T. Tožička a kol. PERSPEKTIVY ROZVOJEUdržitelný rozvoj ve svém společensko-ekologickém rozměru již není pojímán čistě jako „pomoc chudým a málo rozvinutým“ zemím

PERSPEKTIVY ROZVOJE

T. Tožička a kol.

Knihu věnujeme naší kolegyni Dáše Trkalové, doyence české rozvojové spolupráce, která řídila mnoho projektů technické asistence a přenosu know-how, po jedenáct let vedla kampaň Česko proti chudobě a zásadním způsobem přispěla k mnoha pozitivním změnám oficiální rozvojové politiky České republiky.

PERSPEKTIVY ROZVOJE

T. Tožička a kol.

2

T. Tožička a kol.

PERSPEKTIVY ROZVOJE

Editor:Tomáš Tožička

Recenzenti: Pavel Trkal, Ondřej Lánský

Technická redakce: Kateřina Peterková

Překlady: Alena Štojdlová, Nela Chudová, Jarmila Ulrychová, Simona Kopová, Nela Chudová, Marta Martinová, Alena Votrubová

Vytištěno na certifikovaném papířeFSC (Forest Stewardship Council)www.fsc.org

Vydavatel:

Ekumenická akademie, z.s.Sokolovská 50186 00 Praha 8Tel./fax: +420 272 737 077www.ekumakad.cz

Rok vydání: 2016

ISBN 978-80-87661-22-2

3

Obsah

PŘEDMLUVA 2015 – Opera omnia rozvojové spolupráce / Tomáš Tožička . . . . . . . . . . . 5

I. AKT – FInAncOVání PRO ROZVOJ 13. – 16. července 2015, Addis Abeba, Etiopie

Reflexe 3. mezinárodní konference o financování rozvoje: Addis Abeba, 13.–16. 7. 2015 / Ilona Švihlíková. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

Třetí mezinárodní konference o financování rozvoje: nedostatky ve financování rozvoje Reakce občanské společnosti na akční agendu z Addis Abeby o financování rozvoje / Addis Abeba, 16. července 2015 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

Reakce odborů na akční agendu z Addis Abeby (AAAA) přijatou na Třetí mezinárodní konferenci o financování rozvoje (FFD3) / Addis Abeba, 16. července 2015 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27

Prostředky a cesty Dohody o prostředcích pro realizaci Agendy 2030 / Jens Martens . . . . 29

Dluhové krize a nepoučitelnost / Tomáš Tožička. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

Deset důvodů, proč obhajovat daň z příjmů právnických osob Jak daň z příjmů právnických osob chrání demokracii a omezuje nerovnost … a sedm (vyvrácených) mýtů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64

II. AKT – SUMMIT UDRžITELnéhO ROZVOJE 22. – 27. září 2015, New York, USA

cesta k cílům udržitelného rozvoje / Jiří Silný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

Summit SDGs a Agenda pro udržitelný rozvoj 2030 / Matt Simonds . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102

Indikátory cílů udržitelného rozvoje: Pro stromy nevidět les / Roberto Bissio. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105

Investování do SDGs: v čím zájmu? / Aldo Caliari . . . . . . . . . . . . . . . . . 109

Ostudná praxe: vývozy českých zbraní a vojenského materiálu mezi lety 2003 až 2014 / Peter Tkáč . . . . . . . 115

PERSPEKTIVY ROZVOJE

4

III. AKT – KLIMATIcKá KOnFEREncE – cOP 21 30. listopadu – 11. prosince 2015, Paříž, Francie

Peace for our climate... / Milan Smrž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129

hledá se politický systém pro antropocén humanitas extra muros / Václav Bělohradský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141

Klimatický podvod: nezávazné klimatické „cíle“, ale závazná pravidla obchodu službami / Deborah James . . . . . . . . . . 148

Vliv intenzifikace zemědělství a klimatické změny na konflikt v Sýrii / Tomáš Tožička . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154

Je naší povinností změnit vizi v realitu. Projev předsedy vlády Bohuslava Sobotky na konferenci cOP21 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158

Lidé vědí, co chtějí. Rozhovor se ženskými aktivistkami ze Zambie . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160

PERSPEKTIVY ROZVOJE

5

PŘEDMLUVA

2015 – Opera omnia rozvojové spolupráce

Tomáš Tožička

V roce 2015 se uskutečnily tři důležité mezinárodní konference na nejvyšší úrovni. Sešli se na nich hlavy států a představitelé vlád, aby se společně do-hodli na společných cílech a strategiích, které by vedly k řešení nejpalčivějších problémů, které dnes trápí lidstvo na celé planetě. Jde především o odstranění chudoby a zajištění důstojného života, podporu rovného přístupu ke zdrojům a odstranění nerovností. Snažili se řešit také nejpalčivější problém – změnu kli-matu – která ohrožuje stovky milionů lidí a spolu s válečnými konflikty vedený-mi o zdroje představuje obrovský problém přímo ohrožující životy lidí.

V naší knize jsme se zaměřili na to, jak odborníci z různých profesí, odbory a sítě nevládních organizací hodnotí výstupy a dohody, které vzešly z multilate-rálních jednání roku 2015. Články a studie se kriticky zamýšlí nad dosavadními jednáními a dosaženými výsledky. Nejde však o nějakou samoúčelnou kritiku, na to je téma příliš vážné. Naším cílem bylo zhodnotit z odstupu potenciál do-saženého konsensu – či spíše dohodnutých kompromisů. Na dalších 15 let to to-tiž budou právě tyto dokumenty, které budou podstatným způsobem určovat směřování snah lidstva o zlepšení životních podmínek, ale i omezení následků ztrát, kterým již nedokážeme zabránit. Snažili jsme se vydat reakce na meziná-rodní dohody co nejrychleji, aby odpovědné orgány, aktivisté či lidé s prostým zájmem o veřejné dění měli k dispozici dostatečně erudovaný a přitom srozu-mitelný materiál a mohli se připravit na stávající změny, nebo se na nich přímo aktivně podílet.

V roce 2015 skončil mezinárodně schválený program Rozvojových cílů tisíciletí, jehož východiska jednohlasně zformuloval Summit tisíciletí v roce 2000 v New Yorku. Splnění osmi cílů během patnácti let mělo zásadně redukovat chudobu a její dopady na lidstvo. Přes některé nesporné úspěchy nebyly všechny cíle spl-něny. Mezinárodní společenství se proto dohodlo na přípravě nové strategie, která bude koherentnější a snad i efektivnější.

A tak se v roce 2015 konaly tři důležité konference na nejvyšší úrovni, které měly po dlouhém vyjednávání potvrdit základní strategie rozvojové agendy

PŘEDMLUVA 2015 – Opera omnia rozvojové spolupráce

6

po roce 2015. Byla to Třetí konference o financování rozvoje, která se konala v Addis Abebě, Summit udržitelného rozvoje v New Yorku a 21 klimatická kon-ference v Paříži.

Cíle udržitelného rozvoje (SDGs) a závazky na ochranu klimatu by měly být brzy integrovány i do našeho politického systému a do naší zahraniční politiky. Je nezbytné – a záleží to na každém z nás – aby se z toho nestal jen další formální proces neplodného papírování, vyplňování formulářů a nesmyslných projektů.

nepřipravenost České republiky

Pro nás je to o zvlášť důležité, protože Česká republika není na změnu zahranič-ní rozvojové politiky dobře připravena. Za realizaci zahraniční rozvojové politi-ky jsou odpovědny především tři orgány spadající tak či onak pod Ministerstvo zahraničních věcí České republiky (MZV) – Odbor rozvojové spolupráce (ORS), Odbor transformační spolupráce (TRANS) a Česká rozvojová agentura (ČRA). Bohužel mnohé problémy, s nimiž se tyto úřady potýkají, vycházejí z omylů předchozích dekád, jak je velmi přesně popsala například nositelka Nobelovy ceny za ekonomii Elinor Ostromová ve své knize The Samaritan‘s Dilemma: The

PERSPEKTIVY ROZVOJE

7

Political Economy of Development Aid. Totéž bohužel platí i nevládních orga-nizacích (NNO), které jsou na tom jen o málo lépe. Pokud jde o český privátní sektor, ten se nachází ještě hlouběji v dějinách a pro většinu firem představuje rozvojová spolupráce jen další dotace pro český export.

Státní úřady s podporou ČRA by měly hrát klíčovou roli při přípravě rozvojo-vých strategií a taktik a to ve spolupráci s domácími aktéry i potencionálními příjemci v cílových zemích.

Hlavním problémem ovšem zůstává minimální znalost prostředí, ve kterém by měla česká rozvojová spolupráce pracovat. Úředníci, ale vlastně ani lidé z NNO, nemají dost času se při přípravě strategií pro jednotlivé země věnovat skuteč-ným příjemcům a tak zůstává strategická příprava pouze na úrovni přijímacích vlád, z nichž některé jsou velmi brutální autoritářské režimy. Dlouhodobá práce s příjemci rozvojové asistence není kvůli krátkodobé taktice prakticky možná, což vede ke snižování úspěchů rozvojových projektů.

Klasickým problémem rozvojových úřadů je banalizace racionálních procedur. U ČRA to můžeme vidět v případě evaluací projektů. Jejich jediným reálným výstupem je příjem – myšleno příjem evaluátorů. Jinak jsou jejich přínosy prak-ticky nulové. K řešitelům projektů se v naprosté většině vůbec nedostanou, pro-tože ti už většinou dělají na jiném projektu, v jiném oddělení či v jiné organiza-ci. Samotní zaměstnanci agentury evaluace většinou nečtou a k hodnotitelům nově předkládaných projektů nedorazí. Rozhodování agentury tak často jde proti doporučením evaluací. Nutno podotknout, že sami evaluátoři a evaluá-torky mnohdy nemají základní vhled do problematiky a hodnotí projekty jen na základě formálních kritérií.

MZV dlouhodobě tlačí na nízké mzdy operačních pracovníků, což, lakonicky řečeno, dělá z české rozvojové spolupráce nízkonákladovou cestovní kancelář pro mladé lidi bez praxe, kteří potřebují získat zkušenosti. Vypadá to, jako by vedení MZV a příslušných orgánů zapomněli na to, že nejsou další organiza-cí zajišťující vzdělávání českých dospělých, ale jejich úkolem je vytvářet – a to především vhodnou strukturou programů a podmínek – dostatečné expertní kapacity. Odborníci by pak mohli v rámci implementačních i asistenčních pro-gramů co nejvíce využít svých zkušeností ve prospěch nejzranitelnějších skupin v cílových zemích. Díky této politice máme jen minimum expertů s praxí, kteří jsou schopni v daných podmínkách pracovat. Mnohé organizace si už na pro-jekty v zahraničí najímají cizince. Většinou ovšem ne domácí, ale lidi z jiných rozvinutých zemí.

Vzhledem k chybějícímu následnému vzdělávání a praktickým stážím zaměst-nanců ČRA – což by mělo být podporováno i pro zaměstnance implementačních


8

organizací a firem – nelze v brzké době očekávat nápravu. Jediným možným řešením se proto zdá strukturální přístup, který by přehodnotil dosavadní po-stupy především uvnitř ČRA a TRANS a zvýšil jejich efektivitu. Vnitřní operač-ní, řídící, rešeršní a evaluační postupy musí být reformovány tak, aby skutečně dokázaly reflektovat potřeby těch nejpotřebnějších v přijímacích zemích a do-kázaly jim zajistit potřebnou asistenci s využitím kapacit budovaných v České republice. To platí především pro implementační struktury, jakými jsou Česká rozvojová agentura a Odbor transformační spolupráce.

Naproti tomu vedení ministerstva zahraničí a úřad vlády musí vybudovat nové komunikační a strategické struktury, které budou schopny komunikovat napříč politickým a odborným spektrem doma a s relevantními partnery v zahraničí a připravovat nejefektivnější strategie pro naplňování SDGs.

Bez toho zůstane naše rozvojová spolupráce nejen marginální co do objemu, ale i co se týče pozitivního dopadu na boj s globální chudobou.

To, co vidíme v zahraniční rozvojové spolupráci, je bohužel na národní úrovni ještě problematičtější. Dosavadní strategie na rozvoj České republiky a jejích regionů zůstává v zajetí industriálního paradigmatu zaměřeného na tzv. kon-kurenceschopnost. Zacílení na příjemce, tedy na mobilizaci těch, kterých se pro-blémy reálně dotýkají, a kteří tedy mají logicky největší potenciál situaci měnit, zcela chybí.

Centrální koncepty stále převažují nad těmi decentrálními (subsidiárními, po-lycentrickými). Spolupráce s „postiženými“ skupinami a podpora k hledání je-jich vlastních řešení nejsou na pořadu dne, na rozdíl od zahraniční rozvojové politiky, kde už jsou trochu uplatňovány alespoň na úrovni strategií. Tady je důležité pole pro práci politiků, úředníků a aktivních občanů i podnikatelů. Je-jich spolupráce – od nejmenší obce, přes Prahu a Brusel, může zajistit rozkvět důstojného života.

Ucelená rozvojová politika

Důležitým aspektem konferencí zaměřených na udržitelný rozvoj, které se ko-naly v roce 2015, byla snaha o komplexnější pohled na celou problematiku. Udržitelný rozvoj ve svém společensko-ekologickém rozměru již není pojímán čistě jako „pomoc chudým a málo rozvinutým“ zemím. Evidentní snahou byl pokus o širší pohled a vzájemné propojování různých politik z různých rezortů – tzv. koherentní politika pro rozvoj. A to nejen na národní, ale i na mnoho-státní úrovni.

PERSPEKTIVY ROZVOJE

9

Jako příklad je možné uvést sektor energetiky, spojovaný tradičně především s průmyslem a ekonomikou. Ale již v naší kampani Energie pro všechny do roku 2030 jsme upozorňovali, že bez zajištění energetických zdrojů není možné v rozvojových zemích vybudovat ani malé a střední podnikání, ale především není možné zajistit dostatečné struktury potřebné pro rozvoj společnosti – především zdravotnictví a školství a to zejména ve venkovských oblastech. Pro sociální a vzdělávací služby v rozvinutých zemích je zase potřebné přemýšlet o co nejlepším využívání energie a o úsporách ve stávajících i budovaných zaří-zeních a třeba i vhodných architektonických řešeních.

Problémy musíme řešit společně

Česká republika se za posledních 26 let pohoršila v pořadí v Indexu lidského rozvoje o čtyři místa. 1, 2 Je sice možné tento propad v mezinárodním srovnání relativizovat změnami v Indexu i vyšším počtem států, které do něj spadají. Na druhé straně se ovšem Česká republika po převratu postupně stala z čistého dárce3 čistým příjemcem. Ani znovuzahájení programu rozvojové spolupráce v roce 1995 na tom nic nezměnilo. Navíc je Česko v rámci EU dotováno násobně více, než nejméně a středně rozvinuté státy. Srovnejme celkovou rozvojovou spolupráci pro vybrané země s dotací České republiky v rámci tzv. čisté pozice vůči Evropské unii (zaokrouhleno, v Kč, v aktuálním kursu): Zambie – 29 mld. (2013), Sýrie – 50 mld. (2013, ale jen kol. 10 mld. v době kritického sucha), Je-men – 29 mld. (2013)4 a Česká republika - 76 mld. Kč (2014).

Ačkoli je Česká republika na 28. místě v Indexu lidského rozvoje, její oficiální rozvojová spolupráce ji řadí až na 33. místo v rámci OECD. České republice se zatím nedaří ani vzdáleně přiblížit hranici 0,33 HND na rozvojovou spolupráci, jak přislíbila na přístupových jednáních.5

Vzhledem ke zhoršující se sociální situaci v bohatých zemích je nezbytné pouká-zat i na to, jak jsou místní problémy spojeny s problémy na druhém konci světa. V dosavadní diskusi převažovalo poukazování na to, jak mocní hráči – státní, firemní i finanční, negativně ovlivňují situaci v chudých zemích. Přes svou tra-gičnost, kterou jsme viděli při industriálních katastrofách v Bhópálu či Dháce, se mnoha lidem na Severu mohlo zdát, že jde o vzdálené jevy.

1 srovnej str. 111 http://hdr.undp.org/sites/default/files/reports/219/hdr_1990_en_complete_nostats.pdf s wiki indexem

2 https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_Human_Development_Index

3 http://www.fors.cz/user_files/fors_bf.pdf

4 http://stats.oecd.org/qwids/#?x=1&y=6&f=2:192,4:1,7:1,9:85,3:51,5:3,8:85&q=2:167,191,192+4:1+7:1+9:85+3:51+5:3+8:85+1:1,2,25,26+6:2004,2005,2006,2007,2008,2009,2010,20-11,2012,2013&lock=CRS1

5 http://www.ceskoprotichudobe.cz/pdf/brozura_cpch_parlamentni_debata_2007.pdf


10

Postupně si však více a více uvědomujeme, že toto chování stále tvrději dopadá i na lidi v bohatších zemích. Ať již je to odliv pracovních míst, zhoršování pra-covních podmínek, nebo politický tlak na rozmělňování lidských práv – sociál-ních, ekonomických, politických i kulturních. Rostoucí frustrace velkých skupin obyvatel vede k nárůstu xenofobie, nesnášenlivosti a nakonec i násilí a spole-čenský rozvrat.

Pokud tento neblahý trend chceme zvrátit, nezbývá nám, než se dál odpovědně věnovat analýze problémů. Tyto studie a z nich vycházející návrhy proveditel-ných řešení se musí stát součástí našeho vzdělávacího a mobilizačního úsilí, kte-ré jediné je nám schopno zajistit lidovou podporu pro potřebné změny. Pokud naše úsilí nepodpoří veřejnost, jen těžko obhájíme legitimitu našich požadavků.

Vydání této knihy je malým příspěvkem k této informační kampani. Jsme rádi, že se nám ji podařilo vydat relativně rychle a snad přispěje i k reflexi toho, jak budou závěry mezinárodních fór implementovány v naší vnitřní i zahraniční politice.

Především však doufáme, že podpoří aktivity našich spolupracovnic a spolupra-covníků, kteří spolu s námi podporovali zvyšování povědomí o problematice rozvoje v posledních deseti letech. Bez jejich drobné práce, při nejrůznějších akcích a osobních rozhovorech, se dá možná dělat dobrý marketing, ale nedá se pracovat na udržitelných změnách.

Náš svět a jeho problémy jsou vzájemně propojeny. Nedá se před nimi utéct a nemůžeme se před nimi ani oplotit. Pořád platí to, co řekl Martin Luther King Jr.: Nespravedlnost páchaná kdekoli, poškozuje spravedlnost všude.

PERSPEKTIVY ROZVOJE

13

I. Akt Financování pro rozvoj

13. – 16. července 2015, Addis Abeba, Etiopie

Foto: Stefan Pangritz

15

Reflexe 3. mezinárodní konference o financování rozvoje:

Addis Abeba, 13.–16. 7. 2015

Ilona Švihlíková

Úvod a kontext

S třetí mezinárodní konferencí zaměřenou na financování pro rozvoj byla spjata mnohá očekávání. Již v prvotních dokumentech ke konferenci najdeme vyjádření nadějí, že jednání naváží na pokrok daný z Monterrey1 a z Dauhá2 a budou schopna identifikovat překážky rozvoje u obou dokumentů. Od kon-ference v etiopské Addis Abebě se očekávalo zprůhlednění vztahů mezi různý-mi zdroji rozvojového financování, synergie pro financování tří dimenzí trvale udržitelného rozvoje, který byl – i vzhledem ke kontextu roku 2015 – důležitým rámcem konference. Rok 2015 se vzhledem k frekvenci důležitých summitů a konferencí stal rokem globální akce.

Nelze zapomínat na to, že současné globální ekonomické prostředí, eufemis-ticky řečeno, přináší řadu nových výzev. Makroekonomická situace není pozi-tivní, vyspělé země trápí velmi nízký ekonomický růst, rozvíjející se ekonomiky zažívají silnou volatilitu, především na burze, dluhové krize zůstávají velkým problémem. Stejně tak nelze za optimistickou považovat situaci na trzích prá-ce, a to ani ve vyspělých, ani v rozvojových zemích. Finanční systém není plně zastabilizován, rozšiřují se geopolitické konflikty. Ani ekonomická teorie, ani praxe není připravena řešit v rámci procesu globalizace běžný efekt přelévání.

Jednání a témata

Hned v úvodních informacích ke konferenci se konstatovalo, že země jsou od-povědné za svůj ekonomický a sociální rozvoj, ale ekonomické prostředí musí

1 Konsenzus z Monterrey byl výstupem 1. konference s tématem financování rozvoje, v roce 2002 v mexic-kém Monterrey.

2 Konference v katarském Dauhá byla pokračováním tématu financování rozvoje v roce 2008. Jejím výstu-pem se stala Deklarace z Dauhá o financování rozvoje. Mezi dva významné závazky patřil slib vyspělých zemí udržovat oficiální rozvojovou pomoc navzdory probíhající ekonomické krizi a uspořádat konferenci o dopadech krize (Velké recese, jak byla později pojmenována) na rozvoj.

PERSPEKTIVY ROZVOJE I. Akt – Financování pro rozvoj

16

být těmto snahám o rozvoj nakloněno. Potřeby financování udržitelného roz-voje jsou značné a sahají od sociálních služeb a záchranných sociálních sítí po globální infrastrukturní potřeby (voda, energie, doprava). Spolu se zajištěním globálních veřejných statků se jedná o biliony dolarů ročně. Bylo ovšem také jasně konstatováno, že globální úspory jsou na splnění těchto ambiciózních cílů dostatečné. Klíčovou se ukázala (a to i v kritice závěrečného dokumentu) mo-bilizace veřejných zdrojů, ale také přetrvávající důležitost oficiální rozvojové pomoci. V jednotlivých pracovních skupinách zaznělo mnoho témat, např. kon-statování nárůstu podílu rozvojových zemí na mezinárodním obchodu, ale jen pomalý pokrok v oblasti pravidel, fragmentovaná situace u obchodu a investic (viz různé regionální dohody), které pro rozvojové země nevytvářejí ideální prostředí. Důležitými tématy byl také dluh, jeho udržitelnost, problém vola-tility kapitálových toků s tím, že úvěrové toky obvykle nepodporují cíle trvale udržitelného rozvoje.

Konference se zúčastnilo 174 zemí (včetně členských států EU), mnoho mezi-vládních organizací, speciální agentury i orgány OSN či nevládní organizace.

Mezi prominentní hosty patřil americký ekonom Joseph Stiglitz, který struč-ně a výstižně shrnul současné ekonomické problémy. Podle něj finanční sys-tém špatně zprostředkovává zdroje, je založen na krátkodobé úvaze, což je opak toho, co potřebuje koncept trvale udržitelného rozvoje. Potřebujeme lepší pravidla na zvládání efektů přelévání, intenzivnější spolupráci v daňové oblasti, pravidla na restrukturalizaci suverénního dluhu. Kriticky také zhodno-til omezený prostor pro politiku, daný současnými typy investičních dohod, či sociální katastrofu v Řecku.

Výsledky konference ovšem vysoká očekávání nesplnily a snesla se na ně kriti-ka ze strany mnoha občanských organizací, která bude představena na konci tohoto příspěvku.

Výstupy ze závěrečného dokumentu

Rozsáhlý závěrečný dokument pokrývá celou řadu oblastí a témat. V úvodu je řečeno, že agenda pro období po roce 2015 klade velké nároky a vyžaduje ho-listický přístup a koherenci v uplatňování politik. Je zdůrazněna nutnost soci-ální ochrany, odstranění hladu a podvýživy. Zmíněna je rovněž nová platforma pro překonání infrastrukturní propasti (např. Asijská investiční a infrastrukturní banka), udržitelná industrializace, která je důležitá pro diverzifikaci ekonomik rozvojových a rozvíjejících se zemí a zvýšení přidané hodnoty v nich. Jako obec-né předpoklady jsou vyžadovány nutná změna chování směrem k udržitelné spotřebě, novým vzorcům výroby a také mír.


17

Z hlediska konkrétnějších opatření (action areas) je možno uvést tyto nejdůle-žitější body:

• Mobilizace a efektivní využívání domácích zdrojů. Dostatečný fiskální pro-stor je nutnou podmínkou podobně jako boj proti korupci. Lepší výběr daní, včetně podpory progresivních systémů, rozšíření daňové báze, zahrnutí v rozvojových zemích rozšířeného neformálního sektoru. Zdroje z oficiální rozvojové pomoci by měly pomoci zvyšovat kapacitu k těmto úkolům. Zmí-něn (viz dále kritika) je také boj proti nelegálním finančním tokům (illicit) a problém výběru daní od nadnárodních firem.

• K dalším proklamacím patří boj proti praní špinavých peněz, i doporučení, aby stát měl kontrolu nad svým bohatstvím (otázka transparentnosti v tě-žebním průmyslu, např.), podpora mezinárodní daňové spolupráce, posílení domácích kontrolních mechanismů i možná škodlivost daňových pobídek především vzhledem k tzv. závodu ke dnu.

• Racionalizace neefektivních dotací na fosilní paliva, podpora důležité role rozvojových bank, zvýšení kapacit nejen států, ale také municipalit pro dosažení cílů trvale udržitelného rozvoje.

• Přímé zahraniční investice (PZI) jsou vítány, i když se přiznává, že jejich pů-sobení není vždy spjato s dosahováním trvale udržitelného rozvoje. PZI mají tendenci se koncentrovat jen v několika málo sektorech a vyhýbat se nejmé-ně rozvinutým zemím. Jsou také orientovány na krátkodobé cíle, jak uvedl již prof. Stiglitz. Je třeba lépe sladit soukromé pobídky s veřejnými cíli s od-volávkou na Konsenzus z Monterrey ohledně stabilního investičního klima-tu. Podpora podnikání je včleněna do rámce sociálních a ekologických fakto-rů. Nutnost vytvoření rámce pro finanční zprostředkování, finanční inkluze (ženy), podpora různým typům podnikání (včetně družstev), nutnost snížit vysoké transakční náklady u remitencí, zajistit financování malých a střed-ních firem, včetně podpory rozvojových bank a družstevních záložen.

• Je vyjádřena podpora rozvoje domácích kapitálových trhů, dlouhodobých dluhopisů i půjček v domácí měně. Požadavek vylepšit podporu investic u nejméně rozvinutých zemí. Vzhledem k poklesu zájmu komerčních bank o financování infrastrukturních projektů jsou vyzývány suverénní fondy, aby se do této oblasti zapojily. Chváleny jsou možnosti PPP projektů (public pri-vate partnership3), ovšem s důrazem na vyvážené spravedlivé sdílení rizik i odměn, podpora financování obnovitelné energie.

3 Podpora spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem.

Reflexe 3. mezinárodní konference o financování rozvoje

18

• Klasickým tématem konferencí o financování rozvoje je samozřejmě ofici-ální rozvojová pomoc. Zde je konstatováno, že se tato pomoc od konfe-rence v Monterrey zvýšila, ale většina zemí stále své závazky (0,7 % HND) neplní. Je tedy nutná mobilizace dalších zdrojů, i vzhledem k výzvám daným klimatickou změnou. Je nutná větší koherence mezi rozvojovým a humani-tárním financováním, není využit potenciál multilaterálních a dalších rozvo-jových bank. Uveden je rovněž problém zemí, které se dostaly do kategorie středně-příjmové a přesto mají problémy dosáhnout cílů trvale udržitelného rozvoje.

• Je dále konstatováno, že mezinárodní obchod je klíčovým faktorem rozvo-je. Je vyjádřena podpora multilateralitě4 ve Světové obchodní organizaci, je nutné pokračovat ve smysluplné liberalizaci. Významný je zde balíček z Bali, důležitý úspěch v Rozvojové agendě z Dauhá z roku 2013. Je třeba zvýšit export z nejméně rozvinutých zemí, bojovat proti protekcionismu, zabránit deformacím plynoucím z obchodu se zemědělskými výrobky, eliminovat ex-portní dotace. Dohoda TRIPS5 nesmí omezit poskytování veřejných zdrojů, především léků. Je uznán význam regionální ekonomické integrace, facilita-ce obchodu, nutnost posílit roli UNCTAD i iniciativy Aid for Trade, podporo-vat investice, přičemž ale jejich ochrana nemůže omezovat možnosti veřejné politiky.

• V oblasti dluhu najdeme odvolávky na Konsenzus z Monterrey ohledně od-povědného půjčování i vypůjčování si, důraz na analýzy udržitelnosti dluhu od Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, důležitost procesu re-strukturalizace dluhu, ale také znepokojení nad nekooperativním chováním některých minoritních věřitelů.6

• V oblasti systémových otázek je odkaz na globální ekonomickou správu, uvedenou již v Monterrey. Pozitivně je kvitováno navýšení kapacity MMF i vznik pravidel Basel III. Je třeba posílit hlas rozvojových zemí v rozhodo-vacích procesech, včetně nutné reformy MMF, která musí reflektovat změny ve světové ekonomice. Je důležitý systém včasného varování před makroe-konomickými a finančními poruchami, je třeba dokončit reformu finančních trhů (problémy ve stínovém bankovnictví, na trhu s deriváty), vyřešit riziko

4 Tuto výzvu je třeba vnímat v kontextu stále nedokončeného kola z Dauhá, které již trvá rekordní počet let. Jednou z reakcí na nefunkčnost multilaterální Světové obchodní organizace byl v minulých letech silný nárůst regionálních a bilaterálních dohod, které znepřehledňují situaci v mezinárodním obchodě. Mezi poslední trendy patří snaha velmocí vytvářet si bloky s určitými pravidly, např. TTIP – Transatlantická smlouva mezi USA a EU a TPP – Transpacifická smlouva, jejichž obsah jde daleko za rámec liberalizace obchodu.

5 TRIPS je zkratkou Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights a týká se tedy velmi kontroverzní otázky ochrany duševního vlastnictví.

6 Zde se jedná o zřejmou narážku na případ Argentiny, která se dostala do problémů kvůli tzv. supím fon-dům, které odmítly dohodnutou restrukturalizaci argentinského dluhu.


19

too-big-to-fail, snížit závislost na ratingových agenturách, zamezit konfliktu zájmů, posílit boj proti korupci, praní špinavých peněz, terorismu.

• Je dále vyjádřeno znepokojení nad „digitální propastí“, která ukazuje tech-nologickou propast mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Je nutná vyrov-naná ochrana duševních práv, sdílení znalostí, podpora podnikání, podpora inkubátorů a snazšího technologického transferu, inovačních fondů apod., přičemž zásadní projekty by měly být ve veřejných rukou. Jednou z konkrét-ních akcí je zde plán na zřízení mechanismu pro usnadnění šíření technologií.

• V posledním bodě je zdůrazněna nutnost transparentnosti, dobrých stati-stických dat a systémů, relevantního měření pokroku v dosahování trvale udržitelného rozvoje, ale také mechanismů pro navazující akce.

Kritika občanských organizací

Podívejme se nyní na hlavní kritické body, spjaté se závěrečným (schváleným) dokumentem. Kritické hlasy, zaznívající z různých občanských organizací, ne-vládních organizací či odborů se shodují v tom, že konference byla předsta-vena jako přelomová, jako základ obnovení globálního partnerství pro trvale udržitelný rozvoj. Mezi společné kritické body patří především daňová otázka – chybějící závazek ke vzniku mezivládního orgánu OSN k daňovým otázkám.

Shrňme námitky různých organizací,7 poté se budeme věnovat detailněji dvě-ma z nich, a to jsou odbory a výhrady Koordinační skupiny pro účast občanské společnosti.8

K častěji se vyskytujícím kritickým hlasům patří, že nebylo zahrnuto odbourává-ní globálních překážek pro rozvoj, neřešení nespravedlností v globálním eko-nomickém systému. V řadě oblastí došlo vzhledem k Monterrey a Dauhá spíše k regresu (daňová oblast, dluhy). Jak již bylo stručně zmíněno, chybí globální koordinace daňových politik, především Spojené státy a Velká Británie bránily vzniku nového orgánu. Kritické hlasy zdůrazňují, že nadnárodní firmy využívají možností k přelévání zisků, resp. ztrát. Dominantním orgánem pro daňovou politiku tak v globálním měřítku zůstává OECD, kde rozvojové země nemají žádný hlas. Vyspělé země se postaraly o to, aby se v této oblasti nic nezměnilo, aby byl zachován status quo.9

7 Viz např. Women working group, Center for Concern, Global alliance for tax justice, Action Aid, European Network on Debt and Development, Third World Network…

8 Coordination group for civil society participation

9 Uveďme, že i když je problém daňových úniků a využívání daňových rájů problémem rozvojových i vy-spělých zemí, zároveň ovšem platí, že většina mateřských firem pochází z tzv. Triády, tj. ze zemí EU, USA a Japonska.


20

Koláž: FamZoo Staff – From Cash to Digital

Neobjevily se žádné konkrétní závazky k odpuštění dluhu (debt relief). Pro kontext je třeba doplnit, že během jednání vrcholilo drama ohledně Řecka, které vyústilo v kapitulaci řecké vlády pod tlakem věřitelů tzv. Trojky. I proto je kriticky konstatováno, že nebyly v rámci závěrečného dokumentu zmíněny žádné iniciativy k nutnému rámci pro restrukturalizaci dluhu, či pro řešení dlu-hu suverénů obecně.

Je příliš pozitivně vyzdvihován nástroj privatizace i soukromého kapitálu. Zá-stupci občanských iniciativ a organizací se domnívají, že soukromý kapitál bude využívat peníze určené na rozvoj pro dosažení zisku, nikoliv k rozvoji lidských práv. V této oblasti (sociální a ekologické standardy) se objevují jen nezávazné směrnice.

Ohledně nelegálních finančních toků nebyla přijata žádná konkrétní opatření.

Celkově je možné v závěrečném dokumentu najít jen málo konkrétních opat-ření, která vyjadřují podle kritických hlasů malou politickou vůli především vy-spělých zemí.

Ke světlým bodům byly v obecné rovině řazeny závazky k mechanismu pro usnadnění šíření technologií a také návaznosti fór pro financování rozvoje s tím, že otázky podoby a fungování mezinárodního finančního systému by měly být diskutovány dále také mezivládně.

Podívejme se podrobněji na výhrady odborů. Ty tvrdí, že v závěrečném doku-mentu chybí jasné závazky a koneckonců i ambice. Opakuje se otázka daňové organizace a orgánu při OSN, který by se tomuto palčivému tématu věnoval. Uvádějí ovšem také, že ve finálním textu „vypadla“ i umírněná zmínka o revizi


21

doložky ISDS.10 Konstatují, že beze změny paradigmatu se nepodaří dosáhnout cílů trvale udržitelného rozvoje.

Odsuzují také nekritickou podporu soukromému sektoru, chybí zdůraznění úlohy národních rozvojových strategií, nejsou jasně určeny závazky pro všechny hráče v rozvojové spolupráci. Navrhují dále, aby základní veřejné statky (voda, zdraví, vzdělání) byly vyjmuty z PPP a obchodních dohod.

U tématu důstojných mezd a pracovních podmínek není možné najít žádné konkrétní záruky, ani u sociální ochrany, chybí také uvedení daně z finančních transakcí (FTT) jako možného zdroje pro rozvoj. Není vůbec uvedena role soci-álních partnerů při rozvoji. Je potřeba přejít od privilegií ke kultuře rovnosti.

Velmi podrobnou kritiku uveřejnily také organizace občanské společnosti v Ci-vil society response.11 V obecném rámci kritika zahrnuje trvající strukturální nespravedlnost, rozvojové finance nesměřují k lidem či k životnímu prostředí. Závěrečný dokument nereflektuje vývoj současného světa a dokonce dále osla-buje dohody z Monterrey a Dauhá. Je viditelná propast mezi rétorikou z pra-covních jednání a tím, jak se přijímal závěrečný dokument.

Nebyly vyřešeny systémové otázky týkající se makroekonomického prostředí, finančních otázek, obchodu a daní, či demokratizace ekonomické správy. Ne-došlo k posílení pozice OSN oproti klubům mocných.12

Otázka genderové rovnosti je pojímána v ekonomických kategoriích (podpora žen znamená nárůst produktivity a vyšší ekonomický růst).

Přehnaný optimismus vůči soukromému kapitálu se odrazil v nedostatečných požadavcích na transparentnost a standardech práce a životního prostředí. Chybí uznání rozvojové role státu, zatímco působení soukromého kapitálu může vést přímo k ohrožení splnění cílů udržitelného rozvoje.

Daňová politika zůstává doménou mocných, v jejichž zájmu je podporovat sou-časný nedemokratický a nespravedlivý status quo. Nebyly přijaty žádné kon-krétní závazky k daňové spravedlnosti. V oblasti rozvojové pomoci se tradiční donoři vyhýbají zodpovědnosti a efektivním závazkům – což je demonstrová-no poukazováním na rozvoj spolupráce Jih-Jih, nutnost mobilizace domácích

10 ISDS = kontroverzní doložky „investor state settlement dispute“, tedy řešení sporů mezi investorem a stá-tem. Jejich rostoucí obliba vyvolává velké znepokojení, neboť investoři (obvykle nadnárodní korporace) mohou žalovat jakákoliv opatření, která mohou ohrožovat jejich budoucí zisky. Dosavadní zkušenosti s aplikací této doložky jsou více než varující.

11 Celý text je zveřejněn dále ve sborníku: Reakce občanské společnosti na akční agendu z Addis Abeby o financování rozvoje

12 Zřejmě míněno OECD.


22

zdrojů či právě výše uvedený důraz na soukromý sektor.

Zcela absentuje kritika obchodních režimů, zejména doložky ISDS, podoby obchodních dohod a nedostatečného prostoru pro samostatnou rozvojovou politiku umožňující např. jiné cesty rozvoje, než je závislost na primárních komoditách.

Byla ignorována problematika suverénního dluhu, jeho restrukturalizace, od-povědné půjčování. V otázce technologií došlo alespoň k určitému pokroku, i když transfer technologií není možno považovat za univerzální všelék.

Chybí jasné politické vedení především u zásadních systémových otázek. Chybí reflexe selhání politik MMF, či tlak na reformu SDR13 tak, aby mohly sloužit pro rozvoj.

Závěrečné zhodnocení

Třetí mezinárodní konference financování pro rozvoj v etiopské Addis Abebě představovala významnou akci v roce 2015 – roce summitovém. Bohužel, jak vyplývá z podrobné kritiky řady občanských organizací, naděje a očekávání vkládané do této konference byly z velké části promarněny. Jedna z klíčových otázek financování rozvoje – tedy nelegální finanční toky, daňové ráje, politi-ka nadnárodních firem, která jim umožňuje se vyhýbat placení daní – nebyla řešena.14 Nebylo dosaženo dohody na vytvoření orgánu při OSN, který by se daňovými otázkami zabýval. Dramatický průběh řecké krize v červenci 2015 dále zvýraznil chybějící rámec pro řešení dluhů suverénů. Ani v této oblasti ne-došlo k pokroku. Ukazuje se tak stále silněji, že vyspělé země nemají zájem na hlubších reformách, nutných k dosažení pokroku v rozvojových zemích a k do-sažení cílů udržitelného rozvoje, neboť to naráží na jejich mocenské ukotvení. Je potřeba pokračujícího tlaku občanské společnosti, a to právě i ve vyspělých zemích, neboť závod ke dnu – jak výstižně konstatoval americký ekonom Jose-ph Stiglitz – zná jen poražené.

Ilona Švihlíková je ekonomka a vysokoškolská pedagožka.

13 Special drawing rights, v překladu Zvláštní práva čerpání. Košová jednotka, ve které by měl přibýt v roce 2016 čínský jüan.

14 Podrobné informace je možno najít v příručce organizace Tax justice: Jak spolu souvisí daně a rozvoj? V tomto dokumentu jsou vysvětleny ztráty z vyhýbání se daním nadnárodními firmami, nezákonných kapitálových úniků, zneužívání vnitrofiremních cen pro vytváření umělých ztrát/zisků nadnárodními firmami a samozřejmě také role daňových rájů.


23

Třetí mezinárodní konference o financování rozvoje: nedostatky ve financování rozvoje

Reakce občanské společnosti na akční agendu z Addis Abeby o financování rozvojeAddis Abeba, 16. července 2015

My, členové stovek organizací občanské společnosti a sítí z celého světa, účastní-ci třetí Mezinárodní konference o financování rozvoje (FfD), bychom rádi vyjád-řili hluboké znepokojení a výhrady vůči akční agendě z Addis Abeby, které jsou založené na našich průběžných příspěvcích a debatách v rámci Fóra organizací občanské společnosti o financování rozvoje (CSO FfD Forum, Addis Abeba, 10. – 12. července 2015).

Akční agenda z Addis Abeby (AAAA) nevyužila příležitost řešit strukturální ne-rovnosti v současném globálním ekonomickém systému a zajistit tak, aby finan-cování rozvoje vycházelo především ze zájmů ohrožených lidí a ochrany život-ního prostředí. Nevěnuje se mnoha současným globálním výzvám, ani nenabízí tolik potřebné vedení, ambice či praktické plány. Podkopává dohody z Monte-rrey a Deklaraci z Dauhá a zcela postrádá dosažitelné cíle. Litujeme, že došlo k redukci mandátu FfD řešit makroekonomické problémy mezinárodního sys-tému, finanční, obchodní, daňové a monetární politiky. Zároveň akční agenda opomněla navýšit stávající a vyčlenit nové finanční zdroje. AAAA také zásadně nevyhovuje v otázce prostředků implementace (MoI) pro rozvojovou agendu po roce 2015, čímž se odhaluje rozpor mezi rétorickými aspiracemi a realitou praxe.

Při vědomí těchto skutečností se budeme nadále angažovat s cílem prosazovat ekonomické, monetární a finanční struktury, které jsou v souladu s lidskými prá-vy, lidskostí a solidaritou. Nadále budeme propagovat vizi ekonomiky jako služby lidem a planetě. Budeme hájit demokratizaci správy ekonomických záležitostí a opětovné potvrzení ústředního významu Organizace spojených národů oproti snaze klubu silných hráčů rozhodovat sami. Očekáváme, že mezivládní globální Fórum pro financování rozvoje založené agendou z Addis Abeby poskytne poli-tický prostor pro prosazování globální normativní agendy v tomto směru.


24

Důvody našeho znepokojení rozebíráme podrobně v Deklaraci Fóra organizací občanské společnosti o financování rozvoje,1 rádi bychom ale zdůraznili alespoň několik klíčových témat:

• Rovnost pohlaví jako součást chytré ekonomiky: Dodatečné kroky k řešení otázky rovnosti pohlaví a posílení postavení žen vychází spíše z pojetí rov-nosti pohlaví jako součásti „chytré ekonomiky”, než aby braly nároky žen coby jejich lidská práva. Ukazuje se tak silná tendence instrumentalizovat ženy skrze tvrzení, že posílení postavení žen je zásadní pro ekonomický růst a produktivitu.

• Nemístně optimistické vnímání financování ze soukromých zdrojů: Chceme upozornit, že optimismus, se kterým AAAA hledí na financování ze soukro-mých zdrojů v otázce naplnění široké agendy udržitelného rozvoje, je ne-místný. AAAA neschválila závazky, které by zajistily odpovědnost firem na základě mezinárodně uznaných lidských a pracovních práv či na základě standardů ochrany životního prostředí. Přibývají další a další důkazy, kte-ré vedou občanskou společnost k obavám z bezpodmínečné podpory PPP (partnerství veřejného a soukromého sektoru) a kombinovaných finančních nástrojů. Pokud se zároveň neuzná rozvojová role státu a nestanoví jasné po-jistky regulující soukromé zdroje ve prospěch veřejného zájmu, existuje velké riziko, že soukromý sektor spíše oslabí udržitelný rozvoj, než by ho podpořil.

• Mezinárodní daňová politika zůstává doménou silných hráčů: Akční agen-da nepředkládá mezivládní, transparentní a odpovědný orgán s globálním členstvím, který by vedl globální debaty o mezinárodní daňové spolupráci, zastavil nezákonné finanční toky a vyřešil vyhýbání se placení daní firmami, a tak jasně ukázal na současný nedemokratický a hluboce nespravedlivý sta-tus quo.

• Žádné konkrétní závazky v otázce zajištění daňové spravedlnosti a rovnosti: Regresivní daně, jako například nepřímé daně, nepoměrně více ohrožují lidi žijící v chudobě, ženy, menšiny, lidi s postižením, děti a jinak marginalizova-né skupiny. Konkrétní závazky implementovat integrovaný systém sociální ochrany včetně stropů zůstávají i nadále nejasné. AAAA se znovu nepřihlásila k požadavku implementovat odpovídající úmluvy a doporučení Mezinárodní organizace práce.

• Sklon tradičních donorů vyhnout se odpovědnosti a účinnosti závazků: Po-ukazujeme s velkou obavou na sklon tradičních donorů vyhnout se odpo-vědnosti tím, že zdůrazňují význam spolupráce na linii Jih-Jih, mobilizace

1 CSOs for the 3rd Financing for Development Conference, https://csoforffd.wordpress.com/2015/07/16/third-ffd-failing-to-finance-development/


25

domácích zdrojů nebo soukromého sektoru. Pro financování rozvoje zůstává zásadní mezinárodní rozvojová spolupráce a naplnění čtyřicet let starého zá-vazku 0,7 % HND. Dále agenda z Addis Abeby nezmiňuje jednoznačně nut-nost navíc financovat otázky klimatu a biodiverzity.

• Nekritické hodnocení obchodních režimů: Namísto ochrany politického pro-storu (Policy Space dle WTO) Addis Abeba nehodnotí mezinárodní obchodní politiku kriticky s cílem vytvořit alternativy k závislosti na komoditách a eli-minovat doložky o zvláštním režimu ve sporech mezi investory a státy. Neza-vádí hodnocení lidsko-právního dopadu a udržitelnosti obchodních dohod, aby tak odpovídaly národním a mimoúzemním závazkům vlád.

• Je opomíjen nedávný normativní vývoj v OSN v oblasti zadlužení: AAAA opo-míjí důležitý normativní vývoj ve smyslu zlepšení restrukturalizace státního dluhu a zavedení pravidel pro odpovědné půjčky a jejich poskytování, který se uskutečnil v OSN v posledních několika letech. Také neukončila stav, kdy jsou kalkulace dluhové udržitelnosti brány jako „výhradně technické cvičení”, jak na ně hledí Brettonwoodské instituce. Ani do těchto kalkulací nezavádí morální a právní dimenzi, jak by si vyžadoval dopad půjček na lidská práva.

• Omezený pokrok v oblasti technologií: Vítáme zavedení Mechanismu usnad-nění využití technologií (TFM) v rámci OSN. Oceňujeme jeho potenciál řešit systémové problémy přenosu technologií, potenciál umožnit rozvojovým ze-mím využít jejich inovačních kapacit a zhodnotit potenciální dopad technolo-gií s přímou účastí komunit a občanské společnosti. Technologie však nejsou všelék na výzvy, které nám rozvoj předkládá, ani nejsou genderově neutrální. Musí být uznány a podpořeny tradiční znalosti a znalosti domorodých oby-vatel. Inovace v rámci komunit musí být podpořeny srovnatelně jako inovace ve formálním sektoru.

• Oslabení mandátu OSN řešit systémové otázky: Agenda z Addis Abeby ne-poskytuje dostatečné politické vedení ve smyslu posílení role Organizace spojených národů v procesu nutných reforem globálního a ekonomického systému zaměřených na lidská práva a rozvoj, a v zavedení institucí pro zlep-šení soudržnosti politik. Namísto hluboké reflexe selhání MMF v období před a po krizi a jeho neopodstatněných úsporných opatření v jejím důsledku, Addis Abeba požaduje jeho posílení a souhlasí s nedostatečně probíhajícími reformami. Nepožaduje reformu Zvláštního práva čerpání tak, aby naplnilo svůj potenciál být nástrojem financování rozvoje a být centrem mezinárodní-ho měnového systému. Není téměř připouštěna možnost regulace kapitálu. Navíc tento rámec neuznává potřebu systémové změny, která nám umožní uvažovat v planetárních mezích, a postrádá konkrétní odkaz na potřebu zvá-žit environmentální aspekt při rozdělování rizika.

Třetí mezinárodní konference o financování rozvoje: Nedostatky ve financování rozvoje

26

• Žádný zásadní závazek ve smyslu transparentnosti a odpovědnosti: Připadá nám, že pozitivní a konzistentní poukazování na důležitost transparentnosti a odpovědnosti v návaznosti na agendu z Addis Abeby není odpovídajícím způsobem propojeno se závazky vlád a všech hráčů poskytovat aktuální, úpl-né, přístupné a dostatečně brzy dostupné informace o rozvojových aktivitách a tocích zdrojů.

Planetární meze a společenské základy

Zdroj: Stockholm Resilience Centrum, OFAM

CSO FfD Group je platforma sdružující více než 400 veřejně prospěšných organizací občanské společnosti.

Třetí mezinárodní konference o financování rozvoje: Nedostatky ve financování rozvoje

27

Reakce odborů na akční agendu z Addis Abeby (AAAA) přijatou na Třetí mezinárodní konferenci o financování rozvoje (FFD3)

Addis Abeba, 16. července 2015

Výsledky FFD3 postrádají ambice a odhodlání: akční agenda z Addis Abeby (AAAA) postrádá ambice a obsahuje jen velmi málo z hlediska identifikova-telných a konkrétních závazků, zejména v oblastech mezinárodní spolupráce v otázkách daní, financí, obchodu a systémových záležitostí. Odbory vyjadřují lítost nad selháním snah o posílení a vylepšení mezinárodní spolupráce v daňo-vých záležitostech v rámci systému OSN. Vyjmutí umírněné klauzule požadující revizi zvláštního režimu ve sporech mezi investory a státy z finálního textu je další ukázkou nízkých ambicí. Bez změny paradigmatu v globálním ekonomic-kém a finančním systému bude nemožné naplnit agendu SDGs.

Podnikatelský sektor - horší než obvykle: odbory mají stále hluboké výhrady k nekritické podpoře soukromého sektoru v AAAA, kde chybí uznání role státu v definování a implementaci rozvojových strategií. V textu jsou dále jen velmi slabé záruky odpovědnosti soukromého sektoru za rozvoj s tím, že AAAA je pou-ze spojuje s existujícími závazky a požaduje vágní mix „dobrovolných a závaz-ných pravidel“. Je potřeba jednoznačných kritérií k zajištění toho, že zasahování privátního sektoru bude v souladu s veřejným zájmem, zejména tam, kde jsou veřejné zdroje využívány k podpoře soukromého sektoru. Nadále trváme na tom, aby zásadní veřejné služby včetně vodohospodářství a kanalizace, zdravotnictví či vzdělávání byly vyjmuty z PPPs, smíšeného financování a obchodních dohod.

Deficit v sociálním dialogu: odbory oceňují zmínku o systémech sociální ochrany a důstojné práce, vyjadřují však lítost, že tak jako v předchozích verzích nebyla uznána a zdůrazněna návaznost na mobilizaci domácích zdrojů. Odborům chybí konkrétní závazky k boji s nerovností, jako například přiměřené mzdy, rozšíření pokrytí sociální ochrany a zlepšení fiskální regulace na národní i mezinárodní úrovni (včetně zavedení daně z finančních transakcí). Stejně tak vyjadřují odbory lítost, že není zmíněn sociální dialog a role sociálních partnerů. Text bohužel se-lhává v uznání opatření vycházejících z práv, na nichž demokracie a rozvoj stojí. Je nutný posun od kultury privilegií ke kultuře rovnosti. Cílem akční agendy sice je nikoho neopomenout, ve skutečnosti však pouze zachovává kulturu vyloučení.


28

Kam dál po FFD3? Odbory oceňují přihlášení se k dalším krokům navazujícím na FFD3, i když není úplně jasné, jak budou napojeny na SDGs. Jsme toho názoru, že navazující kroky po FFD3 zůstávají oddělené od dalších postupů v rozvojové agendě po roce 2015, přičemž my považujeme za důležité, aby byly vzájemně propojené. Další kroky, jako například Mechanismus usnadnění využití techno-logií, by měly být inkluzivní, aby bylo zajištěno, že budou brány v potaz i názory odborů, jakožto sociálních partnerů rovnocenných se soukromým sektorem.

International Trade Union Confederation je mezinárodní organizací věnující se obraně a podpoře práv a zájmů všech pracujících.

Foto: habeebee: Evropské demonstrace proti úsporným opatřením.

Reakce odborů na akční agendu z Addis Abeby přijatou na Třetí mezinárodní konferenci o financování rozvoje

29

Prostředky a cesty

Dohody o prostředcích pro realizaci Agendy 2030

Jens Martens

Členské státy Organizace spojených národů na vrcholné schůzce v rámci Valného shromáždění OSN 25. září 2015 přijaly Agendu pro udržitelný rozvoj 2030.1 Už teď je považována za nové „klíčové dílo“ mezinárodní environmentální a roz-vojové politiky na příštích 15 let.

Hlavy států a předsedové vlád v deklaraci nešetří superlativy. Mluví o „nesmírně ambiciózní a transformativní vizi“2 a prohlašují:

„Tato Agenda má bezpříkladný dosah a význam. Je akceptována všemi zeměmi a je aplikovatelná pro všechny, přičemž zohledňuje různé reality, kapacity a stup-ně rozvoje jednotlivých zemí a respektuje politiku a priority států. Její cíle a opat-ření jsou univerzální a týkají se celého světa, rozvinutých i rozvojových zemí.“3

Víc než jen cíle

Středobodem nové rozvojové agendy jsou Cíle udržitelného rozvoje (Sustain-able Development Goals, SDGs). Byly vyjednány Otevřenou pracovní skupinou Valného shromáždění OSN (Open Working Group of the General Assembly, OWG) již před rokem ve zdlouhavém procesu.4 G77 a velký počet zemí Severu, mezi nimi i Německo, se při jednáních o Agendě 2030 vehementně zasazova-ly za to, aby se nalezený kompromis již nezpochybňoval. V zásadě tak zůstalo u nezměněného souboru 17 cílů a 169 úkolů, které pokrývají sociální, ekologic-ké a ekonomické dimenze udržitelného rozvoje a oblasti míru a mezinárodní spolupráce. Tím daleko přesahují dosavadní Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), na jejichž místo nastoupí od 1. ledna 2016.5

1 Srov. dok. OSN A/RES/70/1.

2 Tamtéž, bod 7.

3 Tamtéž, bod 5.

4 Srov. Valné shromáždění OSN (2014): Report of the Open Working Group of the General Assembly on Sustainable Development Goals (Zpráva otevřené pracovní skupiny Valného shromáždění OSN pro Cíle udržitelného rozvoje). New York (dok. OSN A/68/970).

5 Srov. Horst Köhler; Die Welt braucht eine starke UN mehr als je zuvor; VEREINTE NATIONEN Heft 6/2015. Dostupné online.


30

Agenda 2030 je však mnohem víc než jen seznam rozvojových cílů. Začíná se preambulí a deklarací, která vymezuje normativní rámec Agendy, a zahrnuje i kapitoly, které se zabývají prostředky na realizaci SDGs, jakož i následnými kro-ky a kontrolou.6 Vlády se v zásadě shodly na tom, že v nové Agendě nebudou definované jen společné cíle na příštích 15 let, ale i popsané prostředky a cesty k dosažení těchto cílů. Dosud však zůstává sporné, které prostředky by to měly být a kdo je odpovědný za jejich poskytnutí.

