UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Pedagogická fakulta

Ústav speciálněpedagogických studií

MARKÉTA HLAVATÁ

III. ročník – prezenční studium

Obor: speciální pedagogika – komunikační techniky

VYKONÁVÁNÍ DOMÁCÍCH PRACÍ NEVIDOMÝMI

Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Veronika Růžičková, Ph.D.

OLOMOUC 2009

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci dne

Prostřednictvím této práce bych chtěla poděkovat paní Mgr. Veronice Růžičkové Ph.D. za skvělé vedení práce a Mgr. Veronice Haiclové za umožnění vykonání praxe. Mnohokrát děkuji!

OBSAH

ÚVOD

1 ZRAKOVÝ ORGÁN

6

1.1 STAVBA OKA

6

1.2 FUNKCE OKA

8

2 KLASIFIKACE OSOBY SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM

11

2.1 KLASIFIKACE PODLE STUPNĚ POSTIŽENÍ

14

2.1.1 OSOBY NEVIDOMÉ

14

2.1.1.1. OSOBY POZDĚJI OSLEPLÉ

17

2.1.2 OSOBY SE ZBYTKY ZRAKU

18

2.1.3 OSOBY SLABOZRAKÉ

19

2.1.4 OSOBY S PORUCHAMI BINOKULÁRNÍHO VIDĚNÍ

21

3 PORADENSKÁ ZAŘÍZENÍ SOCIÁLNÍ REHABILITACE

26

3.1 SJEDNOCENÁ ORGANIZECE NEVIDOMÝCH A SLABOZRAKÝCH28

4 SEBEOBSLUHA OSOB NEVIDOMÝCH

32

4.1 OSOBNÍ HYGIENA

32

4.1.1 ČIŠTĚNÍ ZUBŮ

33

4.1.2 MYTÍ A KOUPÁNÍ

33

4.1.3 HOLENÍ VOUSŮ

34

4.1.4 LÍČENÍ

35

4.1.5 PÉČE O NEHTY

36

4.1.6 INTIMNÍ HYGIENA

36

4.2 PÉČE O ODĚVY

37

4.2.1 OZNAČENÍ PRÁDLA

37

4.2.2 USPOŘÁDÁNÍ ODĚVŮ VE SKŘÍNI

38

4.2.3 TŘÍDĚNÍ A PRANÍ ŠPINAVÉHO PRÁDLA

38

4.2.4 SUŠENÍ PRÁDLA

38

4.2.5 ŽEHLENÍ

39

4.2.6 SKLÁDÁNÍ PRÁDLA

40

4.2.7 JEDNODUCHÉ ZAŠÍVÁNÍ

41

4.3 VAŘENÍ A STOLOVÁNÍ

41

4.3.1 NÁPOJE

43

4.3.2 KRÁJENÍ A MAZÁNÍ

44

4.3.3 LOUPÁNÍ A ŠKRÁBÁNÍ BRAMBOR

45

4.3.4 ODMĚŘOVÁNÍ SUROVIN

45

4.3.5 VAŘENÍ POTRAVIN VE VODĚ

46

4.3.6 PEČENÍ A SMAŽENÍ

47

4.3.7 PEČENÍ MOUČNÍKŮ

48

4.3.8 STOLOVÁNÍ

49

4.4 ÚKLID DOMÁCNOSTI

51

4.4.1 MYTÍ NÁDOBÍ

51

4.4.2 VYSÁVÁNÍ

53

4.4.3 VYTÍRÁNÍ PODLAHY

53

4.4.4 ZAMETÁNÍ

54

4.4.5 UTÍRÁNÍ PRACHU

54

4.4.6 ÚKLID KOUPELNY

55

4.5 PÉČE O DÍTĚ

55

4.5.1 DĚTSKÝ POKOJ

56

4.5.2 POŘÍZENÍ OBLEČENÍ PRO DÍTĚ

57

4.5.3 ZACHÁZENÍ S DÍTĚTEM

58

4.5.4 KOUPÁNÍ A HYGIENA

58

4.5.5 STRAVOVÁNÍ DÍTĚTE

59

ZÁVĚR

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

SEZAM PŘÍLOH

ANOTACE

ÚVOD

„… mé oči jsou skryty v dlaních. Skrze ně nelze vidět, ale lze cítit. Nechte nevidomé dívat se, i když si musí na vše sáhnout.“ (Ilona Pešatová)

Zrakové vnímání je téměř pro každého z nás samozřejmostí. Ze všech smyslů používáme zrak nejčastěji. Je zdrojem mnoha informací z okolí. Zrakem vnímáme barvy, světlo – tmu, tvary a další. Prostě vidíme. Mezi námi jsou ale lidé, kteří buď nevidí, nebo mají s viděním malé čí velké problémy.

Zkuste si zavázat na jeden den oči a vykonávat činnosti, které jsou pro nás vidící zcela samozřejmé - ráno si vyčistit zuby, obléknout se, připravit si snídaní, samostatně se dopravit na určité místo, aj. Pro osoby bez zrakového postižení jsou tyto činnosti otázkou několika minut, ale pro osoby nevidomé jsou to těžké úkoly, kterým musí každodenně čelit. Jestli vytlačí zubní pastu na kartáček nebo mimo něj, zdali si oblékne to správné oblečení a nebude vypadat jako „strašidlo“, jestli se neopaří horkou, když si ráno vaří čaj. Naučit se zvládat tyto úkony trvá dlouhou dobu a potřebují k tomu mnoho dalších pomůcek, bez kterých se lidé s dobrým zrakem obejdou. Vidící lidé tyto činnosti vykonávají automatiky, ale jak to zvládají lidé s těžší poruchou zraku a osoby nevidomé? Jak si na nové situace zvykají osoby později osleplé?

Svojí prací bych chtěla poukázat na způsoby, jak zvládnout všechny tyto činnosti bez újmy na zdraví svého nebo svého okolí. Pokusím se věnovat základním denním úkonům, se kterými se setkáváme každý den. Všechny činnosti sebeobsluhy popsat nemohu, protože jich je mnoho a pro každý stupeň vady je jiná činnost důležitější a obtížnější. Snažila jsem se vybrat základní úkony jako je osobní hygiena, péče o šaty, péče o dítě, vaření a stolování a úklid domácnosti. Svou práci jsem pojala teoreticky a hledala jsem různé možnosti, jak nejlépe zvládat tyto úkony. V části sebeobsluhy jsem vycházela z publikace Pavla Wienera, dvou publikací Olgy Schindlerové a z publikace Oldřicha Čálka. Dále jsem spolupracovala s Tyfloservisem a Tyflocentrem v Olomouci a se školou pro zrakově postižené v Litovli.

1 ZRAKOVÝ ORGÁN

V této kapitole se budu zabývat stavbou oka a popisem jednotlivých částí oka a jejich funkcí a dále zrakovými funkcemi a jejich významem.

1.1 Stavba oka (viz příloha)

Oko, orgán, kterým přijímáme většinu informací z okolí. Smysl, díky kterému vidíme slunce, své blízké, usměv na tváři, můžeme si díky oku prohlédnout obraz, vidět barvy…

Oko je párový orgán, má kulovitý tvar a nachází se v kostěné prohlubni prohlubni lebky – v pravé a levé očnici. (Pitrová, 1993)

Očnice (orbita)

Očnice je tvaru čtyřboké pyramidy se zaoblenými hranami. Její vrchol směřuje nazad k optickému kanálu. Schránku očnice tvoří orbitální plochy sedmi lebečních kostí různé tloušťky. Oko je uloženo hluboko v orbitě. Horní okraj je tvořen zesílenou kostí, vnitřní stěna je ztenčena. Zrakový nerv prostupuje do lebeční dutiny skrz canalis opticus, který se nachází v hrotu očnice.

Oční koule (bulbus oculi) je nejdůležitější součástí zrakového orgánu. Představuje vlastní smyslový orgán pro vnímání obrazové informace. Zrakový nerv, který vystupuje ze zadní části bulbu, odvádí zachycenou informaci do zrakové dráhy a centra. Přídatné orgány (adnexa) zabezpečují funkci a ochranu oka. Stěna oční koule je tvořena třemi základními vrstvami.

1. povrchová (bělima, rohovka),

2. střední, cévnatá (cévnatka, řasnaté těleso, duhovka),

3. vnitřní (světločivá sítnice). (Rozsíval, 2006; www.wikipedia.org)

· Bělima (sclera) udržuje tvar oční koule a poskytuje mu mechanickou ochranu. Je tvořena hustým kolagenním vazivem, které je složeno z paralelně uspořádaných plochých svazků kolagenních vláken a malého množství fibroblastů a základní hmoty. V přední části je tvořena rohovkou a v zadní části prochází vlákna zrakového nervu.

· Rohovka (cornea) je vyklenuta směrem dopředu a je průhledná.

· Živnatka (uvea) tvoří střední stěnu bulbu a vyživuje jej.

· Cévnatka (choroidea) je v zadní části živnatky, lemuje bělimu od výstupu zrakového nervu až k tzv. ora serrata, kde přechází do řasnatého tělíska a duhovky.

· Řasnaté tělísko (corpus ciliare) je vychlípenou exokrinní žlázou. Je tvořen četnými výběžky, na nichž je tenkými vlákny zavěšena čočka.

· Duhovka (iris) má tvar tenké cirkulární ploténky, která má uprostřed kruhovitý otvor – zornici (pupillu). Dva duhovkové svaly (svěrač zornice a rozvěrač zornice) způsobují rozšiřování nebo zužování zornice, čímž regulují množství světla dopadající na sítnici. Barvu duhovky určuje množství pigmentových buněk.

· Sítnice (retina) tvoří vnitřní povrch cévnatky. Sítnice je důležitá pro vidění a vnímání světla. Je tvořena 4 vrstvami buněk. Vnitřní vrstva je pigmentová. Obsahuje zrakové buňky – tyčinky a čípky. Čípky (asi 7 milionů) jsou určeny k vidění za denního světla a k rozlišování barev. Jsou nakupeny na mírně vkleslém místě sítnice, v místě nejostřejšího vidění – žlutá skvrna (macula lutea). Tyčinky (asi 130 milionů) umožňují vidění a vidění za šera. Místo, kde vystupuje zrakový nerv z bulbu je bez tyčinek a čípků a nazývá se slepá skvrna.

· Čočka (lens) je připojena pomocí závěsného aparátu k řasnatému tělesu. Při pohledu do blízka se zakřivuje více, při pohledu do dálky se zakřivuje málo, nebo vůbec. Zakřivením čočka mění svoji lomivost. Čočka je dvojvypuklá a je tvořena čočkovými vlákny. Tahem vlákének řasnatého tělesa se buď zplošťuje nebo, nebo jejich ochabnutím vyklenuje (akomoduje). Akomodace čočky – umožňuje ostré vidění předmětů, které jsou blíže než 5m. Prostor, který je mezi rohovkou a čočkou je rozdělen duhovkou na dvě části – přední a zadní komoru oční, které jsou vyplněny komorovou vodou.

