Téma: Logopedická prevence na 1. stupni ZŠ · Abstrakt Tato závěrečná práce se zabývá tématem logopedické prevence na 1. stuni ZŠ. Teoretická část charakterizuje pojmy

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Pedagogická fakulta

Centrum DVPP

Závěrečná práce

Téma: Logopedická prevence na 1. stupni ZŠ

Program: Učitelství 1. stupně ZŠ

Vypracovala: Mgr. Markéta Moravcová

Odborný konzultant: PaeDr. Helena Havlisová, Ph.D.

České Budějovice 2018

ProhlášeníProhlašuji, že svoji závěrečnou práci jsem vypracovala samostatně pouze s použitím pramenů

a literatury uvedených v seznamu citované literatury.

Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se

zveřejněním své závěrečné práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou ve veřejně

přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích

na jejích internetových stránkách, a to se zachováním mého autorského práva k odevzdanému

textu této kvalifikační práce. Souhlasím dále s tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v

souladu s uvedeným ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a

oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněž

souhlasím s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací Theses.cz

provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací a systémem na

odhalování plagiátů.

V Českých Budějovicích dne: Podpis:

2

AbstraktTato závěrečná práce se zabývá tématem logopedické prevence na 1. stuni ZŠ.

Teoretická část charakterizuje pojmy logopedie, vývoj řeči, jazykové roviny řeči, narušená

komunikační schopnost, nejčastější poruchy řeči na 1. stupni ZŠ a logopedická prevence.

Praktická část představuje náměty důležité k logopedické prevenci na 1. stupni ZŠ a konkrétní

skladbu lekcí logopedické prevence. Cílem této práce je poukázat na důležitost logopedické

prevence na základních školách a nabídnout souhrn aktivit a činností, které může pedagog

využít v rámci logopedické prevence.

Klíčová slova: logopedie, narušená komunikační schopnost, poruchy řeči, logopedická

prevence

AbstractThis final theses deals with the issue of logopedic prevention in the elementary

school.

Following terms are described in the theoretical part: logopedics, speech development,

language level of speech, impaired communication ability, most common speech defects in

the elementary school and logopedic prevention.

The practical part features topics which are important for logopedic prevention in the

elementary school and actual structure of the logopedic prevention's lessons. Main purpose of

this essay is to point out the importance of the logopedic prevention in the elementary school

and offers a summary of the activities which may be used by the teacher within the scope of

logopedic prevention.

Key words: logopedics, impaired communication ability, speech defects, logopedic

prevention.

3

OBSAHPROHLÁŠENÍ ...................................................................................................... 1

ABSTRAKT .......................................................................................................... 2

ABSTRACT .......................................................................................................... 3

1. ÚVOD ........................................................................................................... 5

2. LOGOPEDIE ................................................................................................. 6

2.1. VÝVOJ ŘEČI Z LOGOPEDICKÉHO HLEDISKA – PŘEHLED STÁDIÍ V ONTOGENEZI DĚTSKÉ ŘEČI ................. 6 2.1.1. Přípravné (předběžné) stadium vývoje řeči .......................................................... 6 2.1.2. Vlastní vývoj řeči .................................................................................................. 7

2.2. JAZYKOVÉ ROVINY ŘEČI .................................................................................................... 7 2.2.1. Morfologicko-syntaktická rovina ........................................................................... 8 2.2.2. Lexikálně-sémantická rovina ................................................................................ 8 2.2.3. Foneticko-fonologická rovina ............................................................................... 8 2.2.4. Pragmatická rovina .............................................................................................. 9

3. NARUŠENÁ KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOST ............................................... 10

3.1. VYMEZENÍ POJMU ......................................................................................................... 10 3.2. PŘÍČINY VZNIKU A KLASIFIKACE NARUŠENÉ KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOSTI ........................................ 10

4. NEJČASTĚJŠÍ PORUCHY NA 1. STUPNI ZŠ ............................................ 12

4.1. OPOŽDĚNÝ VÝVOJ ŘEČI .................................................................................................. 12 4.2. DYSLALIE ................................................................................................................... 14 4.3. ŘEČ DĚTÍ S PORUCHAMI UČENÍ ......................................................................................... 15

5. LOGOPEDICKÁ PÉČE V ČR ....................................................................... 17

5.1. LOGOPEDICKÁ PREVENCE ................................................................................................ 19

6. SKLADBA HODIN LOGOPEDICKÉ PREVENCE ......................................... 21

6.1. DECHOVÁ A FONAČNÍ CVIČENÍ .......................................................................................... 21 6.2. CVIČENÍ NA ROZVOJ JEMNÉ A HRUBÉ MOTORIKY A MOTORIKY MLUVIDEL ....................................... 22 6.3. CVIČENÍ PRO ROZVOJ FONEMATICKÉHO SLUCHU .................................................................... 22 6.4. CVIČENÍ PRO ROZVOJ ZRAKOVÉHO VNÍMÁNÍ .......................................................................... 23

7. PRAKTICKÁ ČÁST .................................................................................... 24

8. ZÁVĚR ....................................................................................................... 45

9. PŘÍLOHY ................................................................................................... 48

4

1.Úvod

Cílem této práce je poukázat na důležitost logopedické prevence na základních školách

a nabídnout souhrn aktivit a činností, které může pedagog využít v rámci logopedické

prevence.

Podle mého názoru by se měl každý učitel na 1. stupni snažit vyprofilovat. To

znamená najít si určitou oblast, která je mu blízká a v té se rozvíjet (plně souhlasím

s profesním rozvojem). Já jsem si pro svou závěrečnou práci vybrala téma, o které jsem se

začala zajímat při studiu na vysoké škole, dále při rodičovské dovolené a poté naplno

v zaměstnání. Jedná se o téma logopedické prevence. Z vlastní zkušenosti a ze zkušenosti

dlouholetých kolegyň pedagožek je zřejmé, že do 1. tříd základních škol přichází narůstající

počet fyziologicky zdravých dětí, které mají vadu řeči. Na základě tohoto jevu se snažím

nabídnout dětem na naší základní škole hravou formu logopedické prevence, a to logopedický

kroužek Logohrátky.

Má závěrečná práce se zabývá tématem logopedické prevence na 1. stupni základní

školy. Teoretická část práce je rozdělena do několika kapitol, a to logopedie, narušená

komunikační schopnost, nejčastější poruchy na 1. stupni ZŠ, logopedická péče v ČR a

konkrétní skladba hodin logopedické péče. Teoretická část charakterizuje pojmy logopedie,

vývoj řeči, jazykové roviny řeči, příčiny vzniku a klasifikace narušené komunikační

schopnosti. V práci popíši nejčastější poruchy řeči dětí na 1. stupni základní školy, a to

opožděný vývoj řeči, dyslalie (patlavost) a vady řeči, které mohou být spojeny s poruchami

řeči. Budu charakterizovat logopedickou péči v České Republice, pro kterou je důležitý pojem

logopedická prevence. Logopedickou prevenci a skladbu hodin logopedické prevence popíši

v poslední kapitole teoretické části.

V praktické části představím náměty pro konkrétní skladbu hodin logopedické

prevence. Všechna cvičení i hry jsou ověřeny v praxi, tvořila jsem je společně s dětmi, které

logopedický kroužek navštěvují. Jejich i mé nadšení bych ráda přenesla do všech pedagogů,

kteří by se logopedickou prevencí rádi zabývali. A byla bych moc ráda, kdyby jim tento

materiál sloužil ku prospěchu.

5

2.Logopedie

Logopedie je vědní obor, který se formoval až v první polovině 20. století, proto se

neustále mění a vyvíjí. Sovák (1965) uvedl, že můžeme logopedii definovat jako nauku o

výchově řeči a předcházení a odstraňování poruch řeči.

Logopedický slovník uvádí, že logopedie je zdravotnický obor, který se zabývá

fyziologií a patologií komunikace lidskou řečí (rozvoj řeči, výzkum, diagnostika, terapie,

prevence). Ve školském pojetí je to obor speciální pedagogiky, který se zabývá výchovou a

vzděláváním osob s poruchami komunikace (Dvořák, 2001).

Lechta (1990) popisuje, že logopedie je speciálněpedagogická věda zabývající se

výchovou osob s narušenou komunikační schopností a prevencí daného narušení.

2.1. Vývoj řeči z logopedického hlediska – přehled stádií v ontogenezi dětské

řeči

Pro logopedickou praxi je velmi důležité zabývat se vývojem řeči u zdravých dětí.

Tyto znalosti nám pomáhají při rozvíjení komunikačních schopností dětí, u kterých můžeme

vypozorovat obtíže v komunikačních schopnostech. Vývoj řeči u dítěte neprobíhá jako

samostatný proces, ale je ovlivňován senzomotorickým vnímáním, motorikou, myšlením a

samotnou socializací dítěte. Většina autorů dělí vývoj řeči na přípravná stádia (předřečové

období) a stadia vlastního vývoje řeči (Klenková, 2006).

2.1.1.Přípravné (předběžné) stadium vývoje řeči

Toto období probíhá přibližně do prvního roku života. Dítě si v tomto období osvojuje

návyky, na jejichž základě posléze vzniká skutečná řeč. Tyto činnosti můžeme charakterizovat

jako předverbální a neverbální aktivity (Klenková, 2006).

