Tigrid, poprvéPrůvodce osudem inteligentního

muže ve dvacátém století

Pavel Kosatík

Znění tohoto textu vychází z díla Tigrid, poprvé tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Mladá fronta v Praze v roce 2013. Pro potřeby vy-dání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

§Text díla (Pavel Kosatík: Tigrid, poprvé), publikovaného Městskou knihovnou v Praze,

je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo

komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 18. 2. 2020.

OBSAH

Schönfeldové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7Ve studentském časopise . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12Mnichov a co přišlo po něm . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25Volá Londýn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32Znovu ve vlasti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46Odsun Němců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52Mezi lidovci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56Šéfredaktorem obzorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60Vývoj jde doleva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66Soukromý život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74V čase před únorem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77Začátky v Německu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85Co dělat? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98V rádiu Svobodná Evropa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .101Amerika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .111Procesy v Praze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .116Jak vznikalo Svědectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .122První redakční rada . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .132Jak přežít studenou válku: gradualismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . .135Život po Budapešti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .139Peníze na Svědectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .149Do Evropy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .155Gradualismus v šedesátých letech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .162Doma se něco děje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .174Jan Beneš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .186Pražské jaro . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .191Místo jednoho exilu dva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .199Poláci, Sověti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .210Charta a solidarita: hledání cesty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .218StB v pilné práci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .224

Aféra Danubius . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .232Distribuce Svědectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .237Opus bonum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .242Život ve Francii v osmdesátých letech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .246Tigrid a Havel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .257Poradcem prezidenta republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .264Ministrem kultury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .273Poslední roky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .281Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .285Curriculum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .288Nejdůležitější knihy Pavla Tigrida . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .289Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .290

– 7 –

Schönfeldové

Semily – V rodině spisovatelů – Rozvod rodičů – Život je tvrdý – Jsem Žid – Asimilace

Byl o rok a den starší než republika. Narodil se 27. října 1917 v Praze, jeho předkové však pocházeli ze severočeských Semil, kde patřili k místní honoraci: po generace tam vedli velkostatek a vařili pivo. Nejznámější příslušník širší rodiny Jan Ferdinand Schönfeld, tiskař a nakladatel, se dokonce zapsal do českých dějin jako vy-davatel Schönfeldských císařských královských pražských novin (od roku 1786), v nichž své redakční zkušenosti po tři roky získával Václav Matěj Kramerius – předtím, než se osamostatnil a získal mezi Čechy slávu vlastními Krameriovými c. k. vlasteneckými novinami.

Semilští Schönfeldové patřili k vedoucím rodinám v regionu nejen ekonomicky, ale i kulturně. Určovali vývoj. V čase české ná-rodní emancipace odvrhli nejdřív němčinu jako dorozumívací jazyk a začali mluvit česky; Tigridova prateta Kamila Schönfeldová se pak v roce 1880 jako první z rodiny zřekla i židovské víry a nechala se v katolickém kostele pokřtít.

Stalo se tak před svatbou, na přání jejího nastávajícího, advokáta a poslance mladočeské strany Antonína Zemana, pozdějšího spi-sovatele Antala Staška. Do rodiny se tak přiženil autor volnomyš-lenkář a později také otec spisovatele komunisty Ivana Olbrachta (vlastním jménem Kamila Zemana), autora Anny proletářky i Nikoly Šuhaje loupežníka. Z dnešního pohledu se může zdát, že větších názorových protiv v jedné rodině, než byli Olbracht s Tigridem, být nemohlo. Ale v té podivuhodné republice se obojí vedle sebe sneslo. To až později, v čase propagandy, se klasik socialistického realismu s „renegátem“ ocitli v protikladu. Komunistický literární historik v Olbrachtově životopise v osmdesátých letech psal: „Všichni

– 8 –

Zemani… byli lidé čestní, hrdí, charakterní, někdy až tvrdohlaví, nenáviděli porobu a bojovali proti Rakousku.“ Většina těch charak-teristik se právě tak dala vztáhnout i na Tigrida, autor ho však na mysli určitě neměl.

Strýc spisovatel byl možná tím, kdo v dospívajícím synovci pro-budil umělecké touhy. Nakonec z nich moc nezbylo: pár povídek, básní a črt ve studentských časopisech, v dospělosti jedna divadelní hra vlastní a jedna přeložená – a pak už jenom tuny novinařiny, to bylo všechno. Ale možná že ho strýc víc inspiroval jako politický pro-tivník. V tom rychlém poválečném tříletí 1945–1948, kdy Olbracht pracoval na ministerstvu informací (coby jeden z komunistických umělců, vyzdvižených tam ministrem Václavem Kopeckým), kdy ho za KSČ zvolili do Ústavodárného Národního shromáždění a kdy ho (v roce 1947) jmenovali národním umělcem, platil jeho synovec za opozičního novináře, který na stránkách lidoveckého tisku rozvrací Národní frontu a s ní i komunistickou politiku. Vztahy v rodině to tehdy nezničilo nejspíš proto, že ani předtím nebyly vřelé; Tigrid později vzpomínal na občasná poválečná setkání s Olbrach tem ve vinárně u Šuterů, kde prý konspirativně, na WC, jeden druhému napůl žertem a napůl vážně předhazovali, že to, co dělá druhý, špatně dopadne. Brzy nato se z nich už stali nesmiřitelní nepřátelé: s málokým ve svém životě Tigrid nakonec zúčtoval tak zostra, jako se strýcem a spol., když v roce 1949, už v exilu, napsal na téma zrady čs. vzdělanců: „Podle mého soudu bude rozumnější počkat si na nové generace, než znovu galvanizovat k životu kultury bolševiky jako Olbrachta či Majerovou, pomatence jako Hromádku či J. L. Fischera, zrádce jako Řezáče, oportunisty jako Drdu či třaso-řitky jako J. B. Kozáka.“

Na jeho dětství mělo nesporně vliv, že vlastně nezažil v úplnosti fungující rodinu. Z příčin, o jakých se před synem nemluvilo, manžel-ství jeho rodičů Františka Schönfelda a Emy Singerové nefungovalo; pokud Tigrid později veřejně na své dětství vzpomínal, pak se mu

– 9 –

vybavoval křik nebo scéna, při které otec v hádce s matkou ze vzte-ku rozbil skleněnou výplň dveří a doma tekla krev. Ještě než Pavel nastoupil do základní školy, rodiče se rozvedli a soud přiřkl syna do výchovy otci, ze dvou důvodů: jednak se to tak, v časech, kdy ženy nebývaly ekonomicky samostatné, dělávalo, muž byl pokládán za jediného skutečného živitele rodiny; jednak matka zřejmě nesla na rozvodu větší vinu, v rodině se o ní aspoň vyprávělo, že ji jako „evropskou paničku“ víc než její dítě zajímalo cestování.

Když bylo synovi deset let, oženil se otec podruhé a Pavel rázem dostal skoro stejně starou nevlastní sestru. Když se matka znovu vdala, získal syn zase zámožného nevlastního otce, který ho neváhal podporovat v jeho zájmech, ať už šlo o cestování (koupil mu malý motocykl), nebo divadlo (zaplatil mu kurz u slavného Maxe Rein-hardta ve Vídni). Vztah k rodičům a k oběma jejich rozvětveným rodinám ani pak nebyl jednoduchý, většinu Pavlovy výchovy ob-starávala babička, otcova matka – nejdřív v Kralupech, kde otec pracoval jako inženýr v továrně, a od konce dvacátých let v Praze. Později se do Pavlovy výchovy zapojily také tety z obou stran, „což mě zludračilo pochopitelně, poněvadž – chudák Pavlíček – tak tam dostal desetikorunu, támhle dostal bonbóny, támhle ho nechali naschvál ostříhat dohola, aby ta druhá strana měla vztek… Všichni na mě byli hodní a tak, ale nebyla to skutečná výchova.“

Ale nemohla to být ani výchova špatná, jinak by si Pavel sotva odnesl do života tak hluboký smysl pro rodinu a pozdější lásku k dětem. Snad právě nutnost vyjít nějak s tolika příbuznými, z nichž každý na něj kladl jiné nároky, v něm probudila zájem o lidi: v poz-dějším životě dělal leccos, ale nikdy k nim nepřestal mluvit, k lidem, které většinou vůbec neznal, ale u kterých předpokládal schopnost naslouchat, u mnohých snad i dobrou vůli, a se kterými tedy chtěl společně uskutečňovat lepší svět.

Nerozmazlovali ho, neměli na něho ani mnoho času. Očekávali, že se o sebe brzy bude umět starat sám, a on to pochopil a naučil

– 10 –

se to. Že je život tvrdý, věděl mnohem dřív než jeho vrstevníci, ale odolal pokušení, nestal se cynikem a snažil se brát věci, jaké jsou. Byl by stál o víc lásky nebo společně stráveného času, ale to, co dostal místo toho, také nebylo špatné: svobodu a život v dostatku. Dokonce i za časů hospodářské krize byla rodinná životní úroveň silně nadprůměrná; ještě v roce 1961 Tigrid ve Svědectví vzpomínal například na to, jak počátkem třicátých let jezdil s celou malobur-žoazní rodinou své matky na dovolené do Špindlerova Mlýna.

Že je Žid, si prý uvědomil až v sedmnácti letech, a to jenom proto, že o rasové otázce začal mluvit přes hranice Hitler. Pro toho, kdo prožil celý svůj život v Masarykově Československu, na rasovém původu nezáleželo. Židovská asimilace, zahájená už kdysi dávno za Rakouska, měla v republice trochu jiný smysl než jinde v Evropě: po roce 1918 se zde podle představ zakladatele státu měly všech-ny národnosti přetavit v jeden nový, státní československý národ, který neměl znát nacionální řevnivost, tak jako ji podle Masarykova mínění skoro neznali ani lidé v Americe.

Pokud Pavlův otec dal syna ihned po jeho narození pokřtít, učinil tak ještě proto, aby ho, tak jak se to za Rakouska dělávalo, v neži-dovském množství skryl a tím i ochránil. Avšak když už syn vyrůstal a v životě bez židovských tradic a svátků dále pokračoval, nebyl už důvodem strach, ale naopak přesvědčení, že je to tak normální a že to tak v čs. národě dělají vlastně všichni, Židé i nežidé.

Že měl onen asimilační pokus smysl bez ohledu na to, co se stalo po roce 1938, potvrdil vlastně sám Tigrid svým pozdějším životem: ani po válce, za níž Češi vydali své židovské spoluobčany nacistům a tím i holocaustu, se Tigrid nepřestal za Čecha pokládat. Svému židovství se nebránil, ale zvyk nabytý v mládí si udržel po celý život: pokud mluvil a jednal jménem komunity, pak jménem české. Nebyl to únik před vlastním osudem, tak jak tomu často bývalo u jiných asimilací, ale do důsledku dovedená volba kulturní a jazykové ko-munity, opřená o mravní horizont, jejž Tigrid přijal za svůj.

– 11 –

Později se naneštěstí ukázalo, že velká část příslušníků toho ná-roda nepřestala chápat své společenství jako věc krve. Pokud byli vlastenci, pak často proto, že neměli fantazii, která by jim vnukla taky něco jiného. Kdo se však tak jako Pavel pro své vlastenectví vě-domě rozhodl, respektive byl k němu vychován, byl proti všem těm-to pudovým vlastencům ve výhodě. Věděl: to já jsem si vyvolil svůj národ. (S tím není v rozporu, že konkrétní průběh oné výchovy není nutno představovat si pateticky: Tigrid sám vzpomínal, že prezi-dent Masaryk nebýval doma tématem k diskusím, ale spíš modlou. Nebylo možné mluvit o něm jinak než uctivým tónem – a když se jednou stalo, že se Pavel zapomněl a prohodil cosi posměšného o ne zcela zdárném prezidentově synu Janovi, dostal takovou facku, že si ji pamatoval ještě o třičtvrtě století později – s otcovým dovětkem: Tak u mého stolu mluvit nebudeš.)

Tak syn plný masarykovské úcty vychodil v Praze gymnázium a po maturitě v roce 1936 se přihlásil na právnickou fakultu. Mnohem důležitější než všechny školy však ve stejné době bylo něco jiného: jeho seznámení se Studentským časopisem.

– 12 –

Ve studentském časopise

Pedagogové: Antonín Řeřábek a spol. – Nové jméno – Kamil Bednář, František Halas – Mladá kultura – Vznik Divadelního

kolektivu mladých – Snahy o apolitické divadlo – Podivná smrt Filipa Frieda – Premiéry Na Zbořenci – Přátelé a kamarádi

První čs. republika byla státem organizovaným shora, ideově ji však držela pohromadě iniciativní a vzdělaná střední třída, která se dokázala řídit sama, žádnou pomoc odjinud v tom smyslu nepotře-bovala. Příkladem z mnoha může být Studentský časopis, ve kterém Tigrid v polovině třicátých let začal získávat své první publikační zkušenosti a s nimi i autorské sebevědomí.

Časopis založil v roce 1932 pražský středoškolský učitel Jan Fischer, stoupenec T. G. Masaryka, přesvědčený, že prezidentova obrodného ducha lze smysluplně zprostředkovat už gymnaziální mládeži. Časopis, který si vymyslel, vydával ve spolupráci s Kruhem přátel střední školy (který ustavil), později také s nakladatelstvím Fr. Borový. Uprostřed třicátých let, kdy se čtenářem a přispěva-telem časopisu stal i Tigrid, už ho řídil další středoškolský učitel Antonín Řeřábek, Fischer tam však stále (a často) přispíval svými texty, většinou komentáři k domácím a zahraničním politickým událostem.

Tigrid je poznal oba: Fischera jako člověka, který svou literárně organizační prací uskutečňoval představu o židovské asimilaci (pocházel z českožidovské rodiny); Řeřábka pak jako téměř fana-tického podporovatele mladých, kterého za to „jeho“ studenti obdi-vovali jako skutečného vůdce. Zejména pod Řeřábkovým vedením se Studentský časopis proměnil v tvůrčí dílnu mladých: ze studentů, kteří mu posílali příspěvky, profesor vybral literárně nejschopnější a organizačně nejzapálenější a sestavil z nich tým studentských

– 13 –

redaktorů, kteří pak další komunikaci s autory převzali sami. Nejčtenější rubrikou v čísle byly posudky zaslaných rukopisů, vy-pracovávané redaktory.

Tigrid se členem tohoto „kruhu“ stal v roce 1935 – a stal se tak spolupracovníkem například pozdějšího divadelního vědce Jana Kopeckého, pozdějšího historika umění a dlouholetého ředitele Národní galerie Jiřího Kotalíka, pozdějšího básníka Jana Pilaře, pozdějších překladatelů z angličtiny Jiřího Valji, Zdeňka Urbánka a Hany Žantovské a mnoha dalších. Fischerovo zadání zůstat poli-ticky neutrálním prostorem, umožňujícím demokratickou soutěž poetik i názorů, Studentský časopis udržel až do zániku první repub-liky a Tigrid se v něm hodně naučil, profesně i lidsky.

V Řeřábkově bytě v ulici Karoliny Světlé se redakce scházela vždycky v neděli dopoledne. Z vedlejší místnosti občas nakukovaly polosvlečené ženy, protože profesorova manželka, módní krejčová, byla zvyklá brát míru na večerní toalety doma. V salóně však úřa-dovala redakce: Řeřábek vždycky pro každého jejího člena připravil obálku s rukopisy, které přišly v průběhu uplynulého týdne; ty bylo třeba do příště přečíst a napsat krátké hodnocení, a za týden znovu. Tímto generačně samoobslužným způsobem po léta fungoval mě-síčník pro mladou literaturu, jakému se podle mínění mnohých po jeho zániku už nikdy nepodařilo sehnat stejně kvalitního pokra-čovatele.

Tigrid se v tom světě textů rychle zabydlel. Že to s literaturou začíná myslet vážně, naznačil už v sekundě na gymnáziu tím, že si zvolil svůj umělecký pseudonym. I v čase avantgard byla literatura pokládána za svět povznesený nad každodenní hemžení a oddělený od něj hlubokým příkopem. Kdo chtěl vstoupit, musel se přezout a převléknout. U středoškolákova pseudonymu občas přistupovalo ještě hledisko sebeobranné; mladší studenti měli zakázáno se ve-řejně projevovat, ale kdo se skrývá pod cizím jménem, to profesor Řeřábek nedokázal vypátrat. U některých židovských autorů se

– 14 –

k tomu připojovalo ještě přání zakrýt své židovství, které by je jinak mohlo v očích čtenářů příliš brzy (a chybně) identifikovat. (Tak se stal například z Tigridova přítele Josefa Lederera básník Jiří Klan nebo z Jiřího Ohrensteina Jiří Orten.)

Okolnosti vzniku nového Tigridova jména jsou dnes všeobecně známé, mluvil o nich mnohokrát. Stalo se, jak řečeno, v sekundě gymnázia při hodině dějepisu, když se probírala starověká Mezopo-támie, říše rozkládající se mezi řekami Eufrat a Tigris. Student, ne zcela pozorně naslouchající výkladu (protože prý právě psal pod lavicí báseň pro Studentský časopis), si zapamatoval jenom to, že se mu jméno druhé řeky zalíbilo – a vybral si nové jméno podle ní, dřív než zaregistroval, jak zní v prvním pádě správný tvar. (Zdaleka to nebyl první český pseudonym, který vznikl z „přeřeku“ – i patron mladých českých básníků té doby Jiří Mahen, vlastním jménem Anto nín Vančura, by se, být pozornější, podepisoval jako Jiří Maheu, podle hrdiny Zolova románu Germinal.)

Aby byla proměna dokonalá, přidal Tigrid ještě nové křestní jméno Otto, které se však neujalo. S novým příjmením slavil úspěch hned od začátku; profesoru Řeřábkovi se zalíbilo a po něm se při-dali další. „Otto“ však neřekl Tigridovi nikdy nikdo. Pro všechny své vrstevníky zůstal Pavlem – a například Zdeněk Urbánek spatřoval v tom jméně hlubší smysl, předjímající to, čím se Tigrid zabýval nebo chtěl zabývat: koneckonců i svatý Pavel byl podle něj novozá-konním „ideologem, organizátorem a propagandistou“.

Skupina okolo Studentského časopisu nebyla v nastupující gene-raci jedinou, jež dávala najevo tvůrčí i společenské ambice. Tou asi nejznámější byla v druhé polovině třicátých let skupina začínajících básníků sdružených okolo Kamila Bednáře: byl o pět let starší než Tigrid, a tedy mnohem zkušenější, svou první básnickou sbírku vydal už v roce 1937, jako pětadvacetiletý. Hlásil se k básníku Františku Halasovi a společně s dalším začínajícím básníkem Jiřím Ortenem za ním chodil do nakladatelství Orbis, kde Halas pracoval.

– 15 –

Když jednou Tigrida vzali s sebou a Halas je přijal u svého stolu ve vinárně v paláci Dunaj, byl Pavel v sedmém nebi. Na příští schůzku s Halasem už se však raději objednal sám; Bednář nechtěl být jen tvůrcem, ale také vůdcem mladých (na počátku protektorátu, ze-jména po vydání Slova k mladým v roce 1940, se jím načas stal). Shodou okolností to byla ambice podobná těm, jež začínal nosit v hlavě i Tigrid, a tak se rozhodl, že se bude držet spíš opodál.

Další vlivnou skupinou mezi začínajícími básníky a spisovateli byli ti, kteří se v letech 1935–1938 sdružili okolo měsíčníku Mladá kultura. Na rozdíl od Studentského časopisu nešlo jen o tvůrčí, ale hlavně politické uskupení. Mladou kulturu vydávala středoškolská sekce komunistické mládeže (tzv. Komsomolu), která se netajila tím, že tím způsobem míní provádět včasný odchyt bystrých mla-dých hlav do služeb KSČ. Mladá kultura se ve škále svých činností zdaleka neomezovala jen na stejnojmenný časopis: vytvořila síť kulturních klubů, organizovala diskusní setkání s levicovými uměl-ci (jako byli E. F. Burian nebo Voskovec s Werichem), pořádala letní a zimní tábory a řadu dalších akcí.

Tigrid si s odstupem let dělal ze členů Mladé kultury většinou legraci: dostavil prý se kdysi jenom na jedinou jejich akci, a to jen díky tomu, že šlo o přednášku o sexuální výchově. Je však pravdě-podobné, že kontaktů bylo ve skutečnosti víc, už proto, že přispě-vatelské okruhy Studentského časopisu a Mladé kultury se zčásti překrývaly – tam, kde byly kamarádské vazby, se sotva šlo názorově zcela separovat. V každém případě se však na půdě Mladé kultury vedle kontaktů rodily i pozdější celoživotní animozity. Tigrid sám naznačoval, že například jeho nevelká láska k Eduardu Goldstücke-rovi se zrodila v dobách, kdy kolega ze studií řídil Mladou kulturu jako dogmatik – a že se tohoto svého povahového sklonu zcela nezbavil ani později, když v padesátých letech strávil tři a půl roku v žaláři nebo když se za Pražského jara stal proreformním šéfem Svazu čs. spisovatelů.

– 16 –

Ne že by komunisté nebyli jevili zájem i o autory Studentského časopisu a nesnažili se proniknout také na jeho stránky. Vzhledem k jeho apolitickému zaměření se jim to však nikdy nepodařilo ve formě ideologicky čistých výstupů, které by propagovaly například třídní boj. Pýcha Studentského časopisu, nadějní mladí básníci jako Ivan Blatný, Josef Hiršal nebo Josef Kainar, tehdy k radikální levici nepatřili – a totéž platilo pro lepší přispěvatele ze Slovenska, jako byl třeba student banskobystrického gymnázia Peter Karvaš, poz-dější úspěšný dramatik.

Tigrid, přispívající do Studentského časopisu vedle redakčních glos, divadelních recenzí a občasných básnických pokusů zejména drobnými prozaickými črtami, většinou na téma citových trablů mladých lidí, dokazoval vším, co v té době dělal, že být levičákem neznamená nutně být dogmatikem, a to ani když je člověku pouhých dvacet let. Mezi jeho vrstevníky byli tací, pro které bylo umění jen metaforou toho hlavního, oč šlo: politického vítězství dělnické třídy. Tigrid to měl naopak: politika pro něj byla jen okolností, kdežto umění mu představovalo jedinou smysluplnou životní náplň, které v té době věřil. Co se dělo okolo, doma i ve světě, dost dobře nešlo ignorovat; Tigrid se však tím děním chtěl nechat rozptylovat jen nezbytně dlouhý čas a ani o vteřinu déle.

Čím však být? Netoužil příliš po dráze uměleckého kritika, na kterou se ho decentně snažil navigovat profesor Řeřábek. Přál si být možná básníkem tak jako Bednář nebo Orten, možná hercem, ze všeho nejvíc však divadelním režisérem. Přinejmenším od roku 1936, kdy s několika přáteli-generačními vrstevníky založil Divadelní kolektiv mladých.

Tigrid ho vymyslel spolu se skupinou svých vrstevníků, z nichž většina zůstala umění a literatuře v dalších letech věrná, ať už to konkrétně znamenalo cokoli. Jiří Hájek se později stal marxistickým literárním kritikem, Ota Ornest slušným divadelním režisérem, Jan Rychlík výtečným skladatelem avantgardní a jazzové hudby, Josef

– 17 –

Schwarz pozoruhodným režisérem v rozhlase, Hana Eislerová-Žan-tovská a Zdeněk Urbánek špičkovými překladateli. Jiří Veltruský, ve čtyřicátých letech nejmladší člen Pražského lingvistického kroužku, se poté, co v roce 1948 emigroval, stal v Americe uznávaným este-tikem a teatrologem. A Evžen Erban se zas po válce dal doma na politiku a proslul rozpětím svých přesvědčení na prakticky celé pravo-levé škále.

Ať už jim osud časem přisoudil cokoliv, tehdy, na začátku, se ještě mezi sebou snesli. Nebo to bylo už tenkrát jinak? Zdeněk Urbánek v devadesátých letech nadhodil myšlenku, zda právě zmíněného Jiřího Hájka nevyslala do Divadelního kolektivu mladých už tehdy „jeho“ KSČ – s úkolem vytvořit tam nejdřív stranickou buňku a pak ho ovládnout. Hájkovým úkolem prý také mělo být vystrnadit Tigri-da z pozice šéfa; naštěstí se to nepodařilo.

Divadelní kolektiv čítal na pětatřicet členů, kteří vesměs doufa-li, že se jednou stanou slavnými herci, tanečníky, hudebníky atd. Divadlo jako výtah ke slávě a ke hvězdám: tak o něm tehdy snil Tigrid také. V Praze od poloviny třicátých let snad nebylo divadelní premiéry, na které by chyběl. Věděl toho o divadle mnohem víc než jeho vrstevníci, přesto to však nebyl hlavní důvod, proč mu věřili a dobrovolně se mu podřizovali. Tím hlavním důvodem byla vize divadla, o které byl přesvědčen a která se lišila od toho, co se v jeho generaci jinak většinou za divadlo pokládalo.

Rok dva před Mnichovem bylo už skoro všechno v české kultuře politikou, Tigrid se však divadlu takového přímého politického apelu bránil a prosazoval pojetí divadla avantgardního, do něhož události dne nemají přístup. Ať si noviny se svými titulky zůstanou venku, zde uvnitř chrámu se obětuje úplně jiným bohům. V dané době se to mohlo jevit jako nápady nerozvážného mladíka, kterému uniklo, co se v kultuře událo v posledních deseti letech. Právě tak to ale mohla být nechuť podléhat obecnému a „samozřejmému“ tónu – a právě tak tomu Tigridovi vrstevníci i rozuměli. Psal snad Jiří

– 18 –

Orten před Mnichovem politickou poezii? Ne, šlo mu o něco úplně jiného. A k nalezení své vlastní „apolitické“ jinakosti se pomalu, ale jistě propracovával také Tigrid – a s ním celý jeho divadelní kolektiv.

Ve svém názoru na divadlo se nemusel opírat jen o to, co viděl v Praze, popřípadě o své fantazie. V roce 1936, v devatenácti, se poprvé podíval do Paříže a svou představu o tom, co je divadlo, si přivezl právě odtamtud. Na Antonina Artauda, na něhož byl z Prahy zvědav, už tam sice zajít nemohl, jinak se však nejrůznější post-dadaistické, surrealistické a jiné apolitické poetice v Paříži dařilo více než dobře. Existovala tam samozřejmě politická divadla, i z nich si však mnohá dovedla udržet neslužebnou pozici a sloužila jenom své vlastní estetické funkci.

Po návratu o tom začal psát vyznavačské články, do Studentského časopisu i jinam. Odmítal v nich tezovité divadlo socialistického realismu, ale i frázovitost soudobé humanistické dramatiky. A byl v něm nepochybně i kus prosté generační sebeobrany proti všem těm zavedeným mistrům pera, kteří se za roky a roky své kariéry naučili vemluvit lidem do hlavy každý svůj ideový kontraband. Hlavní umělecká témata jsou však věčná a připomínají se ve špič-kových dílech stále znovu, bez ohledu na dobu, kdy byla napsána, věřil. „Pochybuji, že Čapkova Matka je aktuálnější než Máchův Máj, Erbenova Kytice nebo Sofoklův Oidipus král. Diváci nesmějí zamě-ňovat divadlo s denním tiskem a politickými schůzemi a degradovat je na roztrubovače hesel.“

Bylo to těžké, protože propagandistická hesla v posledních měsících před Mnichovem z jevišť českých divadel „roztrubovali“ i mnozí z těch, které měl Tigrid nejradši, včetně E. F. Buriana nebo Voskovce s Werichem. Zdálo se však, že v Tigridovi je cosi, co mu i za této situace brání přidat se k většinovému proudu, byť po něm pluli ti, kteří měli jeho největší sympatie.

V jeho kolektivu ho kvůli tomuto všemu uznávali, nikoli však bez výhrad. Pokud ho od některých z nich něco vzdalovalo, byl to jeho

– 19 –

společenský status. Díky svému otčímovi, zámožnému podnikateli, žil Tigrid jinak než oni: jako student právnické fakulty už nebydlel ani s rodiči, ani na koleji nebo v podnájmu, ale měl svou vlastní garsoniéru na Vinohradech (shodou okolností v Kouřimské ulici, tehdy v ulici básníků, kde o pár domů dál bydlel František Halas a v jiném domě zase Jiří Orten, takže nebylo problémem diskutovat o poezii, kdykoli k tomu byla chuť). Dívky, se kterými chodil, bral na výlety za Prahu na svém motocyklu Jawa 125. Nebylo pro něj také problémem zaplatit za společnost, když k tomu vznikla příležitost. Jediným dalším členem kolektivu, který na tom byl podobně (včetně své vlastní garsoniéry), byl v té době Zdeněk Urbánek.

Pozoruhodné svědectví o nejednoznačné pozici, jakou Tigrid mezi přáteli měl, vydal nejmúzičtější z nich, básník Jiří Orten, v románu Podivná smrt Filipa Frieda. Napsal ho v roce 1937 a vylíčil v něm příběh tři mladých mužů usilujících o stejnou ženu. Všichni tři měli předobraz ve skutečnosti: románový Filip Fried byl Orten sám, Jindřich Kleist měl svůj vzor v Pavlu Tigridovi a Karel Jílek ve Zdeňku Urbánkovi. Všichni tři přátelé byli v románě vylíčeni se srovnatelnou sympatií. Pokud byl Kleistovi-Tigridovi v příběhu přisouzen pro budoucnost netvůrčí a v podstatě měšťácký osud, nebylo v tom z Ortenovy strany nic nepřátelského: byl to výsledek básnické vize, která mohla, nebo také nemusela se skutečností ve všem souviset.

Kleist-Tigrid je v knize (v protikladu k Friedovi-Ortenovi) vylíčen jako člověk, který se zdá v podstatě předurčený ke společenskému úspěchu: „Ještě nedosáhl ani dvacátého roku, a již okouzlil řadu dívčích srdcí, toužících po seznámení s tak hezkým a poměrně zá-možným mladým mužem.“ Navzdory tomu se Kleist rozhodne, že se bude věnovat umění, napíše sbírku veršů a předloží ji v jisté redakci k posouzení. Protože přijetí není vřelé, rozhodne se, že nerozmnoží řady průměrných dekadentních básníků, a vybere si jinou karié-ru. „Rozhodl se věnovat literatuře přístupné, populární a zdravě

– 20 –

optimistické… Byl sice časem zmítán nezdravým vírem, zvláště vlivem špatné volby svých přátel, ale měl pevný základ a to překo-nalo všechna nebezpečenství… Dokončil studia, stal se kulturním redaktorem velikých novin, nechal básně a psal tlusté románové pentalogie a oženil se s Věrou. Založili tak šťastné manželství a byli víceméně spokojeni.“

Ať Orten myslel svou vizi jakkoliv, vylíčil v ní život, jaký si ani on, ani Tigrid v té době nepřáli prožít. Žádná „víceméně spokojenost“ je nepřitahovala, protože se až příliš podobala rezignaci. Jim se nic z toho, co se děje všem, nesmí stát, tvorba je zachrání! Snad se Orten tímto způsobem pokusil dát najevo, že v Tigridově tvůrčím odhod-lání cítí jistý háček, který by mohl přítele v budoucnosti poškodit – a snad se ho takto pokusil varovat. V každém případě se v odhadu Tigridových tvůrčích možností trefil – přítel na ně o pár let později rezignoval nejen z donucení vnějšími okolnostmi (válkou, exilem a z nich vyplývajícím množstvím nových, „neuměleckých“ témat k psaní), ale i veden poznáním, že jeho vlastní umělecké vlohy jsou spíš prostřednějšího než mistrovského rázu.

Kleistův-Tigridův přímočarý životní způsob se Ortenovi jevil poněkud pragmatický i v jiných ohledech, například ve vztahu k ženám. Část románu je vyprávěna v dopisech a v jednom z nich Jindřich Kleist píše sám o sobě jako o maloměšťákovi, který sice v životě dokáže být šťastný, zároveň si však uvědomuje, jak je toto jeho štěstí mělké: nadosobní láska zdaleka není tím hlavním, o co mu v životě jde. „Můj poměr k děvčeti, které jsem miloval (a ne-bylo jich mnoho), byl a je ošklivý, podobá se vykořisťování, i když si to nechci přiznat. Hledám (a Ty to víš) v takovém děvčeti oporu, hromosvod špatných nálad a já vím co všechno, a mezi tím také lásku.“ I románový Jindřich Kleist, podobně jako Filip Fried, toužil v životě po absolutním vztahu, po ženě, která by s ním šla celým jeho životem; zároveň si však ještě jednu věc přál trochu víc: aby mu nic v životě nepřirostlo doopravdy k srdci.

– 21 –

Své první texty, prosazující apolitické divadlo, publikoval Tigrid v roce 1937. Postavit se heslům: jak výjimečný to byl v roce 1937 postoj, navíc u dvacetiletého! Toužící po generačním pochopení a pocitu sounáležitosti, zažil však okamžitě po vydání svého článku slasti samoty. Čtenáři se na něj sesypali: všiml si vůbec, co se děje za hranicemi? Je možné v čase válečného ohrožení jít na scénu s vlast-ním obnaženým trápením, jako kdyby znovu odbíjel čas Nezvalova Papouška na motocyklu?

Protože proti němu přitvrdili, přitvrdil v reakci na ně i Tigrid sám – a aby dal najevo, že si za svým umí stát, v červnu 1938 ve Studentském časopise své dřívější přesvědčení o smyslu soudobého apolitického divadla ještě zesílil: „Jisto je, že divadlo je uměním jako poezie nebo hudba a že neposluhuje zájmům, že má svou atmosféru a že je potřebou mnohým a mnohým.“

Nezůstal však jen u teorie. Že jeho představy fungují, chtěl dokázat na jevišti. Pro svůj kolektiv se mu podařilo získat proná-jem zasedací síně sociálně demokratického Svazu soukromých zaměstnanců v pražské ulici Na Zbořenci (a mimo to občas, u někte-rých představení, i pronájem sálu v Malostranské besedě). Prostory Na Zbořenci měly hned několikerou výhodu: nájem tam byl nízký a sál byl prostorný, vešlo se tam oficiálně sto padesát, ale bylo-li třeba, také tři sta lidí. Zde po prvním, recitačním večeru nazvaném podle básně Josefa Hory Španělsko v nás uvedl kolektiv Tigridovu dramatizaci Remarquova románu Na západní frontě klid – a po ní avantgardní klasiku, Apollinairovy Prsy Tiresiovy, v polemice s po-litickým výkladem této hry, tak jak ho o pár let dřív podal režisér Jindřich Honzl v Osvobozeném divadle. Adaptace se pak v dalším repertoáru kolektivu ujaly: jako další byla uvedena jevištní úprava Nezvalovy Pantomimy, Jiří Orten přišel s vlastní verzí lyrické po-vídky Francise Jammese Anýzové jablko atd.

V Praze v druhé polovině třicátých let určitě nebylo málo zají-mavých divadel. O to pozoruhodnější se zdá fakt, že na premiéry

– 22 –

Tigridova kolektivu si brzy zvykli docházet různí představitelé divadelního života, tvůrci i kritici. Často se objevoval režisér Jiří Frejka, za jehož žáka se Tigrid tak trochu považoval a na jehož vize apolitického avantgardního divadla se snažil po svém navázat. Jednou dvakrát se prý ukázal i E. F. Burian, divadelní bůh mladých, obdivovaný hlavně pro svou neuvěřitelnou schopnost vytvářet di vadlo jako syntézu herecké, výtvarné, hudební, scénografické a režijní složky. Podobně jako mnoho dalších mladých divadelníků té doby si i Tigrida a spol. podmanily například Burianovy experi-menty se scénickou deklamací textů – takže i Jiří Orten a Josef Schwarz pak vytvořili svůj vlastní dvoučlenný recitační „voiceband“, v kterém přednášeli hlavně mladou poezii.

Pozoruhodné však vzhledem k zaměření Divadelního kolektivu zůstávalo, že na jeho představení zdaleka nechodili jen příslušníci levice. Mezi obecenstvem býval vídán respektovaný „pravicový“ di-vadelní kritik-veterán Jindřich Vodák (který pak v novinách ztratil vlídné slovo například za Prsy Tiresiovy), případně Hanuš Jelínek, Miroslav Rutte nebo Josef Träger – kteří tím potvrzovali Tigridovu původní představu, že jeho divadlo nemá být v přímé službě žádné-mu konkrétnímu politickému názoru.

Divadelní kolektiv mladých existoval příliš krátce a jeho vůd-čími osobnostmi byli příliš mladí lidé, než aby v oněch nemnoha představeních, která stačili uvést na scénu, prosadili nějaké trvalé a divadelně nesporné hodnoty. Příslibem, jímž byl Tigridův diva-delní kolektiv na počátku své existence, zůstal až do konce – a už ničím víc. Pokud byly členy kolektivu silné umělecké osobnosti, projevila se tato jejich síla až později a v jiných souvislostech – s jedinou výjimkou, jíž byl začínající básník Jiří Orten.

O jeho prudce se rozvíjejícím básnickém talentu ani v roce 1937 kromě nejbližších přátel ještě skoro nikdo nic nevěděl. Když však na podzim toho roku na Zbořenci uvedli premiéru jeho lyrické hry Anýzové jablko (už zmíněné adaptace povídky Francise Jammese),

– 23 –

ukázalo se, že je to jejich doopravdy první vážně míněný a umě-lecký čin – a to hlavně zásluhou autora; k ostatním účastníkům včetně režiséra zaujala kritika toho večera postoj mnohem méně shovívavý.

Recenzent Jiří Klan (Tigridův přítel Josef Lederer) v Mladé kul-tuře psal: „Režie si ovázala zástěru z plátna nadmíru hrubého. Bylo však třeba nikoliv jen krajek, ale též jemných rukou a chápavých a citlivých náznaků. Místo toho vytvořil režisér podívanou, realis-tickou ve špatném slova smyslu, omeziv se pouze v dobře míněné snaze po výtvarném vyjádření, na seskupování živých obrazů…“ Z toho by se skoro dalo soudit, že v momentě, kdy měl kolektiv učinit rozhodující krok od divadla pouze nadějného (studentského) k divadlu, které mohlo být posuzováno bez generační shovívavosti k mladým, vyšlo najevo, že Tigrid na tvorbu v této nové a dospělé umělecké kategorii tak úplně nemá.

Čas mu nedovolil, aby dalším uměleckým činem svou reputa-ci potvrdil či vyvrátil. Politické události, valící se republikou, v roce 1938 nakonec i jej s jeho kolektivem přemohly – a tak se jeho po slední divadelní inscenací stala klasická Calderónova hra Moje dáma nade všecko, přeměněná – pod vlivem ohrožení nacismem, a paradoxně tedy v rozporu se vším, co Tigrid na divadle dosud prosazoval – v politické divadlo, v němž španělští policajti na sobě měli stejnokroje sudetských Němců apod.

Jeho nejbližší přátelský okruh před druhou světovou válkou tvo-řili Josef Schwarz, se kterým Tigrid tehdy dokonce obýval společnou garsoniéru, Josef Lederer a Zdeněk Urbánek. Každý z nich se tak jako on snažil o umění – a Tigrid z nich byl vlastně jediný, kdo z této dráhy později seskočil. Divadlem a poezií se však jejich společné zájmy zdaleka nevyčerpávaly; například se Zdeňkem Urbánkem Tigrid v létě 1937 projel kus Evropy. Byl to tehdy Pavlův nápad: původně měli vyrazit Urbánkovým zánovním vozem Škoda Rapid, ale nakonec se na cestu vydali stopem, přes Vídeň, Linec a Salcburk

– 24 –

do Švýcarska, odtamtud dolů k moři do Monte Carla a pak přes celou Francii a Německo zas zpět.

A v létě 1938 se Tigrid vydal do Paříže znovu, aby se tam se-tkal s Josefem Ledererem, na den stejně starým a už před válkou úspěšným mladým básníkem, který se těšil přízni Františka Halase i Václava Černého. Ve dvou pak opět projeli kus Francie; společně šli po stopách básníků, které i pro ně před lety tak mistrně přeložil Karel Čapek ve Francouzské poezii nové doby; společně na cestě přespávali v levných hotýlcích a během večerních debat si lámali hlavu hledáním odpovědi na otázku, proč nikde nevidět známky toho, že by tato půvabná, ale morálně rozložená země měla už za-nedlouho bojovat ve válce s Hitlerem jako hlavní čs. spojenec.

A navíc, mimo to všechno se Tigrid, také jako správný umělec, často zamilovával; všechny své lásky však časem opustil. Nejblíž mu patrně byla Heda Blochová, která si po Mnichovu vzala Rudolfa Margolia, a po ní Věra Mühlwaldová, se kterou se za protektorátu zas oženil Zdeněk Urbánek. Při všech těchto zájmech a rozkoších už zbývalo jen málo času na to, dát se občas vidět na právnické fakultě; to už se Tigrid radši objevoval v otčímově továrně na automobilová péra, kde si mohl jako placený praktikant přivydělat a mimo jiné se tam při úřední korespondenci zdokonalovat ve své zatím ještě ne úplně perfektní angličtině.

– 25 –

Mnichov a co přišlo po něm

Mobilizace – 15. březen 1939: „To pro nás není“ – Do Anglie – Začátky v Londýně – Znovu u divadla – Nové premiéry

Své prožitky z obou mobilizací roku 1938, květnové i zářijové, Tigrid vylíčil s půlstoletým odstupem v knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. „Město bylo zatemněné, čekal se německý nálet, na krku se nám kolébaly protiplynové masky se svýma slepýma očima, které jsme dosud znali jen z filmů a z pro-tiválečných karikatur. Co chvíli jsme vzhlíželi k obloze, kdy se na ní objeví německé bombardéry.“ Vzpomínal také, jak za mobilizace vezl na motocyklu básníka-komunistu Františka Halase, který prý se nemohl dočkat, až už budou na nádraží a on bude moci nastoupit k obraně vlasti. Kdykoli později Tigrid mluvil a psal o Mnichovu, nestyděl se vyjádřit svůj názor: tehdy se mělo bojovat. „Ohroženou republiku jsme bránit chtěli, s možností války jsme počítali a byli na ni připraveni, jiné řešení krize jsme neviděli, dokonce bych řekl, že jsme o něm ani neuvažovali.“

O to větší mu pak Mnichov způsobil šok. Později už nikdy, až do smrti, nepřestal připomínat, že mnichovská katastrofa zasáhla srdce národa. Už v roce 1953, k patnáctému výročí tragédie, napsal: „Že místo boje přišla kapitulace, že velké ideály se přes noc promě-nily v prázdná slova, to všecko těžce nalomilo etickou páteř našeho lidu. Občanské ctnosti jako by se staly zbytečnými, humanitní ideály vysmívanými, demokratický systém slabošským, politikové pro posměch a mladá generace bez mravního a politického odkazu.“ Při svých pozdějších publicistických návratech k Mnichovu to ještě mnohokrát zopakoval: tím, že Češi tehdy odmítli podstoupit riziko porážky v přímém válečném konfliktu, rezignovali na mravní roz-měr svých národních dějin a ponechali jim jen rozměr pragmatický.

– 26 –

Druhou republiku s odstupem času líčil jako období, které v něm, pokud šlo o vnější a politické okolnosti, zanechalo jen matné vzpomínky. Bylo mu jedenadvacet, byl ve třetím semestru práv, do studia však měl čím dál tím méně chuti; i v divadelním kolektivu se teď častěji než nové premiéry her uváděly diskusní večery na obranu svobodného umění – na které však ve skutečnosti už jenom málokdo měl náladu. Tigrid divadlu zůstával věrný jako jeden z po-sledních.

Na vojnu, kam se hlásil, ho nevzali, pomnichovská republika si ostatně nevěděla rady ani s těmi vojáky, co jí po změně hranic zby-li, tolik už jich teď zdaleka nepotřebovala. „Takže: byl jsem mladý a lehkovážný, rostoucí ustaranost mých židovských rodičů mi šla spíš na nervy, zdála se mi přehnaná. Vždyť život šel dál, dosud jsme chodili s Jiřím Ortenem, Zdeňkem Urbánkem, Jožkou Ledererem a dalšími adepty literatury a umění za Frantou Halasem do vinárny a za Jiřím Frejkou do Národního, vycházely krásné knihy u Topičů, četla se Peroutkova Přítomnost a Černého Kritický měsíčník, komu-nista E. F. Burian nádherně inscenoval Věru Lukášovou…“

Důležitější než co se dělo v politice, bylo pro Tigrida to, že dívky onoho podzimu a zimy nosily ručně dělané kozačky. Zaláskováním se dalo skoro zapomenout na to, že mnozí vrstevníci, včetně těch, se kterými donedávna dělal divadlo jako rovný s rovným, se začali měnit: jedni se utvrzovali ve své „uhlířské“ komunistické víře a na poslední chvíli vstupovali do KSČ (jejíž činnost pak byla 20. říj-na 1938 zastavena), jiní se pro změnu přidávali k radikální pravici.

Zpráva o tom, že nacisté obsazují republiku, zastihla Tigrida 15. března 1939 brzy ráno doma, v garsonce v Kouřimské ulici na Vinohradech. Se spolubydlícím Josefem Schwarzem se rozhod-li, že odjedou do divadla a spálí tam všechnu dokumentaci; při tom, v centru, se stali svědky defilé nacistických motorizovaných jednotek a Tigrid prý při tom pronesl svou později tradovanou větu: „Tohle pro nás není.“ Z centra pak odjeli do divadla, dali se

– 27 –

do práce, ale kdosi na ně zavolal policii, takže se hned v první den vlády nacistů v Praze ocitli na gestapu. Tigrid onoho dne zažil svůj první a poslední nacistický výslech v životě; trval prý až do večera.

O přesném pozadí svého rozhodnutí odejít za hranice Tigrid později nikdy nemluvil. Pokud si ze situace, která nastávala všem, a Židům zvlášť, zoufal, pak mu cudnost nedovolovala dát to najevo: musel zůstat „své“ republice věrný, i když ta mu už dávno věrná nebyla. Možná to viděl podobně jako o něco sdílnější kamarád Ota Ornest, také Žid, který nakonec z protektorátu uprchl koncem května 1939, přes Polsko: „U mne to byla trochu romantika, ale rozhodující roli hrál strach a hrůza z ponížení. Strach daleko větší než o život.“

U Tigrida bylo skoro jistě méně toho strachu a víc romantiky, ani on však nebyl hrdina. Nemohl ještě být, neměl zatím kdy a čím se jím stát. Neprchal vlastně ani před osudem, který jemu a jeho židovské rodině Hitler připravoval – protože ten osud byl nepřed-stavitelný. Se svými plus minus stejně starými kamarády odcházel pryč, protože se nedokázal obejít bez pocitu svobody: buď ho měl silnější než ti, kteří zůstávali, nebo měl prostě štěstí na to, že ho zatím žádné životní okolnosti nenutily k tomu, aby zůstal doma.

Ale kam jít? S Josefem Schwarzem si vybrali Anglii: na rozdíl od Francie, kterou zejména Tigrid slušně znal, bylo na britských ostrovech mnohem snadnější získat povolení k pobytu. Vymysleli dokonce, jak získat doklad nutný k překročení hranic: slovenským občanům se po vyhlášení protektorátu vydávaly propustky, aby se mohli vrátit do jejich nového státu, na tento dokument však bylo možné vyjet všemi směry. A tak se 29. března 1939 oba kamarádi společně vydali nikoli na Slovensko, ale na opačnou stranu.

S rodinami a přáteli se rozloučili v chvatu, svou garsonku Tigrid odkázal Věře Mühlwaldové, věci rozdal. Na nádraží přišli jen rodiče a pár známých, neprotahovali to. Hranici překročili tentýž den na přechodu v Terezíně. Vlakem s sebou jako spoluzavazadlo vezli

– 28 –

i Tigridovu Jawu 125, a když přejeli holandské hranice, Tigrid vy-stoupil a pokračoval dál sám na motocyklu; znovu se sešli podle plánu o dva dny později, už v Londýně.

V době, kdy do Anglie dorazili, už tam fungoval Czech Refugee Trust Fund, podpůrný fond pro uprchlíky z ČSR, založený brzy po Mnichovu na podporu Židů a německých demokratů, kteří se po vyhnání ze Sudet rozhodli v okleštěném Československu radši dál nezůstávat. Když se k nim po okupaci zbytku Čech a Moravy v břez-nu 1939 přidali také imigranti Češi a Slováci, působnost fondu se rozšířila i na ně. S pomocí tohoto fondu Tigrid předem počítal a s adre sou jeho londýnské centrály už do Anglie přijel; se Schwarzem tam ve společné jídelně dostali najíst, získali zdarma nocleh a k tomu dokonce finanční podporu ve výši třiceti šilinků týdně.

Bylo to mnohem lepší než nic, přesto byly jejich začátky v Anglii těžké. Filmový režisér Jiří Weiss, který dorazil do Londýna stejně jako oni na počátku dubna 1939, později popsal své počáteční uprchlické zkušenosti s Czech Refugee Trust Fundem jako tristní: lidé tam sice měli co jíst i kde spát, ale neměli proč žít, protože povolení k pobytu bylo imigrantům udělováno s podmínkou, že se nenechají zaměstnat, aby tím neubírali práci britským pracovním silám (změnilo se to až po vypuknutí světové války). Nadbytku volného času, který zejména v prvních týdnech a měsících měli, se proto snažili využít hlavně ke studiu angličtiny.

Když v červnu a červenci do Londýna dorazili i Josef Lederer a Ota Ornest, zdála se „čtyřka“ pražských přátel kompletní. Jejich prvním společným bydlištěm se stal tzv. Klub čs. kolonie (Czecho-slovak Colony Club), sídlící na Gloucester Road ve čvrti Camden Town. Ve stejném domě, kde kdysi, za první světové války, pobýval i T. G. Masaryk, teď bylo společenské centrum čs. Londýna: v příze-mí, kde byly kanceláře a společenské místnosti, se scházeli politici a pořádaly se tam kulturní akce (třeba každoroční oslavy 28. říj-na, státního svátku ČSR). V knihovně se půjčovaly české knížky.

– 29 –

Návštěvy chodily od rána do večera, k poradám občas přijížděl dokonce i prezident Beneš a ministři londýnské vlády. Ve vyšších poschodích pak byly hostinské pokoje: Tigrid a spol. obývali jeden z nich ve čtvrtém patře; tři spali na manželské posteli, čtvrtý na pohovce; vařili si na plynovém vařiči.

Pro Tigrida a jeho přátele bylo důležité, že v domě na Gloucester Road sídlila také Čs. kulturní komise, důležitá od momentu vzniku exilu, který kultura pomáhala tmelit snáz, než to dovedla politika – a postupem času, když si Češi v Londýně osvojili řeč a osmělili se pronikat i mezi domácí publikum, sehrála tato komise důležitou roli i v kulturním sbližování čs.-anglickém. Pro Tigrida bylo důležité, že pod hlavičkou komise mohl dál pokračovat v tom, co dělal se svým divadlem v Praze: vymýšlet pořady, organizovat, konferovat atd.

Komise si dala do programu kulturní propagaci čs. státnosti, což znamenalo, že jinak hodně vitálním členům KSČ se v ní nedařilo tak dobře jako v Londýně skoro všude jinde. Předsedkyní komise byla překladatelka Libuše Vokrová-Ambrosová (národní socialistka), vlivné slovo v ní měla hudební kritička Anna Jandová-Patzaková (sociální demokratka); další členové, režisér a kritik Josef Kodíček a dramatik František Langer, platili za první republiky za umírněné vyznavače politiky Hradu (oba patřili mj. k „pátečníkům“), i mladý Karel Brušák se cítil politicky napravo, a tak vlastně jediným komu-nistou ve vedení v době, kdy se členem komise stal také Tigrid, byl česko-německý Pavel Reiman, který v té době platil za snesitelného.

Členství v komisi bylo tedy pro Tigrida ctí i vytouženým progra-mem v exilovém nicnedělání. Vyhlášení války Německu v září 1939 a zejména pád Francie na jaře 1940 navíc ukončily politiku ap-peasementu a po Čechoslovácích, kteří by byli solidární s Británií, jež náhle osaměla v boji proti Hitlerovi, vznikla poptávka. Tigrid byl při zařizování akcí kulturní komise ve svém živlu. Se svou mnohem lepší než tehdy obvyklou exulantskou znalostí angličtiny řídil a konferoval vystoupení pěveckého sboru, který vedl farář

– 30 –

církve Moravských bratří Bohuslav Vančura, dokonce v něm i zpí-val. Organizoval koncertní večery, například vystoupení houslistky Marie Hlouňové (vystupující pod pseudonymem Maria Lon). Spolu s Brušákem, Ornestem, Schwarzem a Valterem Bergerem obnovil z Prahy známý recitační soubor, ve kterém po Schwarzově boku nyní vystupovaly herečky Zita Bergerová, Růžena Hlaváčová nebo Věra Langerová (dcera spisovatele Františka Langera). Jednoho takového úspěšného večera, k uctění památky Karla Čapka, se zúčastnila i čs. politická delegace v čele s Janem Masarykem, který tam držel slavnostní řeč; v jednom z dialogů hry Ze života hmyzu vystoupil i Tigrid.

O činnost komise se brzy začaly zajímat i menší čs. komunity, na-cházející se v městech mimo Londýn – a tak Tigrid s Otou Ornestem dostali za úkol podniknout inspekční cestu po všech těchto ven-kovských „destinacích“ a zmapovat, jak se tam kulturně žije. Tigrid opět použil svůj motocykl a během třítýdenní akce projel s kolegou celou jižní Anglii, poznal spoustu lidí – a mezi svými spolupra-covnickými „úlovky“ získal třeba česko-německého básníka Rudolfa Fuchse, který se v dalších dvou letech (v únoru 1942 zahynul při dopravní nehodě) stal jedním z nejvíc platných členů kolektivu.

Jak se ukázalo, vlivnými členkami se měly stát také souborové tanečnice sestry Hellerovy. Jejich schopnosti i půvaby zanechaly v souborových vztazích stopu: se starší Marií (Mariannou), cho-reografkou a tanečnicí, se oženil Josef Schwarz; mladší Doris se zase stala Tigridovou přítelkyní – kvůli ní se dokonce odstěhoval od přátel do jejího bytu v jiné části Londýna. Po čase, už s partner-kami nebo manželkami, se však přátelé znovu sešli na jedné a té samé adrese, když si společně pronajali byty v činžovním domě The Grampians ve čtvrti Shepherd’s Bush – čímž vlastně vzniklo nové, tentokrát generační „centrum“ londýnských Čechů a Slováků.

Jiná, oficiální kulturní centra vznikala s podporou čs. politických představitelů: v lednu 1941 tak byl za účasti prezidenta Beneše

– 31 –

otevřen Čs. institut, ve stejné době vzniklo i Britsko-čs. centrum, v červenci 1941 byl v Londýně otevřen Čs. Národní dům aj.; vesměs šlo o instituce také s vlastním kulturním programem, kde se pro-dukce divadelních ochotníků dobře uplatnily. Tigrid se při nich na-dále často uplatňoval jako autor i jako interpret: pro jeviště upravil Havlíčkovu satirickou báseň Křest svatého Vladimíra; k oslavě stát-ního svátku SSSR v Klubu čs.-britského přátelství 7. listopadu 1941 nachystal pásmo Hudba a poezie Sovětského svazu; v únoru 1942 uvedl pořad z tvorby současných českých básníků; v květnu 1943 další večer české poezie atd. Spolu s Otou Ornestem se podílel na dramatickém pásmu Epos o Rudé armádě, jímž čs. londýnský exil v únoru 1943 oslavil sovětské vítězství u Stalingradu. Jako interpret Tigrid vystoupil mj. v dalším a divácky úspěšném programu české poezie, který pod názvem Věčné jaro připravili Karel Brušák a Josef Schwarz.

– 32 –

Volá Londýn

Potíže v exilu – Číšníkem v hotelu Cumberland – Konečně válka! – Nástup do BBC – Noví přátelé: Ivo Ducháček, Jan Stránský – Mezi vojáky – Bitva o Británii – Cenzura v BBC – Vysílá čs. vláda – Nové

časopisy: Kulturní zápisník, Review

Po Mnichovu byla střediskem obnovujícího se čs. exilu nejprve Paříž. Navzdory Daladierově mnichovské zradě ze setrvačnosti dál fungoval nejen mýtus „sladké Francie“, ale především lidské vazby vytvořené za dvacet let první republiky; proto kroky většiny čs. prominentů, kteří opustili protektorát, mířily právě sem. V Paříži od podzimu roku 1939 sídlil nejen tehdejší vrcholný orgán exilu Čs. národní výbor, ale i velení čs. armády; sem zamířila většina diplomatů, kteří po 15. březnu 1939 odmítli uznat vznik protekto-rátu. Navzdory všemu, co se s jejich vlastí stalo, většina z nich stále doufala, že pomůže-li někdo v budoucnosti republice, pak to bude stejně jako za minulé války hlavně Francie. Podle mínění většiny k tomu stačilo jen maličko: aby byla vtažena do války s Hitlerem. Když se tak v září 1939 konečně stalo, slavili to Češi v Paříži (ale s nimi i Tigrid a spol. v Londýně) jako okamžik odplaty, který ko-nečně přišel.

Londýn byl na počátku války teprve čs. exilovým centrem číslo dvě. Mířili tam často prostě ti, kterým nezbývalo nic jiného: ně-mečtí demokraté a Židé; Češi se k nim přidávali teprve postupně. Vzájemná národnostní důvěra mezi těmito třemi skupinami nebyla velká; značná část těchto lidí byla navzdory podpoře Trust Fundu v obtížné situaci, a tak nebylo divu, že se v jejich řadách dařilo dema-gogům z KSČ (kteří, aby byla situace ještě pestřejší, tehdy, tj. v čase platnosti paktu Molotov-Ribbentrop, decentně naznačovali, že nacistické Německo možná přece jenom není tak zlé, jak se zdá).

– 33 –

Prokop Drtina, před Mnichovem v Praze osobní tajemník pre-zidenta Beneše, který přišel do Londýna v únoru 1940, vylíčil ve vzpomínce tehdejší londýnský exil v ponurých barvách. „Všude bylo plno nespokojenosti, defétismu, pesimismu, destrukce… Život uprostřed této emigrace nebyl příjemný a kontrastoval ostře s obětavostí a idealismem podzemního hnutí doma.“ I podle Drti-ny v Londýně žádný exilový politický život až do pádu Francie de facto neexistoval – a pokud bylo možné označovat někoho za jeho průkopníky, pak to opět byli členové komunistické strany, kteří se ovšem, jak bylo jejich zvykem, angažovali pro svou stranu, nikoli pro republiku. Až do pádu Francie kromě „doktora“ (tj. nikoli tehdy prezidenta) Beneše v Anglii pobývali z důležitých čs. politiků jenom Rudolf Bechyně, Milan Hodža a Jaroslav Stránský. Většina dorazila, až když je z Francie vyhnal Hitler.

Ani komunisté, soudě aspoň podle toho, co o svém londýnském působení psali dodatečně, se tam necítili obzvlášť výtečně. Ko-neckonců se nyní ocitli v kolébce světového imperialismu, v národě, jehož mnohé příslušníky považovali za své bytostné nepřátele. Ko-munista Bohuslav Laštovička, důstojník čs. armády, dobrovolník ve španělské občanské válce, později vojenský komentátor čs. vládní-ho vysílání z Anglie (a ještě později čs. velvyslanec v Moskvě, generál, šéfredaktor ideologického měsíčníku KSČ, v šedesátých letech předseda Národního shromáždění ČSSR atd.), si v Británii v žádném případě nepřipadal jako doma: „Londýn je Olymp brit-ských kapitalistických vydřiduchů a vykořisťovatelů,“ psal, i když zároveň uznával, že k důvodům, proč se tam Češi na počátku války necítili dobře, patřil i pocit „strašné křivdy, spáchané na našem lidu a vlasti Mnichovem“.

Jak bylo řečeno, o sociální postavení čs. exulantů se počátkem války v Londýně nikdo příliš nezajímal, Angličané měli svých staros-tí dost. Bylo věcí každého, jak se sám o sebe postará. Z Tigridových přátel se každý snažil řešit situaci po svém: Ota Ornest, předtím

– 34 –

doma divadelní režisér, utloukal čas dopoledne v knihovně Britské-ho muzea a večer na shakespearovských představeních v divadle Old Vic. To praktičtější Josef Schwarz se přihlásil na polytechnice do tříměsíčního svářečského kurzu. A podobně i Tigrid se Zdeňkem Ledererem sondovali situaci, jak zlepšit životní úroveň – až se do-slechli o hotelu Cumberland.

Mezi exulanty se vyprávělo o tom, že majitel tohoto luxusního mezinárodního podniku prý přeje uprchlíkům. V centru, kousek od Hyde Parku a Marble Arch, se občas dá zadarmo naobědvat a za dvě pence, tedy v tehdejším přepočtu za korunu padesát, tam host může spořádat tolik sendvičů, kolik se do něj vejde. Ucházeli se tam tedy o místo a měli štěstí, byli přijati; pomohla jim při tom i jejich dobrá znalost francouzštiny. Za to, že budou denně osm až deset hodin, šest dní v týdnu, dělat v hotelovém grill-roomu, měli dostávat třicet šilinků a k tomu se směli stravovat společně s personálem.

„Na place“ se však ukázalo, že věci fungují jinak: majitel jim platil jen deset procent slíbené sumy s tím, že zbytek si měli sami zaslou-žit ze spropitného; nedodržel slib ani ve věci stravy. Zdeněk Lederer to tak dlouho nevydržel, Tigrid však zůstal; odpozoroval totiž od kolegů, jak dokážou obědvat a večeřet za peníze hostů (připisovali jim na účet částky za jídlo a nápoje, které nezkonzumovali). Naučil se to také a dalších šest měsíců, až do vzniku války, si žil v hotelu jako král. Jediné, co mu vadilo, byl ponižující číšnický úbor, který musel v pracovní době nosit, krátký kabátek s dlouhou, po kotníky spadající zástěrou.

Možná že by tam byl vydržel ještě déle, nebýt nabídky, kterou v září 1939 dostal z BBC. Vznikem války stoupl význam rozhla-sového vysílání, nejvíc toho zahraničního, a tak čs. redakce BBC vyhlásila konkurz na nové spolupracovníky. K jejímu kádru už pat-řili Josef Kosina (zástupce Odborového čs. sdružení v londýnské Mezinárodní odborové ústředně), Karel Kříž (redaktor Práva lidu a osobní tajemník Rudolfa Bechyně), Michal Papírník (předválečný

– 35 –

londýnský dopisovatel deníku Národní politika), Gustav Stern (bývalý redaktor deníků Tribuna a Prager Presse) a další. Cílem konkurzu bylo především omladit hlasatelskou část redakce, tak aby „Londýn“ mluvil směrem k domovu svěžím hlasem.

Do BBC tak byli postupně přijati Lev Braun, Ota Ornest, Josef Schwarz i Tigrid, později se přidal ještě Karel Brušák, kterého si Tigrid pamatoval z předmnichovské Prahy jako básníka a diva-delníka z okruhu Mladé kultury – než ho odtamtud kovaní kom-somolci v čele s Eduardem Goldstückerem vyloučili. Tato pětice pak spolu s o generaci starším Josefem Kodíčkem vytvořila jakousi „užší redakci“ uvnitř české sekce BBC. V čase, kdy válečná politika téměř splývala s propagandou, se tato sekce stala prostředím, kde se soustředily informace, ale kam se také zvenčí tlačili skoro všichni představitelé moci. Tak Tigrid vedle nových rozhlasových kolegů a vedle politiků (kteří v čele s prezidentem Edvardem Benešem nebo ministrem zahraničí Janem Masarykem přicházeli do rozhlasu číst své projevy) poznal i neobyčejně důležitý lidský mezičlánek mezi oběma těmito profesními polohami, novinářskou a politickou.

V Londýně v roce 1940 tak upevnil přátelství s Ivem Ducháčkem. Tigrid se s ním letmo poznal už před válkou v Praze: o čtyři roky starší než Tigrid studoval tehdy Ducháček práva a politicky inkli-noval k národně socialistické levici. Po skončení studií v roce 1936 odjel jako dopisovatel Lidových novin do Paříže, odkud působil i jako neformální „zpravodaj“ prezidenta Beneše. Po příchodu do Londýna zůstal Benešovi nablízku; stal se šéfem politického sekre-tariátu předsedy vlády Šrámka a později k tomu přibral i vedení ka-binetu ministra Huberta Ripky, šedé eminence londýnské politiky. Žil napůl ve světě novin a napůl ve světě politiky, školený Benešem a Ripkou v tom, že právě tato poloha se vždycky v minulosti osvěd-čila těm, kdo si přáli mít opravdový vliv.

Podobný typ přátelství Tigrid ve stejné době navázal i s Janem Stránským. Také Stránský byl o čtyři roky starší, také on stihl mezi

– 36 –

válkami vystudovat práva. I on se po vzoru svého děda, zaklada-tele Lidových novin Adolfa Stránského, dal na novinařinu a stal se zahraničním korespondentem Lidovek, pro změnu z Londýna: poznával ho už od poloviny třicátých let, takže se tam na začátku války cítil jako doma. Na levici ho nesnášeli, pro úvodník, který otiskl v Lidových novinách 4. října 1938, čtyři dny po Mnichovu, a který obsahoval větu považovanou za výzvu k defétismu: „Ne-můžeme-li zpívat s anděli, budeme výti s vlky.“ Po vypuknutí války začal spolupracovat s čs. redakcí BBC, i on sám však, podobně jako Ducháček, vnímal svou pozici jako nacházející se na rozhraní mezi žurnalistikou a politikou. Podobně jako Ducháček, působil i Jan Stránský jako tajemník jak u Jana Šrámka, tak u Huberta Ripky – a stejně jako Ducháček díky tomu patřil k nejlépe informovaným Čechoslovákům v celém Londýně.

Nástupem do BBC se změnil veškerý Tigridův život. Získal exis-tenční zajištění, ocitl se u pramene informací a dostal se do kontaktu s domovem, jaký mu drtivá většina ostatních Čechů v Londýně mohla jen závidět. Práce zároveň nebyla nijak zvlášť namáhavá a nabízela mu dokonce víc volného času než předtím práce v Čs. kulturní komisi.

Ne že by se tím byl vyhnul službě v armádě. Na počátku války byla pozice čs. vojska v Británii nadále sporná, neexistoval do něj třeba povolávací rozkaz, a tak se vojsko skládalo jen z dobrovolní-ků. Mnozí exulanti čs. vojsko ignorovali z principu; například ko-munisté je vzali na vědomí až v červnu 1941, když Hitler přepadl Sovětský svaz. Tigrid s přáteli si podal přihlášku k tomuto vojsku v září 1939, takže když byl o pár týdnů později přidělen k rozhla-sové službě BBC, nastoupil tam v uniformě vojína čs. armády. Tento status vojáka uvolněného z válečné služby pro potřeby propagandy mu pak zůstal až do konce války.

Zůstal s vojáky v pravidelném styku, z hlediska válečné-ho zpra vodajství neexistovalo významnější téma než armáda. V dokumentu, který s ním o šedesát let později natočila režisérka

– 37 –

Helena Třeštíková, vzpomínal, jak v čase letecké bitvy o Londýn jezdil natáčet reportáže na letiště v okolí hlavního města, odkud startovali ke stíhacím letům čs. piloti. Zažil tam s nimi rozhovory před startem i čekání na návrat po splnění bojového úkolu: někdy se vrátila celá stíhací peruť, často však některý stroj chyběl. Tigrid se tehdy, s odstupem let, dodatečně přiznal ke svému obdivu k čs. válečným letcům-hrdinům. Obdivoval je tím spíš, že toto jejich hrdinství pro něj nebylo dosažitelné.

Jenom jedenkrát mu hrozilo, že bude jako voják nasazený přímo v boji: v červnu 1940, kdy vrcholil německý vpád do Francie a kdy se pád Paříže čekal každým dnem, byl i on členem jednotky, která měla odplout do jihofrancouzského Agde a pokusit se zasáhnout do bojů odtamtud. Pod dojmem prudce se horšící situace na frontě tehdy sestavili dobrovolníci delegaci, která se pokusila přesvědčit vojenského přidělence plukovníka Kallu o tom, že pokud transport s nimi skutečně vyrazí, poplují nepříteli přímo do náruče. Kalla tehdy zrušení transportu odmítl s vojensky logickým vysvětlením, že by to znamenalo výraz nevíry ve válečné schopnosti francouz-ského spojence. Vojáci, kteří pak už jen odevzdaně čekali na rozkaz k vyplutí, však na poslední chvíli dostali z čs. vyslanectví pro ně radostnou zprávu: Francie kapitulovala.

Svou první relaci do protektorátu odvysílala BBC už 6. září 1939: šlo o prohlášení solidarity představitelů britské labouristické stra-ny, které do mikrofonu přečetl hlasatel (a sám britský odborář) Josef Kosina. Sám od sebe se tehdy rozhodl začít relaci slovy „volá Londýn“; z tohoto úsloví se pak stal český trademark stanice. Onoho dne poprvé zazněla z éteru i další slova, která posluchači později uslyšeli ještě mnohokrát, dokud se po skoro šesti letech nenaplnila: „Neklesejte na mysli, hodina vašeho osvobození se blíží.“

O dva dny později začala BBC vysílat do protektorátu každý den: symbolicky projevem Jana Masaryka, který se pak stal nejpo-pulárnějším českým válečným mluvčím a zůstal jím až do osvobození.

– 38 –

Rychlý start českého a slovenského vysílání BBC však tehdy sotva závisel na vůli kohokoli z čs. politiků, v dané době vesměs v Británii pokládaných za soukromé osoby. Daleko spíš byl dílem několika Britů, přátel Československa. Asi nejvýznamnější mezi nimi byl Ro-bert Bruce Lockhart: po vzniku ČSR působil jako tajemník britského velvyslanectví v Praze, vazby na čs. svět si však uchoval také později, takže například první měsíce druhé světové války ho zastihly v roli politického „styčného důstojníka“ mezi čs. a britskou vládou.

Ke starým přátelům Československa stále patřili také novináři Robert Seton-Watson a Wickham Steed, kdysi, za první světové války, podporovatelé T. G. Masaryka, a nyní přímluvci za Edvarda Beneše v britském mediálním světě. V managementu BBC sympatizovala s osudem čs. demokracie první šéfka čs. redakce Elizabeth Barke-rová a po ní také její nástupkyně v této funkci Shiela Grant-Duffová.

Na počátku války byla Shiela Grant-Duffová špatným svědomím britské společnosti. V druhé polovině třicátých let působila jako pražská dopisovatelka listu Observer. Sblížila se tam tehdy názorově s vlivným novinářem (a pozdějším ministrem) Hubertem Ripkou, nahlédla zblízka do fungování čs. hradní i vládní politiky – a stala se přesvědčenou odpůrkyní appeasementu. Před Mnichovem se postavila jednoznačně na stranu Československa, napsala na to téma dokonce mezinárodně úspěšnou knihu a zprostředkovala kontakty mezi pražskou vládou a Winstonem Churchillem, s nímž byla v příbuzenském vztahu.

Byla to hlavně její zásluha, že pravidelné čs. vysílání do protek-torátu bylo zahájeno jen pár dní po vyhlášení války. Zpočátku se vysílalo jenom patnáct minut denně, už koncem roku 1939 však z Londýna odcházely každý den tři čtvrthodinové relace a jejich počet v následujících letech dál rostl, až se na konci války vysí-lalo denně celkem devětkrát, v souhrnné délce 145 minut. Shiela Grant-Duffová se při tom starala nejen o to, aby programy měly profesionální úroveň, ale dbala i o „team-building“ (jemuž se tak

– 39 –

v této době ještě ani neříkalo): zavedla pravidlo, podle kterého se britští a českoslovenští zaměstnanci stanice společensky stýkali i po pracovní době, často například trávili víkendy v jejím venkovském sídle nedaleko Londýna. Když se Shiela Grant-Duffová v roce 1943 provdala za ředitele Evropské služby BBC, nastoupil místo ní do čela čs. redakce Reginald Betts, profesor na (T. G. Masarykem kdy-si založené) londýnské Škole slovanských a východoevropských studií. Tradice kvalitních britských šéfu čs. vysílání BBC tím dál pokračovala.

Vysílat rozhlasové programy do bývalého Československa ne-byl politicky snadný úkol, redakce při tom sloužila několikerým různým zájmům. Britové měli zájem na tom, aby programy kromě toho, že budou informačně spolehlivé, sloužily jejich válečné propa-gandě. S přibývajícími měsíci války však také představitelé čs. exilu naléhali stále víc, aby programy odrážely jejich potřeby. Čeští exi-loví politici se například coby představitelé suverénní vlády, za něž se pokládali, bouřili proti tomu, aby jejich psané projevy podléhaly v BBC předběžné cenzuře, a tedy standardnímu drilu, který platil pro veškeré zahraniční vysílání.

V létě 1940 se tak z Londýna začaly vysílat zvláštní promluvy těchto politiků pod názvem Hovory s domovem – a v dubnu 1943 přerostly ve zcela zvláštní vysílání čs. vlády pod hlavičkou Hlas svo-bodné republiky, které se od dosavadní čs. redakce BBC oddělilo. Od té doby tedy zprávy a další rozhlasové programy směřovaly domů po dvou liniích: jedné, která tak jako dosud podléhala běžnému schvalovacímu procesu BBC, a druhé, kde si čs. představitelé říkali do éteru, co chtěli. Toto druhé vysílání řídilo pro ten účel nově usta-vené rozhlasové oddělení čs. ministerstva zahraničních věcí v čele s Josefem Körbelem – a kromě prezidenta Edvarda Beneše v něm promlouvali spolu s Janem Masarykem třeba Jaroslav Stránský nebo Pavel Svatý (pseudonym Prokopa Drtiny).

– 40 –

Práce v rozhlase byla do té doby nejzajímavější pracovní zku-šeností, jakou Tigrid zažil. Oficiálně byl v BBC zaměstnán jako hla-satel a překladatel, kromě toho však připravoval i různé speciální pořady, takzvané features – obyčejně šlo o reportáže z vojenského výcviku, ze zbrojních továren a podobně. Tigrid však v BBC zdaleka nepoznával jen práci čs. redakce. Ta byla koneckonců jen jednou z mnoha součástí tzv. „world service“, vysílání do celého světa, a tam Tigrid zažil BBC jako babylon jazyků a národů, jejichž často protikladné zájmy se dík profesionalitě zaměstnanců evidentně dařilo sjednocovat. Pochopil to zejména při každodenních krátkých pracovních siestách v podzemní kantýně, kde společně s ostatními „BBC-many“ popíjel bovril (výtažek z kostí, který měl posilovat tělo i nervy) a meditoval s nimi o tom, proč se lidé jinde nedokážou dohodnout tak jako tito v Anglii. Denně se z Londýna vysílalo v třiadva ceti jazycích – a šlo to.

