Univerzalni zakony vyber 10 - · PDF file6 Univerzální zákony života 7 Mirek Vojáček Úvod Když jsem se začal zajímat o to, jak skutečně funguje svět, jak fun-gují věci,

Univerzálnízákony života

Mirek Vojáček

Mirek VojáčekUNIVERZÁLNÍ ZÁKONY ŽIVOTA

Vydal Veronika Vojáčková – ZRCADLOPražská 3, České Budějovice

© 2013 Mirek Vojáček© 2013 Veronika Vojáčková – ZRCADLO

ISBN 978-80-87847-00-8

„Žádný zákon pro mne nemůže být svatý, kromě toho o mé přirozenosti.“

Ralph Waldo Emerson

6

Univerzální zákony života

7

Mirek Vojáček

Úvod

Když jsem se začal zajímat o to, jak skutečně funguje svět, jak fun-

gují věci, lidé, vztahy nebo situace, postupně jsem si uvědomoval,

že všechno má svá pravidla. Tato pravidla jsou neměnná a všudypří-

tomná, projevují se nenápadně a my si jich většinou ani nevšimneme.

Mluvíme o nich někdy jako o náhodách a uvědomujeme si, že se pra-

videlně opakují, že nám vstupují do života velice často a mění ho, vy-

tvářejí situace a postoje lidí a vlastně všechno, nač jen pomyslíme. Jsou

to nepsaná pravidla platná na celém světě. Na této planetě, v našem

solárním systému, v celém vesmíru. Nikde se před nimi neskryjeme,

neutečeme jim, neobejdeme je. Jsou tu stejně jako zákon gravitace.

Mnozí autoři, jako Deepak Chopra, Eckhart Tolle, Neale Donald Walsch,

Wayne W. Dyer, Louise L. Hay, Brandon Bays a mnoho dalších, se o nich

zmiňují a nazývají je zákony přírody, nebo zákony vesmírnými či uni-

verzálními zákony. Jsou jimi prodchnuty všechny filosofie Východu,

které z nich vlastně vycházejí. Tyto filosofie stojí na neměnných pra-

vidlech, která se netýkají fungování planet, hvězd a galaxií, ale našeho

vnitřního vesmíru a toho, jak se projevují v našem každodenním lid-

ském životě. Jsou to tedy univerzální pravidla života. Života každého

z nás.

Jediný problém je, že nám nikdy nikdo neřekl, že nějaké zákonitosti

existují. V hodinách fyziky ani občanské nauky nás je ve škole nena-

učili. Neseznámili nás s nimi ani později. Jsou součástí našeho života,

8


9

Mirek Vojáček

ale nikdo nás na ně neupozornil. Ani nám nikdo neřekl, že ovlivňují

náš život. Že je musíme dodržovat, jinak škodíme sami sobě. Kdyby to

tak bylo, mnoha věcem bychom se vyhnuli, mnoho pochopili a zařídi-

li se jinak. Řadou zkušeností, tedy těch nepříjemných, bychom vůbec

nemuseli projít a nakonec bychom se je naučili využívat ve svůj pro-

spěch.

Seznámit se s univerzálními zákony života je tedy pro nás, dá se říci,

životně důležité. Zvláště pak, uvědomíme-li si, že devadesát osm pro-

cent lidí nemá na svůj život vůbec žádný vliv. Díky pochopení těchto

zákonitostí se postupně přidáváme k těm, kteří jsou si svého života

vědomi a aktivně ho utvářejí; k těm dvěma procentům lidí, jež si po-

nechávají vliv na svůj život ve svých rukou a nejsou odkázáni na pod-

mínky, které nastavil někdo jiný bez ohledu na svá vlastní přání. Máme

tedy dvě možnosti jak prožít svůj život. Nechat se unášet podmínka-

mi a událostmi, které jdou jaksi mimo naše možnosti cokoliv ovlivnit,

nebo pochopit, jak vše funguje, a vydat se opačným směrem. Prvním

krokem k úspěchu je seznámit se s univerzálními pravidly a jejich po-

chopení integrovat do svého života.

Já je znám a využívám každý den mnohokrát. Pomáhají mi chápat cho-

vání lidí, situace, které se právě odehrávají, ale i moje vlastní pocity.

Postupně jsem na ně přicházel tak, jak na mne vyskočily z textu knihy,

jindy mne inspirovala přednáška či seminář, které jsem vyslechl nebo

zhlédnutý film. Autorem těchto pravidel je totiž sám život. Nakonec

mám možnost sledovat jejich projevy nejen v každodenním životě

svém, ale i lidí, kteří ke mně chodí na terapie nebo semináře. Tím se

jejich platnost stále dokola potvrzuje. A pokud je budete sledovat i vy,

vaše zkušenost bude stejná. Tato pravidla, ač jsou nepsaná, může kaž-

dý člověk vyzkoušet na svou vlastní kůži svým vlastním prožitkem.

I když je nevnímáme a nevíme o nich vědomě, jsou základní informací,

kterou si v sobě neseme úplně všichni. Kdesi hluboko v našem vědo-

mí. Proto když nejednáme v souladu s nimi, rychle poznáme násled-

ky. Objeví se nepříjemný pocit, bolest nebo nemoc. Kontrolky, které

nám říkají, že jednáme proti přirozenému řádu. Že to tak je, poznávám

velmi často během terapií, kde univerzální pravidla najednou vyskočí

v pochopení, které je výsledkem procesu změn v nefunkčním návy-

kovém jednání. A lidé, kteří o nich dříve nikdy neslyšeli, se podle nich

najednou sami řídí.

Rozhodl jsem se je zaznamenat a předat formou knihy právě proto, aby

z nich měli užitek i další lidé. Já jsem se díky nim postupně osvobodil

ze zajetí ustálených představ o tomto světě. A může to udělat opravdu

každý z vás. Podívat se na svoje vztahy a chování lidí z jiné perspektivy,

najít to skutečně důležité a dobrat se řešení tam, kde se zdánlivě najít

nedá. Osvobodit se a žít šťastný, naplňující život.

10


11

Mirek Vojáček

Univerzální zákony života pro každý den

Přečtěte tuto knihu od začátku do konce, ale stejně jako z oprav-

dového psaného zákona, i z této knihy se můžete učit stále. Mým

záměrem bylo, aby se mohla stát průvodcem každodenním živo-

tem. Abyste se k ní mohli vracet a stále si připomínat myšlenky, jež

obsahuje. Protože jsou pro nás tato pravidla tak důležitá, musíme

si je zažít, procítit celou svou bytostí, aby prostoupila každou buň-

kou našeho těla a nesmazatelně se nám vryla do paměti, abychom

se pak mohli kdykoliv spolehnout na to, že neděláme nic proti své

vlastní přirozenosti.

Zákonů je celkem padesát dva. Tedy stejně jako je týdnů do roka.

Přečtete si tedy každý týden jeden zákon a pak si ho někam pozna-

menejte, ať si ho můžete kdykoliv připomenout, a žijte s ním celý

týden. Uvědomujte si, jak se projevuje ve vašem životě, co pro vás

jeho znalost znamená. A takto postupujte s dalším pravidlem kaž-

dý následující týden. Uvidíte, jak mnoho pochopíte, když budete

zákony postupně zkoumat a rozpoznávat a kolik dobrého vám do

budoucna přinesou.