Země globálního Jihu, sdružené ve skupině G77, žádaly, jako předpoklad pro realizaci SDGs, oživit globální partnerství mezi průmyslovými a rozvojovými ze-měmi. Přitom zdůraznily především odpovědnost klasických průmyslových zemí za rozvojové financování, férová obchodní a investiční pravidla, podporu tech-nologií a budování kapacit.

Pro G77 byl normativním základem princip společných, ale diferencovaných odpovědností (Common But Differentiated Responsibilities, CBDR), definovaný již v roce 1992 ve vyhlášení na Summitu Země v Riu de Janeiru. Vlády tehdy uznaly svůj současný, rozdílný a historický podíl na ničení životního prostředí a tím i rozdílnou odpovědnost za zaplacení obnovy ekosystému a přizpůsobení se environmentálním škodám. G77 chtěla tento princip rozšířit i mimo oblast životního prostředí, pokud možno na všechny tematické oblasti Agendy 2030.

USA, EU a jejich spojenci by naproti tomu princip CBDR v dosavadní podobě nej-raději zrušili. Vzhledem ke změněným politickým a ekonomickým mocenským vztahům na světě mluvili o společné, resp. sdílené odpovědnosti (shared respon-sibility) všech zemí přesahující klasickou dichotomii Sever-Jih, a tím implicitně vyjádřili očekávání, že země jako Čína by měly převzít větší roli při realizaci bu-doucích rozvojových cílů.

Nakonec se dohodli na kompromisu, že všechno zůstane při starém. V deklaraci Agendy 2030 zaznělo lapidární:

„Potvrzujeme všechny zásady prohlášení z Ria o životním prostředí a rozvoji, kromě jiného princip společných, ale diferencovaných odpovědností, stanovený v zásadě 7.“7

Zároveň USA, EU a jejich spojenci zdůrazňují, že realizace SDGs nemůže být jenom úlohou státu. Oživené globální partnerství, ke kterému vyzývá Agenda 2030, se pro ně neomezuje na vztah mezi veřejnými aktéry. Místo toho používají pojem partnerství většinou v množném čísle a mluví o nutnosti nových (globál-ních) partnerství veřejných a soukromých aktérů.

6 Srov. Marianne Beisheim; Agenda 2030 für nachhaltige Entwicklung; VEREINTE NATIONEN Heft 6/2015

7 Dok. OSN A/RES/70/1, bod 12.


31

„Není možné, aby se na realizaci rozsáhlého seznamu cílů podílely jen vlády,“ prohlásila německá vláda ve svém Pozičním dokumentu k Agendě pro udržitel-ný rozvoj 2030 v prosinci 2014. „Do rozvoje a konkrétního naplňování myšlenky partnerství se kromě vlád musí zásadně zapojit mimo jiné občanská společnost, soukromý sektor a také vědecká obec.“8

Od miliard k bilionům

Multilaterální rozvojové banky (pod vedením Světové banky) zveřejnily na jaře 2015 důležitý dokument pod programovým názvem From Billions to Trillions – Transforming Development Finance. Klíčové sdělení zní: namísto miliard ame-rických dolarů, s nimiž se počítalo na realizaci MDGs, budou na naplnění SDGs potřeba biliony amerických dolarů.9 Veřejné finance na rozvoj vynaložené ze strany tradičních „dárcovských zemí“ se v roce 2014 pohybovaly okolo 135 mili-ard USD. To by pokrylo pouhý zlomek odhadovaných potřebných financí. Z těch-to důvodů by bylo zejména potřeba, aby se pro udržitelný rozvoj začal využívat kapitál ze soukromého sektoru, a to s pomocí investičních podnětů, státních zá-ruk, různých forem smíšeného financování (blending) a partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP).

Podobné poselství nesla již předtím zpráva Mezivládního výboru OSN sdružují-cího odborníky v oblasti financování udržitelného rozvoje (Intergovernmental Committee of Experts on Sustainable Development Financing, ICESDF).10 Tento výbor byl ustaven v návaznosti na konferenci OSN Rio+20 v roce 2012. Mezi srpnem 2013 a srpnem 2014 se zabýval potřebou globálního financování pro boj proti chudobě a udržitelný rozvoj, mobilizací a účinným využitím veřejných a soukromých prostředků a institucionálními a strukturálními otázkami finan-cování rozvoje.

Výbor odborníků zasedal souběžně s Otevřenou pracovní skupinou, která vy-jednávala SDGs, a komplementárně k ní měl formulovat návrhy na financování SDGs. Doporučení obsažená v jeho zprávě jsou zaměřena kromě jiného na po-silování domácích daňových systémů, splnění mezinárodních závazků v oblasti rozvojové pomoci z veřejných financí donorských zemí (Official Development Assistance, ODA), navýšení soukromého investičního kapitálu pro udržitelný

8 Spolková vláda (2014): Zpráva Spolkové vlády. Agenda k přechodu na celosvětový udržitelný rozvoj. Ně-mecké stanovisko pro jednání o rozvojové agendě po roce 2015. Berlín (Prosinec 2014).

9 World Bank et al. (2015): From Billions to Trillions: Transforming Development Finance. Washington, D.C. http://siteresources.worldbank.org/DEVCOMMINT/Documentation/23659446/DC2015-0002(E)Financingfor-Development.pdf.

10 Srov. UN Intergovernmental Committee of Experts on Sustainable Development Financing (2014): Report of the Intergovernmental Committee of Experts on Sustainable Development Financing. New York. (Me-zivládní výbor OSN sdružující odborníky v oblasti financování udržitelného rozvoje: Zpráva Mezivládního výboru OSN sdružujícího odborníky v oblasti financování udržitelného rozvoje)

Prostředky a cesty. Dohody o prostředcích pro realizaci Agendy 2030

32

rozvoj a posílení globálních institucí, například v oblasti daňové spolupráce. Do-poručení výboru odborníků však přinesla málo nového a zůstala do značné míry všeobecná. Někdejší ředitel britského think tanku ODI Simon Maxwell ve svém hodnocení zprávy ICESDF dospěl k závěru:

„Musím říci, že nic v té zprávě mě nedonutilo vykřiknout hrůzou – nebo překva-pením. Či dokonce vzrušením. (...) Co nám ICESDF předkládá, je užitečné pro-hlášení o principech financování rozvoje. To je úspěch a cenná platforma pro naši budoucí práci. Co prozatím nemáme, je buď silné propojení se zprávou Otevřené pracovní skupiny nebo sada konkrétních návrhů. Takže, je stále na čem pracovat.“11

Prostředky realizace v Agendě 2030

To, že se Agenda 2030 neomezuje na definování několika vyšších cílů, ale popi-suje i prostředky potřebné k jejich realizaci, je nepochybně pokrok oproti MDGs, neboť v nich byly mezinárodní rámcové podmínky, a především odpovědnost Severu za realizaci cílů, zmíněné jen v MDG 8, vágně, pod názvem „budovat světové partnerství pro rozvoj“. Nová rozvojová agenda se naproti tomu pro-středky pro realizaci SDGs zabývá hned třemi způsoby.

Za prvé: SDGs obsahují samostatný cíl 17 („Oživit globální partnerství pro udrži-telný rozvoj a posílit prostředky pro jeho uplatňování“) s 19 podřazenými úkoly z oblastí financí, technologií, budování kapacit, obchodu, soudržnosti, mnoho-stranných partnerství, stejně jako sběru dat, monitorování a odpovědnosti.

Za druhé: rovněž u všech zbývajících 16 cílů jsou víceméně obecně definová-ny požadavky pro dosažení cílů, popisující opatření potřebná k jejich realizaci. K celkem 43 požadavkům patří např.: „odstranění všech forem dotací na země-dělský vývoz a všech exportních opatření se stejným účinkem“ (SDG 2.b) nebo „racionalizace neefektivního subvencování fosilních paliv, které svádí k rozha-zovačné spotřebě“ (SDG 12.c).

Za třetí: v Agendě 2030 se nachází, jak již bylo zmíněno, samostatná kapitola na téma „realizační mechanismy a globální partnerství“. V zásadě se přitom jedná o stručné shrnutí akční agendy z Addis Abeby. Je výsledkem Třetí mezinárodní konference o financování rozvoje (Financing for Development, FfD), která se konala v červenci 2015 v etiopském hlavním městě. G77 už předtím argumento-vala, že s ambiciózními rozvojovými cíli může souhlasit, jen pokud bude v rámci

11 Srov. blogový příspěvek Simona Maxwella „Hold onto your hat: the UN Finance Report is out“ “Držte si klobouky: zpráva OSN o financování byla zveřejněna” (14. srpna 2014), www.simonmaxwell.eu/blog/hold-onto-your-hat-the-un-finance-report-is-out.html.


33

této konference předem vyjasněna otázka jejich financování. Z tohoto pohledu byla zpráva ICESDF shledána nedostatečnou, neboť jako čistě odborná zpráva nebyla projednána mezi vládami a ve svých politických doporučeních zůstala převážně všeobecná. Místo ní by měl výsledek konference v Addis Abebě tvořit jakoby akční program pro SDGs.

G77 si vymohla, aby se otázky realizace a financování SDGs objevily v Agendě 2030 na předním místě. Tento značný úspěch G77 však měl svoji cenu, neboť cíle a úkoly v souboru SDGs, které definují převážně odpovědnost bohatých zemí, byly v tomto pokerovém rokování tak změkčeny a rozmělněny, že z nich téměř vůbec nelze odvodit specifické povinnosti konat.

Jako základní předpoklad efektivního souboru SDGs neustále zněl požadavek, že cíle musí být S.M.A.R.T. (CHYTRÉ, z anglického Specific, Measurable, Assign-able, Realistic und Time-bound.)12 Mnohá z opatření, týkající se prostředků pro realizaci, sotva splňují jediné z těchto kritérií. Například SDG 17.14 ve stručnosti zní: „Podporovat politickou soudržnost pro udržitelný rozvoj.“ To samé platí i pro první opatření v realizaci SDG 1 („ukončit chudobu všude a ve všech jejích formách“). Zní:

„Zajistit výraznou mobilizaci prostředků z různých zdrojů, mimo jiné i dokona-lejší rozvojovou spoluprací, a zajistit tak přiměřené a předvídatelné prostřed-ky pro rozvojové země – zejména nejméně rozvinuté – na zavádění programů a politik na odstranění chudoby ve všech jejích formách.“ (SDG 1.a)

Jen na několika málo místech jsou realizační úkoly konkretizovány, třeba SDG 10.c, který stanovuje snížení transakčních nákladů remitencí migrantů/migran-tek do zemí jejich původu na méně než 3 procenta.

Převod všeobecných opatření v souboru SDGs do konkrétních politických reali-začních opatření měl být původně úlohou konference v Addis Abebě, podařilo se to však jen v několika málo částech.

Akční agenda z Addis Abeby

Třetí mezinárodní konference o financování rozvoje (FfD3) se konala od 13. do 16. července 2015 v Addis Abebě. Navazovala na tradici svých předchůdců v Monterrey (2002) a Dauhá (2008) a tak jak oni se zabývala otázkami veřejného

12 Indikátory by tedy měly být přesné, měřitelné, přiřaditelné, realistické a časově vázané. Výklad zkratky se však v jednotlivých školách managementu drobně liší. Například: S - Specific – specifické, konkrétní cíle; M - Measurable – měřitelné cíle; A - Achievable/Acceptable – dosažitelné/přijatelné; R - Realistic/Relevant – realistické/relevantní (vzhledem ke zdrojům); T - Time Specific/Trackable – časově specifické/sledovatelné. Pozn. ed.


34

a soukromého financování rozvoje, obchodu a investic, zadlužení a udržitelnos-ti dluhu, ale i takzvanými „systémovými otázkami“, které se týkají mezinárodní-ho hospodářského a finančního systému.

Kvůli propojení s procesem Agendy po roce 2015 a s diskusí o realizaci SDGs agenda konference FfD3 přesahovala už beztak široké spektrum témat. Jednak se v jednáních FfD3 již nediskutovalo výlučně o „financování rozvoje“, ale o „fi-nancování udržitelného rozvoje“. Za druhé se do jednání dostala témata, která se probírala na rokováních o SDGs, ale v agendě FfD konferencí předtím nebyla. Jednalo se kromě jiného o téma podpory technologií.

Termín konference v Addis Abebě před schválením Agendy 2030 byl takto stanoven především na naléhání zemí G77. EU, USA a jejich spojenci naproti tomu původně favorizovali termín následující až po summitu OSN, aby roko-vání o Agendě 2030 nebyla zastíněna konflikty o jejich financování. Během rokování se však změnily pozice. EU a USA se teď vyslovily pro sloučení procesu FfD a SDGs a pro plnou integraci výsledků z Addis Abeby do Agendy 2030. G77 naproti tomu trvala na tom, aby se zachovala svébytnost procesu FfD a aby se výsledný dokument z Addis Abeby nezredukoval na pouhou realizační agendu pro SDGs. Argumentovala tím, že agenda FfD a realizační agenda SDGs se sice do velké míry překrývají, ale v agendě FfD existují témata, která se netýkají realizace SDGs (především některé ze systémových otázek), a na druhé straně se při realizaci SDGs jedná i o nefinanční prostředky realizace, které přesahují působnost konference FfD.

Na konci se vlády shodly na zachování svébytnosti procesu FfD a jako výsledek konference FfD3 schválily separátní Akční agendu z Addis Abeby (AAAA).13 Vlá-dy tento dokument nepřevzaly do Agendy 2030 v plném znění, ale označují ho tu jako „nedílnou součást“ této Agendy.14

Kýžená konkretizace realizačních cílů SDGs Akční agendou z Addis Abeby se však nezdařila. Specifické závazky ke konání, které evokuje název „Akční agen-da“, v Agendě prakticky nenajdeme. Především organizace občanské společnos-ti, ale i zástupci G77 se o tom vyjádřili se zklamáním. Ne bez důvodu VENRO – sdružení německých nevládních organizací, pracujících v oblasti rozvojové po-litiky a humanitární pomoci – vydal stanovisko k výsledkům konference v Addis Abebě pod názvem „Akční plán téměř bez akce.“15

13 Srov. dok. OSN A/RES/69/313.

14 Tamtéž, bod 62.

15 Srov. VENRO (2015): Aktionsplan fast ohne Aktion – Enttäuschende Ergebnisse der Dritten Internationa-len Konferenz für Entwicklungsfinanzierung. Stellungnahme (srpen 2015). Berlín. (Akční plán téměř bez akce – zklamání z výsledků Třetí mezinárodní konference o financování rozvoje. Stanovisko) http://venro.org/uploads/txigpublikationen/StellungnahmeFfD-Konferenz2015.pdf.


35

Vlády tak například v Akční agendě víckrát opakují starý závazek na zvýšení ODA na 0,7 procent hrubého národního důchodu (HND), ale ani náznakem ne-uvádějí, jakým způsobem a dokdy tento cíl splní.

Jako úspěch skupina G77 zhodnotila rozhodnutí zřídit takzvaný „mechanismus usnadnění využití technologií“ (Technology Facilitation Mechanism). Má pod-porovat poskytování inovativních technologií pro chudší země. Tento mechanismus se má skládat ze tří komponentů: 1) meziagenturní pracovní skupiny OSN pro vědu, technologii a inovaci pro SDGs (UN Interagency Task Team on Science, Technology and Innovation for the SDGs); 2) každoročního fóra zájmových sku-pin (Multi-Stakeholder Forum) k tomuto tématu; a 3) z online platformy. Navíc se vlády dohodly na vytvoření technologické banky pro nejchudší země (LDCs), o které už bylo rozhodnuto, do roku 2017. Avšak to, zda tato opatření pomo-hou zredukovat překážky bránící v rozvojových zemích přístupu k technologiím, jako jsou například mezinárodní patentová pravidla, je nejisté.

Jednání v Addis Abebě téměř zkrachovala na rozdílných názorech na návrh po-sílit mezinárodní daňovou spolupráci pod záštitou OSN. Nová mezinárodní ko-mise pro daňové záležitosti měla mimo jiné zajistit, aby se země Jihu podílely stejným dílem na mezinárodních rozhodnutích o boji proti daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem. USA a EU tento návrh spolu s ostatními západními spojenci rázně odmítli. Akční agenda z Addis Abeby tak v tuto chvíli počítá pouze s postupným posilováním stávajícího expertního výboru OSN.

Na pozadí konference FfD3 německá vláda navíc spustila iniciativu Addis Tax. Na začátku se k iniciativě přidalo 32 zemí, mezi nimi USA, Velká Británie, Francie a Švýcarsko, ale i země Jihu, jako Etiopie, Ghana a Indonésie. V jejich společném prohlášení se (dárcovské) země zavázaly do roku 2020 společně zdvojnásobit prostředky pro technickou spolupráci v oblasti daní a domácí mobilizace zdro-jů.16 Zdůraznily však i to, že mobilizace veřejných zdrojů nezávisí jenom na vlá-

dách. Soukromé subjekty a především nadnárodní korporace vyzvaly k respek-tování národních daňových zákonů „v duchu a liteře“. Navíc vyzvaly iniciativu OSN Global Compact, aby do svých deseti principů v oblastech životního pro-středí, sociálního standardu, lidských práv a korupce přidala jedenáctý princip na téma daně.

Daňová iniciativa z Addis Abeby (Addis Tax Initiative) byla jednou z asi 65 inici-ativ vytvořených na okraj Třetí mezinárodní konference o financování rozvoje.17 Tyto iniciativy jsou příkladem pro trend odvracející se od globálních mezistátních závazků a příklonu k partnerstvím menších skupin (víceméně) stejně smýšlejících

16 Srov. www.taxcompact.net/documents/Addis-Tax-InitiativeDeclaration.pdf.

17 Srov. www.un.org/ffd3/voluntary-commitments-initiatives/.


36

účastníků. Taková partnerství mohou znamenat pragmatický způsob, jak se vy-hnout překážkám při mezinárodních jednáních na globální úrovni. Skrývají ale také nebezpečí (dalšího) oslabování obecných grémií systému OSN a jejich po-stupné nahrazování exkluzivními vládními kluby, mezinárodními organizacemi a soukromými zástupci s omezenou transparentností a povinností informovat o své činnosti.18

nové fórum pro financování rozvoje

Aby bylo možné působit proti tomuto trendu (alespoň symbolicky) a posílit roli OSN v oblasti financování rozvoje, vlády se v závěrečné části Akční agendy z Addis Abeby dohodly na zřízení Fóra pro financování rozvoje pod záštitou Ekonomické a sociální rady OSN (ECOSOC). Nové fórum se má každoročně sejít na pět dní, aby zkontrolovalo plnění usnesení FfD a cílů Agendy pro udržitelný rozvoj 2030. Fórum má jednat i o nových tématech, která jsou relevantní pro oblast financování rozvoje, a formulovat doporučené politické postupy.

Závěry fóra schválené v konsensu mají být zahrnuty do každoročních roková-ní Politického fóra na vysoké úrovni o udržitelném rozvoji (High-Level Political Forums on Sustainable Development, HLPF), které je ústředním grémiem pro udržitelný rozvoj v rámci OSN pro realizaci Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 a SDGs.

Na podporu fóra FfD má generální tajemník OSN vytvořit Meziagenturní pra-covní skupinu (Interagency Task Force), která bude stavět na zkušenostech s Pra-covní skupinou pro Rozvojové cíle tisíciletí (MDG Gap Task Force) a každoročně referovat o pokrocích při uskutečňování SDGs a Akční agendy z Addis Abeby.19

Realizace v německu

Vzhledem k všeobecnosti se však ani z realizačních cílů a úkolů v rámci SDGs ani z Akční agendy z Addis Abeby nedají odvodit žádná kontrolovatelná opatření ani specifické závazky jednotlivých vlád. Vlády tak musí přetransformovat obec-né výroky na konkrétní strategie s určitým harmonogramem.

V Německu by podle spolkové vlády měla „podstatný rámec“ pro realiza-ci Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 tvořit národní strategie udržitelného

18 Srov. rozsáhlý výzkum Barbary Adamsové a Jense Martense (2015): Fit for whose purpose? Private fun-ding and corporate influence in the United Nations. (Čí cíle splňuje? Soukromé financování a korporátní vliv v OSN.) Bonn/New York: Global Policy Forum. www.globalpolicy.org/component/content/article/270--general/52812-is-the-un-fit-for-the-ambitious-new-sustainable-development-agenda.html.

19 Srov. dok. OSN A/RES/69/313, bod 131 a násl.


37

rozvoje, existující od roku 2002.20 Základním úkolem strategie je zaměřit konání spolkové vlády na kritéria udržitelnosti. Na kontrolu této úlohy je dosud pro 21 cílů k dispozici celkem 38 indikátorů. Každé čtyři roky se zveřejňují zprávy o pokroku, podle kterých je strategie kontinuálně rozvíjena a přizpůsobována. Pro zprávu o pokroku 2016 spolková vláda oznámila další rozpracování cílů a in-dikátorů, aby byly sladěny s Agendou a SDGs.

Nakolik je Agenda pro udržitelný rozvoj 2030 relevantní pro koherentní němec-kou politiku trvalé udržitelnosti, se ukáže také tím, zda se podaří systematicky zakotvit mezinárodní odpovědnost Německa v reformované strategii udržitel-ného rozvoje a jejích opatřeních na realizaci. To s sebou přináší rovněž převze-tí politické a finanční odpovědnosti za realizaci Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 a jejích cílů udržitelného rozvoje, namísto delegování jejich naplňování na globální vícestranná partnerství.

Reforma strategie udržitelného rozvoje nabízí prostor pro diskusi o definici cílů a indikátorů, avšak i o politických opatřeních k dosažení těchto cílů. Platí to i pro opatření, která se týkají mezinárodní odpovědnosti Německa a jeho rozvojově-politických úloh. V německé strategii udržitelného rozvoje se dosud jednalo jen o okrajové téma, které bylo zpracováno naprosto nedostatečně, s pouhými dvěma opatřeními – k financování rozvoje z veřejných zdrojů a k im-portům z rozvojových zemí.

Politická relevance Agendy 2030 se prokáže v tom, zda se v národních strate-giích udržitelného rozvoje podaří systematicky vytvářet i prostředky a cesty k realizaci Agendy a jejích cílů. Tak, jako se Cíle udržitelného rozvoje svou více-dimenzionální formulací týkají všech politických oblastí, musí se i realizace, ve smyslu celkové koherentní strategie, stát úlohou všech resortů. Pouze když se to podaří, existuje (alespoň teoretická) šance, že nová rozvojová agenda bude odpovídat nárokům transformační agendy.

Jens Martens je ekonom a politolog, je ředitelem Global Policy Forum Europe.

20 Srovn. Spolková vláda (2014): Meilensteine der Nachhaltigkeitspolitik. Weiterentwicklung der nationalen Nachhaltigkeitsstrategie. Berlín (Milníky politiky trvale udržitelného rozvoje. Další vývoj národní strategie udržitelného rozvoje.) www.bundesregierung.de/Content/DE/Anlagen/2015/02/2015-02-03-meilensteine--der-nachhaltigkeitspolitik.pdf?blob=publicationFile.


38

Dluhové krize a nepoučitelnostTomáš Tožička

Jedním z nejpalčivějších problémů, s nímž se v minulosti potýkaly především rozvojové země a dnes jsou jím zasaženy i země průmyslové, je jejich astrono-mická zadluženost. Tyto dluhy ohrožují samu existenci mnoha států a jejich obyvatele ženou do stále větší chudoby. Dluhy a z nich pramenící nedostatek kapitálu znemožňují nejen jakýkoli ekonomický rozvoj, ale zároveň omezují přístup obyvatel ke vzdělání a základním životním potřebám. Tenčící se příjmy nejzadluženějších zemí dále zhoršují jejich platební možnosti a nezbývá do-statek prostředků na zdravotnictví, školství a další oblasti nezbytné pro lidský rozvoj. Již přes třicet let se pokouší mezinárodní finanční instituce, OSN, vlády věřitelských i dlužnických zemí a nevládní organizace hledat řešení. A mezitím si zadluženost dál vybírá svou daň na životech, zdraví a vzdělání obyvatel naší planety.

Jak vznikly enormní dluhy

V roce 1970 činily dluhy všech rozvojových zemí v součtu 73 miliard USD. O deset let později to bylo již 600 miliard, v roce 1990 pak 1500 miliard, v roce 2000 dva a půl bilionu USD, aby po všech ozdravných a oddlužovacích iniciativách překro-čily hranici čtyř tisíc miliard v roce 2010. Kde je problém a jaké je řešení?

Vnější příčiny kritické zadluženosti

Konec kolonialismu

Mnoho mýtů panuje kolem kolonialismu a dekolonializace. Již v meziváleč-ném období si koloniální mocnosti začaly uvědomovat, že pouhé využívání zdrojů nevede k udržitelné koloniální politice, a začaly zvyšovat investice do rozvojových projektů. Nicméně tento krok přišel pozdě a po druhé světové válce se především v Africe občanská, odborová a nacionalistická hnutí jedno-značně rozhodla požadovat nezávislost svých zemí. K tomu přispěly i staros-ti mocností s poválečnou rekonstrukcí a také liberalizační proudy v evropské politice.

Dekolonializace proběhla celkem úspěšně a moci se ujaly prodemokratické režimy. Některé země mohly profitovat z bohatých přírodních zdrojů, jiné se


39

orientovaly především na zemědělství. Nové pesticidy jako DDT (jehož nebez-pečí bylo tehdy tragicky podceněno) či stroje a technologie na levnou naftu přinášely optimistické vize budoucnosti. Rychle narůstal počet škol všech typů, zvýšila se gramotnost, zlepšily se životní podmínky i stav lidských práv. Na pře-lomu 60. a 70. let však došlo v několika zemích k vojenským převratům, které byly často podporovány, či minimálně pozitivně přijímány, zainteresovanými mocnostmi. Motivací byla většinou snaha ovládnout přístup ke zdrojům ne-rostných surovin.

Optimistické výhledy

V polovině šedesátých let věřilo mnoho západních i východních ekonomů a po-litiků, že rozvojové země by mohly vybudovat svá hospodářství velmi rychle za pomoci půjčeného kapitálu. Optimismem naplnění ekonomové z brettonwood-ských institucí byli přesvědčeni, že díky nově vybudovanému hospodářství tyto země významně zvýší svůj export a tyto příjmy umožní v průběhu několika málo desetiletí splatit veškeré dluhy – tolik teorie.

Díky těmto soudům poskytovaly organizace jako Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) nebo Světová banka rozsáhlé podpory a půjčky na investice do zemědělství, těžebního průmyslu a dopravní infrastruktury.

Ropné krize

Světlým zítřkům nestálo nic v cestě. Až do 6. října 1973, kdy Egypt napadl Izrael. Již během války se cena ropy zdvojnásobila, z 1,5 stoupla na 3 USD za barel. Arabské země vyvážející ropu uvalily ropné embargo na všechny státy podporující Izrael. To zvedlo cenu barelu ropy v lednu 1974 až na 12 dolarů. A cena ropy rostla dále. To byl první šok pro všechny rozvojové země. Jejich ekonomiky orientované na naftové technologie dostaly první z těžkých ran. Paradoxně se objevilo nové řešení. Na vysokých cenách ropy začaly rychle bohatnout arabské země, které najednou měly obrovské objemy volných fi-nančních prostředků – petrodolary. Půjčky na nízký úrok vypadaly jako snadné řešení k překlenutí krize. Po dohodě mezi Egyptem a Izraelem v Camp Davidu již nikdo nevěřil, že cena ropy může dále růst. Rostla… V roce 1979 na začátku irácko-íránské války dosáhla 40 dolarů. Během sedmi let tak došlo k dvace-tišestinásobnému zvýšení ceny této suroviny, která byla pro rozvojové země životně důležitá.

Propad cen surovin

V souvislosti s ropnými krizemi byly nastartovány nové úspornější technologie. Od 70. let tak začaly klesat ceny všech ostatních surovin – na jejichž exportu byly

Dluhové krize a nepoučitelnost

40

rozvojové země závislé. Ekonomiky těchto zemí byly budovány především na produkci komodit a jen velmi málo na produkci finálních výrobků.

Mnoho rozvojových zemí bylo těmito krizemi silně poškozeno, neboť na rozdíl od průmyslových zemí měly malé či žádné možnosti čelit nastávajícím problé-mům. Kdo získává převážnou část svých exportních prostředků z prodeje např. bavlny, kávy, čaje nebo mědi, není schopen „přejít“ během několika málo let na nové výrobky. Zvláště když ještě nemá splacené dluhy za vybudování průmyslu, který se ukázal jako ztrátový! Západní země, které v té době také čelily krizi, navíc uzavřely své trhy dovozu zboží z rozvojových zemí, čímž se krize na jihu ještě prohloubila.

Zdražení půjček

Po nástupu R. Reagana do Bílého domu zahájily USA masivní zbrojní program. K tomu účelu potřebovaly obrovské půjčky, což znamenalo zdražení úvěrů na světovém trhu – úroky vzrostly až na 20 %. Vlivem vysokých úroků se zvýšily zásadním způsobem úrokové sazby na mezinárodních kapitálových trzích. Zna-menalo to nejen ztíženou dostupnost dalších úvěrů, ale také zdražení již exis-tujících dluhů. To byl pro rozvojové země začátek konce. Klesající ceny komodit a stoupající ceny ropy neumožňovaly mnoha zemím splácet půjčky na průmy-slové technologie a infrastrukturu. Se zoufalou vírou, že se to jednou změní, neodpovědně posilovanou mezinárodními finančními institucemi, půjčovaly si další peníze na splátky starých úvěrů.

Vnitřní příčiny kritické zadluženosti

neodpovědný přístup vlád

Vedle vnějších příčin kritické zadluženosti existuje také řada chyb, kterých se vědomě či nevědomě dopustily některé vlády rozvojových zemí.

V některých zemích byly financovány neefektivní projekty, které nemohly pře-žít bez subvencí. Za pomoci úvěrů byly financovány projekty ekonomicky nepří-nosné, které byly často zadávány na základě korupce a z nichž významně pro-fitovaly dodavatelské firmy v průmyslových zemích. Část úvěrů putovala přímo do kapes zkorumpovaných vládních úředníků, kteří si je přesunuli na zahraniční konta v daňových rájích – převážně evropských. Část peněz byla vynaložena na nákup zbraní od průmyslových zemí a nemohla být proto efektivně využi-ta. Zde je ovšem třeba mít na paměti, že na korupci profitovaly nejvíce firmy z průmyslových zemí.


41

Diktátoři

Většina méně rozvinutých zemí se také potýkala s vlastními politickými pro-blémy, především s diktaturami nejrůznějších typů. Tyto autoritářské režimy využívaly úvěrů, a to i těch rozvojových, spíše na upevnění své moci, podporu represivních složek a armády. Mnohé z nich dokonce z těchto úvěrů finan-covaly války s okolními státy. Je smutným faktem, že mnoho diktátorů bylo podporováno demokratickými zeměmi západu a jiní zase zeměmi východního bloku. Tak si během studené války zajišťovaly oba bloky své teritoriální zájmy ve světě.

Studená válka a nelegitimní dluhy

Nelegitimní dluhy – dluhy států, za něž nese odpovědnost především věřitel.

• Úvěr poskytnutý představiteli despotického režimu k udržení jeho moci je dluhem tohoto představitele a ne dluhem státu.

• Stát nenese odpovědnost za dluh, u nějž nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro jeho přijetí dané legislativou.

• Úvěr poskytnutý proti zájmu obyvatel a sloužící k potlačení jejich práv je nelegitimní.

Varšavská smlouva a NATO v Evropě vedly svou studenou válku, ale své nepřá-telství přenášely i do jiných částí planety. Na tomto místě je nutno říci, že naše země hrála v této bitvě nepříjemně důležitou roli, především vývozem zbra-ní. Obě strany se snažily přetáhnout do svého tábora co nejvíce dalších zemí. Dělaly to různě. Pomáhaly vést války s domácími nepřáteli, demokratickými či nedemokratickými, i s nepřáteli vnějšími. Poskytovaly hospodářskou pomoc a také úvěry. Oběma stranám bylo tehdy jedno, že úvěry jsou zneužívány vlád-ci, že jsou poskytovány za účelem korupce, na nákup zbraní či rezidencí v Ev-ropě a Americe. Diktátoři po mnoha prohraných bitvách a masakrech (přehlí-žených výměnou za loajalitu) utekli a s sebou si odnesli i peníze. Dnes ovšem dluhy vymáháme na jejich nástupcích, kteří se mnohdy snaží dát dohromady, co zbylo. Jak uvedla ČTK v roce 2003: „Irák dluží České republice jako stát stá-tu čtyři miliardy korun. Na tomto dluhu se civilní dodávky podílejí zhruba 100 milióny korun a zbytek představují dluhy za vojenský materiál. České televizi to řekl premiér Vladimír Špidla.“


42

chyby mezinárodních finančních institucí a vlád průmyslových zemí

Velký podíl na současné krizi nesou i mezinárodní finanční instituce (IFIs). Ať již jde o jejich prognózy rozvoje světového hospodářství, podle nichž se rozvojo-vé země soustředily na těžbu rud a pěstování monokultur a jen málo rozvíjely výrobu finálních výrobků. Chyb se dopustily také průmyslové země podporou nesmyslných megalomanských projektů, z nichž mnohé nikdy nezahájily výrobu, ale spolykané miliardy musí dodnes zadlužené rozvojové země splácet. Při reali-zaci některých projektů byla dokonce porušována lidská práva, lidé byli násilím vystěhováváni, byla omezována svoboda jejich projevu a to i násilím.

K překonání krize v zadlužených zemích přišly IFIs s tzv. Programy strukturálního přizpůsobení (SAPs, Structural Adjustment Programs).

SAPs mají prostřednictvím stabilizace a restrukturalizace národního hospodářství vést k hospodářskému růstu, aby se dotyčné země dostaly do stavu, ve kterém mohou opět splácet své dluhy. Tyto programy přitom sázejí téměř vždy na stejná opatření.

Omezováním veřejných výdajů a privatizací veřejných podniků a služeb má být odstraněn rozpočtový deficit. To má spolu se zvýšením úroků a reformami na trhu práce (zamezení růstu mezd, snížení minimální mzdy atd.) přispět k boji s inflací.

Liberalizace zahraničního obchodu a devalvace domácí měny, stejně jako pod-pora exportní ekonomiky, mají napomoci přílivu deviz, aby jimi byly pokryty pohledávky věřitelů. Kromě exportního sektoru mají růst oživit přímé zahraniční investice, na které nadnárodním firmám přispívají vlády bohatých zemí přímými i nepřímými dotacemi. Kvůli tomu musí být odstraněna omezení pohybu kapi-tálu a je třeba vytvořit další pobídky pro zahraniční podniky.

Během dvaceti let fungování SAPs se tato strategie neosvědčila a nejlepší žáci, jako Zambie či Argentina, musely tuto politiku, která je dovedla na hranici ko-lapsu, opustit. Snižováním výdajů do sociální oblasti a zdravotnictví roste sociální nerovnost. Snižováním výdajů do školství klesá vzdělanost a tím se snižuje i roz-vojový potenciál země. Místo diverzifikace hospodářství a budování zpracova-telského průmyslu jsou země nabádány, aby nadále exportovaly laciné suroviny a hotové výrobky dovážely z průmyslových zemí. K tomu slouží i daňové bariéry v rozvinutých zemích, které silně znevýhodňují dovoz hotových výrobků proti do-vozu komodit. Tato politika dále snižuje cenu komodit na trhu. Naprostá volnost pohybu kapitálu podporuje spekulativní přesuny, krátkodobé investice a násled-ný odliv vkladů, což může, jako v případě Argentiny v r. 2001, ústit do těžké krize národního hospodářství. SAPs celkově vedly k rozšiřování chudoby, ke zhoršení dostupnosti vzdělání a základních životních potřeb včetně pitné vody.


43

Po celosvětové kritice SAPs, především z řad nevládních organizací a církví, před-stavily IFIs takzvané Strategické dokumenty pro omezení chudoby (PRSP, Pover-ty reduction strategy papers). PRSP se mají stát základem pro programy struktu-rálního přizpůsobení. Především mají tyto strategie vypracovat samy dlužnické vlády a nemají být předkládány Světovou bankou a MMF. Nové je i to, že vlády mají do vypracování PRSP zapojit také občanskou společnost.

Bohužel však všechny dosavadní PRSP považují pokračování opatření napláno-vaných v rámci SAPs za bezpodmínečný předpoklad dosažení růstových cílů. Při-tom se dále sází na rozvoj zemědělského exportního sektoru, aniž by se dbalo na zajištění produkce dostupných potravin pro domácí trh. Dále se podporuje vývoz komodit, aniž by se přitom brala v úvahu závislost na vývoji světového trhu. PRSP se vůbec nezabývají sociální a ekologickou udržitelností. Ve všech je předpokládána další liberalizace obchodního a finančního trhu a privatizace veřejných služeb. Stupeň účasti občanské společnosti při dosavadních procesech PRSP je v jednotlivých zemích velmi rozdílný. Nápadné ovšem je, že návrhy ob-čanské společnosti se do strategických dokumentů dostávají jen zřídka.

Mezinárodní dluhy a oddlužení – nic nového!

V moderní historii nalezneme několik precedentů, jak byly řešeny na meziná-rodní úrovni dva nejzásadnější problémy, totiž legitimita dluhů a reálná schop-nost zadlužených států splácet dluhy.

nelegitimní dluhy

S odvoláním na nelegitimitu odmítly v letech 1841–1842 státy Michigan a Missi-ssippi vyplácet státní dluhopisy s tím, že byly vydány v rozporu s ústavou, a Flo-rida odmítala platit federální vládě dluh proto, že v době jeho vzniku byla pod federální správou a odpovědnost tedy měla převzít federální vláda.

Když roku 1898 získaly USA ve španělsko-americké válce Kubu, požadovalo Špa-nělsko zaplacení kubánských dluhů. USA však tyto dluhy označily jako nelegi-timní, protože byly využívány proti zájmu kubánských obyvatel. To byl první průlom do mezinárodních pravidel. Až do té doby se uznávalo, že za státní dlu-hy nese odpovědnost stát a jeho obyvatelé, nikoli režim.

V letech 1917–1919 se zmocnil vlády v Kostarice diktátor A. Tinoco, který si půjčil peníze od Kanadské královské banky. Po jeho útěku (i s penězi) vymáhala ka-nadská banka peníze na nové demokraticky zvolené vládě. V arbitrážním řízení, které vedl W. H. Taft (27. prezident USA a poté předseda nejvyššího soudu),


44

byly tyto dluhy označeny jako nelegitimní, protože Kanadská královská banka si měla být vědoma, že peníze slouží k osobnímu prospěchu diktátora a jeho rodiny a k upevnění jeho moci.

Během první světové války půjčily americké banky mnoho prostředků válčícím stranám. Ve třicátých letech se ukázalo, že až 1 miliarda půjčených dolarů je nelegitimní a nevymahatelná. Bankéři se obrátili na Senát USA, ale ten rozhodl v jejich neprospěch. Odůvodnil to tím, že půjčky byly poskytnuty přesto, že exis-tovaly jasné důkazy o finančních i morálních problémech věřitelů a peníze byly často určeny k potlačení osvobozeneckých hnutí…

Zlomovým rozhodnutím posledních let bylo usnesení norského parlamentu z roku 2006, kterým bylo odpuštěno osmdesát milionů dolarů pěti rozvojovým zemím. Norsko na konci sedmdesátých let prosadilo tyto úvěry v Egyptě, Ekvá-doru, Peru, na Jamajce a v Sierra Leone, aby za ně byly nakoupeny norské lodě. Šlo o vládní pokus zachránit norský lodní průmysl (tzv. Ship Export Campaign), a nikoli o snahu naplňovat rozvojové cíle.

neschopnost splácet dluhy

Když v roce 1891 vyhlásilo Portugalsko neschopnost platit více než 50 % svých dluhů, došlo mezi ním a jeho největšími věřiteli k dohodě. Anglie, Francie, Nizo-zemsko a Německo přijaly 50% zkrácení dluhové služby na pět let a nemovité záruky, přičemž se zavázaly, že nijak neomezí suverenitu Portugalska.

Po první světové válce došlo k oddlužení Německa a Bulharska, ale došlo k tomu pozdě a toto oddlužení již nedokázalo zabránit hluboké krizi.

K zatím nejrozsáhlejšímu oddlužení došlo po druhé světové válce a týkalo se Německa. Na začátku padesátých let se mladá Spolková republika Německo po-týkala s těžkými problémy. Jedním z nich byla i zátěž obrovské dluhové služby, Německo tehdy dlužilo 2,5 mld. USD z předválečné éry a 3,5 mld. z druhé světo-vé války. V zájmu mírové rekonstrukce Evropy se mocnosti dohodly na odpuštění části těchto dluhů. V roce 1953 se USA zavázaly odpustit 67 % dluhů, na pět let zprostily Německo dluhové služby a splátky stanovily na 30 let s neměnným úro-kem. Francie a Anglie odpustily 25 % dluhů a splátky s pevnými úroky stanovily na 20 let. Tak bylo dosaženo snížení dluhové služby na úroveň 5 % exportních příjmů. Německá vláda prohlásila, že ještě nikdy v historii neprojevili vítězové tolik šlechetnosti k poraženému. Tato šlechetnost se Evropě vyplatila.


45

chronologie dluhového managementu

1982, Začátek dluhové krize: Ačkoli dluhy nejchudších rozvojových zemí dosahovaly kritických hranic, pozornost byla dluhové krizi věnována až poté, co do ní upadly spíše středně-příjmové země v Latinské Americe – Argentina, Brazílie a Mexiko.

1985, Bakerův plán: Americký ministr financí Baker navrhuje zajistit platební schopnost patnác-ti nejvíce postižených zemí poskytnutím nových úvěrů. Tím má být podpořen růst, který povede k umoření dluhů. Nové úvěry plynou ale přímo do dluhové služby. Bakerův plán ztroskotal.

1988, Torontské podmínky: Na setkání zemí G7 v Torontu poskytují věřitelské vlády poprvé možnost odpustit bilaterální dluhy chudých zemí. Jako horní hranice odpuštění je stanoveno 33 % běžných plateb dluhové služby. Ukazuje se, že je to nedostatečné.

1989, Bradyho plán: Tato iniciativa pojmenovaná podle amerického ministra financí Bradyho měla snížit bankovní dluhy 39 nejvíce zadlužených zemí pomocí mixu odpuštění dluhů a dlu-hových úlev, nových půjček a převedením části dluhů na podíly ve státních podnicích (Brady Bonds). Bradyho plán skutečně vedl k přechodnému ulehčení pro některé velké dlužníky se středními příjmy.

1991, Londýnské podmínky: Na summitu zemí G7 v Londýně je zvýšena horní hranice odpuštění dluhů pro chudé země na 50 %. Pro překonání platební neschopnosti těchto zemí to nestačí.

1994, Neapolské podmínky: Na summitu v Neapoli rozhoduje G7 o dalším zvýšení kvóty odpuš-tění na 67 %. Poprvé mohou být redukovány nejen běžné platby, ale rovněž celková výše dluhu.

1995, Iniciativa z Halifaxu: G7 se na svém setkání v Halifaxu věnuje problému dluhů vysoce zadlužených chudých zemí (HIPC) vůči multilaterálním věřitelům. MMF a Světová banka poté vyvinou iniciativu HIPC (HIPC I), která se zabývá bilaterálními a multilaterálními dluhy.

1996, Lyonské podmínky: Summit G7 v Lyonu vyzývá věřitelské vlády, aby podpořily iniciativu HIPC a pokročily dál, než stanovují Neapolské podmínky. V roce 1998 získává Mosambik jako první země v rámci iniciativy HIPC odpuštění dluhů ve výši 80 %.

1999, Kolínská iniciativa: Ukazuje se, že iniciativa HIPC je nedostatečná, jen šesti zemím se podařilo v rámci HIPC I dosáhnout částečného oddlužení. Na summitu G7 v Kolíně nad Rýnem je dohodnuto rozšíření iniciativy HIPC (HIPC II). Snížení přístupových bariér má umožnit 36 zemím odpuštění dluhu až do 90 %.

2002, Summit G7 v Kananaskis: Kolínská iniciativa nedosáhla očekávaného výsledku. Pouze šest zemí bylo do října 2002 oddluženo. Přinejmenším jedna z nich má už zase vážné problémy s platební schopností. Na summitu G7 v Kananaskis (Kanada) je schváleno dodatečné financová-ní, které má vyplnit díry způsobené nerealistickými výpočty Světové banky a MMF.

2005, Summit G7 v Glen Eagles rozhodl, že Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Africká rozvojová banka (součást skupiny Světové banky) provedou 100% odpuštění dluhů, které u nich mají země HIPC. Vznik Multilateral Debt Relief Initiative (MDRI).

2011, oddlužení většiny HIPC – po letech snah se konečně podařilo, že většina zemí HIPC překo-nala „finální body“ a získala oddlužení.

Úspěch oddlužení. Indikátory boje s extrémní chudobou podle Rozvojových cílů tisíciletí se zlep-šily, státy získaly lepší přístup k výhodným a měně podmíněným úvěrům. I kdyby tyto úspěchy měly být pouze dočasné, jejich hodnota v překonání tragédie vyplývající z předlužení vysoce převyšuje náklady na oddlužení. Potvrzují se tak předchozí pozitivní zkušenosti s oddlužením předlužených států.

Dluhy zemí HIPC, jakkoli astronomické pro ekonomiky nejchudších zemí, byly v mezinárodním měřítku relativně malé částky, což v souvislosti se škodami, které působily, vedlo věřitele k větší ochotě situaci řešit oddlužením. I tak ovšem celý proces trval 16 let.


46

Odpuštění dluhů ze strany České republiky

Řešení dluhů Československa a posléze České republiky bylo provázeno mno-ha zmatky a nejasnostmi. Česká republika nezřídka řešila dluhová jednání přes třetí strany, firmy sídlící v ČR, mimo ČR či přímo v daňových rájích. Vý-sledkem byly obrovské ztráty, které se dnes Ministerstvo financí a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových snaží získat zpět alespoň v mini-mální výši.

Nejbizarnějším příkladem je zřejmě dluh Peru, které z doby reálsocialismu dlužilo přes 40 milionů USD. Ty ovšem splatilo na účet ČSOB, aniž by si toho někdo všiml. Když pak ČR chtěla dluhy vymáhat, Peru pochopitelně odmítlo. Ministerstvo financí si za podivných okolností najalo firmu Anper, která měla dluh vymoci a nechat si 95 % z vymožené částky. Jeden z náměstků MF pak označil jeden z účtů ČSOB za ten, kam došly peníze, a na základě toho vyplatil desítky milionů firmě Anper. Až audit zjistil, že peníze ležely na daném účtu už osm let a firma Anper s tím neměla co dočinění. Ministerstvo financí se to snažilo utajit, ale MF Dnes celou kauzu zveřejnila. S podvodníky dodnes probíhají soudy.

Podobné to bylo s ruským dluhem, který prodal premiér Miloš Zeman za velmi netransparentních podmínek firmě Falcon Capital. Další dluhy, které se ocitly před soudem kvůli nesrovnalostem a podezřením z podvodů, jsou ze zemí bý-valé Jugoslávie, Íránu a Indie. Většinou jde o spory se třetími stranami – sou-kromými firmami. To jen potvrzuje zkušenost z ošidností řešení dluhů přes třetí strany a zpochybňuje koncepci takzvaného Partnerství veřejného a soukromé-ho sektoru.

Od roku 2006 se o vývoji českých pohledávek můžeme dozvědět na webových stránkách Ministerstva financí v kapitole „Roční souhrnná zpráva o stavu a vý-voji zahraničních pohledávek ČR“.

Velkorysost, jakou najdeme v těchto partnerstvích mezi veřejným a soukromým sektorem, ovšem chybí, pokud se jedná o odpouštění dluhů nejchudším zemím. Podle zprávy Světové banky patří Česká republika mezi země, které odpustily nejméně v rámci oddlužovacích iniciativ HIPC a MDRI mezi novými členskými zeměmi EU. Podíváme-li se na celkové náklady oddlužení, pak nejvíce odpustilo Bulharsko – 126 mil. USD; Slovensko 43 mil. USD; Polsko 22 mil.USD, Maďarsko 20 mil. USD a Česká republika 15 milionů USD.

Odpouštění České republiky se týkalo Nikaragui – 6 mil. USD a Tanzanie – 8 mil. USD a méně než 1 milion byl odpuštěn Zambii. To, že Slovensko odpouštělo více, je dáno nejspíše tím, že během vyjednávání o rozdělení země a nástupnických


47

převodech se české straně podařilo přenechat slovenským kolegům více nedo-bytných pohledávek…

Ještě na jaře roku 2004 vrcholní představitelé vlády ČR veřejně hovořili o od-puštění přibližně třetiny pohledávek vůči Iráku, ale po změně vlády se v této iniciativě ustalo. V roce 2014 tato válkou ničená země, z níž odchází tisíce uprchlíků, splatila České republice pohledávky z doby, kdy jsme nadšeně pod-porovali Saddáma Husajna, 153 milionů korun.

V roce 2014 odpustila ČR Kambodži tři čtvrtiny dluhu, který činil 3,6 mil. USD. Jedna čtvrtina byla deponována na kontě v ČR a jsou z něj placeny projekty na rozvoj zdravotnictví a školství v Kambodži.1 To je jeden z pozitivních příkladů efektivního oddlužování.

nové problémy, staré přístupy

V dubnu 2011 po Řecku a Irsku požádalo Portugalsko jako třetí země EU o zá-chranný balíček, aby se vyhnulo platební neschopnosti. Na tyto země tvrdě dopadly důsledky krize z roku 2009, podobně jako se na středně příjmových a chudých zemích projevily krize sedmdesátých a osmdesátých let.

Zadluženost zemí a její kritická situace se s oblibou popisuje poměrem veřejných a veřejně garantovaných dluhů k HDP, což je ovšem poněkud zjednodušující. Za-tímco předlužené Mexiko a Brazílie měly tento indikátor 41 % a 27 %, HIPC země většinou kolem 90 %, u Řecka a Portugalska šlo o 150 % resp. 100 %. Největším rozdílem je, že zadlužené země Jihu se potýkaly především s nedostatkem deviz ke krytí dluhů, zatímco evropské zadlužené země splácí dluh stejnou měnou. Rozdíl mezi vnitřním a vnějším zadlužením se tak u evropských dlužníků stírá.

Pokračování špatných řešení

V březnu 2011 Evropská komise odsouhlasila 440 mld. eur pro Evropský nástroj finanční stability (European Financial Stability Facility - EFSF). V roce 2013 by měl dosáhnout 700 mld. eur. Ovšem možnosti EFSF, tak jak byly nastaveny, ne-dávají moc nadějí pro zadlužené státy. Zatím to vypadá, že Unie dluhovou krizi spíše finančně podporuje, místo aby ji řešila.

Mantrou evropských vlád je totiž „nezneklidnit trhy“. Proto jsou předluženým zemím poskytovány další půjčky k pokrytí rozpočtových děr, čímž ovšem vzni-kají další dluhové závazky a možnost jejich splacení klesá.

1 http://www.khmertimeskh.com/news/6378/czech-republic-cancels-cambodia-s-debt/


48

Případná redukce dluhu oddlužením nebo tzv. haircut (snížení záruk na po-hledávky) bude mít o to tvrdší dopad na suverénní i privátní dlužníky, čím později bude provedena. Přitom úsporné programy a zvyšování daňového zatížení pro střední a nízko-příjmové vrstvy dále omezují spotřebu a oslabu-jí ekonomiku. Odkládání radikální redukce nesplatitelných dluhů zbídačuje produktivní vrstvy a zhoršuje tak potenciál „nového začátku“ po vyřešení dlu-hové krize.

Spoluúčast privátních dlužníků na řešení spočívá hlavně v dobrovolných závaz-cích z Vídeňské konference – tedy pokud možno vyhnout se velkým kapitá-lovým odtokům ze slabých či zadlužených ekonomik. Faktická likvidace části evropské ekonomiky je ovšem nevýhodná i pro privátní kapitál, který tak ztrácí část kupní síly i kooperačních kapacit.

Lepší využití 700 mld. eur

Ve vyspělém insolvenčním zákonodárství (v privátní ale i komunální sféře) pla-tí zásada využít co nejméně prostředků na staré pohledávky a co nejvíce na nový rozjezd. Toho bychom se měli držet i při řešení veřejných dluhů. Včasný haircut umožňuje rychlejší nastartování dluhy poškozené ekonomiky, v koneč-né bilanci je levnější a umožňuje využít prostředky ze stabilizačního fondu pro nový start. Je to lepší, než aby byly využívány k plnění bezedného džbánu pře-dlužené ekonomiky, jejíž stav se novými dluhy a omezováním výdajů neustále zhoršuje.

Řešení a prevence

Mezinárodní veřejnost, OSN, církve a humanitární a rozvojové organizace opakovaně volají po odpovědném a transparentním řešení mezinárodních dluhů, dnes už nejen u chudých zemí. Dluhy by měly být redukovány, jako tomu bylo v případě poraženého Německa v roce 1953, tak, aby dluhová služba (splátky a úroky) netvořily více než 5 % exportních příjmů. Neexistuje jediné správné řešení, vždy je třeba hledat vhodné postupy pro každou par-tikulární kauzu.

Začít auditem dluhů i úvěrů

Jak již bylo v textu zmíněno, v roce 2006 bylo na základě auditu půjček v Nor-sku rozhodnuto odpustit nelegitimní dluhy několika zemí. Je normou, že ka-ždý věřitel obviňuje z nesplácení dluhu dlužníka. Na první pohled se to zdá i logické. Bohužel logika se okamžitě ztrácí, jakmile do hry vstupuje korupce,


49

silový nátlak, zneužívání postavení a situace. Norský příklad je výjimečný tím, že občané a politici sami prozkoumali jednání exekutivy a státní správy v mi-nulosti, aby zjistili, jestli nenesou spoluodpovědnost za možné nelegitimní skutky.

Chyby, které v rozhodnutí vlád našli, pak alespoň částečně odstranili odpuště-ním nelegitimně poskytnutých půjček.

Prof. Leonce Ndikumana z Amherst University uvádí principy, podle kterých se Norové řídili.

• Právní principy – úvěry jsou poskytovány v souladu s právem obou zemí i v souladu s právem mezinárodním.

• Principy spravedlnosti a etiky – úvěry musí být v souladu s odpovědnými úvěrovými pravidly, včetně náležité opatrnosti a kontroly nakládání s úvě-rem i jeho výtěžky (úroky), nesmí se vyskytnout nepatřičný nátlak na věři-tele, musí existovat patřičně vyjádřený souhlas lidu – například hlasováním v parlamentu.

• Rozvojové principy – úvěry musí podporovat bona fide rozvojové programy.

Dluhový audit se tak stává nástrojem pro odpovědné rozvojové financování a sociální spravedlnost.

Aby byly tyto principy naplněny, musí být dluhový audit dobře propojen s infor-macemi z dlužnické i věřitelské země. Musí hodnotit

• zda právní procedury v dlužnické zemi byly řádně naplněny,

• jestli příslušné instance (např. parlament) byly správně informovány a kon-zultovány a

• zda byly úvěry použity ve prospěch rozvoje.

Nicméně bilaterální suverénní úvěry jsou jen menší částí problému. Na celko-vém dluhu nesou svůj díl odpovědnosti i privátní sféra a mezinárodní finanční instituce. Proto ještě důležitější než audit u věřitele je audit dluhů v dlužnické zemi. Takovými případy byly Brazílie a Ekvádor.

Prvním příkladem občanské iniciativy, která provedla audit dluhů, bylo v roce 2001 brazilské hnutí Občanský dluhový audit, které využilo práva na informaci.