Kutálková (1996) popisuje jako předverbální projevy období křiku a období žvatlání.

Jako první zvukový projev uvádí autorka pláč, který novorozenec vydá při příchodu na svět.

Křik novorozeného dítěte je považován za reflexní činnost. Děti velmi brzy dokáží spolehlivě

odlišit lidskou řeč od jiných zvuků a také na ni jinak reagovat. Častý tělesný kontakt matky

s dítětem, chování a mazlení potřebuje dítě pro svůj další vývoj.

Novorozenec vstupuje se svou matkou do specifické předverbální komunikace.

Novorozenec je již první tři hodiny po porodu schopen interakce – příklonu. Může totiž

navazovat zrakový kontakt (Klenková, 2006). Kolem šestého týdne se nevýrazný hlasový

projev dítěte začíná měnit. Zvětšuje se rozsah hlasu i jeho intenzita. Křik dostává citové

6

zabarvení. Tvrdý hlasový začátek je signálem nelibosti, bolesti. Měkký hlasový začátek

signalizuje spokojenost. O hlasových projevech v období mezi 2. a 3. měsícem tedy hovoříme

jako o období broukání (Kutálková, 1996).

Stále dokonalejší používání mluvidel dále rozšiřuje repertoár zvuků. Dítě objevuje

možnosti melodie, mění výšku i sílu hlasu. Vzniká tak dojem prozpěvování, tzv. zvučky.

Nejde o činnost vědomou, ale o pudovou hru s mluvidly. Toto období trvá přibližně půl roku a

dostalo název žvatlání pudové (Kutálková, 1996). Následuje období napodobujícího žvatlání,

kdy dítě připodobňuje své vlastní zvuky hláskám mateřského jazyka. Okolo 10. měsíce

nastupuje stadium porozumění řeči. Dítě ještě nechápe obsah slov, která slyší, ale slyšené

zvuky asociuje s představou konkrétní situace či s vjemem (Klenková, 2006).

2.1.2.Vlastní vývoj řeči

Začátek vlastního vývoje řeči datujeme okolo prvního roku života dítěte. Toto období

charakterizují podle Klenkové (2006) čtyři na sebe navazující stadia. Počátečním obdobím je

emocionálně-volní, kdy dítě vyjadřuje svoje prosby, přání a city. Prvním projevem jsou

jednoslovné věty. V asociačně-reprodukčním stadiu se prvotní slůvka mění v pojmenování.

Výrazy, které dítě slyšelo ve spojitosti s určitými jevy, přenáší na podobné jevy. Reprodukuje

tak jednoduché asociace. Okolo 3. roku života následuje stadium logických pojmů. V tomto

stadiu se díky zevšeobecňování stávají určitá označení slovy s významem. Na přelomu 3. a 4.

roku přichází stadium intelektualizace řeči. Dítě již umí vyjadřovat své myšlenky

s dostatečnou formální i obsahovou přesností.

2.2. Jazykové roviny řeči

Logopedie je stále ještě často pojímána jako pouhá náprava vadné výslovnosti, a to

většinou v dětském věku. Zájem je takto soustředěn jen na fonetickou stránku řeči. Logopedie

aktuálně reflektuje čtyři jazykové roviny, a to rovinu morfologicko-syntaktickou, lexikálně-

sémantickou, foneticko-morfologickou a rovinu pragmatickou (Vitásková, Peutelschmiedová,

2005).

7

2.2.1.Morfologicko-syntaktická rovina

Morfologie a syntax ve vztahu k jazyku řeší otázku existence jednotlivých slovních

druhů v promluvě, adekvátnost tvorby gramatických tvarů, užívání složitělších větných celků

(Vitásková, Peutelschmiedová, 2005).

Klenková (2006) uvádí, že tuto rovinu lze zkoumat až okolo 1. roku dítěte. V tomto

období začíná vlastní vývoj řeči. Slova vznikají opakováním slabik a jsou neohebná.

Vyjadřování dítěte pomocí izolovaných slov trvá do 1,5 až 2 let, následuje vznik

dvouslovných vět. Gramatický systém v tomto období nazývá Lechta (1995) „pivotová

gramatika“. V jejím rámci jsou slovní druhy v pevné vazbě, např.mama „pá-pá“. Dítě začíná

nejdříve používat podstatná jména, později slovesa. Mezi 2. a 3. rokem používá dítě stále více

přídavná jména, osobní zájmena. Po 4. roce života obvykle dítě užívá všechny slovní druhy.

Po 3. roce dítě mluví v jednotném i množném čísle, je schopno tvořit souvětí.

2.2.2.Lexikálně-sémantická rovina

Podle Vitáskové a Peutelschmiedové (2005) se tato rovina zabývá aktivní a pasivní

slovní zásobou, významem slov, metaforami, příslovími a pořekadly.

Okolo 10. měsíce začíná dítě „rozumět“ řeči. Rozvíjí se u něj pasivní slovní zásoba.

Od 1. roku používá vlastní první slova – rozvíjí se aktivní slovní zásoba. Dorozumívání je

stále na úrovni pohledů, mimiky, pohybů a pláče. Ve vývoji řeči dítěte známe první a druhý

věk otázek. První věk otázek nalézáme kolem 1,5 roku – „Co je to?“. Druhý věk otázek

nastupuje okolo 3,5 roku – „Proč?“ (Klenková, 2006). Slovní zásoba ročního dítěte je 5-7

slov, dvouletého dítěte je přibližně 200 slov, tříletého dítěte by mělo být 1000 slov. Ve věku 4

let má dítě slovní zásobu asi 1500 slov. Před nástupem do školy v 6 letech je slovní zásoba

2500-3000 slov. Klenková (2006) uvádí, že tento přehled ukazuje, že největší nárůst slovní

zásoby je do 3. roku života dítěte.

2.2.3.Foneticko-fonologická rovina

Fonetika se soustředí na zvukový materiál jazyka a řeči. Fonologie zkoumá funkce

zvukových prostředků jazyka, pracuje s nejmenšími stavebními jednotkami řeči, fonémy


Z pohledu logopeda je důležité znát v ontogenezi řeči pořadí fixace jednotlivých

hlásek. Nejdříve se v dětské řeči fixují samohlásky, poté souhlásky závěrové, úžinové

8

jednoduché, polozávěrové a úžinové se zvláštním způsobem tvoření. Vývoj výslovnosti

začíná brzy po narození, ukončen může být v 5 letech, ale může trvat také do 5.-7. roku života

dítěte. Vývoj výslovnosti ovlivňuje obratnost mluvních orgánů, vyzrálost fonematického

sluchu, důležitou roli hrají také společenské faktory jako je společenské prostředí dítěte,

mluvní vzor a množství řečových i psychických stimulů. Také úroveň intelektu je jedním

z hlavních faktorů, kterém mohou mít vliv na výslovnost. Podle odborníků by mělo mít dítě

ukončený vývoj výslovnosti do 5 let. V případě nesprávné výslovnosti by se měla zahájit

logopedická intervence, aby při nástupu povinné školní docházky byla výslovnost dítěte

v pořádku (Klenková, 2006).

2.2.4.Pragmatická rovina

Lechta (1990) popisuje, že v pragmatické rovině vystupují do popředí sociální a

psychologické aspekty komunikace. Sociální role jazyka je zcela právem v centru pozornosti

při posuzování jazykových a řečových kompetencí jedince. Zaměřujeme se na schopnost

jedince konverzovat, a to v pozici aktivní jako mluvčí, i v roli pasivní jako posluchač


Již dvouleté až tříleté dítě dokáže pochopit svou roli komunikačního partnera a

reagovat v ní podle situace. Dítě se snaží uchopit mateřský jazyk nejen jako systém

nejrůznějších znaků a pravidel, ale zároveň si i osvojuje schopnost používat různé

komunikační vzorce. Po třetím roce dítě komunikuje, navazuje a udržuje krátký rozhovor

s dospělými osobami ve svém okolí. Ve čtyřech letech dokáže stále častěji komunikovat

přiměřeně dané situaci (Klenková, 2006).

3.Narušená komunikační schopnost

3.1. Vymezení pojmu

„Komunikační schopnost jednotlivce je narušena tehdy, když některá rovina (nebo několik

rovin současně) jeho jazykových projevů působí interferenčně vzhledem k jeho

komunikačnímu záměru. Může jít o foneticko-fonologickou, syntaktickou, morfologickou,

lexikální, pragmatickou rovinu nebo o verbální i nonverbální, mluvenou i grafickou formu

komunikace, její expresivní i receptivní složku (Klenková, 2006, s. 54).“

Narušená komunikační schopnost je jedním ze základních termínů současné

logopedie. Je ale velmi obtížné narušenou komunikační schopnost definovat. Již vymezení

9

tzv. normality, určení, kdy se jedná o normu a kdy už můžeme hovořit o narušení, je

komplikované. Jestliže hodnotíme, vždy musíme brát v úvahu jazykové prostředí, ve kterém

posuzovaná osoba žije, jaké má vzdělání, je-li mluvním profesionálem. Nelze se tedy zaměřit

pouze na narušenou formální stránku řeči, ale musíme si všímat všech jazykových projevů

člověka (Klenková, 2006 in Pipeková, 2006).

