SYNERGIE VE VENKOVSKÉM

1

SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU

Paradoxy rozvoje venkovaKritické zhodnocení bariér, nástrojů a šancí rozvoje venkova

Jan Binek

Hana Svobodová

Kateřina Chabičovská

Jan Holeček

Iva Galvasová

Jaroslav Martének

GaREP, spol. s r. o.Společnost pro regionální ekonomické poradenství

Brno 2011

Autorský kolektiv:

Ing. Jan Binek, Ph.D.

RNDr. Hana Svobodová, Ph.D.

RNDr. Kateřina Chabičovská

Mgr. Jan Holeček

PhDr. Iva Galvasová

Ing. Jaroslav Martének

Recenzovala: Ing. Svatava Nunvářová, Katedra regionální ekonomie a správy, Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity

© GaREP, spol. s r. o., Brno 2010náměstí 28. října 3, 602 00 Brno, www.garep.cz

ISBN 978-80-904308-6-0

2

3


Paradoxy rozvoje venkova

Kritické zhodnocení bariér, nástrojů a šancí rozvoje venkova

Publikace byla vytvořena v rámci výzkumného projektu Ministerstva země-dělství ČR s označením QH82249 „SYNERGIE v přístupu k rozvoji venkova“řešeného týmem společnosti GaREP, spol. s r. o., v rámci Programu výzkumuv agrárním sektoru 2007–2012 jako třetí ze série publikací rozvíjející témasynergie.

Hlavní myšlenkou projektu je rozvinutí „synergie“ v přístupu k rozvoji ven-kova. Projekt usiluje o dosažení synergického účinku při aplikaci účelně vy-braných postupů, opatření a nástrojů k podpoře vyšší kvality života na venkověa podnikání v agrárním sektoru. Uvedený účinek bude umožněn zvýšením kva-lity činností institucí ovlivňujících tento rozvoj. Hlavním principem řešení jekomplexní a interdisciplinární pohled na vytyčený předmět zkoumání.

Řešitel výzkumu: GaREP, spol. s r. o., společnost pro regionální ekonomicképoradenství, Brno

OBSAH

Úvod ........................................................................................................ 5

1. Paradoxy vymezování venkova ........................................................ 7

2. Paradoxy rozvoje venkova ............................................................... 14

Paradoxy rozvojových představ ....................................................... 14

Paradoxy působení státní správy na rozvoj venkova ....................... 19

Vlastnické paradoxy – venkovský způsob života a vztah k půdě .... 21

3. Paradoxy zemědělské ........................................................................ 27

Paradoxy zemědělského podnikání .................................................. 27

Paradoxy dotací do zemědělství a jejich efektů v rozvoji venkova .... 29

Paradoxní výprodej státní půdy ........................................................ 30

4. Paradoxy řešení problémů ................................................................ 32

Prostorové souvislosti problémů ...................................................... 32

Paradoxy řešení problémů ................................................................ 36

5. Paradoxy rozvojových nástrojů ....................................................... 40

Nabídka rozvojových nástrojů .......................................................... 40

Paradoxy uplatňování nástrojů ......................................................... 40

Pozemkové úpravy a jejich efekty v rozvoji venkova ...................... 44

6. Paradoxy spolupráce ......................................................................... 46

Fungování spolupráce ....................................................................... 46

Leader – metoda spolupráce versus LEADER – dotační program .... 47

Různorodost spolupráce ................................................................... 49

7. Paradoxy informační ........................................................................ 51

Informace versus znalosti ................................................................. 51

Předávání informací .......................................................................... 53

Závěr ....................................................................................................... 57

Literatura ............................................................................................... 60

Seznam zkratek ...................................................................................... 62

4

5

ÚVOD

Život je plný paradoxů. Často se setkáváme se skutečnostmi, nad kterými námzůstává rozum stát, které nedávají smysl, ale přesto se dějí.

Ve vztahu k veřejné správě, ať již její politické či výkonné dimenzi, se nástoto paradoxní dění dotýká až na hranici absurdity. Lidská společnost se svojísnahou o organizaci subjektů a jejich vztahů, nastavováním pravidel chovánía dalšími okolnostmi sice vytváří podmínky pro fungování řady struktur, nadruhou stranu právě tou přílišnou snahou o organizaci vytváří problémy novéa chová se kontraproduktivně.

Rozvoj venkova je významné společenské téma. Zvažují se různé společen-sko-ekonomické či environmentální konsekvence tohoto prostoru (klidný pro-stor pro život, území spjaté s přírodou, místo pro rekreaci, produkční prostorzemědělství, prostor pro rozšiřování měst apod.). Tyto úvahy ústí do pojme-novávání hodnot, problémů, šancí venkova. Uskutečňují se různé kroky k je-jich uchování, vyřešení, rozvinutí. Venkov se v důsledku těchto aktivních snahmění – řada věcí se zlepšuje, objevuje se i nemálo degradujících jevů. Něcose však přes všechny snahy nemění. Realizace rozvojových aktivit s seboupřináší paradoxy, jichž je i vzhledem k abstraktnosti pojmu venkov více nežv jiných oblastech.

Paradox je dle slovníku cizích slov logicky neřešitelný rozpor. V oblasti roz-voje venkova je rozporných skutečností celá řada. Počínaje uchopením ven-kovského prostoru jako takového, přes protichůdné cíle jeho proměn a protisobě působící nástroje, jimiž může být ovlivňován, po oblast rozvojovýchstruktur a aktérů, kteří zde v tomto směru působí. V jednotlivých částech pub-likace jsou ve vztahu k obecnějším tématům či procesům pojmenovány roz-pory (paradoxy) rozvojového dění na venkově a ve vztahu k venkovu. Tytorozpory jsou vřazeny do širšího kontextu a je naznačeno pozadí jejich„vzniku“.

V podtitulu publikace je zdůrazněno, že záměrem rozboru paradoxů je kri-tické zhodnocení bariér, nástrojů a šancí rozvoje venkova. Upozornění na protisobě působící opatření či na špatné přístupy je prvním krokem k jejich ome-zení a odstranění. Autoři se již delší dobu ve své výzkumné i praktické činnostisoustavně věnují rozborům podmínek fungování a rozvoje venkova a účelněspolupracují s odpovědnými subjekty ve veřejné správě při hledání efektivníchcest, jak nalezené problémy řešit a tedy i nalezené paradoxy eliminovat.

S ohledem na uvedenou skutečnost si autoři v této publikaci dovolili nadsázkui kritiku, protože na některé věci je třeba upozornit skutečně důrazně. A přestoto kritické vyznění oceňují velký kus cesty, který venkov ve svých promě-nách ušel za posledních 20 let, výsledky obětavé činnosti řady osobností a od-hodlání v započatém díle pokračovat. Věříme, že publikace bude impulzempro hlubší zamyšlení nad pojmenovanými problémy a zejména že poslouží k vyjasnění způsobů, co udělat pro odstranění největších paradoxů.

Motto paradoxů rozvoje venkova: „Největší brzdou rozvoje venkova, para-doxně, je často právě snaha o jeho rozvoj.“

6

7

1. PARADOXY VYMEZOVÁNÍ VENKOVA

Základem rozvoje území či určité oblasti lidského života je jasné vymezeníprostoru rozvojového působení. Obtíže spojené s takovýmto uchopením ven-kova jsou jednou z příčin, proč se venkov potýká s nedostatečným společen-ským uznáním a také s nepochopením rozvojových představ. Paradoxyvymezování venkova jsou vyjádřením nesouladu mezi úrovní, způsobema využitím daného vymezení.

Pojem venkov je neurčité a do jisté míry abstraktní označení osídlené kulturníkrajiny se specifickými charakteristikami. Co je venkov, vnímáme v podstatěintuitivně, na základě řady znaků různorodé povahy. Zásadní otázkou je, zdaje vůbec možné vymezit venkov jednoznačně a exaktně, a pokud ano, za ja-kých podmínek a k jakému účelu (Binek a kol., 2009: 11).

Řada odborníků se v poslední době přiklání k názoru, že jednoznačné vyme-zení venkova je velmi obtížné, protože nelze vymezit jeden venkov, ale ně-kolik typů venkovů s různými znaky ať už kvantitativními, či kvalitativními(např. příměstský venkov, odlehlý apod.). Regionální politika však pohlížína venkov jako na jeden prostor se stejnými předpoklady rozvoje a stej-nými problémy. Diferenciací je zpravidla myšleno rozlišení mezi venkov-ským a městským prostorem, rozdíly v sociálním postavení, ekonomickémprostředí či v tradici a historii měst na jedné straně a venkova na straně druhé.Přitom jenom zběžný pohled na český venkov odhalí zásadní rozdíly ve veli-kosti, vybavenosti a roztříštěnosti sídelní struktury nebo třeba v poloze obcívůči centrům osídlení (Perlín, 2010).

Výchozí otázkou tedy není, jak venkov vymezit, ale spíše za jakým účelem vy-mezovat venkov. Můžeme uvést následující hlediska:

1) Vymezení venkovských území pro uplatnění rozvojových nástrojů.

2) Vymezení venkovských území pro statistické účely.

3) Specifická vymezení (klasifikace) venkovských území.

Vymezení území pro uplatnění rozvojových nástrojů musí být už vzhle-dem ke svému užití obvykle spojenému s přerozdělováním veřejných pro-středků jednoznačná. Z tohoto důvodu bývají i poměrně jednoduchá a tedylogicky unifikující. Ve vztahu k celistvosti prostoru bývají vymezována velkáúzemí na základě určitého souhrnného ukazatele (např. dle hustoty zalidnění)či dle vybrané charakteristiky jednotlivých obcí (např. počet obyvatel). Od-lišnost těchto přístupů je zřetelná při srovnání grafického průmětu kritériaOECD a klasifikace území ČR uvedené v Programu rozvoje venkova ČR2007 –2013 (PRV ČR) na obr. 1 a 2.

Obr. 1: Venkovské a městské území dle metodologie OECD (2000) založenéna hustotě zalidněníPramen: Eurostat population census [on-line]

V realitě ČR vymezení OECD de facto odráží rozlišení území zařazených podcíl 1 a městského území Prahy. Typologie zpracovaná na základě vybavenostisubregionálních jednotek s 1 000 –3 000 obyvateli v Programu rozvoje ven-kova ČR 2007– 2013 (obr. 2) nakonec nebyla využita jako podklad pro dife-renciaci rozvojových nástrojů (tím byla pouze velikost obcí s diskutovanouhranicí 500 obyvatel).

Využití jednoznačných kritérií pro stanovení území rozvíjených jako ven-kovská obvykle paradoxně potlačuje logiku přirozených rozvojovýchcelků tvořených většími i menšími obcemi (spádová území, resp. mikrore-giony. Otázkou tedy je, kdy upřednostnit širší rozvojový kontext a stavět vícena spolupráci a synergii, a kdy naopak podporovat pouze venkovské (tj. malé)obce v území bez ohledu na charakter a problémy tohoto území (v periferníoblasti i v příměstské oblasti).

Vymezování venkovských území/obcí s sebou přináší dva zásadní prob-lémy:

1) Striktní určení kvantitativních indikátorů (zejména počet obyvatel, hustotazalidnění) např. pokud má 499 obyvatel, žádá o dotaci z Programu roz-

8

Venkovské a městské obce

2000 - metodologie OECDVenkovská obec < 150 obyvatel/km2

Prevážně venkovské

(>50 % obyvatel žijících

ve venkovských obcích)

Významně venkovské

(15-50 % obyvatel žijících


Převážně městské

(< 15 % obyvatel žijících


voje venkova prostřednictvím SZIF. Pokud však přesáhne hranici 500 oby-vatel, žádá o dotaci z příslušného regionálního operačního programu (ROP).

2) Striktní vymezení hranic administrativních území krajské dotační pro-gramy pro venkovské obce jsou nastaveny v rámci administrativníchhranic. Pokud chtějí spolupracovat dvě obce, kdy jedna je na území jed-noho kraje a druhá na území jiného, nelze je podpořit ze stejného dotač-ního programu.

Souvisejícím paradoxem rovněž je, že čím přesněji se daří venkov vyde-finovat, tím méně tato definice odráží skutečnou realitu.

Obr. 2: Typologie prostoru pro vymezení venkovských oblastí zpracovaná nazákladě vybavenosti subregionálních jednotekPramen: Program rozvoje venkova ČR na období 2007– 2013, MZe 2008

Na Slovensku je vymezení obcí pro účely čerpání z dotačních programůpojato zcela odlišně než v Česku: obce mimo Bratislavský kraj jsou v sou-vislosti s principem územní koncentrace v Národním strategickém refe-renčním rámci na roky 2007 –2013 rozdělené do skupin podle významujejich lokalizace v sídelním systému.

9

Typologie subregionálních

jednotek

Městské aglomerace(pracovní vymezení)

Mezilehlé území(pracovní vymezení)

Periferijní území(pracovní vymezení)

Hranice k 1.1.2005

Hranice krajů

Hranice subregionálních jednotekZ podkladů ČSÚ

zpracoval ÚRS Praha, a.s.Mapový podklad©ČÚZK 2003

Tyto skupiny tvoří inovační póly růstu (78 obcí) a kohezní póly růstu (858obcí). Další skupinu tvoří obce, které nejsou póly růstu v zájmovém územípólů růstu (393), a obce, které nejsou póly růstu mimo zájmové území ino-vačních pólů růstu (1 489) tyto obce jsou oprávněné čerpat finanční pro-středky z Programu rozvoje venkova (67 % obcí). Zbývajících 33 % tvoříobce, které mohou čerpat finanční prostředky z ROP. Nemohou tedy jakov České republice nastat problémy s překročením stanoveného počtu oby-vatel či hranice území.

Členění určená pro statistické účely jsou značně různorodá. Jejich prvořadýmúčelem je zachytit vývoj určitých jevů v určité struktuře. Mohou být variantní.Na jejich základě lze sledovat podmíněnosti volby ukazatelů apod. Příklademtohoto přístupu jsou aktivity Českého statistického úřadu: v roce 2008 vzniklastudie Varianty vymezení venkova a jejich zobrazení ve statistických ukaza-telích v letech 2000 až 2006 a krajské reprezentace postupně vydávaly i de-tailnější průměty ukazatelů do území jednotlivých krajů. Jedna z variantvymezení je zachycena na obr. 3.

Obr. 3: Vymezení venkovského prostoru dle studie Českého statistickéhoúřadu (Varianta 1: venkovským prostorem jsou všechny obce s velikostí do2 000 obyvatel)Pramen: Varianty vymezení venkova a jejich zobrazení ve statistických ukazatelích vletech 2000 až 2006, ČSÚ, 2008

10

Ostatní (specifická) vymezení (klasifikace) venkovských území či obcí pro-vazují různé pohledy či zvýrazňují určité charakteristiky. Odvíjí se od do-stupných statistických ukazatelů, přičemž složitost výpočtů a tudíž i vymezeníodpovídá erudovanosti zpracovatele. U všech výpočtů pak výsledek odpovídátomu, jaké jsou zvoleny vstupní údaje (a také obvykle tomu, jak si předsta-vujeme, že by měl výsledek vypadat – když vychází tak, jak nepředpoklá-dáme, upravíme vstupní údaje či metodu zpracování). Tato členění jsouzaložena na hodnocení charakteru sídel, obcí, či mikroregionů a zohledňujíspecifické rysy jednotlivých území. Z velmi specifických členění lze uvéstnárodopisné klasifikace.

Příkladem povedeného komplexního členění, které usiluje o prostorový prů-mět jednotlivých „venkovů“, tj. venkovských území s určitým charakterem čispolečnými znaky, je typologie znázorněná na obr. 4.

