Univerzita Palackého v Olomouci

Pedagogická fakulta

Ústav speciálněpedagogických studií

Hana Majerová

3. ročník – prezenční studium

Obor: Speciálně pedagogická andragogika

Specifika práce s osobou později osleplou

Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Veronika Růžičková, Ph.D.

Olomouc 2010

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Specifika práce s osobou později osleplou

vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Veroniky Růžičkové, Ph.D. a ze zdrojů

uvedených v závěru bakalářské práce.

V Olomouci 2. dubna 2010 ……..………………...

podpis

Poděkování

Chtěla bych poděkovat vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Veronice Růžičkové, Ph.D za

skvělou spolupráci, odborné vedení a cenné rady, které mi pomohly při vypracování této

práce.

Obsah Úvod.......................................................................................................................................9

Teoretická část .....................................................................................................................11

1 Zrakové postižení..........................................................................................................11

1.1 Klasifikace zrakového postižení ............................................................................12

1.1.1 Klasifikace podle postižených zrakových funkcí ...........................................13

1.1.2 Klasifikace odrážející více kritérií ..................................................................13

2 Dospělost ......................................................................................................................15

2.1 Tělesné změny v dospělosti ...................................................................................15

2.2 Zakotvení dospělosti v právním řádu.....................................................................15

2.3 Pojetí dospělosti v pedagogice...............................................................................15

2.4 Dospělost v psychologii.........................................................................................16

2.5 Dospělost v sociologickém pojetí ..........................................................................18

3 Stáří ...............................................................................................................................20

3.1 Tělesné změny ve stáří...........................................................................................20

3.2 Vymezení stáří v andragogice................................................................................20

3.3 Stáří v psychologii .................................................................................................21

3.4 Stáří v sociologickém pojetí ..................................................................................22

3.5 Dospělost a stáří versus získané zrakové postižení ...............................................23

4 Ztráta zraku ...................................................................................................................25

4.1 Biologické příčiny ztráty zraku..............................................................................25

4.1.1 Katarakta.........................................................................................................25

4.1.2 Glaukom..........................................................................................................25

4.1.3 Odchlípení sítnice ...........................................................................................25

4.1.4 Makulární degenerace sítnice .........................................................................26

4.1.5 Diabetická retinopatie .....................................................................................26

4.1.6 Oční záněty .....................................................................................................26

4.1.7 Úrazy...............................................................................................................27

4.1.8 Mozková slepota .............................................................................................27

4.2 Psychologické aspekty...........................................................................................28

4.2.1 Prožívání postižení v závislosti na době vzniku .............................................28

4.2.2 Prožívání postižení v závislosti na způsobu vzniku........................................28

4.2.3 Emoce .............................................................................................................29

4.2.3.1 Nejistota, stesk a beznaděj .......................................................................29

4.2.3.2 Depresivní ladění pocitů - smutek, úzkost, apatie ...................................29

4.2.3.3 Pocity osamění, opuštěnosti.....................................................................30

4.2.3.4 Pocity méněcennosti, vlastní ošklivosti, špatného vnímání sebe.............30

4.2.3.5 Pocit ukřivděnosti a litování sebe sama...................................................30

4.2.3.6 Pocit vlastní neschopnosti........................................................................31

4.2.3.7 Porovnávání se s jinými osobami s postižením .......................................31

4.2.3.8 Čas je nekonečný .....................................................................................31

4.2.3.9 Vztek, afekt ..............................................................................................32

4.2.3.10 Zmatek a útěk.........................................................................................32

4.2.4 Kroky vedoucí k vyrovnání se s postižením...................................................33

4.2.5 Reakce na postižení jako problémovou životní situaci..................................33

4.2.5.1 Stres .........................................................................................................33

4.2.5.2 Frustrace...................................................................................................34

4.2.5.3 Obranné mechanismy ..............................................................................35

4.2.6 Osobnost jedince se získaným zrakovým postižením.....................................35

4.2.7 Sebepojetí jedince se získaným zdravotním postižením.................................36

4.3 Sociální aspekty .....................................................................................................37

4.3.1 Vnímání osoby se získaným zrakovým postižením ve společnosti ................37

4.3.1.1 Postoj .......................................................................................................37

4.3.1.2 Generalizace.............................................................................................38

4.3.1.3 Stigmatizace.............................................................................................38

4.3.2 Rodina a osoby blízké.....................................................................................38

4.3.2.1 Rodina vyrovnávající se s postižením svého člena..................................38

4.3.3 Blízké okolí, přátelé........................................................................................39

4.3.4 Běžný život, zaměstnání, volný čas ................................................................40

5 Rehabilitace ..................................................................................................................41

5.1 Reedukace a kompenzace zraku ............................................................................41

5.2 Komprehenzivní rehabilitace (KR)........................................................................41

5.2.1 Léčebná rehabilitace (LR) ..............................................................................42

5.2.2 Sociální rehabilitace (SR) ...............................................................................42

5.2.2.1 Cíle sociální rehabilitace..........................................................................44

5.2.2.2 Cíle sociální rehabilitace v odlišném pojetí .............................................44

5.2.3 Pedagogická rehabilitace (PeR) ......................................................................45

5.2.4 Pracovní rehabilitace (PR) ..............................................................................45

6 Rehabilitace u osob se získanou ztrátou zraku ............................................................47

6.1 Psychoterapie a masáže jako součást procesu znovuuschopňování ......................47

6.2 Jednotlivé kroky rehabilitace .................................................................................47

6.2.1 První kontakt...................................................................................................47

6.2.2 Depistáž a zdiagnostikování ...........................................................................47

6.2.3 Informace, samostatnost, společenské uplatnění ............................................48

6.2.3.1 Informace - vytvoření nového systému vnímání .....................................48

6.2.3.2 Samostatnost - nácvik, rozvoj, upevňování, verifikace základních dovedností

.............................................................................................................................48

6.2.3.3 Společenské uplatnění - převedení do normálního života, pracovní uplatnění

.............................................................................................................................49

6.3 Podpora rodiny.......................................................................................................50

6.4 Terapeut .................................................................................................................50

6.4.1 Požadavky k výkonu práce terapeuta..............................................................50

7 Samostatnost osob se získaným zrakovým postižením................................................52

7.1 Sebeobsluha ...........................................................................................................52

7.1.1 Jak zvládnout domácnost ................................................................................52

7.1.2 Kuchyň a činnosti s ní spojené .......................................................................53

7.1.2.1 Příprava a nalévání nápojů.......................................................................53

7.1.2.2 Loupání, krájení a mazání krajíce............................................................54

7.1.2.3 Strouhání, cezení, odměřování.................................................................54

7.1.2.4 Vaření, smažení, pečení ...........................................................................54

7.1.2.5 Mytí nádobí..............................................................................................55

7.1.2.6 Stolování ..................................................................................................55

7.1.3 Praní, sušení a žehlení prádla..........................................................................55

7.1.4 Úklid ...............................................................................................................55

7.1.5 Drobné řemeslné a domácí práce....................................................................56

7.1.6 Péče o sebe a hygiena .....................................................................................56

7.1.7 Rozlišení bankovek, nákup, společenský kontakt a další činnosti .................57

7.2 Prostorová orientace a samostatný pohyb (PO SP)...............................................58

7.2.1 Metodika nácviku PO SP................................................................................58

7.2.1.1 Prvky PO SP ............................................................................................58

7.2.1.2 Technika dlouhé hole...............................................................................59

7.2.1.3 Orientační analyticko - syntetická činnost...............................................60

7.2.1.4 Další dovednosti ......................................................................................61

7.2.2 Principy PO SP ...............................................................................................61

7.3 Nácvik čtení a psaní Braillova bodového písma....................................................62

7.3.1 Tvůrce Braillova bodového písma..................................................................62

7.3.2 Pichtův psací stroj a pražská tabulka .............................................................62

7.3.3 Nácvik a nezastupitelné místo motivace.........................................................62

7.4 Tyflografika ...........................................................................................................63

7.4.1 Význam tyflografiky.......................................................................................64

7.4.2 Tyflografický výcvik ......................................................................................64

7.5 Práce na počítači ....................................................................................................65

7.5.1 Historie zpřístupňování výpočetní techniky pro osoby se zrakovým postižením

.................................................................................................................................65

7.5.2 Počítač pro osoby s těžkým zrakovým postižením.........................................66

7.5.3 Využití počítače v životě jedince později osleplého.......................................67

8 Uplatnění osoby později osleplé na trhu práce .............................................................69

8.1 Práce.......................................................................................................................69

8.2 Kvalifikace.............................................................................................................69

8.3 Volba povolání osoby se zrakovým postižením ....................................................69

8.4 Pracovní uplatnění .................................................................................................70

8.4.1 Poradenství......................................................................................................70

8.4.2 Rekvalifikace ..................................................................................................71

8.4.3 Příprava k práci ...............................................................................................71

8.4.4 Pracovní místa.................................................................................................72

8.5 Problém nezaměstnanosti ......................................................................................72

8.5.1 Nezaměstnanost jedince s postižením.............................................................72

8.5.2 Psychosociální rozměr nezaměstnanosti.........................................................72

8.6 Aktivní život a uplatnění nově osleplého seniora ve společnosti ..........................73

9 Komplexní služby pro osoby se získanou ztrátou zraku...............................................75

9.1 Oblast sociální........................................................................................................75

9.2 Oblast práce ...........................................................................................................76

9.3 Oblast zdravotnictví...............................................................................................76

9.4 Oblast školství........................................................................................................77

9.5 Oblast neziskových organizací ..............................................................................77

Praktická část .......................................................................................................................79

10 Vymezení cílů práce a hypotéz...................................................................................79

10.1 Stanovení hypotéz................................................................................................79

11 Volba výzkumné metody............................................................................................82

11.1 Dotazník...............................................................................................................82

11.2 Konstrukce dotazníku ..........................................................................................83

12 Průběh šetření a vyhodnocení dotazníků ....................................................................85

13 Diskuze .....................................................................................................................116

14 Doporučení pro praxi ................................................................................................121

Závěr ..................................................................................................................................124

Seznam použité literatury ..................................................................................................126

Anotace

9

Úvod Práce s osobou později osleplou spadá do komplexu celé řady služeb pro osoby s postižením.

Zahrnuje širokou problematiku v rovině biologické a lékařské, psychologické a vývojové,

společenské. Na jedné straně stojí osoba později osleplá, na druhé odborník, jehož úkolem je

efektivní práce s jedincem s postižením.

Cílem následujícího textu je tematika práce s jedinci se získaným zrakovým postižením

dospělého či seniorského věku, proto se budeme úvodem zabývat pojmy zrakové postižení,

dospělost a stáří. Je nutné si však uvědomit, že jde především o člověka a nikoliv o zrakově

postiženého, kdy je vyzvednuto zrakové postižení jako dominantní znak daného jedince.

Člověkem je stejnou měrou jako intaktní osoba či osoba s jiným než zrakovým postižením.

V textu zaměříme pozornost na emoční stránku ztráty zraku, prožívání této náročné životní

situace jedincem právě osleplým, sociální aspekty a biologické příčiny vzniklého zrakového

postižení. Následně se budeme zabývat ucelenou rehabilitací (léčebnou, sociální,

pedagogickou, pracovní), a poté konkrétními činnostmi nutnými ke znovuuschopnění osoby

později osleplé zahrnující nácvik sebeobsluhy, prostorovou orientaci a samostatný pohyb,

nácvik čtení a psaní Braillova bodového písma, tyflografiku, práci s počítačem a možnosti

pracovního uplatnění.

V procesu rehabilitace hraje důležitou úlohu odborný pracovník, který by měl osobu

s postižením vést v souladu s určitými postupy správným směrem tak, aby byly splněny cíle

procesu znovuuschopnění. Ze zmíněných důvodů bychom se také věnovali předpokladům

pro výkon pracovníka v tyflopedické praxi.

Celkově lze říct, že text by měl shrnovat poznatky, jež by měl odborník, který se zaměřuje na

práci s osobami později osleplými znát. Cílová skupina má svá specifika, jimiž se odlišuje od

osob s vrozeným zrakovým postižením, ale samozřejmě je třeba počítat i se společnými

charakteristikami.

Pro ucelenost textu se zmíníme také o službách, které jsou v našich podmínkách osobám

později osleplým nabízeny.

10

Ačkoliv je problematika tohoto tématu velmi rozsáhlá, naší snahou bude vytyčit základní

znaky práce s osobou později osleplou a využít získaných poznatků z teoretické části v rámci

té praktické.

11

Teoretická část

1 Zrakové postižení

Rozeberme si nejdříve slova „zrakový“ a „postižení“. Postižení lze vyložit jako tělesnou

nebo duševní poruchu, trvalou nebo dlouhodobou (Hartl, Hartlová, 2004). Zdravotní postižení

je označení pro veškeré poruchy, vady, jež bylo původně používáno pouze v somatopedii.

(Sovák, 2000). Slovo zrakový, tedy vztahující se ke zraku, má svůj původ v latinském visus,

což v překladu znamená zrak, vidění, zraková ostrost, nebo řecky opticus oční, zrakový,

optický (Kábrt, Valach, 1981). Postižení, nebo vhodněji osoba s postižením, může být

vymezena v různých kontextech – právním, vzdělávání, zaměstnanosti, sociálním.

Standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením se

vyjadřují o postiženích jako o omezeních v oblasti funkce, kdy lze hovořit o lidech, jež

„mohou být postiženi fyzickou, mentální nebo smyslovou vadou, zdravotním stavem nebo

duševním onemocněním“ s přechodným či trvalým charakterem. Upozorňují také na častou

záměnu „postižení“ a „handicapu“ v minulých letech. Handicap vymezuje „konflikt osoby

s postižením a prostředí.“ (http://www.nrzp.cz/standardni-pravidla-pro-vyrovnani-prilezitosti-

pro-osoby-se-zdravotnim-postizenim/)

V odborném prostředí se málokdy setkáme s jedincem, který by užíval nesprávné

terminologie, přesto i výjimky se najdou, především mezi staršími zaměstnanci sociálních

zařízení. Ve většinové společnosti pak můžeme očekávat četné chyby v užívání termínů,

neboť sdělovací prostředky, které mají nemalý vliv na intaktní, ne vždy správně dokáží

pojmenovat osoby se zdravotním postižením.

Ve vzdělávacím systému je používán termín speciální vzdělávací potřeby, resp. „dítě, žák

a student se speciálními vzdělávacími potřebami“. (§ 16, Zákon č. 561/2004 Sb.,

o předškolním, základním, středním a vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění

pozdějších předpisů)

Pracovní oblast se zmiňuje o osobách se zdravotním postižením a těžším zdravotním

postižením. Osobou se zdravotním postižením se rozumí jedinec uznán invalidním v prvním

nebo druhém stupni či zdravotně znevýhodněným. Osobou s těžším zdravotním postižením je

12

jedinec uznán invalidním ve třetím stupni. (§ 68, Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve

znění pozdějších předpisů).

Sociální kontext postižení považuji za záležitost týkající se společnosti jako celku. Sociální

oblast ve spolupráci s již výše zmíněnými se zaměřuje na zajištění takových služeb

a podmínek, které umožní jedinci s postižením žít plnohodnotným životem.

Posuňme se nyní k přesnějšímu vymezení zrakového postižení:

„Zrakové postižení lze definovat jako absenci nebo nedostatečnost kvality zrakového

vnímání.“ (Ludíková, 2006, s. 192) K předchozímu dodává Květoňová-Švecová (2000, s. 18),

že „termín zrakové vady označuje nedostatky zrakové percepce různé etiologie i rozsahu.

Spadají sem onemocnění oka s následným oslabením zrakového vnímání, stavy po úrazech,

vrozené či získané anatomicko-fyziologické poruchy.“

Obě zmíněné definice hovoří o nedostatku ve zrakové percepci, kterým se ovšem nerozumí

jakákoliv oční vada, nýbrž stav nabývající jistého stupně závažnosti, komplikující zvládání

každodenních situací, způsobených značným omezením přísunu informací zrakem.

Obor tyflopedie se zabývá osobami se zrakovým postižením. Tyflopeda pak zajímá nejen

samotná diagnóza, prognóza, biologické a medicínské aspekty ztráty zraku, ale celá řada

faktorů ovlivňujících samotnou osobu a její existenci. Postižení zasahuje do všech sfér života

jedince. Osoba potřebuje v jednotlivých oblastech života jistou míru podpory. Ať již jde o tu

technickou, v podobě kompenzačního vybavení, či sociální, tkvící ve správném přístupu

k jedinci ze strany společnosti – všeobecně jde o postoje k takto postiženým nebo

i konkrétněji např. o správný způsob převedení jedince přes ulici kolemjdoucím. Neméně

důležitá je psychologická podpora uplatňující se při péči o jedince, který náhle ztratil zrak,

a jeho rodinu.

1.1 Klasifikace zrakového postižení

V odborné literatuře najdeme mnohá dělení, přičemž každé z nich je přínosné, proto je

nezbytné brát klasifikační systém jako celek skládající se z mnoha částí, kdy jedna bez druhé

není celistvým systémem.

13

1.1.1 Klasifikace podle postižených zrakových funkcí

Jestliže dojde k narušení některé z funkcí zraku, pak můžeme hovořit o následujícím dělení:

• ztrátu zrakové ostrosti – jedinec nevidí zřetelně, má potíže s rozlišením detailů, zahrnuje

refrakční vady,

• postižení šíře zorného pole – jde o omezení prostoru, který jedinec vidí, při problémech

v zorném poli se mohou objevit skotomy a trubicovité vidění,

• okulomotorické problémy – chybná koordinace pohybu očí, např. strabismus,

• obtíže se zpracováním zrakových informací – postižení zrakových center, tzv. kortikální

slepota,

• poruchy barvocitu – barvoslepost.

(Pipeková, 1998)

1.1.2 Klasifikace odrážející více kritérií

Snad nejpoužívanější klasifikací je následující dělení podle kritéria doby vzniku, etiologie,

stupně zrakového postižení a jeho délky trvání.

Doba vzniku:

• vrozené – zahrnuje dědičné poruchy a ty, jež se vyvinuly během nitroděložního života,

• získané – vzniklé, např. v důsledku nemoci.

Etiologie:

• orgánové – porucha orgánu, příčinou může být onemocnění, úraz,

• funkční – porucha funkce, kdy není tkáň organicky postižena.

Stupeň ZP:

• slabozrakost – znamená vizus na lepším oku pod 6/18 po 3/60,

• zbytky zraku – na hranici mezi slabozrakostí a nevidomostí,

• nevidomost – pokles zrakové ostrosti pod 3/60 po světlocit,

• poruchy binokulárního vidění – zahrnují amblyopii a strabismus.

Délka trvání:

• krátkodobé – trvající po krátké časové období, též akutní, např. zánět oka,

• dlouhodobé – trvající po dlouhou dobu, též chronické, např. od vzniku vady do konce

života,

• opakující se – též recidivující.

(Ludíková, 2006; Hartl, Hartlová, 2004)

14

1.1.3 Klasifikace podle WHO

Výše zmíněné členění dle stupně postižení můžeme považovat za kostru přesnějšího členění

dle WHO vztahující se ke slabozrakosti a nevidomosti.

Klasifikace zahrnuje:

• střední slabozrakost – vizus s nejlepší možnou korekcí menší než 6/18 a rovnou nebo větší

než 6/60,

• silnou slabozrakost – vizus s nejlepší možnou korekcí menší než 6/60 a rovnou nebo větší

než 3/60,

• těžce slabý zrak – zahrnuje vizus s nejlepší možnou korekcí menší než 3/60 a rovnou či lepší

než 1/60; zúžení zorného pole na obou očích pod 20° nebo jednoho funkčního oka pod 45°,

• praktickou nevidomost – vizus s nejlepší možnou korekcí 1/60, 1/50 po světlocit nebo

omezení zorného pole do 5° okolo centrální fixace, i přestože není postižena centrální ostrost,

• úplnou nevidomost – od zachování světlocitu s chybnou projekcí, po úplnou ztrátu

světlocitu.

(http://www.sons.cz/klasifikace.php)

Pro speciálního pedagoga má význam především členění na jednotlivé skupiny osob se

zrakovým postižením – osoby slabozraké, se zbytky zraku, nevidomé a poruchami

binokulárního vidění. Je však samozřejmě nutné znát mnohá hlediska, nejen ta, která dělí

jedince do skupin dle stupně vady, ale taktéž medicínská, kladoucí důraz na zrakovou ostrost

a jednotlivá postižení zrakových funkcí.

15

2 Dospělost

Vzhledem k zaměření textu na skupinu osob se získanou ztrátou zraku během života je na

místě zmínit pojem dospělost. Také dospělost je možno definovat z různých hledisek, pohledu

biologického a ontogenetického, psychologického, sociologického, pedagogického, právního.

2.1 Tělesné změny v dospělosti

Dospělost vymezená v biologii a ontogenezi je běžně dělena do více životních etap dle věku,

charakterizovaných tělesnými změnami. V plné dospělosti (18-30 let) dosahuje jedinec

konečné výšky, kosterní svalstvo mohutní, přibývá hmotnosti; je dokončeno prořezávání

posledních stoliček (dentes molares), u některých lidí se nemusejí prořezat vůbec. Zralá

dospělost (30-45) je období relativně vývojově stabilní, postupně srůstají kosti lebeční; až ke

konci etapy se objevují větší změny, mohou začít šedivět vlasy, svalstvo ochabuje, dochází

k intenzivnějšímu ukládání tuků, hmotnost se zvyšuje, asi od 40. roku se může projevit

presbyopie díky postupné ztrátě pružnosti oční čočky. Střední věk (45-60) je na rozdíl od

období zralosti spojen s výraznějšími změnami. Tělesná výkonnost klesá, a proto je důležité

snažit se zabránit stárnutí prostřednictvím péče o tělo i zdraví. Klimakterium a menopauza

u žen hlásí konec schopnosti reprodukce. Přechod u mužů znamená funkční změny, které

však nejsou tak markantní jako u žen. (Machová, 1993)

2.2 Zakotvení dospělosti v právním řádu

V kontextu legislativy „z právního hlediska znamená dospělost získání práv a povinností

(plnoletost, aktivní a pasivní volební právo, právní zodpovědnost, možnost uzavření sňatku

nebo řídit auto…atd.).“ (Beneš, 2003, s. 127) Dospělý je: „podle právních norem člověk,

který ukončil školskou přípravu a vstoupil na trh práce (event. do domácnosti).“ Ústava dále

rozlišuje dospělost pasivní (18) a aktivní (21). (Palán, 2002, s. 51)

Můžeme zde vidět rozličnost nahlížení na daný pojem, ať již jde o zdůraznění vzdělávání

a zaměstnanosti, čímž se blížíme k andragogickému vymezení, nebo zdůraznění práv

a povinností nejrůznějšího charakteru.

2.3 Pojetí dospělosti v pedagogice

V pedagogice je dospělý chápán jako ten, který vychovává následující generaci. (Beneš,

2003)

16

Toto poslání je jednoznačně spojeno s rolí rodiče, jenž by měl své potomky vychovávat,

rozvíjet jejich dovednosti, utvářet postoje a způsoby chování. (Hartl, Hartlová, 2004)

Pokud hovoříme o roli rodiče, která je mnohdy nelehká, měli bychom se také zmínit o rodině

jako takové. Dospělí jedinci, kteří se stali rodiči, bezesporu vytváří rodinu, a to buď funkční,

nebo dysfunkční. Ve funkční rodině jsou dospělí dospělými a děti zase dětmi, to znamená, že

jsou jasně vymezena jistá pravidla, kdo je za co odpovědný. Vztahy prostupuje vzájemný

respekt, problémy jsou řešeny společně a objektivně, funguje zde vzájemná komunikace,

možnost svobodného vyjádření se. V nefunkční rodině se často vyskytuje spojenectví mezi

jedním z rodičů a dítětem proti druhému rodiči, úkoly v rodině jsou děleny nepřiměřeně. Buď

zde panuje nedůvěra, odstup, nebo jsou členové natolik propojeni, že individuální konání je

nepřípustné. Komunikace nefunguje, jak by měla. Jak bylo řečeno, dospělý jedinec je

původcem výchovy další generace. Na výchově se podílí zkušenosti a temperament rodiče,

ale také temperament dítěte. (Lacinová, Škrdlíková, 2008)

Obecně lze říct, že dospělá generace je tou vychovávající, a tak bychom mohli vztáhnout tuto

roli také na prarodiče, pedagogy, zkrátka všechny, kteří působí na mladší generaci,

a to ať pozitivním, či negativním způsobem.

2.4 Dospělost v psychologii

Psychologické vymezení je dost složité a obsáhlé, zahrnuje jisté ustálení způsobu myšlení,

prožívání a chování. V psychosexuálním vývoji jedince lze hovořit o dvou dospělých stádiích:

mladé dospělosti a dospělosti.

Mladá dospělost je charakterizována pojmy intimita a izolace. Jedinec touží v tomto období

spojit svou identitu ve vzájemném sdílení a intimitě s druhou osobou. Ovšem kromě

zamilování se může v intimních situacích objevit nutnost kompromisů a obětí. Izolace je

protikladem intimity a znamená strach, že jedinec zůstane sám. Výsledkem konfliktu intimity

a izolace, respektive jeho vyřešením vzniká láska.

Dospělost je vymezena tvořivostí a stagnací. K tvořivosti se dále váže plodnost, chápána jako

psychosociální potřeba plození, produktivita a kreativita. Celý vývoj spěje ke „generačnímu

úkolu“ udržování ctností v nadcházející generaci, jedinec by měl být tím, který předává

17

ideální hodnoty. Měli bychom se ještě vrátit k výše zmíněným protikladům tvořivosti

a stagnaci, jejichž produktem je péče, starání se o osoby, např. děti. Péče, podobně jako

u mladé dospělosti láska, je klíčovým slovem pro danou etapu. (E.H. Erikson, 1999)

Z hlediska vývojové psychologie se setkáváme s dělením na mladou, střední a starší

dospělost. Každé období má svá specifika. V etapě mladé dospělosti je výrazné uvědomění si

samostatnosti vedoucí k větší sebedůvěře. Nově vzniklá svoboda v rozhodování a chování

spěje k odpovědnosti s tím související. Objevuje se potřeba naplnění identity. Status

dospělosti je pak spojen s přijetím nových rolí. Mění se způsob myšlení, mladý dospělý na

základě přibývajících zkušeností bere v úvahu rozličná řešení situace, je tedy schopen

„postformálního myšlení“, v němž není pouze odlišení na dobré a špatné, jedinec je

sebekritický, realistický, připouští si relativitu různých pohledů na věc. (Vágnerová, 2000)

Střední dospělost je typická pro „krizi životního středu“. Na scénu se dostává hledání nové

identity v pořadí již třetí, k prvnímu dochází v období prvního vzdoru, k druhému

v adolescenci. Jedinec si klade otázku, co s druhou polovinou života, co ze svých vytyčených

cílů uskutečnil, a co nikoliv, jak lze prožít další etapy žití v souladu se sebou samým,

autenticky. (Říčan, 2004) Člověk posuzuje současnost a snaží se udělat si představu

o budoucnosti, o svých dalších cílech, často přemýšlí o změně života, neboť se objevuje pocit

stereotypu, ať již v partnerství, či jiných oblastech. Postupně dochází ke změně některých

rysů osobnosti člověka středního věku a jedinec se snaží najít identitu akceptovatelnou pro

stáří. (Vágnerová, 2000)

Starší dospělost je spojena se snížením atraktivity kvůli tělesným změnám. Důležité je

vytvoření si nového postoje k zevnějšku a přijetí vlastního stárnutí. Proměna způsobu myšlení

a chápání své identity má svůj počátek již v předchozí etapě vývoje. Vlastní hodnotu vidí

jedinec ve schopnostech, které jsou přínosné pro další generace. Člověk se ztotožňuje s tím,

co v životě vytvořil. V této fázi přichází další rozvoj postformálního myšlení, které není již

tak radikální jako v mladé dospělosti a je komplexnější. (Vágnerová, 2000) Výše zmíněné

tělesné změny spojené s menopauzou u žen mají i své psychické projevy. Toto období může

přinést pocity smutku, podráždění, neklid, depresivní ladění, zhoršení koncentrace. Stres

navíc působí jako zesilovač příznaků a kvůli němu může přechod dokonce předčasně začít.

Zhoršení psychického zdraví je ve většině případů přechodné. Také muži přicházejí do tzv.

„andropauzy“, která má však pozvolnější charakter. V oblasti psychiky může být spojen

18

s úbytkem spokojenosti, ale též se zhoršením sebehodnocení z důvodu sexuální dysfunkce.

(Sheehy, 1999)

2.5 Dospělost v sociologickém pojetí

Sociologický pohled je jednoznačně spojen s převzetím sociálních rolí typických pro

jednotlivé životní etapy.

Mladá dospělost v sociologickém pojetí znamená převzetí nových rolí. Osamostatnění se je

předpokladem k přijetí dalších rolí – role profesní, spojené s novými mezilidskými vztahy,

schopnost žít v páru, následuje role manžela, manželky spějící k rodičovství. (Vágnerová,

2000) V oblasti zaměstnání může být mladý dospělý úspěšný v jednoduché duševní nebo

tělesné práci, zároveň sbírá nové zkušenosti. Profesní dráha však nemusí být tak jednoduchá,

může se zkomplikovat chybným výběrem vysoké školy nebo odkládáním role profesní

a osamostatnění se dlouholetým studiem. Zmíněná role manželská je dalším velkým tématem.

Manželství je sice instituce ověřená po staletí existence člověka a jedinec je do této role často

hnán rodinou, přáteli, nelze však jednoznačně říct, že je vhodné pro každého. A tak se

setkáváme i s takovými, jež nevstoupí do manželství přesto, že žijí v partnerském svazku.

