeba oddělovat tento Pád od Pádu Adamova. Jestliže by všechny bytosti zplozené Slovem, neboli božskou kopula-cí, věčnou a nekonečnou kopulací Ducha s univerzální Duší, zůstaly v jednotě nepostižitelného Slova, pak Všehomír by byl, co do nahodilé potenciálnosti bytí, zůstal ve svém principu a nikdy by se nemateriali-zoval a nerealizoval, byl by to jen nekonečný sen nebeského Adama ukolébávaného spánkem božské Nirvány. Neboť Adam Mojžíšův, Adam – Kadmon kabalistů, to je Jupiter, kterého zasvěcenec Vergilius definuje esotericky:

- 43 -

„Jupiter est quodcumque vides, quodcumque movetur.“ Velký Adam, to je samotné Slovo, zapamatujte si to. Všechno bylo vytvořeno z něho a jím a nic není, nebylo a být nemů-že mimo něho. Omnia per ipsum facta sunt, et sine ipso factum est nihil quod factum est, velkolepě tvrdil věštec z Patmu. To je právě to, co sami někteří kabalisté nepochopili, když se snažili teologii Peršanů vtisknout své dogma Pádu andělů, který předcházel Pádu Adama. Kéž by se omezili jen na komentování Mojžíšovy vzne-šené kosmogonie, kde veškerá tajemství Bytí jsou formulována hiero-glyficky! Nejprve je třeba říci, že Adamův Pád nepředchází tomu, co se stalo se světem, protože je věčný. Pokaždé, když nějaký duch sestoupí, aby se vtělil do jakékoliv formy, dopouští se prvotního hříchu a Adamův Pád se v něm, coby v nepatrné rozmnožené částici téhož Adama, do-konává. Veškeré emanace nekonečné Potenciality se při tom, jak se oddělují od Jednoty-Matky, v níž byly obsaženy, zříkají společného života a snaží se prosadit v existenci vedené mimo, v existenci individuální, autonomní. Dopouštějí se tím přečinu Adamova a zde se počíná jejich odpykání viny. Fatálně se zakalí, objektivují a darmo bědují ve vězení, které si samy vybudovaly: dostaly se pod zákon neúprosného despoty, Osudu tělesné přirozenosti. Ten otvírá svou receptivní matrici neko-nečné posloupnosti nutností, které si stvořená bytost vytváří den co den logikou svých činů, svých myšlenek a svých přání: Ze všech nut-ností pak jí Osud tká psychickou atmosféru, Nessovo roucho, které ze sebe do smrti nesvlékne. Takové je neblahé fatum, Nemesis, které de-terminuje zřetězení jejích příštích životů; hinduisté je nazývají KARMA. Zde je základní schéma Pádu, co možná nejvíc zobecněné a zjedno-dušené.

- 44 -

V odpověd na proradné podněcování Nachaše (o jehož podstatě čtenáři zanedlouho poskytneme vyčerpávající informaci) se různé emanace Velkého Adama oddělují od svého nebeského Principu v na-ději, že se jim dostane individuálního a na něm nezávislého života. Jenže v míře, v jaké se vzdalují od Slova, odchylují se i od pramene světla, inteligence a života a všechno, co jim z těchto tří darů zbude, je v přímém poměru ke svazkům, která je ještě poutají ke společnému životu. Zatímco, jak věc pokračuje, upadají postupně do hmoty už existující nebo se pokrývají hmotou, která patří k jejich vlastní objektivované substanci, jako se kov při tavení pokrývá pevnou struskou, a to tím silnější, čím víc je vzdálena zdroji tepla. Toto přirovnání se sice zdá být hrubé a materiální, kvůli tomu však ještě nemusí být málo výstižné. Subjektivní či potenciální stav je stavem volby, stav objektivní či materiální je stavem upadání.

- 45 -

Hieroglyficky je to vyjádřeno v mozaické hebrejštině slovem Heve, ztvrdnutím prvního He a odstraněním světelného znaku w (vav s teč-kou nad písmenem, v tomto i ostatních případech, kde se hovoří o „světelném znaku vav“) který se promění v konvertibilní znak W: z hw h se stane hW h. První slovo vyjadřuje život animický a duchovní, druhé elementární a fyzický. Bytí, ať už je jakékoliv, vydechnuto Slovem, je odsouzeno od tohoto okamžiku k tomu, aby zpracovávalo, třídilo a plně se věnovalo hmotě, aby z ní získalo, podle výrazu jednoho metafyzika, který je také básní-kem, malé, uzavřené, ale hluboce autonomní knížectví. Chtělo se stát středem a je tedy třeba, aby zvětšilo svůj obvod ať už tím, že se bude co nejvíc objektivovat jako hyperfyzická substance, aby si mohlo konstituovat ochranné tělo, nebo tím, že si toto tělo složí podle seskupení atomů diferencované hmoty, která se nachází kolem něj. Zabývali jsme se těmito záležitostmi v první kapitole druhé knihy a prosíme čtenáře, aby do ní případně nahlédl. Budeme se dále zabývat vznikem podstat a určením rodů s pomocí vlastností typů, které je zakládají jako takové. Tato kapitola zobecňuje problém Pádu, aby jej bylo možno pojednat tak logicky a obecně, jak to jen bude možné. V dalších kapitolách se budeme zabývat metempsychózou, to zna-mená vzestupem duší skrze různé formy konkrétního života, a pak rov-něž jejich postupným očišťovacím procesem. Tato transcendentální metoda má dvojí výhodu, a sice tu, že nevy-bočí z tradice okultismu a ponechá čtenáři starost i radost provést syntézu, aby sám nahlédnul, jak se odlišné zákony přírody navzájem kombinují a podporují. Nachaš, Pokušitel, determinující příčina Pádu, je přesně vzato ego-ismus v prvotním smyslu tohoto slova. Fabre d’Olivet jej definoval takto: „Niterný a hluboký cit, který spojuje Bytí s jeho vlastní in-dividuální existencí a který je má k tomu, aby horoucně toužilo uchovat ji a rozšířit... Tento radikální egoismus má lidskou bytost k tomu, aby se stala středem a všechno vztahovala k sobě.“ (Cain, str. 34) To je Nachaš vymalovaný rukou Mistra, ale pouze z jednoho hledis-ka. Rád bych řekl, že v těch několika málo řádcích Fabre d’Olivet

- 46 -

vykreslil duši Nachaše; na nás je, abychom se zabývali jeho tělem. Nachaš, nazíraný z tohoto hlediska, je astrální světlo, nebo, ještě přesněji řečeno, síla inherentní univerzální Duši, která ji činí tvořivou a výkonnou a umožňuje, aby se její vyzařování s pomocí objektivace izolovalo. Je to princip astrálna, univerzální Nefeš kabalistů, která v úzkém spojení se svým Ruachem (který je šatem Nešama), vytváří duši života všeobecně rozlitého po celém vesmíru: Nefeš ha-chaja, o níž jsme se už zmínili. Fabre d’Olivet znal tento aspekt smyslu Nachaše, činí na něj naráž-ku o pár řádek dále, když dodává: „Nachaš není žádná zvláštní a nezávislá bytost, je to ústřední hybná síla daná hmotě, skrytá pružina, ohnisko, které je činné v hloubi věcí, kvas, který Bůh vložil do Přírody, aby v ní vytvořil živly.“ (Cain, str. 35) Ve své knize Obnovený hebrejský jazyk Fabre d’Olivet výraz Na-chaš překládá jako Prvotní Přitažlivost, a upřesňuje roli tohoto činite-le, když nás předem seznamuje s jeho podstatou, jíž je faktor vtělování, soudržností a materializací. Připomínáme znova to, nač jsme už několikrát upozornili: Nachaš, uváděný v činnost ve vesmíru dvěma odlišnými a proti-kladnými silami, které v něm určují dva komplementární proudy, se stává astrálním světlem. Jsou to éterický rozptyl, který plní prostor, příčina odstředivé síly, a stahující způsobilost, která odpovídá času, příčina síly dostředivé. Mojžíš činí z těchto dvou kosmogonických bytostí Syny Adamovy. Princip času nazývá Kainem a substrát prostoru Hebelem či Abelem. Kain přemáhá Abela, čas zhušťuje éterický prostor, aby se z něj mohly zrodit světy: z tohoto přetížení se zrodil třetí symbolický syn Adamův, Sét, který podle M. de Saint Yvese znamená „prostor váhový, hvězdný, dvojitý a šesteronásobný“, harmonický a vyrovnaný. Čas, schopnost restriktivní, smršťující, mužská potence Nachaše, poté co determino-vala vytváření bytostí, se mění v agens jejich rozpadu: Staří jí rovněž přiřazovali symbolický znak Saturna, který požírá své vlastní děti. Taková je dvojí přirozenost Nachaše, Hada Genese, vnitřní podnět, který podněcuje k Pádu, a vnější činitel, který k němu poskytuje pro-středky.

- 47 -

Kabalistická tradice35 nám ukazuje bytost Adama-Evy jako svede-nou Samaelem36 v nečistém spojenectví s ďáblicí Lilit. Symbolismus je tu sice analogický, Pád je však prezentován z jiného hlediska. Spojení Adamy-Evy a Samaela-Lilit symbolizuje vášnivou unášející přitažli-vost, která má duše k Pádu, zatímco plod stromu, symbolický význam jádra autonomního života, jehož by se každá duše chtěla zmocnit mi-mo sám Princip jednoty, je narážkou na opojení žádostí, na závrat z propasti, jen v podobě méně pronikavé. Lilit podle kabalistické ortodoxie představuje Hylé gnostiků, mate-riální formu, do níž se vtěluje Adam a která se množí, individualizuje a klesá do pekel fyzického světa, aby si tam osvojila Vědu Dobra a Zla, neboli aby se pozvedla z polovědomí v limbu k vědomému intelektua-lismu vskutku svobodné osobnosti. A v podněcovateli, Samaelovi, je třeba vidět dvojí fluidický proud Asiahu, bystřinu prudkého toku gene-rací, skrze nějž dochází ke zmíněné tajemné a neutuchající inkamaci. Následující kapitole přenecháme vylíčení evoluční pouti živoucího Ducha třemi přírodními říšemi i tajemství stěhování duší, na okamžik však předpokládejme, že duše se nemohou vtělit do jiné než lidské po-doby. Není tomu tak, protože se mohou vtělit i do bytostí nacházejících se na poslední příčce žebříku, a mohou rovněž postupovat od jedné inkarnace ke druhé až k podobě lidské, to by však bylo vysvětlení zjednodušené a teprve následující stránky našeho díla uvedou věci na pravou míru. Člověk (emanace Jednoho) se tedy dobrovolně vtělil. Jedna frag-mentární inteligence Boha (fragmentární část, to je výraz velice ne-přesný a uvedl by v omyl všechny naše teorie, kdybychom předem ne-upozornili čtenáře, že jsme jej záměrně přehnali jen proto, abychom byli snáze pochopeni) navázala spojenectví s asiatickým hadem (svět hmoty a obrazů). Jedna část37 příčiny znehybněla a přijala pouta tě-lesných svazků, jehož výsledkem je úplné rozvinutí. Takový je božský původ pozemského člověka a rovněž prohřešek Adamův, který každý z nás zopakuje, když coby inteligence v Bohu, stržen chtivostí, se oddělí od Jednoty-Matky a propadne se do světa forem (jak jsme už řekli), aby se tam snažil získat si svou vědomou individualitu dokonce i v bahně vášní. Jeden současný filosof38, jehož neoplatonizující smyšlenky se mísí s ohromujícími esoterickými intuicemi, velice šťastně vrhnul světlo na

- 48 -

temné tajemství lásky a zrození; jeho tvrzení jsou často v souladu s Mistry tajných učení a opravdu se mu podařilo poněkud poodhalit Isidin závoj. „Výrony nebes mohou sestoupit až na zemi, avšak netečná hmo-ta nemůže vystoupit vzhůru k Duchu. Duše jsou jiskry nebeského ohně, které z poklidných sfér éteru spadly do rozbouřené sféry života. Přemoženy silnou fascinací krásy, sehnuty pod ponižujícím jhem touhy, velice dobře vědí o tom, že zrození je pádem a početí že je poskvrnou. Stud v nich vyvolává vzpomínku na prvotní po-skvrnění; pod tímto mystickým závojem ukrývají hanbu svého vtělení. Proč se jim na tvářích objevuje ruměnec při pouhém pro-nesení slova slast? Není to snad Boží zákon, ta neodolatelná při-tažlivost, která připoutává Ducha ke hmotě? Je to zdroj života, základ rodiny, veliká jednota bytostí a člověk se o ní neodvažuje mluvit. Je v tom tajemství, které budou musit vysvětlit vaši mo-derní teoretikové, co usilují o rehabilitaci těla. Rovněž smrt je tajemství, kolem něhož, stejně jako v prvém případě, vládne nevysvětlitelná směs respektu a znechucení. Strh-nout tyto cudné závoje, odhalit, co se kryje mlčením a stínem, by bylo stejně nečisté a bezbožné jako zneuctít hrob. Tváří v tvář dvěma branám života se člověka zmocní posvátná hrůza. Světlo zneuctí a znečistí to, co patří noci; počátek a konec věcí je tajem-stvím bohů.“ (Smyšlenky mystického pohana, str. 90 a 91) A jinde: „Přirozený výběr nemůžeme vysvětlit jen náhodou, protože slovo nedokáže vysvětlit fakt. Existuje-li volba, pak rozli-šení každé energie předpokládá vůli. Je to však ta naše? Není, je to vůle cizí:39 Láska není skutek, čin, je to cit. Kosmické mocnosti nás k ní mají proto, aby nás použily při svém tvůrčím díle, nechá-vajíce duše sestoupit do zrození. Láska? To je dítě, které se chce narodit. Staří ji nazývali jejím pravým jménem, Kupido, protože ve skutečnosti je to touha, jež přivolává zárodky k existenci. Ko-lem nás jsou duše, které se chtějí vtělit: proto se proměňují v tou-hu a mají živé bytosti k tomu, aby jim poskytly tělo. Řecké umění je zobrazovalo jako okřídlená dítka: touhy poletující kolem mi-lenců... Bludné duše nás postrkávají k našim komplementům, volí si okamžik ke vstupu do života, volí si organické podmínky, ja-kých je jim třeba, a vnucují nám svůj výběr, aniž by se o tom s

- 49 -

námi poradily... Velká Isis se nestará o nic jiného než o druh, lid-ský jedinec ji nezajímá... Touha po slasti je udička, kterou nám hází: pro nás je to cíl, pro ni prostředek...“(str. 80–81 tamtéž). Čtenář nám jistě už prominul tyto dlouhé citace díky vznešené filo-sofii, kterou v rouše pohanství vyslovují, a rovněž díky pitoresknímu a vskutku ušlechtilému jazyku, s nímž své myšlenky podávají. Vraťme se však k našemu tématu. Duše tedy sestoupila z nebes, vtělila se do slepé hmoty. Od toho okamžiku je coby duchovní podstata mrtvá nebo, lépe řečeno, upadla do více či méně hlubokého spánku. Hmota v ní zahaluje Ducha; La-martin byl prorok, aniž o tom věděl: „Člověk je padlý bůh, který se upamatovává na nebesa...“ Člověk ochutnal zakázaného ovoce... Kdo se napil, bude pít, říká přísloví. Tak i duše, která právě opustila svou pozemskou schránku, nemá před sebou nic naléhavějšího, než aby se vtělila do jiné. Čím více během své pozemské existence navázala intimní vztah s asiatic-kým hadem, tím déle se po smrti zmítá v jeho sevření. Jednodušeji řečeno, úsilí, jehož je jí třeba k tomu, aby překonala proudy neustálé-ho koloběhu generací, zdolala masu mrtvého světla a vystoupila naho-ru k poklidným okrskům vyšších světů, je v přímém poměru k pudovým a obhroublým citům, jimž podléhala během svého pozemského zajetí. Tím se však budeme zabývat v následujících kapitolách. Na tomto místě se o tom jen krátce zmíníme. Nebohá duše! Jaké to Herkulovy práce musí vykonat, aby pak moh-la stoupat, od jednoho vtělení ke druhému, a od sféry duchovní až k té, která je jejím prvotním stavem nominální syntézy v Bohu, k Nirváně! Vydobyla si, skrze svůj hřích – felix culpa – poznání Dobra a Zla; její úsilí jí však přineslo individuální svobodu: o tyto dva poklady, které vlastně tvoří poklad jediný, už nikdy nepřijde. Justi aqua, Deus mare, tvrdí Pistoriovo kabalistické dogma. Není třeba příliš meditovat nad touto velkolepou maximou, která, stejně jako jiné, je vlastně přiblížením autokreace individuálních duší, jejich dvojí pouti, zprvu úpadkové, a posléze vzestupné, přes veškeré modali-ty relativna k jejich konečné reintegraci do Absolutní Jednoty. Tam se dokonává velké tajemství harmonického splynutí, aniž by došlo ke zmaření podstaty osobností získaných s tolikerou námahou, utrpením a velkolepým úsilím. Adam si odpykal hřích, jehož se dopustil jen a jen

- 50 -

z lásky ke svobodě; dalo by se o něm říci to, co Ježíš v Evangeliu řekl o Marii: „Vybrala si tu nejlepší část a nikdo jí ji nevezme.“ Je tu rovněž esoterický smysl dalšího textu: „Bude více radosti na nebi z polepšeného hříšníka, než ze ctnosti sta spravedlivých...“ To platí pro ty, kdož pracně vystoupili nahoru po žebříku Jakubově. Zvítězili v boji, v němž se exponovali dobrovolně. Je správné, aby si střežili ušlechtilou trofej svého poznání a dobyté svobody, je to kořist pocházející z velké bitvy, o kterou je už nikdo nepřipraví. A pan de Saint Yves nám připadá zcela mimo ortodoxní tradici, když odmítá tento Lýsiásův verš, jak jej přeložil Fabre d’Olivet: „V lůně nesmrtelných se i ty stáváš bohem.“ Co se týče těch, které jejich ještě neodpykaný hřích drží v zajetí elementárních pout nižších světů, už jsme pověděli, že v nich božská jiskra podlehla ztemnění. Avšak padlý bůh může, skrze zasvěcení, pod popelem zničeného šatu své nevinnosti, který nikdy neodložil, oživit pohasínající oheň v tomto nebeském oharku. Dochází pak ke skutečnému obrození a adept získává hinduistické jméno Dvidža (dvakrát narozený). K tomu se dostaneme v následujících kapitolách, v nichž budeme sledovat Adama-Evu v následcích jejich Pádu, to znamená ve hmotě, kterou vypracovávají a zhutňují; diferencovaná substance je totiž to, co jim zůstává z jejich Pádu, je to sedlina zla, exkrement Nachašův, signatura Satanova.40

Stručné shrnutí celkového plánu Hada Genese

– Pád neboli Prvotní hřích – Princip Involuce – Chce-li duše sestoupit do zrození... může se ve svém pádu zastavit, nebo se skutálet až na dno – Důkaz tohoto faktu – Účast Vesmíru na utrpení, potrestání Pádu

Lamennais mluví o citech, „které z člověka na určitý způsob dělají interpreta bezpočtu bytostí, které v sobě shrnuje.“ (Náčrt jedné filoso-fie – III – O umění) (Zde končí text zanechaný Stanislasem de Guaitou.)

XVI – Bleskem zasažená věž

Šestnáctý tarotový klíč představuje věž, jíž blesk sráží vrcholek. Staří rytci ji viděli jako Dům-Boha, což je označení velice důležité právě vzhledem k řešení problému Zla. Obydlí, o něž tu jde, nebude ve skutečnosti ničím jiným než tělem, organismem, což je konstrukce připodobnitelná k babylónské věži v tom smyslu, že individuální duch se tam cítí být do té míry silný, že se staví na odpor nebesům a jeho nehmotným mocnostem. Není to Dům Boží, chrám zasvěcený kultu, ale naopak dům, který se sám zbožštil, tělo, jež se stalo Bohem. XVI. arkánum naráží na materialismus a na jeho násilné ztrestání s pomocí nebeského ohně, zobrazeného zde ča-rou blesku vycházejícího ze slunce, jinými slovy řečeno, ze Slova. Je to božský důvod, který mate ryze lidskou logiku, je to Lucifer poraže-ný Michaelem nebo také zbloudilý duch náhle osvícený ve svém bloudění.

- 51 -

- 52 -

Všimněte si, že věž není postižena a zničena jako celek, je sražen jenom její vrcholek, jako kdyby zlaté cimbuří představovalo právě tu část, která se provinila. Ve své čtvernosti jakoby souvisela s ovládá-ním živlů. Lidská pýcha se totiž vystavuje tím víc trestu, čím výš po-vznáší své ambice. Magická umění jsou z tohoto hlediska obzvláště ožehavá. Používat je jen pro sebe znamená zneužívat jich, a zneužití v této oblasti přitahuje potrestání stejně náhlé, jako neodvratné. Budeme-li věž nazírat jako symbol lidského poznání, pak budeme musit uznat, že i po zásahu blesku zůstává pevně stát na zemi; z tohoto hlediska luciferský pozitivismus nemůže pro ni být než ku prospěchu. Lidský duch však žalostně uvízne na mělčině, pokusí-li se korunovat věž syntézou, které si činí nároky na to, že ze všeho složí účet. Stavi-telé katedrál vzdávali hold symbolismu, když ponechali své dílo zá-měrně nedokončené. Byl to od nich akt iniciační stejně jako akt křes-ťanské pokory. Denní světlo proniká do stavby Domu-Boha třemi okny. Můžeme si položit otázku, odpovídají-li tato okna těm, která podle zednářského pojetí vedla jedno na východ, druhé k jihu a třetí na západ, aby tak odkazovala k po sobě následujícím fázím úplného zasvěcení. Dispozi-ce do trojúhelníku na jedné a téže straně budovy vede k myšlence, že tu jde spíše o zdroj poznání, jímž disponuje mistr organismus. Jedno z dolních oken by pak mělo sloužit k pozorování jevů smysly vnímatel-ných, zatímco druhé, položené ve stejné výšce, by sloužilo k racionál-ní kontrole dosažených konstatování. Co se pak týče jediného okna, umístěného nahoře, to by umožňovalo nazírat věci seshora, abstrakt-něji a symboličtěji. Brána do věže je doširoka otevřená, což vylučuje i pouhé pomyšlení na zasvěceneckou svatyni, kam nemůže proniknout jen tak každý. Dům-Bůh, chápaný ve smyslu Dům boží, by přiváděl spíš na myšlenku Církve jako lidské organizace, která se musila materializovat, aby se přizpůsobila podmínkám pozemského života. V tom je také její sla-bost. Jelikož se obracela k davům, byla donucena zůstat v jejich dosa-hu a mohla jim tak vštípit pouze mrtvou literu svého pravdivého uče-ní. Tak se uplatnila pouze hrubá koncepce, oživující duch se ztratil z dohledu, zastíněn vnější formou, která mu měla sloužit za vehikulum. Materiální schrána tudíž maskovala duchovní obsah tak dobře, že na-konec mohl být popírán. Duch se však nedá uvěznit v petrifikovaném

- 53 -

dogmatismu, Slovo zasáhne, vězeň je osvobozen a náboženství obno-veno. K oduševnění hmoty, k jejímu oživení a vývoji je třeba, aby se duch uvolil do ní vstoupit. Inkarnace, vtělení, není tedy žádné zlo, a nemělo by být přirovnáváno k Pádu, který implikuje katastrofu jako následek viny. Ta se v poslední analýze pokaždé zredukuje na neschopnost roz-lišovat. V našem vlastním zájmu je konat dobro, jestliže tedy dobro-volně propadneme Zlu, pak je tomu tak, protože jsme se stali oběťmi špatného výpočtu: Je v tom nedostatek inteligence, více či méně zře-telná hloupost. Může se však také stát, že sice do věci vidíme jasně, ale schází nám energie, a tak upadneme do osidel zla kvůli zbabělosti. K výjimečným případům zvrhlosti pak dochází následkem chorobné pomatenosti, která navodí nesmyslnou oblibu zla pro zlo. Tak či onak zlo v každém případě má svůj kořen ve slabosti: slabostí ducha (slabá inteligence), slabosti duše (nemohoucnost vůle) a slabosti těla (pato-logická ztráta rovnováhy). Proti zlu se tedy nedá bojovat jinak než posilováním ducha, duše a těla, s pomocí vzdělání, výchovy a hygie-ny. Vzdělávat se neznamená rozšiřovat co nejvíc obzor našich akade-mických znalostí. Ve svém Obraze lidského života Cébes upozorňuje na nebezpečí falešného vzdělání, „jehož zbožňovateli jsou básníci, řečníci, dialektikové, hudebníci, aritmetikové, geometři, astrologové, epikurejci, peripatetikové, kritikové a další, kteří se předešlým podo-bají.“41Opravdové vzdělání vede k pochopení smyslu života. Dospěje se k němu pouze putováním po trnité stezce, obklopené z obou stran prudkými srázy a náhle zahrazené vysokou skálou, již pomohou pře-konat pouze Skromnost a Trpělivost. Jedině ti mudrci, kteří vytrvali ve svém úsilí, se dokázali vymknout područí klamu a dorazili tam, kde sídlí blažení a kde vládnou všechny ctnosti beze zbytku. Nyní se budeme zabývat korunovanou osobou, která padá z věže zasažené bleskem. Nemůžeme v ní vidět nikoho jiného než adepta falešného vzdělání. Je to člověk, který nedokázal pochopit svůj vyšší zájem. Opojen nápojem klamu, který my všichni více či méně dychti-vě pijeme už při vstupu do života, ambiciózní člověk se ze všech sil snaží, aby dosáhl úspěchu a ani si přitom nepoloží otázku, zdali ona zvláštní práce, do níž se pustil, je nebo není částí Velkého Obecného Díla. Shromažďuje materiál, dovedně jej opracovává a metodicky na

- 54 -

sebe vrství podle všech zásad vynikající architektury. Budova pevně usazena ve svých základech roste a čelí hněvu rozpoutaných živlů. Pán věže se pak má za člověka chráněného před jakýmkoliv ohrože-ním, nemá se čeho obávat, nic a nikdo na něho nemůže. Naneštěstí je však jeho podnik vadný od samého počátku. To, co vybudoval, totiž není orgán univerzálního organismu, ale jakýsi cho-robou napadený útvar, vřed, který musí nutně prasknout. Tak si vy-světlujeme explozi v arkánu XVI. Je-li zasaženou budovou lidské tělo, příbytek individuálního ducha, pak právě ono se stává symbolem krále, který se zřítil z výšin. Koruna je tu symbolem nesmrtelnosti. Všechno, co je vědomé a co si samo vládne, pochází z Keter, Nejvyšší Koruny. Božská jiskra, jak padá do hmoty, více či méně sice potemní, ale nevyhasne. Rovněž pán věže není vůbec usmrcen, jako na zemi ležící osoba, kterou kámen padající z věže zabil úderem do týla. Tento smrtelný princip představuje archi-tekta organismu, jinými slovy řečeno inteligenci, která ovládá životní konstrukci a tudíž i vývoj a fyziologický rozvoj těla. Toto konstruk-tivní světlo, společné všem živočichům, je v etymologickém smyslu slova infernální. Jeho zdroj je niterný, vyzařuje z centra individuálnos-ti a udržuje se díky spalování alchymistické Síry. Jakmile palivo do-jde, organická konstrukce se zastaví a chystá se konečná katastrofa. Ta pak uvolňuje to, čemu se ve starověku říkalo živoucí duchové. Tarot jim poskytuje podobu koulí, podobných mýdlovým bublinám, barvy červené, zelené nebo žluté, přičemž červená odpovídá aktivitě nebo pohybu, zelená pasivitě života vegetativního a žlutá organické-mu rozlišení, podvědomé inteligenci, která ovládá funkce živočišného života. Ve svém pádu pán věže připomíná svou siluetou šestnácté písmeno moderní hebrejské abecedy: [. Určitě tu nepůjde o náhodnou shodu, spíše je možno z toho vyvodit, že tarot, jak jej máme k dispozici, ne-pocházejí z nějak dávného starověku. Původně totiž písmeno, o které jde, mělo podobu kruhu s; od něj se odvozuje naše písmeno O.

