13

S V Ě D E C T V Í čtvrtletník pro politiku a kulturu ročník IV, číslo 13

Do nové desítky Bouře nad Afrikou

T.G. Masaryk a komunisté Sovětská politika ve východní Evropě

Československo a jeho lid Básník proti zoufalství

Z nepřičesaných myšlenek

dresler jelínek lec thomais zinner

j a r o 1961

Z O B S A H U :

P o z n á m k y k událostem 1 - 16

Články 17 - 66

T o m á š Garrigue Masaryk a komunisté (J. Dresler) 17 Sovětská politika ve východní Evropě (P.E. Zinner) 26 Československo a jeho lid — situace a v ý h l e d y na prahu n o v é h o

desetiletí (Karlík, Skalický. Tigrid) 39

T r i b u n a Svědectví ( D . T h o m a i s ) 67 - 70

Literatura a umění 7 1 - 82

Když vyčerpám vše... (Sey Ali Ahsan) 71 Básník proti zoufalství (I. Jelínek) 72 Z nepřičesaných myšlenek (S. J. Lec ) 76 Samomluvy a rozhovory (Sil.) 79

Svědectví, čtvrtletník pro politiku a kulturu

Redakční rada : Vi lém Brzorád, Jan Čep, Jíří Horák, Josef Jonáš, Jiří Kárnet, Radomír Luža, Mojmír Povolný , Josef Ševčík, Pavel Tigr id .

Redaktor: Pavel Tigrid

Administrátor : Josef Ševčík. Grafická úprava : Ladislav Sutnar. Vychází čtvrletně. Vydávají ; Jiří Horák a Radomír Luža. Roční předplatné i s poš tovným : U S dolarů 5 .00 (švýc. franků 2 1 . — , franc, franků 25. - , angl. liber 1.15. —, rakous. Šilinků 1 20 .—, něm. marek 21 .—) . Cena jednotl ivého čísla U S dolarů 1.50. Předplatné lze platit mezinárodní poštovní poukázkou, šekem (zněj íc ím na Jiří Horák) nebo mezinárodními poš tovními odpovědkami na kteroukoli z těchto tří adres :

Box 118l, Grand Central Station, N e w York 17, N . Y . , U . S . A . 6, rue du Pont de Lodi, Paris-6*, Francie. Josef Jonáš, W i e n V, Margaretenplatz 7, Rakousko. Redakční sdělení, dopisy čtenářů, příspěvky posí lejte na pařížskou adresu. Vzhledem k platným va lutovým předp i sům čtenáři v Č S S R dostávají časopis zdarma. Podepsané poznámky a články nevyjadřují nutně stanovisko redaktora nebo redakční rady. T i s k e m Imprimerie Sainte-Catherine S .A . , Bruges, Belgie.

Printed in Belgium

čtvrletník pro politiku a kulturu - ročník IV - číslo 13 - jaro 1961

Do nové desítky

Do nového desetiletí vstoupil svět ve znamení tří událostí, k nimž došlo v roce předchozím, které však ve svých mezi-národně-politických důsledcích se plně projeví teprve v nadcházejících měsících : v listopadu byl zvolen nový americký pre-sident; s ním v čele se ujímá vesla (a zejména pak zahraniční politiky Spojených států) zbrusu nová garnitura politická, správní a diplomatická. — Rovněž v listopadu zasedali v Moskvě představitelé jedenaosmdesáti komunistických stran; několika týdenní porady skončily vydáním jakéhosi "komunistického manifestu", ideologického i akčního programu, závaz-ného pro politiku všech komunistických stran (s výjimkou jugoslávské) v počátcích nového desetiletí. — A konečně byl uplynulý rok svědkem rozhodného nástupu řady mladých afrických států na meziná-rodní kolbiště. Podívejme se na každou z těchto událostí zvlášť z hlediska meziná-rodně politické situace, jak se jeví na jaře roku 1961.

Kennedy

V lednu skončilo ve Spojených státech osm let vlády republikánské administrativy;

toto údobí přechází nyní do moderních dějin Ameriky a je už na historicích, aby toto osmiletí v patřičném časovém odstupu posoudili a zhodnotili. Stojíce na samém předělu tohoto mocenského a politického přechodu, můžeme obsáhnout jen hrubé obrysy právě se končící periódy. Zdá se, že z hlediska Ameriky jako vůdčí demo-kratické velmoci ve světě, léta 1952-1960 nebudou patřit ani k slavným, ani k dynamickým, ani k pamětihodným v dějinách americké demokracie. Patrně jen dvě jména zůstanou spojena s tímto údo-bím : Dwight D. Eisenhower a John Foster Dulles. Ostatní členové republi-kánské administrativy zůstanou jen epi-sodními, i když občas anekdotickými figurami; představovali administrativu podnikatelů a průmyslníků s nevšedními schopnostmi organizačními, ale s všední inteligencí, představivostí a smyslem pro společenský vývoj. Jedním z projevů průměrné inteligence je nedůvěra, ne-li přímo odpor k inteligenci nadprůměrné : tak si lze patrně vysvětlit, že po celých osm let mnoho vzdělaných, osvědčených, zku-šených Američanů bylo, tak říkajíc "u ledu", ačkoli jejich služeb a znalostí bylo třeba jako soli. V ministerstvu zahraničních věcí určoval (prakticky po celé údobí) zahraniční politiku americké velmoci John

Foster Dulles, zhusta sám, bez účastí poradců a bez směrné direktivy presi-dentovy. Jedna položka na s traně ztrát zdá se už dnes nespornou : ztráta prestyže Ameriky jako předvoje demokratických sil a tužeb ve světě revolučních změn, technologického pokroku a měnící se mocenské rovnováhy. I mezi tak osvědče-nými spojenci Ameriky, jakými jsou na příklad Britové, po osm let sílil pocit nejistoty a začasté i zoufalství tváří v tvář aformní, nepřehledné, občas nedůs -ledné, nezřídka nevysvětlitelné zahraniční politice Spojených států. V dobách klid-nějších by to nemusela být tragedie : ale jako odpověď (a často to byla j en odpověď) na promyšlené, dovedné, tvrdé, cynické a doposledka spočítané tahy komunistického světa na mezinárodní šachovnici, Dullesova neschopnost f o r m u -

lovat filosofii a začasté i taktiku americké zahraniční politiky soustavně podlamovala cílevědomost i akční schopnost svobodného světa. Patří k zásluhám Eisenhowerovy a Dullesovy politiky minulých osmi let, že pronikání komunistické moci do j istých, politicky a mocensky klíčových oblastí, bylo zastaveno, a že vojenský potenciál západní aliance byl posílen. Ale zápas svobodného světa — a s ním i věc všech neutrálních národů a ovšem i těch, které nově vstupují na mezinárodní arénu — potřebuje mnohem, mnohem víc, než co může poskytovat pasivní politika zadržo-vání, obranných vojenských paktů a vatová izolace politicky výbušných vakuí či zdiskreditovaných režimů ! Idea meziná-rodní demokratické solidarity volá p o dynamické, tvůrčí, vůdčí, realistické a zároveň — nebojme se toho slova — idealistické velmocenské (to jest americké) zahraniční politice !

Historické příležitost

Mnohé z toho, co John F . Kennedy řekl, napsal a v prvních měsících své adminis t ra -tivy také už udělal, nasvědčuje tomu, že nový president Spojených státu je si p lně vědom dějinně významného poslání ame-

rické zahraniční polit iky. T e a m , k terý Kennedy po pečl ivém rozvážení sestavil a j enž tvoří j ád ro nové adminis t ra t ivy, j e skvělý po všech s tránkách. O t o m nepo-chybuj í ani ti pozorovatelé v Amer ice , kteří nechovají zvláštních sympat i í k demokrat ické s t raně či ke K e n n e d y m u osobně. Ne jenom, že tu větš inou jde o lidi vzdělané, kteří nemaj í v neúc tě ideu n e b o myšlenku jen proto, že je bezbranná , ale začasté i odborníky, kteří se osvědčili ve válce i v míru jako lidé prakse, organisátoři a solidní realisté. Úkoly a problémy, jež volají p o neod-kladném řešení, jsou četné a složité; ze jména ovšem v oblasti diplomatické, vojenské, finanční a v oblasti hospodářské pomoci méně vyvinutým zemím. Mez iná -rodní situace, ze jména výbušná si tuace v Kongu , tyto úkoly zat ím spíše kompl i -kovala než usnadňovala.

Amerika a východní Evropa

K e n n e d y h o projev o " s t avu u n i e " pa t ř í politicky i formálně k ne j lepš ím presi-den tským poselstvím. Je to celistvý poli-tický program velmoci, která teprve mus í čelit své " h o d i n ě kra jn ího nebezpeč í " ve světě, v n ě m ž "sí ly svobody j sou rozpol-cený" . Nový americký pres ident už ve svém p rvn ím polit ickém poselství p ř ipomenul , že Amerika nikdy nesmí zapomenou t na osud střední a východní Evropy. A — příznačně pro K e n n e d y h o a jeho team — nový pres ident nezabalil tu to kons tantu americké zahraniční polit iky do frází nerealistické a vcelku zdiskredi tované "po-litiky osvobození" svých p ř e d c h ů d c ů ; nao-pak, formuloval ji k ladně a věcně : " C h c e -m e obnovit historické a přátelské svazky (s národy východní Evropy) ; žádám proto kongres, aby m i umožni l liberálnější užití hospodářských p ros t ředků v té to (východoevropské) oblasti, kdykoli to jasně bude v našem ná rodn ím zájmu. . . . D o u f á m , že mezi t ím b u d e možno j edna t s polskou vládou o uvolnění amerických fondů v Polsku a jej ich užití k mírové

2

výstavbě. Tak nejlépe projevíme neotřesi-telné přátelství Ameriky k polskému l idu." T o t o rozhodnutí představuje první a dobrý krok na dlouhé cestě, vedoucí k širším svobodám a vnitřnímu míru v zemích střední a východní Evropy. V tomto směru, jako ve všem ostatním, lidé dobré vůle všude na světě nemohou jinak, než přát Kennedymu a jeho teamu dobrý vítr do plachet k plavbě na neklidném moři těchto dob.

Kremelské iluse

Sovětská vláda se už zřejmě nemůže dočkat chvíle, kdy bude moci na příští konferenci na vrcholu podrobit zkoušce diplomatické a politické svalstvo Johna F. Kennedyho. Komentáře z Moskvy nápadně často vzpomínaly válečné zahraniční poli-tiky Rooseveltovy a naznačovaly, že nové administrativě se nabízí lákavá možnost skoncovat beze zbytku s dosavadní politi-kou Bílého domu a státního depar tmentu a začít znova, jinak, " p o rooseveltovsku". Domnívá-li se Moskva opravdu, že ame-rickou zahraniční politiku výlučně a dokonce intuitivně formuluje president Spojených států, pak tu opět jednou projevuje základní neznalost amerického systému vlády, kontrol, omezení, jakož i vlivu veřejného mínění, které ostatně právě Kennedymu dalo ve volbách jasně limitovaný mandát . Americká zahraniční politika formulovaná lidmi jako Kennedy, Rusk, Stevenson, Howies a Williams bude mít jistě konkrétnější cíle, pevnější směr, větší dynamiku než dosud; ale všechny tyto změny budou sledovat jeden hlavní cíl : posílit prestyž Ameriky jako demokra-tické velmoci; posílit její postavení mezi spojenci a neutrály; vydobýt jí místo v čele svobody- a mírumilovného světa; získat jí novou vážnost u odpůrců. Krátce, vytvořit reálné předpoklady k politice z pozice síly, jediné politice, které Kreml kdy rozuměl a rozumí, jediné politice, která vede k trvalému míru ve svobodě. Sentimentální vzpomínání Moskvy na poslední léta Rooseveltovy zahraniční

politiky je snadno vysvětlitelné : oficiální Amerika tehdy věřila Stalinovu slovu, věřila v závaznost sověty podepsaných dohod a smluv. Ukázalo se, že to byl tragický omyl, který už nikdo nebude opakovat. Dnes už nikdo nic nedá na sliby, hesla, manifesty, provolání; soudobý diplo-matický a politický slovník Západu zná jen pojmy jako kontrola, záruky, super-kontroly, etapový postup v každém jednání , v každé dohodě se Sovětským svazem. Domnívá-li se Kreml, že tomu bude jinak za Kennedyho, žene se tu za větrnými mlý-ny bláhových iluzí.

