T. E. Lawrence

Sedm pilířů moudrosti

Délský potápěč

2015

I

Něco ze zla, obsaženého v mém vyprávění, tryskalo z okolností, v nichž jsme bojovali a pracovali.

Celá léta jsme žili druh s druhem v obnažené poušti, pod nelítostnou oblohou. Ve dne nás vyžíhalo

horké slunce a vítr nás bičoval do bezvědomí. V noci nás polévala rosa a krušilo v nicotnost mlčení

nespočetných hvězd. Byli jsme samostatnou armádou bez parády a gest, oddanou svobodě, té druhé z

největších věr člověka, účelu tak dravému, že požíral všechnu naši sílu; naději tak vznešené, že naše

dřívější ctižádosti a cíle bledly v její svatozáři.

Jak čas míjel, naše potřeba bojovat za tento ideál vyrůstala v nekompromisní vášeň, jež bičovala naše

pochybnosti. A stala se naší vírou nuceně. Prodali jsme se do jejího otroctví, spoutali jsme se

navzájem v její ocelové bratrstvo, sklonili jsme se, abychom sloužili její svatosti všemi dobrými i

špatnými silami. Mentalita surových lidských otroků je strašlivá – ztratili svět – a my podrobili nejen

tělo, nýbrž i duši vše ovládající šílené touze po vítězství. Vlastními činy byli jsme zbaveni staré

morálky, své vůle, své zodpovědnosti, jako suché listí poháněné větrem.

Ustavičný boj zbavil nás starosti o vlastní i cizí život. Měli jsme ustavičně provaz kolem krku a na

naše hlavy byly vypsány ceny, jež ukazovaly, že nepřítel nám chystal ohavná muka, kdyby nás byl

dostal. Každého dne některý z nás odešel na věčnost; a ti, co zde zbyli, věděli, že jsou jen

nemohoucími loutkami na Božím jevišti; věru, náš pán a velitel byl nemilosrdný, nemilosrdný tak

dlouho, dokud naše odřené nohy mohly klopýtat po kamenité cestě. Slabí záviděli těm, kteří byli

dostatečně unaveni, aby mohli zemřít; neboť úspěch se zdál tak daleký a zkáza tak blízká a jistá, a

k tomu skýtala únik z utrpení.

Žili jsme ustavičně na pokraji nervového zhroucení, buď na vrcholu, nebo na dně citových vln. Tato

nemohoucnost na nás trpce doléhala a nutila nás žít jen k viděnému obzoru, bez ohledu na

protivenství, jemuž jsme byli vystaveni, protože naše tělesné vjemy se nám zdály podivně neskutečné.

Návaly krutosti, zvrácenosti a chtíčů probíhaly jen na povrchu, aniž by nás obtěžovaly; neboť jsme

poznali, že existují bolesti příliš ostré, žaly příliš hluboké a radosti příliš vysoké, než aby je mohlo

uchopit naše konečné já. Když vzrušení dosáhlo tohoto vrcholu, mysl se dusila; a paměť vypovídala

službu, dokud se okolnosti nestaly zase normálními.

Takové vzrušené myšlení dávalo duchu volně těkat v podivných sférách, pozbývalo staré trpělivé

vlády nad tělem. Tělo bylo příliš hrubé, aby mohlo cítit vyvrcholení našich žalů a našich radostí. Proto

jsme je opouštěli jako odpadek: nechávali jsme je pod sebou na pochodu jako dýchací simulacrum,

vystavené vlivům, před nimiž by za normálních okolností byly naše instinkty v hrůze couvly. Naši

muži byli mladí a zdatní; ale horká krev a maso podvědomě žádaly v nich svoje právo a mučily jejich

útroby podivnými chtíči. Naše útrapy a nebezpečí jen rozněcovaly tento mužný žár v podnebí tak

žhavém, jaké si lze jen představit. Neměli jsme žádných uzavřených míst, kde bychom mohli osamět,

ani silných šatů, pod nimiž bychom mohli skrýt svoji přirozenost. Muž tam žil ve všem všudy otevřeně

s mužem.