Obr. 4: Typologie venkovského prostoru založená na komplexu socioekono-mických charakteristikPramen: Perlín, 2010

Vymezení venkova bývá obvykle zjednodušeno na vymezení podle veli-kosti obcí. Tímto přístupem vymezuje venkovské obce řada subjektů – Český statistický úřad vytvořil dokonce osm variant vymezení venkova,

11

8. neprofilovaný venkov

7. Strukturálně postižený průmyslový venkov

6. Intenzivní rekreační oblasti

5. Problémový rekreační venkov

4. Vybavený moravský venkov

3. Moravské periferie

2. Nerozvojový sousedský venkov

1. Jádrový venkov

vyřazeno

jiné varianty uvádí OECD, jinak je venkov vymezen pro účely realizaceProgramu rozvoje venkova České republiky na období 2007– 2013, svévymezení používají regionální operační programy, jiné krajské úřady…Paradoxem je, že starostové obcí vnímají venkovskost své obce většinouodlišně od těchto přístupů. Příkladem mohou být výsledky dotazníkovéhošetření v obcích Zlínského kraje s méně než 5 000 obyvateli, kdy 85,6 %starostů těchto obcí považuje svoji obec za venkovskou.

Obr. 5: Příklady vymezení venkovaPramen: Strategie rozvoje venkova ve Zlínském kraji. Brno: GaREP, spol. s r. o., 2010

Prostorové nejednoznačnosti zachycení venkova dokumentují i následujícíteze:

– I ve venkovských obcích se nachází lokality s městským charakteremzástavby. Nemalá území měst jsou ve své podstatě venkovskými sídly.

– Existují venkovské obce, kde tradice vymizely. Na druhé straně v mno-hých městských částech přetrvalo či bylo obnoveno mnoho tradic (častojde ale o bývalé venkovské obce, které vrostly do většího města).

– V posledních desetiletích došlo k výrazné proměně společenského cho-vání, takže řada lidí na venkově žije městským způsobem života. Mnozí

12

obyvatelé měst vytváří aktivní sousedské komunity či se stěhují na ven-kov, aby mohli žít venkovským stylem života, pokud za něj ještě lze něcooznačit.

Není tedy možné slučovat přístupy k vymezení „venkovského území“, kteréje především charakterizováno jasnou vazbou s nějakou prostorovou lokalizacía uspořádáním „hmoty“, a přístupy k vymezení „venkova“ jako určité sociálněekonomické entity, která je charakterizována především prostřednictvím ur-čitých znaků, zachycujících souvislost s lidmi a jejich aktivitami (viz do-držování venkovských tradic v městských částech třeba hody, trhy apod. , a naopak velmi městské projevy chování lidí dosídlených do venkovskéhoúzemí...).

Výše uvedené naznačuje, že je velmi obtížné poskytnout jednoznačnou cha-rakteristiku venkovského prostoru. To, že každý hledá nějaké vymezení (kteréje z podstaty věci účelové a generalizující), je třeba vnímat pozitivně. Každétakovéto členění má svůj specifický význam a je důležité tuto přidanou hod-notu využít v poznání určitého problému, zachycení určité souvislosti a vý-sledně v rozvoji určitého aspektu venkova. Právě soubor různorodých pohledůje základem pro reálné vnímání venkova a následně pro jeho skutečný roz-voj.

13

2. PARADOXY ROZVOJE VENKOVA

Paradoxy rozvojových představ

Pod pojmem rozvoj bývá obvykle chápán proces pozitivních změn (obvyklev oblasti sociální, ekonomické a environmentální). Rozvoj venkova je jižpojem značně abstraktnější, a to především vzhledem k „pružnosti“ vnímánívenkova/venkovských obcí/území. Co lze tedy ve skutečnosti považovat zarozvoj venkova a jak je tento rozvoj naplňován?

Rozvoj venkova je komplexem dílčích rozvojových složek, které jsou zná-zorněny na obr. 6. Jednotlivé složky se vzájemně ovlivňují, mají společné ak-téry a podobné rozvojové nástroje. Pokud rozvineme jednu složku, obvykledojde i k rozvoji dalších.

Obr. 6: Rozvojové oblasti venkovaPramen: Svobodová, H.: Faktory rozvoje venkova v podmínkách České republiky. Ri-gorózní práce. Brno: Geografický ústav PřF MU, 2009

14

Obyvatelstvo

Kultura, tradice

Zem d lství, lesnictví a

krajiny

prost edí

Pr myslová

emesla

vybavenost, vzd lávání

Cestovní ruch,

rekreace

Infra-struktura

Správa obce

OBLASTI ROZVOJE

AKTÉŘI

NÁSTROJE

APLIKAČNÍ ÚZEMÍ,CÍLOVÁ SKUPINA

Služby,

ě

Rozvoj venkova je také stále více zdůrazňovanou součástí cílů Společné ze-mědělské politiky EU, avšak není možné jej vnímat odděleně bez kontexturegionální politiky (Binek, Svobodová, 2009). Průnik v cílech a opatřeníchrozvoje venkova, formulovaných v rámci společné zemědělské politiky i re-gionální politiky, je zřejmý a je nutné podpořit snahy o synergii rozvojovýchaktivit vycházejících z těchto politik. Prioritami rozvoje venkova v uvedenémkontextu a s důrazem na komplexní rozvoj venkovských regionů jsou dle Ev-ropské komise1 mimo jiné:

– podpora konkurenceschopnosti (paradoxem však je, že např. pravidlapro zemědělské subjekty v „nových“ zemích zejména dvourych-lostní dotační systém jsou do roku 2013 nastavená tak, aby země-dělci těchto zemí nebyli v rámci celé EU či světa příliškonku renceschopní),

– péče o krajinu (zde se jako paradox jeví nedostatečné financováníkomplexních pozemkových úprav, které jsou jedním z nejdůležitěj-ších funkčních nástrojů péče o krajinu; jiným paradoxem je bez-ohledné zabírání kvalitních půd fotovoltaickými elektrárnami, kdydochází nejen k estetickému zhoršení vnímání krajiny, ale také k de-gradaci kvality půdy pod fotovoltaickými články),

– posílení infrastruktury obcí (v českém prostředí se toto posilování in-frastruktury paradoxně jeví jako „černá díra“ neustále se inves-tuje, ale výsledky nejsou příliš zřetelné).

Z výše uvedeného je patrné, že podmínky nastavené Evropskou unií „shora“(tedy příliš obecně) nejsou a v kombinaci s projevy specifik českého pro-středí často ani nemohou být naplněny. „Čeští úředníci“ ovšem také častopřetváří ve svých dokumentech a rozhodnutích priority rozvoje podle svého„nejlepšího mínění“, což se při snaze o aplikaci v praxi obvykle jeví spíšejako kontraproduktivní.

K rozvoji můžeme přistoupit komplexně a usilovat o spolupráci všech rele-vantních aktérů a o synergické působení rozvojových nástrojů (zde je nez-bytným předpokladem kvalitní plánování), nebo se věnovat rozvojijednotlivých oblastí a řešení jednotlivých problémů podle aktuálně dostup-ných nástrojů (nejčastěji „získatelných dotací“), podle finančních a odbor-ných dispozic či ochoty a aktivity jednotlivých aktérů. Ve druhém případě je

15

1 Evropská komise. URL <http://ec.europa.eu/agriculture/capexplained/sustainindex_cs.htm> [cit. 6. 2. 2009]

třeba mít v patrnosti riziko, že jednotlivé činnosti a jejich dopady nemusí býtslučitelné. Paradoxním případem potom může být snaha o rozvoj urči-tého periferního území jedním rezortem (např. speciální dotační prostředkya metodická pomoc) a opatření jiného rezortu, které situaci zhorší (např.zrušení nejbližší střední školy či sociálního zařízení z důvodu finančníchúspor).

Jedním z paradoxů je fakt, že rozhodování o obecných směrech a podmín-kách rozvoje venkova se uskutečňuje ve velké vzdálenosti od venkova bezreálných podkladů (názory obyvatel, starostů apod.) a znalosti poměrů navenkově, často v kontrastu k rozvoji města či ve vazbě na zemědělství.

Představy o rozvoji venkova se liší i podle osobních dispozic, životních zku-šeností a kvalifikace osob v daných pozicích. Jinak vnímá rozvoj venkova sta-rosta venkovské obce, jinak mladý obyvatel venkova, jinak senior. Podlesvých kompetencí bude odlišně vnímat rozvojové priority pracovník kraje,pracovník ministerstva, jinak zástupce specifické zájmové skupiny. Klíčovéje, do jaké míry dokáže kdokoliv z nich kvalifikovaně vystupovat jakopředstavitel dané instituce a z této pozice o rozvoji venkova rozhodovat.Důležitá je také otevřenost představitelů jednotlivých institucí vůči všem za-interesovaným stranám na rozvoji venkova, které často rozhodnutí úředníkůa politiků nemohou ovlivnit jinak než účastí ve volbách, což je možnost velmiomezená. Např. při vzniku nového zákona nemá občan (ani skupina občanů)možnost jakkoliv ovlivnit jeho obsah, nemůže se účastnit připomínkového ří-zení a vstupovat do tvorby normy. Může pouze oslovit „své poslance“, kteříbudou o připraveném zákoně rozhodovat, což dává minimální šanci na ja-koukoliv změnu předložené normy.

Nastavení politiky rozvoje venkova se navíc děje striktně podle určitých da-ných pravidel, přitom by se však v řadě případů lépe uplatnil tzv. „selskýrozum“ (kterýžto pojem právě z venkova pochází a tradičně byl pro přístupk venkovu charakteristický). „Selský rozum“ de facto naplňuje principy udr-žitelného rozvoje, protože při realizaci rozvojových aktivit bere ohled i na je-jich širší dopady např. že nelze žít na dluh, při plánování je třeba myslet i nabudoucí generace, podnikání či dopravní infrastrukturu lze rozvíjet do určitémíry (aby nedošlo ke zhoršení kvality života v území) atd. Na druhé straně jese „selským rozumem“ spojen konzervatismus, tradicionalismus a tedy jistýodpor vůči dynamickému rozvoji.

V případě rozvoje venkova je nejtěžší posoudit jeho přiměřenost.

Je nutné klást důraz spíše na kvalitativní aspekty rozvoje, aby bylo co nejlépenaplněno očekávání všech skupin obyvatelstva i dalších subjektů, které v obci

16

sídlí. Kvantitativní pojetí rozvoje totiž může ve značné míře měnit charakterrozvíjeného objektu (např. z vesnice se stane „město“). Za rozvoj bývá takéčasto obyvateli venkova chápána i stabilita, tedy stav, kdy se mají dobře a jsouse stávajícími poměry spokojeni. Obyvatelé některých venkovských obcímohou být chudí, ale přesto spokojení (tzv. „stabilizovaná bída“).

Možnosti rozvoje obce porovnání názorů 52 starostů a 945 obyvatel vevybraných obcích MAS Boskovicko Plus

Starostové obcí mají obvykle poměrně jasnou představu o rozvoji svéobce. Na rozdíl od nich poměrně velký počet obyvatel (13,1 % respon-dentů) nedokázal vůbec formulovat nějakou představu o rozvoji své obcea 3,8 % dotázaných obyvatel tvrdilo, že není zapotřebí pro rozvoj své obcedělat něco navíc než dosud. Většina občanů však cítila, že rozvoj jejichobce by měl mít určité priority. Občané by nejvíce přivítali rozvoj sociálníinfrastruktury obce – obchodů, služeb, vybavení obce sportovními zaří-zeními (zejména postrádali koupaliště) a kulturními institucemi. Zároveňjsou si vědomi významu rozvoje cestovního ruchu pro další rozvoj obce, i toho, že osud obce závisí na tom, zda budou mladí odcházet, nebo zdazůstanou, případně přijdou další. S tím souvisí nejen možnost získat byd-lení, ale i podmínky pro každodenní život (rozvoj sociální infrastrukturya péče o kvalitu života tzn. vytváření podmínek pro aktivní život v obci)a také rozvoj podmínek pro podnikání a podpora pracovních příležitostí.Část respondentů vidí závislost rozvoje obce na získání finančních pro-středků z cizích zdrojů (evropských nebo národních dotací).

Jen 4,2 % respondentů uvedlo, že je nespokojeno s vedením obce a v jehozměně že vidí další možnost rozvoje obce. Zatímco občané zdůrazňují rozvojpodmínek pro život v obci a pak teprve otázku výstavby rodinných domků,starostové výstavbu rodinných domků kladou na první místo, i když rozvojslužeb, které zajistí kvalitní život obyvatel obce (tzn. vybavení obce obchody,službami, sportovními, kulturními institucemi apod.), patří i k jejich priori-tám. S výstavbou souvisí také důležitost rozvoje technické a dopravní infra-struktury. Významnou úlohu v rozvoji spatřují obce i v podpoře rozvojepodnikání a ve zvyšování počtu pracovních příležitostí. Na rozdíl od obyva-tel nepovažují starostové rozvoj cestovního ruchu pro další rozvoj obce zapříliš významný a rovněž i další možnosti nepokládají za prioritní.

Paradoxní je i představa, že slučování (zde myšleno zejména jako slučo-vání malých obcí, ale platí obecně) je spolehlivou cestou k úsporám a k rozvoji.

17

Česká republika se vyznačuje vysokou hustotou sídel s poměrně rovnoměr-ným rozložením, velkou četností malých venkovských sídel a naopak rela-tivně malým počtem velkých měst (Illner, 2006). Roztříštěná struktura obcí,tj. velký počet malých a velmi malých obcí, se v posledních letech stala před-mětem řady diskusí. Kritizována bývá zejména z hlediska sociálního a eko-nomického rozvoje venkova, stability volených orgánů malých obcí, jejichfinančního hospodaření, kvality jejich správních úkonů, dodržování zákon-nosti apod.

Pravda je, že s velikostí obce klesají relativní náklady na výkon místní vládya na poskytované služby, takže tyto funkce jsou levnější. Spojením obcí se ne-sníží náklady na budování infrastruktury sídelní struktura zůstane stálestejná (ekonomické argumenty proto nelze přeceňovat). Mnohých úsporlze dosáhnout prostou spoluprací (např. v rámci svazků obcí).

Nelze rovněž popřít, že velké obce jsou pro soukromý kapitál přitažlivější nežobce malé. Ve skutečnosti lze v malých obcích využít levnějších výrobníchzdrojů – ceny půdy, práce apod. Bariérou ovšem často zůstává špatná do-pravní dostupnost.

Místní správa ve velkých obcích může být efektivnější, kvalifikovanější, a tedy kvalitnější, protože v obecních úřadech a ve volených orgánech je většíspecializace, aparát je početnější, profesionálnější a lépe technicky vybavený.Výkonnější místní správa pak znamená i spokojenější občany. O profesiona-lizaci a specializaci správy ve velkých obcích, stejně jako o schopnosti řešitsložitější úkoly, což vše z toho plyne, není pochyb. Naproti tomu je však roz-sáhlejší a specializovanější aparát náchylnější k byrokratismu i k technokra-tickým řešením a může snáze unikat kontrole veřejnosti. Také samotný pojemkvality místní správy je nejednoznačný.

Na druhé straně je zřejmé, že neuvolnění starostové v nejmenších obcíchmívají často obtíže se zvládnutím obecní administrativy. Malé obce majítotiž často problém se získáním kvalifikovaného úřednického aparátu(pokud vůbec na něco takového mají prostředky) a politických představi-telů. K řešení tohoto problému by mohlo napomoci zřízení poradenskýcha konzultačních míst pro starosty (především neuvolněné) a úředníky ma-lých obcí (často účetní na částečný úvazek), která by mohla být speciali-zovaná, např. finanční poradní místa (pro výkon samosprávné funkce),poradní místo pro územní plánování atp., kam by se mohli představitelémalých obcí obrátit a získat kvalifikované informace nutné k řešení svýchproblémů.