Red.

Komunistický manifest

Moskva dovede ostatně hovořit nepoměrně realističtěji, kdykoli je na programu vlastní politika Sovětského svazu a celého " tábora socialismu". Prohlášení představitelů jede-naosmedesáti komunistických strun, kteří zasedali v Moskvě po dvaadvacet dlouhých listopadových dní v přísně důvěrných jednáních, jsou toho výmluvným dokladem. V roce 1957, kdy se předáci komunistických stran sešli v Moskvě rovněž v listopadu, jednalo se o situaci uvnitř komunist ického světa po madarské revoluci; v roce 1960 bylo nutno rozhodnout mezi dvojím postupem, mezi dvěma cestami, které nakonec mají vést ke stejnému cíli : Sovětský svaz, přesněji chruščovovské křidlo v předsednictvu sovětské struny, které určuje sovětskou zahraniční politiku a šíře i politiku převážné většiny ostatních komunistických stran, závazně vyhlásilo politiku mírového soužití s kapitalistickým světem za svou základní a závaznou kon-cepci v mezinárodně-politických vztazích. Ta to koncepce nejenom vylučuje válku jako prostředek k dosažení "vítězství socia-l ismu", ale dokonce vyhlašuje boj za zachování míru za prvořadý úkol všech komunistických stran. Koncepce čínských komunistů je právě opačná : mírové soužití není program, ale nejvýše taktika; k válečnému střetnut i mezi

3

"imperial is ty" a komunisty patrně dojde dříve nebo později; v každém případě jsou komunisté povinni podporovat každou revoluci, každou místní válku, bez ohledu na širší nebezpečí, jež z takovéto podpory hrozí světovému míru, mírové spolupráci a politickým jednáním mezi Západem a Východem, Ale spor sovětsko-čínský je politicky mnohem konkrétnější. Zásluhou polských a francouzských soudruhů, kteří (pravděpodobně se souhlasem Moskvy) pustili do světa autentické záznamy o celé otázce (viz londýnský Observer z 12. února 1961), víme dnes, že komunistický tábor je zmítán vnitřní krizí. V průběhu čínsko-sovětských rozprav, datujících se už od bukurešťské konference z června minulého roku, padlo mnoho tvrdých slov. Chruščov označil Mao Ce-tuna za maniaka stalinského typu, který sleduje výlučné čínské zájmy a drží se marxistických tezí, odloučených od skuteč-ností moderního světa. Čínští soudruzi na oplátku vyhlásili Chruščova za revizionistu, který je ochoten obětovat životní zájmy čínské mocnosti — a šíře i celého komu-nistického hnutí — za cenu široké dohody sovětsko-americké. V této souvislosti je třeba hned předeslat, že v historii komunismu jsme už několikrát byli svědky silných slov, jimiž se bratrské strany mezi sebou častovaly (naposledy v průběhu kontroverze s Jugoslávií), a také ovšem prudkých sporů ideologických. T o sumo o sobě nemusí ještě ochromit poli-tickou cílevědomost a taktickou spolupráci, diktovanou nespornými společnými zájmy a cíly.

Mocenská podstata sporu

Narušit a nakonec podlomit jednotu a spolupráci bratrských stran mohou obvykle jen spory rázu mocenského, projevující se neochotou jedné strany či státu (nebo celé skupiny států) v každém ohledu podporovat politiku uznaného "předvoje" komunisti-ckého hnutí — tedy SSSR. Pozoruhodné je — a pro ostatní svět neobyčejně zajímavé — že se tu poprvé střetává komunistická

velmoc s j iným nastupujícím komunis t ic-kým kolosem, který si vyhražuje svá mocenská a zřejmě nezcizitelná práva. Pod povrchem doktrinálních sporů či š těpení ideologického vlasu se objevují konkrétní rozpory, které mohou " n a r ů s t a t " jen v prostředí velmocenských (skutečných nebo pomyslných) vztahů. Listina čínských stížností zní asi takto :

1) Čína, druhá největší komunistická vel-moc, je vyloučena z mezinárodních jednání , především z jednání americko-sovětských. 2) Čína je vyloučena na všech rovinách z jednání a pokusů o likvidaci místních válek či nepokojů v senzitivních částech světa i tam, kde jde bezprostředně o zá jmy čínského státu. Sovětský svaz a jeho menší, diplomaticky uznávaní spojenci, jsou tu výlučnými mluvčími. A to není ani důs to j -ná, ani úměrná situace pro ambiciózní a prestyže neobyčejně dbalé čínské komu-nisty. Kromě toho Číňané, podobně jako soudruzi v rozdělených zemích Asie a Evropy, mají své otevřené rány, které za dané situace (tvrdí Číňané) nelze léčit j inak, než ostrým skalpelem, ozbrojeným výpa-dem nebo místní válkou. Kámen úrazu je v tom, že nelze předem vědět, zda takové dobrodružství se nerozroste ve válku obec-nou a atomickou; Čína je ochotna riskovat. 3) Sovětský svaz odmítá vyzbrojit Čínu atomickými zbraněmi. 4) Sovětský svaz a jeho evropští spojenci dostatečně hospodářsky nepodporuj í Čínu a ostatní soudružské země v Asii; naopak, hospodářských zdrojů se zneužívá k podpoře neutrálních "buržoasních" zemí, 5) Sovětský svaz nepodporuje Čínu v jejím úsilí o dobytí Formosy a odmítl čínský návrh na společné čínsko-sovětské námořní velení v Tichomoří . 6) Loni v srpnu Sovětský svaz odvolal sovětské techniky a poradce z Číny způso-bem, který bylo možno označit za " p r o -vokativní". Výčet čínských stížností v podstatě obráží konflikt zájmů mezi čínským kolosem, procházejícím prudkými revolučními změ-nami, který jako velmoc chce rychle vyřešit řadu mezinárodně-politických pro-

4

b l é m ú bez o h l e d u na důs ledky , č í ta je v to i důs ledek a tomické vá lky; a S o v ě t s k ý m svazem, p r ů m y s l o v ě u ž vyspě lou a vo jens -ky zra lou ve lmocí , k terá věří , ž e da lš ích dese t let m í r u zaručí ví tězství socia l i smu ve světě. P r o t o také v c h r u š č o v o v s k é m pojet í m í rové souži t í s kap i t a l i smem nen í takt ický tr ik, ale dů lež i tý nás t ro j t ř í d n í h o boje. V i d ě n o v t ěch to perspek t ivách , " P r o h l á -š e n í " 81 s t r an j e j e n k u s pap í ru , j í m ž se n a čas př ikryly sku t ečné a dost i h l u b o k é škvíry r o z p o r ů v k o m u n i s t i c k é m táboře . I když sovětská s t rana — aspoň p o k u d j d e o t en to man i f e s t — prosadi la základní chruščovovské téže, č ínšt í s o u d r u z i si vynut i l i v t é m ž d o k u m e n t u o p ě t o v a n ý a zvýšený d ů r a z na revo lučn í d y n a m i k u teorie i p rakse k o m u n i s m u . M á - l i t edy C h r u š č o v dočasný m a n d á t pokračova t ve svých pokusech o d o h o d u sově tsko-amer ickou , čínšt í s o u d r u z i si m o h o u po svém vykládat všechny bo jovně j š í a dok t r iná lně vyh rocené pasáže moskevského m a n i f e s t u j edenaosmdesá t i . O sporu č ínsko-sově t ském n e p o c h y b n ě ješ tě us lyš íme, možná za d r a m a t i c k ý c h okolností . V ž á d n é m p ř í p a d ě však Z á p a d (a ze jména Amer ika ) rev iduj íc í svou globální po l i t iku , nesmí v n e j m e n š í m spoléhat na to, co se s tane , až si (nebo když si) Č í ň a n é s Rusy v j e d o u d o vlasů. Ž á d n ý zák ladní p r o b l é m , k t e r é m u svět čelí v Asii či v Afr ice či ve S p o j e n ý c h ná rodech , se t ím nevyřeš í . Č ínsko-sově t ské kuře , k teré se d n e s smaží ve vlas tní m a r -xis t icko- leninské š távě, je vý lučná záleži-tos t " t á b o r a m í r u " . O s t a t n í svět j e n se

z á j m e m přihl íž í , j ak se to nakonec dok t r i -n á l n ě z k u š e n ý m k u c h a ř ů m vyvede .

tgd ( Pař í ž )

B o u ř e nad Afrikou V e chvíl i , kdy s e d m n á c t p ředs tav i t e lů nově vznik lých s t á tů zasedlo ve s k l e n ě n é m paláci S p o j e n ý c h n á r o d ů v N e w Y o r k u j a k o p l n o p r á v n í zás tupc i č lenských zemi — v tu chvíl i doš lo k h is tor ické událos t i , jež na t rva lo ovlivnila m e z i n á r o d n i vz tahy. V n e r o z d ě l e n é m světě by byla s n a d š e n í m uví tána t a to udá los t , symbol i su j íc í n á s t u p dalš ích des í tek mi l iónů lidí k svobodě , k l epš ímu h o s p o d á ř s k é m u zí t řku a k n á r o d n í i s tá tn í svéprávnos t i . T í m spíše, že tu (až na vý j imky) j d e o předs tav i te le d l o u h o u t l ačovaných , hospodář sky a sociál-ně ne j s labš ích n á r o d ů Asie a Af r iky ; n á r o d ů , k te ré se p r á v e m d o m á h a j í svého kraj íce z ve lkého a příl iš d l o u h o n e r o v n o m ě r n é rozdě l eného b o c h n í k u svě tového bohats tv í , t e chn i ckého pokroku , l idských svobod a spo lečenských práv . Ve světě dvou soutěžíc ích a kra jně si n e d ů v ě ř u j í c í c h společenských sys témů (p ředs t avovaných zhus ta d v ě m a m o c e n -skými bloky) , " v í t r p ron ikavých z m ě n " v Af r ice i v Asii n u t n ě př ivodi l n e j e d n u bou ř i — a další j sou na obzoru . Začal totiž zápas o vliv obou mocenských b loků v p robouze j í c í ch se kon t inen tech . Ve S p o j e -ných n á r o d e c h afro-asi jský blok se přes n o c stal ne js i lně jš ím v té to mez iná rodn í o rgan i -zaci a je j ích p o m o c n ý c h údech . T u t o nově o b j e v e n o u hlasovací silu si uvědomi ly ne jen obě s u p e r - m o c n o s t i , ale i p ředs tav i te lé

Nez r i edka sa s t ř e t áváme s p r i r o d z e n o u snahou pos lucháčov vedie t čo najviac p o d r o b n o s t í o p r i e b e h u moskovských rokovaní . Z á u j e m o často p o d r u ž n é p o d r o b n o s t i ich zvádza na vedla j š iu kolaj , odvádza ich pozornos t od pods ta ty d o k u m e n t o v . I t u b u d e vela závisieť od p ropagand i s tov , aby p red poslu-cháčmi odhal i l i o h r o m n é myšl ienkové boha t s tvo Vyhlásenia , aby z röznych s t ráň objasni l i j e h o zák ladné tézy.