Arab je povahou cudný a všeobecný obyčej sňatků téměř vymýtil volné styky v jeho kmenech.

Veřejné ženy v těch osadách, do nichž jsme vzácně přišli za svého ustavičného putování, nebyly ničím

pro naše druhy, i kdyby snad jejich vrásčitá těla byla bývala pro muže zdravých pudů stravitelná.

V hrůze před tak ohavným obchodem se naši mladí muži začali bez předsudků ukájet na vlastních

čistých tělech – chladná to přirozenost, jež u srovnání s tou druhou zdála se bezpohlavní, ba dokonce

čistší. Později někteří začali tento sterilní způsob obhajovat a přísahali, že kamarádi chvějící se spolu

v poddajném písku, ve vrcholném objetí rozpálených údů, nalézali tam v temnotě smyslnou obdobu

oné duchovní vášně, jež bičovala naše duše jediným plamenným úsilím. Jiní, kteří se chtěli potrestat

za choutky, jimž nemohli zcela odolat, ničili svá těla s divošskou pýchou a ochotně podléhali každému

návyku, jenž sliboval tělesnou bolest a špínu.

***

Byl jsem poslán k Arabům jako cizinec, neschopný arabsky myslet ani arabsky věřit, ale nadaný

povinností je vést vpřed a rozvíjet do nejvyšší míry každou jejich zvláštnost, jež mohla Anglii pomoci

v její válce! Nemohl-li jsem si přisvojit jejich charakter, mohl jsem alespoň skrývat svůj vlastní a žít

mezi nimi bez viditelného tření, nesouladu nebo kritiky, maje na ně ale nepozorovaný vliv. Protože

jsem byl jejich druhem, nebudu je omlouvat ani hájit. Dnes ve svých evropských šatech mohl bych

hrát opět diváka poslušného zákonů našeho starého divadla, ale… je poctivější říci, že všechny tyto

myšlenky a činy se tenkrát vybíjely docela přirozeně. Co se teď zdá příšerné a sadistické, zdálo se

v poli nevyhnutelnou nebo aspoň nedůležitou každodenní rutinou.

Krev nám stále lpěla na rukou: měli jsme k tomu „úřední oprávnění“. Žili jsme pro den a umírali pro

něj. Když jsme měli příčinu a touhu trestat, napsali jsme okamžitě svoji výtku puškou nebo bičem do

chvějícího se masa odsouzeného a jeho případ neměl odvolání. Poušť nedovolovala zjemnělé tresty

soudů a žalářů.

Naše odměny a radosti byly stejně náhlé a vzedmuté jako naše strasti; ale, zvláště pro mne,

nevzdouvaly se tak vysoko. Beduínské způsoby byly drsné i pro ty, kdož v nich byli vychováni, a pro

cizince strašlivé: smrt zaživa. Když pochod nebo práce skončily, neměl jsem už dost síly zaznamenat

svoje pocity a dojmy, ba ani čas, abych zaznamenal duchovní krásu, která se nás někdy cestou

zmocňovala. V mých poznámkách našla místo spíše krutost nežli krása.

Vážili jsme si nepochybně více vzácných okamžiků míru a zapomnění; ale pamatuji si lépe smrtelné

úzkosti, hrůzy a omyly. Náš život není zcela obsažen a vylíčen v tom, co jsem napsal (jsou věci, které

nelze chladnokrevně opakovat pro hanbu samu); ale co jsem napsal, bylo v našem životě a z našeho

života. A prosím Boha, aby muži čtoucí tento příběh, nešli prodávat z lásky k neznámému sebe a svoje

nadání ve službách jiné rasy!

***

Muž, jenž se prodá do majetku cizinců, žije život otroka, který zaprodal svůj život zvířecímu pánovi.