(Říčan, 2004)

Následuje střední věk, který je typický proměnami role partnerské, na níž má vliv stereotyp,

často také možnost mimomanželského vztahu, rozvodu, dospívání dětí. V rodičovské roli

ztrácí rodiče dominantní pozici, z čehož vychází neporozumění mezi jimi a potomky. Změna

vztahu k vlastním rodičům znamená přijetí zodpovědnosti nejen za dospívající děti, ale také

staré rodiče. Důležitá je i role profesní, spojena v tomto věkovém rozmezí s postupem

v povolání na nejvyšší pozice. V sebepojetí je ovšem zatěžující ztráta profese nebo neúspěch.

(Vágnerová, 2000) Etapu lze nazvat jako „krizi smrtelnosti“, ačkoliv nemusí jít o otázku

smrtelnosti. Problémy se mohou projevit ztrátou autority nad odrostlým potomkem,

opatrováním nemohoucího rodiče, jmenovanou ztrátou zaměstnání či nerovnováhou

v manželství. (Sheehy, 1999)

Nakonec stárnoucí jedinec přijímá roli prarodiče, navíc má ve vztahu ke svým rodičům

a rodinám svých dětí většinou roli nadřazenosti vyznačující se značnou odpovědností.

(Vágnerová, 2000) Dalo by se říct, že je nyní rodičem svých rodičů, pomáhá jim s náročnější

19

fyzickou prací, zařizováním nejrůznějších záležitostí. (Říčan, 2004) Blíží se konec profesní

role, respektive její ztráta odchodem do důchodu. Partner se stává důležitější než dříve

především proto, že rodičovská role již nemá dřívější obsah a potomci jsou samostatní.

(Vágnerová, 2000)

Dospělý člověk může být charakterizován dle různých hledisek. Abychom mohli pracovat

s osobou později osleplou dospělého věku, je potřeba znát celou řadu faktorů, jimiž může být

jedinec ovlivněn, a tím i naše práce s ním. Je tedy nutno člověka chápat komplexně, jakožto

bytost s jistými biologickými a věkovými zvláštnostmi, znaky v oblasti psychiky,

v sociologickém pojetí spojeném s plnění rolí ve společnosti. Neméně důležité je uvědomení

si jedince jako osoby, která se účastní společenských i právních vztahů a v neposlední řadě též

formuje následující generaci.

20

3 Stáří

Podobně jako u dospělosti lze na stáří nahlížet z více hledisek. Rozeberme tedy některá

z nich: stáří dle biologie a ontogeneze, psychologie, sociologie, andragogiky.

3.1 Tělesné změny ve stáří

Členění stáří v biologii a ontogenezi zahrnuje tři etapy: stáří (60-75 let), vysoké stáří (75-90),

kmetský věk (nad 90 let). Začátek stárnutí, jeho průběh a délka života je geneticky

zakódována, přesto mají velký vliv i faktory vnější jako např. výživa. Sénium je

charakterizováno mnohými tělesnými změnami. Degeneruje chrupavka, klesá pružnost

vaziva, zmenšuje se výška těla díky redukce chrupavčitých plotének nacházejících se mezi

obratli, odvápňují se kostí a jsou křehčí, je snížená fyzická výkonnost, svalová síla, hmotnost

klesá. Mění se smyslové orgány, objevuje se nedoslýchavost, presbyopie, mnohdy i jiná

zraková vada spojena např. s šedým zákalem. K proměnám vnějšího vzhledu patří šedivění

a vypadávání vlasů, vypadávání zubů, ochabování kůže, tvorba vrásek. V oblasti orgánů se

objevuje menší výkonnost plic, srdce, ledvin, jater, žaludku, střev a snížení hormonální

činnosti pohlavních žláz. Dále dochází ke změnám struktury a funkce mozku, klesá jeho

hmotnost. (Machová, 1993; Vágnerová, 2000)

3.2 Vymezení stáří v andragogice

Andragogika hovoří o seniorech jako o skupině jedinců s výraznou politickou i ekonomickou

silou. Díky tomu jsou staří lidé středem zájmu vzdělávání dospělých. Vzdělávání této skupiny

obyvatel je však postaveno na dobrovolnosti, přičemž většina lidí se učí prostřednictvím

přátel a masmédií nebo univerzit třetího věku. (Beneš, 2003)

Je nutné si uvědomit, že v případě seniorů nemusí jít nutně o výkon profese, aby měla pro

jedince činnost smysl. Důležitá je nová náplň života. „Přijali jsme povrchní představu, že

pouze tam, kde existuje zaměstnanecký poměr, tedy institucionalizovaný pracovní poměr,

přiznáváme práci vysoké společenské uznání. Ostatní práce, která je konána mimo

zaměstnanecký poměr, je jakoby nijaká, marná, nesmyslná, vlastně ani není.“ (Jesenský,

2000, s. 284)

Tato myšlenka nás vede k zamyšlení nad tím, z čeho tento postoj vlastně vychází, proč je ve

společnosti natolik zafixován? Vše je výsledkem jakéhosi zaběhlého stereotypu myšlení,

21

který je nutno zlomit prostřednictvím vlivu na stárnoucí populaci pozitivním směrem. Působit

na generaci, která má odchod do důchodu před sebou a měla by přemýšlet o náplni budoucích

dní. Neméně důležitý je postoj mladší generace, společnosti jako celku, aby i zde byla

přijímána činnost starého člověka jako cenná, abychom neslyšeli názory jako: „moje babička

nemá nic důležitého na práci, stále plete ponožky“. Zde se v podstatě dostáváme spíše

k problému sociologickému, a to přijímání starých lidí ve společnosti.

3.3 Stáří v psychologii

Erikson (1999) nás nutí přemýšlet o stáří nejen v rovině psychiky starého jedince, ale také

v kontextu sociálním (postoj společnosti v historii i současnosti, institucionální zajištění

péče). Ještě hlouběji pak postupuje v tématu „gerontotranscendence“ jako pochopení stáří co

by období klidu, upuštění od spěchu a přijetí změn směřujících ke smrti.

Klíčovými slovy pro období stáří jsou „integrita proti zoufalství“. Zmiňovaná psychická

integrita musí čelit proměnám tělesným, psychickým i sociálním. Zoufalství pak může být

spojeno nejen s těmito uvedenými změnami, ale např. také s lítostí nad prožitým životem

a příležitostmi, které jedinec zmeškal a jsou již nevratné. Výsledkem rozporu mezi

sjednocením a zoufalstvím je „moudrost“, respektive reálný pohled na život i blížící se smrt.

(E.H. Erikson, 1999)

Změny v psychice jedince v etapě raného stáří mají nejen biologický podklad, ale také

psychosociální. Proměna poznávacích procesů se zrcadlí v celkovém zpomalení tempa,

unavitelnosti. Schopnost orientovat se v prostředí je ovlivněna poklesem zrakové a sluchové

ostrosti. Dále se objevuje v oblasti paměti zhoršené uchovávání informací, které jsou pro

člověka nové, a jejich následné vybavování. Intelektové funkce jsou pak zasaženy v závislosti

na dědičnosti a dosaženém vzdělání. Typické je obtížnější ovládání citů a emoční labilita

s následným sklonem k depresím, které celkově negativně působí na ostatní psychické funkce.

Volní procesy jsou taktéž změněny, může se objevovat např. tendence „trvat na nějakém

rozhodnutí za každou cenu“. Postupně se však mohou snižovat volní projevy až k apatii

a úplné rezignaci. Jedinec je introvertnější než dříve, stýká se především s jemu známým

prostředím, nepreferuje výrazné změny, dává přednost stereotypu. (Vágnerová, 2000) Přes

všechny tyto ne příliš pozitivní aspekty stárnutí je třeba poznamenat, že kromě vlivů genetiky,

stavu, příjmů, zanedbávání nebo řádného plnění preventivní zdravotní péče na jedince působí

22

také jeho duševní postoj. Vztah mezi tělesným a psychickým zdravím je právě v pozdním

věku velmi úzký. Pokud trpí jedinec depresí v chronické podobě či zažívá často stres, dochází

k četným biologickým změnám, jejichž následkem je oslabení imunity a náchylnost

k chorobám. Naopak pozitivní postoj k životu je předpokladem dlouhého a spokojeného stáří.

(Sheehy, 1999)

V období pravého stáří má jedinec sníženou toleranci k zátěži. Vysokou pravděpodobnost

psychické zátěže představuje nemoc nebo úmrtí partnera, zhoršení zdravotního stavu, změny

životního stylu, odchod do domova pro seniory, LDN, nemocnice nebo nutnost využívání

služeb pečovatelské služby. Nejčastější ohrožení v oblasti chorobných změn představují cévní

mozková příhoda, demence a z nich vyplývající potíže jako agnózie, afázie, apraxie. Navíc se

často vyskytuje deprese. Zvyšuje se také riziko sebevražd. (Vágnerová, 2000)

3.4 Stáří v sociologickém pojetí

V naší společnosti je postoj ke starým lidem převážně negativní, přestože v minulosti byli

v mnohých kulturách ctěni a oslavováni.

V raném stáří ztrácí člověk profesní roli odchodem do důchodu a je nucen nalézt si jiný

program dne, než znal doposud. (Vágnerová, 2000) Přijetí, že budu důchodcem, je pro

člověka nelehké. Jedinec se obává nejistoty v ekonomické oblasti. Navíc je třeba se rozloučit

s pracovní rolí, těžký bývá pocit, že teď sedí u mého pracovního stolu někdo jiný. (Říčan,

2004) V roli manželské dochází k proměně vzájemného vztahu, partner je nyní důležitějším

než dříve, protože je pro druhého společníkem, zárukou podpory a pomocí. (Vágnerová,

2000) Přesto nejsou všechna manželství šťastná, někde se vyskytuje zklamání ze života,

kladené za vinu partnerovi, nebo pocity nudy v přítomnosti partnera kvůli malému množství

kontaktů s okolím. Celkově však bývají chvíle dobré i špatné, okamžiky sporů i důvěry, lásky

i odcizení. (Říčan, 2004) Dále je aktuální postavení prarodiče, které přináší jistou

seberealizaci, citové upokojení, nové zážitky. Ke svým dospělým dětem je ze začátku starý

člověk ve vztahu vyrovnaném, postupem času se zvyšuje jeho závislost na jejich pomoci

a vztah má podobu asymetrie. (Vágnerová, 2000)

V poslední fázi života může být chápán jedinec jako ztělesnění moudrosti, ve většině případů

je však postižen psychickými a somatickými obtížemi natolik, že se stává zcela závislým na

23

péči okolí. Společnost nabízí podporu prostřednictvím nejrůznějších institucí a služeb.

(Vágnerová, 2000) Z hlediska role partnerské, pokud jsou oba jedinci vcelku zdraví a jejich

vztah je harmonický, mohou pokračovat ve společných aktivitách, na něž byli zvyklí doposud

(zajít si do divadla, společný výlet), i když s nižší intenzitou než dříve, neboť mnoho času

zabírá obstarávání každodenních záležitostí, sebeobsluha apod. (Říčan, 2004)

3.5 Dospělost a stáří versus získané zrakové postižení

Souhrnně z výše zmíněného můžeme říct, že osoba dospělého věku či jedinec stárnoucí se

získaným zrakovým postižením má stejně jako intaktní svá práva, povinnosti, potřeby,

specifika v oblasti psychiky, osobnostní rysy.

V oblasti sociální se objevují nové role, některé vznikají, jiné zanikají (konec role profesní,

osoba se stává prarodičem apod.). Ztráta některých sociálních pozic, může souviset také se

ztrátou zraku. Osoba se získaným zrakovým postižením má však zkušenosti s plněním

některých rolí ještě z doby před ztrátou zraku. Nyní může vyvstávat otázka, jak plnit tyto role,

když nevidím?

Nejzávažnějším problémem je adaptace na postižení a následná schopnost jedince plnit

i nadále své sociální role, uspokojovat potřeby své i okolí (potomků, partnera). Aby se mohla

osoba zařadit do běžného života je třeba, aby byla vyrovnána se svým současným stavem.

Jak jsme se již zmínili, v životě jedince existují četné role, jež se od něj očekávají a on sám

má potřebu sebeuspokojení, jehož naplnění není vždy tak jednoduché v důsledku vzniklého

zrakového postižení. Důležitým faktorem je doba, kdy se vada objevila v kontextu se

současným stavem jedince, zda má osoba partnera, děti nebo žila sama před vznikem defektu.

Zraková vada může být chápána také jako překážka v získání partnera, uzavření manželství,

plnění plnohodnotné rodičovské role či v dalším profesním uplatnění (většinou potřeba

rekvalifikace a hledání nového vhodného zaměstnání).

V konečném důsledku výše rozebrané pojmy stáří a dospělost jsou použitelné jak pro intaktní,

tak pro osoby s postižením. U osob se zrakovým postižením je nezbytné dále zkoumat situaci,

resp. období, kdy vada vznikla, jaký má vliv na jedince a blízké okolí, na jeho sebepojetí

a seberealizaci. Na příkladu můžeme názorně vidět složitost řešení situace: Jedinec, který

24

dokončil vysokoškolské vzdělání, ztratil zrak. V daném oboru se ale nemůže uplatnit, je nutná

rekvalifikace. Navíc zde vystupuje ještě ztráta partnera, který se nevyrovnal s postižením

osoby. Intervence terapeuta je pro další vývoj nezbytností.

25

4 Ztráta zraku

4.1 Biologické příčiny ztráty zraku

Ztráta zraku v dospělosti a séniu je spojena s řadou onemocnění, o nichž by mohlo být

napsáno mnoho, zmiňme alespoň některé z nich.

4.1.1 Katarakta

Šedý zákal vzniká narušením průhlednosti oční čočky, resp. jejím zkalením. Vizus postupem

času klesá. Senilní katarakta má spojitost se stářím a objevuje se u jedinců nad 50 let. Může

však vznikat i po traumatu, jako vrozená, nebo při diabetu, pigmentové degeneraci sítnice,

vysoké krátkozrakosti, léčbě některými farmaky. Řešením šedého zákalu je operace, přesto je

asi jeden z tisíce jedinců, kteří podstoupili zákrok ohrožen ztrátou oka, např. díky zánětu

vzniklému po operaci. (Hycl, 2008)

4.1.2 Glaukom

Zelený zákal je jednou z možných příčin ztrát zraku během života Asi deset procent všech

postižených končí slepotou. Příčinou tohoto stavu je zvýšení tlaku uvnitř oka. Vysoký tlak

způsobuje poškození zrakového nervu. Může dojít ke změnám v zorném poli, vzniku skotomů

(výpadek zorného pole), poklesu zrakové ostrosti, může se připojit zužování periferního

zorného pole. Absolutní glaukom znamená celkovou ztrátu zrakové ostrosti i zorného pole.

Glaukom může vznikat primárně, ale také sekundárně jako důsledek chybění či dislokace

čočky, tumorů, pigmentu, jenž se hromadí v oku a komplikuje odtok komorového moku. Při

zeleném zákalu s otevřeným úhlem jedinec nepociťuje výrazné obtíže, naopak glaukom

s uzavřeným úhlem je typický pro tzv. glaukomový záchvat s prodromálním stádiem, kdy

pacient vidí barevné kruhy okolo zdrojů světla. Následuje bolest oka i hlavy, mlhavé vidění,

pokles vízu, celková nevolnost se zvracením. Léčba se provádí pomocí farmakoterapie

a chirurgickou cestou. (Hycl, 2008; Boguszaková, 2006)

4.1.3 Odchlípení sítnice

Vzniká odloučením části sítnice obsahující senzorické buňky od pigmentové vrstvy.

Podsítnicová tekutina ze sklivce a cévnatky proniká mezi tyto dvě vrstvy. Dle vzniku můžeme

hovořit o rhegmatogenním odchlípení sítnice, trakčním a exsudativním. První zmíněná amoce

sítnice má svůj původ u úrazu oka tupým předmětem a možnosti degenerace u myopií

26

a afakií. Trakční vzniká v důsledku úrazu, diabetické retinopatie, třetí jmenovaná zánětem

nebo nádorem. Prodromální stádium se projevuje viděním záblesků, jisker, světel. Dále

vzniká výpadek v zorném poli, tzv. clona šířící se od periferie k centru, a klesá zraková

ostrost. Amoce se řeší operativní cestou, pokud je však sítnice odchlípena dlouho, může mít

jedinec trvalou ztrátu centrálního vidění. (Hycl, 2008; Boguszaková, 2006)

4.1.4 Makulární degenerace sítnice

Předpoklady ke vzniku degenerace sítnice jsou dědičné a mají tendenci k progresi. Makulární

degenerace sítnice vzniká nejčastěji u osob nad 50 let, jde o postižení místa nejostřejšího

vidění, tedy žluté skvrny. Projevuje se ztrátou centrálního vidění a poklesem

zrakové ostrosti. Degenerace pigmentové části sítnice porušuje tyčinky, způsobuje

šeroslepost, zorné pole se zužuje a snižuje se zraková ostrost. (Hycl, 2008;

http://www.braillnet.cz/sons/docs/zrak/7.htm)

4.1.5 Diabetická retinopatie

Dochází k poškození kapilár oka, což má za následek narušení zrakové ostrosti. Progrese je

pozvolná, nakonec je postižena žlutá skvrna, čímž je zasažena centrální oblast. V některých

případech se odchlipuje sítnice a stav může vést i k úplné slepotě. Terapie zahrnuje dietu,

indikaci inzulínu, zákrok laserem. (Hycl, 2008; http://www.braillnet.cz/sons/docs/zrak/6.htm)

4.1.6 Oční záněty

Záněty můžeme klasifikovat dle toho, jakou oblast postihují: infekce očnice, víček a slzného

aparátu, spojivky, rohovky a oblasti zvané uveitis. Jedním z nejčastějších nemocí je zánět

spojivek s bakteriálním, virovým, chlamydiovým nebo alergickým původem. Většina typů

konjunktivitidy je léčitelná, v tropech se však objevuje tzv. zrnitá konjunktivitida s rizikem

vzniku trvalé slepoty. Příčinou těžkého postižení zraku může být také infekce rohovky, např.

prvoky rodu akantaméba. Rizikem nákazy je nedodržování hygieny při nošení kontaktních

čoček. U mnohých zánětů, především u těch recidivujících, sekundárně vzniká katarakta či

glaukom. (Hycl, 2008; Boguszaková, 2006)

27

4.1.7 Úrazy

Úrazy oka můžeme klasifikovat na penetrující, nepenetrující a perforující. K nepenetrujícím

zraněním řadíme narušení spojivky, rohovky, chemické a fyzikální, úraz oka tupým

předmětem (kontuze). Rizikem spojeným s posledním jmenovaným úrazem je možnost

vzniku šedého, zeleného zákalu nebo odchlípení sítnice a následného závažného poškození

zraku. Závažné je také krvácení v důsledku kontuze, např. krvácení do sklivce, krev v přední

komoře oční. Luxace a subluxace čočky (uvolnění a posunutí) může být též zdrojem mnohých

komplikací, např. krvácení do sklivce, zelený zákal, zánět uvey vedoucích k trvalé ztrátě

zraku. Při kontuzi je mnohdy zasažena i sítnice, buď jde o již výše jmenovanou amoci, nebo

postižení makulární části sítnice bez jejího odchlípení, v jejímž důsledku dochází k poklesu

vizu a někdy také vzniku skotomu v centru.

Chemické látky kyselé či zásadité povahy mohou způsobit nevratné škody v podobě

deformací a poruch funkce, vznik druhotného šedého, zeleného zákalu, narušení ciliárního

tělesa. Fyzikálními vlivy, např. laserem, může vzniknout trvalý pokles zrakové ostrosti

a centrální skotom.

Penetrující poranění oční koule vyznačující se tím, že proniká očními obaly, jsou poměrně

častá. Ohrožením jsou některé látky, které se úrazem dostaly do oka: olovo je příčinou vzniku

glaukomu, horké plasty mohou způsobit úplnou ztrátu oka.

Perforující zranění mají svůj původ při zasažení ostrými předměty či střelnými zbraněmi

s možností následného odchlípení sítnice, poškození makuly, zrakového nervu nebo krvácení.

Trauma zrakového nervu způsobuje ztrátu zraku od výrazného snížení vizu, změn v zorném

poli až k amauróze. (Hycl, 2008; Boguszaková, 2006)

4.1.8 Mozková slepota

Zrak má své centrum v týlních lalocích. Pokud je centrum narušeno, vzniká tzv. kortikální

slepota (též mozková či duševní). Není porušena stavba ani funkce oka, problém spočívá ve

zpracování zrakových informací přiváděných do mozku. Mezi příčiny tohoto postižení patří

krvácení, nádor, zánět, zástava srdce nebo nedostatečnost kyslíková. (Květoňová-Švecová,

2000)

28

Původcem ztráty zraku může být glaukom, katarakta, odchlípení sítnice, makulární

degenerace sítnice, diabetes, záněty či úrazy oka nebo narušení centrální nervové soustavy.

Součástí znalostní výbavy tyflopeda by měla tedy být též oblast biologická, týkající se jak

jednotlivých struktur a funkcí oka, tak možných příčin a důsledků jejich narušení.

4.2 Psychologické aspekty

Předpokladem pro práci s jedincem se zrakovým postižením je dokonalá znalost jeho

psychických pochodů, celkového prožívání, emocí provázejících ztrátu zraku a seznámení se

s jednotlivými fázemi vyrovnávání se s postižením. Pro kvalitní terapii jsou samozřejmě

nutné nejen znalosti, ale také schopnost vcítit se do jedince, jeho situace a umět tak pochopit

vědomosti, jež jsme získali, a aplikovat je v praxi. Můžeme si pak vyložit, proč jedinec jedná

určitým způsobem, z čeho toto chování vychází, z jakých pocitů a jaké tendence se mohou

u něj objevit a následně jakým směrem jej korigovat a jak mu pomoci.

4.2.1 Prožívání postižení v závislosti na době vzniku

Postižení vrozené nebo vzniklé v raném věku života jedince je velikou zátěží pro rodinu

a následně během vývoje si osoba sama uvědomuje svou odlišnost. Vyrovnání se s defektem

a omezeními z něj vycházejícími je sice náročné, získané postižení však znamená větší zátěž,

neboť jedinec ví, co ztrácí a jaký byl život před vznikem postižení. (Vágnerová, 1995)

4.2.2 Prožívání postižení v závislosti na způsobu vzniku

Ztráta zraku může vzniknout pomalu, jedinec si nemusí všimnout změn až do doby, kdy mu

doslova začíná mizet svět před očima. Osoba se nejdříve snaží celou situaci popřít,

nepřipouštět si její závažnost, mnohdy hledá řešení u různých lékařů, dokonce i léčitelů.

Následné přiznání si, že se stav nelepší, přináší hlubokou krizi.

Naopak ztráta zrakových funkcí způsobená úrazem je náhlá, šokující, jedinec je naplněn

zmatkem, je to jako ocitnutí se ve zcela neznámém prostoru, kde člověku v mysli mizí vize

budoucnosti a není schopen najít v danou chvíli řešení situace. (Wiener, Rucká, 2006)

29

4.2.3 Emoce

Základem emocí je jejich libost, nelibost a určitá úroveň vzrušení. Teprve až „zážitková

kvalita“ dělá z emocí to, čím skutečně jsou. (Nakonečný, 1998) Jsou doprovázeny

fyziologickými změnami a motorickými projevy, mohou mít různou intenzitu a délku trvání.

(Hartl, Hartlová, 2004)

Ztráta zraku je doprovázena velkým množstvím emocí, které jsou většinou negativní

a prohlubují ještě více pocit bezvýchodnosti ze situace. Vyrovnání se s postižením je úzce

svázáno s nejrůznějšími pocity, proto je na místě odborná pomoc k řešení jednotlivých

problémů v oblasti psychiky jedince.

4.2.3.1 Nejistota, stesk a beznaděj

Nejdříve se jedinec ocitá ve fázi mnoha otázek týkajících se jeho budoucnosti, která se jeví

nestálou, bez jistot. Jedinci se doslova stýská po dřívějším životě a nenávratnost stavu

způsobuje pocit, že vše pozbývá smyslu. Vyvstávají otázky jako: Jaká bude nyní má

budoucnost? Jaké je mé vzezření a jak se na mne dívají ostatní? Jsem schopen se naučit

využívat jiných smyslů než zraku, pohybovat se v bytě, na ulici? Člověk je přímo naplněn

dotazy, na něž zatím nenalézá odpověď. Až teprve postupné zvládání činností, motivace

v podobě těch, jež tuto krizi překonali, rozvoj jiných smyslů než zraku a informace

s pravdivým základem mohou přinést výsledky. Důležité je také budovat sebevědomí jedince

a vzbudit u něj zájem o nové činnosti. (Wiener, Rucká, 2006)

4.2.3.2 Depresivní ladění pocitů - smutek, úzkost, apatie

Depresivní ladění pocitů je pro krizi typické. Smutek, resp. deprese dle psychologického

slovníku může být definována jako „duševní stav charakteristický pocity smutku, skleslosti,

vnitřního napětí, nerozhodnosti, spolu s útlumem a zpomalením duševních i tělesných

procesů, ztrátou zájmu, pokleslým sebevědomím, úzkostí, apatií, sebeobviňováním

a útlumem.“ (Hartl, Hartlová, 2004, s. 105)

Zde uvedené depresivní myšlenky jsou míněny ve smyslu objevujících se jen některých

příznaků, nikoliv deprese se všemi splněnými diagnostickými kritérii jako předmětu

psychiatrie, avšak i to může nastat, pokud není jedinci poskytnuta včasná podpora. Zaleží

v mnohém také na osobnostních předpokladech.

30

K řešení této situace přispívá prožitek pozitivních zážitků, legrace, emoční podpora rodiny

a blízkých, pěstování citových vazeb, snaha změnit negativní ladění, netrápit se tím, co bude,

co by mohlo být, těšit se na jakoukoliv aktivitu. (Wiener, Rucká, 2006)

4.2.3.3 Pocity osamění, opuštěnosti

Opuštění je definováno jako čin, kdy je bytost zanechána bez pomoci, ostatní se od ní

odvracejí a může být taktéž prožíváno při rozvolnění emočních vazeb mezi jedinci. (Sillamy,

2001) V našem případě může a nemusí jít o pocity samoty z důvodu skutečného opuštění

milovanou osobou. Většinou jde spíše o prožitek vycházející ze složité životní situace jedince.

Tento pocit je v případě osoby s postižením daleko intenzivnější. Co můžeme nabídnout my?

Průběžnou společnost, kontakt a vědomí, že jedinec si vybírá, zda chce být sám nebo nikoliv.

(Wiener, Rucká, 2006)

Občas potřebujeme být všichni sami a naopak jindy se cítíme osamělí. Potřeba setkat se

s někým drahým, kdo nás obohatí svou společností a dá nám pocit, že je stále proč žít, vyvíjet

se, že jsme pro něj alespoň trochu jedineční, je i pro jedince v této fázi důležitá.

4.2.3.4 Pocity méněcennosti, vlastní ošklivosti, špatného vnímání sebe

Jedinec není vždy úspěšný v situacích běžného života, a tak se začíná hluboce podceňovat.

Adler považuje za základní hybnou sílu člověka touhu po nadvládě. Jestliže je však tato touha

zmařena, vzniká pocit méněcennosti. Prožitek méněcennosti odráží zážitek nedostatečnosti

jedince, a to buď psychické, nebo tělesné. (Geist, 2000) Připojují se pocity jako znechucení ze

svého postižení, z toho, jak asi vypadám, když se na sebe nemohu podívat do zrcadla, má

cenu o sebe nějak pečovat? Celkově jedinec nepřijímá různá řešení, neboť má pocit, že celý

svět je negativní, jakákoliv změna nemá cenu. Hierarchie priorit jedince je obrácena špatným

směrem. Je třeba transformace, obrátit myšlenky na něco jiného, poukázat na stejně žijící

jedince, kteří vše úspěšně překonali, naučit ho vnímat pozitivněji sebe samotného i svět okolo.

(Wiener, Rucká, 2006)

4.2.3.5 Pocit ukřivděnosti a litování sebe sama

Jak se to mohlo stát právě mě? Co jsem udělal špatného? Kde je spravedlnost? To jsou

otázky, které vyvstávají. Je ovšem třeba pochopit, že nejde o křivdu, vyrovnat se se

31

skutečností. Ani lítost nic neřeší, spíše naopak škodí, a to nejen jedinci, ale i rodině v podobě

jisté manipulace s okolím. (Wiener, Rucká, 2006)

4.2.3.6 Pocit vlastní neschopnosti

Schopnosti jsou souborem dispozic, jež jsou nezbytné k výkonu jisté činnosti. Neschopnost

vyjadřuje chybění daných schopností, které je však možné znovu nabýt, neboť představují

struktury získané procesem učení. (Geist, 2000) Jedinec zatím nezvládá vše, co by si přál,

a potřebuje pomoc. Cestou z tohoto stavu je krok po kroku rozvíjet a zlepšovat svou

samostatnost. (Wiener, Rucká, 2006)

4.2.3.7 Porovnávání se s jinými osobami s postižením

Myšlenky typu ten je na tom hůře než já, onen zase lépe. V jedné činnosti jsem lepší než

tamten, v druhé zcela nemožný. (Wiener, Rucká, 2006) V důsledku srovnávání se s ostatními

„normálními“ osobami nejčastěji vzniká komplex méněcennosti, jenž byl popsán výše. (Geist,

2000) Postižení však není žádným měřítkem, podle něhož by se měl člověk posuzovat, každý

defekt je nějakým způsobem zátěží. Navíc postižením si osoba nezíská úctu, náklonnost či

lásku. Nezbytná je akceptace stavu a života takového, jaký je, přijetí sebe jako hodnotného.

(Wiener, Rucká, 2006)

Vzpomeňme si na období dospívání, kdy jsme se porovnávali s ostatními vrstevníky a snažili

se najít svou vlastní identitu. Období po vzniku postižení je náročné na psychiku člověka,

dochází k mnohým osobnostním změnám. Takže i ustálení a pochopení vlastního přínosu pro

okolí, i když jsme člověkem s postižením, a to bez srovnávání se, chce svůj čas.

