Mrs. Poe

Lynn Cullenová

ukázka z knihy

Copyright © 2013 by Lynn CullenTranslation © Zdík Dušek, 2014Czech edition © Metafora, 2015

All rights reserved

ISBN 978−80−7359−434-3

U Krbu 35100 00 Praha 10www.metafora.cz

Mrs. Poe

Lynn Cullenová

Mrs. POE

Přeložil

Zdík Dušek

Lynn Cullenová28

DVĚ

Ráno jsem se vzbudila rozechvělá zimou. Nechala jsem dívky spát stulené k sobě pod prošívanými dekami na naší posteli, přešla jsem k oknu a setřela kousek námra-zy, abych vyhlédla ven. Počasí se změnilo. Sněžilo a sníh dusil chodníky i ulice, pokrýval střechy domů a tvořil čepice na zdobných železných zábradlích naproti přes ulici. Kolem projel mlékař na saních – jeho kůň měl hří-vu plnou ledových krystalků stejně jako on sám ramena a klobouk. Přitáhla jsem si noční košili těsněji k tělu, zamířila jsem ke krbu a prohrábla doutnající uhlíky. Jedna z Eli-ziných irských služebných, „pomocná služka“ Martha, která pomáhala kuchařce a komorné, vklouzla do po-koje s kbelíkem uhlí a džberem vody, a když mě uviděla skloněnou u krbu, šeptem se omluvila a převzala ode mě péči o oheň. Znovu jsem zauvažovala nad tím, jak bych přežila bez velkodušnosti jejích zaměstnavatelů a kam půjdu, až tu přestanu být vítaná. V žádném pří-padě se nemůžu vrátit k matce. Nikdy se nepřenesla přes zklamání nad mým sňatkem se Samuelem a otco-va smrt následujícího roku ji proti mně popudila ještě víc. Vinila mě z toho, že jsem mu svým odchodem pod-lomila zdraví. Dveře do domovů mých bratrů a sester jsem měla rovněž zavřené a útočiště bych nemohla najít ani v náručí jiného muže, přinejmenším ne slušného,

Mrs. Poe 29

kdybych se rozvedla se Samuelem, protože mě opustil. Nikdo by nechtěl za manželku rozvedenou ženu. Ne-nabízel se mi ani přepych mimomanželského románku. Kdybych si ještě před rozvodem začala s jiným, Samuel by měl zákonné právo vzít si děti k sobě. Před nejhlubší chudobou a izolací mě chránili jenom Bartlettovi. Když Martha rozdělala oheň a začala mi nalévat vodu do džbánku, vzpomněla jsem si na otrhané děti, které jsem viděla na sousedním uhelném dvoře, jak sbírají kousky uhlí vypadlé z vozů, které je rozvážely do jednot-livých domů. Představovala jsem si mezi nimi samu sebe a zároveň mi před očima vytanul obrázek mého manže-la usazeného před příjemně praskajícím ohněm v krbu, jak si roztírá marmeládu na opečený chléb, pojídá mí-chaná vejce a jeho současná milenka, mladá, blonďatá a velice bohatá, se na něj usmívá. Narodil se někdy větší sobec, než byl Samuel Stillman Osgood? Bylo mi třiadvacet, když jsem ho před deseti lety po-tkala. On byl o tři roky starší, vysoký a určitým drsným, kostnatým způsobem hezký. Vlasy a oči měl hnědé jako čerstvě zoraná půda, vysoké lícní kosti jako Irokéz a sil-ný, rovný nos. Spatřila jsem ho v obrazové galerii Athe-naea v mém rodném Bostonu, kam jsem šla psát poezii v naději, že mi obrazy poskytnou inspiraci. Netušila jsem, že tento mužný mladík s hrstí štětců navždy obrátí můj pohodlný život vzhůru nohama. Pracoval u podstavce před slavným Washingtonovým portrétem od Gilberta Stuarta. Prošla jsem tiše kolem, abych ho nerušila, a všimla jsem si na jeho stojanu té-měř hotové kopie portrétu. O pár kroků dál mi však z notesu vypadla tužka a s hlasitým klapnutím spadla na podlahu. Vzhlédl. „Pardon,“ omluvila jsem se. Zvedl tužku a galantně mi ji podal. „Madam.“ Cítila jsem, jak se mi po zátylku rozlévá horko. Byl tak