18

Také místo zřizování Czechpointů i v relativně malých obcích by se mohlozačít uvažovat o zřizování „kiosků“ státní správy, kde by se občan prostřed-nictvím videopřenosu spojil s příslušným pracovištěm státní správy a v místěsvého bydliště by si vyřídil potřebné záležitosti. Takže nutnost kvalifikovanépracovní síly by byla ponechána na větších sídlech, která by tyto kiosky spra-vovala, a vesnice by jen poskytla potřebné prostory a prostředky pro provozkiosku a případně by mohla ověřovat pravost listin, jež občan předkládá v ří-zeních.

V souvislosti s rozvojem obcí může být paradoxem také zrušení okresníchúřadů. Nástupnické obce s rozšířenou působností ani pověřené obecní úřadynezískaly za 11 let své působnosti takové postavení jako tehdejší okresníměsta, resp. okresní úřady, a nebyly jim ani svěřeny příslušné kompetence.Pomyslná mezera mezi obecními a krajskými úřady je tak velmi široká.

Paradoxy působení státní správy na rozvoj venkova

Pro rozvoj venkova je neodmyslitelné působení státní správy jako dohlížitele,podporovatele a realizátora veřejného zájmu. Rozvoj venkovského prostorumá mnohé zvláštnosti v porovnání s rozvojem měst. Jsou však k dispozicipouze jedny nástroje státní správy, jednotná legislativní regulace, jednyorgány státní správy. Specifické potřeby rozvoje venkova nejsou přílišrespektovány.

Jedním z negativních příkladů v tomto směru může být uplatňování staveb-ního řádu ve venkovském prostoru. V tomto směru nejde jen o aplikaciúzemního plánování v rozvoji venkova, jde také o aplikaci stavebního řáduv rozvoji sídelních funkcí vesnic. Územní plánování malých sídelníchútvarů vesnic může být a také je velmi efektivním nástrojem pro po-zitivní rozvoj venkova. Přesto jsme nepřijatelně často očitými svědky ma-sivní devastace venkovského prostoru suburbanizačními procesy, výstavbourezidenčního bydlení, satelitních pseudosídlišť, vesnicko-průmyslových zón.Nelze se tomu však divit, developeři se snaží maximalizovat svůj zisk, a proto maximálně zahušťují obytný prostor a upřednostňují krátkodobá hle-diska při zástavbě nových lokalit. Zvláštní je, že si to obce při tvorbě regu-lativů výstavby neuvědomují a developerům takovéto jednání umožňují,resp. řada regulativů není dodržována. Toto rozsáhlé selhávání státní správypři aplikaci územního plánování, nekvalifikovanost a nekompetentnostúřadů a lokálních politiků má na venkovský prostor mnohé a rozsáhlé de-vastační dopady.

19

Hnutí Obnova vesnice, které se v českých poměrech projevilo až v 90. letech20. století, upozorňovalo na negativní vývoj vzhledu vesnických sídel a před-pokládalo postupné odstraňování stavebních nešvarů. To, že by mohly vzni-kat nešvary nové, se jevilo nemyslitelné. Stát jako aktivní iniciátor a účastníkhnutí obnovy vesnice, dnes rozvoje venkova, na tomto poli, ač vybaven po-třebnými kompetencemi, stavebním zákonem a stavebními úřady, příliš častoselhává. Novostavby i rekonstrukce staveb na venkově mají často daleko dozákonem předpokládaného harmonického životního prostoru. Stavební úřadynejsou kvalifikovaným, odborným oponentem neuvážených záměrů staveb-níků a mnohdy účinně nepostihují ani hrubé přestupky.

Specifickou pozornost v tomto směru je nutno věnovat zemědělské půdě jakozákladnímu faktoru životního prostředí. Existence a přetrvávání zákona o ochraně zemědělské půdy, historicky už zcela překonaného, je zřetel-ným negativním faktorem rozvoje venkova, selhávajícím nástrojem rea-lizace veřejného zájmu. Zákon sám, ale zejména špatná kvalita výkonu státnísprávy v ochraně zemědělské půdy dramaticky zhoršuje udržitelnost rozvojevenkova. Přitom struktury státu již nejméně dvacet let „pracují“ na nové zá-konné normě. Praktická rezignace státu v ochraně zemědělské půdy se opíráo pomýlenou domněnku, že potraviny budou vždy snadno a levně dostupné a půda k jejich výrobě není nezbytná. Proto je zemědělská půda s podporoustátu velkoplošně odnímána zemědělské výrobě a nenapravitelně devastována.V poslední době k tomuto jevu dochází výstavbou slunečních elektráren. Tyvedle ostatních negativních dopadů dokumentují selhání kompletní strukturystátní správy v oboru nejen ochrany půdy, ale také ochrany přírody a krajiny.

Jiným příkladem selhání výkonu státní správy ve vztahu k rozvoji venkova jevýkon činností spojených s ochranou a tvorbou krajiny. Venkovská krajinajako základ a východisko rozvoje venkova, zejména v oblastech s pokračujícíintenzivní zemědělskou velkovýrobou, je nadále ekologicky nestabilní, téměřdokonale zbavená posledních pozůstatků přírodě blízkých ekosystémů. K ře-šení ekologické nestability má stát zákonný nástroj a má i poměrně silnoustrukturu správních úřadů až po úroveň obcí. Přesto se vlastníci, ale zejménauživatelé pozemků trvale a beztrestně dopouštějí poškozování až odstraňo-vání krajinných prvků. To se děje za pasivního přihlížení a také mlčení or-gánů ochrany přírody a krajiny, včetně orgánů inspekčních. Jak jinak by bylomožno vysvětlit pozoruhodně paradoxní existenci pozemků vyhrazenýchkomplexními pozemkovými úpravami pro fungování v územních systémechekologické stability? Jedná se rozhodně o stovky, možná však i tisíce hektarůpozemků, jimž je správním rozhodnutím pozemkového úřadu, orgánu státní

20

správy, učena pozice prvků systémů ekologické stability. Tyto pozemky majísvoje zcela jednoznačné vlastníky, na něž stát zákonem přenesl povinnosti vevztahu k ochraně přírody a krajiny. Nic by tedy nemělo bránit orgánůmochrany přírody v dozírání a vymáhání řádného stavu ve prospěch udržitel-ného rozvoje venkova. Pozemky určené státní správou pro vytváření prvkůstabilizujících krajinu, pro zlepšování vodního hospodářství krajinného sy-stému jsou však naprosto běžně a v jasném rozporu se zákonnými povinnostmijejich vlastníků využívány k intenzivní zemědělské výrobě. Tento stav bynebyl možný, kdyby orgány státní správy v ochraně přírody vždy plnily řádně,zodpovědně, odborně a kvalifikovaně povinnosti svěřené jim zákony. Jestližejeden orgán státní správy pozemkový úřad za státní prostředky vytvořil pod-mínky podporující rozvoj venkova, selhává v synergii nepochybně jiný orgánstátní správy orgán ochrany přírody.

Vlastnické paradoxy – venkovský způsob života a vztah k půdě

V posledních dvaceti letech vzniklo a vyvíjí se hnutí obnovy vesnice. To se odpočátku opíralo o předpoklad atraktivnosti specifických forem venkovskéhozpůsobu života, svázaného s harmonicky utvářeným venkovským prostorem.Tento předpoklad měl v centru poněkud idealizovaného obyvatele vesnice,který si uvědomuje svoji zodpovědnost k budoucnosti a je ochoten vynaložitznačné úsilí a prostředky k obnově venkova. Předpokládalo se, že obyvatelvenkova, zodpovědný vlastník pozemků, aktivně přispěje k pozitivnímu vý-voji utváření životního prostoru. Mnohde se tyto předpoklady uskutečňujíúspěšně. Jinde jen částečně úspěšně. V nezanedbatelné části venkova všakzcela neúspěšně. Velká část vlastníků pozemků na venkově má pouze velmislabý vztah k vesnici, na jejímž území je jejich vlastnictví realizováno.

V záležitostech pozemkového vlastnictví převažují zřetelně přístupy označi-telné jako neschopnost kvalifikovaně se ujmout práva a zodpovědnosti za po-zemkové vlastnictví. Tento fakt dokládají mnohé poznatky z procesupozemkových úprav nebo pozemkových restitucí. Ztráta této původně zcelaobvyklé kompetence zemědělců uplatňovat právo vlastníka pozemků má slo-žité příčiny, z nichž nejpodstatnější je několik generací trvající tlak státu de-formující práva a povinnosti majitelů pozemků. Zmíněná neschopnostuplatňovat právo vlastníka se projevuje v nájemních smlouvách k zeměděl-ským pozemkům, které zřetelně odrážejí silnější pozice nájemců a velmi ome-zená práva majitelů pozemků kontrolovat zodpovědné a udržitelné zemědělskéužívání pronajímaných pozemků. Neschopnost a nízké vědomí práv vlastníka

21

pozemků nebezpečně usnadňuje spekulace s pozemky některých promyšleněkonajících subjektů, například developerů průmyslových zón nebo zón sate-litního bydlení.

Depresivním poznáním z pohledu rozvoje venkova je fakt, že podobný ne-dostatek kompetence k výkonu práv a povinností vlastníka pozemků semasivně projevil i v hospodaření s pozemky ve vlastnictví státu. Stát takotevřel cestu a prakticky podporuje nezodpovědné užívání pozemků nájemci,znehodnocování pozemků, nesprávný vývoj uspořádání venkovského pro-storu.

Lze-li z projevů drobných vlastníků pozemků doložit v mnohých případech je-jich omezenou schopnost vykonávat legitimní práva a povinnosti, je na druhéstraně možno doložit u téže sociální skupiny i spekulativní chování. To seopírá o zcela nepřiměřené vlastní hodnocení reálné hodnoty plošně zanedba-telného pozemkového majetku. Na tom se znatelně podílí fakt, že početně pře-važují vlastníci pozemků, kteří na vesnici vůbec nežijí a neznají reálnouhodnotu zemědělské půdy. Také toto chování vlastníků pozemků negativnědopadá na rozvoj venkovského prostoru. Slabá pozice státu ve vztahu k vla-stníkům tak často znemožňuje získat určité pozemky k realizaci veřejně pro-spěšných opatření, příkladně pro ochranu území před povodněmi nebo prodopravní stavby.

Zcela specifickou skupinou vlastníků pozemků, zásadně odlišnou od drob-ných vlastníků s „historickým“ původem v zemědělském hospodaření, jsou„noví“ vlastníci pozemků. Jejich pozemkové vlastnictví se dynamicky vyvíjív posledních dvaceti letech. Mezi ně patří také vlastníci skrytě domácí, po-pravdě zahraniční. Tito noví vlastníci jsou si vysoce kvalifikovaně vědomisvých vlastnických práv a neváhají jich užívat i s určitou bezohledností k sou-sedům, drobným vlastníkům. Obvykle se vyznačují také vysoce sebevědo-mým, až přezíravým přístupem k zájmům venkovské komunity, k veřejnýmzájmům reprezentovaným obcemi nebo státem.

„Noví“ vlastníci pozemků, kteří získali pozemky ve značném rozsahu, histo-ricky nedávno a někdy také ze státního pozemkového majetku za velmi vý-hodných podmínek, mají zcela nový, specifický vztah k venkovskémuživotnímu způsobu, k harmonickému vývoji venkovského prostoru. Majívlastní představu o zodpovědnosti vlastníka půdy. V rozhodování o budouc-nosti, rozvoji venkova je velmi nerozvážné tuto zjevnou skutečnost nadáleignorovat.

22

Paradox „městského“ venkova

Zázemí v historii tvořilo městu jeho blízké okolí, které zásobovalo městskéobyvatelstvo zemědělskými produkty a náleželo pod správu většího centra.Vztah města a zázemí se postupně proměňoval, stejně jako charakter a veli-kost stále více vzájemně propojených částí metropolitních regionů (aglome-rací). Původní závislost města na zázemí se v období industrializace obrátilaa typickým rysem aglomerovaných obcí je v současnosti vysoký podíl dojíž-dějících za prací, službami i zábavou do jádrových měst (Ouředníček a kol.,2008: www.suburbanizace.cz).

Z řady původně venkovských obcí v zázemí měst se tak pod vlivem suburba-nizace stávají obce příměstské s městským způsobem života. Migrace do zá-zemí velkých měst je charakteristická především pro mladé rodiny s dětmi a s vyšším vzděláním, přičemž s jejich příchodem vznikají specifické nárokyna vybavenost obce (kapacity mateřských a základních škol, hřiště apod.).Starousedlíci bývají naopak spíše lidé starší s nižším vzděláním. Nastávajírozdíly v ekonomickém statusu novo- a starousedlíků, dochází i k sociální po-larizaci. S výše uvedenými problémy se obtížně potýkají zejména malé obce,do nichž se přistěhuje větší počet nových obyvatel.

Obr. 7: Klasická vs. moderní venkovská zástavbaPramen: www.suburbanizace.cz

Paradoxem je, že lidé se stěhují na venkov, který v podstatě venkovemnení; pobývají zde většinou jen přes noc, navíc přinášejí městský způsobživota, jímž se od místních starousedlíků také odlišují. Často se ohradí vy-sokým plotem, za kterým venkov ani nevidí. Většina aktivit novousedlíkůzůstává orientována do jádrového města. Vznikají tak větší nároky na dopravníinfrastrukturu a obslužnost, zvyšuje se intenzita dopravy.

Přesto i takovéto venkovské obce mohou mít svoji budoucnost, pokud dojdek zapojení nově přistěhovalých do aktivit obce: využívají místních služeb,splynou s původním obyvatelstvem atd.

23

Paradox rozvoje cestovního ruchu na venkově

Z teoretického hlediska, jak již bylo výše naznačeno, znamená „rozvoj“proces pozitivních změn. Ale z praktického hlediska tomu tak nemusívždy být, což je právě jeho paradox. Nejinak je tomu i při rozvoji venkov-ských území prostřednictvím cestovního ruchu, v posledních deseti letech takoblíbeného.

Cestovní ruch přináší vedle známých pozitivních efektů (pracovní příle-žitosti, rozvoj služeb, úprava vzhledu obce…) i efekty negativní. Dyna-mický rozvoj cestovního ruchu, zejména pokud jde o budování infrastrukturycestovního ruchu, může totiž výrazným způsobem změnit prostorové vztahy

24

Obr. 8: Život na příměstském venkověPramen: Ouředníček, M.,a kol., 2008

venkovských i městských sídel. Jestliže funkce komerční, navíc ve značnémíře úzce zaměřená na nabídku cestovního ruchu, postupně vytlačí (resp. po-tlačí) běžnou (nejen obytnou) funkci sídla, dojde ke vzniku a rozvoji turistic-kých „ghett“, tj. území, kde žijí návštěvníci zcela odděleni od stálých obyvatel.Tím dojde ke změně funkcí kompaktní části území sídla. Tento jev je zpravidladoprovázen zvýšením cenové hladiny (turistická inflace), snížením dostup-nosti zboží běžné denní potřeby, zahlcením veřejných prostor a komunikacíatd.

Souhrnným procesem, jehož nejvýraznější efekty jsou převážně urbanistic-kého charakteru, ale zahrnuje i ekonomické, společensko-kulturní, estetické a psychologické efekty, je tzv. turistifikace. Jde o více či méně pozvolnýproces vytlačování základních funkcí sídla (obytná, obslužná, rekreační,hospodářská), které se stává destinací cestovního ruchu jako výsledek mo-nokulturní hospodářské funkce cestovního ruchu. Dopad cestovního ruchuna prostředí destinace je komplexní; je tvořen souborem mnoha dílčích, vzá-jemně provázaných a doplňujících se efektů cestovního ruchu, působících vevzájemné synergii. Jedná se v podstatě o funkční změnu území z původní re-zidenční funkce na funkci turistickou. Preferováno je uspokojování potřebnávštěvníků destinace na úkor každodenních potřeb a životního stylu rezi-dentů.