Pravda, 1. ú n o r a 1961.

5

nově nastupujících zemí. Je to jasně výhodné postavení v každém vyjednávání. Tato situace pak nebyla nikterak ulehčena vnitřním vývojem v některých afrických zemích : nezávislost nevedla totiž k jednotě, nýbrž naopak k výbuchu politických i kmenových sporů a boje o moc; tak se vlastně celý africký zemědíl otevřel doko-řán studené válce, probíhající v ostatním světě. To je vpravdě tragická historie Konga; v Asii pak (s jistými obměnami) Laosu. A ve hře je ovšem i osud Spojených národu a tím i otázka, zda mezinárodní spory budou se nadále řešit spísě jednáním než střílením.

Třetí síla

Viděno dlouhodobě, situace není ani tak kritická ani tak neřešitelná, jak se jeví na jaře 1961. Zdá se, že sovětský blok a extrémní elementy v Africe a v Asii zůstávají izolovány v úsilí o rozbití Spojených národů. Afro-asijský blok jeví nechuť řešit své problémy za jednostranné (a jasně nikoli zcela nezištné) podpory jednoho ze dvou mocenských bloků. Afro-asijské národy, jež se konečně vyma-nily z područí koloniálního, sotva touží po jiné, tak říkajíc nástupnické cizí nadvládě. Pravda, proti-americká a anti-koloniální hesla komunistického tábora zní příjemně v afrických a asijských uších — kdyby ovšem nevycházela z úst představitelů režimů, kteří si počínali par excellence "imperialisticky" v Maďarsku či v Tibetu,

a u nichž není záruky, že by si počínali jinak jinde. Kromě toho, a hlavně, západní

a zpřísněné velmoci usilují o neutralizaci celé oblasti; sovětský blok o bezprostřední politický h hospodářský vliv v těchto zemích a konečné nastolení "socialismu". Západ nemá žádných zásadních důvodů, jež by znemožňovaly uznat a podporovat politiku "třetí síly" v Africe i v Asii; a ta se v podstatě kryje s dlouhodobými zájmy lidu i jeho představitelů v těchto oblastech. Mnohé nasvědčuje tomu, že západní aliance v čele se Spojenými státy bude tuto širokou politiku sledovat a

posilovat ji všemi způsoby, na neposledním místě také rozsáhlou pomocí hospodářskou.

Kennan v Bělehradě

Jmenování George F. Kennana velvyslan-cem v Jugoslávii patří k nejlepším v řadě jiných prozíravých nominací Kennedyovy administrativy. Kennan je skvělý znalec komunismu, svým vzděláním a zaměřením historik, praksí diplomat a vyjednavač, temperamentem nekompromisní člověk, který se nebojí nových myšlenek a výhledů. Bělehrad je dnes politická a diplomatická pozorovatelna prvořadého významu. Neje-nom proto, že to je jediný stát s komunistic-kou stranou v čele, který je opravdu nezávislý na Moskvě ve své vnitřní i zahraniční politice; ale také proto, poně-vadž maršál Tito se pokouší — a s úspě-chem — o úzkou spolupráci s představiteli neutrálních mocností, ať už je to Nehru nebo Nasser, Nkrumah nebo Sukarno. Prohlubování a kladné výsledky této politiky třetí síly mohou významným způsobem ovlivnit vývoj mezinárodní situace a ovšem také politiku sovětského bloku států. George Kennan je diplomat s dobrou znalostí nesnází i úskalí, jimž je politika třetí síly vystavena; a zároveň má smysl pro ideologické a jiné "nadstavby", jimž představitelé neutrálních zemí jsou poplatní, af už je to marxismus v Jugoslávii nebo nacionalismus v Ghaně. A je pravdě-podobné, že nový americký velvyslanec v Bělehradě bude prostřednictvím jugo-slávských soudruhů interpretovat zahra-niční politiku Západu mladým naciona-listickým vůdcům Afriky a Asie srozumi-telněji, než je možno v často rozvášněném prostředí kuloárů Spojených národů či televizními lampami rozžhaveném ovzduší tiskových konferencí. Kennan je znám a oblíben v Jugoslávii, zejména po svých loňských úspěšných přednáškách v Bělehradě. Redakce tohoto časopisu, která si pokládala za čest čítat George F. Kennana k přispěvatelům Svědectví, je přesvědčena o tom, že nový

6

velvyslanec v Bělehradě bude stejně úspěšný, jako byl dosud vždy na své dlouhé a všestranné životní dráze.

Djilas

Milovan Djilas, autor slavné knihy Nová třída a první politicky výrazný komu-nistický revizionista, byl propuštěn po třech letech z vězení dlouho před uplynu-tím celého trestu, k němuž byl odsouzen. Jugoslávská vláda a maršál Tito učinili tak nejen zadost základní spravedlnosti, ale odstranili i nepříjemnou překážku, jež mohla stát v cestě slibně se rozvíjející spolupráci na příklad s britskými labou-risty. Djilasův rozhovor se zahraničními novi-náři hned po propuštění z kriminálu pro-kazuje, že duch i odvaha tohoto bývalého partyzána a Titova druha ve válce i v míru, jsou opravdu nezdolné : Djilas v podstatě nic neodvolává z toho, co řekl a napsal. Ve vězení pracoval na devíti knihách, většinou románech, z nichž aspoň některé hodlá vydat v Jugoslávii i v cizině.

J . J . (Vídeň)

Kdo to straší v černém lese....?

Kdo je moc malý, pociťuje občas potřebu si plivnout pod nohy. Albánská komu-nistická strana, popichovaná jugoslávskou Ligou komunistů, přehlížená ostatními bratrskými stranami a očividně šizená mateřskou stranou sovětskou, se rozhodla trucovat a najít si jiného.... Co se už chvilku špitalo, stalo se skutkem v listo-padu minulého roku v Moskvě : albánská opička se vyšplhala na široké rameno čínského soudruha a cítíc se tam bezpečnou, jala se pištět a povykovat. Jak patrno z uveřejněných dokumentů o listopadových poradách, Enver Hoxa, hlava albánské strany, takto si stěžoval : Stalin byl náš člověk a bylo krajně škodlivé po smrti tohoto vůdce a myslitele cokoli revidovat z jeho myšlenek i činů; albánský lid je vzorem všem, neboř zatím co v

jedné ruce třímá motyku, v druhé nikdy neopomene mít pušku; jugoslávští soudruzi jsou zločinci a lákat je zpět do "tábora míru" je tudíž kriminální záležitost; polští soudruzi si chybně vykládají Marxe i Lenina usilují-li o to, aby se nezvyšoval počet mocností, disponujících jadernými zbraněmi; když už ne Albánie, lidová Čína by si hned dala říct; bulharští sou-druzi zase plánují jakousi "mírovou zónu" na Balkáně; rumunští soudruzi je v tom podporují; a pokud jde o sovětskou stranu, nutno vážně pochybovat o správ-nosti celé politiky od Stalinovy smrti.

Čínští soudruzi nejenom nezapomněli na svého nově nalezeného spojence v Evropě — malého, ale za to jediného — ale hbitě se mu odměnili. V únoru vyšlo v Pekinu společné prohlášení Čínsko-albánské, v němž se potvrzuje naprostá jednota názorů na aktuální otázky ideologické i meziná-rodně politické a oznamuje se podepsání šesti smluv, určujících rozsah čínské finanční a hospodářské pomoci Albánii v roce 1961.

Rovněž v únoru albánská strana svolala sjezd — ale až po té, když Enver Hoxa si zajistil rozhodnou většinu hlasů pěknou vnitřní čistkou, zahájenou v předvečer sjezdu. Nepohodlní albánští soudruzi byli obviněni z účasti na protistáním spiknutí, jehož strůjci byli Jugoslávci, Řekové a — pro dobrou míru — Američané.

Albánská komunistická strana, jak je obecně známo, předčí i KSČ v dogma-tičnosti, nedemokratickém centralismu a neukojitelné chuti k moci. Proto se jí stýská po stalinských dobách i po stalin-ských způsobech! Proto také se jí dobře sedí na Mao Ce-tunově rameni. Na celé věci je zajímavé vlastně jen to, zda mos-kevské pravítko tvrdě dopadne na klouby neposlušných albánských žáčků hned nebo později; a co tomu řekne čínský protektor. Jinak je možno albánské soudruhy pone-chat i nadále v jedné ruce s motykou a v druhé s puškou : ani z jednoho, ani z dru-hého se nestřílí.

J.J. (Vídeň)

7

KSČ a jednota

Francouzští soudruzi, kteří se účastnili porad 81 v Moskvě, po návratu do Paříže takto vylíčili náladu v jednací síni, když čínský delegát Ceng Hsjao-ping obvinil Chruščova z revizionismu : "Čínský výpad ... měl zdrcující účinek na všechny zúčastněné soudruhy.,.. Pravda, na počátku našich jednání pocity některých soudruhů byli smíšené. Někteří zazlívali soudruhu Chruščovovi netrpělivost a prchlost. Jiným se nelíbilo, že delegáti za svého pobytu v Moskvě byli izolováni nejenom od sovětských občanů, ale dokonce jeden od druhého.... Ale nevídaná prud-kost čínské kritiky, neschopnost čínských soudruhů zhodnotit rozdíl mezi buržoasním Eisenhowerem a ministerským předsedou Nehru, lehkomyslnost, s níž čínští sou-druzi hovořili o nevyhnutelnosti války — kontrastující se zaníceným vylíčením Chruščovovým o hrůzných nebezpečích jaderné války a odzbrojení jako 'jediném skutečném humanismu' — to všechno nakonec hluboce zapůsobilo na delegáty...". V Paříži se vypráví, že zvlášt zdrceni surovostí čínského útoku v plenárním zasedáni byla soudružská delegace česko-slovenská, vedená Antonínem Novotným. V dlouhých předporadách jednotliví čle-nové delegace přemlouvali čínské soudruhy k mírnému postupu v zájmu jednoty komunistů, a vůbec si počínali (nikoli poprvé) jako prostředníci mezi Moskvou a Pekinem, kde Praha hned po Tiráně požívá největší důvěry ze všech evropských komunistických režimů. Úsilí českoslo-venských soudruhů bylo marné; urážlivý, bojovný, osobně vyhrocený projev Hoxův pak vyděsil Novotného a druhy natolik, že celá československá delegace byla odhod-lána na znameni protestu manifestačně opustit jednací síň. (Ironická paralela : československé delegace tak činí v organi-zacích Spojených národů, kdykoli prom-luví zástupce Čankajškovy Číny !) Tyto moskevské pocity čs. soudruhů lze snadno vysvětlit : ničeho — a doslova ničeho — se dnešní vedení KSČ nebojí

více, než projevů nesvornosti v rodině komunistických stran a států. Tak by totiž mohlo dojít — na podkladě už o sobě nepříjemných ideologických rozprav — k "nesmiřitelným antagonismům" v pojetí dvou nebo více představitelů komunistic-kých stran a států, k vytvoření zájmových a mocenských skupin těchto států, k postupu po opravdu "různých cestách", které všechny podle nesporných marxisti-cko-leninských zásad vedou k socialismu. Hrůza : KSČ by se musela rozhodnout, kterou z nich nastoupit, měla by možnost volby! Kromě toho od rozprav tohoto druhu už je jen krůček k obávanému revizio-nismu, tomuto strašidlu, které obchází vedení KSČ od roku 1956 a hrozí kritic-kým, objektivním zhodnocením dosa-vadní politiky Novotného a Barákova vedení strany! Jak by to asi dopadlo, o tom jasně hovoří kritické hlasy, které se ozvaly za objektivně příznivé situace v létě a na jaře 1956; situace je o to nebez-pečnější, poněvadž mladí a schopní stra-ničtí funkcionáři na všech rovinách jen čekají na další takovou "objektivně přízni-vou" situaci.