· Sklivec (corpus vitreum) je vodnatý a řídce rosolovitý a vyplňuje prostor za čočkou. (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007; Rozsíval, 2006)

Přídatné orgány oka

· Víčka (palpebra superior et inferior) – kožní řasy, které kryjí přední část oka. Vnitřní stranu oka pokrývá spojivka, která dále přechází na oční kouli, kryje bělimu ze před, až po okraj rohovky. Mrkací reflex slouží k ochraně rohovky. Nadměrné podráždění navodí křečovité sevření. Při mrkání zvlhčují povrch oka.

· Slzná žláza (glandula lacrimalis) je uložena na zevní straně dutiny očnicové nad oční koulí. Je rozdělena na dvě části – očnicovou a víčkovou. Produkuje sekret – slzy (lacrimae). Ty vymývají spojivku a jsou roztírány po rohovce, čímž ji chrání před vysycháním. Slzy se shromažďují při vnitřním koutku a odtud pak otékají do slzného váčku a dále slzovodem do nosní dutiny.

· Obočí (supercilium) jsou chlupy při horním okraji očnice. Jejich funkcí je mechanická ochrana oka.

· Okohybné svaly - celkem 6 svalů z příčně pruhované svaloviny. Pohybují oční koulí tak, aby obraz dopadal na sítnici ve žluté skvrně. (Rozsíval, 2006; Jelínek, Zicháček, 2002)

1.2 Zrakové funkce

Zrakové funkce zajišťují zrakové vnímání člověka. Toto vnímání se vyvíjí v raném a předškolním věku každého jedince.

Do oka se dostává světlo, které dále prochází soustavou průhledných tkání, která jsou označována jako optická prostředí oka. Jde o rohovku, oční komorovou vodu, čočku a sklivec. Tato prostředí je propouštějí a lámou. Dále pak vzniká na sítnici obraz pozorovaného předmětu, dojde k podráždění v místě dopadu světla a dále je vzniklý vzruch převeden zrakovou dráhou do zrakového centra mozku.

Zrakový analyzátor – určuje kvalitu zrakového vnímání.

1. zraková ostrost,

2. zorné pole,

3. barvocit,

4. adaptace,

5. akomodace,

6. binokulární vidění,

7. citlivost na kontrast. (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007)

Zraková ostrost – neboli rozlišovací schopnost oka je úhel, pod nímž dopadají světelné paprsky z těchto bodů do uzlového bodu oka. V místě žluté skvrny je zraková ostrost nejdokonalejší. Zraková ostrost závisí na hustotě světločivných elementů v daném místě sítnice, jejich funkčním zapojením do zrakové dráhy, intenzitou osvětlení, kontrastem, prostupností optických prostředí oka a v neposlední řadě výkonností dioptrického aparátu oka. Vyšetřování zrakové ostrosti se provádí pomocí nástěnných tabulek – optotypů. (Fraňek, Vaculín, 2004)

 

„Zorné pole – část obzoru, kterou přehlédneme při klidném, nehybném pohledu jedním okem přímo vpřed, je to projekce všech bodů na sítnici, které se zobrazí na sítnici při fixaci určitého bodu, předmětu. Chybění, výpadek zorného pole se nazývá skotom.“ (Štréblová, 2002, s. 16)

Barvocit - je schopnost oka rozeznávat barvy neboli světlo různé vlnové délky. Čípky, které jsou umístěny ve žluté skvrně, se rozlišují barvy a tvary a tyčinkami rozlišujeme různou intenzitu. (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007)

Máme tři druhy čípků a každý rozlišuje jinou barvu. Červenou, modrou a zelenou. Kombinací těchto barev vznikají barevné vjemy. Špatné rozeznávání barev se nazývá barvoslepost. (Štréblová, 2002)

Adaptace – je schopnost přizpůsobení oka různé intenzitě světla. Vidění za tmy a za šera umožňují tyčinky, které jsou citlivější na světlo než čípky, ale nerozlišují barvy. (Štréblová, 2002)

Akomodace – je schopnost oka vidět předměty na různou vzdálenost ostře. Je zajišťována oploštěním nebo naopak vyklenutím čočky pomocí svalu řasnatého tělesa oka. (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007)

„Je to funkce svalů řasnatého tělíska a čočky za účelem zaostření do blízka a do dálky.“ (Štréblová, 2002 s. 56)

Jednoduché binokulární vidění – není vrozené, vyvíjí se společně s vývojem sítnice a žluté skvrny do jednoho roku. Je to schopnost vidění oběma očima pozorovaný předmět jednoduše. (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007)

Kontrastní citlivost – je zraková schopnost rozlišit detaily mezi objektem a jeho pozadí v závislosti na míře světelného kontrastu. (www.zeleny-zakal.cz)

Každá z těchto funkcí může být narušena (postižena). Podle typu zrakové vady můžeme tyto osoby klasifikovat. (viz. následující kapitola)

2 KLASIFIKACE OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM

Klasifikace znamená rozdělení osob do různých kategorií podle určitých kritérií. Je mnoho způsobů jak a podle čeho tyto osoby rozdělit. Vybrala jsem základní a nejpoužívanější dělení.

„Nejčastější členění je podle oftalmologického hlediska, kde hlavní roli hraje vizus – zraková ostrost – a do jisté míry stav zorného pole. Při posuzování by ale neměla být zohledňována pouze tato kriteria, ale mělo by se přihlížet i k celé řadě faktorů. Významnou roli totiž hraje i etiologie zrakového postižení, doba vzniku postižení, reparabilita či ireparabilita postižení, další přidružená postižení a podobně.“ (Renotiérová, Ludíková, 2006, s. 197)

„Světová zdravotnická organizace se pokusila vytvořit jednotící kategorizaci, ale tato není deklarována jako závazná a v různých zemích k ní proto přistupují velmi diferencovaně, a to od přesného akceptování až po velmi volný a široký výklad, který hranice jednotlivých kategorií velmi posouvá.“ (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007, s. 38)

„Kategorie zrakového postižení podle Světové zdravotnické organizace, které uvádí ve své publikaci Kuchynka (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007, s. 38), je:

1. normální zrak (zraková ostrost je větší než 6/18),

2. zrakové postižení (zraková ostrost je v intervalu 6/18 až 6/60),

3. vážné zrakové postižení (zraková ostrost je v intervalu 6/60 až 3/60),

4. slepota (zraková ostrost je menší než 3/60).“

„Z hlediska doby vzniku zrakového postižení se jedná o osoby se zrakovým postižením:

1. vrozeným (kongenitální, perinatální),

2. získaným (postnatální, juvenilní až senilní).“ (Štréblová, 2002, s. 24)

Etiologické hledisko rozlišuje osoby se zrakovým postižením:

1. orgánové,

2. funkční.

Z pohledu délky trvání zrakového postižení:

1. krátkodobé (akutní),

2. dlouhodobé (chronické),

3. opakující se (recividující). (Ludíková in Renotiérová, 2006, s. 198)

„Světová zdravotnická organizace (Word Health Organization – WHO) v rámci desáté decenální revize Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů uplatňuje následující třídění:

H 00-H 06 nemoci očního víčka, slzného ústrojí a očnice,

H 10-H 13 onemocnění spojivky,

H 15-H 22 nemoci skléry, rohovky, duhovky a řasnatého tělíska,

H 25-H 28 onemocnění čočky,

H 30-H 36 nemoci cévnatky a sítnice,

H 40-H 42 glaukom,

H 43-H 45 nemoci sklivce a očního bulbu,

H 46-H 48 nemoci zrakového nervu a zrakových drah,

H 49-H 52 poruchy očních svalů, binokulárního pohybu, akomodace a refrakce,

H 53-H 54 poruchy vidění a slepota,

H 55-H 59 jiné nemoci oka a oční andex.“ (Renotiérová, 2006, s. 198)

Podle typu zrakových vad - zrakové vady se dělí podle toho, jaká oblast zrakových funkcí je porušena.

· „Ztráta zrakové ostrosti - lidé se ztrátou zrakové ostrosti nevidí zřetelně a mají obtíže s rozlišováním detailů. Nemusí mít však potíže s identifikací velkých předmětů. Stupeň postižení je rozdílný. Zraková ostrost se měří Snellenovými optotypy.

· Postižení zorného pole - způsobuje omezení viděného prostoru. Může se objevit i omezení zrakové ostrosti. Zejména u malých dětí je velmi obtížné měřit. Při pohybu v prostoru dítě naráží na předměty na té straně, kde je výpadek zrakového pole. U dětí se mohou projevit obtíže s rozlišováním barev, může se zhoršovat vidění za šera a při adaptaci na změnu osvětlení.

· Okulomotorické poruchy - tyto poruchy nastávají při vadné koordinaci pohybu očí. Nemocní mají potíže při používání obou očí, při sledování pohybujícího se předmětu nebo jeho prohlížení. Předmět sleduje nejprve jedním a pak druhým okem. Při této poruše se při sledování předmětu může stáčet jedno oko dovnitř a druhé zevně, nebo se obě stáčejí asymetricky dovnitř. Objevují se potíže při uchopování předmětu.

· Problémy se zpracováním zrakových podnětů - problémy vznikají u lidí s poškozením zrakových center v kůře mozku. Nemocní s korovou slepotou mají problémy se zpracováním zrakové informace, i když není poškozena sítnice ani zrakový nerv. Objevují se problémy s interpretací zrakové informace a jejím spojením s ostatními smyslovými vjemy při vytváření zrakového obrazu.

· Poruchy barvocitu - barevné vidění je schopnost oka odlišovat různé délky elektromagnetického vlnění a pociťovat je jako barvy. Barevné vidění je zajišťováno čípky. Množství barevných odstínů vzniká kombinací tří základních barev - červené, modré a zelené. Poruchy barevného vidění mohou být buď vrozené, nebo získané.“ (tyflokabinet-cb.cz)

Nejčastější klasifikace je podle stupně zrakového postižení. Při této diferenciaci se vychází ze stavu zrakové ostrosti a zachovaného rozsahu zorného pole.

Dělíme na: 1. osoby slabozraké,

2. osoby se zbytky zraku,

3. osoby nevidomé. (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007)

„Soudobá speciální pedagogika osob se zrakovým postižením užívá čtyřstupňovou klasifikaci:

1. osoby nevidomé,

2. osoby se zbytky zraku,

3. osoby slabozraké,

4. osoby s poruchami binokulárního vidění.“ (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007, s. 41)

Mohla bych pokračovat s dalšími klasifikacemi zrakově postižených osob, ale myslím, že tyto stačí. Měl by to být základní přehled, jak bychom mohli tyto osoby rozdělit do kategorií. V následující podkapitole jsem si vybrala k popisu tu nejznámější mezi speciálními pedagogy.

2.1 Klasifikace podle stupně postižení

Klasifikace podle stupně postižení je asi nejčastějším dělením zrakově postižených osob. Je snadno zapamatovatelná i pro osoby nezabývající se touto problematikou.

Dělení jedinců se zrakovou vadou:

1. osoby nevidomé,

2. osoby se zbytky zraku,

3. osoby slabozraké,

4. osoby s poruchami binokulárního vidění. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007)

2.1.1 Osoby nevidomé

Nevidomost – tma všude kolem – jiný svět. Osoby se zrakovým postižením nevidí východ a západ slunce, nevidí, jestli je květina žlutá nebo červená…

Na první pohled tohoto člověka poznat nemusíme, nevidomost není vidět. Vypadá stejně jako já nebo vy. Poznat je můžeme podle bílé hole, asistenčního psa nebo černých brýlí. Osoby nevidomé jsou stejné jako ostatní lidé, ale přesto se trochu liší. Nepřijímají informace z okolí očima.