3.2. Příčiny vzniku a klasifikace narušené komunikační schopnosti

Příčiny vzniku narušené komunikační schopnosti jsou různé. Při dělení zohledňuje

Klenková (2006) časové a lokalizační hledisko.

Z časového hlediska mohou být příčiny narušené komunikační schopnosti:

• prenatální – v období vývoje plodu, před narozením,

• perinatální – při porodu,

• postnatální – v době po narození.

Z lokalizačního hlediska řadí Klenková (2006):

• genové mutace,

• aberace chromozomů,

• vývojové odchylky

• orgánová poškození receptorů,

• poškození centrální části,

• poškození efektorů,

• působení nepodnětného, nestimulujícího prostředí,

• narušení sociální interakce.

Osoba, u níž se narušená komunikační schopnost projevuje, si svůj nedostatek může

uvědomovat, ale také nemusí, např. u breptavosti.

Podle Klenkové (2006) dělí Lechta (1990) narušenou komunikační schopnost podle

symptomů do 10 základních kategorií:

• vývojová nemluvnost (vývojová dysfázie),

• získaná orgánová nemluvnost (afázie),

• získaná psychogenní nemluvnost (mutismus),

10

• narušení zvuku řeči (rinolalie, palatolalie),

• narušení plynulosti řeči (balbuties, tumultus sermonis),

• narušení článkování řeči (dyslalie, dysartie),

• narušení grafické stránky řeči,

• symptomatické poruchy řeči,

• poruchy hlasu,

• kombinované vady a poruchy řeči.

4. Nejčastější poruchy na 1. stupni ZŠ

V důsledku narušené komunikační schopnosti se vyskytují u vysokého počtu dětí

potíže projevující se v edukačním procesu na základní škole. Děti mohou mít problémy, které

se projeví v oblasti sociální i psychické. Je stále patrnější snaha integrovat žáky s narušenou

kominukační schopností do hlavního vzdělávacího proudu, to znamená do běžných

základních škol. Jedná se o individuální integraci, kdy je žák vzděláván podle individuálního

vzdělávacího plánu. Je-li na základní škole více žáků s narušenou komunikační schopností,

může ředitel zřídit logopedickou třídu, jedná se o tzv. skupinovou integraci. V takovéto třídě

s menším počtem žáků vyučuje speciální pedagog logoped. Ten musí plnit učební plán

základní školy a zajišťovat také logopedickou intervenci (Klenková, 2006).

Na běžných základních školách se nejčastěji setkáváme s poruchami vývoje řeči,

poruchami artikulace a poruchami psané formy jazyka. Tyto poruchy narušené komunikační

schopnosti jsou v populaci nejrozšířenější.

4.1. Opožděný vývoj řeči

Jestliže dítě ve 3 letech nemluví nebo mluví-li méně než ostatní děti v tomto věku,

jedná se zřejmě o opožděný vývoj řeči. V takovémto případě hledáme příčiny opoždění a je

vhodné vyloučit:

• sluchovou vadu (nedoslýchovost),

• vadu zraku,

• poruchu intelektu,

• vady mluvních orgánů,

• akustickou dysgnozii (neschopnost zapamatovat si slova, porozumět smyslu

slov),

11

• autismus, autistické rysy (Klenková, 2006).

Nejčastějšími etiologickými faktory opožděného vývoje řeči jsou:

• nepodnětné a nestimulující prostředí, které nevěnuje poroznost řečovému a

neuropsychickému vývoji dítěte,

• citová deprivace,

• genetické vlivy,

• nedonošenost, předčasné narození, nevyzrálá nervová soustava,

• lehká mozková dysfunkce (Klenková, 2006).

Odpovídající péče o děti s opožděným vývojem řeči:

• v rámci logopedického poradenství doporučit rodičům vhodný postup při

stimulaci řečového a psychomotorického vývoje dítěte,

• být dítěti dobrým mluvním vzorem, podněcovat chuť dítěte komunikovat,

• rozvíjet sluchovou a zrakovou percepci,

• rozvíjet rozumění řeči,

• rozvíjet aktivní i pasivní slovní zásobu,

• rozvíjet motorické schopnosti (hrubou a jemnou motoriku a motoriku mluvních

orgánů),

• rozvíjet spontánní řeč (Klenková, 2006).

Na základě odpovídající péče může dítě předškolního věku s opožděným vývojem řeči

vyzrát. Péče je věnována celé osobnosti dítěte, jeho celkovému rozvoji, v rámci toho i rozvoji

řeči. Jeho opoždění se tak může zcela vyrovnat. Důležitou spolupráci vidí Klenková (2006) ve

spolupráci rodič-logoped-mateřská škola. Dítě tak bez obtíží zahájí povinnou školní

docházku. U některých dětí se projeví dyslalie (narušená artikulace hlásek), která je

považována za nejrozšířenější poruchu komunikační schopnosti.

4.2. Dyslalie

Dyslalie, nazývaná také patlavost, je nejčastěji se vyskytující porucha komunikační

schopnosti. Dyslalie je porucha artikulace, kdy je narušena výslovnost jedné hlásky nebo

skupiny hlásek rodného jazyka. Musíme ale rozlišovat vadnou výslovnost (dyslalii) od

nesprávné výslovnosti, která je fyziologickým, přirozeným jevem do určitého věku dítěte, tzv.

fyziologická dyslalie. Dyslalie je vada vývojová, která vzniká během vývoje výslovnosti a

přetrvává do 6.-7. roku života dítěte, kdy se fixují mluvní stereotypy. Z hlediska pohlaví se

12

dyslalie častěji vyskytuje u chlapců. Poměr výskytu dyslalie u chlapců a dívek je přibližně

60 : 40 % (Klenková 2006).

Příčiny vzniku dyslalie jsou fukční nebo organicky podmíněné. U funkční dyslalie

jsou mluvidla bez poruchy. Jedná se o důsledek celkové neobratnosti mluvidel (motorický

typ) nebo jde o nesprávné vnímání a diferenciace mluvních zvuků (senzorický typ). Dyslalie

organická je způsobena nedostatky a změnami na mluvních orgánech (Klenková, 2006).

Dále můžeme příčiny dyslalie rozdělit na vnitřní a vnější. K vnitřním příčinám patří

například vady sluchu, nedostatečná diskriminace zvuků, anatomické vady řečových orgánů.

K vnějším příčinám patří především psychosociální vlivy, které působí na artikulační zručnost

nejen v závisloti na věku, ale také na pohlaví. Důležitými faktory jsou dědičnost (zdědění

artikulační neobratnosti nebo vrozené řečové slabosti), vliv prostředí (nesprávný mluvní

vzor), narušené sluchové a zrakové vnímání, nedostatek citů, poškození dostředivých a

odstředivých nervových drah, poruchy centrálního nervového systému, poruchy řečového

neuroefektoru (Klenková, 2006).

Při úpravě dyslalie postupujeme vždy individuálně. Pro dítě je prioritní pocit

úspěšnosti, posilování motivace. Důležitá je spolupráce s rodiči. V průběhu úpravy

výslovnosti respektujeme čtyři hlavní zásady:

• Zásada krátkodobého cvičení (bereme v úvahu snadnou unavitelnost dítěte i

sluchové percepce),

• zásada užívání sluchové kontroly (jedná se o výcvik fonematického sluchu,

dítě je schopno se při cvičení samo opravit, samo pozná, že hlásku nevyslovilo

správným způsobem),

• zásada užívání substituční (pomocné) hlásky (při vyvozování nové hlásky

vychází logoped z hlásky artikulačně blízké),

• zásada minimální akce (atrikulační pohyby by měly být prováděny bez

přehánění, aby nově vyvozená hláska nepůsobila v řeči násilně, nová hláska se

nacvičuje v šepotu a lehce) (Vitásková, Peutelschmiedová, 2005).

4.3. Řeč dětí s poruchami učení

Řeč je velmi složitý psychický proces, v němž se odráží sociální vztahy, ve kterých

jedinec žije. Obtíže ve vnímání a porozumění řeči bývají v mnoha případech nesprávně

hodnoceny jako nepozornost a nesoustředění. Dítě nepřesně vnímá pokyny a výklad učitele a

následkem toho reaguje nepřiměřeně. Řada zahraničních autorů prokázala, že neschopnost

přesně rozumět mluvené řeči se vyskytuje u dětí s LMD i s poruchami učení poměrně často.

13

Bubeníčkovou a kol. byl prováděn výzkum v Praze na počátku školního roku 1989/90 a došel

k výsledku, že do prvních ročníků základních škol přichází 40 – 50 % žáků s vadnou

výslovností. U některých z nich se výslovnost upraví vlivem školní výuky (spojování hláska-

písmeno, rozvíjení sluchového vnímání, péčí o rozvíjení řeči) a vlivem dozrávání (Zelinková,

1994).

Poruchy řeči, které jsou příznačné pro děti se specifickými poruchami učení a chování

se nazývají specifický logopedický nález. Jsou to vady výslovnosti, které ovlivňují čtení a

psaný projev žáka (Matějček, 1975).