" Nerozborná semknutost"

Jaký div, že od prosince loňského roku aparát a tisk strany volá po jednotě, vzývá jednotu a bojuje proti úkladům o jednotu. V nesčíslných úvodnících stranický tisk a rozhlas zdůrazňoval, že předpokladem komunistických úspěchů je "jednota, nerozborná semknutost řad komunistů v měřítku národním i mezinárodním ... přes všechny spekulace nepřátel (dochází) k dalšímu prohlubování jednoty celého komunistického hnutí. Jednomyslný je názor všech stran na současný stav a perspektivy vývoje lidstva ... upevňování jednoty komunistických stran ... je pak nejdůležitčjší podmínkou... (Rudé Právo, 7. prosince 1960). Zda tato důležitá podmínka bude splněna, není dnes ani zdaleka jisté; Gomulkovi a

8

francouzskému komunistickému předákovi Thorezovi (nikoli Novotnému a druhům) se podařilo slepit sovětsko-čínský kom-promis; jen vývoj ukáže, na jak dlouho.

L. P. (Paříž)

KSČ a zbraně

Na Nový rok 1961, slunný to a teplý den v Havaně, desetitisíce Castrových vojáků pochodovalo v slavnostním defilé u pří-ležitosti druhého výročí vítězství kubánské revoluce. Zbraně, jež se tu viděly, byly povětšině československého původu. Zej-ména dobře pochodovaly ženské oddíly kubánské milice v plátěných volných blůzách, vojenských kalhotech a botách z Gottwaldova. Samopaly dodala ČSSR.

Ve vlhkém únorovém horku Leopoldvillu, hlavním městě Konga, vládní úředníci doprovázeli zahraniční novináře dlouhými uličkami, vytvořenými zbraněmi a střeli-vem československé výroby. Byla to část válečné kořisti — dovětek k jednomu z mnoha střetnutí v bratrovražedné válce. Československé zbraně se dostaly do rukou stoupenců Patrice Lumumby prostřed-nictvím agentů v Sjednocené Arabské Republice. Dodávky zbraní z ČSSR pokračovaly údajně po celé jaro.

V Konakry, hlavním městě Guineje, Českoslovenští technikové řídí přísun zbraní z ČSSR pro armádu presidenta Sekou Tourého. Československo až dotud vyzbro-jilo celou národní guinejskou armádu, čítající 2,000 mužů, od bot až po lehká děla. Kromě toho stavějí tu českoslovenští odborníci novou vysílačku.

A tak by se mohlo pokračovat. Pomoc hospodářsky slabým zemím je jedna věc; dodávky zbraní do zemí, zmítaných občanskou válkou, je jiná záležitost. Kdy se to všechno zaplatí a jak, to je další stránka celého problému, i když ta nejméně záhadná : viz pomalý růst životní úrovně v usilovně pracující a produkující ČSSR.

jh (New York)

Lumumba

Zavraždění Patrice Lumumby a členů jeho bývalé vlády je nejodpornější politická vražda od popravení Imre Nagyho a jeho druhů v Madarsku v roce 1957. Odvlékání, mučení a zabíjení politických odpůrců patří do arsenálu zbraní nej-krajnějších totalitních režimů, s jejichž představiteli to nakonec vždycky špatně dopadlo — nejednou v podobě rozsudku, vyneseného vlastním lidem.

Mezi Bonnem a Varšavou

Bylo třeba muže jménem Berthold Bietz, aby došlo k prvnímu (byt i neoficiálnímu) politickému jednání mezi bonnskou a varšavskou vládou od konce druhé světové války. Berthold Bietz je západoněmecký průmyslník — v marxistickém pojmosloví by se nutně muselo říct monopolista : je totiž generálním ředitelem obrovitého kon-cernu Kruppova. Kromě toho za války byl úředníkem nacistické správy a měl na sta-rosti naftové hospodářství východních území, to jest obsazeného Polska. Berthold Bietz je však v dnešní Varšavě vítaným návštěvníkem. Je nositelem vyso-kého polského vyznamenání, jež mu bylo uděleno právě za jeho válečnou činnost v Polsku : praví se, že Bietz zachránil tisíce polských životů a nespočet polského majetku, sám krajně riskuje v této sabotáži vraždění a plundrování nacistickými oku-panty.

Průmyslník a komisař

Z té doby také se datuje Bietzovo přátelství s dnešním ministerským předsedou Jose-fem Cyrankiewiczem, polským sociálním demokratem, který po sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou se stal komunistou. Jednání mezi Cyran-kiewiczem a Bietzem na počátku letošního roku nebyla první : Bietz už po leta usiluje o prohloubení i tak stále rostoucích hospo-dářských styků mezi spolkovou republikou

9

a Polskem; byl tudíž ve Varšavě často, obyčejně jako host svého přítele Cyran-kiewicze. Jednání z minulého prosince a února letošního roku se však lišila od předchozích návštěv tím, že tentokráte Bietz přijel za Cyrankiewiczem s politickým poselstvím kancléře Adenauera. Bietz, oddaný stou-penec polsko-německé dohody, tlumočil nabídku spolkového kancléře k zahájení přímých jednání o navázání diplomatických styků mezi spolkovou republikou a Polá-kem, přerušených v roce 1939. Jednání, jak bylo lze očekávat, nebyla ani snadná, ani dobře připravená. Polské ministerstvo zahraničí bylo zaskočeno Bonnem předčasně vydanou zprávou o neoficiálním poslání Bietzově. Stalinské elementy ve straně jevily neklid. Bonnská vláda pak je vázana tak zv. Hallsteinovou doktrínou, jež nedovoluje diplomatické styky se státy, uznávajícími východoně-meckou vládu. Další překážkou jednání byla otevřená otázka polských západních hranic. Po dvou Bietzových návštěvách ve Varšavě bylo zřejmé, že tento první pokus o dialog mezi polskou a západoněmeckou vládou ztroskotal. Poláci trvali na uznáni linie Odra-Nisa za definitivní hranici své země jako na předpokladu k jednáním. To je pro bonnskou vládu, aspoň v této chvíli, příliš vysoký požadavek. Kromě toho zřejmě převládlo v polských oficiálních kruzích přesvědčeni, že diplomatické uzná-ní bonnské vlády není ani naléhavé, ani vhodné za daných okolností. "Dané okolnosti" jsou především divoké pro-pagační kampaně proti západoněmeckému "revanšismu" a šířeji i ohledy na současnou protiněmecky založenou politiku celého komunistického tábora.

Neklid v Praze

Západní pozorovatelé hlásili z Varšavy, že východoněmečtí a českoslovenští diploma-tičtí zástupci v polském hlavním městě byli značně zneklidněni jednáním Cyrankie-wicz-Bietz; z popudu svých vlád dožado-

vali se podrobných informací o celé aféře. Z hlediska Prahy to je neklid oprávněný : kdyby totiž opravdu došlo k postupnému sblížení mezi Varšavou a Bonnem, roky trvající protiněmecká kampaň strany by byla ochromena a přízrak "vnějšího nepří-tele" číslo jedna, revanšistického Německa, jen čekajího na svou chvíli znovu pře-padnout Československo, by vúčihledně pobledl. V otázce tak citlivé a složité, jaké jsou vztahy polsko-německé, nebylo možno očekávat úspěch hned při prvním pokusu. Jistě dojde k dalším. Polská vláda znovu ukázala svou pružnost a nebojácnost, dvou vlastností, jichž není nazbyt v komunistic-kém táboře. Kromě toho se projevila stará známá věc : jak neměnná "ideologická nadstavba" a doktrinální šibolety jsou na překážku jednáním, jež by mohla vést ke zmírnění mezinárodního napětí a tím i k pevnějšímu mírovému soužití mezi státy s rozdílným společenským uspořádáním, jak je propaguje Nikita S. Chruščov.

A. K. (Hamburg)

Nebezpečné souručenství

Po dvoudenních poradách vydalo dne 23. ledna představenstvo německé sociálně demokratické strany zprávu o jednáních s reakční organizací vysídlených česko-slovenských Němců, "Sudetendeutsche Landsmannschaft". Ve zprávě se praví, že "odsun byl protiprávním opatřením" a musí být revidován. Prohlášeni požaduje uskutečnění práva na domov, tedy možnost vysídlenců se vrátit do ČSSR. Výslovně se konstatuje, že uznání německých hranic z roku 1937 nevylučuje uplatnění práva sebeurčení sudetských Němců. Rozhovorů se zúčastnili, kromě jiných, představitelé německé sociální demokracie Ollenhauer, Wehner a mluvčí sudetských Němců ministr Seebohm. Domluva předáků německých revanšistů a vůdci německých socialistů ukazuje, že v německé sociální demokracii dočasné zví-tězily nezdravé tendence, které jsou

10

Toto číslo Svědectví vychází se značným zpožděním, způsobeným přesídle-ním redaktora tohoto čtvrtletníku z New Yorku do Paříže a z toho plynou-cího rozhodnutí nadále redigovat a vydávat Svědectví v Evropě. Tisk v belgické tiskárně se z technických důvodů rovněž zpozdil. Vydavatelé a redakce časopisu doufá, že čtenáři a předplatitelé omluví toto zdržení.

ochotny — za účelem volebního vítězství — přistoupit na požadavky, jež ve svých důsledcích znamenají návrat k programu Konráda Henleina ; rozbití Českoslo-venské republiky. Ten to plán najde všechny Čechy a Slováky, demokraty i komunisty, jednotny v obraně celistvosti státu. Další vývoj ukáže německé sociální demokracii, jak škodlivé je spojovat zájmy demokratického hnutí s cíli německého nacionalismu. Je ovšem nutno podotknout (jak také učinil čs. rozhlas 1. února), že ne všichni předáci německé sociální demokracie sdí-lejí extremní názory sudetoněmeckých politiků. Tak člen předsednictva strany, Carlo Schmid prohlásil v bavorském rozhlase loni v květnu, že čs. pohraniční území nikdy (s výjimkou doby okupace) k Německu nepatřilo a že "lidé, kteří by toto území chtěli připojit k Německu, patří do blázince".

Radomír Luža ( Vídeň )

Je na čase!

V několika západoevropských komunistic-kých stranách probíhá vnitřní zápas mezi zastánci stalinské "dogmatické linie" a mluvčími reformních tendencí, rekrutu-jícími se většinou z nižších stranických složek a mladších kádrů strany. Podrob-nosti o debatách ve francouzské a dánské straně pronikly na veřejnost : je z nich patrno, že mladší lidé v obou stranách poukazují na izolaci, do níž se komunistická hnutí na Západě dostala, na přílišnou a očividnou poplatnost Moskvě ve všech otázkách zahraničně-politických, na nedo-statek vnitřní demokracie.

Na krizi dánské komunistické strany je zajímavé, že oficiální list dánských sou-druhů Land og Folk uveřejnil v plném znění text dopisu, který poslal ústřednímu výboru strany vynikající člen tohoto výboru, Aksel Larsen. Dopis obsahuje zdrcující kritiku dosavadní politiky dánské strany; ve svých obecných postřezích a závěrech pak je to kritika nezdravých vnitřních poměrů ve všech těch stranách, které nedovedou (nebo nemohou) sledovat "vlastní politickou cestu".