Tato kategorie je kategorií s nejtěžším zrakovým postižením, která zahrnuje děti, mládež a dospělé osoby, které mají zrakové vnímání narušeno na stupni nevidomosti (slepoty). (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007)

„Nevidomost (slepota, amaurosa) je obvykle definována jako úplná ztráta zrakového vnímání. U různých autorů se setkáváme s rozdílnými definicemi nevidomosti.“ (Ludíková, 1988, s. 15)

„Nevidomost je ireverzibilní pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60 – světlocit.

Praktická nevidomost:

a) pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60 do 1/60 včetně,

b) binokulární zorné pole menší než 10 stupňů, ale větší než 5 stupňů kolem centrální fixace.

Skutečná slepota:

a) pokles centrální zrakové ostrosti pod 1/60 – světlocit,

b) binokulární zorné pole pod 5 stupňů a méně i bez porušení centrální fixace.

Plná slepota: světlocit s chybnou světelnou projekcí až do ztráty světlocitu (amauróza).“ (Kraus, 1997, s. 317)

„Projevy nevidomosti:

· nemožnost zrakových projevů,

· nemožnost zrakového vnímání,

· značné omezení a zatížení samostatného pohybu a prostorové orientace, nemožnost grafického výkonu, značné omezení a zatížení praktického nebo pracovního výkonu.“ (Štréblová, 2002, s. 34)

„Podle nejnovějších údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) se počet nevidomých ve světě pohybuje kolem 45 miliónů a počet těžce zrakově postižených kolem 135 milionů. V České republice je v současné době asi 60 – 100 000 osob s těžkým zrakovým postižením, z toho 7 – 12 000 je nevidomých.“ (Kraus, 1997, s. 351)

Nevidomost může být vrozená nebo získaná.

Nevidomí mají problémy získávat informace z okolního světa zrakovou cestou a využívají kompenzační smysly.

1. Nižší kompenzační činitelé

- sluchové vnímání - rozvíjí řeč, myšlení a paměť

- hmat - pomáhá nevidomým osobám vytvářet představy o jevech a věcech, které tuto osobu obklopují

„Podle Litvaka (1979) se hmatové vnímání člení na:

1. pasivní hmat (získání jednotlivých vlastností předmětu, ale ne celistvá představa),

2. aktivní hmat – haptika (aktivní ohmatání objektu, nejen představa o jednotlivých vlastnostech, ale i celistvá představa o předmětu a jeho umístění v prostoru),

3. instrumentální hmat – zprostředkovaný (nevidomý používá nějakého nástroje – př. chůze s pomocí slepecké hole).

- čich a chuť

2. Vyšší kompenzační činitelé – paměť, představy, myšlení, vůle.“ (Ludíková, 1988, s. 17)

Příčiny nevidomosti:

Mezi nejčastější příčiny vrozené nevidomosti z etiologického hlediska patří:

· dědičnost,

· porušení plodu v době prenatální,

· infekční choroby matky v době gravidity (rubeola, pohlavní choroby matky),

· virová onemocnění,

· toxoplazmóza,

· narkomanie matky,

· jiné.

Nejčastější příčiny získané nevidomosti se řadí:

· progrese refrakčních vad,

· glaukom,

· katarakta,

· odchlípení sítnice,

· retinopatie,

· nádory,

· intoxikace,

· úrazy,

· komplikace při diabetes,

· meningitida,

· jiné. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007)

Důsledky slepoty:

Dopad slepoty na život člověka je vždy negativní. Důležitá je osobnost člověka, jak se ke svému postižení dokáže postavit a jak s ním bude bojovat.

„Nevidomé osoby nemohou pracovat s běžným černotiskem, proto ke čtení a psaní používají speciální bodové písmo. Braillovo písmo je systém šesti bodů, kdy jsou jednotlivá písmena tvořena vytlačením kombinací jednoho až pěti bodů. Na psaní Braillovým písmem se nejčastěji používá Pichtův psací stroj.“ (Renotiérová, Ludíková, 2006, s. 199)

Dalším z důsledků nevidomosti jsou specifické potřeby v oblasti mobility. Jsou výrazně ovlivněny možnosti prostorové orientace a samostatného pohybu. Tito jedinci k orientaci v prostředí využívají průvodcovské služby vidících nebo speciální techniky – chůzi s bílou holí a dále různých prvků ozvučení prostředí či hmatového popisu trasy. K doprovodu a orientaci nevidomých jsou speciálně vycvičeni vodící psi. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007)

Dopad nevidomosti se promítá hlavně v oblasti pracovního uplatnění, protože tím, že tito lidé nemohou používat zrak, mají méně možností, kde by mohli pracovat. Také mohou nastat problémy se společenským zařazením, dnešní společnost je hodně odmítavá a dívá se na osoby nevidomé jako na „ty jiné“. Vše je ale o informovanosti a o výchově jak nevidomé osoby (jak zvládat tyto situace), tak o výchově vidících lidí.

2.1.1.1 Osoby později osleplé

Jsou to osoby, které získali své postižení až v průběhu svého života. Tyto osoby berou ztrátu zraku hůře, než osoby, které jsou nevidomé od narození. Protože lidé nevidomí již od narození si utváří svůj svět a žádný jiný pro něj neexistuje. Neví, jaké to je vidět, ale pro člověka, který nějakým způsobem přijde o zrak v průběhu svého života je to obrovská změna, se kterou se musí umět vypořádat. Člověk v jednu chvíli ztratí vše, bojuje sám se sebou a musí si na novou situaci zvyknout. Mnoho lidí se uzavře do sebe a odmítá okolí. Jiní se snaží vrátit činnostem, které dělali před oslepnutím.

Příčinami nejčastěji jsou úrazy, oční choroby, poruchy CNS, diabetes, meningitis, otravy…(Ludíková, 1988)

„Projevy ztráty zraku:

· podstatné narušení struktury osobnosti jedince, které souvisí se ztrátou zraku,

· narušení rozvoje v kognitivní oblasti a schopnosti vytvářet sociální vztahy,

· ztráta zrakového vnímání a tím změna schopnosti běžného grafického a praktického nebo pracovního výkonu, snížení orientačních schopností a samostatného pohybu.“ (Štréblová, 2002, s. 35)

Pro osoby později osleplé je velmi důležitá psychorehabilitace, výcvik náhradních smyslů, nácvik čtení a psaní Braillova písma a zvládnutí základní tyflografika pro zpětné začlenění do společnosti. Jen malé množství osob později osleplých může nedále vykonávat své původní zaměstnání, proto je také důležitá rekvalifikace (zácvik formou kurzů do nového zaměstnání). (Ludíková, 1988)

2.1.2 Osoby se zbytky zraku

„Zbytky zraku jsou ve smyslu speciální pedagogiky orgánová vada zraku, která se projevuje závažným nevyvinutím, snížením nebo zkreslující činností zrakového analyzátoru obou očí a tím poruchou zrakového vnímání.“ (Štréblová, 2002, s. 25)

Jsou to jedinci, kteří již ztratili nebo postupně ztrácí schopnost vidět. Tyto osoby nejsou nevidomé, ale ani slabozraké. Jedinci ještě vidí, ale mají velké problémy a omezení.

„Vízus je snížený v rozsahu 3/60 – 1/60 nebo je zorné pole omezeno na 5 – 10 stupňů kolem centrální fixace. V některých případech je zraková vada ustálena, ale v jiných dochází k progresi nebo naopak k určitému zlepšení. Osoby se zbytky zraku s brýlovou korekcí rozpoznají prsty těsně před očima a jsou schopny za pomoci optických pomůcek číst plakátové písmo.

Částečně vidící můžeme rozdělit do dvou skupin – ti, jež více inklinují ke způsobu poznávání nevidomých (využívají více kompenzačních smyslů) a ti, kteří se přibližují ke způsobu poznávání vidomých (využívají postiženého smyslu).“ (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007, s. 38)

„Může se jednat o stav získaný nebo vrozený. V důsledku tohoto postižení jsou snížené, omezené nebo deformované zrakové schopnosti jedince, což může vést k narušení představ.“ (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007, s. 45)

Co se týče pracovního uplatnění, jsou na tom osoby se zbytky zraku podobně jako osoby nevidomé. Stejně tak i mají i problémy ve společenském uplatnění. Myslím, že hranice mezi nevidomými a osoby se zbytky zraku je velice tenká a podmínky jsou pro ně téměř stejné.

2.1.3 Slabozraké osoby

Skupina osob, s méně závažným a méně omezujícím postižením než skupiny předchozí.

„Slabozrakost je pokles ireverzibilní zrakové ostrosti na lepším oku pod 6/18 až 3/60 včetně. Z praktického hlediska dělíme slabozrakost na lehkou – do 6/60 včetně a těžkou – pod 6/60 do 3/60 včetně.“ (Kraus, 1997, s. 317)

Slabozrakost je charakterizována snížením zrakové ostrosti obou očí, a to i při optimální korekci. Je to vada orgánová a neodstranitelná, může být získaná nebo vrozená. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007)

Tuto zrakovou vadu je možno korigovat brýlemi, čočkami nebo operativními zákroky. Toto postižení je v naší společnosti časté. Někteří si to ani neuvědomujeme, ale každý člověk s brýlemi je zrakově postižený, který může být zařazován do této kategorie.

„Dle Němého je možno slabozraké podle stupně postižení rozdělit do tří základních skupin:

1) lehká slabozrakost 6/18 – 6/24,

2) střední slabozrakost 6/24 – 6/60,

3) těžká slabozrakost – méně než 6/60.

K problémům se s níženým vízem se často přidružují problémy s poruchami zorného pole, objevují se skotomy (výpadky) v zorném poli.

Slabozrakost se projevuje omezením (snížením rychlosti a přesnosti) zrakových schopností a deformací zrakových představ. Z psychologického hlediska je také omezena kognitivní činnost a vytváření sociálních vztahů. Těžkosti se objevují i v samostatném pohybu a prostorové orientaci.“ (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007, s. 37)

Dalšími faktory, ovlivňující slabozrakost mohou být nystagmus, poruchy barvocitu, aj.

Slabozrakost může vzniknout v období prenatálním, perinatálním nebo postnatálním dělíme ji na vrozenou a získanou. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007)

To znamená, že slabozrakost může vzniknout v každém věku jedince a to i před narozením a nelze tuto vadu odstranit, pouze zmírnit.

Nejčastější zraková onemocnění, která ovlivňují vznik slabozrakosti, jsou:

· myopia gravis (-6,25 a více D), postihuje 2 až 3 % populace,

· vyšší stupeň hypermetropie – dalekozrakost,

· cataracta – šedý zákal,

· cataracta traumatica - při poruše čočkového pouzdra, vývoj velmi rychlý,

· glaukom – zelený zákal,

· spontánní nystagmus - v primární poloze bulbů (t.j. II. stupni).

ZÁSADY ZRAKOVÉ HYGIENY

· vyšší světelná intenzita

· využití doplňkové optiky (lupy,turmory, aj.)