Lynn Cullenová30

krásný. „Děkuji. Promiňte, že jsem vás vyrušila.“ Obráti-la jsem se k odchodu. „Nechoďte pryč.“ Zastavila jsem se. Usmál se. „Prosím. Zajímal by mě váš názor.“ „Na co?“ „Nevypadá pan Washington, jako kdyby skrýval něja-ké tajemství?“ Zahleděla jsem se na portrét, který jsem viděla toli-krát, že jsem ho už ani nevnímala. Prezidentovy oči opravdu vypadaly ostražitě a jeho sevřené rty byly zvlně-né jen tím nejmenším náznakem úsměvu. Byl to obličej muže s nejpřísnějším sebeovládáním. Napadlo mě, jak dobře tohoto nejslavnějšího z lidí asi známe. „Myslíte?“ „Ano. A víte jaké?“ Předklonil se ke mně a odmlčel se, dokud jsem nepřistoupila blíž. „Zkažené zuby,“ zašeptal. Málem jsem vyprskla smíchem. „Ne!“ šeptla jsem v od-pověď. „Pssst.“ Přehnaně se rozhlédl, jestli nás někdo nepo-slouchá. „Už v mládí prý pořád myslel na svoje zuby, a proto se skoro nikdy neusmíval, byť, věřte tomu nebo ne, byl docela velký svůdník.“ „Manžel staré Marthy?“ S předstíraným pobouřením si založil ruce v bok. „Věz-te, že manžel staré Marthy, jak jej nazýváte, měl v mládí za Potomakem naproti Mount Vernon milenku. Ženu svého nejlepšího přítele.“ „Možná pak nebylo do úsměvu spíš Marthě.“ Zasmál se a já jsem si připadala vtipná. „Člověk by to čekal, ale stará Martha do něj ve skutečnosti byla blázen. Ostatně to platilo pro všechny ženy. Bojovaly o výsadu být jeho taneční partnerkou a přetlačovaly se o to, která si s ním podá ruku při recepcích.“ „Ačkoli se neusmíval?“ „Možná právě proto. Ženy zbožňují tajemné, zamra-čené muže.“

Mrs. Poe 31

„Já ne.“ Opět se zasmál. „To je dobře. Pak byste možná nebyla zklamaná, až byste zjistila, že okouzlující George byl věč-ně tak zachmuřený čistě proto, že mu v puse nezbýval jediný zub.“ „Chudák George.“ „Máte pravdu, chudák George. Jeho nový chrup byl hrozný. Zubař pořád nedokázal docílit toho, aby pruži-ny na pantech pasovaly.“ „Jejda.“ Podala jsem mu pravici. „Vidím, že jste auto-rita na pana Washingtona a jeho zuby, pane…?“ Vřele mi potřásl rukou v rukavici. „Osgood. Samuel. A vy jste…?“ „Frances Lockeová.“ „Těší mě, slečno Lockeová. Ale vážně, nejsem odbor-ník na pana Washingtona, jeho chrup a dokonce ani na jeho milenky. Jenom jsem zjišťoval, proč jeho čelist vypadá na Stuartově portrétu tak zvláštně.“ Zamilovaně se ohlédl na originál obrazu. „Stuart by Washingtono-vi nenamaloval natolik divný úsměv, kdyby tak opravdu nevypadal. Pokud jste to ještě nepoznala, Gilbert Stuart je můj hrdina.“ Podívala jsem se na jeho reprodukci. „Vaše kopie jeho obrazu je dokonalá.“ „Patrně uvažujete, jestli kromě kopírování mistrů do-kážu taky malovat originály.“ „Vůbec ne,“ protestovala jsem s úsměvem, ačkoli prá-vě o tom jsem přemýšlela. „Půjčíte mi notes a tužku, prosím?“ Podala jsem mu je. Prohlédl si moji tvář a zahleděl se mi do očí. Pak, zatímco já jsem se v duchu krčila před jeho pozorností, zvedl tužku, aby mi změřil obličej, udě-lal si pár značek a pustil se do kreslení. Za dobu, kterou zabere rozčesání vlasů před odchodem do postele, skicu dokončil a obrátil notes ke mně. Byla v něm má dokona-lá podobizna včetně nedůvěřivého pohledu.