Další možností je, že si položíte otázku: „Jaký zákon se mám nyní

naučit užívat?“ nebo „Se kterým zákonem mám v současnosti nej-

větší problémy?“ či „Který zákon je v mé situaci pro mne důležitý?“

a jen tak namátkou otevřete knihu na některém místě. Pozorně si

pak přečtěte pravidlo, které jste nalistovali. A opět, jako v předchá-

12


13

Mirek Vojáček

zejícím případě, někam si ho poznamenejte a několik dní s tímto

zákonem žijte. Připomínejte si ho a hledejte, kde jsou slabá místa,

na která vás měl upozornit.

Třetí možnost je, pokud se dostanete do složité životní situace,

opět se zeptat: „Jaký zákon mi tato situace ukazuje?“ a uvidíte, jak

prospěšné vám to bude v řešení konkrétního problému. Jistě si

díky tomu uvědomíte, že děláte něco špatně, nebo si něčím ško-

díte, anebo že celou situaci vnímáte nesprávně a budete muset

změnit postoj, aby se vše vyřešilo. Možností je mnoho a vždy vás

dovedou ke správnému pochopení.

Užívejte tedy zákony stále, ať se váš život zlepšuje a ať vám přináše-

jí stále více pochopení, moudrosti a radosti.

14


15

Mirek Vojáček

1.

Miluj sám sebe. Ostatní přijmi takové,

jací jsou.

Láska k sobě je v naší společnosti jaksi nepatřičná. Je to dáno kul-

turně i historicky. Každý v kontextu toho, kde vyrůstal, co se učil

a jaké nasbíral zkušenosti, sám sebe většinou řadí v pořadí až na

příčky za ty „důležitější“ lidi. Já jsem si také vždy myslel, že je potře-

ba nejdříve zajistit spokojenost druhých a teprve potom dbát na

své vlastní potřeby a přání, ale zároveň si dát velký pozor, abych ne-

byl příliš sobecký. To se totiž u nás nenosí a mnozí by na mě mohli

pohlížet jako na sebestředné individuum. A pokud by se to stalo,

asi by mě neměli rádi.

Většině z nás se už jen při pouhém pomyšlení na fakt, že bychom

mohli být sami pro sebe nejdůležitějším člověkem na celé plane-

tě, zježí všechny chlupy na těle. Ohavně zvrácená představa, že?

Jak by pak svět vypadal, kdyby každý myslel v prvé řadě na sebe?

Kdyby každý člověk měl rád sám sebe? Všichni si budou prosazovat

jen to svoje a nikdy se spolu nedomluví. Povede to jen ke konflik-

tům a nevraživosti. Proto je lepší zůstat při starém a nic nechtít,

hlavně nevyčnívat. Jedině skromnost se cení, a když budeme dost

skromní, tak si nás ostatní všimnou a patřičně ocení. Budou nám

věnovat pozornost a jistě nás mít více rádi, než kdybychom mysleli

jen a jen na sebe. Ale vzpomeňte si na starozákonní pravidlo: „Miluj

bližního svého, jako sebe sama.“ Vždyť i zde je to také jasně řeče-

no. Jako sebe sama! Když tedy nemiluji dostatečně sebe, odráží se

to i na mém vztahu k ostatním. Miluji-li sebe, jsem schopen dávat

16


17

Mirek Vojáček

dostatek lásky i svému okolí. Co ale dávám ostatním, když sebe ve

vztahu k ostatním ponižuji a nemám se rád? Mohu jim dát zase jen

tolik lásky, kolik cítím k sobě.

Když někoho upřednostňujeme před sebou samým, jsme vůči

němu v podřízeném postavení. Ne z vůle někoho jiného ale ze své

vlastní. Myslíme si podvědomě, že za to něco získáme. Že díky sní-

žení své vlastní ceny proti druhým dostaneme oplátkou jejich po-

zornost, ocenění a lásku. Budeme středem pozornosti a všechno,

co jsme jim „poskytli“, se nám vrátí. Snažíme se mít navrch taktizo-

váním. Jedeme podle scénáře, který nám má v konečném důsled-

ku zajistit první pozici mezi ostatními. I když se původně zdálo, že

myslíme hlavně na ostatní, mysleli jsme stejně především na sebe

a svůj pocit uspokojení.

Přestaňme tedy hrát hry na pozornost a lásku, buďme sami sebou!

Známe-li svou vlastní hodnotu, nemusíme čekat, až nás ocení ně-

kdo jiný. Protože když nejsme vyrovnaní sami se sebou, nikdo jiný

nám to stejně není schopen vynahradit. Čekáme na ocenění, ale ať

se snažíme sebevíc, ono nakonec nepřichází, nebo ne v dostatečné

míře. Obviňujeme chvíli sebe, že se dost nesnažíme, ale nakonec

stejně sklouzneme k tomu, že se litujeme a začneme obviňovat

ostatní, že nás dostatečně neocení. Zatrpkneme, a i když svou hru

hrajeme dál, nikdy nedostaneme to, co opravdu chceme. Všichni

se k nám chovají jinak, než čekáme. A nevíme proč. Často je pak

chceme změnit, aby pochopili, co všechno jsme pro ně už udělali,

a začali nám říkat, jak jsme hodní a dobří a zlatí a úžasní... Jenže

si neuvědomujeme, že vytváříme jen další konflikt ve vztazích.

A vlastně nedojdeme nikdy klidu a přijetí.

Přijmeme-li sebe se všemi svými zdánlivými nedostatky a chybami

a budeme-li se mít rádi, ostatní pak snadno přijmeme takové, jací

jsou, protože už od nich nebudeme očekávat nic navíc. Všechno

už máme. Lásku, pozornost i ocenění. Zvláštním bonusem pro nás

pak je, že všechno dostaneme i od okolí. Pozitivní přístup, energie

i pozitivní pohled na sebe v konečném důsledku způsobují, že náš

svět může být harmonický.

Milujte tedy sami sebe. Milujete tím celý svět.

26


27

Mirek Vojáček

4.Všechny cítící bytosti

na světě mají jen jediný cíl. Být šťastní.

Když pozorujeme dění okolo sebe, všechny ty lidské hry, uvědomí-

me si, že mají jedno společné. Jsou totiž neustálou honbou za štěs-

tím. Štěstí může mít mnoho podob. Ve své podstatě jde ale o snahu

vyhovět svému egu. Když si uvědomíme své ego, najednou nám

dojde, kde se bere naše nekonečné štvaní se a honba za věcmi,

vztahy a postavením. Naše ego velmi pěkně popisuje Wayne W.

Dyer ve filmu Proměna (The Shift):

V první řadě usilujeme o naplnění svých hmotných potřeb. To zna-

mená, že chceme vlastnit. Máme bláhovou představu, že čím více

věcí, peněz, majetku ale i lidí budeme mít, tím budeme šťastnější.

A proto se celé dny honíme. Doufáme, že pokud se nám podaří

získat co nejvíce symbolů úspěchu, dosáhneme naplnění. Koneč-

ně spočineme v nekonečném prožitku radosti a štěstí. Ale naše

zkušenosti s hromaděním majetku a peněz, případně vztahů, nám

vždy ukáží, že nám stále ještě něco chybí. I když je naše uspokojení

sebevětší, postupně vyprchá. Pak jsme postaveni před dilema: Co

dál, co jiného by nás uspokojilo?