· zajištění střídání zrakové práce do blízka a do dálky (Renotiérová, Ludíková, 2006)

„U osob slabozrakých se jejich deficit odráží i v možnostech pracovního uplatnění. Situace ještě komplikovanější, neboť mohou být a často jsou limitovány i skutečností, že některé případy jsou poznamenány různou mírou progrese zrakového postižení. I v oblasti společenského styku se poměrně často objevují problémy, jež jsou zapříčiněny pocity méněcennosti, kterými někteří slabozrací trpí.“ (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007, s. 45)

Obecně mají důsledky slabozrakosti menší dopad na život jedince než u člověka nevidomého. Brýle se ve většině případů mohou vyměnit za čočky a slabozraký člověk je k nerozeznání od člověka bez zrakové vady. Také mají na rozdíl od předchozích dvou kategorií téměř neomezené pracovní uplatnění.

2.1.4 Osoby s poruchami binokulárního vidění

S tímto typem zrakového postižení jsem se setkala při svém působení na praxi ve škole pro zrakově postižené v Litovli. Zde je středisko, kde se pokouší o nápravu těchto vad. Většinou se toto postižení týká dětí předškolního a školního věku.

„Vývoj správného binokulárního vidění je podmíněn normálními anatomickými poměry a funkčními předpoklady a při jejich narušení nastává porucha binokulárního vidění.“ (Renotiérová, Ludíková, 2006, s. 201)

„Binokulární vidění se vyvíjí od narození s dozráváním sítnice a žluté skvrny. V prvním roce života dítěte se vyvíjí reflex konvergence = schopnost zaostřování předmětů, rozvíjí se mechanismy fúze a stereoskopické vidění. Postupně dochází k dalšímu zdokonalování binokulárního vidění.

Vývojové stupně binokulárního vidění:

1. Simultánní percepce je nejjednodušší forma binokulárního vidění, kdy se jedná o schopnost vnímat obraz na sítnici obou očí.

2. Fúze je fáze, kdy je umožněno dokonalejší spojení obrazu pravého a levého oka v jeden vjem.

3. Stereopse je schopnost prostorového vnímání a je nejvyšším stupněm binokulárního vidění.“ (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007, s. 47)

Osoby s poruchami binokulárního vidění mají částečně omezeny zrakové funkce jednoho oka. Na sítnici obou očí se nevytváří na stejných místech dva rovnocenné obrazy, které by po splynutí vytvořili prostorový vjem a zabezpečili tak stereoskopické, hloubkové vidění. Charakteristickým problémy jsou problémy v prostorové orientaci. Nejvíce je postiženo trojrozměrné vnímání a je také narušena analyticko – syntetická činnost, diferenciace, lokalizace a další struktury. Mezi poruchy binokulárního vidění řadíme amblyopii a strabismus. (Renotiérová, Ludíková, 2006)

Amblyopie (tupozrakost)

„Amblyopie je snížení zrakové ostrosti při optimálním vykorigování bez viditelných známek nemoci. Při amblyopii se jedná o snížení zrakové ostrosti bez objektivně prokázané anomálie. Jde tedy o funkční vadu zraku, při které dochází ke snížení zrakové ostrosti obvykle jednoho oka, je tedy jednostranná a postihuje každé 50. dítě. Při amblyopii se většinou nevyskytuje orgánová příčina, jestliže však orgánová vada je, neodpovídá stupeň snížení zrakové ostrosti stupni vady. Při amblyopii může být zraková ostrost snížená až na hranici praktické slepoty.“ (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007, s. 47)

Hycl a Valešová (2003, s. 128) dělí amblyopii na tři základní typy. „Kongenitální amblyopie je vyvolána organickou lézí optického systému. Je neléčitelná. Amblyopie ze zástavy vývoje vzniká do 4. roku věku. Příčinou je strabismus, ametropie či anizometropie. Amblyopie z vyřazení z funkce vzniká po dokončení vývoje. Příčinou je katarakta, okluze atd.“

Rozsíval (2006, s. 135) uvádí následující formy amblyopie:

1. „amblyopie spojená se šilháním – aktivní útlum vjemů šilhajícího oka centrální inhibicí (dominantní je snížení zrakové ostrosti),

2. deprivační amblyopie – redukce zrakových stimulantů oka v raném dětství způsobená organickou vadou, např. vrozená ptóza, katarakta,

3. anisometropická amblyopie – výrazný rozdíl v refrakci obou očí je impulzem centrální inhibice oka s vyšší dioptrickou vadou,

4. ametropická amblyopie – nekorigované větší dioptrické vady obou očí, astigmatismus, pozdní korekce refrakčních vad.“

Diagnostika amblyopie

„Snížení zrakové ostrosti, které zjistíme, zakryjeme-li fixující oko; vidění se zlepší i za šera, útlum tedy postihuje hlavně centrální vidění, ostrost periferního vidění je normální.“ (Švecová-Květoňová, 2000, s. 50)

Terapie amblyopie – pleoptika – vyloučením lepšího oka z vidění se procvičuje tupozraké oko. Lepší oko se překryje okluzorem na brýlích nebo se přelepí náplastí. Na začátku je lepší oko zakryto po celý den a postupně se podle vývoje doba překrytí zkracuje. (Renotiérová, Ludíková, 2006)

Při pleoptických cvičení jsou využívány obrázky a práce s nimi, kdy je potřeba zaostřit (např. spojování čísel, vytečkování obrázku, vymalování určité části apod.)

- ortoptická cvičení – cvičení s pomocí speciálních přístrojů, jako je např. stereoskop, troboskop či cheiroskop. (Renotiérová, Ludíková, 2006)

Jednoduchým ortoptickým cvičením je např. „díra v ruce“, kdy se díváme jedním okem do roury a druhým okem přímo před sebe (ne na rouru). Po chvilce si dáme dlaň před oko, kterým se díváme do dálky a vedle roury by se měla v dlani objevit „díra“. Dalším druhem cvičení může být hledání určitých písmenek v textu. Čočkový stereoskop (viz příloha) – díváme se do „brýlí“ a před nimi máme dva malé téměř stejné obrázky (liší se jen v detailech) a tyto obrázky by se nám měli spojit v jeden a neměli by se nám pohybovat.

Tato cvičení jsem si vyzkoušela spolu s dětmi v Základní škole pro zrakově postižené v Litovli.

Strabismus – šilhání

„Strabismus je porucha vzájemné spolupráce očí. Osy při strabismu nejsou rovnoběžné, proto obrázky na sítnici obou očí nevznikají na totožných místech, tím nemůže při spolupráci obou očí dojít k jejich úplnému překrytí, ale objevuje se tzv. diplopie, tedy dvojité vidění. V důsledku nedokonalého překrytí obrazů na sítnici nemůže vzniknout prostorový vjem.“ (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007, s. 48)

Klasifikace dle Rozsívala (2006, s. 134-135):

„Podle etiologie strabismu můžeme většinu typů strabismu rozdělit do dvou velkých skupin:

· konkomutující (souhybný) strabismus = úhel šilhání je stejný ve všech pohledových směrech očí. Motilita očí není porušena. Příčinou je porucha koordinace motility očí centrálním nervovým systémem.

· inkomitantní (paralytický) strabismus = úhel šilhání se mění v různých pohledových směrech očí. Motilita je porušena. Příčinou je většinou obrna jednoho nebo několika okohybných svalů.

Podle směru strabismu (viz příloha):

· esotropie (strabismus convergenges) = šilhající oko je umístěno směrem dovnitř,

· exotropie (strabismus divergens) = šilhající oko je umístěno směrem zevním,

· hypertrofie a hypotrofie (strabismus sursumverges nebo desumverges) = šilhající oko je uchýleno směrem vzhůru nebo dolů.

Podle preference fixace:

· monokulární (strabismus monocularis) = šilhání je vždy u jednoho oka,

· alternační (strabismus alternans) = oči se v šilhání střídají.

Podle stability úhlu strabismu:

· konstantní (manifestní, tropie) = šilhání zjevné a trvalé,

· intermitentní = šilhání je zjevné buď jen do dálky, nebo jen do blízka,

· latentní (forie) = šilhání je zjevné jen při disociaci očí (zrušení fúze).“

Léčba strabismu by měla být započata včas a musí být komplexní. Konzervativní terapie zajišťuje dosáhnutí normální zrakové ostrosti obou očí, centrální fixaci a optimální stupeň binokulárního vidění. Chirurgická léčba má zlepšit podmínky pro rozvoj binokulárního vidění a navodit paralelní postavení očí. (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007)

Tyto vady nečiní potíže pouze při zrakové práci, ale často se u těchto lidí utvářejí pomaleji zrakové představy a pomalejší a nepřesné jsou také jejich reakce na zrakové podměty. (Renotiérová, Ludíková, 2006)

Existuje široká škála druhů a typů zrakových vad. Ať už se jedná o osoby s lehkým či těžkým zrakovým postižením, vždy je dobré mít se na koho obrátit, mít se s kým poradit. Někoho, kdo osobám se zrakovými potížemi ukáže kudy kam, když si sami nevědí rady. V naší republice tuto funkci zastávají poradenská centra.

3 PORADENSKÁ ZAŘÍZENÍ SOCIÁLNÍ REHABILITACE

Poradenská zařízení pomáhají osobám se zrakovým postižením v mnoha oblastech jejich života - v pracovním uplatnění, ve společenském zařazení. Pomáhají při výběru správné pomůcky a informují o možnostech příspěvků a sociálních dávek. Tato zařízení jsou pro osoby se zrakovým handicapem důležitá, pomáhají mu naplnit volný čas. Ale nejen to, realizují rehabilitační kurzy, ke kterým mimo jiné patří i kurzy nácviku sebeobsluhy.

„Sociální rehabilitace je proces učení žít s vadou, proces překonávání neschopností v individuálních i společensky významných činnostech, proces prevence i odstraňování defektivit a handicapů. Konečným výsledkem tohoto procesu je akceptace vady, životní pohoda a v nejvyšším stupni také integrace“ (Jesenský, 1992, s. 39)

Služby sociální rehabilitace fungují v České republice pro klienty se zrakovým postižením starších 15 let. (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007)

Programy sociální rehabilitace pro zrakově postižené se zaměřují na tři hlavní oblasti:

1. informace,

2. samostatnost,

3. společenské uplatnění.

Obsahují programy pro rozvoj zrakových funkcí, výcvik čtení a psaní Braillova písma, rozvíjení představ a tyflografického výcviku, prostorovou orientaci a samostatný pohyb, sebeobsluhy a vedení domácnosti aj.

Klíčové organizace sociální rehabilitace osoby zrakově postižených:

1. Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR

2. Tyfloservis, o.p.s.

3. Tyflocentrum, o.p.s.

4. Dědina, o.p.s. (Vítková, 2004)

SONS ČR dělí programy sociální rehabilitace zrakově postižených na dvě části:

1. Sociální rehabilitace I

· zahrnuje služby zabývající se samostatný pohyb a orientace v prostoru, sebeobsluha, stolování, hygiena, čtení a psaní slepeckým písmem, nácvik používání náhradních smyslů.

· Tyfloservis o.p.s. zajišťuje tyto služby formou terénní, v domácím prostředí klienta s cílem co nejvíce minimalizovat dopad těžkého zrakového postižení i s aktivní účastí rodinných příslušníků.