Zažil práci v obou hlavních studiích, odkud čs. redakce vysílala, nejprve z hlavní budovy BBC, takzvaného Broadcasting House na Portland Place v sousedství Oxford Street; a poté, co byla centrála v roce 1941 zasažena při náletu, z budovy Bush House v Aldwychi, v těsném sousedství londýnské City. Na vlastní kůži tam okusil slasti britské rozhlasové profesionality, k níž v čase války patřila i zpřísněná kontrola každého příspěvku předtím, než odešel „na vzduch“ (do vysílání). Díky několikanásobnému procesu, jímž pro-cházel i sebenepatrnější text, si BBC udržovala pověst spolehlivého média. Tigrid však na tato přísná pravidla občas žehral – koneckon-ců podvazovala iniciativu mladých a ambiciózních pracovníků, ke kterým se počítal.

Systém byl následující. V čele celé Evropské služby, zastřešující veškerá národní vysílání, stál úředník, který za vysílání odpoví-dal ministerstvu zahraničí a jeho prostřednictvím britské vládě: v dané době jím byl už zmíněný Robert Bruce Lockhart. Ředitel Evropské služby byl zároveň šéfredaktorem zpravodajství a vládl

– 41 –

mu prostřednictvím porad se šéfy národních redakcí, svolávaných dvakrát denně, ráno a večer. V čele každé této národní redakce stál anglický redaktor, který buď osobně, nebo prostřednictvím pod-řízených schvaloval příspěvky do vysílání; žádný český nebo slo-venský redaktor neměl tedy vliv na konečné znění zpráv. Směl je jen přečíst. Dokonce i když byl příspěvek opatřen všemi schvalovacími razítky, existovala v BBC pojistka pro případ, že by se nežádoucí větu či věty pokusil do vysílání vpašovat hlasatel: přímo proti němu ve studiu seděl během frekvence anglický cenzor, znalý jeho jazyka a připravený vysílání okamžitě přerušit, kdykoli by to bylo třeba.

BBC byla vybudována jako veřejnoprávní stanice, nezávislá na změnách vlád a jejich politik. Získávala prostředky z veřejných zdrojů, program, který vysílala, však měl být v zájmu veřejnosti na těchto zdrojích nezávislý. Ten, kdo platil, paradoxně nerozhodoval o obsahu. Takové schéma přirozeně nebylo snadné uskutečňovat ani v mírových podmínkách – natož v čase války, kdy země pod strašlivým tlakem zvenčí musela zmobilizovat všechny své síly včetně těch propagandistických. Životní zájem pak často dostával přednost před oním ideálním.

Tigrid byl jedním z mnoha reprezentantů tohoto (britského) zájmu. Britské rozhlasové společnosti, a nikoli například čs. vládě, byl za svou práci odpovědný: pokud by od něj, obrazně řečeno, chtěl Edvard Beneš něco jiného než jeho představení v Bush Housu, mu-sel by se Tigrid svému prezidentu s politováním omluvit. Byl mladý, a tak mu to většinou nevadilo, přesněji řečeno v prvních letech v BBC byl svou prací nadšen. Ve stejné době však byli i tací, kdo to viděli jinak. Například spisovatel George Orwell, který v letech 1941–1943 působil ve stejném zahraničním vysílání BBC, odtud získal materiál pro svůj slavný antiutopický román 1984, popisující v rámci odlidštěného totalitního světa i perfektně fungující stroj státní propagandy. Dokonce i v denících, které si Orwell za druhé světové války vedl, tvrdil, že ve válečné BBC ve skutečnosti místo

– 42 –

profesionality vládly všeobecná frustrace a zejména „vysoká míra strachu a nenávisti vůči inteligenci“.

Byla-li to svévole, pak sotva byla zcela bezdůvodná. Koneckonců byla válka, která navíc od 7. září 1940, tedy od počátku letecké bitvy o Londýn, zuřila přímo nad hlavami obyvatel hlavního města. Celá metropole se proměnila v bojiště, každou noc, a často také ve dne. A Tigrid, stejně jako další Češi v Londýně, žasl nad stoickým klidem, s nímž tolik Britů tuto leteckou válku snášelo. Na nástěnkách v BBC vyvěsili letáky s nápisem Business as usual (Děláme jako dřív), a bylo to. Platilo to i onoho říjnového večera roku 1940, kdy levé křídlo hlavní budovy BBC (s kancelářemi a rozhlasovým archivem) dostalo přímý zásah, při kterém bylo zabito dvanáct lidí; Tigrid měl toho dne zrovna směnu a v dané chvíli o pauze v podzemní kantýně jedl pudink. Vysílání nebylo přerušeno, onoho dne ani toho dalšího v červnu 1944, kdy před Bush House dopadla puma a budovu opět těžce poškodila.

V té době už Tigrid mimo „world servicu“ působil i ve zmíněném vládním čs. vysílání. Tam už bylo leccos jinak: zatímco hyperko-rektní „oukejisté“ z BBC věřili v objektivitu, v programech čs. vlá-dy zazníval jeden subjektivní názor za druhým, podle toho, kdo zrovna seděl před mikrofonem. Ve slibech, co všechno bude po válce jinak, vynikali hlavně komunisté: Vladimír Clementis, Eduard Goldstücker, Anežka Hodinová-Spurná, Bohuslav Laštovička a další. První, co po válce přijde, bude znárodnění. Potom odsuneme Něm-ce. Pak zakážeme předválečné politické strany, které vám pily krev, a nakonec vám zajistíme blahobyt.

Tigrid se navzdory tomu všemu s některými z těchto komunistů celkem sblížil, nejvíc asi s Clementisem. Koneckonců i když s jejich názory nesouhlasil, větší volnost, jakou u nich jako redaktor měl, i jeho těšila. Nebyl teď jen hlasatelem reprodukujícím cizí desetkrát přebroušený text, ale mohl si sám vymýšlet své komentáře, skeče atd. Jako jeden z „Ripkových kluků“ (což znamenalo příslušnost

– 43 –

k linii prezidenta Beneše) se mezi všemi těmi překřikujícími se hlasy snažil držet aspoň zdání nadstranickosti.

Ale byli strašně pracovití, komunisté. Nejvíc ti z Tigridovy generace, kteří si už v červenci 1939 v Londýně založili organizaci Mladé Československo. Oficiálně se tam sdružovali nejmladší Češi a Slováci bez rozdílu politických přesvědčení, skutečnost však byla jiná. Vytvořily se tam dvě skupiny lidí: my a oni. Také tam se organizovaly koncerty a divadelní vystoupení a také tyto akce, určené původně jen českému publiku, se časem čím dál častěji pořádaly také pro brit skou veřejnost. Sdružení mělo svůj časopis Young Czechoslovakia (později v názvu počeštěný na Mladé Česko-slovensko), kam oficiálně opět směli psát všichni, ale situace se i zde postupně vyvinula tak, že přispívali hlavně členové strany, včetně těch z Moskvy: Vilém Nový, Pavel Reiman, Vladimír Clementis, F. C. Weiskopf, Karel Kreibich, Jiří Hronek a také Zdeněk Nejedlý.

Tigrid to tak nechtěl nechat, nechtěl se s jejich publikačním mo-nopolem smířit, a tak v roce 1941 spolu s Valtrem Bergerem založil konkurenční cyklostylovaný měsíčník Kulturní zápisník. Názorově měl časopis podle Tigridových představ zaujímat středovou pozi-ci mezi výbojným psaním Mladého Československa a usedlejšími texty, jaké přinášel vládou dotovaný kulturní měsíčník Obzor. V už ustáleném kruhu spolupracovníků, jako byli Karel Brušák, Josef Schwarz ad., se tam kriticky diskutovalo o úrovni kulturního živo-ta v exilu, Tigrid do časopisu psal přehledy nejmladší literatury vycházející v protektorátě (a na dálku tak komentoval mimo jiné knižní novinky svých pražských přátel Kamila Bednáře, Zdeňka Urbánka a dalších). K obsahu čísla patřily i ankety, v lednu 1942 například tři otázky, jimiž redakce oslovila mj. literáty Viktora Kripnera a Ernsta Sommera, překladatele Ewalda Oserse, režiséra Jiřího Weisse, novináře Vladimíra Clementise, nakladatele Julia Fürtha, diplomata Karla Lisického nebo ministra Jaromíra Nečase: 1) Domníváte se, že myšlenkový vývoj evropského lidstva je ve

– 44 –

slepé uličce? (nikdo se nedomníval) 2) Jaké úkoly čekají umělce a vědecké pracovníky v poválečné Evropě? (mínili, že se má vybu-dovat socialistická společnost) 3) Co považujete za nejdůležitější kulturní úkol Čechoslováků v této zemi? (někteří věřili ve svobodu vyjádření, jiní ve službu proletářské revoluci).

A když už tak byl v publikační ráži, vymyslel Tigrid v roce 1943 k tomu všemu, opět ve spolupráci s Valtrem Bergrem, také anglicky psaný kulturní časopis. Čtvrtletník Review opět přinášel diskuse a polemiky, jeho hlavním propagandistickým úkolem však bylo zprostředkovat poznání českých témat (a zajímavých českých au-torů) britským čtenářům.

Také Review, podobně jako předtím Kulturní zápisník, měla být odpovědí na jiný anglicky psaný časopis, týdeník Central European Observer, který vycházel při exilové vládě a který jeho redaktor Josef Kodíček podle Tigrida řídil příliš oficiózně: česká a slovenská kultura se z redakce Review měla v anglických intelektuálních kru-zích propagovat úplně jinak a lépe. Tigrid získal finanční podporu od Huberta Ripky z ministerstva zahraničí a s ní si mohl dovolit požádat o příspěvky nejvýznamnější současné britské autory, jako byli dramatik G. B. Shaw nebo básník Stephen Spender. A například se zmíněným G. B. Shawem, přestože mu v té době bylo už přes pětaosmdesát let a byl dávno za svým myšlenkovým vrcholem, navázal pozoruhodný dialog.

Shaw nejdřív Tigridovy otázky, týkající se poslání umělce v sou-dobé společnosti, odmítl s tím, že jsou moc obecné; naznačil však vůli odpovědět, budou-li zformulovány lépe. Tigrid s Bergerem se pak tedy pokusili: Má umělec a spisovatel budoucnosti právo a po-vinnost vměšovat se do politiky? Anebo, jak říká Julien Benda, kritik vzdělanců, tak smí činit jenom tehdy, když hájí nadosobní hodnoty?

Shaw pak pány redaktory zaskočil svou promptní odpovědí: „Nebude takové osoby jako umělec nebo spisovatel budoucnosti. Bude tu jen kupička ubožáků bojujících, aby si uhájili holé živobytí

– 45 –

malováním obrazů nebo psaním knih. Někteří z nich to budou dělat barevnými křídami na dlažbu – aby ospravedlnili své žebrání, nebo aby se vyhnuli policejnímu pronásledování.“ Jen pár posledních, zbylých, se podle Shawa bude moci zabývat nadčasovými hodnota-mi a bude se vměšovat do politiky – a jejich schopnosti omezí pouze to, pokud je vládci společnosti nechají zabít, eventuálně vyhladovět. Nebude kultury, hoši.

Ale na stránkách Review se jí zatím dařilo, časopis si dokonce začal vychovávat své vlastní autory. Debutoval v něm například Ewald Osers (1917–2011) – později, po druhé světové válce, jeden z nejvýznamnějších překladatelů české literatury do angličtiny. Narozený ve stejném roce jako Tigrid, pocházel také z pražské (německé) židovské rodiny, která se na rozdíl od té Tigridovy v českém jazyce a prostředí neasimilovala. Poté, co se ještě před Mnichovem zachránil před nacisty odjezdem do Anglie, začal v Lon-dýně publikovat nejprve ve vládním Central European Observeru a pak v Tigridově a Bergerově Review (nakrátko se stal také jejím redaktorem). Osers na rozdíl od Tigrida po válce v Londýně zůstal, celých osmatřicet let pak pracoval v BBC jako překladatel a redak-tor a vedle svých překladů z češtiny (například veršů Jaroslava Seiferta) psal a vydával i svou vlastní poezii v angličtině.

Za ty roky strávené v Londýně se všichni ti kdysi chlapci promě-nili, profesně i lidsky. Z nadšenců se stali profesionálové, pro něž neexistovalo odvádět jinou než hotovou práci. Anglie však mnohé z nich změnila také po soukromé stránce. Tigrid se tam neoženil jako jeho přítel Josef Schwarz; navázal však vztah nejprve s už zmíněnou Doris Hellerovou (sestrou novopečené paní Schwarzové) a po rozchodu s ní s Margueritou W., technickou režisérkou BBC. Tato láska dokonce přežila válku, po které ho Marguerita násle-dovala do Prahy; tam se však v nových podmínkách nedokázala přizpůsobit, dráždily ji české poměry – takže se jejich vztah po pár měsících rozpadl.

– 46 –

Znovu ve vlasti

Návrat domů – Zaměstnancem ministerstva zahraničí – Věčná otázka našich dějin – Vyhazov

Svou poslední relaci k domovu Tigrid odhlásil 12. května 1945, čs. vládní rozhlas toho dne v Londýně skončil. Pro Tigrida to měla být relace památná i něčím jiným, než jen tím, že jí končilo jeho sko-ro šestileté rozhlasové angažmá. Spolu s Otou Ornestem a Růženou Hájkovou a pár dalšími hlasateli, kteří měli být toho dne u mikrofonu spolu s ním, se rozhodl odhalit před posluchači svou totožnost – tedy vedle pseudonymu i občanské jméno: aby všichni doma, zejména příbuzní, poznali a pochopili, že se nedal, nevzdal a celou dobu byl s nimi. Tak na to alespoň později vzpomínal Ota Ornest – a také na haló, jaké prý prozrazením svých jmen doma způsobili. Kamarádi a známí, kteří se jim ozvali z domova, prý pak dodali první zprávy o tom, co se zatím doma stalo s jejich rodinami. Ornest se tak dozvěděl o smrti bratra Jiřího Ortena, který tragicky zahynul už v září 1941. A o tom, že asi nežije vůbec nikdo z rodiny, neboť nacisté všech-ny vyvraždili, se měl doslechnout i Tigrid (otec zemřel ještě před nástupem do transportu, matka i otcova druhá manželka byly obě zplynovány v Osvětimi v roce 1943 atd.; z celé rodiny zůstala naživu jenom nevlastní sestra, která odešla včas do ciziny).

On sám však na svou poslední londýnskou relaci vzpomínal jinak než Ornest. Podle toho, jak to popsal ve vzpomínce, ho tehdy napadlo zajít se nejdřív poradit o svém záměru s představeným Hubertem Ripkou. Ten mu potom doporučil, aby své pravé jméno do éteru neprozrazoval. „Vy jste skoro všichni kluci židovský,“ řekl prý, „s výrazně semitskými jmény, to by na posluchače nemuselo vždy dobře působit, oni třeba nevědí, co víme my, že Židé v Evropě měli jen dvojí volbu, utéct nebo zahynout. Rozmyslete si to.“

– 47 –

A tak se prý tehdy Tigrid s přáteli rozmyslel a své skutečné jméno z Londýna neprozradil. Jeho židovské příjmení tím ovšem de facto přestalo existovat; brzy po návratu do Prahy si Tigrid zažádal, aby se stal Tigridem i před úřady. Podobně to ve stejné době udělali také mnozí další židovští novináři a politici z Londýna: z Jiřího Langstei-na se stal Jiří Hronek, z Julia Fürtha Julius Firt, z Otto Schlinga Ota Šling atd.

Porážkou nacismu skončilo, jak řečeno, čs. válečné vysílání do pro-tektorátu, nikoli však činnost čs. redakce BBC jako taková. Vysílání „world servicu“ pokračovalo dál, nebyl důvod v něm nepokračovat; hned po válce vedení stanice většině redaktorů včetně Tigrida na-bídlo nové smlouvy. Tigrid však patřil k těm, jejichž touha po návratu domů byla silnější; na konci války se k ní také přidaly minimálně dvě zajímavé nabídky na práci v Praze. Jedna z nich zněla vzhledem k Tigridovu názorovému rozpoložení skoro kuriózně: novopečený ministr informací, komunista Václav Kopecký, který ihned po návra-tu do Prahy začal obsazovat místa ve svém úřadě i mimo něj lidmi známých jmen, mu nabídl vysoký úřednický post v Čs. rozhlasu.

Tigrid na dálku nemohl znát okolnosti této nabídky: ministrovi informátoři mu londýnského hlasatele vylíčili s ohledem na jeho názory z roku 1938, tedy jako příslušníka sociálně demokratické levice – a tedy člověka tvarovatelného. Ještě před Tigridovým ná-vratem uvedl v Praze věci na pravou míru zmíněný Jiří Hronek, donedávna kolega v londýnské hlasatelně, nyní však novopečený člen komunistické strany, aspirující na jmenování ředitelem Čs. roz-hlasu. „Takže když jsem přijel a hlásil se u něho, tak mi řekl: Pane Tigride, to je nedorozumění, pro vás tady nic není.“ Hronek se pak sám skutečně stal šéfredaktorem politického vysílání Čs. rozhlasu a zůstal jím až do roku 1948.

Naštěstí měl Tigrid doma ještě spoustu jiných věcí na práci. Do vlasti se vrátil 13. června 1945 vládní dakotou a na plzeňském letišti se mu dostalo „vládního“ přijetí: Prošel se po rudém běhounu,

– 48 –

vyrolovaném až k letadlu, a vyslechl slavnostní řeči, nad jejichž obsa hem sice poněkud užasl, uklidnilo ho však pomyšlení, že pompa k válečným vítězstvím asi patří. „Prostě jsme ti, co budou vyhrávat.“ Večer už byl v Praze, nechal se ubytovat v hotelu Alcron, dal o svém návratu vědět přátelům – a pak už jen žasl, žasl a žasl.

Byl doma. V Praze bylo skoro všechno na svém místě, i většina starých známých byla naživu. Dojali ho. Skoro všichni se v uplynu-lých šesti letech oženili nebo vdaly, narodily se jim děti. Zdálo se mu, že prošli těžšími zkouškami než on. „Když jsem se poprvé se-tkal se svými přáteli, Zdeňkem (Urbánkem), Kamilem (Bednářem), Bonkem (Bohuslavem Březovským), (Janem) Pilařem aj., viděl jsem nejlépe tu úžasnou sílu a potřebu soudržnosti a přátelství.“ Zdáli se mu zpevnění přestálým utrpením. Žasl nad mírou nenávisti k Němcům, se kterou se u některých z nich setkal, zdála se mu však důsledkem válečných útrap, jejichž stopy bylo ve tvářích mnohých z nich stále znát. „Říkají: Co na tom, že v Sovětech je špatné umění, že tam není svoboda projevu, že je přece jen propast kulturní mezi jimi a námi, hlavní věcí je, že tu je základ pro vybudování sociálně i jinak zdravé společnosti, že tu jsou neklamné známky světa, kte-rému patří budoucnost.“ Nekomentoval to, říkali to staří přátelé. Já sám, jenž jak víte, jsem jel domů s těžkými obavami v srdci, byl jsem mnoha starostí a nejistot skoro rázem zbaven, svěřoval se po čtyřech dnech pobytu v Praze do Londýna optimisticky.

Stále noví známí, kteří se mu hlásili, přinášeli i nabídky prá-ce. Režisér Jiří Frejka mu nabídl místo šéfa Komorního divadla, obnovované pražské městské scény: Nechtěl by se vrátit k divadelní avantgardě? Tigrid s díky odmítl, už z Londýna si přivezl jiné plá-ny, které po pár dnech prozradil v dopise lakonicky slovy: „Místo jsem dostal to, které jsem chtěl. Anglický referát v ministerstvu zahraničních věcí, pod Ducháčkem.“

Práce na „zamini“ odpovídala jeho schopnostem i ctižádosti. Neměl za sebou žádnou diplomatickou průpravu, ale koneckonců

– 49 –

byla revoluce. Šest let v Londýně z něj udělalo nejen znalce Anglie, ale zejména britofila. Historik Milan Drápala, který se u nás první do hloubky zabýval Tigridovou publicistikou z let 1945–1948, po-jmenoval čtyři její základní charakteristiky, jež všechny Tigrid nabyl po roce 1939. Byly to zároveň charakteristiky Tigridova myšlení po návratu domů: Víra v univerzálnost principů, na nichž byla založena západní civilizace; víra v budoucí spolupráci Východu se Západem; víra v britskou demokracii a konečně i víra v to, že všechny tyto prin-cipy lze věcně a kriticky hlásat. Tigrid věřil, že po těchto schopnostech bude na ministerstvu poptávka, protože jak by mohla nebýt? Bohužel netušil, že ministr zahraničí Jan Masaryk (který se v té době, až do konce 1945, stále ještě zdržoval ve Spojených státech) je vládcem úřa-du jenom de iure. Vládu nad úřadem v té době už drželi spíš komunis-té v čele s Masarykovým státním tajemníkem a Tigridovým dobrým známým Vladimírem Clementisem – který při své práci začal používat jiné metody než předtím při přátelských rozhovorech v Londýně.

Tigrid se v nových poměrech orientoval rychle. Potvrzení o tom, že je státně spolehlivým občanem, mu vydal domovník, se kterým se viděl poprvé v životě; ten muž však byl členem strany, a měl tedy rozhodovací pravomoc. Zpočátku se podobné drobnosti jevily jenom jako byrokratické mrzutosti bez politického pozadí, Tigrid však brzy začal chápat, že válka lidi doma naučila dělat běžně věci, které by on sám považoval za nemožné.

Byl netypickým ministerským úředníkem, přesněji řečeno se svou povahou nebyl vlastně úředníkem vůbec. Přijal pravidla po-litického zápasu, který se v republice rozehrával, a tak se místo úřednické loajality rozhodl rozdávat veřejně rány – jako novinář. Stal se komentátorem lidoveckého tisku, jeho texty měly ohlas, v okruhu svých čtenářů získával oblibu i vážnost a jeho ministerská praxe ustupovala do pozadí. Byla otázka, jak dlouho u ní vydrží. Nakonec na ministerstvu pobyl jen o málo déle než rok – a byly to právě jeho texty, které ho odtamtud dostaly pryč.

– 50 –

Vyhodili ho kvůli komentáři, který vyšel 14. července 1946 v deníku Lidová demokracie. Pod názvem Věčná otázka našich dějin se v něm Tigrid vyslovil proti pojímání Československa jako „mostu“ mezi Východem a Západem, v té době populární vizi čs. zahraniční politiky. Naznačil, že podobné teze jsou pokrytecké, neboť odpo-rují skutečnosti: Protože republika měla podepsanou spojeneckou smlouvu jenom se Sovětským svazem (z prosince 1943 z Moskvy, kde se o to osobně zasloužil prezident Beneš), zatímco s podpisem smluv s Francií a Velkou Británií otálela, bylo zřejmé, na čí stranu se v případném budoucím konfliktu postaví: nepůjde se všemi najednou proti všem, ale jen se svým smluvním spojencem. Taková politika je však pro republiku škodlivá, a navíc v rozporu s národní tradicí, psal Tigrid: Češi v minulosti vždy patřili k Západu a bude to jejich osudem také v budoucnosti.

Tolik realismu však architekti soudobé čs. zahraniční politiky ne-snesli. Tigridův komentář se nazítří, 15. července, dostal na pořad jednání vlády. Komunisté, kteří ho tam vnesli, užili obvyklou tak-tiku, když označili Tigridův text za útok na politiku Národní fronty – a jako obvykle tím zmátli přítomné demokratické ministry, kteří si to vyložili jako útok na svou vlastní národněfrontovní loajalitu. Lidovec František Hála, se kterým se Tigrid dobře znal a který měl péči o stranický tisk ve svém ranku, se zmohl jen na poznámku, že Tigrid svým komentářem porušil stranickou linii, což už mu prý sám vytkl.

Pak proběhla krátká diskuse o tom, nakolik jsou podobně silné názory slučitelné s chováním státního úředníka – a bylo shledáno, že úředník má vládní zahraničněpolitickou linii uskutečňovat, ni-koli kritizovat v novinách. Nikdo nenamítl, že autoři píšící jménem KSČ kritizují činnost nekomunistických členů vlády zcela běžně. Že se za pojmem Národní fronty skrývá nejčastěji sama komunistická strana, byla skutečnost, která některým ministrům-demokratům unikala až do února 1948. Úkol zajistit Tigridovo propuštění tak

– 51 –

na sebe vzal ve vládě paradoxně ten, kdo se tam s Tigridem znal nejlépe: státní tajemník na ministerstvu zahraničních věcí Vladimír Clementis.

Tigrid nepřijal výpověď s ohnutými zády, ale odvolal se k soudu. Ten však ve věci až do února 1948 (a tedy do Tigridova odchodu z vlasti) nenařídil jednání. Dotlačen do opozice, rozhodl se tedy Tigrid po odchodu z ministerstva soustředit se plně na práci v novinách. Měl jí dost: ve vedení jednoho časopisu, Obzorů, začal pracovat už v srpnu 1945, a k šéfredaktorování druhého, Vývoje, se nyní, v létě 1946 chystal.

– 52 –

Odsun Němců

Setkání s Přemyslem Pittrem – V táboře na Hagiboru – Ustavuje se nový řád

Osud si ho formoval podle svého. Už věděl, že nebude divadelním režisérem, ale ještě nemohl tušit, bude-li politika skutečně jeho údělem. Asi ne každý v roce 1945 tušil, že Rubikonem oddělujícím české demokraty od nedemokratů se stane odsun Němců, který nacionalisty, rozhodující na bázi kolektivní viny, postaví proti (eventuálním) ostatním. V prvních letech po válce byli takoví na-cionalisté „z musu“ (reagující dle svého mínění na hrůzy války) v Čechách v naprosté převaze. A Tigrid byl z prvních, kdo se z toho-to většinového názoru vymanili. Paradoxně právě on, příslušník rodiny vyvražděné nacisty: podle poválečné logiky měli mít právě pozůstalí po obětech nacismu víc důvodů k nenávisti než většina. U Tigrida se to však nestalo.

Zásluhu na tom, že už v roce 1945 začal o odsunu pomalu pře-mýšlet kriticky a že se z něho časem stal dokonce principiální od-mítač kolektivní viny sudetských Němců, měl pražský protestant-ský kazatel a pedagog Přemysl Pitter: muž, který revoluční násilí proti Němcům odsoudil jako vůbec první Čech, při svém prvním poválečném veřejném kázání v pražském Milíčově domě 27. květ-na 1945. Už tehdy položil otázku, na kterou nemálo Čechů hledá odpověď dodnes: „Je hodno národa Husova a Masarykova, aby své nepřátele upaloval zaživa a trýznil jejich ženy a děti?“

S Tigridem se do té doby neznali, nikdy se neviděli. Pitter ani dodatečně neuvedl, proč si jako toho, kdo by měl do novin o mučení Němců napsat, vybral relativně málo známého, de facto začínající-ho lidoveckého novináře. Možná to byla tzv. náhoda. V červnu 1945 každopádně Tigrida vyhledal v lidoveckém paláci Charitas na

– 53 –

Karlově náměstí a vyzval ho, aby se spolu s ním šel o situaci přesvěd-čit do sběrného tábora pro Němce na žižkovské hřišti Hagibor. Na stejném místě, kde nacisté jen pár let předtím shromažďovali české Židy určené do transportu, byli nyní internováni pražští Němci spolu s těmi, které někdo někde označil za jejich české pomahače.

Protože oba muži nebyli do tábora vpuštěni, přinesl prý Pitter žebřík, s jehož pomocí vnikli do tábora tajně. Článek, ve kterém pak Tigrid popsal, co na Hagiboru viděl, dodatečně označil za po-čátek svého prvního skutečného životního zápasu, za svůj vstup do politiky – a nikdy, ani po Pittrově smrti v roce 1976, nepřestal připomínat, že to byl tento muž, zakladatel a budovatel žižkovského Milíčova domu a poválečný zachránce více než osmi set židovských, německých a českých dětí, komu za tuto zásadní reorientaci své životní dráhy vděčil.

Co v táboře spatřil, Tigrid popsal v článku s názvem Odsun Něm-ců, Západ a my, který vyšel v Obzorech v listopadu 1945. Uvnitř byli ubytováni Němci (dospělí i děti), Češi obvinění z kolaborace a děti ze smíšených česko-německých manželství. Jejich bydlení v dřevěných barácích na pohled nebylo zlé; uvnitř se však ukázalo, že v přeplněných místnostech, bez možnosti dodržovat hygienická pravidla, trpí polovina osazenstva různými nemocemi, dětem ani jejich matkám se nedostávalo mléka atd. Nejhorší byla situace nejmenších dětí, které se v táboře narodily a byly nuceny trávit tam první měsíce svého života: „Úmrtnost mezi těmito dětmi je hrůzně vysoká a ty, které jsou naživu, jsou už smrtí předznamenány. Viděli jsme kojence se svraštělými obličeji plnými vyrážky, s těžkou bronchitidou a nožičkami opravdu ne silnějšími než lidský palec,“ psal Tigrid, zjevně překvapený tím, že válka navzdory míru dál pokračuje.

V té době ještě zdaleka nekritizoval sám fakt odsunu – přesněji řečeno nebyl si zcela jist svou kompetencí v této věci vzhledem k tomu, že během války žil jinde. V roce 1945 by byl možná přijal

– 54 –

i to, kdyby viděl, že se vítězové mstí svým poraženým nepřátelům, kdoví. Obětmi msty, kterou doopravdy spatřil, však byly nevinné děti. A tak se rozhodl: Zburcuje čtenáře a dosáhne nápravy. „Je to povinnost nikoli k ostatnímu světu, ale především k vlastnímu svě-domí: Nezabíjíme děti a kojence, ať jsou kterékoli národnosti.“ Kdo chce účtovat s nacisty, nesmí se k jejich potomkům chovat stejně, jako se chovali oni před třemi lety k dětem z Lidic, když i je učinili předmětem krvavého účtování s českým národem.

Sám fakt odsunu Tigrid v té době zdaleka neodsuzoval v oné rovině absolutního mravního nároku, jako to činil Přemysl Pitter. V listopadu 1945 odsun vlastně politicky hájil, když psal, že jde o akt odsouhlasený představiteli velmocí na postupimské konfe-renci, a nepřipouštějící tedy další diskusi. O nutnosti odsunu se podle Tigrida v té době nepochybovalo nikde v Evropě. Západní novináři proto podle něj nemají pravdu, pokud ojedinělé výstřelky Čechů popisují jako systematické krutosti páchané na Němcích.

Zatímco tedy s principem odsunu souhlasil, jeho provádění Tigrid v roce 1945 odmítal. Československo, navzdory dohodám, se do něj pustilo dřív, než velmoci v okupačních pásmech Německa vytvořily pro příchod milionů lidí podmínky. A hlavně, nepostupovalo při tom spořádaně ani lidsky. „Není možno popřít,“ psal Tigrid, „že v prvních dobách došlo v pohraničí k nelidským činům, o nichž je dnes už lépe pomlčet; je také pravdou, že se v několika krajích naši lidé oboha-covali způsobem, který nelze jinak nazvat než hyenismem.“

Sotva počítal s tím, že čtenáři s ním budou souhlasit. Pokud ano, mohl ho vrátit do reality osud Přemysla Pittra: člověk pověřený v létě 1945 pražským Zemským národním výborem, aby na situaci ve sběrných táborech dohlížel, byl poté, co ji zkritizoval, minis-terstvem vnitra opět odvolán. O něco lépe než Pitter alespoň zpo-čátku dopadal publicista Michal Mareš, který v letech 1946–1947 psal do Peroutkova týdeníku Dnešek seriál Přicházím, z periferie republiky. Jím vylíčené konkrétní odsunové excesy už u čtenářů ne-

– 55 –

vyvolávaly pouze bouři odporu, ale rozdělily je vlastně na dvě části: Většina Mareše napadala, nejčastěji na stránkách komunistického tisku, ale zdaleka ne jenom tam; mnoho čtenářů mu však dávalo za pravdu. Zúčtování s autorem nastalo až po únoru 1948, kdy Mareš za své články putoval na sedm roků do vězení.

Jakkoli odlišné byly Marešovy a Tigridovy postoje, životní i poli-tické, jedno podstatné je spojovalo. Nezávisle na sobě došli k závě-ru, že do způsobu odsunu, kterého jsou svědky, se přímo promítá způsob myšlení nové mocenské garnitury. Že moc, která se v zemi upevňuje, si zjišťuje maximum možného a zkouší, jaká míra násilí jí projde. Ustavuje se nový řád a vytváří si nová pravidla. Cítil se Tigrid vnitřně ohrožený hodnotovým chaosem, který se zrodil z války? Zdá se to naznačovat jeho příklon ke katolickému křesťanství v této době.

– 56 –

Mezi lidovci

Katolíkem – Jan Šrámek, František Hála a další –„Londýnští lidovci“ – Půjde stranu modernizovat?

V pozdějším věku, když byl občas dotazován na příčiny své válečné konverze ke katolicismu, uváděl Tigrid při různých příležitostech různé příčiny. Jednou dokonce připsal své rozhodnutí vlivu britské-ho spisovatele Grahama Greena, romanopisce, který o náboženské krizi moderního intelektuála napsal řadu knih – a který se s Tigri-dem seznámil za války v BBC, kde také působil, a o náboženských otázkách tam prý s mladším kolegou občas diskutoval. Jinde, v roz-hovoru s českým literárním publicistou Petrem Kotykem, Tigrid uváděl, že ke katolictví přistoupil „z důvodů čistě intelektuálních, při hledání daleko po třicítce“ – kterážto datace by znamenala, že se ke konverzi rozhodl až několik let po skončení války. To však odporuje skutečnosti, kterou zažívali Tigridovi pražští přátelé, když ho po návratu z Londýna viděli chodit každou neděli do kostela.

Možná že důvody jeho příklonu ke katolictví byly docela „pro-zaické“ (třeba to, že přítelkyně, kterou si Tigrid přivezl z Anglie a s kterou v prvních popřevratových měsících v Praze žil, byla katolička). Avšak reorientace ve věci víry mohla souviset i s jeho změněnou orientací politickou: muž, který kdysi odešel z vlasti jako příslušník sociálně demokratické levice, se vrátil jako přívrženec toho nejkonzervativnějšího proudu, který v Československu mo-mentálně existoval.

Že se Tigrid v závěru svého londýnského pobytu ztotožnil s po-litikou lidové strany, většinu jeho dosavadních přátel překvapilo. Sám Tigrid uváděl, že se pro spolupráci s lidovci (nikoli pro členství v této straně) rozhodl až v posledních měsících války a že při tom rozhodující roli sehrálo zveřejnění Košického vládního programu

– 57 –

5. dubna 1945. V něm byl bez příkras vylíčen systém Národní fron-ty, který měl v republice platit, s jeho jednoznačnou socialistickou orientací. Jediná z pár povolených českých stran, která se tomu aspoň zčásti vymykala, byla strana lidová.

Tigrid si nemohl být jist, zda právě lidovci dokážou komunismu čelit. Ale muselo se to zkusit. „Přijeli jsme domů s cílem zachra-ňovat, co se dá,“ vzpomínal. Celkem nic tedy nenasvědčuje tomu, že by při „volbě“ lidovců Tigrid nějak taktizoval. Stejně jako on ostatně uvažovali i mnozí další čeští „Londýňané“, včetně přítele z nejbližších Iva Ducháčka.

Situace strany byla v roce 1945 složitá. V jejím čele nadále zůstával Msgre. Jan Šrámek, v té době pětasedmdesátiletý, považovaný proto (snad s výjimkou Slováka Vavro Šrobára) za nejstaršího čs. politika v činné službě. Lidovci všech generací se mu nadále kořili jako své-mu vzoru: dvakrát, poprvé počátkem století a podruhé po vzniku republiky, dokázal zorganizovat věřící jako politickou sílu, a v obou případech tím pomohl jak církvi, tak i politické pravici. V „národě Husově“ tím navíc účinně čelil nacionalismu: v jeho straně se katolí-ci mohli cítit i dobrými Čechy, což jim jiné partaje neumožňovaly. Šrámek uměl prosadit svou, aniž příliš dráždil – takže výsledkem byl paradox, kdy právě on, kněz s kolárkem na krku, byl veřejností vnímán jako antiklerikál, křesťansko-lidový politik.

V Londýně, kde ho Tigrid poznal, však už Šrámkova hvězda naneštěstí zacházela: Že si ho tam prezident Beneš vybral za před-sedu vlády, bylo výsledkem spíš Šrámkovy stařecké povolnosti než vyhraněnosti. Že šéf strany slábne, ukázal katastrofální vý-sledek košických jednání o podobě budoucí čs. vlády, kterého se Tigrid v Londýně na jaře 1945 tolik zhrozil: ačkoliv šéf lidovců u všeho byl, výsledek nebyl vidět. Bohužel však další srovnatelně silné osobnosti už ve straně nebyly – a tak se Šrámkově nucené adoraci propůjčovali i lidé, kteří by asi raději v lidovecké politice podporovali někoho mladšího. Když například v roce 1940 vyšel

– 58 –

v Londýně sborník k vůdcovým sedmdesátinám, psal tam třeba Julius Firt o Šrámkovi jako o členovi české politické „železné gardy“ v čele s T. G. Masarykem – což se snad dalo vysvětlit jen momentální krizí české politiky, hlubší než kdykoli v minulosti.

Potřeba adorovat Šrámka však pokračovala také po osvobození a nevyhnula se ani lidem Tigridova formátu. V roce 1946, opět k Šrámkovým narozeninám, psal o něm Tigrid do stranického týdeníku: „Nemá sobě rovna mezi žijícími politiky, s jedinou vý-jimkou prezidenta… Jen naprostou, přímo vášnivou věrností jeho myšlenkám a ideálům můžeme bojovat a jít kupředu. Z té cesty nás nikdo a nic nesvede…“ Podobnými slovy psali ve stejné době jiní jinde třeba o Stalinovi. Kulty vůdců všeho druhu vznikly za světové války leckde ve světě a přepnout zpět do věcnější mírové rétoriky zřejmě nebylo snadné ani pro pisatele, kteří měli dosud štěstí na život v demokracii.

Ale že i pod starým vůdcem potřebuje lidová strana v roce 1945 nový kabát, bylo jasné. „Tvářemi“ lidovců sice zůstávali navenek tak jako dřív monsignoři Šrámek a Hála, stranický styl však začala víc ovlivňovat střední generace politiků, ke které patřil například nový (od roku 1945) generální tajemník strany Adolf Klimek. Podle před-stav Klimka a spol. měla strana rozvolnit své dosud stále relativně těsné vazby s klérem, které ji dělaly nevolitelnou pro středového voliče. Moderní lidovec měl být schopen ovlivňovat své okolí i bez kolárku. Zdá se pravděpodobné, že nebýt února 1948, byla by se lidová strana transformovala ve „standardní“ křesťansko-sociální stranu, obdobnou té, v jakou se v letech po druhé světové válce po-stupně vyvinula třeba západoněmecká CDU. Protože se však čs. ko-munistům pokus o symbiózu konzervativních a sociálních trendů v křesťanské politice povedlo zardousit, mohli napříště tvrdit, že jediný možný socialismus je ten jejich, komunisticko-ateistický.

Představu, že lidovou stranu půjde modernizovat, sdíleli vedle Tigrida s Ducháčkem i mnozí další mladší podporovatelé strany

– 59 –

známí z Anglie (na dálku třeba Karel Brušák) – takže se ve straně dokonce začalo mluvit o jakési frakci, přezdívané „londýnští li-dovci“. Vedení strany si s nimi příliš nevědělo rady. Byli nositeli nových myšlenek, jež navíc měly ohlas, ale pro stranu mnozí z nich pracovali jenom chvíli – a co kdyby po další chvíli zas prostě ode-šli? I sám Tigrid, jakkoli v pěstování stranických styků schopný, nazýval sám sebe lidoveckým „přivandrovalcem“ a ilustroval to na řadě drobných malérů, které jako redaktor lidoveckých novin měl. Typický byl třeba ten s prvním číslem Vývoje, nového stranického časopisu, určeného mládeži, jehož vydávání si Tigrid ve straně prosadil v létě roku 1946. Aby podpořil prodej časopisu, umístil na obálku prvního čísla nikoli foto někoho z koryfejů strany, ale portrét miláčka národa Jana Masaryka. Šrámek, Hála a spol. se na něho však kvůli tomu rozhněvali a přiměli ho k bezprecedentnímu kroku, kdy část nákladu čísla nakonec vyšla na titulu s Masarykem a část se Šrámkem. Vlk se nažral a koza zůstala celá, nikdo netrpěl. Ale o tom, že by v čele strany vládli velikáni, nemohlo být řeči.

– 60 –

Šéfredaktorem obzorů

V redakci stranických novin – Britofil v režimu Národní fronty – Bohdan Chudoba – Helena Koželuhová – Jan M. Kolár

Ti „londýnští lidovci“, o kterých byla řeč – Karel Brušák, Ivo Duchá-ček, Pavel Tigrid a pár dalších – si před koncem války naplánovali pro domov spoustu věcí, mezi nimi taky nové časopisy, v kterých chtěli pracovat. Postupně vznikly dva: V srpnu 1945 týdeník pro kulturu a politiku Obzory, o jehož šéfování se dělili Tigrid s Du-cháčkem (číslem 12/1946 počínaje byl Ducháček uváděn v tiráži jako šéfredaktor už sám), a v září 1946 mládežnický týdeník Vývoj, který vedl pro změnu sám Tigrid. Oba časopisy vycházely příliš krátkou dobu, ihned po únoru 1948 je komunisté zakázali a jejich redaktoři odešli za hranice. Přesto oba tyto časopisy zanechaly v českých dějinách, a zdaleka nejenom těch žurnalistických, stopu.

Šestnáctistránkové Obzory slíbily v úvodním redakčním prohlá-šení držet se čtyř zásad: pravdy, demokracie, svobody a víry. Z nich měl být zbudován časopis vyznávající tradiční křesťanské hodnoty způsobem, který by odpovídal moderním parametrům západní žurnalistiky. Do redakce se podařilo zapojit kvalitní lidi: histo-rika Bohdana Chudobu, advokátku a začínající političku Helenu Koželuhovou a literárního kritika Jana Strakoše; další osobnosti zvučných jmen (překladatele a esejistu Pavla Eisnera, spisovatele Egona Hostovského ad.) se povedlo začlenit do „kádru“ externis-tů. Časopis však nebyl závislý jen na domácích zdrojích; z těch zahraničních si vybíral pronikavé autory konzervativně katolické orientace, jako byli filosof Jacques Maritain nebo spisovatel Geor-ges Bernanos – a z mladších třeba historik Salvador de Madariaga, průkopník evropského sjednocování, opírajícího se o křesťanské hodnoty.

– 61 –

Obzory však představily českým čtenářům třeba také Arthura Koestlera, který do ranku křesťanské literatury nepatřil; daleko spíš ho do časopisu vpašoval Tigrid jako svůj politický kontraband. První velký radikálně levicový heretik Tigridova života, který mezi válkami prošel sionistickým i komunistickým hnutím, vystoupil z KS Německa, jejímž byl členem, v roce 1938 po gideovsku – tedy pod dojmem cest do Sovětského svazu. V roce 1941 o tom v Anglii vydal román Tma o polednách, který se na Západě stal bestsellerem – naneštěstí však ne v Československu, kde poprvé vcelku knižně vyšel (nepočítaje samizdat), až když bylo po všem: v roce 1992.

Texty špičkových současných autorů ze Západu zdaleka nebyly tím jediným, čím Tigrid Obzorům přispíval. Stejně podstatné byly v časopise i jeho vlastní texty, jimiž se představoval jako nejvše-strannější autor v redakci: kromě politických komentářů, které po-máhaly tvořit profil časopisu, psal také o literatuře a divadle, doma i v cizině – způsobem, který předváděl za války v Londýně, a tedy se zapojením širokého kulturního a politického kontextu. Ve své vůbec první stati, otištěné po návratu domů, zbilancoval českou kulturní publicistiku z let války, včetně svého (a Bergerova) Kulturního zá-pisníku, Kripnerova Obzoru, Odložilíkova Zítřku a dalších periodik. Jindy rozebral evropskou básnickou produkci za války; vyzdvihoval své válečné literární lásky (už zmíněného Egona Hostovského) atd. Spolu s Otou Ornestem a Josefem Ledererem psal pod pseudony-mem Pauper (Chudák) do Obzorů divadelní recenze. Ani to však nebyl jediný jeho způsob, jímž dával najevo svůj hluboký zájem o divadlo: v březnu 1946 v pražském Stavovském divadle uvedli hru Američana Roberta Ardreyho Skála blesků v Tigridově překladu. Ardrey, původně dramatik a filmový scenárista, prošel zajímavým profesním vývojem, když se z literáta přetvořil v antropologické-ho badatele v oblasti etologie, jakéhosi předbojovníka pozdějšího a slavnějšího Konrada Lorenze – a zaujal Tigrida zřejmě tím, že

– 62 –

podobně jako George Orwell nebo William Golding dokázal hledět na člověka bez všech iluzí – což bylo české literatuře zcela cizí.

Nejdůležitějšími texty, které Tigrid psal do Obzorů, byly však jeho politické komentáře. V roce 1945 vzbudil velký ohlas hned jeden z těch prvních, nazvaný Otevřený list Britům, ve kterém Tigrid vyzval ostrovní politiky, aby neopouštěli demokratické poslání, jež mají od roku 1918 ve střední Evropě, a nevyklízeli pozice, které tam v poslední světové válce získali. Hojně čtené a komentované byly také Tigridovy fejetony, psané obyčejně pod společnou hlavičkou Jak se mi zlíbí…, ve kterých, jak naznačoval název, autor volil nej-různější časové zdroje inspirace.

Pokud Tigrid s Ducháčkem snili o novém stylu lidoveckého myšlení, pak sotva mohli redakci Obzorů personálně namíchat lépe. Většině jejích členů slušelo přízvisko „nonkonformní“; v rámci své strany, ale i mimo ni. Navenek nejváženějším členem redakce byl historik Bohdan Chudoba: do roku 1945 stihl studia historie na několika evropských univerzitách (Řím, Madrid ad.), spolupráci s radikálně katolickým časopisem Rozmach, redigovaným Jaro-slavem Durychem, i činnost v protinacistickém odboji. Byl pokládán za duchovního vůdce lidovecké mládeže. V roce 1946 úspěšně kan-didoval jako poslanec do Ústavodárného národního shromáždění. (Do exilu odešel hned v únoru 1948, jen pár dnů po Tigridovi; přenesl pak postupně své působiště do Španělska a pokračoval tam v psaní historických knih, většinou konzervativně katolicky zaměřených – česky dosud většina z nich nevyšla.)

Nejvlivnější redaktorkou Obzorů zřejmě byla Helena Koželuhová; její osobní vliv navíc akční rádius redakce překračoval, podobně jako většina kolegů publikovala i v dalších lidoveckých periodikách. Její autorská hvězda prudce a nečekaně zazářila v roce 1945, kdy se vzedmula asi nejnebezpečnější kolektivní iluze, které český národ kdy propadl – sen o spolupráci se Sovětským svazem. Koželuhová nebyla jediným českým novinářem, který se rozhodl s touto iluzí

– 63 –

bojovat – na rozdíl od (například) Ferdinanda Peroutky si však při tom počínala s nediplomatickým zápalem, který způsobil, že ji její čtenáři začali přirovnávat k Janě z Arku.

Brzy překonala vliv rodinného zázemí (byla neteří bratří Čapků a manželkou lidoveckého ministra zdravotnictví Adolfa Procházky). V roce 1945 se stala členkou strany a začala psát proti diktátu KSČ v Národní frontě. Na jaře následujícího roku jí to vyneslo kandida-turu do parlamentu, v níž uspěla na celé čáře. Využívala skutečnosti, že byla jednou z prvních žen, působících aktivně v čs. politice, k jejím vlastnostem však patřil i „dar“ vytvořit opozici v jakékoli situaci – zdaleka tedy ne jenom vůči komunistům, ale i vůči ve-dení své vlastní strany. Hvězdou lidovecké mládeže se stala jako silná individualistka, naneštěstí bez schopnosti ty, jež nadchla, dále sjednocovat – a tedy vlastně, jak se ukázalo, bez opravdového politického talentu.

Že její politická kariéra nakonec trvala jen krátce, doslova pár měsíců, si zavinila sama. Když po volbách v květnu 1946 zjistila, že se stala ve své straně celebritou, začala obratem prosazovat plán na svržení stranického vedení. Když se to Šrámek a spol. v červnu 1946 dozvěděli, ze strany ji vyloučili. Po odchodu do exilu v roce 1948 Koželuhová spolupracovala s mnoha exilovými periodiky, působila v Rádiu Svobodná Evropa ap. I tehdy se potvrdilo, nakolik byl její antikomunismus politicky neproduktivním postojem: spjatý s komunismem pupeční šňůrou, byl ve svém vývoji na komunismu vlastně závislý. Jakmile Stalinovo a Gottwaldovo hnutí začalo myš-lenkově stagnovat, došel myšlenkový arzenál i jejich antikomunis-tickým kritikům.

Asi nejzajímavějším mladým autorem, který v letech 1945–1948 publikoval v lidoveckých médiích a pohyboval se v Tigridově blíz-kosti, byl publicista a později také esejista Jan M. Kolár. O pět let mladší než Tigrid, začal v roce 1945 studovat na pražské právnické fakultě a zároveň psát do novin způsobem, díky němuž se jeho jméno

– 64 –

rychle vrylo do paměti veřejnosti. I Kolárovými texty, podobně jako Tigridovými, se v režimu Národní fronty zabývala nejvyšší místa: v červenci 1946 i o jeho komentáři Na vahách spravedlivých (Li-dová demokracie 13. 7. 1946) rokovalo předsednictvo vlády. Kolár v textu komentoval probíhající soudní proces s příslušníky vlády protektorátní a varoval v něm před tím, aby byl nad padlými mi-nistry vynesen exemplární trest. Protektorátní ministři, psal Kolár, se za války koneckonců chovali stejně jako většina národa, ti i oni zvolili místo aktivního odboje taktiku „zachraňovat, co se dá“, a tak by, s uplatněním téže spravedlnosti, měl s nimi zasednout na lavici obžalovaných celý národ. Ministr Hála, odpovědný za lidovecký tisk, dostal za úkol zjednat nápravu a své zadání jako obyčejně splnil; redakce Lidové demokracie se od textu i jeho autora distancovala.

Ještě výbušnější nálož obsahovala Kolárova glosa o těžbě jáchy-movského smolince, která vyšla v Obzorech o čtrnáct dní později. Že Československo začalo hned v roce 1945 dodávat uranovou rudu Sovětskému svazu, patřilo v poválečné republice k tajemstvím nej-utajovanějším. Veřejnost nevěděla ani o existenci mezivládní doho-dy, uzavřené v listopadu 1945, ani o tristních podmínkách dodávek: Sovětský svaz měl po dobu dvaceti let odebírat prakticky všechen čs. uran, aniž za to byl nucen i platit. Přestože čs. vláda na informace o těžbě v Jáchymově uvalila embargo, přece jen v pár případech pronikly k čs. i zahraniční veřejnosti. Jako první se v lednu 1946 (na prvním Valném shromáždění Spojených národů v Londýně) na to téma „prořekl“ dokonce sám čs. ministr zahraničí Jan Masaryk – a pozval západní novináře, aby se přijeli do jáchymovských dolů podívat.

Jan M. Kolár pak ve své glose prozradil další „drobnost“: na těž-bu v Jáchymově prý dohlížejí vojáci sovětské armády. Porušil tím výnos ministerstva informací, nařizující po Masarykově incidentu, aby se o čs. uranu a sovětském zájmu o něj nepsalo – a učinil tak navíc v předvečer zahájení pařížské mírové konference, která měla

– 65 –

stvrdit výsledky války včetně vztahů mezi velmocemi: v této situaci chtěl Sovětský svaz vypadat jako mírotvorce, nikoli jako velmoc chystající se v tichosti na válku novou. Z iniciativy ministra informa-cí, komunisty Václava Kopeckého, se Kolár pro svůj text jako vůbec první český novinář nakonec ocitl za mřížemi: v září 1945 strávil tři dny ve vazbě, než byl na Ducháčkův a Tigridův zákrok propuštěn.

Podobné texty samozřejmě nevyjadřovaly pouze názor pisatele. Byly stanoviskem redakce. Pokud je Ducháček s Tigridem tiskli, znamenalo to, že se zasazují o podporu jiného proudu v čs. za-hraniční politice, než byl ten, který v republice získával vliv. Vydáva-li noviny, ale vedli politický boj, a měli při tom větší možnosti než většina dobových politiků, dosud zvyklých obracet se spíš ke svým stranickým aparátům než prostřednictvím tisku k celé veřejnosti. Tigrid měl v nové republice politickou moc a nepochybně o tom věděl. Uvědomovali si to však i jeho protivníci.

– 66 –

Vývoj jde doleva

V týdeníku mladých – Je malým národům odzvoněno? – Cesty do Paříže a Londýna – Nepřítelem komunistického „národa“ –

V co věří demokrat

V září 1946 Tigrid připravil do tisku první číslo nového lidoveckého časopisu: tentokrát to měl být mládežnický týdeník. Byl přehledně členěný do tematických rubrik, domácí a zahraniční politikou počínaje a sportem konče, a zejména zpočátku byl laděn v lehčí publicistické tónině než Obzory; spíš než komentáře nebo analýzy tiskl glosy. Že v celkově vylehčeném tónu vidí redakce smysl spíš než v prezentaci vyhraněných názorů, naznačoval tentokrát fakt, že texty v délce maximálně tří až čtyř odstavců vycházely vesměs nepodepsané: na osobnostech autorů zdánlivě tolik nezáleželo.

O vznik časopisu musel Tigrid svést v lidové straně tuhý zá-pas, počínaje názvem (původně se měl jmenovat Nové dílo) přes zaměření (podle představ lidoveckého aparátu mělo jít o „ideově výchovný časopis v duchu křesťansko sociálních zásad strany“) až po osobu šéfredaktora. „Osoba redaktora Tigrida se podle jeho dosavadní činnosti nezdá být zárukou, že časopis by byl ve-den v takovém duchu, jak dnešní potřeba strany vyžaduje,“ psal v srpnu 1946 jednatel strany Jakeš ministru Hálovi. Šéfredaktorem se podle něj měl stát raději Bohdan Chudoba, který k tomu jednak měl lepší politickou kompetenci (byl členem strany), jednak dával najevo, že chce tu práci dělat.

Ale nakonec vzali Tigrida a ten se rozhodl nepustit šanci z rukou. Znovu vybudoval kádr spolupracovníků: tím nejbližším se tentokrát stal začínající básník (a později také významný český historik), v roce 1946 zatím sotva devatenáctiletý Jiří Kovtun. Tigrid mu v re-dakci svěřil důležitý post redakčního tajemníka – mladíkovi bez

– 67 –

zkušeností s redakční prací i bez znalosti kulturního a politického kontextu, v němž se měl pohybovat. V Tigridově povaze zajisté ne-chyběla ani složka dobrodruha; častá volba mladých spolupracovní-ků však zřejmě odrážela i silnou víru v sebe sama, ve schopnost vést a tvarovat cizí mladý lidský materiál k obrazu svému.

Pokud to fungovalo, pak jistě i proto, že Tigrid uměl mladým imponovat. Koneckonců nebyl o mnoho starší než oni, v době vzniku Vývoje mu bylo jen devětadvacet let. Ale měl před nimi ná-skok z Anglie, kde se kromě řeči a profesionální práce v médiích naučil mnohem víc. Neměřil český kontext jenom Peroutkou a Kar-lem Čapkem, ale americkým zpravodajským týdeníkem Time. Znal Francii i Německo; o Západu nemusel psát, jako jiní, jen na základě přečtených knih a fantazií. Bylo paradoxní, že právě v tom všem si tak málo rozuměl s představiteli „své“ lidové strany včetně těch, kteří tak jako on prožili válku na Západě: Jan Šrámek nic z toho, čím Tigrid žil, neznal, protože se za šest roků války nenaučil anglicky.

Zato Tigrid se zdál přímo vyzařovat „britský“ elán. Jiří Kovtun, který v dalších letech prošel mnoha podstatnými profesemi (mj. v Kongre-sové knihovně USA ve Washingtonu), s odstupem šedesáti let od vzniku Vývoje napsal: „Nezažil jsem snad lepší pracovní atmosféru než pod Tigridovým vedením. Byli jsme veselí, a přitom jsme rozumně předvídali, co nás čeká, ale asi stejně rozumně jsme toho nedbali – než spadla klec. Nejvíc si na tom cením jedné Tigridovy vlastnosti: odvahy riskovat, ať máme jakékoli podezření, že nás čeká neúspěch.“

Ten neúspěch bez ohledu na vlastní snažení doopravdy zvenčí hrozil. Co se na konci války v Londýně mohlo jevit jenom jako noční můra, nabývalo v poválečném tříletí čím dál víc konkrétnější obry-sy. S růstem napětí mezi oběma velmocemi, Amerikou a Sovětským svazem, se ukazovalo, že pozici malých států v budoucnosti zřejmě určí hlavně to, jak úzké vztahy s tou či onou velmocí si budou schop-ny udržet. „Malým národům a státům je odzvoněno, pokud jde o mezinárodní politiku, a do jisté míry i pokud jde o jejich politiku

– 68 –

vnitřní,“ psal Tigrid. Sen o obnově meziválečného Československa s jeho tehdy ambiciózní zahraniční politikou rychle zanikal – a nová situace hrála do karet té z velmocí, která dokáže jít za svým tvrději a bez skrupulí.

Za války v Londýně si Tigrid zvykl na situaci, kdy byl přímo u zdroje informací. Zůstal informovaným i v Československu. Sle-doval zahraniční tisk, pěstoval styky se západními diplomaty, mluvil s vlivnými návštěvníky republiky. I po roce 1945, nejčastěji s podpo-rou lidové strany, dál jezdil na Západ. Během dvoutýdenního pobytu v Anglii na jaře 1946 tak dokonce získal zkušenost, jaké se mu za války nedostalo – když přímo v sídle britských premiérů, v Downing Street 10, mohl mezi čtyřma očima pohovořit s ministerským před-sedou Clementem Attleem o evropských vyhlídkách.

Informace ze všech stran se slévaly v jediný proud: Západ je vojensky slabší než Sovětský svaz a v nejbližší době pravděpodobně nebude schopen čelit Stalinovým mocenským záměrům, alespoň v Evropě. Když Churchill v březnu 1946 v americkém Fultonu po-jmenoval novou, Sověty nastolovanou situaci jako spouštění želez-né opony nad Evropou od severu na jih, potvrdil i on, že zázrak se s největší pravděpodobností nestane: za čárou vedoucí z baltského Štětína až po jadranský Terst uvízlo i Československo.

Ale podobně depresivně působila i jiná místa v Evropě včetně té západní. Když Tigrid na podzim 1946 získal možnost vyjet jako novinář na mírovou konferenci do Paříže, psal po návratu o fran-couzském městě s obdobným despektem, s jakým na počátku války popisoval komunista Laštovička svoje dojmy z Londýna. Vedle té tradiční, umělecko-bohémské, má prý Paříž podle Tigrida i svou druhou tvář, jež nese jasné známky úpadku. „Denní, téměř hyste-rický shon, nejvíce po penězích; drahota, nedostatečnost platů, nejistota, co se stane s frankem, zatlačují do pozadí všechno ostatní; odtud nepochybné a všudypřítomné zmaterializování života a velké části všeho úsilí, ať už politického nebo duchovního…“

– 69 –

V roce 1946 viděl Tigrid Francii jako zemi bez budoucnosti, plnou korupce a neseriózností, patrných na všech úrovních spole-čenského života. Atmosféra v zemi byla přitom sotva o tolik jiná než v roce 1938, kdy Tigrid Francii (rozkládající se tehdy zrovna v jedu předmnichovského appeasementu) vyznával až nekriticky. Jeho rozčarování z Paříže daleko spíš určovala slabost Východu i Západu, tak jak se s ní denně setkával v jednacím sále mírové konference v Lucemburském paláci: Západ tam bezmocně přihlížel sovětskému čarování s hlasy „nezávislých“ zemí vznikajícího východního bloku. Čs. delegáti v čele s ministrem zahraničí Janem Masarykem tam hlasovali pro sovětské návrhy s takovou (antiamerickou) servilitou, až ministr zahraničí USA Byrnes na místě rozhodl přerušit jednání s Prahou o budoucích půjčkách a úvěrech.

Že se mínění západních velmocí fatálně odklání od směřování čs. politiky, si Tigrid znovu ověřil na jaře 1947, kdy se dostal na dalších čtrnáct dní do Londýna. Obešel přátele, vyzpovídal poli-tiky i novináře a jejich mínění shrnul v monologu jednoho z nich, který po návratu otiskl v Obzorech: „Je mi vaší země moc líto – byl to takový demokratický stát, stát Masarykův. Neříkám, že vlastní vinou, ale vinou nejrůznějších okolností a poválečného politického a mocenského vývoje jste ztraceni jako demokracie. Sorry, ale nedá se nic dělat. Jste za železnou oponou a tu dnes už nikdo nevytáhne. Pomoci vám není a sami si pomoci nemůžete…“

Když čs. vláda v létě 1947 rozhodla, že se nepřipojí k Marshallovu plánu americké pomoci válkou postižené Evropě, zdálo se tím o hospodářské budoucnosti ČSR skutečně rozhodnuto. Tigrid si byl vědom, co nepřijetí plánu znamená: Československo zůstane uvězněno v té „pomalejší“ části Evropy. Hospodářsky slabším stá-tům pak bude zbývat jen jediná cesta, jak se vyrovnat soupeřům: zbrojení plus krajní možnost v podobě dobyvačné války.

O tom, že poměry ve vlasti tuhnou, se Tigrid stále častěji přesvěd-čoval i na vlastní kůži, jako píšící novinář: dřívější jednotlivé výpady

– 70 –

komunistických médií, reagujících na konkrétní „causy“, se v průbě-hu roku 1947 proměnily v kampaně šité podle jedné a té samé myš-lenky: Kdo nesouhlasí s politikou komunistické strany, je nepřítelem celého národa, všeho obyvatelstva, „lidu“. V takových poměrech bylo čím dál obtížnější zůstat „západníkem“, jakým Tigrid byl.

V palbě komunistických novin bylo nutné bojovat hned na několika bojištích najednou. Podobně jako byl novinář Ferdinand Peroutka na stránkách komunistické Tvorby vystaven kampani organizované šéfredaktorem Gustavem Barešem, stal se trvalým objektem pozornosti komunistického tisku také Tigrid. Původně sovětské označení „zločinec pera“, Tigridovi v tomto tisku připsané, vzbuzovalo spíš úsměv. Z polemických textů v Tvorbě (jako byla například Svoboda psaní anebo svoboda lhaní, otištěná v prvních dvou číslech roku 1947) však vyplývalo, že přitvrzuje kritika vesměs všeho lidoveckého tisku. Dříve byl Tigrid plísněn z ne-vyzpytatelných důvodů – třeba když ho obvinili, že svůj časopis Vývoj koncipoval podle amerického magazínu Time, a dokázal prý tím, že je duchovně nemohoucím člověkem. Opisuje! Nyní, v roce 1947, se už o něm v Tvorbě psalo jako o nepříteli, který zneužívá společenských vymožeností, dopřávaných mu velkoryse režimem Národní fronty – například svobody tisku.

Z postupného poznávání této skutečnosti vyplývalo pro Tigrida v letech 1945–1948 největší rozčarování. Většina národa zaujímala k situaci opačný postoj než on: událostem jen pasivně přihlížela, ačkoliv na místě byla aktivita; to, oč se v zemi hrálo, byla přece občanská svoboda. Nezdálo se však, že společnost proměněná okupací v dav se dokáže vyšvihnout k činu.

V jednom svém fejetonu, otištěném v Obzorech, vystihl Tigrid tuto situaci v zemi v „obrazu ze života“, výjevu zaznamenaném prý v pražské tramvaji. „Sedí v ní asi patnáct lidí – úředníci, studentky, dva důstojníci, jeden montér, tři lepší dámy. Nálada je netečná. Každý si jede pro sebe. Přistoupí element, který vždy lidi nějak

– 71 –

sdružuje – opilec. Zřejmě pil již od předešlé noci. Rád by se há-dal, ale nalézá jen dva tři shovívavé úsměvy a žádné porozumění. Hádá se tedy sám se sebou. Nadává si nejdřív do komunistů, pak reakcionářů, navrhuje si zajímavé způsoby národní očisty, pak ale shledává, že je to marné a že vůbec dvouletka je hloupost a švindl a práce taky. Obecenstvo celkem nebere nic vážně. Aspoň se to zdá. Ale průvodčí – ač tramvajáci a železničáři jsou z nejšpásovnějších chlapíků v národě – nechápe, že alkoholem vyšinutá mysl a huba nemůže nic urazit, volá na zastávce strážníka. Strážník vyzývá ob-čana, aby ho následoval. Občan tvrdí, že se jede k tetě vyspat, aby mu dal pokoj. Strážník chytne občana za límec a už se veze. Ale tak veselé to nebylo až do konce. Občan se náhle vzepře a opakuje svá zarputilá tvrzení proti dvouletce. Strážník ho uvědoměle udeří pěstí za ucho, pak ho kolenem nabere do zad, pak ho vleče ulicí, postaví ho ke zdi, jednou rukou ho přidržuje a druhou do něho začne mlátit. Elektrika stojí. Někteří lidé oknem pozorují výjev, jiní se dívají stranou (ale vědí), jeden úředník a jedna dáma schvalují potrestání. Jeden důstojník si drží spánky. Bylo ublíženo dvouletce.“

Ať už čten či jenom pomlouván, Tigrid si v letech 1945–1948 přesto vybudoval pozici veřejnosti známého novináře. Dávno před únorovým převratem bylo jeho jméno známé v celém národě, především mezi mladými lidmi. Na to, jak imponoval lidoveckému dorostu, vzpomínali později mnozí, třeba literární editor a historik Vladimír Justl (tehdy sedmnáctiletý): před únorem 1948 si zvykl docházet za Tigridem do redakce Obzorů, na Karlově náměstí a roz-hovory s ním ho názorově ovlivnily na celý život. A že Tigridovo jméno rezonovalo nejenom mezi dorostem lidové strany, naznačil ve vzpomínce (tehdy pro změnu šestnáctiletý) budoucí básník a překladatel Jan Zábrana, syn prominentních národně socialis-tických rodičů z Humpolce. V denících Zábrana zachytil, jak se mu Tigrid jevil jako řečník, když přijel z Prahy na jakousi politickou schůzi: prý jako vizáží „starý“ a „leninský“ typ. Zároveň ho však

– 72 –

(spolu s Helenou Koželuhovou a Adolfem Procházkou) ctil jako nej-většího představitele antikomunistického proudu v české politice.

Do února 1948 v té době zbýval ještě skoro rok; Tigrid samozřej-mě nebyl defétistou a v jeho povaze nebylo uhýbat cizímu nedemo-kratickému tlaku, ať byl jakkoli silný. Ale s takovým názorem byl i mezi českými nekomunisty vlastně v menšině. Ti uvažovali jinak: západní demokracie už ve střední Evropě jednou, v roce 1938, ustoupily. Co udělají, když se krize ve střední Evropě po deseti letech zopakuje? Mnichovská zrada se jevila jako takové stigma na kdysi dobré pověsti Západu, že se zdála vlastně neodstranitelná. Že by se kdesi v esenci Západu mohly skrývat síly schopné se komu-nismu s úspěchem postavit, v Československu vlastně skoro nikdo nevěřil: Západ se jim jevil mrtvý, demoralizovaný, zbavený vší své dosavadní síly i perspektivy. Komunismus se jim jevil jako osud.

Československo v roce 1948 přišlo o svou demokracii, protože ti, kdo ji měli udržovat a rozvíjet, v ni ve skutečnosti přestali věřit. Otázka demokracie, jako každá ideová otázka, je z velké části otáz-kou víry – a nebylo tedy asi náhodou, že Tigrid právě v roce 1947 veřejně, na stránkách tisku, vyznal, v co jako občan a veřejně působící činitel věří: „Upřímně věřím v Evropu, její tradice, její mravní kodex a její životní míru; věřím v evropské myšlenkové společenství a v evropský odkaz, znamenají-li tato slova ještě něco. Věřím v křesťanství, v učení Kristovo, jsem hluboce přesvědčen, že všechny naše činy, ať už v životě nebo v politice, musí se pře-devším řídit zásadami mravními. Věřím, že zdravým společenstvím v Evropě může být jen to společenství, které zdůrazňuje a také uskutečňuje křesťanské zásady a které usiluje o to, aby se přiblí-žilo jeho základním ideálům. Nejsem doktrinář a nevěřím v žádný z existujících -ismů; věřím v křesťanství, ve svobodu, v demokracii a v lidskou slušnost.“

Tigridovým štěstím bylo, že včas pochopil podstatu oné mravní havárie, která se čs. společnosti v roce 1938 přihodila a kterou dění

– 73 –

za protektorátu a neméně po roce 1945 dále prohloubilo. Životní pocit obyvatele Masarykovy republiky byl úplně jiný než obyvatele republiky Benešovy. Společnost těsně před únorem 1948 byla plná strachu, který Tigrid osobně dokonce dělil do dvou skupin. Za prvé to byl strach z Němců (který s jejich vyhnáním neodezněl, naopak, učinil Československo závislé na Sovětském svazu, který jako jediný byl ochoten nový stav garantovat). Za druhé to byl strach z nové-ho Mnichova, z nového rozhodování o čs. osudu, na jehož podobu obyvatelstvo ČSR zas nebude mít vliv. Této druhé obavě, byť ji ne zcela sdílel, Tigrid rozuměl. Pokud své zemi něco opravdu nepřál, pak to, aby byla začleněna do sovětské sféry vlivu.

– 74 –

Soukromý život

Tigrid a ženy – Příběh Ivaniny rodiny – Zásnuby, sňatek – Život na Ořechovce

Muži Tigridovy generace byli zvyklí vyjadřovat se o ženách s osty-chem, navenek vydávaným za jakési shovívavé pochopení. Jakkoliv ženy už dávaly znát svou touhu po emancipaci, zůstávaly zatím stále ještě hýčkanými, závislými bytostmi, které muži ve skutečnosti ne-brali moc vážně. Ještě po celá padesátá léta měl být tento stereotyp upevňován například hollywoodskými filmy, ve kterých mužní hrdi nové typu Jamese Stewarta opečovávali jednou Grace Kellyovou (ve filmu Okno do dvora) a podruhé Kim Novakovou (ve Vertigu). Partneři všech těchto žen, kteří jim galantně otevírali dveře do auta, případně jim v šatnách restaurací pomáhali do kabátu, byli přitom ti patrně poslední, kdo si skutečnou rovnoprávnost uměli představit.

Tigrid to měl jinak, i když to tak ze začátku nemuselo vypa-dat. Svou pozdější ženu poznal v prosinci 1945, v onom krátkém čase několika měsíců, kdy pracoval na ministerstvu zahraničí. Do své kanceláře v Černínském paláci tehdy potřeboval sekretářku; dostavilo se několik čerstvých maturantek hledajících práci a mezi nimi jedna, která prý ho zaujala tím, že si do té zimy obula filcové válenky. „Pěkná holka, ale na nohy jsem jí neviděl,“ glosoval to po stewartovsku při různých pozdějších příležitostech. Když ho o pár měsíců z ministerstva vyhodili, šla už dívka do lidoveckého paláce Charitas na Karlově náměstí s ním – a začala mu pomáhat v redakci Obzorů. Tam se brzy nato zrodil i další později připomínaný Tigri-dův bonmot: „Byla tak špatná sekretářka, že jsem ani nevěděl, jak ji vyhodit. Tak jsem si ji vzal.“

Také Ivana Myšková (nar. 1925) byla po otci Židovkou. Po pří-chodu nacistů musela coby míšenka opustit anglické gymnázium,

– 75 –

na kterém studovala, podařilo se jí však uchytit se na obchodní aka-demii v Resslově ulici. V roce 1945 tam odmaturovala a přihlásila se na právnickou fakultu – tedy na stejnou vysokou školu, na které před válkou studoval také Tigrid (ani ona však do komunistického převratu nestačila studium dokončit).

Pocházela z umělecké rodiny, její babičkou byla Terezie Brzková, jedna z nejslavnějších českých divadelních a filmových hereček první republiky, která si získala celonárodní proslulost jako před-stavitelka hlavní hrdinky ve filmu Babička režiséra Františka Čápa z roku 1940. Herečkami byly i tři Ivaniny tety: Otylie Beníšková, Hana Vojtová a Marie Spurná. Mezi většinou členů rozvětvené rodiny panovaly pevné vazby i poté, co nejdřív válka a potom ko-munistický převrat mnohé z nich rozdělily: například s babičkou se Ivaně podařilo udržet jakýs takýs kontakt i potom, co s Tigridem odešli na Západ a od zbytku rodiny je oddělila železná opona; než v roce 1966 zemřela, Terezie Brzková dvakrát u Tigridových v Pa-říži pobývala a při té příležitosti se jí dokonce podařilo vyvézt ven k vnučce část vzácného rodinného kontrabandu.

Ivaninu otci patřil před válkou v Praze malý závod na výrobu textilního zboží a v centru hlavního města dva elegantní obchody s šátky a kravatami. Dovážel je z Anglie, naposledy se odtamtud vrátil už po Mnichovu, na počátku roku 1939. Pokusil se potom ještě vyjednat, aby do Anglie mohly odejet obě jeho děti, Ivana a o tři roky mladší bratr, před příchodem nacistů už to však nestihl. Aby v čase zaváděných protižidovských zákonů zachránil před po-stihem aspoň zbytek rodiny, úředně se s Ivaninou matkou rozvedl a odstěhoval se do jiného bytu, odkud chodil tajně „domů“ skoro každý večer, brzy už s židovskou hvězdou na kabátu.

Tím, že se od rodiny odpoutal, podepsal sám nad sebou bez-děčně rozsudek smrti. Zatímco mnohé tzv. smíšené rodiny se do-čkaly, byť s pronásledováním, ale přesto konce války, Ivanin otec prostě jednoho dne v roce 1941 odjel s transportem. Doma jí o tom

– 76 –

vůbec neřekli, dozvěděla se to až dodatečně. Občas od něj potom přišel z Terezína dopis, ale uvidět se s ním nebylo možné, přestože Ivana v té věci podnikla několik pokusů. Když se k ní jednou do-nesla zpráva, že pár Židů slouží na statku Reinharda Heydricha v Panenských Břežanech, přemluvila kamaráda a vydali se tam na kolech spolu; přes plot však nikoho neuviděli a otce nenašli. O tom, že je mrtvý (oficiálně zahynul při pochodu smrti z Osvětimi v lednu 1945), se Ivana dozvěděla až po válce.

Jeho žena s dětmi válku přežily – a protože na ně stačil včas převést firmu, kterou matka za války udržela, žili v dostatku. A tak na tom Ivana v roce 1945 byla vlastně podobně jako Tigrid, i když za sebou neměla jeho zahraniční zkušenosti: z obchodní akademie si odnesla dobrou angličtinu, chtěla být advokátkou a po dlouhém válečném půstu se nadechovala k životu ve svobodném světě.