Další oblastí, která je v kompetenci usilování našeho ega, je posta-

vení. Dosáhnout lepšího vzdělání, lepších výsledků ve škole. Najít

si lepší zaměstnání, získat v něm větší prestiž. Dosáhnout vrcholu

i v oblasti svých zájmů. Všechno to opět vede jen a jen k nekonečné

honbě za mnoha cíli. Až jich dosáhneme, budeme konečně šťastní.

28


29

Mirek Vojáček

Ani si pak nevšimneme, jak rychle nám proběhl život mezi prsty.

A všechna snažení jsou stejně jen chimérou.

Třetí oblastí, kde si myslíme, že naplníme své pocity, jsou naše

životní role. Když budu dobrý manžel, splním všechna přání své

ženy, vychovám dobře děti a vytvořím všem zázemí – budu šťast-

ný. Usilujeme tedy o naplnění svých představ, ale mnohdy na úkor

svého okolí. A tak se stává, že přesto jak moc usilujeme o naplnění

ideální role svého života, všichni jsou jaksi proti nám a my se na-

konec stáváme těmi, kteří jsou nejvíce zklamáni. Protože všechny

představy o tom, co máme v dané roli dělat nebo jací máme být, by

nedokázal uskutečnit ani Superman.

Největší problém bývá právě v našich představách o vytouženém

cíli. Nepočítáme nikdy s tím, že všechno na světě je založeno na

podmínkách. Díky mechanismu pomíjivosti vše jednou pomine,

zmizí. Protože když za určitých podmínek něčeho dosáhneme, po

čase vše jaksi vyprchá. Buď se ztratí kouzlo a nás novinka omrzí,

nebo se všechno rozpadá. Proto se stane, že nové, krásné auto je

po čase už docela všední, má samý šrám a občas nám vypovídá

službu. Krásná žena, o kterou jsme tak dlouho usilovali, nás už tolik

nevzrušuje a vztah, na kterém jsme si tolik zakládali, se rozpadá.

Přesto stále toužíme po štěstí a doufáme, že ho přeci jen jednou

dosáhneme. Že jednou přijde den s velkým „D“, kdy všechno bude

dokonalé. Jednou, jednou... Neexistuje žádné jednou. Dokon-

ce i cesta za osvícením je jen přeludem. Nesprávnou představou

o tom, co jednoho dne dosáhneme. Špatným pochopením celého

života. A tak se praktikující mnoha náboženství a filosofií po celém

světě honí za cílem, který se jim zdá vzdálený jak jiná galaxie, a při-

tom netuší, že probuzení mají přímo před svým nosem. Nebo ještě

lépe: přímo pod svým zadkem. Sedíme si na svém vlastním štěstí

a vůbec o tom nevíme.

Náš život se neodehrává v budoucnosti, na kterou tak rádi myslí-

me, ale je tady. Život žijeme teď. Pokud tedy chceme být šťastní,

tak nám nezbyde než se zastavit a pořádně se rozhlédnout. Možná

uklidnit svou neustále rozjitřenou mysl. A pak zjistit, co všechno

je na mém životě dobré. Co všechno mi přináší radost. A hledat to

znovu a znovu každý den. Stále dokola si připomínat každou zdán-

livou maličkost. Klíčem ke spokojenosti je uvědomění, že střípky

štěstí máme rozházené přímo pod nohama a stačí se jen sehnout

a začít z nich skládat to, co chceme. Trvalé štěstí.

38


39

Mirek Vojáček

7.Za vším, co se ve tvém životě děje špatného,

jsou tvá vnitřní nastavení a jsou také tím jediným, co můžeš

změnit. Změníš-li je, změní se i svět, ve kterém žiješ.

Znáte to jistě dobře, když neustále někdo lamentuje a vzteká se,

pláče nebo je jen uražený na celé okolí nebo jen na někoho kon-

krétního. Setkáváme se s tím často. I my sami máme mnohokrát

potíže zvládnout důstojně situace, které k nám přicházejí. Prožívá-

me emoce, jež nás vytrhují z klidu a nutí nás dělat nepředložené

věci. Jako bychom to ani nebyli my sami, ale někdo jiný v nás.

V poslední době se často o emocích mluví. Na mnoha terapiích

a seminářích do vás budou hučet, že se nesmíte nechat strhnout,

že si musíte udržet odstup a nadhled. Budou argumentovat tex-

ty z Véd a načtenými poučkami. Takoví lidé se pak chovají trochu

upjatě a většinou se jen usmívají a mají medový hlas, ladně kráčí,

ladně si sedají, ladně jedí. Dělají všechno tak nějak jinak. Nelidsky,

přesněji ne lidsky. Jsou mi podezřelí. Podezřívám je z přetvářky,

myslím si, že si jen na něco hrají.

Jedno je důležité - poučky a plané žvanění nestačí. Od takových

lidí většinou odcházíme s ještě větším zmatkem, než jsme prožívali

předtím. Nedokážeme se podle jejich rad chovat a ani nevíme jak

dosáhnout stejně podivné ladnosti jako oni. Nakonec se obviňuje-

me, že nejsme dost dobří, abychom byli stejní jako oni. Naše pocity

se ještě zhorší v okamžiku, kdy se dostaneme do nějaké krizové

situace. I přestože jsme se vybavili, nebo spíše byli vybaveni neko-

nečným množstvím pouček, najednou nekontrolovatelně vybuch-

40


41

Mirek Vojáček

neme, ztropíme scénu, rozpláčeme se a nakonec utečeme. Neslav-

ný průběh cesty za osvobozením od emocí. A tak se snažíme pořád

dokola.

Všichni řeší emoce jako původce všech potíží, ale ty jsou jen a jen

projevem něčeho jiného. Jsou projevem skutečných příčin, které

leží někde jinde. V situacích, které jsme prožili. Někteří lidé jsou

přesvědčeni o tom, že minulostí bychom se neměli zabývat, pro-

tože je pryč. Jenže zabývat se a něco vyřešit je velký rozdíl. Když se

něčím zabývám, jen tomu dávám pozornost, ale nikdy se mi nepo-

daří dostat se k vyřešení. Jen se v tom tak patlám a čím víc se v tom

patlám, tím víc to „smrdí“. Jako psí hovínko na podrážce mých bot.

Buď ho jen tak rozšlapu a roznesu všude, kam jdu, a budu dělat, že

já nejsem příčinou nepěkného zápachu. Nebo ho smyju. A rychle

celý problém vyřeším. To, co mně i ostatním kolem znepříjemňova-

lo život, tu už není. Stejně je to s našimi pocity a emocemi. Nemá

cenu je neustále někomu popisovat, ze všeho nejjednodušší a nej-

rychlejší je sednout si a během chvíle vše vyřešit. Mám pak čistý

stůl a na něm se hned jinak pracuje.

Potkal jsem nedávno Janu, jednu z účastnic mého semináře. Měla

celý život potíže s maminkou. Vůbec si spolu nerozuměly. Každou

chvíli musela snášet její nadávky, podceňování a urážení. Vlastně

si s ní už nedokázala normálně povídat. Vždy se rozhovor zvrhl do

vzájemného osočování a pak v hádku. Když jsem se jí ptal, jak se jí

dnes daří, celá zazářila. Vyprávěla, jak si zpracovala svůj vztah k ma-

mince a od toho okamžiku je všechno jinak. I když maminka zůsta-

la stejná, Janě už její chování vůbec nevadí. Její neustálé nadávání

a špatné nálady se jí nedotýkají, a proto se nikdy nenechá strhnout

k hádce tak jako dříve. Její svět, dříve plný negativních emocí, se

rychle změnil a ona se cítí velmi svobodná.