* * *

Z hlediska astronomického arkánum XVI odpovídá Štíru. Toto znamení ve zvě-rokruhu vyznačuje prudký pád Slunce smě-rem k jižním končinám a přivádí k nám dny stále kratší a kratší, jako kdyby světlo bylo předurčeno k tomu, aby vyhaslo docela. Současně se dostaví restriktivní chlad jako protiklad štědré expanze tepla: Je to období materiali-zace, plodů padajících ze stromů, a rovněž předtím neviditelných oparů, které nakonec zhoustnou do neprůhledných, těž-kých mlh. Všechny tyto symboly se vztahují k pro-blému Zla. Čím víc se Pád akcentuje, tím víc narůstá temnota. Věčná pravda se zahaluje a jedinec, který upadl do neprůhlednosti hmoty, se už nechává vést jen nazdařbůh svými dohady. Pokud si padlý Duch své chátrání uvědomí, může se aspoň vyhnout těm nejhorším chybám. Přestane však být sám sebou, začne-li, jak je zbaven jasu, sám sebe považovat za světlo. Právě za těchto podmínek v něm triumfuje Lucifer. Ďábel však kraluje často i tam, kde na něho nikdo ani nepomyslí. Vévoda z Alby a Torquemada neměli ani tušení o tom, že jsou jeho služebníky, neboť zabíjeli s nejlepším svědomím pro slávu Boha, kte-rý vydal příkaz: „Nezabiješ!“ Domnívali se, že právo na život nepatří nikomu jinému, než jedné jediné Pravdě, o níž si myslili, že ji vlastní. Jejich domněnka znamenala vinu, dokonce i teologicky, neboť je to Bůh, kdo uděluje život, a jestliže jej udělil i těm, o nichž se my do-mníváme, že se mýlí, pak nám, bytostem podstatně chybujícím, nená-leží kárat za to Boha tím, že bychom korigovali jeho výroky, pokud nejsou v souladu s naším přesvědčením. Satan navíc umí šikovně proměnit pravdu v omyl. Popravdě řečeno takováto transmutace ho nestojí žádnou velkou námahu, protože pro-bíhá sama od sebe v čase díky efektu ochlazení, kdy kůra původně živoucí substance nabývá na síle a pomalu petrifikuje. Dogmata, správná vyjádření hlubokých pravd, dokáží ztuhnout až do svého spirituálního jádra. Nezůstane z nich nic než naprosto mrtvá litera, a ta představuje právě jeden z nejošemetnějších bludů.

- 55 -

Schrána je zaměněna za obsah, a to je nedorozumění, které nad jiné těžce spočívá na lidském duchu. Materializujeme spirituálno, a to do té míry, že je nakonec ztratíme z dohledu. Symbol, formule, slovo, ustrnulý obraz, nahrazují v našem chápání živoucí entity, o nichž jsme ztratili vůbec pojem. Z toho pak vyplývají všechny podoby zmatku, kterým říkáme myto-logie, dogmatická náboženství, filosofické systémy, vědecké teorie a podobně. K tomu, aby stavěl, lidský duch bohužel nedokáže usebrat nic jiného než mrtvé kameny; kupí texty a mění je v zákoníky, jimiž by pak rád podřídil oscilující realitu, cizí jakýmkoliv konvencím. Nezapomínejme, že jed Štíra plodí nemoci, a to hlavně takové, co otravují krev nebo vytvářejí v organismu ohniska parazitárního života. To je to zlo, které je nejlépe vystihuje: Otrava na jedné straně a na druhé egoistické uchvácení sil, určených k rozdělení a rozprostření, stagnace mízy, jejímž úkolem je cirkulovat. Falešná logika, falešný výpočet, falešná předvídavost, v každém případě omyl, což znamená neinteligenci, nechápavost, tupost. Takové jsou kořeny zla, které zmi-zí, až nás moudrost vyléčí z hlouposti. Tehdy, až Žena rozdrtí nohou hlavu Hada.

* * *

Tarotová arkána se řadí do dvojic a každé z nich, ve své skladebné dualitě, projevuje více či méně zřetelnou analogii se svým protějš-kem. Proti arkánu XVI stojí například arká-num VIl, Vůz Triumfátora, tudíž, ať chceme či nechceme, nacházíme se sice mezi protinožci Bleskem zasažené věže, ale abychom tak řekli, na stejném poledníku. Na jedné straně zásluha triumfuje, na druhé chyba je potrestána. Ani-mický Duch, který se nenechal svést Hadem, vyzbrojený jako rytíř, jako Michael, řídí svůj čtverhranný povoz coby nepopiratelný mistr v ovládání akce. Co má být, to bude. Tím hůře pro toho, kdo není natolik inteligentní, aby se

- 56 -

dobrovolně připojil k Velkému Dílu. Podniky založené na egoismu budou marné a půjdou od nezdaru k nezdaru a nakonec se stane ne-zbytným, aby pobloudilý uznal svoji chybu. A bude mu v tom tajem-ným způsobem pomoženo, protože Pád je pouze skok po hlavě do prostředí, které je cizí Duchu. Není nikdy absolutní: Jsme přidržováni a spojeni s nebem svazkem, který se nikdy nepřetrhne. O jaký svazek jde, to se dozvíme, až se budeme zabývat arkánem XVII. Některé renesanční taroty nahrazují Bleskem zasaženou věž Pekel-nou tlamou. Je to hlava obludy dštící plameny, v nichž ďábel troubí k nástupu.

27 Neposlušnost Adamova, loupež Prométheova, indiskrétnost Psýché a Pandory, co záleží na symbolech? 28 Josephin Péladan: Curieuse, Paříž, 1887, in 12 29 Máme-li respektovat na poli Zákona výsady církve, nositelky pou-čení, neměli bychom veřejně polemizovat s dogmaty. V tomto případě a v této době však nejde o víru, ale o vědu a o zdravý rozum. V těchto esejích z okultní filosofie interpretujeme symboly podle doktríny Mis-trů moudrosti a klíči, které nám poskytuje kabala a ezoterický plato-nismus, otevíráme arkána dlouhou dobu zapečetěná trojitou pečetí Hermovou. Přišla totiž hodina, jak řekl Albert Jhouney, kdy je třeba otevřít všem chrámy, natož svatyně.

- 57 -

- 58 -

30 Moloch, Melich nebo Melech znamená král, a Meliceste (Melech-erec) znamená král země. 31 Pan kanovník Roca to coby vítěz dokázal, když předvedl, ze ego-ismus, despotismus a svévole je usazena na trůnu ve všech končinách, kde křesťanství neprovedlo kritiku Univerzální charity, nezaselo svo-bodu a nedovolilo rozkvést Spravedlnosti. 32 Kabala znamená doslova „předaná věc“, takže kabalistický v širším slova smyslu znamená tradiční ve smyslu podání. 33 Tento příměr platí pouze teoreticky, protože v praxi i ten nejlepší strom nemusí vždycky nést to nejlepší ovoce: na jedné a téže větvi můžeme najít nádherné plody vedle zakrnělých, které nedokázaly vy-získat prospěch ze štědrosti mízy. Není tomu podobně s morálkou? (Poznámka Oswalda Wirtha.) 34 Sestoupila až k potenciálnosti těchto věcí, rozumí se v úrovni ast-rální, která je normální úrovní involuce, zatímco rovina fyzická je normální rovinou evoluce a bytosti se objevují jedna po druhé, po-stupně, počínaje od těch nejelementárnějších. 35 Zohav chadaš, Scet, Yitro, str. 29, col. 1 36 Kabalistická kniha Midraš-Rut tvrdí, že Kain je plod nečistého vztahu Evy a Nachaše. Z hlediska esoterického je to velmi hluboký postřeh. 37 Narážka na „Velké Telesma“, Smaragdové desky: Virtus ejus in-tegra est, si versa fuerit in terram. 38 Louis Menard 39 L. Menard říká správně: Sestupujeme svobodně, jakmile jsme však jednou vešli do bystřiny generací, jsme slepě svázáni s matkou, kterou jsme si nezvolili. 40 Le nouvel homme 41 Collection des Moralistes Anciens, publikováno pod vedením M. Lefevra. Moralistes Grecs: Epitéte, Cébes, Théognis, Phycolide, Py-thagore, les Sept Sages de la Grécen, etc. Paříž, Victor Lencou, 1850: I. sv. in 32, str. 85

17. Spasení (Evoluce) Hvězda (sedmnáct) – Idealita – Vykoupení- Naděje- Inkarnace Slova – Princip Evoluce

XVII – Hvězdy

Život v hmotě: tři životy { hromadný, unitární

individuální, hromadný atomický, individuální

- 59 -

- 60 -

Tři proudy { Vykoupení izolovaných jedinců Vykoupení hromadných podstat Vykoupení jednotlivců v bisexuálních skupinách

– Evoluční obrat následuje po involučním pádu – Nachaš, izolující síla Egoismu jej dezorientovala: jeho orientem je hromadný živý Duch, slovo. Tyto latentní potenciality, možnosti, mají na základě komplexních příbuzností tendenci s pomocí Evoluce se zdokonalovat (Lermina, 210). To je rozvrh kapitoly, jak ji měl Stanislas de Guaita v úmyslu na-psat. Není na mě snažit se uhádnout, jak chtěl toto téma pojednat, a navrhnout řešení, které by jeho úmysl mohlo nahradit. Přitom, jak jsem se zabýval arkánem XVII, snažil jsem se však zá-roveň ze všech sil inspirovat myšlenkami, za něž vděčím autoru knihy Had Genese. Takže vyjevím-li část tajemství, pak s vědomím, že v autorizovaném podání by mohla být předmětem zasvěceného výkladu. Jakmile se objeví na obloze Jitřenka, znamená to, že úsvit se blíží a také, že proto ostatní hvězdy blednou. Jakoby pyšný Lucifer byl s to uzmout pro sebe veškeré světlo, dokud sám nepohasne v ohnivé zá-plavě denní hvězdy. Tato nevinná planeta přichází, aby symbolizovala právě ono intelektuální pološero, které lidi obluzuje a má je k těm nejhorším hloupostem. Vraťme se však k době, kdy se hvězda zatracení a zkázy na obloze ještě neobjevila. Lidé dřímají v nevědomí a pokud někdo bdí, pak nej-spíš rozjímá nad nekonečným počtem hvězd jiskřících pokojným ja-sem. Některé jsou dozajista jasnější než ostatní, nic tu však neprozra-zuje podvratné úmysly luciferského démona. Kdepak, hvězdy se na nebi rozkládají jako nezměrné stádo spásající v hlubokém poklidu hvězdnou trávu: Stejně jako zvířata v ráji, ani zvířata nebeská se mezi sebou nepožírají. Lev ve zvěrokruhu nebo Medvědi na pólu neohrožu-jí ani jarního Skopce či Berana, Býka, Psa, Kozu nebo Kozoroha. Pozemský ráj nebude tedy nic jiného, než obraz nebe přenesený na zemi. Nebyli jsme snad před Pádem prostě obyvateli nebes, nebo neži-li jsme snad na zemi po způsobu nebeských bytostí, neoděných ještě v kůži, jinak řečeno, neuvězněných ještě do hmotného organismu? Abychom se mohli pokusit odpovědět na tyto otázky, uchylme se k

- 61 -

analogii. Za výchozí bod vezměme počátek cyklu čtyřiadvaceti hodin a máme tu v malém schéma naší životní revoluce. Denním hodinám podvědomé aktivity předchází a po nich následuje období spánku. Nespali jsme ale také před narozením a nebudeme snad spát po smrti? Co je tedy vlastně spánek, jak ten, co přichází každý den, tak ten, co nás dělí od našich následných inkarnací, připustíme-li, že naše exis-tence je mnohonásobná, jak tvrdí bezpočet filosofických škol? Ve srovnání se stavem bdění či inkarnace, není stav spánku nebo dezinkarnace nic jiného, než více méně kompletní návrat do rajského stavu. K pádu našeho ducha do hmoty nedochází tedy jenom při na-šem zrození, ale i každý den ráno. Probuzení nás vyžene z ráje snů a přenechá nás sevření reality, která bývá hrubá a často i brutální. Má nás k tomu, abychom se vrátili do našeho organismu, kde nebudeme mít jiné poznání, než pojmy docházející do našeho mozku prostřednic-tvím našich smyslů. Co jsme neviděli, neslyšeli ani necítili, to pro nás přestává existovat. Přesto v nás však přetrvává neurčité tušení, že ko-lem nás existuje také něco, co je nám, coby bytostem vybaveným pouze pro pozemský život, zcela nedostupné. Díky tomuto tušení jsme přece jen něco lepšího než rozumem obda-řená zvířata. Bez něj bychom byli plně vlastnictvím hmoty a neměli bychom ani špetku tušení, že existuje ještě jiný život než ten, který vedeme v bdělém stavu. Lidé si sice vůbec nedělají starost s každo-denním spánkem, zato se naopak vždycky snažili vyřešit hádanku smrti. Byli vedeni k tomu, aby v ní viděli jakýsi kompletnější, hlubší spánek, definitivní osvobození ducha od svazků s tělem, zatímco jeho vymknutí se z něho při každodenním spánku je neúplné a dočasné. Spánek by podle toho měl být něco jako jakási poloviční smrt a smrt zase něco jako hluboký spánek. Toto srovnání klade neznámý život proti tomu, o němž už máme povědomí. Který ale z těchto dvou životů je náš vyšší život, náš opravdový život? Materialismus bez sebemenšího zaváhání prohlašuje, že bychom se měli starat pouze a jedině o život vědomý či pozitivní, protože ten druhý je falešný a negativní. Spiritualismus naopak tvrdí, že život po-zitivní je život zúžený a omezený, omezený na nepatrný prostor, za-tímco svým dalším životem se účastníme života obecnějšího, života globálně uvažovaného lidského druhu (pozemský Adam) a posléze

- 62 -

života ještě širšího, jímž je velký život věčný, týkající se všech stvo-ření (nebeský Adam). Ve spánku všechno probíhá tak, jakoby pán vozu, jímž je vaše tělo, pro tuto příležitost vypřáhnutého a pečlivě ukrytého, tento vůz dočas-ně opustil. Při probuzení pak duchovní vozka znovu zaujme své místo a řídí povoz po cestách dne. Při našem narození je tu organický vůz, který nám byl svěřen, aby-chom mohli konat naši životní pouť, jejíž délka a trvání závisí na pev-nosti vozu a na síle spřežení. Osud cestujícího je však s osudem jeho dopravního prostředku spojen pouze relativně. Nikde není řečeno, že je mu dáno vykonat pouze jednu jedinou cestu a zkušenost nabytá při jedné cestě že by nemohla být uplatněna v případě nového vozu a no-vého pozemského poslání. Rizikem všech těchto přirovnání je skutečnost, že mohou být brána příliš doslova. Duch, který se vtěluje, není nezbytně entitou, která by byla předem individualizována. Ryzí duch se limituje a individualizu-je pouze a jedině v důsledku svého pádu. Je sice pravda, že mezi stav absolutní čistoty a stav inkarnace si můžeme zařadit stavy přechodné. Stejně tak se dá vysvětliti vyprávění, ostatně nekanonické, o Pádu andělů, které nás má k tomu, abychom v revoltujících archandělech spatřovali nečisté duchy, stejně jako v nebeských kohortách, které se postavily na jeho stranu. Jak by se mohly tyto přímé emanace Boha předem vzepřít veškeré materiální objektivaci? Máme-li se držet le-gendy, pak budeme nuceni položit si otázku, zdali nebeský nepořádek není mentálním pořádkem a zdali Bůh, v jedné fázi své věčnosti, se nedostal do rozporu se svými vlastními idejemi! Na tento námět nemáme k dispozici nic než texty Apokalypsy, kde v kapitole dvanáct, verš sedmý a následující čteme: A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak a jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A velký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. Z verše třetího a čtvrtého se navíc dozvíme, že se ukázal „veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl krá-lovskou korunu“. Ten pak ocasem „smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem“. Mám dojem, že nebe by v tomto případě mělo být chápáno jako

- 63 -

doména ducha, ne však čistého ducha. Jedná se o nebe, které je nám nejblíže, ve kterém jednou zformulované koncepty mohou mezi sebou zápasit jako pluky Michaelovy s pluky ohnivého draka, šelmami štítí-cími se světla, což jsou symboly tmářství, zrozeného z egoistických instinktů a z mlh nechápavosti. Ocas obludy smetá hvězdy z oblohy na zem. To vůbec není mlhavá narážka na duchy, vybídnutí, aby se vtěli-li, jelikož nebeská světla mohou právě tak dobře zastupovat pravdy v rovině nemateriální. Pod vlivem šelmy, která nechce a ani nemůže chápat, se velká část těchto pravd se zatemní a upadne do roviny ma-teriálních koncepcí.

* * *

Vraťme se však k dřímotě, která nás noc co noc ponoří do stavu rajského nevědomí. Jak se uskutečňuje uvolnění našeho ducha, kam se ubírá, jakmile je uvolněn, jak je přivolán zpátky do těla? To jsou pro-blémy, na něž by bylo domýšlivé pokoušet se odpovědět jinak než nezbytně pokulhávajícími obrazy a příměry. Předpokládejme, že duch je potápěč, pověřený vykonáním určité práce na dně moře. Bude si musit navléci skafandr, odpovídající na-šemu organismu. Vybaven olověnými podrážkami, které ho uměle zatíží, jakmile se jednou ocitne pod vodou, přijímá seshora vzduch, který mu umožní vydržet v prostředí neodpovídajícím jeho přiroze-nosti. Předpokládejme nyní, že potápěč si svou práci bere do té míry k srdci, že na okamžik zapomene na svůj normální život na vzduchu. Poměrná neprůhlednost vody mu ponechává jen nepatrné zorné pole, do něhož proniká pouze přísvit tím slabší, čím je hloubka větší. Před-stavme si potápěče, který by si představoval, že neexistuje jiný život než ten, který vede pod vodou na dně, a přísahal by na to, že neexistu-je nic mimo to, co nachází při své práci pod vodou. Ve skutečnosti se potápěč podobnou iluzí nenechá ošálit. Velice dobře ví, že jeho pravý život je nahoře a dole že je jen proto, aby od-vedl nezbytnou práci. Čím lépe bude tam dole pracovat, tím víc bude slaven, až se vrátí nahoru, kde se bude moci volně nadechnout a shle-

- 64 -

dat se se svými bližními, v prostředí, které je skutečně jeho prostře-dím. A jestliže z hlubin vynese na povrch perly, které uzmul mořským obludám, nemá být snad přijat coby triumfující vítěz, který čeká, že bude požádán, aby svůj výkon zopakoval? Každý komentář je tu určitě zbytečný, bude lépe pokusit se o jiné podobenství. Když máme nastoupit vojenskou službu, musíme se přizpůsobit přechodnému způsobu života, který oproti životu v civilu není naším skutečným životem. V kasárnách si musíme obléci stejnokroj a rázem se ocitáme na jedné a téže úrovni s druhy, kteří sem přišli z různých společenských a sociálních vrstev. Navíc musíme poslouchat poddů-stojníky a důstojníky, kteří jsou oproti nám na mnohem nižší intelek-tuální, morální a společenské úrovni. Ale co na tom! Jsme vojíny je-nom na určitou dobu: Nastane čas našeho vysvobození a v civilu, v občanském životě, budeme pokračovat v našem normálním zaměstná-ní a nabudeme předchozí důstojnosti a společenského postavení. Dokud jsme ale na vojně, snažíme se být ukáznění a nikdy neode-přeme podřídit se tomu, co je nám pro dobrý výsledek naší služby přikazováno. Pokud se však nerozhodneme, že ve službě zůstaneme natrvalo, nebudeme ztrácet z dohledu naši občanskou kariéru, protože pro nás zůstane i nadále nejdůležitější. Nikdy sice nebudeme litovat, že jsme byli dobrými vojáky, ale jakmile ze sebe jednou shodíme uni-formu, staneme se těmi, jimiž skutečně jsme. Neodpovídá snad pozemský život jakémusi naverbování do boje, který je cizí naší trvalé profesi? Nacházíme se v kasárnách, na cvičišti nebo dokonce na bitevním poli, daleko od svých drahých a od místa, kde jsme se narodili a kam se vrátíme, až nám naše lhůta vyprší. Avšak ještě dříve než dojde k naprostému osvobození, získáme občas svolení vrátit se pokradmu do našich domovů, a tam můžeme pokra-čovat v našich předchozích civilních návycích a obyčejích. Ba ještě lépe, i když neopustíme kasárna, můžeme večer co večer navštěvovat přátele, kteří žijí v civilu, a s nimi se vrátit na úroveň a k jazyku naší společenské vrstvy. Pojďme však ještě dále: Vojín, který má rodiče ve městě, kde je jeho posádka, nemusí spávat v kasárnách, jen se tam každý den brzy ráno musí dostavit. Nedá se to snad přirovnat k indivi-duálnímu duchu, který se odděluje ve spánku a přitom zůstává ve spo-jení s tělem?

- 65 -

Stále platí, že noc přináší dobrou radu, jak to tvrdí lidová moudrost. Usínáme plni starostí kvůli rozhodnutí, které v nás budí rozpaky, nebo kvůli problému, který nedokážeme vyřešit. Jak je to možné, že na dru-hý den ráno už víme, co a jak, a že starosti, kvůli nimž jsme nemohli usnout, se úplně rozplynuly? Je to jen výsledek toho, že naše tělesné orgány si odpočaly a nabyly nových sil a že nyní fungují s mnohem větší pružností? Aniž bych měl v úmyslu pochybovat o fyziologickém dobrodiní, které přináší regenerující noční uvolnění, domnívám se, že je třeba brát v úvahu i rady, které duch může načerpat z oblasti spiri-tuální. Chtěl bych však poprosit čtenáře, aby mě správně chápal a nestal se hříčkou poněkud hrubých podobenství, jichž jsem tu právě použil. To, co jsem tu chtěl vyjádřit, nemohu postavit před svůj mentální objektiv a jsem tudíž nucen lapat v letu pojmy v rovině spirituální a nahrubo, jak to jen jde, je převádět do výrazů, které jsou bohužel jen jejich trapnou karikaturou. Že duch se radí, vede hovory s ostatními duchy, nebo čerpá osvět-lení ze zosobněného Věčného slova, to všechno je zároveň pravda i lež, podle toho, zdali poznáme či nepoznáme, co tím mělo být řečeno. Tajemství noci zůstanou ostatně navždy neproniknutelná. Jsme tu, na zemi, abychom odvedli nevděčnou práci, od jejíhož konání nesmí-me být odváděni víc, než je třeba. Onen svět si nás nevyžaduje, dokud jsme na tomto světě. Vlastní nás, a i když nás zapůjčí, nedělá si staros-ti s tím, že by o nás mohl přijít. I když se mu budeme vyhýbat, tento vyšší svět nás neopustí: Vezme nás, aniž bychom co tušili, do své ná-ruče a stane se naší inspirací, aniž bychom si to uvědomili. Kdybychom za svého jediného průvodce životem měli pouze náš slabý rozum, kolika jen bychom se dopustili chyb na každém kroku! Ale i v těch nejmateriálnějších záležitostech existují iracionální intui-ce, které nás velice často uvedou na správnou cestu. A když si pak uvědomíme, že jsme se mýlili, kolikrát ani nezalitujeme toho, že jsme odmítli naslouchat tajemnému hlasu, který nám přinášel upozornění. Existují však osoby, které umějí nastavit ucho a zaslechnout, co jim říká duch. Vyznačují se tím, že v životě něco dokáží, a to právě díky tomu, že s udivující duchapřítomností využívají příležitostí, které se jim nabízejí. Řeklo by se, že jim slouží dobré víly. A vskutku v jejich prospěch zasahuje nemateriálno.

- 66 -

Rozumějme si však dobře, oč tu jde, a tuto skutečnost nemateriali-zujme. S duchem nemůžeme komunikovat jinak než s pomocí ducha. Veškeré vnější projevy jsou tedy, ne-li šalebné, pak aspoň mnohem nižšího řádu: Duch na nich není účasten nikdy jinak, než velice zdálky a velice nepřímo. Pravým prostředkem, jak vejít ve styk se světem ducha, je pozved-nout se až k němu, a přitom jej nenutit k tomu, aby sestoupil do tem-notných bažin, v nichž se my sami v bdělém stavu potácíme. Pokud něco uposlechne našeho apelu, pak je poskvrněno tíží, je to ztěžklý a silně zhmotnělý duch. Není pro nás žádným ziskem vejít s ním ve styk, s vyvrhelem duchovna, s tím, co okultisté nazývají larvami či elementáry, ať už je skutečnost, která by těmto výrazům mohla odpo-vídat, jakákoliv. Nestraním žádnému systému, a nečiním si nárok na to, že bych o onom světě měl nějaké pozitivní údaje. Omezuji se pouze na tvrzení, že spánek je normálním procesem, během něhož se odpoutáváme, aniž bychom zcela zpřetrhali pouta nejhrubší hmoty. Když spíme, funkce našeho organismu jsou zredu-kovány na ty, jež probíhají automaticky, mimo kontrolu našeho vě-domého já. Co se však děje s naším principem inteligence a vůle, když opustí naše tělo a přenechá je jemu samotnému? Říci, že dočasně po-hasíná, aby se rozžehl znova při probuzení, to je pouhopouhý nonsens, který ideu aktivity spojuje nerozlučně s ideou ducha. Je-li hmota sama o sobě netečná a pasívní, pak duch nemůže být jiný než v pravém slo-va smyslu činorodý a aktivní. Přisoudit pasivitu, třeba jen přechodnou, duchu, znamená ducha popřít. Takže by neměly být už žádné pochyb-nosti: pokud duch existuje, pak neupadá do spánku zároveň s tělem, ale všechno naopak vede k domněnce, že náš duch je spirituálně tím aktivnější, čím naše tělo je materiálně pasívnější. Při některých náhlých upadnutích do bezvědomí duch určitě nezů-stává neaktivní, jelikož má za úkol zachránit tak či onak zázračně je-dince ohroženého smrtelným nebezpečím. Nejméně při dvou příleži-tostech vděčím za svůj život úplné či částečné ztrátě smyslů, obnášejí-cí pravděpodobně výstup astrálního těla. Ve svém dětství jsem se jednou dokázal zcela nepochopitelně udr-žet na hladině, dokud se nedostavila pomoc. Jindy, později, jsem zdráv a bez úhony vyvázl z katastrofy v horách díky tomu, že jsem ztratil vědomí v okamžiku, kdy jsem se už viděl, jak se řítím do pro-

- 67 -

pasti. Každý čtenář, bude-li pátrat v životě vlastním či svých blízkých, najde zcela určitě obdobné případy. Dalo by se mi možná vytknout, že se chovám jako nevděčník vůči svému andělovi strážnému. Spirituální svět mi není znám do všech podrobností, a tak můj vděk vůči němu zůstává povšechný a nevím, čím bych jej mohl dosvědčit lépe než svým svědectvím. Chce-li se člověk těšit přítomností dobrého anděla strážného, neměl by být příliš ponořený do hmoty. Pozitivista, jemuž dělají starost jedi-ně přízemnosti, může své opovržení sněním velice draze zaplatit. Je tedy dobře neztrácet nikdy z dohledu ducha a být přístupný jeho bla-hodárným vlivům. K tomuto cíli se dá dorazit tak, že se v bdělém stavu neztrácí dob-rodiní, jež se dá získat ve spánku. Je pravděpodobné, že kdybychom byli s oním světem v přímém a snadném styku, nebrali bychom jej vážně tak, jak si zaslouží. Je nezbytné, aby nás neodváděl od našich každodenních pozemských strastí více než je rozumné. Při naší izolaci v hmotě je velice nesnadné brát na vědomí to, co vychází z duchovní-ho světa, od něhož jsme oddělení nepropustnou přepážkou našeho vlastního organismu. Nicméně je možné, aby vězeň učinil stěny svého vězení méně ne-průhlednými, nebo ubral na jejich síle a mohl tak zaslechnout třeba jen slabou ozvěnu života zvenčí. Právě na tento způsob je na systematic-kém úbytku těla ve prospěch ducha plně založen asketismus. Mystické školy zapomínaly na antické rčení „mens sana in corpors sano“ a zne-užívaly toho. Zasvěcenci vždycky hlásali docela jinou metodu, a to metodu vě-domého spánku, který se ve vztahu k vnějšímu světu rovná dočasné smrti. I při plném vědomí se nám totiž stává, že se ponoříme do svých myšlenek natolik, že ztrácíme pojem sebe samých a svého okolí. Ta-ková je rovněž počáteční fáze toho nejobyčejnějšího hypnotického ponoření se do sebe, absorpce. Ta může člověka postupně dovést až ke kontemplativním stavům mnohem výjimečnějším a ve svých dů-sledcích mnohem překvapivějším. Do našeho programu jsme studium této zvláštní větve okultismu nezahrnuli. Naučit se číst v astrálním světle, to je ostatně abeceda veš-keré věštecké praxe, což znamená, že chceme-li vejít ve styk s okult-

- 68 -

ním světem, musíme se učit snít v bdělém stavu. Jenže ve snu, o kterému tu mluvíme, duch zůstává i nadále pasív-ním pozorovatelem a nečiní žádný hrdinský pokus, aby vystoupil do větších výšek. Pokud toho chce dosáhnout, pak se musí zcela rozhod-ně oddělit od toho, co je dole, jinak se nebude moci neúnavně a vytr-vale vzpínat nahoru. Dojde-li k pozvednutí v oblasti morální, může být dosaženo i ideálu svatosti; jde-li o rovinu intelektuální, pak odměnou bude osvícení, k němuž dojde, až se přicházející spirituální světlo odrazí ve vnitřním zdroji jasu dotyčného jednotlivce. Arkánum XIX, Slunce, nám po-skytne příležitost vrátit se k tomuto tématu.