Proces turistifikace s využitím daných atraktivit obce nebo celého území přit-ažlivého pro cestovní ruch je vlastně procesem i důsledkem nadměrné míryaktivace místního potenciálu pro rozvoj cestovního ruchu, což omezuje akti-vaci původního potenciálu pro ostatní využití. V případě autentických atrak-tivit lze pozorovat tendenci transformovat je nebo jimi manipulovat za účelemjejich zpřístupnění pro masovou turistickou spotřebu. Obce či území jsou vy-baveny zařízeními cestovního ruchu, rekonstruovány, krajinářsky upraveny,vyčištěny od nežádoucích elementů, inscenovány, řízeny nebo jinak organi-zovány. Výsledkem je rozsáhlá ztráta jejich původní atmosféry („genius loci“)a vzhledu a jsou postupně izolovány od běžného života a přirozené strukturyhostitelské společnosti.

Intenzivní působení cestovního ruchu na uvedené oblasti vychází zejménaz atraktivity dané destinace. Hromadění problémů a rychlý postup poškozo-vání prostředí v důsledku působení aktivit cestovního ruchu je v řadě případůzapříčiněno nekoncepčností rozvoje území a selháním role veřejné správy a re-gulačních orgánů. Atraktivní místa jsou vystavena silnému investičnímu tlakua je značně obtížné zajistit prostor pro udržitelný cestovní ruch.

25

Významným procesem eliminace negativního působení a ještě větším rozvi-nutím pozitivních efektů je spolupráce. V tomto případě hraje veřejná správazejména roli iniciátora, koordinátora a tvůrce prostředí. Významnou roli hrajeakceptování podnikatelů i veřejnosti jako partnerů a hledání společné vizerozvoje destinace. Proto je potřebné v koncepčních a územněplánovacích pro-cesech jednotlivých území neopomíjet turismus jako významnou složku pro-storové organizace sídel, ale také i jako potenciální zdroj ohrožení kvalityživotního prostředí místních obyvatel.

26

3. PARADOXY ZEMĚDĚLSKÉ

Paradoxy zemědělského podnikání

Zemědělské podnikání vždy bylo a zůstává integrální součástí venkov-ského prostoru. Značně se však mění jeho pozice. Původní dominantní pos-tavení v ekonomice venkovského prostoru se stává téměř okrajovým.Zemědělství již není významným zdrojem pracovních příležitostí a příjmůvenkovského obyvatelstva. Ekonomický profit ze zemědělského podnikání,dnes zejména profit velkých zemědělských podniků, není realizován ve ven-kovském prostoru.

Zemědělské podnikání je značně významným faktorem životního prostředínejen ve venkovském prostoru. Má pozitivní i negativní projevy, důsledky.Jestliže nedošlo ve významnějším rozsahu k obnově struktury rodinnýchfarem, je logické, že výsledky působení zemědělství na stav životního pro-středí jdou „na účet“ větších a velkých zemědělských podniků. Tyto do-pady jsou poněkud odlišné v přirozeně produkčně efektivních oblastechoproti oblastem s převažujícími extenzivními formami zemědělského hos-podaření.

Dobře jsou dokumentovány negativní důsledky přetrvávajících velkový-robních forem intenzivního zemědělského hospodaření na erozi půdy, naveřejná zařízení, ale také na soukromý majetek. Eroze vrchních nejcen-nějších vrstev ornice je nepochybným důsledkem nezodpovědného zeměděl-ského hospodaření. Trvale a opakovaně dochází na mnohých místech k lokálním erozním katastrofám, nevratně devastujícím zemědělskou půdu a působícím značné škody na veřejném majetku, a k devastaci vodohospo-dářských a dopravních zařízení. Každoroční součet těchto lokálních katastrofje alarmující. Přesto zůstává tento vývoj ignorován a není patrna dostatečněviditelná snaha ani státu, ani zemědělských podnikatelů zastavit devastaciohrožující podstatu zemědělského podnikání. Erozně nezodpovědné hospo-daření na půdě touto cestou významně škodí zemědělské ekonomice, ale takérozvoji venkova, a to v několika směrech. V první řadě důsledky eroze vážněpoškozují produkční potenciál půd, životní prostředí venkova. Devastují ve-řejná zařízení, ale také poškozují bydlení na venkově, podílejí se na zvýše-ném nebezpečí povodní lokálního i regionálního charakteru. Nelze však reálněočekávat, že to zemědělci budou brát v potaz, když se „pouze“ snaží o reali-zaci základního ekonomického pravidla, tj. maximalizace zisku, a udržitel-nost či veřejný zájem je až na dalším místě, pokud vůbec. Očekávat jejichosobní (až morální) zodpovědnost v této oblasti je nepravděpodobné.

27

Dotační zemědělská politika v tomto směru není efektivní a účelná a tímtozpůsobem vlastně škodí nejen zemědělskému podnikání, ale rozvoji ven-kova obecně.

Nezanedbatelný je také dopad nezodpovědného intenzivního zemědělskéhohospodaření na stav ovzduší ve venkovském prostoru. V oblastech velko-plošného polního hospodářství se současným výskytem sucha je dokumento-vána intenzivní větrná eroze půdy. Její dopady na zemědělské podnikání,shodné s dopady eroze vodní, zemědělci „standardně“ ignorují. Vlivy zvý-šené prašnosti na zdraví obyvatelstva jsou ignorovány podobně.

Ekologická stabilita krajiny, jako nutná součást rozvoje venkova, zůstáváv oblastech s intenzivním zemědělstvím na úrovni „bez pozitivních změn“.Přírodě blízké ekosystémy zde nadále nemají místo, „překáží“ moderní ze-mědělské technice. Dotacemi pokřivená ekonomika a přístup zemědělskýchpodnikatelů si vynucují zjednodušování struktury pěstovaných plodin až k monokulturním formám, například u kukuřice. Sumárně tedy intenzivnívelkovýrobní formy nepodporují obnovu atraktivity venkovské krajinypro venkovskou rekreaci a turistiku. Jsou v jistém rozporu s rozvojemvenkova.

Prostupnost venkovské krajiny pro rekreaci a turistiku vyžaduje udržovanoua hustší cestní síť zemědělských účelových komunikací. I v tomto směru byměla být vzájemná synergie partnerů v rozvoji venkova jednoduchá. Aktivitysměřující k výstavbě nebo rekonstrukcím polních cest jsou komplikoványnepřehlednými vlastnickými vztahy k pozemkům, ale někdy také ne-ochotou některých zemědělců připustit volný pohyb osob v území. Někdyzemědělci argumentují, že je jejich produkce ohrožena krádežemi, jindy dá-vají najevo neochotu sdílet s návštěvníky společný prostor. Může jít i o snahuutajovat zanedbanost a devastaci cestní sítě přetěžované zemědělskou a les-nickou technikou.

V České republice jsou již rozsahem nezanedbatelné části území s vysokýmpodílem zatravnění zemědělské půdy, s preferencí extenzivních forem země-dělství. V porovnání s intenzivními zemědělskými oblastmi, kde se udržujestav nepřiměřeně vysokého zornění půdy, by měly být oblasti s extenzivnímizpůsoby hospodaření ve vztahu k obecnému rozvoji venkova méně proble-matické. Význam zemědělství jako zdroje pracovních příležitostí je v těchtooblastech téměř zanedbatelný. Změny v agrární soustavě v oblastech s ome-zenými podmínkami k vysoce produkčnímu zemědělství dominantně ur-čuje dotační politika, jen okrajově respektující přírodní podmínky

28

a kulturně-historický vývoj venkova, venkovské krajiny. Probíhající vývojnení na odborné úrovni monitorován, ani kvalifikovaně korigován. Proto jsoupřehlížena nemalá nebezpečí pro ekologickou stabilitu krajiny, a tudíž taképro rozvoj venkova. Ten by se v těchto oblastech měl opírat o atraktivitu kra-jiny pro rekreaci. Téměř monotónně zatravněné prostory, v našich krajinnýchtypech neobvyklé, mohou působit dojmem pustnoucích opouštěných ne-atraktivních území.

Paradoxy dotací do zemědělství a jejich efektů v rozvoji venkova

Aplikace společné zemědělské politiky EU do podmínek ČR v mnoha smě-rech prověřuje její efektivnost v řízení udržitelnosti agrární soustavy v rozvojivenkova. Projevují se její četné přínosy, bohužel však v nezanedbatelném roz-sahu i její nedostatky. Environmentální zodpovědnost zemědělského hospo-daření ve venkovské krajině, nutný předpoklad udržitelnosti rozvoje venkova,je nejtvrdším testem účinků zemědělské dotační praxe. Důležitými hodnoti-cími kritérii jsou i stabilita krajiny či odolnost proti účinkům srážkových ex-trémů.

Nejdříve však pohled na hlavní principy Společné zemědělské politiky EU, naúčinnost jejího nástroje zemědělské dotace. Smyslem SZP EU je předevšímregulace výroby, zamezování nadvýrobě, jejímž důsledkem je export mimozemi původu. V tomto směru je zjevné nejhlubší selhávání SZP EU. Domácíproducenti jsou vystaveni velmi rozsáhlému importu zemědělských produktů,zejména potravin. Potravin, které je možno vyrobit v těsné blízkosti míst spo-třeby. Kde jinde než v dotacemi pokřivené ekonomice je možno hledat utajenévýrobní a dopravní náklady? Samostatnou diskusi by bylo možno vést o sy-stémech kontrolujících kvalitu a bezpečnost potravin, která je proklamova-nou součástí SZP EU.

Střetávání ekonomických principů s dotačními nástroji, které následněekonomické principy v zásadě deformují, má v ČR některé závažné pa-radoxní důsledky. Dotační systém je nepochybnou příčinou toho, že in-tenzita zemědělské prvovýroby v oblastech s relativně dobrými pří rodnímipodmínkami roste za rámec environmentální zodpovědnosti. Podnikatelév těchto oblastech, vystavení konkurenční nevýhodě v přístupu k některýmdruhům dotací, musí v boji o konkurenceschopnost svých firem svoji výrobuintenzifikovat. To je vede k omezování pracovních příležitostí a k nezodpo-vědnému nakládání s ornou půdou, k ignorování ochrany půdy proti účinkůmeroze. Důsledkem je rozsáhlé a mnohde nevratné poškozování produkčního

29

potenciálu kvalitních půd, poškozování vodohospodářských a dopravních za-řízení, poškozování venkovské zástavby. Příspěvek intenzivního zemědělskéhohospodaření na orné půdě k dramatickým projevům lokálních a re gionálníchpovodní je nesporný. Dotační politika v těchto oblastech tedy není pro roz-voj venkova dostatečně účinná a prospěšná.

Zemědělské dotace v oblastech s průměrnými podmínkami pro produkční ze-mědělství posílily zemědělské podnikání. To také viditelně a zákonitě smě-řuje k vyšší intenzitě výroby. Environmentální odpovědnost zemědělců přitompokulhává i v těchto oblastech. Pracovní příležitosti v zemědělství dále ubý-vají. Souhrnně tudíž zemědělská dotační politika v průměrných oblas-tech možná prospívá zemědělským podnikům, avšak se spornými přínosypro rozvoj venkova.

Zemědělsky nejméně produktivní oblasti jsou dotacemi podporovány k ex-tenzivním formám hospodaření. Rozsáhlá území jsou zatravňována a jen ně-která využívána k pastvě. To má nepříznivé dopady na pracovní příležitosti.Environmentální dopady nejsou zatím dostatečně vyhodnoceny. Z posuzováníregionálních povodní lze však dovodit, že pozitivní hodnocení extenzivníhohospodaření není prokázáno.

Paradoxní výprodej státní půdy

Značná výměra zemědělské a lesní půdy, která se historickým vývojem dostalado držení státu, byla velmi hodnotným potenciálem rozvoje venkova od po-čátku transformačního období. Proklamace v tomto směru signalizovalyvstřícný přístup státu k rychlému majetkovému převodu tohoto vlastnictví dorukou obnovovaného selského stavu s jednoznačnou preferencí převodu do„českých rukou“.

Rozsáhlá porucha synergie, spolupůsobení sil, postupně zapříčinila zcelaneočekávané výsledky. Státní pozemkový majetek, dnes z podstatné částivyprodaný, neposílil selský stav a neskončil výhradně v českých rukou.

Noví vlastníci získali původně státní půdu ve značném rozsahu a výhodně.Jedná se však o vlastníky zcela jiného typu, než se původně předpokládalo.Tito vlastníci mají svoje jasné a kvalifikovaně uplatňované podnikatelské zá-měry, jejichž významnou součástí je také získávání dotací. Do současné dobyvšak není k dispozici dostatek kvalifikovaných informací, které by prokazo-valy přínos této rozsáhlé a stále probíhající restrukturalizace vlastnictví ze-mědělské půdy pro rozvoj venkova. Obecně je však nutno konstatovat, že

30

tato změna v agrární soustavě neměla žádné pozitivní dopady do zdrojůpracovních příležitostí ve venkovském prostoru. Realistická se také jevíobava, že dotační prostředky do takto rozvíjeného zemědělství málo efektivněpodporují udržitelný rozvoj venkova.

Idea udržení zemědělské půdy v „českých rukou“ byla patrně chybná od sa-mého počátku. Podstatné však je, že dnes se vlastnictví zemědělské půdy za-hraničními subjekty přes domácí prostředníky bere jako všeobecně známýfakt. V tomto směru bude perspektivně zajímavé zanedlouho otevřeně sledo-vat synergické zapojení zahraničních vlastníků zemědělské půdy do rozvojevenkova v ČR. To nabízí potenciálně pozoruhodné konkurenční vztahy mezizemědělskými podnikateli. Vedle toho bude též zajímavé sledovat, jak efek-tivně a kvalifikovaně si bude v tomto směru počínat státní správa při uplat-ňování veřejného zájmu ve venkovském prostoru vůči „národnostně různým“vlastníkům pozemků.

31

4. PARADOXY ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ

Problém je nechtěný, nežádoucí či nevyřešený stav, nepříznivé podmínky. Vý-chozí reakcí je identifikování a pojmenování problému. Základem úspěšnéhořešení problému je pochopení příčiny a širší souvislosti daného problému.

Z hlediska jejich vnímání existují problémy skryté (latentní) a problémy zjevné.Logicky reagujeme na problémy zjevné; ty však mohou být důsledkem prob-lémů skrytých. Problémy skryté mohou být mnohem závažnější než „špička le-dovce“, kterou pozorujeme (například zjevným problémem je nezaměstnanost– skrytou příčinou může být nezaměstnatelnost určitých osob či skupin osob).

Výchozí otázkou rozvoje venkova je, zda nějaké problémy lze označit zavýhradně spjaté s venkovem (např. zachování kvality kulturní krajiny, udr-žení kulturní identity, vzájemné vztahy obyvatel, provázanost sídla s volnoukrajinou, dopady zemědělské činnosti). Často jde spíše jen o obecné problémys různě podmíněným výskytem (blízkost pólů rozvoje, kvalitní dopravní spo-jení, zanedbaná infrastruktura) nebo o zvýšenou míru výskytu problémů v ur-čitých obcích bez souvislosti s tím, že se tyto obce nacházejí ve venkovskémprostoru. Můžeme tedy spíše hovořit o problémech venkovských regionů(zahrnujících malé obce i města) a o problémech městských regionů (za-hrnujících větší města i okolní obce).

Prostorové souvislosti problémů

Identifikace problémů a zjištění jejich závažnosti, jak bylo uvedeno, je prvníma nezbytným krokem ke zlepšení situace venkovských obcí. V pociťování zá-važnosti jednotlivých problémů a omezení rozvoje venkova se výrazně uplatňujírozdíly dané velikostí obce, polohou obce a postavením obce v hierarchii sídel.