S každým odhozením takového problému se totiž děje ještě něco

dalšího. Změní se naše vnímání světa. To, co nám vadilo, je pryč.

A na změnu uvnitř reaguje i vnější svět. Najednou je nepříjemná

tchýně přístupnější, než byla, a já se necítím být vedle ní jen tr-

pěnou osobou v rodině. Můžu se s ní bavit jako se sobě rovnou,

i když dřív každý pokus o komunikaci končil potyčkou. Zatímco se

mi od mala stávalo, že si na mně kdekdo „zchladil žáhu“, najednou

se podobné situace neopakují a nadobro zmizely z mého života

jako mávnutím kouzelného proutku. A děti samy od sebe přesta-

ly dorážet a štvát mě. Jak je to možné? Přestaly reagovat na moje

vnitřní nastavení.

50


51

Mirek Vojáček

10.Všechno, co se mi nelíbí, je můj vlastní problém.

Autor metody RUŠ, Karel Nejedlý, dává krásný příklad jak pocho-

pit, co je skutečně čí problém. Já zde tento příběh rozeberu, aby

bylo jasné jak a kdo má co ve vztahu ke komu řešit. Že už teď je

to složité? Ale kdeže. Vše je právě velice jednoduché, a pokud se

tímhle příběhem v životě inspirujete, ubude vám devadesát devět

procent všech starostí.

Eva a Adam žijí spolu. Evě ale vadí, jak Adam při jídle mlaská. Čí je

to problém? No přece Evy. Chtěla by sice, aby se Adam konečně

naučil jíst jako člověk, aby se změnil. Ovšem ten, kdo prožívá ne-

příjemné pocity, je ona. Takže Eva si musí vyřešit potíže s tím, že jí

vadí, jak Adam mlaská. Adam je v pohodě a svoje mlaskání si ani

neuvědomuje.

Nikdy nemůžeme čekat, že se někdo změní, protože my to po něm

chceme. Takových misionářů, kteří neustále chtějí spasit ostatní,

jsou miliony. Ale jsou i miliony těch, kteří nechápou, co po nich

vlastně chceme. Dochází pak ke konfliktu, kdy jeden chce změnu

a druhý se změnit nechce. Hádky a tahanice jsou u toho jen prů-

vodním jevem. Kdybychom my misionáři včas pochopili, že pro-

blém leží na naší straně, a vyřešili si ho sami v sobě, žili bychom

zcela jistě ve velmi spokojených vztazích. Druhá věc je, že můžeme

druhému sdělit, že se nechová podle našich představ a on nezare-

aguje, nebo naopak to začne řešit.

52


53

Mirek Vojáček

Takže Eva řekne Adamovi: „Hele Adame, ty „žereš“ jako prase, já už

to nemůžu poslouchat!“ Tak, bylo vyřčeno něco, co trochu mění si-

tuaci. Adama se slova Evy dotknou a uvědomí si, že mu vadí, že si

o něm Eva myslí, že jí jako prase. Čí je tady problém? O tom Evině

jsme už mluvili. Stále jí vadí mužovo mlaskání, a tak si to musí řešit

ona, ale je tu Adam, kterému vadí, že Evě na něm něco vadí. A tady

si Adam musí sednout a vyřešit si to, co se mu nelíbí. Takže problém

mají oba. Ale každý s něčím jiným.

Když mi někdo řekne něco, co se mi nelíbí, jsou to moje emoce, kte-

ré prožívám. Slova ve mně jen zjitřila podvědomé programy, které

byly až do té doby latentní. Najednou se cítím špatně. Připadám si

hloupě. Asi mě nemá ten druhý dost rád, když mě kritizuje. A tak

je tady problém, který si mám vyřešit. Proto není špatný partner,

který nám něco řekl, ale my jsme jeho slova vůbec neměli řešit. Pro-

blém se z nich stal teprve v okamžiku, kdy jsme se my začali cítit

špatně. A existuje ještě třetí typ problémů.

Adamovi začne vadit, že při jídle mlaská. Ale protože se jedná

o hluboký návyk, nedokáže se ho vědomě zbavit a neustále se trá-

pí. A zase mu nezbývá nic jiného než mlaskání vyřešit. Sice z toho,

že mu začalo vadit, může obviňovat Evu, protože mu to řekla, nic se

ale nemění na tom, že Eva není tou zlou. On má problém pochopit,

že si má vyřešit, co ho trápí.

Jsme totiž neustále připraveni hledat viníky všech svých problé-

mů v okolí. Takový přístup se zdá jednodušší. Obviníme kohoko-

liv a tím se zbavíme břemene zodpovědnosti za svoje vlastní činy

a pocity. A nemusíme nic dělat, protože za naše potíže mohou ti

druzí. Neustále si lžeme do kapsy. Ale odmítáním pravdy svůj stav

jen dlouhodobě zhoršujeme. Cokoliv totiž cítím, že se mi nelíbí,

měl bych hned vyřešit. Je to jediný způsob, jak se poučit, co jsem

dělal špatně, a jít dál. Jinak budu ve svých problémech zaseknutý

navždy.

62


63

Mirek Vojáček

13.Máš neomezenou

možnost volby. Můžeš si tedy zvolit i to, jak se budeš cítit a co budeš

prožívat.

Těžko budete říkat někomu, kdo se zrovna rozčiluje nebo prožívá

nějakou silnou nepříjemnou emoci, že je na něm, jak se bude cítit.

Spíš si tím zaděláme na vlastní problém. Přesto je tomu tak. Pokaž-

dé, když se cítíme dobře nebo naopak špatně, jsme to my sami,

kdo vše prožívá, a jen naše vlastní nastavení nám naše pocity způ-

sobuje. I když se hádáte se svým partnerem, on není zodpovědný

za váš nepříjemný pocit. Vy jen reagujete na situaci, ve které se vše

odehrává. Dobré pocity nám nevadí, proto se zaměřujeme na pro-

žitky negativní, protože nás omezují. Problémem je, že pokud se

dostaneme do stresu, většinou najednou nejsme schopni rozeznat

okamžik, kdy se můžeme rozhodnout nenechat se unášet emoce-

mi, které nás zahltily.

Umění je tedy rozeznat právě onen okamžik, kdy se dostáváme do

situace, která nám nevyhovuje, a pochopení, že na ni nemusíme

nikterak reagovat. Vytvořit si v mysli pomyslnou mezeru v reakci na

probíhající události. I když se zpočátku může zdát nemožné oddělit

se od svých emocí, je to jen otázka cviku. Výsledkem je velká svo-

boda, kterou získáme. Někdy se mi stává na přednáškách, že přijde

posluchač, který chce o všem diskutovat. Spíš se snaží vyvolat kon-

flikt. Zapojuje se do probíhajícího výkladu a neustále hledá, kde je

moje slabina. Stojím před všemi a on neustále vyrušuje a přerušuje

výklad. A teď mám právě dvě různé možnosti:

64


65

Mirek Vojáček

1. Nechám se strhnout k diskusi s ním. Přestanu být klidný. Vždyť

on ruší mou přednášku! Ke všemu otravuje ostatní a jak já potom

před nimi budu vypadat, když si to nechám líbit? Začnu proto rea-

govat podrážděně na jeho slova a dialog s ním nabere na intenzitě,

až se změní téměř v hádku. O tématu přednášky nemůže být teď

ani řeči. Všechno se točí jen a jen kolem jednoho. On se mě snaží

přesvědčit o své pravdě a já se snažím přesvědčit zase jeho. Ostat-

ní posluchači jsou z konfliktu znechuceni a dotýkají se jich emoce,

které my dva prožíváme. Místo skvělého zážitku a spousty infor-

mací si domů odnesou jen vzpomínku na trapnou situaci, která se

jim nelíbila.