S Tigridem se zasnoubili na Mikuláše v roce 1946, svatba byla o dva měsíce později v křižovnickém kostele na Starém Městě, za svědky šli Tigridův kolega z redakce Obzorů Ivo Ducháček a Ivanina teta Zdena Myšková. Po svatbě se Ivana přistěhovala k Tigridovi do vily na Ořechovce, v ulici Na dračkách. V prostorném bytě donedáv-na bydlel Viktor Lippert z klanu pražských německých lahůdkářů, zařazený nyní do odsunu; na jeho místo přišel vítěz Tigrid a do sousedního bytu přítel z Londýna Ota Ornest (a poté, co se zhruba po roce odstěhoval, i další z „Londýňanů“ Josef Schwarz).

Snažili se žít všichni naplno, po válečných letech měli co dohánět. Zároveň však byli v tom novém světě hlavně trosečníky: bez rodin, vybitých většinou nacisty, bez řady přátel, často těch nejlepších, rovněž za války povražděných – ale také skoro bez většiny konstant starého myšlenkového a kulturního světa, o kterých jim teď nová propaganda říkala, ať je ani nenapadne na něco takového navazovat. Za nimi potopa a vpředu prázdno, o kterém někteří tvrdili, že v něm vidí příslib šťastných zítřků – oni sami však zatím kromě své touhy žít neviděli nic. Tak se všichni společně blížili ke konečnému rozhodnutí.

– 77 –

V čase před únorem

Cecil C. Parrott a jeho práce – Tajný agent, hrdina nové doby – Objektem policejních provokací – Odchod ze země – Únorové

zatýkání

Že při sobě většina českých válečných „Londýňanů“, kteří se vrátili do vlasti, držela a že zůstali prostřednictvím britské ambasády dál v kontaktu se zemí, jež je za války přijala a zachránila, nebylo patrně překvapením – tím spíš, že v čele tohoto úřadu stál v pová-lečných letech zajímavý muž. Jako tiskový atašé a první tajemník na britském vyslanectví v Praze nastoupil v roce 1945 Cecil C. Parrott.

V té době mu bylo pouhých šestatřicet let, měl už však za sebou slušnou profesní dráhu v řadách Foreign Office. Za druhé světové války při tomto ministerstvu vytvořil a potom řídil zvláštní odbor, který v roce 1946 dostal trochu mnohomluvný název Mezinárodní výzkumné oddělení (International Research Department, IRD). Jako vůbec první na světě tam za války začali uskutečňovat takzvanou systematickou analýzu veřejných zdrojů. Oficiálně jako diplomat působící v neutrálním Švédsku, četl Parrott se svými lidmi po celou válku německý tisk a poslouchal rozhlasové vysílání; ze svých zá-znamů pak předkládal britské Secret Intelligence Service jednu analýzu za druhou. Výsledky většinou využívala britská válečná propaganda, občas jich však bylo použito i při provádění přímých válečných akcí: na základě zpráv dodávaných Parrottovou IRD na-příklad britská tajná služba uskutečnila 27. března 1941 převrat v Bělehradě, který měl – nakonec bohužel neúspěšně – odvrátit blížící se okupaci země nacisty. (Parrott se k odpovědnosti za tuto akci přihlásil až v roce 1977.)

Rok 1945 změnil pro Parrotta situaci: objektem jeho činnosti se místo propagandy nacistické stala propaganda komunistická. Po

– 78 –

příchodu na ambasádu do Prahy se rychle naučil česky a potom uči-nil ze svého úřadu živé středisko společenských styků, připomínají-cí často spíše klub, kde bylo možné potkat čs. umělce a spisovatele všech politických názorů. Filmový režisér Jiří Weiss, účastník těchto setkání, v pamětech zachytil například komunistickou spisovatelku Marii Majerovou, která na vyslanectví docházela pojídat banány, jež byly jinak na českém trhu nedostupným zbožím – a vylíčil i zvláštní společenské zvyky sekčního šéfa na ministerstvu informací Vítěz-slava Nezvala. K Parrottovi na besedu docházel i další básník (a také sekční šéf tohoto ministerstva, řízeného komunistou Václavem Kopeckým) František Halas – a z nekomunistů (kteří byli podle Parrotta ve výrazné menšině) například Pavel Tigrid.

Mezi takto pestře strukturovaným obecenstvem samozřejmě působili nejen agenti britské MI6, ale také spolupracovníci jiných tajných služeb. V Praze, kde někteří stále ještě snili nereálný sen o Československu jako mostu mezi Východem a Západem, bylo těchto špionů o něco víc než jinde. Jejich přítomnost zůstávala ve-řejným tajemstvím. I komunističtí návštěvníci vyslanectví, včetně Marie Majerové, věděli, že Parrott si je nezve proto, aby s nimi pojedl tropického ovoce z kolonií. Všechny zúčastněné strany chá-paly, že za poskytnuté lahůdky a britské noviny a knihy se budou požadovat informace.

V Praze Parrott strávil v intenzivní činnosti poválečné roky 1945–1948 a zažil tam i únorový převrat. Po návratu do Londýna pak pokračoval v organizaci a budování IRD a působil i na dalších významných diplomatických postech (mimo jiné jako první atašé a charge d’affaires na vyslanectví v Moskvě, kde v padesátých letech zažil zblízka Chruščovův nástup k moci). Jím vytvořená složka minis-terstva zahraničí, unikátní v tom, že se de facto zabývala rozvědkou (a tedy činností spadající do ranku úplně jiných institucí), byla časem vtažena do britských zpravodajských operací prováděných v Evropě i v třetím světě, což v roce 1977 vedlo k zániku její činnosti.

– 79 –

Jako diplomat se Parrott dokonce ještě jednou do Prahy vrátil a tato jeho druhá pracovní mise v Československu (v letech 1960 až 1966) se ukázala ještě významnější než první. Ve „zlatých“ še-desátých letech učinil ze svého úřadu opět centrum setkávání s lid-mi z české kultury a politiky – a počínal si při tom tak úspěšně, že byl po nástupu Husákova režimu označen spolu se svým přítelem Tigridem za spoluautora kontrarevoluce v Československu.

V té době už však Parrott dávno působil také jako propagátor české kultury a znalec zejména české hudby a literatury. Po odcho-du z diplomacie na konci šedesátých let přestoupil na akademickou dráhu a stal se v Británii uznávaným bohemistou: v roce 1968 na univerzitě v Lancasteru založil kolej pro česká a slovenská studia a počátkem sedmdesátých let vydal dodnes ceněný překlad Haškova Švejka, později napsal o Haškovi dvě knihy atd. Když v červnu 1984 zemřel, Tigrid svůj nekrolog za něj uzavřel slovy: „Kdo ho znal, po-slouchal a četl, nikdy nezapomene.“

Činnost západních zpravodajských služeb v Československu před únorem 1948 se s odstupem času přesto jeví v něčem trochu dětinská: ve srovnání se sovětskou zpravodajskou ofenzívou na všech úrovních jako by Britové ustrnuli na předválečných meto-dách své zpravodajské služby, která rozpínavost komunistů sotva mohla zastavit. Platilo to i pro americkou špionáž, z jejíchž praž-ských představitelů se Tigrid stýkal třeba s Charlesem Katekem, velitelem americké vojenské mise v Praze. I do sídla této mise na pražském Loretánském náměstí byli zváni a přicházeli představite-lé čs. demokratické (a občas i nedemokratické) elity, z novinářů tam vedle Tigrida chodil například Julius Firt nebo Ferdinand Peroutka.

I pro Brity nebo Američany se špion po roce 1945 stával jakýmsi vzorovým hrdinou nové doby, studené války. V jeho osobě jako by se spojovaly obě hlavní lidské touhy: ta po smysluplném životě i po romantickém snění. Potřeba realisticky sloužit i touha velikášsky kontrolovat. V románech Grahama Greena, které Tigrid v té době

– 80 –

četl a ctil, špion zosobňoval rozpornost i drama moderní lidské existence včetně nemožnosti nalézt životní uspokojení přímo, bez pocitu provinění.

Moderní člověk byl v těchto románech obyčejně rozpolcencem, který touží překonávat sebe sama v zápase s nadosobními hodnota-mi, zároveň však zůstává i obyčejným dobrodruhem. Také Greene si v sobě tento rozpor nesl a nebránil se své rozporuplnosti z prin-cipu. Že jeho kritika Západu bývá často interpretována jako chvála Východu, věděl a nijak zvlášť se proti tomu nebouřil. Byl vědomě autorem víceznačným, mnohomluvným. Světové děje a události ho fascinovaly obyčejně bez toho, aby cítil potřebu připisovat jim vždy hodnotová znaménka. A netajil se ani tím, že při svém psaní o špionech často čerpá z osobních zážitků: podle toho, co sám napsal ve svých pamětech, se nechal naverbovat k britské tajné službě MI6 (respektive SIS) už v roce 1941. V dalších letech tam byl jedním z jeho šéfu slavný dvojitý agent Kim Philby, který v roce 1963 uprchl do Sovětského svazu. Špiony ovládal protišpion, řízený kdovíkým, ale určitě někým: taková byla podle Greena podstata ce-lého moderního světa. Každý je někým řízen, ať o tom ví, nebo neví.

Greene líčil svět jako společenství lidí, v němž skoro každý člověk má víc než jen jednu tvář. Nemá smysl se proti tomu bouřit ani o tom diskutovat, je to skutečnost. Touto skutečností i sám spi-sovatel žil: kdykoli Greene přicestoval do cizí země, vítali ho tam kromě jeho čtenářů také místní zpravodajci, pověření zjišťováním, jaké k nim Greene jede plnit úkoly. V únoru 1948 tak spisovatel navštívil i Prahu a zažil tam komunistický převrat (o pár dní se při tom s Tigridem minul).

Špion v Greenově podání byl člověkem, který si tímto způsobem budoval prostor nezávislosti na moci – jako hráč, který věří, že je ve hře rovnocenným partnerem. Špion nebyl poslušnou ovcí, nebo se tak v každém případě necítil. Ale o něco podobného šlo přece i Tigridovi: také on chtěl v Praze žít nepřikrčený život. Mít informa-

– 81 –

ce a díky nim žít na úrovni doby, a zároveň si všechny tlaky moci držet od těla, uchovat si svou nezávislost. Svět tajných služeb ho přitahoval, protože lidem jeho typu nabízel větší svobodu, než byla ta, která na ně jinak čekala v normálním životě.

Závistivci, kteří na tom byli se svou svobodou jinak než on, na něho donášeli, že ve svém bytě na Ořechovce žije nákladným spole-čenským životem, k němuž patřily kontakty s velkým množstvím prominentů, starých i nových. Byla to pravda, už z Londýna přijel s tím, že bude žít na výši doby, a dodržoval to. Zdaleka už k sobě nezval jenom staré přátele-literáty Kamila Bednáře, Bohuslava („Bonka“) Březovského, Josefa Hiršala nebo Zdeňka Urbánka. Chodili nyní i spolupracovníci z lidoveckého tisku a z nakladatel-ského světa: Ivo Ducháček, Rudolf Jílovský, Vilém Opatrný, Zdeněk Lederer a mnoho dalších.

Častými hosty byli i herci: Vlasta Fabianová, Sylva Langová, Sva-topluk Beneš, František Vnouček – nebo také Zorka Janů, herecká sestra Lídy Baarové, obviněné v roce 1945 z kolaborace. Na osudu Zorky Janů, s níž se Tigrid znal už z předválečného Divadelního kolektivu mladých, mohl zblízka sledovat, jak v praxi vypadá po-válečné české vyrovnávání s nacismem: její sestru uvěznili, matka zemřela po jednom z výslechů na záchvat mrtvice a otec se stal těžkým invalidou; vlivem depresí ze všech těchto událostí Zorka Janů v březnu 1946 spáchala sebevraždu. Na druhý pokus; k tomu prvnímu, při němž si podřezala žíly, došlo při večírku v „Tigri-dově“ vile.

Poměry houstly: protivníci dávali najevo, že nechtějí diskutovat, ale že jejich přáním je, aby v budoucnosti mluvili jen oni sami. Pole-miky, které s Tigridem vedli redaktoři komunistického tisku, se už dávno nepodobaly normálním názorovým výměnám: Tigrid v nich býval stále častěji označován prostě za nepřítele celého socialistic-kého zřízení. Mimo to se začal stávat objektem cílených policejních provokací – jako byla ta v polovině ledna 1948, kdy ho předvolali

– 82 –

na Oblastní úřadovnu StB v Praze, aby vypovídal k telefonátu, je-hož pasivním příjemcem se v redakci Obzorů stal o měsíc dříve. Cílem (nezdařené) provokace bylo obvinit Tigrida, že konspiruje s jedním z představitelů slovenské Demokratické strany, který byl momentálně z popudu KSČ trestně stíhán; záměr však nevyšel, Tigrid se nařčením ubránil.

Bylo zřejmé, že poměry v zemi spějí k politickému rozuzlení – a Tigrid si dle všeho přál být u toho jako novinářský profesionál i jako o politiku se zajímající člověk. Proto, když mu v listopa-du 1947 Cecil C. Parrott slíbil zafinancovat novinářskou cestu po britské zóně v západním Německu, na rozdíl od svých dřívějších cest do ciziny váhal. Cílem cesty bylo prověřit, co je pravdy na tvrzení Rudého práva o tom, že britská správa zle zachází s osazenstvem uprchlických táborů, jež podléhalo její jurisdikci.

Původně měl Tigrid jet do Německa už v lednu 1948, cestu však s ohledem na rostoucí napětí v zemi několikrát odložil – až se na-konec rozhodl vyrazit 19. února 1948. Učinil tak po konzultacích s ministry-demokraty Procházkou a Ripkou, kteří ho měli ujistit, že v dohledné době zemi nečekají vážné změny. Odjel tedy ven legálně a doslova na poslední chvíli, ve svém malém citroenu a se spolujezdcem, mladým lidovcem Eduardem Bauerem. Manželčina matka ho na cestu vybavila teplým oblečením po svém muži a při pohledu na značku vozu (P 76 76) prý řekla: „Sedm a šest je třináct, ty už se nevrátíš“; Tigrid užasl.

Následujícího dne Zenkl a spol. podali demisi, čímž odstartovali Gottwaldův puč. Patřila k němu i likvidace politických odpůrců. Příslušníci tajné policie přišli Tigrida zatknout do jeho bytu na Ořechovce už 23. února 1948 v pět hodin ráno: figuroval na prvním místě seznamu osob podezřelých z protistátní činnosti, který při-pravila komunisty ovládaná Oblastní úřadovna státní bezpečnosti v Praze. (Její úředník Štěpán Plaček, který příkaz k zatčení Tigrida a spol. podepsal, nazval tehdy svůj akt „preventivním zatýkáním“.)

– 83 –

Protože místo Tigrida byla doma jen manželka, provedli policis-té aspoň důkladnou domovní prohlídku, při které dali najevo, že nemají strach, že by se ze svého chování snad někdy museli zod-povídat.

O tom, jaký osud Tigrida v Praze po únoru 1948 čekal, vypoví-dají osudy většiny z ostatních jedenácti mužů z Plačkova seznamu, kteří neměli takové štěstí jako Tigrid a nepodařilo se jim uniknout ještě před převratem. Někteří uprchli dodatečně – například Emilu Ransdorfovi (představiteli Svazu vysokoškolského studentstva, v jehož vedení byl pravicovým protipólem komunisty Jiřího Peliká-na) však při tom už, aniž o tom Ransdorf věděl, pomáhali pracovníci čs. rozvědky. Také Zdeněk „Gina“ Hašler, syn herce a písničkáře Kar-la Hašlera, na jaře 1948 stačil se štěstím emigrovat do Spojených států.

Zato Felix Uhl, v roce 1948 dvaadvacetiletý student pražské lékařské fakulty, předseda Spolku českých mediků, člen lidové strany a studentský redaktor Lidové demokracie, dopadl hůř: při razii v noci z 22. na 23. února byl zatčen, uvězněn a v létě 1948 odsouzen k dvacetiletému žaláři. V jáchymovském lágru byl získán za spolupracovníka StB. V roce 1953 „uprchl“ na Západ a získal politický azyl v Rakousku, odkud pak dodával informace zpět do Československa. Asi nejtragičtěji z lidí na seznamu dopadl Rostislav Sochorec, před únorem poslanec parlamentu za lidovou stranu: při únorové razii byl zatčen a umístěn v psychiatrické léčebně, kde podle komunistických úřadů 13. května 1948 spáchal sebevraždu oběšením. Později se o něm v exilu psalo jako o jednom z prvních „Gottwaldových mrtvých“.

Onoho 23. února 1948, kdy tajní v pět hodin ráno zazvonili u dveří Tigridova bytu, zemi alespoň formálně stále ještě řídila demokratická vláda. S mnoha jejími členy se Tigrid i jeho žena osobně znali, nebylo tedy divu, že se rozčilená Ivana Tigridová vydala intervenovat právě na úřad vlády. Ve Strakově akademii

– 84 –

však zastihla pouze ministra zdravotnictví Procházku. Uklidnil ji podobně jako před pár dny Tigrida: ať se manžel vrátí zpět, v zemi je a bude klid, nic důležitého se neděje. Kdykoli se jí později vybavi-la ministrova tehdejší slova, užasla: do týdne byl v exilu i Procházka.

– 85 –

Začátky v Německu

Byl to puč – Útěk Ivany Tigridové – Třetí exil: nová situace – Život ve Frankfurtu – Péče o uprchlíky – Hledání spojenců

Paradoxně právě ve dnech únorového převratu, kdy už byl Tigrid za hranicemi, vyšla v pražském nakladatelství Universum jeho knižní prvotina Ozbrojený mír, soubor novinových komentářů vyslovují-cích se k aktuální politické situaci. Autor už se jí nedočkal, čtenáři ostatně také ne, většina nákladu šla z tiskárny rovnou do stoupy. Tigrid se však k názorům ve své knize obsaženým nikdy nepřestal hlásit a třeba ještě v roce 1978 otiskl ve Svědectví téměř beze změny svou víc než třicet let starou stať o smyslu mnichovské krize.

Situaci po převratu vyhodnotil během pár dní: návrat do „vlasti“ nepřipadal v úvahu. Místo toho svolal 27. února 1948 ve Frankfurtu nad Mohanem tiskovou konferenci, na níž jako vůbec první čs. po-únorový exulant seznámil západní veřejnost s tím, co před pár dny proběhlo v Československu: byl to puč. Definitivně, bez možnosti návratu, se tímto prohlášením odřízl od poměrů doma – kde však stále zůstávala jeho manželka.

Bez muže nechtěla v zemi setrvat ani den navíc. Nejdřív doufala, že ji snad nechají odejít legálně. Tigrid se jí v tom snažil pomoci, z Německa od něj přišel dopis, že si zlomil nohu, leží ve vážném zdravotním stavu v nemocnici a potřebuje ji u sebe; když však s tím-to psaním vyrazila na úřady, vysmáli se jí: to snad nemyslíte vážně. Začala sondovat možnosti odchodu a ředitel tiskových podniků lidové strany Rudolf Jílovský, přítel, který se v té době už sám také chystal k emigraci, jí prozradil šumavský kanál, který považoval za bezpečný.

Poradila se s bratrem a spolu se rozhodli: první půjde on. Stalo se týden po převratu. Vzal lyže, do ruksaku zabalil nescafé (domluvené

– 86 –

poznávací znamení s převaděčem) a jel. Když se pak pár dní ne-ozýval, jeho žena s matkou zadoufaly, že se mu útěk zdařil. Naděje však skončila 5. března 1948, kdy si pro Ivanu přišla policie. Na „čtyřce“ v Bartolomějské ulici, kde ji drželi, jí o bratrovi neřekli nic, ale pochopila všechno, když ho tam jednoho dne zahlédla z dálky na nádvoří při procházce.

Když ji po dvanácti týdnech vazby propustili, musela se pravidelně hlásit na policii: nejdřív denně, potom třikrát a pak dvakrát týdně. Když jí nakonec řekli, že stačí, přijde-li se jim ukázat jednou za týden, využila toho a utekla přes hranice znovu; tentokrát se to povedlo. Na radu známých šla nyní sama, matku s bratrem nechala v Praze. Nejprve jela vlakem do Domažlic a pak vozem blíž k hranici, kde na ni (kdesi u Všerub) čekal převaděč. Hranici přešla s osmi dolary zašitými v sukni, hned za čárou si za ně koupila jíz-denku do Regensburgu – a tam už na ni čekal Pavel. (Stejnou cestou koncem října překročili hranici také matka s Ivaniným bratrem.)

Ještě předtím, než odešla, poslechla policajty v jedné věci, s níž na ni naléhali (i na přání matky, kterou její přítelkyně strašily, že Ivanu jinak pošlou na Sibiř): v dubnu 1948 požádala o rozvod. Manželství bylo během pár neděl rozvedeno a rozsudek nabyl právní moci – v té době už se však Ivana viděla za hranicemi, takže věc doma ani později venku neřešila, snad na ni i zapomněla. Na to, že její manželství de iure neexistuje, se přišlo až o více než čtyřicet let poz-ději a vlastně náhodou: po rozpadu federace, kdy čs. občané volili národnost a k žádosti museli přiložit vedle rodného listu i potvrzení o uzavřeném sňatku, se zjistilo, že sňatek není. Po čtyřiačtyřiceti letech se tehdy na pražské dejvické radnici promptně uskutečnila svatba číslo dvě, za svědkyni šla Ivaně advokátka Dagmar Burešová, donedávna předsedkyně České národní rady.

Tehdy, v roce 1948, se tedy nakonec venku ocitli oba. A museli vymyslet, co budou dělat. Po únoru 1948 to byl nečekaně složi-tější problém než za války; rodící se třetí čs. exil byl od počátku

– 87 –

v obtížnější situaci než oba předchozí. Už jen vzhledem k tomu, která země se uprchlíkům stávala prvním a hlavním útočištěm: do Německa, kde nyní hledali azyl, jen před pár lety vyhnali tři miliony spoluobčanů v naději, že už s nimi nikdy nebudou mít nic společného. Nyní natahovali ruku žádající o pomoc právě k nim.

Ale přicházeli také jako představitelé své demokracie, která opět selhala, v krátké době už podruhé. Co je to za národ, který si každých deset let sám se sebou neví rady? ptali se v cizině – stejně jako se ptali mnozí exiloví Češi mezi sebou navzájem. Bude se po Masarykovi a Benešovi už potřetí zvenku zachraňovat, co se zničilo doma? A půjde to? Zánik čs. demokracie už tentokrát, na rozdíl od Mnichova, nešlo svést na někoho jiného a cizího. A navíc: v čele tohoto nového exilu už napotřetí nestál Edvard Beneš, silná a charismatická osobnost, schopná sjednocovat představitele skoro všech názorových proudů.

Chvíli to trvalo, než člověk pochopil, že situace je jiná než před deseti lety. I tehdy trvalo dlouho, než Západ porozuměl, že má (v Hitlerovi) bytostného nepřítele – nyní se (se Stalinem) situace opakovala. Také po Mnichovu musel Beneš čekat, až Němci zaútočí i na Západ, aby pak mohl říci: Vidíte, že jsem měl celou dobu prav-du? Nyní byla demokracie, zdaleka nejenom ta česká, opět jednou v existenčním ohrožení – ale ta válka, která by tentokrát patrně zničila svět, byla v nedohlednu.

Ani to však nebyl poslední důvod, proč třetí čs. exil nezačínal svou existenci venku v nejlepší kondici. Ten předchozí, Benešův, totiž za sebou v Londýně nezanechal výtečnou pověst: v první polovině války, dokud závisel na Britech, prezident s Brity spolu-pracoval, avšak od chvíle, kdy podepsal spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, vlastně Západ zradil a začal spolupracovat se spojencem, u něhož měl za to, že mu dává lepší perspektivu. Britové si tuto zradu v roce 1948 stále pamatovali, a pokud jim byl kladen požadavek, aby Čechoslovákům opět pomohli, odpovídali: Proč, a v zájmu čeho?

– 88 –

Tigrid míru západního nezájmu o čs. věci pochopil rychle. „Jak Angličané, tak Francouzi, Holanďané, Švýcaři atd. chtějí si zachovat dobré diplomatické a hospodářské styky s republikou,“ psal v květnu 1948 Juraji Slávikovi, bývalému čs. velvyslanci v USA, který po únoru 1948 jako jeden z prvních začal klást základy příštím čs. exilovým strukturám. „Jsou proto neobyčejně opatrní ve styku s čs. emigrantskými představiteli.“ Byla to pravda.

Nebylo-li těchto představitelů, zbývalo jediné: sám se představi-telem stát. Tigrid nebyl proti, odpovídalo to jeho povaze. Zatímco doma mohl být s komunisty veden spor o to, patří-li on sám k mo-censké či jenom opoziční novinářské kastě, v exilu bylo všechno jinak, všechno se začínalo rodit od začátku, znova a zdola. Nejvíc to vlastně překvapilo samotné čs. demokratické politiky, kteří po příchodu do Německa očekávali, že získají podporu pro svou další činnost. Byl s tím však problém a Tigrid byl mezi známými čs. exulanty jedním z mála, kdo ho vlastně od počátku neměl – mimo jiné prostě proto, že na ostudném průběhu únorové krize neměl vinu.

Když britský Foreign Office, který za války čs. exil tak vydatně podporoval, řekl na jaře 1948 podpoře třetího čs. exilu své ne, Tigrida to vlastně nepřekvapilo. V prvních týdnech svého pobytu na Západě přitom také on předpokládal, že pobude v Německu jenom chvíli a pak se přes Paříž vrátí do Londýna, kde bude pracovat podobně, jako to dělal za války. Vedení čs. redakce BBC sice bylo po roce 1945 vyměněno, Tigrid však stále znal většinu lidí, kteří tam určovali jeho obsah. Ne všichni váleční redaktoři se po osvobo-zení vrátili do vlasti jako on, v čs. redakci dál působili přátelé Josef Kosina nebo Přemysl Papírník, které kvůli tomu Tigrid z Německa poprvé kontaktoval už na konci února 1948.

Brzy se však ukázalo, že jeho pracovním osudem bude v jeho prvním exilovém roce něco jiného. Ani jeden ze tří západoně-meckých sektorů nezvládal rostoucí příliv čs. uprchlíků, kterých se

– 89 –

do země valily tisíce, a tak se Tigrid rozhodl, že jeho místo zůstane zatím zde. Protože byl mezi americkými a britskými představiteli znám, získal celkem snadno přízeň obou hlavních okupačních správ včetně novinářského průkazu umožňujícího mu volný pohyb po celé zemi. Měl dokonce k dispozici i americké potravinové příděly (i když ne americké příjmy).

Díky všem těmto výhodám se mu v Německu nevedlo zle; životní úrovní se vymykal nejen exulantským, ale také německým pomě-rům. S podporou Američanů získal ubytování v takzvané Zlaté kleci, středisku v Oberurselu u Frankfurtu nad Mohanem, kde Američané (zpočátku pod vedením Charlese Kateka, s nímž se Tigrid znal z Prahy) postupně soustředili všechny čelné čs. politiky, kteří přišli na Západ, a kde s jejich vědomím vznikaly první zárodky čs. exilové politiky.

V budově bývalé rodinné školy, proměněné po roce 1945 v lu-xusní vězení pro nacistické válečné zločince čekající na proces před norimberským soudem, nyní mnozí čs. politici obdrželi svůj první německý azyl. Tigrid se mezi nimi opět vymykal svým aktivismem a pak také tím, že jako jeden z mála nesdílel obecné exilové přesvěd-čení, že „do švestek jsme zpátky doma“.

Vlna uprchlíků z Československa, která se po únoru 1948 vzed-mula, na Západě mnohé zaskočila. V kritickém období, tedy od roku 1947 do března 1950, odešlo z ČSR na Západ podle dobových údajů celkem 236 tisíc osob. Bylo to mnohem víc, než kolik třeba válkou zdevastované Německo bylo schopno bez úhony přijmout a zaměstnat. Brzy bylo zřejmé, že kdo zorganizuje tuto zatím bezhlavě si počínající masu (skládající se však vesměs z ideových příznivců Západu), ten získá v počínající studené válce výtečnou výchozí pozici – často šlo o lidi nejen mladé, ale i odhodlané v cizině pro vlast něco udělat.

Tigrid se do této práce vrhl s elánem, který v té době charakte-rizoval všechno jeho počínání. Na jaře 1948 exilová práce navzdory

– 90 –

všemu nejrychleji postupovala v Londýně: Tigrid tam pobýval o Velikonocích, zažil tam rozjezd čs. informační kanceláře, kterou společně založili novináři Evžen Erdély, Josef Josten a Josef Meloun, a zejména se podílel na vzniku londýnského výboru pro uprchlíky. Nový Czechoslovak Relief Committee for Political Refugees vznikl v Londýně 14. dubna 1948 s cílem koordinovat odtud jako z je-diného ústředí činnost pomocných výborů v jednotlivých zemích.

Uprchlické organizace v průběhu roku 1948 živelně vznikaly vedle Velké Británie i ve Francii, Švýcarsku, Nizozemsku, Norsku a Švédsku, nejhorší situace však vznikala v „nárazníkovém“ zá-padním Německu. Právě tuto oblast dostal Tigrid na starost. Když o Velikonocích v Londýně spolupodepsal úvodní provolání čs. vý-boru, přijal mimo jiné úkol vybudovat v Německu v šibeniční lhůtě tří měsíců jednotnou a z jednoho (londýnského) centra řízenou organizaci čs. sociálně-podpůrné akce.

V prvé řadě mělo jít o zajištění základních životních potřeb, jako byly potraviny, otop a šatstvo. V druhé etapě měla organizace pomoci uprchlíkům, aby v německých táborech neuvízli nadlouho, ale aby mohli co nejdřív pokračovat dál do světa. Podle původní-ho plánu se měla z Londýna časem koordinovat činnost všech uprchlických organizací na západ od Československa; to se však nakonec nestalo.

Náklady na svou činnost si členové organizace hradili sami ze svých prostředků: Tigrid investoval například peníze od své sestry, manželky belgického průmyslníka, a také jediný příspěvek z řad čs. exilu, který údajně v té době dostal – tisíc dolarů, jež mu z New Yorku poslal bývalý čs. zástupce v OSN Ján Papánek. Z těchto peněz se Tigrid snažil organizovat dodávky základních potřeb, pomáhal s tvorbou táborových samospráv, prostředkoval v jednáních s or-gány místní vojenské i civilní správy, dohlížel na dodávky UNRRA a zprostředkovával také jednání s úřady při získávání dokladů pro výjezdy do třetích zemí.

– 91 –

Nízký rozpočet účinnost těchto opatření samozřejmě limitoval, přesto však Tigridovo jednání kontrastovalo s tehdejším postu-pem čs. demokratických politiků, kteří Západním Německem či Rakouskem většinou jenom projeli, v uprchlických táborech se ne-zdržovali a o život jejich řadových obyvatel se nezajímali – protože pokračovali za další (jak doufali) politickou kariérou ve Spojených státech. Naštěstí se Tigrid mohl opírat o spolupracovníky hlavně z mladé generace. K nejaktivnějším patřila skupina okolo předúno-rového studentského vůdce Emila Ransdorfa. V jednom z největších táborů, v Ludwigsburgu, založili nyní dokonce Svaz čs. studentstva v exilu; pyšnil se čtyřmi tisícovkami členů, rozptýlených po celém světě. Nejvíc jich pobývalo v Německu, kde (opět v Ludwigsburgu) svaz založil i svou vlastní Masarykovu univerzitní kolej, na které mohli vysokoškoláci z Československa zatím aspoň provizorně pokračovat ve studiu.

Poměry v táborech po celém Německu přesto nebyly dobré, do ústředí čs. fondu o tom chodily zprávy skoro každý den. Hlavním problémem čs. uprchlíků bylo, že ze začátku nepožívali ochrany, jakou politickým exulantům poskytovala Organizace spojených národů. Ta už v roce 1946 vytvořila Mezinárodní organizaci pro uprchlíky (International Refugee Organisation, IRO), která si vza-la za úkol pečovat o utečence, kteří zaplavili Evropu v důsledku druhé světové války. Protože proud těchto exulantů s přibývajícími měsíci neslábl a často se k němu přidávali lidé, kteří chtěli odejít například do USA z ekonomických důvodů, vydal generál Lucius D. Clay, vojenský velitel americké zóny v Německu, rozkaz, aby do táborů byli přijímáni jen političtí uprchlíci, kteří se v nich přihlásili k datu 21. dubna 1947. Poúnoroví imigranti z Československa tedy neměli šanci.

Uvedený status jim bylo třeba nejdřív vybojovat, „londýnský“ výbor v tom odvedl největší kus práce, a tak už v červenci 1948 mohl Tigrid hlásit do všech čs. exilových center, že IRO i nově

– 92 –

příchozím čs. uprchlíkům přiznává postavení uprchlíků politických: začal pro ně platit stejný režim jako předtím pro uprchlíky před nacismem, měli nárok na stejné potravinové příděly apod. V té době už se činnost čs. fondu řídila nikoli z londýnské centrály, ale z nové ústřední kanceláře ve Wiesbadenu, o kterou pečovali Tigridovi ko-legové Eduard Bauer a dr. Glaser-Skalný Tigrid sídlil ve Frankfurtu, blíže orgánům americké vojenské správy; ve skutečnosti se však po celou dobu onoho roku 1948 pohyboval po západním Německu, objížděl tábory, zajímal se o podmínky uprchlíků, dával je dohro-mady. Zdál se neunavitelný – a kupodivu také plný optimismu, byť se snažil, aby v lidech neprobouzel iluze.

Jeho články, které v oné době chrlil a vydával v nejrůznějších uprchlických časopisech (nejčastěji cyklostylovaných), by vydaly na samostatnou knihu. Nejvýznamnějším jeho žurnálem v té době byla Svoboda, týdeník vydávaný pod hlavičkou Čs. výboru pro pomoc politickým uprchlíkům ve Frankfurtu; Tigrid ho tam připravoval spolu s Jiřím Kovtunem. V listopadu 1948 v něm otiskl svou první analýzu února 1948 coby výsledku dlouhodobého a katastrofálního selhávání celé čs. demokratické politiky.

Psal o běžných táborových problémech, ale staral se také o to, aby v názorovém zmatku, v kterém uprchlíci žili, měli šanci rozumět událostem, které se valily Evropou. Těm, kdo si zoufali nad tím, jak snadno Sovětský svaz ovládl jejich zemi, vysvětloval, že problém sotva bude vyřešen náhlým, tj. válečným řešením. Demokratická Amerika nikdy nedělá politiku přes hlavy lidí, psal Tigrid. Spojené státy nedychtí po válce se Sovětským svazem kvůli Československu, naopak udělají všechno pro to, aby se sovětská rozpínavost vyřeši-la diplomatickými prostředky. Nebude tedy nyní možné, tak jako v obou předchozích válečných exilech, zorganizovat opět nové čs. za-hraniční vojsko. Moderní svět se hrozí nové války, která by měla ničivé účinky, a bude chtít vyřešit své problémy jinak než oním krvavým způsobem, který kdysi vedl ke vzniku ČSR a o čtvrtstoletí později

– 93 –

k jeho obnovení. Maximem, o něž nyní jde, je zajistit uprchlíkům slušnou existenci a nastartovat jejich nový a svobodný život.

Byl si přirozeně vědom, že mezi uprchlíky působí spousta agentů státní bezpečnosti, vyslaných přes hranice, aby rodící se exilové hnutí rozkládali od samého začátku. Někdy StB dokonce asistova-la i při útěku čs. demokratických prominentů. Když redaktoři exulantských oběžníků líčili například dramatický útěk bývalého předúnorového vůdce Emila Ransdorfa (ve skrýši vytvořené ve střešním prostoru vlakového jídelního vozu), sotva tušili, že akci zorganizoval příslušník čs. rozvědky. Ten zápas byl mnohem tvrdší, než si mnozí čs. exulanti uvědomovali.

Frankfurt nad Mohanem se v roce 1948 na pár týdnů stal jejich neoficiálním centrem. Když si Tigrid na konci května zakládal evidenci, s kým vším z momentálně tam přítomných lidí je možné do budoucna počítat, byl jeho seznam dlouhý: „Poslanci Hora a Čí-žek, Sedlák, dále Drábek s rodinou, Herben se synem, Peroutka se ženou, Jílovský se ženou, Miloš Vaněk, profesoři Machotka, Bušek, Brouk, Kovárna (někteří z nich v lágrech), poslanci Bunža a Ben-da a několik armádních důstojníků.“ Ve Frankfurtu však působili i mnozí jiní, kteří se na Tigridův seznam ani nedostali, například už zmíněný studentský vůdce Emil Ransdorf, národně socialistický poslanec František Klátil a další.

Ale skoro nikdo z nich nenašel čas či schopnost pomáhat uprchlíkům tak jako Tigrid. Jeho články v uboze vypadajících exulantských cyklostylovaných plátcích byly jedním z mála pojítek, jež lidi v různých táborech držela ideově pohromadě. A přibíral si další: když přítel Luděk Stránský na podzim 1948 v Paříži obnovoval z republiky slavný národně socialistický Svobodný zítřek (po únoru v Praze komunisty zastavený), byl Tigrid u toho. Snažil se pěstovat styky s význačnými politiky, z předúnorových dob podržel přátelství například s Hubertem Ripkou. Rozešel se však s lidovci. Mnohým z nich (jako Janu Šrámkovi nebo Františku Hálovi) se nepodařilo

– 94 –

uprchnout do ciziny a strávili potom „doma“ zbytek života v interna-ci. A mezi těmi, kteří do exilu přišli, si už Tigrid spojence nenašel.

Neskrýval své politické ambice; jak však brzy zjistil, pozice, kterou si přivezl z Československa, nebyla taková, aby mohl v da-né době vystoupit s uceleným programem. I on potřeboval spo-jence. Zpočátku je spíš než mezi politiky nacházel hlavně mezi příslušníky čs. diplomatického sboru, kteří po Únoru odmítli dál sloužit Gottwaldově vládě: lidé jako Juraj Slávik (čs. vyslanec ve Washingtonu) nebo Ján Papánek (čs. zástupce v OSN) byli vlastenci a dobří organizátoři, i oni však postrádali silnou politickou vizi. Několik měsíců Tigrid takového vizionáře a možného budoucího vůdce viděl ve Slováku Jozefu Lettrichovi, někdejším předsedovi slovenské Demokratické strany – a jako stín sledoval počínání zmí-něného Huberta Ripky, který zejména předtím, než do ciziny přijel Petr Zenkl, na roli exilového šéfa aspiroval. Nakonec však právě to, na čem si Ripka nejvíc zakládal, tedy jeho důsledně zaujímaná „nadstranická“ pozice à la Edvard Beneš, mu v podmínkách třetího odboje zabránila ujmout se konečně vedení.

Když v lednu 1949 Ferdinand Peroutka založil v Paříži Masa-rykův demokratický svaz, byl Tigrid opět u toho, stal se členem svazu a nebyl dalek toho, odpustit Peroutkovi nebojovnost, kterou mu doma před únorem 1948 občas vyčítal. Ani z Masarykova demo-kratického svazu však nakonec nic nebylo; ve stejném roce, kdy vznikl, svou činnost také ukončil. Z takových a podobných novinek se odvíjelo první velké Tigridovo exilové zklamání, jímž si v průbě-hu let 1948–1949 prošel.

Pochopil, že rozjetý stroj čs. stranické politiky se nezastaví ani v cizině. Že i v úplně jiných podmínkách, kdy politika vzdálená voli-čům ztratila reálný základ, pojede dál stejně vášnivě jako dřív, i když už jen jako divadlo stínů. Svět politiků a svět řadových uprchlíků se rozestupovaly, politici začínali žít sami pro sebe a nesnažili se ani předstírat, že se o osud těch druhých zajímají. „Pro uprchlíky žijící

– 95 –

v bídě v táborech se neudělalo vůbec nic a politikařilo se vesele dál,“ stěžoval si Tigridův frankfurtský spolupracovník. „Místo jídla dostali lidé přihlášky do starých nebo nových a obrozených poli-tických stran. Funkce v táborech nebyly obsazovány podle toho, zda někdo umí vařit nebo dělat noviny. Správcem kuchyně se stal příslušník jedné strany a jako kompenzace stal se příslušník jiné strany tiskovým a kulturním referentem…“

Vedle zklamání mělo to vše naštěstí také jednu výhodu: Tigrida to donutilo hledat nový prostor, kde by mohl pracovat. V podstatě to znamenalo rozchod s celým světem čs. stranické politiky, tak jak byl dosud organizován, a Tigrid tuto cestu nastoupil už na podzim 1948. Svou práci v táborech tehdy začal zvolna opouštět, předávat ji druhým.

O Vánocích 1948 podnikl poslední velkou inspekční cestu po německých lágrech a na přelomu roku sepsal pro exilové vedení poslední situační zprávu: kromě táborů v Německu do ní tentokrát zahrnul i poměry v lágrech v Rakousku a Itálii. Konstatoval, že zá-kladní životní potřeby uprchlíků (jídlo, šatstvo, léky, ubytování) se zejména díky spolupráci s IRO už většinou daří uspokojovat. Díky pomoci této organizace už uprchlíkům nehrozí smrt hlady ani zimou, a příklad IRO dokonce strhl k následování i některé další charitativní organizace, od kterých čs. uprchlíci nyní dostávají i víc než jenom existenční minimum.

Podle Tigrida však ani v této době zdaleka nebyly využívány všechny možnosti, jež IRO nabízela, a hlavní příčinou podle něj byla opět nejednota exilového vedení. „Na nejvyšší úrovni“ neměla IRO na čs. straně s kým komunikovat, i s Tigridem představitelé této organiza-ce jednali pouze jako se schopným sice, přesto jen dobrovolníkem, který nereprezentuje žádný „mandát“. Tigrida tato situace rozči-lovala zejména s ohledem na počínání příslušníků dalších národů z východní Evropy, kteří podle něj dokázali postupovat v mnohem větší jednotě. „Češi a Slováci… nemohou a nedovedou hájit své zájmy,

– 96 –

a proto je celkem beztrestně možno tlačit je ke zdi všude tam, kde ostatní národnosti ze střední a východní Evropy se dovedou ozvat prostřednictvím svých zástupců a svými voluntary agenciemi.“

Přes zjevnou pomoc IRO Tigrida dál trápil omezený charak-ter čs. solidarity, který znamenal, že se ani tu nejzákladnější věc, tj. právní status čs. uprchlíků, nedařilo uspokojivě řešit. Příslušník jiného národa se stal politickým uprchlíkem ve smyslu meziná-rodních konvencí už přechodem německé či jiné státní hranice, Čech a Slovák až po celkem zdlouhavém (mimo jiné i zpravodaj-ském) prověření. V tomto smyslu Češi a Slováci setrvávali v ne-rovnoprávném postavení vůči uprchlíkům z jiných národů: ti z nich, kterým statut IRO nebyl přiznán (zhruba deset procent z celkového počtu, řádově stovky osob), směřovali do běžných německých lágrů – s německou správou, s německými (v dané době tedy horšími) životními podmínkami a hlavně s perspektivou nucené-ho návratu do „vlasti“. Mnozí Češi a Slováci, kteří absolvovali tuto zkušenost, se pod tímto dojmem rozhodli raději vrátit se „domů“ dobrovolně.

Proč se vlastně čs. exil nedokázal sjednotit? Vždyť ani Rada svo-bodného Československa, RSČ, založená v New Yorku v únoru 1949, se obecnou autoritou čs. exilu nikdy nestala. Mezi mnoha příčinami, z nichž některé sahaly daleko do minulosti, až kamsi ke kořenům české politické tradice, se jedna zdála významnější než všechny ostatní. Čeští demokraté přišli do exilu obtěžkáni několikerou politickou vinou. Spoluvládou s komunisty se před únorem 1948 zapletli způsobem, který na Západě nešlo vždy rozumně vysvětlit. Uskutečnili odsun skoro tří milionů německého obyvatelstva, který se s využitím demokratických argumentů nedal obhájit. A v rozho-dujícím zápase, v únoru 1948, sice podlehli přesile KSČ, počínali si však při tom opět způsobem, který je usvědčoval z naprostého diletantismu.

– 97 –

Češi a Slováci v roce 1948 nepřicházeli na Západ jako nositelé a zvěstovalé nějaké nové a neznámé pravdy o komunismu – pravdy, kterou by byli schopni užitečně vykládat, takže by jim pak Západ i ve vlastním zájmu naslouchal. Všechno, co „zenklovci“ po únoru na Západ přivezli, byly podrobnosti či okolnosti, vnější popis komu-nistického převzetí moci. Z Prahy nedorazily na Západ nové mravní hodnoty. To byl hlavní důvod, proč se čs. exil podařilo sjednotit jen zcela formálně – a vlastně hlavně s ohledem na exily z dalších středo- a východoevropských zemí, které své reprezentace ustavily a Čechoslováci ve srovnání s nimi nemohli zůstat pozadu.

Uprchlíci z roku 1948 si to uvědomovali postupně a pro lidi, jako byl Tigrid, muselo jít o velmi nepříjemné překvapení: avšak tento exil se neměl ustavit jako celek, jako společnost sui gene-ris, komunita spolupracující k návratu demokracie do vlasti. Pro většinu exulantů se měl stát a pak až do konce zůstat soukromou záležitostí. Jak o tom tehdy psal Tigridův přítel Jan M. Kolár: Exil není útěkem z vlasti, ale naopak jejím nalezením – i za cenu, že se tak stane na novém i jiném než tradičním místě. Vlast však v tomto smyslu neoznačovala komunitu ani region, ale prostě stav lidského nitra, na komunistech vyvzdorovaný. Doma dle Kolára zůstávali ti, kdo se dokázali smířit s životem v nesvobodě. Ven mířili ti, kteří bez svobody nemohli žít. Svobodu sdílenou s jinými v podobě společně uskutečňovaného programu nebo vize se jim tam však nalézt ne-podařilo.

– 98 –

Co dělat?

„Co by na mém místě dělal Masaryk“ – Kdo má vést: odboj doma, nebo exil? – Novináři: Jožka Pejskar, Josef Josten

Tigrid si zpočátku sotva svůj exil představoval takto. Byl odhodlaný k boji, za války v Londýně ho zažil, byl mladý a život měl stále před sebou. Měl za co bojovat. Místo toho se vlivem nečinnosti těch, na které spoléhal, musel spokojit s odkladem. Později o tomto, možná největším rozčarování svého života napsal mnohokrát, vůbec po-prvé v roce 1953 v časopise Skutečnost, v úvaze nazvané Česko-slovenská otázka. K pátému výročí převratu tehdy zkonstatoval, že čs. demokraté se ze svých předúnorových chyb nepoučili, nevy-pracovali ani analýzu minulosti, ani program do budoucna. Jejich „programem“ zůstalo vítězství nad komunismem, což však v dané situaci vůbec nebyla programová myšlenka, ale obyčejná fráze.

Hledal pro sebe prostor, kde by mohl účinně pracovat, ale nena-bízelo se mu mnoho možností. Vlastně zbývaly jen dvě: Nebylo-li možné jít se současníky, zbývalo jít s předky (tj. hledat sílu v české politické tradici), nebo s potomky (spojit vizi nápravy s příchodem mladé generace).

Českou politickou tradici zosobňoval Tigridovi už od dob první republiky T. G. Masaryk. A nejvíc snad právě tím, jak se všemu tra-dičnímu v českém politickém životě až do roku 1918 a zčásti také po něm programově vymykal. Takže se Tigrid v nové situaci neptal, jako tolik jiných, zda „byl Edvard Beneš vinen“, ale spíš, konstruk-tivněji, „co by na mém místě dělal Masaryk“.

Kdo takto položí otázku, vysílá signál: Sám od sebe toho žádám hodně. Především se tím Tigrid hlásil k aktivnímu pojetí poli-tiky: odmítl se spokojit s exilem jako provizoriem, kde se čeká na převrat v Praze a na návrat domů. Zatímco mnozí mínili, že ve všem

– 99 –

podstatném „rozhodne národ doma“, Tigrid viděl situaci obráceně: exil má být ideovou avantgardou národa, protože jediný působí ve svobodných podmínkách. Exil je tím, kdo povede. Ve vztahu k domovu pak nemá zaujímat vyčkávavou, „nadstranickou“ pozici, ale právě naopak, má se snažit ovlivňovat dění doma co nejvíc. „Jestliže k celé naší problematice přistoupíme s masarykovskou poctivostí a čistotou, s nadšením a vírou, že jednáme podle zásad a ideálů, které jediné se osvědčily k prospěchu člověka, jestliže naše činy v exilu budou opravdu vždycky v souladu s tím, co říkáme, pak není důvodu, proč bychom neměli nejenom právo, ale dokonce i povinnost vést,“ psal Tigrid v roce 1953.

Pokud šlo o víru v mladou generaci (která si na rozdíl od té sou-časné dokáže s komunismem poradit), i zde mohl Tigrid navázat na své pojetí mládí jako hybné síly, které zastával už v třicátých letech (tehdy se ještě mohlo zdát, že tak jen zviditelňuje vlastní ambice). Svou víru v mladé si ostatně udržel celý život, čímž si občas, zvlášť v pozdějším věku, vysloužil obvinění, že mladým lichotí z populis-tických či jiných hloupých důvodů. Ve skutečnosti toto „lichocení“ prostě odráželo nastavení jeho povahy, mladé vlastně bez ohledu na věk. Avšak v prvních exilových letech se i sám Tigrid, jemuž bylo stále nepatrně přes třicet, mohl počítat k mladým i v doslovném smyslu. Definitivně přestoupil ze světa „mladých“ do světa „dospě-lých“ vlastně až v roce 1956, kdy založil časopis Svědectví.

Měl všechny tři hlavní talenty, které se v exilovém hnutí daly uplatnit: uměl psát, byl dobrý organizátor a v politice se dokázal chovat jako ryba ve vodě. S uplatněním každého z těchto talentů jednotlivě však už byl problém. Že být dobrým autorem v exilu nestačí, bylo vidět na příkladu Ferdinanda Peroutky: největší sty-lista mezi českými novináři nenacházel využití srovnatelné s oním starším doma, protože mu exil nenabídl žádný srovnatelný publi-kační prostor. Ani se svými organizačními schopnostmi se Tigrid nechtěl dostat do závislosti na představitelích RSČ – podobně jako

– 100 –

jiní autoři působící v exilu si i on sám uvědomoval, že pokud mu kdo jeho sen o nezávislosti splní, pak to nebudou Češi nebo Slová-ci, ale daleko spíš Američané – dokáže-li se s nimi tedy domluvit a nabídne jim smysluplný program. Konečně pokud šlo o politiku, byl si Tigrid jist, že má-li se jí zabývat, musí ji dělat úplně jinak než Zenkl a spol., a pravděpodobně i proti nim.

Mezi českými exilovými novináři nebyl Tigrid jediným, kdo v prvních měsících a letech po únoru řešil otázku, jaký program zvolit, aby šlo o program smysluplný a aby si při jeho uskutečňování mohl počínat svobodně. Obdobné dilema řešil tehdy třeba národně socialis-tický novinář Jožka Pejskar, který poté, co prošel tříletým martyriem v uprchlických táborech, zakoketoval s psaním pro Radu svobodného Československa, aby po krátké době s úlevou zakotvil v čs. redakci Rá-dia Svobodná Evropa, pro kterou pak úspěšně pracoval celých osma-dvacet let. Obdobně jako Tigrid řešil situaci také další známý exilový žurnalista Josef Josten, vlastním jménem Josef Stein: o čtyři roky starší než Tigrid a tak jako on židovského původu, pokládal se za Čecha národností a protestanta vyznáním. Do exilu odešel poprvé, stejně jako Tigrid, v roce 1939 (po předchozí nehluboké profesní zkušenosti v redakci Lidových novin), usadil se v Londýně, oženil se s Angličankou a v roce 1943 se stal redaktorem čs. vojenského vysílání BBC, při-pravovaného ministerstvem zahraničních věcí. Také Josten, podobně jako před ním Tigrid, se po osvobození vrátil do Prahy a nastoupil do práce na „zamini“, ani on tam ale neudělal štěstí, ministr Masaryk na žádost komunistů podepsal Jostenův vyhazov pouhý týden po únorovém převratu. Josten se pak s peripetiemi vrátil do Londýna a v roce 1951 tam začal vydávat politický týdeník Čechoslovák v za-hraničí (od roku 1959 Čechoslovák). Vydržel to až do roku 1968, sám, což odráželo dílem heroické a dílem asociální rysy jeho povahy.

Co tedy dělat? S kým? A o koho nebo o co se při tom opřít? Po dvou letech za hranicemi zůstával Tigrid s odpověďmi na tyto zá-kladní otázky stále na začátku.

– 101 –

V rádiu Svobodná Evropa

Exilové rozhlasové stanice – George Kennan: Jak přežít zápas se Sovětským svazem? – Výbor pro Svobodnou Evropu –

Zrod čs. redakce RFE – Práce v Mnichově – Souboj s Peroutkou

Nezůstal jen kritikem. Měl hlavně plány. Coby učenlivý žák Cecila Parrotta navrhoval už v létě 1948 založení čs. informační kanceláře, která by na německé půdě, ale v blízkosti čs. hranic monitorovala všechen čs. tisk a rozhlasové vysílání a vytvářela analýzy užitečné pro exil a hlavně pro západní vlády. V květnu 1948 se také vůbec poprvé zmínil nahlas o „zbožném přání“ pravidelného a intenzivní-ho rozhlasového styku s domovem – tuto jeho zmínku lze z české strany pokládat za počátek snah o vybudování pozdější čs. redakce Rádia Svobodná Evropa.

O čs. exilový éter se v té době dělilo několik stanic, jejichž programová nabídka však nebyla největší. Pověst i poslechovost si z válečných dob uchovalo čs. vysílání BBC z Londýna, jemuž nyní coby hlavní mluvčí se svými pátečními promluvami kraloval vete-rán čs.-britských kontaktů Robert Bruce Lockhart. Od roku 1942 do vlasti vysílal také Hlas Ameriky, o jehož tehdy ještě nerušené programy (systém čs. rušiček začal být uváděn v chod až od roku 1952) po komunistickém převratu prudce vzrostl zájem. Do Československa přes železnou oponu vysílaly také další, menší stanice jako Radio Paris nebo Radio Vatikán, žádné z nich však neodpovídalo Tigridovým představám velké instituce, která by koordinovala sběr i využití informací současně.

Duchovním praotcem Rádia Svobodná Evropa, které mělo sehrát tak významnou úlohu v Tigridově životě, se stal americký diplomat a politolog George Kennan (1904–2005). Od roku 1933 působil na americkém vyslanectví v Moskvě a stal se předním znalcem

– 102 –

Sovětského svazu, mezi Mnichovem a zářím 1939 pobýval v Praze. V roce 1946 adresoval americkému ministru zahraničí Byrnesovi proslulý „dlouhý telegram“, obsahující jak analýzu chování Sovět-ského svazu v krizových situacích, tak návod, jak s mocným partne-rem jednat, aby bylo odvráceno nebezpečí třetí světové války.

Kennan jako zřejmě vůbec první politicky vlivný Američan přestal nahlížet na Sovětský svaz svou vlastní, americkou optikou a mentalitou, ale pokusil se Stalina a spol. pochopit a vyložit zevnitř, z něho sama. Závěry, k nimž Kennan došel, byly realistické, byť ne-veselé. Vyložil pozici sovětských vůdců jako dlouhodobě vnitřně nejistou, v podstatě neurotickou, odrážející v tom zašlou slávu carského Ruska, umocněnou pozdějším bolševickým velikášstvím.

Až do Kennanova vystoupení se Američané domnívali, že Stalin dělá silácká gesta, protože je silný. Kennan napsal, že Stalin se chová agresivně daleko spíš proto, že se cítí Západem ohrožován. V tom byl rozdíl, jako je rozdíl mezi vůdcem, který expanduje pod vlivem grandiózních vizí o budoucnosti svého režimu, a vůdcem, který prostě jen všude vidí nějaké nepřátele. Byl-li však Stalin ve sku-tečnosti nikoli jen mocným, ale i nemocným mužem v čele podobně postiženého impéria, mělo to podle Kennana pro Ameriku dva dů-sledky: první dobrý a druhý špatný. Ten první zněl, že Sovětský svaz je pravděpodobně slabším soupeřem, než si Amerika myslí. Ten druhý říkal, že soužití s ním se tím ani trochu neusnadní: nemocný partner je zároveň partnerem nepředvídatelným.

Svět se podle Kennana ocitl v ještě horší situaci, než kdyby se Stalin chtěl prát jen z přebytku síly. Naopak, svou světovou expanzi zorganizoval ze strachu a pocitu méněcennosti před Západem, vůči kterému zdědil starý ruský komplex mentálně zaostalejšího partnera, jenž o svých handicapech celou dobu ví. Co to tedy zna-mená pro budoucnost vztahů mezi Východem a Západem? Stalin ve skutečnosti patrně nemá v úmyslu vojenský útok proti Západu, tedy třetí světovou válku, psal Kennan. Přesto k této válce snadno

– 103 –

může dojít, nebezpečí je snad ještě vyšší, než kdyby na ní sovětský vůdce pracoval bezprostředně.

Stalin ve skutečnosti „jen“ testuje pozici Západu a ohledává, kam až je Západ ochoten vůči němu ustoupit. Než sám nakonec, v situaci na ostří nože, couvne, bude toto testování probíhat se vší mysli-telnou brutalitou. Protože Stalin považuje Západ za nesmiřitelného nepřítele, který nemyslí na nic jiného než na to, jak Sovětský svaz zničit, zajde nepochybně v boji, který ve své hlavě se Západem vede, hodně daleko. Je nemocný. Západ se mu tedy musí tvrdě postavit, jako to musí učinit psychiatr, jehož v ordinaci ohrožuje vážně nemocný pacient. Jediné, co snad může vyšinutého útočníka odra-dit, je včasné varování, že bude konfrontován s účinnou odvetou. Proto Západ musí zbrojit: Nikoli kvůli přivolávání budoucí války, ale paradoxně proto, aby se tím nemocný agresor nechal odradit.

Byly to složitější myšlenky, než jaké nabízeli Stalin a spol. v rám-ci svého demagogického celosvětového „boje za mír“ – a snad ani sám Kennan tedy nečekal, že budou mít u mezinárodní veřejnosti srovnatelný ohlas. Z Kennana místo toho na Východě v padesátých letech učinili válečného štváče, duchovního architekta studené války v pojetí Západu.

V jeho tezích nebylo moc útěchy. Neočekával a nenabízel v pod-statě nic jiného než vyčerpávající zápas na život a na smrt. Než přijde čas a Sovětský svaz se tímto bojem začne cítit unaven, uplyne ještě dlouhá doba, psal – a dojde k mnoha mezinárodním krizím. Ale prokáže-li Západ rozhodnost a výdrž, výsledky v souboji s prin-cipiálně slabším protivníkem se projeví.

Z dlouhodobého hlediska to zafungovalo, Sovětský svaz se na-konec ke třetí světové válce neodhodlal. Mezi mnoha lidmi, kteří se o to zasloužili, patřilo Kennanovi důležité místo. Stalina a jeho pohrobky od války odradil nikoli voják, ale empatický psycho-log. A porazil je klíčovou myšlenkou: V zápase na život a na smrt nejsou nejdůležitější naše vlastní názory, ale jejich odraz a důsledky

– 104 –

vyvolané v mysli protivníka. O pár let později také Tigrid tuto myšlenku převzal a rozvinul v převratné myšlence gradualismu, o kterou v roce 1956 opřel svůj nově založený časopis Svědectví.

Ale v americké zahraniční politice přinesly Kennanovy myšlenky ovoce mnohem dřív. Jedním z bezprostředních a nejlépe viditelných důsledků nového, „kennanovského“ pojetí této politiky se už na jaře 1949 stalo založení Výboru pro Svobodnou Evropu. Z organiza-ce, jejíž vznik se zpočátku mohl jevit jen jako další z mnoha ame-rických pokusů, jak reagovat na sovětskou rozpínavost, se vyvinula nejdůležitější organizace v boji s komunismem, která určovala jeho podobu několik desítek let.

Výbor pro svobodnou Evropu (Free Europe Committee, FEC) oficiálně vznikl jako soukromá nezisková organizace, založená skupinou vlivných a většinou i veřejně známých amerických bo-jovníků proti komunismu – v čele s hrdinou druhé světové války generálem Dwightem Eisenhowerem, od roku 1952 prezidentem Spojených států. Podle legendy, provázející formování FEC, se tyto osobnosti rozhodly shromáždit s pomocí americké veřejnosti fi-nanční prostředky, které měly být využity k ovlivňování veřejného mínění v zemích za železnou oponou. Protože bylo řečeno, že jde o soukromou organizaci, financovanou ze soukromých prostředků a nezávislou například na státním rozpočtu, znamenalo to, že ani hospodaření této organizace nemělo podléhat veřejné kontrole.

Zakladatelé se netajili tím, že bezprostředním impulsem ke vzniku Výboru byl komunistický převrat v Československu: tamní demokracie měla v očích Západu přece jen určité parametry, a pokud tyto neodolaly sovětskému náporu, pak to znamenalo, že příště mohou Sověti slavit své vítězství kdekoli. Například v Paříži.

Na podzim roku 1950 Výbor zorganizoval obří celoamerickou kampaň za získání finančních prostředků. Předtím, ale ani po-tom Spojené státy nezažily srovnatelné propagandistické tažení. Na patnáct milionů Američanů během něj podepsalo deklaraci

– 105 –

odsuzující komunismus a mnozí z nich na znamení solidarity s lid-mi trpícími za železnou oponou poskytli své peníze. Z těch byl jako symbol kampaně odlit obří Zvon svobody, zavěšený v říjnu 1950 do věže radnice v Západním Berlíně. A z jeho úderů se zrodila znělka rozhlasové stanice, která se (spolu se Shromážděním porobených evropských národů, ustaveným v roce 1954) stala hlavním a trva-lým výsledkem činnosti FEC. Tato stanice nakonec Výbor, který jí dal vzniknout, dokonce přežila a na konci osmdesátých let se skutečně výrazně zasloužila o zánik komunismu v Evropě.

K práci pro budoucí Rádio Svobodná Evropa (Radio Free Europe, RFE) Tigrida v roce 1950 získal William Griffith, vlivný poradce Vý-boru pro svobodnou Evropu. Oslovil ho jako zkušeného rozhlasové-ho praktika, „radio mana“ v americkém pojetí, a nabídl mu funkci programového ředitele čs. redakce RFE – která ovšem v té době, tak jako celá stanice, neexistovala; bylo třeba nejprve ji vytvořit. Na české straně v té době sotva bylo jiného člověka, schopného tento úkol splnit: během šesti měsíců dát dohromady ke stovce lidí, Če-chů a Slováků, kteří by působili dojmem rozhlasových profesionálů, přestože drtivá většina z nich nikdy předtím v rozhlase nepracovala.

Tigrid zalovil mezi známými novináři a lidmi, kteří měli aspoň základní řečovou průpravu, třeba proto, že kdysi docházeli do diva-delního kroužku. Znovu objel uprchlické tábory, rozeslal dopisy do českých kolonií po celém světě. Adepty, kteří se mu ozvali, sezval do Mnichova, s pomocí Josefa Kodíčka zorganizoval hlasové zkoušky, získal lektory, kteří měli zkušenosti s rozhlasovým zpravodajstvím a publicistikou, a uspořádal rozhlasové kurzy. Tímto způsobem, od nuly, začal na konci roku 1950 v Mnichově, příštím sídle stanice, vznikat tým čs. rozhlasových profesionálů: s vědomím, že jeho vy-sílání bude za železnou oponou vystaveno té nejtvrdší kritice, takže se jí nesmí usnadňovat práce vlastním amatérismem.

Odmítl budovat redakci podle stranického klíče (jak mu to z vedení čs. exilu nabízeli) v obavě, že by tím do práce vstoupil

– 106 –

hašteřivý tón, tak známý z exilových politických podniků. Rozhodl se vytvořit svůj tým zejména z mladých a stranickou zkušeností nepoznamenaných intelektuálů, lidí, jako byli autoři v Ženevě vy-dávaného časopisu Skutečnost (Karol Belák, Petr Demetz, Zdeněk Dittrich, Jaroslav Dresler, Osvald Kostrba-Skalický, Zdeněk Suda a další). Za nejbližšího spolupracovníka si vybral Jana Stránského, se kterým se dobře znal už z válečné BBC a který po válce v letech 1946–1948 ve vlasti udělal kariéru jako poslanec Ústavodárného národního shromáždění za národně socialistickou stranu. V jejich obnovené spolupráci bylo možné vidět jakousi symboliku: potomci dvou starých českožidovských rodů, Schönfeldů a Stránských, spo-jili síly, aby vytvořili rozhlasovou stanici, která přispěje k obnově demokracie v Československu.

V prosinci 1950 Tigrid sestavil programové schéma stanice, které se pak s menšími obměnami udrželo po celá padesátá léta; některé základní pilíře programu se úspěšně dožily listopadu 1989. Základní změna proti programům všech dosavadních exilových stanic spočívala v tom, že místo krátkých, maximálně půlhodi-nových relací vysílaných obvykle v ranních či večerních hodinách se v Mnichově vyráběl každodenní programový blok, který zpočátku čítal jedenáct a brzy dokonce šestnáct hodin každý den.

Vysílání Rádia Svobodná Evropa do Československa bylo pak oficiálně zahájeno 1. května 1951. Zdaleka to nebyla jen Tigridova zásluha (koneckonců byl „jen“ programovým šéfem v Mnichově, vedení čs. redakce v čele s Ferdinandem Peroutkou sídlilo v New Yorku). Avšak jeho podíl na zabezpečení programu byl rozhodující. Dělil se tak s Peroutkou v podstatě o nejvlivnější pozici v čs. exilu. Čs. redakce RFE v New Yorku a Mnichově, daleko spíš než Rada svobodného Československa, o dalších exilových spolcích nemluvě, měla kontakty na vlivné představitele amerického veřejného života (a přístup k americkým informačním i finančním zdrojům). Reakcí na odvysílané pořady nedostávala přes železnou oponu mnoho, ale

– 107 –

i to, co se do Mnichova doneslo, znamenalo mnohem lepší vazbu na domov, než měl v čs. exilu kdokoli jiný.

Tigrid se chtěl obracet k dvojímu typu posluchačů. Pro čs. demo-kraty mělo být vysílání mnichovské stanice oporou a důkazem, že Západ na Československo navzdory všemu nezapomíná a že je nadále v boji s komunismem podporuje všemi dostupnými prostředky. Pro představitele komunistické moci mělo být vysílání RFE naopak nepřítelem, který (dle Tigridových slov) „je stále a všu-de přítomný, odhaluje komunistické plány a triky, takřka okamžitě reaguje na všechno, co se v ČSR děje, říká a píše, má zpravodajství zorganizováno uvnitř země, pranýřuje komunistické ideology, jmenuje agenty Státní bezpečnosti, nelidské dozorce ve věznicích, nahlodává i tu poslední důvěru, kterou v režim ještě mají někteří řadoví komunisté“.

Tigrid chtěl, aby jeho vysílání vzbuzovalo dojem, že exil je o dění doma informován lépe než sami komunisté. Zajistil, aby mni-chovská redakce dostávala výtisky všech hlavních komunistických deníků vždy dopoledne příslušného dne (železniční vzdálenost Praha–Mnichov to umožňovala). Jeho lidé tedy získávali Rudé právo a ostatní tisk jenom s nevelkým zpožděním za obyvateli hlavního města a téměř současně se čtenáři v odlehlém pohraničí. Protože Tigrid vycvičil své zaměstnance k rychlé zpravodajské reakci, byli schopni publicisticky reagovat na zprávy z Prahy ještě v průběhu téhož dne.

Rychlostí a intenzitou své práce brzy zahanbil nejen protivníky ve vlasti, ale i spolupracovníky z newyorského vedení čs. redakce („desku“). Peroutkova americká redakce v žádném případě nebyla schopna aktuální publicistice mnichovských redaktorů konkurovat. Zprávy z Československa přicházely do Ameriky s mnohem větším zpožděním, a pokud se na ně v New Yorku rozhodli reagovat třeba satirickým skečem komika Járy Kohouta, následovalo malé pracovní martyrium: poté, co byla scénka napsána a ve studiu natočena, bylo

– 108 –

nutno ji přehrát na gramofonovou desku, tu pak přepravit letecky do Evropy, odkud teprve, z Mnichova, mohla být do vlasti odvy-sílána. Obyčejně s několikadenním zpožděním, a tedy s nulovou aktuálností (a s o málo větším posluchačským ohlasem).

Jediným způsobem, jak tomu bylo možné z Ameriky čelit, byla rezignace na aktuální kritiku a satiru a psaní komentářů na nad-časovější témata. To však rozdíl v programech připravovaných v New Yorku a Mnichově dál zvětšilo a zejména na mnichovské straně to způsobilo, že příspěvky amerických kolegů tam začaly být přijímány s apriorním despektem. Během necelého roku se soupeření obou redakcí vyostřilo v osobní spor o to, který šéf řídí práci čs. „desku“ lépe: zda newyorský Peroutka nebo mnichovský Tigrid.

O generaci mladší Tigrid viděl v Peroutkově činnosti brzdu své práce. Považoval se za člověka, jenž mnichovskou redakci, pro vy-sílání stanice klíčovou, vybudoval – a měl v tom pravdu. O generaci starší Peroutka se mu na dálku jevil jako slábnoucí krasoduch, ne-schopný reagovat na novou situaci, tak jak ji zpravodajsky přinášel každý nový den. Postupně Tigrid Peroutkovu řídící autoritu přestal uznávat, což Američany z vedení stanice donutilo situaci řešit: v srpnu 1952 byl Peroutka vyzván, aby se dostavil do Mnichova a na místě, stylem kdo s koho, spor o vedení čs. redakce s Tigridem rozhodl.

Zpočátku se výhody zdály na Tigridově straně. V čele mni-chovského „desku“ stál pevně, redakce pod jeho vedením odváděla slušné výkony a on sám jí dokázal vládnout spíš pomocí neformální nežli úřednické autority. O uvolněné a otevřené atmosféře, která mezi redaktory a dalšími zaměstnanci čs. redakce panovala, vypoví-dá dodnes třeba vnitroredakční samizdat, cyklostylovaný občasník Škorpijón, jehož vydávání Tigrid strpěl bez ohledu na satirickou ostrost některých komentářů. Vyprávěly se v něm anekdoty ze života redakce („Při zahajovacím ceremoniálu maďarského vysí-lání políbil, jak známo, Pavel Tigrid svého maďarského kolegu. Jiný

– 109 –

maďarský člen RFE k tomu dojatě prohlásil: ‚To tu ještě nebylo od časů krále Matyáše, aby Čech Maďara políbil!‘“). S úžasem se tam zaznamenávala epiteta, jimiž v čs. tisku označovali autory a redak-tory RFE (v Rudém právu byli Tigrid a jeho lidé „piráti vzduchu“, „vrahové z éteru“, „štěkající psíci ze Svobodné Evropy“, v brněnské Rovnosti „dolaroví a imperialističtí pohůnkové“, v bratislavské Pravdě „vyjící vlci“, v odborářské Práci „lidé, jejichž zaměstnáním je lhát“) atd. Celkově však tento časopis působil dojmem, jako by redakce RFE ani nebyla ve (studené) válce: při práci vládla nadšená nálada a většinu zaměstnanců to navzdory všem obtížím s Tigri-dem bavilo.

Jeho pozice v redakci však samozřejmě nebyla tím rozhodujícím, co ve volbě mezi ním a Peroutkou u amerického vedení stanice rozhodlo. Po dvou týdnech rozhovorů s oběma muži se Američané zachovali loajálně k dosavadnímu šéfovi českého vysílání, Peroutku ve funkci potvrdili – a přijali Tigridovu rezignaci. Nestalo se tak bez předchozího boje na obou stranách: Tigrid do něj přispěl memoran-dem, v němž Američanům navrhl a pokusil se zdůvodnit, proč by celá redakce čs. „desku“ měla být soustředěna do Mnichova, a získal pro tento svůj postup dokonce podporu i dvou dalších národních „desků“, polského a maďarského. Taktickou chybu udělal ve chvíli, kdy vyhrotil spor v duchu „buď já, nebo Peroutka“: tím Američany podráždil do té míry, že odmítli přijmout desetibodový program změn, který jim předložil, a 7. září souhlasili s jeho odstoupením.

Pozoruhodný spor mezi dvěma největšími českými novináři dvacátého století tak vyústil v roztržku s trvalými následky: oba muži se až do Peroutkovy smrti v roce 1978 dokázali společensky stýkat a při tom navenek jakž takž tolerovat. To však bylo maxi-mum, o nějakém druhu smíření mezi nimi nemohlo být řeči. Maxi-mem možného, jež Tigrid svému rivalovi nakonec dopřál, byla věta v nekrologu, otištěném ve Svědectví v roce 1978. Tigrid v ní uznal, že „národ bude obrozen také ze snažení českého novináře

– 110 –

Ferdinanda Peroutky“ – zároveň ho však označil za „muže první republiky“, čímž zopakoval, že je Peroutka člověkem (překonané) minulosti.

Ponížení, jaké před Američany zažil, Tigrid Peroutkovi nikdy nezapomněl a byl přesvědčen, že Peroutka vůči němu postupoval nepřátelsky i v pozdějších „causách“: například když byl v padesá-tých letech Tigrid nucen živit se v Americe jako číšník a vlivný Julius Firt, aby mu pomohl, při tom vymyslel plán, jak by se Tigrid mohl do RFE vrátit, tentokrát jako pracovník newyorské redakce. Tigrid později vyprávěl, že ve věci, která pro něj tehdy měla existenční význam, došlo k osobní schůzce s Peroutkou, do které jeho někdejší protivník vkládal velké naděje. Schůzka však měla podle Tigrida ponižující průběh; velkorysost, v kterou u Peroutky doufal, se prý neprojevila: „Bylo to nepěkné, zlé, jeden z mých nejhorších život-ních zážitků,“ vylíčil to autorovi knihy s odstupem času.

Že měl spor o mnichovskou redakci nelíbivý průběh, naznačoval i způsob, jakým se o Tigridovi v dané době vyjadřoval Peroutka. V jednom dopise své budoucí manželce o něm například psal: „Já Ti vždycky říkal, že o něm platí: Dej mu dost dlouhý provaz – a oběsí se ti sám.“ Dokonce i v mnichovské redakci po Tigridově odchodu zůstala pachuť, kterou nerozptýlilo ani jmenování jeho nástupce Miloslava Koháka a která se tam ve vztahu k newyorské redakci udržela ještě řadu let.