Na obr. 9 je znázorněno, jak se mění situace venkovských obcí v závislosti navelikosti a dopravní poloze. Se zhoršující se polohou se stále více projevujevliv velikosti obce. U obcí v zázemí měst jsou tak rozdíly (a tedy i četnostproblémů) mnohem menší než mezi nejmenšími a největšími obcemi vešpatné poloze. U obcí nad 1 000 obyvatel se špatnou polohou se projevuje je-jich význam jako regionálních center a jejich situace je srovnatelná se stejněvelkými obcemi s dobrou polohou.

Při určitém zjednodušení můžeme z hlediska potenciálního výskytu problémůvymezit tři základní skupiny obcí: obce v zázemí měst, lokální střediska mimozázemí měst a ostatní (malé) obce mimo zázemí měst.

32

Obr. 9: Souvislost velikosti a dopravní polohy obce odchylky od celkové si-tuace ve venkovských obcích regionu JihovýchodPramen: Binek, J. a kol.: Venkovský prostor a jeho oživení, Brno: Georgetown, 2006. s. 32Pozn.: K zachycení situace byly využity ukazatele: celkový přírůstek obyvatelstva,index stáří, vzdělanost obyvatelstva (podíl osob nad 15 let se středoškolským a vy-šším vzděláním), zaměstnanost ve službách, míra nezaměstnanosti a podnikatelská ak-tivita. Hodnoty v grafu vyjadřují součet odchylek od průměrných hodnot venkovskéhoprostoru. Tmavší barvy značí lepší situaci.

Na základě rozboru dat jsme schopni identifikovat území s problémovýmihodnotami socioekonomických ukazatelů, pro rozvoj venkova je však zá-sadní, jak tuto situaci vnímají představitelé venkovských obcí. Na obr.10 je provedeno srovnání odpovědí starostů venkovských obcí v Jihomo-ravském kraji a ve Zlínském kraji. Přestože mezi oběma šetřeními uběhloněkolik let a jde o území s odlišným charakterem, výsledky jsou překvapivěpodobné a potvrzují mnohé z výše uvedených skutečností. Ukazují, ževlastní rozvoj závisí na prostorových dispozicích jednotlivých obcí – zda jeprostor pro výstavbu, zda je katastr vhodně organizován a zejména zda jsouvyřešeny majetkové poměry. Problémy s vlastnickými vztahy byly jak v tě-chto šetřeních, tak i při každém rozhovoru se starosty na toto téma velmidůrazně uváděny.

33

Obr. 10: Srovnání problémů venkovských obcí Jihomoravského kraje a Zlín-ského kraje podle názorů starostů obcíPramen: Komplexní dotazníkové šetření v obcích Jihomoravského kraje, 2002, dota-zníkové šetření v obcích Zlínského kraje do 5 000 obyvatel, 2009

Reakcí na zvýšený výskyt problémů v určitých oblastech je vymezování„problémových“ (zaostávajících, hospodářsky slabých, strukturálně postiže-ných apod.) regionů. S výjimkami tradičních průmyslových oblastí s přetrvá-vajícími důsledky strukturálních změn jde právě o oblasti s výraznýmivenkovskými charakteristikami.

Nahlížíme-li skepticky na přístupy ke stanovení problémů založené na dife-renciaci administrativních jednotek (správních obvodů obcí s rozšířenou pů-sobností a správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem), nabízí sevelikostně-polohová klasifikace, tj. třídění obcí na základě kombinace jejichpopulační velikosti a polohy (je možno pojímat různě v dále uvedeném pří-padě byla poloha stanovena na základě postavení v dopravní síti). Na základěšetření provedeného v Jihomoravském kraji v roce 2002 se můžeme pokusitrozklíčovat tyto podmíněnosti.

34

Nedostatek pracovních příležitostí

Špatná finanční situace

Snižování počtu obyvatel

Nedostatek pozemků pro výstavbu

Zanedbaná technická infrastruktura

Nedostatečná dopravní obslužnost

Nezájem obyvatel

Neprovedené komplexní pozemkovéúpravy

200 40 60 80%

Jihomoravský kraj (2002)

Zlínský kraj (2009)

Obr. 11: Vliv velikosti obce na vnímání problémů v Jihomoravském krajiPramen: Binek, J. a kol.: Venkovský prostor a jeho oživení, s. 34

S rostoucí vzdáleností obcí od velkých městských center a dopravních a roz-vojových os se projevuje větší nedostatek pracovních příležitostí, stejně tak i snižování počtu obyvatel. Blíže k centrům se ukazuje větší nedostatek po-zemků pro výstavbu, což souvisí s jejich lepší dopravní dostupností a tak i atraktivitou, a negativně působí neprovedené komplexní pozemkové úpravy.Finanční situace obcí není jednoznačně prostorově diferencována.

35

0,0

10,0

20,0

30,0

40,0

50,0

60,0

70,0

80,0

Nedostatekpracovních příležitostí


Snižování počtu

obyvatel

Nedostatek pozemků

pro výstavbu

Neprovedené komplexní pozemkové

úpravy

Zanedbaná technická

infrastruktura


Nezájem obyvatel

o dění v obci

Podíl odpovědí na celkovém počtu obcí v %

0-199 200-499 500-999 1000-1999 2000-2999

0

10,0

20,0

30,0

40,0

50,0

60,0

70,0

80,0

90,0

Nedostatekpracovníchpříležitostí


Snižování počtuobyvatel

Nedostatek pozemkůpro výstavbu

Neprovedené komplexní pozemkové úpravy

Zanedbaná technická infrastruktura


Nezájem obyvatel o dění v obci

Podíl odpovědí na celkovém počtu obcí v %

Zázemí měst Dobrá dopravní poloha Průměrná dopravní poloha Špatná dopravní poloha

Obr. 12: Vliv polohy obce na vnímání problémů v Jihomoravském krajiPramen: Binek, J. a kol.: Venkovský prostor a jeho oživení, s. 35

Paradoxy řešení problémů

V souvislosti s problémy rozvoje venkova je třeba odlišovat problémy a ba-riéry. Bariéra je obecné pojmenování pro nějakou obtížnou překážku, hráz,zábranu, mez, hranici, předěl; a to jak v konkrétních, tak i přenesených vý-znamech. Objektivní bariérou jsou často přírodní podmínky a s nimi souvise-jící odlehlost a špatná dostupnost území. Rozvojové omezení však nemusímevždy chápat jako problém, resp. bariéru. Může být i šancí, prvkem, díkyněmuž se uchovaly určité (přírodní, kulturní, architektonické) hodnoty.

Při řešení problému uplatňujeme následující postup:

1) Identifikace problému – zjištění, že situaci nelze snadno zvládnout ob-vyklými způsoby.

2) Specifikace problému – zjištění příčin a okolností problému.

3) Volba způsobu řešení problému – např. použití starého řešení, řešení způ-sobem „pokus-omyl“, vytvoření nového způsobu řešení.

4) Vlastní řešení problému.

5) Kontrola účinnosti a efektivnosti řešení a zhodnocení dosaženého vý-sledku, tj. prověření, zda či do jaké míry byl problém vyřešen.

Ve spojitosti s postupem řešení problémů rozvoje obcí či regionů lze identifi-kovat následující paradoxy:

– Řešení zjevných problémů je neúčinné, protože se řeší následky, nikolivpříčiny (skryté problémy).

– Neřeší se problémy, které je nejvíce potřeba řešit, ale řeší se problémy,které řešit umíme (které daný subjekt řešit umí).

– Liší se vnímání problémů na centrální (národní) úrovni, na krajské úrovnia na obecní úrovni.

– Je podporováno řešení problémů, ale řeší se problémy, které nejsou z hle-diska obyvatel těmi zásadními.

– Řeší se přednostně ty problémy, jejichž řešení je podporováno dotačnímiprostředky.

– Vnímání problémů se často liší od jejich skutečné závažnosti.

– Setrvávání na tradičních, nepříliš účinných, zaběhlých postupech – vy-užívání vytvořených a stabilizovaných (ale nefunkčních) struktur.

36

– Hlavní problémy na venkově příliš nesouvisí s rurální politikou a jejíminástroji, přesto se stále ztotožňuje rozvoj venkova s rozvojem zeměděl-ství.

Řešení problémů venkovských oblastí je otázkou překračující hranicejednotlivých správních celků, které často neodráží přirozeně zformovanéspádové a funkční regiony. Venkovské oblasti s nejhoršími hodnotami soci-oekonomických ukazatelů a s kumulací problémů se nachází nejčastěji přihranicích jednotlivých krajů. Jde o tzv. vnitřní periferie.

Při řešení problémů rozvoje jednotlivých venkovských oblastí je zásadní po-chopení prostorové podmíněnosti dané problematiky (např. s využitím ma-pového znázornění). Toto pochopení napomáhá k volbě nejvhodnějšíchnástrojů a k jejich nejúčinnějšímu zacílení.

Je nutné zdůraznit, že vnější, i když co nejvíce objektivní poznání nemůžeplně nahradit součinnost dotčených subjektů, které jsou nositeli poznanýchrozvojových priorit a jichž se týká způsob naplnění vytyčených cílů. Identi-fikace problémů a jejich příčin musí vycházet z lokální úrovně a z po-znání hlubších vazeb a jejich vřazení do kontextů „vyšších“ úrovní teprvepoté je možné generalizovat a vytvářet obecnější a komplexnější nástroje (ob-ráceným přístupem je nastavení většiny národních a evropských rozvojovýchpolitik).

Přístupy k řešení problémů shora dolů a zdola nahoru nejsou často příliš pro-vázané. Výrazně se liší centrální určení disparit a vnímání disparit na místníúrovni. Z toho vyplývá nesoulad mezi centrálně nastavenými nástroji a schop-nostmi lokálních subjektů je účinně využít. Problémem je nedostatečné po-znání účinnosti a vazeb mezi jednotlivými nástroji a dopady na změny situace.

Musíme však přiznat, že nelze uplatnit dokonalý příčinný (kauzální) přís-tup k řešení problémů, protože řada věcí je reálně nahodilých (neopakova-telná kombinace vlivů různých faktorů).

Obvykle neexistují izolované problémy, ale spíše skupiny vzájemně pro-pojených problémů. Účinné proto nemohou být izolované přístupy a dílčínástroje, nýbrž pouze komplexní přístup.

37

Tab. 1: Závažnost a podmíněnost hlavních uváděných problémů venkova

Pramen: vlastní zpracování na základě Binek, J. a kol., 2010

Problémem je v tomto smyslu skutečnost, která může být nějakým způsobem(někým, ve vztahu k někomu/něčemu) řešena. Řešení je proto náročným úko-lem, kdy je třeba zapojení všech relevantních dotčených aktérů z území (obce,podnikatelé, neziskový sektor, občané, kraj i stát), vždy ve vztahu ke kon-krétnímu problému a k možnosti ovlivnění jeho příčin. Ukazuje se, že řešitproblémy se daří tam, kde se dosáhlo fungující spolupráce uvedených sub-jektů a kde se našly vůdčí osobnosti schopné realizovat konkrétní projekty.

Při pohledu na přehled problémů nejčastěji spojovaných s venkovem (ven-kovskými obcemi) můžeme mnohé plošně akceptované problémy rozpo-

38

ProblémVylidňování, tj. setrvalé ubývání počtu obyvatel

Nelze označit za plošný problém. Existují oblasti, kde populačně ztrácí většina obcí – ale i v těchto územích

se nachází obce s rostoucím počtem obyvatel. Stárnutí obyvatelstva úzce souvisí s vývojem jeho počtu. Obecně je stárnutí závažnějším problémem ve městech.

Na venkově se týká zejména omezené skupiny obcí s výraznějším poklesem obyvatel.

V oblasti napojení na veřejný vodovod a plynofikace je situace příznivá. Zásadní rozdíly jsou v odkanalizování

a v napojení kanalizace na čistírny odpadních vod – situace se odvíjí od velikosti obce: přednostně bylo řešeno čištění

odpadních vod ve větších sídlech.Většina venkovských obcí leží mimo hlavní dopravní linie. S rostoucí vzdáleností od sídelních center klesá

počet spojů veřejné dopravy. Pozitivní roli ve zlepšování situace hrají integrované dopravní systémy, které vytváří

novou strukturu sítí spojů.Specifický znak většiny venkovských obcí. V oblasti většiny veřejných i komerčních služeb se projevuje

obslužná role měst.

Nezaměstnanost se ve venkovských obcích zvyšuje zejména se zhoršující se polohou, vliv velikosti obce

již není tak výrazný. V nejmenších obcích je vysoký počet nezaměstnaných připadajících na volné pracovní místo.

Venkovské obce v zázemí měst a na hlavních dopravních osách vykazují relativně nižší nezaměstnanost

(často i nižší než mnohá města).

Stárnutí obyvatel

Vysoká

nezaměstnanost

Nedostatečná technická

infrastruktura

Slabá dopravní obslužnost

Omezená nabídka služeb

Komentář

rovat.2 Paradoxní je označování nedostatku peněz jako hlavního prob-lému. Finanční prostředky jsou přitom pouze nástrojem, resp. lépe řečenoprostředkem umožňujícím uplatnění dalších typů nástrojů – věcných, ad-ministrativních, koncepčních apod.

Významnou otázkou poznávání problémů venkovských oblastí, a zejménahodnocení účinnosti rozvojových aktivit, je možnost objektivního zachycenítěchto procesů. Dostupné informace, sledované dlouhodobě a v dostatečnémíře územní podrobnosti, umožňují sice vytvoření relativně přesného obrazuo socioekonomické situaci v daném prostoru, nicméně obtížně z nich lze od-halit vzájemné vazby mezi jevy a příčinné podmíněnosti. Je tedy vždy nez-bytné získat a provázat kvalitativní a chybějící kvantitativní údaje přímoz jednotlivých obcí, resp. regionů.

Paradoxem je, že se v praxi často dává přednost řešení jiných záležitostípřed řešením poznaných skutečných problémů. Veřejná správa i další ak-téři se totiž obvykle orientují nikoliv podle toho, jaké typy problémů se vy-skytují, ale jaké daný aktér dokáže řešit (má k tomu nástroje, kompetenceatd.).

39

2 Podrobněji se věnuje pojmenování a zejména možnostem řešení problémů venkov-ských obcí publikace Binek, J. a kol.: Synergie ve venkovském prostoru – Přístupy k řešení problémů rozvoje venkovských obcí. 1. vyd. Brno: GaREP Publishing, 2010.120 s. ISBN 978-80-904308-4-6.

5. PARADOXY ROZVOJOVÝCH NÁSTROJŮ

Nabídka rozvojových nástrojů

Rozvojový nástroj je souhrnné označení pomůcek, které slouží k výkonu ur-čité činnosti. Podle jejich charakteru lze nástroje dělit (Binek a kol., 2009) ná-sledujícím způsobem:

– administrativní nástroje (legislativa, závazné procedury, postupy, orga-nizační normy),

– koncepční nástroje (strategie, programy, plány, politické deklarace,územněplánovací dokumenty, pozemkové úpravy),

– institucionální nástroje (instituce, spolupráce, regionální management),

– věcné nástroje (infrastruktura, poskytnutí prostor, služeb, hmotnéhoplnění, poradenství),

– sociálně-psychologické nástroje (vzdělávání, komunikace, motivace),

– finanční nástroje (systémy finančních podpor, dotace, granty).