Podle Škodové a Jedličky (2003) lze u specifického logopedického nálezu pozorovat

obtíže a nedostatky v jednotlivých jazykových rovinách, dítě má malou slovní zásobu, jeho

vyjadřování je těžkopádné, pomalé, dochází k zaměňování pojmů, také k nepřesnému chápání

některých významů slov a sdělení. Tyto děti také například obtížně určují slovní druhy, vzory,

pády podstatných jmen, přídavných jmen a zájmen. Škodová a Jedlička (2003) tento

vzájemně provázaný komplex řečových poruch jako dysfatický syndrom.

Zelinková (1994) uvádí, že pojem specifický logopedický nález je charakteristický pro

děti s lehkou mozkovou dysfunkcí a projevuje se jako artikulační neobratnost a specifické

asimilace. Poruchu lze podle autorky diagnostikovat až po sedmém roce dítěte.

Při artikulační neobratnosti umí dítě vyslovovat izolované hlásky i celá slova.

Artikulace je však namáhavá, řeč dítěte je někdy obtížně srozumnitelná. Je to specifická

porucha řeči, při které nefunguje jemná koordinace artikulačních pohybů, a proto má dítě

problémy s výslovností dlouhých, artikulačně náročných slov. Velmi obtížná je výslovnost

slov začínající slabikami „nejne“, například „nejnevhodnější“, „nejnebezpečnější“,

„nejnepříjemnější“, slov se souhláskovými shluky, například „cvrčci“, „špačci“, i slov

dlouhých, například „olympiáda“, kotrmelec“. Děti slova komolí, přehazují slabiky atd.

Podobné chyby můžeme nalézt v psaném projevu. Specifické asimilace se týkají sykavek, je

to tzv. asimilace sykavková. V tomto případě umí dítě sykavky samostatně vyslovit, ale ve

slovech je zaměňuje. Například „šešity“, „šušené švešky“. Specifické asimilace se dále týkají

měkkých hlásek (d, t, n-ď, ť, ň). V těchto případech dochází ke spodobě výslovnosti ve

slovech, kdy měkká a tvrdá hláska následují za sebou. Například „prázdnyny“, „hodyny“.

Specifický logopedický nález se také odráží v psaném projevu. Oba typy chyb patří mezi

specifické chyby dysortografické (Zelinková, 1994).

Děti se specifickým logopedickým nálezem mají snížený jazykový cit. A je pro ně

složitější vyjádřit myšlenku větným celkem. Jazykový cit lze rozvíjet pouze řečí, následně

čtením. Zjistíme-li u dítěte před nástupem do základní školy obtíže v jazykovém citu, lze

14

s určitou pravděpodobností říci, že by se mohly projevit poruchy čtení a psaní (Zelinková,

1994).

Při vyšetření specifického logopedického nálezu je důležité všímat si rodinné

anamnézy, úrovně obsahové a formální složky řeči, úrovně receptivní formy řeči, úrovně

verbální paměti, úrovně zrakové a sluchové percepce a diferenciace, stupně vývoje

fonematického sluchu, stavu sluchu, laterality, jemné motoriky, motoriky mluvidel (Škodová,

Jedlička, 2003).

Pro prevenci specifického logopedického nálezu a specifických poruch učení je

důležité rozvíjení řeči, správný mluvní vzor, důraz na klidnou a plynulou mluvu, cvičení

jemné motoriky a motoriky mluvidel, cvičení sluchového vnímání, dechová cvičení, včasná

identifikace obtíží, informovanost, podpora sebehodnocení a sebedůvěry, příjemné prostředí

školy, dostatečný prostor pro relaxaci dítěte (Zelinková, 1994)

5. Logopedická péče v ČR

Lechta (2002) vymezuje činnost logopeda jako specifickou aktivitu a je možné ji

označit jako logopedickou intervenci. Termínem intervence chápe jako komplex různorodých

činností logopeda. Je to tedy specifická aktivita, kterou logoped uskutečňuje s určitým cílem.

V současné době je v České Republice realizována logopedická intervence ve třech

oblastech – rezort školství, rezort zdravotnictví a rezort práce a sociálních věcí. V rezortu

školství a tělovýchovy může být logopedická intervence realizována:

• logopedické třídy při běžných MŠ,

• mateřské školy logopedické,

• logopedické třídy při bežných ZŠ,

• základní školy logopedické,

• speciální třídy při ZŠ pro žáky s poruchami učení,

• mateřské školy pro sluchově postižené,

• základní školy praktické,

• základní školy sociální,

• speciálněpedagogická centra,

• pedagogicko-psychologické poradny (Klenková, 2006 in Pipeková, 2006).

Lechta (2002) vytyčil 3 cíle, které by měl logoped uskutečňovat:

15

• identifikovat,

• eliminovat či zmírnit narušenou komunikační schopnost,

• předejít tomuto narušení, zlepšit komunikační schopnost.

Mezi základní kompetence logopeda patří:

• logopedická prevence (primární, sekundární, terciální), osvětová činnost

v rodinách, mateřských a základních školách,

• diagnostikování narušené komunikační schopnosti, kdy logoped realizuje

logopedické vyšetření,

• logopedická terapie, kdy logoped poskytuje logopedickou páči samostatně

nebo v týmové spolupráci s dalšími odborníky, při realizaci logopedické terapie se

využívají metody stimulující nerozvinuté a opožděné řečové funkce,

• poradenská činnost, která se realizuje v rámci speciálněpedagogických center,

pedagogicko-psychologických poradnách a ústavech sociální péče,

• výzkumná činnost,

• další vzdělávání (Klenková, 2006 in Pipeková, 2006).

5.1. Logopedická prevence

Snahou současné logopedie je předcházet poruchám komunikačních schopností v celé

populaci. Z toho důvodu má velmi významnou roli v logopedické intervenci logopedická

prevence.

Logopedickou prevenci dělí Klenková (2006) na:

• primární,

• sekudnární,

• terciální.

Primární logopedická prevence

Úloha primární prevence spočívá v co nejšířeji rozumně aplikované osvětě. Šíření

logopedické osvěty je prvořadým úkolem logopedů (Vitásková, Peutelschmiedová, 2005).

Primární prevence je zacílena na nejširší populaci. Primární prevenci můžeme dále

rozlišit na nespecifickou (snaha o všeobecné podporování žádoucích forem chování, například

správný řečový vzor) a specifickou (snaha zamezit konkrétnímu riziku, například předcházení

vzniku koktavosti) (Klenková, 2006 in Pipeková, 2006).

16

Sekundární logopedická prevence

Sekundární logopedická prevence zahrnuje aktivity cílené na specifickou, tzv.

rizikovou část populace. Do této části populace můžeme zařadit děti předčasně narozené,

novorozence s nízkou porodní hmotností, děti z rodin s dědičnou zátěží (např. s rozštěpovými

vadami, sluchovým postižením, specifickými komunikačními problémy atd.) (Vitásková,

Peutelschmiedová, 2005).

Sekundární prevence je tedy zacílena na rizikovou populaci. Která je ohrožena

latentně možným narušením komunkační schopnosti, například také prevence poruch hlasu u

hlasových profesionálů (Klenková, 2006 in Pipeková, 2006).

Terciální logopedická prevence

Terciální prevence spočívá v dalším neprohlubování, nezhoršování již se vyskutujících

narušení komunikační schopnosti. V popředí je snaha o předcházení, prevenci, zhoršování

daného stavu (Vitásková, Peutelschmiedová, 2005).

Je to vlastně orientace na populaci, u níž se již narušená komunikační schopnost

vyskutuje. Cílem terciální prevence je zamezit dalšímu negativnímu vývoji a možným

negativním důsledkům, které lze předpokládat. Sekundární důsledky se mohou negativně

projevit mimo jiné i v kognitivní oblasti, v emocionálně-volní oblasti, ve sféře estetického

vnímání, ve sféře školní, pracovní úspěšnosti i sociální adaptaci (Klenková, 2006 in Pipeková,

2006). V rámci terciální prevence je důležité působit na jedince s narušenou komunikační

schopností, aby u něho v důsledku narušené komunikační schopnosti nedocházelo k obtížím

v socializaci (Klenková, 2006).

6. Skladba hodin logopedické prevence

Hodina logopedické prevence je zaměřena na přípravná logopedická cvičení. Patří

mezi ně dechová cvičení, koordinace dechu a hlasu, držení těla, hlasová cvičení, rozvoj hrubé

motoriky, oromotorika, jemná motorika, psychomotorika, cvičení na rozvoj sluchového

vnímání a fonematického sluchu, zraková pozornost, sluchová a zraková diferenciace,

pravolevá orientace (Vitásková, Peutelschmiedová, 2005).

17

6.1. Dechová a fonační cvičení

Dechovými cvičeními je hodina logopedické prevence zahajována. Dechová cvičení

jsou velmi důležitá pro nácvik správného mluvního projevu, ale také jako uvolňovací a

relaxační cvičení.

Dechová cvičení mají za úkol naučit dítě správným způsobem dýchat. To znamená

vydechovat ústy, vdechovat nosem a rozlišovat obě tyto fáze dýchání. Cílem je tedy

prohloubení dýchání a fyziologicky správného vdechu a výdechu při mluvení. Výdechový

proud vzduchu je nezbytný pro tvoření hlasité řeči a je nezbytný při výslovnosti hlásek. Při

mluvení dítěte si všímáme, jak dítě dýchá, jakým způsobem vytváří výdechový proud.

Dechová cvičení vedou děti k přirozenému ovládání dechu (Klenková, Kolbábková, 2005).