4.2.3.8 Čas je nekonečný

Čas jako samostatný pojem je v podstatě psychologický konstrukt, který vytvořil člověk, aby

se mohl lépe přizpůsobovat změnám prostředí. Jeho typickým znakem je, že pokud

přetrváváme déle v nečinnosti, jeví se nám čas jako nekonečný. (Sillamy, 2001) Člověk, jenž

právě získal zrakové postižení, není zatím schopen vykonávat většinu činností, a tak pocit, že

nemůže dělat řadu aktivit, činí ze dne cosi otravně nekonečného. Navíc má potíže se vůbec

v čase orientovat. Cestou z tohoto bludného kruhu je učení se orientaci v čase, nabídka aktivit,

které by jedinec mohl vykonávat také z hlediska budoucnosti (rekvalifikace a nové

zaměstnání, domácí práce). (Wiener, Rucká, 2006)

32

Tato situace připomíná jedince, který ztratil zaměstnání a najednou neví, co s časem, přestává

rozlišovat dny v týdnu a víkendy. Stav je o něco složitější vzhledem k postižení, které

komplikuje výkon zdánlivě jednoduchých činností.

4.2.3.9 Vztek, afekt

Vztek neboli zlost je dle psychologického slovníku „záporná emocionální reakce; lze ji

pojímat na škále a) hněv, který je převážně racionální, b) zlost, která je více impulzivní,

emocionální, c) vztek, který je afektivně pomstychtivý, d) zuřivost jako destruktivní běsnění“.

(Hartl, Hartlová, 2004, s. 704)

Když se zamyslíme nad projevy vzteku jedince s postižením, pak bychom mohli snad mluvit

spíše o původu citovém, impulzivním vycházejícím z citové nestability odpovídající složité

životní situaci.

Někdy může mít afekt podobu pomsty a trestu za své neštěstí. Podoba projevu pak může být

různá, od té méně výrazné k destrukci nebo afektu. Nezbytné je naučit se sebeovládání, umět

zabránit nepůsobivým a snad i děsivým projevům zlosti, např. soustředěním se na dech.

(Wiener, Rucká, 2006)

4.2.3.10 Zmatek a útěk

O zhroucení systému hodnot jsme se již zmínili, tento chaos může mít však za následek

neadekvátní řešení jako užívání přemíry alkoholických nápojů, prášků. Osoba se snaží utéct

od zmatené situace. Nejvážnějšími tendencemi jsou sebevražedné pokusy, či dokonce

dokonané sebevraždy. Pomoci mohou nejrůznější relaxační techniky, masáže, odvedení mysli

zcela jiným směrem, důležité jsou také emoční vztahy s druhými lidmi. (Wiener, Rucká,

2006)

Z relaxačních technik nám jóga nabízí široké spektrum způsobů, jak se zklidnit, uvolnit,

zavést myšlenky na chvíli do jiných krajů. Například jógové dýchání je velice jednoduché

a přitom účinné na cestě k uvolnění těla i mysli, nestojí nás mnoho času a může pomoci nejen

ve stavu absolutního chaosu myšlenek, ale může být také prevencí před vznikem afektu.

33

4.2.4 Kroky vedoucí k vyrovnání se s postižením

Těmito následujícími etapami prochází nejen sama osoba s postižením, ale také rodina.

1. Ve fázi šoku a popření je jedinec ochromen. V danou chvíli nelze přijmout skutečnost,

že ztratil či ztrácí zrak a progrese je neodvratitelná.

2. Následuje apatie, tedy „pokles nebo úplné vymizení citového zájmu o okolí, ztráta

vnitřních pohnutek“. (Hartl, Hartlová, 2004, s. 52) Může mít podobu nepřijímání

potravy, nezájmu o svůj vzhled apod. Nynější etapa je ochranou před problémovou

životní situací. Ochranných mechanismů existuje celá řada, později se k nim ještě

vrátíme.

3. V další etapě osoba hledá odpovědi na mnohé otázky, jež jsme zmínili v rozboru

emocí. Je třeba odborné pomoci, podpory ze strany blízkých, protože jedinec si je

svým způsobem sám nebezpečný tím, že se zatím nevyrovnal s řadou faktů a právě

nyní mohou hrozit pokusy o sebevraždu. Tato etapa může mít formu reaktivní deprese,

která se projevuje jako agitace s agresivitou a neklidem nebo tiché utrpení.

4. Postupné vyrovnávání se se skutečností naznačuje první proměnu související se

zvládnutím prvních dovedností. Stále však vystupují na povrch četné negativní emoce.

Nezbytná je také spolupráce s rodinnými příslušníky.

5. Smíření se s postižením je nejvyšším stupněm vývoje dění, kdy osoba akceptuje sebe

samotnou a přijímá možnosti rozvoje v jistých mezích. Posuzuje se reálně,

nepřeceňuje se, ale ani nepodceňuje své schopnosti.

(Wiener, Rucká, 2006; Vágnerová, 1995; Jesenský, 2007)

4.2.5 Reakce na postižení jako problémovou životní situaci

Na každého jedince má postižení jiný vliv, intenzita jeho působení závisí na prožívání

samotnou osobou se zrakovým postižením a na tom, jaká vidí řešení problému. Neplatí zde

přímá úměra, tedy čím hlubší defekt, tím hůře se s ním jedinec vyrovnává. Jde o záležitost

silně individuální, kdy méně závažné postižení může způsobit velké těžkosti v oblasti

psychiky. (Vágnerová, 1999)

4.2.5.1 Stres

Myslíme, že je na místě pozastavit se u pojmů stres a stresor, neboť získané zrakové postižení

je nepochybně silným stresorem. „Stres jako vnější činitel je buď chápán jako situace, jíž se

nelze přizpůsobit, nebo jako nadměrně silný, psychiku značně zatěžující podnět“. Stres

34

(zrakové postižení) je situací, ve které je znesnadněna adaptace. Navíc jeho důsledky se

projevují v rovině psychické i tělesné. Získané zrakové postižení, následná možná sociální

izolace nebo konflikty v rodinných vztazích, nejistota spojená se schopností zvládnout

jednotlivé činnosti, nadměrné a nepřiměřené požadavky jsou silnými stresory. Současná

situace je „distresem“ (pokud vycházíme z rozlišení na „eustres a distres“1) spojeným

s četnými negativními pocity. Vyrovnávání se se stresem závisí na osobnostních faktorech

a zázemí osoby. Stres může vyvolat nejrůznější psychosomatická onemocnění, kdy psychika

působí na tělesné procesy, objevuje se např. zvýšený krevní tlak, žaludeční vředy, záněty

močového měchýře. (Nakonečný, 1998, s. 544)

4.2.5.2 Frustrace

Původcem frustrace je překážka vnější nebo vnitřní (psychologická). Jde o kladení překážek

na cestě k cíli, jehož uskutečnění mohou ohrozit či dokonce jej znemožnit. Za silně frustrující

lze považovat zákazy, zábrany intrapsychického charakteru vytvořené samotnou osobou

(přesvědčení o nedostupnosti něčeho), nedostatky, ztráty, neúspěchy. (Nakonečný, 1998)

Tato, zdálo by se obecná teorie, je velice důležitá pro naše téma. Samotné postižení je pro

osobu v začátcích nejen stresem, ale také silně frustrujícím zážitkem, s nímž by se měla

vyrovnat.

Ztráty jsou silně zatěžující, v našem případě jde o ztrátu dřívějšího stavu a způsobu života.

K nedostatkům představujícím frustrační činitel patří např. nízká sebedůvěra, málo opory

v okolí blízkém jedinci. Jestliže má osoba neadekvátní představy o sobě, u osoby se zrakovým

postižením může jít často o podhodnocování se, pak i výkon nemusí odpovídat skutečnosti.

Prvotní neúspěchy na cestě k novému způsobu života tím mohou působit velmi negativně.

Intenzivní frustrace ohrožují vnímání vlastní hodnoty jedincem a díky tomu způsobují vznik

obranných mechanismů. Osoba se jejich prostřednictvím snaží o vyrovnání se svým

současným stavem. Zvládání frustrace je silně individuální a každý jedince se vyznačuje

jistou mírou frustrační tolerance. (Nakonečný, 1998)

1 Eustres představuje pozitivní situaci, ale do jisté míry zatěžující. Distres je pravým opakem, jde o negativní situaci podbarvenou steskem, strachem, zlostí apod. pocity. (Nakonečný, 1998, s. 544)

35

4.2.5.3 Obranné mechanismy

Tendence řešit situaci aktivně vychází z jednoduché reakce, jíž je agrese. Snaha řešit problém

pasivně má svůj původ v úniku. Pod vlivem společnosti se tyto prvotní reakce mění tak, aby

byly pro společnost přijatelné. Ne vždy se setkáme u jedince pouze s jediným typem reakcí,

mohou se mísit. Přesto člověk dává přednost více pasivnímu nebo aktivnímu způsobu řešení

problémové situace, což vychází z temperamentových vlastností a zkušeností. Aktivní

ochrana může mít podobu: přímé agrese (nadávky, fyzické násilí), přenesené agrese

(destrukce věcí, přenesená na lidi v okolí), snahy být středem pozornosti (nápadné

vystupování), hledání viníka v okolí a zbavení se zodpovědnosti, ztotožnění se s významnou

osobností či společenstvím, náhrady (snaha nahradit činnosti, které jedinec dělat nemůže

zvýšenou aktivitou v jiné sféře). Pasivní ochrana nabývá následujících forem: uzavření se od

světa, ať doslova, či niterně, úniku do onemocnění (ve skutečnosti jde o psychosomatickou

symptomatiku), symbolického útěku před problémem (drogy, alkoholické nápoje,

vystupňovaná fantazie), iracionálního zdůvodnění, proč nemohu zvládnout určitý úkol nebo

regrese či popření. (Vágnerová, 1999)

4.2.6 Osobnost jedince se získaným zrakovým postižením

Osobnost je „celek duševního života člověka“. (Hartl, Hartlová, 2004, s. 379) Působí na ni

vlivy exogenní i endogenní. Vyvíjí se a během života podléhá formování. Je ovlivněna

faktory biologickými, genetikou, vzezřením jedince, společností a vlastní činností. Všechny

tyto složky jsou ve vzájemné součinnosti. Nové rysy však nevznikají, dochází k jejich

změnám. V oblasti kognitivních procesů je nutný rozvoj jiných způsobů vnímání než zrakem

a s tím související celkový rozvoj dovedností. (Vágnerová, 1999)

K rozvoji osobnosti přispívá dění minulé, přítomné, budoucí. V kontextu se získaným

zrakovým postižením je v rovině přítomnosti nelehké vyrovnat se s postižením, nezbytná je

aktivita. V přítomnosti dochází také ke stále novému hodnocení minulého a zároveň

přemýšlení o perspektivách. S budoucností souvisí seberealizace. Seberealizace znamená

nutnost upokojení mnohých potřeb. Z hlediska získaného zrakového postižení musíme počítat

s jistými omezeními a s neuspokojením některých cílů. K základním potřebám řadíme nejen

ty biologické, ale také potřebu jistoty, bezpečí, společenského kontaktu, partnerského vztahu,

manželství, rodičovství, profesní role. U získaného postižení je nutné si uvědomit, že aspirace

neodpovídá vždy schopnostem jedince, čímž je pravděpodobnější neúspěch. V oblasti

36

partnerství mají osoby mnohdy menší výběr partnerů, přičemž jde většinou o lidi se stejným

postižením. Rodičovství pak přináší velkou míru zodpovědnosti, především pokud existuje

riziko genetického přenosu postižení nebo onemocnění (např. diabetes melitus a následně

diabetická retinopatie). Staršího věku se sice netýká rodičovství, ale touha po jistotě, bezpečí,

kontaktu se společností, blízkými, partnerství je stále aktuální. (Vágnerová, 1999)

4.2.7 Sebepojetí jedince se získaným zdravotním postižením

Jak již bylo řečeno osobnost zahrnuje duševní život člověka, který je jistým způsobem

organizován. Ústředním bodem této organizace je ego. Ego se skládá ze dvou částí –

zážitkové a funkční. Projevuje se jako uvědomění si svého já. Na počátku života jedince se

objevuje „vědomí tělového já“, ke konci batolícího věku díky socializaci „vědomí sociálního

já“. Později se připojuje chápání nepřetržitosti já od dětského věku po období stáří se svými

změnami v psychické i fyzické oblasti. Jmenovaná zážitková struktura tvoří základ sebepojetí

a souvisí s hodnocením se sama. Je výsledkem interakce s prostředím, jak se s osobou

zachází, jaké jsou její zkušenosti, úspěchy či neúspěchy. Na tomto vzniká zobrazení sebe

sama ve skutečnosti, ale také jaký by jedinec chtěl být. Společnost funguje jako zpětná vazba

prostřednictvím reakcí na osobu. S tím souvisí touha jedince být milován a hodnocen

pozitivně sám sebou a osobami, které jsou pro něj důležité. Člověk touží po ohodnocení

a vyhýbá se znehodnocení ega. Velmi nízké sebehodnocení vede k nedostatku motivace

a následné zdánlivé neschopnosti. (Nakonečný, 1998)

Jedinec, jenž získal zrakovou vadu, vnímá stále stejně své dětství a zážitky před vznikem

postižení díky kontinuitě já. Nyní je však jeho sebehodnocení ohroženo. Úspěšnost kladného

pojetí sebe sama je odvislá na tom, jaké bylo sebehodnocení jedince před vznikem vady, ale

také na tom, jak se k němu staví blízcí, jaké postupně zažívá zkušenosti.

Značné potíže může činit sebehodnocení ve vztahu k vlastnímu zevnějšku, člověk si stěží

představuje, jak nyní vypadá v tom a tamtom oblečení, jak je upraven, jak jej vnímá okolí. Je

nezbytné přehodnocení dosavadního vnímání se, přizpůsobit jej realitě (získanému postižení),

změnit nízké sebeoceňování. Se sebehodnocením je také spojeno plnění cílů, jejich reálnost

a nereálnost. Vlastní činnost mívá často u osob se získaným postižením dvě podoby, přehnaná

pasivita a závislost na druhých nebo přílišná aktivita a přecenění se. V kontextu životních rolí

37

vyvstává náhle do popředí role postiženého, která je v sociálním měřítku pojímána kvůli

generalizaci negativně, a tak vede k devalvaci identity osoby. (Vágnerová, 1999)

4.3 Sociální aspekty

4.3.1 Vnímání osoby se získaným zrakovým postižením ve společnosti

Ani dnes nemůžeme říct, že postoje společnosti k postiženým jsou jednoznačně pozitivní

a není co měnit. V takovém případě bychom byli nejspíš superspolečností s dokonalou

strukturou, uspořádáním, zákony, hodnotami a způsobem života. Přestože platí ono tradované,

že každý musí začít u sebe, člověk je většinovou společností vždy korigován jistým směrem.

4.3.1.1 Postoj

Postoj je „sklon ustáleným způsobem reagovat na předměty, osoby, situace, na sebe

sama…postoje se získávají v průběhu života, především vzděláváním a širšími soc. vlivy,

jako je veřejné mínění, soc. kontakty aj.; jsou všechny relativně trvalé a obsahují složku

poznávací, citovou a konativní (behaviorální).“ (Hartl, Hartlová, 2004, s. 442)

Poznávací složka postojů intaktních vůči osobám s postižením je determinována chabou

informovaností. Citová složka má podobu protichůdných emocí, na jedné straně je zde soucit,

na druhé odpor a strach. Vně se pak projevuje konativní část, tedy chování. Na vzniku

a formování postojů se podílí učení. Výsledkem jednotlivých sociálních, kulturních vlivů

a učení jsou postoje, které bychom mohli vystihnout slovy jako stereotyp, neměnnost, těžká

ovlivnitelnost. Zakořeněná forma chování je pro většinu lidí dostatečně srozumitelná a tím

i přijatelná. (Vágnerová, 1999)

Je ovšem nutné si uvědomit, že stereotyp v postojích není jen na straně intaktní populace, ale

také u osob s postižením v podobě ukřivděnosti, nedůvěry v okolí a očekávání jen toho

nejhoršího. Pokud jde o jedince se získaným zrakovým postižením, neobjevují se natolik

zkostnatělé představy o intaktní společnosti.

Rozdílnost vnímaní získaného a vrozeného postižení se zobrazuje v tendenci pojímat vzniklou

vadu spíše jako nehodu nebo neštěstí, vrozená se jeví méně pozitivně především ve vztahu

k rodičům jedince s vrozeným zrakovým postižením. Právě oni jsou totiž vnímání jako

neschopní zplodit zdravé potomstvo. (Vágnerová, 1995)

38

4.3.1.2 Generalizace

Zevšeobecnění určité skutečnosti na něco obecně platného je problém dotýkající se všech

skupin osob se zdravotním postižením, nevyjímaje jedince se zrakovou vadou. Intaktní mají

tendence uplatňovat šablonovitost v přístupu k nevidomým bez ohledu na individualitu.

(Vágnerová, 1999)

Příkladem je setkání intaktního jedince s osobou se zrakovým postižením, která je ve fázi

vyrovnávání se se ztrátou zraku a jež nereaguje adekvátně situaci (může se uplatňovat např.

aktivní obrana přenesené agrese). Tento ,,zdravý“ jedinec pak vyvodí jako důsledek, že

všechny osoby se zrakovým postižením jsou stejné. Zde můžeme zřetelně vidět, že chybí

informovanost.

4.3.1.3 Stigmatizace

Z anglického překladu znamená stigma doslova cejch, kaz, stopa. Stigmatizace nevzniká

v důsledku postižení samotného, ale je vytvořena okolím. Právě jím je pojímána

vada jako problém a člověku je dána nálepka postiženého. (Slowík, 2007;

http://slovnik.seznam.cz/?q=stigma&lang=cz.en) Stigmatizací začíná řetězec dalších

důsledků. Společností je dán osobě hanlivě řečeno cejch a takový jedinec je spíše nepřijímán

než naopak. Dále působí ke změně jeho statutu a sebepojetí, čímž je osoba s postižením

tlačena do role toho, jenž má nálepku jménem postižení. (Vágnerová, 1999) Stigma je dle

našeho názoru projevem vysoké neetičnosti a neohleduplnosti společnosti vůči jedincům

s postižením a je proti všem právním předpisům i lidským hodnotám.

4.3.2 Rodina a osoby blízké

Člověk se získanou zrakovou vadou nemusí být ve vztahu ke společnosti kvůli ztrátě zraku

tolik izolován, přestože reakce přátel a rodiny na tento stav mohou být různé a ne vždy

pozitivní (odchod z rodiny, přerušení kontaktů). Ve většině případů, oproti osobám

s vrozeným postižením, zůstávají ve značné míře jedinci v kontaktu s intaktními.

4.3.2.1 Rodina vyrovnávající se s postižením svého člena

Rodina prochází stejně jako osoba s postižením krizovými fázemi adaptace na nově vzniklou

situaci, přičemž jednotlivá období jsou protkána četnými negativními emocemi a různými

reakcemi (smutek, zoufalství, beznaděj, hněv, úzkost, lítost vůči členovi s postižením,

39

pozitivní nebo negativní vnímání této jeho změny, chaotické pocity, tendence řešit situaci

alkoholem, drogami či odchodem z rodiny) . Jde o následující etapy:

1. Rodinní příslušníci zažívají šok při sdělení diagnózy, následuje popření této stresující

události, již nikdo neočekával.

2. Před tím než bude rodina schopna přijmout stav blízkého člověka, přichází období

smlouvání. Jde o potřebu „vyjádření určité naděje, která není zcela realistická“. (Vágnerová,

1995, s. 47) Tímto je alespoň zčásti přijat současný stav jedince s postižením.

3. K postupnému přijetí reality dochází díky nově získaným informacím o daném postižení,

o možných perspektivách osoby. Stále se projevují emoce, které nedovolují vždy úplné přijetí.

Rodina, stejně jako člověk s postižením, se brání svými obrannými mechanismy před touto

zátěžovou životní situací buď v podobě aktivní reakce (hledáním viníka), nebo pasivní

(odchod z rodiny, útěk do fantazie, k alkoholu, deprese, izolace, racionální zdůvodnění).

V této fázi je rodina ohrožena rozpadem, proto je nutná včasná intervence.

4. Akceptace skutečnosti znamená absolutní přijetí osoby s postižením, jejích možností

i omezení vycházejících z diagnózy a prognózy. Jestliže je rodina až do této etapy stabilní,

o čemž rozhoduje stálost členů, je většinou silně posílena proti rozpadu. (Vágnerová, 1999;

Slowík, 2007; Vágnerová, 1995)

4.3.3 Blízké okolí, přátelé

Přátelé či širší rodina mohou být v nejtěžších chvílích krize nesmírnou podporou. Domníváme

se, že záleží především na osobnosti blízkého člověka v souvislosti s tím, jak se zachová.

Pokud zvolí cestu odklonu od jedince se získaným postižením přerušením kontaktu, pak

bychom mohli přemýšlet o tom, zda šlo o přítele. I když musíme brát v úvahu, že ne každý se

vyrovnává se stresory stejně. Nebo se bude stýkat s osobou i nadále. Vzájemná interakce je

pro člověka s postižením velice důležitá, přestože ze začátku bude nejspíš hovořit pouze

o svém stavu.

Za blízké okolí lze považovat také sousedy nebo známé lidi. Ve městě jde o osoby žijící

společně s jedincem se zrakovým postižením v domě (panelový, činžovní dům). Jejich

chování vůči němu může nabírat v extrémním případě forem přílišně projevovaného soucitu,

či naopak přehlížení, nebo dokonce slovního napadání. Na vesnici je situace odlišná v tom, že

se zde skoro všichni znají oproti městu, které je více anonymní. Myslíme si, že ačkoliv dříve

40

byli v mnohé literatuře lidi z venkova považováni za vstřícnější, i zde se najde ten, kdo se

nebude chovat adekvátně, neradi bychom proto generalizovali.

4.3.4 Běžný život, zaměstnání, volný čas

V každodenním životě dochází k interakci člověka se získaným zrakovým postižením

a intaktní populace, ať jde o nakupování, cestování prostředky městské hromadné dopravy,

o zaměstnání, volnočasové aktivity. Společnost však nepřistupuje vždy zcela pozitivně

k možnostem pracovního uplatnění osoby se zrakovou vadou nebo náplni volného času – co

by tak mohl dělat, když nevidí? Možností je dostatek, jmenujme třeba jízdu na dvoukole,

plavání, hry, četbu (v Braillově bodovém písmu nebo pomocí softwarů pro nevidomé),

bowling aj.

Člověk tvoří s druhými lidmi dyadické vztahy, skupiny, rodinu užší, širší; rodina pak jako

základ státu vytváří národ; státy jsou sdruženy v určité světadíly a ty tvoří svět – celek

velkého společenství lidí. Osoba se zrakovým postižením je taktéž součástí naší společnosti

a jejích struktur a tak by neměla být vyjímána ze sociálních aktivit, co se týká rodinného

života, přátel, volného času a zaměstnání. Společnost je vnější činitel, který může jedinci

s postižením jeho cestu životem usnadnit, ale také ztížit v podobě předsudků.

41

5 Rehabilitace

Slovo rehabilitace pochází z latinského habilis – schopný a re – opět, znovu. (Jesenský, 1995)

Mohli bychom jej chápat jako opětovné navrácení člověka k dovednostem, jež byly

z nějakého důvodu narušeny. Příčinou porušení může být nemoc nebo úraz způsobující těžké

zrakové postižení, které má vliv na schopnost jedince vykonávat celou řadu činností.

„Rehabilitace představuje procesy znovuuschopňování při nerozvinutí, ztrátě nebo poškození

určitých schopností člověka.“ (Jesenský, 1995, s. 24) Slowík (in Vysokajová, 2000, s. 53)

k výše jmenovanému dodává, že „rehabilitace je časově ohraničený cílený proces, který má

umožnit postiženému člověku dosáhnout optimální mentální, fyzické a sociálněfunkční

úrovně k tomu, aby mohl změnit svůj život (ve smyslu dosažení vyšší úrovně nezávislosti).“

Rehabilitace je nezbytným krokem k znovuuschopnění jedince se získaným zrakovým

postižením během života, k získání potřebných schopností a dovedností vedoucích k co

největší samostatnosti.

5.1 Reedukace a kompenzace zraku

Reedukace je součástí rehabilitace jedince s postižením. V případě skupiny osob se

zrakovými vadami jde o reedukaci zraku u slabozrakých, tedy o nápravu narušené funkce

zraku. Kompenzace je taktéž součástí rehabilitace, jejím základem je působení na

nepostiženou funkci. U osob nevidomých usiluje o rozvoj sluchu, hmatu, čichu, pohybu,

chuti. (Sovák, a kol., 2000) V rámci reedukace a kompenzace se používá reedukačních

a kompenzačních pomůcek. K reedukačním řadíme např. nejrůznější optické pomůcky, ke

kompenzačním počítače, zařízení se zvukovým výstupem, čtecí zařízení aj. (Jesenský, 1995)

5.2 Komprehenzivní rehabilitace (KR)

Slovo komprehenzivní znamená ucelený, komplexní, v našem případě jde o rehabilitaci

obsahující všechny potřebné složky k integraci jedince s postižením. Ucelená rehabilitace

zahrnuje rehabilitaci léčebnou (LR), pracovní (PR), sociální (SR) a pedagogickou (PeR).

Osob se získaným postižením se týká především návaznost léčebné rehabilitace na sociální

a pracovní, případně posloupnost LR, SR, PeR, PR. Jednotlivé složky komplexní rehabilitace

se však prolínají. Kromě zmíněných složek se v rámci rehabilitace používá

psychorehabilitace, která však není samostatnou složkou KR. Psychika jedince je po narušení

42

dosavadní rovnováhy, tedy po získání postižení, velmi vratká. Proto je nutná neustálá

psychická podpora, vedení jedince k vyrovnání se s vadou, změně života, negativních postojů,

posílení vůle při překonávání této náročné životní situace. (Jesenský, 1995)

V jiném pojetí bychom mohli použít členění KR na léčebnou; výchovně-vzdělávací,

respektive pedagogickou v původním pojetí; pracovní; sociální; psychologickou; technickou;

právní a ekonomickou rehabilitaci. (Pipeková, 1998)

Zmíněné rozdělení jde kromě čtyř základních složek ještě hlouběji k jednotlivým problémům,

jako je technické zabezpečení, legislativní opatření a finanční zajištění procesu. Oproti

prvnímu systému je psychologická rehabilitace jmenována zvlášť, nikoliv jako součást všech

jejích ostatních částí. Vzhledem k tomu, že základem systému rehabilitace je prolínání

jednotlivých složek, chápeme toto členění taktéž jako přínosné.

5.2.1 Léčebná rehabilitace (LR)

Léčebná rehabilitace je prováděna ve zdravotnických zařízeních. Jejím úkolem je léčba,

odstranění poruch, disabilit a spolu s ostatními složkami KR si klade za cíl také odstraňování

handicapů. Dotýká se nejen skupiny osob s tělesným postižením, krátkodobě či dlouhodobě

nemocných, ale také jedinců se smyslovým postižením. LR využívá celé řady prostředků jako

psychorehabilitace, psychoterapie, fyzikální terapie, lázeňské léčby, kinezterapie, ergoterapie,

arteterapie, podávání léků. Zmíněná lázeňská léčba a fyzikální terapie, zahrnující např.

masáže, působí příznivě na psychiku jedince, navozuje duševní pohodu. Ergoterapie neboli

léčba prostřednictvím práce obsahuje zprvu nácvik denních činností s pomocí pomůcek a po

jejich zvládnutí také provádění zájmových činností. Později lze krok za krokem přistoupit

k PR. Psychorehabilitace a psychoterapie používají psychologických prostředků k vyrovnání

se se zátěžovou životní situací, která nastala, k nastolení psychické rovnováhy. Dále lze

k terapii využít některého druhu umění, pak hovoříme o arteterapii. (Jesenský, 1995; Votava,

2003)

5.2.2 Sociální rehabilitace (SR)

„Sociální rehabilitace je proces, při němž OZP dosahuje maximální možné samostatnosti

a soběstačnosti za účelem dosažení nejvyššího stupně sociální integrace.“ (Votava, 2003,

s. 70) K předchozímu dodává Jesenský (1995, s. 39), že „sociální rehabilitace je proces učení

43

žít s vadou (defektem), proces překonávání neschopností (znovuuschopňování) v individuální

(osobně) i společensky významných činnostech, proces prevence i odstraňování defektivit

a handicapů.“

Sociální rehabilitace je skutečně procesem, a to trvajícím po celý život jedince s postižením.

První vymezení zdůrazňuje sociální integraci, pojmy samostatnost a soběstačnost, které jsou

cílem znovuuschopnění osoby s postižením. Ne každý jedinec je však schopen dosáhnout plné

samostatnosti a soběstačnosti, ať již z nedostatku motivace, či jiných důvodů. Proto se zdá být

přijatelnější druhé vymezení, neboť jde skutečně o dění, kdy se člověk s postižením učí

jinému způsobu života, překonává své disability, nově vzniklé problémy a situace. Integrace

se pak týká individua i společnosti, jak nastiňují obě definice. První však nehovoří o prevenci,

která je důležitá v době, kdy se osoba náhle stala postiženou, kdy je zranitelná a mohlo by

dojít k některým nežádoucím jevům (např. suiciduu).