50

Nebezpečí předlužení v celosvětovém měřítku. J.Kaiser. Rozvoj s otazníkem, EAP 2015.

Země podle regionů Veřejný dluh/HDP TrendVeřejný dluh/státní příjmy

TrendZahraniční dluh/

HDPTrend

Zahraniční dluh/příjmy z exportu

TrendZahraniční

dluhová služba/příjmy z exportu

TrendRiziko předlužení

podle MMF

Hodnocené kredi-bility ratingovými

agenturami1

Ostatní

Jižní Asie, jihovýchodní Asie, Pacifik

Bangladéš 42,3 290,4 T 19,6 T 58,9 T 5,9 E nízké BB- S&P

Bhútán 90,4 E 611,2 – 84,8 E 458,3 – 17,7 E střední

Čína 53,7E

241,7E

9,1 35,6E

28,1E

S&P: AA-, Fitch: A+, Moodys: Aa3

Fidži 51,4 T – – 20,7 T 33,9 T 1,9 T S&P B, Moody’s B1

Filipíny 50,1 T 252,8 T 28,8 T 117,8 T 10,3 T S&P: BBB

Indonésie* 24,5 – 136,1 – 30,8 E 124,8 E 19,4 E S&P BB+

Kiribati 13,3 T 14,5 T 8,6 8,9 T 0,5 T vysoké

Laos* 61,8 – 274,6 – 81,4 T 251,8 – 8 – střední

Malajsie 70,7 E 77,8 E 3,5 E S&P A-

Maledivy 42 T vysoké

Marshallovy ostrovy* 57,9 – 226,9 – 57,8 – 111,5 – 10,2 – vysoké

Mongolsko* 63 – 153,9 – 176 E 376,1 E 27,9 E střední S&P B+

Pákistán 63,1 E 428,8 T 25,2 T 184,7 T 26,3 E S&P: B-

Papua Nová Guinea 34 E 114,7 – 148,4 E 363,7 E 10 T nízké S&P B+ Moodys Ba2

Samoa* 83,8 – 256,9 – 67,2 E 168,6 – 5,3 – vysoké

Srí Lanka 78,3 – – 59,6 E 263,6 E 11,9 E S&P: B+

Šalomounovy ostrovy – – 21,2 T střední

Tonga 45,1 E 174,2 E 41,4 E 137,6 T 8,6 E střední

Tuvalu 41,1 T 48,6 – 35,2 T 54,9 – 11,6 T vysoké

Vietnam 51,6 E 212,6 – 38,5 42,1 T 2,8 T nízké

Rating

Neinvestiční stupeň / spekulativní

Dobrá bonita Žádná dataVysoce spekulativní /

značné rizikoExtrémně spekulativní /

v defaultu

Trend: E T –

vzestupný sestupný stagnace

* Data 2012

1 (ve smyslu poznámka k hodnocení kredibilty)


51



HDPTrend


TrendZahraniční



podle MMF


agenturami1

Ostatní

Jižní Asie, jihovýchodní Asie, Pacifik

Bangladéš 42,3 290,4 T 19,6 T 58,9 T 5,9 E nízké BB- S&P

Bhútán 90,4 E 611,2 – 84,8 E 458,3 – 17,7 E střední

Čína 53,7E

241,7E

9,1 35,6E

28,1E

S&P: AA-, Fitch: A+, Moodys: Aa3

Fidži 51,4 T – – 20,7 T 33,9 T 1,9 T S&P B, Moody’s B1

Filipíny 50,1 T 252,8 T 28,8 T 117,8 T 10,3 T S&P: BBB

Indonésie* 24,5 – 136,1 – 30,8 E 124,8 E 19,4 E S&P BB+

Kiribati 13,3 T 14,5 T 8,6 8,9 T 0,5 T vysoké

Laos* 61,8 – 274,6 – 81,4 T 251,8 – 8 – střední

Malajsie 70,7 E 77,8 E 3,5 E S&P A-

Maledivy 42 T vysoké

Marshallovy ostrovy* 57,9 – 226,9 – 57,8 – 111,5 – 10,2 – vysoké

Mongolsko* 63 – 153,9 – 176 E 376,1 E 27,9 E střední S&P B+

Pákistán 63,1 E 428,8 T 25,2 T 184,7 T 26,3 E S&P: B-

Papua Nová Guinea 34 E 114,7 – 148,4 E 363,7 E 10 T nízké S&P B+ Moodys Ba2

Samoa* 83,8 – 256,9 – 67,2 E 168,6 – 5,3 – vysoké

Srí Lanka 78,3 – – 59,6 E 263,6 E 11,9 E S&P: B+

Šalomounovy ostrovy – – 21,2 T střední

Tonga 45,1 E 174,2 E 41,4 E 137,6 T 8,6 E střední

Tuvalu 41,1 T 48,6 – 35,2 T 54,9 – 11,6 T vysoké

Vietnam 51,6 E 212,6 – 38,5 42,1 T 2,8 T nízké

StředníNízké Žádná dataVysoké Neschopnost splácet

Riziko předlužení


52



HDPTrend


TrendZahraniční



podle MMF


agenturami1

Ostatní

Subsaharská Afrika

Burkina Faso 29,1 114,3 21,8 T 57,4 3 E střední S&P: B

Burundi* 37,7 – 207,2 – 23,5 T 273 E 5,3 – vysoké

Čad* 27,4 – 105 – 20,3 – 39,4 – 3,2 – vysoké

Demokratická republika Kongo

19,8 – 96,7 – 20 – 43 – 1,9 – střední

Etiopie 38,3 198,1 T 24,5 T 133,6 T 8,5 E nízké

Gambie* 78 – 432,5 – 59 E 148,5 – 9,4 E střední Fitch: CCC

Ghana 57,4 E 313,6 E 31,4 E 81,7 E 9,9 E střední B- S&P

Guinea 39,5 T 144,2 E 25,7 T 51,3 T 3,9 T střední

Guinea-Bissau* 53,7 E 513,7 – 32,3 E 178,8 – 2 E střední

Kamerun 19,5 E 82,4 E 12,5 E 28,2 E 1,9 E střední S&P: B

Kapverdy* 90,2 – 287,6 – 80,9 E 173,3 E 4,6 E střední

Keňa 40,8 192,7 E 32,4 E 137 E 18,9 E nízké S&P B+

Komory* 21,2 – 55,6 – 22,3 T 56,5 – 10,6 – vysoké

Lesotho 41,8 E 66,5 T 38,9 E 79,1 E 4,2 E střední Fitch BB-

Madagaskar 34,2 242,6 – 43,7 108,3 – 1,7 T nízké

Malawi* 59,8 E 161,9 T 37,4 – 47 2,7 E střední Fitch B-

Mali 31,5 E 126,3 – 33,3 E 55,7 T 2,4 T střední

Mauretánie* 94,2 – 224,5 – 91,7 E 123,4 – 5,9 – střední

Mauricius 60 – – 91,6 E 135,1 42 T Moodys: Baa2

Mosambik 53,1 E 125,6 E 68,2 E 137,4 12 T střední S&P B

Nigérie střední

Pobřeží slonoviny* 45,1 – – 37,9 T – 3,6 – střední Fitch B

Senegal 46,8 E 192,2 E 68,3 E 219 E 8,9 T nízké S&P: B+

Seychely 65,3 – – – 222,4 E 245 E 5,6 E Fitch: B+

Sierra Leone 30,5 T 202,2 T 21,3 T 28,3 T 0 T střední

Středoafrická republika* 50,8 E 603 E 37,4 E 91,7 – -22,1 – vysoké

Súdán 90,3 E 1493,6 – 80,3 E 1335,3 – 32,5 Eplatební nescho-

pnost

Svatý Tomáš a Princův ostrov*

49 – 200,3 – 69,6 T 586 T 16,3 E vysoké

Togo* 45,2 – 220,8 – 24,4 E 38,5 – 2,8 – střední

Zimbabwe* 62,5 – 213,6 – 72,4 – 213,7 – 3,3 –platební nescho-

pnost


53



HDPTrend


TrendZahraniční



podle MMF


agenturami1

Ostatní

Subsaharská Afrika

Burkina Faso 29,1 114,3 21,8 T 57,4 3 E střední S&P: B

Burundi* 37,7 – 207,2 – 23,5 T 273 E 5,3 – vysoké

Čad* 27,4 – 105 – 20,3 – 39,4 – 3,2 – vysoké

Demokratická republika Kongo

19,8 – 96,7 – 20 – 43 – 1,9 – střední

Etiopie 38,3 198,1 T 24,5 T 133,6 T 8,5 E nízké

Gambie* 78 – 432,5 – 59 E 148,5 – 9,4 E střední Fitch: CCC

Ghana 57,4 E 313,6 E 31,4 E 81,7 E 9,9 E střední B- S&P

Guinea 39,5 T 144,2 E 25,7 T 51,3 T 3,9 T střední

Guinea-Bissau* 53,7 E 513,7 – 32,3 E 178,8 – 2 E střední

Kamerun 19,5 E 82,4 E 12,5 E 28,2 E 1,9 E střední S&P: B

Kapverdy* 90,2 – 287,6 – 80,9 E 173,3 E 4,6 E střední

Keňa 40,8 192,7 E 32,4 E 137 E 18,9 E nízké S&P B+

Komory* 21,2 – 55,6 – 22,3 T 56,5 – 10,6 – vysoké

Lesotho 41,8 E 66,5 T 38,9 E 79,1 E 4,2 E střední Fitch BB-

Madagaskar 34,2 242,6 – 43,7 108,3 – 1,7 T nízké

Malawi* 59,8 E 161,9 T 37,4 – 47 2,7 E střední Fitch B-

Mali 31,5 E 126,3 – 33,3 E 55,7 T 2,4 T střední

Mauretánie* 94,2 – 224,5 – 91,7 E 123,4 – 5,9 – střední

Mauricius 60 – – 91,6 E 135,1 42 T Moodys: Baa2

Mosambik 53,1 E 125,6 E 68,2 E 137,4 12 T střední S&P B

Nigérie střední

Pobřeží slonoviny* 45,1 – – 37,9 T – 3,6 – střední Fitch B

Senegal 46,8 E 192,2 E 68,3 E 219 E 8,9 T nízké S&P: B+

Seychely 65,3 – – – 222,4 E 245 E 5,6 E Fitch: B+

Sierra Leone 30,5 T 202,2 T 21,3 T 28,3 T 0 T střední

Středoafrická republika* 50,8 E 603 E 37,4 E 91,7 – -22,1 – vysoké

Súdán 90,3 E 1493,6 – 80,3 E 1335,3 – 32,5 Eplatební nescho-

pnost

Svatý Tomáš a Princův ostrov*

49 – 200,3 – 69,6 T 586 T 16,3 E vysoké

Togo* 45,2 – 220,8 – 24,4 E 38,5 – 2,8 – střední

Zimbabwe* 62,5 – 213,6 – 72,4 – 213,7 – 3,3 –platební nescho-

pnost


54



HDPTrend


TrendZahraniční



podle MMF


agenturami1

Ostatní

Latinská Amerika, Karibik

Antigua a Barbuda 92,2 – – – – – –

Bahamy 56,1 E 345,6 E 18,5 E 41,7 E 11,3 EBarbados 92 E 528,2 E 47,3 102,2 E – S&P BB-

Belize 76,4 T – – 66,2 101,2 T 11,3 E S&P: B-

Brazílie – – – – 21,9 E 165,6 E 28,6 E S&P BBB-

Dominika 77 – – 59,4 E 168,1 T 10,7 T střední

Dominikánská republika – – 41,2 E 141,4 E 16,8 E S&P B+

Grenada 109,8 E 518,1 – 155,5 E 475,4 – 35 Evysoké / platební

neschopnost

Guatemala 24,6 211,3 29,5 E 124,6 E 9,5 TS&P: BB, Moodys:

Ba1,Fitch: BB+

Guyana* 63,9 202 48,7 49,2 – 5,6 E střední

Haiti 19,5 E 97,9 E 17,7 E 63,1 E 1 E vysoké

Honduras 45,1 E 291,9 – 39,6 E 106,2 E 14,4 T nízké S&P: B

Chile 34,3 – 47,2 E 146,1 E – AA- S&P

Jamajka 140,2 515,6 T 100,6 308,3 26,9 T S&P: B-, Fitch B- Moodys Caa3

Kostarika 39,5 271,4 E 35,2 E 128,8 E 22,8 E S&P: BB

Nikaragua* 43,2 – 208,5 T 87,7 E 191,2 E 12,6 T střední Moodys B3

Panama 41,1 T 321,3 T 132,3 T 355,2 E 5,6 ES&P: BBB, Fitch

BBB, Moodys Baa3

Paraguay – – 47,2 T 93,2 T 12,9 E S&P BB

Salvádor 56,8 E 288,7 57,1 E 206,6 17,1 T S&P BB-

Svatý Vincenc a Grenadiny 74 E 158 – 41,1 131 T 16,1 T střední Moodys B2

Svatý Kryštof a Nevis 104,9 T 267 T 41,6 T 107,1 T –

Svatá Lucie 76,5 E – 37,2 E 77 5,9 T střední

Uruguay* 59,6 – – 42,3 – 159 – 15,2 –S&P BBB-, Fitch

BBB-, Moodys Baa4

Venezuela* – – 27,5 T 117,1 22,2 – CCC+

Severní Afrika, Blízký východ

Džibuti vysoké

Jemen 48,2 E 212,3 – 16,4 T 76,1 – 3,2 E střední

Jordánsko 86,4 E 357,8 – 71,9 E 159,1 E 6,7 S&P: BB- Moodys B2

Libanon 141 E 673,9 E 174,3 315,2 E – – S&P: B-

Maroko 63,9 – – 38,7 E 118,7 E 15,3 ES&P: BBB- Moodys

Ba1, Fitch BBB-

Tunisko 44,8 147,2 55,5 E 133,5 E 9,5 T Fitch: BB-, Moodys: Ba4


55



HDPTrend


TrendZahraniční



podle MMF


agenturami1

Ostatní

Latinská Amerika, Karibik

Antigua a Barbuda 92,2 – – – – – –

Bahamy 56,1 E 345,6 E 18,5 E 41,7 E 11,3 EBarbados 92 E 528,2 E 47,3 102,2 E – S&P BB-

Belize 76,4 T – – 66,2 101,2 T 11,3 E S&P: B-

Brazílie – – – – 21,9 E 165,6 E 28,6 E S&P BBB-

Dominika 77 – – 59,4 E 168,1 T 10,7 T střední

Dominikánská republika – – 41,2 E 141,4 E 16,8 E S&P B+

Grenada 109,8 E 518,1 – 155,5 E 475,4 – 35 Evysoké / platební

neschopnost

Guatemala 24,6 211,3 29,5 E 124,6 E 9,5 TS&P: BB, Moodys:

Ba1,Fitch: BB+

Guyana* 63,9 202 48,7 49,2 – 5,6 E střední

Haiti 19,5 E 97,9 E 17,7 E 63,1 E 1 E vysoké

Honduras 45,1 E 291,9 – 39,6 E 106,2 E 14,4 T nízké S&P: B

Chile 34,3 – 47,2 E 146,1 E – AA- S&P

Jamajka 140,2 515,6 T 100,6 308,3 26,9 T S&P: B-, Fitch B- Moodys Caa3

Kostarika 39,5 271,4 E 35,2 E 128,8 E 22,8 E S&P: BB

Nikaragua* 43,2 – 208,5 T 87,7 E 191,2 E 12,6 T střední Moodys B3

Panama 41,1 T 321,3 T 132,3 T 355,2 E 5,6 ES&P: BBB, Fitch

BBB, Moodys Baa3

Paraguay – – 47,2 T 93,2 T 12,9 E S&P BB

Salvádor 56,8 E 288,7 57,1 E 206,6 17,1 T S&P BB-

Svatý Vincenc a Grenadiny 74 E 158 – 41,1 131 T 16,1 T střední Moodys B2

Svatý Kryštof a Nevis 104,9 T 267 T 41,6 T 107,1 T –

Svatá Lucie 76,5 E – 37,2 E 77 5,9 T střední

Uruguay* 59,6 – – 42,3 – 159 – 15,2 –S&P BBB-, Fitch

BBB-, Moodys Baa4

Venezuela* – – 27,5 T 117,1 22,2 – CCC+

Severní Afrika, Blízký východ

Džibuti vysoké

Jemen 48,2 E 212,3 – 16,4 T 76,1 – 3,2 E střední

Jordánsko 86,4 E 357,8 – 71,9 E 159,1 E 6,7 S&P: BB- Moodys B2

Libanon 141 E 673,9 E 174,3 315,2 E – – S&P: B-

Maroko 63,9 – – 38,7 E 118,7 E 15,3 ES&P: BBB- Moodys

Ba1, Fitch BBB-

Tunisko 44,8 147,2 55,5 E 133,5 E 9,5 T Fitch: BB-, Moodys: Ba4


56



HDPTrend


TrendZahraniční



podle MMF


agenturami1

Ostatní

Střední Asie, Evropa

Afghánistán 6,1 T 33 T 6,1 T 19,8 T 0,7 E vysoké

Albánie 70,5 E 293 E 35,1 77,9 – 1,3 T S&P: B, Moodys:B2

Arménie 45,4 E – 79,3 E 323,8 E 34,1 E Fitch: BB-

Bělorusko – – 53,8 T 87,9 E 15 E S&P: B-

Bosna a Hercegovina 42,5 – 50,8 279,2 13,7 T S&P: B

Bulharsko* 17,6 – 51,6 – 104,9 T 138,3 E 13 E S&P: BBB-

Černá Hora 58,2 E 142 E 128,7 E 307,9 E 17,2 E S&P: B+

Gruzie 32,2 – 117 – 86,4 E 169,1 T 22 T S&P: BB-

Chorvatsko 60 – – 106,1 247,1 66,1 TS&P: BB, Moodys Ba1, Fitch BB+

Kazachstán 13,3 E – 74,6 163,1 E 34S&P: BBB+, Fitch

BBB+, Moodys Baa2

Kyrgyzstán 47,7 – – středníS&P: BBB+, Fitch

BBB+, Moodys Baa2

Litva 39,3 – – 64,5 T 74,1 T –S&P: A-, Fitch BBB+,

Moodys Baa1

Lotyšsko 35,1 – – 130,6 T 221,5 T –S&P: BBB+ Fitch

BBB+ Moodys Baa2

Maďarsko* 79,2 – 118,7 – 149,5 97,4 E S&P BB

Makedonie 35,8 – – 63 141,7 E 56,3 E S&P: BB- Fitch BB+

Moldavsko* 31 – 65,9 – 82,4 175,8 – 15,5 T nízké Moodys: B3

Rumunsko* 38,2 – – 72,9 174,2 T 39,7 E S&P: BBB-

Srbsko – – 88,1 E 187,8 43,6 E S&P BB-

Tadžikistán* – – 41,8 T 216,2 – 25,5 – vysoké

Turecko 36,2 – – 47,7 E 185,4 E 28,7 S&P BB+

Ukrajina 40,9 – – 81,6 165,4 E 42,4 E S&P CCC

Rating

Neinvestiční stupeň / spekulativní

Dobrá bonita Žádná dataVysoce spekulativní /

značné rizikoExtrémně spekulativní /

v defaultu

Trend: E T –

vzestupný sestupný stagnace

* Data 2012

1 (ve smyslu poznámka k hodnocení kredibilty)


57



HDPTrend


TrendZahraniční



podle MMF


agenturami1

Ostatní

Střední Asie, Evropa

Afghánistán 6,1 T 33 T 6,1 T 19,8 T 0,7 E vysoké

Albánie 70,5 E 293 E 35,1 77,9 – 1,3 T S&P: B, Moodys:B2

Arménie 45,4 E – 79,3 E 323,8 E 34,1 E Fitch: BB-

Bělorusko – – 53,8 T 87,9 E 15 E S&P: B-

Bosna a Hercegovina 42,5 – 50,8 279,2 13,7 T S&P: B

Bulharsko* 17,6 – 51,6 – 104,9 T 138,3 E 13 E S&P: BBB-

Černá Hora 58,2 E 142 E 128,7 E 307,9 E 17,2 E S&P: B+

Gruzie 32,2 – 117 – 86,4 E 169,1 T 22 T S&P: BB-

Chorvatsko 60 – – 106,1 247,1 66,1 TS&P: BB, Moodys Ba1, Fitch BB+

Kazachstán 13,3 E – 74,6 163,1 E 34S&P: BBB+, Fitch

BBB+, Moodys Baa2

Kyrgyzstán 47,7 – – středníS&P: BBB+, Fitch

BBB+, Moodys Baa2

Litva 39,3 – – 64,5 T 74,1 T –S&P: A-, Fitch BBB+,

Moodys Baa1

Lotyšsko 35,1 – – 130,6 T 221,5 T –S&P: BBB+ Fitch

BBB+ Moodys Baa2

Maďarsko* 79,2 – 118,7 – 149,5 97,4 E S&P BB

Makedonie 35,8 – – 63 141,7 E 56,3 E S&P: BB- Fitch BB+

Moldavsko* 31 – 65,9 – 82,4 175,8 – 15,5 T nízké Moodys: B3

Rumunsko* 38,2 – – 72,9 174,2 T 39,7 E S&P: BBB-

Srbsko – – 88,1 E 187,8 43,6 E S&P BB-

Tadžikistán* – – 41,8 T 216,2 – 25,5 – vysoké

Turecko 36,2 – – 47,7 E 185,4 E 28,7 S&P BB+

Ukrajina 40,9 – – 81,6 165,4 E 42,4 E S&P CCC

StředníNízké Žádná dataVysoké Neschopnost splácet

Riziko předlužení


58

Vyhodnocení tabulky Nebezpečí předlužení v celosvětovém měřítku.

147 států, přesněji: rozvojových, rozvíjejících se zemí a zemí s vysokými příjmy, které nejsou členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) bylo zkoumáno z pohledu dluhové situace. Z toho

45 nemá žádný problém se zahraničním dluhem nebo nejsou k dispozici použitelná data. Ze zbývajících 102 zemí se

83 států nachází ve víceméně kritické dluhové situaci:

3 země jsou v platební neschopnosti,

14 zemí je zadluženo obzvlášť kritickou měrou - vykazují minimálně čtyři dluhové indikátory, které překračují příslušné mezní hodnoty.

V 25 zemích jsou překročeny tři dluhové indikátory,

20 zemí překračuje dva indikátory a v 21 zemích se vyskytuje jeden dluhový indikátor v kritickém rozpětí.

19 zemí sice nemá aktuálně žádný z uvedených indikátorů v kritickém poli, ale podle hodnocení MMF přesto vykazují z různých důvodů střední nebo vysoké riziko předlužení.

Z 64 zemí, které byly podle dluhového výkazu z roku 2013 ve víceméně kritické dluhové situaci

46 se objevuje i v dluhovém výkazu let 2014 a 2015.

24 z 36 zemí bez dluhových problémů jsou v nebezpečí dostat se působením vnějších otřesů do kritičtější dluhové situace.2

2 Pro všechny země, které mají s MMF dohodnutý úvěrový program nebo se jako členské země MMF musí podrobit každoročně konzultacím ohledně hospodářské a finanční politiky, sestavuje MMF tzv. Risk Assessment Matrices. Je to analýza globálních/externích rizik jakož i regionálních/lokálních rizik v příslušné zemi. Každou potenciální hrozbu vyhodnocují pracovníci MMF podle subjektivního měřítka, s jakou pravděpodobností by se v příštích třech letech mohla tato hrozba naplnit a jak závažný dopad by to mohlo mít na makroekonomickou stabilitu a stabilitu finančního systému příslušné země. U uvedených 20 zemí existuje minimálně riziko externích otřesů, to je hodnoceno jako pravděpodobné a mohlo by to mít velký dopad na makroekonomickou a finanční stabilitu daných zemí.


59

V roce 2006 ekvádorský prezident Correa zahájil historicky první veřejný audit státních dluhů zadlužené země. I přes podporu prezidenta se auditoři potýkali s obrovským úkolem i s odporem mnoha úředníků odhalovat pozadí úvěrových operací minulých režimů. V roce 2008 komise odhalila množství zbytečných, ne-legálních a lichvářských úvěrů a prohlásila, že tyto dluhy způsobily nevyčíslitelné škody na ekvádorské společnosti. Veřejnost ovšem chtěla, aby tyto dluhy byly nejen popsány, ale také zrušeny. V roce 2009 tak bylo uznáno pouze 30 % dluhů z dluhopisů. 95 % věřitelů akceptovalo snížení dluhu o 70 % a Ekvádor tak ušet-ří téměř osm miliard USD v příštích dvaceti letech. Ekvádor tak snížil splátky z 6 % HDP na 3 %. Toto jednostranné oddlužení spolu s dalšími vládními politikami zásadně přispělo k redukci chudoby.

Rozhodujícím prvkem bylo aktivizační lidové hnutí a následný oficiální proces, který využíval i silných prvků občanské participace.

Ekvádor po dluhovém auditu

Zdroje: Alberto Acosta – “El Retorno del Estado” – Revista La Tendencia, nº 13, Quito, abril- mayo, 2012; Pabel Muñoz – “Como caminamos al Socialismo del Buen Vivir?” – Revista Corriente Alterna, Quito, Febrero 2012

Zamezení spekulací s dluhopisy předlužených zemí

V souvislosti s řeckou dluhovou krizí je třeba poněkud přehodnotit staré defi-nice nelegitimních dluhů a zaměřit se také na spekulativní kapitál, a to nejen soukromých bank, ale i na spekulace suverénních věřitelů.

Alarmující je, že obrovské částky ze záchranných balíčků, které byly použi-ty na záchranu neschopného soukromého bankovnictví, byly obratem využity na spekulace s dluhopisy ohrožených ekonomik. Ty byly nakonec odkoupeny


60

Evropskou centrální bankou a soukromé banky tak byly dvakrát obdarovány da-ňovými poplatníky z EU.

Nemorální a neomluvitelné je prostředí, které vytváří Evropská centrální banka a které umožňuje obohacování bankéřů z veřejných prostředků. Protože sama ECB nemůže půjčovat přímo státům (!), dostávaly od ní úvěry za 1–1,5 % soukro-mé banky, které je za 3–6 % půjčovaly Řecku.

Mnohé evropské státy, jako Německo a Francie, rovněž dokázaly využít situa-ce. Protože měly na trhu přístup k levným půjčkám, využily toho, aby obratem s dvojnásobným úrokem půjčily Řekům.

Státy EU nakonec uznaly toto chování za nemorální a v roce 2011 snížily úroky a fixovaly je na patnáct až dvacet let.

Spekulace s dluhopisy i jinými typy úvěrů by měly být omezeny minimálně bě-hem oddlužovacího procesu, jako tomu bylo v případě iniciativy HIPC. Je také bezpodmínečně nutné, aby z odpovědnosti nebyl vyjímán privátní kapitál.

Oddlužení prostřednictvím výměnného fondu

Jako účinný nástroj se v praxi ukazuje oddlužení prostřednictvím výměnných fondů. Výměnné fondy jsou velmi efektivní především v těch zemích, kde hrozí nebezpečí, že po oddlužení budou příjmy zneužívány k jiným účelům, než je zlepšení životních podmínek obyvatel.

Výměnný fond (swap) funguje tak, že zadlužená vláda dá k dispozici fond v ná-rodní měně, který odpovídá dohodnuté procentní výši dluhu. Z tohoto fondu jsou pak financovány sociální projekty, mikroúvěrové systémy pro malopodnika-tele a zemědělce, projekty zaměřené na vzdělání či zdravotnictví. Za financová-ní těchto projektů ze swapu jsou pak odpouštěny adekvátní částky dluhu. Dů-ležitou podmínkou úspěchu je kontrola využívání těchto fondů prostřednictvím nevládních organizací či mezinárodních institucí.

Spravedlivá pravidla pro všechny

Zatímco na úrovni státu je již přes tři tisíce let jasné, že spor mezi dlužníkem a věřitelem může vyřešit pouze nezávislý soudce, na mezinárodní úrovni nic takového neplatí. O osudu suverénního dlužníka (státu) rozhodují samotní vě-řitelé a to bez jeho přítomnosti. Taková praxe platí ve Světové bance, Mezi-národním měnovém fondu i v Londýnském a Pařížském klubu. Proto je třeba vytvořit mezinárodně platná a závazná pravidla, která jasně definují rozhodčí pravomoci při řešení problémů kolem dluhů.


61

V Evropské unii a v mezinárodních finančních institucích se již tato debata vede i na nejvyšší úrovni. Vláda Spolkové republiky Německo navrhla Permanentní mechanismus pro zvládání krizí v eurozóně. Ten sice počítá s neutrálním vyjed-navačem, který bude s dlužníkem připravovat plán na oddlužení, ale zároveň nechává velký vliv Pařížskému a Londýnskému klubu.

Belgický think tank Brügel navrhoval Evropský mechanismus pro řešení krize suverénních dlužníků (ECRM). Do řešení by byly zapojeny instituce EU – Evropský soudní dvůr, Evropská komise s centrální bankou a ESFS.

Obě předchozí iniciativy se zaměřují na privátní věřitele, což redukuje jejich funkčnost. Proto zatím nejucelenější představou zůstává návrh Jubilee Čestný a transparentní arbitrážní proces (FTAP, Fair and Transparent Arbitration Proce-ss), který by měl fungovat jako standardní mezinárodní arbitráž.

Arbitráž ovšem musí být pod dohledem veřejnosti a strany sporu mohou před-kládat nezávislé odborné expertizy, především audit dluhů. FTAP může řešit pro-blém nelegitimních dluhů, platební neschopnost a splátkový kalendář. V rámci tohoto procesu by však mělo být vždy garantováno, že nebude ohroženo plnění základních úkolů státu, jako je vzdělávání, zdravotní péče, ochrana životního prostředí a zajištění základních životních potřeb pro obyvatele včetně přístupu k pitné vodě. Tyto výdaje musí tvořit životní minimum státu. Organizační struk-tura arbitrážní instituce by měla být pod OSN.

Součástí oddlužovacího procesu by měla být také ochrana před věřiteli, která by zamezila především obchodování a spekulování s dluhy na sekundárním trhu.

Insolvenční řízení pod OSn

Další iniciativou je, aby bylo v budoucnu vytvořeno mezinárodní insolvenční prá-vo a mezinárodní insolvenční soud. Cesta k tomuto multilaterálnímu řešení se otevřela v září 2014, kdy vznikla na půdě Valného shromáždění rezoluce, která žádala „zintenzivnění snah vytvořit prevenci dluhové krize vylepšením meziná-rodních finančních mechanismů protikrizové prevence“ a rozhodla „vypracovat a přijmout proces pro mezivládní jednání…, multilaterální zákonný rámec pro restrukturaci suverénních dluhů mimo jiné se záměrem zvýšit efektivitu, stabili-tu a předvídatelnost mezinárodního finančního systému“.

Rezoluce byla přijata přes odpor USA, EU (včetně ČR) a dalších bohatých zemí. Ty se také veřejně přihlásily k bojkotu další práce na naplnění cílů usnesení Val-ného shromáždění.


62

Komise, která následně vznikla, během tři jednání přijala v červenci 2015 základ-ní principy restrukturalizace suverénních dluhů:

1. Právo suverénního státu začít proces restrukturace.

2. Jednání v dobré víře ze strany dlužníků i věřitelů.

3. Transparentnost procesu a s ním spojených dat.

4. Nestrannost všech zúčastněných institucí a aktérů.

5. Rovné zacházení se všemi věřiteli.

6. Suverénní imunita států před cizími soudy.

7. Legitimita zúčastněných institucí.

8. Udržitelnost: rychlé řešení a výstupy, které podporují růst a respektování lid-ských práv.

9. Restrukturalizace podle většiny: menšina respektuje rozhodnutí majority.

Principy byly přijaty novou rezolucí OSN v září 2015. Řady odpůrců prořídly, včet-ně některých bohatých zemí. Česká republika změnila své hlasování z minulého „proti“ na „zdržela se“. To lze interpretovat jako pozitivní krok, který při zacho-vání jisté loajality vůči EU neodmítá systémové řešení dluhové krize.

Systémový přístup k řešení dluhu je jedinou možností, jak vnést do dluhové kri-ze spravedlnost a pořádek. Neodpovědné a korupční chování věřitelů by bylo zásadně eliminováno, protože dluhy takto vzniklé by mohly být označeny jako nelegitimní. Také neodpovědné a korupční chování dlužnických vlád by bylo ra-dikálně omezeno, protože by dostávaly peníze jen na prověřené projekty a při rozporování by musely veřejně skládat účty za vynaložené peníze. Nezávislé roz-hodování rovnoměrně rozkládá odpovědnost na dlužníka i věřitele a těm nej-postiženějším zajišťuje spravedlnost a důstojný život.

Tomáš Tožička je technik, teolog a odborník na rozvojovou problematiku v or-ganizaci EDUCON.

Použitá literatura

Julie Ann Smith and Kofi Oteng Kufuor; Legal Aspects Underlying International Resolution of State Insolvency; School of Law, University of East London.


63

Spravedlivé oddlužení, sborník Ekumenické akademie Praha, Praha 2003.

Kunibert Raffer; Applying Chapter 9 Insolvency to International Debts: An Econom-ically Efficient Solution with a Human Face, 1990 World Development18 (2), pp.

Damien Millet, Daniel Munevar, Eric Toussaint, Renaud Vivien, Editors: Sushovan Dhar, Sundara Babu Nagappan; The Debt Crisis: From Europe to Where? CADTM 2012.

Jürgen Kaser; Schulden-Restrukturierung in der Eurozone und global: Ein Ver-gleich der Vorschläge; Erlassjahr.de. Dostupné online na http://www.erlassjahr.de/cms/upload/fachinfo/erlassjahr_fachinfo_26_201011.pdf

Jürgen Kaiser; Die europäische Staatsschuldenkrise im Licht der Entschuldung von Dritte-Welt-Ländern seit 1982; Erlassjahr.de. Dostupné online na http://www.erlassjahr.de/cms/upload/fachinfo/erlassjahr_fachinfo_29_20110415.pdf

Ingrid Harvold Kvangraven; Exportable - How to Make the Norwegian Debt Au-dit Transferable to Other Countries; The Norwegian Coalition for Debt Cancella-tion (SLUG); December 2012. Dostupné on-line na: http://slettgjelda.no/filesto-re/tunisiarapport_web.pdf

Robert Stojanov; Finanční pohledávky České republiky u rozvojových zemí; 2006. Dostupné online na www.ekumakad.cz

Jaroslav Kmenta; Z účtů ministerstva zmizelo 46 milionů; MF Dnes, 2005. Do-stupné online na www.idnes.cz

Jayendu De a Yan Sun-Wang pod supervizí Laurence Allain a Peter Allum (MMF), Signe Zeikate pod supervizí Sudarshan Gooptu (SB); Heavily indebted poor countries initiative and multilateral debt relief initiative – statistical up-date; MMF a SB 2013. Dostupné online na http://siteresources.worldbank.org/

Bodo Ellmers; V OSN chtějí řešit dluhy; Deník referendum,10. 09. 2015. Dostup-né online na denikreferendum.cz

Roční souhrnná zpráva o stavu a vývoji zahraničních pohledávek ČR v roce 2014; Samostatné oddělení 9006 - Mezinárodní ochrana investic a zahranič-ní pohledávky; Vydáno 3. 7. 2015. Dostupné online na http://www.mfcr.cz/cs/zahranicni-sektor/ochrana-financnich-zajmu/zahranicni-pohledavky/2014/rocni-souhrnna-zprava-o-stavu-a-vyvoji-z-21850

Va Sonyka; Czech Republic Cancels Cambodia‘s Debt; Khmer Times 19. 11. 2014. Dostupné online na http://www.khmertimeskh.com


64

Deset důvodů, proč obhajovat daň z příjmů právnických osob

Jak daň z příjmů právnických osob chrání demokracii a omezuje nerovnost … a sedm (vyvrácených) mýtů

Tam, kde je daň z příjmů, při stejném příjmu zaplatí spravedlivý člověk více a ne-spravedlivý méně. Platón

Plaťte své daně a díky tomu bude vaše země svobodná. Michael Waweru, Keň-ská daňová správa

Po celém světě je daň z příjmů právnických osob (DPPO, také korporátní daň) v ohrožení. Politici, obchodníci, expertní skupiny, velké účetní firmy a ekono-mové, kteří se považují za daňové experty, žádají, aby tato daň byla omezena. Někteří dokonce otevřeně volají po jejím úplném zrušení.

Od 80. let se sazba daně z příjmů právnických osob celosvětově snížila, což zna-mená, že na financování škol, silnic, nemocnic a právního státu je použit menší podíl zisků firem, než dříve.

Sazby daně klesají a přitom přibývá firem, které se této dani vyhýbají nebo pro-vádějí daňové úniky. Rychle rostoucího snižování daní a mezer v zákonech si užívají zejména nadnárodní společnosti, často s pomocí daňových rájů, jako jsou Lucembursko, Irsko nebo Bermudy, a s pomocí velkých účetních firem, které jsou jejich největšími lobbisty a obhájci.

Dlouhodobá negativní kampaň vytvořila v lidech dojem, že daň z příjmů práv-nických osob je špatná a neefektivní. Tento dojem je založen na mýtech, neprav-dách a nedorozuměních. Tento text se zabývá těmito mýty a vysvětluje, proč je DPPO jednou z nejzásadnějších daní.

DPPO totiž drží celý daňový systém pohromadě. Vyvažuje politické a ekonomic-ké nerovnosti a pomáhá znovu získat stabilitu narušeným ekonomikám. Chrání demokracii. Zvyšuje finanční průhlednost a vykazování a omezuje protiprávní


65

jednání. Brání velkým nadnárodním korporacím a jejich bohatým vlastníkům ve vysávání bohatství ze společnosti jako celku tím, že by využívali coby černí pasa-žéři bez přispění veřejné statky, jako jsou silnice, vzdělávací systém nebo justice. Chrání zejména rozvojové země tím, že zvyšuje jejich schopnost spoléhat samy na sebe a snižuje jejich závislost na cizí pomoci. Podporuje ekonomický růst. A přináší miliardy, které lze použít na financování základních veřejných služeb. Většinu z těchto přínosů nelze jednoduše měřit, takže bývají z ekonomických modelů vynechané. To ale neznamená, že nejsou důležité.

1. Výnosy

Daně z příjmů právnických osob tvoří odhadem desetinu všech daňových výnosů v bohatých zemích, což celkově dělá mnoho stovek miliard dolarů každý rok. V rozvojových zemích je tento podíl ještě vyšší. Tyto daně jsou nenahraditelné.

2. Pojistka: Daň z příjmů právnických osob drží celý daňový systém pohromadě

Daň z příjmů právnických osob je důležitou pojistkou vůči dani z příjmů fyzic-kých osob. Řada zemí ji má právě z tohoto důvodu.

Pokud by byla DPPO zrušena, vedlo by to ke vzniku obrovské díry ve výběru daně z příjmů u bohatých lidí. Jednoduše by zakládali obchodní společnosti a vyhýbali se tak zdanění svého příjmu – tvrdili by, že jejich výdělky nespadají pod příjem fyzických osob, ale že je to příjem jejich firmy.

Jakmile by stále více lidí takto používalo firmy jako způsob, jak se vyhnout pla-cení daní, vznikal by na daňový systém tlak, aby se snižovaly pro lidi s nejvyššími příjmy sazby daně z příjmů fyzických osob, aby nebyly k této metodě motivo-váni. Celý daňový systém by se začal hroutit a bohatí by byli dotováni na úkor chudých.

Už tato role „pojistky“ je sama o sobě jednoznačný argument, proč DPPO obhajovat.

3. Daň z příjmů právnických osob snižuje nerovnost a chrání demokracii

Zatímco dříve se bohatství pramenící z ekonomického růstu přelévalo k zaměst-nancům a obecně na veřejné blaho skrze mzdy, benefity a daně, dnes z něho získávají čím dál více právě korporace a rostou tak jejich zisky.

Tyto rostoucí zisky se postupně transformují do rostoucí politické moci korpora-cí. DPPO tak snižuje ekonomické i politické nerovnosti.


66

V každé zemi je většina bohatství z firem vlastněna bohatými lidmi. Ve Spoje-ných státech například devadesát procent firemních akcií patří horním deseti procentům lidí z pohledu příjmů. Tito majetní vlastníci kapitálu jsou ti, kteří nakonec zaplatí většinu z DPPO.

Tak je tato daň jednou z nejvíce progresivních daní, kterou může stát uvalit. Snižuje se tak nerovnost uvnitř i mezi státy.

4. Soutěž států o co nejnižší sazbu daně je bláhovost: daně z příjmů právnických osob zvyšují národní bohatství

Mnoho lidí si nechalo namluvit, že snižováním sazby DPPO se zvyšuje daňová „konkurenceschopnost“ jejich země. Ve skutečnosti je to spíše naopak.

Idea daňové „soutěživosti“ přestane dávat smysl, jakmile se na ni podíváte podrobněji.

Daň z příjmů právnických osob není z pohledu ekonomiky náklad, ale transfer uvnitř ekonomiky: z jednoho bohatství-tvořícího sektoru (firmy) do dalšího bo-hatství-generujícího sektoru, vlády, která tvoří a chrání bohatství skrze vzdělá-vání, silnice, justici, policii a tak dále.

Snížení DPPO tak přináší řadu nákladů, které ubírají národnímu bohatství: velká část snížení těchto daní je posílána zahraničním akcionářům firem.

Stejně tak neplatí, že snížení DPPO přitáhne velké investice. Spíše bude přitaho-vat neproduktivní firmy, co jen „čarují“ s výnosy a účetními operacemi: zkrátka ty nejméně užitečné.

5. Snižování DPPO má dopad na celý svět

Pravidla pro daně v jedné zemi ovlivňují daňová pravidla v dalších zemích.

Když jedna země sníží DPPO, může se stát, že firmy do ní začnou „papírově“ převádět zisky, a tím podryjí snahu jiných států o zdanění těchto výnosů. Daňo-vé ráje si z tohoto udělaly přímo obchodní model.

Například se odhaduje, že jeden z dopadů nedávných kroků Velké Británie smě-řujících zemi mezi daňové ráje je výpadek u rozvojových zemí ve výši 6 miliard USD ročně. A pokud se takto začne chovat jedna země, ostatní mají tendenci ji následovat a začíná sebevražedný závod ke dnu.


67

6. Daně z příjmů právnických osob jsou obzvláště důležité pro rozvojo-vé země

Snižování daní a poskytování daňových pobídek je zpravidla škodlivější pro roz-vojové země než pro bohaté.

Je to díky tomu, že u nich DPPO tvoří daleko větší podíl na celkových daňových výnosech než v bohatých zemích. Pro malé slabší daňové administrativy je zda-nění velkých centralizovaných korporací daleko snazší, než honba za velkým množstvím často chudých jednotlivců či malých obchodníků. Daňová administra-tiva těchto zemí je však také zpravidla slabší a náchylnější ke korupci a lobování od těch, kteří vyhledávají daňové výhody.

Snižování DPPO v rozvojových zemích obecně znamená také devastující přesun bohatství z chudých zemí na nadnárodní korporace a jejich akcionáře v boha-tých zemích.

7. Daně z příjmů právnických osob mohou pomoci opět najít rovnováhu v ekonomice

Celosvětově se korporace topí v bilionech dolarů, které jim leží ladem a nejsou produktivně investované. To je v mnoha zemích příčina stagnace. Jestliže mají velké firmy k dispozici nevyužité finance, které neinvestují, proč by je další příliv volných financí v podobě snížení daní měl vést k tomu, aby investovaly více?

DPPO naproti tomu převádějí finance ven z firmy, která je nechává ležet nevy-užité, do rukou vládního sektoru, který je oprávněn tyto finance obratem vyu-žít – do vzdělávání dětí, budování silnic a škol atd. Tím se stimuluje poptávka a v konečném důsledku to přináší zisky firmám – tak to pomáhá stabilizovat stagnující ekonomiku.

8. DPPO brzdí „dobývání renty“

Mnoho firem se soustředí na to, co ekonomové nazývají „dobývání renty“ – ne-produktivní „vysávání“ bohatství místo vytváření bohatství. Příkladem mohou být těžaři ropy, kteří bohatnou díky neočekávaným pohybům ceny ropy, hráči z finančního sektoru, kteří riskují – ale na úkor daňových poplatníků, nebo lo-bbisté za vyšší daňové úlevy. Dobývání renty bývá extrémně ziskové, ale vede k špatnému vládnutí a ničí ducha podnikání a inkluzivní ekonomický růst.

Vzhledem k tomu, že dobývání renty vede k přemrštěným ziskům, DPPO na ně dopadá disproporčně a tím pomáhá všem ostatním.


68

9. Daňové škrty se nezastaví na nule

Takzvaná „daňová soutěž“ – nebo „daňové války“, abychom použili ekonomic-ky přesnější termín – nastane, když země či státy lákají daňovými vábničkami ve snaze přesunout zisky do místa své jurisdikce. Ostatní toto jednání následují, v sebevražedném závodu ke dnu. Výsledkem jsou čím dál hojnější daňové i ne-daňové dotace pro nadnárodní korporace, které platí chudší vrstvy společnosti.

Tento závod neskončí, ani když se čisté přínosy nadnárodních firem dostanou na nulu: půjdou do záporných čísel a budou se stále propadat. Touha firem využí-vat zdarma služby, zboží či dotace, které hradí daňoví poplatníci, je nekonečná.

10. DPPO vede k transparentnosti a odpovědnější vládě

Stát, který daní firmy a obchodní společnosti, potřebuje přesné informace o je-jich finančních poměrech. Zavedení DPPO vede stát k tomu, aby vyžadoval prů-hlednost a pravdivé vykazování, díky čemuž může lépe sledovat zdanitelné zis-ky, nemluvě o aktivitách za hranou zákona. Není náhodou, že v daňových rájích jdou minimální daně ruku v ruce s minimem informací o skutečných majitelích firem a skutečných firemních financích.

Rušením daně z příjmů právnických osob stát riskuje, že se firmy a společnosti stanou jedním velkým daňovým úkrytem. Jared Bernstein, New York Times

Boření mýtů

Některé časté argumenty, které se používají proti daním z příjmů právnických osob, a proč nejsou pravdivé.

1. Mýtus: „Vyhýbání se daním je legální, tak kde je problém?“

Novináři a odborníci často popisují nekalosti ohledně daní, které některé firmy dělají, jako „zcela legální“, ba hůř, jako „zcela legitimní“. To je ovšem fakticky chybné, neboť to nemohou posoudit. Mohou přinejlepším říct, že nebylo proká-záno, že je tento postup nezákonný. To však není stejné jako říct, že je v souladu se zákony.

Představitel firmy PWC v Londýně nedávno prohlásil, že jejich firma za peníze doporučovala daňové postupy, o nichž věděla, že mají pouze 25% šanci, že by obstály před soudem. Velká část z toho, čemu se říká „vyhýbání se daním z příjmů právnických osob“, je ve skutečnosti nezákonná. Mnoho dalších postupů je sice v pořádku dle zákona, ale sprostých z pohledu dopadu na ekonomiku obecně.


69

2. Mýtus: daně jsou příliš vysoké, snížení sazeb omezí vyhýbání se da-ním a přesunům do daňových rájů

Často se tvrdí, že sazba DPPO je „příliš vysoká“ a že její snížení omezí vyhýbání se dani.

Zkušenosti z praxe ukazují, že opak je pravdou. Zatímco od 80. let sazby DPPO klesají, vyhýbání se daním, daňové úniky a využívání daňových rájů narůstá.

Vyhýbání se daním se obvykle děje z jiných důvodů, než je výše daně: zjevně je to např. dostupnost takových postupů; fakt, že to společnost toleruje; nabídka služeb, které radí takové „daňové plánování“. Ty stejné účetní firmy a korpo-race, které snižování daní a vytváření mezer v zákonech prolobbují, toho pak často samy využívají.

A jak je objasněno v 2. části, jestliže výše daně z příjmů právnických osob spad-ne hluboko pod hranici výše daně z příjmů fyzických osob, bohatší lidé začnou zakládat firmy, aby se vyhnuli vyšší sazbě daně. V tomto případě povedou škrty v DPPO k ještě většímu vyhýbání se dani, ne naopak.

3. Mýtus: daň je krádež

Někteří tvrdí, že daň krade těžce vydělané peníze lidí. Tento otravný argument je ale jednoznačně chybný.

Daň není krádež, jestliže člověk dostane něco zpět. Firmy užívají výhod ze strany spo-lečnosti – například silnice, vzdělanou pracovní sílu, policii a ozbrojené složky, kanaliza-ci, soudy. A firmy by také měly na chod toho všeho přispívat, stejně jako všichni ostatní.

Pokud se na věc podíváme filozoficky, podle jakého „práva“ by mohly být daně krádeží? Zcela jistě ne podle práva ve smyslu legislativy: zákon říká, že všichni musíme platit své daně. Morální právo? Jaké morální právo by mohlo tvrdit, že firmy mohou bezplatně využívat výhod, které jim poskytuje společnost?

4. Mýtus: DPPO je nespravedlivá „dvojí daň“

Někteří lidé tvrdí, že tato daň je nespravedlivé „dvojité zdanění“, protože příjem fi-rem je nejprve zdaněn na firemní úrovni, a poté opět při zdanění fyzických osob, kdy tyto fyzické osoby platí daň z vyplácených dividend. Tento argument je však nesmysl.

Zaprvé, často jsou dividendy osvobozeny od daně příjmů fyzických osob. V USA, například, jdou dvě třetiny dividend z akcií subjektům, které jsou osvobozeny od daně: pokud by byla zrušena daň z příjmů právnických osob, dvě třetiny zisků firem by nebyly vůbec zdaněny.


70

Ekonomie nás učí, že v ekonomice existuje koloběh příjmů. Firmy získají ekono-mický příjem, který předají zaměstnancům, dodavatelům a akcionářům, ti jej utra-tí, a tak opět přispějí k příjmům firem. Peníze tak kolují a jsou zdaněny pokaždé, když se objeví na jiném místě. Čili všechny daně jsou dvojité či několikanásobné.

Tento argument o „dvojitém zdanění“ nemá opodstatnění. A proč se nikdo ne-stará o to, že „dvojí daň“ platí také chudí lidé, například když nejprve zaplatí daň z příjmů a poté daň ze zboží, které kupují a za které vlastně platí „již jednou zdaněným příjmem“?

Foto z akce Enough Food IF: Britské daňové ráje, slon v kanceláři premiéra Velké Británie.

5. Mýtus: DPPO není efektivní a měla by být nahrazena daní z přidané hodnoty

Vzhledem ke složitosti danění firem by zrušení této daně vše jen zhoršilo.

Firma je vlastně centralizovaný výběrčí daní: po zrušení DPPO bychom potřebo-vali zástupy daňových kontrolorů, kteří by se snažili zachytávat veškeré množící se nepravosti, které firmy dělají, jakoby se pokoušeli na louce honit motýly se síťkami – viz vysvětlení v 2. části.

Snižování sazeb či vyhýbání se DPPO má za následek ztráty a škody pro všechny, ať již díky vyššímu deficitu, vyšším daním pro ostatní, nebo nevyváženému a de-formovanému ekonomickému růstu.

Škrty v DPPO jsou vlastně dotace, možnosti vyhýbání se dani povzbuzují mana-žery firem, aby se přestali soustředit na výrobu lepšího nebo levnějšího zboží či


71

služeb a namísto toho se zaměřili na to, jak snížit své daně. Nadnárodní firmy také používají vyhýbání se daním k tomu, aby získaly výhodu nad malými, míst-ními podniky. Tento princip znehodnocuje tržní soutěž a poškozuje efektivitu.

6. Mýtus: šéfové firem mají přímo povinnost minimalizovat daně

Někteří lidé tvrdí, že manažeři firem mají povinnost vůči svým akcionářům zajis-tit, aby se jejich firma vyhnula daním, jak je to jen možné.

To není pravda. V roce 2013 získala skupina The Tax Justice Network oficiální právní posudek, který potvrdil, že ve Velké Británii žádná taková povinnost ne-existuje. V USA potvrdil soud v Delaware výslovně, že „neexistuje žádná povin-nost snižovat daně na minimum“.

Podobně je to i v dalších zemích. Představte si, že by ředitelé firem byli ze zá-kona povinni ničit životní prostředí nebo využívat otrockou práci v zahraničních továrnách, protože se tím maximalizuje zisk pro akcionáře. To je asi nepředsta-vitelné. Šéfové firem mají zjevně odpovědnost i k ostatním, nejen k akcionářům.

7. Mýty a zmatky: Lafferova křivka

Podstatou Lafferovy křivky je, že při nulové sazbě daně nezískáte žádný daňový výnos, a při 100% dani nebude nikdo pracovat, každý se bude vyhýbat daním, a tak rovněž nezískáte žádný výnos. Mezi těmito dvěma póly leží bod, kde je výnos maximální, jak ukazuje křivka grafu.

Existuje tedy argument, že jestliže vaše země leží na pravé straně křivky, pak by snížení sazby daně mělo navýšit výnos!

Kdo by nechtěl oběd zadarmo? Lafferova křivka je podstatou „ekonomie stra-ny nabídky“, která získala popularitu v době Ronalda Reagana v osmdesátých letech dvacátého století. V reálných ekonomikách se však tato křivka ukázala jako nesmyslná.

Veškeré zkušenosti z praxe ukazují, že snižování sazby daně snižuje daňový vý-nos, jaké překvapení! Postavme 100 luxusních vesmírných stanic a snižme daně, abychom je zaplatili!

Podrobný rozbor ke každému bodu je možné si přečíst v angličtině v rozšířené publikaci „Ten Reasons to Defend the Corporation Tax“ od Tax Justice Network, která je dostupná také online.1

1 http://www.taxjustice.net/wp-content/uploads/2013/04/Ten_Reasons_Full_Report.pdf


73

II. AktSummit

udržitelného rozvoje

22. – 27. září 2015, new York, USA

Foto: NYC: OSN

75

cesta k cílům udržitelného rozvojeJiří Silný

Vznik a role Organizace spojených národů

Současné snahy mezinárodního společenství o formování dalšího rozvoje lidstva tak, aby se podařilo překonat největší ohrožení, kterým dnes čelí, a zároveň při-nesl zlepšení údělu strádajících a ohrožených, mají za sebou dlouhou cestu.

Ve dvacátém století v krátkém rozmezí v Evropě vypukly dva válečné kon-flikty, které připravily o život desítky milionů lidí a zničily obrovské materi-ální hodnoty. Představitelé vítězných mocností už na sklonku Druhé světové války připravovali pravidla budoucího mezinárodního soužití, která měla za-bránit opakování podobných katastrof. V roce 1944 byl ustaven Mezinárodní měnový fond (MMF) a Mezinárodní banka pro rekonstrukci a rozvoj (IBRD, dnes součást Světové banky). Jejich úkolem byla obnova válkou zničených zemí a podpora měnové stability členských zemí. Ekonomické představy v té době silně ovlivnil britský ekonom John Maynard Keynes, který teoreticky zdůvodnil důležitost role státu v hospodářské politice i při uchování sociální-ho smíru. Tímto modelem se řídil poválečný západní svět, země praktikující státní socialismus kladly na sociální dimenzi rozvoje ještě větší důraz.