Při dechových cvičeních vedeme děti ke správnému držení těla vleže, vsedě i ve stoje.

Nácvik dechu provádíme v kombinaci s pohybem celého těla (při chůzi), částí těla (kroužením

paží) nebo v uvolněném postoji v klidu. Nejprve začínáme cvičením vsedě, potom vleže a ve

stoje. Při nádechu kontrolujeme položenou rukou v místech, kde je bránice. Při hlasových

cvičeních by děti neměly přepínat hlas, překřikovat se a nepřepínat hlasovou výšku,

nepoužívat tvrdé hlasové začátky a neodkašlávat naprázdno. (Klenková, 2000).

Dechová cvičení provádíme v dobře vyvětrané místnosti, čisté a bezprašné, nejlépe při

otevřeném okně. V místnosti je vhodné mít koberec nebo deku pro cvičení vleže. Dechová

cvičení provádíme nejlépe formou hry v kombinaci s cvičeními fonačními a artikulačními.

Můžeme je provádět skupinově i individuálně. Při provádění dechových cvičení je nutné

přihlížet k individuálním možnostem dítěte a intenzivní cvičení střídat s přestávkami k

vydýchání. Při dechových cvičení v klidu nacvičujeme především dýchání nosem (Štěpán,

Petráš, 1995).

6.1 Cvičení na rozvoj jemné a hrubé motoriky a motoriky mluvidel

Pohybové schopnosti dítěte a jeho řeč se vzájemně ovlivňují. Jestliže je tedy pohybový

vývoj dítěte v souladu s fyziologií, nastupuje v odpovídajícím období i rozvoj řeči. V případě

postižení pohybového aparátu, nebo u opožděného morotického vývoje bývá často opoždený i

vývoj řeči (Klenková, Kolbábková, 2005).

U dětí je tedy nutné rozvíjet hrubou motoriku, jemnou motoriku a motoriku mluvidel.

Hrubá motorika je v podstatě pohyblivost celého těla. Je důležité pozorovat u dítěte i

koordinaci jednotlivých pohybů. Pro rozvoj hrubé motoriky můžeme zařazovat například

18

chůzi v nerovném terénu, běh, poskoky, chytání a házení míče, jízda na kole (Klenková,

2000).

Jemnou motoriku a motoriku prstů procvičujeme s dítětem nejen kvůli správnému

nácviku psaní, ale i z důvodů propojení funkce ruky a řeči. Pokud je dítě obratné v oblasti

rukou a prstů, je pravděpodobné, že bude mít i obratná mluvidla. V případě snížené obratnosti

rukou se může vyskytnout i potíže ve vývoji řeči (Klenková, Kolbábková, 2005).

Motorika mluvidel je označována jako oromotorika. Zaměřujeme se na rozvoj

hybnosti jazyka, rtů, dolní čelisti, měkkého patra a tváří. Pohyblivost rtů trénujeme špulením

rtů, vtahováním rtů dovnitř úst. Při cvičení hybnosti jazyka používáme celý jazyk, strany

jazyka, hrot jazyka a jeho polohování, rozložení jazyka, jeho tisknutí a odtahování od tvrdého

patra (Štěpán, Petráš, 1995).

Grafomotorika je specifická metodika, koordinovaná pohybová aktivita při grafickém

projevu řeči a souvisí s morotikou celého těla. Začínáme pohybem, která vedeme z ramenního

kloubu, když dítě stojí. Před tělem dítěte je svislá velká plocha papíru. Dítě pracuje nejprve

celou paží, později prstem a poté na papíře. Důležité je dbát na správné držení tužky, těla, atd.

Při správném úchopu tužka leží na prostředníčku a palcem a ukazováčkem ji dítě drží -

špekovitý úchop. Na odstranění grafomotorických obtíží jsou vhodné trojhranné tužky,

pastelky, pera, štětce, protože prsty dětí se automaticky touto úpravou skládají do špetky.

(Klenková, 2000).

6.2. Cvičení pro rozvoj fonematického sluchu

Fonematický sluch je schopnost diferenciovat nejmenší jednotky jazyka, které mohou

rozlišovat význam slov, tzv. fonémy. Tato schopnost je základním předpokladem správného

vývoje řeči. Do pěti let věku dítěte využíváme přírodní zvuky. V přírodních zvucích zní

hláska dlouho a obvykle i přesněji než v běžné řeči. Zároveň je spojena s realitou. U starších

dětí můžeme rozlišovat intenzitu zvuku, výšku a délku. Dítě má rozpoznat délku samohlásek i

slova podobně znějící. Klenková (2006) uvádí hry na podporu rozvoje fonematického sluchu

jako například slovní kopaná, akustická pozornost, identifikace hlásek, hra na ozvěnu.

6.3. Cvičení pro rozvoj zrakového vnímání

Podle Klenkové, Kolbábkové (2005) má zrakové vnímání význam i ve vývoji řeči,

protože upevňuje sluchové vjemy. Při rozvoji řeči zrak kontroluje mluvidla jiných osob.

Pokud se u dětí projeví nedostatky ve zrakovém vnímání a rozlišování, můžeme s dítetěm

rozvíjet jeho schopnosti například pomocí obrázkových materiálů. Procvičování může být

také zaměřeno na vnímání obrazů, obrázků, schémat a jejich následná reprodukce.

19

7. Praktická část

Praktická část představuje náměty důležité k logopedické prevenci na 1. stupni ZŠ a

konkrétní skladbu lekcí logopedické prevence. Cílem je vytvořit nabídku aktivit, které jsou

použitelné v rámci logopedické prevence (logopedického kroužku) a jsou ověřené v praxi.

Logopedický kroužek, nazvaný Logohrátky, je chvilka logopedické prevence, která na

ZŠ Frymburk probíhá jedenkrát týdně. Logopedický kroužek navštěvuje celkem 8 dětí z 1. a

2. třídy základní školy Frymburk. Při Logohrátkách se setkáváme v prostorách školní

knihovny, kde je koberec a velmi příjemné prostředí.

ZŠ Frymburk je běžná základní škola, kterou v rámci devíti tříd navštěvuje 169 dětí.

Jedenkrát měsíčně dojíždí na základní školu klinická logopedka, která se věnuje dětem

s narušenou komunikační schopností a jejich rodičům. Většinou se jedná o děti z mateřské

školy. Starším dětem, které již navštěvují první stupeň ZŠ, je nabídnut logopedický kroužek.

Konkrétní skladba hodin logopedické prevence:

• Přivítání – děti mají rády rituály, proto každá lekce začíná stejným způsobem,

poté je začleněna hra na téma celé lekce.

• Dechová cvičení – jsou důležitá pro nácvik správného mluvního projevu a pro

správné dýchání a také jako uvolňovací a relaxační cvičení, výhodné také pro

zklidnění dětí.

• Artikulační cvičení – jsou zaměřena na téma lekce a mají za úkol procvičovat

mluvidla.

• Sluchová cvičení – potřebujeme k diferenciaci zvuků a pomáhají k rozvoji

fonematického sluchu.

• Motorika jazyka – obsahuje cvičení na rozvoj hybnosti jazyka.

• Téma lekce – každá lekce je zaměřena na procvičovanou skupinu hlásek.

• Říkanka, básnička – se vztahuje k procvičení hlásek a cvičí paměť.

• Rytmizace – je důležitá pro hrubou mororiku.

• Rozloučení – je stejně jako přivítání rituálem, a proto opakující se básničkou.

20

Témata logopedického kroužku:

Každou konkrétní hodinu logopedické prevence jsem zaměřila na určité téma. Tedy na

skupinu hlásek, které je logopedicky výhodné procvičovat dohromady. V lekcích jsou

podtržením označeny hry a tučným písmem označeny pomůcky.

1. lekce: dech, samohlásky

2. lekce: b, p, m

3. lekce: h, ch

4. lekce: f, v

5. lekce: k, g

6. lekce: tvrdé a měkké slabiky, d, t, n, ď, ť, ň

7. lekce: l

8. lekce: c, s, z

9. lekce: č, š, ž

10. lekce: r, ř

21

Konkrétní skladba hodin logopedické prevence:

l. lekce: dech, samohlásky

Část lekce Aktivity, hry Průběh, pomůcky

Přivítání „Ahoj, já jsem Markéta.“„Ahoj, já jsem čarodějnice.“

Děti stojí v kruhu, postupně se pozdraví.Děti se pozdraví hlasem pohádkové bytosti.

Dechová

cvičení

Nádech nosem, výdech ústy. Nadechování do břicha, vleže.

Foukáme do peříčka jemně, silněji, nejsilněji.

Vestoje, nádech je velmi pomalý, 3x.Děti si na břicho položí dřevěnou kostku, nádech do břicha, kostka se musí zvedat.Peříčka.

Artikulační

cvičení

Na zvuky

Jíme velké knedlíky (a), švestky (o) a malinkaté třešínky (u).

Dítě si vylosuje kartičku s obrázkem zvuku, ostatní zavřou oči a hádají zvuk, např.„kap“, „říz“, „bum“, „hůů“. Kartičky s citoslovci.Otevíráme ústa a snažíme se sníst veliký knedlík, atd.

Sluchová

cvičeníOpakování citoslovcí Šeptáme slabiky, děti opakují nahlas a

přehánějí. Kartičky s citoslovci.