Předmětem SR je jedinec s postižením. Posláním je působit na něj prostřednictvím

jednotlivých forem, metod, prostředků a technik. Formy zahrnují určité metody, prostředky

a techniky. V rámci metod se uplatňují prostředky nejrůznější specifikace (např. informační,

pohybově aktivizující, umělecko-estetické, kreativně pracovní) a techniky řešící jednotlivé

úkoly. K metodám se řadí reedukace, kompenzace a vyrovnávání se s postižením. Technik je

celá řada, jmenujme alespoň některé: meditace, relaxace, rekreace, situační hry, soutěživost,

pracovní aktivity, rozvoj pohybový a orientace aj. Tyto postupy se uplatňují v plánech SR,

které mají především organizační poslání, aby se vědělo, co se bude během rehabilitace dělat,

za jakých podmínek a s uplatněním čeho. Plán SR pro osoby se zrakovým postižením se týká

především informací, samostatnosti a společenského uplatnění. U jednotlivce volíme v rámci

plánu úkoly menší či větší náročnosti dle jeho individuálních potřeb a možností. Od těch,

které mu umožní být částečně samostatným, jejichž cílem zatím není integrace; k těm, díky

nimž zvládne běžné činnosti a situace; až k zvládání zvýšených nároků prostředí a plné

integraci. Programy SR se dotýkají nejen osob nebo skupin jedinců s postižením, ale také

jejich rodin a intaktní společnosti, a tudíž je nezbytné vytváření plánů přizpůsobených

osobám se zdravotním postižením, jejich rodinám a těm, jež pozitivně působí na postoje

většinové společnosti k lidem s postižením. (Jesenský, 1995)

44

5.2.2.1 Cíle sociální rehabilitace

• Cíle všeobecné: obsahují rozvoj osobnosti jedince, vyrovnání se s vadou, začleňování do

společnosti, vhodné prostředí pro pracovní rehabilitaci a uplatnění v zaměstnání, integraci.

• Cíle diferenciované: zahrnují reedukaci a kompenzaci zraku.

• Cíle dílčí: upřesňují diferenciované, jde tedy o jednotlivé úkoly, např. prostorová orientace

a samostatný pohyb.

• Cíle odstupňované: určují míru náročnosti.

• Cíle etapové: zabývají se rozvržením daného úkolu.

(Jesenský, 1995)

5.2.2.2 Cíle sociální rehabilitace v odlišném pojetí

• Ekonomické jistoty

Stát zajišťuje osobám se zdravotním postižením prostřednictvím dávek a výhod uspokojení

základních potřeb, přesto je život s postižením nákladnější kvůli nezbytnosti mnohých

zařízení, bez jejichž existence se jedinec neobejde (počítač se speciálními softwary pro

zrakově postižené, mobilní telefon apod.). Nejde pouze o přístroje, ale také o nejrůznější

domácí opravy, které je intaktní schopen udělat sám, jedinec s postižením si za ně však musí

zaplatit (např. nevidomá osoba si doma sama jen stěží opraví vodovodní kohoutek).

• Život v samostatných bytech

Bydlet samostatně, nikoliv v ústavu, je možností být zcela soběstačný. Bezbariérově upravené

byty jsou vhodné vedle jiných skupin lidí s postižením také pro jedince se zrakovým

postižením. Problémem ovšem často bývá finanční náročnost.

• Zájmové aktivity

Rozvíjení zájmů je důležité především pro ty, jež nemají zaměstnání. Díky činnostem

nejrůznějšího charakteru mohou řešit náplň dne.

• Shromažďování a získávání informací

Vedle sběru zkušeností týkajících se osob s postižením je součástí poslání organizací

zprostředkování informací jedincům se zdravotním postižením ohledně právních záležitostí

(jaké dávky a výhody mohou získat apod.).

• Rozvoj osobnosti jedince

Každý člověk má potřebu dalšího rozvoje, zdokonalování se, proto se nám nabízí celá řada

kurzů pořádaných organizacemi pro osoby se zdravotním postižením (kurz práce s počítači,

speciálními softwary pro jedince se zrakovým postižením, kurz vaření, jazykové kurzy).

(Votava, 2003)

45

Vymezení cílů v prvním pojetí postupuje od nejobecnějšího ke konkrétnímu v jisté

posloupnosti, podle níž se lze řídit při procesu SR. Je snad dokonce návodem, jak postupovat

při práci s jedincem se získaným zrakovým postižením při jeho znovuuschopňování. Druhé

dělení vystihuje podrobněji některé z důležitých otázek života jedince s postižením, zároveň

však opomíjí některé oblasti jako např. pracovní uplatnění.

5.2.3 Pedagogická rehabilitace (PeR)

U osob později osleplých znamená získání vady narušení dosavadní kvality života. Působení

pedagogické rehabilitace se využívá v situaci, kdy je třeba opět získat identitu osobnosti

a provést resocializaci jedince. Jejím posláním je tedy rozvoj osobnosti člověka s postižením,

podpora integrace v oblasti sociální, kulturní a pracovní s použitím prostředků léčebně

rehabilitačních, psychologických, pedagogických, technických a hlavně speciálně

pedagogických.

Pedagogická rehabilitace se prolíná s ostatními složkami KR. Při procesu enkulturace jedince

budou PeR a SR působit se stejnou intenzitou. Socializace je pak záležitosti SR a PeR bude

pouze doplňující. PeR se dále uplatní při pracovní přípravě, zatímco PR hraje rozhodující roli

v rekvalifikaci a uplatnění v zaměstnání. (Jesenský, 1995)

5.2.4 Pracovní rehabilitace (PR)

„Pracovní rehabilitace je souvislá činnost zaměřená na získání a udržení vhodného zaměstnání

osoby se zdravotním postižením…zahrnuje zejména poradenskou činnost zaměřenou na

volbu povolání, volbu zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti, teoretickou a praktickou

přípravu pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, zprostředkování, udržení a změnu

zaměstnání, změnu povolání a vytváření vhodných pracovních podmínek pro výkon

zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti.“ (§ 69, Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve

znění pozdějších předpisů)

V případě jedince později osleplého se nabízí možnost využití dosavadní kvalifikace, pokud

je to možné, nebo získání kvalifikace nové. Nejdříve je nutné posoudit do jaké míry je

narušen pracovní potenciál osoby, jaké se nabízejí možnosti do budoucna, zda bude třeba

dalšího vzdělávání, nakolik je třeba upravit pracovní podmínky včetně zvláštního vybavení.

Dále nastupuje zvolení činností, jež by mohl jedinec vykonávat, s následným pracovním

46

doporučením. Pokračujeme získáním kvalifikace nebo rekvalifikace či výcvikem k výkonu

práce. V ideálním případě je osoba zařazena do vhodného zaměstnání, přičemž po nástupu do

práce PR pokračuje v podobě zácviku, úprav pracoviště, harmonizace vztahů se

spolupracovníky. Osoba se zdravotním postižením by měla být ještě nějaký čas kontrolována

pro případ nedostatků či ohrožení zdraví, v oblasti finanční nebo ze strany spolupracovníků.

V rámci PR se uplatňuje příprava k práci spolu s řadou pedagogických prostředků s využitím

nejrůznějších pomůcek, nástrojů a zařízení. (Květoňová-Švecová, 2000; Jesenský, 1995)

Celkově lze shrnout, že předmětem komprehenzivní rehabilitace je osoba s postižením

a podpora její co nejvyšší kvality života. Uschopnění jedince později osleplého se vztahuje

k biopsychosociálnímu a duchovnímu rozměru člověka, čímž je dostatečně složitým

procesem, co se týká praktické realizace. Je tedy nutné dbát na uschopnění jedince v rovině

zdravotní, psychické, sociální, pedagogické i pracovní. Teoretická koncepce ucelené

rehabilitace má tedy svůj původ v předpokladu, že je třeba vyjít ze systémového uspořádání

a fungování společnosti i potřeb jedince.

47

6 Rehabilitace u osob se získanou ztrátou zraku

Při poskytnutí rehabilitační péče jedinci, jenž ztratil náhle zrak, by mělo být dodržováno

několik pravidel. Rehabilitace by měla být ucelená, jak bylo zmíněno výše. Podpora by měla

být poskytnuta včas osobě se získaným zrakovým postižením i její rodině. Důležitou

podmínkou je její přístupnost všem, jež ji potřebují. Měla by být poskytována v souladu

s individuálními potřebami osoby a prováděna skutečnými profesionály. (Wiener, Rucká,

2006)

6.1 Psychoterapie a masáže jako součást procesu znovuuschopňování

Psychická rovnováha je narušena vznikem postižení, a proto je třeba intervence. Podporu

potřebuje nejen uživatel, ale také jeho rodina. O negativních emocích a nerůznějších rizicích

(alkohol, drogy, útěk), již byla řeč. Psychoterapeut by měl jedinci nabídnout příležitost

vypovídat se a hlavně poskytnout mu možnost hezkých prožitků, může jít např. o plavání

nebo jinou činnost, jež osobu potěší. Masáže jsou pak cestou k uvolnění napětí v těle, působí

také na psychickou pohodu člověka, a tak mohou být zařazeny do procesu učení se zvládat

jednotlivé činnosti spolu s jinými technikami, jako jsou např. již zmíněné situační hry,

relaxace. (Wiener, Rucká, 2006)

6.2 Jednotlivé kroky rehabilitace

6.2.1 První kontakt

Uživatel je v rámci úvodního setkání seznámen s tím, že má právo na volbu terapeuta,

pomůcek i činností. Mělo by proběhnout nastínění procesu rehabilitace, jak bude probíhat, jak

dlouho a jaké jsou její cíle. Důležité je zjištění základních informací prostřednictvím

komplexní diagnostiky. (Wiener, Rucká, 2006)

6.2.2 Depistáž a zdiagnostikování

Depistáž představuje sběr informací o přítomnosti nějakého jevu. Diagnostika je pak činnost

s cílem zjištění diagnózy. (Hartl, Hartlová, 2000) Diagnóza jako výsledek diagnostiky

odhaluje postižení a znevýhodnění osoby. Jejím úkolem u osob se zdravotním postižením

dospělého věku je určení možností jedince z hlediska dalšího uplatnění ve společnosti.

(Rádlová, 2004)

48

Na začátku procesu rehabilitace je nezbytná depistáž a zdiagnostikování, později i během něj.

Prezentaci situace osoby s postižením upřednostňujeme v podobě možností, jež má, před

negativním hodnocením. Neméně důležité je získání informací o rodinném prostředí

a poměrech, v nichž jedinec žije, jeho vzdělání, dosavadních pracovních uplatnění a také

o tom, o co se osoba zajímá a ráda dělá. Pokud je zdiagnostikování ucelené, je možné

naplánovat proces rehabilitace v souladu se schopnostmi a potřebami uživatele. (Jesenský,

1995; Wiener, Rucká, 2006)

6.2.3 Informace, samostatnost, společenské uplatnění

Rehabilitace pro osoby se zrakovým postižením se týká především získávání informací,

samostatnosti a společenského uplatnění. (Jesenský, 1995)

6.2.3.1 Informace - vytvoření nového systému vnímání

Informace zprostředkované prostřednictvím zraku činí až 90%. Zrak umožňuje člověku

vnímat barvy, tvary, prostor. Jeho porušením je ovlivněna kvalita poznávacích schopností

člověka. (Rádlová, 2004) V praktické rovině to znamená, že v důsledku ztráty zraku pociťuje

nově osleplý uživatel informační deficit. Nezbytností je vytvoření jiného způsobu vnímání.

V první řadě jde o správnou představu o okolním světě, nikoliv však prostřednictvím zraku,

ale pomocí jiných analyzátorů. Počet informací, které uživateli podáváme pomocí popisů, by

se měl stupňovat pomalu. Jedinec je nucen pamatovat si mnoho věcí najednou, proto by tomu

měly být přizpůsobeny paměťové mechanismy. Osoba s typem zrakové paměti si nyní musí

zvyknout na nový mechanismus. Jestliže je u jedince zachována některá zraková dispozice,

pak je na místě jí využít. (Wiener, Rucká, 2006)

6.2.3.2 Samostatnost - nácvik, rozvoj, upevňování, verifikace základních dovedností

Samostatnost znamená nezávislost jedince, jeho svébytnost. Samostatný člověk přijímá

rozhodnutí o vlastním životě v souladu se svými potřebami, právy a je schopen

prosadit své zájmy. Samostatnost úzce souvisí se soběstačností. K tomu, aby byla

osoba později osleplá soběstačná, potřebuje získat mnohé dovednosti. (http://slovnik-cizich-

slov.uzdroje.com/?s=autonomie; Votava, 2005)

49

Proces vedoucí k samostatnosti jedince se zrakovým postižením by měl probíhat

v následujících etapách:

1. Nejdříve jde o získání základních dovedností prostřednictvím nácviku a následného

rozvoje. K dovednostem, jež by měly být procvičovány, řadíme vytvoření nového způsobu

vnímání včetně postupného seznamování s okolním prostorem, prostorovou orientaci

a samostatný pohyb, dovednosti z oblasti sebeobsluhy a domácnosti, čtení a psaní Braillova

bodového písma, psaní na počítači. Během rehabilitace je důležitá naděje založená na reálném

podkladě a podpora.

2. Dovednosti, které se jedinec naučil, je potřebné zautomatizovat, upevnit. V případě

prostorové orientace bychom měli upevnit techniku chůze s bílou holí i pohyb bez ní.

Uživatel by se měl postupně připravovat na přechod do běžného života.

3. V následující fázi dáváme jedinci prostor, aby si sám prozkoušel vše, co se naučil. Složitost

úkolu by měla odpovídat jeho individuálním možnostem. Zvládnutí pohybu v místě, kde

jedinec žije, je vrcholem nácviku. Tato nelehká zkouška je mnohdy doprovázena nejistotou,

nervozitou, myšlenkami, že je osoba někým neustále sledována. Situaci navíc ztěžuje setkání

se sousedy a jinými lidmi, kteří nevědí jak s člověkem se zrakovým postižením jednat, např.

pozdraví nevidomého a začnou s ním konverzovat, ale nepředstaví se, a tak jedinec stejně

neví, kdo na něj promluvil. Mnohdy se následkem této zátěžové situace objeví problémy

v oblasti psychiky nebo regresivní chování. Daná etapa je však dalším krokem k pozdějšímu

převedení do běžného života, a tak musí být bezpečně zvládnuta. (Wiener, Rucká, 2006)

6.2.3.3 Společenské uplatnění - převedení do normálního života, pracovní uplatnění

Člověk s postižením by měl být schopen fungovat v životě a zapojit se do činností

společnosti. Aby se společensky uplatnil je třeba bezpečného převedení do běžného života,

a to prostřednictvím následujících kroků:

1. Podpora jedince by měla být snižována za postupného uvolňování vazby mezi uživatelem

a terapeutem. Nápomocna obyčejně bývá skupina osob se stejným postižením, od níž se

jedinec dozvídá řadu pozitivních informací. (Wiener, Rucká, 2006)

2. Se zařazením do běžného života společnosti nesporně souvisí oblast pracovního uplatnění.

V důsledku zrakového postižení jsou modifikovány pracovní schopnosti osoby, a proto je

u jedince později osleplého většinou nezbytností změna zaměstnání a získání nové

kvalifikace. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007)

50

6.3 Podpora rodiny

V rámci rehabilitace je poskytována podpora také rodinným příslušníkům. Ve fázi nácviku

základních návyků osoby s postižením je nezbytné rodině vysvětlit proces rehabilitace, zásady

komunikace s člověkem se zrakovým postižením, průvodcovství, poskytnout celkovou

podporu a vést je k naději založené na reálném podkladě. Důležitá je také vzájemná

spolupráce mezi rodinou a terapeutem, komunikace, zprostředkování zpětné vazby, vhodně

zvolené množství informací. Když jsou mnohé dovednosti rodinného příslušníka s postižením

rozvinuty, nastupuje jejich ověření v reálném životě. Právě zde se můžeme setkat s chybným

jednáním rodiny. Jde především o vykonávání činností za osobu s postižením, které by již

zvládla sama. Úkolem terapeuta je předem připravit rodinu na osamostatňování jedince.

(Wiener, Rucká, 2006)

6.4 Terapeut

Jedinec pracující v pomáhající profesi by si měl v první řadě zodpovědět otázku: Kdo je

člověk? Co mohu jedinci jako odborník nabídnout? Co je to pomoc? Zodpovězení tkví v tom,

jak terapeut sám vnímá podstatu člověka. Z tohoto nazírání bude vycházet jeho způsob práce

s jedincem. Člověku chápanému jako stále učící se bytost, se bude ze strany odborníka

dostávat četných informací a zkušeností. Myšlenkový koncept zodpovídající smysl trápení

a soucit bude nabídnut v případě nahlížení na jedince jako oběť osudu. V případě pohledu na

člověka – bytost společenskou vyvstává do popředí otázka integrace a faktorů, které ji

znesnadňují. Zkušenosti z raného dětství mohou být zdrojem dalšího úhlu pohledu.

Pro výkon práce terapeuta jsou důležité znalosti o člověku. Slouží k jeho lepšímu pochopení.

Toto poznání je možné skrze pozorování postojů, vztahů k ostatním lidem, blízkému okolí,

světu a jednání jedince ovlivněné touhou po uspokojení potřeb. (Horňáková, 2007)

6.4.1 Požadavky k výkonu práce terapeuta

Nejdříve bychom si měli položit otázku, kdo je terapeut. Lze říct, že je to „osoba, která je

vycvičena v metodách léčení a rehabilitace, a to bez užití léků nebo chirurgických zákroků“.

(Hartl, Hartlová, 2004, s. 611) Pro dané téma je důležitá výše zmíněná rehabilitace jako náplň

práce terapeuta v našem pojetí. Odborník by měl splňovat následující kritéria:

• vzdělání, nejlépe vysokoškolské,

51

• odborná způsobilost v oblasti prostorové orientace a samostatného pohybu, praktické

výchovy, čtení a psaní Braillova bodového písma, poznatky z očního lékařství,

• schopnost vcítění,

• vyjadřovací schopnosti včetně „práce s hlasem“,

• poskytování pravdivých informací,

• držet se pravidel společenského chování,

• umět kladně zhodnotit pokroky osoby s postižením,

• snažit se o nadhled,

• vytvářet si kvalitní přípravu.

(Wiener, Rucká, 2006)

Kromě kritérií, která by měl odborný pracovník splňovat, je důležitá také jeho osobnost.

Osobnost terapeuta podle našeho názoru ovlivňuje kvalitu jeho práce s jedincem později

osleplým. Přičemž s mnohými vlastnostmi se dá pracovat ve smyslu profesionálního

zdokonalení.

Nyní ještě pár slov k procesu rehabilitace pro osoby se zrakovým postižením. Teoretické

zpracování systému rehabilitace má pomoci speciálnímu pedagogovi či jinému odborníkovi

k vytvoření si celkové představy tohoto procesu v podobě prvků vzájemně se doplňujících

a propojujících. Porozumění tomuto procesu umožňuje správnou aplikaci vědomostí v praxi.

V následujícím textu se setkáme s jednotlivými oblastmi činností ucelené rehabilitace více

dopodrobna. Budeme se zabývat tím, co by měl jedinec se získaným zrakovým postižením

zvládnout na cestě k integraci.

52

7 Samostatnost osob se získaným zrakovým postižením

Člověk se zrakovým postižením chce žít spokojeným a nezávislým životem stejně jako

intaktní jedinec. Aby byl schopen zvládnout nároky každodenního života, je třeba osvojit si

dovednosti v oblasti sebeobsluhy, prostorové orientace a samostatného pohybu, tyflografiky,

čtení a psaní Braillova písma, týkající se práce na počítači či využívání jiných technických

pomůcek.

7.1 Sebeobsluha

Sebeobsluha, jak již název napovídá, zahrnuje dovednosti a činnosti každodenního života.

V procesu rehabilitace má nezastupitelné místo. Program sebeobsluhy může být rozdělen na

tři základní stupně: „minimum, optimum a maximum“. První jmenovaný stupeň se týká

základních potřeb a situací, tedy jednoduchých činností osobní hygieny, úklidových prací

jako luxování, utírání prachu, přípravy jednoduchých jídel a nápojů jako snídaně, čaj aj.

„Optimum“ vystihuje větší náročnost aktivit, např. složitější domácí práce jako praní

a žehlení, vaření méně jednoduchých pokrmů, večeře. Na vrcholu tohoto žebříčku stojí méně

časté situace, tedy velký úklid, schopnost stolovat v restauraci, uvařit pokrm o několika

chodech. (Jesenský, 2007)

Osoba později osleplá potřebuje i v oblasti nácviku sebeobsluhy podporu. Fakt, že jedinec

ztratil zrak, neznamená ztrátu jeho samostatnosti v každodenních činnostech (oblékání se,

osobní hygiena, jídlo). Jedinec se získanou zrakovou vadou je vybaven zkušenostmi ještě

z doby, kdy viděl, zná mnohé činnosti, má je zautomatizované a má zažitou organizaci práce.

Nyní je čas naučit se dělat, co člověk znal, bez zrakové kontroly. Činnosti sice zaberou více

času, bude třeba více úsilí a možná i jiný postup práce. Podmínkou úspěšného postupu je

trénink hmatu, sluchu, čichu, umět lépe hmatat, cítit, poslouchat. Svou váhu zaujímají

v nácviku potřeby osoby, jeho přání, věk, život s rodinou či o samotě. (Schindlerová, a kol.,

2007)

7.1.1 Jak zvládnout domácnost

V první řadě je nezbytností upravit prostředí, v němž jedinec žije. Přestože byt dobře zná,

mohou ho mnohé věci, které mu dříve nepřekážely, vadit. Naráží do věcí, zakopává. Všichni,

kdo žijí s nevidomým ve společné domácnosti v ideálním případě dodržují organizační systém

a dávají předměty na určené, vždy stejné místo. Nebezpečné a zbytečné dekorativní předměty

53

by měly být odstraněny, koberečky dobře připevněné, nebezpečné rohy nábytku obroušené či

opatřeny chrániči, nábytek umístěn vždy podél stěny, dveře místností jsou buď otevřené, nebo

zavřené. Při tréninku sebeobsluhy se budeme setkávat po celou dobu procesu s nutností

označování věcí pro jejich odlišení. Označujeme nábytek, přístroje, nástroje, oblečení.

U pračky, myčky, sporáku je na místě označit ovládací prvky, aby byly hmatné. Už v obchodě

volíme přístroje, jež budeme moci poznačit. K dispozici jsou dnes na trhu i některé pomůcky

s hlasovým výstupem (váha, kalkulačka). Pro odlišení používáme celé řady prostředků:

knoflíky, korálky na oblečení, dymopáska pro jednoduché nápisy, lepící pásky, proužky, tvary

z tvrdého papíru, špendlíky, šroubky, konturovací pasty. (Schindlerová, a kol., 2007)

7.1.2 Kuchyň a činnosti s ní spojené

Samotná kuchyň by měla být patřičně upravena a jedinec by měl zvládat orientaci v ní, vědět,

kde jsou jednotlivé kusy nádobí, koření, suroviny. Také pracovní plocha by měla být

rozčleněna. (Wiener, a kol., 2006) Z jedné strany je vhodné její ohraničení zdí. Sporák by měl

být umístěn na jednom kraji kuchyňské linky a dřez na druhém. Skříňky nad pracovní deskou

jsou ve výšce, aby do nich člověk nenarážel hlavou a podlaha nejlépe snadno omyvatelná.

(Schindlerová, a kol., 2007)

Při práci v kuchyni je nutno myslet na bezpečné umístění křehkých věcí, rozčlenění si

pracovního místa na plochu pro suroviny a vlastní práci, během činnosti udržovat plochu

čistou, mít vhodné oblečení, např. bez volných rukávů, používat chňapek, nikoli utěrek pro

manipulaci s horkými hrnci. Před celkovou přípravou pokrmu je potřeba zvládnout jednotlivé

činnosti samostatně, např.: krájení, mazání, vkládání potravin do nádob, spotřebičů,

odměřování, nabírání, nalévaní, čištění, cezení, ochucování, pečení, smažení, servírování

a donesení na stůl. (Wiener a kol., 2006)

7.1.2.1 Příprava a nalévání nápojů

Nácvik musí začít od nejjednoduššího nalévání vody z kohoutku do sklenice, kdy v horní

části nádoby drží jedinec ukazovák pro informaci o výši hladiny. Pokračujeme naléváním

z láhve do sklenice (jedna ruka drží nádobu na rovné podložce, druhá přiblíží hrdlo ke

sklenici a lije). Abychom nepřelili, můžeme použít indikátoru hladiny. Po zvládnutí

manipulace se studenými tekutinami postupujeme k přípravě čaje nebo kávy, přičemž vodu je

54

nejvhodnější vařit v rychlovarné konvici nebo v hrnci s využitím sluchu. (Schindlerová,

a kol., 2007)

7.1.2.2 Loupání, krájení a mazání krajíce

Loupání nacvičujeme na bramborách s pomocí škrabky a správného úchopu (v méně šikovné

ruce brambor na jedné straně držen palcem, na protilehlé ukazovákem a prostředníkem,

škrabka v ruce druhé a palec šikovnější ruky na jedné straně bramboru). Následuje nácvik

krájení. Mnohé z potravin není třeba vždy loupat, nové brambory stačí okartáčovat, okurku

omýt apod. (Schindlerová, a kol., 2007)

Při krájení věnujme pozornost nejdříve vhodným nástrojům: rovné prkénko, které neklouže,

ostré nože. (Wiener, a kol., 2006) Nože je nejvhodnější uchovávat ve stojanu na nože,

k odlišení nám slouží uzpůsobená rukojeť, díky níž se orientujeme, kde je ostří. Trénink

krájení provádíme na chlebu starém tak dva dny. (Schindlerová, a kol., 2007) Postupujeme od

rozkrojení chleba na půlku, pak z půlky na čtvrtku a z ní na krajíce. Později lze krájet

i z půlky bochníku krajíce. (Jesenský, 2007) Před mazáním zjistíme tvar pečiva

a postupujeme od středu ke krajům. (Schindlerová, a kol., 2007)

7.1.2.3 Strouhání, cezení, odměřování

K bezpečnému strouhaní využijeme nádoby větší než je struhadlo, zajištěné proti posunutí.

K cezení lze využít různých cedníků, kdy vybrané síto dáme na hrnec příslušné velikosti

umístěný ve dřezu. Následně vylijeme obsah, který je třeba scedit, do připraveného hrnce

s cedníkem tak, že dnem naplněného hrnce nalezneme okraj nádoby ve dřezu. Dále lze také

slévat s pomocí poklice za dodržení bezpečnostních pravidel. Pro úspěšné odměřování

užijeme nádob s hmatovými ryskami, kuchyňské váhy s hmatovým či hlasovým výstupem

nebo nádob, u nichž známe obsah. (Wiener, a kol., 2006)

7.1.2.4 Vaření, smažení, pečení

První věcí, která nás bude v této oblasti zajímat je sporák, s nímž je třeba se dobře seznámit za

studena, pozornost věnujeme nebezpečným částem. Nácvik vaření, smažení, pečení

provádíme nejdříve s vypnutým sporákem za použití všech pomůcek, které budou použity

během přípravy pokrmu. (Wiener, a kol., 2006) Během vaření je třeba pamatovat na

bezpečnost, mít vhodné oblečení, požívat chňapky, vlasy mít stažené do copu, hrnec stavět na

nezapálenou plotnu a z vypnuté plotýnky jej odstavovat. Pečení se vyznačuje náročnějším

55

zapalováním, pokud máme plynový sporák (zboku v podřepu). Někteří jedinci si pochvalují

remosky nebo horkovzdušné pánve. (Schindlerová, a kol., 2007)

7.1.2.5 Mytí nádobí

Vhodným pomocníkem pro mytí nádobí je myčka na nádobí, i tak je vhodné nacvičit ruční

umývání. Využíváme nejlépe dvou dřezů, jednoho pro umytí v mycím prostředku, druhého

k omývání. Na jedné straně máme odloženo špinavé nádobí, na druhé máme odkapávač.

(Schindlerová, a kol., 2007)

7.1.2.6 Stolování

V domácnosti bychom měli mít přizpůsoben stůl tak, aby byl stabilní a přístupný, ubrus na

něm přichycen sponami, také nádobí by mělo být stabilní, odolné. Pro úspěšné stolovaní je

třeba pravidelného tréninku. Nejdříve trénujeme v soukromí pod dohledem vidící osoby,

později na veřejnosti. (Schindlerová, a kol., 2007)

7.1.3 Praní, sušení a žehlení prádla

Již při výběru oděvu v obchodě se zajímáme o materiál a potřebnou péči o něj. Pokud máme

suché znečištění oblečení, lze použít kartáče, válečku na chlupy na drobná smítka nebo

necháme oděv chemicky vyčistit. Špinavé prádlo třídíme do více nádob dle barev. Prádlo

vkládáme do pračky po kusech, dáváme pozor, aby nám nezůstalo nějaké venku nebo mimo

buben. Po vyprání skládáme do nádoby a věšíme, přičemž kolíčky máme zavěšené v nádobě

na šňůře. Před žehlením je třeba nácviku s vypnutou žehličkou, poté až se zapnutou. Máme

označeny stupnice teploty, žehlící prkno je stabilní s odkládací plochou pro žehličku. Při

žehlení jednou rukou manipulujeme s žehličkou a druhou přidržujeme kus prádla. Připraveni

bychom měli být i na případnou situaci, že žehlička může spadnout, a vědět, jak se zachovat.

(Wiener, a kol., 2006)

7.1.4 Úklid

Uklízet by se měl naučit jedinec se zrakovým postižením pravidelně a častěji, případně si

nechat poradit vidícími, co je potřeba udělat. Během úklidu činnost, kterou chceme provádět,

nejdříve promyslíme, připravíme si všechny pomůcky, a poté přistoupíme k dané aktivitě

systematicky. Důležité je vhodné oblečení a v případě nehody mít po ruce lékárničku.

(Schindlerová, a kol., 2007)

56

Některé činnosti provádíme denně, jiné jednou či vícekrát do týdne, další měsíčně. Každý den

je potřeba, aby bylo čisto v kuchyni (vynést odpad, umýt nádobí), v předsíni (srovnané boty),

v ložnici (ustlat), v dětském pokoji (uklidit hračky). Nejméně jednou do týdne je potřeba

uklidit celý byt (vyluxovat, utřít prach, umýt koupelnu a toaletu). Jednou do měsíce pak

převlékneme ložní prádlo. (Jesenský, 2007)

7.1.5 Drobné řemeslné a domácí práce

V oblasti drobných řemeslných prací je důležité posoudit, jestli je činnost v našich silách,

promyslet si pracovní postup, nachystat pomůcky a materiál, nespěchat a nedělat mnoho věcí

najednou, dbát na správný oděv, obuv a využít hmatu ke kontrole práce.