Na politické rovině se poučení z předchozích válek projevilo ustavením Orga-nizace spojených národů v roce 1945, nadané větší autoritou než předválečná Společnost národů a spojené s velkými nadějemi. Ideový základ této organizace, vyjádřený Chartou OSN,1 byl brzy dál konkretizován ve Všeobecné deklaraci lid-ských práv,2 přijaté Valným shromážděním v roce 1948. OSN postupně vytvořila ucelený soubor právních norem na ochranu lidských práv, které mají podobu mezinárodních paktů. Zároveň OSN vytvořila i mechanismy zajišťující ochranu těchto práv a podporující vlády při jejich naplňování.

Zásadní jsou zejména následující úmluvy3 (data znamenají přijetí na půdě OSN/platnost u nás/případná ratifikace opčního protokolu):

1 Charta Organizace spojených národů; osn.cz; Dostupné online na http://www.osn.cz/wp-content/uplo-ads/2015/03/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf

2 Všeobecná deklarace lidských práv; osn.cz; Dostupné online na http://www.osn.cz/wp-content/uploads/2015/03/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.pdf

3 Ministerstvo zahraničí ČR uvádí na svých stránkách úmluvy, kterých je ČR účastna: http://www.mzv.cz/jnp/cz/vyhledavani_smluv/index$45924.html?page=7&search=1&level=any&domain=Lidsk%C3%A1+pr%C3%A-1va&type=mnohostrann%C3%A1&keyword=&party=any&order=descending. Základní data k nim jsou uvedena v Příloze I.

PERSPEKTIVY ROZVOJE II. Akt – Summit udržitelného rozvoje

76

• Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950/1993)

• Úmluva o právním postavení uprchlíků (1951), příslušný Protokol (1967), ČR je smluvní stranou obou dokumentů

• Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1966/1969)

• Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966/1976, chybí ratifikace opčního protokolu)4

• Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966/1976/1991)

• Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (1979/1982/2001)

• Úmluva o právech dítěte (1989/1991)

Vedle úmluv a paktů určovaly trendy mezinárodních snah o sociální a udržitel-ný rozvoj i významné konference OSN a jejich závěry i stálé orgány OSN. Zde zase alespoň ty nejvýznamnější konference:

• Mezinárodní konference o populaci a rozvoji (ICPD) se konala v Káhiře v roce 1994.

• Světový summit o sociálním rozvoji, Kodaň 1995.5

• Světový summit o postavení žen, Peking 1995 (4. konference o ženách).6

• Světový potravinový summit v Římě v roce 1996.7

4 U této klíčové úmluvy, pokud jde o sociální práva, dosud Česká republika nepodepsala opční protokol. Více v článku: Jiří Silný; Dlouhá cesta k vymahatelnosti lidských práv; Deník Referendum; 6. 3. 2013. Dostupné online na http://denikreferendum.cz/clanek/15106-dlouha-cesta-k-vymahatelnosti-lidskych-prav.

5 Představitelé členských zemí si dali za cíl: Vytvořit takové ekonomické, politické, sociální, kulturní a právní prostředí, které umožní lidem dosahovat sociálního rozvoje; odstranit absolutní chudobu do data, které si každá země sama určí; podporovat plnou zaměstnanost jako základní politický cíl; prosazovat sociální integraci založenou na rozšíření a ochraně všech lidských práv; dosáhnout rovnosti a rovnoprávnosti mezi ženami a muži; docílit univerzálního a rovného přístupu ke vzdělání a základní zdravotní péči; urychlit rozvoj Afriky a nejméně rozvinutých zemí; zajistit, aby programy strukturálního přizpůsobení zahrnovaly cíle sociálního rozvoje; navýšit zdroje směřující do sociálního rozvoje; posílit spolupráci pro sociální rozvoj v rámci OSN. Těmito cíli se tato konference stala přímým předstupněm Rozvojových cílů tisíciletí i Cílů udržitelného rozvoje. Tato konference také definovala tři pilíře udržitelného rozvoje: sociální, ekonomický a environmentální.

6 World Conferences on Women; unwomen.org. Dostupné online na http://www.unwomen.org/en/how-we-work/intergovernmental-support/world-conferences-on-women

7 http://www.fao.org/wfs/


77

A důležité orgány:

• Komise pro sociální rozvoj (Commission for Social Development), jedna z ko-misí Ekonomické a sociální rady OSN (United Nations Economic and Social Council, ECOSOC8).

• Stálá komise pro postavení ženy (Commission on the Status of Women, CSW) při ECOSOC.

• Rozvojový fond OSN pro ženy (United Nations Development Fund for Wo-men, UNIFEM) byl v roce 2010 s dalšími třemi institucemi sloučen do UN Wo-men9 (the United Nations Entity for Gender Equality and the Empowerment of Women).

Kromě smluv na rovině OSN jsou významné a závazné i úmluvy Mezinárodní organizace práce (ILO),

�

která byla založena už roku 1919 a po založení OSN se v roce 1946 stala její první specializovanou mezinárodní organizací. Zároveň má jedinečnou tripartitní strukturu: zastoupení tu mají vlády, odbory i svazy za-městnavatelů. Úmluvy ILO mají významný dopad zejména na pracovní právo, ochranu pracovníků a rovnost. Z množství úmluv a standardů vybrala 86. Mezi-národní konference práce v roce 1998 osm tzv. Základních pracovních standar-dů, jsou to:

• Úmluva č. 87 z r. 1948 o svobodě sdružování a ochraně práva organizovat se

• Úmluva č. 98 z r. 1949 o právu organizovat se a kolektivně vyjednávat

• Úmluva č. 29 z r. 1930 o nucené práci

• Úmluva č. 105 z r. 1957 o odstranění nucené práce

• Úmluva č. 138 z r. 1973 o minimálním věku

• Úmluva č. 182 z r. 1999 o nejhorších formách dětské práce

• Úmluva č. 100 z r. 1951 o rovnosti v odměňování

• Úmluva č. 111 z r. 1958 o diskriminaci v zaměstnání a povolání

8 http://www.un.org/en/ecosoc/

9 http://www.unwomen.org/en/about-us/about-un-women

Cesta k Cílům udržitelného rozvoje

78

Rozvoj a rozvojová spolupráce

Pro světový rozvoj byl zásadní proces dekolonizace, zejména v Africe a v Asii. Od „Roku Afriky“ (1960), kdy během jediného roku získalo nezávislost 17 býva-lých kolonií, můžeme nejprve sledovat ekonomický a sociální pokrok ve většině bývalých kolonií. Celková modernizace přinesla zlepšení vzdělanosti, zdraví i ži-votní úrovně spolu s částečnou industrializací a rozvojem infrastruktury. Neza-nedbatelný vliv měla africká emancipace i na růst sebevědomí Afroameričanů v jejich boji za lidská práva.

Tento vývoj byl umožněn entuziazmem osvobozených národů, relativně vyso-kou podporou, kterou země dostávaly od průmyslových zemí, jež také proží-valy období růstu a v rámci soutěže mezi dvěma politickými systémy usilovaly o získání spojenců. Roli hrála také vzájemná spolupráce v rámci tzv. Hnutí nezú-častněných, které vzniklo v roce 1961.10 V tomto prostředí byl v roce 1974 také definován koncept Nového mezinárodního ekonomického řádu, který stavěl na spolupráci a regulaci mezinárodního obchodu a reagoval na prohlubující se ne-gativní jevy, brzdící další vývoj.

�

Sedmdesátá léta minulého století totiž znamenala obrat. Ekonomické potíže USA, způsobené mj. válkou ve Vietnamu, vedly ke konci zlatého standardu (vaz-by dolaru na zlato) v roce 1971 a znamenaly tak zároveň konec bretonwood-ského systému. Nové nejistoty zasáhly zejména rozvíjející se ekonomiky a vedly k jejich postupnému zadlužování, které přerostlo v chronickou krizi. Reformní snahy zemí Jihu se neprosadily, krize byla naopak dále prohlubována prosaze-ním nového ekonomického paradigmatu. Tzv. Washingtonský konsenzus vyža-dující liberalizaci trhů, privatizaci, deregulaci a omezení státních výdajů začal být předpisován věřitelskými institucemi (Světová banka a Mezinárodní měnový fond) jako nejlepší cesta k rozvoji. Představa, že hlavním nástrojem rozvoje bude zapojení rozvojových zemí do mezinárodního obchodu a maximální podrobení tržním principům, kterou spolu s mezinárodními finančními institucemi prosa-zuje i Světová obchodní organizace (WTO), se ukázala jako mylná. Po několika desítkách let uplatňování této politiky v zemích Jihu a v postsocialistických eko-nomikách je zřejmé, že nevede ke slibovanému snížení ekonomických rozdílů mezi chudými a bohatými zeměmi.

Zvláštní kapitolu představují země Latinské Ameriky, které byly většinou formál-ně samostatné už od druhé čtvrtiny devatenáctého století, ale jako „zadní dvo-rek USA“ byly podrobeny neokoloniálnímu režimu reprezentovanému i v éře po Druhé světové válce mnoha krutými diktaturami. To spolu s obrovskými rozdíly

10 Ve své práci pokračuje dosud, i když dnes nemá takový význam jako dřív. Viz: http://www.iins.org/. Už v roce 1955 se konala Bandungská konference – setkání představitelů zemí Afriky a Asie o ekonomické spolupráci (http://www.webcitation.org/5y9oJwFjk)


79

v příjmech a bohatství, které následující liberální vlády na přelomu tisíciletí ješ-tě prohlubovaly, vyvolávalo odpor části církví, sociálních hnutí a občanských organizací, vedoucí nakonec k pozoruhodné demokratizaci a prosazení řady velmi progresívních rozvojových i environmentálních konceptů v posledním čtvrtstoletí.

Rozvojová spolupráce, ke které se bohaté státy zavázaly, má různou podobu. Započítávají se do ní příspěvky mezinárodním organizacím, financování projek-tů v rozvojových zemích, humanitární pomoc, odpouštění dluhů chudých zemí i podpora osvěty a globálního vzdělávání. Někdy si vlády započítávají i tzv. hu-manitární vojenské intervence nebo výdaje na žadatele o azyl. Obecně lze říci, že prostředky vynakládané na rozvojovou spolupráci jsou nedostatečné a často je i sporná jejich efektivita.

V roce 2014 věnovaly bohaté země sdružené v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) na rozvojovou spolupráci 134 miliard dolarů, to zna-mená 0,29 % z jejich HND. Vůči roku 2013 to byl pokles o 1 %.11 Deprimující je zejména dlouhodobý trend. V roce 1961 činil podíl rozvojové pomoci u prů-myslových zemí 0,51 % HDP a do roku 1970 poklesl na 0,33 %. Po dlouhých vyjednáváních došlo v roce 1970 na Valném shromáždění OSN k přijetí rezoluce, zavazující průmyslové země k poskytování prostředků na rozvojovou spolupráci ve výši nejméně 0,7 % HDP12 nejpozději v polovině dekády. Maximum dosažené od té doby bylo 0,36 % v roce 1982. Situaci nezměnilo k lepšímu ani přijetí Roz-vojových cílů tisíciletí a těžko se dá očekávat, že to s Cíli udržitelného rozvoje bude jinak. V současné době závazek plní nebo překračuje pouhých 8 zemí.

�

Podobně nedostatečné jsou i příspěvky na Zelený klimatický fond OSN.13

Je zřejmé, že takové omezené prostředky nemohou hrát žádnou podstatnou roli při překonávání chudoby nebo řešení dopadů klimatické změny na země Jihu. Když k tomu navíc připočítáme ztráty, které chudým zemím působí daňové úniky do daňových rájů, trpěných bohatými zeměmi, nespravedlivá obchodní pravidla nebo bezohledné jednání věřitelských zemí vůči dlužníkům s nesplati-telnými dluhy, je celkové saldo pro země Jihu velmi negativní. V řadě zemí tedy dochází i nadále, jako za dob koloniálního panství, různými cestami k redistri-buci bohatství směrem od chudých k bohatým. Také ekonomické krize, způsobe-né zejména záměrně nedostatečnou regulací finančních trhů, mají na země Jihu daleko tvrdší dopad, než je tomu na Severu.

11 https://public.tableau.com/views/AidAtAGlance/DACmembers?:embed=y&:display_count=no?&:showVizHome=no#1

12 V roce 1993 při revizi Systému národních účtů v OSN bylo kritérium změněno z hrubého domácího produktu - HDP na hrubý národní důchod – HND.

13 Zelený klimatický fond je v provozu; zmenaklimatu.cz; 21. 5. 2014. Dostupné online na http://www.zmenaklimatu.cz/cz/novinky/1392-zeleny-klimaticky-fond-je-v-provozu


80

Přesto lze zaznamenat v novém tisíciletí nebývalý socioekonomický vzestup někte-rých zemí a zároveň se mocenské a ekonomické centrum světa pozvolna přesunuje od severoatlantických břehů směrem do východní Asie. O to se nejprve zasloužilo Japonsko, pak čtyři „tygři“ – Jižní Korea, Tchaj-wan, Hongkong a Singapur, po-tom Thajsko a Malajsie a nakonec těžké váhy Čína, Indie a Indonésie.14 Další cen-trum se tvoří v Latinské Americe, kde se prohlubuje proces regionální spolupráce a kde se jako v jediném regionu daří snižovat rozdíly mezi bohatými a chudými.

�

Nejobtížnější zůstává situace v Africe, kde je ekonomický a sociální rozvoj velmi nerovnoměrný ale zároveň velmi dynamický. Vzhledem k rostoucí spolupráci se zeměmi Latinské Ameriky a zejména s Čínou, se i tam projevuje odklon od tradiční závislosti na Západu. Nejnovějším projevem emancipace je vznik hned dvou roz-vojových bank: BRICS15 a AIIB (Asian Infrastructure Investment Bank), které mohou postupně překonat dosavadní nadvládu Světové banky a Mezinárodního měnové-ho fondu, institucí, kde si uchovávají právo veta Spojené státy americké.

Podle Zprávy o lidském rozvoji za rok 2013 (příznačně nazvané Vzestup Jihu: Lidský pokrok v různorodém světě),

�

nikdy v historii se životní podmínky a vy-hlídky tak velkého množství lidí nezlepšovaly tak rychle. Velká Británie, kolébka průmyslové revoluce, potřebovala 150 let na to, aby zdvojnásobila výrobu na hlavu. Spojeným státům, industrializovaným později, to trvalo padesát let. Obě země měly na počátku industrializace populaci nižší než deset milionů lidí. Indie a Čína zahajovaly industrializaci zhruba s miliardou obyvatel v každé z obou zemí a výrobu na hlavu zdvojnásobily za méně než dvacet let. Jen v samotné Číně se snížil počet lidí žijících v extrémní chudobě nejméně o pět set milionů lidí. Důležité je, že nejde jen o ekonomický rozvoj, měřený růstem HDP, ale i při použití jemnějších nástrojů měření, jako je např. Index lidského rozvoje, použí-vaný UNDP, jsou v řadě zemí výsledky povzbudivé. Dosažený stav je ale křehký. Větší ekonomická krize, válečné konflikty nebo dopady klimatické změny mo-hou pozitivní změny snadno vymazat.

V mnoha zemích se i přes pozitivní výsledky v jiných oblastech prohlubuje ne-rovnost. To platí ovšem i pro vyspělé ekonomiky, kde většina vlád programově nerovnost prohlubuje tzv. úspornými opatřeními.

Meze růstu a udržitelný rozvoj

Negativní dopady nešetrného zacházení s přírodními zdroji lze sledovat už od starověku, ale míra a rychlost poškozování životního prostředí od počátku prů-myslové revoluce nemá v dějinách obdoby. Ke všeobecnému probuzení posloužila

14 Petr Achten, Der Geist der AIIB; Jounrnal 21; 9.4.2015. Dostupné online na https://www.journal21.ch/der-geist-der-aiib

15 BRICS je zkratka pro mezinárodní uskupení tzv. rozvíjejících se ekonomik, zahrnující Brazílii, Rusko, Indii, Čínu a Jižní Afriku. Další země se postupně přidružují.


81

ale až kniha „Meze růstu“16 (1972), ve které autoři sdružení v tzv. Římském klu-bu varovali před neudržitelností dosavadní trajektorie rozvoje civilizace zvyšují-cí spotřebu v podmínkách omezení planetárních zdrojů. Bohužel toto varování dosud nebylo dost účinné, a tak jsme dnes v situaci, že když použijeme jeden z důležitých indikátorů, ekologickou stopu, tak už současná spotřeba přesahuje o 20 % kapacitu Země.17 V záplavě hrozivých zpráv je obtížné i se jen orientovat a nároky na politické rozhodování jsou enormní. Nejde jen o jakousi přirozenou setrvačnost společenských návyků, která brání nutným zásadním a rychlým změ-nám. Ještě závažnější je, že pokračování ničivého trendu se děje v zájmu krátko-dobých soukromých zisků těch, kdo z devastace přírody profitují.

V současné době se debata soustřeďuje zejména na potřebu omezit rychle emise skleníkových plynů a tak zabránit nevratným dopadům na klima. Ty jsou vyjá-dřeny růstem globální teploty ne více než o dva stupně Celsia. Ale ohrožení životního prostředí má řadu dalších hrozivých podob.

�

Klíčovým pojmem pro snahy o ochranu životního prostředí se stal udržitelný rozvoj, někdy se mluví také o trvale udržitelném rozvoji. Udržitelný rozvoj, jak ho definovala tzv. Komise Brundtlandové,

�

je takový rozvoj, který „uspokojuje potřeby současnosti, aniž riskuje, že budoucí generace nebudou moci uspokojit své potřeby.“ Při tom je třeba zahrnout udržitelnost ekologickou, ekonomickou i sociální a politickou.

OSN se ohroženým životním prostředím začala zabývat už na začátku sedmde-sátých let.18

• V roce 1972 se ve Stockholmu konala první Konference OSN o životním prostředí.19

• V roce 1992 hostilo Rio de Janeiro „Summit Země“ - Konferenci OSN o život-ním prostředí a rozvoji (UNCED). Výstupem konference a její dlouhodobé pří-pravy se stala Agenda 21.20 Důležitým krokem bylo i podepsání dvou úmluv:

– Úmluva o biologické rozmanitosti�

– Rámcová úmluva o změně klimatu21 (UNFCC)22

16 Donella H. Meadows, Jorgen Randers, Dennis L. Meadows; Limits to Growth-The 30 year Update; Chelsea Green Publishing; 2004. ISBN 1-931498-51-2.

17 Globální souvislosti; hraozemi.cz. Dostupné online na http://www.hraozemi.cz/ekostopa/globalni-souvislosti.html. Další fakta lze najít např. na http://millenniumassessment.org/en/About.html#

18 Přehledně se aktivitami OSN do devadesátých let zabývá studie: B. Modlan; Světové summity o životním prostředí; 2007. Dostupné online na http://147.213.211.222/sites/default/files/2007_4_173_177_moldan.pdf

19 Report of The United Nations Conference on The Human Environment; unep.org. Dostupné online na http://www.unep.org/Documents.Multilingual/Default.asp?DocumentID=97

20 Agenda 21; Ministerstvo životního prostředí; 2000. Dostupné online na http://www.mzp.cz/osv/edice.nsf/e26dd68a7c931e61c1256fbe0033a4ee/b56f757c1507c286c12570500034ba62?OpenDocument

21 Rámcová úmluva OSN o změně klimatu; MŽP ČR. Dostupné online na http://www.mzp.cz/cz/ramcova_umluva_osn_zmena_klimatu

22 Česká republika úmluvu ratifikovala v roce 2001.


82

• Konference v Kjótu v roce 1997 přinesla dohodu o „Kjótském protokolu“,23 kterým se vyspělé státy zavázaly snížit emise skleníkových plynů.

• Světový summit o životním prostředí se konal v roce 2002 v Johannesburgu (Rio + 10).

• 15. konference smluvních stran v Kodani v roce 2009 měla přinést podepsání závazného mezinárodního dokumentu, který by nahradil Kjótský protokol po jeho vypršení v roce 2012. K tomu však nedošlo.

• Zelený klimatický fond.24 V roce 2009 se rozvinuté země na konferenci v Ko-dani zavázaly,25 že do roku 2020 společně zajistí 100 miliard dolarů ročně, které budou určeny na klimatická opatření v rozvojovém světě. Jeho výsledky jsou zatím tristní.26

• 21. konference (COP 21) se uskutečnila ve dnech 30. listopadu až 15. prosince 2015 v Paříži. O jejích výsledcích píší příspěvky Milana Smrže a dalších v tomto sborníku.

• V rámci systému OSN se environmentálními otázkami zabývá Program pro životní prostředí (UNEP),27 ustavený při první mezinárodní konferenci o život-ním prostředí (Stockholm 1972).

• Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC)28 je zásadním zdrojem faktických poznatků o podstatě změny klimatu a hodnocení jejích environmentálních a sociálních důsledků.

Rozvojové cíle tisíciletí (Millenium Development Goals, MDGs)29

V roce 2000 přijala OSN hlasy všech 191 členských států Miléniovou deklaraci, v níž státy vyhlásily své odhodlání odstranit extrémní chudobu a hlad a zajis-tit lidem bez rozdílu pohlaví, rasy a náboženství či světového názoru svobodu,

23 Kjótský protokol k rámcové úmluvě organizace spojených národů o změně klimatu; MŽP ČR. Dostupné online na http://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/kjotsky_protokol/$FILE/OMV-cesky_protokol-20081120.pdf

24 http://www.greenclimate.fund/home

25 Report of the Conference of the Parties on its fifteenth session, held in Copenhagen from 7 to 19 December 2009; unfccc.int; 2010. Dostupné online na http://unfccc.int/resource/docs/2009/cop15/eng/11a01.pdf

26 Pledge Tracker; Green Climate Fund. Dostupné online na http://www.greenclimate.fund/contributions/pledge-tracker

27 http://www.unep.cz/unep.php

28 Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC); MŽP CZ. Dostupné online na http://www.mzp.cz/cz/mezivladni_panel_pro_zmenu_klimatu

29 Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs); osn.cz. Dostupné online na http://www.osn.cz/osn/hlavni-temata/rozvojove-cile-tisicileti-mdgs/


83

rovnost, solidaritu a toleranci. Zavázaly se k ohleduplnosti vůči přírodě a přihlá-sily se ke sdílené odpovědnosti, která by na multilaterální úrovni měla garanto-vat sociální a ekonomický rozvoj, mír a bezpečí.

Tomu předcházel dlouhý proces, který jsme mapovali v předchozích kapitolách. Pro formulaci cílů byly důležité aktivity v rámci klubu nejbohatších zemí - OECD. Výbor pro rozvojovou spolupráci (DAC) v roce 1996 publikoval strategický doku-ment Formování 21. století. Příspěvek rozvojové spolupráce,30 kde bylo poprvé zveřejněno sedm tzv. Mezinárodních rozvojových cílů. Ty jsou prakticky totožné s pozdějšími prvními sedmi Rozvojovými cíli tisíciletí.

V červnu 2000 zveřejnily OECD, OSN, MMF a SB brožuru Lepší svět pro všechny,31 kde tyto cíle definovaly jako svou prioritu. O tři měsíce později pak byly s drob-nými změnami přijaty na Summitu tisíciletí, jako základ Miléniové deklarace. Pod tlakem USA bylo vyškrtnuto posilování práva na přístup k reprodukčním zdravotním službám a prevenci, ale byly přidány úkoly zaměřené na boj proti AIDS, TBC a malárii, zajištění vody a sanitárních zařízení, zlepšení života obyva-tel slumů. Miléniová deklarace se také zabývá tématy míru, demokracie, život-ního prostředí a posilování OSN jako multilaterální síly.

Skupina zemí Jihu G77 však kritizovala cíle DAC jako jednostranné, bez jakékoli odpovědnosti bohatých zemí. V reakci na to vypracoval generální tajemník OSN strategický plán, podle něhož se k sedmi cílům měl dopracovat další. Tak vznikl 8. cíl – Partnerství pro rozvoj, který má sice ambiciózní záměry, ale natolik ne-konkrétní, bez kontrolovatelných indikátorů, že jejich splnění se dá jen těžko posuzovat. Nakonec byly v roce 2001 všechny cíle zveřejněny pod společným názvem Rozvojové cíle tisíciletí.32

Ve vyjádřeních OSN je bilance MDGs považována za úspěšnou.�

Na stránkách české Informační kanceláře OSN je uveřejněn přehled naplnění ukazatelů jed-notlivých cílů i přetrvávající problémy a nové výzvy.33

Hlavní přínos Rozvojových cílů tisíciletí spočívá v tom, že otázky hladu, chudo-by, nespravedlnosti, diskriminace a degradace životního prostředí získaly na nejreprezentativnějším mezinárodním fóru zaslouženou pozornost a vysokou prioritu. Neméně důležité je, že byly stanoveny konkrétní a měřitelné cíle pro dané období. Obojí zvýšilo motivaci jak na straně bohatých zemí, tak u zemí

30 Development Assistance Committee; Shaping the 21st Century: The Contribution of Development Co-operation; OECD; 1996. Dostupné online na http://www.oecd.org/dac/2508761.pdf

31 IMF, OECD, UN, WBG; 2000 A better world for all; IMF; 2000. Dostupné online na https://www.imf.org/external/pubs/ft/jointpub/world/2000/eng/bwae.pdf

32 Jens Martnes, Tomáš Tožička; Příliš vzdálené cíle; EDUCON; 2009. Dostupné online na http://www.ceskoprotichudobe.cz/pdf/prilis_vzdalene_cile.pdf

33 MDGs 2015: Fakta; osn.cz; 7. 7. 2015. Dostupné online na http://www.osn.cz/mdgs-2015-fakta


84

globálního Jihu. To se projevovalo zejména v závěrečném období, protože ještě v poločase byla prognóza spíše pesimistická.

Od počátku se vedly diskuse o tom, zda jsou stanovené cíle dostatečně ambici-ózní. Dosažené výsledky ukázaly, že byly poměrně realistické. Kritika směřuje také k ukazateli pro měření chudoby. MDG 1 používá měřítko Světové banky, která chudobu definuje podle příjmu. Extrémní chudoba znamenala do roku 2010 příjem na hlavu menší než jeden dolar denně, v současnosti se počítá 1,25 dolaru a uvažuje se o zvýšení hranice na 1,9 dolaru. Přitom OSN (UNDP) po-užívá sofistikovanější model tzv. multidimenzionální chudoby, který zahrnuje i uspokojování základních potřeb. Použití takového měřítka počet ohrožených lidí ovšem zvyšuje.

Přesto je výrazné snížení počtu lidí pod hranicí extrémní chudoby nepochybným úspěchem. Zásluhu na tom mají především lidnaté asijské země, v první řada Čína a dále Indie, Indonésie a Vietnam. V subsaharské Africe v některých zemích naopak chudoba vzrostla.

Obecně je u nejchudších zemí pokrok nejmenší. To ukazuje, že tam, kde bylo dosaženo výrazného pokroku, došlo k tomu zejména díky mobilizaci vlastních sil spíše než v důsledku výrazného navýšení rozvojové spolupráce a dalších opat-ření ze strany bohatých zemí. Zejména nejchudší země (LDCs, least developed countries, podle SB), jejichž většina je v subsaharské Africe, by potřebovaly dale-ko výraznější a soustavnější podporu, aby mohly dosáhnout úrovně, ze které už si budou moci pomáhat vlastními silami.

Navýšení oficiální rozvojové pomoci v absolutních číslech, které je ve zprávě OSN považováno za úspěch, budí spíše rozpaky, protože v poměru k rostoucímu HDP a HND jde o faktické procentní snížení. Také další závazky spojené s MDG 8, jako systémové řešení dluhové krize nebo sdílení technologií či dostupnost léků, jsou velmi daleko od žádoucího stavu.

Nerovnost rozvoje jednotlivých regionů, rostoucí rozdíly v bohatství mezi bo-hatými a chudými státy i v rámci jednotlivých společností jsou hlavní negativa, zejména proto, že jejich příčiny mají systémový charakter.

Stále větší problém představují ozbrojené konflikty, které vedou v řadě případů k rozvratu států a celých regionů. I tady často existuje významná odpovědnost bohatých zemí, bývalých koloniálních mocností, které stále využívají svého vli-vu pro vlastní ekonomický prospěch. Konflikty a degradací životního prostře-dí v důsledku klimatické změny vynucená migrace ohrožuje i ty výsledky, které byly dosaženy, a vede k dalšímu růstu napětí.


85

cíle udržitelného rozvoje (SDGs)34

Na přípravě rozvojové agendy po roce 2015, tedy po skončení programu Rozvo-jových cílů tisíciletí, se pracovalo dlouho a do jednání se zapojovalo velké množ-ství aktérů. Otázkou mimo jiné bylo, jaký bude hlavní důraz. Zatímco u MDGs zůstávaly problémy životního prostředí prakticky na okraji pozornosti, bylo zřejmé, že nečekaně rychlý postup klimatické změny povede k daleko většímu soustředění na environmentální otázky. Teprve u SDGs skutečně také došlo ke spojení dvou hlavních proudů rozvojového usilování: sociálně-lidskoprávního a environmentálního, jak jsme je sledovali v předchozích kapitolách.

Oproti MDGs, které se zaměřily především na zlepšení situace v nejchudších ze-mích planety, jsou SDGs určeny pro všechny státy a kromě vymýcení chudoby a ekonomického rozvoje chtějí dosáhnout i podstatných zlepšení ochrany pří-rody a podpořit mír.

Příprava probíhala tak, že OSN ustanovila dva paralelní „pracovní proudy“. První byl iniciován během summitu MDGs v září 2010. Do května 2013 bylo pod jeho záštitou zveřejněno několik zpráv, které se soustředily především na hodnocení plnění MDGs.35 Druhý „pracovní proud“ byl výsledkem konference

34 Cíle udržitelného rozvoje (SDGs): FAKTA; osn.cz; 22. 9. 2015. Dostupné online na http://www.osn.cz/cile-udrzitelneho-rozvoje-sdgs

35 Na počátku diskusí byly dva důležité dokumenty - zpráva Skupiny OSN pro systémové úkoly o Rozvojové agendě OSN pro období po roce 2015: Obnovené globální partnerství pro rozvoj, New York 2013 - OSN: Nové globální partnerství: Vymýcení chudoby a transformace ekonomik pomocí udržitelného rozvoje – zpráva Vrcholového panelu významných osobností o agendě pro období po roce 2015, New York, květen 2013


86

Rio+20 (viz závěrečný dokument „Budoucnost, kterou chceme“).36 Těleso, které mělo za úkol vytyčit SDGs, vzniklo v březnu 2013 a dostalo název Otevřená pra-covní skupina (OWG). Svou zprávu předložilo v srpnu 2014. Je v ní v podstatě ob-sažena podoba Cílů udržitelného rozvoje, jak byla později schválena. SDGs byly prezentovány spolu se 169 operačními cíli a 43 návrhy pro jejich implementaci. (Pro srovnání: 8 Rozvojových cílů tisíciletí doprovázelo 29 úkolů.) Lidstvo má ne-pochybně dostatek prostředků i schopností, aby mohlo skoncovat s chudobou i s dalšími problémy, na které se SDGs zaměřují, pokud bude dostatek politické vůle. „Jsme první generací, která může odstranit extrémní chudobu na Zemi, a zároveň poslední, která může něco udělat, aby zabránila nejhorším dopadům globálního oteplování, než bude příliš pozdě,“ říká generální tajemník OSN Pan Ki-mun.

Kontroverze se netýkají cílů samotných, ale zejména otázky navrhovaných indi-kátorů, tedy toho, jak se bude měřit dosažený pokrok. Ani v okamžiku vyhlášení SDGs o tom nepanovala plná shoda a indikátory budou dál upřesňovány.

Další pochyby byly vyjádřeny už v přípravném procesu. Jde o to, zda vůbec sou-časná struktura OSN je vhodná k řešení takto ambiciózního programu.

Celou debatu provázel spor o koncept společné, ale diferencované odpověd-nosti (common but differentiated responsibility – CBDR). Rozvojové země ji chtěly zahrnout do deklarace, protože jde o uznání, že všichni usilujeme o do-sažení společného cíle, přičemž však ti, kteří mají větší možnosti, musejí přispět větším dílem. Bohaté státy odmítají CBDR do deklarace zahrnout s tím, že jde o zákonný princip, který byl dojednán pouze v úzkém environmentálním kon-textu. V textu rezoluce se nakonec mluví jen o „shared responsibility“ – sdílené odpovědnosti.

Sedmnáct Cílů udržitelného rozvoje (SDGs)37 představuje program rozvoje na následujících 15 let (2015 – 2030). Summit OSN schválil 25. 9. 2015 příslušný do-kument Transforming our World: The 2030 Agenda for Sustainable Develop-ment (Přeměna našeho světa: Agenda pro udržitelný rozvoj 2030).

36 Sustainable Development Solutions Network; About the SDGs. Dostupné online na http://unsdsn.org/what-we-do/sustainable-development-goals

37 Cíle udržitelného rozvoje (SDGs) 2015 – 2030; osn.cz. Dostupné online na http://www.osn.cz/osn/hlavni-temata/cile-udrzitelneho-rozvoje-sdgs-2015-2030/; GA UN; Resolution adopted by the General Assembly on 25 September 2015; UN; 2015. Dostupné online na http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=A/RES/70/1&Lang=E


87

cíle udržitelného rozvoje

Cíl č. 1: Vymýtit chudobu ve všech jejích formách všude na světě

Úkoly

1.1 Do roku 2030 odstranit extrémní chudobu všude na světě; extrémní chudoba je v současnosti definována jako život za méně než 1,25 dolaru na den

1.2 Do roku 2030 snížit alespoň o polovinu podíl mužů, žen a dětí všech věkových kategorií, kteří žijí v chodobě, tak jak je definována v národní legislativě

1.3 Zavést na úrovni států vhodné systémy sociální ochrany pro všechny včetně nejpotřebnějších, a do roku 2030 rozšířit jejich dosah na většinu chudých a ohrožených

1.4 Do roku 2030 zajistit, aby všichni muži a ženy, zejména chudí a zranitelní, měli stejná práva v přístupu k ekonomickým zdrojům i základním službám, na vlastnictví a možnost nakládat s půdou a stejná práva na další formy vlastnictví, dědictví, přírodní zdroje, příslušné nové technologie a fi-nanční služby, jako například mikrofinancování

1.5 Do roku 2030 posílit odolnost chudých a zranitelných a zmírnit jejich zranitelnost před extrém-ními klimatickými jevy a jinými ekonomickými, sociálními a enviromentálními otřesy a pohromami

1.a Zajistit výraznou mobilizaci prostředků z různých zdrojů, mimo jiné i dokonalejší rozvojovou spoluprací, a zajistit tak přiměřené a předvídatelné prostředky pro rozvojové země – zejména nej-méně rozvinuté – na zavádění programů a politik na odstranění chudoby ve všech jejích formách

1.b Vytvořit výrazné politické strategie na národní, regionální i mezinárodní úrovni, založené na genderově citlivých rozvojových strategiích na podporu chudých, které povedou ke zrychlení inves-tic do opatření na odstranění chudoby

Cíl č. 2: Vymýtit hlad, dosáhnout potravinové bezpečnosti a zlepšení výživy, prosazovat udržitelné zemědělství

Úkoly

2.1 Do roku 2030 vymýtit hlad a zajistit přístup všem lidem, zejména chudým a ohroženým, včetně malých dětí, k bezpečné, výživné a dostačující stravě po celý rok

2.2 Do roku 2030 odstranit všechny formy podvýživy a do roku 2025 dosáhnout mezinárodně dohodnutých cílů ohledně zakrnění a hubnutí dětí mladších pěti let a vyřešit výživové potřeby dospívajících dívek, těhotných a kojících žen a starších osob

2.3 Do roku 2030 zdvojnásobit zemědělskou produktivitu a příjmy malých zemědělců – zejména žen, původních obyvatel, rodinných farmářů, pastevců a rybářů – pomocí zajištění bezpečného a rovného přístupu k půdě, dalším výrobním zdrojům (a vstupům), znalostem, finančním službám, trhům a vytvářením příležitostí k vytváření přidané hodnoty a přístupu k zaměstnání v nezeměděl-ském sektoru

2.4 Do roku 2030 zajistit/zavést systémy udržitelné výroby potravin a (zavést) odolné zemědělské postupy, které zvýší produktivitu a výrobu a pomohou zachovat ekosystémy posilující schopnosti půdy přizpůsobit se klimatické změně, extrémnímu počasí, suchu, záplavám a dalším pohromám, a které postupně zlepší kvalitu půdy

2.5 Do roku 2020 zajistit zachování genetické rozmanitosti osiv, pěstovaných plodin, hospodářských a domácích zvířat a jejich divoce žijících příbuzných druhů, mimo jiné pomocí správně spravovaných a diverzifikovaných semenných a rostlinných bank na národní, regionální i mezinárodní úrovni a za-jistit přístup ke spravedlivému sdílení přínosů z využívání genetických zdrojů a tradičních poznatků, v souladu s mezinárodními dohodami

2.a Zvýšit investice, mimo jiné i prostřednictvím posílené mezinárodní spolupráce, do venkovské infrastruktury, zemědělského výzkumu a nadstavbových služeb, vývoje technologií a genových bank zvířat a rostlin za účelem zlepšení zemědělských výrobních kapacit v rozvojových zemích, zejména v těch nejméně rozvinutých


88

2.b Napravit a předcházet obchodním omezením a pokřivením na světových zemědělských trzích, mimo jiné prostřednictvím souběžného odstranění všech forem dotací na vývoz a dalších opatření s obdobným účinkem, v souladu s mandátem rozvojového kola v Dauhá

2.c Přijmout opatření k zajištění řádného fungování trhu potravinářských komodit a jejich derivátů a usnadnit včasný přístup k informacím o trhu, včetně informací o potravinových rezervách, s cílem přispět k omezení extrémní volatility cen potravin

Cíl č. 3: Zajistit zdravý život a zvyšovat jeho kvalitu pro všechny v jakémkoli věku

Úkoly

3.1 Do roku 2030 celosvětově snížit míru mateřské úmrtnosti na méně než 70 na 100 tisíc porodů

3.2 Do roku 2030 zabránit úmrtím novorozenců a dětí mladších pěti let, jimž je možné předejít. Všechny země budou usilovat o snížení novorozenecké úmrtnosti na úroveň maximálně 12 úmrtí na 1000 živě narozených dětí a snížení úmrtnosti dětí mladších pěti let na úroveň 25 a méně na 1000 živě narozených dětí

3.3 Do roku 2030 ukončit epidemii AIDS, tuberkulózy, malárie a zanedbávaných tropických nemocí a bojovat proti hepatitidě, vodou přenášeným nemocem a ostatním přenosným nemocem

3.4 Do roku 2030 snížit pomocí prevence a léčby o třetinu předčasnou úmrtnost na nepřenosné choroby; podporovat duševní zdraví a duševní pohodu

3.5 Posílit prevenci a léčbu užívání návykových látek, včetně užívání narkotik a škodlivého užívání alkoholu

3.6 Do roku 2020 celosvětově snížit na polovinu počet úmrtí a zranění při dopravních nehodách

3.7 Do roku 2030 zajistit všeobecný přístup ke službám pro sexuální a reprodukční zdraví, jako jsou programy plánovaného rodičovství, informace a vzdělávání nebo zahrnutí problematiky reprodukčního zdraví do národních strategií a programů

3.8 Docílit všeobecného zabezpečení zdraví, včetně ochrany finančních rizik, přístupu ke kvalitní zá-kladní zdravotní péči a přístupu k bezpečným, účinným, kvalitním a cenově dostupným základním léčivům a očkovacím látkám pro všechny

3.9 Do roku 2030 podstatně snížit počet úmrtí a onemocnění vlivem nebezpečných chemických látek a znečištěného vzduchu, vody a půdy

3.a Posílit uplatňování rámcové úmluvy Světové zdravotnické organizace (WHO) o kontrole tabáku ve všech zemích dle potřeby

3.b Podporovat výzkum a vývoj vakcín a léků na přenosné i nepřesné choroby, které primárně postihují především rozvojové země, poskytnout přístup k cenově dostupným základním lékům a vakcínám v souladu s Deklarací z Dauhá o Dohodě TRIPS a veřejném zdraví, která potvrzuje právo rozvojových zemí plně využít ujednání v Dohodě o obchodních aspektech práv k duševnímu vlast-nictví, pokud jde o flexibilitu v ochraně veřejného zdraví a zejména v přístupu k lékům pro všechny

3.c Podstatně zvýšit financování zdravotnictví a nábor, rozvoj, školení a retence pracovníků ve zdravotnictví v rozvojových zemích, zejména v těch nejméně rozvinutých a v malých ostrovních rozvojových státech

3.d Zvýšit kapacitu všech zemí, zejména rozvojových, pro včasné varování, snižování rizik a řízení národních a globálních zdravotních rizik

Cíl č. 4: Zajistit rovný přístup k inkluzivnímu a kvalitnímu vzdělání a podporovat celoživotní vzdělá-vání pro všechny

Úkoly

4.1 Do roku 2030 zajistit, aby všechny dívky a chlapci ukončili bezplatné, rovnoprávné a kvalitní primární a sekundární základní vzdělání, které bude mít odpovídající a efektivní studijní výsledky


89

4.2 Do roku 2030 zajistit, aby všechny dívky a chlapci měli možnost kvalitního rozvoje v raném dět-ství, aby měli přístup k předškolní péči a vzdělání tak, že budou připraveni pro základní vzdělávání

4.3 Do roku 2030 zajistit rovný přístup všech žen a mužů k cenově dostupnému a kvalitnímu odbor-nému, učňovskému a vyššímu vzdělání, včetně univerzitního

4.4 Do roku 2030 výrazně zvýšit počet mladých a dospělých, kteří mají příslušné dovednosti včetně technických a odborných, které budou předpokladem pro zaměstnání, důstojné pracovní zařazení a pro podnikání

4.5 Do roku 2030 eliminovat genderové nerovnosti ve vzdělávání a zajistit rovný přístup ke všem úrovním vzdělání a odborné přípravy pro znevýhodněné – osoby se zdravotním postižením, původ-ní obyvatelstvo či ohrožené děti

4.6 Do roku 2030 zajistit, aby všichni mladí a značná část dospělých mužů i žen dosáhli čtenářské a matematické gramotnosti

4.7 Do roku 2030 zajistit, aby všichni studenti získali znalosti a dovednosti potřebné k podpoře udržitelného rozvoje, mimo jiné prostřednictvím vzdělávání o udržitelném rozvoji a trvale udrži-telném způsobu života, o lidských právech, genderové rovnosti, dále pomocí podpory kultury míru a nenásilí, globálního občanství i docenění kulturní rozmanitosti a příspěvku kultury k udržitelné-mu rozvoji

4.a Vybudovat a vylepšit genderově citlivá vzdělávací zařízení, která budou vhodná pro děti i lidi se zdravotním postižením, a poskytnout bezpečné, nenásilné, inkluzivní a efektivní vzdělávací prostředí pro všechny

4.b Do roku 2020 výrazně na celém světě rozšířit počet stipendií pro studenty z rozvojových zemí – zejména těch nejméně rozvinutých, malých ostrovních rozvojových a afrických států – pro zápis do vysokoškolského vzdělávání, učňovské přípravy a vzdělávacích programů v informačních a komuni-kačních technologiích, technologických, stavebních a vědeckých oborech v rozvinutých i rozvojo-vých státech

4.c Do roku 2030 výrazně zvýšit počty kvalifikovaných učitelů, a to i prostřednictvím mezinárodní spolupráce pro vzdělávání učitelů v rozvojových zemích, zejména těch nejméně rozvinutých, a ma-lých ostrovních rozvojových státech

Cíl č. 5: Dosáhnout genderové rovnosti a posílit postavení všech žen a dívek

Úkoly

5.1 Celosvětově skoncovat se všemi formami diskriminace žen a dívek

5.2 Eliminovat všechny formy násilí vůči ženám a dívkám ve veřejné i soukromé sféře, včetně obcho-du s lidmi a sexuálního či jiného vykořisťování

5.3 Odstranit všechny škodlivé praktiky, jako jsou dětské, předčasné a nucené sňatky či ženská obřízka

5.4 Uznávat a oceňovat neplacenou péči a domácí práce pomocí zajištění veřejných služeb, infra-struktury a politik sociální ochrany a prosazování sdílené odpovědnosti v rámci domácnosti a rodiny podle zvyklostí dané země

5.5 Zajistit ženám rovné příležitosti a plnou a efektivní účast na rozhodování na všech úrovních v politickém, ekonomickém i veřejném životě

5.6 Zajistit všeobecnou dostupnost služeb sexuálního a reprodukčního zdraví a reprodukčního práva, jak bylo dohodnuto v souladu s Akčním programem Mezinárodní konference o populaci a rozvoji a Pekingskou akční platformou a závěrečnými dokumenty návazných konferencí

5.a Provést reformy, které ženám zajistí rovná práva k ekonomickým zdrojům, možnost vlastnictví a hospodaření s pozemky i dalších forem vlastnictví, přístup k finančním službám, dědictví a přírod-ním zdrojům v souladu s národní legislativou


90

5.b Rozšířit možnosti využívání moderních technologií, zejména informačních a komunikačních, pro posilování postavení žen

5.c Přijmout a posílit vhodné politiky a vymahatelné právní předpisy pro prosazování rovnosti žen a mužů a posilování postavení žen a dívek ve všech sférách

Cíl č. 6: Zajistit všem dostupnost vody a sanitačních zařízení a udržitelné hospodaření s nimi

Úkoly

6.1 Do roku 2030 zajistit univerzální a rovný přístup k bezpečné a cenově dostupné pitné vodě pro všechny

6.2 Do roku 2030 zajistit spravedlivě všem odpovídající sanitační a hygienická zařízení a skoncovat s vylučováním na volných prostranstvích, se zvláštním ohledem na potřeby žen, dívek a lidí v těžké situaci

6.3 Do roku 2030 zlepšit kvalitu vody snížením jejího znečišťování, zamezením vyhazování odpadů do vody a minimalizací vypouštění nebezpečných chemických látek do vody, snížit na polovinu podíl znečistěných odpadních vod a podstatně zvýšit recyklaci a bezpečné opětovné využívání vody v celosvětovém měřítku

6.4 Do roku 2030 podstatně zvýšit efektivitu využívání vody ve všech sektorech a zajistit udržitelný odběr a dodávky pitné vody tak, aby byl vyřešen nedostatek vody a podstatně se snížil počet lidí trpících jejím nedostatkem

6.5 Do roku 2030 zavést integrovanou správu vodních zdrojů na všech úrovních, a to i pomocí přeshraniční spolupráce tam, kde je to vhodné

6.6 Do roku 2020 zajistit ochranu a obnovu ekosystémů souvisejících s vodou, včetně hor, lesů, mokřadů, řek, zvodní (aquifers) a jezer

6.a Do roku 2030 rozšířit mezinárodní spolupráci a podporu budování kapacit v rozvojových zemích v rámci programů a činností souvisejících s vodou a sanitačními zařízeními zahrnující zadržování, odsolování a efektivní využívání vody, čištění odpadních vod a využívání technologií pro recyklaci a opětovné využívání vody

6.b Podporovat a posilovat zapojení místních komunit do zlepšování správy vodních zdrojů a sani-tačních zařízení

Cíl č. 7: Zajistit všem přístup k cenově dostupným, spolehlivým, udržitelným a moderním zdrojům energie

Úkoly

7.1 Do roku 2030 zajistit všem přístup k cenově dostupným, spolehlivým a moderním energetickým službám

7.2 Do roku 2030 podstatně zvýšit podíl energie z obnovitelných zdrojů na celosvětovém energetic-kém mixu

7.3 Do roku 2030 celosvětově zdvojnásobit energetickou účinnost

7.a Do roku 2030 zlepšit mezinárodní spolupráci ve zpřístupňování výzkumu a technologií čisté energie, včetně energie z obnovitelných zdrojů, energetické účinnosti a pokročilých a čistších technologií fosilních paliv; podporovat investice do energetické infrastruktury a technologií čisté energie

7.b Do roku 2030 rozšířit infrastrukturu a vylepšit technologie pro dodávky moderních a udrži-telných energetických služeb pro všechny v rozvojových zemích, zejména v nejméně rozvinutých a malých ostrovních rozvojových státech


91

Cíl č. 8: Podporovat trvalý, inkluzivní a udržitelný hospodářský růst, plnou a produktivní zaměstna-nost a důstojnou práci pro všechny

Úkoly

8.1 Udržovat ekonomický růst na hlavu v závislosti na podmínkách jednotlivých zemí, zejména minimálně 7% růst HDP ročně v nejméně rozvinutých zemích

8.2 Dosáhnout vyšší úrovně ekonomické produktivity pomocí diverzifikace, technologického roz-voje a inovací, mimo jiné také zaměřením se na odvětví s vysokou přidanou hodnotou a s vysokým podílem lidské práce

8.3 Podporovat politiky orientované na rozvoj, které podporují produktivní činnosti, vytváření důstojných pracovních míst, podnikání, kreativitu a inovace, a podporují vznik a růst mikropodniků, malých a středních podniků, mimo jiné prostřednictvím zpřístupňování finančních služeb

8.4 Postupně až do roku 2030 zlepšovat efektivní využívání globálních zdrojů ve spotřebě i výrobě a učinit vše potřebné pro to, aby ekonomický růst nebyl spojen s poškozováním životního prostředí, v souladu s desetiletým rámcovým programem trvale udržitelné spotřeby a výroby, v jehož čele stojí rozvinuté země

8.5 Do roku 2030 dosáhnout plné a produktivní zaměstnanosti a zajistit důstojnou práci pro všech-ny ženy a muže, včetně mladých lidí a osob se zdravotním postižením, a zajistit stejnou odměnu za rovnocennou práci

8.6 Do roku 2020 podstatně snížit podíl mladých lidí, kteří nepracují ani nestudují

8.7 Přijmout okamžitá a účinná opatření k vymýcení nucené práce, skoncovat s moderními formami otroctví a s obchodováním s lidmi a dosáhnout zákazu a odstranění nejhorších forem dětské práce, včetně náboru a využívání dětských vojáků, a do roku 2025 odstranit dětskou práci ve všech jejích formách

8.8 Chránit práva a podporovat bezpečné a stabilní pracovní podmínky pro všechny pracující, včet-ně pracujících migrantů – zejména žen, a lidí s nebezpečným povoláním

8.9 Do roku 2030 navrhnout a realizovat politiky podpory udržitelného cestovního ruchu, který vytváří pracovní místa a podporuje místní kulturu a produkty

8.10 Posílit kapacitu domácích finančních institucí na podporu a rozšíření přístupu k bankovnictví, pojišťovnictví a finančním službám pro všechny

8.a Zvýšit podporu konceptu „Pomoc na podporu obchodu“ (Aid for Trade) pro rozvojové země, zejména těch nejméně rozvinutých, mimo jiné prostřednictvím programu „Prohloubený integro-vaný rámec obchodní technické asistsence pro nejméně rozvinuté státy“ (Enhanced Integrated Framework for Trade-Related Technical Assistance to Least Developed Countries, EIF)

8.b Do roku 2020 rozvinout a uvést v život globální strategii pro zaměstnávání mladých a realizovat Globální pakt pro pracovní místa Mezinárodní organizace práce

Cíl č. 9: Vybudovat odolnou infrastrukturu, podporovat inkluzivní a udržitelnou industrializaci a inovace

Úkoly

9.1 Rozvinout kvalitní, spolehlivou, udržitelnou a odolnou infrastrukturu, zahrnující i regionální a přeshraniční infrastrukturu, na podporu ekonomického rozvoje a zvýšené kvality života, se zamě-řením na ekonomicky dostupný a rovný přístup pro všechny

9.2 Podporovat inkluzivní a udržitelnou industrializaci a do roku 2030 významně zvýšit podíl prů-myslu na zaměstnanosti a HDP, a to s ohledem na podmínky v jednotlivých zemích, a zdvojnásobit jeho podíl v nejméně rozvinutých státech

9.3 Zlepšit přístup malých průmyslových a jiných podniků – zejména v rozvojových zemích – k fi-nančním službám, včetně dostupných úvěrů, a jejich začleňování do hodnotových řetězců a trhů


92

9.4 Do roku 2030 zmodernizovat infrastrukturu a zdokonalit vybavení průmyslových podniků tak, aby byly udržitelné, účinněji využívaly zdroje; dále využívat více čistých a k životnímu prostředí šetrných technologií a výrobních procesů; zapojí se všechny státy s ohledem na své možnosti

9.5 Posílit vědecký výzkum, zlepšit technologickou vybavenost průmyslových odvětví ve všech zemích, zejména rozvojových, a do roku 2030 podporovat inovace a významně zvýšit počet výzkum-ných a vývojových pracovníků na jeden milion obyvatel a výdaje na soukromý i veřejný výzkum a vývoj

9.a Napomáhat rozvoji udržitelné a odolné infrastruktury v rozvojových zemích prostřednictvím lepší finanční, technologické a technické podpory africkým, nejméně rozvinutým, vnitrozemským rozvojovým a malým ostrovním rozvojovým státům

9.b Podporovat rozvoj technologií, výzkumu a inovací v rozvojových zemích, včetně zajišťování příznivého politického prostředí mimo jiné pro průmyslovou diverzifikaci a výrobu zboží s přidanou hodnotou

9.c Výrazně zvýšit přístup k informačním a komunikačním technologiím a usilovat o poskytování všeobecného a cenově dostupného přístupu k internetu v nejméně rozvinutých státech do roku 2020

Cíl č. 10: Snížit nerovnost uvnitř zemí i mezi nimi

Úkoly

10.1 Do roku 2030 postupně dosáhnout a udržet růst příjmů spodních 40 procent populace na úrovni vyšší než je celostátní průměr

10.2 Do roku 2030 posilovat a podporovat sociální, ekonomické a politické začleňování všech, bez ohledu na věk, pohlaví, zdravotní postižení, rasu, etnický původ, náboženské vyznání a ekonomické či jiné postavení

10.3 Zajistit rovné příležitosti a snížit nerovnosti, zejména odstraňováním diskriminačních zákonů, politik a postupů, a podporou vhodných právních předpisů, politik a postupů

10.4 Přijmout politická opatření, zejména v oblasti fiskální, mzdové a v oblasti sociální ochrany a postupně dosáhnout větší rovnosti

10.5 Zlepšit regulaci a monitoring globálních finančních trhů a institucí a posílit uplatňování těchto regulací

10.6 Zajistit větší zastoupení a silnější hlas pro rozvojové státy v rozhodování v mezinárodních ekonomických a finančních institucích s cílem vytvořit efektivnější, věrohodnější, spolehlivější a legi-timnější instituce

10.7 Usnadňovat řízenou, bezpečnou a zodpovědnou migraci a mobilitu lidí, zahrnující uplatňování plánovaných a dobře řízených migračních politik

10.a Uplatňovat zásadu zvláštního a diferencovaného přístupu k rozvojovým zemím, zejména k těm nejméně rozvinutým, v souladu s dohodami Světové obchodní organizace

10.b Podporovat oficiální rozvojovou pomoc (ODA) a finanční toky zahrnující přímé zahraniční investice do států, které to potřebují nejvíce, zejména nejméně rozvinuté, africké země, malé ost-rovní a vnitrozemské rozvojové státy, v souladu s jejich národními plány a programy

10.c Do roku 2030 snížit náklady na převody remitencí migrantů na méně než 3 procenta a elimino-vat transakční kanály s náklady vyššími než 5 procent

Cíl č. 11: Vytvořit inkluzivní, bezpečná, odolná a udržitelná města a obce

Úkoly

11.1 Do roku 2030 zajistit všem přístup k odpovídajícímu, bezpečnému a cenově dostupnému bydle-ní a základním službám, zlepšit podmínky bydlení ve slumech


93

11.2 Do roku 2030 poskytnout všem přístup k bezpečným, finančně dostupným, snadno přístupným a udržitelným dopravním systémům, zlepšit bezpečnost silničního provozu zejména rozšířením veřejné dopravy se zvláštním důrazem na potřeby lidí v těžké situaci jako ženy, děti, osoby se zdra-votním postižením a starší osoby

11.3 Do roku 2030 posílit inkluzivní a udržitelnou urbanizaci a kapacity pro participativní, integro-vané a udržitelné plánování a správu měst a obcí ve všech zemích

11.4 Zlepšit úsilí na ochranu a záchranu světového kulturního a přírodního dědictví

11.5 Do roku 2030 výrazně snížit počet úmrtí a dalších negativních dopadů přírodních katastrof zahrnujících pohromy spojené s vodou. Týká se to také přímých ekonomických ztrát ve vztahu ke globálnímu HDP. Zvláštní pozornost je nutné věnovat ochraně chudých a zranitelných lidí

11.6 Do roku 2030 snížit nepříznivý dopad životního prostředí měst na jejich obyvatele, zejména zaměřením pozornosti na kvalitu ovzduší a nakládání s komunálním i jiným odpadem

11.7 Do roku 2030 zajistit všeobecný přístup k bezpečné, inkluzivní a přístupné městské zeleni a ve-řejnému prostoru, zejména pro ženy a děti, starší osoby a osoby se zdravotním postižením

11.a Podporovat pozitivní ekonomické, sociální a enviromentální vazby mezi městskými, příměst-skými a venkovskými oblastmi zlepšením národního a regionálního rozvojového plánování

11.b Do roku 2020 výrazně zvýšit počet měst a obcí, které přijímají a realizují integrované politiky a plány na podporu inkluze, účinného využívání zdrojů, zmírňování a adaptace na změnu klimatu, odolnost vůči katastrofám, a vypracovat a realizovat komplexní řízení rizik katastrof na všech úrov-ních v souladu se Sendaiským rámcem pro DRR 2015 – 2030

11.c Podporovat nejméně rozvinuté země, mimo jiné prostřednictvím finanční a technické pomoci, při stavbě udržitelných a odolných budov s využitím místních materiálů

Cíl č. 12: Zajistit udržitelnou spotřebu a výrobu

Úkoly

12.1 Uplatňovat desetiletý rámec programů pro udržitelnou spotřebu a výrobu se zapojením všech států v čele s rozvinutými a s přihlédnutím k rozvoji a schopnostem států rozvojových

12.2 Do roku 2030 dosáhnout udržitelného hospodaření s přírodními zdroji a jejich efektivního využívání

12.3 Do roku 2030 snížit v přepočtu na hlavu na polovinu globální plýtvání potravinami na malo-obchodní a spotřebitelské úrovni a snížit ztráty potravin v celém výrobním a zásobovacím procesu, včetně posklizňových ztrát

12.4 Do roku 2020 dosáhnout k životnímu prostředí šetrného nakládání s chemickými látkami a odpady během celého jejich životního cyklu, v souladu s dohodnutými mezinárodními rámci, a vý-razně snížit jejich uvolňování do ovzduší, vody a půdy tak, aby se minimalizovaly nepříznivé dopady na lidské zdraví a životní prostředí

12.5 Do roku 2030 výrazně snížit produkci odpadů s pomocí prevence, redukce, recyklace a opětov-ného používání

12.6 Podporovat podniky, zejména velké a nadnárodní společnosti, aby přijaly udržitelné postupy a začlenily informace o udržitelnosti do svých pravidelných zpráv

12.7 Prosazovat udržitelné postupy v zadávání veřejných zakázek v souladu s národními politikami a prioritami

12.8 Do roku 2030 zajistit, aby lidé v celém světě měli relevantní informace a povědomí o udržitel-ném rozvoji a životním stylu v souladu s přírodou

12.a Podporovat rozvojové země, aby posílily své vědecké a technologické kapacity, a přešly tak k udržitelnějšímu způsobu výroby a spotřeby


94

12.b Vytvořit a zavést nástroje pro sledování dopadů udržitelného rozvoje na cestovní ruch, který vytváří pracovní místa a podporuje místní kulturu a produkty

12.c Usměrnit neefektivní dotace na fosilní paliva podporující nadbytečnou spotřebu odstraňo-váním pokřivení trhu v souladu s podmínkami v jednotlivých státech, mimo jiné prostřednictvím daňové restrukturalizace a rušením těchto škodlivých dotací tam, kde existují, aby byl zřejmý jejich dopad na životní prostředí. Je potřeba přitom brát plně v úvahu specifické potřeby a podmínky rozvojových zemí a minimalizovat možné negativní dopady na jejich rozvoj způsobem, který bude chránit chudé a dotčené komunity

Cíl č. 13: Přijmout bezodkladná opatření na boj se změnou klimatu a zvládání jejích dopadů

Úkoly

13.1 Ve všech zemích zvýšit odolnost a schopnost adaptace na nebezpečí související s klimatem a přírodními pohromami

13.2 Začlenit opatření v oblasti změny klimatu do národních politik, strategií a plánování

13.3 Zlepšit vzdělávání a zvyšování povědomí o klimatické změně, rozšířit lidské i institucionální kapacity pro zmírňování změny klimatu, adaptaci na ni, snižování jejích dopadů a včasné varování

13.a Uvést do praxe závazek přijatý vyspělými zeměmi v Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu a do roku 2020 společně dát k dispozici ze všech zdrojů 100 miliard ročně na řešení potřeb rozvo-jových zemí v souvislosti se smysluplnými opatřeními na zmírňování a transparentností při jejich zavádění a plně zprovoznit Zelený klimatický fond v co nejkratší době

13.b Podporovat mechanismy pro zvyšování kapacit pro efektivní plánování a řízení v oblasti změny klimatu v nejméně rozvinutých zemích, se zaměřením na ženy, mládež, místní a přehlížené komunity

* S vědomím, že Rámcová úmluva OSN o změně klimatu je primárním mezinárodním, mezivládním fórem pro vyjednávání globální reakce na změnu klimatu.