2. Druhou možností je nechat zlobivého posluchače, ať si říká, co

chce. Neignoruji ho, ale jsem stále v klidu. Vím, že se tu jen proje-

vuje jeho problém, o který se přišel podělit, a snaží se na sebe strh-

nout pozornost všech okolo. Občas mu věnuji jednu větu, abych

reagoval na jeho narážky, a nakonec ho klidně upozorním, že to,

o čem mluví, není tématem přednášky. Protože mu nedávám žád-

nou možnost, jak by ode mne získal pozornost a tedy mou energii,

po nějaké době přestane rýpat. Všechno probíhá dál tak, jak má.

Na konci přednášky mají všichni skvělou náladu, protože si dnešní

večer opravdu užili, a většinou mnozí ocení, že jsem se nenechal

vyprovokovat.

Vždy máme možnost si vybrat, jak budeme reagovat. A pokud si

jako reakci zvolíme boj, vždy se budeme dostávat do konfliktu. Po-

kud ale pochopíme, že na dění kolem nás nemusíme vůbec reago-

vat (nebo jen s klidem bez emocí), nikdy se žádný problém konat

nebude. Sami máme své prožívání v rukou a je jen na našich nasta-

veních, proč v mnoha situacích stále nedokážeme zůstat v klidu,

proč se chytáme tzv. na první našlápnutí. Když si vyřešíme důvody,

proč nedokážeme být v jakékoliv situaci v klidu, získáme velkou

svobodu. Navíc můžeme i druhým ukázat, že je možné řídit si sám,

jak se budu cítit.

74


75

Mirek Vojáček

16.Nehodnoť lidi ani situace. Pak uvidíš,

kolik ti zbyde energie na řešení vlastního

života.

Naučili jsme se díky svým smyslům sledovat svět. Díváme se kolem

sebe, něco slyšíme i cítíme. A dění kolem nás je opravdu zajímavé.

A tak jsme se nechali strhnout k tomu, že pozorujeme okolí. Bo-

hužel jen u pozorování nezůstalo, my navíc všechno hodnotíme.

Rozum nás totiž neustále nutí přemýšlet nad vším, co se děje. Po-

kládáme si otázky, proč to tak je, co kdo dělá, proč to dělá nebo to

nedělá jinak, a nakonec vymýšlíme, jak by to mělo být. A víme to

většinou nejlíp.

Jedná se o velice oblíbený a rozšířený sport. Sbírat situace, které se

dějí jiným lidem, a ohodnotit je, někomu převyprávět a pak vydat

své řešení. Sedíme pak většinou se známými a dohromady děláme

to samé. Mluvíme o druhých, a když se s nimi rozejdeme, hodnotí-

me je také a jistě jsme hodnoceni. Ale uniká nám pravá podstata.

Z příběhu jsme nějak vypadli my sami. Pozapomněli jsme na svůj

vlastní život. Ten se sice odehrává také, ale většinou ho hodnotíme

v souvislosti s tím, jak se k nám kdo chová, jak na nás kdo reaguje,

jak my chceme nebo jak bychom měli reagovat. Stále dokola.

Jednoho dne takhle sedíme u stolku s kamarádkou a najednou cí-

tíme, že není něco v pořádku. Cítíme se čím dál tím víc unavení.

Kamarádka mluví, mluví a mluví a nám docházejí síly. Hodnocení,

které provádíme, a všechny scénáře, které nám v hlavě vznikají už

jaksi automaticky, z nás vysávají všechnu energii. Najednou si všim-

76


77

Mirek Vojáček

neme, jak moc se nás vlastně dotýká soucítění s jedněmi, nepocho-

pení druhých a odsuzování nebo dokonce nenávidění třetích.

Náš vlastní život přitom pokulhává na mnoha frontách. Nedoká-

žeme si některé věci uspořádat nebo se zařídit tak, abychom byli

šťastní. S únavou totiž přichází neschopnost plně řešit svůj život.

A tak jsme stále zaseklí v konstrukcích, které stavíme pro jiné.

A právě díky tomu, že dáváme pozornost všemu kolem a upínáme

tam i svou energii, která pak naprosto zákonitě nestačí nám samot-

ným, začneme se častěji cítit špatně a vyčerpaně.

Vše se změní teprve v okamžiku, kdy pochopíme jednoduchou zá-

konitost. Není nikdo důležitější než my a není nic důležitějšího než

dávat energii do svého vlastního života. Do řešení toho, co nám

skutečně prospívá. Nehodnotit situace a lidi je základní myšlenkou

mnoha filosofií. Tuto schopnost ale musíme pěstovat, protože hod-

nocení je náš velice hluboký návyk. Uvědomění si, že věci jsou, tak

jak jsou, ale vede k tomu, že se snadněji od hodnocení odpoutá-

me.

92


93

Mirek Vojáček

20.Mluv s lidmi. Zvlášť se

svými blízkými. Pokud jim nesděluješ svoje

myšlenky a postoje, nemohou vědět, co

vlastně chceš.

Naše řeč je důležitým dorozumívacím prostředkem. Bez ní by trva-

lo podstatně déle sdělit, co chceme. Proto je až s podivem, že této

své výsady využíváme někdy opravdu málo nebo dokonce vůbec.

Nejčastěji se s nekomunikací setkáváme v rodině, tam jsme se ji

také většinou naučili. Neřekneme, co si myslíme, a divíme se, že

se stane něco jiného. Pak si většinou stěžujeme, že nám naši blízcí

nerozumí. Ale na vině většinou nejsou oni, ale my sami.

Veronika, moje žena, pracuje s těhotnými a připravuje je na porody.

Pro každou ženu je jistě těhotenství, porod a následující mateřství

zásadním zlomovým okamžikem v životě. Proto chtějí většinou do-

statek informací o tom, jak vše probíhá, co je čeká a jak si opravdu

užít výjimečné období, kdy v nich vzniká nový život. Mají pocit, že

se musejí zodpovědně připravit. Vědět co nejvíce. Jsou otevřené

informacím a vděčné za podporu, která se jim dostává. Mají také

mnohé představy a přání ohledně porodu. Třeba chtějí, aby tam

s nimi byl partner. Nebo zase naopak chtějí, aby tam nebyl a raději

by rodily s kamarádkou nebo úplně samy. Případně se obávají po-

rodnice a touží po porodu doma. Představ, jak by měl příchod je-

jich miminka na svět proběhnout, mají spoustu a v podstatě záleží

jen na nich, jak to proběhne.

Když se s nimi pak bavíte o tom, co na jejich přání říká manžel, vět-

šinou odpoví, že on je proti. Že něčemu takovému není nakloněn.

94


95

Mirek Vojáček

Nebo že s ním ani nemá cenu o porodu mluvit, protože on je prag-

maticky založený a na cokoliv, co se vymyká běžným zvyklostem,

by nikdy nepřistoupil. Případně že manžel má k porodu úplný od-

por a nedokázal by si představit, že by ji při něm měl podporovat

a doprovázet a všechno to vidět. Mohlo by se zdát, že chlapi jsou

opravdu zabedněnci, kteří i takto důležitý životní okamžik dokáží

pokazit svou nevstřícností.