* * *

Věnujme se nyní arkánu XVII. Je na něm osm hvězd a každá z nich má osm paprsků, které jako by měly připomenout akkadský ideogram, který je determinantem božích jmen. Bohové jsou totiž „skvoucí se“ a kdysi vládla víra, že je možno je na nebeské báni zahlédnout. Neza-pomínejme ostatně, že existuje osm kabirů, chaldejsko-fénických bož-stev, která jsou pověřena zabezpečením pravidelného chodu fyzického světa. Řád, pravidelnost, nezbytné zřetězení příčin, důsledků a násled-ků souvisí ostatně s arkánem VlIl, které si zasluhuje, aby se ocitlo v blízkosti arkána XVII, neboť 17 se teosoficky rovná 1+7=8. K tomuto aritmetickému důvodu se připojuje dále skutečnost, že hvězdy byly považovány za regulátory vesmíru. Ve starověku jim byl přisuzován rozhodující vliv na všechno, co se děje pod nimi, zde dole, a naši moderní astrologové se bez váhání k této obecně přijímané dok-tríně připojují. Chceme-li ve hvězdách vidět symboly našich osudů, které jsou zce-la určitě determinovány duchovním světem, pak s tím na tomto místě musíme počítat. Astrologie se možná mýlí jen v tom, že mísí symbol s tím, co je symbolizováno, jinak však, bude-li upřesněna, určitě dojde k rehabilitaci horoskopu. Spokojme se prozatím s předpokladem, že každý z nás má na hvězdném nebi svou hvězdu. Není-li tato teze udržitelná z hlediska astronomického, pak je velice dobře obhajitelná na poli symbolickém.

- 69 -

Naše hvězda, to je ve skutečnosti spirituální entita, která nezaměnitel-ně putuje a zrcadlí se až na dně studny, kde je náš duch zadržován svou inkarnací. Je to právě veliká hvězda arkána XVII, co ovládá ma-lou hvězdičku, umístěnou hned pod hlavou nahého děvčete, které by-chom mohli připodobnit k Andromedě nebeské sféry. V sedmeru pla-net tato drobná planeta odpovídá Merkurovi, který udílí bystrost du-cha, inteligenci a intuici. Tato hvězda je modrá, stejně jako další dvě, které spolu s ní vytvářejí trojúhelník, zvaný trojúhelník intelektuality, neboť obě větší hvězdy zastupují rozum a imaginaci, schopnosti udě-lované Apollónem (Slunce) a Dianou (Luna). Čtveřici žlutých hvězd konečně není možno vztáhnout k ničemu jinému než k živlům a k pla-netám, které je ovládají, jak to ukazuje následující schéma:

T Venuše Voda

Sensibilita Životní fluidum

Člověk nebo Anděl (Vodnář)

K

V Jupiter Vzduch

Spiritualizace Sen Orel (Štír)

H

W Saturn Země

Materializace Práce Býk B

U Mars Oheň

Zběsilost Vitální vznět

Lev E

Můžeme tudíž abstrahovat od planet a hledat mezi stálicemi ty, kte-ré by mohly odpovídat arkánu XVII. Tak se dostáváme k Pégasovu vozu a k souhvězdí Andromedy. Tato mytologická princezna byla

- 70 -

dcerou etiopského krále a královny, Kéfea a Kassiopeie, což jsou vlastně Blázen (nevědomí) a Papežka (tušení tajemství) tarotu. Tato dívka, přikovaná nahá ke skále, která nemůže představovat nic jiného než lidskou duši, má být pozřena mořskou obludou, obratný hrdina ji však přijede osvobodit poté, co se učinil neviditelným. Je to Perseus, v němž poznáváme ducha, který se vyprostil z pout těla, ženicha duše zachráněné díky jeho zásahu. Stejně jako žena z Písně písní, tak i Andromeda z tarotu by jako Etiopanka měla být černé pleti; je to však bílá kráska, kterou šatí pou-ze její hustá hříva vlasů. Klečí u rybníka a vylévá do něj obsah zlaté amfory, kterou drží v pravé ruce. Podle Eliphase Léviho jde o oheň vylévaný do stojaté vody, aby ji oživil, zatímco z amfory stříbrné, kterou drží v levé ruce, vytéká voda, která se hltavě vpíjí do vyprahlé půdy. Posláním duše je totiž působit na tělo ve dvou protikladných směrech: na jedné straně tím, že oživuje náš sirnatý žár, jímž působí na naše zhoustlé tělesné moky, povzbuzuje naši hynoucí vitalitu a zahání lenivost, k níž zcela přirozeně inklinujeme; na druhé straně krotí vznětlivost našich pudů a tiší naše vášně, které nás vysoušejí, a to tím, že nás zkrápí osvěžujícím deštěm merkuriální rosy. Díky zavlažení duše země přestává být prokletou a pomalu se po-krývá bohatou vegetací. Dvě rostliny nás však zajímají především, neboť v jedné rozpoznáváme větev akácie, která vyznačuje hrob Hí-rámův, a v druhé mystickou růži, na kterou usedl motýl Psyché. Hírám zosobňuje vyhaslou tradici, kterou má zasvěcenec oživit tím, že sám vejde do noci hrobu. Arkánum XX, Poslední soud, nám odhalí proces této smrti a tohoto vzkříšení. Co se růže týče, ta zobrazuje vrcholné rozvinutí darů ducha. Její vůně okouzluje inteligenci stejně jako srdce. Je to květ opravdového poučení, který nám Cebec ve svém Obraze lidského života kreslí jako krásnou ženu, plnou poklidné sebejistoty, na sklonku zralého věku, prostou co do zevnějšku a bez falešných ozdob.42 Není umístěna na zeměkouli, jako nestálá a slepá Fortuna, ale stojí na hranatém a ne-hybném kameni. Po stranách má Pravdu a Přesvědčení. Motýl coby hltavá a plazící se housenka musil zhynout, než mohl začít poletovat z květiny na květinu, a sát z nich ty nejjemnější šťávy. Už od těch nejdávnějších dob se jeho proměna stala emblémem ne-smrtelnosti.

- 71 -

Některé taroty nahrazují růži a motýla posvátným ibisem Egypťanů. Tento vodní pták se živí hady, které vytahuje z bahna Nilu. V něm se sublimují elementy vrcholné nečistoty; během našeho pozemského života je duše rovněž předurčena očistit se od toho, co se asimilovalo s její vlastní substancí. Řada dvaadvaceti tarotových arkán se zcela přirozeně rozpadá na dvě poloviny, jejichž prvky si co do významu navzájem odpovídají. Úzký vztah poutá arkána XVII a VI, která vytvářejí osu tarotu, proto-že se nacházejí v obou skupinách po pěti arkánech:

l, 2, 3, 4, 5, VI, 7, 8, 9, 10, 110, 21, 20, 19, 18, XVII, 16, 15, 14, 13, 12

Arkánum VI, Milenci, naráží na zkoušku, která čeká každou vědo-mím obdařenou bytost v okamžiku, kdy se zmocní svých nástrojů činu a chystá se je použít a dát se do díla. Stejně jako Herkules je povolána svobodně volit mezi Neřestí a Ctností. Má za sebou intelektuální a morální formování, před sebou teoretické využití svých znalostí a své-ho nadání (arkána 7 až 11). Arkánum XVII rovněž vyznačuje přechod, který podněcuje vnitřní dispozice, přirozené vlohy a má je k tomu, aby se proměnily v dílo. Tady už nejde o svobodnou volbu životní dráhy nebo orientaci, ale o nedobrovolné rozhodnutí, které realizuje a pohání silou, kterou v sobě chová. Arkánum VI spojuje přímo arkána V a VIl, která jsou vlastně ja-kousi aplikací jednoho na druhé, což platí rovněž pro arkánum XVII ve vztahu k arkánům XVIII a XVI. Spokojme se však s tím, že srovnáme symboliku dvou arkán, kolem nichž jakoby se otáčela všechna ostatní. Z jedné i druhé strany jsou zastoupeny dvě domény: nebesa repre-zentovaná Kupidem z arkána VI a hvězdami z arkána XVII; dále ze-mě, na níž je na jedné straně Milenec mezi dvěma ženami, a na druhé mladé nahé děvče klečící u růže s motýlem. V arkánu VI vyšší svět dozírá na svět nižší, aby pak zasáhl podle toho, k čemu se rozhodne, v arkánu XVII se hvězdy spokojují s tím, že bdí coby ochranitelky: ovlivňují, vybízejí a sladce vábí, nebo, jak říkají astrologové, vybízejí, aniž by nutily. Podmiňují tajemný vývoj v kuklách, které se zdají být

- 72 -

mrtvé, a takto řídí osudy. Arkána VI a XVII se konečně vztahují k tajemstvím Lásky a Psy-ché, k přitažlivostem, které spojují Ducha a Duši. Ta, zobrazená jako žena, se snaží dosáhnout spasení poté, co byla strůjkyní Pádu. Je totiž třeba uvědomit si, že jakmile se jednou upadne do hmoty, spása nemůže přijít odjinud než od duše, to znamená od schopností, které souvisejí spíš se senzibilitou než s rozumovou úvahou. Pozitivní tendence individuálního rozumu odvrhují vše, co je suprasenzibilní. Individuální rozum má důvěru jedině v sebe sama a dokáže sám sebe přesvědčit, že neexistuje nic, co by bylo mimo jeho dosah. Konstato-vatelné pro něj znamená všechno. Život počíná zrozením a končí smr-tí; během spánku je intelektuálně přerušen. Jsme rozumem obdaření živočichové a nic víc. Duše je chiméra a život mimo organismus pou-hopouhá iluze. Tyto negativní jistoty odolávají jakékoliv argumentaci. Zdá se, ja-koby měly na své straně nevývratnou logiku, přesto však se lidstvo s nimi nikdy nesmířilo. Proč asi? Proč vlastně dopouštíme, aby našimi pozitivními jistotami otřásaly nějaké nerozumné dojmy? Proč lidský duch nepřekonatelně lne k pověrám, které nelze nijak dokázat? Proč? Protože mlčení, které nás obklopuje, je výmluvné, protože noc nám přináší světlo mnohem pronikavější než den, který se omezu-je jen na to, aby ozářil povrch. Skutečné světlo není to, které se odráží na předmětech. Proti tomuto vnějšímu světlu staví zasvěcenci jiné světlo, subtilnější, které osvětluje přímo ducha. U svobodných zedná-řů je symbolizováno tajemnými paprsky vycházejícími z Planoucí Hvězdy. Tato hvězda se předvádí pouze druhovi, který ukončil svou pouť, a navíc vlastní praktické tajemství Královského Umění. To už není Jitř-ní Hvězda, bujará a domýšlivá, vybízející k revoltě ducha potřeštěné-ho svým nedávným intelektuálním odhalením. Naopak, je v ní třeba vidět Hvězdu Večerní, tu, která po celou noc vedla Tři Krále, aby jim nakonec odhalila Boží Slovo neboli Ztracené Slovo. V epické básni o Gilgamešovi je tato hvězda identická se SIDURI, zahalenou bohyní, žijící v nádherném ráji na březích západního moře. Divoký vzhled chaldejského hrdiny mladé děvče vyděsí. Je však doja-ta, když jí vypráví o zážitcích poutníků, kteří, aby získali bylinu ne-smrtelnosti (snítka akátu Hírámova žáka), se odváží vkročit do vod

- 73 -

smrti, jen aby se pak mohli odebrat ke svému předkovi, Utanpištimu – Vzdálenému. SIDURI je Venuše, která nemá zhola nic hrubě smyslného. Coby personifikace moudrosti užité v životě, učí žít na zemi a počítat přitom s tím, co je nám ukryto. V tomto smyslu velice přesně koresponduje s esoterismem arkána XVII.

* * *

Budiž mi nyní dovoleno vrátit se krátce k kapitole nazvané INKARNACE SLOVA. JEDNOTA-PŘÍČINA nezbytně produkuje následky, neboť není následku bez příčiny a příčiny bez následku. To nás opravňuje k výro-ku, že Stvořitel je Stvořitelem pouze tehdy, jestliže tvoří. Tvoření je tudíž věčné a bylo by absurdní omezovat je na minulost, stejně jako na budoucnost. Když nám bylo řečeno: „Na počátku bylo Slovo“, jedná se o počátek, který neustále donekonečna couvá zpátky, počátek, před nímž není nic myslitelné. V tomto řádu věcí slova zrazují myšlenku, která sama o sobě je stržena do závrati. Je třeba se smířit s jejich nedokonalostí a požadovat po duchu, aby je přeložil do jazyka, který je mu vlastní. Podle Stanislase de Guaity Tajemství Stvoření je totožné s Tajem-stvím Pádu a Tajemstvím Inkarnace, přičemž obě posledně jmenovaná mají svůj doplněk v Tajemství Vykoupení. Tvořivá činnost (Slovo-Syn) evokuje představu záře vycházející ze středu-principu (Archeus-Otec). Tento ideální a univerzální střed však není ničím geometrickým. Klade odpor všem lokalizacím a my se musíme opravdu namáhat, abychom postihli jeho věčnou všudypří-tomnost. Abychom toho dosáhli, musíme se umět povznést nad slova a sym-boly. Oprosťme se od mlžin mrtvého slova, aby pravé slovo mohlo osvítit našeho ducha. Tajemství mohou být odhalena pouze zasvěcen-cům myšlenky, násilníkům, kteří dokázali dobýt nebesa, šťastnější než Titáni, obhroublé děti Země, neschopné přizpůsobit se olympským subtilnostem. Jejich ambice nacházíme u nezasvěcených, kteří se chy-tají odhalujících formulí a narážejí na vnější smysl nezbytně alegoric-

- 74 -

kých výrazů, k nimž se musí uchylovat všichni odhalovatelé, aniž by kdy pronikli za ně. Co se má rozpoznat, je to, že všechno je v činnosti: Inertnost nee-xistuje stejně jako nicota. Tělesa, která se nám jeví jako inertní, neteč-ná, ve skutečnosti vyvíjejí podivuhodnou atomovou a molekulární energii, jinak by nemohla klást odpor rozpadu a vytvářet aktivní rov-nováhu, kterou mylně považujeme za inertnost. Hmota je o to hustší a o to pevnější, a zdánlivě tedy nehybnější a ztuhlejší, čím víc v ní kolo-tají o to naléhavější síly. Všechno, co existuje, je živé: nic, až na naši nechápavost, není mrtvé. Univerzální oživující princip, kdekoliv a všude v činnosti, se oděl tělem, vegetabilní substancí a uvěznil sebe sama v tuhém nerostném krunýři. Tvořivé Slovo tak koná svůj invo-luční pád, aby mohlo uskutečnit Velké Dílo Stvoření. Velké Dílo je permanentní, neutuchající, a každá i sebepokornější činnost je s ním nezbytně spojena. Dělníci, kteří svazují svazky uni-verzálního bratrství, jsou však hierarchizováni, a to od těch, co prová-dějí svou práci mechanicky, poslušní nezvladatelného nutkání, jehož se jim dostává, až po vědomé činitele, z nichž se stali dobrovolní spo-lupracovníci Slova... Vesmír, to je obrovská rozestavěná stavba, kde každý pracuje na realizaci plánu Velkého Stavitele. V tomto ohledu se svět chová jako živoucí organismus, který je budován prací svých po sobě následují-cích částic. Tyto částice jsou činné, aniž by si uvědomovaly, že jsou ve službách boha-jednotlivce. Tento bůh zase naopak ztrácí snadno z dohledu skutečnost, že on sám není nic jiného, než nekonečně malá buňka vyšší bytosti, v jejíž prospěch je povolán vykonávat určité funkce. Lidé, vedení instinktem zbožnosti, mají tendenci konat to, co je po nich žádáno. Vcházejí tak do intimnějšího styku s Bohem-Lidstvem. Fragmentární Slovo, rozptýlené v jednotlivých individualitách, se tak snaží znovu nastolit svou jednotu. Díky tomu, že odmítáme omezenost naší živočišné osobnosti a co nejštědřeji se humanizujeme, stoupáme vzhůru v hierarchii vyvinutých bytostí. K opaku dochází, jestliže jed-notlivec ze sebe činí střed egoismu a lichvy a klade se mimo proudy životodárné směny. Dostává se tak do chorobného stavu, který pro něj nebude bez následků. To, co tu bylo uvedeno, naznačuje, že Evoluční Vzestup je výsled-

- 75 -

kem Pádu Ducha do hmoty a že k inkarnaci dochází jedině pro Vykou-pení. Aby se Duch mohl vyvíjet a ubírat se kupředu, je nucen vzdát se ambicí na autonomii, které ho měly k tomu, aby se uchyloval do sféry čím dál úžeji omezené, kde mu nic nemohlo klást odpor. Toto tříštění činných energií vrcholí v říši minerální, kde život je atomický, neboť individua jsou reprezentována atomy, které se mezi sebou kombinují zachovávajíce vždy svou identitu, aniž by se propůjčily k nějakému přizpůsobení funkcím lidského organismu. V protikladu vůči anorganickému životu minerálů stojí život orga-nizovaných bytostí, rostlin, živočichů nebo hvězdných těles. Tam jsou dílčí individuality diferencovány podle svých organických funkcí a dochází tam ke spolupráci mezi nimi a fragmentárními slovy, která je oživují, pokud byla zařazena do vzestupného kola Evoluce. Je to začá-tek návratu k Jednotě, ale ještě velmi vzdálené. Celý tento složitý organismus stojí na spirituální entitě, která se stává podobnou Elohimům, pokud se dostala tak daleko, že umí rozli-šit Dobro od Zla. Tento stupeň evoluce dovoluje bytostem přijít na to, že ony samy nejsou nic než buňky, z nichž se skládá hromadná entita, jejímž službám se mají, podle vlastního soudu, věnovat. Jednotlivec, který se rozvíjí, je mnohem diskrétněji účasten na vyšším životě, jehož plné dosažení se rovná Vykoupení. Vykoupení se uděluje jednotlivcům izolovaně od ostatních. Světlo vykoupení osvěcuje toho, kdo dokázal pochopit smysl života a jehož srdce je na výši tohoto pochopení. Nechat vykoupení odviset od vnějšího sakramentálního znamení znamená veliký omyl. Gesta, postoje a slova nemají tu moc, aby do-kázala uskutečnit interní spirituální transmutace. K tomu, aby se člo-věk stal opravdovým křesťanem díky tomu, že se odřekne Satana v podobě individuálního egoismu, nestačí odříkat liturgickou formuli: Je třeba nadobro zemřít pro existenci pohanů, kteří zbožňují Knížete to-hoto světa, a pak se opravdu znova narodit pro život v odříkání a v obětování. Žádná magická dovednost, žádný úskok neumožní poža-davky Vykoupení obrátit v opak. Je-li něco pravdou v případě jednotlivce, není to méně pravdou u kolektivity, kterou tito jedinci tvoří. Lidská seskupení, rasy a národy, mají svůj vlastní egoismus, který se odříká dobrodiní plynoucí z lidské

- 76 -

solidárnosti. Tato solidárnost ostatně nepřekročí meze sterilních aspi-rací, pokud se lidská seskupení nerozhodnou vstoupit do služeb Lid-stva. Vykoupení bude triumfovat, až národy přestanou dbát svých nepatrných bezprostředních zájmů a se vší rozhodností se budou obě-tovat pro společné dobro, čímž poskytnou příklad občanům, kteří by rovněž měli podřídit svůj osobní prospěch obecnému zájmu. Lidé ostatně vždycky cítili, že budou-li se obětovat pro svou rodinu, svůj vznět, postoj či vlast, mají před sebou apoteózu vykoupení. Polo-žit slavně život za ušlechtilou věc se však nicméně jeví mnohem snadnější než žít nenápadně a obětovat bez ustání bezpočet osobních drobných zájmů obecnému dobru. Je třeba, abychom se, co se toho týče, naučili být vlastenci i v dobách míru, neboť Francie po nás žádá, abychom pracovali na její velikosti, jinak by totiž nemohla v rámci lidstva sehrát svou vykupitelskou roli. Nemyslím si však, že bych se tu měl rozvláčně věnovat elementár-ním záležitostem občanské morálky. Proti egoismu, příčině pádu, kte-rý životní pohyb vpřed redukuje na pouhý vír na jednom místě, stojí altruismus, v němž má svůj původ Vykoupení, které vynese jednotliv-ce z jeho izolace a zařadí jej do velkého proudu univerzálního života. Avšak altruismus a tudíž i vykoupení má coby cítění své temné kořeny v samotných základech organického života. Buňky, když se sdružují, podléhají vlastně vábení hromadnosti, které má za úkol po-stupně rekonstituovat jednotky vyššího řádu, a to díky vykoupení mnohostí, pokleslých až k jednobuněčnému individualismu. Veškeré takové sdružování implikuje v tomto ohledu počátek, nedojde-li ovšem k evoluci vykupitelského typu. Jednotlivci říše rostlinné a živočišné ve své biologické hierarchii reprezentují hromadnosti, kolektivity, zpočátku jednoduché a rudi-mentární, neboť buňky, z nichž se skládají, nejsou výrazně diferenco-vány, pak stále víc a víc složitější, obsahující seskupení podle specia-lizování a harmonického plnění několikerých funkcí. Každé takto konstituované organizaci buněk odpovídá unitární entita, která nespa-dá do oblasti našich smyslů. Rostliny mají svou duši života stejně jako živočichové. Je pravděpodobné, že tato duše se u každého jednotlivce rozvíjí společně se zárodkem, z něhož vzešla, ten však poté, co zajistil soudržnost a funkčnost organismu jako celku, se rozpadne zároveň s ním. Pokud tomu tak je, pak je stejně tak jisté, že nic se neztrácí a tu-

- 77 -

díž se všechno znovu najde. Rádi si představujeme, že tělesná duše nějaké rostliny nebo živočicha, jakmile završila své přechodné poslá-ní, je vstřebána zpátky kolektivní duší celého druhu. Tato tradice, stejná pro všechna individua jednoho a téhož druhu, řídí jejich těles-nou stavbu. Tak se rostliny a živočichové konstruují sami, aniž by Bůh byl nucen pro ně vykonávat úřad demiurga. Je lépe přenechat tuto velice podružnou roli hromadné duši každého druhu, duši, která se těší relativní nesmrtelnosti, omezené na trvání druhu, protože mně dělá radost domnívat se, že astrální světlo naší planety už dlouhou dobu není pronásledováno zatracenými dušemi diplodoků a jinými vyhynu-lými obludami. Je ostatně docela dobře možné, že tyto tělesné duše mají stejnou platnost jako ostatní a že jim bylo zapotřebí určité převa-hy, aby dokázaly ovládat obrovské organismy. Jak rostliny podle svých vnějších podmínek rostou a hynou, nezbý-vá jim než podřídit se pasívnímu životu. Vegetují, aniž by byly s to rozvinout sebemenší iniciativu, zatímco u živočichů se stále více pro-sazuje boj o život, úměrně k tomu, jak vysoko se nacházejí na zoolo-gickém žebříčku. Tady už nejde o jednoduchý automat, který by na jeden a týž způsob plnil řadu následných funkcí, přičemž by jedna vyplývala z druhé. Živočich, pro něhož je příznačná senzibilita, jedná, přesněji řečeno, reaguje, a to podle toho, co právě zakouší. Hledá si potravu a brání se všemu, co jej ohrožuje, jeho počínání je však pod-míněno zákony druhu, k němuž patří: nezná rozmary ani fantazii. Tak je tomu i u divokých zvířat, které přestávají být šelmami, ja-kými jsou v přírodě, jakmile jsou podrobeny vlivu člověka. Jeho vní-mavost napomáhá tomu, že se takové zvíře může stát naším médiem ve spirituálním smyslu slova, a projevit psychologii, schopnou přivést nás do rozpaků. V těchto případech dochází k odvratu od normálu, vykonávaného onou animální prozřetelností, která v mytologii odpo-vídá bohu Panovi. Ochočené zvíře, jež se zpronevěřilo svému původ-nímu náboženství, konvertuje k novému kultu, jímž je kult člověka. Jako bychom něco z nás samých předali těm, pro něž se staneme bo-hy. Tím, že je milujeme, spojíme je s námi pouty citovosti, kterou se s námi učí sdílet. My jim tak pomáháme vytvořit si milující duši, která je povznese nad nižší stvoření, obdařená pouze prostou životní duší. Nebude právě v tom tajemství veškeré evoluce založené na vykou-pení? Láska shora probouzí lásku dole, lásku přinášející vykoupení,