Cíl č. 14: Chránit a udržitelně využívat oceány, moře a mořské zdroje pro zajištění udržitelného rozvoje

Úkoly

14.1 Do roku 2025 předcházet a výrazně snižovat znečištění moří, zejména znečištění, které je způsobováno činností na pevnině, včetně odpadků a znečištění z živin

14.2 Do roku 2020 udržitelně spravovat a chránit mořské a pobřežní ekosystémy, aby se zabránilo výrazným negativním dopadům, mimo jiné posilováním jejich odolnosti a opatřeními na jejich obnovu s cílem zajistit zdravé a produktivní oceány

14.3 Minimalizovat a řešit dopady okyselování oceánů, mimo jiné prohloubováním vědecké spolu-práce na všech úrovních

14.4 Do roku 2020 dosáhnout účinné regulace rybolovu a skoncovat s nadměrným rybolovem, nezákonným, nehlášeným a neregulovaným rybolovem a nešetrnými metodami rybolovu, zavést vědecky podložené plány hospodaření s cílem obnovit populace ryb v co nejkratším možném čase přinejmenším na úroveň, která dokáže produkovat maximální udržitelný výnos podle biologických vlastností jednotlivých druhů

14.5 Do roku 2020 zakonzervovat alespoň 10 procent pobřežních a mořských oblastí v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem a na základě nejlepších dostupných vědeckých informací

14.6 Do roku 2020 zakázat některé formy dotací na rybolov, které přispívají k nadměrnému rybo-lovu, odstranit dotace, které přispívají k nezákonnému, nehlášenému a neregulovanému rybolovu, a upustit od zavádění obdobných nových dotací s vědomím, že odpovídající a efektivní zvláštní a di-ferencovaný přístup k rozvojovým a nejméně rozvinutým zemím by se měl stát nedílnou součástí


95

vyjednávání Světové obchodní organizace o dotacích na rybolov*

* S ohledem na probíhající vyjednávání Světové obchodní organizace, Rozvojovou agendu a Dauhá a Honkongský ministerský mandát.

14.7 Do roku 2030 zvýšit ekonomický přínos z udržitelného využívání mořských zdrojů, mimo jiné prostřednictvím řízeného rybolovu, akvakultury a cestovního ruchu pro malé ostrovní rozvojové a nejméně rozvinuté státy

14.a Rozšířit vědecké poznání, rozvíjet výzkumné kapacity a transfer námořních techologií s ohle-dem na kritéria a pokyny Mezivládní oceánografické komise o transferu námořních techologií a s cílem zlepšit zdraví oceánů a zvýšit přínos biologické rozmanitosti moří na rozvoj rozvojových zemí, zejména malých ostrovních rozvojových a nejméně rozvinutých států

14.b Zajistit malým rybářům přístup k mořským zdrojům a trhům

14.c Posílit ochranu a udržitelné využívání oceánů a jejich zdrojů prostřednictvím mezinárodního práva, jak je zapsáno v Úmluvě o mořském právu, která stanovuje právní rámec pro zachování a udržitelné využívání oceánů a jejich zdrojů, s odvoláním na článek 158 dokumentu Budoucnost, jakou chceme (The Future We Want)

Cíl č. 15: Chránit, obnovovat a podporovat udržitelné využívání suchozemských ekosystémů, udržitelně hospodařit s lesy, potírat rozšiřování pouští, zastavit a následně zvrátit degradaci půdy a zastavit úbytek biodiverzity

Úkoly

15.1 Do roku 2020 zajistit ochranu, obnovu a udržitelné využívání suchozemských a vnitrozemských sladkovodních ekosystémů a jejich služeb, zejména lesů, mokřadů, hor a suchých oblastí, v souladu se závazky z mezinárodních dohod

15.2 Do roku 2020 podpořit zavádění udržitelného hospodaření se všemi typy lesů, zastavit odles-ňování, obnovit zničené lesy a podstatně zvýšit zalesňování a obnovu lesů na celém světě

15.3 Do roku 2030 bojovat proti rozšiřování pouští, obnovovat znehodnocenou půdu, včetně po-zemků postižených rozšiřováním pouští, suchem či záplavami, usilovat o dosažení světa, ve kterém již nedochází k degradaci půdy

15.4 Do roku 2030 zajistit zachování horských ekosystémů, včetně jejich biodiverzity, aby se zvýšila jejich schopnost poskytovat výhody, které jsou nezbytné pro udržitelný rozvoj

15.5 Přijmout neodkladná a výrazná opatření na snižování degradace přirozeného prostředí, zasta-vit ztrátu biodiverzity a do roku 2020 chránit a zabraňovat vyhynutí ohrožených druhů

15.6 Zajistit spravedlivé rozdělování přínosů plynoucích z využívání genetických zdrojů a podporo-vat odpovídající přístup k těmto zdrojům

15.7 Přijmout neodkladná opatření ke skoncování s pytlačením a pašováním chráněných druhů rostlin a živočichů a řešit nabídku i poptávku po nelegálních přírodních produktech

15.8 Do roku 2020 zavést opatření proti zavlečení invazivních druhů do suchozemských a vodních ekosystémů a výrazně snížit jejich dopad na tyto ekosystémy, kontrolovat nebo vymýtit prioritní invazivní druhy

15.9 Do roku 2020 začlenit hodnoty ekosystému a biodiverzity do národního i regionálního pláno-vání, rozvojových procesů a strategií na snižování chudoby

15.a Mobilizovat a významně zvýšit finanční prostředky ze všech zdrojů na zachování a udržitelné využívání biodiverzity a ekosystémů

15.b Mobilizovat značné prostředky ze všech zdrojů na všech úrovních na financování udržitelného hospodaření s lesy a poskytnout odpovídající pobídky rozvojovým zemím na zlepšení tohoto hospo-daření, včetně ochrany a obnovy lesů

15.c Zvýšit mezinárodní podporu boji proti pytlačení a pašování chráněných druhů, mimo jiné


96

zvýšováním schopností místních komunit věnovat se udržitelným příležitostem k obživě

Cíl č. 16: Podporovat mírové a inkluzivní společnosti pro udržitelný rozvoj, zajistit všem přístup ke spravedlnosti a vytvořit efektivní, odpovědné a inkluzivní instituce na všech úrovních

Úkoly

16.1 Výrazně snížit všechny formy násilí a související míru úmrtnosti všude na světě

16.2 Skoncovat se zneužíváním, vykořisťováním a obchodem s lidmi a všemi formami násilí na dětech a jejich mučení

16.3 Podporovat svrchovanost práva na národní i mezinárodní úrovni a zajistit rovný přístup ke spravedlnosti pro všechny

16.4 Do roku 2030 výrazně snížit pohyb nezákonných finančních prostředků a zbraní, usilovat o na-vrácení odcizeného majetku a bojovat proti všem formám organizovaného zločinu

16.5 Podstatně omezit korupci a úplatkářství ve všech formách

16.6 Vytvořit účinné, odpovědné a transparentní instituce na všech úrovních

16.7 Zajistit odpovědné, inkluzivní, participační a zastupitelské rozhodování na všech úrovních

16.8 Rozšířit a posílit zapojení rozvojových zemí do rozhodování v mezinárodních institucích

16.9 Do roku 2030 poskytnout všem právní subjektivitu, včetně registrace při narození

16.10 Zajistit veřejnosti přístup k informacím a ochranu základních svobod, v souladu s vnitrostátní-mi právními předpisy a mezinárodními dohodami

16.a Posílit příslušné instituce státu, mimo jiné prostřednictvím mezinárodní spolupráce, pro budo-vání kapacit na všech úrovních pro boj proti násilí, terorismu a trestné činnosti, zejména v rozvojo-vých státech

16.b Podporovat a prosazovat nediskriminační zákony a politiku udržitelného rozvoje

Cíl č. 17: Oživit globální partnerství pro udržitelný rozvoj a posílit prostředky pro jeho uplatňování

Úkoly

FINANCE

17.1 Posílit mobilizaci domácích zdrojů, mimo jiné prostřednictvím mezinárodní podpory rozvojo-vým zemím, ke zlepšení domácích kapacit pro výběr daní a dalších příjmů

17.2 Plně realizovat závazky rozvinutých zemí v rámci Oficiální rozvojové pomoci (ODA), včetně závazku mnoha vyspělých zemích poskytnout 0,7 procenta ODA/HND rozvojovým zemím a 0,15 až 0,20 procenta ODA/HND nejméně rozvinutým zemím; poskytovatelé ODA by měli zvážit stanovení cíle poskytnout alespoň 0,20 procenta ODA/HND nejméně rozvinutým zemím

17.3 Mobilizovat dodatečné finanční prostředky z různých zdrojů pro rozvojové státy

17.4 Pomoci rozvojovým zemím při dosahování dlouhodobé dluhové udržitelnosti prostřednictvím koordinovaných politik zaměřených na podporu financování dluhu, oddlužení a restrukturalizaci dluhu dle potřeby, a zabývat se vnějším zadlužením silně zadlužených chudých zemí, aby se snížila jejich míra zadluženosti

17.5 Přijmout a realizovat režimy na podporu investic pro nejméně rozvinuté státy

TECHNOLOGIE

17.6 Posílit spolupráci sever-jih, jih-jih, trojstrannou regionální a mezinárodní spolupráci v přístupu k vědě, technologiím a inovacím, a posílit sdílení znalostí za vzájemně dohodnutých podmínek,


97

mimo jiné prostřednictvím lepší koordinace stávajících mechanismů, zejména na úrovni OSN, a pro-střednictvím mechanismu mezinárodního zpřístupňování technologií

17.7 Podporovat rozvoj, transfer a rozšiřování technologií šetrných k životnímu prostředí do rozvojových zemí za výhodných podmínek, včetně koncesí a preferenčních podmínek na základě vzájemných dohod

17.8 Plně zprovoznit technologickou banku a mechanismy budování vědeckých, technologických a inovačních kapacit pro nejméně rozvinuté státy do roku 2017 a rozšířit používání technologií, zejména informačních a komunikačních

BUDOVÁNÍ KAPACIT

17.9 Posílit mezinárodní podporu pro realizaci efektivního a cíleného budování kapacit v roz-vojových zemích na podporu národních plánů naplňování všech cílů udržitelného rozvoje, a to i prostřednictvím spolupráce sever-jih, jih-jih a trojstranné spolupráce

OBCHOD

17.10 Podporovat univerzální, standardizovaný, otevřený, nediskriminační a spravedlivý multilate-rální obchodní systém pod dohledem Světové obchodní organizace (WTO), a to i prostřednictvím závěrů vyjednávání v Rozvojové agendě WTO z Dauhá

17.11 Výrazně zvýšit vývoz rozvojových zemí, zejména s cílem zdvojnásobit podíl nejméně rozvinu-tých států na světovém vývozu do roku 2020

17.12 Umožnit nejméně rozvinutým státům bezcelní a bezkvótový přístup na trhy v dlouhodobém měřítku, v souladu s rozhodnutími Světové obchodní organizace, mimo jiné zajištěním toho, že preferenční pravidla původu vztahující se na dovoz z nejméně rozvinutých států jsou transparentní a jednoduchá a přispívají k usnadnění přístupu na trhy

SYSTÉMOVÉ OTÁZKY

Politika a institucionální soudržnost

17.13 Posílit globální makroekonomickou stabilitu, mimo jiné prostřednictvím koordinace politik a jejich koherence

17.14 Podporovat politickou soudržnost pro udržitelný rozvoj

17.15 Respektovat politiku jednotlivých států při zavádění a provádění politik pro vymýcení chudo-by a udržitelný rozvoj

Mnohostranná partnerství

7.16 Posílit globální partnerství pro udržitelný rozvoj podporované mnohostranným partnerstvím ve prospěch mobilizace a sdílení znalostí, expertízy, technologií a finančních zdrojů na podporu dosažení cílů udržitelného rozvoje ve všech zemích, zejména rozvojových

17.17 Podněcovat a podporovat efektivní partnerství veřejných institucí, partnerství veřejného a soukromého sektoru a partnerství v rámci občanské společnosti, a to na základě zkušeností a vyu-žívání zdrojových strategií partnerství

Data, monitorování a odpovědnost

17.18 Do roku 2020 zvýšit podporu budování kapacit rozvojových zemí, včetně nejméně rozvinu-tých a malých ostrovních rozvojových států, k výraznému zvýšení dostupnosti vysoce kvalitních, aktuálních a spolehlivých údajů členěných podle příjmů, pohlaví, věku, rasy, etnického původu, migračního statutu, zdravotního postižení, geografické polohy a dalších relevantních charakteristik v národním kontextu

17.19 Do roku 2030 stavět na stávajících iniciativách s cílem rozvinout prostředky pro měření pokro-ku v oblasti trvale udržitelného rozvoje, které doplní hrubý domácí produkt, a podporou budování statistických kapacit rozvojových států


98

Faktory, které ohrožují splnění SDGs

Na stránkách organizace “Sustainable Development Solutions Network“ (SDSN) najdeme identifikovaná „Tři úskalí, která je nutné překonat, aby byly SDGs dosažitelné“:38

1. SDGs představují správnou agendu udržitelného rozvoje, ale ve své současné podobě jsou cíle jen obtížně komunikovatelné. MDGs byly úspěšné, proto-že jejich cíle byly formulované stručně. … Podobně je nutné zapracovat i na operačních cílech, protože navrhovaných 169 je jednoduše příliš mnoho. (...)

2. Druhým velkým úskalím pro proces SDGs bude vznik účinného monitorovací-ho rámce využívajícího jasné indikátory. Podle vyjádření Generálního tajem-níka je nutné, aby takový monitoring a posuzování pokroku existovaly na ná-rodní úrovni, na které leží i největší míra odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že žádná země nedokáže dosáhnout SDGs sama o sobě, bude pro úspěch nutné také efektivní podávání zpráv a hodnocení pokroku na regionální i globální úrovni.

3. Poslední úskalí spočívá ve financování SDGs. Z tohoto důvodu se členské státy v červenci setkaly v Addis Abebě na třetí konferenci o financování rozvoje.

Expertní výbor OSN pro financování udržitelného rozvoje vydal před přijetím SDGs zprávu, hodnotící potřeby a stávající pohyby oficiální rozvojové pomoci (official development aid, ODA), soukromé investice, daňové systémy atd. Jed-notlivé prvky jejich strategického přístupu by měly hrát roli při implementaci SDGs:

• Zajistit, že implementace národních strategií udržitelného rozvoje bude v ru-kách národních vlád a za podpory mezinárodního prostředí;

• přijmout efektivní vládní politiky jako základní pilíř strategie financování udržitelného rozvoje;

• využívat všech finančních toků holistickým způsobem;

• sladit finanční toky s vhodnými potřebami a způsoby využití;

• maximalizovat dopad mezinárodních veřejných financí;

• sjednotit kritéria udržitelného rozvoje v národních strategiích financování;

38 Guido Schmidt-Traub; Three Challenges to Address to Make the SDGs Work; 21. 1. 2015. Dostupné online na http://unsdsn.org/news/2015/01/21/three-challenges-to-address


99

• využívat synergií napříč ekonomickými, environmentálními a sociálními roz-měry udržitelného rozvoje;

• přijmout mnohostranný, na člověka zaměřený a inkluzivní přístup k dosaho-vání hmatatelných výsledků v terénu;

• zajistit transparentnost a odpovědnost ve financování na národní, regionální a mezinárodní úrovni.“39

Mezinárodní konference Organizace spojených národů o financování rozvo-je, která se konala v červenci 2015 v Addis Abebě, se držela víceméně stejných strategických linií. Vyspělé země se v mezinárodních jednáních stále vyhýbají nezbytným snahám dohodnout se na prostředcích implementace (means of im-plementation, MOI) pro SDGs. Z toho nepochybně vznikne mnoho rozepří. Na-příklad mnohé rozvojové země a organizace občanské společnosti zpochybňují, co je možné považovat za „podporu mezinárodního prostředí“ – komu bude taková podpora určena?

Jedním z opatření k získání prostředků na rozvoj, které je podporováno i v sou-vislosti s Cíli udržitelného rozvoje zejména Světovou bankou, má být rozvoj part-nerství mezi veřejným a soukromým sektorem (Public-private Partnership, PPP). V posledních deseti letech skutečně objem projektů se smíšeným veřejno-soukro-mým financováním rychle rostl jak v oblasti rozvoje, tak i v dalších investičních ob-lastech. Pokud jde o rozvojové projekty, stoupl objem prostředků v rámci rozvo-jových PPP projektů mezi lety 2004 – 2012 šestkrát (z 22,7 miliard dolarů na 134,2 miliardy). Po poklesu v následujících letech (84,4 v roce 2013) se očekává další vlna nových projektů.

�

Hodnocení dosavadních projektů ale ukazuje řady negativ:

• PPP je ve většině případů nejdražší metodou financování a významně zvyšuje náklady veřejných rozpočtů oproti přímému veřejnému investování

• PPP znamenají velmi komplikovaný model pro vyjednávání a realizaci a půso-bí tak vyšší transakční náklady než přímé veřejné investice

• PPP je pro veřejné instituce často riskantní způsob financování

• PPP neprokazuje vyšší efektivitu než jiné způsoby financování

• PPP obtížně řeší soulad cílů boje proti chudobě a nerovnosti zároveň s poža-davky na omezení negativních dopadů na životní prostředí

39 UN; Report of the Intergovernmental Committee of Experts on Sustainable Development Financing; UN Doc/69/315; 15. srpna 2014. Dostupné online na http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N14/507/26/PDF/N1450726.pdf?OpenElement


100

• PPP neúměrně zatěžuje kapacity veřejného sektoru, zejména v rozvojových zemích

• PPP je často málo transparentní a je obtížně demokraticky kontrolovatelné

Ze tří stran partnerství (veřejný sektor, soukromý sektor a uživatelé, kteří mají z investic mít prospěch) má jasně největší prospěch soukromý sektor.

Existuje mnoho známek blížící se další hluboké a rozsáhlé dluhové krize, která hrozí už nejen zemím globálního Jihu, ale vlastně už postihuje i řadu zemí Se-veru. Podle britské kampaně Jubilee

�

už dluhovou krizí prochází 22 zemí světa a dalších 71 je krizí v různé míře ohroženo. Z evropských zemí patří k zemím v krizové situaci Arménie, Černá Hora, Irsko, Makedonie, Portugalsko, Řecko, Španělsko a Ukrajina. Zatímco v letech 2008 – 2011 zadlužení celkově klesalo až na 11,3 bilionu dolarů (veřejné i soukromé dluhy bez pokrytí odpovídajícími aktivy), stouplo do roku 2014 na 13,8 bilionu.

Dluhová krize má svůj počátek v deregulaci mezinárodních finančních trhů od raných sedmdesátých let. Příčinu nové vlny vidí experti z občanských organi-zací zejména v nedostatečné odpovědi na finanční a ekonomickou krizi let 2008 – 2009. Úsporné programy spojené s podporou bank omezují zdravý růst ekonomiky a zhoršují sociální situaci. Růst nerovnosti a koncentrace bohatství užívaného ke spekulacím na místě produktivních investic vede k zadlužení ne-vyhnutelně. Samozřejmě zadlužení chudých zemí má drastičtější následky a je spojeno často i s faktickou ztrátou suverenity, protože ekonomická a sociální politika se musí podřizovat požadavkům věřitelů. Vidíme to ostatně i na příkla-du Řecka.

Další globální problém, který postihuje v různé míře prakticky všechny země, představují daňové úniky, které mohou mít legální nebo pololegální podobu, ale často jsou porušením zákona dané země. Opět platí, že pro chudé země Jihu je daleko obtížnější se s tímto problémem vyrovnat, mají daleko menší vliv na jeho řešení a přitom jsou postiženy ve větší míře. Vlastně je to podobná situace jako v případě dopadů klimatické změny.

Masivní daňové úniky jsou možné díky tzv. daňovým rájům, kterých lze podle různých kritérií nalézt zhruba čtyřicet. Jsou to země a území, kde existuje mi-nimální daňová zátěž a i jen formální umístění sídla firmy na takovém území může pomoci k vyhnutí se placení daní, eufemisticky zvanému „daňová optima-lizace“. Jen v Evropě je takových zemí a území 15, počínaje Gibraltarem a konče Nizozemím (asi třináct tisíc českých firem má sídlo v nějakém takovém „daňo-vém ráji“). Zejména velké nadnárodní firmy se tak mohou vyhýbat danění tím, že zisky „realizují“ tam, kde jsou daně nízké nebo žádné a tam, kde se daně


101

platí, dosahují jen ztrát. Spolu s nelegálními praktikami daňových podvodů tak nevybrané daně představují obrovskou ztrátu pro veřejné rozpočty a tedy pro rozvoj daných společností.

„Daňových rájů je čím dál tím víc. Zatímco v sedmdesátých letech jich MMF na-počítal 25, dnes jich je podle jeho údajů víc jak 60. Prochází jimi polovina všech obchodních transakcí a aktiva v nich jsou v hodnotě 11000 miliard dolarů, za-tímco tato území vytváří jen 3 % světového HDP. Podle nejnižších odhadů, do kterých není započten únik kapitálu, je cena této pohromy pro země Jihu mezi 50 a 70 miliardami dolarů.“

�

Dosavadní opatření proti této situaci jsou jen málo účinná i přes to, že všichni vědí, že stejnými kanály jako daňové úniky tečou i peníze organizovaného zlo-činu a využívají je i teroristická uskupení. Kdyby bohaté a mocné země měly sku-tečně zájem o řešení, nepochybně by ho uplatněním svého vlivu dosáhly rychle a účinně.40

Úvahy o změně

I po pouhém běžném přečtení Cílů udržitelného rozvoje je zřejmé, že jejich spl-nění bude vyžadovat velmi zásadní změny v mnoha oblastech. Má-li tato agen-da platit pro všechny země a lidi, předpokládá zásadní systémovou transforma-ci. „Ale co to v praxi znamená? Je možné s ohledem na planetární hranice mluvit jen o vymýcení chudoby (jakkoli je to nezbytné), a ne o odstranění nerovností? Jak mohou miliardy lidí, kteří musí zvýšit svou spotřebu, aby dosáhli alespoň na ty nejzákladnější standardy důstojného života, dosáhnout tohoto cíle, aniž by se menší množství lidí, kteří spotřebovávají příliš mnoho, vzdalo části svých dis-proporčních výhod? Můžeme mluvit o udržitelném rozvoji bez konzistentního financování, které bude nejenom procyklické, ale zároveň proticyklické, jinými slovy dostupné za dobrých i za špatných časů?“41

Dosavadní zkušenosti ukazují, že to možné není.

Změny přicházejí, ať chceme nebo ne. Na úsilí všech a každého bude záviset, jakým směrem se lidstvo vydá.

Jiří Silný je teolog, vysokoškolský učitel a ředitel Ekumenické akademie

40 Další informace k tématu: http://www.eurodad.org/sites/tax nebo http://www.taxjustice.net/

41 Barbara Adams, Gretchen Luchsinger; The 2015 Declaration: Meeting great expectations (maybe); Global Policy Watch; 3. 3. 2015. Dostupné online na https://www.globalpolicywatch.org/blog/2015/03/03/the-2015-declaration-meeting


102

Summit SDGs a Agenda pro udržitelný rozvoj 2030Matt Simonds

Nejvyšší představitelé členských států Organizace spojených národů schválili na Valném shromáždění 25. – 27. září 2015 rámec udržitelného rozvoje po roce 2015 (nyní označován jako Agenda pro udržitelný rozvoj 2030). Po dlouhém a občas náročném procesu tvorby a odsouhlasení tohoto rámce, v čemž se ak-tivně angažovalo odborové hnutí, se zářijový summit o rozvojové agendě po roce 2015 (Post-2015) nepochybně zapíše jako historická událost. Určitě existují důvody slavit, a to nejen proto, že dohody bylo vůbec dosaženo, což signalizuje vítězství multilateralismu jako takového, ale také proto, že představuje vrchol jedné z nejinkluzivnějších snah vlád zapojit občanskou společnost a další nestát-ní, nevládní aktéry do mezinárodní dohody. Je třeba uznat, že tato skutečnost se odráží v míře ambicí v zásadních částech výsledné dohody. Přesto zůstávají výhrady a obavy.

Cíle udržitelného rozvoje (SDGs) jsou ambiciózní a Preambule s Deklarací rám-ce jsou přesvědčivým apelem k akci v oblasti rozsáhlé a komplikované agendy. Pokud někde rámec Post-2015 ambice poněkud postrádá, pak je to ve svém zá-vazku je implementovat prostřednictvím financování a progresivních veřejných politik i systémem přijetí zodpovědnosti.

Pro ty, kdo se v minulém roce neúčastnili mezivládních jednání, můžeme shr-nout, že cíle udržitelného rozvoje přijaté v loňském roce Otevřenou pracovní skupinou (OWG) zůstaly víceméně zachovány. I přesto, že došlo ke sporům, které nelze určitě označit za triviální, nebyly nakonec natolik významné, aby utlumily celkovou ambici balíčku. Preambule a Deklarace rámce Post-2015 se velmi blíží ambicím nastaveným v Cílech a Úkolech a poslouží jako užitečný ná-stroj pro získání podpory pro tuto agendu u širšího publika. Je potřeba říct, že obecné cíle odborového hnutí pro tento proces – plná a produktivní zaměst-nanost; důstojná práce pro všechny a univerzální sociální ochrana; právo na přístup k vodě a kanalizaci; všeobecné, bezplatné a kvalitní vzdělání; zdravotní péče pro všechny; rovnost pohlaví; snižování nerovnosti příjmů – jsou v dekla-raci, Cílech udržitelného rozvoje i rozpracovaných úkolech z většiny adekvátně reflektovány.

Odborové hnutí vítá všechny cíle v rámci SDGs, zejména se zavazuje realizo-vat cíle zaměřené na odstranění chudoby ve všech jejích podobách (SDG1),


103

a to zejména úkoly sociální ochrany (1.3); zajištění kvalitního vzdělání (SDG4) a všechny související úkoly; splnit úkoly bezplatné péče a domácí práce prostřed-nictvím veřejných služeb, infrastruktury a politiky sociální ochrany (5.4) a vedou-cího postavení žen (5.5) v oblasti rovnosti pohlaví (SDG5); podporovat důstoj-nou práci pro všechny (SDG8) a související úkoly; snižovat nerovnost (SDG10) se zvláštním důrazem na úkoly spojené s fiskální a platovou politikou a politi-kou sociální ochrany (10.4); zajištění přístupu ke spravedlnosti a právnímu řádu (SDG16), zejména úkol ochrany základních svobod (16.10).

Už méně jsme spokojeni s podpůrným rámcem SDGs, což jsou vlastně prostředky jejich implementace a efektivní kontroly. Prostředky implementace (MOI)1 prav-děpodobně způsobí v následujících letech určitý zmatek a neshody, přinejmen-ším z hlediska toho, jak tato mezinárodní dohoda bude interpretována různými zájmovými póly v rámci systému OSN. A to zejména proto, že existují rozpory v tom, co bude nakonec sloužit jako MOI pro SDGs.

SDGs stanovené OWG a odsouhlasené Valným shromážděním v září 2014 obsa-hují specifický cíl (č. 17) a pro každý cíl řadu konkrétních úkolů s MOI. Kromě toho byla nedávno na Třetí mezinárodní konferenci o financování rozvoje při-jata Akční agenda z Addis Abeba (AAAA), viz reakce odborů. Mezi členy OSN existují rozpory týkající se provázání AAAA a rámce Post-2015, s tím, že zejména země OECD trvají na tom, aby celá AAAA sloužila jako MOI rámce 2015, zatímco země G77 kladou důraz na dříve odsouhlasený cíl SDG MOI a odpovídající úkoly.

Z pohledu odborového hnutí není z důvodu nedostatku koherence a konkrét-nosti příliš přesvědčivý ani cíl s MOI ani AAAA. Nicméně AAAA je k podpoře rámce Post-2015 méně vhodná a měla by zůstat zvláštní mezinárodní dohodou se svými vlastními navazujícími kroky.

To znamená, že v praxi může mít toto rozdělení v okamžiku, kdy dojde na jeho implementaci, minimální význam a bude důležitější zajistit, aby vlády a všich-ni účastníci převzali zodpovědnost za závazky, které vznikly v rámci Post-2015. Z tohoto hlediska je zásadní proces monitoringu a odpovědnosti.

Takzvaný Návazný a hodnotící proces zůstává nadále zcela dobrovolným, od státní po globální úroveň. I když cítíme, že prostřednictvím progresivního a komplexního souboru indikátorů, který vznikne k hodnocení pokroku na globální úrovni, lze ještě dosáhnout mnohého, věříme, že vlády by mohly mít prostřednictvím závazků založených na existujících mezinárodních standardech větší ambice zejména v návazném a hodnotícím procesu. Odborové hnutí to

1 Prostředky implementace odkazují na dostupné finanční a nefinanční zdroje pro implementaci cílů a úkolů. Může mezi ně patřit například oficiální rozvojová pomoc či přímé zahraniční investice (finanční prostřed-ky), nebo přijetí makroekonomických politik podporujících zaměstnanost či legislativy, která dává ženám rovný přístup k ekonomickým zdrojům (nefinanční).

Summit SDGs a Agenda pro udržitelný rozvoj 2030

104

shledává politováníhodným. K zajištění spravedlivějšího a nestrannějšího postu-pu v oblasti rozvoje je zásadní globální zodpovědnost, která zajišťuje lepší sou-držnost politik v oblasti rozvoje. Povinný monitoring, nebo dokonce závaznost opatření, by alespoň částečně zajistily, že chování jednotlivých aktérů pozitivně přispívá cílům jako celku.

Přesto, pravděpodobně proto, že v návazném a hodnotícím procesu chybí strikt-ní požadavky na podávání zpráv, stále existuje určitá „pružnost“ a schopnost ovlivnit celkový proces. Například Politické fórum na nejvyšší úrovni, hlavní re-vizní orgán na globální úrovni, má být vrcholným orgánem integrujícím exis-tující mechanismy monitoringu a odpovědnosti. Mezinárodní organizace práce může posloužit jako „živý“ příklad toho, jak mechanismy odpovědnosti mohou fungovat od globální až po národní úroveň, a co je ještě důležitější, jak mohou být integrovány do celkového hodnocení pokroku. Stejně tak lze v úsilí o splně-ní relevantních cílů a úkolů využít dohlížecího systému Mezinárodní organizace práce.

Nadále také trváme na tom, aby byl přezkumný proces na národní úrovni oprav-du participativní. V tomto ohledu je vynikajícím příkladem toho, jak zajistit kon-trolu nad politickými procesy na národní úrovni, sociální dialog, ve kterém spolu zasedají sociální partneři, zaměstnavatelské a odborové svazy. Měl by být proto využíván, kdykoli a kdekoli je to jen možné.

Je také nanejvýš důležité, aby návazné a hodnotící mechanismy obsahovaly ná-stroje pro zajištění odpovědnosti podnikatelského sektoru na všech úrovních. V průběhu jednání odborové hnutí vyjádřilo znepokojení nad tím, že největší zájem o zapojení podnikatelského sektoru do rozvoje se vztahuje k investicím do infrastruktury, dodávání pomoci prostřednictvím soukromých partnerů a cel-kové podpoře PPP. Je zapotřebí přijmout bezpodmínečná kritéria zajišťující, že vstup soukromého sektoru je v souladu s veřejným zájmem, zejména tam, kde jsou k podpoře soukromého sektoru využívány veřejné zdroje. Proto musí následný a hodnotící mechanismus sledovat také přispění soukromého sektoru k naplňování cílů udržitelného rozvoje a dodržování mezinárodních pracovně právních a environmentálních standardů.

Matt Simonds je ekonom, působí v Trade Union Advisory Committee OECD jako styčný úředník pro spolupráci mezi TUAC, ITUC a dalšími organizacemi.

Summit SDGs a Agenda pro udržitelný rozvoj 2030

105

Indikátory cílů udržitelného rozvoje: Pro stromy nevidět lesRoberto Bissio

Po dvoudenním setkání v Bangkoku na konci října specialisté na statistiku z agen-tur OSN přišli s kontroverzním seznamem 159 „všeobecně schválených“ indiká-torů pro měření Cílů udržitelného rozvoje, které OSN odsouhlasilo v září 2014.

Na rozvoj zaměřené agentury OSN se tradičně pokoušely shrnout komplexní rozvojové cíle jedním indikátorem, případně indexem. UNICEF takto klade dů-raz na dětskou úmrtnost jako zástupný indikátor pro svoji oblast – ochranu dětí, Světová banka obvykle ztotožňovala rozvoj s příjmem na hlavu, a Rozvojový program OSN tuto myšlenku obohatil o index lidského rozvoje na základě širší, ale stále omezené sady indikátorů. Tyto jednotlivé údaje se přijímaly za nato-lik úzce korelující s dalšími příslušnými ukazateli (například kojenecká úmrtnost koreluje s dětskou podvýživou), že se považovaly za schopné reprezentovat obecné tendence, pokrok nebo regresi, ačkoli všichni chápali, že se týkají kom-plexních skutečností.

Namísto toho, aby se pokoušeli najít souhrnné ukazatele pro každý ze 17 Cílů udr-žitelného rozvoje, se nyní odborníci snaží o úplnost a hledají alespoň jeden uka-zatel (často ale více) pro každý ze 169 úkolů, na nichž se vlády dohodly, že by měly cíle vystihovat nebo vést k jejich dosažení. Z těchto úkolů má nyní 121 alespoň jeden indikátor označený v seznamu, že dostal „zelenou“ (což je celkem až 159 ukazatelů, protože mnoho úkolů má více než jeden), takže 48 úkolů nemá ještě ukazatele určené, protože je potřeba další diskuse či metodologické zdokonalení.

Tento přístup patrně předpokládá, že každý ze 17 cílů je roven součtu úkolů dohodnutých v rámci něj, že jsou všechny stejně relevantní a stejně obsažné. Namísto porozumění tak ovšem může dojít k tomu, že pro stromy nevidíme les, jak nás moudře varuje oblíbené rčení. Analýza „zelených“ cílů ukazuje, že právě to je problém mnoha z nich.

Cíl 10 tak ve svém názvu navrhuje zcela jasně a srozumitelně „snížit nerovnost uvnitř zemí i mezi nimi“. Jedná se o naprosto jasný návrh. Vlády se ale neshodly na bodu, na němž se lze zastavit. V jakém okamžiku se nerovnosti sníží natolik, že jsou přijatelné? Jenže pokud existuje celosvětová politická shoda v tom, že současné nerovnosti je potřeba snížit, jelikož dosáhly nepřijatelné úrovně, měly by indikátory alespoň pomoci zjistit, zda ke snižování skutečně dochází.


106

Přesto navrhovaný seznam nikde neobsahuje Giniho koeficient nerovnosti, což je dobře zavedený vědecký standard, ani takzvaný Palmův poměr (mezi horní-mi 10 procenty a spodními 50 procenty), který je snadno pochopitelný a mezi akademiky oblíbený. Oba tyto ukazatele již existují, jsou dostupné na celosvě-tové i vnitrostátní úrovni pro většinu zemí a existuje k nim četná literatura. Místo toho klíčové indikátory navržené jako „zelené“ pro Cíl 10, tedy „lidé žijící pod 50 procent mediánového příjmu“ nebo „příjem na obyvatele u dolních 40 procent“, jsou, zdá se, navrženy tak, aby se pečlivě vyhnuly pohledu na horní konec stupnice příjmů (horních 10 procent nebo 1 procento) a zcela ignorují nerovnosti mezi zeměmi.

Mnohé z těchto úkolů jsou velmi konkrétní a zahrnují ve své definici určitý uka-zatel. To je případ úkolu 3.1: „Do roku 2030 celosvětově snížit míru mateřské úmrtnosti na méně než 70 na 100 tisíc živě narozených dětí.“ Podobné úkoly nevzbuzují žádné spory.

Úkoly, které vyžadují konkrétní politiky, mohou být hodnoceny binárním indi-kátorem (ano nebo ne). Cíl 5.1 například požaduje „celosvětově skoncovat se všemi formami diskriminace žen a dívek“. A navrhovaný „zelený“ indikátor je binární: „Zda jsou či nejsou přítomny právní rámce na podporu rovnosti a ne-diskriminace na základě pohlaví.“ Bude třeba ještě posuzovat realizaci a dopad těchto politik, ale je možné sledovat již jejich samotnou existenci.

Jiné cíle jsou nicméně programovými prohlášeními, které počítají s mnohostí po-litik a jejich možných výsledků, které nelze zachytit v rámci dobrovolného ome-zení na jeden nebo dva ukazatele pro každý cíl. Viz například cíl 1.4: „Do roku 2030 zajistit, aby všichni muži a ženy, zejména chudí a zranitelní, měli stejná práva v přístupu k ekonomickým zdrojům i základním službám, na vlastnictví a možnost nakládat s půdou a stejná práva na další formy vlastnictví, dědictví, přírodní zdroje, příslušné nové technologie a finanční služby, jako například mikrofinancování.“

To je jeden z „šedých“ případů. Odborníci požádali UNEP (Program OSN pro životní prostředí), „o přezkoumání ontologie základních služeb“. Ale i kdyby toto přezkoumání přišlo s přijatelným nástrojem hodnocení, základní služby jsou pouze jednou z mnoha relevantních otázek vyjádřených tímto úkolem a klíčová témata, jako jsou přístup k majetku, technologiím a financím, budou opominuta.

Pod cílem 12, který se zabývá vzorci „udržitelné výroby a spotřeby“, dohodnuté indikátory odkazují na existenci konkrétních politik, ale klíčový indikátor „eko-logická stopa“, která měří skutečný dopad, byl ponechán „šedý“.


107

Konečně indikátory pro cíl 17, tedy indikátory určené pro „prostředky imple-mentace“ (MoI) a úkoly, které se jich týkají v ostatních 16 Cílech udržitelného rozvoje, jsou právě ty, které se ukázaly být nejkontroverznější. Nejen, že je mezi nimi nejvíce šedých a žlutých, ale když už jsou ukazatele uvedeny jako „zelené“, často se míjí s podstatou věci nebo zcela překrucují záměr cíle.

Jako kdyby název „prostředky implementace“ nestačil, hned první MOI cíl (1.a) výslovně požaduje „zajistit výraznou mobilizaci prostředků z různých zdrojů, mimo jiné i dokonalejší rozvojovou spoluprací, a zajistit tak přiměřené a před-vídatelné prostředky pro rozvojové země – zejména nejméně rozvinuté – na zavádění programů a politik na odstranění chudoby ve všech jejích formách“. Navržené indikátory, označené jako zelené, měří „procento prostředků vyna-ložených vládou přímo na programy snižování chudoby“ a „výdaje na základ-ní služby (školství, zdravotní a sociální zabezpečení), v procentech z celkových vládních výdajů“.

Tak budou vlády rozvojových zemí posuzovány negativně, pokud nebudou schopné utratit více na chudé, ale příslib „dokonalejší rozvojové spolupráce“ sledován nebude.

Úkol 17.1 zní: Posílit mobilizaci domácích zdrojů, a to i prostřednictvím meziná-rodní podpory rozvojovým zemím, ke zlepšení domácích kapacit pro výběr daní a jiných příjmů. A je pro něj navrhovaný ukazatel „celkové příjmy z daní / HDP“, který opět měří konečný očekávaný výsledek, ale nikoli slíbenou podporu nebo nezbytné globální dohody a opatření s cílem omezit nezákonné finanční toky.

Úkol 17.3 je ještě problematičtější. Smyslem je „mobilizovat dodatečné finanč-ní prostředky z různých zdrojů pro rozvojové státy“, ale navrhované ukazatele jsou „přímé zahraniční investice jako % z celkových přímých zahraničních in-vestic + oficiální rozvojové pomoci“ a „dodatečný objem remitencí (v dolarech) / HDP“. Tyto ukazatele by mohly uměle navyšovat započtený příspěvek rozvi-nutých zemí. Jednak samotné OECD uznává, že „mikroekonomické nebo mak-roekonomické dopady remitencí jsou kontroverzní a to, do jaké míry tyto toky přispívají k rozvoji, je stále ještě nejasné.“ Dále ne všechny přímé zahraniční in-vestice přispívají k rozvoji, a pokud je příliv kapitálu v platební bilanci hodnocen pozitivně, záleží na čistém saldu, takže by neměl být ignorován ani odliv kapitá-lu (zisky, licence a podobně).

Úkol 17.4 „Pomoci rozvojovým zemím při dosahování dlouhodobé dluhové udr-žitelnosti“ má za indikátor „dluhová služba jako procentní podíl vývozu zboží a služeb“, který opět odmítá vzít v úvahu přislíbenou pomoc. Hlavním smyslem úkolu 17.6 je „Posílit (...) spolupráci v přístupu k vědě, technologiím a inova-cím a posílit sdílení znalostí (...), a to i prostřednictvím lepší koordinace mezi

Indikátory Cílů udržitelného rozvoje: Pro stromy nevidět les

108

stávajícími mechanismy (...) a prostřednictvím mechanismu mezinárodního zpří-stupňování technologií.“ Namísto jednoduchého ano nebo ne na otázku, zda bylo takového mechanismu nebo zhodnocení spolupráce dosaženo, je navrho-vaný ukazatel „přístup k patentové databázi WIPO a využívání mezinárodního systému IP“. Což situaci jenom zhoršuje, protože současný globální systém du-ševního vlastnictví je právě tou překážkou, kterou chce tento cíl překonat. Úkol 17.8, který chce plně zprovoznit technologickou banku, je měřen „podílem osob používajících internet“.

Pro klíčové požadavky, jako je zvýšení globální makroekonomické stability (která je důležitá všude a nejen v rozvojových zemích) nebo „posílení globálního part-nerství (mezi zeměmi) pro trvale udržitelný rozvoj“, stále chybí schválené uka-zatele, zatímco podpora „efektivních partnerství veřejných institucí, partnerství veřejného a soukromého sektoru a partnerství na úrovni občanské společnosti“ bude měřena penězi „přiznanými partnerstvím veřejného a soukromého sekto-ru“, bez posouzení toho, zda tyto prostředky byly skutečně vyplacené nebo jaký byl jejich skutečný přínos, přičemž občanskou společnost nechává zcela stranou.

Závazek „respektovat politický prostor a suverenitu jednotlivých států při za-vádění a provádění politik pro vymýcení chudoby a udržitelný rozvoj“ je pone-chán bez dohodnutého indikátoru, přestože rozvojové země navrhovaly použít jednoduchý součet „počtu omezení“ (omezujících podmínek), které jsou obsa-ženy v oficiální rozvojové pomoci nebo úvěrových smlouvách, jakož i v investič-ních a obchodních dohodách.

Přiznat obtíže při monitorování postupu v Agendě 2030 z důvodu složitosti pro-blematiky, nedostatku statistických dat v mnoha zemích, nebo dokonce i dvoj-značnosti některých formulací, které umožnily vznik dohody, je rozumné. Navr-hovat ale ukazatele, které zcela překrucují klíčové aspekty, na kterých se všichni shodli, je jednoduše nepřijatelné.

Roberto Bissio je koordinátor Social Watch a výkonný ředitel Instituto del Tercer Mundo.

Indikátory Cílů udržitelného rozvoje: Pro stromy nevidět les

109

Investování do SDGs: v čím zájmu?Aldo Caliari

Role zahraničních investic v oblasti financování rozvoje se stala předmětem mnoha debat během jednání předcházejících konferencím o financování rozvo-je (FFD). Při debatách na konferenci uskutečněné v červenci 2015 v Addis Abebě (FFD3) byl nicméně zřejmý jednoznačný příklon k větší závislosti na zahraničních investicích v této oblasti.

Bude důležité sledovat, jaký budou mít závěry konference v Addis Abebě do-pad na regulační roli státu, na to, jak bude veřejná pomoc využívána coby po-bídka k přilákání finančních prostředků ze soukromého sektoru, sledovat roli PPP (partnerství veřejného a soukromého sektoru) a institucionálních investorů v úsilí odstranit deficity v oblasti infrastrukturního financování. Vzhledem k sílící roli nadnárodních korporací při definování politik v oblasti udržitelného rozvoje bude klíčové vyhrát zápas o narativ dopadu přílivu soukromého kapitálu do roz-voje, během jednání v Addis Abebě i poté.

Úvod

Role zahraničních investic ve financování rozvoje byla předmětem velké deba-ty v rámci jednání, která nakonec vedla k uspořádání Třetí mezinárodní konfe-rence o financování rozvoje. Příkladem je pokračující spor mezi zeměmi Severu a Jihu ohledně toho, jak koncipovat v Závěrečném dokumentu konference kapi-tolu o zahraničních investicích. Rozvojové země argumentovaly proti začlenění domácích a mezinárodních soukromých financí do stejné kapitoly tím, že by to setřelo hranice mezi dvěma různými toky, s nimiž by mělo být nakládáno odliš-ným způsobem.

Zahraniční investice již byly diskutovány na předcházejících konferencích o fi-nancování rozvoje (FFD). Uzavření dohody z Monterrey v roce 2002 následovalo po velkých demonstracích proti globalizaci a zuřícím odporu vůči Washington-skému konsensu, jenž byl vnímán jako viník argentinské dluhové krize a nesplá-cení v roce 2001.

Konference o financování rozvoje (Dauhá 2008) se konala na pozadí vypuknu-tí nejhorší globální finanční krize od dob Velké hospodářské krize; tato krize zpochybnila roli soukromého sektoru obecně i jeho předpokládanou účin-nost a schopnost maximalizovat výsledky v oblasti rozvoje. Nicméně jednání


110

o Rozvojové agendě po roce 2015 poukázala na jasný příklon k prosazení větší závislosti na zahraničních investicích ve financování rozvoje.

To lze spojit s faktem, že konference v Addis Abebě si rovněž klade za cíl pod-pořit prostředky na implementaci rozvojového rámce pro dosažení Cílů udrži-telného rozvoje (SDGs), které nahradí Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), jež vyprší na konci roku 2015. Vzhledem k tomu, že nastupující SDGs budou ambicióznější než předchozí rozvojové cíle, panuje všeobecná shoda na tom, že bude potřeba mnohonásobného rozšíření stávajících investic.

Dramatické rozšíření veřejných financí lze nicméně vyloučit: několik dárcovských zemí naopak omezilo své rozpočty na rozvojovou pomoc a uplatňují úsporná opatření. Argumentace tedy zní, že několikanásobné zvýšení bude nutné zajistit převážně ze soukromých zdrojů.

Z tohoto důvodu bude důležité sledovat, jak konference v Addis Abebě zfor-muluje dvě klíčové proměnné: regulační roli státu na jedné straně a smíšené finance a PPP na straně druhé.

Sladění státního a soukromého zájmu při podpoře zahraničních investic

Příliv soukromého kapitálu sice může pomoci při financování rozvoje, jeho dopad ale závisí především na konkrétních podmínkách, za nichž se investice uskutečňu-je. Investice mohou vytvářet pracovní místa, zvyšovat technologické a manažerské kapacity a posilovat poptávku po místních výrobcích prostřednictvím vzájemných vazeb mezi zahraničními a místními podniky. Země, které dokázaly zařídit, aby zahraniční investice hrály v oblasti rozvoje takovouto roli, jsou ty, jimž se podařilo ze zahraničních investic tyto benefity vytěžit a převést do národního hospodářství.

Potíž spočívá v tom, že cíl hostitelské vlády, tedy využít těchto výhod přináše-ných zahraničními investicemi, bude často v rozporu s cílem soukromých společ-ností – dosahování zisku a získání nebo udržení si dominantního postavení na trhu. Abychom uvedli jednoduchý příklad: národní vláda by měla být schopna získat spravedlivý podíl na zvýšené ekonomické aktivitě, kterou vytváří soukro-mý sektor. Pokud ovšem musí vláda snažící se o přilákání investic poskytovat na prvním místě štědré daňové úlevy, je účel, alespoň částečně, zmařen.

Totéž platí o firmě, která sice bude místní pracovníky školit v nových dovednos-tech, ale odmítne jim poskytnout ty klíčové, z obavy, že tím vytvoří kvalifiko-vanou pracovní sílu pro potenciální budoucí konkurenci. Tím znemožní tento prospěšný dopad na místní ekonomiku.


111

Existuje sice rostoucí soubor dobrovolných standardů, které se snaží sladit ob-chodní zájmy s cíly vlád. Od vydání zprávy o FFD v Dauhá bylo schváleno množ-ství nových dobrovolných směrnic. Například Rada OSN pro lidská práva přijala v roce 2011 dokument Obecné zásady OSN pro obchod a lidská práva. Organi-zace OSN pro výživu a zemědělství přijala v roce 2012 Pokyny pro odpovědnou správu půdy, rybolovu a lesů a Výbor pro světové potravinové zabezpečení přijal v roce 2014 Zásady pro odpovědné investování do zemědělství (RAI).

Žádný z těchto nástrojů však není bez chyby. Pokračující problémy v náročném procesu vyžadování odpovědnosti za porušování lidských práv v rámci Obecných zásad si již vynutily jednání v Radě OSN pro lidská práva s cílem vytvořit v této oblasti závazné nástroje, a občanská společnost hlasitě odmítla podpořit RAI. I v nejlepším případě by však měly být Obecné zásady považovány za doplňky regulačních iniciativ; v žádném případě nejsou jejich náhradou.