– 111 –

Amerika

Začátky v New Yorku – Opět číšníkem – Děti a život rodiny

V Mnichově nemohl dál zůstat. Zbývala Amerika. Vlastně už jednou v minulosti se Tigrid s rodinou pokusil ve Spojených státech usa-dit, na jaře 1950. Jeho žádost o trvalý pobyt tehdy zkomplikovalo anonymní udání, podle kterého měl Tigrid před rokem 1938 doma v Československu spolupracovat s komunistickou stranou. Nebyla to pravda, Tigrid se hájil, získal i dobrozdání několika respek-tovaných Čechoameričanů. Nakonec se však věc „vyřešila“ sama tím, že Tigrid dostal nabídku jít pracovat do Mnichova.

Nyní, o dva a půl roku později, byl zpět – otázka pobytu a za-městnání v Americe se objevila s novou platností. Peroutka už, po roztržce, na jeho straně nebyl, Tigrid ho však ani nepotřeboval; i po odchodu z Mnichova se těšil podpoře ve Výboru pro svobodnou Evro pu, který rozhlasovou činnost zastřešoval. Od Výboru také Tigrid dostal nabídku do začátků v Americe: v rámci kampaně Crusade for Freedom (Tažení za svobodu) vyjede na přednáškové turné po amerických městech, při němž bude mluvit o životě za železnou oponou.

Tigrid znal Ameriku z krátkého pobytu v roce 1950, navíc v New Yorku v té době už žili i manželčina matka a bratr plus mnoho exilových známých, v žádném případě to tedy nebyl odchod do neznáma. Přesto i tento nový příchod do USA zkomplikovalo ně-kolik udání, jimž americké orgány v čase vrcholící studené války popřávaly sluchu. Tigrid musel čelit absurdním obviněním, jako že za světové války, v BBC, v relaci reagující na vítězství Rudé armády u Stalingradu, provolával slávu komunistickým zbraním, nebo že se v mnichovské redakci špatně snášel s národnostními menšinami

– 112 –

(nařčení se opíralo o historku, podle které si měl Tigrid dělat legraci ze slovenských separatistů).

Do Ameriky se navzdory tomu všemu dostal, přijel tam i s man-želkou v listopadu 1952. A jel tam jako do fungujícího ráje. O gene-raci starší exulanti se v New Yorku mučili steskem po domově a s Amerikou většinou nesplynuli do konce života. Ale situace Tigridových byla jiná. Jejich dosavadní život jim nevzal energii, naopak jí překypovali, znali řeč a chovali se jako lidé, kteří podle svého mínění mají všechno podstatné v životě před sebou. S čes-kým exilem měli až dosud špatnou zkušenost, proto od něj nic zvláštního neočekávali a svou budoucí existenci s ním nespojovali. Z někdejších politiků, kteří se i nyní, když si vydělávali například obsluhou hotelového výtahu, oslovovali „pane ministře“ či „pane poslanče“, si Ivana a Pavel Tigridovi dělali legraci.

Tigrid, jak řečeno, počítal nejdřív s tím, že bude moci pracovat v některém z exilových médií; pro práci v jakékoli redakci měl lepší průpravu než většina těch, kdo se jí skutečně zabývali. Postupně ho však s jeho žádostmi o místo odmítli v newyorské redakci RFE, v redakci Hlasu Ameriky, v redakci týdeníku Time i jinde. Tigrid se tedy rozhodl pro radikální řešení: přestal leštit kliky v redakcích a udělal se zcela pro sebe, vrátil se k práci, ve které se kdysi, na začátku války v Londýně, také stal profesionálem: jako číšník pak v dalších letech postupně vystřídal několik restaurací a hotelů na Manhattanu, v Brooklynu i jinde.

Nebyl sám, kdo se mezi mladšími čs. exulanty v New Yorku živil podobným způsobem. Z generačně mu blízkých lidí obsluhoval v restauracích třeba Emil Ransdorf, Jiří Horák se živil jako vrátný v milionářském klubu atd. Tato práce jim zajišťovala stálý příjem a zároveň umožňovala ušetřit část času na vysokoškolské studium, většinou politologie na Columbijské univerzitě (například Horák tam pak získal doktorát v roce 1960). Také Tigrid se na Columbii brzy po svém příjezdu přihlásil, podobně jako kdysi na právech

– 113 –

v Praze však absolvoval jen pár semestrů, aniž studia dokončil, praktický život ho v té době už přitahoval i zaměstnával víc než studium.

Mezi podniky, v nichž Tigrid pracoval, byly bohaté hotely s nej-lepší klientelou (kde se Tigrid bavil sledováním gigolů, vyděláva-jících si na živobytí po boku majetných dam v letech), občas se však naskytla práce i v obskurnějších podnicích – jako byl onen brooklyn ský irský pub, jehož atmosféru Tigrid ve vzpomínce naski-coval slovy: „Možná trochu bordýlek, kurvičky seděly u baru a něja-ký bývalý nacista hrál na klavír.“ Prací „na place“ se živil celkem dva roky, než mu nakonec přece jenom pomohli známí z Hlasu Ameriky i RFE (směl se tam vrátit aspoň do publikačního oddělení). Získal také úřednické místo ve firmě dovážející do Ameriky čaj a kávu, číšnictvím si však občas přivydělával až do konce svého amerického pobytu.

Padesátá léta, která strávil z velké části „dole“, jako člověk vy-dělávající si na živobytí v manuální profesi, přesto nikdy později nepopisoval jako ztrátu času. „Vedlo se nám sice občas taky špatně, taky jsme fyzicky pracovali, ale to byl důsledek našeho svobodného rozhodnutí. Já jsem například pracoval jako číšník proto, poněvadž jsem se rozhodl nevrátit se po únoru domů; toto mé rozhodnutí pak přímo souviselo s tím, že jsem se po nějakou dobu v cizině musel takto živit. Čili, netrpěl jsem pocitem křivdy, pocitem nesvobody…“

Byly to pro rodinu (v domácnosti tehdy žila také manželčina matka) hektické časy, zvlášť když se jim narodily děti. Čekali na ně dlouho, od svatby skoro devět let, ale pak se nad nimi osud sli-toval a seslal jim v únoru 1955 Deboru, o pouhých jedenáct měsíců později Kateřinu a v srpnu 1958 Gregoryho. Byli šťastní, zároveň tím však přišli o poslední zbytky volna. Tigrid později vzpomínal, že za celá padesátá léta poznal s rodinou z Ameriky jen New York s nejbližším okolím. Až do odchodu do Paříže v roce 1960 Tigridovi nejeli na rodinnou dovolenou; maximem možného byl občasný

– 114 –

společný výlet s Ducháčkovými na lyže do Kanady nebo pár letních dní v plážovém domečku na Long Islandu, kde Tigridovy děti trávily volno spolu s rodinou přítele a spolupracovníka Viléma Brzoráda.

Když se podařilo situaci rodiny jakž takž stabilizovat, bylo možné najmout si i byt ve stejném domě v New Yorku, kde už bydlela Ivani-na matka s jejím bratrem. Velký činžovní dům ve čtvrti Jackson Heights na Long Islandu, který původně patřil českému uprchlíkovi před Hitlerem, získal posléze přízvisko Centroklep: žily v něm desít-ky rodin českých a slovenských exulantů a vesměs všichni se tam mezi sebou znali. Nebylo to vždy na prospěch rodinnému životu, a tak po narození nejstarší dcery se odtud Tigridovi odstěhovali dál na Long Island, do domu se zahradou, který si pronajali od Ivana Táborského – a do „jejich“ bytu v Jackson Heights se nastěhoval Fer-dinand Peroutka se ženou: pokud však tím chtěl Tigrid dát najevo jakousi vůlí k smíření a spolupráci, nezdařilo se.

Pracoval tvrdě a jeho žena brzy také, takže někdy uplynul i celý týden, aniž se společně viděli: vracel se z noční směny často až ráno, když jeho žena odcházela do práce, a když se vracela, tak někdy ještě spal. Žilo se nejčastěji z ruky do úst: spropitné vydělané za noc vždycky nechal vysypané na kuchyňské lince, kde si je Ivanina matka ráno vyzvedla, aby mohla jít s kočárkem na nákup. Další den znova, a tak pořád dokola.

Byly doby, kdy rodinu živila hlavně jeho manželka. Začínala v Americe jako „Avon lady“, podomní obchodnice s kosmetickými přípravky. Nevydělala si málo, ale když tímto způsobem několikrát obešla všechny české domácnosti v Centroklepu, uvědomila si, že mnohé z těch usmívajících se žen u ní nakupují v podstatě ze sou-citu. Časem se jí o té práci začalo zdávat i v noci, ve snu vždycky zazvonila u cizích bytových dveří, nahodila předepsaný úsměv a zopakovala, jak to měla ve scénáři: „Hello, I’m your Avon girl…“ Když už nemohla dál, našla si místo v módním salonu na dolním Manhattanu a začala tam předvádět dámské oděvy. Byla to práce

– 115 –

na plný úvazek, k níž bylo třeba připočítat každodenní tři hodiny dojíždění tam a zpátky. Pro matku od tří dětí to znamenalo velké nároky – rodinu se však i tím podařilo finančně udržet, až do roku 1960, kdy Tigrid konečně získal lukrativní práci a všichni společně přesídlili do Evropy.

– 116 –

Procesy v Praze

Rudolf Margolius – Slánský a spol. – Konni Zilliacus – Artur London – Židovství po pražských procesech

Když se Tigrid v létě 1967, po legendárním IV. sjezdu spisovatelů, zapojil do mezinárodní polemiky mezi Petrem Weissem a Pavlem Kohoutem o smysl změn probíhajících právě v české kultuře, ve snaze vysvětlit německému dramatikovi, že ne každý antifašista je nutně zároveň i antitotalistou, napsal: „Měl jsem kdysi v Praze přítele. Jako Žid prošel peklem koncentračních táborů, i Osvětimi. Zázrakem přežil, stal se členem komunistické strany a jí také ve vysokých funkcích obětavě sloužil; to proto, jak často zdůrazňoval, aby už nikdy, ale opravdu nikdy, nemohlo dojít k tak strašlivým zločinům, jaké spáchali nacisté. O několik let později stál před Nej-vyšším soudem své socialistické země a bylo mu přikázáno, aby se představil. Řekl: ‚Jsem židovského původu. To vysvětluje, proč jsem se dopustil tak odporných zločinů.‘ – Co se nepodařilo nacistům, po-dařilo se soudruhům mého přítele. Byl popraven 3. prosince 1952.“

Muž, na kterém Tigrid demonstroval sníženou schopnost levicové-ho intelektuála vidět v rámci boje s jedním zlem také zlo druhé (jemuž potom ve svém zápalu oddaně slouží), byl Rudolf Margolius. Tigrid ho poznal ve třicátých letech jako o čtyři roky staršího spolužáka na právnické fakultě a také jako účastníka kulturních akcí studentské levice. Jejích přátelství tehdy rozdělil vztah k téže dívce Hedě Blochové, do níž byl Tigrid zamilovaný. Poté, co se s ním rozešla, zvolil v drama-tických dnech března 1939 (mimo jiné i z těchto, tj. citových důvodů) odchod na Západ, zatímco „jeho“ Heda se o pár dní později, počátkem dubna 1939, ve vinohradské synagoze za Margolia provdala.

Dalo se říci, že na rozdíl od Tigrida dala přednost lásce bez ohledu na okolnosti – a v dalších letech, jak naznačeno, za to se

– 117 –

svým manželem pykala, z koncentračních táborů se oba vrátili zpět jenom díky šťastné náhodě. Po osvobození oba Margoliovi vstoupili do komunistické strany: jednu totalitu v mysli zaměnili za jinou a upnuli se k budoucnosti s o to větší vnitřní naléhavostí, čím víc v nich předchozí holocaust víru v člověka zpochybnil. Tím se pronikavě odlišili od životního náhledu Tigridova, jenž naopak ve lpění na iluzích viděl největší nebezpečí, v jakém se moderní intelektuál může ocitnout.

Syn Margoliových Ivan v později vydané knize přetlumočil roz-hovor, který na to téma (tj. sympatií ke komunismu) vedl Tigrid s jeho otcem v roce 1945 v osvobozené Praze. Margoliovými názo-ry na šťastnou budoucnost tehdy nepohnulo nic, dokonce prý ani ženský křik z ulice (když oba muži vyhlédli ven, zjistili, že křičela žena, kterou se tam pokoušel znásilnit sovětský voják). Oba muži se tehdy rozešli ve zlém a nikdy později se už nesblížili. Zatímco Tigrid pak podruhé odešel do exilu, Margolius se stal po únoru 1948 vysokým státním úředníkem, náměstkem na ministerstvu za-hraničního obchodu – a z této funkce putoval v lednu 1952 nejprve do vězení a pak (jako účastník tzv. procesu se Slánským a spol.) i na popraviště. Jak už uvedeno, komunisté, kterým Margolius to-lik věřil, ho nakonec odsoudili pod stejnou záminkou, kvůli které ho předtím pronásledovali nacisté: kvůli jeho židovství. Posloužil straně tím posledním a nejcennějším, o co ho v zájmu své větší slávy ještě požádala: svým životem.

Ze všech těchto i dalších příčin měl Tigrid důvod vnímat politické procesy, zahájené v Praze, nejen jako zákonitou (byť ve způsobu provedení šokující) vývojovou etapu komunistického režimu. Byly pro něj také událostí osobní. Protižidovský akcent, který se projevil zejména v procesu se Slánským a spol., se ho osobně dotýkal: i on se před válkou a částečně i po ní pohyboval ve stejném prostředí jako „sionisté“, kteří se teď v Praze z nejrůznějších důvodů ocitali na pranýři. Z pražských procesů získal Tigrid nekomplikovanou

– 118 –

odpověď na otázku, jak by v Československu patrně skončil on sám, kdyby před únorem 1948 propadl idealismu srovnatelnému s oním Margoliovým. Zaskočila ho však také, stejně jako řadu dalších lidí po celém světě, skutečnost, že se antisemitismus na takovém místě a tak brzy po válce v této: intenzitě vůbec projevil. Kdo má v boji s antisemitismem větší pravdu: ten, kdo své židovství skryje jako Tigrid, nebo ten, kdo se k němu nepřestane hlásit jako Margolius (který si na rozdíl od Tigrida odmítl po válce změnit své židovské příjmení) a pyká za to?

Tigrid se koneckonců z válečného Londýna znal i s dalšími od-souzenými z procesu: z Ludwiga Freunda se v roce 1945 stal Ludvík Frejka a z něj v letech 1948–1952 přednosta národohospodářského odboru kanceláře prezidenta republiky (Klementa Gottwalda); v procesu se Slánským a spol. ho popravili. Z Evžena Löbla se po Únoru stal náměstek ministra zahraničního obchodu; v procesu se Slánským a spol. měl štěstí, vyvázl jen s doživotním trestem odnětí svobody a přežil. Z Londýna však Tigrid znal i komunisty, kteří v procesech zaujali místa na straně vítězů: Václava Noska (v letech 1945–1953 Gottwaldova ministra vnitra), Bohuslava Laštovičku (v letech 1945–1948 generálního ředitele Čs. rozhlasu, později mj. předsedu Národního shromáždění). Ale znal také Karla Krei-bicha a Pavla Reimana, kteří měli štěstí, že vyvázli se stranickými tresty na svobodě.

Že pražské politické procesy zůstaly pro Tigrida nikoli kapi-tolou z objektivní historie, ale osobním zážitkem, ukázal i způsob, jakým se zejména k procesu se Slánským a spol. v dalších letech vy jadřoval. Navenek se (ve Svědectví i jinde) nejčastěji zamýšlel nad truchlivými výsledky různých rehabilitačních komisí (po-stupně tzv. Barákovy, Kolderovy, barnabitské a nakonec Pillerovy), které se s větším či menším úspěchem pokoušely o nemožné: po-jmenovat odpovědnost za procesy tak, aby pokud možno nepadla na stranické vedení. Ze způsobu, jakým zejména v šedesátých

– 119 –

letech Tigrid o procesech psal, bylo však zřejmé, že také on sám se v nich cítí jako napadený; v obžalobě přednesené prokurátorem Urválkem se koneckonců mluvilo i o zločinech, kterých se někteří obvinění (hlavně Ludvík Frejka a Otto Šling) měli dopustit za války v Londýně – a byla bezpochyby náhoda, že mezi mnoha dalšími v procesu nebylo zmíněno také Tigridovo jméno.

Tigrid válečný Londýn znal a to, co v něm prožil, si dosud dobře pamatoval – a tak například věděl, co bylo pravdy na Urválkově tvrzení, že londýnský Trust Fund (organizace podporující komu-nistické uprchlíky před nacismem) byl ve skutečnosti rejdištěm amerických a britských tajných služeb. Tigrid dokazoval, že sociální činnost Trust Fundu podléhala veřejné kontrole – ale že se jí hlavně spolu s obžalovanými zúčastnili také mnozí další pracovníci aparátu KSČ, které za to na rozdíl od Frejky nebo Šlinga nejenže nikdo ne-pohnal do soud, ale naopak dosadil do vysokých funkcí: například z Anežky Hodinové-Spurné udělal předsedkyni Výboru čs. žen a členku ÚV KSČ, z jejího muže Gríši Spurného velvyslance v Sofii atd.

Tigrid-britofil měl silný názor i ve věci, na níž byla „špionážní“ část Urválkovy obžaloby zbudována. Klíčovou roli v ní hrál britský poslanec za dělnickou stranu Konni Zilliacus, ve skutečnosti podle Urválka agent britské rozvědky Intelligence Service, který svedl k vyzvědačství Rudolfa Slánského, Bedřicha Gemindera, Artura Londona, Evžena Löbla, Vladimíra Clementise a později také Eduar-da Goldstückera – z nichž mnozí za to později v Praze zaplatili živo-tem. Ačkoliv Zilliacus z Británie všechny zpravodajské pikle proti čs. republice veřejně a přesvědčivě popřel ještě během procesu (působil pak veřejně jako poslanec za Labour Party a pacifista, tedy nikoli jako špion, až do své smrti v roce 1967), Barákova pražská rehabilitační komise v roce 1957 všechna původní procesní tvrzení o Zilliacusovi ponechala v platnosti.

Tigrid nikdy nepřestal připomínat, že pražské politické procesy, jež se svým antisemitským duchem vyrovnaly těm nacistickým,

– 120 –

dokonce překonaly svůj sovětský vzor ze třicátých let, z éry Pav-líka Morozova, kdy byly v SSSR veřejně vyzdvihovány děti, které vypovídaly proti svým rodičům: v procesu se Slánským a spol. žena jednoho z obžalovaných pro svého manžela veřejně požádala o trest smrti (ale neprosadila to, Artur London byl odsouzen jen k doživotnímu žaláři) a syn dalšího z obžalovaných, Ludvíka Frejky, žádal smrt pro svého otce (tady už s úspěchem, Frejka v procesu skončil mezi jedenácti oběšenými).

S mnohými z těch, kdo byli v Praze komunisty odsouzeni, ale přežili, strávili dlouhá léta ve vězení a po propuštění odešli na Západ, se potom Tigrid znovu setkal, s nikým z nich však staré kontakty z dob války neobnovil. Propuštěný Artur London se v še-desátých letech dokonce usadil v Paříži, městě, kde v té době už žil a pracoval i Tigrid. Londonův beletrizovaný memoár o procesu se Slánským a spol. se v šedesátých letech stal mezi francouzskou levicí bestsellerem, jakousi Fučíkovou Reportáží psanou na oprátce číslo dvě – což byl o důvod víc, aby s Tigridem spojili síly k nové společné práci pro čs. věc.

K žádnému podobnému setkání však nedošlo, světy Londona a Tigrida zůstaly v Paříži odděleny, zčásti i přispěním Londonovy ženy Lise, která nalezla svůj nový akční prostor spíš mezi francouz-skou radikální levicí a působila v něm s vitalitou, jež pro Tigrida nebyla přijatelná. Podobně Tigrid neobnovil své dávné londýnské vztahy ani s dalším propuštěným politickým vězněm, který ode-šel na Západ po srpnové okupaci ČSSR, s germanistou Eduardem Goldstückerem. Zde byla podle všeho příčinou Goldstückerova „uhlířská“ (bezpodmínečně citová) víra v komunismus, kterou si literát ponechal i po svém návratu z vězení a zčásti dokonce i po roce 1968: oba muži se nesnášeli jako oheň a voda.

Také Heda Margoliová tragédii manželovu i svou přežila; v ro-ce 1955 se provdala za filosofa Pavla Kovályho a pod nově přija-tým příjmením se stala uznávanou překladatelkou angloamerické

– 121 –

literatury. V šedesátých letech obnovila pracovní kontakty s Tigri-dem, a protože směla občas vycestovat na Západ, dodala redakci Svědectví nejeden významný materiál, z nichž ten nejvýbušnější Tigrid otiskl na jaře 1965: byla jím tajná zpráva ÚV KSČ o poru-šování zákonnosti v Československu v letech 1949–1954.

V těch dávných dobách se Tigrid ke svému židovství nikdy nevy-jadřoval: nikoli z obav nebo z jiných negativních příčin, ale protože si se svou meziválečnou asimilační výchovou nadále myslel, že tak je to správné. Ti druzí, kteří starý hitlerovský antisemitismus nyní vyšperkovali stalinskými prvky, si ho však přesto sami našli. Vůbec je nezajímalo, čím je nebo chce být; pro ně vždy zůstával Židem – tedy „tím druhým“, což často zároveň znamenalo i nepřítelem. Kdy-by z žádného jiného důvodu, pak z této příčiny asi Tigrid nemohl nezačít svůj vztah k rodovým kořenům přehodnocovat.

– 122 –

Jak vznikalo Svědectví

Samotářem v exilu – Objektem zájmu StB – Spory v Radě svobodného Československa – Nový spor s Peroutkou – Rodí se

gradualismus – Schůzky s agentem

Nejúspěšnější a nejvlivnější časopis čs. exilu se zrodil počátkem roku 1956 vlastně náhodou, jako vedlejší produkt Tigridova ne-utěšeného číšnického angažmá v brooklynském irish pubu. Tak to aspoň, s nonšalancí sobě vlastní, později popisoval Tigrid sám: „Měl jsem tam dost času na přemýšlení, než poslední opilá parta opustila místnosti tak ke třetí hodině ráno.“ Vznikl prý časopis.

Ve skutečnosti to bylo jinak: rozhodnutí, že se něco musí dělat (a jinak než dosud), vyplynulo z překvapivých odhalení, se kterými v únoru 1956 na XX. sjezdu KSSS (a zdaleka nejenom o Stalinově „osobnosti“) vystoupil sovětský vůdce Nikita Chruščov. První ná-znak oslabení sovětských pozic se objevil dokonce už v roce 1955, během prvního vrcholného setkání Východ–Západ po vzniku stu-dené války, na mezinárodní konferenci v Ženevě.

Sjezd i konference se zdály potvrzovat to, o čem po několik let předtím psal Tigridův duchovní učitel George Kennan: Slovní na-dýmání sovětských vůdců signalizuje, že systém podléhá vnitřnímu rozkladu – což nyní Moskvu vede k tomu, že se k soužití se Západem přestává stavět nesmlouvavě jako dosud. V Jugoslávii i dalších zemích východního bloku se objevili kritici režimu, kteří doma sice většinou neměli naději na publikaci svých názorů, na Západě však vzbuzovali zájem. Nebylo by správné vrátit jejich myšlenky také zpět tam, kde vznikly, a pomoci jim, aby tam mohly působit? „Zdálo se mi,“ vzpomí-nal později Tigrid, „že snad nadejde doba, kdy bude možno s užitkem citovat něco z této kritiky a sebekritiky komunistů – vždyť už jsme měli Djilase a Dedijera – a snad i jednou komunistů českých a slovenských.“

– 123 –

Myslel jinak než drtivá většina jeho exilových přátel. Ti si větši-nou i v polovině padesátých let představovali, že k osvobození vlasti bude třeba nové války. Snad Češi a Slováci povstanou sami, možná že se do věci iniciativně vloží Západ, ale komunisté jako principiální odpůrci demokracie se určitě nevzdají moci dobrovolně. Při jejím návratu zpět do rukou demokratů poteče krev.

Podobné představy zajisté odporovaly kennanovskému pojetí mezinárodní politiky, podle nějž úspěch v ní může získat jenom ten, kdo se dokáže vcítit do pohnutek a jednání protivníka. Vize třetí světové války coby cesty k obnově demokracie však byla pro Tigri-da odpudivá také z dalších důvodů. Především stavěla demokraty do závislosti na komunistech; naznačovala, že na cizí násilí nelze odpovědět jinak než jen dalším násilím. Musí být ale budoucnost nutně tak brutální? Opravdu je vyloučeno oslovit přes železnou oponu alespoň část obyvatel – například těch inteligentnějších, u kterých lze časem předpokládat společenský vliv?

V roce 1955, kdy se Tigrid v New Yorku začal zabývat podobný-mi úvahami, vedl ještě v podstatě konvenční exulantský život. Měl plné ruce práce se zajištěním životního standardu pro svou rodinu, a nebýt toho, že jeho žena (zaměstnaná v té době u švýcarské firmy Paillard, vyrábějící filmové kamery) přispívala do rozpočtu pod-statnou částkou sedmdesáti dolarů týdně, rodina by ani s několika Tigridovými částečnými pracovními úvazky nevyšla.

Jeho hmotná situace byla do té míry složitá, že se o něj v té době – vůbec poprvé za osm let od jeho příchodu na Západ – začala intenzivně zajímat i čs. tajná služba působící v New Yorku. Tigri-dovu exilovou činnost, nejdřív v uprchlických táborech, později v Mnichově a nakonec v New Yorku, monitorovali v Praze celou dobu, koneckonců byl Tigrid jedním z politicky nejaktivnějších exilových Čechů – přestože v poslední době vystupoval jako exilový disident, nezávislý na Radě svobodného Československa a další exi-lových „strukturách“. Nyní však na pražském vnitru vůbec poprvé

– 124 –

začali spekulovat o tom, zda snad Tigrid vlivem vnějších podmínek konečně „neuzrál“ ke spolupráci.

V poměrech exulantského New Yorku se v polovině padesátých let jevil skoro jako psanec: vším, co dělal, jako by se negativně vy-mezoval vůči komunitě, k níž byl zvenčí počítán. Hájil v té době například ideu koexistence Východu se Západem – podle níž obě strany měly slevit ze svých dosavadních ideologických požadavků na chování protivníka. Komunistické vlády měly porobeným ná-rodům dopřát víc svobody a Spojené státy zas měly po sovětském vzoru zavádět víc sociálních vymožeností. Zastávat podobné názory v polovině padesátých let znamenalo říci si o potíže nejen v celkem bezvýznamném prostředí čs. exilu. Tigrid si musel být vědom, že hlásáním ideje koexistence si v dané době říká také o pozornost FBI.

V té době už si ale dávno rozuměl líp s Američany než s vlastními lidmi. Z vlivných českých exilových představitelů komunikoval jen s Hubertem Ripkou, se kterým se znal zblízka už z londýnských dob. Ripka mu vyhovoval svým benešovsky věcným a nesenti-mentálním názorem na politiku, k němuž patřila i představa, že politika a žurnalistika nemusejí být dvěma od sebe striktně od-dělenými světy. Když však Ripka brzy poté, v roce 1958 zemřel, Tigrid za něho další náhradu nenašel. Rozhodně se náhradníkem nestal nikdo další z poúnorové svity okolo Petra Zenkla. Sám Zenkl, navzdory tomu, že byl pro Američany „tváří“ čs. exilu, zůstával pro Tigrida mužem, který nejpozději od roku 1948 patří do politického důchodu.

Ve srovnání se všemi těmito hasnoucími tvářemi se Tigrid cítil nespravedlivě odstavený. Často měl dojem, že mu v tom Američané z Výboru pro svobodnou Evropu, se kterými se nepřestával stýkat, dávají za pravdu. Čím dál víc byl přesvědčen, že nucený odchod z Mnichova, který v roce 1952 rázně přerval jeho kariéru, nebyl dů-sledkem žádného jeho pochybení, ale prostě výsledkem diplomacie

– 125 –

Američanů, kteří rozchodem s Peroutkou nechtěli přivodit rozvrat v čs. exilovém vedení.

Že si ho ve skutečnosti stále považují a vidí v něm hlavního experta na čs. rozhlasové vysílání, usuzoval Tigrid z toho, že si u něj stále, i po letech a jako u číšníka z Brooklynu, nepřestávali objednávat memoranda obsahující hodnocení čs. vysílaní i s návrhy na jeho budoucí zlepšení. Že Američané s Tigridem nepřestávají udržovat kontakty, však neuniklo ani čs. rozvědce – která proto návrh na jeho získání za tajného spolupracovníka z července 1955 uzavřela větou: „Je možné, že Tigrid dlouho nebude v současné svízelné situaci, a proto je třeba jednat dosti rychle.“

Navázání kontaktu s Tigridem nejprve dostal za úkol tajný spolupracovník ANČÍK, který pro ten úkol získal prostřednictvím čs. velvyslanectví ve Washingtonu přesné instrukce. „Ať se s ním sejde,“ radili z Prahy, „a hloubkově ve vhodném rámci pohovoří o jeho politické linii koexistence. Zejména ať zjistí, jaký má vztah k dnešní ČSR, jak se dívá na Rádio Svobodná Evropa (RFE), do jaké míry je roztrpčen, zda by uvítal očistu RFE, Rady svobodného Československa a jiných orgánů od dosavadních hašteřivých politi-kářů, jaký je jeho názor na Peroutku, Ripku, Zenkla a nynější muže v Radě, jak hodlá řešit otázku své existence a zaměstnání, zda má nějaké místo apod.“

Nebylo vlastně divu, že z Prahy soustředili svou pozornost na Tigrida právě v roce 1955. Byl to rok, ve kterém v Radě svobodné-ho Československa, vrcholném, byť nepříliš účinně pracujícím orgánu čs. exilu proběhly důležité změny: dosavadní vedení Rady bylo v květnu 1955 odstaveno a místo něj nastoupilo nové v čele s Peroutkou, od kterého si část exilu slibovala revoluci. To vzbudilo na straně ideových protivníků v Praze obavy, které se sice v čase nepotvrdily, přesto však vedly k zintenzivnění práce a přitvrzení taktiky. Když Peroutka v létě 1956 do jednoho z materiálů Rady napsal, že má v úmyslu začít na dálku s organizací demokratické

– 126 –

opozice v ČSR, vymysleli na pražském ministerstvu vnitra plán, který jim následně schválilo nejvyšší stranické vedení v čele s Anto-nínem Novotným: Peroutku, coby nejaktivnějšího nepřítele ČSR ve Spojených státech, bude dobré fyzicky zlikvidovat. K tomu sice nakonec nedošlo, zvolená metoda však svědčila o tom, že zájem čs. tajných služeb o exil ve Spojených státech vzrostl; totéž platilo také pro zájem o Tigrida.

Ten neměl být zabit, ale „zverbován“: buď přímo, výzvou k otevřené spolupráci, nebo nepřímo, prostřednictvím zvlášť pro ten účel vymyšlené špionážní služby cizí země spolu s odpovída-jící legendou. „Za Tigridem bychom mohli poslat spolupracovníka z jiné země, který by vystupoval jako agent takové služby a sdělil by mu, že tato organizace, která má samozřejmě styky s Ameri-čany, chce dosáhnout konsolidace v emigrantských vrcholných orgánech, očistit tyto orgány od starých politiků a dosadit místo nich mladé, schopné lidi (takové, jako je Tigrid), kteří jsou dnes neprávem odstrčeni (to by bylo v souladu se snahou Američanů získat ke spolupráci ‚mladé‘). Američané by se těchto lidí rádi zbavi-li, ale nechtějí to dělat přímo, uvítali by pomoc určité emigrantské orga nizace. K očistě emigrantského života je v prvé řadě zapotřebí sehnat nejrůznější kompromitující materiály na nynější politiky v radě i v RFE. Za svou spolupráci by Tigrid ovšem dostával odmě-nu…“ V Praze na ministerstvu vnitra počítali s nejrůznějším dalším vývojem situace včetně možnosti, že Tigrid by nabídku spolupráce sice přijal, ale na množství práce by nestačil: pro ten případ měli dokonce připravený seznam dalších exulantů žijící v New Yorku, o kterých šel podobně jako o Tigridovi hlas, že jsou ve finančních nesnázích – a kteří by tedy Tigridovi mohli být k ruce.

V Praze věděli, že Tigrid se v „českém“ New Yorku dostal do obtížné pozice solitéra – a takřka veřejným nepřítelem se stal na jaře 1956, kdy v novinách vystoupil jménem mladé generace pro-ti politice Rady svobodného Československa. Tigrid tehdy velmi

– 127 –

kriticky zareagoval na Peroutkův článek Dopis mladému příteli, který v únoru 1956 otiskly Československé noviny, měsíčník Rady svobodného Československa. Šéf Rady tam zkritizoval mladou exilovou generaci za nechuť dělat cokoli pro domov – a na to mu Tigrid hněvivě odepsal: Za to si přece můžete vy starci z Rady sami.

Byl k Peroutkovi tvrdý. Nejenže odsoudil fiasko jeho poku-su o mobilizaci mládeže, ale upřel mu (a celé jím vedené Radě) vůbec právo mladé vést či k nim dokonce mluvit. „Jsme v situaci nejčernějších čs. výhledů, s téměř desetiletou vládou protidemo-kratických sil u moci nad znaveným a dezorientovaným národem, s nákladem mravních, národních a politických porážek, jež stíhaly jedna druhou, s otázkami po vlastním smyslu čs. dějin na rtech, se zahraniční reprezentací, jež je bez vlivu doma a bez vážnosti v exilu, v situaci kritického měření sil mezi Západem a Východem, ve stínu nepředstavitelně ničivých zbraní.“ A jsme na tom tak vaší vinou. Sem jste to dopracovali.

Byla to pohřební řeč a vyhlášení války zároveň, ale ze všeho nejvíc to byl výraz zásadní distance od všeho, co exilové vedení dosud provádělo. Po osmi letech už Tigrid odmítal být k němu shovívavý. Vedení neřeší, neboť vůbec není schopno vnímat důleži-té problémy: „Vesnice hořela, dívka se česala,“ psal Tigrid ironicky o Peroutkovi. Po tolika letech, kdy je národ rozdělený na dvě části, se už nedá spoléhat na to, že až přijde čas, exil se prostě vrátí domů a dá všechno do pořádku. Proti peroutkovské Radě svobodného Československa se Tigrid prohlásil za člena „skupiny poslední na-děje“, která v přijetí odpovědnosti za budoucnost Československa vidí smysl veškeré své další existence.

Ale jakou budoucnost tím Tigrid myslí? přemýšleli v Praze. Věděli, že se v průběhu roku 1955 několikrát snažil najít práci ve svém oboru (žurnalistice), i to, že se mu to nepodařilo podle jeho představ. Zklamal ho zejména výsledek rozhovorů s Juliem Firtem o možnosti návratu do mnichovské redakce RFE; jednání skončila

– 128 –

mimo jiné i na tom, že Firt odmítl přistoupit na Tigridovy finanční požadavky. V červnu 1956 tedy na základě všech těchto poznatků v Praze dospěli k závěru, že Tigrid „uzrál“, a vybrali příslušníka roz-vědky ve funkci rezidenta BARTOŠE, který měl „verbovku“ provést místo původně stanoveného ANČÍKA. BARTOŠ (vlastním jménem Milouš Vejvoda; oficiální profesí člen čs. diplomatické mise při OSN) se nejprve bránil a navrhl za sebe jiného rozvědčíka, v Praze však trvali na svém: tak důležitý úkon může provést jen on.

Bylo to shodou okolností v době, kdy se Tigrid jako zřejmě vů-bec první z čs. exilových představitelů začal ztotožňovat s rodící se novou americkou zahraničněpolitickou koncepcí takzvaného gradualismu. Tato koncepce byla výsledkem snahy o nalezení modu vivendi se sovětským blokem a vycházela z představy, že stará antikomunistická teze, podle níž komunisté jsou nástrojem zla, je ideově neplodná: ve skutečnosti komunisté představují složitě diverzifikovanou a nejrůznějšími individuálními motivace-mi obda řenou masu lidí, kteří na nové skutečnosti reagují každý podle vlastní situace – a až potom podle dogmat strany. Je tedy povinností demokratů usilovat o domluvu s každým komunistou, který je nějaké domluvy schopen. Rezignovat na tuto domluvu by znamenalo vydat svět na pospas válce.

Mluvit s nimi. To stačí. Přesvědčí-li se oni sami o výhodách demo-kracie a svobody, odvedou potom zbytek práce doma sami tím, že budou demokracii a svobodu vyznávat. Takto naplánované, jevilo se to mnoha čs. exulantům jako pododrůda appeasementu.

Místo osvobození – sebeosvobození. Byl to každopádně převrat v tom, jak exil dosud situaci doma chápal. Nebylo vlastně divu, že jí v New Yorku ani jinde v Americe či na Západě v první chvíli skoro nikdo nerozuměl – a o to méně ji chápali ti, kdo Tigridovu činnost sledovali a nepřetržitě vyhodnocovali na ministerstvu vnitra v Praze.

Nevěděli si rady, jak novou Tigridovu rétoriku vysvětlit. Nakonec ji vyhodnotili podobně jako v New Yorku vedení čs. exilu: Tigridův

– 129 –

postup se jim jevil do té míry prokomunisticky vstřícný, až si pře-stávali být jisti, nejde-li o výsledek nějaké nové americké vládní provokace: „Není sporu o tom, že Tigridovo hnutí promyšleno do důsledků musí koneckonců znamenat zánik emigrace jako poli-tického činitele, neboť odebírá emigraci to zásadní: naději a boj za změnu společenského řádu v ČSR. Jediné, čeho se dožaduje, je rozšíření určitých demokratických svobod, které jsou u nás již v plné míře uzákoněny. I když to neříká přímo, bojuje vlastně za důsledné dodržování socialistické zákonnosti. O to se snažíme my doma také… Čeká pouze na ještě větší uvolnění napětí a normaliza-ci vztahů, aby si zajistil, že nebude pronásledován za svou činnost v emigraci.“

Rozhodl se Tigrid skutečně uzavřít svou osamělou a nepříliš úspěšnou exilovou kariéru a odhodlává se ke spolupráci s komu-nisty, nebo dokonce k návratu do vlasti? V Praze jeho jednání posu-zovali podle zásady cui bono, tj. komu jeho jednání přináší prospěch. Vítězství Peroutkova proudu v Radě svobodného Československa v roce 1955 v Praze připisovali americkému vlivu; Tigrid nyní vystoupil proti Peroutkovi, čili objektivně zaujal i protiamerický postoj. Má už venku všeho dost a dotlačený ke zdi svými rodinnými starostmi, kope kolem sebe? „Hledá cestu, jak by se mohl vrátit domů, a to beztrestně, s možností odpovídající práce,“ ujišťovali se v Praze.

Snahy o přímý kontakt s Tigridem tedy dostaly nové, ještě přesnější kontury. „Na smluvené schůzce úvodem vyzdvihnete jeho politické myšlenky jako velmi zajímavé a skutečně podstatně se lišící od dosavadní bezduchosti oficielního postoje emigrace. Bu-dete lichotit jeho osobě a kvalitám. Zdůrazníte, že jste si vědom, že takový zásadní postoj není něco nového, že jistě se podobnými myšlenkami zabýval již dříve, ale skutečnost, že nyní došlo k veřejné publikaci tohoto, možno říci jeho směru, jistě není náhodná a lze to považovat za začátek nové éry v činnosti emigrace, za začátek

– 130 –

dalších a jistě dalekosáhlých akcí. Byl byste rád, kdyby Vás mohl informovat o tom, co on, jako muž stojící v čele tohoto hnutí, bude podnikat dále. Zdůrazníte, že s ním hovoříte čistě soukromě, protože Vás osobně jeho článek velmi zaujal… Lze předpokládat, že Tigrid Vám řekne o svém úmyslu vydávat časopis i o tom, že by rád, aby tento časopis měl určité spojení s domovem. Vyslovíte zájem o tuto myšlenku a vytěžíte ho k tomu, kdo bude časopis financovat, kdo do něho bude přispívat a jak si představuje jeho šíření ve vlasti… Rozhovor by Vám měl umožnit stanovit postup k získání Tigrida a ukázat možnosti jeho využití zejména z hlediska rozbití emigrace.“

Schůzka agenta BARTOŠE s Tigridem se uskutečnila brzy nato, 11. června 1956; Tigrid přijal BARTOŠOVO pozvání do jeho bytu ve Forest Hills. V rozhovoru, který BARTOŠ podrobně přetlumočil svým nadřízeným do Prahy, mu Tigrid podrobně popsal, jak si před-stavuje budoucnost vztahů mezi Východem a Západem. Spory musí být vyřešeny mírumilovnou cestou, proto prý Tigrid hned poté, co Sovětský svaz na ženevské konferenci v roce 1955 přišel s ideou mírové koexistence, začal tuto myšlenku v čs. emigraci prosazovat. Neznamená prý to, že by kvůli tomu přestal být antikomunistou, nebo že by dokonce měl v úmyslu stát se advokátem pražského režimu. (V tom smyslu Tigrid zklamal BARTOŠOVO očekávání.) Se svými názory je sice v exilu v menšině, přesto se však pro ně v poslední době snaží získávat zejména mladší Čechy a Slováky, odmítající boj o koryta, který po léta probíhá v RSČ. Spolu s tě-mito mladými by si Tigrid přál navázat kontakt s myslícími lidmi doma – například s některými českými spisovateli, kteří se projevili nonkonformně na II. sjezdu spisovatelů v Praze v roce 1956. Když se básníci František Hrubín a Jaroslav Seifert nebojí pozvednout hlas v režimu vlády jedné strany, jakým zbabělcem by člověk asi musel být, aby mlčel v New Yorku, kde mu žádné nebezpečí nehro-zí? vysvětloval Tigrid komunistickému agentu BARTOŠOVI.

– 131 –

Mluvil o tom, že touží prorazit informační blokádu: Třeba tím, že pražské Literární noviny jednou otisknou nějaký jeho text – nic provokativního, krátký článek, ve kterém by se i on přihlásil k II. sjezdu spisovatelů. Stál by prý také o to, aby v Praze opět smě-ly vycházet knihy autorů žijící v exilu, třeba Egona Hostovského. Koneckonců proč by to doma jednou nemohlo být jako v Polsku, kde pod relativně osvícenou vládou Władysława Gomułky Poláci začali zvát exilové autory zpátky domů a nabízejí jim vydávání jejich spisů?

Když BARTOŠ o Tigridových názorech, vyjádřených v rozhovoru, přemýšlel, potvrdil názor pražského vedení, že Tigrid je podle vše-ho subjektivně připraven k navázání spolupráce. „Tigrida hodnotím jako člověka, který je natolik chytrý, že ví, že celá jeho akce – ať již hovoří o svém protikomunismu jakkoliv – je příjemnější čs. vládě než vedení emigrace a USA.“ Tigrid se mu jevil jako člověk do té míry ctižádostivý, že pro něj vlastně není podstatné, pro koho pracuje: ideální typ pro tvarování během spolupráce.

„Nemůžeme Tigridovi nabídnout peníze přímo, to by ho urazilo,“ sděloval do Prahy BARTOŠ. „Mohu mu však nabídnout pomoc pod různými záminkami. Jednou z nich je, že je to od Svazu spisovatelů nebo z nakladatelství Čs. spisovatel apod. za dílo člověka, žijícího v emigraci, které bylo znovu vydáno.“ Tigrid by měl podle BARTOŠE dostávat peníze i za své texty, pokud je nabídne k otištění v Praze. Kdyby se tak stalo, byl BARTOŠ předem připraven otištění Tigri-dova příspěvku v Literárkách či jinde podpořit; posílilo by to prý Tigridovu autoritu mezi exulanty v tom smyslu, jak si tuto autoritu BARTOŠ přál utvářet.

– 132 –

První redakční rada

Hledání spolupracovníků – Radomír Luža – Vilém Brzorád a další

Že Tigridovo Svědectví vzniklo v polovině padesátých let v podstatě na koleně, naznačovala v pozdějších vzpomínkách třeba jeho žena: na jaře a v létě 1956, kdy časopis vznikal, prý se u nich doma vedly debaty (hlavně ze strany Tigridovy tchyně), odrážející neveselou hmotnou situaci rodiny: „Ty ses zbláznil, kdo to bude číst, kde seženeš předplatitele, dej už s tím pokoj, už jsi toho napsal dost.“

Pokud Tigrid opravdu svůj časopis vymyslel doma v kuchyni, pak se mu od samého počátku dařilo vytvořit i okruh spolupracujících přátel. Nikdy neměl ambici tvořit časopis jednoho muže, jako před ním například Salda nebo Peroutka: všechny projekty, za nimiž kdy stál, se vyznačovaly stejným úhlem (redakčního) pohledu; touhou obsáhnout v sobě celý svět však Tigrid nikdy netrpěl.

V roce 1956 příliš na výběr mezi svými newyorskými kolegy neměl. Dosud nikdy jich nebylo tak málo jako onoho roku, a patřili k nim plus minus už jenom „mladí“, za které se ve svých článcích bral, případně hrstka lidí z jeho generace. Pro vlivné představitele z okruhu Rady svobodného Československa byl Tigrid spíš tím, s kterým se nemluví – protože neví, co chce. Že to ani my nevíme? Nevadí, on však jde proti nám.

Mezi pár lidmi, které kolem sebe Tigrid shromáždil (a z nichž mnozí potom vytvořili první redakční radu časopisu), mělo hlavní slovo následujících devět mužů plus minus Tigridovy generace. Politicky většinou inklinovali k exilové sociální demokracii, Tigrid si je však spíš než pro jejich konkrétní názory vybral pro jejich neopotřebovanost exilem a z ní vyplývající schopnost pracovat. Osm z nich pak vytvořilo zmíněnou první redakční radu Svědectví:

– 133 –

Vilém Brzorád, Jiří Horák, Josef Jonáš, Jiří Kárnet, Jan M. Kolár, Emil Kovtun, Mojmír Povolný a Radomír Luža. Devátý Emil Ransdorf nakonec odmítl do redakční rady vstoupit.

Jako první z nich podle všeho začal s Tigridem spolupracovat Ra-domír Luža. Podle vzpomínky, kterou publikoval ještě za Tigridova života, se Svědectví zrodilo z jejich společných rozhovorů, vedených v průběhu roku 1955. Luža byl synem prvorepublikového čs. gene-rála Vojtěcha Luži, který za války padl jako hrdina protinacistického odboje – i když zastřelený Čechy, a ne Němci. Syn poté, co pomstil jeho smrt, se sám stal v dvaadvaceti letech velitelem partyzánského oddílu, v němž velel stovkám bojovníků – a do politiky v osvobozené republice (patřil k vůdcům mladé sociální demokracie) nastoupil nikoli jen jako muž slova, tak jako většina, ale jako muž činu. I po od-chodu do exilu působil jak ve vedení exilové sociální demokracie, tak Rady svobodného Československa, kde v obou případech prosazoval názor, že proti komunistům je nutno účinně jít nikoli zprava (anti-komunisticky), ale zleva (tedy podporou sociálních demokratů).

Tigrid s Lužou se sblížili až ve Spojených státech, před únorem 1948 se doma neznali. Do debat postupně přibírali další přátele: Viléma Brzoráda, Jiřího Horáka, Mojmíra Povolného. Většinou debatovali o politice: byl právě čas mírové konference v Ženevě, na níž se poprvé od vzniku studené války sešli vysocí představitelé Východu a Západu. Na odzbrojení, ve které zadoufalo mnoho lidí po celém světě, tam sice zdaleka nedošlo, v jedné věci však konference znamenala novum. Představitelé zemí, které dosud plánovaly, jak se vyvraždit, nyní poseděli u jednacího stolu, pohovořili a rozešli se v klidu do svých domovů. Většina západních pozorovatelů si to vysvětlila jako konec stalinské intolerance. Zrodil se „duch Ženevy“, který měl jen jedinou vadu: vedle obecné úlevy už nic jiného do budoucnosti nesliboval.

Kruh přátel by nebyl ničím bez Viléma Brzoráda. O šest let star-ší než Tigrid, stihl na rozdíl od něj za první republiky vystudovat

– 134 –

v Praze práva. Oženil se s dcerou spisovatele Zdeňka Němečka a po několikaletém působení v managementu agrárního tisku se v roce 1946 stal osobním tajemníkem ministra Huberta Ripky. Od roku 1949 žil a pracoval v USA (od roku 1960 jako Tigridův ná-stupce v newyorském Výboru pro svobodnou Evropu) a ze všech „spoluzakladatelů“ Svědectví zůstal Tigridovi věrný nejdéle i jako člen redakční rady – zasedal v ní v letech 1956–1962 a potom, po pauze, znovu v letech 1968–1983.

To Jiří Horák (známý hlavně jako první polistopadový předseda Čs. sociální demokracie) měl k časopisu výhrad mnohem víc; mezi dalšími členy redakční rady nebyl ani jeden, který by s tím, co Tigrid dělá, beze zbytku souhlasil. Svou redakční radu koneckonců i sám Tigrid používal zvláštně: radil se s jejími jednotlivými členy (plénum až na výjimky nesvolával), výsledek však uskutečňoval výhradně sám – a občas způsobem, proti kterému se jeho spolupracovníci vysloveně bouřili. Co bylo ještě zvláštnější, hlavním důvodem ne-byly jednotlivé texty, které by se míjely s koncepcí časopisu, ale tato koncepce sama.

– 135 –

Jak přežít studenou válku: gradualismus

Mají komunisté pátou kolonu? – Kennanova vize střední Evropy – Je to oportunismus?

V eseji (a pozdější stejnojmenné knize z roku 1960) Marx na Hrad-čanech definoval Tigrid gradualismus jako „v podstatě pragma-tický politický postup, vycházející z poznání, že v dnešním světě mocenské zájmy zhusta převažují nad ideologickými, ba i mravními hledisky“. Psal tuto knihu po tzv. událostech v Maďarsku na podzim 1956, kdy sovětská armáda potlačila protikomunistické povstání v Budapešti, aniž se Západ zmohl na účinný odpor.

Vyústění maďarského povstání znamenalo šok i pro realisty Tigridova typu: ani on nepočítal s tím, že až jednou lidé za železnou oponou povstanou proti svým utlačovatelům, demokracie zůstanou nečinné. Věděl, že v mezinárodních vztazích se ne vždy děje, co je správné, ale často prostě to, co žádnou ze zainteresovaných stran moc nebolí. Když se však přesně to přihodilo Spojeným státům během maďarského podzimu 1956, byl Tigrid výsledkem zdrcen.

Zvenčí se to nepovede. Nešlo by to tedy zevnitř? Nelze-li s ko-munisty válčit, protože by tím zanikl celý svět, nelze zapůsobit na mysli nejosvícenějších z nich, aby k tomu, že konflikt nemá smysl, došli sami? Západ si už minimálně osm let opakuje mantru „na naší straně je pravda, zatímco komunisté lžou – máme tedy právo na vítězství nad nimi“, aniž se tím ovšem toto vítězství přiblížilo byť o milimetr. Nešlo by je tedy přiblížit například vytvořením páté kolony přímo v jejich řadách?

Nejsou všichni stejní. Převzetím legitimace jejich strany se z nich nestaly klony jedné a té samé myšlenky. Byli lidmi už předtím a zůstali jimi i nadále, byť pod vlivem šílené ideologie, kterou si nechali vpustit do hlav, takže je s nimi tak těžká řeč, jako nikdy s nikým nebyla. Avšak

– 136 –

nemá smysl fetišizovat strach z nich antikomunistickou představou, že jsou jen ztělesněním zla. Naděje světa spočívá v tom, že někteří z nich nejsou. Je tedy povinností demokratů usilovat o domluvu s každým komunistou, který je této domluvy schopen. Rezignovat na domluvu by znamenalo vydat svět na pospas nové válce.

Autorem gradualistické koncepce, tedy učení o tom, že změny v komunistickém bloku lze očekávat i přivolávat postupně, nebyl Tigrid sám, vznikla současně na několika místech. Pokud bylo její autorství někomu připisováno častěji než jiným, pak asi Poláku Juliuszi Mieroszewskému, redaktoru polského exilového časopisu Kultura, vydávanému v Paříži Jerzym Giedroycem. Mierozsewski si budoucí vítězství nad komunismem představoval jako postupné přecházení stále většího počtu inteligentních komunistů na stranu demokracie: členové strany budou sami sebe pozvolna reformovat tak dlouho, až se z nich nakonec vyvinou demokraté.

Tigrid tuto představu přijal. I jako životní praktik věřil v mravní převahu demokracie nad totalitou. Zároveň kolem sebe viděl, že to-talita vede a vyhrává řadu svých zápasů s demokracií bez toho, aby se nějakými mravy zatěžovala. Přistoupit na tento druh zápasu by byla cesta do pekla – ale vnutit totalitě vlastní způsob boje, soutěž v myšlenkách, to bylo něco jiného.

Přítel a redakční kolega Jiří Kovtun to později popsal ve Svědectví trochu idealisticky: „Soustavným a neúnavným úsilím přesvědčit co nejvíce lidí – a hlavně ty, kteří stojí na straně moci –, že postavit se na stranu původní bezbranné a nevinné slušnosti se lépe srovná s jejich svědomím a také lépe zaručuje společenské a nakonec i hos-podářské soužití.“ Tigrid by to možná vyjádřil jinak. Ale ať už byl či nebyl ochoten věřit v morální pravidla, podstata gradualistické koncepce byla v každém případě stejná: ti doma nemohou jenom čekat na pomoc zvenčí, ale musí se zachránit z velké části sami.

Podobně to ve stejné době vysvětloval Tigridův guru George Kennan v eseji s názvem O východoevropskou neutralitu, který vyšel

– 137 –

v prvním čísle Svědectví. Kennan se v něm pokusil pojmenovat nové americké priority vůči zemím východního bloku – a naznačil, že by se Amerika měla začít chovat jinak k představitelům evrop-ských exilů, které dosud finančně podporuje, aniž od nich vlastně žádá uskutečňování reálné politiky vůči domovu. Pokud Amerika v exulantech jenom podporuje víru, že se jednou vrátí domů a navá-žou tam, kde před deseti či dvaceti lety přestali, neprospívá tím ani sobě, ani jim. „Ať už se nám to líbí nebo ne, postupný vývoj těchto komunistických režimů ve směru k větší nezávislosti a k větší odpo-vědnosti k vlastnímu veřejnému mínění je to nejlepší, co můžeme očekávat v nejbližší vývojové fázi v této oblasti.“

Nadějí Ameriky hlavně je, že tyto režimy v sobě objeví sílu postavit se situaci samy. Západ jim může pomoci svou podpo-rou – nikoli v revoltě vůči Východu, ale v tom, že se budou chovat snesitelně pro Východ i Západ. Jako příklad takové země uvedl Kennan Švédsko, které nevstoupilo do NATO, ačkoliv by tím ze své-ho hlediska bezpečnostně získalo, nebo Švýcarsko, které setrvává ve své tradiční neutralitě, případně Rakousko, které neutralitu přijalo v roce 1955 – nebo konečně Jugoslávie, která si nezávislost na Sovětském svazu dokázala udržet dokonce i jako komunistická země. Takovým pro obě velmoci přijatelným státem by se podle Kennana mohlo v budoucnosti stát i příští (sjednocené) Německo: Kennan věřil, že sovětský pocit ohrožení, daný vstupem Západního Německa do NATO v roce 1955, by se mohl časem zas otupit.

Nebyl to oportunismus. Kennan chtěl, aby představitelé evrop-ských národů přijali víc odpovědnosti za svůj osud a nespoléhali jenom na pomoc zvenčí, tak jak to v dvacátém století několikrát zopakovali Čechoslováci. „My Američané bychom si měli přát,“ psal Kennan, „aby nám ve vzájemných vztazích spřátelené národy slíbily – ne že nás v případě vojny budou bránit, ale že na nejširší bázi budou hájit své ideové a jiné zájmy a že budou tvrdě odrážet jakýkoli nepřípustný tlak – ať už by přišel odkudkoli – za války,

– 138 –

anebo v míru.“ Ať se dostatečně postarají sami o sebe, tak jak to státům a národům náleží – lépe už věci světového míru prospět nemohou, psal Kennan.

Ať se doma proberou. Pochopit tuto myšlenku v praktickém zá-pasu bylo obtížnější než pohrávat si s ní jako s duchaplnou teorií. Zpočátku se jevila jako nadbíhání komunistům vlastně všem: Tigri-dovým přátelům i nepřátelům v New Yorku podobně jako lidem doma v Praze, včetně pracovníků tajné bezpečnosti, kteří se o jeho mínění v té době stále živě zajímali. Na podzim 1956 si tam pořád nevěděli rady, jak si tuto novou Tigridovu rétoriku vysvětlit.

Věděli, že chystá časopis, netajil se tím před nikým. Přípravy mu zabraly tolik času, že od léta musel kvůli tomu omezit své za-městnanecké aktivity v Café Savarin na Wall Streetu. Aby rodinné-mu rozpočtu vrátil, co mu tím bral, začal o víkendech obsluhovat hosty v podniku na pláži Silver Point na Long Islandu. Kolegou a společníkem mu při tom byl přítel Jiří Kárnet a výhodou bylo, že se tam spolu s nimi mohly na pláži slunit i jejich rodiny; byly to pro ně vlastně jakési krátké dovolené.

– 139 –

Život po Budapešti

Podzim 1956: přichází zúčtování? – První číslo Svědectví – Praha ztrácí o Tigrida zájem – Půjdou Češi přes hranice na

pomoc? – Má pasivita smysl? – Spory s J. M. Kolárem

Až do budapešťského povstání v říjnu a listopadu 1956 si v ze-mích východního bloku představovali konec komunismu všude stejně: režim bude svržen se solidární podporou Západu, včetně té vojenské – a možná že zejména s ní. Západ to přece v minu-losti mnohokrát slíbil ústy svých představitelů. Ani poté, co byly v roce 1956 krvavě potlačeny nepokoje v polské Poznani (aniž Západ přispěl na pomoc něčím jiným než slovem), nepřestali na Východě věřit, že příště se Američané a spol. zachovají lépe.

Situace maďarských povstalců byla mnohem dramatičtější, i oni se však opírali o víru téhož druhu. Když ministerský předseda ma-ďarské povstalecké vlády Imre Nagy 1. listopadu 1956, v předvečer vpádu sovětské armády, řešil otázku, jak povstalce zabezpečit před útokem Sovětského svazu, rozhodl se vyhlásit neutralitu a vystou-pení své země z Varšavského paktu: věřil, že tím učinil dost, aby Západ v případě sovětského vpádu vzal věc Maďarů za svou.

Zmýlil se a stejně jako mnoho jeho spoluobčanů za to zaplatil životem. Ale nečinnost Ameriky nebyla bohorovná. Také v Budapešti v říjnu 1956 věděli, že v Americe sílí tlak veřejného mínění například na vznik leteckého mostu, který by budapešťským povstalcům do-dával zbraně. Největší naději, že Amerika zasáhne, však v Maďarsku vzbuzovalo vysílání Rádia Svobodná Evropa. Jeho maďarští redakto-ři a komentátoři stáli bezvýhradně na straně povstalců a v kritických dnech na přelomu října a listopadu 1956 jejich programy přinášely nejen obecná provolání, ale také zcela konkrétní návody na výrobu Molotovových koktejlů, jimiž měli povstalci zastavit sovětské tanky.

– 140 –

Jakkoli to zní vzhledem k následkům drsně, došlo tehdy vlastně k nedorozumění – a kromě jiného se na něm podepsala i podvojná, vládně/nevládní podstata Výboru pro Svobodnou Evropu a jeho nejvýkonnější složky, mnichovské rozhlasové stanice. Jejím slibům porozuměli povstalci z Budapešti jako závazkům americké vlády, kdežto ve skutečnosti šlo spíše o osobní názory redaktorů, kteří tím přebírali mnohem větší než profesionální odpovědnost. Postup ma-ďarské redakce byl po porážce povstání vedením Rádia Svobodná Evropa vyhodnocen jako nesprávný – čehož důsledkem mimo jiné bylo, že při dalších podobných příležitostech v budoucnosti (jako byla třeba okupace Československa v srpnu 1968) už žádné výzvy k povstání z Mnichova nezazněly.

V takové atmosféře Tigrid hnal k vydání první číslo svého časopi-su. Podle plánu mělo vyjít symbolicky 28. října 1956, k výročí vzniku republiky. Na poslední chvíli se tím Tigrid strefil přímo doprostřed maďarské krize, a rozhodl se situace využít. První číslo proto uvedl redakčním pozdravem Polsku a Maďarsku – a redaktorovo přání při tom předběhlo skutečnost: v časopise stálo, že ve chvíli, kdy první Svědectví šlo do tiskárny, prý dorazila zpráva o tom, že obě země se vymanily ze sovětské nadvlády. Nyní je tedy řada na čs. komu-nistech, aby udělali totéž.

Nebyla to pravda; ve chvíli, kdy Tigrid dával číslo do výroby, prostě zadoufal, že začíná zúčtování s komunismem. Zariskoval. I v redakčním úvodníku psal, že „tento časopis vychází v době revoluce ve střední Evropě“, a vylíčil, v čem je tato revoluce pro něj historicky jedinečná: nesměřuje totiž proti socialismu jako takovému, ale proti Sovětskému svazu, zemi, která opravdový socialismus zradila. „Je to revoluce nikoli za návrat kapitalismu, ale za návrat svobody, spravedlnosti a důstojného života.“ Přidat se tedy mohou, ba mají i socialisté a komunisté. Ba co víc, pokud to neudělají a ke zmíněnému revolučnímu proudu se nepřidají, už nikdy v budoucnosti se nebudou smět nazývat Čechoslováky.

– 141 –

V oněch dnech nabitých událostmi se rozhodovalo nejenom o osudu maďarského národa, ale také o budoucnosti Tigridově. Přinejmenším ve vztahu k pražskému režimu, kde v posledních mě-sících spotřebovali hodně energie na plánování, jak ho získat coby spolupracovníka čs. rozvědky. Rozhodnutí ve věci nakonec padlo 30. října 1958, kdy si v Praze přečetli první číslo jeho Svědectví, jež ihned po vydání zaslal do centrály agent BARTOŠ.

Z pražské dálky obratem pochopili, co BARTOŠOVI zřejmě zblízka nedošlo: že chování Tigrida a jeho spolupracovníků, při-pravujících Svědectví, je sice možná zaměřeno proti vedení čs. exilu, ale v žádném případě ne proti zahraniční politice Spojených států. Zdálo se, že toto náhlé prozření na pražském ministerstvu vnitra přivodilo malý šok. Dosud tam spekulovali o tom, že Tigrid činí vůči režimu vstřícné kroky, 30. října 1956 však BARTOŠOVI sdělili pravý opak: „Je nejvýše pravděpodobné, že (toto počínání, pozn. aut.) je Američany přímo řízeno.“ Tigridovi, psali nyní z Prahy, vůbec nejde o rozvrat exilu, a už vůbec ne o takovou formu koexistence Západu s Východem, která by Západ oslabila. Ve skutečnosti Tigrid usku-tečňuje svou vlastní, komunismu nepřátelskou a de facto kontra-revoluční (psali z Prahy) politiku.

Anděl se v jejich očích změnil v ďábla, oportunista zrazující zá-padní chlebodárce se proměnil v člověka, který chce „rozbít jednotu lidově demokratických zemí, narušit vztahy se SSSR a zanést zma-tek mezi komunisty v ČSR“. BARTOŠŮV řídící orgán (který přitom původně s myšlenkou, že Tigrid je ovlivnitelný, přišel a BARTOŠOVI ji vnutil) nato svého podřízeného vypeskoval: „Je nám nepochopi-telné, že jste okamžitě nereagoval tak, aby Tigrid viděl, že jste jeho úmysly prohlédl. Naopak, přijímal jste od Tigrida vyjádření, která jste měl ihned a ostře odmítnout… V závěru dokonce navrhujete, aby některá čísla (Svědectví, pozn. aut.) byla doručována i pra-covníkům strany. Je jasné, že to s přihlédnutím k obsahu časopisu vůbec nepřichází v úvahu.“

– 142 –

Byl to první velký úspěch Tigridova časopisu, zatím neveřejný. V Praze pochopili, že je redaktor prostřednictvím jejich agenta po řadu měsíců vodil za nos: BARTOŠ Tigridovým prostřednictvím rozmlouval de facto s Američany! „Dříve s Vámi hovořil o tom, že jeho časopis bude zásadně nepolitický a bude zasílán i nekomunis-tům. Nyní je to časopis ‚pro politiku a kulturu‘… Dříve Vám tvrdil, že si peníze na časopis vybírají sami mezi sebou, nyní zase, že je financován bohatými lidmi z USA. Dále Vám říkal, že cíl zatím stano-ven nemají, že se jim jedná jen o dosažení vzájemného porozumění mezi domovem a emigranty, nyní však otevřeně hovoří, že cílem je liberalizace poměrů u nás, a říká, že je třeba působit na změny i za dosavadního stavu, a jako velký příklad uvádí Polsko. Čili, jinými slovy, je to snaha provést u nás kontrarevoluční zvrat…“

BARTOŠ dostal z Prahy přísné napomenutí: Jak jste si mohl ne-všimnout, že si z vás Tigrid celou dobu dělal legraci? Jak je možné, že jste to nepochopil ani z jeho ironických poznámek – třeba když mluvil o tom, že by Západu pomohl Čechoslovák – atomový odborník (a chtěl po BARTOŠOVI nějaký dobrý osobní tip), nebo když děkoval agentovi za nezkreslené informace z Československa a chválil ho za to, že společně dělají pro soužití Západu s Východem „velkou věc“? Kdo koho tady vlastně verbuje? ptali se rozezleně z Prahy.

BARTOŠOVA následná schůzka s Tigridem, uskutečněná 5. lis-topadu, den po sovětské invazi do Maďarska, se tedy z BARTOŠOVY vůle stala schůzkou poslední. Agent neponechal nic náhodě a pojal ji přesně v duchu nejčerstvějších instrukcí z Prahy: odsoudil Tigrida jako „zavilého nepřítele komunismu“ a ke všem starým hříchům mu připočetl i ten poslední – redaktor Svědectví schvaluje násilí budapešťských povstalců vůči členům maďarské komunistické strany a odsuzuje politbyro KSČ za to, že nepodpořilo polské ani maďarské povstalce. Kdo toto činí, ten nemá naději, že se s ním doma budou chtít ještě bavit. I kdyby Tigrid dál chtěl mluvit o koexistenci

– 143 –

(což nechtěl), na čs. straně už o něj není zájem. Karta se obrátila, pravil BARTOŠ: Praha nezná odpudivějšího antikomunistu, než jakým zřejmě vždy byl a jakým se každopádně po Maďarsku defi-nitivně stal Tigrid.

V oněch pro svět tak důležitých dnech mnozí ve světě pochopili mnohé. Východ přestal čekat na vojenskou pomoc Západu. Západ pochopil, že Sovětský svaz je v hranicích svého impéria pánem, který si tam smí dělat, co chce: toto zjištění bylo zvlášť trpké pro lidi z Tigridova okruhu, kteří na americký zásah v Budapešti čekali jako na důkaz, že principy v zahraniční politice vítězí nad appease-mentem.

Nejeden z nich zejména oné rozhodující noci z 31. října na 1. lis-topadu 1956, kdy Budapešť poprvé volala o pomoc, očekával, že také Češi a Slováci se vydají přes hranice se zbraní v ruce. Tigrid později často líčil, jak v oněch dnech hltal agenturní zprávy ze střední Evropy, čekal na zprávy, že se tam věci konečně dávají do pohybu – a jak byl posléze vývojem událostí zdrcen. Podle zpráv si Češi v oněch dnech ve skutečnosti s Maďary naprosto nelámali hlavu: ČTK hlásila, že v Bratislavě se sešly tři a půl tisíce lidí na stadionu kousek od maďarských hranic, aby fandily při hokejovém zápase Slovanu se Spartakem Královo Pole; v Praze se shromáždilo dokonce dvacet tisíc diváků při fotbalovém utkání Spartaku Praha se Slovanem Bratislava. A podobně (tedy sportovně) tomu bylo i v dalších, menších městech.

Jedním z těch, kdo Čechům jejich pasivitu během maďarského povstání nikdy nezapomněli, byl Tigridův přítel a bývalý spolupra-covník z redakce Obzorů Jan M. Kolár. Sám se v kritických hodinách zachoval jinak než většina: když z vysílání Rádia Svobodná Evropa zjistil, že povstalecká Budapešť volá o pomoc, odjel údajně do blízkosti česko-bavorských hranic, kde s revolverem v ruce čekal na signál k povstání. Když signál nepřišel, zanevřel definitivně na Čechy – což se u něj kromě jiného projevilo rozchodem s jazykem;

– 144 –

žádný ze svých dalších (celkem pěti) románů už nenapsal v mateř-ském jazyce. Češi pro něj (na rozdíl od Poláků a Maďarů) přestali být národem, který má mezi sebou muže.

Ani Tigrid se netajil tím, že ho česká nechuť zapojit se do protiko-munistického povstání na podzim 1956 zklamala. Zareagoval však jinak. „Bylo vysloveno mnoho příkrých slov. Český přítel (Tigrid zde opět narážel na J. M. Kolára, pozn. aut.), který z bezprostřední blízkosti sledoval nádhernou vzpouru Maďarů, si trpce stěžoval: ‚A co udělali čeští mužové, jakmile se dozvěděli, že v Maďarsku je revoluce? Poslali své ženy dolů do ulic, aby tam stály ve frontě na mléko a na maso.‘“ Zatím co však Kolár Čechy pro tento slabošský postoj odsoudil, Tigrid se jich nečekaně zastal. V přímé reakci na Kolárovu kritiku psal: „Vím také, že ve stejné situaci bych svou ženu rovněž poslal do fronty na mléko a na maso. Ne pro sebe, ale pro své děti. A pranic bych se za to nestyděl.“

Pokud by někdo pochyboval o tom, jak Tigrid svá slova myslí, při-dal k tomu ještě „gradualistické“ vysvětlení. Čechům prý je i v jejich pasivitě třeba rozumět. „Může se také říci, že těžký život diktuje své těžké podmínky; a že od národa zrazeného politiky a svedeného inteligencí lze očekávat sobecké, sebezáchovné, švejkovské pohyby a úhyby, téměř automaticky prováděné; vyvedou-li vězně z cely, nemá valného smyslu lomit rukama nad tím, že je neoholen a nemá puky na kalhotách.“

Ať už Tigrid myslel tyto věty vážně nebo jen (směrem k domovu) takticky, dostával se tímto svým realismem na jiné pozice, než z ja-kých bylo dosud v exilu zvykem poměry doma hodnotit. Nebylo vlastně divu, pokud v pražské centrále StB při četbě podobných Tigridových vět došli v minulosti k názoru, že s takovým člověkem by bylo možné mluvit. Podobný postoj, obhajující pasivitu obtížný-mi poměry doma, vlastně mohl dávat „hlubší smysl“ i absenci činu a čekání na to, až se situace změní bez vlastního přičinění, zásahem zvenčí.

– 145 –

Nabízela se otázka: Nebudou-li Češi nadále nic dělat, kdy se tedy situace změní? A nebudou-li se za svou nečinnost teď ani stydět (jak jim Tigrid navrhoval), o čem se tedy s nimi vlastně bavit? Tím, že Tigrid Čechům a Slovákům jejich pasivitu na rozdíl od přítele Ko-lára nevytýkal, výrazně riskoval – ale činil tak s vědomím, že situace je příliš složitá na to, aby byla řešitelná moralizováním. Sám pro sebe si nakonec český vztah k maďarským „událostem“ vyhodnotil jako epizodu, s níž lze naložit jediným možným způsobem: pokusit se na ni co nejrychleji zapomenout. Koneckonců, k čemu byly Janu M. Kolárovi jeho zklamané výčitky?

Ale přátelé viděli situaci jinak a našli si ve své frustraci Ma-ďarskem zástupný cíl: Tigrida. Po vydání prvního čísla Svědectví proti němu vystoupili téměř jako jeden muž: jestli se někdy do-opravdy nehodilo nadbíhání komunistům, je to teď. Nejvíc výhrad předložil opět Jan M. Kolár: bylo jich dokonce tolik, že z redakční rady po přečtení prvního čísla vystoupil.

Z celého přípravného kruhu Svědectví byl Kolár zřejmě nejorigi-nálnějším myslitelem – ve svých vrcholech i omylech. V exilu rozvinul talent esejisty, který doma před Únorem čtenářům předvést nestačil; jak se však mělo ukázat, jeho talent byl zároveň i talentem kazatele a moralisty, který občas obráběl skutečnost svévolným způsobem, včetně toho, co tvrdil o sobě: že třeba v dubnu 1948 skutečně uprchl na Západ tak, že při tom s přítelem unesl letadlo na vnitrostátní lince a donutil pilota přistát v Mnichově, se nikdy nepotvrdilo.

Byl to rétor. Pokud bylo možné vyjádřit hezčími slovy utrpení spíš než slast, potom chtěl trpět. Byl zklamán stavem, do kterého lidstvo dospělo v dvacátém století, ale kdyby se věci vyvinuly jinak a místo utrpení by došlo k naplnění lidských snů, byl by si Kolár vymyslel ke své kritice jiné důvody. V budoucnost člověka nevěřil nikoli proto, že o tom skutečnost nabízela určité pochybnosti, ale protože bylo literárně a esteticky zajímavější vzývat nevíru než víru. Přepínal už doma před Únorem, a vlastně ve všem: ve věci

– 146 –

budoucího česko-německého smíření i v otázce vztahů k čs. komu-nistům. Na rozdíl od Tigrida se nikdy nestaral o to, jsou-li vysoké nároky, které vznáší na společnost, také uskutečnitelné – a tak ho Tigrid vnímal jako člověka, s kterým je krásné pobýt a kterého se vyplatí i číst, avšak podle jehož názoru se člověk nesmí řídit, má-li zůstat stát nohama na zemi.

V padesátých letech Kolár přesto vydal dvě pozoruhodné a do-dnes nedoceněné knihy: Listy němému příteli (1955) a Otázky české tradice (1957). Zejména ta první z nich patří ke klenotům české ese-jistiky dvacátého století, v obou se však Kolár převedl jako elegik, který v nářku nad národním osudem nerozlišuje mezi morálkou a politikou; nemilosrdně soudí vše, co jeho nárokům nevyhovovu-je – což je vlastně všechno. „Odchodem za hranice jsem nešel do ciziny – šel jsem ke svým: cizina byla za mnou.“ Četba podobných vět se však jevila povznášející jen do chvíle, kdy je čtenář, omámený slovy, srovnal s realitou. I Kolár, pokud by o sobě uvažoval vážně, by asi musel uznat, že ony blízké lidi, které nenašel doma, nakonec neobjevil ani nikde jinde. Že po nich toužil, ještě neznamenalo, že existovali, naopak. „Cizina“ byla stavem jeho duše.