Obecně je účelem nástrojů buďto podpořit realizaci žádoucích činností, anebozamezit – či alespoň regulovat činnosti nežádoucí. Nástroje spojené s regu-lací mají tři základní podoby. První typ restriktivně vymezuje předmětyochrany (např. ochrana životního prostředí a kulturního dědictví). Druhý typse zaměřuje na zmírnění platnosti regulací (např. zjednodušením plánovacíchprocedur ve speciálně vymezených lokalitách). Třetí typ spočívá ve zjedno-dušení procesů spojených s vymáháním platnosti regulací, tj. byrokratické zá-těže (např. poskytování všech povolení na jednom místě).

Paradoxy uplatňování nástrojů

Spektrum dostupných nástrojů pro podporu rozvoje venkova je tedy velmiširoké, přičemž finanční nástroje tvoří jen relativně malou část. Paradoxemje, že při plánování či realizaci rozvojových aktivit jsou uplatňoványtéměř výhradně nástroje finanční; ostatní typy nástrojů jsou využíványvýrazně méně nebo neefektivně. Konkrétní finanční nástroje jsou totiž nej-jednodušeji identifikovatelné (existují přehledy dotačních zdrojů a otevře-ných výzev). Zpracování žádostí o dotace je sice obvykle náročné, aleexistují podrobné manuály pro jejich vytvoření nebo k tomu může žadatelvyužít poradenských agentur. I z hlediska procesního je jednodušší získat

40

finanční dotaci, než např. vyjednávat s aktéry při procesu strategického plá-nování nebo řídit regionální management.

Vzhledem k tomu, že dotace obvykle (zejména u veřejných žadatelů) pokryjípřevážnou část nákladů projektu, představují velmi snadnou cestu, jak s re-lativně malými náklady realizovat i větší akce. Řada subjektů připravuje pro-jektové žádosti na základě témat aktuálně vyhlašovaných ve výzvách, a nikoliv podle svých priorit a potřeb. Při určité povinné míře spolufinanco-vání projektů se pak projevuje zatížení rozpočtu dlouholetými úvěry, kterémohou následně omezit či znemožnit realizaci skutečně potřebných projektů.Paradoxem je, že v takovém případě získání dotací spíše rozvoj omezí,než aby jej skutečně podpořilo.

Specifickým typem dotací, které mají odlišnější charakter, jsou platby země-dělským subjektům, vycházející ze Společné zemědělské politiky EU. Tytotzv. přímé platby jsou nárokovými dotacemi, což znamená, že zemědělec je posplnění určitých podmínek obdrží automaticky. Zahrnují dané jednotné platbyna plochu, oddělenou platbu za cukr a rajčata a národní doplňkové platby slou-žící k dorovnání jednotné platby na plochu na úroveň starých členských státůEU. Paradoxem je, že pro zemědělské subjekty v ČR je tak v současnostikontraproduktivní dosahovat zvyšování efektivity či intenzity výroby,protože s platbami souvisejí také výrobní kvóty. Zemědělci se dostávajíspíše více do role udržovatelů krajiny než producentů potravin pro místní oby-vatelstvo, přičemž objemy jejich produkce jsou limitovány nastavením SZP.

Zásadní význam pro problematiku regionálního a místního rozvoje má pro-storové plánování. Prostorové plánování je chápáno v širším významu všechsložek prostředí. Jeho součástmi jsou strategické plánování (formulace zá-měrů dalšího rozvoje hmotného i nehmotného potenciálu území, včetně lid-ských zdrojů) a územní plánování (změny hmotných složek v území).Plánování by mělo respektovat cíle udržitelného rozvoje a tak vyváženě od-rážet ekonomickou, sociální i environmentální dimenzi rozvoje.

Oproti dřívějšímu důrazu na regulaci využití ploch je v současnosti stále čas-těji akcentován strategický přístup s důrazem na podporu ekonomického roz-voje a konkurenceschopnosti. Do procesu plánování je přizvána široká škálaaktérů rozvoje území, zohledňuje se rostoucí význam regionální úrovně plá-nování.

41

Strategické plánování umožňuje stanovit priority pro určité území ve středně-až dlouhodobém výhledu. Pokud jsou identifikovány priority a konkrétní ak-tivity pro jejich naplňování, mohou být dostupné nástroje využívány selek-tivně, a tím i efektivněji. Ve strategických plánech (strategiích či programechrozvoje) jsou obvykle zakotveny i kompetence a povinnosti jednotlivých ak-térů z území. Postup realizace naplánovaných aktivit a dopad těchto aktivit jepravidelně vyhodnocován.

Koncept prostorového plánování jako synergie strategického a územního plá-nování v podmínkách ČR nefunguje. Paradoxem je, že navzdory společ-nému cíli (vytvořit podmínky pro rozvoj určitého území) se tyto dva typyplánování nedoplňují, ale v praxi často působí nezávisle na sobě, v ně-kterých případech až protichůdně.

Legislativní nástroje představují jeden z významných typů nástrojů pro na-plnění cílů regionálního a místního rozvoje, které jsou formulovány ve stra-tegických dokumentech. Podle Lascoumese a Le Galese (2007) plní tytonástroje trojí funkci: řízení fungování společnosti, ochranu společenskýchhodnot, symbolické vyjádření funkce moci. Pro regionální a místní rozvojmají zcela zásadní význam zejména první dvě funkce.

Paradoxem je, že ani legislativní opatření nemusejí být zárukou pozitiv-ních efektů v území. Například v ČR existuje velmi obsáhlá a komplexní le-gislativa chránící životní prostředí, zákon o ochraně životního prostředí jevšak obcházen udělováním výjimek, jejichž počet se v současnosti pohybujev desítkách až stovkách. Na druhé straně díky významným kompetencímv ochraně území také mnohdy dochází prostřednictvím správ vymezenýchúzemí (NP a CHKO) spíše k jejich rigidní ochraně namísto toho, aby nabízelyalternativní řešení.

Přestože je pro rozvoj území k dispozici stále více nástrojů, jsou v praxi vy-užívány pouze některé z nich. Buď jsou tedy stávající nástroje definovány ne-vhodně, nebo je aktéři neumí správně využít. Kromě fyzické dostupnosti jedůležitým aspektem ovlivňujícím využívání nástrojů také jejich konkrétní na-stavení,3 které může rozhodujícím způsobem podpořit či limitovat jejich vy-užitelnost v praxi.

42

3 Jedná se např. o podmínky získání dotace, nastavení pravidel pořizování koncepčníchči územněplánovacích dokumentů, pravomoci subjektů dané zákonem, vymezení pod-mínek pro spolupráci subjektů a podobně.

Účinnost nástrojů závisí na objektivitě poznání situace v daném prostoru a navolbě adekvátního opatření vzhledem k typu problému. Jde jednak o nastaveníobecných podmínek a nástrojů (to jsou zejména aktivity ze strany státní správya z pohledu centrální regionální politiky), jednak o iniciaci a přímé zapojenítěch jednotlivých aktérů v území, kteří využívají dostupných nástrojů a zdrojůa kteří problémy skutečně řeší. Druhá skutečnost je ve vztahu k první nez-bytným předpokladem. Nesoulad těchto dvou skutečností a nedostatečná sou-činnost zainteresovaných subjektů jsou často příčinou slabé účinnosti čidokonce neúčinnosti rozvojových nástrojů a finančních prostředků.

V České republice s několika výjimkami stále převládá systém plošné a do-statečně necílené aplikace rozvojových nástrojů, kdy obecně nastavená krité-ria nahrávají spíše silným subjektům oproti slabším a méně dynamickým, cožje v protikladu s deklarovanou snahou o snižování regionálních rozdílů. Tentoparadox se neobjevuje jen na úrovni centrální, ale i ve vztahu krajů k rozvojijejich území. Na krajské úrovni lze přitom uplatnit řadu přístupů k nalezení re-gionálních rozdílů mezi jednotlivými obcemi, k jejich syntetickému uchopenía k přizpůsobení rozvojových aktivit charakteru jednotlivých lokalit. Místotoho ale dochází k aplikaci stejných rozvojových nástrojů pro naprosto roz-dílná území, čímž se výrazně oslabují efekty těchto nástrojů.

Paradoxem je, že podmínky pro aplikaci rozvojových nástrojů jsou ob-vykle formulovány z centrální úrovně (shora),4 zatímco využívány jsou nanižších úrovních (zdola). Ne vždy jsou pravidla pro použití určitého nástrojevytvořena tak, aby uživateli pomohla; často se stává, že je nástroj opomíjenprávě pro složitost podmínek souvisejících s jeho využitím.

Pro rozvoj obce je rozhodující osobnost starosty a postoj obyvatel obce. Obecmůže být jen těžko rozvíjena zvnějšku, pokud se nezačne rozvíjet sama s mo-bilizací vnitřních zdrojů a s využitím vnější pomoci. Je třeba si uvědomit zá-sadní význam lidských zdrojů a vycházet ze specifických podmínek každéobce.

Řada nástrojů je úzce zaměřena na řešení nějakého typu problému, případněje jejich platnost omezena na určité území. Nástroje, které by dokázaly re-agovat na komplexní problém, se však objevují pouze zřídka. Pro řešení kom-plexních problémů musejí aktéři hledat a uplatňovat různé nástroje, cožzvyšuje časovou i administrativní náročnost.

43

4 Často i bez potřebné zpětné vazby od budoucích uživatelů.

Příkladem může být úprava lyžařských běžeckých tratí v Krkonoších.Podle administrativně-správního členění ČR spadá západní část Krko-noš do Libereckého kraje, zatímco východní část do kraje Královéhra-deckého. Při poskytování krajských dotací na úpravu tratí se tato dotaceváže pouze k území daného kraje. Svazek měst a obcí Krkonoše tedy musípodávat žádost na oba kraje, aby se nestalo, že trať přestane být v částisvé délky upravována. Toto řešení je však administrativně náročné a můžebýt základem potenciálních problémů, protože na udělení dotace neníprávní nárok.

Rozvojové nástroje nestojí vedle sebe, ale obvykle na sebe navazují. Účin-nost a efektivnost nástrojů je tak vzájemně podmíněná. Kritériem pro aplikaciurčitého nástroje by měl být nejen cíl, jehož má být dosaženo, ale také eko-nomická efektivnost jeho dosažení. Paradoxem je, že se v některých přípa-dech ve snaze ušetřit finance nakonec utratí více prostředků, než kdybyšetření nebylo bráno v úvahu. Úspory se totiž často provádějí nesystémověa na úkor kvality výstupu, a proto je následně potřeba provést opravy do po-žadovaného stavu.

Při konkretizaci rozvojových nástrojů ze strany jejich tvůrce je třeba rozlišitvnitřní a vnější způsoby aplikace jeho rozvoje, tj. co by měli dělat samotníaktéři daného regionu a co je potřebné učinit zvenku, a tomu by měly být při-způsobeny i nástroje rozvoje (Galvasová a kol., 2008). Struktura dostupnýchnástrojů se mění podle typu aktéra, který je hodlá použít jiné možnosti másubjekt působící v obci, jiné organizace na krajské úrovni a ještě jiné centrálníorgány. Pro každou úroveň veřejné správy jsou vhodné jiné podoby daných ná-strojů a je třeba usilovat o nalezení jejich optimální kombinace pro daný sub-jekt a dané aplikační území.

Pozemkové úpravy a jejich efekty v rozvoji venkova

Transformační období ČR zahájené devadesátými lety minulého století, po-kračující dodnes, vyžaduje obnovu práv a zodpovědnosti k pozemkovému ma-jetku. Nejefektivnějším nástrojem v tomto směru se staly nově pojatépozemkové úpravy. Jejich posláním je ve veřejném zájmu pozitivně působitna subjekty dotčené procesem pozemkových úprav a touto cestou podporovatrozvoj venkova. Vedle obnovy a nového uspořádání vlastnických práv k po-zemkům, ve prospěch efektivního zemědělského hospodaření, je veřejnýmzájmem také stabilizace životního prostředí. Proces pozemkových úprav, vý-

44

znamná a rozsáhlá investice veřejných zdrojů do rozvoje venkova, má svojeproblémy, ale také nepochybné výsledky. Tyto výsledky jsou ověřovány pouzekvantitativními statistickými údaji o počtech hektarů, katastrálních území, po-čtech účastníků správních řízení a podobně. Zcela však chybí ověření účin-nosti pozemkových úprav v sociálním prostředí venkova. Subjekty zapojenédo rozvoje venkova, zejména pozemkové úřady, úřady katastrální, sdruženívlastníků pozemků, Agrární komora a jiná sdružení zemědělců, operují vý-hradně proklamacemi nebo nepodloženými tvrzeními o pozitivních a nega-tivních dopadech pozemkových úprav v sociálním prostředí venkova.

Doposud nebyl učiněn žádný cílevědomý pokus k získání informací o vní-mání a hodnocení procesu pozemkových úprav významnými cílovými skupi-nami, zejména však vlastníky pozemků, podnikateli hospodařícími napozemcích, samosprávou obcí, ale také subjekty s významným vlivem na roz-hodování o procesu pozemkových úprav. Není prověřena reálná motivace cí-lových skupin k uskutečnění pozemkových úprav, jejich hodnocení přínosů z realizace pozemkových úprav, jejich informovanost o souvislostech po-zemkových úprav s rozvojem venkova.

Tento stav nedostatku informací by měl být vyřešen jejich pořízením.Cílem zjišťování efektů pozemkových úprav by mělo být nalezení podmíně-ností a prostorových souvislostí vnímání těchto operací v sociálním prostředívenkova. Získané informace by přispěly ke stanovení prognózy vývoje pro-cesu pozemkových úprav opřené o zhodnocení přínosů pozemkových úpravaktéry rozvoje venkova.

45

6. PARADOXY SPOLUPRÁCE

Současné pojetí regionální politiky jako činnosti, jejímž úkolem je přispívatke snižování rozdílů mezi úrovněmi rozvoje jednotlivých regionů a zabezpe-čování jejich harmonického rozvoje, zdůrazňuje i vyžaduje nutnost spolupráceobcí při rozvoji daného prostoru. Uskutečňování regionální politiky je nesenopředevším představiteli veřejné správy příslušných regionů a významně seopírá o potřebu jejich spolupráce při poznávání, pochopení a prosazování po-třeb rozvoje a vytváření vhodných podmínek pro jejich praktickou realizaci.

Fungování spolupráce

Spolupráce je procesem, který ovlivňuje úspěšnost a efektivnost celé řady čin-ností ve veřejné správě. Jejím smyslem je soustředění finančních prostředků,ale je důležitá i pro uskutečňování potřeb obyvatel daných obcí. Významnýmaspektem spolupráce je schopnost jednotlivých subjektů vyjednávat o spo-lečných zájmech a hledat řešení problémů, která přesahují možnosti jednotli-vých obcí. Právě „partnerství a spolupráce“ je základním principemEvropské unie, ale pokud je uměle vytvářené nebo finančně účelové, pakse v tomto případě stává významným paradoxem, který jednotlivé re-giony spíše brzdí, než rozvíjí.

V současném a ještě více v budoucím plánovacím období budou více upřed-nostňovány „finančně větší“ projekty s tzv. nadobecním či nadregionálnímdopadem. Příprava takových projektů již vyžaduje kromě většího množstvídisponibilních prostředků na spolufinancování i rozvinutí úzké spoluprácevíce subjektů. Původně proto bylo čerpání prostředků z některých dotačníchtitulů podmíněno účastí žadatele v nějakém formálním uskupení, které sdru-žuje různé subjekty ke spolupráci. Tato okolnost vyvolala například prudký ná-růst zakládání dobrovolných svazků obcí (před cca deseti lety), nejčastějioznačovaných jako mikroregiony nebo místní akční skupiny (před cca pětilety). Následkem této situace se řada obcí stala například členem více než jenjednoho sdružení.