U šití u osoby později osleplé lze předpokládat, že někdy již manipulovala s jehlou a nití.

K navléknutí nití používáme navlékačů. Při šití využíváme spínací špendlíky s kulatou

hlavičkou, nůžky, jehelníček, indikátor barev. (Schindlerová, a kol., 2007)

7.1.6 Péče o sebe a hygiena

Prostředí v koupelně a na toaletě by mělo být přizpůsobeno. Vhodné je zařídit koupelnu

jednoduchými prvky jako jsou protiskluzová podložka do vany, kapsář namísto poliček,

označení lahviček, odlišení zubního kartáčku, plastové nádoby namísto skleněných, dávkovač

na tekuté mýdlo, toaletní papír vždy na stálém místě. (Schindlerová, a kol., 2007)

U jednotlivých činností péče o sebe je třeba dodržovat jisté postupy. K použití WC je vhodné

skládat toaletní papír alespoň do třech vrstev, kontrolovat jeho dopad do mísy hřbetem ruky

na hraně mísy.

Při čištění zubů nanášíme pastu tak, aby se tuba dotýkala okraje štětin, přičemž máme

přiložen ukazovák druhé ruky k boku kartáčku.

Mytí a sprchování by mělo být bezpečné díky protiskluzové podložce, madlům, pro koupání

využíváme k napuštění příslušného množství vody indikátoru hladiny. Neméně důležitá je

údržba nehtů pomocí pilníku a kulatých nůžek. Holení je taktéž aktuální, a to jak u mužů, tak

i u žen. Každý si může zvolit způsob jemu příjemný, dočasné odstranění chloupků pomocí

depilace, epilací dlouhodobější odstranění nebo trvalé laserem. Jedinec může navštívit

57

kosmetický salón nebo zvolit domácí holení, kdy je potřeba naučit se dodržovat určitý postup.

(Wiener, a kol., 2006)

Do této oblasti spadá také péče o zevnějšek, a tedy oblékání a kosmetika. Každý člověk se

chce líbit, zapůsobit na své okolí. Není tomu jinak ani u nevidomé ženy či muže.

(Schindlerová a kol., 2007)

Aby se mohl jedinec obléct, musí se naučit rozlišovat oděvy hmatem. K jejich označení lze

použít korálků, různých tvarů a velikostí knoflíků, našití značek na rubovou část. Při oblékání

se pak jedinec orientuje pomocí švů, které jsou typické pro rub. Např. u trika rozezná přední

část díky výstřihu, nášivky, u košile se orientuje podle knoflíků, rameních švů, u ponožek

podle paty a švu ve špičce u rubové části apod. (Wiener, a kol., 2006)

Líčení se týká především žen, ale péče o pleť je i záležitosti mnoha mužů. Úspěšnost nácviku

líčení bez kontroly zraku závisí v první řadě také na tom, zda žena někdy viděla, líčila se,

zkrátka na jejích zkušenostech. Jaké nalíčení by jedinci slušelo, poradí nejlépe profesionál,

kosmetička nebo vizážista. Běžně lze používat kosmetiku pleťovou, tělovou, ale i dekorativní.

U dekorativní kosmetiky a vytváření make-upu je potřeba praktických rad a nácviku, např. při

líčení řas barvíme jen horní víčko, lehce zavřeme oko, jednou rukou najdeme konečky řas,

řasenkou v druhé ruce řasy češeme směrem vzhůru; další možností je nechat si obarvit řasy

v kosmetickém salónu. K celkovému vzhledu paří také úprava vlasů, s níž se pojí vhodný

střih. (Schindlerová, a kol., 2007)

7.1.7 Rozlišení bankovek, nákup, společenský kontakt a další činnosti

K běžnému životu řadíme celou řadu dalších činností, jimiž by měl být jedinec se zrakovým

postižením vybaven, jako jsou schopnost rozlišení mincí a bankovek pomocí hmatu

a speciální šablony. Odlišování bankovek souvisí také se schopností nakoupit si. S nákupem

se dále pojí dovednosti jako umět uložit nákup do tašky, doma pak roztřídit, označit jednotlivé

potraviny a dát na své místo. Dále je potřeba se naučit používat nejrůznější pomůcky (půlič

tablet, telefon, aj.). Trénink se vztahuje také na oblast společenského kontaktu, návštěvy

restaurace. (Wiener, a kol., 2006)

58

7.2 Prostorová orientace a samostatný pohyb (PO SP)

Než se dostaneme blíže k prostorové orientaci a samostatnému pohybu, zastavme se u pojmů

prostor, orientace a mobilita. Prostor je jevem, do něhož mohou být vkládány objekty a je

možné dát mu jisté hranice. V prostoru se člověk pohybuje, provádí činnosti běžného dne,

pracovní náplň v zaměstnání a aktivity ve volném čase. (Jesenský, 2007) Pro jedince se

zrakovým postižením jsou důležité orientační body v prostoru, které slouží k tomu, aby si

osoba dovedla vybrat jevy, které jsou pro její situaci hodnotné a podle nichž se může řídit.

(Wiener, 1986) Na úspěšné orientaci se podílí vnější prostředí, ať již kladně, v podobě úprav

budov, veřejných prostranství, dopravy apod., nebo záporně v podobě bariér charakteru

technického nebo architektonického. Vnitřním činitelem bychom mohli nazvat samotného

člověka se zrakovým postižením, který by měl zvládnout orientaci osvojením činností PO SP

na úrovni návyků až dovedností a měl by být schopen řešit náročné situace prostřednictvím

promyšleného a účelného jednání. (Jesenský, 2008) Mobilita ve svém původním významu

znamená soubor pohybů umožňujících přemisťování těla a výkon práce. (Hartl, Hartlová,

2004) V našem případě představuje zvládnutí PO SP celkové společenské znovuuschopnění

jedince později osleplého a jeho uplatnění ve všech oblastech života. (Wiener, 1986)

Cílem zvládnutí PO SP je nejen samostatnost a schopnost pohybovat se nezávisle na

ostatních, ale také trénink kultury pohybu, vytváření určité sociální pozice a asertivity osob se

zrakovým postižením. (Jesenský, 2007) V souvislosti s tímto uměním pohybu bychom mohli

mluvit o kráse pohybu, ladnosti. Jedinci nějakým způsobem odlišní stále vzbuzují ze strany

společnosti předsudky. Je proto na místě snaha o naučení se ladným pohybům, které působí

na okolí přirozeně a zvyšují tak nejen přijetí osoby s postižením většinovou společností, ale

také její sebevědomí.

7.2.1 Metodika nácviku PO SP

Nácvik PO SP lze dělit do následujících skupin: „prvky PO SP, technika dlouhé hole,

orientační analyticko-syntetická činnost“. (Wiener, 1986, s. 16)

7.2.1.1 Prvky PO SP

� Zvládnutí chůze s vidomým průvodcem

Správně poskytovaná pomoc průvodce je záležitostí oboustrannou, je tedy nutná vzájemná

spolupráce nevidomého a jeho průvodce. Zároveň je nezbytné, aby byly obě strany

59

seznámeny se základními pravidly průvodcovství. Toto však nelze očekávat např.

u kolemjdoucích, jež chtějí poskytnout pomoc jedinci se zrakovým postižením. V takovém

případě je na nevidomém, aby sám dovedl taktně korigovat náhodného průvodce. (Finková,

Ludíková, Růžičková, 2007)

Základní držení: nevidomý, držící se průvodce v místě nad loktem, kráčí půl kroku za vidícím

po straně, která je pohodlnější. Průvodcova paže může být lehce ohnuta v lokti nebo volně

visí. Zvládnutí chůze s průvodcem zahrnuje konkrétní postupy při změně strany chůze,

procházení úzkým prostorem a dveřmi, výstupu a sestupu schodů, sedání na židli, nástupu

a vysedání z vozu. Pohyb ruky vidícího má navíc informativní charakter, např. paže jdoucí

šikmo vzad k páteři signalizuje nezbytnost zařazení se nevidomého za průvodce. (Jesenský,

2007)

� Postoje pro bezpečný pohyb

Cílem bezpečnostních postojů je nejen ochrana před možnými nárazy, ale také zabránění

neestetickým projevům vyplývajících z tendence k předklonu či záklonu trupu. Posláním

horního bezpečnostního postoje je zajištění bezpečnosti hlavy a obličeje, dolní bezpečnostní

postoj slouží k ochraně před objekty sahajícími do výše pasu. Paže jedné ruky se nachází

v místě ramen, předloktí je v ohybu tak, aby byl loket před obličejem s dlaní nasměrovanou

před osobu. Druhá horní končetina se vyznačuje ohnutím lokte a prsty sahajícími před stehno

opačné nohy. Svá pravidla má i hledání předmětů upuštěných na podlahu, zahrnuje podřep

(nikoliv předklon) s horním ochranným držením jedné ruky a postupně se zvětšujícím

spirálovitým kroužením druhou rukou po podlaze. (Wiener, 1987)

� Kluzná prstová technika

Použití této techniky je vhodné v místech, kde lze jít podél stěn, v pokojích, místnostech,

budovách. Jedinec kráčí podle stěny s rukou nasměrovanou mírně vpřed v úrovni pasu, trochu

pokrčenými prsty nechává nehty klouzat po povrchu zdi. Ruka dále od stěny zabezpečuje

ochranu před překážkami ve výšce hlavy. (Jesenský, 2007)

7.2.1.2 Technika dlouhé hole

� Dlouhá bílá hůl

G. D. Herbemontová navrhla roku 1930 používání bílé hole. Uveřejnila svůj návrh v časopise

Écho de Paris. Přestože zavedení hole doprovázely četné komplikace, nakonec se její

60

myšlenka ujala a asi po roce se objevuje její užití v praxi a šíří se do Švýcarska, Německa

a jiných zemí. (http://www.apogeum.info/tlex/heslo.php?id=375) Dlouhá bílá hůl bývá

z nejrůznějších materiálů, např. dřeva, lehkých kovů. Horní část se vyznačuje berlovým

zakončením, spodní špice je vyměnitelná. (Jesenský, 2007)

� Nácvik

Osoba stojí rovně, ruka s holí je v úrovni pasu, uprostřed těla, jedinec je v mírném stoji

rozkročném. Základní držení znamená, že se ruka přikládá z horní strany hole. Hůl se nachází

mezi prostředníkem a palcem, ukazovák, který je umístěn shora, směřuje dolů po holi. Pro

zkrácení hole používáme tzv. tužkového držení, na němž se podílejí palec, ukazovák

a prostředník, jež tvoří úchop jako při psaní.

Pro nezkušené, kteří teprve začínají, se jeví vhodná kluzná technika, jejímž posláním je zjistit

povrch terénu či odhalit překážky. Konec hole jezdí po podložce obloukem v úrovni ramen.

Kyvadlová technika se podobá kluzné, také se s holí pohybujeme v šíři ramen, ale

nedotýkáme se po celou dobu podložky. Oblouk je veden vzduchem od jednoho konce

k druhému, kde ťukněme o zem.

Pokud se objeví schodiště, pak je zde diagonální technika. Aby měla osoba chráněno tělo, je

hůl držena u pasu ve svém středu před těžištěm těla. Vrchní konec se nachází ve výši jednoho

ramene, spodní u kolene protilehlé strany. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007; Wiener,

1986)

Během nácviku techniky dlouhé hole postupujeme od nejjednoduššího ke složitějšímu, od

zadání cesty bez překážek, k těm s překážkami, zapojení sklonu terénu, schodišť až k trasám

se složitějšími prvky a hledáním nějakého cílového bodu. (Finková, Ludíková, Růžičková,

2007)

7.2.1.3 Orientační analyticko - syntetická činnost

Pojem znamená „využívání informací všeho druhu, získaných všemi dostupnými prostředky

a způsoby, při aplikaci základních technik pohybu v procesu prostorové orientace

a samostatného pohybu zrakově postižených“. Účelem analýzy a syntézy situace je dojít

k nejvhodnějšímu řešení. (Wiener, 1986, s. 94)

61

K orientaci slouží především orientační body, znaky a soubory orientačních bodů.

„Orientační body jsou základní prvky trasy nevidomého. Jsou to trvalá místa při pohybu na

trase snadno, rychle a zaručeně postižitelná hmatem, ale i sluchem a čichem.“

(http://www.braillnet.cz/sons/docs/bariery/mp1/uvod.html) Výrazně se odlišují od celkové

charakteristiky okolí a dávají jedinci se zrakovým postižením novou informaci. (Wiener,

1986)

Orientační znaky charakterizují situaci vnímatelnou smysly, např. šum stromořadí, provoz na

silnici. (http://www.braillnet.cz/sons/docs/bariery/mp1/uvod.html) Přispívají tak k vytvoření

správné představy o okolí a pomáhají stanovit výskyt na trase. (Wiener, 1986)

Celkově vzato pojmenování jevů – orientační bod, znak, sloužící k lepšímu vyznání se

v okolním prostředí, jde od konkrétního k obecnému. Osoba se zrakovým postižením

postupuje při vyhodnocování situace od jednotlivých vlastností k myšlenkovému

zpracování, zhodnocení a vyvození výsledku, tedy jisté charakteristiky situace. Pojem

„orientační analyticko-syntetická činnost“ je tímto procesem naplněn. Výcvik v analyticko-

syntetických dovednostech má v PO SP své nezastupitelné místo.

7.2.1.4 Další dovednosti

Ke kompletnímu výcviku PO SP je nezbytný, kromě osvojení si výše zmíněných skupin

schopností, nácvik v následujících činnostech: odhadování vzdálenosti, úhlů, přímá chůze,

rozlišování sklonu a zakřivení dráhy, rozvíjení dovednosti rozpoznat překážky, zpevňování

stability osoby při pohybu a bezpečné zvládnutí schodiště. (Květoňová-Švecová, 2000)

7.2.2 Principy PO SP

Metodika je předpokladem úspěšného zvládnutí nácviku samostatného pohybu v prostoru, je

však také důležité dodržovat určité zákonitosti, jež výcvik podpoří a budou jej vést správným

směrem k cíli. Patří zde: cílevědomé cvičení dovedností v každodenní praxi; schopnost

soustředění se, naučit se zachovat klid v každé, byť i náročné situaci; umět využívat jiných

smyslů než zraku; pamatovat na to, že všechno se lze naučit jen prostřednictvím drobných

kroků; pamatovat na postupné stupňování samostatnosti; zajištění bezpečnosti při trasování;

brát ohled na individuální potřeby a jim přizpůsobit práci s jedincem. (Finková, Ludíková,

Růžičková, 2007)

62

7.3 Nácvik čtení a psaní Braillova bodového písma

7.3.1 Tvůrce Braillova bodového písma

Luis Braille se narodil ve Francii, v městě Coupvray, roku 1809. O zrak přišel v dětství a ve

svých deseti letech byl přijat do Národního ústavu pro mladé slepce. V zařízení se zprvu ujalo

Barbierovo dvanáctibodové písmo. Chlapci ústavu však vypsali soutěž, jejímž cílem bylo

zdokonalit Barbierovo ne příliš jednoduché písmo. Návrh Brailla byl zvolen za nejlepší.

Ředitel ústavu považoval soutěž spíše za dětskou hru, a tak se písmo neujalo ihned. Celých

dvacet pět let učitelé odmítají nové písmo. V roce 1850 bylo nakonec uznáno, že latinka je

pro nevidomé zcela nevhodná a dva roky před smrtí se Braill dočkal uznání.

(http://www.apogeum.info/tlex/heslo.php?id=137)

Braillovo bodové písmo se skládá ze šesti bodů ve dvou řadách. Umožňuje zaznamenat

jakoukoliv abecedu, matematické operace, notový zápis. Pro snadnější záznam je zde od

konce 19. století Pichtův psací stroj a pražská tabulka. (Slowík, 2000)

7.3.2 Pichtův psací stroj a pražská tabulka

Oskar Picht se narodil v Německu, v Pasewalku, roku 1871. Absolvoval učitelský seminář,

stal se učitelem a později se účastnil kurzu pro výchovu a vzdělávání nevidomých.

U problematiky zrakově postižených zůstal a vytvořil dnes známý Pichtův psací stroj s šesti

klávesami pro každý bod. V roce 1901 si jej nechal patentovat. (Slowík, 2000;

http://www.apogeum.info/tlex/heslo.php?id=785)

Pražská tabulka byla vytvořena učitelem V. Malým roku 1886 a ve své konečném zhotovení

přichází v roce 1888. Na její finální podobě včetně zdokonalení bodátka se podílel kromě

Malého i J. Dvořák a R. M. Klár. (http://www.apogeum.info/tlex/heslo.php?id=501)

7.3.3 Nácvik a nezastupitelné místo motivace

Motivovat jedince později osleplého k osvojení si Braillova bodového písma je mnohdy

složité. Náročnost nácviku je často odrazuje, odmítavý postoj mohou mít např. z důvodu

vysokého věku nebo nepřijetí své příslušnosti ke skupině osob se zrakovým postižením.

Nejdříve je třeba seznámit uživatele s klady bodového písma, jeho důležitostí v dalším

vzdělávání, oblasti rekvalifikace, využitelnosti ve volnočasových aktivitách. Nezbytné je také

63

upozornit na určitou míru náročnosti nácviku. K motivaci v procesu osvojování si písma

přispívá povzbuzování jedince, přitažlivost výuky prostřednictvím zařazení zábavných

poznávacích cvičení apod. V úspěšnosti tréninku hraje roli nejen motivace, ale i sebedůvěra

a podpora rodiny.

Nejdříve přichází na řadu rozvoj hmatu. Schopnost jeho využívání se zdokonaluje

dlouhodobým výcvikem. Pro rozvíjení hmatu cvičíme pohyby, používáme ruce

k rozpoznávání předmětů. Neméně důležité je mít zahřáté a rozhýbané ruce. Dále

nacvičujeme práci rukou masážními míčky, ježky, reliéfními obrázky, skládankami

a společenskými hrami upravenými pro jedince s těžkým zrakovým postižením. (Jesenský,

2007)

V první řadě je třeba se seznámit s Braillskou abecedou, následně ji procvičovat na

standardním šestibodu, poznáváním písmen a říkáním bodů, z nichž se skládá. Poté

pokračujeme kolíčkovou písankou, zprvu jednořádkovou, později třířádkovou atd., až čteme

na braillském řádku a nakonec z bežného papíru. (Wiener, Rucká, 2006) Možné je také

v úvodu tréninku použít fólie, na níž jsou písmena více hmatná. K rozvoji čtení slouží

slabikáře a čítanky pro později osleplé. Pro psaní lze využít Pražské tabulky, Pichtova psacího

stroje nebo počítače. Psaní pomocí Pražské tabulky je často pro jedince složité a i když je

vhodné pro krátké poznámky, uživatelé jí většinou mnoho nevyužívají. Trénink psaní na

Pichtově psacím stroji by měl respektovat následující postup: psaní jednotlivých bodů

s mezerou, více bodů s mezerou, psaní s vynecháním řádku až k pokročilému stádiu, kdy jsou

osobě zadávány úkoly. V celkovém procesu osvojování si Braillova písma od počátečního

rozvoje hmatu po čtení a psaní na Pichtově stroji je nezbytné správné sezení, mít prohřáté

ruce pro jejich větší citlivost, správné postavení rukou a prstů. (Jesenský, 2007)

Při nácviku čtení a psaní Braillova bodového písma je třeba dbát jistých metodických pokynů,

ale také respektovat člověka se získaným zrakovým postižení, a tak by měl terapeut dodržovat

stejně jako v celém procesu rehabilitace profesionální přístup.

7.4 Tyflografika

Slovo tyflografika pochází z řeckého tyflos – slepý a grafó – kreslím. Středem jejího zájmu je

grafický projev nevidomých a grafické zobrazování pro jejich potřeby. (Sovák a kol., 2000)

64

Pomocí tyflografiky s použitím reliéfních čar, bodů a ploch lze znázornit jevy v prostoru

(věci, rostliny, aj.). (Jesenský, 2007)

7.4.1 Význam tyflografiky

Tyflografika je prostředkem resocializace jedince se zrakovým postižením, neboť působí

aktivizujícím účinkem, dává do činnosti myšlení, představivost, vnímání. Využít ji je možné

např. v rámci arteterapie, procesu vyučování nevidomých. (Sovák a kol., 2000) Člověk se

zrakovým postižením může sám tvořit, nejen vyhmatávat. Její stěžejní význam je však

v možnosti komunikace s intaktní populací za pomocí informací v podobě obrázku. (Jesenský,

2007) Využitelnost nachází též pro účely diagnostiky stupně hmatového vnímání

a obrazotvornosti. Tyflografika se prolíná i s jinými oblastmi práce s osobou později osleplou,

a to konkrétně s prostorovou orientací a samostatným pohybem, kde máme k dispozici reliéfní

zobrazení a mapy. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007)

7.4.2 Tyflografický výcvik

Trénink v oblasti tyflografiky znamená naučit se číst reliéfní zobrazení. Následuje samotné

vytváření tyflografických obrázků, jež je však chápáno spíše jako nadstandardní. (Jesenský,

2007) Jak dodávají Finková, Ludíková, Růžičková, pro rozvoj tyflografiky je třeba výcvik

hmatu, nejdříve jednou rukou, poté druhou a nakonec oběma. Taktéž bychom měli provádět

trénink hmatového vnímání, kdy se hmatání děje za klidu ruky, následně vyhmatávání objektu

pohybem ruky. Pokračujeme cvičením hmatání zprostředkovaného s užitím různých nástrojů.

(2007) Jesenský dále uvádí, že trénink by měl postupovat od symetrických prvků

s minimálním třetím rozměrem k trojrozměrným a asymetrickým předmětům. Člověk by měl

být schopen rozpoznávat objekty v normální poloze, ale i různě převrácené. Důležité je

střídat nácvik vnímání skutečných předmětů, různých modelů objektů a tyflografických

zobrazení. (2007)

Následně pokračujeme tréninkem v „reliéfně grafickém kreslení“. K jeho dokonalému

ovládnutí by měla osoba zvládnout vnímat objekty a jejich tvary, představit si je a přenést

do dvourozměrné podoby. Takže začátek tréninku spočívá ve vyhmatání tvaru objekt a jejich

přenesení rydlem na kreslenku (gumová vrstva s mikrotenem na povrchu). Stejně jako u čtení

pokračujeme k zobrazování věcí v trojrozměrné dimenzi. (Jesenský, 2007)

65

Tyflografika přibližuje jedinci se zrakovým postižením svět prostřednictvím zobrazení, která

může vyhmatat. Zároveň jedinci umožňuje, aby mohl sám něco vytvořit. Člověk později

osleplý ví, jak vypadají mnohé předměty, neměl by mít potíže s vytvářením si představ.

Procvičování hmatu se však nevyhne, a tak je třeba dodržovat jisté metodické pokyny.

Představme si však situaci osoby s právě získaným těžkým zrakovým postižením, jejíž velkou

zálibou bylo výtvarné umění, malování, tvorba z hlíny apod. Ani zde se ztrátou zraku dveře

možností nezavírají, využít lze tyflografiky.

7.5 Práce na počítači

7.5.1 Historie zpřístupňování výpočetní techniky pro osoby se zrakovým postižením

Začátek 80. let přinesl Optacon, optickou pomůcku pro nevidomé, která převádí tištěný text

do reliéfní formy. V dnešní době však již mnoho využíván není díky možnostem, jež

poskytuje počítač (skenování textu a následné odečítání, jeho vytištění v Braillově bodovém

písmu). (Jesenský, 2007) Před rokem 1990 se objevují první pokusy s cílem zpřístupnit

osobám s těžkým zrakovým postižením oblast informatiky. Rok 1991 zaznamenal úspěch

dovozem zápisníku Eureka A4. (http://is.braillnet.cz/pocitace.php) Zařízení nabízí následující

funkce: editor textový, hudební, hodiny, kalkulačku, kalendář, diář, telefonní seznam.

Následně začalo se svou činností Digitalizační středisko (1992). Jejich náplní je digitalizace

textu pro zápisník Eureka. Rok 1993 přinesl vznik centrály BSS BraillNet, jejímž posláním je

uchovávat digitalizované texty a umožňovat jejich přístupnost v knihovnách elektronické

podoby. Začínají se rozvíjet také hlasové výstupy (1994) a nejen ty, také programy pro práci

jedince se zrakovým postižením na běžném počítači. V Brně navíc vzniká Středisko technické

pomoci pro nevidomé. (Jesenský, 2007) Následuje rok 1995 a uznání počítače jako

kompenzační pomůcky pro nevidomé. Spouští se kurzy pro jedince se zrakovým postižením

za účelem výuky obsluhy počítače. Vývoj pokračuje vznikem serveru Braillnet plus

a snahami o přístupnost internetu pro osoby se zrakovým postižením.

(http://is.braillnet.cz/pocitace.php) Digitalizované texty v elektronické knihovně jsou

zpřístupněny na internetu rokem 1997. Dále se rozvíjí síť středisek zaměřených na výuku

práce s počítačem na osm a následující rok znamenal jejich rozšíření na jedenáct. Rok 1998

nepřinesl pouze rozšíření počtu školících středisek, ale také založení oboru instruktorů pro

výuku práce s počítačem zrakově postižených. Další rok dal novému oboru punc

profesionality, neboť instruktor je povinen zvládnout zkoušku a kurzy jsou akreditovány.

BraillNet uvádí v provoz informační systém pro osoby se zrakovým postižením. Projekt Blind

66

Friendly Web (2001) byl zahájen za účelem zpřístupnění webu lidem se zrakovým

postižením. Pro oblast techniky obecně byla přínosná léta 2004–2005, kdy přišly na trh

mobilní telefony umožňující instalaci speciálních softwarů. (Jesenský, 2007)

7.5.2 Počítač pro osoby s těžkým zrakovým postižením

Počítač pro osoby se zrakovým postižením se skládá z běžného počítače, připojení

k internetu, skeneru a standardního softwaru. (http://www.sons.cz/docs/blind-ict/) Hardware

zahrnuje standardní počítač včetně klasického monitoru, zvukové karty, reproduktorů,

klávesnice, dále pak braillský řádek a braillskou tiskárnu. (Jesenský, 2007) Braillský řádek

nahrazuje obrazovku díky hmatovému výstupu (44 znaků). Jde o terminál, jež lze připojit

k počítači skrz USB port. K práci může být rozprostřen na velikost klávesnice nebo

notebooku. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007) Software pro osoby se zrakovým

postižením zahrnuje odečítače, které zprostředkovávají text zobrazený na monitoru

v mluveném slově nebo na braillském řádku. Odečítač obrazovky osobě se zrakovým

postižením zprostředkovává jednotlivé položky. (http://www.sons.cz/docs/blint-ict/) Je

schopen přečíst s hlasovou odezvou ovládací položky Windows, díky pohybu kurzoru čte

znaky, slova, řádky textu. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007) Neméně významná je

podpora programů rozpoznávajících tištěný text do digitální podoby, běžně užívaný je Fine

Reader, ale také Winmenu, který je speciálně upraven pro práci osob se zrakovým postižením.

Počítač by měl být vybaven operačním systémem a běžnými programy jako je MS Office, MS

Word, MS Excel, aplikace pro komunikaci Skype, ICQ, elektronická pošta. (Jesenský, 2007)

Počítač, mobilní telefon, elektronický zápisník, výpočetní technika obecně je pro osoby se

zrakovým postižením velmi důležitá. Je prostředkem k odstraňování bariér v oblasti

informační, její využitelnost je široká, od vzdělávacích institucí po uplatnění v zaměstnání.

Zmiňme také její význam pro zvýšení kvality života osob se zrakovým postižením, jejich

samostatnosti a možnosti realizace sebe samého. (Jesenský, 2007)

Výuka práce s počítačem pro nevidomé však má svá specifika. Myš je užívána zřídka, pro

ovládání je důležitá klávesnice. Práce je celkově pomalejší, ať již z důvodu příjmu informací

výstupem hlasovým nebo hmatovým. Činnost je celkově složitá na orientaci v prostředí

počítače. Například když se chce osoba zorientovat na monitoru, je potřeba využít odečítače

obrazovky, takže celková práce je časově náročnější než u jedince intaktního. Z důvodu

67

přístupnosti jedné položky systému v dané chvíli je nezbytností natrénovat s jedincem

jednotlivé pracovní postupy. (http://www.sons.cz/docs/blind-ict/) K práci s počítačem je třeba

vhodných podmínek, tzn. izolace od zvuků, jež by mohly osobu odvádět od soustředění

k činnosti. Avšak ani sám hlasový výstup by neměl být faktorem, jenž je rušivý a nepříjemný

pro okolí. Jako jedno z vhodných řešení se jeví sluchátka nebo užití braillského řádku.

(Jesenský, 2007)

7.5.3 Využití počítače v životě jedince později osleplého

Pro každodenní využití je počítač skvělým pomocníkem k nejrůznějším poznámkám,

záznamům telefonních čísel, adres, textů. Záznamy mohou mít formu písemnou či zvukovou.

Předávat informace lze běžným způsobem na flashdisku, CD, DVD, tiskem v braillu nebo

černostisku.

Texty ve vytištěné podobě lze díky scanneru a programu pro rozpoznání dokumentu číst.

Počítač je skvělým prostředkem komunikace díky Skype, ICQ, elektronické poště. Mezi další

přednost patří využití internetu, který umožňuje přístup k řadě informací (telefonní seznam,

jízdní řády), digitální knihovně. V poslední době se rozmáhá internetové bankovnictví

a objednávka zboží přes internetové obchody. (Jesenský, 2007)

Při obdržení počítačového zařízení spolu se speciálně upraveným softwarem od dané firmy je

provedeno nastavení operačního systému. Co se týká samotné činnosti na počítači, je třeba

nejen naučit se jak se zařízením zacházet, ale také jak o něj pečovat. Nezbytností je antivirový

program, jeho pravidelné aktualizace nebo nastavení aktualizace automatické. Mimo viry je

počítač ohrožen škodlivými softwary, které mohou dokonce získávat osobní data. Proti

těmto počítačovým škůdcům existují aplikace k jejich vyhledání. Ve spojitosti s emailovou

poštou je třeba dávat si pozor na Spamy, případně nastavit programy, které je „filtrují“.