Tigrida coby vydavatele Svědectví opustil právě z těchto důvodů: protože dospěl k názoru, že přítel rezignoval na étos českých dějin a nahradil ho reálpolitikou. To se ještě nikdy žádnému intelektuálovi nevyplatilo, soudil Kolár, a ani Tigridovi se to nevyplatí. Vysvětlil to příteli v obsáhlém dopise. Vytkl mu, že se příliš přizpůsobuje oportunismu americké politiky. Věří spolu s Amerikou, že udrží s Rusy rovnováhu, pokud jim obětuje svobodu potlačených národů. To je však samo o sobě odporné a Kolár se na tom odmítá podílet.

Možná že Kolár měl skutečně pravdu v tom, že americká taktika vůči Rusům (nedráždit je) byla ve svém pragmatismu odpudivá. Možná že by s ním Tigrid v této věci ani moc nepolemizoval. Patrně by mu však namítl, že svým morálním odsudkem americké politiky Kolár nezkrátil utrpení lidí ani o vteřinu. V exilu, tisíce kilometrů

– 147 –

daleko od problémů lidí doma, si spisovatel mohl psát, co chtěl, a uplatňovat nejvznešenější morální kritéria. Jeho odsudky všeho a všech však na rozřešení situace doma neměly žádný vliv.

Všichni komunisté jsou morálně zavrženíhodní lidé, tvrdil Kolár. Nemá smysl snažit se s nimi hovořit, protože už dávno propadli peklu. Na to však Tigrid namítal, že komunismus je jen hrubou abstrakcí, která do sebe pojme nejrůznější způsoby jednání s lid-mi, vedle sovětského například ten jugoslávský. Žije se snad lidem v SSSR tak jako těm v Jugoslávii? Dají se všechny komunistické režimy odsoudit stejně a hodit do jediného pytle? Přece i v tom Sovětském svazu zaznamenal Chruščovův režim jistý pokrok proti dobám Stalinovým – a bylo-li tedy možné povolit otěže i tomu nej-hroznějšímu z diktátorských systémů, jak by mohl být člověk tak pyšný a tvrdit, že v tom nejde pokračovat? Nač s Kolárem pořád čekat? Až přijede nějaký osvoboditel dost dobrý na to, aby mu Kolár milostivě řekl: Smíš?

Jak řečeno, jejich spor byl sporem muže reality a muže absolu-tistických představ. Některé Kolárovy věty by zněly šíleně, kdyby je nepsal spisovatel, který za svou ctnost považoval odtrženost od mrzké skutečnosti. „Je mi milejší teror úplný než teror poloviční, za nějž se mají líbat ruce a který by se vydával za lživou svobodu.“ Jak by však Kolár tyto své věty obhájil před lidmi, kteří žili v teroru opravdovém a pro něž bylo důležité, budou-li souzeni rovnou na smrt nebo jen k doživotním trestům odnětí svobody? Ve světě nikoli písmen, ale pracovních táborů byl rozdíl mezi terorem zabíjejícím a terorem, který nějak dovoloval přežít. Pro vězně v Jáchymově bylo důležité, zda táž ruka dozorce, která je bila, jim zároveň čas od času také dala misku s jídlem nebo ne – a pokud toto jídlo přijali, měli se za to Kolárovi omlouvat? V koncentrácích za železnou oponou se nežila jenom literatura.

Spor muže slov s mužem činu nešlo rozhodnout, bylo možné se jen v dobrém rozejít – k čemuž naštěstí Kolár i Tigrid našli dost

– 148 –

dobré vůle. Tigrid jen na závěr celé polemiky znovu připomněl, proč odmítá představu ve všem všudy „zlých“ komunistů, s nimiž prý ze zásady nemá smysl mluvit: protože například v Polsku, kde se „hovor“ demokratů s nimi daří, se poměry jen za rok 1956 změnily k lepšímu. Drtivá většina venkovských družstev tam byla rozpuště-na, církev se stala na státu nezávislou, Poláci začali jezdit na Západ, knihy exilových spisovatelů vycházejí ve Varšavě atd. Navíc, když už tedy Kolár chce používat křesťanské argumenty (psal Tigrid), jak by chtěl právě on komunistům upřít, aby pro ně neplatilo známé biblické „A poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí“ (Jan, 8–32)?

Tak jako člověka obecně nelze dopředu zapudit a vyloučit, že by se snad mohl stát lepším, nelze ani komunisty kádrovat s přísností, která by vyloučila, že se časem vyvinou například v demokratické socialisty, jako byl (Tigridem v padesátých letech vysoko ceněný) Jugoslávec Milovan Djilas. „Historie má jednu přednost: je nevypo-čitatelná a její cesty jsou složité, jako osudy člověka.“

– 149 –

Peníze na Svědectví

Hledání sponzorů – George Minden a jeho knižní akce – Sam J. Walker – Zdeněk Mastník

Po celou dobu existence Svědectví bylo financování časopisu výlučnou a osobní kompetencí jeho šéfredaktora. Nebyl důvod a v rámci boje, který Tigrid vedl, ani nebylo možné finanční stránku věci zveřejňovat. Bylo to tajemství.

Navenek bylo Svědectví vydáváno za výsledek péče několika sponzorů, většinou čs. exulantů. Na konferenci uspořádané k 25. vý-ročí časopisu v roce 1981 Tigrid řekl, že jako vůbec první přispěl jeho časopisu v roce 1956 bývalý čs. vyslanec v OSN Ján Papánek, částkou 1 500 dolarů. Důležitou materiální podporu poskytla v za-čátcích také tiskárna slovenského Sokola v New Jersey, kde Tigri-dovi vyrobili první číslo za režijní cenu – a pak v tom pokračovali až do redaktorova odchodu do Evropy v roce 1960, kdy si našel novou tiskárnu v belgických Bruggách.

Z čs. podnikatelů mu po celou dobu existence Svědectví za-chovával přízeň Tomáš Baťa, který ho podporoval nejdřív penězi a později i dodávkami tiskařských a kopírovacích strojů, takže se Tigrid díky němu stal už v průběhu sedmdesátých let výrobně soběstačným. Zejména v počátcích Svědectví však takových českých podnikatelů-filantropů bylo víc a patřil k nim například textilní podnikatel Jan Nehera nebo newyorský restauratér Jaroslav Vašata. Tigrid se netajil ani občasnou podporou své nevlastní sestry, která se provdala za belgického průmyslníka.

A tak Svědectví čas od času ve zvláštní rubrice zveřejňovalo svá poděkování sponzorům – jako v roce 1962 dík paní T. W. z Bruselu za dar padesáti tisíc belgických franků nebo doktoru K. S. z New Yorku za 500 dolarů – s uvedením, že „bez těchto darů byla by finanční situace

– 150 –

našeho čtvrtletníku velmi tíživá“. O pár čísel později Svědectví psalo: „Průmyslník čs. původu, žijící v cizině a jenž si nepřeje být jmenován, daroval tiskovému fondu Svědectví 5 000 dolarů. Vyslovujeme mu dík za tento dar, který nám umožní rozšířit a zlepšit naši ediční práci.“

Nebyly to dary, které by ve svém součtu umožnily hradit celý provoz redakce a výrobu časopisu. Pro Tigrida však bylo důležité, aby jeho časopis byl vnímán jako produkt filantropie, protože v podstatě jen tímto způsobem mohl v přecitlivělém exilovém prostředí (ne-mluvě o odezvě tzv. „orgánů“ v Praze) prezentovat Svědectví jako list názorově a hodnotově nezávislý. Choval se vlastně podle podobného modelu, jaký zažil v dobách počátků Výboru pro svobodnou Evropu.

Instituce, jejíž provoz byl ve skutečnosti hrazen ze státních prostředků, byla v USA prezentována jako výsledek filantropických snah bohatých Američanů – a sbírkové podpory Američanů chu-dých. Hnutí řízenému shora se dodalo zdání sociální základny, což byla v době, kdy sociální bouře zmítaly celým světem, podstatná věc. Ve skutečnosti však bylo toto hnutí celou dobu napojeno na americký vládní rozpočet. Navenek se o tom tehdy nemluvilo ani mezi zaměstnanci, ani v médiích; že však veškerou činnost Výboru nebylo možné financovat jen ze soukromých prostředků, si mohl uvědomit každý, kdo například v druhé polovině padesátých let vstoupil do sídla Výboru v mrakodrapu na newyorské 57. ulici. Sídlil tam bezpočet jeho filiálek včetně třeba čs. redakce Rádia Svobodná Evropa – a jen o patro výš seděl v letech 1956–1960 i redaktor Svě-dectví Tigrid, oficiálně ve Výboru pověřený funkcemi redaktora, edi-tora a nakonec i poradce knižního vydavatelství FEC Publications.

Peníze z rozpočtu Výboru se k Tigridovi dostávaly několikerým způsobem. Shodou okolností zhruba ve stejné době, kdy kousek po kousku chystal koncepci svého časopisu, se jiný východoevropský exulant, Rumun George Caputineanu Minden, zabýval myšlenkou působení na obyvatelstvo za železnou oponou z trochu jiného ohledu. Každý z dosavadních způsobů přenosu informací ze Západu

– 151 –

na Východ vykazoval určité nedostatky: rozhlasové vysílání byli komunisté schopni rušit, balony s letáky často nedolétly na místo určení, exulantské časopisy byly na hranicích zabavovány. Minden, který měl za sebou zkušenosti z rumunské redakce Rádia Svobodná Evropa, byl knihomol a věřil, že žádným jiným způsobem nelze tak ovlivňovat lidské mysli jako prostřednictvím knih. V roce 1956 ho tedy napadlo přidat ke všem dosavadním způsobům šíření informa-cí přes železnou oponu ještě jeden: rozhodl se, že zkusí zasílat do zemí východního bloku západní literaturu, knihy a časopisy nikoli zjevně ideologického obsahu (typicky například odbornou litera-turu z přírodovědných nebo technických oborů), to vše v naději, že podobné texty projdou komunistickým cenzorským sítem.

V červenci 1956 odešly přes železnou oponu první zásilky, ob-sahující publikace, jaké tamní čtenáři skoro deset let neznali: lékař-ské a vědecké sborníky a časopisy, monografie a katalogy moderního umění, módní žurnály, ale i současná západní beletrie. Většina jich aktuálně směřovala do Polska, kde komunistický režim v té době zažíval jednu z mnoha svých krizí a dočasně polevil v cenzuře pošty, přicházející ze Západu. A také v dalších letech, ve kterých Mindenův projekt pokračoval, Polsko zůstalo jeho klíčovým „objektem“ – spolu s dalšími pěti zeměmi, kam „Mindenovy“ knihy také zamířily: do Bul-harska, Československa, Maďarska, Rumunska a Sovětského svazu. Podmínkou bylo, že všechny zasílané publikace musely mít seriózní vydavatelské krytí a nesměly být zaměřeny propagandisticky proti komunistickému režimu. Minden nebyl troškař, jen během první-ho roku jeho činnosti se mu tímto způsobem podařilo dostat přes hranice na čtvrt milionu knih a časopisů – a tuto vysoko položenou laťku pak v dalších letech držel, po celou dobu své činnosti až do roku 1991. Celkový počet knih a časopisů, které se mu podařilo zaslat přes železnou oponu, překročil deset milionů výtisků.

Organizací, jež Mindenovu podnikání poskytovala oficiální „krytí“, byl opět newyorský Výbor pro svobodnou Evropu a v něm

– 152 –

zejména jeho viceprezident Sam S. Walker, který tam mimo jiné odpovídal za vydavatelskou a rešeršní činnost ve vztahu k zemím sovětského bloku. Jak Tigrid, tak Minden se s Walkerem poznali při společné práci pro Výbor v padesátých letech. Walker byl o devět let mladší než Tigrid, pocházel z přední newyorské podnikatelské a filantropické rodiny. V rámci Výboru vystřídal řadu funkcí, v le-tech 1953–1957 například řídil balonové operace, při nichž se přes hranice dostávaly zejména do Československa propagandistické letáky; v letech 1958–1959 byl ředitelem Institutu pro východní Evropu, další filiálky Výboru, apod. V roce 1959 na všechny své funkce v této instituci rezignoval a stal se oficiálně soukromým podnikatelem: založil si vlastní vydavatelský podnik Walker and Company, který však zůstal s Výborem pro svobodnou Evropu na-dále v organizačním spojení, a vydával knihy v Evropě i Americe.

Mindenova (a Tigridova) spolupráce s ním získala přesnější obrysy v roce 1956, kdy bylo ve vedení Výboru přijato rozhodnutí o zintenzivnění distribuce tiskových a propagandistických mate-riálů do zemí východního bloku. Mezi mnoha tituly, jejichž šíření dostal Minden na starost, bylo zařazeno i Tigridovo Svědectví, které od něj Minden kupoval a staral se o jeho šíření distribučními kanály nezávislými na těch Tigridových. Oba pracovali se shodnou „gradualistickou“ nadějí: také Minden se snažil oslovit za želez-nou oponou zejména inteligenci v očekávání, že získá-li ji na svou stranu, strhne s sebou elita časem i zbytek společnosti. Náklady na svou činnost hradil Minden z rozpočtu Výboru pro svobodnou Evropu, tedy ze stejných zdrojů, jakými byly ty Tigridovy. Těsně při tom spolupracoval se Samem S. Walkerem a po Walkerově odchodu z funkcí ve Výboru, zejména z čela jeho vydavatelské divize Free Europe Press, ho Minden na této pozici vystřídal.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se americká CIA pro svou podporu podobných projektů dostala ve Spojených státech do potíží, vznikl v rámci Výboru organizační mezičlánek

– 153 –

s názvem Mezinárodní poradní výbor (International Advisory Council, zkratka IAC), v roce 1975 ještě jednou přejmenovaný na Mezinárodní literární centrum (International Literary Centre, ILC). Minden zůstal i v jeho čele až do svého odchodu do penze v roce 1991 a odpovídal tak vlastně za veškerou státní (americkou) pod-poru knižní a časopisecké produkce, jejímž cílovým adresátem byli čtenáři v zemích střední a východní Evropy. Po celou tuto dobu dokázal udržet „svůj“ podnik ve vysokých obrátkách, kdy přes hranice každoročně proudily statisíce titulů, aniž policie či tajné služby v komunistických zemích odhalily skutečný smysl či rozsah jeho činnosti a aniž tam dokonce vešlo ve známost i jeho jméno. Minden nebyl známý veřejnosti ani ve Spojených státech. Za celý život o své práci neposkytl žádné interview, nenapsal vzpomínky. Zemřel v New Yorku jako neznámý muž v roce 2006 ve věku šesta-osmdesáti let.

Tigrid byl z tohoto pohledu jedním z mnoha Mindenových spo-lupracovníků – stejným, jaké měl Minden zejména v polském exilu (do Polska mířila většina literatury, jejíž distribuci Minden řídil), ale také v Maďarsku nebo Sovětském svazu. Všichni tito lidé dodávali Mindenovi materiály, jejichž vznik Minden nejdřív financoval a ná-sledně šířil. Ostatně ani on nebyl na zasílání knih sám, například v čs. exilu hrál podobnou roli, tedy roli distributora knih do Česko-slovenska, třeba londýnský Zdeněk Mastník: šířil samozřejmě také Svědectví, a tak i s ním se Tigrid dobře znal.

O tři roky mladší než Tigrid, byl Mastník služebně dokonce dřívějším uprchlíkem před komunismem než Tigrid, do Anglie přijel jako student už před únorem 1948 a později tam prošel podobným vývojem jako Tigrid za války a po ní: od roku 1952 byl zaměstnancem české redakce BBC, v letech 1969–1979 ji dokonce řídil. Pomáhal v uprchlických táborech na kontinentě. Především si však už v roce 1950 založil vlastní distribuční firmu Interpress, jejímž předmětem činnosti byla výměna literatury mezi Východem

– 154 –

a Západem. Podobně jako Minden zasílal i Mastník do Českoslo-venska odborné a umělecké publikace: pod hlavičkou svého lon-dýnského knihkupectví Arts Center Craft tak nakonec činil celých čtyřicet let, s ročním rozpočtem až čtyř set tisíc liber. Když Mastník po listopadu 1989 svou činnost ukončil, přiznal, že po celou tuto dobu byl jeho sponzorem Minden (a zprostředkovaně tedy Výbor pro svobodnou Evropu), a v jednom rozhovoru prozradil i to, že ze svěřených prostředků také on sám finančně přispíval mimo jiné Tigridovi na vydávání Svědectví.

Finančních zdrojů časopisu bylo víc a často se institucionálně překrývaly Výbor pro svobodnou Evropu a jeho nástupnické orga-nizace si však ve vztahu k Tigridovým aktivitám udržely prvenství po celou dobu existence Svědectví.

– 155 –

Do Evropy

S komunisty se nemluví – 1960: odchod do Francie – Život v Paříži – Kontakty s francouzskou intelektuální levicí – „Nebyl

jsem agent CIA“ – Pokusy o Aragona – Kdo je vydavatelem?

Rok 1956 byl prvním velkým mezníkem v dějinách poúnorového čs. exilu: většina jeho představitelů v reakci na „události“ v Ma-ďarsku zjistila, že nemá další politické ambice, a vyklidila prostor. Své působení ve vedení Rady svobodného Československa ukončil na podzim 1956 dokonce i Peroutka – a napříště se věnoval jen psaní. Čs. politický exil, už předtím skomírající, tím jako instituce de facto zanikl: všechny pozdější pokusy o jeho vzkříšení zajímaly mimo obnovitelů samých už jenom málo lidí.

Kdo v boji zůstal, byl Tigrid se svým „gradualistickým“ Svědec-tvím. Polemiky, o něž by se dříve dělil s jinými, kteří razili nějakou svou cestu, se nyní sesypaly všechny na jeho hlavu. Kritizovali ho i ti nejrespektovanější čtenáři – a Tigrid jejich kritiky tiskl. Nejčastěji mu vyčítali, že se baví s těmi, s nimiž by se jako správný demokrat bavit neměl – a že tím zpochybňuje i svůj mravní kredit.

S komunisty se nemluví! Právní historik Vratislav Bušek v roce 1959 psal: „Nijak nepospíchám na uskutečnění gradualis-tického ideálu, posedět a pokecat si (promiňte ten výraz) v kavárně s nějakým tím duchovně spřízněným komunistickým literátem či umělcem, který není v srdci svém spokojen se vším, co se doma děje, ovšem jen v důvěrném rozhovoru a v bezpečí svobodné ciziny, na výletu za peníze komunistického režimu umožněném.“ Z Buškových slov bylo znát totéž mravní rozhořčení nad situací doma, jako bylo to, jímž se donedávna vyznačoval Jan M. Kolár. Ani Buškova, stejně jako předtím Kolárova kritika, však nesměřovala k tomu, jak situaci doma změnit.

– 156 –

Bušek Tigridovi vyčítal: Věříte, že na svou udici ulovíte vlivné komunisty, kteří se s vámi pak začnou bavit. Ale venku můžete od-chytit jenom ty, kteří se tam dostali za odměnu, tedy oportunisty. Takový člověk se však, ať ho budete přesvědčovat sebevíc, sotva dá pohnat k tomu, aby po návratu začal doma páchat chrabré činy. Na to Tigrid namítal, že jakkoli jeho činnost působí sisyfovsky, alterna-tivou vůči ní je jen čekání. Uznával, že Bušek má pravdu, když mu předhazuje, že „jeho“ gradualismus zatím funguje jen v polských podmínkách: polští exulanti, ke kterým Čechoslováci vzhlížejí, si koneckonců dopisují přes hranice s domovem už déle než sto let. Na české straně nikdy nebylo nic takového. V tom všem má Bušek naprostou pravdu. Ale přesto mu to nedalo, aby svému kritikovi neopáčil: A k čemu vám všechny ty vaše skeptické pravdy jsou? Co řeší?

Jeho život se v roce 1960 změnil, když s redakcí Svědectví pře-sídlil do Francie. Novou práci mu nabídl Sam S. Walker, donedávna viceprezident Výboru pro svobodnou Evropu. V roce 1959 oficiál-ně odstoupil, založil soukromé nakladatelství Walker & Company a z Tigrida udělal svého evropského ředitele se sídlem v Paříži. Z této pozice měl Tigrid pečovat o rozkvět podniku se širokým edičním záběrem, špionážními thrillery počínaje (mj. od autora dobových bestsellerů Johna le Carré) a uměleckými publikacemi nebo kniha-mi pro děti konče. Při tom měl pokračovat ve své „vedlejší“ profesi, tedy ve vydávání Svědectví; v jednodušších podmínkách, zejména pokud šlo o distribuci do Československa.

Jel s celou rodinou; první jejich evropskou adresou se stal penzion v Saint-Germain-en-Laye nedaleko Paříže, brzy si však najali první vlastní dům. Děti byly malé, ani jedno ještě nechodilo do školy, ale velmi rychle, během tří měsíců, se plynně domluvily francouzsky a rodinný život se i v nových podmínkách rozběhl navyklým způsobem. K tomu, že se v zemi nikdo z nich necítil jako cizinec (což byl ve Francii spíš výjimečný jev), přispělo i to, že oba

– 157 –

rodiče se ihned přihlásili do jazykových kurzů v Alliance Française. Nikdy se tam nenaučili řeč jako rodilí mluvčí – jejich děti však už ano, a i to vstup rodiny do nové země usnadnilo.

Tigrid i jeho žena byli z minulosti zvyklí tvrdě pracovat. Bylo pro ně přirozené být v zaměstnání v podstatě pořád; práce, v jejíž smysl věřili, jim byla kromě seberealizace často vlastně i způsobem odpo-činku. Tím spíš však Tigrid dokázal využívat i volných chvil, pokud zbyly. Nejen práci, ale také zábavě se dokázal věnovat naplno, znal dobře Paříž denní i noční a kdykoli bylo třeba, rád ji obojí ukázal návštěvníkům z Československa či jiným přátelům. Byl gourmet, na dobrém jídle ani pití nešetřil, a tak s rostoucím přílivem čs. turistů do Francie v šedesátých letech přibývalo i těch, kteří se po návratu mohli doma pochlubit, že je tam hostitel provedl dobrými restau-racemi, ve kterých je naučil jíst delikatesy, pít dobrá vína a kouřit dobré doutníky – nikoli ty z komunistické Kuby, ale z Jamajky.

Příchodem do Francie a životem v Paříži v politicky exponované pozici nutně padla otázka, jakým způsobem se bude utvářet Tigridův poměr k francouzské intelektuální obci. Kladný poměr k ní nebyl pro Tigrida nutností, jeho existence na tom nezávisela; koneckonců byl Američanem v Paříži (občanství Spojených států získal těsně před svým příjezdem, v roce 1959) a jeho pracovní zadání s Francií vlastně nesouviselo – bylo jím Československo. Avšak poměr k fran-couzské intelektuální společnosti byl pro Tigrida přesto důležitý vzhledem k možnostem kontaktů, které zde mohl získat. Problém byl, že v šedesátých letech si velká část této společnosti stále udržo-vala své staré levicové sympatie, které mnozí Francouzi nadále po-jmenovávali zpříma jako sympatie ke komunismu a k Sovětskému svazu.

Reprezentanti francouzské kultury jako Louis Aragon nebo Jean--Paul Sartre po XX. sjezdu KSSS část těchto sympatií modifikovali: stali se z nich kritici sovětské politické praxe. Především Sartre po XX. sjezdu a zejména po maďarském povstání pochopil věc

– 158 –

předtím nemyslitelnou, že totiž vývoj v sovětském bloku může jít i úplně jinudy než dosud proklamovanou nejkratší cestou k revo-luci. V reakci na to se tedy Sartre s politickou praxí, uplatňovanou ve východním bloku, rozžehnal – aby si o to víc mohl udržet ideál „čisté“ revoluce. Rozešel se s komunistickou stranou, aby si mohl uchovat svou víru v revoluci.

S podobnými lidmi si Tigrid sotva mohl padnout do noty – a nejenom proto, že byl, jak řečeno, Američanem v Paříži. Odstup, který z toho vyplýval, si od většiny lidí udržoval vlastně už předtím v USA. Stejně jako tam, zůstával i nyní velmi společenský, vždy měl okolo sebe spoustu přátel a známých. Mezi nimi však nebyl vlastně nikdo, kdo by mu byl zcela roven. V soukromí, když odpadly veške-ré společenské přehrady, vždycky nakonec jedna zbyla: o určitých okolnostech svého zaměstnání Tigrid mluvil buďto nerad, nebo vůbec – a přátelé, pokud na jeho mlžení narazili, si zvykli dál se nevyptávat. Pokud pro někoho hlavně v prvních exilových letech platila výjimka, pak to byli staří známí jako Vilém Brzorád, Jiří Horák nebo Radomír Luža, tj. plus minus první redakční rada Svědectví. Pozdější své přátele a spolupracovníky už si však Tigrid zdaleka tak blízko k tělu nepouštěl. Jiřího Grušu, Jiřího Lederera nebo Milana Schulze ctil v sedmdesátých a osmdesátých letech jako autory a spolupracovníky, pro všechny z nich však platilo, že si zvykli na jistá témata se neptat.

Byl Tigrid spolupracovníkem amerických tajných služeb? Sám o tom řekl na konci devadesátých let v jednom rozhovoru: „Nebyl jsem agent CIA, ale klidně řeknu, že kdyby nějaká CIA přišla a řekla, že nám dá na vydávání Svědectví peníze a nebude si klást žádné podmínky, asi bych to neodmítl.“ Protože obdobným způsobem, jak už bylo zmíněno, Američané podporovali i jiné vydavatelské podniky, jejichž cílovou skupinou byli čtenáři za železnou oponou, dali si Tigridovi přátelé obyčejně dohromady dvě a dvě. Náklady spojené s vydáváním Svědectví nebylo možné hradit z výnosů,

– 159 –

zvlášť když skoro celá část nákladu, distribuovaného do Českoslo-venska, se zasílala zdarma. Tigridova životní úroveň byla viditelně vyšší než u jiných exilových nakladatelů, takže se zdálo zřejmé, že jen na jeho oficiálních pracovních aktivitách zřejmě nezávisí. Od počátku sedmdesátých let bylo v USA oficiálně známou skutečností, že Výbor pro svobodnou Evropu, který kdysi financoval mimo jiné vznik a rozjezd Rádia Svobodná Evropa (a který platil také Tigri-dovu činnost), nikdy nebyl soukromou institucí, za niž byl vydáván, ale že peníze na provoz RFE, schvalované americkým Kongresem, byly vypláceny prostřednictvím CIA.

Rozpočtové napojení na tuto organizaci bylo v šedesátých i poz-dějších letech delikátní věcí z několika důvodů. Koneckonců Tigrid vedl se svým protivníkem ideovou válku. Tu sice na druhé straně také kdosi platil a o jeho počestnosti nebylo možné dělat si iluze, sovětská strana však vždy proslula dovedností, s níž dokázala sebe samu v tomto zápase portrétovat jako reprezentantku dějinné nutnosti – a tedy jako toho, kdo je nad takové drobnosti, jako jsou finance, z principu povznesen. Vítězství je mu souzeno tak jako tak. Zato druhá strana byla sovětskou propagandou prezentována jako ta, jíž koneckonců nezbývá nic jiného než svým lidem za jejich práci mrzce platit. Že kdosi činnost lidí Tigridova typu také financuje, vy-dávali jeho protivníci za naprostou hanbu – a k mnoha podivnostem studené války patřilo, že se na východní straně železné opony těmto tvrzením často věřilo.

Dalším důvodem, proč nebylo vhodné se o finančním spojení s CIA šířit, se čím dál častěji stávala i samotná politika této organiza-ce. S přibývajícími lety od svého vzniku (v roce 1947) americká zpravodajská služba překračovala své původní zaměření a zapojova-la se do různých mezinárodních konfliktů, kubánskou krizí počínaje a válkou ve Vietnamu konče; definitivně se CIA před americkou i mezinárodní veřejností zkompromitovala v roce 1972 v aféře Wa-tergate (která vedla mj. i k pádu jejího ředitele Richarda Helmse).

– 160 –

V povědomí lidí, podporovaném dobovou literaturou, filmy atd., se ustálila představa americké zpravodajské služby jako organizace, která utajuje svou práci nikoli proto, aby ji vůbec mohla dělat, ale aby tím zakamuflovala různé své nekalé rejdy.

Z toho, že byl doma líčen jako zaprodanec západního kapitálu, si Tigrid asi sotva co dělal, patřilo to k duchu a razanci zápasu, jejž vedl. O něco složitější situace však tímto způsobem vznikala právě ve Francii, kde pověst amerického agenta mohla Tigridovi zkomplikovat přístup k těm (četným) představitelům francouzské-ho veřejného života, kteří antiamerikanismus pokládali za otázku své osobní cti.

Po celá šedesátá léta, až do roku 1968, byli v mnoha pařížských společnostech přijímáni s větší ochotou představitelé čs. ambasády než Tigrid: reprezentanti opovrhovaného post-stalinského režimu dostávali přednost před demokratem. Když v srpnu 1968 šly mas-ky dolů, část francouzské kulturní levice vzala Tigrida na milost. Tehdy se mu konečně podařilo vstoupit v kontakt třeba s Louisem Aragonem, v té době vydavatelem vlivného levicového týdeníku Les lettres françaises. Aragon, vystřízlivělý ze své dřívější orientace na Sovětský svaz, tehdy Tigrida dokonce požádal, aby mu pro jeho ča-sopis dodával informace z Československa. Tigrid vyhověl a začala spolupráce, jež rozmnožila dřívější bohaté kontakty s čs. levicí, kte-ré Aragon udržoval dlouhá léta: psal si s Jiřím Hájkem, Eduardem Goldstückerem, Karlem Kosíkem, Otou Šikem a dalšími.

Slibně se rozvíjející kontakty se však během pár měsíců začaly kazit, když vyšlo najevo, že i pro mnohé zapuzené představitele Pražského jara Tigrid zůstává nepřítelem, antikomunistou. V květnu 1969 vynesl verdikt nad Tigridovou spoluprací s Aragonovou skupi-nou filosof Roger Garaudy, když Tigrida obvinil, že udržuje kontakt s CIA prostřednictvím spolupracovníka Svědectví Jana Starého, v té době často na cestách mezi Evropou a Spojenými státy. Garaudyho sdělení způsobilo, že Aragon a spol. nato spolupráci s Tigridem

– 161 –

ukončili. Kdykoli později Tigrid sháněl podporu pro nějaký svůj projekt a potřeboval k tomu záštitu vlivných představitelů fran-couzské levice, neváhal se například na Aragona obrátit; zpravidla to však učinil přes prostředníka, nejčastěji přes Ivo Fleischmanna.

Ke konstantám Tigridovy práce patřila předtím i potom ne-možnost podrobnosti financování své činnosti zveřejnit. (Neučinil tak ani doma po roce 1989.) Ve snaze čelit aspoň nějak občasným dotazům v této věci, vypracoval si během let techniku, jak reagovat, aby své povinnosti mlčenlivosti dostál. Když byl tedy například na konferenci ke čtvrtstoletí Svědectví v roce 1981 dotázán, kdo je vlastně vydavatelem časopisu (protože ten v té době už nebyl v tiráži uváděn), odpověděl jedním lakonickým, v podstatě kou-zelným slovem: „My.“ Měl takovou pozici, že (alespoň mezi českými exulanty) se ho dál už opravdu nikdo neptal.

– 162 –

Gradualismus v šedesátých letech

Milovan Djilas – Je lepší, když člověk v něco věří – Komunistický stroj zpomaluje – Brzezinski: nový plán pro šedesátá léta – Proč se Češi komunistům nebrání? – Na kongresech Mezinárodního

Penklubu – Jiří Hájek vs. Ignazio Silone – Hledání partnerů: Josef Škvorecký, Jan Procházka, Ladislav Mňačko

V roce 1957 Západ poznal Jugoslávce Milovana Djilase: onoho roku vyšla v New Yorku jeho kniha Nová třída a stala se okamžitě best-sellerem. Autorem byl někdejší předseda jugoslávského parlamen-tu (skupštiny), vysoký funkcionář jugoslávské komunistické strany a nejbližší spolupracovník Josipa Broze Tita, o němž se dokonce uvažovalo jako o možném vůdcově následovníkovi. Platilo to až do roku 1953; tehdy Djilas napsal do stranického deníku Borba seriál článků o tom, že hnutí namířené kdysi proti vykořisťovate-lům ve skutečnosti stvořilo úplně novou vykořisťovatelskou kastu, mocnější než všechny byrokracie v minulosti; vůbec poprvé v dě-jinách totiž tato kasta získala monopol moci.

Za tyto své názory byl Djilas obratem vyloučen z komunistické strany a v dalších letech několikrát uvržen do žaláře, celkem strávil za mřížemi devět roků. Ani tam však nepřestal psát – a právě kniha Nová třída byla prvním a nejúspěšnějším vyústěním jeho pisatelské aktivity. Stvořila Djilase coby jednoho z prvních disidentů ve vý-chodním bloku – skoro deset let předtím, než se toto označení pro kritiky komunismu rozšířilo v mezinárodním diskurzu.

Djilasova kniha vyvolala na Západě senzaci, protože se v ní vůbec poprvé dopustil kritiky komunistického systému vysoce postavený člen strany. Práce byla bezohledná ve své kritické analýze, ze všeho nejvíc však na čtenáře účinkoval pisatelův elegický tón: napsal ji

– 163 –

člověk, kterému se jeho dílo vymklo z rukou a kterému nezbývalo než žasnout, kam „jeho“ revoluce dospěla. Sny, kvůli nimž dělníci kdysi uskutečnili revoluci, se prostě nenaplnily, psal Djilas: místo nich se zrodila totalita, obluda, která se vymkla kontrole a vládne teď jménem nikoho proti všem. Všechnu kdysi tvůrčí energii nyní vládnoucí strana spotřebuje na to, aby se těmi nejbrutálnějšími metodami udržela u moci.

Kniha vyšla pouhý rok po odhaleních XX. sjezdu KSSS, její tón však byl jiný než ten, v němž Chruščov zkoncipoval svůj antistalin-ský referát. Odhalení „kultu osobnosti“ členy strany otřáslo, většině z nich však nezabránilo doufat, že strana i tento prudký looping časem nějak vybere. Co však v této situaci s Djilasem? Muž v dané věci zaručeně kompetentnější než jiní se netajil tím, že svou naději ztratil.

Jak by si byl Tigrid přál, aby i Československo přelomu pa-desátých a šedesátých let mělo svého Djilase! Naneštěstí tomu tak nebylo. Po pár kritických projevech na II. sjezdu spisovatelů v roce 1956 (Františka Hrubína, Jaroslava Seiferta ad.), po několika vystoupeních tzv. filosofických revizionistů (Karla Kosíka, Ivana Svitáka ad.) a po prvních odvážných filmech (Ladislava Helgeho) byly rebelské hlasy opět zatlačeny do pozadí a režim začal pro-dukovat nové propagandistické sliby, ještě velikášštější, než byly před pár lety ty Stalinovy. Podobně jako do vesmíru vzlétly první sovětské družice a v roce 1961 i první kosmonaut, měl se v nejbližší době splnit také sen o nastolení blahobytu. „Ještě naše generace bude žít v komunismu,“ říkalo se a psalo v Československu v roce 1960, kdy země oficiálně vstoupila do posledního předpokoje ráje, do socialismu – a nikdo se tomuto slibu vlastně nesmál, v dané době ho mnozí pořád ještě považovali za pravděpodobný.

Co čekat od budoucnosti? Kdo – Východ, nebo Západ – vyhraje? V rovině ekonomického soutěžení se na počátku šedesátých let síly stále ještě jevily celkem vyrovnané: každý si mohl věřit, čemu chtěl,

– 164 –

někomu se jevil perspektivní Východ a jinému Západ. V roce 1961 Tigrid na to téma otiskl ve Svědectví přepis pozoruhodné debaty, kterou údajně vedl se dvěma mladšími českými exulanty, jedním z roku 1948 a druhým z doby o deset let pozdější: tématem byly perspektivy života v Československu. Problém víry – v současnost, budoucnost – se v oné diskusi ukázal jako klíčový.

Čím dál častěji se Tigrid přistihoval při tom, že jsou mu vlastně milejší komunisté, kteří věří ve svou unikající bludičku šťastné budoucnosti, než antikomunisté, kteří měli především svou negaci a často už nevěřili v nic, ani v sebe sama. Víra s vírou se mají kde setkat, uvědomoval si překvapeně, a to i tehdy, když jsou svou pod-statou naprosto odlišné. „Nespokojený komunista – a říkám to zcela vážně – ten koneckonců na něco věří – i když je to nesmysl – ale věří,“ psal Tigrid v roce 1961. „Mně se zdá, že jenom věřící lidé, i po-mýlení věřící lidé, mohou něco chtít, něco stvořit, o něco usilovat…“

Připomínalo to někdejší Tigridovo „lidovecké“ vyznání víry, uči-něné také tiskem, ale už v roce 1947: tehdy se Tigrid vyznal ze své víry v Evropu a v platnost křesťanských zásad, jejichž pomocí starý kontinent podle něj mohl překonat odkaz hrůz nedávné doby. Nyní svou víru rozšířil i na jistý typ člověka: ve světě se angažuje, riskuje, a když se při tom mýlí, nese za to odpovědnost. I jako protivník je takový člověk přijatelnější než ten, kdo se nikdy neplete, protože ani žádné názory, za něž by ručil, nemá. „Taková chytrost, která se domnívá, že Maďaři se mýlili, když šli do revoluce, kterou nakonec prohráli, to je chytrost… přinejmenším… pochybná.“

Že se celý ten zdánlivě tak dobře promazaný stroj komunismu ve skutečnosti zastavuje, si na počátku roku 1961 uvědomoval ještě málokdo. Tigrid však příznaky krize nacházel všude možně, dokonce i v projevech režimních představitelů, jejichž cílem byl po-chopitelně pravý opak, totiž vychválit přednosti systému do nebe. V roce 1961, po přečtení knihy ČSR a KSČ od Václava Kopeckého, jednoho z posledních přežívajících mužů Gottwaldovy staré gardy,

– 165 –

si Tigrid všiml, že vypočítává-li Kopecký ve své knize údajné úspě-chy režimu, neudělá při tom nikdy onu osudovou chybu, aby tyto „výdobytky“ srovnal s postavením pracujících lidí na Západě: kdyby oba systémy skutečně zkonfrontoval, okamžitě by se ukázalo, že co se vydává za triumfy jednoho režimu, stalo se v tom druhém během posledních deseti let naprostou samozřejmostí.

Nejen v Československu, ale i v Anglii mají přece lidé státem hrazenou zdravotní péči, po Paříži a Západním Berlíně jezdí víc motocyklů, skútrů i osobních aut než v Praze, také lidé na Západě vyrážejí na placenou dovolenou a vodí své děti do školy, která je zdarma, i na Západě se píší a kupují knihy, a často ne horší, než jsou socialistickorealistické romány, i v Německu či Beneluxu se chodí na koncerty a výstavy. Z knihy stárnoucího stranického pohlavá-ra (který navíc, než Tigrid dopsal svůj článek, zemřel, takže text se změnil v Kopeckého nekrolog) redaktor Svědectví vytušil také obavu z toho, že ti, kvůli kterým se údajně všechen komunismus kdysi „budoval“, o ten podivný kompromis, který vznikl, nestojí.

Ve stejném roce 1961 však Tigrid ve Svědectví otiskl ještě jednu důležitou stať, týkající se budoucnosti vztahů Východ–Západ. Její autoři, začínající americký politolog Zbigniew Brzezinski a Tigridův dobrý známý z Výboru pro svobodnou Evropu William E. Griffith, v ní nastínili novou strategii Spojených států pro východ Evropy v nastávající dekádě. Oba autoři si samozřejmě byli vědomi chruš-čovovského tlaku na USA a snažili se vymyslet odpověď, která by byla realistická i účinná.

Amerika podle Brzezinského s Griffithem nechce Chruščova zbytečně dráždit; přesto se však se stavem, kdy si Sovětský svaz vynucuje primát nedemokratickým způsobem, nemůže smířit. USA vnímají nebezpečí války, jež jim hrozí, obyvatelstvo zemí za želez-nou oponou však přesto nemohou nechat svému osudu. Řešení, které Brzezinski s Griffithem nabídli, spočívalo v diferencovaném přístupu k těmto zemím: jinak se chovat k dobyvateli a jinak

– 166 –

k zemím dobytým, jako je Československo nebo Polsko. A to vše tak, aby Sovětský svaz pokud možno nemohl obvinit Ameriku, že se snaží o to, aby vylomila některou z těchto zemí z jeho obranných hradeb.

Tigrid věřil ve svůj gradualismus, zároveň si však uvědomoval, že prostor, na kterém může manévrovat, není velký. Komunisté v Čes-koslovensku ho napadali za to, že likviduje jejich stranu, a přátelé z exilu za to, že se s komunisty paktuje: v obou případech přitom šlo o jedno a totéž Tigridovo jednání. Ani mnozí demokraté nebyli schopní pochopit, že mu jde o víc demokracie, nikoli komunismu, a že k tomu potřebuje dostat myslící komunisty na svou stranu. U komunistů zase vznikalo „nepochopení“, pokud se na cestu revize vydávali s tím, že si i v budoucnu podrží všechnu dosavadní moc: budou vládnout osvíceněji a snad bez krve, ale i nadále proti všem. Podobný komunismus byl tím posledním, co byl Tigrid ochoten podporovat. Proměna členů strany, kterou žádal, spočívala v něčem úplně jiném – v úplném rozchodu s politikou jedné strany a v přijetí pravidel pluralitního systému.

Na přelomu padesátých a šedesátých let však doma navenek na-dále skoro nic nenaznačovalo, že by se vývoj ubíral tímto směrem. Nezdvíhala se ani žádná vlna odporu vůči komunistům, podobná té, která v říjnu 1956 vynesla k moci polského stranického vůdce Go-mułku. Čas plynul, Poláci i Maďaři o sobě nadále dávali vědět, doma však zůstávalo ticho. V Praze, na rozdíl od Varšavy, bylo vyloučeno, aby šéf strany předstoupil před národ a řekl: V minulosti jsme se dopustili strašných zločinů, litujeme jich a chceme je napravit.

Jak je možné, že v Čechách neexistuje tlak zdola, že se tam lidé smiřují se situací, která by generaci jejich otců přišla nemožná? Tigrid se snažil nahlížet věc opět z hlediska řadových komunistů a dospíval k závěru, že i úplně obyčejný člověk má přece v Českoslo-vensku prostor, aby dal najevo, pokud s něčím nesouhlasí. „Kdyby lidé, kteří jsou u nás neprávem udáni, si nechodili stěžovat jen ke

– 167 –

svým přátelům, nýbrž se spíše obrátili ke straně, aby jim strana pomohla, a kdyby za tím šli, a kdyby jich bylo sto a pak tři sta, to už by byl chór…“ Proč všichni ti nespokojení straníci nedokážou udělat dojem ani ve vlastní partaji? K čemu ji tedy mají? Proč v ní jsou? Jak je možné, že celý ten kdysi tak demokratický národ přišel o lidi schopné jednat, že už tam lidé pro svou svobodu nejsou ochotni něco udělat?

Politické poměry doma se po kratičkém „tání“ v letech 1956–1958 opět utužily. Přesto jeden rozdíl proti době o deset let dříve exis-toval: Západ se posunul výrazně vpřed, začal prosperovat, a země jako Československo už nemohla, tak jako za Stalina, spoléhat na izolaci. S přibývajícími pokusy o pronikání na Západ šlo ruku v ruce pronikání kulturní – a s ním například rozvoj cestování. Českoslo-vensko v roce 1958 zazářilo na světové výstavě v Bruselu, po níž začalo přibývat také kulturních zájezdů do Paříže, kde Tigrid žil.

V roce 1957 v hlavním městě Francie proběhla úspěšná výstava české a slovenské gotiky. Přijela Česká filharmonie, vystoupila Laterna Magika. Z čs. strany šlo samozřejmě spíš o vývoz státní propagandy než o běžnou kulturní výměnu, čas v kultuře tam stále ještě plynul úplně jinak než na Západě. Četnosti česko-francouz-ských styků to však prospívalo i tak.

Pro Tigrida to znamenalo možnost navazovat osobní kontakty – tedy něco, o čem si ve svém dosavadním exilu, ať už v Mnichově či New Yorku, mohl nechat zdát. Snažil se o to teď všemi způsoby. Jedním z těch, proti nimž pražský režim mohl těžko něco namítat, byla jeho účast na kongresech Mezinárodního Penklubu, na které zajížděl jako představitel Penklubu spisovatelů v exilu, u jehož zrodu v roce 1951 stál.

Jeden z prvních takových nečekaných kontaktů navázal na kongresu v roce 1959 ve Frankfurtu nad Mohanem, kam dorazila čs. delegace v čele se spisovatelkou a funkcionářkou KSČ Alenou Bernáškovou. Byla to kovaná stalinistka, takže Tigrid hovorem s ní

– 168 –

nebyl nadšen (po návratu napsala do novin, že v Západním Německu se lidé opičí po amerických vzorech; staroslavné frankfurtské párky, kterými se tam živila, jí prý svou současnou mdlou chutí připomněly americké napodobeniny zvané frankfurters). Zatímco členové pol-ské spisovatelské delegace na kongresu čile komunikovali s exilový-mi kolegy, udržet obdobný kontakt s čs. delegáty se Tigridovi ve Frankfurtu nepovedlo – a to přesto, že mezi nimi zasedl i Eduard Goldstücker, s nímž se Tigrid znal už z předválečné Mladé kultury.

Další pokusy o navázání kontaktů dopadly o něco lépe. V ro-ce 1961 v Londýně Tigrid poznal spisovatele sci-fi Josefa Nesvadbu a na staré časy zavzpomínal s Lumírem Čivrným, Jiřím Muchou a dalšími známými z předúnorových dob. Na jaře 1962, během pa-řížských Dnů čs. filmu, se poprvé setkal s A. J. Liehmem a v červnu téhož roku mohl tamtéž, na kolokviu o literární kritice, vedle dalších členů čs. delegace promluvit i s Jiřím Hájkem, s nímž se znal dokon-ce už ze studentských let třicátých. Kolegův referát na kolokviu ovšem nazval ve Svědectví „sympaticky skromným“, což byl způsob, jak vyjádřit, že text neobsahoval žádné myšlenky; také Hájek se pak po návratu v pražském literárním měsíčníku Plamen Tigridovi revanšoval zaspíláním jeho nové knize Marx na Hradčanech.

Už běžela šedesátá léta, nebyla to však ještě ta „zlatá“, jak byla dekáda s odstupem času nazvána. Mnozí z těch, kdo z Prahy do Paříže přijížděli, byli komunisté oddaní své straně natolik, že ná-zorové diskuse s nimi nepřipadaly v úvahu. Pokud přijali Tigridovu nabídku k rozhovoru, pak často s vidinou dodatečného zpracování tohoto rozhovoru na formuláři s názvem Zpráva o styku s cizincem, který cestovatelé po návratu povinně vypracovávali pro orgány ministerstva vnitra. Jiří Hájek byl přesně takovým případem; jeho pseudonym Jiří Buřič, který si zvolil před válkou, už dávno neplatil, Hájek byl nyní naprostým stranickým konformistou. Tigrid byl pro něj člověkem, který v únoru 1948 zradil, a tento neodpáratelný cejch dával Hájkovi důvod, aby se nedal ovlivnit jeho myšlenkami.

– 169 –

Že jde o dva protikladné způsoby myšlení, odkryla v roce 1958 Hájkova reakce na text Ignazia Siloneho (1900–1978), který Tigrid otiskl ve Svědectví. Italský spisovatel patřil ve své zemi k první gene-raci revizionistů: z Italské komunistické strany, kterou v roce 1921 zakládal, vystoupil o devět let později pod bezprostředním dojmem návštěvy Moskvy, kde rozpoznal propast mezi stalinskými slovy a činy. S krajní levicí se rozešel dávno předtím, než Tigrid začal brát politický rozum; což ovšem nezabránilo tomu, aby jeho romány vy-cházely i v meziválečném Československu a bez ohledu na autorův postoj k Sovětskému svazu tam byly vnímány jako romány levicové.

Silone se s hnutím rozžehnal ve jménu věrnosti sobě samému: před Orwellem, Koestlerem, Djilasem a všemi, kdo měli přijít po nich. A ve svém textu, který Tigrid převzal a otiskl, se pozastavil nad fascinující prudkostí, s níž moderní komunismus přistupoval ke společenským problémům – a dovoloval, aby se pod jeho vlajku vešli nejradikálnější idealisté spolu s nejpragmatičtějšími cyniky moci: „Pod jeho praporem bojovali buřiči a pronásledovatelé, hrdi nové a žoldnéři, vykořisťovaní i vykořisťovatelé; novináři, kteří riskovali život, požadující neomezenou svobodu tisku a jiní, kteří psali na obranu cenzury; obžalovaní, kteří žádali právní zá-ruky před fašistickými soudy, a soudci, kteří odpírali obžalovaným jakékoli možnosti dokázat vlastní nevinu; odboráři, kteří podně-covali ke stávkám na obranu životních podmínek dělnictva, a jiní, kteří ospravedlňovali zákonné potlačení práva na stávku a nucené práce jako součást nového hospodářského systému; poslanci, vlád-ci, prakticky nekontrolovatelní a neodstranitelní, leda v krvavých častých čistkách.“

V rámci této „strašidelné dvojakosti komunismu“ členové strany před zraky ostatních opisují vývojový oblouk od idealistů k prag-matikům moci, psal Silone. Je to logika vnitřního vývoje strany po celou dobu její existence. Kdo zůstane věrný idealismu mládí, ten musí ze strany odejít. Ale ten idealismus přesto dál existuje, Silone

– 170 –

ho pojmenoval, a Tigrid tuto ideální představu sotva otiskl proto, že by ji odsuzoval. Velmi pravděpodobně s ní z velké části souhlasil. Silone definoval takový moderní socialismus jako: „Popření tradi-ce a osudu, i pod škraboškou dějin; rozšíření etických požadavků z úzké osobní a rodinné sféry tak, aby vládly veškeré lidské činnosti; potřebu skutečného bratrství; potvrzení převahy lidské osobnosti nade všemi hospodářskými a sociálními mechanismy, které ji utla-čují.“

Snad i zmiňovaný pražský Jiří Hájek by si v této Siloneho definici uměl vybrat části, které by ho uspokojovaly. Avšak v textu, který v roce 1958 vyšel ve Svědectví, netvořilo odpadlíkovo socialistické krédo tu nejdůležitější pasáž. Ta přišla až v samém závěru, kde se italský autor vyjádřil k tématu, s nímž si Tigrid léta lámal hlavu: Proč je odpor vůči komunismu v Československu tak chabý, proč se do něho víc nezapojuje dělnická třída a co by tuto situaci mohlo změnit.

Silone psal: „Československo patřilo k nejcivilizovanějším a nej-demokratičtějším zemím Evropy; nelze proto o této zemi uvažovat v rámci polehčujících okolností, jež platí pro země méně vyvinuté nebo ty, které podlehly náporu fašismu. Čs. dělníci jsou politicky zralí a nejdou do žádného boje, v němž nemají reálnou vyhlídku na úspěch. Sami musí posoudit zralost dané situace. Italské dělnictvo v době fašismu rovněž postupovalo opatrně a setrvávalo v pasivní rezistenci, i když při tom fašismus do důsledku odmítalo.“

Byla to myšlenka, která marxisticky necvičenému uchu mohla vyznít téměř krotce; ve skutečnosti však Silone promluvil přesně tím drze průzračným stylem, který i u ostatních marxistických „renegátů“ (jako byl kdysi v Česku například Záviš Kalandra) jejich bývalé soudruhy tak rozčiloval. Dát bez dalšího do jedné roviny po-stavení dělníků za Antonína Novotného a za fašisty Benita Musso-liniho si komunisté v Praze nemohli vyložit jinak než jako výpad, jenž nesmí zůstat nepovšimnut.

– 171 –

A tak to Jiří Hájek v roce 1958 do pražských Literárních novin napsal: Silone je normální myšlenkový provokatér, který si o pomě-rech v ČSR smí psát, co chce, protože tyto poměry nezná, nic tam neovlivňuje a pravděpodobně vůbec netuší, do jakých souvislostí se jeho text na stránkách Svědectví dostal. Skutečně podstatným nepřítelem režimu je však Tigrid: ukázal prý totiž, k čemu jeho na-bídky k diskusím o výhodách nebo nevýhodách komunismu jsou. Nechce hledat prostor shody, zajímá ho konfrontace. Nejde nejdřív odsuzovat slovní bitky mezi Východem a Západem a pak připustit srovnávání komunistického režimu s fašistickým. Komunisté, ne-věřte Tigridovi, nabádal své čtenáře Hájek. Není to socialista, jaký-mi i vy chcete být. Je to revizionista – a to, k čemu revizí směřuje, není žádný svět sociální utopie, ale vaše zkáza.

Starý známý trefil. Tigrid koneckonců chtěl mnohem víc než jenom být revizionistou. Přál si být hybatelem celého čs. revizionis-mu. Bylo zřejmé, že k tomu bude doma potřebovat stejně odhodlané partnery. Kdo by však takovým partnerem mohl být?

Na konci padesátých let Tigrid nabyl dojem, že možná někdo jako spisovatel Josef Škvorecký. Jeho Zbabělci Tigrida hned po vydání v roce 1958 silou své výpovědi strhli a přemohli; věkový rozdíl mezi jím a autorem byl koneckonců pouhých sedm let, a tak zpověď Dannyho Smiřického mohla být i pro Tigrida plus minus také vyjádřením postoje jeho vlastní generace. Umělecky chápal román po svém, na kongresu Penklubu v Rio de Janeiru v roce 1960 ho vyzdvihl jako „patrně první velké humoristické dílo k oslavě zdravého lidského rozumu a lidského soucitu od doby Dobrého vojáka Švejka“ – což na Zbabělcích tím hlavním asi nebylo. O tom, že román je mezníkem v dějinách české literatury, však byl Tigrid každopádně přesvědčen; několikrát se ve svých textech zabýval aférou, která v Praze po vydání knihy následovala, a vždy ji líčil jako principiální událost, která ukazuje, že svobodu tvorby a literatury je nutné bránit ve všech případech, bez výjimky.

– 172 –

Škvorecký ovšem nebyl členem komunistické strany, což z něj doma činilo občana druhého řádu, jehož případný vliv se mohl uplatňovat jen prostřednictvím textů a čtenářů a už nijak jinak. Když se nad prvním vydáním jeho románu zavřela voda, zmizelo spisovatelovo jméno na několik roků z veřejného oběhu. Ve stejném čase však začala literárně i společensky stoupat hvězda jiného auto-ra, jehož vztahy k mocenským strukturám byly složitější – a tak se Tigrid na počátku šedesátých let začal zajímat i o spisovatele a filmového scenáristu Jana Procházku.

Byl to další případ tvůrce, jehož postupné prohledání podstaty režimu, kterému zasvětil své mládí, se dalo stopovat knihu po knize, od Zelených obzorů (1960) po Ucho (1969) – a nemohlo být pochyb, že za tuto dobu autor urazil názorově obrovský kus cesty. Také Procházkova rok od roku temperamentnější publicistika (shrnutá v roce 1968 do knihy Politika pro každého) ho stavěla do pozice veřejného mluvčího, s jehož názory se ztotožňovalo mnohem víc lidí, než kolik bylo komunistů střední generace, jejichž mluvčím Procházka původně chtěl být. Růst Procházkova vlivu se projevoval i přibýváním jeho stranických funkcí (od roku 1962 byl kandidátem ÚV KSČ, od roku 1963 členem ideologické komise ÚV KSČ atd.). A navíc o něm bylo známo, že udržuje kontakty s prvním tajemníkem strany Antonínem Novotným…

A ještě jednoho takového „Procházku“, mluvčího reformního proudu ve straně, v jehož budoucí vývoj bylo možné vkládat na-děje, Tigrid v šedesátých letech objevil. „Kdyby nám někdo uložil, abychom jedním slovem, jedním jménem charakterizovali situaci čs. socialismu na sklonku roku 1966, řekli bychom bez váhání: Mňačko,“ napsal ve Svědectví. Slovenský reportér a beletrista, enfant terrible chruščovovské i raně brežněvovské éry se Tigridovi jevil přesně tak, jak měl správný hrdina zpoza železné opony vypa-dat – přestože Tigrid neopomněl dodávat, že všechno, co Mňačko zatím píše a dělá, činí v souladu se svou stranickou disciplínou.

– 173 –

Rváč a bojovník, který zná svět i nejvyšší představitele strany. Ví, jak to v nejvyšších patrech moci chodí, a zároveň se zdráhá těmto mechanismům podvolit. Hrdina revolučních let, který během pár nejbližších roků patrně dozraje k deziluzi.

V románě Jak chutná moc, dokončeném v roce 1967, Mňačko skutečně překročil svůj stín a se stranou a jejími představiteli se rozešel. Následoval zákaz vydání, Mňačkův odchod do exilu a tam počátek úplně jiné spisovatelské kariéry, která už s tím, co dělal Tigrid, nesouvisela.

Proč Tigrid žádného z těchto předních spisovatelských kritiků strany nepřiměl ke spolupráci? Podařilo se režimu vytvořit jeho negativní obraz, takže ti, o které mu hlavně šlo, z něj nakonec dosta-li strach? Nebo byl český revizionismus ve svých špičkách do té míry zahleděn sám do sebe, že si potřebu komunikovat s lidmi, jako byl Tigrid, neuvědomoval? Snad šlo jen o to, že obě strany prostě tentokrát dobře porozuměly hře, která se tu hrála: Tigrid pochopil, že Procházka s Mňačkem žádají lepší stranu, nikoli rozchod s ní – a ti dva zase pochopili, že on žádá rozchod až do konce. A tak se minuli; dohromady by to nedělalo dobrotu.

– 174 –

Doma se něco děje

Kdo bude čs. Gomułkou? – 1963: nové „tání“ – V Rudém právu reagují – Pokus o únos Tigrida z Budapešti – Svědectví Karla

Kaplana – Styky s čs. vyslanectvím

Ale cosi doma se přece jenom začínalo dít. Tigrid to poprvé napsal do úvodníku sedmnáctého čísla Svědectví v roce 1962 (nazvaném příznačně Na rozcestí): „Sedmnáct let po válce je u nás v Českoslo-vensku hospodářsky zle.“

Proti minulé dekádě, v které se soupeření Východu se Západem odbývalo hlavně ve vojenské oblasti, se teď, s určitým zklidněním mezinárodní situace, ukázalo, jak si oba systémy vlastně navzájem stojí ekonomicky. Hrozivý výsledek komunistického hospodaření překvapil i pozorovatele, jakým byl Tigrid, a ve Svědectví shrnul poměry doma bez sentimentu: symbolem doby vůbec nejsou sovět-ské sputniky a vostoky, ale nekonečné fronty prakticky na jakékoli zboží, potravinami počínaje a kulturními statky konče. Režimu se nepodařilo rozřešit bytovou „otázku“, takže staré i mladé rodiny jsou nuceny žít pohromadě ve stísněných bytech. Socialistické zdravotnictví, které chtělo být výkladní skříní režimu, zřetelně ztrácí za Západem, a školství jakbysmet – to všechno v zemi, která se ještě před čtvrtstoletím hrdě hlásila k nejvyspělejším v Evropě.

Má-li Československo i v této situaci v něčem štěstí, psal po gradualisticku Tigrid, pak snad jen v rostoucím počtu lidí, členů strany, kteří si uvědomují, že případná změna situace závisí jen na nich, na tom, jak naléhavě budou požadovat změny. Čím dál víc čs. dělníků-komunistů podle Tigrida chápe, že jsou skutečně zdrojem moci ve státě. Závěr, ke kterému pak pisatel došel, byl – vzhledem k tomu, že ho neotiskly komunistické noviny, ale

– 175 –

„reakční“ Svědectví – skutečně pozoruhodný: „Je zřejmé, že v daných vývojových podmínkách běží o to, aby se pracující postavili nikoli zády, ale čelem ke straně a žádali důrazně, co jim patří podle práva a zákona. Aby tímto ‚tlakem zdola‘ podpořili ty komunisty v nej-vyšších orgánech strany, kterým je bližší čs. košile než kubánský kabát, kteří chtějí konečně nastoupit vlastní, skutečně čs. cestu k socialismu. Nikoli zítra, ale dnes.“

Se svými názory dál zůstával v exilu bílou vránou, ale nedokázal to vzdát a nepřestával to s komunisty zkoušet: právě on, pro kte-rého by jinak bylo tak snadné, mnohem snadnější než pro drtivou většinu exulantů, přervat vazby s domovem. Uchovával si je však dál, včetně těch nejjemnějších psychologických; dál, jako doma, dokázal v češtině číst mezi řádky a rozumět řeči ve všech jejích významových patrech – a díky tomu zůstával duchem nadále v Čechách, jeho vazby k lidem tam se nikdy neredukovaly jen na vztahy pracovně-pragmatické. „Záleží nám především na osudu žijících generací v zemích pod komunismem,“ psal. „Těšíme se proto z každého dílčího úspěchu ať politického, ať hospodářského či sociálního, z něhož má u nás prospěch řadový občan.“

Bylo to tak, záleželo mu na těch úspěších a těšil se z nich. Ko-munismus pro něj zůstával hnutím, které ustrnulo na prastarém marxleninském dogmatu, ale toto hnutí zároveň tvořili živí lidé, u kterých Tigrid očekával obdobné vlastnosti jako u sebe sama: potřebu svobody, tvůrčí nepokoj, touhu objevovat nový a lepší svět. Každý, kdo svou účast na proměně světa nevzdal, si mohl být jistý Tigridovým zájmem. „Goethe říkal, že nic není tak zeleného jako strom života, a Milovan Djilas to vyjádřil tak, že ‚síla skutečnosti a života byla vždy silnější než hrubé násilí a vždy životnější než všechny teorie‘.“ To Tigrid podepisoval.

V první polovině šedesátých let se tak jeho Svědectví zvolna přeměnilo v názorovou „platformu“, na níž se vymýšlela čs. cesta k socialismu, která by byla uskutečnitelná právě na půdě strany.

– 176 –

Tigridovi přátelé, poúnoroví antikomunisté, museli v té době jeho časopis číst se skutečným úžasem. Vypadalo to, jako by se Tigrid rozhodl nečekat už dál na příchod nějakého českého či slovenského Władysława Gomułky – ale jako by se z nedočkavosti rozhodl, že se tímto Gomułkou stane sám.

V roce 1963 už se i doma věci viditelně dávaly do pohybu. Sys-tém ztrácel dech. Už nebyl schopen předstírat, že v životní úrovni, kterou zajišťuje obyvatelstvu, předbíhá Západ nebo že s ním aspoň drží tempo. Ti, kdo se dali ke komunistům, protože doufali, že tak druhé dovedou do ráje, začínali chápat, že jdou úplně jinam. A ti z nich, kdo byli mocni myšlení a slova, o tom začali psát články do novin, knihy a divadelní hry, natáčet filmy a televizní pořady.

Když v roce 1963 Tigrid ohlašoval novou vlnu „tání“ v Českoslo-vensku, druhou po roce 1956, nestačilo mu celé jedno číslo časopi-su, aby všechny tyto nové zajímavé hlasy z vlasti ocitoval: Karlem Kosíkem počínaje a Janem Trefulkou či Otou Šikem konče. Nebylo pochyb o tom, že ať už všichni tito lidé Tigrida znali či ne a ať už si o něm mysleli cokoli, měli jednu věc společnou: ačkoliv o jejich kritickém vztahu k režimu ještě před pár měsíci či lety nebylo nic známo, promlouvali nyní ke čtenářům doma ve stejném duchu a často téměř stejnými slovy, jako to dosud na dálku a osamoceně činilo Svědectví.

Tigrid od počátku budoval Svědectví jako časopis, kam mají kromě jiných samozřejmý přístup také autoři z domova. Hned v prvním čísle otiskl básně Jaroslava Seiferta a Jána Kostry i krátký text (o vztahu vlasti a národnosti) od Václava Černého. Začal na stránkách časopisu pěstovat esejistiku, která v nesvobodných po-měrech doma skomírala: první zásadní studií na téma novodobých čs. dějin, kterou otiskl, byla už na podzim 1957 práce Eduarda Tá-borského o Benešových válečných cestách do Moskvy. (Že už tehdy trefil a zařadil stať podstatnou, se ukázalo s odstupem třiatřiceti let, kdy – už ve svobodné Praze – Tigrid na jaře 1990 koncipoval

– 177 –

jakési vzorové výběrové „best of“ číslo Svědectví a tento, jeden z vůbec prvních textů, které v časopisu vyšly, tam nalezl víc než čestné místo.) Postupně se rozrůstala také „literární sekce“ časopi-su; od konce padesátých let už Tigrid běžně tiskl například rozsáhlé úryvky z tvorby domácích autorů – jako první v roce 1959 závě-rečnou kapitolu ze Škvoreckého Zbabělců, krátce předtím v Praze nejdřív slavně vydaných a hned poté režimem zatracených.

Kdykoli byl Tigrid někým z exilu obviňován z nadbíhání čs. ko-munistům, argumentoval tím, že – alespoň podle reakcí nejvyšších čs. míst – se mu jeho snaha o rozdělení KSČ na „dobré“ a „zlé“ ko-munisty daří. Soudě podle množství reakcí, jakého se mu z Prahy na jeho časopis dostávalo, měl pravdu. První reakci čtenáře z domova otisklo Svědectví hned v druhém čísle a Tigrid také nikdy nezapo-mněl na první setkání se čtenářem časopisu zpoza železné opony tváří v tvář: došlo k němu na kongresu mezinárodního Penklubu v září 1957 v Tokiu a nečekaným „informátorem“ se tam stal Tigri-dův starý známý, šéf čs. kongresové delegace Adolf Hoffmeister.

Tužit se začalo i Rudé právo a další tiskoviny, ústy a pery politiků a stranických ideologů. Především z názorů těch druhých Tigrid poznával, jakou váhu v Praze jeho časopisu přikládají. Do polemiky se Svědectvím se v roce 1959 na Sjezdu socialistické kultury pustil přední stranický ideolog (a v té době také ministr kultury) Ladislav Štoll. V knize Socialismus a mírové soužití s Tigridem v roce 1961 polemizoval další věhlasný stranický ideolog Jaromír Sedlák (poz-dější poradce čtyř premiérů: Štrougala, Adamce, Čalfy, a dokonce i Paroubka). V Rudém právu celkem běžně psali o Tigridem pro-sazovaném revizionismu jako o převodové páce amerického impe-rialismu. Byl mezi pražskými novináři „populární“.

Jeho ideoví protivníci v Československu se však neomezovali jen na slovní metody boje. Navzdory prohlášením o tom, že „kult osobnosti“ se všemi zločiny padesátých let je překonán, naplánovali v čs. kontrarozvědce ještě v srpnu 1964, tři měsíce před každoroční

– 178 –

konferencí mezinárodního Penklubu, na niž se Tigrid tak jako vždy chystal, jeho únos do Československa. Místem konání kongresu měla být tentokrát Budapešť. Vůbec poprvé tehdy Mezinárodní Penklub přenesl místo svého rokování za železnou oponu – bez-pochyby i ve snaze podpořit tím nezávislé spisovatele v Maďarsku, a vlastně i Kádárův režim, který po roce 1956 zaujímal ke kultuře celkem vstřícné stanovisko a rád se chopil šance zlepšit si meziná-rodní reputaci.

Byla to vůbec první Tigridova cesta na Východ od roku 1948 a neskončila pro něj tragicky jen šťastnou náhodou: v říjnu 1964 padl sovětský vůdce Chruščov, což na několik dní zaměstnalo pra-covníky tajných služeb, včetně té československé, nepředvídanými úkoly; pracovník I. správy pražského ministerstva vnitra podplu-kovník Jiří Svoboda (SVITÁK) se tak s Tigridem v Budapešti o pár hodin minul.

Díky tomu mohl Tigrid ve Svědectví vylíčit svou návštěvu Ma-ďarska jako celkem milý výlet, který nebyl prost bizarních prvků. Svůj projev o umělecké svobodě pronesl ve velkém sále Maďarské akademie věd, v jedné z mnoha budapešťských budov, kde osm let předtím zuřily krvavé boje povstalců se sovětskou armádou. Z vyslanců z Východu měl možnost promluvit si se sovětským literátem Konstantinem Simonovem, z Čechoslováků s Lumírem Čivrným a Helou Volanskou. Navzdory uspíšenému odjezdu pobyl v Budapešti celé čtyři dny a podle svých slov se při tom ani na okamžik necítil cizincem. Koneckonců pobýval v zemi, která se krátce předtím rozhodla přestat rušit zahraniční rozhlasové vysí-lání (včetně Rádia Svobodná Evropa) a odkud občané, na rozdíl od Československa, už směli celkem snadno vyjíždět na dovolenou do Itálie a Rakouska.

Pozdější zpravodajské akce, organizované čs. bezpečností proti Tigridovi v šedesátých letech, měly už „standardnější“ podobu běžných mediálních provokací. V polovině šedesátých let tak byla

– 179 –

ve francouzských médiích uměle rozšířena informace o tom, že se Tigrid měl stýkat s představiteli proalžírské Národní osvobozenecké fronty, kteří prosluli teroristickými metodami a mimo jiné usilova-li o život prezidenta de Gaulla. Dezinformace šířená špičkovým francouzským rozvědčíkem, působícím v kabinetu pařížského po-licejního prefekta, způsobila, že francouzská kontrarozvědka dala Tigrida sledovat; žádná jiná opatření však vůči němu nepodnikla.

Přibývalo však i mediálních reakcí zpoza železné opony, ze kte-rých si Tigrid mohl učinit představu, jak je vnímán ve vysokých patrech pražské politiky a jaký význam je mu tam přikládán. Že ho uprostřed „zlatých“ šedesátých let v Praze v žádném případě nepodceňují, se potvrdilo v říjnu 1965, kdy v edici Studijní prame-ny, vydávané ideologickým oddělením ÚV KSČ pro vnitřní potřebu funkcionářů všech stupňů, vyšel rozsáhlý analytický materiál, věnovaný Svědectví. Text byl k Tigridovi jak náleží kritický, při-nejmenším z jeho rozsahu (čtyřicet rukopisných stran) však bylo možné pochopit, že v něm v Praze nepřestávají vidět kvalifikované-ho a zvlášť nebezpečného protivníka.

Skoro se zdálo, jako by jeho počínání v Praze vyvolávalo až paniku: Tigrid vzal komunistům iniciativu v oblasti, kde si na ní nejvíc zakládali a kde pro ně byla zároveň nejpodstatnější – v ob-lasti ideologie. Dosud byli zvyklí omamovat západní a třetí svět svou slovní mírumilovností. Ať zbraně mezi Východem a Západem mlčí, žádali kýčovitě v Praze a Moskvě – a ať místo toho zuří boj v oblasti ideologií; to ke konečnému vítězství stačí, tvrdili Novotný i Chruščov. A nyní přišel Tigrid a také toto vítězství jim vzal. Tvrdí-te třeba, že Němci jsou odvěkými nepřáteli republiky, před nimiž může Čechoslováky uchránit jen spojenectví se Sovětským svazem? Můžu vám dokázat, že Německo je prosperující a demokratická země, která se distancuje od posledních zbytků revanšismu a bu-duje novou státní identitu na úplně jiných základech, které vy si možná vůbec nedokážete představit… Věrný svému stylu, který mu

– 180 –

v šedesátých letech získával mezi reformními komunisty stále více příznivců, Tigrid dokonce uvedený analytický materiál ÚV KSČ vzal a otiskl ve Svědectví s ironickým dovětkem, že tak činí „k desátému výročí tohoto časopisu“.

Z této i dalších reakcí pražských ideologů na Tigridův časopis by se dalo soudit, že ho sledovali a vyhodnocovali pečlivě, že se jím do hloubky zabývali. Existuje však i svědectví, které svého času poskytl historik Karel Kaplan, do roku 1964 pracovník aparátu KSČ a v době Pražského jara vlivný tajemník stranické komise, která se zabývala otázkou politických procesů v padesátých letech a rehabi-litací jejich obětí. Z tohoto svědectví vyplynulo, že vztahy pražských vedoucích orgánů k Tigridovi byly zřejmě složitější.

Když Kaplan v roce 1968 dostal za úkol zpracovat archiv ne-dávno odstoupivšího prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky Antonína Novotného, našel v něm mimo jiné složku s korespondencí, kterou Novotný v šedesátých letech vedl s teh-dejším vedoucím 8. bezpečnostního oddělení ÚV KSČ Miroslavem Mamulou. Z dopisů vyplývalo, že od konce roku 1965 Novotný na své podřízené opakovaně naléhal, aby přijali zvláštní (nejlépe zá-konná) opatření, která by umožnila přísněji trestat emigraci a v ní hlavně Tigrida. Za přímý důsledek těchto prezidentových iniciativ Kaplan považoval soudní proces se spisovatelem Janem Benešem (a s Tigridem), uspořádaný v Praze v létě roku 1967 – jak o něm ještě bude hovořeno dále.

Kaplan však ve své vzpomínce z roku 1981 připomněl i léta 1961–1964, kdy byl zaměstnán přímo v ideologickém oddělení ÚV KSČ, jež mělo sledování exilových periodik včetně Svědectví na starosti. Ve skutečnosti tam prý Tigridův časopis nikdo nečetl, pro-tože tam vůbec nedocházel, a nebyl prý dostupný ani v knihovně ÚV KSČ. „Popravdě řečeno, nesetkal jsem se tehdy v aparátu ÚV s člověkem, který by Svědectví četl, nebo by mluvil o tom, že je četl,“ prohlásil Kaplan při setkání k 25. výročí časopisu v německém

– 181 –

Frankenu v roce 1981. „Vysvětluji si to tím, že mezi těmito lidmi bylo Svědectví a Tigrid něčím, co bylo automaticky zavrženo. O tom se nikdo nebavil – to je Tigrid a tím to končí. A nikdo ani neměl odvahu to číst, i když mohl. V Ústavu dějin KSČ všechna Svědectví byla a tam si je mohl každý přečíst.“

Mohl být rozdíl mezi četbou a hovorem o tom ve společenství soudruhů. Pro „řadové“ členy, především ty z kulturní a intelek-tuální oblasti, však četba Svědectví každopádně ztrátou času ne-byla – o čemž se dalo usuzovat dokonce i ze samotných stránek časopisu, kde po celá šedesátá léta příspěvků z domova (a jejich autorů) přibývalo. Vznikla paradoxní situace, kdy se o vnitřním životě strany čs. čtenář z Rudého práva ani ze žádného jiného stranického periodika nedozvěděl tolik podstatných faktů jako z Tigridovy pařížské revue. Ve Svědectví měli přesné informace o všem: o tom, jaký je aktuální průběh utajovaných stranických rehabilitací, i o tom, které ulice v Praze jsou zrovna rozkopané.