· Dědina o.p.s. zajišťuje tyto služby pobytovou formou s lékařským dohledem pro klienty v krizi, u kterých sociální rehabilitaci nelze poskytovat v domácím prostředí a je předpoklad, že se klient po středně dlouhém pobytu do domácího prostředí vrátí.

2. Sociální rehabilitace II

· zahrnuje služby zaměřené na nácvik obsluhy kompenzačních pomůcek na zpřístupnění a zpracování informací a servis s těmito pomůckami související.

· Tyflocentra, o.p.s. zajišťují tyto služby v daném kraji docházkou do denního stacionáře, do kterého klient dochází, aniž musí přerušovat studium, zaměstnání, pobyt doma u rodiny s cílem co nejvíce minimalizovat dopad těžkého zrakového postižení i s aktivní účastí rodinných příslušníků.

· Dědina o.p.s. zajišťuje tyto služby pobytovou formou pro klienty, kteří nemají ve své blízkosti takový denní stacionář nebo pracovní či studijní vytížení neumožňuje nejbližší takový stacionář navštěvovat. Krátkodobé pobyty umožní klientovi absolvovat např. kurs nácviku obsluhy kompenzačních pomůcek.

Dalšími službami jsou:

· asistentské služby,

· služby sociální práce,

· socioterapeutické služby,

· úpravy prostředí a odstraňování architektonických bariér. (www.braillnet.cz)

3.1 Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR

Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) je občanské sdružení s celostátní působností, které vzniklo 16. 6. 1996 sloučením České unie nevidomých a slabozrakých a Společnosti nevidomých a slabozrakých v ČR.

Posláním organizace SONS je sdružovat a hájit zájmy nevidomých a jinak těžce zrakově postižených osob a poskytovat konkrétní služby vedoucí k integraci takto postižených občanů do společnosti. (www.sons.cz)

Odborná střediska a oddělení SONS

· Střediska integračních aktivit.

· Středisko odborného sociálně právního poradenství pro osoby se zrakovým postižením.

· Metodické centrum odstraňování bariér.

· Tyflokabinet - Metodické centrum tyflotechnických pomůcek.

· Metodické centrum přístupného webu.

· Digitalizace a technická podpora.

· Výcvik vodicích psů a servis jejich držitelům.

· Klub držitelů vodicích psů.

· Vydavatelské a informační služby.

· Tyflopomůcky.

· Oddělení zahraničních styků a kultury. (www.sons.cz/střediska.php)

SONS poskytuje své služby členům i nečlenům organizace v následujících oblastech:

· sociální práce mezi těžce zrakově postiženými občany včetně jejich vyhledávání a prvního kontaktu s nimi,

· základní poradenství o možnostech kompenzace handicapu zrakového postižení i poskytovatelích služeb takto postiženým lidem,

· speciální sociálně právní, pracovně právní poradenství,

· technické poradenství při výběru pomůcek pro zpracování informací včetně nácviku obsluhy takových zařízení,

· vydávání informačních časopisů v Braillově písmu, zvukové podobě, zvětšeném černotisku a digitálním textu,

· provozování informačního systému a digitální knihovny přístupné na internetu,

· rozvoj a docvičování dovedností získaných v programech základní rehabilitace (vaření, práce v domácnosti, čtení atd.),

· výcvik vodicích psů a další služby jejich držitelům,

· služby osobní asistence (průvodcovská a předčitatelská služba),

· odstraňování architektonických bariér,

· a další. (www.sons.cz)

TYFLOSERVIS, o.p.s.

Tyfloservis vznikl v lednu 2001 jako obecně prospěšná společnost. Poskytuje služby sociální rehabilitace nevidomých a slabozrakých osob starších 15 let, včetně intervencí zaměřených na osoby jim blízké a širokou laickou a odbornou veřejnost. Tyfloservis poskytuje terénní a ambulantní sociální rehabilitace nevidomých a slabozrakých po celém území České republiky prostřednictvím sítě krajských středisek. Tato střediska sídlí v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Liberci, Hradci Králové, Jihlavě, Brně, Zlíně, Olomouci a Ostravě.

Služby, které Tyfloservis poskytuje:

1. Rehabilitační kurzy

· prostorová orientace a samostatný pohyb (nácvik chůze s bílou holí, bez pomůcek, s průvodcem, výběr vhodných tras),

· sebeobsluha (nácvik vaření, péče o oděvy, osobní hygienu, péče o děti a domácnost atd.),

· čtení a psaní Braillova bodového písma (včetně psaní na tabulce),

· nácvik vlastnoručního podpisu,

· nácvik psaní na kancelářském psacím stroji a klávesnici počítače,

· tyflografika (nácvik samostatného zhotovování reliéfních vyobrazení a rozvoj schopností tato vyobrazení vnímat),

· reedukace zraku, zraková terapie (užívání zraku v maximální možné míře),

· nácvik sociálních dovedností (chování v různých společenských situacích a způsob kontaktu s lidmi v dopravě, v obchodech apod.).

2. Výběr vhodných pomůcek

· seznámení se sortimentem speciálních optických, rehabilitačních, kompenzačních i jiných pomůcek a s možnostmi jejich získání,

· proškolení v obsluze vybraných pomůcek.

3. Poradenství

· úprava prostředí a odstraňování architektonických bariér z hlediska potřeb nevidomých a slabozrakých,

· speciální komunikační techniky při potížích se zrakem a současně se sluchem (Lormova doteková abeceda, prstová abeceda, znakování ruku v ruce a další),

· nasměrování na další poskytovatele služeb. (www.tyfloservis.cz)

TYFLOCENTRUM, o.p.s.

Základ slova pochází z řeckého TYFLOS - slepý. Tyflocentrum představuje místo, kde se schází nevidomí a slabozrací lidé.

Obecně prospěšné společnosti tyflocentra nabízí služby sociální rehabilitace II a dále stejné služby jako Tyfloservis. Tyto služby zajišťují formou denního stacionáře. V této době funguje třináct obecně prospěšných společností Tyflocenter – v Brně, Olomouci, Ostravě, Karlových Varech, Českých Budějovicích (pod názvem Tyflokabinet), Jihlavě, Liberci, Praze, Zlíně, Ústí nad Labem, Pardubicích, Plzni a v Hradci Králové.

Nejčastější zaregistrované sociální služby pro zrakově postižené ve společnostech TyfloCentrum:

· sociální poradenství,

· průvodcovské a předčitatelské služby,

· sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením,

· sociální rehabilitace. (www.tyflocentrum.cz)

DĚDINA, o.p.s. (Praha)

Rekvalifikační a rehabilitační středisko pro nevidomé, které nabízí intenzivní kurzy pracovní rehabilitace, na které navazuje rekvalifikace s následným pracovním uplatněním (masérství, keramika, košíkářství, tkalcovství, nácvik obsluhy PC, aj.). Programy jsou určeny pro osoby v produktivním věku od 16 let.

Kurzy pracovní rehabilitace:

· výcvik prostorové orientace a samostatného pohybu s bílou holí,

· výcvik čtení a psaní Braillova bodového písma,

· reedukační a kompenzační výcvik (procvičování zbytků zraku a aktivní využívání ostatních smyslů),

· rozvíjení fyzických dovedností,

· psychosociální a komunikační výcvik (výcvik schopností sociálního kontaktu),

· zácvik psaní na kancelářském psacím stroji,

· zácvik práce s elektronickými kompenzačními pomůckami,

· výcvik hmatu v ergoterapeutických dílnách.

Středisko Dědina spolupracuje s úřady práce a zaměstnavateli, protože proces rehabilitace a rekvalifikace je úspěšný jen tehdy, je-li na jeho konci osoba se zrakovým postižením zaměstnaná. (www.dedina.cz)

Osobně jsem se zúčastnila kurzu sociální rehabilitace. Setkala jsem se s kurzy psaní na počítači, s výběrem vhodné pomůcky pro klientku a také soutěže pro osoby zrakově postižené. Soutěž se týkala sebeobsluhy a soutěžilo se ve čtyřech kategoriích – poznávání bankovek, poskytnutí první pomoci, balení dárků a nafouknutí balónku do určité velikosti a zapálení svíčky. Všichni účastníci se s úkoly poprali velmi dobře, což je nejspíše důsledkem nácviku právě v kurzech.

4 SEBEOBSLUHA OSOB NEVIDOMÝCH

Tímto pojmem rozumím činnosti kolem své osoby, které je potřeba vykonat, aby byly uspokojeny základní životní potřeby. Zahrnuje nejdůležitější potřeby jako např. jídlo, osobní hygiena a péče o vlastní osobu. Mnoho vidících lidí si nedokáže představit samostatný život nevidomé osoby, proto se pokusím nastínit, jaké překážky musí překonávat. Obsluhu vlastní osoby se musí učit již malé děti s pomocí své rodiny. Osoby později osleplé pak pomocí kurzů a s pomocí vlastní rodiny.

„Schopnost postarat se o sebe, uvařit si, je významný krok k samostatnosti zejména u těch, kteří ztratili zrak nedávno.“ (Schindlerová, 2007, s. 7)

ZÁSADY podle Schindlerové (2007)

1. Člověk se zrakovým postižením si musí zvyknout, že mu bude vše trvat o něco déle.

2. Musí začít využívat i jiné smysly (sluch, hmat, čich).

3. Činnosti a předměty si musí uspořádat do svého systému.

4. Musí si nacvičit používání hmatu.

5. Pro určení místa v prostoru si musí člověk se zrakovým postižením určit záchytné body.

6. Musí si najít svůj systém značení pomůcek a předmětů.

7. Člověk se zrakovým postižením si musí najít systém či postup při nebezpečné práci, dbát zvýšené pozornosti a být opatrnější.

8. Osoba se zrakovým postižením musí přijmout to, že bude občas potřebovat pomoc jiné osoby a neodmítat ji.

4.1 Osobní hygiena

Osobní hygiena se odehrává většinou v koupelně, proto zde platí tyto zásady:

1. Osoba se zrakovým postižením (dále jen osoba se ZP) by měla dobře znát místnost,

2. Měla by nacvičit orientaci z a do koupelny,

3. Nejdříve nacvičit základní činnosti (otevírání a zavírání nádob, zubní pasty, používání vodní baterie, atd.). (Schindlerová, 2007; Čálek, 1985)

Wiener (2006) dále popisuje vybavení a uspořádání koupelny.

· v koupelně by mělo být dostatek odkládacího místa a háčky na ručníky (měl by být umístěn blízko umyvadla),

· potřeby na umyvadle (mýdlo - nejlepší jsou tekutá mýdla v dávkovačích, kartáček na zuby a pasta,…) by měly být na vždy na stejném místě (nejlepší jsou tekutá mýdla v dávkovačích),

· do, i před vanu je bezpečnější dát protiskluznou podložku, odkládací plochy u vany by měly být stabilní a při ruce,…,

· na toaletě by mělo mít své pevné místo (štětka na čištění, osvěžovač vzduchu, toaletní papír – dobré je použít nástěnný držák).

Osobní hygiena zahrnuje mnoho činností. Pokusím se popsat ty základní – čištění zubů, mytí, holení vousů, líčení, údržba nehtů, a intimní hygiena.