(Jesenský, 2007)

U skupiny osob se získaným zrakovým postižením budou velké rozdíly ve znalosti těchto

aplikací k ochraně počítače. U mladých dospělých či střední dospělosti lze očekávat jistý

přehled v problematice, a tím i snadnější zacházení se zařízením v této oblasti. Pokud jde

o starší generaci, seniory, pak bude nejspíš třeba mnohé se naučit.

68

Pro skupinu osob později osleplých má počítač význam v oblasti pracovního uplatnění. Jsou

nabízeny rekvalifikační kurzy. Rehabilitační a rekvalifikační středisko Dědina nabízí kurz

Nácvik obsluhy PC, do něhož může být přijat jedinec dospělého věku s těžkým zrakovým

postižením, tzn. Držitel průkazu ZTP/P z důvodu vady zraku nebo osoba, která předloží

lékařskou zprávou žádost o přijetí. Budoucí účastník by měl mít středoškolské vzdělání. Mezi

podmínkami přijetí je schopnost ovládat klávesnici počítače či psacího stroje, nejlépe psát

všemi deseti prsty. Dědina uvádí, že lze v některých případech udělat výjimku při přijímání

účastníka. Kurz trvá celkem 50 hodin a je zakončen závěrečnou zkouškou, na základě níž

získá absolvent osvědčení. (http://www.dedina.cz/rekv.html) V ČR lze absolvovat vzdělání

v oblasti výpočetní techniky ještě v Brně-Chrlicích, taktéž jako v předchozím případě

s obdržením osvědčení. (http://www.uspchrlice.cz/)

U osob se zrakovým postižením je využíván počítač nejčastěji pokud jde o následující

povolání: programátor, tvůrce webových stránek, lektor výpočetní techniky, masér (záznamy

klientů), překladatel (slovníky), spojovatel telefonní ústředny (databáze), učitel hudby (učební

materiály, třídní kniha). Kromě jmenovaných lze využít počítač v případě, že jedinec

vykonává práci doma a jsou pro něj speciálně vytvořeny internetové databáze. Mladý dospělý

pak využije počítače při studiu na vysoké škole pro psaní seminárních prací, vyhledávání

informací na internetu apod. (Jesenský, 2007)

Výpočetní technika je v dnešní době nezbytností. Starší generace v ní mnohdy vidí složitá

zařízení, s nimiž je těžké se naučit pracovat. A není taky divu, když vidíme něco poprvé nebo

se se zařízením setkáváme zřídka, můžeme mít obavy z neznámého. Je proto třeba trpělivosti

při práci s jedincem, jednoduchého a pochopitelného vysvětlení mechanismů. U mladší

generace, jak již bylo řečeno v případě péče o počítač, bude osvojování si dovedností obsluhy

zařízení jednodušší. V obou případech se může stát počítač skvělým pomocníkem či dokonce

nezbytnou pomůckou v zaměstnání, během studia nebo v domácnosti.

69

8 Uplatnění osoby později osleplé na trhu práce

Uplatnění osoby později osleplé na trhu práce je jedním z cílů rehabilitace, proto se budeme

podrobněji zabývat možnostmi pracovního uschopnění jedince, včetně nastínění pojmů

souvisejících s touto oblastí.

8.1 Práce

Práce je aktivita expresivního charakteru, tedy činnost, v níž spočívá realizace sebe sama,

utváření lidského života. (Šimek podle Arendtové, 1996) Můžeme hovořit o práci duševní

a fyzické dle druhu energie, jež je vynaložena při dané činnosti. (Šimek, 1996)

U jedince později osleplého je třeba zvážit, jaký druh energie je schopen v závislosti na jeho

individuálních potřebách vynakládat v novém zaměstnání.

8.2 Kvalifikace

Předpokladem získání zaměstnání je kvalifikace. Kvalifikaci lze chápat jako „produkt

odborné přípravy“. Může být vymezena jako stupeň znalostí a schopností pracovníka

a současně je předpokladem k výkonu činnosti užitečné pro společnost. (Šimek, 1996, s. 17)

Ze získané kvalifikace se vychází při určování povahy rekvalifikace. U jedince s postižením

může pomoci s výběrem vhodného profesního směřování.

8.3 Volba povolání osoby se zrakovým postižením

S budoucím uplatněním osoby v oblasti pracovní souvisí správná volba povolání, již by mělo

usnadnit poskytnutí služeb poradce, o nichž bude ještě řeč. Při výběru je jedinec do jisté míry

omezen svým zrakovým postižením. Společnost v minulosti přisuzovala přístupnost určitých

povolání jistým skupinám postižených bez možnosti jejich vlastní volby a nebyly brány

v úvahu ani charakteristiky daného jedince. Je důležité si uvědomit, že představa společenské

role má pro člověka osobní význam a pojí se s nějakým druhem pracovní aktivity. Jedinec se

zrakovým postižením navíc využívá kompenzace, díky níž se může v profesi zcela vyrovnat

intaktnímu pracovníkovi. (Vágnerová, 1999)

Nastává tak hledání takové činnosti, která by jedince naplňovala a již by mohl reálně

vykonávat. Úkolem společnosti je dát nevidomému možnost výběru práce, která bude osobě

70

„sedět“. Toto by se mělo dít nikoliv pouze výčtem profesí, jež by vykonávat nemohl, ale spíše

příležitostmi v praxi si vyzkoušet více činností a zvolit si tu nejvhodnější. (Vágnerová, 1999)

8.4 Pracovní uplatnění

Na trhu práce mají být jedinci se zrakovým, jakož i jiným postižením chráněni. Zákon

opravňuje osoby se zdravotním postižením, aby využily pracovní rehabilitace. PR zahrnuje

čtyři oblasti důležité pro budoucí pracovní uplatnění člověka s postižením. Jde o poradenské

služby k volbě vhodného povolání; přípravu na zaměstnání po stránce teoretické a praktické;

„zprostředkování, udržení, změnu zaměstnání, změnu povolání a vytváření vhodných

podmínek pro výkon zaměstnání“. Než se přistoupí k realizaci PR, sepíše úřad práce

s jedincem individuální plán pracovní rehabilitace. Legislativa dále dělí teoretickou

a praktickou přípravu pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost na: „přípravu na budoucí

povolání, přípravu k práci a specializované rekvalifikační kurzy“. (§ 69, § 71, Zákon

č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů)

8.4.1 Poradenství

Poradenské služby jsou zabezpečovány nebo přímo prováděny úřadem práce v podobě

individuální nebo skupinové. Poradenství se týká následujících oblastí: volby povolání, volby

rekvalifikace, zprostředkování vhodného zaměstnání, volby přípravy k práci osob

s zdravotním postižením, aktivní politiky zaměstnanosti. (§ 105, Zákon č. 435/2004 Sb.,

o zaměstnanosti ve znění pozdějších předpisů; § 21, Vyhláška č. 518/2004 Sb., kterou se

provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti)

Informace týkající se dalšího profesního uplatnění osoby později osleplé by měly vycházet

z předpokladů a schopností jedince. Zřetel by měl být kladen také na požadavky studia, resp.

v našem případě dalšího vzdělávání dospělého jedince; nároky na výkon povolání

a předpoklady k jeho dlouhodobému výkonu. Při volbě nového zaměstnání je třeba si

uvědomit, že danou činnost by měl být jedinec schopen vykonávat po celý život. Správný

výběr zvyšuje možnost pracovního uplatnění, které je tolik důležité pro seberealizaci osoby.

Významným faktorem je také situace na trhu práce, jestli má jedinec možnost získat

zaměstnání v místě bydliště či někde poblíž. (Opatřilová, Zámečníková, 2005)

71

8.4.2 Rekvalifikace

„Rekvalifikací se rozumí získání nové kvalifikace a zvýšení, rozšíření nebo prohloubení

dosavadní kvalifikace, včetně jejího udržování a obnovení. Za rekvalifikaci se považuje

i získání kvalifikace pro pracovní uplatnění fyzické osoby, která dosud žádnou kvalifikaci

nezískala. Při určování obsahu a rozsahu rekvalifikace se vychází z dosavadní kvalifikace,

zdravotního stavu, schopností a zkušeností fyzické osoby, která má být rekvalifikována

formou získání nových teoretických znalostí a praktických dovedností v rámci dalšího

profesního vzdělávání“.

Za účelem rekvalifikace je uzavřena dohoda mezi uchazečem o zaměstnání a úřadem práce.

Rekvalifikace je prováděna v rekvalifikačních zařízeních. Úřad práce za tímto účelem uzavírá

se zařízením písemnou dohodu s náležitostmi stanovenými zákonem a hradí náklady

rekvalifikace. (§ 108, Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů)

Úhrada může být uskutečněna taktéž zaměstnavatelem nebo sponzorem.

(http://www.dedina.cz/)

Osobám se zrakovým postižením je v ČR nabízena rekvalifikace na dvou místech:

v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé Dědina a Brně-

Chrlicích. V Brně-Chrlicích je nabízena řada kurzů se zaměřením především na obsluhu

osobního počítače se specializacemi pro práci s hlasovým výstupem, speciálními programy,

aj. Kurz může mít délku až sto hodin dle přizpůsobení se individuálním potřebám osoby.

Dědina poskytuje možnost nové kvalifikace v následujících oblastech činnosti:

masérství, keramika, košíkářství, tkalcovství, práce s počítačem a práce operátora.

(http://www.uspchrlice.cz/; http://www.dedina.cz/) Pobytové rehabilitační a rekvalifikační

středisko zajišťuje pro osoby později osleplé kurzy psaní na kancelářském psacím stroji, čtení

a psaní Braillova bodového písma, sebeobsluhy, prostorové orientace a samostatného pohybu,

a to ambulantně nebo pobytově. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007)

8.4.3 Příprava k práci

Aby byl jedinec s postižením připraven vykonávat dané zaměstnání, je potřeba nejen znalostí,

ale také praktických dovedností. Zákon vymezuje, kde může být příprava k práci

uskutečněna: na přizpůsobených pracovištích jedinci s postižením (k dispozici může být také

asistent), na chráněných pracovních místech či v chráněných dílnách, ve vzdělávacích

72

institucích nebo občanských sdruženích. Podobně jako v případě rekvalifikace, hradí úřad

práce náklady přípravy k práci a uzavírá dohodu s uchazečem o zaměstnání a taktéž se

zaměstnavatelem, právnickou či fyzickou osobou, která na svém pracovišti uskutečňuje

přípravu k práci jedince. (§ 72, Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších

předpisů)

8.4.4 Pracovní místa

Osoba později osleplá se může uplatnit na otevřeném i chráněném trhu práce (chráněné dílny

a chráněná pracovní místa). Nejčastější oblasti uplatnění nastiňují již nabízené rekvalifikační

kurzy. Není však vyloučeno i jiné povolání vycházející třeba z toho původního za

předpokladu úpravy pracovních podmínek, prostředí a vybavení.

8.5 Problém nezaměstnanosti

8.5.1 Nezaměstnanost jedince s postižením

Jedinci se zrakovým postižením spolu s ostatními skupinami osob s postižením patří ke

znevýhodněným skupinám na trhu práce. Mnohdy je původcem chybějící vzdělání

nebo nepostačující kvalifikace, roli zde také hraje, do jaké míry je jedinec motivován. Snaha

získat novou práci je zpravidla tím nižší, čím déle je osoba doma a přijímá podporu

v nezaměstnanosti a dávky státní sociální péče. V některých případech se ztrácí snaha,

v jiných jen schází informace, na koho se obrátit. (Opatřilová, Zámečníková, 2005)

8.5.2 Psychosociální rozměr nezaměstnanosti

Následky nezaměstnanosti mají rozměr sociální a sociálně psychologický. Ztráta zaměstnání

může být přijímána jedincem jako ztráta jistého statutu a může vést až k dezintegraci

osobnosti. (Šimek, 1996)

S nezaměstnaností souvisí řada jevů. Objevuje se snížení životní úrovně, proměňuje se

vnímání času, nezaměstnanost má vliv na rodinu jedince, způsobuje sociální izolaci, osoba

ztrácí původní status. Má vliv na psychické zdraví, může dojít dokonce k deprivaci. Pojetí

času je ve většině případů roztříštěno a jedinec ztrácí smysl pro čas. Důvodem toho je

nerozčleněná náplň dnů, čímž nakonec splývají dny týdne s víkendy. Charakteristický je

především pocit nudy.

73

Ve vztahu k rodině je nezaměstnanost jejího člena pociťována negativně na obou stranách.

Nejbližší mohou být pro osobu podporou, ale může dojít i k narušení vzájemných vazeb.

Nezaměstnanost přináší nejen finanční problémy, ale také status nezaměstnaného, porušení

denních zvyklostí v rámci rodiny, změny sociálních vztahů, v dělení domácí práce. Jedinec

dále ztrácí mnohé společenské kontakty spojené s původní prací. Ztráta těchto a jiných styků

se společností se může pojit s „deprivací nezaměstnaných“, tedy strádáním v oblasti psychiky.

(Mareš, 1994)

U jedince, který ztratil zrak a navíc se stal nezaměstnaným, vystupují do popředí nejen potíže

v oblasti psychiky spojené s četnými emocemi a reorganizací hodnot, ale navíc ještě problém

nezaměstnanosti. Mnohé, jako např. ztráta smyslu pro čas, izolace osoby, doprovázejí ztrátu

zraku i ztrátu zaměstnání. V podstatě jde v obou případech o ztrátu, i když u oslepnutí je stav

závažnější.

Ať je již situace jedince později osleplého jakkoliv složitá, je třeba hledat vhodné zaměstnání.

Vždyť i v souvislosti s intaktními jedinci hovoříme o nutnosti neustále se vzdělávat,

o systému celoživotního vzdělávání. (Opatřilová, Zámečníková, 2005)

8.6 Aktivní život a uplatnění nově osleplého seniora ve společnosti

V případě jedince produktivního věku jsme hovořili o pracovním uplatnění jako o jedné

z částí komprehenzivní rehabilitace. U jedince seniorského věku se můžeme taktéž zmínit

o zaměstnání, o aktivitě, i když ne ve spojitosti s pracovním poměrem. Práce má však, jak již

bylo řečeno, svůj význam v osobní seberealizaci. (Jesenský, 2000)

V andragogice existuje tzv. „učení se pro stáří“ a „učení se ve stáří“. V prvním případě jde

o to, aby si člověk uvědomil, že až bude starý, bude moci čerpat z těch zájmů, které rozvinul

během života. V seniorském věku se již většinou neobjevuje množství nových koníčků, ale

spíše jedinec oprašuje, čemu se delší dobu nevěnoval. Samotné vzdělávání seniorů působí

nejen jako prevence, udržení tělesné kondice a intelektuálních sil, ale může být pro člověka

zálibou, koníčkem. K dispozici jsou univerzity třetího věku založeny na dobrovolnosti.

Přátelé a masmédia jsou však pro starého člověka stále největším zdrojem informací. (Beneš,

2003)

74

Nabídka aktivit pro později osleplého seniora, v kontextu se získaným zrakovým postižením,

by měla vycházet nejen z povahy postižení, ale také z jeho dřívějších zájmů, přání a potřeb.

75

9 Komplexní služby pro osoby se získanou ztrátou zraku

V minulosti používaný pojem „komplexní péče“ stavěl člověka s postižením do role jedince

závislého na této péči. Dnes hovoříme o „komplexních službách“. (Jesenský, 1995) Slovo

komplexní pochází z latinského complexus, tedy spojení. (Sovák, a kol., 2000) V kontextu se

službami lze chápat komplexnost jako propojení jednotlivých služeb v jakýsi ucelený systém.

Výraz služby pak odpovídá „podmínkám tržního hospodářství a humanity.“ (Jesenský, 2005,

s. 20)

„Komplexní služby pro postižené zahrnují celou řadu opatření, činností, forem a postupů,

které směřují k prevenci zdravotního postižení, jeho trvalých důsledků (handicapů –

znevýhodnění), odstraňování nebo zmírňování takovýchto důsledků.“ Hlavním cílem

komplexních služeb je naplnění individuálních potřeb jedince s postižením. (Jesenský, 1995,

s. 20) Ludíková dodává, že „komplexní služby pro osoby se zrakovým postižením vychází

z moderní koncepce speciální pedagogiky. Ta je založena na celoživotní podpoře započaté

okamžitě po zjištění postižení a provázející postiženého otevřeným systémem nabídky po

zbytek života s cílem zlepšení kvality žití.“ (2007, s. 71) Služby pro osoby s postižením jsou

poskytovány v rámci oblasti školství, zdravotnictví, sociální, práce, konkrétněji můžeme

hovořit o občanských sdruženích, organizacích charity, podnicích obchodu, služeb, výroby,

úřadech práce, aj. (Jesenský, 1995)

Komplexní služby jsou poskytovány po celý život člověka s postižením, od vzniku vady až do

smrti. V tomto pojetí hovoříme o službách poskytovaných v rovině vertikální. V pojetí

horizontálním se na službách podílí jednotlivá ministerstva prostřednictvím institucí. Jedná se

především o ministerstvo práce a sociálních věcí, zdravotnictví, školství, svou důležitost

v dané sféře zaujímají i ministerstvo financí, vnitra, spravedlnosti a další. (Finková, Ludíková,

Růžičková, 2007)

9.1 Oblast sociální

Ve sféře sociální je pro osobu se zrakovým postižením významná možnost získání příspěvků,

služeb a jednorázových dávek. V tomto ohledu bychom se měli zmínit o Zákonu č. 108/2006

Sb., o sociálních službách, který umožňuje dospělému jedinci se zrakovým postižením dostat

finanční podporu k úhradě sociálních služeb. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007) Svou

důležitost vzhledem k tématu práce s osobou později osleplou má i část zabývající se

76

podmínkami pro výkon pracovníka v sociálních službách. Obsahuje dále členění a bližší

určení jednotlivých sociálních služeb, včetně rané péče, průvodcovské a předčitatelské služby.

(§ 109 – § 111, § 54, § 42, Zákon č.108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších

předpisů)

Vyhláška č. 182/1991 Sb. o sociálním zabezpečení zastřešuje možnost čerpání výhod pro

osoby se zrakovým postižením. Jedná se o výhody I., II., a III. stupně. Pokud je osoba

zařazena do některé z těchto skupin, má právo na průkaz s označením TP, ZTP nebo ZTP/P.

Výhody týkající se skupiny osob se zrakovým postižením zahrnují např. bezplatnou přepravu

průvodce, vodícího psa nebo jedince v prostředcích městské hromadné dopravy apod.

Vyhláška pokračuje nárokem na jednorázový příspěvek na opatření pomůcek nezbytných pro

získávání informací z okolí a příspěvek, jež řeší oblast pracovní a to od profesní přípravy až

k uplatnění na trhu práce. V příloze č. 4 jsou vyjmenovány pomůcky, na něž může občan

dostat příspěvek a výše tohoto příspěvku v procentech. Jmenujme dále příspěvek na úpravu

bytu, zakoupení, celkovou opravu a zvláštní úpravu motorového vozidla, na individuální

dopravu a pro majitele vodícího psa příspěvek na stravu psa. (Vyhláška č. 182/1991 Sb.

o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů)

9.2 Oblast práce

O možnosti pracovního uplatnění již byla řeč. Vztaženo ke komplexním službám bychom se

měli zmínit o ochraně jedince se zrakovým postižením na trhu práce prostřednictvím

finančních prostředků na zřízení chráněných dílen a chráněných pracovních míst, zvláštních

příspěvků pro zaměstnavatele zaměstnávající více než 50% osob s postižením, plnění tzv.

povinného podílu. (§ 75, § 76, § 78, § 81, Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti ve znění

pozdějších předpisů) Možnost získat zaměstnání je spojena s pracovní rehabilitací, která je

rozebrána výše. Problémy nezaměstnanosti skupiny osob se zrakovým postižením jsou řešeny

ve spolupráci se školami, agenturami podporovaného zaměstnávání, organizacemi zrakově

postižených a samozřejmě s úřady práce. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007)

9.3 Oblast zdravotnictví

Během celého života člověka se zrakovým postižením poskytují své služby zdravotnické

instituce. Součástí nabídky služeb je prevence zahrnující poradenství v oblasti genetiky, péče

o matku a dítě v těhotenství a během porodu, sledování rizikových těhotenství, rizikových

77

dětí. Lékařská péče nabízí prevenci, léčbu medikamenty nebo cestou chirurgickou,

poradenství o předpisu kompenzačních pomůcek, vhodnosti zaměstnání. (Finková, Ludíková,

Růžičková, 2007)

Ke zdravotnickým zařízením poskytujícím komplexní služby všem věkovým skupinám osob

patří Centrum zrakových vad Fakultní nemocnice v Motole. Jmenujme alespoň některé ze

služeb, jež jsou nabízeny: ambulantní péče očního lékaře, předpis optických pomůcek,

možnost vyzkoušení si těchto pomůcek a pomůcek kompenzačních, elektronických, trénink

dovedností k používání zmíněných pomůcek, poradenství v oblasti profese, speciální

pedagogiky a sociálních služeb a další. (Růžičková, 2007)

9.4 Oblast školství

V souvislosti s dospělým věkem je ve sféře školství prvotní podpora jedince při studiu na

vysokých školách prostřednictvím vysokoškolských center, jejichž posláním je vyrovnání

podmínek během studia s intaktními studenty. Centra poskytují osobě se zrakovým

postižením následující nabídku služeb: před přijímacími zkouškami poradenství ohledně

zvoleného oboru, možnost úpravy podmínek při přijímacím řízení (test v Braillově písmu,

ústně), úprava studijních materiálů do formy, již je schopen jedinec vnímat, průvodcovské

služby, poradenství k řešení vzniklých problémů v průběhu studia. (Růžičková, 2007)

9.5 Oblast neziskových organizací

Neziskové organizace spadají do sektoru nestátního, který má v systému služeb své

nezastupitelné místo, neboť doplňuje sféru státní. V České republice působí Střediska rané

péče a Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých, která má výsadní postavení, pokud

jde o poskytování služeb dospělým uživatelům. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007)

Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých se sídlem v Praze vznikla v roce 1996

spojením České unie nevidomých a slabozrakých a Společnosti nevidomých a slabozrakých

v ČR. Služby mohou být poskytovány jedinci nad patnáct let. Členem se může stát osoba

starší patnácti let, sympatizující právnická nebo fyzická osoba. SONS působí prostřednictvím

jednotlivých poboček a středisek: Tyfloservis, Metodické středisko pro informatiku

a Braillnet, Tyflokabinet, Středisko sociálně – právního poradenství, Středisko integračních

aktivit, Středisko pro odstraňování architektonických bariér, Metodické centrum přístupného

78

webu, Digitalizace a technická podpora, Výcvikové středisko vodících psů, Tyflopomůcky,

Vydavatelství a informační služby. (Růžičková, 2007; http://www.sons.cz/strediska.php)

Jmenovaná střediska se zaměřují na různé oblasti činnosti a mohli bychom říct, že dohromady

vytvářejí nabídku služeb se snahou o naplnění cílů komplexních služeb pro zrakově postižené

v ČR. Samozřejmě nelze opomenout také podíl jiných výše zmíněných sektorů na ucelenosti

systému služeb.

79

Praktická část

10 Vymezení cílů práce a hypotéz

Hlavním posláním textu je zabývat se osobou později osleplou a postupy, jež by měly být

dodržovány při práci s jedincem se získaným zrakovým postižením se zřetelem na biologické,

psychologické i sociální faktory získaného postižení, znovuuschopnění ve všech oblastech

života a roli terapeuta v tomto složitém procesu rehabilitace. Důležitou úlohu zde hrají také

služby poskytované člověku se zrakovým postižením. V posledních letech se v oblasti

podpory osob se zrakovým aj. postižením neustále přizpůsobujeme světovému trendu. Na

jedné straně je nabídka služeb, na druhé poptávka, s níž souvisí míra jejich přijetí uživateli.

Položme si nyní zásadní otázku v souvislosti s poskytovanými službami: Do jaké míry jsou

přijímány nabízené služby uživateli později osleplými? Jak se bude lišit míra jejich přijetí

v závislosti na věku? Hlavním cílem je tedy zjistit do jaké míry jsou jedinci se zrakovým

postižením otevřeni nabízeným službám a jaké jsou odlišnosti, co do věku osob.

10.1 Stanovení hypotéz

H1 - Míra přijetí nabízených služeb se bude lišit podle věku uživatelů i v závislosti na

oblasti, na níž se bude otázka zaměřovat. Např. u seniorů můžeme předpokládat, že učení

se Braillova písma jim může připadat zbytečné. Jedinec v produktivním věku bude nejspíš

považovat nácvik čtení a psaní Braillova písma za potřebný, neboť lze předpokládat jeho

celkové znovuzačlenění do společnosti, včetně oblasti pracovní.

H2 - V oblasti četnosti mužů a žen v zastoupení uživatelů se získaným zrakovým

postižením můžeme předpokládat převahu žen. Tuto domněnku lze vyřknout vzhledem

k faktu, že se sice rodí více mužů, ale v populaci se vyskytuje v konečném důsledku více žen

(u mužů zpravidla dřívější úmrtnost). Zároveň lze očekávat vyšší četnost osob seniorského

věku, pokud vycházíme ze statistických údajů.

H3 - V oblasti přijetí služeb obecně můžeme brát v úvahu více sfér, kde může a nemusí být

podpora přijata. Hypoteticky lze vyslovit předpoklad, že pomoc bude spíše přijímána. Zde

vycházíme z domněnky, že bude odborník považován za člověka, který se v dané sféře vyzná

a v jedincově složité životní situaci je jedním z mála lidí, kteří mohou poskytnout intervenci.

80

H4 - Celá problematika souvisí také se schopností akceptovat zrakovou vadu do té míry, aby

byl jedinec otevřen dalším intervencím. Jde o proces dlouhodobý, prolínající se počátkem

a průběhem poskytování služeb, a tak s naším tématem úzce souvisí. Předpokládáme, že

lepší schopnost k přeorientaci na nové hodnoty bude u skupiny mladších dospělých. Zde

vycházíme z faktu, že z psychologického hlediska jsou jedinci tohoto věku vystavování celé

řadě nových situací (nové zaměstnání, popřípadě studium, nově získaná větší samostatnost)

a také jde o období typické pro postformální způsob myšlení. Pro mladého člověka je pak

daleko snazší změnit životní styl než třeba pro jedince středního věku, který žije ve svém

stereotypu, nebo seniora, u něhož existuje lpění na zaběhlém způsobu života ještě více než

u předchozí věkové skupiny.

Pokud přetrvávají problémy s přijetím zrakové vady a vyskytují se možné další psychické

obtíže, je na místě pomoc psychologa. Přesto lze předpokládat, že v naší zemi lidé ještě stále

nechápou psychologa tak jako v zahraničí a z využití jeho služeb mohou vyplývat četné

předsudky typu – „vždyť nejsem blázen, já nepotřebuji psychologa“.

H5 - Domníváme se proto, že odborná psychologická intervence bude spíše odmítána.

Nedílnou součástí rehabilitace je nácvik čtení a psaní Braillova písma, sebeobsluhy,

prostorové orientace a technická podpora.

H6 - Lze předpokládat, že učení se Braillova písma bude jedinec seniorského věku

považovat za zbytečné, naopak osoba produktivního věku je bude přijímat jako

užitečné. V prvním případě se může u starších lidí objevit jmenovaný názor v souvislosti se

stářím. Osoba mladšího věku by mohla shledávat dovednost potřebnou pro svou budoucnost

(pracovní a celospolečenské uplatnění). Od přijetí je jen krůček k osvojování si Braillova

písma. Předpoklad jistých obtíží při nácviku lze očekávat u osob staršího věku.

Nyní se dostáváme k přijetí podpory při výcviku sebeobsluhy a prostorové orientace.

H7 - Hypoteticky se může objevit jistá míra přijetí, ale zároveň i opačné tendence, jakož

i kontraproduktivní jednání p říbuzných ve větším zastoupení.

H8 - V oblasti technické podpory lze počítat s největší akceptací u osob mladšího věku,

a naopak s nízkým přijetím u seniorů. Pro starší jedince, zejména seniory, může být velmi

těžké užívání některých „vymožeností doby“ vzhledem k tomu, v jakém období se narodili

81

a žili a také faktu, že celoživotní vzdělávání osob staršího věku u nás stále ještě není

dostatečně rozšířeno nebo spíše využíváno danou cílovou skupinou.

82

11 Volba výzkumné metody

Pro úvod je na místě zmínit se stručně o zvolené výzkumné metodě z teoretického hlediska,

neboť to je pro nás východiskem ke krokům praktickým.

11.1 Dotazník

Dotazník je „metoda hromadného získávání údajů pomocí písemných otázek“. (Hartl,

Hartlová, 2004, s. 121) Seřazení jednotlivých otázek by mělo být pečlivě promyšleno.

Otázky nebo též obecněji položky můžeme rozdělit dle několika kritérií – cíle pro něž jsou

určeny; formy žádané odpovědi a obsahu, jenž otázka zjišťuje.

Z hlediska cílů rozlišujeme dále položky obsahové (důležité pro zjištění potřebných informací

vztahujících se k tématu) a funkcionální (sloužící k pozitivnímu směřování během

dotazování). Funkcionální otázky konkrétněji zahrnují kontaktní položky, jejichž úkolem je

uvedení jedince do problematiky. Dále zde patří funkcionálně psychologické dotazy užívané

k převedení respondenta od jednoho tématu k jinému, odstranění možného napětí po

složitějších otázkách. Poslední z funkcionálních položek je filtrační, jenž má vyřadit již

v úvodu nevhodné respondenty.

Dělení podle forem odpovědi uvádí otevřené položky nabízející místo k vlastnímu vyjádření

a uzavřené otázky, v rámci nichž jsou jednotlivé odpovědi připraveny. Druhý typ lze dále

odlišit na položky s výběrem odpovědí za A, B, C; polouzavřené, kde kromě možností volby

uvedeme i „jiné“ s místem pro dodatek. Mezi dalšími jmenujme škály, výčtové položky (lze

zvolit více odpovědí); stupnicové položky (seřazení možností například dle oblíbenosti).