Tigrid pro časopis využíval svých kontaktů v mnoha rovinách, včetně skrytých vazeb na čs. (komunistické) vyslanectví v Paříži. Od roku 1962, v souvislosti s ukončením války v Alžírsku a s nástupem nové de Gaullovy středoevropské politiky, obě strany, českoslo-venská i francouzská, opatrně přistoupily k novému rozšiřování styků, což se například v oblasti kulturních kontaktů projevilo v prosinci 1964 instalací nového kulturního rady na čs. amba-sádě Iva Fleischmanna: do té doby měl úřad jen svého kulturního přidělence (= o řád nižší funkce) Kamila Lorence. Z rozdílných až protikladných stylů práce obou mužů vzniklo soutěžení, jehož se Tigrid (který se zejména s Lorencem už předtím dobře znal) snažil v následujících letech těžit, často úspěšně.

V šedesátých letech přibylo nejen cest čs. turistů a kulturních pra-covníků do Paříže, ale také akcí spjatých s čs. kulturou a pořádaných tam různými francouzskými institucemi. Na ty, které organizovala čs. ambasáda, Tigrid neměl přístup, nezvali ho tam, a kdyby přesto

– 182 –

přišel, určitě by nebyl vpuštěn. Pokud však třeba český hudebník přijel na pozvání francouzské instituce, Tigridovi nebylo možné z ambasády zabránit, aby si sehnal lístek – a po koncertu, vernisáži či divadelním představení s hosty z Československa též zahovořil.

Často šlo opět o staré známé ještě z předúnorové republiky: s Adolfem Hoffmeisterem či Janem Werichem se Tigrid scházel během každé jejich cesty do Francie. Když se jindy, v květnu 1965, zúčastnil tak jako vždy Dnů čs.-francouzské kulturní výměny, zjistil zas, že se jako vedoucí čs. delegace dostavila Gertruda Sekaninová--Čakrtová, jeho někdejší nadřízená na ministerstvu zahraničí (před Tigridovým vyhazovem v roce 1946). Vyhledal ji, zavzpomínal s ní na staré časy, pohovořil s ní o jejich tehdejším společném před-staveném (a Tigridově stále-příteli) Ivo Ducháčkovi a choval se i v tomto případě tak, aby dal najevo, oč mu jde: normální je i přes železnou oponu spolu mluvit, stejně jako to dělají Poláci a Maďaři.

Ve stejném roce 1965, když v Paříži hostovalo Divadlo Na zá-bradlí, pozval na večeři režiséra Jana Grossmana. Při zájezdu Divadla za branou poseděl s hercem Janem Třískou. Při návštěvě delegace Svazu divadelních umělců vzal na oběd herce Václava Vydru. Stále častěji se mu v Paříži hlásil také kritik Jiří Hájek: v pa-desátých letech ostrý názorový protivník se o deset let později na stránkách literárního měsíčníku Plamen, jehož byl šéfredaktorem, uvolil prosazovat mírný revizionismus v mezích zákona. Záměr udávat v české literatuře tón se mu však nikdy nesplnil, a přestože občas tiskl módní levicové myslitele Garaudyho, Sartra nebo Ernsta Fischera, bezděčně lakonickou zprávu o významu jeho úsilí podal s odstupem času, po Hájkově pádu, spisovatel Josef Škvorecký: „Když jsem se v roce 1968 stal předsedou redakční rady Plamene, řekl někdo na schůzi – tehdy se najednou takové věci daly říkat –, že snad konečně Svědectví bude mít konkurenci.“

Na čs. ambasádě se Tigridových kontaktů dílem hrozili, dílem se je snažili překazit. Až dosud mohli těžit ze spolupráce s organizace-

– 183 –

mi, jako byla Společnost France-Tchécoslovaquie, sdružující Čechy usazené ve Francii, kteří si chtěli uchovat kontakty s vlastí i poté, co ji ovládli komunisté. Společnost se netajila těsnými vazbami na Francouzskou komunistickou stranu, což v zemi limitovalo její vliv – a ani Tigrid neměl důvod vstupovat s jejími členy do kontaktů. Ale i toho, nač stačil po své vlastní linii (či ve spolupráci s exulanty, jako byl malíř Josef Šíma, který mu zprostředkovával kontakty na zajímavé české výtvarníky, projíždějící Francií), bylo dost na to, aby na čs. ambasádě měli z Tigrida obavy.

Šéfem kulturní politiky na čs. vyslanectví byl od prosince 1964 (až do svého odchodu do exilu přesně po pěti letech) už zmíněný Ivo Fleischmann, levicový básník a kritik z okruhu Literárních novin. Jeho výhodou proti Tigridovi bylo, že měl otevřené dveře do větši-ny pařížských levicových salonů, koneckonců jednou už v Paříži (v letech 1946–1950) jako kulturní atašé pobýval. Fleischmannovi Tigridovy iniciativy komplikovaly život, takže si občas neváhal na něj postěžovat i v hlášeních do Prahy: Je prý to vlastně nejpilnější návštěvník všech čs. akcí v Paříži. „Bez okolků přistupuje k čs. uměl-cům, dokonce také k zástupcům velvyslanectví, podává ruku, chce hovořit. Celá řada lidí je vyvedena z konceptu a neví, co dělat.“

Fleischmannova panika měla i hlubší smysl než zajistit, aby ho případně časem někdo neobvinil jako člověka odpovědného z Tigri-dových piklů. Když si totiž Fleischmann celkem logicky položil otázku, jak je možné, že nepřítel se objevuje na všech akcích s jeho úřadem spojených, došel k jediné možné odpovědi: informace mu dodává někdo z vyslanectví. A nebylo těžké přijít na to kdo, všechny informace se kromě u Fleischmanna sbíhaly už jenom u jednoho zaměstnance úřadu, už zmíněného kulturního přidělence Kamila Lorence. Ve snaze ukončit tyto praktiky tedy Fleischmann vydal v roce 1966 všem pracovníkům vyslanectví příkaz ukončit s Tigri-dem veškeré styky. Tím však svému kolegovi Lorencovi (ať už vědomě či ne) zkomplikoval život, neboť Fleischmannův pobočník

– 184 –

byl vedle své úřednické práce také zaměstnancem ministerstva vnitra (jako tajný spolupracovník LORA, později též LANDA) a už od roku 1964, kdy z příkazu svých nadřízených Tigrida vyhledal, měl naopak příkaz nehnout se od něho během kulturních akcí na krok.

Vznikla delikátní situace: Fleischmann byl pravověrný komu-nista reformního střihu (v roce 1968 spolu s vyslancem Vilémem Pithartem z Paříže bezvýhradně podporoval Pražské jaro) a byl známý mimo jiné tím, že nemá v oblibě zpravodajské formy diplo-matické práce. Protože v Praze potřebovali LANDU i nadále udržet v Tigridově blízkosti, usnesli, aby mu to Fleischmann nekazil, že vy-slanectví v té věci obdrží speciální pokyn. Nikoli však z ministerstva vnitra, ale z věrohodnějších míst: buďto z ministerstva zahraničí, nebo – v nejlepším případě – z ÚV KSČ. V Praze očekávali, že takové-mu nařízení se Fleischmann podrobí bez toho, aby po LANDOVI dále pátral. Pro případ, že by Fleischmann chtěl i nadále do LANDOVÝCH styků s Tigridem vstupovat, poradili z vnitra odstavit ho Tigridovi z cesty a pověřit ho úkoly, které by ho v budoucnosti nedráždily. Na to však, pokud je známo, už nedošlo.

S podporou z pražského vnitra tedy vlastně nic nadále nebránilo tomu, aby Tigridových českých kontaktů dál přibývalo. Využíval k tomu pochopitelně všech způsobů, jež se mu nabízely. Příležitostí k setkáním zůstávaly, stejně jako v druhé polovině padesátých let, kongresy Mezinárodního Penklubu: v roce 1964 v Oslu tak měl Tigrid možnost promluvit s Josefem Škvoreckým, o rok později v Dubrovníku s Miroslavem Holubem, Josefem Nesvadbou a Petrem Pujmanem. Na konferencích Evropského fóra v rakouském Alp-bachu mohl poznat Milana Kunderu, Jana Skácela, Ivana Svitáka a další. Z informací některých těchto čs. cestovatelů se Státní bez-pečnost opět dozvídala o tom, jak taková setkání s Tigridem probí-hají, a pokoušela se ovlivňovat jejich průběh tam, kde vznikla obava, že by se rozhovory mohly vymknout její kontrole: v roce 1966, před dalším kongresem mezinárodního Penklubu v New Yorku, sekreta-

– 185 –

riát ÚV KSČ na poslední chvíli zrušil už domluvenou účast Hany Bě-lohradské, Jana Grossmana a Václava Havla – z obav, aby se hlavně prostřednictvím třetího delegáta nepřenesla na mezinárodní scénu ožehavá debata o zastaveném čs. literárním časopisu Tvář.

Na počátku roku 1967 obavy z Tigrida coby organizátora kul-turních kontaktů došly do stadia, kdy v ÚV KSČ nevylučovali ideový útok prostřednictvím tzv. tvářistů a ostatních nespolehlivých (ne-stranických) elementů na jednání IV. sjezdu spisovatelů, který byl naplánován na červen tohoto roku do Prahy. Aby další čs. literáty od spolupráce s Tigridem odradili, rozhodli se ve vedení KSČ pro exemplární soudní proces s jedním z nich, spisovatelem Janem Benešem.

– 186 –

Jan Beneš

První kontakt v roce 1964 – Benešovo zatčení – Proces – Šlo ve skutečnosti o Jiřího Hendrycha? – Kdo byl hlavním dodavatelem textů pro Svědectví

V polovině šedesátých let se zdálo, že Tigridovi se v práci daří všechno: jeho časopisu přibývalo čtenářů, dodavatelů informací a čím dál víc také dobrých literárních autorů, schopných své myš-lenky přesvědčivě stylizovat. V roce 1964, při své první poúnorové cestě na Západ, se tak Tigridovi nabídl například básník a překla-datel Jan Vladislav: na dovolené v Itálii sedl a sepsal text o situaci v Československu, ze kterého potom po redakční úpravě vznikl článek, který ve Svědectví vyšel. (K navázání pravidelné Tigridovy spolupráce s Vladislavem došlo až po roce 1977, kdy se i s rodinou vystěhoval do Francie; stal se pak však mnohem víc než jen běžným přispěvatelem Svědectví: v osmdesátých letech platil za jakéhosi přidruženého stálého člena redakce, který docházel téměř denně a pomáhal rozhodovat o celém obsahu časopisu.)

Spisovatel Jan Beneš byl jiný případ. V roce 1964, kdy vstoupil do kontaktu s Tigridem, mu bylo pouhých osmadvacet let. Byl však už nejen nadějným, ale i uznávaným prozaikem, obě jeho přechozí knížky povídek přijala vlídně kritika, často přispíval do literárních časopisů atd. Podle jeho mínění však mezi těmito časopisy chyběl jeden, který tam chybět neměl, a tak se rozhodl jednat. V září 1964 se mu se štěstím podařilo získat místo v zájezdu Čedoku na Západ, v Paříži vyhledal Tigrida a domluvil s ním, že se stane dopisovate-lem Svědectví. Tigrid ho nemusel přemlouvat, k rozhovoru i dohodě o publikaci došlo z Benešovy iniciativy: přál si prostě psát a publi-kovat bez cenzury (byť pod pseudonymem) a vnímal svou situaci

– 187 –

tak, že vlastně půjde příkladem dalším autorům z Československa, kteří se časem možná osmělí podobně jako on.

Zrodila se spolupráce, nikoli přátelství: Tigrid si jejich první rozhovor nahrál na magnetofon (podle Beneše bez jeho vědomí, Tigrid mu prý o tom řekl až dodatečně) a takto získaný materiál pak bez Benešova vědomí otiskl ve Svědectví. Na Benešově odhodlání ke spolupráci to však nic nezměnilo, zvlášť když byla na samém začátku domluvená jasná pravidla: spisovatel dostal od Tigrida dvě adresy, jednu do Francie, druhou do Velké Británie, s tím, aby na ně zasílal zprávy dle stupně jejich závažnosti. Tigridovy odpovědi si měl Beneš vyzvedávat smluveným způsobem u šatnářky v jedné pražské vinárně.

Ve vzpomínce napsané s odstupem čtvrt století Beneš uvedl, že se během oněch dvou let v Praze svou spoluprací se Svědectvím netajil. „Nemyslil jsem si, že mám.“ Do věci tedy byla rychle zasvě-cena řada jeho známých a nejpozději od jara roku 1965 také Státní bezpečnost. Sledováním a postupným rozpracováním se během pár měsíců podařilo získat informace, z nichž StB usoudila, že proces s Benešem by mohl být vhodnou příležitostí k odstrašení všech, kdo by si chtěli počínat jako on: buď dojdou (menšina) k závěru, že to není správné, nebo (většina) dostanou strach, že Tigrid je nebezpečným a lehkomyslným spolupracovníkem, který autory v Praze přivádí do neštěstí.

O tom, proč ze všech v úvahu připadajících obětních beránků byl vybrán právě Beneš (a ne třeba A. J. Liehm, o jehož kontaktech s Tigridem StB také věděla a pokládala je za nebezpečnější než Bene-šovy), rozhodl nakonec patrně sám Beneš – svým okázale a na pohled až demonstrativně provokativním jednáním, které „nebylo možné nepotrestat“: s oblibou například zasílal do Paříže obtahy článků, zabavené pražskou cenzurou a vrácené pak vždy příslušné redakci. V šedesátých letech se běžně stávalo, že takto zabavené texty kolovaly v okruhu té které redakce, případně lidí na ni napojených, a četly se

– 188 –

aspoň tam. Pokud se takový text nakonec objevil ve Svědectví, nebylo pro nikoho ze zúčastněných obtížné vypátrat, kdo ho mohl vynést.

Beneš byl zatčen v srpnu 1966, uvržen do vazby, obviněn z trest-ného činu napomáhání k vlastizradě a dodatečně ještě ze spekulace a pokusu o podvod. Spolu s ním byl obviněn i Tigrid – a také Karel Zámečník, v té době student FAMU, který se svolením čs. úřadů pobýval v Paříži, aby tam natočil dokumentární film o malíři Josefu Šímovi (jenž Benešův korespondenční kontakt s Tigridem pomáhal zprostředkovat).

Při výsleších Beneš zůstal věrný své dřívější taktice dávat komu-nistům najevo své pohrdání tím, že před nimi vůbec nic netajil. Po-drobně odpovídal na otázky vyšetřovatelů, mj. o Tigridově finanční a rodinné situaci, vlastnoručně na to téma sepsal policii „stovky stran“ a i později před soudem uváděl další podrobnosti; vylíčil tak například Tigridův pařížský rozhovor s Janem Werichem nebo jeho kontakty s Ivem Fleischmannem. V červenci 1967 byl za to všechno odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody; Tigrid, hlavní obvině-ný, dostal v nepřítomnosti (za vyzvědačství a rozvracení republiky) čtrnáct let, Zámečníka zprostili viny. Takzvaný exemplární případ tím byl na světě – i když k odstrašení českých spisovatelů v onom neklidném létě po památném IV. sjezdu spisovatelů zřejmě už ni-čím nepřispěl: pokud se někdo z kulturních pracovníků opravdu začal Tigrida bát jako dobrodruha, který je schopen přivádět své spolupracovníky do nebezpečí, před nástupem Pražského jara už se to nestačilo projevit.

Podle Benešova pozdějšího tvrzení bylo cílem celé estébácké provokace ještě něco jiného než to, aby se čeští spisovatelé znovu začali Tigrida bát. Beneš dospěl k názoru, že ve skutečnosti šlo o to, vnést roztržku mezi tehdejší dva nejmocnější muže v KSČ, prvního tajemníka (a prezidenta) Antonína Novotného a jeho pravou ruku Jiřího Hendrycha. Beneš měl podle této intriky získávat důležité inter ní stranické materiály (mimo jiné přísně tajnou zprávu ÚV KSČ,

– 189 –

vztahující se k politickým procesům padesátých let) od Hendry-chovy dcery, se kterou udržoval styky – takže přes Benešovu hlavu se takto vlastně mělo mířit na Hendrycha.

Že snad nějaký podobný scénář opravdu mohl být ve hře, nazna-čila epizoda z pléna ÚV KSČ v lednu 1968, na kterém byl Antonín Novotný odvolán z čela strany. Ještě předtím, v rámci své „sebe-obrany“, uvedl mezi jiným i Benešův případ jako věc, za kterou je Hendrych odpovědný. Sám Tigrid však existenci svého informátora přímo v Hendrychově rodině tehdy (a po roce 1989 znovu) popřel.

Nejdůležitější zprávy z ÚV KSČ mu měl dodávat tajuplný muž, jehož skutečné jméno Tigrid nikdy neprozradil, o němž však vždy mluvil s velkým respektem: „Pracoval v Krátkém filmu, byl v KSČ, ale z různých důvodů ten režim neměl rád. V šedesátých letech chodil na porady na ÚV KSČ k Oldřichu Švestkovi, který tehdy řídil sdělovací prostředky. Také poměrně často jezdil do Paříže a vozil mně určité dokumenty. To byl ten pramen – jediný svého druhu. Naše schůzky pokračovaly v sedmdesátých letech, ale později to vyšumělo. Byl to zvláštní málomluvný člověk, kterého jsem nikdy nepodezíral, že hraje na obě strany. Vždy byl diskrétní, miloval Francii a Paříž, líbilo se mu Svědectví, prostě pozoruhodná figura.“

Na základě Tigridovy charakteristiky je těžké určit totožnost onoho muže se stoprocentní přesností; úplně přesná ostatně nebyla ani Tigridova vzpomínka – například porady se šéfredak-tory sdělovacích prostředků v šedesátých letech na ÚV KSČ vedli různí lidé, nikoli však Oldřich Švestka, který byl v té době šéfre-daktorem Rudého práva, a účastnil se tedy porad z druhé, „zvané“ strany, byť na ní měl prominentní postavení. Přes to všechno se zdá, že Tigridova charakteristika nejlépe odpovídá Eduardu Hof-manovi (1914–1987), významnému tvůrci, organizátoru a posléze i představiteli (na mezinárodní úrovni) čs. animovaného filmu i hrané televizní tvorby. Stál v České televizi u jejího zrodu a založil její slávu na mezinárodních fórech, v domácích podmínkách pak

– 190 –

i díky tomu patřil k nemnoha mediálním prominentům šedesátých let. Stal se častým účastníkem zahraničních festivalů, každoročně zasedal v porotě televizního festivalu v Monte Carlu atd., měl tedy řadu možností se s Tigridem stýkat.

A mimoto byl přesvědčený frankofil a člověk snažící se zachovávat dokonce i v komunistickém Československu evropské mravy (gour-met, milovník francouzských vín atd.). Ve své exponované pozici se neprojevoval politicky iniciativněji proto se mohl s Tigridem stýkat, aniž byl patrně podezříván. Na počátku sedmdesátých let Husákův režim jeho výjezdy omezil a posléze zakázal – i to by Tigridově charakteristice odpovídalo.

S takovými lidmi, jako byl Eduard Hofman, byla radost dělat proti komunistický časopis. Z projevů představitelů strany, které se mu donesly, se Tigrid navíc dozvídal, že o Svědectví je informován a nad jeho výsledky si láme hlavu i prezident a první tajemník strany Antonín Novotný. Že komunisté nejsou lidmi střiženými podle jedné šablony, ale že každý z nich uvažuje jinak, se mu čím dál častěji potvrzovalo i v osobních kontaktech s těmi, jimž bylo umožněno vyjet na Západ.

– 191 –

Pražské jaro

Schůzky v Monte Carlu – Okupace – Kniha o roce 1968 – Analýza katastrofy – „Odsouzeni k neúspěchu“ –

Důsledky kapitulace – Setkání s Dubčekem

Už dávno nebyl Tigrid závislý jenom na tom, koho se mu podaří lapit a odchytit někde na recepci nebo vernisáži. Češi vyjíždějící ven ho teď sami vyhledávali, nebo se aspoň přestávali třást hrůzou a od-porem, pokud ho spatřili. A nyní už zdaleka ne jenom v Paříži, ale například na zmíněném televizním festivalu v Monte Carlu, který se poprvé konal v roce 1961 a kam režisér Eduard Hofman, odpovědný za filmovou tvorbu v Čs. televizi, v roce 1963 přivezl první malou delegaci českých filmových a televizních novinářů. S Tigridem se tam poznal Jiří Lederer, který s ním uzavřel přátelství na celý život, a podobně i Milan Schulz, Jiří Pittermann, Ludvík Veselý a další.

Jak takové první setkání s Tigridem probíhalo, popsal tehdejší televizní publicista a redaktor Literárních novin Milan Schulz. Když přijel na místo a ubytoval se v hotelu, zavolal mu člověk, který se představil jako Pavel Tigrid a požádal ho o schůzku. Schulz na ni šel s obavami, protože právě před kontakty s „agenty západních zpravodajských služeb“ a jinými nepřáteli byl doma před odjez-dem varován ze všeho nejvíc. Zvědavost však byla silnější a ze se-tkání, k němuž došlo ještě téhož dne, vznikla nejprve spolupráce se Svědectvím, pak s Rádiem Svobodná Evropa a souběžně s tím i přátelství, které podobně jako v ostatních případech trvalo až do Tigridovy smrti.

Asi nejsilnější pouto v této skupině televizních publicistů a kri-tiků vzniklo mezi Tigridem a Jiřím Ledererem. Podle všeho právě Lederer ze všech nejvíc Tigridovi zosobňoval onen typ reformního komunisty, jaký si Tigrid už od roku 1956 přál v Československu

– 192 –

najít: z mylného idealismu kdysi do komunistické strany vstoupil, a nyní, veden opět idealismem, ale poučeným, se vydal na dráhu demokrata. Napravit pomýlení je možné, věřili oba společně.

Ledererův názorový obrat se ve své konkrétní podobě podobal takřka osvícení. Klíčovým zážitkem byla četba čísla Svědectví, kte-ré mu Tigrid dal poslat na jeho adresu a které obsahovalo jeden z vůbec nejúspěšnějších materiálů v historii časopisu, redaktorův velký rozhovor s Jiřím Voskovcem, uskutečněný po více než patnácti letech, kdy jméno zakladatele Osvobozeného divadla bylo v Česko-slovensku tabu. Onen text byl podle Lederera příslovečnou poslední kapkou, která změnila jeho náhled na vztah Východ–Západ a s ním celý jeho další život. „Všechny ty nastřádané pochybnosti ve mně vyvřely na povrch a já jsem si začal naplno uvědomovat, čemu jsem to sloužil až do této doby… Pro mne znamenal Tigridův rozhovor s Voskovcem jakési dovršení procesu zrání.“ Začal tedy do Svědectví psát a jedním z jeho nejpilnějších přispěvatelů zůstal až téměř do své smrti v roce 1983.

I pod vlivem všech těchto svých nových spolupracovníků Tigrid věděl o poměrech v Československu v šedesátých letech skoro tolik, jako by tam žil. Mysleli si to o něm i jiní: na konci roku 1967 ho požádali z francouzského nakladatelství Seuil, aby pro ně o své vlasti a posledním vývoji v ní napsal knihu. Přijal; Československo se v tom roce stalo několikrát tématem také pro západní noviná-ře – a všechny tyto události Tigrid znal i se souvislostmi (IV. sjezd spisovatelů se skandálními projevy Kundery a Vaculíka, vystoupení čs. spisovatelů na podporu Izraele v tzv. sedmidenní válce, odchod Ladislava Mňačka do emigrace atd.). Když Tigrid na konci roku sestavoval rozsáhlé, dvousetpadesátistránkové dvojčíslo Svědec-tví (32–33), zaplnil je celé citacemi z článků západních novin na čs. téma. Zdálo se, jako by celý svět nepsal o ničem jiném.

Byl to však stále jen začátek. Souběžně s tím, jak Tigrid začal pracovat na nové knize, rozběhl se doma společenský proces, který

– 193 –

vešel ve známost jako Pražské jaro. V následujících měsících skoro každý den přinášel z domova nějakou převratnou zprávu; co Tigrid v Paříži jeden den napsal, nazítří často už neplatilo. Ale jako by se tím vším, co se v Praze dělo, zároveň plnil Tigridův dvanáct let starý sen: u kormidla reforem stáli sami členové komunistické strany, kteří chtěli nastolit nový a lepší řád. Jaký, to nevěděli, avšak přáli si, aby v něm bylo mnohem více spravedlnosti a svobody než dosud. A Tigrid tedy psal i o nich: o jejich nadějích a iluzích, z nichž mnohé, tak jak se proces reforem zrychloval, začínal sdílet spolu s nimi.

Srpnovou okupaci zažil na dálku jako účastník konference Ev-ropského fóra v rakouském Alpbachu. Z Československa tentokrát dorazila početná a pestře strukturovaná sestava delegátů; mezi nimi spisovatel Bohumil Hrabal, překladatel Vladimír Kafka, začí-nající ekonom Václav Klaus – a také filosof Ivan Sviták, se kterým se Tigrid ještě 21. srpna sebral, odjel do Vídně a společně s ním tam uspořádal k okupaci velkou tiskovou konferenci, první v Rakousku.

Jeho kniha o čs. roce 1968 vyšla těsně po okupaci, kdy všechno, co se týkalo Československa, šlo ve Francii na odbyt. Tigrid se nemohl trefit lépe. Publikace s prostým názvem Pražské jaro nakonec vyšla v několika jazycích v celkovém nákladu přes osmdesát tisíc výtis-ků a stala se největším Tigridovým bestsellerem – překonal ji až o dvacet let později Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. „Vydělal jsem na tom strašné peníze, až se dnes stydím, ale je to tak,“ vzpomínal Tigrid.

Úspěch knihy však šel ruku v ruce také s jeho třetí velkou životní politickou prohrou, vzhledem k jeho předchozímu angažmá ještě nesrovnatelně krutější, než byly porážky z let 1938 a 1948. V po-sledních týdnech před okupací se už už začínalo zdát, že Tigrid pro pražský režim přestává být nepřítelem. Ve stranických novinách už téměř nebyl napadán a v těch nekomunistických byl dokonce i párkrát pochválen: ve 34. čísle týdeníku Student například vyšel přepis telefonického rozhovoru, který s Tigridem vedli redaktoři

– 194 –

časopisu Petr Feldstein, Alexej Kusák a Tomáš Pěkný (redakce tím uzavřela velký letní seriál materiálů věnovaných činnosti Rádia Svobodná Evropa). Tigrid se v rozhovoru diplomaticky vyhnul odpovědi na otázku, zda by se chtěl vrátit do Československa, pochlubil se však dokončenou knihou o Pražském jaru a svolil, aby Student otiskl úryvky z jeho staršího rozhovoru s Jiřím Voskovcem i pasáž ze starší knihy Politická emigrace v atomovém věku.

V posledních týdnech před okupací se v Praze připravovalo roz-hodnutí i o jeho dalším osudu: na 23. srpna 1968 bylo nařízeno jednání Nejvyššího soudu, které mělo přezkoumat rozsudek vyne-sený nad ním o rok dřív v procesu s „Janem Benešem a spol.“ Tigrid očekával, že původní, čtrnáctiletý trest odnětí svobody, udělený mu ještě za Antonína Novotného, bude přinejmenším zmírněn, ne-li zru-šen. Možnost návratu domů by se pak stala velmi pravděpodobnou.

Nechtěl nahrávat odpůrcům reforem tím, že bude například s re-bely ve svazu spisovatelů, s lidmi jako Ludvík Vaculík a spol., v očích jejich nepřátel nadále spojován – a tak po celou dobu Pražského jara až do srpna do dění doma nezasahoval. Dokonce déle než rok nevydal žádné nové číslo Svědectví, což opět dodatečně vysvětlil tím, že „jsme nechtěli předčasnou analýzou nebo chválou celý proces zatěžovat“. Byla-li to pravda, šlo o moudré rozhodnutí – které však okupace zvrátila ve svůj opak. Po okupaci už totiž nejenže k mlčení nebyl důvod, ale vyvstal naopak úkol objasnit, co se v oněch osmi posledních měsících doma opravdu stalo, proč vyústily v kata-strofu – a zda tento vývoj byl neodvratný, nebo vyplýval ze špatně zvolené strategie politických vůdců.

Tigrid se analýzou katastrofy koneckonců vyjadřoval i k své vlastní minulosti. Celých posledních dvanáct let prosazoval obrodu komunistické strany zevnitř. Když na ni konečně došlo, skončila fiaskem, které vrhlo systém zpět až kamsi do druhé poloviny pa-desátých let. Znamenalo to, že i Tigrid ve svých předpokladech udě-lal v něčem chybu? V letech 1969–1970 nevěnoval ničemu jinému

– 195 –

tolik energie jako hledání odpovědi na tuto otázku, z dokumentů shromážděných k čs. krizi dokonce v roce 1970 sestavil další samo-statnou knihu Kvadratura kruhu.

Dospěl v ní k názoru, že viníkem byla mnohem spíš nedůslednost pražských vůdců, Alexandra Dubčeka a dalších. Především na Dub-čekovi, duši i symbolu tzv. obrodného procesu, Tigrid vyložil, proč proces neuspěl: protože skutečnými reformátory, schopnými jít do důsledků, ti Dubčekovi nebyli. Mluvili o demokracii, ale zároveň se neodvážili pustit z rukou rozhodující moc. Gradualista, který od roku 1956 vyslechl v exilu bezpočet obvinění z nadbíhání komunis-tům, nyní konečně napsal, proč to dělal: protože věřil, že kdo jednou nastoupí do vlaku uhánějícího směrem k demokracii, ten už potom nebude mít chuť ani důvod vystoupit, vlak ho svou vlastní energií strhne s sebou. Avšak nestalo se, Dubček a spol. nepřekročili svůj politický stín, před srpnem ani po něm.

„Dějiny nás varují, že totalitní vládní systém nemůže ‚detota-lizovat‘ sám sebe, nenásilně a evolučně, a při tom si nepodřezat mocenskou větev, na níž sám sedí… Neboť co jiného je politika, než hlavně a především zápas o moc, co jiného je volná hra politických sil, než úsilí dané mocenské relace změnit, a není-li základní ob-čanskou svobodou právo svrhnout vládu, která v mínění většiny se neosvědčila, a zvolit si jinou?“ Dovést čs. liberalizaci do konce by znamenalo rozejít se s principy i aplikací marxismu-leninismu i v oné relativně mírumilovné podobě, známé například z Jugoslávie a Rumunska. Před okupací i po ní však Dubček, Smrkovský, Císař i ostatní reformátoři přesvědčeně prohlašovali, že nic takového nemají v úmyslu. Co chcete s takovými lidmi, ptal se Tigrid.

Čs. marxisté nic jiného než marxismus neznali, nic jiného si ne-dokázali představit, a nic jiného proto podle Tigrida v roce 1968 ani nedali na stůl. Dubček chtěl svou moc používat jinak než Brežněv, ale v principiální věci, že tato moc patří jen jeho straně a už niko-mu jinému, se s vůdcem Sovětského svazu shodoval. Myšlenku

– 196 –

gradualismu tedy v Praze nerozdrtily sovětské tanky, ale ve svých hlavách ji zlikvidovali čs. představitelé, když se rozhodli s okupací souhlasit.

Zklamali ho, že se nedokázali se svými dogmaty rozejít. Chtěli vyměnit součástky v porouchaném stroji, zatímco podstata problé-mu byla v plánech a konstrukci. Na základě všech těchto úvah o skutečném myšlenkovém horizontu vůdců Pražského jara Tigrid v roce 1970 vynesl svůj proslulý verdikt o tom, že „čs. experiment z jara 1968 byl od počátku odsouzen k neúspěchu“. Později mu ho mnozí na Východě i na Západě vytýkali právě s odkazem na jeho dřívější gradualistické přesvědčení: pokud člověk, který po dvanáct let komunistům lichotil, nakonec napíše, že neměli šanci, říká tím, že je vlastně celou tu dobu zrazoval, nebo je přinejmenším zrazuje dodatečně. Kdo mu kdy uvěřil, udělal prý chybu, protože se nakonec stal Tigridovou obětí.

Tigrid však svou větou spíš než distanc vyjádřil osobní zklamání: koneckonců o tom, jaké byly skutečné motivace Dubčeka a spol., se lidé ve Francii stejně jako jinde dozvěděli až v srpnu 1968 po návratu čs. představitelů z Moskvy a z jejich chování v následují-cích měsících. Šlo celou dobu jenom o toto, o pár gest imitujících demokracii? Pokud ano, naděje v reparát v Čechách zřejmě znovu zhasla na dlouhou dobu: „V budoucnosti bude patrně nesnadné, ne-li nemožné, zmobilizovat masy, vůli, nadšení a obětavost lidí k novému pokusu o nastolení socialismu s lidskou tváří. Podmínkou budou závazné záruky, dané a zajištěné předem, které znemožní vládní elitě, ať slibuje co slibuje, stáhnout se do své mocenské pevnosti a zvednout padací mosty. Je ovšem také možné, že po nabytých zkušenostech, místo vyjednávání s mocenskou elitou, která se ocitla v úzkých, lid se rozhodne vzít pevnost útokem.“

Jen jedna věc se Tigridovi zdála ještě horší než nutnost nést porážku po dlouhou dobu. Brzy po pádu Pražského jara si uvě-domil, že Československu hrozí ještě něco jiného: protože bylo

– 197 –

zardoušeno zvenčí a násilím, mohl by se takzvaný obrodný proces snadno stát mýtem, za který se dubčekovci schovají, dokud se na jejich nemohoucnost nezapomene, aby se potom mohli stát hrdiny nové doby znovu. Navzdory tomu, že v srpnu 1968 zopakovali snad nejhorší neduh české politiky: kapitulaci bez boje.

Maďaři nebo Rumuni, o Polácích nemluvě, by si hluboký smysl své vlastní kapitulace tak snadno vnutit nenechali, konstatoval Tigrid. V sedmdesátých letech o revolucionářích, kteří se zalekli své vlastní odvahy, dokonce sepsal knihu. Vyšla v roce 1977, dostala název Zahořklá revoluce a Tigrid do ní zařadil medailony Milovana Djilase, Imre Nagye, Ladislava Mňačka, Roje a Žoresa Medvedě-vových a dalších – vesměs kacířů, kteří se dostali do situace, kdy se museli rozhodnout, zda kompromis demokracie a komunismu je možný – a každý z nich volil podle své povahy.

Politické systémy se dělí na ty, které tolerují soutěž, a na ony, jež ji ruší. Nic mezi tím neexistuje. V recenzi Tigridovy knihy ve Svědectví to vyjádřil přesně Jiří Kovtun: „Je realita svobody politické soutěže a realita jejího zákazu. Revizionista, který překročí hranici mezi touto dvojí skutečností, přestává být revizionistou a stává se nepřítelem reality, kterou opustil. Revizionista, který zůstává v ne-skutečném meziprostoru, hyne na vlastní rozpor.“

Zůstalo tedy Tigridovi z celého toho slavného roku 1968 vůbec něco? Po mnoha letech, půl roku po sametovém převratu, se v Praze setkal s člověkem, o kterém se v posledních více než dvaceti letech napřemýšlel ze všech Čechoslováků možná nejvíc – s Alexandrem Dubčekem. Bylo to poté, kdy se Tigrid několikrát veřejně vyslovil proti němu – a ve prospěch Václava Havla, jeho prezidentského pro-tikandidáta: obával se totiž, že by se někdejší první tajemník KSČ, navracející se do vysoké politiky, mohl stát Havlovou konkurencí v boji o úřad hlavy státu.

– 198 –

K náhodnému setkání došlo v červnu 1990 v Praze, když Občan-ské fórum slavilo vítězství v prvních polistopadových parlament-ních volbách. Nečekaný kontakt pohotově zprostředkoval Jiří Pe-likán – a Milan Schulz, který byl u toho, navždy zachytil i typickou Dubčekovu reakci ve chvíli, kdy ho Tigrid oslovil: „Viete, že som si myslel, že mi ruky nepodáte?“ Tigrid ji poraženému podal.

– 199 –

Místo jednoho exilu dva

Politická emigrace v atomovém věku – Rozpaky z osmašedesátníků – Jiří Pelikán – Kdo je lepší socialista? –

„Rozhovor“ s Josefem Smrkovským – Akce Korsika – Spolupráce s Francouzi:

Pierre Emmanuelle, Pierre Daix a další

Jaké téma může být pro exulanta důležitější než jeho exil? Tigrid psal o tomto údělu celých čtyřicet let, co pobýval za hranicemi, a skoro vždy kriticky. Svůj nejrozsáhlejší text na toto téma otiskl ve Svědectví už v roce 1964 a dal mu název Politická emigrace v ato-movém věku. V následujících dvou letech k němu přibyly další kapi-toly, jež daly v roce 1968 vzniknout stejnojmenné knize. Po srpnové okupaci Tigrid připsal poslední část, čímž vznikla publikace, která zaznamenala několik dalších vydání; to první polistopadové z jara 1990 (v tehdy nově založeném nakladatelství Prostor Aleše Lede-rera) v pozoruhodném nákladu 100 tisíc prodaných výtisků.

Původně Tigrid zřejmě tuto knihu zamýšlel jako další (tentokrát propracovanější) ze svých lekcí čs. exilu: vaše metody jsou staré, sděloval představitelům Čechů a Slováků na Západě, a odsuzují vás k nemohoucnosti – ledaže byste se v příštích letech odhodlali brát přece jen větší ohled na skutečnost. Základním faktem, určujícím atmo sféru mezinárodních vztahů, je existence atomové bomby. Západ a Východ, které by s chutí povraždily jeden druhého, jsou odsouzeny k po zuby ozbrojenému životu bez možnosti své zbraně užít. Za takové situace klesá význam malých zemí, jako je Českoslo-vensko. A klesá tím i význam váš, sděloval Tigrid čelným exulantům, protože jste za celou tu dobu nevymysleli alternativní program.

V uvedené „předsrpnové“ podobě tedy měla jeho kniha před-vídatelný obsah i účinky. Okupací se však mnohé změnilo: do

– 200 –

exilu přišla nová, mocná vlna uprchlíků, většinou bývalých členů komunistické strany, kteří uprchli před pomstou normalizačních vítězů. A tento nový exil nenechával nikoho na pochybách, že si chce počínat mnohem ambiciózněji než exil poúnorový.

Z mnoha důvodů bylo pro Tigrida obtížné padnout si s představi-teli této nové uprchlické vlny do náruče. Že odešli kvůli Brežněvovi nebo Husákovi, z nich ještě zdaleka nedělalo Tigridovy spojence. Zpočátku to pro něj byli prostě lidé, jimž se nevyvedl jejich vlastní zápas – otázka však byla, měli-li tento zápas něco do činění se zá-pasem Tigridovým.

Po roce 1968 Západ podlehl představě Pražského jara 1968 coby protisovětské revolty, vedené těmi nejlepšími úmysly, naneštěstí utopené v krvi. Zápasu Davida s Goliášem. O názory protagonistů obrodného procesu, kteří pak odešli za hranice, byl na Západě velký zájem – což se o veteránech poúnorové generace, lidech dílem omšelých a dílem mediálně nevýrazných, říci nedalo. Jediný Jiří Pelikán, který se v roce 1969 objevil v Římě, všechny obstarožní Petry Zenkly (kdo si je v té době ještě vůbec pamatoval?) strčil do kapsy.

Jedni druhé, osmačtyřicátníci osmašedesátníky a naopak, v exilu nepotřebovali, měli jiné metody i cíle. Paradoxně jediným, pro koho bylo výhodné vidět ty i ony spojeny do jednoho hejna stejně smýš-lejících nepřátel, byl pražský režim. Tigrid si to poprvé uvědomil v roce 1970, kdy mu v pražské propagandě přisoudili roli dirigenta čs. spisovatelské opozice v čele s Janem Procházkou.

Jedenadvacátého dubna toho roku Čs. televize odvysílala další z cyklu publicistických filmů, které se tehdy po svém vyrovnávaly s dobou Pražského jara. Jmenoval se Svědectví od Seiny a byly v něm použity rozhovory nahrané Státní bezpečnosti v průběhu roku 1968 v bytě profesora Václava Černého. Jeho partnerem v nich byl Jan Procházka, mluvilo se o politicích Pražského jara, a jak bývá u soukromých rozhovorů pravidlem, velmi kriticky. Protože se

– 201 –

Černý v rozhovoru jednou vyjádřil pochvalně o Tigridovi, byl zby-tek pořadu sestříhán tak, aby vypadal jako Procházkův rozhovor s Tigridem, vedený za jízdy luxusním vozem kdesi na západoně-mecké dálnici.

Šlo o první normalizační pořad denuncující takovým způsobem člověka, jenž po roce 1969 neměl žádné prostředky, aby se mohl bránit: Procházka sice po odvysílání pořadu zaslal protest Čs. te-levizi a vysvětlující dopis přátelům, avšak satisfakce se nedočkal a na důsledky mediální kampaně doplatil nejdřív zdravím a v úno-ru 1971 životem. Když Tigrid otiskl Procházkův vysvětlující dopis ve Svědectví, byl už spisovatel mrtev: v každém případě z dopisu vyplynulo aspoň to, že oba muži se společně nikdy nesetkali ani spolu nekorespondovali, vůbec se spolu neznali.

Po roce 1968 se Tigrid ve věci komunismu začal vyjadřovat o to kategoričtěji, oč víc o něm do té doby v posledních dvanácti letech mlžil. Komunistický systém nelze reformovat, může fungovat jen s potlačením všech myslitelných lidských svobod: tímto názorem Tigrid Praze potvrdil svou pozici úhlavního nepřítele. On sám se jím však vymezoval zejména vůči reformistům, kteří se nyní ocitli v exi-lu. Pokud v roce 1968 chtěli jen kosmetické úpravy se zachováním vedoucí role své strany, co chtějí teď? Kvůli čemu odešli na Západ? Stali se z nich snad vynuceným odchodem náhle demokraté?

Problém s osmašedesátníky se Tigridovi zobrazil v osobě a vlivu nejvýraznějšího z nich, Jiřího Pelikána. Jejich dosavadní životopisy (Pelikán byl o šest let mladší než Tigrid), jakkoli odlišné v pří-slušnosti k opačným politickým názorům, měly řadu zvláštních souvislostí. Také Pelikánova matka byla asimilovaná Židovka, která přestoupila na katolickou víru. Po obsazení Československa Pelikán na rozdíl od Tigrida neodešel do exilu, ale vstoupil do komunistické strany a zapojil se do odboje, většinu války prožil v ilegalitě na mo-ravském venkově. Po roce 1945 se stal jedním z nejvýraznějších představitelů marxistického studentstva a zvlášť neblahou roli

– 202 –

sehrál v poúnorových vysokoškolských čistkách. V květnu 1948 už byl, v pětadvaceti letech, nejmladším poslancem čs. parlamentu a na své politické dráze, byť nikoli bez peripetií, dál stoupal. Devět let stál v čele Mezinárodního svazu studentstva a od roku 1963 až do srpnové okupace, kdy si jeho odchod vyžádalo sovětské vedení, řídil Čs. televizi.

A nyní byl venku, nikoli jen jako stranou vyvržený jednotlivec, ale jako nejvlivnější člen skupiny, která se nyní prohlásila nikoli už za komunistickou, ale za socialistickou, dala si – v návaznosti na vlivné pražské posrpnové periodikum – název Listy a začala vydávat stejnojmenný časopis. Ke skupině se hlásili lidé zvučných a mezinárodně známých jmen: ekonom Ota Šik (v šedesátých letech hlavní autor čs. hospodářské reformy), Zdenek Hejzlar (bývalý ústřední ředitel Čs. rozhlasu), Eduard Goldstücker (před srpnem 1968 předseda Svazu čs. spisovatelů a mimo jiné organizá-tor liblické konference o Franzi Kafkovi), Adolf Müller (zakladatel exilového nakladatelství Index) a další.

Vesměs šlo o týmové hráče, rozhodnuté dále spolupracovat. Kaž-dý z nich si vzal „na starost“ jednu západoevropskou zemi a začal tam budovat síť místních i exilových spolupracovníků – a při tom všem vlastně tak trochu zapomněli na Tigrida, který už se svou vlastní spolupracovnickou sítí venku působil. Vystačili si sami, ne-potřebovali ho; pro Pelikána na rozdíl od Tigrida nebylo obtížné získat za podporovatele nejvlivnější představitele západoevropské levice Willym Brandtem a Brunem Kreiským počínaje a Bettinem Craxim (k němuž měl Pelikán patrně politicky nejblíž) konče.

Přemýšlel o nich. Co vlastně chtějí? Před rokem s ním ještě skoro žádný z nich nekomunikoval; pokud se s ním někdo z nich (jako třeba Eduard Goldstücker) znal z předválečné mládežnické levice, ignoroval ho při náhodných setkáních na Západě tím ostentativně-ji. Nyní však tito lidé začali organizovat svůj vlastní exil, nijak se nenutili do názorové jednoty či dokonce součinnosti se svými

– 203 –

předchůdci a bezděčně tím říkali: my tomu, co jste tady dosud udělali, nepřipisujeme zvláštní význam.

Tigrid se snažil chápat, proč přicházejí. Nesporné bylo, že se cítili zneuctěni okupací Československa, kterou si přáli odčinit. Ale co pak? Pokud by se jim podařilo ukončit „dočasný“ pobyt sovětských vojsk v ČSSR, co by pelikánovci dělali potom? Začali by pracovat na tom, aby v Československu získala moc strana demokratické levice? Tigrid se obával spíš toho, že zavlečou zemi do nějakých nových reminiscencí své komunistické minulosti.

Už to, s jakou samozřejmostí se nyní na Západě prohlašovali za socialisty, mu komplikovalo práci. Dosud byl Tigrid zvyklý mluvit ke všem čtenářům, bez omezení. Když však nyní Pelikán a spol. začali vydávat své římské Listy s podtitulem „časopis čs. socialistické opo-zice“, mělo tím být řečeno, že Tigrid už si na toto území nemá dělat nárok a musí se spokojit s tím, co mu zbude? Svůj demokratický socialismus dosud považoval za dědictví po Masarykovi – a měli snad posrpnoví exulanti s Masarykem někdy něco společného?

Západu se každopádně jevili politicky přitažlivější než Tigrid – a také pro Prahu byl Pelikán a spol. nebezpečnější; netajil se totiž tím, že i za hranicemi zůstal marxistou. Navíc jeho reálný vliv na Západě rostl, což se sice komunisté v Praze pokoušeli bagatelizovat, avšak od roku 1978, kdy se Pelikán stal poslancem Evropského parlamentu za italskou socialistickou stranu, se jim to mohlo dařit jen u lidí, kteří se rozhodli nevidět a neslyšet.

Bez ohledu na názory, kterými se od něj Pelikán tak lišil, v něm však Tigrid brzy rozpoznal výtečného organizátora, mnohem lepšího, než byl Tigrid sám. Navázali pravidelné kontakty: při svých pravidelných návštěvách Paříže, konaných v sedmdesátých letech každý měsíc, Pelikán vždy vyhledal Tigrida ve Svědectví a začala konference. Spolupráce jim vydržela až do roku 1989.

Problém však ve stejné době pro Tigrida představovali též imigranti, kteří nepovažovali politiku za jediný směr své příští

– 204 –

činnosti, lidé, jako byl třeba ve Francii zdomácnělý A. J. Liehm. O pouhých sedm let mladší než Tigrid, jevil se skoro jako příslušník jiné generace: být levicový i na Západě většinou znamenalo být automaticky „mladý“. Podobnosti s Tigridem byly i v Liehmových osudech až zarážející: také Liehm po válce, podobně jako Tigrid v třicátých letech, vyrůstal pod vlivem E. F. Buriana – i když po roce 1945 hlásajícího jiné myšlenky než před Mnichovem.

Liehm byl v roce 1946 u toho, když Burian zakládal levicovou Kulturní politiku – týdeník, který stál v opozici skoro vůči všemu, oč tehdy na stránkách Obzorů a Vývoje usiloval Tigrid. Podobně jako on, i Liehm se tehdy intenzivně zajímal o mezinárodní dění a v letech 1948–1949 byl zaměstnancem pražského ministerstva zahraničních věcí. Navíc se v padesátých letech stával čím dál tím víc frankofilem… V šedesátých letech patřil k nejvlivnějším čs. kul-turním publicistům, pracoval v redakci Literárních novin – a pokud by nedošlo k srpnové okupaci, byl by se po zářijovém sjezdu KSČ stal šéfredaktorem obnovených Lidových novin, tj. prvního občanského a nadstranického deníku v zemi po více než dvaceti letech. Místo toho Liehm po srpnu 1968 odešel do exilu, působil na několika univerzitách a nakonec se usadil v Paříži, kde od roku 1984 vydával revui Lettre internationale, jež se vymykala průměru mezinárodním složením autorů i čtenářského publika.

Tigrid věděl, že by bylo dobré, kdyby byl schopen všem těmto li-dem věřit, nebyl si však jist, je-li toho opravdu schopen. V minulosti se zpravidla dokázal povznášet nad osobní hlediska, nyní to však pro něj bylo zvlášť těžké: zátěž uplynulých dvaceti let byla příliš velká. Nemohl ze sebe setřást přesvědčení, že zůstávají zakuklený-mi komunisty, že nedokázali a možná ani nechtějí překročit svůj stín. Co udělají, až se jednou budou moci vrátit domů? Přijedou tam jako demokraté, nebo se rozpomenou na staré instinkty z dob vlády jedné strany? A na jakou jinou svou minulost by se eventuálně mohli rozpomenout, copak nějakou mají?

– 205 –

Své představy o tom, jak by měl „správně“ myslet čs. reformní ko-munista, který se s minulostí svou i svojí strany rozešel, Tigrid dovedl do pozoruhodné podoby v roce 1974, kdy ve Svědectví otiskl zvlášť výbušný text zaslaný z Prahy. Jeho autor Jiří Lederer (skrývající se pod pseudonymem Jan Teren) svůj rozbor událostí roku 1968 – ve snaze dodat mu na čtenářské atraktivnosti – napsal ve formě roz-hovoru s nejmenovaným funkcionářem KSČ. Zatímco v Ledererových představách si čtenář měl lámat hlavu nad tím, kdo oním funkcio-nářem je, Tigrid tuto otázku po svém redakčně rozřešil – a dal textu název Noční rozhovory se soudruhem Josefem Smrkovským. Protože Smrkovský, v čase Pražského jara předseda Národního shromáždění a jeden ze čtyř nejpopulárnějších čs. politiků, krátce předtím, v lednu 1974 zemřel, dostal text podobu jakéhosi politikova kšaftu.

Tigrid tím dosáhl, čeho chtěl dosáhnout po celou dobu existence Svědectví a nejvíc v roce 1968: vysoký komunistický funkcionář v textu provedl zdrcující analýzu režimu a vyzval k jeho povalení. Do té míry se názorově rozešel se svou stranou, že ji nazval hrubým a neomaleným ničitelem lidských svobod a občanských práv. „Řekl“ dokonce, že počítá s pozvolnou transformací komunistického sys-tému v budoucnosti – ve stejném duchu, jako v tuto transformaci od roku 1956 věřil i Tigrid.

K otištění Ledererova materiálu ve Svědectví došlo v době, kdy zájem o Smrkovského osobu dočasně vzrostl i jinde v Evropě; v roce 1975 se v západní Evropě hojně přetiskovala politikova výpověď o událostech 21. srpna 1968 v budově ÚV KSČ, otištěná původně v italském reformně komunistickém časopisu Giorni-Vie Nuove. Přesto po přečtení „rozhovoru“ ve Svědectví mnozí o jeho autentičnosti zapochybovali; Vilém Brzorád například Tigridovi otevřeně psal: „Celá věc se bude zdát na něj příliš intelektuální. Rozumím-li dobře, někdo to v Praze upravil.“

Tigrida deprimovalo, že po srpnu 1968, podobně jako kdysi po maďarských „událostech“, se na Západě dostavila vlastně stejná

– 206 –

reakce: poté, co Západ oba sovětské útoky slovně odsoudil, se de facto smířil s jejich politickými důsledky. Mimo jiné v reakci na okupaci Československa zahájil západoněmecký ministr za-hraničních věcí a kancléř (1969–1974) Willy Brandt svou smířlivou Ostpolitik, politiku spolupráce se Sovětským svazem a jeho satelity, uznal východoněmecké a polské hranice, podepsal smlouvy s NDR a Československem atd. – což všechno se dělo jakoby přes hlavy exulantů z východní Evropy, od nichž nyní německá vláda hlavně čekala, že budou mlčet a smiřovací procesy nezkazí.

Na ne zrovna principiální postoje vůči Sovětskému svazu Tigrid narážel také u francouzské vlády: občas to pro něj mělo zcela konkrétní, osobní důsledky, jako v říjnu 1971, kdy byl nedobrovolně vtažen do bezprecedentní „akce Korsika“. Přiblížila se tehdy návště-va sovětského vůdce Leonida Brežněva v Paříži a francouzská vláda, ve snaze podpořit politiku détente, se rozhodla neriskovat možné projevy občanské nespokojenosti, které se během návštěvy daly čekat zejména od exulantů ze Sovětského svazu a střední Evropy. Celkem devětačtyřicet jich pak 24. října 1971, v předvečer Brežně-vova příletu, zadržela a posadila do letadla na Korsiku, kde pak byli nuceni strávit několik dní až do Brežněvova odjezdu: lidé nejširšího názorového rozpětí, počínaje trockisty a konče carskými emigranty. Včetně čtyř Čechů, jejichž jména francouzská strana obdržela na seznamu vypracovaném pražskou StB: byli na něm Oldřich Dubi-na, Petr Fleischmann (syn Iva Fleischmanna), Antonín Šnejdárek (historik, učitel na Sorbonně) a Pavel Tigrid.

Francouzská vláda se rozhodla zpříjemnit jim nedobrovolný pobyt alespoň tím, že jim dala k dispozici dobrý hotel; kdo chtěl, ten se mohl koupat v moři atd. – navenek tedy všechno připomínalo rekreaci až na to, že nešlo o pobyt dobrovolný. Tigrid sám později celou mrzutost prezentoval spíš jako anekdotu, jejíž pointou byla historka z návratu do Paříže: „Představte si, že v Marseille jsme přesedali z policejního na civilní letadlo a v témže okamžiku, o jednu dráhu dál, nastupoval

– 207 –

do svého letadla Brežněv, takže jsme mu mávali a váleli se při tom smíchy.“ Bylo však trochu obtížné představit si Tigrida bavícího se v situaci tohoto typu; spíš se zdá pravděpodobné, že „smíchem“ ka-mufloval trapnost ponížení, jemuž ho francouzská vláda vystavila.

Vlastně se tak dozvěděl, jak si vůči ní po jedenácti letech života v zemi skutečně stojí: pochopil, že nevalně. Když se v červnu 1977 přiblížil termín další Brežněvovy francouzské návštěvy, očekával tedy Tigrid, že bude internován podruhé – a po vzoru tehdejších pražských chartistů, kteří také, po zkušenostech s dřívějšími zatče ními, nosili u sebe stále kartáček a pastu na zuby, připravil si předem sportovní oblečení a aktovku s nezbytnými potřebami (alespoň tak to nahlásil do Prahy tajný spolupracovník StB VOK). Tentokrát už však k internaci nedošlo.

Politické zaměření francouzské inteligence v sedmdesátých letech symbolizovala polarizace mezi dvěma zvlášť výraznými typy: na levici Jean-Paul Sartre a na pravici Raymond Aron; většina ostatních pak kdesi uprostřed, vymezující se podle momentálního příklonu nebo antipatie k jednomu či druhému z nich. Tigridovi byli samozřejmě mnohem bližší stoupenci „aronovského typu“, tedy lidé jako například básník Pierre Emmanuel, který měl vůči svým kolegům, okouzleným stalinismem, výhodu, že svět za želez-nou oponou poznal z osobní zkušenosti už při své okružní cestě po zemích tehdy-ještě-ne-zcela-socialistického-tábora na podzim roku 1947. Tenkrát, před Únorem, navštívil i Prahu; z Čechů, s nimiž se při té příležitosti setkal, publikovali vzpomínku na to například spisovatelé Jan Čep a Jan Vladislav. Sám Emmanuel vydal svědectví o své cestě až v roce 1953. Vlna negativního ohlasu mezi francouz-skými intelektuály, která následovala, pak dosáhla výše srovnatelné s onou, která se zdvihla ve třicátých letech poté, co André Gide vydal svůj proslulý Návrat ze Sovětského svazu.

Z Emmanuela se potom stal pravicový antihrdina aronovské ražby. Naštěstí to nemělo vliv na kvalitu jeho poezie, pro kterou byl

– 208 –

mimo jiné zvolen členem francouzské Akademie. Netajil se živým a účinným zájmem o dodržování lidských práv za železnou oponou, byl velkým podporovatelem samizdatu v několika zemích včetně Československa (bez jeho osobní finanční pomoci by například v Praze sotva mohl vycházet Kritický sborník).

S lidmi, jako byl Emmanuelle, si Tigrid rozuměl. Netrpěli vůči ko-munismu předsudky ani kladnými, ani zápornými. Soudili ho nikoli podle slibů, které dával lidem, ale podle výsledků. To Pierre Daix, další výrazný francouzský intelektuál, s nímž Tigrid v sedmdesá-tých letech diskutoval o budoucnosti obou systémů, byl zaměřený jinak: představitel reformního proudu ve francouzské komunistické straně a bývalý šéfredaktor Aragonova týdeníku Les lettres françai-ses se s Tigridem shodoval mimo jiné ve zvýšeném zájmu o sovět-ské nezávislé spisovatele a disidenty, avšak nikoli už v názoru na sovětský systém jako takový. Daixova kniha o Solženicynovi z roku 1973 otevřela spisovateli cestu k francouzským nedogmatickým marxistům, kteří jinak byli zvyklí hledět na leccos, co přicházelo ze Sovětského svazu, se sympatiemi. Daix se však netajil tím, že pokud by SSSR vystupoval vůči lidem Solženicynova typu kultivovaněji, byl by ochoten vzít ho na milost.

Častěji než s literáty se proto Tigrid ve Francii přátelil s novináři. Řada jich pocházela z okruhu listu Le Monde: Tigrid se tam stýkal s komentátorem Michelem Tatu nebo s redaktorkou Amber Bou-souglouovou – a také v jejím případě zúročoval kontakty navázané už v předúnorové Praze, kde Bousouglouová vystudovala francouz-ské gymnázium, brzy nato komunisty zakázané (a obnovené až po roce 1989). Tigridovi blízký (názory i osudem) zůstával maďarský exulant Ferenc Fejtö, který v Paříži působil jako redaktor agentury AFP a politolog. Se šéfredaktorem levicově katolického časopisu L’Esprit Jean-Marie Domenachem Tigrid koordinoval pomoc sovět-ským exulantům a autorskou spolupráci s nimi.

– 209 –

Ke všem, kdo v Paříži a Francii něco znamenali, přístup neměl, někteří z nich se mu vyhýbali až do roku 1989. Ale přesto byl zejmé-na v sedmdesátých a osmdesátých letech nejvlivnějším pařížským Čechem. Odpracoval si to.

– 210 –

Poláci, Sověti

Jerzy Giedroyc a jeho Kultura – Leszek Kołakowski – Objev sovětského disentu – Výbor Help & Action –

Zprávy o „psychuškách“: Vladimir Bukovskij, Leonid Pljušč

O žádném jiném národě mimo ten český a slovenský Tigrid ne-psal a nepřemýšlel tak často jako o Polácích. Polsky neuměl, do země nikdy necestoval a kontakt s Poláky získával kromě knih jen prostřednictvím polských přátel z pařížského exilu. Přesto jeho zájem o ně nebyl jen „profesionální“. Přirostli mu k srdci, jako by v jejich národním osudu, zejména v jejich novodobém vzdoru vůči komunismu, nacházel vlastnosti, které ve svém vlastním národě postrádal.

Byli mu vzorem i útěchou v mnoha situacích, v kterých se zdálo, že Češi doma se spokojují se svou pasivitou: také Poláci komunis-mu podlehli, nikdy ho však vnitřně nepřijali do té míry jako Češi. Naopak, režim je nikdy nedostal pod svou kontrolu, a tak mohl Tigrid psát i věřit: jde-li to v sousední zemi, pár kilometrů od čs. hranic, půjde to jednou také doma.

U některých Poláků se o tom mohl přesvědčovat z bezpro-středních kontaktů s nimi. Dávno předtím, než začal v New Yorku vydávat Svědectví, už v roce 1947 založil jistý Polák v Paříži časopis s obdobným záměrem. Jmenoval se Jerzy Giedroyc a z jeho mě-síčníku Kultura se pak stal nejvlivnější polský exilový časopis, který se přes hranice dostával do vlasti a byl tam čten v míře, o jaké Tigrid se svým Svědectvím mohl jen snít.

Jerzy Giedroyc byl pozoruhodný muž. Pocházel z běloruského Minsku, z polsko-litevské rodiny, která po říjnové revoluci v Rusku přesídlila do Varšavy. Vystudoval práva, začal působit jako novinář a z této pozice mezi válkami podporoval pravicově konzervativní

– 211 –

Piłsudského režim i polského maršála osobně. Za druhé světové války bojoval v exilové armádě generála Anderse a po válce začal nejprve v Římě a potom v Paříži vydávat zmíněný kulturní měsíčník, jemuž získal a udržel vlivné přispěvatele: spisovatele Witolda Gombrowicze, Gustawa Herlinga-Grudzińského, Czesława Milosze a mnohé další. Giedroyc nebyl homo politicus jako Tigrid; účasti na veřejném životě se spíše vyhýbal, pokládal se za inspirátora a hybatele věcí v pozadí – a žil mnohem víc kulturou než politikou. Za jedinou sílu, schopnou změnit snad poměry doma, pokládal moc psaného slova.

Tigrid poznal Giedroycovu Kulturu už v Americe. Po příchodu do Paříže jejího redaktora okamžitě vyhledal a zejména v šedesátých letech se s ním často stýkal. Polský exil měl bohaté a lety prověřené zkušenosti s hledáním a nacházením nejvhodnějších cest myšlen-kového působení směrem k domovu – a Tigrid, který se snažil o totéž, jen v menším měřítku, se měl od Poláků co učit. Mnohem později, v devadesátých letech, přiznal, že po Giedroycově vzoru vytvořil Svědectví jako časopis jednoho muže, redigovaný podle téhož neúhybného redakčního konceptu.

Jiným Polákem, jehož myšlenky Tigrida zásadně ovlivnily, byl filosof a politolog Leszek Kołakowski (1927–2009). Typově patřil spíš do skupiny „renegátů“, jako byli Milovan Djilas nebo Imre Nagy; na své cestě emancipace od marxismu však dospěl k pozoruhodným výsledkům. Začínal jako oddaný člen komunistické strany, kterou však opustil už v roce 1966. O dva roky později, poté, co se v Polsku vzedmula antisemitská kampaň (jeho žena byla Židovka), odešel také ze své země na Západ.

Od roku 1970 žil ve Velké Británii a jako profesor na univerzitě v Oxfordu se stal jedním z nejrespektovanějších analytiků komunis-tického systému. Názorově došel dál než drtivá většina reformistů přišlých z totality: od kritiky všední politické praxe až k systematické analýze fungování systému. Z jeho myšlenek patřila k nejcitovanějším

– 212 –

ta (obsažená v jeho nejznámějším, trojdílném spise Hlavní otázky marxismu, dokončeném v roce 1976), v níž komunistické přesvěd-čení vyložil jako pokračování někdejší náboženské víry.

Marxisté svůj elán podle Kołakowského vysvětlují znalostí společenských (vědeckých) zákonů, která jim dovoluje předjímat budoucnost. Protože pochopili, jak svět funguje, vědí prý také, co se stane, podobně jako kdyby se jim dostávalo úradku Prozřetelnosti. Ve skutečnosti však jen prostě podléhají své touze, podobně jako ji-ným touhám podléhají ti, kdo věří v něco jiného. Jedna taková touha má přitom mimořádnou sílu a je společná všem lidem: je to potřeba životní jistoty. A marxismus na tuto psychologickou potřebu jistoty odpovídá způsobem, který mu získává příznivce ještě účinněji než stará víra v Boha.

Tigrid v Kołakowském obdivoval člověka, který svůj rozchod s komunistickou stranou (a tedy se svou vlastní minulostí) uměl dovést do důsledků: nezastavil se v žádném ze stadií postupných reforem, ale došel až na konec a usvědčil hnutí z mrazivé prázdnoty, která odporuje povaze člověka. Ačkoliv skoro žádný ze západních sovětologů nedokázal předpovědět ani nástup Gorbačova, ani rozpad bloku v roce 1989, Kołakowski si byl rozpadem systému předem jist – a třeba v článku, který Tigrid ve Svědectví přetiskl už v roce 1983, vysvětlil proč: definoval sovětský systém jako pokra-čovatele staré ruské nacionální a náboženské ideologie, která se drží jenom silou tradice. Vyhlášením nové ideologie proletářské-ho internacionalismu se režim pokusil z této své svěrací kazajky vyprostit. Okupace Maďarska a Československa však ukázaly, že režim svěží vitalitu své ideologie opět rychle spotřeboval. Aby tedy po krachu ideálu systém mohl dál existovat, vrátil se k pů-vodním „carským“ metodám a vládě tajné policie, armády a státní propagandy. Zbaveno svého starého idealismu, je hnutí odsouzeno k vyhasnutí, psal Kołakowski – a Tigrid to ve Svědectví otiskl v roce 1983, jednom z nejbezvýchodnějších roků totality.

– 213 –

Zatímco o polských disidentech se na Západě, zvlášť v Paříži, vě-dělo, disidenti sovětští tam dlouho byli na periferii zájmu. Výrazněji se to začalo měnit až v sedmdesátých letech. Jako by se tím Západ snažil dohnat své pomýlení ze šedesátých let, z něhož vystřízlivěl až čs. okupací: změny ve východním bloku nejsou možné beze změn v Sovětském svazu.

Na počátku let sedmdesátých duchovní a zčásti také politickou opozici v SSSR symbolizovala čtyři nejznámější jména: historika Roje Medveděva, jaderného fyzika Andreje Sacharova a spisovatelů Naděždy Mandelštamové a Alexandra Solženicyna. Každý z nich se stal opozičníkem na jiný způsob a každý také ztělesňoval jiný směr opoziční práce. Medveděv demytizoval Stalina, Sacharov se stal bojovníkem za lidská práva a odpůrcem války v Afghánistánu, Man-delštamová se díky dvěma svým autobiografickým knihám stala na Západě nejznámější autorkou sovětského samizdatu; Solženicyn ve svých knihách, hlavně v Soustroví Gulag, odkryl podstatu utrpení vězňů v pracovních táborech.

Ve vztahu k Československu sehrála navíc důležitou úlohu sku-pina sovětských disidentů, kteří 25. srpna 1968 na Rudém náměstí demonst rovali proti právě probíhající okupaci Československa. Byla jich jen hrstka, osm lidí, avšak jejich projev solidarity měl obrovský mezinárodní ohlas. Protože po demonstraci byla většina z nich zatčena a uvězněna, snažil se Tigrid přispět z Paříže k organizaci mezinárodních akcí na jejich podporu. Konkrétně se tak snažil po-moci například filoložce Larise Bogorazové, odsouzené za účast na demonstraci ke čtyřem rokům vězení (z nichž si dva odseděla), a otevřené dopisy popisující její situaci rozeslal mnoha západním médiím; plédoval při tom také za jejího prvního manžela, spisovatele Julije Daniela, který si též (v důsledku mezinárodně známého procesu se Siňavským a Da nielem z roku 1966) v sovětských táborech odseděl pět let.

– 214 –

Další významnou účastnicí srpnové demonstrace v Moskvě byla básnířka a překladatelka Natalia Gorbaněvská. S ní Tigrid vstoupil dokonce do osobních kontaktů: když Gorbaněvská v roce 1975 po pobytu ve vězení a sovětské psychiatrické léčebně odešla na Západ, zvolila za místo svého pobytu Paříž. Začala spolupracovat s rus-kým exilovým čtvrtletníkem Kontinent, vydávaným v západním Německu Vladimírem Maximovem, a dala se do budování centra sovětského exilu v hlavním městě Francie.

Čtvrtletník Kontinent, společně s polskou Kulturou a Tigridovým Svědectvím třetí nejvýznamnější exilový časopis vydávaný na Zá-padě, začal vycházet v roce 1974, jako jeden z mála přežil rozpad sovětského bloku i zánik SSSR a v internetové verzi existuje dodnes. Časopis měl širší záběr než Svědectví, kromě článků o literatuře nebo politice se zabýval třeba také otázkami náboženství. Obsahově kvalitní revue o přibližně čtyřech stech stranách se pyšnila mezi-národním kádrem autorů a podporovatelů, k němuž vedle jmen předvídatelných (jako byli Raymond Aron, Jerzy Giedroyc, Milovan Djilas, Eugène Ionesco, Andrej Sacharov, Ignazio Silone nebo Andrej Siňavskij) patřil v osmdesátých letech také nonkonformní prozaik gorbačovovské éry Viktor Astafjev nebo izraelský spisovatel (po rodičích pocházející ze Sovětského svazu) Amos Oz. Místo na stránkách Kontinentu měli vyhrazeno také čeští a slovenští autoři. (V roce 1976, v německé edici Oty Filipa a Pavla Tigrida, vyšla pod stejným názvem Kontinent antologie zakázaných autorů z Česko-slovenska, jako byli tehdy Bohumil Hrabal, Jaroslav Seifert, Ludvík Vaculík a další.)

V roce 1972 byl ze Sovětského svazu vyhnán básník Josif Brodskij, dva roky po něm Alexander Solženicyn, v roce 1975 přišel na Západ další účastník demonstrace na Rudém náměstí 25. srpna 1968 Vadim Delone (Delaunay), rok po něm přijel Vla-dimír Bukovskij (kterého sovětská vláda „vyměnila“ za chilského komunistického vůdce Luise Corvalána, vězněného Pinochetovým

– 215 –

režimem), v roce 1980 se v Západním Německu usadil spisovatel Lev Kopelev atd. Po celá sedmdesátá léta zůstávala nejčastějším evropským útočištěm sovětských exulantů Paříž: jen v jediném roce 1974 se tak v hlavním městě Francie ocitli kromě už zmíně-ných Gorbaněvské a Maximova třeba prozaik Viktor Někrasov nebo matematik Leonid Pljušč.

Z několika původně osaměle působících jednotlivců se tak sovět-ští exulanti na Západě a zejména ve Francii stali institucí, schopnou informovat o stavu lidských práv v SSSR mnohem systematičtěji než dosud. Stále častěji se nyní lidská práva v Sovětském svazu stávala předmětem zájmu také západních organizací: jednu z nich v roce 1974 založila a ve spolupráci s Tigridem až do roku 1989 vedla Ivana Tigridová.

Organizace dostala název Help and Action. V jejím čele stál desetičlenný výbor, jehož členy byli vedle zástupců SSSR, Francie, Velké Británie a Norska i Češi František Janouch a Luděk Pachman. Cílem sdružení bylo koordinovat obranu lidských práv v Sovětském svazu a dalších zemích bloku. Organizace vydávala stejnojmenný měsíčník, monitorující zprávy o stavu lidských práv ve světě. Výbor i redakce jeho newsletteru sídlily v redakci Svědectví: do stejných prostor, kde Tigrid léta vedl pravidelné hovory s Jiřím Pelikánem o budoucnosti čs. disentu, nyní začali docházet i Vladimír Bu-kovskij, Natalia Gorbaněvská a Leonid Pljušč a společně s Ivanou a Pavlem Tigridovými začali plánovat akce, které by se nebraly za lidská práva jen v jediné konkrétní zemi, ale měly by mezinárodní potenciál.

Když tímto způsobem dali všichni dohromady vlastní kontakty, bylo možné oslovit západní veřejnost v úplně jiném měřítku než dosud. Tak se třeba stalo, že když se v dubnu 1977 v Paříži konala první velká konference věnovaná Chartě 77 a dodržování lidských práv v Československu, přijal na ní předsednictví spolu s Pierrem Emmanuelem také „Vadik“ Bukovskij, čímž celá akce dostala

– 216 –

mnohem širší než jen francouzský rozměr. Přímo na konferenci byl založen Mezinárodní výbor na podporu Charty 77, ve kterém okamžitě přijali členství kulturní představitelé osmi zemí, včetně mezinárodně proslulých spisovatelů Heinricha Bölla, Günthera Grasse, Saula Bellowa, Arthura Millera nebo Friedricha Dürren-matta.

Podobně také Tigrid začal pomáhat sovětským disidentům po-souvat jejich témata dál do světa – a tak byl třeba v roce 1978 na divadle „nastudován“ soudní proces se sovětským fyzikem Jurijem Orlovem, který byl o rok dřív odsouzen na dvanáct let do vězení za to, že v Moskvě vytvořil skupinu, která si dala za cíl dohlížet na dodržování helsinského procesu v SSSR. V roce 1979 se v Paříži mohl uskutečnit další inscenovaný „tribunál“ s ruským básníkem Alexandrem Ginzburgem, vyhoštěným v tom roce ze SSSR do Spojených států. (Oba „procesy“ byly uvedeny na jevišti stejným způsobem, jako byl v hlavním městě Francie inscenován i pražský soud s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných.)

Výbor Help & Action si dal za úkol také sledování nových metod sovětského režimu v boji proti opozici. V sedmdesátých letech začala být mnohem častěji než dřív zneužívána psychiatrie: disi-denty umísťovali v takzvaných „psychuškách“ (blázincích), kde bylo zahraniční sledování podmínek, v kterých tam žijí, ještě obtížnější než v sovětských věznicích. „Péče“, jíž tam byli vystaveni, měla na většinu z nich devastující vliv.

Jako jeden z prvních popsal na Západě činnost těchto zařízení zmíněný Vladimír Bukovskij, veterán sovětských nápravných zařízení všeho typu. Za mřížemi strávil celkem sedm let, poprvé v roce 1963 za to, že četl Djilasovu knihu Nová třída, podruhé v roce 1965 za zorganizování moskevské demonstrace proti soudu se Siňavským s Danielem. Svůj první velký materiál o zneužívání psychiatrické péče propašoval na Západ už v roce 1972, Tigrid ho

– 217 –

tehdy ocitoval ve Svědectví a po Bukovského příchodu na Západ se snažil šířit jeho texty všemi prostředky.

Jiným sovětským disidentem, který na Západě popsal poměry v „psychuškách“, byl Leonid Pljušč: předtím, než (v únoru 1976) přijel do Paříže a stal se Tigridovým přítelem, strávil v „péči“ sovět-ské psychiatrie dva a půl roku. Jeho prohlášení, učiněné po příjezdu, bylo přijato jako naprosto věrohodné, když se ukázalo, že Pljušč ani po zkušenostech, které doma nabyl, nepřestal být marxistou, necítí se ideovým nepřítelem režimu a snaží se veřejně vyzdvihovat také jeho klady. Pokud právě takový člověk poskytl svědectví o zne-užívání farmakologie za mřížemi sovětských blázinců, bylo to pro brežněvovskou propagandu zvlášť trapné.