- 78 -

protože sbližuje to, co je níž, s tím, co je výš. Láska se nám ostatně vůbec jeví jako univerzální důležitý činitel vykoupení. Proniká do všech přitažlivostí, které mají buňky nebo in-dividua, národy a rasy či druhy ve všech odvětvích života k tomu, aby se spojily. Veškerá organizace je dílo lásky. Ze spojení dvou navzájem fyzio-logicky nepodobných buněk se rodí buněčné množení, které poskytuje své materiály konstrukci jednotlivce. Ten je vzhledem k buňkám své-ho organismu tím, čím je on sám vzhledem k jednotě druhu. Druhy se, pravda, liší od jednotlivců tím, že jejich tělo operuje v rojnici, jako moderní armáda umístěná na dlouhé frontě, zatímco jednotlivec odpo-vídá spíše jednotce ve starém stylu, která pochoduje v sevřeném útva-ru. Pluk, jehož stav se neustále obnovuje a přitom si uchová jadrný vojácký duch, hrdost na svůj útvar, založenou na slavných tradicích, poskytuje vynikající obraz jednotlivce, který je viditelný stejně jako pluk při přehlídce. Chce-li materialistická objektivita popírat pluk tvrzením, že ve sku-tečnosti vidíme defilovat pouze vojáky seřazené do útvarů a udržující stejný krok, pak s ní můžeme souhlasit v tom, že pluk je ještě fikce, ale stejně jako jednotlivec, který se stává předmětem vnímání našich smyslů pouze jako konglomerát ukázněných buněk. Z tohoto srovnání vyplývá ponaučení, že i bytosti velice reálné a činné mohou zůstat materiálně nepostižitelnými. Národy vznikají, narůstají, žijí a jednají a pak zmizí, aniž by se objektivovaly jinak než konvenčními symboly, jako je prapor, znak a umělecké nebo básnické personifikace. Chtěl by snad někdo popírat existenci národů? A nejsou přitom snad utvořeny z nehmotné podstaty, stejně jako lidstvo, ta veli-ká božská bytost, ve které a pro kterou žijeme? Čím více dokážeme žít životem Velkého animického a humanitního Adama, tím kompletnější bude naše vykoupení. Mystikové to často nedokáží dostatečně jasně pochopit, ale tím, že káží odřeknutí sebe sama, mají ale vlastně pravdu, neboť odpoutáme-li se od toho, co je úzce individuální, můžeme si dovolit aspirovat na kolektivní lidský psychismus. Vykoupení totiž přichází seshora: Nebesa se sníží k nám, aby nás mohla k sobě lépe přitáhnout. A to tak nízko, abychom mohli do nich upadnout, obklopí nás a jejich vliv nás už nikdy neopustí, vždyť tyra-

- 79 -

nie Knížete tohoto světa není provozována vůči žádnému stvoření bez výjimky. Kdyby prvotní Přitažlivost, jež podmiňuje veškerou indivi-dualizaci, vládla neomezeně, pak by byla postavena proti celé organi-zaci. K tomu, aby funkce nějakého, třeba i sebenižšího organismu, byly plněny, je totiž nezbytně třeba, aby buňky, o které jde, do určité míry odvrhly svůj radikální egoismus. V jejich případě jde o nevědo-mé odříkání, které se mění díky organické kolektivitě v podvědomé sebezapření. To nejrudimentárnější vykoupení se uskutečňuje díky vlivu vegetabilní nebo živočišné Duše Života. Tato duše plní s pomocí vztahu k buňkám roli nadvědomí či vyššího nevědomí. V Genesi ji symbolizuje Zena, předurčená od začátku setrvávat v trvalém nepřá-telství s Hadem. Tato žena je nástrojem vykoupení temného a jen stěží rozluštitelného, nočního nebo lunárního, které připravuje v širokém záběru cesty k slíbenému solárnímu Vykupiteli. Ten už nebude tajem-ně ovlivňovat bytosti tonoucí zatím v noci nevědomí. Bude zářit inte-ligencím a vyvolené bude mít k tomu, aby z vlastní vůle pochopili, že se musí odřeknout Satana, neboli svého individuálního egoismu, chtě-jí-li sloužit obecnému dobru, což je jediná možnost, jak vejít do krá-lovství nebeského. Toto Vykoupení konečné a kompletní není nic než završení morální evoluce, jejíž počátek je třeba hledat v samotných zdrojích organické-ho života. Živočich, který živí a brání svá mláďata a obětuje se tak potřebám jejich uchování při životě, dorazil na velice slušný stupeň psychického vývoje. Navíc morálně převyšuje každou rozumem obda-řenou bytost, která chce žít jen pro sebe samu. Dodejme honem, že zmíněný egoismus, který člověka snižuje na úroveň toho nejhoršího surovce, by měl být pouze přechodný. Je to výsledek fáze opilosti a zaslepení, z nichž dříve či později načerpáme bolestné životní ponaučení, neboť duchovní smrt není vepsána do na-šeho osudu. Všechny tyto poklesky vyúsťují do více či méně opoždě-ného Návratu Ztraceného Syna. Máme-li od sebe odlišit oba Pády, Pád andělů a Pád Člověka, pak je ostatně zřejmé, že první z nich se vztahuje ke kosmologickému sestu-pu Ducha do hmoty, a druhý zase souvisí s přechodným úpadkem, následujícím po přechodu vyvinutější animality, živočišnosti, k zají-kavé hominitě, lidskosti. Dosažení mladistvého, domýšlivého rozumu se děje na úkor temného, leč spolehlivého světla instinktu. Nevinné

- 80 -

zvíře nemusí dělat nic, než nechat se slepě vést hromadnou kolektivní duší druhu, aby se mohlo těšit z ráje, odkud byl člověk vyhnán, proto-že jak procitl k poznání, osvobodil se i od dozoru prováděného in-stinktem. Jak se pak snažil sebe sama vymezit při kolísavém plamínku svého ještě dostatečně nepěstěného intelektu, vkročil na trnitou stezku učení a zkoušení. Omyl se od toho okamžiku stává jeho údělem. Neu-stálými omyly a utrpením se však učí. To, co nedokázal pochopit na-ráz, se bude postupně vyjevovat jeho duchu, který se nakonec sám zasvětí do velkého tajemství univerzálního života. Mám-li se přizpůsobit Guaitovu programu, nezbývá mi než zmínit se o vykoupení jednotlivců v bisexuálních skupinách. Doposud to byla ve skutečnosti pouze otázka buněk nebo jednotlivců psychicky se roz-vinuvších pod vlivem hromadné a jim bezprostředně nadřazené duše. Jakmile se duše dostanou na postačující stupeň evoluce, vzájemně se přitahují, aby se spojily v jedno. Tyto přitažlivosti se jeví jako vzá-jemné sympatie podrobené zákonu komplementarity, jako kdyby měly založit ve dvou jakousi dokonalejší psychickou jednotku. Tělo před-stavuje překážku spojení duší, jež se liší od manželství, společenské instituce, směřující k založení rodiny. Je-li tím, oč se tu jedná, reprodukce druhu, pak může všechno pro-bíhat podle teorie Louise Menarda, který tvrdí, že láska je inspirována entitou, která se chce vtělit a přijít na svět. Z toho vyplývá apetence sbližující těla často na úkor duší, které jsou daleky toho, aby se hleda-ly. Pak se všechno odbývá v doméně animálnosti, kde se samec ob-vykle vzdaluje od samice po té, co ji oplodnil: Ve hře je jedině pud, a to i když k opuštění nedojde, stejně jako tomu bývá u některých živo-čišných druhů, kde se samec stará o výživu své družky a jejich spo-lečného potomstva. Je to však to, čemu lidé říkají láska? Tento cit se rozvíjí mezi obě-ma pohlavími a kombinuje se s reprodukčním pudem, projevuje se však rovněž jak před jeho probuzením, tak i po jeho vyhasnutí. Děti se milují navzájem, milují své rodiče i další dospělé osoby, milují rovněž zvířata nebo předměty, které si oblíbily. Sídlí v nich cit, jehož síla přežívá i ve starci, kdy smysly už jednou provždy pohasly. A proč vlastně milujeme, aniž by nás k tomu měla sexualita? Jed-noduše proto, že duše je v podstatě cosi milujícího: nemilovat zname-ná nemít duši. Duše hledají jedna druhou, a když se cítí být navzájem

spřízněné, přitahují se a jedna touží rozplynout se v druhé. Vznikají z tohoto spojení dokonalé jednotky, nebo sdružení srovnatelné s dvoji-tými hvězdami astronomů? Otázka zůstává nezodpovězena. Čistá lás-ka jedné duše ke druhé se v každém případě blíží vrcholné jednotě a dokonává vykoupení jednotlivců skrze oboupohlavní skupiny, jak to vidí Guaita. Ze spojení mužské duše s duší ženskou by pak vznikla andělská androgynní bytost. Je však princip, jenž tady dole na zemi nastoluje vztah mezi mužem a ženou, nezbytně principem sexuálním? Že by se pozemská fyziologie přenášela na nebesa? A zachovávala si tam své opodstatnění? V této oblasti je nejmoudřejší umění nevědět.

42 Lefevre, cit. dílo str. 89

- 81 -

18. Nástrahy cesty Luna (osmnáct), Past, Přinucení (Hereb)

XVIII - Luna

Nástrahy nepřítele Luno, ty Slunce zesnulých, přízraku plání, jež zemi zespoda svým jasem bílíš, hvězdo mrtvolná, na tvé zavolání, ztracené duše k tobě spát i na věčnost pílí...

- 82 -

- 83 -

Luno zlověstná, pod tebou šílenství bují. Jak to, že od tebe přichází Zášť i milostný cit, hněv i smutek že pouze na tebe ukazují? Jak jsi je dokázala oku dne vzít? Jak to, že krve vznět, tok vod i duše klid řídí tvých bledých plamenů svit?

Že kočka i milenec v tvém bledém jasu se smáčí a ty zatím od kolébky až po hrob v zemi tu sladkým snem, tu zas strastmi všemi skrz hmotu navštěvovat veškeré bytí stačíš?

Magnetismus pro tebe, čarodějko, tajemstvím není, tvůj svět je utkán z předtuch a mžiků, štěkotu a vytí psů, je v něm kabalistů zápolení a hry čarodějů a černokněžníků.

To k tobě děsivé sny zločinců odlétají, vize, jež v temnotách se taji, strašidla, netopýři, sýčci a sovy i vratký našich předků stín, zjevení duchů průsvitné jak dým, hrůzy a děsu křik, jaký se nevypoví!

To díky tobě ozývá se skřípot v domech spících a v močálech bludičky bůhvíkam spěchají, snad k ruinám, co obývají jen stíny a vražedníci, kde rubášů záhyby se ve vánku chvějí.

To tobě patří žalmy v klášterních zdech, muži, co vězí po krk v prostopášnostech, tajemství upírů, co na živých tělech leží, i sbor ztracených duší, které jen stěží na konci jejich cest jinam zas odvracet chtěl by dým a větru hlas.

Luno, hvězdo osudová, co žádáš? Na pozoru se měj! Tvá kouzla a čáry přemoci musím,

- 84 -

mrazem sežehnout tvůj vyděšený obličej, co hvězdné nebe smutkem svým kruší. Ve jménu magie, Tetragramu jménem, mluv! Je půlnoc, troubením ozývá se jelen, kokrhá kohout, vlk vyje a námořníků sběh klesá ke dnu. Oceán tone v zmaru smrt ze sebe vytřásá smích, fanfáru ze samých vzlyků, chropotu a křiku!

Diana

Co po mě kdo chce? Kdo mystérium ruší mé, co měsíců sled řadí a řídí? Kdo světu uniká, je to snad duše? Odkud přichází, z hor či propastí snad, křik, v němž v mystériu ztracená se chvěji? Odpověz mi!

Básník

Promluv ty, Panno! Mé jméno? Co na něm sejde! Vesmír je můj Parthenon, můj hrad, v tvém mrtvém světě Bůh ke mě cestu nenajde. Spíš ty bys měla mé jméno znát!

Žalobu vznáším, odpověz mi! Pravdu chci znát! To neplodnost tě rmoutí, a jaký vůbec cíl, bledá panno, usazená pevně v svém opálovém chrámu sleduješ na své pouti kolem Země? Ve jménu Magie, jménem Tetragramu, odpověz!

Diana

Apollónův synu, odvěkou držím stráž u cesty, jíž do nebe se duše ubírat mohou. Ty vidět můžeš jen jednu mou tvář ta druhá se obrací pouze k Bohu.

- 85 -

Kráterů svých silou veškerou a plnou výpary srážím, co ze Země se hrnou, duchy tisknu, duše i těla svírám. Na myšlence své je pak vzhůru nesu svůj rytmus jim vtisknu a zkrápí je rosa mého ticha a nápěvu a víry.

Svádím a rozvádím, sbližuji, co proti sobě bývá, póly i živly, pohlaví či elementy Země. Mé ženství se ve všem, co tu je, skrývá a všechno, co hne se, směřuje ke mně. Přivolávám k sobě pohyby i hnutí a zákon běhu mých týdnů jim vnutím. Zvířata, rostliny veškeré i lidské davy fluida, moře světy i oblaků shromáždění, co příboj všechno jen ke mě vane, jak hlavní oheň v Empyreu plane, k hranici, za níž vzduch už není.

Smrti vládnu a zrození veškeré hlídám, neb zrodit se znamená také opustit svět, jedna za druhou jde věčná generací střída, zlatý a stříbrný, klíč od ní nedám už zpět. Duše, jimž nesmrtelnosti křídla narostla, ke Slunci hbitě odesílám, v lůno ženy jinak je zaseji v mém víru, aby se vymkly navždy generací toku a tam kdesi ve vesmíru pak žily v ní či po jejím boku.

Kéž bys zahlédl Duše, jež zrak zřít nedovede, v houfech z tmy hrobů je viděl jít, a po vodách kráčet jak přízraky bledé a do mých okrsků vcházet, kde vládne klid! Vesmírem v šíleném honu jedny kvačí, rychleji než ústa slovo pronést stačí, a poté, co Slunce dotkly se bezmála, a prázdnu se zavěsí, a coby mlžin proud a van

- 86 -

na moře klesnou, tančí tam s vlnami dál, či tiše sní v náručí mých skal.

Jiné se mi naopak rozlétnou vstříc, oblaka za sebou nechají, etherem procházejí, po mých mirážích šplhají, blíží se víc a víc, dolů z nich padají, vzrušením se chvějí, ke mně se vracejí, sen víčka jim spájí, a na mých stráních tiše jen hrají. Do sopek mých klesají, druh hledá druha, volají na sebe, pak znova spolu, po mých hřebenech a svazích, nahoru a dolů ženou se k okraji mého jiskřivého kruhu.

Země tě kamsi odnáší, sbohem. S hvězdným rojem si povídej, mě už za obzorem mizíš. Až ze sebe jednou strhneš závoj těla a odložíš jej v hrob nevlídný a cizí, neobávej se ničeho. Oře mého světla si osedlej a k pramenům světla bez váhání se dej, odkud jsi vyšel. Lukem v barvě růže vyšli prudce duši svou, ať opustí sféru mou ledovou. Ke Slunci pak stoupat můžeš!

Saint-Yves (Lyrická závěť, Paříž 1887, in 80°, str. 381–387, passim)

Neodolal jsem potěše, jakou mi nabízela možnost moci zde předložit nejdůležitější úryvky básně, obdivuhodné hned ze dvou důvodů. Pře-devším proto, že Lyrická závěť M. de Saint-Yvese je málo známá a jen zřídkakdy se nějaký její výtisk objeví v knihkupectví. Dále pak protože tyto verše, nesené tak silnou a tak osobitě vyslovenou myšlenkou, v sobě shrnují všechno podstatné z esoterické tradice, hlavně co se týče kosmické a prozřetelnostní role přisuzované Luně ve vztahu k naší Zemi. Tyto tradice jsou částí nejtajnějšího učení dórských univerzit a chrámů, kde jim bylo vyučováno v duchu stroze vědecky pojaté maté-ze, která se nebránila ani taktně a opatrně pod kontrolou hierarchie prováděným experimentům. Pokud odtamtud vůbec vyšly, tak jen pro-

- 87 -

to, aby v některých filosofických systémech nabyly podoby dvojaké, agnostické a burleskní. V tom, čemu hieratická iniciace učí žáky Vědy, začínající mystikové shledávají intuitivní pojem více či méně zmatené vize. Někteří, jako třeba Jacob Boehme (určitě ze všech nejsilnější) jsou podivné nevy-rovnaní. Někdy, když se bezpečným letem přenesou přes smysly vní-matelné, inteligibilní světy, proniknou s naprostou přímostí až do ne-postižitelných propastí duše, jindy zase blouzní a bloudí duchem v absurdnu, přesvědčeni, že věští: V zrcadle jejich obraznosti se rýsují bez ladu a skladu ty nejzdeformovanější odrazy, nejnesouvislejší pře-ludy, jaké přináší tajné světlo naší planety. Tyto neurčité tvary se dále kazí, jak se otáčejí ve víru přitažlivostí, ve fluidickém pruhu determi-novaném nevyrovnanou a špatně zvládanou vůlí nebohého mystika, postiženého dobrou náladou a považujícího horečku za inspiraci. Ten mívá ve zvyku vrhnout se duchaplně do podstaty nekonečna. Jeho ob-vyklá schopnost jasnovidce se pohybuje v rovině ryzí abstrakce na způsob duševní činnosti: V tomto případě ji chce provozovat na způ-sob astrální pasivity a jedním rázem dešifrovat emblematický smysl pochybných, přitom ale substanciálních a konkrétních forem přetéka-jících negativním světlem: OB. Extáze jiných mystiků nejsou tak nevyrovnané, ale jsou také méně pronikavé: Vidí sice řádně, jejich zrak však není kompletní a myšlenka směšuje omyl s pravdou: Přesně takový byl LOUIS MICHEL DB FIGANIERES, zázračný sedlák z Varu, povahou bezstarostný a jinak zcela nevzdělaný člověk, jemuž vděčíme za tři nejpřekvapivější knihy, jaké kdy sepsala lidská ruka: Klíč k životu, 1858, 2. sv., in 8, Univer-zální život, 1859, 1. sv., in 8, Vícero tajemství, 1878, 1. sv., in 12. Louis Michel přinesl zcela ojedinělé a výjimečné vysvětlení Luny a její kosmické role, explikaci logicky vcelku zapadající do jeho systé-mu, braného jako celek, jemuž nelze upřít přinejmenším původnost. Tvrdil, že Země je výsledkem inkrustace několika planet nerozlučně spojených v jeden celek zásluhou Prozřetelností seslaných snah hro-madné duse, dále že Luna, jako jediné ze všech nebeských těles, jež byly předurčeny k tomu, aby se spojily v jedno a vytvořily Zemi, úpor-ně odpírala obětovat svůj individuální egoismus obecnému dobru, a v naději na návrat ztraceného syna hromadné duše naší planety pak po staletí vysílala paprsek vybavený elektromagnetickou přitažlivostí na

- 88 -

tento nekajícný a ve své vzpouře úporně setrvávající satelit, atd. Tato tvrzení se pochopitelně jen těžko dají ověřit a o jejich pravdivosti nám není dáno v žádném případě rozhodovat. Louis Michel se vsak neomezil jen na ně: Ať už si byl či nebyl vě-dom jejich okultní hodnoty, rozvíjí a upřesňuje různé další teorie, čás-tečně shodné s těmi nejtajnějšími doktrínami esoterismu, z nichž sta-rověcí hierofantové do světa vědy nepředali nic než pojmy velice při-bližné a formulované pokaždé v termínech vyhýbavých a bezmála mnohoznačných... Když triumfálně překonal všechny zkoušky a pracně vystoupil nahoru po všech stupních hieratického učení, nahonem zvolá do adeptova ucha následující strašlivou relevaci: OSIRIS JE ČERNÝ BŮH. Došlo k tomu v Egyptě, kde se nepostižitelná jednota projevila trojností OSIRIS-ISIS-HORUS. Všechny ostatní dórské svatyně použí-valy formuli obdobnou a černá barva v nich byla přisuzována Bohu mužského rodu, ženichovi Univerzálního života. V Indii to byl IŠVARA, ženich PAKRITI, EL ELION v Sýrii, ženich JONY, Jisrael, Jod, ženich Heve, dále ŠADAJ, ženich ŠADE a konečně v Helladě ZEUS, UNIVERZÁLNÍ OTEC. (Sumární výpis z celkového plánu Hada Genese) – Hieroglyf Luny, báseň de SAINT-YVESE – Smrt a zrození duchovního člověka – Opětné pády, jejich nahodilým principem je karma – K riziku opětných pádů (poklesků) dochází v okamžiku reinkarna-cí, kdy se bojuje proti čtyřem elementárním bystřinám (viz Práh, str. 136). Pak se nedá sestoupit jinam, než k animálním tvarům, a to je-nom výjimečně; to protože k sestupu ještě hlouběji je třeba se znásobit a splynutí je dokonalé pouze mezi elementy, jejichž androgynní součet vytvořil lidskou entitu a rekonstruoval vyšší monádu - Bystřina generací (Věž a řeka, závrať...)

(Zde končí text Stanislase de Guaity, dále pokračuje OSWALD WIRTH.)

Mezi nocí, vyjevitelkou tajemství (XVII, Hvězdy) a plným světlem Inteligence (XIV, Slunce) leží mnohoznačná doména deformujícího

- 89 -

polostínu, který je doménou Luny (XVIII). Prorocké intuice, jež duše obdrží ve spánku (Hvězdy) a nezaujatý rozum (Slunce) se nám snažit objevit to, co je skutečné, naše fantazijní imaginace (Luna) však za-motá a poplete všechny tyto údaje a přivede nás k omylu. Uvede nás v omyl tak, že nás přiměje, abychom zdánlivosti přetvářeli ve falešnou realitu, ale jakoby to nestačilo, zavádí nás ještě mnohem nebezpečněji tím, že nás má k tomu, abychom si to, co je abstraktní, představovali jako něco konkrétního. Jak si zpodobujeme věci po svém, vytváříme si svět představ, v jehož lůně se našemu duchu zalíbí, i když je obydlen fantomy a chimérami. V iluzi bychom pokračovali donekonečna, kdyby se sám život ne-postaral o to, aby nás poučil, a to bolestí, která je důsledkem našich omylů. Že se mýlíme a že za své omyly jsme trestáni, to je jako by-chom byli vedeni úzkou stezkou, která se klikatí mezi nástrahami existence. Tuto pouť lidského života, jak se nám jeví v XVIII. taroto-vém klíči, zkrápí krvavý pot. Je to cesta duší, které se strastiplně osvobozují z objetí hmoty a jsou přitom podrobovány zkouškám po-zemské iniciace. Tyto duše se zprvu ubírají kolem proradných močálů, ozářených svitem luny. Ledabylé duše podlehnou jejich kouzlu a nechají se zvá-bit, vkročí na ně a zapadnou do bahna přejatých názorů. Neslyší pak už nic jiného než koncert žab, které jakoby vzdávaly poctu Luně. Tak ve stojaté vodě zahnívají otroci přejatých myšlenek, kteří přejali před-sudky svého prostředí, aniž se přinutili k námaze, které je třeba k ne-závislému získávání Pravdy. Pro překonání bažin je totiž třeba podstoupit zkoušky nezávislosti, a také udatnosti, když dva psi, jeden bílý a druhý černý, ohrožují bojác-né. Jsou to strážci dogmat etablovaných v doméně víry a citu (bílý pes nalevo), i v oblasti společenské a politické (černý pes napravo). Větší z obou Kerberů (černý) leží, lne k zemi na znamení poziti-vismu, druhý (bílý) sedí na zadku a předstírá idealistickou nesmlouva-vost. Oba dva zběsile štěkají, brání ve vstupu na nekonečně rozlehlá pole, na nichž představivost riskuje, že zabloudí, nemají však odvahu vrhnout se na chodce, který jich nedbá a vchází jistým krokem mezi dvě strašlivě vyhlížející tvrze, sloupy Herkulovy, vztyčené na hrani-cích neznámého světa. Jedna ze dvou masívních věží, ta napravo, je osvětlena. Žebrák,

- 90 -

který v ní žije, zadržuje odvážlivce, ochotného vydat se do neznáma. Laskavě ho upozorňuje na nebezpečí, které číhá na půdě poseté ná-strahami, kde se ničeho nedá dosáhnout, pokud se neriskuje nekoneč-né bloudění jako v nerozpletitelném labyrintu. Když jej však fascinace Hékaté strhne svou výmluvností, pak strážce mlčí, pokračuje ve služ-bě a nechá jej projít. Z temné věže, která je věží mysticismu, uniká stín, který se připoju-je ke krokům tvrdohlavého poutníka za tajemstvím. Bude se snažit ušetřit ho těch nejhorších omylů a pádů, po nichž by se už nedokázal postavit na nohy, a podepřít jej pokaždé, když ztratí rovnováhu. Tak při všech iniciacích neviditelný průvodce řídí čekatele, který by bez tohoto svého anděla strážného neprošel cyklem zkoušek, které na něho čekají. Ty nás naučí zvítězit nad Elementy a dobýt si světlo, jež ohlašuje Jitřní Hvězdu. Začínají poutí hustým lesem, plným doupat strašlivých šelem. Dante na ni vykročil, když je život v půli se svou poutí, neboli v poledne, jak si to obřad vyžaduje. Úzká stezka se ježí překážkami, podél ní jsou agresívní trnité keře a ty se střídají se srázy nebo zrád-nými bažinami. Ústí do pekelné propasti, odkud je třeba se vyšplhat na srázný vrchol hory a pak konečně vyjít na mýtinu, kde strašidla svádějí líté boje. Až tam dosahuje tok prudké řeky, kterou je třeba přeplavat, očistit se v ní a dosáhnout břehu poznání a soudnosti. Životní dráha mystika, pozemská či pekelná, toužícího po světle, odpovídá nebeské pouti, kterou konají bludná nebeská tělesa, když putují od jednoho souhvězdí zvěrokruhu ke druhému. Slunce se odli-šuje od jiných nebeských těles tím, že má pevně stanovenou dráhu, zatímco Luna, nepřítelkyně linie, je svými rozmary unášena k zenitu, sotva se uráčí zvednout se nad obzor. Je jí nicméně zakázáno přejít za čáru obratníku, vyznačenou krajními body, které navštěvuje Slunce při slunovratu. Tyto zastávky nic nemůže připomenout lépe než věže ar-kána XVIII, z nichž pouze jedna je osvětlená, to protože Slunce se nemůže při slunovratu přiblížit k jedné z nich, aniž by druhá neupadla do temnot. Letní slunovrat se ostatně shoduje odedávna s vedřinami, psími dny, což je období, kdy se Slunce blíží k Nebeským psům, vel-kému a malému. Jejich hlavními hvězdami jsou Sirius a Procyon. Svým štěkotem by rádi zabránili Luně, aby opustila ekliptickou zónu. Nebeští psi, tito věrní regulátoři představivosti, se však drží v blíz-

- 91 -

kosti Raka, souhvězdí, jež astrologové přisuzují Luně coby domov. Zasahují, začne-li se fantazie považovat za svrchovanou vládkyni. Jejich upozornění je inspirováno zdravým rozumem, který určuje hra-nice dovolených výkyvů. Jakmile Slunce dorazí k Raku, přestane stoupat a jakoby se dočasně udržovalo ve své maximální výšce, pak se začne sklánět k rovníku. Bůh dne tak vnáší moudrou umírněnost do svého triumfu, sám od sebe se vrací k rovnováze a nezneužívá svého vítězství nad nocí. Právě tak by se měl chovat rozum vůči představivosti. Plné světlo vyzařuje pou-ze z logických závěrů, které jsou korigovány těmi nejrozvážnějšími konstatováními. Slunce ví, že existují věci, které neosvětluje, vždyť také v Raku nachází znak svého obratu. Jakmile dorazí na konec vze-stupu, změní směr a zahájí sestup, sestup člověka k životu na zemi, stejně jako sestup zasvěcence, který se snaží proniknout do hlubin tajemství. Po příkladu Slunce a na popud Luny, jejíž vliv je ve znamení Raka rozhodující, se obracejí, jakmile přijde jejich čas, také duchovní pod-staty, které se vyvíjejí v lůně hmoty. Pád totiž obnáší slib vykoupení, a to v podobě vrozené potřeby povznesení, které zabraňuje konečnému úpadku bytosti. Vyhnána z ráje kvůli prohřešku zahrnutému do pro-gramu Stvořitele, zmítá se v temnotách, aby si nakonec strastiplně vydobyla světlo vykoupení. Odsouzena ke dřině, která se stává syste-maticky nevděčnou, bojuje, klamána šalebnými zdáními, ze všech sil a zaslouží si chvály. Omyl však není nekonečný: Zklamání a utrpení jej pomalu odhalují a nakonec vyvolají onen návrat k sobě samému, který otvírá dveře ku spáse. Všimněme si, že Rak, který se vystavuje na povrchu mokřiny v ar-kánu XVIII, odstraňuje z vody to, co ji znečišťuje, a voda je symbo-lem duše. Není tudíž třeba vidět nic zlého v tomto hltavém korýši, jemuž tvůrci tarotu, coby znamení činorodosti a aktivity, přisoudili červenou barvu. Je to činitel regenerace, stejně jako posvátný skara-beus, který v egyptském zvěrokruhu zaujímá místo Raka. Rak tím, zeje v protikladu k jakémukoliv bahnitému hnití, ztělesňu-je tak či onak živoucí duch močálu předsudků a přežitků. Jak se pohy-buje pozpátku, propadá se do minulosti, která jej pokrývá petrifikova-nou usazeninou tradice. Na základě své vitality však tento korýš odvr-huje svůj ochranný krunýř, když jej má vyměnit za nový. Dokud urči-

- 92 -

té formy pověr drží pohromadě život, není dobře je odhazovat. Drží pohromadě ducha, který zůstává jejich soudcem a udržuje je, pokud mají důvod k životu. Nebourejme tudíž nic předčasně, jelikož obnova přijde sama od sebe, až nastane správný čas. A pak, není snad moudré respektovat to, co je staré? Zříceniny se stávají posvátnými, když v nich začne přebývat duše minulosti. Při-pomínají nám zmizelé osoby, které učily živé, neboť promlouvá-li ke smyslům netečná hmota, duch zpozorní. Nic není mrtvé pro toho, kdo umí naslouchat. Čemu však naslouchat, ne-li slovům promlouvajícím skrze věci? UTANPIŠTIM, chaldejský Noe, dokázal zaslechnout hádankovité Slovo, které mu sdělilo osudové rozhodnutí bohů. Šepot rákosu mu předal poselství Ea, vrcholnou moudrost. Staňme se i my stejnou mě-rou přístupnými vlnám přinášejícím osvícení a pěstujme rozumně naše imaginativní schopnosti. Neboť jestliže představivost nás často svede ze správné cesty, je-li tou nejplodnější ploditelkou lidských omylů, svůdkyní, jež nás má k objektivování, k odívání do hmatatelných fo-rem toho, co je subtilní nebo abstraktní, jestliže pochází z Evy pádu, pak má i znaky Ženy, jež klade nohu na hlavu materialistického Hada. Očištěná, vrácená do své panenské čistoty, jedině ona může umožnit zrození Vykupitele, v onom plném světle, díky němuž by měl svět vyváznout z nepochopení, pramene všeho zla. Bohyně, která symbolizuje noční hvězdu, je však blahodárná, i když svými nejvzácnějšími dary zrovna neplýtvá. Tanit, osvoboditelka čer-vánků, křísí to, co Baal spálil. Dohání-li krutá úvaha k zoufalství, pak jsou to iluze, co pomáhá žít. Zničit je je zločin, jehož se nedopouští nikdy zasvěcenec, který respektuje úmysly univerzální Matky, která se ke stvořením, pokud nedosáhly spirituální dospělosti, chová jako k dětem.