Ve stejné době, kdy se objevil tento soubor dobrovolných standardů zaměře-ných na odpovědnost firem, roste rychle i množina závazných dohod o investi-cích, jež však korporacím poskytují práva, nikoli povinnosti. Podle UNCTAD bylo podepsáno více než 3000 investičních dohod.1

Investiční dohody však vyvolávají pochyby, protože omezují politický prostor, který by mohly státy využít k dosažení toho, aby zahraniční investice byly pří-nosné pro rozvoj. Typicky doložky v investičních dohodách omezují nebo úplně eliminují možnosti hostitelského státu podrobně sledovat investice, regulovat jejich dopady ve prospěch veřejného zájmu a stanovovat pro investory podmín-ky (například vyžadovat po zahraničních firmách, aby nakupovaly zdroje od místních výrobců).

Tyto dohody nejenže pro investory přinášejí práva, ale také s nimi přichází me-chanismus rychlé mezinárodní jurisdikce k jejich prosazování. Speciální ustano-vení o řešení sporů umožňují investorům žalovat vlády v arbitrážním řízení za údajné porušení jejich práv garantovaných dohodami. Právní spory tohoto dru-hu mají také neblahý dopad na ochotu států k regulaci, protože prohra může vést k povinnosti zaplatit odškodnění v milionech i miliardách dolarů.

Posouzení opodstatněnosti smíšených financí a PPP

Další problém, jehož vyřešení je zásadní pro výsledek konference v Addis Abebě, je praxe „pákového efektu” finančních prostředků. Rostoucí počet dárců vytváří v posledních několika letech postupy, které používá jako páku pro financování

1 UNCTAD; World Investment Report: Towards a New Generation of Investment Policies; str. 84; UN; 2012. Dostupné online na http://unctad.org/en/PublicationsLibrary/wir2012_embargoed_en.pdf

Investování do SDGs: v čím zájmu?

112

soukromým sektorem – jinými slovy používá pomoc jako pobídku k přilákání financí pro daný projekt ze soukromého sektoru. To je často označováno vý-razem „smíšené finance”, neboli kombinace určitého množství zvýhodněných veřejných financí a nezvýhodněných soukromých financí.

Ačkoli se tato praxe může jevit na papíře jako velice efektivní způsob využití veřejných financí, ve skutečnosti má řadu slabin. Jak mohou “pákové postupy” zaručit, že soukromé finance nebudou promarněny při mobilizaci investic, jež by putovaly do určitého projektu či odvětví tak jako tak (v ekonomické terminolo-gii takzvaná adicionalita)? Jak zajistit, aby byly projekty zaměřeny na podporu segmentů populace s nedostatečným přístupem ke službám? Z výzkumů vyplý-vá, že pouze omezená část financí získaných pákovým efektem přináší výhody malým a středním podnikům.2

Před přijetím Agendy po roce 2015 se rovněž vede debata o „infrastrukturním deficitu” a o tom, jak jej eliminovat, protože některé z cílů nezbytně vyžadují investice do určitých sektorů infrastruktury. Nějaký deficit existuje ve všech ze-mích, ale v rozvojových zemích činí odhadem více než 1 bilion dolarů ročně.3 Kontroverzní částí diskuse je otázka, jakou roli může při eliminaci tohoto defici-tu hrát PPP a institucionální investoři.

Podstatou PPP je dohoda, kterou si vláda vybere soukromou společnost, aby vy-projektovala a vybudovala a/nebo provozovala nějakou infrastrukturní službu výměnou za slib, že jí to bude v budoucnu spláceno mixem vládních transferů a odvodů získaných od uživatelů. Teoreticky by PPP mohl být výborným způso-bem, jak přenést rizika infrastrukturních investic na soukromý sektor a zároveň těžit ze schopnosti soukromých firem provést v souladu s nejnovějšími trendy efektivní a nízkonákladovou implementaci.

To však vyžaduje dvě věci: za prvé, dobře sjednané smlouvy, které zaručují sku-tečně spravedlivou rovnováhu rizik a přínosů; a za druhé, dostatečné institucio-nální kapacity, včetně transparentnosti a principu brzd a protivah v průběhu vy-jednávání a monitorování dohody, což má zajistit adekvátní ochranu veřejného zájmu, především občanů a daňových poplatníků v hostitelské zemi.

Bohužel se ukázalo, že tyto předpoklady staví laťku velmi vysoko, a to nejen pro země Jihu s personálně nedostačující a nejistou správou, ale i pro některé země Severu, od nichž by se očekávala lepší připravenost. Zpráva OECD nabízí příklad

2 Jeroen Kwakkenbos; Private profit for public good? Can investing in private companies deliver for the poor?; str. 17-18; Eurodad; 2012. Dostupné online na http://eurodad.org/files/pdf/1543000-private-profit-for-public-good-can-investing-in-private-companies-deliver-for-the-poor-.pdf

3 Amar Bhattacharya, Jeremy Oppenheim, Nicholas Stern; Driving Sustainable Development through Better Infrastructure: Key Elements of a Transformation Program; str. 9; Brookings; 2015. Dostupné online na http://www.brookings.edu/research/papers/2015/07/sustainable-development-infrastructure-bhattacharya


113

ekonomik zemí OECD, v nichž „rozsáhlé využití PPP vedlo k nadměrným investi-cím do domácí infrastruktury, což přispělo ke vzniku finančních krizí v jednotlivých zemích.”

Dále uvádí, že „není nicméně jasné, zda většina členů DAC (Výbor OECD pro rozvojovou pomoc) zohledňuje své domácí zkušenosti se soukromými financemi v oblasti infrastruktury při svých názorech a přístupech ohledně podpory sou-kromých investic do infrastruktury rozvojových zemí.”4 Výzkumníci MMF rovněž zjistili, že PPP jsou často předmětem několika renegociací, jejichž výsledky mají tendenci dále vychylovat rovnováhu ve prospěch soukromého sektoru.5

Tajemné a složité zakázky se ukázaly být živnou půdou pro vznik příliš velko-rysých státních záruk, z nichž některé vytvářejí závazky, které jsou splatné až za mnoho let, a proto nejsou příliš kontrolovány parlamentem. Takové veřejné záruky mohou vést k tomu, že místo aby měl soukromý sektor zájem o co neje-fektivnější využití dostupných zdrojů, se tímto zvýhodňováním stane náchylným k překračování limitů a hledání výhod.

Obvyklé obtíže spojené s PPP mohou být umocněny tím, že se vlády uchylují k institucionálním investorům. Faktem je, že tito investoři – podílové fondy, pri-vate equity fondy, penzijní fondy, pojišťovny a podobně – mají ve své správě aktiva ve výši více než 80 bilionů dolarů.6 Pokud by se i jen nepatrně zvýšil podíl těchto prostředků směrem do infrastrukturních investic, mohlo by to mít obrov-ský dopad. Tito investoři se však velmi zdráhají podstupovat riziko. Otázkou pak je: nebude příznivé prostředí vytvořené pro tyto investice více přesouvat rizika na spotřebitele a daňové poplatníky v hostitelských zemích díky neprůhlednos-ti, složitosti a obtížného monitoringu PPP?

SDGs: Ovládnutí moci korporací nebo její uctívání?

Vymezení narativu ohledně příspěvku soukromých kapitálových toků do rozvoje bylo velmi důležitou cenou v sázce při jednání o financování rozvoje na konfe-renci v Addis Abebě, a zůstává to relevantní i nadále.

4 OECD; Official Support For Private Investment in Developing Country Infrastructure; str. 27 - 28; OECD; 2014. Dostupné online na http://www.oecd.org/officialdocuments/publicdisplaydocumentpdf/?cote=DCD/WKP(2014)2/PROV&docLanguage=En

5 Maximilien Queyranne; Managing Fiscal Risks from Public-Private Partnerships (PPPs); IMF; 2014. Dostupné online na https://www.imf.org/external/np/seminars/eng/2014/CMR/pdf/Queyranne_ENG.pdf

6 UN TT Working Group on Sustainable Development Financing; Challenges in raising private sector resources for financing sustainable development. Background paper prepared for the Intergovernmental Committee of Experts on Sustainable Development Finance; str. 8 – 9; UN; 2013. Dostupné online na https://sustainabledevelopment.un.org/content/documents/2106Chapter%203-challenges%20in%20raising%20private%20sector%20resources.pdf


114

Nelze považovat za pouhou náhodu, že nadnárodní soukromý sektor je vyzýván k posílení své role v době zvýšeného vlivu nadnárodního soukromého sektoru při navrhování politik v rámci OSN i jinde. Nedávná studie dokumentuje rostou-cí vliv korporací na Agendu po roce 2015 takto: „Množství korporací a podnika-telských asociací aktivních při přípravě Agendy po roce 2015 navrhuje radikální transformaci tím, že klade obchod do středu trvale udržitelného rozvoje a nově koncipuje globální řízení za dobrovolných podmínek s účastí mnoha zaintere-sovaných stran.”7

Z tohoto pohledu se koncipování Agendy po roce 2015 jeví samo o sobě jako historická příležitost a významný okamžik, jehož se nadnárodní korporace snaží zmocnit ve svůj prospěch. SDGs je možné vnímat v sekundární roli nejen jako rozvojové cíle, ale v podstatě i jako tržní segmenty, které se nadnárodní korpo-race snaží ovládnout. Rozpory, které se týkají snahy soukromého sektoru vytěžit cíle – které v mnoha případech samy o sobě nevedou k dosahování zisků – ještě nebyly plně prozkoumány.

Čím dál větší závislost na zahraničních investicích hraje do karet i tradičním dár-cům. Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs) byly součástí Globálního partnerství pro rozvoj, které bylo jasně definováno jako partnerství mezi vládami Severu a Jihu. V posledních několika letech lze pozorovat trend, kdy se tradiční dárci snaží nově definovat podmínky tohoto partnerství způsobem, jenž by v podstatě zmírnil jejich závazky. Partnerství by podle jejich názoru mělo zahrnovat také nové dárce, filantropické instituce a – co je pro naše téma důležité – i soukromý sektor. Při nedávných jednáních FFD se to projevilo v podobě silného a opako-vaného tvrzení, že „svět se změnil” a propast mezi Severem a Jihem se stala „otázkou minulosti”.

Nelze popřít, že významné navýšení finančních prostředků potřebných ke spl-nění nových cílů bude vyžadovat více se obracet k soukromým investicím. Nic-méně právě proto je nutné posilovat rámce, které povedou soukromý sektor k zodpovědnosti a poskytnou státům dostatek politického prostoru pro zajištění toho, aby soukromý sektor přispíval k rozvoji. Skutečnost, že se tak neděje, je alarmující. Zdá se, že v případě narativu konference v Addis Abebě začal právě boj o „duši“ trvale udržitelného rozvoje.

Aldo Caliari je projektový ředitel Center of Concern se sídlem ve Washingtonu DC, zabývá se vazbami mezi obchodem a finanční politikou, zadlužením a lid-skými právy v mezinárodní hospodářské politice.

7 Lou Pingeot; Corporate influence in the post-2015 process; str. 29; Global Policy Forum; 2014. Dostupné online na https://www.globalpolicy.org/images/pdfs/GPFEurope/Corporate_influence_in_the_Post-2015_process_web.pdf


115

Ostudná praxe: vývozy českých zbraní a vojenského materiálu mezi lety 2003 až 2014Peter Tkáč

Úvod

Málo známým aspektem české zahraniční politiky je obchod se zbraněmi. Česká republika sice z celosvětového hlediska nepatří mezi největší exportéry zbraní, příliš často však zbraně vyváží do zemí, které můžeme z pohledu ochrany lid-ských práv označit za problematické. Předkládaný článek shrnuje vývoj exportu zbraní z ČR za posledních 12 let a připomíná nejdůležitější kauzy, kdy se české zbraně s vědomím vládních orgánů ocitali v rukou diktátorů či v konfliktních oblastech.

Zbraně a další vojenský materiál nejsou obyčejným zbožím, jsou totiž záměrně vyvíjené tak, aby se jimi co nejefektivněji zabíjeli, mrzačili a ovládali lidé a vedly války. Mezinárodní obchod s nimi by proto měl podléhat přísným regulacím. Například podle Společného postoje rady EU jsou členské státy “rozhodnuty předcházet vývozu vojenské technologie a materiálu, které by se mohli použít na vnitřní represi nebo mezinárodní agresi nebo by mohli přispět k regionální nestabilitě”[1]. Zjednodušeně řečeno, snahou je zabránit tomu aby se zbraně dostaly do “nesprávných rukou”. Těmi nesprávnými rukami však nejsou jen naši současní oficiální nepřátelé, ale jak z citovaného dokumentu EU vyplývá, i diktá-torské a nedemokratické režimy, u kterých je vysoké riziko, že naše zbraně pro zmiňovanou agresi a represi použijí. Je třeba mít dále na paměti, že vyzbrojová-ním tak diktátorům nejen přímo poskytujeme prostředky na agresi a represi, ale zároveň jim poskytujeme i legitimitu. Je zbytečné tedy oceňovat disidenty cena-mi Homo Homini, pokud režimy, které je utlačují, budeme zároveň vyzbrojovat. Dále je dokázáno, že přítomnost velkého množství zbraní může vést k vzniku nových ozbrojených konfliktů nebo jejich nekonečnému prodlužování [2]. V pří-padě, že velké množství získaných zbraní umožnilo konflikt ukončit, bylo tak učiněno za cenu obrovských ztrát na civilním obyvatelstvu během finální ofen-zívy, tak jak ukazuje příklad ze Srí Lanky. V neposlední řadě vyzbrojovaní dik-tátorů zpochybňuje prezentaci České republiky coby zastánce a podporovatele lidských práv. Můžeme donekonečna otvírat téma Tibetu na návštěvách v Číně, pokud se ale Saúdská Arábie stává největším příjemcem našich zbraní a vojen-ského materiálu, vypadáme jako pokrytci.


116

Obr. 1. : Hodnota vyvezených zbraní z ČR mezi lety 1994 a 2014

Z oficiálních statistik zveřejněných na stránkách ministerstva průmyslu a obcho-du [3] vyplývá, že Česká republika nedemokratické režimy vyzbrojuje až příliš často. Například jen v roce 2014 skončila v těchto zemích víc než polovina hod-noty vyvezených zbraní a vojenského materiálu1. Zodpovědnost za tento stav leží především na ministerstvu zahraničních věcí ČR (MZV ČR). Za udělování vý-vozních licencí sice zodpovídá ministerstvo průmyslu a obchodu ČR (MPO ČR), resp. jeho Licenční správa, ta ale musí získat kladná stanoviska dalších minis-terstev. A z pohledu ochrany lidských práv je zodpovědné právě MZV ČR, které u jednotlivých zakázek zvažuje jejich dopad na „stav a zhoršení situace lidských práv v zemi příjemce, na vnitřní bezpečnostní situaci v zemi či na narušení regi-onální stability a bezpečnosti a k celkové situaci v regionu“ [4].

Jedním z důvodů, proč si MZV ČR může dovolit posílat zbraně do zemí jako je Sa-údská Arábie je vlažný postoj veřejnosti. Ta převážně vnímá obchod se zbraněmi pozitivně, jako úspěch českého průmyslu. Kritické části veřejnosti zas chybějí in-formace. Vláda sice od roku 2003 zveřejňuje Výroční zprávy o vývozu zbraní a vo-jenského materiálu2 v souladu s metodikou EU, údaje v nich zveřejněné jsou však nedostatečné. Není z nich například možné zjistit přesně jaké druhy zbraní či ma-teriálu byli vyvezené a kdo byl v cílové zemi jejich příjemcem – zda to byla místní policie, armáda, nebo například mírové síly OSN. Jediným použitelným údajem je

1 Vyplývá to z porovnání hodnoty vyvezených zbraní například se světovým indexem svobody tisku za rok 2015, z kterého vyplývá, že 53 % hodnoty vyvedených zbraní skončilo v státech, které se ocitli v dvou nejhorších kategoriích z hlediska svobody tisku (kategorie„obtížná situace“ a „velmi obtížná situace“). Podobně při porovnání s indexem konzervativního Freedom House vyplývá, že v státech umístěných ve dvou nejhorších kategoriích („nesvobodné“ a částečně nesvobodné“) skončilo 53 % hodnoty.

2 Od roku 2008 zveřejňuje zprávy MPO ČR, předtím to dělalo MZV ČR


117

celková hodnota vyvezených zbraní do jednotlivých zemí světa a počet udělených licencí. Typy zbraní či materiálu jsou specifikované jen kategorií vojenského ma-teriálu podle Společného vojenského seznamu EU [5], ty jsou však tak široké, že není zřejmé, jestli byla například vyvezená letecká puma nebo dýmovnice.

Vývoz zbraní za posledních 12 let

Český zbrojařský průmysl navazuje na hlubokou tradici rozvinutého průmyslu již z dob Rakousko-Uherska, první republiky a období studené války. Před ro-kem 1989 bylo podle organizace Stockholmský mezinárodní institut pro výzkum míru (SIPRI) Československo druhým největším výrobcem zbraní v rámci Varšav-ské smlouvy a v osmdesátých letech dokonce patřilo mezi 7 největších exportérů zbraní na světě. Koncem osmdesátých let však začal vývoz i výroba klesat a ten-to pokles se zastavil až v roce 2001 [6]. Od té doby vývoz zbraní a vojenského materiálu z ČR téměř nepřetržitě roste, až v roce 2014 dosáhl rekordní hodnoty 11,5 miliardy Kč (obr. 1). Odhaduje se přitom, že tento růst bude pokračovat i v příštím roce [7]. Kromě výprodeje starých zásob ještě z doby studené války se na tom podepsalo také oživení zbrojního průmyslu. Firmám jako Česká zbrojov-ka, Sellier & Bellot či Tatra Trucks se totiž podařilo překonat propad z privatizač-ních 90. let a jejich výroba neustále roste [8].

Obr. 2.: Největší příjemci českých zbraní a vojenského materiálu mezi lety 2003 a 2014

Smutným faktem je, že tento růst výroby a vývozu zbraní je z velké části způso-ben vyzbrojováním nedemokratických a diktátorských zemí. Jako důkaz mohou posloužit oficiální čísla zveřejněná MPO ČR a MZV ČR ve Výročních zprávách

Ostudná praxe: vývozy českých zbraní a vojenského materiálu mezi lety 2003 až 2014

118

mezi lety 2003 a 20143. Za toto období bylo největším příjemcem českých zbraní Slovensko, což má historické příčiny - obě země měly společný průmysl a spo-lečnou výzbroj armád. Na druhém místě se umístily USA následované Indií, dále však nacházíme země, které nemůžeme ani náhodou považovat za demokra-tické: Alžírsko, Vietnam, Saúdská Arábie, Pákistán či Egypt [obr. 2]. Mezi další problematické země, ve kterých naše zbraně skončily také, byť v menším množ-ství, patří například Indonésie, Thajsko, Bahrajn, Etiopie, Izrael, Nigérie, Jemen, Kolumbie či Mexiko. Alarmující je také neustálý růst vývozu do zemí Blízkého východu a severní Afriky [obr. 3]. V roce 2014 tam skončily zbraně a vojenský materiál za 4 mld. Kč, což bylo více než hodnota vývozu do EU a Severní Ame-riky dohromady. Saúdská Arábie se dokonce stala jejich největším příjemcem, když jí patřilo celkem 16 % z celého vývozu za rok 2014 [9].

V roce 2013 se na prvním místě umístil zas Vietnam (13,8 mil. eur), ovládaný ko-munistickou stranou. Zásilky zbraní tam byl s delegací podnikatelů dohodnout tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra, známý svými neústupnými antikomu-nistickými postoji [10]. I na tomto případě se ukazuje, že v případě obchodu se zbraněmi jdou ideály stranou.

Vyzbrojování nedemokratických režimů však není jen záležitostí posledních pár let, ale děje se nepřetržitě bez ohledu na střídání vlád. Následující řádky připo-menou nejzávažnější kauzy za posledních 12 let.

Obr. 3.: Vývozy českých zbraní a vojenského materiálu z ČR do zemí severní Afriky a Blízkého východu

3 Údaje za rok 2015 budou zveřejněny pravděpodobně až v průběhu léta 2016


119

Gruzie

Jedním z největších příjemců českých zbraní před rokem 2008 byla Gruzie, kde skončili tanky, samohybné houfnice, raketomety RM-70 GRAD, nebo více než tisíc tun munice [11] v hodnotě 40 mil. eur. Když pak v létě 2008 vypukla válka mezi Gruzií a Ruskem, svět obletěly záběry českých houfnic a raketometů, který-mi gruzínská armáda dlouhé hodiny ostřelovala jihoosetské město Cchinvali, ná-sledkem čehož bylo několik desítek mrtvých civilistů. Podle organizace Human Rights Watch byla jediná fungující nemocnice ve městě ostřelována 18 hodin a všichni pacienti a pacientky museli byt evakuováni do sklepa [12]. Ostřelová-ní osídlených oblastí raketomety GRAD vystavuje místní obyvatelstvo vysokému riziku zabití, protože tyto zbraně není možné přesně zaměřit a při zásahu ničí poměrně velkou oblast. Náš spojenec Gruzie se tak našimi zbraněmi zřejmě do-pustil válečného zločinu, podobně jako se dopustilo válečného zločinu Rusko, když o pár dní později bombardovalo gruzínské město Gori.

Po prohrané válce s Ruskem se Gruzie stala jednou z prioritních zemí české roz-vojové spolupráce, v rámci které jsme do země mezi lety 2008 až 2012 investo-vali přes 192 mil. Kč [13]. Tato na první pohled vysoká částka však při srovnání s hodnotou vyvezených zbraní v období před válkou (přes 1 mld. Kč mezi lety 2003 až 2008) vypadá směšně.

Afghánistán

V roce 2004 Česká republika darovala afghánské vládě 6000 tun munice (náboje 7,62 mm, dělostřelecké náboje a ruční granáty). Přestože jsme darováním těchto skladových přebytků podle tehdejšího ministra obrany Karla Kuhla: „... ušetři-li a navíc pomohli ke stabilizaci tohoto regionu“, Nesehnutí spolu s Amnesty International již tehdy proti této zásilce protestovaly a upozorňovaly, že tyto zbraně mohou velmi snadno skončit v rukou nepřátel afghánské vlády a že je v rozporu s tehdy platným Kodexem chování EU4 pro vývoz zbraní [14]. V roce 2009 se česká munice skutečně našla u těl padlých Talibánců [15]. Tato kauza nápadně připomíná osud české munice dodané irácké vládě, kterou organizace OXFAM objevila v roce 2006 na černém trhu v Bagdádu [16].

Rovníková Guinea

Jedním z nejlepších příkladů vyzbrojování diktátorů je zásilka 20 bojových vo-zidel pěchoty (BVP) do Rovníkové Guiney v roce 2007. V této málo známé zemi již od roku 1979 vládne Teodoro Obiang Nguema Mbasogo, který po krvavém

4 Kodex chování EU pro vývoz zbraní byl roku 2008 nahrazen Společným postojem rady 2008/944/SZBP


120

puči nechal popravit svrženého vládce a zároveň svého strýce. Země pod jeho despotickou vládou zápasí s korupcí, represemi, a i navzdory bohatým zásobám ropy čelí většina obyvatelstva chudobě. Organizace Human Rights Watch popi-suje různé formy útlaku vůči politickým oponentům, mezi které patří mučení, svévolná vazba a nespravedlivé soudy [17]. V zemi také neexistuje svoboda slo-va, podle organizace Reportéři bez hranic podléhají státem vlastněná média „přísné politické cenzuře“, chybí novinářské odbory či organizace na ochranu tisku [18]. Podle Indexu svobody tisku [19] téže organizace se Rovníková Guinea v roce 2015 umístila ze 180 sledovaných zemí světa na 167. místě, čímž dopadla hůře než Saúdská Arábie či Bahrajn.5

Česká vláda prodej obrněných transportérů povolila v roce 2006, kdy na postu ministra zahraničí působili Cyril Svoboda a po něm Alexandr Vondra a realizoval se v roce 2007, kdy na postu ministra vystřídal Vondru Karel Schwarzenberg. Je pozoruhodné, že lidem, kteří se zaštiťují ochranou lidských práv, nevadilo vy-zbrojit jednu z nejhorších afrických diktatur.

Obr. 4: Vývoz zbraní a vojenského materiálu z ČR na Srí Lanku

Srí Lanka

Česká republika také dlouhodobě prodávala zbraně na Srí Lanku, kde od roku 1983 probíhala krvavá občanská válka mezi Sinhálci, kteří na ostrově tvořili majoritu, a minoritním etnikem Tamilců resp. povstaleckou skupinou Tamilští

5 V roce 2006, kdy byla zásilka obrněných vozidel povolená českou vládou se Rovníková Guinea umístila v Indexu svobody tisku na 153. místě, v roce 2007, kdy se zásilka realizovala zas na 138. místě.


121

tygři. Vývoz z ČR prudce stoupl v roce 2008, kdy jsme srílanské vládě prodali zbraně (např. útočné pušky vz. 58) a munici v hodnotě 10 milionů eur (oproti 23 tis. eur v 2007, obr. 4) [20]. V následujícím roce spustila srílanská vláda bru-tální ofenzívu proti zbytkům Tamilských tygrů na severovýchodě ostrova a je téměř nepochybné, že přitom použila české zbraně nakoupené jen pár měsíců před tím. Během bojů se obě strany konfliktu dopouštěly válečných zločinů, ta „naše strana“ - srílanská armáda - masivně bombardovala lokality, které sama označila za bezpečné pro civilisty, a to včetně nemocnic nebo lodí Červeného kříže. Civilistům, kterým se povedlo utéct z bojových oblastí, odmítala vláda poskytnout adekvátní humanitární pomoc. Britský televizní kanál Channel 4 zveřejnil záběry z mimosoudních poprav zajatců, které měla na svědomí srílan-ská armáda [21]. Podle vyšetřovacího panelu OSN během ofenzivy zahynulo několik desítek tisíc civilistů, většina z nich v důsledku bombardování vládními vojsky [22].

ázerbájdžán

V roce 2012 udělil tehdejší ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg cenu Homo Homini ázerbájdžánskému lidskoprávnímu aktivistovi Intiqamu Alijev a vzbudil poměrně velký rozruch, když ázerbájdžánský režim označil za „solidní rodinnou diktaturu“ [23]. Jeho slova však ostře kontrastují s faktem, že resort, který vedl, umožnil v témže roce vývoz vojenského materiálu v hodnotě 1,3 mi-lionu Eur téže „rodinné diktatuře“, posílající za mříže své politické oponenty či lidskoprávní aktivisty a aktivistky [24] . Záležitost je to o to skandálnější, že na Ázerbájdžán je uvaleno nezávazné (non-mandatory) zbrojní embargo Organi-zace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), které se ČR zavázala dodržo-vat, přestože po svém: v roce 2012 se tam podle výroční zprávy MPO ČR vyvezl jen „nezbraňový a nesmrtící vojenský materiál“ [25]. Ve zprávě za rok 2014 již tato formulace chybí, protože se vyvezl i materiál ze skupiny vojenského mate-riálu č.1, což jsou v podstatě ruční palné zbraně, které můžeme jen těžko pova-žovat za „nesmrtící“. Namísto toho se objevilo toto tvrzení:

„Česká republika respektuje veškerá zbrojní embarga OSN, EU a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Zároveň se aktivně podílí na jejich formulaci a aktualizaci v rámci všech výše zmíněných mezinárodních organizacích. „[26]

Dodejme, že zbrojní embargo OBSE na Ázerbájdžán je podle organizace SIPRI stále platné [27].


122

Egypt

Českým orgánům odpovědným za povolování vývozu zbraní nelze odepřít smysl pro kontinuitu. Názorným příkladem je Egypt, kam český vývoz neustále roste, bez ohledu nato, kdo se právě střídá u moci (obr.3). Vyzbrojovali jsme diktátora Mubaraka, dokud ho nesvrhl a nevystřídal diktátor Mursí, kterého jsme vyzbrojovali dokud ho při puči nesvrhla junta a nedosadila diktátora Si-sího, kterého vyzbrojujeme dodnes. Za posledních 12 let jsme tak do Egypta poslali zbraně a vojenský materiál v hodnotě 90 milionů eur. Největší vývozy se konaly v posledních dvou letech, kdy obrovské zakázky na vyzbrojení tamní policie získaly firmy Česká zbrojovka (129 000 pistolí CZ-75) a Sellier & Bellot (10 mil. ks munice 9 mm) [28]. Realizaci zakázky nepřerušil ani puč v červenci roku 2013, kdy Mursího z Muslimského bratrstva svrhla junta v čele s maršálem Abdelem Sísím, který se později nechal zvolit prezidentem [29]. Svědomím na-šich a především evropských úředníků zahýbal až masakr ze srpna 2013, kdy při zákroku armády a námi vyzbrojované policie proti demonstracím Muslimského bratrstva zahynulo během jednala dne v hlavním městě Egypta několik stovek lidí. Evropská unie se tehdy rozhodla zrušit „... exportní licence do Egypta na jakékoli vybavení, které může být použito pro účely vnitřní represe ...“ [30]. Česká republika zakázku tehdy přerušila, ale ne na déle než na půl roku. Už v únoru 2014 se objevily zprávy, že ČR do Egypta pošle další pistole a munici [31] bez ohledu na fakt, že represe ze strany junty vůči vlastním občanům od srpna 2013 nepolevily, ba naopak. Podle zprávy Amnesty International z ledna roku 2014 byl Egypt po červencovém puči svědkem tak velké míry násilí ze strany stá-tu a útoků na lidská práva jako ještě nikdy. Na následky politicky motivovaného násilí tehdy v průběhu 7 měsíců zahynulo 1400 lidí, většina z nich z důvodu po-užití „nepřiměřené síly bezpečnostními složkami“ [32].

Pokud by Česká republika myslela své rozhodnutí připojit se k zastavení vývozu zbraní do Egypta v srpnu 2013 vážně, neměla by žádný důvod vývozy počátkem roku 2014 obnovit. Situace se totiž v Egyptě vůbec nezlepšila.

Když tehdy Nesehnutí spolu s dalšími 15 českými a evropskými organizacemi žá-dalo otevřeným dopisem odpovědné orgány - MPO ČR a MZV ČR - o zastavení vývozu pistolí a munice do Egypta [33], dostalo se jim odpovědi, která se uka-zuje byt charakteristickým případem zamlžování a přehazování odpovědnosti: MPO ČR odpovědělo, že dostalo kladné stanovisko MZV ČR, to zas odpovědělo, že zodpovědnost ze zákona leží především na MPO ČR, plus dodalo, že s egypt-skými partnery vede „intenzivní dialog“ [34]. Zbraně nakonec vyvezené byly, přičemž lidé v ulicích Káhiry na následky policejní střelby umírají dodnes [35]. Českým zbrojařům navíc roste chuť, například TATRA získala „zakázku vojenské-ho charakteru“, kdy má egyptskému ministerstvu obrany dodat 200 podvozků. [36]


123

Saúdská Arábie

Přehled nedemokratických a diktátorských zemí, ve kterých končí české zbra-ně bude symbolicky zakončen v jedné z nejrepresivnějších zemí světa - v Sa-údské Arábii. Ta se v roce 2014 stala co do hodnoty největším příjemcem čes-kých zbraní a vojenského materiálu, když v ní skončilo zboží za 60 milionů eur. Největší podíl má na tom zásilka tří stovek nákladních vozidel TATRA, určených tamní armádě, prodána sem byla ale i munice a části pancéřování. Aby toho nebylo málo, TATRA v zemi staví továrnu a podle jejích představi-telů doufá, že když Saúdové budou v budoucnu nakupovat například houf-nice, rozhodnou se pro jejich podvozky použít právě podvozky TATRA. [37] Někdo sice může namítat, že „náklaďáky přece nezabíjejí“, faktem ale je, že tyto náklaďáky jsou určeny saúdské armádě, a ta ze své podstaty pomáhá udržo-vat despotický režim při životě. Tatrovky jí v tom pomáhají logisticky. Od března 2015 navíc vede Saúdská Arábie vojenskou kampaň v sousedním Jemenu, jejímž výsledkem je již několik tisíc mrtvých civilistů a humanitární katastrofa v jedné z nejchudších zemí světa. Když se čeští novináři ptali MZV ČR, zda s ohledem na chování Saúdské Arábie v Jemenu přehodnotí její vyzbrojování, odpovědělo MZV ČR že „vývoz vojenského materiálu z ČR do Saúdské Arábie není vázaná na konflikt v Jemenu“ [38]. Tento alibistický výrok nebere v úvahu, že Saúdská ar-máda, jíž jsme dodali zbraně, „vázaná“ na konflikt v Jemenu je. A naše zbraně a náklaďáky jí v tom s velkou pravděpodobností pomáhají, protože je jen malá možnost, že by je Saúdi nakoupili jen kvůli tomu, aby je nakonec nepoužívali.

Závěr

Všechny zde uvedené případy se staly legálně, s vědomím a povolením českých vládních orgánů. Ukazuje se tak, že kontrola vývozu zbraní a vojenského ma-teriálu v České republice nefunguje. Bez ohledu na rétoriku se tak v praxi před ochranou lidských práv a zodpovědnou zahraniční politikou upřednostňují zisky zbrojních firem. Jinak by se nemohlo stávat, že naše zbraně končí v takových zemích jako je Saúdská Arábie, Egypt, či dokonce Rovníková Guinea. Je proto důležité, aby odpovědní úředníci a úřednice MZV ČR nebyli vystavováni tlaku zbrojařské lobby, nepodléhali imperativu „vyvézt co nejvíce“ a měli při udělová-ní stanovisek na zřeteli především ochranu lidských práv.

Peter Tkáč působí v Nezávislém Sociálně Ekologickém HNUTÍ - NESEHNUTÍ, kde se od roku 2010 věnuje monitoringu vývozu zbraní z České republiky.


124

Zdroje

[1] Společný postoj rady EU 2008/944/SZBP

http://www.mzv.cz/file/363582/SP_944_cz_LexUriServ.pdf

[2] Karanja Muraya 2014: How Small Arms and Light Weapons are Fueling Conflict in Kenya. In: ARMED CONFLICT AND INTERNATIONAL PEACE KEEPING. Afrika Nazarane University. https://www.academia.edu/9621701/How_Small_Arms_and_Light_Weapons_are_Fueling_Conflict_in_Kenya

[3] Výroční zprávy o kontrole vývozu vojenského materiálu, ručních zbraní pro civilní použití a zboží a technologií dvojího užití. http://www.mpo.cz/dokument151254.html

[4] Výroční zpráva o kontrole vývozu vojenského materiálu, ručních zbraní pro civilní použití a zboží a technologií dvojího užití v České republice za rok 2014, str. 17, http://download.mpo.cz/get/35863/60803/635476/priloha002.pdf

[5] Společný vojenský seznam Evropské unie http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:52013XG0327%2801%29

[6] Tomáš Tetiva 2009: Rozporuplná praxe. Exporty vojenského materiálu z ČR – kontroverzní prvek zahraniční a bezpečnostní politiky. Rkps. bakalářské práce, str. 26. Katedra mezinárod-ních vztahů a evropských studií. FSS MU.

[7] Vývoz vojenského materiálu z Česka loni stoupl o 4,2 mld korun. ČeskéNoviny.cz, 22. 6. 2015 http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/vyvoz-vojenskeho-materialu-z-ceska-loni-stoupl-o-4-2-mld-korun/1230364

[8] Českým zbrojovkám prudce roste vývoz. Ale války nám spíše škodí, tvrdí. Idnes.cz, 7. 6. 2015 http://ekonomika.idnes.cz/zbrojarum-se-dari-vyvazet-dc0-/ekonomika.aspx?c=A150607_133309_ekonomika_rny

Kopřivnická Tatra je při chuti, příští rok chce vyrobit 1300 aut. Novinky.cz, 1. 12. 2015 http://www.novinky.cz/ekonomika/388003-koprivnicka-tatra-je-pri-chuti-pristi-rok-chce-vyro-bit-1300-aut.html

[9] Na rekordním vývozu zbraní z České republiky má značný podíl vyzbrojování diktátorů a nedemokratických režimů. TZ NESEHNUTÍ ze dne 8. 7. 2015 http://zbraně.nesehnuti.cz/index.php/na-rekordnim-vyvozu-zbrani-z-ceske-republiky-ma-po-dil-vyzbrojovani-diktatoru-a-nedemokratickych-rezimu/

[10] Vondra vyrazil se šéfy zbrojovek do Vietnamu a Indie. ČT 24, 28. 3. 2012. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1181910-vondra-vyrazil-se-sefy-zbrojovek-do-vietnamu-a-indie

[11] Karel Dolejší: Válka na Kaukaze a ostudná role České republiky. Blisty.cz, 9. 8. 2008. http://blisty.cz/art/41963.html

[12] Human Rights Watch: Russia/Georgia: Investigate Civilian Deaths. www.hrw.org, 12. 8. 2008 https://www.hrw.org/news/2008/08/12/russia/georgia-investigate-civilian-deaths

[13] Michal Hrubý: Česká rozvojová spolupráce a obchod se zbraněmi – víme co dě-láme? www.zbraně.nesehnuti.cz, 12. 5. 2014. http://zbraně.nesehnuti.cz/index.php/ceska-rozvojova-spoluprace-a-obchod-se-zbraněmi-vime-co-delame/

[14] Zásilka české munice do Afghánistánu může yhoršit bezpečnostní situaci v zemi. TZ NE-SEHNUTÍ a Amnest International ze dne 15. 10. 2004. http://zbraně.nesehnuti.cz/index.php/zasilka-ceske-munice-do-afghanistanu-muze-zhorsit-bezpecnostni-situaci-v-zemi/


125

[15] Česká munice se našla u Tálibánců zabitých v Afghánistánu. Novinky.cz, 20. 9. 2009. http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/169263-ceska-munice-se-nasla-u-talibancu-zabitych-v--afghanistanu.html

[16] Bullets ‚flooding Baghdad market. BBC, 15. 06. 2006. http://news.bbc.co.uk/2/hi/mid-dle_east/5081360.stm

[17] Human Right‘s Watch: Equatorial Guinea. https://www.hrw.org/africa/equatorial-guinea

[18] Reportes Without Borders: Predators - Teodoro Obiang Nguema. www.en.rsf.org. http://en.rsf.org/predator-teodoro-obiang-nguema,44524.html

[19] 2015 World Press Freedom Index, http://index.rsf.org/#!/

[20] Výroční zpráva o kontrole exportu vojenského materiálu a ručních zbrané pro ci-vilní použití v České republice za rok 2008. www.mpo.cz http://download.mpo.cz/get/35863/60803/635474/priloha004.pdf

[21] Special Reports. Sri Lanka: civil war. www.channel4.com, http://www.channel4.com/news/sri-lanka-civil-war

[22] Report of the Secretary-General‘s Panel of Experts on Accountability on Sri Lanka. www.un.org., 31. 3. 2011. http://www.un.org/News/dh/infocus/Sri_Lanka/POE_Report_Full.pdf

[23] Projev ministra Schwarzenberga při předání ceny Homo Homini vyvolal rozporné reakce, ministr musel odložit svou plánovanou cestu do Ázerbájdžánu. www.clovekvtisni.cz, 18. 3. 2013. https://www.clovekvtisni.cz/cs/clanky/projev-ministra-schwarzenberga-pri-predani-ce-ny-homo-homini-vyvolal-rozporne-reakce-ministr-musel-odlozit-svou-planovanou-cestu-do--azerbajdzanu

[24] Sport for Rights, http://sportforrights.org/

[25] Výroční zpráva o kontrole vývozu vojenského materiálu, ručních zbraní pro civilní po-užití a zboží a technologií dvojího užití v České republice za rok 2012, str. 18. www.mpo.cz, http://download.mpo.cz/get/35863/55209/602908/priloha001.pdf

[26] Výroční zpráva o kontrole vývozu vojenského materiálu, ručních zbraní pro civilní po-užití a zboží a technologií dvojího užití v České republice za rok 2014, str. 37. www.mpo.cz, http://download.mpo.cz/get/35863/60803/635476/priloha002.pdf

[27] SIPRI: Arms Embargoes Database. http://www.sipri.org/databases/embargoes

[28] Egypt získá 129 000 českých pistolí CZ 75 P-07 Duty. www.armadninoviny.cz, 18. 7. 2014. http://www.armadninoviny.cz/129-000-ceskych-pistoli-pro-egypt.html

[29] Sisi elected Egypt president by landslide. www.aljazeera.com, 30. 5. 2014. http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2014/05/sisi-wins-egypt-elections-land-slide-2014529134910264238.html

[30] Council conclusions on Egypt. www.consilium.europa.eu, 21. 8. 2013. http://www.consili-um.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/EN/foraff/138599.pdf

[31] Češi dodají egyptské policii desítky tisíc pistolí. http://zpravy.e15.cz, 17. 2. 2014. http://zpravy.e15.cz/byznys/prumysl-a-energetika/cesi-dodaji-egyptske-policii-desitky-tisic-pistoli-1061249

[32] Amnesty International — Egypt three years on, wide scale repression continues unaba-ted. www.amnesty.org, 23. 1. 2014. https://www.amnesty.org/en/latest/news/2014/01/egypt-three-years-wide-scale-repression-continues-unabated/


126

[33] NESEHNUTÍ: Zastavte vývoz zbraní do Egypta, vyzvaly evropské organizace české minist-ry. www.zbraně.nesehnuti.cz, 16. 4. 2014. http://zbraně.nesehnuti.cz/index.php/zastavte-vyvoz-zbrani-do-egypta-vyzvaly-evropske-organizace-ceske-ministry/

[34] NESEHNUTÍ: Odpověď ministerstva zahraničních věcí na náš otevřený dopis k Egyptu. Www.zbraně.nesehnuti.cz, 31. 5. 2014. http://zbraně.nesehnuti.cz/index.php/odpoved-ministerstva-zahranicnich-veci-na-nas-otevreny-dopis-k-egyptu/

[35] Shaimaa El-sebagh Shot Dead At Leftist Party March In Cairo. http://www.huffington-post.com, 21. 1. 2015, http://www.huffingtonpost.com/2015/01/24/shaimaa-el-sebagh-shot--dead_n_6538138.html

[36] Kopřivnická Tatra je při chuti, příští rok chce vyrobit 1300 aut, www.novinky.cz, 1. 12. 2015, http://www.novinky.cz/ekonomika/388003-koprivnicka-tatra-je-pri-chuti-pristi-rok--chce-vyrobit-1300-aut.html

[37] Kopřivnická Tatra dokončuje montážní závod v sEUdské Arábii. www.e15.cz, 22. 5. 2014. http://zpravy.e15.cz/byznys/prumysl-a-energetika/koprivnicka-tatra-dokoncuje-montazni-zavod-v-seudske-arabii-1086777

[38] Účet soudů za jejich osmiměsíční válčení v Jemenu. Www.ceskapozice.lidovky.cz, 16. 11. 2015. http://ceskapozice.lidovky.cz/ucet-seudu-za-jejich-osmimesicni-valceni-v-jemenu-f7f-/tema.aspx?c=A151116_095328_pozice-tema_houd


127

III. AktKlimatická

konference – cOP 21

30. listopadu – 11. prosince 2015, Paříž, Francie

Foto: Catie Lau

129

Peace for our climate...Milan Smrž

Prolog – na počátku nespravedlnost

V říjnu 2015 proběhla přípravná fáze Klimatické konference v Paříži (COP21, Conference of the Parties, 21. v pořadí). Na ní byly v Bonnu představeny závěry nové studie, z níž plyne, že především rozvinuté země se nepodílejí spraved-livou částí na nutné proměně. Podle studie je nezbytné do roku 2030 snížit celosvětové emise o 30,8 miliardy tun CO

2. Pak by s pravděpodobností 66 %

bylo možné udržet teplotu pod nárůstem 2 °C, možná by byla i šance udržet 1,5 °C. Zatím jsou přislíbeny redukce emisí ve výši 13,8 miliardy tun CO

2, z čehož

pouze 5,5 miliardy tun je z rozvinutých zemí a 8,3 miliardy tun z rozvojových a přechodových zemí.

Studie dochází k závěru, že rozvinuté země nepočítají s tím, že by přispěly spra-vedlivým podílem. Japonsko slíbilo přispět jen 10 % svého spravedlivého podí-lu; USA pětinou a EU trochu více než pětinou. Smlouva, která by měla být uza-vřena v Paříži, vyžaduje větší angažmá průmyslových zemí, stejně jako podporu zemím rozvojovým. V EU jsou realizovatelné úspory emisí ve výši 60 % i více.1

V roce 2015 byla pokořena legendární hranice 400 ppm oxidu uhličitého v at-mosféře. Navzdory současným snahám světového společenství zabránit nejhor-šímu scénáři, tedy totální změně klimatu a s ní velmi pravděpodobně spojené-mu zániku lidské civilizace, jak ji známe.

Velká část zemí vyznává schizofrenní přístup: na jedné straně se účastní klima-tických konferencí, které řeší existenciální otázku, a na straně druhé setrvává na fosilním paradigmatu a podporuje nadnárodní fosilně energetické firmy, neboť si nedovede představit jinou energetiku a jiný rozvoj.

Na průzkum, těžbu a využívání fosilních paliv bylo v roce 2012 vydáno přes 850 miliard dolarů, zatímco na podporu obnovitelných zdrojů 101 miliard.2

Rovněž proto, že energetické firmy jsou často státní nebo polostátní a je často zmiňované jejich propojení na politiku.

1 Entwickelte Industrienationen leisten ihren fairen Beitrag zum Klimaschutz Nicht, Global 2000; dostupné online: https://www.global2000.at/entwickelte-industrienationen-leisten-ihren-fairen-beitrag-zum-klimaschutz-nicht

2 The fossil fuel bailout: G20 subsidies for oil, gas and coal exploration: Elizabeth Bast, Shakuntala Makhi-jani, Sam Pickard and Shelagh Whitley, November 2014, Overseas Development Institute 203, Blackfriars Road, London; dostupné online: http://www.odi.org/sites/odi.org.uk/files/odi-assets/publications-opinion--files/9234.pdf

PERSPEKTIVY ROZVOJE III. Akt – Klimatická konference – COP 21

130

Hrozí reálné nebezpečí, že po Paříži může být do hry zapojena jaderná energie, když bude prohlášena za neemisní technologii schopnou nahrazovat fosilní zdro-je. A to nehledě na problémy, které jsou s ní spojeny; nehledě na stálou absen-ci trvalého úložiště vysoce radioaktivního odpadu; stále rostoucí riziko havárie stárnoucích reaktorů a nově rostoucí riziko teroristických nebo válečných útoků; ani na konstantně rostoucí cenu a dobu potřebnou k výstavbě – jak lze doložit v případě obou nově rozestavěných jaderných elektráren v Evropě, ve finském Olkiluoto a francouzském Flamanville. Explicitně je ale v pařížské smlouvě jme-nována jenom Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) při OSN.

Pakliže se na klimatické konference podíváme kritickým pohledem, můžeme na základě dosavadních výsledků za více než dvě desetiletí konstatovat, že jsou dlouhou řadou faktických neúspěchů. Základním nedostatkem takových obřích setkání, kde jsou s malými výjimkami přítomny všechny státy světa, je hledání emisních limitů závazných pro všechny zúčastněné země, které zdaleka nejsou homogenní. Ať již vezmeme v potaz geopolitickou rozmanitost, různé přírodní podmínky i rozdílné bohatství, ale i to, zda obyvatelstvo je vzdělané a zvyklé na myšlenkovou rozmanitost nebo zda je myšlenková úroveň ubitá dogmatic-kým myšlením. Významným kriteriem je rovněž vnímání klimatického ohrože-ní, které na jaře 2015 kolísalo v rozsáhlém rozmezí mezi 18 až 74 %.3

V něčem se pořádající organizace, OSN, přece jenom poučila. Zjistila, že není po-liticky reálné požadovat všeobecně platnou dohodu o limitech, závazných pro každou zemi, protože existují velké rozdíly. Požadovat od rozdílně motivovaných států, aby se během předkol a dvoutýdenního jednání společně domluvily na spo-lečných závazných kvótách, je iluzorní. Každá země je v jiné situaci; někde obno-vitelné zdroje v povědomí veřejnosti již zdomácněly, dávno vyrábějí značný podíl elektřiny i tepla nízkoemisním způsobem a intenzivně pracují na dalším zvyšování podílu obnovitelné energie (státy jako Island, Norsko, Kostarika či spolkové země, např. Burgenland, regiony, města, obce), zatímco jinde existuje stálá nedůvěra.

Na první pohled to vypadá srozumitelně, bude ale schopen individuální přístup jednotlivých zemí (INDC proces) opravdu zajistit záchranu klimatu? Budeme se na národní úrovni ptát, zda se nám vyplatí přežít?

Situace před summitem cOP21

Po čtyřech letech vyjednávání se v Paříži (COP21) rozhodovalo o nové doho-dě, která by, jak bylo domluveno na konferenci v Durbanu (COP17), vytvořila

3 Global Concern about Climate Change, Broad Support for Limiting Emissions, Bruce Stokes, Richard Wike and Jill Carle, November 5, 2015, Pew Research Center; dostupné na: http://www.pewglobal.org/2015/11/05/global-concern-about-climate-change-broad-support-for-limiting-emissions/


131

nová závazná pravidla po ztroskotání smlouvy z Kodaně (COP15). Na rozdíl od Kjótského protokolu, který přinesl direktivní přístup shora se závaznými cíli a sankcemi, tentokrát strany vytvořily své cíle svobodně. Touto cestou se poda-řilo získat pro národní cíle 188 zemí, které představují 98 % světových emisí, oproti 38 zemím v Kjótu, které představovaly 12 % celosvětových emisí. To je samozřejmě velice pozitivní posun.

Tentokrát přislíbily všechny státy, že stvrdí dohodu, na jejímž základě by se hranice klimatické změny měla udržet na 2 °C. Autorem této hranice je prof. Schellnhuber z Klimatického institutu v Potsdami u Berlína, poradce kancléřky Merkelové.

Před zahájením pařížských jednání panoval optimismus. Na počátku summitu 150 hlav států vyjádřilo politickou vůli dojít k dohodě, ale již během počáteč-ních dnů se nedosáhlo významného pokroku v technických rozhovorech, týka-jících se přípravy návrhu textu budoucí smlouvy.

Jablkem sváru se stal postoj rozvojových zemí, které chtějí udržet rozdíl mezi rozvojovými a rozvinutými zeměmi, jak byl nastaven v Kjótu 1992. Spočívá v tom, že rozvinuté země přijmou emisní plány, zatímco rozvojové země dosta-nou prostředky na klimatickou adaptaci.

Svět se od Kodaně změnil, potřebuje dlouhodobou dohodu. Dohodu se třemi základními elementy: dlouhodobý cíl, obsahující limit 2 °C. Za druhé cíl do roku 2050 omezit emise CO

2 o 50 %, což znamená 80–95% snížení v případě rozvinu-

tých zemí. A konečně ještě kontrolu procesu každých pět let, aby se dala porov-nat stávající situace s klimatickým závazkem. Pro EU je tento krok velmi důležitý.

Ve vyjednávání je svět rozdělen na dva tábory v pohledu na zásadu „společně, ale s rozdílnou odpovědností“. Jedná se o kritéria rozdělení budoucích emisí. Jedna skupina tvrdí, že v určitém roce (2050) by měla být emisní omezení stejná pro všechny – to říkají USA a EU. Druhý tábor v čele s Čínou nebo Indií říká, že by se měly spravedlivě započítávat minulé emise od počátku industrializace, z če-hož by plynulo: kdo vypustil v minulosti méně, může emitovat v budoucnu více.

USA připouštějí, že by protokol měl mít závazné elementy, týkat by se to mělo dlouhodobých cílů, procesu kontroly a pravidel pro transparentnost a počita-telnost. Problémem je, že americký národní cíl nemůže být závazný, protože by vyžadoval ratifikaci Senátem.

EU má ambiciózní plány, progresivní legislativu a ve smyslu klimatické změny poskytuje největší finanční podporu. Mezi roky 2009 až 2013 to bylo více než 56 % finanční pomoci pro rozvojové země na podporu adaptace a mitigace

Peace for our Climate...

132

klimatické změny. EU tak má na summitu dobrou pozici s ambicemi a solida-ritou a v porozumění s našimi domácími postoji. To představuje autoritativní hlas pro vyjednávání. Ostatní dělají různá prohlášení, ale EU vede konzistentní politiku faktů a ne jen slov.4

Některé státy Oceánie, které jsou přímo existenčně ohrožené vzestupem hladiny oceánu, navrhovaly, že bychom měli požadovat cíl 1,5 °C. Zklamaná z předběž-ného jednání byla skupina nejchudších zemí (LDCs, Least Developed Countries). Prohlásily, že pro úspěch dohody mezinárodního společenství je rozhodující hra-nice 1,5 stupně. „Této otázce se nelze vyhnout,” oznamuje gambijský ministr ži-votního prostředí Pa Ousman Jarju, mluvčí skupiny LDCs. Arabské země, včetně zemí vyvážejících ropu, navrhovaly vymazat z pařížské dohody všechny teplotní cíle. Německá vláda není proti cíli 1,5 stupně. Kancléřka Angela Merkelová zdů-raznila, že globální nárůst teploty by měl být omezen „pod dva stupně”.

Původně navrhovaný dvoustupňový cíl OSN zásadně kritizoval rovněž James Hansen. Je podle něj špatně navržen, když připouští nárůst o 2 °C. Limita 2 °C je špatná, protože jsme jednoho stupně již dosáhli a jsme na cestě nad tuto hranici. I kdybychom snižovali emise o 6 % ročně, budeme stále mít 1 °C. Před-pokládá, že hlavy států se chtějí plácat po zádech a říkat, že to byla úspěšná konference. „Pakliže se to stane, tak napálíme další generace, protože děláme stále to stejné a slyšíme stejné věci jako v Kjótu v roce 1997. Stále se ptáme ka-ždé země, o kolik sníží emise, jaký si stanoví strop.“5

Na počátku bylo na konferenci asi deset skupin států, které sdružovaly různé zájmové, názorové a akční skupiny. Během konference se vytvořila velká skupi-na v čele s EU a USA.

Ztráty fosilního sektoru

Vedle názorové podjatosti jsou stěžejní brzdou ztráty fosilního energetického sektoru, který je v současné chvíli jedním z největších hospodářských odvětví. Dodržení přislíbených emisních limitů by mohlo do roku 2025 představovat pro fosilní hospodářství škody ve výši 2,2 bilionu dolarů, z čehož by nejvíce byly postiženy USA (412 miliard USD), pak následuje Kanada (220 miliard potenciál-ních ztrát) a Čína (179 miliard), z firem by nesly největší finanční ztráty fosilní koncerny Shell a Exxon Mobil, stejně jako státní mexická ropná firma Pemex.

4 Not enough being done to get a deal at Paris talks, says EU climate chief, Interview by Jorge Valero, The Guardian, 4 December 2015; dostupné online: http://www.theguardian.com/environment/2015/dec/04/canete-not-enough-being-done-get-deal-paris-climate-talks

5 UN on wrong track with plans to limit global warming to 2C, says top scientist, John Vidal, The Guar-dian, 3 December 2015; dostupné online: http://www.theguardian.com/environment/2015/dec/03/un-wrong-track-plans-limit-global-warming-2c-top-scientist-climate-change


133

Pokud ale budeme brát ohledy na finanční ztráty fosilních společností, posta-ráme se jen o jejich další byznys. Dále poplynou zisky těm, kteří se obohatili na devastaci.