Ale je pak ještě zajímavější, když se setkáte s některými z oněch

nechápavých mužů. Přijde-li řeč na záležitosti spojené s porodem,

najednou se ukazuje, že nejsou vůbec proti. Dokonce mají mnohdy

dojem, že je jejich žena chce z celého procesu odsunout. Že jim

nedává skoro žádné informace a oni stojí tak nějak stranou. Pozi-

ci, která jim byla ženami vnucena, akceptují, ale jen proto, aby jim

vyšli vstříc. Kupodivu mají i oni velký zájem. Ukazuje se tedy, že na

vině nejsou až tolik nevstřícní partneři, ale spíše neochota bavit se

o svých myšlenkách, názorech a přáních.

Co by se totiž mohlo stát, kdyby budoucí maminka řekla svému

partnerovi své přání? Asi nic dramatického. On by se dozvěděl, co

je nového, jaké má jeho žena pocity, a vyjasnila by se celá situace.

Nikdo by nebyl na pochybách, jak to ve skutečnosti je. Předešli by

spoustě dohadů a získali jistotu. Patrně by je společné plány i stme-

lily. Jenže jak je vidět, takhle jednoduše nejsme schopni fungovat.

Raději si právě vytváříme domněnky a předpoklady a ze strachu, že

budeme za hloupé, že se zesměšníme, že budeme odmítnuti nebo

nás kvůli našemu vlastnímu názoru nebudou mít druzí rádi, žijeme

v nejistotě, jak to vlastně všechno dopadne.

Teď je dobré se zamyslet, co všechno nemůžeme lidem ve svém

okolí povědět. A hlavně si uvědomit proč. Důvody bývají skutečně

různé a za vším je jen a jen obyčejný strach nebo obava. „Nemohu

to říct, protože...“ Náš rozum vždy vymyslí spoustu důvodů, proč

něco nejde, a my je tak rádi považujeme za logické. Dělali to tak

u nás v rodině všichni a tak to budu dělat i já. Není na tom nic div-

ného. Jenže chceme-li, aby se něco opravdu změnilo, musíme začít

u sebe. Nikdo nás nebude nutit říkat, co chceme. Musíme začít my

sami.

100


101

Mirek Vojáček

22.Nebojuj s okolím.

Boj plodí zase jenom boj. Nebraň se. Obrana je také

jen formou boje. Jediný rozdíl je v tom,

že nejsi agresor, ale ochotně ze sebe

děláš oběť.

Naše přirozenost, jako druhu, je expanze. Jsme rozpínaví a zabírá-

me stále více místa, které pak využíváme ke svým účelům. Vytváří-

me a používáme k tomu boj. Jen si uvědomte, s čím vším bojujeme.

S počasím, protože ho neumíme předpovídat a už vůbec ne ovliv-

nit. S přírodou, protože i ona se nedá jen tak zkrotit a neustále si

dělá, co chce. A v neposlední řadě dobýváme nerostné suroviny.

Ano, protože je musíme vyrvat násilím z lůna matky Země. Jsme

veskrze uzpůsobeni k boji a využíváme ho k prosazení svých zájmů

kdykoliv. Bohužel i v nejbližších vztazích.

Svět se zdá rozdělen na agresory a oběti. Jedni útočí, druzí se brání.

Je to stejné jako na skutečném bojišti. Na jedné straně fronty jsou

modří, kteří pálí z nejtěžších zbraní, a na straně druhé červení, za-

lezlí v zákopech a třesoucí se strachy, aby je nějaká střela nezasáh-

la. Když palba ustane, většinou počítáme ztráty a doufáme, že je po

všem. Ale jak to tak bývá, jde jen o krátká nebo delší období klidu,

která jsou stejně nakonec vystřídána dalším konfliktem.

S kým vlastně bojujeme? Třeba s úředníkem na úřadu, s řidiči při

cestě do práce, s kolegy v práci, s podřízenými, s učiteli našich

dětí i dětmi samotnými, prodavači, manželkou, tchýní a tchánem,

se sourozenci i vlastními rodiči a ve své hlavě i s politiky, celebri-

tami i moderátory. Do tohoto seznamu si přidejte, koho chcete.

Protože jsme v téhle hře na válku velice dobří, vlastně si ani neu-

102


103

Mirek Vojáček

vědomujeme, že nějaká válka zuří.

Jak tedy takový konflikt poznáme? Jednoduše. Je tu vždy, když

jsme naštvaní na někoho či něco, anebo když se něčeho nebo ně-

koho obáváme. Tady jsou právě rozdíly mezi oběma polohami, kdy

jsme buď agresorem, nebo zase přejdeme do pozice oběti. Není

totiž nikdy jisté, že si svůj život obhájíme jen expanzí, a tak se po-

hybujeme v obou rovinách. Velmi šikovně a nenápadně měníme

masky, abychom ukradli co nejvíc cizího prostoru pro sebe.

Klasický příběh: Jste v zaměstnání. Máte šéfa, který vás neustále

pro něco peskuje. Stále si hledá nové a nové záminky, aby vám

mohl zase něco vytknout. Prožíváte moc nepříjemné okamžiky,

protože jen trpně snášíte jeho invektivy na vaši adresu. Ani nevíte,

čím jste si tolik příkoří zasloužili. Napadá vás sice mnoho slov na

svoji obranu, ale raději si je necháváte pro sebe. Jen proto, aby se

to ještě nezhoršilo. Vždyť by vás mohli vyhodit, kdybyste se ozvali!

Je krize a takhle dobré místo byste už jistě v životě nenašli. Ostatně

mohlo by být hůř, vaše dvě kolegyně dokáže i rozplakat. Takže si

vlastně nemáte až tolik na co stěžovat. Agresor je už váš třetí šéf

tady a kdoví, jestli ho nepovýší za snahu a schopnost dohnat své

podřízené až k slzám, a pak přijde jiný, který bude třeba lepší. Jste

oběť!

Když konečně odcházíte z práce, jste plni emocí, které se ve vás

nashromáždily za celý den. Jste frustrovaní, naštvaní i zklamaní.

Zdá se vám, že práce, kterou děláte, nemá smysl. Nejradši byste do

všeho kopli! A s těmito myšlenkami přijdete domu. Náladu máte

pod psa a doma vás nevítá manželka, ale jen prázdný byt. Děti také

někam zmizely a lednička je prázdná. Začne s vámi cloumat vztek.

Jak je možné, že ještě nejsou doma, že není nic připraveno k večeři.

Snad si nemyslí, že budu vařit já? Hlavou vám běží spousta emotiv-

ních vět a začínáte vidět rudě. V tom do dveří vrazí děti, celé uhna-

né. Přátelsky vás pozdraví, ale vy už jste tak naštvaní, že jen něco

zabručíte. Jak jste v ráži, nejprve vynadáte dětem – za cokoliv, pak

manželce, která mezitím přijde a celé nepříjemné divadlo trvá až

do chvíle, kdy vyventilujete všechny nastřádané negativní emoce

z práce. Jste agresor!