Posledním kritériem je dělení položek podle obsahu, který otázka zjišťuje. Zde můžeme

hovořit o otázkách zjišťujících fakta, znalosti, postoje, mínění, motivy. Položky, jejichž

posláním je zjištění fakt slouží jako úvodní, ale také během dotazníku za účelem odpočinku

od náročných otázek (mnohdy formou „ano“, „ne“). Znalostní dotazy mají své specifikum

vzhledem k formulaci, z níž by mělo vyplynout, že pokud respondent danou věc neví, nejedná

se o nic špatného. Dotazy na motivy, postoje, mínění jsou citlivou oblastí, a tak je třeba dát

najevo, že různorodost pohledů na věc je běžná. Choulostivé položky pak vztahujeme spíše na

názor lidí nikoliv jen jedince. (Chráska, 2007)

83

Kromě základního vymezení je třeba zmínit se také o výhodách a nevýhodách dotazování.

Kladem dotazníkové metody je jeho finanční nenáročnost, je jednoduchá ke zpracování

a nenáročná k vyplnění. Nevýhodou jsou mnohdy obtíže se získáním respondentů, snadněji

jsou vyplňovány nepravdivé informace. Mimo jiné dochází též k redukci informací, neboť

většina komunikace je neverbální. (http://www.dotaznik-online.cz)

K hlavním vlastnostem dotazníku patří jeho validita a reliabilita. (Chráska, 2007) Validita

vyjadřuje „ověření, zda test nebo jiná metoda zjišťuje, co zjišťovat má“. (Hartl, Hartlová,

2004, s. 663) Dotazník v souvislosti s validitou vychází z určitých hypotéz, které pak ověřuje.

Reliabilita vystihuje přesnost daného testu a vztahuje se především k didaktickým testům.

(Chráska, 2007)

Po sběru dat přichází jejich třídění a následné vyhodnocování. Při vyhodnocování je třeba

vytvářet závěry ze získaných údajů velmi obezřetně, aby nedošlo ke zkreslení objektivních

zjištění od subjektivního úsudku. (Chráska, 2007)

11.2 Konstrukce dotazníku

Dotazník byl zkonstruován pro písemnou podobu vyplnění. Důležitou součástí jeho tvoření

byly jednotlivé záchytné body šetření z hlediska tématiky otázek:

� úvodní otázky,

� reakce později osleplých na pracovníka v sociálních službách a nabízenou pomoc, proces

rehabilitace a jeho přijetí/nepřijetí,

� přijetí psychické podpory,

� nácvik Braillova bodového písma, jeho přijetí a úspěšnost,

� nácvik prostorové orientace a sebeobsluhy, jeho přijetí a úspěšnost,

� přijímání technické podpory.

Jak již bylo zmíněno výše, na úvod by měly být umístěny položky obecnějšího charakteru.

Kontaktní otázky již v úvodu uvádějí jedince do problematiky, na niž se zaměřuje dotazník,

a tedy na cílovou skupinu osob se zrakovým postižením. Dále je zařazena také funkcionálně

psychologická položka (otázka číslo 5), která má odpoutat pozornost od citlivé oblasti

(požadavku na výměnu pracovníka) k cílové skupině osob s postižením. Zároveň je tato

otázka zaměřující se na citlivou oblast formulována v souladu s doporučeními. Pokud

84

vycházíme z dělení položek dle forem odpovědi, pak byly užity uzavřené, polootevřené

i otevřené s místem pro komentář. V dotazníku jsou také zařazeny otázky zjišťující fakta,

které mají díky formě odpovědí ano – ne funkci odpočinkovou.

85

12 Průběh šetření a vyhodnocení dotazníků

Vzhledem k cíli šetření byli zvoleni za výzkumný vzorek pracovníci tyfloservisů České

republiky. Pro malou návratnost dotazníků a nedostatek vstřícnosti některých nejmenovaných

poboček, byl průzkum rozšířen o další poskytovatele služeb pro dospělé osoby se zrakovým

postižením.

Konečný výzkumný vzorek tvořili pracovníci Tyfloservisů ČR, Středisek integračních aktivit,

Rehabilitačního a rekvalifikačního střediska Dědina a Tyflovysočina. Konkrétněji dle počtu

rozeslaných dotazníků šlo o následující údaje:

Oslovená zařízení Počet odeslaných dotazníkůTyfloservis ČR 13Střediska integračních aktivit 23Rehabilitační a rekvalifikační středisko Dědina 1Tyflovysočina 1

Celkově bylo rozesláno 38 dotazníků, navráceno 11. Tyto údaje lze shrnout pro lepší

představu do následujícího grafického znázornění.

0 19 38

odevzdanýchdotazníků

rozeslaných dotazníků

Návratnost dotazníků lze procentuálně shrnout následujícím způsobem:

Odevzdaných dotazníků 11 29%Neodevzdaných dotazníků 27 71%

86

29%

71%

Návratnost dotazníků se všeobecně většinou pohybuje mezi třiceti až šedesáti procenty, což

bylo více méně potvrzeno i našem případě, kdy se nám vrátilo dvacet devět procent

dotazníků.

87

1 Máte mezi uživateli, kteří ztratili zrak v dospělosti, více mužů či žen?

a) více mužů

b) více žen

c) přibližně stejně

více mužů 7 64%více žen 4 36%přibližně stejně 0 0%

64%

36%

0%

Z průzkumu je zřejmé, že mezi uživateli se získanou ztrátou zraku se vyskytuje více mužů než

žen.

88

2 Jde nejčastěji o osoby ve věku:

a) 18–30 let

b) 30–45 let

c) 45–60 let

d) 60–75 let

e) 75–90 let

f) nad 90 let

18–30 let 1 6%30–45 let 2 13%45–60 let 3 19%60–75 let 8 49%75–90 let 2 13%nad 90 let 0 0%

6%

13%

19%

49%

13%

0%

Vzhledem k věku uživatelů zastupují nejpočetnější skupinu jedinci od 60 do 75 let (rané

stáří), za nimi jsou v menším počtu osoby středního věku. Se shodným počtem procent

následují jedinci spadající do období zralé dospělosti a vysokého stáří. Pouze s šesti procenty

jsou na předposledním místě mladí dospělí.

89

3 S jakými reakcemi se setkáváte, když je dospělému jedinci později osleplému nabízena

odborná pomoc?

a) odmítavými tendencemi

b) úplným přijetím

c) spíše odmítavými tendencemi

d) spíše s přijetím

odmítavými tendencemi 0 0%úplným přijetím 1 9%spíše odmítavými tendencemi 1 9%spíše s přijetím 9 82%

0%

82%

9%9%

Odborná pomoc a podpora je uživateli přijímána téměř zcela ve většině případu. Méně se pak

můžeme setkat s úplnou akceptací nebo naopak převážně odmítavými projevy. Služby jsou

tedy převážně přijímány, naopak bylo vyvráceno jejich úplně nepřijetí.

V rámci otázky byl ponechán prostor k vlastnímu okomentování či upřesnění. Nejčastěji se

objevoval dodatek, že reakce jedinců na nabízenou odbornou pomoc závisí na míře akceptace

vady, hned za tímto následoval názor, že jde o individuální záležitost. Dále jsme se mohli

setkat s následujícími poznámkami:

a) přijetí závisí na volních vlastnostech jedince,

b) odmítavé tendence se objevují zejména u starších mužů.

90

přijetí závisí na volních vlastnostech jedince 1 14%odmítavé tendence se objevují zejména u starších mužů 1 14%přijetí záleží na míře akceptace vady 3 43%přijetí je individuální záležitostí 2 29%

14%

29%

14%

43%

91

4 Setkali jste se ve své praxi s požadavkem na výměnu pracovníka ze strany uživatele

později osleplého?

a) ne

b) ano

ne 9 82%ano 2 18%

82%

18%

Požadavek na výměnu pracovníka není zjevně příliš častý. Pokud respondent zvolil možnost

„ano“, byl vyzván, aby zatrhl v jaké věkové skupině se z požadavkem na výměnu pracovníka

setkal nejčastěji (18–30, 30–45, 45–60, 60–75, 75–90, nad 90 let).

Pouze jeden respondent zatrhl věkovou skupinu 60–75 let.

Dále se ke kladné odpovědi vázalo upřesnění, z jakého důvodu byla vyžádána změna

pracovníka. Respondenti uvedli následující důvody:

a) nesympatie k novému pracovníkovi,

b) jde o individuální záležitost, závisí na způsobu komunikace mezi uživatelem

a instruktorem.

92

5 Jestliže na začátku rehabilitace osoby později osleplé nebyl jedinec nakloněn

nabízeným službám, změnil se jeho postoj v průběhu rehabilitace?

a) ne

b) ano

ne 2 20%ano 8 80%

20%

80%

Změny postojů k nabízené podpoře směrem k jejímu přijetí se objevují ve většině případů,

přesto jedna pětina uživatelů nezměnila během rehabilitace své negativní postoje.

93

6 Při terapeutické práci s jedincem se získanou ztrátou zraku v dospělém či seniorském

věku se setkáváte s nejrychlejším vyrovnáním se s vadou u jaké věkové skupiny?

a) 18–30 let

b) 30–45 let

c) 45–60 let

d) 60–75 let

e) 75–90 let

f) nad 90 let

U několika organizací se objevil dodatek, že jde o individuální záležitost, proto ji řadíme do

tabulky i grafického znázornění.

18–30 let 6 46%30–45 let 3 23%45–60 let 1 8%60–75 let 0 0%75–90 let 0 0%nad 90 let 0 0%individuální 3 23%

46%

23%

8%

0%

0%

0%23%

94

K nejsnadnějšímu vyrovnání se s vadou dochází u mladých dospělých, za nimi následují

jedinci středního věku. Stejné zastoupení jako předchozí skupina má také názor, že jde

o individuální záležitost. Větší problémy v této oblasti se objevují u osob v pozdní dospělosti.

95

7 Jsou jedinci později osleplí při přetrvávajících psychických obtížích schopni přijmout

odbornou pomoc psychologa?

a) ne

b) ano

ne 4 44%ano 5 56%

44%

56%

Většina uživatelů je schopna přijmout psychologickou pomoc, přesto je rozdíl mezi

tendencemi k přijetí a nepřijetí velmi malý.

Dva respondenti nebyli schopni na dotaz odpovědět, jeden z nich napsal, že schopnost přijetí

nebo nepřijetí odborné pomoci psychologa závisí na jednotlivci.

Jestliže respondent odpověděl „ano“, byl mu nabídnut výběr věkových kategorií, v nichž měl

zatrhnout, v jaké věkové skupině se setkal s přijetím odborné psychologické pomoci nejčastěji

(18–30, 30–45, 45–60, 60–75, 75–90, nad 90 let). Výsledek lze zaznamenat do následujícího

grafu.

18–30 let 3 27%30–45 let 5 46%45–60 let 3 27%60–75 let 0 0%75–90 let 0 0%nad 90 let 0 0%nezáleží na věku 0 0%

96

27%

46%

27%0%0%0%

Nejvyšší míra přijetí odborné psychologické pomoci byla patrná u osob spadajících do

skupiny střední dospělosti, poté následovali ve stejném zastoupení mladí a starší dospělí.

97

8 Při nácviku čtení a psaní Braillova bodového písma u později osleplých se setkáváte

spíše s názorem, že

a) je to užitečné

b) jsem moc starý/á a nic takového již nepotřebuji

c) neví, co si myslet

je to užitečné 2 17%jsem moc starý/á a nic takového již nepotřebuji 9 75%neví, co si myslet 1 8%

17%

75%

8%

Převážná většina respondentů odpověděla, že uživatelé si připadají příliš staří na učení se

Braillova bodového písma. Tento fakt koreluje také s větším zastoupením osob seniorského

věku. Následoval názor, že je výcvik užitečný a na posledním místě jsme se mohli setkat

s nevyhraněným názorem.

Dále byli respondenti vyzvání, aby připsali s jakými z jmenovaných názorů se setkávají

u jednotlivých věkových skupin (18–30, 30–45, 45–60, 60–75, 75–90, nad 90 let). Dva

respondenti tuto část otázky nevyplnili.

Ve věkové kategorii 18–30 let se můžeme nejčastěji setkat s názorem, že naučit se číst a psát

Braillovým bodovým písmem je užitečné.

98

78%

11%

11%

a)b)c)

Ve věkové kategorii 30–45 let se můžeme nejčastěji setkat s názorem, že naučit se číst a psát

Braillovým bodovým písmem je užitečné, avšak hned na druhém místě se objevovaly

i odpovědi, že se jedinec cítí starý na to, aby se něco takového nyní učil.

45%

33%

22%

a)b)c)

Ve věkové kategorii 45–60 let se můžeme ve většině případů setkat s nejasnou představou ve

vztahu k učení se číst a psát Braillovým bodovým písmem. Další nejčastější byla zmínka

o užitečnosti znalosti bodového písma.

33%

22%

45%

a)b)c)

Ve věkové kategorii 60–75 let se můžeme nejčastěji setkat s názorem, že je jedinec starý

a danou znalost nepotřebuje.

99

13%

74%

13%

a)b)c)

Ve věkové kategorii 75–90 let se setkáváme se stejným názorem jako u jedinců ve věku

od 60–75 let. U této skupiny se již neobjevuje, tak jako u předchozí jmenované, žádná zmínka

o užitečnosti znalosti Braillova písma.

0%

87%

13%

a)b)c)

Ve věkové kategorii nad 90 let se setkáváme s názorem, že je jedince starý a znalost Braillova

písma nepotřebuje. Oproti předchozí skupině (75–90 let) se však častěji objevuje

nevyhraněnost názoru.

0%

75%

25%

a)b)c)

100

9 S největšími obtíženi s učením se Braillova písma se setkáváte u následující věkové

skupiny:

a) 18–30 let

b) 30–45 let

c) 45–60 let

d) 60–75 let

e) 75–90 let

f) nad 90 let

g) nezáleží na věku, ale………………………………………………………………………….

18–30 let 0 0%30–45 let 0 0%45–60 let 0 0%60–75 let 3 23%75–90 let 2 15%nad 90 let 2 15%nezáleží na věku 6 47%

V případě možnosti „g“ jsme se setkali nejčastěji s odpovědí, že nezáleží na věku, ale chtění,

odhodlání, píli a také na stavu prstů, resp. citu v nich, v souvislosti s diabetickou retinopatií.

Zazněl i názor, že je problematika závislá na jedinci či jemné motorice a míře postižení.

Jeden respondent otázku nevyplnil.

0%

0%

0%

23%

15%

15%

47%

101

Celkově lze říct, že kromě nejzastoupenějšího názoru, že na věku nezáleží, se s největšími

obtížemi při osvojování si Braillova bodového písma potýkají jedinci po šedesátém roce

života.

102

10 Kolik asi jedinců je schopno Braillovo písmo po nácviku aktivně používat?

a) 1z 5

b) 2 z 5

c) 3 z 5

d) 4 z 5

e) 5 z 5

1 z 5 7 64%2 z 5 3 27%3 z 5 1 9%4 z 5 0 0%5 z 5 0 0%

64%

27%

9%0%

0%

Aktivního využívání Braillova bodového písma v životě je schopen jeden z pěti jedinců,

případně dva nebo tři. Tento fakt lze spojovat s větším zastoupením seniorů a jejich postojem,

že jsou již staří, aby se učili něco nového a v neposlední řadě také s možnými problémy

spojenými s diabetem.

103

11 Pokud si osoba později osleplá zvolí odbornou pomoc pro nácvik sebeobsluhy,

s jakými tendencemi se setkáváte při poskytované podpoře?

a) odmítavými

b) úplným přijetím

c) spíše odmítavými

d) spíše s přijetím

odmítavými 0 0%úplným přijetím 2 18%spíše odmítavými 0 0%spíše s přijetím 9 82%

0% 18%

0%

82%

Schopnost postarat se sám o sebe je jedním ze základních bodů v programech rehabilitace,

a tak by nemělo být příliš překvapující, že v oblasti nácviku sebeobsluhy převažuje přijetí

podpory odborníka.

104

12 Pokud si osoba později osleplá zvolí odbornou pomoc pro nácvik prostorové

orientace, s jakými tendencemi se setkáváte při poskytované podpoře?

a) odmítavými tendencemi

b) úplným přijetím

c) spíše odmítavými tendencemi

d) spíše s přijetím

odmítavými 0 0%úplným přijetím 5 46%spíše odmítavými 2 18%spíše s přijetím 4 36%

0%

46%

18%

36%

Podpora v oblasti nácviku prostorové orientace a samostatného pohybu je zcela či převážně

přijímána ve většině případů, zastoupeny jsou i náznaky odmítavých tendencí, s úplným

nepřijetím se však nesetkáváme.

105

13 Během nácviku prostorové orientace a samostatného pohybu se někteří uživatelé

stydí chodit s bílou holí?

a) ne

b) ano

ne 3 30%ano 7 70%

30%

70%

Jeden respondent neodpověděl na otázku vůbec.

Většina osob se při nácviku prostorové orientace a samostatného pohybu stydí chodit s bílou

holí. Jen třicet procent tyto pocity nemá.

Pokud respondent zvolil možnost „ano“, byl vyzván, aby zatrhl v jaké věkové skupině se stud

v souvislosti s chůzí s bílou holí objevuje nečastěji (18–30, 30–45, 45–60, 60–75, 75–90, nad

90 let).

Četnost výskytu u jednotlivých věkových kategorií můžeme shrnout do následujícího grafu,

přičemž se dvakrát objevil i názor, že jde o individuální záležitost. Celkově však lze říct, že se

106

nejvíce stydí chodit s bílou holí jedinci ve věku od 30–45 let a za nimi věková kategorie

18–30 let a 45–60 let.

18–30 let 3 15%30–45 let 4 20%45–60 let 3 15%60–75 let 2 10%75–90 let 1 5%nad 90 let 1 5%nezáleží na věku 6 30%

15%

20%

15%10%5%5%

30%

107

14 Stává se někdy, že nedojde k zvládnutí vytyčeného cíle během nácviku prostorové

orientace a sebeobsluhy?

a) ne

b) ano

c) částečně

ne 3 27%ano 2 18%částečně 6 55%

27%

18%

55%

S částečným dosažením některých cílů v oblasti prostorové orientace a samostatného pohybu

se můžeme setkat nejčastěji, to znamená, že některé prvky jsou zvládnuty, jiné nikoliv.

Následuje většinové potvrzení zvládnutí celého procesu, avšak také údaj, jenž potvrzuje jeho

převážné nezvládnutí, není zanedbatelným.

Respondenti byli dále osloveni, aby určili s kterými tendencemi se setkávají u jednotlivých

věkových kategorií (18–30, 30–45, 45–60, 60–75, 75–90, nad 90 let).

Celkem čtyři z nich nevyplnili druhou část týkající se věkových rozmezí a někteří považovali

záležitost za ryze individuální.

108

Ve věkové kategorii 18–30 let se respondenti setkávají téměř vždy se zvládnutím vytyčeného

cíle během nácviku prostorové orientace a sebeobsluhy. Méně časté je částečné naplnění cíle.

83%

0%

17%

a)b)c)

Ve věkové kategorii 30–45 let se můžeme setkat téměř vždy se zvládnutím vytyčeného cíle

během nácviku prostorové orientace a sebeobsluhy podobně jako u předchozí věkové

skupiny. Přestože je částečné naplnění cíle méně časté v poměru k předchozí věkové

kategorii, je výskyt částečného naplnění cíle četnější.

67%0%

33%

a)b)c)

Ve věkové kategorii 45–60 let se respondenti setkávají téměř vždy s částečným zvládnutím

vytyčeného cíle během nácviku prostorové orientace a sebeobsluhy. Méně často nedojde

k jeho naplnění.

14%

29%57%

a)b)c)

109

Ve věkové kategorii 60–75 let respondenti zmiňovali, že téměř vždy dojde k částečnému

zvládnutím vytyčeného cíle během nácviku prostorové orientace a sebeobsluhy. V porovnání

s kategorií uživatelů služeb od 45–60 let je částečné zvládnutí cíle méně časté a naproti tomu

se můžeme setkat s jeho častějším nenaplněním .

17%

33%50%

a)b)c)

Ve věkové kategorii uživatelů 75–90 let se respondenti opět nejvíce setkávají s částečným

zvládnutím vytyčeného cíle během nácviku prostorové orientace a sebeobsluhy. Stejný poměr

pak připadá na jeho nezvládnutí a úplné zvládnutí.

50%

25%

25%

a)

b)

c)

Ve věkové kategorii uživatelů nad 90 let byly výsledky vyrovnány, přičemž mnozí

respondenti se k dané věkové kategorii nevyjádřili vůbec.

33% 34%

33%

a)

b)

c)

110

15 Působí rodinní příslušníci často kontraproduktivn ě v nácviku sebeobsluhy,

neboť zastávají názor, že by měli mnohé věci za nevidomého udělat, že je sám

nezvládne?

a) ne

b) ano

ne 1 10%ano 9 90%

10%

90%

Rodinní příslušníci osob s těžkým zrakovým postižením se snaží dělat mnohé činnosti za

tohoto člověka, což negativně působí na celý proces rehabilitace. Pouze deset procent členů

rodiny kontraproduktivitu do procesu znovuuschopnění jedince nepřináší.

Pokud respondent zvolil možnost „ano“, byl vyzván, aby určil v jaké věkové skupině

uživatelů se lze setkat s kontraproduktivním působením rodiny. U mnohých respondentů jsme

se mohli setkat s názorem, že jde o individuální záležitost a věkovou skupinu nelze určit,

proto bychom měli zařadit do grafu i tuto položku.

18–30 let 3 21%30–45 let 3 21%45–60 let 2 14%60–75 let 0 0%75–90 let 1 7%nad 90 let 0 0%nezáleží na věku 5 37%

111

21%0%

0%

37%21%

14%7%

112

16 Která věková skupina otevřeně přijímá technickou podporu (úpravy, pomůcky)?

a) 18–30 let

b) 30–45 let

c) 45–60 let

d) 60–75 let

e) 75–90 let

f) nad 90 let

g) nezáleží na věku, ale………………………………………………………………………….

18–30 let 7 31%30–45 let 6 26%45–60 let 4 17%60–75 let 1 4%75–90 let 0 0%nad 90 let 0 0%nezáleží na věku 5 22%

U možnosti „g“ se objevovaly názory, že jde o individuální záležitost, vedle tohoto se

objevily i následující pohledy:

a) míra přijetí technické podpory je závislá na jedinci a jeho rodinném prostředí, v němž žije,

b) míra přijetí technické podpory je závislá na zájmu uživatele,

c) míra přijetí technické podpory je závislá na vůli uživatele.

31%

26%17%

4%

0%

0%22%

113

Otevřené přijetí technické podpory bylo zjevné u mladých dospělých, dále se umístili jedinci

produktivního věku. Následovaly názory, že na věku nezáleží a hned za nimi skupina starších

dospělých. Malé procento osob akceptuje technickou podporu v období raného stáří, po

sedmdesátém pátém roce života se již neobjevuje žádné procentuální zastoupení.

114

17 Která naopak spíše odmítá?

a) 18–30 let

b) 30–45 let

c) 45–60 let

d) 60–75 let

e) 75–90 let

f) nad 90 let

g) nezáleží na věku, ale………………………………………………………………………….

18–30 let 0 0%30–45 let 0 0%45–60 let 0 0%60–75 let 3 17%75–90 let 6 33%nad 90 let 3 17%nezáleží na věku 6 33%

V případě „g“ respondenti hovořili o individuálním přístupu, objevil se také názor, že je

záležitost závislá na osobnosti uživatele.

0%

0%

0%

17%

33%17%

33%

115

Nejpočetnější skupinou osob odmítajících technickou podporu byli jedinci ve věku vysokého

stáří, ve stejném zastoupení se objevoval názor, že na věku nezáleží. Dále se s obtížemi

v přijetí technické pomoci můžeme setkat ve věku raného stáří a nad devadesát let.

116

13 Diskuze

V rámci šetření byly mnohé hypotézy potvrzeny, jiné naopak vyvráceny. Z průzkumu

vyplynulo, že mezi uživateli později osleplými je více mužů a nejčastěji jde o osoby

seniorského věku od 60 do 75 let. Hypotéza týkající se věkové skupiny jedinců byla tedy

potvrzena, co se týká četnosti pohlaví uživatelů, naopak vyvrácena. Vzhledem

k procentuelnímu zastoupení respondentů lze počítat také s odklonem od výsledků, jež by

vyplynuly z šetření, kdyby bylo zastoupení stoprocentní.

Všeobecně je intervence ze strany odborníků přijímána. Tento fakt však nemusí být

pravidlem, přičemž by měli pracovníci organizací počítat s individuálním faktorem,

osobnostními zvláštnostmi a mírou akceptace vady.

S přijetím služeb souvisí také spokojenost s jejich kvalitou nebo to, zda si pracovník

s uživatelem tzv. „sedí“ či nikoliv. Šetření ukázalo, že požadavek na výměnu pracovníka je

v našich podmínkách méně častý, ale nikoliv výjimečný, přičemž se objevoval u cílové

skupiny osob raného stáří.

Dále z dotazování vyplynulo, že může jít konkrétně o případ, kdy si jedinec s odborníkem

nevyhovují způsobem práce, vzájemné komunikace. Zazněl též názor, že se respondent setkal

s nesympatiemi vůči novému pracovníkovi.

Sympatie vůči druhým lidem mnohdy vyplývají ze způsobu jednání, zmíněného způsobu

komunikace, osobnostních vlastností aj. Mohli bychom v tomto případě též polemizovat, zda

je výměna pracovníka pro tohoto jedince řešením. Pokud jde skutečně pouze o nesympatie

k pracovníkovi, pak řešením nejspíš je. Jedná-li se však o zatím nezvládnutý proces

vyrovnávání se s vadou a psychické obtíže vyplývající ze složité životní situace osoby,

nemusela by být výměna přínosem. Nelze také opomenout třetí možnost, a tedy neadekvátní

či nevhodné jednání daného pracovníka vyplývající z nedostatku zkušeností, možného

syndromu vyhoření apod.

Celkově bychom tedy měli posuzovat celý problém komplexně, nikoliv jen z hlediska osoby

později osleplé nebo pouze ze strany odborníka, je potřeba vyššího nadhledu.

117

Proces rehabilitace je dlouhodobý a může trvat i po celý život. Výše jsme se již zmínili

o převládajících tendencích k přijetí odborné intervence, přesto se mohou objevit přetrvávající

odmítavé postoje k podpoře tyflopeda. V těchto případech z šetření vyplynulo, že během

procesu se negativní postoje k odborné pomoci mění, což je velmi pozitivní skutečnost, která

poukazuje na převahu úspěšné práce odborníků v dané problematice a jejich kompetentnost.

Zbylá jedna pětina uživatelů odmítajících pomoc nás však nutí k zamyšlení, proč k tomuto

dochází, což by mohlo být předmětem dalších zkoumání. Nelze vyloučit vnější ani vnitřní

faktory a zároveň je nutné si uvědomit, že každý člověk je svobodná bytost, která má právo na

vlastní rozhodnutí týkající se jeho života.

Také výše zmíněná problematika akceptace ztráty zraku, která je jednou z podmínek

úspěšného znovuuschopnění uživatele, byla předmětem šetření. Domněnky, týkající se

skupiny mladých dospělých, jejich schopnosti vyrovnat se s vadou snáze, byly potvrzeny.

Také osoby od třiceti do pět a čtyřiceti let jsou schopny akceptace vady snáze než osoby

středního a seniorského věku. Nezanedbatelné procento upozornilo na důležitost

individuálních faktorů.

Lze tedy shrnout, že ačkoliv mladí dospělí a hned za nimi jedinci nacházející se ve

vývojovém období střední dospělosti mají lepší předpoklady pro rychlejší zvládnutí procesu

akceptace, nemusí být věk pravidlem a je potřeba brát v úvahu individuální zvláštnosti

každého člověka včetně interních i externích podmínek (osobnost, rodina, sociokulturní

postavení, společnost).

Trvající problémy v psychické oblasti mohou přivést uživatele do situace, kdy mu bude

nabídnuta odborným pracovníkem jako jedna z cest k řešení pomoc psychologa. Hypotéza,

o ještě stále převládajícím postoji lidí u nás k psychologické pomoci jako podpoře

směřované pouze jedincům se závažnou diagnózou, byla potvrzena nemalým rozdílem

mezi kladnými a zápornými odpověďmi.

Tento problém souvisí s malým povědomím většinové společnosti o profesi psychologa, šířce

oblastí jeho práce a s předsudky o uživatelích této pomoci a stále přetrvávající netoleranci

společnosti k „jinakosti“.

118

Úkolem tyflopeda je nastínit jedinci psychologa jako odborníka, který je zde pro široké

spektrum cílových skupin osob, nikoli jen pro lidi se závažnou psychiatrickou diagnózu.

Poskytnout jedinci informace o kladech, které vyplynou z využití této služby a v neposlední

řadě také negativech, k nimž by mohlo dojít, pokud by osoba nabízenou podporu odmítla.

V úvodu byla vyslovena domněnka o převládajícím názoru ohledně nácviku čtení a psaní

Braillova bodového písma jako dovednosti, jejíž učení může připadat většině uživatelů

zbytečné z toho důvodu, že se cítí již staří na osvojení si zmíněné schopnosti.

Hypotéza o názorech uživatelů týkajících se zbytečnosti nácviku Braillova písma ve

vyšším věku byla šetřením potvrzena, což lze připisovat faktu, že většina uživatelů

služeb jsou senioři. Konkrétně se však tato výpověď objevovala nejen u osob nad šedesát let

ale i u jedinců mladších, dokonce v širokém věkovém spektru od osmnácti do šedesáti let.

U jednotlivých věkových skupin byl potvrzen předpoklad názoru o užitečnosti učení se

Braillova bodového písma u uživatelů produktivního věku. Nejvyšší výskyt tohoto byl

u osob mladší a střední dospělosti. Pokles stanoviska zaznamenáváme v souvislosti s vyšším

věkem, kdy nad 75 let se již neobjevuje vůbec.