Papírová jednota

V úvodu svého dopisu ústřednímu výboru Larsen vysvětluje, že nemá smyslu předstírat jednotu, kde neexistuje, pod záminkou, že by rozpravy mezi komunisty mohl zneužít "třídní nepřítel". Larsen osvětluje důvody, které vedly k tomu, že komunistické strany ve všech skandi-návských zemích, v Británii, Holandsku, Relgii, Rakousku a jinde nejsou ani mluvčím, ani předvojem dělnické třídy (jak předstírají); naopak jsou izolovány, počet členů stále klesá a stejně klesá i nálada a pracovní zanícení funkcionářů. Sociálně demokratické strany soustřeďují na sebe stále větší počet dělnických hlasů. Taková jsou fakta. Důvodů je řada. Jedním z nejdůležitějších je, že vedení mimo-sovětských komunistic-kých stran zhusta nepochopila ponaučení, která přinesl 20. sjezd strany sovětské : "stará, nekritická tradice", už předem schvalující a přijímající všechno, co Sovět-ský svaz udělá nebo prohlásí, přežívá a přetrvává. Tak se stává, že evropské komunistické strany přijímají jako ideolo-

11

gicky a politicky neměnné i ty tahy sovětské politiky,které mají jasně taktický a dočasný ráz : dochází k trapným situacím, když dojde se strany Moskvy k obratu, který zase nekriticky přijímá vedení evrop-ských stran za svůj. Takováto slepá závislost dává za pravdu těm, kdož tvrdí, že komunistické strany všude ve svétě jsou jen nástrojem sovětské politiky. Evropští komunisté, píše Larsen "musí se oprostit od tohoto zvyku schvalo-vat všechno, mechanicky a automaticky schvalovat, co přijde ze socialistických zemí, aniž se při tom vrazí nůž do zad Sovětskému svazu, aniž se při tom v nejmenším naruší zásady mezinárodní solidarity." Larsen se dovolává Nikity Chruščova, který několikrát veřejně schválil právo na rozdílnou interpretací marx-leninských zásad a jejich aplikace.

Obhajoba Bělehradu

Larsen věnuje část svého dopisu programu Ligy komunistů a shledává, že tento pro-gram má svoje chyby, ale také své před-nosti a je vážným příspěvkem k rozpravě o marxismu-leninismu v druhé polovině dvacátého století. Dogmatické a mecha-nické odsouzeni programu Ligy jugo-slávských komunistů je nevědecké a nemarxistické. Dokazuje jen, že tuhý dogmatismus přežívá v mnoha stranách. Larsen pak volá po kritickém zhodnocení dosavadní práce dánské komunistické struny, po široké rozpruvě, jež by nevedla k vyloučení a vyhlášení za renegáty těch, kteří měli své kritické připomínky, ale naopak k oživení celého hnutí tak, aby opravdu bylo možno hovořit o "dělnické komunistické straně Dánska".

L. M. (Stockholm)

Kdo seje nenávist ?

Šestý sjezd Socialistické internacionály mládeže se konal ve dnech 26. až 29. října

1960 ve Vídni za nebývale hojné účasti delegátů z Asie a Afriky. Sjezd se setkal

s ohlasem ve světovém tisku, poněvadž IUSY (Mezinárodní unie socialistické mlá-deže) je jednou z mála organizací, jejímiž členy a vedoucími představiteli jsou asijští a afričtí soudruzi. Orgán sovětských mladých komunistů Komsomolskaja Pravda věnoval 25. listo-padu 1960 kongresu dlouhý článek nazvaný "Sejí nenávist". Autor V. Jordansky se dal svést bujnou fantazií a emocemi stalin-ského žargonu opustil a základní zásady slušné diskuze. Článek svědčí o tom, že autor neměl ani ponětí o průběhu sjezdu. Než nechme mluvit Jordanského. "Sjezd byl jen jedním z prostředků, které použí-vají reakční síly v boji proti silám míru — proti socializmu a democracii." Když takto paušálně odbyl socialistické hnutí , bylo již v logice tohoto způsobu argumentace, že popřel skutečnost, že — abychom jmenovali jen některé — mocné organizace mládeže Nhkrumahovy strany z Ghany, Nyererovy strany z Tanganyiky, Barmské socialistické strany a Indické socialistické strany jsou aktivními členy IUSY : "Sotva někdo v Indii zná malou pravi-čáckou socialistickou skupinu jejímž členem je Nath Pai, bývalý předseda IUSY. IUSY nemá prakticky žádný vliv v Africe a na Blízském a Středním Východě." Ač IUSY od svého založení v roce 1947 stojí v čele bojovníků proti všem formám kolonializmu a imperializmu, sovětský novinář prohlašuje, že "postoj IUSY k problémům kolonializmu sleduje linii urče-nou americkým ministerstvem zahraničí." Jaké asi musí býti pocity afrických a asijských soudruhů, kteří spoluvedou IUSY (sjezd zvolil novým předsedou barmského socialistu Kyi Nyunta) když se musí dozvědět ze sovětských oficiálních úst, že jimi vedená organizace "vnáší do mezi-národního hnutí mládeže jen nenávist — stupidní nenávist vůči čisté demokracii a pravému socialismu." Příslušníci socialistického hnutí z východní Evropy byli terčem zvlášt silného záští : "Ze špinavých děr a putyk západní Evropy a Ameriky se ve Vídni shromáždili Maďaři, Poláci, Češi, Slováci, Rumuni a

12

osta tní , kteří byli vyhoštěni n e b o vyhnáni ze svých zemi . T a t o strašidla ze h ř b i t o v ů s p ě n o u u ús t lhala, a pomlouva la socialisti-cký t ábor . P r v n í m s t raš id lem byla madarská kont ra - revoluc ionářka , A n n a Keth ly , která hovoři la p ř e s dvě hodiny ... a chtě la v sále vyvolat prot isovětskou hys ter i i . " P o n e c h m e s t ranou fakt, že žádní R u m u n i ve Vídni nebyl i , poněvadž ne jsou členy I U S Y , a že A n n a Ke th ly — bývalá clenka vlády I m r e Nagv a dnes 7oletá socialistická p a m ě t n i c e Rákoš iho kr iminálů — mluvila necelých třicet m i n u t aniž se dala s t r h n o u t k pro t i sově tským výrokům. K d y b y Jo r -dánský znal a lespoň základní skutečnost i , musel by vědět , že m n o h á ta to " s t r a š id l a " bojovala p o boku R u d é A r m á d y prot i n ě m e c k ý m nacis tům, a že jsou dnes v I U S Y představitel i levé tendence , uzná-vající op rávněné zá jmy Sovětského svazu ve s t řední Evropě a vyslovující svoje obavy p ř e d vz růs t em německého revanš ismu. Nezabýval i b y c h o m se tak p o d r o b n ě těmi to nepravdami , kdyby článek nebyl vyšel v téže době , kdy představi te lé 81 k o m u -nis t ických a dělnických stran vydali Pro-hlášení, v n ě m ž tvrdí , že " k o m u n i s t é jsou pevně přesvědčeni , že ideové rozdíly mezi n imi a sociálními demokra ty nesměj í b rán i t v ý m ě n ě názorů na aktuální otázky dě ln ického h n u t í " , a že " j sou ochotn i p ř i s toupi t k diskuzi se sociálními d e m o -kraty a jsou přesvědčeni , že j e to nejlepší kon f ron t ace názorů , idejí a n a s h r o m á ž d ě -n ý c h zkušenos t i . . . " .

Radomír Luža (Vídeň)

Dialekt ika

Pražský rozhlas vysílal k o n c e m ledna le tošního roku dop i s " p o r t u g a l s k é h o ant i -f a š i s ty" Mar i a F e r e i r y ; v dopise se praví , m i m o j i né , že v obsazení por tuga lské lodi " S a n t a M a r i a " j e t řeba vidět gesto, k teré "vyp lývá z nemožnos t i použí t zákonných fo rem opozice prot i rež imu, j enž j e v rozporu se zá jmy a p ř á n í m obrovské vě t š iny n á r o d a . " Za j ímavé poznání , k teré čs. rozhlas citoval se souhlasem. L z e j e aplikovat jen na

Por tugalsko ? I když p ř i j m e m e za obecně p la tnou marxis t ickou p o u č k u , že v k o m u -nist ické společnost i opozice j e zbytečná a vlastně ani n e m ů ž e vzn iknou t , ne jnovějš í his tor ie komunis t i ckých s t ran prokazuje , že dochází k revo l tám, demons t r ac ím , sabotáž ím a j i n ý m " g e s t ů m " , n a m í ř e n ý m prot i r e ž i m ů m , která z n e m o ž ň u j í " p o u ž í t zákonných fo rem opoz ice" . T a k t o m u bylo v M n d a r s k u a v Polsku v roce 1956, tak t o m u bylo v T i b e t u , tak j e t omu v Československu, kde nový "soc ia -listický" člověk se rodí s ne jvě tš ím nesnázemi (od rozsáhlých krádeži s tá tníhoi maje tku až p o " z á p a d n i č e n í " ve všech oblastech života); nevyplývá-l i m n o h é právě z " n e m o ž n o s t i použí t zákonných forem opozice proti r e ž i m u " ? Hlc, podně tná myšlenka p r o letošní m o s -kevské zasedání KSSS, na n ě m ž se b u d e revidovat dosavadní p r o g r a m k o m u n i s m u .

J K. (Londýn)

Proč není , jak by m o h l o být

Před válkou bylo Československo p r o -speruj ící stát. O d roku 1939 průmys lová výroba v celém světě neobyče jně s toupla . V p r ů m y s l u pracu je více dělníků a továr -ny mají lepší u výkonnější s t roje . Po válce v Československu o p r a v d u výroba neoby-če jně s toupala . Z Československa také ode-šlo na tři miliony N ě m c ů a mimo j iné zanechali v zemi veliká p růmys lová boha t -ství a skoro mil ion p r á z d n ý c h zuřízených by tů . T o všechno p o nich převzali naši lidé. V Československu se s tavěj í velké továrny a výroba se racional izuje . Ne j sou u nás kapi-talisté, kteř í , jak k o m u n i s t é říkají , dělníky odírali . Č í m to t edy je , že životní s t anda rd dělníka neodpovídá j e h o výkonnost i ? Nen í továr -níků, ani obchodn íků , není vyděračů dělníků a dělník vyrábí víc a lepší zboží.

I. Dis t r ibuce v komunis t i ckém rež imu je velmi nákladná. Nen í sice kapitalist ických vyděračů, ale j e n a d m í r a komunis t i ckých povalečů. N e p l o d n o u byrokraci i , stotisíco-vou policii, n e ú m ě r n o u a r m á d u a p r o p a -gační apará t , platí dělník.

13

2. Československý blahobyt závisel už před válkou na mezinárodním obchodě. Pro svůj průmysl jsme musili dovážet suroviny z ciziny. Obchodovali jsme však s cizinou svobodně a prodávali jsme tomu, kdo nejlépe platil a nakupovali jsme také volně za nejnižší světové ceny suro-viny nejlepší kvality. Dnes ovšem náš zahraniční obchod je politický. Československo je součástí so-větského hospodářského systému a je mu nařízen výrobní plán. Prodává hlavně do komunistických států a od nich také kupuje. Zač prodává ? To ví jen pár zasvěcenců. Ceny jsou většinou diktovány kupujícími, hlavně Sověty. Výměnou nakupuje Česko-slovensko v komunistických státech drahé a špatné suroviny. Kupuje také od těchto států spoustu zbytečných věcí, aby prostě vyinkasovalo nějak své pohledávsky. 3. Pražská vláda prohlašuje, že v Česko-slovensku není nezaměstnanost. Mlčí ov-sem o tom, jakou cenu platí režim, aby zaměstnal všechny dělníky. Aby Českoslo-vensko udrželo plnou zaměstnanost uzavírá často nevýhodné obchodní smlouvy, hlavně s jinými komunistickými státy a prodává jim své výrobky dokonce pod výrobní cenou a na dlouhodobé úvěry. Nikdy neví, zda mu dlužníci zaplatí. T o je taky soudružská solidarita. 4. Před válkou jsme byli zemědělsky soběstační. Dováželi jsme asi ve stejné hodnotě zemědělské výrobky, jako jsme vyváželi nás světoznámý cukr, ječmen, slad, semena, šunky, pivo a mnoho jiných země-dělských výrobků. Komunisté kolektivisací zničili naše zemědělství a dovážejí statisíce tun zemědělských produktů, i při tom, že

je počet obyvatelstva Československa nižší. 5. Pomoc zaostalým zemím. Nejdražší pomocí zaostalým zemím jsou zbraně. Kdekoliv na světě je neklid, najdou se tam československé zbraně. Bylo to na Koreji, v Egyptě, československé zbraně jsou dopravovány na Kubu a do jiných zemí jižní Ameriky, do Alžíru, Konga, na Blízský východ a všude tam, kde by mohla být naděje na neklid a ozbrojené dobro-družství. To také platí náš dělník.