Není z nich. Snad se jim vzepře, přesvědčí sama sebe o svém poslání, ubije a uhněte je v něco, čím by

oni sami o sobě nikdy nebyli. Anebo, podle mého vzoru, může je tak dokonale napodobit, že oni zase

zvráceně napodobí jej. A tu on se vzdává svého charakteru a předstírá, že je jejich…

V mém případě, několikaleté úsilí pohybovat se v arabském šatě, napodobit arabský duševní základ,

zbavilo mne mého anglického já a umožnilo mně dívat se na Západ a jeho vymoženosti novýma

očima: čili všechno pro mne zničilo. Současně bych však nemohl na sebe upřímně vzít arabskou kůži:

byla by to jen přetvářka. Snadno se z člověka stane nevěřící, ale těžko jej lze obrátit na jinou víru.

Odložil jsem jednu tvářnost a nepřijal druhou, stav se tak Mohamedovou rakví z jedné legendy,

z čehož pro mě vzešla nesmírná opuštěnost v životě, a pohrdání, nikoliv jinými lidmi, nýbrž vším co

dělají. Takový pocit odloučenosti se někdy dostavuje u lidí vyčerpaných příliš dlouhým tělesným

úsilím a osamoceností. Jejich tělo se plouží mechanicky dál, zatímco je jejich rozumné myšlení

opustilo, dívajíc se kriticky na ně z povzdálí a divíc se, co ten marný dříč udělal a proč. Někdy by se

takové myšlení rozplynulo v prázdnotu a potom by člověk byl blízek šílenství, jako je mu, věřím,

blízek ten muž, jenž se dovede na věci dívat současně závojem dvou zvyků, dvojí výchovy a dvojího

prostředí.

II

První nesnází arabského hnutí bylo určit, kdo vlastně jsou Arabové. Jestliže kočovníci a usedlíci

v arabsky mluvící Asii nenáleželi k rozličným národům, nýbrž byli pouze lidmi různého

společenského a hospodářského postavení, bylo možno očekávat jistou rodovou podobnost v jejich

myšlenkových pochodech, a bylo jen logické předpokládat, že v pracovních výsledcích všech těchto

lidí se budou jevit společné prvky.

Hned na samém začátku, při první schůzce s nimi, jsme shledali všeobecnou vyhraněnost a tvrdost

víry, téměř matematicky vymezenou a odpuzující svou nesympatickou formou. Semité neznají půltónů

ve své představivosti. Jsou to lidé základních barev, či lépe řečeno jen černé a bílé, kteří vždycky

viděli svět jen v těchto konturách. Jsou to dogmatičtí lidé opovrhující pochybností, tou naší moderní

trnovou korunou. Nechápou naše metafyzické nesnáze, naše sebezkoumající hloubání. Znají jen

pravdu a nepravdu, víru a nevíru bez naší nesmělé stupnice jemnějších odstínů.

Tito lidé byli černí a bílí nejen svým viděním, nýbrž i svou nejniternější výbavou: černí a bílí nejen

vyhraněností, nýbrž i stanoviskem. Jejich myšlení se dalo uspokojit pouze v extrémech. Někdy jako

kdyby byli zachváceni nedůsledností; nikdy však nedělali kompromisy. Sledovali logiku několika

neslučitelných názorů až do absurdních konců, aniž by postřehli jejich nesoulad. Byli to omezení,

nevzdělaní lidé, jejichž nečinný intelekt ležel úhorem v nezvídavé rezignaci. Jejich představivost byla

živá, ale netvořivá…

Bylo tak málo arabského umění v Asii, že by se dalo skoro o nich říci, že žádného umění neměli,

ačkoliv jejich lepší třídy byly jeho štědrými příznivci a podporovaly stavitelské, keramické nebo i jiné

umělce, kteří se mezi jejich sousedy a heloty vyskytli. Neměli také velkých průmyslů, nemajíce

organizované mysli ani těla. Nevynalezli žádných systémů filozofických ani souborných mytologií.