Ochrana lesů je ochranou klimatu

Vedle emisí je významným činitelem záchyt uhlíku v půdě a biomase. Celo-světový obsah uhlíku v půdě je mnohem vyšší, než jaký je v atmosféře. Jedná se o 2700 Gt (gigatun) uhlíku, v porovnání s 780 Gt v atmosféře nebo 575 Gt v biomase, především dřevě. Ročně se ničí na světě 13 milionů hektarů lesa, což z celkových 41 milionů km2 představuje ročně 0,3 % celosvětové plochy lesů. Významnou snahou jak tento trend zvrátit, především v rozvojových zemích, jsou plány REED (Reducing Emissions from Deforestation and forest Degradati-on) a RIA (tzv. „domorodý“ REED), který je podle předkladatelů účinnějším ná-strojem. Mezi jeho body jsou územní integrita, kontrola a přidělování finanční kompenzace za starost o lesy, která by připadla lokální organizační struktuře. S plánem RIA přišly především 2 státy - Kostarika a Papua-Nová Guinea. Vliv odlesnění je větší, než se před několika lety předpokládalo. Pravděpodobně přispívá devastace lesů k celkovým emisím asi 20 %.6

Protagonisté a jejich počáteční postoje

V současném světě se změnily pozice. Čína produkuje na hlavu 7,4 tun CO2 a je

tedy hodně za USA (16,6) a Německem (10,2), současně to ale je nejvíce osídle-ná země na světě, takže je odpovědná za čtvrtinu světových emisí, na druhém místě jsou USA s 15 procenty. Osud planety tedy leží v rukou těchto dvou stá-tů: dohromady představují 40 procent celkové CO

2 bilance. Již před setkáním

v Limě v roce 2014 Čína a USA slíbily společnou iniciativu, USA chce snížit emise do roku 2025 o 26 až 28 procent ve srovnání s rokem 2005, Čína se zavázala dosáhnout vrcholu emisí do roku 2030 a pak by měly klesat. Díky tamnímu dra-matickému znečištění vzduchu lze očekávat, že to půjde dopředu rychleji.

Evropská unie

V mezinárodním srovnání si EU stanovila relativně vysoké cíle. Emise oxidu uh-ličitého by se měly do roku 2030 snížit ve srovnání s rokem 1990 minimálně o 40 %. A do konce století by měly emise klesnout na nulu. V Paříži EU požado-vala, aby se uzavřela závazná klimatická smlouva. A navíc by se měly výsledky

6 United Nations ICCD/COP(12)/CST/INF.1, Convention to Combat Desertification Distr.: General, 18 August 2015, dostupné online: http://www.unccd.int/Lists/OfficialDocuments/cop12/cstINF1eng.pdf


134

celosvětového úsilí každých pět let kontrolovat a případně, bude-li nutno, revidovat.

Cíl EU snížit emise CO2 do roku 2030 o 40% je ve srovnání s plány USA, Austrálie

nebo Japonska stále výjimečný. Měřeno potřebou ale nestačí. EU je rozštěpená: Polsko vehementně odmítá snížit těžbu uhlí; Velká Británie staví jeden větrný park za druhým, ale současně připravuje největší a nejdražší stavbu jaderné elektrárny, v Hinkley Point.

Z nové studie CAN (Climate Action Network) a Greenpeace vyplývá, že evrop-ské emise by měly klesat třikrát rychleji než v současnosti, abychom mohli do-držet limit 2 °C.7 Celkem 280 stárnoucích uhelných elektráren v EU emitovalo v roce 2014 celkem 762 milionů tun CO

2, tedy pětinu evropských emisí sklení-

kových plynů. Evropa musí postupně snižovat spotřebu uhlí, až k úplným 100 procentům obnovitelné energie. Podle IEA jsou uhelné elektrárny odpovědné za největší emise CO

2, představují téměř třetinu (31 %) světových emisí. 88 %

všeho uhlí musí zůstat v zemi.

Rozvojové a přechodové státy

Heterogenní skupina rozvojových zemí zahrnuje státy jako Bangladéš, silně ohroženou klimatickou změnou, i Saudskou Arábii. Mnohé země sice předloži-ly národní klimatické cíle, ale jejich dosažení je často závislé na finanční nebo technologické podpoře průmyslových zemí. Rozvinuté země přislíbily, za urči-tých podmínek, pomoc 100 miliard dolarů ročně do roku 2020, ale rozvojové země požadují navíc konkrétní závaznou smlouvu.

Města v rozvojových zemích, především indická a čínská, jsou často zamořena zplodinami spalování fosilních paliv natolik, že kontaminace ovzduší přesahu-je mnohonásobně doporučené limity polutantů. Např. PM 2.5 byly překročeny v nejkontaminovanějším městě Sing-tchaj v provincii Che-pej cca 4,5 násobně pro čínský limit 35μg/m3 (v ČR je limit 25). Nejvyšší hodnota PM 2.5, naměřená v Sing--tchaj, byla 688 μg/m3 a dosáhla tedy téměř dvacetinásobku čínského limitu.8

To samozřejmě s sebou přinese následné obrovské náklady na léčení poško-zeného zdraví městského obyvatelstva. Tato žalostná situace pravděpodobně bude tlačit vlády do rychlejšího řešení.

7 End of an Era: Why Every European Country Needs a Coal Phase-Out Plan, Greenpeace, 2015; dostupné online: http://www.greenpeace.de/sites/www.greenpeace.de/files/publications/end-of-era-coal-phase-out--plan-20151204.pdf

8 Xingtai Leads List Of China‘s Cities With The Worst Air Pollution In 2013, Russell Flannery, For-bes, 13 January 2014; dostupné online: http://www.forbes.com/sites/russellflannery/2014/01/13/xingtai-leads-list-of-chinas-cities-with-the-worst-air-pollution-in-2013-list/


135

Čína

Světově největší emitent CO2 změnil kurz. V Kodani 2009 patřila Čína mezi vel-

ké odmítače dohody. Nyní se Čína chce připojit k úspěšnému jednání o klimatu. Prezident Si Ťin-pching a francouzský prezident François Hollande na počátku listopadu slíbili pravidelnou kontrolu dohodnutých cílů z Paříže. Každých pět let by se měl přezkoumat dosažený pokrok. Peking již v červnu 2015 oznámil, že zvýší dosavadní klimatické cíle. Vypouštění CO

2 by tak mělo dosáhnout vr-

cholu v roce 2030 a 20 % energetické spotřeby by mělo být kryto z nefosilních zdrojů. Měřeno hospodářským výkonem by měly emise klesnout do roku 2030 o 60 až 65 procent oproti roku 2005. Čína počítá s drastickou úsporou uhlí, rovněž kvůli řešení smogových situací ve městech. Ve skutečnosti ale dnes Čína podle všeho emituje o šestinu více GHG (Greenhouse Gases – skleníkové plyny) než uvádí.

Indie

Jednou z klíčových zemí klimatické dohody je Indie. Proč se Indie více nezajímá o klimatickou otázku? Argumentuje bídou 360 milionů Indů; celkem 400 mili-onů obyvatel nemá přístup k elektřině. Ministerský předseda Narendra Modi odsouvá problém klimatu na druhé místo. Primární je podle něj: „Rozvoj, roz-voj a rozvoj“. Indie bude díky své rozloze a počtu obyvatel rozhodující zemí pro klimatickou budoucnost Země. Již nyní má indický subkontinent 1,25 miliardy obyvatel a očekává se, že kolem roku 2020 Indie lidnatostí překoná Čínu. Po-dle nejnovějších čísel má hospodářský růst 7,4 % a poprvé tak předběhla Čínu. S tím ale také rostou emise skleníkových plynů.9

V roce 1990 byly emise v Indii na hlavu 1,7 tuny CO2, podle výpočtu Australian-Ger-

man Climate and Energy College by ale mohly dosáhnout v roce 2030 4,3 tuny.10

Indie má velké zdroje nekvalitního uhlí, do roku 2019 chce vykopat a spálit dvojnásobek současného množství. Do roku 2030 by se mohlo jednat o 1,5 mi-liardy Indů, z nichž na každého připadne o 1,4 tuny emisí CO

2 více než dnes.11

Indie chce do roku 2030 vypouštět o třetinu méně skleníkových plynů ve srov-nání s rokem 2005. Nástrojem by měla být především masivní výstavba solárních

9 Klimasünder Indien: Kohle gegen Kohle, Ulrike Putz, Spiegel, 4.12.2015; dostupné online: http://www.spiegel.de/wissenschaft/mensch/klimagipfel-in-paris-warum-indien-sich-bitten-laesst-a-1065458.html

10 Australian-German Climate and Energy College, INDC Factsheets; dostupné online: http://www.climate--energy-college.net/indc-factsheets

11 Ausbau von Kohlekraftwerken: Indien setzt auf den Klimakiller, Ulrike Putz, Spiegel, 22.11.2014; dostupné online: http://www.spiegel.de/wirtschaft/soziales/indiens-kohlekraftwerke-gefaehrden-das-klima--a-1004118.html


136

zdrojů energie, méně subvencí pro fosilní paliva a zavedení uhelné daně. Indie chce do roku 2022 175 GW obnovitelných zdrojů, což je čtyřnásobek dnešního výkonu. New Delhi stojí pevně za myšlenkou, že náklady by měly zaplatit prů-myslové země, protože jsou za klimatickou změnu zásadní měrou odpovědné.12

USA

Prezident Barack Obama ukázal na klimatickém jednání v Paříži vstřícný postoj. Nejsilnější ekonomika světa oznámila, že chce snížit emise v roce 2020 ve srov-nání s rokem 2005 o 17 %, do roku 2025 by dále měly klesnout o 26 až 28 % a do roku 2050 o 80 %. Navzdory rozhořčeným protestům konzervativních re-publikánů již prosadil například zákaz další výstavby ropovodu Keystone, který měl propojit těžební oblasti ropných písků v Kanadě s Mexickým zálivem. Mini-str zahraničí John Kerry ale v Evropě vyvolal nevoli, když prohlásil, že dohoda na klimatické konferenci nebude definitivně mít formu smlouvy. V USA toto vyhlášení hodnotí jako vnitropolitickou taktiku: právně závaznou smlouvu by musel Obama protlačit republikány ovládaným Senátem.

Malý zájem o alternativní návrhy

James Hansen, jeden z předních světových klimatologů, který již v roce 1988 re-feroval o nebezpečí klimatické změny před americkým Senátem, se na pařížské konferenci vyjádřil, že bojovat s emisemi pomocí nedomyšlených postupů je obrovským rizikem pro další generace. Tvrdí, že planeta je mimo energetickou rovnováhu a že ztrácíme kontrolu nad klimatem, což může znamenat likvidaci poloviny pobřežních měst.

Navrhuje řešení: získat dvě nebo tři velké země, aby zavedly uhlíkovou daň. Fosilní paliva jsou levná, protože jejich těžba a spalování nezahrnují externí náklady – předně účinky oteplování a vliv znečištění ovzduší na lidské zdraví.

Ukazuje se, že pokud bychom tunu fosilního uhlíku zatížili 10 USD, tak by to snížilo za 10 let spotřebu o 20 % a za 20 let o 50 %. To je jediný životaschop-ný mezinárodní přístup. Cena fosilních paliv musí zahrnovat externality. To by rychle přesunulo zájem od fosilních paliv. „Není to složité. Potřebujeme jedno-duchý nástroj - uhlíkovou daň.“5

Kritika klimatických konferencí OSN významnými osobnostmi není nijak nová. Podobně reagoval po zkrachovalé konferenci v Kodani v roce 2009 někdejší

12 Hintergrund: Die Big Player beim Klimapoker in Paris, 30. November 2015, dostupné online: http://www.zeit.de/news/2015-11/30/un-hintergrunddie-big-player-beim-klimapoker-in-paris-30143603


137

prezident EUROSOLARU a nositel alternativní Nobelovy ceny za rok 2000 Her-mann Scheer (1944 - 2010). „ … Příčina kolektivního selhání spočívá ve špatné formulaci cílů této v pořadí již 15. světové konference o klimatu během 15 let. To, co světovou klimatickou konferenci od počátku ochromovalo, byl praktic-ky bezvýchodný pokus nalézt společný konsenzus všech přítomných vlád, tý-kající se jednotného postupu v řešení klimatického režimu. Výchozí podmínky průmyslových, prahových i rozvojových zemí jsou extrémně odlišné, i když ne-přihlížíme k dalším geografickým, sociálním a kulturním rozdílům. K tomu je potřeba ještě připočítat vlivy aktuálních hospodářských zájmů, jež působí na klimatickou krizi. Proto musela světová klimatická konference v Kodani skončit žalostně zahanbujícím způsobem…“13

Podle Scheera vyžaduje ochrana klimatu zcela nové výrobní způsoby a změnu základních hospodářských struktur. Nevhodný pokus kontrolovat světové emise oxidu uhličitého pomocí přidělování emisních práv se stane zbytečným. Špat-nou výchozí filozofií světových konferencí o klimatu je postoj, podle něhož je proměna výrobního cyklu do formy bezemisních obnovitelných energií hospo-dářskou zátěží. Nezbytným důsledkem tohoto názoru je nekonečné dohadová-ní o rozdělení této zátěže. Přitom by bylo možné dosáhnout minimálního kon-senzu, který by předčil všechny požadavky a očekávání. Správné by bylo chápat základní změnu energetiky jako šanci. A tuto šanci pak v jednotlivých zemích realizovat na základě konkrétních národohospodářských podmínek.

Kdo tuto možnost pochopí, nemusí čekat na dohodu slabých světových organi-zací a nemusí čekat na závěry OSN s odloženou účinností. Svět potřebuje kre-ativní sílu a statečné předjezdce, kteří upraví cestu a svým příkladem povzbudí a strhnou ostatní – tak, jak to vzorově udělalo Německo se svým zákonem o ob-novitelných energiích. Strnulý oportunismus nestačí.

Financování

Asi nepřekvapí, že jedním z klíčových problémů mezinárodní dohody je finan-cování. Nicméně i tyto postoje jsou značně schizofrenní.

V roce 2009 slíbily průmyslové státy rozvojovým, že od roku 2020 každoročně přispějí 100 miliardami USD. Tento cíl potvrdily všechny zúčastněné státy rok poté na konferenci v mexickém Cancúnu. Na této konferenci bylo také do-jednáno založení Zeleného klimatického fondu (GCF, Green Climate Fund), do kterého by měly rozvinuté státy přispívat. Rozvojové země prohlásily, že bez

13 Hermann Scheer zum Scheitern der 15. Weltklimakonferenz in Kopenhagen, 21. De-zember 2009, dostupné online: http://www.hermannscheer.de/de/index.php/pressemitteilungen-2009-archivmenupressemitteilu-173/693-aus-dem-scheitern-lehren-ziehen


138

těchto peněz k žádné dohodě nedojde. Zatím ale daly průmyslové země ze státních a soukromých prostředků jenom 30 miliard. Při velmi optimistických kalkulacích celková částka vychází na 60 miliard USD.

V průběhu konference prohlásil ministr zahraničí USA John Kerry, že jeho země chce zdvojnásobit příspěvek na 800 milionů dolarů ke klimatické ochraně, aniž by sdělil, kam by tento příspěvek měl směřovat. Příspěvek ze státního rozpočtu nejbohatší země by tak činil pouhých 0,8 % budoucího GCF.14

Rozvoj versus klima. Je ta otázka vůbec správně položena? Ztráta několika pro-cent hospodářského růstu, způsobená zvýšenými náklady na ochranu klima-tu, přinese podle studie Germanwatch mnohem vyšší přínos v tom, že nedo-jde k pozdějším klimatickým škodám. V roce 2050 budou přínosy klimatických opatření trojnásobně vyšší než náklady. Klimatická ochrana, která by měla udr-žet nárůst teploty na 2 °C, by zabránila v roce 2050 škodám ve výši 16 bilionů euro. Podle IPCC z roku 2014 (Intergovernmental Panel for Climate Change) by uskutečnění této strategie stálo 5 bilionů euro. K tomu lze ovšem ještě připočíst účinnější využití surovin i humanitární a morální důvody. Proč se rozhodovací elity neřídí vědeckými informacemi?15

Výzkumná skupina EWG (Energy Watch Group) posuzuje finanční náklady se-trvávání na fosilních palivech ve srovnání s rychlou přestavbou na obnovitelné zdroje.16 Při hypotetické přestavbě do roku 2030 by setrvání na fosilním modelu stálo dvakrát tolik, než důrazná přestavba na obnovitelné zdroje. A to bez za-počtení jakýchkoliv externalit.

Ve zprávě Oil Change International jsou uvedeny celkové ropné, uhelné a ply-nové dotace, které v roce 2014 dosáhly sumy 550 miliard USD, zatímco podle IEA bylo na obnovitelné zdroje v témže roce věnováno 121 miliard.2 Je samo-zřejmě legitimní argumentovat velikostí celosvětového podílu obnovitelných zdrojů na energetické spotřebě, který činí v tuto chvíli – nepočítáme-li biomasu na vaření a topení – jen několik procent. Na straně druhé je ale pravda, že fosilní technologie jsou již dávno technologiemi zavedenými, takže by žádné dotace potřebovat neměly. Mezi podporou nových technologií a udržováním zastaralých technologií při životě by měl být zásadní rozdíl.

14 USA verdoppeln Anpassungsgelder, Klimaretter, 9. Dezember 2015, dostupné online: http://www.klimare-tter.info/klimakonferenz/klimagipfel-paris/nachricht/20271-usa-verdoppeln-anpassungsgelder

15 Der volkswirtschaftliche Nutzen des Klimaschutzes Studie von Prof. Dr. Olav Hohmeyer, (Flensburg), Ger-manwatch e.V. dostupné online: http://germanwatch.org/de/download/13142.pdf

16 Worldwide Estimated Yearly Energy Costs, Energy Watch Group, Werner Zittel, 24. March 2010; dostupné online: http://energywatchgroup.org/wp-content/uploads/2014/02/2010-03-24_EWG_Energy_Costs_Worl-d_E.pdf


139

Konference skončila, stojíme stále na začátku

Výsledek COP21 v Paříži ukázal, že si elity začaly uvědomovat závažnost celé situace. Celkem více než 100 států – 30 evropských států, USA, Kanada, Me-xiko či nejchudší země ACP (africké, karibské a pacifické státy) se dohodlo na prosazení odpovědné klimatické smlouvy. To dokladuje stanovení nové hranice na 1,5 °C, čili by koncentrace CO

2 měla být omezena na 450 ppm. Úplně bez

netto emisí by měl být svět do roku 2050. Mimořádně bude záviset na tom, jak se tohoto úkolu jednotlivé země chopí. Základním motorem proměny se staly obnovitelné energie.

Velká většina scénářů (85 %) počítá s dekarbonizačními technikami vázání či ukládání oxidu uhličitého. Od roku 2070 by mělo začít snižování obsahu oxidu uhličitého v atmosféře. Skupina autorů ve svém článku17 ale s těmito techno-logiemi polemizuje a uvádí biotechnologické a ekonomické limity některých technologií, především BECCS (Bioenergy with Carbon Capture and Storage – zachycování uhlíku při spalování biomasy a jeho ukládání). Rovněž tito autoři, jako již zmíněný James Hansen, doporučují zdanění uhlíkových emisí.

Základním nedostatkem smlouvy ale je, že existuje velký rozpor mezi dohodnu-tou hranicí 1,5 °C a předloženými návrhy. Prozatím předložené návrhy směřují nad dva stupně. Již jsme ztratili mnoho času, od konce 80. let víme, že klima svou činností ohrožujeme. V roce 1992 v Riu byly na celosvětové konferenci při-jaty jednomyslné závěry, ale od té doby se emise CO

2 zdvojnásobily. Mimořádně

důležitá je pravidelná kontrola, první by měla proběhnout za pět let. Není to pozdě?

Musíme intenzivně dekarbonizovat tři základní energetické sektory: elektřinu, teplo a mobilitu. Především neuhlíková mobilita jde v současné chvíli kupředu jen velmi pomalým tempem. Současně potřebujeme jiný hospodářský systém, který bude vzdálen současnému dogmatu stálého růstu. Nesmíme zapomínat na změnu životního stylu. Budeme toho schopni? Budou politici schopni to vy-světlit svým občanům anebo budou smeteni populisty? Co všechno máme, mů-žeme nebo musíme obětovat přežití?

Pojem dekarbonizace, na němž se dohodly státy G7 na jednání v Elmau, nako-nec padl. To je zásadní chyba, protože to byla naznačená cesta pro 100 % ob-novitelné energie. Ve smlouvě není obsažen konec využívání fosilních energií do roku 2050. Byl nahrazen pojmem „rovnováha mezi emisemi a jejich zachy-cením“, což otevírá cestu k velmi sporným technologiím jako CCS (zachytávaní uhlíku ze spalin a jeho ukládání pod zem) i k jaderné energii.

17 Nature Climate Change, 10.1038/nclimate2870, 07 December 2015; dostupné online: http://www.nature.com/nclimate/journal/vaop/ncurrent/full/nclimate2870.html


140

Další slabinou smlouvy je, že nezahrnuje emise z mezinárodní letecké a lodní dopravy ani armádní spotřebu; u těchto sektorů se počítá se stálým nárůstem. Ve smlouvě rovněž není závazná právní ochrana ekosystémů.

Stomiliardová pomoc průmyslových států ve smlouvě zůstala, nicméně v oddíle smlouvy, který není závazný.

Epilog

Ve vědeckém konsenzu ani v politické proklamaci v Paříži není zásadní nesou-lad, zda klimatická změna existuje a zda je způsobena lidskou činností. Pro-blém je v tom, že klimatická změna není světovou společností vnímána jako zásadní ohrožení. Až se tak ale stane, bude pozdě.

Jako jedinci máme mimořádně dobře vyvinutou ochranu před aktuálním ohro-žením své osoby a svého nejbližšího okruhu, ale větší, natož globální problémy nás nechávají chladnými.

Nic nového. Obdobné situace se v minulosti často opakovaly. Jednou z hlavních příčin porážky stavovských vojsk na Bílé hoře byl podle českého historika Josefa Petráně nevyplacený žold.18

Uvádí, že půl vozu stříbra by k tomuto účelu postačovalo a velmi pravděpo-dobně by změnilo výsledek bitvy ve prospěch odpočatých a lépe postavených stavovských vojsk s polními dělostřeleckými redutami. Jistá část vojska do bitvy vůbec nezasáhla. Pražští měšťané ovšem nic neušetřili. Vítězové z obsazené Pra-hy odvezli celkem 13 vozů stříbra, o dalších následcích pro českou státnost ani nemluvě.

Nevznáší se nakonec, navzdory veškeré chvále, nad pařížskou smlouvou přece jen stín „chamberlainovské“ politiky? Britský premiér se v září roku 1938 po ná-vratu z Mnichovské konference také vyjádřil s bezbřehým optimismem a snad i nepředstíranou nadějí, že přivezl z Německa „Peace for our times.“

Milan Smrž je chemik, odborník na obnovitelné zdroje, místopředseda evrop-ské sítě Eurosolar a předseda její české pobočky.

18 Staroměstská exekuce, Petráň Josef; Mladá fronta, Praha 1985


141

hledá se politický systém pro antropocén

humanitas extra muros

Václav Bělohradský

Od finanční krize 2008 žije západní veřejnost očekáváním nějaké „události-al-ternativy“, kterou ale neviditelná ruka politického trhu vždy znovu promění na pouhý populistický přelud. Vysmívaný „konec dějin“ není snadné zaplašit, událostí je dost, ale žádná není „událostí-alternativou“, vždy se ukáže, že ve „stávajících poměrech“ je i pro ni místa dost: alternativy jsou jedna po druhé vtahovány dovnitř systému jako možné směry jeho vývoje.

V předmluvě Ke kritice politické ekonomie Marx napsal, že lidstvo řeší vždy jen takové problémy, které může vyřešit, neboť při podrobnějším zkoumání se vždy ukáže, že problém sám vzniká teprve tam, kde materiální podmínky jeho řešeni jsou již dány, nebo kde jsou alespoň v procesu vzniku.

Ještě nikdy nebylo tak zřejmé, že materiální podmínky řešení našich problémů (například těch spojených se zamořením životního prostředí soukromou do-pravou) „v lůně globálního kapitalismu“ již dozrály, že „revoluce základny“ už proběhla; „nadstavba“, ideologické formy (právní, politické, umělecké), v nichž si lidé „materiální revoluci“ uvědomují, ještě ale nikdy nebyly tak bezmocné udělat z nových „materiálních podmínek“ východisko nové politické hegemo-nie a přivodit změnu „stávajících poměrů“.

Důvodů je mnoho: postfordistická fragmentace pracujících, přeplněná síť sítí, v níž vládnou internetová bratrstva se svými kulty a ideje rychle klesají ke dnu, mocný zábavní průmysl, který dělá z občanů „závisláky na spektáklu“, záplavy „uniklých sdělení“, které proměňují veřejný prostor v toxické prostředí – to vše znemožňuje zformování nové alternativní hegemonie.

Přelomem v evropské tradici je vyvedení kritických humanitních věd z veřejné-ho prostoru do „stále rozbouřených stojatých vod“ globální akademické levice USA. Slavoj Žižek vidí korumpující moc americké akademické obce právě v této její schopnosti přizpůsobit „pojmy evropské kritické teorie vlídnému univerzu módního radikalismu kulturálních studií“. Finanční moc amerického univerzit-ního systému tu vytvořila umělý prostor, kde revoluční ideje humanitních věd


142

neškodně vybuchují jako campusový ohňostroj za potlesku platících diváků. Au-torům těch „nejrevolučnějších“ textů jsou pak nabídnuta doktorská stipendia, stáže a akademické kariéry.

xxx

Politické hegemonie minulých století se rodily z velkých antagonismů, jako byl boj o nadvládu města nad venkovem, universalistického společenství zákona nad partikulární pokrevní pospolitostí, státu nad církví, práce nad kapitálem. Všech-ny ty antagonismy jsou ve věku antropocénu archaické, stopy po nich přežívají v ideologii „tradičních“ politických stran, jejichž role v systému rychle oslabuje.

Základní kulturní praktikou boje o ideologickou hegemonii v moderních spo-lečnostech byla purifikace protikladů. Kapitalismus v sobě obsahuje mnoho ze socialismu, podobně jako demokracie v sobě obsahuje mnoho prvků oligarchic-kých režimů, zavilá vůle postavit historické pojmy do osudového protikladu je-jich očištěním od toho, co mají společného, je proměňuje v imperiální ideologie, v jejichž jménu se vedou nesmiřitelné boje.

Foto: Lets.Book – Senát ve starověkém Efezu

Hegemonické ideologie první modernosti se formovaly ustavením „krvavých disjunkcí“ – buď jsi revolucionář anebo reakcionář, socialista anebo schvaluješ


143

vykořisťování, buď jsi podnikatel anebo politik, muž anebo teplouš. Globalizace přinesla éru konjunkce, splývání, hybridizace, v níž se společnosti stávají hete-rogenními kolektivy těl, strojů, rovnic, výroků a teritorií, smíchaných v novou geo-bio-moc, jejímž symbolem je třeba pojem globální oteplování, věk ideologií skončil. A přinesla také konec éry alternativ, nesmiřitelných verzí světa, postide-ologické společnosti zaplavují hybridy, kterých se už nezbavíme, vyžadují proto racionální governance.

Klimatický summit v Paříži 2015 je prvním pokusem vytvořit pod vedením velmo-cí ekonomického růstu postideologický politický systém pro antropocén – geolo-gickou éru, v níž přítomnost druhu homo sapiens mění dalekosáhle ekosystémy na planetě Zemi.

xxx

První hybrid nazvu glokální impérium. Jak jsem už mnohokrát připomenul, zdě-dili jsme z římské politické filosofie rozdíl mezi mocí svrchovanou – impérium a mocí lokální – potestas; a také ideologickou praktiku „purifikace“, která škrtá v pojmu impérium vše, co je v něm jen lokální, co jej připodobňuje pouhé po-testas. Americká moc byla očištěna od toho, co je v ní lokální (genocida indiánů anebo otrokářství například) a přeměněna na „záruku demokracie ve světě“; podobně byla sovětská moc očištěna od stop po „mužické matičce Rusi“ a pro-měněna na „záruku vítězství socialismu“.

Výbuch Černobylu například byla lokální událost, která „si podřídila“ celou Ev-ropu, co je tedy v globálním kapitalismu impérium a co potestas? Globální sítě nadnárodních korporací zaplňují náš historický svět glokálními entitami, o je-jichž právu měnit náš společný svět nemůžeme hlasovat, i když musíme snášet jejich dopady – třeba zamoření oceánů nebo globální oteplování. Vzniká tak nový imperiální prostor, který nelze popsat starými protiklady politického myš-lení. Národní státy nejsou schopny ho regulovat a je imunní proti všem moder-ním formám antisystémového jednání – všechny protesty a alternativní vize do sebe vstřebává.

Ve společnosti globálních rizik má svrchovanou moc ta skupina aktérů, která rozhoduje o tom, jaká rizika musí lidé přijmout bez práva klást legitimní odpor. V prvé řadě jsou to rizika spjatá s nukleárním arsenálem, bez něhož žádný stát nemůže získat velmocenský status; dále rizika spjatá s ohrožením životního pro-středí, s patentováním sekvencí lidského genomu v soukromo-vlastnickém reži-mu a také rizika oligarchizace kulturních předpokladů (sebe)organizace lidstva – jako jsou infrastruktury komunikace a výchovy.

Hledá se politický systém pro antropocén. Humanitas exra muros

144

Kde jsou dnes nové zdi Říma, nové intra muros, za nimiž by impérium bylo pod kontrolou „nějakého lidu“? Neocitla se celá humanitas extra muros? Slovo arbi-tráž varuje: když bude přijata TTIP, celé národy budou podrobeny ne demokra-ticky ustaveným soudům, ale arbitrážím investorů.

Druhým hybridem jsou „kolektivy“ (jak je nazval francouzský sociolog vědy Bruno Latour), ustavené delegováním klíčových funkcí lidmi na věci a apará-ty. V moderní společnosti nelze vést ostrou hranici mezi přírodou, společností a technikou – kolektiv účastníků semináře, na němž jsem tento text poprvé for-muloval, není než hybrid osob, věcí, informačních technologií, nízkých nákladů na mobilitu a dostupných databází.

Třetím hybridem jsou zasíťované aktivity, které vyznačuje rozvrat autorit, hierar-chií a jednosměrných informačních dálnic, prolínání center a periférií, dalekého a blízkého, současného a minulého.

Čtvrtý hybrid vzniká tím, že žádná praktika purifikace už není schopna oddělit „tvrdá“ fakta od „měkkých“ hodnot, tedy od příběhů, do nichž jsou zasazena. Žádná fakta nejsou holá, všechna jsou oděná do příběhů a každý vypravěč sli-buje nějaký happyend, vypravěčů a slibovaných happyendů je stále více a moc faktů je vyvrátit prudce klesá. Poměr mezi hodnotami a fakty se změnil: fakta jsou malé příběhy a příběhy jsou velká fakta. Vědci vyrábějí fakta masově na objednávku velkých korporací, které je pak zasazují do svých log.

A hybridem jsou dnes i demokratické volby, ta směs marketingových kampaní a showbyznysu, jejichž výsledky závisí na objemu investic do mediálních udá-lostí, a jsou proto hlavní branou, kterou korupce vstupuje do systému. Úpadek zvolené reprezentace jako zdroje legitimní moci ve státě kompenzuje jen rych-le rostoucí schopnost sebeorganizace různých sektorů společnosti, například spotřebitelů, lokálních komunit, morálních či náboženských menšin, které ne-bojují o reprezentaci celku, ale o efektivní řešení krizí tady a teď.

xxx

Cíl konference v Paříži shrnuje formule governance klimatu. Ten výraz ohla-šuje změnu v pojetí toho, co nazýváme „řešení krizí“: na místo hledání al-ternativ k systému nastupuje hledání „prahů udržitelnosti kritických situací“, na místo antagonismu mezi nositeli definitivních řešení nastupují antinomie. Tím výrazem Kant označil otázky, které připouštějí jako legitimní protikladné odpovědi, nelze je vyřešit, ale je možná jejich governance v rámci liberálního státu.


145

Chci tu popsat čtyři antinomie antropocénu.

První z nich nazvu „rizika a hrozby“. Moderna všechno proměňuje v rozhodnutí: pravdu, přírodu, boha, vědeckou objektivitu – napsal Ulrich Beck v knize Vynalé-zání politiky. Svobodná volba vnáší do světa kontingenci, nahodilost, každé roz-hodnutí ale přináší riziko, že bude mít negativní dopad na ty, kdo nerozhodují.

Riziko je matematický pojem, je předmětem racionálního a utilitárního kalkulu. Dopad rozhodnutí riskovat je ale hrozbou pro lidi, kteří se na volbě nijak nepo-dílejí, jsou jen nevinnou obětí jejích důsledků. V globální komplexní společnos-ti jsou všichni riskujícími i ohroženými, nemají ale společný jazyk. Pojem riziko patří do jazyka vědy, pojem hrozba do přirozené řeči, zatížené mýty, pověrami, kolektivními úzkostmi; ve veřejném prostoru je jazyk vědy privilegován, přiroze-ná řeč má ale větší masovou rezonanci.

Navrhuji formulovat první antinomii takto: V reprezentaci hrozeb převládají tabu, předsudky, protesty a konzervativní odpor ke změnám, v reprezentaci ri-zik důkazy, kalkuly a progresivní vstřícnost ke změnám; v globální komplexní společnosti je ale každý člověk současně reprezentantem komunity riskujících i komunity ohrožených.

Když privilegujeme jazyk hrozeb, riskujeme ztrátu efektivity, když privileguje-me jazyk rizik, hrozí nám nepředvídatelné důsledky v globálním komplexním prostředí. Kdybychom respektovali tabu, podle něhož kráva není masožravé zvíře, vyhnuli bychom se nemoci šílených krav; na druhé straně platí, že úcta k tabu povýšená na obecný princip by vedla k rychlému úpadku efektivity v ce-lém systému.

Konflikty mezi riskujícími a ohroženými nelze vyřešit, jen definovat práh jejich udržitelnosti; to vyžaduje radikální prohloubení mnohohlasosti demokratické-ho veřejného prostoru, oslabení ideologie oddělující vědu od tmářství, specia-listy od laiků.

xxx

Druhou antinomii nazvu „názory a specializace“. Modernost je sledem emanci-pací všech specializovaných sektorů společnosti od autority reprezentantů Celku – církve, státu, filosofie, morální autority. Každý specializovaný sektor chce být „nezávislý na nekompetentních činitelích“ a řídit se jen vlastními kritérii a kódy. Důsledkem je obrovský přírůstek efektivity práce, ale také ztráta smyslu pro ne-oblomnou přítomnost Celku, který nikdy není předmětem racionálního speciali-zovaného vědění, ale jen „rozumných laických“ názorů.


146

Podle evoluční teorie je specializace nejefektivnější způsob, jak se přizpůsobit prostředí, za podmínky, že to prostředí je stabilní; společnosti, v nichž se spe-cializace stane hlavním způsobem, jak se do nich integrovat, se ale stávají ne-stabilními, protože specializované sektory nemají motivaci udělat si racionální názor na Celek, který svým jednáním ovlivňují; v nestabilních společnostech je specializace evoluční nevýhodou.

Druhou antinomii formulujme takto: Integrovat se do funkčně diferencované společnosti vyžaduje schopnosti založené na specializovaném vědění; stabilita těchto společností závisí ale na schopnosti každého specializovaného sektoru brát ve svém rozhodování v úvahu hlediska ostatních sektorů.

Podmínkou stability demokratických společností je vstřícná otevřenost k hledis-kům ostatních specializovaných sektorů, empatie, obsažená v rozumných názo-rech, které si formují občané v produktivním veřejném prostoru. Veřejný prostor globalizovaných kapitalistických společností nutí občany stále tvrdším tlakem k tomu, aby investovali do tvorby specializovaného vědění, ne do tvorby ro-zumných názorů. Rostoucí deficit rozumných názorů demokratické společnosti destabilizuje.

Jak přetvořit absolutistickou knowledge based society v demokratickou opinion based society? To je klíčová otázka pro humanitní vědy v současné společnosti.

xxx

Třetí antinomií se zabývám podrobně v XV. kapitole mé knihy Společnosti nevol-nosti, nazvu ji „nesnesitelná snadnost volby“. Německý sociolog Claus Offe zachy-cuje základní rozpor modernosti metaforou o současném růstu ledu a páry. Stále snadnější možnost volit si místa pobytu, předměty spotřeby, čas a rychlost pohybu je přírůstkem těkavé páry. Každý přírůstek páry je ale vykoupen přírůstkem ledu, a ledem jsou dálnice, supermarkety, byrokracie, operační systém Windows 10, Skype, obří korporace, Google či big data. Každý růst páry přináší další emanci-paci lidí od závislosti na časoprostorové struktuře světa – lyžuje se v létě a jahody se jedí v zimě, vzdálenosti mizí, na nic není třeba čekat; s přibývající párou těkavé mobility roste ale neoblomně i nehybný led dálnic a naftařských korporací.

Volba mezi stále větším množstvím zboží, idejí, politických programů, informací, zážitků, zkušeností a dokonce i mezi různými identitami je pro občany postprů-myslových států stále snadnější, protože vše je nabízeno v přehledném rámci, jako jsou regály supermarketu nebo dálnice, kde je možné si snadno spočítat výhody volby; ale to zjednodušující zarámování volby si svobodnou volbu samo podřizuje.


147

Od samého počátku je do moderní subjektivity vepsána vůle oslavovat páru vol-by a mlčet o ledu, který je podmínkou rostoucí snadnosti volby. Zviditelnit zaml-čený led, zobrazit jej, vyslovit jej, dát mu váhu ve veřejném prostoru, rozvrátit masivní privilegování páry, je základní formou politické angažovanosti v pozdní průmyslové společnosti.

Třetí antinomii formulujme takto: Růst možnosti volit si stále snadněji mezi stále větším počtem možností znamená také růst struktur, které si svobodnou volbu jednotlivců podmaňují tím, že jim ji činí stále snadnější.

xxx

Kvalita života závisí v globálním kapitalismu stále méně na soukromém vlastnic-tví a stále více na přístupu k veřejným statkům, které lze ale efektivně produ-kovat a chránit jen kolektivními akcemi. Poptávka po kolektivní akci se formuje v okamžiku, kdy si členové nějaké skupiny uvědomují, že by bylo pro ně výhod-né, kdyby všichni dohromady něco udělali, ale nikomu z nich se nevyplatí, aby to udělal jen on sám – například netopit nejlevnějším palivem.

Kolektivní akce se rozběhne jen v těch skupinách, v nichž je dost sociálního ka-pitálu, jako je důvěra ve spolupráci všech, efektivní komunikace či dělba o infor-mace, a také třeba etická motivace jedinců ke kooperaci. Sociálním kapitálem moderní demokratické společnosti jsou občanské ctnosti, bez nich by racionální egoisté, které z nás tržní ekonomika udělala, nebyli schopní organizovat kolek-tivní akce na ochranu veřejných statků.

Čtvrtou antinomii chci proto formulovat asi takto: Globalizace kapitalismu zvýši-la poptávku po veřejných statcích, a tím i poptávku po kolektivních akcích, sou-časně ale rozkládá hlavní zdroje občanských ctností, nutných k jejich realizaci – národní solidaritu a dlouhodobé sousedské komunity; nové zdi v evropských státech a městech a jiné formy neorasismu jsou pokusy zvýšit sociální kapitál na úkor demokratického univerzalismu – uzavřením občanských komunit „poten-ciálně“ nepřizpůsobivým.

Nalézt v globalizovaných kapitalistických společnostech práh udržitelnosti mezi rostoucí potřebou sociálního kapitálu k organizování kolektivních akcí a demo-kratickým universalismem je nezbytnou podmínkou demokratické governance globalizace.

Václav Bělohradský je profesorem politické sociologie na Univerzitě v Terstu, esejistou, pravidelně publikuje v literarní příloze Práva Salon.


148

Klimatický podvod: nezávazné klimatické „cíle“, ale závazná pravidla obchodu službamiDeborah James

Celý svět sledoval, jak se světoví vůdci z téměř každé země planety setkali na za-čátku prosince 2015 v Paříži, aby stanovili cíle snižování uhlíkových emisí a řešili tak globální změnu klimatu.

Bohužel zástupci 50 těch samých vlád se stejný týden setkali také v Ženevě, aby jednali o závazných pravidlech, která schopnost zemí tyto cíle plnit vážně omezí.

15. kolo rozhovorů o vytvoření „Dohody o obchodu v oblasti služeb“, neboli TiSA, se opět konalo v Ženevě. Mezi členy TiSA v současné době patří Austrá-lie, Hong Kong, Chile, Island, Izrael, Japonsko, Jižní Korea, Kanada, Kolumbie, Kostarika, Lichtenštejnsko, Mauritius, Mexiko, Norsko, Nový Zéland, Pákistán, Panama, Peru, Švýcarsko, Tchaj-wan, Turecko, USA a 28 členských států Evropské unie. Jak to, že každý věděl o pařížských jednáních, ale ne o těch ženevských? Je tomu tak proto, že ženevské rozhovory byly svolávány v tajnosti – právě proto, že vyjednavači nechtěli, aby se veřejnost dozvěděla, co mají za lubem.

TiSA je postavena na Všeobecné dohodě o obchodu službami (GATS) vznik-lé v rámci WTO, kterou Naomi Klein dokumentuje ve své knize This Changes Everything (Tohle mění všechno) a která byla výrazným způsobem využívána proti politikám ochrany životního prostředí. Přesto je smyslem TiSA jít dál než GATS, protože korporace považují stávající pravidla za „nedostatečně ambicióz-ní“. Finanční služby, logistické a technologické korporace, především ve Spoje-ných státech a také v EU, se snaží rozšířit GATS a vytvořit soubor deregulačních a privatizačních pravidel, která omezují veřejný dohled nad tím, jak služby na domácím a světovém trhu fungují, přičemž odsouvají otázky ochrany životního prostředí, pracovních podmínek a rozvojové problematiky ve prospěch práv, pů-sobení a dosahování zisku nadnárodních korporací.

Naštěstí opět přispěchala na pomoc organizace Wikileaks. V současnosti publi-kuje analýzy a tajné, uniklé návrhy, které by vytvořily rozsáhlá pravidla dávající korporacím práva k přístupu na trhy a omezující veřejný dohled nad životním prostředím, energetickými službami a silniční dopravou v členských zemích TiSA.1

1 https://wikileaks.org/tisa/


149

Z analýzy2 návrhu dodatku k TiSA „Služby související s energetikou“ (Energy Re-lated Services, ERS)3 vyplývá, že by dal „práva“ zahraničním energetickým společ-nostem na domácích trzích. Místo tlaku na snižování emisí uhlíku nebo podpo-ru přístupu chudých zemí k čistým technologiím by navrhovaná příloha TiSA ve skutečnosti omezila schopnost vlád (na národní, regionální nebo místní úrovni) zavádět politiky, které rozlišují mezi znečišťujícími a na uhlíku založenými zdroji energie, jako je ropa a uhlí, a čistými a obnovitelnými zdroji energie, jako jsou větrná a solární. To je v souladu se „zásadou technologické neutrality“, odhale-nou v rozboru navrhované kapitoly, který aktuálně publikovala globální odboro-vá federace Public Services International (PSI)4, Victorem Menottim.

Jelikož snížení závislosti na fosilních palivech je základem velké části dnešní klimatické politiky, je těžké si představit, jak by vlády mohly dosáhnout po-žadovaného snížení spotřeby fosilních paliv, pokud nejsou schopny rozlišovat mezi energetickými zdroji.

Rozvojové země požadovaly, aby se principy společné, ale diferencované od-povědnosti zakotvily v jakékoli nové klimatické dohodě5; TiSA by namísto toho obcházela zájmy rozvojových zemí formulované v rámci WTO a nedokázala by zahrnout (slabou) flexibilitu pro rozvojové země obsaženou v dohodě GATS.

Vlastně se zdá být hlavním smyslem TiSA „odklonit politickou moc nad energe-tickými a klimatickými politikami od lidí využívajících své vlády k vytváření spra-vedlivých a udržitelných ekonomik ke globálním společnostem využívajícím TiSA k omezování vlád v oblasti regulace energetických trhů, společností a průmyslové infrastruktury,“ slovy Menottiho. Což by dopadlo také na postupy, kterými vlády zajišťují, aby ze zisků z těžby přírodních zdrojů profitovala i domácí ekonomika – což je klíčová strategie při snižování chudoby v mnoha rozvojových zemích.

Ale v sázce není jen politika v oblasti energetiky. Ve své analýze navrhované kapitoly o environmentálních službách Bill Waren, z amerických Přátel Země, poznamenává, že „oblast ekologických regulací, na které se vztahuje a které ohrožuje TiSA, se zdá být široká“.6

Příloha7 naznačuje, že by se vztahovala na důležité služby, které často fungují na

2 Victor Menotti; Expert analysis on Energy Related Services (ERS) Annex Proposal: Questions and Answers; Wikileaks; 2015. Dostupné online na https://wikileaks.org/tisa/Analysis-TiSA-Annex-on-Energy-related-Services-QA/page-1.html

3 TiSA – Energy Related Services; Wikileaks; 2015. Dostupné online na https://wikileaks.org/tisa/TiSA-Energy-Related-Services-Proposal-IS-NO/page-1.html

4 http://www.world-psi.org/en/issue/TISA

5 http://thirdworldnetwork.net/

6 Bill Waren; The Trade in Services Agreement is an environmental hazard; Friends of Earth; 2015. Dostupné online na https://wikileaks.org/tisa/Analysis-TiSA-Annex-on-Environment-related-Services/page-1.html

7 Annex on Environmental Services; Wikileaks; 2015. Dostupné online na https://wikileaks.org/tisa/

Klimatický podvod: Nezávazné klimatické „cíle“, ale závazná pravidla obchodu službami

150

veřejném základě, jako je kanalizace a svoz odpadů, ale také na nedefinované „jiné služby ochrany životního prostředí“. Pravidla „národního zacházení“ v TiSA také ustanovují, že vlády by musely poskytnout „podmínky soutěže“ zahraničním společnostem alespoň tak příznivé jako domácím společnostem. Překvapivě by se to vztahovalo i na služby v oblasti životního prostředí, které musí být teprve vyvinuty!

Ve své analýze Waren také podrobně líčí, jak „výjimka umožňující vládám regu-lovat dodávky služeb v oblasti životního prostředí je do značné míry bezzubá“.

Dále pravidla TiSA ohledně „přístupu na trh“ omezují veřejnou regulaci počtu poskytovatelů služeb, absolutní hodnoty poskytnutých služeb, právní formy spo-lečností, které služby poskytují, a další regulační aspekty a neovlivnila by pouze energetické a environmentální služby obsažené v konkrétních přílohách, ale při-bližně 160 odvětví služeb, z nichž mnohé značně dopadají na životní prostředí, včetně obchodu s nemovitostmi, maloobchodu, stavebnictví, letecké, silniční, ná-mořní, osobní a nákladní dopravy, distribuce elektřiny, plynu a vody, služeb v ze-mědělství, myslivosti, lesnictví, rybářství, hornictví, technických služeb a dalších.

Návrh přílohy týkající se silniční dopravy odhaluje podobné problémy jako dříve zveřejněné přílohy o námořní a letecké dopravě. Zatímco občané a volení zá-stupci usilují v oblasti výstavby infrastruktury včetně mostů a silnic o environ-mentální cíle a vytváření pracovních míst a ekologové a aktivisté v oblasti pra-covních podmínek silně sází na zdanění a regulaci námořní a letecké dopravy při financování klimatické adaptace a zmírnění a redukce uhlíkových emisí z do-pravního průmyslu, TiSA navrhuje zavést korporátní model, který by upřednost-ňoval „práva“ působení nadnárodních korporací a omezoval regulaci. Ve své analýze tohoto návrhu kapitoly Mezinárodní federace pracovníků v dopravě (ITF) konstatuje, že „kombinovaný dopad uniklých dokumentů TiSA by předsta-voval vážné překážky pro každý stát, který chce investovat do své infrastruktury, spravovat a provozovat ji, plánovat rozvoj nebo bránit sociální a bezpečnostní standardy v celém dopravním průmyslu.“8

Tyto nově zveřejněné navrhované kapitoly by se také propojily s dalšími kapito-lami TiSA, například o domácí regulaci, transparentnosti, veřejných zakázkách a o dalších problémech napříč tématy. Podobnost s navrhovaným transpacific-kým partnerstvím (TPP) a jeho možnými negativními dopady, jak je podrobně popsáno v analýze publikované 2. prosince Sierra Clubem, Špinavá dohoda: Jak Transpacifické partnerství ohrožuje naše klima, bije do očí.9

TiSA-Annex-on-Environment-related-Services/page-1.html

8 ITF road transport section’s assessment of the TISA Annex on road freight transport and related logistic services; 2015. Dostupné online na: https://wikileaks.org/tisa/Analysis-TiSA-Annex-on-Road-Freight-and--Logistics-Services/page-1.html

9 Ben Beachy, Ilana Solomon; A Dirty Deal; Sierra Club; 2.12.2015. Dostupné online na http://www.sierraclub.org/compass/2015/12/dirty-deal


151

Obě dohody by společnostem obchodujícím s fosilními palivy poskytovaly moc napadat politiky v oblasti životního prostředí, v navrhované TiSA na základě více než 20 důvodů uvedených v kapitole o Domácí regulaci. Tato kapitola potlačuje vládní regulace technických norem, odborných kvalifikací a standardů a postupů udělování licencí, aby omezila zavádění politik v oblasti domácí energetické a en-vironmentální legislativy na politiky, které nejsou, mezi jinými požadavky, „více za-těžující, než je nezbytné“, „objektivní“ a „rozumné“. Ale co tato slova znamenají?

Je požadavek na zhodnocení dopadu na životní prostředí při udělování licence pro ropovod „více zatěžující, než je nezbytné“? Je požadavek na určité procento elek-třiny, které má být získáváno z obnovitelných zdrojů, „objektivní“? Je „rozumná“ místní vyhláška nařizující zvýšené technické standardy s cílem snížit znečištění způsobené elektrárnami, které se nachází v blízkosti obytných čtvrtí ne-bílých níz-kopříjmových komunit, jak to vyžadují aktivisté ekologické spravedlnosti?10

Otázka zní, proč by naše vlády dávaly zahraničním společnostem právo rozho-dovat v těchto otázkách, když se jasně týkají místních komunit a občanů, vole-ných zástupců, úředníků, spotřebitelů, pracovníků a široké veřejnosti?

Tyto zásahy do domácí politiky v oblasti životního prostředí a energetiky by mohly nastat již během příprav, a to prostřednictvím navrhované kapitoly TiSA o „Transparentnosti“, která by stanovila, že vlády musí zahraničním firmám za-jistit mechanismus, pomocí kterého budou mít právo vstupovat do navrhova-ných opatření na vnitrostátní úrovni, včetně zákonů, regulací, postupů a správ-ních výnosů, před přijetím konečného rozhodnutí. Mohla by také nařídit vládám povinně odpovídat zahraničním firmám, které by daly najevo, že s konečným výsledkem nesouhlasí. Vyjednavači také uvažují o právu na nezávislé odvolání v případě, že zahraniční firma nesouhlasí s konečným suverénním rozhodnutím – zde se musíme ptát, nezávislé na kom?

Jak TPP, tak navrhovaná TiSA by omezily schopnost vlád využívat veřejné zakáz-ky na podporu „zelených nákupů“, prostřednictvím kapitoly upravující zadávání veřejných zakázek, která v TiSA křížově odkazuje na kapitoly o životním pro-středí a energetických službách. Podle analýzy provedené Third World Network veřejné zakázky „představují důležitý zdroj poptávky pro domácí poskytovatele služeb, a to, že je vyhrazuje pro domácí společnosti (nebo jim dává přednost jinak), může napomáhat sociálnímu a hospodářskému rozvoji, poskytovat pra-covní místa a obchodní příležitosti pro marginalizované nebo znevýhodněné jednotlivce a komunity a fungovat jako nástroj ‚přerozdělování bohatství‘.“� Podle uniklé kapitoly TiSA týkající se zadávání veřejných zakázek by se veřejné zakázky, na všech stupních, v jakékoliv výši, otevřely každému.

10 It Takes Roots to Weather the Storm: The Road to Paris and Beyond; Grassroots Global Justice; 2015. Dostupné online na http://ggjalliance.org/road2paris


152

Tak jako TPP, i TiSA omezuje schopnost vlád nastavit zásady, které upřednostňují po-litiky vytváření environmentálních pracovních míst, obhajované mj. organizací Trade Unions for Energy Democracy a výzvou Just Transition vypracovanou Mezinárodní odborovou konfederací (ITUC) a potvrzenou We Mean Business, B Team a sedmi hlav-ními občanskospolečenskými sítěmi, včetně CIDSE (mezinárodní aliance katolických rozvojových agentur), Přátelé Země (Friends of the Earth International), ActionAid International, Greenpeace International, Christian Aid, WWF a Oxfam International.

Kromě zvláštních ustanovení dohod je zde problém obecného modelu korpora-tivní globalizace, který je v dohodách, jako je navrhovaná TiSA, učiněn meziná-rodním právem. Kniha Naomi Klein zdůrazňuje, jak málo bylo napsáno o tom, „jak tržní fundamentalismus od prvních okamžiků systematicky sabotoval naši společnou reakci na změnu klimatu“. V úryvku z její knihy otištěném deníkem Guardian Klein poznamenává, že:

„Hlavním problémem bylo, že sevření, kterým si logika trhu pojistila v tomto ob-dobí veřejný život, způsobilo, že nejjednodušší a nejzjevnější klimatické odpově-di se zdají být politicky kacířské. Jak by například mohly státy masivně investovat do bezuhlíkových veřejných služeb a infrastruktury v době, kdy je veřejná sféra systematicky rozkládána a rozprodávána? Jak by vlády mohly silně regulovat, vybírat daně a penalizovat společnosti v oblasti fosilních paliv, když byla všech-na tato opatření odmítnuta jako relikty komunismu typu ‚přikazuj a kontroluj‘? A jak by mohl sektor obnovitelných zdrojů energie dostávat veřejnou podporu a ochranu, kterou potřebuje, aby byla nahrazena fosilní paliva, když se z ‚pro-tekcionismu‘ udělalo sprosté slovo?“11

Rozšíření investic do bezuhlíkových veřejných služeb a infrastruktury, které po-žadují Cíle udržitelného rozvoje před nedávnem odsouhlasené vládami člen-ských států OSN, bude brzdit deregulace a privatizace služeb, včetně služeb v oblasti životního prostředí, které ztělesňuje model TiSA.

Těžko jim také pomůže takzvaná Dohoda o environmentálním zboží (EGA), vy-jednávaná pod záštitou WTO, která má údajně podle generálního ředitele WTO Roberta Azevêda přispět k řešení klimatických problémů�, ale stále obsahuje spoustu výrobků, které podle nevládní organizace Transport & Environment nemají žádnou environmentální podstatu�. Navrhovaná EGA by nejen zvýšila obchod s těmito výrobky, ale také snížila na nulu daně placené firmami za pri-vilegium profitovat z tohoto obchodu. Poté, co se členové shodli na seznamu produktů, které by měly být zahrnuty do EGA, který hodlali dokončit včas pro ministerské zasedání WTO v keňském Nairobi 15.–18. prosince 2015, diskutovali také o tom, zda bude do dohody přidána oblast environmentálních služeb.