4.1.1 Čištění zubů

Existují tři způsoby, jak si může osoba se ZP vytlačit zubní pastu na kartáček.

1. Pastu vytlačit přímo do pusy.

2. Pastu vytlačit nejdříve na prst a pak ji dát do pusy.

3. Pastu vytlačit na kartáček – tubu s pastou zabořit co nejvíce do štětin kartáčku a táhnout z jednoho konce štětin na druhý.

Tubu s pastou si buď ponechat v rukou, nebo ji položit na místo, kde ji bezpečně najdeme a po vyčištění zubů uzavřeme.

4.1.2 Mytí a koupání

Mytí rukou by mělo zvládnout již dítě v předškolním věku. Důležité je mít vše při ruce (mýdlo a ručník). Mýdlo je dobré mít v dávkovači. Osoba se ZP by měla být dobře seznámena s typem baterie a měla by umět regulovat teplou a studenou vodu. (Čálek, 1985; Schindlerová, 2007)

Koupání ve vaně

· nejdůležitější je odhadnout množství a teplotu vody,

· je dobré mít špunt od vany připevněný na řetízku k vaně,

· je – li podlaha kluzká – použít protiskluzné rohože před vanou, nebo madlo, prostředky je potřeba označit (sprchový gel, šampon, pěna do koupele)

· ručník by měl mít stejné místo blízko vany (Čálek, 1985; Wiener, 2006)

4.1.3 Holení vousů

Vousy můžeme holit dvěma způsoby – a) elektrickým holicím strojkem na sucho,

b) mechanickým strojkem za mokra.

Odd. A) Pořízení strojku může být poměrně finančně náročnější, ale co se týče času – holení je rychlejší. Dalším „plusem“ je bezpečnost – nehrozí pořezání. Má to i své nevýhody. Vousy se holí přímo nad kůží, proto je potřeba holit se častěji.

Odd. B) Obličej se musí nejdříve navlhčit, pak naneseme na prsty holicí pěnu ve spreji a rozetřeme ji po tváři. Chvilku ji necháme působit. Poté postupujeme následovně:

· ukazováček položíme na tvář, kde končí vlasy a začínají vousy,

· pod ukazováček přiložíme holicí strojek,

· kůže by měla být při holení napnutá (pomáháme si buď druhou rukou, jazykem nebo nafouknutím tváře),

· holíme tahem směrem dolů k bradě,

· druhou rukou zkontrolujeme kvalitu oholení,

· brada a krk se holí v protisměru – od krku směrem ke rtu,

· pod nosem musíme holit opatrně, směrem od nosu ke rtu,

· totéž provedeme na druhé polovině tváře,

· nakonec celý obličej opláchneme vodou a osušíme ručníkem,

· během holení musíme strojek občas propláchnout.

Na konci každého holení (jak mechanickým tak elektrickým strojkem) by se měl použít balzám nebo voda po holení, kterou nejdříve naneseme na prsty a poté rozetřeme po tváři. (Čálek, 1985; Wiener, 2006; Schindlerová 2006)

4.1.4 Líčení

Každá dívka či žena si přeje vypadat co nejlépe. Není tomu jinak ani u osob se zrakovým postižením. K tomu, abychom vypadali dobře, nám slouží široká škála kosmetických přípravků. Ale pozor, nic by se nemělo přehánět, někdy je méně více. Pro osoby nevidomé je tato činnost mnohem těžší než pro osoby vidící. Mnohdy je dobré mít vedle sebe někoho, kdo nám poradí.

Základními kosmetickými přípravky jsou krémy, make-up, stíny na oči, řasenka a rtěnka.

Pod make-up bychom měli vždy nejdříve nanést krém, který nabereme na prsty a rozetřeme rovnoměrně a téměř do sucha po celém obličeji až na krk. Poté stejně naneseme make-up. Pro ty, které chtějí mít make-up, ale nechtějí si jej každý den aplikovat, je tu permanentní make-up. Do vrchní vrstvy pokožky se přírodními barvami „tetuje“. Vydrží 5-7 let a může se s ním zvýraznit obočí, linky okolo rtů a oční linky. Tento make-up nabízí některé kosmetické salony a stojí 3 000 – 7 000 Kč. Stíny naneseme na štěteček a volnou rukou si najdeme vnitřní koutek oka. Štěteček vedeme podél řas a nazpět. Stejně opakujeme i na druhém oku. Nanášení řasenky je nejsložitější. Přivřeme oko a rozšroubujeme řasenku. V jedné ruce držíme štěteček a druhou rukou špičku štětečku. Přiblížíme se k oku a řasy jakoby češeme směrem nahoru. Po nanesení řasenky otřeme místo pod okem vlhkým hadříkem a umyjeme si ruce. Při nanášení rtěnky si prstem najdeme dolíček na horním rtu. Od prstu do stran nanášíme obloučkem rtěnku. Poté spojíme rty a promneme je o sebe, aby se rtěnka obtiskla.

Před odchodem z domu by ženy i muži neměli zapomenou na antiperspirant, který zabraňuje pocení. My sami náš pot cítit nemusíme, ale ostatní lidé ano. Existuje celá řada antiperspirantů, od tuhých gelů, krémy až po deodoranty ve spreji. (Wiener, 2006; Schindlerová, 2007)

Líčení není nutnost, myslím, že se nic nestane, když žena vyjde ven nenalíčená. Společnost by to měla chápat, i když tomu tak někdy není. V některých případech se ženy se zrakovým postižením líčit ani nemohou.

4.1.5 Péče o nehty

Co se týče čištění nehtů, autoři Čálek (1988), Wiener (2006) a Schindlerová (2007), se na technice shodují.

· nehty se čistí a stříhají nad ručníkem, který potom vyklepeme,

· potřeba je malého kartáčku, na který naneseme mýdlo,

· špičky nehtů přejedeme tak, že kartáček zasahuje jak pod nehty tak přes ně,

· ruce i kartáček důkladně opláchneme vodou.

Při stříhání nehtu se již názory liší. Například Wiener (2006) doporučuje stříhat nehty kulatými nůžkami a tvar dotvořit pilníkem. Schindlerová (2007) nedoporučuje vůbec nehty stříhat, jen pilovat, a když už stříhat tak jen kleštičkami. Čálek uvádí, že si osoba nevidomá měla umět stříhat nehty jak nůžkami zakulacenými, tak zakřivenými a špičatými. Tvar by se měl ve všech případech dotvořit pilníčkem.

4.1.6 Intimní hygiena

Úděl každé ženy – menstruace. Překvapilo mě, že se této oblasti věnuje jen jeden autor – Pavel Wiener (2006).

· je nutné znát dobře svůj menstruační cyklus a značit si délku trvání,

· každá žena má specifické příznaky (bolesti břicha, zad, pocity napětí v prsou, změny nálady), podle kterých se měla řídit,

· je-li cyklus pravidelný, je vhodné před těmito dny použít nejdříve slipovou vložku, ale vždy bychom měli mít připravenou normální vložku,

· k zabránění potřísnění prostěradla můžeme použít pevné spodní prádlo, dlouhou vložku nebo podložku, která se používá pod miminka.

Toto je takový základní přehled činností osobní hygieny každého člověka. Je jich samozřejmě mnohem více. Ale ty jsou už spíše jen doplňkové. Některé jsou pro osoby nevidomé více a některé méně náročné, ale s trochou cviku a trpělivosti zvládnou vše jako osoby vidící. Lidé nevidomí se musí více spoléhat na jiné smysly, především hmat. Ten využívají jak při každé činnosti.

4.2 Péče o oděvy

Všichni lidé chodí v něčem oblečení a obutí. Oblečení musíte koupit, pak ho nosíte, musíte jej prát, žehlit a občas něco zašít. U osob nevidomých tomu není jinak. K některým těmto činnostem potřebují pomoc další osoby, k jiným zase speciální pomůcky. Zejména při nakupování oblečení je dobré mít sebou někoho, na koho se můžeme spolehnout a kdo nám pomůže vybrat vhodné oděvy.

Při oblékání musíme dávat pozor, jestli si dané oblečení oblékáme správně. Měli bychom věnovat zvýšenou pozornost tomu, kde jsou švy, kde jsou lístečky (s velikostí), zdali je na oděvu nějaký potisk nebo specifický znak, který by nám mohl pomoci správně si oděv obléknout.

4.2.1 Označování prádla

K této tématice se podrobněji věnuje jen Schindlerová (2006). Uvádí několik způsobů, jako například:

· podle charakteristických znaků (materiál),

· označování prádla pomocí výšivek (bílá barva – čtvereček, modrá barva – kolečko,…),

· můžeme našít různé korálky, knoflíčky, značky, aj.,

· barevnými „puffy“ tužkami na textil (reliéfně, v barvě textilie),

· boty přivazovat tkaničkami k sobě.

K poznávání a třídění prádla lze použít speciální zvukové pomůcky Colortest, Colorino (viz příloha). Tyto pomůcky bezpečně určí barvu prádla. (Schindlerová, 2006)

4.2.2 Uspořádání oděvů ve skříni

Existují dva způsoby uspořádávání prádla ve skříni.

1. Podle barev – bílá trička k sobě, modrá k sobě,… Na jednu hromádku rifle, na druhou jiné kalhoty, na další sukně,… nebo podle druhů prádla – trička k sobě, svetry k sobě aj. Spodní prádlo, ponožky, kapesníčky můžeme roztřídit podle barev a vložit do jednotlivých přihrádek nebo krabiček.

2. Různé kombinace oblečení si můžeme pověsit na ramínko. Tak jak to nejčastěji a nejraději nosíme. K oblečení pověsíme i doplňky (pásek, kabelku, kravatu, šátek, aj.) (Čálek, 1985; Schindlerová, 2006)

4.2.3 Třídění a praní špinavého prádla

V tomto směru by měla nevidomá osoba požádat pomoc příbuzného nebo osoby blízké. Sám mnohdy nemůže poznat, zdali je oděv opravdu špinavý či není. Většinou lze rozeznat prádlo na praní podle čichu, zejména pak v oblasti pod paží.

Na špinavé prádlo bychom měli mít nachystané koše nebo pytle, do kterých jej budeme házet podle barev (bílé, barevné a tmavé). Ponožky bychom měli „uzlovat“ k sobě abychom je nemuseli později hledat a pátrat po tom, které k sobě patří. Nebo můžeme použít kroužky na spojení ponožek (viz příloha). Koše by měli být také označeny, abychom si je nespletli.

Stupně praní na pračce bychom měli mít označeny konturovací pastou, pro lepší orientaci a výběr správného programu. Při praní musíme dávat pozor, aby nezůstalo prádlo na zemi nebo mezi dvířky a bubnem (u praček s vrchním plněním). Dále musíme zajistit přítok vody do pračky a odtokovou hadici, kterou bychom měli napevno přidělat. (Wiener, 2006; Schindlerová, 2006)

4.2.4 Sušení prádla

Nejvýhodnější a nejjednodušší by bylo pořídit si sušičku, ale tento spotřebič ještě není tak rozšířený.