Lynn Cullenová32

„Vážně vypadám tak pochybovačně?“ Jenom se usmál. „Musím to ukázat rodině. Obviňují mě z ostudné zbrklosti, ale není přece zbrklé přivést domů toulavého psa, krmit kočky na ulici nebo dávat peníze sirotkům. To všechno je rozumné a účelné. Ve skutečnosti pořád pochybuji. Jako každý myslící člověk. Na každou otázku existuje tolik různých odpovědí.“ „Musíte mít problémy v církvi.“ Oplatila jsem mu úsměv. „A někdy, pane Osgoode, se člověk musí něčemu prostě poddat.“ Otevřel ústa, jako kdyby se chystal něco říct, ale zdálo se, že si to rozmyslel. „Podle mě,“ promluvil po chvilce, „to jsou ty nejšťastnější okamžiky.“ Usmáli jsme se jeden na druhého. Uklonil se. „Dovolila byste mi, abych vás namaloval, slečno Lockeová? Byla by to pro mě velká čest.“ Zřejmě na mně bylo vidět, že si nejsem jistá jeho úmysly, proto-že dodal: „Maloval bych vás přímo tady. Zřízenci poslou-ží jako gardedámy.“ „Věřím vám.“ „Vy, taková zapřísáhlá pochybovačka? Jsem policho-cen.“ Oba jsme se zasmáli a domluvili jsme se, že se tu sejde-me následující den. Než byl můj portrét hotový, Samuel mě požádal o ruku. Do měsíce jsme byli svoji, navzdory tvrdošíjným námitkám mých rodičů. Myslela jsem, že ča-sem pochopí jeho skutečnou hodnotu přes nedostateč-né finanční zázemí, ale to se nikdy nestalo; láska pro ně na rozdíl ode mě nebyla vším. Otec mě vyškrtl ze závěti. Matka se se mnou odmítala vídat. V prvotním opojení láskou mi to ani nevadilo. Než skončily naše líbánky, če-kala jsem dítě. V osmém měsíci těhotenství, během našeho pobytu v Anglii, kde Samuel portrétoval smetánku britské spo-lečnosti, jsem odhalila důvod, proč je u svých zákaznic

Mrs. Poe

tak oblíbený: se stejným zanícením, s jakým je maloval, si je taky bral do postele. Zjistila jsem, že jsem jen jed-nou z mnoha, ačkoli, pokud vím – a pro dobro svých dcer doufám –, jsem byla jediná, kterou si vzal. Prý jsem tak krásná, že mě musel mít – dost pochybná pocta. Dcery už se vzbudily. Po rychlém opláchnutí v lavo-ru se oblékly, zabalily se do šál a po snídani se usadily v Elizině suterénním salonku s knihami – dnes do školy nešly, protože Vinnii pořád bolelo ucho a Ellenino na-chlazení se nelepšilo. Eliza odešla navštívit nemocnou přítelkyni, mladší děti Bartlettových byly nahoře pod dohledem služeb-né. Pan Bartlett se odebral do svého malého knihku-pectví v Astor House, aby ukojil svůj hlad po psaných slovech. Já a moje dcery jsme měly pohodlný pokoj s nízkým stropem samy pro sebe. Doléhaly k nám do-mácké zvuky pánví z kuchyně za stěnou. Podívala jsem se k oknům, která byla tak zamrzlá, že se za nimi kalhoty a sukně chodců míhaly jen jako stíny, vytáhla jsem výtisk The American Review a otevřela ho na mé dnešní lekci: „Havranovi“. Poklepávala jsem si prstem do rytmu a tiše recitovala. Po chvilce jsem zahučela: „Takový švindl. Je to jenom slovní hříčka.“ Nahlas jsem přečetla:

„Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané – až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu: „Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne – jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“ Však havran dí: „Už víckrát ne.“

Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí, říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl, takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné –

33

Lynn Cullenová34

pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné, jako je: Už víckrát ne!“

Přestala jsem, protože jsem si všimla, že děvčata po-slouchají. „Píšeš novou básničku?“ zajímala se Vinnie. „Ne. Tuhle napsal pan Edgar Poe.“ „Přečti nám ji celou!“ „Neměla bys pracovat na svojí?“ starala se Ellen. „Ano,“ přikývla jsem. „Měla. Vraťte se k učení. Ať ne-jste pozadu, jestli budete schopné jít zítra do školy.“ Začala jsem znovu od začátku, v naději, že pochopím, jak tahle pošetilá rýmovačka mohla zaujmout tolik čte-nářů. Došla jsem k následující sloce.

Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání, přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne, když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu, přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné, nad čím příšerný ten pták zde praví svoje bezradné „už víckrát ne“.

„To stačí!“ Odhodila jsem časopis. „Co, mami?“ chtěla vědět Vinnie. „Tahle hloupá aliterace – jsou to žalostně žebrácké žvásty.“ „Chceš říct, že jsou to ohromně odporný odpadky?“ otázala se Ellen s vážnou tváří soudce během přelíčení. Přikývla jsem. „Proklatě pitomý pindy.“ Vinnie vyskočila, až za ní zavlála šála jako obvazy za mumií. „Ne! Jsou to hrozně hloupý hovínka!“ „Nemluv hrubě, Vinnie,“ napomenula jsem ji. Dívky si vyměnily pohled. Zamračila jsem se. „Je to vydatně vyčerpávající výkal.“ „Mami!“ vydechla Ellen. „Co to znamená?“ vykřikla Vinnie.

Mrs. Poe 35

Ellen jí to vysvětlila. A tak se na báseň pana Poea snes-la smršť aliterační kritiky. Děvčata se ještě předháněla ve vymýšlení těch nejhorších urážek, ale já už jsem vytáhla papír, pero a otevřela kalamář. Žerty peněženku nena-plní. Přineste mi něco nového a zábavného, přál si pan Morris. Něco temného, po čem se moje čtenářky budou večer bát zhasí-nat svíčky. Ať jsem se však snažila sebevíc, se dvěma rozhihňaný-mi děvčaty u stolu mě žádné hrůzostrašné téma nena-padalo, byť obtížnost naší situace byla dost hrozná sama o sobě. Od chvíle, kdy nás Samuel opustil, jsem poznala strach z chudoby. Z první ruky jsem znala úzkost i zou-falství a to, jak se brzy promění ve vztek. Ale ještě jsem se nesetkala tváří v tvář s čirou záští, s odvrácenou a zhoub-nou tváří lidstva, kterou najdeme v utrpení ostatních. Poznat něco takového je nutné, chce-li člověk napsat doopravdy mrazivý příběh. Podobné zkušenosti jsem měla získat až později.

Lynn Cullenová36

TŘI

V nástěnných svícnech dvojitého salonku Wawerly Place slečny Anne Charlotte Lynchové plál plynový oheň a vr-hal oranžové odlesky na oduševnělé tváře hostů. Pozná-vala jsem mezi nimi řadu obvyklých účastníků newyor-ských literárních večírků, ale byli tu i jiní: bohémská básnířka s cikánskými kroužkovými náušnicemi a ve vol-né vestě, postarší pan Audubon v semišovém obleku, jis-tý pan Walter Whitman v bojovně dlouhém fraku a volá-nech z minulých časů. Oproti obvyklému bohatému po-hoštění slečna Lynchová nabízela této smíšené skupině prosté máslové koláčky a mističky s italskou zmrzlinou, kterou jsme zapíjeli šálky čaje. Neobsluhovaly nás žád-né služebné – všichni si tu byli rovni. Chyběla i předem připravená zábava. Na programu večera byly diskuse a předčítání krátkých úryvků z našich novějších děl nebo přehrávání našich posledních skladeb. Slečna Lyncho-vá trvala na tom, že ve středu pozornosti budou ideje. Sama se oblékla, jako kdyby se chystala učit žáky – což taky za dne na Brooklynské akademii pro mladé dámy činila. Tato snaha o skromnost a intelektuální poctivost neposkvrněnou necitlivým vlivem peněz by byla zcela uvěřitelná, nebýt řady luxusních kočárů zaparkovaných venku v řadě, která dosahovala až k Washingtonovu ná-městí. Ale iluze to byla hezká. Zhruba hodinu po začátku večírku jsem pořád upíjela