* * *

Příroda, jež setrvává mateřsky v našem dosahu, nás nikdy neokla-me. To, co nám předvádí, není lež o nic víc než to, co nám dává na srozuměnou. Je věčným vzkříšením, my jsme se však příliš chtěli zba-

- 93 -

vit jejího dozoru a odmítáme propůjčit jí sluch. Vydáni všanc své do-mýšlivosti, k naší vlastní škodě si osvojujeme nejistou vědu, založe-nou na experimentování, zatímco jiné metody by nás naráz zasvětily do tajemství frygické Artemidy, vždy ochotné odpovědět těm, kdož se jí zbožně ptají. Jak mohli primitivové uhádnout to, co jsme my ve své pýše chtěli ignorovat? Od té doby, co je Země obydlená, vládli jejich kouzelníci silou, o které civilizace, založené na encyklopedickém vědění, neměly potuchy. Díky tomu, že zůstal blíž přírodě, je divoch naším učitelem v okultních praktikách, protože nic nekomplikuje a nechává se zcela upřímně vést velkou zasvětitelkou. Naše zasvěcení, a to je pravda, vyžaduje od nově přijímaného člena návrat do přírodního stavu. To je obsaženo v myšlence, kterou zednář-ský rituál označuje jako odvrhování kovů; tato povinná formalita ne-má hodnotu sakramentální nebo magickou, všechno, co po ní následu-je, nepřekračuje totiž meze symbolismu: Zasvěcený pouze podle mrt-vé litery tradice, svobodný zednář, je pouze symbolem Zasvěcení. Aby se přešlo od symbolu ke skutečnosti, je třeba prožít rituál v duchu a v pravdě, a to znamená zahájit radikální proměnu mentality, kterou obřad symbolizuje právě tím, že se adept pečlivě zbaví všech kovo-vých předmětů, které vlastní. Je to obrazné odřeknutí se civilizace, která se v křesťanské iniciaci rovná vyjádření katechumena, že se od-říká Knížete tohoto světa, jeho okázalostí a jeho díla. Tato operace se podle všeho daří lépe u neotesaných dětí přírody, než u uměle vypěstovaných obětí civilizace. Coby bytosti naivní a důvěřivé, přijímají ideje tak, jak jsou jim předkládány, a zakládají moudrost, kterou bychom neměli neprávem opovrhovat, i když se netraduje v brilantních systémech, jejichž falešný třpyt nás obluzuje (jako je tomu u kovů). Kdyby naše představivost nebyla zfalšována, byli bychom s to představovat si správně, stejně jako se domníváme, že korektně uva-žujeme. Slabostí naší civilizace je skutečnost, že nebere vážně nic než rozumovou úvahu, jako reakci proti příliš absolutnímu království ima-ginace. Nejde o to, abychom se vraceli pod tyranii augurů a věštců, ale bez zdravé kultury našich imaginativních schopností zůstaneme by-tostmi intelektuálně pokulhávajícími. Doména Luny chce být dobyta. Jak? Tak, že se podrobíme zkouškám opravdového zasvěcení.

- 94 -

1. Odložme své kovy. Odřekněme se klamných statků tohoto světa. Staňme se chudými duchem. Zapomeňme na to, co jsme se naučili. Buďme intelektuálně nazí a prostí jako dítě při narození. 2. Izolujme se. Stáhněme se do samoty, abstrahujme, odhlédněme od toho, co máme kolem sebe, a vraťme se do sebe. Naslouchejme tomu, co mluví v nás. 3. Povznesme se. Osvoboďme se od nás samých. Zušlechtěme naše myšlení: Buďme nade vším, odděleni od toho, co nás víže k zemi. Nazírejme věci z výšky, jakoby okem samotného Boha. 4. Sestupme na úroveň lidí. Opovrhujme jejich rozepřemi, jejich zápasy, aniž bychom je však ignorovali, nic lidského nám nesmí být cizí. 5. Vstupme do řeky společného života. Jeho vlny z nás smyjí veške-rou nečistotu, pokud jim ovšem dokážeme odolat. Žijme životem ostatních lidí, nenechme se strhnout proudy přejatých myšlenek. Naše duše budiž dostatečně silná, aby si uchovala poklid, chraňme ji před rušivými vlivy. 6. Zachyťme se břehu pevnosti a stálosti. Uvažujme nad tím, co se děje, rozeznávejme, odkud věci přicházejí a co po nás chtějí. Zůsta-neme-li nezměněni vůči tomu, co se mění, vykonáme transmutaci v bílém, budeme vlastnit Magisterium Luny, Magisterium Stříbra. Je třeba proto naslouchat Moudrosti Duše, která uskutečňuje divy skutečné magie, z níž vycházejí první projevy lidského génia. U všech národů věrných přírodnímu stavu se utvářeli mudrci, a ti přinutili ostatní, aby jim naslouchali, protože ohlašovali budoucnost a odhalo-vali tajnosti. My jim vděčíme za základní víry lidstva, za vědomí, že všechno je živé a že jeden jediný duch oživuje všechny bytosti. To oni jako první použili schopnost uzdravovat s pomocí metod, které sice neměly zhola nic vědeckého, ukazuje se však, že v případech, kdy lékařská věda je bezmocná, jsou účinné dodnes. Všichni kouzelníci určitě nebyli a nejsou mudrcové, ale žádný čaroděj, ať už pleti černé, rudé nebo žluté, by se ve svém prostředí určitě netěšil pověsti a prestyži divotvorce, kdyby tam nevykonal zázraky, které byly ostatně zcela přirozené. Iniciace v pravém slova smyslu se ostatně vyskytují u všech primi-tivů. Američtí Indiáni mají v tomto ohledu typické obyčeje. U Odživ-bejů se dospívající mládenci, kteří se chtějí stát muži, vypraví beze

- 95 -

zbraní do lesa. Živí se tím, co najdou, snášejí hlad, žízeň i nepřízeň počasí. Tento režim rychle omrzí přirozenost, kterou manitouové (du-chové) neudrží v tajnosti. Kdo se necítí být povolán, vrátí se zpátky do své rodné chýše spokojen s tím, že vykonal tradiční ústup. Jiní nemají tak naspěch. Jejich mládí a samota na ně působí tak, že mají vidění a zdá se jim, že slyší tajemné hlasy. Drží se tudíž daleko od lidí, dokud nepocítí nutkání vrátit se do vesnice, a to hlavně proto, aby šli rovnou k místnímu čarodějovi a podrobně mu vylíčili všechno, co je při jejich styku s duchy potkalo. Čaroděj zváží hodnotu manifestací, o nichž se dozvěděl; pokud má dojem, že obsahují profesionální způsobilost, podrobí už během sezení mladíka zkoušce, při níž se rozhodne o jeho případném vstupu na ces-tu zasvěcení. Tentokráte už vybaven svými loveckými pomůckami vrátí se kan-didát do lesa, aby tam vyhledal zvíře, které mu bylo předem označeno. Jestliže z lesa žádaný úlovek přinese, je to důkazem jeho schopností a čaroděj neváhá vzít mladíka do učení. Dlouhou řadu let pak coby žák bude sloužit svému Mistrovi a zásobovat ho svými úlovky. Výměnou se mu dostane postupného vzdělávání ve všem, co má čaroděj vědět. Naučí se rozpoznávat magické rostliny a ihned poté je zasvěcen do jejich používání. Důležité je pro něho rozvíjet své psychické schop-nosti na úkor požitků a smyslnosti. Indiánský adept se neobává hladu, žízně, chladu ani tepla, námahy ani bolesti. Žije v jakémsi stavu exte-riorizace senzibility, což mu umožňuje dostat se do vztahu se subtil-ními vlivy. Díky tomu, že pociťuje to, co obecný člověk necítí, je po-slušen tajemných impulsů, které, podle jeho přesvědčení, k němu při-cházejí od manituů, které dokáže přimět, aby se projevili. Tento mys-ticismus obnáší určitá nebezpečí a může degenerovat do čarodějnictví v nejhorším slova smyslu. K tomu však u "medicinmanů" Nového Světa dochází jen zřídka, a to díky nábožnosti, v jaké žijí. Jsou to lé-kaři a zároveň kněží, věštci a taumaturgové. Když se sejdou, aby mezi sebe přijali čarodějnického učně, který byl poučen a náležitě vycvičen, musí být modrá obloha nad místem, kde se odbývá obřad, jemuž se tak dostává plnosti magických sil. Pokud se mezi Zemi a velkého ne-beského Manitoua položí oblaka, pak tuto překážku musí rozehnat zaklínání, a jestliže to oblaka odmítnou vykonat, obřad přijetí je odlo-žen na pozdější dobu.

Smějeme se těmto praktikám a holedbáme se přitom naší učenou nezávislostí? Fyzika a chemie nás odvádějí od tajemství duše, a my zcela hloupě popíráme podivuhodnou realitu, která nás obklopuje, a aniž bychom to věděli, také ovládá. Nevybrali si divoši a lidé prostí lepší část lidského vědění? Božská Hathor! Uchováváš své mléko pro děti Ducha. Naroďme se znovu k čistotě dětství, chceme-li vstoupit do království Světla.

Konec rukopisu, který nám zanechali

Stanislas de Guaita a Oswald Wirth.

- 96 -

- 97 -

Doslov

Kapitola I Genese ideje Zla „Naroďme se znovu k čistotě dětství, chceme-li vstoupit do království Světla...“ Definitivně opouštíme rukopis Oswalda Wirtha, nedokážeme se však zbavit dojmu, že chtěl svým žákům naznačit cestu, jíž by se měli ubírat, chtějí-li se dále zabývat problémem Zla. Tomuto příkazu se ochotně podrobuji i já. Mé dceři Veronice, poslední z mých dětí, je teď dvacet měsíců. Už to není vegetativní kojenec, ale zdatné a ochotné děvčátko, jehož vztahy se světem a s lidmi nebyly ještě narušeny vlivem rodičů a uči-telů. Na jejích reakcích můžeme studovat Zlo v jeho surovém, nezpra-covaném stavu. Není těžké zjistit, že první podobou Zla je pro dítě utrpení. S rozvojem inteligence nabývá utrpení rozličných podob. Ty se hromadí, až nakonec vytvoří základ fyziologických a psychologic-kých komplexů, z něhož na prahu dětství začnou vyrůstat elementární metafyzické pojmy abstraktního Zla. Instinktivní, veskrze fyzické strasti novorozeněte mají dvě podoby: Kontakt s tím, co je nepříjemné, a odnětí toho, co je příjemné. Zkrátka podoba pozitivní a podoba negativní, vůči nimž dětské reakce jsou identické: pláč a křik. Toto období je ostatně velice krátké. Svým prv-ním úsměvem dítě realizuje, že je „já sám“, odlišný od všech „ne já sám“, které má kolem. Z této individualizace, z tohoto omezení, vy-cházejí nové aspekty Zla. Přirozená tendence má dítě k tomu, aby si zvětšovalo pole své auto-nomie, a to nakonec zahrne všechno, co vidí. A právě z omezování této autonomie vzrůstá vědomí utrpení, doposud omezené na fyzické meze vlastního těla. Fyzické vymezení. – Všechny objekty se podle nabývané zkušenos-ti zdají být nepřáteli, jejichž jediným cílem je zastavit v rozběhu drob-né tělíčko, které vyrazilo za dobytím světa. Je dobře být u hřejících kamen, když se však pokusí sáhnout na hvězdy za mřížkou nebo za slídovou destičkou, spálí se. Je hezky v zahradě, stačí však špatně na-

- 98 -

šlápnout a klopýtneme a dveře, do nichž jste opatrně strčili, se prudce zavřou a přirazí vám prsty. Tatínek odešel do knihovny. Mezi sebe a dcerku vložil obrovské dvoukřídlé dveře, které se na několika místech podivně lesknou. Veronika se k nim přiblíží, přimáčkne nosík ke sklu. Tatínek je tam, docela blízko. Stačilo by natáhnout ruku a mohla by se ho dotknout, ručka však klouže po skle. Poznávat pasti fyzického svě-ta je kruté a malý čarodějnický učeň prolévá slzy, když se tento svět obrací proti němu a když z jeho absolutní a netrpělivé vlády uniká bezpočet předmětů v jeho dosahu. Omezení morální. – U dítěte se vlastnický pud objeví velice brzy, nezávisle na prvním instinktu fyzickém. Hračka nebo ozdoba se stáva-jí nedílnou částí dětské osobnosti. Pojem oddělitelnosti, omezení, je dítěti vnucen zvenčí. Právě z tohoto omezování se rodí morální strast. Všechno, co je obklopuje, dítěti přirozeně patří. Všechno, co toto vlastnictví ruší a napadá, je jeden z aspektů Zla v jeho elementární morální podobě. Tato morální podoba však neobnáší vůbec pojem hříchu. Ten se teprve později založí na subjektivním chápání nerovno-váhy mezi tím, co by být mělo, a co je, mezi tím, co je dovoleno a co je zakázáno. Morální svět dítěte není souvztažný s morálním světem společnosti. Vezmu své dcerušce jednu z jejích hraček, jimž coby tyran vládne. Následuje údiv a protesty. Omezil jsem její doménu, těžce jsem posti-hl její osobnost. Má velice jasné pojetí toho, co je a není umenšování toho, co bych mohl označit za její „životní prostor“. Její elán nezastaví ani fyzická strast. Zakoření se v ní strast další, strast subjektivního omezení. Narušil jsem vnitřní soulad mezi „já“ a „ne-já“, a odtud pramení nerovnováha a bolest. Svět zatím nebyl rozšířen o ostatní bytosti a tento rozsah se zdá souviset s původem hříchu v jeho morálním pojetí. Nějaká jiná osoba může vniknout do kanceláře, kde pracuji, a vzít si knihu z poličky: Veroniku to vůbec nezneklidní, zatímco pro mně to znamená jeden z nejdůležitějších aspektů pojmu Zla.43 Zlo pro dítě je pojem esenciálně osobní, napadení jediné osoby, mimo niž neexistuje nic, co by stálo za to, aby tomu byla věnována trvalá pozornost. I do tohoto malého, velice prostě přirozeného světa však proniká prvotní pojem „hříchu“. Tady se nacházíme znova u původu zákazu a omezení. „...Z každému stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání

- 99 -

dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti...“44 Bohové vnitřního království – táta s mámou – vyhlásili Zákon, kte-rý je výslovně omezující... „Nevezmeš si ovoce z velkého kredence v jídelně...“ Pokušení je tady, na dosah ruky. Je snadné otevřít dvířka, za nimiž se nacházejí veškeré poklady rajské zahrady, především cukr. Veronika se ujistí, zeji nikdo nevidí. „Ví“ – ne díky vlastní úvaze, ale zákonu vyhlášenému bohy – že nesmí zakázané ovoce ochutnat. Pomaloučku otevře dvířka, zvedne pokličku, vezme si kostku cukru, pokličku vrátí na své místo, zavře dvířka. Nikdo ji neviděl. Dopustila se těžkého hříchu a ONA TO VÍ... Pak od sebe odežene hanbu, dá si kostku cukru do pusy a napůl usměvavě a napůl zahanbená, pyšná na svou odvahu a se strachem, co z toho bude, se natřásá před očima bo-hů, hřích vystavený a hanbu ukrytou vevnitř. Představuji si, že přesně takové před tisíciletími musily být pocity Adama a Evy, když se do-pustili prvotního hříchu. Díky tomuto dobrovolnému prohřešku proti Zákonu se ocitáme na pokraji hříchu metafyzického, hříchu pýchy. Dítě velice živě prožívá pocit, že se dopustilo něčeho zakázaného. Vyvodí si z toho, že jeho odvaha nezná mezí a že mu zajistí vlastnictví všeho, i když bohové nebudou chtít. Adam a Eva musili prožívat totéž nadšení, když nedo-kázali odolat přitažlivosti zakázaného ovoce. V základu této přitažlivosti nacházíme znova dojem zvětšení naší autonomie. Rozšiřujeme meze naší osobnosti a dopadu naší činnosti na vnější svět...„ Nikoliv, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“45 Období vegetativního dětství minulo. Rodiče, učitelé, kněží spojují své síly a Človíček, zbavený svého přirozeného království, se smutně seznamuje se strohostí Zákona metafyzického.46 „...Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se...“47

Kapitola II Problém Zla v náboženstvích v podobě citové Uveďme ihned jeden krutý princip: Neexistují doktríny, které by byly útěšné a zároveň pravdivé...48 Tento axiom je prubířským kamenem, který umožňuje rozlišit ná-boženství v poloze citové, jako jsou křesťanství a buddhismus, od náboženství v poloze metafyzické, jako jsou vedantismus a taoismus. Jiná náboženství, jako judaismus a islám – nebo náboženské devia-ce označované obvykle jako kacířství, neboli gnosticismus a jeho de-riváty – více či méně participují na jedné ze jmenovaných podob a zajišťují tak jakési spojení mezi velkými proudy lidského myšlení. Konečně je tu racionalismus, který násobí svůj vliv souběžně s rozvo-jem technických možností moderního světa a je stále přitažlivější pro inteligenci. A nezáleží na tom, zda jde o racionalismus vědecký, deis-tický nebo ateistický, racionalismus filosofický... Nečiním si nárok na detailní studium všech projevů ducha, na hle-dání pravdy, s jejíž pomocí by měl dosáhnout spásy. Byl napsán bez-počet děl nejzdatnějšími filosofy všech dob a všech zemí, aniž by ten-to problém byl vyřešen jinak než v rámci tajemství individuálního rozumu, jakkoliv se opačné důvody zdají rovněž pádné. Své ambice omezím na zběžný popis principů, na nichž se zakládají náboženské formy, které jsou nám nejpřístupnější, a na způsob, jímž se problém Zla, Pádu, vřazuje do obecného plánu těchto náboženství. Tradiční závěry, k nimž tento text dojde, nechci čtenáři vncovat neo-dolatelnou silou nějaké víry nebo demonstrací nějaké zásady. Není třeba upadnout do toho, co sami vyčítáme většině náboženství, hlavně když vycházejí ze zjevení. Mám dojem, že cit je v náboženství polito-váníhodnou úchylkou inteligence. Přesto však připouštím, že většina

- 100 -

- 101 -

lidí je označuje ze všech sil za „doktríny přinášející útěchu“. Proč je vyvádět z omylu, jestliže jim přinášejí klid a činí je ochotnými bratr-sky pomáhat ostatním lidem! Mají před sebou celou věčnost, oproti níž několik let mizerného lidského života nic neznamená.

* * *

Křesťanství

Křesťanství je náboženstvím hříchu v pravém slova smyslu. „Výraz hřích je ve skutečnosti spojen s křesťanstvím do té míry, že je nesnad-né použít jej v jiném smyslu, aniž bychom předem tento smysl defino-vali... Hřích v nás zabírá tolik místa! Žijeme výlučně v hříchu, takže už jej nevidíme...“49 Až na několik vzácných výjimek v každém křes-ťanovi žije manichejec, který o sobě neví. Na počátku řídil osudy vše-homíra jediný Bůh. Pak se u průměrného křesťana, který tvořil masu žáků Nazaretského, velice rychle zrodila a rozvinula napřed myšlenka a pak bezmála fyzický pocit jakési zlé moci, protivníka, Satana. Sata-na jako protikladu Boha ve všech rovinách. Satana, jemuž se povedla ta nejkrásnější sabotáž, jíž se kdy nějaká bytost odmítající zákony dopustila, neboť zničil boží dílo v jeho nejušlechtilejším výtvoru: Člověku. „Odkud přicházejí... zlo a utrpení? Určitě ne ze samotné skutečnos-ti, ale z toho, že tyto skutečnosti, kosmos a duše, jsou v zajetí zlých sil, které Pavel označuje jako Smrt, Hřích a Satan. Nejde tedy o to, aby svět a duše byly zrušeny, ale osvobozeny. V tom je základ křes-ťanského optimismu, jak se projevuje v pozitivním postoji vůči stvo-ření a jak poznamenal západní civilizaci. Přesně vzato jde o osvobo-zení, dílo Ježíše Krista, které je také křesťanským řešením problému zla a utrpení. My je nazýváme tajemstvím Vykoupení...“50 Nebudu pokračovat v důkazech, jak je v předcházejících kapitolách prováděl Stanislas de Guaita, spokojím se s tím, že poskytnu několik odlišných argumentů, které by mohly vrhnout na tento problém další

- 102 -

světlo. Kdyby hřích neexistoval od prvopočátku, křesťanství by nemělo žádnou možnost se rozvíjet. Bylo nezbytně třeba, aby v dobrotě a ce-listvosti božího díla Stvoření došlo k trhlině, aby se nějaký, ten nej-krásnější a nejinteligentnější anděl vzbouřil, aby Člověk zhřešil, neboť jinak by jednoho dne Bůh nemohl poslat svého syna zemřít na kříži a vykoupit Adamův hřích. Od samého prvopočátku Stvoření a Projeve-ní, neodčinitelně poskvrněny, si vyžadovaly Vykoupení skrze ukřižo-vání Syna Božího. Není to jenom pro potěchu z možnosti použít krás-nou antitézi, jestliže některé texty tvrdí, že kříž byl na Kalvárii vzty-čen na témže místě, kde v zemi odpočívá lebka Adamova. Kruh se tím uzavřel. Pod krvácejícíma nohama, možná také drcena posvátným dřevem, se lebce prvního hříšníka – největšího ze všech, protože nás všechny zahrnul do svého poklesku – dostalo rozhřešení za jeho těž-kou chybu a konečně si mohl činit nárok na Život Věčný. Když křesťané mluví o mystériu Vykoupení, zapomínají často na mystérium Svaté Trojice. Bůh nám daroval svého syna. Syn je však hypostazí, znesvěcením Jediného Boha stejnou měrou jako Otec a Duch svatý. Ježíš na kříži je totéž jako Otec na kříži. Jsme tu svědky jakési boží sebevraždy coby následku identity hypostaze a jako pokra-čování nedokonalosti Stvoření. Stačí nepatrný přesun zodpovědnosti a křesťan nepřisoudí zmetek božskému výrobci, ale lidskému materiálu. Jestliže dláto nebo hoblík byly tak nešikovné, že zfušovaly prototyp, pak chyba není na řemesl-níkovi, ale na kameni nebo na dřevu. Lépe řečeno kámen uštědřil těž-kou urážku tvůrci a musí být za svou neposlušnost potrestán... „To, co zakládá hřích jako takový, je také to, co jej odlišuje od nepovedeného skutku... Nejde vůbec o to, že by nesměřoval k svému cíli, jímž je být peccatum, faux pas, v kterémžto případě bychom jím disponovali a nebyl by to už hřích. Jde o to, že uráží Boha, že je to svatokrádež. To mu právě dodává nenapravitelnost a neodčinitelnost...“51 Akceptujeme-li prvotní hřích, pak spolu s ním jsme nuceni přijmout i jeho následky. Pokud se upřímně domníváme, že první člověk pod-lehl pokušení, pak není normální, aby jeho potomci nesli tíži jeho či-nu. Adam uzavřel půjčku splácenou po věčnost. Díky němu jsem po-znali život a jeho slasti, díky němu jednou budeme účastni na věčné blaženosti, a je tedy více než spravedlivé platit úroky z půjčky, ať jsou

- 103 -

jakkoliv vysoké. Opravdový křesťan se tomu nemůže vyhnout. Prv-ním odpykáním otcovského trestu je fyzické utrpení. To nás postihuje různými neduhy a poté, co nás řádně potrápilo, dovede nás k poslední splátce – smrti. Kdybychom díky strastiplným, ale plodným zkušenos-tem dokázali pochopit skrytý smysl, podstatu tohoto dobrodružství, pak bychom mohli mít jistotu, že unikneme peklu, které na nás číhá. Nic takového. Už od této chvíle, během pouhého okamžiku, je třeba se rozloučit... Po smrti se totiž možnost svobodného rozhodování v duši nemění.52 Za těchto podmínek chápu postoj Pascalův, pro nikoho ji-ného než pro křesťana neudržitelný... „Kdo tedy bude haniti křesťany proto, že nemohou uvésti důvod pro svou víru, oni, kteří vyznávají náboženství, jehož nemohou rozumem zdůvodnit? Vykládajíce je lidem, prohlašují, že jest bláznovství, stulti-tia, a pak si stěžujete, že ho nedokazují. Kdyby je dokazovali, nestáli by v slovu: Chybějí-li jim důkazy, nechybí jim smyslu... »Bůh je, ne-bo není.« Ale na kterou stranu se přikloníme? Rozum zde nemůže rozhodnouti nic; je tu nekonečný chaos, který nás dělí. Do této neko-nečné vzdálenosti hraje se hra, při níž padne hlava nebo orel. Nač vsa-díte? Rozumem nemůžete učinit to ani ono; rozumem nemůžete obhá-jit toho ani onoho. Nekárejte tudíž z nesprávnosti ty, kteří volili; neboť nevíte nic. Ne; ale budu je kárati nikoli proto, že takto volili, nýbrž že vůbec volili. Neboť třebaže ten, kdo zvolí hlavu, i ten druhý chybují stejně, chybují oba: Správné jest nesázeti vůbec. Ano, ale jest nutno vsaditi: Není to dobrovolné, není vyhnutí. Co si tedy vybéřete? Nuže, protože musíte voliti, hleďme, na čem vám tedy záleží. Máte ztratiti dvě věci: pravdu a dobro, a dvě věci vsaditi: svůj rozum a svou vůli, své vědění a svou blaženost. A vaše přirozenost má se vyhnouti dvěma věcem: omylu a bídě. Proti svému rozumu se už neprohřešíte, ať zvolíte jedno či druhé, neboť jest nezbytně nutno voli-ti. Tím jest jedna námitka odbyta. Ale vaše blaženost? Zvažme zisk i ztrátu, řekneme-li hlava, Bůh jest. Uvažujme o těchto dvou případech: Vyhrajete-li vyhráváte všechno, prohrajete-li, neztrácíte nic. Vsaďte tedy, že jest, bez váhání.“53 Pro toho, kdo život vymezuje narozením a smrtí, je Pascalova sázka jediným možným intelektuálním logickým postojem. I kdybyste v Boha nevěřili, i kdyby vaši existenci mělo zcela ukončit vaše poslední

- 104 -

vydechnutí, neváhejte. Vrhněte se do náruče Boha, kterého neznáte a který vás nechápe. Pascal to říká o několik řádek dále. Jeho věty nás sice zarážejí, jsou však výrazem jeho pravdy... „Chcete dojíti víry, ale neznáte cestu k ní; chcete se vyléčiti z nevě-ry a žádáte léku: Ptejte se těch, kteří byli spoutáni jako vy a kteří nyní dávají v sázku všechno své dobro; tito lidé znají tuto cestu, kterou byste se chtěli dát, a jsou vyléčeni z choroby, z níž se chcete léčit vy. Držte se toho způsobu, jímž začali oni: Toho, že konali vše, jako by věřili; žehnejte se svěcenou vodou, dávejte na mše atd. Zcela přirozeně vás to přivede k víře a zpitomí vás. Ale právě toho se bojím. A proč, co můžete ztratit?“54 Nepatřím k těm, co se vysmívají dvojznačné větě; „To vás přivede k víře a zpitomí vás.“ Naopak, považuji ji za nejodvážnější a zároveň nejbolestnější výraz křesťanství, které v člověku dorazilo na konec své cesty. Vrhněte se do náruče boží. A zároveň tam pak odhoďte i vaše odpuštěné hříchy, vaše zkonejšené utrpení, vaše zapomenuté úzkosti...