VSL

A tak žijeme....

Jak se rodí nový, socialistický člověk? Těžko a nerad! Přehnáno? Čteme v česko-slovenském tisku, slyšíme v československém rozhlase...: "Je jim teď kolem osmnácti let. Jmenují se Eva a Krista. Od narození žily pod křídly své mámy v prostředí, které jim pomáhalo, pečovalo o ně, drželo nad nimi někdy až přilil ochrannou ruku. Skončily v květnu pražskou oděvní průmyslovku a vítr je najednou zavál do Loun, notný kus od rodiny. Byt ani podnájem se tam nesežene. A tak je téměř jedinou možností denně dojíždět, po čtvrté hodině ráno vstávat, dvě hodiny cesty autobusem, do čtyř odpoledne pracovat, utéci o něco dřív z továrny na autobus, který do Prahy přijíždí v šest večer. Pak se navečeřet, proletět noviny, knížku, občas jít na schůzku a pak spát. Denně stále stejný život, prožitý v práci, dopravě do práce a ve spánku. V létě a na začátku podzimu se dojíždění snese. Ale co teď, v zimě? Je tohle život

Tímto číslem ( I 3 ) zahajuje Svědectví čtvrtý rok svého vycházení. Umožňuje to rostoucí počet předplatitelů a dary jednotlivců, kteří vesměs nechtějí být jmenováni, ale jimž patří upřímné díky vydavatelů a redakce za pocho-peni a podporu naší práce : F. A. v New Yorku za dar tisíc dolarů; dr J. P. v New Yorku za pravidelný roční příspěvek osmi set dolarů; a paní T . W . v Belgii za už druhý dar ve výši pěti set dolarů.

14

J E D N O P Ř E D P L A T N É

na čtvrtý ročník Svědectví, poukázané bez prodlení československým čtenářem kdekoli ve světě umožňuje vydavatelům poslat DVA V Ý T I S K Y tohoto čísla zdarma do Československé socialistické republiky knihovnám a čítárnám, funkcionářům komunistické strany, členům vlády a parlamentu, novinářům, spisovatelům, umělcům. Podrobné informace o zasílání předplatného na druhé straně obálky.

pro mladého člověka, který doma i ve škole slyšel, jak naše republika dává mladým

možnosti ke studiu i práci, jak využívá talentů, jak je to dnes jiné, než to bývalo ?"

(Mladá fronta, 26. listopadu I960.)

'' Vůbec už se nedivím ženám v některých závodech či úřadech, když s trpkostí říkají funkcionářům či spolupracovníkům : 'Jednou do roka nás oslavujete při Meziná-rodním dnu žen a ještě si myslíte, bůhví co jste pro nás s tou kytkou či bonbóny nevy-konali. Kdybyste raději místo těch oslavných řečí o matkách a budovatelkách myslili na to, jak nám skutečně pomoci, udělali byste

líp! Hle, co se přihodilo jedné naší čtenářce,

která se k nám obrátila o radu. Letos v únoru nastoupila mateřskou dovolenou a v závodě oznámila, aby s ní počítali, že po skončení mateřské dovolené nastoupí opět do zaměstnáni, což se také v červnu stalo. Ale její místo už bylo obsazeno a po dlouhém, nepříjemném jednání a dohadování jí bylo posléze nabídnuto místo s platem o 200 Kčs nižším, než dostávala na původním praco-višti. Když se proti tomu ohradila, bylo jí řečeno : 'Opatřte si tedy písemné potvrzení od Ú R O , že je závod povinen vás zaměstnat na stejném pracovním úseku jako před mateřskou dovolenou a se stejným pracovním zařazením. Žádný takový předpis neexistuje!' Nuže, chytráci v onom závodě mají pravdu. Právní předpis o tom, že žena nemá být

po nástupu a mateřské dovolené poškozena na platu dosud neexistuje..." (Práce, 2. srpna I960.)

•

"Podle zákona má každý dělník odpracovat týdně 46 hodin, to znamená 7,67 hodiny na směnu".... Délka pracovní směny dělníků stavební výroby je (však) neustále pro-dlužována: v roce 1957 činila průměrná délka pracovní směny 8,1 hodiny, v roce 1958 8,2, v roce 1959 8,4 a v prvním pololetí 1960 8,5 hodiny." (Hospodářské noviny, 26. srpna 1960.)

•

"Byl proveden průzkum u 40.000 žen, pracujících ve spotřebním průmyslu.... A co se ukázalo? 45 % z nich vstává mezi 4. a 5. hodinou, 13 % dokonce mezi 3. a 5. hodi-nou. A děti budí od čtyř do půl páté." (Práce, 20. září 1960.)

"Nemálo občanů u nás vyplňuje tikety Sportky a prožívá každou neděli večer malé vzrušení, zda čísla vyšla nebo nevyšla. Počet pravděpodobnosti nám jasně říká, že většina z nich pak hodí tiket do koše. Nu což, říká se, vsaď, vyhraješ snad, a tak pokud se sází rozumně, pokud někdo vyplní jeden nebo dva tikety, jde tu o určitou zábavu. Horší je to ovšem s těmi, kteří by vrtkavou Štěstěnou chtěli nahradil výsledky práce a 'spoří' ve Sportce úctyhodné částky. Tady něco přežívá ze staré lotynky. Zvláště pak tehdy, když na pomoc se berou různá 'znamení', sny,

15

když se prostě bere na pomoc haraburdí pověr a báchorek. Jako třeba to, že růže ve snu jsou trojka, kominík dvanáctka a podobně. Není při nejmenším trochu komi-cké, když člověk, který se dávno vyrovnal s náboženskými pověrami, listuje kvůli Sportce ve snáři?" (Svobodné slovo, 11. listopadu 1960.)

•

"A jsou mezi námi i takoví, méně nápadní dobrodinci. Tuhle se připočte pár haléřů, tamhle se naváží o pár deka méně anebo se s napřaženou dlaní obskakuje tak dlouho a tak dlouho se chrastí šestáky v kapse, až kápne tuzírek. A korunka ke korunce, vono se to ani nezdá a za chvíli je nastřádáno na auto i na chatu. A přece je především na nás samotných, abychom tohle všechno netrpěli. Vyhlašme boj tomu menšímu i většímu chytračení na náš účet!" Pražský rozhlas, 15. října 1960.)

•

"Od roku 1956 do letošního 30. sázkového týd-ne byla na výhrách vyplacena jedna miliarda pět set třicet osm miliónů pětsetdevadesát osm tisíc stodevadesáttři korun, a to 16,877.421 výhercům. Každý týden je vsa-zeno v Sazce průměrně dva milióny korun, ve Sportce 14-15 miliónů. Jsou to čísla ohro-mující." (Mladá fronta, 3. srpna 1960.)

"Antikvariát n.p. Kniha hl.m. Prahy ...... Dlážděná č. 5, Praha 2 — Nové Město, stále kupuje a ihned proplácí knihy těchto autorů: Bass, Cooper, bratří Čapkové, Dickens, Dreiser, Dumas, Fabricius, Feucht-tvanger, Flaubert, G. Greene, Hašek, Herrmann, Kožík, London, S. Lewis, Mrštík, Poláček, Rais, Remarque, Scott, Schulz, Svátek, Světlá, Sokol-Tůma, Šolo-chov, Tolstoj, Twain, Verne, Vrba, Wasser-mann, Zola." (Z Malého oznamovatele v

rubrice Koupě - prodej - výměna - Večerní Praha, 15. října 1960.)

•

"Zeptali jsme se 1. ledna zecla namátkou několika ze statisíců diváků, kteří strávili poslední noc uplynulého roku u televizorů — jak se jim líbil či nelíbil silvestrovský program na obrazovce. A zde jsou jejich odpovědi: Milan Voženílek, studující: 'Teda ten Horníčkův vtip o tom magickém oku na váze — byl senza. Fakt. A potom Jiřina Bohdalová, jak dělala tu paťačku a ještě taky ten flák 'Já bych chtěl stále zpívat o ostrovech Havajských' , jak se přitom jódlo-valo, ale po půlnoci mně naštvali, protože hráli málo džezárny.' Marina Vošmiková, žena profesora : ' To je na tom televize už hodně bledé, když musí o Silvestru zařazovat scénky z kabaretu u Tomáše. Nebo ten koncert pro orchestr a psací stroj! Že se něco v tak hudebně vzdě-laném národě trpí! Jediné, co za něco stálo, byl charleston (kde jsou ty časy, kdy jsem ho také tančila) a Ljuba Hermannová Antonie Černá, Praka 3: 'Nejvíc se mi líbila ta paní, která prohlásila, že tráví Silvestra, bohužel, se svým manželem. Konečné jedna z mála vdaných žen, jež se odvážně a svobodné rozhodla pranýřovat muže, usínající už v 10 hodin na pohovce...'." (Práce, 2. ledna 1961.)

Oprava

V mé poznámce " Z cesty Jugoslávií" (viz Svědectví, roč, III , číslo 12) se objevilo několik chyb : Ivana Meštroviče jsem nenavštívil v Jugoslávii, ale před léty ve Spojených státech. V Jugoslávii jsem se setkal jak s lidmi, kteří hovořili svobodně, jako kdyby v této zemi nebylo politické diktatury, tak i s lidmi, kteří se obávali mluvit volně. A konečně — instituce, na které učím se správně jmenuje "Universi ty of Kentucky".

Jiří Kolaja

16

TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK A KOMUNISTÉ

Jaroslav Dre s l er (Mnichov)

Celým životem a dílem T. G. Masaryka se vine jako červená nit otázka jeho poměru k dělnictvu, k sociální demokracii a ke komunismu. Na schůzi kladenských horníku v roce 1901 řekl : " O t á z k a dělnická jest v podstatě otázkou nás všech — je otázkou národní." (Václav Pacák, "Masaryk a dělnictvo", ve sborníku : Josef Fischer, Čtyři stati o T.G.M., Dělnické nakladatelství, Praha 1947, str. 80). A na předvolební schůzi v roce 1907 pravil (Stanislav Jandík, Masaryk na Valašsku, Praha 1936, str. 135) :

Abych mnoho říkal o svém poměru k dělnictvu a k socialismu, není t řeba; je známo, že jsem smyšleni nejen sociálního, nýbrž př ímo socialistického, to jsem řekl už ne jednou; že nejsem marxista, to je také známo, ale socialis-mus a marxismus nejsou zcela totožný. Svůj živý cit k dělnictvu a svůj socialismus nevyvážil jsem z knih a teorií, nýbrž ze života. Pocházím z rodičů a poměrů chudých ; sám byl jsem na řemesle, zámečmetví a kovář-ství, cítím pořád, jak jsem cítíval jako učedník. Pokládám prostě za svou povinnost věnovat svou životní práci povznesení hospodářskému, mravnímu a vůbec duchovnímu — třídě slabých. Politicky usiluju o organisaci radikální strany nedělnické ovšem ten radikalismus musí být radikalismem demo-kratickým, lidovým a sociálním.