Měsíčník Help and Action o všech typech perzekuce za železnou oponou pravidelně informoval. Zveřejňoval jména uvězněných i jinak pronásledovaných osob, psal o protestních akcích, pořá-daných na pomoc postiženým na Západě, o činnosti organizací na obranu lidských práv, fungujících v západní Evropě, o jejich publi-kační činnosti. Za patnáct let práce vydal výbor desítky publi kací a uskutečnil řadu akcí (výstavy samizdatů, koncerty na podporu pronásledovaných disidentů atd.). Ivana Tigridová, která si řízení výboru vzala na starost, tím k činnosti Svědectví, poměrně exklu-zivní a zaměřené jen na jedinou zemi, přidala mnohem širší mezi-národní spolupráci.

– 218 –

Charta a solidarita: hledání cesty

Co se přihodilo v Helsinkách – „Dopisy v láhvi“ – Pomoc vyhnaným – Čeští chartisté vs. polští dělníci – Proti

„navazovačům“

Helsinská konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě se v létě 1975 uskutečnila ze společné vůle Východu i Západu, ta však měla z každé strany jinou podobu a cíl. Západ si přál završit v Helsinkách politiku détente, korektního soužití s protivníkem, který tím měl být usmířen alespoň do té míry, aby ustal ve svých nekonečných pokusech o ovládnutí Evropy. V Moskvě (a v Praze a dalších městech východního bloku) si od konference slibovali vylepšení své pověsti, která od srpna 1968 přes všechny snahy sovětského vůdce Brežněva nedokázala nabýt někdejšího lesku. Usednou-li nyní před zraky světa společně s námi za jednací stůl i představitelé západních demokracií, vrátíme se tím na mezinárodní scénu jako jejich rovnocenný partner, plánovali v Kremlu.

Snad jen vidina tohoto úspěchu mohla způsobit, že představi-telé východního bloku při podpisování helsinské dohody přehlédli maličkost, která se jim měla stát osudnou. Návratem mezi slušné demokracie přijali přinejmenším část pravidel, jimiž se řídila poli-tika Západu. K té patřila i problematika lidských práv. Dosud, byl-li Sovětský svaz kritizován za to, že představitele opozice rozmisťuje v pracovních lágrech a v blázincích, mohl Brežněv říci: Vměšujete se nám do vnitřních záležitostí. Se vstupem do demokratického klubu se však Sovětský svaz zavázal dodržovat jeho pravidla.

Nejdřív, bezprostředně po podpisu v létě 1975, se Helsinky jevi-ly jako sovětský triumf. Také Tigrid ve Svědectví psal: „Dvacet let usiloval Sovětský svaz o svolání panevropské konference, jež by – nahrazujíc komplikovanou smlouvu mírovou – formálně potvrdila

– 219 –

válečné i poválečné zisky a výdobytky mateřské země socialismu.“ V první chvíli se skutečně zdálo, že Sověti dosáhli toho, oč se snažil už sovětský ministr zahraničí Molotov v roce 1954, před konferencí Východ–Západ v Ženevě: učinit sovětské územní zisky v Evropě faktem, který Západ přestane napadat.

Že to však nebude jediný zisk z konference, napsal opět Tigrid jako vůbec první Čech v listopadu 1975, když popisoval reakce svě-tového tisku na helsinské téma. Západ nemá důvod hrát sovětskou hru: „Důležitější je postarat se společnými silami o to, aby bič, který Moskva tak energicky chtěla uplést na jiné, se obrátil především proti ní.“

Ve stejné době si význam nové situace uvědomili také disidenti v Československu. Rokem 1975 počínaje se po několikaleté pauze začali prosazovat i na mezinárodní scéně. Zpočátku jako jednot-livci, pisatelé dopisů adresovaných představitelům západních demokracií a publikovaných v západním tisku. Řadu těchto „do-pisů v láhvi“ (jak jim Tigrid ve Svědectví říkal) zahájil vlastně už v říjnu 1974 někdejší první tajemník KSČ Alexander Dubček listem adresovaným pražskému Federálnímu shromáždění – a poté, co na něj několik měsíců nikdo neodpověděl, zaslaným západním médiím. Na jaře 1975 napsal Dubček dopis číslo dvě, tentokrát dokonce svému nástupci v čele strany Gustávu Husákovi – jeho list však v dubnu 1975 zastínil slavnější, protože propracovanější text, který v téže době zaslal témuž adresátu Václav Havel.

Už před Helsinkami, a o to víc po nich začali představitelé čs. opo-zice upozorňovat na to, že vládnoucí moc nedodržuje závazky, které na různých mezinárodních fórech přijala – především oba pakty o lidských právech, podepsané už v roce 1968 a nyní, po Helsin-kách, konečně ratifikované a zveřejněné ve Sbírce zákonů. Režim se v nich zavázal k chování, jež bylo možné na mezinárodní scéně kontrolovat tím způsobem, ke kterému radilo i Tigridovo Svědectví: „Návod je jednoduchý: důsledně a bez obav v každém jednotlivém

– 220 –

případě, který je očividným porušením kteréhokoli článku helsinské dohody, trvat na nápravě a neúnavně se jí dožadovat.“ Přesně to se v Československu začalo v roce 1975 dít a na konci následujícího roku se tyto soukromé iniciativy slily do jediného proudu vznikem Charty 77.

Tigrid při něm neasistoval, dozvěděl se o něm až jako o hotové věci ze západních novin. Podpořil přirozeně chartisty do všech dů-sledků včetně těch jimi neplánovaných, jako byly následné represe a vystěhovávaní ze země v rámci tzv. státně bezpečnostní akce Asanace. Pro mnoho nucených exulantů v letech 1978–1981, ale i později, zafungoval tehdy jako jeden z prvních (a spolehlivých) českých kontaktů v svobodném světě.

Bylo to podobné, jako když v šedesátých letech Milan Schulz nebo Jiří Lederer přijížděli na televizní festival do Monte Carla: kdykoli se další český vyhnanec ocitl za železnou oponou, Tigrid se o tom skoro vždycky nějak dozvěděl. Nato dotyčnému zavolal a na-bídl pomoc, což pro řadu lidí bez peněz a bez kontaktů v cizí zemi bylo hlasem z nebes. (Spisovatel Ivan Binar vzpomínal: „Pánbůh mě oslovil.“) Pokud šlo o muže či ženu pera, následovala pak obvyk le rychlá dohoda o spolupráci se Svědectvím, Rádiem Svobodná Evro-pa atd. Pokud šlo o člověka s jinou profesí, snažil se Tigrid pomoci mu jinak.

V šedesátých letech snil Tigrid o tom, že režim se hne prostřednic-tvím osvícených členů strany, v jejím vedení i mimo ně. Tento pokus v roce 1968 zklamal, osvícenost čs. komunistů měla své meze. Tigrid si však nebyl jist, zda zčásti nebyla vinna i jeho gradualistická koncepce – tím, že se (možná příliš) upínala k elitě a mnohem méně se zaměřovala na dělnické masy. Že přílišný důraz na inteligenci možná není nejšťastnějším způsobem, jak s komunismem bojovat, ukazovala po prvních nadějných měsících a letech také situace čs. Charty 77. Při plném respektu k všelidskému étosu, jaký jí vnukl filosof Jan Patočka, bylo skutečností, že tento étos dělníky

– 221 –

doma neoslovil. Režimu se podařilo vykopat mezi nimi a chartisty příkop, který pak existoval až do pádu komunismu. Charta 77 se v Československu masovým hnutím nestala.

Byla-li to chyba, kdo jí byl vinen? Charta 77, která se orientova-la příliš do duchovního světa, nebo dělnická třída, která propadla apatii a starala se výlučně o své vlastní ekonomické zájmy? Tigrida tyto otázky dráždily tím spíš, že v zemi svých snů, v Polsku, viděl dělníky projevovat se úplně jinak – a především nebylo myslitelné, že by se tamnímu režimu podařilo vrazit mezi dělníky a inteligenci klín, jako se to povedlo Husákovi doma.

Polští dělníci shodně s nezávislými intelektuály viděli v komu-nistickém establishmentu společného nepřítele. V roce 1976 o tom s nimi zahájili diskuse, které o tři roky později vyústily ve vznik odborového hnutí Solidarita. Tigrid se nejdřív bál doufat, že polští dělníci by mohli dokázat, o čem sám snil už tři desítky let. „Musela by to být vrstva militantní, sociálně i politicky uvědomělá, chápa-jící nedělitelnost všech svobod a práv, kurážná a s vůlí k obětem,“ psal hypoteticky v roce 1976, tři roky předtím, než přesně taková dělnická třída v gdaňských loděnicích vystoupila.

A pak už se nikdy nenechala srazit zpátky dolů, dokonce ani po vojenském převratu generála Jaruzelského v roce 1981. Tigrid těsně před tímto převratem na téma dělnických revolt v komunis-tických zemích dokončil svou další knihu. Pod názvem Dnešek je váš, zítřek je náš v ní bilancoval dělnické vzpoury v celém sovětském bloku od roku 1953, polovinu knihy však věnoval minulé i současné situaci v Polsku.

Ale na srdci mu neleželo Polsko, jakkoli se o vývoj v zemi nej-bližšího souseda zajímal. Jeho úkolem bylo Československo. A tamní neměnné poměry a chabý ohlas Charty 77 ho nutily klást si otázky ze stále nových úhlů, snažit se nalézt řešení situace, o níž čím dál víc lidí ve vlasti odevzdaně mínilo, že zůstane jejich osudem navždy. V roce 1983 na svou základní otázku „proč demokratický odpor vůči

– 222 –

komunismu u nás neexistuje“ nalezl novou odpověď: Protože vůbec není jisté, nakolik jde skutečně o demokratickou rezistenci. Ti, kdo se za čs. demokraty prohlašují, se jen prostě hlásí ke svým velkým předchůdcům, zakladatelům a budovatelům první republiky. Ale to přece neznamená, že jejich pokračovateli doopravdy jsou. Uctívač nemusí být tvůrcem. Docela dobře by mohl být hrobařem.

Bylo to přesně v jeho stylu: nehledat vinu u jiných, ale u sebe. Demokracie doma nezanikla proto, že nad ní zvítězil kdosi silnější, ale protože sama kdysi dávno zlenivěla a tato lenost ji od té doby nepřešla. „Ti mezi námi, kteří si… říkáme demokraté, stoupenci Masaryka a jeho ideálů, jsme zvolili zkratku nikoli nutně pod-vodnou, ale nedomyšlenou a pohodlnou. Měla nás jakýmsi umným podchodem pod národními maléry dovést na hlavní dráhu: stačilo navázat (tedy někde v půlce, ale málokdo z nás si dal práci zjistit kde a proč právě tam) na Masarykův odkaz, a už jsme zaručeně spěli rovnou k cíli. Zanedbalo se základní: zkoumat, zda národ a my s ním jsme schopni a náležitě vybaveni tento odkaz přijmout, dokonce přijmout za svůj. Strkali jsme těsto dávno a jinými uhnětené do pece dneška, nepřipravené a špatně vyhřáté.“

Pokud se v osmdesátých letech v exilu vůbec ještě někdo zabýval situací doma, pak už to byli skoro výhradně tito „navazovači“. Přesto (či proto?) se Tigrid obul právě do nich: Neberte se tolik vážně. Nezačnete se podobat svému vzoru jenom tím, že se k němu slovně přimknete. Když si bez iluzí nepojmenujete, na co přesně a čím chcete navazovat, nemá takové vaše jednání žádnou myšlenkovou hodnotu. A jste v tom všichni stejní, vlevo vpravo: vy, co si berete do úst Masaryka, i vy, kteří chcete zkusit ještě jednou naroubovat Karla Marxe. Ani jedni jste předem nepromýšleli, jestli to, co chcete poponést, už samo neuhynulo – a jestli tedy vaše navazování má smysl.

„Stačí si představit toto: Kdyby se nadobře všechno zítra obrá-tilo, bolševici importovaní i domácí vzali za své, svoboděnka nám

– 223 –

spadla do klína, bezúhonní demokraté by nastoupili do vlády i do parlamentu, z Hradu by vlála vlajka svobodné, nezávislé repub-liky – k čemu by to všechno bylo, a na jak dlouho, tyto rychle a levně nabyté svobody, opět počaté zprostředka? K čemu by to všechno bylo, kdyby vztahy mezi občany zůstaly zvlčilé? Kdyby místo ná-rodního smíření se konaly národní soudy? Není totiž pravda, že slušné instituce vytvářejí slušné lidi, ale je to právě naopak. A trvá to. Někdy i celé generace.“

Z dnešního pohledu se tento text jeví jako jeden z nejpozo-ruhodnějších, jaké kdy Tigrid napsal. Řešit v roce 1983, co bude po převratu, se zdálo jako ta nejméně podstatná věc na světě: tak daleko do budoucnosti tehdy nikdo neviděl. Bez ohledu na to však Tigrid zřejmě pochopil vnitřní vyprázdněnost těch, od kterých by se v případě převratu čekalo, že dají nové demokracii nový směr. Možná že takové lidi vůbec nemáme, naznačil Tigrid. Ale jak řečeno, v roce 1983 byl český svět zaměstnán jinými starostmi než tím, co bude po společenské změně, kterou zatím nikdo neviděl přicházet.

– 224 –

StB v pilné práci

Tajní spolupracovnici nasazení na Tigrida – Ota Ornest – Odposlech v redakci Svědectví – „Hovory z druhé strany“ –

Akce Tchoř

To nejdramatičtější se v lidském životě někdy skrývá pod povr-chem takzvaných všedních věcí. Události, které se staly, přitahují naši pozornost do té míry, až nám uniká, že k tomu, aby se jiné věci nepřihodily, bylo možná nutno vynaložit ještě mnohem větší úsilí. V Tigridově životě se jako taková „samozřejmost“ jeví třeba to, jak po desetiletí čelil atakům čs. státní moci. V „hledáčku“ jejích bezpečnostních služeb byl od roku 1948 s pár krátkými pauzami prakticky celých dalších jedenačtyřicet let. Neexistují, pokud je známo, doklady o tom, jak takové permanentní napětí, jež nemohl nevnímat, snášel. A přitom právě tato schopnost všechno vy-držet tvořila podstatu jeho zápasu s komunismem – a také jednu z hlavních příčin, proč z něj neodešel poražen.

Po desítky let věděl, že se „oni“ o jeho práci nepřetržitě zají-mají. Čítal o tom v novinách z Prahy a slýchal v rozhovorech s ná-vštěvníky odtamtud. Věděl či tušil, že přinejmenším část z těchto lidí jsou spolupracovníci StB a mluví s ním především proto, aby o tom pak někomu doma mohli podat hlášení. Věděl o tom, že se mu z Československa snaží kontrolovat poštu (v sedmdesátých letech StB například zavedla takzvané záchyty veškeré korespondence, odesílané do Československa z Héricy, tj. z Tigridova bydliště – bez ohledu na to, kdo byl na zásilce uveden jako odesílatel). Policie se tuto skutečnost ani nesnažila skrývat.

Věděl, že se ho StB snažila v roce 1964 unést do Československa, věděl i o jiných případech čs. exulantů, kdy se podobné pokusy povedly. Byl si vědom, že východní tajné služby své nejzavilejší

– 225 –

nepřátele občas likvidují – a ze všech informací, které si mohl po-skládat dohromady, nebylo pochyb o tom, že za tohoto nejzavilejší-ho nepřítele v Praze považují jeho. Kdykoli za všechny ty desítky let, kdy v cizině pracoval pro svou vlast, se mohla přihodit banální příhoda, jež se stala tolika jiným: člověk jde po ulici, je krásný den; proti němu kráčí po ulici sympatický muž, usmívá se a požádá ho o cigaretu. Ve chvíli, kdy se jejich těla téměř dotýkají, muž vytáhne zbraň s tlumičem a ozve se tichý výstřel. Nikdo si ničeho nevšimne, to až druhý den mají noviny o čem psát.

Jak bylo možné, že se Tigrid vlastně nebál? Jak dokázal snášet stres, který netrval jenom léta, ale desítky let – a jak bylo možné, že při tom všem dokázal vystupovat jako bonviván, milující otec rodiny, člověk schopný bavit společnost a vyhledávající každou příležitost, kdy to mohl činit? Odkud Tigrid navzdory všemu bral energii do svých zápasů, které musel v mnoha rovinách vést, byla záhada i pro jeho nejbližší přátele. Prostě ji měl.

Ale jeho odpůrci ji měli také. Skoro po celou dobu jeho působení v exilu, dlouhá léta, se jím v Praze i Paříži nepřetržitě zabývaly týmy lidí. Sledovali ho v pařížské redakci Svědectví i v jeho domě v Héricy u Paříže, četli jeho poštu, odposlouchávali telefony, především se však snažili obklopit ho sítí donašečů, jimž by důvěřoval. Za celou dobu se jich okolo něj vystřídalo několik desítek. Nejvýznamnější (pokud šlo o počet a význam dodávaných zpráv) byli tři z nich.

Nejpracovitější z nich byl tajný spolupracovník TOMANSKÝ, vlastním jménem Lubomír Chladil: ekonom, který jako agent StB odešel na počátku sedmdesátých let do exilu, v Paříži získal dobré místo ve Francouzské bance a spřátelil se s Tigridem. V redakci Svě-dectví byl pak častým hostem, přispíval do časopisu ekonomickými komentáři, Tigrid s ním běžně vedl rozhovory mezi čtyřma očima a svěřoval se mu i s relativně důležitými skutečnostmi, týkajícími se financování a distribuce časopisu. Druhým byl TS ASISTENT, vlastním jménem Václav Rejholec, profesí revmatolog; žil v ČSSR,

– 226 –

ale jako uznávaný lékař (mj. předseda Mezinárodní asociace revma-tologů) běžně vyjížděl na odborné kongresy na Západě. Zpravidla při tom ve Francii vyhledal Tigrida, který si zvykl opět celkem bez zábran s ním diskutovat, a navíc působil jako kurýr vozící na trase Praha–Paříž zprávy a texty oběma směry. Občas u Tigrida také bydlel, takže po návratu v Praze mohl přispět chlebodárcům i nákresy jeho domácnosti nebo redakce. Třetím byl TS DIOR (či EGON), vlastním jménem Ivo Šafář, exulant žijící ve Vídni a působící tam jako ředitel kanceláře RFE, pověřený kromě jiného distribucí Svědectví. Vynikal iniciativou při vymýšlení přepravních tras a „kanálů“, jimiž se časopis měl dostávat do Československa – zda tak ve skutečnosti doopravdy činil, nebo zda výtisky časopisu házel do Dunaje, se nepodařilo zjistit.

Lidí, kteří dodávali tajné policii o Tigridovi zprávy, bylo však mnohem víc – mimo jiné i proto, že policie se zajímala o mnohem víc než jen o současnou Tigridovu činnost. Zajímala ji celá jeho mi-nulost, každý údaj, který mohl vést k získání nového informátora nebo který bylo možné proti Tigridovi nějak použít: třeba v belet-rizovaných „špionážních“ brožurkách, které v sedmdesátých letech k Tigridově „slávě“ psal pro vydavatelství Magnet autor Zdeněk Lavička, skrývající se pod pseudonymem Petr Bednář (Cesta bez návratu, Poslední role pana „T“ ad.).

Mnohé z těchto spolupracovníků nemusela StB k vypovídání „na Tigrida“ nijak zvlášť přesvědčovat, mluvili proti němu sami a ochotně. Například v květnu 1978 tak vytěžila univerzitního profesora Jaroslava Staňka, chemika, který, jak se ukázalo, chodil kdysi s Tigridem do stejné třídy pražského gymnázia. Profesor dodal estébákům vedle školních fotografií i současné nelichotivé charakteristiky bývalého kamaráda („proti lidem typu Schönfelda je ochoten vystoupit kdykoliv nejen v tisku, ale i v televizi, protože tento druh lidí mimo to, že je nepřítel, žije vždy na úkor druhých, a to on nemá rád“). Pro případ potřeby připojil také seznam všech

– 227 –

ostatních spolužáků s daty a osobními i profesními charakteristi-kami, kádrově politickými slabinami atd.

Díky husté síti informátorů v ní čas od času uvízl významný úlovek. Tím pro Tigrida asi nejnepříjemnějším (prozrazeným prostřednictvím agenta ASISTENTA) se na počátku roku 1978 stal jeho přítel od mládí, divadelní režisér Ota Ornest. Znali se přes tři-cet let, když s ním Tigrid dohodl spolupráci se Svědectvím: stalo se v roce 1969, po okupaci, kdy různé Tigridovy dosavadní „kontakty“ přestávaly být funkční, ať už proto, že tito lidé odešli na Západ, nebo protože doma ztratili vliv a tím přístup k informacím. Ornest měl zasílat příspěvky prostřednictvím dánského velvyslanectví v Praze, nejméně čtyřikrát ročně, tak aby se tím „trefil“ do každého nového čísla. A skutečně se pak stal jedním z nejdůležitějších Tigridových dodavatelů, jeho prostřednictvím došel do Paříže třeba dopis, kte-rý Václav Havel na jaře 1975 napsal Gustávu Husákovi (a poprvé v něm se souvislostmi pojmenoval normalizační poměry v Česko-slovensku), v roce 1976 rukopis pamětí předúnorového ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny, a mimoto Mikuláškovy, Seifertovy a Skácelovy básně i mnohé další příspěvky.

Tato Ornestova činnost však neunikla Státní bezpečnosti; v roce 1977 byl zatčen a v říjnu téhož roku (jako člen uměle vytvo-řené „skupiny“ spolu s Václavem Havlem, Františkem Pavlíčkem a Jiřím Ledererem) odsouzen k třem a půl rokům odnětí svobody. Byl však propuštěn na svobodu už v dubnu 1978 – oficiálně za to, že učinil veřejné (televizní) pokání. Relativně mírný trest pro Ornesta si tehdy Tigrid vysvětloval tím, že čs. vedení zřejmě – v čase tzv. následné schůzky, která měla v Bělehradě vyhodnotit průběh helsinského procesu – nechtělo znovu dráždit mezinárodní veřejné mínění.

V prohlášení otištěném v deníku Le Monde se proto tehdy Ornesta zastal a obvinil čs. režim, že při získávání svědeckých výpo-vědí stále využívá metod nikoli nepodobných těm, které byly kdysi

– 228 –

vylíčeny v Doznání Artura Londona. Že o něm dlouholetý přítel ve skutečnosti při výsleších vypovídal (do protokolů se tak dostalo mnohé o Tigridových charakterových vlastnostech i o jeho kontak-tech domů za celé uplynulé čtyři desítky let), se Tigrid dozvěděl až po roce 1989.

StB však proti němu nevyužívala jen lidi. Ke slovu přicházela i technika. V roce 1978 v centrále čs. rozvědky (na I. správě fede-rálního ministerstva vnitra) rozhodli, že v redakci Svědectví, v ulici du Pont de Lodi, kde časopis sídlil už od roku 1960, nainstalují odposlouchávací zařízení: jako by nestačilo všechno negativní, co o Tigridovi bylo dosud doma napsáno, měl být nyní znemožněn tím, že bude při páchání svých nekalých činů proti republice pří-mo přistižen. Technická správa FMV vyvinula příslušné zařízení, mikrofon s vysílačkou a dálkovým ovládáním, to vše zabudované v dřevěné liště, která měla být v nestřeženém okamžiku vmon-tována do Tigridova psacího stolu v redakci Svědectví. Aby bylo možné přístroj využívat požadovanou dobu přibližně 300 hodin (při zhruba dvouhodinové denní frekvenci měl tedy aparát vydržet cca půl roku), byl vybaven kvalitními bateriemi z USA. Signál měl být přijímán ve služebním voze čs. rozvědky, patřícím oficiálně čs. velvyslanectví v Paříži a zaparkovaném na ulici ve vzdálenosti maximálně sto metrů od zdroje.

Montáž zařízení v redakci Svědectví dostal za úkol nejprve tajný spolupracovník Chladil (TOMANSKÝ), o kterém v Praze předpoklá-dali, že až se nakonec existence aparátu prozradí, nebude vzhledem ke svým dlouholetým kontaktům s Tigridem a častým návštěvám redakce podezříván. Nakonec však byl k instalaci přístroje vybrán podplukovník Josef Šorčík (ŠEMBERA), pracovník oddělení emigra-ce a ideodiverze I. správy SNB. Jako pomocníka si k noční instalaci vybral Imre Gajdoše, původem maďarského Slováka, který žil v Pa-říži v domě, kde redakce Svědectví sídlila, a jehož nezanedbatelnou

– 229 –

výhodou bylo, že ho Tigrid v redakci používal na různé pomocné práce.

Šorčík s Gajdošem společně dohodli, že zařízení bude vmon-továno mezi zásuvky dvou psacích stolů, umístěných v Tigridově pracovně, a společně je tam také, v noci 28. listopadu 1980, umístili: Šorčík vleže pod stolem šrouboval, Gajdoš mu baterkou svítil. Za-tímco Gajdošovou motivací k akci bylo, že se chtěl po letech konečně vrátit domů, k čemuž potřeboval přízeň čs. úřadů, Šorčík prožíval akci spíš jako agent ideový. V písemné zprávě popsal i to, čím úspěšně provedená akce skončila: spontánně a dojatě prý Gajdoše na místě objal; Gajdoš objetí opětoval.

Zavedením odposlechu (v jazyce StB technického zařízení TA-111) získali v Praze přímý zdroj informací o tom, o čem se v re-dakci Svědectví hovoří: od ledna do července 1981, kdy se, přesně podle očekávání, vybily baterie. O existenci odposlechu se pak Tigrid dozvěděl v prosinci téhož roku, kdy pražský rozhlas na stani-ci Hvězda začal vysílat seriál Hovory z druhé strany, v němž z těchto odposlechů obsáhle citoval. V celkem čtyřech pokračováních měl být Tigrid opět, jako několikrát v minulosti, znemožněn jako člověk, který úklady proti republice sleduje temné soukromé cíle, a zároveň jako ten, kdo si neuvědomuje odpovědnost za osudy spolupracovní-ků doma v Československu, a kterému je proto lepší se vyhnout.

Přestože bylo zřejmé, že v pořadu byly zneužity hovory usku-tečněné původně „off the record“, a tedy bez vědomí, že by mohly být reprodukovány, bylo jejich odvysílání pro Tigrida velmi ne-příjemné. Některé z pronesených výroků byly vulgární, což ještě nebylo to nejhorší; zazněly však také věty, v nichž se Tigrid ne-diplomatickým způsobem vyjadřoval například o politicky pasivní čs. dělnické třídě. Bez znalosti kontextu to vyznívalo jako emigran-tovy urážky přesně v tom duchu, jak Tigrida tradičně portrétovala pražská propaganda.

– 230 –

Protože vedle jeho vlastních výroků v Praze odvysílali i podobně šťavnaté výroky jeho manželky, Tigrid znejistěl; nemohl si být jist, co všechno ještě čs. rozvědka odposlechla a natočila. Kdyby například byly odvysílány jeho názory na současnou francouz-skou politiku, jeho pozici ve Francii by to mohlo zkomplikovat: od roku 1981 v zemi vládl socialistický prezident a socialistická vláda, jejímiž členy byli i čtyři ministři za komunistickou stranu, což Tigrida nepřivádělo k nadšení.

Zareagoval tím, že o případu informoval tiskovou agenturu AFP a podal žalobu na neznámého pachatele pro nedovolené vniknutí. Dospěl k závěru, že každý soudný člověk hlavně ve Francii pochopí, že není nutně neupřímností, vyjadřuje-li se člověk jinak v soukromí a jinak na veřejnosti. Podařilo se, věc získala ve Francii publicitu, v parlamentu byl ve věci počínání čs. zpravodajské služby interpe-lován ministerský předseda a do věci se nakonec ve formě osobní stížnosti na čs. velvyslanectví vložil i sám prezident Mitterrand. Praha se sice za svůj postup nikdy Tigridovi ani Francii neomlu-vila ani svůj postup nevysvětlila, závěrečná část seriálu však byla v Čs. rozhlase v tichosti stornována a Praha se začala chovat, jako by ani předchozí díly nebyly existovaly.

Francouzská policie pak prohledala kanceláře Svědectví, aniž tam umístěné odposlouchávací zařízení nalezla (čemuž se téměř nechce věřit, daleko pravděpodobnější se zdá, že toto vysvětlení bylo vypuštěno proto, aby média ztratila o věc zájem). Případ s od-poslechem tak ze strany čs. rozvědky vyzněl spíš do ztracena: jestli se podařilo získat proti Tigridovi posluchače pražského rozhlasu, byla otázka, zato před francouzskou veřejností se čs. rozvědka svou akcí zdiskreditovala.

V delším časovém horizontu tím však pozornost čs. orgánů vůči Tigridovi a Svědectví v žádném případě neochabla. Telefonické hovory z redakce byly zaznamenávány i nadále, i když teď už ne s využitím zpravodajské techniky, ale tradičně, prostřednictvím

– 231 –

tajných spolupracovníků. Například pražský chartista Josef Danisz, který si pravidelně volal zejména s Ivanou Tigridovou, i nadále obsah těchto hovorů tlumočil ministerstvu vnitra: v říjnu 1982 tak třeba předal zprávu o tom, že redakci Svědectví „kdosi“ (byl to důvěrník čs. rozvědky Jaromír Macák, krycím jménem MÁDLO) zaplavil smrdutým zápachem, pocházejícím z bombičky vhozené otvorem ve dveřích. Akci s příslovečným názvem Tchoř připravova-la Státní bezpečnost už od roku 1972.

Stalo se to už na nové adrese Svědectví v Rue Croix des Petits Champs, kam se časopis po incidentu s odposlechem přestě-hoval: majitel domu, kde redakce původně sídlila, dal Tigridovi výpověď s odůvodněním, že si nepřeje ve svém domě teroristické útoky – přestože chápe, že Tigrid sám není jejich pachatelem, ale obětí. Strategickou výhodou nového redakčního sídla bylo, že se nacházelo v sousedství Francouzské národní banky, ve dne v noci policejně střežené, což další zájem StB poněkud zkomplikovalo. K jiné podobné akci, jakou bylo zavedení odposlechu v roce 1980, se tak už čs. tajná služba až do pádu totality neodhodlala.

– 232 –

Aféra Danubius

České přemýšlení o odsunu – Redakční rada se bouří – Autor Tezí je usvědčen – „Náprava nebude lehká“

K Tigridovu stylu po skoro celou jeho novinářskou a vydavatelskou kariéru, až do pozdního věku, patřila přímost v pojmenovávání i nejzávažnějších problémů a traumat novodobých českých dějin. Za myšlenkově neplodné pokládal hledání viny u druhých, mnohem víc smyslu spatřoval v tom, hledá-li člověk chyby u sebe sama. Platilo to i pro odsun Němců, nejdůležitější téma poválečné české politiky: při jeho hodnocení Tigrid nespatřoval podstatu věci v tom, „kdo si začal“ (a kdo na to jenom „po právu reagoval“), ale kdo nese jakou svou vinu bez ohledu na tom druhém: Němci vinu německou a Češi českou, která v obou případech shodou okolností vyplývá z uplatnění jednoho a téhož principu viny kolektivní.

Jak už bylo zmíněno, Tigrid o odsunu psal poprvé už v roce 1945. A od té doby mnohokrát při různých příležitostech; netajil se při tom názorem, že šlo o nedemokratické opatření, které dláždilo cestu totalitnímu režimu. Psaní o odsunu se nevyhýbal ani v exilu, byť si při tom počínal obyčejně taktičtěji – s ohledem na možnosti pražské propagandy, která se každé podobné zmínky s chutí chopila a zneužila ji coby „důkazu“ spolupráce exilu se sudetskými Němci.

Považoval však odsun za principiální téma. Proto, když v roce 1978 dostal do redakce Svědectví text Teze o vysídlení čs. Němců od slovenského historika, podepsaného pseudonymem Danubius, rozhodl se ho zveřejnit: podobnou analýzu z pera čs. auto ra nikdy předtím nečetl. Učinil tak podle vlastních slov „nikoli s lehkým srdcem“, zároveň však symbolicky v čísle vě-novaném šedesátému výročí vzniku čs. státu, které obsahovalo i další závažné stati, jež se k tomuto výročí upínaly: například text

– 233 –

o právu Slováků na sebeurčení nebo rozbor předúnorových vin a chyb prezidenta Beneše. Všechny tyto texty hledaly chyby spíš u těch, kdo dobrovolně vyklidili pole (tzv. demokratů), nežli u ví-tězů (komunistů). Poté, co dal Tigrid všechny tyto texty od různých autorů dohromady, už podle vlastních slov jen očekával, jak byl z minulosti zvyklý, čtenářské „spravedlivé rozhořčení“.

Věděl, že na ně u Danubia dojde, a tak si vzal na pomoc špičkové-ho německého historika (a hustopečského rodáka) J. W. Brügela, autora knihy Češi a Němci (1974), a vyzval ho, aby k Danubiovi napsal předmluvu. Brügel v ní pak pojmenoval, oč v textu podle něj jde. Především se jím poprvé v Čechách otevírá seriózní debata o odsunu: po prologu na stránkách brněnského literárního časopisu Host do domu v roce 1968, který bohužel neměl pokračování; na téma vyhnání tam tehdy s historikem Milanem Hüblem diskutovali spisovatelé Vratislav Blažek a Jan Procházka. Brügel samozřejmě připomněl i předchozí české pokusy otevřít o odsunu debatu, z nichž ten nejzajímavější učinil v padesátých letech v Londýně bývalý čs. mi-nistr Jaroslav Stránský, který v roce 1945 s odsunem souhlasil. Po deseti letech dospěl k závěru, že odsun je morálně odsouzeníhodný, byl však ostatními účastníky londýnské diskuse „přehlasován“.

Brügel však především naznačil, v čem čs. architekti myšlenky odsunu udělali jako demokraté chybu: upřednostnili historické hranice českého státu před ideály, které v něm budou panovat, a byli tedy demokraty mírně řečeno nedůslednými. Brügel také odmítl tvrzení, že odsun neměl alternativu. Budoucí česko-německé sou-žití v jednom státě podle něj bylo možné při důsledném zachování tří principů. Za prvé měli být přísně, leč v podmínkách právního státu, potrestáni nacističtí zločinci (tento právní stát však v ČSR po roce 1945 vůbec nebyl obnoven). Za druhé měl být v pohraničí na přechodnou a nezbytně nutnou dobu nastolen výjimečný stav. Za třetí měla být demokratická část německého národa, která ani po Mnichovu nezradila, demonstrativně zapojena do rekonstruk-

– 234 –

ce státu. Česká demokracie však na uskutečnění žádného z těchto principů neměla sílu – a tak zlikvidovala nejprve německou menši-nu a následně i sebe sama. Jak J. W. Brügel napsal: „Od upírání zá-kladních lidských práv skoro čtvrtině obyvatelstva ke konfiskaci všech práv všemu obyvatelstvu je poměrně malý krok.“

Pak už ve Svědectví následoval sám Danubiův text, dnes dostupný a veřejnosti známý, popisující onen proces bez iluzí vůči Čechům a s mnoha do té doby neznámými detaily. Vlna čtenářské nevole se vzedmula okamžitě a navzdory všem očekáváním Tigrida zřejmě trochu zaskočila; proti autorovi (i proti vydavateli) se totiž postavili hned čtyři členové redakční rady Svědectví: Jiří Horák, Josef Jonáš, Radomír Luža a Mojmír Povolný. Nejemotivněji, „po partyzánsku“, tak jako tradičně učinil Luža. Připomněl, že Danubiovy Teze nejsou v poslední době jediným provokativním textem na dané téma (už v 54. čísle Svědectví vyšel takzvaný „malý Danubius“, tedy náčrt poz-dějších hlavních Tezí). Tyto teze vyhodnotil Luža slovem „bullshit“ (kravské lejno). A postěžoval si: „Ve Svědectví je to dnes pomalu jako v Husákově KSČ, kde právo a povinnost redakční rady je mlčet.“

Že se Tigrid znovu, bez dohody s přáteli, pouští do neuvážené sólo vydavatelské akce, byl tentokrát názor i přítele z nejbližších, Viléma Brzoráda (Tigrid jeho reakci na Danubia otiskl v 58. čísle Svědectví). Masochistických článků o národních dějinách už vyšlo v minulosti dost, psal Tigridovi Brzorád; připomínat národní nedo-statky je třeba, je však dobré mít při tom na paměti, že nejde o ně-jaké charakterové vady specificky české, ale že jsou ve skutečnosti vlastní skoro všem národům. Odsun není produktem morální narušenosti českého národa, jak vyvozuje Danubius, ale je třeba ho vnímat – bez morálního alibismu a relativismu – jako výsledek obecné situace lidského ducha, do jaké se v Evropě dopracoval druhou světovou válkou. Odsun tedy nejenže nebyl výsledkem ně-jaké „specificky české“ situace, psal Brzorád, ale především navíc na české i německé straně od roku 1945 vyrostly nové generace, které

– 235 –

už nenesou odpovědnost za válečné ani těsně poválečné události. Bolest minulosti se nesmí stát politickou platformou dneška. Na závěr se Brzorád vyslovil pro politiku détente, tak jak v Evropě mezi Východem a Západem probíhala v 70. letech – a varoval Tigrida, aby ji podobné psaní jako to Danubiovo nezničilo.

Po reakci exilových přátel začaly pršet reakce také z domova. Jménem autorů-profesionálů žijících v Československu odsoudil Danubia slovenský historik Milan Hübl: jeho text nemá paramet-ry historické práce, ale je to politický pamflet; autorovy úsudky jsou aprioristické, přístup k faktům selektivní atd. Jde prý o stejně svévolnou práci, jakou byly kdysi, v padesátých letech, esejisticky pojaté Otázky české tradice od Tigridova generačního druha Jana M. Kolára. Připomněl, že o Danubiově textu se už před vydáním ve Svědectví diskutovalo v prostředí Charty a že ho čs. disidenti odmítli vydat jako chartovní dokument. Položil také otázku, kdo je skutečným autorem Tezí, stejnou, kterou si ve stejné době už kladla i Čs. bezpečnost (v únoru 1979 bylo v rámci „hledání Danu-bia“ zadrženo celkem jedenáct signatářů Charty). Hüblova kritéria („Slovák, který žije v Praze a je profesí historik“) umožnila také bez-pečnosti okruh podezřelých zúžit, až v něm zbyla jen jediná osoba. Tak si pražská bezpečnost v květnu 1981 došla pro Jána Mlynárika.

Autor pak strávil třináct měsíců v ruzyňské vazbě a nakonec odešel do nuceného exilu do Západního Německa. V roce 1983 se, opět na stránkách Svědectví, k autorství svých Tezí přiznal, v textu nazvaném přímočaře Danubius jsem já. V doznání jak emotivně osobním, tak hrabalovsky vychrleném se vypsal ze svých vlastních zážitků spojených s odsunem (narodil se v roce 1933) a přemýš-lení o něm. Doznal se tím de facto k osobní (a tedy „nehistorické“) motivaci, s kterou Teze psal, vysvětlil však i motivaci neosobní: přijetím konceptu kolektivní (sudeto)německé viny byli vlastně nacisté a jejich pomahači své skutečné viny zbaveni. Byl-li válkou vinen každý sudetský Němec bez ohledu na to, co doopravdy

– 236 –

spáchal, odpadl důvod i možnost potrestat skutečné pachatele. Proti společnosti, která si chce vládnout takto, se tedy Mlynárik vnitřně vzbouřil – a nakonec ji opustil.

Jeho text mezitím na stránkách Svědectví i mimo ně dávno žil vlastním životem, diskuse o něm se stala nejdelší a nejobsažnější debatou, jaká kdy byla na stránkách Tigridovy revue otištěna. Ně-kterým to nedalo a proti autorovi či vydavateli si přisazovali znovu (Radomír Luža). Jiní upozorňovali na to, že obviněním celého čes-kého národa z provedení odsunu Mlynárik vlastně znovu uplatňuje koncept kolektivní viny, proti kterému tak brojí (Zdeněk Mlynář). Byli však i tací, kteří ducha Tezí podpořili: na české straně například spisovatel Ota Filip nebo politik Jiří Loewy, který tak učinil rovnou jménem celé exilové sociální demokracie.

V lednu 1980 napsal Tigridovi znovu Vilém Brzorád. Vyzval ho, aby debatu o odsunu skončil. „Opakuji, co jsem už napsal: za námi už vyrostly u nás i v Německu další generace, jež nelze činit odpovědnými za naše činy, dobré i zlé. Mám dojem, že tón někte-rých článků není pokusem o objektivní zhodnocení, ale snahou vnést tuto bolestnou záležitost na politickou platformu dneška.“ Po přečtení diskusí, které na téma odsunu Svědectví otisklo, došel Brzorád k závěru, že debatovat o tomto tématu „sine ira et studio“ (bez hněvu a předsudků) je zatím předčasné: „Jedno je jisté. Český národ byl posunut civilizačně na východ a zvulgarizoval se. Náprava lehká nebude.“

Tigrid, zdá se, byl názoru, že diskuse má smysl vždy: i tehdy, vede-li se o společensky nejožehavějších tématech, může tříbit myšlení a výsledek se může ukázat i s velkým časovým odstupem. I z toho důvodu Tigrid zveřejnění Tezí nikdy nelitoval, jakkoli ne-bylo možné se přesvědčit o nějakém jejich „pozitivním“ výsledku v českém názoru na Němce či dokonce na sebe sama.

– 237 –

Distribuce Svědectví

„Kanály“ – Josef Jonáš, Vídeň – Akce karavan – Strach kvůli deseti dolarům

K nejcitlivějším údajům, týkajícím se Tigridovy práce, vždy patřily informace o skutečné výši nákladu Svědectví a o cestách či „kaná-lech“, kterými se časopis dopravoval do Československa. Nebylo proto divu, že Tigrid údaji tohoto typu nikdy neplýtval, a to dokonce ani po listopadu 1989.

Pokud šlo o náklad časopisu, uváděl Tigrid při různých příleži-tostech různá čísla v závislosti na tom, jak se v různých dobách mě-nila „čtenost“ Svědectví. V roce 1981 na konferenci ke čtvrtstoletí časopisu uvedl, že první číslo mělo náklad tisíc výtisků, z čehož bylo tehdy jen 100–150 kusů určeno k šíření v Československu. V šedesátých letech počet výtisků stoupl a změnil se také poměr čísel jdoucích do světa a směřujících domů ve prospěch distribuce v Československu (v souvislosti s tím, jak se zejména v letech 1968 až 1969 uvolnil poštovní styk). Po částečném propadu, který přišel na začátku normalizace, Tigrid v roce 1985 uváděl opět stoupající náklad (devět tisíc výtisků, z toho dvě třetiny určené do placené distribuce na Západě). V roce 1989, těsně před pádem režimu, změny v distribuci opět odrážely novou situaci doma: počet výtisků prodávaných na Západě zůstával stejný (6000–6500 výtisků), do Československa však v té době směřovalo 15 tisíc výtisků.

Tradičním způsobem doručování Svědectví do Československa byla po celou dobu existence až do roku 1989 běžná pošta, kte-rou však čs. bezpečnost dokázala z velké části monitorovat, ať už v rámci kontroly zásilek přicházejících do republiky z Francie, nebo kontrolou vybraných adresátů, jako byli signatáři Charty 77 apod. Tigrid se tomu snažil čelit zasíláním časopisu z jiných než

– 238 –

„notoricky známých“ adres. Zčásti pomohla také taktika, kterou u zásilek Nadace Charty 77 ze Stockholmu do Československa po-užíval František Janouch: před odesláním pojistil dopis či balíček na vysokou částku, a když ho StB zabavila, začal na čs. poště vymáhat odškodné. Bezpečnost se však časem naučila i na tuto hru reagovat: po obvyklém otevření zabavila původní obsah zásilky, nahradila ho jiným a takto nechala zásilku doručit. Aby tedy Tigrid alespoň zčásti zmírnil nebezpečí „záchytů“ pošty, která přicházela přímo ze Západu, naučil se spolupráci s některými západními diplomaty působícími v Praze: vybavení od něho z Paříže tiskovinami i obál-kami s adresami, rozesílali je potom z Prahy opět běžnou poštou.

Po celou dobu existence časopisu se však objevovaly i různé další vynalézavé způsoby jeho distribuce. Podobně jako i jiní vydavatelé za-sílal Tigrid svou produkci domů jednak v běžných formátech, jednak v kolibřích vydáních, u kterých byla větší naděje, že budou na hranici přehlédnuta. V šedesátých letech nechával vybrané stati ze Svědectví nahrávat na gramofonové desky, nejčastěji s obalem a etiketou „ví-deňských valčíků“ či jiného počestného zdroje; v osmdesátých letech se rozšířilo nahrávání na magnetofonové kazety. Za úspěšné bylo považováno přepravování časopisů ukrytých v krabicích s pracím práškem nebo jejich předávání cestujícím v mezinárodních rychlících, mířících do Prahy – i když u jejich cestujících Tigrid očekával vysoké procento „ztrát“ ještě předtím, než příslušný vlak dorazil k čs. hranici.

Způsobem, jak čs. orgány při záchytu Svědectví zaměstnat, bylo také zasílání časopisu z různých zemí Západu. Během let tak větši-na výtisků začala být do republiky dodávána nikoli z Paříže, ale z mnohem bližší Vídně, kde také navíc žila nejpočetnější exilová komunita jeho čtenářů. Sídlil tam také Tigridův dlouholetý spolu-pracovník a člen redakční rady Svědectví Josef Jonáš, který dostal roli jakéhosi klíčového distributora.

Plnil ji se střídavými úspěchy. Papírově ho zvýhodňovalo množství kontaktů, které měl: byl členem vedení exilové sociální

– 239 –

demokracie a dlouhodobě, v letech 1954–1987, sám řídil Vídeňské svobodné listy, v té době vůbec nejčtenější čs. exilový časopis. Za celých dvacet let spolupráce se s ním však Tigrid nedokázal do-hodnout na určitých profesionálních parametrech. Iritovala ho Jonášova nespolehlivost, a když se k ní na konci sedmdesátých let přidala názorová roztržka (Jonáše rozhněvala Tigridova spoluprá-ce s konzervativně katolickým sdružením Opus bonum, odmítal Tigridovu vstřícnost vůči sudetským Němcům atd.), Tigrid se s ním rozloučil a na postu svého hlavního vídeňského spolupracovníka ho nahradil hyperkorektním Ivanem Medkem.

K tomu, že vídeňský „kanál“ do republiky měl neustálé problémy, však přispíval zejména další tamní Tigridův spolupracovník, už zmíněný Ivo Šafář (TS DIOR). Falešný exulant disponoval adresářem odběratelů Svědectví v Československu, který mu Tigrid poskytl, a čaroval s ním podle libosti. Jeho rukama procházel v sedmdesá-tých letech největší počet výtisků Svědectví mířících do vlasti (cca 600 od každého čísla). Zhruba 300 výtisků mířilo domů přes Velkou Británii takzvanou Kavanovou cestou, 400 výtisků odcházelo přes Kolín nad Rýnem, kde se o jejich distribuci staralo tamní exilové nakladatelství Index. O většině těchto i dalších tras byla StB více či méně informována, například zmíněný Ivo Šafář do Prahy nahlásil už v roce 1978, že z Británie, od Jana Kavana, se tiskoviny dopravují ve dvou speciálně k tomu účelu upravených automobilech. Jedním z důsledků těchto informací se pak v dubnu 1981 stala proslulá „akce Karavan“, při níž se čs. bezpečnost přímo na hraničním pře-chodu zmocnila jednoho z těchto vozů i se všemi převáženými materiály a propagandisticky toho využila.

Že se tehdy do rukou StB dostaly vedle přepravovaných časopi-sů i kopírky či jmenné seznamy čs. spolupracovníků (a dokonce peníze, které jim měly být v rámci podpory disidentů vyplaceny), bylo méně důležitým vítězstvím bezpečnosti než to, čeho tím státní moc dosáhla v hlavách čs. občanů. Mnohým z nich se tímto

– 240 –

způsobem skutečně podařilo vštípit přesvědčení, že Tigrid a spol. sledují své osobní, vůči vlasti zrádné cíle, a přestali se o ně dále zajímat.

Jaký to byl rozdíl proti šedesátým letům, kdy si návštěvníci z domova v redakci Svědectví podávali dveře a kdy se autoři od-tamtud předstihovali, kdo dodá Tigridovi více vlastních článků! Nyní šel z Tigrida doma strach. S kouzlem nechtěného to naznačuje vzpomínkové svědectví čtenáře Jana Šplíchala, poskytnuté autorovi knihy a obsahující historku, která by za normálních okolností byla banální; v podmínkách normalizovaného Československa se však právě taková banalita stala malým dramatem.

Bratr Jana Šplíchala, žijící na Západě, byl jedním z lidí, kteří zprostředkovávali dodávání textů českých autorů Tigridově re-dakci. Jednou, zhruba v polovině osmdesátých let se stalo, že Janu Šplíchalovi zavolal jeho pražský známý, jistý Hostovský, rovněž exulant žijící na Západě: právě dorazil do Prahy a chce se s ním sejít. „Navrhoval kavárnu jednoho z největších hotelů na Václav-ském náměstí. Moc se mi to nelíbilo, bylo to v nejtěžších dobách, kdy se už pouhý styk s cizinci považoval za nepřátelskou činnost. Váhal jsem, ale nakonec jsem tam zašel. V málo obsazené kavárně jsem našel pana Hostovského, ten mě pozval ke stolu, hned nato vytáhl z kapsy peněženku, vyndal z ní desetidolarovku a položil přede mě na stůl. Nahlas a přede všemi lidmi mi sděloval, že je to honorář za báseň Jany S., otištěnou ve Svědectví Pavla Tigrida, což zprostředkoval můj bratr.“

Šplíchal nejdřív odmítl bankovku přijmout: o hotelových číšní-cích se říkalo, že minimálně každý druhý z nich je fízl, a on se nechtěl dostat do vězení za to, že přijal valuty od cizího státního příslušníka. „Chtěl jsem to mít rychle za sebou, a protože jsem věděl, že se tomu nevyhnu, rychle jsem strčil bankovku do kapsy, kafe jsem nechal nedopité a poroučel jsem se. Nejdřív jsem zašel na WC, abych se ubezpečil, že mě nikdo nesleduje. Pak rychle ven

– 241 –

a oklikami se zatajeným dechem domů. To horší mě však ještě če-kalo. Druhý den k večeru jsem zajel autem s manželkou do Strašnic, kde básnířka bydlela. Manželku jsem nechal ve voze, aby – kdyby to byla léčka –, věděla, že se něco stalo.“

Zaparkoval o ulici dál a vydal se do básnířčina bytu. Když tam oznámil, s čím přichází, její manžel ho vyzval, aby okamžitě odešel, a začal ho strkat ven ze dveří. Když nato Šplíchal zopakoval důvod návštěvy podruhé přímo před básnířkou, vyzvala ho, aby se jí legi-timoval – Šplíchal však doklady s sebou neměl, záměrně je nechal v autě. Snažil se jim dokázat alespoň slovy, že s bratrem, kterého básnířka znala, je v kontaktu. „To ji zneklidnilo. Domlouvala se s manželem. Nakonec dospěli k tomu, že asi bratr jsem, ale peníze převzít nechtěli. Ať prý si je nechám. To jsem odmítl, hodil jsem bankovku na zem, zabouchl dveře a rychle zmizel. Asi za dva dny za mnou pozdě večer přišel do bytu manžel Jany, omlouval se za jejich chování a vysvětlil mi, že si ověřili moji totožnost a spolehlivost, abych pochopil jejich strach a podezíravost, že mají denně nějaké nepříjemnosti s fízly a policií, že Jana byla kvůli mému bratrovi celý den na policii v Bartolomějské vyslýchána, zda je to on, kdo zprostředkovává její styky s cizinou. Tím se případ uzavřel.“

Dnes se zdá podobné chování absurdní. Tolik obav, skrývání, oklik a léček, a to všechno kvůli deseti dolarům! Ale toto byla rea-lita, která Tigridovu činnost doma v Československu obklopovala. Ačkoliv skutečných důvodů k obavám z něj bylo mnohem méně než například v padesátých letech, lidský strach z „oplétaček“ kvůli Tigridovi byl mnohem větší než tehdy, a to až skoro do listopa-du 1989.

– 242 –

Opus bonum

Vladimír Neuwirth – Richard Belcredi – Frankenská setkání – Diskuse se Zdeňkem Mlynářem

Sdružení, které nakonec vešlo ve známost pod názvem Opus bonum (Dobré dílo) s benediktinským opatem Anastázem Opaskem v čele, se zrodilo na počátku sedmdesátých let z iniciativy katolického fi-losofa a publicisty Vladimíra Neuwirtha. Byl to už druhý významný Neuwirthův pokus o propojení různých názorových proudů uvnitř katolické církve s cílem podpořit duchovní a kulturní život věřících nezávisle na církevních strukturách. Už o dvacet let dřív, za nej-hlubší totality, Neuwirth založil svou první podzemní organizaci s názvem Společenství: vyvíjela nejrůznější vzdělávací a kulturní (vesměs nepolitické) aktivity na pomezí křesťanského a sekulární-ho světa, ve svých nejlepších dobách měla i přes sto členů.

V roce 1961 byl Neuwirth za práci pro Společenství zatčen a věz-něn až do roku 1968; další vězení po srpnu 1968 už se rozhodl neriskovat a odešel do exilu, kde v dalších letech pobýval střídavě v Belgii a Německu; jeho hlavním působištěm se stala česká kato-lická obec ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1971 tam předložil opatu Opaskovi koncepci laického sdružení, které mělo pracovat k posílení duchovní sounáležitosti mezi exilovými křesťany všech vyznání. Iniciativní „opat chuligán“, proslulý kromě jiných svých kvalit i schopností dávat dohromady lidi rozličných přesvědčení, se okamžitě chytil a v roce 1972 sdružení Opus bonum začalo pra-covat. Názvem se hlásilo k ideálům laického konkordátu staroříš-ského Josefa Floriana a jeho cílem, tak jak ho Neuwirth a zejména Opasek časem vytyčili, se stalo názorově tolerantní soužití mezi představiteli různých názorových proudů v exilu, scelených na bázi křesťanství.

– 243 –

Pracovních schůzek, které (spolu s vydavatelskou činností) za-čalo sdružení organizovat, se zpočátku účastnili hlavně příslušníci katolické mládeže a lidé z křesťanských akademických kruhů; přednášeli jim lidé jako rektor římského Nepomucena prof. Karel Vrána a další špičkoví katoličtí intelektuálové. Během pár let se však společenství rozrostlo do laické šíře a klíčovou organizační roli v něm začal zaujímat Richard Belcredi, Tigridův dobrý zná-mý už z prvních let exilu: tehdy, ještě jako studenta štrasburské Univerzity svobodné Evropy, Tigrid Belcrediho přijal do redakce Rádia Svobodná Evropa a později s ním spolupracoval například při zasílání knih do Československa pod hlavičkou newyorského International Literary Center.

Belcredi se stal jednatelem Opus bonum v době, kdy i této orga-nizaci, podobně jako jiným exilovým spolkům, hrozil názorový rozvrat v důsledku odlišných představ, jaké měli o správné taktice příslušníci obou hlavních exilových vln z let 1948 a 1968. Hrozící politizaci hnutí Belcredi čelil pomocí zásady „u nás nikdo nikoho nezastupuje, každý mluví jenom sám za sebe“. Díky tomu se mohlo společenství otevřít novým členům, a zdaleka ne jenom katolíkům. Jedním z nich se stal i Pavel Tigrid.

V sedmdesátých letech toto plynule zevnitř ohrožované sdružení začalo kromě setkání mládeže v klášteře v bavorském Rohru (s ni-miž začínalo) organizovat i akademické týdny v severobavorském Frankenu. Vždycky jednou ročně, v těsné blízkosti českých hranic, se tam začali stýkat lidé různých vyznání a světonázorů, až se svou pluralitou frankenská setkání stala jakousi exilovou obdobou Charty 77.

Hned první z takto pluralitně koncipovaných frankenských se-tkání vstoupilo do historie. V únoru 1978, k třicátému výročí úno-rového převratu, se zde sešli představitelé obou hlavních emigrací – symbolicky v osobách Pavla Tigrida a Zdeňka Mlynáře, a uspořádali veřejnou debatu, o jakou Tigrid usiloval celých uplynulých deset let,

– 244 –

už od pádu Pražského jara. V osobě Mlynáře, kdysi jednoho z nej-bližších Dubčekových spolupracovníků, Tigrid nalezl důstojného protihráče; bývalého vysokého funkcionáře komunistické strany, který byl ochoten zamýšlet se nad otázkami, které mu Tigrid kladl, a odpovídat na ně: Kolik ve vás komunistech tehdy, v únoru 1948, bylo revolučního idealismu a kolik prosté vůle k moci? Kdy jste začal o systému pochybovat, jak jste se stal reformistou? Existovaly v roce 1968 hranice vašich reforem, nebo jste byli odhodláni pokra-čovat, i kdyby to znamenalo ztrátu monopolu moci? A co je vaším cílem v Československu dnes: nastolení osvícenějšího komunismu, než je ten Husákův, nebo demokracie?

Záznam tohoto rozhovoru, který Tigrid přetiskl ve Svědectví v roce 1979, je pozoruhodným dokladem myšlení dvou mužů, které od sebe věkem dělilo jenom třináct let, ale jejichž způsob myšlení oddělovaly epochy. Tigrid se Mlynáře mimo jiné zeptal: Bude-li vám jednou umožněno vrátit se zpět do Československa a rozvíjet tam politiku podle vašeho gusta, jak bude ta politika vypadat? Stanou se z vás demokraté, nebo se vrátíte k nějaké variantě původního ko-munismu? A Mlynář v odpovědi přiznal, že nemá v plánu návrat ani před Mnichov, ani k demokratickým standardům, které fungují na Západě – ale že se bude snažit navázat na vývoj v Československu po únoru 1948. Dál prý věří, že „socialismus“ pod komunistickým vedením může postupně vyústit i v něco dobrého. Připustil sice možnost obnovy pluralitní demokracie, v myšlení však dál zůstal komunistou.

Že uvedený rozhovor (a celé frankenské setkání k 30. výročí února 1948) vůbec mohly proběhnout, bylo zásluhou společné tolerance jak Tigridovy, tak hlavně Opaskovy. Tak se stalo, že na frankenských setkáních zavládla jiná diskusní atmosféra než třeba ta, která ve stejné době převažovala třeba v čs. redakci RFE v Mni-chově: tam zůstávaly jednotlivé názorové proudy počínaje postko-munistickou krajní levicí a konče konzervativní křesťanskou pravicí

– 245 –

oddělené a jejich představitelé na sebe často nevražili až do roku 1989. Že je to ve Frankenu jinak, naznačovala každý den ráno už společná mše v místním kostele: přestože nebyla povinná, dokázali se na ní sejít třeba přesvědčený katolík a antikomunista Karel Kryl se zmíněným „socialistou na volné noze“ Zdeňkem Mlynářem – a po takovém začátku pak pro ně bylo snadnější diskutovat i jinde.

Tigridův vliv nespočíval jen v osobní účasti při těchto setkáních (jakkoli tam patřil k nejvýraznějším účastníkům), ale i v podpoře vydavatelské činnosti sdružení a v nejrůznějších formách finanční a organizační pomoci. Když v osmdesátých letech přijal členství v předsednictvu Opus bonum, tato podpora dál vzrostla. I Tigri-dovou zásluhou se tak podařilo uspořádat několik tematicky zaměřených frankenských setkání, jako bylo například setkání česko-slovenské (1980), česko-polské (1982), setkání věnované „osmičkovým“ výročím novodobých českých dějin (1988) atd. Celé jedno setkání (v roce 1981) bylo také věnováno Tigridovu Svědec-tví, které v té době slavilo čtvrtstoletí existence.

– 246 –

Život ve Francii v osmdesátých letech

Jan Čep – Salon Dubinových – Kult mladých – Jan Pelc a jeho román – „Mladí“ a Svědectví – Kapesní průvodce inteligentní ženy

po vlastním osudu – Dodávky techniky disidentům

Spolupráce, kterou Tigrid v sedmdesátých letech navázal s Jiřím Pelikánem a zčásti i s některými dalšími lidmi z jeho okruhu, nebývala v posrpnovém exilu pravidlem. Bližší kontakty Tigrid nebyl schopen navázat třeba s pařížským Ivem Fleischmannem – a to ani poté, co bývalý kulturní rada čs. vyslanectví v roce 1969 zůstal v emigraci. Fleischmannovy zájmové a publikační „kruhy“ se přitom v sedmdesátých a osmdesátých letech z podstatné části překrývaly s těmi Tigridovými: také on psal pro Rádio Svobodná Evropa, spolupracoval s deníkem Le Monde a podobně.

Nesrovnatelně Tigridovi bližší byl zato prozaik a esejista Jan Čep, žijící v Paříži od roku 1954, tedy vlastně déle než Tigrid. Jejich světy se napohled nezdály příliš prostupné – introvert se utkával s extrovertem, umělec s mužem, který na své dávné umělecké ambi-ce rezignoval a našel nové působiště v publicistice. Zejména poté, co Čepa v roce 1966 ranila mrtvice, takže celých dalších osm let, až do své smrti v lednu 1974, zůstal upoután na lůžko, ho Tigrid v jeho velkém, knihami zaplněném bytě v rue Chanoinesse nedaleko katedrály Notre Dame navštěvoval i několikrát týdně. O čem si tam ti dva tak často asi povídali? Po jejich přátelství, pokud je známo, nezů-staly stopy zanechané v textech, ale muselo jít o vztah mimořádný: když Čep zemřel, byl Tigrid vůbec první, komu to vdova oznámila.

Česká exilová Paříž stejně jako v jiných velkých městech na Západě nikdy netvořila jeden celek. Měla své separující se hvězdy,

– 247 –

jako byl Milan Kundera nebo (pro úplně jiné publikum píšící) Věra Linhartová. Znala však také pár míst, kde byly dveře otevřené všem – jako byl například „salon“ manželů Oldřicha a Marie Dubinových (paní domu, přezdívaná Čechy „Maryška“, byla Tigridovou sestřeni-cí). Za první republiky Dubinovi působili v Praze ve studentském levicovém hnutí, po Mnichovu odešli do Francie a okamžitě se tam zapojili do protinacistického odboje; za činnost v odbojové skupině Réseau Rossi byli oba uvězněni v koncentračních táborech. Po roce 1945 už se do Československa nevrátili, usadili se v Paříži a začali pomáhat přicházejícím čs. uprchlíkům se získáním azylu, pracovní-ho místa apod. Jejich velký byt se salonem na bulváru de Clichy se stal centrem důležitým pro všechny, koho přitahovaly spíše levicové politické názory. „Každou neděli měli otevřené dveře pro každého. Zde se vyměňovaly zprávy i drby, hledala práce, vylévaly duše. Na stole byl jako obvykle bůček a láhve Minervy,“ popsal atmosféru bytu Dubinových v osmdesátých letech spisovatel Lubomír Martínek.

Tigrid se uměl pohybovat v jakékoli společnosti, kde byl o jeho přítomnost zájem. Pokud si však mohl on sám vybírat, volil větši-nou kontakty s mladšími lidmi, než byl on sám. Viděl-li v někom naději na zlepšení poměrů doma, pak hlavně v mladé generaci. Koneckonců celý západní svět přece v šedesátých letech propadl kultu mládí – jakkoli se nakonec očekávání, vkládaná například do kultury hippies, nesplnila.

Tigrid však uvažoval jinak. Když v roce 1970 v kině zhlédl ame-rický dokumentární film o legendárním hudebním festivalu ve Woodstocku, považovaném za symbolickou „tečku“ za nadějemi še-desátých let, pocítil tehdy, ve svých třiapadesáti letech, novou vlnu neodolatelné náklonnosti „k těm dvacetiletým, kteří obrátili své bluejeansové zadky k světu, stvořenému jejich otci“. Pod dojmem filmu Tigrid tehdy dokonce, na samém začátku normalizace, dospěl k závěru, že mladí možná povedou v Československu novou vlnu revolty, na niž nebude nutné dlouho čekat.

– 248 –

Ve vlasti se schyluje k činu, psal. „Cítíme, spíše než víme, že se k němu sbírají mladé síly v zemi, již před dvěma roky postihlo ne-štěstí stejně monstrózní jako nesnesitelné. Jsme na straně tohoto činu u vědomí, že velké gesto je často víc než drobečkové klofání, že v režimu, v němž se bojí jeden druhého, nebát se znamená vyhrát, že fašismus nelze jen popírat, ale především potírat. Za sebe může-me jen slíbit, že k činu, pro který se mladí Čechoslováci rozhodnou, nepřipojíme nikdy slovo zvlášť kluzké: neúnosný.“

Samozřejmě že české bluejeansové zadky se nakonec nezvedly a nepovstaly, přesněji řečeno nechaly na sebe čekat ještě dalších skoro dvacet let. Ale v dané chvíli nešlo o to, co se zrovna děje, ale aby vůbec pro budoucnost zůstal uchován prostor dějinné naděje – a to se Tigridovi podařilo, jeho víru v možnost změn alespoň jemu osobně ani ty nejcyničtější události na mezinárodní scéně nese-braly. Ony „zadky“ (patřící podobným vlasatcům, jako byli ti, kdo ve Woodstocku šokovali svou manifestovanou svobodou) se nakonec daly doma do pohybu jinak – když daly vzniknout undergroundu, který sice proti komunismu nepovstal, ale osvobodil se od něj tím, že ho ignoroval.

Tigrid na dálku i tento nejnovější pohyb v mladé generaci sle-doval. O tom, co dělá Ivan Martin Jirous a spol., byl informován a o tom, jaký význam jeho hnutí přikládá, vydal zprávu například tím, že čs. undergroundu kromě řady jiných příspěvků věnoval v roce 1980 celé (dvaašedesáté) číslo Svědectví. Za celou dobu existence časopisu vyšla taková monotematická čísla, sestavená kompletně z domácích zdrojů, jenom dvě: devětapadesáté číslo, vydané o rok dřív, představilo tvorbu pražského disidentského „mainstreamu“.

Ale český underground nakonec přišel do Paříže také za Tigri-dem. Našel si ho tam v osobě Jana Pelce, emigranta z roku 1980, který v té době sotva tušil, že jednou bude spisovatelem. Stal se jím však zčásti i dík Tigridovi a své šťastné hvězdě, která ho brzy

– 249 –

po příjezdu do Paříže zavedla do redakce Svědectví. Pelc dorazil do Francie jako outsider; nikoho tam neznal, neuměl jazyk a dlouho se nezdál příliš úspěšný ani se žádostí o azyl. Z redakce Svědectví znal dlouho jen redakční knihovnu, kam si chodil číst v exilových a samizdatových knihách a časopisech; brzy však přicházel každý den a při tom se seznámil nejdřív s Janem Vladislavem a pak s Tigri-dem. Slovo dalo slovo a Tigrid ho vyzval, „když už si tam čte“, aby začal v redakci pomáhat. A jednou přinesl redaktorovi i svůj román, který napsal a se kterým si nevěděl rady. Jmenoval se… a bude hůř.

Tigridova reakce po přečtení byla okamžitá. Vsadil si na Pelcův text jako na zprávu o životě nezávislých mladých lidí v tehdejším Čes-koslovensku a zároveň v něm podle všeho viděl jakési pokračování Škvoreckého Zbabělců – Pelcův vypravěč Olin mu byl pokračováním Škvoreckého Dannyho po třiceti letech komunistické vlády. Okouz-lený Tigrid ihned otiskl ve Svědectví úryvky z románu a zasadil se také o jeho knižní vydání v nakladatelství Index v roce 1985.

Sám si do Svědectví vybral prostřední část Pelcova románu s názvem Děti ráje – a osobně ji zredigoval, čímž ovšem nezmírnil (ani to neměl v úmyslu) autorův slovník ani jeho otevřenost v zob-razení života mladých lidí. V textu zachycená sexuální či drogové promiskuita obratem vyvolala (Tigridem skoro jistě předvídanou) reakci. Mezi exilovými recenzenty měli ti, kdo Pelcův román od-mítli, drtivou převahu: odsoudili knihu nejen z literárních důvodů, ale zejména z těch mimoliterárních; pro nepřijatelný obraz světa, který kniha podle jejich soudu přinášela. Filosof Ivan Sviták ve své památné recenzi nazval román grafomanickým „šmejdem z andr-graundu“, mezi emotivními reakcemi se však objevila i ta, podle níž Pelcovu knihu nestačí jenom nečíst, ale je nutné ji rovnou zničit. Podobně se v Čechách „argumentovalo“ naposledy, když ve třicá-tých letech vyšla Célinova Cesta do hlubin noci.

Tigrid si však byl svým kladným názorem na… a bude hůř jistý: „Milovník dobré prózy rychle pozná, že to je román, který se řadí

– 250 –

k předním dílům soudobé evropské literatury.“ Pro další čtenářskou generaci prý znovu pojmenovává základní českou situaci, tak jako to v minulosti učinil Haškův Švejk, Škvoreckého Zbabělci, Vaculíkův Český snář nebo také Kafkova Proměna: ve všech těchto knihách je autenticita lidí žijících na kraji společnosti konfrontována se životem establishmentu. A establishment ve všech zmíněných pří-padech prohrává, autor a po něm čtenář zjišťuje, že „král je nahý“, a tím se osvobozuje od jeho tlaku.

Tigrid se dle svých vlastních slov četbou osvobodil do té míry, že se při tom válel smíchy. Ostatně to nebyla jediná jeho zkušenost s undergroundem, při níž dopadl takto. V rámci čs. policejní akce Asanace, jejímž cílem bylo donutit co nejvíc chartistů k odchodu ze země, odešla do exilu také řada příslušníků undergroundu. Zbyněk Benýšek, který se v roce 1982 usadil ve Vídni, tam potom začal vy-dávat čtvrtletník Paternoster, Tigrid se stal okamžitě jeho čtenářem a v recenzi, kterou dodal do Svědectví, napsal proč: Protože se tito stále ještě mladí lidé ve svém životním a tvůrčím pocitu tolik, tolik lišili od předchozích generací exilových politikářů.

„Já si přečet Paternoster… ve své buržoazní knihovně na jeden zátah a občas jsem smíchy poplácal svůj měšťácký pupek. A honem sedl ke stroji a vyťukoval tyto řádky, aby snad mé bezprostřední nadšení neopadlo – a já na to nechtěl jít kriticky, ba racionálně…“ Byl mužem v letech, ale svými slovy ukazoval, že je stále mladý, nerozšafný, nacházející se mimo establishment.

Jeho chvála mladých v undergroundu i mimo něj si nakonec na-šla kritika na nečekané straně: doma, v undergroundu samotném. Tehdy začínající novinář z okruhu Revolver Revue Ivan Lamper (píšící pod pseudonymem Horna Pigment) Tigridovi napsal, že by ve svém nadšení pro české kulturní podzemí (a zejména pro Pelcův román) nemusel tolik podléhat vlastnímu exulantskému sentimentu. Touží po knihách, v kterých by našel politický „klíč“ k životu mládeže ve vlasti, a Pelcův román mu tento klíč zdánlivě

– 251 –

poskytuje, proto tolik nadšení. Ale to znamená jen to, že Tigrid vidí, co chce vidět, ne že Pelcův román odpovídá skutečnosti, nebo je dokonce uměním. K obojímu má podle Lampera asi tak daleko jako písně Jaromíra Nohavici (jehož kouzlu coby údajného generačního mluvčího a snad i společnosti tehdy Tigrid také na čas propadl). Ne že by vší této chvále nebylo rozumět, psal Lamper, Tigrid jí však vybočuje z jinak tradičně střízlivé linie svého časopisu. (K Tigri-dově cti patřilo, že tuto kritiku, jak bylo vůbec jeho zvykem, opět svědomitě otiskl.)

Snad se opravdu stával sentimentálním, snad opravdu začínal pociťovat, že na něho začíná působit jeho věk. Od roku 1982, kdy oslavil pětašedesátiny, začal totiž uvažovat o tom, zda by vedení svého časopisu neměl předat jiným, mladším lidem. Co když už opravdu není schopen vnímat názory mladších lidí (a čtenářů) a jen si místo nich dosazuje své představy? Postupně to tedy v redakci začal zkoušet s novými spolupracovníky. Asi nejvážnější z těchto pokusů byl ten, který učinil s Milanem Schulzem a Ivanem Binarem: svěřil jim přípravu čísla 72, přijali, zapracovali, rukopisy mu z Mni-chova, kde byli v Rádiu Svobodná Evropa zaměstnáni, dodali – a pak už bylo jen několik týdnů ticho, až do vydání čísla, kdy oba zjistili, že redaktor neodolal, celé číslo jim předělal a texty v něm zredigoval tak, jak byl celý život zvyklý, sám, po svém. Podobně si potom Tigrid rozmyslel své úvahy také o dalších nástupcích, jimiž v osmdesátých letech měli být například básník Jiří Gruša nebo novinářka Lída Rakušanová.

Něco jiného však byl nábor nových a mladších redakčních spolu-pracovníků, kterých k sobě Tigrid v osmdesátých letech pozval řadu, některé na pár měsíců, jiné na léta: vedle zmíněného Jana Pelce třeba Prokopa Voskovce mladšího a Petra Krále, dva surrea-listické básníky, nebo Marka Skolila, polistopadového diplomata, mj. vyslance Evropské unie v Alžírsku. V roce 1984 Tigrid dokonce oznámil, že se s mladšími spolupracovníky Iljou Kunešem, Janem

– 252 –

Pelcem, Jacquesem Rupnikem a Markem Skolilem bude o redigo-vání Svědectví napříště dělit. Daleko spíš si z nich však utvořil novou a omlazenou redakční radu; obsahovou náplň časopisu i nadále určoval především sám.

Byl příliš dlouho šéfem sám sobě? Asi ano, to však ještě nemu-selo znamenat, že objektivně existoval pro tuto práci někdo lepší než on. Zejména v osmdesátých letech snesl ve Svědectví publikaci textů, které by asi ve většině jiných exilových časopisů, kladoucích též důraz na politiku, neprošly. Snad si při tom vzpomínal na to, že sám míval kdysi, před půlstoletím, umělecké ambice. Nikoli bez obtíží snášel nyní ve Svědectví třeba surrealistické texty, které tam pilně dodával Petr Král. Kolik textů mu Tigrid odmítl zařadit, už asi nikdy nebude možné zjistit, Král později naznačoval, že jejich seznam by byl dlouhý. Ale i z toho, co nakonec Královi ve Svědectví vyšlo, je zřejmé, že Tigrid byl schopen otisknout i úplně jiné tex-ty než ty, jejichž poetiku sám vyznával. Včetně Královy polemiky s tradičním politickým členěním na pravici a levici, napsanou z anarcho-situacionistických pozic, jež Král tehdy zaujímal: z nich se Tigrid Královi jevil úplně stejně historicky odepsaný jako Jiří Pelikán. (Autor si později postěžoval, že mu Tigrid tento jeho názor nikdy nezapomněl. Ale otiskl ho, marná sláva.)