Mrs. Poe 37

čaj a otáčela se, kdykoli do oranžového světla v místnosti vstoupil někdo nový. Jako všichni ostatní jsem očekáva-la příchod pana Poea, který učaroval všem newyorským literátům. Jakkoli rozhovory kolem mě začínaly třeba ne-lidsky přeplněnými domy na Five Points, kde byli irští přistěhovalci ubytováni po třech rodinách v jednotli-vých špinavých místnostech bez oken, nebo rostoucími problémy s otrokáři, kteří unášeli černochy z newyor-ských ulic a prodávali je spoutané na trzích v Baltimoru či Richmondu, případně pokračujícím odsunem indiá-nů z prérií v režii ministerstva vnitra, dříve či později se debata stočila k Poeovi. „Víte, že si vzal svou třináctiletou sestřenici?“ otázala se Margaret Fullerová hloučku, kolem kterého jsem prá-vě procházela. „Už jsou deset let manželé.“ Slečna Fulle-rová kromě toho, že pracovala jako literární kritička pro New York Tribune pana Greeleyho, byla nejsečtělejší že-nou v Nové Anglii a jednou z mála žen, které se uživily psaním, se také zabývala indiány z oblasti Velkých jezer. Dnes večer si přes vlněný seržový živůtek vzala kostěnou náprsenku, jakou nosí indiáni z kmene Potawatomi. Její obličej se sokolím nosem a pronikavýma černýma očima koneckonců připomínal indiánský válečný kyj. Helen Fiskeová, sotva patnáctiletá, s plavými vlasy a jemnou tváří, která ostře kontrastovala s tvrdostí sleč-ny Fullerové, poznamenala: „Třeba se všichni Jižané žení a vdávají mladí.“ Všichni se na ni okamžitě sesypali kvůli tomu, že ne-zná Jižany, kteří jsou přece stejní jako my, jen možná krapet staromódnější. Nevyslovenou skutečností bylo, že Newyorčané považovali všechny na světě za krapet – nebo podstatně – staromódnější, než jsou oni sami. Pan Greeley, který zde byl rovněž přítomen, zvedl šá-lek s čajem. Na nehtech mu zůstávaly skvrny od tiskařské barvy, i když jako vydavatel Tribune měl doby, kdy pracoval jako sazeč, dávno za sebou. „Povím vám o nové

Lynn Cullenová38

módě, která mi připadá absurdní: o představě svobodné lásky, podle níž je duchovní posvátná láska důležitější než zákonné manželství.“ „Pst,“ zasykla slečna Fullerová. „Uslyší vás pan An-drews.“ Skupinka se ohlédla ke krbu, kde byl právě zakladatel hnutí svobodné lásky, pan Stephen Pearl Andrews, po-hroužen do vážného rozhovoru se slečnou Lynchovou. „Kromě toho,“ dodala slečna Fullerová, „si nejsem jis-tá, jestli Andrews nemá tak trochu pravdu.“ „Neříkejte mi, že jste jedním z těch volnoláskařů, Margaret,“ zabručel pan Greeley s nuceným úsměvem. „Ne, ale souhlasím s ním v tom, že manželské svazky bez souhlasu ženy se rovnají znásilnění.“ Pan Greeley ji neposlouchal. „Měli bychom se na vol-noláskaře zeptat Poea. Zdá se, že ten má názor na všech-no.“ „Slyšel jsem, že ho vojenský válečný soud vyhodil z ar-mády,“ přispěl do debaty daguerrotypista Mathew Bra-dy. Byl to sice mladík, ale nosil brýle se silnými kulatými čočkami, které zvětšovaly jeho oči na trojnásobek sku-tečné velikosti a v nichž vypadal podstatně starší. Když si usrkl čaje, všimla jsem si, že má okrově hnědé ruce od jódu, jímž vyvolává svoje obrázky. Daguerrotypie je ur-čitý druh portrétů, který vzniká osvětlením chemických látek a o kterém můj manžel tvrdí, že brzy vyjde z módy. „Není divu.“ Pan Greeley polkl sousto a smetl si dro-bečky z dlouhého šedivého kabátu. „Prý dost pije.“ „Ať je to jakkoli,“ pokrčila rameny slečna Fullerová, „jeho poezie mi připadá dojemná, byť trochu primitiv-ní. Jeho povídky se ovšem příliš zabývají mrtvými.“ „Je na tom snad něco divného?“ mínila slečna Fiske- ová a zavrtěla hlavou, až se jí žluté lokny rozhoupaly. „Prý ještě jako malý chlapec přišel o matku.“ Slečna Fullerová se zamračila. „Ubohý Poe.“ Oči pana Bradyho se za silnými čočkami ještě zvětšily.