* * *

Během evoluce křesťanství – pomineme-li dogmata, je třeba coby historický fakt připustit, že současné křesťanství už není křesťanstvím apoštolů – se problém Zla změnil. Na počátku a bezmála až do konce moderní doby křesťan, který chtěl usilovat o svou spásu, musil zápasit s protivníkem zcela vymezeným, reálným a rovněž přítomným stejně jako ostatní lidé, mezi nimiž žijeme. Ďábel, Satan, to je anděl, samo-zřejmě padlý, ale zároveň si uchovávající dostatek andělských vlast-ností, aby dokázal svést hříšníky možné i skutečné, jako jimi všichni více či méně jsme. Ve své první sedmičce Chrám Satanův se Stanislas de Guaita zabýval těmito téměř antropologickými aspekty démona. Od té doby se Ďábel vyvinul a stal spíše pojmem než bytostí obdaře-nou skutečnou a na ostatních bytostech nezávislou existencí... „Mezi těmi, kdož se prohlašují za osoby věrné učení církve, vidí se jimi a chtějí jimi být, se často můžeme setkat s takovými, co neváhají při-znat, že na existenci Satana nevěří. Ostatní by ji přiznali pouze tehdy,

- 105 -

kdyby víra v něj měla podobu symbolickou v tom, že by démona zto-tožnila se Zlem (zlými silami, hříchem, zvrhlými sklony pokleslé při-rozenosti), jemuž by pak přisoudili jakousi vlastní existenci, zbavenou veškerého podkladu, veškerého osobního bytí...“55 Tak se chytáme do té nejsubtilnější pasti, jakou ďábel může vůbec lidem nastražit: Nechává se popírat. Jedna z nejbezpečnějších indicií naprostého posednutí ďáblem podle skutečného křesťana je popření ďábla coby autonomní bytosti. Nebylo by lepší, pro zápas sám i pro spásu, vylít radši inkoust z kalamáře Ďáblovi na hlavu? „Ve věku, v němž se nyní nalézám, nic mě nepopouzí ani nedělá starosti, až na pronásledování ďábla, který se se mnou prochází po mé ložnici a zběsile se mi vysmívá...“56 Mnoho dobrých křesťanů – těch, co jsou blíž učení Kristovu než učení jeho církve – si uvědomilo nedokonalost systému. Snažili se smířit dogma s citem a riskovali tím, že rázem upadnou do omylu (po-chopitelně z hlediska katolického). Znamená-li hřích omezení – zprvu pro Boha, potom pro člověka – našich možností rozsahu, je-li ve své podstatě následkem naší falešné autonomie postavené do protikladu vůči totální autonomii boží, pak je třeba, má-li být definitivní odsouzení opravdu platné, aby člověk do-konale znal motivy a důsledky svých činů. „Možnost omylu znamená možnost hříchu; jedině opravdová zlá vůle znamená opravdový hřích. Nikdo nepoznal hřích, aniž by se těžce mýlil, nikdo však nebude od-souzen za omyl, který neznamená vinu...“57 Díky nečekané oklice se znova shledáváme s Pascalovou sázkou. Člověk nechtěl vsadit na kříž, v záchvatu ateistického popiračského šílenství vsadil opak. Co záleží na tom, zdali byl v dobré víře, zdali ho k omylu přivedla jedině jeho neznalost.58 „Lidský duch může v mezním případě pochybovat o Bohu v dobré víře; není vůbec apriori vyloučeno, že bezvěrec v dobré víře, veden neznalostí, která neznamená vinu, zachrání svou duši ve službách Dobra, to znamená Boha. Dobro je totiž jedním z božích jmen, a to tak, že je nazíráno jako Absolutno, jemuž se podřizujeme tím, že sami sebe považujeme v podstatě za fakticky odměněné tímto totálním da-rem, završeným v lásce ke spravedlnosti a ve spravedlnosti Lásky.“59 „Bezpochyby je to zákon pádu; byli jsme zrozeni do narušeného těla. Bůh nás nepokouší víc, než nač stačí naše síly. Milost je úměrná

nebezpečí, které na nás doléhá. Proč by člověk měl dělat hrdinu a sta-vět se proti Bohu? Bůh má přece vždycky pravdu a my nemůžeme být než na omylu.“60 Jistě, jsme na omylu. Jsme však pouze nebohá stvoření tváří v tvář všemocnému Bohu, který bezpochyby, aby sám sobě svou moc doká-zal, nás vrhnul na tuto zemi, abychom buď byli navěky spaseni, nebo navěky ve zlomku času zatraceni. Na věky zatraceni? Podíváme-li se na to zblízka, zdá se, že to byli právě lidé, kdo si tento výraz, jehož absolutní prázdnost vylučuje ab-solutní autentičnost, vymyslili. Otec by přece neuvrhnul do plamenů děti, které se uvolil přivést na svět choré na těle i na duchu. Někteří lidé si přisvojili božské výsady a zákazy a svatokrádeže ták obrátili ve svůj prospěch. Jidáš, nejhanebnější z potomků Adamových, protože předal Ježíše – Boha – mukám kříže, byl nezbytnou nutností. Bylo nezbytně třeba, aby Jidáš zradil svého Pána, aby mohlo dojít k nezbytnému Vykoupe-ní. Byl to nástroj Boha, a ne hračka démona. Existují vroucně věřící křesťané, kteří nevěří na Jidášovo zatracení. Peklo pro ně není nic jiného než prázdno v srdci, které jednou naplní boží láska. Až dosud jsme žili v absolutnu našeho náboženského systému. Na okraji kacířství – v kacířství – nacházíme relativno. Zlo nutné není a ani nemůže být Zlem absolutním. Vyšlo ze Stvoření stejně jako Dob-ro. Za závojem dogmatu jedině gnostikové nacházeli a šířili myšlenku relativity Zla. A také myšlenku univerzální konečné spásy. Za demi-urgem a Satanem nacházeli nelítostného a necitlivého Stvořitele. To-ho, kdo Je a pro něhož Dobro a Zlo jsou sice odlišné, ale ne rozporné aspekty Jediné Pravdy.

- 106 -

- 107 -

Buddhismus

Pokusit se na několika stránkách vysvětlit a shrnout buddhismus, to je sázka, kterou nehodlám podstoupit. Buddhistická filosofie, přitom jak je logická, představuje pro evropského ducha příliš mnoho odstínů, odboček, subtilností, než aby bylo bez řádné předběžné přípravy mož-né vymezit ji s terminologickou přesností ve všech významech, které na sebe může postupně či současně vzít. Nicméně, vezmeme-li si jako bod, z něhož vyjdeme a z něhož budeme provádět srovnání, křesťan-skou myšlenku, která je nám důvěrněji známá, pak bude možné v hrubých rysech načrtnout doktrínu, která přináší spásu stovkám milió-nů lidí, a to cestami a prostředky zcela a naprosto odlišnými od těch, které jsme zvyklí hledat na Západě. Buddhismus není náboženství v pravém slova smyslu. Buddha není Bůh. Je to člověk, který po nikom nikdy nevyžadoval nic, co by neby-lo lidské. Jestliže na konci Buddhovy duchovní pouti nacházíme osvobození, pak zásluhu na něm nemá nikdo jiný než my sami. „Je na vás, abyste usilovali, Buddhové vás pouze učí.“61 Termín „buddhismus“ sám o sobě je výraz specificky západní. Pro označení Buddhova učení orientálci používají výraz „dharma“. „...Slovo Buddhovo se obvykle nazývá dharma, jeho kořenem je d’hara – trpět nebo snášet. Dharma, podle komentářů, je to, co vyvádí člověka z nežádoucích stavů... Doktrína je nazývána prostě rovněž dharma, protože umožňuje realizovat nadpozemské stavy. A ještě ji-nak řečeno, dharma je pravda. Je to, co je. Je skutečnost. Ať už se Buddhové projeví či ne, dharma existuje. Existuje Buddha, který dharmu odhalí světu.“62 Buddhovo učení je zcela adogmatické a ateistické. V původu světů se nenachází Bůh stvořitel, ale pohyb, energie, život. Pohyb nás strhá-vá, energie podpírá, život všude a neustále proudí ve všech svých pro-jevech, které naše smysly dokáží postihnout: v minerálech, rostlinách i živočiších. Dokonce i v těch projevech, které jsou dostupné pouze našemu duchu. Buddha sice popírá existenci tvůrčího boha, nebylo by však správné říci, že popírá Absolutno. „Existuje nenarozené, nestvo-

- 108 -

řené, nezformované.“63 Střezme se však chtít vysvětlit nevysvětlitelné. Metafyzické spekulace o původu a podstatě Absolutna nemají v dok-tríně místo. Buddha – říci jeden z Buddhů by však bylo přesnější – přináší lidem poselství. Ti je buď přijmou nebo nepřijmou. Týká se to pouze jich samých. Žádná vnější sankce člověku za jeho přestupky doktríny tu není předvídána. Zákon karmy, zákon navzájem závislých příčin a důsledné kauzality, se o to postará automaticky. Žádný vyku-pitel, žádný zákrok nemůže od člověka odvrátit důsledky jeho činů. Přitom buddhismus, náboženství lidí, vyhlášené člověkem pro lidi, přihlíží neutuchajícímu a mnohotvárnému toku života, sleduje přesně etapy, skrze něž dítě přichází do styku s prvními projevy ne-já. Buddhovo učení je shrnuto v kázání Bebaresově, jehož závěry lo-gicky a s matematickou strohostí vyplývají z daných premis. Buddha při rozjímání nad světem nachází všude utrpení... „Naroze-ní je utrpení, stáří je utrpení, nemoc je utrpení, smrt je utrpení, být spojem s tím, co nemilujeme, je utrpení, být odloučeni od toho, co milujeme, je utrpení, nevědět, po čem toužíme, je utrpení...“ Poté, co rozjímal nad utrpením, Buddha pátrá po jeho příčinách... Je to právě touha kladoucí věčné nároky, co vyvolává znovuzrození, do-provázené vášnivým přilnutím k životu v té či oné formě, neboli roz-koš smyslů z existence i ze zániku... Utrpení ustane zároveň s „úplným odloučením od touhy, se zniče-ním této touhy, teprve až je opuštěna, až se jí vzdáme, až se od ní osvobodíme, až se od ní oddělíme“. A je to právě Ušlechtilá Stezka, se svými sedmi větvemi, co nás dovede až ke zničení utrpení... „Správné vidění, správné myšlenky, správná slova, správné skutky, správné prostředky k existenci, správné snahy, správná pozornost, správné soustředění...“ Kdybychom se doktrínou zabývali hlouběji, zjistili bychom, že za zdroj veškerých našich zel Buddha označuje neznalost a nevědomost. Zřetězení akcí a reakcí se odvíjí, jednak chce najít, co se nám líbí, jednak se chce vyhnout tomu, co nás zraňuje. Člověk však nevidí, že všechny jeho akce, ať už je způsob jejich využití a motivace jakýkoliv, jej neodčinitelně vtahují do kola existencí. Akci můžeme uniknout jedině tak, že unikneme touze – pozitivní či negativní – a touze unik-neme jedině tak, že v ní zničíme nevědomost – iluzi. Poznání, které potřebujeme, nebude poznáním vnějším, regulí nadiktovanou Bohem.

- 109 -

Bude to v podstatě poznání niterné, které získáme na vlastní účet – poznání aktů, těch, jež je dobře vykonat, i těch, jimž je dobře se vy-hnout pro naše ještě větší dobro, stejně jako pro dobro ostatních bytos-tí. Buddhismus totiž není náboženství individuálního odříkání a osob-ní spásy. Člověk je svázán se všemi bytostmi. Evoluce masy je spoje-na s jeho vlastní evolucí. Spasí-li sám sebe, spasí i ostatní, a snahy ostatních o dobro jsou k jeho dobru. Na konci této nijak nevymezené cesty člověk najde osvobození, nirvánu (Doslova dechnutí, které zhasí plamen) – to jest stálost po nestálosti, stabilitu po vychýlení z rovnováhy, správnou cestu po omy-lu, druhý břeh, k němuž se dorazí teprve po překonání bezpočtu potíží v toku znovuzrozených životů. Hlavně je to však vyšší poznání, které tím, že ničí neznalost, nás bude navěky chránit před utrpením tak, že zabrání dalším znovuzrozením.

* * *

Dá se celkem snadno pochopit, že tváří v tvář takovéto doktríně pojmy Zla, hříchu, pekla a démona ztrácejí smysl, který jim obvykle přisuzujeme. Není tu Bůh stvořitel, nedošlo tu ke stvoření. Prvotní hřích násled-kem Adamova Pádu v duchu buddhismu neexistuje. To, čemu my jsme si navykli říkat hřích, tu nemá žádné místo. Ne-můžeme se dopustit přečinu proti Bohu, protože Bůh neexistuje. Do-jde-li k chybě, pak to může být pouze a jedině chyba individuální, prohřešek proti doktríně. Takový prohřešek neznamená sám o sobě vinu. Vychází z neznalosti, jako když se dítě spálí ohněm v krbu, pro-tože nezná jeho pustošivé vlastnosti. Po několika bolestných zkuše-nostech však samo bude chtít zabránit tomu, aby si působilo utrpení... „Vytváříme si sami náš život, náš svět, naši karmu. Nezapomínej-me, že kořenem tohoto slova je Kar, což znamená dělat nebo jednat. Zákon karmy z hlediska morálního je mnohem neúprosnější, mnohem nepoddajnější, než veškeré kombinace odpuštění či trestu v jiných náboženstvích. Dobrovolně konáme dobrý či špatný skutek, a zaklá-dáme tak příčinu, která neodčinitelně bude mít svou řádu následků.

- 110 -

Málo záleží na tom, zda jej litujeme, nebo jsme s ním spokojeni. Vý-sledky se zřetězují a odvíjejí v naprosté netečnosti, podobně jako pří-rodní děje. Můžeme litovat, plakat, proklínat neodvratný běh, započa-tý vykonaným skutkem, ten metodicky, mechanicky, neúprosně pro-bíhá...“64 Pro křesťana je smrt trestem za prvotní hřích, jeho přirozeným ná-sledkem. Buddha učí, že „zemřít, to je pád, skluz mimo určitý stav, rozpad, konec, dokonání existence, rozptýlení seskupení, opuštění těla té či oné bytosti v té či oné třídě bytostí...“65 Než nějaká bytost pronikne na Ušlechtilou Osminásobnou Stezku, jež ho dovede až k osvobození, dozná miliónů zrození a miliónů smrtí. Smrt může být utrpením pouze pro toho, kdo ještě nepochopil pravdu karmického znovuzrození. Jinými slovy řečeno, smrt otevírá dveře k novým zkušenostem až do dne, kdy jako Buddha i my budeme moci zvolat: „Vědění a hluboké intuitivní poznání se ve mně zvedají. Ne-zničitelné je osvobození mého ducha, toto je mé poslední znovuzroze-ní a nyní už nebude žádná další existence...“ Přesto se však někteří autoři zmiňují o buddhistickém pekle. Znač-ný počet rytin zobrazuje démony, jak mučí zatracené. Příliš často však zapomínáme, že slova jako peklo či zatracení v buddhistickém pojetí neznamenají nic, co by mělo něco společného s tím, co těmito výrazy označujeme my. My sami vytváříme vše, co existuje, vytváříme svou budoucnost včetně pekelných muk. Tibetští buddhisté označují jako „bardo“ stav, který odděluje smrt od nového znovuzrození. „V přechodném me-zistavu, což je bardo, mezi smrtí a znovuzrozením, se podle velice důsledného determinismu rozvíjejí neodvratné důsledky, jejichž příči-nou jsou životní fakta. Vždyť peklo, pekelní bohové, útrapy, jsou stvořeny samotným duchem a mimo něj také neexistují. Nejsou nic jiného než fantomy, a nejsou o nic skutečnější a o nic zprostředkova-nější, než špatné sny lidí se špatným svědomím...“66 Ve skutečnosti právě v „bardu“ je člověk trestán „podle toho, jak hřešil“. K tomu, abychom se o tom přesvědčili, stačí prohlédnout si malované výjevy z buddhistického pekla, jejichž realismus přesahuje každou představivost. Bardo ovšem nelze srovnávat s peklem křesťanů. Je to zlý, děsivý sen, který se dostaví, když se bytí řítí do nové dělohy, nebo když v

- 111 -

okamžiku, kdy je doktrína vnímána v celé své celistvosti, Buddha pro-chází bardem bez sebemenšího znepokojení, protože ví, a dorazí k nepopsatelné nirváně. Buddhismus se představuje coby záležitost ryze pragmatická, utili-tární, což jej v několika ohledech přiřazuje k sentimentální formě ná-boženství západních. Když Buddha káže svým žákům nebo davům, snaží se dosáhnout pouze jednoho jediného cíle: Odstranit utrpení, plod neznalosti. Ego neexistuje, svět je nereálný, existuje pouze utrpení. Smrt je utrpení, zrození je utrpení. Nirvána vítězí nad utrpením.

Kapitola III Problém Zla v ‹náboženstvích› v podobě metafy-zické Vendatismus Náboženství v poloze citové se stala nezbytnými díky současnému aspektu přístupů lidského ducha. Jak se postupně noříme do Věku Temnot, ztrácíme vědomí svého napojení na střed. Člověk rovněž ztrácí vědomí základního pojmu, a to, že střed je ve Vesmíru všude. Současně i v nás. Jestliže, chronologicky vzato, „náboženství“ (termín „náboženství“ bude sice při aplikaci na metafyziku nenáležitý, hinduismus jej však v jeho širším smyslu použil stejně) v poloze metafyzické předcházejí náboženstvím v poloze citové, pak logicky ve stavu, v jakém se na-chází moderní svět, ustavují cosi jako vztah mezi citem, jímž se bu-deme na dvou příkladech zabývat, a rozumem, jehož několika aspekty nám umožní zabývat se následující kapitola. Morální hodnota nějakého činu – v náboženstvích v poloze citové – spočívá ve více či méně značné shodě mezi určitým činem a princi-pem, jak jej ustanovil zákoník vytvořený před tím, než k činu došlo. Je třeba poznamenat, že tento zákoník má svůj původ v Přírodě nebo v Bohu či v samotném Člověku. Navenek se projevuje určitým počtem pravidel, zásad, individuálních i hromadných, které problém Zla od-vádějí k problému kázně. I sám buddhismus, přes veškerý svůj ateis-

- 112 -

mus, možná více zdánlivý než skutečný, má svůj kořen v principu – existenci utrpení –, jehož systematická neoblomnost nepřipouští žádné úlevy. Jde tedy o to, získat co nejdokonalejší shodu mezi lidskými projevy a jakýmsi kánonem vnuceným člověku. Zlo bude vždycky pronikat skrze přerušení souvislostí vznikající mezi pokusem o porovnání prin-cipu se samotným skutkem. U náboženství v metafyzické podobě naopak nedochází k vnucení Zákona, ale k jeho poznávání. Svět zjevení se rozplynul v iluzi. Jeví se pak takový, jaký skutečně je: fantóm, mlha, která se rozplyne v prv-ních paprscích Světla, boží hra, která není o nic důležitější než imagi-nární svět, v němž se pozitivně a seriózně vyvíjí malé dítě. Dvě velká hlavní náboženství v podobě metafyzické navrhují člo-věku svá řešení. Jsou to vedantismus – neboli hinduismus – a taois-mus. Nechtěl jsem, aby tento „doslov“ byl příliš rozsáhlý. Pojednání o náboženstvích v podobě metafyzické jsem omezil pouze na vedantis-mus. Není třeba z toho vyvozovat, že taoismus ve vztahu ke svým geografickým a logickým sousedům znamená cosi nižšího. Přes snahy filozofů, jakým je třeba Matgioni, v našem západním světě je taoismus stále ještě málo známý. Naproti tomu vedantismus si už v Evropě na-šel své misionáře a své proroky, své věřící a své pastýře. (Pokud vů-bec mohu použít tohoto označení u náboženství, kde nedostatek snahy získávat nové stoupence je pro nás, Evropany, tak důkladně „citově založené“ spíše podivný než přirozený.) Hinduistická myšlenka se stala důvěrně známou značnému počtu našich spoluobčanů. Je přístupná každému kultivovanému Evropanovi a nám poslouží jako příklad pozice náboženství v citové podobě vůči problému Zla lépe, než by to dokázal taoismus.