Pluli mezi kmenovými a jeskynními modlami. Tito nejzdravější z lidí, přijímali dar života bez otázek

jako samozřejmost. Pro ně byl život věcí nevyhnutelnou, člověku nezcizitelně odkázanou, do užívání

danou, neovladatelnou. Sebevražda byla věcí nemožnou a smrt bez žalu.

Byl to lid křečových záchvatů, živelných vzpour, velkých idejí, národ individuálního genia. Jejich

počiny byly ve srovnání s klidem každodenního života tím úžasnější, jejich velcí mužové ve srovnání

s lidskostí davu tím větší. Jejich přesvědčení byla pudová, jejich počiny intuitivní. Jejich největším

dílem byla vyznání: měli téměř monopol na zjevená náboženství. Tři z těchto náboženství se u nich

zachovala: dvě z nich byla přenesena (v upravené formě) nesemitským národům. Křesťanství

přeloženo do odlišného ducha řeckého, latinského a teutonského jazyka, dobylo Evropy a Ameriky.

Islám v různých přeměnách si podmanil Afriku a části Asie. To byly semitské úspěchy. Svoje

neúspěchy si ponechali pro sebe. Okraje jejich pouští byly posety ztroskotanými věrami.

Je významné, že tyto trosky padlých náboženství leží tam, kde se stýká poušť s obdělávanou zemí. To

ukazuje na původ všech těchto věr. Byla to jen tvrzení, nikoliv argumenty; proto vyžadovala proroka,

aby je vyložil. Arabové říkají, že bylo čtyřicet tisíc proroků: my máme záznamy o několika stech.

Žádný z nich nepocházel z divočiny, ale jejich životy byly jak podle vzorce. Narodili se na

přelidněných místech. Nepochopitelná vášnivá touha vyháněla je do pouště. Tam strávili kratší nebo

delší čas v rozjímání a tělesném odpírání; a vraceli se odtamtud s vyhraněným domnělým poselstvím,

aby je hlásali svým druhům.

Zakladatelé tří velkých věr vyplnili tento kruh: jejich možnou shodu dokazují paralelní historie

ostatních, těch nešťastných, kteří ztroskotali, u nichž bychom neměli soudit na menší opravdovost, ale

pro něž čas a rozčarování nenahromadily dostatek vyprahlých suchých duší připravených dát se

zapálit. Pro městské myslitele byl popud jít do pouště vždycky neodolatelný, nikoliv asi proto, že tam

nalézali Boha, nýbrž proto, že v její samotě slyšeli zřetelněji živé slovo, které s sebou přinášeli.

***

Společným základem všech semitských věr, vítězů i poražených, byla všudypřítomná idea světské

marnosti. Jejich základní odklon od hmoty nutil je kázat nuznost, odpírání, chudobu. První vědomost o

jejich smyslu pro čistotu prostoty jsem získal hned na začátku svého působení, když jsme si zajeli přes

zvlněné planiny severní Sýrie k rozvalinám římského hradu, který podle přesvědčení Arabů vybudoval

nějaký pohraniční kníže jako pustinný palác pro svoji královnu. Malta jeho zdí byla prý místo vody

rozdělána vzácnými květinovými esencemi. Moji průvodci, větřící vzduch jako ohaři, vodili mne

z jedné rozvalené síně do druhé a říkali: „Toto je jasmín, tohle fialka, toto růže!“

Ale nakonec mne přítel Dahoun vzal stranou a povídá: „Pojď a okus nejlahodnější ze všech vůní.“ I

vešli jsme do hlavní komnaty, jejíž okna se otvírala k východu a tam jsme pili otevřenými ústy hebký,

prázdný, klidný vítr pouště, jenž vanul kolem. Ten slabý vánek se zrodil kdesi za dalekým Eufratem a

vlekl se mnoho dní a nocí po vyschlé trávě k první překážce, člověkem zbudovaným zdím

rozbořeného paláce. I zdálo se, že se u nich zdržuje, mruče jako děcko. „Toto,“ řekli mně moji

průvodci, „je nejkrásnější vůně: nemá žádné příchuti.“ Moji Arabové se odvraceli od vůní přepychu a

vybrali si věci, na nichž lidstvo nemělo žádného podílu ani účasti.