Po skončení praní je dobré vyndat prádlo a poskládat jej do prádelního koše, ve kterém jej přeneseme k sušáku. Nejvhodnější je používat plastové kolíčky, které nepouští barvu a neušpiní nám tak právě vyprané prádlo. (Wiener, 2006)

Kolíčky by měla mít osoba nevidomá vždy při ruce (v kapse, v košíčku u koše, aj.). Pokud prádlo věsíme na balkon, měli bychom postupovat od zábradlí směrem k bytu. Každý kus by se měl před pověšením protřepat. Prostěradla a jiné větší kusy prádla je dobré přeložit na půl a teprve potom jej pověsit. Občas je dobré zkontrolovat, jestli se nějaké prádlo nedotýká zemi, aby se neušpinilo. Některé oblečení (košile) můžeme pověsit na ramínko a nechat je sušit tak.

Pokud věsíme prádlo ve společných prostorách (sdílíme je se sousedy), tak bychom si měli označit svůj úsek šňůry. Pokud je šňůra vysoko, měli bychom raději požádat někoho o pomoc. V žádném případě si nestoupat na stoličku či židli. Při sbírání suchého prádla si můžeme rovnou třídit prádlo, které budeme žehlit a které jen poskládáme. (Schindlerová, 2006)

4.2.5 Žehlení

Celé žehlení je dobré si nacvičit nejprve se studenou žehličkou. Nejdříve si musíme označit stupně na žehličce, abychom něco nespálili. Pro žehlení je nejlepší žehlicí prkno. Má odkládací prostor na žehličku. Pokud prkno nemáme, můžeme žehlit na stole. Zde pak musíme dávat větší pozor, aby se nám žehlička nepřevrátila. Pokud však spadne na zem, najdeme šňůru tam, kde je zastrčena v zásuvce a vypojíme ji. Pak opatrně postupujeme až k držadlu a zvedneme ji a necháme ji vychladnout. Před samotným žehlením je dobré nachystat si prostor, kam budeme prádlo odkládat. Pokud máme napařovací žehličku, musíme si vodu odměřit v odměrce a opatrně ji nalít. Poté zapojíme žehličku a necháme ji chvíli zahřát. (Wiener, 2007)

· prádlo rozprostřeme na žehlicí prkno a uhladíme rukou a v duchu si jej rozdělíme podle švů, jak ho budeme žehlit.

· žehličku uchopíme opatrně (jedeme podél šňůry až k držadlu)

· žehlíme od méně důležitých míst pásovými tahy zprava  doleva a zpět

· druhou rukou kontrolujeme kvalitu a posouváme prádlo.

· prádlo hned skládáme, košile a kalhoty můžeme věsit na věšák. (Wiener, 2006; Schindlerová, 2006)

Mezi náročnější žehlení oblečení patří např. košile. Ve své publikaci popisuje tento postup Schindlerová (2006):

1. Nejdříve se žehlí manžety, nejdříve z rubové a posléze z lícové strany.

2. Rukáv uhladíme rukou a žehlíme jej od ramene k manžetě. Z jedné strany a potom i z druhé strany. Pro ulehčení můžeme použít rukávník.

3. Poté vyžehlíme límec. Od kraje ke středu.

4. Dále žehlíme sedlo. Rozprostřeme jej podle zádového švu a vyžehlíme ho.

5. Zádovou část vyžehlíme dvakrát – levou a pravou polovinu zad.

6. Košili otočíme a na přední straně vyžehlíme rozepnutý lem s knoflíky a s dírkami z obou stran.

7. Na konec vyžehlíme přední části košile.

4.2.6 Skládání prádla

Nejjednodušeji se skládají utěrky, ručníky, kapesníčky, ložní prádlo a jiné podobné. Vše se skládá vždy na poloviny až do požadované velikosti. Složitější oblečení potřebují více cviku a trpělivosti.

· Kalhoty, sukně, šaty, košile aj. můžeme pověsit na věšák. Nejlépe každý kus na jiný věšák.

· Košile, trička a mikiny se skládají trochu obtížněji. Oblečení si položíme před sebe, rukávem k sobě. Levou rukou uchopíme ramenní šev a pravou spodní lem na vzdálenější straně oděvu. Přehneme asi do jedné třetiny k sobě. Stejným způsobem složíme i druhou stranu (tu blíže k našemu tělu). Nakonec přehneme (buď na polovinu, nebo na třetiny) spodní lem směrem nahoru, k části u krku. U košile musíme nejdříve zapnout knoflíky. (Schindlerová, 2006)

Ostatně, pokud je skládání pro někoho problémem, i košile, trička, svetry a mikiny se dají pověsit na ramínko. Znám mnoho vidících osob, kteří raději volí variantu s ramínky.

4.2.7 Jednoduché zašívání

Šití patří k jedné z těch složitějších činností i pro vidící, natož tak pro osoby nevidomé.

Nejdůležitější je rozpoznat špulky s nitěmi. To můžeme udělat mnoha způsoby - popiskem na dymopásce, reliéfním označením, každou cívku déme do jiného sáčku s označením nebo si pořídíme různé velikosti cívek s nitěmi. Jehle je dobré navlékat pomocí navlékače jehel (viz. příloha).

Zvládnout bychom měli zejména zašít rozpáraný oděv. Nejprve si nacvičíme zadní a přední stehy na papíře, kde si uděláme dírky, které nám určí délku stehu. Strany, které přišíváme k sobě, si sešpendlíme a poté stehujeme. (Schindlerová, 2006)

Přišívání knoflíků – místo, kde nám chybí knoflík, si můžeme označit spínacím špendlíkem. Oděv si chytneme v tomto místě a propíchneme jej jehlou, na jejímž konci je uzlík. Špendlík vytáhneme. Knoflíkem protáhneme jehlu s nití a posuneme jej až ke konci, k látce. Prsty držíme knoflík i s látkou a z vrchu propíchneme i druhou dírku. Znova najdeme ze spodu jehlou dírku a knoflík i s látkou propíchneme a nit protáhneme směrem na horu. Propichování dírek ještě několikrát vystřídáme. Nakonec vytvoříme ze spodní strany „krček“ – jehlou vyjedeme mezi látkou a knoflíkem, nit omotáme několikrát kolem knoflíku, potom látku propíchneme na rub a zapošijeme. (Wiener, 2006)

Zašívání je poměrně složité pro každého, pokud to osobě zrakově postižené dlouho nepůjde, může požádat nějakou blízkou osobu o pomoc. Myslím si, že i naleznutí dírky, může být velkým problémem a upozornit je může někdo jiný.

4.3 Vaření a stolování

Tato kapitola je asi nejrozsáhlejší ze všech, co zde popisuji. Samozřejmě bych se mohla zabývat různými postupy přípravy různých pokrmů, ale to by bylo na hodně dlouho. Chtěla bych se zabývat základními úkony, jako je vaření čaje a kávy, mazání, krájení, smažení, loupání, pečení, zásady stolování, aj.

Hlavní zásady dle Wienera (2006):

· nevidomá osoba by si měla vymezit odkládací prostor, pracovní plochu a nějaké místo na suroviny,

· dříve, než začne v kuchyni pracovat, měli bychom se seznámit se všemi spotřebiči, nástroji a nádobím v kuchyni, zkusit si pracovat s nimi (s vypnutými),

· je dobré si vypracovat plán postupu činnosti, jež by měl vylučovat větší přesuny a zaručuje přehlednost,

· lehce rozbitelné předměty by měli být umístěny na bezpečném a stabilním místě,

· nádobí, se kterým se pracuje, by nám nemělo klouzat po pracovní desce,

· pracovní plochu bychom měli během práce udržovat čistou a suchou,

· než začneme v kuchyni pracovat, měli bychom si obléknout pracovní oblečení (zástěru), nevhodné je volné oblečení,

· měli bychom mít v kuchyni chňapky s magnetem, abychom je nemuseli pořád hledat,

· vždy mít při ruce utěrky, ať už látkové nebo papírové.

Čálek (1988) dále uvádí tyto zásady:

· jestliže má nevidomá osoba dlouhé vlasy, měla by si je sepnout do copu, aby se jí nespálily, nebo nedostali třeba do mixéru aj.,

· před prací bychom si měli sundat prstýnky a řetízky z rukou abychom se někde nezahákli,

· zásuvky a dvířka bychom měli ihned jejich použití zavírat,

· také rozsypané a rozlité materii bychom měli ihned utírat a uklízet,

· dále by nemělo nic přečnívat přes pracovní plochu

Kuchyň

Nejlepší je mít spojenou kuchyň s jídelnou, protože osoba v kuchyni může být v kontaktu s ostatními lidmi a nemusí nikam daleko přenášet servírované jídlo. Je dobré mít velkou pracovní desku, která bude lehce omyvatelná. Z jedné strany pracovní desky by měl být umístěn sporák a z druhé strany dřez. Vrchní skříňky (závěsné) by měli být umístěny podle potřeb uživatele tak, aby se nezranil a aby na ně dosáhl bez stoupání na židli.

4.3.1 Nápoje

1. Nalévání – nejdříve se musíme seznámit s nádobou, do které budeme tekutinu nalévat i s nádobou, ze které budeme nalévat. Dále si musíme uvědomit, co naléváme (horké, studené, pěnivé nápoje, aj.) (Schindlerová, 2006)

Nalévání si nejdříve nacvičíme s různými typy sklenic a se studenou vodou. Výšku hladiny si určujeme čistým prstem (pozor na horké nápoje), ping pongovým míčkem, který vhodíme do sklenice nebo indikátorem hladiny (viz příloha).

Nalévání z láhve do sklenice – sklenici si postavíme na rovnou plochu a zavěsíme na okraj indikátor (nebo míček, nebo vsuneme prst do sklenice). Hrdlo si opřeme o sklenici směrem dovnitř a pomalu naléváme. Ukazováčkem a palcem druhé ruky můžeme kontrolovat tok tekutiny u hrdla lahve.

Nalévání z konvice do sklenice – pokud naléváme horkou vodu, máme dva druhy konvic – na sporák a rychlovarnou. U obou bychom měli znát její tvar a hlavně její hubici. Jednou rukou si najdeme hubici a přiložíme ji přes okraj sklenice nebo hrnku tak, aby přesahovala dovnitř. Vodu naléváme stejně jako z láhve, ale druhou rukou si držíme hrníček za ouško. (Wiener, 2006; Schindlerová, 2006)

2. Vaření vody – vaření vody bychom se měli naučit rozpoznat sluchem. Voda nejdříve syčí a potom bublá. Dále můžeme var vody poznat podle vibrací po vložení lžíce nebo naběračky do vody. Pokud vaříme vodu v hrnci, var poznáme tak, že nám poklička začne klepat. Vaření vody v konvici se nám ohlásí samo, konvice cvakne a vypne se. (Wiener, 2006)

Vaření nápojů je po zvládnutí předcházejícího již jednoduché. Pomocí lžičky nebo dávkovače přidáme do hrníčku kafe a cukr, popřípadě do něj vložíme sáček s čajem. Pokud budeme nápoje někam přenášet, měli bychom nápoj vařit do hrníčku či skleničky s ouškem a neměli bychom je nalévat až po okraj. Dále můžeme pro přenos použít tácky s neklouzavým povrchem. Samozřejmě by měl nevidomý důkladně znát prostor, ve kterém se pohybuje. (Schindlerová, 2006)

4.3.2 Krájení a mazání

Krájení je poměrně častá činnost – krájíme chleba, maso, zeleninu, aj. Měli bychom věnovat pozornost výběru vhodného nože (měl by být kvalitní a ostrý) a také našim schopnostem práce s tímto nožem. Dále bychom měli mít vhodnou podložku na krájení (prkénko, protiskluzová podložka). (Wiener, 2006)

Při této činnosti je důležité dodržovat zásady bezpečnosti.