11 Sanya Reid Smith; Preliminary analysis of leaked proposed TISA Annex on Government Procurement; Third World Network; 2015. Dostupné online na https://wikileaks.org/tisa/procurement/analysis/page-1.html


153

Ochrana a podpora obnovitelných zdrojů energie, které jsou požadovány země-mi po celém světě, nejsou v uniklých kapitolách navrhovaného TiSA nikde k na-lezení. Co hůř, zatímco zůstává ve hře omezování dotací pro obnovitelné zdroje energie, jako v případě indické podpory solární energie, která byla úspěšně na-padena Spojenými státy na půdě WTO,12 nikdo neřeší podobné dotace, které tečou od veřejných zdrojů k průmyslu založenému na fosilních palivech (ropa, uhlí, plyn) ve stovkách miliard USD,13 podle údajů Oil Change International.

TiSA se také v mnohém podobá jiné dohodě, která je, jak vyplývá z analýz, vy-jednávána v protikladu k cílům v oblasti životního prostředí: Transatlantickému obchodnímu a investičnímu partnerství (TTIP).14 Nová práva investorů a korpo-rací navrhovaná v TiSA i TTIP, tak jako v TPP, by se stala právně závazná a vyma-hatelná, zatímco všechna ustanovení týkající se „životního prostředí“ nikoliv. Tato situace se odráží v pařížských jednáních o nové Rámcové úmluvě Organiza-ce spojených národů o změně klimatu (UNFCCC), kde USA označily výzvu o en-vironmentálních cílech za pouze dobrovolnou a odmítly jakékoliv ustanovení, které by bylo podle mezinárodního práva závazné.

Alfred de Zayas, nezávislý expert OSN pro podporu demokratického a spraved-livého mezinárodního uspořádání, nedávno zveřejnil zásadní zprávu OSN zabý-vající se nepříznivým dopadem mezinárodních investičních a obchodních dohod na lidská práva, a vyzývá k posuzování dopadů těchto dohod na životní prostře-dí, lidská práva a zdraví. Nenastal čas, abychom zastavili korporace tlačící naše vlády k rozšiřování dohod, které poškozují životní prostředí, a zároveň omezují vlády při zavádění řešení nezbytných v boji proti změně klimatu a záchraně ži-vota na planetě, jak ho známe? Zastavme TiSA, stejně jako TPP a TTIP, ve jménu možnosti zavádět řešení pro klima.

Deborah James je ředitelkou mezinárodních programů v Centru pro ekonomic-ký a politický výzkum ve Washingtonu (CEPR).

12 Naomi Klein; This changes everything (úryvek); The Guardian; 8.3.2015. Dostupné online na http://www.theguardian.com/environment/2015/mar/08/how-will-everything-change-under-climate-change

13 Roberto Azevêdo; World trade has an important role in combating climate change; The Guardian; 23.11.2015. Dostupné online na http://www.theguardian.com/business/economics-blog/2015/nov/23/world-trade-important-role-low-carbon-economy-wto

14 Briefing: Environmental Goods Agreement; Transport & Environment; 16.8.2015. Dostupné online na http://www.transportenvironment.org/publications/briefing-environmental-goods-agreement


154

Vliv intenzifikace zemědělství a klimatické změny na konflikt v SýriiTomáš Tožička

Sýrii dnes vnímáme především jako ohnisko válečného konfliktu a uprchlické krize, která otřásá evropskými hodnotami. Sýrie je ale také kolébkou civilizace, která spatřila světlo světa v Úrodném půlměsíci mezi Egyptem a Irákem. Je sou-částí příběhů starověké kultury, jak je známe především z řeckých legend. Dnes je tato oblast vystavena ekologické katastrofě a násilí.

Sýrie je více než dvakrát větší než Česká republika a před válkou měla dvakrát víc obyvatel. Žilo zde také 1,8 miliónu uprchlíků, především z válkou rozvráce-ného Iráku. Hustota osídlení by se dala srovnat s ČR, kdyby ovšem Sýrii netvořily z větší části pouště. Faktická hustota osídlení byla tedy větší a rozsah úrodné půdy na jednoho obyvatele násobně nižší než v České republice.

Technologická cesta ke dnu

Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) je již dlouhodobě 80 procent Sýrie ohroženo desertifikací. Situaci značně zhoršila intenzifikace ze-mědělství importovaná z rozvinutých zemí v rámci tzv. zelené revoluce. To sice zvýšilo soběstačnost v potravinách, vedlo k vyšší spotřebě masa a přispělo ke krátkodobému růstu životní úrovně, ale na druhé straně to napomohlo k de-gradaci půdy a rozšiřování pouště.

Udržitelné zemědělství a pastevectví, po staletí praktikované farmáři a beduí-ny, nahradilo průmyslové pěstování a pastva orientované na maximalizaci vý-konů bez ohledu na přírodu. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat a již na začátku tisíciletí bylo jasné, že je třeba radikálně zakročit. Sýrie se přihlásila do programu OSN pro boj s desertifikací. Díky projektům se ukázalo, že rozši-řování pouště je možné zvrátit a znovu rozšířit step. Než se ovšem stačily nové projekty řádně rozjet, přišla další rána.


155

Sucho a hlad

Mezi lety 2006 až 2010 zažila Sýrie období těžkého sucha, jaké historické zá-znamy nepamatují. A to byl začátek konce. Dr. Peter H. Gleick z Pacifického institutu ve své studii Voda, sucho, klimatická změna a konflikt v Sýrii pou-kazuje na souvislosti mezi špatnou zemědělskou politikou, vnějšími i vnitřní-mi politickými a ekonomickými faktory a klimatickou změnou, které přispěly ke gradaci tamní krize.1 Přišel nedostatek vody, pastvy, obilí a úhyn dobytka. K tomu se ještě přidala světová krize v roce 2008 a růst cen. Důsledkem bylo masivní stěhování z venkova do měst. Situaci nedokázala řešit syrská vláda, ani mezinárodní společenství.

Přesto syrský HDP na hlavu mezi lety 2006 – 2010 rostl z 5888 USD na hlavu na 6663 USD (v porovnání s ČR – 27 260 na 28 110)2. Stejně tak rostl Index lidského rozvoje, a to až do roku 2011, kdy začal jeho hluboký propad.

V roce 2011 přišly deště, ale ani to nedokázalo zvrátit špatnou situaci. Světový potravinový program OSN konečně začal s distribucí potravin pro 190 tisíc hla-dovějících lidí, na dalších 110 tisíc lidí se však už nedostalo, protože se nenašly dostatečné fondy. Donoři z rozvinutých zemí, jako jsou EU a USA, v té době redukovali finanční podporu Sýrie ve snaze přispět k pádu Assadova režimu.

Výpadky finanční podpory ze Západu byly částečně hrazeny navýšením podpo-ry z bohatých arabských zemí. I tak ovšem rozvojová asistence činila ve svém předkrizovém maximu pouhých 424 miliónů USD.3 Jen pro srovnání je dobré si uvědomit, že Česká republika – 28. nejrozvinutější země na planetě – byla v téže době dotována z Evropské unie částkou 1,894 miliardy eur (tzv. čistá pozice).4

I v této těžké situaci Sýrie poskytla azyl jednomu a půl miliónu válečných uprch-líků z Iráku, tedy stejnému počtu lidí, jako celá Evropská unie za poslední tři roky!

1 Peter H. Gleick; Water, Drought, Climate Change, and Conflict in Syria; American Meteorological Society Journals Online 2014. Dostupné online na http://journals.ametsoc.org/doi/abs/10.1175/WCAS-D-13-00059.1

2 Gapminder World

3 Query Wizard for International Development Statistics http://stats.oecd.org/qwids/#?x=1&y=6&f=2:167,4:1,7:1,9:85,3:51,5:3,8:85&q=2:167+4:1+7:1+9:85+3:51+5:3+8:85+1:1,2,25,26+6:2004,2005,2006,2007,2008,2009,2010,2011,2012,-2013&lock=CRS1

4 Ministerstvo financí ČR; Čistá pozice ČR ve vztahu k rozpočtu EU: 2004 – 2013. Dostupné on-line na http://www.mfcr.cz/cs/zahranicni-sektor/monitoring/pozice-cr-vuci-rozpoctu-eu/2013/cista-pozice-cr-ve-vztahu-k-rozpoctu-eu-17026

Vliv intenzifikace zemědělství a klimatické změny na konflikt v Sýrii

156

Foto: Matthew Bruch – Letecké útoky v Sýrii

Revoluce k horšímu

V lednu 2011 vypukly v Sýrii nepokoje. Na rozdíl od jiných zemí tzv. arabského jara nezačaly v městských centrech, jako jsou Damašek nebo Aleppo, ale právě v nejhůře postižených provinciích. Novinářka Francesca de Chatelová, odborni-ce na tuto oblast, upozorňuje na beduínské pastevecké kmeny, které na začát-ku hrály důležitou roli. V případě Sýrie tedy šlo spíše o „sedlácké bouře“, kte-ré následně přerostly v celonárodní nepokoje a s mezinárodní podporou pak v občanskou válku.5 V té dodnes zahynulo podle konzervativních odhadů přes dvě stě tisíc lidí, tedy více, než během celé války v Protektorátu Čechy a Morava.

Během bojů nebyla zničena jen města a osady. Byly rozvráceny i zavlažovací systémy, které po tisíciletí udržovaly půdu kolem řek úrodnou. Válka tedy zna-mená strašlivé ztráty na životech, obrovské materiální škody a působí ekolo-gické škody, které jsou spojeny s rozšiřováním pouště, a do budoucna tak na dlouhou dobu znemožní návrat statisíců uprchlíků.

Tyto škody nejsou omluvitelné žádnými dobrými úmysly. Ukazují, jak nebez-pečné mohou být mezinárodně-politické intriky a k čemu mohou vést. To navíc

5 Gianluca Serra; Over-grazing and desertification in the Syrian steppe are the root causes of war; The Ecologist 5.6.2015. Dostupné online na http://www.theecologist.org/News/news_analysis/2871076/overgra-zing_and_desertification_in_the_syrian_steppe_are_the_root_causes_of_war.html


157

podtrhuje vývoz zbraní do brutálních diktatur a do oblastí konfliktů. V tom je neblahá i role České republiky. Prodej zbrojního materiálu saudsko-arabské diktatuře, který zahájila zahraniční mise prezidenta Václava Havla, dnes končí nebezpečím nekontrolovatelného reexportu nejrůznějším teroristickým skupi-nám, včetně tzv. Islámského státu.

Smutné na celé situaci je, že se zde prakticky opakuje dárfúrská krize, o které i generální tajemník OSN Pan Ki-mun řekl: „Dárfúrský konflikt začal jako ekolo-gická krize, která je alespoň z části zapříčiněná klimatickou změnou.“6

Dotace potřebným

Syrská krize je po té dárfúrské další v řadě mnoha konfliktů, v jejichž pozadí stojí neudržitelné zemědělství a klimatická změna. Na obojím nese Sever svůj velký podíl. Obrovská spotřeba potravin a plýtvání s nimi v bohatých zemích vytvářejí tlak na jejich levnou produkci v nízkopříjmových ekonomikách. To vede k odles-ňování, nadužívání vody při zavlažování, degradaci půd chemickým ošetřováním.

Připočteme-li k tomu stále rostoucí emise skleníkových plynů a polétavého pra-chu, v nichž patří Česká republika mezi rekordmany, dostaneme obraz zkázy, v němž lidé z nejchudších regionů odnášejí rozmařilé a neodpovědné jednání bohatých lidí ze Severu.

Řešení je zřejmé, otázkou je, zda bude možné je prosadit. Závěry 21. klimatické konference OSN v Paříži v prosinci 2015 tomu moc nenasvědčují. Je třeba za-stavit a radikálně snížit emise skleníkových plynů v průmyslu i v domácnostech, radikálně snížit plýtvání s potravinami. Místo vyvolávání konfliktů je třeba kon-fliktům předcházet a napomáhat jejich nenásilnému řešení.

Klimatická změna je realitou a svět již nikdy nebude takovým, jakým jsme ho znali. Obrovská čísla uprchlíků a ještě větší přírůstky vnitřně vysídlených lidí na-povídají, že podoba světa se změní, ať chceme, či ne. V tuto chvíli je nezbytné pomoci nejohroženějším regionům a podpořit země, které přijaly klimatické a válečné uprchlíky. Sama EU si musí položit otázku, nakolik je potřeba subven-covat nejbohatší země a zda alespoň část prostředků z dotací do východní části EU není lépe přesunout chudším zemím, které uprchlickou krizi řeší.

Tomáš Tožička je technik, teolog a odborník na rozvojovou problematiku v or-ganizaci EDUCON.

6 Julian Borger; Darfur conflict heralds era of wars triggered by climate change, UN report warns; The Guardian 23.6.2007. Dostupné online na http://www.theguardian.com/environment/2007/jun/23/sudan.climatechange

Vliv intenzifikace zemědělství a klimatické změny na konflikt v Sýrii

158

Je naší povinností změnit vizi v realitu.

Projev předsedy vlády Bohuslava Sobotky na konferenci cOP21

Vážené Excelence, dámy a pánové, vážení delegáti,

v úvodu bych rád vyjádřil upřímné poděkování vládě a lidu hostitelské Francie za přípravu a uspořádání této významné mezinárodní události. Vysoce si vážíme ob-rovského přínosu a úsilí, kterým Francie podpořila proces klimatického vyjednávání. Obzvlášť si ceníme skutečnosti, že nedávné nesmyslné brutální teroristické útoky neodradily Francii od uspořádání klimatické konference. Hluboce cítíme se všemi, kterých se tragické události dotkly; současně si uvědomujeme, že o to více musíme usilovat o dosažení kýženého výsledku našich jednání. Globální změna klimatu to-tiž může vyvolat konflikty a eskalovat napětí - tomu musíme nutně předejít.

Dovolte mi také ztotožnit se s vystoupeními, která zde přednesli představitelé ostatních států Evropské unie. Sešli jsme se zde s cílem řešit jednu z nejvýznamněj-ších hrozeb, kterým svět čelí - změnu klimatu. Je to zásadní výzva současnosti a my všichni musíme spolupracovat, abychom zabezpečili budoucnost svou i našich dětí.

V dnešní době je už zřejmé, že změna klimatu není jen záležitostí životního pro-středí, ale nežádoucím způsobem ovlivňuje i mnohé další aspekty našich živo-tů. Ohrožuje naši národní bezpečnost i ekonomickou prosperitu, má negativní dopady na boj proti chudobě i na potravinové zabezpečení, je jednou z příčin migrace. Abychom ochránili a zachránili naši planetu a zachovali využití přírod-ních zdrojů i pro budoucí generace, musíme odpověď na tuto naléhavou výzvu hledat společně, tady a teď.

Ano - zde v Paříži musíme dojít k souhlasu v podobě ucelené právně závazné smlouvy, která zajistí, aby nárůst průměrné globální teploty nepřekročil dva stupně Celsia ve srovnání s předindustriální úrovní. Součástí této smlouvy mu-sejí být všechny ekonomiky, jak rozvinuté, tak rozvojové, a všichni, kdo výrazně přispívají k produkci emisí skleníkových plynů. Pouze taková univerzální účast v rámci nové smlouvy může zajistit skutečnou změnu současných rostoucích trendů emisí skleníkových plynů, přispívajících ke změně klimatu.


159

Musíme se též soustředit na účinná adaptační opatření, která mohou snížit nežá-doucí dopady změny klimatu a současně přinést užitek životnímu prostředí, spo-lečnosti i ekonomice. Proto musí nová smlouva přistoupit k řešení změny klima-tu vyváženě, způsobem, který zajistí stejný politický i praktický význam procesu snižování emisí skleníkových plynů i efektivní přizpůsobení se dopadům změny klimatu. Proto je nezbytné, abychom aktivity zaměřené na snižování emisí sklení-kových plynů i adaptaci včlenili do národních rozvojových plánů. Pouze tak pod-poříme udržitelný rozvoj odolný vůči změně klimatu, jakož i nízkouhlíkový hos-podářský růst, a naplníme tak vizi rozvoje světa do roku 2030, kterou jsme přijali v tomto roce v podobě Cílů udržitelného rozvoje na summitu OSN v New Yorku.

Je zřejmé, že tyto kroky si vyžádají nemalé finanční zdroje, technologickou podporu i posílení kapacit - musíme si však uvědomit, že jde o investice do naší budoucnosti.

Tento imperativ má Česká republika na mysli, když odpovědně plní své závazky plynoucí z Úmluvy a z jejího Kjótského protokolu. Naše emise skleníkových ply-nů byly v roce 2013 o více než 34 procent nižší než v roce 1990. Spolu s Evrop-skou unií a jejími členskými státy jsme předložili náš vnitrostátně stanovený pří-spěvek a přijali ambiciózní závazek do roku 2030 dále snížit emise skleníkových plynů nejméně o 40 procent ve srovnání s rokem 1990.

Ačkoliv primární odpovědnost za přijetí a realizaci klimatických opatření spočívá na národní úrovni, jsme si vědomi nutnosti pomáhat potřebným. Za efektivní nástroj pro nasměrování zdrojů tam, kde je to nejvíce potřeba, především do nejméně roz-vinutých zemí a obzvlášť zranitelných států, považujeme Zelený klimatický fond. Tomuto fondu Česká republika poskytla pět milionů dolarů. Dalšími dvěma miliony dolarů jsme podpořili německý program klimatického financování CF Ready.

Chtěl bych vás ujistit, že Česká republika bude pokračovat v poskytování kli-matického financování na podporu rozvojových zemí, a to jak bilaterální, tak multilaterální cestou. Současně bude hledat možnosti pro další navýšení těchto zdrojů a posílíme provázanost ochrany klimatu v rozvojových zemích s rozvojo-vou pomocí, kterou Česká republika poskytuje.

Excelence, dámy a pánové,

cesta k pařížské klimatické konferenci byla dlouhá a komplikovaná, dnešnímu zasedání předcházelo mnoho hodin náročného vyjednávání. Naše práce však ještě nekončí. Svět, který nás pozorně sleduje, naléhavě potřebuje ambiciózní a dlouhodobou právně závaznou smlouvu, vztaženou na všechny smluvní strany Úmluvy. Je naší povinností změnit vizi v realitu.

Děkuji za vaši pozornost.

Je naší povinností změnit vizi v realitu. Projev předsedy vlády Bohuslava Sobotky na konerenci COP21

160

Lidé vědí, co chtějí. Rozhovor se ženskými aktivistkami ze Zambie1

Osm Rozvojových cílů tisíciletí (MDGs), odsouhlasených na Summitu tisíciletí v roce 2000, mělo být splněno do roku 2015. Byly zaměřeny na snížení extrémní chudoby a hladu ve světě a na budování základů pro sociální rozvoj zajištěním základního vzdělání, zdravotní péče či zaměstnanosti pro globální chudé. MDGs sice poskytly určité nástroje na zmírnění lidského utrpení, byly ale hojně kritizo-vané za odtrženost od místních aktivit, nejasné cíle a slabé analytické hodnoce-ní. Tyto nedostatky měla překonat nová agenda pro rozvoj po roce 2015 okolo Cílů udržitelného rozvoje (SDGs), které byly přijaty v září 2015 na Summitu OSN k udržitelnému rozvoji. SDGs jsou ambiciózní cíle na odstranění extrémní chudo-by a hladu, zajištění kvalitního vzdělání pro všechny, zdravotní péče, čisté vody, důstojné práce a udržitelných energií. Věnují se také genderové rovnosti a ome-zení globální nerovnosti mezi zeměmi. Navíc se také zavazují přispět k udržitel-nému rozvoji změnou průmyslové produkce a konzumních vzorců, bojem proti změně klimatu a narušování oceánského života, s desertifikací a odlesňováním, propagují světový mír a globální partnerství. Další výzvou ovšem je, jak budou tyto cíle implementovány. Jsou sice ambiciózní, ale konkrétní výsledky mají být měřeny podle rozdrobených a dost kontroverzních indikátorů. Kromě toho se kritika soustřeďuje na silné zapojení soukromého sektoru, který byl zakompo-nován do samotných základů SDGs.

V březnu 2014 jsme mluvili s reprezentantkami organizací bojujících proti chu-době a za ženská práva v zambijské Lusace o současném systému rozvojové spo-lupráce, o předešlé fázi založené na MDGs a o dalších výzvách, které přicházejí. Zambie je země s bohatými přírodními zdroji, kde je ale přesto stále hodně chu-doby, země s progresivní minulostí a nejistou budoucností v dnešním nespra-vedlivém globálním ekonomickém a politickém uspořádání.

Zuzana Uhde: MDGs mají termín splnění v roce 2015. Již teď je jasné, že všech-ny splněny nebudou. Jak se dnes díváte zpětně na rámec MDGs a rozvojovou spolupráci?

Emily Joy Sikazwe: Ženské hnutí v Zambii bylo zklamané, že MDGs naředily Pekingskou akční platformu, která podle nás byla razantnější. A máme pocit, že muži z OSN a zemí, které reprezentují, vyloučili ženskou agendu, protože měli

1 Rozhovor byl původně otištěn v časopise Gender and Research a je dostupný online na www.genderonline.cz . Cite as: Uhde, Z., Tožička, T. 2015. „People Know What They Need. An Interview with Women Activists in Zambia.“ Gender, rovné příležitosti, výzkum / Gender and Research, Vol. 16, No. 2, DOI: http://dx.doi.org/10.13060/12130028.2015.16.2.220


161

dojem, že je Pekingská akční platforma příliš bojovná. Když srovnáte Pekingskou platformu s MDGs, tak měla jasné a nekompromisní požadavky, zatímco MDGs byly trochu nemastné neslané. A proto je důležité toto vše do agendy vrátit. My-slím, že naše pozice již byla ospravedlněna. Když mluvíme o MDGs a jejich imple-mentaci v Zambii – vydaly jsme zprávu Social Watch, v níž jsme ukázaly, že v Zambii nebylo pravděpodobné, že se MDGs splní, mimo jeden dva cíle: vzdělání a možná do nějaké míry zdraví. A to ještě jedině díky tomu, že se na tyto dva cíle zaměřila mezinárodní komunita, ne proto, že by do nich Zambie investovala tolik peněz.

Priscilla Chileshe: Souhlasím. Navíc tyto dva cíle MDGs byly také přijímány díky tomu, že neohrožují patriarchální uspořádání, kdežto jiné cíle status quo ohro-žují. Obzvlášť MDG 3, který se týká genderové rovnosti, v něm vidíme minimální výsledky, ten zůstává bitevním polem. Afričtí ministři a ministryně pro rovnost pohlaví tvrdí, že cíl rovnosti pohlaví ještě v Africe vůbec nebyl řešen. A z toho důvodu tlačili na to, aby byl v rozvojové agendě po roce 2015 vytvořen samo-statný cíl na téma rovnosti pohlaví. Podle nás ještě mnoho věcí nebylo vyřešeno. A základním důvodem je, že věci, které jsou politicky korektní, nezajistí to, co je třeba udělat.

Diana Ngula: Za prvé bych ráda uvedla, že MDGs nebyly konzultovány s lid-mi z praxe a jejich implementace nebyla dobře propojena s potřebami komu-nit. Způsob, jakým jsou plánovány rozpočty, je zapotřebí konzultovat s lidmi z místních úrovní; těch se musíme zeptat, jestli komunity potřebují spíše přístup k vodě nebo raději peníze přesměrovat ohroženým skupinám obyvatel, nebo na něco jiného. Měla by existovat nějaká forma konzultací o tom, jak a kam bude rozpočet směrovat zdroje. Například v oblastech, jako je sociální ochrana, děláme hodně monitoringu, ale pak lidé stejně musí čekat na to, jak budou fondy rozděleny, nikdy nesedí v komisi, kde by rozhodovali o tom, co komunita potřebuje.

Důležitým cílem byl boj proti chudobě. Ale na tomto tématu se ukazuje, že naše vláda k tomu nemá politickou vůli. A všichni dobře víme, že cíl snížit počet lidí žijících v extrémní chudobě aspoň o polovinu se nepodaří. Chudoba je stále ještě veliká. Když srovnáme indikátory pro roky 2006, 2010 a 2014, úroveň chudoby se snižovala o 0,5, nula nebo o 1,5 procentního bodu. To není nic. Je jasné, že ke snížení chudoby v Zambii na polovinu vede ještě dlouhá cesta.

Juliet Kalaluka: Myslím, že hlavní problém leží v našem způsobu vládnutí – zvo-líme pár lidí, kteří se mají starat o státní záležitosti, a pak do toho dalších pět let nemáme co mluvit. Máme před sebou velkou výzvu, abychom zahrnuli lidi do rozhodování. Starým modelem bylo, že vláda byla autoritou, o které se ne-diskutuje. Ale lidé toto začali zpochybňovat, vláda má odpovědnost vůči nám, coby občanům.

Lidé vědí, co chtějí. Rozhovor se ženskými aktivistkami ze Zambie

162

Emily Joy Sikazwe: Já bych ráda dodala, že Evropská unie a další naši partneři nedělají Africe laskavost tím, že trvají na ekonomickém růstu na úkor sociálního posílení lidí a jejich vlastního rozvoje. Velmi dobře vědí, že naše vlády jsou slabé, budou je poslouchat a omezí dialog s vlastními lidmi. Než přišla na scénu Čína, EU a USA nám vnucovaly různé podmínky pomoci. Ale pak africké vlády zjistily, že se pro peníze mohou obrátit na Čínu. A EU a USA ztratily svou mocenskou pozici. Čím slabší je vláda, tím lépe pro EU a USA a jejich byznys.

Nejsme vůči tomu slepé. Říkáme, že chudoba má podobu ženy. Jako ženské hnutí se obáváme toho, co se v naší zemi děje. Ženy umírají; mnoho jich umírá při porodu. Naše děti jsou podvyživené. Je velká nezaměstnanost. I když naše děti dokončí vzdělání, stejně nedostanou práci. Farmáři jsou na svých vlastních farmách otroky. Výkupní ceny zemědělských produktů jsou velmi nízké. Je 21. století a lidé nemají pitnou vodu. Sdílejí vodu se žábami, hady a kravami. Lidé nemají domy, takže spí v jedné místnosti a střídají se na postelích s dětmi. Když se chtějí manželské páry pomilovat, musí vyhnat děti ven na ulici, kde je může někdo znásilnit. V jedné místnosti není na soukromí místo. To jsou témata, která nás trápí. Potřebujeme sociální ochranu ve smyslu sociálních a ekonomických práv, která donutí naše vlády chovat se odpovědně.

EU sice stále posílá peníze, ale nevíme o tom, že by ty peníze protekly někam dolů. EU tady také ráda zařizuje business pro firmy ze svých zemí na úkor pracovního práva a na úkor žen. Netrvají na tom, aby jejich firmy dodržovaly zákony a prosa-zovaly rovnost pohlaví. EU dává granty přes 250 000 US dolarů bílým komerčním farmářům. A kde je něco pro ženy? I když dají nějaké peníze ženám, je to těm, co mají blízko k vládě nebo jde o osobní přátelství z doby, kdy tito zástupci EU pracovali v Zambii – mohu vám takové ženy klidně jmenovat. A co ženy z místních úrovní? Co družstva založená ženami? Co ženské spolky? Dělají hodně s málem. Ženy ministrů a businessmanů přijímají peníze a pěstují za ně růže místo jídla.

A to nás vede k otázce, v čím zájmu vlastně jednají. A to platí nejen na EU, ale i na USA. Jaké jsou jejich zájmy? Kdyby byli alespoň féroví v otázkách obchodu, měli bychom možnost něco vydělat na našem zemědělství. Tvrdí, že podporují rozvoj, ale není to pravda. To, co nás drží v chudobě, jsou právě tyto vztahy s EU a s USA. Tlačí na místní vlády jedině tehdy, když je to v jejich vlastním zájmu. Působí to dojmem tajné dohody s lidmi, kteří jsou u zdrojů, které bychom měli sdílet všichni.

Priscilla Chileshe: A položme si otázku: Kam jdou naše zdroje? Kde ukrývají af-ričtí vládci své peníze? V Evropě. Například: zdá se, že válka v Kongu je neko-nečná. Ale to je právě díky těmto zájmům. A ženy platí nejvyšší cenu – jsou znásilňovány, zabíjeny, musí posílat své děti jako dětské vojáky a my se na to všechno díváme.


163

Tomáš Tožička: A jaký je hlavní problém v distribuci peněz na rozvojovou spolupráci?

Emily Joy Sikazwe: Za prvé, Pařížská deklarace2 zabila ducha občanské společ-nosti, protože nyní jsou peníze vydávány na projekty místo programů. A když dostáváte peníze na projekty a nikoliv na programy, tak se tím říká: projekty asi dělají roboti. Nejsou tam žádné peníze na podporu administrativy. Vidím v Zam-bii dramatický pokles, co se týče práce občanské společnosti.

Za druhé, po Pařížské deklaraci sem EU a USA přivezly své vlastní nevládní orga-nizace, aby soutěžily s těmi našimi. Norwegian Church Aid, Danish Church Aid, Christian Aid, švédská Pomoc dětem či organizace z USA. Ty přišly až po Pařížské deklaraci, předtím je v Zambii nikdo neviděl. Protože předtím jsme dostávaly pe-níze přímo od ambasád. Ale ty pak řekly, že nemohou monitorovat naše aktivity a číst naše zprávy. Takže teď jsme otrockými pracovníky velkých nadnárodních neziskovek. Sepíšeme žádosti spolu s velkými mezinárodními NGO, ony pak zís-kají peníze a najmou nás coby subdodavatele pro práci v našich komunitách. Ale jsme pouze subdodavatelé. A díky tomu si oni nechají většinu peněz. Nesdělují nám, jaké berou platy. Nemáme vůbec žádný hlas.

Mezinárodní nevládní organizace podávají žádosti k EU a následně najímají jako subdodavatele místní organizace. A co malé nevládní organizace, které pracují přímo v komunitách? Žádosti jsou tak komplikované... Nemůžeme si platit kon-zultanty, kteří by nám žádosti sepsali. Ale přitom nejsme negramotní, víme, co je zapotřebí dělat a jak to chceme dělat, i čeho chceme dosáhnout.

Je to dvojí metr a pokrytectví. Oni dostanou 5 000 000 dolarů a místní nevládka z toho dostane 250 000, z pěti milionů dolarů. Proč mluvíme o transparentnosti a odpovědnosti? Předpokládají, že černí kradou. A díky tomuto předpokladu nám nevěří. Ale Afričané se naučili korupci od Evropanů. Před kolonizací jsme nic takového neznali. Předtím jsme tu měli směnný obchod, takže jsme peníze neznali. Netvrdím, že v Africe není korupce. Ale tvrdím, že než někdo vezme úplatek, musí tu být ten, co ho nabídne. Takže kdo místní vlády korumpuje?

Priscilla Chileshe: Musíme se zabývat strukturálními příčinami nerovnosti a po-litickým a ekonomickým podhoubím, ze kterého vychází rozvoj. Naše evropské protějšky nám dávají peníze a zároveň nám říkají, co máme dělat. A když se nám taková spolupráce nelíbí, ptáme se jich na to, jaké cizí zájmy je vlastně platí.

Pro Zambii je boj s chudobou jednou z priorit. Co můžete udělat pro rodiny, které se starají o děti, kterým rodiče zemřeli na HIV/AIDS. Prarodiče se starají o deset dětí.

2 Pařížská deklarace o efektivnosti rozvojové pomoci, 2005. Dostupné online na http://www.oecd.org/dac/effectiveness/34428351.pdf


164

Naštěstí aspoň katolická církev jim dodává potraviny. Ale jsou také rodiny, v nichž půlka členů jí v pondělí a v úterý hladoví, aby se mohla najíst ta druhá polovina. A ti, kteří jedli v úterý, nemohou jíst ve středu. Tak vypadá realita mnoha Zambijců.

Juliet Kalaluka: „Společnost pro ženy s AIDS“ distribuuje podporu pro rodiny v těchto komunitách. Jinak by ty děti neměly co jíst. A když mají hlad, jak se mohou ve škole soustředit? To je chudoba.

Priscilla Chileshe: Mnoho škol má stravovací programy, protože zjistily, že děti nejsou schopné pokračovat ve výuce, když mají hlad. Takže děti mohou přijít do školy a tam dostanou aspoň něco k jídlu. Myslím, že číslo lidí žijících v chudobě je mnohem vyšší než ukazují oficiální statistiky.

Zuzana Uhde: Když se podíváte na rozvoj v posledních několika letech, co myslíte, že bylo opravdu úspěšné ve smyslu boje proti chudobě, a co zůstalo bez účinku?

Priscilla Chileshe: Zambie není izolovaný ostrov. Čelíme důsledkům liberalizace a privatizace jako všude na světě. V roce 1991 došlo ke změně ze systému vlády jedné strany na pluralitní systém více stran a zavedli jsme liberalizaci a privati-zaci. Spolu s tím jsme mohli sledovat, jak se zavírá řada firem, takže spousta lidí, na jejichž platech záviselo mnoho dalších, bylo najednou bez práce. Předtím jsme měli služby zdarma. Mohli jste se jít léčit do nemocnice zadarmo, poslat zadarmo děti do školy. Přesně ve stejnou dobu, kdy začala mizet pracovní mís-ta, začaly být veřejné služby placené. To bylo velmi těžké období. A následky dopadly především na ženy. Ony jsou těmi, kdo zajišťují, že jejich rodiny přežijí, které pěstují rajčata, prodávají něco na trhu, cokoliv. A ženy jsou ty, kdo padají do dluhů. Zaslechla jsem jeden rozhovor: „V jednu chvíli jsme byli letištní inže-nýři a za okamžik už tu nebylo jediné pracovní místo.“ Nevím, kolik lidí díky této situaci zemřelo. Nedalo se to unést.

Emily Joy Sikazwe: Přineslo to také nerovnost pohlaví. Ženy drží rodiny pohro-madě. A muži jsou bez práce frustrovaní. K růstu chudoby v naší zemi hodně přispěly Programy strukturálního přizpůsobení (SAPs), které nám byly vnuceny. OSN bylo v té době v Zambii přítomno a dobře vědělo, že SAPs nejsou dobré. G8 dohromady se Světovou bankou a MMF ignorovaly Africké alternativní rámce k Programům strukturálního přizpůsobení (AAF-SAP)3, které byly odsouhlasené v roce 1980 v Abuje. SAPs zničily průmysl, zničily lidské zdroje, do kterých Zam-bie investovala od roku 1964 vzděláváním lidí. Lidé nyní umírají na podvýživu, HIV/AIDS. Jak můžeme bojovat proti chudobě, když ztrácíme polovinu kvalifiko-vaného obyvatelstva?

3 United Nations Economic Commission for Africa; 1990; African alternative framework to structural adjust-ment programmes for socio-economic recovery and transformation (AAF-SAP). Addis Ababa: UN. Dostup-né online na http://repository.uneca.org/handle/10855/5670


165

A pro jaký průmysl bychom měli lidi vzdělávat? Pro doly, kde naši lidé dříve byli inženýři a nyní tam pracují leda jako odstřelovači?

Diana Ngula: Vláda zavedla nějaká opatření ke snížení chudoby. Například zvý-šila hranici nezdaněného příjmu. Ale lidé, kteří vydělají jen maličko nad touto hranicí, platí vysoké daně. Zvýšily se ceny vody i potravin. Náklady na provozo-vání malé firmy jsou obrovské. A zároveň mnoho důlních společností a jiných investorů (např. Zambia sugar) daně odklánějí. Důlní společnosti mají obrovské zisky, ale provincie, kde působí, jsou v příšerném stavu. Sociální odpovědnost firem prostě nefunguje.

Můžeme říct, že vláda se snažila bojovat proti chudobě, ale nemá to valný vý-sledek. Největší účinek by mělo, kdybychom zavedli daň za neočekávané příjmy (windfall tax) na důlní společnosti, kdybychom zpřísnili vybírání daní u velkých korporací a ukončili daňové úlevy. Korporace nemohou jen tak přijít, naprosto znásilnit zemi a obyvatele nechat v chudobě.

Emily Joy Sikazwe: Dalším problémem je udržitelnost nově vybudované infra-struktury. Nestačí jen vybudovat nemocnice v odlehlých zemědělských oblastech. Ty komunity potřebují peníze na jejich provoz. Dnes vidíme, že venkovské ne-mocnice nemají základní léky, nemají dostatek lidí, někde nejsou žádní lékaři, jen zdravotní sestry.

Diana Ngula: A to samé lze říct o vzdělávání. Počty zapsaných dětí se zvyšují, ale školy nemají prostředky na dostatek učitelů. Ve Východní provincii jsou třídy se 128 žáky. Nemají ani dost židlí na sezení. Někdy je to skutečně šokující. Jedna učitelka učí všechny ročníky – první, druhý, třetí, čtvrtý. Ale nemůže se rozčtvrtit, takže je má všechny v jedné třídě a věnuje se jim postupně. Jistě si dovedete představit, jak jsou děti v takovém prostředí soustředěné. A představte si stres, v jakém se nachází učitelka. Jistě si umíte představit, jak kvalitní vzdělání asi tyto děti mohou získat. Je dobře, že ty děti chodí do školy. Ale to není vzdělávání, jaké jsme chtěly. Nemají žádné knihy. A občas, když zaprší a silnice jsou špatné, nemohou do školy vůbec jít.

Priscilla Chileshe: Komunitní školy, které založili a provozují je samotní rodiče a místní, protože v oblasti nejsou žádné školy, jsou mnohdy lepší než školy stát-ní. To také o kvalitě školství mnohé vypovídá. Teď se vláda rozhodla, že komu-nitní školy přebere pod svou odpovědnost.

Juliet Kalaluka: Ve venkovských oblastech nemůže řada talentovaných dětí po-kračovat ve studiu. Mnoho talentů ztrácíme. Jsou to neziskové organizace, kdo tyto děti podporuje a snaží se jim zajistit vzdělání, ne vláda.


166

A co plánované rodičovství. Lidé mají mnoho dětí a je velmi složité je uživit. Kdyby vláda posílila programy plánovaného rodičovství tak, aby se dostaly i do komunit v odlehlých zemědělských oblastech a učily tam ženy a jejich manžely plánovanému rodičovství, snížilo by to dětskou úmrtnost.

Emily Joy Sikazwe: To by pomohlo jen některým. Bez lékařské péče budou stej-ně dál umírat. Když mluvíte o plánovaném rodičovství, ženy se na vás dívají, jako byste se zbláznili. Říkají: „Když mám čtyři děti, tři z nich mi dost možná zemřou. Takže když zajistíte, aby mé čtyři děti přežily, tak už další těhotenství nebudu potřebovat. Myslíte, že mi dělá radost jezdit až Bůh ví kam, abych porodila dítě? Myslíte si, že nevím, že špinavá voda, podvýživa, průjmy, že to všechno dětem vadí?“ To je problém s plánovaným rodičovstvím, lidé jsou úplně zničení. Myslí si, že nejste normální, když jim říkáte, aby měli méně dětí, protože nikdo si ne-může být jistý, že přežijí.

Zuzana Uhde: Všechny tyto výzvy – chudoba, nedostatečná infrastruktura, vzdě-lání ve školách v odlehlých oblastech – jak by se s nimi dalo úspěšně vypořádat?

Priscilla Chileshe: Potřebujeme zvýšit participaci lidí na celém systému. To je klí-čové. Někdo musí klást otázky a kontrolovat odpovědnost těch, kteří ji nesou. V Zambii se mnohokrát diskutovalo o decentralizaci, ale nikdy k ní nedošlo. A potřebujeme účast nevládních organizací, abychom měli jistotu, že lidé při-jdou a budou se ptát, třeba proč nejsou ve školách učebnice, proč nemocnice nemají léky, kde jsou hnojiva pro zemědělce, když vláda na ně uvolnila peníze? Potřebujeme víc transparentnosti a otevřenosti.

Emily Joy Sikazwe: Ovšem já mám s transparentností a odpovědností problém. Předpokládá se, že odpovědnost se váže k penězům. Ale to není pravda. Je to o krocích pro lidi žijící v chudobě. Potřebujeme převést moc a to je základ. Cen-trální vláda nemá zájem věnovat se v rozpočtu lidem v místních komunitách, ale rozpočet musí vycházet z jejich požadavků a potřeb. Decentralizace a přeskupe-ní moci by mohly přispět ke omezení chudoby. Musíme se zaměřit na strukturál-ní příčiny nerovností, které způsobují chudobu.

Zambie mluví o decentralizaci již hodně dlouho. Irové a Britové na to poskytují hodně peněz, ale decentralizace nefunguje, protože vláda se přesunu moci obává.

Zuzana Uhde: Při jednání o rozvojové agendě po roce 2015 se hodně mluvilo o part-nerství veřejného a soukromého sektoru (PPP), jako o novém přístupu, jak dosáh-nout rozvojových cílů. Co si myslíte o tomto novém zaměření v rozvojové spolupráci?

Emily Joy Sikazwe: To je směšné. Kapitál necítí smutek za chudé. Majitelé a ma-nažeři dělají vše pro zisk. Když mluví o PPP, je to o zájmech kapitálu, který se bojí,


167

že komunity se budou bouřit a oni o svůj zisk přijdou. Takže aby udrželi lidi v kli-du, zařídí pro komunity a vesnice drobná vylepšení. Ve jménu PPP lidé získají pár drobností.

Priscilla Chileshe: Máme velmi dobré příklady z minulosti o tom, jak to funguje. Společnosti těžící měď – dávají si záležet na tom, aby rodiny horníků měly dost aktivit. Mají vyučovací programy pro mládež, ženské spolky pro ženy horníků, ale nemají žádnou možnost, jak své životy doopravdy změnit. Žádné možnos-ti se emancipovat. Když horník přijde o práci, jeho rodina je na tom hůř než lidé v zemědělských oblastech. Takže to je opravdu jen přetvářka. A je i mnoho dalších příkladů takových soukromých iniciativ pro chudé. Proč by to tentokrát mělo být jiné? Předmětem zájmu soukromých společností je jejich zisk, co mo-hou získat pro sebe. Taková je naše zkušenost.

Emily Joy Sikazwe: A znovu tyto koncepty přicházejí z Evropy a z USA, od Bretton-woodských institucí. Vnutí nám je a naše vlády je zavedou. Nepotřebuji být ekonomka, aby mi bylo jasné, že tohle ke kýženému cíli nepovede. Jak asi může? Tak takové firmy prostě fungují. Jak s nimi mohou naši rodiče či prarodi-če z vesnic vyjednávat? Máme je prohlédnuté skrz na skrz.

Zuzana Uhde: A to nás vede k budoucím prioritám. Jaké myslíte, že by měly být priority na národní i globální úrovni pro sociální rozvoj a jak by měly být artiku-lovány, aby skutečně pomohly boji proti chudobě?

Emily Joy Sikazwe: Já myslím, že pro Zambii je prioritní nová Ústava. Když by byla vytvořena nová Ústava, šlo by o to, aby se s ní lidé seznámili. Většina na-šich problémů pramení z toho, že náš systém vládnutí není jasný; příliš moci se koncentruje v rukou jednotlivců. To je dědictví koloniálních systémů. To by měl být začátek. Ženské hnutí žádá novou Ústavu, která by ženám zajišťovala rov-ná práva, již od roku 1964. A chceme také sociální a ekonomická práva, která ochrání chudé.

Jsou ještě další body, o nichž si myslíme, že by měly být řešeny na mezinárodní úrovni. EU a USA nám vnucují, jak si máme vládnout. Ale cílem OSN je, aby se naše vlády naučily si samy dobře vládnout. A mně se zdá, že ti, kdo mají velké peníze, mají také víc moci. Nemyslím si, že se v diskusi o rozvojové agendě po roce 2015 někdo vážně zabývá připomínkami a doporučeními lokálních komu-nit. Ti, kdo agendu připravují, používají pořád ty samé staré přístupy. Neposlou-chají, co jim lidé říkají. A my si myslíme, že to by se právě mělo změnit.

Také potřebujeme debatovat o otázce pozemků. V Zambii je půda zabírána Ev-ropany, Američany a Číňany na úkor místních lidí. Pouze 6 % pozemků v Zambii je majetkem vlády, zbytek patří lidem [kmenům, pozn. ed.]. Vláda by neměla


168

tlačit na jejich prodej, nikdo by je neměl prodávat. Patří našim předkům, těm, kdo na nich dnes žijí, a jejich dosud nenarozeným dětem. Půda je nedocenitel-ná. Dnes je prodávána velkým společnostem na úkor žen, mladých i všech ostat-ních. Jestli bude v Africe válka, bude to válka o půdu. A to je také jedno z témat, které nutně potřebujeme řešit.

Josephine Bwalya Muchelemba: Ráda bych se ještě vrátila k rozvojové agendě po roce 2015. Myslím, že je třeba ji přesměrovat tak, aby jejím jádrem byl rozvoj vedený občany. Myslím, že bychom měli hledat způsoby, jak ochránit lidi na všech úrovních, před jinými jednotlivci, před jejich vlastní vládou a před aktéry meziná-rodních a nadnárodních úrovní, kteří je ohrožují. Pozemky jsou jeden příklad. Další výzvou je způsob vládnutí. Na vyšších pozicích se shromažďuje příliš mnoho moci. Musíme najít způsob, jak by se mohli svých požadavků domáhat i obyčejní lidé.

Globalizace otevírá i další témata. Například férové způsoby obchodování. Ne-potřebovali bychom mezinárodní pomoc, kdyby zákony obchodu byly férové. Afrika není chudý kontinent. Zambie je bohatá země. Musíme se naučit použí-vat své zdroje tak, aby z toho měli prospěch všichni Zambijci. To by měl být cíl rozvojové agendy po roce 2015. Na osobní rovině se ptám, proč musím na to, abych dostala vízum do Británie, napsat celou esej. Nechci tam strávit ani týden. Ale když mají přijet oni sem, mají to neuvěřitelně jednoduché.

Priscilla Chileshe: Myslím, že Afrika volá po vedení, které by nebylo soustředěné na sebe samo, ale na prospěch lidí. To postrádáme. Chceme vůdce, kteří dýchají pro rozvoj vlastních lidí, pro rozvoj země.

Pro mne je prioritou rozvojové agendy po roce 2015 genderová rovnost. Ženy tvoří více než 51 % zdejší populace. A rozvoj v Zambii prostě musí provázet otázky genderové rovnosti. Musíme odemknout potenciál, který leží v ženách, protože ony jsou drženy zpátky.

Zuzana Uhde: Co myslíte, že komunity potřebují pro rozvoj svých kapacit pro důstojný život?

Emily Joy Sikazwe: Jak jsme řekly, potřebujeme vládu, která by byla zaměřena na lidi, což znamená, aby lidé věděli, co se děje, proč se to děje a co pro to mo-hou sami udělat. A jaký to bude mít dopad na jejich životy. Lidé mají bohaté zkušenosti, znají své prostředí, svou zem. Myslím, že nejvíc potřebujeme rozšířit jejich možnosti, jak využít to, co již mají. Oni vám řeknou, že se mění počasí a že musíme zasít tehdy a ne jindy. Bereme jim jejich sílu, protože si myslíme, že víme všechno lépe a oni nevědí nic. Takže my bychom měli začít tam, kde oni jsou teď a pomoci jim se lépe přizpůsobit. Pokud potřebují nějaký trénink, tak jim jej poskytneme. Ale musíme jim naslouchat.


169

Priscilla Chileshe: Plně souhlasím. Lidé mají odpovědi. My bychom je měli jen směrovat. Pomoci jim, aby si uvědomili, co všechno již mají. Mají mnoho zkuše-ností. Pro mě je základní posílit jejich flexibilitu. Můžeme jim dodat informace, pomoci jim budovat vlastní kapacity a pak už jen sedět a dívat se, jak dobře to dělají, a sledovat, jak to, co dělají, zapadá do celkové skládačky.

Emily Joy Sikazwe: Lidé jsou schopní přijímat informovaná rozhodnutí, pokud mají k dispozici dostatek informací. Učili jsme je, že pracovat společně je lepší než každý sám. A oni to dělali a fungovalo to. Pracují společně velmi solidárně, protože rozumějí tomu, proč to dělají, spolupracují a zakládají spolky. Když bys-te šli do jakékoliv oblasti, kde tyto sociální komunity fungují, a zeptali se jich na jejich základní práva, budou mluvit o vodě, zdraví, vzdělání, jídle, bezpečí, přístřešku. A kdybyste se jich zeptali, co by mělo být podle nich v ústavě, budou mluvit o těch samých věcech. To by vláda měla převést do právní terminologie a včlenit do ústavy. Mohou mluvit o tom, že jejich děti chodí do školy 10 km, bosé a hladové, takže jsou pak jejich schopnosti vstřebávat, co říká učitel, velmi omezené. To je jim jasné. Vidí, že ženy odvážejí k porodu na primitivním pota-hu. Není žádná silnice, žádné auto, ba ani bicykl. A když je porod komplikovaný, ve vesnici to nezvládnou. Tak tu ženu táhnou často 60 km na saních a ona po cestě zemře. Takže tomu oni rozumějí. Jak někdo může říct, že nechápou, co je právo na zdravotní péči nebo na vzdělání?

Diana Ngula: Musíme lidem zprostředkovat informace, musíme jim ukázat struk-turu, které se mohou účastnit, když jde o rozpočet nebo o jejich sociální a eko-nomická práva, pak se začnou brát sami za sebe. Potřebujeme mediovat diskusi mezi komunitami a poskytovateli veřejných služeb. Ptají se nás, proč naše děti pijí vodu z rybníčků před školou? Proč tam není žádný vrt? A tak se tam ten vrt udělá. Také se ptají, proč je na porodním oddělení venkovské nemocnice jen jedna jediná postel. Ženy umírají na cestě, a i když do porodnice dojedou, tak je nakonec stejně nepřijmou, protože nemají postel. A pak vidíme, že je porodní oddělení rozšířeno tak, že má místo pro deset žen najednou. Když lidem dáte informace a ustavíte platformu, kde se mohou ptát, proč se určité věci dějí tak, jak se dějí, rádi se zapojí. Ale když nevědí, že se na něco mohou ptát, nedělají to a nic se nestane. Poskytovatelé služeb dobře vědí, co je zapotřebí, ale teprve když na ně tlačíte a ptáte se jich, kde jsou peníze, dojdete k nějakým výsledkům.

Tomáš Tožička: Emily zmiňovala družstva jako dobrý způsob, jak lidi zapojit. Jak je to s rozvojem a podporou družstev v Zambii?

Emily Joy Sikazwe: Já myslím, že družstva jsou nejlepší způsob. Ženy na mnoha místech organizují spolky a jiné skupiny. To jsou v podstatě družstva. Některá jsou registrovaná, jiná ne. Jde o semenářská družstva, dopravní družstva apod. V Zambii jsou od sebe vesnice hodně vzdálené, informace mezi nimi netečou


170

příliš rychle, lidé jsou izolovaní. Vládní struktury do odlehlých venkovských ob-lastí nedosáhnou. Lidé potřebují pro přežití spolupracovat. Když pracují dohro-mady, mají větší sílu, mají více informací, které mohou sdílet a generovat nové myšlenky. Družstva fungují velice dobře. Afričané pracují ve světě spolupráce, a proto je nezbytné stavět na kultuře družstevnictví, abychom zajistili, že se lidé budou sociálně a ekonomicky rozvíjet společně.

Družstva mají v naší zemi silnou historii. Ale po změně vlády v roce 1991 a na-směrování směrem k ekonomické liberalizaci nová vláda družstevnictví zničila. Družstva bývala silná, a teď jsou slabá. Svazy družstev Východní provincie, Jižní provincie či Centrální provincie bývaly největší a měly silný politický vliv také na mezinárodní úrovni, např. v Programu OSN pro životní prostředí (UNEP).

Priscilla Chileshe: To je pravda; máme dlouhou historii družstevního hnutí. A zjistily jsme, že tu je prostor i pro ženy, ženy zakládají ženské spolky. Nicmé-ně, státní podpora pro farmáře ve formě hnojiv jde přes družstva. Ale jedině přes ta registrovaná. A mnoho žen k nim přístup nemá. To potřebujeme změnit. Ženské spolky by měly mít přístup k podpoře pro farmáře. Některé studie, které jsme dělaly ve Východní a Jižní provincii, ukazovaly, že ženy jsou vyloučeny nebo mají jen tradiční role jako třeba sekretářky. Také musíme bojovat proti zakoře-něnému předsudku, že ve vyšších postech mohou být jen muži. Družstevnictví přináší výhody, ale jedna skupina je znevýhodněna. Zambijské ženy i muži by měli z bohatství země profitovat stejně.

Zuzana Uhde: Myslíte, že koncept Ubuntu může být inspirativní pro rozvoj, kte-rý nepřichází zvenku, ale vyrůstá zevnitř?

Priscilla Chileshe: To je kolébka afrického způsobu života. Znamená „jsem, pro-tože všichni jsme“. Ta myšlenka tu byla vždycky a Keneth Kaunda (první presi-dent Zambie) ji skutečně rozpracoval do afrického humanismu. Všichni chrání-me jeden druhého.

Emily Joy Sikazwe: Ubuntu znamená sociální ochranu. Když dnes zemřu, vždy se najde někdo, kdo se postará o mé děti. Žádné sirotčince. Tradičně máme vžitý způsob, jak v sobě uhasit sobectví. A ta myšlenka se zakládá také na předpokla-du, že všichni máme co nabídnout. Musíš se zajímat o to, co se děje okolo tebe, a ne se starat jen o vlastní rodinu, ale také o lidi kolem. To je důležitá idea, ale bohužel slábne. Ale ještě není úplně přežitá.

Priscella Chileshe: V církevních komunitách si pomáhají s pohřby, s nemocnými, chudými, sirotky. Tam je duch spolupráce, kde se naučíte pečovat i o druhé. To je něco, na čem můžeme stavět. Ne na ekonomické, ale na sociální spolupráci. Církev a sbory obvykle stojí na práci žen, ony dělají všechny tyto věci a duchovní


171

je jen podporuje. Ale něco se pokazilo. Lidé jsou přetížení a nemohou už jeden druhému pomáhat. Když jste vdova s deseti dětmi, těžko budete ještě pomá-hat své sestře. Ale to je individualizace a odtud přichází i korupce a lhostejnost, protože jste zaměřeni jen na sebe, co můžete získat na úkor druhých a nesly-šíte, když někdo volá o pomoc. Tyto zlozvyky jsme získali, ale můžeme si je odvyknout.

Josephine Bwalya Muchelemba: Koncept Ubuntu je mezinárodně známý díky Mandelovi. Ubuntu je náš způsob života. To je způsob, jak to děláme. Děti ří-kávaly svým tetám mámo. A když jejich máma zemřela, měly víc matek a otců. Ale to se mění.

Diana Hgula pracuje v Civil Society for Poverty Reduction, zastřešující organizaci spojující přes 70 občanských organizací, založené v roce 2000.

Priscilla Chileshe je ředitelkou Zambia Association for Research and Develop-ment založené v roce 1985.

Juliet Kalaluka pracuje v Society for Women with AIDS in Zambia, která byla založena v roce 1989.

Josephine Bwalya Muchelemba pracovala jako vládní úřednice se zaměřením na rozvoj a plánování.

Emily Joy Sikazwe pracovala jako ředitelka organizace Women for Change, za-ložené v Zambii v roce 1992. Zaměřuje se na genderovou rovnost a rozvoj v od-lehlých zemědělských komunitách.

Zuzana Uhde je socioložka v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR.

Tomáš Tožička pracuje v EDUCONu, členské organizaci mezinárodní sítě „Global Call to Action Against Poverty“(GCAP).


Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu transformační spolupráce ČR. Za obsah je odpovědný pouze vydavatel; neodráží stanovisko MZV ČR.