Motorika

jazyka

Zmrzlina.Had.Opice.Xylofon.

Bubínek.

Olízni rty jako od zmrzliny. Vylázni jazyk jako hada, na nos a na bradu.Udělej jazykem bouli na bradě.Ťukej špičkou jazyka po všech horních i spodních zubech.Ťukej špičkou jazykana střed horního a dolního rtu jako na bubínek.

Téma:

samohlásky

Samohláskové loutky

Mluvení bez zvuku Jak se cítíme

Postavení úst při vyslovování samohlásek na špejli, samohláskové loutky.Děti určují, jakou samohlásku předvádíme.Děti vyjařují pocity pouze s pomocí samohlásek (smutné oooooo, veselé aaaaa)

Říkanka,

básnička

Mourek

Mourek kňourá,ouvej, ouvej,moje fousky,nepomlouvej.

Rytmizace

Auto

Auto jede, sláva, sláva!Táta mává, máma mává.

Auto jede tú tú tú,táto, mámo, už je tu.

Přednášíme básničku a předvádíme činnosti.

Logopedická Foukací fotbal. Zmačkáme papír do kuličky a snažíme se ji fouknout mezi dřevěné kostky.

22

pomůcka

Rozloučení

Za ruce

Za ruce, za ruce, pojďte všichni k nám,

za ruce, za ruce, jsme jedna skupina, za ruce, za ruce, jsme jedna rodina.

Děti říkají basničku, stojí v kruhu a drží se za ruce.

23

2. lekce: p, b, m

Část lekce Aktivity, hry Průběh, pomůckyPřivítání „Ahoj, já jsem Markéta.“

„Ahoj, já jsem kuřátko .“ Děti stojí v kruhu, postupně se pozdraví.Děti se pozdraví zvukem zvířete (kuřátko, ovce, jehně, kráva, tele, koza, kůzle).

Dechová

cvičení

Dýcháme jako při plavání.

Foukáme na lehké předměty.Nádech nosem, při měkce nasazeném hlase vyslovujeme slabiky.

Nádech a výdech pod vodu, předvádíme pohyby rukou od vodou.Okvětní lístky.Slabiky má – mámá – mamama, me, mi, mo, mu.

Artikulační

cvičení

Otevíráme a zavíráme rty jako ptáčekPusinka.Přibližování a oddalování rtů.Balonek

Mlaskání.

Špulení rtů – dítě pošle pusinku.Se zvukovým efektem – praskání kaštanu.Nafukujeme tváře, rukama plácneme a balonek praskneme.

Sluchové

cvičení

Na ztracené zvířátko. Dítě se zavázanýma očima hledá ztracené zvířátko, které volá „bé, bé“.

Motorika

jazyka

Vyplazujeme jazyk.Olizujeme si rty.Vysuneme jazyk a

Kartičky na cvičení jazyka.

Téma:

p, b, m

Hra na miminka .

Hra na zpěváky a herce.

Hra na poslouchání papíru (trhání, šustění, mačkání, skládání)

Děti předvádí, jak mluví miminko (pápá, mámá, baba).

Říkanka,

básnička

Pepu máma koupá,potom jabka loupá,Pepovi dá piškoty,

to jsou, pane, dobroty!Bába malé boty má,Kubovi ty boty dá.Kuba si je obuje,ale bába hubuje.

Na boty si pozor dej,do bláta v nich nestoupej.

Máma nám dá med,Budem ho mít hned.

Medvědi med také jedí,Jak jim chutná – nepovědí.

Rytmizace Paci, paci, pacičky,táta koupil botičky.A maminka pásek,

za myší ocásek.

BubeníkBubnujeme na buben,

Pojďte, děti, pojďte ven!

Říkáme s dětmi, společně vytleskáváme.

Chodíme s dětmi v kruhu a bubnujeme na bubínek.

24

Bubnujeme bum, bum, bum,budeme mít nový dům.A kdo s námi nepůjde,

Ten v něm bydlet nebude.Rozloučení Za ruce



25

3. lekce: h, ch


„Ahoj, já se směji cha, cha.“Děti stojí v kruhu, postupně se pozdraví.Děti se pozdraví smíchem a slabikami cha, che, chi, cho, chu.

Dechová

cvičení

Nádech nosem,výdech ústy.

Dýcháme na ruce, aby nám nebyla zima.Dýcháme na zrcátko otevřenou pusou.Nádech nosem při zavřených ústech, výdech ústy s přidáním hlasu

Kontrolujeme rukou teplý výdechový proud.

Zrcátko.Děti vyslovují hú,há. Ohmatává vibraci na hrdle.

Artikulační

cvičení

Zavřená ústa, vzdycháme po těžké práci.Dvířka do pece.

Ohmatáváme vibraci.

Děti otvírají a zavírají čelist.Sluchové

cvičení

Na ozvěnu Děti mají zopakovat předříkávané názvy věcí šeptem (hajný, haló, houby, hlava, chleba, chalupa, moucha, ucho).

Motorika

jazyka

Zvoneček.

Houpačka.

Děti pohybují vyplazeným jazykem doleva a doprava.Děti rozhýbou koutky úst jako houpačku.

Téma:

h, ch

Co je správně?

Jaká je tvá maminka?

Dabování

Dítě vybírá z dvojice slov: chata/kata, chumelí/kumelí, chalupa/kalupa.Děti vyjmenují vlastnosti na H a CH (hodná,hezká, hlučná, hádavá, chytrá).Jak dělá pes, sova, strašidlo, vlak, vozka volá na koně, jak se naříká (achich ouvej, ach jo), veverka (hop).

Říkanka,

básnička

Honzík se houpá,houpity hou,

Helena s Hedouhned za ním jdou.

Kachna po chodníku chodí,kachňata za sebou vodí.

chystají se u vodydělat kachní závody.

Rytmizace Hop koníčku

Hop koníčku, hejsa hejsa,pojedeme do Brandejsa.Hop koníčku, ouha ouha,

nebudeme to cesta dlouhá.Hop koníčku, houpy hou,je to kousek za Prahou.

Přednášíme básničku, houpeme se do rytmu při chůzi v kruhu.

Rozloučení Za ruce


26


27

4. lekce: f, v


„Ahoj, já jsem větřík.“

„Ahoj, já jsem žabička.“

Děti stojí v kruhu, postupně se pozdraví.Větřík si hraje na obloze a hledá, do čeho by mohl zafoukat. Fouká fíí, fáá, fůů, féé. Žabička kváká kvá, kvá, kva, kva, kvak.

Dechová

cvičení

Nádech nosem, výdech ústy.Foukání na vatovou kuličku na niti.Nádech nosem, výdech s prodlouženým Ú.

Vatové kuličky na niti.

Artikulační

cvičení

Kapřík – tvarujeme rty do kroužku.Králíček kouše mrkev.

Rty se lehce dotýkají a oddalují.Horní rty lehce přibližujeme k dolnímu rtu.

Sluchové

cvičení

Poznej, co to fouká. Děti mají zavřené oči, úkol je poznat, jak silně vítr fouká (vánek, vítr, vichr), dále foukáme dětem do vlasů, na ucho, na krk.

Motorika

jazyka

Korýtko. Ohnutí vylazeného jazyka do tvaru ruličky.

Téma:

f, v

Foukání do vody.

Balonky na niti.

Děti foukají brčkem bubliny do sklenice s vodou. Sklenice s vodou, brčka.Balonky jsou zavěšené na niti, foukáme na určitou barvu.

Říkanka,

básnička

Fialka je fialová,pod fazolí se mi schová.

Fouká vánek, fouká,fialka už kouká.

Volá Vítek na tátu,že mu stoupli na patu.

Vítka bolí pata,pofouká ji táta.

Rytmizace Fouká, fouká

Fouká venku, fouká,Haf se z boudy kouká.Fanda volá na Hafa,ať vstane a zahafá.

Hafá haf, že nevstane,až to foukat přestane.

Houpeme se do rytmu, předvádíme foukání větru.

Logopedická

pomůcka

Bublifuky, větrníky.




28

5. lekce: k, g


„Ahoj, já jsem kukačka, čáp, husa.“Děti stojí v kruhu, postupně se pozdraví.Děti se pozdraví kukáním, klapáním, ga ga.

Dechová

cvičení

Nádech nosem, pomalý výdech ústy.Nádech nosem, prudký výdech ústy.

Nádech nosem, výdech ústy. Nádech ústy, výdech nosem.Vysavač.

Výdech s náznakem exploze – střílíme (KCH).Kontrolujeme hmatem, uvědomujeme si rozdíl.Ucpeme vysavač – nasajeme na ústa papír, chvíli se snažíme papír udržet.

Artikulační

cvičení

Posilování měkkého patra (zívání, kloktání, polykání).

Sluchové

cvičení

Ptáčku, jak zpíváš?

Motorika

jazyka

Mlsná kočička.

Korýtko.Vláček jede.

Vypláznutý jazyk krouživým pohybem olizuje horní a dolní ret.Ohnutí vylazeného jazyka do tvaru ruličky.Posunujeme jazyk směrem vzad.

Téma: k, g Góóóĺ!

Pozor, začíná pršet.

HádankyKuká a lítá po lukách: ku ku.Chodí po dvorku a dělá: ko ko.Pyšně kouká a kokrhá: ky ky ry ký.Koupe se ve vodě a kejhá: ga ga.