Tento nový proces je ale třeba posoudit i kriticky. Vícenásobné členství na-příklad obcí v různých uskupeních vede častěji k rozmělnění zdrojů, úsilíi aktivit a u řady obcí je navíc pouze formální. Přetrvává zájem o prosa-zení především individuálních zájmů. Ke skutečné spolupráci, jejíž smyslje v dosažení „synergického efektu“, tak dochází paradoxně zřídkakdy.Přestože se nově rozvíjí i další moderní platformy spolupráce různých sub-

46

jektů v území (zejména formou místních akčních skupin, které vznikají z in-iciativy Leader), zůstává otázka, nakolik je jejich vznik veden spíše pragma-tickým využíváním nabízených možností tedy zejména získáním financí prorealizaci vlastních rozvojových záměrů.

Dalším problémem je, že řada institucí, které by mohly a měly spolupracovat,tak nečiní; příkladem mohou být hospodářské a agrární komory. Často takdochází k tomu, že několik organizací dělá paralelně podobnou nebo do-konce stejnou činnost, přičemž vzájemná spolupráce by mohla přinéstvíce synergických efektů.

Leader – metoda spolupráce versus LEADER – dotační program

Pojem Leader, který je v současnosti ztotožňován hlavně s metodou (principy)spolupráce napříč zájmovými sektory ve venkovských oblastech, se dříve taképoužíval pro označení dotačního zdroje EU. V rámci fungování dotací bylohlavním záměrem finančně podpořit „rozjezd“ spolupracujících struktur navenkově do doby, než budou jejich členové zcela soběstační a nezávislí na do-tacích od EU. To se ve většině států EU podařilo a Evropská unie významLeaderu jako dotačního zdroje transformovala do nového významu: jako me-tody spolupráce. Bohužel v České republice je stále tento pojem chápánspíše jako dotační zdroj než jako metoda rozvoje území, což dokládá zej-ména překotné zakládání jak místních akčních skupin (MAS) v letech 2005 až2008 jen často proto, aby si v současném rozpočtovém období 2007– 2013mohly „sáhnout“ na evropské peníze, tak i následných typů realizovanýchprojektů, které se spoluprací, jež by se měla navíc odehrávat napříč sektory,mají velmi málo společného.

Do roku 2006 měl Leader různé dopady v jednotlivých státech EU, neboťčlenské státy měly pro úspěch principů programu Leader historicky různouvýchozí situaci. Pro řadu zemí, a tím spíše jednotlivých venkovských regionůznamenal program Leader doslova převrat v dosavadním chápání podmínekrozvoje venkovských oblastí. Leader se stal skvělou příležitostí pro posilo-vání a rozvoj komunit i místní ekonomiky, a to vše na základě partnerství ve-řejného, soukromého a občanského sektoru. Díky tomuto unikátnímupropojení mohou jeho účastníci využívat zákonné pravomoci a veřejné zdrojemístních orgánů, know-how a obchodní prozíravost soukromého sektoru a nadšení, energii a místní znalosti z občanského sektoru. Pracovat a rozvíjetvenkov tímto způsobem je velmi důležité, neboť vždy vše začíná u místníchlidí, u jejich potřeb, zdrojů a hlavně nápadů.

47

Členské země EU novou koncepci metody Leader ale využily různě. Některése rozhodly celou tematickou osu nebo několik opatření plně implementovatpomocí této metody, jiné (mezi nimi ČR) metodu „degradovaly“ na nižší vý-vojový stupeň předchozího období, neboť z ní učinily věcně a finančně vy-mezenou část Programu rozvoje venkova, stojící vedle ostatních os. Osa IV.Leader tak v ČR zasahuje do tří tematických os pouze tak, že má stanoveno,která z opatření přijatých již v rámci tematických os lze financovat, a to zaplného respektování pravidel pro opatření těchto os. Tím se zcela vytratil ino-vativní charakter metody Leader a plný respekt k místním specifikům, zmizelapreference partnerských projektů a skutečná decentralizace financování.

Jednoznačným důkazem paradoxu spolupráce v České republice, která jeznačně „ohýbána“ ve prospěch významu Leader jako zdroje peněz, a ne jakometody spolupráce, jsou výsledky projektů jednotlivých MAS schválených a doporučených Státním zemědělským intervenčním fondem (viz obrázekníže). Z tohoto celkového přehledu je jasné, že více než 70 % finančního ob-jemu jde přes projekty zacílené pouze do dvou opatření „Obnova a rozvoj ves-nic“ a „Občanské vybavení a služby“. Tato dvě „nejoblíbenější“ opatření jsoujednoznačnou devízou obcí jako žadatelů bez jakékoliv potřeby spolupraco-vat s jiným subjektem na jejich realizaci. Náplň těchto dvou opatření rozhodněnení rozvojová, ale spíše údržbová nebo stabilizační a v drtivé většině případůtyto projekty suplují standardní činnosti obcí, které mají dané ze zákona (např.správa a údržba vlastního majetku opravy obecních úřadů, škol, silnic, ob-čanské vybavenosti nebo jiné infrastruktury).

Obr. 13: Finanční alokace proplacených žádostí a jejich počet na opatřeníIV.1.2 PRV ČR za období 2007 –2010 (5. –10. kolo)Pramen: Státní zemědělský intervenční fond, www.szif.cz

48

1111 Modern

izace

zemědělsk

ých podniků

1121 Lesnick

á tech

nika

1123 Lesnick

á infra

struktu

ra

1131 Přidávání h

odnoty zemědělsk

ým

a potravinářsk

ým produktů

m

1310 Další

odborné vzd

ělávání

a inform

ační č

innost

2242 Nepro

duktivní in

vestice

v lesíc

h

3110 Diverzi

fikace či

nností

nezemědělsk

é povahy

3120 Podpora zakládání p

odniků

a jejic

h rozvoje

3130 Podpora cesto

vního ruch

u

3211 Obnova a ro

zvoj vesn

ic

3212 Obča

nské vybavení a

služb

y

3220 Och

rana a rozvoj k

ulturn

ího

dědictví venkova

3310 Vzdělávání a

inform

ace

Významný vliv na zjištěný stav také má samotné nastavení českého Programurozvoje venkova, kdy žadatelé nejsou podporováni (např. výrazným bodovýmzvýhodněním) ani nuceni (např. podmínka podání žádosti jedině v partner-ství; to by ale také nebyla příliš vhodná cesta k úspěchu) uzavírat nějaký typspolupráce, i třeba jen neformální.

EU si od aplikace metody Leader slibovala, že dojde k efektivnějšímu řízenína lokální úrovni a k mobilizaci vnitřního potenciálu venkovského regionu. K tomu měly sloužit vymezené nástroje a postupy. Evropská komise ale přischvalování jednotlivých Programů rozvoje venkova akceptovala v nejvyššímožné míře návrhy řídicích orgánů a tolerovala různá chápání strategickýchsměrů rozvoje venkova, které jsou vymezeny v různých dokumentech, což sev budoucnosti projevilo jako špatné rozhodnutí. V ČR se tak ukázalo, že me-toda Leader nebyla uplatněna jako metoda, ale jako dotační program, a díky tomu nebyl a asi ani nebude plně využit její obrovský potenciál přirozvoji českého venkova.

Jednotlivé MAS jsou v současnosti spíše nástrojem pro administraci před-kládaných projektů (využití veřejných prostředků), ale už ne tolik proaktivaci (oživení a endogenní rozvoj) venkovského regionu. Lze tedy říci,že MAS bez spojení obou těchto skupin funkcí (což by mělo být žádoucí)nepracují plně metodou Leader.

Různorodost spolupráce

Vedle problémů ve spolupráci na úrovni MAS se rovněž ukazuje, že ani sou-časná organizační a právní forma umožňující různé podoby spoluprácejednotlivých sektorů (např. spolupráce formou PPP, kterou se stále ne-daří legislativně v ČR zcela vyřešit) není plně dostačující, což je značnoubariérou zvláště v procesech vyjednávání o realizaci společných rozvojovýchzáměrů v daném území. Stále nejsou ani dostatečně transparentní ekonomickéaspekty této společné činnosti. Pro nalezení vhodných řešení je třeba využít izahraničních zkušeností a konfrontovat je s českou realitou. Značnou bariéroufunkční spolupráce obcí je i charakter jejich administrativní správy, se kterouse nejvíce potýkají zejména malé obce. Pro ně je pak ve většině případů vý-znamnou podmínkou jejich úspěšného rozvoje právě možnost spolupráce a sdružování.

Intenzita spolupráce subjektů má i své hranice při zachování jejich individu-ální suverenity by se neměla narušit možnost aplikace principu subsidiarity.

49

To znamená, že každý subjekt by měl při spolupráci dělat to, co zvládne nej-lépe. Činnosti vyžadující specifickou odbornost by měly být vykonávány naúrovních nebo u institucí, kde je možno je vykonávat efektivněji. Pokud bytomu tak nebylo, může dojít i k situaci, že spolupráce bude spíše bariérourozvoje, a v tu chvíli je lepší, když k žádné spolupráci nedojde. Z tohoto dů-vodu je i třeba účelně vyhodnotit dosavadní nepříliš koordinované procesyspolupráce a přispět k jejich přeměně na efektivní nástroje regionální politiky.

Specialitou České republiky je transformování rozličných organizací v pří-padě, že už nejsou třeba, případně jejich reorganizace do větších či menšíchpoboček. Příkladem může být např. přejmenování zemědělských agentur naagentury pro zemědělství a venkov nebo zrušení bývalých okresních úřadů,které dodnes nemají plnou náhradu (ORP jsou příliš malé a nepřevzalyvšechny kompetence dříve svěřené okresům, krajské úřady jsou obyvatelůmpříliš „vzdálené“). Je tak narušena zažitá vazba a spolupráce jednotlivých sub-jektů.

V současnosti je spolupráce mezi lokálními, regionálními a národními aktéryrozvoje mnohdy formální a účelová a její opravdová podstata, spočívající v sy-nergických vazbách a efektivním přístupu k řešení problémů, není skutečněnaplněna. Aktéři si zatím neuvědomují, že spolupráce není jen možnostía podmínkou k získání dotace, ale je zejména tou jedinou a správnou ces-tou vedoucí k úspěchu a konkurenceschopnosti v tomto globalizovanémsvětě.

50

7. PARADOXY INFORMAČNÍ

S růstem intenzity konkurenčního boje mezi regiony a lokalitami o investory,turisty a rezidenty je spojen růst významu informačních a propagačních ná-strojů regionálního a místního rozvoje. Důležitost kvalitních a aktuálních in-formací roste i v souvislosti s rozmachem informačních technologií, kterépřenos a sdílení informací urychlují a zjednodušují.

Při posuzování informační stránky rozvoje je nutno rozlišovat pojmy data, in-formace a znalosti (Holeček a kol., 2009). Údaje charakterizující určitý jevjsou označovány jako data, přičemž se rozlišují data kvantitativní a kvalita-tivní. Souhrnným vyjádřením toho, co dané hodnoty dat znamenají, jsou in-formace. Z aplikace informací pak vycházejí znalosti. Zatímco data ainformace je možné získat zvenčí, znalost vychází ze zkušeností či vědomostíuživatele dat (se znalostmi souvisí i „moudrost“ schopnost vnímat znalostis nadhledem, v kontextu, a znalosti vhodně využít).

Informace versus znalosti

Paradoxem je, že navzdory velkému objemu dat, která jsou veřejně k di-spozici, klesá pravděpodobnost získání konkrétních potřebných infor-mací.

Existuje široká škála databází a zdrojů dat, v nichž jsou shromážděny nejrů-znější údaje. Nalezení potřebných dat je tedy v některých případech dosti ná-ročné. Pro laika je obtížné zorientovat se v dostupných zdrojích a posouditrelevanci údajů v nich obsažených. Navíc tyto údaje jsou většinou „pouze“primárními daty, jež je potřeba určitým způsobem interpretovat a vytvořitz nich informaci (např. o kvalitě podmínek v území); ale to již předpokládá ur-čitou schopnost uživatele pracovat s daty a formulovat z nich závěry.

Neexistuje jedna přehledná databáze, která by shromažďovala všechny dů-ležité údaje vztahující se k rozvoji území. Různé typy dat sbírají a posky-tují různé instituce. Městská a obecní statistika ČSÚ obsahuje detailníúdaje o jednotlivých obcích, ale tyto údaje se týkají pouze vybavenosti, po-hybu obyvatel a struktury využití ploch. Míru nezaměstnanosti, počet ucha-zečů a počet volných míst zveřejňuje na svém portále Ministerstvo prácea sociálních věcí. Intenzitu dopravy sleduje Ředitelství silnic a dálnic. Prů-zkumy návštěvnosti regionů provádí a zveřejňuje agentura Czech Tourism.A existuje řada dalších specializovaných zdrojů dat z různých tematickýchoblastí.

51

Druhým paradoxem je klesající dostupnost skutečně potřebných či ade-kvátně využitelných dat a informací.

Český statistický úřad s ohledem na finanční náročnost sběru dat získává na-příklad stále více údajů formou výběrových šetření (na určitém vzorku re-spondentů). Takové údaje jsou pak obvykle k dispozici pouze do úrovně krajů,takže jsou pro menší území nepoužitelné. Zužuje se také struktura sledovanýchdat. Pro oblast rozvoje venkova jsou ovšem důležitá nejen statistická data, alei další, zejména kvalitativní údaje a informace. Institucí, které je poskytují, jecelá řada; často však tyto informace zveřejňují nesystémově nebo duplicitněs jinými institucemi. Problémy se objevují zejména u přenosu informací me-todického charakteru. A ne vždy odpovídá struktura poskytovaných informacípotřebám aktérů.

Vedle dat a informací statistického charakteru jsou pro rozvoj venkova důle-žitější informace kvalitativní.

Paradoxem je, že i když máme množství informací, přetváříme je jen ob-tížně na znalosti a nedokážeme je adekvátně využít k podpoře rozvoje.Jen málo subjektů má kapacity k informační syntéze.

Významně se liší potřeby subjektů agrárního komplexu (zemědělství, lesnictvía rybářství i průmyslová odvětví a služby zásobující či zpracovávající produkcitěchto odvětví) a subjektů rozvoje venkova. Krajská informační centra pro roz-voj venkova mají úzké vazby na agrární komory a zemědělské organizace, ob-last rozvoje venkova je v praxi jejich činnosti spíše slabší. Pro rozvoj venkovajsou důležité informace o vývoji různých jevů, o rozvojových nástrojích, o ná-padech, inspiracích a zejména o různých aktérech a rozvojových sítích.

Informační potřeby subjektů agrárního komplexu se značně liší nejen oprotioblasti rozvoje venkova, ale i vnitřně. Instituce věnující se informačnímu se-rvisu a informačnímu poradenství v této oblasti (Ústav pro zemědělskou eko-nomiku a informace a jeho informační portály, krajská informační střediska,zemědělské agentury a další) se potýkají s potřebou utřídit vstupy z jednotli-vých organizací (Ministerstvo zemědělství, rezortní organizace, pořadateléakcí) či zpracovat různé formy jednotlivých věcných typů informací (legisla-tiva, nabídky na spolupráci, příklady dobré praxe apod.) tak, aby mohly býtzveřejněny na příslušné webové stránce či mohly být zaslány přímo (přihlá-šeným, registrovaným) uživatelům. Zasílání informací (obvykle bez rozlišenítypu příjemce) vede často k zahlcení uživatele. Třídění informací a selektivnípráce s cílovými skupinami má svá úskalí. Tvorba a předávání znalostí je zasefinančně i odborně náročné.

52

Západočeská univerzita a Vysoká škola evropských a regionálních studií rea-lizovaly v roce 2005 výzkum (Dušek, Skořepa, 2006), jehož se zúčastnilo 144obcí z regionu jižních a západních Čech. Výzkum byl zaměřen na oblast shro-mažďování, zpracování a interpretace dat týkajících se problematiky vznikua fungování mikroregionů.