Když se konečně po několika hodinách uklidníte a vychladnete,

uvědomíte si, že jste přestřelili a začnete všeho litovat. Je vám líto

dětí i manželky. Ze strachu, že se na vás zlobí a nebudou vás mít

rádi, vyrazíte rychle do obchodu a vracíte se s náručí dárků. Moc

se všem omlouváte a slibujete, že to bylo naposledy. Vždyť přece

musí chápat, jak je pro vás každodenní stres v práci vysilující. A je

to tady. Zase jste oběť!

Takto fungujeme v mnoha podobách téměř všichni. Výjimkou je asi

104


105

Mirek Vojáček

Dalajláma a podobně realizovaní duchovní mistři a ti, kteří si tento

model již uvědomili a rozhodli se, že podobnou opravdu hloupou

hru se světem hrát nebudou. Důležité je vědět, proč jsem útoční-

kem, který otravuje svoje okolí. Většinou za naší agresí bývá strach,

že ztratím kontrolu nad svým vlastním životem. A tak kolem sebe

kopu, abych ukázal, jak jsem silný, a chci, aby se mě všichni báli. Na

druhou stranu to, že mě někdo zastrašuje a já jsem politováníhod-

ný chudák, je jen moje hra na získání nějaké výhody vůči ostatním.

Třeba i proti útočníkovi. Jak jeden, tak druhý chce svým postojem

něco získat. Jeden otevřeně, druhý skrytě. Jedinou možností, jak

tuto válku ukončit, je přijít na své vlastní důvody, proč neustále bo-

jujeme a přestat ze sebe dělat konečně agresory a ochotné oběti.

122


123

Mirek Vojáček

27.To, čemu dáváme

pozornost, tedy svou energii, vždy roste a sílí.

Setkáváme se s tím na každém kroku. Neustále, dokola všichni

něco řeší. Nad životem lidí převzal kontrolu rozum. Jeho analytické

a racionalizující funkce způsobují, že nevnímáme své pocity a chce-

me mít nad vším logickou kontrolu. Všechno musíme domyslet do

posledního detailu. Vytvořit scénáře a podle nich pak všechno dě-

lat. Nabyli jsme dojmu, že život je o našem úsilí. Jinak nic nebude

fungovat. Nechceme dát možnost, aby se věci děly samy od sebe.

Jen tak spontánně. Tak jak se odehrává vše ve vesmíru – lehce, bez

úsilí. A tak si děláme těžkou hlavu snad se vším. Obáváme se spous-

ty věcí, které by se mohly stát. A kupodivu i přes veškerou snahu

všechno domyslet do posledního detailu se většinou stane, že se

nám to jaksi vymkne z rukou a jsme postaveni před situace, které

jsou velice nepříjemné.

Moji přátelé, manželé, jsou velice poctivými a svědomitými pod-

nikateli. Chtějí mít všechno v pořádku. Hlavně proto, že se obávají

kontroly z finančního úřadu. Proto platí vše poctivě a včas, snaží se

předvídat možné problémy, raději zaplatí více než méně. Jednou

jsem se s nimi setkal a nevypadali moc šťastně. Měli velký přepla-

tek na dani, jenže když zažádali o vrácení, stalo se něco, co opravdu

nečekali. Přišla na ně hloubková kontrola. To, čeho se nejvíc obávali

a čemu se snažili všemožně vyhnout, se stalo realitou. Bez ohledu

na nezměrné úsilí problémům předejít svou poctivostí. Byli rozča-

rováni, cítili velkou nespravedlnost. A protože při každé kontrole

124


125

Mirek Vojáček

se něco najde, dostali nakonec pokutu ve výši svého přeplatku.

Paradoxní, že?

Určitě jste se s tím setkali v životě i vy sami. Že to, co nechcete, se

najednou stane. Mohou to být nejrůznější nepříjemnosti, ale i tak

závažné věci jako nemoci. Čeho se obáváme, tedy dáváme tomu

svou pozornost, má tendenci se zhmotnit. A čím více si toho bu-

deme všímat, tím horší to bude. Protože energií negativních emocí

vše podporujeme. Jako kdybychom chtěli uhasit oheň kanystrem

benzínu. Ať ho tam lejeme sebevíc, plameny jsou větší a větší.

Princip pozornosti a zhoršování je nejlépe vidět právě na nemo-

cech nebo třeba na problémech s nadváhou. S nadváhou se ostat-

ně potýká celý život velmi mnoho lidí. Přibrat na váze je poměrně

jednoduché, ale zhubnout jen jediné kilo je nekonečně těžké. A tr-

vale snížit nadváhu je pro většinu z nás vlastně nemožné. Jednou

z příčin je také pozornost, kterou svým „špekům“ dáváme. Jak se

jimi zabýváme, jak na ně myslíme, kolik nepříjemných pocitů pro-

žíváme. Těžko se zbavíme přebytečných kil, dokud si jich budeme

neustále všímat, dokud na ně budeme pořád myslet, pokud se bu-

deme pozorovat. Teprve když se zbavíme všeho, co naši pozornost

přitahuje, a přestaneme se tím bez úsilí zabývat, tak najednou pro

nás nebudou všechna ta kila důležitá, ani naše postava nebo to, co

si o nás budou myslet druzí. A jako zázrakem začneme hubnout.

Celý trik je právě v tom, že si potíží přirozeně přestaneme všímat

a ony zmizí.

Nedávno si stěžovala sestra našeho zubního lékaře, že mají s dce-

rou problém se zubním kazem. I když společně čistí zuby třikrát

denně, mezizubní prostory poctivě dočišťují mezizubním kartáč-

kem a dentální nití. Naposledy se objevily hned tři kazy najednou.

Byla z nich celá smutná. Vlastně již neví, co ještě víc pro zdravé zuby

udělat. Přeci je nebudou drhnout pětkrát denně? Bylo vidět, jak

moc jí na zdravých zubech záleží. Jak moc chce, aby dcera neměla

žádné kazy. Když už jsou tak poctivé a nic nezanedbávají. Přitom by

stačilo zuby čistit třeba jen jednou denně, ale hlavně neřešit kazy,

jestli budou nebo nebudou!

Když budete na své zahrádce bojovat s bodláky, nevypěstujete za

čas nic jiného než bodláky. Když ale necháte bodláky jejich životu

a zaměříte se na radost z květin, vaše zahrádka konečně vykvete

a provoní váš život. Ani si pak nevzpomenete, že jste měli nějaké

potíže. Záleží to zase jen na nás. Jestli chceme mít všechno pod

neustálou kontrolou nebo dění odevzdat do rukou přirozenému

řádu věcí.

154


155

Mirek Vojáček

34.Přijměte život v jeho

rozmanitosti. Všechno, co žijete, je správně.

Neposuzujte, zda je to dobré nebo špatné.

„Objednejte si to u vesmíru! Velký vesmírný objednávkový servis!

Vesmír to zařídí! Přejte si a dostanete cokoliv!“. Taková a další hes-

la již řadu let čteme v mnoha knihách a sledujeme filmy, kde se

celou problematikou dopodrobna zabývají. Slyšíme nekonečné

množství dobrých rad. Mluví lidé, kteří dosáhli úspěchu, mají velké

domy, jachty, pozornost médií, slávu, štěstí, vyhrají kdykoliv v lote-

rii, protože vědí, kde je skutečný klíč k úspěchu. Velice podrobně

popisují, jak všechno vybudovali jen na základě přání. Jen díky jed-

noduchým technikám. A všechno to je součást hlubokých duchov-

ních zákonitostí. Všude se hovoří o nekontrolování a snadném žití

bez úsilí. Je to jako sen. Svět splněných přání je pro nás lákavý a zdá

se, že se konečně našel recept, jak získat všechno, co chceme. Vlast-

ně je nejdůležitější cokoliv vlastnit. Drahá auta, plná konta, cenné

papíry, exotické dovolené, krásné partnery či partnerky. Dokonce

tento nový trend prosákl mezi duchovní hnutí a skupiny lidí, které

vedou ostatní k sebepoznání.