Děti sedí s praporky, vstávají jen na slovo gól (dól, ból, tól, gól, mól).Děti předvádějí, že mají deštník a vydávají zvuk deště.

Kukačka.Slepice.Kohout.Husa

Říkanka,

básnička

U hájku kukačka kuku ku,vánek ji kolébá na buku.

Gusta gumou gumoval,Hugo na něj zavolal:

Galoše si vem,půjdem spolu ven.

Rytmizace Kovej, kovej, kovaříčku,okovej mi mou nožičku.

Okovej mi obě,zaplatím já tobě.

Děti rukama naznačují rytmus a ukazují na prstech.




29

6. lekce: měkké a tvrdé slabiky d, t, n,ď,ť,ň


„Ahoj, já jsem smutná.“Děti stojí v kruhu, postupně se pozdraví.Děti se zdraví a vyjadřují pocity (smutek, radost, pláč, unavenost).

Dechová

cvičení

Nádech nosem, výdech ústy.Foukáme do různých směrů – nahoru, dolů, doleva, doprava.

Artikulační

cvičení

Na zlobila – ty ty ty.Na hodiny – tik tak, tik tak.Na kladívko – ťuky ťuky.Na mlsálka – mňam, mňam.Na kočičku – mňau, mňau.

Sluchové

cvičení

Diferenciace D/Ď, T/Ť, N/Ň(dýky/díky, týlko/tílko, nýže/níže).

Měkká a tvrdá kostka.

Motorika

jazyka

Mlsná kočička.Koník.Vyplázneme jazyk a srolujeme ho.Kartáček na zuby.

Kladívko.

Váleček.

Prkno.

Vypláznutý jazyk olizuje horní a dolní ret.Klapat jazykem o patro jako kopyty koníka.

Otevřená ústa, jazyk jezdí po horních řezácích.Otevřená ústa, ťukáme jazykem za horní řezáky.Zavřeme špičku jazyka za dolní řezáky, válíme váleček, jazyk utvoří váleček při pohybu ven z úst.Přimáčkni jazyk v ústech na patro a drž.

Téma: d, t,n

ď, ť, ň

Hra na bosé nohy Předvádíme, jak jdeme přes horký písek, písek v moři, kamenitá pláž (ostré kamínky), bláto (mlaská a lepí), jdeme v lese (měkký mech), mech jako koberec.

Říkanka,

básnička

Dědovy lodě

Děda dělá dětem lodě,děti s nimi chodí k vodě.

Dívají se za lodí,jak na vodě závodí.

Těžká práce

Malé kotě sedí v botě,tiše kouká na pavouka,jak si v bytě dělá sítě.

Potom chytí klubko nití,zapletlo se – už je v síti!

Rytmizace Dešťové kapičky dostaly nožičky:ťapy ťap, ťapy ťap.

Běhaly po plechu, dělaly neplechu:ťapy ťap, ťapy ťap.

Kotěti v okapu uťáply na tlapu:ťapy ťap, ťapy ťap.

Děti prstem vyťukávají rytmus na stůl.

30

Ó jé, to mňoukalo, honem utíkalo:ťapy ťap, ťapy ťap.



za ruce, za ruce, jsme jedna skupina, a ruce, za ruce, jsme jedna rodina

31

7. lekce: souhláska l


„Ahoj, já jsem zpěvačka.“Děti stojí v kruhu, postupně se pozdraví.Děti zpívají lalalalala, lelelelele, lilililili, lolololo, lulululu.

Dechová

cvičení

Nádech nosem, výdech ústy.Foukáme papírovou kuličku přes stůl.

Papírová kulička.

Sluchové

cvičení

Děti opakují slova začínající na souhlásku l.

Liška, lípa, léto, láme, látka, louka, listí, lije, lupa, loď, lopata, lepidlo, listonoš, loupáček, lama, lusk.

Motorika

jazyka

Tlačení jazyka za horní zuby.Malíř.Vyplazování jazyka v rychlém tempu.Brnkání jazykem za horní řezáky.Koníček.klape podkůvkami.

Olizujeme patro jazykem – natíráme strop.

Téma: l Povídací kostka Na každé straně kostky je obrázek

(princezna, šnek, medvěd, prst před ústy,

blesk, klakson), podle toho, co padne,

mluvíme. Princezna (jemně a mile), blesk

(rychle), klakson (hlasitě), medvěd

(hluboce),…Říkanka,

básnička

Výlet

Děti šly na výlet. Víte, co dělaly?Na louce u lesa vesele zpívaly.Po louce běhaly, honily motýly,velký jim uletěl, malého chytily.

Rytmizace La-lo-la-lo-la-lo-la, ptáček lítá dokola.Lítá kolem komínku, volá na svou

maminku.Pípi pípi pípi, píp, doma bude líp.

Zaklesneme palce do sebe – prsty obou rukou dělají současně pohyby nahoru a dolů v rytmu říkanky.




32

8. lekce: c, s, z


„Ahoj, já jsem zvířátko.“Děti stojí v kruhu, postupně se pozdraví.Děti se pozdraví hlasem hada (sss), mouchy (bzzz), cvrček (ccc). Ukazujeme obrázky zvířat.

Dechová

cvičení

Balonek.Nádech, nezvedáme ramena, dlouhý výdech – csss – vyfoukneme balon.Foukání do odkvetlé pampelišky.

Nafukujeme balonek, pytlík.

Artikulační

cvičení

Na klauna.Zaostřování koutků úst, chvilku výdrž.Tváříme se podle nálady.

Smějeme se a zaostřujeme koutky.

Smějeme se, mračíme se, zíváme, pláčeme.Sluchové

cvičení

Krátký a dlouhý tón. Využití hudebních nástrojů, znázorníme pohybem.

Motorika

jazyka

Úsměv, jazyk hladí zuby.Počítáme dolní zuby jazykem.Jazyk ťuká za dolní řezáky.Schováváme jazyk za spodní zuby jako za vrátka.

Téma: c, s, z Hra na hada, cvrčka a mouchu. Děti se pohybují a vydávají zvuky jako zvířata. Had se plazí, cvrček leze a moucha létá.

Říkanka,

básnička

Jaké věci má švec v kleci

Byl jeden švec, měl divnou věc:velikou pec, na peci klec.

V té kleci slepici, sypal jí pšenici.Každý den z klece vypadlo vejce.

Honza a Zlatovláska

Za lesem je zámek, na něm zlatá báň.V zámku Zlatovláska hlídá ji zlá saň.

Honza zlou saň zabil, princeznu si vzal,

a tak se stal z Honzy v zlatém zámku král.

Rytmizace Cililink

Cinkilink, zvoneček, zvoní každý chlapeček.

Cinkilink, rolnička, zvoní každá holčička.

Chodíme s děmti do kola za sebou, na cinkilink se zastavíme a zakroutíme hlavou a pokračujeme dál, opakujeme několikrát.



33

za ruce, za ruce, jsme jedna skupina, za ruce, za ruce, jsme jedna rodina

34

9. lekce: č, š, ž


„Ahoj, já jsem ... . “Děti stojí v kruhu, postupně se pozdraví.Ukážeme dětem obrázek kočky, děti vysloví ččč, obrázek vlaku (ššš), obrázek letadla (žžž).

Dechová

cvičení

Nádech nosem, výdech ústy.Nádech, kontrolujeme výdech, řekneme pššššt (teplý vzduch) a ssssss (studený vzduch).Vleže na zádech se nadechujeme do břicha.

Nádech, prohloužený výdech, střídáme š a ž.

Můžeme použít peříčko, při teplém vzduchu se vznese.

Krčíme nohy, nádech nosem, natahujeme nohy – ššš- výdech ústy. Kontrola nádechu do břicha.Děti si položí ruku na krk a zkouší rozdíl.

Artikulační

cvičení

Posíláme pusinky.Kapřík.

Pískání.

Špulení rtů.Tvarujeme úsat do kroužku, rty se lehce dotýkají a oddalují..Špulení rtů a zvuková reakce.

Sluchové

cvičení

Na které zvířátko volám? Obrázky zvířat (kočka, pejsek, slepice, koza), voláme jen šeptem, dítě nevidí na ústa – ččč, pipi, ke mně, nana,

Téma: č, š, ž Na zdrobněliny.

Na vláček.

Řekneme slovo a děti ho vysloví zdrobněle a předvědou „zmenšení“ celým tělem (kočka – kočička, pejsek – pejsáček, hvězda – hvězdička, nota – notička, noha – nožička, bota – botička).Po kolejích jede vláček. Koleje vedou z kopce a do konce, vláček odfukuje pomalu: š-š-š, ššš. Koleje vedou z kopce a vláček odfukuje rychleji, vesele: š-š-š. Vláček vjíždí do tunelu: žžžžž, vyjede z tunelu a musíá zastavit na zastávce, otevře dveře: ččččč.

Říkanka,

básnička

Kočičí oči

Čí má očka černá kočka?Čí má oči, čí? Oči kočičí.

Švadlena

Šiju, šiju košilku,ušiju jí za chvilku.Pak ušiju kabátek

naší Dáši na svátek.A co ještě?

Plášť do deště.