Ať už se o své rozhodující kompetence s mladšími chtěl dělit nebo ne, bylo jisté, že při práci s nimi ožíval. Pokud se v nich zkla-mal, uměl je o to víc zatratit; tyto případy však byly řídké. Za více než padesát let života v „médiích“ v Tigridovi úřadující šéf nikdy zcela nezvítězil nad tvořícím (spolu)autorem. Snažil se k sobě vždycky vybírat lidi, kteří by pracovali samostatně a inspirovali ho. Po jejich „šéfovském“ vedení netoužil; řídit Svědectví v jeho případě znamenalo, že řídil hlavně sám sebe – a už nikoho dalšího.

Ale přemýšlel o nich – o všech těch, kdo nyní mohli už být spíš jeho vnuky nežli dětmi. Po celou dobu, co pobýval v exilu, z jeho tex-tů nikdy zcela nezmizela obava, že zápas, který příslušníci starších

– 253 –

exilových generací dosud vedli s komunisty doma, bude nakonec těm mladým lidem lhostejný. Že budou chtít něco úplně jiného než to, čemu staří zasvětili své životy. Koneckonců staří „mobilizují“ jen sami sebe navzájem a jen velmi zřídka se obracejí k nejmladší generaci, nositelce společenské vitality. Staří si časem zvyknou na svůj způsob práce: píší články, plodí manifesty, připomínají si různé tradice. Ale znamenají všechny tyto reminiscence něco také pro generaci, jejíž postoje se utvářejí z úplně jiných zdrojů? Tu a tam konfrontace vlastního úsilí s chováním mladých vedla Tigrida až k jakési redefinici vlastního postoje. „Co když už desítky let střílíme vedle?“ nadhodil hypoteticky v roce 1985. „Co když my doma i my venku, jimž dosud záleží na osudu země, v níž žijeme nebo z níž jsme vyšli, se pokoušíme pohnout s generací středního věku, která už není mobilizovatelná ani politicky ani občansky?“

V osmdesátých letech, když se opět začal zvyšovat počet turistů, kteří přicestovali na Západ, a mezi nimi konečně zas vzrostl poměr mladých lidí, Tigrid nejraději vyhledával a kontaktoval právě je – a netajil se tím, že právě v těchto mladých ještě více než kdykoli dříve vidí hlavní naději na změnu poměrů doma. Takže byl i nyní obviňován z „nadbíhání mladým“ – k čemuž se však tentokrát celkem rád hlásil. Na uvedené naději tehdy dokonce vybudoval „dějový rámec“ své vůbec nejúspěšnější knihy, kterou napsal v druhé polovině osmdesátých let a jíž dal název Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu.

Vypůjčil si ho od G. B. Shawa, jehož kniha Průvodce inteligent-ní ženy po socialismu a kapitalismu vyšla za první republiky také v českém překladu. Zatímco Shawův humor, jenž mezi válkami dělal se čtenáři divy, s lety vyvanul, představa, že obtížné věci lze vy-světlit prostě a duchaplně, v Tigridovi přečkala bez úhony několik desetiletí. Takže se rozhodl vyložit právě tímto způsobem čs. dějiny dvacátého století: co kapitola, to jeden jejich uzavřený úsek, a do-hromady cesta proti proudu času, až na sám počátek, k Masarykovi.

– 254 –

Tigrid byl první český autor, který si vytyčil podobný záměr a který ho také dokončil. Kniha poprvé vyšla v roce 1988 v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers a v roce 1990 znovu v Praze, kde se stala jedním z největších polistopadových bestsellerů (sto tisíc výtisků v prvním vydání plus dotisky).

Příběh knihy měl podobu třinácti monologů staršího, vzdělaného a duchaplného muže (jakéhosi Tigridova alter ega), pronášených o celkem třinácti vlahých večerech na terase luxusního hotelu kdesi na Jadranu nad lahví červeného vína k mladé a krásné čtyřiadvace-tileté dívce. Kniha začínala, pro autora příznačně, popisem jejího vzhledu: „Na dlouhé modiglianiovské šíji nádherná hlava, ostře (řecky) řezaný profil, velké oči tvaru mandlí, které když ztmavnou, mají barvu dálek, černé vlasy až po pás…“ Když si všechny tyto lehce kýčovité okolnosti v Praze přečetla recenzentka Petruška Šustrová, nazvala Tigridovu Lucii „monstrem z dívčího románku“, u níž „je zcela nemyslitelné, že by ji něco z toho, o čem autor vykládá, mohlo zajímat“ a která se také vůbec v ničem nepodobá mladým lidem, kteří v Československu doopravdy žijí.

Těžko říci; o tom, co je „doopravdy“, se vždycky vedou nej-urputnější spory. Že Tigrid možná opravdu začíná stárnout, se v té době zdály napovídat spíš stránky Svědectví, kde v osmdesátých letech začaly vycházet přátelské a vesměs kladné recenze jeho knih – něco takového Tigrid do té doby nedělal.

Ale jiné jeho aktivity všechny náznaky stárnutí popíraly – v osmdesátých letech se Tigrid například postavil do čela těch, kdo z exilu začali organizovat, aby byl čs. disent co nejdříve vybaven technickou novinkou poslední doby, počítači. Do té doby bývalo technologické vybavení většiny exilových redakcí spíše střídmé: Jiří Pelikán dokázal v Římě zorganizovat kompletní agendu svých Listů od jediného psacího stroje značky Olivetti a podobně i v redakci Svědectví předtím, než se o její computerizaci začal starat Tomáš Baťa, stačil na hlavní práci jediný elektrický stroj s pamětí, který

– 255 –

obsluhu nepřestával fascinovat tím, že přímo v něm bylo možné zapsané texty opravovat.

Teď však šlo o něco jiného. Tigrid si uvědomoval, že kdyby dokázal dopravit počítače čs. disidentům a oni se na nich naučili pracovat, odpadla by většina rizik spojených dosud s utajovaným převážením literatury přes hranice. Místo objemných tištěných textů by se tam a zpátky vozily jenom diskety: tak zněla převratná úvaha předinternetového věku.

Největším průkopníkem nových technologií zůstával v exilu v osmdesátých letech stockholmský František Janouch. Nejdřív pro účely „své“ Nadace Charty 77 a pak i pro jiné exilové redakce vyvinul český počítačový software a s podporou mecenáše George Sorose pak začal takto vybavené computery dodávat do Českoslo-venska – a spolu s ním i Tigrid, Vilém Prečan a další; prvním takto vybaveným počítačem značky IBM byl doma v roce 1987 obeslán Václav Havel.

Jiným technologickým hitem, fascinujícím v osmdesátých letech zpočátku možná ještě víc než počítače, bylo video: disidentům nově nabízelo šanci oslovit i ty, které dosud nelákalo vzít do ruky samizdatovou knihu. Tigrid, který opět patřil k prvním exilovým průkopníkům této technologie, nejdřív, v polovině osmdesátých let, dohodl výrobu videoprogramů s londýnským fotografem a kamera-manem Ivanem Kynclem. Jeho pořady měly vznikat s periodicitou čtyř až šesti dílů do roka, následně se měly přepsat vždy v dvaceti kopiích a zaslat do Československa.

Tento systém, přestože se ujal, měl však řadu problémů. Jeho tvůrci neznali přesně potřeby svého vzdáleného publika, proto se s nimi míjeli; nemluvě o tom, že množství takto pořízených kazet bylo směšně malé a při dopravě přes hranice byly kazety i nadále vystaveny riziku, že budou zabaveny. Tigrid tedy hledal způsob, jak zařídit, aby se i v tomto případě příslušná technika dostala domů a videopořady mohly vznikat přímo tam – proto, když za ním v roce

– 256 –

1987, při své návštěvě Paříže, přišel pražský režisér Pavel Kačírek se žádostí o podporu stejného nápadu, byla domluva rychle hotová. Nákup videotechniky uhradila Nadace Charty 77, s jejím pořízením poradil Ivan Kyncl, přepravu domů pomohl zařídit Vilém Prečan. Tak následně vznikl Originální Videojournal, který se v Praze v le-tech 1988–1989 stal hlavním samizdatovým obrazovým médiem a jehož vliv se doma v posledních měsících před převratem rozšířil daleko za hranice disentu.

– 257 –

Tigrid a Havel

Setkání v Paříži v roce 1968 – Kontakty s „Nestorem“ – Neposkvrněné početí Josefa V. – Přichází Gorbačov –

Havel na Hrad

Že v Československu existuje mladý a nadějný dramatik Václav Havel, zaregistroval Tigrid nejpozději v roce 1963, po úspěšné pražské premiéře jeho hry Zahradní slavnost. Hra jej, jako mnoho ji-ných, zaujala svou naprostou nezávislostí na domácím kontextu, na všem ostatním, co v české literatuře a dramatu v té době vznikalo. Doktríně socialistického realismu Havel nejenže nepřitakával, ale ani se vůči ní kriticky nevymezoval. Jako by pro něj vůbec neexis-tovala, napsal svou hru v návaznosti na soudobé světové absurdní drama a už na nic jiného. Kdo je ten člověk, který si mezi ostatními shrbenými uchoval takovou vnitřní svobodu?

Z Tigridova prvního naplánovaného setkání s Havlem na kongre-su mezinárodního Penklubu v New Yorku v létě 1966 na poslední chvíli sešlo: Havel nedostal výjezdní povolení, oficiálně proto, aby nevyvezl za hranice spor, který režim tehdy vedl s redakcí mě-síčníku Tvář, k jehož autorskému kruhu Havel patřil. Ke kontaktu s Tigridem proto mohlo dojít až na jaře 1968, při Havlově návratu z cesty do Spojených států, kde vedl rozhovory s představiteli po-únorového exilu.

I v tomto případě do věci zasáhla náhoda: ve Francii se v květnu 1968 právě rozhořívala revoluce, k níž se stávkou připojili i piloti a letečtí dispečeři na letišti v Orly. Původně naplánovaná letmá schůzka v tranzitu se tedy protáhla na celý týden, který Havel strávil v Tigridově domě v Héricy u Paříže. Při tom se oba muži poznali a Tigrid dospěl k názoru, že má před sebou konečně člověka, kte-rého už dvacet let toužil v Československu mít: muže odhodlaného

– 258 –

vést společnost k demokracii bez toho, aby tím zároveň řešil nějaké své vlastní trauma z minulosti.

Havel byl o generaci mladší, ale vyrostl vlastně ve stejném hodnotovém světě jako Tigrid. V padesátých letech, kdy dospíval, ho neovlivnili režimní autoři, ale svazky Peroutkovy Přítomnosti, kterou měl jeho otec doma v knihovně – a veškerá další masarykovská lite-ratura první republiky. Havel věřil v demokracii stejně jako Tigrid a věřil v ni pozitivně: očekával, že zrušení vedoucí úlohy strany pů-jde provést tak, aby se tím prospělo všem, dokonce i komunistům. V apartním bluejeansovém obleku, s velkým americkým odznakem míru na prsou a po hippiesovském způsobu bos se v Paříži květnových bouří roku 1968 vyjímal vlastně stylověji než Tigrid. A tak se s ním Nestor – jak zněla Tigridova konspirační přezdívka, kterou mu Havel dal (a jejíž jedinou vadou bylo, že ji v dalších dvaceti letech disentu zapomínal používat) – rozloučil jako s tím nejnadějnějším hostem z Československa, s jakým se za posledních dvacet let setkal.

Uviděli se pak ještě jednou, už po okupaci, v květnu 1969, kdy Havel navštívil Tigrida ve společnosti své ženy Olgy při společné poznávací cestě po Francii. A pak už na více než dalších dvacet let spadla klec a zbyly jen kontakty poštovní nebo telefonické. Tímto způsobem, bez možnosti osobního kontaktu, přesto však v těsné spolupráci, přečkali většinu takzvané normalizace.

Že se jejich vzájemné ovlivňování v dalších letech netýkalo jen organizace disentu, ale přerůstalo také do jiných světů, se ukázalo například v roce 1977, kdy Tigrid celkem nečekaně otiskl ve Svě-dectví divadelní hru, jejímž byl autorem. Dal jí název Neposkvrněné početí Josefa V. a pojal tento vstup do Havlova světa dramatu jako variaci na poetiku „vaňkovek a jiných aktovek“, které ve stejné době v Praze psal kromě Havla i Pavel Kohout a několik dalších autorů. Zároveň se však Tigrid také v havlovsky pojaté hře přidržel vlastního „kopyta“. De facto šlo o procházku čs. dějinami dvacátého století, chvílemi šílenou, chvílemi cynickou, kterou absolvovala

– 259 –

dvojice hrdinů: komunista Josef, který propadá jedné dějinné iluzi za druhou, a oportunista Klofáček, který naopak z jakékoli udá-losti dovede kariéristicky těžit. Hra jako celek možná nebyla tím nejlepším, co Tigrid v životě napsal; i on sám ji zamýšlel spíš jako experimentální výlet do světa, který před desetiletími opustil. Ale tím, že tak vůbec učinil a že si k tomu zvolil havlovskou absurdní optiku, bezděčně připomněl, že tím, co stmelovalo jeho dlouholeté přátelství s Havlem, nebyla jen politika, ale také společně sdílená láska k divadlu, zejména k tomu absurdně-komickému.

Jejich vztah začal znovu získávat nové a nadějné dimenze až od poloviny osmdesátých let, kdy se v Sovětském svazu chopil moci Michail Gorbačov. Po dlouhé době s ním v praxi opět ožila někdejší Tigridova gradualistická představa – podle níž komunisté budou muset demontovat vlastní režim sami, protože to za ně nikdo jiný neudělá. Potom ale bude muset přijít někdo jiný (uvažoval Tigrid po zkušenosti s Dubčekem z roku 1968), kdo posune systém o ten poslední kousek dál, od revidovaného komunismu (ale pořád ještě komunismu) k opravdové demokracii.

Ve skutečnosti Gorbačovův příchod k moci nejdřív Tigrida nena-plnil žádným zvláštním optimismem – na rozdíl například od Jiřího Pelikána a jeho levicových přátel. Gorbačov Tigridovi zůstával jen dalším typickým komunistickým reformistou: to, oč mu jde, je zkrášlit fasádu a poupravit chod, ale ne nastolit lidskou svobodu a politickou soutěž. Ani tento komunista se nechce své moci vzdát, uvažoval Tigrid, ale touží ji zas jen upevnit.

Ale i tak, pokračoval, i ten, kdo přistupuje k politice pragmaticky, by měl Gorbačova „brát, dokud nabídka trvá“. Bez iluzí. To stačí. V konkrétních čs. podmínkách osmdesátých let to podle Tigrida mělo znamenat tlak na sovětského vůdce (i z řad členů strany), aby zrušil tzv. Brežněvovu doktrínu a odvolal okupaci z roku 1968.

Že Gorbačov může změnit svět, si Tigrid poprvé uvědomil pa-radoxně nikoli na základě vývoje v Sovětském svazu, ale ze změn

– 260 –

v chování francouzských levicových intelektuálů. Dosud na své víře v revoluci často trvali bez ohledu na to, co se v Sovětském svazu do-opravdy dělo – a mnozí tento vývoj dál podporovali i po roce 1968, protože jim ztělesňoval jedinou naději světového proletariátu. Bez Sovětského svazu, tak jak ho znali, by podle jejich logiky tato revo-luční naděje zhasla.

Gorbačov i jim nyní dal novou naději – ale, zvláštní věc, byla to naděje, která z dosavadních Tigridových protivníků učinila jeho spo-jence. „Z bývalých ideologických proroků, prosovětských nadšenců a neúnavných aktivistů se stali neúprosní kritikové téhož – a skoro bez výjimky: Bernard-Henri Lévy, André Glucksmann, Pierre Daix, Jean Elleinstein, Roger Garaudy, Annie Kriegel, Hélène Parmelin, Claude Roy, Philippe Robrieux, Edgar Morin, Pierre Juquin (který je dokonce dosud členem ústředního výboru Komunistické strany Francie), a tolik dalších!“ psal Tigrid překvapeně. Jít s tímhle novým sovětským vůdcem znamenalo pro dřívější francouzské kremlofily vymanit se ze zajetí svého dogmatu.

A tak Tigrid už v roce 1986 udělal, co předtím naposledy o ce-lých devatenáct let dříve, v předvečer Pražského jara, v komentáři, jemuž dal tehdy název Starci musí na chmel. Zaprorokoval si v něm tenkrát, jak se vyvine situace v Československu, a obdobně i nyní napsal: „Zdá se nám, že čas se naplnil i pro dnešní mocenské špičky.“ Opět k svému překvapení zjistil, že chuť prorokovat změny se mu vrátila. A zas pocítil naději: v životě už potolikáté, že se jí u sebe sama skoro lekal.

Jeho čs. nadějí byl Havel. Stejný názor však v roce 1986 sdílelo jenom velmi málo lidí. Také Tigrid si byl vědom, že dokud nebude aspoň trochu zřejmé, jak velkou část čs. společnosti Gorbačovovy reformy zasáhnou, nemá smysl tlačit Havla do popředí, neboť by mu tím jenom uškodil.

Pokud se tedy měl v prvních letech Gorbačovovy vlády vyjad-řovat k Havlově osobě, činil tak většinou jen v souvislosti s jeho

– 261 –

autorskou činností a uměleckými kvalitami. V recenzi Havlovy knihy esejů O lidskou identitu, vydané na Západě v roce 1985, však přesto psal: „Autor je velký spisovatel a zároveň vynikající občan země, která kdyby nebyla spravována intelektuálními trpaslíky, by mu udělila nejvyšší ceny a řády jak za literaturu, tak za občanské ctnosti. Ale žádný strach, jednou k tomu stejně dojde.“

Havlova politická blamáž ovšem v druhé polovině osmdesátých let doma sotva hrozila, neboť Tigridův přítel sám, kdykoli měl teh-dy komentovat cizí přání, aby si stoupl do čela opozice, odpovídal, že se sám za politika nikdy nepokládal, nepokládá a že jím ani v budoucnu nechce být. Občas k tomu nanejvýš připojil doušku, že kdyby si jeho účast v politice vynutily okolnosti, rozhodoval by se možná jinak. Do jisté míry tím mátl příznivce i odpůrce. Ty druhé však podle všeho kupodivu méně: když na jaře 1989 StB opět jednou zachytila Havlovy názory na uvedené téma, rozhodl tehdejší první náměstek federálního ministerstva vnitra a velitel StB Alojz Lorenc o tom, že zápis bude pro jistotu postoupen jak federálnímu ministrovi vnitra, tak generálnímu tajemníku ÚV KSČ.

K otevřené podpoře Václava Havla se Tigrid odhodlal až v květnu roku 1989. Pro letní číslo Svědectví tehdy ve spolupráci s Janem Otavou (což byl pseudonym Jiřiny Šiklové) napsal komentář s ná-zvem Zpráva o stavu střední Evropy. Oba v něm konstatovali obecně známou letargii politického vedení v ČSSR, která spolu s tušením, že změny v celém bloku už jsou na spadnutí, vzbuzovala otázku, kdo tedy bude příštím politickým vůdcem – nejdřív opozice a časem možná i celé země. Jako nejpravděpodobnější se v té době nabízel Alexander Dubček, hlavní hrdina Pražského jara: u něj kdysi vývoj v zemi skončil, tam by tedy teď měl navázat, mínili mnozí, hlavně bývalí členové komunistické strany. Návrat k Dubčekovi se však zdál logický i mnoha nekomunistům, například z hlediska příštích vazeb země na Sovětský svaz, jenž by se po Gorbačovově obrodné kůře mohl stát poprvé ve svých dějinách předvídatelným partnerem. Od

– 262 –

své úspěšné návštěvy Itálie v roce 1988, své první cesty na Západ od počátku normalizace, začal i Dubček sám na svém návratu do politiky pracovat. Tigridovi, který snil o uzavření nekonečné ko-munistické vlády v Čechách možná více než kdo jiný, tím vyvstal nečekaný protivník.

Byl to Tigrid, a nikoli někdo z představitelů domácí opozice, kdo v létě 1989 zformuloval, kudy by se budoucnost demokratického Československa měla ubírat. Především se nesmí vrátit do dob Pražského jara. Na rozdíl od Dubčeka i Gorbačova Tigrid nevěřil ani trochu, že by reformní komunismus ještě kdy mohl fungovat. Aby své čtenáře přesvědčil, že podobný návrat do minulosti není možný, vytvořil dokonce jakousi paralelu s roky 1945 a 1968: tehdy, po válce, prý také Edvard Beneš Čechům a Slovákům tvrdil, že jiná než prosovětská politika není ve střední Evropě možná – a jak strašně to dopadlo! Pak přišlo Pražské jaro. A vy to celé teď chcete riskovat do třetice? Proč by s Gorbačovem nemohl účinně jednat i někdo jiný než Dubček, a z pozice demokrata mnohem lépe?

Naštěstí program reformního komunismu není jediný, který Čes-koslovensko může mít, psal na jaře 1989 Tigrid. Vedle něj existuje i tradiční program masarykovský – a zároveň moderně evropský, opřený o tři tradiční pilíře: svobodu, demokracii a nezávislost. A tento srozumitelný program hledá svého představitele, liberála a demokrata v jedné osobě. Jeden takový člověk dokonce dnes v Československu existuje, byť říká, že se mu do politiky moc ne-chce. „Jsou ovšem v historii situace, které jedinci takového formátu a takových vlastností nedovolí odmítnout politickou roli, naopak ho do ní dotlačí. Takový snad bude bezprostřední osud dnešního kandidáta, zítra doufejme i nositele Nobelovy ceny míru Václava Havla.“ Stejný názor pak Tigrid vyjádřil i v komentáři odvysílaném Rádiem Svobodná Evropa 15. června 1989.

Ačkoli podle mínění některých v pražském disentu Tigridovy návrhy „nikdo nebral vážně“, mimo Prahu se otázkou Havlova

– 263 –

vstupu do politiky zabývali. Ve stejném čísle Svědectví se v létě 1989 v této věci vyjádřil například bratislavský Milan Šimečka. Také on konstatoval, že Havlovo jméno (na rozdíl od Dubčekova) odpovídá současnému očekávání ve společnosti. Celkově se o Havlovi vy-jadřoval střízlivěji než Tigrid, označil ho však mimo jiné za člověka, jehož základní vlastností prý je říkat, co si myslí.

Kriticky se naopak ve věci Tigridovy podpory Václava Havla vy-jádřil v srpnu 1989 v Listech Jiří Pelikán. Dal najevo překvapení nad tím, že Tigrid poslední číslo Svědectví s článkem o Havlovi rozeslal kolegům předem a „dal mu tím jakýsi význam svého manifestu či programového prohlášení“. Havel je i podle Pelikána vynikajícím čs. bojovníkem za lidská práva, který má nárok na Nobelovu cenu míru. To však ještě není důvod k tomu, aby ho kdokoli stavěl proti Dubčekovi. Dubček si z minulosti ponechal vysoký morální kredit, má tedy právo vrátit se do politiky a je dobře, že tak v poslední době činí. Návrat o dvacet let zpět, jehož se Tigrid obává, s Dub-čekem nehrozí prostě proto, že vracet se v politice nelze. Zároveň však Pelikán vcelku potvrdil Tigridovy představy o tom, co lze od Dubčeka očekávat: tedy spolupráci s reformisty v Maďarsku a Pol-sku a navázání pevných kontaktů s gorbačovovským Sovětským svazem. Pelikán se jen těšil na to, čeho se Tigrid obával.

– 264 –

Poradcem prezidenta republiky

Návrat domů – Češi a Slováci – Zánik federace – Soužití s komunisty – Co bude se Svědectvím? – Češi se napraví –

V novinách

O prvním říjnovém víkendu v roce 1989 se Tigrid zúčastnil pravi-delného setkání Opus bonum ve Frankenu, posledního před pádem totality. Tentokrát tam nediskutoval tak vášnivě jako v minulých letech, nebyl si jist, je-li to nezbytné. Důležité věci už se dávno děly jinde. Polsko a zčásti i Maďarsko už měly své demokratické vlády, do pádu berlínské zdi zbývalo pět týdnů. Jen doma jako by se za-tím nedělo skoro nic, a velké změny ve Frankenu nesignalizovali ani čtyři delegáti, vyslaní Čs. svazem spisovatelů, Ladislav Ballek, Vladimír Kolár, Petr Prouza a Milan Šútovec.

Pak přišel 17. listopad a události doma se daly do pohybu. Tigrid je sledoval na dálku z Paříže, jako divák. Jen málo Čechů na tyto chvíle čekalo tak dlouho a pracovalo pro ně tolik jako on. Ale tím spíš se dlouho bál propadnout nové iluzi či naději, v obavě, že další velké zklamání už by tentokrát snad nepřežil. Ale když už to trvalo několik týdnů a když už komunisté prohrávali na všech frontách, když Husák 10. prosince odstoupil a Havel pak vyhlásil svou prezi-dentskou kandidaturu, Tigrid pochopil, že je mu zřejmě souzen šťastný osud: dočká se splnění snu, pro který celý život pracoval.

Do Prahy přiletěl spolu s manželkou 27. prosince 1989, právě včas, aby o dva dny později stihl Havlovu prezidentskou inauguraci. Když ho Tigrid poprvé po letech spatřil, dojetím prý se rozbrečel; následnou Havlovu výzvu, aby přijal místo v týmu hradních poradců, však už „Ne-stor“ přijal. Přesvědčený, že s Havlem země navazuje na své nejlepší tradice právě tam, kde byly v únoru 1948 zpřetrhány, zůstal v Havlově hradním týmu až do prezidentovy abdikace v červenci 1992.

– 265 –

Dva roky strávené na Hradě později označoval za nejzajímavější období svého života: konečně, poprvé v životě, se ocitl tam, odkud se rozhodovalo o politice celé země. Pokud však zároveň doufal, že to budou také jeho léta nejšťastnější, toto přání se mu nesplnilo: se zrodem demokracie se okamžitě dostal do obrátek po desetiletí dřímající česko-slovenský nacionální problém a v dalších měsících zastínil veškeré další změny v zemi, včetně rozbíhající se ekono-mické reformy.

Prudká eskalace národnostního sporu Tigrida zaskočila tím spíš, že do té doby existenci nějakého „slovenského problému“ vlastně téměř nevnímal. Ačkoliv byl pamětníkem slovenských emancipačních pokusů ještě z dob první republiky a přestože i v dalších letech, až do roku 1948, získával informace o česko-slovenských vztazích vždy přímo u pramene, zdá se, že si později různé slovenské hlasy, volající po samostatnosti, ztotožnil víceméně se starým ľúďáckým režimem, a proto je z hlediska demokratického vývoje považoval za odepsané.

Česko-slovenské spory přitom doutnaly i v exilu, ba hlavně tam, protože jen tam bylo možné debaty o něm otevřeně vést. A Tigrid se za celou tu dobu bezpočtukrát setkal s představiteli slovenského separatismu a s jejich názory, kterým se dařilo třeba mezi redak-tory mnichovské redakce Rádia Svobodná Evropa – a to i v době, kdy ji Tigrid vedl. (Už bylo zmíněno, že nepřízni těchto slovenských nacionalistů připisoval část viny na tom, proč se pak, v začátcích svého pobytu ve Spojených státech, musel tak těžce probíjet.)

Nebylo tedy možné, aby o tom, že Slováci jsou ve společném státě dlouhodobě nespokojeni, nevěděl. Podle všeho v tom však neviděl skutečné nebezpečí. Na stránkách Svědectví se o „slovenské otázce“ psalo jen velmi výjimečně a nikdy to nebyl redaktor časopisu, kdo by tuto otázku nastolil jako problém. Příliš se v tom však nezměnil ani po převratu. Československý stát mu podle všeho splýval se státem českým, ve kterém „si“ Slováci měli dělat některé své věci jinak,

– 266 –

když už o to tolik stáli. Neměli však například nutit Čechy k tomu, aby činili totéž, pokud takovou potřebu nemají. Když v roce 1990 propukly spory o kompetence mezi tehdejší federací a republikami, radil Tigrid řešit je asymetricky: Slováci, toužící po maximu kompe-tencí, ať si vedle federální vytvoří i strukturu republikových institucí s jejich pravomocemi – ale ať nechají Čechy být, pokud si oni sami s federálními orgány vystačí. Tím však Tigrid bezděčně přiznával, že i podle něj Češi a Slováci od státu očekávají něco úplně jiného.

Možná že, podobně jako pro prezidenta Havla, bylo i pro něj těžké vžít se do toho, co to „ti Slováci“ vlastně chtějí: nebýt „Skoty“ ve státě, kterému jinak celý svět bezmyšlenkovitě a v rozporu s jeho oficiálním názvem říká „Anglie“. Zdálo se mu to celé banální, ale dal-li to najevo, problém se tím neřešil, ale jen dál rozdmýchával. Zvyklý používat celý život rozumové argumenty, nevěděl si stejně jako Havel rady v situaci, kdy slovenský národ začal volat po eman-cipaci z důvodů citových.

Bylo to pro něj strašlivé zklamání: čtyřicet let čekat na návrat do Masarykova státu a stát se potom jeho hrobařem. Možná že lépe než většina mladších si Tigrid uvědomoval, že zmenšení státu skoro o polovinu není tou největší katastrofou, která českému ná-rodu hrozí. Každý stát se svým územím a hranicemi je koneckonců také prostorem vytyčeným pro uskutečnění úkolu, který národ sám sobě určil, a tento úkol kdysi Masaryk vytyčil jako kulturní v tom nejširším smyslu. Zlepšit sebe i ty druhé tak, aby jiné národy pochopily: proto, aby tak kvalitní lidé jako Češi a Slováci mohli přicházet na svět, existuje Československo.

Ale to teď celé zanikalo a Tigrid si nebyl jist, co všechno zanikne s tím. Jistě, doufal jako vždy, že i tato věc, jako skoro každá, má také svou dobrou stránku. Nově vzniklé, národnostně téměř čisté obyvatelstvo pravděpodobně potáhne za jeden provaz a napne všechny síly k tomu, oč Slováci v letech 1990–1992 nejevili velký zájem – tedy k uskutečnění ekonomické reformy. Ale nezmenší

– 267 –

se s odchodem druhého národa sám rozměr české demokracie? Zůstanou těm lidem, kteří si zde zbyli jenom sami sobě, také ještě nějaké je přesahující úkoly?

Neměl v té době už vlastní silné názory. Předpokládal, že to, k čemu národ nastoupil cestu, je „standardní“ demokracie, a věřil prezidentu Havlovi a autorovi ekonomické reformy Václavu Klau-sovi, že chtějí tuto demokracii uskutečňovat. Proto je podporoval v jejich každodenních krocích, možná bez toho, aby dostatečně přemýšlel o celkovém rámci, v kterém všechny nové změny pro-bíhají. Snažil se vystupovat jako člověk, který je prost nostalgie za starými časy, byla však otázka, jestli jí ve skutečnosti opravdu netrpěl. Radoval se, že poprvé ve své historii si republika zajišťuje stabilitu a bezpečnost tím, jak se zapojuje do západních politických i vojenských struktur.

I v otázce vyrovnání s předlistopadovým režimem v podstatě převzal Havlovu argumentaci, tak jak se zrodila v listopadu 1989 ze sentence „nejsme jako oni“. Komunistickou stranu není nutno (a není ani třeba) zakazovat, protože demokracie si s ní dokáže po-radit svými vlastními prostředky. Samo fungování demokratických institucí svobodné občany přesvědčí, že takto se jim nabízí mnohem bohatší způsob existence, než je ten, který slibuje komunistická strana. Zákazem této strany by navíc došlo velmi pravděpodobně k jejímu přechodu do ilegality a ti nejobratnější z jejích členů by si začali pěstovat mučednickou pověst… Tigrid podpořil Havla i v ná-zoru, že členy strany stačí odsoudit morálně a už nijak jinak, protože to k ozdravění společnosti bude stačit. Ještě během devadesátých let dal však najevo, že tohoto svého názoru lituje – a přiznával, že zejména před účastníky třetího, protikomunistického odboje se za něj dodatečně stydí.

Že na tom stát vnitropoliticky není dobře, naznačil Tigrid v létě 1992 ve svém komentáři k probíhajícímu rozpadu společného státu: „Potřetí se nepovedlo budování státu, ale tentokrát, jak už

– 268 –

jsem stokrát řekl, nejsou žádné polehčující okolnosti, žádní Něm-ci, žádní Rusové, žádní komunisti nás odnikud netlačí, nikdo!“ Nemohl přitom ze situace vinit jen obyvatelstvo, které tři roky po revoluci ještě zdaleka neporozumělo své občanské odpovědnosti a vegetovalo v podobě pouhého davu, který se nechal zmítat názory hrstky politiků, každý den jinými.

Snažil se toto obyvatelstvo aspoň zburcovat k tomu, aby se k rozpadu federace vyjádřilo a nenechalo za sebe mluvit ty druhé. V červnových parlamentních volbách v roce 1992, pro osud federace klíčových, podporoval hnutí Demokraté 92 za společný stát, které si dalo do programu uskutečnění referenda. Volební výsledek hnutí však byl žalostný, do Federálního shromáždění i do České národní rady získalo jenom půl procenta hlasů, takže vlastně bezděčně přispělo k volební katastrofě Občanského hnutí (o jehož voliče se s ním, vzhledem k podobnosti programů, rozdělilo).

Svůj nový, polistopadový život si Tigrid zařídil tak, že ho stří-davě žil ve Francii se svými dětmi, střídavě v Praze, zpravidla ve čtrnáctidenních intervalech. Později, po vzniku České republiky, když přijal nejdřív post ministra kultury v Klausově vládě a pak funkci koordinátora Česko-německého fondu budoucnosti, se jeho pobyty v Praze prodloužily.

V nových podmínkách bylo také nutno rozhodnout, zda a pří-padně jak pokračovat v předlistopadových aktivitách, především co podniknout se Svědectvím. Na jaře 1990 vyšlo v Praze s velkým čtenářským ohlasem dvojčíslo, do něhož Tigrid zařadil to nejlepší z dosavadní historie časopisu: svou vlastní bilanční stať z roku 1970 o příčinách ztroskotání Pražského jara, rozpravu se Zdeňkem Mly-nářem z roku 1979 Nad rozbitým džbánem jedné politiky, Zamyšlení nad politickými procesy od Karla Kaplana, verše Jaroslava Seiferta ze sbírky Morový sloup, esej Josefa Jedličky o poezii Ivana Diviše. Ale také asi vůbec nejkontroverznější text, jaký kdy v časopisu vy-šel: Danubiovy (Mlynárikovy) Teze o vysídlení čs. Němců.

– 269 –

Znamenalo to, že se rozhodl jít proti srsti dobovým očekáváním. Na jaře 1990 se sice v Česku zdaleka ještě nehrála protiněmecká „karta“ s takovou vášnivostí jako o deset nebo dvacet let později; přesto bylo vyloučeno, aby si Tigrid zveřejněním Mlynárikovy stati doma získal nějakou popularitu. Dospěl však zřejmě k názoru, že česká veřejnost tento text potřebuje znát – a tak ji s ním sezná-mil; veden k tomu zhruba stejnou úvahou, jako byla ta, jíž se řídil prezident Havel o pár měsíců dřív, když se jménem svého národa vyhnaným sudetským Němcům omluvil.

Protože ohlasy na první „domácí“ dvojčíslo Svědectví byly kladné, stanovil si Tigrid v roce 1990 optimistický plán do budoucna. Jeho časopis bude dál vycházet a dál se bude redigovat v Paříži; tisknout ho však budou v Melantrichu v Praze v nákladu, který tehdy redaktor odhadoval na 50 tisíc výtisků. Na rozdíl od minulosti nebude časopis tolik usilovat o komentáře k aktuálním událostem (protože tuto roli začne plnit běžný tisk). Čísla budou laděna spíš monotematicky, každé z nich bude (pod Tigridovou supervizí) připravovat k vydání jiný redaktor, a psát se v nich bude nejčastěji o kontextových ev-ropských tématech (zde si Tigrid zřejmě uvědomoval náskok, jaký v této věci měl před domácí post komunistickou žurnalistikou). Ve výsledku tak měla Svědectví zůstat pozice časopisu, který z exilu ovlivňuje dění doma; v Tigridových představách možná ještě víc než dosud.

Ani tento sen se Tigridovi nesplnil, padesát tisíc čtenářů, jaké si vysnil, v České republice nebylo. Paradoxně však přispěl k zániku časopisu trochu i Tigrid sám, tím, jak se nechal vtáhnout do svého „hradního“ angažmá; na to časopisecké už mu pak nezbývaly síly ani čas.

Poslední, dvaadevadesáté (tzv. americké) číslo Svědectví tak připravil v roce 1992 společně s Jiřím Kovtunem a Jacquesem Rupnikem. Jednou z pozoruhodností tohoto čísla zůstal Tigri-dův úvodník Republika hledá svého autora, ve kterém se zřejmě

– 270 –

nejúplněji vypsal z pocitů, které jako masarykovec prožívající rozpad společného státu ve finále celého zápasu měl. Vylíčil tam mimo jiné průběh třítýdenní cesty, kterou v létě 1991, podobně jako když zamlada jezdíval s kamarády křížem krážem Evropou, vykonal s manželkou po českých i slovenských vlastech. Cesta ho naplnila dojetím: jako pamětníka i jako člověka, který přál své zemi šťastnou budoucnost. Tato země se mu zdála krásná, zdaleka ne tak zdevastovaná, jak se v exilu nebo ještě v prvních týdnech po ná-vratu obával. Rozbíhající se ekonomická reforma se mu jevila jako krok, který vede zemi jednoznačně správným směrem. A tak zažíval navzdory všemu i satisfakci. Věřil v lepší českou budoucnost.

„Hlásíme bez váhání a bez fanfár, co by v médiích zasloužilo dennodenně zvláštní sloupek: malá privatizace je natolik úspěšná, a až neuvěřitelně rychle pokračující, že lze už dnes s důvěrou hodit za záda poučku hustě sypanou přeborníky na údajnou národní po-vahu, Čechů především: že jsme národ lenochů, sobců a zlodějíčků… Každý ví, a za naší cesty se to potvrdilo, jak rozeznat soukromé od státního nebo komunálního; natolik, že už je zbytečné se sázet, kdo uhodl správně. Co je čisté, upravené, čerstvě nalakované, fungující s výkonnými, vlídnými, neanonymními vedoucími, správci nebo zaměstnanci, to je soukromé…“

Země se znovu stávala zahrádkou, jíž kdysi, za Karla Čapka, už byla, a Tigrid, pamětník a zároveň snílek, tuto její budoucnost už viděl před očima. Nebyl naivní, jak by se dnešnímu skeptikovi s vě-domím všeho, co se od té doby stalo, mohlo zdát. V roce 1991 nejen on, ale velká část společnosti stále ještě žila étosem listopadového převratu, věřila, že v ekonomice i politice bude stačit převzít fungu-jící vzory ze Západu, a pak už bude jenom otázkou času, kdy se dostaví jak prosperita, tak vytoužená občanská společnost.

Popisoval to, co svým spoluobčanům přál, co ze Západu znal a co se sám po celý život snažil uskutečňovat. Věřil, že v Čechách brzy vznikne společnost bez závisti, protože teď konečně „každý

– 271 –

může, kdo chce a dovede“, takže už není důvod ohlížet se na to, co má druhý. Věřil, že z Čech se vytratí i lenost, protože zejména mladí lidé, kteří mají budoucnost před sebou, ji vezmou pevně do vlastních rukou. „Za nezbytné podmínky, jíž je upevnění právního řádu, minimum politické stability a národnostní smír, tato země do pěti let může být všestranně na úrovni srovnatelné s menšími státy Evropy, jakými jsou soudobé Rakousko nebo Dánsko.“

Hlasy, které Tigridovi před Listopadem po skoro půlstoletí spí-laly, teď zmlkly. Bylo slyšet pouze jeho příznivce, kteří skupovali masové náklady jeho knih a dávali mu najevo, že v něm spatřují živý symbol kontinuity české demokracie. Nebránil se samozřejmě této roli, protože v tuto demokracii sám věřil a pro její uskutečnění by byl i nyní ochoten udělat cokoliv. Ale zda byl skutečně nadšen vývojem, který tato demokracie zejména v samostatné České republice nabrala, je otázka.

Vlastně už předtím, než na konci roku 1989 přijel znovu do Prahy, pomalu, ale jistě opouštěl veřejnou scénu. Převrat plus ná-sledná spolupráce s prezidentem Havlem to samozřejmě změnily, nový stát Tigrida potřeboval a on se rozhodl mu sloužit, tak jak do té doby podle svého přesvědčení celý život sloužil svému národu. Možnost ovlivňovat politiku státu i zájem médií byly způsobem satisfakce, na který měl jistě právo. Zdá se však, že ani on sám si nebyl vždycky úplně jist (zvlášť po rozpadu státu, jehož prudce gradující průběh ho šokoval), zda má skutečně k současnému dění co důležitého říci.

Občas v Praze, stejně jako v minulosti v Paříži, zavtipkoval na téma, zda by s ohledem na věk neměl „elegantně opustit scénu“ a začít se zabývat činnostmi, kde člověk není v přímé politické palbě vyžadující rychlé a správné reakce, a kde tedy neriskuje, že jako stařec něco zkazí. Ve skutečnosti si ho však česká politika připoutala pevně k sobě a učinila z něj vlastně svého zajatce. Pozo-ruhodně tím připomínal Václava Havla, který dokonce i v prvních

– 272 –

letech svého prezidentství občas nadhazoval otázku, zda by neměl z Hradu raději odejít – ačkoliv i jemu zřejmě muselo být jasné to, co nemohlo uniknout občanům: že ho to na Hradě strašně baví a že nemuset, neodešel by odtamtud možná do smrti.

Po roce 1992 se Tigrid ještě víc než předtím rozepsal jako novi-nář. Jako by novému státu, o který se bál, chtěl sloužit ještě víc, než sloužil předtím – a tak se stal i ve svém věku jedním z nejčastěji publikujících českých komentátorů. S kreditem, který měl, při tom pracoval jako s hodnotou, využitelnou při argumentaci ve vlastní prospěch. Snadné recepty na demokracii a blahobyt, které se od něho coby od autority žádaly, odmítal poskytovat. Byl-li však coby pamětník a světa znalý muž doma ztotožňován s ideály T. G. Ma-saryka či Evropské unie, nebránil se a tuto roli hrál. (Ze svých ko-mentářů dodatečně sestavil dvě knihy: ty z let 1992–1993 shrnul do publikace s názvem Jak to šlo; texty z období 1996–1999 vyšly s názvem Glosy o české politice.)

– 273 –

Ministrem kultury

Spolupracovníkem Josefa Luxe – Je kultura zboží jako každé jiné? – Spory a kritika – Bílá kniha

Na počátku roku 1994 Tigridova politická kariéra dostala nečekaně nový směr. Podnikavý Josef Lux, předseda lidové strany, do jejíhož ranku na základě koaličních dohod spadalo obsazení funkce minist-ra kultury, si ho – ač celoživotního nečlena – vybral jako šéfa tohoto úřadu. Resort byl pokládán za nepříliš stabilní, Tigrid se měl stát během čtyř let už čtvrtým mužem v jeho čele, a tím spíš od něj Lux očekával, že vahou své neformální autority ho pomůže stabilizovat. Nekomunistická většina společnosti, schvalující polistopadový vý-voj, si Tigridovu přítomnost ve vládě vyloží jako důkaz, že se dál jde správným směrem, a zásluhu na tom připíše také Luxově straně.

Tigrid Luxe překvapil tím, že nabídku téměř okamžitě přijal. Stál pak v čele ministerstva po celé dva a půl roku, až do července 1996, kdy v souvislosti s parlamentními volbami odstoupil spolu s celou vládou (aniž dal najevo úmysl případně pokračovat). Pokud se dnes na něj jako na ministra kultury vzpomíná, pak většinou jako na jednoho z těch lepších (spolu s Milanem Uhdem a zčásti s Pavlem Dostálem). S odstupem času se však zdá, že příčinou toho-to kladného hodnocení byl a stále může být spíš Tigridův dřívější (předlistopadový) kredit než to konkrétní, co ve funkci opravdu vykonal: k řadě těchto jeho ministerských činů je možné mít vý-hrady a kulturní veřejnost je v dané době také velmi často měla.

Aby ve vládě zasedl nečlen politické strany, ale pouhý její sympa-tizant, se předtím v české politice ještě nestalo. Tigridův potenciál však byl mnohem širší než jen stranický, bylo jasné, že jeho přítom-nost ve vládě může u veřejnosti získat body celé vládě. Tigrid si

– 274 –

vymínil (a zveřejnil), že ze své činnosti nebude lidové straně sklá-dat účty – a Lux rád přijal, srovnatelný kandidát neexistoval a riziko neposlušnosti u celoživotního gentlemana bylo skoro nulové.

Velká část Tigridových přátel byla názoru, že do vlády by vstou-pit měl, protože jde vlastně o logické vyvrcholení jeho celoživotního díla. Tigrid se s tímto názorem ztotožnil. A tak nastoupil.

Jeho výhodou bylo, že ve vztahu k předsedovi vlády i k vládě jako celku dokázal být naprosto loajální. Stejně jako předtím či potom na Hradě s Václavem Havlem, našel si i nyní s Václavem Klausem shodný rytmus a stal se obhájcem jeho ekonomické reformy právě v oblasti, kde její dopady byly asi nejsložitější. Ve svém úřadě se uvedl větou, že ministerstvo kultury by podle něj správně vůbec nemuselo existovat – což tehdy začínajícím českým liberálům mu-selo znít jako rajská hudba. Do tohoto kontextu zapadala i další Tigridova prohlášení o tom, že kultura si na sebe má v principu sama vydělávat: například vydavatel krásné literatury, pocítí-li na-příklad touhu vydat knihu surrealistických básní (a tedy uskutečnit podnik, který se nemůže vyplatit), nemá jít na ministerstvo či jinou instituci s otevřenou dlaní a žádat tam o dotaci. Má se postarat sám o sebe, například tak, že vydá nejdřív dvě komerčně úspěšné knihy, třeba kuchařky, jež mu na ztrátové umění vydělají. Napřed práce, potom zábava.

U muže, který předtím prožil třicet let ve Francii, zemi s dlouhou a bohatou tradicí státní kulturní podpory, byl takový názor pře-kvapivý. Nezdál se totiž příliš vyplývat z Tigridových dřívějších po-stojů. Řada ministrových názorů byla i v minulosti liberálních, toto však byl liberalismus ve své prapočáteční podobě, převzaté z Anglie osmnáctého či devatenáctého století – a odpovídal mnohem víc mentalitě současné české pravice než tomu, co Tigrid kdy napsal ve Svědectví.

Zřejmě tedy ministr podobnými razantními prohlášeními říkal jen to, co od něj jeho tehdejší premiér chtěl slyšet a co před ním

– 275 –

říkal i jiný vážený muž v čele ministerstva, který Klausovu cha-rismatu také propadl, Milan Uhde. Kultura však nebyla a není „zboží jako každé jiné“, ve svých výstupech prospívá komunitě jako celku, a proto je tato komunita ve svém vlastním zájmu povinna kulturu rozvíjet – ve smyslu ucelené kulturní politiky. V každé době, ať už se politická reprezentace oddává liberálnímu či neliberálnímu blouznění.

V Literárních novinách tehdy Tigrid psal: „Soudím, že financování kultury je především záležitostí míry a intenzity společenského zájmu, tedy už zmíněné potřeby kulturních statků. Jinými slovy spočívá v zodpovězení otázky, kolik chce občan z vlastní vůle (tedy z jeho povědomí kulturnosti) dát na umění, vědu, památkovou péči. Míra této vůle musí být pro ministerstvo kultury rozhodující pro subvence z peněz poplatníků.“ Znělo to demokraticky, ve skutečnosti to však byl populismus nejhrubšího zrna. Kdyby se totiž Tigridova teze měla uplatnit i v jiných oblastech, rozhodoval by „občan“ tře-ba také o tom, které zbraně budou nakoupeny pro armádu nebo kudy povedou budoucí dálnice. Novinář Pavel Dostál, v té době komentátor deníku Právo, v polemice s Tigridem napsal: Vždyť ani výši svého zdravotního a sociálního pojištění si „suverénní občan“ neurčuje sám! „Ministr kultury se chová, jako když starosta v obci, které se nedostává prostředků na vybudování kanalizace, vyhlásí dobrovolnou sbírku. Nepochybuji, že by se našla spousta lidí argu-mentujících tím, že kanalizaci nepotřebují, neboť jim stačí žumpa.“ Je pak demokracií, když takoví lidé dostanou úplavici a žloutenku? Je podle této „liberální“ logiky demokratické očkovat plošně proti neštovicím?

Je chybou, když se řízení kultury vzdá; nestačí však ani, když se peníze v kultuře jen „přerozdělují“. Musí být především jasné, ve jménu čeho se tak má dít a kam chce stát podporou kultury směřovat. Jak se mohlo stát, že si Tigrid toto v devadesátých letech neuvědo-mil? Vyjádřil-li jako ministr kultury nevíru v to, že by daná státní

– 276 –

kulturní koncepce mohla vůbec existovat, přiřadil se k politikům, kteří hlásali, že kultura je v zásadě doplňkovou, volnočasovou akti-vitou. Tak to v devadesátých letech tvrdili především Klaus a jeho lidé: základem všeho je prosperita, nic jiného nemá srovnatelný význam. Nebude-li postavena montovna aut, ve které najdou práci tisíce dělníků, nastanou sociální bouře, kdežto vyjde-li o pět deset románů méně, nic se nestane. V jakési superdoslovné rovině to snad byla pravda, zrodila se z toho však společnost, o jejíž nekulturnosti (působící zpětně do ekonomiky a politiky) dnes už asi není pochyb.

Po třech měsících Tigridova úřadování noviny tlumočily jeho ná-zory: „Role ministerstva se bude cílevědomě zmenšovat, subvence budou ve stále menší míře proudit ze státních zdrojů a cílem je, aby se starost o kulturu přenesla do samosprávy, do sféry veřejnoprávní či občanské, na sponzory, mecenáše, donátory.“ Znělo to opět celkem sympaticky, v duchu dobových liberálních představ o co nej-slabším státu a o maximální rozhodovací kompetenci jednotlivce. Ministerstvo, které v té době sebe sama v materiálech pro novináře nazývalo „zplozencem komunismu u nás“, tím lichotilo všem, kdo se pokládali za podnikavce. Zároveň tím však ze společnosti vyhánělo povědomí o společných zájmech a povinnostech.

Tigridova loajalita ke Klausově vládě občas zaskočila i Josefa Luxe, který v stejném kabinetu seděl s ním: diskuse o tom, proč Tigrid hlasuje s ODS proti ministrům „své“ strany, byly zejména v počátcích Tigridova ministrování časté, byť obě strany si byly vědomy původní dohody, podle níž Tigrid povinnost hlasovat spolu s lidovci neměl. Klaus se mu ovšem za jeho loajalitu nijak zvlášť neodvděčil, ve vládě si zvykl „profesorsky“ ho vychovávat, navzdory věku i zásluhám, jako kteréhokoli jiného ministra. Zdá se, že postupně, zejména pak po odchodu z vlády, Tigridovy vztahy ke Klausovi opět ochladly; dochoval se například jeho výrok z červ-na 2003 (kdy Klaus už byl prezidentem), v kterém ho Tigrid nazval „postavou k podpírání.“

– 277 –

Bylo podstatou stylu, jímž Tigrid vládl, to, že se v pokročilém věku stal příliš ambiciózním? Ministrem být chtěl a do své práce se vžil s nasazením, které lidi z jeho okolí často překvapovalo. To však jeho pozici v čele úřadu neusnadňovalo. Až do roku 1994 řídil vždy jen práci malých redakčních kolektivů, tvořených navíc tvůrčími lidmi, nikoli úředníky; nebylo to tedy běžné řízení manažerské. Byl kulturní a politickou osobností, ale v tom, jak zorganizovat práci stovek lidí, se nevyznal. Jeho práce na ministerstvu měla a dodnes má obecně známé kladné výsledky, jako bylo třeba obnovení Stát-ních cen za literaturu v roce 1995 (a později také cen udílených rok co rok i v dalších uměleckých oborech). Ale za jeho šéfování se ministerstvo zapletlo i do řady „caus“ přinejmenším sporných.

V polovině devadesátých let třeba vlivem ministerských roz hod-nutí jen taktak že nezanikl Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. V roce 1994 mu Tigrid odňal ministerskou dotaci (se svým tehdy obvyklým vysvětlením, že stát se nemusí v „soukromých“ akcích angažovat). Shodou okolností se tak stalo ve stejné době, kdy v Praze začal vznikat konkurenční MFF Zlatý Golem. V roce 1995 tak v ČR proběhly dva festivaly v takzvané kategorii A, kterýžto „liberální“ souboj je málem oba položil.

Nepříliš obratně si ministerstvo kultury počínalo také v prudkých sporech, které propukly v České filharmonii v souvislosti s jejím teh-dejším šéfdirigentem Gerdem Albrechtem. V obtížně dešifrovatelné podstatě sporu stál Tigrid nejprve na šéfdirigentově straně, po rok trvajících konfliktech ho však nakonec překvapivě odvolal, čímž se vlastně ve výsledku zachoval nesrozumitelně pro obě strany. Ne zcela čitelně si počínal i ve věci odvolání či jmenování generálních ředitelů Národní galerie. Přihlížel zániku velkých klasických nakla-datelství, jako byl Odeon a Čs. spisovatel, oficiálně s odůvodněním, že jde o post komunistické organizační struktury, které nelze trans-formovat do nové doby. Sledoval, jak v důsledku „liberalizace“ diva-

– 278 –

delního prostředí zanikají scény, jako bylo třeba Krejčovo Divadlo za branou.

Vedl dlouhotrvající (a dodnes stále nevyřešený) spor s řádem svaté Voršily o vlastnictví provozní budovy Národního divadla. A snažil se také vyřešit nějak „causu Česká lotynka“, kterou zdě-dil po svém předchůdci: ministerstvo kultury v roce 1993 zřídilo vlastní on-line loterii, z jejíchž výnosů plánovalo hradit provoz různých kulturních institucí; ve stejné době však na český loterijní trh pronikla podstatně dravější Sazka a v její konkurenci loterie ministerská utrpěla ztrátu uváděnou řádově ve stovkách milionů korun; stát přitom navíc málem přišel o ministerstvem zastavený Dům U Černé Matky boží a palác U hybernů.

Po několika měsících v úřadě pršela na Tigrida kritika ze všech stran. Svým postupem si autoritu v řadách kulturní veřejnosti ne-získal; především si však proti sobě popudil velkou část novinářské obce, které – v rozporu s pravidly profese, kterou sám zastával skoro celý život – dávkoval či rovnou odpíral informace. Často měnil zá-sadním způsobem vlastní rozhodnutí. Ministr, který původně chtěl během tří let uskutečnit v ČR odluku církví od státu a v době přibližně dvojnásobné hodlal vytvořit fungující mecenášské prostředí, ve sku-tečnosti zjistil, že je prací ve svém obtížném úřadě čím dál víc unaven.

Nebyla to jenom jeho chyba. Politika, do které vstoupil, byla jiná, než čekal a než jakou ji společně s Havlem kdysi chtěl mít. Setrvávání v ní ho stálo mnoho sil, protože anglosaský smysl pro míru věcí, který do ní chtěl vnést, se tam aktuálně moc necenil. Po muži, jehož prestiž vyplývala z minulosti, se chtělo, aby na stará kolena řešil současné aféry. Takový úkol by uvláčel leckoho; nebylo příliš divu, pokud mu podlehl i Tigrid.

Důsledkem jím uplatňované liberalizace se stalo, že úřad, jemuž šéfoval, i kultura jako celek v očích mnoha lidí skutečně začaly ztrácet na významu. V doslovné rovině se to projevilo, když Tigrid v roce 1996 přišel o své úřednické sídlo, Valdštejnský palác na Malé

– 279 –

Straně, který byl určen za sídlo právě se rodícího Senátu Parlamentu ČR. Dokladem pádu ministerské prestiže nebyl ani tak sám fakt stěhování, jako spíš budova, do které byl jeho úřad vykázán. Byla jí architektonicky i provozně zcela nevyhovující stavba bývalého městského sirotčince na Hradčanech (později byl pro potřeby minis-terstva zrekonstruován Nostický palác). Nejpozději někdy v té době mohl Tigrid pochopit: ano, tak nějak to vypadá na cestě vedoucí nejenom k likvidaci ministerstva kultury, ale i kultury jako takové.

Když v červnu 1996 z ministerstva odcházel, napsali o něm v Re-spektu: „Byla na něm často popuzující jeho blazeovanost, chvílemi až ignorantská přezíravost, s kterou do poslední chvíle v úřadu umělcům doporučoval naučit se plavat ve studených vodách trhu.“ Vzhledem k tomu, s jakými očekáváními (svými i společenskými) na ministerstvo nastupoval, byl tento závěr překvapivý. Ale byla to pravda: ten dům ho ucloumal. A v řídkých chvílích v soukromí, když mělo smysl, aby mluvil o tom, co měl doopravdy na srdci, Tigrid při-znával, že mu jeho účinkování ve vládě ČR mnoho štěstí nepřineslo.

S ministerstvem se nakonec rozloučil zvláštním dokumentem, takzvanou Bílou knihou, jejíž vypracování si objednal na katedře teorie kultury (kulturologie) pražské filosofické fakulty. Studie nes-la název Vztah státu ke kultuře – Kulturní politika evropských zemí a pokusila se o systémové srovnání různých způsobů řízení kultury, používaných v zahraničí. Vlastně to byla první skutečná vize resortu, kterou Tigrid za víc než dva roky svého úřadování předložil.

Větší část práce popisovala situaci v cizích zemích, českému mi-nisterstvu kultury byla věnována závěrečná kapitola. Autoři si v ní postěžovali mimo jiné na to, že i osm let po pádu komunistického režimu se poměry v české kultuře liší od těch západních. Určující vliv nadále mají rezidua předchozího systému, kterážto skutečnost je navíc obecně podceňována – takže ministerstvo kultury potom ve skutečnosti nechrání kulturu jako takovou, ale spíš konkrétní zájmové skupiny, které už v minulosti obsadily prostor – a které si

– 280 –

tím svůj vliv coby kulturních institucí, napojených na státní rozpo-čet, prostě usurpovaly.

Ačkoli závěry práce neodpovídaly Tigridovým představám, s ni-miž ji zadával, věnoval Bílou knihu svým nástupcům. Po přepra-cování byl materiál v roce 1999 (za ministra kultury Pavla Dostála) schválen vládou pod názvem Strategie účinnější státní podpory kultury. Návrhy v něm obsažené však nikdy nebyly vyslyšeny.

– 281 –

Poslední roky

V Česko-německém fondu budoucnosti – Křesťanství, židovství – Záchrana Židovského muzea – Smrt, pohřeb, socha

Svůj odchod z ministerstva kultury Tigrid nezamýšlel jako odchod z politiky jako takové. Na podzim roku 1996, při prvních volbách do tehdy vznikajícího Senátu Parlamentu ČR, se rozhodl, že do něj bude kandidovat ve volebním obvodu Prahy 1, kde tehdy bydlel. Ačkoliv byl papírově nejsilnějším kandidátem a po odchodu z ministerstva ho začala znovu podporovat i velká část médií, podlehl v druhém kole kandidátovi za ODS, řediteli tehdejšího Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Václavu Bendovi.

Nechtěl však ještě do bačkor, stále potřeboval něco dělat. V led-nu 1997, bezprostředně potom, co ČR podepsala Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, tedy při-jal čerstvou nabídku z Kanceláře prezidenta republiky, aby se stal členem v koordinační radě tehdy ustavovaného Česko-německého fondu budoucnosti. V tomto posledním zaměstnání svého života se opět našel: v oblasti česko-německých styků, vyvolávajících občas choulostivé problémy, byl jedním z nemnoha lidí plně re-spektovaných oběma stranami, a měl štěstí, že k sobě našel na druhé straně jako protipól vzdělaného a inteligentního Güntera Verheugena.

Na konci roku 1998 se pomalu začal stahovat z veřejného dění. Těšil se, že konečně, po skoro deseti letech, bude moci trávit víc času uprostřed rodiny. Většinu z těch pěti let, která mu zbývala, pak prožil ve svém francouzském domově v Héricy, nablízku dětem a vnoučatům.

O něco víc než v předchozím životě se možná v těch závěrečných letech zabýval přemýšlením o náboženské víře. Zůstal věrný oběma

– 282 –

těm hlavním, jež ve svém životě poznal: té, do které se narodil, i té, kterou pak přijal. V Praze bylo možné se s ním potkávat v synago-ze (nejčastěji Staronové, kam to měl ze svého domova pár kroků) i v katolickém kostele (většinou u svatého Víta na Hradě, tam občas v doprovodu Ivana Medka, nebo u staroměstského Salvátora na bo-hoslužbách, které tam sloužil Tomáš Halík). Zdálo se, že oba druhy víry se do něj vešly a spolu se tam snesly, aniž jeden druhému jakko-li škodil: sám Tigrid jednou mluvil o tom, že od holocaustu se „čím dál tím víc“ cítí Židem, jindy zas prohlašoval, že „příklad Kristova života a jeho smrti mě dojal a dojímá mě stále“. Nevylučovalo se to.

Netajil se tím, že všechny tři své děti nechal pokřtít v katolickém kostele, zároveň však nepředstíral katolickou horlivost: „Nechodím ke zpovědi ani k přijímání,“ přiznal. V Praze žil s manželkou v bytě pronajatém od Židovské náboženské obce v sousedství starého židovského hřbitova, ve čtvrtém patře bez výtahu, zato s podivu-hodným výhledem na jedno z nejhezčích míst posledního odpo-činku na světě. Do pozdního věku se nepřestával zabývat otázkami judaismu, na nočním stolku po jeho smrti zůstala rozečtená Historie Židů v Čechách a na Moravě od Tomáše Pěkného.

Při jeho celoživotní cudnosti ve zveřejňování soukromých témat se o jeho skutečném přesvědčení dalo uvažovat vždy jen v souvis-losti s nějakou praktickou otázkou, při jejímž řešení se jeho mínění prozradilo samo od sebe. Podle mnohých se tak stalo třeba tehdy, když se Tigrid z pozice ministra kultury zasadil o vyřešení dlouhodo-bě neuspokojivé situace tehdejšího Státního židovského muzea: po desetiletích rozporuplné státní péče se rozhodl vrátit je – řečeno jeho vlastními slovy – „těm, kteří je založili, jimž náleželo a opět jim náležet musí“, tak aby si zároveň uchovalo životaschopnost i celistvost svých sbírek. Z Tigridova podnětu a pod jeho patronací tak bylo v roce 1994 nalezeno právně elegantní řešení, při kterém český stát nejdřív muzeum převzal od pražského magistrátu (kte-rý měl po válce jeho sbírky ve správě) a pak je daroval Federaci

– 283 –

židovských obcí v ČR. Ve své nové podobě muzeum zahájilo činnost ještě ve stejném roce 1994 – a od té doby v ní utěšeně pokračuje.

V úvodu dokumentu, který s ním pár měsíců před smrtí natočila pro Českou televizi režisérka Helena Třeštíková, se hned v úvodní minutě nesentimentálně přiznal, že má za sebou mozkovou přího-du, po které ztrácí paměť, a cítí se proto mírně opotřebovaný. Ale téměř veškerým svým dalším vystupováním v hodinovém filmu, který vznikal v době, kdyby mu bylo pětaosmdesát let, tato svá slova popřel: zůstával aforisticky přesný a často vtipný, dával jen najevo, že chuť do vyprávění mu odebírá únava, kterou dřív neznal.

Byl vychovaný, aby si nestěžoval, takže se toho držel i v po-sledním období svého života. O depresích, jimiž trpěl, vědělo kromě členů rodiny jenom pár nejbližších přátel, a i ti častěji z vlastních tušení a pozorování spíš než z rozhovorů, jež by on na to téma rozpřádal. Celý život zvyklý aktivně o svém životě rozhodovat, se nyní těžko smiřoval se situací, kdy se začal projevovat úbytek duševních schopností. Jen jedné věci se bál ještě víc než toho, že si bude připadat zbytečný: bezmocnosti. A když tedy dospěl k názo-ru, že tento problém nastává, rozhodl se raději věc neprotahovat a odejít ze života stejně svobodně, jako ho předtím uměl žít. Stalo se 31. srpna 2003 v rodinném domě v Héricy.

Pohřbu na místním hřbitově se o pár dnů později zúčastnila velká část tehdejší české politické elity, v čele s exprezidentem Václavem Havlem, předsedou Senátu Petrem Pithartem, ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou a ministrem kultury Pavlem Dostálem. Tigridovu památku dnes připomíná pamětní deska, která byla v roce 2007, kdy by mu bylo devadesát let, odhalena v Paříži na domě, kde před listopadem 1989 sídlila redakce Svědectví. A ve stejném roce mu byla odhalena deska také v Praze, v ulici U starého hřbitova v pražském Židovském městě před domem, kde při svých pobytech v Čechách bydlíval v posledních deseti letech.

– 284 –

Jeho socha zatím, pokud je známo, stojí jen jedna: od roku 2010 v Ostravě-Porubě v areálu jazykového gymnázia, které nese Tigri-dovo jméno. Na žulovém soklu tam Tigrid vystřídal předchozího Lenina.

– 285 –

Doslov

Mám čím dál radši, když se knihy rodí jaksi samy ze sebe, víc ze své vnitřní než z autorovy vůle, a o téhle to myslím platí beze zbytku. Dlouho vznikala, aniž vlastně byla knihou, jako „vedlejší produkt“ jiné práce. Během přípravy jiných knih, o Peroutkovi, Kohoutovi, o manželkách prezidentů atd. se během rozhovorů často stalo, že muž nebo žena, s kterými jsem mluvil, se odpoutali od vlastního tématu řeči a začali, řečeno slovníkem dávných dob, „vypovídat i na Tigrida“. V mé paměti tak vůbec poprvé učinil Václav Havel v Lánech na jaře 1999, když zabrousil zničehonic v řeči na „Nestora“ a na své kontakty s ním.

Později se to stalo s jinými jinde mnohokrát, takže jsem si pořídil nejdřív složku a potom krabici s nápisem „Tigrid“ – pořád ještě ne s myšlenkou na knihu, ale jen abych se v tom vyznal. A pak, když byla krabice plná, zhruba před pěti lety, začal jsem na tom mate-riálu pracovat.

S Pavlem Tigridem jsem se osobně poznal až dost pozdě, v lednu 1998, pět roků před jeho smrtí. Bylo to při natáčení doku-mentárního filmu o životě a smrti Jana Masaryka pro Českou te-levizi. Tigrid, který ve filmu mluvil jako svědek (s J. M. se z dob druhé světové války a BBC zblízka znal), nás s filmovým štábem přijal v prezidentském „domečku“ v Královské zahradě, který tehdy byl jeho jakýmsi úředním sídlem. A pak už se nám věnoval, dlouho, „on“ i „off the record“, a já, kdykoliv si ty pracovní záběry od té doby pouštím, nepřestávám žasnout nad jeho, řekl bych skoro profesionálním způsobem života, nad tím, jak byl schopen mluvit a jednat v mnoha rovinách a obsluhovat to či ono téma nikoli podle své vlastní, ale vždycky podle nějaké vnější, objektivní potřeby.

– 286 –

Nad těmi kazetami z Královské zahrady jsem si poprvé uvědomil, do jaké míry si vyvinul svou vlastní řeč, jíž sděloval vždycky jen to, co sdělit chtěl. Řešil vždycky právě ten problém, před který byl svým okolím postaven – a vyřešil ho, aniž by si při tom osobnostně zadal a dal nutně všanc své vnitřní stanovisko. Naučil se držet si svět od těla – i lidi blízké a přátele.

Proč vlastně tolik šetřil vztahem ke skutečnosti a stavěl do popředí věcnou, myšlenkovou informaci? Za prvé to asi bylo vý-sledkem výchovy, která mužům jeho generace příliš nedovolovala projevovat city – protože proč: když se rozbrečíte, stejně vám nikdo nepomůže, říkalo se jim, a jistě na tom bylo hodně pravdy. K Tigridově zdrženlivosti zajisté přispěl také osud, který mu osobně připravilo dvacáté století: o něčem nebylo možné mluvit z důvodů citových (holocaust), o něčem z důvodů pragmatických (okolnosti čtyřicet let trvajícího boje s komunismem).

Někdo mluví proto, aby se otevřel, jiný proto, aby se řečí skryl. Tigrid patřil spíš k druhému typu. Díky tomu se stal v historii hrdi-nou i vítězem, zároveň tím však nevytvořil úplně snadnou situaci pro své životopisce. Mě však právě tento jeho přístup zaujal – tím spíš, že můj vlastní názor na život je vlastně opačný: sám věřím, že člověk si naopak má „zadávat“ co nejčastěji a že bez tohoto osobní-ho nasazení život možná ani není životem. Ale nevedl jsem o tom s Tigridem polemiku, každý jsme jiný a Tigridův koncept dal jeho žití evidentní smysl. Celé mě to zajímalo spíš z jeho hlediska: jak je život, když se žije takhle, dohromady udělán.

V tomto zcela věcném duchu jsem s ním občas komunikoval taky v pozdějších letech: vždycky v souvislosti s nějakým pracovním tématem, nejčastěji o Ferdinandu Peroutkovi. A z těchto kontaktů i z četby Tigridových textů se mi zdál potvrzovat obraz člověka, který se před cizími zraky skrývá nikoli proto, aby něco utajil, ale prostě protože je přesvědčen, že je to tak správné. Že člověk má zůstávat skryt, netlačit se nikam na odiv. Být přísný sám na sebe.

– 287 –

Zdaleka jsem se o něm při psaní téhle knihy nedozvěděl všech-no, co jsem se dozvědět chtěl. Neprozradil mi to a možná že některé z těch věcí neřekl ani nenapsal už nikomu jinému. Zdale-ka ne všechny archivy, které obsahují tigridovské texty, jsou také dnes už přístupné. Ale od jeho smrti letos uplynulo deset let, a tak jsem si řekl, že jeho první knižní biografie by už jen z toho důvodu měla být na světě. Proto se tato kniha jmenuje tak, jak se jmenuje: slovo „poprvé“ v jejím názvu nepojmenovává začátek, ale vyzývá k pokračování.

P. K.

– 288 –

Curriculum

Narozen 27. října 1917 v Praze. Před druhou světovou válkou stu-doval na Právnické fakultě UK, psal do Studentského časopisu, anga-žoval se v amatérském Divadelním kolektivu mladých. Po nacistické okupaci odešel do exilu, druhou světovou válku prožil v Londýně jako redaktor a hlasatel BBC, vydával kulturní časopisy, hrál a orga-nizoval divadlo. Po roce 1945 krátce působil na ministerstvu zahraničních věcí. Před únorem 1948 patřil k nejuznávanějším nekomunistickým novinářům, hojně publikoval v tisku Čs. strany lidové, k níž tehdy ideově patřil, a zasloužil se o vzestup stranických týdeníků Obzory a Vývoj.

Podruhé odešel do exilu v předvečer únorové krize. V roce 1948 organizoval pomoc čs. uprchlíkům v táborech v západním Německu. Stál u zrodu Rádia Svobodná Evropa, vybudoval a v letech 1950 až 1952 řídil jeho mnichovskou redakci. V letech 1952–1960 žil v New Yorku, kde v roce 1956 založil čtvrtletník Svědectví, nej-úspěšnější a nejvlivnější časopis třetího čs. exilu. V roce 1960 i s redakcí přesídlil do Paříže, odkud pak řídil Svědectví dalších více než třicet let.

V prosinci 1989, po návratu do Československa, se stal porad-cem prezidenta Václava Havla. V letech 1994–1996 byl ministrem kultury ve vládě ČR, zasloužil se o vznik Česko-německého fondu budoucnosti. Zemřel ve Francii 31. srpna 2003.

Držitel Velké ceny za exilovou literaturu, udělené mu Bavorskou akademií krásných umění (1990), francouzského Řádu čestné legie (1992), Řádu T. G. Masaryka (1995), německého Velkého kříže s hvězdou Řádu Za zásluhy (2000), Ceny Nadace Pangea za úsilí o nápravu věcí lidských (2000), Ceny Ferdinanda Peroutky (2000).

– 289 –

Nejdůležitější knihy Pavla Tigrida

Ozbrojený mír (Praha 1948)Marx na Hradčanech (New York 1960; Paříž 1990; Brno 2001)Politická emigrace v atomovém věku (Paříž 1968; Köln 1974;

Praha 1990)Le Printemps de Prague (Paříž 1968)La chute irrésistible d’Alexander Dubček (Paříž 1969)Kvadratura kruhu (Paříž 1970)Amère revolution (Paříž 1977)Dnešek je váš, zítřek je náš (Köln 1982, Praha 1990)Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (Toronto 1988;

Praha 1990)Jak to šlo (Praha 1993)Glosy o české politice 1996–1999 (Praha 2000)Mně se nestýskalo. Rozhovor Petra Kotyka (Praha 2010)

– 290 –

Poděkování

Tato kniha vznikala s přestávkami skoro patnáct let. Děkuji všem, kdo byli ochotní věnovat mi svůj čas a pomoc i s vědomím, že výsle-dek byl dlouho v nedohlednu; mnozí z nich bohužel zemřeli dřív, než kniha vznikla. Byli to: † Jan Beneš, Jarka a Ivan Binarovi, Petr Brod, Nina Brzorádová, Olga Brzorádová, Jaroslav Císař, † Bořivoj Čelovský, Ladislav Čerych, Vojtech Čelko, Viktor A. Debnár, Milan Drápala, Petr Fleischmann, Staša Fleischmannová-Jílovská, Jiří Gruntorád, † Jiří Gruša, † Václav Havel, Tomáš Holas, Zdena Horáková, Jiří Hruška, † Slavomil Hubálek, František Janouch, Milan Kocourek, Petr Kolář SJ, Karel Kaplan, Petr Kotyk, Petr Koura, Aleš Lederer, Igor Lukeš, † Radomír Luža, † Zdeněk Mastník, Ladislav Matějka, † Ivan Medek, Leo Pavlát, Pavel Pecháček, Jan Pelc, Slávka Peroutková, Jiří Pitter-mann, Jiří Planner, Vilém Prečan, Michal Prokop, † Alfred A. Reisch, Radek Schovánek, † Josef Schwarz-Červinka, Milena Schwarzová, Jiřina Šiklová, Pavla Šimková, Jan Šplíchal, Jan Šulc, Erik Tabery, † Ivana Tigridová, Alexander Tomský, Helena Třeštíková, † Jan Vla-dislav, Kateřina Volková, Petra Všelichová, † Zbyněk Zeman.

Za připomínky k hotovému rukopisu mimoto zvlášť děkuji Olze Brzorádové, Anně Kodetové, Milanu Drápalovi, Zdeně Horákové, Petru Kotykovi, Petru Kourovi, Radku Schovánkovi a Gregorymu Tigridovi.

Pavel Kosatík Tigrid, poprvéPrůvodce osudem inteligentního muže ve dvacátém století

Edice SvědectvíObálka na motivy titulní strany časopisu SvědectvíRedakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v PrazeMariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydáníVerze 1.0 z 18. 2. 2019

ISBN 978-80-274-0413-1 (epub)ISBN 978-80-274-0414-8 (pdf)ISBN 978-80-274-0415-5 (prc)