* * *

Kdo mě zná jako svrchovaného pána světa, nezrozeného a bez počátku, ten mezi smrtelníky nepodléhá klamu

- 113 -

a je zbaven všeho zlého. (Bhagavadgíta, kap. X, verš 3, překl. J. Filipský a J. Vacek, Praha 1976) Hinduistické učení vyplývá z posvátných textů Véd, Upanišad a Gíty. Při studiu hinduismu narazíme v jeho původu na pojem jediného Principu, nedefinovatelné reality, nazývané parabrahma. Jde tu o Princip zcela nepředstavitelný, vzdorující všem snahám lidského ducha, usilujícího jej poznat. Jeho ontologie nemůže mít nic společného se světem jevů a manifestací. Je to věčně božská, svrcho-vaná Duše všech věcí. Vchází do styku se zjevným světem prostřed-nictvím tří hypostazí či diferenciací. Jsou to Brahma, tvůrce, Višnu, ten, co udržuje, a Šiva, který ničí, lépe řečeno vrací ke společnému základu Stvoření. Hinduismus se tak dokáže vyhnout vysvětlení pod-staty principu, které není možné, a přilnout k tomu, co bych si dovolil označit za druhotnou podstatu. Připadalo by mi nevhodné a do značné míry opovážlivé pokusit se o víc. Brahma je tudíž Bůh imanentní ve všech svých projevech. Je přítomný ve všem, co žije, ve všem, co se předkládá zkoumání našich smyslů – v minerálech, rostlinách i živých bytostech. „Podle této koncepce (brahmanistů) vesmír, neboli manifestace Brahmy, je vyzářen na počátku Brahmova Dne a vrací se do Brahmy na další období, jež se nazývá Brahmova Noc, během níž nedochází k žádné manifestaci. Alternativy manifestace a ne-manifestace jsou zob-razovány podle rytmu vdechování a vydechování Brahmy. Vydechnutí dává světu náhle povstat, vynořit se, a vdechnutí jej zase vrátí do Brahmy.“67 Tak díky řadě vznětů a útlumů, z nichž každý trvá po statisíce let, jsme svědky střídavě zrození manifestace a jejího návratu do dřímoty. Hinduismus z toho logicky vyvozuje, že po manifestaci dochází pouze k jednomu „úniku z Principu“, a ten že sám o sobě nemá žádnou reál-nou hodnotu. Svět, příroda, jednotlivec jsou „mája“. Na rozdíl od to-ho, co se, díky nepřesnému překladu, často tvrdí, mája neznamená iluzi. Je to skutečný stav. Kořen slova mája, Ja-Ma, označuje to, co se mění, co není stabilní. Ve světě projeveného, manifestovaného, se mění všechno. Projev, manifestace, je stále ještě to, co je vyjádřeno v kontinuálním čase, výsledek kauzality časoprostoru. Mája je to, co se

- 114 -

právě vyvíjí, a ze samých základů doktríny se dozvíme, že mája je Boží Matka. V tomto okamžiku vedantisté zavádějí do své teorie pojem átmanu. Átman, pokud nedokonalost mého jazyka nezradí mou myšlenku, je Brahma v lidském, Absolutno v lidském. A to nikoli absolutno naho-dilé, relativní (což by ostatně nedávalo žádný smysl), ale přirozené Absolutno identické samo se sebou. V člověku tak sídlí Bůh. Bůh, o kterém my nevíme, kterého možná popíráme, který však, ukrytý v hloubi nás samých, možná čeká, až ho poznáme a rozplyneme se v něm. Jelikož átman je Absolutno, Brahma, participuje na výsadách, jež jsou jim uděleny. Átman je všemocný, vševědoucí, lhostejný vůči nahodilostem projeveného, manifestovaného, které by jej v žádném případě nemohly dosáhnout. V obyčejném člověku, jakého den co den potkáváme, existují dvě přirozenosti. Ta, jíž jsme, dokud jsme nepo-znali Pravdu, neboli to, že manifestace, projev je pouhá iluze, a identi-ta Brahmy s átmanem. Tváří v tvář různým aspektům – často nepřátelským – přírody, duše, již v sobě chová mája, může žít v iluzi svobody, i když je zcela a na-prosto podřízena přírodním zákonům na karmickém osudovém zákla-du. Duše, která si vydobyla matrici sebe samé, která zapudila přiroze-ný egocentrismus a poznala živého Brahmu v sobě samé, ta se po-zvedne nad přirozené zákony a ztotožní se s božským Principem. „Skutky jsou plně vytvářeny různými mody přírody, ale člověk, jehož já je svedeno z pravé cesty egoismem, se domnívá: Jsem to já, kdo je vytvářím.“68 V náboženstvích v podobě metafyzické Zlo a Hřích nabývají zcela odlišného smyslu od toho, který na sebe berou v náboženstvích v po-době citové. Dozvíme se, že by tu přirozeně přišly o svůj smysl, pro-tože jim rovněž vládne mája, manifestace, dočasnost a nestabilnost, a že nemají svou vlastní realitu a jsou zbaveny skutečné existence. Podle hinduistické koncepce neměnné Zlo, metafyzické Zlo neexis-tuje. Zlo a Dobro jsou relativní pojmy, jeden nemůže existovat bez druhého. Jelikož život je činnost, plodí zcela lhostejně a stejně snadno to, co nám připadá jako Dobro, jako to, co nám připadá jako Zlo. Ab-solutno – Absolutno jako takové, nebo Absolutno v člověku – se na-chází mimo dobro a zlo. Podle stupně poznání, jehož dosáhl, je člověk vlastníkem odlišných koncepcí vzhledem k etickým problémům. Po-

- 115 -

jem Dobra stejně jako pojem Zla jsou termíny zcela subjektivní, mění se zároveň s člověkem, u každého jednotlivce se různí podle stupně jeho poznání. Dobro, jako všechny projevy, manifestace, patří do do-mény, jíž ovládá mája, do domény relativity a pohybu. Není to už dobro vymezené jednou provždy, pravidlo, jímž je třeba se řídit, kate-gorický imperativ. Je to dobro v trvalé evoluci, a to až do dne, kdy átman nabude vědomí o své identitě s Brahmou. Toho dne zmizí stej-ně jako všechna ostatní i iluze o lidských omylech, jimiž jsou Dobro a Zlo. Jelikož jsme však odsouzeni k tomu, abychom po nevymezenou dobu snášeli náš lidský úděl, nemůžeme se zcela a naprosto vyhnout problému Zla a to ani v jeho nejrelativnějším aspektu. Absolutno nabývá svých zkušeností ve světě relativity s pomocí dvou původních entit, jejichž podstata je naprosto nepochopitelná. Je to časoprostor. Spojení času a prostoru je základem veškerého mani-festovaného vesmíru, podřízeného strohým vědeckým zákonům. Je to jednota diferencovaná, egoismus činný v časoprostoru člení relativní realitu do několika odlišných aspektů. Toto dělení je empirické, nepři-rozené, umělé z hlediska konečné a jediné prvotní reality. Jednota, jež zaujme toto postavení, je vedena k tomu, aby svět vykládala podle své partikulární optiky. Jinou jednotkou bude mája v odlišné podobě. Každá bude mít pravdu ze svého hlediska, všechny se však budou mýlit z hlediska Absolutna. Zlo pak bude pouze součtem od sebe odli-šených pojmů, do jednoho falešných, které diferencované jednotky získaly od esenciální reality. „Znalosti, jež se domníváme mít o světě, který je nám vnější, jsou pouhá iluze; činnost, o níž se domníváme, že přichází z vnějšího světa a že se jí podrobujeme, je pouhá iluze. Tato trojí iluze zakládá základní falešnou koncepci, zdroj všech ostatních falešných koncepcí, neboli omylů v oblasti intelektuální a hříchů v oblasti praktické.“69 Idea hříchu v hinduistickém pojetí má hodnotu spíše subjektivní než objektivní. Lidské svědomí koncipuje aspekt života nadřazený tomu, co existuje jako průměr, ideál v doslovném smyslu. Pokud člověk svou činností nedokáže nastolit shodu mezi skutkem a ideálem, pak dochází k nedostatku souladu a shody mezi chtěním a jednáním. Tento nesoulad zakládá hřích. Kořen hříchu je tudíž v oddělení, roztříštění v lůně člověka, neshoda mezi jeho aspiracemi – a někdy i vůlí – a jejich

- 116 -

realizací. Spíše než křesťanství si může slova svatého Pavla přivlastnit vedantismus: „Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které ne-chci.“70 Ovšem s tím podstatným rozdílem, že hinduista „ví“ o veškeré nereálnosti svých koncepcí. To, co se bude snažit vyplenit ze své duše, bude spíše chyba než zlo, jelikož zároveň s postupem své skutečné znalosti opravdové přirozenosti se stále bližším stykem s átmanem se člověk bude zároveň blížit i Pravdě a principiálnímu Absolutnu. Partikulární problém Pádu nemá v takových metafyzických kon-cepcích místo. Jelikož átman je identický s Brahmou, odpovídá jeho existence věčnosti, je čistý a bez slabostí. Cesta, kterou známe, je ces-tou empirickou, odchýlenou od svého skutečného cíle nevědomostí. Za ní, zneuctěný, necitelný, nezměnitelný átman bdí v očekávání své reintegrace v lůně Brahmy.

* * *

Nicméně, jelikož se nacházíme v doméně manifestace, mohlo by nám připadat vhodné odchýlit se poněkud od abstraktních pojmů a zabývat se jejich dopady na morální chování jednotlivce. Viděli jsme, že Zlo a Dobro jsou navzájem nerozlučně spojeny a že se shodují. Jedním z prvních následků tohoto metafyzického pojetí věci je zodpovědnost člověka. Karmická osudovost je neodvratná. Jsme výsledkem všech našich předchozích záležitostí a ty nás posunu-jí buď k dobru nebo ke zlu – neboli k tomu, co obvykle a svévolně těmito výrazy označujeme –, aniž bychom mohli sebe sama vést jinou cestou. V nás, v našich myšlenkách, je díky naší duchovní činnosti něco, díky čemu jsme pomalu obraceni k dobru. Fyzický determinis-mus vedantismu je absolutní v doméně manifestací. Od tohoto zákona manifestovaného světa budeme osvobozeni, nabudeme-li vědomí na-šeho skutečného „Já“ – átmanu – odlišného a protikladného našemu osobnímu a relativnímu „Já“, které, obecně vzato, nabízí naším očím jediný možný aspekt života a pravdy. Jinými slovy řečeno, dojde k tomu, vypudíme-li z naší duše pojem jedince skrz naskrz egoistického, k němuž tak lidsky lneme. Pokud člověk nemá vědomí své vnitřní důstojnosti, pokud je podří-zen výhradně smyslovým požadavkům, aniž by vůbec předpokládal,

že by mohl existovat vyšší život, pak je prostě hloupý a nedopouští se hříchu. Jestliže „zná“ duchovní život a nepodřídí se mu, pak je hřích v něm samotném. Kdo však okamžitě nahlédne, jak je tento hřích rela-tivní, fakticky neexistující, ten, jelikož člověk, který „ví“, se ztotožňu-je se svým kořenem poznání, se okamžitě vymkne z područí karmy, která je prvním důsledkem pohybu a nestability, neboli máji. Je možno také předpokládat – což člověka okamžitě napadne – že někteří lidé se hroutí pod tíhou své špatné karmy. Den co den se pře-dem propadají do těch nejhorších zvrhlostí lidské přirozenosti. „...Neustále v omylu, zrození za zrozením, nenajdou Mě (protože Mě nehledají) a klesají do nejnižších stavů přirozenosti duše...“71 Jim patří peklo v bardu, jak jsme se jím zabývali v předcházející kapitole. Jak se ale člověk od pádu k pádu stále hlouběji propadá, na-stane den, kdy už nebude moci sestoupit hlouběji. Dotkne se jádra relativního zla. Ocitne se na dně propasti, v té nejhlubší temnotě. S ním je tu také átman. Člověk ve své hanebnosti, obklopen omyly, po-nořen v bahně svých hříchů, pozvedne zrak vzhůru ke Světlu... Je za-chráněn. Protože toto jediné gesto stačilo zrodit prvek dobra v jeho karmě a Zákon chce, aby se vrátil zpátky do normálních podmínek.72 Konec konců je to právě poznání, co člověka zachraňuje před jeho ujařmením Dobrem a Zlem, ale i toto poznání je třeba odhodit, chce-li se ztotožnit s Absolutnem, které nemá jméno ani tvar... „Přejděte za poznání i neznalost... Vrazíte-li si do nohy trn, vezměte trn druhý, abyste si s jeho pomocí ten první z nohy vytáhli, a pak je odhoďte oba dva. Právě tak, abyste se zbavili trnu nevědomosti, po-služte si trnem poznání. A pak se pečlivě zbavte jak trnu neznalosti, tak trnu poznání, abyste mohli uskutečnit dokonalé Absolutno, protože to se nachází jak mimo poznání, tak mimo neznalost... Absolutno je mimo poznání a mimo neznalost, mimo hřích a mimo ctnost, mimo dobré a špatné skutky, mimo čistotu a nečistotu, které mohou pojmout omezené schopnosti člověka.“73

- 117 -

- 118 -

Kapitola IV Problém Zla z hlediska vědeckého racionalismu Současný racionalismus vychází v podstatě z pokroků vědy a techni-ky a z nadvlády, jíž si ve světě vydobyl pojem měřitelnosti. Jestliže dříve racionalisté provozovali spíše intelektuální cvičení s tím, co sa-mi označovali jako „rozum“, pak v současné době jsme svědky toho, jak se tohoto rozumu zříkají ve prospěch iracionálního fetišismu, a to díky tomu, že se drží výlučně co nejbanálnějších faktů. Dalo by se říci, a nebyli bychom daleko od pravdy, že lidský rozum byl nahrazen určitým počtem přístrojů, které sice s překvapující věrností dokáží zaznamenávat, neumějí však svým grafům poskytnout jiný výklad než ten, který přinášejí předem stanovené tabulky. Tento racionalismus je do té míry dotěrný a neodbytný, že můžeme určit dobu, a není daleko, kdy celá země se bude kupodivu podobat onomu „nejlepšímu ze všech světů“, jehož představu, která je stěží pouhou utopií, nám přinesl Aldous Huxley. Pro takovýto aspekt lidského myšlení není třeba Dobra ani Zla, vy-žaduje si jen konformismus, omezený více méně na pouhá společen-ská pravidla. Filosofa to nezajímá, nanejvýš to v něm probouzí poněkud neklid-nou zvědavost. U některých učenců – je jich ovšem čím dál tím méně – vyhledávání kvantity naopak zcela nepotlačilo smysl pro kvalitu. Dokáží ještě používat materiály, jež jim poskytují stále přesnější pří-stroje, k tomu, aby budovali filosofii, která si dělá starost o duchovní budoucnost lidstva. Právě těmto badatelům na několika stránkách, které budou následovat, přisuzuji označení „racionalisté“ použité v jeho filosofickém smyslu, čímž těm předchozím – kterým na tom ostatně vůbec nezáleží – odnímám jakékoliv místo ve stavbě kohe-rentní filosofie. Racionalismus deistický. Jedním z nejvýznačnějších současných racionalistů – klidně jej tak můžeme nazvat, jelikož označení, jak je chápeme, nemá v sobě vůbec nic pejorativního – je důstojný otec Te-ilhard de Chardin. V jeho obdivuhodně uspořádaném mozku všechno na sebe bere formu rovnic, vztahů hmot a kosmických jevů. „Svět, náš pozemský svět, stále více před našima očima nezadržitelně nabírá po-dobu velikého a velice komplikovaného motoru, připraveného prová-

- 119 -

dět všechny možné operace a všechny možné výboje. Tento motor však bude fungovat pod jednou podmínkou, pokud budeme chtít uvést jeho soukolí do chodu, musíme najít a spalovat pohonné hmoty přesně toho druhu a kvality, které jsou pro něj vhodné. Jinými slovy řečeno, jestliže lidmi obydlená Země ještě dnes váhá ve svém pohybu, jestliže pro ni existuje riziko, že se zítra zastaví, pak za to může jednoduše absence postačující Vize, Vize úměrné nezměrnosti a různorodosti snah, které je třeba jí věnovat.“74 Racionalisté, jakým je důstojný otec Teilhard de Chardin, vycházejí z principu omezení rozlohy vesmíru. Kosmogonické teorie založené na obrovském pokroku, který doznala astronomie během několika posledních let, tíhnou k důkazu, že vesmír už není vesmírem eukli-dovským, otevřeným a nevymezeným, ale vesmírem uzavřeným. Ať už je jeho rozloha jakkoliv velká – její průměr se odhaduje na miliardy světelných let – je přesto změřitelná a tudíž přístupná našemu duchu. Tento vesmír plovoucí v nicotě se současně otvírá. Jeho okraje jsou každou vteřinou zahnány o něco dál od nicoty, která jej obkličuje. (Slabost mého myšlení mě přinutila použít tento zcela nepřiměřený výraz. Je zcela jasné, že „nicota“ nemůže ničemu sloužit za okraj. Lid-ský duch však díky své přirozenosti může do sebe pojmout nicotu. Jsme nuceni používat výrazy, vymezené k vyjádření pojmů zásadně ne vymezených.) Co se nachází ve středu tohoto vesmíru ve své rozloze dokonale „strukturovaného“? Právě to, co Teilhard de Chardin nazývá „středo-bod“ a co jiný učenec po abbé Lemaitrovi75 bez nějakých pochyb označil za „středomasu“. „Jiné postřehy vytěžené z nukleární fyziky potvrzují Lemaitrovy závěry a dokazují, že svět se musil kdysi nacházet ve stavu extrémní kondenzace. Fyzikové Chandrasekar a Henrich vypočetli, že sloučení těžkých prvků, od železa po uran, se nedá provést jinak než v husto-tách přesahujících deset tun na krychlový centimetr a za teplot přesa-hujících deset miliard stupňů.“76 Máme-li původ vesmíru hledat ve zmíněném bodu-mase, z něhož s pomocí expanze povstaly všechny mlhoviny a všechny galaxie, kde má své místo Bůh? Deistický racionalismus tak zavádí zcela nový pojem, jeho logika však z hlediska dogmatu neobsahuje zcela nic podvratného. „Vesmír se rychle zvětšuje, a to musilo mít nějaký začá-

- 120 -

tek. V době, která nemůže být odsouvána donekonečna, tu musilo být něco, co bychom mohli označit slovem »stvoření«. Je-li vesmír vesmí-rem myšlenky, pak jeho stvoření musilo být aktem myšlenky... Čas a prostor, které tvoří substanci této myšlenky, se zrodily coby části to-hoto aktu. Primitivní kosmologie nám předvádějí stvořitele, pracující-ho v čase a v prostoru, jak dělá slunce, lunu a hvězdy z předem existu-jících surovin. Moderní vědecká teorie nás přivádí k myšlence, že Stvořitel pracuje mimo čas a mimo prostor – ty jsou totiž částí toho, co tvoří – tak jako malíř je mimo plátno...“77 Takto chápaný proces tvoření je mnohem jasnější. Z bodové masy, zastupující vesmír jako celek v onom stadiu kondenzace, kdy se hmo-ta nedá – pro nás – odlišit od ducha, veškeré stvoření bylo provedeno v jakémsi molekulárním výbuchu, o němž si teprve můžeme podle právě probíhajících zkušeností s rozpadem atomu začít dělat přibliž-nou představu. Akceptujeme-li bez nějakých korekcí tuto hypotézu – což právě, jak se zdá, provedli shora uvedení autoři –, jsme nuceni připustit, že neu-stále se do nicoty rozpínající vesmír se jednou dostane do takového stavu, že se pravděpodobně rozplyne a zmizí v jakési nehmatné sub-tilnosti. „Mizení mlhovin a chladnutí hvězd, které bude osudově ná-sledovat po vyčerpání jejich zásob energie, nám dokazují, že vesmír nikdy neprojde znova svým počátečním stavem.“ Expanze, rozpínání vesmíru, je vědecký fakt. „Neomezená“ expan-ze je hypotéza. Proč bychom tedy nemohli akceptovat jinou hypotézu řešení tohoto dráždivého problému, a sice hypotézu velkého principu vyzařování a reintegrace tvůrčího aktu, jak nám ji předkládá svatý Tomáš. „Zároveň s tím, jak se stvořením dostává pohybu, který je uvede do bytí relativně nezávislého a vnějšího vůči bytí Stvořitele, dostane se jim i dalšího, které je odvede k bodu, z něhož vyšly, a bude se snažit vrátit je pokud možno co nejblíže jejich prvotnímu zdro-ji...“78 Tato věta komentátora díla svatého Tomáše implicitně obnáší myš-lenku „cyklu“ manifestací. Nezdá se, že by svatý Tomáš uvažoval o tvoření také tak formálně, naopak, jakoby „se snažil určit, k jakému závěru tyto operace směřují a podle jakých cílů se uspořádávají.“ Avšak u svatého Tomáše, stejně jako u důstojného otce Teilharda de Chardin a u Jeana Abelého, nesmíme zapomínat, že na dogmatu zalo-

- 121 -

žené důvody brání myšlence v rozletu a nutí ji k opatrnosti. Objevuje se pojem, na který narazíme později: absolutní oddělení obou oblastí, fyzické a metafyzické. V první oblasti bude mít věda vždycky pravdu, zatímco ve druhé bude mít hodnotu pravdy druhé a druhotné.79 Do systému tak kompaktního, jako je deistický racionalismus, by pojem Zla a hříchu podle všeho neměl pronikat příliš snadno. A opravdu je do něj zaveden až zvenčí, díky velice speciálnímu a dost podivnému pojetí role člověka na zemi. Předběžné konstatování: Člo-věk je předurčen k hromadnosti. – Jde o fakt založený na zkušenosti. „Obchvacující vzestup mas; konstatní utužování ekonomických svaz-ků; intelektuální či finanční trusty; totalizace politických režimů; styk tělo na tělo, jako v davu, jednotlivců stejně jako národů; rostoucí ne-možnost být, jednat a myslet sám; nárůst Druhého ve všech podobách kolem nás...“80 K hromadnosti však netíhne jenom člověk společenský. Sama lid-ská inteligence – ta část naší bytosti, o níž se domníváme, že výborně reprezentuje určitě nejnezávislejší ze všech aspektů – kráčí směrem k „planetarizaci“ mozků. Totalita myslících bytostí postupně vytvoří jakousi obecnou mozkovou substanci dokola kolem Země a společné myšlení lidstva bude otiskem jakéhosi „mozku mozků“. Hypotéza je to bezpochyby odvážná, kdybychom však měli čas prozkoumat ji do všech detailů, zjistili bychom možná, že není daleko od těch nejortodoxnějších tradičních údajů. V důsledku toho, připustíme-li, že člověk už není sám sobě cílem, že už není absolutním pojmem, ale pouze jednou z etap na cestě k realizaci úplného Člověka, Adama – Kadmona, se kompletně změní samotné základy morálky. Člověk v evoluci se už nebude moci spoko-jit s morálkou, která jej ochraňuje. Potřebuje morálku, která by jej vedla k dokonalosti, o níž jsme dosud neměli žádnou přesnější před-stavu. Morálku statickou, kterou jsme si osvojovali, budeme nahrazo-vat morálkou dynamickou. Vezměme v úvahu, že lidský Duch, jak se bude kompletovat a rozšiřovat spájením v mase všech ostatních lid-ských duchů, bude stále víc kolem dokola pokrývat Zemi duchovní vrstvou stále víc homogennější a pevnější. Vzhledem k takovémuto systému Dobro pak bude zřejmě to, co bude zajišťovat plný rozvoj duchovních sil Země. Statická morálka, kterou jsme dosud praktikova-

- 122 -

li, byla v podstatě sociologická. Morálka dynamická, morálka pohybu, bude metafyzická. Bude třeba, aby člověk nebyl už jenom hodný měš-ťák, dobrý otec a muž své ženy, dobrý občan, ale aby překonal toto elementární stádium, aby překonal sebe sama. Jakýmsi skokem do oceánu duchovních sil v akci se bude musit vydat na tu nejodvážnější cestu, na jakou se kdy vydali potomci Adamovi. Zlo není už nic jiného než nevyhnutelný duchovní nesoulad, který bude odstraněn vývojem člověka. Až se člověk s pomocí planetarizo-vaného ducha zmocní Země, nebude tu už místo pro pojem Zla. Zlo, hřích, to jsou omezení expanzivní síly, která nás má k hledání většího vědomí. Problém Zla, to není nic jiného než obtížné spojení dvou pro-tichůdných prvků – Ducha a Hmoty. Tento bolestný dualismus se vy-řeší podle toho, jak se zrychlí změna duchovního stavu planety, jak elementární vědomí, jimž se to kolem nás jen hemží, se nepochybně rovněž zmocní zpočátku své vlastní základní duchovnosti a pak doká-ží realizovat rozlehlou duchovnost vskutku metafyzickou, skrze niž se budou konečně účastnit božství.

* * *

Třebaže takovéto teorie u katolického kněze na první pohled pře-kvapují a navíc jsou publikovány v časopisech z hlediska dogmatu velice ortodoxních, nemůžeme než zopakovat naši předchozí poznám-ku. Deističtí racionalisté – hlavně katolické obedience – dovádějí až k nejzazším mezím dedukce, které jim jejich vědecké experimentální znalosti umožňují konat v oblasti struktury vesmíru a jeho vztazích k člověku. Nadále však přitom zachovávají podstatu metafyzického problému. Velice elegantně se rovněž vyhýbají většině nesnází, které v současné době vyvolává nemožnost klást vedle sebe literu a ducha zjevených textů.

* * *

- 123 -

Racionalismus ateistický. Bude se zdát možná podivné, že ze všech filosofů se právě racionalisté ateističtí a racionalisté věřící dostali nej-blíže vzájemnému porozumění. Podívejme se nyní na jeden z půvabů nestranně vedeného vědeckého přístupu. „Poznamenejme ostatně, že problém má tutéž podobu jak pro věřící, tak pro nevěřící, neboť ne-snáze jsou tytéž, a sice, jak prezentovat událost, která je s to určit jak dobu přechodu božského osamocení k dialogu mezi Stvořitelem a stvořením, tak dobu přechodu od nicoty k bytí.“81 Mezi myšlenkou věřícího, jakým je důstojný otec Teilhard de Char-din, a myšlenkou dvou ateistů, jakými jsou ti, jejichž dlouhé úryvky dopisů tu zanedlouho uvedu, jsou pouze nepatrné rozdíly. Po dlouhé odbočce se vracíme tam, odkud jsme vyšli, jelikož oba pánové, které tu budeme citovat, patří mezi nejvyšší hodnostáře francouzského zed-nářstva, přičemž prvního z nich můžeme právem považovat za přímé-ho duchovního žáka Oswalda Wirtha. Jelikož já sám jsem žákem Oswalda Wirtha, svobodný zednář třicá-tého třetího stupně a hluboce věřící člověk, požádal jsem Bratry, o nichž jsem věděl, že jsou ateisté, aby mi sdělili své názory na problém Života a Zla. Oba jsou zednáři třicátého třetího stupně, členové Vel-kého Kolegia rituálů. Můj slavný Bratr J. Corneloup je inženýr a vy-zná se ve vědeckých disciplínách. Můj slavný Bratr profesor Lepicque je vědec světové pověsti. Poslechněme si jejich dialog.

Dopis J. Corneloupa

„Prohlašuji-li se za Wirthova žáka, pak to není klišé ani reklamní formule. Ctěním jeho děl a hlavně nasloucháním jeho slovům se ve mně vytvořila určitá doktrína. Ta se samozřejmě dále vyvíjela, byl to ale Wirth, kdo mi vložil do ruky Ariadninu nit, kterou stále ještě svi-nuji, protože jsem zatím nevyšel z labyrintu. Moje doktrína je dítětem jeho doktríny, a tu bych mohl velice zjednodušeně shrnout do následu-jících vět: Velké umění univerzální stavby – to je umění života. Cílem zednářstva je naučit nás žít plně a způsobem specificky lidským. Přesto však jako každý zasvěcenec nebo, skromněji řečeno, jako každý kandidát zasvěcení jsem musil »zabít« svého zasvěcovatele.