Nevyhraněnost názorů na osvojení si schopnosti byla nejpatrnější u osob středního věku

a poté v rovnoměrném rozestoupení u všech cílových skupin, což může vyplývat např. jak

z nedostatku informací o Braillovu bodovém písmu a možnostech využití, tak může souviset

s jinými obtížemi v překonávání jednotlivých kroků rehabilitace.

Přijetím rozhodnutí k učení se Braillova písma však proces nácviku teprve začíná a tím

i možné potíže s nimiž se lze setkat. Z šetření vyplývá, že největší problémy během

nácviku mají osoby nad šedesát let, což potvrzuje naši domněnku o možných obtížích

u starších jedinců. Procentuálně byl nejvíce zastoupen názor, že jde o individuální záležitost

nezávislou na věku, ale spíše na vůli a chtění či míře postižení. Co do míry postižení můžeme

počítat také s přidruženou vadou např. v motorické sféře, která může proces značně

znesnadnit, nebo obtížemi vyplývajícími s diabetu.

Od nácviku je pak krůček k užívání Braillova písma v praktickém životě. Bohužel, ne všichni,

kteří absolvují výcvik, jsou schopni nabytých znalostí a dovedností využít, což může souviset

119

též s již výše zmíněnými překážkami v dokonalém ovládnutí této schopnosti. Z výzkumu

vyplynulo, že pouze jedna pětina osob, či maximálně dvě až tři pětiny jedinců, používají

Braillova bodového písma v praxi.

Další praktickou součástí znovuuschopňování jedince je osvojení si sebeobsluhy a prostorové

orientace a samostatného pohybu. V rámci šetření bylo zjištěno, že odborná podpora je

u jmenovaných oblastí přijímána nebo převážně přijímána, kdy u nácviku

sebeobslužných činností o něco výrazněji než u prostorové orientace, u níž se setkáváme

v jistém procentuálním zastoupení i s odmítavými tendencemi. Tento fakt lze připisovat

daleko větší náročnosti výcviku a také možnosti psychických faktorů, které zde mohou

zasahovat (strach z neznámého, z reakce sousedů, cizích lidí, obtíže s emocemi,

vyrovnáváním se s vadou, předsudky společnosti atd.).

K jednomu z důvodů odmítavých projevů může patřit třeba i stud spojený s užíváním bílé

hole. Jak vyplynulo ze zkoumání až u sedmdesáti procent respondentů se lze setkat se studem

z důvodu užívání bílé hole při chůzi. Co do věku uživatelů se tento názor objevuje nejvíce

u skupiny osob ve střední dospělosti, za nimi u starších a mladších dospělých, méně pak

u jedinců od šedesáti do sedmdesáti pěti let a nejméně nad sedmdesát pět let. Přes toto

procentuální zastoupení označila většina respondentů záležitost za individuální.

Jak již bylo řečeno, osvojení si sebeobslužných činností, prostorové orientace a samostatného

pohybu je součástí rehabilitace jedince, při níž může a nemusí dojít k úplnému zvládnutí

jednotlivých kroků. Výsledem dotazování je největší zastoupení částečného zvládnutí cílů,

některé zvládnuty jsou, jiné ne. Přesto je někdy dosaženo také úplného dovršení procesu

a v menším zastoupení se pak objevují četnější obtíže a nesplnění některých vytyčených

úkolů.

Z hlediska věku převažuje od osmnácti do čtyřiceti pěti let zvládání procesu rehabilitace

v dané oblasti, ve starší dospělosti a raném stáří se četnost snižuje, mírně se pak zvyšuje

u osob nad sedmdesát pět let. K nezvládnutí více cílů ve většině případů dochází u osob nad

čtyřicet pět let a dále. Se zvládnutím některých kroků a jiných nikoliv se setkáme u všech

věkových skupin, výrazněji u starší dospělosti a seniorů.

120

Byla vyslovena hypotéza o možnosti kontraproduktivního působení rodinných příslušníků

v procesu znovuuschopňování. Šetření prokázalo až devadesáti procentní četnost výskytu

kontraproduktivity ze strany rodiny, která nemusí být vždy závislá na věku uživatele,

spíše naopak, jde o individuální záležitost. Pokud se jedná o věk jedince, pak působí rodina

proti procesu rehabilitace nejvíce u mladých dospělých a jedinců do pětačtyřiceti let.

Technická podpora je nedílnou součástí života osob s postižením, avšak ne vždy je patřičně

přijata. Domněnka o nejvyšší míře přijetí u mladých dospělých byla potvrzena. Navíc

z šetření vyplynulo, že taktéž skupina jedinců střední dospělosti je otevřena tomuto typu

podpory a za nimi také osoby do šedesáti let, menší procento pak v raném stáří. Ve středu

procentuálního zastoupení stál názor, že nezáleží na věku, nýbrž na vůli, zájmu uživatele nebo

rodinných podmínkách a zázemí.

Otázka týkající se odmítnutí technické pomoci jen potvrdila předchozí dotaz ohledně jejího

přijetí. Odmítavé postoje se vyskytují nejvíce u seniorů v období vysokého stáří. Osoby

v raném stáří a nad devadesát let častěji odmítají tento typ pomoci. Stejně jako u otázky

přijetí, také u odmítnutí technické podpory byl zastoupen faktor poukazující na rozdílnost

výskytu nejen v závislosti na věku, ale také jiných proměnných, jež se mohou týkat

rozličných oblastí života konkrétního člověka.

121

14 Doporučení pro praxi

V následujícím textu je na místě, vyjádřit se blíže k výsledkům, jež byly zjištěny během

šetření, se zaměřením na nabízenou podporu ze strany odborníků tak, aby tato pomoc

směřovala k co nejvyššímu stupni přijetí služeb uživateli později osleplými.

Jak bylo zmíněno v teoretické části textu, odborník by měl splňovat určitá kritéria, aby byl

kompetentním k výkonu dané profese. Z výzkumu vyplynulo, že proces rehabilitace je

kooperativní proces, v němž je potřeba spolupráce obou stran. Pracovník by měl znát znaky

cílové skupiny co do věku, psychologických zvláštností, sociálních faktorů, možného rizika

kontraproduktivity ze strany příbuzných, faktorů konkrétního zrakového postižení. Dále je

nutná znalost procesu rehabilitace, charakteristika jednotlivých poskytovatelů služeb

v různých sektorech a jejich návaznost na další dostupné instituce a jejich odborníky.

Pracovník by měl být poradcem, měl by být schopen seznámit uživatele s důsledky

poskytovaných služeb, ale i riziky spojenými s jejich neposkytnutím.

V diskuzi byl zmíněn význam nadhledu k posouzení potřeby výměny pracovníka, jehož je

třeba všeobecně pro poskytování kvalitní podpory a pomoci takovým způsobem, aby byla

v co nejvyšší míře uživateli přijímána. Nadhled je zde myšlen jakožto schopnost řešit problém

bez jeho ovlivnění vnějšími či vnitřními faktory ať už na straně uživatele, rodiny nebo

pracovníka, k čemuž lze využít ve složitých případech např. podpory nezávislé osoby.

Oblast nácviku Braillova bodového písma zahrnuje nácvik a jeho využití v praxi, kvůli čemuž

je u některých skupin osob obtížně zvládnutelná (viz diskuze). Přes tyto případy je důležitá

dostatečná motivace k učení se, již může podnítit odborník vhodným jednáním podpořen

rodinou, s níž by měl taktéž pracovat.

Ohledně nácviku prostorové orientace a sebeobsluhy je velmi složitá otázka zvýšení míry

jejich přijetí, neboť zde mohou působit mnohé determinanty, od konktaproduktivity

rodinných příslušníků, přes osobnostní charakteristiky jedince, fakt, zda si uživatel

s pracovníkem vyhovují, co se týká vzájemné komunikace a spolupráce aj. Každý případ by

měl být v praxi řešen individuálně podle vyskytujících se faktorů tak, aby byla míra přijetí co

nejvyšší.

122

Oblast technické podpory je zejména pro starší jedince mnohdy problémem, a to

z nejrůznějších důvodů. Může jít např. o život jedince pobírajícího starobní důchod s málo

podnětným prostředím a nedostatečnými možnostmi pro rozvoj. Tato problematika je spojena

s celoživotním vzděláváním, jehož se účastní jen málo osob seniorského věku, ztráta zraku

navíc působí nemotivačně, i když ohledně vůle bychom měli brát v úvahu i osobnostní

a individuální zvláštnostmi jedince.

Možným řešením je nejen nabídka jednotlivých speciálních pomůcek a zacvičení v jejich

užívání, ale nutnost celkového rozvoje populace seniorů, a to nejen těch, kteří ztratili zrak

v pozdějším věku, ale také intaktních. Působení na většinovou společnost osob staršího věku

směrem k jejich rozvoji během všech etap života může být prevencí před tendencemi

k neaktivnímu životu, pokud do života zasáhne postižení. V takovém případě je daleko

pravděpodobnější, že senior, orientovaný na jakýsi neustálý „seberozvoj“ a zvyklý na aktivní

životní styl, bude mít tendence stavět se ke svému životu stejně i po vzniku zrakového

postižení. Zde je samozřejmě předpokladem úspěšnosti tohoto návrhu řešení, že se osoba

vyrovnala se svou vadou.

Z šetření vyplynuly rozdíly v přijímání služeb v závislosti na věku, z čehož lze usoudit, že při

práci s jedincem později osleplým je pro nás hlavním východiskem člověk jakožto bytost se

svou osobností, charakterem, vůlí a motivačními vlastnostmi, zvláštnostmi daného zrakového

postižení, ale také věkem. Odborníci by se měli snažit o zvýšení přijetí služeb u těch

věkových skupin, u nichž je toto problematické, samozřejmě, v souladu i s jinými faktory.

Zkoumané oblasti nás přímo navádějí k otázce kvality poskytovaných služeb a významu

standardů kvality sociálních služeb jakožto závazného právního předpisu pro poskytovatele.

Pro zvýšení přijetí podpory je tedy třeba poskytovat kvalitní služby tak, aby byly poptávka

a nabídka na „trhu sociálních služeb“ co nejvíce vyrovnány.

K tomuto je nutné, aby poskytovatelé investovali svůj čas i finance správným směrem.

Ohledně financí bychom se mohli dostat ke složité otázce české legislativy a sociální politiky

státu, což ovšem není cílem tématu textu. Co se týká času, můžeme mluvit o historii služeb

poskytovaných osobám později osleplým od počátku věků po současnost. Zároveň lze hovořit

o času jako veličině, kdy poskytovatel do jisté míry určuje, jak bude organizaci směřovat,

jakým směrem, čemu věnuje svůj drahocenný čas.

123

Jestliže zůstaneme u poskytovatelů a jejich zaměstnanců, pak bychom mohli navrhnout

rozšíření možností dalšího vzdělávání odborných pracovníků. Proč by nemohl být např. zřízen

„portál dalšího vzdělávání pracovníků v pomáhajících profesích“, který by sloužil nejen ke

sdílení odborných publikací, článků, časopisů, zákonných změn, kontaktů na jednotlivé

organizace, na supervizi aj., ale obsahoval by také mnohá fóra zaměřená vždy na určitou

problematiku, kde by bylo možné sdílet své názory, radit se.

Kromě tohoto by mohly být zadávány jednotlivým pracovníkům pravidelné „úkoly“ za

účelem rozvoje jejich vědomostí, schopností, které by mohli přes web plnit. Vše by muselo

být samozřejmě zastřešeno nějakou organizací. Z hlediska profesionálního zajištění by mohl

tým odborných pracovníků kompetentních k dané problematice web řídit, spravovat

jednotlivé oblasti, odpovídat na dotazy týkající se např. pomoci s řešením problémových

situací.

Nelze si myslet, že myšlenka virtuální podoby dalšího vzdělávání a sdílení informací je

spásná, neboť většinu problémů je třeba řešit tzv. „naživo“, návrh by však mohl být podnětem

ke zkvalitnění služeb v oblasti zvýšení kompetencí pracovníků, a tím cestou k poskytování

lepších služeb a zvýšení poptávky a míry přijetí podpory.

124

Závěr Práce s osobou později osleplou může být uchopena mnoha způsoby, jedním z nich je

hledisko, kdy ve středu zájmu stojí člověk se získaným zrakovým postižením. Z jiné pozice

lze na téma pohlížet jako na souhrn informací nutných pro výkon práce tyflopeda, přičemž se

jmenované oblasti vzájemně prostupují. Vztah mezi odborníkem v pomáhající profesi

a osobou později osleplou je navíc prolínán systémem služeb, jež jsou na jedné straně

nabízeny, na druhé přijímány, či nikoliv, čemuž jsme se věnovali v rámci dotazníkového

šetření.

Průzkum ukázal spíše pozitivní přístup a přijetí služeb, ale zároveň určitá specifika, která jsou

charakteristická pro jednotlivé věkové skupiny osob. Lze též prohlásit, že teoretická část byla

přínosná pro konstrukci dotazníku tak, aby zde byly vystihnuty základní body problematiky

týkající se cílové skupiny se zaměřením na přijetí či nepřijetí nabízené podpory a věk

uživatelů.

Předpokladem úspěchu práce s osobou později osleplou je kompetentnost, znalostní,

zkušenostní a žádoucí osobnostní vybavenost pracovníků. Za tímto účelem je potřeba služby

zkvalitňovat. Jednou z těchto cest jsou nové způsoby dalšího vzdělávání pracovníků. Z tohoto

pohledu můžeme tvrdit, že vedle kvality života, jako jednoho z cílů rehabilitace, existuje

i jakási „kvalita práce“. Kvalita života se týká osoby později osleplé, „kvalita práce“

pracovníka v pomáhající profesi.

Stejně jako v psychologii či jiných pomáhajících profesích však platí, že pokud člověk

s postižením chce podporu přijmout a chce si nechat pomoci, pak se může proces rehabilitace

rozvíjet. Jestliže je tomu naopak, je třeba respektovat svobodu a právo každého člověka na

jeho vlastní rozhodnutí. Nelze tedy pomoc vnucovat i přes sebelepší odbornou způsobilost

tyflopedického personálu.

Osoba později osleplá v rovině biopsychosociální je osobností s určitými vlastnostmi,

přednostmi i chybami stejně jako intaktní jedinec. Z tohoto je nutno vycházet a právě proto se

v posledních letech hovoří o individualizaci. Přesto je nutné znát určitá schémata, ať již

metody, techniky, prostředky, formy, abychom věděli, jak s těmito lidmi pracovat a jak

metody aplikovat co nejvhodnějším či „nejcitlivějším“ způsobem. Je tedy třeba být do jisté

125

míry psychologem, tyflopedem, ale také člověkem, jenž je schopen lidského přístupu bez

rozdílů nebo projevů diskriminace. Humanizace prostupuje celým systémem sociálních

služeb. Její princip by měl být přirozenou součástí „nabídky“ a respektovat též „poptávku“.

Jde o obrazné vyjádření v podobě tržních mechanismů, které v dnešním světě zasahují do

všech oblastí života. V sociálních službách by však měly být navíc spojeny s lidským

přístupem, jenž by neměl být nadstandardem, ale jejich přirozenou součástí.

126

Seznam použité literatury BENEŠ, M. Andragogika. Praha: Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA, s.r.o., 2003.

ISBN 80-86432-23-8.

BOGUSZAKOVÁ, J., PITROVÁ, Š., RŮŽIČKOVÁ, E. Akutní stavy v oftalmologii. 1. vyd.

Praha: Nakladatelství Galén, 2006. 116. ISBN 80-7262-368-0.

ERICKSON, E. H. Životní cyklus rozšířený a dokončený. 2. doplněné vyd. Praha:

Nakladatelství Lidové Noviny, 1999. 128 s. ISBN 80-7106-291-X.

FINKOVÁ, D., LUDÍKOVÁ, L., RŮŽIČKOVÁ, V. Speciální pedagogika osob se zrakovým

postižením. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2007. 158 s. ISBN 978-80-244-1857-5.

GEIST, B. Psychologický slovník. 2. vyd. Praha: Vodnář, 2000. 425 s. ISBN 80-86226-07-7.

HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2000 (tisk 2004).

774 s. ISBN 80-7178-303- X.

HORŇÁKOVÁ, M. Liečebná pedagogika pre pomáhajúce profesie. 2. přepracované vyd.

Bratislava : Občanské združenie Sociálna práca, 2007. 175 s. ISBN 978-80-89189-28-3.

HYCL, J. Oftalmologie – minimum pro praxi. 2. přepracované vyd. Praha: TROTON, 2006.

151 s. ISBN 80-7254-827-1.

CHRÁSKA, M. Metody pedagogického výzkumu. Základy kvantitativního výzkumu. 1. vyd.

Praha: Grada, 2007. 265 s. ISBN 978-80-247-1369-4.

JESENSKÝ, J. Uvedení do rehabilitace zdravotně postižených. 1. vyd. Praha: Karolinum,

1995. 159 s. ISBN 80-7066-941-1.

JESENSKÝ, J. Andragogika a gerontagogika handicapovaných. 1. vyd. Praha:

Nakladatelství Karolinum, 2000. 354 s. ISBN 80-7184-823-9.

127

JESENSKÝ, J. Prolegomena. 1. vyd. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2007. 659

s. ISBN 978-80-86723-49-5.

KÁBRT, J., VALACH, V. Stručný lékarsky slovník. 2. vyd. Martin: Vydavatelství Osveta,

1981. 496 s. 70-016-81.

KVĚTOŇOVÁ – ŠVECOVÁ, L. Oftalmopedie. 2. doplněné vyd. Brno: Paido, 2000. 70 s.

ISBN 80-85931-84-2.

LACINOVÁ, L., ŠKRDLÍKOVÁ, P. Dost dobří rodiče. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. 157 s.

ISBN 978-80-7367-422-7.

LUDÍKOVÁ, L., Speciální pedagogika osob s postižením zraku. In RENOTIÉROVÁ, M.,

LUDÍKOVÁ, L., a kol. Speciální pedagogika. 4. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006.

191-207 s. ISBN 80-244-1475-9.

MACHOVÁ, J. Biologie člověka pro speciální pedagogy. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické

nakladatelství, 1993. 263 s. ISBN 80-04-23795-9.

MAREŠ, P. Nezaměstnanost jako sociální problém. 1. vyd. Praha: SLON, 1994. 151 s.

ISBN 80-901424-9-4.

NAKONEČNÝ, M., Základy psychologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Akademie věd České

republiky, 1998 (tisk 2004). 590 s. ISBN 80-200-1290-7.

OPATŘILOVÁ, D., ZÁMEČNÍKOVÁ, D. Předprofesní a profesní příprava zdravotně

postižených. 1. vyd. Brno: Masarykova Univerzita, 2005. 132 s. ISBN 80-210-3718-0.

PALÁN, Z. Lidské zdroje – výkladový slovník. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Akademie věd

České republiky, 2002. 280 s. ISBN 80-200-0950-7.

PIPEKOVÁ, J., a kol. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 1. vyd. Brno: Paido, 1998. 240 s.

ISBN 80-85931-65-6.

128

RÁDLOVÁ, E., a kol. Speciálně pedagogická diagnostika. 1. vyd. Ostrava: Nakladatelství

MONTANEX a.s., 2004. 78 s. ISBN 80-7225-114-7.

RŮŽIČKOVÁ, V. Poradenství pro osoby se zrakovým postižením. In kol. autorů. Poradenství

pro osoby se zdravotním postižením. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2007. 59-68 s.

ISBN 978-80-244-1799-8.

ŘÍČAN, P., Cesta životem. 2. vyd. Praha: Portál, 2004. 390 s. ISBN 80-7367-124-7.

SILLAMY, N. Psychologický slovník. Přel. I. Storssová. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého, 2001. 246 s. ISBN 80-244-0249-1.

SHEEHY, G. Průvodce dospělostí: šance a úskalí druhé poloviny života. Přel. I. Müller. 1.

vyd. Praha: Portál, 1999. 456 s. ISBN 80-7178-185-1.

SCHINDLEROVÁ, O. Na ruce si nevidím: Praktické dovednosti pro život se zrakovým

postižením. 1. vyd. Praha: Okamžik, komunitní centrum sociálních a kulturních služeb pro

nevidomé, 2007. 230 s. ISBN 80-86932-10-9.

SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. 1. vyd. Praha: Grada publishing, a. s., 2007. 160 s.

ISBN 978-80-247-1733-3.

SOVÁK, M., a kol. Defektologický slovník. Uspořádal L. Edelsberger. 3. upravené vyd.

Jinočany: Nakladatelství H&H, 2000. 418 s. ISBN 80-86022-76-5.

ŠIMEK, D. Otevřená práce. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 1996. 91 s.

ISBN 80-7067-623-X.

VAGNEROVÁ M. Oftalmopsychologie dětského věku. Praha: Karolinum, 1995.

ISBN 80-7184-053-X.

VÁGNEROVÁ, M., a kol. Psychologie handicapu. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum,

1999. 230 s. ISBN 80-7184-929-4.

129

VAGNEROVÁ M. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. 1. vyd. Praha: Portál,

2000. 528 s. ISBN 80-7178-308-0.

VOTAVA, J. Ucelená rehabilitace osob se zdravotním postižením. 1. yd. Praha:

Nakladatelství Karolinum, 2003. 207 s. ISBN 80-246-0708-5.

WIENER, P. Prostorová orientace a samostatný pohyb zrakově postižených. 1. vyd. Praha:

Avicenum, 1986. 106 s. ISBN chybí.

WIENER, P., a kol. Praktická výchova zrakově postižených. 1. vyd. Praha: Institut

rehabilitace zrakově postižených UK FHS, 2006. 71 s. ISBN 80-239-6773-8.

WIENER, P., RUCKÁ, R. Terapie zrakového handicapu. 3. upravené vyd. Praha: Institut

rehabilitace zrakově postižených UK FHS, 2006. 94 s. ISBN 80-239-6774-6.

DUDR, V., LNĚNIČKA, P. Metodické poznámky k vytváření podmínek pro samostatný a

bezpečný pohyb nevidomých a slabozrakých lidí. [online]. Praha: Sjednocená organizace

nevidomých a slabozrakých ČR, c2000 [cit. 2009-08-15]. Dostupné z:

<http://www.braillnet.cz/sons/docs/bariery/mp1/uvod.html>

MŠMT. Zákon č. 561/2005 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a

jiném vzdělávání ve znění pozdějších předpisů. [online]. Ministerstvo školství, mládeže a

tělovýchovy, c2006 [cit. 2009-07-02]. Dostupné z:

<http://www.msmt.cz/uploads/soubory/zakony/Uplne_zneni_SZ_317_08.pdf >

NRZP ČR. Standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním

postižením. [online]. Praha: Národní rada osob se zdravotní postižením České republiky,

c2007 [cit. 2009-07-02]. Dostupné z: <http://www.nrzp.cz/standardni-pravidla-pro-

vyrovnani-prilezitosti-pro-osoby-se-zdravotnim-postizenim/>

POBYTOVÉ REHABILITA ČNÍ A REKVALIFIKA ČNÍ STŘEDISKO PRO

NEVIDOMÉ D ĚDINA. Rekvalifikační kurz. [online]. Sjednocená organizace

nevidomých a salbozrakých ČR, c2001 [cit. 2009-09-30]. Dostupné z: <

http://www.dedina.cz/>

130

PORTÁL VEŘEJNÉ SPRÁVY ČESKÉ REPUBLIKY. Zákon č. 108/2006 Sb. o

sociálních službách ve znění pozdějších předpisů. [online]. Ministerstvo vnitra, c2003-

2010 [cit. 2009-09-20]. Dostupné z:

<http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=108%2F2006&number2=&name

=&text=>

PORTÁL VEŘEJNÉ SPRÁVY ČESKÉ REPUBLIKY. Zákon č. 435/2004 Sb. o

zaměstnanosti ve znění pozdějších předpisů. [online]. Ministerstvo vnitra, c2003-2010 [cit.

2009-09-20]. Dostupné z: <

http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=435%2F2004&number2=&name=

&text=>

PORTÁL VEŘEJNÉ SPRÁVY ČESKÉ REPUBLIKY. Vyhláška č. 518/2004 Sb. kterou

se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. [online]. Ministerstvo vnitra, c2003-

2010 [cit 2009-09-16]. Dostupné z:

<http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=518%2F2004&number2=&name

=&text=>

PORTÁL VEŘEJNÉ SPRÁVY ČESKÉ REPUBLIKY. Vyhláška č. 182/1991 Sb. kterou

se provádí zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. [online]. Ministerstvo vnitra,

c2003-2010 [cit 2009-11-23]. Dostupné z: <

http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?number1=182%2F1991&number2=&name=

&text=>

SEZNAM.CZ. Slovník. [online]. Seznam.cz, a.s., c1996-2010 [cit. 2009-08-13]. Dostupné

z: <http://slovnik.seznam.cz/?q=stigma&lang=cz.en>

SCHINDLER, R. Zrakové vady. [online]. Praha: Sjednocená organizace nevidomých a

slabozrakých ČR, c1995-1999 [cit. 2009-07-08]. Dostupné z:

<http://www.braillnet.cz/sons/docs/zrak/7.htm >

SCHINDLER, R. Zrakové vady. [online]. Praha: Sjednocená organizace nevidomých a

slabozrakých ČR, c1995-1999 [cit. 2009-07-08]. Dostupné z:

<http://www.braillnet.cz/sons/docs/zrak/6.htm>

131

SMÝKAL, J. Tyflopedický lexikon jmenný. [online]. Brno, c2006 [cit. 2009-08-25].

Dostupné z: <http://www.apogeum.info/tlex/heslo.php?id=375>

SMÝKAL, J. Tyflopedický lexikon jmenný. [online]. Brno, c2006 [cit. 2009-09-28].

Dostupné z: <http://www.apogeum.info/tlex/heslo.php?id=137>

SMÝKAL, J., Tyflopedický lexikon jmenný. [online]. Brno, c2006 [cit. 2009-09-28].

Dostupné z: <http://www.apogeum.info/tlex/heslo.php?id=785>

SMÝKAL, J. Tyflopedický lexikon jmenný. [online]. Brno, c2006 [cit. 2009-09-28].

Dostupné z: <http://www.apogeum.info/tlex/heslo.php?id=501>

SONS ČR. Klasifikace zrakového postižení podle WHO. [online]. Sjednocená organizace

nevidomých a salbozrakých ČR, c2002-2009 [cit. 2009-09-15]. Dostupné z:

<http://www.sons.cz/klasifikace.php>

SONS ČR. Odborná střediska a oddělení SONS. [online]. Sjednocená organizace

nevidomých a salbozrakých ČR, c2002-2009 [cit. 2009-10-8]. Dostupné z:

<http://www.sons.cz/strediska.php>

SONS ČR. Počítače se speciální úpravou pro těžce zrakově postižené uživatele. [online].

Sjednocená organizace nevidomých a salbozrakých ČR, c1996-2009 [cit. 2009-09-25].

Dostupné z: <http://www.sons.cz/klasifikace.php>

SONS ČR. Jak nevidomí pracují s ICT. [online]. Sjednocená organizace nevidomých a

salbozrakých ČR, c2002-2009 [cit. 2009-09-25]. Dostupné z:

<http://www.sons.cz/docs/blind-ict/>

STUDIO ENFACE OSTRAVA. Slovník cizích slov on-line. [online]. Ostrava: Studio

enface, c chybí [cit. 2009-07-02]. Dostupné z: <http://slovnik-cizich-

slov.uzdroje.com/?s=autonomie>

POBYTOVÉ REHABILITA ČNÍ A REKVALIFIKA ČNÍ STŘEDISKO PRO

NEVIDOMÉ D ĚDINA. Rekvalifikační kurz. [online]. Sjednocená organizace

132

nevidomých a salbozrakých ČR, c2001 [cit. 2009-09-30]. Dostupné z:

<http://www.dedina.cz/rekv.html>

ÚSTAV SOCIÁLNÍ PÉ ČE PRO ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÉ V BRNĚ CHRLICÍCH.

Rekvalifikace. [online]. ÚSP Brno – Chrlice, c chybí [cit. 2009-09-30]. Dostupné z:

<http://www.uspchrlice.cz >

Anotace

Jméno a příjmení: Hana Majerová

Katedra: Ústav speciálněpedagogických studií

Vedoucí práce: Mgr. Veronika Růžičková, Ph.D.

Rok obhajoby: 2010

Název práce: Specifika práce s osobou později osleplou Název v angličtině: Specifics of the work with person who became blind during

adulthood Anotace práce: Práce je zaměřena na cílovou skupinu osob později osleplých

dospělého či seniorského věku a jejich znovuuschopnění ve společnosti a životě vůbec. Zabývá se teoretickými i praktickými otázkami procesu rehabilitace. Postupuje od základní terminologie ke konkrétním otázkám biologických, psychologických, sociálních aspektů získaného zrakového postižení, jakož i službám nabízeným osobám později osleplým a významu odborníka v procesu nabízené podpory a pomoci.

Klí čová slova: zrakové postižení, dospělost, stáří, biologické příčiny ztráty zraku, psychologické a sociální aspekty ztráty zraku, rehabilitace u osob později osleplých, samostatnost osob se získaným zrakovým postižením, uplatnění osoby později osleplé na trhu práce, komplexní služby pro osoby později osleplé

Summary: The work deals with persons who became blind during adulthood or old age and rehabilitation of them in our society and life at all. It deals with theoretic and practic problemes of rehabilitation. It starts with basic terminology and biological, psychological, social aspects of blind. After that it continues with services for people who became blind during adulthood and importace of support provided by professionals.

Key words: visually impaired, adulthood, old age, biological causes of blind, psychological and social aspects of blind, rehabilitation of persons who became blind during adulthood, autonomy of people who became blind during adulthood, integration of person who became blind during adulthood to employment market, comprehensive services for people who became blind during adulthood

Přílohy vázané v práci:

Rozsah práce: 132 s.

Jazyk práce: český