Respondenti nejvíce postrádají informace v oblasti vyhledávání finančníchpartnerů (13,4 %), v oblasti právního poradenství (9,5 %) a v příkladech vzo-rových a úspěšných projektů (8,5 %). Nejméně respondenti postrádají externínezávislé moderátory, statistická data, výzkumné studie a další informace po-třebné k rozhodování, marketingové poradenství. Podle dotázaných by infor-mace měli poskytovat především jejich nositelé kraje nebo obce. Tento názorzastává 27,8 % respondentů. Významnou roli v poskytování informací a po-radenství by měla mít regionální rozvojová agentura (22,7 % respondentů) a 18,0 % respondentů se domnívá, že by to měl být stát. Jen 6,2 % dotázanýchuvedlo, že by uvedené informace a služby měly nabízet soukromé firmy. Prozainteresování neziskových organizací do této oblasti se vyslovilo 7,6 % re-spondentů.

Předávání informací

Přenos informací od odesilatele k příjemci (za předpokladu, že příjemce in-formaci porozuměl) označujeme jako komunikaci (Obst a kol., 2006). Ko-munikace umožňuje usměrňovat chování, dosahovat efektivních změn, účelněvyužívat informace a dosahovat cílů. Komunikace je považována za prostře-dek, kterým jsou subjekty propojeny tak, aby mohly dosáhnout společnýchcílů.

V souvislosti s pokročilými možnostmi, které nabízejí informační a komuni-kační technologie, je překvapující paradox nefungující výměny, využití a sdí-lení informací. Informace často putují jednosměrně. Zdaleka ne všechnyshromažďované informace jsou adekvátně využity.

Představitelé obcí jsou obesíláni množstvím dotazníků zasílaných různýmiinstitucemi nejen z veřejné správy (zejména pro neuvolněné starosty malýchobcí to znamená značnou zátěž). Přitom bývají požadovány i údaje dostupnéz veřejných zdrojů, nebo jsou zasílány dotazníky s obdobným obsahem od rů-zných útvarů téže instituce (namísto komunikace útvarů mezi sebou). Před-stavitelé obcí tedy předávají různým institucím řadu dílčích údajů; ovšemzpětné získávání potřebných informací (i třeba obdobného charakteru, na jakébyl sám dotazován) je pro ně mnohdy velmi komplikované.

53

Například pokud chce starosta nabídnout nezaměstnaným občanům účastna veřejně prospěšných pracích, nemá možnost se dozvědět, koho oslovit.Je sice snadné získat údaj o celkovém počtu nezaměstnaných v obci, ale z důvodu ochrany osobních údajů se již starosta nedozví jména konkrét-ních nezaměstnaných (resp. v praxi tuto informaci obvykle získává neofi-ciální cestou). V případě, že starosta ví o nezaměstnaných v obci, může naveřejně prospěšné práce přijmout člověka, který bude tuto činnost vyko-návat zodpovědně (protože v malé obci starosta zná osobně většinu ob-čanů). Tím pak bude zajištěn přínos veřejně prospěšných prací pro obec.

Problém je také „prestiž“ výkonu takových prací, které jsou často pre-zentovány jako „podřadné práce pro sociálně slabší jedince“. Kdyby obceveřejně prezentovaly tyto práce jako potřebné, napomáhající celémuobecnímu společenství, neb díky nim může být třeba v obci uklizeno, můžebýt udržován obecní majetek atd., mohlo by se najít více vhodných a od-povědných zájemců.

Paradoxem je, že i v době informačních technologií zůstává osobní ko-munikace nejúčinnějším způsobem komunikace. Pomocí osobních inte-rakcí se informace nejsnáze přetváří ve znalosti.

Významným efektem řady forem spolupráce obcí (zejména dobrovolnýchsvazků obcí) je vedle realizace rozvojových projektů s různorodými dopadyvždy informační platforma (informace a sdílení zkušeností zejména příkladydobré praxe a také varování před špatnou praxí). Dochází ale k předávání informací nejen vzájemně mezi představiteli obcí, ale i ze strany ostatníchsubjektů. Zástupci kraje či obcí s rozšířenou působností mohou využít těchtosetkání k informování o správních otázkách i získat zpětnou vazbu ke své čin-nosti.

S dostupností informací v nejširším slova smyslu souvisí i problematika vzdě-lávání a kvalifikovanosti. V současnosti je nabízeno nepřeberné množstvíkurzů, seminářů a dalších vzdělávacích programů k nejrůznějším tématům.Paradoxem je, že je sice dostupná řada kurzů, ale jejich přínosy pro absolventy bývají velmi malé.

Úředníci územních samosprávných celků mají povinnost průběžně se vzdělá-vat, a to v rozsahu nejméně 18 pracovních dnů v průběhu 3 let. Zaměstnava-tel kontroluje naplňování této povinnosti, ale pouze co se týče kvantity;

54

kvalitativní prohloubení kvalifikace sledováno není. Podobně také instituce,které toto vzdělávání poskytují, musejí být akreditovány. Hodnoceny jsou for-mální náležitosti a vzdělávací plán (obsah kurzu), ale využitelnost poznatkůopět žádným způsobem posuzována není.

Dosáhnout prohloubení znalostí není jednoduché ani pro ostatní typy aktérůrozvoje venkova. Nabídka vzdělávacích programů je sice široká, současně aletaké nepřehledná a nesystémová. Účast aktéra na vzdělávání tak závisí doznačné míry na tom, s jakou nabídkou je osloven nebo jaký kurz se mu pod-aří vyhledat. Obvykle jsou dostupné informace o obsahu kurzu, reference o jeho kvalitě však neexistují. Kurzy bývají často pojaty velmi obecně či ši-roce, takže frekventantům neumožní získat potřebné znalosti aplikovatelnédo praxe.

Obecným informačním problémem je formálnost, převaha formy nad ob-sahem. V plánování rozvoje tak je paradoxem, že vzniká řada koncepčníchdokumentů, jež zůstávají pouze formálními výstupy bez výraznější odezvyv podobě realizace navržených aktivit. Příčina často spočívá v nedostatečnékomunikaci zadavatele s dotčenými subjekty či v nesprávném pochopení do-kumentu. Nezbytné je zajistit komunikaci nejen mezi zainte resovanými ak-téry, ale obrátit se také na veřejnost (obyvatele žijící v daném území). Bezzapojení veřejnosti je sice plánování jednodušší, ale výsledný dokument častoneřeší všechny významné problémy daného území, takže je potřeba jej po re-lativně krátké době přepracovat.

Aktivním zapojením veřejnosti se podpoří zájem obyvatel o dění v obci či re-gionu a jejich sepětí s regionem (přechod od pasivního přístupu „oni něco plá-nují“ k aktivnímu „my ovlivníme, co se u nás bude dít“). Tím také vzrostejejich ochota podílet se později na realizaci naplánovaných aktivit.

Základním předpokladem zapojení veřejnosti (Kašparová a kol., 2002) jepodpora konstruktivního dialogu mezi občany, představiteli místní samo-správy, státní správou a odborníky (např. pořizovateli územních či strate-gických plánů). Tento dialog je vždy založen na vzájemném informování,na rozvojové zpětné vazbě. S obyvateli je však nutné komunikovat prů-běžně, a ne jen v okamžiku, kdy se zpracovává určitý dokument. Pouzeprůběžná práce s veřejností a zohledňování jejich názorů může napomocike zvýšení jejich aktivity a také podpořit jejich důvěru ve smysluplnost je-jich účasti na projednávání. Klíčovým předpokladem pro uplatnění tohotopřístupu je zájem a vůle veřejné správy řešit závažné problémy ve spolu-

55

práci s občany. To znamená naslouchat jejich návrhům, připomínkám i ná-mitkám, uvědomovat si jejich zájmy a potřeby a také je průběžně srozumi-telně informovat.

56

ZÁVĚR

Rozvoj venkova je mozaikou různorodých aktivit různých subjektů ve ven-kovském prostoru. Venkov měl vždy svá specifika: v posledních desetiletíchdochází k potlačení celé řady charakteristik, některé znaky přetrvávají či sekvalitativně proměňují, objevuje se řada nových pozitivních i negativníchrysů.

V textu publikace bylo dotčeno množství různých témat souvisejících s roz-vojem venkova. Je důležité o těchto potenciálně střetových oblastech (para-doxech) vědět a při realizaci aktivit ve venkovském prostoru se jim snažitpředcházet. V případě významnějších nesouladů je potřeba najít kompromisnířešení, jehož negativní důsledky pro kteroukoliv skupinu dotčených aktérůbudou minimální.

Z těch nejzásadnějších tezí můžeme zmínit:

– Jednoznačné vymezení venkova či venkovské obce není možné. Venkovje pojem abstraktní a často i pocitový. Pro rozvoj venkova jsou důleži-tější účelová a selektivní členění pro aplikaci jednotlivých rozvojovýchnástrojů.

– Rozvoj venkova v sobě zahrnuje řadu různých tematických oblastí, kterése dotýkají jednotlivých skupin aktérů; přitom určitá aktivita může mítna různé typy aktérů či území odlišný dopad. Často se také stává, že roz-vojové záměry různých aktérů (reprezentujících různé zájmy a potřeby)jsou navzájem protichůdné např. rozvoj intenzivního zemědělstvía ochrana krajiny.

– Největší výzvou rozvoje venkova je nalezení přiměřeného rozvoje prodané území. Intenzivní rozvoj venkova může znamenat ztrátu typickýchvenkovských hodnot.

– Rozvoj venkova byl a je založen na interakcích mezi venkovem a měs-tem.

– Rozvoj venkova už nelze ztotožnit s rozvojem zemědělství, i když ze-mědělství zůstává integrální součástí venkova. Zemědělství hraje vý-znamnou roli v oblasti životního prostředí.

– Nástroje rozvoje venkova jsou různorodé a relativně dobře nastavené,ale jejich uplatňování má své rezervy.

57

– Spolupráce je velmi důležitým procesem rozvoje venkova. Je cestouk překonání objektivních limitů rozvoje a k využití rozvojových dispo-zic.

Logickou závěrečnou otázkou je, jak paradoxy rozvoje venkova omezit. Zá-sadní pro rozvoj venkova je spolupráce, komunikace, otevřenost a osobní an-gažovanost. Na venkově zůstává stále řada věcí jednodušších než kdekolivjinde. Venkov nabízí každému obyvateli spoustu možností, jak ovlivnit a zlep-šit své okolí.

Toto vnitřní úsilí musí nacházet odezvu na národní i krajské úrovni, specifikavenkova musí být respektována při volbě strategií rozvoje regionů či celéhostátu. Je třeba mít na paměti, že mnohé změny krajiny, zábory půdy, necitlivávýstavba, ekonomické a společenské proměny jsou kroky nevratnými, a tudížje třeba jim předcházet a chránit to, co venkov dělá venkovem.

58

Problematika venkova je mnohovrstevnatá. Řada věcí je a zůstane věcí diskuse. Přivítáme proto reakce, zkušenosti, podněty či jiné inspirace odčtenářů.

GaREP, spol. s r. o.

společnost pro regionální ekonomické poradenství

nám. 28. října 3

602 00 Brno

Web: www.garep.cz

E-mail: [email protected]

Tel.: 545 242 846

59

LITERATURA

Binek, J. a kol. Synergie ve venkovském prostoru – Aktéři a nástroje rozvojevenkova. Brno: GaREP Publishing, 2009. ISBN 978-80-904308-0-8.

Binek, J. a kol. Venkovský prostor a jeho oživení. Brno: Georgetown, 2006,140 s. ISBN 80-251-19-5.

Binek, J. a kol.: Synergie ve venkovském prostoru – Přístupy k řešení problémůrozvoje venkovských obcí. 1. vyd. Brno: GaREP Publishing, 2010. 120 s.ISBN 978-80-904308-4-6.

Binek, J., Svobodová, H. Rozvoj venkova a rozvoj regionů: Společná země-dělská politika a regionální politika na jednom hřišti. In: Regionální studia,roč. 3, 1/2009. Praha: VŠE. s. 12– 19. ISSN 1803-1471.

Dušek J., Skořepa L. Závěrečná zpráva Mikroregiony (Budoucnost regionál-ních rozvojových agentur v České republice a Regionální management jakocesta k udržitelnému rozvoji venkovských regionů), České Budějovice: Vy-soká škola evropských a regionálních studií, o. p. s., 2006.

Eurostat – population census. URL <http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/eurostat/home/>.

Evropská komise. URL <http://ec.europa.eu/agriculture/capexplained/sustainindex_cs.htm>. [cit. 6. 2. 2009]

Galvasová, I. a kol. Nástroje rozvoje venkova a jejich uplatňování. Studie z ře-šení aktivity A803 projektu QH82249 SYNERGIE v přístupu k rozvoji ven-kova. GaREP, Brno, 2008.

Holeček, J. a kol. Obec v širších souvislostech. GaREP, Brno, 2009. ISBN978-80-904308-2-2.

Illner, M. Jsou venkovské obce příliš malé? In Venkov je náš svět – Sborníkz konference 2006. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2006. s. 357– 367.ISBN 80-213-1539-3.

Kašparová, L. a kol. Rozvoj vesnice. Ústav územního rozvoje, Brno, 2002. 88s.

Lascoumes, P., Le Gales, P. Introduction: understanding public policy throughits instruments – from the nature of instruments to the sociology of public po-licy instrumentation. Governance: An International Journal of Policy, Admi-nistration, and Institutions, 2007, vol. 20, no. 1, s. 1 –21.

60

Obst, O. a kol. Základy obecného managementu. Pedagogická fakulta Uni-verzity Palackého, Olomouc, 2006. ISBN 80-244-1365-5.

Ouředníček, M. a kol. Suburbanizace.cz. Praha: PřF UK, Katedra sociální geo-grafie a regionálního rozvoje a Urbánní a regionální laboratoř, 96 s. ISBN978-80-86561-72-1.

Perlín, R. Typologie venkovského prostoru. URL <http://denik.obce.cz/go/ clanek.asp?id=6438321>. [cit. 18. 12. 2010]

Program rozvoje venkova ČR na období 2007 –2013. Praha: MZe 2008.

Státní zemědělský intervenční fond. URL <www.szif.cz>.

Strategie rozvoje venkova ve Zlínském kraji. Brno: GaREP, spol. s r.o., 2010.

Suburbanizace.cz. URL <www.suburbanizace.cz>.

Svobodová, H.: Faktory rozvoje venkova v podmínkách České republiky. Ri-gorózní práce. Brno: Geografický ústav PřF MU, 2009.

Varianty vymezení venkova a jejich zobrazení ve statistických ukazatelích v letech 2000 až 2006. Praha: ČSÚ, 2008.

61

SEZNAM ZKRATEK

ČR Česká republika

ČSÚ Český statistický úřad

EU Evropská unie

CHKO Chráněná krajinná oblast

MAS Místní akční skupina

MZe Ministerstvo zemědělství

NP Národní park

OECD Organization for Economic Co-operation and Development (Or-ganizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj)

PRV ČR Program rozvoje venkova České republiky na období 2007– 2013

ROP Regionální operační program

SZIF Státní zemědělský intervenční fond

SZP Společná zemědělská politika

62


Paradoxy rozvoje venkova

Kritické zhodnocení bariér, nástrojů a šancí rozvoje venkova

Vydavatel: GaREP, spol. s r. o., nám. 28. října 3, 602 00 Brno

Tisk: Amaprint–Kerndl, s. r. o., Pražská 343/20, 674 01 Třebíč

Obálka a sazba: Hana Svobodová, Jan Svoboda

Jazyková korektura: PhDr. Michal Žák

Brno 2011

64 stran

Vydání první

ISBN 978-80-904308-6-0

63

64

Documents

SYNERGIE VE VENKOVSKÉM