Beduín z pustiny, narozený a vyrostlý v ní, objal celou duší tuto nahotu, z vnímaného, ale

nevyjádřitelného důvodu, že se v ní cítil nesporně svobodným. Pozbyl všech materiálních pásek a

pohodlí, všech nadbytečných věcí a ostatních komplikací, aby dosáhl osobní svobody, jíž často šly

v patách hlad a smrt. Neviděl však žádnou ctnost v chudobě samé: těšil se z malých neřestí a

přepychových požitků: kávy, čerstvé vody a žen, které si ještě mohl udržet. Měl ve svém životě

vzduch a vítr, slunce a světlo, volné prostory a velikou prázdnotu: jen nebe nad hlavou a neposkvrněná

země pod nohama. A tam se podvědomě přibližoval Bohu.

Bůh nebyl pro něho podobný člověku, ani hmatatelný, mravný ani etický, nezajímal se o svět ani o

něho, nebyl přirozený: byl bytostí nadpomyslnou, povznesenou nikoliv odhalením, nýbrž zahalením,

byl chápající Bytostí, jádrem vší činnosti, přičemž příroda a hmota byly jen zrcadlem, v němž se zračil

On.

Beduín se nemohl obracet k Bohu v sobě: byl si příliš jist, že sám dlí v Bohu (…) v tomto klimatickém

arabském Bohu, jenž byl jejich pokrmem, jejich bojem a rozkoší, jejich nejobyčejnějším myšlením,

jejich známým zdrojem a druhem, nemožným pro ty, jimž boha tak úzkostlivě skrývá dekorum

formálního uctívání. Arabové proto ani necítili, že by bylo nevhodné, aby zaváděli Boha do slabostí a

choutek svých pochybných záležitostí. On byl nejběžnějším z jejich slov.

Tato pouštní víra zdála se přitom nevyjádřitelná slovy, a věru i myšlenkami. Bylo lze ji snadno cítit

jako mocný vliv, a ti, kdož se odebrali do pouště na dostatečně dlouhou dobu, aby zapomněli na její

rozlehlost a prázdnotu, obraceli se nevyhnutelně k Bohu jako k jedinému útočišti a rytmu lidské

existence. Každý jednotlivý kočovník měl své zjevené náboženství, nesdělené ústně, v tradicích ani

skutky, nýbrž instinktivně tryskající z jeho nitra; a tak nalézáme ve všech semitských vyznáních (v

charakteru a v podstatě) důraz kladený na prázdnotu světa a plnost Boží; a jejich vyjádření určovala

síla a příležitost věřícího.

Obyvatel pouště nemohl považovat svoji víru za zásluhu. Dospěl k tomuto intenzivnímu zhuštění sama

sebe v Bohu tím, že zavíral oči před světem a k celému souboru možností v něm dřímajících, jež mohl

probudit jen styk s bohatstvím a pokušením. Dospěl k pevné víře a mocné víře, ale jak úzkého obzoru!

Jeho sterilní zkušenost jej oloupila o soucit a zvrátila jeho lidskou vlídnost v obraz pustiny, v níž se

skrýval. A podle toho týral sama sebe nikoliv jen proto, aby byl volný, nýbrž aby se uspokojil.

Následovala rozkoš z bolesti, krutosti, jež mu byla víc než pozemské statky. Arab z pouště neznal

větší radosti nad rozkoš dobrovolného odpírání si. Nalézal radost v odpírání, v zdrženlivosti. Učinil

nahotu duše stejně smyslnou jako nahotu těla. Jeho pustina byla duchovní lednicí, v níž byla po věky

uchována nedotčena a nezdokonalena vize jednoty Boží.