35

Žába loupežník

Žába leží v kaluži,má veliký žal,

měla velkou žížalu,tu ji žabák vzal.

Žába leží v kaluži,pláče ze žalu,

že má žabák v žaludkujejí žížalu.

Rytmizace Čistotná kočička

Naše bílá kočka čilána stoličku vyskočila.Pak si očka vyčistila,

aby byla celá bílá.

Černá čichá pod pokličku,očichává, co je v mlíčku.

Uskočila poklička,kočka spadla do mlíčka.

Předvádíme s dětmi činnosti, které předvádí kočička (vyskočíme na stoličku, vyčistíme si očka, čicháme pod pokličku, uskočíme jako poklička a spadneme na zem).




36

10. lekce: r, ř


„Ahoj, já jsem zlý pes.“Děti stojí v kruhu, postupně se pozdraví.Děti se pozdraví vrčením vrrr, to je moje kost, vrr.

Dechová

cvičení

Nádech nosem, prudký výdech ústy na hlásku T.Nádech nosem, lehoučký výdech ústy.

Kontrolujeme proužkem papíru.

Papír se nesmí ani pohnout.Artikulační

cvičení

Zuby stiskneme k sobě, mírně našpulíme, šeptáme r.Motorka. Lehce sevřené rty rozrazíme výdechovým

proudem brn, brn.Sluchové

cvičení

Kde je ř? Děti určují, slyší-li ve slově hlásku ř nebo ne (dřina, rada, kopřiva, obr, malíř, bouřka, krápe, křupe, třída, strom, třešně).

Motorika

jazyka

Rozkmitání jazyka mezi rty.Kladívko.Smotaný koberec.

Letadlo.

Traktor.

Ťukáme jazykem za horní řezáky.Špičku jazyka ohneme na tvrdém patře (smotaný koberec), prudkým výdechem jazyk rozvineme, spojíme s hláskou t, td, tr.Uvolněný jazyk je zvednutý za horní řezáky a výdechovým proudem ho rozvlníme a pohupujeme, nesmí spadnout dolů.Ťukáme špičkou jazyka na za horní řezáky, tdn, tdn, postupně zrychlujeme.

Téma: r, ř Jedeme na výlet na hrad autem.

Co jedli na svatbě?

Troubíme tů tů, startujeme auto tdn, tdn, jedeme do velikého kopce td, td, u hradu je most, jazyk za zuby, jedou knám rytíři na koních, hrr na ně!Kdo žije na hradě? Princ, princezna, rytíři.Děti vymýšlejí různá slova na r (rohlíky, ryby, rumové pralinky).

Říkanka,

básnička

Starý král

Jeden starý král na trumpetu hrál,

princezna zas zpívalaa na klavír brnkala.

Křepelčina večeře

Křepelička pod keřina své děti křepelala,do keříčku k večeři křepelátka svolávala.

Seběhly se kolem keřea už sedí u večeře.A kdo tomu nevěří,nedostane večeři.

37

Rytmizace Prsty

Já jsem palec. Řeknu vám:Nejsem dlouhý, sílu mám,

rád ostatním pomáhám.Já jsem ukazováček,šikovný a dobráček.

Já jsem prostředníček,nejdelší bratříček.Já jsem prsteníček,čekám na zlatníček.

Já jsem malý malíček,skáču jako zajíček.

Vyjmenujeme s dětmi názvy prstů na ruce, pak říkáme říkanku. Ruka je otevřená, postupně se uklánějí všechny prsty.




38

Závěr

Cílem této práce bylo poukázat na důležitost logopedické prevence na základních

školách a nabídnout souhrn aktivit a činností, které může pedagog využít v rámci logopedické

prevence.

V teoretické části jsem charakterizovala základní pojmy, které souvisejí s tématem

logopedická prevence. Důležité bylo popsat a rozlišit primární, sekundární a terciální

prevenci. Zabývala jsem se nejčastějšími poruchami řeči dětí na 1. stupni základních škol, a to

opožděným vývojem řeči a dyslalií (patlavostí). Zmínila jsem také vady řeči, které mohou být

spojené s poruchami učení, tzv. specifický logopedický nález. Jsou to vady výslovnosti, které

ovlivňují čtení a psaný projev žáka.

V praktické části jsem se zabývala konkrétní skladbou hodin logopedické prevence,

kterou může pedagog využít. Každou lekci jsem rozdělila na několik částí, a to na přivítání,

dechová cvičení, artikulační cvičení, sluchové cvičení, motoriku jazyka, téma hodiny,

básničku, rytmizace básničky a rozloučení. Jednotlivé lekce byly zaměřeny na procvičování

určitého tématu, tedy skupin hlásek, které je výhodné procvičovat společně. Podporovala jsem

rozvoj řečových dovedností, trénink a upevňování hlásek.

.V rámci hodin logopedické prevence jsem využívala velké množství pomůcek, které

si děti zamilovaly a chtěly si s nimi neustále hrát. Stěžejní roli celé hodiny měly logopedické

hry, které vždy korespondovaly s tématem lekce. Logopedické omalovánky a rozvoj

grafomotoriky jsem připravovala dětem jako dobrovolné úkoly na doma. Snažila jsem se, aby

vždy byla hodina logopedické prevence živá a plná energie. Děti si formou hry mohly

procvičit skupinu hlásek, pobavit se s kamarády a užít si legraci.

První cíl této práce byl poukázat na důležitost logopedické prevence na základních

školách. Doufám, že jsem čtenáře této práce přesvědčila, že podporovat rovoj řeči u žáků 1.

stupně je jedním z hlavních pilířů práce pedagoga. Z této závěrečné práce jasně vyplývá, že

rozvoj řeči je spjat s rozvojem všech aspektů dítěte. Druhým cílem bylo nabídnout čtenáři

soubor logopedických aktivit, které jsou ověřené v praxi a které mohou být použity pro

logopedickou prevenci. Oba cíle práce byly podle mého názoru naplněny. To mohu posoudit

zejména z reakcí dětí, které navštěvují logopedický kroužek Logohrátky velmi rády a těší se

na další setkání.

39

Literární zdroje

• DVOŘÁK, J. Logopedický slovník. Ždár nad Sázavou: Logopaedia clinica,

2001.

ISBN 80-902536-2-8.

• KÁBELE, F. Brousek pro tvůj jazýček.Praha: Albatros, 1995. ISBN 80-00-

00205-1.

• KLENKOVÁ, J. Kapitoly z logopedie I. Brno: Paido, 2000. ISBN 80-85931-

88-5.

• KLENKOVÁ, J. Logopedie. Praha: Grada, 2006. ISBN 978-80-247-1110-2.

• KLENKOVÁ, J., KOLBÁBKOVÁ, H. Diagnostika předškoláka – správný

vývoj řeči dítěte. Brno: MC nakladatelství, 2005.

• KREJČÍKOVÁ, J., KAPROVÁ, Z. Náměty pro logopedickou prevenci. Hrátky

se slovíčky pro kluky a holčičky. Praha: Fortuna, 2000. ISBN 80-7168-691-3.

• KUTÁLKOVÁ, D. Logopedická prevence: průvodce vývojem dětské řeči.

Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7376-056-9.

• LECHTA, V. a kol. Logopedické repetitórium. Bratislava, SPN, 1990.

ISBN 80-08-00447-9.

• LECHTA, V. Terapie narušenej komunikačnej schopnosti. Praha: Osvěta,

2002.

ISBN 8080630925.

• MATĚJČEK, Z. Vývojové poruchy čtení. 3. vyd. Praha: SPN, 1975.

• NOVOTNÁ, I. Logopedická cvičení. Brno: Edika, 2016. ISBN 978-80-266-

0874-5.

• NOVOTNÁ, I. Logopedické vymalovánky. Logopedická cvičení pro děti od 4

do 7 let. Brno: Edika, 2016. ISBN 978-80-266-0905-6.

• PIPEKOVÁ, J. (ed.). Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2006.

ISBN: 80-7315-120-0.

• SOVÁK, M. Logopedie. Praha. SPN, 1965.

• ŠÁCHOVÁ, I. Pohádková logopedie. Praha: Albatros, 2017.

ISBN 978-80-253-3304-4.

• ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA, I., et al. Klinická logopedie. 1. vyd. Praha: Portál,

2003. ISBN 80-7178-546-6.

• ŠTĚPÁN, J., PETRÁŠ, P. Logopedie v praxi. 1.vyd. Praha: Septima, 1995.

ISBN 80- 85801-61-2.

40

• TREUOVÁ, H., LINHARTOVÁ, L. Cvičné texty pro logopedii. 2. vyd.

Havlíčkův Brod: Tobiáš, 2002. ISBN 80-7311-007-5.

• VITÁSKOVÁ, K., PEUTELSCHMIEDOVÁ, A. Logopedie. Olomouc: Studio

Nakladatelství Olomouc, 2005. ISBN 80-244-1088-5.

• ZELINKOVÁ, O. Poruchy učení. Praha: Portál, 1994. ISBN 80-7178-038-3.

41

Přílohy

Fotografie z průběhu logopedického kroužku, autor Markéta Moravcová

42

43

44

Documents

Téma: Logopedická prevence na 1. stupni ZŠ · Abstrakt Tato závěrečná práce se zabývá tématem logopedické prevence na 1. stuni ZŠ. Teoretická část charakterizuje pojmy