- 124 -

Abych si mohl osvojit Wirthovu myšlenku, musil jsem ji zbavit pod-statného Mistrova spiritualismu a nahradit jej šatem, který by více odpovídal mému duchu. Tento nový šat neumím dost dobře jedním slovem označit. Nicméně bych řekl, že energetismus, nebo ještě lépe vitalismus, by se k tomu docela hodil, samozřejmě s tím, že nejde o vitalismus Van Helmontův a ani o jeho moderní obdobu podle Barthe-ze. Připouštím ostatně, jelikož jde o šat, že je to změna pouze povrch-ní. Vždyť Duch, Energie, Život mohou být jen tři podoby, tři hypostá-ze jednoho a téhož principu. Na rozdíl od Bartheze věřím, že život je absolutně univerzální fe-nomén. Neznámá síla ovládající životní fenomény není vůbec uložena pouze v rostlinách a u živočichů. Je přítomna všude a neexistuje žádná inertní hmota v klasickém pojetí. To mi připadá samozřejmé, jsem totiž prodchnut přesvědčením, že může docházet ke spontánnímu plo-zení a je tudíž třeba, aby Život koexistoval se vším, co je, počínaje hmotou v její nejelementárnější podobě, a pokud hmota neexistuje, pak ať je Život koexistencí s tím, co je jejím ekvivalentem. Mám-li svou myšlenku upřesnit, musím definovat to, co jsem na-zval Životem. Životem nazývám univerzální architektonickou tenden-ci k organizaci, doplněnou evoluční tendencí ke stále složitějším a stále dokonalejším architekturálním formám. Tato dvojí tendence, architekturální a evoluční, se nacházejí v ato-mu stejně jako v Kosmu. Ale právě v tom, co je napůl cesty mezi ne-konečně malým a nekonečně velkým, nám realizace Života připadají coby nejdůkladněji provedené. Řekl jsem připadají a ne »jsou«, proto-že tu možná jde jen o jev související s perspektivou, iluzí vyvolanou tím, co jsme spíše schopni chápat a co je na stejném stupni jako my. Tato architekturální tendence, zdánlivě progresívní, je možná dílem náhody: V nekonečnu Času se všechny možné kombinace už realizo-valy, a pouze ty, co se ukázaly jako stabilní vůči zkušenosti (což způ-sobuje, že se nám jeví jako kvalitativně vyšší), přetrvaly, opakovaly se a hlavně se reprodukovaly. To je materialistická teze. Tendence k organizaci však může být přisouzena i božské inteli-genci, realizující předem stanovený plán: To je teze spiritualistická. Ani jedna ani druhá mě neuspokojují. Na jedné straně značná spousta věcí ve vesmíru se mi zdá být příliš nádherně uspořádána, než aby mohla být pouze a jedině dílem náhody, i kdyby byla ovládána

- 125 -

zákonem velkých čísel. Na druhé straně vedle těchto divů jsou tu i nedůslednosti a vady do té míry zarážející, že se nedají vysvětlit, ne-přisoudíme-li rozporuplnost hypotéze boží inteligence, která by měla být vševědoucí a všemocná. Domnívám se, že tu nejde o boží inteligenci, ale bezpočet inteligen-cí elementárních, atributů neoddělitelných od bezpočtu elementárních životů. Tyto inteligence obsažené ve VŠEM, co JE, si dokáží uvědo-movat samy sebe, sdružovat se, kombinovat se proto, aby architektu-rálně, s pomocí empirické metody něco budovaly, na základě AKCE experimentálně a postupně, v následných aproximacích, řešily všech-ny problémy, na které narazí. Došel bych, pokud bych se odvážil ris-kovat nepěkný pleonasmus, až k zevšeobecnělému panteismu, který vylučuje náhodu, ale nevyžaduje si Boha. Není tu žádný předem sta-novený plán, jen nepřetržitý řetěz zkušeností, jejichž křivka by inteli-genci schopné uvažovat fakta v jejich celku umožnila vyvodit z nich zákon výše postulované progresivní architekturální organizace. Pokud tento zákon existuje, pak z něho vyplývá povinnost platná pro všechna stvoření, ať jde o kohokoliv, na všech stupních tvoření. A tou je povinnost plnit dokonale svou funkci v Kosmu a stvrzovat tak svou evolucí, coby jednotlivec, svou vlastní pracovní účast na archi-tekturální konstrukci, na obecné evoluci Kosmu, aby mohl ze všech svých sil pracovat na realizaci ještě větší dokonalosti. Dobro je to, co je uloženo v obecném smyslu evoluce. Zlo je to, co stojí proti tomu. Všechny prvky Kosmu jsou solidární a nezávislé, a to tak, že osud celku odvisí od každé z jeho částí. Pro člověka bude jeho povinnost uložena v tom, aby žil podle své přirozenosti, lidsky, a snažil se při-tom uvést své skutky do souladu s imperativem architekturální organi-zace Kosmu. A cílem Zasvěcení je vést k tomu, aby tento imperativ byl uveden ve známost a bylo se mu možno přizpůsobit. Jenže jak má každé stvoření rozpoznat svou povinnost? Díky čemu ji bude plnit? Zde zasahuje další od života neoddělitelný atribut – pa-měť, která stejně jako Život existuje v každé částečce Kosmu. Paměť není výlučnou výsadou několika vysoce vyvinutých organismů: Pro-jevuje se například v kovech, zprvu ve stádiu mechanickém (zpevňo-vání kováním za studena), pak ve stádiu vyšším, elektromagnetickém (hystereze). To jen jako příklad. Každá zkušenost, každá architektu-rální realizace, které se zúčastní dejme tomu atom, se zapíše do jeho

- 126 -

elementární paměti a učiní ji napříště schopnou s mnohem menší ná-mahou a dokonaleji realizovat zkušenost nebo jí podobnou konstrukci. To je samozřejmě pouze odvážná hypotéza. Není to však hypotéza neopodstatněná: Ocel získaná opětným použitím starého šrotu má mnohem lepší mechanické vlastnosti, než ocel získaná výhradně z nerostu, a i to je pouze příklad.82 A daly by se najít v krystalizačních jevech další typické případy postihující existenci paměti hmoty. Všimněme si mimochodem, že je-li tato hypotéza správná, pak vy-lučuje možnost věčného návratu; i kdyby se Kosmos po vykonání kompletního cyklu ocitl znovu ve stavu zdánlivě totožném s tím, v jakém se nacházel, než cyklus započal, vlastnil by současně navíc glo-bálně i elementárně vzpomínku na nabytou zkušenost, která by měla mít nevyhnutelný dopad na vývoj následujícího cyklu, který by pak už nebyl pouhým identickým zopakováním cyklu předchozího. Dovedeme-li tuto teorii o něco dál, budeme mít v dohledu i vysvět-lení toho, čemu se říká nesmrtelnost duše a reinkarnace, pokud tyto jevy neumístíme do roviny duše individuální a zosobněné. Chci se však omezit pouze na to, co je podstatné. Myslím, že jsem už řekl dost, abyste mohli, aspoň schematicky, vytušit obecný plán cesty, jíž se ubírá mé myšlení. Kdybych měl jedním rázem dojít k cíli, uzavřel bych, že Bůh sice neexistuje, ale že se každým dnem víc a víc usku-tečňuje a že se uskuteční NA KONCI VŠECH DNÍ, až všechny ele-mentární a kombinované životy, díky všem inteligencím a všem pa-mětem, jež jsou od nich neoddělitelné, uskuteční dokonalou architek-turální organizaci Kosmu. Velice jasně si uvědomuji, že takováto koncepce Vesmíru je sice v lecčems shodná s údaji tradicionálními, jak je vyložil Guénon, v zá-sadních bodech že jim však odporuje. Očekávám tudíž, že budu nař-čen z kacířství. Coby polehčující okolnost bych uvedl, že tato koncep-ce dodává sílu a zvláštní hodnotu myšlence Tradice. Takto chápána nebude už jenom pouhou lidskou konstrukcí. Stane se z ní Univerzální Čin, vyplývající ze samotné přirozenosti všech věcí. Bude to neod-myslitelný nástroj a zároveň příčina uchování toho, co bylo nabyto, jeho ochrany a progresivního rozvoje. V rovině individuální je to dě-dičnost. U zvířat instinkt, u lidí intuice. Je to lekce vytěžená ze všech akcí a interakcí, uchovává zkušenost nahromaděnou během tisíciletí.

- 127 -

A konečně je výrazem evolučního zákona Kosmu, je-li korektně for-mulován a bezchybně předveden.“

Odpověď profesora L. Lepicqua

„Tvůj dopis jsem obdržel zrovna ve chvíli, kdy jsem hrou podivné náhody pracoval na Poznámce o váze mozku, určené Akademii věd. Chtěl jsem se v ní přiznat k tomu, že zhola nic nechápu (po více než čtyřiceti letech přerušovaného a znovu zahajovaného studia v této ob-lasti) a že opovážím-li se svůj postoj vyslovit, pak za jediné možné vysvětlení mohu považovat zásah Boha. Dodávám, že jsem okamžitě a bez váhání toto vysvětlení odmítl, protože pro mě není ničím jiným než doznáním se k neznalosti. Jestliže člověk něčemu nerozumí, je mnohem prostší a také loajálnější přiznat se k tomu a říci, já nerozu-mím. Odkud vůbec bereme právo a nárok všemu rozumět? Můj starší kolega z Ústavu, abbé Colin, vynikající botanik, o mně řekl: »Neznám nikoho, kdo by byl větší ateista, a ani nikoho, kdo přinesl více důkazů existence Boha.« To protože jsem několikrát, asi jako tentokrát, dal najevo, že jsem si zcela jasně vědom neschopnosti svého ducha tváří v tvář tomuto problému. Biologie je plná podobných problémů, a my opomíjíme. Coby bio-logové jsme splnili svou povinnost tím, že jsme posunuli výzkum až k nejzazší mezi našich velice omezených možností. Ty pracuješ v oblasti, kde já nemohu jít cestou, kterou jsi ty vyko-nal. Život všude? Nechápu to. Aspoň pokud život nebude definován jinak, než co nám naše zkušenost, rovněž velice omezená, jako život předvádí. Svým žákům jsem předal následující definici: »Živé je to, co dýchá,« a použil jsem ji znova ve své knize »Přístroj z nervů«. A dr-žím se jí dál, přičemž každý ví, že jakákoliv definice, neboli doslova »omezení smyslu«, je vždycky kratší než skutečnost sama. Zůstává tu pak celé obrovské pole hmoty sice neživé, leč přesto schopné vývoje. Upřesňuji: Dýchání ve smyslu Lavoisierově = spalování. Sám vidíš, že se nenacházím v situaci, kdy bych ti mohl předložit názor, který po mně – a považuji si to za čest – žádáš. Ostatně už o několik řádek výše jsem byl nucen uvést, jak jsem se dlouho domní-

- 128 -

val, že vlastním aspoň zárodek koncepce vztahu mezi velikostí mozku a velikostí těla (což je otázka poměrně skromná), a jak se tato koncep-ce naprosto zhroutila. Bylo to před osmi lety, když jsem experimen-tálně použil ověřovací metodu, jíž jsem byl předem okouzlen. Od té doby jsem se nesebral a teprve nyní se pokouším postavit se na no-hy...“ Co se ateistických racionalistů týče, můžeme použít následující definici: Bůh, to je souhrn všech našich fragmentárních neznalostí. Podle toho, jak je řešíme, řešíme i fyzické a metafyzické záhady, do jejichž osidel jsme upadli. Bůh ateistů je před nimi a ne za nimi, je to Bůh, který se vytváří, vyvíjí, a jehož veškerou plnost pochopíme te-prve, až ji my sami uskutečníme. Podobnost s buddhistickými kon-cepcemi tu bije do očí. Opovážili bychom se dokonce tvrdit, že je po-znamenána některými teoriemi deistických racionalistů, zejména těmi, které vyložil důstojný otec Teilhard de Chardin pod názvem „Bod Omega“. „Abychom vyřešili vnitřní spor, který staví vrozenou pomíjejícnost planet proti potřebě nezvratnosti rozvinuté na jejich povrchu planeti-zovaným životem, nestačí zakrýt jej nebo odložit, je třeba radikálně odhánět z našeho obzoru přízrak Smrti. Jistě, v tom není to, co by nám dovolilo domnívat se..., že vepředu nebo spíše ve středu Vesmíru, prodlouženého podle jeho osy komplexi-ty, existuje božské centrum konvergence: Nazvěme je, abychom nic nerozhodovali předem a zároveň položili důraz na jeho funkci synteti-zační a zosobňující, bodem Omega. Předpokládejme, že z tohoto uni-verzálního centra, z bodu Omega, vyzařují neustále paprsky vnímatel-né posud pouze těmi, jež označíme jako »mystické duchy«. A teď si představujme, že mystická senzibilita či prostupnost lidské vrstvy na-růstá úměrně s planetarizací a vnímání Omegy se díky tomu zobecňuje tak, aby psychicky zahřívalo Zemi současně s tím, jak se ochlazuje. Není tudíž myslitelné, aby lidstvo na konci svého stažení a shrnutí do sebe dosáhlo kritického bodu zrání, na jehož konci, kdy za sebou ne-chá Zemi a hvězdy, aby se pomalu navracely do rozplývající se masy prvotní energie, by se psychicky oddělilo od planety a coby jediné nezvratné podstaty věcí dosáhlo bodu Omega?“83

Závěr v tradicionální poloze

- 129 -

Na konci svého textu se ohlédnu zpátky na cestu, kterou jsem urazil. Na to málo, co tu bylo řečeno, i na to, co, dobrovolně i nedobrovolně, bylo zamlčeno. Opustil jsem své Mistry ve chvíli, kdy dleli v blaho-dárných paprscích Slunce – arkána XIX. Stanislas de Guaita se nabíd-nul, že vysvětlí, co to je Vykupitel, Kristus bolestný a Kristus blaho-slavený. V kapitole Činy Herkulovy chtěl předvést, jak kabalisticky analyzovat pět hebrejských písmen jména Ježíšova. Rychle pak přešel k Poslednímu soudu, arkánu XX, v němž viděl vzkříšení z mrtvých, a pak přehodil poslední dvě karty. Blázen se ocitl před Světem. Podle Guaity to byla Sláva přijetí mezi bohy, Reintegrace. Měl v plánu vy-světlit v této kapitole morální alegorii Kaina a Abela. Prostor, šíření éteru a Abel reprezentují šílenství Milosrdenství a obětování. Kain, Čas, to je princip zhušťování. Zobrazuje egoismus, a to je síla Nacha-še. Podle Guaity je Kristus inkarnací Abela, rozptýlením v univerzál-ním Milosrdenství. Antikrist je inkarnací Kaina. Čas je tudíž velký zhoubce, Zlo v pravém slova smyslu. Právě skrze Čas – prosektora nekonečna Prostoru, jak jej pochopil Guaita – Zlo proniká do nás. Úzký vztah existuje mezi zlomem nekonečna a hříchem. Čas je zá-

- 130 -

kladní omyl, o nějž od samého počátku lidský duch zakopává. Před jeho začátkem přítomnost neexistuje. Jakmile existovat začne, přítom-nost přestane existovat. Chtít se zmocnit přítomnosti, to znamená roz-krájet nekonečno na plátky. Představuji si, že to je jako hledat záhyb papíru, který nám utíká pod prsty. Přítomnost, pojem přítomnosti je omezení, omezení jako takové. Rada metafyziků – a to těch nejlepších – mluvila o „věčné Přítomnosti“. Tento výraz zrazuje ducha, kterého by chtěl prezentovat, protože zavádí omezení do absolutna, takže dá-vám přednost výrazu „Věčné Vždy“. Za těchto podmínek a z hlediska metafyzického Pád, Hřích a Vy-koupení jsou záležitosti spolupůsobící. Chtít jim přisoudit chronolo-gický řád, posloupnost, to by znamenalo porušit jejich logický řád, založený na simultánnosti. Hřích tedy znamená omezení věčného a nekonečného, je to trhlina v konstrukci vesmíru. Ať už věřící nebo ateisté, pokud jsme upřímní v našich výzkumech a dedukcích, nemůžeme připustit nedokonalost v samém počátku. Počátek může být uvažován buď jako „Počáteční Příčina“ – přihlásíme-li se k vědeckému racionalismu – nebo jako „Počáteční Dokonalost“, inklinujeme-li k tvůrčímu spiritualismu. I v případě poslední hypotézy jsme však neudělali nic jiného, než přenesli o něco dál nepředstavitelný bod, z něhož se vydal na cestu vesmír a život, protože jsme přisoudili Počátku vlastnost racionálního řádu, jíž říkáme „Příčina“. Na každý pád však „počáteční příčina je prvním atributem Dokonalosti a mezi Dokonalostí a Počáteční Příčinou vlád-ne identita. Z počáteční příčiny vycházejí potenciálně všechny vesmí-ry, které jsou v ní v zárodku obsaženy. Ať se tyto dva principy navzá-jem vylučují: Vyvodí se z toho metafyzická nemožnost existence Zla jako takového. Získáme násobení, dělitelnosti, dělení: Z toho pojdou nedostatečnosti, objektivní zatmění, relativní absence. Nikde nena-jdeme Zlo jako princip a všude, coby důkaz naší metafyzické danosti, naopak zjistíme, že vůbec neexistuje. A tak zároveň s tímto hanebným dualismem a tímto neblahým omylem, s tímto počátečním nedorozu-měním, zmizí veškeré systémy, vymyšlené proto, aby byly zrušeny stejně jako všechny nebeské represe, představované jako trest za něj.“84 Bytosti se mohou ve vesmíru měnit. V žádném okamžiku jejich cyklických manifestací není místo pro pojem Pádu v jeho metafyzic-

- 131 -

kém smyslu. Najdeme tu omyly a slabosti. Napravujeme je podle stro-hého fyzického zákona karmy. Ale Bůh, který nás vrhnul do života, neboli „hmotný bod“, který se prostírá až k okrajům vesmíru, nemo-hou do svých bytostí nebo do svých mlhovin zavést zlomový bod, jakým je Pád. Nicméně, po mnoha jiných i my zjišťujeme, že kolem nás vládne utrpení, fyzické i morální neduhy. Budeme tudíž musit přikročit k dichotomii, řada jejíchž příkladů nám byla poskytnuta v této práci. Je třeba oddělit fyzické od metafyzického, relativní od absolutního. Zlo, které vidíme kolem sebe, je zlo relativní. Je sice podstatné pro nás, kteří musíme snášet jeho zátěž, nemá však jinou hodnotu mimo tu, kterou mu přisuzují naše slabosti a naše slabosti fyzické, intelektuální a morální. „Co je to vlastně Pád? Je-li to jednota, jež se stala dualitou, pak padl Bůh. Jinými slovy řečeno, nebude stvoření Pádem Boha?“85 Měli bychom tudíž prozkoumat svět ze dvou hledisek, naprosto od sebe odlišných: Svět manifestací, toho, co je přechodné, svět mnoho-násobnosti, svět máji a svět Principu, Věčného, Brahmy. Jděme však ještě dál. Není žádný Pád, není žádný hřích, není žádné náboženství zjevené, natož pak uložené. Jsou tu jen nebohé bytosti, které se zmítají v hlubokých tmách svých pozemských strastí. Proč tu ale jsou tyto strasti? Znamená to, že Stvoření bylo nedoko-nalé a Bůh že není nic jiného než nešikovný hrnčíř? Tyto strasti jsou přímým důsledkem Stvoření. Pocházejí z tíže bláta a kalu, v němž se musíme pohybovat, který se nám lepí na paty, který si musíme s sebou odnášet, vyvíjet a měnit v něco jiného. Bůh nás podaroval vládou nad tímto světem, jeho obdělávání však znamená jen trápení a strasti. Pro-to si někdy kladu otázku, jestli Bůh netrpí také s námi a pro nás, nad našimi slabostmi a našimi omyly. Jak trpíme my, na těle i na duchu, pod tíží přilnavé hmoty, která nás stahuje níž a níž, obklopuje a pohl-cuje nás. Tuto hmotu – lidi a věci – sebou vlečeme a odvlékáme v neustávající evoluci. A co Ďábel, ten starý protivník, Satan, není to snad – po boku svého bratra Ježíše – jen jeden z bolestných aspektů Boha? Ježíš coby etické utrpení nešikovného Boha. Satan coby jeho vlastní utrpení nad nedo-konalostí svého díla. Tak stojíme znovu před hypotézou „druhotného“ stvoření, hypoté-

- 132 -

zou demiurga, Velkého Architekta Vesmíru. Svět se chová, jako kdyby Absolutno, díky jakémusi zmocnění, vložilo organizující moc mezi tvůrčí myšlenku a manifestaci. Neznamená to odložit řešení problému, ale vrátit se k oddělení dvou domén, znamená to přiznat si svou intelektuální a duchovní slabost. Vrátit se ke světu měřitelnosti, konstatovatelnosti, hmoty, k níž patří omyl, utrpení, hřích. Omezíte-li svůj obzor na už tak nezměrné obzory tohoto světa, pak budete podřízeni jeho zákonům. Jestliže se však roz-hodnete z něj uniknout, jestliže váš duch na současném stupni vývoje dokáže projít přes hranice máji, pak si dobude jiného vidění světa. Utrpení, Zlo a hřích už pro něho nebudou mít smysl, protože v očích Absolutna se všechno rovná všemu.

* * *

Zlo, to je relativní nedokonalost v naprosté dokonalosti. Je to výtvor člověka. Je to realizace, ve smyslové rovině, neblahého metafyzického dualismu. Je to jakási materializace omylu. „...Člověk, který nemůže trvale být metafyzikem, logikem ani mys-litelem, se rychle stane sentimentálním, citovým a smyslným člově-kem. Vleče s sebou do své nové domény omyl, jehož se dopustil v mentální rovině a za který je pouze on sám zodpovědný. A v této nižší poloze si pak podle zrůdné představy svého vlastního metafyzického dualismu vytváří relativitu Dobra a Zla a vytyčuje zákony a zřizuje konvence a sám sebe mučí vlastními předsudky a s pomocí slz a krve, kterou nechává prolévat, konsoliduje své opovrženíhodné dílo: Ukládá zmíněný morální dualismus pod ochranu dualismu metafyzického, přivedeného na svět jeho neznalostí a jeho pýchou; coby strážce svého vlastního vězení pak vlastníma nedůslednýma rukama konstruuje ne-pochopitelné, hloupé a lživé peklo, jakým je současný společenský agregát.“86 Hřích, to je Zlo v individuální evoluci. Relativní Pravda, Adam a Eva uvědomující si svou nahotu a objevující zároveň hemžení bez-počtu kohort zrůd, které živí svou vlastní substancí. Neboť i nejsvětěj-ší z potomků Adamových sytí své srdce, ponechané napospas omylu

relativity, den co den hltavými iluzemi a hlodavými pochybnostmi. Hřích, to je utrpení, které dobrovolně ukládáme jinému a skrze něž nevědomě mě-níme naši karmu v karmu veškerého lidstva. Kéž by lidé mohli vždy chovat v duchu pravdu, jíž učí všechna náboženství a všech-ny tradice! „Nezachráníš se sám, neunikneš sám Zákonu, ale celé lidstvo, lidstvo plane-tarizované – (obraz je to pěkný a výmluvný) – bude po uplynutí bezpočtu let zachráně-no.“

Hřích, to je konečně přijetí neznalosti. Ten, kdo se těší svou nezna-lostí, pro něhož kruté výstupy ducha jsou jen nesmyslná stejně jako zbytečná dřina, ten hřeší relativně mnohem závažněji, než ten, kdo poruší všech deset přikázání Desatera, neboť odmítnutí poznání je v původu všech přestupků vůči zákonu manifestace, jemuž jsme podro-beni. Satan, ďábel, nemá žádnou vlastní existenci, fyzickou ani metafy-zickou. „Co je vlastně Satan jiného, než symbol neposlušných a nevr-lých dětí, které po otcovském zraku požadují, aby je zmrazil v jejich zvláštní podstatě, a které páchají zlo v rámci dobra, aby prosadily svou zvláštnost a uchovaly si ji?“87 Nejlépe možná Satana pochopil osvícený příštipkář Jakub Böhme. Všechno je v Bohu. Bůh je principem všech věcí. Je principem Satana, který pro naše slepé oči, pro něž Světlo jiskří v tmách, aniž by je do-kázaly rozeznat, obráží jen jednu, pro ně zvlášť temnou část Boha.

* * *

Nyní je pro nás snadnější vidět, jak by Stanislas de Guaita dovedl do konce své důkazní řízení. Jedna jediná věta shrnuje celé jeho dílo od arkána I až po arkánům XXII... „Satan Panteos se rozplyne v Bo-hu.“ Poslední usmíření, návrat manifestace do Principu, konec Brahmova Dne. Veškerá naše lidská dřina, utopená v oceánu iluzí, kontradikcí, paradoxů a utrpení, záleží v tom, abychom si udělali po-

- 133 -

kud možno přesnou představu o obrovské dřině, která je konána v nás a kolem nás. Každý podle své „kvalifikace“ bude následovat „Hlas“, který jej přivede k osvobození. Nikdy však nebude smět zapomenout trojí podmínku spásy, jejíž klíče, kterých se mu dostane od Zasvěcení, jej napojí na tradiční formu osvobození. Přijetí lidského údělu jak jej vytvořila mája, jak je uchovává Zákon kauzality. Bratrství všech živých bytostí, ať k němu dojde pod jakoukoliv vlá-dou. Bratrství nejenom pasivní, ale i aktivní, které by znamenalo sku-tečnou účast na díle Velkého Architekta. Znalost Zákonů Vesmíru. Nezáleží na tom, zda jste racionalisté, materialisté, spiritualisté, pokud v sobě chováte upřímnou touhu po nestranném poznání. Všechny paprsky kola, třeba zdánlivě protichůd-né, přispívají k náboji v jeho středu. Pak si dobudete skutečné Moci ve vašich státech a Království vám bude otevřeno. To, v němž není Zla, Pádu ani Hříchu. Hřích nestvořila chyba, ale výčitka svědomí, trpký plod Neznalosti a Zoufalství.

Marius Lepage

43 Samozřejmě v míře, v jaké mě ještě ovládá slabost vyplývající z přilnutí k hodnotám osobního vlastnictví. 44 Genese, 16, 17... 45 Genese, 3, 5 46 Je zajímavé všimnout si, že následné zákroky dětského ducha se velice přesně shodují se zákroky buddhismu v oblasti zjišťování a odstraňování Utrpení. 47 Genese, 3, 10 48 Matgioi in La Gnose, červenec – srpen 1916, str. 178 49 Časopis Dieu vivant, č. 4, str. 113, 126 50 Jean Danielou: Le Yogi et le Saint, in Etudes, prosinec 1948, str. 299. 51 Jean Danielou: Discussion sur le péché, in Dieu Vivant, č., str. 93.

- 134 -

- 135 -

52 Svatý Tomáš: De Malo, qu. 5, čl. 3, citováno v Etudes Carmélitai-nes, Satan, str. 53 Blaise Pascal: Myšlenky, nakl. Bohuslav Hendrich, 1932 54 Cit. dílo, str. 56. 55 Etudes Carmélitannes, Satan, str. 28. 56 Propos de Table de Martin Luther, Editions du Pot Cassé, 1933, svazek II., str. 13. 57 Etudes Carmélitaines, Satan, str. 73. 58 Je dobře zde poznamenat, že pojem neznalosti bude mít zásadní důležitost ve východních náboženstvích. 59 Etudes Carmélitaines, Satan, str. 74, pozn. I. 60 Francois Mauriac: Souffrances et Bonheur du Chrétien, nakl. Ber-nard Grasse, 1936, str. 59. 61 Bodhikaryavatara, citováno A. Davide-Neelovou in Le Boudhisme, nakl. Plon, str. 239. 62 Dhammadapa, cituje A. Davide-Neelová in Le Boudhisme, nakl. Plon, str. 242. 63 Sutta de 1'Udana, in La Pensée Boudhique, červenec 1947, str. 4. 64 M. La Fuente: Etudes sur le Dhamma III et IV, in La Pensée Boud-hique, duben 1947, str. 19. 65 Sutta du Vinaya in La Pensée Boudhique, červenec 1948, str. 18. 66 J. Bacot: předmluva k Bardo Thodol, vydání z roku 1933, nakl. Adrien-Maisonneuve 5, rue de Tournon, Paříž 6e. 67 Alexandra David-Neel: Le Boudhisme, str. 217. 68 Bhagavadgíta, kapitola III, verš 27. 69 C. Kerneiz: Le Karma-Yoga, nakl. Tallandier, 1939, str. 78. 70 Pavlova epištola Římanům, kap. VIl, verš 19. 71 Bhagavadgíta, kap. XVI, verš 20. 72 Poznamenejme, že někteří kabalističtí rabíni se domnívají, že duše se mohou dostat do takového stavu úpadku a vzpoury, že už není možné je zachránit. Ztotožnily se s jakýmsi Zlem-Principem a Bůh už nedokáže zabránit naprostému zatracení svého díla, které znamená jeho doslovné zničení – navrácení do nicoty. 73 Ponaučení Ramakrišnovo, par. 1364. 74 Teilhard de Chardin: Les conditions psychologiques de l'unificati-on humain, in Psyché, č. 26, prosinec 1948. 75 Slavný belgický fyzik.

- 136 -

76 Jean Abelé: Origine et Evolution de l'Univers, in Etudes, březen 1949, str. 326. 77 Sir James Jeans: The Mysterious Universe, Penguin Books, 1940, str. 182. 78 Etienne Gilson: Le Thomisme, str. 201, Librairie philosophique J. Vrin, Paris, 1922. 79 Tato Gilsonova věta a důsledky, které z ní vyplývají, nám okamžitě připomenou hinduistickou teorii, jíž jsme se zabývali v předchozí ka-pitole. Dojde-li po řadě expanzí a návratů k Principu, pak tu máme z odlišného hlediska nazíraný Den Brahmy a jeho výpady mimo Princip s následnými reintegracemi – srv. výše v textu str. 113. 80 Teilhard de Chardin: Vie et Plan?tes, cit. dílo, str. 160. 81 Jean Abelé, cit. dílo, str. 329. 82 Pojem paměti, zejména u nerostů, má značný význam v buddhis-tických teoriích. 83 Teilhard de Chardin: Vie et Plan?tes, cit. dílo, str. 168. 84 Matgioi: La voie Métaphysique, vyd. 1936, str. 69. 85 Charles Baudelaire: Mon coeur, mis a nu, nakl. Point du Jour, 1946, str. 56. 86 Matgiol, cit. dílo, str. 36. 87 Jean Paul Sartre: úvod ke knize Ecrits Intimes Charlese Baudelaira, cit. dílo, str. lxxviii.