· na nůž bychom měli mírně tlačit a zároveň tahat k sobě a od sebe,

· nikdy nekrájíme proti tělu,

· vždy krájíme na podložce (prkénko, protiskluzová podložka),

· je dobré vždy volit snazší postupy krájení (nejdříve ukrojíme jedno tlusté kolečko salámu a teprve potom z něho nakrájíme tenčí),

· zmrzlé potraviny musíme nechat nejdříve rozmrznout,

· musíme dávat pozor, aby se prsty nedostali pod ostří,

· nože vždy ukládáme na bezpečné místo (dobré jsou stojany na nože). (Schindlerová, 2006)

Krájení chleba – Nevidomá osoba si nejdříve připraví podložku na stůl. Do jedné ruky vezmeme bochník chleba a do druhé uchopíme nůž. Chléb položíme spodní kůrkou na podložku a prsty si odměříme tloušťku krajíce. K prstu přiložíme špičku nože a vnoříme ji pod kůrku chleba. Prst odděláme a projedeme nožem až na druhou stranu chleba. Bochník trochu nadzvedneme a špičku necháme projet i spodní kůrkou. Dále bochník obrátíme na užší bok tak, aby ostří směřovalo směrem dolů. Jednou rukou si bochník přidržujeme a druhou jej krájíme. Poté obrátíme bochník na druhou stranu. Prsty volné ruky najdeme místo, kde nůž vyšel z chleba a znovu jej tam vnoříme. Nožem projedeme ke středu a řez dokončíme. Při krájení kontrolují prsty, zda se směr řezu neuchyluje. (Čálek, 1988)

Wiener (2006) uvádí tyto způsoby krájení chleba:

1. Svislý řez – chleba si před sebe na prkénko, delší stranou k nám. Chléb by měl být položený souběžně s prkénkem. Prsty si určíme sílu krajíce a chléb ukrojíme (nejlépe pilkovým nebo velmi ostrým nožem.).

2. Krájení pečiva (vodorovný řez) – pečivo si položíme na podložku a z vrchní strany si jej dlaní přidržujeme. Pečivo krájíme v protisměru prstů přibližně v polovině jeho výšky. Rukou pečivo pouze přidržujeme, netlačíme na něj.

Mazání – Podle Schindlerové (2006) by se měla nevidomá osoba nejdříve seznámit s tvarem pečiva, které chce mazat. Je lepší mazat spíše měkké hmoty, jako je paštika, marmeláda, měkké máslo, aj. Máslo nabereme na nůž a lehce jej táhneme po celé horní ploše. Mažeme od středu směrem k okrajům.

Wiener (2006) uvádí podobný postup mazání chleba – hmotu přeneseme nožem na chleba (je pevný a nedrobí se) a roztíráme ji z jedné strany na druhou. Abychom si byli úplně jisti, že hmota je po celé ploše chleba, otočíme si jej a znova roztíráme.

4.3.3 Loupání a škrábání brambor

Brambory si před začátkem omyjeme od největší nečistoty. Poté ji chytneme do dlaně a do druhé ruky uchopíme škrabku. Palec ruky, ve které držíme škrabku, si opřeme o spodní část brambory. Provádíme tahy škrabkou, od vrchu dolů, směrem k palci a tím bramboru škrábeme. Celou ji otáčíme dokola a průběžně kontrolujeme kvalitu oškrábání. Nakonec ještě musíme zkontrolovat a očistit oba vrcholy. (Schindlerová, 2006; Wiener, 2006)

Loupání nožem je téměř stejné, jen se musí dbát větší opatrnosti, abychom se neřízli.

4.3.4 Odměřování

1. Tekutin – k odměřování tekutin můžeme použít nádoby, které dobře známe – půllitr, hrnek (čtvrtlitrový). Dále můžeme použít odměrku s hmatatelnými ryskami. Menší odměrky (lžičky a lžíce) bychom neměli přenášet na velké vzdálenosti, vždy je dobré suroviny odměřovat přímo u nádoby, do které surovinu odměřujeme nebo surovinu odměříme do hrnku. Tekutá ochucovadla (kečup, hořčice, sojová omáčka) můžeme odměřit „střiky“.

2. Sypké materiály – můžeme odměřovat stejně jako tekutiny a dále také můžeme požít kuchyňskou váhu s hmatnou stupnicí nebo hlasovým výstupem. (Wiener, 2006)

4.3.5 Vaření potravin ve vodě

Toto je jedna z nejjednodušších a nejoblíbenějších příprav potravin. Je také poměrně bezpečná, pokud se dodržují určité zásady.

1. Nevidomá osoba by měla vědět, jak dlouho se má daná potravina vařit.

2. Měli bychom podle sluchu umět poznat, kdy voda obsah hrnce vaří.

3. Měli bychom podle sluchu a hmatu umět najít (prostřednictvím kovového předmětu abychom se nespálili) nalézt kteroukoliv nádobu na sporáku.

4. Během vaření bychom měli provádět kontrolu. Hmatem – vidličkou zkoušíme, jak je potrava měkká, čichem – dá se kontrolovat hlavně jestli se nám něco nepálí a ochutnáváním – musíme být opatrní, abychom se nespálili.

5. Hrnec, ve kterém vaříme, by měl vždy stát na pevné podložce (při míchání hrnec musíme i přidržovat druhou rukou, ale jen s použitím utěrky či chňapky).

6. Měli bychom umět určit kde je okraj hrnce, abychom mohli bezpečně přidávat přísady během vaření. (Čálek, 1988; Schindlerová, 2006)

Základní postup při vaření podle Schindlerové (2006):

1. Najdeme hrnec vhodné velikosti a naplníme jej vodou do poloviny, maximálně do tří čtvrtin. Hrnec by měl být vždy o něco větší, než je potřeba, aby nám z hrnce nic nevyteklo při míchání.

2. Potravinu určenou k vaření vložíme do hrnce.

3. Hrnec postavíme na střed plotýnky (kontrolujeme rukama) a zapneme plotýnku.

4. Když nám to začne vařit, ztlumíme plotýnku (elektřinu, plyn) a nastavíme si minutník. Pokud je třeba vložit potravinu do vroucí vody, vezmeme si chňapku nebo kleště a opatrně ji vložíme do vody.

5. Poskočení vaření nejdříve vypneme ploténku a teprve potom sundáme hrnec.

Cezení – můžeme použít cedník, který zavěsíme na dřez nebo na volný hrnec a celý obsah do něj vylijeme. Zkušenější mohou scedit obsah hrnce rovnou do dřezu a to tak, že poklici mírně odsuneme tak, aby tam byla nepatrná škvírka, a hrnec nahneme a vyléváme do dřezu.

4.3.6 Pečení a smažení

Myslím si, že pečení je pro osobu nevidomou mnohem snazší než smažení, protože při smažení je nutné potravinu obracet.

Pečení – nejdříve si ověříme ve studené troubě, zdali je opravdu prázdná a poté zapneme předehřívání. Když je trouba dostatečně vyhřátá, vložíme do ní pekáč či plech. Při manipulaci s plechem (obracení) používáme chňapky, abychom se nespálili. Čas pečení můžeme kontrolovat podle časovníku nebo čichem. Pro kontrolování pečení bychom měli mít u sporáku vyhrazený prostor, kam si pekáč můžeme vydělat. K pečení může nevidomá osoby použít také remosku, jejíž obsluha je lehčí (teplota se nemusí regulovat, je menší, lépe se s ní manipuluje, ale musíme mít prostor, kam bychom odkládali horké víko). (Wiener, 2006; Čálek, 1988)

Smažení – je tepelná úprava jídel (masa) ve větším množství tuku. Smažit můžeme buď na pánvi, nebo ve fritovacím hrnci. Druhá možnost je mnohem snazší, protože se nám pokrm osmaží krásně z obou stran. Musíme mít však hrnec označen (stupně) a měl by mít zvukový signál. Smažení na pánvi je mnohem náročnější. Olej (tuk) může prskat a nevidíme, jak se nám maso smaží, jestli je už dostatečně osmažené či ještě není. Rukojeť pánve by nám neměla směřovat do prostoru ven ani nad další varné místo. (Schindlerová, 2006)

Postup smažení na pánvi podle Schindlerové (2006):

1. do hlubší pánve dáme tolik tuku, aby zhruba polovina připravovaného pokrmu byla ponořená. Poté pánev postavíme na plotýnku a zapneme ji a necháme tuk trochu rozpálit. Teplotu poznáme buď tak, že pánev před použitím vypláchneme a necháme ji mokrou – tuk začne prskat, nebo ji necháme suchou a podle čichu, až se nám bude zdát tuk rozpálený, vhodíme na pánvičku trošku strouhanky (v případě smažení cibulky, kousek cibulky).

2. Potravinu opatrně vložíme do pánve. Při kontrole, otáčení a vyndávání používáme kleště. Jak poznáme, že je strana osmažená? Snadněji klouže po pánvi, podle tvrdosti okraje (pokud smažíme maso obalené ve strouhance) nebo přejedeme vidličkou po osmažené straně – měli bychom cítit „škrábání“.

3. Jak jsem již uvedla, pokrm obracíme pomocí kleští. Můžeme si pomoci i vidličkou.

4. Po usmažení vyndáme maso z pánve a dáme jej okapat na ubrousek

4.3.7 Pečení moučníků

Pro každý moučník je základem těsto, které je složeno z několika přísad. Pro takové pečení můžeme využít hrníčkovou kuchařku, podle které bude pečení nejjednodušší. Pokud však budeme péct nějaký jiný recept, potřebujeme k tomu váhu – nejlépe mluvící. Pokud máme strach si sami umíchat těsto, může použít těsto v prášku. Těch je již mnoho na výběr – bábovky, perníky, dorty, aj. Pro nevidomé hospodyňky je nejjednodušší na přípravu lité těsto.

Při přípravě litého těsta nejdříve smícháme všechny přísady, podle receptu. Dále vymažeme ztuženým tukem pekáč či formu a posypeme ji hrubou moukou, aby se nám těsto po upečení nepřichytlo. Poté těsto nalijeme do středu pekáče. Stěrkou těsto po povrchu rozetřeme. Když máme těsto na pekáči, zbývá nám jen upéct jej. Nejdříve pečeme při vyšší teplotě a troubu neotvíráme, aby se nám těsto nesrazilo, a nakonec teplotu ztlumíme. Po upečení vytáhneme formu z trouby a necháme jej vychladnout. Po vychladnutí můžeme moučník buď vyklopit z formy, nebo jej rovnou ve formě krájet. (Schindlerová, 2006)

Místo vymazání plechu můžeme použít pečící papír, který se dá pod těsto a pak se vyhodí. Můžeme jej také použít, když válíme těsto. Aby se nám těsto nepotrhalo, když jej budeme přenášet, vyválíme ho rovnou na tomto papíře.

Oddělování žloutku a bílku – můžeme použít speciální oddělovač