***

Tato víra pouště byla nemožná ve městech. Byla současně příliš divná, příliš prostá a příliš

nestravitelná pro vývoz a obecné užívání. Tam na poušti čekala idea, základní víra všech semitských

vyznání, ale musela být rozředěna, aby pro nás byla pochopitelná. Skřek netopýra byl příliš ostrý pro

mnohé uši. Proroci se vraceli z pouště s vidinou Boha a svým poskvrněným prostřednictvím (jakoby

začouzeným sklem) ukázali nám něco z té majestátnosti a zářivosti, jejíž plný jas by nás oslepil,

ohlušil a umlčel.

Žáci, snažící se ze sebe i ze svých sousedů všechno strhat podle slov Mistrových, klopýtli o lidskou

slabost a ztroskotali. Má-li vesničan nebo měšťák žít, musí se denně plnit radostí ze zisku a

hromadění, a opakováním příležitostí se stává nejmateriálnějším z lidí. Zářící opovrhování životem,

jež vedlo ostatní k nejčistšímu asketismu, dohání jej k zoufalství. Rozhazuje peníze jako marnotratník

a ničí své dědictví masa a krve v touze po brzkém konci. Semité vždycky těkali mezi chtíčem a

sebezapřením.

Araby možno chytit na myšlenku jako rybu na vlas. Neboť bezpodmínečné společenství jejich myšlení

z nich učinilo poslušné služebníky. Nikdo z nich se nevymkne závazku… Bez víry, když bychom jim

ukázali bohatství země a její radosti, bylo by je možno zavést do všech čtyř koutů světa; kdyby však

na takové cestě potkali proroka nějaké myšlenky, jenž nemá kde hlavu složit a jenž by výživou závisel

na jejich dobrotě nebo na ptácích nebeských, potom by svoje bohatství pro jeho inspiraci ihned

opustili. Byli vždycky nepolepšitelnými dětmi ideje, nevinnými a barvoslepými… Jejich mysl byla

podivná a neproniknutelná, plná nadšení a depresí, bez pravidel, ale vroucnější a plodnější na víry než

kterákoli na světě. Byli lidmi počátků, pro něž abstraktno bylo nejsilnější pohnutkou, zdrojem

nekonečné odvahy a změny, a konec ničím. Byli tak nestálí jako voda, a jako voda snad vytrvají až do

konce.

Od úsvitu života vrhali se jako za sebou jdoucí vlny proti útesům těla. Každá vlna se zlomila, ale právě

jako moře odnášela vždycky s sebou maličko ze žuly, na níž ztroskotala, a možná, že jednoho dne,

celé věky to bude ještě trvat, bude se válet ničím nezdržována na místě, kde býval materiální svět a

Bůh se bude vznášet nad vodami. Jednu takovou vlnu (a nikoliv nejmenší) jsem zdvihl a hnal dechem

jedné myšlenky, až dosáhla vrcholu; zlomila se a klesla u Damašku. Opad této vlny, vržený zpátky

odporem pevně daných věcí, dodá síly příští vlně, až se naplní čas a moře se znovu vzduje.

______________________________________

Tato ukázka reprodukuje anonymní překlad ze zlínského magazínu Výběr z roku 1935, sešit 12, str. 1301 až 1309. Je mírně

upravena podle dnešních jazykových norem a nepatrně zkrácena. Celých Sedm pilířů moudrosti vyšlo česky v roce 1998

v nakladatelství BBart v překladu Zdeňka Hrona. Zajímavé je, že v Anglii se spisek poprvé objevil roku 1926 jako svého druhu

bibliofilie v pouhých 107 výtiscích, které autor buď rozdával svým přátelům a osobnostem, jichž si vážil a na nichž mu

záleželo, nebo nabízel údajně za neuvěřitelnou částku 10 tisíc liber šterlinků! Teprve po jeho smrti při motocyklové nehodě,

právě v pětatřicátém roce, byla knížka i s předmluvou G. B. Shawa zveřejněna široce a za běžnou, přístupnou cenu.