Marxismem se Masaryk zabýval už v devadesátých letech minulého století, když se habilitoval na Karlové universitě v Praze, kde začal přednášet o Marxovi, Engelsovi a socialistickém hnutí . Ty to přednášky Masaryk později přepracoval německy v cyklus článků (na př. "Die wissenschaftlichen und soziologischen Grundlagen des Marxismus" , " D i e Zei t" , Vídeň 1898, str. 177-179) a ve své, původně rovněž německy napsané knize Die philosophischen und soziologischen Grundlagen des Marxismus — Studie zur sozialen Frage (nakladatelství Carl Konegen, Vídeň 1899, česky vyšlo pod názvem Otázka sociální). V původním německém vydání Masaryk píše (str. 324 n.) :

17

Požadavek hospodářské rovnosti neuznávám. Jsem rozhodně pro solidaritu, komunismus však odmítám. Nepřijímám hospodářský komunismus, nevěřím v duchovní komunismus (jak ho třeba líčí Marx).... Uznávám, že dnešní nerovnost je škodlivá, neoprávněná a nespravedlivá. Lidé dnes umírají hladem — a přejedením. Nevěřím, že se nutná reforma dá provést pouze hospodářsky; souběžně se musí provádět i reforma mravní a názorová. Pro tuto reformu Marxův materialismus nedostačuje. Historický materia-lismus, materialismus vůbec, je nemožný.

V oblasti praktické se Masaryk jako poslanec ve Vídni zasazoval za osmihodinový pracovní den a za všeobecné volební právo. Jeho kritika marxismu se dnes může v podrobnostech zdát naivní a nevědecká; musíme si však uvědomit, že se Masaryk tehdy jako universitní profesor věnoval neprobádané oblasti. Ve svých spisech Masaryk odmítá teorii třídního boje jako příliš úzkou; dialektický materialismus je mu jen příkladem nekritického objektivismu a positivismu, které byly přehna-nou reakcí na romantismus. Je proti zbožnění davů, revoluci odmítá, protože věří v pokrok, a vystupuje proti nevědeckým a podle jeho názoru nedostatečným pojmům "proletariát", "buržoasie" atd. Revolucí a jejími praktickými důsledky se Masaryk zabýval ve své práci Russland und Europa ("Studien über die geistigen Strömungen in Russ-land. Zur russischen Geschichts- und Religionsphilosophie. Soziolo-gische Skizzen". Dva svazky, nakladatelství Eugen Dietrich, Jena 1913, Česky pod názvem Rusko a Evropa). V původním německém vydání Masaryk píše (II. svazek, str. 492) :

Rus stále ještě očekává od revoluce zázraky, je totiž ještě myticky věřící, bez kritiky. Rusům chybí Kant jejich revolucionářství.... Rusové zapo-mínají příliš snadno, že jejich cílem není revoluce, nýbrž demokracie; ruský revolucionismus propadá příliš snadno anarchii a nihilismu.

Navzdory této kritice viděl Masaryk v ruské březnové revoluci kladný vývoj. V telegramu ruskému zahraničnímu ministru Miljukovovi napsal (Masarykova práce, vydal J. B. Kozák, Praha 1930, str. 210 n.; telegram má datum 18.III. 1917) : "Češi a Slováci se radují z vaší revoluce, která znamená pořádek a vítězství.... Tím, že dáváte svobodu Rusku, celé osmině veškerého lidstva, rozřešili jste otázky slovanské...". Zcela jinak posuzoval Masaryk bolševickou říjnovou revoluci, jejímž byl očitým svědkem a kterou odsuzoval jako nedemokratickou a násil-nickou. Přesto se však nechtěl vměšovat do vnitřních záležitostí Ruska a vyhlásil přísnou neutralitu československých legií na Rusi. Teprve když bolševici legie napadli (role Trockého není dodnes docela jasná), nařídil protiútok. Právě pro tuto dočasnou neutralitu se později často Masarykovi vytýkalo údajné stranění komunismu. Svůj poměr k bolše-

18

vické říjnové revoluci vyjádřil Masaryk v poselství k 28. říjnu 1919 (Masarykova práce, str. 211) :

Láska k Rusku nesmi nás zaslepovat k nekritičnosti. A vytýká-li se části naší buržoasie, že se na staré Rusko divá romanticky ve smyslu nekri-tičnosti, stejnou výtku lze udělat levici, že nekriticky přijímá ruskou revoluci a bolševictví.... Ministr Beneš bude mít příležitost dokumentárně dokázat, že j sme proti Rusku ve všech fázích jeho vývoje byli naprosto loyální....

Sociálně demokratický politik František Modráček napsal k tomu (citováno podle "Festschrift Th. G. Masaryk. Zum 80. Geburtstage", druhý svazek Th. G. Masaryk als Denker, Bonn 1930, str. 295) :

Lenin a jeho stoupenci představují, podle Masaryka, hospodářský a kul turní primitivismus zaostalého ruského mužika. Leninova taktika mu př ipomíná taktiku Ivana Hrozného, ruský bolševismus nepřekonal carismus. V bolše-vismu vidí Masaryk revoluční anarchismus, případně Syndikalismus, ne však socialismus. Lenin a jeho stoupenci se podle Masaryka dovolávají Marxova učení neprávem. Marx hájil zásadu většiny, zatím co Lenin uskutečnil diktaturu menšiny.

Masaryk jako ,,přítel". . .

První marxistické práce o Masarykovi napsal hudební historik a estetik Zdeněk Nejedlý. Jeho hlavní práce o Masarykovi (T. G. Masaryk, sv. I., Praha 1930, II. 1932, III. 1935, IV. 1937) je zeširoka započatá "biografie, která však sahá pouze do devadesátých let. Kdyby byl Nejedlý chtěl svou práci dovést se stejnou důkladností až do konce, bylo by čtyřem svazkům velkého formátu muselo následovat nejméně ještě osm. Rovněž nedokončené zůstaly jiné velké práce Nejedlého, na př. monografie o Leninovi a biografie Smetanova. Jeho metoda se dá nejlépe charakte-risovat anekdotou. Nejedlého monografii o Smetanovi, která 3s pedantskou důkladností sledovala každý sebemenší detail, se říkalo "Dějiny českého pivovarnictví". Smetanův otec byl sládek a Nejedlý věnoval českému pivovarnictví tolik místa, že mu pak pro vlastní téma knihy, Smetanovu hudbu, už nezbyl dech. Tím, že Nejedlý ve svých čtyřech velkých svazcích o Masarykovi líčil jen jeho předky, mládí a první boje, nedostal se k jádru Masarykovy činnosti. Proto je pro nás zajímavá pouze předmluva. Nejedlý píše (svazek I., str. 28) :

Masarykův poměr k socialismu ... tu nelze jinak než konstatovat, že Masaryk není socialista.... Nejlépe, myslím, svůj poměr k socialismu vyslovil v "Programu české strany pokrokové" : " M n ě samému často se

19

vytýká, že jsem vlastně socialista. Já se toho názvu nebojím. Jistě jsem pro radikální sociální reformy. Sám jsem byl na řemesle, vím, co je to být dělníkem. Moje krédo sociální je velmi jednoduché a obsahuje tři věty :

1. vždy pro dělnictvo a dělný lid. 2. velmi často se socialismem, 3. zřídka s marxismem." Zde Masaryk vymezuje svůj poměr k socialismu velmi

pěkně a jasně. Netvrdí, že je socialista. Ne z měšťácké bázně neb z nechuti k tomu slovu. To by mu nevadilo. Ale nepřijímá socialismus jako nauku. Přijímá vše, co pokládá za prospěch dělnictva, a proto i mnoho ze socialismu. Ale z toho ne již všecko, a z hlavní socialistické nauky, z marxismu, dokonce velmi málo.... Masaryk měl vždy živý smysl pro sociální otázky....

Později se tento Nejedlého soud o Masarykovi pozvolna modifikoval, až se změnil takřka v příkré odmítnutí. V menší práci, kterou vydal po osmi letech, Nejedlý znovu cituje ony tři věty z Masarykova programu a tentokrát je interpretuje poněkud jinak (T. G. Masaryk, Praha 1938, citováno podle druhého vydání, Svoboda, Praha 1946, str. 32 n.) :

Úsilí, jak vyřešit poměr mezi bohatými a chudými, kořistícími a vykořisťo-vanými ... to je pravý Masaryk, vůbec nejpalčivější otázka dneška. A proto po České otázce píše Otázku sociální (1899), jako druhou svou programovou knihu.... A tam sice není socialista. Aspoň nikoli v tom přesném smyslu, jak my tomu rozumíme. "Jdu : 1. vždy s dělnictvem, 2. často se socialismem, 3. zřídka s marxismem", formuloval Masaryk sám svůj poměr k socialismu. T o jest, vždy byl pro to, co činilo život dělníků lepším, snesitelnějším. A souhlasil i s reformami společenského řádu, a třebas i značně pronikavými. Ale nežádal přebudování tohoto řádu a vytvoření nové společnosti, jak to chce socialismus. A dokonce již nebyl pro revoluci, která by to provedla, jak chce marxismus. Masaryk i tu zůstává humanistou : chce dobro dělníků, ale v rámci dosavadního řádu. Než co bylo hlavní : Masaryk plně pochopil velikost této otázky.

A na jiném místě v téže brožurce Nejedlý dokonce horuje takto (str. 47):

A v přípise k ministru veřejných prací mluví i o socialisování dolů. I pro takové reformy byl. A nebylo jeho vina, že ve svých ministrech nenašel pro to dost schopnosti a zejména ne dost odvahy, aby to provedli. On, nesocia-lista, ukázal se v tom daleko více socialistou než mnozí "socialisté"

Poslední Nejedlého práce o Masarykovi (T.G. Masaryk ve vývoji české společnosti a čs. státu, Praha 1950) vyšla k stému výročí Masarykových narozenin v nákladu sto tisíc výtisků. Také zde — dva roky po komunis-tickém puči — je Masaryk ještě představován jako "přítel" dělnictva, přesto se tu však objevují první náznaky pozdější komunistické kritiky. Nejedlý napsal :

7. března 1950 bude tomu sto let, co se narodil Tomáš Garrigue Masaryk, jedna z nejvýznačnějších postav českých dějin nové doby. Muž už za živa

20

opředený spoustou předsudků, příznivých i nepříznivých, jedněmi vynášený, d ruhými proklínaný, jak snad nikdo u nás. Muž , který př i tom vryl h lubokou brázdu v český život.... Vědec i žurnalista, filosof i t r ibun lidu, politik i humanista, bojovník i pacifista — nebylo oboru, aby v něj T . G . Masaryk nezasáhl... (str. 7). Konečně, co bylo nejpříznačnější, síří se jeho popu-larita i v dělnictvu.... I my však toto Masarykovo působení , za uvolnění duchovních sil a zvýšení duchovní úrovně v našem národě, připíšeme na jeho účet jako klad, a veliký klad. A nic tomu neubírá, že smělost k tomuto boji načerpal Masaryk převážně z moderního kapitalistického světa.... Cestou pokroku nesporně proto byla i tato Masarykova cesta, a tak jistě zůstane hodnocena i v další budoucnosti . . . (str. 16). Masaryk má o děl-nictvo zájem, a upřímný a trvalý.... (str. 23). I t ím se lišil od průměrných buržoasních profesorů sociologie, že se zajímal o marxismus.. . . Roku 1893 četl na universitč celý kurs o marxismu.. . . Jaký to však byl kurs, ukazuje jeho Sociální otázka z těchto přednášek vzniklá. Kniha ze všech Masarykových knih nejen nejslabši, ale př ímo reakční a nebezpečná.. . (str. 26). Masaryk jednou formuloval svůj poměr k těmto otázkám takto : vždy s dělnictvem, často se socialismem, zřídka s marxismem. Kdyby byl postupoval obráceně, byl by došel cíle... (str. 28).