Mrs. Poe 39

„Proč ho všechny litujete? Obletujete ho, jako kdybyste byly jeho dávno zemřelá matka.“ V salonu se rozhostilo ticho. Do salonku vstoupil štíh-lý, dokonale oblečený muž, vedle něhož kráčela slečna Lynchová. Její drobný srdčitý obličej k němu vzhlížel se zbožnou oddaností. Jeho široké čelo, ze kterého si prá-vě odhrnul neukázněné vlny vlasů, ještě zvýrazňovalo šedé oči s tmavými řasami a chladně inteligentním po-hledem. Ústa pod tenkým knírem byla jemně tvarovaná, ale zároveň tvrdá a přezíravá. Stál rovně jako voják, tak upjatě, jako kdyby se chystal zaútočit na každého, kdo se k němu přiblíží, nebo naopak co nevidět odpochodo-vat z místnosti. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli bych k němu měla vyběhnout, nebo naopak utéct. „Dámy podle mě o roli jeho matky nestojí,“ pozname-nal pan Greeley tiše. „Vážení,“ zvolala slečna Lynchová, „dovolte, abych vám představila pana Poea!“ Nikdo se nepohnul. Do ticha vstoupila drobná mla-dá žena s modrými stužkami odstínu drozdích vajíček, které jí vlály z vlasů, krku a rukávů. Kráčela zavěšená do rámě pana Nathaniela Willise, společníka pana Morrise z Mirroru. Jistým křehkým způsobem byla krásná – byla štíhlá, měla bledou pleť a vlasy tak černé, až se modře leskly. V řadě rysů se podobala Poeovi – širokým čelem, pěkně tvarovanými ústy a očima lemovanýma černými řasami. Vypadali jako sourozenci – on jako starší bratr a ona rozkošná dívka z nápadně krásné rodiny. Slečna Lynchová se natáhla dozadu, položila mladé ženě paži kolem útlých ramen a ohlásila: „A tohle, moji drazí, je paní Poeová!“ Žena – či spíše dívka – se sladce usmála. Pan Poe nás naproti tomu propaloval pohledem, jako kdyby se nás chystal rozsápat. Pan Audubon postoupil kupředu a podal paní Poe- ové ruku. Na semišovém rukávu se mu rozhoupaly třás-

Lynn Cullenová40

ně. „Má drahá překrásná dámo, kde jste byla za mého mládí?“ Poe ho probodl očima, jako kdyby přemýšlel, jestli se má urazit. Pan Audubon byl nicméně na strach příliš starý a se-bestředný, a tak pokračoval: „Odkud pocházíte, má dra-há? Vím, že nejste z New Yorku. Na to jste příliš rozkoš-ná.“ „Z Baltimoru.“ Hlas paní Poeové stříbřitě zvonil jako hlas víly. Zněl jako hlásek malého děvčátka, ačkoli jestli se slečna Fullerová nepletla, bylo paní Poeové už třiadvacet. „Baltimore – ach, to město zbožňuji. Znáte baltimor-ské žluvy?“ „Ne, pane.“ „Ne? Inu, neměl bych očekávat, že taková nevinná mladá dáma bude vědět všechno. Jsou to ptáci, madam, ptáci.“ Pan Audubon si zahákl její paži do svého rámě. „První jsem viděl v Louisianě v roce 1822. Maluji ptáky – už jsem vám to říkal?“ Odešli spolu, zestárlý nemanželský syn aristokrata ob-lečený jako hraničář a manželka miláčka New Yorku, ve svých modrých stuhách nádherná jako dětská panenka. Na kterémkoli jiném večírku by taková dvojice budila pozornost. Na večírku slečny Lynchové, který hostitelka raději označovala jako conversazione, byli pouhou součás-tí podobně pestré společnosti. Slečna Fullerová využila příležitosti a odvedla pana Poea stranou. Kolem mě se opět rozproudily rozhovory. Předstírala jsem, že poslouchám pány Greeleyho a Brady-ho, ale ve skutečnosti jsem pozorovala pana Poea a jeho ženu. Nedalo se přehlédnout, jak moc se navzájem po-dobají. Uvažovala jsem, jestli vyrůstali společně, a pokud ano, kdy si uvědomili, že si jsou víc než pokrevními pří-buznými. „Fanny.“ Trhla jsem sebou.