Ivoš je kouč, pracuje s duchovními technikami a na svůj věk vypadá

jako člověk, který již prohlédl. Říká, že je nad věcí a neprožívá žád-

né negativní emoce. Vždy je v dobré náladě a zdánlivě nedotknu-

telný vnějším světem. Až to někdy vypadá, že jednáte s robotem

bez emocí. Na stole mu leží zlaté pero značky Parker, jeho snem

je vlastnit Bentley, jedno z nejprestižnějších aut na světě. Zdá se,

že má ve všem jasno a že všeho dosáhne. Je jen otázka času, kdy

156


157

Mirek Vojáček

všechno, po čem touží, bude mít. A Ivoš je jen vzorek podobně za-

ložených lidí, kteří se zabývají podobnou činností. Byl prvním své-

ho druhu, se kterým jsem se setkal já. Myslel jsem si, že je to tak

správně: chtít a dostat od světa, vesmíru, boha vše, co si přeji. Zlatý

Parker, Bentley, luxus, radost a štěstí. Nezbývá než správně vyplnit

objednávku.

Když je tak jednoduché dostat všechno, co si přejeme, jdeme za

svým cílem. Zadali jsme přání do vesmíru a on nám ho dříve nebo

později splní. Snadné. Přát si cokoliv, nač si vzpomeneme. Jen tak

lehce a bez úsilí. Ale je za tím jeden háček. Je hromadění oprav-

du smyslem našeho života? Nový dům, drahé auto, zahrada jak

zámecký park, služebnictvo a osobní servis? Je smyslem našeho

života vlastnit? Vlastnit všechno, nač si vzpomeneme? A kde máme

hranice své touhy? Kde se už konečně spokojíme s tím, co už máme

a bude nám konečně stačit jen tak žít? Otázek, které mě tady napa-

dají, je mnoho. Vlastnit a dobývat či získávat je výhradní doménou

našeho ega. Jsme tím, co vlastníme.

Dosáhnout všeho je tedy hlavním cílem. Ale nikdo si neuvědomu-

je, že vlastně díky tomu ztrácíme to nejdůležitější. Svůj současný

život, který v porovnání se zářivou budoucností nestojí za nic. Upí-

náme se ke vzdušným zámkům ve víře, že jednoho dne konečně

všeho dosáhneme a pak budeme šťastní. Že na základě všech těch

krásných věcí a zážitků se budeme konečně cítit dobře. Vnější svět

nám dá ten pravý a nefalšovaný vnitřní klid. Vždyť je to tak jasné.

Každý, kdo něčeho dosáhl, je teď šťastný.

A tak žijeme v neuvěřitelné iluzi, kterou jsme si nechali vnutit ostat-

ními lidmi, knihami a filmy. A vůbec nás nenapadne, co si budeme

přát zítra, až se nám to všechno splní. A co s tím vším budeme dě-

lat? Kam všechny vysněné krámy nacpeme a kdo bude ve skuteč-

nosti užívat objekty naší dřívější touhy? My nebo někdo jiný? A kdy

už konečně začneme skutečně žít? Je úplně jedno, co vlastníme,

jestli jezdíme deset let starým autem nebo v novém sporťáku. Jestli

bydlíme v paneláku, na vsi nebo v luxusním sídle ve zbohatlické

čtvrti. Není špatné získat a mít všechno, ale zároveň není špatné

nemít nic. Život je nekonečně rozmanitý a v oné rozmanitosti my

žijeme své obyčejné životy. Někomu se podaří vybočit z průměru

a všichni se k němu upínají, jako by byl něco víc. Není. Život kaž-

dého z nás je jedinečný a měli bychom si ho uvědomovat každou

sekundou. Jak neskutečně zvláštní je, jaký potenciál v sobě skrývá

každý okamžik.

Stačí se jen přestat honit za budoucností a konečně spočinout

v tom, co máme. Ať je to zdánlivě dobré nebo špatné. Nic není ta-

kové, jak nám napovídá náš hodnotící rozum. Rozlišujeme události,

vztahy a lidi na černé a bílé, ale ve skutečnosti je svět neuvěřitelně

158


159

Mirek Vojáček

barevný. S nekonečnými odstíny všech barev. Náš život není špat-

ný, protože soused má víc než my. Drahé auto, velký dům a krásnou

mladou ženu. Všechny projevy života jsou tím samým. Nekoneč-

nou hrou, kterou společně hrajeme. Když si konečně začneme uvě-

domovat sami sebe, že se nemusíme chytat do emotivních dramat

našeho ega, že můžeme spočívat v klidu a vyrovnaně v tom, co

zrovna je, začneme skutečně žít. V bohatství a hojnosti všeho co

k nám přichází a co vytváříme. O nic jiného nejde. To je skutečná

cesta jak být trvale šťastný.

Na chvíli se zklidněte, sedněte si v tichosti a uvědomte si sami sebe,

svůj dech, živoucí energii svého těla, která dává život každé buňce.

Uvědomte si, jak jedinečné je být. Jak úžasný je okolní svět. Nechte

odplynout všechny starosti. To jen váš rozum se vás snaží za každou

cenu odvést od přítomnosti. Žijete jedině teď. Nikdy jindy. Přijměte

život v jeho rozmanitosti.

Za dlouhá tisíciletí vývoje jsme se nau-

čili přesně popsat každý jev, který pro-

bíhá v okolním světě. Vše jsme změřili

a zvážili. Prozkoumali do posledních

detailů každou částečku hmoty. Do

kosmu hledíme výkonnými teleskopy...

Zdálo by se tedy, že není téměř nic, co

bychom měli ještě vědět.

Zapomněli jsme však na náš vnitřní vesmír. Na zákonitosti, podle kterých

fungujeme my sami. Pravidla, díky kterým vytváříme své vztahy, zakoušíme

situace a prožíváme své pocity. Tato pravidla jsou stejně neměnná jako zákon

gravitace. Neskryjeme se před nimi a neobejdeme je. Jsme nuceni se jimi ří-

dit, ať chceme nebo ne. Pokud konáme proti jejich smyslu, přicházejí nepří-

jemné pocity, bolesti, ale i nemoce.

Jediná možnost, jak si uvědomit zákonitosti tohoto světa, je seznámit se s ni-

mi. Poznat a pochopit Univerzální zákony života. Když správně porozumíte

nejen dějům kolem vás, ale především sami sobě, přestanou vás potkávat

nepříjemné situace nebo negativní stavy a začnete žít vyrovnaný a spokojený

život. Staňte se tedy jedněmi z mála lidí, kteří chápou široké souvislosti svého

života.

Knihu můžete koupit na adrese:

www.mirekvojacek.cz/univerzalni-zakony.html

Documents

Univerzalni zakony vyber 10 - · PDF file6 Univerzální zákony života 7 Mirek Vojáček Úvod Když jsem se začal zajímat o to, jak skutečně funguje svět, jak fun-gují věci,