Zdá se, že právě v této větě Nejedlý — patrné mimovolně — vyjádřil skrytý cynismus komunistické politiky. Obraťme si Masarykovu větu tak, jak to chce Nejedlý, a dojdeme k heslu, které nepotřebuje komen-táře : "Vždycky s marxismem, často se socialismen, zřídka s dělnictvem." — Tento obrat v Nejedlého interpretaci Masaryka má potud všeobecnou platnost, že ukazuje, jak komunisté přijímají demokrata jen tak dlouho, dokud nemají absolutní moc. Svou poslední práci o Masarykovi Nejedlý končí těmito slovy :

My, vedeni Komunistickou stranou Československa v čele s presidentem Klementem Gottwaldem — my jsme zachránili republiku a zachraňujeme ji i dále před novými útoky nepřátel republiky. A poučeni chybami minu-losti, povedeme ji tam, kam ji slíbil vést, ale nedovedl Masaryk — stále vpřed k lepšímu zítřku. (Str. 49).

. . . a jako ,, n e p ř í t e l " dělnické t ř í d y

Brzy po 1948 se Masaryk stal klíčovou otázkou komunistické propagandy a ideologie. V první republice tvořily Masarykovy názory, či spíše některé citáty z jeho spisů a projevů, které pronikly do široké veřejnosti, oficiální "filosofii" státu. Masaryk měl titul "president Osvoboditel" a ústavní zákon krátce konstatoval : " T . G. Masaryk se zasloužil o stát." Pro dobu 1918-1938 se právem všeobecně ujalo označení "Masa-rykova republika". Velkou překážkou komunistické "převýchovy mas"

21

se však po puči stala legenda, která svým původem byla jistě nekritická a nevědecká — tedy vlastně "protimasarykovská". Komunisté však nesáhli k argumentům, nýbrž se překotně pustili do boření legendy — antilegen-dou. Naplánovali ideologickou protiofensivu, pořádali "vědecké" kon-ference a začali se věnovat s mravenčí pílí Masarykovu obrovskému soukromému archivu, v němž lze jeho činnost sledovat na základě dokumentů, poznámek, dopisů, novinových výstřižků atd., takřka den za dnem. (Tam také našli třetí, rovněž německy psaný a nedokončený, dosud nepublikovaný díl jeho spisu "Russland und Europa", který Masaryk věnoval otázce Dostojevského.) Na předělu stalinismu vyšlo pak v letech 1953-54 několik sbírek "dokumentů", které měly Masary-kovu legendu konečně a definitivně rozbít. Dvě z knih tohoto typu si zaslouží zvláštní pozornosti už pro své názvy. První se jmenuje Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka (vydali František Nečásek, Jan Pachta a Eva Raisová, Praha 1953), a druhá Dokumenty o protisovětských piklech československé reakce. Z archivního materiálu o kontrarevoluční činnosti Masaryka a Beneše v letech 1917-1924 (vydali František Nečásek a Jan Pachta, Praha 1954). V první z těchto dvou publikací se např. tvrdí, že "dokumenty usvědčují Masaryka z vědomé služby americkému, anglickému, a francouzskému imperialismu" (str. 5), na mnoha místech se však především zdůrazňuje, že prý Masaryk financoval atentát na Lenina tím, že daroval ruskému spisovateli a teroristovi Borisů Savinkovovi dvěstětisíc rublů. V Masa-rykově archivu se skutečně našly doklady o jeho rozhovorech se Savin-kovem a také o této částce se v nich mluví. Kromě toho Savinkov při procesu v Moskvě vypověděl, že mu Masaryk dal ty peníze, aby prý provedl atentát na Lenina (např. moskevská Pravda, 31. VIII. 1924). Obojí nedokazuje ovšem vůbec nic. Předně Masaryk podporoval, často velkoryse, různé demokratické exilové skupiny i jednotlivce (také německou emigraci, která uprchla před Hitlerem do Prahy, srovnej např. Willy Haas, Die literarische Welt, Mnichov 1957); za druhé jsou výpo-vědi, k nimž došlo při procesech v Moskvě, jako důkazy víc než pro-blematické; a za třetí Masaryk vždycky odmítal, a to i v souvislosti se Savinkovem, jak individuální teror, tak teror vůbec, jak v teorii tak v praksi. Také druhá sbírka "dokumentů" přejímá tvrzení o Masarykově podílu na atentátu na Lenina a jde dokonce ještě dále, když tvrdí, že Masaryk spolufinancoval také povstání v Kronštatě. Uveřejněné dokumenty však toto, v předmluvě uvedené tvrzení, nikterak nepotvrzují. Masaryk pouze usiloval o velkorysou potravinovou pomoc Rusku v době občanské války a po povstání v Kronštatě, nebot se domníval, že je třeba rozlišovat mezi lidem a bolševickou vládou.

22

Na základě těchto a podobných "sbírek dokumentů" vyšla později řada populárních, historických i jiných knih, v nichž všechny pomluvy o Masarykovi platí už jako vědecky těmito "dokumenty" prokázané. Podobné nehoráznosti pak přejímá nejen Václav Kopecký ve svých pamětech a vzpomínkách ČSR a KSČ (Praha 1960), nýbrž na nich "buduj í" i některé "vědecké" publikace Československé akademie věd. V popularisační knize Václava Krále O Masarykově a Benešově kontra-revoluční protisovětské politice (Praha 1953) autor všechny pomluvy bez jakýchkoli dokladů dále rozvíjí. Po tvrzení, že "Masaryk byl anglo-americký špion" (str. 25), že "zneužil čs. legií v Rusku k intervenci proti mladému sovětskému státu" (str. 46), že "financoval atentát na Lenina" (str. 56), praví (str. 59) :

Masarykovi a Benešovi patří primát, že oni první jako zákeřní vrahové se pokusili zničit sovětský stát, k němuž se dnes upínají naděje celého pokrokového světa.... Naše generace vidí zcela jasně, že Masaryk a Beneš se svou generálskou intervenční cháskou jako první nastoupili cestu, po níž šli později fašističtí vrahové s Hit lerem v čele a po níž by dnes rádi šli američtí imperialisté.

Za vrchol této protimasarykovské antilegendy lze pokládat následující větu, která se vztahuje k dvacátým letům (str. 117):

Ostatně československý hlavni štáb měl přímé spojení s Hit lerovým hnu t ím v Bavorsku.

Obrat

Nacistická propaganda a její čeští pomahači v tzv. Protektorátě Čechy a Morava stavěli své téze o "židobolševismu" T. G. Masaryka na na-prosto neopodstatněné pomluvě, že prý Masaryk byl nemanželským synem židovského statkáře. Jako argument pro jeho "židobolševismus" se tehdy uvádělo, že Masaryk, který prý mohl sověty zničit, se prý rozhodl po bolševické říjnové revoluci proti radě svých důstojníků odvolat československé legie z Ruska a dovést je přes Sibiř domů. — Na podobně fantastických tezích zakládali také komunisté v letech 1953-54 svou protimasarykovskou kampaň : legenda nebyla vyvracena fakty, nýbrž potírána zvrhlou pseudolegendou. Brzy se však ukázalo, že tento postup je nepřiměřený. Historik profesor Theodor Syllaba napsal později v předmluvě k monografii o Masarykově poměru k Rusku (T. G. Masaryk a revoluce v Rusku, Praha 1959) tato výmluvná slova :

Myslím, že dnes není sporu o tom, že polemika proti tzv. masarykismu je účinná jedině tehdy, je-li vedena správnou metodou. Měli j sme dosti

23

příležitostí vidět, že přežitky masarykovské legendy a ideologie neustupují před silnými slovy.

Tento obrat v postupech, argumentech i řeči lze nejlépe sledovat na pracech mladšího historika, dr Jurije Křižka. Z jeho přednášky, nazvané "Profesor Masaryk, nepřítel dělnické třídy", vznikla brožurka T. G. Masaryk a naše dělnická třída (s podtitulem "Masarykův boj proti revolučnímu dělnickému hnutí před světovou imperialistickou válkou", Praha 1955), v níž Křížek opakuje obvyklé komunistické argumenty proti Masarykovi a v některých podrobnostech je rozvádí. V publikaci se m. j. praví :

Masaryk byl českou buržoasií i sociálně demokratickými zrádci záměrně prohlašován za "přítele dělníků" již před první světovou imperialistickou válkou, aby byl posílen jeho vliv na dělnickou třídu. Zejména sociálně demokratičtí předáci lživě vykládali jeho "zájem" o dělnickou třídu jako snahu, jak zlepšit postavení dělnické třídy a pomoci jí. Takové hodnocení však naprosto neodpovídalo skutečnosti. (Str. 9). ... masarykismus jako nebezpečná protirevoluční maloměšťácká a humanitářská ideologie o možnosti třídní spolupráce se stala nejen oficiální ideologií kapitalistického Československa, ale dosáhla značného vlivu a rozšíření. (Str. 10). ... matka Němka ... rovněž ostatní prostředí, v němž vyrůstal bylo národ-nostně vlažné a smíšené... (str. 11). Masaryk vstoupil na německou universitu ve Vídni.... Bylo mu tedy v podstatě jedno, zda se stane německým universitním profesorem nebo něčím jiným... (str. 14). Masaryk se stal stoupencem vídeňské vlády, Rakušákem, kosmopolitním intelektuálem, a protože se odcizil českému pracujícímu lidu, tíhl k bezná-rodnímu "evropanství" (str. 16).

Potom Křížek postavil na hlavu tzv. hilsneriádu, proces, v němž Masaryk hájil slabomyslného a zaostalého žida proti žalobě z rituální vraždy. Píše (str. 57) :

Nejhrubši a primitivní nacionalismus, podněcování antisemitských vášní a jidášská úloha české pracující inteligence — to byly prostředky a zbraně, jež Masaryk a jeho "realističtí" přátelé znovu a znovu doporučovali českým měšťákům v jejich kontrarevolučním boji proti dělnickému revolučnímu hnutí.

V příštích letech Křížek patrně musel, stejně jako prof. Syllaba, konsta-tovat, že "přežitky masarykovské legendy a ideologie neustoupí před silnými slovy". Jeho další kniha T. G. Masaryk a česká politika. Politické vystoupení českých "realistů" v letech 1887-1893, Praha 1959) má na rozdíl od dřívějších publikací tohoto autora tak říkajíc minimální cíl : chce dokázat, že se Masaryk na konci 19. století pokoušel získat pro-

24

strednictvím své "realistické" strany vliv na dělnickou třídu, aby v ni prosadil své revizionistické a ve svých důsledcích maloměšťácké a protirevoluční názory. Na rozdíl od dřívějších prací téhož autora je poslední kniha ve své argumentaci klidnější, vyjadřuje se opatrněji a je opatřena rozsáhlým "vědeckým" aparátem, tedy bibliografií, citáty atd. Podobný tón má také kniha Julia Dolanského Masaryk a předrevoluční Rusko (Praha 1959), která ostatně jako jediná ze speciálních proti-masarykovských publikací vyšla v nakladatelství Československé aka-demie věd, zatím co ostatní publikace vydala nakladatelství strany. Dolanský chce pouze dokázat, že Masarykův poměr k Rusku prý nebyl nikterak "realistický", nýbrž naopak "romantický" a "náboženské povahy", a že jeho "