Mrs. Poe 41

Eliza se zasmála. „Vyděsila jsem tě.“ „Nevyděsila.“ Přistoupila ke mně blíž. „A neděsí tě pan Poe?“ zašep-tala. Nadechla jsem se. „Upřímně řečeno ano.“ Zahihňala se. „Chápu, jak to myslíš. Ale řekla bych, že by to mohl být gentleman, jakmile ho líp poznáš.“ „To povídej panu Longfellowovi a desítkám dalších básníků, které rozcupoval.“ Eliza se rozhlédla po hostech. „Rychle – Poe vypadá znuděně. Teď máme šanci se s ním seznámit.“ Odtáhla mě přes místnost provoněnou pomádou na vlasy, máslovými sušenkami a naparfémovanými těly. Zastavily jsme se před panem Poem, který chladně po-slouchal vyprávění slečny Fiskeové o tom, jak jí vloni ze-mřela matka, což prohloubilo její poezii a dodalo jí to na procítěnosti. „Věřím, že je pořád se mnou, pane Poe.“ Slečna Fis-keová se mu vážně zahleděla do obličeje. „Kdykoli vidím spadlé pírko, vím, že mi ho poslala ona. Sbírám je. Vidí-te? Tohle mi poslala dnes.“ Vytáhla z kabelky hnědý brk. Poe se podíval na pero a pak na slečnu Fiskeovou. „Takže neodpočívá v nebi?“ Slečna Fiskeová sebou trhla, jako kdyby ji někdo uho-dil. Eliza si vybrala přesně tuto chvíli, aby ho oslovila. „Pane Poe?“ Stočil svůj zlověstný pohled na ni. Málem jsem couvla před bolestí a vztekem v jeho očích. Co z něj udělalo takové raněné zvíře? Elize přeletěl po tváři strach, ale opanovala se s rych-lostí zkušené dámy. „Myslím, že se znáte s mým manže-lem, Johnem Russellem Bartlettem.“ „Tím vydavatelem? Má knihkupectví v Astor House.“ „Správně,“ přikývla potěšeně. „Já jsem jeho žena Eli-za. Ráda bych vám představila svou drahou přítelkyni.“

Lynn Cullenová42

Pan Poe mě poctil pochybovačným nadzvednutím obočí. „Pane Poe, toto je paní Samuel Osgoodová – Fanny, jak ji oslovují přátelé a obdivovatelé. Je známá svou poe-zií.“ Poe se na mě zamračil. Přestože mi to bylo nepříjem-né, odmítla jsem odvrátit zrak. Nenechám se zastrašovat tímhle druhořadým veršotepcem, jakkoli je zrovna po-pulární. Kalhoty si obléká jako každý jiný muž. Jeho výraz zůstával chladný, ale v očích jsem mu četla překvapení a pak pobavení. Považuje mě za tak směš-nou? Eliza mezi námi zatěkala pohledem. „Fanny napsala několik pohádkových sbírek pro děti. Sněženka, Markýz z Karabasu a Kocour v botách. Jsme na ni moc hrdí.“ Určitě jsem zněla stejně dětinsky jako moje pohádky. „Taky píšu básně pro dospělé.“ „Ano!“ vyhrkla Eliza. „Ráda píše o květinách.“ „O květinách,“ zopakoval bezvýrazně. Hanbou jsem se nepropadla jen díky energickému příchodu anglické herečky paní Fanny Butlerové roze-né Kembleové, která se k nám blížila s šustotem sukně tykvového odstínu. Se svými kaštanově hnědými lokna-mi, zdravě růžovou pletí a oduševnělýma hnědýma oči-ma byla při osobním setkání ještě krásnější než na plaká-tech, které visely všude, když jsem žila v Londýně, ačkoli už před několika lety opustila jeviště a vdala se. „Pane Poe!“ zvolala divadelně. „Umírala jsem touhou s vámi mluvit!“ Podíval se na mě, jako kdyby uvažoval, že ještě něco poznamená, a přenesl chladnou pozornost na ni. „Za-tím vypadáte docela živě.“ Zasmála se. „Děkuji, máte naprostou pravdu,“ odpo-věděla méně afektovaným tónem. „Musíme si dávat po-zor na slova. Člověk zleniví, nebo přinejmenším já ano.“ Podala mi ruku jako muži. „A vy jste?“

Mrs. Poe 43

Potřásla jsem si s ní pravicí. „Frances Osgoodová.“ „Velice mě těší.“ Za jejím statečným úsměvem jsem zahlédla náznak smutku. I když se sotva usídlila v New Yorku, všichni vě-děli o jejím nedávném odchodu od amerického manže-la kvůli otázce otroctví – její muž byl jedním z největších otrokářů v zemi. Mnozí ji považovali za výstřednici, když opustila manžela kvůli nějaké zásadě, byť i takhle důleži-té – opustila vlastně i svoje děti, protože po odchodu od manžela na ně ztratila zákonné právo. Slečna Lynchová byla právě tak statečná, když ji sem pozvala, stejně jako pozvala pana Andrewse a jeho volnoláskaře. Na jiných, méně intelektuálních a „váženějších“ setkáních by „sluš-né“ dámy opustily místnost, jakmile by se v ní objevila paní Butlerová. Bylo ohromující, jak rychle se z hýčkané jevištní hvězdy změnila v opovrhovaného vyvrhele. „Jsem ráda, že si s vámi mohu promluvit,“ obrátila se k panu Poeovi. „Chtěla jsem se vás zeptat, jestli byste ne-měl zájem o jevištní provedení Havrana v podobě krát-ké hry pro charitu.“ „Na charitu dávám jen sám sobě, paní Butlerová.“ Znovu se zasmála. „Já nežertuji.“ Upíral na ni pohled, dokud nezvážně-la. „Nikdy nežertuji.“ V tu chvíli nás slečna Lynchová hlasitě požádala, aby-chom věnovali pozornost panu Whitmanovi, který by nám rád přečetl svoji báseň. Všichni se shlukli se šálky čaje kolem něj; pan Poe, jak jsem si všimla, s paní Butle-rovou. Toho večera už jsem neměla příležitost si s ním po-hovořit, ale kdybych byla jako ostatní můry vábené jeho světlem, brzy bych sledovala, jak se vzdaluje, protože krátce po přednesu pana Whitmana se Poeova drobná manželka, která stála za paní Butlerovou, rozkašlala. Když její záchvat nepřecházel, pan Poe se omluvil a oba dva spolu odešli.

Lynn Cullenová44

Opustili nás rychle, paní Poeová s kapesníkem přitisk-nutým k ústům, ale předtím ještě vrhla po paní Butle-rové nanejvýš překvapivý pohled. Na zlomek vteřiny se jejím nevinným mladým obličejem mihl výraz spalující zášti. Nebo se mi to jenom zdálo? Než jsem si mohla být jistá, výraz zmizel a vystřídal ho další záchvat kašle, takže jsem musela uvažovat, jestli jsem ho skutečně spatřila. Pak mě slečna Lynchová poprosila, abych pomohla do-lévat čaj, a můj letmý dojem uhasl jako svíce na dešti.

Mrs. Poe

Pokud vás kniha zaujala, můžete si jizakoupit v našem e-shopu

http://www.metafora.cz/zivotopisy/mrs-poe

V edici životopisy již vyšlo:

I tyto knihy si můžete zakoupitv našem e-shopuhttp://www.metafora.cz/zivotopisy